Kniha rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova, Abraham zplodil Isáka, Isák zplodil Jakuba, Jakub zplodil Judu a bratry jeho. Juda pak zplodil Faresa a Zaru z Tamary, Fares zplodil Esrona, Esron zplodil Arama, Aram zplodil Aminadaba, Aminadab zplodil Naasona, Naason zplodil Salmona, Salmon zplodil Booza z Rahaby. Booz pak zplodil Obéda z Ruty. Obéd zplodil Jessea. Jesse zplodil Davida krále, David pak král zplodil Šalomouna z té, která bývala Uriášovou, Šalomoun zplodil Roboama, Roboam zplodil Abiama, Abiam zplodil Asu, Asa zplodil Josafata, Josafat zplodil Jorama, foram zplodil OziáŠe, Oziáš zplodil Joatama, Joatam zplodil Achaza, Achaz zplodil Ezechiáše, Ezechiáš zplodil Manassa, Manasses zplodil Amona, Amon zplodil Josiáše, Josiáš pak zplodil Jechoniáše a bratry jeho za stěhování babylonského. A po stěhování babylonském Jechoniáš zplodil Salatiele, Salatiel zplodil Zorobábele, Zorobábel zplodil Abiuda, Abiud zplodil Eliakima, Eliakim zplodil Azora, Azor zplodil Sadoka, Sadok zplodil Achima, Achim zplodil Eliuda, Eliud zplodil Eleazara, Eleazar zplodil Matana, Matan zplodil Jakuba, Jakub pak zplodil Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš, jenž slove Kristus. Všech tedy rodů od Abrahama až do Davida bylo čtrnáct, od Davida až do stěhování babylonského rodů čtrnáct a od stěhování babylonského až do Krista rodů čtrnáct. Kristovo narození stalo se takto: Když matka jeho, Maria, byla zasnoubena Josefovi, nalezena jest prve než se sešli, těhotnou z Ducha svatého. Josef pak, muž její, jsa spravedlivý, a nechtěje postaviti ji na odiv, odhodlal se propustiti jí tajně. Když však o tom přemýšlel, hle, anděl Páně ukázal se mu ve snách a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmouti Marii, manželku svou; neboť co se v ní počalo, z Ducha svatého jest. Porodí pak syna a nazveš jméno jeho Ježíš (Spasitel), neboť on spasí lid svůj od hříchů jejich.“ Toto pak všecko stalo se, aby se naplnilo, co bylo pověděno od Pána skrze proroka slovy: „Aj, panna počne a porodí syna a nazvou ho jménem Emanuel“, to jest (v překladě) „S námi Bůh.“ Probudiv se pak Josef ze sna, učinil, jak mu přikázal anděl Páně. I přijal manželku svou, ale nepoznal ji, až porodila syna svého prvorozeného, a nazval jméno jeho Ježíš. Když tedy Ježíš narodil se v Betlemě judském za dnů Heroda krále, hle mudrci od východu přišli do Jerusalema, řkouce: „Kde jest ten novorozený král židovský? Neboť viděli jsme hvězdu jeho na východě, i přišli jsme poklonit se jemu.“ Uslyšev to král Herodes, vzrušil se, a všechen Jerusalem s ním. I shromáždiv všecky velekněze a znalce Písma v lidu, tázal se jich, kde se má Vykupitel naroditi. Oni pak řekli jemu: „V Betlemě judském; neboť takto jest psáno skrze proroka: A ty, Betleme, území judské, nikoli nejsi nejmenší mezi knížecími městy judskými: neboť z tebe vyjde vévoda, který bude spravovat lid můj israelský.“ Tu Herodes, povolav tajně mudrce, vyptal se jich bedlivě na čas, kdy hvězda svítila, a poslav je do Betlema, řekl: „jděte a ptejte se pilně po dítěti a když je naleznete, zvěstujte mi, abych i já přijda poklonil se jemu.“ Oni pak vyslechnuvše krále, odjeli; a hle, hvězda, kterou byli uzřeli na východě, předcházela je, až přišedši stanula nad místem, kde bylo dítě. Uzřevše hvězdu, zaradovali se radostí velmi velikou. I vešedše do domu, nalezli dítko s Marií, matkou jeho, a padše, klaněli se jemu, a otevřevše poklady své, obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrrhu. A dostávše napomenutí ve snách, aby se nevraceli k Herodovi, navrátili se jinou cestou do země své. Když pak odešli, hle anděl Páně ukázal se ve snách Josefovi a řekl: „Vstaň a vezmi dítě i matku jeho a utec do Egypta, a buď tam, až povím tobě; neboť Herodes bude hledati dítěte, aby je zahubil.“ On pak vstav, vzal dítě i matku jeho v noci a odešel do Egypta, a byl tam až do smrti Herodovy, aby se naplnilo, co bylo pověděno od Pána skrze proroka slovy: „Z Egypta povolal jsem syna svého.“ Tu Herodes vida, že byl oklamán od mudrců, rozhněval se náramně, a poslav (vojíny), dal usmrtiti všecka pacholata, která byla v Betlemě i ve všech končinách jeho ode dvou let a níže podle času, který vyzvěděl na mudrcích. Tehdy se naplnilo, co bylo pověděno skrze proroka Jeremiáše slovy: „Hlas v Rámě slyšen jest, pláč a kvílení mnohé: Ráchel to plačící synů svých; a nedávala se potěšiti, poněvadž jich není.“ Když pak umřel Herodes, hle anděl Páně ukázal se ve snách Josefovi v Egyptě a řekl: „Vstaň a vezmi dítě i matku jeho a jdi do země israelské; neboť zemřeli ti, kteří hledali bezživotí dítěte.“ I vstal, vzal dítě i matku jeho a vešel do země israelské. Uslyšev však, že Archelaus kraluje v Judsku místo otce svého Heroda, obával se tam jíti, a byv napomenut ve snách, obrátil se do krajin galilejských. A přišed, bydlel v městě, které slově Nazaret, aby se naplnilo, co bylo předpověděno skrze proroky, že Nazaretským slouti bude. V tom čaze vystoupil Jan Křtitel a kázal na poušti judské řka: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ To jest totiž ten, jenž byl předpověděn od proroka Isaiáše slovy: „Hlas volajícího na poušti: připravte cestu Páně, přímé čiňte stezky jeho.“ Sám pak Jan měl roucho ze srsti velbloudí a pás kožený kolem beder svých; pokrmem jeho byly kobylky a med lesní. Tu vycházel k němu Jerusalem a veškeré Judsko i všecka krajina kolem Jordanu, a byli křtěni od něho v Jordaně vyznávajíce hříchy své. Uzřev pak mnohé z fariseův a saduceů, ani přicházejí ke křtu jeho, řekl jim: „Pokolení zmijí, kdo ukázal vám, abyste utekli budoucímu hněvu? Přinášejte tedy ovoce hodné pokání, a nemyslete říkati sami u sebe: Otce máme Abrahama; neboť pravím váms že Bůh může z kamenů těchto syny vzbuditi Abrahamovi. Již přiložena jest sekera ke kořeni stromů: každý tedy strom, který nenese ovoce dobrého, bude vyťat a na oheň uvržen. já křtím vás vodou ku pokání, ale ten, jenž přijde po mně, mocnější jest nade mne; a já nejsem hoden ponésti obuvi jeho. On bude vás křtíti Duchem svatým a ohněm. Jeho vějička jest v ruce jeho, i vyčistí mlat svůj a shromáždí pšenici svou do obilnice, plevy však bude páliti ohněm neuhasitelným.“ Tehdy přišel Ježíš z Galilee na Jordan k Janovi, aby byl pokřtěn od něho. Ale Jan bránil mu řka: „Já mám potřebí pokřtěn býti od tebe, a ty jdeš ke mně?“ Odpovídaje Ježíš, řekl mu: „Nechej nyní; neboť tak sluší nám vyplniti všelikou spravedlnost.“ I nechal ho. A když byl Ježíš pokřtěn, vyšel ihned z vody; a hle, otevřela se mu nebesa, i viděl Ducha Božího sestupovat jako holubici a přicházeti na něj. A hle, hlas s nebe řkoucí: „Tento jest Syn můj milý, v němž se mi zalíbilo.“ Tehdy byl Ježíš uveden na poušť od Ducha, aby pokoušen byl od ďábla. A postiv se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, potom zlačněl. I přistoupil pokušitel a řekl jemu: „Jsi-li Syn Boží, rci, ať kamení toto stane se chleby.“ On pak odpověděl: „Psáno jest: Ne samým chlebem živ jest člověk, nýbrž každým slovem, které vychází z úst Božích.“ Tu pojal ho ďábel do svatého města a postavil jej na vrchol chrámu a řekl jemu: „Jsi-li Syn Boží, spusť se dolů, neboť psáno jest: „Andělům svým přikázal o tobě, a na ruce uchopí tebe, abys snad neurazil o kámen nohy své.“ Dí jemu Ježíš: „Také psáno jest: „Nepokoušej Pána Boha svého.“ Opět pojal ho ďábel na horu velmi vysokou a ukázal mu všecka království světa i slávu jejich a řekl: „Toto všecko tobě dám, jestliže padna, budeš se mi klaněti.“ Tu řekl mu Ježíš: „Odejdi, satane, neboť psáno jest: „Pánu Bohu svému budeš se klaněti a jemu jedině poctu božskou vzdávati.“ I opustil ho dábel a hle, andělé přistoupili a sloužili jemu. Když pak Ježíš uslyšel, že Jan byl uvězněn, odebral se do Galilee a opustiv Nazaret, přišel do Kafarnaum přímořského v končinách zabulonských a neftalimských a usídlil se (tam), aby se naplnilo, co bylo pověděno skrze proroka Isaiáše slovy: „Země zabulonská a země neftalimská při moři, Zajordánsko, Galilea pohanská, lid, který seděl ve tmě, uzřel světlo veliké a těm, kteří seděli v krajině smrtného stínu, vzešlo světlo.“ Od toho času počal Ježíš hlásati a říkati: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ Chodě pak podle moře Galilejského, spatřil dva bratry, Šimona, jenž slově Petr, a Ondřeje, bratra jeho, ani pouštějí síť do moře, neboť byli rybáři. I řekl jim: „Pojďte za mnou, a učiním vás rybáři lidi.“ A oni hned zanechavše sítě, šli za ním. A popošed odtud, spatřil jiné dva bratry, Jakuba (syna) Zebedeova a Jana, bratra jeho, na lodi se Zebedeem, otcem jejich, ani spravuji sítě své; i povolal je. A oni hned zanechavše loď i otce svého, šli za ním. I obcházel Ježíš celou Galilei uče v synagogách jejich a hlásaje evangelium o království a uzdravuje všelikou nemoc i všeliký neduh v lidu. A roznesla se pověst o něm do celé Syrie. I přivedli a (přinesli) k němu všecky chorobné: různými neduhy a mukami sklíčené, i posedlé a náměsíčníky a ochrnulé. A uzdravil je. I šli za ním četní zástupové z Galilee a z Desítiměstí, i z Jerusalema a Judska a ze Zajordanska. Uzřev pak Ježíš zástupy, vystoupil na horu, a když se posadil, přistoupili k němu učeníci jeho. I otevřel ústa svá a učil je takto: Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské. Blahoslavení tiší, neboť oni zemí vládnouti budou. Blahoslavení lkající, neboť oni potěšeni budou. Blahoslavení, kteří lačnějí a žiznějí po spravedlnosti, neboť oni nasyceni budou. Blahoslavení milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni Boha viděti budou. Blahoslavení pokojní, neboť oni synové Boží slouti budou. Blahoslavení, kteří protivenství trpí pro spravedlnost, neboť jejich jest království nebeské. Blahoslavení jste, když pro mne budou vás tupiti a pronásledovati a mluviti všecko zlé proti vám lhouce; radujte se a veselte se, neboť odplata vaše hojná jest v nebesích. Tak zajisté pronásledovali proroky, kteří byli před vámi. Vy jste sůl země: jestliže sůl se zkazí, čím se osolí? K ničemu nehodí se již, leč aby byla vyhozena ven a pošlapána od lidí. Vy jste světlo světa. Nemůže se ukrýti město na hoře ležící. Aniž rozsvěcují svíci a kladou ji pod kbelík, nýbrž na svícen, aby svítila všem, kteří jsou v domě. Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré a velebí Otce vašeho, jenž jest v nebesích. Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit zákon nebo proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Vpravdě zajisté pravím vám: dokavad nepomine nebe a země, nepomine jediné písmě neb jediná čárka ze zákona, až se všecko stane. Kdo by tedy zrušil jeden z příkazů těchto nejmenších a vyučil tak lidi, nejmenším slouti bude v království nebeském; kdo by však činil a učil, ten bude velikým slouti v království nebeském. Neboť pravím vám: nebude-li hojnější spravedlnost vaše než zákoníků a fariseů, nevejdete do království nebeského. Slyšeli jste, že řečeno jest starým: „Nezabiješ! Kdo by zabil, propadne soudu.“ Já však pravím vám, že každý, kdo se hněvá na bratra svého, propadne soudu. Kdo by však řekl bratru svému „ráchá“, propadne veleradě, a kdo by řekl „blázne“, propadne pekelnému ohni. Přinášíš-li tedy dar svůj k oltáři a tam se rozpomeneš, že bratr tvůj má něco proti tobě, zanechej tam daru svého před oltářem a jdi prve, smiř se s bratrem svým a potom přijda, obětuj dar svůj. Srovnej se s protivníkem svým rychle, dokud jsi s ním na cestě, aby snad nevydal tebe protivník soudci, a soudce vydal by tebe (soudnímu) služebníku, a byl bys uvržen do vězení. Vpravdě pravím tobě, nevyjdeš odtud, dokavad nenavrátíš posledního haléře. Slyšeli jste, že řečeno jest starým: „Nezcizoložíš.“ já však pravím vám, že každý, kdo hledí na ženu, aby jí požádal, již zcizoložil s ní ve svétn srdci. Pohoršuje-li tě oko tvé pravé, vylup je a vrhni od sebe; neboť prospěšnější jest pro tebe, aby zahynul jeden úd tvůj, než aby celé tělo tvé bylo uvrženo do pekla. A jestli pravá ruka tvá tě pohoršuje, utni ji a vrhni od sebe, neboť prospěšnější jest pro tebe, aby zahynul jeden úd tvůj, než aby celé tělo tvé bylo uvrženo do pekla. Řečeno jest také: „kdo by propustil manželku svou, dej jí lístek zápudný.“ Já však pravím vám, že každý, kdo propouští manželku svou vyjma pro smilství, uvádí ji v cizoložství, a kdo by propuštěnou pojal, cizoloží. Opět jste slyšeli, že řečeno jest starým: „Nebudeš křivě přísahati, ale splníš Pánu přísahy své.“ Já však pravím vám, abyste nepřísahali vůbec: ani nebem, neboť trůnem Božím jest, ani zemí, neboť jest podnoží nohou jeho, ani Jerusalemem, neboť jest to město velikého krále, ani hlavou svou nebudeš přísahati, neboť jediného vlasu nemůžeš učiniti bílým neb černým. Budiž však řeč vaše: „ano, ano“; „ne, ne“; co nad to jest, ze zlého jest. Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Oko za oko, zub za zub.“ Já však pravím vám, abyste neodpírali zlému; nýbrž udeří-li tě někdo v pravé líce tvé, nastav mu i druhé, a tomu, kdo chce souditi se s tebou a (tak) vzíti sukni tvou, zanechej i plášť; a přinutí-li tě někdo na míli jednu, jdi s ním (i jiné) dvě. Tomu, kdo tě prosí, dej, a od toho, kdo chce si vypůjčiti od tebe, neodvracej se. Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Milovati budeš bližního svého a nenáviděti budeš nepřítele svého.“ Ale já pravím vám: Milujte nepřátele své, (dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí), a modlete se za ty, kteří vás pronásledují (a pomlouvají), abyste byli podobni svému Otci, jenž jest v nebesích, jenž slunci svému velí vycházeli na dobré i na zlé a déšť dává na spravedlivé i na nespravedlivé. Neboť milujete-li ty, kteří vás milují, jakou odplatu míti budete? Zdali nečiní toho i celníci? A budete-li pozdravovati toliko své bratry, co více činíte? Zdali nečiní toho i pohané? Buďte tedy dokonalí, jakož i Otec váš nebeský dokonalý jest. Mějte se na pozoru, abyste nečinili dobrých skutků svých před lidmi, byste byli od nich viděni; sice nebudete míti odplaty u svého Otce, jenž jest v nebesích. Když tedy dáváš almužnu, netrub před sebou, jako pokrytci činí v synagogách a na ulicích, aby byli ctěni od lidí; vpravdě pravím vám, vzali odplatu svou. Ale když ty dáváš almužnu, ať nezví tvá levice, co činí pravice tvá, aby byla almužna tvá ve skrytě, a Otec tvůj, který vidí ve skrytě, odplatí tobě. A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci, kteří si libují v synagogách a na rozích trhů stojíce se modliti, aby byli viděni od lidí. Vpravdě pravím vám: vzali odplatu svou. Když však ty se modlíš, vejdi do pokojíka svého, zavři dveře a pomodli se k Otci svému ve skrytě, a tvůj Otec, který vidí ve skrytě, odplatí tobě. Modlíce se pak, nemluvte mnoho, jako pohané; domnívajíť se, že budou vyslyšeni pro svou mnohomluvnost. Nepřipodobňuje se tedy jim; ví zajisté Otec váš, čeho jest vám potřebí, prve než ho prosíte. Takto tedy budete se modliti vy: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim vinníkům. A neuvoď nás v pokušení. Ale zbav nás od zlého (Amen). Neboť jestli odpustíte lidem hříchy jejich, odpustí i vám Otec váš nebeský (hříchy vaše); pakli neodpustíte lidem, ani Otec váš neodpustí vám hříchů vašich. Když pak se postíte, nebuďte jako pokrytci zasmušilí; neboť zohyzďují obličej svůj, aby zjevno bylo lidem, že se postí. Vpravdě pravím vám, vzali odplatu svou. Když však ty se postíš, pomaž hlavu svou a tvář svou umyj, aby nebylo zjevno lidem, že se postíš, nýbrž Otci tvému, jenž jest ve skrytě; a Otec tvůj, jenž vidí ve skrytě, odplatí tobě. Neskládejte sobě pokladů na zemi, kde rez a mol kazí, a kde zloději vykopávají a kradou; ale skládejte sobě poklady v nebi, kdež ani rez ani mol nekazí, a kde zloději nevykopávají aniž kradou. Neboť kde jest poklad tvůj, tam bude i srdce tvé. Svíci těla tvého jest oko tvé. Je-li oko tvé zdravé, bude světlým celé tělo tvé; je-li však oko tvé špatné, celé tělo tvé bude tmavým. Jestliže tedy světlo, které jest v tobě, tmou jest, jak veliká bude tma sama? Nikdo nemůže dvěma pánům sloužiti; neboť buď bude jednoho nenáviděti a druhého milovati, aneb jednoho se přidrží a druhým pohrdne. Nemůžete Bohu sloužiti a mamoně. Proto pravím vám: nepečujte úzkostlivě o život svůj, co byste jedli, ani o tělo své, čím byste se odívali. Není-li život více nežli pokrm, a tělo více než oděv? Pohleďte na ptactvo nebeské že neseje, ani nežne, ani neshromažďuje do stodol, a Otec váš nebeský živí je. Nejste-li vy dražší nežli ono? A kdo z vás staraje se může přidat! k délce svého věku loket jeden? A proč pečujete úzkostlivě o svůj oděv? Pozorujte lilie polní, kterak rostou, nepracují aniž předou; pravím pak vám, že ani Šalomoun ve vší slávě své nebyl tak oděn, jako jedna z nich. Jestli tedy trávu polní, která dnes jest a zítra do peci vržena bývá, Bůh tak odívá, čím spíše vás, malověrní? Nepečujte tedy úzkostlivě, říkajíce: Co budeme jísti, aneb co budeme píti aneb čím se budeme odívati? Neboť toho všeho pohané hledají; ví zajisté Otec váš nebeský, že toho všeho potřebujete. Hledejte tedy nejprve království Božího a spravedlnosti jeho, a toto všecko bude vám přidáno. Nepečujte proto úzkostlivě o zítřek; neboť zítřek bude pečovati sám o sebe, dosti má den na své lopotě. Nesuďte, abyste nebyli souzeni; neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou bude vám odměřeno. Proč pak vidíš třísku v oku bratra svého a trámu ve svém oku nepozoruješ? Aneb kterak díš bratru svému: Nechej, ať vyvrhnu třísku z oka tvého; a hle, trám jest v oku tvém? Pokrytče, vyvrž nejprve trám z oka svého, a potom přihlédni, abys vyvrhl třísku z oka bratra svého. Nedávejte věci svaté psům, aniž házejte perel svých před prasata, aby snad nepošlapala jich svými nohami a obrátíce se neroztrhala vás. Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlucte, a bude vám otevřeno; neboť každý, kdo prosí, béře, kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno. Či jest který člověk mezi vámi, jenž podá synu svému kámen, když bude ho prositi za chléb? aneb bude-li prositi za rybu, zdali podá jemu hada? Jestliže tedy vy, jsouce zlí, umíte dobré dary dávati dítkám svým, čím spíše Otec váš, jenž jest v nebesích, dá dobré věci těm, kteří ho prosí? Všecko tedy, co chcete, aby vám lidé činili, i vy tak čiňte jim; neboť to jest zákon i proroci. Vcházejte těsnou branou; neboť široká jest brána a prostranná cesta, která vede k zahynutí, a mnoho jest těch, kteří vcházejí skrze ní. Jak těsná jest brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo jest těch, kteří ji nalézají. Mějte se na pozoru před nepravými proroky, kteří přicházejí k vám v rouše ovčím, uvnitř však jsou vlci draví. Po ovoci jejich poznáte je: Zdali sbírají s trní hrozny aneb s bodláčí fíky? Tak každý strom dobrý nese ovoce dobré, špatný strom ovoce špatné přináší. Nemůže strom dobrý nésti ovoce špatné, ani strom špatný přinášeti ovoce dobré. Všeliký strom, který nenese ovoce dobrého, bývá vyťat a na oheň uvržen. Nuže tedy po ovoci jejich poznáte je. Ne každý, kdo mi říká „Pane, Pane“, vejde do království nebeského, nýbrž kdo činí vůli Otce mého, jenž jest v nebesích, ten vejde do království nebeského. Mnozí řeknou mi v onen den: Pane, Pane, zdali jsme ve jménu tvém neprorokovali, a ve jménu tvém zlých duchů nevymítali a ve jménu tvém mnoho zázraků nečinili? A tehdy ohlásím jim: Nikdy jsem vás neznal; odejděte ode mne, pachatelé nepravosti. Každý tedy, kdo slyší tato slova má a koná je, bude připodobněn muži moudrému, jenž postavil dům svůj na skálu. I spadl příval, a přišly řeky, a zavály větry a obořily se na ten dům; a nepadl, neboť byl založen na skále. A každý, kdo slyší tato slova má a nekoná jich, bude připodobněn muži pošetilému, jenž postavil dům svůj na písku. I spadl příval, a přišly řeky, a zavály větry a obořily se na ten dům. I padl a pád jeho byl veliký. A když Ježíš dokončil řeči tyto, užasli zástupové nad jeho učením, neboť učil je jako moc maje, a ne jako zákoníci jejich a fariseové. Když pak sestoupil s hory, šli za ním zástupové mnozí. A hle, malomocný přišed, klaněl se mu řka: „Pane, chceš-li, můžeš mne očistiti.“ I vztáhl Ježíš ruku a dotekl se ho řka: „Chci, buď čist.“ A hned byl uzdraven od svého malomocenství. I řekl mu Ježíš: „Viz, abys toho nepravil nikomu, ale jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, který přikázal Mojžíš, na svědectví jim.“ Když pak vešel do Kafarnaum, přistoupil k němu setník a prosil ho řka: „Pane, služebník můj leží doma ochrnulý a hrozně se trápí.“ I dí mu Ježíš: „Já přijdu a uzdravím ho.“ Odpověděv pak setník, řekl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod střechu mou, ale toliko rci slovo, a uzdraven bude služebník můj. Neboť i já jsem člověk pod mocí postavený, maje pod sebou vojáky; a dím tomuto:,Jdi,‘ i jde, a jinému:,Přijď,‘ a přijde, a svému služebníku:,Učiň toto,‘ i učiňí.“ Uslyšev to Ježíš, podivil se a řekl těm, kteří šli za ním: „Vpravdě pravím vám, nenalezl jsem tak veliké víry (ani) v lidu israelském. Pravím pak vám, že mnozí přijdou od východu i od západu, a stolovati budou s Abrahamem, s Isákem a s Jakubem v království nebeském; příslušníci království však budou vyvrženi do temnosti vnější; tam bude pláč a skřípění zubů.“ I řekl Ježíš setníkovi: „Jdi a jak jsi uvěřil, staň se tobě.“ A v tu hodinu služebník byl uzdraven. A přišed Ježíš do domu Petrova, spatřil tchyni jeho, ana leží a má zimnici. I dotekl se ruky její, a přestala jí zimnice; i vstala a posluhovala mu. Když pak byl večer, přivedli k němu mnoho posedlých; i vymítl duchy slovem a uzdravil všecky chorobné, aby se naplnilo, co bylo pověděno skrze proroka Isaiáše slovy: „On vzal na sebe mdloby naše a nesl nemoci naše.“ Uzřev pak Ježíš mnoho zástupů kolem sebe, rozkázal přeplaviti se na druhý břeh. A přistoupiv jeden zákoník, řekl jemu: „Mistře, budu tě následovati, kamkoli půjdeš.“ I řekl mu Ježíš: „Lišky mají doupata, a ptactvo nebeské hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu položil.“ Jiný pak z učeníků jeho řekl jemu: „Pane, dovol mi prve odejíti a pochovati otce mého.“ Ale Ježíš řekl jemu: „Pojď za mnou, a nech, ať mrtví pochovají své mrtvé.“ A když vstoupil na lodičku, brali se za ním učeníci jeho. A hle, bouře veliká povstala na moři, takže lodička se pokrývala vlnami; on pak spal. I přistoupili k němu učeníci jeho a zbudili ho řkouce: „Pane, zachovej nás, hyneme.“ I dí jim Ježíš: „Proč se bojíte, malověrní?“ Potom vstal a přikázal větrům a moři, a nastalo ticho veliké. Lidé pak divili se řkouce: „Kdo jest tento, že větrové i moře ho poslouchají?“ A když přišel na druhý břeh do krajiny Gerasenské, potkali se s ním dva posedlí vycházejíce z hrobů, zuřiví náramně, takže nikdo nemohl projíti onou cestou. A hle, vykřikli řkouce: „Co tobě do nás, Ježíši, Synu Boží? Přišel jsi sem trápit nás před časem?“ Bylo pak nedaleko od nich stádo mnoha vepřů, pasouc se. I prosili ho duchové zlí, řkouce: „Vymítneš-li nás odtud, pošli nás do stáda vepřů.“ I řekl jim: „jděte.“ Oni pak vyšedše vešli do vepřů; a hle, veškeré stádo rozehnalo se srázem do moře a utonulo ve vodě. Pastýři pak utekli a přišedše do města, oznámili všecko, i o posedlých. A hle, všecko město vyšlo naproti Ježíšovi, a spatřivše ho, prosili, aby odešel z jejich končin. I vstoupiv na lodičku, přeplavil se a přišel do města svého. A hle, přinášeli k němu ochrnulého, ležícího na loži. A Ježíš vida víru jejich, řekl ochrnulému: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se tobě hříchové tvoji.“ A tu, někteří ze zákoníků si pomyslili: „Tento se rouhá.“ Ale Ježíš, znaje smýšlení jejich, řekl: „Proč myslíte zlé věci v srdcích svých? Co jest snáze říci: „Odpouštějí se tobě hříchové tvoji,“ aneb říci: „Vstaň a choď?“ „Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštěti hříchy, tedy (dí ochrnulému) vstaň, vezmi lože své a jdi do domu svého.“ I vstal a odešel do svého domu. Uzřevše to zástupové, báli se a velebili Boha, který dal takovou moc lidem. A jda Ježíš odtud, spatřil člověka jménem Matouše, an sedí u celnice, a řekl jemu: „Pojď za mnou.“ I vstal a šel za ním. Když pak v domě stoloval, hle, mnozí celníci a hříšníci přišedše, stolovali s Ježíšem a s učeníky jeho. A vidouce to fariseové, řekli učeníkům jeho: „Proč s celníky a hříšníky jí mistr váš?“ Ale Ježíš uslyšev to, řekl: „Nepotřebují zdraví lékaře, nýbrž chorobní. Jděte a naučte se, co jest to:,Milosrdenství chci a ne oběti.‘ Neboť nepřišel jsem povolat spravedlivé, nýbrž hříšné.“ Tu přistoupili k němu učeníci Janovi řkouce: „Proč my a fariseové postíme se často, učeníci tvoji pak se nepostí?“ řekl jim Ježíš: „Mohou-liž svatebníci truchliti, pokud jest s nimi ženich? Přijdou však dnové, kdy bude odňat od nich ženich, a tehdy se budou postiti. Nikdo zajisté nepřišívá záplaty ze sukna nového k rouchu starému, neboť jinak odtrhne vyplň jeho od roucha, a povstane díra horší. Ani nelijí vína nového do měchů starých, sic měchy se rozpukají, a víno se vyleje a měchy se zničí, ale víno nové lijí do měchů nových a obé bývá zachováno.“ Když k nim (toto) mluvil, jeden představený přistoupiv, klaněl se mu řka: „Pane, dcera má právě skonala, ale pojď, vlož na ni ruku svou, a bude žíti.“ I vstal Ježíš a šel za ním i učeníci jeho. A hle, žena, která trpěla krvotokem dvanáct roků, přistoupila od zadu a dotkla se třepení roucha jeho, neboť řekla sama u sebe: Dotknu-li se jen roucha jeho, budu uzdravena. Ale Ježíš obrátil se a uzřev ji, pravil: „Buď dobré mysli, dcero, víra tvá tě uzdravila.“ I byla žena zdráva od té hodiny. Přišed pak Ježíš do domu představeného a spatřiv flétisty i zástup hlučící, řekl: „Odejděte, neboť neumřela dívka, nýbrž spí.“ I posmívali se mu. A když byl vypuštěn zástup, vešel a ujal ji za ruku. I vstala dívka. A roznesla se pověst o tom po celé té zemi. A když Ježíš odtud odcházel, šli za ním dva slepci, volajíce a říkajíce: „Smiluj se nad námi, synu Davidův.“ Když pak vešel do domu, přistoupili k němu slepci. I dí jim Ježíš: „Věříte, že vám to mohu učiniti?“ Řkou jemu: „Ano, Pane.“ Tu dotekl se očí jejich a řekl: „Staň se vám podle víry vaší.“ I otevřely se oči jejich. A pohrozil jim Ježíš řka: „Hleďte, ať nikdo se (toho) nedoví.“ Ale oni vyšedše, rozhlásili ho po celé krajině oné. Když pak oni vycházeli, přivedli k němu člověka němého, který byl posedlý. A když byl vymítnut duch zlý, mluvil němý. I podivili se zástupové řkouce: „Nikdy neukázalo se takto nic v lidu israelském.“ Fariseové však pravili: „Knížetem duchů zlých vymítá zlé duchy.“ I obcházel Ježíš všecka města i všecky vesnice, uče v synagogách jejich a hlásaje evangelium o království a uzdravuje všelikou nemoc i všeliký neduh. Uzřev pak zástupy, pojal lítost nad nimi, že byli zmořeni a povrženi jako ovce nemající pastýře. Tehdy pravil učeníkům svým: „Žeň sice jest mnohá, ale dělníků málo. Proste tedy Pána žní, aby poslal dělníky na žeň svou. A přivolav k sobě dvanáct učeníků svých, dal jim moc nad duchy nečistými, aby je vymítali a uzdravovali všelikou nemoc i všeliký neduh. Jména pak dvanácti apoštolů jsou tato: První Šimon, jenž slove Petr, a Ondřej, bratr jeho, Jakub (syn) Zebedeův a Jan, bratr jeho, Filip a Bartoloměj, Tomáš a Matouš celník, Jakub (syn) Alfeův a Tadeáš, Šimon horlivec a Jidáš iškariotský, který ho zradil. Těchto dvanáct poslal Ježíš, přikázav jim takto: „K pohanům nechoďte a do měst samařských nevcházejte, ale jděte raději k zahynulým ovcím domu israelského. Chodíce pak, hlásejte:,Přiblížilo se království nebeské.‘ Nemocné uzdravujte, mrtvé křiste, malomocné očišťujte, zlé duchy vymítejte. Zdarma jste obdrželi, zdarma dejte. Neopatřujte si zlata ani stříbra ani mědi do svých opasků, ne mošny na cestu ani dvou sukní, ani obuvi ani holi; neboť hoden jest dělník pokrmu svého. Když pak do některého města neb místa vejdete, vyptejte se, kdo v něm jest hoden; a tam zůstaňte, dokavad nevyjdete. Vcházejíce pak do domu, pozdravte jej řkouce:,Pokoj domu tomuto.‘ A bude-li dům ten hoden, přijdiž pokoj váš na něj; pakli nebude hoden, pokoj váš vrať se k vám. A kde vás nepřijmou a neposlechnou řečí vašich, tu vycházejíce z domu neb města, setřeste prach s nohou svých. Vpravdě pravím vám, lehčeji bude zemi sodomské a gomorské v den soudný, než městu tomu.“ „Hle já posílám vás jako ovce mezi vlky; buďte tedy opatrní jako hadové a prostí jako holubice. Ale mějte se na pozoru před lidmi; neboť budou vás vydávati soudům a bičovati vás budou ve svých synagogách; i před vladaře a krále budete voděni pro mne na svědectví jim a pohanům. Když však vydají vás, nestarejte se, kterak aneb co byste mluvili; budeť vám dáno v onu hodinu, co máte mluviti, neboť nejste to vy, kteří mluvíte, nýbrž Duch Otce vašeho, jenž mluví ve vás. Vydá pak na smrt bratr bratra a otec dítko a povstanou dítky proti rodičům a budou je zabíjeti. A budete v nenávisti u všech pro jméno mé; kdo však vytrvá až do konce, ten spasen bude. Když pak budou vás pronásledovati v městě tomto, utecte do jiného. Vpravdě pravím vám, vy nebudete u konce se všemi městy israelskými, až přijde Syn člověka. Není učeník nad mistra ani služebník nad pána svého. Dosti jest učeníku, má-li se jako mistr jeho, a služebníku (má-li se) jako pán jeho. Jestliže hospodáře nazvali Beelzebubem, čím spíše domácí jeho? Nebojte se jich tedy, neboť nic není skryto, co nebude odkryto, a nic tajno, co nebude zvěděno. Co vám pravím ve tmě, povězte na světle, a co slyšíte v ucho, hlásejte na střechách. A nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, duše však zabíti nemohou, ale bojte se spíše toho, jenž může duši i tělo zatratiti do pekla. Zdali neprodávají dvou vrabců za pětihaléř? a nespadne z nich ani jeden na zem bez Otce vašeho. U vás však jsou sečteny i všecky vlasy na hlavě vaší. Nebojte se tedy; dražší jste nad mnoho vrabců. Každého tedy, kdo mě vyzná před lidmi, vyznám i já před Otcem svým, jenž jest v nebesích. Kdo by však mě zapřel před lidmi, toho zapru i já před Otcem svým, jenž jest v nebesích.“ „Nedomnívejte se, že jsem přišel uvésti pokoj na zem; nepřišel jsem uvésti pokoj, nýbrž meč. Přišel jsem zajisté, abych rozdvojil člověka proti otci jeho a dceru proti matce její a nevěstu proti tchyni její, a nepřátelé člověka jsou domácí jeho. Kdo miluje otce neb matku více než mne, není mne hoden, a kdo miluje syna neb dceru více než mne, není mne hoden. A kdo nebéře kříže svého a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne život svůj, ztratí jej, a kdo ztratí život svůj pro mne, nalezne jej. Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal. Kdo přijímá proroka proto, že jest prorok, obdrží odplatu proroka, a kdo přijímá spravedlivého proto, že jest spravedlivý, obdrží odplatu spravedlivého. A kdokoli by podal píti jednomu z maličkých těchto číši vody studené toliko proto, že jest (můj) učeník, vpravdě pravím vám, neztratí odplaty své.“ A když Ježíš dokonal přikázání dvanácti učeníkům svým, odešel odtud, aby učil a hlásal v městech jejich. Jan pak uslyšev v žaláři o skutcích Kristových, poslal (k němu) dva z učeníků svých a vzkázal mu: „Ty-li jsi ten, který přijíti má, čili jiného čekáme?“ A Ježíš odpověděl jim: „Jděte a zvěstujte Janovi, co jste slyšeli a viděli: slepí vidí, kulhaví chodí, malomocní se očišťují, hluší slyší, mrtví vstávají z mrtvých, chudým se zvěstuje evangelium, a blahoslavený jest, kdo nebude se horšiti nade mnou.“ Když pak oni odcházeli, počal Ježíš mluviti k zástupům o Janovi: „Co jste vyšli na poušť viděti? třtinu-li větrem se klátící? (Nikoli), nýbrž co jste vyšli viděti? člověka-li měkkým rouchem oděného? Hle, ti, kteří měkká roucha nosí, v domech královských jsou. Co tedy jste vyšli viděti? Proroka-li? Zajisté; pravím vám, i více nežli proroka; neboť tento jest to, o němž jest psáno:,?le, já posílám anděla svého před tváří tvou, který připraví cestu tvou před tebou.‘ Vpravdě, pravím vám, nepovstal mezi zrozenci ženinými větší nad Jana Křtitele, avšak (i ten), kdo menší jest v království nebeském, větší jest než on. Ale od časů Jana Křtitele až dosud království nebeské násilí trpí, a ti, kteří násilí činí, uchvacují je. Všichni proroci totiž i zákon prorokovali až do Jana; a chcete-li to přijmouti, on jest Eliáš, který má přijíti. Kdo má uši k slyšení, slyš. Komu však připodobním pokolení toto? Podobno jest chlapcům, kteří sedíce na náměstí, volají k soudruhům: ,Pískali jsme vám, a netančili jste; naříkali jsme, a nekvíleli jste.‘ Neboť přišel Jan, ani nejeda ani nepije, a říkají,Má zlého ducha.‘ Přišel Syn člověka jed a i pije, a praví:,Hle, člověk žrout a pijan vína, přítel celníkův a hříšníků.‘ Avšak uznána byla ta moudrost od moudrých.“ Tehdy počal vytýkati městům, ve kterých se událo nejvíce zázraků jeho, že neučinili pokání: „Běda tobě, Korozain, beda tobě, Betsaido! Neboť kdyby v Tyru a Sidonu byly se udály zázraky, které se děly ve vás, byli by dávno v žínici a popelu učinili pokání. Avšak pravím vám: Tyru a Sidonu bude lehčeji v den soudný nežli vám. A ty Kafarnaum, zda budeš povýšeno až do nebe? Až do propasti sejdeš; neboť kdyby v Sodomě byly se udály zázraky, které se děly v tobě, byla by zůstala až podnes. Avšak pravím vám: Zemi sodomské bude lehčeji v den soudný nežli tobě.“ V tom čase promluviv Ježíš řekl: „Velebím tebe, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a opatrnými a zjevil jsi je nedospělým; ano, Otče, že tak se tobě zalíbilo. Všecko jest mi dáno od mého Otce, a nikdo nezná (úplně) Syna leč Otec, aniž kdo zná (úplně) Otce, leč Syn, a komu by chtěl Syn zjeviti. Pojďte ke mně všichni, kteří se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte jho mé na sebe a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem; a naleznete pokoj duším svým; neboť jho mé jest sladké a břímě mé jest lehké.“ Onoho času šel Ježíš v sobotu obilím; učeníci pak jeho, jsouce lačni, počali trhati klasy a jísti. Ale fariseové uzřevše to, řekli jemu: „Hle, učeníci tvoji činí, co není dovoleno činili v sobotu.“ On však řekl jim: „Nečetli jste, co učinil David, když dostal hlad, i ti, kteří byli s ním? Jak vešel do domu Božího a jedl chleby předkladné, jichž nebylo dovoleno jemu jísti, ani těm, kteří byli s ním, leč jedině kněžím? Aneb nečetli jste v zákoně, že o sobotách kněží ve chrámě sobotu znesvěcuji a jsou bez viny? Pravím však vám, že tuto větší jest než chrám. Kdybyste věděli, co to jest:,Milosrdenství chci a ne oběti,‘ nebyli byste odsoudili nevinných. Pánem zajisté (i) soboty jest Syn člověka.“ A odebrav se odtud, přišel do jejich synagogy. A hle, byl tu člověk s uschlou rukou. I otázali se ho: „jest dovoleno v sobotu uzdravovati?“ - Chtěli ho obžalovati. - On pak řekl jim: „Kdo z vás bude člověk (takový), který, bude-li míti ovci jednu a ta upadne mu v sobotu do jámy, neuchopí a nevytáhne jí? Oč dražší jest člověk než ovce! Jest tedy dovoleno v sobotu dobře činiti.“ Tu řekl onomu člověku: „Vztáhni ruku svou.“ I vztáhl a učiněna jest zase zdráva jako druhá. Vyšedše pak fariseové, vešli v radu proti němu, kterak by jej zahubili. Ale Ježíš seznav to, uchýlil se odtud; a šli za ním mnozí, i uzdravil je všecky a přikázal jim přísně, aby ho nerozhlašovali, by se naplnilo, co bylo pověděno skrze proroka Isaiáše slovy: „ Hle, služebník můj, kterého jsem vyvolil, miláček můj, v němž jsem si zalíbil. Dám ducha svého na něj a bude zvěstovati soud národům. Nebude se hádati ani křičeti, aniž kdo uslyší na náměstích hlas jeho. Třtiny nalomené nedolomí a knotu doutnajícího neuhasí, až přivede soud k vítězství; a ve jménu jeho budou doufati národové.“ Tehdy přivedli k němu člověka posedlého, jenž byl slepý a němý, a uzdravil ho, takže mluvil a viděl. I žasli všichni zástupové a pravili: „Není-li tento syn Davidův?“ Fariseové však uslyševše to, řekli: „Tento nevymítá duchů zlých, leč Beelzebubem, knížetem zlých duchů.“ Ale Ježíš znaje myšlení jejich, řekl jim: „Každé království proti sobě rozdělené zpustne, a žádné město, žádný dům proti sobě rozdělený neostojí. Vymítá-li satan satana, jest rozdělen proti sobě, kterak tedy ostojí království jeho? A vymítám-li já duchy zlé Beelzebubem, kým je vymítají synové vaši? Protož oni budou soudci vašimi. Jestli však já Duchem Božím vymítám duchy zlé, tož přišlo k vám království Boží. Aneb kterak může někdo vejiti do domu silákova a pobrati jeho nářadí, leč prve sváže siláka? Potom oloupí dům jeho. Kdo není se mnou, proti mně jest, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje. Proto pravím vám: Všeliký hřích, i rouhání odpustí se lidem, ale rouhání proti Duchu neodpustí se. A kdo by byl řekl slovo proti Synu člověka, bude mu odpuštěno, kdo by však mluvil proti Duchu sv., nebude mu odpuštěno ani v tomto věku ani v budoucím. Buď učiňte strom dobrým (a tedy) i ovoce jeho dobrým, nebo učiňte strom špatným (a tedy) i ovoce jeho špatným, neboť po ovoci poznává se strom. Pokolení zmijí, kterak můžete mluviti věci dobré, jsouce zlí? neboť z hojnosti srdce mluví ústa. Dobrý člověk vyndává z dobré, zásoby věci dobré, a zlý člověk vyndává ze špatné zásoby věci špatné. Ale pravím vám: z každého slova prázdného, které lidé promluví, vydají počet v den soudu; neboť ze slov svých budeš ospravedlněn, a ze slov svých budeš odsouzen.“ Tu oslovili ho někteří ze zákoníkův a fariseů řkouce: „Mistře, chceme od tebe viděti znamení.“ On pak odpověděl jim: „Pokolení zlé a cizoložné žádá znamení, a znamení nebude mu dáno, leč znamení proroka Jonáše. Jako totiž Jonáš byl v břiše velké ryby tři dni a tři noci, tak bude Syn člověka v nitru země tři dni a tři noci. Muži ninivetští povstanou na soudě s pokolením tímto a odsoudí je, neboť učinili pokání na kázání Jonášovo, a hle, více než Jonáš jest tuto. Královna jihu povstane na soudě s pokolením tímto a odsoudí je, neboť přišla od končin země, aby uslyšela moudrost Šalomonnovu, a hle, více než Šalomoun jest tuto. Když pak duch nečistý vyjde od člověka, chodí po místech bezvodných, hledaje odpočinutí, a nenalézá. I řekne:,Navrátím se do domu svého, odkud jsem vyšel.‘ A přijda, nalezne jej prázdný, vymetený a ozdobený. Tu jde a vezme s sebou sedm jiných duchů horších, nežli jest sám, a vejdouce přebývají tam. I stávají se poslední věci člověka toho horší, než byly první. Tak bude i tomuto pokolení špatnému.“ Když ještě mluvil k zástupům, matka a bratři jeho stáli venku, žádajíce s ním mluviti. I řekl mu kdosi: „Hle matka tvá i bratři tvoji stojí venku, žádajíce s tebou mluviti.“ On pak odpovídaje tomu, který mu to byl pověděl, řekl: „Kdo jest matka má, a kdo jsou bratři moji?“ A vztáhnuv ruku na své učeníky, řekl: „Hle matka má a bratři moji. Neboť kdo činí vůli Otce mého, jenž jest v nebesích, ten jest mi bratrem i sestrou i matkou.“ V ten den vyšed Ježíš z domu, posadil se u moře. I sešli se k němu zástupové mnozí, takže vstoupiv na lodičku, posadil se, a veškeren zástup stál na břehu. I promluvil k nim mnoho věcí v podobenstvích řka: „Hle vyšel rozsévač, aby rozséval. A když rozséval, padla některá (zrna) vedle cesty; i přiletěli ptáci (nebeští) a sezobali je. Jiná padla na místa skalnatá, kde neměla mnoho země, a vzešla rychle, poněvadž neměla hluboké země. Když však vyšlo slunce, uvadla, a poněvadž neměla kořene, uschla. Jiná padla do trní; i vzrostlo trní a udusilo je. Jiná však padla v zemi dobrou; i vydávala plod, některé stonásobný, jiné šedesátinásobný, jiné třicetinásobný. Kdo má uši k slyšení, slyš.“ I přistoupili učeníci a řekli jemu: „Proč mluvíš k nim v podobenstvích?“ On pak odpověděl jim: „Poněvadž vám jest dáno poznati tajemství království nebeského, jim pak není dáno. Neboť kdo má, tomu bude dáno a bude oplývati, ale kdo nemá, od toho bude odňato i to, co má. Proto mluvím k nim v podobenstvích, poněvadž hledíce nevidí a poslouchajíce neslyší ani nerozumějí. I naplňuje se na nich proroctví Isaiášovo, které praví: „Ušima budete poslouchati, a neuslyšíte; očima budete hleděti, a neuvidíte; neboť otupělo srdce lidu tohoto, a těžce poslouchali ušima a zamhuřovali oči své, aby snad někdy očima neuviděli a ušima neuslyšeli a srdcem nesrozuměli a neobrátili se, a abych neuzdravil jich.‘ Vaše oči však jsou blahoslaveny, že vidí, i uši vaše, že slyší. Neboť vpravdě pravím vám: Mnozí proroci a spravedliví toužili uzříti, co vidíte, a neuzřeli, a uslyšeti, co slyšíte, a neuslyšeli.“ „Vy tedy poslyšte podobenství o rozsévači: Jestliže kdo slyší slovo o království a nerozumí mu, přichází zloboh a uchvacuje to, co bylo zaseto v srdci jeho; to jest ten, který byl naset vedle cesty. Kdo však byl zaset na místa skalnatá, jest ten, který slyší slovo a hned je přijímá s radostí; ale nemá v sobě kořene, nýbrž jest chvilkový a když nastává pro to slovo soužení neb pronásledování, ihned se pohoršuje. A kdo byl zaset mezi trní, jest ten, jenž slyší slovo, ale starost toho světa a klam bohatství udušuje slovo, i stává se neplodným. Kdo však byl zaset v zemi dobrou, jest ten, jenž slovo slyší a mu rozumí a přináší užitek a vydává jeden sto, druhý šedesát, jiný třicet.“ Jiné podobenství předložil jim řka: „Podobné jest království nebeské člověku, který nasel dobrého semene na poli svém; a když lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel koukole mezi pšenici a odešel. Když pak vyrostla bylina a vydala plod, tu ukázal se i koukol. I přistoupili služebníci hospodářovi a řekli jemu:,Pane, zdali jsi nenasel dobrého semene na poli svém? Odkud tedy má koukol?‘ On pak pravil jim:,Člověk nepřítel to učinil.‘ I řekli mu služebníci:,Chceš-li, abychom šli a vytrhali jej?‘ A on pravil:,Ne, abyste snad trhajíce koukol, nevytrhali spolu s ním i pšenice. Nechte, ať oboje spolu roste až do žní; a v čas žní řeknu žencům: Seberte nejprve koukol a svažte jej ve snopky ke spálení; pšenici však shromážděte do stodoly mé‘.“ Jiné podobenství předložil jim řka: „Podobno jest království nebeské zrnu hořčičnému, které vzav člověk jeden, zasel na poli svém; ono jest sice nejmenší mezi všemi semeny, ale když vzroste, větší jest než (všecky) byliny a stává se stromem, takže ptáci nebeští přilétají a hnízdí na ratolestech jeho.“ Jiné podobenství pověděl jim: „Podobno jest království nebeské kvasu, který vzavši jedna žena, zadělala do tři měříc mouky, až zkynulo všecko.“ Toto všecko Ježíš mluvil zástupům v podobenstvích, a bez podobenství nemluvil jim, aby se naplnilo, co bylo pověděno skrze proroka slovy: „Otevru v podobenstvích ústa svá, vypravovati budu věci skryté od ustanovení světa.“ Potom rozpustiv zástupy, přišel do domu. I přistoupili k němu učeníci jeho a řekli: „Vylož nám podobenství o koukoli polním.“ On pak odpověděl jim: „Rozsévač dobrého semene jest Syn člověka; pole jest svět; símě dobré, to jsou údové království; koukol pak jsou (lidé) zlí; nepřítel však, jenž je nasel, jest ďábel, žeň pak jest konec světa, a ženci jsou andělé. Jako tedy sbírá se koukol a ohněm se pálí, tak bude při skonání světa. Syn člověka pošle anděly své, i seberou z království jeho všecka pohoršení i ty, kteří činí nepravost, a uvrhnou je do pece ohnivé; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehda budou spravedliví stkvíti se jako slunce v království Otce svého. Kdo má uši k slyšení, slyš.“ „Podobno jest království nebeské pokladu skrytému v poli, jejž člověk nalezna, zakryje a radostí nad ním jde a prodá všecko, co má, a koupí pole to. Také podobno jest království nebeské kupci, jenž hledal dobrých perel, a když nalezl jednu perlu drahocennou, odešed prodal všecko, co měl a koupil ji.“ „ Také podobno jest království nebeské síti, která byvši spuštěna do moře, shromažďuje ze všeho rodu ryb, a když se naplní, vytáhnou ji na břeh a posadíce se vyberou dobré do nádob, špatné však odvrhnou pryč. Tak bude při skonání světa: vyjdou andělé a oddělí zlé od spravedlivých a uvrhnou je do peci ohnivé; tam bude pláč a skřípění zubů. Srozuměli jste všemu tomu?“ Řkou jemu: „Ano.“ I dí jim: „Proto každý učitel zákona vyučený v království nebeském podoben jest hospodáři, který vynáší ze své zásoby věci nové i staré.“ A když Ježíš dokončil podobenství ta, odebral se odtud. A přišed do své otčiny, učil je v synagoze jejich, takže žasli a pravili: „Odkud má tento moudrost tu a moc? Není-liž to syn tesařův? zda nejmenuje se matka jeho Maria a bratři jeho Jakub a Josef a Šimon a Juda? a sestry jeho, nejsou-li všecky u nás? Odkud tedy má všecky věci tyto?“ I horšili se nad ním. Ježíš však řekl jim: „Není prorok bez úcty leč ve své otčině a ve svém domě.“ A neučinil tam divů mnoho pro jejich nevěru. V ten čas uslyšel tetracha Herodes pověst o Ježíšovi. I řekl služebníkům svým: „To jest Jan Křtitel; on vstal z mrtvých, a proto moc divotvorná působí v něm.“ Herodes totiž jal Jana a spoutav jej dal ho do žaláře pro Herodiadu, manželku bratra svého; neboť Jan říkal jemu: „Není dovoleno tobě míti ji.“ A chtěl ho zabíti, ale bál se lidu, poněvadž ho měli za proroka. Když však byly Herodovy narozeniny, tančila dcera Herodiadina uprostřed (hostí) a zalíbila se Herodovi; proto s přísahou zaslíbil jí dáti, začkoli by ho požádala. Ona pak byvši navedena od své matky, pravila: „Dej mi zde na míse hlavu Jana Křtitele. Tu zarmoutil se král; pro přísahu však a pro spoluhodovníky přikázal ji dáti. I dal stíti Jana v žaláři, a byla přinesena hlava jeho na míse a dána dívce; i odnesla ji matce své. Potom učeníci jeho přišedše vzali jeho tělo a pochovali je; a šedše pověděli to Ježíšovi. Uslyšev to Ježíš, odebral se odtud na lodičce na místo osamělé v soukromí, a když to uslyšeli zástupové, šli za ním z měst pěšky. A vyšed uzřel zástup veliký, i slitoval se nad nimi a uzdravil nemocné jejich. Když pak nastal večer, přistoupili k němu učeníci jeho řkouce: „Osamělé jest místo toto, a hodina minula. Rozpusť zástupy, ať odejdou do vesnic a nakoupí sobě pokrmů.“ Ale Ježíš řekl jim: „Není potřebí, aby odešli; dejte vy jim jísti.“ Odpověděli jemu: „Nemáme zde, leč pět chlebův a dvě ryby.“ I řekl jim: „Přineste mi je sem.“ A rozkázav zástupům, aby se rozložili na trávě, vzal pět chlebův i dvě ryby a pohlédnuv k nebi, požehnal je; a rozlámav chleby, dal je učeníkům, učeníci pak zástupům. I jedli všichni a nasytili se. A sebrali zbytky, dvanácte košů plných kousků. Těch pak, kteří jedli, bylo as pět tisíc mužů kromě žen a dětí. A ihned přinutil Ježíš učeníky, aby vstoupili na lodičku a plavili se napřed na druhou stranu, až by rozpustil zástupy. A rozpustiv zástup, vstoupil na horu sám, aby se modlil. Když pak byl večer, byl tam samoten. Lodička pak zmítala se již uprostřed moře vlnami; neboť byl vítr protivný. O čtvrté hlídce pak noční přišel k nim, jda po moři. A učeníci spatřivše ho, an jde po moři, ulekli se řkouce: „Strašidlo jest to;“ a vykřikli strachem. I promluvil k nim hned Ježíš, řka: „Buďte dobré mysli, já jsem to, nebojte se.“ Odpověděv pak Petr, řekl: „Pane, jsi-li to ty, rozkaž mi, ať přijdu k tobě po vodě.“ A on řekl: „Pojď.“ I sestoupil Petr z lodičky a šel po vodě, aby přišel k Ježíšovi. Vida však vítr silný, bál se a počav tonouti zkřikl: „Pane, zachraň mne.“ A ihned Ježíš vztáhl ruku, ujal ho a řekl jemu: „Malověrný, proč jsi pochyboval?“ A jakmile vstoupili na lodičku, přestal vítr. Ti pak, kteří byli na lodičce, přistoupivše poklonili se mu řkouce: „V pravdě Syn Boží jsi ty.“ I přeplavivše se, přišli do krajiny Genesaretské. A poznavše jej muži onoho místa, rozeslali po veškeré té krajině; i přivedli a přinesli mu všecky chorobné, a ti prosili ho, aby směli dotknouti se alespoň třepení roucha jeho; a kteří se ho dotkli, byli uzdraveni. Tehdy přišli k Ježíšovi z Jerusalema zákoníci a fariseové a řekli: „Proč přestupuji učeníci tvoji podání starších? neboť neumývají rukou svých, když jedí chléb.“ On pak odpověděv řekl jim: „Proč i vy přestupujete přikázání Boží pro podání svoje? Neboť Bůh řekl:,Cti otce i matku‘ a,Kdo zlořečí otci neb matce, ať umře‘, vy však pravíte:,Kdo by řekl otci neb matce:,Oběť (jest to), z čeho bys mohl míti ode mne prospěch,‘ není povinen ctíti otce svého neb matku svou.‘ I zrušili jste přikázání Boží pro podání svoje. Pokrytci, dobře prorokoval o vás Isaiáš řka: ,Lid tento ctí mne ústy, ale srdce jejich daleko jest ode mne. Nadarmo však mne ctí, učíce naukám a stanovám lidským‘.“ A svolav k sobě zástupy, řekl jim: „Slyšte a rozumějte: Ne, co vchází do úst, poskvrňuje člověka, nýbrž co vychází z úst, to poskvrňuje člověka.“ Tu přistoupili k němu učeníci jeho a řekli jemu: „Víš-li, že fariseové, uslyševše tu řeč se pohoršili?“ On pak odpověděl: „Všeliké štípení, jehož neštípil Otec můj nebeský, bude z kořene vyvráceno. Nechte jich; slepí jsou to vůdcové slepých; vede-li však slepý slepého, padnou oba do jámy.“ Odvětiv pak Petr řekl jemu: „Vylož nám to podobenství.“ A on pravil: „Také vy jste ještě nechápaví? Nenahlížíte, že vše, co vchází do úst, jde do břicha a vypouští se do stoky? co však vychází z úst, jde ze srdce, a to poskvrňuje člověka. Ze srdce zajisté vycházejí zlé myšlenky, vraždy, cizoložství, smilstva, krádeže, křivá svědectví, rouhání. To jsou věci, které poskvrňují člověka, neumytýma rukama však jísti neposkvrňuje člověka.“ A vyšed odtud Ježíš, odebral se do krajin tyrských a sidonských. A hle, žena kananejská, vyšedši z těch končin, volala k němu řkouc: „Smiluj se nade mnou, pane, synu Davidův! Dcera má krutě se trápí od ducha zlého.“ On však neodpověděl ji ani slova. I přistoupili učeníci jeho a prosili ho řkouce: „Propusť jí, neboť volá za námi.“ On pak odpověděl: „Nejsem poslán leč k zahynulým ovcím domu israelského.“ Ale ona přišedši, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi.“ On pak odpověděl: „Není dobré bráti chléb dítkám a házeti psíkům.“ A ona řekla: „Ovšem Pane, neboť i psíci jedí z drobtů, které padají se stolu pánů jejich.“ Tu Ježíš odpověděl jí: „Ženo, veliká jest víra tvá, staň se tobě, jak žádáš.“ I uzdravena jest dcera její od té hodiny. A odebrav se odtud Ježíš, přišel k moři Galilejskému a vystoupiv na horu, posadil se tam. I přišli k němu zástupové mnozí, majíce s sebou němé, slepé, kulhavé, chromé a mnoho jiných a položili je k nohám jeho; i uzdravil je, takže zástupové divili se vidouce, že němí mluví, (chromí jsou zdrávi), kulhaví chodí, slepí vidí, i velebili Boha israelského. Ježíš pak přivolav k sobě učeníky své řekl: „Lítost mám nad zástupem, neboť již tři dny trvají se mnou a nemají, co by jedli; a rozpustiti je lačné nechci, aby nezemdleli na cestě.“ I řekli mu učeníci: „Odkud tedy vezmeme v pustině tolik chlebů, abychom nasytili zástup tak veliký?“ A Ježíš řekl jim: „Kolik chlebů máte?“ Oni pak pravili: „Sedm a několik rybiček.“ I rozkázal zástupu, aby se rozložil na zemi. A vzav sedm chlebův i ryby a učiniv díky, rozlámal je a dal učeníkům svým, učeníci pak dali je lidu. I jedli všichni a nasytili se; a zbylé kousky sebrali, sedm košíků plných. Bylo pak těch, kteří jedli, čtyři tisíce mužů kromě žen a dětí. A rozpustiv zástup, vstoupil na lodičku a přišel do končin magedanských. Tu přistoupili kněmu fariseové a saduceové, aby ho pokoušeli; i prosili ho, aby jim ukázal znamení s nebe. On pak odpověděl jim: „Když nastane večer, říkáte:,Bude pěkně, neboť nebe se červená‘; a ráno:,Dnes bude nepohoda, neboť červená se nebe pošmurné.‘ Tvářnost nebe umíte tedy posouditi, znamení časů však poznati nedovedete? Pokolení špatné a cizoložné hledá znamení, a znamení nebude mu dáno leč znamení proroka Jonáše.“ A nechav jich odešel. A když se plavili na druhý břeh, učeníci zapomněli vzíti s sebou chleby. I řekl jim (Ježíš): „Hleďte a varujte se kvasu farisejského a saducejského.“ Ale oni uvažovali mezi sebou řkouce: „To proto, že jsme nevzali chlebů.“ Věda pak to Ježíš, řekl: „Co uvažujete mezi sebou, malověrní, že nemáte chlebů? Ještě nechápete ani se nepamatujete na pět chlebů pro pět tisíc lidí, a kolik košů jste sebrali? Ani na sedm chlebů pro čtyři tisice lidí, a kolik košíků jste sebrali? I proč nechápete, že o chlebích nepravil jsem vám:,Varujte se kvasu farisejského a saducejského?‘“ Tu porozuměli, že neřekl, aby se varovali kvasu chlebů, nýbrž učení farisejského a saducejského. Přišed pak Ježíš do krajin Caesaree Filipovy, otázal se učeníků svých řka: „Kým praví lidé býti Syna člověka?“ I řekli (jemu): Jedni Janem Křtitelem, jiní Eliášem, jiní Jeremiášem neb jedním z proroků.“ Dí jim (Ježíš): „Vy pak kým mě býti pravíte?“ Odpovídaje Šimon Petr řekl: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého.“ A Ježíš odpověděv řekl jemu: „Blahoslavený jsi Šimone, synu Janův! neboť tělo a krev nezjevilo toho tobě, nýbrž Otec můj, jenž jest v nebesích. I já pravím tobě: Ty jsi Petr (t. j. skála), a na té skále vzdělám cirkev svou, a brány pekelné jí nepřemohou. A tobě dám klíče království nebeského, a cokoli svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi; a cokoli rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“ Tu přikázal přísně učeníkům svým, aby nikomu neříkali, že on jest Kristus. Od té chvíle počal Ježíš ukazovati učeníkům svým, že musí jíti do Jerusalema a mnoho vytrpěti od starších a zákoníků i velekněží a býti zabit a třetího dne vstáti z mrtvých. I pojal ho Petr stranou a počal mu domlouvati řka: „Odstup to od tebe, Pane, to se ti nestane.“ Ale Ježíš obrátiv se pravil Petrovi: „Jdi mi s očí, satane! Pohoršením jsi mi, neboť nemáš na zřeteli věcí Božích, nýbrž věci lidské.“ Na to řekl Ježíš učeníkům svým: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sám sebe a vezmi kříž svůj a následuj mne. Neboť kdo by chtěl život svůj zachovati, ztratí jej; kdo by však ztratil život svůj pro mne, nalezne jej. Neboť co prospěje člověku, byť celý svět získal, život (věčný) však ztratil? Aneb jakou dá člověk výměnu za (věčný) život svůj? Syn člověka zajisté přijde ve slávě Otce svého s anděly svými a tehda odplatí jednomu každému podle skutků jeho. V pravdě pravím vám: Jsou tu někteří mezi přítomnými, kteří neokusí smrti, dokud neuzří Syna člověka přicházeti v jeho království.“ A po šesti dnech Ježíš pojal Petra, Jakuba a Jana, bratra jeho, a vedl je na horu vysokou v soukromí a proměnil se před nimi. I zastkvěla se tvář jeho jako slunce a roucho jeho stalo se bílé jako sníh. A hle, ukázal se jim Mojžíš a Eliáš rozmlouvajíce s ním. Petr pak promluviv řekl Ježíšovi: „Pane, dobře jest nám zde býti; chceš-li, udělejme tu tři stánky, tobě jeden, Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden.“ Když ještě mluvil, hle, oblak světlý zastínil je, a hlas z oblaku zazněl řka: „Tento jest Syn můj milý, v němž se mi zalíbilo, toho poslouchejte.“ A učeníci uslyševše to, padli na svou tvář a báli se velmi. I přistoupil Ježíš a dotek se jich pravil: „Vstaňte, nebojte se.“ Pozdvihše pak očí svých, neviděli nikoho, leč Ježíše samotného. A když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš řka: „Nepovídejte nikomu o tom vidění, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých.“ I otázali se ho učeníci řkouce: „Proč tedy říkají zákonici, ze prve má přijíti Eliáš?“ On pak odpověděl: „Eliáš přijde sice a napraví všecko; ale pravím vám: Eliáš přišel již, ale nepoznali ho, nýbrž učinili mu, co se jim zlíbilo. Tak i Syn člověka bude trpěti od nich.“ Tu porozuměli učeníci, že jim to pravil o Janu Křtiteli. A když přišli k zástupu, přistoupil k němu člověk jeden a pad před ním na kolena pravil: „Pane, smiluj se nad synem mým, neboť jest náměsíčný a zle se trápí; často totiž padá do ohně a často do vody. I přivedl jsem jej tvým učeníkům, ale nemohli ho uzdraviti.“ Odpověděv Ježíš řekl: „Ó pokolení nevěřící a převrácené, dokavad mám býti s vámi? Dokavad vás mám trpěti? Přiveďte mi ho sem.“ I přikázal mu Ježíš, a duch zlý vyšel od něho; i byl uzdraven pacholík od té chvíle. Tu přistoupili učeníci k Ježíšovi v soukromí a řekli: „Proč nemohli jsme my ho vymítnouti?“ A on pravil jim: „Pro malou víru svou. Vpravdě zajisté pravím vám: Budete-li míti víru jako zrno hořčičné, řeknete této hoře:,Přejdi odtud tamto‘ a přejde, a nic nebude vám nemožno. Takovýhle rod však nevymítá se leč modlitbou a postem.“ Když pak dleli v Galilei řekl jim Ježíš: „Syn člověka bude vydán v ruce lidské, a zabijí ho, ale třetího dne vstane z mrtvých.“ I zarmoutili se velmi. A když přišli do Kafarnaum, přistoupili k Petrovi výběrčí daně chrámové a řekli: „Což mistr váš neplatí daně chrámové?“ I řekl: „Platí.“ A když přišel domů, předešel ho Ježíš otázkou: „Co se ti zdá, „Šimone? Od koho berou králové pozemští clo neb daň? Od synů svých či-li od cizích?“ A on řekl: „Od cizích.“ I řekl mu Ježíš: „Synové tedy jsou svobodni. Abychom však jich nepohoršili, jdi k moři a vrhni udici, a tu rybu, která se chytí nejprve, vezmi a otevra ústa její, nalezneš stater; ten vezmi a dej jim za mne i za sebe.“ V tu dobu učeníci přistoupili k Ježíšovi a řekli: „Kdo pak jest větší v království nebeském?“ A Ježíš zavolav k sobě dítko, postavil je uprostřed nich a řekl: „Vpravdě pravím vám: „Neobrátíte-li se a nebudete li jako dítky, nevejdete do království nebeského. Kdo se tedy poníží jako dítko toto, ten jest větší v království nebeském. A kdo přijme jedno dítko takové pro jméno mé, mě přijímá.“ „Kdo by však pohoršil jedno z maličkých těchto, kteří ve mne věří, tomu bylo by lépe, aby kámen mlýnský zavěšen byl na hrdlo jeho a on pohroužen byl do hlubokosti mořské.“ Běda světu pro pohoršení! Neboť jest nutno, aby přicházela pohoršení, ale běda člověku tomu, skrze něhož pohoršení přichází. Pohoršuje-li tě však ruka tvá neb noha tvá, utni ji a vrhni od sebe; lépe jest tobě vejíti do života bezrukému neb kulhavému, než abys, maje obě ruce neb obě nohy, uvržen byl do ohně věčného. A pohoršuje-li tě oko tvé, vylup je a vrhni od sebe; lépe jest tobě jednookému vejíti do života, než abys maje obě oči uvržen byl do pekelného ohně.“ „Hleďte, abyste nepohrdali nikým z těchto maličkých: neboť pravím vám, že andělé jejich v nebi stále patří na tvář Otce mého, jenž jest v nebesích. Přišelť Syn člověka, aby spasil, co zahynulo. Co se vám zdá? Kdyby měl někdo sto ovec a zabloudila by jedna z nich, zda nenechá devadesáti devíti na horách a nejde hledati té, která zabloudila? A podaří-li se mu ji nalézti, vpravdě pravím vám, že se raduje nad ní více, než nad devadesáti devíti, které nezabloudily. Tak také není vůle Otce vašeho, jenž jest v nebesích, aby zahynul jeden z těchto maličkých.“ „Zhřešil-li pak (proti tobě) bratr tvůj, jdi a pokárej ho mezi sebou a jím samým. Poslechne-li tě, získal jsi bratra svého; pakli neposlechne, přiber si ještě jednoho neb dva, aby ústy dvou neb tří svědků každá věc byla zjištěna. Nebude-li jich dbáti, pověz církvi; neposlechne-li však ani církve, budiž tobě jako pohan a celník. Vpravdě pravím vám: Cokoli svážete na zemí, bude svázáno na nebi. a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi. Opět pravím vám: Sjednotí-li se dva z vás na zemi o kterékoli věci, za kterou by prosili, stane se jim to od Otce mého, jenž jest v nebesích. Neboť kde jsou dva neb tři shromážděni ve jméno mé, tam jsem já mezi nimi.“ Tu přistoupil k němu Petr a řekl: „Pane, kolikrát mám odpustiti bratru svému, když zhřeší proti mně? Až do sedmikráte?“ Dí jemu Ježíš: „Nepravím tobě,až do sedmikráte‘, nýbrž až do sedmdesátisedmkrát. Proto podobno jest království nebeské králi, který chtěl počet klásti se služebníky svými. A když počal počet klásti, přivedli mu jednoho, který mu byl dlužen deset tisíc hřiven. Když pak neměl čim zaplatit, rozkázal jej pán jeho prodati, též manželku jeho i dítky a všecko, co měl a zaplatit. Pad tedy služebník ten před ním, prosil ho řka:,Poshověj mi, a všecko zaplatím tobě.‘ I slitoval se pán nad služebníkem oním, propustil ho a dluh mu odpustil. Vyšed pak služebník ten, nalezl jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů, i uchopil ho a rdousil ho řka:,Zaplať, co's dlužen.‘ Pad tedy spoluslužebník jeho před ním, prosil ho řka:,Poshověj mi, a všecko zaplatím tobě.‘ Ale on nechtěl, nýbrž odešed, dal jej do žaláře, až by zaplatil dluh. Uzřevše pak spoluslužebníci jeho, co se událo, zarmoutili se velmi a přišedše, pověděli pánu svému všechno, co se stalo. Tu povolal ho pán jeho a řekl jemu:,Služebníku nešlechetný, všechen dluh odpustil jsem tobě, poněvadž jsi mě prosil: neměl jsi tedy také ty slitovati se nad spoluslužebníkem svým, jako i já slitoval jsem se nad tebou?‘ I rozhněval se pán jeho a dal jej mučitelům, dokud by nezaplatil všeho dluhu. Tak i Otec můj nebeský učiní vám, jestli neodpustíte jedenkaždý bratru svému ze srdcí svých.“ Když Ježíš dokonal tyto řeči, odebral se z Galilee a přišel do končin judských Zajordánskem. I šli za ním mnozi zástupové, a uzdravil je tam. Tu přistoupili k němu fariseové a pokoušeli ho, řkouce: „jest dovoleno člověku propustiti manželku svou z příčiny kterékoliv?“ On pak odpověděl jim: „Což jste nečetli, že ten, který stvořil člověka, na počátku mužem a ženou je učinil a řekl: ,Proto opustí člověk otce svého i matku svou a přidrží se manželky své a ti dva budou tělem jedním?‘ Nejsou tedy již dva, nýbrž jedno tělo. Nuže, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ Řekli jemu: „Proč tedy přikázal Mojžíš dáti lístek zápudný a propustiti?“ Dí jim: „Pro tvrdost srdce vašeho dopustil vám Mojžíš propouštěti manželky vaše, ale s počátku nebylo tak. Pravím však vám: Kdo propustí manželku svou leč pro smilství a pojme jinou, cizoloží, a kdo pojme propuštěnou, cizoloží. Řkou jemu učeníci jeho: „Takový-li jest poměr mezi mužem a ženou, není dobře ženiti se.“ On pak řekl jim: „Ne všichni chápají slova toho, nýbrž ti, jimž jest dáno. Jsouť panicové, kteří se tak narodili z matky, a jsou panicové, kteří učiněni jsou jimi od lidí, a jsou panicové, kteří sami oddali se panictví pro království nebeské. Kdo může chápati, chápej.“ Tehdy podali mu dítky, aby na ně vložil ruce a se pomodlil; učeníci však domlouvali jim, ale Ježíš řekl jim: „Nechte dítek a nebraňte jim přijíti ke mně; neboť takových jest království nebeské.“ A vloživ na ně ruce, odešel odtud. Tu přistoupil k němu kdosi a řekl: „Mistře dobrý, co dobrého mám činiti, abych obdržel život věčný?“ On pak řekl jemu: „Co se mě ptáš o dobrém? Jediný jest dobrý, (Bůh). Chceš-li však vejíti do života, zachovávej přikázání.“ Dí jemu: „Která?“ A Ježíš řekl: „Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nepromluvíš křivého svědectví, cti otce svého i matku svou a milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ Dí jemu mládenec: „To všecko zachovával jsem od svého mládí. Čeho se mi ještě nedostává?“ Řekl mu Ježíš: „Chceš-li dokonalý býti, jdi, prodej co máš a dej chudým, a budeš míti poklad v nebi; a pojď a následuj mne.“ Uslyšev mládenec slova ta, odešel smuten, neboť měl mnoho statků. Ježíš pak řekl učeníkům svým: „Vpravdě pravím vám: Boháč vejde těžko do království nebeského. A opět pravím vám: Snáze jest velbloudu projíti uchem jehelním, než boháči vejíti do království nebeského.“ Uslyševše to učeníci, divili se velmi řkouce: „I kdo tedy může býti spasen?“ Ježíš však pohleděv na ně, řekl jim: „U lidí jest to nemožné, ale u Boha všecko jest možné.“ Tu odpověděl mu Petr: „Hle, my jsme opustili všecko a následovali jsme tebe; čeho se nám tedy za to dostane?“ Ježíš pak řekl jim: „Vpravdě pravím, že vy, kteří jste mne následovali, při znovuzrození, kdy Syn člověka zasedne na slavné stolici své, seděti budete i vy na dvanácti stolicích, soudíce dvanáct pokolení israelských. A každý, kdo opustí dům neb bratry neb sestry neb otce neb matku neb manželku neb dítky neb pole pro jméno mé, stokrát více vezme a život věčný v dědictví dostane, Mnozí pak první budou posledními a poslední prvními.“ „Podobno jest totiž království nebeské hospodáři, který vyšel na úsvitě, aby najal dělníky na vinici svou. Smluviv pak s dělníky denár na den, poslal je na vinici svou. A vyšed okolo třetí hodiny, uzřel jiné, ani stojí na trhu zahálejíce, I řekl jim:,Jděte i vy na vinici mou, a co budespravedlivo, dám vám.‘ A šli. Opět však vyšel o šesté i deváté hodině, a učinil taktéž. Ale vyšed o hodině jedenácté, nalezl jiné, ani stojí. I řekl jim:,Proč tu stojíte, celý den zahálejíce?‘ Řkou jemu:,Nikdo nás nenajal.‘ Dí jim:,Jděte i vy na vinici mou.‘ A když byl večer, řekl pán vinice svému správci:,Zavolej dělníky a dej jim mzdu, počna od posledních až do prvních.‘ Přišedše tedy ti, kteří nastoupili o jedenácté hodině, obdrželi každý po jednom denáru. Přišedše pak i první, domnívali se, že obdrží více; dostali však i oni po jednom denáru. A dostávše, reptali proti hospodáři řkouce:,Tito poslední pracovali jedinou hodinu, a rovnými učinil jsi je nám, kteří jsme nesli břímě dne i horko.‘ Ale on odpověděv jednomu z nich pravil:,Příteli, nečiním tobě křivdy; zdali nesmluvil jsi se mnou jednoho denáru? Vezmi, co jest tvoje, a odejdi. Chci však také tomuto poslednímu dáti jako i tobě. Aneb snad nesmím učiniti (se svým) co chci? Či oko tvé jest zlé, že já dobrý jsem?‘ Tak budou poslední prvními a první posledními; neboť mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených.“ A když Ježíš se ubíral do Jerusalema, pojal dvanáct učeníků v soukromí a řekl jim na cestě: „Hle, béřeme se do Jerusalema, a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům, a ti odsoudí ho na smrt a vydají ho pohanům, aby se mu posmívali, jej bičovali a ukřižovali; ale třetího dne vstane z mrtvých.“ Tu přistoupila k němu matka synů Zebedeových se svými syny a klanějíc se mu, prosila ho za něco. On pak jí řekl: „Co chceš?“ Dí jemu: „Řekni, aby tito dva synové moji seděli v tvém království jeden na pravici a jeden na levici tvé.“ Ale Ježíš odpověděl: „Nevíte, zač prosíte. Můžete píti kalich, který já budu píti?“ Řkou jemu: „Můžeme.“ Dí jim: „Kalich můj sice píti budete, seděti však na pravici neb na levici mé není mojí věci dáti (vám), nýbrž těm, jimž připraveno jest od Otce mého.“ A uslyševše to deset ostatních, rozmrzeli se na ty dva bratry. Ale Ježíš zavolav je k sobě řekl: „Víte, že knížata národů panují nad nimi a velmoži provádějí moc svou nad nimi. Tak nebuď mezi vámi, nýbrž kdo chce státi se mezi vámi větším, buď služebníkem vaším, a kdo chce mezi vámi býti první, buď sluhou vaším, jako Syn člověka nepřišel, aby se mu sloužilo, nýbrž aby sloužil a dal život svůj na vykoupení za mnohé.“ A když vycházeli z Jericha, šel za ním zástup veliký. A hle, dva slepci seděli podle cesty a uslyševše, že Ježíš tudy jde, zvolali: „Pane, smiluj se nad námi! Synu Davidův!“ Zástup pak domlouval jim, aby mlčeli. Ale oni tím více volali: „Pane, smiluj se nad námi!“ Synu Davidův!“ I zastavil se Ježíš a zavolav je řekl: „Co chcete, abych vám učinil?“ Řkou jemu: „Pane, ať otevrou se oči naše.“ I slitoval se nad nimi Ježíš a dotekl se očí jejich. A hned prohlédli a šli za ním. A když se přiblížili k Jerusalemu a přišli k Betfage k hoře Olivetské, tehda Ježíš poslal dva učeníky řka jim: „Jděte do vesnice, která jest proti vám, a hned naleznete oslici přivázanou a oslátko s ní. Odvažte je a přiveďte ke mně. A řekne-li vám kdo co, rcete:,Pán jich potřebuje‘, a hned je propustí.“ Toto pak stalo se, aby se naplnilo, co bylo pověděno skrze proroka slovy: „Povězte dceři siónské: Hle, král tvůj béře se k tobě tichý, sedě na oslici a oslátku jhu podrobené.“ Odešedše pak učeníci a učinivše, jak jim přikázal Ježíš, přivedli oslici i oslátko a vložili na ně roucha svá; i posadil se na ně. Přemnohý pak zástup prostřel roucha svá na cestu, a jiní sekali ratolesti se stromův a prostírali na cestu. zástupové pak, kteří šli v předu i ti, kteří vzadu byli, volali řkouce: „Hosanna, Synu Davidovu! Požehnaný, jenž se béře ve jménu Páně, hosanna na výsostech!“ A když vjel do Jerusalema, vzrušilo se všecko město řkouc: „Kdo jest tento?“ Lid pak pravil: „To jest Ježíš, prorok z Nazareta galilejského.“ I vešel Ježíš do chrámu Božího a vyhnal všecky, kteří prodávali a kupovali ve chrámě, a zpřevracel stoly penězoměncův i stolice těch, kteří prodávali holuby, a řekl jim: „Psáno jest:,Dům můj domem modlitby slouti bude, vy však jste jej učinili peleší lotrovskou.‘“ I přistoupili k němu ve chrámě slepí a kulhaví, a uzdravil je. Ale velekněží a zákoníci uzřevše divy, které učinil, a pacholata, ana volají ve chrámě a říkají: „Hosanna Synu Davidovu,“ rozmrzeli se a řekli jemu: „Slyšíš-li, co tito praví?“ Ježíš pak řekl jim: „Ano. Což jste nikdy nečetli:,Z úst nemluvňat a kojenců připravil jsi sobě chválu?‘“ A nechav je, vyšel ven z města do Betanie a zůstal tam. Ráno pak vraceje se do města zlačněl. A spatřiv strom fíkový podle cesty, šel k němu, nenalezl však na něm ničeho leč toliko listí. I řekl mu: „Nerodižse z tebe ovoce na věky.“ I uschl hned fík ten. A spatřivše to učeníci, podivili se řkouce: „Kterak fík ihned uschl!“ Ježíš pak odpověděl jim: „Vpravdě pravím vám: Budete-li míti víru a nebudete-li pochybovati, učiníte nejen to, co se stalo na fíku, nýbrž i když této hoře řeknete:,Zdvihni se a vrhni se do moře,‘ stane se; a začkoli budete prositi v modlitbě s věrou, všecko obdržíte.“ A když přišel do chrámu, přistoupili k němu, mezitím co učil, velekněží a starší lidu řkouce: „Jakou mocí činíš věci tyto? A kdo dal ti moc tuto?“ Odpověděv Ježíš řekl jim.: „Otážu se vás i já na jednu věc; řeknete-li mi ji, i já povím vám, jakou mocí ty věci činím. Křest Janův, odkud byl, s nebe či-li od lidí?“ Ale oni rozmýšleli mezi sebou řkouce: „Díme-li,S nebe‘, řekne nám:,Proč jste mu tedy neuvěřili?‘ Řekneme-li však,Od lidí‘, bojíme se lidu; neboť všichni mají Jana za proroka “ Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme.“ I řekl jim také on: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.“ Než, co se vám zdá? Člověk jeden měl dva syny, a přistoupiv k prvnímu, řekl jemu:,Synu, jdi dnes, pracuj na vinici mé. ?On však odpověděl:,Nechci.‘ Ale potom byv hnut lítostí šel. Přistoupiv pak ke druhému, mluvil k němu taktéž. A on odpověděl:,Půjdu, pane,‘ a nešel. Který z těch dvou vykonal vůli otcovu?“ Řkou jemu: „První.“ I řekl jim Ježíš: „Vpravdě pravím vám, že celníci a nevěstky předejdou vás do království Božího. Neboť Jan učil vás cestě spravedlnosti, a neuvěřili jste mu, celníci však a nevěstky uvěřili mu; vy pak uzřevše to, ani nekáli jste se potom, abyste mu uvěřili.“ Jiné podobenství poslyšte: Byl jeden hospodář, který štípil vinici a ohradil ji plotem, vykopal v ní lis, postavil věž a pronajal jí vinařům; a odcestoval. Když pak přiblížil se čas plodů, poslal služebníky své k vinařům, aby přijali užitky její. Ale vinaři javše služebníky jeho, jednoho zmrskali, jiného zabili, jiného ukamenovali. Opět poslal služebníků jiných více než prve, a učininili jim taktéž. Naposledy poslal k nim syna svého řka:,Zastydí se před synem mým.‘ Ale vinaři uzřevše syna, řekli mezi sebou:,To jest dědic; pojďme, zabijme ho a budeme míti jeho dědictví,‘ I chopili se ho, vyvrhli jej ven z vinice a zabili. Když tedy přijde pán vinice, co učiní oněm vinařům?“ Řkou jemu: „Zlé zle zahubí a vinici svou pronajme jiným vinařům, kteří by mu vydávali užitek časem svým.“ Tu řekl jim Ježíš: „Nikdy jste nečetli v Písmech:,Kámen, který zavrhli stavitelé, ten stal se kamenem úhelním. Od Pána stalo se to a jest to podivné v očích našich?' Proto pravím vám: Bude odňato od vás království Boží a dáno (bude) lidu, který bude přinášeti plody jeho. A kdo padne na ten kámen, rozrazí se; na koho však on padne, toho rozdrtí.“ A uslyševše velekněží a fariseové podobenství jeho, porozuměli, že mluví o nich; i hledali ho uchopiti, ale báli se zástupů, neboť měli ho za proroka. A tu Ježíš ujav se slova, mluvil k nim opět v podobenstvích řka: „Podobno jest království nebeské králi, kterýž učinil svatbu synu svému. I poslal služebníky své, aby povolali pozvané na svatbu; ale nechtěli přijíti. Opět poslal jiné služebníky řka:,Povězte pozvaným: Hle, oběd svůj připravil jsem; volové moji a dobytek krmný pobiti jsou a všecko jest připraveno; pojďte na svatbu‘ Ale oni nedbali, a odešli, jeden na pole své, jiný po zaměstnání svém. Ostatní pak zjímavše služebníky jeho, potupili je a zabili. I rozhněval se král a poslav vojska svá, zahubil ony vrahy a město jejich zapálil. Potom řekl služebníkům svým:,Svatba jest sice připravena, ale ti, kteří byli pozváni, nebyli hodni. Jděte tedy na rozcestí, a kohokoli naleznete, pozvete na svatbu.‘ I vyšli služebníci jeho na cesty a shromáždili všecky, které nalezli, zlé i dobré, a naplnila se svatební síň hodovniky. Vešed pak král, aby se podíval na hodovníky, spatřil tam člověka neoděného rouchem svatebním. I řekl jemu:,Příteli, kterak jsi sem vešel, nemaje roucha svatebního?‘ On pak mlčel. Tu řekl král přisluhovačům:,Svažte ruce i nohy jeho a uvrzte jej do temnosti vnější; tam bude pláč a skřípění zubů; neboť mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených.‘“ Tehdy fariseové odešedše radili se, kterak by jej polapili v řeči. I poslali k němu učeníky své s herodiány kteří pravili: „Mistře, víme, že pravdomluvný jsi a cestě Boží v pravdě učíš a nedbáš na nikoho, neboť nepatříš na osobu lidskou. Pověz nám tedy, co se tobě zdá: Jest dovoleno dávati daň císaři, či nikoli?“ Ale Ježíš poznav zlobu jejich řekl: „Proč mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz daně.“ I podali mu denár. A Ježíš řekl jim: „Čí jest tento obraz i nápis?“ Řkou jemu: „Císařův.“ Tu řekl jim: „Dávejte tedy, co jest císařovo, císaři, a co jest Božího, Bohu.“ A uslyševše to podivili se a nechavše ho odešli. V ten den přistoupili k němu saduceové, kteří tvrdí, že není z mrtvých vstání, a otázali se ho: „Mistře, Mojžíš řekl: Zemře-li někdo bez dítek, ať bratr jeho vezme si manželku jeho a vzbudí potomstvo svému bratru. Bylo pak u nás sedm bratrů; a první oženiv se zemřel a nemaje potomstva zanechal bratru svému manželku svou. Podobně i druhý a třetí až do sedmého. Nejposléze pak ze všech zemřela i žena. Čí tedy z těch sedmi bude žena ta při vzkříšení? Neboť měli ji všichni.“ Odpověděv Ježíš řekl jim: „Mýlíte se neznajíce Písem ani moci Boží. Neboť při vzkříšení nebudou se ani ženiti ani vdávati, nýbrž budou jako andělé Boží v nebi. O vzkříšení pak z mrtvých zda-li jste nečetli, co bylo vám řečeno od Boha slovy: ,Já jsem Bůh Abrahamův a Bůh Isákův a Bůh Jakubův?‘ Není Bůh (Bohem) mrtvých, nýbrž živých.“ A uslyševše to zástupové divili se a žasli nad učením jeho. Ale fariseové uslyševše, že přivedl k mlčení saduceje, sešli vespolek. I otázal se ho jeden z nich, zákoník, pokoušeje ho: „Mistře, které přikázáni v zákoně jest veliké?“ Ježíš pak řekl jemu: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a z celé duše své a z celé mysli své. To jest největší a prvni přikázání. Druhé pak jest podobné jemu: Milovati budeš bližniho svého jako sebe samého. Na těch dvou přikázáních záleží celý zákon i proroci.“ Když pak fariseové byli pohromadě, otázal se jich Ježíš řka: „Co se vám zdá o Kristu? Čí jest syn? “Řkou jemu: „Davidův.“ „I řekl jim: „Kterak tedy David nazývá jej v Duchu Pánem pravě: ,Řekl Pán Pánu mému: Seď na pravici mé, dokavad nepoložím nepřátel tvých za podnoží nohou tvých.‘ Nazývá-li ho tedy David Pánem svým, kterak jest synem jeho?“. A nikdo nemohl mu odpověděti ani slova, aniž kdo již osmělil se od toho dne otázati se ho. Tehda mluvil Ježíš k zástupům a učeníkům svým řka: „Na stolici Mojžíšovu zasedli zákoníci a fariseové. Všecko tedy, co vám řeknou, zachovávejte a čiňte, ale podle skutků jejich nečiňte; neboť mluví, ale nečiní. Navazují totiž břemena těžká a nesnesitelná a vkládají je na ramena lidská, sami však ani prstem svým nechtějí hnouti jimi. A všecky skutky své činí, aby je lidé viděli: roztahují modlitební řeménky své a prodlužují třepení; rádi sedí na prvních místech při hostinách a v prvních stolicích v synagogách, a libují si, když lidé nazývají je rabbí (t. j. mistr). Vy však nedávejte se nazývati rabbí; neboť jeden jest mistr váš, vy pak všichni jste bratři. A otcem nenazývejte sobě nihoko na světě, neboť jeden jest Otec váš, jenž jest v nebesích. Ani nenazývejte se vůdci, neboť jeden jest vůdce váš, Kristus. Kdo z vás jest největší, buď služebníkem vaším. Kdo však se povýší, bude ponížen, a kdo se poníží bude povýšen.“ Běda vám, zákoníci a fariseové, pokrytci, že zavíráte království nebeské před lidmi; neboť sami nevcházíte do něho, a těm, kteří chtějí vejíti, nedopouštíte, aby vešli. Běda vám, zákoníci a fariseové, pokrytci, že stravujete domy vdov, konajíce dlouhé modlitby; proto dostane se vám soudu těžšího. Běda vám, zákonici a fariseové, pokrytci, že obcházíte moře i zemi, abyste získali jediného proselytu, a když se jím stane, činíte jej dvakrát hodnějším pekla než jste sami. Běda vám, vůdcové slepí, kteří říkáte:,Kdo přisáhne skrze chrám, nic to není, kdo však přisáhne skrze zlato chrámové, jest povinen.‘ Pošetilci a slepci; neboť co jest větší, zlato či-li chrám, který posvěcuje zlato? ,A kdo přisáhne skrze oltář, nic to není; kdo však přisáhne skrze dar, který jest na něm, jest povinen.‘ Pošetilci a slepci, i co jest větší: dar, či oltář, který posvěcuje dar? Kdo tedy přísahá skrze oltář, přísahá skrze něj i skrze všecko to, co jest na něm, a kdo přísahá skrze chrám, přísahá skrze něj i skrze toho, který přebývá v něm. A kdo přísahá skrze nebe, přísahá skrze trůn Boží i skrze toho, který sedí na něm. Běda vám, zákoníci a fariseové pokrytci, kteří desátky dáváte z máty, a kopru a kmínu, a opustili jste to, co jest důležitější v zákoně: soud a milosrdenství a věrnost. Toto měli jste činiti a onoho neopouštěti. Vůdcové slepí, kteří cedíte komára, velblouda však polykáte. Běda vám, zákoníci a fariseové, pokrytci, neboť čistíte číši a mísu po vrchu, uvnitř však jsou plny loupeže a nečistoty. Fariseji slepý, vyčisť prve vnitřek číše a mísy, aby byl čist i povrch jejich. Běda vám zákoníci a fariseové, pokrytci, neboť podobáte se hrobům obíleným, které zevně se jeví (lidem) úhlednými, uvnitř však jsou plny kostí umrlčích a všeliké nečistoty. Tak i vy zevně zdáte se lidem spravedlivými, uvnitř však jste plni pokrytství a nepravosti. Běda vám, fariseové a zákoníci, pokrytci, kteří vzděláváte hroby proroků a ozdobujete pomníky spravedlivých a říkáte:,Kdybychom byli žili za dnů našich otců, nebyli bychom stali se účastníky jejich v krvi proroků,‘ a tak svědčíte proti sobě samým, že jste syny těch, kteří zabili proroky. I vy naplňte míru otců svých. Hadové, plémě zmijí, kterak utečete před soudem pekelným? Proto já posílám k vám proroky a moudré a učitele, a z těch některé zabijete a ukřižujete a některé z nich budete bičovati ve svých synagogách a pronásledovati z města do města, aby přišla na vás veškerá krev spravedlivá, která byla vylita na zemi od krve spravedlivého Ábela až do krve Zachariáše, syna Barachiášova, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem. Vpravdě pravím vám: Přijdou všecky věci tyto na pokolení toto.“ „Jerusaleme, Jerusaleme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kteří jsou posláni k tobě; kolikrát chtěl jsem shromážditi dítky tvé, jako slepice shromažďuje pod křídla kuřátka svá, a nechtěl jsi? Hle, zanechá se vám dům váš pustý; neboť pravím vám: neuzříte mě od této chvíle, dokavad neřeknete:,Požehnaný, jenž se béře ve jménu Páně.‘“ A vyšed Ježíš z chrámu, bral se odtud. I přistoupili k němu učeníci jeho, aby mu ukázali stavby chrámové. On pak odpovídaje řekl jim: „Vidíte toto všecko? Vpravdě pravím vám, nezůstane tu kámen na kameni, který by nebyl rozbořen.“ A když se posadil na hoře Olivetské, přistoupili k němu učeníci v soukromí a řekli: „Pověz nám, kdy budou tyto věci a které bude znamení tvého příchodu a konce světa?“ I odpověděl Ježíš a řekl jim: „Hleďte, ať vás nikdo nesvede; neboť mnozí přijdou ve jménu mém a řeknou:,Já jsem Kristus‘ a svedou mnohé. Budete slyšeti boje a pověsti o bojích. Hleďte, ať se nepolekáte; neboť musí to nastati, ale ještě není konec. Neboť povstane národ proti národu a království proti království, a bude mor a hlad a zemětřesení po místech. Ale toto všecko jest jen počátkem bolestí. Tehdáž vydají vás v soužení a budou vás zabíjeti, a budete v nenávisti u všech národů pro jméno mé. A tu mnozí se pohorší a se zradí vespolek a jedni druhých budou nenáviděti. A povstane mnoho proroků nepravých a svedou mnohé. A poněvadž se rozmnoží nepravost, ustydne láska mnohých; ale kdo setrvá až do konce, ten spasen bude. A bude hlásáno toto evangelium o království po celém okrsku zemském na svědectví všem národům; a tehda přijde konec.“ „Když tedy uzříte ohavnost zpuštění, kteráž jest předpověděna od proroka Daniele, ana stojí na místě svatém, - kdo to čte, rozumějž - tehda, kdo jsou v Judsku, utecte na hory, a kdo jest na střeše, nesestupuj, aby vzal něco z domu svého, a kdo na poli, nevracej se, aby vzal roucho své. Běda pak těhotným a kojícím v oněch dnech. Modlete se však, aby útěk váš nenastal v zimě neb v sobotu; neboť tehdy bude soužení veliké, jakého nebylo od počátku světa až dosavad, aniž kdy bude. A kdyby nebyli ukráceni dnové ti, nebyl by zachován nižádný člověk; ale pro vyvolené budou ukráceni dnové ti.“ Tehdy řekne-li vám kdo:,Hle, tuto jest Kristus anebo tamto,‘ nevěřte; neboť povstanou nepraví Kristové a nepraví proroci, a budou činiti veliké zázraky a divy, takže by se uvedli v blud, kdyby možno bylo, i vyvolení. Hle, předpověděl jsem to vám. Řeknou-li vám tedy:,Hle na poušti jest,‘ nevycházejte;,Hle v pokojích jest,‘ nevěřte. Neboť jako blesk vychází od východu a ukazuje se až na západ, tak bude (i) příchod Syna člověka. Kdekoli bude tělo, tam shromáždí se i orlové. A hned po soužení těch dnů slunce se zatmí a měsíc nedá světla svého a hvězdy budou padati s nebe a moci nebeské budou se pohybovati. A tu ukáže se znamení Syna člověka na nebi; i budou kvíleti tehdy všecka pokolení země a uzří Syna člověka přicházeti v oblacích nebeských s mocí a slávou velikou. A pošle anděly své s mohutným hlasem trouby; i shromáždí vyvolené jeho ode čtyř větrů, od končin nebes až do končin jejich.“ „Od stromu fíkového pak naučte se podobenství. Když ratolest jeho již omládne a list vyrazí, víte, že blízko jest léto; tak i vy, když uzříte všecky věci tyto, vězte, že blízko jest přede dveřmi. Vpravdě pravím vám: nepomine pokolení toto, až toto všecko se stane. Nebe a země pominou, ale slova má nepominou.“ „O tom dni však a hodině neví nikdo, ani andělé nebeští, leč Otec sám. Ale jako bylo za dnů Noemových, tak bude i při příchodě Syna člověka. Jako totiž za oněch dnů před potopou jedli a pili, ženili a vdávali se až do dne, ve kterém Noe vešel do korábu, a nezvěděli, až přišla potopa a zachvátila všecky, tak bude i při příchodě Syna člověka. Budou tehdy dva na poli: jeden bude vzat a jeden zanechán. Dvě budou mlíti ve mlýně: jedna bude vzata a druhá zanechána. Bděte tedy, neboť nevíte, v kterou hodinu Pán váš přijde. To pak vězte: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, bděl by a nenechal by podkopati domu svého. Protož i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kterou nevíte. Kdo asi jest ten služebník věrný a opatrný, jehož ustanovil pán jeho nad čeledí svou, aby jim dával pokrm včas? Blahoslavený jest služebník ten, jehož pán jeho přijda nalezne, že tak činí. Vpravdě pravím vám, že ustanoví jej nade vším statkem svým. Řekne-li však zlý služebník ve svém srdci:,Pán můj otálí přijíti‘ a počne-li bíti spoluslužebníky své a bude-li jísti a píti s opilci, přijde pán služebníka toho v den, v který se nenaděje, a v hodinu, kterou neví, a rozpolti ho a ustanoví díl jeho s pokrytci; tam bude pláč a skřípění zubů.“ „Tehdy podobno bude království nebeské desíti pannám, které vzavše lampy své, vyšly naproti ženichovi a nevěstě. Pět z nich bylo pošetilých a pět opatrných; neboť pošetilé vzavše lampy své nevzaly s sebou oleje, opatrné však vzaly spolu s lampami také olej ve svých nádobách. Když pak ženich prodléval, zdřímly všecky a usnuly. O půl noci však nastal křik:,Hle, ženich přichází; vyjděte mu naproti.‘ Tu vstaly všecky panny ty a upravily lampy své. Pošetilé pak řekly opatrným:,Dejte nám z oleje svého, neboť naše lampy hasnou.‘ Opatrné odpověděly řkouce:,(Nikoli;) nedostalo by se nám i vám; jděte raději ku prodavačům a kupte sobě‘ Když pak šly nakoupit, přišel ženich, a ty, které byly pohotově, vešly s ním na svatbu; i zavřeny jsou dveře. Později přišly také ostatní panny řkouce:,Pane, Pane, otevři nám.‘ Ale on odpověděl:,Vpravdě, pravím vám, neznám vás.‘“ Bděte tedy, neboť nevíte dne ani hodiny. Neboť jako člověk jeden odcházeje z domova povolal k sobě služebníky své a odevzdal jim statek svůj. I dal jednomu pět hřiven, druhému dvě a jinému jednu, každému dle schopnosti jeho, a odcestoval. Hned (pak) odešed ten, jenž obdržel pět hřiven, těžil jimi a vytěžil jiných pět hřiven. Tak i ten, jenž obdržel dvě, vyzískal dvě jiné. Ten však, který dostal jednu, odešed vykopal v zemi (jamku) a skryl peníze pána svého. Po dlouhém čase pak přišel pán oněch služebníkův a skládal účet s nimi. I přistoupil ten, jenž obdržel pět hřiven, a řekl:,Pane, pět hřiven odevzdal jsi mi, hle, jiných pět jsem vyzískal.‘ Řekl mu pán jeho:,Dobře, služebníku dobrý a věrný; že jsi nad málem byl věrný, nad mnohem ustanovím tebe, vejdi v radost pána svého.‘ Přistoupiv pak i ten, kterýž obdržel dvě hřivny, řekl:,Pane, dvě hřivny odevzdal jsi mi, hle, jiné dvě jsem vyzískal.‘ Řekl mu pán jeho:,Dobře, služebníku dobrý a věrný, že jsi nad málem byl věrný, nad mnohem ustanovím tebe; vejdi v radost pána svého.‘ Přistoupil pak také ten, kterýž obdržel hřivnu jednu a řekl:,Pane, poznal jsem, že jsi člověk tvrdý, který žneš, kde jsi nezasil, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. I bál jsem se a odešed skryl jsem hřivnu tvou v zemi; hle, tu máš, co tvého jest.‘ A pán odpověděv řekl jemu:,Služebníku nešlechetný a lenivý, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasil, a sbírám, kde jsem nerozsypal? Měl jsi tedy dáti peníze moje penězoměncům, a já přišed byl bych vzal s úrokem, co moje jest. Vezměte tedy od něho hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. Neboť každému, kdo má, bude dáno, a bude miti hojně, tomu však, kdo nemá, bude odňato i to, co má. A služebníka neužitečného uvrzte do tmy vnější; tam bude pláč a skřípění zubů.‘“ „Když pak přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, tu posadí se na slavný trůn svůj a shromážděni budou před ním všichni národové. I rozdělí je od sebe, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, a postaví ovce po své pravici, kozly pak po levici. Tehdy král řekne těm, kteří budou na pravici jeho:,Pojďte požehnaní Otce mého, vládněte královstvím připraveným vám od ustanovení světa; neboť lačněl jsem, a dali jste mi jísti, žíznil jsem, a dali jste mi píti; hostem jsem byl, a přijali jste mě; nah jsem byl, a přioděli jste mně; nemocen jsem byl, a navštívili jste mě; v žaláři jsem byl, a přišli jste ke mě.‘ Tu odpovědí jemu spravedliví:,Pane, kdy jsme tě viděli lačného a nakrmili jsme tě, aneb žíznivého a napojili jsme tě? Kdy viděli jsme tě jako hosta a přijali jsme tě, aneb nahého a přioděli jsme tě? A kdy viděli jsme tě nemocného neb v žaláři a přišli jsme k tobě?‘ A král odpovídaje řekne jim:,Vpravdě pravím vám: Pokud jste to učinili jednomu z nejmenších těchto bratří mých, mně jste učinili.‘ Potom řekne i těm, kteří budou na levici:,Odejděte ode mne, zlořečení, do ohně věčného, který jest připraven ďáblu a andělům jeho. Neboť lačněl jsem a nedali jste mi jísti, žíznil jsem a nedali jste mi píti, hostem jsem byl a nepřijali jste mne, nah jsem byl a nepřioděli jste mne, nemocen a v žaláři jsem byl a nenavštívili jste mne.‘ Tu odpovědí jemu také oni:,Pane, kdy jsme tě viděli lačného neb žíznivého neb jako hosta neb nahého neb nemocného neb v žaláři, a neposloužili jsme tobě?‘ Tehdy odpoví jim:,Vpravdě pravím vám: pokud jste to neučinili jednomu z nejmenších těchto, ani mně jste nečinili. I půjdou tito do trápení věčného, spravedliví pak do života věčného.‘“ Když dokonal Ježíš všecky ty řeči, pravil učeníkům svým: „Víte, že po dvou dnech budou velikonoce, a Syn člověka bude vydán, aby byl ukřižován.“ Tehdy shromáždili se velekněží a starší lidu v domě velekněze, jménem Kaifáše, a uradili se, aby Ježíše lstivě jali a zabili; ale pravili: „Ne o slavnosti, aby snad nenastala bouře v lidu.“ Když pak Ježíš byl v Betanii v domě Šimona malomocného, přistoupila k němu žena s alabastrovou nádobou masti drahé a vylila ji na hlavu jeho, když byl za stolem. Vidouce to učeníci, rozmrzeli se a řekli: „K čemu ztráta tato? Vždyť se to mohlo draze prodati a dáti chudým.“ Věda pak to Ježíš řekl jim: „Proč té ženě činíte obtíže? Dobrý skutek zajisté vykonala nade mnou. Vždyť chudé máte vždycky s sebou, mne však vždycky nemáte; neboť vylivši mast tu na mé tělo, učinila to k mému pohrbení. Vpravdě pravím vám: kdekoli bude hlásáno evangelium toto po celém světě, tam bude se vypravovati na památku její také to, co učinila ona.“ Tehdy jeden ze dvanácti, jménem Jidáš iškariotský, odešed k velekněžím řekl: „Co mi chcete dáti, a já vám ho zradím?“ I ustanovili mu dáti třicet stříbrných. A od té chvíle hledal času příhodného, aby ho zradil. Prvního pak dne přesnic učeníci přistoupili k Ježíšovi a řekli: „Kde chceš, ať připravíme tobě, abys jedl beránka?“ A on řekl: „Jděte do města k jistému člověku a rcete jemu:,Mistr praví: Čas můj jest blízko; u tebe budu jísti beránka s učeníky svými.‘“ I učinili učeníci tak, jak jim Ježíš nařídil, a připravili beránka. Když pak byl večer, zaujal místo u stolu se dvanácti učeníky svými. A když jedli, řekl: „Vpravdě pravím vám: jeden z vás mne zradí.“ I zarmoutivše se velmi, počali jeden každý říkati jemu: „Zdali já jsem to, Pane?“ On pak odpověděl: „Kdo se mnou omáčí ruku v míse, ten mě zradí. Syn člověka sice jde, jak psáno jest o něm, ale běda člověku tomu, skrze něhož Syn člověka bude zrazen; lépe by mu bylo, kdyby se byl nenarodil člověk ten.“ I promluvil Jidáš, kterýž ho zradil a řekl: „Zdali já jsem to, mistře?“ Dí mu Ježíš: „Tak jest, jak jsi řekl.“ Když pak večeřeli, Ježíš vzal chléb a požehnav rozlámal jej a dav učeníkům svým řekl: „Vezměte a jezte: toto jest tělo mé.“ A vzav kalich, poděkoval a dal jim řka: „Pijte z toho všichni, neboť toto jest krev má Nového zákona, která se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů. Ale pravím vám: Od této chvíle nebudu píti z tohoto plodu vinného kmene až do onoho dne, kdy jej budu píti s vámi nový v království Otce mého.“ A chválu vzdavše vyšli na horu Olivetskou. Tehdy řekl jim Ježíš: „Vy všichni pohoršíte se nade mnou této noci; neboť psáno jest:,Bíti budu pastýře a rozprchnou se ovce stáda.‘ Ale když vstanu z mrtvých, předejdu vás do Galilee.“ Odpovídaje pak Petr řekl jemu: „Byť se všichni pohoršili nad tebou, já se nikdy nepohorším.“ Řekl mu Ježíš: „Vpravdě pravím tobě: této noci, prve než kohout zazpívá, třikrát mě zapřeš.“ Dí jemu Petr: „Bych měl umříti s tebou, nezapru tebe.“ Podobně pravili též všichni učeníci. Tehdy Ježíš přišel s nimi do dvorce, který slove Getsemany, a řekl učeníkům svým: „Poseďte tuto, až odejda tamto se pomodlím.“ A pojav Petra a dva syny Zebedeovy, počal se rmoutiti a teskliv býti. Tu řekl jim: „Smutná jest duše má až k smrti! zůstaňte zde, a bděte se mnou.“ A popošed maličko padl na svou tvář a modlil se řka: „Otče můj, je-li možno, ať odejde kalich tento ode mne; ale ne jak já chci, nýbrž jak ty.“ I přišel k učeníkům svým a nalezl je, ani spí; i řekl Petrovi: „Tak-li jste nemohli jedné hodiny bdíti se mnou? Bděte a modlete se, abyste nevešli v pokušení; duch zajisté hotov jest, ale tělo slabo.“ Opět po druhé odešel a modlil se řka: „Otče můj, nemůže-li kalich tento minouti mne, leč bych jej pil, staň se vůle tvá.“ A přišed opět, nalezl je, ani spí, neboť oči jejich byly obtíženy. I nechal jich a odešed opět modlil se po třetí, táž slova říkaje. Nato přišel k učeníkům svým a řekl jim: „Spěte již a odpočívejte; hle přiblížila se hodina, a Syn člověka bude vydán v ruce hříšníků. Vstaňte, pojďme! Hle přiblížil se ten, který mě zradí.“ A když ještě mluvil, hle Jidáš, jeden ze dvanácti, přišel a s ním zástup veliký s meči a kyji (posláni byvše) od velekněží a starších lidu. Ten pak, který jej zrazoval, dal jim znamení řka: „Kterého políbím, ten jest to, chopte se ho.“ A hned přistoupiv k Ježíšovi, řekl: „Zdráv buď, mistře!“ A zulíbal jej. I řekl mu Ježíš: „Příteli, nač jsi přišel?“ Tu přistoupivše vztáhli ruce na Ježíše a jali ho. A hle jeden z těch, kteří byli s Ježíšem, vztáhl ruku, vytasil meč svůj a udeřiv služebníka veleknězova, uťal mu ucho. Tu řekl mu Ježíš: „Vtas svůj meč na jeho místo; neboť všichni, kteří berou meč, od meče zahynou. Či myslíš, že nemohu prositi Otce svého, a dá mi nyní více než dvanáct plukův andělů? Kterak tedy naplní se Písma, že musí se tak státi?“ V tu chvíli Ježíš řekl zástupům: „Jako na lotra jste vyšli s meči a kyji, abyste mě jali. Denně sedával jsem (u vás) uče ve chrámě, a nejali jste mne. Ale toto všecko se stalo, aby se naplnila Písma prorocká.“ Tu všichni učeníci opustivše ho, utekli. Ti však, kteří jali Ježíše, odvedli ho k veleknězi Kaifášovi, kde zákoníci a starší se shromáždili. Petr šel za ním z daleka až ke dvoru velekněze a vešed dovnitř seděl se služebníky, aby viděl konec. Velekněží pak a celá velerada hledali křivého svědectví proti Ježíšovi, aby ho vydali na smrt, ale nenalezli, ačkoli mnoho svědků křivých přistoupilo. Naposled přišli dva (svědkové křiví) a řekli: „Tento pravil:,Mohu zbořiti chrám Boží a ve třech dnech jej zase vystavěti.‘“ Tu povstal velekněz a řekl jemu: „Nic neodpovídáš k těm věcem, které tito proti tobě svědčí?“ Ale Ježíš mlčel. I řekl mu velekněz: „Zapřísahám tě skrze Boha živého, abys nám pověděl, jsi-li ty Kristus, Syn Boží?“ Dí mu Ježíš: „Ty jsi to řekl; avšak pravím vám: od tohoto času uzříte Syna člověka seděti na pravici moci Boží a přicházeti v oblacích nebeských.“ Tu velekněz roztrhl roucha svá a řekl: „Rouhal se! Což ještě potřebujeme svědků? Hle nyní jste slyšeli rouhání. Co se vám zdá?“ A oni odpověděli: „Hoden jest smrti.“ Poté plivali na jeho tvář a bili jej pěstí, jiní políčkovali ho říkajíce: „Hádej nám Kriste, kdo jest to, který tě udeřil.“ Petr pak seděl venku ve dvoře. I přistoupila k němu jedna služebnice a řekla: „I ty jsi byl s Ježíšem Galilejským.“ Ale on zapřel přede všemi řka: „Nevím, co pravíš.“ A když vyšel do brány, uzřela ho jiná a řekla těm, kteří tam byli: „Také tento byl s Ježíšem Nazaretským.“ A opět zapřel s přísahou:,Neznám toho člověka.“ A po malé chvíli přistoupili okolostojící a řekli Petrovi: „Vpravdě i ty jsi z nich, neboť také mluva tvá tě prozrazuje.“ Tu počal se proklínati a přísahati, že nezná člověka toho. A hned kohout zazpíval. I rozpomenul se Petr na slovo Ježíšovo, které řekl: „Prve než kohout zazpívá, třikrát mě zapřeš.“ A vyšed ven plakal hořce. Když pak bylo ráno, všichni velekněží a starší lidu učinili nález proti Ježíšovi, aby ho vydali na smrt. I svázavše ho přivedli a vydali jej vladaři Pontiu Pilátovi. Tehda Jidáš, jenž ho zradil, vida, že jest odsouzen, jat jsa lítostí, navracel třicet stříbrných velekněžím a starším řka: „Zhřešil jsem zradiv krev spravedlivou.“ Ale oni řekli: „Co nám do toho? Ty viz.“ I povrhl stříbrné ve chrámě a vzdálil se; a odešed osidlem se oběsil. Velekněží však vzavše stříbrné pravili: „Není dovoleno vložiti je do pokladny, neboť jest to mzda krve.“ A poradivše se koupili za ně pole hrnčířovo ku pohřbívání poutníků. Proto nazývá se pole to Hakeldama, to jest pole krve, až do dnešního dne. Tehda se naplnilo, co bylo pověděno od proroka Jeremiáše slovy: „A vzali třicet stříbrných, mzdu to muže odhadnutého, jehož odhadli synové israelští, a dali je za pole hrnčířovo, jak mi ustanovil Pán.“ Ježíš pak byl postaven před vladaře. I otázal se ho vladař řka: „Ty jsi král židovský?“ A Ježíš řekl jemu: „Ty to pravíš.“ A když velekněží a starší na něho žalovali, neodpověděl ničeho. Tu řekl mu Pilát: „Neslyšíš, jak veliké věci proti tobě svědčí?“ Ale on neodpověděl mu k žádnému slovu, takže vladař se divil velmi. O slavnosti však vladař propouštíval lidu jednoho vězně, kterého chtěli. Měl pak tehdy vězně pověstného, který slul Barabáš. Když se tedy sešli, řekl jim Pilát: „Kterého chcete, abych vám propustil, Barabáše či Ježíše, jenž slově Kristus?“ Neboť věděl, že ho vydali ze závisti. Ale když seděl na soudné stolici, manželka jeho vzkázala mu: „Nic neměj se spravedlivým tímto; neboť jsem mnoho vytrpěla dnes ve snách pro něho.“ Velekněží však a starší přemluvili lid, aby prosili za Barabáše, Ježíše pak aby zahubili. I promluvil vladař a řekl jim: „Kterého chcete z těch dvou, abych vám propustil?“ A oni řekli: „Barabáše.“ Dí jim Pilát: „Co tedy mám učiniti s Ježíšem, jenž slove Kristus?“ Řkou všichni: „Ukřižován buď.“ Dí jim vladař: „I co zlého učinil?“ Ale oni ještě více křičeli řkouce: „Ukřižován buď.“ Vida tedy Pilát, že nic neprospívá, nýbrž bouře větší se stává, vzal vodu a umyl si ruce před lidem řka: „Nevinen jsem krví spravedlivého tohoto; vy vizte.“ A všechen lid odpověděl: „Krev jeho na nás i na naše dítky.“ Tu propustil jim Barabáše, Ježíše pak zbičovav vydal jim, aby byl ukřižován. Tehda vojáci vladařovi vzavše Ježíše do soudního dvora, shromáždili k němu celou četu a svlékše ho, přioděli ho pláštěm šarlatovým; a spletše korunu z trní, vložili mu ji na hlavu a (dali) třtinu v pravici jeho, a pokleknuvše před ním posmívali se mu řkouce: „Zdráv buď, králi židovský!“ A vyplivše se na něj, vzali třtinu a bili ho do hlavy. A když se mu naposmívali, svlékli s něho plášť a oblékli jej v roucha jeho a odvedli jej, aby ho ukřižovali. Vycházejíce pak nalezli člověka kyrenského, jménem Šimona; toho přinutili, aby vzal a nesl kříž jeho. A přišli na místo, které slulo Golgota, to jest místo lebčí. I dali mu píti vína smíšeného se žlučí, a okusiv nechtěl píti. Když pak jej ukřižovali, rozdělili si roucho jeho, metajíce o ně los, (aby se naplnilo, co bylo pověděno skrze proroka slovy: „Rozdělili sobě roucha má a o můj oděv metali los.“). A sedíce hlídali ho tam. I dali nad hlavu jeho nápis viny jeho: „Tento jest Ježíš, král židovský.“ Potom ukřižovali s ním dva lotry, jednoho na pravici, druhého na levici. Ti pak, kteří tudy chodili, rouhali se mu potřásajíce hlavou svou a říkajíce: „Ha, jenž boříš chrám Boží a ve třech dnech jej zase vystavuješ, pomoz sám sobě. Jsi-li Syn Boží, sestup s kříže.“ Podobně i velekněží posmívajíce se mu se zákoníky a staršími říkali: „Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže; je-li králem israelským, ať nyní sestoupí s kříže, a uvěříme v něho. Doufal v Boha, ať ho nyní vysvobodí, miluje-li ho; neboť pravil:,Syn Boží jsem.‘“ Taktéž tupili ho i lotři, kteří s ním byli ukřižováni. Od šesté hodiny pak nastala tma po vší zemi až do hodiny deváté. A okolo hodiny deváté Ježíš zvolal hlasem velikým: „Eli, Eli, lamma sabaktani,“ to jest: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Někteří pak z těch, kteří tam stáli, uslyševše to pravili: „Eliáše volá tento.“ A hned jeden z nich běžel a vzav houbu, naplnil ji octem a vloživ ji na třtinu dával mu píti. Ostatní však říkali: „Nechej, ať uvidíme, přijde-li Eliáš, aby ho vysvobodil.“ Ale Ježíš zvolav hlasem velikým, vypustil duši. A hle, opona chrámová se roztrhla ve dvě půle od hora až dolů, a země se otřásla a skály se rozpukly, a hroby se otevřely. A mnoho těl zesnulých světců vstalo a vyšedše z hrobů po jeho vzkříšení, vešli do svatého města a ukázali se mnohým. Setník pak a ti, kteří byli s ním hlídajíce Ježíše, vidouce zemětřesení a to, co se dělo, báli se velice a pravili: „Opravdu Syn Boží byl tento.“ „Byly pak tam ženy mnohé, zdaleka se dívajíce, které byly šly za Ježíšem z Galilee, posluhujíce mu; mezi nimi byla Maria Magdalena a Maria matka Jakubova a Josefova, a matka synů Zebedeových. Když pak se připozdilo, přišel jeden člověk bohatý z Arimatie, jménem Josef, který byl také učeníkem Ježíšovým. Ten přistoupil k Pilátovi a prosil o tělo Ježíšovo. Tu Pilát rozkázal mu dáti tělo. A Josef vzav tělo, obvinul je v plátno čisté a položil je do nového hrobu svého, který byl vytesal ve skále, a přivaliv kámen veliký ke dveřím hrobovým odešel. Byla pak tam Maria Magdalena a druhá Maria sedíce proti hrobu. Druhého pak dne, který jest po pátku, velekněží a fariseové sešli se k Pilátovi a řekli: „Pane, my jsme se rozpomenuli, že ten svůdce jsa ještě živ řekl:,Po třech dnech vstanu.‘ Rozkaž tedy hlídati hrob až do třetího dne, aby snad učeníci jeho nepřišli a neukradli ho a neřekli lidu:,Vstal z mrtvých.‘ I byl by poslední blud horší nežli první.“ Řekl jim Pilát: „Máte stráž, jděte, hlídejte ho, jak rozumíte.“ I odešli a osadili hrob strážnými, zapečetivše kámen. Po sobotě, když již svítalo na neděli, přišla Maria Magdalena a druhá Maria, aby pohleděly na hrob. A hle, zemětřesení stalo se veliké; neboť anděl Páně sestoupil s nebe a přistoupiv odvalil kámen a posadil se na něm. Byl pak obličej jeho jako blesk, a roucho jeho bílé jako sníh. Ze strachu před ním strážní se zachvěli a stali se jako mrtví. I promluvil anděl a řekl ženám: „Nebojte se vy! Neboť vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není ho tuto; vstalť jest, jak byl řekl; pojďte a vizte místo, kde Pán byl položen. A odejdouce rychle, povězte učeníkům jeho, že vstal z mrtvých; a hle, předchází vás do Galilee; tam jej uvidíte; hle pověděl jsem vám to.“ I odešly rychle od hrobu s bázní a radostí velikou a běžely, aby to zvěstovaly učeníkům jeho. A hle, Ježíš potkal se s nimi a řekl: „Buďte zdrávy!“ A ony přistoupivše chopily se nohou jeho a poklonily se mu. Tu řekl jim Ježíš: „Nebojte se. Jděte, zvěstujte bratřím mým, ať odejdou do Galilee; tam mě uvidí.“ Když pak šly, hle, někteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím všecko, co se stalo. A ti shromáždivše se se staršími a uradivše se, dali mnoho peněz vojákům řkouce: „Řekněte:,Učeníci jeho přišli v noci a ukradli jej, když jsme spali.‘ A uslyší-li o tom vladař, uchlácholíme ho a vás učiníme bezpečny.“ I vzali peníze a učinili, jak byli navedeni. A rozhlásila se ta věc u židův až do dnešního dne. Jedenáct učedníků pak odešlo do Galilee na horu, kam Ježíš jim uložil, uzřevše ho poklonili se mu; někteří však pochybovali. I přistoupil Ježíš a promluvil k nim řka: „Dána jest mi veškerá moc na nebi i na zemi. Odejdouce tedy, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, učíce je zachovávati všecko, co jsem přikázal vám; a hle, já jsem s vámi po všecky dni až do skonání světa.“ Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího (byl tak), jak psáno u proroka Isaiáše: „Aj, já posílám anděla svého před tváří tvou, který připraví cestu tvou před tebou.“ „Hlas volajícího na poušti:,Připravte cestu Páně, přímé čiňte stezky jeho.‘“ Jan vystoupil na poušti křtě a hlásaje křest pokání na odpuštění hříchů. I vycházela k němu veškerá krajina judská a všichni Jerusalemští, a byli od něho křtěni v řece Jordáně vyznávajíce hříchy své. Jan pak byl oděn v roucho ze srsti velbloudí a měl pás kožený kolem beder svých, a jídal kobylky a med lesní. I hlásal řka: „Přichází za mnou silnější nežli jsem já, jemuž nejsem hoden, abych shýbna se rozvázal řeménky u obuvi jeho. Já jsem vás křtil vodou, on však bude vás křtíti Duchem svatým.“ I stalo se, v oněch dnech Ježíš přišel z Nazareta galilejského a byl pokřtěn od Jana v Jordáně, a hned vystupuje z vody, uzřel nebesa otevřená a Ducha jako holubici sestupovati na sebe. A hlas s nebe zazněl: „Ty jsi Syn můj milý, v tobě se mi zalíbilo.“ A hned vypudil ho duch na poušť. I byl na poušti čtyřicet dní a čtyřicet nocí a pokoušen byl od ďábla, a byl se zvěří, a andělé mu přisluhovali. Když pak Jan byl uvězněn, Ježíš přišel do Galilee a hlásal evangelium o království Božím říkaje: „Čas se naplnil, a království Boží se přiblížilo; čiňte pokání a věřte v evangelium.“ A jda podle moře Galilejského, uzřel Šimona a bratra jeho Ondřeje, ani pouštějí sítě do moře; neboť byli rybáři. I řekl jim Ježíš: „Pojďte za mnou, a učiním, abyste byli rybáři lidí.“ A hned zanechavše sítě, následovali ho. A popošed odtud maličko, spatřil Jakuba, syna Zebedeova, a jeho bratra Jana, ani také na lodi upravují sítě, A hned je povolal: oni pak nechavše otce svého Zebedea na lodi s námezdníky, odešli za ním. I vešli do Kafarnaum; a hned v sobotu vešed do synagogy učil. I žasli nad učením jeho; neboť učil je jako moc maje a ne jako zákoníci. Byl pak v synagoze jejich člověk, který měl ducha nečistého; ten zvolal: „Co tobě do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Světec Boží.“ I přikázal mu Ježíš řka: „Umlkni a vyjdi z člověka.“ A duch nečistý zalomcovav jím a vykřiknuv hlasem velikým, vyšel z něho. I podivili se všichni, takže se tázali mezi sebou: „Co jest to? Jaké jest to nové učení? Neboť s mocí rozkazuje i duchům nečistým, a poslouchají ho.“ I rozešla se pověst o něm hned po vší krajině galilejské. A hned, jak vyšli ze synagogy, přišli do domu Šimonova a Ondřejova s Jakubem a Janem. Tchyně Šimonova pak ležela majíc zimnici; a hned mu o ní pověděli. I přistoupil a pozdvihl ji, ujav ji za ruku, a hned přestala zimnice. I posluhovala jim. Když pak nastal večer a slunce zapadlo, přiváděli k němu všecky chorobné a posedlé, a celé město shromáždilo se u dveří. I uzdravil mnoho těch, kteří byli trápeni rozličnými nemocmi a vymítl mnoho duchů zlých, ale nedopouštěl jim mluviti, poněvadž ho znali. A ráno, když byla ještě plná noc, vstav vyšel a odešed na místo osamělé, modlil se tam. I pospíšil za ním Petr a ti, kteří byli s ním. A když ho nalezli, řekli jemu: „Všichni tě hledají.“ I řekl jim: „Pojďme do okolních městeček, abych kázal i tam, neboť k tomu jsem přišel.“ A kázal v synagogách jejich po celé Galilei a vymítal duchy zlé. I přišel k němu malomocný a na kolenou prosil ho řka jemu: „Chceš-li, můžeš mne očistiti.“ Ježíš pak slitovav se nad ním, vztáhl ruku svou a dotek se ho řekl jemu: „Chci, buď čist.“ A když to pověděl, hned odešlo od něho malomocenství, a byl očištěn. I pohroziv mu, odbyl ho hned a řekl jemu: „Viz, ať nikomu nic nepovíš; ale jdi, ukaž se knězi a na svědectví jim obětuj za své očistění, co přikázal Mojžíš“ On však vyšed počal horlivě vypravovati a rozhlašovati věc tu, takže Ježíš nemohl již zjevně vjíti do města, nýbrž venku zůstal na místech osamělých; ale přicházeli k němu odevšad. Po několika dnech vešel opět do Kafarnaum. I proslechlo se, že jest doma, a sešlo se mnoho lidí, takže jich nepojalo ani místo, které bylo přede dveřmi; a mluvil k nim slovo (Boží). Tu přišli k němu s ochrnulým - nesli ho čtyři - a nemohouce pro zástup přinésti ho k němu, odkryli střechu, kde byl, a učinivše otvor, spustili lože, na němž ochrnulý ležel. A Ježíš vida víru jejich, řekl ochrnulému: „Synu, odpouštějí se tobě hříchové tvoji.“ Seděli pak tam někteří ze zákoníků a myslili ve svém srdci: „Co tento tak mluví? Rouhá se; kdo může odpouštěti hříchy, leč jediný Bůh?“ Ale Ježíš seznav hned duchem svým, že tak myslí u sebe, řekl jim: „Proč myslíte ty věci ve svém srdci? Co jest snazší, říci ochrnulému:,Odpouštějí se tobě hříchy‘, či-li říci:,Vstaň, vezmi lože své a choď?‘ Abyste však věděli, že má moc Syn člověka na zemi odpouštěti hříchy,“ (dí ochrnulému): „Tobě pravím:,Vstaň, vezmi lože své a jdi do domu svého.“ A on vstal hned a vzav lože odešel přede všemi, takže všichni se divili a chválili Boha řkouce: „Nikdy jsme nic takového neviděli.“ I vyšel opět k moři, a veškeren zástup přicházel k němu; i učil je. A když šel kolem, spatřil Leviho, syna Alfeova, an sedí u celnice, i řekl jemu: „Pojď za mnou.“ A on vstav šel za ním. I stalo se, když byl u stolu v jeho domě, že také mnozí celníci a hříšníci stolovali s Ježíšem a s učeníky jeho; neboť mnoho bylo těch, kteří ho následovali. Zákoníci však a fariseové vidouce, že jí s celníky a hříšníky, řekli učeníkům jeho: „Proč s celníky a hříšníky jí a pije (Mistr váš)?“ Uslyšev to Ježíš, řekl jim: „Nepotřebují zdraví lékaře, nýbrž chorobní; nepřiseli jsem volat spravedlivých, nýbrž hříšníky.“ Učeníci Janovi však a fariseové postívali se; i přišli a řekli jemu: „Proč učeníci Janovi a učeníci farisejští se postí, tvoji učeníci však se nepostí?“ A ježíš řekl jim: „Mohou-liž postiti se svatebníci, pokud ženich jest s nimi? Dokavad mají ženicha mezi sebou, nemohou se postiti. Přijdou však dnové, kdy ženich bude odňat od nich, a tehda postí se v těch dnech. Nikdo nepřišívá záplaty ze sukna nového k rouchu starému, sic kus ten nový odtrhne něco od starého, a povstane díra horší. A nikdo nevlévá vína mladého do měchů starých; sic víno roztrhne měchy, víno se vyleje a měchy se zničí; ale víno mladé má se vlévati do měchů nových.“ I stalo se (opět), když Pán šel v sobotu obilím, že učeníci jeho počali cestou trhati klasy. Fariseové pak řekli jemu: „Hle, proč dělají v sobotu, co není dovoleno?“ I řekl jim: „Nikdy jste nečetli, co David učinil, když měl nouzi a dostal hlad on i ti, kteří byli s ním? Kterak za velekněze Abiatara vešel do domu Božího a jedl chleby předkladné, jichž není dovoleno jísti leč kněžím, a dal i těm, kteří byli s ním?“ I pravil jim: „Sobota jest učiněna pro člověka a nikoli člověk pro sobotu; proto Syn člověka jest pánem i soboty.“ I vešel opět do synagogy, a byl tam člověk s uschlou rukou. A pozorovali ho, uzdraví-li jej v sobotu, aby jej obžalovali. I řekl člověku, který měl uschlou ruku: „Vstaň a postav se doprostřed.“ Tu pravil jim: „Jest dovoleno v sobotu dobře činiti čili zle? život zachovati či-li zahubiti?“ Oni však mlčeli. I pohleděl na ně kolem s nevolí, zarmoutiv se nad zatvrzelostí srdce jejich, a řekl člověku tomu: „Vztáhni ruku svou.“ I vztáhl; a ruka jeho učiněna jest zase zdráva. Ale fariseové vyšedše, vzali hned proti němu radu s Herodiány, kterak by ho zahubili. Ježíš však odebral se s učeníky svými k moři, a četný zástup z Galilee i Judska šel za ním; také z Jerusalema a z Idumee i ze Zajordánska a z okolí Tyru i Sidonu přišli k němu v množství velikém, uslyševše, jak veliké věci činí. I řekl učeníkům svým, aby měli pohotově pro něho lodičku pro zástup, by ho netiskli; neboť mnohé uzdravil, takže se valili na něho, kdo měli neduhy, aby se ho dotkli; a duchové nečistí, když ho spatřili, padali před ním a křičeli: „Ty jsi Syn Boží!“ On však přikazoval jim přísně, aby ho neprojevovali. I vystoupil na horu a povolal k sobě ty, které sám chtěl; a přišli k němu. I ustanovil dvanácte, aby byli s ním, a aby je posílal hlásat s mocí uzdravovati nemoci a vymítati duchy zlé, Šimona, jemuž dal jméno Petr, Jakuba, syna Zebedeova, a Jana, bratra Jakubova, jimž dal jméno Boanerges, to jest synové hromu, Ondřeje, Filipa, Bartoloměje, Matouše, Tomáše, Jakuba, syn Alfeova, Tadeáše, Šimona Horlivce a Jidáše iškariotského, jenž ho i zradil. I přišli do domu, a opět sešel se zástup, takže nemohli ani chleba pojísti. Když to uslyšeli jeho lidé, vyšli, aby ho uchopili, neboť řekli, že se pominul smyslem. Ale zákoníci, kteří přišli z Jerusalema, pravili: „Má Beelzebuba a knížetem duchů zlých vymítá zlé duchy.“ I přivolal je k sobě a mluvil k nim v podobenstvích: „Kterak může satan satana vymítati? Rozdělí-li se království proti sobě, nemůže obstáti království to; a rozdvojí-li se dům proti sobě, dům ten nebude moci obstáti. Také satan, povstal-li sám proti sobě, jest rozdvojen a nebude moci obstáti, ale jest v koncích. Nikdo nemůže vejíti do domu silákova a pobrati jeho nářadí, leč prve sváže siláka, potom teprv oloupí dům jeho. Vpravdě pravím vám: Všecky hříchy budou odpuštěny synům lidským, kterých se dopustili, i rouhání, kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nedostane odpuštění na věky, nýbrž bude vinen hříchem věčným.“ Neboť pravili: „Má ducha nečistého.“ I přišli matka jeho a bratří jeho, a stojíce venku dali ho zavolat; neboť zástup seděl kolem něho. I řekli mu: „Hle, matka tvá a bratři tvoji jsou venku a hledají tebe.“ On odpověděl jim: „Kdo jest matka má a bratři moji?“ A pohleděv kolem na ty, kteří seděli vůkol něho, pravil: „Hle, matka má a bratři moji; neboť kdo činí vůli Boží, ten jest bratr můj i sestra má i matka má.“ A opět počal učiti u moře; i shromáždil se k němu zástup veliký, takže vstoupiv na loď, seděl (v ní) na moři, a veškeren lid byl u moře na zemi. I učil je mnohým věcem v podobenstvích a pravil jim ve svém učení: „Slyšte: Hle, vyšel rozsévač, aby rozséval. A když rozséval, některé (zrno) padlo vedle cesty, i přiletěli ptáci a sezobali je. A jiné padlo na místo skalnaté, kde nemělo mnoho země, a vzešlo hned, poněvadž nemělo hluboké země; ale když vyšlo slunce, uvadlo, a poněvadž nemělo kořene, uschlo. A jiné padlo do trní, i vzrostlo trní a udusilo je, a nevydalo užitku. A jiné padlo v zemi dobrou a vydalo plod, který vzešel i rostl, a přinášelo na třicet, i na šedesát i na sto (zrn).“ I řekl: „Kdo má uši k slyšení, slyš.“ A když byl sám, otázalo se ho jeho okolí i se dvanácti na to podobenství. I řekl jim: „Vám jest dáno poznati tajemství království Božího, oněm však, kteří jsou vně, podává se všecko v podobenstvích, aby hledíce se dívali a neviděli a poslouchajíce slyšeli a nerozuměli, by snad se neobrátili a neodpustily se jim hříchy.“ I řekl jim: „Nerozumíte podobenství tomu? I kterak poznáte podobenství všecka? Rozsévač rozsévá slovo. Těmi pak, kteří (jsou) vedle cesty, rozumějí se ti, kde slovo se rozsévá, a když je uslyší, ihned satan přichází a odnímá slovo, které bylo zaseto do srdce jejich. A podobně těmi, kteří se rozsévají na místa skalnatá, rozumějí se ti, kteří, když uslyší slovo, přijímají je hned s radostí, ale nemají v sobě kořene, nýbrž jsou chvilkoví; potom, když nastane soužení neb pronásledování pro to slovo, ihned se pohoršují. A jsou jiní, kteří se rozsívají mezi trní; to jsou ti, kteří slyší slovo, ale starosti tohoto světa a klam bohatství a žádosti jiných věcí vcházejíce udušují slovo a stává se neplodným. A těmi, kteří byli zaseti v zemi dobrou, rozumějí se ti, kteří slyší slovo a je přijímají i plod přinášejí, jeden třicet, jiný šedesát, jiný sto.“ I řekl jim: „Zdali přinášejí svíci, aby ji postavili pod kbelík neb pod postel? Ne-liž, aby ji postavili na svícen? Neboť není nic skrytého, co by nemělo býti zjeveno, aniž co dělo se tajného, leč aby přišlo najevo. Má-li kdo uši k slyšení, slyš.“ I řekl jim: „Uvažte, co slyšíte. Jakou měrou měříte, takovou měrou bude měřeno vám, ano bude vám přidáno. Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, od toho bude odňato i to, co má.“ Také řekl: „Tak děje se v království Božím, jako když člověk uvrhne símě do země; i spí a vstává v noci a ve dne, a símě vzchází a vzrůstá, - on sám neví, jak. Neboť země sama od sebe plodí nejprve bylinu, potom klas, nato plné zrno v klase. Když však plod to dopustí, ihned přičíní srp, neboť nastala žeň.“ Také řekl: „K čemu přirovnáme království Boží, aneb v kterém podobenství máme je představiti? (Jest) jako zrno hořčičné, které, když se zaseje do země, - menší jest než všecka semena, jež jsou na zemi, ale když se zaseje, - vzrůstá a stává se větším než všecky byliny, a pouští ratolesti veliké, takže ptáci nebeští mohou bydleli pod stínem jeho.“ A mnoha takovými podobenstvími mluvil jim slovo, jak mohli slyšeti; bez podobenství nemluvil jim, soukromě však vykládal učeníkům svým všecko. I řekl jim v onen den, když nastal večer: „Přeplavme se na druhou stranu.“ A nechavše lid, vzali ho tak, jak byl na lodi; a jiné lodi provázely ho I nastala veliká vichřice, a vlny vnikaly do lodi, takže loď se již naplňovala. On však spal v zadní části lodi na podušce; i vzbudili ho a řekli jemu: „Mistře, není tobě nic do toho, že hyneme?“ I vstav přísně přikázal větru a řekl moři: „Buď ticho a upokoj se.“ A přestal vítr a nastalo ticho veliké. A řekl jim: „Proč se bojíte? Což ještě nemáte víry?“ I pojala je bázeň veliká a pravili druh k druhu: „Kdo asi jest tento, že i vítr a moře ho poslouchají?“ I přišli na druhou stranu do krajiny Garasenské. A jak vyšel z lodi, ihned potkal se s ním (vyšed) z hrobu člověk, který byl posedlý duchem nečistým. Ten obýval v hrobech a již ani řetězy nemohl nikdo svázati jej; neboť často byv spoután okovy a řetězy, přetrhal řetězy a rozlámal okovy, a nikdo nemohl jej zkrotiti. A byl stále, dnem i noci v hrobech a na horách křiče a bije se kamením. Spatřiv však Ježíše zdaleka, přiběhl a poklonil se mu, a vykřiknuv hlasem velikým pravil: „Co jest ti do mne, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Zapřísahám tě pro Boha, netrap mně.“ Řekl mu totiž: „Vyjdi z toho člověka, duchu nečistý.“ I otázal se ho: „Jak se jmenuješ?“ A on řekl jemu: „Jmenuji se pluk, neboť mnoho jest nás.“ A prosil ho velice, aby jich nevyháněl z té krajiny. Bylo pak tam u hory veliké stádo vepřů pasouc se. I prosili ho duchové řkouce: „Pošli nás do vepřů, at vejdeme do nich.“ A povolil jim to. I vyšli duchové nečistí a vešli do vepřův; a tu hnalo se stádo srázem do moře; bylo jich as dva tisíce - a utonuli v moři. Ti pak, kteří je pásli, utekli a ohlásili to po městě i po venkově. I vyšli (lidé), aby viděli, co se stalo; a přišedše k Ježíšovi, spatřili toho, jenž býval posedlý, an sedí, jest oblečen a má rozum zdravý; i báli se; ti pak, kteří to byli viděli, vypravovali jim, jak se to událo posedlému; též o vepřích. I počali ho prositi, aby odešel z končin jejich. A když vstupoval na loď, prosil ho ten, jenž býval posedlý, aby směl jíti s ním. Ale nedovolil mu, nýbrž řekl jemu: „Jdi do domu svého ke svojim a zvěstuj jim, jak veliké věci učinil ti Pán, a jak slitoval se nad tebou.“ I odešel a počal hlásati v Desítiměstí, jak veliké věci učinil mu Ježíš. A všichni se divili. A když se Ježíš přepravil na lodi opět na druhou stranu, sešel se k němu zástup veliký a byl u moře. I přišel k němu jeden z představených synagogy, jménem Jair, a spatřiv jej, padl k nohám jeho a prosil ho snažně řka: „Dcera má skonává; pojď, vlož na ni ruku, aby se uzdravila a byla živa.“ I odešel s nim, a zástup veliký šel za ním; i tísnili ho. A tu žena jedna, která měla krvotok dvanáct rokův a mnoho vytrpěla od mnoha lékařův a vynaložila všechen statek, aniž se jí prospělo, nýbrž spíše pohoršilo, uslyševši o Ježíšovi, přišla v zástupu od zadu a dotkla se roucha jeho, neboť řekla: „Dotknu-li se jen roucha jeho, budu uzdravena.“ A hned vyschl tok krve její, a pocítila na těle, že jest uzdravena od neduhu svého. Ale Ježíš poznav ihned sám v sobě, jaká moc z něho vyšla, obrátil se v zástupu a pravil: „Kdo se dotkl roucha mého?“ I řekli mu jeho učeníci: „Vidíš, že zástup tlačí se na tebe, a pravíš:,Kdo se mě dotkl?‘“ Ale on hleděl kolem, aby spatřil tu, která to učinila. Žena pak vědouc, co se jí událo, s bázní a třesením přistoupila a padši před ním, pověděla mu plnou pravdu. A on řekl: „Dcero, víra tvá tě uzdravila, jdi v pokoji a buď zdráva od neduhu svého.“ Když ještě mluvil, přišli od představeného synagogy a řekli: „Dcera tvá zemřela; proč ještě obtěžuješ Mistra?“ Ježíš však uslyšev ta slova, pravil k představenému synagogy: „Neboj se, toliko věř.“ A nenechal nikoho jíti za sebou leč Petra, Jakuba a jeho bratra Jana. I přišli do domu představeného synagogy, a tu postřehl hluk a lidi, kteří plakali a kvíleli velice, a vešed řekl jim: „Proč hlučíte a pláčete? Dívka nezemřela, nýbrž spí.“ I posmívali se mu. On však vypustiv všecky, pojal dívčina otce i matku a ty, kteří byli s ním a vešel tam, kde dívka ležela. A vzav dívku za ruku, řekl jí: „Talítha, kúmi,“ to jest v překladě: „Dívko, (tobě pravím), vstaň.“ A hned vstala dívka a chodila; byloť jí dvanáct roků. I žasli a divili se velice. A přikázal jim přísně, aby nikdo o tom nezvěděl; a řekl, aby jí dali jísti. A vyšed odtud, odebral se do své otčiny, a učeníci jeho šli za ním. Když pak nastala sobota, počal učiti v synagoze, a mnozí slyšíce ho, žasli nad učením jeho a pravili: „Odkud má tento všecky ty věci? A jaká to moudrost, která mu jest dána, a takové divy, které se dějí rukama jeho? Není-liž to tesař, syn Marie a bratr Jakubův a Josefův a Judův a Šimonův? A nejsou li také sestry jeho zde u nás?“ I horšili se nad ním. Ježíš pak řekl jim: „Není prorok bez úcty, leč ve své otčině a ve svém příbuzenstvu a ve svém domě.“ A nemohl tam učiniti žádného divu, leč že uzdravil několik nemocných, vloživ na ně ruce své. I divil se jejich nevěře. A obcházel okolní vesnice uče. I povolal k sobě dvanáct (apoštolů) a počal je vysílati po dvou; i dal jim moc nad duchy nečistými a přikázal jim, aby nebrali na cestu ničeho, leč toliko hůl; ne mošny, ne chleba, ani peněz do opasku, aby však si obuli sandály, ale neoblékali dvou sukní. A řekl jim: „Kdekoli vejdete do domu, tam zůstávejte, dokavad nevyjdete odtamtud. A kdo vás nepřijmou ani vás neposlechnou, odtud vycházejíce, setřeste prach s nohou svých na svědectví jim.“ I vyšli a kázali, aby činili pokání; také vymítali mnoho duchů zlých a mazali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je. I uslyšel (o tom) král Herodes (neboť proslulým stalo se jméno jeho) a řekl: „Jan Křtitel vstal z mrtvých, a proto moc divotvomá působí v něm.“ Jiní však pravili: „Eliáš je to.“ A jiní říkali: „Jest to prorok jako jeden z proroků.“ Uslyšev to Herodes pravil: „Jan, jehož jsem dal stíti, ten vstal z mrtvých.“ Herodes ten totiž dal Jana zajmouti a vsaditi do vězení pro Herodiadu, manželku bratra svého Filipa, že ji pojal za manželku. Neboť Jan říkával Herodovi: „Není dovoleno tobě míti manželku bratra tvého.“ Herodias pak nevražila na něho a chtěla ho zabíti a nemohla, neboť Herodes bál se Jana, věda, že to jest muž spravedlivý a svatý; i chránil ho a mnoho činil vyslechnuv jej a rád ho poslouchal. Přišel však den příhodný: Herodes učinil v den svých narozenin hostinu svým velmožům a tisícníkům i předním mužům galilejským. Když pak (tam) vešla dcera právě té Herodiady a tančila a se zalíbila Herodovi i těm, kteří s ním stolovali, král řekl dívce: „Požádej mě, zač chceš, a dám tobě.“ A přisáhl jí: „Začkoli požádáš, dám tobě, byť to byla polovice mého království.“ Ona pak vyšla a řekla matce své: „Zač mám žádati?“ A ta řekla: „Za hlavu Jana Křtitele.“ I vrátila se s chvatem ke králi a prosila ho řkouc: „Chci, abys mi dal ihned na míse hlavu Jana Křtitele.“ I zarmoutil se král; pro přísahu svoji však a pro spoluhodovníky nechtěl ji oslyšeti, ale poslav hned kata, rozkázal přinésti hlavu jeho. I sťal jej v žaláři a přinesl hlavu jeho na míse a dal ji dívce, a dívka dala ji matce své. Uslyševše to učeníci jeho, přišli a vzali tělo jeho a pochovali je v hrobě. I sešli se apoštolé k Ježíšovi a pověděli mu všecko, co činili a čemu učili. On pak řekl jim: „Pojďte v soukromí na místo osamělé a odpočiňte si trochu.“ Bylo totiž mnoho těch, kteří přicházeli a odcházeli, a oni neměli ani kdy se najísti. I vstoupili na loď a odebrali se na místo osamělé v soukromí. Ale (lidé) viděli je odcházeti a mnozí poznali (to); i sběhli se tam pěšky ze všech měst a přišli dříve než oni. A Ježíš vyšed uzřel zástup veliký a pojal lítost nad nimi, že byli jako ovce bez pastýře, a počal je učiti mnohým věcem. A když již den se nachýlil, učeníci jeho přistoupivše řekli jemu: „Osamělé jest místo toto, a den již se naklonil; rozpusť je, ať odejdou do okolních dvorců a vesnic a nakoupí si pokrmů k jídlu.“ On však odpověděl jim: „Dejte vy jim jísti.“ I řekli mu: „Máme-liž odejíti a koupiti za dvě stě denárů chlebův a dáti jim jísti?“ A on řekl jim: „Kolik chlebů máte? Jděte a vizte.“ A když zvěděli, řekli: „Pět, a dvě ryby.“ I přikázal jim, aby rozsadili všecky po skupinách na zelenou trávu. I posadili se v řadách po stu a po padesáti. A vzav pět chlebů i dvě ryby, pohleděl k nebi a požehnav rozlámal chleby a dával učeníkům svým, aby je kladli před ně; také dvě ryby rozdělil mezi všecky. I jedli všichni a nasytili se. A sebrali zbytky, dvanáct košů plných kousků, i z tyb. Bylo pak těch, kteří jedli, pět tisíc mužů. A hned přinutil učeníky své, aby vstoupili na lodičku a plavili se napřed na druhou stranu k Betsaidě, až by rozpustil zástup. A rozpustiv je, odešel na horu se pomodlit. A když nastal večer, byla loď uprostřed moře, a on sám na zemi. I viděl je, ani se plaví s těžkostí, (neboť vítr jim byl protivný), a při čtvrté hlídce noční přišel k nim jda po moři a chtěl je minouti, Ale oni spatřivše ho, an jde po moři, domnívali se, že to jest strašidlo, i vykřikli, neboť všichni ho viděli a poděsili se. A hned promluvil k nim a řekl jim: „Buďte dobré mysli, já jsem to, nebojte se.“ I vstoupil k nim na loď, a vítr se utišil. I děsili se a žasli u sebe přenáramně, neboť nepovážili o chlebích; byloť srdce jejich zaslepeno. A přeplavivše se přišli do země Genezaretské a přistáli. A když vyšli z lodi, (lidé) ho poznali; i proběhli celou tu krajinu a počali na ložích nositi chorobné tam, kde slyšeli, že jest. A kde vcházel do vesnic neb do měst neb dvorců, kladli nemocné na ulice a prosili ho, aby směli dotknouti se alespoň třepení roucha jeho; a všichni, kteří se ho dotkli, byli uzdraveni. I sešli se k němu fariseové a někteří ze zákoníků přišedše z Jerusalema. A když uzřeli některé z učeníků jeho, ani jedí chleby rukama poskvrněnýma, to jest neumytýma, haněli je. Fariseové totiž, a židé vůbec, nejedí, leč si umyjí častěji ruce držíce se podání starších; a když přijdou z trhu, nejedí, leč se dříve vykoupají. A jest mnoho jiných věcí, které byly jim podány, aby je zachovávali: umývání koflíků a džbánův i měděnic a loží. I tázali se ho fariseové a zákoníci: „Proč učeníci tvoji nezchovávají podání starších, ale jedí chléb rukama poskvrněnýma?“ On však řekl jim: „Dobře prorokoval Isaiáš o vás pokrytcích, jak psáno jest:,Lid tento ctí mě ústy, ale srdce jejich daleko jest ode mne! Nadarmo však mě ctí, učíce naukám, stanovám lidským.‘ Neboť opustivše přikázání Boží, držíte se podání lidského, umývání džbánův a koflíkův; a mnoho jiných věcí podobných těmto činíte.“ I řekl jim: „Pěkně rušíte přikázání Boží, abyste zachovali podání svoje. Neboť Mojžíš pravil:,Cti otce svého a matku svou‘ a,Kdo zlořečí otci neb matce, ať umře.‘ Vy však pravíte:,Řekne-li kdo otci neb matce: Korban, to jest, darem jest to, z čeho bys mohl míti ode mne prospěch‘ - a již nedopouštíte mu, aby co činil pro otce svého neb matku svou, rušíce slovo Boží podáním svým, jemuž jste učili; a podobných věcí takových činíte mnoho.“ A svolav k sobě opět zástup, pravil jim: „Poslyšte mě všichni a rozumějte. Nic nevchází zvenčí do člověka, co by jej mohlo poskvrniti, ale to, co vychází z člověka, to jest, co poskvrňuje člověka. Má-li kdo uši k slyšení, slyš.“ A když vešel do domu od zástupu, tázali se ho učeníci jeho o té průpovědi. I řekl jim: „Tak jste i vy nechápaví? Nenahlížíte, že žádná věc, která zvenčí vchází do člověka, nemůže ho poskvrniti poněvadž nevchází do jeho srdce, nýbrž do břicha jde a vychází do stoky, vyčisťujíc všeliké pokrmy?“ Pravil pak: „Co z člověka vychází, to poskvrňuje člověka. Neboť z nitra, ze srdce lidského, vycházejí zlé myšlenky, cizoložství, smilství, vraždy, krádeže, lakomství, nešlechetnosti, lesť, nestydatosti, oko zlé, rouhání, pýcha, pošetilost. Všecky tyto věci zlé vycházejí z nitra a poskvrňuji člověka.“ A vstav, odtud odešel do končin tyrských a sidonských; a vešed do domu, nechtěl, aby se kdo o tom dověděl. Ale nemohl se utajiti; neboť hned jak o něm uslyšela jedna žena, jejíž dcera měla ducha nečistého, vešla a padla k nohám jeho. Byla to žena pohanka, rodem Syrofeničanka; i prosila ho, aby vyvrhl ducha zlého z dcery její. A on jí řekl: „Nechej, ať prve nasytí se dítky; neboť není dobře bráti chléb dítkám a házeti jej psíkům.“ Ale ona odpověděla: „Ovšem, Pane, neboť i psíci pod stolem jedí z drobtů dítek.“ Tu řekl jí:,Pro tuto řeč jdi; duch zlý vyšel z dcery tvé.“ I odešla do svého domu a nalezla, že dívka leží na loži, a že duch zlý vyšel. A vyšed zase z končin tyrských, přišel skrze Sidon k moři Galilejskému končinami desítiměstskými. I přivedli mu hluchoněmého a prosili ho, aby vložil na něj ruku. A on pojav jej od zástupu v soukromí, vložil prsty své v uši jeho a nasliniv si prst, dotkl se jazyka jeho, a pohlédnuv k nebi, vzdechl a řekl jemu: „Efeta,“ to jest: „Otevři se.“ A hned otevřely se uši jeho a rozvázal se svazek jazyka jeho, i mluvil správně. A přikázal jim, aby nikomu o tom neříkali. Ale čím více jim přikazoval, tím více to rozhlašovali. I divili se nadmíru řkouce: „Dobře učinil všecky věci; i hluchým dává slyšeti a němým mluviti.“ V těch dnech byl s ním opět zástup veliký, a poněvadž neměli, co by jedli, (Ježíš) svolav k sobě učeníky své řekl jim: „Lítost mám nad zástupem, neboť již tři dni trvají se mnou a nemají, co by jedli; a rozpustím-li je lačné do jejich domů, zemdlí na cestě, neboť někteří z nich přišli z daleka.“ I odpověděli mu učeníci jeho: „Odkud bude moci kdo nasytiti je chleby zde v pustině?“ Tu otázal se jich: „Kolik chlebů máte?“ Oni pak řekli: „Sedm.“ I rozkázal zástupu, aby se rozložil na zemi. A vzav sedm chlebův a učiniv diky, rozlámal je a dával učeníkům svým, aby je předkládali. I předložili je zástupu Také měli několik rybiček. I požehnal je a řekl, aby je také předkládali. A oni jedli a nasytili se, a sebrali pozůstalé kousky, sedm košíků. Bylo pak těch, kteři jedli, asi čtyři tisíce. I rozpustil, je. A vstoupiv hned na loď s učeníky svými, přišel do krajiny dalmanutské. A tu vyšli fariseové a počali se s ním příti, žádajíce od něho znamení s nebe, aby ho pokoušeli. Ale on vzdychnuv ve svém duchu pravil: „Proč žádá pokolení toto znamení? Vpravdě pravím vám: Nebude dáno znamení pokolení tomuto.“ A nechav jich vstoupil zase na loď a plavil se na druhou stranu. Zapomenuli však vzíti si chleby a neměli s sebou na lodi leč jeden chléb. A přikazoval jim řka: „Hleďte a varujte se kvasu farisejského a kvasu Herodova.“ I přemýšleli mezi sebou řkouce: „To proto, že nemáme chlebů.“ A Ježíš poznav to pravil jim: „Proč uvažujete, že nemáte chlebů? Ještě nechápete ani nerozumíte? Ještě máte zaslepeno srdce své? Majíce oči, nevidíte? A majíce uši neslyšíte? A nepamatujete se na to, když jsem rozlámal pět chlebů mezi pět tisíc, kolik košů plných drobtů jste sebrali?“ Řekli mu: „Dvanáct.“ „A když sedm chlebů mezi čtyři tisíce, kolik košíků drobtů jste sebrali?“ A řekli mu: „Sedm.“ I řekl jim: „Kterak ještě nerozumíte?“ I přišli do Betsaidy; a přivedli k němu slepce a prosili ho, aby se ho dotkl. A on ujav slepce za ruku, vyvedl ho ven z vesnice a naslinil mu oči, vložil na něj ruce své a tázal se ho, zdali co vidí. I pohlédl vzhůru a řekl: „Vidím lidi jako stromy choditi.“ Na to vložil opět ruce na jeho oči. I prohlédl a byl uzdraven, takže viděl všecko jasně. A poslal jej domů řka: „Ani do vesnice nevcházej.“ I vyšel Ježíš a učeníci jeho do vesnic Caesaree Filipovy a na cestě tázal se učeníků svých řka jim: „Za koho mě mají lidé?“ Oni pak odpověděli jemu: „Za Jana Křtitele, a jiní za Eliáše, jiní pak, že (jsi) jedním z proroků.“ Tu řekl jim: „Vy však za koho mě máte?“ A Petr řekl jemu: „Ty jsi Kristus.“ I přikázal jim přísně, aby toho neříkali o něm nikomu. I počal je učiti, že Syn člověka musí mnoho vytrpěti a zavržen býti od starších a velekněží i zákoníkův a býti zabit a po třech dnech vstáti z mrtvých. A mluvil ta slova zjevně. I pojal ho Petr stranou a počal mu domlouvati. Ale on obrátiv se a pohleděv na své učeníky, přísně přikázal Petrovi, řka: „Jdi mi s očí, satane, neboť nemáš na zřeteli věcí Božích, nýbrž lidské.“ A přivolav k sobě zástup i učeníky své, řekl jim: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sám sebe a vezmi kříž svůj a následuj mne. Neboť kdo by chtěl život svůj zachovati, ztratí jej; kdo by však ztratil život svůj pro mne a pro evangelium, zachová jej. Neboť co prospěje člověku, byť celý svět získal, život (věčný) však ztratil? Aneb jakou dá člověk výměnu za (věčný) život svůj? Neboť kdo se bude styděti za mne a za slova má v tomto pokolení cizoložném a hříšném, za toho bude se styděti také Syn člověka, když přijde v slávě Otce svého s anděly svatými.“ A řekl jim: „Vpravdě pravím vám: Jsou tu někteří mezi přítomnými, kteří neokusí smrti, dokavad neuzří království Boží přicházeti v moci.“ A po šesti dnech Ježíš pojal Petra a Jakuba a Jana a vedl je samotné na horu vysokou v soukromí a proměnil se před nimi. I stala se roucha jeho velmi běloskvoucí jako sníh, jakých (žádný) bělič na zemi vybíliti nemůže. A ukázal se jim Eliáš s Mojžíšem a mluvili s Ježíšem. I promluvil Petr k Ježíšovi: „Mistře, dobré jest nám zde býti; i udělejme tři stánky, tobě jeden a Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden.“ Nevěděl totiž, co mluví, neboť byli hrůzou jati. I povstal oblak a zastiňoval je, a z oblaku přišel hlas řkoucí: „Tento jest Syn můj milý, toho poslouchejte.“ A náhle rozhlédnuvše se kolem neviděli již nikoho, leč samého Ježíše u sebe. A když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nepovídali nikomu o tom, co viděli, leč až Syn člověka vstane z mrtvých. I podrželi slovo to u sebe, ač se ptali, co by to znamenalo: „Až vstane z mrtvých.“ A otázali se ho řkouce: „Proč tedy říkají zákoníci, že prve má přijíti Eliáš?“ On pak odpověděl jim: „Eliáš přijde prve a napraví všecko. A kterak jest psáno o Synu člověka, že má mnoho trpěti a opovržen býti? Ale pravím vám, že přišel i Eliáš, a učinili mu, co se jim zlíbilo, jakož psáno jest o něm.“ A přišed ke svým učeníkům, uzřel zástup veliký kolem nich a zákoníky, ani se hádají s nimi. A hned veškeren lid spatřiv Ježíše užasl a polekal se, a běžíce k němu vítali ho. I otázal se jich: „Oč se hádáte mezi sebou?“ A jeden ze zástupu odpověděl mu: „Mistře, přivedl jsem k tobě syna svého, který má ducha němého, a ten, kdekoliv jej uchopí, trhá jím, a on sliní a skřípe zuby a schne. I řekl jsem učeníkům tvým, aby ho vymítli, ale nemohli.“ On pak odpověděl jim: „Pokolení nevěřící, dokavad mám býti s vámi? Dokavad mám vás trpěti? Přiveďte ho ke mně.“ I přivedli jej. A jak duch zlý ho spatřil, hned zalomcoval jím; a on padl na zem a válel se a slinil. I otázal se otce jeho: „Jak dávno jest tomu, co se mu to stalo?“ On pak řekl: „Od dětinství. A často vrhl jej i do ohně a do vody, aby ho zahubil. Ale můžeš-li co, pomoz nám a měj s námi slitování.“ Ježíš však řekl jemu: „Můžeš-li věřiti, všecko jest možno věřícímu.“ A hned otec toho pacholíka zvolav pravil se slzami: „Věřím (Pane), pomoz nedůvěře mé.“ A tu Ježíš vida, že lid se sbíhá, přikázal přísně duchu nečistému řka jemu: „Duchu zlý a němý, já rozkazuji tobě, vyjdi z něho a již do něho nevcházej.“ I vykřikl a zalomcovav jím velice, vyšel z něho. A stal se jako mrtvý, takže mnozí pravili, že zemřel. Ale Ježíš vzav jej za ruku, pozdvihl ho, a on vstal. Když pak vešel do domu, učeníci jeho tázali se v soukromí: „Proč nemohli jsme ho my vymítnouti?“ A on řekl jim: „Takovýhle rod nemůže ničím vyjíti leč modlitbou a postem.“ A vyšedše odtud šli dále skrze Galilei, ale nechtěl, aby se o tom někdo dověděl. Učil pak učeníky své a řekl jim: „Syn člověka bude vydán v ruce lidské, a zabijí ho, a když bude zabit, třetího dne vstane z mrtvých.“ Ale oni nerozuměli slovu tomu, báli se však otázati se ho. I přišli do Kafarnaum. A když byli v domě, tázal se jich: „O čem jste se na cestě hádali?“ Oni však mlčeli; neboť se na cestě mezi sebou hádali, kdo z nich jest větší. I posadil se a povolav dvanácte řekl jim: „Chce-li kdo býti první, buď ze všech posledním a služebníkem všech.“ A vzav dítko, postavil je uprostřed nich a objav je, řekl jim: „Kdo přijme jedno z takových dítek pro jméno mé, mne přijímá, a kdo mne přijme, nepřijímá mne, nýbrž toho, který mě poslal.“ I promluvil k němu Jan a řekl: „Mistře, viděli jsme kohosi, jenž s námi nechodí, an ve jménu tvém vymítá duchy zlé; i bránili jsme mu.“ Ježíš pak řekl: „Nebraňte mu, neboť není nikoho, jenž by činil divy ve jménu mém a mohl snadno zle mluviti o mně. Neboť kdo není proti vám, jest pro vás. Vždyť nikdo, jenž by vám dal píti číši vody studené ve jménu mém, protože jste Kristovi, neztratí odměny své.“ „A kdo by pohoršil jednoho z maličkých těchto, kteří ve mne věří, tomu by bylo lépe, aby kámen mlýnský ovázán byl o hrdlo jeho, a on uvržen byl do moře. A pohoršuje-li tě ruka tvá, utni ji; lépe jest tobě vejíti do života bezrukému, než abyš maje obě ruce odešel do pekla v oheň neuhasitelný, kde červ jejich neumírá a oheň nehasne. A Jestli noha tvá tě pohoršuje, utni ji; lépe jest tobě vejíti do života věčného kulhavému, než abys maje obě nohy uvržen byl do pekla v oheň neuhasitelný, kde červ jejich neumírá a oheň nehasne. A pohoršuje-li tě oko tvé, vylup je; lépe jest ti jednookému vejíti do království Božího, než abys maje obě oči uvržen byl do pekelného ohně, kde červ jejich neumírá a oheň nehasne. Neboť každý bude osolen ohněm a každá oběť bude osolena solí. Dobrá věc jest sůl; stane-li se však sůl neslanou, čím ji osolíte? Mějte v sobě sůl a zachovávejte pokoj mezi sebou.“ A vstav odtud šel do končin judských Zajordanskem. I scházeli se k němu opět zástupové, a on učil je, jak činíval. A tu fariseové přistoupivše k němu, tázali se ho pokoušejíce jej: „Jest dovoleno muži propustiti manželku svou?“ On pak odpověděl: „Co přikázal vám Mojžíš?“ A oni řekli: „Mojžíš dopustil napsati lístek zápudný a propustiti.“ A Ježíš odpovídaje jim pravil: „Pro tvrdost srdce vašeho napsal vám příkaz ten. Na počátku stvoření však učinil je Bůh mužem a ženou. Proto opustí člověk otce svého i matku svou a přidrží se manželky své, a ti dva budou tělem jedním. Nejsou tedy již dva, nýbrž jedno tělo. Nuže, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ Ale v domě otázali se ho zase učeníci jeho o té věci. A řekl jim: „Kdo propustí manželku svou a pojme jinou, cizoloží proti ní, a propustí-li žena muže svého a vdá se za jiného, cizoloží.“ I podávali mu dítky, aby se jich dotkl; učeníci však domlouvali těm, kteří je k němu brali. Ale Ježíš vida je, zamrzel se nad tím a řekl jim: „Nechte dítek jíti ke mně a nebraňte jim, heboť takových jest království Boží. Vpravdě pravím vám: Kdo nepřijme království Božího jako dítko, nevejde do něho.“ A objav je vzkládal na ně ruce a žehnal jim. A když vyšel na cestu, přiběhl kdosi a pokleknuv před ním, tázal se ho: „Mistře dobrý, co mám činiti, abych došel života věčného?“ Ježíš pak řekl jemu: „Proč mne nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, leč jediný Bůh. Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nepromluvíš křivého svědectví, nebudeš podváděti, cti otce svého i matku svou,“ A on mu odpověděl: „Mistře, to všecko zachovával jsem od svého mládí.“ A tu Ježíš pohleděv laskavě na něj, řekl jemu: „Jednoho se ti nedostává; jdi, prodej, co máš, a dej chudým, a budeš míti poklad v nebi; a pojď, následuj mne.“ Ale on zarmoutil se pro to slovo a odešel smuten, neboť měl mnoho statkův. I pohleděl Ježíš kolem a řekl učeníkům svým: „Jak těžko vejdou do království Božího ti, kteří mají statky!“ Učeníci pak žasli nad slovy jeho. Ale Ježíš promluviv opět, řekl jim': „Dítky, jak těžko jest vejíti do království Božího těm, kteří doufají ve statky! Snáze jest velbloudu projíti uchem jehelním, než boháči vejíti do království Božího.“ I divili se tím více řkouce k sobě vespolek: „I kdo může býti spasen?“ Ale Ježíš pohleděv na ně řekl: „U lidí jest to nemožno, ne však u Boha; neboť u Boha jest všecko možno.“ Tu jal se Petr praviti jemu: „Hle, my jsme opustili všecko a následovali jsme tebe.“ Ježíš pak odpověděl: „Vpravdě pravím vám: Není nikoho, jenž opustil dům neb bratry neb sestry neb otce neb matku neb dítky neb pole pro mne a pro evangelium, aby neobdržel stokrát tolik: nyní v tomto věku domy a bratry i sestry a matky i dítky a pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný. Mnozí pak první budou posledními a poslední prvními.“ Byli pak na cestě ubírajíce se do Jerusalema, a Ježíš předcházel je, takže žasli a jdouce za ním báli se. I pojal opět dvanácte k sobě a počal jim říkati, co se mu přihodí: „Aj, béřeme se do Jerusalema, a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům, a ti odsoudí jej na smrt a vydají ho pohanům. I budou se mu posmívati a na něj plivati a ho bičovati, a zabijí ho; ale třetího dne vstane z mrtvých.“ Tu přistoupili k němu synové Zebedeovi, Jakub a Jan, a pravili jemu: „Mistře, přejeme si, abys nám učinil, zač tě poprosíme.“ On pak řekl jim: „Co chcete, abych vám učinil?“ A oni řekli: „Dej nám, abychom ve tvé slávě seděli jeden po pravici a druhý po levici tvé.“ Ale Ježíš řekl jim: „Nevíte, zač prosíte. Můžete píti kalich, který já piji, aneb pokřtění býti křtem, kterým já jsem křtěn?“ A oni řekli jemu: „Můžeme.“ Ježíš pak řekl jim: „Kalich, který já piji, budete píti, a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni, avšak seděti po pravici neb po levici mé není mou věci dáti vám, nýbrž těm, jimž je připraveno.“ A uslyševše to deset (ostatních) počali se mrzeti na Jakuba a Jana. Ale Ježíš povolav je k sobě, pravil jim: „Víte, že ti, kteří se uznávají za vládce národů, panují nad nimi, a že velmoži jejich provádějí svou moc nad nimi. Ale tak to není mezi vámi, nýbrž kdo chce býti mezi vámi větší, bude služebníkem vaším, a kdo chce býti mezi vámi první, bude sluhou všech. Neboť ani Syn člověka nepřišel, aby se mu sloužilo, nýbrž aby sloužil a dal život svůj na vykoupení za mnohé.“ I přišli do Jericha. A když vycházel z Jericha se svými učeníky a zástupem velikým, syn Timeův, Bartimeus, slepý, seděl podle cesty žebraje. A uslyšev, že to jest Ježíš Nazaretský, počal volati a říkati: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou.“ I domlouvali mu mnozí, aby mlčel, ale on mnohem hlasitěji volal: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou.“ I zastavil se Ježíš a řekl: „Zavolejte ho.“ I zavolali slepce, řkouce jemu: „Buď dobré mysli; vstaň, volá tě.“ A on odhodiv plášť, vyskočil a přišel k němu. I promluvil k němu Ježíš a řekl: „Co chceš, abych ti učinil?“ A slepec řekl jemu: „Mistře, ať vidím.“ Ježíš pak řekl jemu: „Jdi, víra tvá tě uzdravila.“ A hned prohlédl a šel za ním tou cestou. A když se přibližovali k Jerusalemu, a to k Betfage a Betanii při hoře Olivetské, poslal dva ze svých učeníkův a pravil jim: „Jděte do vesnice, která jest proti vám, a hned, jak budete do ní vcházeti, naleznete oslátko přivázané, na němž dosud žádný člověk neseděl; odvažte je a přiveďte. A řekne-li vám kdo:,Co to děláte?‘, rcete:,Pán ho potřebuje‘; a hned ho propustí sem.“ I odešli a nalezli oslátko přivázané u dveří na cestě; i odvázali je. A někteří z těch, kteří tam stáli, pravili jim: „Co to děláte, odvazujíce oslátko?“ Oni pak řekli jim, jak jim přikázal Ježíš. A nechali jich. I přivedli oslátko k Ježíšovi a vložili na ně roucha svá. A vsedl na ně. Mnozí pak prostřeli roucha svá na cestu, a jiní sekali ratolesti se stromův a prostírali je na cestu. A ti, kteří šli v předu, i ti, kteří v zadu byli, volali řkouce: „Hosanna! Požehnaný, jenž se béře ve jménu Páně! Požehnáno buď přicházející království otce našeho Davida! Hosanna na výsostech!“ I vešel do Jerusalema do chrámu a pohleděv kolem na všecko, poněvadž bylo již pozdě na den, vyšel se dvanácti do Betanie. A když druhého dne vyšli z Betanie, zlačněl. A spatřiv z daleka fík mající listí, šel, zdali snad nenalezne něco na něm; ale přišed k němu nenalezl nic kromě listí, neboť nebyl čas fíků. I promluviv řekl jemu: „Ať z tebe na věky nikdo nejí ovoce.“ A slyšeli to učeníci jeho. I přišli do Jerusalema. A vešed do chrámu počal vyháněti ty, kteří prodávali a kupovali ve chrámě, a převrátil stoly penězoměncův i stolice těch, kteří prodávali holubice, a nedopustil, aby kdo nosil nádobu chrámem. A učil je řka jim: „Není-liž psáno:,Dům můj domem modlitby slouti bude všem národům,‘ vy však jste jej učinili peleší lotrovskou.“ Uslyševše to velekněží a zákoníci, hledali, kterak by ho zahubili, neboť báli se ho, poněvadž veškeren lid žasnul nad učením jeho. A když byl večer, vyšel z města. Ráno pak jdouce kolem, uzřeli ten fík uschlý od kořene. I rozpomenul se Petr a řekl jemu: „Mistře, hle, fík, kterému jsi zlořečil, usechl.“ A Ježíš mu odpověděl: „Mějte víru v Boha. Vpravdě pravím vám: Kdo řekne této hoře:,Zdvihni se a vrz se do moře‘, a nebude pochybovati ve svém srdci, nýbrž věřiti, že se mu stane, co praví, stane se mu. Proto pravím vám: Začkoli budete prositi v modlitbě, věřte, že to obdržíte a stane se vám to. A když stojíte a se modlíte, odpouštějte, máte-li co proti komu, aby též Otec váš, jenž jest v nebesích, odpustil vám hříchy vaše. Neodpustíte-li vy, neodpustí ani Otec váš v nebesích hříchů vašich.“ I přišli zase do Jerusalema. A když chodil ve chrámě, přišli k němuž velekněží a zákoníci i starší a pravili mu: „Jakou mocí činíš tyto věci? A kdo dal ti tu moc, abys to činil?“ Ale Ježíš řekl jim: „Otážu se vás i já na jednu věc; odpovězte mi a povím vám, jakou mocí ty věci činím. Křest Janův, byl s nebe či od lidí? Odpovězte mi.“ Ale oni rozmýšleli mezi sebou řkouce: „Díme-li:,S nebe,‘ řekne:,Proč jste mu tedy neuvěřili?‘ Řekneme-li však:,Od lidí,‘ bojíme se lidí, neboť všichni měli Jana za pravého proroka.“ I odpověděli a řekli Ježíšovi: „Nevíme.“ A Ježíš řekl jim: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.“ I počal jim mluviti v podobenstvích.: „Člověk jeden zřídil vinici a ohradiv ji plotem, vykopal v ní lis, postavil věž a pronajal ji vinařům a odcestoval. A časem svým poslal k vinařům služebníka, aby přijal od vinařů z užitku vinice. Ale oni javše ho zmrskali jej a odeslali s prázdnou. I poslal k nim zase jiného služebníka; a toho zranili na hlavě a potupili. A opět poslal jiného, a toho zabili; a mnoho jiných, a z těch jedny zmrskali, jiné usmrtili. Maje tedy ještě jediného syna milovaného, i toho poslal k nim naposled řka:,Zastydí se před synem mým.‘ Ale vinaři řekli k sobě vespolek:,To jest dědic; pojďme, zabijme ho, a dědictví bude naše.‘ I uchopili ho, zabili jej a vyvrhli ven z vinice. Co tedy učiní pán vinice? Přijde a zahubí vinaře a dá vinici jiným. A nečetli jste Písma tohoto:,Kámen, který zavrhli stavitelé, ten stal se kamenem úhelním. Od Pána stalo se to, a jest to podivné v očích našich?‘“ I hledali ho uchopiti, ale báli se zástupu, neboť poznali, že to podobenství pověděl o nich. A nechavše ho odešli. I poslali k němu některé z fariseův a herodiánův, aby jej polapili v řeči. A ti přišedše pravili jemu: „Mistře, víme, že pravdomluvný jsi a nedbáš na nikoho, neboť nepatříš na osobu lidskou, nýbr že vpravdě cestě Boží učíš: Jest dovoleno dávati daň císaři či nikoli? Máme dávati či nedávati?“ Ale on znaje pokrytství jejich, řekl jim: „Proč mě pokoušíte? Podejte mi denár, ať uvidím.“ A oni podali mu jej. I řekl jim: „Čí jest tento obraz i nápis?“ A oni pravili mu: „Císařův.“ Ježíš pak řekl jim:,Dávejte tedy, co jest císařovo, císaři, a co jest Božího, Bohu.“ I divili se mu. A přišli k němu saduceové, kteří tvrdí, že není zmrtvýchvstání, a tázali se ho: „Mistře, Mojžíš nám předepsal, zemře-li něčí bratr a zanechá-li po sobě manželku, a nepozůstaví-li žádných synů, ať bratr jeho vezme si manželku jeho a vzbudí potomstvo svému bratru. Bylo pak sedm bratrů; a první pojal manželku a zemřel nepozůstaviv potomstva. I pojal ji druhý a zemřel; a ani on nepozůstavil potomstva; a třetí taktéž. A tak pojalo ji všech sedm, a nepozůstavili potomstva. Poslední ze všech zemřela i manželka. Čí z nich tedy bude žena ta při vzkříšení, když vstanou z mrtvých? Neboť sedm jich mělo ji za manželku.“ A Ježíš pravil jim: „Zda nemýlíte se proto, že neznáte Písem ani moci Boží? Neboť když vstanou z mrtvých, nebudou se ani ženiti, ani vdávati, nýbrž budou jako andělé v nebesích. O mrtvých pak, že vstanou, zda nečetli jste v knize Mojžíšově při keři, jak mu Bůh pravil:,Já jsem Bůh Abrahamův a Bůh Isákův a Bůh Jakubův?‘ Není Bůh (Bohem) mrtvých, nýbrž živých. Vy se tedy mnoho mýlíte.“ I přistoupil jeden ze zákoníků, který je byl slyšel tázati se, a vida, že jim dobře odpověděl, otázal se ho: „Které přikázání jest první ze všech?“ Ježíš pak odpověděl mu: „První ze všech přikázání jest: Slyš Israeli, Hospodin, Bůh tvůj, Bůh jediný jest; a milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a z celé duše své a ze vší mysli své a ze vší síly své. To jest první přikázání. Druhé jest podobné jemu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Jiného přikázání většího nad toto není.“ I řekl mu zákoník: „Dobře, mistře; podle pravdy jsi pověděl, že jeden jest Bůh, a že není jiného kromě něho; a že milovati ho z celého srdce a z celého rozumu a z celé duše a ze vší síly, a milovati bližního jako sebe samého jest větší věc než všecky zápaly a oběti.“ Ježíš pak vida, že odpověděl moudře, řekl jemu: „Nejsi daleko od království Božího.“ A již nikdo se neosmělil otázati se ho. I promluvil Ježíš a pravil uče ve chrámě: „Kterak říkají zákoníci, že Kristus jest synem Davidovým? Vždyť David sám praví v Duchu svatém: Řekl Pán Pánu mému:,Seď na pravici mé, dokavad nepoložím nepřátel tvých za podnoží nohou tvých.‘ David tedy sám nazývá jej Pánem; i kterak jest synem jeho?“ A četný zástup poslouchal ho rád. I pravil jim při svém učení: „Varujte se zákoníků, kteří se zálibou chodí v dlouhých řízách a libují si, když je pozdravují na trhu, a rádi sedí v prvních stolicích v synagogách a na prvních místech při hostinách; kteří stravují domy vdov pod záminkou dlouhého modlení; těm dostane se soudu těžšího.“ A posadiv se Ježíš proti pokladnici, díval se, kterak lid metá peníze do pokladnice; a mnozí boháči metali mnoho. Přišla pak jedna vdova chudá a uvrhla tam dvě lepty, to jest (asi) jeden haléř. I povolal k sobě učeníky své a řekl jim: „Vpravdě pravím vám: Tato chudá vdova dala více než všichni, kteří metali do pokladnice; neboť všichni metali z toho, co jim přebývalo; tato však dala ze svého nedostatku všecko, co měla, všecko živobytí své.“ A když vycházel z chrámu, pravil k němu jeden z učeníků jeho „Mistře, pohleď, jaké to kamení a jaké stavby!“ A Ježíš řekl jemu: „Vidíš všecky tyto stavby veliké? Nezůstane tu kámen na kameni, který by nebyl rozbořen.“ A když se posadil na hoře Olivetské proti chrámu, Petr a Jakub a Jan a Ondřej otázali se ho v soukromí: „Pověz nám, kdy budou tyto věci? A které bude znamení, když všecko to bude se míti vyplňovati?“ A tu Ježíš jal se k nim mluviti: „Hleďte, ať vás nikdo nesvede; neboť mnozí přijdou ve jménu mém a řeknou:,Já jsem‘; a svedou mnohé. Když pak uslyšíte boje a pověsti o bojích, ať se nepolekáte, neboť musí to nastati; ale ještě není konec. Neboť povstane národ proti národu a království proti království, a bude zemětřesení po místech i hlad. Počátek to bolestí. Mějte se však sami na pozoru, neboť vydají vás soudům a v synagogách budou vás bíti, i před vladaře a krále budete postaveni pro mne na svědectví jim. Ale dříve musí evangelium býti hlásáno mezi všemi národy. A když vás povedou, aby vás vydali, nestarejte se napřed, co byste mluvili, nýbrž to mluvte, co v tu hodinu bude vám dáno; neboť ne vy to jste, kteří mluvíte, nýbrž Duch svatý. Vydá pak bratr bratra na smrt a otec dítko své, a povstanou dítky proti rodičům a budou je zabíjeti, a budete v nenávisti u všech pro jméno mé. Kdo však vytrvá do konce, ten spasen bude.“ „Když pak uzříte ohavnost, zpuštění, ana stojí, kde nemá, - kdo to čte, rozumějž, - tehda kdo jsou v judsku, utecte na hory, a kdo na střeše, nesestupuj do domu aniž vcházej, aby vzal něco z domu svého, a kdo (bude) na poli, nevracej se nazad, aby vzal roucho své. Běda pak těhotným a kojícím v oněch dnech. Modlete se, aby to nebylo v zimě. Neboť budou to dnové takového soužení, jakého nebylo od počátku tvorstva, které Bůh stvořil, až dosavad, aniž kdy bude. A kdyby Pán nebyl ukrátil dnů těch, nebyl by zachován nižádný člověk; ale pro vyvolené, které vyvolil, ukrátil těch dnů. A tehdy řekne-li vám kdo:,Hle, tuto jest Kristus, hle, tamto‘, nevěřte. Neboť povstanou nepraví Kristové a nepraví proroci a budou činiti zázraky a divy, aby svedli, kdyby možno bylo, i vyvolené. Mějte se tedy na pozoru; hle, předpověděl jsem vám to všecko.“ „Ale v těch dnech po onom soužení slunce se zatmí a měsíc nedá světla svého, a hvězdy budou padati s nebe a moci nebeské budou se pohybovati. A tehdy uzří Syna člověka přicházeti v oblacích s mocí a slávou velikou. A tehdy pošle anděly své a shromáždí vyvolené své ode čtyř větrů, od končin země až do končin nebe.“ „Od stromu fíkového pak naučte se podobenství. Když ratolest jeho již omladne a listí vyrazí, víte, že blízko jest léto; tak i vy, když uvidíte, že tyto věci se dějí, vězte, že blízko jest přede dveřmi. Vpravdě pravím vám: Nepomine pokolení toto, až všecky tyto věci se stanou. Nebe a země pominou, ale slova má nepominou.“ O tom dni však neb hodině neví nikdo, ani andělé v nebi ani Syn, leč (jedině) Otec. Mějte se na pozoru, bděte, a modlete se; neboť nevíte, kdy ten čas přijde. Jako člověk, který odcestoval opustiv dům svůj a dav služebníkům svým plnou moc, každému dílo jeho, a vrátnému přikázal, aby bděl. Bděte tedy, neboť nevíte, kdy Pán domu přijde, zdali večer neb o půlnoci, neb o kuropění, neb ráno, aby přijda nenadále, nenalezl vás spících. Co však pravím vám, všechněm pravím: Bděte!“ Po dvou dnech byly velikonoce a přesnice. I hledali velekněží a zákoníci, kterak by ho lstivě jali a zabili; neboť pravili: „Ne o slavnosti, aby snad nenastala bouře lidu.“ A když byl v Betanií v domě Šimona malomocného a byl za stolem, přišla jedna žena s nádobou alabastrovou masti drahé z pravého nardu a rozlomivši nádobu vylila ji na hlavu jeho. Někteří však mrzeli se na to mezi sebou a pravili: „K čemu stala se tato ztráta masti? Vždyť ta masť mohla se prodati za více než tři sta denárů a dáti se chudým.“ I osopovali se na ni. Ale Ježíš řekl: „Nechte ji. Proč činíte jí obtíže? Dobrý skutek učinila nade mnou; vždyť chudé máte vždycky s sebou a když chcete, můžeme jim dobře činiti, mne však vždycky nemáte. Ona učinila, co mohla: pomazalať napřed tělo mé ku pohřbu. Vpravdě pravím vám: Kdekoli bude hlásáno evangelium toto po celém světě, tam bude se vypravovati na památku její také to, co učinila ona.“ A Jidáš iškariotský, jeden ze dvanácti, odešel k velekněžím, aby jim ho zradil. Oni pak uslyševše to, zaradovali se a slíbili mu dáti peníze. I hledal, kterak by ho zradil příhodně. A prvního dne přesnic, když zabíjeli velikonočního beránka, řekli mu učeníci jeho: „Kde chceš, abychom odejdouce připravili tobě, bys jedl beránka?“ I poslal dva ze svých učeníkův a řekl jim: „Jděte do města, a potká vás jeden člověk džbán vody nesa; jděte za ním, a kam vejde, tam rcete pánu domu:,Mistr praví: Kde jest pokojík můj, kde bych jedl beránka s učeníky svými?‘ A on vám ukáže večeřadlo veliké, prostřené, připravené a tam připravte.“ I odešli učeníci jeho a přišli do města a shledali (vše tak), jak jim pověděl, a připravili beránka. Když pak byl večer, přišel se dvanácti. A když byli za stolem a jedli, Ježíš řekl: „Vpravdě pravím Vám: Jeden z vás mne zradí, ten, který jí se mnou“. I počali se rmoutiti a říkati jemu jeden po druhém: „Zdali já?“ On však řekl jim: „Jeden ze dvanácti, který se mnou omáčí ruku v míse. Syn člověka sice jde, jak psáno jest o něm, ale běda tomu člověku, skrze něhož Syn člověka bude zrazen; lépe by mu bylo, kdyby se byl nenarodil člověk ten.“ A když jedli, Ježíš vzal chléb a požehnav rozlámal jej a dal jim a řekl: „Vezměte; toto jest tělo mé.“ A vzav kalich, poděkoval a dal jim - a pili z něho všichni - a řekl jim: „Toto jest krev má Nového zákona, která se vylévá za mnohé. Vpravdě pravím vám: Již nebudu píti z tohoto plodu vinného kmene až do onoho dne, kdy jej budu píti nový v království Božím.“ A chválu vzdavše vyšli na horu Olivetskou. I řekl jim Ježíš: „Všichni pohoršíte se nade mnou této noci; neboť psáno jest:,Bíti budu pastýře a rozprchnou se ovce.‘ Ale když vstanu z mrtvých, předejdu vás do Galilee.“ Petr však pravil jemu: „Byť se všichni pohoršili, já přece nikoliv“. I řekl mu Ježíš: „Vpravdě pravím tobě: Dnes, této noci, prve než kohout dvakrát zazpívá, třikrát mne zapřeš“. Ale on ještě více říkal: „Bych měl umříti s tebou, nezapru tebe.“ Podobně říkali též všichni. I přišli do dvorce, jemuž jméno Getsemany, a řekl učeníkům svým: „Poseďte tuto, až se pomodlím.“ A pojav s sebou Petra a Jakuba a Jana, počal se lekati a teskliv býti; i řekl jim: „Smutná jest duše má až k smrti; zůstaňte tuto a bděte.“ A popošed maličko padl na zem a modlil se, aby, mažno-li, odešla od něho ta hodina, a řekl: „Abba, Otče: všecko jest možné tobě, odejmi tento kalich ode mne: ale ne co já chci, nýbrž co ty.“ I přišel a nalezl je, ani spí; i řekl Petrovi: „Šimone, spíš? Nemohls bdíti jedné hodiny? Bděte a modlete se, abyste nevešli v pokušení; duch zajisté hotov jest, ale tělo slabo.“ A opět odešed modlil se říkaje slovo totéž. A navrátiv se nalezl je, ani opět spí, neboť oči jejich byly obtíženy, a nevěděli, co by mu odpověděli. I přišel po třetí a řekl jim:,Spěte již a odpočívejte. Dosti jest. Přišla hodina, hle Syn člověka bude vydán v ruce hříšníků. Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, jenž mě zradí.“ A když ještě mluvil, přišel Jidáš iškariotský, jeden ze dvanácti, a s ním zástup veliký s meči a kyji (posláni byvše) od velekněží a zákoníkův a starších. Dal pak jim zrádce jeho znamení řka: „Kterého políbím, ten jest to; chopte se ho a veďte bezpečně.“ A přišed hned přistoupil k němu a řekl: „Mistře“ a zulíbal jej. Oni pak vztáhli na něj ruce a jali ho. Ale jeden z těch, kteří tu stáli, vytasiv meč, udeřil služebníka veleknězova a uťal mu ucho. A Ježíš promluviv řekl jim: „ Jako na lotra jste vyšli s meči a kyji, abyste mě jali. Denně učíval jsem u vás ve chrámě, a nejali jste mne. Ale (toto se stalo), aby se naplnila Písma.“ Tu učeníci jeho opustivše ho utekli všichni, Jeden mladík však šel za ním oděn jsa lněným rouchem na těle nahém. I popadli ho. Ale on zanechav roucho lněné, utekl od nich nahý. I přivedli Ježíše k veleknězi, a sešli se všichni velekněží a zákoníci i starší. Petr šel však za ním z daleka až do dvora veleknězova a seděl se služebníky a ohříval se u ohně. Velekněží pak a celá velerada hledali svědectví proti Ježíšovi, aby ho vydali na smrt, ale nenalezli; neboť mnozí svědčili křivě proti němu, ale svědectví jejich se neshodovala. I povstali kteřísi a svědčili křivě proti němu řkouce: „My jsme ho slyšeli, an řekl: Já zbořím chrám tento rukou udělaný a ve třech dnech vystavím jiný, ne rukou udělaný‘.“ Ale ani takto neshodovalo se svědectví jejich. I postavil se velekněz doprostřed a otázal se Ježíše řka: „Nic neodpovídáš na to, co tito proti tobě svědčí?‘ Ale on mlčel a neodpověděl ničeho. Opět (tedy), otázal se ho velekněz a řekl jemu: „Ty jsi Kristus, Syn Boha požehnaného?“ A Ježíš řekl: „Já jsem; a uzříte Syna člověka seděti na pravici moci Boží a přicházeti s oblaky nebeskými.“ Ale velekněz roztrhl roucho své a řekl: „Což ještě potřebujeme svědků? Slyšeli jste rouhání. Co se vám zdá?“ A oni všichni odsoudili jej, že hoden jest smrti. I počali někteří na něj plivati a zahalovati obličej jeho a políčkovati jej a říkati mu: „Hádej.“ Také služebníci ho políčkovali. A když Petr byl dole na dvoře, přišla tam jedna ze služebnic veleknězových a uzřevši Petra, an se ohřívá, pohlédla naň a řekla: „I ty jsi byl s Ježíšem Nazaretským.“ Ale on zapřel řka: „Nevím ani nerozumím, co pravíš.“ A vyšel ven do předdvoří; a kohout zazpíval. Služebnice však uzřevši jej jala se opět říkati okolostojícím: „Tento jest z nich.“ Ale on zapřel opět. A po malé chvíli zase ti, kteří tam stáli, pravili Petrovi: „Vpravdě jsi z nich; vždyť jsi také Galilejský.“ On však počal se proklínati a přísahati: „Neznám toho člověka, o němž pravíte“. A hned kohout zazpíval po druhé. I rozpomenul se Petr na slovo, které mu řekl Ježíš: „Prve než kohout zazpívá dvakrát, třikrát mě zapřeš.“ A dal se do pláče. A hned ráno velekněží se staršími a zákoníky, a to celá velerada, učinivše nález a svázavše Ježíše, odvedli jej a vydali Pilátovi. I otázal se ho Pilát: „Ty jsi král židovský?“ A on mu odpověděl: „Ty to pravíš“. I žalovali na něj velekněží mnoho věcí. Pilát pak otázal se ho opět řka: „Nic neodpovídáš? Hle, jak veliké věci žalují na tebe.“ Ale Ježíš neodpověděl již ničeho, takže Pilát se podivil. O slavnosti však propouštíval jim jednoho vězně, kterého si žádali. Byl pak uvězněn s buřiči jeden, jménem Barabáš, který v povstání spáchal vraždu. I přistoupil lid a počal prositi za to, co jim vždycky činíval. Pilát pak odpověděl jim: „Chcete, abych vám propustil krále židovského?“ Neboť pozoroval, že velekněží vydali jej ze závisti. Ale velekněží popudili lid, aby jim propustil raději Barabáše. Pilát pak promluviv opět řekl jim: „Co tedy chcete, abych učinil králi židovskému?“ A oni opět vykřikli: „Ukřižuj ho!“ Pilát však pravil jim: „I co zlého učinil?“ Ale oni křičeli ještě více: „Ukřižuj ho!“ A tu Pilát, chtěje lidu vyhověti, propustil jim Barabáše, a Ježíše zbičovav vydal, aby byl ukřižován. Vojáci pak odvedli jej do dvora, to jest do ležení, a svolali celou četu. I oblékli ho v šarlat a spletše korunu trnovou vložili ji na něj, a počali ho pozdravovati: „Zdráv buď, králi židovský“, a bili ho třtinou do hlavy a plili na něj a klekajíce klaněli se mu. A když se mu naposmívali, svlékli s něho šarlat a oblékli jej v roucha jeho a vyvedli jej, aby ho ukřižovali. A přinutili jakéhosi Šimona kyrenského, otce Alexandrova a Rufova, jenž tudy šel, přicházeje ze dvorce, aby vzal a nesl kříž jeho. I dovedli ho na místo Golgotu, to jest v překladě „místo lebčí“. A dávali mu píti víno s myrrhou, ale on nepřijal ho. A když jej ukřižovali, rozdělili si roucha jeho, metajíce o ně los, co kdo dostane. Byla pak hodina třetí, když ho ukřižovali. A byl napsán nápis viny jeho: „Král židovský“. Také ukřižovali s ním dva lotry, jednoho na pravici a druhého na levicí jeho. I naplnilo se Písmo, jež praví: „A se zločinci počten jest“. Ti však, kteří tudy chodili, rouhali se mu potřásajíce hlavou svou a říkajíce: „Ha, jenž boříš chrám (Boží) a ve třech dnech jej zase vystavuješ, pomoz sám sobě a sestup s kříže.“ Podobně i velekněží posmívajíce se mu, říkali se zákoníky, jeden k druhému: „Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Kristus, král israelský! Ať sestoupí nyní s kříže, abychom to viděli a uvěřili“. Také ti mu utrhali, kteří s ním byli ukřižováni. A když bylo šest hodin, nastala tma po celé zemi až do hodiny deváté, a v hodinu devátou Ježíš zvolal hlasem velikým: „Eloi, Eloi, lamma sabaktani?“ to jest v překladě: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ A tu někteří z okolostojících uslyševše to pravili: „Hle, Eliáše volá.“ „Jeden pak z nich běžel a naplniv houbu octem vložil ji na třtinu a dával mu píti řka: „Nechte, ať uvidíme, přijde-li Eliáš sejmouti ho.“ Ale Ježíš zvolav hlasem velikým vypustil duši. A tu opona chrámová roztrhla se ve dvě půle od hora až dolů. Setník pak, který stál proti němu, vida, že tak zvolav vypustil duši, pravil: „Vpravdě, tento člověk byl Syn Boží.“ Byly pak tam i ženy z daleka se dívajíce; mezi nimi byla Maria Magdalena a Maria, matka Jakuba Malého a Josefa, a Salome, které chodily za ním a posluhovaly mu, když byl v Galilei, a mnoho jiných, které vstoupily s ním do Jerusalema. A když se již připozdilo, - poněvadž byl den přípravy, to jest den před sobotou, - přišel Josef z Arimatie, vznešený člen velerady, který také očekával království Božího, a dodav si odvahy vešel k Pilátovi a žádal ho za tělo Ježíšovo. Pilát však podivil se, že by již byl mrtev, a povolav k sobě setníka, otázal se ho, zdali již zemřel. A zvěděv to, daroval tělo Josefovi. Josef pak nakoupiv tenkého plátna a sňav ho (s kříže), obvinul jej v plátno a položil jej do hrobu, který byl vytesán do skály, a přivalil kámen ke dveřím hrobovým. Maria Magdalena pak a Maria (matka) Josefova dívaly se, kam ho položili. A když sobota pominula, Maria Magdalena a Maria (matka) Jakubova a Salome nakoupily vonných věcí, aby přijdouce pomazaly Ježíše. A záhy z rána v neděli přišly ke hrobu, když slunce již vyšlo. I pravily k sobě vespolek: „Kdo nám odvalí kámen ode dveří hrobových?“ A pohlédše, uzřely, že kámen jest odvalen. Byl totiž velmi veliký. A vešedše do hrobu uzřely mládence, an sedí na pravici oděn rouchem bílým; i ulekly se. On pak řekl jim: „Nebojte se; hledáte Ježíše Nazaretského, ukřižovaného; vstalí jest; není ho tuto; hle, místo, kdež jej položili. Ale jděte a povězte učeníkům jeho i Petrovi:,Předejde vás do Galilee, tam ho uvidíte, jak vám pověděl.‘“ Ale ony vyšedše utekly od hrobu, neboť přišel na ně strach a hrůza, a neřekly nikomu ničeho, neboť se bály. Vstav pak z mrtvých v neděli, ukázal se nejprve Marii Magdaleně, ze které byl vyhnal sedm duchů zlých. Ona šla a zvěstovala to těm, kteří s ním bývali, kteří lkali a plakali. A oni uslyševše, že jest živ a byl od ní viděn, nevěřili. Potom ukázal se v jiné podobě dvěma z nich na cestě, když šli na venkov, a ti odešedše pověděli to ostatním; ale neuvěřili ani jim. Posléze ukázal se jedenácti, když byli za stolem, a vytýkal jim nevěru jejich a tvrdost srdce, že nevěřili těm, kteří ho viděli z mrtvých vstalého. A řekl jim: „Jdouce do veškerého světa, hlásejte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a pokřtěn bude, spasen bude; kdo však neuvěří, bude zavržen. Těch pak, kteří uvěří, budou následovati tyto zázraky: Ve jménu mém budou zlé duchy vymítati, novými jazyky mluviti, hady bráti, a jestliže by co jedovatého pili, neuškodí jim; na nemocné budou ruce vzkládati, a ti se uzdraví.“ A když Pán (Ježíš) k nim domluvil, vzat jest do nebe a usedl po pravici Boží; oni pak vyšedše, hlásali všude, a Pán jim pomáhal a potvrzoval slova jejich zázraky, které potom následovaly. Poněvadž mnozí podjali se toho, aby uspořádali vypravování těch věcí, které se u nás naplnily, jak nám je podali ti, kteří byli od počátku očitými svědky a přisluhovateli slova, vidělo se i mně, kterýž jsem od prvopočátku vyzvěděl vše důkladně, pořádkem o tom psáti tobě, velmožný Theofile, abys poznal pravdu těch věcí, kterým jsi byl vyučen. Za časů Heroda, krále Judského, žil jistý kněz, jménem Zachariáš, ze třídy Abiovy, a měl manželku z dcer Áronových, a její jméno bylo Alžběta. Oba byli spravedliví před Bohem, plníce všecky příkazy a předpisy Páně bez úhony. A neměli žádného dítka, neboť Alžběta byla neplodná, a oba byli již pokročilí ve věku svém. Stalo se pak, když v pořádku třídy své konal úřad kněžský před Bohem, že podle obyčeje úřadu kněžského připadlo naň losem, aby vejda do chrámu Páně, zapálil v oběť kadidlo; a všecko množství lidu modlilo se venku v době zápalu. I ukázal se mu anděl Páně, stoje na pravé straně oltáře kadidlového, a Zachariáš uzřev jej ulekl se a bázeň připadla na něho. I řekl mu anděl: „Neboj se, Zachariáši; neboť vyslyšena jest modlitba tvá, a manželka tvá Alžběta porodí tobě syna, a nazveš jméno jeho Jan. I budeš míti radost a plesání, a mnozí budou se radovati z jeho narození; neboť bude veliký před Pánem, a vína a nápoje opojného píti nebude a již ze života matky své bude naplněn Duchem svatým, a mnohé ze synův israelských obrátí ku Pánu Bohu jejich. A on předejde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k dítkám a nevěřící ke smýšlení spravedlivých, by připravil Pánu lid hotový.“ I řekl Zachariáš k andělovi: „Po čem to poznám? Neboť já jsem stár, a manželka moje pokročila ve věku svém.“ A anděl odpověděl jemu: „Já jsem Gabriel, který stojím před Bohem, a jsem poslán, abych mluvil k tobě a ty věci ti zvěstoval. I budeš němý a nebudeš moci mluviti až do dne, ve kterém se ty věci stanou, poněvadž jsi neuvěřil mým slovům, která se naplní časem svým.“ A lid očekával Zachariáše, a divili se, že prodléval ve chrámě. Když pak vyšel, nemohl k nim mluviti; i poznali, že měl vidění ve chrámě. A on pokyvoval jim a zůstával němý. I stalo se, když naplnily se dnové služby jeho, odešel do svého domu. A po těch dnech počala Alžběta, manželka jeho; i tajila se po pět měsíců řkouc: „Takto mi učinil Pán ve dnech, v nichž vzhlédl, aby odňal pohanu moji mezi lidmi.“ Měsíce šestého pak anděl Gabriel poslán byl od Boha do města galilejského, jemuž jméno Nazaret, k panně, zasnoubené muži, jemuž jméno bylo Josef, z domu Davidova, a jméno panny Maria. A vešed k ní anděl, řekl: „Zdráva buď, milostiplná, Pán s tebou, požehnaná?s ty mezi ženami.“ Ona pak (uzřevši jej) užasla nad řečí jeho a myslila, jaké by to bylo pozdravení. I řekl jí anděl: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Hle počneš v životě a porodíš syna a nazveš jméno jeho Ježíš. Ten bude veliký a Synem Nejvyššího slouti bude, a Pán Bůh dá mu trůn Davida, otce jeho, a bude kralovati v domě Jakubově na věky, a království jeho nebude konce.“ I řekla Maria k andělu: „Kterak se to stane, když muže nepoznávám?“ A odpověděv anděl řekl jí: „Duch svatý sestoupí v tebe, a moc nejvyššího zastíní tě; proto také to svaté, co se z tebe narodí, slouti bude Syn Boží. A hle, Alžběta, příbuzná tvá, i ona počala syna ve stáří svém, a nyní jest již v šestém měsíci, ta, která slove neplodná, neboť nemožná není u Boha nižádná věc.“ I řekla Maria: „Aj já dívka Páně, staniž se mi podle slova tvého.“ Tu odešel od ní anděl. Maria pak povstavši v těch dnech odešla s chvatem na hory do města Judova, a vešedši do domu Zachariášova, pozdravila Alžbětu. I stalo se, jak uslyšela Alžběta pozdravení Mariino, dítko zaplesalo v životě jejím, a Alžběta byla naplněna Duchem svatým. I zvolala hlasem velikým řkouc: „Požehnaná’s ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého. A odkud mi to, aby Matka Pána mého přišla ke mně? Neboť hle, jak došel hlas pozdravu tvého do mých uší, zaplesalo radostí dítko v životě mém. A blahoslavená, která uvěřila, neboť se vyplní ty věci, které jí byly pověděny od Pána.“ I řekla Maria: „Velebí duše má Hospodina, a duch můj zaplesal v Bohu, Spasiteli mém, že vzhlédl na ponížení své služebnice, neboť hle, od této chvíle blahoslaviti mě budou všechna pokolení, protože veliké věci učinil mi ten, jenž jest mocný; jeho jméno (jest) svaté, a jeho milosrdenství (trvá) od pokolení do pokolení, těm, kteří se ho bojí. On učinil mocné věci ramenem svým: Rozptýlil pyšné smýšlením srdce jejich, sesadil mocné s trůnu a povýšil nízké. Lačné naplnil dobrými věcmi a bohaté propustil prázdné. Ujal se Israele, služebníka svého, aby byl pamětliv svého milosrdenství, (jakož mluvil k otcům našim) vzhledem k Abrahamovi a potomstvu jeho navěky.“ I zůstala Maria s ní asi tři měsíce, a navrátila se do svého domu. Alžbětě pak naplnil se čas, aby porodila; i porodila syna. A sousedé i příbuzní její uslyšeli, že Hospodin prokázal jí veliké milosrdenství; i radovali se s ní. A v den osmý přišli obřezat dítko a chtěli je nazvati dle jména otce jeho Zachariášem. Ale matka jeho promluvivši pravila: „Nikoliv, ale slouti bude Jan.“ I řekli k ní: „Vždyť není nikoho ve tvém příbuzenstvu, jenž by se tím jménem nazýval.“ I pokynuli otci jeho, jak by chtěl, aby se jmenovalo. A on požádav tabulky, napsal na ni: „Jan jest jméno jeho.“ I podivili se všichni. A hned se otevřela ústa jeho i jazyk jeho a mluvil velebě Boha. I připadla hrůza na všecky sousedy jeho a po všech horách judských rozhlašovaly se všecky ty věci, a všichni, kteří to slyšeli, vštípili si to v srdce své řkouce: „Čím as bude toto dítko?“ Neboť ruka Páně byla s ním. Zachariáš pak, otec jeho, byl naplněn Duchem svatým a prorokoval řka: „Požehnán (buď) Hospodin, Bůh israelský, že vzhlédl a vykoupení zjednal lidu svému a že vzbudil nám mocnou spásu v domě Davida, služebníka svého, jakož byl mluvil ústy svatých proroků svých odvěkých, spásu od nepřátel našich a z ruky všech, kteří nás nenávidí, aby učinil milosrdenství s našimi otci a byl pamětliv svaté úmluvy své, přísahy to, kterou přísahal Abrahamovi, našemu otci, že nám dá, abychom vysvobozeni z rukou nepřátel svých, beze strachu sloužili jemu ve svatosti a spravedlnosti před ním po všechny dny své. A ty pak, dítko, prorokem Nejvyššího slouti budeš, neboť předejdeš před Pánem připravovat cesty jeho, abys dal lidu jeho známost o spáse odpuštěním hříchů jejich pro srdečné milosrdenství Boha našeho, ve kterém vzhlédl na nás vycházející z výsosti, aby posvítil těm, kteří jsou ve tmě a stínu smrti, aby řídil nohy naše na cestu pokoje.“ Dítko pak rostlo a sílilo podle ducha, a bylo na poušti až do dne, kdy se ukázalo lidu israelskému. Toho času pak vyšel rozkaz od císaře Augusta, aby se vykonal soupis celé říše. Tento soupis konal se první za náčelnictví Kviríniova v Syrii. I šli všichni, aby se přiznávali, každý do města svého. Odešel pak i Josef z Galilee z města Nazareta do Judska do města Davidova, jež slově Betlem, poněvadž byl z domu a kmene Davidova, aby se dal zapsat s Marií, zasnoubenou manželkou svou, která byla těhotná. Stalo se pak, když tam byli, naplnily se dnové, aby porodila. I porodila syna svého prvorozeného a obvinula jej plénkami a položila ho v jeslích, poněvadž neměli místa v hospodě. A byli v téže krajině pastýři, ponocujíce a stráž noční držíce nad stádem svým. A hle, anděl Páně stanul u nich, a jasnost Boží obklíčila je, a báli se velice. I řekl jim anděl: „Nebojte se, neboť hle, zvěstují vám radost velikou, která bude všemu lidu. Narodilť se vám dnes Spasitel, to jest Kristus Pán, v městě Davidově. A toto bude vám znamením: Naleznete dítko plénkami obvinuté a položené v jeslích.“ A hned na to bylo s andělem množství zástupů nebeských, kteří chválili Boha říkajíce: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem zalíbeným.“ I stalo se, jak andělé odešli od nich do nebe, pastýři pravili k sobě vespolek: „Pojďme až do Betlema a vizme tu událost, kterou Pán oznámil nám.“ I přišli s chvatem a nalezli Marii a Josefa i dítko položené v jeslích. A uzřevše je, vypravovali věc, která jim byla pověděna o dítku. A všichni, kteří to slyšeli, divili se těm věcem, které jim byly pověděny od pastýřů. Maria však zachovávala ta slova, uvažujíc je v srdci svém. I navrátili se pastýři, velebíce a chválíce Boha ze všeho, co slyšeli a viděli tak, jak jim bylo pověděno. A když se naplnilo dní osm, aby dítko bylo obřezáno, nazvali jméno jeho Ježíš, kterým bylo nazváno od anděla, prve než se počalo v životě. A když se naplnily dnové očišťování jejího podle zákona Mojžíšova, donesli jej do Jerusalema, aby ho představili před Hospodinem. (jakož jest psáno v zákoně Páně: každý pacholík, jenž otvírá život buď zasvěcen Pánu), a aby dali oběť podle toho, jak pověděno jest v zákoně Páně, dvé hrdliček neb dvé holoubátek. A hle, v Jerusalemě byl člověk, jehož jméno bylo Simeon, a člověk ten byl spravedlivý i bohabojný a očekával potěšení Israelova, a Duch svatý byl v něm. A on dostal zjevení od Ducha svatého, že neumře, leč dříve uzří Vykupitele. I přišel v Duchu do chrámu, a když rodiče přinesli dítko Ježíše, aby za něj učinili podle obyčeje zákona, vzal jej i on na lokte své a velebil Boha. I řekl: „Nyní propouštíš Pane služebníka svého podle slova svého v pokoji, neboť viděly oči mé spásu tvou, kterou jsi připravil před očima všech národů, světlo k osvícení pohanův a k slávě lidu svého israelského.“ I divili se otec a matka jeho těm věcem, které byly praveny o něm. A Simeon blahoslavil je a řekl k Marii, matce jeho: „Hle tento jest ustanoven ku pádu a ku povstání mnohých v Israeli a na znamení, jemuž budou odpírati, a tvou vlastní duší pronikne meč, aby se zjevila smýšlení mnohých srdcí.“ A byla (tamtéž) prorokyně Anna, dcera Fanuelova z pokolení Aserova; ta pokročila (již) ve věku vysokém, byvši živa s mužem svým sedm rokův od svého panenství, a ona byla vdovou až do let osmdesáti čtyř, a nevycházela z chrámu, sloužíc (Bohu) posty a modlitbami dnem i nocí. A ta přišedši v touž hodinu, velebila Boha a mluvila o něm všem, kteří očekávali vykoupení Israelova. A když vykonali všecko podle zákona Páně, navrátili se do Galilee do svého města Nazareta. Dítko pak rostlo a sílilo se, jsouc plno moudrosti, a milost Boží byla v něm. I chodívali rodiče jeho každého roku do Jerusalema na slavnost velikonoční. A když byl ve dvanácti letech a oni podle obyčeje svátkového šli do Jerusalema a dokonavše dny sváteční se vraceli, pacholík Ježíš zůstal v Jerusalemě, aniž to zpozorovali rodiče jeho. Domívajíce se pak, že jest v družině, ušli den cesty a hledali ho mezi příbuznými a známými, a nenalezše, vrátili se do Jerusalema, hledajíce ho. I stalo se, po třech dnech nalezli ho ve chrámě, an sedí mezi učiteli poslouchaje a otazuje se jich. Žasli pak všichni, kteří ho slyšeli, nad rozumností a odpověďmi jeho. A uzřevše jej (rodiče jeho) podivili se. I řekla k němu matka jeho: „Synu, proč jsi nám tak učinil? Hle, otec tvůj a já s bolestí hledali jsme tebe.“ I řekl k nim: „Co jest, že jste mě hledali? Zdaliž jste nevěděli, že já musím býti v tom, co jest Otce mého?“ Ale oni neporozuměli slovu, které k nim mluvil. I odebral se s nimi a přišel do Nazareta a byl jim poddán. A matka jeho uchovávala všecka slova ta v srdci svém. A Ježíš prospíval moudrostí a věkem a milostí u Boha i u lidí. Roku pak patnáctého panování císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judsko a Herodes byl tetrarchou v Galilei, Filip pak, bratr jeho, tetrarchou krajiny iturejské a trachonitské a Lysaniáš tetrarchou abilínským, za velekněží Annáše a Kaifáše stalo se slovo Páně k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti. I přišel do veškerého okolí jordánského a kázal křest pokání na odpuštění hříchů, jakož psáno jest v knize řečí proroka Isaiáše: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, přímé čiňte stezky jeho; každé údolí budiž vyplněno a každá hora i pahrbek budiž ponížen, a místa drsná cestami rovnými; a veškeré lidstvo zakusí spásu Boží.“ Pravil tedy k zástupům, kteří vycházeli, aby pokřtěni byli od něho: „Pokolení zmijí, kdo ukázal vám, abyste utekli budoucímu hněvu? Přinášejte tedy ovoce pokání hodné a nezačínejte říkati sami u sebe:,Otce máme Abrahama.‘ Neboť pravím vám, že Bůh může z kamenů těchto syny vzbuditi Abrahamovi. Již zajisté přiložena jest sekera ke kořeni stromů; každý tedy strom, který nenese ovoce dobrého, vyťat a na oheň uvržen bude.“ I tázali se ho zástupové: „Co tedy máme činiti?“ On pak odpověděl jim: „Kdo má dvě sukně, dej tomu, jenž nemá žádné; a kdo má pokrmy, učiň podobně.“ Přišli pak i celníci, aby byli pokřtěni, a řekli: „Mistře, co máme činiti?“ A on řekl jim: „Nic více nevybírejte, než co vám jest ustanoveno.“ Tázali se ho však i vojáci řkouce: „Co máme činiti také my?“ I řekl jim: „Nikoho neutiskujte, ani nekřivděte a buďte spokojeni se svým platem.“ Když však lid očekával a všichni ve svém srdci myslili o Janovi, není-li snad Vykupitelem, Jan odpověděl všechněm řka: „Já křtím vás vodou; přijde však mocnější nežli jsem já, jemuž nejsem hoden rozvázati řeménky u obuvi jeho. Ten bude vás křtíti Duchem svatým a ohněm; jeho věječka jest v ruce jeho, i vyčistí mlat svůj a shromáždí pšenici do své obilnice, plevy však bude páliti ohněm neuhasitelným.“ A tak i mnoho jiných věcí napomínaje zvěstoval lidu. Ale tetrarcha Herodes, bývaje od něho kárán pro Herodiadu, manželku svého bratra, a pro všecky věci zlé, které Herodes konal, přičinil ke všemu i to, že Jana zavřel do vězení. Stalo se pak, když všechen lid dal se pokřtít a když i Ježíš byl pokřtěn a se modlil, otevřelo se nebe, a Duch svatý v tělesné způsobě jako holubice sestoupil na něj a hlas s nebe zazněl: „Ty jsi Syn můj milý, v tobě se mi zalíbilo.“ A ten Ježíš, když počínal, byl as ve třiceti letech, jsa, jak se domnívali, syn Josefův, (jenž byl) syn Heliův, ten Matatův, ten Leviův, ten Melchův, ten Janův, ten Josefův, ten Matatiášův, ten Amosův, ten Nahumův, ten Esliův, ten Naggeův, ten Maatův, ten Matatiášův, ten Semeiův, ten Josefův, ten Judův, ten Joananův, ten Resův, ten Zorobabelův, ten Salatielův, ten Neriův, ten Melchiův, ten Addiův, ten Kosamův, ten Elmadamův, ten Herův, ten Jesusův, ten Eliezerův, ten Jorimův, ten Matatův, ten Leviův, ten Simeonův, ten Judův, ten Josefův, ten Jonášův, ten Eliakimův, ten Meleův, ten Mennův, ten Matatův, ten Natanův, ten Davidův, ten Jesseův, ten Obedův, ten Boozův, ten Salmonův, ten Naasonův, ten Aminadabův, ten Aramův, ten Ezronův, ten Faresův, ten Judův, ten Jakubův, ten Isákův, ten Abrahamův, ten Thareův, ten Náchorův, ten Sarugův, ten Ragauův, ten Falegův, ten Heberův, ten Saleův, ten Kainanův, ten Arfaxadův, ten Semův, ten Noemův, ten Lamechův, ten Metusalemů, ten Henochův, ten Jaredův, ten Malaleelův, ten Kainanův, ten Enosův, ten Setův, ten Adamův, ten Boží. Ježíš pak jsa pln Ducha svatého vrátil se od Jordánu veden Duchem na poušti po čtyřicet dní a pokoušen byl od ďábla. I nejedl ničeho v těch dnech, a když uplynuly, zlačněl. Tu řekl mu ďábel: „Jsi-li Syn Boží, rci tomuto kameni, aby se stal chlebem.“ A Ježíš mu odpověděl: „Psáno jest: Ne samým chlebem živ jest člověk, nýbrž každým slovem Božím.“ I uvedl jej ďábel na horu (vysokou) a ukázal mu v okamžiku všecka království okrsku zemského a řekl jemu: „Tobě dám všecku moc tuto i slávu jejich, neboť mě jest dána, a dávám ji, komu chci. Pokloníš-li se tedy přede mnou, všecko bude tvé.“ I odpověděl mu Ježíš: „Psáno jest: Pánu Bohu svému budeš se klaněti a jemu jedinému poctu božskou vzdávati.“ A uvedl jej do Jerusalema a postavil ho na cimbuří chrámu a řekl jemu: „Jsi-li Syn Boží, spusť se odtud dolů, neboť psáno jest: Andělům svým přikázal o tobě, aby tě ochránili, a na ruce uchopí tebe, abys snad neurazil o kámen nohy své.“ „A Ježíš mu odpověděl: „Jest řečeno: Nebudeš pokoušeti Pána Boha svého.“ Ďábel pak dokonav všeliké pokušení, odstoupil od něho až do času. I navrátil se Ježíš mocí Ducha do Galilee a pověst o něm vyšla po celé krajině. A on učil v jejich synagogách a byl veleben ode všech. A přišed do Nazareta, kde vyrostl, podle obyčeje svého vešel v den sobotní do synagogy a povstal, aby četl. I podali mu knihu proroka Isaiáše, a on rozvinuv knihu, nalezl místo, kde bylo psáno: „Duch Páně nade mnou; proto pomazal mě, poslal mě zvěstovat evangelium chudým, uzdravovat zkroušené srdcem, ohlásit zajatým propuštění a slepým prohlédnutí, propustit utisknuté na svobodu, ohlásit milostivé léto Hospodinovo a den odplaty.“ A svinuv knihu vrátil ji služebníkovi a posadil se. A oči všech v synagoze byly upřeny na něho. I počal mluviti k nim: „Dnes naplnilo se to písmo, které jste slyšeli ušima svýma.“ A všichni přisvědčovali mu a divili se libým slovům, která vycházela z úst jeho, a pravili: „Není-liž tento syn Josefův?“ I řekl k nim: „Zajisté řeknete mi to přísloví:,Lékaři, uzdrav se sám; ty věci veliké, které, jak jsme slyšeli, konal jsi v Kafarnaum, učiň také zde ve své otčině.‘“ A řekl: „Vpravdě pravím vám: Žádný prorok není příjemný ve své otčině. Vpravdě pravím vám: Mnoho vdov bylo v lidu israelském za dnů v Eliášových, když nebe se zavřelo po tři léta a šest měsíců, takže hlad veliký nastal po vší zemi, a k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, leč do Sarepty Sidonské k ženě vdově. A mnoho bylo malomocných v lidu israelském za proroka Elisea, a žádný z nich nebyl uzdraven leč jen Náman syrský.“ I naplnili se všichni v synagoze hněvem, slyšíce to, a povstavše vyvrhli jej ven z města a dovedli ho až na okraj hory, na níž město jejich bylo vystaveno, aby ho srazili dolů. Ale on prošed prostředkem jich, ubíral se odtud. I přišel do Kafarnaum, města Galilejského, a učil je tam v sobotu. A žasli nad jeho učením, neboť řeč jeho byla mocná. Byl pak v synagoze člověk, který měl ducha nečistého; a ten vykřikl hlasem velikým řka: „Ha, co tobě do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Světec Boží.“ I přikázal mu Ježíš řka: „Umlkni a vyjdi od něho.“ A duch zlý vrhnuv jej doprostřed, vyšel od něho nic mu neuškodiv. I padl úžas na všecky a rozmlouvali vespolek řkouce: „Jaké jest to slovo, že s mocí a silou rozkazuje duchům nečistým a vycházejí?“ A rozcházela se pověst o něm na každé místo té krajiny. Ježíš pak vyšed ze synagogy, vstoupil do domu Šimonova; tchýně Šimonova však byla stižena velikou zimnicí; i prosili ho za ni. A on postaviv se nad ní, přikázal zimnici. I přestala jí. A ona hned vstavši, posluhovala jim. Když pak slunce zapadlo, všichni, kteří měli nemocné rozličnými neduhy, přivedli je k němu; on pak vzkládaje ruce na jednoho každého z nich, uzdravoval je. Vycházeli však od mnohých i duchové zlí, křičíce a volajíce: „Ty jsi Syn Boží.“ Ale on hroze nedopouštěl jim mluviti, neboť věděli, že jest Vykupitelem. Když pak se rozednilo, vyšed odebral se na místo osamělé, a zástupové hledali ho a přišli až k němu a zdržovali jej, aby neodcházel od nich. Ale on řekl jim: „Také jiným městům musím zvěstovat království Boží, neboť k tomu byl jsem poslán.“ I hlásal v synagogách galilejských. I stalo se, když zástupové na něho naléhali, aby slyšeli slovo Boží, on stál podle jezera Genesaretského. A uzřel dvě lodi, any stojí podle jezera, rybáři pak vystoupivše z nich vypírali sítě. I vstoupil na jednu loď, která patřila Šimonovi, a žádal ho, aby odrazil maličko od země. A posadiv se, učil z lodi zástupy. Když pak přestal mluviti, řekl k Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a rozestřete sítě své k lovení.“ A Šimon odpovídaje řekl jemu: „Mistře, po celou noc pracovavše nic jsme nechytili, ale k slovu tvému rozestru síť.“ A když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb a síť jejich se trhala. I pokynuli svým druhům, kteří byli na jiné lodi, aby přišli a jim pomohli. I přišli a naplnili obě lodi, takže se (téměř) potopovaly. Uzřev to Šimon Petr padl k nohám Ježíšovým a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný.“ Úžas zajisté pojal ho a všecky, kteří byli s ním, nad lovem ryb, který učinili; podobně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli společníky Šimonovými. I řekl Ježíš Šimonovi: „Neboj se, od toho času budeš lidi loviti.“ A přirazivše (lodi) k zemi, opustili všecko a šli za ním. Když pak byl v jednom městě, byl tam muž, plný malomocenství a ten uzřev Ježíše, padl na tvář a prosil ho řka: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistiti.“ I vztáhl ruku a dotkl se ho řka: „Chci, buď čist.“ A hned malomocenství odešlo od něho. A on přikázal mu, aby nikomu (o tom) nepravil, nýbrž (řekl): „Jdi, ukaž se knězi a obětuj za očištění své, jak přikázal Mojžíš, na svědectví jim“. Ale pověst o něm rozšiřovala se vždy více a mnozí zástupové scházeli se, aby ho slyšeli a byli uzdravováni od svých nemocí. On však uchyloval se na pustiny a modlil se. Jednoho dne seděl a učil, a seděli (tam i) fariseové a zákoníci, kteří přišli ze všeliké osady galilejské i judské a z Jerusalema, a moc Páně čelila k tomu, aby (je) uzdravoval. A hle, muži nesli na loži člověka, který byl ochrnulý, a hledali, aby ho vnesli dovnitř a položili před něho, a nenalezše pro zástup, kudy by ho vnesli, vystoupili na střechu a spustili jej s ložem, skrze cihly doprostřed před Ježíše. A on vida jejich víru, řekl: „Člověče, odpouštějí se tobě hříchové tvoji.“ I počali fariseové a zákoníci mysliti takto: „Kdo jest tento, jenž mluví rouhání? Kdo může odpouštěti hřích leč jediný Bůh?“ Ale Ježíš seznav myšlení jejich, odpověděl a řekl jim: „Co to myslíte v srdci svém? Co jest snazší říci:,Odpouštějí se tobě hříchy*, čili říci:,Vstaň a choď?‘ Abyste však věděli, že má moc Syn člověka na zemi odpouštěti hříchy, (řekl ochrnulému): Tobě pravím: Vstaň, vezmi lože své a jdi do domu svého.“ A hned vstav před nimi, vzal lože, na němž byl ležel, a odešel do domu svého velebě Boha. I pojal úžas všecky a velebili Boha; a byli naplněni bázní řkouce: „Viděli jsme dnes věci neuvěřitelné.“ A potom vyšed, spatřil celníka jménem Levi, an sedí u celnice, a řekl jemu: „Pojď za mnou.“ A on opustiv všecko, vstal a šel za ním. I učinil mu Levi hostinu velikou v domě svém a veliký byl zástup celníkův a jiných, kteří s nimi stolovali. I reptali fariseové a zákoníci jejich, pravíce k jeho učeníkům: „Proč s celníky a hříšníky jíte a pijete?“ A Ježíš odpověděl jim: „Nepotřebují zdraví lékaře, nýbrž nemocní. Nepřišel jsem volat spravedlivé, nýbrž hříšné ku pokání.“ Oni pak řekli k němu: „Proč učeníci Janovi postí se často a konají modlitby, podobně i farisejští, tvoji pak jedí a pijí?“ A Ježíš řekl jim: „Můžete ukládati svatebníkům, aby se postili, pokud ženich jest s nimi? Přijdou však dnové, kdy ženich bude odňat od nich; tehda budou se postiti v těch dnech.“ Pravil pak k nim i podobenství: „Nikdo nepřišívá záplaty z roucha nového k rouchu starému, sic jinak i nové roucho roztrhne i k starému hodit se nebude záplata z roucha nového. A nikdo nevlévá vína mladého do měchů starých, sic víno mladé roztrhne měchy a samo vyteče a měchy se zničí; ale víno mladé má se vlévati do měchů nových, a obé se zachová. A nikdo, jenž pil staré (víno), nechce hned mladého, neboť praví:,Staré jest lepší.‘“ I stalo se v sobotu druhoprvní, že šel obilím, a učeníci trhali klasy a vymínajíce je rukama, jedli. Někteří z fariseů však řekli: „Proč činíte, co není dovoleno v sobotu?“ Ježíš odpověděl jim: „Nečetli jste ani to, co David učinil, když dostal hlad on i ti, kteří byli s ním? Jak vešel do domu Božího a obdržev chleby předkladné, jedl a dal i těm, kteří byli s ním, jichž nesluší jísti leč jedině kněžím?“ A pravil jim: „Pánem i soboty jest Syn člověka.“ V sobotu druhou pak vešel do synagogy a učil. A byl tam člověk, jehož pravá ruka byla uschlá. I pozorovali ho zákoníci a fariseové, bude-li v sobotu uzdravovali, aby nalezli, z čeho by jej obžalovali. On však znal myšleni jejich; i řekl člověku, jenž měl uschlou ruku: „Vstaň a postav se doprostřed.“ I vstal a postavil se. Ježíš pak řekl k nim: „Ptám se vás: Jest dovoleno v sobotu dobře činiti, čili zle, život zachovati či-li zahubiti?“ A pohleděv kolem na ně na všecky, řekl tomu člověku: „Vztáhni ruku svou.“ I vztáhl, a ruka jeho byla uzdravena. Oni však naplnili se nesmyslností a umlouvali se vespolek, co by učinili Ježíšovi. Stalo se pak v těch dnech, že vyšel na horu se pomodlit a přes noc trval na modlitbě k Bohu. A když se rozednilo, povolal k sobě učeníky své a vyvolil z nich dvanáct, jež také apoštoly nazval: Šimona, jemuž dal jméno Petr, a Ondřeje, bratra jeho, Jakuba a Jana, Filipa a Bartoloměje, Matouše a Tomáše, Jakuba (syna) Alfeova, a Šimona, jenž slove Horlivec, a Judu (bratra) Jakubova, a Jidáše iškariotského, jenž se stal zrádcem. A sestoupiv s nimi, stanul na rovině, (jakož) i zástup učeníků jeho a četné množství lidu ze všeho Judska i z Jerusalema a z přímořské krajiny tyrské a sidonské, kteří přišli, aby jej poslechli a byli uzdraveni od neduhů svých. A byli uzdravováni také ti, kteří byli trápeni od duchů nečistých. A veškeren zástup hledal se ho dotknouti, neboť moc vycházela od něho a uzdravovala všecky. A tu on pozdvih oči na své učeníky pravil: „Blahoslavení (jste vy) chudí, neboť vaše jest království Boží. Blahoslavení, kteří nyní lačníte, neboť budete nasyceni. Blahoslavení, kteří nyní pláčete, neboť budete se smáti. Blahoslavení budete, když lidé budou vás nenáviděti a když vás vyobcují a potupí a jméno vaše jako špatné vyvrhnou pro Syna člověka. Radujte se v ten den a veselte se, neboť hle, odplata vaše hojná jest v nebesích; vždyť taktéž činívali prorokům otcové jejich.“ „Avšak běda vám bohatým, neboť již máte potěšení své. Běda vám, kteří jste nasyceni, neboť budete lačněti. Běda vám, kteří se smějete nyní, neboť budete kvíliti a plakati. Běda, když budou o vás dobře mluviti všichni lidé, neboť taktéž činívali prorokům nepravým otcové jejich.“ „Ale vám, kteří mě posloucháte, pravím: Milujte nepřátele své, dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí, dobrořečte těm, kteří vám zlořečí, a modlete se za ty, kteří vás pomlouvají. Tomu, kdo tě bije v líce, nastav i druhé, a před tím, jenž ti bere plášť, nebraň ani sukně. Tomu, kdo tě prosí dej, a od toho, jenž bere, co jest tvoje, nežádej zpět. A jak chcete, aby lidé činili vám, i vy čiňte jim. A milujete-li ty, kteří milují vás, jaký máte vděk? Vždyť i hříšníci milují ty, kteří je milují. A činíte-li dobře těm, kteří vám dobře činí, jaký máte vděk? Vždyť i hříšníci to činí? A půjčíte-li těm, od nichž se nadějete, že to zase dostanete, jaký máte vděk? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby dostali zase tolikéž. Ale milujte nepřátele své, dobře čiňte a půjčujte, nic (nazpět) nečekajíce: a odplata vaše bude hojná a budete podobni Nejvyššímu, neboť on jest dobrotivý k nevděčným i zlým.“ „Buďte (tedy) milosrdní, jakož i Otec váš milosrdný jest. Nesuďte, a nebudete souzeni; neodsuzujte, a nebudete odsouzeni; odpouštějte a bude vám odpuštěno. Dávejte a bude vám dáno; míru dobrou a natlačenou a natřesenou a vrchovatou dají do klína vašeho; neboť jakou měrou měříte, takovou bude vám odměřeno.“ Pověděl pak jim i podobenství: „Může slepý vésti slepého? Nepadnou-liž oba do jámy? Není učeník nad mistra, ale dokonalý bude každý, bude-li jako mistr jeho. Proč však vidíš třísku v oku bratra svého a trámu ve svém oku nepozoruješ? Aneb kterak můžeš říci bratru svému:,Bratře nechej, ať vyvrhnu třísku z oka tvého, sám ve svém oku trámu nevida? Pokrytče, vyvrž nejprve trám z oka svého a potom přihlédni, abys vyvrhl třísku z oka bratra svého. To zajisté není strom dobrý, jenž přináší ovoce špatné, ani strom špatný jenž nese ovoce dobré. Neboť každý strom poznává se po ovoci svém; nečesajíť s trní fíkův ani nesbírají s bodláčí hroznů. Dobrý člověk z dobré zásoby srdce svého vyndává věci dobré, a zlý člověk ze špatné zásoby vyndává věci špatné; neboť z hojnosti srdce mluví ústa jeho.“ „Proč však říkáte mi;,Pane, Pane‘, a nečiníte, co pravím? Každý, kdo přichází ke mně a slyší má slova a je koná - o tom ukáži vám, komu jest podoben. Podoben jest člověku, jenž stavě dům kopal hluboko a položil základ na skálu. Když pak povstala povodeň, obořila se řeka na ten dům a nemohla jím pohnouti, - neboť byl založen na skále. - Kdo však slyší a nekoná, podoben jest člověku, jenž postavil dům na zemi bez základu, na který se obořila řeka, a hned padl a pád domu toho byl veliký.“ Když pak dokončil všecka ta slova svá k lidu, vešel do Kafarnaum. Služebník pak jednoho setníka jsa nemocen blížil se k smrti, a ten byl u něho ve vážnosti. I uslyšev o Ježíšovi, poslal k němu židovské starší s prosbou, aby přijda uzdravil služebníka jeho. A oni přišedše k Ježíšovi, prosili ho snažně řkouce: „Hoden jest, abys mu to prokázal; neboť miluje národ náš a sám postavil nám synagogu.“ Ježíš tedy šel s nimi. A když byl již nedaleko od domu, setník poslal k němu přátele, aby mu řekli: „Pane neobtěžuj se, neboť nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou; proto jsem ani nepokládal se za hodna, abych přišel k tobě; ale rci slovo, a uzdraven bude služebník můj. Neboť i já jsem člověk pod mocí postavený, maje pod sebou vojáky, a dím tomuto:,Jdi,‘ i jde, a jinému:,Přijď‘, a přijde, a svému služebníku:,Učiň toto‘ i učiní.“ Uslyšev to Ježíš podivil se a obrátiv se k zástupu, který šel za ním, řekl: „Vpravdě pravím vám. Ani v lidu israelském nenalezl jsem víry tak veliké.“ A když se navrátili domů ti, kteří byli posláni, nalezli zdravým služebníka, jenž byl nemocen. Potom šel do města, které slove Naim, a šli s ním učeníci jeho a zástup veliký. - Když pak se přiblížil ke bráně města, vynášeli mrtvého, jediného syna matky jeho, a ta byla vdova, a četný zástup lidu z města (šel) s ní. Spatřiv ji Pán, slitoval se nad ní a řekl jí: „Neplač,“ A přistoupiv dotkl se mar; ti pak, kteří (jej) nesli, zastavili se. - I řekl: „Mládenče, tobě pravím, vstaň.“ A posadil se ten, jenž byl mrtvý, a počal mluviti. I dal jej matce jeho. Pojala pak všecky bázeň a velebili Boha řkouce: „Prorok veliký povstal mezi námi“ a „Bůh navštívil lid svůj.“ A rozšířilo se o něm slovo to po celém Judsku a po všem okolí. I zvěstovali Janovi učeníci jeho o všech těchto věcech. A tu Jan povolav k sobě dva ze svých učeníků, poslal je k Ježíšovi se vzkazem: „Ty-li jsi ten, který přijíti má, či-li jiného čekáme?“ Přišedše tedy k němu muži ti řekli: „Jan Křtitel poslal nás k tobě se vzkazem:,Ty-li jsi ten, který přijíti má, či-li jiného čekáme?‘“ V touž hodinu pak uzdravil mnohé od neduhův a nemocí a duchů zlých, a mnoha slepcům udělil zrak. I odpověděl jim a řekl: „Jděte a zvěstujte Janovi, co jste slyšeli a viděli: Slepí vidí, kulhaví chodí, malomocní se očišťují, hluší slyší, mrtví vstávají z mrtvých, chudým se zvěstuje evangelium, a blahoslavený jest, kdo nebude se horšiti nade mnou.“ A když poslové Janovi odešli, počal mluviti k zástupům o Janovi: „Co jste vyšli na poušť viděti? třtinu-li větrem se klátící? (Nikoli), nýbrž co jste vyšli viděti? člověka-li měkkým rouchem oděného? Hle ti, kteří nosí roucho skvostné a žijí v rozkoších, v domech královských jsou. Co tedy jste vyšli viděti? Proroka-li? Zajisté; pravím vám: i více nežli proroka. Tento jest, o němž jest psáno:,Hle já posílám anděla svého před tváří tvou, který připraví cestu tvou před tebou.‘ Neboť pravím vám: Mezi zrozenci ženinými není žádného proroka většího nad jana Křtitele; avšak (i ten), kdo menší jest v království Božím, větší jest než on.“ A veškeren lid uslyšev ho i celníci uznali Boha davše se pokřtíti křtem Janovým, ale fariseové a zákoníci pohrdli sami proti sobě úradkem Božím, nedavše se pokřtíti od něho. Komu tedy připodobním lidi pokolení tohoto a komu jsou podobni? Podobni jsou chlapcům, kteří sedí na náměstí a k sobě vespolek volají a říkají:,Pískali jsme vám, a netančili jste. Naříkali jsme a neplakali jste.‘ Neboť přišel jan Křtitel ani nejeda chleba, ani nepije vína, a pravíte:,Má zlého ducha.‘ Přišel Syn člověka jeda i pije, a pravíte:,Hle, člověk žrout a pijan vína, přítel celníkův a hříšníkův.‘ Avšak uznána byla ta moudrost ode všech moudrých.“ Prosil pak ho jeden z fariseů, aby s ním pojedl. I vešel do domu fariseova a zaujal místo u stolu. A hle, žena, která byla v městě jako hříšnice (známa) dověděvši se, že stoluje v domě fariseově, přinesla alabastrovou nádobu masti, a postavivši se vzadu u nohou jeho, počala (plačíc) smáčeti slzami nohy jeho a utírala je vlasy hlavy své a líbala nohy jeho a mazala je mastí. Uzřev pak to fariseus, který ho pozval, pravil sám u sebe: „Kdyby tento byl prorokem, věděl by, kdo a jaká jest ta žena, která se ho dotýká; neboť jest hříšnice.“ A Ježíš osloviv jej řekl:,Šimone, mám ti něco pověděti.“ On pak řekl: „Mistře pověz.“ „Jakýsi věřitel měl dva dlužníky; jeden byl mu dlužen pět set denárů a druhý padesát. Poněvadž neměli, čím by zaplatili, „odpustil oběma. Který tedy z nich miluje ho více?“ Odpověděv Šimon řekl: „Myslím, že ten, jemuž více odpustil.“ A on řekl jemu: „Dobře jsi usoudil.“ A obrátiv se k ženě, řekl Šimonovi: „Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do domu tvého; vody na nohy mé jsi nepodal, tato však slzami smočila mé nohy a utřela je vlasy svými. Políbení jsi mi nedal, tato však, jak vešla, nepřestala líbati mé nohy. Olejem nepomazal jsi hlavy mé, tato však mastí pomazala nohy mé. Proto pravím tobě, odpouštějí se jí hříchy mnohé, neboť milovala mnoho. Komu pak méně se odpouští, méně miluje.“ I řekl k ní: „Odpouštějí se tobě hříchy.“ A tu počali spolustolujíci říkati sami u sebe: „Kdo jest tento, jenž i hříchy odpouští?“ Ale Ježíš řekl k ženě: „Víra tvá tě spasila; jdi v pokoji.“ Potom chodil po městech a vesnicích, hlásaje a zvěstuje o království Božím, a dvanáct (apoštolů) s ním, též některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchův a od nemocí: Maria zvaná Magdalena, od níž vyšlo sedm duchů zlých, Johanna manželka Chuzy, správce Herodova, a Susanna a mnoho jiných, které mu přisluhovaly ze svých statkův. Když pak se scházel zástup četný a od měst brali se k němu, pravil podobenstvím: „Vyšel rozsévač, aby rozséval símě své, a když rozséval, některá zrna padla vedle cesty, a byla pošlapána a ptáci nebeští sezobali je. A jiné padlo na skálu a vzešedši uschlo, poněvadž nemělo vláhy. A jiné padlo mezi trní, a trní spoluvzrostlé udusilo je. A jiné padlo v zemi dobrou a vzešedši vydalo užitek stonásobný.“ To pověděv zvolal: „Kdo má uši k slyšení, slyš.“ I otázali se ho učeníci jeho, co to podobenství znamená. On pak řekl: „Vám dáno jest znáti tajemství království Božího, ostatním však v podobenstvích, aby hledíce neviděli a poslouchajíce nesrozuměli. Tento pak jest rozum v podobenství: Símě jest slovo Boží. Těmi, kteří (jsou) vedle cesty, rozumějí se ti, kteří slyší; potom přichází ďábel a odnímá to slovo ze srdce jejich, aby uvěříce spaseni nebyli. Těmi pak, kteří na skále (jsou), rozumějí se ti, kteří, když uslyší, přijímají slovo s radostí; ale ti nemají kořene: na čas věří a v čas pokušení odstupují. Oním pak, jež padlo do trní, rozumějí se ti, kteří uslyšeli, ale na cestě udušováni bývají od péčí a bohatství a rozkoší života, a nepřinášejí užitku. A tím, které jest v zemi dobré, rozumějí se ti, kteří uslyševše slovo, uchovávají je v srdci dobrém a výborném a přinášejí užitek v trpělivosti. Nikdo pak rozsvítiv svíci nepřikrývá jí nádobou ani nestaví ji pod postel, nýbrž na svícen ji staví, aby viděli světlo ti, kteří vcházejí; neboť nic není tajno, co se neprojeví, a nic skryto, co by se nepoznalo a nepřišlo na jevo. Vizte tedy, jak slyšíte: neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, od toho bude odňato i to, co myslí, že má.“ Přišli pak k němu matka a bratři jeho, ale pro zástup nemohli, se k němu dostati. I oznámili mu: „Matka tvá a bratři tvoji stojí venku a chtějí tě viděti.“ Ale on odpověděv řekl k nim: „Matka má a bratři moji jsou tito, kteří slovo Boží slyší a plní.“ Jednoho dne pak vstoupil na lodičku se svými učeníky a řekl k nim: „Přeplavme se přes jezero.“ I odrazili. A když se plavili, usnul. I přišla vichřice na jezero, a zalévali se a byli v nebezpečenství. Přistoupivše pak k němu, vzbudili ho a řekli: „Mistře, mistře, hyneme.“ A on vstav, přikázal větru i návalu vody, a přestaly, a nastalo ticho. I řekl k nim: „Kde jest víra vaše?“ Ale oni jsouce ustrašeni, podivili se a pravili k sobě vespolek: „I kdo jest tento, že i větrům a moři přikazuje, a poslouchají ho?“ I připluli do krajiny gerasenské, která jest proti Galilei. A když vystoupil na zemi, potkal se s ním jeden muž z města, který měl ducha zlého již po mnoho časů, a neodíval se rouchem ani nezůstával v domě, nýbrž v hrobech. Ten uzřev Ježíše, padl před ním a vykřiknuv hlasem velikým pravil: „Co jest ti do mne, Ježíši, Synu Boha Nejvyššího? Prosím tě, netrap mě.“ Přikazoval totiž duchu nečistému, aby vyšel od toho člověka. Neboť již po mnoho časů jej uchvacoval; i býval spoután řetězy a okovy a hlídán, ale on přetrhávaje pouta, býval puzen od ducha zlého na pouště. I otázal se ho Ježíš řka: „Jak se jmenuješ?“ On pak řekl: „Pluk“, neboť mnoho duchů zlých vešlo do něho. A prosili ho, aby jim nepřikazoval jíti do propasti (pekelné). Bylo pak tam stádo mnoha vepřů, kteří se pásli na hoře; i prosili ho, aby jim dovolil do nich vejíti. A povolil jim to. Vyšedše tedy duchové zlí od toho člověka, vešli do vepřů a tu hnalo se stádo srázem do jezera a utonulo. Ti pak, kteří je pásli, uzřevše, co se stalo, utekli a ohlásili to po městě i po venkově. I vyšli (lidé), aby viděli, co se stalo, a přišedše k Ježíšovi, nalezli člověka, od něhož duchové zlí vyšli, an sedí u nohou Ježíšových oděn a při zdravé mysli; i báli se. Ti pak, kteří to byli viděli, pověděli jim (také), kterak posedlý byl uzdraven. I prosilo ho veškeré množství krajiny gerasenské, aby odešel od nich, neboť byli pojati bázní velikou. On tedy vstoupiv na loď, navrátil se. Prosil pak ho ten muž, od něhož duchové zlí vyšli, by směl býti s ním. Ale Ježíš propustil ho řka: „Navrať se do domu svého a vypravuj, jak veliké věci učinil ti Bůh.“ I odešel po celém městě hlásaje, jak veliké věci učinil mu Ježíš. A když Ježíš se navrátil, přijal ho zástup; neboť všichni jej očekávali. A hle, přišel muž, jménem Jair, a ten byl představeným synagogy. A pad k nohám Ježíšovým prosil ho, aby vešel do jeho domu; neboť měl jedinou dceru as dvanáctiletou, a ta umírala. I přihodilo se, když šel, zástupové tlačili se na něj. A jedna žena, která měla krvotok, dvanáct rokův a vynaložila na lékaře všechen statek svůj, aniž mohla býti od koho uzdravena, přistoupivši od zadu dotkla se třepení roucha jeho, a hned se zastavil krvotok její. I řekl Ježíš: „Kdo jest ten, jenž se mě dotkl?“ A když všichni popírali, řekl Petr a ti, kteří byli s ním: „Mistře, zástupové se tisknou a tlačí na tebe, a pravíš:,Kdo jest ten, jenž se mě dotkl?‘“ Ale Ježíš řekl: „Dotkl se mě někdo, neboť já vím, že moc vyšla ode mne.“ Vidouc tedy žena, že se neutajila, třesouc se přišla a padši před ním, pověděla přede vším lidem, z které příčiny se ho dotkla a kterak se hned uzdravila. On pak řekl jí: „Dcero, víra tvá tě uzdravila, jdi v pokoji.“ Když ještě mluvil, přišel kdosi od představeného synagogy a řekl jemu: „Dcera tvá zemřela, neobtěžuj mistra.“ Ale Ježíš uslyšev to slovo, pravil otci té dívky: „Neboj se, toliko věř, a bude zdráva.“ A vešed do domu, nenechal nikoho vejíti s sebou leč Petra a Jakuba a Jana a dívčina otce i matku. Plakali pak všichni a kvíleli pro ni. Ale on řekl: „Neplačte, (dívka) neumřela, nýbrž spí.“ I posmívali se mu, vědouce, že zemřela. On však vzav ji za ruku, zavolal ji řka: „Dívko vstaň.“ I navrátil se duch její, a vstala hned. A nařídil, aby jí dali jísti. I žasli a divili se její rodiče, ale on přikázal jim, aby nikomu neříkali, co se stalo. Povolav pak k sobě dvanáct apoštolů, dal jim moc a sílu nade všemi duchy zlými i uzdravovati neduhy, a poslal je hlásat království Boží a hojit nemocné. I řekl jim: „Ničeho neberte na cestu, ani holi, ani mošny, ani chleba, ani peněz, ani po dvou sukních nemějte. A do kteréhokoli domu vejdete, tam zůstávejte a odtud vycházejte. A kde vás nepřijmou, z toho města vycházejíce, setřeste i prach s nohou svých na svědectví proti nim.“ I vyšli a chodili po vesnicích, zvěstujíce evangelium a uzdravujíce všudy. Uslyšel pak Herodes tetrarcha o všem, co činil (Ježíš), a byl v rozpacích, neboť někteří říkali: „Jan vstal z mrtvých“, jiní: „Eliáš se objevil“, jiní pak: „Jeden ze starých proroků vstal z mrtvých.“ I řekl Herodes: „Jana jsem sťal; kdo však jest tento, o němž slyším takové věci?“ A hledal ho spatřiti. A když se apoštolé vrátili, vypravovali mu všecko, co činili; i pojal je a odebral se (s nimi) v soukromí na místo osamělé, které jest u Betsaidy. Seznavše to zástupové, šli za ním; i přijal je a mluvil jim o království Božím a uzdravoval ty, kteří uzdravení potřebovali. Ale den počal se nachylovati. I přistoupilo k němu dvanácte a řekli jemu: „Rozpusť zástupy, aby odejdouce do okolních vesnic a dvorců se ubytovali a nalezli si pokrmy; neboť zde jsme na místě osamělém.“ Ale on řekl jim: „Dejte vy jim jísti.“ Oni pak řekli: „Nemáme více než pět chlebův a dvě ryby, leč bychom snad odešli a nakoupili pokrmů pro všechen zástup tento.“ Bylo pak tam asi pět tisíc mužů. I řekl učeníkům svým: „Rozsaďte je ve skupinách (as) po padesáti.“ I učinili tak a rozsadili všecky. Vzav pak pět chlebův i dvě ryby a pohlédnuv k nebi, požehnal je a rozlámav je, dával učeníkům, aby je položili před zástupy. I jedli všichni a nasytili se. A bylo sebráno, co jim zbylo, dvanáct košů kousků. Když pak se modlil o samotě, byli s ním učeníci jeho. I otázal se jich: „Kým mě praví býti zástupové?“ A oni odpověděli: „Janem Křtitelem“, a jiní: „Eliášem“, jiní pak, že jeden z proroků vstal z mrtvých. I řekl jim: „Vy však kým mne býti pravíte?“ A Šimon Petr odpověděl: „Kristem Božím.“ I přikázal jim přísně, aby neříkali toho nikomu, pravě: „Syn člověka musí mnoho trpěti a zavržen býti od starších a velekněží i zákoníkův a býti zabit a třetího dne vstáti z mrtvých.“ A řekl ke všem: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám a vezmi kříž svůj každodenně a následuj mne. Neboť kdo by chtěl život svůj zachovati, ztratí jej, kdo by však ztratil život svůj pro mne, ten zachová jej. Neboť co prospěje člověku, byť celý svět získal, ale sám sebe zahubil a na sobě škodu utrpěl? Neboť kdo se styděti bude za mne a za slova má, za toho bude se styděti Syn člověka, když přijde ve slávě své i Otcově a svatých andělův. Ale pravím vám pravdivě: Jsou někteří mezi přítomnými, kteří neokusí smrti, dokavad neuzří království Božího.“ Po těchto slovech asi za osm dní pojal Petra a Jakuba a Jana a vyšel na horu, aby se pomodlil. A když se modlil, stal se vzhled jeho obličeje jiným a oděv jeho bílým a stkvoucím. A hle, dva muži rozmlouvali s ním; byli to Mojžíš a Eliáš, kteří se ukázali ve slávě; a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupiti v Jerusalemě. Petr pak a ti, kteří byli s ním, byli obtíženi spánkem; probděvše však, viděli slávu jeho a dva muže, kteří stáli s ním. Když pak byli na odchodě od něho, Petr řekl k Ježíšovi: „Mistře, dobře jest nám zde býti; i udělejme tři stánky, jeden tobě a jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi“; nevědělť, co praví. Když to mluvil, nastal oblak a zastínil je; i báli se, když oni vešli do oblaku. A hlas přišel z oblaku řkoucí: „Tento jest Syn můj milý, toho poslouchejte.“ A jak se ten hlas stal, shledali Ježíše samotna. A oni mlčeli a nepověděli v těch dnech nikomu ničeho z toho, co viděli. Když pak následujícího dne sestoupili s hory, setkal se s ním zástup veliký. A hle, jeden muž ze zástupu zvolal: „Mistře, prosím tě, vzhlédni na syna mého, neboť mám jediného. A hle, duch jej uchvacuje, i křičí znenadání, a poráží ho a lomcuje jím, takže sliní; a stěží od něho odchází vysiluje ho. I poprosil jsem učeníky tvé, aby ho vymítli, ale nemohli.“ Odpověděv pak Ježíš řekl: „Ó pokolení nevěřící a převrácené, dokavad mám býti u vás a vás trpěti? Přiveď sem syna svého!“ A když přicházel, porazil jej duch zlý a lomcoval jím. I přikázal Ježíš duchu nečistému a uzdravil pacholíka a odevzdal jej otci jeho. A všichni žasli nad velikostí božskou. A když se všichni divili všem věcem, které činil, řekl k učeníkům svým: „Vy složte ve svém srdci řeči tyto, neboť Syn člověka bude vydán v ruce lidské. Ale oni neporozuměli té výpovědi, a byla zakryta před nimi, aby jí nepojali; a báli se ho otázati o té výpovědi. Připadla jim pak myšlenka, kdo by z nich byl větší. Ale Ježíš vida myšlenky srdce jejich, pojal pachole a postavil je vedle sebe a řekl jim: „Kdo přijme pachole toto pro jméno mé, mne přijímá, a kdo mne přijme, přijímá toho, jenž mne poslal. Neboť kdo jest menší mezi vámi všemi, ten jest větší.“ I promluvil Jan a řekl: „Mistře, viděli jsme kohosi, an ve jménu tvém vymítá duchy zlé; i bránili jsme mu, poněvadž nechodí s námi.“ Ale Ježíš řekl k němu: „Nebraňte; neboť kdo není proti vám, jest pro vás.“ Když pak přicházel čas, kdy měl býti vzat do nebe, předsevzal si pevně, že půjde do Jerusalema. I poslal posly před sebou, a ti odešedše vešli do jedné vesnice samařské, aby mu (tam) připravili. Ale nepřijali ho, poněvadž se bral do Jerusalema. Uzřevše (to) učeníci jeho Jakub a Jan pravili: „Pane, chceš, abychom řekli, by oheň sestoupil s nebe a je zahubil?“ Ale on obrátiv se, pokáral je řka: „Nevíte, čího ducha jste. Syn člověka nepřišel duše zahubit, nýbrž spasit.“ I odešli do jiné vesnice. Když pak se brali cestou, kdosi řekl k němu: „Budu tě následovati, kamkoli půjdeš.“ A Ježíš řekl jemu: „Lišky mají doupata a ptáci nebeští hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu položil.“ K jinému však pravil: „Pojď za mnou.“ On pak řekl: „Pane, dovol mi prve odejíti a pochovati otce mého.“ A Ježíš pravil: „Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé, ty však jdi a zvěstuj království Boží.“ I řekl jiný: „Budu tě následovati, Pane, dříve však mi dovol rozloučiti se s těmi, kteří jsou v domě mém.“ A Ježíš řekl k němu: „Nikdo, jenž položil ruku svou ke pluhu a ohlíží se nazpět, není způsobilý ke království Božímu.“ Nato Pán vyvolil ještě jiných sedmdesát dva a poslal je po dvou před sebou do každého města i místa, kam hodlal sám přijíti. I pravil k nim: „Žeň sice mnohá jest, ale dělníků málo. Proste tedy Pána žní, aby poslal dělniky na žeň svou. Jděte; hle já posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste (s sebou) měšce, ani mošny, ani obuvi, a nikoho na cestě nepozdravujte. Vejdouce do domu, řekněte napřed:,Pokoj domu tomuto.‘ A bude-li tam člověk pokoje hodný, spočine na něm pokoj váš, pakli ne, vrátí se k vám. V tom domě pak zůstávejte jedouce a pijíce, co mají; neboť hoden jest dělník mzdy své. Nepřecházejte z domu do domu. A když vejdete do města a přijmou vás, jezte (tam), co vám předloží, a uzdravujte nemocné, kteří jsou v něm, a rcete jim:,Přiblížilo se k vám království Boží.‘ Když však vejdete do města a nepřijmou vás, vyjděte (tam) na ulice jeho a rcete: ,Stíráme vám i prach, který se nám přichytil na nohou z města vašeho; to však vězte, že se přiblížilo království Boží.‘ Pravím vám, že Sodomě bude v onen den lehčeji než městu tomu. Běda tobě, Korozaim, běda tobě, Betsaido! Neboť kdyby v Tyru a Sidonu byly se udály divy, které se děly ve vás, byli by dávno v žínici a popelu sedíce učinili pokání. Avšak Tyru a Sidonu bude lehčeji na soudě nežli vám. A ty, Kafarnaum, až do nebe povýšené, až do propasti budeš pohříženo. Kdo vás slyší, mne slyší, a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá, kdo však mnou pohrdá, pohrdá tím, jenž mě poslal.“ Navrátilo se pak těch sedmdesát dva s radostí řkouce: „Pane, také zlí duchové se nám poddávají ve jménu tvém.“ I řekl jim: „Viděl jsem satana jako blesk padati s nebe. Hle, dal jsem vám moc šlapati na hady a na štíry a na veškerou sílu nepřítele, a nic vám neuškodí. Avšak z toho se neradujte, že duchové se vám poddávají, nýbrž radujte se, že jména vaše napsána jsou v nebesích.“ V tu hodinu zaplesal v Duchu svatém a řekl: „Velebím tebe, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a opatrnými a zjevil jsi je nedospělým; ano, Otče, že se tak zalíbilo tobě. Všecko jest mi dáno od Otce mého, a nikdo neví, kdo jest Syn, leč Otec, a kdo jest Otec, leč Syn, a komu by chtěl Syn zjeviti.“ A obrátiv se k učeníkům svým pravil: „Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte. Neboť pravím vám, že mnozí proroci a králové přáli si viděti, co vy vidíte, a neviděli, a slyšeti, co vy slyšíte, a neslyšeli.“ A hle, jeden zákoník vstal, aby ho pokoušel; i řekl: „Mistře, co musím učinit, abych obdržel život věčný?“ On pak řekl jemu: „Co jest psáno v zákoně? Kterak (tam) čteš.“ A on odpověděl: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a z celé duše své a ze vší síly své i ze vší mysli své, a bližního svého jako sebe samého.“ I řekl jemu: „Dobře jsi odpověděl; to čiň a živ budeš.“ Ale on chtěje se ospravedlniti, řekl k Ježíšovi: „A kdo jest můj bližní?“ I ujal se Ježíš slova a řekl: „Člověk jeden šel z Jerusalema do Jericha a upadl mezi lotry, kteří ho nejen oloupili, nýbrž i zranili, a odešli polomrtvá ho nechavše. I přihodilo se, že kněz jeden šel tou cestou a uzřev jej pominul. Podobně i levita přibyv k tomu místu a uzřev jej pominul. Samaritán však jeden konaje cestu přišel k němu a spatřiv ho pohnul se milosrdenstvím. I přistoupil k němu a ovázal jeho rány, naliv na ně oleje a vína, a vloživ jej na své hovádko dopravil ho do hospody a měl o něj péči. A druhého dne vyňav dva denáry dal je hospodskému a řekl:,Měj o něj péči, a co nad to vynaložíš, já ti nahradím, až se budu vraceti.‘ Kdo z těch tří zdá se tobě, že byl bližním tomu, jenž upadl mezi lotry?“ A on řekl: „Ten, jenž mu prokázal milosrdenství.“ I řekl mu Ježíš: „Jdi, a čiň i ty podobně.“ Když pak se brali cestou, vešel do jedné vesnice, a žena jedna jménem Marta přijala jej do domu svého. A ta měla sestru jménem Marii, která posadivši se k nohám Páně poslouchala slova jeho. Ale Marta zabírala se hojnou obsluhou; přistoupivši pak k němu pravila: „Pane, nedbáš-li toho, že sestra má nechala mě samu sloužiti? Řekni jí tedy, ať mi pomůže.“ Ježíš však odpověděl: „Marto, Marto, pečlivá jsi a znepokojuješ se ve mnoha věcech, ale jednoho jest zapotřebí. Maria nejlepší stránku vyvolila, která nebude odňata od ní.“ I stalo se, když se na jednom místě modlil, že jak přestal, řekl mu jeden z učeníků jeho: „Pane, nauč nás modliti se, jakož i Jan naučil učeníky své.“ A on řekl jim: „Když se modlíte rcete: Otče, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému vinníku našemu. A neuveď nás v pokušení.“ A řekl jim: „Kdo z vás bude míti přítele, jenž, půjde-li k němu o půlnoci a řekne-li mu:,Příteli, půjč mi tři chleby, neboť přítel můj přišel z cesty ke mně, a nemám, co bych mu předložil,‘ odpovídaje z vnitřka by mu řekl:,Nečiň mi obtíže; dveře jsou již zavřeny a dítky mé jsou se mnou na loži; nemohu vstáli a dáti tobě!‘ (A jestliže on tlouci nepřestane), pravím vám: Ačkoli vstana nedá mu proto, že jest přítelem jeho, přece pro neodbytnost jeho zvedne se a dá jemu, kolik potřebuje. I já pravím vám: Proste, a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlucte, a bude vám otevřeno; neboť každý, kdo prosí, béře; a kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno. Zdali kdo z vás podá synu svému kámen, když ho jako otce bude prositi o chléb? Anebo jestli za rybu, zdali místo ryby dá jemu hada? Aneb bude-li ho prositi za vejce, zda podá jemu štíra? Jestliže tedy vy, jsouce zlí, umíte dobré dary dávati dítkám svým, čím spíše Otec váš nebeský dá ducha dobrého těm, kteří ho prosí.“ I vymítal ducha zlého, a ten byl němý. A když vyvrhl ducha zlého, němý mluvil; i podivili se zástupové. Někteří z nich však řekli: „Beelzebubem, knížetem duchů zlých, vymítá zlé duchy.“ A jiní pokoušejíce ho, žádali na něm znamení s nebe. Ale on znaje myšlení jejich řekl jim: „Každé království proti sobě rozdělené zpustne, a dům na dům padne. jestli tedy také satan proti sobě rozdělen jest, kterak obstojí království jeho? Neboť pravíte, že já Beelzebubem vymítám duchy zlé. A vymítám-li já duchy zlé Beelzebubem, kým vymítají je synové vaši? Protož oni budou soudci vašimi. Jestli však prstem Božím vymítám duchy zlé, tož přišlo k vám království Boží. Když silák jsa ozbrojen hlídá dvoru svého, v pokoji jest majetek jeho. Když však silnější než on přijda, přemůže ho, odejme veškerou jeho zbroj, na níž spoléhal, a rozdělí kořist jeho. Kdo není se mnou, proti mně jest, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje. Když duch nečistý vyjde od člověka, chodí po místech suchých, hledaje odpočinutí a nenalézaje praví:,Navrátím se do domu svého, odkud jsem vyšel.‘ A přijda nalezne jej vymetený a ozdobený. Tu jde a vezme s sebou sedm jiných duchů horších než jest sám, a vejdouce přebývají tam. I stávají se poslední věci člověka toho horšími, než byly první.“ Když to pravil, jedna žena ze zástupu pozdvihla hlasu a řekla jemu: „Blahoslavený život, který tebe nosil, a prsy, kterých jsi požíval.“ Ale on pravil: „Ovšem blahoslavení, kteří slyší slovo Boží a ostříhají ho.“ A když zástupové k němu se scházeli, jal se praviti: „Pokolení toto jest pokolení nešlechetné; žádá znamení, ale znamení nebude mu dáno, leč znamení proroka Jonáše. Jako totiž Jonáš stal se znamením pro Ninivetské, tak bude i Syn člověka pro pokolení toto. Královna jihu povstane na soudě s muži pokolení tohoto a odsoudí je, neboť přišla od končin země, aby uslyšela moudrost Šalomounovu; a hle, více než Šalomoun jest tuto. Muži ninivetští povstanou na soudě s pokolením tímto a odsoudí je, neboť učinili pokání na kázání Jonášovo, a hle, více než Jonáš jest tuto. Nikdo rozsvítiv svíci nestaví ji do skrýše ani pod kbelík, nýbrž na svícen, aby viděli světlo ti, kteří vcházejí. Svící těla tvého jest oko tvé; je-li oko tvé zdravé, celé tělo tvé bude světlé; je-li však špatné, bude i tělo tvé tmavé. Hleď tedy, ať to světlo, které jest v tobě, není tmou. Světlé-li bude tělo tvé celé, bez všeliké části tmavé, bude celé (tak) světlé, jako když svíce září svou tě osvěcuje.“ A když mluvil, prosil ho jeden fariseus, aby u něho posnídal. Vešed tedy, ujal místo za stolem. Ale fariseus počal sám u sebe uvažovati a praviti, proč se neumyl před snídaní. I řekl k němu Pán: „Nyní vy, fariseové, čistíte povrch číše a mísy, ale vnitřek váš jest plný loupeže a nepravosti. Nesmyslní, zdaliž ten, který učinil povrch, neučinil také vnitřek? Spíše almužnou dejte to, co jest uvnitř, a hle, všecko bude vám čisto. Ale běda vám, fariseové, že desátek dáváte z máty a routy a ze všeliké zeliny, a pomíjíte soud a lásku k Bohu: toto měli jste činiti a onoho neopouštěti. Běda vám, fariseům, že rádi sedíte v prvních stolicích v synagogách a libujete si, když vás pozdravují na trhu. Běda vám, že jste jako hroby nezřejmé, po nichž lidé chodí, aniž to vědí.“ I promluvil jeden ze zákoníkúv a řekl jemu: „Mistře, ty věci mluvě, haníš také nás.“ On pak řekl: „I vám zákoníkům běda, neboť obtěžujete lidi břemeny nesnesitelnými a sami nedotýkáte se těch břemen ani prstem. Běda vám, že vzděláváte hroby proroků, otcové vaši však je zabili. Věru (tím) dosvědčujete, že souhlasíte se skutky otců svých; neboť oni je usmrtili, vy pak vzděláváte hroby jejich. Protož i moudrost Boží řekla: Pošlu k nim proroky a apoštoly, a z těch některé zabijí a jiné budou pronásledovati, aby se pohledávala od tohoto pokolení krev všech proroků, která se prolévala od ustanovení světa, od krve Ábelovy až do krve Zachariáše, který zahynul mezi oltářem a chrámem. Ano, pravím vám, bude se pohledávati od pokolení tohoto. Běda vám zákoníkům, že jste vzali klíč poznání; sami jste nevešli a těm, kteří vcházeli, jste zabránili.“ Když pak se mezitím shromáždili četní zástupové, takže šlapali jeden na druhého, počal mluviti k učeníkům svým: „Varujte se kvasu farisejského, jenž jest pokrytství. Nic zajisté není skryto, co nebude odkryto, ani tajno, co nebude zvěděno. Proto co jste pravili ve tmě, uslyší se na světle, a co jste mluvili do ucha v pokojích, bude se hlásati na střechách. Ale pravím vám, svým přátelům: Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, a potom nemají více, co by učinili. Ukáži vám, koho se máte báti; bojte se toho, jenž, když usmrtí, má moc uvrhnouti do pekla. Ano, pravím, toho se bojte. Zdali neprodávají pět vrabců za dva pětihaléře? A ani jeden z nich není v zapomenutí před Bohem. Vždyť i vlasy na hlavě vaší jsou všecky sečteny. Nebojte se tedy: dražší jste nad mnoho vrabců. Pravím pak vám: Každého, kdo mě vyzná před lidmi, i Syn člověka vyzná před anděly Božími. Kdo mě však zapře před lidmi, ten bude zapřen před anděly Božími. A každému, kdo řekne slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno, tomu však, jenž by se rouhal Duchu svatému, nebude odpuštěno. Když pak uvedou vás do synagogy a k vrchnostem a k vládám, nestarejte se o to, jak neb čím byste se hájili, aneb co byste řekli; neboť Duch svatý naučí vás v tu hodinu, co byste měli říci.“ I pravil mu kdosi ze zástupu: „Mistře, řekni mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví.“ On pak řekl jemu: „Člověče, kdo pak mě ustanovil nad vámi soudcem a dělitelem?“ A pravil k nim: „Vizte a chraňte se všeliké lakoty, neboť byť kdo měl hojnost, život jeho nejde z majetku jeho.“ A pověděl jim podobenství řka: „jednomu člověku bohatému přineslo pole bohatou úrodu. I přemýšlel sám u sebe:,Co mám učinit? Neboť nemám, kde bych uložil svou úrodu.‘ A řekl:,Tohle učiním: Zbořím své stodoly a vystavím větší, a tam složím úrodu svou i všecko zboží své a řeknu své duši: Duše, máš mnoho zboží složeno na mnoho let; odpočívej, jez, pij, vesel se.‘ I řekl mu Bůh:,Pošetilče, této noci požádají duše tvé od tebe, a čí bude to, co jsi připravil?‘ Takový jest ten, jenž shromažďuje poklady sobě a není bohat před Bohem.“ I řekl učeníkům svým: „Proto pravím vám: Nepečujte úzkostlivě o život svůj, co byste jedli, ani o tělo své, čím byste se odívali. Neboť život jest více nežli pokrm, a tělo více nežli oděv. Pozorujte krkavce, že nesejí ani nežnou, kteří nemají sklepu ani stodoly, a Bůh je živí. Čím dražší jste vy, než oni? A kdo z vás staraje se může přidati k délce svého věku loket jeden? Nemůžete-li tedy ani věci nejmenší, proč se staráte úzkostlivě o ostatní? Pozorujte lilie, jak rostou; nepracují ani nepředou; pravím pak vám, že ani Šalomoun ve vší slávě své nebyl tak oděn, jako jedna z nich. Jestli tedy trávu, která dnes jest na poli, a zítra do peci se vrhá, Bůh tak odívá, čím spíše vás, malověrní? Ani vy nehledejte, co byste jedli a co byste pili, a nekolísejte se. Neboť toho všeho pohané světa hledají, váš Otec však ví, že toho potřebujete. Ale hledejte království Božího, a toto všecko bude vám přidáno. Neboj se, malé stádce, neboť se zalíbilo Otci vašemu dáti vám království. Prodejte, co máte, a dejte almužnou. Udělejte si měšce, které nevetšejí, poklad nepomíjející na nebi, kde se zloděj nepřibližuje, ani mol nekazí. Neboť kde jest poklad váš, tam bude i srdce vaše.“ Buďte bedra vaše přepásána a hořte svíce (v rukou vašich), a vy buďte podobni lidem, kteří čekají na pána svého, až se vrátí ze svatby, aby, když přijde a zatluče, hned mu otevřeli. Blaženi služebníci ti, které pán přijda nalezne, ani bdí; vpravdě pravím vám, že se přepáše a ke stolu je posadí a přecházeje bude je obsluhovat. A přijde-li o druhé neb i o třetí hlídce noční a tak je nalezne, blaženi jsou služebníci ti. To však vězte: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, bděl by a nenechal by podkopati domu svého. Také vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kterou netušíte.“ I řekl mu Petr: „Pane, k nám-li pravíš to podobenství, či-li také ke všem?“ A Pán řekl: „Kdo asi jest správcem věrným a opatrným, jehož ustanovil Pán nad čeledí svou, aby jim dával včas míru pokrmu? Blažen služebník ten, kterého pán přijda nalezne, an tak činí. Vpravdě pravím vám, že ustanoví ho nade vším majetkem svým. Kdyby však onen služebník řekl ve svém srdci:,Pán můj prodlévá přijíti,‘ a počal by bíti služebníky a služky, a jísti a píti a opíjeti se, přijde pán služebníka toho v den, v který se nenaděje a v hodinu, kterou neví, i rozpoltí ho a ustanoví díl jeho s nevěrci. Onen pak služebník, jenž poznal vůli pána svého, a nepřipravil ani neučinil podle vůle jeho, dostane mnoho ran, ten však, jenž ji nepoznal a dělal věci hodné ran, dostane ran málo. Od každého pak, jemuž mnoho bylo dáno, bude se pohledávati mnoho, a komu bylo svěřeno mnoho, od toho bude se žádati více.“ „Oheň na zem pustit jsem přišel, a co chci (jiného), než aby se vznítil? Mám však pokřtěn býti křtem, a kterak jsem tísněn, dokavad se nevykoná? Myslíte, že jsem přišel dáti pokoj na zem? Nikoliv, pravím vám, nýbrž rozdvojení; neboť od toho času rozdvojí se jich v jednom domě pět: tři proti dvěma, a dva proti třem; rozdvojí se otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti své nevěstě a nevěsta proti tchyni své.“ Pravil pak i k zástupům: „Když vidíte vycházeti oblak od západu, ihned říkáte:,Bude pršet.‘ A stává se tak. A když vidíte váti vítr jižní, pravíte:,Bude horko,‘ a bývá. Pokrytci, tvářnost nebe a země umíte zkoumati, i kterak čas tento zkoumat nedovedete? Ale proč sami od sebe nesoudíte, co jest spravedlivo? Když pak jdeš se svým protivníkem k vrchnosti, přičiň se na cestě sprostiti se ho, aby tě snad netáhl k soudci, a soudce nedal tě vykonávateli, a vykonávatel nevsadil tě do žaláře. Pravím tobě: Nevyjdeš odtud, dokavad nenavrátíš i posledního haléře.“ Byli pak téhož času přítomni někteří, kteří mu vypravovali o Galilejských, jejichž krev Pilát smísil s jejich obětmi. I odpověděl jim řka: „Myslíte, že tito Galilejští byli větší hříšníci, než všichni Galilejští, poněvadž takovou věc utrpěli? Nikoliv, pravím vám, ale nebudete-li pokání činiti, všichni podobně zahynete. Aneb oněch osmnáct, na něž padla věž v Siloe a je zabila, - myslíte, že také oni byli větší vinníci než všichni lidé, kteří přebývají v Jerusalemě? Nikoliv, pravím vám, ale nebudete-li pokání činiti, všichni taktéž zahynete.“ Pověděl pak toto podobenství: „Kdosi měl fíkový strom štípený ve své vinici, i přišel hledat na něm ovoce, ale nenalezl. I řekl k vinaři:,Hle, tři léta jsou tomu, co přicházím hledat ovoce na tomto fíku a nenalézám; vykopej ho tedy; k čemu vysiluje půdu?‘ Ale on odpověděl jemu:,Pane, ponechej ho i tohoto léta, až jej okopám a ohnojím; kdyby snad přinesl ovoce; pakli ne, potom jej vykopáš.‘“ Učil pak v sobotu v jedné synagoze (jejich). A hle, (byla tam) žena, která měla ducha nemoci po osmnáct roků; a byla shrbena a vůbec nemohla se vzpřímiti. Uzřev ji Ježíš, zavolal ji k sobě a řekl ji: „Ženo, sproštěna jsi od nemoci své.“ I vložil na ni ruce, a hned se vzpřímila a velebila Boha. Ale představený synagogy, hněvaje se, že Ježíš uzdravil (ji) v sobotu, promluviv, řekl zástupu: „Šest dní jest, v nichž se má pracovati, v těch přicházejte a dávejte se uzdravovat, a ne v den sobotní.“ Pán však odpověděl: „Pokrytci, zdali každý z vás neodvazuje v sobotu od jeslí svého vola neb osla a nevede ho napájet? A tato (žena), která jest dcera Abrahamova, kterou satan svázal, hle, již osmnáct roků, ta neměla býti rozvázána od vazby své v den sobotní?“ A když to pravil, styděli se všichni protivníci jeho, a veškeren lid radoval se ze všech těch věcí slavných, které se děly od něho. Pravil tedy: „Čemu jest podobno království Boží, a čemu mám je přirovnati? Podobno jest zrnu hořčičnému, které vzav člověk jeden zasel ve své zahradě: i vzrostlo a stalo se stromem, a ptáci nebeští bydlili v ratolestech jeho.“ A opět pravil: „Komu mám přirovnati království Boží? Podobno jest kvasu, který vzavši žena zadělala do tří měřic mouky, až zkynulo všecko.“ I ubíral se po městech a vesnicích uče a konaje cestu do Jerusalema. Kdosi pak řekl jemu: „Pane, jest málo těch, kteří budou spaseni?“ A on řekl k nim: „Snažte se vejíti branou těsnou, neboť mnozí, pravím vám, budou hledati vejíti, a nebudou moci. Když pak hospodář vstane a dveře zavře, a vy počnete venku státi a na dveře tlouci řkouce:,Pane, otevři nám,‘ tu on odpovídaje řekne vám:,Neznám vás, odkud jste.‘ Tehdy počnete říkati:,Jedli jsme před tebou a pili a na ulicích našich jsi učil.‘ I řekne vám:,Neznám vás, odkud jste; odejděte ode mne všichni činitelé nepravosti. Tam bude pláč a skřípění zubů, když uvidíte Abrahama a Isáka i Jakoba a všecky proroky v království Božím, sebe pak vyháněny ven. A přijdou od východu a od západu i od severu a od jihu a budou stolovati v království Božím. A hle, jsou poslední, kteří budou první, a jsou první, kteří budou poslední.‘“ V ten den přistoupili k němu někteří z fariseův a řekli jemu: „Vyjdi a odebeř se odtud, neboť Herodes chce tě zabíti.“ I řekl jim: „Jděte a povězte té lišce:,Hle, vymítám zlé duchy a uzdravuji dnes i zítra, a třetího dne přijdu k dokonání. Avšak dnes a zítra i pozejtří musím choditi, neboť nenáleží proroku zahynouti kromě Jerusalema. Jerusaleme, Jerusaleme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kteří jsou posláni k tobě, kolikráte chtěl jsem shromážditi dítky tvé, jako pták svá mláďata pod křídla, a nechtěl jsi! Hle, zanechá se vám dům váš pustý. Pravím pak vám: Neuzříte mne, až přijde (čas), kdy řeknete:,Požehnaný, jenž se béře ve jménu Páně.‘“ Když pak Ježíš vešel v sobotu do domu jednoho z náčelníků farisejských, aby tam poobědval, oni ho pozorovali. A hle, jeden člověk vodnatelný byl před ním. I promluvil Ježíš a řekl k zákoníkům a fariseům: „Jest dovoleno v sobotu uzdravovati či li ne?“ Ale oni mlčeli. I ujav ho, uzdravil jej a propustil. A řekl k nim: „Kdo jest mezi vámi, jenž padne-li mu vůl neb osel do jámy, nevytáhne ho hned v den sobotní?“ A nemohli mu na to odpověděti. Pověděl pak také k pozvaným podobenství pozoruje, kterak vybírali přední místa; pravilť: „Když budeš pozván od někoho na svatbu, nesedej na místo přední, aby snad vzácnější než ty nebyl pozván od něho, a přijda ten, jenž pozval tebe i jeho, neřekl tobě:,Postup tomuto místo‘; a tehda počal bys s hanbou seděti na místě posledním. Ale když budeš pozván, jdi, posaď se na posledním místě, aby, když přijde ten, jenž tě pozval, řekl tobě:,Příteli, posedni výše.‘ Tehdy budeš míti čest před spolustolujícími; neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. Pravil však i k tomu, který ho pozval: „Strojíš-li oběd neb večeři, nezvi přátel svých, ani bratrů svých, ani příbuzných svých, ani sousedů bohatých, aby snad také oni nepozvali zase tebe a nedostalo se ti odplaty. Ale když strojíš hostinu, povolávej chudých, zmrzačelých, kulhavých a slepých, a budeš blažen, poněvadž nemají čím odplatiti tobě; neboť odplatí se ti při vzkříšení spravedlivých.“ Uslyšev to jeden ze spolustolujícich, řekl jemu: „Blažen, kdo bude jísti chléb v království Božím.“ Ale on pravil jemu: „Jeden člověk učinil večeři velikou a pozval mnohých. I poslal služebníka svého v hodinu večeře říci pozvaným, aby přišli, ježto všecko jest již hotovo, Ale oni všichni počali jednomyslně se vymlouvati. První řekl jemu:,Pole jsem koupil a musím vyjíti a je shlédnouti. Prosím tě, měj mne za omluvena.‘ A druhý řekl:,Patero spřežení volů jsem koupil, a jdu je zkusit; prosím tě, měj mne za omluvena.‘ A jiný řekl:,Ženu jsem pojal, a proto nemohu přijíti.‘ A služebník vrátiv se, zvěstoval to pánu svému. Tu rozhněval se hospodář a řekl svému služebníku:,Vyjdi rychle na náměstí a ulice města, a uveď sem chudé, zmrzačelé a slepé i kulhavé.‘ I řekl služebník:,Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě jest místo.‘ A pán řekl služebníkovi:,Vyjdi na cesty a ke plotům a přinuť vejíti, ať se naplní dům můj. Pravímť vám, že žádný z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí večeře mé.‘ I šli s ním mnozí zástupové, a on obrátiv se řekl k nim: „Jde-li kdo ke mně a nemá v nenávisti otce svého a matky své i manželky a dítek a bratrův i sester svých, ano i života svého, nemůže býti mým učeníkem. A kdo nenese kříže svého a nejde za mnou, nemůže býti mým učeníkem. Neboť kdo z vás chtěje vystavěti věž, nesedne dříve a nepočítá potřebného nákladu, má-li dosti, aby dostavěl, by snad, kdyby položil základ a nemohl dokončiti, všichni ti, kteří by to viděli, nepočali se mu posmívati řkouce:,Tento člověk počal stavěti a nemohl dokončiti.‘ Aneb, který král chtěje počíti válku proti jinému králi, nesedne dříve a nepřemýšlí, je-li s to, aby s desíti tisíci utkal se s tím, jenž s dvaceti tisíci táhne na něho? Sic jinak, pokud tento ještě opodál jest, odešle poselství a žádá za jednání o mír. Tak tedy každý z vás, jenž neodříká se všeho, co má, nemůže býti mým učeníkem. Dobrá věc je sůl; zkazí-li se však i sůl, čím se osolí? Ani do země, ani do hnoje se nehodí, nýbrž ven se vyhodí. Kdo má uši k slyšení, slyš.“ Přibližovali se pak k němu celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. A fariseové i zákoníci reptali, řkouce: „Tento přijímá hříšníky a jí s nimi.“ I pověděl jim podobenství toto, řka: „Který člověk z vás, maje sto ovec a ztrativ jednu z nich, nenechá devadesáti devíti na poušti a nejde po té, která se ztratila, až ji nalezne? A když ji nalezne, vloží ji s radostí na ramena svá a přijda domů svolá přátele a sousedy a řekne jim:,Radujte se se mnou, neboť jsem nalezl ovci, která se ztratila!‘ Pravím vám, že tak bude větší radost v nebesích nad jedním hříšníkem pokání činícím, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ Aneb která žena majíc deset drachem, ztratí-li jednu drachmu, nerozžehne svíce a nemete domu svého a nehledá pilně, až ji nalezne? A když ji nalezne, svolá přítelkyně i sousedky své a řekne:,Radujte se se mnou, neboť jsem nalezla drachmu, kterou jsem ztratila.‘ Tak, pravím vám, budou andělé Boží míti radost nad jedním hříšníkem pokání činícím.“ Pravil také: „Jeden člověk měl dva syny, a mladší z nich řekl otci:,Otče, dej mi ten díl statku, který na mne připadá.‘ I rozdělil jim majetek. A po nemnoha dnech syn mladší sebrav všecko, odešel do krajiny daleké a tam promarnil statek svůj živ jsa prostopášně. A když všecko utratil, nastal v té krajině hlad veliký, a on počal trpěti nouzi. I šel a přidržel se jednoho občana oné krajiny, a ten poslal ho do dvora svého, aby pásl vepře. I přál si naplniti břicho své lusky, které jedli vepři, ale nikdo mu (jich) nedával. Šel tedy do sebe a řekl:,Kolik dělníků v domě otce mého má hojnost chleba, a já hynu zde hladem. Vstanu a půjdu k otci svému a řeknu jemu:,Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou; již nejsem hoden slouti synem tvým. Učiň mne jako jednoho ze svých dělníků.‘ A vstav šel k otci svému. Když pak byl ještě opodál, otec jeho spatřil ho a byl hnut milosrdenstvím; i běžel a padl mu kolem krku a zulíbal ho. I řekl mu syn:,Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou; již nejsem hoden slouti synem tvým.‘ Ale otec řekl ke svým služebníkům:,Rychle přineste roucho přední a oblecte ho a dejte mu prsten na ruku a obuv na nohy jeho; a přiveďte tele tučné a zabijte je, a jezme a veselme se; neboť tento syn můj byl mrtev a zase ožil; byl ztracen a jest nalezen.‘ I počali se veseliti. Byl pak syn jeho starší na poli; a když přicházel a se blížil k domu, uslyšel hudbu a tanec. I povolal k sobě jednoho ze služebníkův a otázal se ho, co to jest. A on řekl jemu:,Bratr tvůj přišel, a tvůj otec zabil tučné tele, poněvadž jej dostal zdravého.‘ I rozhněval se a nechtěl vejíti. Tedy otec jeho vyšed počal ho chlácholiti. Ale on odpověděv řekl otci svému:,Hle, tolik roků sloužím tobě a nikdy jsem přikázání tvého nepřestoupil, a nikdy jsi mi nedal (ani) kozelce, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tento syn tvůj, který prohýřil majetek svůj s nevěstkami, zabil jsi mu tučné tele.‘ On však řekl jemu:,Synu můj, ty jsi vždycky se mnou, a všecky věci mé jsou tvoje; veseliti se však a radovati se náleželo, neboť tento bratr tvůj byl mrtev a zase ožil; byl ztracen a jest nalezen.‘“ Pravil pak i ke svým učeníkům: „Byl jeden člověk bohatý, který měl správce (statků), a ten byl udán u něho, jakoby rozplýtvával jeho majetek. I povolal ho k sobě a řekl jemu:,Co to slyším o tobě? Vydej počet ze své správy, neboť již nebudeš moci správu vésti.‘ I řekl správce sám u sebe:,Co mám dělati? Neboť pán odnímá ode mne správcovství. Kopati nemohu, žebrati se stydím. Vím, co učiním, aby mě přijali do svých domů, když budu zbaven správcovství.‘ A zavolav k sobě jednoho každého z dlužníků svého pána, řekl prvnímu:,Kolik jsi dlužen pánu mému?‘ On pak řekl:,Sto tun oleje.‘ I řekl jemu:,Vezmi úpis svůj a sedna rychle napiš padesát.‘ Potom řekl druhému:,Ty pak kolik dluhuješ?‘ A on řekl:,Sto korců pšenice.‘ Dí jemu:,Vezmi úpis svůj a napiš osmdesát.‘ I pochválil pán správce nevěrného, že jednal opatrně; neboť lidé oddaní světu jsou opatrnější proti sobě vespolek, než lidé oddaní Bohu. I já pravím vám: Učiňte si přátele z mamony nepravé, aby, když dokonáte, přijali vás do stanů věčných. Kdo jest věrný ve věcech nejmenších, jest věrný i ve věcech velikých, a kdo jest ve věcech nejmenších nesprávný, jest nesprávný i ve věcech velikých. Nebyli-li jste věrni v nepravé mamoně, kdo dá vám statky opravdové? A jestli v cizím nebyli jste věrni, kdo vám dá to, co vaše jest? Žádný služebník nemůže dvěma pánům sloužiti, neboť buď jednoho bude nenáviděti a druhého milovati, aneb jednoho se přidrží a druhým pohrdne. Nemůžete Bohu sloužiti a mamoně.“ To všecko poslouchali fariseové, kteří byli lakomí, a posmívali se mu. I řekl jim: „Vy jste to, kteří sa děláte spravedlivými před lidmi, avšak Bůh zná srdce vaše; neboť co u lidí jest vznešené, to před Bohem jest ohavností. Zákon a proroci (trvali) až do Jana; od té chvíle království Boží se zvěstuje, a každý mu činí násilí. Snazší však jest, aby nebe a země pominuly, než aby padla jedna čárka zákona. Každý, kdo propouští svou manželku a béře si jinou, cizoloží, a kdo si béře propuštěnou od muže, cizoloží.“ „Byl jeden člověk bohatý, a ten se odíval v purpur a jemné plátno a hodoval každého dne skvostně. Jeden pak žebrák jménem Lazar, ležel u vrat jeho pln vředů, a žádal se nasytit z drobtů, které padaly se stolu boháčova (ale nikdo mu jich nedával), ba i psi přicházeli a lízali vředy jeho. I stalo se, že ten žebrák zemřel a donesen byl od andělů do lůna Abrahamova; a zemřel i boháč a pohřben byl v pekle. Když pak v mukách pozdvihl očí svých, uzřel Abrahama zdaleka a Lazara v lůně jeho. I zvolal:,Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí konec prstu svého ve vodě a ochladí jazyk můj, neboť se trápím v tomto plameni.‘ Ale Abraham řekl jemu:,Synu, rozpomeň se, že jsi obdržel své věci dobré ve svém životě a Lazar podobně věci zlé; nyní pak on se zde těší, ty však se trápíš. A mimo to jest mezi námi a vámi stanovena veliká propast, aby nemohli ti, kteří by chtěli přejíti odtud k vám, ani odonud k nám se přepraviti.‘ I řekl:,Prosím tě tedy, otče, abys ho poslal do domu otce mého, neboť mám pět bratrů, ať jim svědčí, aby také oni nepřišli do tohoto místa trápení.‘ Ale Abraham řekl jemu:,Mají Mojžíše a proroky, těch ať poslouchají.‘ On však pravil:,Nikoliv, otče Abrahame, ale přijde li k nim někdo z mrtvých, budou činiti pokání.‘ Tu řekl mu:,Neposlouchají-li Mojžíše a proroků, neuvěří, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘“ I řekl k učeníkům svým: „Není možno, aby nepřišla pohoršení, ale běda tomu, skrze něhož přicházejí. Užitečněji bylo by mu, kdyby kámen mlýnský položen byl na hrdlo jeho a on uvržen byl do moře, než aby pohoršil jednoho z maličkých těchto.“ „Mějte se na pozoru. Zhřeší-li proti tobě bratr tvůj, domluv mu, a bude-li toho litovati, odpusť mu. A jestliže sedmkrát za den prohřeší se proti tobě a sedmkrát se k tobě obrátí slovy?,Lituji toho,‘ odpusť mu.“ I řekli apoštolé Pánu: „Přidej nám víry.“ A Pán řekl: „Budete-li míti víru jako zrno hořčičné, řeknete tomuto fíku:,Vykořeň se a přesaď se do moře,‘ a poslechne vás.“ „Kdo z vás maje služebníka, jenž orá neb pase, řekne mu, když se vrátí s pole:,Pojď hned a posaď se k jídlu?‘ Zdali spíše neřekne mu:,připrav mi jídlo a přepáše se posluhuj mi, až se najím a napiji, a potom ty budeš jísti a píti.‘ Vzdává-liž díky služebníku tomu proto, že vykonal, co mu rozkázal? Myslím, že nikoliv. Tak i vy, když učiníte všecko, co vám bylo přikázáno, rcete:,Služebníci neužiteční jsme; co jsme měli učiniti, učinili jsme.‘“ Když se ubíral do Jerusalema, šel (po hranicích) mezi Samařskem a Galileí. A když vcházel do jedné vesnice, potkalo se s ním deset mužů malomocných, kteří stanuvše zdaleka, silným hlasem volali: „Ježíši, smiluj se nad námi.“ A on uzřev je řekl jim: „Jděte, ukažte se kněžím.“ I stalo se, když šli, uzdravili se. Jeden pak z nich vida, že jest uzdraven, navrátil se hlasem velikým velebě Boha, a padl na tvář k nohám jeho čině mu díky. A ten byl Samaritán. I promluvil Ježíš a řekl: „Zdali nebylo jich deset uzdraveno? A kde jest jich devět? Neshledal se nikdo, jenž by se byl vrátil a vzdal chválu Bohu, jedině cizozemec tento?“ A řekl jemu: „Vstaň a jdi, víra tvá tě uzdravila.“ Byv pak otázán od fariseů, kdy přijde království Boží, odpověděl jim: „Království Boží nepřijde s patrností, ani neřeknou:,Tuto jest‘ aneb,Tamto jest‘. Neboť království Boží jest ve vás.“ I řekl ke svým učeníkům: „Přijdou dnové, kdy budete toužiti, abyste viděli jeden den Syna člověka, a neuvidíte. A řeknou vám:,Tuto jest‘ aneb,Tamto jest‘. Neodcházejte a nechoďte za nimi. Neboť jako blesk blýskaje se od jedné končiny pod nebem září (až) do druhé končiny pod nebem, tak bude Syn člověka v den svůj. Dříve však musí mnoho trpěti a zavržen býti od pokolení tohoto. A jako bylo za dnů Noemových, tak bude i za dnů Syna člověka: jedli, pili, ženili a vdávali se až do dne, ve kterém Noe vešel do korábu, a přišla potopa a zahubila všecky. Podobně jako se stalo za dnů Lotových: jedli a pili, kupovali a prodávali, sázeli a stavěli; ale toho dne, ve kterém Lot vyšel ze Sodomy, deštil (Bůh) ohněm a sírou s nebe a zahubil všecky, tak bude v ten den, ve kterém Syn člověka se zjeví. Kdo v tu hodinu bude na střeše a nádobí jeho v domě, nesestupuj vzít je, a kdo (bude) na poli, podobně nevracej se na zad. Pamatujte na ženu Lotovu. Kdo bude hledati život svůj zachovat, ztratí jej, a kdo ho ztratí, (na živě) zachová jej. Pravím vám: V tu noc budou dva na jednom loži; jeden bude vzat a druhý zanechán; dvě budou mlíti spolu: jedna bude vzata a druhá zanechána; dva (budou) na poli: jeden bude vzat a druhý zanechán.“ Tu otázali se: „Kde, Pane?“ A on řekl jim: „Kdekoli bude tělo, tam shromáždí se i orlové.“ Pověděl pak jim podobenství o tom, že jest potřebí vždycky se modliti a neustávati. Pravilť: „V jistém městě byl jeden soudce, který se Boha nebál a člověka neostýchal. A byla v tom městě (též) vdova jedna, která k němu přicházela a říkala:,Obhaj mne před mým protivníkem‘ Ale on nechtěl po dlouhý čas. Potom však řekl sám u sebe:,Ačkoliv se Boha nebojím a člověka neostýchám, přece proto, že ta vdova jest mi obtížná, obhájím ji, aby naposledy nepřišla a mě nestloukla.‘“ I řekl Pán: „Slyšte, co praví soudce nespravedlivý; a Bůh - neobhájí-liž svých vyvolenců, kteří k němu volají dnem i nocí, a bude prodlévati jim (pomoci)? Pravím vám, že v brzku jich obhájí. Avšak nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ Pověděl však také k některým lidem, kteří v sebe důvěřovali, že jsou spravedliví, a jinými pohrdali, podobenství toto: „Dva lidé vstoupili do chrámu, aby se modlili, jeden fariseus a druhý celník. Fariseus postaviv se modlil se sám u sebe takto:,Bože, děkuji tobě, že nejsem jako jiní lidé, lupiči, nespravedliví, cizoložnici, aneb jako i tento celník. Postím se dvakrát za týden, desátky dávám ze všeho, co vytěžím.‘ Ale celník stoje zdaleka, nechtěl ani očí pozdvihnouti k nebi, nýbrž bil se v prsa svá a říkal:,Bože, buď milostiv mně hříšnému.‘ Pravím vám: Tento odešel do domu svého ospravedlněn, onen nikoli; neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ I přinášeli k němu také malé dítky, aby se jich dotýkal. Uzřevše to učeníci, domlouvali jim; ale Ježíš povolav je k sobě pravil: „Nechte dítek přicházeti ke mně a nebraňte jim; neboť takových jest království Boží. Vpravdě pravím vám: Kdo nepřijme království Božího jako dítko, nevejde do něho.“ I otázal se ho jeden náčelník řka: „Mistře dobrý, co musím učinit, abych obdržel život věčný?“ Ježíš pak řekl jemu: „Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý leč jediný Bůh. Přikázání znáš: Nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepromluvíš křivého svědectví, cti otce svého i matku svou.“ A on řekl: „To všecko zachovával jsem od svého mládí.“ Uslyšev to Ježíš řekl jemu: „Ještě jednoho se ti nedostává: Prodej všecko, co máš a dej chudým, a budeš míti poklad v nebi; a pojď a následuj mne.“ Ale on uslyšev to zarmoutil se; neboť byl velmi bohatý. A Ježíš vida ho zarmoucena, pravil: „Jak těžko vejdou do království Božího ti, kteří mají statky. Snáze jest zajisté velbloudu projíti uchem jehelním, než boháči vejíti do království Božího.“ I řekli ti, kteří to slyšeli: „I kdo může býti spasen?“ Ale on řekl jim: „Co jest nemožno u lidi, možno jest u Boha.“ Tu řekl Petr: „Hle, my jsme opustili všecko a následovali jsme tebe.“ A on řekl jim: „Vpravdě, pravím vám: Není nikoho, jenž opustil dům neb rodiče neb bratry neb manželku neb dítky pro království Boží, aby neobdržel mnohem více v čase tomto, a v budoucím věku život věčný.“ Potom Ježíš pojav k sobě dvanácte, řekl jim: „Hle vstupujeme do Jerusalema, a dokoná se tam všecko, co psáno jest skrze proroky o Synu člověka; bude totiž vydán pohanům a budou se mu posmívati a ho tupiti a na něj plivati, a když jej zbičují, zabijí ho; ale třetího dne vstane z mrtvých. Oni však nesrozuměli z toho ničemu, a bylo to slovo skryto před nimi, a nepoznali, co bylo řečeno. Když pak se přibližoval k Jerichu, slepec jeden seděl podle cesty a žebral. A uslyšev zástup mimo jíti, tázal se, co to jest. A řekli mu, že Ježíš Nazaretský tudy jde. I zvolal: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ale ti, kteří šli napřed, domlouvali mu, aby mlčel. On však mnohem více křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou.“ I zastavil se Ježíš a kázal ho k sobě přivésti. A když se přiblížil, otázal se ho: „Co chceš, abych ti učinil?“ On pak řekl: „Pane, ať vidím.“ I řekl mu Ježíš: „Prohlédni; víra tvá tě uzdravila.“ A ihned prohlédl a šel za ním velebě Boha. A veškeren lid uzřev to vzdal chválu Bohu. A vešed ubíral se skrze Jericho. A hle, byl tu muž, jménem Zacheus, a ten byl vrchním nad celníky, a byl bohat. I hleděl spatřiti Ježíše, který to jest, ale nemohl pro zástup, neboť byl postavy malé. Běžel tedy napřed a vystoupil na strom planého fíku, aby ho uviděl, neboť tudy měl jíti. A když Ježíš přišel k tomu místu, pohleděv vzhůru, spatřil jej a řekl k němu: „Zachee, sestup spěšně dolů, neboť dnes musím v domě tvém zůstati.“ I sestoupil spěšně a přijal ho s radostí. A všichni vidouce to, reptali řkouce: „K člověku hříšnému zavítal.“ Zacheus však přistoupiv, řekl k Pánu: „Hle, polovici majetku svého, Pane, dávám chudým, a oklamal-li jsem koho v čem, navrátím čtvernásobně.“ A Ježíš řekl jemu: „Dnes stalo se spasení domu tomuto, neboť i on jest syn Abrahamův. Přišelť Syn člověka hledat a spasit, co zahynulo.“ Poněvadž ho poslouchali, připojil ještě jedno podobenství, protože byl blízko Jerusalema, a oni se domnívali, že království Boží zjeví se hned. Pravil totiž: „Jeden člověk urozený odebral se do daleké krajiny, aby ujal pro sebe království a opět se vrátil. Povolav však deset služebníků svých, dal jim deset hřiven a řekl jim:,Těžte jimi, dokavad nepřijdu.‘ Ale spoluobčané jeho nenáviděli ho a poslali za ním poselství se vzkazem:,Nechceme, aby tento kraloval nad námi.‘ Když se (tedy) vrátil, obdržev království, dal povolati k sobě ony služebníky, kterým byl dal peníze, aby zvěděl, kolik každý vytěžil. I přišel první a řekl:,Pane, hřivna tvá vyzískala deset hřiven.‘ A on řekl jemu:,Dobře, služebníku dobrý, že jsi byl nad málem věrný, měj moc nad desíti městy.‘ A přišel druhý, řka:,Pane, hřivna tvá vyzískala pět hřiven.‘ A i tomu řekl:,Také ty buď nad pěti městy.‘ A jiný přišel a řekl:,Pane, tu jest hřivna tvá, kterou jsem měl uloženou v šátku; neboť bál jsem se tebe, poněvadž jsi člověk přísný: béřeš, čeho jsi nepoložil, a žneš, čeho jsi nerozsel.‘ Dí jemu:,Z úst tvých tě soudím, služebníku špatný. Věděl jsi, že já jsem člověk přísný, bera, čeho jsem nepoložil, a žna, čeho jsem nerozsel? I proč jsi nedal peněz mých do peněžny, abych já přijda vybral je i s úrokem?‘ A řekl těm, kteří tu stáli:,Vezměte od něho hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven.‘ I řekli mu:,Pane, má deset hřiven,‘ ,Pravím vám, že každému, kdo má, bude dáno, tomu pak, kdo nemá, bude odňato i to, co má. Ale ty nepřátele mé, kteří nechtěli, abych kraloval nad nimi, přiveďte sem a usmrťte přede mnou.‘“ A to povědšv, kráčel napřed a bral se do Jerusalema. Když se přiblížil k Betfage a Betatii při hoře, která slove Olivetská, poslal dva učeníky své řka: „Jděte do vesnice, která jest proti vám; jak do ní vejdete, naleznete oslátko přivázané, na kterém žádný člověk nikdy neseděl. Odvažte je a převeďte je ke mně. A otáže-li se vás kdo:,Proč je odvazujete?‘ takto mu řekněte:,Pán ho potřebuje.‘“ Odešedše tedy ti, kteří byli posláni, nalezli oslátko státi, jak byl jim řekl. A když odvazovali oslátko, řekli jim páni jeho: „Proč odvazujete oslátko?“ Oni pak řekli: „Pán ho potřebuje.“ I přivedli je k Ježíšovi; a vrhše roucha svá na oslátko, posadili na ně Ježíše. Když pak on jel, prostírali roucha svá na cestu. A když se již přibližoval ku svahu hory Olivetské, počali veškeří zástupové učeníků jeho s radostí chváliti Boha ze všech divů, které byli viděli, řkouce: „Požehnaný, jenž se béře jako král ve jménu Páně; pokoj na nebi a sláva na výsostech.“ Někteří fariseové však ze zástupu pravili k němu: „Mistře, pokárej učeníky své.“ Ale on řekl jim: „Pravím vám: Budou-li tito mlčeti, kamení bude volati.“ A když se přiblížil a město spatřil, zaplakal nad ním, řka: „Kdybys bylo poznalo i ty, a to (alespoň) v tento den tvůj, co jest tobě ku pokoji - ale nyní jest to skryto před očima tvýma, neboť přijdou na tebe dnové, ve kterých nepřátelé tvoji obklíčí tě náspem a oblehnou tě a sevrou tě se všech stran, a na zem povalí tebe i dítky tvé, které jsou v tobě, a nenechají v tobě kamene na kameni, poněvadž jsi nepoznalo času navštívení svého.“ A vešed do chrámu počal vyháněti prodavače a kupující v něm, řka jim: „Psáno jest: Dům můj jest dům modlitby, vy však jste jej učinili peleší lotrovskou.“ I učil každého dne ve chrámě. Velekněží však a zákoníci a náčelníci lidu hledali ho zahubiti, ale nenalezli, co by mu učinili, neboť veškeren lid lnul k němu a poslouchal ho. I stalo se jednoho dne, když učil lid ve chrámě a kázal evangelium, přistoupili k němu velekněží a zákoníci se staršími a pravili k němu takto: „Pověz nám, jakou mocí činíš věci tyto, aneb kdo jest ten, jenž ti dal tuto moc?“ Odpověděv Ježíš, řekl jim: „Otážu se vás i já na jednu věc. Povězte mi: Křest Janův - byl s nebe či od lidí?“ Ale oni rozmýšleli sami u sebe, řkouce: „Díme-li,S nebe‘, řekne nám:,Proč jste mu tedy nevěřili?‘ Řekneme-li však,Od lidí‘, veškeren lid bude nás kamenovati, neboť jsou přesvědčeni, že Jan jest prorokem.“ I odpověděli mu, že nevědí, odkud byl. A Ježíš řekl jim: „Ani já nepovím vám, jakou mocí to činím.“ Nato počal mluviti k lidu podobenství toto: „Člověk jeden štípil vinici a pronajal ji vinařům a odcestoval na dlouhý čas. A svým časem poslal k vinařům služebníka, aby mu dali užitku z vinice. Ale vinaři zmrskali ho a odeslali s prázdnem. I poslal služebníka druhého; oni však i toho zmrskali a potupivše jej poslali s prázdnem. I poslal ještě třetího; a oni také toho zranivše, vyvrhli ven. Tu řekl pán vinice:,Co mám dělati? Pošlu milého syna svého; snad se zaslydí, když ho uvidí.‘ Ale oni uzřevše ho, myslili sami u sebe takto:,Tu jest dědic, zabijme ho, aby dědictví jeho bylo naše.‘ A vyvrhše ho z vinice ven, zabili jej. - Co jim tedy učiní pán vinice? Přijde a zahubí vinaře ty a dá vinici jiným.“ Tu oni uslyševše to řekli jemu: „Chraň Bůh!“ Ale on pohleděv na ně pravil: „Co tedy znamenají tato slova Písma:,Kámen, který zavrhli stavitelé, ten stal se kamenem úhelním?‘ Každý, kdo padne na ten kámen, rozrazí se; na koho však on padne, toho rozdrtí.“ I hledali velekněží a zákoníci vztáhnouti ruce na něho, ale báli se lidu; neboť poznali, že to podobenství mluvil o nich. I slídili po něm a poslali k němu vyzvědače, kteří by se stavěli spravedlivými, aby jej polapili v řeči, tak aby ho mohli vydati vrchnosti a moci vladařově. I otázali se ho řkouce: „Mistře, víme, že správně mluvíš a učíš a že nehledíš na osobu, nýbrž cestě Boží vpravdě učíš; sluší nám dávati daň císaři či nikoliv?“ Ale on seznav lest jejich, řekl k nim: „Proč mne pokoušíte? Ukažte mi denár! Čí má obraz i nápis?“ Oni pak odpověděli mu: „Císařův.“ I řekl jim: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co jest Božího, Bohu.“ A nemohli se chytiti slova jeho před lidem, nýbrž podivivše se odpovědi jeho umlkli. I přistoupili k němu někteří saduceové, kteří tvrdí, že není zmrtvýchvstání, a otázali se ho: „Mistře, Mojžíš nám napsal:,Zemře-li něčí bratr, jenž má manželku a jest bez dítek, ať bratr jeho vezme si manželku (jeho) a vzbudí potomstvo svému bratru,‘ Bylo pak sedm bratrů, a první pojav manželku zemřel bez dítek; i vzal si ji druhý a zemřel i on bez dítek; také třetí si ji vzal a podobně všech sedm, a nezanechavše potomstva zemřeli. Naposled zemřela i žena. Čí z nich tedy bude manželkou při vzkříšení? Neboť sedm (jich) mělo ji za manželku.“ I řekl jim Ježíš: „Dítky tohoto světa žení a vdávají se; ti však, kteří budou uznáni za hodny věku onoho a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ani ženiti, ani vdávati; vždyť ani zemříti nebudou moci, neboť budou rovni andělům a budou syny Božími, jsouce účastni vzkříšení. Že však mrtví vstanou, naznačuje i Mojžíš při keři, když Hospodina nazývá Bohem Abrahamovým, Bohem Isákovým a Bohem Jakubovým; Bůh však neni (Bohem) mrtvých, nýbrž živých; neboť všichni žijí jemu.“ Tu promluvili někteří ze zákoníkův a pravili: „Mistře, dobře jsi to pověděl.“ A již se neosmělili tázati se ho na něco. On však řekl k nim: „Kterak říkají, že Kristus je synem Davidovým? Vždyť David sám praví v knize žalmů: „Řekl Pán Pánu mému:,Seď na pravici mé, dokavad nepodložím nepřátel tvých za podnoží nohou tvých.‘ David tedy nazývá ho Pánem; i kterak jest jeho syn?“ A když veškeren lid poslouchal, řekl učeníkům svým: „Varujte se zákoníků, kteří se zálibou chodí v dlouhých řízách a libují si, když je pozdravují na trhu, a rádi sedí v prvních stolicích v synagogách a na prvních místech při hostinách, kteří stravují domy vdov pod záminkou dlouhého modlení. Těm dostane se soudu těžšího. Pohleděv pak vzhůru, spatřil boháče, ani metají své dary do pokladnice. A uzřel také jednu vdovu nuznou, ana tam vrhá dvě lepty. I řekl: „Vpravdě pravím vám: Tato chudá vdova dala více než všichni; neboť všichni tito dali Bohu darem z toho, co jim přebývalo, tato však dala ze svého nedostatku, všecko živobytí, které měla.“ A když někteří pravili o chrámě, že jest ozdoben krásnými kameny a dary, řekl: „Přijdou dnové, ve kterých z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, který by nebyl rozbořen.“ I otázali se ho: „Mistře, kdy budou tyto věci? A které bude znamení, když to bude míti nastati?“ On pak řekl jim: „Hleďte, abyste nebyli svedeni; neboť mnozí přijdou ve jménu mém a řeknou:,Já jsem to,‘ a,Čas se přiblížil‘. Nechoďte (tedy) za nimi. Když pak uslyšíte o válkách a o rozbrojích, nelekejte se; neboť musí to teprve nastati, nebude však hned konec.“ Na to pravil k nim: „Povstane národ proti národu a království proti království, a budou zemětřesení veliká po místech a hlad i mor, budou i hrůzy a znamení s nebe veliká. Ale přede všemi věcmi těmi vztáhnou na vás ruce své a budou vás pronásledovati vydávajíce vás do synagog a do vězení a vodíce vás ke králům a vladařům pro jméno mé. Přihodí se vám to na svědectví. Vložte si tedy v srdce své, že nebudete přemýšleti napřed, kterak byste se hájili; neboť já vám dám výmluvnost a moudrost, které veškeří protivníci vaši nebudou moci odolati ani odmlouvati. Budou pak vás vydávati i rodiče a bratří a příbuzní a přátelé; i usmrtí některé z vás a budete v nenávisti u všech pro jméno mé; ale ani vlas s hlavy vaši nezahyne. Vytrvalostí svou získáte duše své.“ „Když však uvidíte, že Jerusalem obléhán jest od vojska, tu vězte, že se přiblížilo zpuštění jeho. Tehda, kdo jsou v judsku, utecte na hory, a kdo v městě, vyjděte ven, a kdo na venkově, nevcházejte do něho; neboť jsou to dnové pomsty, aby se naplnilo všecko, co psáno jest. Běda pak těhotným a kojícím v oněch dnech; neboť bude soužení veliké na zemi a hněv nad lidem tímto. I budou padati pod ostřím meče a v zajetí budou vedeni mezi všecky národy, a Jerusalem bude šlapán od pohanů, dokavad se nenaplní čas pohanův.“ „A budou znamení na slunci a na měsíci i na hvězdách, a na zemi bude úzkost mezi národy pro nesnázi nad hukotem moře a příbojů, takže lidé budou trnouti od strachu a očekávání těch věcí, které přijdou na veškeren okrsek zemský; neboť moci nebeské budou se pohybovati. A tehdy uvidí Syna člověka, an přichází v oblace s velikou moci a slávou. Když pak se to počne díti, pohleďte vzhůru a pozdvihněte hlav svých, neboť se přibližuje vykoupení vaše.“ I pověděl jim podobenství: „Patřte na fíkový strom a na všecko stromoví; když již vyhánějí pupence, víte, že blízko jest léto. Tak i vy, když uzříte, že tyto věci se dějí, vězte, že blízko jest království Boží. Vpravdě pravím vám: nepomine pokolení toto, až všecko se stane, Nebe a země pominou, ale slova má nepominou.“ Mějte se však na pozoru, aby srdce vaše neobtížila se opojeností a opilstvím a péčemi tohoto života, a aby onen den nepřišel na vás náhle. Neboť jako osidlo přijde na všecky, kteří obývají na povrchu veškeré země.“ „Bděte tedy a modlete se v každé době, abyste se stali hodni ujíti všeho toho, co se díti bude, a postaviti se před Syna člověka.“ Býval pak ty dny ve chrámě a učil, v noci však vycházel a přenocoval na hoře, která slove Olivetská. A veškeren lid přicházel ráno k němu, aby ho ve chrámě poslouchal. Přibližoval se pak svátek přesnic, jenž slove velikonoce. I hledali velekněží a zákoníci, kterak by Ježíše usmrtili; ale báli se lidu. A tu vešel ďábel do Jidáše, příjmím Iškariotského, jenž byl jedním ze dvanácti. I odešel a mluvil s veleknězi a s veliteli, kterak by jim ho zradil. A oni zaradovali se a se dohodli, že mu dají peníze. I slíbil (jim to) a hledal příhodné chvíle, aby jim ho vydal bez zástupů. Přišel pak den přesnic, ve kterém se musil zabíjeti beránek. I poslal Petra a Jana řka: „Jděte a připravte nám beránka, abychom jedli.“ A oni řekli jemu: „Kde chceš, abychom připravili?“ I řekl jim: „Hle, jak vejdete do města, potká vás jeden člověk, džbán vody nesa. Jděte za ním do domu, do kterého vejde, a rcete hospodáři domu:,Mistr praví tobě: Kde jest pokojík, ve kterém bych jedl beránka s učeníky svými?‘ A on vám ukáže večeřadlo veliké, prostřené; tam připravte.“ I odešli a shledali (vše tak), jak jim pověděl, a připravili beránka. A když přišla hodina, zaujal místo za stolem a dvanáct apoštolů s ním. I řekl jim: „S toužebností jsem žádal tohoto beránka jísti s vámi, prve než bych trpěl; neboť pravím vám, že již nebudu ho jísti, dokavad se nenaplní v království Božím.“ A pojav kalich, díky učinil a řekl: „Vezměte (to) a rozdělte mezi sebe, neboť pravím vám, že nebudu již píti z plodu vinného kmene, dokavad nepřijde království Boží.“ A vzav chléb, učinil díky a rozlámav jej, dal jim řka: „Toto jest tělo mé, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Taktéž (vzal) i kalich po jídle a řekl: „Tento kalich jest nová úmluva (potvrzená) mou krví, která se za vás vylévá.“ „Avšak hle, ruka zrádce mého jest se mnou při stole. A Syn člověka jde sice tak, jak uloženo jest, ale běda tomu, skrze něhož bude zrazen.“ A oni počali se tázati mezi sebou, kdo by to z nich byl, jenž to učiní. Povstal však i spor mezi nimi o tom, kdo z nich zdá se býti větší. I řekl jim: „Králové národu panují nad nimi, a ti, kteří mají nad nimi moc, nazývají se dobrodinci, ale vy ne tak, nýbrž kdo jest mezi vámi větší, budiž jako menší, a kdo jest v čele, budiž jako služebník. Neboť kdo jest větší, ten-li, který stoluje, či-li ten, jenž přisluhuje? Zdali ne ten, který stoluje? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který přisluhuje. Vy pak jste to, kteří jste vytrvali se mnou v mých pokušeních, a já vám odkazuji království, jak mně (je) odkázal Otec můj, abyste jedli a pili za stolem mým v království mém a seděli na stolicích soudíce dvanácte pokolení israelských.“ I řekl Pán: „Šimone, Šimone, hle, satan vyžádal si vás, aby vás tříbil jako pšenici, ale já jsem prosil za tebe, aby nepřestala víra tvá, a ty někdy obrátě potvrzuj bratry své.“ On pak řekl jemu: „Pane, s tebou jsem hotov i do žaláře i na smrt jíti.“ Ale on řekl: „Pravím tobě, Petře, že dnes kohout nezazpívá, dokavad třikrát nezapřeš, že mne znáš.“ A řekl jim: „Když jsem vás poslal bez měšce a bez mošny a bez obuvi, zdaliž jste měli v čem nedostatek?“ A oni řekli: „V ničem.“ I řekl jim: „Ale nyní, kdo má měšec, vezmi (jej), podobně i mošnu, a kdo nemá, prodej plášť svůj a kup meč. Neboť pravím vám, že musí se na mně naplniti ještě toto Písmo:,A s hříšníky počten jest.‘ Neboť to, co se mne týká, béře konec.“ Ale oni pravili: „Pane, hle, dva meče (jsou) zde.“ I řekl jim: „Dosti jest.“ A vyšed odebral se podle obyčeje svého na horu Olivetskou; jeho učeníci pak šli za ním. A když přišel na místo, řekl jim: „Modlete se, abyste nevešli v pokušení. Poté vzdálil se od nich as na dohod kamenem a pokleknuv na kolena modlil se řka: „Otče, chceš-li, odejmi tento kalich ode mne, avšak ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ I ukázal se mu anděl s nebe a posiloval ho. A on ocitnuv se v úzkosti smrtelné modlil se snažněji. I stal se pot jeho jako krůpěje krve tekoucí na zem. A když vstal od modlitby a přišel ke svým učeníkům, nalezl je, ani spí od zármutku. I řekl k nim: „Proč spíte? Vstaňte a modlete se, abyste nevešli v pokušení.“ Když ještě mluvil, hle zástup (přicházel), a ten jenž slul Jidáš, jeden ze dvanácti, šel před nimi a přiblížil se k Ježíšovi, aby ho políbil. Ale Ježíš řekl jemu: „Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?“ Ti pak, kteří byli při něm, uzřevše, co nastává, řekli jemu: „Pane, máme bíti mečem?“ A jeden z nich udeřil služebníka veleknězova a uťal mu pravé ucho. Ale Ježíš promluviv řekl: „Nechte, až potud.“ A dotek se ucha jeho uzdravil je. I řekl Ježíš k velekněžím a velitelům chrámovým a starším, kteří byli na něj přišli: „Jako na lotra jste vyšli s meči a kyji? Když jsem býval denně s vámi ve chrámě, nevztáhli jste ruky na mne, ale toto jest hodina vaše a moc temnosti.“ I jali ho a dovedli do domu veleknězova, Petr pak šel za ním zdaleka. A když udělali oheň uprostřed dvora a se kolem posadili, Petr sedl si mezi nimi. Jedna děvečka pak spatřivši jej, an sedí u ohně, a pohleděvši naň upřeně pravila: „Také tento byl s nimi.“ Ale on zapřel řka: „Ženo, neznám ho.“ A krátce na to jiný uzřev ho řekl: „Také ty jsi z nich.“ Ale Petr řekl: „Člověče, nejsem.“ A když uplynula asi jedna hodina, někdo jiný tvrdil řka: „Vpravdě i tento byl s ním, neboť jest také Galilejský.“ Petr však řekl: „Člověče, nevím, co pravíš.“ A ihned, když ještě mluvil, zazpíval kohout. I obrátil se Pán a pohleděl na Petra. A Petr rozpomenul se na slova Páně, jak mu byl řekl: „Prve než kohout zazpívá, zapřeš mě třikráte.“ I vyšel ven a plakal hořce. A ti muži, kteří jej drželi, posmívali se mu tlukouce ho. A zakryvše ho bili jej v tvář a tázali se ho řkouce: „Hádej, kdo jest, jenž tě udeřil?“ A mnoho jiného rouhajíce se mluvili proti němu. A když se rozednilo, sešli se starší lidu i velekněží a zákoníci a uvedše jej do své rady řekli: „Jsi-li ty Kristus, pověz nám to.“ I řekl jim: „Povím-li vám to, neuvěříte mi, otáži-li se však také, neodpovíte mi, ani mně nepropustíte. Ale od té chvíle Syn člověka bude seděti na pravici moci Boží.“ I řekli všichni: „Ty jsi tedy Syn Boží?“ A on řekl: „Vy (to) pravíte, já jsem.“ Avšak oni řekli: „K čemu ještě potřebujeme svědectví? Vždyť sami jsme slyšeli z úst jeho.“ I povstalo jich veškeré množství a dovedli ho k Pilátovi. Počali pak žalovali naň řkouce: „Tohoto jsme nalezli, an převrací národ náš a brání dávati daně císaři a praví, že jest Kristem králem.“ I otázal se ho Pilát: „Ty jsi král židovský?“ A on odpověděl mu: „Ty (to) pravíš.“ I řekl Pilát k velekněžím a zástupům: „Nenalézám žádné viny na tomto člověku.“ Ale oni usilovali řkouce: „Bouří lid uče po všem Judsku, počav od Galilee až sem.“ Tu Pilát uslyšev o Galilei, otázal se, je-li ten člověk Galilejský. A zvěděv, že jest z moci Herodovy, poslal ho k Herodovi, který byl také v Jerusalemě v ty dny. Herodes pak uzřev Ježíše zaradoval se velmi, neboť byl odedávna žádostiv uviděti jej, poněvadž o něm mnoho slyšel a se nadál, že ho uzří nějaký zázrak činiti. I vyptával se ho mnoha slovy, ale on neodpovídal mu ničeho. Stáli však tam velekněží a zákoníci ustavičně naň žalujíce. I pohrdnul jím Herodes se svým komonstvem a posmíval se mu obléknuv jej v roucho bílé, a odeslal ho nazpět k Pilátovi. A v ten den Herodes a Pilát spřátelili se, neboť dříve byli spolu v nepřátelství. Pilát pak svolav velekněze i náčelníky a lid, řekl k nim: „Přivedli jste mi tohoto člověka, jakoby odvracel lid, a hle, já vyšetřovav před vámi, nenalezl jsem na tomto člověku žádné viny v těch věcech, které na něho žalujete. Ale ani Herodes, neboť jsem vás poslal k němu, a hle - nic smrti hodného neučinil. Potrestám ho tedy a propustím.“ Musíval pak propouštěti jim o slavnosti jednoho (vězně). I vykřikli všichni najednou, řkouce: „Pryč s tímto a propusť nám Barabáše.“ Ten byl pro nějaké vzbouření povstalé v městě a pro vraždu vsazen do vězení. Pilát však promluvil k nim opět, chtěje propustiti Ježíše. Ale oni volali: „Ukřižuj, ukřižuj ho.“ On však řekl jim po třetí: „I co zlého učinil tento? Žádné příčiny smrti na něm nenalézám. Potrestám ho tedy a propustím. Ale oni naléhali naň křikem velikým, žádajíce, aby byl ukřižován, a křik jejich se rozmáhal. I usoudil Pilát, aby se vyplnila žádost jejich, a propustil toho, jenž byl pro vraždu a vzbouření vsazen do vězení, za něhož prosili, Ježíše pak vydal vůli jejich. A když jej odváděli, uchopili jakéhosi Šimona kyrenského, jenž přicházel ze dvora, a vložili naň kříž, aby jej nesl za Ježíšem. Šel pak za ním veliký zástup lidu i žen, a ty plakaly a kvílely nad ním. Ježíš však obrátiv se k nim řekl: „Dcery jerusalemské, neplačte nade mnou, nýbrž samy nad sebou a nad dítkami svými. Neboť hle, přijdou dnové, v nichžto řeknou:,Blahoslaveny neplodné a životy, které nerodily, a prsy, které nekrmily. Tehda počnou říkati horám:,Padněte na nás‘ a pahrbkům:,Přikryjte nás‘; neboť činí-li toto na dřevě zeleném, co bude se díti na suchém?“ Byli pak s ním vedeni také jiní dva, zločinci, aby byli usmrceni. A když přišli na místo, které slove lebčí, ukřižovali ho tam; též zločince, jednoho na pravici a druhého na levici. Ježíš pak řekl: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ A rozdělujíce si roucha jeho metali (o ně) los I stál tu lid dívaje se; ale také náčelníci posmívali se mu (s nimi), řkouce: „Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li on Kristem, vyvolencem Božím.“ Posmívali se mu však i vojáci, přistupujíce a podávajíce mu octa a říkajíce: „Jsi-li ty král židovský, pomoz sobě.“ Bylť také nápis nad ním napsaný literami řeckými a latinskými a hebrejskými: „Tento jest král židovský.“ Jeden pak z těch zločinců, kteří s ním viseli, rouhal se mu řka: „Jsi-li ty Kristus, pomoz sobě i nám.“ Ale druhý promluviv, káral ho řka: „Ani ty se Boha nebojíš, ježto v témže odsouzení jsi? A my zajisté spravedlivě (trpíme), neboť dostáváme to, co náleží na skutky naše, ale tento neučinil nic zlého.“ I řekl k Ježíšovi: „Pane, rozpomeň se na mne, když přijdeš do království svého.“ A Ježíš řekl jemu: „Vpravdě, pravím tobě: Dnes budeš se mnou v ráji.“ Bylo pak okolo šesti hodin, a tu stala se tma po celé zemi, až do devíti hodin; a zatmělo se slunce, a opona chrámová roztrhla se ve dvě půle. A Ježíš zvolav hlasem velikým řekl: „Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého.“ A to pověděv vypustil duši. Setník pak uzřev, co se stalo, velebil Boha, řka: „jistě člověk tento byl spravedlivý.“ A veškeren zástup těch, kteří byli spolu přítomni tomu divadlu a viděli, co se dělo, bil se v prsa a navracel se. Stáli pak tam zdaleka všichni známí jeho, i ženy, které ho byly následovaly z Galilee, a patřili na to.“ A hle, jeden muž, jménem Josef, který byl radou, muž to dobrý a spravedlivý — ten nesouhlasil s nálezem a jednáním jejich - z judského města Arimatie, který (také) očekával království Božího, ten přišel k Pilátovi a požádal za tělo Ježíšovo; a sňav je (s kříže) zavinul je v plátno a položil ho do hrobu vytesaného (ve skále), v němž ještě nikdo neležel. A byl pátek, a sobota nastávala. Za ním však šly ženy, které byly s ním přišly z Galilee, a podívaly se na hrob i na to, jak tělo jeho bylo položeno. A vrátivše se, připravily vonné věci a masti. V sobotu ovšem odpočinuly podle přikázání. Ale v neděli záhy z rána přišly ke hrobu nesouce (s sebou) vonné věci, které připravily. Nalezly však kámen odvalený od hrobu a vešedše (do něho) nenalezly těla Pána Ježíše. Když byly proto bez rady, postavili se najednou dva muži podle nich v rouše skvoucím. Když se bály a svůj obličej k zemi schýlily, řekli jim: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není ho tuto, ale vstal. Rozpomeňte se, kterak mluvil k vám, když byl ještě v Galilei. Pravili:,Syn člověka musí býti vydán v ruce lidí hříšných a býti ukřižován a třetího dne vstáti z mrtvých.‘“ I rozpomenuly se na slova jeho. A navrátivše se od hrobu zvěstovaly to všecko jedenácti a všem ostatním. Byla to Maria Magdalena a Johanna a Maria (matka) Jakubova a ostatní s nimi, které to pověděly apoštolům. Ale slova ta zdála se jim jako nesmysl; i nevěřili jim. Petr pak vstav běžel ke hrobu a nakloniv se uzřel prostěradla, ana leží o sobě; i odešel domů, divě se tomu, co se stalo. A hle téhož dne šli dva z nich do vesnice, jménem Emaus, která byla vzdálena od Jerusalema honů šedesát. A ti hovořili spolu o všech těch věcech, které se udály. A když hovořili a sebe se dotazovali, Ježíš přiblíživ se bral se s nimi; ale oči jejich byly drženy, aby ho nepoznali. I řekl k nim: „Které jsou to řeči, jež spolu vedete a jste smutni?“ A jeden z nich, jménem Kleofáš, odpověděv řekl jemu: „Ty-li jediný jsi cizincem v Jerusalemě a neseznal jsi těch věcí, které se tam staly v těchto dnech?“ I řekl jim: „Které?“ A oni pravili: „O Ježíši Nazaretském, jenž byl prorokem, mocným v činu i slově před Bohem a přede vším lidem; a kterak velekněží a náčelníci naši ho vydali, aby byl odsouzen k smrti, a ukřižovali jej. My však jsme se nadáli, že on to jest, jenž má vykoupit lid israelský; a nyní ke všemu tomu jest dnes třetí den od té doby, co se to stalo. Ale i některé ženy z našich poděsily nás; bylyť z rána u hrobu a nenalezše těla jeho, přišly a pravily, že viděly také zjevení se andělů, kteří praví, že jest živ. I odešli někteří z nás ke hrobu a shledali tak, jak byly ženy pravily, jeho však nespatřili.“ Tu on pravil k nim: „Ó bláhoví a váhaví srdcem k věření všemu tomu, co mluvili proroci! Zdali nemusil to Kristus trpěti a tak vejíti do slávy své?“ A počav od Mojžíše a všech proroků vykládal jim všecka Písma, která byla o něm. I přiblížili se k vesnici, do které šli, a on se dělal, jakoby chtěl jíti dále, ale oni přinutili ho řkouce: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá, a den se již nachýlil.“ I vešel s nimi. A když byl s nimi za stolem, vzav chléb požehnal jej a rozlámav ho dával jim. I otevřely se oči jejich a poznali ho; ale on zmizel od nich. I řekli vespolek: „Zdali nehořelo v nás srdce naše, když mluvil k nám na cestě a vykládal nám Písma?“ A vstavše v touž hodinu vrátili se do Jerusalema a nalezli (tam) pohromadě jedenácte (apoštolů) i ty, kteří byli s nimi, ani praví: „Pán vstal skutečně a ukázal se Šimonovi.“ I vypravovali také oni, co se stalo na cestě a kterak ho poznali v lámání chleba. Zatím však, co to mluvili, (Ježíš) stanul mezi nimi a řekl jim: „Pokoj vám! (Já jsem to, nebojte se).“ Ale oni zděšeni a přestrašeni jsouce domnívali se, že vidí ducha. I řekl jim: „Proč se děsíte a proč vstupují takové myšlenky na srdce vaše? Vizte ruce mé i nohy mé, že já to jsem; dotýkejte se mne, a vizte, neboť duch nemá těla a kostí, jak vidíte, že já mám.“ A pověděv to ukázal jim ruce i nohy. Když pak oni pro radost ještě nevěřili a se divili, řekl jim: „Máte tu něco k jídlu?“ I podali mu kus pečené ryby a plást medu. A on pojedl před nimi a vzav ostatky dal jim. I řekl k nim: „To jsou slova, která jsem mluvil k vám byv ještě s vámi, že se (totiž) musí naplniti všecko, co psáno jest o mně v zákoně Mojžíšově a v prorocích i žalmích.“ Potom vyložil jim smysl, aby rozuměli Písmům, a řekl jim: „Tak jest psáno (a tak bylo třeba), aby Kristus trpěl a třetího dne vstal z mrtvých, a aby hlásáno bylo pokání a odpuštění hříchů pro jméno jeho mezi všemi národy, počnouc od Jerusalema. Vy pak jste svědky těch věcí. A já pošlu na vás toho, jehož Otec můj zaslíbil, vy však zůstaňte v městě, dokavad nebudete opatřeni mocí s výsosti.“ Poté vyvedl je ven k Betanii a pozdvih rukou svých, požehnal jim. I stalo se, když jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se do nebe. A oni poklonivše se navrátili se do Jerusalema s radostí velikou, a byli stále ve chrámě chválíce a velebíce Boha. Na počátku bylo Slovo, a Slovo bylo u Boha, a Bůh bylo Slovo. To bylo na počátku u Boha. Všecky věci povstaly skrze ně, a bez něho nepovstalo nic (z toho), co povstalo. V něm byl život, a ten Život byl světlem lidí, a Světlo ve tmě svítí, a tma ho nepojala. Vystoupil pak jeden člověk, byv poslán od Boha, jméno jeho bylo Jan; ten přišel na svědectví, aby vydal svědectví o Světle, by všichni uvěřili skrze něho. On nebyl světlem, nýbrž přišel, aby svědectví vydal o Světle. Bylo však Světlo pravé, kteréž osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět. Na světě byl, a svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, a svoji ho nepřijali. Kolikokoli však jej přijali, dal jim moc státi se dítkami Božími, těm (totiž), kteří věří ve jméno jeho, kteří se zrodili nikoli z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, nýbrž z Boha. A Slovo tělem učiněno jest, a přebývalo mezi námi, a viděli jsme slávu jeho, slávu jako jednorozeného od Otce, plného milosti a pravdy. Jan vydal svědectví o něm a volal řka: „To byl ten, o němž jsem pravil: Ten jenž přijde po mně, přede mnou jest, neboť byl prve než já.“ A z plnosti jeho my všichni jsme obdrželi, a to milost jednu za druhou; neboť zákon byl dán skrze Mojžíše, milost (však) a pravda přišla skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl; jednorozený Syn, jenž jest v lůně Otcově, ten to zjevil. A toto jest svědectví Janovo, když židé z Jerusalema poslali k němu kněze a levity, aby se ho otázali: „Ty kdo jsi?“ I vyznal a nezapřel, a vyznal: „já nejsem Kristus.“ I otázali se ho: „Co tedy? Eliáš jsi ty?“ A řekl: „Nejsem.“ „(Onen-li) prorok jsi ty?“ A odpověděl: „Ne.“ Tedy řekli jemu: „Kdo jsi? ať odpověď dáme těm, kteří nás poslali. Co pravíš sám o sobě?“ Pravil: „Já jsem hlas volajícího na poušti:,Spravte cestu Páně,‘ jakož pověděl prorok Isaiáš.“ A ti, kteří byli posláni, z fariseů byli. I otázali se ho a řekli jemu: „Proč tedy křtíš, nejsi-li ani Kristus, ani Eliáš, ani prorok?“ Jan odpověděl jim řka: „Já křtím vodou, ale uprostřed vás stojí, jehož vy neznáte, (jest to ten), jenž po mně přijíti má, (jenž přede mnou jest), jemuž já nejsem hoden rozvázati řeménky u obuvi jeho.“ - Toto se stalo v Betanii za Jordanem, kde Jan křtil. Druhého dne Jan uzřel Ježíše, an jde k němu; i řekl: „Ejhle Beránek Boží, který snímá hříchy světa. To jest ten, o němž jsem pravil:,Po mně přijde muž, jenž přede mnou jest, neboť byl prve nežli já.‘ A já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel já křtít vodou, aby uveden byl v známost v lidu israelském.“ I vydal Jan svědectví řka: „Viděl jsem Ducha jako holubici sestupovati s nebe, a zůstal na něm. A já jsem ho neznal, ale ten, jenž mě poslal křtít vodou, ten mi řekl:,Nad kým uvidíš Ducha sestupovati a na něm zůstávati, ten jest to, jenž křtí Duchem svatým.‘ A já jsem uviděl a vydal svědectví, že tento jest Syn Boží.“ Druhého dne Jan stál (tam) opět a dva učeníci jeho (s ním). A spatřiv Ježíše, an jde kolem, řekl: „Ejhle Beránek Boží.“ I uslyšeli ho ti dva učeníci praviti (to) a šli za Ježíšem. Ježíš pak obrátiv se a uzřev je za sebou jíti, řekl jim: „Co hledáte?“ A oni řekli jemu: „Rabbí (to jest v překladě: Mistře), kde bydlíš?“ Dí jim: „Pojďte a vizte.“ Šli tedy a uzřeli kde bydlí; a zůstali u něho ten den. Bylo kolem deseti hodin. Jedním pak z těch dvou, kteří to slyšeli od Jana a ho následovali, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten našel nejprve bratra svého Šimona a řekl jemu: „Nalezli jsme Messiáše“ (to jest v překladě „Kristus“, Pomazaný). I přivedl ho k Ježíšovi. A Ježíš pohleděv naň řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův; ty budeš slouti Kéfas“ (to jest v překladě „Petr“, Skála). Druhého dne chtěl odejíti do Galilee a nalezl Filipa. I řekl jemu Ježíš: „Pojď za mnou.“ Byl pak Filip z Betsaidy, města Ondřejova a Petrova. Filip nalezl Natanaele a řekl jemu: „Nalezli jsme toho, o němž psal Mojžíš v zákoně a proroci; jest to Ježíš, syn Josefa z Nazareta. I řekl mu Natanael: „Z Nazareta může býti něco dobrého?“ Dí mu Filip: „Pojď a viz.“ Ježíš viděl Natanaele, an jde k němu: I řekl o něm: „Hle, pravý israelita, v němž není lsti.“ Dí mu Natanael; „Odkud mě znáš?“ Ježíš odpověděl: „Prve nežli tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkem, viděl jsem tebe.“ Odpověděl mu Natanael: „Mistře, ty jsi syn Boží, ty jsi král israelský.“ Ježíš mu odpověděl: „Protože jsem ti řekl:,Viděl jsem tě pod fíkem,‘ věříš; větší věci uvidíš nad tyto.“ A řekl jemu: „Vpravdě, vpravdě pravím vám: Uvidíte nebe otevřené a anděly Boží vystupovati a sestupovati na Syna člověka.“ A třetího dne byla svatba v Káně galilejské, a byla tam matka Ježíšova. Byl pak pozván na svatbu také Ježíš a učeníci jeho. A když se nedostávalo vína, matka Ježíšova řekla k němu: „Nemají vína.“ I řekl jí Ježíš: „Co mně a tobě ženo? Ještě nepřišla hodina má.“ Dí matka jeho služebníkům: „Cokoli vám řekne, učiňte.“ Bylo pak tam postaveno podle očišťování židovského šest kamenných štoudví, z nichž každá brala do sebe míry dvě neb tři. Dí jim ježíš: „Naplňte štoudve vodou.“ I naplnili je až do vrchu. A Ježíš řekl jim: „Nyní nalijte a neste správci svatby.“ I donesli. Když pak správce svatby okusil vody vínem učiněné a nevěděl odkud jest, - služebníci však, kteří vážili vodu, to věděli, - správce svatby zavolal ženicha a řekl jemu: „Každý člověk dává nejprve dobré víno, a když se podnapili, tehdy (to, které jest) špatnější; ty však zachoval jsi dobré víno až dosavad.“ Tím učinil Ježíš počátek divů v Káně galilejské a zjevil slávu svou; i uvěřili v něho učeníci jeho. Potom odebral se do Kafarnaum, on i matka jeho a bratři jeho a učeníci jeho, a pobyli tam nemnoho dní. A byly blízko velikonoce židovské; i odešel Ježíš do Jerusalema a nalezl v chráně prodavače volů a ovcí i holubův a penězoměnce, ani seděli. I udělal z provázků (jako) bič a vyhnal všecky z chrámu, ovce a voly, a penězoměncům rozsypal peníze a stoly převrátil; a těm, kteří prodávali holuby, řekl: „Odneste to odtud, nečiňte domu Otce mého domem kupeckým“. I rozpomenuli se učeníci jeho, že jest psáno: „Horlivost domu mého stravuje mě.“ Židé proto ujali se slova a řekli jemu: „Které znamení ukazuješ nám (pro to), že ty věci činíš?“ Ježíš odpověděl jim: „Zbořte chrám tento, a ve třech dnech jej vzdělám.“ Tu řekli židé: „Čtyřicet a šest roků stavěn byl chrám tento, a ty jej vzděláš ve třech dnech?“ On však to pravil o chrámu těla svého. Když tedy vstal z mrtvých, rozpomenuli se učeníci jeho, že to pověděl; i uvěřili Písmu a slovu, které Ježíš řekl. Když pak byl v Jerusalemě o velikonocích o slavnosti, mnozí uvěřili ve jméno jeho, vidouce zázraky jeho, které činil. Ježíš sám však nesvěřoval se jim, poněvadž je znal všecky a poněvadž neměl zapotřebí, aby kdo vydal (mu) svědectví o člověku; neboť sám věděl, co jest v člověku. Byl pak jeden člověk z fariseů, jménem Nikodém, náčelník židovský. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl jemu: „Mistře, víme, že jsi od Boha vyšel jako učitel; neboť nikdo nemůže činiti těch zázraků, které ty činíš, není-li Bůh s ním.“ Ježíš odpověděl a řekl jemu: „Vpravdě, vpravdě pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znova, nemůže viděti království Božího.“ Dí jemu Nikodém: „Kterak může člověk se naroditi jsa stár? Může-liž po druhé vejíti v život matky své a se (opět) naroditi?“ Ježíš odpověděl: „Vpravdě, vpravdě pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znova z vody a Ducha (svatého), nemůže vejíti do království Božího. Co se narodilo z těla, tělo jest, a co se narodilo z Ducha, duch jest. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se znova naroditi. Vítr vane, kde chce, a slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud přichází a kam jde; tak jest to při každém, kdo se narodil z Ducha.“ Nikodém odpověděl mu: „Kterak se to může státi?“ Ježíš mu řekl: „Ty jsi učitelem v lidu israelském, a toho nevíš? Vpravdě, vpravdě pravím tobě: Co víme, to mluvíme, a co jsme viděli, to osvědčujeme, a - svědectví našeho nepřijímáte. Jestliže jsem vám pověděl věci pozemské, a nevěříte, kterak uvěříte, povím-li vám věci nebeské? A nikdo nevstoupil na nebe, leč jen ten, jenž s nebe sestoupil, (totiž) Syn člověka, který jest v nebi. A jako Mojžíš povýšil hada na poušti, tak musí povýšen býti Syn člověka, aby nikdo, jenž v něho věří, nezahynul, nýbrž měl život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby nikdo, jenž v něho věří, nezahynul, nýbrž měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal Syna svého na svět, aby soudil svět, nýbrž aby spasen byl svět skrze něho. Kdo věří v něho, nebývá souzen; kdo však nevěří, již jest odsouzen, poněvadž nevěří ve jméno jednorozeného Syna Božíno. To pak jest soud, že světlo přišlo na svět, a lidé milovali více tmu nežli světlo; neboť skutkové jejich byli zlí. Každý zajisté, kdo činí zlé, nenávidí světla a nejde ke světlu, aby nebyli usvědčeni skutkové jeho. Kdo však čini pravdu, jde ke světlu, aby skutkové jeho se zjevili, neboť v Bohu jsou vykonáni. Potom přišel Ježíš a učeníci jeho do země judské a tam zdržoval se s nimi a křtil. Křtil však také Jan v Enon u Salimu, neboť bylo tam mnoho vody a lidé přicházeli a dávali se křtíti. Jan totiž nebyl ještě vsazen do žaláře. Vznikla pak hádka od učeníků Janových se židy o očišťování. I přišli k Janovi a řekli jemu: „Mistře, ten, jenž byl u tebe za Jordanem, jemuž ty jsi vydal svědectví, hle, ten křtí, a všichni jdou k němu.“ Jan odpověděl a řekl: „Člověk nemůže nic vzíti, není-li mu dáno s nebe. Vy sami jste mi svědky, že jsem řekl:,Já nejsem Kristus, nýbrž jsem poslán před ním.‘ Kdo má nevěstu, jest ženich; ženichův přítel však, který stojí a ho slyší, raduje se velice pro hlas ženichův; nuže, tato radost má se naplnila. On musí růsti, já pak se menšiti. Kdo shůry přichází, jest nade všecky; kdo ze země jest, jest zemský a mluví po zemsku. Kdo s nebe přichází, jest nade všecky, a co viděl a slyšel, o tom svědčí, ale svědectví jeho nikdo nepřijímá. Kdo přijal svědectví jeho, ten zpečetil, že Bůh jest pravdomluvný; neboť ten, jehož Bůh poslal, mluví slova Boží; vždyť Bůh nedává (mu) Ducha na míru. Otec miluje Syna a všecko dal mu do ruky. Kdo věří v Syna, má život věčný; kdo však nevěří v Syna, neuzří života, nýbrž hněv Boží zůstává na něm.“ Když tedy Ježíš seznal, že fariseové uslyšeli, že Ježíš nabývá více učeníků a více křtí než Jan, (ačkoliv Ježíš sám nekřtil, nýbrž učeníci jeho), opustil Judsko a odešel opět do Galilee. Musil však jíti Samařskem. I přišel k městu samařskému, jménem Sychar, poblíže pole, které Jakub dal svému synu Josefovi. Byla pak tam studnice Jakubova. Proto Ježíš, jsa cestou unaven, posadil se tak u studnice. Bylo kolem šesti hodin. Tu přišla jedna žena ze Samařska vážit vody. Ježíš řekl: „Dej mi píti.“ Neboť učeníci jeho odešli do města, aby nakoupili pokrmů. I řekla mu ta žena Samaritánka: „Kterak ty jsa žid žádáš ode mne píti, ježto já jsem žena samaritánská?“ Židé totiž neobcují se Samaritány. Ježíš odpověděl ji: „Kdybys znala dar Boží a kdo jest ten, jenž ti praví:,Dej mi píti‘, ty bys ho poprosila, a dal by ti vody živé.“ Dí mu žena: „Pane, ani nemáš, čím bys navážil, a studna jest hluboká; odkud tedy máš vodu živou? Zdaliž ty jsi větší, než otec náš Jakub, který nám dal tu studnici, a sám z ní pil i synové jeho a dobytek jeho?“ Ježíš odpověděl jí: „Každý, kdo pije z vody této, žízniti bude opět; kdo však se napije z vody, kterou já mu dám, nebude žízniti navěky; nýbrž voda, kterou já mu dám, stane se v něm pramenem vody vytryskující do života věčného.“ Dí k němu žena: „Pane, dej mi té vody, abych (již) nežíznila ani nechodila sem vážit.“ Ježíš řekl jí: „Jdi, zavolej muže svého a přijď sem.“ Žena odpověděla: „Nemám muže.“ Dí jí Ježíš: „Dobře jsi řekla:,Nemám muže‘; neboť pět mužů jsi měla, a ten, kterého nyní máš, není tvým mužem. To jsi pověděla pravdivě. Dí mu žena: „Pane, vidím, že ty jsi prorok. Otcové naši klaněli se na této hoře, a vy pravíte, že v Jerusalemě jest místo, kde náleží se klaněti.“ Ježíš řekl jí: „Ženo, věř mi, že přichází hodina, kdy nebudete se klaněti Otci ani na této hoře ani v Jerusalemě. Vy se klaníte tomu, čeho neznáte; my se klaníme tomu, co známe, poněvadž spása jest ze židů. Avšak přichází hodina, a nyní jest (tu), kdy praví ctitelé budou se klaněti Otci v duchu a v pravdě; neboť i Otec hledá takových, kteří by se mu (tak) klaněli. Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí, v duchu a v pravdě mají se mu klaněti.“ Dí mu žena: „Vím, že přijde Messiáš, (který slove Kristus): když tedy přijde on, oznámí nám všecko.“ Ježíš řekl jí: „Já to jsem, jenž mluvím s tebou.“ A v tom přišli učeníci jeho a divili se, že mluví se ženou; přece však nikdo neřekl: „Čeho si přeješ?“ aneb „Proč s ní mluvíš?“ Tu nechala žena konev svou a odešla do města a řekla o něm lidem: „Pojďte a vizte člověka, který mi pověděl všecko, co jsem učinila; není-li on Kristus?“ Vyšli tedy z města a brali se k němu. Mezitím učeníci jeho prosili ho řkouce: „Mistře, pojez.“ Ale on řekl jim: „Já mám pokrm k jídlu, o němž vy nevíte.“ Pravili tedy učeníci vespolek: „Zdali kdo přinesl mu jísti?“ Ježíš řekl jim: „Můj pokrm jest činiti vůli toho, jenž mě poslal, a dokonati dílo jeho. Nepravíte-liž vy: Ještě čtyři měsíce, a bude žeň? Hle, pravím vám:,Pozdvihněte očí svých a podívejte se na krajiny, že jsou již bílé ke žni. A kdo žne, béře odplatu a shromažďuje užitek k životu věčnému, aby se radoval, i ten, kdo seje, i ten, kdo žne. V této věci pravdivé jest zajisté přísloví:,Jiný jest, jenž rozsévá, a jiný, jenž žne.‘ Já jsem vás poslal žnouti, o čem jste nepracovali; jiní pracovali, a vy jste vešli v práce jejich.“ Z onoho města pak mnoho Samaritánův uvěřilo v něho pro slova ženy, která vydávala svědectví: „Pověděl mi všecko, co jsem činila.“ Když tedy Samaritáni přišli k němu, prosili ho, aby pobyl u nich. I pobyl tam dva dni. A mnohem více jich uvěřilo v něho pro slovo jeho. I pravili ženě: „Věříme již nikoli pro tvoji řeč; neboť sami jsme slyšeli a víme, že tento jest vpravdě Spasitelem světa.“ Po dvou dnech pak vyšel odtud a odebral se do Galilee; neboť Ježíš sám vydal svědectví, že prorok není ve vážnosti ve své otčině. Když tedy přišel do Gsililee, Galilejští přijali ho (radostně), neboť viděli všecko, co činil v Jerusalemě o slavnosti; byli totiž také oni přišli na slavnost. Přišel tedy zase do Kány galilejské, kdež byl proměnil vodu ve víno. A byl jeden úředník královský v Kafarnaum, jehož syn byl nemocen. Ten uslyšev, že Ježíš přichází z Judska do Galilee, odebral se k němu a prosil ho, aby přišel a uzdravil syna jeho; neboť počínal umírati. I řekl k němu Ježíš: „Neuzříte-li zázraků a divů, neuvěříte.“ Dí jemu úředník královský: „Pane, pojď, prve než umře syn můj.“ Dí jemu Ježíš: „Jdi, syn tvůj jest živ.“ Člověk ten uvěřil slovu, které mu pravil Ježíš, a šel. Když pak byl již na cestě, služebníci jeho potkali se s ním a zvěstovali (mu), že syn jeho jest živ. I otázal se jich na hodinu, ve kterou se mu ulevilo. A oni mu řekli: „Včera v hodinu sedmou přestala mu zimnice.“ Poznal tedy otec, že to byla ona hodina, ve které mu Ježíš řekl: „Syn tvůj jest živ.“ I uvěřil v něho on sám i celý dům jeho. To byl druhý zázrak, který Ježíš učinil opět (v Káně), když přišel z Judska do Galilee. Potom byla slavnost židovská, a Ježíš odebral se do Jerusalema. Jest pak v Jerusalemě při bravní (bráně) rybník, jenž hebrejsky, slove Bethesda a má pět podloubí. V těch leželo veliké množství neduživců: slepých, kulhavých, ochrnulých, kteří čekali na pohyb vody. Anděl Páně totiž sestupoval časem do rybníka, a hýbal vodou. A kdo po hnutí vody první vstoupil do rybníka, býval uzdraven, ať byl stižen neduhem kterýmkoliv. I byl tam jeden člověk, který byl nemocen již třicet osm roků. Toho Ježíš uzřev ležeti a seznav, že to s ním trvá již dlouhý čas, řekl jemu: „Chceš býti zdráv?“ Nemocný odpověděl mu: „Pane, nemám člověka, aby, když se voda pohne, spustil mě do rybníka; když pak já jdu, jiný sestupuje přede mnou.“ Dí mu Ježíš: „Vstaň, vezmi lože své a choď.“ A ihned uzdravil se člověk ten; i vzal lože své a chodil. Byla však toho dne sobota. A proto židé řekli tomu, jenž se uzdravil: „Jest sobota; není dovoleno tobě nosit lože své.“ On pak odpověděl jim: „Ten, jenž mě uzdravil, řekl mi: Vezmi lože své a choď.“ Tedy otázali se ho: „Kdo jest ten člověk, který ti řekl: Vezmi lože své a choď?“ Ten však, jenž byl uzdraven, nevěděl, kdo jest, neboť Ježíš uchýlil se, poněvadž byl zástup na tom místě. Potom Ježíš nalezl ho ve chrámě a řekl jemu: „Hle, učiněn jsi zdráv, již více nehřeš, aby se ti nepřihodilo něco horšího.“ Člověk ten odešel a oznámil židům, že jest to Ježíš, který ho uzdravil. Proto židé pronásledovali Ježíše, že to učinil v sobotu. Ježíš pak promluvil k nim: „Otec můj dosavad dělá, i já dělám.“ Tedy židé hledali proto tím více ho usmrtiti, ježto nejen rušil sobotu, nýbrž i Boha nazýval Otcem svým, čině se rovným Bohu. Ježíš tedy odpověděl jim: „Vpravdě, vpravdě pravím vám: Nemůže Syn sám od sebe činiti ničeho, leč co vidí, že činí Otec. Cokoli totiž činí On, to činí podobně i Syn; neboť Otec miluje Syna a ukazuje mu všecko, co sám činí; a větší ještě skutky nad to ukáže mu, abyste se divili. Jako totiž Otec mrtvé křísí a oživuje, tak i Syn, koho chce, oživuje. Neboť Otec nesoudí nikoho, ale veškeren soud dal Synu, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí Otce, který ho poslal. Vpravdě, vpravdě pravím vám: Kdo slyší slovo mé a věří tomu, jenž mě poslal, má život věčný a soudu nepropadá, nýbrž přešel ze smrti do života. Vpravdě, vpravdě pravím vám: Přichází hodina a nyní jest, kdy mrtví uslyší hlas Syna Božího, a ti, kteří uslyší, živi budou; neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synu, aby měl život sám v sobě, a dal mu moc konati soud, poněvadž jest Syn člověka. Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, ve které všichni, kteří v hrobech jsou, uslyší hlas jeho, a půjdou ti, kteří dobře činili, na vzkříšení k životu, ti však, kteří zlé páchali, na vzkříšení k soudu. Nemohu já sám od sebe činiti ničeho. Jak slyším, (tak) soudím, a soud můj jest spravedlivý, neboť nehledám vůle své, nýbrž vůli toho, jenž mě poslal.“ „Vydávám-li já svědectví sám o sobě, svědectví mé není pravé. Jiný jest, jenž svědčí o mně, a já vím, že pravé jest svědectví, které vydává o mně. Vy jste poslali k Janovi, a on vydal svědectví pravdě; já však neberu svědectví od člověka, ale toto pravím, abyste vy byli spaseni. On byl svící hořící a svítící, ale vám se zachtělo (jen) na chvíli se veseliti ve světle jeho. Já však mám svědectví větší nežli (jest) Janovo; ty skutky totiž, které mi dal Otec, abych je vykonal, ty skutky, které činím, vydávají o mně svědectví, že Otec mě poslal. I sám Otec, který mě poslal, vydal svědectví o mně; a nikdy jste ani hlasu jeho neslyšeli ani tváře jeho neviděli, a slova jeho nemáte v sobě zůstávajícího, neboť vy nevěříte tomu, kteréhož On poslal. Zpytujete Písma, neboť se domníváte, že v nich máte život věčný. Také ona jsou to, jež vydávají svědectví o mně; a vy (přece) nechcete přijíti ke mně, abyste měli život. Oslavy od lidí nepřijímám, ale poznal jsem vás, že (totiž) lásky k Bohu nemáte v sobě. Já jsem přišel ve jménu Otce svého, a nepřijímáte mě; jiný-li přijde ve jménu svém, toho přijmete. Kterak můžete uvěřiti vy, kteří přijímáte čest jedni od druhých, a té cti, která jest od jediného Boha, nehledáte? Nedomnívejte se, že já budu žalovati na vás u Otce; jestiť, kdo na vás žaluje, totiž Mojžíš, v nějž vy doufáte. Neboť kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně; o mně psal on; pakli však nevěříte jeho písmu, kterak uvěříte mým slovům?“ Potom odešel Ježíš za moře Galilejské, to jest Tiberiadské, a veliký zástup šel za ním, neboť viděli zázraky, které činil na nemocných. I vystoupil Ježíš nahoru a posadil se tam s učeníky svými. Byly pak blízko velikonoce, slavnost židovská. Tedy Ježíš pozdvih oči a spatřiv, že zástup veliký jde k němu, pravil k Filipovi: „Odkud nakoupíme chlebů, aby pojedli tito?“ To však řekl, zkoušeje ho, neboť sám věděl, co hodlá učiniti. Filip mu odpověděl: „Za dvě stě denárů chlebů nestačí jim, aby každý něco málo dostal.“ Dí jemu jeden z učeníků jeho, (totiž) Ondřej, bratr Šimona Petra: „Jest zde jeden pacholík, který má pět chlebů ječných a dvě ryby, ale co jest to na tak mnohé?“ Tedy řekl Ježíš: „Rozkažte lidem, ať se posadí.“ Bylo pak mnoho trávy na tom místě. I posadilo se mužů počtem asi pět tisíc. Tu Ježíš vzal chleby a díky učiniv rozdal sedícím; podobně i z ryb, kolik chtěli. Když však se nasytili, řekl učeníkům svým: „Sebeřte pozůstalé kousky, ať nezhynou.“ I sebrali a naplnili dvanáct košů kousky z pěti chlebů ječných, kteréž pozůstaly po těch, kteří jedli. Tedy ti lidé uzřevše zázrak, kterýž učinil Ježíš, pravili: „To jest jistě ten prorok, který má přijíti na svět.“ Proto Ježíš, poznav, že chtějí přijíti a chopiti ho, aby jej učinili králem, uchýlil se opět na horu sám jediný. Když pak byl večer, učeníci jeho sestoupili k moři a vstoupivše na loď, plavili se přes moře do Kafarnaum; a již setmělo se, a Ježíš ještě nepřišel k nim. Moře však se zdvihalo, ježto vál vítr veliký. Když tedy upluli asi dvacet pět neb třicet honů, spatřili Ježíše, an kráčí po moři a přibližuje se k lodi; i báli se. On však řekl jim: „Já jsem to; nebojte se.“ Tu chtěli ho vzíti na loď, ale loď byla ihned u země, do které se ubírali. Druhého dne lid, který stál za mořem, zvěděl, že nebylo tam jiné lodi, leč jen jedna, a že Ježíš nevstoupil s učeníky svými na tu loď, nýbrž že učeníci jeho sami odpluli; jiné však lodí připluly z Tiberiady blízko k tomu místu, kde byli jedli chléb, když Pán díky učinil. Když tedy lid viděl, že tam Ježíše není, ani učeníků jeho, vstoupili na lodi a dostali se do Kafarnaum, hledajíce Ježíše. A nalezše ho za mořem, řekli jemu: „Mistře, kdy jsi sem přišel?“ Ježíš odpověděl jim: „Vpravdě, vpravdě pravím vám: Hledáte mě ne proto, že jste viděli divy, nýbrž že jste jedli z chlebů a nasytili se. Pracujte nikoliv o pokrm pomíjející, nýbrž o pokrm, který zůstává k životu věčnému, kterýž vám dá Syn člověka; neboť toho potvrdil Otec, Bůh.“ I řekli jemu: „Co máme činiti, abychom konali díla Boží?“ Ježíš odpověděl jim: „To jest dílo Boží, abyste věřili v toho, jehož on poslal.“ Tu řekli jemu: „Které znamení tedy činíš ty, abychom je viděli a tobě věřili? Co konáš? Otcové naši jedli manu na poušti, jakož jest psáno:,Chléb s nebe dal jim k jídlu‘.“ Tedy řekl jim Ježíš: „Vpravdě, vpravdě pravím vám: nikoliv Mojžíš dal vám chléb s nebe, nýbrž Otec můj dává vám pravý chléb s nebe. Neboť chléb Boží jest ten, který sestupuje s nebe a dává život světu.“ I řekli mu židé: „Pane, povždy nám dávej ten chléb.“ A Ježíš řekl jim: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nebude lačněti, a kdo věří ve mne, nebude žízniti nikdy. Avšak řekl jsem vám, že jste mě i viděli, ale nevěříte. Všecko, co mi dává Otec, přijde ke mně, a toho, kdo ke mně přijde, nevyvrhnu ven, neboť jsem sestoupil s nebe, nikoliv abych činil vůli svou, nýbrž vůli toho, jenž mě poslal. Toto pak jest vůle toho, jenž mě poslal (Otce), abych neztratil nic z toho, co mi dal, nýbrž abych to vzkřísil v den poslední. Neboť to jest vůle Otce mého (který mě poslal), aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já ho vzkřísím v den poslední.“ I reptali židé na něho, že řekl: „Já jsem chléb, který s nebe sestoupil,“ a pravili: „Není-liž to Ježíš, syn Josefův, jehož otce i matku známe? Kterak tedy praví: „S nebe jsem sestoupil.“ Ježíš tedy odpověděl jim: „Nereptejte vespolek. Nikdo nemůže přijíti ke mně, nepřitáhne-li ho Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v den poslední. Jest psáno v prorocích:,A budou všichni poučováni od Boha.‘ Každý, kdo uslyšel od Otce a se naučil, přichází ke mně. Nepravím tím, že by kdo viděl Otce, leč jen ten, jenž jest od Boha, ten viděl Otce. Vpravdě, vpravdě, pravím vám: Kdo věří ve mne, má život věčný. Já jsem chléb života. Otcové vaši jedli na poušli manu, a zemřeli. To jest chléb s nebe sestupující, aby, jí-li kdo z něho, nezemřel. Já jsem chléb živý, jenž s nebe sestoupil. Bude-li kdo jísti z chleba toho, živ bude na věky. A chléb, který já dám, tělo mé jest (které dám) za život světa.“ Tu hádali se židé vespolek řkouce: „Kterak může tento dáti nám tělo své k jídlu?“ Proto řekl jim Ježíš: „Vpravdě, vpravdě pravím vám: Nebudete-li jísti těla Syna člověka a píti jeho krve, nebudete míti v sobě života. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v den poslední. Neboť tělo mé vpravdě jest pokrm a krev má vpravdě jest nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já živ jsem skrze Otce, tak i ten, kdo jí mne, živ bude skrze mne. Toto jest chléb, jenž s nebe sestoupil, ne jako otcové (vaši) jedli manu a zemřeli. Kdo jí chléb tento, živ bude na věky.“ To pověděl uče v synagoze v Kafarnaum. Tu mnozí z učeníků jeho uslyševše to řekli: „Tvrdá jest ta řeč; kdo ji může poslouchat?“ Ale Ježíš věda sám u sebe, že učeníci jeho na to reptají, řekl jim: „??-li vás pohoršuje? Což tedy, když uzříte Syna člověka, an vstupuje tam, kde byl dříve? Duch jest to, jenž oživuje, tělo nic neprospívá; ta slova však, která jsem já mluvil vám, jsou duch a život. Ale jsou někteří mezi vámi, kteří nevěří.“ Vědělť zajisté Ježíš od počátku, kdo jsou nevěřící, a kdo jest ten, jenž ho zradí. I pravil: „Proto jsem vám řekl, že nikdo nemůže přijíti ke mně, není-li mu dáno od Otce (mého).“ Od té doby mnozí z učeníků jeho odešli zpět a nechodili již s ním. Řekl tedy ke dvanácti: „Chcete i vy odejíti?“ Šimon Petr odpověděl mu: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova života věčného, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Kristus, Syn Boží.“ Odpověděl jim Ježíš: „Zdali nevyvolil jsem vás dvanáct? A jeden z vás jest ďábel.“ Pravil to o Jidášovi, synu Šimona iškariotského; neboť to byl ten, jenž ho měl zraditi, ač byl jedním ze dvanácti. 1Potom Ježíš chodil po Galilei, neboť nechtěl choditi po Judsku, poněvadž židé hledali ho zabíti. Byla pak blízko slavnost židovská, Stánků. I řekli mu bratři Jeho: „Odeber se odtud a jdi do Judska, aby také učeníci tvoji uviděli tvé skutky, které činíš; vždyť nikdo nečiní nic skrytě, chce-li býti na jevě. Činíš-li tyto věci, zjev se světu.“ Nevěřili totiž v něho ani bratří jeho. Ježíš tedy řekl jim: „Čas můj ještě nepřišel, ale čas váš jest vždycky pohotově. Vás nemůže svět nenáviděti, mne však nenávidí, neboť já vydávám o něm svědectví, že skutky jeho jsou zlé. Vy jděte na tuto slavnost, já nejdu na slavnost tuto, neboť čas můj ještě se nenaplnil.“ To pověděv, sám zůstal v Galilei. Když však bratří jeho odešli, tehdy odebral se i on na slavnost, nikoli zjevně, nýbrž jako ve skrytě. Tedy židé hledali ho o slavnosti a pravili: „Kde jest on?“ A bylo mnoho šepotu o něm v zástupu neboť jedni říkali: „Dobrý jest,“ jiní však pravili: „Nikoliv, nýbrž svádí lid.“ Ale přece nikdo nemluvil o něm zjevně pro strach před židy. Když pak slavnost byla již v polovici, Ježíš vešel do chrámu a učil. I divili se židé řkouce: „Kterak tento zná Písma, neučiv se?“ Ježíš odpověděl jim: „Moje učení není mé, nýbrž toho, jenž mě poslal. Bude-li kdo chtít vůli jeho činiti, pozná o tom učení, je-li z Boha, čili já sám od sebe mluvím. Kdo mluví sám od sebe, vlastní slávy hledá; kdo však hledá slávy toho, jenž ho poslal, ten jest pravdomluvný, a nespravedlnosti v něm není. Zdaliž vám Mojžíš nedal zákon? A nikdo z vás neplní zákona. Proč hledáte mě usmrtiti?“ Zástup odpověděl: „Ducha zlého máš; kdo hledá tě usmrtiti?“ Ježíš promluvil a řekl jim: „Jeden skutek jsem učinil, a všichni se divíte. Proto Mojžíš dal vám obřízku, ne že by pocházela od Mojžíše, nýbrž od otcův; a v sobotu obřezujete člověka. Přijímá-li člověk obřízku v sobotu, aby nerušil se zákon Mojžíšův, na mne-li se horšíte, že jsem celého člověka uzdravil v sobotu? Nesuďte podle obličeje, nýbrž spravedlivý soud čiňte. „Tu řekli někteří z Jerusalemských: „Není-li to ten, jehož hledají usmrtiti? A hle, mluví zjevně, a nic mu neříkají. Zdaliž opravdu poznali náčelníci, že tento jest Kristus? Ale o tomto víme odkud jest; o Kristu však, až přijde, nikdo nebude věděti, odkud jest.“ Ježíš proto zvolal hlasem silným ve chrámě uče: „Nejen znáte mě, nýbrž i víte, odkud jsem; a přece nepřišel jsem sám od sebe, nýbrž pravý jest to (posílatel), který mne poslal, jehož vy neznáte. Já ho znám, neboť jsem od něho, a on mě poslal.“ Proto hledali ho zajmouti, ale nikdo nevztáhl na něho ruky, neboť dosud nepřišla hodina jeho. Ze zástupu však mnozí uvěřili v něho a pravili: „Bude-liž Kristus, až přijde, činiti více zázraků, než tento činí?“ Fariseové slyšeli zástup šeptati o něm ty věci; i poslali velekněží a fariseové služebníky, aby ho jali. Ježíš tedy řekl jim: „Ještě krátký čas jsem s vámi, a odejdu k tomu, jenž mě poslal. Budete mě hledati a nenaleznete, a kde jsem já, (tam) vy nemůžete přijíti.“ Tu řekli židé: „Kam tento hodlá jíti, že ho nenalezneme? Chce snad jíti v rozptýlení mezi pohany a učiti pohany? Jaká jest to řeč, kterou promluvil:,Budete mě hledati, a nenaleznete, a kde jsem já, (tam) vy nemůžete přijíti?‘“ V poslední, a to veliký den slavnosti Ježíš stál a volal hlasitě: „Žízní-li kdo, pojď ke mně a pij. Kdo věří ve mne, - jakož dí Písmo, - proudové vody živé poplynou z útroby jeho.“ To pak řekl o Duchu (svatém), kterého věřící v něho měli přijímati. Duch totiž nebyl dosud dán, poněvadž Ježíš nebyl ještě oslaven. Tu někteří ze zástupu, uslyševše tyto řeči jeho, pravili: „Tento jest vpravdě (onen) prorok.“ Jiní pravili: „Tento jest Kristus.“ Někteří však řekli: „Což z Galilee přijde Kristus? Nepraví-liž Písmo, že Kristus přijde z potomstva Davidova a z vesnice Betlema, kde byl David?“ A tak povstala v zástupu roztržka pro něho. Někteří pak z nich chtěli ho zajmouti, ale nikdo nevztáhl na něho ruky. Přišli tedy služebníci k velekněžím a fariseům. I řekli jim tito „Proč jste ho nepřivedli?“ Služebníci odpověděli: „Nikdy člověk nemluvil tak jako člověk tento.“ Tu odpověděli jim fariseové: „Což jste i vy svedeni? Zdaliž kdo z náčelníků uvěřil v něho aneb z fariseů? Ale (jen) zástup tento, který nezná zákona - prokleti jsou.“ Řekl k nim Nikodém, ten, jenž k němu přišel v noci, jeden z nich: „Odsuzuje-liž zákon náš člověka, leč prve uslyší od něho a pozná, co činí?“ Odpověděli jemu: „Což jsi i ty z Galilee? Zpytuj Písma a viz, že z Galilee prorok nepovstává.“ I odešli každý do domu svého. Ježíš pak odebral se na horu Olivetskou. Ráno však přišel zase do chrámu, a veškeren lid přicházel k němu; i posadil se a učil je. Tu přivedli k němu zákoníci a fariseové ženu dopadenou v cizoložství a postavivše ji uprostřed, řekli jemu: „Mistře tato žena byla dopadena v cizoložství při činu samém; v zákoně pak Mojžíš nám přikázal takové kamenovati. Co tedy pravíš ty?“ To pak pravili pokoušejíce ho, aby ho mohli obžalovati. Ale Ježíš shýbnuv se (až) dolů, psal prstem na zemi. Když nepřestávali se ho tázati, zvednul se a řekl: „Kdo z vás jest bez hříchu, vrz první na ni kamenem.“ A opět shýbnuv se (až) dolů, psal na zemi. Oni však uslyševše to, vycházeli jeden po druhém počavše od starších, a zůstal sám Ježíš a žena stojíc uprostřed. I pozvedl se Ježíš a řekl jí. „Ženo, kde jsou ti, kteří žalovali na tebe? Nikdo tě neodsoudil?“ A ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš pak řekl jí: „Ani já tě neodsoudím. Jdi a již nehřeš.“ Tu Ježíš mluvil k nim opět řka: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude choditi ve tmě, nýbrž bude míti světlo života.“ I řekli mu fariseové: „Ty vydáváš svědectví sám o sobě, svědectví tvé není pravé.“ Ježíš odpověděl jim: „Ačkoliv vydávám svědectví sám o sobě, pravé jest svědectví mé, neboť vím, odkud jsem přišel a kam jdu; ale vy nevíte, odkud přicházím neb kam jdu. Vy soudíte podle těla; já nesoudím nikoho, a soudím-li já (přece), soud můj jest pravý, neboť nejsem sám, nýbrž já a ten, jenž mě poslal, Otec. A v zákoně vašem jest psáno, že svědectví dvou lidí jest pravé. Já jsem to, jenž svědčím sám o sobě, a svědčí o mně Otec, který mě poslal.“ I řekli jemu: „Kde jest tvůj Otec?“ Ježíš odpověděl: „Neznáte ani mne, ani Otce mého; kdybyste znali mne, znali byste i Otce mého“. Tato slova (Ježíš) mluvil v síni pokladní, uče v chrámě, a nikdo ho nejal, neboť ještě nepřišla hodina jeho. Ježíš řekl jim opět: „já jdu, a budete mě hledati a ve svém hříchu zemřete. Kam já jdu, vy nemůžete přijíti.“ Tedy řekli židé: „Zdali sám sebe zabije, že praví: Kam já jdu, vy nemůžete přijíti?“ I pravil jim: „Vy jste zdola, já shora jsem. Vy jste z tohoto světa, já nejsem z tohoto světa. Proto jsem vám řekl, že zemřete ve svých hříších; neboť neuvěříte-li, že já to jsem, zemřete v hříších svých.“ Tu pravili jemu: „Kdo jsi ty?“ Ježíš řekl jim: „Vůbec to, co vám i mluvím. Mnoho mám o vás mluviti a souditi, ale ten, jenž mne poslal, jest pravdomluvný, a já mluvím ve světě to, co jsem slyšel od něho.“ A neporozuměli, že jim mluví o (Bohu) Otci. Tu řekl jim Ježíš: „Když povýšíte Syna člověka, tehda poznáte, že já to jsem a sám od sebe nic nečiním, nýbrž jak mě naučil Otec, to mluvím. A ten, jenž mě poslal, jest se mnou; On nenechal mě samotna, neboť já vždycky činím to, co mu jest milé.“ Když tyto věci mluvil, mnozí uvěřili v něho. I řekl Ježíš k těm židům, kteří v něho uvěřili: „Zůstanete-li v mém slově, budete opravdu učeníky mými, a poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí.“ Odpověděli mu: „Potomstvem Abrahamovým jsme a nikdy jsme nikomu nesloužili; kterak ty pravíš:,Svobodni budete?“ Ježíš odpověděl jim: „Vpravdě, vpravdě pravím vám: Každý, kdo páše hřích, jest služebníkem hříchu. Služebník však nezůstává v domě na věky, ale syn zůstává na věky. Osvobodí-li vás tedy Syn, budete vpravdě svobodni. Vím, že jste potomstvem Abrahamovým, ale hledáte mě zabíti, neboť slovo mé nemá místa ve vás. Já mluvím, co jsem viděl u Otce svého, a vy činíte, co jste viděli u otce vašeho.“ Odpověděli jemu: „Otec náš jest Abraham.“ Řekl jim Ježíš: „Jste-li dítky Abrahamovy, skutky Abrahamovy čiňte. Ale nyní hledáte mě usmrtiti, člověka, který jsem vám mluvil pravdu, již jsem slyšel od Boha; toho Abraham nečinil. Vy činíte skutky otce svého.“ I řekli jemu: „My jsme se nezrodili z cizoložství. Máme jednoho Otce, Boha.“ Ježíš tedy řekl jim: „Kdyby vašim otcem byl Bůh, milovali byste mě, neboť já jsem z Boha vyšel a přišel. Vždyť nepřišel jsem sám od sebe, nýbrž On mě poslal. Proč nerozumíte mluvě mé? Proto, že nemůžete slyšeti slova mého. Vy jste z otce ďábla a chcete činiti žádosti otce svého. On byl vrahem od počátku a nestál v pravdě, neboť pravdy není v něm. Když mluví lež, z vlastního mluví, neboť jest lhář a otec lži. Poněvadž však já mluvím pravdu, nevěříte mi. Kdo z vás bude mne viniti z hříchu? jestliže pravdu mluvím (vám), proč mi nevěříte? Kdo z Boha jest, slova Boží slyší; proto vy neslyšíte, že z Boha nejste.“ Tu židé odpověděli jemu: „Zdaliž my dobře nepravíme, že Samaritán jsi a zlého ducha máš?“ Ježíš odpověděl: „Já zlého ducha nemám, ale ctím Otce svého, a vy mě zneuctíváte. Já však nehledám slávy své; jestiť kdo (ji) hledá a soudí. Vpravdě, vpravdě pravím vám: Bude-li kdo zachovávati slovo mé, neumře na věky.“ I řekli mu židé: „Nyní jsme poznali, že zlého ducha máš. Abraham umřel i proroci, a ty pravíš:,Bude-li kdo zachovávati slovo mé, nezemře na věky.‘ Zdaliž jsi ty větší nežli otec náš Abraham, který zemřel? Také proroci zemřeli. Kým činíš sebe sama?“ Ježíš odpověděl: „Oslavuji-li se já sám, sláva má nic není. Jest to Otec můj, jenž mne oslavuje, o němž vy pravíte, že jest Bohem vaším. A (přece) nepoznali jste ho, ale já ho znám, a řeknu-li, že ho neznám, budu podoben vám, lhář. Avšak znám jej a slovo jeho zachovávám. Abraham, otec váš, zaplesal, aby viděl den můj: i viděl a radoval se.“ Tu řekli k němu židé: „Padesát roků ještě nemáš, a Abrahama jsi viděl?“ Ježíš řekl jim: „Vpravdě, vpravdě pravím vám: Prve než Abraham byl, jsem já.“ I chápali se kameni, aby házeli na něho. Ale Ježíš skryl se a vyšel z chrámu. A jda mimo, uzřel člověka slepého od narození. I otázali se ho učeníci jeho řkouce: „Mistře, kdo zhřešil, tento-li, či rodiče jeho, že se slepý narodil?“ Ježíš odpověděl: „Ani tento nezhřešil, ani jeho rodiče, nýbrž aby se zjevily na něm skutky Boží. Já musím činiti skutky toho, jenž mne poslal, pokud jest den; přichází noc, kdy nikdo nemůže dělati. Pokud jsem na světe, jsem světlem světa.“ To pověděv plivnul na zem a udělav ze sliny bláto, pomazal mu (tím) blátem oči a řekl mu: „Jdi, umyj se v rybníce Siloe (to jest v překladě „Poslaný“).“ I odešel a umyl se a přišed vida. Proto sousedé a ti, kteří jej dříve vídali, že byl žebrákem, řekli: „Není-li to ten, jenž sedávál a žebral?“ Někteří pravili: „Jest to on.“ Jiní řekli: „Nikoliv, ale jest mu podoben.“ On však pravil: „Já jsem to.“ Tedy řekli jemu: „Kterak se otevřely tvoje oči?“ On odpověděl: „Ten člověk, který slove Ježíš, udělal bláto a pomazal mi oči a řekl mi: Jdi k rybníku Siloe a umyj se.‘ I šel jsem a umyv se vidím.“ I řekli jemu: „Kde jest on?“ Pravil: „Nevím.“ Přivedli ho k fariseům, toho, jenž býval slepý. Byla pak sobota, když Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči. Opět tedy otázali se ho i fariseové, kterak prohlédl. On pak řekl jim: „Bláto položil mi na oči, i umyl jsem se a vidím.“ Tu řekli někteří z fariseů: „Není tento člověk od Boha, neboť nešetří soboty.“ Jiní však pravili: „Kterak může člověk hříšný činiti takové zázraky?“ I byla roztržka mezi nimi. Pravili tedy pět slepému: „Co ty pravíš o něm, protože ti otevřel oči?“ On pak řekl: „Jest prorok.“ I nevěřili o něm židé, že byl slepý a prohlédl, až povolali rodiče toho, jenž prohlédl. I otázali se jich řkouce: „Tento-li jest váš syn, o němž vy pravíte, že se slepý narodil? Kterak tedy nyní vidí?“ Rodiče jeho odpověděli jim: „Víme, že tohle jest náš syn a že se slepý narodil, ale kterak nyní vidí, nevíme; aneb kdo mu otevřel oči, my nevíme; jeho se ptejte, má léta, ať sám mluví o sobě.“ To řekli rodiče jeho, poněvadž se báli židů; neboť již se židé usnesli, aby vyzná-li ho kdo jako Krista (Vykupitele), byl vyobcován. Proto řekli rodiče jeho: „Má léta, jeho se ptejte.“ Opět tedy povolali toho člověka, který býval slepý, a řekli jemu: „Vzdej chválu Bohu! My víme, že ten člověk jest hříšník.“ On tedy řekl jim: „Je-li hříšník, nevím; jedno vím, že byv slepý nyní vidím.“ I řekli jemu: „Co ti učinil? Kterak otevřel ti oči?“ Odpověděl jim: „Pověděl jsem vám již a neslyšeli jste? Proč chcete opět slyšeti? Zdaliž i vy chcete býti učeníky jeho?“ I spílali mu a řekli: „Ty jsi učeníkem jeho, my jsme učeníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomto však nevíme, odkud jest.“ Člověk ten odpověděl jim: „To jest věru divná věc, že vy nevíte, odkud jest, a otevřel mi oči. Víme, že hříšníků Bůh neslyší, nýbrž je-li kdo bohabojný a činí vůli jeho, toho slyší. Od věků nebylo slýcháno, že by byl kdo otevřel oči slepému od narození. Kdyby tento nebyl od Boha, nic by nemohl činiti.“ Odpověděli mu: „Všecek jsi se v hříchu narodil, a ty učíš nás?“ I vyvrhli ho ven. Ježíš uslyšel, že ho vyvrhli ven, a naleznuv jej řekl jemu: „Věříš v Syna Božího?“ On odpověděl: „Kdo jest to, Pane, abych v něho věřil?“ A Ježíš řekl jemu: „I vidíš ho, a ten jest to, jenž s tebou mluví.“ On pak řekl: „Věřím, Pane.“ A padnuv před ním klaněl se mu. I řekl Ježíš: „Já jsem přišel na tento svět k soudu, aby ti, kteří nevidí, viděli, a kteří vidí, slepými se stali.“ I uslyšeli to někteří z fariseů, kteří byli u něho, a řekli jemu: „Jsme snad také my slepí?“ Ježíš řekl jim: „Kdybyste byli slepí, neměli byste hříchu; nyní však pravíte,Vidíme‘; hřích váš zůstává.“ „Vpravdě, vpravdě pravím vám: Kdo nevchází dveřmi do ovčince, nýbrž odjinud vstupuje, ten jest zloděj a lotr. Kdo však vchází dveřmi, jest pastýř ovcí. Tomu vrátný otvírá, a ovce slyší hlas jeho, a on své ovce volá jménem a vyvádí je. A když své ovce vypustí, jde před nimi, a ovce ho následují, nebo znají hlas jeho. Cizího však nenásledují, nýbrž utíkájí od něho, neboť neznají hlasu cizích.“ Toto podobenství pověděl jim Ježíš, ale oni neporozuměli, co jim mluvil. Ježíš tedy řekl jim opět: „Vpravdě, vpravdě pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. Všichni, kteří vystoupili (přede mnou) jsou zloději a lotři, ale ovce neslyšely jich. Já jsem dveře. Vejde-li kdo skrze mne, bude zachován; a vejde i vyjde a nalezne pastvu. Zloděj nepřichází, leč jen aby kradl a zabíjel a hubil. Já jsem přišel, aby měli život a měli hojnost. Já jsem pastýř dobrý. Dobrý pastýř dává život za ovce své. Nájemník však, totiž ten, kdo není (pravý) pastýř, jehož nejsou ovce vlastní, vida vlka, an jde, opouští ovce a utíká; a vlk lapá a rozhání ovce. Nájemník pak utíká, poněvadž jest nájemník a nezáleží mu na ovcích. já jsem pastýř dobrý a znám své a znají mě moje, jako mě zná Otec a já znám Otce; a život svůj dávám za ovce své. Mám ještě jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince; i ty musím přivésti, a hlas můj slyšeti budou, a bude jeden ovčinec a jeden pastýř. Proto miluje mě Otec, že dávám život svůj, abych jej zase ujal. Nikdo neodnímá ho ode mne, nýbrž já jej dávám sám od sebe. Mám moc jej dáti, a mám moc jej zase ujmouti. Příkaz tento dostal jsem od Otce svého.“ Pro tyto řeči povstala opět roztržka mezi židy. Mnozí z nich pravili: „Má ducha zlého a blázní; proč ho posloucháte?“ jiní pravili: „To nejsou slova posedlého. Může-liž duch zlý otevříti oči slepých?“ Bylo pak v Jerusalemě posvícení, byla zima. A Ježíš chodil ve chrámě v podloubí Šalamounově. Tu obstoupili ho židé a pravili jemu: „Dokavad držíš duši naši v napětí? Jsi-li ty Kristus, pověz nám to zjevně.“ Ježíš odpověděl: „Řekl jsem vám to a nevěříte. Skutky, které já činím ve jménu Otce mého, ty vydávají svědectví o mně. Ale vy nevěříte, neboť nejste z ovcí mých. Ovce mé slyší hlas můj, a já je znám, a následují mne; a já jim dávám život věčný, a nezhynou na věky, a nikdo nevytrhne jich z ruky mé. Co mi dal otec můj, to jest větší nade všecko, a nikdo nemůže (jich) vytrhnouti z ruky Otce mého. Já a Otec jedno jsme.“ Tu židé chápali kamení, aby ho kamenovali. Ježíš jim odpověděl: „Mnoho skutků dobrých ukázal jsem vám od Otce; pro který z těch skutků mě kamenujete?“ Židé odpověděli: „Pro dobrý skutek tě nekamenujeme, nýbrž pro rouhání, totiž, že ty jsa člověkem, děláš se Bohem.“ Ježíš jim odpověděl: „Není-liž psáno v zákoně vašem Já jsem řekl: Bohové jste?“ Jestliže bohy nazval ty, k nimž slovo Boží bylo řečeno, (a Písmo nemůže se zrušiti), o tom-li, jejž Otec posvětil a poslal na svět, vy pravíte:,Rouháš se,‘ poněvadž jsem řekl:,Syn Boží jsem?‘ Nečiním-li skutkův Otce mého, nevěřte mi; jestli však (je) činím a nechcete věřiti mně, skutkům věřte, abyste poznali a uvěřili, že Otec jest ve mně a já v Otci.“ Tu hledali ho zajmouti, ale (on) ušel z rukou jejich. A odešel opět za Jordan na to místo, kde Jan nejprve křtil, a zůstal tam. I přišli mnozí k němu a pravili: „Jan neučinil sice žádného zázraku, ale všecko, co Jan řekl o tomto, bylo pravdivo,“ A mnozí uvěřili v něho. Byl pak nemocen jakýsi Lazar z Betanie, vesnice Marie a její sestry Marty. Byla to ona Marie, která pomazala Pána mastí a utřela nohy jeho vlasy svými, jejížto bratr Lazar byl nemocen. Sestry jeho poslaly tedy k němu a vzkázaly: „Pane, hle ten, kterého miluješ, jest nemocen.“ Uslyšev to Ježíš řekl: „Nemoc ta není k smrti, nýbrž k slávě Boží, aby Syn člověka byl oslaven skrze ni.“ Ježíš však miloval Martu i sestru její (Marii) a Lazara. Jak tedy uslyšel, že jest nemocen, tu zůstal sice na tom místě (ještě) dva dni. Potom (však) řekl učeníkům s vým: „Pojďme opět do Judska.“ Učeníci řekli jemu: „Mistře, nyní židé hledali tě kamenovati, a zase tam jdeš?“ Ježíš odpověděl: „Nemá den dvanáct hodin? Chodí-li kdo ve dne, nenaráží se, neboť vidí světlo toho světa. Chodí-li však v noci, narazí se, neboť není při něm světla.“ To pověděl a potom pravil jim: „Lazar, přítel náš, spí, ale jdu, abych ho ze sna probudil.“ I řekli mu učeníci jeho: „Pane, spí-li bude zdráv.“ Ježíš však řekl to o smrti jeho, ale oni myslili, že mluví o spánku sna. Tu tedy Ježíš řekl jim zjevně: „Lazar zemřel; I raduji se pro vás, že jsem tam nebyl, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu.“ Řekl tedy Tomáš, jenž slove Blíženec ke spoluučeníkům: „Pojďme i my, ať umřeme s ním.“ Přišed tedy Ježíš nalezl ho již čtyři dni v hrobě ležeti. Byla však Betanie blízko Jerusalema, as patnáct honů od něho. Mnozí pak ze židů přišli k Martě a Marii, aby je potěšili pro jejich bratra. Jak tedy Marta uslyšela, že Ježíš přichází, vyšla mu naproti, Maria však seděla doma. I řekla Marta k Ježíšovi: „Pane, kdybys byl tu byl, bratr můj nebyl by umřel. Však i nyní vím, že začkoli požádáš Boha, dá tobě Bůh.“ Dí jí Ježíš: „Vstane zase bratr tvůj.“ Dí jemu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v den poslední.“ Řekl jí Ježíš: „Já jsem vzkříšení a život; kdo věří ve mne, byť i umřel, živ bude, a každý, kdo žije a ve mne věří, neumře na věky. Véříš-li tomu?“ Řekla jemu: „Ano, Pane, já jsem uvěřila, že ty jsi Kristus, Syn Boha živého, kterýž jsi přišel na tento svět.“ A když to pověděla, odešla a zavolala svou sestru Marii potají řkouc: „Mistr jest zde a volá tebe.“ Jak to ona uslyšela, vstala rychle a šla k němu, neboť Ježíš nepřišel ještě do vesnice, nýbrž byl dosud na tom místě, kde se s nim setkala Marta. Židé pak, kteří byli s ní v domě a ji těšili, uzřevše, že Maria rychle vstala a odešla, šli za ní pravíce: „Jde ke hrobu, aby tam poplakala.“ Když tedy Maria přišla tam, kde byl Ježíš, uzřevši jej, padla mu k nohám a řekla jemu: „Pane, kdybys byl zde byl, bratr můj nebyl by umřel.“ Tedy Ježíš vida ji, ana pláče, i židy, kteří s ní přišli, ani pláčí, pohnul se v duchu a zachvěl se a řekl: „Kde jste jej položili?“ Řkou jemu: „Pojd a viz.“ I zaslzel Ježíš, Židé tedy řekli: „Hle, kterak jej miloval.“ Někteří však z nich pravili: „Nemohl-liž ten, jenž otevřel oči slepého (od narození) učiniti, aby byl tento neumřel?“ Tedy Ježíš pohnuv se opět sám v sobě, přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a kámen ležel na ní. Ježíš řekl: „Odstraňte kámen.“ Řekla mu Marta, sestra zemřelého: „Pane, již zapáchá, neboť čtyři dni jest v hrobě.“ Dí jí Ježíš: „Neřekl jsem tobě, že budeš-li věřiti, uzříš slávu Boží?“ Odstranili tedy kámen, Ježíš pak pozdvihl oči vzhůru a řekl: „Otče děkuji tobě, že jsi mne vyslyšel. Já jsem věděl, že mne vždycky slyšíš, avšak pro zástup, který kolem stojí, jsem to řekl, aby uvěřili, že ty jsi mne poslal.“ To pověděv zvolal hlasem velikým: „Lazare, pojď ven.“ I vyšel (hned) ten, jenž byl umřel, svázán jsa obvazky na rukou i na nohou, a tvář jeho obvázána byla šátkem, Ježíš řekl jim: „Rozvažte ho, a nechte, ať odejde.“ Tu mnozí ze židů, kteří přišli k Marii (a Martě) spatřivše, co učinil (Ježíš), uvěřili v něho. Někteří však z nich odešli k fariseům a pověděli jim, co Ježíš učinil. Tu velekněží a fariseové shromáždili veleradu a řekli: „Co uděláme, protože tento člověk činí mnoho divů? Necháme-li ho tak, všichni uvěří v něho; i přijdou Římané a vezmou naše místo i národ.“ Jeden pak z nich, jménem Kaifáš, jsa nejvyšším knězem toho roku, řekl jim: „Vy nic nevíte, ani na to nemyslíte, že jest vám prospěšno, aby jeden člověk zemřel za lid, a ne aby celý národ zahynul.“ To však neřekl sám ze sebe, nýbrž jsa toho roku nejvyšším knězem prorokoval, že Ježíš měl umříti za národ, a nejen za národ, nýbrž aby shromáždil v jedno také ty dítky Boží, které byly rozptýleny. Od toho dne tedy se uradili, aby jej usmrtili. Proto Ježíš nechodil již zjevně mezi židy, nýbrž odešel (odtamtud) do krajiny poblízku pustiny, do města, které slove Efrem, a tam se zdržoval s učeníky svými. Byly pak blízko velikonoce židovské, a mnozí odešli z kraje do Jerusalema před velikonocemi, aby se očistili. I hledali Ježíše a stojíce ve chrámě pravili vespolek: „Co se vám zdá? Že nepřijde na slavnost?“ Velekněží totiž a fariseové vydali rozkaz, aby zví-li kdo, kde jest, oznámil to, by ho jali. Ježíš tedy šest dní před velikonocemi přišel do Betanie, kde byl Lazar, ten, jenž zemřel, a jehož Ježíš vzkřísil. I připravili mu tam hostinu, a Marta posluhovala, Lazar pak byl jedním z těch, kteří s ním byli za stolem. Tu Maria vzavši libru masti drahé z nardu pravého, pomazala Ježíšovi nohy a utřela nohy jeho svými vlasy; a dům naplnil se vůní té masti. I řekl jeden z učeníků jeho, Jidáš Iškariotský, který hodlal jej zraditi: „Proč se neprodala tato mast za tři sta denárův, a nedalo se chudým?“ To pak řekl, ne že měl péči o chudé, nýtrž že byl zloděj a maje měšec, nosil to, co se vkládalo. Ježíš tedy řekl: „Nech ji, aby to uchovala ke dni pohřbu mého. Vždyť chudé máte vždycky s sebou, mne však vždycky nemáte.“ Tu dověděl se četný zástup židů, že tam Jest, i přišli nejen k vůli němu, nýbrž aby také Lazara uviděli, kterého vzkřísil z mrtvých.“ Velekněží však uradili se, aby i Lazara usmrtili, neboť mnoho židův odcházelo pro něho a věřili v Ježíše. Druhého dne zástup četný, který přišel na slavnost, uslyšev, že Ježíš jde do Jerusalema, nabral ratolestí palmových a vyšli naproti němu a volali: „Hosanna, požehnaný, jenž se béře ve jménu Páně, král israelský.“ Ježíš totiž naleznuv oslátko, vsedl na ně, jakož jest psáno: „Neboj se, dcero siónská; aj král tvůj se béře, sedě na oslátku.“ Tomu nerozuměli zprvu učeníci jeho, ale když Ježíš byl oslaven, tu rozpomenuli se, že to bylo o něm psáno, a že to učinili jemu. Tedy vydával o něm svědectví zástup, který byl s ním, když Lazara povolal z hrobu a ho z mrtvých vzkřísil. Proto také naproti vyšel mu zástup, neboť slyšeli, že ten div učinil. Tu řekli fariseové mezi sebou: „Vidíte, že nic neprospíváme? Hle, celý svět odešel za ním.“ Byli pak někteří pohané mezi těmi, kteří přišli, aby se klaněli o slavnosti. Ti přistoupili k Filipovi, který pocházel z Betsaidy galilejské, a žádali ho řkouce: „Pane, přejeme si viděti Ježíše.“ Filip šel a řekl to Ondřejovi, Ondřej zas a Filip pověděli to Ježíšovi. Ježíš pak odpověděl jim: „Přišla hodina, aby oslaven byl Syn člověka. Vpravdě, vpravdě pravím vám: Nezemře-li zrno pšeničné padši do země, zůstává samotno; zemře-li však, přináší mnoho užitku. Kdo miluje život svůj, ztratí jej, a kdo nenávidí život svůj na tomto světě, k životu věčnému zachová jej. Slouží-li mi kdo, následuj mne, a kde jsem já, tam bude i služebník můj. Bude-li mi kdo sloužiti, poctí jej Otec můj. Nyní duše má zkormoucena jest, a co dím?,Otče, vysvobod mne z té hodiny.‘ Avšak proto jsem přišel na tu hodinu. Otče, oslav jméno své.“ I přišel hlas s nebe: „Oslavil jsem a ještě oslavím,“ A lid, který tu stál a to slyšel, pravil, že zahřmělo, a jiní pravili: „Anděl mluvil k němu.“ Ježíš odpověděl: „Ne pro mne přišel ten hlas, nýbrž pro vás. Nyní jest soud nad světem tímto, nyní bude kníže toho světa ven vyvržen, a já, budu-li povýšen od země, potáhnu všecko k sobě.“ To pak pravil naznačuje, jakou smrtí měl zemříti. Zástup odpověděl jemu: „My jsme slyšeli ze zákona, že Kristus zůstává na věky; i kterak ty pravíš:,Musí povýšen býti Syn člověka?‘ Kdo jest tento Syn člověka?“ Ježíš tedy řekl jim: „Ještě krátký čas jest světlo mezi vámi. Choďte, pokud máte světlo, aby vás nezachvátila tma; a kdo chodí ve tmě, neví, kam jde. Dokud máte světlo, věřte ve světlo, abyste byli účastni světla.“ To pověděl Ježíš a odešed skryl se před nimi. Ačkoli však tolik zázrakův učinil před nimi, nevěřili v něho, aby se naplnilo slovo proroka Isaiáše, které pověděl: „Pane, kdo uvěřil kázání našemu? A komu bylo zjeveno rámě Hospodinovo?“ Proto nemohli uvěřiti, poněvadž Isaiáš opět řekl: „Zaslepil oči jejich a zatvrdil srdce jejich, aby očima neviděli a srdcem nesrozuměli a se neobrátili, a já jich neuzdravil.“ To řekl Isaiáš, když viděl slávu jeho a mluvil o něm. Však přece i z náčelniků mnozí uvěřili v něho, ale pro fariseje nevyznávali toho, aby nebyli vyobcováni, neboť milovali více chválu od lidí, nežli chválu od Boha. Ježíš pak zvolal: „Kdo věří ve mne, nevěří ve mne, nýbrž v toho, který mě poslal; a kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal. Já jako světlo přišel jsem na svět, aby žádný, kdo ve mne věří, nezůstával ve tmě. A uslyší-li kdo slova má a nezachová-li jich, toho já nesoudím, neboť jsem nepřišel, abych soudil svět, nýbrž abych spasil svět. Kdo mnou pohrdá a nepřijímá slov mých, (ten) má svého soudce: To slovo, které jsem mluvil, to jej odsoudí v den poslední, neboť já jsem nemluvil sám ze sebe, nýbrž Otec, jenž mě poslal, ten mi přikázal, co mám říkati a co mluviti. A já vím, že přikázání jeho jest život věčný. Co tedy já mluvím, mluvím tak, jak mi pověděl Otec.“ Před slavností velikonoční Ježíš věda, že přišla hodina jeho aby z toho světa odešel k Otci, měv v lásce (vždy) svoje (kteří byli) ve světě, projevil jim svou lásku měrou nejvyšší. Když totiž večeře nastala a ďábel již vnukl v srdce, aby jej zradil Jidáš, syn Šimona iškariotského, (Ježíš) jsa vědom si toho, že Otec dal mu v ruce všecko, a že vyšel od Boha a jde k Bohu, vstal od večeře a odložil roucha svá a vzav šat lněný přepásal se. Potom nalil vody do umyvadla a počal umývati učeníkům nohy a utírati je šatem, kterým byl přepásán. Přišel tedy k Šimonu Petrovi. I řekl mu Petr: „Pane, ty mně myješ nohy?“ Ježíš odpověděl a řekl jemu: „Co já činím, ty nevíš nyní, ale zvíš potom.“ Dí mu Petr: „Nebudeš mně mýti nohou navěky.“ Ježíš mu odpověděl: „Neumyji-li tebe, nebudeš míti dílu se mnou.“ Dí jemu Šimon Petr: „Pane, netoliko nohy mé, nýbrž i ruce a hlavu.“ Dí mu Ježíš: „Kdo se vykoupal, nepotřebuje leč jen nohy si umýti, ale jest čist celý; i vy jste čisti, ale ne všichni.“ Věděl totiž, kdo jest ten, jenž ho zradí. Proto řekl: „Nejste čisti všichni.“ Když jim tedy nohy umyl a své roucho vzal a se opět posadil, řekl jim: „Víte-li, co jsem vám učinil? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem; a dobře pravíte; jsemť zajisté. Jestliže tedy já, Pán a Mistr váš, umyl jsem vám nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývati. Příklad zajisté dal jsem vám, abyste i vy činili tak, jako jsem já učinil vám. Vpravdě, vpravdě pravím vám: Není služebník větší nad pána svého, ani posel větší nad toho, který jej poslal. To li víte, jste blahoslaveni, jestli to budete činiti. Nepravím to o vás všech: já vím, které jsem si vyvolil, avšak aby se naplnilo Písmo:,Kdo jí se mnou chléb, pozdvihne proti mně patu svou.‘ již nyní pravím (to) vám, prve než se stane, abyste, když se stane, uvěřili, že já to jsem.“ Vpravdě, vpravdě pravím vám: Kdo přijímá toho, koho-li pošlu, mne přijímá; kdo však mne přijímá, přijímá toho, jenž mě poslal. To pověděv Ježíš zkormoutil se v duchu a osvědčil a řekl: „Vpravdě, vpravdě pravím vám: Jeden z vás mne zradí.“ Tedy pohlíželi učeníci na sebe vespolek, jsouce na rozpacích, o kom to praví. Stoloval pak jeden z učeníků jeho na lůně Ježíšově, ten, jehož Ježíš miloval. Tomu pokynul Šimon Petr a řekl jemu: „Pověz, kdo jest (ten), o němž to praví.“ On tedy spočinul na prsou Ježíšových a řekl jemu: „Pane, kdo jest?“ Ježíš odpověděl: „Ten jest, komu já namočenou skývu podám.“ A namočiv skývu podal Jidášovi, (synu) Šimona iškariotského. A po té skývě vešel do něho ďábel. I řekl mu Ježíš: „Co činíš, učiň rychle.“ Toho však nikdo ze stolujících nevěděl, k čemu to řekl jemu. Poněvadž totiž Jidáš měl měšec, domnívali se někteří, že mu Ježíš řekl: „Nakup, čeho nám jest potřebí ke dni svátečnímu,“ aneb aby dal něco chudým. On tedy vzav skývu vyšel ihned. Byla pak noc. Když tedy odešel, Ježíš pravil: „Nyní jest oslaven Syn člověka a Bůh oslaven jest v něm. Je-li Bůh oslaven v něm, oslaví jej i Bůh sám v sobě: ano hned jej oslaví. Dítky, ještě maličko jsem s vámi. Budete mne hledati a, jakož jsem řekl židům:,Kam já jdu, vy nemůžete přijíti‘, tak pravím nyní i vám. Přikázání nové dávám vám, abyste se milovali vespolek; jako jsem já miloval vás, abyste se i vy milovali vespolek. Po tom poznají všichni, že jste učeníci moji, budete-li míti lásku jedni k druhým.“ Řekl mu Šimon Petr: „Pane, kam jdeš?“ Ježíš odpověděl: „Kam já jdu, nemůžeš nyní za mnou jíti, půjdeš však později.“ Dí jemu Petr: „Pane, proč nemohu nyní za tebou jíti? Život svůj dám za tebe.“ Ježíš odpověděl: „Život svůj dáš za mne? Vpravdě, vpravdě pravím tobě: nezazpívá kohout, dokavad mne nezapřeš třikráte.“ „Nermutiž se srdce vaše. Věříte v Boha, i ve mne věřte. V domě Otce mého jest příbytků mnoho; kdyby ne, byl bych vám to řekl, neboť jdu, abych vám připravil místo. A jestli odejdu a připravím vám místo, přijdu zase a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. kam já jdu víte, i cestu znáte.“ Řekl mu Tomáš: „Pane, nevíme, kam jdeš: i kterak můžeme znáti cestu?“ Ježíš řekl jemu: „Já jsem cesta a pravda a život; nikdo nepřichází k Otci leč jen skrze mne. Kdybyste byli poznali mne, byli byste poznali i Otce mého; a od této chvíle poznáváte ho, ba viděli jste jej.“ Dí jemu Filip: „Pane, ukaž nám Otce, a dostačí nám.“ Ježíš řekl jemu: „Tak dlouhý čas jsem s vámi, a nepoznali jste mne, Filipe? Kdo vidí mne, vidí i Otce. Kterak ty pravíš:,Ukaž nám Otce?‘ Nevěříš, že já v Otci a Otec ve mně jest? Slova, která já mluvím vám, nemluvím sám od sebe, ale Otec, který zůstává ve mně, činí ty skutky. Věřte mi, že já v Otci a Otec ve mně jest. Ne-li, pro skutky samy věřte. Vpravdě, vpravdě pravím vám: Kdo věří ve mne, bude i on činiti skutky, které já činím, ano větší nad ty bude činiti, neboť já jdu k Otci, a začkoli budete prositi (Otce) ve jménu mém, učiním to, aby oslaven byl Otec v Synu. A budete-li zač prositi ve jménu mém, učiním to.“ „Milujete-li mě, přikázání má zachovávejte. A já budu prositi Otce a jiného Utěšitele dá vám, aby s vámi zůstával na věky, Ducha pravdy; jeho svět nemůže přijmouti, poněvadž ho nevidí ani ho nezná; vy však jej znáte; neboť ve vás zůstává a ve vás bude.“ Nenechám vás sirotků, přijdu zase k vám. Ještě maličko, a svět již mne neuzří; vy však mě uzříte, neboť já jsem živ, i vy živi budete. V ten den vy poznáte, že já jsem v Otci svém a vy ve mně a já ve vás. Kdo má přikázání moje a je zachovává, ten mě miluje. Kdo však miluje mne, bude milován od Otce mého, i já budu jej milovati a zjevím se mu.“ Řekl mu Juda, nikoliv onen iškariotský: „Pane, co se to stalo, že se hodláš zjeviti nám, a ne světu?“ Ježíš mu odpověděl: „Miluje-li kdo mne, slovo mé zachovávati bude, a Otec můj bude ho milovati, i přijdeme k němu a příbytek u něho si učiníme. Kdo mě nemiluje, slov mých nezachovává, a (přece) slovo, které slyšíte, není moje, nýbrž Otce, který mě poslal.“ „Toto mluvil jsem vám u vás zůstávaje, Utěšitel pak, Duch svatý, kteréhož Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všem věcem a připomene vám všecko, co jsem mluvil vám. Pokoj svůj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám; ne jako svět dává, já vám dávám. Nermutiž se srdce vaše, aniž se strachuj. Slyšeli jste, že já jsem vám řekl: Jdu a přijdu (zase) k vám. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec větší jest mne. A nyní pověděl jsem vám to, prve než by se stalo, abyste, když se stane, uvěřili. Již nebudu mnoho mluviti s vámi, neboť přichází kníže tohoto světa, a na mně nemá ničeho, avšak aby svět poznal, že miluji Otce a tak činím, jak mi Otec přikázal. Vstaňte, pojďme.“ „Já jsem vinný kmen pravý a Otec můj jest vinař. Každou ratolest ve mně, která nenese ovoce, odejme, a každou, která nese ovoce, očistí, aby nesla více ovoce. Vy jste již čisti tím slovem, které jsem vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nésti ovoce sama od sebe, nezůstane-li ve kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy (jste) ratolesti; kdo zůstává ve mně a já v něm, ten přináší ovoce mnoho, neboť beze mne nemůže činiti nic. Jestliže kdo ve mně nezůstane, vyvržen bude ven jako ratotest; i uschne a seberou ji a vrhnou na oheň, a bude hořeti. Zůstanete-li ve mně a slova má zůstanou-li ve vás: cokoli budete chtíti, proste, a stane se vám. V tom jest oslaven Otec můj, abyste přinášeli mnoho užitku a stali se (dokonalými) učeníky mými. Jako mne miloval Otec, i já jsem miloval vás. Zůstaňte v lásce mé. Budete-li zachovávati přikázání má, zůstanete v lásce mé, jakož i já jsem zachoval přikázání Otce svého a zůstávám v lásce jeho. Toto mluvil jsem vám, aby radost má byla ve vás a aby radost vaše se naplnila.“ „Toto jest přikázání mé, abyste se milovali vespolek, jako jsem (já) miloval vás. Větší lásky nemá nikdo nad tu, aby kdo položil život svůj za své přátele. Vy jste přáteli mými, činíte-li, co já přikazuji vám. Již více nenazývám vás služebníky, neboť služebník neví, co činí pán jeho, ale nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám oznámil všecko, co jsem slyšel od Otce svého. Ne vy jste mne vyvolili, nýbrž já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás (k tomu), abyste šli a přinášeli užitek, a užitek váš (aby) zůstával, by začkoli byste poprosili Otce ve jménu mém, dal vám. Toto přikazuji vám, abyste se milovali vespolek. Jestliže svět vás nenávidí, vězte, že mne nenáviděl prve nežli vás. Kdybyste byli ze světa, svět by miloval své vlastnictví; poněvadž však ze světa nejste, nýbrž já jsem vás vyvolil ze světa, proto vás svět nenávidí. Pamatujte na to slovo, které jsem já řekl vám:,Není služebník větší nežli pán jeho.‘ Jestli mne pronásledovali, i vás budou pronásledovati, jestli mé slovo zachovali, i vaše budou zachovávati. Ale toto všecko učiní vám pro jméno mé, poněvadž neznají toho, jenž mě poslal. Kdybych byl nepřišel a jim nemluvil, hříchu by neměli; nyní však nemají výmluvy ze hříchu svého. Kdo nenávidí mne, nenávidí i Otce mého. Kdybych byl nečinil mezi nimi skutků, kterých nikdo jiný nečinil, hříchu by neměli; avšak (oni je) i viděli, a (přece) nenáviděli jak mne, tak Otce mého. Ale (to se dělo a děje), aby se naplnilo slovo, které jest napsáno v zákoně jejich:,Nenáviděli mě bez příčiny‘. Když pak přijde Utěšitel, kterého já pošlu vám od Otce, Duch pravdy, jenž vychází od Otce, ten bude svědčiti o mně; avšak i vy budete svědčiti, neboť jste se mnou od počátku“. Toto mluvil jsem vám, abyste se nepohoršili. Z náboženské obce své vyloučí vás, ano přichází hodina, že každý, kdo vás zabije, bude se domnívati, že tím Bohu slouží. A to vám učiní, poněvadž nepoznali Otce ani mne. Ale tyto věci mluvil jsem vám, abyste, když přijde hodina jejich, rozpomenuli se, že jsem vám to pověděl. S počátku jsem vám těch věci neřekl, neboť jsem byl s vámi.“ (5b) „Nyní však jdu k tomu, jenž mě poslal, a nikdo z vás neptá se mě:,Kam jdeš?‘ Ale že jsem vám ty věci mluvil, zármutek naplnil srdce vaše. Ale já pravdu pravím vám: Jest vám užitečno, abych já odešel, neboť, neodejdu-li, Utěšitel nepřijde k vám; odejdu-li, pošlu ho k vám, A on přijda, usvědčí svět z hříchu a ze spravedlnosti a ze soudu; z hříchu, že nevěří ve mne; ze spravedlnosti, že jdu k Otci, a již neuzříte mne, ze soudu pak, že kníže tohoto světa již jest odsouzen. Ještě mnoho mám mluviti vám, ale nemůžete nyní snésti. Když však přijde onen Duch pravdy, naučí vás všeliké pravdě, neboť nebude mluviti sám od sebe, nýbrž co uslyší, bude mluviti a příští věci zvěstuje vám. On mě oslaví, neboť z mého vezme a zvěstuje vám. Všecko, cokoli má Otec, mé jest; proto jsem řekl: z mého vezme a zvěstuje vám.“ „Maličko, a již neuzříte mne, a opět maličko, a uzříte mě, poněvadž jdu k Otci.“ I řekli někteří z učeníků jeho k sobě vespolek: „Co jest to, co nám praví:,Maličko, a neuzříte mne, a opět maličko, a uzříte mě‘ a,poněvadž jdu k Otci?‘“ Pravili tedy: „Co jest to, co dí:,Maličko?‘ Nevíme, co praví.“ I poznal Ježíš, že se ho chtěli tázati, a řekl jim: „O tom se tážete mezi sebou, že jsem řekl:,Maličko, a neuzříte mne, a opět maličko, a uzříte mě?‘ Vpravdě, vpravdě pravím vám: Vy budete kvíliti a plakati, ale svět se bude radovati; vy se budete rmoutiti, ale zármutek váš obrátí se v radost. Žena, když rodí, má zármutek, neboť přišla hodina její; když však porodila dítko, již nepamatuje na bolest pro radost, že se narodil člověk na svět. Tak i vy máte nyní zármutek, avšak opět vás uzřím, a radovati se bude srdce vaše, a radosti vaší nikdo neodejme od vás. A v ten den nebudete se mě tázati po ničem. Vpravdě, vpravdě pravím vám: Budete-li zač prositi Otce ve jménu mém, dá vám. Až dosavad jste neprosili za nic ve jménu mém; proste, a vezmete, aby radost vaše byla úplná.“ „Toto jsem vám mluvil v podobenstvích; přichází hodina, kdy nebudu již mluviti vám v podobenstvích, nýbrž zjevně budu vám zvěstovati o Otci. V ten den budete prositi ve jménu mém; a nepravím vám, že já budu prositi Otce za vás, neboť Otec sám miluje vás, protože vy jste milovali mne a uvěřili jste, že jsem já vyšel od Boha. Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět; opět opouštím svět a jdu k Otci.“ Řkou jemu učeníci jeho: „Hle, nyní mluvíš zjevně a žádného podobenství nepravíš; nyní víme, že znáš všecko a nemáš zapotřebí, aby se tě kdo tázal; proto věříme, že jsi od Boha vyšel.“ Ježíš jim odpověděl: „Nyní věříte? Hle, nyní přichází hodina a již přišla, že se rozprchnete jedenkaždý do svého a mě samotna necháte; ale nejsem sám, neboť Otec jest se mnou. Tyto věci jsem vám mluvil, abyste měli ve mně pokoj. Na světě budete míti soužení, avšak důvěřujte, já jsem přemohl svět.“ Tyto věci promluvil Ježíš a pozdvih očí k nebi řekl: „Otče, přišla hodina; oslav Syna svého, aby Syn tvůj oslavil tebe, ježto jsi mu dal moc nade vším lidstvem, aby dal život věčný všem, které jsi dal jemu. To pak jest život věčný, aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a toho, jehož jsi poslal, Ježíše Krista. Já jsem tě oslavil na zemi, dokonav dílo, které jsi mi dal, abych je učinil. A nyní oslav mě ty, Otče, u sebe slávou, kterou jsem měl u tebe, prve nežli svět byl.“ „Oznámil jsem jméno tvé lidem, které jsi mi dal ze světa. Tvoji byli, a mně jsi je dal, a slovo tvé zachovali. Nyní poznali, že všecko, co jsi mi dal, jest od tebe, neboť slova, která jsi mi dal, dal jsem jim, a oni (je) přijali a poznali právě, že jsem vyšel od tebe a uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Já za ně prosím. Neprosím to za svět, nýbrž za ty, které jsi mi dal, neboť tvoji jsou. A všecko, co jest mé, jest tvoje, a co jest tvé, jest moje, a jsem v nich oslaven. A již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno, jakož i my. Když jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve jménu tvém; ochránil jsem ty, které jsi mi dal, a nikdo z nich nezahynul, leč jen ten člověk záhuby hodný, aby se naplnilo Písmo. Nyní však jdu k tobě a toto mluvím ve světě, aby měli radost moji v sobě úplnou. Já jsem jim dal slovo tvé a svět pojal nenávist proti nim, poněvadž nejsou ze světa, jakož ani já ze světa nejsem. Neprosím, abys je vzal ze světa, nýbrž abys je ochránil od zlého. Ze světa nejsou, jakož ani já nejsem ze světa. Posvěť je vpravdě; slovo tvé jest pravda. Jako jsi ty mne poslal na svět, i já jsem je poslal na svět. A já posvěcuji sebe sama za ně, aby i oni posvěceni byli v pravdě.“ „Neprosím pak toliko za ně, nýbrž i za ty, kteří skrze slovo jejich uvěří ve mne, aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli, by svět uvěřil, že jsi ty mě poslal. A já jsem jim dal slávu, kterou jsi mi dal, aby byli jedno, jakož i my jedno jsme: já v nich a ty ve mně, aby byli v jednotě dokonalé, by svět poznal, že jsi ty mě poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mne. Otče, chci, aby, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, by viděli slávu mou, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval před stvořením světa. Otče spravedlivý, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal; i tito poznali, že ty jsi mě poslal. A v známost uvedl jsem jim jméno tvé a v známost uvedu, aby ta láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich i já v nich.“ To pověděv Ježíš vyšel s učeníky svými za potok Cedron kde byla zahrada, do které vešel on i učeníci jeho. Věděl však o tom místě i Jidáš, kíerý ho zrazoval, neboť Ježíš scházel se tam často s učeníky svými. Jidáš tedy pojav četu (vojáků) a služebníky od velekněží a fariseů, přišel tam se svítilnami a pochodněmi a zbrani. Ježíš pak věda všecko, co na něj mělo přijíti, vyšel (jim vstříc) a řekl jim: „Koho hledáte?“ Odpověděli jemu:,Ježíše Nazaretského‘. Řekl jim Ježíš: „Já jsem to“. Stál pak s nimi též Jidáš, který ho zrazoval. Jak jim tedy řekl: „Já jsem to“, ustoupili zpět a padli na zem. I otázal se jich opět: „Koho hledáte?“ Oni pak řekli: „Ježíše Nazaretského.“ Ježíš odpověděl: „Řekl jsem vám, že já jsem to. Hledáte-li tedy mne, nechte těchto, ať odejdou.“ Aby se naplnilo slovo, které řekl: „Neztratil jsem nikoho z těch, které jsi mi dal.“ Tu Šimon Petr maje meč, vytasil jej a udeřil služebníka veleknězova a uťal mu pravé ucho. Bylo pak jméno služebníka toho Malchus. I řekl Ježíš Petrovi: „Schovej meč svůj do pochvy. Nemám-liž píti kalich, který mi dal Otec?“ Tu četa a tisícník a služebníci židovští jali Ježíše a svázali ho. I přivedli ho nejprve k Annášovi, neboť byl tchánem Kaifáše, kterýž byl nejvyšším knězem toho roku. Byl to (onen) Kaifáš, který dal židům radu, že jest užitečno, aby jeden člověk zemřel za lid. Šel pak za Ježíšem Šimon Petr a jiný učeník. Tento učeník byl znám nejvyššímu knězi a vešel s Ježíšem do dvora nejvyššího kněze, ale Petr stál u dveří venku. I vyšel učeník druhý, jenž byl znám nejvyššímu knězi, a promluviv s vrátnou, uvedl (tam) Petra. Tu děvečka vrátná pravila k Petrovi: „Nejsi také ty z učeníků toho člověka?“ On řekl: „Nejsem“. Stáli pak tam služebníci a sluhové u ohně, poněvadž byla zima, a ohřívali se; byl však s nimi také Petr stoje a ohřívaje se. Velekněz tedy otázal se Ježíše o jeho učenících a o jeho učení. Ježíš mu odpověděl: „já jsem mluvil světu zjevně; já jsem učil vždy v synagoze a ve chrámě, kde všichni židé se scházejí, a tajně jsem nemluvil nic. Proč se mne ptáš? Zeptej se těch, kteří slyšeli, co jsem mluvil; hle, ti vědí, co jsem já mluvil.“ Když však to pověděl, jeden ze služebníků, stoje tu, dal Ježíšovi políček řka: „Tak-li odpovídáš nejvyššímu knězi?“ Ježíš mu odpověděl: „Mluvil-li jsem zle, vydej svědectví o zlém; jestli však dobře, proč mě tepeš?“ I poslal jej Annáš svázaného k nejvyššímu knězi Kaifášovi. Stál pak Šimon Petr a ohříval se. I řekli jemu: „Nejsi také z učeníků jeho?“ On zapřel a řekl: „Nejsem.“ Dí mu jeden ze služebníků nejvyššího kněze, příbuzný toho, jemuž Petr uťal ucho: „Zdali jsem tě já neviděl s ním v zahradě?“ Tu zapřel Petr opět a hned kohout zazpíval. I přivedli Ježíše od Kaifáše do soudní síně. Bylo ráno; a oni nevešli do soudního dvora, aby se neposkvrnili, nýbrž aby mohli jísti z velikonočních obětí. Tedy Pilát vyšel k nim ven a řekl: „Kterou žalobu vedete proti člověku tomuto?“ Odpověděli mu: „Kdyby tento nebyl zločinec, nevydali bychom to tobě“. I řekl jim Pilát: „Vezměte ho vy a podle zákona svého suďte jej.„ Tu řekli mu židé: „Nám nepřísluší zabíti nikoho.“ Aby se naplnilo slovo Ježíšovo, které byl pověděl naznačuje jakou smrtí má umříti. Pilát tedy vešel opět do soudní síně a povolal (k sobě) Ježíše a řekl jemu: „Ty jsi král židovský?“ Ježíš odpověděl: „Sám-li od sebe to pravíš, či-li jiní pověděli ti o mně?“ Pilát odpověděl: „Zdaliž jsem já žid? Národ tvůj a velekněží vydali mi tebe. Co jsi učinil?“ Ježíš odpověděl: „Království mé není z tohoto světa. Kdyby z tohoto světa bylo království mé, služebníci moji bránili by, abych nebyl vydán židům; ale království mé není odtud.“ I řekl mu Pilát: „Tedy králem jsi ty?“ Ježíš odpověděl: „Ano, já jsem král. Já jsem se k tomu narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo jest z pravdy, slyší hlas můj.“ Dí mu Pilát: „Co jest pravda?“ A když to pověděl, vyšel opět k židům a řekl jim: „Já na něm žádné viny nenalézám. Jest však u vás obyčej, abych vám propustil jednoho (vězně) o velikonocích. Chcete tedy, abych vám propustil krále židovského?“ I vzkřikli opět všickni řkouce: „Ne toho, nýbrž Barabáše.“ Byl pak Barabáš lotr. Tu Pilát vzal Ježíše a dal ho zbičovat. A vojáci, spletše korunu z trní, vložili mu ji na hlavu a přioděli ho rouchem šarlatovým. A přicházeli k němu a říkali: „Zdráv buď králi židovský!“ A dávali mu políčky. I vyšel Pilát opět ven a řekl jim: „Hle, vedu vám ho ven, abyste poznali, že na něm žádné viny nenalézám.“ (Tu vyšel ven Ježíš nesa korunu trnovou a roucho šarlatové.) I řekl jim: „Ejhle člověk!“ Jak ho tedy uzřeli velekněží a sluhové, zvolali: „Ukřižuj, ukřižuj ho!“ Dí jim Pilát: „Vezměte ho vy a ukřižujte, neboť já na něm viny nenalézám.“ Židé mu odpověděli: „My máme zákon, a podle zákona má umříti, neboť se činil Synem Božím.“ Když Pilát uslyšel toto slovo, obával se více. I vešel opět do soudní síně a řekl Ježíšovi: „Odkud jsi ty?“ Ale Ježíš nedal mu odpovědí. I řekl mu Pilát: „Se mnou nemluvíš? Nevíš-li že mám moc tebe propustiti a mám moc tebe ukřižovati?“ Ježíš mu odpověděl: „Neměl bys žádné moci proti mně, kdyby ti nebylo dáno shůry; proto ten, kdo mě tobě vydal, má větší hřích.“ Odtud Pilát hledal ho propustiti, ale židé křičeli řkouce: „Propustíš-li tohoto, nejsi přítel císařův, neboť každý, kdo se činí králem, protiví se císaři.“ Tedy Pilát uslyšev ta slova, vyvedl Ježíše ven a posadil se na soudnou stolici na místě, které slove Lithostrotos, hebrejsky Gabbatha. Byl pak pátek velikonoční, okolo hodiny šesté; i řekl židům: „Ejhle král váš!“ Ale oni vzkřikli: „Pryč s nim, pryč s ním, ukřižuj ho!“ Řekl jim Pilát: „Krále vašeho ukřižuji?“ Velekněží odpověděli: „Nemáme krále, leč jen císaře“. Tu vydal jim ho, aby byl ukřižován. I pojali Ježíše a vyvedli ho. A nesa sobě kříž vyšel na místo, které slove lebčí, hebrejsky Golgota. Tam ukřižovali jej a s ním dva jiné po obou stranách, uprostřed pak Ježíše. I napsal Pilát také nápis a dal ho na kříž. Bylo pak napsáno: „Ježíš Nazaretský, král židovský.“ Tento nápis tedy četli mnozí ze židů, neboť blízko města bylo místo, kde Ježíš byl ukřižován; a bylo (to) napsáno hebrejsky, řecky a latinsky. I řekli velekněží židovští Pilátovi: „Nepiš,Král židovský‘, nýbrž že on řekl:,Jsem král židovský‘.“ Pilát odpověděl: „Co jsem napsal, to jsem napsal.“ Když, tedy vojáci ukřižovali Ježíše, vzali roucha jeho a učinili čtyři díly, každému vojínu díl, a sukni. Byla pak ta sukně nesešívaná, odvrchu všecka veskrze utkaná. Proto řekli mezi sebou: „Neroztrhujme ji, nýbrž losujme o ni, čí bude.“ Aby se naplnilo Písmo, které praví: Rozdělili sobě roucha má a o můj oděv metali los. Vojáci to tedy učinili. Stály pak u kříže Ježíšova jeho matka a sestra matky jeho Maria Kleofášova a Maria Magdalena. Tedy Ježíš uzřev matku a toho učeníka, kterého miloval, an tu stojí, řekl matce své: „Ženo, hle syn tvůj“. Nato řekl učeníkovi: „Hle matka tvá“. A od té chvíle přijal ji ten učeník k sobě. Potom Ježíš, vida, že jest již všecko dokonáno, aby se naplnilo Písmo, pravil: „Žízním“. Byla pak tam postavena nádoba plná octa. I nasadili na yzop houbu plnou octa a podali ji k ústům jeho. A když Ježíš ocet přijal, řekl: „Dokonáno jest“. A nakloniv hlavu, vypustil duši. Poněvadž byl pátek, tedy židé, aby nezůstala těla na kříži v sobotu, neboť den té soboty byl veliký, prosili Piláta, aby se jim zlámaly nohy a (oni) sňali se (s kříže). Přišli tedy vojáci a zlámali nohy jednomu i druhému, jenž s ním byl ukřižován. Když však přišli k Ježíšovi a uzřeli ho již mrtvého, nezlomili mu nohou, ale jeden z vojínů bodl jej kopím v bok, a hned vyšla krev a voda. A ten, jenž (to) viděl, vydal svědectví (o tom) a pravdivé jest svědectví jeho, a on ví, že pravdivé věci mluví, abyste i vy uvěřili. Staloť se to zajisté, aby se naplnilo Písmo: Kosti mu nezlomíte. A opět jiné Písmo dí: Budou patřiti na toho, v něhož bodli. Potom Josef z Arimatie, jsa učeníkem Ježíšovým, ale tajným pro strach před židy, žádal Piláta, aby směl sejmouti tělo Ježíšovo. A Pilát dovolil. Přišel tedy a sňal tělo Ježíšovo. Přišel však i Nikodém, který byl přišel k Ježíšovi nejprve v noci, a přinesl smíšeninu myrrhy a aloe, asi sto liber. I vzali tělo Ježíšovo a obvinuli je prostěradly s vonnými věcmi, jak jest u židův obyčej pochovávati. Byla pak na tom místě, kde byl ukřižován, zahrada a v té zahradě hrob nový, do něhož ještě nikdo nebyl položen. Tam tedy pro pátek židovský položili Ježíše, poněvadž hrob byl blízko. V neděli pak Maria Magdalena přišla k hrobu ráno, když ještě byla tma, a uzřela kámen od hrobu odvalený. I běžela a přišla k Šimonu Petrovi a k jinému učeníku, kterého miloval Ježíš a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili“. Vyšel tedy Petr i ten druhý učeník a šli k hrobu. Běželi pak oba spolu, ale ten druhý učeník běžel napřed, rychleji než Petr, a přišel k hrobu první, a nachýliv se uzřel prostěradla ležeti, ale nevešel. Tu přišel Šimon Petr jda za ním a vešel do hrobu, i uzřel prostěradla ležeti a roušku, kteráž byla na hlavě jeho, ležeti nikoliv s prostěradly, nýbrž svinutou na jednom místě. Potom tedy vešel (tam) i ten učeník, který přišel první ke hrobu, a uzřel i uvěřil; neboť ještě nerozuměli Písmu, že musí z mrtvých vstáti. I odešli učeníci ti zase domů. Maria však stála u hrobu venku plačíc. Jak plakala, naklonila se a nahlédla do hrobu. I uzřela dva anděly seděti v rouše bílém, jednoho u hlavy, a jednoho u nohou, kde bylo leželo tělo Ježíšovo. Ti řekli jí: „Ženo, proč pláčeš?“ Dí jim: „Vzali Pána mého, a nevím, kam ho položili“. To pověděvši obrátila se nazpátek a spatřila Ježíše, an stojí, ale nevěděla, že to jest Ježíš. Dí jí Ježíš: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ Ona domnívajíc se, že to jest zahradník, řekla jemu: „Pane, vzal-li jsi jej ty, pověz mi, kam jsi ho položil, a já jej vezmu“. Dí jí Ježíš: „Maria!“ Ona obrátila se a řekla jemu: „Rabboni“, to jest „Mistře“. Dí jí Ježíš: „Nedotýkej se mne, neboť jsem ještě nevstoupil k Otci svému; ale jdi k bratrům mým a pověz jim:,Vstupuji k Otci svému a Otci vašemu, k Bohu svému a k Bohu vašemu‘. Maria Magdalena šla a zvěstovala učeníkům: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“ Když, byl večer toho dne, neděle, a pro strach před židy dveře byly zavřeny (tam), kde byli učeníci (shromážděni), Ježíš přišel a postaviv se mezi ně řekl jim: „Pokoj vám.“ A to pověděv, ukázal jim ruce i bok. I zaradovali se učeníci spatřivše Pána. Tu řekl jim opět: „Pokoj vám; jako mě poslal Otec, i já posílám vás.“ A to pověděv dechl (na ně) a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého; kterým odpustíte hříchy, odpouštějí se jim a kterým zadržíte, zadrženy jsou.“ Tomáš však, jeden ze dvanácti, který slove Blíženec, nebyl s nimi, když přišel Ježíš. Tedy druzí učeníci řekli jemu: „Viděli jsme Pána.“ Ale on řekl jim: „Neuzřím-li v rukou jeho rány hřebův a nevpustím-li prstu svého na místo hřebův a nevložím-li ruky své v jeho bok, neuvěřím.“ A po osmi dnech byli učeníci jeho opět uvnitř a Tomáš s nimi. Tu přišel Ježíš zavřenými dveřmi a postaviv se mezi ně řekl: „Pokoj vám.“ Potom dí Tomášovi: „Vlož prst svůj sem a viz ruce mé a vztáhni ruku svou a vpusť v bok můj; a nebudiž nevěřící, nýbrž věřící.“ Tomáš odpověděl mu: „Pán můj a Bůh můj!“ Řekl mu Ježíš: „Že jsi mě uviděl, uvěřil jsi; blahoslaveni, kteří neviděli a uvěřili.“ A mnoho jiných divů činil Ježíš před svými učeníky, kteréž nejsou psány v knize této. Tyto však jsou napsány, abyste uvěřili, že Ježíš jest (Kristus), Vykupitel, Syn Boží, a abyste věříce měli život věčný ve jménu jeho. Potom zjevil se Ježíš opět učeníkům u jezera Tiberiadského. Zjevil se pak takto: Byli spolu Šimon Petr a Tomáš příjmím Blíženec a Natanael, který byl z Kány galilejské, a synové Zebedeovi a dva jiní z učeníků jeho. Šimon Petr řekl jim: „Jdu lovit ryby.“ Řkou jemu: „Půjdeme s tebou i my.“ I vyšli a vstoupili na loď, a té noci nechytili nic. Když pak bylo ráno, Ježíš stál na břehu, ale učeníci nepoznali, že to jest Ježíš. Tedy řekl jim Ježíš: „Dítky, máte něco k jídlu?“ Odpověděli jemu: „Ne.“ On pak řekl jim: „Vržte síť na pravou stranu lodi a naleznete.“ I vrhli; a již nemohli ji utáhnouti pro množství ryb. Tu řekl Petrovi ten učeník, kterého miloval Ježíš: „Pán jest to!“ Šimon Petr uslyšev, že to jest Pán, opásal si roucho svrchní, neboť byl nahý, a pustil se do moře. Ostatní učeníci pak táhnouce síť s rybami připlavili se po lodi, neboť nebyli daleko od země, nýbrž jen asi dvě stě loket. Jak vystoupili na zem, spatřili ležeti uhlí žhavé a rybu na něm, i chléb. Ježíš řekl jim: „Přineste z těch ryb, které jste ulovili nyní.“ Tedy Šimon Petr vstoupil (na loď) a vytáhl na zem síť plnou ryb velikých, sto padesáti tří. A ačkoliv bylo jich tak mnoho, síť se nepřetrhala. Ježíš řekl jim: „Pojďte, posnídejte.“ A nikdo z těch učeníků, (kteří jedli) neodvážil se ho otázati: „Kdo jsi ty?“ neboť věděli, že to jest Pán. I přišel Ježíš a vzav chléb dával jim, taktéž i rybu. To již po třetí zjevil se Ježíš učeníkům svým vstav z mrtvých. Když tedy posnídali, řekl Ježíš Šimonu Petrovi: „Šimone (synu) Janův, miluješ mě více nežli tito?“ Dí jemu: „Ovšem, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Řekl jemu: „Pasiž beránky mé.“ Řekl mu po druhé: „Šimone (synu)Janův, miluješ mě?“ Dí jemu: „Ovšem, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Řekl jemu: „Pasiž beránky mé.“ Řekl mu po třetí: „Šimone (synu) Janův, miluješ mě?“ Petr zarmoutil se, protože mu řekl potřetí: „Miluješ mě?“ I řekl jemu: „Pane, ty víš všecko, ty víš, že tě miluji.“ Řekl mu Ježíš: „Pasiž ovce mé. V pravdě, v pravdě pravím tobě: když jsi byl mladší, opasoval jsi se sám a chodil jsi, kam jsi chtěl; když však sestárneš, vztáhneš ruce své a jiný tě opáše a povede, kam nechceš.“ To pak pověděl naznačuje, kterou smrtí oslaví Boha. A pověděv to řekl jemu: „Následuj mě.“ Petr obrátiv se uzřel za sebou jíti toho učeníka, kterého Ježíš miloval, který při večeři byl i na prsou jeho spočinul a řekl: „Pane, kdo jest ten, který tě zradí?“ Toho tedy Petr spatřiv řekl Ježíšovi: „Pane, co (bude) s tímto?“ Ježíš řekl jemu: „Chci-li, aby zůstal, dokavad nepřijdu, co ti po tom? Ty mě následuj.“ Proto vyšla mezi bratry řeč tato: „Učeník ten neumře.“ Ale Ježíš neřekl mu: „Neumře“, nýbrž: „Chci-li, aby zůstal, dokavad nepřijdu, co ti po tom?“ To jest ten učeník, který vydává svědectví o těchto věcech a napsal tyto věci; a víme, že pravdivé jest svědectví jeho. Jest však ještě mnoho jiných věcí, které učinil Ježíš; kdyby se napsaly každá zvlášť, myslím, že by ani celý svět neobsáhl těch knih, které by se musily napsati. První knihu složil jsem, Theofile, o všech věcech, které Ježíš činil a učil od počátku až do dne, ve kterém byl vzat do nebe, dav příkaz skrze Ducha svatého apoštolům, jež vyvolil, a jimž se také živým ukázal po svém utrpení mnoha důkazy, zjevuje se jim po čtyřicet dní a mluvě o království Božím. A když s nimi jedl, poručil jim, aby neodcházeli z Jerusalema, nýbrž aby očekávali zaslíbení Otcovo, které (pravil) „slyšeli jste z úst mých; neboť Jan křtil vodou, vy však budete pokřtění Duchem svatým po dnech nemnohých“. I tázali se ho ti, kteří se shromáždili: „Pane, v tomto-li čase obnovíš království pro Israelity?“ Ale on řekl jim: „Nepřísluší vám znáti časy neb chvíle, které Otec ustanovil mocí sobě vlastní, avšak obdržíte sílu, když na vás sestoupí Duch svatý, a budete mi svědky v Jerusalemě a po všem Judsku i Samařsku a až do končin země.“ A to pověděv, byl vyzdvižen před jejich zraky, a oblak vzal jej s očí jejich. A jak hleděli upřeně do nebe, když se tam ubíral, hle, dva muži stáli u nich v rouše bílém a řekli: „Muži galilejští, proč stojíte hledíce do nebe? Ten ježíš, který vzat jest od vás do nebe, přijde tak, jak jste ho viděli do nebe jíti.“ Tu navrátili se do Jerusalema s hory, zvané „Olivetská“, která jest blízko Jerusalema vzdáli cestu sobotní. A když (tam) vešli, vystoupili do síně hořejší kde se zdržovali: Petr a Jan, Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub (syn) Alfeův a Šimon Horlivec a Juda (bratr) Jakubův. Ti všichni trvali jednomyslně na modlitbě se ženami a s Marií, matkou Ježíšovou, i s bratry jeho. A v těch dnech Petr povstav mezi bratry řekl (bylo pak pohromadě počtem as sto dvacet osob): „Muži bratří, musilo se naplniti Písmo, které Duch svatý předpověděl ústy Davidovými o Jidášovi, jenž se stal vůdcem těch, kteří jali Ježíše, neboť byl přičten k nám a obdržel účast v této službě (naší). On vyzískal pole ze mzdy nepravosti a spadnuv střemhlav rozpukl se v půli a vykydly se všecky vnitřnosti jeho. A vešlo to ve známost všem obyvatelům jerusalemským (takže pole ono bylo nazváno v řeči jejich Hakeldama, to jest pole krve). Jest totiž psáno v knize žalmů:,Ať zpustne příbytek jeho a nebudiž nikoho, jenž by obýval v něm,‘ a:,úřad jeho ať dostane jiný.‘ Musí tedy z těch mužů, kteří byli s námi po všechen čas, ve kterém Pán Ježíš obcoval mezi námi, počav od křtu Janova až do dne, ve kterém byl vzat od nás, - z těch jeden (musí) býti s námi svědkem vzkříšení jeho.“ I představili dva, Josefa, zvaného „Barsabáš“, jenž měl příjmí justus, a Matěje, a modlíce se pravili: „Ty, Pane, jenž znáš srdce všech, ukaž, kterého z těchto dvou jsi vyvolil, aby dostal místo v této službě, totiž v úřadě apoštolském, z něhož Jidáš vystoupil, aby odešel na místo svoje.“ I odevzdali pro ně losy, a los padl na Matěje, a byl přičten k jedenácti apoštolům. A když přišel den letnic, byli všickni pohromadě na jednom místě. Tu povstal náhle s nebe hukot, jako když táhne vítr silný, a naplnil dům, kde seděli; i ukázaly se jim jazyky jako ohnivé rozdělujíce se tak, že posadil se na každém (jeden), a všickni byli naplněni Duchem svatým a počali mluviti jinými jazyky, jak ten Duch dával jim promlouvati. Přebývali pak v Jerusalemě židé, muži bohabojní, ze všelikého národu pod nebem. A když povstal ten zvuk, sešel se zástup a ztrnul, neboť slyšeli je mluviti jedenkaždý jazykem svým. I žasli všickni a se divili řkouce: „Nejsou-liž tito všickni, kteří mluví, Galilejci? I kterak my každý slyšíme jazyk svůj vlastní, ve kterém jsme se zrodili? My Parthové a Medové i Elamité a obyvatelé Mesopotamie, Judska i Kappadocie, Pontu i Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a končin Libye ležící při Kyreně, i příchozí Římané, jak židé tak proselyté, Kreťané i Arabové - my slyšíme je mluviti jazyky našimi o velikých skutcích Božích.“ Žasli pak všichni a se divili v rozpacích říkajíce jeden ke druhému: „Co jest to?“ Ale jiní posmívajíce se pravili: „Jsou plni sladkého vína.“ Petr však povstav s jedenácti pozdvihl hlasu svého a promluvil k nim: „Muži judští a všickni obyvatelé jerusalemští, toto budiž vám známo a pozorně poslyšte slova má: Nejsou totiž tito, jak myslíte, opilí, - vždyť jsou (teprve) tři hodiny na den - nýbrž to jest to, co bylo předpověděno skrze proroka Joele: ,I stane se v době poslední, praví Hospodin, (že) vyleji z Ducha svého na všeliké tělo; i budou prorokovati synové vaši a dcery vaše, a mládenci vaši vidění budou vídati a starci vaši sny budou míti. Ano i na služebníky své a na služebnice své vyleji v té době z Ducha svého, i budou prorokovati. A učiním divy svrchu na nebi a zázraky dole na zemi, krev a oheň a páru dýmovou; slunce obrátí se v tmu a měsíc v krev, prve než přijde den Hospodinův, ten veliký a zjevný. I stane se, (že) každý, kdo bude vzývati jméno Hospodinovo, spasen bude.‘ Muži israelští, poslyšte slova tato: Ježíše Nazaretského, muže osvědčeného u vás od Boha mocnými skutky a divy i zázraky, které Bůh činil skrze něj mezi vámi, jak sami víte, - tohoto (muže), který byl vydán pevným úradkem a předvěděním Božím, skrze ruce bezbožníků jste ukřižovali a usmrtili, Bůh však vzkřísil jej (z mrtvých), zprostiv ho bolestí podsvětí, poněvadž bylo nemožno, aby byl od něho držen, neboť David praví o něm:,Viděl jsem Hospodina před sebou stále, neboť jest po pravici mé, abych se nezviklal; proto se zaradovalo srdce moje a zaplesal můj jazyk; ano i tělo mé odpočine v naději, neboť nenecháš duše mé v podsvětí, a nedopustíš, aby tvůj světec zakusil porušení. Oznámil jsi mi cesty života a naplníš mě radostí před tváří svou.‘ Muži bratři, lze volně a neohroženě říci vám o praotci Davidovi, že zemřel i pohřben byl, a že hrob jeho jest u nás až do dnešního dne. Poněvadž tedy byl prorokem a věděl, že Bůh se mu zavázal přísahou posadit (jednoho) z plodu ledví jeho na trůn jeho, hledě do budoucnosti, pověděl to o vzkříšení Kristově, že totiž nebyl ponechán v podsvětí ani tělo jeho nezakusilo porušení. Tohoto Ježíše vzkřísil Bůh; my všickni jsme toho svědky. Byv tedy povýšen pravicí Boží a obdržev zaslíbení Ducha svatého od Otce, vylil jej, jakož vy (nyní) vidíte a slyšíte. Vždyť nikoli David vstoupil na nebesa, nýbrž sám praví:,Řekl Hospodin Pánu mému: Seď na pravici mé, dokavad nepoložím nepřátel tvých za podnoží nohám tvým.‘ Najisto tedy věz veškeren dům israelský, že Bůh jej učinil i Pánem i Vykupitelem - toho (totiž) Ježíše, kterého jste vy ukřižovali.“ Uslyševše to byli protknuti v srdci a řekli k Petrovi i k ostatním apoštolům: „Co máme činiti, muži bratři?\ Petr pak pravil k nim: „Čiňte pokání, a pokřtěn buď každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů svých; a obdržíte dar Ducha svatého. Vždyť vám platí to zaslíbení, i dítkám vašim a všem, kteří jsou v dáli, kolik jich koli povolá Pán Bůh náš.“ A ještě mnoha jinými slovy svědčil a napomínal je řka: „Ochraňte se od tohoto pokolení zvrhlého.“ I byli pokřtěni ti, kteří přijali řeč jeho; a připojilo se jich v ten den as tři tisíce duší. Trvali pak v učení apoštolském a v obcování lámání chleba i na modlitbách. I přicházela bázeň na každého, také mnoho divů a zázraků dělo se skrze apoštoly v Jerusalemě a bázeň veliká byla u všech. Všickni věřící pak drželi se pospolu a měli všecky věci společny; statky i majetek movitý prodávali a rozdělovali je mezi všecky, jak bylo komu potřebí. Denně také trvali jednomyslně ve chrámě a lámajíce po domech chléb přijímali pokrm s veselím a prostotou srdce, chválíce Boha a majíce přízeň u všeho lidu. Pán pak připojoval k tomu denně ty, kteří přicházeli ke spáse. Petr a Jan šli do chrámu k modlitbě na hodinu devátou. A tu nesli jakéhosi muže, který byl chromý ze života matky své. — Kladli jej každého dne ke bráně chrámové, jménem „Krásná“, aby prosil o almužnu ty, kteří vcházeli do chrámu. — Ten uzřev Petra a Jana, ani chtějí vejíti do chrámu, prosil, aby dostal almužnu. Ale Petr upřev naň s Janem zrak řekl: „Pohleď na nás.“ I hleděl na ně pozorně očekávaje, že něco od nich dostane. Petr však řekl: „Zlata a stříbra nemám, ale co mám, to ti dám; ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď“. A vzav jej za pravou ruku pozdvihl ho. A hned utvrdily se nohy i kosti jeho. I vyskočiv postavil se a chodil; a vešel s nimi do chrámu chodě i poskakuje a chvále Boha. A veškeren lid viděl ho, an chodí a chválí Boha. I poznali ho, že to jest ten, jenž pro almužnu sedával u Krásné brány chrámové, a byli naplněni úžasem a ustrnutím nad tím, co se mu přihodilo. Poněvadž se však držel Petra a Jana, sběhl se k nim pln úžasu veškeren lid při podloubí, které slove Šalamounovo. Uzřev to Petr promluvil k lidu: „Muži israelští, proč se divíte tomu aneb proč hledíte na nás, jako bychom svou mocí nebo silou byli učinili, aby tento chodil? Bůh Abrahamův a Bůh Isákův a Bůh Jakubův, Bůh otců našich oslavil Syna svého Ježíše, kterého vy jste vydali a zapřeli před Pilátem, když on usoudil, aby byl propuštěn. Vy však jste zapřeli světce a spravedlivého a žádali jste, aby vám byl darován muž vražedník; původce života jste zabili, ale Bůh vzkřísil ho z mrtvých, a my jsme toho svědky. A pro víru ve jméno jeho utvrdilo jeho jméno tohoto (člověka), kterého vidíte i znáte, a ta víra, která jest skrze něj, dala mu pevné to zdraví před očima vás všech. A nyní, bratří, vím, že jste to učinili z nevědomosti, jakož i náčelníci vaši. Ale Bůh naplnil tak to, co předpověděl ústy všech proroků, že totiž Kristus jeho bude trpěti. Čiňte tedy pokání a obraťte se, aby shlazeny byly hříchy vaše, by přišly časy oddechu od Hospodina a on (aby) poslal Krista Ježíše vám předurčeného, jehož nebe musí přijmouti až do časů obnovy všech věcí; o tom mluvil Bůh ústy svých svatých proroků odvěkých. Mojžíš pravil:,Proroka vzbudí vám Hospodin, Bůh váš, z bratří vašich jako mne; toho poslouchejte ve všem, co bude mluviti vám. Každý, kdo neposlechne proroka toho, bude vyhlazen z lidu.‘ A také všickni proroci od Samuela i po něm, kteří mluvili, zvěstovali dny tyto. Vy jste synové proroků a té úmluvy, kterou Bůh učinil s otci našimi, když pravil k Abrahamovi:,A v potomstvu tvém budou požehnána všecka pokolení země.‘ Vám Bůh, vzbudiv Syna svého, poslal jej nejprve, aby vám žehnal, když by se odvrátil každý od nepravostí svých.“ Mezitím však co k lidu mluvili, přistoupili k nim kněží a velitel (stráže) chrámové i Saduceové těžce nesouce, že učí lid a v Ježíši zvěstují zmrtvýchvstání. I vztáhli na ně ruce a vsadili je do žaláře na zejtřek, neboť byl již večer. Mnozí však z těch, kteří slyšeli tu řeč, uvěřili; i dosáhl počet mužů (věřících) pěti tisíc. Druhého pak dne shromáždili se v Jerusalemě jejich náčelníci a starší a zákoníci; zejména též nejvyšší kněz Annáš i Kaifáš a Jan i Alexander a všickni, kteří byli z rodu velekněžského, a postavivše je uprostřed tázali se: „Jakou mocí aneb v kterém jméně jste to učinili vy?“ Tu Petr naplněn byv Duchem svatým řekl k nim: „Náčelníci lidu a starší, (poslyšte:) Jestliže my jsme dnes vyslýcháni pro dobrodiní na člověku nemocném, čím totiž on jest uzdraven, budiž známo všem vám i všemu lidu israelskému: Ve jménu (Pána našeho) Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, kterého však Bůh vzkřísil z mrtvých, - skrze toho stojí tento před vámi zdráv. To jest ten kámen, který byl zavržen od vás stavitelů, který však se stal kamenem úhelním, a není v nikom jiném spásy; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom měli spaseni býti.“ Tu oni pozorujíce neohroženost Petrovu a Janovu a shledavše, že to jsou lidé neučení a prostí, divili se a poznávali, že bývali s Ježíšem. Poněvadž však viděli také člověka, který byl uzdraven, an stojí s nimi, nemohli nic namítnouti, ale rozkázavše jim, aby vyšli z velerady ven, uvažovali vespolek řkouce: „Co máme učiniti s těmito lidmi? Neboť že zázrak patrný stal se skrze ně, jest zjevno všem obyvatelům, jerusalemským, a nemůžeme popříti. Avšak aby se to více nerozhlašovalo mezi lid, pohrozme jim, aby na základě jména toho nemluvili již nikomu z lidí.“ A povolavše je přikázali (jim), aby vůbec nemluvili ani neučili na základě jména Ježíš. Ale Petr a Jan odpovídajíce pravili k nim: „Posuďte (sami), zdali jest spravedlivo před Bohem, abychom poslouchali více vás než Boha; neboť my nemůžeme nemluviti toho, co jsme viděli a slyšeli.“ Oni však pohrozivše (jim) propustili je; nenalézaliť, kterak by je potrestali, a to pro lid, neboť všickni velebili Boha pro to, co se stalo. Vždyť více než čtyřicet roků bylo tomu člověku, na kterém se udál tento zázrak uzdravení. Byvše propuštěni přišli ke svojim a pověděli jim všecko, co velekněží a starší jim řekli. Ti pak uslyševše pozdvihli jednomyslně hlasu (svého) k Bohu a pravili: „Hospodine, ty jsi ten, jenž učinil nebe i zemi a moře i všecko, co jest v nich, jenž jsi v Duchu svatém ústy našeho otce Davida, služebníka svého, řekl:,Proč se vzbouřili pohané a (proč) kmenové smyslili věci marné? Povstali králové země a vládcové sešli se vespolek proti Hospodinu a proti Pomazanému jeho?‘ Neboť v tomto městě sešli se skutečně Herodes a Pontius Pilát s pohany a lidem israelským proti svatému Synu tvému Ježíšovi, kterého jsi pomazal, aby učinili, co ruka tvá a úradek tvůj předem ustanovily, aby se stalo. A nyní, Pane, shlédni na hrozby jejich a dej služebníkům svým, mluviti s veškerou neohrožeností slovo tvé, vztahuje ruku svou k uzdravování a k činění zázrakův i divů jménem svatého Syna svého Ježíše.“ A když se pomodlili, otřáslo se místo, ve kterém byli shromážděni, a všickni byli naplněni Duchem svatým; i mluvili slovo Boží s neohrožeností. Obec věřících však měla jedno srdce a jednu duši, a nikdo z nich neříkal, že by něco z majetku jeho bylo mu vlastním, nýbrž všecko bylo jim společné; a mocí velikou vydávali apoštolé svědectví o zmrtvýchvstání Ježíše Krista, Pána našeho, a milost veliká byla na nich všech. Vždyť nebylo mezi nimi ani žádnéno chudého, neboť ti, kteří byli majiteli polí neb domů, prodávajíce je přinášeli peníze stržené za to, co prodávali, a kladli je k nohám apoštolů. Rozdávalo se pak každému podle toho, jak bylo komu potřebí. Tak Josef, který byl od apoštolů nazván Barnabášem, to jest v překladě „syn útěchy“, levita, rodem z Cypru, maje pole, prodal je a přines peníze za ně, položil je k nohám apoštolů. Jeden muž však, jménem Ananiáš, s manželkou svou Safírou, prodal pozemek a nechav lstivě za sebou něco z utržených peněz s vědomím své manželky, přinesl jakýsi díl a položil jej k nohám apoštolů. Ale Petr řekl jemu: „Ananiáši, proč pokoušel ďábel srdce tvé, abys selhal Duchu svatému a lstivě nechal za sebou z peněz utržených za pole? Zdaliž zůstávajíc (neprodáno) tobě nezůstávalo, a zda byvši prodáno nebylo v moci tvé? Proč jsi uložil v srdci svém tuto věc? Neselhal jsi lidem, nýbrž Bohu.“ Tu Ananiáš slyše ta slova, padl a skonal. I připadla bázeň veliká na všecky, kteří to slyšeli. Mládenci pak vstavše zavinuli jej a vynesše pochovali ho. As po třech hodinách přišla i manželka jeho, nevědouc, co se přihodilo. I řekl jí Petr: „Pověz mi, za tolik jste pole prodali?“ A ona řekla: „Ano, za tolik.“ Petr pak k ní: „I proč jste se umluvili, abyste pokoušeli Ducha Páně? Hle nohy těch, kteří pochovali muže tvého, jsou přede dveřmi a vynesou tě.“ I padla hned před nohy jeho a skonala; mládenci pak vešedše nalezli ji mrtvou, a vynesše pochovali (ji) vedle muže jejího. I přišla bázeň veliká na celou církev a na všecky, kteří o tom slyšeli. Skrze ruce apoštolů však dělo se v lidu mnoho zázraků a divů. I bývali všickni jednomyslně v podloubí Šalomounově, z ostatních však neosměloval se nikdo připojit se k nim, ale lid je velebil. Tím více však přibývalo Pánu věřících, množství mužů i žen, takže i na ulice vynášeli nemocné a kladli je na lůžka i nosítka, aby, když by šel Petr, alespoň stín jeho zastínil někoho z nich, a aby byli osvobozeni od nemocí svých. Přicházelo pak do Jerusalema také množství lidu z měst okolních přinášejíce nemocné a od nečistých duchů trápené; a ti všickni byli uzdravováni. Povstav pak velekněz a všickni, kteří drželi s ním, to jest strana saducejská, byli naplněni řevnivostí; i vztáhli ruce na apoštoly a vsadili je do veřejného vězení. Avšak anděl Páně otevřel v noci dveře vězeňské a vyved je ven řekl: „Jděte a postavíce se mluvte v chrámě k lidu všecka slova života toho.“ Uslyševše to vešli na úsvitě do chrámu a učili. Když pak přišel velekněz a ti, kteří s ním drželi, svolali veleradu, a to veškeré starešinstvo synů israelských, a poslali do žaláře, aby je přivedli. Ale služebníci přišedše a otevřevše vězení nenalezli jich; i vrátili se a ohlásili řkouce: „Žalář jsme nalezli sice zavřený s veškerou bezpečností, též stráže přede dveřmi, avšak otevřevše nenalezli jsme uvnitř nikoho.“ Jak ta slova uslyšeli velitel chrámový a velekněží, byli na rozpacích o nich, co by to bylo. Kdosi však přišed oznámil jim: „Hle, muži, které jste vsadili do vězení, stojí ve chrámě a učí lid.“ Tu odešel velitel se služebníky a přivedl je nikoliv násilím; neboť báli se lidu, aby jich neukamenovali; a přivedše je, postavili je ve veleradě. I otázal se jich velekněz řka: „Přísně jsme vám přikázali, abyste neučili na základě jména toho, a hle, naplnili jste Jerusalem učením svým a chcete uvésti na nás krev toho člověka.“ Petr však a apoštolé odpověděli: „Poslouchati sluší více Boha než lidi. Bůh otců našich vzkřísil Ježíše, kterého jste vy usmrtili, pověsivše ho na dřevě. Toho povýšil Bůh pravicí svou za kníže a Vykupitele, aby dal pokání a odpuštění hříchů lidu israelskému. A my jsme svědky těch věcí, i Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kteří ho poslouchají.“ Uslyševše to pukali hněvem a pomýšleli je usmrtit. Ale jeden fariseus, jménem Gamaliel, učitel zákona u všeho lidu vážený, povstav ve veleradě, rozkázal, aby ty lidi na malou chvíli vyvedli ven, a řekl k nim: „Muži israelští, dobře si rozmyslete při těchto lidech, co máte činiti. Neboť před těmito dny povstal Theudas pravě, že jest někým (velikým) a přidrželo se ho počtem as čtyři sta mužů; byl však usmrcen, a všickni, kteří ho následovali, byli rozptýleni a zničeni. Po něm povstal Juda Galilejský za dnů soupisu a svedl za sebou lid k odboji, také on zahynul, a všickni, kteří ho následovali, byli rozprášeni. A proto, co se týká záležitosti nynější, pravím vám: Upusťte od těchto lidí a nechte je; neboť je-li z lidí záměr ten nebo to dílo, rozpadne se, je-li však z Boha, nebudete moci je zrušiti; - abyste snad nebyli shledáni jako odbojní Bohu.“ I poslechli ho. A povolavše k sobě apoštoly a zmrskavše je přikázali (jim), aby nemluvili již na základě jména Ježíšova a propustili je. I šli z velerady s radostí nad tím, že byli hodni učiněni trpěti pohanu pro jméno Ježíšovo, a nepřestávali každého dne ve chrámě i po domech učiti a zvěstovati Krista Ježíše. V těchto dnech, když se rozmnožoval počet učeníků, nastala nevole Hellenistů proti Hebreům, že při denním podělování vdovy jejich se zanedbávaly. Proto dvanáct apoštolů svolavše k sobě množství učeníků řekli: „Není záhodno, abychom my nechávajíce slova Božího, přisluhovali stolům. Proto, bratři, vyhlédněte si ze sebe sedm mužů dobré pověsti, plných Ducha svatého a moudrosti, abychom je ustanovili k tomu úkonu, my pak vytrváme při modlitbě a službě slova.“ I zalíbila se ta řeč všemu množství, a vyvolili Štěpána, muže plného víry a Ducha svatého, a Filipa a Prochora a Nikánora a Timóna a Parmenu a Mikuláše, (židovského) proselytu z Antiochie. Ty představili apoštolům, a oni pomodlivše se vložili na ně ruce. A slovo Páně rostlo a počet učeníků v Jerusalemě rozmáhal se velice, také četný zástup kněží poslouchal víry. Štěpán pak jsa pln milosti a síly, činil veliké divy a zázraky v lidu. I povstali někteří ze synagogy zvané Libertinských a Kyrenských a Alexandrijských a z těch, kteří byli z Cilicie a Asie, a se hádali se Štěpánem, ale nemohli odolati moudrosti a Duchu, kterým mluvil. Tu nastrojili muže, kteří řekli, že ho slyšeli mluviti slova rouhavá proti Mojžíšovi a proti Bohu. A (tak) pobouřili lid a starší i zákoníky a obořivše se naň, uchopili ho a přivedli do velerady; a postavili křivé svědky, kteří pravili: „Člověk tento nepřestává mluviti slova proti místu svatému a proti zákonu; neboť jsme ho slyšeli, an pravil: „Ten ježíš Nazaretský zkazí toto místo a změní ustanovení, které nám dal Mojžíš.“ I pohlédli naň upřeně všichni, kteří zasedali ve veleradě, a uzřeli tvář jeho jako tvář anděla. Velekněz však řekl: „Jest tomu tak?“ A on pravil: „Muži bratři a otcové, poslyšte: Bůh slávy ukázal se našemu otci Abrahamovi, když byl v Mesopotanii, prve než se usadil v Haranu a řekl jemu:,Vyjdi ze země své a z příbuzenstva svého a pojď do země, kterou ti ukáži.‘ I vyšel ze země chaldejské a bydlil v Haranu. A odtud po smrti otce jeho přeložil jej (Bůh) do země této, ve které vy nyní bydlíte. Ale nedal mu v ní dědictví ani na píď, nýbrž zaslíbil mu ji dáti v držení, i potomstvu jeho po něm, a to v době když syna ještě neměl. Ano Bůh mu řekl, že potomstvo jeho bude pohostinu v zemi cizí, a že je v službu podrobí a s ním zle nakládati budou po čtyři sta roků; ,ale národ, jemuž sloužiti budou, souditi budu já,‘ pravil Bůh,,a potom vyjdou a mně obětovati budou na místě tomto.‘ I dal mu úmluvu obřízkovou, a tak zplodil Isáka a obřezal ho dne osmého, a Isák Jakoba a Jakob dvanácte patriarchů.“ „ A patriarchové ze řevnivosti prodali Josefa do Egypta ale Bůh byl s ním a vysvobodil ho ze všeho soužení jeho a dal mu milost i moudrost před Faraonem, králem egyptským, a (ten) ustanovil ho nejvyšším úředníkem nad Egyptem i nad celým domem svým. Přišel však hlad a soužení veliké na celou zemi egyptskou i kananejskou, a otcové naši nenacházeli pokrmů. Ale Jakob uslyšev, že v Egyptě jest obilí, poslal (tam) otce naše po prvé; a po druhé byl Josef poznán od svých bratrů, a rod jeho byl zjeven Faraonovi. Poslal pak Josef povolat svého otce Jakoba i všecko příbuzenstvo své, počtem sedmdesát pět duší. I vstoupil Jakob do Egypta a umřel (tam) i otcové naši, a byli přineseni do Sichemu a pochováni v hrobě, který byl Abraham koupil za stříbro od synů Hemora v Sichemu. Když pak se přibližoval čas zaslíbení, které Bůh učinil Abrahamovi, lid vzrostl a rozmnožil se v Egyptě, až povstal nad Egyptem jiný král, který neznal Josefa. Ten uživ lsti proti pokolení našemu, trápil otce naše, aby odkládali nemluvňátka svá, by nezůstala na živě.“ „ V tom čase narodil se Mojžíš a byl Bohu milý; i byl chován po tři měsíce v domě otce svého, a když byl odložen, vzala jej dcera Faraonova a vychovala si ho za syna. I byl Mojžíš vzdělán ve vší moudrosti egyptské a byl mocný ve slovech i činech svých. Když mu bylo čtyřicet roků plných, přišlo mu na mysl, aby navštívil své bratry, syny israelské. A uzřev jednoho, an trpí bezpráví, zastal se ho a pomstil utiskovaného zabiv Egypťana. Domníval se však, že bratři (z toho) vyrozumějí, že rukou jeho Bůh jim dává vysvobození; ale oni nesrozuměli. A druhého dne objevil se u nich, když se vadili; i smiřoval je ku pokoji řka:,Muži, jste bratři, proč ubližujete jeden druhému?‘ Ale ten, jenž činil bezpráví svému bližnímu, odehnal ho řka:,Kdo tě ustanovil knížetem a soudcem nad námi? Chceš snad mě zabíti, jako jsi včera zabil Egypťana?‘ I utekl Mojžíš pro to slovo a bydlil jako cizinec v zemi madiánské, kde zplodil dva syny. A když uplynulo čtyřicet roků, ukázal se mu na poušti hory Sinaj anděl v ohnivém plameni keře. Uzřev to Mojžíš, podivil se tomu zjevu, a když šel blíže, aby se podíval, zazněl k němu hlas (řkoucí): ,Já jsem Bůh otců tvých, Bůh Abrahamův, Bůh Isákův a Bůh Jakobův‘. I zachvěl se Mojžíš a neosměloval se popatřit. Ale Hospodin řekl jemu:,Zuj obuv s nohou svých, neboť místo, na němž stojíš, jest půda svatá. Viděl jsem utrpení lidu svého, který jest v Egyptě, a uslyšel jsem vzdechy jeho; i sestoupil jsem abych je vysvobodil. A nyní pojď, a pošlu tě do Egypta.‘ Tohoto Mojžíše, kteréhož odmítli řkouce:,Kdo tě ustanovil knížetem a soudcem?‘ toho Bůh poslal jako kníže a vysvoboditele s rukou anděla, který se mu ukázal v keři. Ten je vyvedl činiv divy a zázraky v zemi egyptské a v moři Rudém i na poušti po čtyřicet roků. To jest ten Mojžíš, který řekl synům israelským:,Proroka vzbudí vám Bůh z bratří vašich jako mne, toho poslouchejte.‘ To jest ten, jenž obcoval ve shromáždění na poušti s andělem, který k němu mluvil na hoře Sinaj, a s otci našimi, jenž obdržel slova života, aby je dal nám. A toho otcové naši nechtěli poslouchati, nýbrž zavrhli jej a obrátili se ve svém srdci do Egypta, řkouce k Aronovi:,Udělej nám bohy, kteří by šli před námi, neboť o Mojžíšovi, který nás vyvedl z Egypta, nevíme, co se mu přihodilo.‘ I udělali v těch dnech tele a obětovali modle oběť a veselili se nad dílem rukou svých. Ale Bůh odvrátil se a vydal je, aby sloužili tělesům nebeským, jakož jest psáno v knize proroků:,Zdaliž jste mi přinášeli oběti krvavé a nekrvavé po čtyřicet roků na poušti, dome israelský? (Nikoliv.) Ale pozdvihli (a nosili) jste stánek Molochův a hvězdu boha svého Remfama, obrazy to, které jste udělali, abyste se jim klaněli. I přesídlím vás za Babylon.‘“ „Stánek svědectví měli otcové naši na poušti, jak jim nařídil Bůh, pravě k Mojžíšovi, aby jej udělal podle vzoru, kttrý byl viděl. A ten přejavše otcové naši, pod Josuem také vnesli do země pohanů, které Bůh vyhnal před tváří otců našich, (a tak měli jej) až do dnů Davidových. Ten nalezl milost před Bohem a prosil, aby směl vyhledati stánek Bohu Jakobovu. Šalomom pak vystavěl mu dům. Ale Svrchovaný nepřebývá v domech rukou udělaných, jak dí prorok: ,Nebe jest mi trůnem, země podnožím nohou mých. Jaký dům mi vystavíte, praví Hospodin, aneb které jest místo mého odpočívání? Zdaliž ruka má neučinila toho všeho?‘“ „Tvrdošíjní a neobřezaní srdcem i ušima, vy se vždycky Duchu svatému protivíte, jak otcové vaši, tak i vy. Kterého z proroků nepronásledovali otcové vaši? Ano i usmrtili ty, kteří předpovídali o příchodě toho Spravedlivého, jehož zrádci a vrahy jste se vy nyní stali, vy, kteří jste přijali zákon k nařízení andělů, ale nezachovali jste ho.“ Slyšíce to pukali hněvem ve svém srdci a skřípali zuby na něho. On však jsa pln Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel slávu Boží a Ježíše, an stojí na pravici Boží. I řekl: „Aj, vidím nebesa otevřená a Syna člověka státi na pravici Boží.“ Ale oni vzkřikše hlasem velikým, zacpali si uši a jednomyslně obořili se na něj. A vyvrhše ho ven z města, kamenovali jej; při tom svědkové odložili vrchní roucha svá k nohám mládence, který slul Šavel. I kamenovali Štěpána, kterýž se modlil a pravil: „Pane Ježíši, přijmi ducha mého.“ A pad na kolena zvolal hlasem velikým: „Pane, nepokládej jim toho za hřích.“ A to pověděv zesnul (v Pánu). Šavel pak souhlasil s usmrcením jeho. V ten den povstalo veliké pronásledování proti církvi, která byla v Jerusalemě; i rozprchli se všickni po krajinách judských a samařských, kromě apoštolů. Štěpána však pochovali muži bohabojní a zbudili pláč veliký nad ním. Ale Šavel hubil církev; vcházeje do jednotlivých domů a jímaje muže i ženy, dával je do žaláře. Nuže ti, kteří se rozprchli, chodili zvěstujíce slovo Boží. Filip pak přišel do města Samaří a hlásal jim Krista. I pozorovali zástupové jednomyslně, co Filip pravil, poslouchajíce a hledíce na zázraky, které činil; neboť z mnoha těch, kteří měli duchy nečisté, (tito) vycházeli s křikem velikým, a mnoho ochrnulých i kulhavých bylo uzdraveno. Nastala proto veliká radost v tom městě. Ale v městě byl (již) dříve jakýsi muž, jménem Šimon, který provozoval čarodějství a sváděl lid samařský říkaje, že jest někým velikým. Pozorovali jej všickni, malí i velcí, říkajíce: „Tento jest moc Boží, která slove Velikou.“ Pozorovali jej pak proto, poněvadž je svými čáry po dlouhý čas mámil. Ale když uvěřili Filipovi hlásajícímu o království Božím, dávali se pokřtíti ve jménu Ježíše Krista, muži i ženy. Ano i Šimon sám uvěřil a dav se pokříti držel se Filipa; a vida, any se dějí divy a zázraky veliké, žasl a divil se. Uslyševše pak apoštolé, kteří byli v Jerusalemě, že Samaří přijalo slovo Boží, poslali k nim Petra a Jana. Ti přišedše modlili se za ně, aby přijali Ducha svatého; neboť ještě nepřišel na nikoho z nich, nýbrž toliko pokřtěni byli ve jméno Pána Ježíše. I vzkládali na ně ruce, a oni přijímali Ducha svatého. Ale Šimon uzřev, že vzkládáním rukou apoštolů uděluje se Duch svatý, přinesl jim peníze a řekl: „Dejte i mně tu moc, aby každý, na koho bych vložil ruce, přijal Ducha svatého.“ Petr však řekl jemu: „Ať přijdou v záhubu peníze tvé i s tebou, protože jsi se domníval, že daru Božího lze nabýti penězi. Nemáš podílu ani losu v této věci, neboť srdce tvé není upřímné před Bohem. Proto čiň pokání ze své špatnosti a pros Boha, zdali ti snad bude odpuštěn ten záměr srdce tvého, neboť vidím, že jsi v žluči hořkosti a ve vazbě nepravosti.“ Odpověděv pak Šimon řekl: „Modlete se vy za mne k Pánu, aby nepřišlo na mne nic z toho, co jste pravili.“ A oni osvědčivše a promluvivše slovo Páně, vraceli se do Jerusalema a kázali evangelium mnoha osadám samařským. Anděl Páně však pravil k Filipovi: „Vstaň a jdi ku poledni na cestu, která vede od Jerusalema do Gazy; tať jest pustá.“ I vstal a šel. A hle, (byl tam) muž Ethiop, komorník, mocný dvořenín královny ethiopské Kandáke, který byl nade všemi poklady jejími. Byl přijel do Jerusalema se klaněti a (nyní) se vracel sedě na svém voze a čta proroka Isaiáše. I řekl Duch svatý Filipovi: „Přistup a přidrž se vozu tohoto.“ A Filip přiběh uslyšel ho, an čte proroka Isaiáše; i řekl: „Rozumíš-li snad tomu, co čteš?“ On pak řekl: „A kterak bych mohl, nevyloží-li mi někdo?“ I prosil Filipa, aby vstoupil a posadil se k němu. Bylo pak místo Písma, které četl, toto: „Jako ovce k zabití veden jest a jako beránek před tím, který ho stříhá, oněmí, tak neotevřel úst svých. V ponížení soud jeho zrušen jest. Kdo vypraví rod jeho? Neboť odňat bude ze země život jeho.“ I promluvil komorník k Filipovi slovy: „Prosím tě, o kom to mluví prorok? o sobě-li čili o někom jiném?“ A tu Filip otevře v ústa svá a počav od toho Písma, zvěstoval mu Ježíše. A jak jeli cestou, přijeli k jedné vodě; i řekl komorník: „Hle, tu voda, co zbraňuje, abych nebyl pokřtěn?“ Filip pak řekl: „Věříš-li z celého srdce, může to býti.“ A on odpověděl: „Věřím, že Ježíš Kristus jest Syn Boží.“ I rozkázal zastaviti vůz, a oba sestoupili do vody, Filip i komorník, a pokřtil ho. Když však vystoupili z vody, Duch Páně pojal Filipa, a komorník neviděl ho více; jel tedy svou cestou raduje se, Filip pak ocitl se v Azotě a chodě kázal evangelium všem městům, až přišel do Cesaree. Ale Šavel soptě ještě hrozbou i vraždou proti učeníkům Páně, přistoupil k veleknězi a žádal od něho listů do Damašku k synagogám, aby nalezne-li (tam) některé následovníky toho učení, muže i ženy, přivedl je svázané do Jerusalema. Stalo se však, když byl na cestě a se blížil k Damašku, že jej náhle obklíčilo světlo s nebe, a on pad na zem uslyšel hlas, an k němu praví: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ On pak řekl: „Kdo jsi, Pane?“ A on: „Já jsem Ježíš, jehož ty pronásleduješ. Ale tvrdo ti bude proti ostnu kopati.“ Tu on chvěje se a žasna pravil: „Pane, co chceš, abych činil?“ A Pán k němu: „Vstaň a jdi do města, a tam poví se tobě, co máš činiti.“ Ti muži však, kteří šli s ním, stáli ohromeni, slyšíce hlas, ale nikoho nevidouce. I vstal Šavel se země a otevřev oči neviděl nic. Pojavše ho tedy za ruku, uvedli jej do Damašku; i byl tam tři dni nevida, a nejedl ani nepil. Byl pak v Damašku jeden učeník jménem Ananiáš; i řekl k němu Pán u vidění: „Ananiáši!“ A on řekl: „Tu jsem, Pane.“ A Pán k němu: „Vstaň a jdi do ulice, která slove Přímá, a vyhledej v domě Judově muže jménem Šavla z Tarsu, neboť hle, modlí se.“ (I viděl u vidění muže jménem Ananiáše, an přichází a naň vzkládá ruce, aby opět prohlédl.) Ananiáš však odpověděl: „Pane, slyšel jsem od mnohých o tom muži, kolik zlého učinil tvým věřícím v Jerusalemě. A zde má moc od velekněží spoutati všecky, kteří vzývají jméno tvé.“ I řekl Pán k němu:,Jdi, neboť tento (muž) jest nástrojem ode mne vyvoleným, aby nesl jméno mé před pohany a krále i syny israelské; já zajisté ukáži mu, kolik musí trpěti pro jméno mé.“ „I odešel Ananiáš a vešed do domu vložil naň ruce a řekl: „Bratře Šavle, Pán Ježíš, jenž se ti ukázal na cestě, kterou jsi přicházel, poslal mě, abys prohlédl a naplněn byl Duchem svatým.“ A hned spadly s očí jeho jako lupiny a prohlédl; i vstal a dal se pokřtíti. A přijav pokrm posilnil se. Pobyl pak několik dní s učeníky, kteří byli v Damašku, a hned hlásal v synagogách Ježíše, že totiž on jest Syn Boží. I žasli všickni, kteří ho slyšeli, a pravili: „Není-li to ten, jenž hubil v Jerusalemě ty, kteří vzývali to jméno, a sem k tomu konci přišel, aby je spoutal a dovedl k velekněžim?“ Ale Šavel počínal si statečněji a statečněji a uváděl v rozpaky židy, kteří bydlili v Damašku, dokazuje, že tento jest Vykupitel. Když pak uplynulo mnoho dní, uradili se židé vespolek, že ho zabijí, ale úmysl jejich byl oznámen Pavlovi. Oni pak hlídali i u bran dnem i nocí, aby ho zabili, avšak učeníci vzavše jej, v noci ho vypustili zdí městskou spustivše jej v koši. Přišed pak do Jerusalema, pokoušel se připojiti k učeníkům; ale všickni báli se ho nevěříce, že jest učeníkem. Barnabáš však pojav ho uvedl jej k apoštolům a vypravoval jim, kterak na cestě uzřel Pána, a že k němu mluvil, a jak v Damašku mluvil neohroženě ve jménu Ježíšově. I obcoval s nimi v Jerusalemě vcházeje i vycházeje a mluvě neohroženě ve jménu Páně. A mluvil a přel se také s Hellenisty, ale oni usilovali ho usmrtiti. Zvěděvše to bratří, dovedli ho do Cesaree a poslali jej do Tarsu. Církev tedy po celém Judsku i po Galileji a Samařsku měla pokoj, vzdělávajíc se a žijíc v bázni Boží; a rozmnožovala se potěchou Ducha svatého. Stalo se pak, že Petr obcházeje všecky, přišel také ke věřícím, kteří bydlili v Lyddě. Tam nalezl jednoho člověka, jménem Eneáše, který ležel již osm roků na loži jsa ochrnulý. I řekl mu Petr: „Eneáši, Pán Ježíš Kristus tě uzdravuje; vstaň a ustel si“. A hned vstal; a viděli ho všichni, kteří bydlili v Lyddě a Saroně, i obrátili se ku Pánu. V Joppe pak byla jedna učenice, jmenem Tabita, to jest v překladě Gazela. Ta byla plna dobrých skutků i almužen, které činila. Stalo se pak v těch dnech, že se roznemohla a zemřela; i umyli ji a položili v síni hořejší. A poněvadž Lydda byla blízko od Joppe, učeníci uslyševše, že tam jest Petr, poslali k němu dva muže s prosbou: „Neobtěžuj se přijíti až k nám.“ I vstal a šel s nimi, a když přišel, uvedli ho do síně hořejší, a tu obstoupili ho všecky vdovy plačíce a ukazujíce mu sukně i pláště, které jim udělala Gazela jsouc ještě s nimi. Petr však vypustiv všecky ven a pad na kolena pomodlil se a obrátiv se k tělu řekl: „Tabito, vstaň.“ I otevřela oči své a uzřevši Petra posadila se. Podav pak jí ruku pozdvihl jí, a povolav věřící i vdovy představil ji živou. I přišlo to ve známost po celém Joppe, a mnozí uvěřili v Pána. Zůstal pak po mnoho dní v Joppe u jakéhosi Šimona, koželuha. V Cesarei žil jeden muž, jménem Kornelius, setník tak zvané čety italské, jenž byl nábožný a bohabojný s veškerým domem svým a dával lidu mnoho almužen a se modlil k Bohu povždy. Ten uzřel u vidění zřejmě as v devátou hodinu denní anděla Božího, an k němu vešel a mu řekl: „Korneli“. Ale on pohleděv naň a byv pojat bázní řekl: „Co jest pane?“ I řekl mu: „Modlitby tvé i almužny tvé vstoupily na paměť před Bohem. Ale nyní pošli muže do Joppe a povolej k sobě jistého Šimona, kterýž má přijmí Petr. On jest pohostinu u jakéhosi Šimona koželuha, jenž má dům u moře, (ten poví ti, co máš učiniti).“ A když odešel anděl, který byl k němu mluvil, povolal dva ze svých služebníků a jednoho nábožného vojína z těch, kteří mu byli podřízeni, a vypověděv jim všecko, poslal je do Joppe. Druhého dne, když byli na cestě a se přibližovali k městu, Petr vystoupiv na střechu, aby se pomodlil, - bylo kolem poledne. Tu zlačněl a chtěl pojísti. Když však mu přistrojovali, připadlo naň vytržení mysli; i uzřel nebe otevřené a jakousi nádobu jako veliké prostěradlo, ana se snáší dolů jsouc spouštěna za čtyři cípy s nebe na zem; v ní byli všichni čtvernožci a plazi pozemští a ptáci nebeští. I zazněl k němu hlas: „Vstaň Petře, bij a jez!“ Ale Petr řekl: „Nikoli, Pane, neboť jsem nikdy nejedl nic poskvrněného a nečistého.“ A hlas opět, po druhé (řekl) k němu: „Co Bůh očistil, ty neprav býti poskvrněným“. To se stalo po třikrát; a hned (nato) vzata jest nádoba do nebe. Když pak Petr sám u sebe byl na rozpacích o tom, co by znamenalo to vidění, které byl viděl, hle muži od Kornelia vyslaní, doptavše se na dům Šimonův, stanuli přede dveřmi a zavolavše tázali se, jeli tu pohostinu Šimon, příjmím Petr. Mezitím však, co Petr přemýšlel o vidění, Duch řekl jemu: „Hle, tři muži hledají tě; vstaň tedy, sestup dolů a jdi s nimi nic se nerozpakuje, neboť já jsem je poslal“. I sestoupil Petr k těm mužům a řekl: „Hle já jsem ten, jehož hledáte; pro kterou příčinu jste přišli?“ Oni pak řekli: „Setník Kornelius, muž spravedlivý a bohabojný, jenž jest dobře osvědčen od celého národa židovského, dostal napomenutí od anděla svatého, aby tě povolal do svého domu a poslechl poučení od tebe“. Pozvav je tedy dovnitř, přijal je pohostinu. Druhého pak dne vstav šel s nimi, a někteří z bratří joppenských ho doprovodili. Den nato přišel do Cesaree, Kornelius pak očekával jich, pozvav k sobě své příbuzné a nejdůvěrnější přátele. A když Petr byl již na tom, aby vešel, Kornelius vyšel mu naproti a pad k nohám jeho poklonil se. Ale Petr pozdvihl ho řka: „Vstaň, i já jsem člověk“. A rozmlouvaje s ním vešel dovnitř a nalezl tam četné shromáždění. I řekl k nim: „Vy víte, jak nedovoleno jest muži židu připojovat se neb přistupovat k muži jiného pokolení; ale mně ukázal Bůh, abych žádného člověka nenazýval poskvrněným neb nečistým. Proto byv povolán přišel jsem bez zdráhání. Ptám se vás tedy, pro kterou příčinu jste mne povolali?“ A Kornelius řekl: „Před čtyřmi dny, právě v tuto hodinu devátou modlil jsem se ve svém domě, a hle, přede mnou stanul muž v rouše bílém a řekl: ,Korneli, vyslyšena jest modlitba tvá, a tvých almužen vzpomenuto jest před Bohem. Pošli tedy do Joppe a povolej si Šimona, příjmím Petra; ten jest pohostinu v domě koželuha Šimona u moře.‘ Ihned tedy poslal jsem k tobě, a ty jsi dobře učinil, žes přišel. Nuže my všickni stojíme nyní před tebou, abychom uslyšeli všecko, co ti jest přikázáno od Pána.“ Tu Petr otevřev ústa svá řekl: „Vpravdě shledávám, že Bůh nehledí na osobu, nýbrž v každém národě jest mu příjemný, kdo se ho bojí a činí spravedlnost. Bůh poslal (své) slovo svým synům israelským, zvěstuje pokoj skrze Ježíše Krista. Ten jest pánem všech. Vy znáte tu událost, která se stala po celém Judsku, počínajíc od Galilee po křtu, který hlásal Jan, o Ježíši totiž Nazaretském, kterak ho Bůh pomazal Duchem svatým a mocí, a kterak on chodil dobře čině a uzdravuje všecky posedlé od ďábla, neboť Bůh byl s ním. A my jsme svědky všeho toho, co činil v krajině judské i v Jerusalemě, jehož i usmrtili pověsivše na dřevo. Toho Bůh vzkřísil třetího dne a dal mu, aby se ukázal viditelně, nikoli všemu lidu, nýbrž svědkům od Boha předřízeným, totiž nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. I přikázal nám, abychom hlásali lidu a svědčili, že on jest ten, jenž byl od Boha ustanoven soudcem živých i mrtvých. Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že skrze jméno jeho dostanou odpuštění hříchů všichni, kdo v něho věří“. Když Petr ještě mluvil tato slova, připadl Duch svatý na všecky, kteří to slovo slyšeli. I užasli věřící z obřízky, kteří přišli s Petrem, že také na pohany vylila se milost Ducha svatého, slyšeli je totiž, ani mluví jazyky a velebí Boha. Tu promluvil Petr: „Může-liž kdo zabrániti vody, aby nebyli pokřtěni ti, kteří přijali Ducha svatého, jako i my?“ I rozkázal je pokřtíti ve jménu (Pána) Ježíše Krista. Nato prosili ho, aby pobyl u nich několik dní. Uslyšeli však apoštolé a ti bratři, kteří byli v Judsku, že i pohané přijali slovo Boží. A když Petr přišel do Jerusalema, domlouvali mu ti, kteří byli z obřízky, řkouce: „Proč jsi vešel k mužům neobřezaným a jedl s nimi?“ Tu Petr počav vykládati jim to pořádkem řka: „Já jsem byl v městě Joppe a se modlil, a tu jsem uzřel u vytržení mysli vidění, jakousi nádobu jako veliké prostěradlo, ano se snáší dolů, jsouc spouštěno za čtyři cípy s nebe; i přišlo až ke mně. Pohlédnuv do něho, zpozoroval a uzřel jsem čtvernožce pozemské i šelmy a plazy a ptactvo nebeské. Uslyšel jsem však také hlas, který mi pravil: ,Vstaň, Petře, bij a jez.‘ I řekl jsem:,Nikoli, Pane, neboť nikdy nevešlo nic poskvrněného neb nečistého do úst mých.‘ A hlas odpověděl po druhé s nebe:,Co Bůh očistil, ty neprav býti poskvrněným.‘ To stalo se po třikrát; a všecko bylo zase vzato do nebe. A hle, hned nato stanuli tři muži u domu, ve kterém jsem byl, byvše posláni ke mně z Cesaree, i řekl mi Duch, abych šel nic se nerozpakuje. Šlo pak se mnou i těchto šest bratří, a vešli jsme do domu toho muže. I vypravoval nám, kterak uzřel ve svém domě anděla, an postaviv se řekl:,Pošli do Joppe a povolej k sobě Šimona, příjmím Petra; ten promluví k tobě slova, skrze něž budeš spasen ty i veškeren dům tvůj.‘ Když pak jsem počal mluviti, připadl Duch svatý na ně jako i na nás na počátku. I rozpomenul jsem se na slovo Páně, jak pravil: Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým.‘ Jestli tedy Bůh dal jim stejnou milost jako i nám, kteří jsme uvěřili v Pána ježíše Krista, kdo byl jsem já, abych mohl zabrániti Bohu?“ Uslyševše to upokojili se a velebili Boha řkouce: „Tedy také pohanům dal Bůh pokání k životu.“ Ti tedy, kteří se byli rozprchli před soužením povstalým pro Štěpána, přišli až do Fenicie a na Kypros i do Antiochie, nehlásajíce slova nikomu leč jedině židům. Byli však mezi nimi také někteří muži z Kypru a Kyreny, kteří přišedše do Antiochie mluvili též k pohanům, zvěstujíce jim Pána Ježíše. A ruka Páně byla s nimi, a veliký počet, jenž uvěřil, obrátil se ku Pánu. I přišla pověst o tom k uším církve, která byla v Jerusalemě, a poslali Barnabáše až do Antiochie. Ten přišed a uzřev milost Boží, zaradoval se a napomínal všecky, aby v předsevzetí srdce svého vytrvali v Pánu, neboť byl to muž dobrý a plný Ducha svatého a víry. I přidal se značný zástup ku Pánu. Šel tedy (Barnabáš) do Tarsu, aby vyhledal Šavla, a naleznuv jej přivedl ho do Antiochie. I pobyli spolu v té církvi po celý rok a vyučili zástup značný, takže v Antiochii nejprve byli učeníci nazváni křesťany. V těchto dnech však proroci přišli z Jerusalema do Antiochie, a jeden z nich, jménem Agabus, povstav naznačil skrze Ducha svatého, že bude veliký hlad po celém okrsku zemském; ten povstal za Klaudia. I ustanovili se učeníci na tom, že každý z nich podle toho, jak kdo co má, pošle (něco) ku podpoře bratřím, kteří přebývali v Judsku. To skutečně také učinili, poslavše to starším po Barnabášovi a Šavlovi. V tom čase král Herodes vztáhl ruce, aby soužil některé z církve. I dal usmrtit mečem Jakuba, bratra Janova, a vida, že se to líbí židům, dal jmouti i Petra. Byly však (právě)velikonoce. Uchopiv ho tedy vsadil jej do vězení a dal ho hlídati čtyřem oddělením vojínů o čtyřech mužích v úmyslu, že po velikonocích vyvede ho lidu. I byl Petr sice hlídán ve vězení, ale modlitba konala se za něj od církve k Bohu bez ustání. Když pak Herodes chtěl již jej vyvésti, Petr spal té noci mezi dvěma vojíny spoután dvěma řetězy, a strážní přede dveřmi hlídali vězení. A hle, anděl Páně postavil se u (něho) a světlo zazářilo v obydlí; a udeřiv Petra v bok, vzbudil ho a řekl: „Vstaň rychle.“ A řetězy spadly s rukou jeho. Řekl pak anděl k němu: „Opaš se a přivaž si dole sandály.“ I učinil tak. A řekl mu: „Oděj se pláštěm mým a pojď za mnou.“ I vyšel a šel za ním; a nevěděl že jest skutečnost to, co se dělo skrze anděla, nýbrž domníval se, že má vidění. Prošedše pak stráží první i druhou, přišli ku bráně železné, která vede do města; ta otevřela se jim sama. A vyšedše přešli jednu ulici, a hned na to odstoupil anděl od něho. A tu Petr přišed sám k sobě řekl: „Nyní vím pravdivě, že Pán poslal anděla svého a vytrhl mě z ruky Herodovy a ze všeho očekávání lidu židovského.“ A seznav to přišel k domu Marie, matky Jana příjmím Marka, kde byli (bratři) u velikém počtu shromážděni a se modlili. Když pak tloukl na dvéře vchodu, přišla děvečka jménem Rode, a poznavši hlas Petrův, pro radost neotevřela vchodu, nýbrž běžela dovnitř a pověděla, že Petr stojí před vchodem. Oni však jí řekli: „Blázníš-li?“ Ale ona ujišťovala, že tomu tak jest. I řekli: „Jest to anděl jeho“. Petr však tloukl pořád. I otevřeli a uzřevše ho užasli. Ale on pokynuv jim rukou, aby mlčeli, vypravoval jim, kterak ho Pán vyvedl z vězení; a řekl: „Povězte to Jakubovi a bratřím.“ A vyšed odebral se na jiné místo. Když pak se rozednilo, bylo nemalé zděšení mezi vojíny, co se stalo s Petrem. Herodes však dal jej hledati a když ho nenalezl, vyslechnuv stráže kázal je odpraviti. A odebrav se z Judska do Cesaree přebýval tam. Byl pak (Herodes) velice rozhněván na Týřany a Sidoňany. Ale oni přišli jednomyslně k němu a získavše králova komorníka Blasta, žádali za pokoj, neboť území jejich brala výživu z území králova. V ustanovený den Herodes oblečen v roucho královské posadil se na trůn a činil k nim řeč; lid pak provolával: „Toť Boží hlas, a ne lidský“. Ale ihned ranil jej anděl Páně, protože nevzdal pocty Bohu, a byv prožrán od červů skonal. Slovo Páně však rostlo a se rozmnožovalo. Barnabáš pak a Šavel vykonavše službu(svou) a vzavše s sebou Jana příjmím Marka vrátili se z Jerusalema. Byli pak v Antiochii při tamější církvi proroci a učitelé, (mezi nimi) Barnabáš a Šimon, příjmím Niger, a Lucius z Kyreny, a Manahen, jenž byl spolu vychován s tetrarchou Herodem, a Šavel. Když oni konali Pánu služby Boží a se postili, řekl jim Duch svatý: „Oddělte mi Barnabáše a Šavla k dílu, ke kterému jsem je povolal“. Tu postivše a pomodlivše se a vloživše na ně ruce propustili je. A oni jsouce vysláni od Ducha svatého, odešli do Seleucie a odtud plavili se na Kypros. A přišedše do Salaminy, kázali slovo Boží v synagogách židovských; měli však (s sebou) i Jana jako přisluhovatele. A když prošli celý ostrov až k Pafu, nalezli jednoho muže židovského jménem Barjesu, jenž byl čarodějem a nepravým prorokem; on byl u prokonsula Sergia Pavla, muže rozumného. Tento povolav k sobě Barnabáše a Pavla, žádal poslechnouti slovo Boží. Ale Elimasčaroděj, (tak totiž se překládá jméno jeho), odporoval jim, chtěje prokonsula odvrátiti od víry. Šavel kterýž také Pavel slove, naplněn byv Duchem svatým, pohleděl naň a řekl: „(Člověče) plný všeliké lsti a zchytralosti, synu ďáblův, nepříteli veškeré spravedlnosti, nepřestaneš převraceti přímé cesty Páně?“ A nyní hle, ruka Páně nad tebou, i budeš slepý nevida slunce až časem svým.“ A ihned připadla na něho mrákota a tma a jda kolem hledal někoho, jenž by ho vedl za ruku. Tu prokonsul uzřev, co se stalo, uvěřil žasna nad učením Páně. Odpluvše od Pafu přišli Pavel a jeho průvodci do Perge v Pamfylii. Jan však odloučiv se od nich vrátil se do Jerusalema. Ale oni prošedše (krajinu) od Perge, dostali se do Antiochie v Pisidii a všedše do synagogy v den sobotní posadili se. Po čtení Zákona a Proroků však vzkázali jim představení synagogy: „Muži-bratři, máte-li nějaké slovo povzbuzující k lidu, mluvte.“ A tu Pavel povstav a pokynul rukou řekl: „Muži israelští a všichni, kteří se bojíte Boha, poslyšte: Bůh tohoto lidu israelského vyvolil si otce naše a povýšil lid, když jako cizinci obývali v zemi egyptské, a vyvedl je z ní ramenem povýšeným a po dobu čtyřiceti roků snášel chování jejich na poušti a zahubiv sedm kmenů v zemi kananejské, rozdělil mezi ně losem zemi jejich, a to asi po čtyřech stech a padesáti letech; potom dal jim soudce až do proroka Samuela. Nato požádali za krále; i dal jim Bůh Saula, syna Kisova, muže z pokolení Benjamínova, a to po čtyřicet roků. A když jej odstranil, vzbudil jim Davida za krále, jemuž i svědectví vydal řka:,Nalezl jsem Davida, syna Jesseova, muže podle srdce svého, který bude činiti všecku vůli mou.‘ To jest ten, z jehož potomstva Bůh podle zaslíbení svého vyvedl lidu israelskému Spasitele, Ježíše, když byl dříve Jan před jeho vystoupením hlásal křest pokání všemu lidu israelskému. A když Jan dokonával běh svůj, řekl:,Já nejsem ten, za koho mě máte, nýbrž hle, po mě přichází ten, jemuž nejsem hoden rozvázati obuvi na nohou.‘ „Muži-bratři, synové rodu Abrahamova a vy všichni, kteří se bojíte Boha, vám jest posláno slovo o té spáse; neboť obyvatelé jerusalemští a náčelníci jejich, nepoznavše ho jakož ani hlasů prorockých, které se čítají každou sobotu, naplnili je tím, že ho odsoudili, a žádali na Pilátovi, aby byl odpraven, ačkoliv na něm nenalezli žádné příčiny k smrti. A když dokonali všecko, co bylo o něm psáno, sňali ho se dřeva a položili do hrobu. Ale Bůh vzkřísil ho z mrtvých třetího dne, a on ukazoval se po mnoho dní těm, kteří s ním byli vstoupili z Galilee do Jerusalema, a kteří nyní jsou jeho svědky před lidem. I my zvěstujeme vám o tom zaslíbení, které se stalo našim otcům, že Bůh je naplnil na dítkách jejich, na nás, vzkřísiv Ježíše jakož i psáno jest v žalmě druhém:,Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tebe.‘ Že však ho vzkřísil z mrtvých, jako toho, jenž nemá již navraceti se ku porušení, pověděl takto:,Dám vám Davidovy věci svaté, věrné.‘ Proto i na jiném místě praví:,Nedopustíš, aby tvůj světec zakusil porušení.‘ Neboť David slouživ za svého věku vůli Boží, zesnul a byl pochován ke svým otcům, i zakusil porušení; ten však, jejž Bůh vzkřísil, nezakusil porušení.“ „Známo proto budiž vám, muži-bratři, že skrze něho zvěstuje se vám odpuštění hříchů a že ode všeho, od čeho jste nemohli býti ospravedlněni v zákoně Mojžíšově, v něm bývá ospravedlněn každý, kdo věří. Hleďte tedy ať nepřijde na vás to, co pověděno jest v Prorocích: ,Vizte, pohrdači, a divte se a zhyňte; neboť já udělám dílo za dnů vašich, dílo, o němž neuvěříte, bude-li je vám kdo vypravovati.‘“ Když pak vycházeli, prosili je, aby jim mluvili ta slova (také) sobotu příští. A když bylo shromáždění rozpuštěno, mnoho židů a zbožných proselytů šlo za Pavlem a Barnabášem, a ti promlouvajíce k nim napomínali je, aby vytrvali v milosti Boží. Příští sobotu pak sešlo se téměř celé město poslechnout slovo Boží. Ale židé uzřevše zástupy, naplnili se řevnivostí a rouhajíce se odpírali tomu, co Pavel mluvil. Tedy Pavel a Barnabáš řekli neohroženě: „Vám mělo se nejprve hlásati slovo Boží; poněvadž však je odmítáte a sebe za nehodny pokládáte života věčného, hle, obracíme se k pohanům, neboť takto přikázal nám Pán:,Ustanovil jsem tě za světlo pohanům, abys byl ke spáse až do končin země.‘ Slyšíce to pohané radovali se a velebili slovo Páně; i uvěřili všichni, kteří byli podřízeni k životu věčnému; slovo Páně pak roznášelo se po celé krajině. Ale židé popudili (některé) proselytky vznešené i přední měšťany a vzbudili pronásledování proti Pavlovi a Barnabášovi; i vyhnali je ze svých končin. Oni tedy vyrazivše proti nim prach z nohou svých, přišli do Ikonia. Učeníci však byli naplněni radostí a Duchem svatým. V Ikonium vešli podobně do synagogy židovské a tak mluvili, že uvěřilo veliké množství židů i pohanů. Ale židé, kteří zůstali v nevěře, pobouřili a rozezlili mysli pohanů proti bratřím. I pobyli tam sice dlouhý čas mluvíce neohroženě s důvěrou v Pána, který osvědčoval slovo milosti své čině, aby se děly zázraky a divy skrze ruce jejich; ale obyvatelstvo města se rozštěpilo, a jedni byli při židech, druzí při apoštolech. Když však pohané a židé se svými náčelníky se shlukli, aby je ztýrali a ukamenovali, oni seznavše to, utekli do měst lykaonských, do Lystry a do Derbe i do (celého) okolí, a kázali tam evangelium. I sedával v Lystře jeden muž nemocný na nohy, chromý ze života matky své, jenž nikdy nechodil. Ten poslouchal Pavla, a on pohleděv naň a uzřev, že má víru, aby byl uzdraven, řekl hlasem velikým: „Postav se na nohy své přímě.“ I vyskočil a chodil. A tu zástupové uzřevše, co Pavel učinil, pozdvihli hlasu svého a pravili lykaonsky: „Bohové připodobnili se k lidem a sestoupili k nám.“ I nazvali Barnabáše Jupiterem, Pavla pak Merkurem, neboť on byl mluvčím. Ano kněz Jupitera předměstského přivedl býky s věnci ku bráně a chtěl s lidem obětovati. Když to uslyšeli apoštolé, Barnabáš a Pavel, roztrhli roucha svá a vyběhli mezi zástupy křičíce a volajíce: „Muži, co to činíte? I my jsme lidé podrobení utrpením jako vy, a kážeme vám evangelium, abyste se obrátili od těchto (bohů) nicotných k Bohu živému, který učinil nebe i zemi a moře i všecko, co jest v nich, který za předešlých věků nechával všecky národy choditi po cestách jejich, ač přece nenechal sebe neosvědčena čině dobré, s nebe vám dávaje deště a časy úrodné a naplňuje srdce vaše pokrmem a radostí.“ A když to mluvili, (jen) s těží zadrželi zástupy, aby jim neobětovali. Ale přišli tam židé z Antiochie a Ikonie a přemluvivše zástupy, kamenovali Pavla a vyvlekli ho ven z města, myslíce, že zemřel. Když však učeníci jej obstoupili, vstav vešel do města; a druhého dne odešel s Barnabášem do Derbe. I kázali evangelium tomu městu a získavše mnoho učeníků, navrátili se do Lystry a do Ikonia a do Antiochie, potvrzujíce mysli učeníků a napomínajíce je, aby setrvali ve víře, a (je poučujíce), že skrze mnohá soužení musíme vcházeti do království Božího. Když pak jim po církvích (vzkládáním rukou) zřídili starší, pomodlivše se a se postivše, poručili je Pánu, v něhož byli uvěřili. A prošedše Pisidii přišli do Pamfylie a promluvivše v Perge slovo Páně, odebrali se do Atalie a odtud odpluli do Antiochie, odkudž byli poručeni milosti Boží k dílu, které vykonali. Když tam přišli, shromáždili církev a vypravovali, jak veliké věci Bůh učinil skrze ně, a že otevřel pohanům dveře víry. I pobyli tu s učeníky čas ne krátký. A tu někteří přišedše z Judska, učili bratry: „Nedáte-li se obřezati podle obyčeje Mojžíšova, nemůžete býti spaseni.“ Poněvadž nastala (proto) rozmíška a nemalá hádka s nimi Pavlovi i Barnabášovi ustanovili, aby Pavel a Barnabáš a někteří jiní z nich šli o tu věc spornou k apoštolům a starším do Jerusalema. Ti tedy byvše vyprovozeni od církve, šli skrze Fénicii a Samařsko vypravujíce (při tom) o obrácení pohanů; a způsobili tím velikou radost všem bratřím. Přišedše do Jerusalema, byli přijati od církve i od apoštolů a starších; i oznámili, jak veliké věci Bůh učinil skrze ně. Tu povstali někteří ze strany farisejské, kteří byli uvěřili, a pravili: „Musejí se obřezati a musí se přikázati, aby zachovávali zákon Mojžíšův.“ I sešli se apoštolé a starší, aby tu věc uvážili. Když pak jednání stalo se živým, Petr povstav řekl k nim: „Bratři, vy víte, že (již) před dávným časem vyvolil si Bůh mezi vámi, aby pohané skrze má ústa uslyšeli slovo evangelia a uvěřili. A Bůh, jenž zná srdce, vydal jim svědectví, dav jim Ducha svatého jako i nám; a neučinil žádného rozdílu mezi námi a nimi, věrou očistiv jejich srdce. Nuže tedy, proč pokoušíte Boha vkládajíce na šíji učeníků jho, jehož ani otcové naši ani my nemohli jsme snésti; spíše věříme, že milostí Pána Ježíše budeme spaseni stejně jako oni.“ Mlčelo veškeré množství a poslouchalo Barnabáše i Pavla, když vypravovali, jak veliké zázraky a divy učinil Bůh skrze ně mezi pohany. Když umlkli, promluvil Jakub takto: „Bratři poslyšte mě: Šimon vypravoval, kterak nejprve Bůh přihlédl k tomu, aby z pohanů získal lid svému jménu. A s tím se srovnávají slova prorocká, jakož psáno jest: ,Potom se navrátím a zase vzdělám stánek Davidův, který se rozpadl, a zbořeniny jeho vzdělám opět a vyzdvihnu jej, aby hledali Hospodina (také) lidé ostaní a všichni národové, kteří se budou nazývati po mně, praví Hospodin, jenž činí věci tyto.‘ Známoť jest Pánu od věčnosti dílo jeho. Proto já soudím, aby nebyli znepokojováni ti, kteří z pohanů se obracejí k Bohu, nýbrž aby se jim napsalo, by se zdržovali od poskvrn modlami, od smilství, od udáveného a od krve; neboť Mojžíš má od dávných časů po městech své hlasatele, jsa čítán každou sobotu v synagogách.“ Tu uvidělo se apoštolům i starším a celé obci církevní, aby vyvolíce ze sebe (některé) muže, poslali je do Antiochie s Pavlem a Barnabášem, totiž Judu, příjmím Barsabáše, a Silu, muže přední mezi bratry, a aby skrze ně odevzdali (tento) list: „Apoštolé a starší (vzkazují) jako bratři pozdrav těm bratrům z pohanů, kteří jsou v Antiochii, v Syrii a v Cilicii. Poněvadž jsme uslyšeli, že někteří od nás vyšedše pomátli vás slovy, kazíce vaše duše, ač jsme jim nedali žádného příkazu, uvidělo se nám (shromážděným) jednomyslně vyvolit! a k vám poslati (některé) muže s našimi miláčky Barnabášem a Pavlem, lidmi, kteří vydali život svůj pro jméno Pána našeho Ježíše Krista. Poslali jsme tedy judu a Silu, a ti také povědí vám totéž ústně. Vidělo se totiž Duchu svatému i nám nevkládati na vás žádného břemene více kromě těchto věcí potřebných: abyste se zdržovali od věcí obětovaných modlám, a od krve a od udáveného a od smilství; toho budete-li se chrániti, dobře pochodíte. Mějte se dobře.“ Oni tedy byvše propuštěni přišli do Antiochie a shromáždivše množství (věřících) odevzdali list. Když jej přečetli, zaradovali se nad tou útěchou. Také Juda a Sila, jsouce též proroky, řečí mnohou bratry potěšili. A pobyvše tu nějaký čas, byli propuštěni v pokoji od bratří k těm, kteří je byli poslali. Silovi však se uvidělo tam zůstati. Judas tedy odešel do Jerusalema sám. Pavel pak a Barnabáš dleli v Antiochii, učíce a zvěstujíce s mnoha jinými slovo Páně. Po několika dnech však Pavel řekl Barnabášovi: „Vraťme se a navštivme bratry po všech městech, ve kterých jsme kázali slovo Páně, kterak se mají.“ Ale Barnabáš chtěl s sebou vzíti také Jana, příjmím Marka, Pavel však soudil, aby nebrali s sebou toho, jenž od nich odstoupil v Pamfylii a nešel s nimi k dílu. I nastala rozmíška, takže se rozešli od sebe a Barnabáš pojav Marka plavil se na Kypros; Pavel pak zvoliv sobě Silu odešel, poručen byv od bratrů milosti Boží. I chodil po Syrii a Cilicii, utvrzuje církve a přikazuje, aby zachovávali ustanovení apoštolů a starších. Přišel pak do Derbe a do Lystry. A hle, byl tam jeden učeník, jménem Timoteus, syn věřící ženy židovské, ale z otce pohana, jemuž dávali dobré svědectví ti bratři, kteří byli v Lystře a v Ikonium. Toho chtěl Pavel vzíti s sebou na cestu, a pojav ho, obřezal jej pro židy, kteří byli v oněch místech; neboť všichni věděli, že otec byl pohan. Když pak chodili po městech, odevzdávali jim ustanovení vydaná od apoštolů a starších, kteří byli v Jerusalemě, aby je zachovávali. A tak utvrzovaly se církve ve víře a rozmáhaly se počtem každodenně. I prošli Frygii a krajinu galatskou, poněvadž jim bylo zabráněno od Ducha svatého hlásati slovo Boží v Asii. Přišedše proti Mysii, pokoušeli se jíti do Bythinie, ale Duch Ježíšův nepřipustil jim toho. Šli tedy podél Mysie a sestoupili do Troady. I ukázalo se Pavlovi v noci vidění: Jakýsi muž macedonský stál a prosil ho řka: „Přejdi do Macedonie a pomoz nám.“ A jak to vidění uzřel, ihned jsme hleděli odejíti do Macedonie seznávajíce, že Bůh nás povolal, abychom jim kázali evangelium. Odepluvše z Troady přišli jsme během přímým na Samotrake a druhého dne do Neapole, a odtud do Filipp; jest to první město té části Macedonie, a to osada. I pobyli jsme v tom městě několik dní. V den sobotní však vyšli jsme za bránu k řece, kde, zdálo se, že jest modlitebna, a posadivše se mluvili jsme k ženám, které se byly sešly. I poslouchala jedna žena, jménem Lydie, prodavačka nachu z města Tyatiry, proselytka, a Bůh otevřel srdce její, aby byla pozorná na to, co Pavel mluvil. Když pak byla pokřtěna i dům její, prosila řkouc: „Jestli jste usoudili, že jsem věrna Pánu, vejděte do mého domu a zůstávejte tam.“ I přinutila nás. Stalo se pak, když jsme šli do modlitebny, potkala nás jedna služebná, která měla ducha věšteckého a svým pánům zjednávala věštěním veliký užitek. Ta jdouc za Pavlem a za námi volala takto: „Tito lidé jsou služebníci Boha nejvyššího, oni zvěstují vám cestu ke spáse.“ To činila po mnoho dní. I rozmrzel se Pavel a obrátiv se řekl duchu: „Přikazuji ti ve jménu Ježíše Krista, abys od ní vyšel!“ A vyšel v tu chvíli. Ale páni její vidouce, že odešla naděje zisku jejich, uchopivše Pavla a Silu, dovedli je na náměstí ku představeným města a postavivše je před velitele řekli: „Tito lidé pobuřují naše město jsouce židé; a zvěstují obyčeje, jichž my nesmíme přijímati ani činiti jsouce Římané.“ I povstal také lid proti nim a velitelé strhše s nich roucho, kázali je metlami mrskati. A když jim dali mnoho ran, vsadili je do vězení, přikázavše žalářníkovi, aby je hlídal bezpečně. Tedy on dostav takový příkaz vsadil je do vězení vnitřního a sevřel nohy jejich kládou. O půl noci však Pavel a Silas modlíce se zpěvem chválili Boha; i poslouchali je vězňové (ostatní). Náhle však stalo se veliké zemětřesení, takže se pohnuly základy žaláře, a hned se otevřely všecky dveře a rozepjala se pouta všech. Žalářník pak probudiv se a uzřev dveře vězení otevřené, vytasil meč a chtěl se usmrtiti v domněnce, že vězňové utekli. I zvolal Pavel hlasem velikým: „Nečiň sobě nic zlého; neboť jsme tu všickni.“ Požádav tedy světla vrazil tam a třesa se padl Pavlovi a Silovi k nohám, a vyved je ven řekl: „Pánové, co mám činiti, abych byl spasen?“ A oni řekli: „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i dům tvůj.“ I mluvili slovo Páně jemu a všem, kteří byli v domě jeho. A on pojav je v tu hodinu noční umyl jejich rány, a hned byl pokřtěn on sám i všecka čeleď jeho. A uved je nahoru do svého příbytku předložil jim jídlo a veselil se, že s celým domem uvěřil v Boha. Když pak se rozednilo, velitelé poslali biřice se vzkazem: „Propusť ty lidi.“ I oznámil žalářník slova ta Pavlovi: „Velitelé vzkázali, abyste byli propuštěni; nuže tedy vyjděte a jděte v pokoji.“ Ale Pavel vzkázal jim: „Zmrskavše nás veřejně bez (předchozího) vyšetření, nás, občany římské, vsadili do vězení, a nyní tajně nás vyhánějí? Ne tak, ale ať sami přijdou a nás vyvedou.“ Tedy biřici pověděli velitelům ta slova. I ulekli se, uslyševše, že jsou Římané, a přišedše odprosili je, a vyvedše je žádali, aby odešli z města. I vyšli ze žaláře a odebrali se k Lydii, a uzřevše bratry potěšili je a odešli. Konavše pak cestu přes Amfipoli a Apollonii, přišli do Thessaloniky, kde byla synagoga židovská. I vešel k nim Pavel podle svého obyčeje a rozmlouval s nimi z Písem po tři soboty, vysvětluje a dokládaje, že Kristus musil trpěti a z mrtvých vstáti, a tím že je ten Kristus Ježíš, „kterého já zvěstuji vám“. I uvěřili někteří z nich a připojili se k Pavlovi a Silovi, taktéž veliké množství proselytů a pohanů, i žen vznešených nemálo. Ale židé rozhorlivše se přibrali k sobě některé muže špatné z lidu pouličního a způsobivše hluk pobouřili město; i postavili se k domu Jásonovu a hleděli je vyvésti před lid, nenalezše jich však, vlekli Jásona a některé bratry k náčelníkům města křičíce: „Ti, kteří pobuřují svět, přišli také sem, a Jáson je přijal; a ti všichni jednají proti ustanovením císařovým pravíce, že králem jest jiný, a to Ježíš.“ I rozrušili lid a náčelníky města, kteří to slyšeli; ale oni dostávše rukojemství od Jásona i ostatních, propustili je, Bratři však hned za noci vypravili Pavla a Silu do Beree, a přišedše (tam) odebrali se do synagogy židovské. Tito byli šlechetnější než Thessaloničtí, neboť přijali slovo s veškerou ochotou, každého dne zkoumajíce Písma, zdali tomu tak jest. Mnozí tedy z nich uvěřili; také nemálo pohanských žen vznešených i mužů. Když však lidé thessaloničtí se dověděli, že Pavel kázal slovo Boží i v Berei, přišli a také tam pobuřovali a rozrušovali lid. Tehdy však bratři vypravili Pavla hned, aby šel až k moři; ale Silas a Timotheus zůstali tam. Ti pak, kteří provázeli Pavla, dovedli ho až do Athén, a dostávše od něho pro Sílu a Timothea příkaz, aby co nejrychleji přišli k němu, odešli. Mezitím, co je Pavel v Athénách očekával, rozněcoval se v něm duch jeho, poněvadž viděl, že město jest plno model. I rozmlouval v synagoze se židy a s proselyty i na náměstí každého dne s těmi, kteří tam právě byli přítomni. Ale někteří filosofové epikurejští a stoičtí hádali se s ním, a jedni pravili: „Co asi chce mluvka tento povídati?“ Jiní však (řekli): „Zdá se býti zvěstovatelem cizích bohů“; neboť zvěstoval jim Ježíše a zmrtvýchvstání. I uchopili ho a dovedli do Areopagu řkouce: „Můžeme-li zvěděti, jaké jest to nové učení, které hlásáš? Neboť jakési věci podivné dáváš nám slyšeti. Proto chceme zvěděti, co to asi jest.“ Athéňané totiž všickni, i cizinci tam se zdržující, neměli času pro nic jiného, než aby povídali neb poslouchali něco nového. Pavel tedy postaviv se uprostřed Areopagu řekl: „Muži athénští, vidím, že jste v každé příčině velice bohabojní. Neboť když jsem procházel a prohlížel vaše posvátnosti, nalezl jsem také oltář, na kterém bylo napsáno:,Neznáámému Bohu.‘ Co tedy neznajíce ctíte, to já zvěstuji vám: Bůh, který učinil svět a všecko, co jest v něm, ten jsa pánem nebe i země, nebydlí v chrámech udělaných, ani nebývá obsluhován rukama lidskýma, jakoby něčeho potřeboval, sám dávaje všechněm život i dýchání a všecko; a učinil, aby z jednoho(praotce) všecko pokolení lidské přebývalo na veškerém povrchu zemském, ustanoviv určité časy a meze přebývání jejich, by hledali Boha, zdali by se ho snad domakali neb jej nalezli, ačkoli není daleko od jednoho každého z nás, neboť v něm žijeme a se hýbáme i trváme, jakož i někteří z vašich básníků pravili:,Neboť jsme i rod jeho.' Jsouce tedy rodem Božím, nemáme se domnívati, že božství podobno jest zlatu neb stříbru neb kameni, výrazu lidského umění neb důmyslu. Časy té nevědomosti Bůh přehlédnuv, nyní ohlašuje lidem, aby všickni všudy činili pokání, poněvadž ustanovil den, ve kterém bude souditi svět spravedlivě skrze muže, kterého (k tomu) určil, dávaje všem víru tím, že ho vzkřísil z mrtvých.“ Uslyševše pak o vzkříšení z mrtvých, jedni se posmívali, jiní řekli: „Poslechneme tě o tom někdy jindy.“ Tak vyšel Pavel ze shromáždění jejich. Ale někteří muži přidrževše se ho uvěřili; mezi nimi též Dionysius Areopagita a žena jménem Damaris a jiní s nimi. Potom opustiv Athény přišel do Korintu; tam nalezl jednoho žida, jménem Akvilu, rodem z Pontu, který nedávno přišel z Itálie i s manželkou svoji Priscillou, protože Klaudius rozkázal, aby všickni židé opustili Řím; i šel k nim. a poněvadž byl stejného řemesla, zústával u nich a pracoval; (byliť dle řemesla stanaři). Promlouval však v sobotu, vykládaje jméno Pána Ježíše, a přesvědčoval židy i pohany. Ale když Silas a Timoteus přišli z Macedonie, Pavel věnoval se kázání zcela, osvědčuje židům, že Kristem (Vykupitelem) jest Ježíš. Když pak oni odporovali a se rouhali, vytřásl roucha svá a řekl k nim: „Krev vaše budiž na (vaši) hlavu; já čist jsa půjdu od této chvíle k pohanům.“ A odebrav se odtud vešel do domu jednoho muže, jménem Tita justa, proselyty, jehož dům přiléhal k synagoze. Ale Krispus, představený synagogy, uvěřil v Pána s celým domem svým; též mnozí Korinťané poslouchajíce věřili a dávali se pokřtíti. I řekl Pán v noci u vidění Pavlovi: „Neboj se, nýbrž mluv a nemlč, neboť já jsem s tebou, a nikdo nesáhne na tebe, aby ti ublížil; mámť mnoho lidu v tomto městě.“ I pobyl tam rok a šest měsíců, uče u nich slovu Božímu. Když však prokonsulem v Acháji byl Gallio, židé povstali jednomyslně proti Pavlovi a přivedli ho před soudnou stolici a pravili: „Tento navádí lid, aby ctili Boha proti zákonu.“ Ale když Pavel chtěl ozvati se (proti tomu), Gallio řekl židům: „(Muži) židé, kdyby běželo o nějaké bezpráví nebo bídný zločin, slušně bych vás vyslyšel; jsou-li to však hádky o slově, o jménech a o zákoně vašem, vizte sami; já nechci býti soudcem o těch věcech.“ I odehnal je od soudné stolice. A tu všickni uchopili Sostena, představeného synagogy, a bili ho před soudnou stolicí, ale Galllo nic na to nedbal. Pavel však pobyv tam ještě mnoho dní rozloučil se s bratry a plavil se do Syrie, a s ním Priscilla i Akvila; v Kenchreích oholil si hlavu, neboť měl slib. I přišli do Efesu, a nechal je tam; sám však vešel do synagogy a promlouval se židy. Když pak ho prosili, aby déle pobyl, nesvolil, nýbrž rozloučivše pravil: „Navrátím se k vám zase, bude-li to vůle Boží,“ a odebral se z Efesu. A přišed do Cesaree, odešel (do Jerusalema) a pozdraviv (tam) církev, šel do Antiochie. A pobyv tam nějaký čas odešel a procházeje pořádkem krajinou galatskou a Frygií, utvrzoval všecky bratry. Přišel však do Efesu jeden žid, jménem Apollo, rodem z Alexandrie, muž výmluvný a mocný v Písmě. Ten byl vyučen cestě Páně a plana Duchem mluvil a učil pilně věcem o Ježíši, ač znal toliko křest janův. A ten počal neohroženě mluviti v synagoze. Když však ho uslyšeli Priscilla a Akvila, přijali ho k sobě a důkladně vyložili mu cestu Páně. A když chtěl odejíti do Acháje, bratři povzbudivše ho napsali učeníkům, aby ho přijali. Přišed tam prospěl mnoho těm, kteří uvěřili; neboť rázně vyvracel židy veřejně, dokazuje z Písem, že Kristem (Vykupitelem) jest Ježíš. Když pak Apollo byl v Korintě, Pavel prošed krajiny horní přišel do Efesu a nalezl tam některé učeníky; i řekl k nim: „Přijali jste Ducha svatého uvěřivše?“ Oni však řekli: „Ale ani jsme neslyšeli, je-li Duch svatý.“ Tu řekl: „V co tedy byli jste pokřtěni?“ A oni pravili: „V křest Janův.“ I řekl Pavel: „Jan křtil křtem pokání, říkaje lidu, aby uvěřili v toho, jenž přijde po něm, to jest v Ježíše.“ Uslyševše to, byli pokřtěni ve jméno Ježíše. A když Pavel vložil na ně ruce, přišel na ně Duch svatý; i mluvili jazyky a prorokovali. Bylo pak všech těch mužů asi dvanáct. Vešed (potom) do synagogy, mluvil neohroženě po tři měsíce, promlouvaje a přesvědčiti hledě o věcech království Božího. Když však někteří se zatvrzovali a nevěřili, zle mluvíce o cestě (Páně) před lidem, odstoupil od nich a odděliv učeníky, promlouval denně ve škole jakéhosi Tyranna. A to dělo se po dva roky, takže všichni, kteří přebývali v Asii, uslyšeli slovo Páně, židé i pohané. Také divy neobyčejné činil Bůh skrze ruce Pavlovy, takže i na nemocné přenášeli šátky a zástěry s těla jeho, a (tím) nemoci od nich odstupovaly a duchové zlí vycházeli. Pokusili se však někteří i z potulných zaklínačů židovských nad těmi, kteří byli posedlí duchy zlými, vzývati jméno Pána Ježíše říkajíce: „Zaklínám vás skrze Ježíše, kterého hlásá Pavel.“ Bylo to sedm synů jakéhosi Skevy, židovského velekněze, kteří to činili. Ale duch zlý opověděv řekl jim: „Ježíše znám, a o Pavlovi vím, ale kdo jste vy?“ A vrhnuv se na ně ten člověk, ve kterém byl duch zlý, a ovládnuv oba, přemohl je, takže nazí a zranění utekli z toho domu. To pak vešlo v známost všem, kteří obývali v Efesu, židům i pohanům. I připadla bázeň na ně na všecky, a bylo velebeno jméno Pána Ježíše. Také mnozí z věřících přicházeli vyznávajíce a vypravujíce skutky své. Mnozí pak z těch, kteří se byli zabývali věcmi pověrečnými, snesli knihy a spálili je přede všemi; a spočetše cenu jejich, shledali (obnos) padesáti tisíc denárů. Tak mocně rostlo a sílilo se slovo Boží. Když se toto vykonalo, Pavel umínil si v duchu, že projda Macedonii a Acháji, odebéře se do Jerusalema, a řekl: „Až tam pobudu, musím uzříti také Řím.“ Poslav pak do Macedonie dva ze svých přisluhovatelů, Timotea a Erasta, zůstal na čas v Asii. Povstala však kolem toho času nemalá bouře pro to učení (Páně). Jeden stříbrník totiž, jménem Demetrius, který dělal stříbrné chrámy Dianiny, poskytoval nemalý výtěžek umělcům. Ten svolav je i dělníky věcí takových řekl: „Muži, vy víte, že z tohoto zaměstnání máme výtěžek, a vidíte i slyšíte, že tento Pavel nejen v Efesu, nýbrž téměř v celé Asii přemlouváním odvrátil mnoho lidu říkaje:,To nejsou bohové, kteří se zhotovují rukama.‘ I jest nebezpečenství, nejen aby nepřišlo v opovržení toto naše odvětví, nýbrž aby za nic nebyl pokládán chrám veliké bohyně Diany, ano i aby nezanikla velebnost její, kterou přece ctí celá Asie i okrsek zemský.“ Uslyševše to, rozpálili se hněvem a křičeli: „Veliká jest Diana Efeských.“ I naplnilo se město zmatkem a hnali se jednomyslně do divadla, uchopivše s sebou Macedoňany Gaia a Aristarcha, průvodce Pavlovy. Když však Pavel chtěl vejíti mezi lid, učeníci nedopustili mu toho, ano i někteří z náčelníků asijských, jsouce mu nakloněni, poslali k němu s prosbou, aby se nevydával do divadla. Tam křičeli jedni to, jiní ono, neboť shromáždění bylo zmatené a většina nevěděla, proč se sešli. I vytáhli ze zástupu jakéhosi Alexandra, ježto židé ho postrkovali, Alexandr pak pokynuv rukou, chtěl k lidu míti řeč obrannou. Když však poznali, že to jest žid, zvolali všichni jako jedněmi ústy a křičeli as dvě hodiny: „Veliká jest Diana Efeských.“ Tu tajemník upokojiv zástupy řekl: „Muži efesští, kdo jest z lidí, jenž by nevěděl, že město Efeských jest strážcem chrámu veliké Diany a jejího obrazu spadlého s nebe? Poněvadž tedy tomu odpírati nelze, jest potřebí, abyste byli pokojní a nečinili nic ukvapeně. Přivedliť jste tyto muže, kteří nejsou ani svatokrádci ani rouhači bohyně vaší. Jestliže tedy Demetrius a s ním spojení umělci mají proti někomu při, konají se veřejné soudy a jsou prokonsulové, ať žalují na ně (u nich). Žádáte-li však něčeho jiného, budiž to vyřízeno ve shromáždění zákonitém. Vždyť upadáme v nebezpečenství, abychom nebyli obžalováni z povstání pro dnešní den, neboť není žádného vinníka, na němž bychom mohli dáti počet z tohoto shluknutí.“ A to pověděv rozpustil shromážděni. Když bouře přestala, Pavel povolav k sobě učeníky a dav jim napomenutí, rozloučil se s nimi a odešel, aby se bral do Macedonie. Prošed pak ty krajiny a napomenuv je řečí mohou, přišel do Řecka. Tam pobyl tři měsíce, a tu židé činili mu úklady, právě když chtěl se plaviti do Sýrie, i umínil si, že se vrátí skrze Macedonii. Doprovázel ho Sopater z Berey, syn Pyrrhúv, z Thessalonických pak Aristarchus a Sekundus, též Gaius z Derbe a Timoteus, z Asie pak Tychikus a Trofimus. Tito však předešli a čekali na nás v Troadě, my pak jsme po dnech přesničních odpluli z Filipp a přešli jsme k nim v pěti dnech do Troady, kde jsme pobyli sedm dní. Když jsme se v neděli shromáždili k lámání chleba, Pavel chtěje nazejtří odejíti, promlouval s nimi a protáhl řeč až do půlnoci. Bylo pak mnoho světel v hořejší síni, kde jsme byli shromážděni. Jeden mládenec však, jménem Eutychus, seděl na okně a poněvadž Pavel dlouho mluvil, pohružoval se v hluboký spánek a byv spánkem přemožen, spadl s třetího patra a byl zdvižen mrtev. Ale Pavel sestoupiv k němu, položiv se na naň a objav ho řekl: „Nekormuťte se, neboť jeho duše jest v něm.“ A vyšed nahoru, lámal chléb, pojedl a mluvil ještě dlouho až do svítání; potom odešel. Mládence však přivedli živého a potěšili se nemálo. My pak vstoupivše na loď, odepluli jsme do Assu, v úmyslu odtud vzíti Pavla, neboť tak nařídil, chtěje sám jíti po zemi, Když se s námi v Assu setkal, pojavše ho (na loď), přišli jsme do Mitylény a odpluvše odtud dostali jsme se druhého dne proti Chiu, dne následujícího přistáli jsme k Samu a den nato přišli jsme do Miletu. Pavel totiž si umínil minouti Efes, aby netratili času v Asii; neboť pospíchal, aby bude-li mu možno, byl o letnicích v Jerusalemě. Z Miletu poslal do Efesu a povolal k sobě starší církve. A když k němu přišli (a spolu byli), řekl k nim: „Vy víte, kterak jsem byl s vámi po všechen čas od prvního dne, kdy jsem vstoupil do Asie, slouže Pánu s veškerou pokorou a se slzami i zkouškami, které se mi přihodily z úkladů židovských, kterak jsem nic nepominul z věcí užitečných, abych vám jich neoznámil a vás neučil veřejně i po domech, zapřísahaje židy i pohany, aby se k Bohu obrátili a uvěřili v Pána našeho Ježíše Krista. A nyní, hle, já vázán jsa duchem, jdu do Jerusalema, nevěda, co se mi v něm přihodí, leč že Duch svatý po městech mi osvědčuje a říká, že okovy a soužení očekávají mě (v Jerusalemě). Avšak z toho nedbám ničeho, ani nepokládám život svůj za dražší sebe, jen abych dokonal svůj běh a to posluhování slovem, které jsem přijal od Pána Ježíše, abych totiž osvědčoval evangelium o milosti Boží. A nyní, hle, já vím, že neuzříte již tváře mé, vy všichni, mezi nimiž jsem chodil hlásaje království Boží. Proto prohlašuji s důrazem dnešního dne, že jsem čist od krve všech; neboť jsem neopominul vám zvěstovat veškeren úradek Boží. Mějte pozor na sebe i na všecko stádce, ve kterém Duch svatý ustanovil vás biskupy, abyste spravovali církev Boží, které si dobyl krví svou. Já vím, že po mém odchodě vejdou mezi vás vlci draví, kteří nebudou šetřit stádce; i z vás samých povstanou muži, kteří budou mluviti věci převrácené, aby přitáhli učeníky k sobě. Proto bděte majíce na paměti, že jsem po tři roky ve dne v noci nepřestával se slzami napomínati jednoho každého z vás. A nyní poroučím vás Bohu a slovu milosti jeho, který jest mocen vzdělati a dáti dědictví mezi všemi posvěcenými. Stříbra a zlata neb roucha nežádal jsem od nikoho, jak sami víte; neboť pro potřeby moje a pro ty kteří byli se mnou, sloužily ruce tyto. Ve všem ukázal jsem vám, že takto se lopotíce máme se ujímati slabých a pamatovati na slova Pána Ježíše, neboť on řekl:,Blaženěji jest dáti nežli bráti‘.“ A to pověděv, poklekl na kolena svá a pomodlil se s nimi se všemi. I nastal veliký pláč ode všech a padše na hrdlo Pavlovo, líbali ho, rmoutíce se zvláště nad tím slovem, které řekl, že tváře jeho již neuvidí. A doprovázeli ho k lodi. Když jsme odpluli odtrhše se od nich, přišli jsme během přímým na Kós, druhý den na Rhodos a odtud do Patary. A nalezše loď, která měla plouti do Fenicie, vstoupili jsme na ni a odpluli jsme. Když pak jsme se přiblížili (na dohled) ke Cypru a jej v levo nechali, plavili jsme se k Sýrii a přistáli v Tyru, neboť tam loď měla složiti náklad. Vyhledavše učeníky, pobyli jsme tam sedm dní; a ti pravili skrze Ducha Pavlovi, aby nechodil do Jerusalema. Ale když ty dni uplynuly, vypravivše se odebírali jsme se (odtud) i doprovázeli nás všichni s manželkami a dítkami svými až ven za město a poklekše na břehu na kolena, pomodlili jsme se. Na to rozloučivše se vespolek, vstoupili jsme na loď, oni pak vrátili se domů. My však dokonavše plavbu od Tyru přišli jsme do Ptolemaidy a pozdravivše bratry, zůstali jsme u nich den jeden. Druhého dne odebravše se přišli jsme do Cesaree a vešedše do domu Filipa evangelisty, který byl jedním ze sedmi, zůstali jsme u něho. On měl čtyři dcery, panny, které prorokovaly. Když však jsme tam meškali několik dní, přibyl jeden prorok z Judska, jménem Agabus. Ten přišed k nám vzal Pavlův pás a svázav si ruce i nohy řekl: „Toto praví Duch svatý: Toho muže, jemuž patří pás tento, židé v Jerusalemě takto sváží a vydají v ruce pohanů.“ Jak jsme to uslyšeli, prosili jsme ho my i tamější (věřící), aby nechodil do Jerusalema. Tu Pavel odpověděl: „Co to děláte, plačíce a rozrývajíce mé srdce? Vždyť já jsem hotov nejen svázati se dáti, nýbrž i umříti v Jerusalemě pro jméno Pána Ježíše.“ Poněvadž se odraditi nedal, přestali jsme řkouce: „Staň se vůle Páně.“ Po těch dnech připravivše se, brali jsme se do Jerusalema. A šli s námi také někteří učeníci z Cesaree, vedouce (nás) k jakémusi Mnásonovi z Cypru, starému učeníkovi, abychom se u něho uhostili. Když pak jsme přišli do Jerusalema, bratři přijali nás rádi. Druhého dne Pavel vešel s námi k Jakubovi a sešli se všichni starší. I pozdravil je a vypravoval podrobně všecko, co Bůh učinil mezi pohany skrze službu jeho. A oni uslyševše to, velebili Boha a řekli jemu: „Vidíš, bratře, kolik tisíců jest mezi židy těch, kteří uvěřili, a ti všichni jsou horliteli pro zákon. Uslyšeli však o tobě, že učíš odpadu od Mojžíše všecky židy, kteří jsou mezi pohany, říkaje, aby neobřezávali svých dítek, ani nežili podle obyčejů (židovských). Co jest tedy činiti? Sejdeť se zcela jistě množství, neboť uslyší, že jsi přišel. To tedy učiň, co ti pravíme: Jsouť u nás čtyři muži, kteří mají na sobě slib. Ty vezma k sobě posvěť se s nimi a zaprav na ně, aby si oholili hlavu; i poznají všichni, že nepravda jest to, co slyšeli o tobě, nýbrž že také sám kráčíš zachovávaje zákon. V příčině těch pohanů však, kteří uvěřili, jsme ustanovili a napsali, aby se zdržovali od věcí obětovaných modlám a od krve i udávenin a smilství.“ Tu Pavel pojav k sobě ty muže a druhého dne s nimi se posvětiv, vešel do chrámu a ohlásil konec dnů posvěcování, — až se podá obět za jednoho každého z nich. Když však se dokonávalo sedm dní, židé z Asie, uzřevše ho ve chrámě, pobouřili všechen lid a vztáhli naň ruce křičíce: „Muži Israelité, pomozte, to jest ten muž, který všecky všudy učí proti lidu i proti zákonu a místu tomuto, a mimo to i pohany uvedl do chrámu a poskvrnil toto místo svaté.“ Byli totiž viděli s ním v městě Trofima z Efesu a domnívali se, že ho Pavel uvedl do chrámu. I pohnulo se celé město a povstal shon lidu. A uchopivše Pavla táhli ho ven z chrámu, a hned byly brány zavřeny. Když však ho chtěli zabíti, došlo tisícníka čety ohlášení, že se bouří celý Jerusalem. Ten pojav ihned vojáky a setníky, sběhl k nim; ale oni uzřevše tisicníka a vojáky, přestali bíti Pavla. Tu tisícník přiblíživ se uchopil jej a rozkázal ho svázati dvěma řetězy; i ptal se, kdo jest a co učinil. V zástupu však volali jedni to, jiní ono. Nemoha tedy zvěděti nic jistého pro hluk, rozkázal jej vésti do (vojenského) ležení. Když však přišel ke stupňům, přihodilo se, že pro násilí lidu byl nesen od vojáků, neboť šlo za ním množství lidu a křičelo: „Pryč s ním.“ Maje pak Pavel již uveden býti do ležení, řekl tisícníkovi: „Smím k tobě něco promluviti?“ A on řekl: „Umíš řecky? Nejsi tedy ten Egypťan, který před těmito dny pobouřil a na poušť vyvedl čtyři tisíce mužů zbojníků?“ I řekl k němu Pavel: „Já jsem žid z Tarsu, občan nikoliv neznámého města v Cilicii; prosím tě, dovol mi promluviti k lidu.“ A když on dovolil. Pavel stoje na stupních, pokynul lidu rukou, a když nastalo ticho veliké, promluvil řečí hebrejskou řka: „Bratři a otcové, poslechněte moji obranu, kterou k vám nyní konám.“ Uslyševše pak, že k nim mluví řečí hebrejskou, utišili se tím více. I řekl: „Já jsem žid, jenž jsem se narodil v Tarsu cilicijském, ale vychován jsem v městě tomto; u nohou Gamalielových byl jsem vzdělán podle přísnosti zákona otcovského, takže jsem byl horlitelem pro zákon, jakož i všichni vy jste podnes. I pronásledoval jsem toto učení až k smrti, svazuje a do vězení dávaje muže i ženy, jakož mi dosvědčí velekněz a všichni starší; od nich obdržev i listy ku bratrům, ubíral jsem se do Damašku, abych také tamější (křesťany) přivedl svázané do Jerusalema, by byli potrestáni. Když však jsem se bral cestou a se přibližoval k Damašku, ozářilo mě o poledni náhle veliké světlo s nebe, a já pad na zem, uslyšel jsem hlas, jenž mi pravil:,Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?‘ já pak jsem odpověděl:,Kdo jsi, Pane?‘ I řekl ke mně:,Já jsem Ježíš Nazaretský, jehož ty pronásleduješ‘ Ti však, kteří byli se mnou, viděli sice světlo, ale neslyšeli hlasu toho, jenž ke mně mluvil. I řekl jsem:,Co mám učiniti, Pane?‘ A Pán řekl ke mě:,Vstaň a jdi do Damašku, a tam se ti poví o všem, co máš činiti.‘ Poněvadž jsem však neviděl z jasnosti onoho světla, byl jsem veden za ruku od svých průvodců a přišel jsem do Damašku. Jakýsi Ananiáš pak, muž (bohabojný) podle zákona, jenž měl dobré svědectví ode všech židů tam přebývajících, přišel ke mně a přistoupiv řekl mi:,Šavle, bratře, prohlédni‘. A já v touž chvíli prohlédl jsem na něho. Ale on řekl:,Bůh otců našich vyvolil tě k tomu, abys poznal jeho vůli a uzřel Spravedlivého a uslyšel hlas z úst jeho, neboť mu budeš u všech lidí svědkem o těch věcech, které jsi viděl a slyšel. A nyní, proč prodléváš? Vstaň a dej se pokříti a obmyj se od hříchů svých vzývaje jméno jeho.‘ Když však jsem se navrátil do Jerusalema a se modlil ve chrámě, přišel jsem u vytržení mysli a uzřev ho, an mi praví:,Pospěš a vyjdi rychle z Jerusalema, neboť nepřijmou mého svědectví o mně.‘ A já jsem řekl:,Pane, oni vědí, že já jsem do vězení dával a po synagogách mrskal ty, kteří věřili v tebe; a když se prolévala krev mučedníka tvého Štěpána, já jsem stál při tom a souhlasil jsem a hlídal jsem roucha těch, kteří ho zabíjeli.‘ I řekl ke mně:,Jdi, neboť pošlu tebe daleko mezi pohany.‘“ Poslouchali ho však až do tohoto slova, a tu pozdvihli svého hlasu řkouce: „Pryč se země s takovým (člověkem); neboť nepřísluší mu žíti.“ A když oni křičeli a svá roucha odvrhovali a prachem do vzduchu házeli, tísícnik rozkázal uvésti jej do (vojenského) ležení a bičovánim ho vyslýchati, aby se dověděl, proč tak křičí proti němu. Když však ho natáhli pro řemeny, Pavel řekl ku přistojícímu setníkovi: „Jest vám dovoleno bičovati člověka Římana a to neodsouzeného?“ Uslyšev to setník, šel k tisícníkovi a ohlásil mu řka: „Co to chceš činiti? Vždyť člověk tento jest občan římský.“ I přistoupil tisícník a řekl jemu: „Pověz mi, jsi-li ty, Říman?“ A on řekl: „Ano.“ I odpověděl tisícník: „Já jsem dosáhl občanství toto za velikou cenu.“ A Pavel pravil: „Já však jsem se (v něm) i narodil.“ Ihned odstoupili od něho ti, kteří ho měli mučením vyslýchati. Také tisícník se ulekl zvěděv, že jest římským občanem, a poněvadž ho dal spoutati. Druhého dne však chtěje zvěděti jistotu o tom, z čeho jej židé obviňují, dal jej odvázati a přikázal, aby se sešli velekněží a celá velerada, a vyved Pavla postavil ho mezi nimi. Tu Pavel upřev zrak na veleradu pravil: „Bratři, já jsem obcoval před Bohem se svědomím zcela dobrým až do dnešního dne.“ Ale velekněz Ananiáš poručil těm, kteří stáli u něho, aby ho bili v ústa. Tehdy Pavel řekl k němu: „Bíti bude tebe Bůh, stěno obílená; také ty zde sedíš, abys mě soudil podle zákona, a proti zákonu velíš mě bíti?“ I řekli mu přístojící: „Božímu veleknězi zlořečíš?“ A Pavel řekl: „Nevěděl jsem, bratři, že to jest velekněz. Vždyť jest psáno:,Knížeti lidu svého nebudeš zlořečiti.‘“ Věda pak, že jedna část jest ze saduceů a druhá z fariseů, zvolal ve veleradě: „Bratři, já jsem farisejem a synem fariseův; pro naději a (to pro naději ve) vzkříšení z mrtvých jsem souzen.“ A když to pověděl, rozbroj povstal mezi fariseji a saduceji a shromáždění se rozštěpilo. Neboť saduceové praví, že není vzkříšení ani anděla ani ducha, fariseové však vyznávají obé. I stal se křik veliký, a někteří zákoníci strany farisejské povstavše přeli se řkouce: „Nic zlého neshledáváme na člověku tomto; což jestli duch mluvil k němu nebo anděl?“ A když rozbroj se rozmohl, tisícník boje se, aby Pavla nerozsápali, vydal rozkaz, aby vojsko sejdouc dolů vytrhlo jej z prostředu jejich a vedlo do (vojenského) ležení. V následující noci Pán přistoupiv k němu řekl: „Buď dobré mysli, neboť jako jsi svědčil o mně v Jerusalemě, tak musíš svědčiti i v Římě.“ Když však se rozednilo, někteří židé se srotili a zapřisáhli se, že nebudou jísti ani píti, dokavad Pavla nezabijí. Bylo pak více než čtyřicet těch (mužů), kteří se tak spikli. Ti přišedše k velekněžím a starším řekli: „Slavnostně jsme se zapřisáhli, že ničeho neokusíme, dokavad nezabijeme Pavla. Proto nyní ohlaste vy s veleradou tisícníkovi, aby ho k vám přivedl, jako byste chtěli důkladněji vyšetřiti jeho záležitost; my pak jsme hotovi jej usmrtiti, prve než se (k vám) přiblíží.“ Uslyšev však o těch úkladech syn Pavlovy sestry, přišed vstoupil do ležení a oznámil to Pavlovi. Pavel pak zavolav k sobě jednoho setníka pravil: „Doveď tohoto mládence k tisícníkovi, neboť má mu něco oznámiti.“ A on pojav jej, dovedl ho k tisícníkovi a řekl: „Vězeň Pavel (povolal mě k sobě a) prosil mě, abych tohoto mládence dovedl k tobě, poněvadž ti má něco pověděti.“ Tu tisícník vzal ho za ruku a odstoupiv s ním v soukromí otázal se ho: „Co jest to, co mi máš oznámiti?“ A on řekl: „Židé se umluvili, že tě požádají, abys zítra uvedl Pavla do velerady, jakoby chtěli o něm něco důkladněji zvěděti. Ale ty jim nevěř, neboť z nich činí mu úklady více než čtyřicet mužů, kteří se zapřisáhli, že nebudou jísti ani píti, dokavad ho neusmrtí; a nyní jsou připraveni, čekajíce na tvou přípověď.„ Tedy tisícník propustil mládence přikázav mu, aby nikomu neříkal, že mu to ohlásil. A povolav k sobě dva setníky řekl jim: „Přihotovte dvě stě vojínů, aby šli do Cesaree, též sedmdesát jezdců a dvě stě kopiníků od třetí hodiny noční. Ať připraví také zvířata jezdecká, aby posadíce na ně Pavla, dovedli ho zdráva k vladaři Felixovi.“ (Bál se totiž, aby ho snad židé neuchvátili a nezabili a on sám potom neutrpěl pomluvy, jakoby byl přijal peníze.) A napsal list znění tohoto: „Klaudius Lysias (vzkazuje) velmožnému vladaři Felixovi pozdravení. Tohoto muže židé jali a bylo již na tom, že bude od nich usmrcen; i zakročil jsem s vojskem a vytrhl jej, zvěděv, že jest Římanem. A chtěje seznati, z čeho jej obviňovali, uvedl jsem ho do jejich velerady. I shledal jsem, že na něj žalují ve věcech zákona jejich, že však nemá (na sobě) žádného zločinu hodného smrti neb vězení. Poněvadž mi však bylo pověděno o úkladech, které muži tomu ustrojili, poslal jsem ho k tobě, přikázav i žalobníkům, aby svou při vedli před tebou. (Buď zdráv!)“ Vojínové tedy pojavše Pavla, jak jim bylo poručeno, dovedli ho v noci do Antipatridy, a druhého dne, nechavše jezdce s ním, odejeti, vrátili se do ležení. Oni pak přijevše do Cesaree a odevzdavše list vladaři, postavili před něho i Pavla. A on přečet jej otázal se, z které krajiny jest, a zvěděv, že jest z Cilicie, pravil: „Vyslechnu tě, až přijdou tvoji žalobníci.“ I rozkázal, aby ho hlídali v domě Herodově. Po pěti dnech přišel velekněz Ananiáš s některými staršími a s jakýmsi řečníkem Tertullem, a ti ohlásili vladaři (žalobu) proti Pavlovi. A když byl (Pavel) předvolán, Tertullus počal žalovati takto: „Velmožný Felixe, s veškerou vděčností uznáváme vždycky a všudy, že skrze tebe požíváme velikého pokoje a že mnohé opravy pro národ náš dějí se tvojí péčí. Abych tě však déle nezdržoval, prosím, abys podle své dobrotivosti krátce nás vyslechl. Shledali jsme totiž, že tento člověk jest morovou nákazou a strůjcem nepokojů mezi všemi židy po okrsku zemském, že jest také náčelníkem sekty Nazarejských a že se pokusil i chrám poskvrnit. Proto javše ho chtěli jsme jej souditi podle našeho zákona. Ale tisícník Lysias přišed s moci velikou, vytrhl jej z rukou našich a rozkázal, aby žalobníci jeho šli k tobě; od něho budeš moci sám při výslechu se dověděti o tom všem, z čeho my jej obviňujeme.“ Přidali se pak i židé, pravíce, že tomu tak jest. Ale Pavel dostav pokyn od vladaře, aby mluvil, odpověděl: „Věda, že již po mnoho roků jsi soudcem tohoto národa, budu se hájiti s myslí dobrou. Můžeš se zajisté dověděti, že není tomu více než dvanáct dní, kdy jsem přišel do Jerusalema se klaněti, a nenalezli mě ani ve chrámě ani v synagogách ani ve městě s někým se hádati neb shon lidu působiti, ani nemohou dokázati před tebou, co na mne nyní žalují. To však vyznávám před tebou, že podle toho učení, které nazývají sektou, tak sloužím Bohu otců, věře všemu, co jest psáno v zákoně a v Prorocích, a maje v Boha naději, kterou také oni chovají, že bude vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých. Proto též sám se snažím, abych měl vždycky svědomí neposkvrněné před Bohem i před lidmi. Po několika letech však jsem přišel, abych přinesl pro svůj národ almužny a oběti (i sliby). Při tom nalezli mě posvěcena ve chrámě, nikoliv se shonem lidu ani s hlukem; ale byli to někteří židé z Asie, kteří by musili býti před tebou přítomni a žalovati, kdyby měli něco proti mně; aneb tito sami ať řeknou, (zdali) kterou nepravost nalezli na mně, když jsem stál před veleradou, leč toto jediné slovo, které jsem provolal stoje mezi nimi:,Pro vzkříšeni z mrtvých já jsem dnes souzen od vás.‘“ Tedy Felix maje důkladnější známost o tom učení odložil věc jejich řka: „Až přijde tisícník Lysias, rozhodnu ve vaší věci.“ A přikázal setníkovi, aby ho choval ve vazbě a dal mu úlevu a nebránil nikomu z jeho přátel posluhovati mu. Po několika dnech Felix přišed se svou manželkou Drusillou, která byla židovkou, povolal k sobě Pavla a poslechl jej o víře v Krista Ježíše. Když však mluvil o spravedlnosti a čistotě a budoucím soudě, Felix byv pojat strachem, pravil: „Pro nynějšek jdi, v čas příhodný tě povolám.“ Zároveň čekal též, že Pavel mu dá peníze; proto také povolával jej k sobě častěji a rozmlouval s ním. Když však uplynuly dva roky, Felix dostal za nástupce Porcia Festa. A chtěje se Felix židům zavděčiti, ponechal Pavla ve vazbě. Festus tedy, přišed do té krajiny, odebral se po třech dnech z Cesaree do Jerusalema. I předstoupili před něho velekněží a přední židé s obžalobou proti Pavlovi a snažně žádali si na něm jako milost proti Pavlovi, aby ho dal přivésti do Jerusalema; strojiliť úklady, aby ho na cestě usmrtili. Ale Festus odpověděl, že Pavel jest ve vazbě v Cesarei, on pak sám že v brzku odejede. „Ti tedy z vás,“ vece, „kteří mají moc, sestupte se mnou a, je-li na tom muži nějaká vina, žalujte na něj.“ Pobyv pak mezi nimi ne více než osm neb deset dní, odebral se do Cesaree a druhého dne posadiv se na soudnou stolici, kázal Pavla přivésti. Když přišel, obstoupili ho židé, kteří přišli z Jerusalema, a vedli proti němu mnoho, a to těžkých žalob, kterých nemohli dokázati, neboť Pavel se hájil (řka): „Neprohřešil jsem se ničím ani proti zákonu židovskému ani proti chrámu ani proti císaři“. Ale Festus, chtěje se židům zavděčiti, odpověděl Pavlovi: „Chceš jíti do Jerusalema a tam býti souzen o tom přede mnou?“ Pavel však odpověděl: „Před soudem císařským stojím, zde mám býti souzen. Židům jsem v ničem neublížil, jakož i ty dobře víš. Provinil-li jsem se tedy aneb spáchal-li jsem něco smrti hodného, nezdráhám se umříti; pakli však není nic na tom, z čeho mě tito obviňují, nikdo mě nemůže jim vydati. K císaři se odvolávám.“ Tu Festus promluviv s radou odpověděl: „K císaři jsi se odvolal, k císaři půjdeš.“ Po několika dnech král Agrippa a Bernike přijeli do Cesaree aby pozdravili Festa. Když tam pobyli mnoho dní, Festus předložil králi záležitost Pavlovu řka: „Od Felixa byl ponechán ve vazbě jeden muž, na něhož za mého pobytu v Jerusalemě velekněží a starší židů podali žalobu, žádajíce proti němu, aby byl odsouzen. Odpověděl jsem jim však, že u Římanů není obyčeje vydávati (na smrt) některého člověka dříve, než by obžalovaný měl žalobníky před sebou a obdržel příležitost proti obžalobě se hájiti. Když tedy se tu sešli, posadil jsem se druhého dne bez odkladu na soudnou stolici a dal jsem muže toho předvésti. Žalobníci předstoupivše nepřednášeli žádného obvinění, o kterém bych se domníval, že by bylo zlé, nýbrž měli proti němu jakésy spory o svém náboženství a o jakémsi Ježíši zemřelém, o němž Pavel tvrdil, že žije. Já však jsa v rozpacích o té věci, pravil jsem, chce-li jíti do Jerusalema a tam býti souzen o těch věcech. Poněvadž však Pavel se odvolal, aby byl uchován ve vazbě k rozhodnutí Augustovu, rozkázal jsem ho uchovati, dokud bych ho neposlal k císaři.“ I řekl Agrippa k Festovi: „Chtěl bych i já poslechnouti toho člověka.“ A on řekl: „Zítra ho uslyšíš.“ Druhého dne tedy přišel Agrippa i Bernike s velikou nádherou, a když vešli do síně přijímací s tisícníky a předními muži města, byl k rozkazu Festovu přiveden Pavel. I řekl Festus: „Králi Agrippo a všichni muži s námi zde přítomní, zde vidíte toho, pro něhož veškeré množství židů v Jerusalemě i zde na mne (prosbou) naléhalo křičíc, že nesmí déle žíti. Ale já jsem shledal, že neučinil nic hodného smrti. Poněvadž se však odvolal k Augustovi, rozhodl jsem se poslati ho k (němu). Ale nevím, co bezpečného bych o něm napsal svému pánu; proto přivedl jsem ho před vás, a zvláště před tebe, králi Agrippo, abych po výslechu věděl, co mám psáti; neboť zdá se mi býti nerozumno, abych posílaje vězně neudal jeho viny.“ I řekl Agrippa k Pavlovi: „Dovoluje se ti, abys mluvil sám sebe.“ Tu Pavel vztáhl ruku a hájil se (takto): „Za šťastného se pokládám, králi Agrippo, že mohu dnes hájiti se před tebou proti všemu tomu, z čeho mě židé obvinují, zvláště proto poněvadž znáš všecky obyčeje a otázky sporné, které se mezi židy vyskytují; proto prosím, poslyš mě trpělivě. O životě mém od mladosti, jak jsem jej vedl od počátku ve svém národě, i v Jerusalemě, vědí všichni židé; znajíce mě od prvopočátku (mohli by), kdyby chtěli, vydati svědectví, že jsem podle nejpřísnější strany našeho náboženství byl živ jako farisej. A nyní stojím před soudem pro naději v zaslíbení dané od Boha našim otcům, jehož dvanáctero pokolení naše, sloužíc (vytrvale) dnem i nocí Bohu, doufá dosíci. Pro tu naději jsem žalován od židů, králi. Což se pokládá u vás za neuvěřitelno, křísí-li Bůh mrtvé? Já ovšem domníval jsem se, že jsem povinen vykonati mnoho protivného proti jménu Ježíše Nazaretského. To jsem také činil v Jerusalemě, a mnoho, věřících (křesťanů) jsem já zavřel do vězení, vzav si k tomu moc od velekněží, a když byli usmrcováni souhlasil jsem. Také po všech synagogách často je trestaje, nutil jsem je, aby se rouhali, a zuře náramně proti nim pronásledoval jsem je až do cizích měst. Když jsem v takovém úmyslu bral se do Damašku s mocí a svolením velekněží, spatřil jsem, králi, v poledne na cestě s nebe světlo nad slunce jasnější, kteréž ozařovalo mě i ty, kteří šli se mnou. A když jsme my všichni padli na zem, uslyšel jsem hlas, jenž pravil mně jazykem hebrejským:,Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ? Tvrdo ti bude proti ostnu kopati.‘ Já pak jsem řekl: Kdo jsi Pane?‘ A Pán řekl:,Já jsem Ježíš, jehož ty pronásleduješ. Avšak vstaň a postav se na nohy své, neboť proto jsem se ukázal tobě, abych tě učinil služebníkem a svědkem těch věcí, které jsi uviděl a pro které se ti (ještě) ukáži, vysvobozuje tě z lidu i z pohanů, ke kterým tě posílám otevřít oči jejich, aby se obrátili ode tmy ke světlu a z moci satanovy k Bohu, by věrou ve mne obdrželi odpuštění hříchů a podíl mezi posvěcenými.‘ A proto, králi Agrippo, nebyl jsem neposlušen nebeského vidění, nýbrž hlásal jsem nejprve obyvatelům damašským, potom v Jerusalemě a po celé zemi judské i pohanům, aby činili pokání a se obrátili k Bohu, činíce hodné skutky pokání. Pro tu příčinu židé uchopivše mě ve chrámě, pokoušeli se mě usmrtiti, ale s pomocí Boží stojím pevně až do dnešního dne a vydávám svědectví před malými i velikými, nemluvě nic než to, co proroci i Mojžíš pověděli, že se stane, (totiž) že Kristus měl trpěti, že měl první z mrtvých vstáti a zvěstovati světlo lidu (israelskému) i pohanům.“ Když toto mluvil na svou obranu, Festus pravil hlasem velikým: „Ty blázníš, Pavle. Mnoho učení se přivádí tě k bláznovství.“ Ale Pavel řekl: „Neblázním, velmožný Feste, nýbrž mluvím slova pravdy a střízlivosti. Ví zajisté o těch věcech král, k němuž také neohroženě mluvím; neboť nemyslím, že by ho bylo tajno něco z těch věcí; vždyť se to nedělo pokoutně. Věříš, králi Agrippo, prorokům? Vím, že věříš.“ I řekl Agrippa k Pavlovi: „Málem bys mě přemluvil, že bych se stal křesťanem.“ A Pavel: „Dej Bůh, abyste ať málem ať mnohem, nejen ty, nýbrž také všichni, kteří mě dnes slyší, stali se takovými, jakým i já jsem, kromě okovů těchto.“ I vstal král a vladař i Bernike a ti, kteří s nimi byli seděli, a odešedše pravili k sobě vespolek: „Člověk tento neučinil nic hodného smrti neb okovů.“ Agrippa pak řekl k Festovi: „Mohl býti propuštěn člověk tento, kdyby se byl neodvolal k císaři.“ Jak bylo rozhodnuto, abychom se plavili do Itálie, vydali Pavla a některé jiné vězně setníku jménem Juliovi z čety císařské. Vstoupivše na loď adramytskou, která měla plouti do pobřežních míst Asie, pustili jsme se (na moře); byl s námi Macedoňan Aristarch z Thessaloniky. Druhého dne dostali jsme se do Sidonu. A Julius chovaje se k Pavlovi přívětivě, dovolil mu zajíti k přátelům a užíti jejich ošetření. Pustivše se odtud, pluli jsme pod Kyprem, neboť větry vály proti nám; a propluvše moře podél Cilicie a Pamfylie, přišli jsme do Myry v Lycii. Tam setník našel loď alexandrijskou, která plula do Itálie, přesadil nás na ni. Když pak jsme pluli zvolna po mnoho dní dostali jsme se stěží proti Knidu a poněvadž nám vítr bránil, odepluli jsme pod Krétu k Salmoně, a plavíce se stěží podél břehu, přišli jsme k jednomu místu, jménem Dobré přístavy, blíže něhož bylo město Lasea. Poněvadž však mnoho času prošlo a plavba byla již nebezpečná, ježto byl i půst minul, Pavel napomínal je, řka jim: „Muži, vidím že plavba bude s nesnází a s velikou škodou nejen pro náklad a pro loď, nýbrž i pro život náš.“ Ale setník věřil více kormidelníku a majiteli lodi, než tomu, co pravil Pavel. A poněvadž přístav ten nebyl příhodný ku přezimování, většina se rozhodla, aby odtud odepluli, zdali by snad mohli ku přezimování dostati se do Feniky, přístavu kretského na straně jihozápadní a severozápadní. ježto pak zavál mírný vítr jižní, domnívajíce se, že úmysl svůj provedou, vytáhli kotvu a plavili se (ještě) více poblízku Kréty. Ale nedlouho na to zadul s ní bouřlivý vítr, který slově Eurakylon. A poněvadž loď byvší zachvácena nemohla čeliti větru, pustili jsme ji po něm a (tak) byli jsme hnáni. Dostávše se pak pod jeden ostrůvek jménem „Kauda“, stěží jsme se mohli zmocniti člunu ochranného. Vzavše jej na loď užili prostředků pomocných tím, že loď podpásali a bojíce se, aby neuhodili na mělčinu, stáhli plachty a tak nechali se hnáti. A poněvadž bouře námi prudce zmítala, vyhazovali druhého dne z lodi náklad a dne třetího vlastníma rukama vrhli do moře nářadí lodní. Když však po mnoho dní ani slunce ani hvězdy se neukázaly a bouře nemalá naléhala, ztrácela se již veškerá naděje, že se zachráníme. A když se mnoho postili, tu Pavel postaviv se uprostřed nich řekl: „Muži, měli jste zajisté uposlechnouti mě a neodjížděti od Kréty a (tak) si uspořiti tuto nesnáz a škodu. A nyní napomínám vás, abyste byli dobré mysli; nebudeť ztracen žádný život mezi vámi, nýbrž jen loď. Neboť této noci přistoupil anděl toho Boha, jemuž přináležím a jemuž sloužím, a řekl:,Neboj se, Pavle, před císařem musíš státi, a hle, Bůh daroval ti všecky ty, kteří se plaví s tebou‘. Proto, muži, buďte dobré mysli, neboť věřím Bohu, že se stane tak, jak mi bylo pověděno. Musíme však býti vrženi na nějaký ostrov.“ Když tedy přišla čtrnáctá noc, co jsme se plavili po moři Adriatském, kolem půlnoci domnívali se lodníci, že nějaká země se jim blíží. I spustili olovnici a shledali dvacet sáhů (hloubky), a když maličko popojevše opět olovnici spustili, shledali patnácte sáhů. A bojíce se, abychom nenarazili na místa skalnatá, spustili se zadní části lodí čtyři kotvy a přáli si, aby se rozednilo. Když však lodníci hleděli z lodi utéci a spustili ochranný člun pod záminkou, že chtějí vrhnouti kotvy s přední části lodi. Pavel řekl setníkovi a vojínům: „Nezůstanou-li tito na lodi, vy nemůžete býti zachováni.“ Tu vojínové přesekli provazy člunu a nechali jej odplavati. Když pak počalo se rozednívati, Pavel napomínal všecky, aby pojedli; přavilť: „Je to dnes již čtrnáctý den, co čekáte a lačni zůstáváte ničeho nepožívajíce. Proto vás prosím, abyste pojedli; je to k vaší záchraně, neboť nikomu z vás neztratí se vlas s hlavy.“ Když to pověděl, vzav chléb učinil díky Bohu přede všemi a rozlámav jej počal jísti. I nabyli všichni dobré mysli a pojedli také oni. Bylo pak nás všech na lodi 276 osob. Nasytivše se pokrmem oblehčovali loď tím, že metali pšenici do moře. Když se rozednilo, nepoznávali země, pozorovali však jakýsi záliv s nízkým břehem, k němuž pomýšleli, bude-li jim možno, s lodí přistáti. I odťali kotvy a pustili (je) do moře. Zároveň rozvázali vazby kormidel a vytáhše přední plachtu proti větru brali se ku břehu. A když jsme se dostali na mělčinu, narazili s lodí, a tu předek lodi uváznuv zůstával nepohnut, zadní část však se lámala násilím vln. I radili vojínové vězně zabíti, aby některý vyplavaje neutekl. Ale setník, chtěje zachovati Pavla, zabránil to učiniti a přikázal, aby ti, kteří umějí plovati, spustili se nejprve (do moře) a vyšli na zem, ostatní pak dílem po prknech, dílem po kusech zbylých z lodi. A tak se stalo, že se všichni zachránili na zem. A když jsme se zachránili, tu jsme se dověděli, že ten ostrov slove Melita. Obyvatelé (jeho) prokázali nám neobyčejnou přívětivost; neboť zapálivše hranici vzali nás všecky k sobě pro nastalý déšť a pro zimu. Když však Pavel nasbírav nějaké množství chrastí přiložil na oheň, zmije vyběhši pro horko zavěsila se mu na ruku. Jak obyvatelé uzřeli to zvíře viseti mu na ruce, pravili sobě vespolek: „Jistě vrahem jest člověk tento; neboť ač z moře vyváznul, pomsta nedává mu žíti.“ Ale on odraziv to zvíře do ohně, neutrpěl nic zlého. Oni pak čekali, že oteče aneb padna náhle zemře. Když však dlouho čekali a viděli, že nic zlého se mu neděje, obrátivše pravili, že jest bohem. Měl pak v těch místech své statky vladař toho ostrova, jménem Publius. Ten přijav nás, hostil (nás) přátelsky po tři dni. I přihodilo se, že otec Publiův ležel jsa stižen zimnicí a úplavicí. Pavel vešel k němu a pomodliv se i vloživ ruce na něj uzdravil ho. Když se to stalo, přicházeli také ostatní, kteří na ostrově měli nemoci, a byli uzdravováni; ti také prokázali nám mnohou čest a když jsme byli na odchodě, nakladli nám věcí (na cestu) potřebných. Po třech měsících odpluli jsme na lodi alexandrijské, která na ostrově přezimovala a měla za znak Blížence. A když jsme přijeli do Syrakus, zůstali jsme tam tři dni. Odtud obepluvše (východní břeh sicilský) dostali jsme se do Regia a, když den nato zavál vítr jižní, přijeli jsme druhého dne do Puteol; tam jsme nalezli bratry a byli od nich žádáni, abychom tam zůstali sedm dní; a tak jsme přišli do Říma. Odtud bratři, uslyševše o nás, přišli nám naproti až na Fórum Appiovo a ke Třem Hospodám; Pavel uzřev je, poděkoval Bohu a nabyl dobré mysli. Když pak jsme vešli do Říma, bylo dovoleno Pavlovi, aby zůstával pro sebe s vojínem, který by ho hlídal. Po třech dnech svolal k sobě přední židy a, když se sešli, řekl jim: „Bratři, já neučiniv nic zlého proti lidu ani proti obyčejům otcovským, byl jsem jako vězeň vydán z Jerusalema do rukou Římanů. Ti vyslechnuvše mě chtěli mě propustiti, poněvadž na mně není žádného provinění k smrti. Ježto však židé tomu odpírali, byl jsem donucen odvolati se k císaři, ne jako bych měl co žalovati na svůj národ. Pro tu příčinu tedy jsem žádal vás spatřiti a k vám promluviti, neboť pro naději lidu israelského jsem svázán tímto řetězem.“ Ale oni řekli jemu: „My jsme ani psaní o tobě z Judska nedostali, aniž kdo z bratrů přišed co špatného o tobě nám oznámil neb pověděl. Avšak žádáme si poslechnouti od tebe, co smýšlíš, neboť o této sektě jest nám známo, že se jí všudy odporuje.“ Ustanovivše pak mu den, přišli k němu ve velikém počtu do jeho obydlí. I vykládal jim, vydávaje svědectví o království Božím a snaže se od rána do večera přesvědčiti je o Ježíši jak ze zákona Mojžíšova tak z proroků. A někteří věřili tomu, co pravil, jiní však nevěřili. Jsouce pak mezi sebou nesvorní, odcházeli; přitom Pavel řekl toto slovo jediné: „Dobře pravil Duch svatý k otcům vašim skrze proroka Isaiáše řka: ,Jdi k lidu tomuto a řekni: Ušima budete poslouchati, a nesrozumíte, a hledíce budete se dívati, a neuvidíte, neboť ztučnělo srdce lidu tohoto a těžce poslouchali ušima, zamhuřovali oči své, aby snad někdy očima neuviděli a ušima neuslyšeli a srdcem nesrozuměli a neobrátili se, a abych neuzdravil jich.‘ Budiž vám tedy známo, že pohanům byla poslána tato spása Boží, a ti budou slyšeti.“ A když to pověděl, židé odešli od něho, majíce mezi sebou velikou hádku. Zůstal pak(Pavel) po celé dva roky v najatém bytě svém a přijímal všecky, kteří k němu přicházeli; i hlásal království Boží a učil o Pánu Ježíši Kristu bez překážky s veškerou neohrožeností. Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný apoštol, vyvolený k evangeliu Božímu, které (Bůh) byl zaslíbil skrze proroky své v Písmech svatých o Synu svém, (jenž podle těla povstal z potomstva Davidova, podle ducha svatosti však prokázán byl zmrtvýchvstáním jako Syn Boží mocný), totiž o Ježíši Kristu Pánu našem, skrze něhož jsme obdrželi milost i apoštolství k tomu, abychom zjednali poslušnost víry mezi všemi národy pro jméno jeho, z nichžto jste i vy, povolanci Ježíše Krista, všem miláčkům Božím, povolaným věřícím, kteří jsou v Římě: Milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho, a od Pána našeho Ježíše Krista. Nejprve děkuji Bohu svému skrze Ježíše Krista za vás všecky, že víra vaše rozhlašuje se po celém světě. Svědkem zajisté jest mi Bůh, jemuž sloužím v duchu svém, hlásaje evangelium o Synu jeho, že neustále vzpomínám na vás, vždycky při svých modlitbách prose, zdali by snad již konečně podařilo se mi po vůli Boží přijíti k vám. Neboť toužím vás uvidět, abych s vámi mohl sděliti nějakou milost duchovní k vašemu utvrzení, to jest, abych se spolu povzbudil mezi vámi věrou (nám) společnou, vaší i svojí. Nechci však, bratří, abyste nevěděli, že jsem si častokráte umínil přijíti k vám, abych vzal nějaký užitek také mezi vámi, jakož i mezi jinými národy, ale měl jsem překážky až dosavad. Jsemť zavázán Řekům i Neřekům, moudrým i nemoudrým. Proto, co na mně jest, jsem hotov kázati evangelium také vám, kteří jste v Římě. Neboť se nestydím za evangelium; vždyť jest to moc Boží ke spáse pro každého, kdo věří, pro žida i pro pohana; neboť se v něm zjevuje spravedlnost Boží z víry k víře jakož jest psáno: „Spravedlivý však živ jest z víry.“ Zjevujeť se zajisté z nebe hněv Boží proti každé bezbožnosti a nespravedlnosti těch lidí, kteří pravdu Boží zdržují nespravedlností. Neboť vědomost o Bohu jest v nich zjevná; Bůh totiž ji zjevil jim; vždyť neviditelné vlastnosti jeho od stvoření světa se spatřují, jsouce poznávány z věcí stvořených, a to i jeho věčná moc i božství, takže nemají omluvy. Neboť ač poznali Boha, neoslavili ho jako Boha, ani mu nepoděkovali, nýbrž zmarněli ve svých myšlenkách a zatemnilo se nemoudré srdce jejich; říkajíce, že jsou moudří stali se pošetilci: zaměniliť slávu neporušitelného Boha za podobu obrazu porušitelného člověka a ptactva i čtvernožců a plazů. Proto Bůh je vydal v žádostech srdce jejich v nečistotu, takže hanobili těla svá na sobě samých, neboť zaměnili Boha pravého za (bohy) nepravé a ctili i klaněli se tvorstvu místo Tvůrci, jenž má býti veleben na věky amen. Proto Bůh je vydal v náruživosti hanebné; vždyť ženy jejich zaměnily přirozené obcování za protipřirozené, a podobně i muži, zanechavše přirozeného užívání pohlaví ženského, rozpálili se v chtíči svém k sobě vespolek, páchajíce mrzkost mužští s mužskými a docházejíce (tak) za své poblouzení na sobě samých odplaty, která jim náležela. A poněvadž nevážili si toho, aby měli poznání Boha, vydal je Bůh ve smysl nevážný, aby činili věci neslušné, jsouce naplněni všelikou nepravostí, nešlechetností, smilstvem, lakotou, špatností, plni závisti, vraždy, sváru, lsti, zlovolnosti, jsouce pomlouvači, utrhači, nenávidci Boha, hanliví, pyšní, domýšliví, vynalézaví věcí zlých, rodičů neposlušní, nemoudří, věrolomní, bezcitní, nesmířliví, nemilosrdní; neboť ač poznali ustanovení Boží, že smrti hodni jsou ti, kteří takové věci páší, netoliko je činí, nýbrž i přisvědčují těm, kteří je páší. Proto jsi bez omluvy, člověče, a to každý, který je soudíš; neboť tím, že soudíš jiného, sám sebe odsuzuješ, ježto činíš totéž, co soudíš (na jiném). Víme však, že soud Boží jest podle pravdy na ty, kteří takové věci činí. I domníváš se snad, člověče, jenž soudíš ty, kteří takové věci páší, a sám je činíš, že ty unikneš soudu Božímu? aneb pohrdáš bohatstvím jeho dobrotivosti a trpělivosti a shovívavosti nevěda, že dobrotivost Boží vede tě ku pokání? Podle zatvrzelosti své však a nekajícného srdce svého hromadíš sobě hněv Boží v den hněvu a zjevení spravedlivého soudu Božího, jenž „odplatí každému podle skutků jeho,“ těm totiž, kteří s vytrvalostí v díle dobrém hledají slávy a cti a neporušenosti, životem věčným, těm pak, kteří jsou sobečtí a neposlouchají pravdy, nýbrž poslouchají nepravosti, hněvem a nemilostí. Soužení a úzkost přijde na každou duši člověka, který páše zlé, jak na žida, a to předem, tak na pohana, sláva však i čest a pokoj na každého, kdo činí dobré, jak na žida a to předem, tak na pohana; neboť u Boha není stranictví. Ti totiž, kteří zhřešili bez zákona, bez zákona též zahynou, a ti, kteří pod zákonem zhřešili, zákonem budou odsouzeni; neboť nikoli posluchači zákona jsou spravedliví u Boha, nýbrž činitelé zákona budou uznáni za spravedlivé. Když totiž pohané, kteří nemají zákona, přirozeným způsobem činí to, co zákon předpisuje, ti nemajíce zákona jsou sami sobě zákonem, neboť ukazují, že dílo zákona jest vštípeno v srdcích jejich, a o tom svědectví spolu vydá jejich svědomí, tím totiž, že myšlenky jejich budou se vzájemně obviňovati neb i zastávati, a to v den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude souditi skryté věci lidské podle evangelia mého. Ty však sloveš židem a spoléháš na zákon a honosíš se Bohem, a jsa vyučován zákonem znáš vůli jeho i schvaluješ to, co jest lepší; také se domýšlíš, že jsi vůdcem slepých, světlem těch, kteří jsou ve tmě, pěstounem nemoudrých, učitelem nedospělých, a to proto, poněvadž v zákoně máš obraz poznání a pravdy. Nuže, ty učíš jiného, a sám sebe neučíš; ty kážeš, že se nemá krásti, a kradeš; ty pravíš, že se nemá cizoložiti, a cizoložíš; ty máš v ohavnosti modly, a dopouštíš se svatokrádeže; ty se honosíš zákonem, a přestupováním zákona Boha zneuctíváš. Neboť jak psáno jest, „jméno Boží bývá pohaněno od vás mezi pohany.“ Obřízka sice prospívá, zachováváš-li zákon; jsi-li však přestupcem zákona, obřízka tvá stala se ti neobřízkou. Jestli tedy neobřezaný zachovává předpisy zákona, nebude-liž neobřízka jeho počítati se za obřízku? Ano ten, jenž od přírody jest neobřezán a zákon Boží plní, ten bude souditi tebe, jenž pod písmem a obřízkou jsi přestupcem zákona: Neboť nikoli ten jest žid (pravý), který jest jím zevně, ani ta obřízka (pravá), která jest zřejmě na těle, nýbrž ten, jenž jest židem ve skrytě, a obřízka srdce, (která se děje) v Duchu, nikoliv v liteře, (neboť) jeho chvála není z lidí, nýbrž z Boha. Kterou tedy přednost má žid, aneb který prospěch jest z obřízky? Velikou každým řádem. První, že jsou jim svěřeny výpovědi Boží. Ale což, jestli někteří z nich neuvěřili? Zmaří jejich nevěra věrnost Boží? Nikoliv, nýbrž „budiž Bůh pravdomluvný, každý pak člověk lhář,“ jakož jest psáno: „Abys byl shledán spravedlivý ve svých slovech a zvítězil, když souzen býváš.“ Jestli však nepravost naše staví na světlo spravedlnost Boží, co díme? Jest nespravedliv Bůh, který vypouští hněv? (Po lidsku to pravím.) Nikoliv, sic kterak bude Bůh souditi ten svět? Neboť jestli pravda Boží vynikla mou lží k jeho slávě, proč právě já mám jako hříšník býti odsuzován? A proč bychom, jak se o nás praví pomluvou a jak někteří tvrdí, že říkáme, nečinili věcích zlých, aby vzešly dobré? Jejich odsouzení jest spravedlivé. Co tedy? Předčíváme je? Nikoli. Vždyť jsme svrchu obvinili židy i pohany, že všichni jsou pod hříchem, jak jest psáno: „Není člověka spravedlivého; není moudrého, není, kdo by hledal Boha. Všichni se odchýlili, vesměs stali se neužitečnými; není, kdo by činil dobré, není ani jediného. Hrobem otevřeným jest hrdlo jejich, svými jazyky jednají lstivě, jed hadí jest pod jejich rty. Jejich ústa jsou plna zlořečení a hořkosti; nohy jejich jsou rychlé ku prolévání krve, zkáza a bída na cestách jejich, a cesty pokoje nepoznali. Není bázně Boží před očima jejich.“ Víme však, že všecko, co zákon praví, mluví k těm, kteří jsou pod zákonem, aby všecka ústa se odmlčela a veškeren svět se uznal před Bohem vinným; neboť ze skutků zákona nebude ospravedlněn před ním nižádný člověk, ježto skrze zákon přichází poznání hříchu. Nyní však zjevena jest spravedlnost Boží bez zákona, jsouc osvědčována zákonem i proroky, míním to spravedlnost Boží, která (přichází) věrou v Ježíše Krista ke všem a to na všecky, kteří věří (v něho); není totiž rozdílu, neboť všichni zhřešili a potřebují slávy Boží, ospravedlněni pak bývají zdarma jeho milostí (a to) pro vykoupení skrze Krista Ježíše, kterého Bůh představil v jeho krvi jako oběť smírnou skrze víru, aby ukázal svou spravedlnost (vzhledem k tomu), že hříchy dříve spáchané opomíjel (trestati) ve své shovívavosti, (jakož i) aby ukázal svou spravedlnost v čase nynějším, by sám byl spravedliv a též ospravedlňoval toho, kdo jest z víry Ježíše Krista. Kde tedy jest chlouba tvá? Jest vyloučena. Kterým zákonem? Skutků-li? Nikoli, nýbrž zákonem víry. Neboť soudíme, že člověk bývá ospravedlňován věrou bez skutků zákona. Či jest snad Bůh toliko (Bohem) židů? Není-liž i (Bohem) pohanů? Ano, i pohanů, neboť jest jeden Bůh, jenž ospravedlňuje obřízku z víry a neobřízku skrze víru. Rušíme snad tedy věrou zákon? Nikoli, nýbrž stvrzujeme zákon. Čeho tedy, řekneme, že došel Abraham, praotec náš podle těla? Neboť byl-li Abraham ospravedlněn ze skutků, má příčinu se honositi, ale ne u Boha. Neboť co dí Písmo? „Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počteno ke spravedlnosti.“ Ale tomu, kdo pracuje, mzda nepočítá se z milosti; nýbrž z povinnosti; tomu pak, kdo nepracuje, nýbrž věří v toho, jenž ospravedlňuje bezbožníka, počítá se víra jeho ke spravedlnosti (podle ustanovení Boží milosti), jakož i David vyslovuje blahoslavenství nad člověkem, kterému Bůh přičítá spravedlnost bez skutků (řka): „Blahoslavení jsou ti, jimž nepravosti jsou odpuštěny, a jichž hříchy jsou zakryty. Blahoslavený člověk, kterému Hospodin nepřičítá hříchu.“ Nuže, vztahuje se blahoslavenství toto (jenom) na obřízku aneb také na neobřízku? Pravíme totiž: „Počtena byla Abrahamovi víra ke spravedlnosti.“ Kterak tedy byla počtena, v obřízce-li, či-li v neobřízce? Nikoli v obřízce, nýbrž v neobřízce. A on přijal znamení obřízky jako pečeť spravedlnosti z víry, kterou měl v neobřízce, aby byl otcem všech věřících z neobřízky, by také jim to bylo počteno ke spravedlnosti, a aby byl otcem obřízky těm, kteří nejen jsou z obřízky, nýbrž též kráčejí v šlépějích víry, kterou měl otec náš Abraham (již) v neobřízce. Vždyť nikoliv skrze zákon dostalo se Abrahamovi neb potomstvu jeho zaslíbení, že se stane dědicem světa, nýbrž skrze spravedlnost z víry. Neboť jsou-li dědici (toliko) ti, kteří jsou ze zákona, marnou stala se víra a zrušeno jest zaslíbení. Vždyť zákon působí hněv. Kde však není zákona, není ani přestoupení; proto z víry (přichází dědictví), aby z milosti (bylo, a to za tím účelem); aby pevné bylo zaslíbení veškerému potomstvu, nejen tomu, které jest ze zákona, nýbrž i tomu, které jest z víry Abrahamovy, jenž jest otcem nás všech, (jakož jest psáno: „Otcem mnoha národů jsem tě ustanovil“), a to před Bohem; jemuž uvěřil, jenž obživuje mrtvé a povolává to, co není, jakoby bylo. On proti očekávání v naději uvěřil, že bude otcem mnoha národů podle toho, co mu bylo řečeno: „Tak bude potomstvo tvé.“ A poněvadž neochaběl ve víře, nehleděl na své tělo umrtvené, ač byl již téměř stoletý, ani na umrtvený život Sářin. Pro zaslíbeni Boží však nepochyboval z nedůvěry, nýbrž posilnil se věrou, vzdav (tak) chválu Bohu (a) jsa pevně přesvědčen, že jest mocen též učiniti, co slíbil. Proto také bylo mu to počtěno ke spravedlnosti. Nebylo však pouze pro něho napsáno, že mu to bylo počtěno ke spravedlnosti, nýbrž i pro nás, jimž se to také počte, budeme-li věřiti v toho, jenž vzkřísil z mrtvých Ježíše Krista, Pána našeho, jenž byl vydán pro hříchy naše a vstal pro ospravedlnění naše. Jsouce tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze Pána našeho Ježíše Krista, skrze něhož jsme obdrželi věrou i přístup k té milosti, ve které stojíme, a honosíme se nadějí ve slávu Boží. A nejen to, nýbrž také se honosíme souženími vědouce, že soužení působí vytrvalost, vytrvalost osvědčení se, osvědčení naději; naděje však nezahanbuje, neboť láska Boží vylita jest v srdcích našich skrze Ducha svatého, kterýž nám byl dán. Neboť proč zemřel Kristus za nás, když jsme byli ještě mdlí, v čas to příhodný, za bezbožné? Vždyť sotva za spravedlivého kdo umírá; za dobrého totiž snad někdo se i odhodlá zemříti. Bůh však ukazuje svou lásku k nám tím, že Kristus zemřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky; mnohem spíše tedy nyní, byvše ospravedlněni krví jeho, budeme uchováni skrze něho od hněvu. Neboť jestli byvše v nelásce, byli jsme smířeni s Bohem smrtí Syna jeho, tím spíše byvše smířeni, budeme zachováni v životě jeho; a nejen to, nýbrž se i honosíme v Bohu skrze Pána našeho Ježíše Krista, skrze něhož nyní jsme došli smíření. Proto jako skrze jednoho člověka hřích přišel na tento svět a skrze hřích smrt, a (jako) tak na všecky lidi smrt přišla, (v něm) všichni zhřešili. - Až do zákona totiž hřích byl na světě, ale hřích se nepřičítal, poněvadž nebylo zákona. Přece však smrt panovala od Adama až do Mojžíše, a (to) nad těmi, kteří nezhřešili přestoupením podobným (přestoupení) Adamovu, jenž jest předobrazem příštího. Avšak ne tak jest to s milodarem, jako s proviněním; neboť jestli proviněním toho jednoho zemřelo jich mnoho, tím spíše milost Boží a dar v milosti jednoho člověka, Ježíše Krista, přišly hojně na mnohé. A ne tak jest to s darem, jako (se stalo) skrze jednoho prohřešivšího se; soud totiž (byl) z jednoho provinění k odsouzení, milodar však jest z mnoha provinění k ospravedlnění. Neboť jestli proviněním jednoho smrt kralovala skrze toho jednoho, mnohem spíše ti, kteří dostávají hojnost milosti a daru ospravedlnění, budou kralovati v životě věčném skrze jednoho, Ježíše Krista. Nuže, jako s proviněním jednoho (přišlo to) na všecky lidi k odsouzení, tak i pravým činem jednoho (přichází to) na všecky lidi k ospravedlnění životodárnému. Neboť jako neposlušností jednoho člověka stalo se jich hříšnými mnoho, tak i poslušností jednoho stane se jich spravedlivými mnoho. Zákon pak přistoupil vedle toho, aby se rozhojnilo provinění; kde však se rozhojnil hřích, (tam) rozhojnila se nad míru milost, aby jako hřích kraloval ve smrti, tak i milost kralovala skrze spravedlnost k životu věčnému skrze Ježíše Krista, Pána našeho. Co tedy řekneme? Máme snad zůstávati ve hříchu, aby se milost rozhojnila? Nikoliv. My, kteří jsme zemřeli hříchu, kterak ještě budeme v něm žíti? Aneb nevíte-li, že my všichni, kteří jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, v jeho smrt jsme byli pokřtěni? Byli jsme tedy pohřbeni s ním skrze křest ve smrt, abychom tak, jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slávou Otcovou, i my vedli život nový. Neboť jestliže jsme byli vštípeni v něj co do podobnosti smrti jeho, zajisté i co do vzkříšení (budeme v něj vštípeni), to vědouce, že starý člověk náš byl spolu (s ním) ukřižován, aby se zničilo tělo hříchu, (a to k tomu konci), bychom nesloužili již hříchu. Neboť kdo zemřel, jest sproštěn od hříchu. Jestliže však jsme zemřeli s Kristem, věříme, že také živi budeme s ním, vědouce, že Kristus vstav z mrtvých již neumírá, smrt nad nim již nepanuje. Neboť že zemřel, zemřel pro hřích jednou, že však žije, žije pro Boha. Tak i vy mějte za to, že jste mrtvi pro hřích, živi však pro Boha v Kristu Ježíši, Pánu našem. Nekraluj tedy již hřích ve smrtelném těle vašem, tak abyste poslouchali žádostí jeho, ani nedávejte údů svých hříchu za nástroj nepravosti, nýbrž oddejte se Bohu jako takoví, kteří (vstavše) z mrtvých jsou živi a své údy (oddejte) Bohu za nástroj spravedlnosti. Vždyť hřích nebude panovati nad vámi, neboť nejste pod zákonem, nýbrž pod milostí. Co tedy? Máme snad hřešiti, poněvadž nejsme pod zákonem, nýbrž pod milostí? Nikoliv. Nevíte-li, že jste služebníky toho, komu se oddáváte za služebníky ku poslušnosti (toho), koho posloucháte, buďto (služebníky) hříchu k smrti, aneb (služebníky) poslušnosti ke spravedlnosti? Ale díky Bohu, že byvše služebníky hříchu, uposlechli jste ze srdce toho vzoru učení, ve který jste byli uvedeni, byvše pak osvobozeni od hříchu, učiněni jste služebníky spravedlnosti. Lidskou věc to pravím pro slabost těla vašeho; neboť jako jste dávali údy své ve službu nečistotě a nepravosti k nepravosti, tak nyní dejte údy své ve službu spravedlnosti ku posvěcení; neboť když jste byli služebníky hříchu, byli jste svobodni proti spravedlnosti. Nuže, který užitek měli jste tehdy? Věci, za které se nyní stydíte; neboť konec těch věcí jest smrt. Nyní však byvše osvobozeni od hříchu, ale učiněni služebníky Božími, máte užitek svůj ku posvěcení, konec pak život věčný; neboť odplata hříchu jest smrt, milodar Boží však (jest) život věčný v Kristu Ježíši, Pánu našem. Aneb nevíte-li bratří, - mluvímť k těm, kteří zákon znají, že zákon panuje nad člověkem, pokud žije? Neboť žena provdaná připoutána jest zákonem k muži živému; zemře-li muž (její), jest rozvázána od zákona o muži. Proto za života mužova bude slouti cizoložnicí, oddá-li se muži jinému; zemře-li však muž její, jest svobodna od zákona (o muži), takže nebude cizoložnicí, oddá-li se muži jinému. Tak i vy, bratři moji, byli jste usmrceni zákonu skrže tělo Kristovo, abyste se oddali jinému, tomu, jenž vstal z mrtvých, abychom přinášeli užitek Bohu. Neboť když jsme byli v těle, působily v údech našich žádosti k hříchům (vzbuzené) skrze zákon, aby přinášely užitek smrti; nyní však jsme osvobozeni od zákona odumřevše tomu (stavu), ve kterém jsme byli drženi, takže sloužíme v novotě ducha, a ne ve starobylosti litery. Co tedy řekneme? Jest zákon hříšný? Nikoliv. Ale hříchu jsem nepoznal, leč skrze zákon; neboť o žádostivosti bych nevěděl, kdyby zákon nepravil: „Nepožádáš.“ Hřích však vzav podnět skrze přikázání, způsobil ve mně veškerou žádost; neboť bez zákona hřích jest mrtev. Já pak jsem žil někdy bez zákona; když však přišlo přikázání, hřích ožil, ale já jsem zemřel, a tak se shledalo, že přikázání, které (bylo dáno) k životu, jest mi k smrti. Hřích totiž vzav podnět skrze přikázání, podvedl mě a usmrtil skrze ně. A tak zajisté zákon jest svatý, i přikázání jest svaté a spravedlivé a dobré. Tedy-li to, co dobré jest, mně stalo se smrtí? Nikoliv. Avšak hřích, aby se ukázal hříchem, působil mi skrze to dobré smrt, aby nad míru hříšným stal se hřích skrze přikázání. Víme zajisté, že zákon jest duchovní, ale já jsem tělesný, zaprodaný hříchu; neboť tomu, co dělám, nerozumím; vždyť nekonám to, co chci, nýbrž to činím, čeho nenávidím. Činím-li však to, čeho nechci, souhlasím se zákonem, že jest dobrý. I nedělám to já, nýbrž ten hřích, který přebývá ve mně. Vím totiž, že ve mně, totiž v mém tčle, nepřebývá dobré, neboť chtění jest při mně, konání dobra však nikoliv; vždyť nečiním to dobré, které chci, nýbrž konám to zlé, kterého nechci, Číním-li však právě to, čeho nechci, nedělám to já, nýbrž ten hřích, který přebývá ve mně. Shledávám tedy v sobě pravidlo, že když chci činiti dobré, jest při mně zlé. Libuji si totiž v zákoně Božím podle člověka vnitřního, ale vidím jiný zákon v údech svých, který bojuje proti zákonu mysli mé a jímá mě pod zákon hříchu, jenž jest v údech mých. Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí z těla smrti této? Díky Bohu skrze Ježíše Krista, Pána našeho! Nuže tedy, já sám myslí sloužím zákonu Božímu, tělem však zákonu hříchu. Žádného tedy zavržení není již pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, kteří nežijí podle těla. Neboť zákon ducha oživujícího osvobodil mě v Kristu Ježíši od zákona hříchu a smrti. Co totiž nemožno bylo zákonu, poněvadž byl slabý skrze tělo, (to způsobil) Bůh: poslav Syna svého v podobě těla hříchu a pro hřích, odsoudil ten hřích na těle, aby spravedlnost zákona naplnila se v nás jakožto těch, kteří nežijeme podle těla, nýbrž podle ducha. Neboť ti, kteří jsou podle těla, obmýšlejí věci tělesné, ti však, kteří jsou podle ducha, (obmýšlejí) věci duchovní. Smýšlení těla totiž jest smrt, smýšlení ducha však život a pokoj, (to proto), poněvadž smýšlení těla jest nepřítelem Bohu, neboť nepoddává se zákonu Božímu, ba ani (poddati se) nemůže, a ti, kteří jsou v těle, nemohou se líbiti Bohu. Vy však nejste v těle, nýbrž v duchu, ačli Duch Boží přebývá ve vás; jestliže však někdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Ale je-li Kristus ve vás, tělo sice jest mrtvé pro hřích, duch však žije pro ospravedlnění. A přebývá-li ve vás Duch toho, jenž vzkřísil z mrtvých Ježíše, zajisté ten, jenž vzkřísil Krista Ježíše, oživí také smrtelná těla vaše pro svého Ducha, jenž přebývá ve vás. Nuže bratři, jsme povinni nikoli tělu, abychom podle těla žili. Neboť žijete-li podle těla, zemřete; jestli však duchem kony těla umrtvujete, budete žíti. Vždyť všichni ti, kteří se dávají vésti Duchem Božím, jsou synové Boží. Neboť nepřijali jste ducha služebnosti, abyste se zase strachovali, nýbrž přijali jste ducha synovství, ve kterém voláme: „Abba, Otče!“ Ano i Duch vydává svědectví s duchem naším, že jsme dítkami Božími. Jsme-li však dítkami, (tedy) i dědici, dědici Božími a spoludědici Kristovými, ačli spolu s ním trpíme, abychom s ním i oslaveni byli. Myslím totiž, že utrpení nynějšího času nejsou ničím proti budoucí slávě, která se zjeví na nás. Vždyť i tvorstvo očekává s toužebnosti zjevení synů Božích. Neboť marnosti bylo poddáno tvorstvo, nikoli dobrovolně, nýbrž pro toho, jenž je poddal s nadějí, že i to tvorstvo bude osvobozeno od poroby porušení ve svobodu slávy synů Božích. Víme zajisté, že veškeré tvorstvo spolu sténá a trpí bolest až dosavad. A nejen ono, nýbrž i my, ač máme prvotiny Ducha, i my sami v sobě sténáme, očekávajíce synovství, (totiž) vykoupení těla svého. Neboť (jen) co do naděje byli jsme spaseni. Naděje však, která se vidí, není naděje, neboť kterak má kdo naději toho, co vidí? Ale nadějeme-li se toho, čeho nevidíme, očekáváme to s trpělivostí. Podobně však i Duch spolu přispívá slabosti naší. Nevíme totiž, zač bychom měli se modliti, jak jest potřebí; ale Duch sám přimlouvá se za nás za všecky vzdechy nevyslovenými. Ten pak, jenž zpytuje srdce, ví, čeho Duch žádá, že (totiž) podle Boha se přimlouvá za věřící. Víme však, že těm, kteří milují Boha, všecky věci napomáhají k dobrému, (jakožto) těm, kteří podle úradku (Božího) jsou povoláni. Neboť ty, které předzvěděl, také předurčil (k tomu), aby byli připodobněni obrazu Syna jeho, by on byl prvorozeným mezi mnoha bratry. Ty pak, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, též ospravedlnil, ty však, které ospravedlnil, také oslavil. Co tedy řekneme k tomu? Je-li Bůh pro nás, kdo proti nám? Ten, jenž ani vlastního Syna neušetřil, nýbrž za nás všecky jej vydal, - kterak i s ním nedá nám všeho? Kdo bude žalovati na vyvolence Boží? Bůh jest to, jenž ospravedlňuje. Kdo jest, jenž by je odsoudil? Kristus Ježíš to jest, jenž za nás umřel, ano i z mrtvých vstal, jenž jest na pravici Boží, jenž se též přimlouvá za nás. Kdo (tedy) nás odloučí od lásky Kristovy? Soužení-li aneb úzkost neb hlad neb nahota neb nebezpečenství neb pronásledování neb meč? (jakož jest psáno: „Neboť pro tebe jsme na smrt vydáváni po celý den; pokládáni jsme za ovce na zabití).“ Ale v tom všem vítězíme úplně skrze toho, jenž si nás zamiloval. Neboť jsem přesvědčen, že ani smrt ani život, ani andělé ani knížata ani mocnosti, ani věci přítomné ani budoucí, ani síla ani výška ani hloubka, ani které stvoření jiné nebude nás moci odloučiti od lásky Boží, která jest v Kristu Ježíši, Pánu našem. Pravdu pravím v Kristu, nelžu, a spolu se mnou moje svědomí vydává svědectví v Duchu svatém, že mám zármutek veliký a ustavičnou bolest v srdci svém. Vždyť bych si přál, abych já sám byl zavržen od Krista pro své bratry, mé příbuzné podle těla, kteří jsou israelité, jejichž jest synovství a sláva a úmluva i zákonodárství a bohoslužba a zaslíbení; jejichž jsou otcové a z nichž jest Kristus podle těla, jenž jest nade všecko, Bůh velebený na věky. Amen. Tím však nepravím, že by zmařeno bylo slovo Boží. Neboť ne všichni ti jsou israelité (praví), kteří pocházejí od Israele, aniž proto, že jsou potomstvem Abrahamovým, jsou všichni dítkami, nýbrž „v Isákovi bude tobě nazváno potomstvo“, to jest: nikoliv ti jsou dítkami Božími, kteří jsou dítkami podle těla, nýbrž ti se počítají ku potomstvu, kteří jsou dítkami podle zaslíbení. Slovo záslibné jest totiž toto: „O tomto čase (za rok) přijdu (zase), a Sára bude míti syna.“ A netoliko ona (dostala zaslíbení), nýbrž i Rebeka, počavši (dva syny) z jednoho (muže), z Isáka, otce našeho. Neboť když se ještě nenarodili, aniž co dobrého neb špatného učinili, aby (v platnosti) zůstával úradek Boží o vyvolení nikoli ze skutků, nýbrž z toho, jenž povolává, bylo jí řečeno: „Starší bude sloužiti mladšímu,“ jakož jest psáno: „Jakoba jsem si zamiloval, Esaua v nenávist jsem pojal.“ Co tedy řekneme? Jest u Boha nespravedlnost? Nikoli. Neboť řekl k Mojžíšovi: „Smiluji se nad tím, nad kým se smiluji, a slituji se nad tím, nad kým se slituji.“ Není tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo běží, nýbrž na Bohu, jenž se smilovává. Neboť Písmo sv. praví k faraonovi: „Právě k tomu jsem tě vzbudil, abych ukázal na tobě svou moc, aby se rozhlásilo jméno mé po veškeré zemi.“ Nuže nad kým chce, se smilovává, a koho chce, zatvrzuje. Řekneš mi tedy: „Proč ještě si stěžuje? Neboť kdo odolá vůli jeho?“ Ó člověče, ano ty, kdo jsi, jenž odmlouváš Bohu? Řekne-liž výrobek výrobci: „Proč jsi mne udělal takto?“ Aneb nemá-li hrnčíř moci nad hlínou, aby z téhož truple udělal nádobu jednu k ozdobě, jinou k nezdobě? jestliže však Bůh přes to, že chce ukázati hněv a v známost uvésti svoji moc, snášel u veliké shovívavosti nádoby hněvu způsobilé k zahynutí, aby ukázal bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které připravil ke slávě?“ Jako takové i povolal nás nejen ze židů, nýbrž i z pohanů, jak dí v Ozeáši: „Nazvu lidem svým toho, jenž nebyl mým lidem, a milou tu, která byla nemilá, a milosrdenství došlou tu, která nedošla milosrdenství; a stane se, že na tom místě, na kterém jim bylo řečeno:,Vy nejste lid můj‘, tam budou nazváni syny Boha živého.“ Isaiáš pak volá nad Israelem: „Byť byl počet synů israelských jako písek mořský, ostatek (toliko) bude spasen, neboť slovo(hrozebné) vykoná a ukrátí ve spravedlnosti; slovo totiž ukrácené učiní Hospodin na zemi.“ A jak předpověděl Isaiáš: „Kdyby Hospodin zástupů nebyl nám ponechal potomtva, byli bychom se stali jako Sodoma a Gomoře byli bychom připodobněni.“ Co tedy řekneme? To, že pohané, kteří spravedlnosti nehledali, spravedlnosti dosáhli, spravedlnosti totiž, která jest z víry, israelité však, kteří hledali zákona spravedlnosti, k zákonu spravedlnosti nepřišli. Proč? Poněvadž (hledali jí dojíti) ne z víry, nýbrž jako ze skutků; narazili (zajisté) na kámen úrazu, jak jest psáno: „Hle, kladu na Sioně kámen úrazu a skálu pohoršení, a žádný, kdo v něho věří, nebude zahanben.“ Bratři, tužba srdce našeho a prosba k Bohu (děje se) za ně, aby byli spaseni. Neboť jim vydávám svědectví, že mají horlivost za Boha, ale ne podle porozumění. Neznajíce totiž spravedlnosti Boží a hledíce stanoviti (spravedlnost) vlastní, nepoddali se spravedlnosti Boží. Vždyť konec zákona jest Kristus, jenž jest k ospravedlnění pro každého, kdo (v něho) věří. Neboť Mojžíš napsal o spravedlnosti, která jest ze zákona: „Člověk, který ji bude činiti, živ bude v ní.“ Spravedlnost však, která jest z víry praví: „Neříkej v srdci svém: Kdo vstoupí na nebe? To jest, aby Krista dolů svedl; aneb: Kdo sestoupí do propasti? to jest, aby Krista z mrtvých vyvedl.“ Ale co dí (dále)? „Blízko tebe jest to slovo, v ústech tvých a v srdci tvém.“ Jest to slovo víry, které kážeme; neboť budeš-li vyznávati ústy svými Pána Ježíše a budeš-li věřiti v srdci svém, že Bůh ho vzkřísil z mrtvých, spasen budeš. Srdcem totiž se věří ke spravedlnosti, ústy však děje se vyznání ke spáse. Neboť písmo praví: „Žádný, kdo v něho věří, nebude zahanben.“ Není zajisté rozdílu mezi židem a pohanem, neboť jeden a týž jest Pán všech, jsa bohat ke všem, kteří ho vzývají; vždyť „každý, kdo vzývati bude jméno Hospodinovo, spasen bude.“ Nuže, kterak budou vzývati toho, v koho neuvěřili? Kterak však uvěří v toho, o kom neuslyšeli? A kterak uslyší bez hlasatele? A kterak budou hlásati, nebudou-li posláni? Jakož jest psáno: „jak milý jest příchod těch, kteří zvěstují pokoj, kteří zvěstují věci dobré!“ Avšak ne všichni uposlechli evangelia. Neboť Isaiáš praví: „Pane, kdo uvěřil kázání našemu?“ Nuže víra z kázání, kázání pak z rozkazu Kristova. Avšak táži se: Zdali neslyšeli? Ba ano; po veškeré zemi rozešel se hlas jejich a na konec země (zní) slova jejich.“ Táži se však: Zdali snad Israel neporozuměl? Předem Mojžíš praví: „K řevnivosti vás přivedu skrze nenárod a popudím k hněvu skrze národ nemoudrý.“ Isaiáš pak odvážně praví: „Nalezen jsem byl od těch, kteří mě nehledali, zjevil jsem se těm, kteří se po mně neptali.“ K Israeli však dí: „Po celý den jsem roztahoval ruce své k lidu nevěřícímu a odmlouvajícímu.“ Proto pravím: Zavrhl snad Bůh lid svůj? Nikoli. Vždyť i já jsem israelita, z potomstva Abrahamova, z pokolení Benjamínova. Bůh nezavrhl lidu svého, který předvěděl. Aneb nevíte-li, co praví Písmo při Eliášovi, kterak si stěžuje u Boha proti israelitům? „Hospodine, proroky tvé pobili, oltáře tvé zbořili, a já jsem zůstal sám, a hledají bezživotí mého.“ Ale co praví jemu Boží odpověď? „Pozůstavil jsem si sedm tisíc mužů, kteří nesklonili kolena před Bálem.“ A tak i v tomto čase ostatek zůstal podle vyvolení z milosti. Jestliže však z milosti, (tedy) ne již ze skutků; sic jinak milost nebyla by již milostí. Co tedy? Čeho Israel hledal, toho nedošel, vyvolení však došli, ostatní pak jsou zaslepeni, jakož jest psáno: „Bůh dal jim ducha otupělosti, oči, aby neviděli, a uši, aby neslyšeli až do dnešního dne.“ A David praví: „Budiž jim stůl jejich osidlem a léčkou a pastí a odplatou; zatemnětež se oči jejich, aby neviděli, a hřbet jejich skláněj se vždycky.“ Táži se tedy: Zdali narazili aby padli? Nikoliv, nýbrž pádem jejich (přišla) spása k pohanům, aby řevnili po nich. Byl-li však pád jejich bohatstvím pro svět a zmenšení jejich bohatstvím pro pohany, čím spíše plnost jejich! Vám tedy, pohanokřesťanům, pravím: Pokud já jsem apoštolem pohanů, oslavuji úřad svůj, zdali bych nějak k řevnivosti povzbudil své tělo a přivedl ke spáse některé z nich. Neboť jestli zavržení jejich jest smířením světa, čím bude jejich přijetí, leč životem z mrtvých? Jsou-li však prvotiny svaté, jest i celek, a je-li kořen svatý, jsou i ratolesti. Jestliže některé ratolesti se ulomily, ty však byv olivou planou, byl jsi v ně vštípen a stal jsi se spoluúčastníkem kořene i tučnosti olivy, nechlub se proti ratolestem; chlubíš-li se však, (pomni, že) ne ty neseš kořen, nýbrž kořen tebe. Řekneš tedy: Ratolesti byly ulomeny, abych já byl vštípen. Dobře; nevěrou byly ulomeny, ty však věrou stojíš; nesmýšlej vysoce, nýbrž boj se. Neboť neušetří-li Bůh ratolestí přirozených, ani tebe neušetří. Viz tedy dobrotivost i přísnost Boží: k padlým přísnost, k sobě pak dobrotivost Boží, setrváš-li v dobrotě; jinak i ty budeš vyťat. Ale také oni, nezůstanou-li v nevěře, budou vštípeni; mocen jest zajisté Bůh zase je vštípiti; neboť jestliže ty byl jsi vyťat z olivy podle přirozenosti plané a mimo přirozenost vštípen v olivu dobrou, čím spíše ti, kteří jsou (ratolestmi) přirozenými, budou vštípeni ve svou olivu! Nechci totiž, bratří, abyste neznali toho tajemství (byste nebyli moudří u sebe), že totiž slepota připadla na Israele z části, dokud by plnost pohanů nevešla, a tak veškeren Israel spasen nebyl, jakož jest psáno: „Přijde se Sionu Vykupitel a odvrátí bezbožnost od Jakuba; a v tom bude má úmluva s nimi, že odejmu hříchy jejich.“ Vzhledem k evangelium jsou sice nepřáteli (Božími) pro vás, vzhledem k vyvolení však jsou miláčky pro otce. Vždyť Bůh neželí darů a povolání svého. Neboť jako vy někdy jste nevěřili Bohu, nyní však milosrdenství jste došli jejich nevěrou, tak i oni nyní neuvěřili, aby milosrdenstvím vám prokázaným také sami došli milosrdenství. Zahrnul zajisté Bůh všecky v nevěru, aby se smiloval nade všemi. Ó hlubokosti bohatství a moudrosti i vědomosti Boží! Jak nevyzpytatelné jsou soudy jeho a nevystihlé cesty jeho! Neboť kdo poznal mysl Páně? Aneb kdo byl jeho rádcem? Aneb kdo prve dal jemu, a bude mu odplaceno? Vždyť z něho a skrze něho a k němu jsou všecky věci; jemu sláva na věky. Amen. Proto napomínám vás, bratří, skrze milosrdenství Boží, abyste vydali tělo své v obět živou, svatou, Bohu libou, by to bylo duchovní bohoslužbou vaší. A nepřipodobňujte se tomuto světu, nýbrž přeměňujte se obnovou mysli své, abyste zkoušeli, co jest vůle Boží, co totiž jest dobré a příjemné a dokonalé. Neboť skrze milost mi danou pravím každému, jenž jest mezi vámi, aby nemyslil (o sobě) více, než sluší mysliti, nýbrž aby myslil skromně, a to podle úměry víry, kterou Bůh jednomukaždému udělil. Jako totiž v jednom těle máme mnoho údů, ale všichni údové nemají téhož úkonu, tak i my (počtem) mnozí jsme jedním tělem v Kristu, každý jednotlivec však údem jeden druhého. Majíce však podle milosti nám udělené dary rozdílné, ať proroctví, (užívejme ho) podle úměry víry, ať úřad, (pracujme) v tom úřadě, kdo má dar vyučování, (zabývej se) vyučováním, kdo dar povzbuzování, povzbuzováním; kdo uděluje, (uděluj) v prostnosti, kdo jest představeným, (buď jím) s pečlivostí, kdo činí milosrdenství, (čiň je) s veselím. Lásku mějte nelíčenou, nenávidíce zlého a přidržujíce se toho, co jest dobré. V příčině lásky bratrské vespolek se milujte srdečně, v uctivosti předcházejte jeden druhého, co do pečlivosti nebuďte liknaví; duchem buďte vroucí sloužíce Pánu; v naději se radujte, v soužení buďte trpěliví, na modlitbě vytrvalí; s věřícími v potřebách jejich se sdílejte, pohostinství ochotně prokazujte Dobrořečte těm, kteří vás pronásledují, dobrořečte a nezlořečte. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Buďte stejného smýšlení k sobě vespolek, nemyslíce vysoko, nýbrž sklánějíce se k nízkým. Nebuďte opatrní sami u sebe. Nikomu neodplácejte zlého za zlé; bedliví buďte dobrého (nejen před Bohem nýbrž i) přede všemi lidmi. Možno-li, pokud jest na vás, mějte pokoj se všemi lidmi; nemstěte se sami, miláčkové, nýbrž dejte místo hněvu (Božímu), neboť jest psáno: „Mně (patří) pomsta, já odplatím, praví Hospodin.“ Avšak „lační-li nepřítel tvůj, nakrm jej; žížní-li, dej mu píti; neboť to čině, uhlí žhavé shrneš na hlavu jeho.“ 1 Nedej se přemoci zlému, nýbrž přemáhej zlé dobrým. Každý buď poddán mocnostem vyšším; neboť není mocnosti, leč od Boha, a ty, které jsou, od Boha zřízeny jsou. Proto kdo se protiví mocnosti, zřízení Božímu se protiví, ti pak, kteří se protiví, odsouzení sobě zjednají. Neboť vrchnosti nejsou postrachem činu dobrému, nýbrž zlému. A chceš se nebáti mocnosti? Čiň dobré a budeš míti chválu z ní. Neboť jest služebníkem Božím, tobě k dobrému. Činíš-li však zlé, boj se, neboť ne nadarmo nosí meč; jest zajisté služebníkem Božím, mstitelem k (vylití) hněvu na toho, kdo páše zlé. Proto jest potřebí, abyste byli poddáni nejen pro hněv, nýbrž i pro svědomí. Vždyť proto také daně dáváte; neboť jsou služebníky Božími, právě tím se zabývajíce. Dávejte tedy všem, čím jste povinni: Komu daň (patří), tomu daň (dávejte); komu clo, tomu clo; komu bázeň, tomu bázeň; komu čest, tomu čest. Nikomu nezůstávejte nic dlužni, leč abyste se milovali vespolek; neboť kdo miluje bližního, zákon naplnil; (přikázání) zajisté „nesesmilníš, nezabiješ, nepokradeš, (nepromluvíš křivého svědectví), nepožádáš,“ a je-li které přikázání jiné, zahrnují se ve slově tomto: „Milovat budeš bližního svého jako sebe samého.“ Láska bližnímu zlého nečiní. Vyplněním zákona jest tedy láska. A to (čiňte) znajíce čas, že totiž jest hodina, abychom již ze spánku povstali: neboť nyní jest blíže naše spása, než (byla) když jsme uvěřili. Noc pokročila, den pak se přiblížil.Odložme tedy skutky temnosti a oblecme se v odění světla, jako ve dne počestně choďme: ne v hodování a opilství, ne v smilstvu a nestydatostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblecte se v Pána Ježíše Krista, a nemějte péče o tělo tak, aby povstávaly chtíče. Toho však, kdo jest slabý ve víře, přijímejte, nikoli abyste posuzovali mínění. Jeden totiž věří, že smí jísti všecko, jiný však, jsa slabý, jí zeleninu. Kdo jí, nepohrdej tím, jenž nejí, a kdo nejí neodsuzuj toho, jenž jí, neboť Bůh ho přijal. Kdo jsi ty, jenž soudíš cizího služebníka? Vlastnímu Pánu stojí nebo padá. Bude však státi, neboť mocen jest Bůh postaviti jej. Někdo cení den jeden nad druhý, jiný cení (stejně) každý den. Každý o svém náhledu měj plné přesvědčení. Kdo šetří dne, Pánu ho šetří; a kdo jí, Pánu jí, neboť děkuje Bohu. A kdo nejí, Pánu nejí a děkuje Bohu. Nikdo zajisté z nás nežije sobě a neumírá sobě; neboť žijeme-li, Pánu žijeme; umíráme-li, Pánu umíráme; ať tedy žijeme, nebo umíráme, Páně jsme. K tomu (konci) zajisté Kristus zemřel a oživnul, aby panoval i nad mrtvými i nad živými. Ty pak, proč soudíš bratra svého? Aneb i ty, proč pohrdáš bratrem svým? Všichni zajisté budeme státi před soudnou stolicí Boží, neboť psáno jest: „Živ jsem já, praví Hospodin, že přede mnou poklekne každé koleno a každý jazyk vyzná Boha.“ Protož každý z nás bude (sám) za sebe počet vydávati Bohu. Nesuďme tedy již jedni druhých, nýbrž to spíše usuďte, abyste nekladli před bratrem úrazu neb pohoršení. Vím a jsem přesvědčen v Pánu Ježíši, že nic není poskvrněno samo sebou, leč tomu, kdo se domnívá, že něco jest poskvrněno, tomu jest to poskvrněno. Avšak zarmucuje-li se bratr tvůj pro pokrm, již více nejednáš podle lásky. Nevrhej v záhubu pokrmem svým toho, za koho Kristus zemřel. Nebudiž tedy v potupu vydávána dobrá věc vaše. Vždyť království Boží není pokrmem a nápojem, nýbrž spravedlností a pokojem a radostí v Duchu svatém; neboť kdo tímto slouží Kristu, jest Bohu milý a lidem příjemný. Nuže tedy dbejme toho, co jest k pokoji, a ostříhejme toho, co jest k vzájemnému vzdělání. Nekaz pro pokrm díla Božího. Všecko sice jest čisto, avšak zlem jest člověku, který jí s pohoršením. Dobře jest nejísti masa a nepíti vína ani (nečiniti) čeho jiného, nad čím se tvůj bratr uráží, neb se pohoršuje, neb v čem slabý jest. Ty máš přesvědčení? Měj je sám pro sebe před Bohem; blahoslavený jest, kdo neodsuzuje sebe sama v tom, co schvaluje. Kdo však pochybuje, jí-li, jest odsouzen, poněvadž (nejí) z přesvědčení. Všecko pak, co není z přesvědčení, hříchem jest. Máme však my silní snášeti slabosti nesilných a nikoli sami sobě se zalibovati. Každý z vás zalibuj se bližnímu k dobrému, ku vzdělání. Vždyť i Kristus zaliboval se ne sám sobě, nýbrž jak jest psáno: Potupy tupitelů tvých připadly na mne.“ Neboť cokoli bylo napsáno, k našemu poučení bylo napsáno, abychom trpělivostí a útěchou Písma měli naději. Bůh pak, dárce trpělivosti a útěchy, dej vám jednostejně smýšleti vespolek podle Ježíše Krista, abyste jednomyslně jedněmi ústy oslavovali Boha a Otce Pána našeho Ježíše Krista. Proto přijímejte se vespolek, jakož i Kristus přijal vás ke slávě Boží. Pravím totiž, že Kristus Ježíš stal se přisluhovatelem obřízky pro pravdu Boží, aby potvrdil zaslíbení otcům (daná), pohané však že pro milosrdenství oslavují Boha, jakož jest psáno: „Proto budu tě oslavovati mezi pohany, Hospodine, a jménu tvému budu prozpěvovati.“ A opět dí: „Veselte se pohané s lidem jeho.“ A opět: „Chvalte Hospodina všichni pohané, a vychvalujte ho všichni národové.“ A opět Isaiáš praví: „Bude výhon kořenný z Jesse, ten (totiž), jenž povstane, aby vládl nad národy; v něho pohané budou doufati.“ Bůh pak naděje naplniž vás veškerou radostí a pokojem u víře, abyste oplývali v naději mocí Ducha svatého. Jsem pak, bratři moji, i já sám o vás přesvědčen, že také vy jste plni dobrého smýšlení, jsouce naplněni veškerým poznáním, takže můžete i vespolek se napomínati. Přece však poněkud směleji psal jsem vám, bratři, jako připomínaje vám pro milost mi udělenou od Boha (to, co již víte), abych byl přisluhovatelem Krista Ježíše mezi pohany, evangeliem Božím konaje úkon obětní, aby obětování pohanů bylo příjemné, posvěceno v duchu svatém. Mám tedy čím se honositi v Kristu Ježíši ve věcech, které se vztahují k Bohu; neboť neosmělil bych se mluviti něco, čeho Kristus neučinil skrze mne ku poslušnosti pohanů slovem a skutkem, mocí zázraků a divů, mocí Ducha svatého, takže jsem vyplnil evangelium Kristovo od Jerusalema (a) kolem až do Illyrie. Vidím totiž čest v tom, že takto káži evangelium, ne kde Kristus (již) byl jmenován, abych nestavěl na základě cizím, nýbrž (tak), jak jest psáno: „Uzří ti, jimž nebylo zvěstováno o něm, a ti, kteří neslyšeli, porozumějí.“ Proto také byl jsem zdržován mnohokráte, abych k vám nepřišel. Nyní však nemaje již více místa v těchto krajinách, a chovaje od mnoha roků tužbu přijíti k vám, jakmile bych šel do Španěl, mám naději, že na té cestě vás uzřím a od vás tam doprovozen budu, když vás dříve poněkud užiju. Nyní však jdu do Jerusalema ve službě pro věřící. Uvidělo se totiž Macedonským a Achajským učiniti nějakou sbírku pro chudé věřících, kteří jsou v Jerusalemě. Ano uvidělo se jim to; jsou také jejich dlužníky; neboť jestli pohanokřesťané stali se účastni duchovních statků jejich, jsou povinni posloužiti jim také statky tělesnými. Až tedy toto vykonám a ten užitek jim odevzdám, půjdu u vás skrz do Španělska. A vím, že přijda k vám, přijdu s hojností požehnání (evangelia) Kristova. Prosím vás však pro Pána našeho Ježíše Krista a pro lásku Ducha svatého, abyste mi pomáhali ve svých modlitbách za mne k Bohu, abych byl vysvobozen z nevěřících, kteří jsou v Judsku, a aby moje odevzdání daru v Jerusalemě bylo příjemno věřícím, bych po vůli Boží přišel k vám s radostí a pookřál s vámi. Bůh pak pokoje budiž se všemi vámi. Amen. Poroučím pak vám sestru naši Fébu, která jest jáhenkou církve kenchrejské, abyste ji přijali v Pánu (tak), jakož jest důstojno věřících, a abyste jí přispěli v každé záležitosti, ve které by vás potřebovala, neboť také ona přispěla mnohým, i mně samému. Pozdravte Prisky a Akvily, mých spolupracovníků, kteří pro život můj nasadili hrdlo své, jimžto děkuji ne já sám, nýbrž též všecky církve pohanokřesťanů, i domácího shromáždění jejich. Pozdravte milého mi Epeneta, kterýž jest prvotinou Asie v Kristu. Pozdravte Marii, která mnoho pracovala mezi vámi. Pozdravte Andronika a Junia, mé příbuzné a spoluvězně, kteří jsou znamenití u apoštolů, kteří též přede mnou byli v Kristu. Pozdravte Ampliata, milého mi v Pánu. Pozdravte Urbana, spolupracovníka našeho v Kristu Ježíši, a mně milého Stachya. Pozdravte Apella, osvědčeného v Kristu; pozdravte ty, kteří jsou z domu Aristobulova; pozdravte mého příbuzného Herodiona; pozdravte ty, kteří jsou z domu Narcissova, ty (totiž) kteří jsou v Pánu. Pozdravte Tryfénu a Tryfosu, kteréž pracují v Pánu. Pozdravte milou Persidu, která mnoho pracovala v Pánu. Pozdravte Rufa, vyvoleného v Pánu, a matku jeho i mou. Pozdravte Asynkrita, Flegona, Hermu, Patrobu, Hermea a bratry, kteří jsou s nimi. Pozdravte Filologa a Julii, Nerea a sestru jeho a Olympada i všecky věřicí, kteří jsou s nimi. Pozdravte se vespolek políbením svatým. Pozdravují vás všecky obce Kristovy. Prosím však vás, bratři, abyste měli pozor na ty, kteří činí různice a pohoršení proti učení, kterému jste se naučili, a vyhněte se jim. Neboť takoví lidé neslouží Kristu, Pánu našemu, nýbrž svému břichu, a lahodnými řečmi a pochlebováním podvádějí srdce nevinných. Vaše poslušnost zajisté rozhlásila se na každém místě; proto se raduji z vás; chci však, abyste byli moudří k dobrému a prostí ke zlému. Bůh pak pokoje potře satana pod nohy vaše v brzku. Milost Pána našeho Ježíše Krista budiž s vámi. Pozdravuje vás můj spolupracovník Timoteus a moji příbuzní Lucius a Jason a Sosipater. Pozdravuji vás v Pánu já, Tercius, který jsem napsal (tento) list. Pozdravuje vás Kaius, hostitel můj i celé církve. Pozdravuje vás městský důchodní Erastus a bratr Kvartus. Milost Pána našeho, Ježíše Krista, budiž se všemi vámi. Amen. Tomu pak, jenž mocen jest utvrditi vás v mém evangelium, totiž v Ježíši Kristu zjevením tajemství, které bylo odvěkým časům skryto, nyní však zjeveno a skrze písma prorocká podle rozkazu věčného Boha všem národům ku poslušnosti víry oznámeno jedinému moudrému Bohu skrze Ježíše Krista čest a chvála na věky věkův. Amen. Pavel, apoštol Ježíše Krista povolaný vůlí Boží, a bratr Sosthenes církvi Boží, která jest v Korintě, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným věřícím a všem, kteří vzývají jméno Pána našeho, Ježíše Krista po všem místě jejich i našem: Milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho, a od Pána Ježíše Krista. Děkuji Bohu svému vždycky za vás pro tu milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši, že ve všem jste v něm zbohatli, ve všelikém slově i ve všelikém poznání, jakož svědectví o Kristu utvrzeno jest mezi vámi, takže nejste pozadu v žádné milosli, jako takoví, kteří očekávají zjevení Pána našeho Ježíše Krista; on vás utvrdí až do konce, abyste byli bez úhony v den (příchodu) Pána našeho Ježíše Krista. Věrný jest Bůh, skrze něhož jste byli povoláni ke společenství Syna jeho, Ježíše Krista, Pána našeho. Zapřísahám vás, bratři, skrze jméno Pána našeho Ježíše Krista, abyste všichni mluvili jednomyslně, a aby nebylo mezi vámi roztržek, nýbrž abyste byli dokonalí v jednostejném smýšlení a v jednostejném mínění. Bylo mi totiž oznámeno o vás, bratři moji, od příslušníků Chloiných, že jsou mezi vámi různice. Míním pak to, že každý z vás říká: „Já jsem Pavlův, já jsem Apollův, já jsem Petrův.“ Já však jsem Kristův. Jest Kristus rozdělen? Byl Pavel ukřižován za vás? Aneb byli jste pokřtěni ve jméno Pavlovo? Děkuji Bohu, že jsem nekřtil nikoho z vás leč Krispa a Kaia, aby nikdo neřekl, že jste byli pokřtěni ve jméno mé. Pokřtil jsem však také rodinu Štefanovu; více nevím, pokřtil-li jsem koho jiného. Vždyť Kristus neposlal mě křtíti nýbrž kázati evangelium, (a to) nikoli moudrostí slovní, aby se nezmařil kříž Kristův. Slovo o kříži jest totiž pošetilostí pro ty, kteří hynou, pro ty však, kteří se zachraňují, to jest pro nás, jest mocí Boží. Neboť psáno jest: „Zkazím moudrost mudrců a zavrhnu opatrnost opatrných.“ Kde jest mudrc, kde zákoník, kde vzdělanec tohoto věku? Neučinil-liž Bůh pošetilostí moudrost toho světa? Neboť poněvadž v moudrosti Boží svět nepoznal Boha skrze tu moudrost, zalíbilo se Bohu skrze pošetilost v hlásání spasiti ty, kteří věří. Vždyť jako židé vyžadují zázraky, tak pohané hledají moudrosti, my však hlásáme Krista ukřižovaného, pohoršení židům, pohanům pak pošetilost, ale těm, kteří jsou povoláni, židům i pohanům, Krista, Boží to moc, a Boží moudrost; neboť pošetilá věc Boží jest moudřejší než lidé, a slabá věc Boží jest mocnější nad lidi. Hleďte jen na své povolání, bratři, že nemnoho moudrých podle těla, nemnoho mocných, nemnoho urozených (jest povoláno), ale co pošetilé jest ve světě, to vyvolil si Bůh, aby zahanbil moudré, a co slabé jest ve světě, to vyvolil si Bůh, aby zahanbil silné, a co neurozené jest ve světě a opovržené a čeho není, to vyvolil Bůh, aby zkazil to, co jest, (a to k tomu konci), aby žádné tělo se nechlubilo před Bohem. Z něho však vy jste v Kristu Ježíši, který nám jest učiněn od Boha moudrostí a spravedlností a posvěcením i vykoupením, aby (se stalo), co jest psáno: „Kdo se chlubí, v Pánu se chlub.“ Také já, přišed k vám, bratři, přišel jsem zvěstuje vám svědectví Boží nikoli se vznešeností slova neb moudrosti, neboť jsem usoudil, že nevím mezi vámi nic jiného, nežli Ježíše Krista, a to ukřižovaného. Ano, já jsem byl u vás v slabosti a bázni i ve strachu mnohém, a řeč má i hlásání mé (neděly se) přemlouvacími slovy moudrosti (lidské), nýbrž dokazováním Ducha a moci, aby víra vaše nezakládala se na moudrosti lidské, nýbrž na moci Boží. Moudrost pak mluvíme mezi dokonalými, ale nikoli moudrost světa tohoto, ani knížat tohoto světa, kteří hynou, nýbrž moudrost Boží tajemnou, která byla skryta, kterou Bůh od věčnosti předurčil k naši slávě, které žádný z knížat tohoto světa nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, Pána slávy nebyli by (nikdy) ukřižovali. Ale (tak je tomu) jak jest psáno: „Čeho oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na srdce lidské nevstoupilo, (jest to), co Bůh připravil těm, kteří ho milují.“ Nám však zjevil to Bůh skrze Ducha svého; Duch totiž zpytuje všecko, i hlubokosti božské. Neboť kdo z lidí ví, co jest člověka, leč duch člověka, který jest v něm? Tak ani toho, co Boží jest, nepoznal nikdo leč Duch Boží. My však jsme nepřijali ducha tohoto světa, nýbrž Ducha, který jest z Boha, abychom věděli, co nám bylo darováno od Boha. O tom také mluvíme, (ale) nikoli slovy naučenými moudrostí lidskou, nýbrž (slovy) naučenými Duchem (svatým), spojujíce duchovní (formu) s duchovním (obsahem). Ale člověk duševní nepřijímá těch věcí, které jsou Ducha Božího; vždyť mu to jest pošetilostí, ano (on) nemůže jim porozuměti, poněvadž (ty věci) mají se posuzovati duchovně. Člověk duchovní však posuzuje (a oceňuje) všecko, ale sám nebývá posouzen (a oceněn) od nikoho. Neboť „kdo poznal mysl Páně, aby ho poučil?“ My však máme mysl Kristovu. A já, bratři, nemohl jsem k vám mluviti jako k duchovním, nýbrž jako k tělesným, jako nedospělým v Kristu. Mlékem jsem vás napájel, nikoli pokrmem (tuhým); neboť dosud nemohli jste (ho snésti). Avšak ani nyní ještě nemůžete, neboť dosud jste tělesní. Poněvadž totiž jest mezi vámi řevnivost a svár, nejste-liž tělesní a nejednáte-liž podle člověka (tělesného)? Neboť když jeden říká „Já jsem Pavlův,“ druhý „já Apollův,“ nejste lidé (tělesní)? Co tedy jest Apollo? Co Pavel? Služebníci, skrze něž jste uvěřili, a to každý tak, jak mu dal Pán. Já jsem sázel, Apollo zaléval, ale Bůh dal vzrůst. Proto není něčím ani ten, kdo sází, ani ten, kdo zalévá, nýbrž Bůh, jenž dává vzrůst. Ten však, kdo sází, a ten, kdo zalévá, jsou jedno, ale každý obdrží odplatu vlastní podle své práce. Neboť jsme spolupracovníci Boží, (vy pak) jste Boží rolí, Boží stavbou. Podle milosti Boží mně dané jako moudrý stavitel položil jsem základ; jiný na něm staví. Každý však hleď, kterak staví na něm. Neboť nikdo nemůže položití základ jiný mimo ten, který jest položen, a tím jest ježíš Kristus. Staví-li však na ten základ zlato, stříbro, drahé kamení, dříví, seno, slámu, - dílo jednoho každého přijde na jevo; onen den zajisté to objeví; neboť se zjeví v ohni, a oheň vyzkouší, jaké jest dílo jednoho každého. Zůstane-li něčí dílo, které na něm vystavěl, obdrží odměnu; shoří-li něčí dílo, utrpí škodu, sám však bude spasen, ale tak jako skrze oheň. Nevíte, že jste chrámem Božím, a že Duch Boží přebývá ve vás? Kazí-li někdo chrám Boží, toho zkazí Bůh; neboť chrám Boží jest svatý, a tím jste vy. Nikdo neklamej sám sebe. Domnívá-li se někdo, že jest moudrý mezi vámi, na tomto světě budiž pošetilcem, aby byl moudrý. Moudrost totiž světa tohoto jest pošetilostí u Boha, neboť jest napsáno: „Jenž lapá moudré v chytrosti jejich.“ A opět: „Hospodin zná myšlenky moudrých, že jsou marné.“ Proto nikdo se nechlub lidmi, neboť všecko jest vaše, ať Pavel, neb Apollo neb Petr, neb svět, neb život neb smrt, ať věci přítomné neb budoucí, všecko jest vaše. Vy pak jste Kristovi, a Kristus Boží. Tak suď každý o nás, jako o služebnících Kristových a správcích tajemství Božích. Tu však se vyžaduje při správcích, aby každý byl shledán věrným. Mně pak pramálo záleží na tom, abych byl souzen od vás neb od soudu lidského, avšak ani sám se nesoudím; neboť ničeho nejsem si vědom, ale tím nejsem ospravedlněn; ten však, jenž mě soudí, jest Pán. Proto nesuďte (o ničem) před časem, dokavad nepřijde Pán, jenž nejen osvítí věci skryté v temnosti, nýbrž i na jevo uvede rady srdcí; a tehdy dostane se chvály každému od Boha. Toto jsem, bratří obrátil (podobenstvím) na sebe a na Apolla pro vás, abyste se na nás naučili tomuto (pravidlu): „Nic nad to, co jest psáno,“ byste se nenadýmali pro jiného jeden proti druhému. Neboť kdo tě vyznamenává? A co máš, abys toho nebyl dostal? Jestli však jsi (také) dostal, proč se chlubíš, jakobys nebyl dostal? Již jste nasyceni, již jste zbohatli, bez nás jste došli kralování. A kéž jste došli kralování, abychom i my kralovali s vámi. Neboť myslím, že Bůh nás apoštoly představil jako poslední, jako k smrti určené; vždyť jsme se stali podívanou světu, jak andělům, tak lidem. My jsme pošetilci pro Krista, vy rozumní v Kristu; my slabí, vy však silní; vy slavní, ale my bezectní. Až do té chvíle trpíme hlad a žízeň i nahotu a býváme políčkováni a bez obydlí stálého; a lopotíme se pracujíce rukama svýma; jsouce tupeni žehnáme, jsouce pronásledováni snášíme to, jsouce pomlouváni modlíme se; jako smetí toho světa jsme se stali, povrhelem u všech až dosavad. Nepíši to, abych vás zahanbil, nýbrž napomínám jako milované dítky své. Neboť byť jste měli vychovatelů v Kristu na tisíce, přece nemnoho máte otců. Neboť v Kristu Ježíši já jsem vás zplodil skrze evangelium. Prosím vás tedy, budte následovníky mými (jakož i já jsem Kristovým). Proto vám posílám Timotea, jenž jest můj syn milovaný a věrný v Pánu; ten připomene vám cesty mé, (které jsou) v Kristu Ježíši, jak učím všude v každé církvi. Někteří však se naduli, jakobych k vám neměl přijíti. Ale přijdu k vám brzy, bude-li Pán chtíti, a poznám nikoli řeč těch, kteří se naduli, nýbrž moc. Neboť království Boží nespočívá ve slovech, nýbrž v moci. Co chcete? S metlou-li mám přijíti k vám, či-li s láskou a v duchu mírnosti? Vůbec se slyší o smilství mezi vámi, a to o smilství takovém, jakého není ani mezi pohany, aby totiž někdo měl manželku svého otce. A vy jste (při tom) nadutí, a nezarmoutili jste se spíše, aby byl vyloučen z prostředí vašeho ten, jenž ten skutek spáchal? Vždyť já jsa vzdálen tělem, přítomen však duchem, usoudil jsem již, jakobych byl přítomen, aby ten, jenž tak učinil, byl ve jménu Pána našeho Ježíše Krista ve vašem shromáždění a u přítomnosti mého ducha s mocí Ježíše, Pána našeho, vydán satanu v záhubu těla, by duch jeho byl spasen v den Pána našeho Ježíše Krista. Není dobrá vaše chlouba. Nevíte, že málo kvasu nakvasí všecko těsto? Vyčisťte kvas starý, abyste byli těstem novým, jelikož jste přesní; vždyť i náš beránek velikonoční jest obětován, (totiž) Kristus. Proto slavme hody nikoli s kvasem starým, ani s kvasem špatnosti a nešlechetnosti, nýbrž s přesnicemi upřímnosti a pravdy. Napsal jsem vám v (tom) listě, abyste neobcovali se smilníky, a to nikoli vůbec se smilníky tohoto světa, neb s lakomci a lupiči, neb s modláři - sice byste musili s tohoto světa vyjíti, - nýbrž napsal jsem vám, abyste neobcovali, jestli by někdo, jenž se nazývá bratrem, byl smilníkem, neb lakomcem, neb modloslužebníkem, neb utrhačem, neb opilcem, neb lupičem; s takovými ani nejezte. Neboť co jest mi na tom, abych soudil ty, kteří jsou vně? Nesoudíte-liž vy těch, kteří jsou uvnitř? Ty, kteří jsou vně, Bůh bude souditi. Vyobcujte toho nešlechetníka ze svého prostředí. Odváží se někdo z vás, maje při proti druhému, souditi se u nespravedlivých a ne u věřících? Aneb nevíte, že věřící budou souditi svět? A jestliže mezi vámi souzen bude svět, jste-liž nehodní, abyste soudili věci nepatrné? Nevíte, že budeme souditi anděly? Čím spíše záležitosti všední. Máte-li tedy soudy o věcech všedních, ustanovte jako soudce ty, kteří jsou v pohrdání v církvi (vaší). K zahanbení vám to pravím. Tak-li není mezi vámi nikoho moudrého, který by mohl rozsouditi mezí bratrem (a bratrem) svým? nýbrž bratr s bratrem se soudí, a to před nevěřícími? Již to věru jest chybou u vás, že máte soudy mezi sebou. Proč raději křivdy nesnášíte? Proč raději škody netrpíte? Vy však činíte křivdy a škodíte, a to bratrům: Nevíte, že nespravedliví království Božího neobdrží? Nemylte se, ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani změkčilí, ani ti, kteří smilní se stejným pohlavím, ani zloději, ani lakomci, ani opilci, ani utrhači, ani lupiči neobdrží království nebeského. A takovými jste někteří byli; ale dali jste se obmýti, ale byli jste posvěceni, ale byli jste ospravedlněni ve jménu Pána našeho Ježíše Krista a v Duchu Boha našeho. Všecko jest mi dovoleno, ale ne všecko prospívá; všecko jest mi dovoleno, ale já nesmím od žádné věci dát se podmaniti. Pokrmy jsou pro břicho, a břicho pro pokrmy; Bůh však zruší ono i tyto. Ale tělo není pro smilství, nýbrž pro Pána a Pán pro tělo. Bůh pak i Pána vzkřísil, i nás vzkřísí mocí svou. Nevíte, že těla vaše jsou údy Kristovy? Mám tedy snad vzíti údy Kristovy a učiniti je údy nevěstky? Nikoliv. Aneb nevíte-li, že kdo se přidržuje nevěstky, jest (s ní) jedním tělem? Neboť, jak praví (Písmo) „dva budou tělem jedním.“ Kdo však se přidržuje Pána, jest (s ním) jedním duchem. Střezte se smilství. Každý hřích, který člověk učiní, jest kromě těla; kdo však smilní, hřeší proti tělu svému. Aneb nevíte-li, že tělo vaše jest chrámem Ducha svatého, jenž je ve vás, jehož máte od Boha, a že nejste svoji? Vždyť jste koupeni za cenu velikou. Nuže oslavujte (a noste) Boha v těle svém. V příčině toho, o čem jste mi psali, jest dobře člověku, aby ženy se nedotýkal. Ale pro uvarování se smilství každý měj manželku svou a každá muže svého. Muž čiň manželce, čím jest jí povinen, a podobně i manželka muži (svému). Manželka nemá moci nad svým tělem, nýbrž muž (její), podobně ani muž nemá moci nad tělem svým, nýbrž manželka (jeho). Nezkracujte se vespolek (v té věci), leč za vzájemného svolení na čas, tak abyste se uprázdnili k modlitbě a byli opět spolu, by vás nepokoušel satan pro vaší nezdrželivost. To však pravím jako povolení a ne jako rozkaz. Neboť přeji si, aby všichni lidé byli jako jsem já; ale každý má od Boha dar vlastní, jeden tak, druhý onak. Pravím však těm, kteří nejsou v manželství, zvláště vdovám: Dobře jest jim, zůstanou-li (tak) jako já. Jestliže však nemají zdrželivosti, vstuptež v manželství; neboť lépe jest v manželství vstoupiti, nežli hořeti. Těm však, kteří jsou v manželství přikazuji, nikoliv já, nýbrž Pán, aby manželka od muže neodcházela. Odejde-li však, zůstaň nevdaná, aneb se smiř s mužem svým; a muž nepropouštěj manželky své. Ostatním pak pravím já, nikoli Pán: Má-li který bratr manželku nevěřící a ta svoluje bydliti s ním, nepropouštěj jí. A má-li která žena věřící muže nevěřícího, a ten svoluje bydliti s ní, nepropouštěj muže; neboť muž nevěřící posvěcen jest skrze ženu věřící, a žena nevěřící jest posvěcena skrze muže věřícího, sice jinak dítky vaše by byly nečisty; ale jsou čisty. Jestli však nevěřící se odlučuje, ať se odloučí; není zajisté podroben bratr ani sestra v okolnostech takových, nýbrž ku pokoji povolal nás Bůh. Neboť odkud víš ženo, spasíš-li muže? Aneb odkud víš muži, spasíš-li ženu? Jenom každý žij tak, jak každému udělil Pán, každý tak, jak každého povolal Bůh. A tak nařizuji ve všech církvích. Byl povolán někdo již obřezaný? Nedávej si předkožky. V neobřízce jest někdo povolán? Neobřezej se. Obřízka není ničím, a neobřízka není ničím, nýbrž zachováváni přikázáni Božích. Každý zůstávej v tom povolání, ve kterém byl povolán. Byl jsi povolán jako otrok? Nedbej toho, nýbrž spíše užij (toho), i když můžeš nabýti svobody; Neboť otrok povolaný v Pánu je osvobozencem Páně, podobně povolaný svobodník je služebníkem Kristovým. Za cenu velikou jste koupeni; nebuďte otroky lidí. Bratři, každý zůstávej u Boha v tom, v čem byl povolán. V příčině panen však nemám příkazu Páně, ale radu dávám jako takový, jenž jsem došel milosrdenství od Pána, abych byl spolehlivým (rádcem). Myslím tedy, že jest to dobré pro přítomnou potřebu, ano, že jest dobré člověku tak býti. Jsi vázán k manželce? Nehledej rozvazu. Prost jsi manželky? Nehledej manželky. Oženíš-li se však, nezhřešíš, a vdá-li se panna, nezhřeší; avšak útrapy tělesné budou míti lidé takoví; já pak vás šetřím. Pravím však toto: Bratři, čas je krátký; zbývá, aby také ti, kteří mají manželky, byli tak, jakoby jich neměli, a ti, kteří pláčí, jakoby neplakali, a kteří se radují, jakoby se neradovali, a kteří kupují, jakoby v držení nebyli, a kteří užívají toho světa, jakoby neužívali; neboť tvářnost toho světa pomíjí. Přeji si však, abyste byli bez starosti. Kdo není ženat, stará se o věci Páně, kterak by se zalíbil Pánu. Kdo však se oženil, stará se o věci světské, kterak by se zalíbil ženě, a jest rozdělen. A žena nevdaná, totiž panna, myslí na věci Páně, aby byla svatá tělem i duchem; provdaná však myslí na věci světské, kterak by se zalíbila muži. To pak pravím k vašemu prospěchu nikoliv abych na vás vrhl osidlo, nýbrž abyste počestně a vytrvale sloužili Pánu bez roztržitosti. Domnívá-li se však někdo, že by měl hanbu pro svou pannu, je-li přestárlá, a musí-li tak býti, učiň, co chce; nehřeší, nechť se vezmou. Ale kdo stojí ve svém srdci pevně, nepodléhaje nutnosti, nýbrž maje v moci vůli svou, a to usoudil ve svém srdci, že zachová pannu svou, dobře činí. Atak činí dobře i ten, kdo provdává pannu svou; ale kdo neprovdává ji, činí lépe. Manželka jest vázána (zákonem manželským), pokud jest živ muž její; zemře li muž její, jest svobodna provdati se, za koho chce, jenom v Pánu. Ale blahoslavenějši bude, zůstane-li tak, podle mé rady; myslím však, že i já mám Ducha Božího. Co však se týká věcí obětovaných modlám, víme, že „všichni máme poznání“. Ale poznání nadýmá, láska pak vzdělává. Domnívá-li se však někdo, že něco poznal, nepoznal ještě tak, jak poznati jest dlužno; ale jestli někdo miluje Boha, ten jest poznán od něho. O požívání věcí obětovaných modlám tedy víme, že modla není ničím na světě, a že není žádného Boha leč jeden. Neboť byť byli tak zvaní bohové ať na nebi, ať na zemi, jakož vskutku jest mnoho bohů a mnoho pánů, pro nás přece jest (toliko) jeden Bůh, Otec to, z něhož (jest) všecko, a k němuž my (jsme určeni), a jeden Pán, (totiž) Ježíš Kristus skrze něhož všecko a skrze nějž (jsme) i my. Avšak ne ve všech jest to poznání; někteří spíše chovajíce dosavadní náhled o modle, jedí (to) jako věc obětovanou modlám a svědomí jejich, jsouc slabé, se poskvrňuje. Ale pokrm nestaví nás před Boha; ani nemáme prospěchu, jíme-li, ani netrpíme škody, nejíme-li. Hleďte však, aby tato svoboda vaše nebyla k úrazu slabým. Neboť uzří-li někdo tebe, jenž máš to poznání, stolovati ve chrámě modlářském, zdaliž svědomí jeho, jsouc mdlé, nebude vzděláno k tomu, aby jedl věci obětované modlám? I zahyne ten (člověk) slabý pro tvé poznání, ten bratr, pro něhož Kristus umřel. Ale takto hřešíce proti bratrům a urážejíce jejich svědomí slabé, hřešíte proti Kristu. Proto pohoršuje-li pokrm bratra mého, nebudu jísti masa na věky, abych nepohoršil bratra svého. Nejsem svoboden? Nejsem apoštolem? Zdali jsem neviděl Krista Ježíše, Pána našeho? Zdali nejste vy mým dílem v Pánu? Jestli pro jiné nejsem apoštolem, pro vás přece jsem (jím), neboť pečetí mého apoštolství jste vy v Pánu. To jest má obrana proti těm, kteří se mne vyptávají. Nemáme-liž moci jísti a píti? Nemáme-liž moci věřící ženu s sebou bráti, jakož i ostatní apoštolé, i bratři Páně i Petr? Aneb-li jediný já a Barnabáš nemáme moci nevydělávati? Kdo slouží kdy ve vojště na svůj plat? Kdo zakládá vinici a nejí ovoce jejího? Kdo pase stádo a nepožívá mléka od stáda? Mluvím toto (snad jen) po lidsku, aneb-li nepraví toho také zákon? Vždyť v zákoně Mojžíšově jest psáno: „Nezavážeš úst volu mlátícímu.“ Pečuje Bůh (tak) o voly, aneb-li pro nás vůbec to praví? Pro nás zajisté bylo napsáno, že kdo orá, v naději má orati, a kdo mlátí, (má to činiti) v naději, že bude míti účast v užitku. Jestliže my jsme vám rozseli věci duchovní, je to veliké, budeme-li žíti my vaše věci tělesné? Jsou-li jiní účastni toho práva na vás, zdali ne tím spíše my? Ale neužili jsme práva toho, nýbrž snášíme všecko, abychom nezpůsobili žádné překážky evangeliu Kristovu. Nevíte-li, že ti, kteří konají službu svatou, ze svatyně jedí, a že ti, kteří přisluhují oltáři, s oltářem se dělí? Tak i Pán nařídil hlasatelům evangelia, aby z evangelia byli živi. Já však nepoužil jsem z toho ničeho. Ale nepíši toho, aby se tak dělo při mně, neboť lépe jest mi umřítí, nežli aby kdo zmařil chloubu moji. Káži-li totiž evangelium, nemám se čím chlubiti, vždyť jest to pro mne nutností, neboť běda mně, nebudu-li kázati. Činím-li to totiž dobrovolně, mám odplatu; jestli však nedobrovolně - úřadem jsem pověřen. Na čem tedy spočívá moje odplata? (Na tom), že káže evangelium, bezplatně je zvěstuji, tak abych neužíval svého práva při evangeliu. Ačkoli totiž jsem neodvislý ode všech, učinil jsem se služebníkem všech, abych jich více získal. I stal jsem se židům jako židem, abych židy získal; těm, kteří jsou pod zákonem, (stal jsem se), jako bych byl pod zákonem, (ačkoli sám nejsem pod zákonem), abych získal ty, kteří byli pod zákonem; těm, kteří byli bez zákona, (stal jsem se), jako bych byl bez zákona, (ač nejsem bez zákona Božího, nýbrž jsem v zákoně Kristově), abych získal ty, kteří jsou bez zákona; slabým stal jsem se (jako) slabý, abych získal slabé. Všem stal jsem se vším, abych vůbec některé přivedl k spáse. Všecko pak činím pro evangelium, abych se ho stal spolu účasten. Nevíte-li, že ti, kteří běží o závod, všichni sice běží, ale (jen) jeden dostává cenu vítězství? Tak běžte (i vy), abyste dosáhli. Každý však, kdo závodí, zdržuje se všeho; a oni (činí to), aby obdrželi věnec porušitelný, my však neporušitelný. Já tedy běžím nikoli tak, jako na nejisto, zápolím ne jako do vzduchu bije, nýbrž trestám tělo své a podrobuji v služebnost, abych snad kázav jiným, sám nebyl zavržen. Nechci zajisté bratří, abyste nevěděli, že otcové naši všichni byli pod oblakem a všichni prošli mořem a všichni v oblace a v moři byli pokřtěni v Mojšíše a všichni jedli týž pokrm duchovní a všichni pili týž nápoj duchovní; pili jej totiž z duchovní skály, která šla s nimi, tou skalou pak byl Kristus. Avšak ve většině jich nezalíbilo se Bohu, neboť zahynuli na poušti. To pak se událo jako předobraz pro nás, abychom nebyli žádostiví věcí zlých, jakož i oni jich zažádali; ani modláři nebuďte, jako (byli) někteří z nich, jak jest psáno: „Posadil se lid, aby jedl a pil, a vstali, aby hráli.“ Ani nesmilněme, jako někteří z nich smilnili, a padlo jich v jednom dni dvacet tři tisíce; ani nepokoušejme Krista, jako někteří z nich pokoušeli, a zahynuli od hadů; ani nereptejte, jako někteří z nich reptali, a zahynuli od zhoubce. Toto pak všecko událo se jim předobrazně, napsáno však bylo k výstraze pro nás, na něž připadla doba poslední. A proto, kdo se domnívá, že stojí, hleď, abys nepadl. Pokušení vás nezachvátilo leč lidské; Bůh však jest věrný, jenž nedopustí vás pokoušeti nad to, co můžete (snésti), nýbrž s pokušením učiní také úspěch, abyste mohli snésti. Proto, miláčkové moji, střezte se modloslužby. jako rozumným pravím: Posuďte vy sami, co dím: Kalich požehnání, který žehnáme, není-liž společenstvím krve Kristovy? A chléb, který lámeme, není-li společenstvím těla Kristova? Poněvadž (to jest) jeden chléb, jsme my mnozí tělem jedním; neboť všichni jsme účastni jednoho těla. Patřete na israelity podle těla; nejsou-liž ti, kteří jedí oběti, účastni oltáře? Co dím tedy? Že snad jest něčím věc obětovaná modlám anebo že modla jest něčím? (Nikoli), nýbrž že co obětují pohané, obětují duchům zlým a ne Bohu. Nechci však, abyste byli společníky duchů zlých. Nemůžete píti kalich Páně i kalich duchů zlých; nemůžete účastňovati se stolu Páně i stolu zlých duchů. Aneb-li popouzíme Pána k řevnivosti? Jsme snad silnější nežli on? Všecko jest (mi) dovoleno, ale ne všecko prospívá; všecko jest (mi) dovoleno, ale ne všecko vzdělává. Nikdo nehledej prospěchu svého, nýbrž (prospěchu) druhého. Všecko, co se prodává v masných krámech, jezte nic se nevyptávajíce pro svědomí, neboť „Hospodinova jest země i plnost její.“ Pozve-li vás někdo z nevěřících a chcete-li jíti, jezte všecko, co se vám předloží, nic se nevyptávajíce pro svědomí. Jestli však někdo vám řekne: „Toto jest věc obětovaná modlám,“ nejezte pro toho, jenž to oznámil, a pro svědomí. Míním pak svědomí nikoli tvoje, nýbrž toho druhého; neboť proč má svoboda měla by souzena býti od svědomí cizího? Zúčastňuji-li se (jídla) s vděčností, proč měl bych tupen býti pro to, zač díky činím? Budže tedy jíte, neb pijete, neb cokoliv jiného činíte, všecko ke slávě Boží čiňte. Bezúrazni buďte i židům i pohanům i církvi Boží, jakož i já včechněm ve všem vyhovuji, nehledaje prospěchu svého, nýbrž (prospěchu) mnohých, aby byli spaseni. Buďte následovníky mými, jako i já jsem Kristovým. Chválím pak vás, bratři, že ve všem na mne pamatujete a zachováváte naučení, jak jsem je vám podal. Chci však, abyste věděli, že hlavou každého muže jest Kristus, hlavou pak ženy muž, hlavou však Kristovou Bůh. Každý muž, který se modlí aneb prorokuje s hlavou přikrytou, ohyzďuje hlavu svou; každá však žena, která se modlí a prorokuje s hlavou nezakrytou, hyzdí hlavu svou; neboť jest to jedno, jakoby se oholila. A nezakrývá-li si žena hlavy, ať se (také) oholí; je-li však ohyzdno ženě stříhati se neb holiti, ať zakrývá si hlavu svou. Muž totiž nemá pokrývati hlavy své, neboť jest obrazem a slávou Boží; žena však jest slávou mužovou. Neboť není muž ze ženy, nýbrž žena z muže; vždyť ani nebyl stvořen muž pro ženu, nýbrž žena pro muže. Proto má žena míti znak moci na hlavě pro anděly. Avšak v Pánu ani muž není bez ženy, ani žena bez muže. Neboť jako jest žena z muže, tak jest i muž skrze ženu, všecko pak z Boha. Posuďte sami u sebe: Sluší se, aby se žena modlila k Bohu nezakryta? A neučí vás i příroda, že jest nectí pro muže, nechá-li si dlouhé vlasy růsti? Má-li však žena dlouhé vlasy, jest jí to okrasou? neboť vlasy jsou jí dány místo závoje. Vidí-li se však někomu příti se, (věz, že) my takového obyčeje nemáme, ani církve Boží. Toto však přikazuje, nechválím, že se scházíte nikoli k lepšímu, nýbrž k horšímu. Předem totiž slyším, že když se scházíte ve shromáždění, bývají mezi vámi roztržky, a z části tomu i věřím; neboť i odštěpenství musí býti mezi vámi, aby se stali zjevni mezi vámi ti, kteří jsou osvědčeni. Když tedy se scházíte na jedno (místo), není to již slavení večeře Páně, neboť každý béře napřed svoji večeři při jídle, a jeden lační, druhý pak jest opilý. Zdaliž nemáte domů k jídlu a pití? Či snad pohrdáte církví Boží a zahanbujete ty, kteří (nic) nemají? Co mám říci vám? Mám vás chváliti? V této věci (vás) nechválím. Neboť já jsem přijal od Pána to, co jsem též podal vám, (totiž) že Pán Ježíš v té noci, ve které byl zrazen, „vzal chléb a učiniv díky, rozlámal jej a řekl: Toto jest tělo mé, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku. Taktéž vzal i kalich po jídle a řekl: Tento kalich jest nová úmluva (potvrzená) mou krví; to čiňte kolikrátkoliv (jej) píti budete, na mou památku.“ Kdykoli totiž jíte chléb tento a pijete kalich, smrt Páně zvěstujete, dokavad nepřijde. Proto kdo bude jísti chléb tento aneb píti kalich Páně nehodně, vinen bude tělem a krví Páně. Zkusiž však každý sám sebe a tak z toho chleba jez a z kalicha pij; neboť kdo jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije, poněvadž nerozeznává těla Páně. Proto jest mezi vámi mnoho nemocných a slabých, a mnozí zesnuli. Kdybychom sami sebe posuzovali, nebyli bychom souzeni, jsouce však souzeni, od Pána jsme trestáni, abychom s tím světem nebyli zavrženi. Proto, bratří mojí, když se scházíte k jedení, čekejte jedni na druhé. Má-li hlad někdo, jez doma, abyste se nescházeli k odsouzení. Ostatní věci uspořádám, jakmile přijdu. O duchovních však darech nechci, bratří, abyste byli v nevědomosti. Víte, že když jste byli pohany, k němým modlám jakkoli puzeni jste chodili. Proto vám oznamuji, že nikdo mluvě v Duchu Božím nepraví: „Proklet buď Ježíš,“ a nikdo nemůže říci „Pánem (jest) Ježíš“ leč v Duchu svatém. Jsou pak dary rozličné, ale tentýž Duch; a rozličné jsou služby, ale tentýž Pán, a rozličné jsou působnosti, ale tentýž Bůh, který působí to všecko ve všech. Každému však dává se zjevení Ducha ke prospěchu. Jednomu totiž dává se skrze Ducha řeč moudrosti, jinému řeč poznání podle téhož Ducha, jinému víra v témž Duchu, jinému pak dar uzdravování v tom jednom Duchu, jinému divů činění, jinému prorokování, jinému rozeznávání duchů, jinému rozličné jazyky, jinému vykládání řečí; to pak všecko působí jeden a týž Duch, rozděluje zvláště jednomu každému, jak chce. Jako totiž tělo jest jedno a přece mnoho údů má, všecky pak údy těla, ač jich mnoho jest, (jen) jedním tělem jsou, tak i Kristus. Neboť v jednom Duchu my všichni byli jsme pokřtěni v jedno tělo. Ať jsme byli židy nebo pohany, ať nevolni nebo svobodni: a všichni jedním Duchem byli jsme napojeni. Vždyť ani tělo nesestává z jednoho údu, nýbrž z mnoha údů. Řekne-li noha „Poněvadž nejsem ruka, nepatřím k tělu,“ zdali proto k tělu nepatří? A řekne-li ucho: „Poněvadž nejsem oko, nepatřím k tělu,“ zdali proto k tělu nepatří? Kdyby celé tělo bylo okem, kde byl by sluch? Kdyby celé tělo bylo sluchem, kde byl by čich? Než Bůh umístil údy v těle, jeden každý z nich, jak chtěl. Kdyby všecky byly jedním údem, kde bylo by tělo? Jest však mnoho údů, ale jedno tělo. I nemůže oko říci ruce: „Nepotřebuji tebe,“ aneb zase hlava nohám: „Nepotřebuji vás,“ nýbrž mnohem potřebnější jsou ty údy těla, které se zdají býti slabšími; a ty údy těla, které máme za méně čestné, přiodíváme čestněji, a údy naše neslušné mají hojnější slušnost, údy však naše slušné nepotřebují toho. Ale Bůh spojil tělo tak, že dal hojnější čest tomu (údu), kterému se jí nedostávalo, aby nebyla roztržka těla, nýbrž aby údové pečovali o sebe vespolek stejně. A trpí-li úd jeden trpí spolu s ním všecky údy; oslavuje-li se jeden úd, radují se spolu s ním všichni údové. Vy však jste tělem Kristovým a údy (jeho) podle údělu. A některé Bůh ustanovil v církvi předem apoštoly, po druhé proroky, po třetí učiteli; potom (udělil) moci divotvorné, potom dary uzdravování, pomáhání, vedení správy, rozličné jazyky, (vykládání řeči.) Jsou snad všichni apoštoly? všichni proroky? všichni učiteli? Činí snad všichni divy? Všichni mají dar uzdravování? Všichni mluví jazyky? Všichni vykládají? Horlete o dary lepší. A ještě ukáži vám cestu na výsost vznešenější. Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, lásky však neměl, byl bych jako měd zvučící a jako zvonec znějící. A kdybych měl proroctví a znal všecka tajemství a veškerou vědu, a kdybych měl všecku víru, takže bych hory přenášel, lásky však kdybych neměl, ničím bych nebyl. A kdybych rozdal na pokrmy chudých veškeren statek svůj a vydal své tělo k spálení, lásky však kdybych neměl, nic by mi to neprospělo. Láska jest shovívavá, dobrotivá; láska nezávidí, nechlubí se, nenadýmá se, není ctižádostivá, nehledá svého prospěchu, neroztrpčuje se, nemyslí o zlém, neraduje se z nepravosti, nýbrž raduje se s pravdou; všecko snáší, všemu věří, všeho se naděje, všecko přetrpívá. Láska nikdy nepomíjí; budže (jest u koho dar) proroctví, zanikne, aneb (dar) jazyků, přestane, aneb poznání, zanikne. Neboť částečně (jen) poznáváme, částečně prorokujeme; když však přijde to, co jest dokonalé, zanikne to, co jest částečné. Když jsem byl dítkem, mluvil jsem jako dítko, smýšlel jsem jako dítko, soudil jsem jako dítko; když však jsem se stal mužem, odložil jsem, co bylo dětinské. Nyní patříme skrze zrcadlo v záhadě, ale tehdy tváří v tvář; nyní poznávám částečně, ale tehda poznám úplně, jakož i úplně poznán jsem. Nyní však trvají víra, naděje, láska, tyto tři; ale největší z nich jest láska. Usilujte o lásku, horlete o dary duchovní, zvláště však o to, abyste prorokovali. Neboť kdo mluví jazykem (cizím), nemluví lidem, nýbrž Bohu; nikdo totiž mu nerozumí. Ale duchem mluví tajemství. Kdo však prorokuje, mluví lidem ke vzdělání a k povzbuzení a k útěše. Kdo mluví jazykem (cizím), vzdělává sebe, ale kdo prorokuje, vzdělává církev. Přál bych si ovšem, abyste všichni mluvili jazyky, ale raději, abyste prorokovali; neboť větší jest, kdo prorokuje, nežli ten, kdo mluví jazyky, leč by také vykládal, aby církev vzala vzdělání. Nuže tedy, bratři, přišel-li bych k vám mluvě jazyky, co vám prospěji, nebudu-li vám mluviti na základě zjevení neb poznání aneb proroctvím neb poučováním? Jestliže věci bezdušné, buďsi flétna aneb citera, vydávajíce zvuky, nečiní rozdílu v tónech, kterak přece porozumí se tomu, co se píská aneb na citeru hraje? A kdo bude se strojiti k boji, vydá-li polnice zvuk neurčitý? Tak jest to i s vámi, nevydáte-li jazykem řeči srozumitelné, kterak se pozná to, co se mluví? Budete zajisté mluviti jen do vzduchu. Tolik věru jest druhů jazyků na světě, a žádný (z nich) není o sobě nesrozumitelný. Neznám-li tedy významu řeči, budu cizincem tomu, kdo mluví, a ten, kdo mluví, bude cizincem pro mne. Tak tedy i vy, poněvadž horlíte o dary duchovní, snažte se o to, abyste oplývali ku vzdělání církve. Proto kdo mluví (cizím) jazykem, modli se, aby také mohl vykládati. Neboť modlím-li se jazykem (cizím), duch můj se modlí, můj rozum však jest bez užitku. Co z toho? Budu se modliti duchem, budu však modliti se i rozumem; budu zpívati (žalmy) duchem, budu však zpívati též rozumem. Neboť velebíš-li duchem, kterak ke tvému dikůčinění řekne „amen“ ten, jenž zaujímá místo nevědomého? Vždyť neví, co pravíš. Ty ovšem děkuješ pěkně, ale druhý se nevzdělává. Děkuji Bohu, mluvím jazyky více, nežli vy všichni, avšak ve shromáždění (církevní obce) chci raději pět slov promluviti svým rozumem, abych poučil také jiné, nežli deset tisíc slov v jazyce (cizím). Bratři, nebuďte dětmi co do soudnosti, nýbrž co do špatnosti buďte dítkami, co do soudnosti buďte dokonalí. V zákoně jest psáno: „Jinými jazyky a jinými rty budu mluviti lidu tomuto, a ani tak neposlechnou, praví Hospodin.“ Jazykové jsou tedy na znamení nikoliv pro věřící, nýbrž pro nevěřící, prorokování však nikoli pro nevěřící, nýbrž pro věřící. Jestliže by tedy se sešla celá církev na jedno místo, a všichni by mluvili jazyky, a jestliže by tam vešli (lidé) nevědomí neb nevěřící, neřeknou-li, že blázníte? Kdyby však všichni prorokovali a vešel by tam někdo nevěřící neb nevědomý, bude ode všech usvědčován, ode všech posuzován, tajnosti srdce jeho přijdou (mu) na jevo, a tak on, padna na tvář, bude se klaněti Bohu, vyznávaje, že vskutku Bůh jest ve vás. Co je tedy činiti, bratři? Když se sejdete, jeden z vás má žalm, jiný poučení, jiný zjevení, jiný dar jazyků, jiný dar vykládání; všecko děj se ke vzdělání. Mluví-li kdo jazykem (cizím), mluvtež dva neb nanejvýš tři, a to jeden po druhém a jeden vykládej. Nebylo-li by vykladače, mlč ve shomáždění, ale mluv sám sobě a Bohu. Proroci mluvte dva neb tři, a ostatní posuzujte; dostane-li se však zjevení někomu jinému, když sedí, první ať mlčí. Neboť můžete jeden po druhém všichni prorokovati, aby se všichni učili a všichni se vzdělávali, a duchové proročtí podřizují se prorokům; neboť Bůh není Bohem rozbroje, nýbrž pokoje. Jako ve všech obcích věřících (křesťanů) ženy ve vašich shromážděních mlčte, neboť nedopouští se jim mluviti, nýbrž podřizovati se (mají), jakož i zákon praví. Chtějí-li však něčemu se naučiti, ať se zeptají doma svých mužů; neboť potupno jest pro ženu mluviti ve shromáždění. Či snad od vás vyšlo slovo Boží, aneb-li k vám toliko přišlo? Zdá-li se někomu, že jest prorokem neb duchovní dary má, poznej, že příkazem Páně jest to, co vám píši, pakli toho někdo neuznává, nebude uznán. Nuže, bratři, snažte se o to, abyste prorokovali, a mluviti jazyky nebraňte. Všecko však děj se slušně a podle řádu. Oznamuji vám, bratři, evangelium, které jsem vám kázal, které jste také přijali, ve kterém též trváte, skrze něž i ke spáse přicházíte, ačli se ho držíte tak, jak jsem vám je kázal, leč byste byli uvěřili nadarmo. Podal jsem vám totiž mezi prvními věcmi to, co jsem také přijal, že Kristus umřel za hříchy naše podle Písem, a že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne podle Písem, a že se ukázal Petrovi a potom jedenácti. Potom se ukázal více než pěti stům bratrů najednou, z nichž většina žije dosavad. někteří však zesnuli. Potom se ukázal Jakubovi, po té všem apoštolům. Nejposléze pak ze všech jako nehodnému ukázal se i mně. Neboť jsem nejmenší z apoštolů, jenž nejsem hoden slouti apoštolem, poněvadž jsem pronásledoval církev Boží. Milostí Boží však jsem to, co jsem, a milost jeho ke mně nebyla marná, nýbrž pracoval jsem více než oni všichni, ale ne já, nýbrž milost Boží se mnou. Buďže tedy (jsem to) já aneb oni, takto hlásáme, a tak jste uvěřili. Hlásá-li se však o Kristu, že vstal z mrtvých, kterak praví někteří mezi vámi, že není vzkříšení z mrtvých? Jestli není vzkříšení z mrtvých, ani Kristus nevstal z mrtvých. Nevstal-li však Kristus z mrtvých, marné jest hlásání naše, marná i víra vaše, my pak se shledáváme i křivými svědky Božími, poněvadž jsme osvědčili proti Bohu, že vzkřísil Krista, jehož nevzkřísil, ač-li totiž mrtví nevstávají. Neboť nevstávají-li (vůbec) mrtví z mrtvých, ani Kristus nevstal; jestli však Kristus nevstal z mrtvých, planá jest víra vaše, neboť jste dosud v hříších svých. Zahynuli tedy také ti, kteří zesnuli v Kristu. Jestliže toliko v tomto životě máme v Kristu (pouhou) naději, jsme bídnější, nežli všichni lidé. Avšak Kristus vstal z mrtvých, prvotina to těch, kteří zesnuli. Poněvadž totiž skrze člověka (přišla) smrt, (přichází) též skrze člověka vzkříšení z mrtvých. Neboť jako v Adamovi všichni umírají, tak i v Kristu všichni budou oživeni. Každý však ve své řadě; jakožto prvotina Kristus, potom ti, kteří jsou Kristovi, (a to) při jeho příchodě; potom bude konec, když bude odevzdávati království Bohu a Otci, až zničí veškeré panství a veškerou moc i sílu. Musí totiž kralovati, dokavad nepoloží všech nepřátel pod nony své. Jakožto poslední nepřítel bude zničena smrt; neboť všecko poddal (Bůh) pod nohy jeho. Když však praví, že všecko jest (mu) poddáno, jest patrno, že (všecko), vyjma toho, jenž mu všecko poddal. Když pak mu bude poddáno všecko, tu i Syn poddá se tomu, jenž mu poddal všecko, aby byl Bůh všecko ve všem. Sic jinak co činí ti, kteří dávají se křtíti za mrtvé? jestli vůbec mrtví nevstávají z mrtvých, proč dávají se také křtíti za ně? Proč i my podstupujeme nebezpečenství každou hodinu? Denně umírám; (přísahám to) při té chloubě, kterou z vás, bratři, mám v Kristu Ježíši, Pánu našem. Bojoval-li jsem v Efesu se šelmami po lidsku, jaký mám z toho prospěch? Jestli mrtví nevstávají, „jezme a pijme, neboť zejtra zemřeme.“ Nemylte se: „špatné společnosti kazí dobré mravy.“ Vystřízlivějte náležitě a nehřešte, neboť někteří, (mezi vámi) nemají (pravé) známosti Boha; k zahanbení vašemu to pravím. Ale řekne někdo: Kterak vstanou mrtví? S jakým tělem přijdou? Nemoudrý, co ty rozséváš, nebývá oživeno, leč prve zemře. A co seješ, to není ono tělo, které povstane, nýbrž holé zrno, pšeničné neb nějaké jiné. Bůh však mu dává tělo, jakož byl chtěl, a to každému semeni tělo vlastní. Není každé tělo stejným tělem, nýbrž jiné (jest tělo) lidské, jiné čtvernožců, jiné ptačí, jiné rybí. A (jsou) těla nebeská a těla pozemská; avšak jiný jest lesk (těl) nebeských a jiný (těl) pozemských. Jiný je lesk slunce, jiný lesk měsíce, a jiný lesk (je) hvězd; ano hvězda od hvězdy liší se leskem. Tak (bude) i vzkříšení z mrtvých. Rozsévá se v porušitelnosti, vstane v neporušitelnosti; rozsévá se v necti, vstane v slávě; rozsévá se v slabosti, vstane v síle; rozsévá se tělo živočišné, vstane tělo duchovní. Je-li tělo živočišné, jest i duchovní. Tak jest také psáno; „První člověk Adam stal se živočichem žijícím,“ poslední Adam duchem oživujícím. Není však dříve to, co jest duchovní, nýbrž to, co jest živočišné, potom co jest duchovní. První člověk (jsa) ze země (byl) pozemský, druhý člověk (jsa) s nebe (jest) nebeský. Jaký byl (onen) pozemský, takoví jsou též ti, kteří jsou pozemští, a jaký jest ten nebeský, takoví jsou i ti, kteří jsou nebeští. Proto jako jsme nesli obraz pozemského, nesme též obraz nebeského. Toto však, bratři, pravím, že tělo a krev nemůže obdržeti království Božího ani porušitelnost nedostává neporušitelnosti. Hle tajemství vám pravím: všichni nezemřeme, ale všichni budeme proměnění pojednou, v okamžiku, při troubě poslední; neboť trouba zazní, a mrtví vstanou neporušitelní; a my budeme proměněni. Musí zajisté porušitelné toto (tělo) obléci neporušitelnost a smrtelné toto (tělo) obléci nesmrtelnost. Když pak (toto porušitelné tělo obleče neporušítelnost a toto) smrtelné obleče nesmrtelnost, tehdá se naplní to slovo, které jest psáno: „Pohlcena jest smrt ve vítězství. Kde jest, ó smrti, vítězství tvé? Kde jest, ó smrti, osten tvůj?“ Ostnem pak smrti jest hřích, a mocí hříchu jest zákon. Ale díky Bohu, který nám dává vítězství skrze Pána našeho Ježíše Krista. Proto, bratři moji milí, buďte pevní, nepohnutelní, vždycky přehorliví v díle Páně vědouce, že práce vaše není nadarmo v Pánu. V příčině sbírky pro věřící učiňte i vy tak, jak jsem nařídil církvím galatským. Každou neděli jedenkaždý z vás u sebe ukládej a schovávej, co bude moci, aby se neděly sbírky, až přijdu. Když pak přijdu, pošlu s listy ty, které uznáte za hodny, aby donesli dar váš do Jerusalema. Bude-li záhodno, abych také já šel, půjdou se mnou. Přijdu pak k vám, až projdu Macedonii; Macedonii totiž (toliko) projdu, u vás však as pobudu neb i přezimovat budu, abyste mne doprovodili, kamkoliv bych šel. Nechci totiž nyní uzříti vás mimochodem, neboť doufám, že nějaký čas pobudu u vás, dopustí-li Pán. Zůstanu pak v Efesu až do letnic, neboť dveře se mi tu otevřely veliké a účinné, odpůrců pak jest mnoho. Přijde-li Timoteus, hleďte, aby byl u vás beze strachu, neboť koná dílo Páně, jako já. Nikdo tedy jím nepohrdej, nýbrž doprovoďte ho v pokoji, aby přišel ke mně, neboť jej očekávám s bratry. Co však sa týká Apolla, velice jsem ho žádal, aby šel k vám s bratry; ale zhola nebylo vůle, aby šel nyní, přijde však, až bude míti čas příhodný. Bděte, pevně stůjte ve víře, zmužile si počínejte a buďte silní; všecko vaše (konání) děj se v lásce. Napomínám však vás, bratři - znáte rodinu Štefánovu (a Fortunátovu a Achaikovu), že jest prvotinou Acháje a že se oddali ve službu věřících, - abyste se i vy poddávali takovým (lidem) a každému, kdo spolupůsobí a se namáhá. Raduji se z přítomnosti Štefánovy a Fortunátovy a Achaikovy, neboť nahradili nepřítomnost vaši. Osvěžili ducha mého i vašeho. Uznejte tedy (lidi) takové. Pozdravují vás církve asijské. Pozdravují vás v Pánu mnohokrát Akvila a Priscilla s církví v jejich domě (u nichž jsem i pohostinu). Pozdravují vás všichni bratři. Pozdravte se vespolek políbením svatým. Pozdravení rukou mojí, Pavlovou. Nemiluje-li někdo Pána našeho Ježíše Krista, buď proklet. Maranatha, Milost Pána našeho Ježíše Krista (budiž) s vámi. Láska moje (jest) se všemi vámi v Kristu Ježíši. Amen. Pavel, apoštol Ježíše Krista (povolaný) skrze vůli Boží, a bratr Timoteus církvi, která jest v Korintě, a všem věřícím, kteří jsou po celé Acháji: Milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho, a od Pána Ježíše Krista. Veleben budiž Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy, jenž nás potěšuje ve všelikém soužení našem, abychom mohli těšiti ty, kteří jsou ve všelikém soužení, (a to) útěchou, kterou my sami býváme potěšováni od Boha. Neboť jako utrpení Kristova plynou hojně na nás, tak hojná jest skrze Krista i útěcha naše. Avšak buďto že jsme souženi, (děje se to) pro vaši útěchu a spásu, aneb jsme potěšováni, (jest to) pro vaši útěchu, která se jeví působivou ve snášení týchž utrpení, jež také my trpíme. A (tak) pevná jest naše naděje o vás, neboť víme, že jako jste s námi účastni utrpení, tak (budete účastni) i naší útěchy. Nechceme, bratří, abyste nevěděli o soužení našem, které se (nám) přihodilo v Asii, že jsme (totiž) nesmírně nad svojí sílu byli stiženi, takže jsme ztratili naději i o životě. Ano sami v sobě měli jsme výrok smrti, abychom nespoléhali na sebe, nýbrž na Boha, Křisitele mrtvých, jenž z tak velikého nebezpečenství smrti nás vytrhl a vytrhuje, v něhož doufáme, že také ještě vytrhne, ježto také vy spolupůsobíte pro nás modlitbou, aby z mnoha úst vzdaly se za nás díky z milosti nám udělené skrze mnohé. Neboť to jest naše chlouba: svědectví našeho svědomí, že ve prostnosti a čistotě Boží, nikoli v moudrosti tělesné, nýbrž v milosti Boží jsme život vedli na tom světě, zvláště u vás. Nepíšemeť zajisté vám nic jiného, nežli jste četli a poznali; doufám však, že až do konce budete znáti, jakož jste také poznali nás z části, totiž že jsme vaší chloubou, jako i vy naší v den Pána našeho Ježíše Krista. A v této důvěře chtěl jsem prve k vám přijíti, abyste měli milost druhou, a vámi projíti do Macedonie a opět z Macedonie přijíti k vám a od vás dáti se doprovoditi do Judska. To tedy chtěje jednal jsem lehkovážně? Aneb snad podle těla zamýšlím to, co zamýšlím, tak aby bylo při mně ano i ne? Věrný však jest Bůh, že slovo naše k vám není ano i ne. Neboť Syn Boží, Ježíš Kristus, kterého jsme mezi vámi hlásali my, totiž já a Silván a Timoteus, nestal se ano i ne, nýbrž ano bylo v něm. Všecka totiž zaslíbení Boží (stala se) v něm ano; proto také skrze něho (zaznívá) amen Bohu ke slávě skrze nás. Ten pak, jenž nás utvrzuje s vámi ke Kristu a nás pomazal, jest Bůh, kterýž také si nás poznamenal a dal závdavek Ducha v srdce naše. Já pak Boha vzývám zá svědka na svou duši, že ze šetrnosti k vám jsem nepřišel již do Korintu, nikoli že bychom byli pány vaší víry, nýbrž že jsme spolupůsobci vaší radosti; neboť vírou stojíte pevně. To však uložil jsem sám v sobě, abych nepřišel k vám opět v zármutku. Neboť jestliže já zarmucuji vás, i kdož jest, jenž by mě potěšoval, leč (snad) ten, který jest zarmucován ode mne? A to právě jsem vám psal, abych přijda neměl zármutek (nad zármutek) z těch, z nichž bych se měl radovati; důvěřujiť se do vás všech, že moje radost jest (radostí) všech vás; neboť z mnohé tísně a úzkosti srdce jsem vám psal s mnoha slzami, nikoliv abyste se zarmoutili, nýbrž abyste poznali lásku, kterou mám zvláště k vám. Jestliže však kdo zarmoutil, nezarmoutil mne, nýbrž z části (abych nepřitěžoval) vás všecky. Tomu, jenž jest takový, dostačuje trest ten, kterého se mu dostalo od většiny, tak abyste naopak spíše mu odpustili a ho potěšili, by přílišným zármutkem nestrávil se ten, jenž jest takový. Proto vás vyzývám, abyste ustanovili k němu lásku; neboť proto jsem vám také psal, abych seznal vaši osvědčenost, jste-li (totiž) ve všem poslušní. Komu však odpouštíte něco, (tomu odpouštím také já; neboť i já k vůli vám před Kristem jsem odpustil, co jsem odpustil, jestli jsem co odpustil, abychom nebyli oklamáni od satana; neboť nejsou nám neznámy jeho úmysly. Když pak jsem přišel do Troady hlásat evangelium Kristovo a dveře mi byly otevřeny v Pánu, neměl jsem (přece) pokoje pro ducha svého, poněvadž jsem nenalezl Tita, bratra svého, nýbrž rozloučiv se s nimi, odešel jsem do Macedonie. Ale díky Bohu, který nám dává vždycky vítěziti v Kristu Ježíši a na každém místě zjevuje skrze nás vůní známost o sobě. Neboť jsme Kristovou vůní libou Bohu mezi těmi, kteří bývají spaseni, i mezi těmi, kteří hynou, jedněm libou vůní smrtnou k smrti, jiným libou vůní životnou k životu. A k tomu kdo jest (tak) způsobilý? Nejsme zajisté jako mnozí, kteří kazí slovo Boží, nýbrž jako z čistoty, jako z Boha před Bohem mluvíme v Kristu. Začínáme opět se doporučovati? Aneb-li potřebujeme jako někteří doporučovacích listů k vám neb od vás? Listem naším jste vy, vepsaným v srdce naše; znají ho a čtou všichni lidé; neboť jest o vás zjevno, že jste listem Kristovým, zhotoveným od nás a napsaným nikoli inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na deskách kamenných, nýbrž na tělesných deskách srdce. Důvěru takovou však máme skrze Krista k Bohu, ne že bychom sami od sebe jako ze sebe byli způsobilí něco mysliti, nýbrž že způsobilost naše jest z Boha, který nás také uzpůsobil (k tomu), abychom byli služebníky zákona Nového, nikoli litery, nýbrž ducha; neboť litera zabíjí, duch pak oživuje. jestliže však služba smrti literami vrytá na kamenech byla ve slávě, takže synové israelští nemohli pohleděti ve tvář Mojžíšovu pro záři jeho obličeje, která pomíjela, kterak nebude více (ještě) ve slávě služba ducha. Neboť jestli služba odsouzení byla slávou, mnohem více oplývá slávou služba spravedlnosti. Vždyť v té příčině není ani oslaveno to, co oslaveno jest, proti přenesmírné slávě té. Neboť bylo-li oslaveno to, co pomíjí, jest mnohem více ve slávě to co zůstává. Majíce tedy takovou naději, jednáme úplně neohroženě a nebéřeme si roušky, jako Mojžíš kladl si roušku na svou tvář, aby synové israelští nepatřili na konec toho, co pomíjí. Avšak otupěly smysly jejich, neboť až do dneška zůstává táž rouška na čtení zákona Starého, ježto se (jim) neodhaluje, že v Kristu přestává, nýbrž až do dneška, kdykoli se čte Mojžíš, rouška leží na srdci jejich. Ale když obrátí se (někdo) k Pánu, odejme se rouška ta. Ten Pán však jest ten duch; a kde je Duch Páně, tam jest svoboda. My pak všichni patříce jako v zrdcadle s tváří odkrytou na slávu Páně, přetvořujeme se v týž obraz od slávy ke slávě; jako od Ducha Páně. Proto majíce tuto službu podle milosrdenství, kterého jsme došli, neztrácíme mysli, nýbrž odřekli jsme se nečestného tajnůstkování, nejednajíce lstivě ani kazíce slovo Boží, ale doporučujíce se zjevováním pravdy všemu svědomí lidskému před Bohem. Je-li však (přece) zakryto evangelium naše, zakryto jest u těch, kteří hynou, u těch nevěřících, při nichž bůh tohoto světa zaslepil mysli, aby se jim nerozsvítilo světlo evangelia o velebnosti Kristově, jenž jest obrazem Božím; neboť nehlásáme sebe samých, nýbrž Krista Ježíše jakožto Pána, sebe pak (projevujeme) jako služebníky vaše skrze Ježíše. Vždyť ten Bůh, který řekl, aby ze tmy světlo zasvitlo, jest to, jenž zasvitl v srdcích našich, aby se rozsvítilo poznání velebnosti Boží ve tváři Krista Ježíše. Máme však poklad tento v nádobách hliněných, aby přenesmírná moc ta jevila se jako (moc) Boží, a ne jako (moc vycházející) z nás. Jsme souženi v každé příčině, ale nepodleháme; býváme v nesnázích, ale nezoufáme, pronásledováni, ale ne opouštěni, (na zem) poráženi, ale ne zahubeni; povždy nosíme mrtvení Ježíše na svém těle, aby i život Ježíšův se zjevil na těle našem. Povždy totiž my, kteří žijeme, jsme vydáváni na smrt pro Ježíše, aby i život Ježíšův zjevil se na smrtelném těle našem. Smrt tedy jeví se působivou v nás, ale život ve vás. Majíce však téhož Ducha víry, jak jest psáno: „Uvěřil jsem, proto jsem mluvil,“ také my věříme a proto mluvíme vědouce, že ten, jenž vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví s vámi. Neboť všecko (děje se) pro vás, aby milost rozmnožíc se větším počtem (přijímatelů), rozhojnila díky ke slávě Boží. Proto neklesáme na mysli, nýbrž ačkoli vnější člověk náš se hubí, přece člověk náš vnitřní se obnovuje den ode dne. Neboť (nynější) soužení naše, které jest pomíjející, lehké, zjednává nám v míře přenesmírné slávu věčnou, plnovážnou, ježto my nehledíme k tomu, co jest viditelno, nýbrž k tomu, co jest neviditelno; neboť věci viditelné jsou pomíjející, neviditelné však (jsou) věčné. Vždyť víme, že sbourá-li se pozemský náš příbytek stánkový, máme budovu u Boha, příbytek nikoli rukama udělaný, věčný, v nebesích. Neboť v tomto (stánku) vzdycháme toužíce svrchu se přiodíti obydlím svým, které jest s nebe, ačli budeme shledáni oděni, nikoli nazí. Sténáme totiž my, kteří jsme v tom stánku, jsouce sklíčeni, poněvadž si nepřejeme svléknouti se, nýbrž svrchu se přiobléci, aby život pohltil to, co jest smrtelné. Ten pak, jenž nás k tomu připravil, jest Bůh, který vám dal závdavek Ducha. Jsouce tedy stále plni důvěry a vědouce, že pokud jsme doma v těle, dlíme v cizině od Pána - žijeme totiž ve víře, nikoli v patření, - jsouce pak plni důvěry, chceme raději býti v cizině od těla a dlíti doma u Pána. Proto také usilujme, abychom se mu líbili, ať jsme v těle, ať kromě těla. Neboť my všichni musíme se ukázati před (soudnou) stolicí Kristovou, aby každý obdržel to, co vykonal tělem, podle toho, co vykonal, buď dobré neb zlé. Znajíce tedy bázeň Páně, přesvědčujeme (o tom) lidi, Bohu však jsme zjevni, a doufám, že také vašemu svědomí jsme zjevni. Nechválíme vám zase sebe samých, nýbrž dáváme vám podnět honositi se námi, abyste (ho) měli proti těm, kteří se honosí vnějškem a ne srdcem. Vždyť buď že jsme byli bez smyslu, pro Boha (se to stalo), aneb že jsme při smysle, pro vás (jsme takovými). Neboť láska Kristova nás pudí, ježto jsme usoudili toto: Jeden zemřel za všecky, všichni tedy zemřeli; a za všecky zemřel (Kristus), aby ti, kteří jsou živi, nežili již sobě, nýbrž tomu, jenž za ně umřel a z mrtvých vstal. Proto my od nynějška neznáme podle těla nikoho; ačkoli jsme znali podle těla Krista, přece nyní již neznáme ho tak. Je-li tedy někdo v Kristu, jest novým stvořením, staré věci pominuly; hle všecko se obnovilo. Ale to všecko přichází od Boha, který nás smířil s sebou skrze Krista a dal nám službu toho smíru, neboť Bůh to byl, který skrze Krista svět s sebou smířil nepřičítaje jim přestupků jejich a vloživ v nás slovo smíru. Na místě Kristově tedy konáme poslání, jakoby Bůh skrze nás napomínal; prosíme na místě Kristově: Smiřte se s Bohem. Toho, jenž hříchu nepoznal, učinil pro nás hříchem, abychom my stali se v něm spravedlností Boží. Jsouce pak spolupracovníky (Božími), také napomínáme (vás), abyste nepřijali milosti Boží nadarmo. Neboť praví: V čas příjemný vyslyšel jsem tě, a v den spasení pomohl jsem tobě. Hle nyní jest čas příjemný, hle, nyní jest den spasení. Nikomu v ničem nedáváme pohoršení, aby se nepohaněla služba naše, nýbrž ve všem se prokazujeme jako služebníci Boží mnohou trpělivostí v souženích, v nesnázích, v úzkostech, v ranách, v žalářích, v nepokojích, v námahách, v bděních, v postech, čistotou, poznáním, shovívavostí, dobrotivostí, Duchem svatým, láskou nelíčenou, slovem pravdy, mocí Boží, zbrojí spravedlnosti v pravo i v levo, za pocty i potupy, při zlé i dobré pověsti, jako svůdcové a jsouce pravdomluvni, jako neznámí a jsouce dobře známi, jako umírající, a hle žijeme, jako trestaní, ale nejsouce usmrcováni, jako smutní, ale vždy se radujíce, jako chudí, ale mnohé obohacujíce, jako nic nemající, ale všemi věcmi vládnouce. Ústa naše otevřela se k vám, Korinťané, srdce naše se rozšířilo. Nejste stísněni v nás, ale tísníte se v útrobách svojich; k téže odplatě, jako k dítkám to pravím, rozšiřte se i vy. Nespřahejte se s nevěřícími; neboť které účastenství má spravedlnost s nepravostí, aneb které společenství světla s tmou? A kterou shodu má Kristus s Belialem, aneb který díl má věřící s nevěřícím? A jaké srovnání má chrám Boží s modlami? Neboť vy jste chrámem Boha živého, jak řekl Bůh: „Přebývati budu mezi nimi a choditi, a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. Proto vyjděte z prostředu jejich a oddělte se, praví Hospodin, a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás a budu vám za Otce a vy mi budete za syny a dcery, praví Hospodin všemohoucí.“ Majíce tedy tato zaslíbení, miláčkové, očisťme se od veškeré poskvrny těla i ducha, dokonávajíce posvěcení v bázni Boží. Pojměte nás; nikomu jsme neublížili, nikoho nepokazili, nikoho nepodvedli. Nepravím to k vašemu odsouzení; vždyť jsem pravil prve, že jste v našem srdci, abyste spolu se mnou zemřeli i živi byli. Velikou důvěru mám k vám, velikou chloubu z vás; jsem naplněn útěchou, překypuji radostí při všem soužení svém. Neboť když jsme přišli do Macedonie, tělo naše nemělo žádného odpočinku, nýbrž v každé příčině byli jsme souženi, zevně boje, uvnitř strachy. Ale ten, jenž těší ponížené, Bůh, potěšil nás příchodem Titovým, a nejen příchodem jeho, nýbrž i tou potěchou, kterou měl z vás, když nám vypravoval o vaší tužbě, o vašem nářku, o vaší horlivosti pro mne, takže jsem se ještě více zaradoval. Neboť ačkoliv jsem vás zarmoutil tím listem, nelituji toho; ačkoliv jsem litoval vida, že onen list, byť (jen) na chvíli, vás zarmoutil, nyní se raduji, nikoli, že jste byli zarmouceni, nýbrž že jste se zarmoutili ku pokání. Zarmoutili jste se totiž podle Boha, abyste v ničem nevzali z nás škody. Zármutek totiž, který jest podle Boha, působí pokání ke spáse, kterého se nelituje, ale zármutek světa působí smrt. Neboť hle, právě to, že jste ze zarmoutili podle Boha, jak velikou způsobilo ve vás snahu, ano i obranu, i nevoli, i obavu, i tužbu, i horlivost, i potrestáni; v každé příčině jste prokázali, že jste nevinni v té věci. Nuže, ačkoli jsem vám psal, (neučinil jsem to) pro toho, jenž křivdu učinil, ani pro toho, jenž křivdu utrpěl, nýbrž aby přišla na jevo naše pečlivost, kterou pro vás máme u sebe před Bohem. Proto jsme se potěšili. A při tomto potěšení svém zaradovali jsme se mnohem více nad radostí Titovou, poněvadž duch jeho se občerstvil ode všech vás. Neboť chlubil-li jsem se v čem vámi před ním, nebyl jsem zahanben, nýbrž jakož jsme vám mluvili všecko v pravdě, tak i chlouba naše před Titem stala se pravdou. A srdce jeho jest vám oddáno ještě více, ježto se rozpomíná na poslušnost všech vás, kterak jste ho přijali s bázní a s třesením. Raduji sa, že ve všem mohu vám důvěřovati. Oznamujeme však vám, bratři, milost Boží, která byla dána v církvích macedonských, že totiž při mnohém osvědčení se v soužení přehojná radost jejich a převeliká chudoba jejich se rozhojnila k bohatství jejich prostosrdečnosti, neboť podle sil svých (dosvědčuji to), i nad síly své, dobrovolně, s mnohým přimlouváním nás prosíce za milost zúčastniti se ve sbírce pro věřící, a to nikoli tak, jak jsme čekali, nýbrž i sami sebe dali předem Pánu, (potom) i nám z vůle Boží, takže jsme vyzvali Tita, aby tak, jak započal, i dokonal u vás též dílo lásky. Než jako ve všem oplýváte, ve víře a v slově i v poznání ve všeliké snaživosti i ve své lásce k nám, (tak hleďte), abyste oplývali též v tomto díle lásky. Nepravím to jako příkazem, nýbrž že snaživostí jiných chci zkusiti pravost také vaší lásky, neboť znáte tu milost Pána našeho Ježíše Krista, že totiž jsa bohat, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli chudobou jeho. A (jen) radu dávám v té věci, neboť jest to užitečno vám, kteří jste dříve, od předešlého roku, začali nejen vykonávati to, nýbrž i chtíti. Nyní však také to vykonávání dokončete, aby (tak) jako jest (u vás) ochota chtíti, bylo i dokončení z toho, co máte. Neboť je-li tu ochota, jest příjemná (Bohu) podle toho, co kdo má, nikoli podle toho, čeho nemá. Vždyť ne (tak má se díti sbírka), aby jiným stala se úleva, vám však tíseň, nýbrž podle rovnosti; v nynější době vaše hojnost (přispěj) jejich nedostatku, aby také jejich hojnost přispěla nedostatku vašemu, by (tak) nastala rovnost, jakož jest psáno; „Kdo mnoho nasbíral, neměl přebytku, a kdo málo, neměl nedostatku.“ Ale díky Bohu, jenž dal touž snaživost pro vás v srdce Titovo. Neboť vyzvání (moje) přijal sice, avšak jsa velmi snaživý, sám ze své vůle k vám odchází. Posíláme však s ním také bratra, o němž jde chvála v příčině evangelia po všech církvích, a nejen to, nýbrž také zvolen byl od církví za našeho průvodce při tomto díle lásky, kterou konáme ke slávě Páně a ke své ochotě, varujíce se toho, aby někdo nás nehaněl při tom bohatství, kterým posluhujeme; neboť prozíráme k dobrému nejen před Pánem, nýbrž i před lidmi. Posíláme však s nimi (také toho) bratra našeho, kterého jsme častokráte zkusili ve mnoha věcech jako takového, který jest snaživý a nyní mnohem snaživější pro velikou důvěru k vám. Buď že (mluvím) pro Tita, jest to můj společník a spolupracovník mezi vámi, aneb pro bratry svoje, jsou to vyslanci církví, sláva Kristova. Podejte jim tedy důkaz své lásky a naší chlouby z vás před církvemi. Jest mi zajisté zbytečno psáti vám o té službě, která se koná pro věřící. Neboť znám ochotu vaši, pro kterou se vámi chlubím u Macedoňanů, že totiž Achája připravena jest od loňska, a ta horlivost vaše pobídla většinu. Posílám však přece ty bratry, aby naše chlouba vámi v té věci se nezmařila, abyste, jak jsem řekl, byli připraveni, bychom snad, kdyby přišli se mnou Macedoňané a nalezli vás nepřipraveny, nezastyděli se v této věci my, ať nedím vy. Pokládal jsem proto za potřebné vyzvati bratry ty, aby napřed šli k vám a připravili to požehnání prve přislíbené, by bylo hotovo tak jako požehnání, ne jako lakomství. Pravím pak toto: Kdo rozsévá skoupě, skoupě též bude žnouti, a kdo rozsévá v požehnání, v požehnání též žnouti bude. Každý (dej tak), jak si byl uložil ve svém srdci, nikoli se zármutkem aneb z donucení, neboť veselého dárce miluje Bůh. Jest pak Bůh mocen všelikou milost hojně vylíti na vás, abyste majíce ve všem vždycky veškeren dostatek, byli v hojnosti ke každému skutku dobrému, jakož psáno jest: „Roztrušuje, dává chudým, spravedlnost jeho zůstává na věky.“ Ten pak, jenž dává símě rozsévači a chléb k jídlu, poskytne a rozmnoží vaše símě a dá vzrůst plodům vaší spravedlnosti, tak abyste ve všem bohatli ke všeliké prostosrdečnosti, která působí skrze nás děkování Bohu. Neboť služba toho úkonu obětního nejen odpomáhá nedostatkům věřících, nýbrž přináší též hojný užitek skrze díky mnohých (vzdávané) Bohu, ježto oni za příčinou prokázané služby této velebí Boha pro poslušnost vaší víry v evangelium Kristovo a pro prostosrdečné sdílení se s nimi a se všemi, i pro svou modlitbu za vás, toužíce po vás pro nesmírnou milost Boží ve vás. Díky Bohu za nevýslovný dar jeho. Já sám pak, Pavel, napomínám vás skrze tichost a mírnost Kristovu, já, který jsa přítomen, jsem pokorný mezi vámi, jsa však vzdálen, odvažuji se na vás. Prosím však (vás), abych až budu přítomen (u vás), nemusil odvážiti s tou důvěrou, s kterou, jak se myslí o mně, osměluji se proti jistým lidem, kteří se o nás domnívají, že žijeme podle těla. Neboť ačkoli žijeme v těle, nežijeme podle těla. Vždyť zbroj našeho bojováni není tělesná, nýbrž mocná pro Boha ke zboření hradeb, ježto my boříme myšlenky (mudrácké) a všecku vyvýšeninu, která se povyšuje proti poznání Božímu, a jímáme všelikou mysl v poslušenství Kristovo a jsme hotovi potrestati každou neposlušnost, až se naplní poslušnost vaše. Na to hleďte, co jest před očima. Důvěřuje-li si někdo, že jest Kristův, suď opět u sebe, že tak, jako on jest Kristův, jsme i my. Neboť bych se i něco více pochlubil mocí naší, kterou Pán dal nám ke vzdělání a nikoli ke zkáze vaší, nebudu zahanben. Aby se (však) nezdálo, že vás straším skrze listy - říkají totiž: „Listy jsou závažné a mocné, ale přítomnost osobní jest slabá a řeč nicotná“ - takový (člověk) pomysli, že jakými jsme ve slově skrze listy, jsouce nepřítomni, takovými jsme též ve skutku, jsouce přítomni. Neboť se neosmělujeme rovnati se neb přirovnávati se k jistým lidem (z těch), kteří sami se doporučují, ale měříce se sami sebou a přirovnávajíce se sami k sobě jsou nesmyslní. My však se nebudeme chlubiti bez míry, nýbrž podle míry pravidla, které Bůh nám přidělil jako míru, totiž abychom přišli až i k vám! Neboť se nenatahujeme přespříliš, jako bychom k vám nedosahovali, vždyť až i k vám jsme přišli s evangeliem Kristovým; nechlubíme se bez míry pracemi cizími, naději však máme, že poroste-li vaše víra, budeme zveličeni mezi vámi podle pravidla našeho přehojně, (tak totiž), že bychom kázali evangelium (také) v krajinách za vámi ležících, a nechlubili se v cizím údělu věcmi (již od jiného) spravenými. Ale kdo se chlubí, v Pánu se chlub, neboť ne ten jest osvědčen, kdo sám se chválí, nýbrž ten, koho Bůh chválí. Kéž snesete ode mne trochu nemoudrosti mé, ano sneste to ode mne. Neboť já horlím o vás horlivostí Boží; vždyť jsem vás zasnoubil muži jednomu, Kristu, abych mu váš představil jako pannu čistou. Bojím se však, aby snad, jako had svedl Evu svojí lstivostí, nebyla porušena mysl vaše (a neodpadla) od prostoty (směřující) ke Kristu. Neboť jestli ten, kdo přichází, hlásá jiného Ježíše, kterého jsme nehlásali, aneb přijímáte-li jiného ducha, kterého jste nepřijali, aneb jiné evangelium, kterého jste neobdrželi, (to) jste to pěkně snášeli. Neboť myslím, že jsem nezůstal v ničem za těmi nadapoštoly; a jsem-li nevycvičen v řeči, přece ne v poznání, nýbrž v každé příčině stali jsme se vám zjevni ve všech věcech. Aneb-li jsem se dopustil hříchu sám se pokořuje, abyste vy byli povýšeni, že totiž zadarmo jsem vám kázal evangelium Boží? Jiné obce církevní jsem oloupil, přijav (od nich) plat, abych vám sloužil, a když jsa u vás upadl jsem v nedostatek, nikomu jsem nebyl na obtíž; neboť čeho se mi nedostávalo, doplnili bratři, kteří přišli z Macedonie, a v každé příčině jsem se chránil, abych vám nebyl obtížný, a (i dále) chránit se budu. (Tak jistě jako) jest ve mně pravda Kristova, tato chlouba nepřekazí se pro mne v krajinách achajských. Proč? Že vás nemiluji? Bůh to ví. Ale co činím, to také činiti budu, abych odňal podnět těm, kteří chtějí (míti) podnět, aby v tom, čím se chlubí, byli shledáni jako my. Neboť lidé takoví jsou apoštolé nepraví, pracovníci lstiví, přepodobujíce se v apoštoly Kristovy. A není divu; neboť i satan se přepodobuje v anděla světla. Není to tedy nic zvláštního, jestli také služebníci jeho se přepodobují, jako (by byli) služebníky spravedlnosti; jejich konec bude podle skutků jejich. Opět pravím: Nikdo mě neměj za nemoudrého, sic jinak i jako nemoudrého mě přijměte, abych také já se trochu pochlubil. Co mluvím v této příčině chlouby, nemluvím podle Pána, nýbrž jako v nemoudrosti. Poněvadž mnozí se chlubí podle těla, i já se pochlubím. Vždyť rádi snášíte nemoudré, sami jsouce moudří; snášíte totiž, jestli vás někdo v porobu vrhá, jestli vás kdo stravuje, jestli vás kdo jímá, jestli kdo (nad vás) se vypíná, jestli vás někdo bije v tvář. Ke svému zahanbeni vyznávám, že (v té věci) byli jsme jaksi slabí. Ale v čem kdo se osměluje (chlubiti), v nemoudrosti pravím, v tom osměluji se (chlubiti) i já. Hebreji-li jsou? Já také. Israelity jsou? Já také. Potomstvem Abrahámovým jsou? Já také. Služebníky Kristovými jsou? Jako nesmyslný pravím: Já více. V prácech (jsem býval) přehojně, ve vězeních přehojně, v ranách nad míru, v nebezpečenství smrti častokrát. Od židů pětkrát jsem dostal čtyřicet ran bez jedné, třikrát jsem byl metlami mrskán, jednou jsem byl kamenován, třikráte jsem se ztroskotal, noc a den byl jsem v hlubokosti mořské, na cestách často, v nebezpečenstvích na řekách, v nebezpečenstvích od lotrů, v nebezpečenstvích od lidí svého národa, v nebezpečenstvích od pohanů, v nebezpečenstvích v městě, v nebezpečenstvích na poušti, v nebezpečenstvích na moři, v nebezpečenstvích mezi nepravými bratry, v práci a námaze, v nočních bděních často, v hladě a žízni, v postech často, v zimě a nahotě. (K tomu přistupuje) mimo jiné denní nával ke mně, péče o všecky církve. Kdo jest sláb, abych já nebyl sláb (také)? Kdo se pohoršuje, abych já nehořel? Mám-li se chlubiti, budu se chlubiti tím, co se vztahuje k mé slabosti. Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, jenž jest veleben na věky, ví, že nelžu. V Damašku etrarcha krále Arety ostříhal města Damašku, aby mě zajal, a oknem jsem byl spuštěn v koši skrze hradbu a tak jsem ušel rukám jeho. Mám-li se chlubiti, (prospěšno to ovšem není), přijdu k viděním a zjevením Páně. Znám člověka v Kristu, jenž před čtrnácti roky byl vtržen až do třetího nebe, zdali v těle, nevím, aneb-li kromě, těla, nevím; Bůh to ví. A vím o tomto člověku, že byl, zdali v těle aneb-li kromě těla, nevím, Bůh to ví, vtržen do ráje a uslyšel slova nevypravitelná, kterých nepřísluší člověku mluviti. Takovýmto (člověkem) budu se chlubiti, sám sebou však nebudu se chlubiti, leč jen svými slabostmi. Budu-li totiž chtít se chlubiti, nebudu nemoudrý, neboť povím pravdu; uskrovňuji se však, aby někdo nemyslil o mně více, nežli co při mně vidí, aneb ode mne slyší. A abych pro nesmírnost zjevení se nevyvyšoval, byl mi dán osten pro tělo, anděl to satanův, aby mě políčkoval. Pro něj jsem prosil třikráte Pána, aby odstoupil ode mne. Ale on mi řekl: Postačí ti moje milost; neboť síla v slabosti se zdokonaluje. Budu tedy (spíše) velmi rád se chlubiti svými slabostmi, aby síla Kristova ve mně přebývala. Proto libuji si ve svých slabostech, v příkořích, v nedostatcích, v pronásledováních, v úzkostech pro Krista; neboť když jsem sláb, tehdá jsem silný. Stal jsem se nemoudrým. Vy jste mě (k tomu) donutili; neboť já jsem měl od vás býti poručen. Neboť v ničem jsem nezůstal za těmi nadapoštoly, ačkoli nejsem ničím. Znamení apoštola děla se mezi vámi s veškerou vytrvalostí zázraky a divy a činy mocnými. Neboť v čem jste byli zkráceni proti ostatním církvím, leč že já sám nebyl jsem vám na obtíž? Odpusťte mi tu křivdu. Hle, po třetí jsem hotov přijíti k vám a nebudu vám na obtíž, neboť nehledám vašich věcí, nýbrž vás. Nemajíť dítky shromažďovati poklady pro rodiče, nýbrž rodiče pro dítky. Já pak sám milerád (vše) vynaložím, ano sám sebe vydám za duše vaše, bych i více vás miluje, méně byl milován. Ale budiž; já jsem vám nebyl na obtíž, avšak jsa chytrákem polapil jsem vás lstí. Oklamal jsem vás skrze někoho z těch, které jsem k vám poslal? Požádal jsem Tita a s ním jsem poslal bratra; oklamal vás Titus? Zdaliž jsme nekráčeli v témže duchu, zdali ne v týchž šlépějích? Dlouho již se domníváte, že se hájíme před vámi. Před Bohem v Kristu mluvíme; všecko však, miláčkové, pro vaše vzdělání. Neboť se obávám, abych snad přijda (k vám) nenalezl vás takovými, jakými nechci, a abych já nebyl shledán od vás, jakým si (mě) nepřejete, aby totiž nebylo mezi vámi svárů, řevnivostí, hněvů, sobectví, pomluv, utrhání, nadutostí, nepokojů, aby mě, až opět přijdu, Bůh můj nepokořil u vás, a já abych nemusil truchliti nad mnohými z těch, kteří prve zhřešili a přece nečinili pokání z nečistoty a smilství a chlípnosti, kterou páchali. To jest po třetí, že přicházím k vám; „v ústech dvou neb tří svědků stane pevně každé slovo.“ Předpověděl jsem a předpovídám, jako bych byl přítomen po druhé, ač nyní ještě jsem nepřítomen, těm, kteří prve zhřešili, i všem ostatním, že přijdu-li opět, šetřiti nebudu. Žádáte si snad zkusiti Krista ve mně mluvícího, kterýž není sláb proti vám, nýbrž mocný mezi vámi?“ Vždyť on byl sice ukřižován ze slabosti, ale žije z moci Boží; vždyť i my jsme slabí v něm, ale budeme žíti s ním z moci Boží proti vám. Sami sebe zkoušejte, jste-li ve víře; sami sebe zkoumejte! Či nepoznáváte sami sebe, že Kristus Ježíš jest ve vás? Leč snad jste neosvědčeni. Doufám však, že poznáte, že my nejsme neosvědčeni. Ale modlíme se k Bohu, abyste nečinili nic zlého; nikoli (za to se modlíme), abychom my se ukázali osvědčenými, nýbrž abyste vy činili dobré, my pak abychom byli jako neosvědčeni. Neboť nemůžeme nic proti pravdě, nýbrž pro pravdu. Radujeme se zajisté, když my jsme slabí, vy pak jste mocni; za to také sa modlíme, za vaše zdokonalení. Proto píši toto jsa nepřítomen, abych, až budu přítomen, nemusil si počínati příkře podle moci, kterou mi dal Pán, abych vzdělával, a nikoli, abych kazil. Konečně, bratři, radujte se, zdokonalujte se, povzbuzujte se smýšleje jednostejně, žijte v pokoji, a Bůh pokoje a lásky bude s vámi. Pozdravte se vespolek políbením svatým. Pozdravují vás všichni věřící. Milost Pána našeho Ježíše Krista a láska Boží a účastenství Ducha svatého budiž se všemi vámi. Amen. Pavel apoštol (poslaný) nikoliv od lidí, ani skrze člověka, nýbrž skrze Ježíše Krista a Boha Otce, jenž ho vzkřísil z mrtvých, a všichni bratři, kteří jsou se mnou, církvím galatským: Milost vám a pokoj od Boha Otce a (od) Pána našeho Ježíše Krista, kterýž vydal sebe sama za hříchy naše, aby nás vysvobodil z nynějšího věku nešlechetného, podle vůle Boha a Otce našeho, jemuž sláva (buď) na věky věků. Divím se, že tak rychle se uchylujete od toho, jenž vás povolal v milosti Kristově, k „evangeliu jinému“, jež není jiným, leč že jsou někteří, kteří vás matou a chtějí převrátiti evangelium Kristovo. Avšak i kdybychom my neb anděl s nebe kázal vám proti tomu, co jsme vám kázali, buď proklet. Jak jsme dříve pověděli, i nyní opět pravím: Káže-li vám někdo proti tomu, co jste přijali, buď proklet. Neboť zdaliž se snažím nyní získati lidi, čili Boha? Aneb-li hledám líbiti se lidem? Kdybych ještě se zaliboval lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým. Oznamuji vám, bratři, že evangelium ode mne hlásané není podle člověka, neboť jsem ho ani nepřijal ani se mu nenaučil od člověka, nýbrž zjevením Ježíše Krista. Vždyť přece jste slyšeli o někdejším životě mém v židovství, že jsem nad míru pronásledoval církev Boží a ji hubil, a že jsem prospíval v židovství nad mnohé vrstevníky (své) ve svém národě, jsa úsilnéjším horlitelem pro podání od svých otců přijatá. Když však se zalíbilo tomu, jenž mě oddělil ze života matky mé a povolal svou milostí, zjeviti ve mně Syna svého, abych ho hlásal mezi pohany, neobrátil jsem se hned k tělu a krvi, ani jsem nešel do Jerusalema k těm, kteří byli přede mnou apoštoly, nýbrž odešel jsem do Arabie a opět jsem se vrátil do Damašku. Potom po třech letech přišel jsem do Jerusalema, abych uzřel a poznal Petra, a pobyl jsem u něho patnáct dní; jiného však z apoštolů jsem neviděl, leč Jakuba, bratra Páně. A co vám píši - hle, před Bohem to pravím, že nelžu. Potom jsem přišel do krajin syrských a cilicijských. Zůstal jsem však osobně neznám církvím judským, které jsou v Kristu, toliko slýchali: Ten, jenž nás někdy pronásledoval, nyní káže tu víru, kterou někdy hubil; i velebili na mně Boha. Potom po čtrnácti letech opět jsem se odebral do Jerusalema s Barnabášem, vzav s sebou také Tita. Odebral jsem se (tam) podle zjevení a předložil jsem jim evangelium, které hlásám mezi pohany, zvláště těm, kteří mají vážnost, zdali snad neběžím neb jsem neběžel nadarmo. Ale ani Titus, který byl se mnou, nebyl přinucen dáti se obřezat, ač byl (rozeným) pohanem, a to pro vetřelé bratry nepravé, kteří se vloudili (mezi nás) vyzvědět naši svobodu, kterou máme v Kristu Ježíši, aby nás v službu podrobili. Jim jsme neustoupili ani na okamžik poddáním se, aby pravda evangelní zůstala u vás. Od těch však, kteří něco váží - jakými někdy byli, na tom mi nezáleží; Bůh nehledí na osobu člověka; - ti tedy, kteří mají vážnost, nenamítali ničeho, nýbrž naopak, když uzřeli, že mně jest svěřeno evangelium pro neobřezané, jako Petrovi pro obřezané - neboť ten, jenž pomáhal Petrovi v apoštolství mezi obřezanými, pomáhal také mně (v apoštolství) mezi pohany - a když poznali milost mi danou, Jakub a Petr a Jan, kteří jsou pokládáni za sloupy, podali mně a Barnabášovi pravice (na význam) společenství, abychom my kázali mezi pohany, oni pak mezi židy, jenom abychom pamatovali na chudé; a to právě snažil jsem se také učiniti. Když pak Petr přišel do Antiochie, do očí jsem se mu opřel, poněvadž byl hoden domluvy. Prve totiž než přišli někteří od Jakuba, jídal společně s pohanokřesťany, ale když přišli, stranil se a odlučoval se z bázně před těmi, kteří byli z obřízky. A s ním přetvařovali se také ostatní židokřesťané, takže i Barnabáš byl stržen tou přetvářkou jejich. Leč když jsem uzřel, že nejednají správně podle pravdy evangelní, řekl jsem Petrovi přede všemi: Jestliže ty jsa židokřesťan žiješ po pohansku a ne po židovsku, kterak nutíš pohanokřesťany, aby žili po židovsku? My jsme rodem židé a nikoli z pohanů hříšníci, avšak vědouce, že člověk nebývá ospravedlňován ze skutků zákona, nýbrž skrze víru v Ježíše Krista, také my jsme uvěřili v Krista Ježíše, abychom byli ospravedlněni z víry Kristovy, a nikoli ze skutků zákona; neboť ze skutků zákona nebude ospravedlněn žádný člověk. Jestliže však hledajíce býti ospravedlněni v Kristu, byli jsme také my nalezeni hříšníky, není-liž Kristus přisluhovatelem hříchu? Nikoliv. Neboť stavím-li zase to, co jsem zbořil, jevím se jako přestupník. Vždyť já jsem skrze zákon zemřel zákonu, abych žil Bohu. S Kristem ukřižován jsem; žiji pak již nikoli já, nýbrž žije ve mně Kristus. Co však žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, jenž mě zamiloval a sebe sama vydal za mne. Neodmítám milosti Boží; neboť je-li spravedlnost skrze zákon, tedy Kristus zemřel nadarmo. Nesmyslní Galaté, kdo vás očaroval, abyste neposlouchali pravdy, ježto přece vám před očima Ježíš Kristus byl vylíčen jako ukřižovaný mezi vámi? To jenom chci od vás zvěděti: Ze skutku-li zákona jste obdrželi Ducha, či-li z poslechnutí víry? Tak nesmyslní jste, že počavše s Duchem, dokonáváte nyní s tělem? Tolik jste trpěli nadarmo? Ač-li vskutku nadarmo. Ten tedy, jenž vám uděluje Ducha a působí zázraky mezi vámi, (činí to) ze skutků zákona, čili z poslechnutí víry? Jakož (psáno jest) „Abraham uvěřil Bohu, a bylo mu to počteno ke spravedlnosti.“ Nuže, poznávejte, že ti, kteří jsou z víry, to jsou synové Abrahamovi. Předvídajíc pak Písmo, že Bůh ospravedlňuje národy z víry, předpovědělo Abrahamovi: „Požehnáni budou v tobě všichni národové.“ Budou tedy požehnáni s věrným Abrahamem ti, kteří jsou z víry. Všichni zajisté, kteří jsou ze skutků zákona, jsou pod zlořečenstvím, neboť jest psáno: „Zlořečen (jest) každý, kdo nesetrvá ve všem, co jest psáno v knize zákona, aby to činil.“ Že však v zákoně nikdo nebývá ospravedlněn před Bohem, jest zjevno, neboť „Spravedlivý živ bude z víry.“ Zákon však není z víry, nýbrž „kdo je vykoná, živ bude v nich.“ Kristus nás vykoupil ze zlořečenství zákona, stav se pro nás zlořečenstvím, (neboť jest psáno, Zlořečen jest každý, kdo visí na dřevě), aby požehnání Abrahamovo dostalo se k pohanům v Kristu Ježíši, (a) abychom zaslíbeného Ducha obdrželi věrou. Bratři, po lidsku pravím: Nikdo přece neruší (ani) lidského pořízení právoplatného, ani (k němu) nepřidává. Abrahamovi však byla řečena zaslíbení „a potomstvu jeho.“ Nepraví: „A potomkům“ jako o mnohých, nýbrž jako o jednom: „A potomstvu tvému“: tím jest Kristus. Pravím (tím) toto: Ustanovení učiněného dříve od Boha neruší zákon daný po čtyřech stech třiceti letech, tak aby zmařil to zaslíbení. Neboť je-li dědictví ze zákona, není již ze zaslíbení: Abrahamovi však Bůh je daroval zaslíbením. K čemu tedy zákon? Pro přestupy byl přidán, dokavad by nepřišlo potomstvo, jemuž zaslíbení bylo učiněno, byv zřízen skrze anděly v ruce prostředníka. Prostředník totiž není jednoho, Bůh však jest jeden. Jest tedy snad zákon proti zaslíbením Božím? Nikoliv. Ano, kdyby zákon byl dán jako takový, který by mohl obživiti, spravedlnost byla by skutečně ze zákona. Avšak Písmo uzavřelo všecko pod hřích, aby zaslíbení dalo se z víry v Ježíše Krista těm, kteří věří. Prve však, nežli přišla víra, pod zákonem jsouce uzavírání, byli jsme střeženi k té víře, která měla býti zjevena. A tak stal se zákon naším vychovatelem ke Kristu, abychom byli ospravedlněni z víry. Když však přišla víra, nejsme již pod vychovatelem. Všichni zajisté syny Božími jste věrou v Kristu Ježíši. Neboť všichni, kteří jste byli v Kristu pokřtěni, Krista jste oblékli. Tu není žida ani pohana, není otroka ani svobodníka, není muže ani ženy, neboť všichni jste jeden v Kristu Ježíši. Jste-li však Kristovi, jste potomstvem Abrahamovým, dědici podle zaslíbení. Pravím pak: Pokud dědic jest nedospělý, nic se neliší od služebníka, ač jest pánem všeho, nýbrž jest pod poručníky a správci až do času ustanoveného napřed od otce. Tak i my, když jsme byli nedospělí, byli jsme podrobeni pod prvopočátky světa. Když však přišla plnost času, Bůh vyslal Syna svého, učiněného z ženy, podřízeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří byli pod zákonem, abychom obdrželi přijetí za syny. A poněvadž jste syny, Bůh poslal Ducha Syna svého v srdce naše, jenž volá: Abba, Otče! Proto nejsi již služebníkem, nýbrž synem; jestli však synem, (tedy) i dědicem skrze Boha. Avšak tehda, neznajíce Boha, sloužili jste bohům, kteří po své přirozenosti (bohy) nejsou, nyní však, když jste Boha poznali, ano i poznáni a uznáni byli od Boha, kterak se zase obracíte k slabým a nuzným prvopočátkům a chcete opět znova jim sloužiti? Šetříte dní a měsíců i dob svátečních a roků. Bojím se o vás, abych snad nebyl pracoval u vás nadarmo. Buďte, jako (jsem) já, neboť i (já jsem byl) jako (jste byli) vy, bratři, prosím vás. V ničem jste mi neublížili; víte však, že po prvé jsem vám kázal evangelium ve mdlobě těla, a nepohrdli jste ani neopovrhli pokušením, které bylo pro vás na mém těle, nýbrž přijali jste mě jako anděla Božího, jako Krista Ježíše. Kde jest tedy blahoslavenství vaše? Neboť svědectví vám dávám, že kdyby bylo možno, oči byste si byli vyloupali a mně dali. Nuže, stal jsem se vaším nepřítelem mluvě vám pravdu? (Oni) horlí o vás nedobře, (ale) vyloučit vás chtějí, abyste horlili o ně. Dobré jest však, aby se horlilo (o člověka) v dobrém vždycky, a nikoli jen, když jsem přítomen u vás, dítky moje, s nimiž jsem opět v bolestech porodních, až by Kristus utvářil se ve vás. Chtěl bych býti nyní u vás a změniti svůj hlas, neboť jsem v rozpacích o vás. Povězte mi vy, kteří chcete býti pod zákonem, neslyšíte zákona? Vždyť jest psáno: Abraham měl dva syny, jednoho z nevolnice a jednoho ze svobodnice. Ale ten, který byl z nevolnice, narodil se podle těla, ten pak, který byl ze svobodnice, skrze zaslíbení (se narodil). To jest předobrazné. Jsou to totiž (předobrazeny) dva zákony, jeden (daný) na hoře Sinaj, který plodil ke služebnosti, to jest Agar; Sinaj totiž jest hora v Arabii, ale srovnává se s nynějším Jerusalemem, neboť (také on) slouží s dítkami svými. Hoření však Jerusalem jest svoboden; to jest naše matka, neboť jest psáno: „Rozvesel se, neplodná, která nerodíš; zajásej a zaplesej, která neznáš bolestí porodních; neboť mnoho dítek bude míti ta, která jest opuštěna, více nežli ta, která má muže. My však, bratři, jsme podle Isáka dítkami zaslíbení.“ Ale jako tehda ten, který se narodil podle těla, pronásledoval toho, který byl podle ducha, tak i nyní. Avšak co dí Písmo? „Vyvrz nevolnici i syna jejího, neboť nebude děditi syn nevolnice se synem svobodnice.“ Proto, bratři, nejsme dítkami nevolnice, nýbrž svobodnice; k té svobodě osvobodil nás Kristus. Stůjte pevně tedy a nepoddávejte se opět pode jho služebnosti. Hle já Pavel pravím vám: Budete-li se obřezávati, Kristus vám nic neprospěje. A opět osvědčuji každému člověku, který se obřezává, že jest povinen naplniti celý zákon. Odloučeni jste od Krista, kteří hledáte ospravedlnění v zákoně; vypadli jste z milosti. Neboť my skrze Ducha z víry očekáváme naději spravedlnosti. V Kristu Ježíši totiž ani obřízka nic neplatí ani neobřízka, nýbrž víra, která skrze lásku působí. Běželi jste dobře. Kdo vám překazil, abyste pravdy neposlouchali? Ten návod není z toho, jenž vás povolal. Málo kvasu všecko těsto nakvasí. Já důvěřuji ve vás v Pánu, že nebudete smýšleti nic jiného; ale kdo vás mate, ponese svůj soud, ať to jest kdokoli. Co však mne se týká, bratři, káži-li ještě obřízku, proč jsem posud pronásledován? Tu přestalo pohoršení kříže. O, by se i odřezali ti, kteří vás pobuřují. Vy zajisté, bratři, byli jste povoláni ke svobodě; jenom nezneužívejte svobody ku podnětu tělu, nýbrž posluhujte si vespolek skrze lásku (Ducha). Neboť všechen zákon se naplňuje jedním přikázáním, tím (totiž): „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ Jestliže vespolek se koušete a žerete, hleďte, abyste navzájem se nestrávili. Pravím však: Podle ducha žijte, a žádostí těla nevykonáte. Neboť tělo žádá proti duchu, duch pak proti tělu; ti totiž jsou proti sobě, abyste nečinili to, co byste chtěli. Jste-li však vedeni duchem, nejste pod zákonem. Zjevny pak jsou skutky těla; jsou to smilství, nečistota, (nestydatost), chlípnost, modloslužba, čarodějství, nepřátelství, sváry, řevnivosti, zlosti, osobivosti, různice, roztržky, závist, vraždy, opilství, obžerství a věci jim podobné; o těch vám předpovídám, jakož jsem byl již předpověděl, že kdo takové věci dělají, království Božího nedojdou. Plodem ducha však jest láska, radost, pokoj, (trpělivost), přívětivost, dobrotivost, shovívavost, (tichost), důvěra, mírnost, zdrželivost, (čistota). Proti takovým věcem zákon není. Ti však, kteří jsou Kristovi, ukřižovali tělo své i s vášněmi a žádostmi. Žijeme-li tedy duchem, ducha také následujme. Nebuďme marné chvály žádostiví, vespolek se popouzejíce a jedni druhým závidíce. Bratři, jestliže by někdo v přenáhlení byl i stržen k nějakému poklesku, vy, kteří jste duchovní, napravujte takového v duchu mírnosti, hledě (každý) sám na sebe, abys také ty nebyl pokoušen. Neste břemena jeden druhého a tak naplníte zákon Kristův; neboť domnívá-li se někdo, že jest něčím (velikým) nejsa ničím, sám sebe klame. Každý však zkoumej dílo svoje, a tu bude míti chloubu toliko s ohledem na sebe, a nikoli s ohledem na jiného; neboť každý své břímě ponese. Kdo jest vyučován ve slově (Božím), sdílej se s učitelem (svým) vším statkem. Nemylte se. Bůh nenechá se posmívati, neboť co kdo bude síti, to bude i žíti. Kdo totiž rozsévá na svém těle, z těla také bude žnouti záhubu; kdo však rozsévá na duchu, z ducha bude žnouti život věčný. Dobré pak čiňme bez ustání, neboť časem svým budeme žnouti, neochabneme-li. Nuže, pokud máme čas, čiňme dobré vůči všem, zvláště vůči domácím víry. Vizte, jak velikými písmeny vám píši svojí rukou. Všichni kteří se chtějí zalíbiti v těle, nutí vás, abyste se obřezali, jenom aby nebyli pronásledováni pro kříž Kristův. Vždyť ani ti, kteří se obřezají, nezachovávají zákona, nýbrž chtějí, abyste vy se obřezali, by se honosili vaším tělem. Ode mne však daleko budiž, abych se honosil leč v kříži Pána našeho Ježíše Krista, skrze něhož svět ukřižován jest mně a já světu. Neboť v Kristu Ježíši neplatí nic ani obřízka ani neobřízka, nýbrž nové stvoření. A nade všemi, kteří podle pravidla toho budou žíti, budiž pokoj a milosrdenství, též nad israelity Božími. Budoucně nikdo nečiň mi obtíže, neboť já nosím jizvy Pána Ježíše na svém těle. Milost Pána našeho Ježíše Krista budiž s vámi. Amen. Pavel, apoštol Ježíše Krista z vůle Boží, všem věřícím v Efesu a věrným v Kristu Ježíši: Milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho, a od Pána Ježíše Krista. Veleben budiž Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, který nás požehnal v Kristu všelikým požehnáním duchovním v nebesích, ježto si nás v něm vyvolil před ustanovením světa, abychom byli před ním svati a neposkvrněni, v lásce nás předurčiv ku přijetí za syny své skrze Ježíše Krista podle zalíbení vůle své, aby se velebila sláva milosti jeho, kterou nás omilostnil v milém Synu svém; v něm (zajisté) máme vykoupení skrze krev jeho, odpuštění hříchů podle přebohaté milosti jeho, kterou na nás vylil hojně s veškerou moudrostí a opatrností, tím že tajemství vůle své nám oznámil podle svého zalíbení, které si byl uložil sám u sebe vzhledem ku zřízení plnosti časů, aby (totiž) všecko (pod jednou hlavou) opět spojil v Kristu, co jest na nebi i co jest na zemi. V něm také stali jsme se dědici byvše (k tomu) předurčeni podle ustanovení toho, jenž všecko působí podle úradku vůle své, (a to k tomu konci) abychom byli ku chvále velebnosti jeho; my (totiž), kteří jsme prve měli naději v Kristu; v něm (však) i vy uslyševše slovo pravdy, evangelium o své spáse, v něm i vy uvěřivše, byli jste poznamenáni zaslíbeným Duchem svatým, který jest závdavkem našeho dědictví, na vykoupení vlastnictví ke slávě velebnosti jeho. Proto i já uslyšev o vaší víře v Pánu Ježíši a o lásce ke všem věřícím, nepřestávám za vás děkovati, vzpomínaje na vás ve svých modlitbách, aby Bůh Pána našeho Ježíše Krista, Otec slávy, dal vám ducha moudrosti a zjevení v poznání jeho, osvícení očí mysli vaší, abyste věděli, která jest naděje povolání jeho, jak bohatá sláva dědictví jeho mezi věřícími a jak přenesmírně veliká jest moc jeho pro nás, (jakožto) věřící, podle působivosti moci síly jeho, kterou způsobil v Kristu vzkřísiv ho z mrtvých a posadiv na pravici své v nebesích vysoko nade všecko knížectvo, nade vší mocnost i sílu, nade všecko panstvo a nad každé jméno, které se jmenuje nejen ve věku tomto, nýbrž i budoucím. A všecko poddal pod nohy jeho, a (právě) jeho dal za hlavu nade všecko církvi, která jest tělem jeho, plností toho, jenž všecko ve všem naplňuje. Také vás, když jste byli mrtvi poklesky a hříchy svými, v nichž jste druhdy žili podle ducha světa tohoto, podle knížete mocnosti ovzdušní, duchů to, kteří působí nyní v neposlušnících, mezi nimiž také my všichni někdy jsme obcovali v žádostech těla svého, činíce vůli těla i myšlenek, a byli jsme od přirozenosti předmětem hněvu, jako i ostatní, - Bůh však bohat jsa v milosrdentství, pro velikou lásku svou, kterou nás miloval, i když jsme byli mrtvi přestupky svými, spolu obživil nás v Kristu, (milostí totiž jste spaseni) a spolu (s ním) vzkřísil a posadil (nás) na nebesích v Kristu Ježíši, aby ukázal v časích budoucích přenesmírné bohatství milosti své v dobrotivosti k nám v Kristu Ježíši. Milostí totiž spaseni jste skrze víru, (a to nikoli ze sebe; Boží jest to dar), nikoli ze skutků, aby nikdo se nechlubil. Jeho jsme dílem, byvše stvořeni v Kristu Ježíži ke skutkům dobrým, které Bůh byl připravil, abychom v nich žili. Proto pamatujte, že někdy vy, pohané podle těla, zvaní neobřízkou od těch, kteří se nazývají obřízkou na těle rukama učiněnou, že jste byli onoho času bez Krista, oddáleni od občanství israelského a cizí od úmluv zaslíbení, jsouce bez naděje a bez Boha na tom světě; nyní však vy, kteří jste někdy byli daleko, v Kristu Ježíši jste se sblížili v krvi Kristově. Neboť on jest pokojem naším, jenž z dvou učinil jedno, a to tím, že zbořil stěnu ohrady, která byla mezi nimi, (zdroj to) nepřátelství, zrušiv na svém těle zákon předpisů (záležející) v ustanoveních, aby v sobě samém vzdělal dva v jednoho člověka nového zjednávaje pokoj (mezi nimi), a aby oboje v těle jednom smířil s Bohem skrze kříž, usmrtiv nepřátelství na sobě samém. A přišed zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, i pokoj těm, kteří byli blízko; neboť skrze něho my obojí v jednom Duchu máme přístup k Otci. Nuže tedy nejste již cizinci a přistěhovalci, nýbrž jste spoluobčané věřících a domácí Boží, jsouce vzděláni na základě apoštolů a proroků, an (nejhlubším) kamenem úhelním jest sám Kristus Ježíš, v němž veškerá stavba se spojuje a roste v chrám svatý v Pánu, v němž i vy se spoluvzděláváte v příbytek Boží v Duchu. Proto já Pavel (jsem) vězeň Ježíše Krista pro vás, pro pohany, ačli jste uslyšeli o zřízení milosti Boží, která mi byla dána pro vás, že totiž zjevením bylo mi oznámeno to tajemství, jak jsem svrchu napsal v krátkosti; podle toho čtouce, můžete posouditi moji znalost v tom tajemství o Kristu, které za jiných věků nebylo oznámeno synům lidským tak, jako nyní v Duchu bylo zjeveno svatým apoštolům jeho a prorokům, (totiž) že pohané jsou v Kristu Ježíši spoludědici a spoluvtělenci a spoluúčastníky zaslíbení skrze evangelium, jehož služebníkem jsem se stal podle daru milosti Boží, která mi byla dána podle působivostí moci jeho. Mně přenejmenšímu ze všech věřících byla dána milost tato, zvěstovati mezi pohany nevystihlé to bohatství Kristovo a objasnit všem, které jest zřízení o tom tajemství, jež od věků bylo skryto v Bohu, Stvořiteli všeho, aby nyní skrze církev uvedla se ve známost knížatstvům a mocnostem v nebesích přerozmanitá moudrost Boží, podle úradku odvěkého, který vykonal v Kristu Ježíši, Pánu našem, v němž máme zmužilost a přístup s důvěrou skrze víru v něho. Proto prosím, abyste neklesali na mysli v mých souženích pro vás; jsouť slávou vaší. Za tou příčinou skláním kolena svá před Otcem Pána našeho Ježíše Krista, po němž se jmenuje všeliký rod na nebi i na zemi, aby vám dal podle bohatství velebnosti své skrze Ducha svého v síle zmohutněti pro vnitřního člověka, (tak) aby Kristus přebýval skrze víru v srdcích vašich, zakořeněných a založených v lásce, byste mohli pochopiti se všemi věřícími, která jest šířka a délka i výše a hloubka, i poznati Kristovu lásku převyšující veškeré poznání (a to k tomu konci), abysle byli naplněni ve veškerou plnost Boží. Tomu pak, jenž může učiniti všecko, mnohem více, nežli prosíme neb rozumíme, podle síly, která v nás působí, tomu budiž sláva v církvi, a to v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věkův. Amen. Napomínám vás tedy já vězeň v Pánu, abyste žili hodně toho povolání, kterým jste povoláni s veškerou pokorou a tichostí, s trpělivostí, snášejíce se vespolek v lásce, snažíce se zachovávati jednotu Ducha ve svazku pokoje. Jedno tělo (jest) a jeden Duch, jakož také jste byli povoláni v jedné naději povolání svého. Jeden (jest) Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, jenž jest nade všemi a skrze všecky a ve všech (nás). Jednomu každému pak z nás byla dána milost podle míry daru Kristova. Proto praví: „Vystoupiv do výše, odvedl zajatce, dal dary lidem.“ To však, že vystoupil, co jest to, leč že (dříve) také sestoupil na dolní části země? Ten, jenž sestoupil, ten právě jest to, jenž také vystoupil nade všecka nebesa, aby naplnil všecko. On také dal jedny za apoštoly, jiné za proroky, jiné za evangelisty, jiné za pastýře a učitele, aby za účelem zdokonalení věřících konali službu, aby vzdělávali tělo Kristovo, až bychom se sešli všichni v jednotu víry a poznání Syna Božího, v muže dospělého, v míru věku plnosti Kristovy, abychom již nebyli nedospělci kolísanými a zmítanými každým větrem učení skrze podvod lidský a lstivost (směřující) ku provedení bludu, nýbrž abychom vyznávajíce pravdu, v lásce rostli ve všem k němu, ke Kristu, jenž jest hlavou, z něhož celé tělo, jsouc spojováno a svazováno každým kloubem služebným podle působivosti v míře jednoho každého údu, béře vzrůst svůj ke vzdělání svému v lásce. Toto tedy pravím a osvědčuji v Pánu, abyste již nežili tak, jak i pohané žijí v marnosti mysli své, jsouce zatemněni v rozumu, odcizeni od života Božího pro nevědomost, která jest v nich pro zatvrzení srdce jejich. Oni otupěvše oddali se chlípnosti ku páchání všeliké nečistoty v lakotě; vy však takto jste se nenaučili Kristu, ačli jste ho uslyšeli a v něm tak vyučeni byli, jak jest pravda v Ježíši, že totiž s ohledem na dřívější život svůj máte odložiti starého človeka, který béře zkázu podle chtíčů klamných, obnoviti se na duchu mysli své a obléci člověka nového, stvořeného podle Boha ve spravedlnosti a svatosti pravé. Proto odložíce lež, mluvte pravdu jeden každý s bližním svým, neboť jsme vespolek údové. Hněvejte se, ale nehřešte; slunce nezapadej nad hněvem vaším, nedávejte místa ďáblu. Kdo kradl, již nekraď, nýbrž pracuj spíše, dělaje rukama svýma dobré, aby měl z čeho uděliti tomu, kdo má nouzi. Žádné slovo špatné nevycházej z úst vašich, nýbrž (jen takové), které jest dobré ke vzdělání (podle) potřeby, aby prokazovalo dobrodiní těm, kteří (je) slyší. A nezarmucujte svatého Ducha Božího, kterým jste byli poznamenání ku dni vykoupení. Veškerá hořkost a zlost a hněv i křik a utrhání odstup od vás s veškerou zlobou. Buďte však k sobě vespolek dobrotiví, milosrdní, odpouštějíce jeden druhému, jakož i Bůh odpustil vám v Kristu. Buďte tedy následovníky Božími jako dítky milé a žijte v lásce, jakož i Kristus miloval nás a vydal sebe sama za nás v žertvu, a to v oběť krvavou Bohu k vůni líbezné. Smilství však a všeliká nečistota neb lakota nebudiž ani jmenována mezi vámi, jak sluší na věřící; taktéž ani mrzkost a prázdné tlachání neb vtipkování, která se nesluší, nýbrž spíše děkování. Toto pak vězte a znejte, že žádný smilník neb nečistý neb lakotník, to jest modloslužebník, nemá dědictví v království Kristově a Božím. Nikdo vás nesváděj marnými řečmi, neboť pro tyto věci hněv Boží přichází na neposlušníky; nestávejte se tedy účastníky jejich. Byliť jste někdy tmou, nyní však jste světlem v Pánu; jako účastníci světla žijte, - neboť ovoce světla (záleží) ve všeliké dobrotě a spravedlnosti a pravdě - zkoušejíce, co se líbí Bohu, a nezúčastňujte se v neužitečných skutcích temnosti, nýbrž spíše je kárejte. Neboť to co se páše od nich potají, jest hanebno i říci. Všecko však, co se kárá, od světla přichází na jevo; neboť všecko, co se vyjevuje, jest světlo. Proto praví: Probuď se, jenž spíš, a povstaň z mrtvých, a zasvitne ti Kristus. Hleďte tedy, bratři, kterak byste žili pečlivě, ne jako nemoudří, nýbrž jako moudři, vykupujíce čas, neboť dnové jsou zlí. Proto nebuďte nerozumní, nýbrž srozumějte, která jest vůle Boží. A neopíjejte se vínem, jest v tom prostopášnost, nýbrž naplňujte se Duchem svatým, mluvíce k sobě vespolek v žalmech a chvalozpěvech a v písních duchovních, zpívajíce a hrajíce ve svém srdci Pánu, děkujíce vždycky za všecko ve jménu Pána našeho Ježíše Krista Bohu a Otci. Poddáni buďte jedni druhým v bázni Kristově. Ženy buďtež poddány mužům svým jako Pánu, neboť muž jest hlava ženy, jakož i Kristus jest hlava církve; onť je spasitelem těla (svého). Ale jako církev poddána jest Kristu, tak i ženy (buďtež poddány) mužům svým ve všem. Muži, milujte své manželky, jakož i Kristus miloval církev a vydal sebe sama za ni, aby ji posvělil, očistě jí koupelí vodní při slově, aby sám sobě představil církev jako slavnou, jako takovou, která by neměla poskvrny ani vrásky neb něco podobného, nýbrž aby byla svatá a bezúhonná. Tak i mužové mají milovati své manželky jako tělo své. Kdo miluje svou manželku, sebe sama miluje; nikdo zajisté nikdy neměl v nenávisti těla svého, nýbrž živí a chová je jakož i Kristus (živí a chová) církev svou, poněvadž jsme údy těla jeho (z masa jeho a z kostí jeho). „Proto opustí člověk otce svého i matku svou a přidrží se manželky své a budou dva tělem jedním“. Tajemství toto jest veliké; já však to pravím s ohledem na Krista a na církev. Ale také vy milujte jeden každý manželku svou tak, jako sebe sama, manželka pak boj se muže svého. Dítky, poslouchejte rodičů svých v Pánu, neboť jest to spravedlivo. „Cti otce svého i matku svou“, to jest první přikázání se zaslíbením, „aby se ti dobře vedlo a ty abys dlouho živ byl na zemi.“ A vy, otcové, nepopouzejte k hněvu dítek svých, nýbrž vychovávejte je v kázni a napomínání Páně. Služebníci, poslouchejte pánů tělesných s bázní a třesením, v prostnosti srdce svého, jako Krista, sloužíce ne na oko jako ti, kteří chtějí se zalíbiti lidem, nýbrž jako služebníci Kristovi, konajíce vůli Boží ze srdce, sloužíce s dobrou myslí jako Pánu a ne lidem u vědomí, že každý obdrží od Pána to, co dobrého učiní, ať jest nevolník nebo svoboden. A vy, páni, čiňte totéž vzhledem k nim, upouštějíce od hrozeb u vědomí, že jejich i váš Pán jest v nebesích a že není u něho strannosti. Nadále nechte se posilňovali v Pánu, a to mocnou silou jeho, Oblecte se v plnou zbroj Boží, abyste mohli čeliti úkladům dáblovým, neboť bojování naše není proti krvi a tělu, nýbrž proti knížectvím a mocnostem, proti světovládcům této temnosti, proti duchům zlým v povětří. Proto vezměte plnou zbroj Boží, abyste mohli odolati v den zlý a vykonajíce všecko státi (vítězně). Stůjte tedy (pohotově) jsouce opásáni na bedrech pravdou, oblečeni v pancíř spravedlnosti a obuti na nohou hotovostí evangelia pokoje, vezmouce ke všemu tomu štít víry, kterým byste mohli uhasiti všecky ohnivé šípy nešlechetníkovy, a vezměte přílbici spásy a meč Ducha, to jest slovo Boží, modlíce se v Duchu všelikou modlitbou a prosbou každého času a k tomu konci bdíce ve vší vytrvalosti a přímluvě za všecky věřící i za mne, aby mi bylo dáno slovo při otvírání úst mých, bych neohroženě uváděl v známost tajemství evangelia za které konám poslání (své) v okovech, (a) abych v něm mluvil neohroženě tak, jak mluviti mám. Abyste pak také vy seznali moje postavení, jak se mi vede, všecko vám oznámí Tychikus, milovaný bratr a věrný služebník v Pánu. Posílám ho k vám právě k tomu konci, abyste seznali naše okolnosti a aby potěšil srdce vaše. Pokoj bratrům a láska s věrou od Boha Otce a Pána Ježíše Krista. Milost (budiž) se všemi, kteří milují Pána našeho Ježíše Krista neproměnlivě. Amen. Pavel a Timoteus, služebníci Ježíše Krista, všem věřícím v Kristu Ježíši, kteří jsou ve Filippech, s biskupy a jáhny: Milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho, a od Pána Ježíše Krista. Děkuji Bohu svému za veškerou vzpomínku vaši a konám vždycky při všech modlitbách svých s radostí prosbu za vás všecky pro vaši účast v evangeliu Kristově od prvního dne až dosavad, v to právě důvěřuje, že ten, jenž započal ve vás dílo dobré, dokoná je až do dne Krista Ježíše. Vždyť jest mi spravedlivo smýšleti to o všech vás, poněvadž vás mám v srdci jakožto ty, kteří jste všichni účastni mé milosti jak v okovech mých, tak v hájení a utvrzování evangelia; neboť Bůh jest mi svědkem, jak toužím po vás všech v srdci Ježíše Krista. A za to se modlím, aby láska vaše víc a více se rozmáhala v poznání a veškerém cítění, byste schvalovali věci lepší, (a to k tomu konci), abyste byli čisti a nepohoršivi ke dni Kristovu, naplněni jsouce ovocem spravedlnosti skrze Ježíše Krista ke slávě a chvále Boží. Chci však, bratři, abyste věděli, že postavení moje vyšlo spíše na prospěch evangelia, takže okovy moje staly se v Kristu zjevny mezi celou stráži a všemi ostatními a že většina bratrů důvěřujíc v Pánu mým okovům, větší měrou se osměluje mluviti beze strachu slovo Boží. Někteří ovšem hlásají Krista také ze závisti a soupeřství, někteří však i z dobré vůle; jedni z lásky, vědouce, že jsem určen k obraně evangelia, druzí ze sobectví zvěstují Krista, z pohnutky nikoli čisté se domnívajíce, že mým okovům způsobí soužení. Co z toho? Jen když každým způsobem, ať pod záminkou (nějakou), ať opravdově zvěstuje se Kristus? A z toho se raduji. Avšak též radovati se budu, neboť vím, že mi to bude ke spáse vaší modlitbou a přispěním Ducha Ježíše Krista, a to podle očekáváni a naděje mé, že v ničem nebudu zahanben, nýbrž že s veškerou neohrožeností jako vždy, tak i nyní Kristus bude zveleben na mém těle, ať životem, ať smrtí (mou). Vždyť pro mne žíti jest Kristus a umříti zisk; jestli však život v těle (se míní), jest to pro mne ovoce práce. A tak nevím, co bych vyvolil; jsem však držen z obou stran, maje tužbu odebrati se a býti s Kristem, - to mnohem lepší (pro mne), avšak zůstati v těle jest potřebnější pro vás. A to důvěřuje vím, že zůstanu a pobudu pro vás všecky k vašemu prospěchu a (k vaší) radosti ve víře, aby chlouba vaše rozhojnila se v Kristu Ježíši na mně mým opětným příchodem k vám. Jenom žijte důstojně evangelia Kristova, abych ať přijda a vida vás, ať nepřítomen jsa slyšel o vás, že pevně stojíte v jednom duchu, jednomyslně zápasíce za víru v evangelium, a nedávajíce se ničím zastrašovat od protivníků; to jest pro ně znamením (jejich) záhuby, vaší však spásy, a to od Boha, neboť vám bylo dáno pro Krista - nejen věřiti v něno, nýbrž i trpěti pro něho; máte tentýž zápas, jaký jste viděli při mně a nyní slyšíte o mně. Jestli tedy jaké povzbuzení v Kristu, jestli jaká potěcha lásky, jestli jaké společenství Ducha, jestli jaká srdečnost a slitovnost, naplňte radost mou tak, abyste totéž smýšleli, touž lásku majíce, stejnomyslně jedno smýšlejíce, nic podle sobectví, ani podle ctižádosti, nýbrž v pokoře pokládajíce jeden druhého za lepšího než sebe, ne tak, abyste hleděli každý věcí svých, nýbrž tak, abyste hleděli každý také toho, co jest jiných. To smýšlení mějte v sobě, které bylo i v Kristu Ježíši, jenž jsa ve způsobě Boží, nepokládal toho za věc uloupenou, že jest rovný Bohu, nýbrž sebe sama zmařil přijav způsobu služebníka tím, že podobným se stal lidem a ve vnějším zjevu svém byl shledán jako člověk. Ponížil sebe sama stav se poslušným až k smrti, a to k smrti kříže. Proto také Bůh povýšil ho a dal mu jméno, které jest nade všecko jméno, aby ve jménu Ježíšově pokleklo veškeré koleno, nebešťanů, pozemčanů i těch, kteří jsou v podsvětí, a aby každý jazyk vyznal, že Pánem jest Ježíš Kristus ke slávě Boha Otce. Proto, miláčkové moji, jako jste vždycky poslechli, pracujte s bázní a třesením o své spáse, nejen jako v mé přítomnosti, nýbrž i nyní mnohem spíše v mé nepřítomnosti; neboť Bůh jest to, jenž působí ve vás i chtění i konání podle dobré vůle (své). Všecko čiňte bez reptání a bez rozpakování se, abyste byli bez úhony a čisti, neposkvrněnými dítkami Božími uprostřed pokolení nešlechetného a převráceného, mezi nimiž se jevíte jako světla na světě, chovajíce slovo života, a to mně na chloubu ke dni Kristovu, poněvadž jsem neběžel nadarmo ani nadarmo se nenamáhal, nýbrž bychť i v oběť proléván byl, nad obětováním a přisluhováním víry vaší budu se radovati, a to s vámi všemi radovat se budu. Podobně však radujte se i vy, a to se mnou se radujte. Doufám v Pánu Ježíši, že v brzku pošlu k vám Timotea, abych i já byl dobré mysli seznaje vaše okolnosti; nemám totiž nikoho (jiného) stejně smýšlejícího, jenž by se upřímně staral o vaše věci, neboť všichni hledají věcí svých, a ne těch, které jsou Ježíše Krista. Kterak on se osvědčil, víte, neboť jako dítko otci sloužil se mnou v evangeliu. Toho tedy doufám, že k vám pošlu hned, jak uvidím, co se stane se mnou. Důvěřuji však v Pánu, že také sám v brzku k vám přijdu. Za potřebno však pokládám poslati k vám Epafrodita, mého bratra a spolupracovníka i spolubojovníka, vašeho pak vyslance a přisluhovatele mých potřeb, neboť toužil po všech vás a byl smuten, poněvadž jste uslyšeli, že se rozstonal. A on rozstonal se na smrt; ale Bůh smiloval se nad ním, a nejen nad ním, nýbrž i nade mnou, abych neměl zármutek na zármutek. Spěšně proto posílám ho, abyste spatříce jej opět, se zaradovali, a já abych byl méně zarmoucen. Přijměte ho tedy v Pánu s veškerou radostí a mějte takové v úctě, neboť pro dílo Kristovo přiblížil se až k smrti, odváživ se života, aby nahradil to, že vy jste scházeli při službě pro mne. Konečně bratři radujte se v Pánu. Psáti vám tytéž věci mně není obtíno, vám však (je to) potřebno. Chraňte se těch psů, chraňte se těch špatných dělníků, chraňte se té seřízky. Neboť obřízkou jsme my, kteří sloužíme duchem Bohu a se honosíme v Kristu Ježíši a neskládáme důvěry své v těle, ač já mám příčinu důvěry i v těle. Vidí-li se někomu jinému skládati důvěru v těle, já (mohu to) tím spíše, byv obřezán osmého dne, z rodu Israelova, z pokolení Benjaminova, Hebrej z Hebrejů, co do zákona byv farisejem, co do horlivosti pronásledovatelem církve (Boží), co do spravedlnosti zákonité byv živ bez úhony, Avšak co mi bylo ziskem, to jsem položil pro Krista za škodné. Ano, já pokládám za škodné všecko pro vznešenost poznání Ježíše Krista, Pána mého, pro nějž to všecko jsem obětoval a pokládám za brak, abych získal Krista a byl nalezen v něm, (totiž) jako takový, jenž bych neměl spravedlnosti své, té, která jest ze zákona, nýbrž tu, která jest z víry v Krista Ježíše, tu spravedlnost (totiž), která jest od Boha na základě víry, (a to k tomu konci), abych poznal jej i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení, připodobňuje se k smrti jeho, jestli bych snad došel vzkříšení z mrtvých. (Pravím to) ne že bych toho byl již dosáhl aneb již dokonalý byl, nýbrž usiluji, abych též uchvátil, ježto jsem také byl uchvácen od Ježíše Krista. Bratři, já nemyslím, že jsem uchvátil, jedno však (myslím, totiž, že) zapomínaje na to, co jest za mnou, a natahuje se po tom, co jest přede mnou, ženu se po cíli k odměně hořeního povolání Božího v Kristu Ježíši. Všichni tedy, kteří (jsme) dokonalí, toto smýšlejme a jestli v něčem smýšlíte jinak - a to vám Bůh zjeví - jenom v tom, k čemu jsme přišli, touž cestou kráčejme, (smýšlejme jednostejně). Buďte mými následovníky, bratři, a patřte na ty, kteří tak žijí, jak máte příklad na nás. Neboť mnoho žije těch, o nichž jsem vám často pravil, nyní pak i s pláčem pravím, že jsou nepřáteli kříže Kristova, jichžto konec jest zahynutí, jichž bohem jest břicho a sláva v hanbě jejich, těch (totiž), kteří myslí na věci pozemské. Vždyť naše vlasť jest v nebesích, odkud také jako spasitele očekáváme Pána našeho Ježíše Krista, jenž promění nízké tělo naše, aby bylo podobno tělu slávy jeho, (a to) podle moci, kterou může také podmaniti si všecko. Proto bratři moji rozmilí a přežádoucí, radosti a koruno má, tak stůjte pevně v Pánu, miláčkové. Evodii prosím a Syntychu žádám, aby jednostejně smýšlely v Pánu. Ano i tebe prosím, pravý Synzygu, pomáhej jim, neboť ony se mnou pracovaly v evangeliu i s Klementem a ostatními spolupracovníky mými, jejichž jména jsou v knize života. Radujte se v Pánu vždycky, opět pravím, radujte se. Vlídnost vaše budiž známa všem lidem; Pán blízko jest. O nic nepečujte úzkostlivě, nýbrž ve všem žádosti vaše přicházejtež Bohu ve známost modlitbou a prosbou s díkůčiněním, a pokoj Boží, který převyšuje všecko pomyšlení, ochrání srdce vaše i myšlenky vaše v Kristu Ježíši. Konečně, bratři, všecko, co jest pravdivé, co důstojné, co spravedlivé, co čisté, co milé, co dobré pověsti, všecko, co jest ctnostné, co chvalitebné, to obmýšlejte. Co jste poznali a přijali i uslyšeli a viděli na mně, to konejte, a Bůh pokoje bude s vámi. Zaradoval jsem se v Pánu velice, že jste již jednou přišli (zase) k rozkvětu, abyste (blahovolně) pamatovali na mne; pamatovali jste na to také (dříve), ale byli jste v postavení nepříznivém. Nepravím to pro nedostatek, neboť já jsem se naučil přestávati na tom, co mám. Dovedu i v nouzi býti, dovedu i hojnost míti; v každém případě a ve všech okolnostech jsem vycvičen, i nasycen býti i lačněti, i hojnost míti i nedostatek trpěti. Všecko mohu v tom, jenž mne posiluje. Avšak dobře jste učinili, vzavše účastenství v mém soužení. Víte pak i vy, Filippští, že při počátku evangelia, když jsem vyšel z Macedonie, žádná církev se nezúčastnila se mnou v účtech příjmů a vydání, leč vy jediní; (víte), že jste i (tehdy, když jsem byl) v Thessalonice, jednou, dvakrát poslali mně na potřeby. (Pravím to), ne že bych vyhledával daru, nýbrž že hledám hojného užitku do účtu vašeho. Mám všecko a oplývám; jsem naplněn obdržev od Epafrodita, co jste poslali, vůni líbeznou, obět příjemnou a milou Bohu. Bůh můj pak vyplní veškerou potřebu vaši podle bohatství svého ve slávě v Kristu Ježíši. Bohu pak a Otci našemu budiž sláva na věky věků. Amen. Pozdravujte každého věřícího v Kristu Ježíši. Pozdravují vás bratři, kteří jsou se mnou. Pozdravují vás všichni věřící, zvláště ti, kteří jsou z domu císařova, Milost Pána našeho Ježíše Krista (budiž) s duchem vaším. Amen. Pavel, apoštol Ježíše Krista skrze vůli Boží, a bratr Timoteus svatým a věřícím bratrům v Kristu Ježíši, kteří jsou v Kolossách: Milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho, a od Pána Ježíše Krista. Děkujeme Bohu a Otci Pána našeho Ježíše Krista za vás vždycky při svých modlitbách, neboť jsme uslyšeli o vaší víře v Kristu Ježíši a o lásce, kterou máte ke všem věřícím pro naději uloženou vám v nebesích: o té jste uslyšeli dříve skrze slovo pravdy (totiž) evangelia, které (přišedši) k vám jest u vás, podobně jako jest po celém světě, přinášejíc užitek a rostouc jako i u vás ode dne, kdy jste uslyšeli a poznali milost Boží v pravdě, jak jste se naučili od Epafry, milého spoluslužebníka našeho, jenž jest věrným služebníkem Kristovým pro vás. On také nás zpravil o vaší lásce v duchu. Proto také my nepřestáváme ode dne, kdy jsme to uslyšeli, modliti se a prositi za vás, abyste byli naplněni dokonalým poznáním vůle jeho s veškerou moudrostí a rozumností duchovní, (a to k tomu konci), byste žili důstojně Boha, tak abyste se mu ve všem líbili, ve všelikém díle dobrém užitek přinášejíce a prospívajíce skrze poznání Boha, veškerou silou posilňováni jsouce podle moci velebnosti jeho k veškeré vytrvalosti a trpělivosti, s radostí děkujíce Otci, který nás učinil hodny, abychom měli účast v podíle věřících ve světle, kterýž nás vytrhl z moci temnosti a přeložil do království milovaného Syna svého. V něm máme vykoupení (skrze krev jeho), odpuštění hříchů; on jest obrazem Boha neviditelného, prvorozencem nade všecko tvorstvo, neboť v něm bylo stvořeno všecko na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné; buďže jsou to trůnové neb panstva neb knížectva neb mocnosti, všecko jest stvořeno skrze něho a pro něho. A on jest přede vším, a všecko v něm stojí. A on jest hlavou těla církve, (neboť) on jest počátek, prvorozenec z mrtvých (vstalých), aby ve všem on měl přednost; neboť se zalíbilo, aby v něm přebývala všecka plnost, a aby skrze něj smířil všecko s sebou, uveda v pokoj skrze krev kříže jeho i co jest na zemi i co jest v nebi. Také vás, kteří jste mu někdy byli odcizeni a nepřáteli (svým) smýšlením ve skutcích zlých, nyní smířil (s sebou) v jeho těle masitém skrze smrt, aby vás představil svatými a neposkvrněnými a bezúhonnými před sebou, ač-li zůstáváte ve víře založeni a pevni a nepohnutelni od naděje evangelia, které jste uslyšeli, které bylo hlásáno ve všem tvorstvu pod nebem, kterého já Pavel stal jsem se služebníkem. Nyní se raduji z utrpení pro vás, neboť vyplňuji na svém těle to, co zůstává z útrap Kristových pro jeho tělo, kterým jest církev. Jejím služebníkem já jsem se stal podle správy, kterou mi dal Bůh pro vás, abych naplnil slovo Boží, tajemství to, které, od věků a pokolení bylo skryto, nyní však zjeveno bylo věřícím jeho; jim chtěl Bůh uvésti ve známost, jak bohatá jest sláva tohoto tajemství mezi pohany, jímžto jest Kristus mezi vámi, naděje slávy. Jeho my zvěstujeme napomínajíce každého člověka a učíce každého člověka ve vší moudrosti, abychom představili každého člověka dokonalým v Kristu Ježíši. K tomu konci také se lopotím, zápase podle jeho působnosti, která ve mně působí mocně. Neboť chci, abyste věděli, jakou starost mám o vás a o Laodicejské a (vůbec) o všecky, kteří neviděli tváře mé v těle, aby byli povzbuzeni ve svém srdci, a spojeni jsouce láskou (dospěli) také k veškerému bohatství plného porozumění, k úplnému poznání tajemství Boha Otce a Krista Ježíše, v němž jsou všecky poklady moudrosti a vědomosti skryty. Toto pravím, aby nikdo vás nemátl přemlouváním. Neboť ačkoliv jsem tělem vzdálen, duchem přece jsem s vámi, s radostí patře na váš pořádek a na pevnost vaší víry v Krista. Jako jste tedy přijali Krista Ježíše, Pána, tak v něm žijte (jako lidé, kteří jsou) v něm vkořeněni a na něm vzděláváni; i buďte pevni ve víře, jak jste v ní byli vyučeni rozhojňujíce s? v něm s děkováním. Hleďte, ať nikdo vás neukořistí moudrostí světskou, totiž prázdným klamem podle podání lidského, podle prvopočátků světa, a ne podle Krista; neboť v něm přebývá všecka plnost božství tělesně, a vy jste v něm naplněni, neboť on jest hlavou všeho knížectva a vší mocnosti; v něm jste byli také obřezáni obřízkou rukama neudělanou, svlečením pleti těla, obřízkou Kristovou, a to tím, že jste byli s ním pohřbeni na křtu; v něm jste byli též vzkříšeni skrze víru v působnost Boha, jenž ho vzkřísil z mrtvých. Také vás, když jste byli mrtvi v hříších a neobřízce těla svého, také vás oživil spolu s ním, odpustiv vám všecky hříchy, když byl smazal úpis (záležející) v ustanoveních, který proti nám svědčil, který nám byl na odpor; i jej odstranil, přibiv ho na kříž; a odzbrojiv knížetstva i mocnosti postavil je na odiv zjevně, oslaviv v něm vítěství nad nimi. Nikdo tedy nesuď vás pro pokrm neb pro nápoj, aneb v příčině svátku neb nového měsíce neb soboty, neboť to (vše) jest (toliko) stínem věcí budoucích, tělo však jest Kristovo. Nikdo vás nesváděj svévolně pokorou a ctěním andělů pouštěje se do věcí, kterých neviděl, bez příčiny se nadýmaje smyslem těla svého a nedrže se hlavy, ze které celé tělo, upravováno a spojováno jsouc klouby a svazy, roste vzrůstem Božím, jestli tedy jste zemřeli s Kristem prvopočátkům toho světa, proč ještě, jako byste žili ve světě, necháváte si ukládati předpisy: „Nesahej (po tom) ani neokoušej ani se (toho) nedotýkej?“ Věci ty jsou vesměs určeny ke zkáze samým užíváním; (jsou) podle stanov a nauk lidských. To sice zdá se býti moudrostí jakožto dobrovolná služba (Boží) a pokora a nešetření těla, ne jako něco čestného, avšak jest to k nasycení těla. Jestliže tedy jste povstali s Kristem, hledejte těch věcí, které jsou svrchu, kde jest Kristus, sedě na pravici Boží; o to pečujte, co svrchu jest, ne o to, co jest na zemi. Neboť jste zemřeli, a život váš jest skryt s Kristem v Bohu. Když se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se ukážete s ním ve slávě. Nuže, umrtvěte pozemské údy své, smilství, nečistotu, chlípnost, žádost zlou a lakotu, která jest modloslužbou, neboť pro ty věci hněv Boží přichází na neposlušníky; v těch jste chodili také vy někdy, když jste žili v nich. Nyní však odložte od sebe i vy to všecko, hněv, prchlivost, zlobu, utrhání, potupné řeči z úst svých; neobelhávejte se vespolek, neboť jste svlékli se sebe člověka starého s jeho skutky a oblékli jste nového (člověka), jenž se obnovuje ku poznání podle obrazu Stvořitele svého; tu není Řek a Žid, obřízka a neobřízka, nevzdělanec, Skytha, otrok, svobodník, nýbrž vším a ve všech jest Kristus. Oblecte se tedy jako vyvolenci Boží, svatí a milí, v srdečnou milosrdnost, dobrotu, pokoru, mírnost, shovívavost, snášejíce jeden druhého a odpouštějíce si vespolek, má-li kdo žalobu proti jinému; jako i Pán odpustil vám, tak i vy; ke všemu tomu však mějte lásku, která jest svazem dokonalým. A pokoj Kristův, ke kterému také jste byli povoláni, (abyste byli) v jednom těle, vládni v srdcích vašich, a buďte vděčni. Slovo Kristovo přebývej ve vás hojně, tak abyste ve vší moudrosti poučovali a napomínali se vespolek žalmy, chvalozpěvy a písněmi duchovními, v milosti je zpívajíce ve svých srdcích Bohu. A cokoli činíte slovem neb skutkem, všecko (čiňte) ve jménu Pána Ježíše Krista, děkujíce Bohu Otci skrze něho. Ženy, buďtež poddány mužům svým, jak sluší v Pánu. Muži, milujte své manželky a nerozptrčujte se na ně. Dítky, poslouchejte svých rodičů ve všem, neboť to jest milé Pánu. Otcové, nepopouzejte k hněvu dítek svých, aby nemalomyslněly. Služebníci, poslouchejte ve všem pánů tělesných, sloužíce ne na oko, jako ti, kteří se chtějí zalíbiti lidem, nýbrž v prostnosti srdce, bojíce se Boha. Cokoli činíte, konejte ze srdce jako Pánu a ne lidem, vědouce, že od Pána obdržíte v odplatu dědictví; Kristu Pánu služte. Neboť kdo činí křivdu, obdrží to, co ukřivdil, a není strannosti u Boha. Páni, prokazujte služebníkům co jest spravedlivo a slušno, vědouce, že také vy máte Pána na nebi. Trvejte na modlitbě, bdíce v ní s děkováním; modlete se zároveň i za nás, aby Bůh otevřel našemu slovu dveře ku hlásání tajemství Kristova, pro které jsem také uvězněn, abych je uváděl ve známost tak, jak mluviti mám. Žijte moudře před těmi, kteří jsou vně, vykupujíce čas. Řeč vaše budiž vždycky v milosti, okořeněna solí, abyste věděli, kterak máte odpovídati jednomu každému. Co se týká mého postavení, všecko vám oznámí Tychikus, milovaný bratr a věrný služebník a spoluslužebník Pánu. Posílám ho k vám právě k tomu konci, aby seznal vaše okolnosti a potěšil srdce vaše; (posílám ho) s Onesimem, milým a věrným bratrem, jenž jest vaším krajanem. Ti vám oznámí všecko, co se tu děje. Pozdravuje vás Aristarchus, můj spoluvězeň, a Marek, příbuzný Barnabášův - o něm jste dostali nařízení; přijde-li k vám, přijměte ho, - a Jesus příjmím Justus; tito jsou z obřízky, jsou to (nyní) jediní spolupracovníci moji (z obřízky) pro království Boží, a stali se mi útěchou. Pozdravuje vás Epafra, váš krajan, služebník to Krista Ježíše, povždy starostlivý o vás na modlitbách, abyste stáli pevně jako dokonalí a úplní ve všem, co jest vůle Boží. Neboť dosvědčuji mu, že má mnoho námahy pro vás i pro ty, kteří jsou v Laodicei a v Hieropoli. Pozdravuje vás milý Lukáš, lékař, a Demas. Pozdravujte bratry, (kteří jsou) v Laodicei, zvláště Nymfu a církev v jeho domě. A když tento list bude přečtěn u vás, dejte jej přečísti také v církvi laodicejské, a list z Laodicee přečtěte také vy. A řekněte Archippovi: Dbej služby, kterou jsi obdržel v Pánu, abys ji plnil. Pozdravení rukou mojí, Pavlovou. Pamatujte na mé okovy. Milost s vámi. Amen. Pavel a Silván a Timoteus církvi thessalonické v Bohu Otci a Pánu Ježíši Kristu: Milost vám a pokoj. Děkujeme Bohu vždycky za vás všechny, připomínajíce si vás na svých modlitbách; bez ustání (totiž) pamatujeme před Bohem a Otcem naším na dílo vaší víry a námahu vaší lásky i na vytrvalost vaší naděje v Pána našeho Ježíše Krista, neboť víme, bratři milovaní od Boha, o vyvolení vašem. Vždyť evangelium naše nepřišlo k vám toliko v slově, nýbrž i v moci a v Duchu svatém i v přesvědčení mnohém, jakož víte, jakými jsme byli mezi vámi pro vás, a vy jste se stali následovníky našimi i Páně, přijavše slovo při mnoha soužení s radostí Ducha svatého, takže jste se stali vzorem všem věřícím v Macedonii i v Acháji. Neboť od vás se rozšířilo slovo Páně nejen v Macedonii a v Acháji, nýbrž i po všem místě roznesla se vaše víra v Boha, takže nám není potřebí o tom něco mluviti. Vždyť oni sami vypravují o nás, jaký jsme měli příchod k vám, a kterak jste se obrátili k Bohu od model, abyste sloužili Bohu živému a pravému a očekávali Syna jeho s nebes, kterého vzkřísil z mrtvých, (totiž) Ježíše, jenž nás vysvobodil od hněvu budoucího. Sami zajisté víte, bratři, že náš příchod k vám nebyl prázdný, nýbrž, ačkoliv jsme, jak víte, prve trpěli a pohaněni byli ve Filippech, přece jsme se vzmužili v Bohu našem hlásati vám evangelium Boží při mnohém zápase. Neboť napomínání naše není z bludu, ani z nekalosti, ani z podvodu, nýbrž tak mluvíme, jak jsme osvědčeni od Boha, aby se nám svěřilo evangelium, ne jako takoví, kteří se zalibují lidem, nýbrž Bohu, jenž zkoumá srdce naše. Nikdy zajisté neužili jsme řeči pochlebné, jak víte, ani záminky lakomství, Bůh je svědek, ani jsme nehledali slávy lidské, ani od vás, ani od jiných, ačkoli jsme jako apoštolé Kristovi mohli býti na obtíž, nýbrž stali jsme se maličkými mezi vámi. Jako když matka chová dítky své, tak toužíce po vás byli jsme hotovi sděliti s vámi nejen evangelium Boží, nýbrž i sebe samy, protože jste se nám stali milými. Pamatujete se zajisté, bratři na naši práci a námahu; ve dne i v noci pracujíce, abychom neobtížili nikoho z vás, kázali jsme vám evangelium Boží. Vy jste svědky, i Bůh, jak svatě a spravedlivě a bez úhony jsme se měli k vám, kteří jste uvěřili, jakož víte, kterak jsme jednoho každého z vás jako otec dítky své napomínali a povzbuzovali a zapřísahali, abyste žili hodně toho Boha, který vás povolal do svého království a své slávy. Proto také my děkujeme Bohu bez ustání, že obdrževše od nás slovo evangelia Božího, přijali jste je nikoli jako slovo lidské, nýbrž jakož jest v pravdě, jako slovo Boží, jež také působivým se jeví ve vás, kteří věříte. Neboť vy, bratři, stali jste se následovníky církví Božích, které jsou v Judsku v Kristu Ježíši; totéž zajisté utrpěli jste od svých soukmenovců, jako i oni od židů, kteří i Pána Ježíše zabili, i proroky, a nás pronásledovali, a Bohu se nezalibují a všem lidem se staví na odpor, bráníce nám kázati pohanům, by spasení byli, aby jen stále naplňovali míru hříchů svých; přišel však na ně hněv Boží k vrcholu. My však, bratři, byvše odloučeni od vás na krátkou dobu tělem, nikoli srdcem, - usilovali jsme tím více spatřiti tvář vaší s tužbou velikou. Proto jsme chtěli přijítí k vám, totiž já, Pavel, a to ne jednou, nýbrž opětně, ale satan překazil nám to. Neboť kdo jest naší nadějí, naší radostí neb korunou chlouby, ne-li také vy, před Pánem naším Ježíšem Kristem při jeho příchodě? Vy jste skutečně naší slávou i radostí. Proto nemohše to déle snésti, rozhodli jsme se zůstati v Athénách samotni, a poslali jsme (k vám) Timotea, svého bratra a služebníka Božího v evangeliu Kristově, aby vás utvrdil a povzbudil ve prospěch vaší víry, by se nikdo nezviklal v souženích těchto. Vždyť sami víte, že jsme k tomu určeni; neboť když jsme byli u vás, také jsme vám předpovídali, že přijdou na nás soužení, jakož se též stalo, a vy víte. Proto (tedy) také já nemoha to déle snésti, poslal jsem (k vám), abych seznal vaši víru, zdali snad nepokoušel vás pokušitel, a nebude-li zmařena práce naše. Nyní však, když Timoteus přišel k nám od vás a přinesl nám radostnou zprávu o vaší víře a lásce i o tom, jak nás máte stále v dobré paměti, žádajíce si nás viděti, jakož i my vás, potěšili jsme se proto z vás, bratři, při vší bídě a tísni své vaší věrou; neboť nyní žijeme, jestli vy (pevně) stojíte v Pánu. Vždyť jaké díky můžeme vzdáti z vás Bohu za všecku tu radost, kterou pociťujeme pro vás před Bohem naším, modlíce se co nejvroucněji dnem i nocí, abychom uzřeli tvář vaši a doplnili to, čeho se nedostává víře vaší? Sám však Bůh i Otec náš a Pán náš Ježíš Kristus uprav naši cestu k vám, vás pak Pán rozmnož a rozhojniž v lásce k sobě vespolek a ke všem, jakož i my (ji máme) k vám, aby utvrdil srdce vaše, tak abyste byli bez úhony ve svatosti před Bohem a Otcem naším při příchodě Pána našeho Ježíše Krista se všemi svatými jeho. (Amen). V příčině ostatní tedy, bratři, prosíme vás a napomínáme v Pánu Ježíši, abyste podle toho vždy více prospívali, jak jste přijali od nás poučení o tom, kterak máte žíti a Bohu se líbiti, jakož i žijete. Víte zajisté, která přikázání jsem vám dal skrze Pána Ježíše. To jest totiž vůle Boží, vaše posvěcení: abyste se zdržovali od smilství, aby každý z vás dovedl držeti tělo své ve svatosti a ve cti, nikoli v náruživé žádostivosti, jakož i pohané, kteří neznají Boha, a aby nikdo nezkracoval a nepodváděl v té věci bratra svého, neboť mstitelem toho všeho jest Pán, jakož jsme vám byli pověděli a osvědčili. Vždyť nepovolal nás Bůh k nečistotě, nýbrž k posvěcení. Proto kdo tím pohrdá, nepohrdá člověkem, nýbrž Bohem, který dává svatého Ducha svého na nás. O lásce bratrské však nemáme potřebí vám psáti, neboť sami jste se naučili od Boha milovat se vespolek. Vždyť také to činíte ke všem bratrům po celé Macedonii. Prosíme vás však, bratři, prospívejte v tom vždy více a vynasnažujte se žíti pokojně a konati své záležitosti a pracovati rukama svýma, jak jsme vám přikázali, byste žili počestně před těmi, kteří jsou vně, a abyste ničeho cizího nepotřebovali. Nechceme však, bratři, abyste byli v nevědomosti o těch, kteří zesnuli, byste netruchlili (nad nimi) jako ostatní, kteří nemají naděje. Neboť věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, tak Bůh i ty, kteří zesnuli skrze Ježíše, přivede (zároveň) s ním. Toto zajisté pravíme vám na základě slova Páně: my, kteří žijeme, kteří zůstáváme ke příchodu Ježíšovu, nepředstihneme těch, kteří zesnuli, neboť Pán sám sestoupí s nebe s rozkazem, s hlasem archandělovým a s troubou Boží, a zemřelí v Kristu vstanou nejprve, potom my, kteří žijeme, kteří zůstáváme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích Kristu vstříc do vzduchu; a tak vždycky budeme s Pánem. Proto potěšujte se vespolek těmito slovy. O časech pak a chvílích nepotřebujete, bratři, abychom vám psali. Neboť sami dobře víte, že den Páně přijde tak jako zloděj v noci. Když (totiž) budou říkati: „Jest pokoj a bezpečnost,“ tu náhle přijde na ně záhuba jako porodní bolesti na ženu těhotnou, a neuniknou. Vy však, bratři, nejste ve tmě, aby vás ten den zachvátil jako zloděj. Neboť vy jste všichni dítky světla a dítky dne; nenáležíme noci, ani tmě. Nuže tedy, nespěme, jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví. Neboť ti, kdo spí, v noci spí, a ti, kdo se opíjejí, v noci se opíjejí; my však náležíce dni, buďme střízliví, obleknouce si pancíř víry a lásky a přilbu naděje ve spásu. Vždyť Bůh neurčil nás ke hněvu, nýbrž k získání si spásy skrze Pána našeho Ježíše Krista, jenž zemřel za nás, abychom, ať bdíme, ať spíme, žili spolu s ním. Proto potěšujte se vespolek a vzdělávejte jeden druhého, jakož i činíte. Žádáme však vás, bratři, abyste uznávali ty, kteří pracují mezi vámi a jsou vašimi představenými v Pánu a vás napomínají, a abyste si jich vysoce vážili v lásce pro jejich dílo. Mějte pokoj s nimi. Prosíme však vás, bratři, napomínejte nepokojné, povzbuzujte malomyslné, ujímejte se slabých, shovívaví buďte ke všem. Vizte, aby nikdo neodplácel nikomu zlým za zlé, nýbrž vždycky usilujte o to, co jest dobré pro vás vespolek i pro všecky. Vždycky se radujte, bez ustání se modlete, ve všem díky čiňte, neboť jest to vůle Boží v Kristu Ježíši o vás všech. Ducha neuhášejte, proroctvími nepohrdejte; všecko však zkoušejte, co dobré jest, toho se držte. Od všeliké způsoby zlého se zdržujte. Sám pak Bůh pokoje posvětiž vás docela, ať váš duch i duše vaše a tělo vaše úplně zachová se bez úhony ku příchodu Pána našeho Ježíše Krista, Jestiť věrný ten, jenž vás povolal, jenž to i učiní. Bratři, modlete se za nás. Pozdravte všecky bratry políbením svatým. Zapřísahám vás skrze Pána, aby tento list se přečetl všem (věřícím) bratřím. Milost Pána našeho Ježíše Krista budiž s vámi. Amen. Pavel a Silvanus a Timoteus církvi Thessalonické v Bohu, Otci našem, a v Pánu Ježíši Kristu: Milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho, a od Pána našeho Ježíše Krista. Děkovati máme Bohu vždycky z vás, bratři jak jest hodno, protože víra vaše náramně vzrůstá a vzájemná láska jednoho každého z vás se rozohňuje, takže i my sé honosíme vámi v církvích Božích pro vaši vytrvalost a víru ve všech pronásledováních vašich a souženích, která snášíte; jest to důkazem spravedlivého soudu Božího, abyste byli učiněni hodni království Božího, pro něž také trpíte: neboť jest spravedlivo u Boha, aby těm, kteří vás sužují, odplatil soužením, vám však, kteří jste souženi (aby odplatil) odpočinutím s námi (a to v den), kdy Pán Ježíš se zjeví s nebe s anděly moci své v plameni ohnivém, aby potrestal ty, kteří neznají Boha a kteří neposlouchají evangelia Pána našeho Ježíše Krista; a ti budou potrestáni záhubou věčnou (odloučeni) od tváře Páně a od slávy moci jeho, v onen den (totiž), když přijde, aby byl oslaven ve svých svatých a podivným se ukázal ve všech věřících, neboť se uvěřilo našemu svědectví k vám. Proto také se modlíme vždycky za vás, aby Bůh náš učinil vás hodny povolání svého a mocně naplnil veškerou zálibu v dobrém smýšlení i (všeliký) skutek víry, aby jméno Pána našeho Ježíše Krista bylo oslaveno ve vás a vy v něm podle milosti Boha našeho a Pána Ježíše Krista. Prosíme však vás, bratři, v příčině příchodu Pána našeho Ježíše Krista a našeho spojení s ním, abyste nedali honem se pomásti na mysli neb děsiti ani duchem (prorockým) ani slohem ani listem jako od nás poslaným, jakoby den Páně (již) nastával. Nikdo vás nesveď nižádným způsobem, neboť (den Páně nenastane), leč prve přijde odpad a objeví se člověk hříchu, syn záhuby, jenž se protivit a povýšovat bude proti všemu, co slove bohem aneb čemu se vzdává pocta božská, takže se posadí ve chrámě Božím a bude si počínati, jako by byl Bohem. Nepamatujete se, že jsem vám to pravil jsa ještě u vás? Také nyní víte, co (ho) zdržuje, aby se zjevil časem svým; neboť skrytá bezbožnost (již) působí; jenom dokavad ten, jenž zdržuje, neustoupí s cesty. A tehdy se objeví onen bezbožník, kteréhož Pán Ježíš zahubí dechem úst svých a zničí jasem příchodu svého; jeho přítomnost bude podle působnosti satanovy s veškerou mocí a s divy a zázraky lživými, a s veškerým podvodem nepravosti pro ty, kteří hynou, a to proto, že nepojali lásky k pravdě, aby byli spaseni. Ano proto pošle jim Bůh působnost klamu, aby uvěřili lži, by odsouzeni byli všichni ti, kteří neuvěřili pravdě, nýbrž zalíbili si v nepravosti. My však máme děkovati Bohu vždycky z vás, bratří milovaní od Pána, že Bůh vás vyvolil od počátku ke spáse posvěcením ducha a věrou v pravdu: k tomu také povolal vás skrze evangelium naše, abyste dosáhli slávy Pána našeho Ježíše Krista. Nuže bratři, stůjte (pevně) a zachovávejte podané nauky, kterým jste se naučili ať skrze naši řeč, ať skrze náš list. Sám pak Pán náš Ježíš Kristus a Bůh, Otec náš, který si nás zamiloval a v milosti nám dal útěchu věčnou i naději dobrou, potěš srdce vaše a utvrď (vás) v každém skutku i slově dobrém. Konečně, bratři, modlete se za nás, aby slovo Páně se rosšiřovalo a oslavilo, jako i u vás, abychom byli osvobozeni od lidí nepravých a zlých, neboť není u všech víry. Věrný pak jest Bůh, jenž vás utvrdí a ochrání od zlého. Důvěřujeme však v Pánu o vás, že to, co vám přikazujeme, také konáte a konati budete. Pán pak řídiž srdce vaše k lásce Boží a k trpělivosti (Ježíše) Krista. Přikazujeme však vám, bratři, ve jménu Pána našeho Ježíše Krista, abyste se stranili každého bratra, který se chová nepořádně a ne podle naučení, které obdrželi od nás. Sami zajisté víte, kterak máte nás následovati, neboť jsme nebyli nepořádni mezi vámi, ani jsme nejedli chleba od nikoho darmo, nýbrž v práci a námaze, ve dne i v noci pracujíce, abychom neobtížili nikoho z vás, ne že bychom neměli (k tomu) moci, nýbrž abychom se vám dali za příklad, byste nás následovali. Vždyť i když jsme byli u vás, přikazovali jsme vám toto: Nechce-li kdo pracovati, ať nejí. Slyšíme totiž, že někteří žijí mezi vámi nepořádně, nic nedělajíce, nýbrž všetečně si počínajíce. Takovým přikazujeme a napomínáme v Pánu Ježíši Kristu, aby pokojně pracujíce, jedli chléb svůj. Vy pak, bratři, neustávejte dobře činiti. jestli však někdo neposlouchá slova našeho (daného) tímto listem, toho poznamenávejte a neobcujte s ním, aby byl zahanben, avšak nemějte ho jako nepřítele, nýbrž kárejte ho jako bratra. Sám pak Pán pokoje dej vám pokoj vždycky v každé příčině na každém místě. Pán (budiž) se všemi vámi. Pozdravení, rukou mojí, Pavlovou. Toť znamení v každém listě (mém), tak píši. Milost Pána našeho Ježíše Krista se všemi vámi. Amen. Pavel, apoštol Ježíše Krista, podle příkazu Boha, spasitele našeho, a Krista Ježíše, naděje naší, Timoteovi, milému synu svému ve víře: Milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce a Krista Ježíše, Pána našeho. Jako jda do Macedonie jsem ti přimluvil, abys zůstal v Efesu, bys jistým lidem přikázal neučit jinak a nezabývat se bájemi a nekonečnými rodokmeny, ježto působí spíše hádky, nežli vzdělání Boží (založené) ve víře (tak přimlouvám ti nyní toto): Cílem kázání jest láska z čistého srdce a dobrého svědomí a víry nelíčené. Od těchto věcí někteří pobloudivše obrátili se k prázdným tlachům, chtíce býti učiteli zákona, ač nerozumějí ani tomu, co praví, ani tomu, co tvrdí. Víme však, že zákon jest dobrý, užívá-li ho kdo náležitě to věda, že zákon není dán pro spravedlivého, nýbrž pro nespravedlivé a nepoddajné, pro bezbožníky a hříšníky, pro nešlechetníky a poskvrněnce, otcovrahy a matkovrahy, pro vražedníky, smilníky, pro ty, kteří smilní se stejným pohlavím, pro lidokupce, lháře, křivopřísežníky a co jiného ještě se příčí zdravému učení, (které jest) podle evangelia o slávě blahoslaveného Boha, kterým já jsem byl pověřen. Díky vzdávám tomu, jenž mě posilnil, Kristu Ježíši, Pánu našemu, že mě uznal za věrného, ustanoviv mě ke službě, ač jsem byl dříve rouhačem a pronásledovatelem a násilníkem, ale došel jsem smilování Božího, poněvadž jsem to činil z nevědomosti v nevěře. A rozhojnila se náramně milost Pána našeho s věrou a láskou, která jest v Kristu Ježíši. Spolehlivé jest to slovo a hodné všeho přijetí, že (totiž) Kristus Ježíš přišel na ten svět spasit hříšníky, z nichžto první jsem já; ale proto jsem došel smilování, aby Kristus Ježíš na mně (jako) prvním ukázal veškerou shovívavost svoji pro příklad těch, kteří v něho uvěří, aby dosáhli života věčného. Králi pak věků, nesmrtelnému, neviditelnému, jedinému Bohu (budiž) čest a sláva na věky věků. Amen. Toto kázání svěřuji tobě, synu Timotee, podle proroctví, která vedla k tobě, abys bojoval v nich boj dobrý, maje víru a dobré svědomí, které někteří odvrhše od sebe stroskotali se ve víře; k nim patří Hymeneus a Alexander, kteréž jsem vydal satanu, aby se naučili nerouhati se. Napomínám (tě) tedy předem, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, děkování za všecky lidi, za krále i za všecky, kteří jsou v důstojenství, abychom vedli život tichý a pokojný ve vší pobožnosti a počestnosti; neboť to jest dobré a příjemné před Bohem, Spasitelem naším, jenž chce, aby všichni lidé byli spaseni a přišli ku poznání pravdy. Jeden zajisté jest Bůh, jeden též prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, jenž dal sebe sama ve výkupné za všecky, svědectví to časem svým, ku kterémuž jsem byl ustanoven hlasatelem a apoštolem (mluvím pravdu, nelžu), učitelem pohanů ve víře a pravdě. Chci tedy, aby muži se modlili na všelikém místě, pozvedajíce ruce čisté bez hněvu a svárlivosti; taktéž i ženy, zdobíce se oděvem slušným se stydlivostí a cudností, nikoli vrkoči a zlatem, neb perlami neb rouchem drahým, nýbrž, jak sluší na ženy, které se přiznávají ku pobožnosti, skrze dobré skutky. Žena uč se v tichosti s veškerou poddaností; vyučovati však ženě nedopouštím ani panovati nad mužem, nýbrž býti v tichosti. Neboť Adam byl stvořen první, potom Eva, a Adam nebyl oklamán, žena však byvši oklamána ocitla se v přestoupení. Avšak bude spasena rozením dítek, setrvá-li ve víře a lásce a posvěcování se se zdrželivostí. Spolehlivé jest to slovo: Snaží-li se někdo o biskupství, díla dobrého si žádá. Biskup tedy má býti bezúhonný, muž jedné manželky, střízlivý, obezřelý, vážný, pohostinný, způsobilý vyučovati, ne pijan, ne rváč, nýbrž mírný, ne svárlivý, ne lakomý, nýbrž takový, který dům svůj dobře spravuje, drže dítky v poslušnosti s veškerou počestností; jestli však někdo nedovede spravovati dům svůj, kterak bude míti péči o církev Boží? - ne novověrce, aby zpyšně neupadl v soud dáblův. Musí však také míti dobré svědectví od těch, kteří jsou vně, aby neupadl v potupu a osidlo ďáblovo. Jáhnové musí taktéž býti počestní a ne obojetni, ne mnoha vínu oddaní, ne mrzkého zisku chtiví, držíce tajemství víry ve svědomí čistém. Také tito buďtež nejprve vyzkoušeni, a potom ať spravuji úřad jáhenský, jsou-li bez úhony. Ženy musí taktéž býti počestny, ne pomlouvačny, střízlivy, věrny ve všem. jáhnové budtež muži jedné manželky, kteří dobře spravují své dítky i své domy. Neboť ti, kteří dobře spravovali úřad jáhenský, zjednávají si dobrý stupeň a velikou zmužilost ve víře, která jest v Kristu Ježíši. Toto píši ti v naději, že přijdu k tobě brzy, zdržím-li se však, abys věděl, jak si máš počínati v domě Božím, kterým jest církev Boha živého, sloup to a základ pravdy. A bez odporu veliké jest to tajemství pobožnosti: Ten, jenž se zjevil v těle, byl ospravedlněn v duchu, ukázal se andělům, byl hlásán mezi národy, uvěřen na světě, vzat ve slávě. Duch pak zřejmě praví, že v pozdějších časech někteří odpadnou od víry, přidržujíce se duchů svůdných a ďábelských nauk (lidí takových), kteří v pokrytství mluví lež a jsou znamenáni na svém vlastním svědomí, kteří brání ženiti se a přikazují zdržovati se pokrmů, které Bůh stvořil, aby jich s děkováním požívali věřící, ti totiž, kteří poznali pravdu. Neboť všecko, co Bůh stvořil, jest dobré a nic zavržitelno, požívá-li se s děkováním; ba ono se posvěcuje slovem Božím a modlitbou. Toto-li předkládáš bratrům, budeš dobrým služebníkem Krista Ježíše, živen jsa slovy víry a dobrého učení, kterého jsi následoval. Světských však a babských bájí se varuj, ale cvič se ke zbožnosti; neboť tělesné cvičení jest užitečno k málu, zbožnost užitečná jest ke všemu, majíc zaslíbení života nynějšího i budoucího. Spolehlivé je to slovo a hodno všeho přijetí. Vždyť proto se lopotíme a necháváme se tupiti, poněvadž jsme složili naději svou v Boha živého, jenž jest spasitelem všech lidí, zvláště věřících. Přikazuj věci tyto a uč jim. Nikdo nepohrdej tvojí mladostí, nýbrž buď vzorem věřících ve slově, v obcování, v lásce, ve víře, v čistotě. Dokavad nepřijdu, dbej předčítání povzbuzování, poučování. Nezanedbávej milosti, která jest v tobě, která ti byla dána podle proroctví za vzkládání rukou duchovenstva. O to se starej, v tom buď, aby prospěch tvůj byl zjevný všem. Dej pozor na sebe i na poučování; trvej při tom, neboť to čině, spasíš i sám sebe i ty, kteří tě poslouchají. Na muže staršího se neosopuj, nýbrž přimlouvej mu jako otci, mladším jako bratrům, ženám starším jako matkám, mladším jako sestrám ve vší čistotě. Vdovy měj v úctě, ty (totiž), které jsou vskutku vdovami. Má-li však která vdova dítky neb vnuky, ať oni se učí nejprve dům svůj chovati v úctě a odpláceti předkům, neboť to jest příjemné před Bohem. Ta, která jest skutečně vdovou a osamělou, složila svou naději v Boha a trvá na prosbách a modlitbách dnem i nocí, ta však, která žije v rozkoších, jest za živa mrtva. A toto přikazuj, aby byly bez úhony. Nestará-li se kdo o svoje a zvláště o domácí své, zapřel víru a jest horší nežli nevěřící. Jako vdova budiž do seznamu zapsána ne méně nežli šedesátiletá, která byla manželkou jednoho muže a má svědectví v dobrých skutcích, jestli dítky vychovala, jestli pocestné do domu přijímala, jestli věřícím nohy umývala, jestli souženým pomáhala, jestli o všeliký skutek dobrý se vynasnažovala. Mladší vdovy však odmítej, neboť když zbujní proti Kristu, chtějí se vdávati, uvalujíce tak na sebe soud, poněvadž první víru zrušily; zárověň však učí se býti též lenivými, chodíce po domech, ale nejen býti lenivými, nýbrž i klevetnými a všetečnými, mluvíce co nesluší. Chci tedy, aby mladší vdovy se vdávaly, dítky rodily, domácnost vedly, žádné příčiny nedávaly protivníkovi k tupení. Vždyť některé se již obrátily zpět po satanovi. Má-li některý věřící vdovy, podporuj je, a nebudiž obtěžována církev, aby mohla podporovati vdovy skutečné. Duchovní, kteří dobře spravují svůj úřad, buďtež uznáváni za hodny dvojí cti, zvláště ti, kteří se lopotí v slově a učení. Neboť Písmo praví: „Nezavážeš úst volu mlátícímu“ a „Hoden jest dělník mzdy své.“ Proti duchovnímu žaloby nepřijímej, leč na základě dvou nebo tří svědků. Ty, kteří se prohřešují, kárej přede všemi, aby také ostatní měli bázeň. Zapřísahám tě před Bohem a Kristem Ježíšem a vyvolenými anděly, abys těchto věci šetřil bez předsudků, nečině nic podle přízně. Rukou nevzkládej ukvapeně na nikoho, ani neměj účastenství v hříších cizích. Sebe sama uchovávej čistým. Nepij již (jen) vody, nýbrž požívej skrovně vína pro svůj žaludek a časté choroby své. Hříchy některých lidí jsou zcela zjevny, předcházejíce soud, některých však také následují. Podobně i skutky dobré (při některých) jsou zcela zjevny, a ty, s kterými to jest jinak, nemohou zůstati ve skrytě. Všichni, kdo jsou pode jhem jako otroci, pokládejte své pány za hodny veškeré úcty, aby jméno Páně a učení se netupilo. Ti však, kteří za pány mají věřící, nepohrdejte jimi proto, že jsou bratry, nýbrž tím ochotněji služte jim, protože to jsou věříci a miláčci (Páně), kteří se vynasnažují dobře činiti. Tomu uč a to přimlouvej. Učí-li někdo jinak a nedrží-li se zdravých slov Pána našeho Ježíše Krista a toho učení, které jest podle zbožnosti, jest nadutý, ačkoli ničemu nerozumí, nýbrž stůně na sporné otázky a hádky o slova, ze kterých povstávají závist, sváry, utrhání, špatná podezření, třenice lidí na mysli pokažených a pravdy zbavených, kteří se domnívají, že pobožnost jest pramenem zisku. A vskutku velikým pramenem zisku jest pobožnost se spokojeností. Nic jsme zajisté nepřinesli na ten svět; patrno, že také nic nemůžeme odnésti. Majíce pak živobytí a oděv, spokojíme se s tím. Kdo však chtějí bohatnouti, upadají v pokušení a v osidlo (ďáblovo) a v mnoho žádostí nerozumných i škodlivých, které vrhají lidi ve zkázu a záhubu. Neboť kořenem všeho zla jest chtivost peněz, po nichž někteří bažíce zbloudili od víry a způsobili si mnoho bolestí. Ty však, muži Boží, varuj se toho, usiluj však o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, tichost. Bojuj dobrý boj víry, dosáhni života věčného, k němuž jsi byl povolán a učinil krásné vyznání před mnoha svědky. Přikazuji ti před Bohem, jenž všechno obživuje, a před Kristem Ježíšem, jenž pod Pontiem Pilátem osvědčil krásné vyznání, abys zachoval přikázání bez poskvrny, bez úhony až do příští Pána našeho Ježíše Krista, kteréž svým časem ukáže blahoslavený a jediný mocnář, král nad králi a pán nad pány, jenž jediný má nesmrtelnost a přebývá ve světle nepřístupném, jehož nikdo z lidí neviděl, ba ani viděti nemůže, jemuž čest a panování věčné. Amen. Boháčům toho světa přikazuj, ať se nepyšní ani nevzkládají své naděje v nejisté bohatství, nýbrž v Boha (živého), jenž nám dává všecko bohatě ku požívání, ať činí dobře a bohatnou v dobrých skutcích, ať jsou štědří a sdílní, skládajíce si dobrý základ pro budoucnost, aby dosáhli života pravého. Timotee, opatruj statek svěřený, chraň se světských řečí planých a sporů lichojmenné vědy, ke kteréž někteří se přiznávajíce, zbloudili ve víře. Milost s tebou. Amen. Pavel, apoštol Ježíše Krista skrze vůli Boží podle zaslíbení života, který jest v Kristu Ježíši, Timoteovi, milému synu svému: Milost, milosrdenství, pokoj od Boha Otce a Krista Ježíše, Pána našeho. Díky činím Bohu, jemuž sloužím od svých předků s čistým svědomím, jakož bez ustání vzpomínám na tebe ve svých modlitbách, dnem i nocí, touže tebe uzříti, pamětliv jsa tvých slzí, abych byl naplněn radostí, neboť jsem se rozpomenul na nelíčenou víru, (která jest) v tobě, která nejprve přebývala ve tvé bábě Loidě a v tvé matce Evnice, a jsem přesvědčen, že i v tobě (přebývá). Z této příčiny připomínám ti, abys opět rozněcoval milost Boží, která jest v tobě vzkládáním rukou mých. Vždyť Bůh nedal nám ducha bojácnosti, nýbrž ducha moci a lásky a střízlivosti. Nestyď se tedy za svědectví o Pánu našem ani za mne, jeho vězně, nýbrž spolu trp pro evangelium podle moci Boží, jenž nás vysvobodil a povolal (svým) povoláním svatým, ne podle našich skutků, nýbrž podle úradku svého a podle milosti, která nám byla dána v Kristu Ježíši před věčnými časy, nyní však ve známost přišla příchodem Spasitele našeho Ježíše Krista, jenž zkaziv smrt, vyvedl na světlo život a neporušitelnost skrze evangelium, pro kteréž já jsem byl ustanoven hlasatelem i apoštolem a učitelem (pohanů). Z té příčiny také toto trpím; ale nestydím se (za to), neboť vím, komu jsem uvěřil, a jsem přesvědčen, že jest mocen zachovati vklad můj až do onoho dne. Jako vzoru zdravých slov drž se těch, která jsi uslyšel ode mne, (zůstávaje) ve víře a lásce, které jsou v Kristu Ježíši. Krásný statek ten opatruj skrze Ducha svatého, jenž přebývá v nás. Víš o tom, že se odvrátili ode mne všichni, kteří jsou v Asii; patří k nim Fygelus a Hermogenes. Dejž Pán milosrdenství domu Onesiforovu, neboť on mě často občerstvil a nestyděl se za mé okovy, nýbrž přišed do Říma pilně mě hledal a nalezl. Dej mu Pán, aby nalezl milosrdenství od Pána v onen den. A jak veliké služby konal v Efesu, ty víš lépe. Ty tedy, synu můj, posilňuj se v milosti, která jest v Kristu Ježíši, a co jsi uslyšel ode mne před mnoha svědky, to svěřuj lidem věrným, kteří budou způsobilí také jiné učiti. Spolu snášej utrpení jako dobrý bojovník Krista Ježíše. Nikdo, jenž slouží ve vojště, nezaplétá se do záležitostí života, aby se zalíbil vojevůdci. Vždyť ani ten, jenž zápasí o závod, nebývá ověnčen, leč zápasí náležitě. Ten rolník, jenž se lopotí, má předem bráti užitek. Rozuměj, co pravím. Dá ti zajisté Pán porozumění ve všem. Pamatuj na Ježíše Krista, jenž jsa z potomstva Davidova, vstal z mrtvých podle evangelia mého, ve kterém snáším utrpení až do vazby jako zločinec; avšak slovo Boží není přivázáno. Proto všecko snáším pro vyvolence, aby také oni dosáhli té spásy, která jest v Kristu Ježíši, i se slávou věčnou. Spolehlivé jest to slovo; neboť jestli jsme s ním zemřeli, budeme s ním i žíti; jestli s ním trpíme, budeme s ním i kralovati; zapřeme-li ho, také on nás zapře; jsme-li nevěrní, on zůstává věrným, neboť zapříti sám sebe nemůže. Ty věci připomínej, zapřísahaje před Pánem. Neveď hádek; není to k ničemu užitečné, jen ke zkáze posluchačů. Vynasnaž se pilně, aby ses představil Bohu osvědčena, jako pracovníka, který nemusí se styděti (za svou práci), který podává náležitě slovo pravdy. Světských však řečí planých se varuj, neboť budou postupovati vždy k většímu stupni bezbožnosti a slovo jejich bude míti pastvu jako rakovina; patří k nim Hymeneus a Filetus, kteří pobloudili v příčině pravdy, říkajíce, že vzkříšení již se stalo, a podvracují víru některých. Avšak pevný základ Boží stojí, maje tento nápis: „Pán poznal ty, kteří jsou jeho“ a „Odstup od nepravosti každý, kdo jmenuje jméno jeho.“ Ve velikém domě však nejsou toliko nádoby zlaté a stříbrné, nýbrž i dřevěné a hliněné, a jedny jsou ke cti, jiné k necti. Očistí-li se tedy kdo řádně od těchto, bude nádobou ke cti, posvěcenou, užitečnou Pánu, připravenou ke každému skutku dobrému. Jinošských žádostí se chraň, usiluj o spravedlnost, víru, lásku, pokoj s těmi, kteří vzývají Pána z čistého srdce. Otázek pošetilých a nevzdělávájících se vystříhej věda, že plodí hádky; služebník Páně však nemá se hádati, nýbrž býti přívětivý ke všem, způsobilý vyučovati, trpělivý, jenž by s vlídností káral odpůrce (pravdy), zdali by snad Bůh dal jim někdy (milost) pokání ku poznání pravdy, a oni (aby) vystřízlivěli z osidla ďáblova, byvše od něho zajati, aby konali jeho vůli. Toto pak věz, že v posledních dnech nastanou časy těžké. Lidé totiž budou sobečtí, hrabiví, chlubní, pyšní, rouhaví, rodičů neposlušní, nevděční, bezbožní, nelaskaví, nesmířliví, utrhační, nezdrželiví, neurvalí, dobrému nepřízniví, zrádní, lehkomyslní, nadutí, více rozkoší nežli Boha milovní, majíce sice tvářnost pobožnosti, moc její však zapřevše. A těch se varuj. Neboť patří k nim ti, kteří se vluzují do domů a chytají ženštiny obtížené hříchy, puzené rozličnými chtíči, které vždycky se učí a nikdy ku poznání pravdy přijíti nemohou. jako však Jannes a Jambres protivili se Mojžíšovi, tak i tito protiví se pravdě, lidé to na mysli porušení, v příčině víry neosvědčení. Ale nebudou postupovati dále, neboť jejich nesmyslnost bude zjevná všem, jako byla i oněch. Ty jsi však následoval mého učení, způsobu života, úmyslu, mé víry, shovívavosti, lásky, trpělivosti, mých pronásledování, utrpení, která se mi přihodila v Antiochii, v Ikonii, Lystře, pronásledování, jaká jsem vytrpěl, a ze všech vytrhl mě Pán. Ale také všichni, kteří chtějí pobožně žíti v Kristu Ježíši, budou pronásledováni. Špatní lidé však a podvodníci budou postupovati k horšímu bloudíce a v blud uvádějíce. Ale ty zůstávej v tom, čemu ses naučil a o čem jsi se přesvědčil, neboť víš od koho jsi se naučil, a znáš od dětinství Písma svatá, která tě mohou naučiti ke spáse věrou, (jež jest) v Kristu Ježíši. Všecko Písmo od Boha vdechnuté jest (také) užitečno k učení, ke kárání, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby člověk Boží byl dokonalý, způsobilý ke každému skutku dobrému. Zapřísahám tě před Bohem a Kristem Ježíšem, jenž bude souditi živé i mrtvé, skrze příchod jeho a království jeho, hlásej slovo, naléhej včas i nevčas, usvědčuj, přimlouvej, kárej, (a to) se vší trpělivostí a moudrostí učitelskou. Neboť bude čas, kdy zdravého učení nesnesou, nýbrž nashromáždí si učitelů podle vlastních chtíčů, majíce šimráni v uších, a (kdy) od pravdy sluch svůj odvrátí a obrátí se k bájím. Ty však buď střízliv ve všem, snášej zlé, konej dílo evangelisty, naplň službu svou. Neboť já již jsem vydáván v obět a čas mé smrti nastává. Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokonal, víru jsem zachoval; pro budoucnost jest mi uložena koruna spravedlnosti, kterou mi dá v onen den Pán, spravedlivý soudce, ale nejen mně, nýbrž i všem těm, kteří milovali příchod jeho. Pospěš, abys brzy přišel ke mně. Neboť Demas mě opustil, zamilovav tento svět, a odešel do Thessaloniky, Krescens do Galatie, Titus do Dalmacie. Lukáš jediný jest se mnou. Marka vezmi a přiveď s sebou, neboť jest mi užitečný k službě. Tychika však jsem poslal do Efesu. Plášť, který jsem nechal v Troadě u Karpa, přines s sebou, až přijdeš, též knihy a zvláště pergamen. Kovář Alexander způsobil mi mnoho zlého. Odplatí mu Pán podle skutků jeho. Před ním chraň se i ty, neboť velice se protivil slovům našim. Při první mé obraně nikdo nebyl při mně, nýbrž všichni mě opustili; nebudiž jim to přičítáno. Ale Pán byl při mně a posilnil mě, aby skrze mne hlásání se naplnilo a uslyšeli je všichni národové; i byl jsem vysvobozen z tlamy lví. A Pán vysvobodí mě od všelikého díla zlého a zachová mě k nebeskému království svému. Jemu sláva na věky věkův. Amen. Pozdrav Prisku a Akvilu i dům Onesiforův. Erastus zůstal v Korintě, Trofima jsem nechal nemocného v Milétě. Pospěš, abys přišel před zimou. Pozdravují tě Eubulus a Pudens a Linus a Klaudia i všichni bratři. Pán Ježíš Kristus buď s duchem tvým. Milost s vámi. Amen. Pavel, služebník Boží a apoštol Ježíše Krista pro víru vyvolenců Božích a (pro) poznání pravdy, která jest ke zbožnosti, k naději v život věčný, který zaslíbil neklamný Bůh před věčnými časy, - ale časem svým uvedl ve známost slovo své hlásáním, kterým já jsem byl pověřen podle příkazu Spasitele našeho, Boha, - Titovi, pravému synu svému podle společné víry: Milost a pokoj od Boha Otce a Krista Ježíše, Spasitele našeho. K tomu jsem tě nechal na Krétě, abys spravil nedostatky a ustanovil po městech duchovní, jak jsem ti byl nařídil, totiž je-li kdo bez úhony, mužem jedné manželky a má dítky věřící, o nichž nejde pověst, že jsou nevázané neb nepoddajné. Neboť biskup má býti bezúhonný jakožto správce Boží, ne samolibý, ne hněvivý, ne pijan, ne rváč, ne mrzkého zisku chtivý, nýbrž pohostinný, dobra milovný, střízlivý, spravedlivý, zbožný, zdrželivý, držící se spolehlivého slova, které jest podle učení, aby mohl i přimlouvati v učení zdravém i usvědčovati odpůrce. Neboť jest mnoho i neposlušníků, tlachalů a podvodníků, zvláště takových, kteří jsou z obřízky; ty dlužno umlčovati, neboť podvracují celé domy, učíce věcem nepříslušným pro mrzký zisk. Pravilť jeden z nich, vlastní jejich prorok: „Kréťané jsou vždycky lháři, zlá zvěř, břicha lenivá“. Svědectví to jest pravdivé. Proto je kárej přísně, aby byli zdraví ve víře, nezabývajíce se židovskými bájemi a příkazy lidí, kteří se odvracejí od pravdy. Všecko jest čisté čistým; poskvrněným však a nevěřícím nic není čisto, nýbrž poskvrněna jest i mysl i svědomí jejich. Vyznávají, že Boha znají, skutky však ho zapírají, jsou ohavní a neposlušní a ke všelikému skutku dobrému nezpůsobilí. Ty však mluv, co se srovnává se zdravým učením: starci ať jsou střízlivi, počestni, rozvážni, zdrávi ve víře, v lásce, v trpělivosti. Stařenky taktéž ať jsou ve svém vnějšku slušny, ne pomlouvačny ani mnoha vínu oddány, učitelkami dobrého, aby nabádaly mladé ženy, by své muže milovaly, své dítky v lásce měly, byly rozvážny, čistotny, střízlivy, hospodárny, dobrotivy, svým mužům poddány, aby slovo Boží se nezlehčovalo. Mladé muže taktéž napomínej, aby byli střízlivi. Ve všem prokazuj sám sebe jako vzor dobrých skutků; (prokazuje) v učení neporušenost, vážnost, slovo zdravé, bezúhonné, aby odpůrce se zastyděl, nemaje co zlého mluviti o nás. Služebníky (napomínej), ať jsou svým pánům poddáni ve všem, příjemni, neodmlouvajíce, neokrádajíce, nýbrž v každé příčině věrnost pravou osvědčujíce, aby ve všech věcech byli na ozdobu učení Boha, Spasitele našeho. Ukázala se zajisté milost Boha, Spasitele našeho, všem lidem, učíc nás, abychom odřeknouce se bezbožnosti a světských žádostí, střízlivě a spravedlivě a pobožně byli živi na tomto světě, očekávajíce blahou naději a slavný příchod velikého Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista, jenž dal sebe sama za nás, aby nás vykoupil od všeliké nepravosti a očistil si lid příjemný, jenž by byl horlitelem dobrých skutků. To mluv a přimlouvej a vytýkej s veškerým důrazem. Nikdo tebou nepohrdej. Připomínej jim, ať vrchnostem a mocnostem se podřizují, jich poslouchají, ke každému skutku dobrému hotovi jsou, ať nikomu neutrhají, ať nejsou svárliví, nýbrž přívětiví, prokazujíce veškerou vlídnost ke všem lidem. Neboť někdy byli jsme i my nerozumní, neposlušni, bludni, sloužíce rozličným chtíčům a rozkošem, žili jsme ve zlobě a závisti, jsouce opovržení hodni, nenávidíce se vespolek. Když však se ukázala dobrota a lidumilnost Boha, Spasitele našeho, (tu) nikoli ze skutků (učiněných) ve spravedlnosti, které bychom byli vykonali my, nýbrž podle svého milosrdenství (Bůh) spasil nás skrze koupel znovuzrození a obnovy Ducha svatého, jehož vylil na nás hojně skrze Ježíše Krista, Spasitele našeho, abychom byvše ospravedlněni milostí jeho stali se podle naděje dědici života věčného. Spolehlivé jest to slovo, a chci, abys tyto věci potvrzoval, by se znažili v dobrých skutcích vynikati ti, kteří uvěřili Bohu. Ty věci jsou dobré a užitečné lidem. Pošetilých však otázek a rodokmenů, a sporů a hádek o zákon se varuj, neboť jsou neužitečny a marny. Člověka bludaře po jednom a druhém napomenutí se varuj, věda že takový (člověk) jest převrácen a hřeší, sám sebe odsuzuje. Až pošlu k tobě Artema neb Tychika, pospěš přijít ke mně do Nikopole; tam totiž umínil jsem si přezimovati. Zákoníka Zenu a Apolla opatři pečlivě (na cestu), aby v ničem neměl nedostatku. Avšak i našinci ať se učí v dobrých skutcích vynikati pro nutné potřeby, aby nebyli neužiteční. Pozdravují tě všichni, kteří jsou se mnou: pozdravuj ty, kteří nás milují ve víře. Milost Boží budiž se všemi vámi. Amen. Pavel, vězeň Krista Ježíše, a bratr Timoteus Filemonovi, miláčkovi a spolupracovníku svému, též (milé) sestře Appii a spolubojovníku svému Archippovi a církvi v tvém domě; Milost a pokoj od Boha, Otce našeho, a Pána Ježíše Krista. Děkuji Bohu svému, vždycky vzpomínaje na tebe ve svých modlitbách, ježto slyším o tvé lásce a víře, kterou máš v Pána Ježíše a ke všem věřícím, aby účastenství víry tvé bylo účinné v poznání všelikého (díla) dobrého, které jest mezi vámi (vzhledem) ke Kristu Ježíši. Neboť radost velikou jsem měl a potěchu z tvé lásky, že (totiž) srdce věřících občerstvilo se skrze tebe, bratře. Proto ačkoli mám v Kristu Ježíši plnou svobodu přikazovat tobě, co náleží, přece pro lásku raději prosím; jsa takový, jako Pavel stařec, nyní pak i vězeň (pro) Ježíše Krista, prosím tě za svého syna, jehož jsem zplodil v okovech, za Onesima, jenž někdy byl ti neužitečný, nyní však tobě i mne (jest) užitečný, jehož ti zase posílám. Ty ho přijmi jako mé srdce. Rád bych ho byl podržel u sebe, aby místo tebe posluhoval mi v okovech (které trpím) pro evangelium, avšak bez tvého souhlasu nechtěl jsem nic učiniti, aby dobrý skutek tvůj nebyl jako z přinucení, nýbrž dobrovolný. Snad proto odešel od tebe na krátký čas, abys ho obdržel na věky, ne již jako otroka, nýbrž více než otroka, jako bratra milého, zvláště mně, a čím více tobě i v těle i v Pánu. Máš-li mě tedy za účastníka, přijmi ho jako mne; jestli ti v něčem ublížil aneb dluhuje, přičti to mně, já Pavel píši to svojí rukou, já to zaplatím, ať nedím, tobě, neboť mi dluhuješ i sebe sama. Ano, bratře, ať mám z tebe ten užitek v Pánu; občerstvi mé srdce v Kristu. Důvěřuje v tvoji poslušnost, píši ti věda, že učiniš i nadto, co pravím. Zároveň však připrav mi pohostinství, neboť doufám, že modlitbami vašimi budu vám darován. Pozdravuje tě Epafras, můj spoluvězeň v Kristu Ježíši, Marek, Aristarchus, Demas a Lukáš, moji to spolupracovníci. Milost Pána našeho Ježíše Krista budiž s duchem vaším. Amen. Druhdy Bůh na mnohokráte a mnoha způsoby mluvil k otcům (našim) skrze proroky, v těchto však dnech doby poslední mluvil k nám skrze Syna (svého), kteréhož ustanovil dědicem všech věcí, skrze nějž i světy učinil, kterýžto jsa výbleskem slávy a výrazem podstaty jeho a udržuje všecko mocným slovem svým, zasedl na pravici velebnosti na výsostech, když byl vykonal očistu od hříchů. On stal se tím přednějším nad anděly, čím znamenitější jméno zdědil nežli oni. Neboť kterému z andělů řekl kdy (Bůh): „Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tebe?“ A opět: „Já mu budu otcem, a on mi bude synem.“ Ale když opět uvede prvorozence (svého) na svět, řekne: „Klanějte se mu všichni andělé Boží.“ Též o andělích praví: „Jenž anděly své činíš větry a služebníky své žhoucím ohněm“ o Synu však: „Trůn Tvůj, o Bože, (trvá) navěky věkův; žezlem pravosti jest žezlo království tvého; miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravosti; proto pomaže tě, Bože, Bůh tvůj olejem radosti nad účastníky tvé.“ A opět: „Ty jsi, Hospodine, na počátku založil zemi a dílem rukou tvých jsou nebesa; ona pominou, Ty však zůstaneš a všecka zvetšejí jako roucho, i změníš je jako oděv a změněna budou. Ty však jsi (stále) tentýž, a léta tvá nepřestanou.“ A ke kterému z andělů řekl kdy: „Seď na pravici mé, dokavad nepoložím nepřátel tvých za podnoži noh tvých?“ Nejsou-liž oni všichni služební duchové, posíláni jsouce ke službě pro ty, kteří dědictvím obdrží spásu? Proto musíme tím snažněji dbáti toho, co jsme slyšeli, abychom snad někdy nepropadli; neboť jestli slovo vyjádřené skrze anděly bylo pevné, takže každé přestoupení a neposlušenství vzalo náležitou odplatu, kterak my unikneme, zanedbáme-li spásy tak veliké, která byvši s počátku hlásána skrze Pána, utvrzena jest mezi námi od těch, kteří ho slyšeli, an Bůh spolu (s nimi) osvědčoval (ji) znamením a divy a různými zázraky i dary Ducha svatého podle vůle své. Vždyť nikoliv andělům poddal Bůh svět budoucí, o kterém mluvíme. Osvědčil však někde kdosi takto: „Co jest člověk, že jsi naň pamětliv, aneb syn člověka, že ho navštěvuješ? Ponížil jsi ho nakrátko pod anděly, slávou a ctí jsi jej korunoval a ustanovil jsi jej nad díly rukou svých; všecko jsi poddal pod nohy jeho.“ Tím totiž, že mu poddal všecko, neponechal ničeho, co by mu poddáno nebylo. Než ale, dosud nevidíme, že by mu bylo poddáno všecko; avšak patříme na toho, jenž byl na krátko ponížen pod anděly, na Ježíše, který pro utrpení a smrt svou byl slávou a ctí korunován, (byv ponížen), aby z milosti Boží podstoupil smrt za všecky. Slušelo se zajisté na toho, pro něhož jest všecko, a skrze nějž jest všecko, aby ustanoviv přivésti ke slávě mnoho synů, utrpením dokonal původce a vůdce spásy jejich. Neboť ten, jež posvěcuje, a ti, kteří bývají posvěcováni, pocházejí všichni od jednoho; z té příčiny nestydí se nazývati je bratry řka: „Zvěstovati budu jméno tvé bratrům svým; ve shromáždění budu tě velebiti;“ a opět: „Já budu doufati v něho;“ a opět: „Hle já i dítky (mé), které mi dal Bůh.“ Poněvadž tedy dítky byly účastny krve a těla, zúčastnil se jich podobně i on, aby smrtí zkazil toho, jenž měl moc nad smrtí, to jest ďábla, a (aby) vysvobodil ty, kteří strachem před smrtí byli po celý žirot držení v porobě. Vždyť nikde neujímá se andělů, nýbrž ujímá se potomstva Abrahamova. Proto měl se ve všem připodobniti bratrům, aby byl milosrdným a věrným veleknězem v záležitostech u Boha ku smíření hříchů lidu. Poněvadž totiž sám trpěl byv zkušen, může pomoci těm, kteří jsou zkoušeni. Proto bratří věřící, účastníci nebeského povolání, pozorujte apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše, kterýž jest věren tomu, jenž ho ustanovil, jakož i Mojžíš (byl věren) v celém domě jeho; neboť on byl uznán za hodna tím větší slávy než Mojžíš, čím větší čest má stavitel než dům. Každý totiž dům staví se od někoho, ten však, jenž postavil všecko, jest Bůh. A Mojžíš byl sice věrný v celém domě jeho jako služebník k osvědčení toho, co se mělo hlásati, Kristus však jako Syn nad domem svým; jeho domem jsme my, ačli důvěru a chloubu naděje zachováme pevně až do konce. Proto, jak praví Duch svatý: Dnes-li uslyšíte hlas jeho, nezatvrzujte srdce svého jako v Rozhořčení, jako v den Pokušení na poušti, kde otcové vaši mě pokoušeli, zkoumali mě, ač viděli má díla po čtyřicet roků. Proto jsem se rozhněval na pokolení toto a řekl jsem: „Ustavičně bloudí srdcem.“ Ale oni nedbali cest mých, takže jsem přisáhl ve hněvu svém: „Nevejdou do mého odpočinutí“, hleďte, bratři, aby snad nebylo v některém z vás zlého srdce nevěrného, takže by odpadlo od Boha živého, nýbrž povzbuzujte se vespolek každého dne, pokud se říká „dnes“, aby se nezatvrdil některý z vás klamem hříchu. Neboť jsme se stali účastníky Kristovými, ačli pevně zachováme počátek bytnosti až do konce, pokud se říká: „Dnes-li uslyšíte hlas jeho, nezatvrzujte srdce svého, jako v Rozhořčení“. Neboť někteří uslyševše, rozhořčili se, ale ne všichni ti, kteří vyšli z Egypta pod Mojžíšem. Nuže, na koho hněval se po čtyřicet roků? Ne-li na ty, kteří zhřešili, jejichž těla zahynula na poušti? A komu přisáhl, že nevejdou do jeho odpočinutí, leč těm, kteří byli nevěrní? I vidíme, že nemohli vejíti pro nevěru. Bojme se tedy, aby snad někdo z vás přes to, že (ještě) zůstává zaslíbení o vejití do jeho odpočinutí, nebyl shledán, že ho nedošel. Neboť i nám byla dána zvěst radostná jako jim, ale jim neprospělo slovo poslechnuté, poněvadž nebylo spojeno s věrou u těch, kteří je uslyšeli. Vejdeme totiž do odpočinku ti, kteří jsme uvěřili, jakož byl pravil: Takže jsem přisáhl ve hněvu svém: „Nevejdou do mého odpočinutí“, a přece díla byla dokonaná od založení světa; neboť kdesi řekl o sedmém dni takto: „I odpočinul Bůh sedmého dne ode všeho díla svého“, a na tomto místě opět (dí): „Nevejdou do mého odpočinutí.“ Poněvadž tedy zůstává, aby někteří do něho vešli, a ti, jimž radostná zvěst byla dána dříve, nevešli pro nevěru, stanoví opět jakýsi den, jakési dnes, pravě u Davida po čase tak dlouhém, jakož bylo řečeno: „Dnes-li uslyšíte hlas jeho, nezatvrzujte srdce svého.“ Neboť kdyby je byl Josue uvedl do odpočinutí, nebyl by potom mluvil o dni jiném. Nuže, zůstává odpočinek lidu Božímu. Neboť ten, jenž vejde do odpočinutí odpočine také od skutků svých, jako Bůh od svojich. Snažme se tedy vejíti do odpočinutí toho, aby nepadl někdo ve stejném příkladě nevěry; neboť živé jest slovo Boží a účinné a říznější nad každý meč dvojbřitký; proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubův i morku, a rozeznává myšlenky a úmysly srdce. A není žádného tvora neviditelného před ním, ale všecko jest holé a otevřeno před očima toho, před nímž nám (bude činiti) počet. Majíce tedy velekněze velikého, který pronikl nebesa, Ježíše, Syna Božího, držme se té víry, kterou vyznáváme. Vždyť nemáme velekněze, jenž by nemohl míti soucit s našimi slabostmi, nýbrž takového, který byl podobně (jako my) zkušen ve všem kromě hříchu. Přistupujme tedy s důvěrou ke trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost ku pomoci příhodné. Každý totiž velekněz, jsa brán z lidí, ustanovuje se pro lidi ve věcech, které se vztahují k Bohu, aby přinášel dary a oběti za hříchy, (a to takový), který by mohl lítost míti nad nevědomými a bloudícími, jsa též sám obklíčen slabostí; a proto má za hříchy obětovati jak za lid, tak za sebe. A nikdo nebere té důstojnosti sobě sám, nýbrž jsa povolán od Boha, jakož i Aron. Tak ani Kristus neosobil si sám důstojnosti velekněze, nýbrž (dal mu ji ten), jenž k němu pravil: „Syn můj jsi ty; já dnes zplodil jsem tebe“, jakož i na jiném místě dí: „Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.“ On obětoval za času pozemského života svého s křikem silným a se slzami prosby a modlitby tomu, jenž mohl jej vysvoboditi ze smrti, a byl vyslyšen pro svou uctivost a přes to, že byl Synem Božím, konal poslušnost tím, co vytrpěl, a byv dokonán stal se příčinou věčné spásy všem, kteří ho poslouchají, nazván byv od Boha veleknězem podle řádu Melchisedechova. O tom jest nám mluviti mnoho, a to věci těžko vysvětlitelné, poněvadž jste se stali liknavými ku slyšení; neboť majíce vzhledem k času býti učiteli, potřebujete opět, aby vás někdo poučoval o tom, které jsou první počátky učení o Bohu, a stali jste se potřební mléka a ne pokrmu tuhého. Každý totiž, kdo požívá ještě mléka, je nezkušený ve slově spravedlnosti, neboť jest dítě; ale pro dokonalé jest pokrm tuhý, pro ty, kteří mají mysl návykem vycvičenou k tomu, aby rozeznávala dobré i zlé. Proto pominouce počáteční vyučování o Kristu, přistupme k věcem dokonalejším a neklaďme znova základu pokáním ze skutků mrtvých a věrou v Boha, učením o křtech a vzkládání rukou, o zmrtvýchvstání a o soudě věčném. A to učiníme, dopustí-li Bůh. Neboť jest nemožno, aby ti, kteří jednou byvše osvíceni a okusivše daru nebeského, stali se účastni Ducha svatého a okusili také dobrého slova Božího i sil věku budoucího a (potom) padli, opět se obnovili ku pokání, (a to proto), poněvadž Syna Božího si znova křižují a v posměch vydávají. Země zajisté, která pije dešť často na ni přicházející a plodí bylinu příhodnou těm, kteří ji vzdělávají, dostává požehnání od Boha; vydává-li však trní a hloží, jest zavržitelna a kletbě blízká, a konec její jest spálení. Nadějeme se však do vás, miláčkové, věcí lepších a blízkých spáse, ačkoliv tak mluvíme. Neboť Bůh není nespravedliv, aby zapomenul na vaše jednání a na lásku, kterou jste ukázali k jménu jeho tím, že jste sloužili a sloužíte věřícím. Přejeme si však toužebně, aby každý z vás jevil touž horlivost vzhledem k plné naději (naší) až do konce, byste neochabli, nýbrž následovníky byli těch, kteří věrou a trpělivostí (dědictvím) docházejí zaslíbení. Neboť Bůh čině zaslíbení Abrahamovi a nemaje nikoho většího, skrze něhož by přísahal, přisáhl skrze sebe sama řka: „Jistě požehnám ti hojně a rozmnožím tě velice.“ A tak on trpělivě očekávaje, dosáhl zaslíbení. Lidé totiž přísahají skrze většího (než jsou sami), a ukončením všech rozepří jejich, tak, aby věc byla utvrzena, jest přísaha. Proto Bůh, chtěje tím více ukázati dědicům zaslíbení nezměnitelnost svého úradku, přičinil přísahu, abychom dvěma věcmi nepohnutelnými, v nichž klamati Boha nelze, měli mocnou útěchu my, kteří jsme se utekli, abychom se chopili a drželi předložené naděje, kterou máme jako kotvu duše bezpečnou i pevnou a vcházející do vnitřku opony, kamž jako předchůdce pro nás vešel Ježíš, stav se veleknězem na věky podle řádu Melchisedechova. Tento Melchisedech totiž, král salemský, kněz Boha nejvyššího, jenž vyšed naproti Abrahamovi, když se vracel od porážky králů, jemu požehnal, jemuž Abraham i desátky přidělil ze všeho, jenž v překladě jména svého slove předem král spravedlnosti, potom však i král Salemu, to jest král pokoje, jenž jest bez otce, bez matky, bez rodokmenu, jenž nemá ani počátku dní ani konce života, avšak připodobněn jest Synu Božímu, zůstává knězem na věky. Vizte tedy, jak veliký jest ten, jemuž i desátek dal Abraham z věcí předních, on, patriarcha. A zajisté ti, kteří ze synů Leviových dostávají kněžství, mají příkaz, aby podle zákona brali desátky od lidu, to jest od svých bratrů, ačkoliv i oni vyšli z beder Abrahamových; ale on, jehož rodokmen se neodvozuje od nich, obdržel desátek od Abrahama a a požehnal tomu, jenž měl zaslíbení. Beze všeho odporu však to, co menší jest, žehná se od většího. A tuto dostávají desátky lidé smrtelní, tam však ten, o němž se vydává svědectví, že žije. A, ať tak dím, skrze Abrahama dal desátek i Levi, jenž desátky dostával; neboť byl ještě v bedrách otcových, když mu vyšel naproti Melchisedech. Působila-li se tedy dokonalost skrze kněžství levitské, (pod ním totiž lid obdržel zákon), k čemu ještě bylo potřebí, aby povstával jiný kněz podle řádu Melchisedechova a nejmenoval se podle řádu Aronova? Vždyť mění-li se kněžství, mění se tím nutně i zákon. Ten zajisté, o němž toto se praví, patří k jinému pokolení, z něhož nikdo nesloužil oltáři; neboť jest zjevno, že Pán náš vyšel z judy, pokolení to, při němž Mojžíš nemluvil nic o kněžích. A ještě více jest to zjevno, když podle podobnosti Melchisedechovy povstává kněz jiný, který se jím stal nikoli podle zákona příkazu tělesného, nýbrž podle moci života neporušitelného; neboť svědčí: „Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.“ A tak zrušuje se sice příkaz předešlý pro jeho bezmocnost a neužitečnost, (neboť zákon nepřivedl k dokonalosti ničeho), ale uvádí se lepší naděje, skrze niž se přibližujeme k Bohu. A pokud to jest nikoli bez přísahy (onino totiž stali se kněžími bez přísahy, tento však s přísahou skrze toho, jenž k němu pravil: „Přisáhl Hospodin, a nebude toho želet: Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova“), potud Ježíš stal se rukojmím lepší úmluvy. A oněch učiněno jest kněžími mnoho, poněvadž jim smrt bránila, aby nezůstávali, tento však má kněžství nepomíjející, poněvadž zůstává na věky; proto také může dokonale spasiti ty, kteří přistupují k Bohu skrze něho, jsa vždycky živ, aby za ně orodoval. Takový zajisté příslušel nám velekněz, svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšenější nad nebesa, jenž nemá potřebí každého dne, jako velekněží, konati oběti nejprve za hříchy svoje, potom (za hříchy) lidu; toto učinil najednou, obětovav sebe sama. Neboť zákon ustanovuje za kněze lidi mající nedostatky, ale slovo přísahy pozákonní ustanovuje Syna na věky dokonalého. Hlavní však věcí při tom, o čem mluvíme, jest: Takového máme velekněze, který se posadil na pravici trůnu velebnosti v nebesích jakožto bohoslužebník velesvatyně, a to svatostánku pravého, který postavil Hospodin a nikoli člověk. Každý totiž velekněz ustanovuje se k tomu, aby obětoval dary a oběti; proto jest potřebí, aby také on měl něco, co by obětoval. Kdyby tedy byl na zemi, ani by nebyl knězem, poněvadž tu jsou (kněží), kteří přinášejí podle zákona dary, a ti slouží obrazu a nástinu velesvatyně nebeské, jakož bylo zjeveno Mojžíšovi, když měl vzdělati stánek. Praví totiž: „Hleď, ať uděláš všecko podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře“. Avšak on obdržel tím znamenitější službu kněžskou, čím i vznešenější úmluvy jest prostředníkem, která byla ustanovena na vznešenějších zaslíbeních. Neboť kdyby ona první (úmluva) byla bez úhony, nehledalo by se místa pro druhou. Vždyť čině jim výtku praví: „Hle, přijdou dnové, praví Hospodin, a dokonám nad domem israelským i nad domem judským úmluvu novou, ne podle úmluvy, kterou jsem učinil s otci jejich v ten den, ve který jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl ze země egyptské; neboť oni nezůstali v úmluvě mé, a já jsem je opustil, praví Hospodin. Toto jest totiž úmluva, kterou učiním s domem israelským po oněch dnech, praví Hospodin: Dám své zákony v mysl jejich a napíši je v srdce jejich, a budu jim Bohem, a oni budou mi lidem. A nikdo nebude poučovati svého spoluobčana a nikdo svého bratra říkaje: „Poznej Hospodina“, neboť všichni budou mě znáti od maličkého až do velikého z nich, ježto budu milostiv nepravostem jejich a na hříchy jejich nebudu již vzpomínati. Praví-li však (smlouvu) „novou“, prohlašuje první za zvetšelou; ale co vetší a stárne, jest blízko zániku. Měla sice i první (úmluva) příkazy bohoslužebné a svatyni pozemskou. Byl totiž zřízen stánek přední, ve kterém byly svícen a stůl a předkladné chleby: ten slove svatyně. A za druhou oponou byl stánek zvaný velesvatyně, který obsahoval zlatou kadidelnici a archu úmluvy, obloženou odevšad zlatem; v té byla zlatá nádoba s mannou a hůl Aronova vypučelá a desky zákona; nad ní pak byli cherubové slávy, zastiňujíce slitovnici; o těch věcech mluviti nyní dopodrobna není na místě. Ale když věci takto jsou upraveny, do předního stánku vcházejí sice kněží vždycky, když konají úkony bohoslužebné, do druhého však (vchází) jedině velekněz jednou v roce, (a to) ne bez krve, kterou obětuje za hříchy své i za hříchy lidu. Tím Duch svatý naznačuje, že ještě není zjevná cesta do velesvatyně, pokud trvá stánek přední, neboť ten jest obrazem doby předmessiášské, podle něhož se obětují dary a oběti, které nemohou ve svědomí zdokonaliti toho, kdo koná bohoslužbu, jsouce toliko přičiněny k pokrmům a nápojům a rozličným umýváním jako příkazy tělesné až do doby nápravy. Kristus však vystoupiv jako velekněz budoucích statků, skrze větší a dokonalejší stánek, ne rukama udělaný, to jest ne z tohoto tvorstva, ani skrze krev kozlů neb telat, nýbrž skrze vlastní krev vešel jednou pro vždy do velesvatyně, zjednav vykoupení věčné. Neboť jestli krev kozlů a býků a pokropení popelem z jalovice posvěcuje poskvrněné k čistotě tělesné, čím spíše krev Kristova, jenž skrze Ducha věčného sama sebe obětoval jako obět bezúhonnou Bohu, očistí svědomí naše od mrtvých skutků, abychom sloužili Bohu živému. A proto jest prostředníkem nové úmluvy (závěti), aby skrze smrt podstoupenou na vykoupení přestupů (spáchaných) pod první úmluvou obdrželi zaslíbené dědictví věčné ti, kteří jsou povoláni. Neboť kde (jest) závěť, tam (jest) nutno, aby osvědčena byla smrt toho, kdo závěť učinil. Závěť totiž jest pravomocna (teprve) při mrtvých; jinak nenabývá moci, pokud žije závětce. Proto ani ta první úmluva (závěť) nebyla zasvěcena bez krve. Neboť když Mojžíš ohlásil všemu lidu každé přikázání zákona, vzav krev telat a kozlů s vodou a vlnou šarlatovou a s yzopem, pokropil jak knihu samu, tak i veškeren lid řka: „Toto jest krev úmluvy, kterou s vámi učinil Bůh.“ Také svatostánek a veškeré nářadí bohoslužebné pokropil krví podobně.“ A skoro všecko krví se očišťuje podle zákona a bez vylití krve není odpuštění. Jest tedy nutno, aby obrazy věcí nebeských těmito se očišťovaly, věci nebeské však samy obětmi lepšími, nežli jsou tyto. Neboť Kristus Ježíš nevešel do velesvatyně rukama udělané, která by byla napodobením (velesvatyně) pravé, nýbrž do samého nebe, aby se ukázal nyní před Bohem za nás, nikoliv, aby se obětoval častokráte, jako velekněz vchází do velesvatyně každý rok s krví cizí, sice jinak byl by musil trpěti častokráte od počátku světa; ale jednou na skonání věků se ukázal, aby shladil hříchy svojí obětí. A jako jest uloženo lidem jednou umříti, a potom soud, tak i Kristus byv obětován jednou, aby shladil hříchy mnohých, po druhé bez hříchu se ukáže těm, kteří ho čekají ke spáse. Poněvadž totiž zákon má (toliko) stín budoucích statků, a nikoli sám obraz těch věcí, nemůže nikdy týmiž obětmi každoročními, které přinášejí ustavičně, zdokonaliti ty, kteří přistupují, sic jinak byly by přestaly se přínášeti, poněvadž by neměli již žádného vědomí hříchu ti, kteří konají službu (Boží), jsouce jednou očištěni. Ale při nich činí se připomínka hříchů každoročně, neboť jest nemožno, aby krev býků a kozlů shladila hříchy. Proto vcházeje na svět praví: „Obětí (krvavých) ani darů jsi nechtěl, ale tělo připravil jsi mi; oběti zápalné a záhříšné nelíbily se tobě. Tu jsem řekl: Hle, přicházím, (jakož) v závitku knihy psáno jest o mně, abych vykonal vůli tvou, Bože. Svrchu pravil: „Obětí krvavých ani darů ani obětí zápalných a záhříšných jsi nechtěl ani sobě nezalíbil“, a přece podávají se podle zákona; potom však řekl: „Hle, přicházím, abych vykonal vůli tvou.“ (Tak) zrušuje ono první, aby ustanovil to druhé. V této vůli jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy. A každý kněz tu stojí denně, konaje svoji službu a přinášeje častokráte tytéž oběti, jež nikdy nemohou shladiti hříchy; tento však obětovav jednu obět za hříchy, posadil se navždy na pravici Boží, od té chvíle očekávaje, až nepřátelé jeho budou položeni za podnoží noh jeho. Neboť jednou obětí zdokonalil navždy ty, kteří se posvěcují. Svědčí nám to však i Duch svatý; neboť když byl řekl: „Toto jest úmluva, kterou učiním s nimi po oněch dnech,“ praví Hospodin, „dám své zákony do srdce jejich a napíši je v mysli jejich a na hříchy a nepravosti jejich nebudu již vzpomínati.“ Kde však jest odpuštění hříchů, tam není již oběti záhříšné. Majíce tedy, bratři, důvěru k vejití do velesvatyně v krvi Kristově, které nám zasvětila jako cestu novou a živou (vedoucí) skrze oponu, to jest skrze tělo jeho, a (majíce) kněze velikého nad domem Božím, přistupujme s opravdovým srdcem v plné víře, skropeni jsouce na srdci od svědomí zlého a umyti na těle vodou čistou; držme vyznání své naděje nezvratným, (neboť věrný je ten, jenž zaslíbil), mějme pozor jedni na druhé, bychom se povzbudili k lásce a k dobrým skutkům, a neopouštějme shromáždění svého, jakož někteří mají obyčej, nýbrž napomínejme, a to tím více, čím více spatřujeme, že den se blíží. Neboť hřešlme-li dobrovolně dosáhše poznání pravdy, již nezůstává obět za hříchy, nýbrž hrozné jakési očekávání soudu a žár ohně, který stráví protivníky. Porušil-li kdo zákon Mojžíšův, bez milosrdenství na základě dvou nebo tří svědků propadá smrti, čím horšího trestu hodným, zdá se vám, bude uznán ten, jenž by Syna Božího pošlapal a za poskvrněnou měl krev úmluvy, kterou byl posvěcen, a Ducha milosti by potupil? Neboť známe toho, jenž řekl: „Má jest pomsta a já odplatím,“ a opět: „Souditi bude Pán lid svůj.“ Hrozné jest upadnouti v ruce Boha živého. Rozpomínejte se na předešlé dny, ve kterých byvše osvíceni přestáli jste veliký boj utrpení, jednak potupami a útisky staveni jsouce na odiv, jednak stavše se účastníky těch, jimž se takto vedlo. Vždyť nejen jste se ukázali soucitní s vězni, nýbrž i s radostí jste snesli odebrání svého majetku vědouce, že máte statek lepší a to trvalý. Neodmítejte tedy své důvěry, která má velikou odplatu. Vytrvalosti zajisté jest vám potřebí, abyste vykonávajíce vůli Boží, obdrželi statek zaslíbený; neboť ještě velmi maličko a přijde ten, jenž přijíti má a nebude meškati. „Spravedlivý pak můj živ jest z víry,“ ale „straní-li se, nemá v něm zalíbení duše má.“ „My však nepatříme k těm, kteří se straní ke (své) záhubě, nýbrž k těm, kteří mají víru, aby získali život. Jest pak víra základem věcí, kterých doufáme, přesvědčeností o věcech neviditelných; pro ni zajisté staří obdrželi (dobré) svědectví. Věrou poznáváme, že vesmír je stvořen slovem Božím, aby z věcí neviditelných povstaly viditelné. Věrou Abel přinesl Bohu lepší obět nežli Kain a pro ni obdržel svědectví, že jest spravedlivý, neboť Bůh sám vydal svědectví nad jeho dary, a skrze ni umřev ještě mluví. Věrou Henoch byl vzat (se země), aby nezemřel; i nenalézali ho, poněvadž ho vzal Bůh; neboť prve, nežli byl vzat, měl svědectví, že se zalíbil Bohu. Bez víry však nelze líbiti se Bohu, neboť ten, jenž přistupuje k Bohu, musí uvěřiti, že (Bůh) jest a odplacuje těm, kteří ho hledají. Věrou Noe, dostav zjevení o tom, čeho ještě viděti nebylo, v bázni připravil koráb na záchranu domu svého, a tou odsoudil svět a stal se dědicem té spravedlnosti, která jest z víry. Věrou uposlechl Abraham, když byl vyzýván, aby vyšel na místo, které měl dostati v dědictví; i vyšel nevěda, kam jde. Věrou se ubytoval v zemi zaslíbené jako v cizí, přebývaje ve stanech s Isákem a Jakobem, spoludědici to téhož zaslíbení; neboť očekával město pevně založené, jehož stavitelem a tvůrcem jest Bůh. Věrou i Sára neplodná obdržela moc státi se matkou, a to mimo čas věku, neboť věřila, že věrný jest ten, jenž zaslíbil; proto také z jednoho, a to umrtveného (muže) povstali (potomci) jako hvězdy nebeské co do množství a jako písek na břehu mořském, ten nesčíslný. Ve víře zemřeli tito všichni, neobdrževše toho, co bylo zaslíbeno, nýbrž zdaleka (jen) to spatřivše a pozdravivše a vyznavše, že jsou příchozí a pohostinu na zemi. Neboť ti, kteří takové věci mluví, dávají na jevo, že vlasti hledají. A kdyby byli mínili onu, ze které vyšli, byli by měli vhodný čas navrátiti se; ale oni si žádají (vlasti) lepší, to jest nebeské. Proto Bůh nestydí se za ně, slouti jejich Bohem, vždyť jim připravil město. Věrou Abraham obětoval Isáka, jsa zkoušen, a obětoval to jednorozence, on, jenž byl obdržel zaslíbení, k němuž bylo řečeno: V Isákovi bude ti nazváno potomstvo; povážili, že Bůh jest mocen i z mrtvých vzkřísiti; proto ho obdržel i jako předobraz. Věrou také vzhledem k věcem budoucím Isák požehnal Jakuba a Esaua. Věrou Jakub umíraje požehnal každého syna Josefova a poklonil se k vrchu berly své. Věrou Josef skonávaje zmínil se o vyjití synů israelských a učinil nařízení o svých kostech. Věrou Mojžíš narodiv se byl ukryt po tři měsíce od svých rodičů, poněvadž viděli, že dítko jest krásné, a nebáli se rozkazu králova. Věrou Mojžíš dospěv zřekl se, aby se nazýval synem dcery Faraonovy, a zvolil si raději trpěti protivenství s lidem Božím, nežli míti dočasný požitek z hříchu, pokládaje za větší bohatství pohanu Kristovu nežli poklady Egypťanů, neboť prohlédal k odplatě. Věrou opustil Egypt neboje se hněvu králova, neboť jakoby takřka viděl toho, jenž jest neviditelný, nabyl síly. Věrou slavil hod beránka a vylití krve, aby se jich nedotekl ten, jenž hubil prvorozence. Věrou přešli Rudé moře jako po suché zemi, Egypťané však pokusivše se o to, byli pohlceni. Věrou padly zdi Jericha, byvše obcházeny po sedm dní. Věrou nevěstka Rahab nezahynula s nevěřícími, přijavši vyzvědače s pokojem. A co mám ještě říci? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovati o Gedeonovi, Barákovi, Samsonovi, Jeftovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích, kteří věrou přemohli království, vykonali spravedlnost, dosáhli věcí zaslíbených, zacpaly tlamy lvům, uhasili prudkost ohně, unikli ostří meče, posilnili se ze slabosti, stali se hrdinami v boji, zahnali vojska cizích (národů). Ženy obdržely vzkříšením své mrtvé. Jiní však byli nataženi (na mučidla) nepřijavše vysvobození, aby dosáhli lepšího vzkříšení; jiní zakusili posměchy a bití, ano i okovy a žaláře; byli kamenováni, rozřezáni, (mučením) zkušeni, mečem usmrceni; chodili v skopovicích, v kožích kozích, trpíce nedostatek, jsouce souženi a trápeni; oni, jichž svět nebyl hoden, bloudili v pustinách a v horách a v jeskyních a v rozsedlinách zemských. A ti všichni, ač (dobré) svědectví obdrželi pro svou víru, nedošli toho, co bylo zaslíbeno, poněvadž Bůh předřídil pro nás něco lepšího, aby nepřišli k dokonalosti bez nás. Proto i my, majíce kolem sebe tak veliký oblak svědků, odložme veškeré břímě a hřích (nás) obstupující a běžme s vytrvalostí běh o závod nám předložený, patříce na vůdce a dokonatele víry, na Ježíše, jenž pro radost sobě předloženou přestál kříž, nedbaje potupy, a posadil se na pravici trůnu Božího. Pomyslete přec na toho, jenž takový odpor proti sobě snesl od hříšníků, abyste neustávali, ochabujíce na mysli. Dosud jste neodporovali až do krve ve svém boji proti hříchu, a zapomenuli jste na napomenutí, které k vám jako k synům mluví (pravíc): „Synu můj, nepovrhuj kázní Páně, ani neochabuj, když jsi kárán od něho, neboť koho Pán miluje, toho kárá; šlehá však každého syna, kterého přijímá.“ V kázni vytrvávejte; Bůh se k vám chová jako k synům; neboť který jest syn, jehož by otec nekáral? Jste-li však bez kázně, které stali se účastni všichni, jste cizoložňata a ne synové. Mimo to otcové těla našeho kárali nás, a my jsme je ctili; nepoddáme liž se mnohem spíše Otci duchů, abychom žili? Vždyť oni kárali nás pro málo dní podle zdání svého, tento však k tomu, co jest prospěšno, abychom se stali účastni svatosti jeho. Každá kázeň pro přítomnost nezdá se býti radostnou, nýbrž smutnou, ale později vydává pokojné ovoce spravedlivosti těm, kteří skrze ni byli vycvičeni. Proto pozdvihněte ochablé ruce a zemdlená kolena (svá) a přímé si učiňte stezky pro nohy své, aby (úd) chromý se nevymknul, nýbrž uzdravil. Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez které nikdo nespatří Boha, přihlížejíce k tomu, aby nikdo se nepřipravoval o milost Boží, aby nějaký kořen hořkosti vzrůstaje nepřekážel a mnozí skrze něj se neposkvrnili, aby nikdo nebyl smilníkem neb poskvrněncem, jako Esau, jenž za jedno jídlo prodal své prvorozenství. Neboť vězte, že byl odmítnut také potom, když požehnání zděditi chtěl; neboť nenalezl místa ke změně smýšlení, ač si jí žádal s pláčem. Vždyť jste nepřistoupili k hoře hmotné a k ohni rozpálenému, ani k temnu a mrákotě a bouři, ani ke zvuku trouby a k hlasu slov, kterýž kdo slyšeli, vyprosili si, aby k nim již nebylo mluveno slovo, neboť nesnášeli příkazu, „byť i zvíře dotklo se hory, bude ukamenováno“, a tak hrozný byl ten zjev, že Mojžíš řekl: „Ulekl jsem se a třesu se,“ nýbrž přistoupili jste k hoře Sionu a k městu Boha živého, k Jerusalemu nebeskému a k přemnoha tisícům andělů, shromáždění to slavnostnímu, a k obci prvorozenců, zapsaných v nebesích, a k Bohu, soudci všechněch a k duchům spravedlivců dokonaných, a ku prostředníku Nové úmluvy, k Ježíšovi, a ku krvi pokropení, která mluví lépe nežli Abel. Hleďte, ať neodmítáte toho, jenž (tu) mluví; neboť jestli onino neunikli odmítnuvše toho, jenž mluvil na zemi, čím méně my, kteří se odvracíme od toho, jenž mluví s nebes, jehož hlas tehdy otřásl zemí, nyní pak zaslíbil řka: ještě jednou (a) já otřesu nejen zemí, nýbrž i nebem. Pravě „ještě jednou“, naznačuje proměnu toho, co se otřásá, jakožto věci, která byla učiněna (na čas), aby zůstalo to, co jest neotřesné. Proto docházejíce království neotřesného, prokazujme vděčnost, kterou bychom sloužili Bohu způsobem milým s bázní a uctivostí. Neboť náš Bůh jest oheň sžírající. Láska bratrská zůstávej mezi vámi. Na hostinnost nezapomínejte, neboť skrze ni někteří nevědouce pohostili anděly. Pamatujte na vězně jakožto spoluvězňové a na soužené jako ti, kteří sami bydlí v těle. Manželství budiž ve všem počestné a lože neposkvrněné, neboť smilníky a cizoložníky souditi bude Bůh. Život váš budiž bez lakomství a mějte dosti na tom, co máte, neboť On sám řekl: „Nezanechám tě ani neopustím“, takže s důvěrou pravíme: „Hospodin jest mi spomocníkem, nebudu se báti (toho), co mi učiní člověk.“ Pamatujte na své představené, kteří k vám mluvili slovo Boží, patřte na konec života jejich a následujte jejich víru. Ježíš Kristus (jest) týž včera i dnes i na věky. Naukami různými a cizími sváděti se nedávejte; neboť dobré jest utvrzovati srdce milostí, ne pokrmy (obětními); ony neprospěly těm, kteří jich požívali. Máme oltář, z něhož jísti nemají moci ti, kteří slouží stánku. Neboť těla zvířat, jejichžto krev za hříchy se vnáší do velesvatyně skrze velekněze, spalují se vně ležení. Proto vně brány trpěl i Ježíš, aby posvětil lid svou krví. Nuže, vyjděme k němu vně ležení, nesouce jeho potupu; neboť nemáme zde města zůstávajícího, nýbrž vyhledáváme toho budoucího. Skrze něho tedy přinášejme Bohu vždycky obět chvály, to jest ovoce rtů velebících jméno jeho. Na dobročinnost však a na sdílnost nezapomínejte, neboť v takovýchto obětech Bůh má zalíbení. Poslouchejte svých představených a buďte jim poddáni, neboť oni bdí (nad vámi) jakožto ti, kteří vydají účet za duše vaše, aby to činili s radostí a ne se vzdechy; neboť toto by vám nebylo užitečno. Modlete se za nás; neboť důvěřujeme, že máme dobré svědomí, chtíce ve všem dobře si počínati. A tím více vás prosím, byste to učinili, abych tím dříve vám byl navrácen. Bůh pak pokoje, jenž vzkřísil z mrtvých Pána našeho Ježíše Krista, velikého pastýře ovcí skrze krev úmluvy věčné, uzpůsobiž vás v každém díle dobrém ke konání vůle jeho, čině ve vás, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista, jemuž sláva na věky věků. Amen. Prosím vás, bratři, snášejte trpělivě slovo napomenutí; vždyť také v krátkosti jsem vám psal. Vězte, že náš bratr Timoteus jest propuštěn; s ním vás uvidím, přijde-li brzy. Pozdravte všecky své představené a všecky věřící. Pozdravují vás bratři z Itálie. Milost (budiž) se všemi vámi. Amen. Jakub, služebník Boha a Pána (našeho) Ježíše Krista, (vzkazuje) pozdravení dvanácteru pokolení, která jsou v rozptýlení. Za čirou radost to mějte, bratři moji, když upadnete v rozličná pokušení, vědouce, že zkoušení vaší víry působí vytrvalost; vytrvalost však buď v díle dokonalá, abyste byli dokonalí a celí, v ničem pozadu nezůstávajíce. Postrádá-li někdo z vás moudrosti, žádej (jí) od Boha, jenž dává všem prostě a neomlouvá, a bude mu dáno. Žádej však ve víře, nic nepochybuje; neboť kdo pochybuje, podobá se vlně mořské, která větrem se čeří a zmítá; jen ať se nedomnívá člověk takový, že dostane něco od Pána, muž to dvojí mysli, nestálý na všech cestách svých. Chlub se pak bratr ponížený svojí vznešeností; bohatec (ať se chlubí) svojí ponížeností, ježto pomine jako květ trávy. Neboť slunce vzejde s žárem a usuší trávu, a květ její opadne a krása tvářnosti její zanikne; tak i bohatý uvadne na svých cestách. Blahoslavený člověk, jenž vytrvá v pokušení, neboť když bude zkušen, obdrží korunu života, kterou Bůh zaslíbil těm, kteří ho miluji. Nikdo jsa pokoušen neříkej: „Od Boha jsem pokoušen“, neboť Bůh nemůže býti pokoušen ke zlému, sám pak nepokouší nikoho. Ale každý bývá pokoušen jsa lákán a vnaděn od své (vlastní) žádosti; potom žádost počavši, rodí hřích; hřích pak byv dokonán, plodí smrt. Nemylte se (tedy), milovaní bratři moji; všecko dání dobré a každý dar dokonalý jest s hůry, sestupuje od Otce světel, u něhož není proměny, ani z obratu zastínění. Dobrovolně (zajisté) zplodil nás slovem pravdy, abychom byli jakousi prvotinou tvorstva jeho. Víte to, milovaní bratři moji. Budiž však každý člověk rychlý ke slyšení, ale zdlouhavý k mluvení, zdlouhavý ke hněvu, neboť hněv člověka nekoná spravedlnosti Boží. Proto odvrhnouce všecku nečistotu a všechen pozůstatek špatnosti, ujměte v tichosti vštípené slovo, které může spasiti duše vaše. Buďte však činiteli slova a ne posluchači toliko, oklamávajíce sami sebe. Neboť je-li někdo posluchačem slova, a ne činitelem, ten se podobá člověku, jenž patří na přirozenou tvářnost svou v zrcadle; on totiž na sebe popatří a odejde, a hned zapomene, jaký byl. Kdo však pohlédne v dokonalý zákon svobody a při něm vytrvá, nejsa posluchačem zapomínavým, nýbrž činitelem díla, ten bude blahoslavený ve svém konání. Domnívá-li se pak někdo, že jest nábožný, ale nedrží na uzdě svého jazyka, nýbrž klame srdce své, toho nábožnost jest bez užitku. Nábožnost čistá a neposkvrněná před Bohem a Otcem jest tato: Navštěvovati sirotky i vdovy v soužení jejich a zachovati se neposkvrněným od toho světa. Bratři, nemějte víry ve slávu Pána našeho Ježíše Krista (ve spojení) se strannictvím. Neboť jestliže by vešel do vašeho shromáždění muž se zlatým prstenem v rouše nádherném a vešel by též chudák v rouše ošumělém, a jestliže byste pohlédli na toho, jenž jest oblečen v roucho nádherné a řekli byste mu: „Ty posaď se pěkně tuto“, a chudákovi byste řekli: „Ty stůj tamo aneb se posaď u mého podnoží“, zdaliž jste nepřišli v pochybnost sami u sebe a nestali se soudci s myšlenkami zlými? Poslechněte, milovaní bratři moji. Nevyvolil Bůh chudých pro tento svět za bohatce ve víře a dědice království, které zaslíbil těm, kteří ho milují? Ale vy jste zneuctili chudého. Nejsou-liž to boháči, kteří vás mocí utiskují, a opět oni, kteří vás tahají k soudům? Nejsou to oni, jižto se rouhají krásnému jménu, které bylo vzýváno nad vámi? jestli však plníte královský zákon (který zní) podle Písma: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého“, dobře činíte, ale jšte-li stranničtí, děláte hřích a jste usvědčováni zákonem jakožto přestupnici. Neboť kdo by celý zákon zachoval, prohřešil by se však v jednom, provinil se proti všem. Vždyť ten, jenž řekl: „Nesesmilníš“, řekl také: „Nezabiješ“. Jestli tedy nesmilníš, ale zabíjíš, stal jsi se přestupníkem zákona. Tak mluvte a tak čiňte jakožto ti, kteří budou souzeni podle zákona svobody. Neboť soud (jest) bez milosrdenství tomu, kdo neučinil milosrdenství; milosrdenství však se honosí nad soud. Co prospěje, bratři moji, praví-li kdo, že má víru, skutků však nemá? Může ho víra spasiti? A kdyby bratr neb sestra byli nazí a měli nedostatek denní výživy, někdo z vás pak by jim řekl: „Jděte v pokoji, ohřívejte se a nasycujte se,“ avšak nedali byste jim věcí tělu potřebných, co to prospěje? Tak i víra, nemá-li skutků, jest mrtvá sama v sobě. Ale někdo řekne: „Ty máš víru, a já mám skutky. Ukaž mi svou víru bez skutků, a já ti ukáži ze svých skutků víru svou. Ty věříš, že jeden jest Bůh? Dobře činíš: i zlí duchové věří, ale třesou se.“ Chceš však seznati, člověče prázdný, že víra bez skutků jest mrtvá? Zdaliž otec náš Abraham nebyl ospravedlněn ze skutků, přines jako obět syna svého Izáka na oltář? Vidíš, že víra spolupůsobila se skutky jeho a že ze skutků víra se dokonala. I naplnilo se Písmo řkoucí: „Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počteno ke spravedlnosti“ a „byl nazván přítelem Božím.“ Vidíte, že člověk bývá ospravedlňován ze skutků a ne z víry toliko? A podobně i Rahab, nevěstka, nebyla-liž ospravedlněna ze skutků, přijavši posly a propustivši je cestou jinou? Neboť jako tělo bez ducha jest mrtvé, tak jest i víra bez skutku mrtvá. Nebývejte mnoho učiteli, bratři moji, vědouce, že (tak) odnesete soud těžší, neboť namnoze (beztak) klesáme všichni. Jestli kdo neklesá ve slově, jest to muž dokonalý, mocen držeti na uzdě také celé tělo. Dáváme-li však koňům uzdy do huby, aby nám byli povolni, řídíme též celé tělo jejich. Hle, i lodi, ačkoli jsou tak veliké a prudkými větry bývají hnány, řídí se přemalým veslem, kamkoli chce tlak toho, jenž je řídí; tak i jazyk je sice úd malý, ale velikými věcmi se honosí. Hle, jak malý oheň jak veliký les zapálí! Tak i jazyk jest ohněm; souhrnem nepravostí stává se mezi údy našimi jazyk, jenž poskvrňuje celé tělo a zapaluje běh života a jest rozpalován od pekla. Neboť každá přirozenost zvířat a ptáků i plazů a zvěrů vodních zkrocuje se a zkrotila se přirozeností lidskou, jazyka však žádný člověk nemůže zkrotiti; jest on zlem nepokojným, pln jedu smrtivého. Jím velebíme Pána a Otce, a jím zlořečíme lidem, stvořeným podle obrazu Božího. Z týchž úst vychází dobrořečení i zlořečení. Nemá se to tak díti, bratři moji. Vydává-liž pramen týmž otvorem (vodu) sladkou i hořkou? Může, bratři moji, fíkový strom nésti hrozny aneb vinný kmen fíky? Tak nemůže ani pramen slaný dávati vodu sladkou. Kdo jest moudrý a rozumný mezi vámi? Ukaž na dobrém životě skutky své v tichosti (která náleží) moudrosti. Máte-li však hořkou řevnivost a sobectví ve svém srdci, nechlubte se nelžete proti pravdě. To není moudrost, přicházející shůry, nýbrž pozemská, smyslná, ďábelská, neboť kde řevnivost a sobectví, tam rozbroj a všeliký skutek zlý. Moudrost shůry však jest předem čistotná, potom pokojná, mírná, povolná, plná milosrdenství a dobrého ovoce, prostá pochybnosti, nepokrytecká. Ovoce spravedlivosti pak rozsévá se v pokoji těm, kteří působí pokoj. Odkud (vznikají) boje a půtky mezi vámi? Ne-li odtud, od vašich chtíčů, které bojuji ve vašich údech? Žádáte a nemáte; zabíjíte a závidíte, a nemůžete dosíci; potýkáte se a bojujete, a nemáte, poněvadž neprosíte; prosíte, a nedostáváte, protože špatně prosíte, abyste (to) promarnili ve svých chtíčích. Cizoložníci, nevíte-li, že přátelství s tímto světem jest nepřátelstvím s Bohem? Kdo tedy chce býti přítelem toho světa, stává se nepřítelem Božím. Aneb-li se domníváte, že Písmo nadarmo praví: Řevnivě touží po duchu, jejž ubytoval v nás? Větší však dává milost; proto praví: „Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost.“ Poddejte se tedy Bohu; odpírejte však dáblu, a on uteče od vás. Přibližte se k Bohu, a (on) přiblíží se k vám. Očisťte ruce své, hříšníci, a posvěťte své srdce vy, kteří jste dvojí mysli. Bědujte a kvilte a plačte; smích váš obrať se v nářek, a radost vaše v zármutek. Pokořte se před Pánem, a povýší vás. Neutrhujte jeden druhému, bratři. Kdo utrhá bratru aneb soudí bratra svého, utrhá zákonu a soudí zákon. Soudíš-li však zákon, nejsi činitelem zákona, nýbrž soudcem. Jeden jest zákonodárce a soudce, jenž může zahubiti i spasiti; ty pak, kdo jsi, že soudíš bližního? Nuže vy, kteří říkáte: Dnes nebo zítra půjdeme do toho města a pobudeme tam rok a budeme obchodovati a těžiti, kteří přece nevíte, co bude zítra! Neboť jaký jest život váš! Parou jest, která na krátko se ukazuje a potom mizí; místo abyste říkali: Bude-li Pán chtíti, i živi budeme, i to neb ono učiníme. Vy však se chlubíte v pýše své. Každá chlouba taková jest zlá. Kdo tedy zná činiti dobré, a nečiní, tomu jest to hříchem. Nuže, boháči, zaplačte s kvílením nad bídami svými, které na vás přijdou. Bohatství vaše shnilo a roucha vaše prožrána jsou od molů. Zlato a stříbro vaše zrezavělo a rez jejich bude na svědectví proti vám a stráví jako oheň tělo vaše. Nahromadili jste si poklady ve dnech posledních. Hle, zadržená mzda dělníků, kteří požali pole vaše, křičí od vás, a volání těch, kteří žali, vešlo v uši Pána zástupů. Hýřili jste na zemi a rozkošili; vykrmili jste srdce své v den zabíjení. Odsoudili jste a zabili jste spravedlivého; nevzpírá se vám. Nuže, bratři, vytrvejte trpělivě až do příchodu Páně. Hle, rolník očekává drahocenného plodu zemského, jsa trpěliv, až obdrží (plod) ranný i pozdní. Trpěliví buďte i vy, posilňtě srdcí svých, neboť příchod Páně se přiblížil. Nevzdychejte, bratři, jeden proti druhému, abyste nebyli souzeni. Hle, soudce stojí přede dveřmi. Za příklad snášení zlého a trpělivosti vezměte si, bratři, proroky, kteří mluvili ve jménu Páně. Hle, blahoslavíme ty, kteří vytrvali trpělivě; o trpělivosti Jobově jste uslyšeli a konec od Pána jste viděli, že totiž Pán jest velmi slitovný a milosrdný. Přede všemi věcmi však, bratři moji, nepřisáhejte, ani nebem ani zemí ani kterou přísahou jinou, ale budiž řeč vaše „ano, ano“, a „ne, ne“, abyste neupadli pod soud. Strádá-li někdo z vás, modli se; je-li někdo mysli dobré, pěj chválu. Stůně-li kdo z vás, povolej k sobě kněží církve, a (ti) ať se modlí nad ním, mažíce ho olejem ve jménu Páně, a modlitba víry uzdraví nemocného, a polehčí mu Pán, a je-li v hříších, budou mu odpuštěny. Vyznávejte se tedy jedni druhým z hříchů svých a modlete se za sebe vespolek, abyste byli uzdraveni; mnoho může modlitba spravedlivého usilovná, Eliáš byl člověk podrobený utrpením jako my, a prosil modlitbou, aby nepršelo na zemi; i nepršelo po tři roky a šest měsíců. A opět se modlil; i vydalo nebe déšť a země dala úrodu svou. Bratři moji, jestliže by kdo mezi vámi zbloudil od pravdy a někdo by ho obrátil, věz, že kdo odvrátí hříšníka od bludné cesty jeho, vysvobodí duši jeho od smrti a přikryje množství hříchů. Petr, apoštol Ježíše Krista, vyvoleným poutníkům, rozptýleným po Pontu, Galatii, Kappadocii, Asii a Bithynii, (vyvoleným) podle předvedení Boha Otce v posvěcení Duchem ku poslušenství a skropení krví Ježíše Krista: Milost vám a pokoj buď rozmnožen! Veleben budiž Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, jenž podle velikého milosrdenství svého nás znovuzrodil k živé naději z mrtvýchvstáním Ježíše Krista, k dědictví neporušitelnému a neposkvrněnému a nevadnoucímu, uchovanému v nebesích pro vás, kteří jste mocí Boží chráněni skrze víru ke spáse připravené (k tomu), aby se zjevila v čase posledním, ve kterém budete plesati, nyní na krátko, třeba-li, se zarmoutivše v rozličných pokušeních, aby zkoušení vaší víry, (jsouc) dražší nad zlato, které (ač pomíjející jest, přece) ohněm se zkušuje, bylo shledáno k (vaší) chvále a slávě a cti při zjevení se Ježíše Krista; jej milujete, ač jste ho neviděli; v něho věříte, ač naň nyní nepatříte, věříce pak budete plesati radostí nevýslovnou a oslavenou, poněvadž dosáhnete cíle své víry, (totiž) spásy duše. O spáse té zkoumali a zpytovali proroci, kteří prorokovali o milosti pro vás (určené), zpytujíce, na který neb jaký čas ukazoval Duch Kristův v nich (mluvící), předpovídaje o Kristových utrpeních a potomních oslavách; jim bylo zjeveno, že nikoli sobě, nýbrž vám přisluhovali těmi věcmi, které vám byly nyní zvěstovány skrze ty, kteří vám kázali evangelium v Duchu svatém s nebe poslaném, a do nichž nahlédnouti andělé touží. Proto podpásajice si bedra mysli své a jsouce střízliví, dokonale obraťte naději svou na tu milost, která se vám podá při zjevení se Ježíše Krista; jako dítky poslušné nepřizpůsobujte se již dřívějším chtíčům (které jste měli) ve své nevědomosti, nýbrž podle toho Svatého, jenž vás povolal, buďte i vy svatí ve všem obcování svém, ježto psáno jest: „Svatí buďte, neboť já svatý jsem“. A jestli jako otce vzýváte toho, jenž soudí nestranně podle skutků jednoho každého, v bázni žijte po čas (pozemského) pobytu svého, vědouce, že nikoli porušitelnými věcmi, zlatem neb stříbrem, jste byli vykoupeni ze svého nicotného života, přijatého podáním otcovským, nýbrž drahou krví Krista jakožto Beránka neúhonného a neposkvrněného, jenž byl předvěděn před ustanovením světa, zjevil se však v době poslední pro vás, kteří skrze něho věříte v Boha, jenž ho vzkřísil z mrtvých a dal mu slávu, takže víra vaše jest také nadějí v Boha. Očisťte duše své poslušností pravdy k nepokryté lásce bratrské a milujte se vespolek upřímně ze srdce čistého, vždyť jste znovuzrozeni nikoli ze semene porušitelného, nýbrž neporušitelného, slovem Božím živým, a to zůstávajícím (na věky), neboť „všeliké tělo jest jako tráva a všeliká sláva jeho jako květ travní; tráva uschne, a květ její opadne, ale slovo Páně zůstává na věky“. A to je to slovo, které vám bylo hlásáno v evangeliu. Odložíce tedy veškerou zlobu a všecku lesť i pokrytství, a závist a všecko utrhání, jakožto dítky novorozené požadujte mléka duchovního, čistého, abyste jím vyrostli ke spáse, ježto jste okusili, jak dobrotivý jest Pán. K němu přistupujíce, kameni to živému, jenž byl od lidí zavržen, od Boha však vyvolen a poctěn, také sami jako kameny živé se (na něm) vzděláváte v dům duchovní, v kněžstvo svaté, abyste podávali duchovní oběti příjemné Bohu skrze Ježíše Krista. Proto v Písmě stojí: „Hle, já položím na Sionu kámen úhelný, vyvolený, ctěný, a kdo v něj uvěří, nebude zahanben“. Vám tedy, kdo věříte, jest ctí, těm však, kteří nevěří, jest „kamenem, který stavitelé zavrhli; právě ten stal se kamenem úhelným, a (to) kamenem nárazu a skalou pádu“; oni narážejí, slovu nevěříce; k tomu též jsou ustanoveni. Vy však jste rodem vyvoleným, královským kněžstvem, národem svatým, lidem vlastnickým, abyste zvěstovali vznešené vlastnosti toho, jenž z temnosti vás povolal ku podivnému světlu svému, kteří jste někdy byli ne lidem, nyní však jste lidem Božím, kteří jste (někdy) byli bez milosrdenství, nyní však jste milosrdenství došli. Miláčkové, napomínám vás, abyste jakožto cizinci a poutníci zdržovali se tělesných žádostí, ježto ony bojují proti duši; veďte život dobrý mezi pohany, aby v tom, v čem vám nyní utrhají jako zločincům, pro dobré skutky vaše, pozorujíce je, velebili Boha v den navštívení. Poddáni buďte všelikému zřízení lidskému pro Boha, buďto králi jako (pánu) nejvyššímu, aneb vladařům jakožto těm, kteří jsou posláni od něho ku potrestání zločinců a k pochvale dobrých; neboť tak jest vůle Boží, abyste dobře činíce umlčovali nevědomost lidí nerozumných; jako svobodní, a ne jako lidé, kteří svobodu mají za zástěru zloby, nýbrž jako služebníci Boží. Všecky ctěte, bratrstvo milujte. Boha se bojte, krále v uctivosti mějte. Služebníci, poddáni buďte ve vší bázni pánům, nejen dobrým a mírným, nýbrž i zlým. To zajisté jest milost, jestli někdo ze svědomitosti k Bohu snáší útrapy, trpě nespravedlivě. Neboť jaká jest to sláva, jestliže prohřešujíce se rány snášíte? Ale jestli dobře činíce trpíte a (to) snášíte, to jest milost u Boha. Neboť k tomu jste povoláni, ježto i Kristus trpěl za vás, zůstavuje vám příklad, abyste následovali šlépějí jeho. On hříchu neučinil, aniž se nalezla lesť v ústech jeho; když mu spílali, nespílal v odvetu; když trpěl, nehrozil, nýbrž odevzdával (se) tomu, jenž soudí spravedlivě. On vznesl naše hříchy sám na svém těle na dřevo, abychom odumrouce hříchům, žili spravedlnosti; jeho zsinalostí byli jste uzdraveni. Neboť byli jste jako ovce bloudící, ale nyní jste se obrátili ku pastýři a biskupu duší svých. Podobně ženy buďtež poddány svým mužům, aby i nevěří-li někteří slovu, životem svých manželek byli beze slova získáni, zpozorujíce čistý život váš v bázni. jejich ozdoba nebudiž vnější, (způsobená) splétáním vlasů a obkládáním se zlatem neb oblékáním si roucha, nýbrž člověk skrytý, srdce, (oděný) neporušitelností ducha mírného a tichého, jenž jest drahocenný před Bohem. Neboť tak někdy i svaté ženy doufající v Boha se zdobily, podřizujíce se mužům svým, jako Sára poslouchala Abrahama, nazývajíc ho pánem, jejížto dítkami jste se staly, pokud dobře činíte a se nebojíte žádného postrachu. Podobně muži, žijte rozumně se svými ženami jakožto s pohlavím slabším, prokazujíce jim vážnost jakožto spoludědičkám milosti života, aby modlitby vaše neměly překážky. Konečně všichni buďte jednomyslní, soucitní, bratrů milovní, milosrdní, pokorní; neodplacujte zlým za zlé, ani spíláním za spílání, nýbrž naopak žehnejte, ježto jste povoláni k tomu, abyste požehnání obdrželi dědictvím. Neboť kdo chce milovati život a viděti dobré dny, zdržuj jazyk svůj od zlého a rty své od toho, aby nemluvily lstivě; odvrať se od zlého a čiň dobré; hledej pokoje a sháněj se po něm, neboť oči Páně (jsou obráceny) na spravedlivé a uši jeho ke prosbám jejich, ale hněv Páně proti těm, kteří činí zlé. A kdo jest, jenž by vám uškodil, budete-li horliteli o dobré? Ano byste i trpěli pro spravedlnost, jste blahoslaveni. Postrachu jejich však se nebojte ani nelekejte; ale Krista Pána oslavujte ve svých srdcích, jsouce vždy hotovi k obraně proti každému, kdo žádá od vás počet z naděje vaší, avšak s tichostí a bázní, majíce svědomí dobré, aby ti, kteří tupí dobrý váš život v Kristu, zahanbeni byli v tom, v čem vám utrhají (jako zločincům). Neboť lépe jest, abyste (bude-li to chtíti vůle Boží) trpěli dobře činíce, nežli zlé činíce. Vždyť i Kristus zemřel jednou za hříchy naše, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu, byv usmrcen sice podle těla, ale obživen podle ducha. V něm přišed hlásal také těm duchům, kteří byli ve vězení; ti někdy byli nevěřící, když božská shovívavost čekala ve dnech Noemových za stavby korábu, ve kterém bylo zachráněno několik, to jest osm osob, skrze vodu, podobně jako i vás nyní protiobrazně zachraňuje křest, jenž není odložením nečistoty tělesné, nýbrž vyžádáním dobrého svědomí na Bohu, (a to) skrze vzkříšení Ježíše Krista, jenž jest na pravici Boží; on (pohltiv smrt, abychom se stali dědici života věčného) přišel do nebe, kde jsou mu poddáni andělé i mocnosti a síly. Poněvadž tedy Kristus za nás vytrpěl podle těla, ozbrojte se i vy touž myšlenkou; neboť kdo vytrpěl podle těla, upustil od hříchů, tak aby zbývající čas v těle již nežil chtíčům lidským, nýbrž vůli Boží. Dosti jest zajisté na tom, že jste v čase minulém vykonali vůli pohanů, vedše život v chlípnostech, v chtíčích, v pijanství, obžerství, opilství a v ohavném modlářství. Proto se diví rouhajíce se, že s nimi neběháte k témuž výlevu hýřivosti. Oni vydají počet tomu, jenž jest pohotově soudit živé i mrtvé, neboť k tomu (konci) byla i mrtvým přinesena blahá zvěst, aby sice odsouzeni byli jako lidé podle těla, žili však jako Bůh podle ducha. Všemu se přiblížil konec. Proto buďte opatrní a bděte na modlitbách. Především mějte vytrvalou lásku k sobě vespolek, neboť láska přikrývá množství hříchů; (buďte) pohostinští jedni k druhým bez reptání, Posluhujte si vespolek každý podle milosti, kterou obdržel, jako dobří správcové rozličné milosti Boží; mluví-li kdo, (mluv) jako slova Boží; přisluhuje-li kdo, (přisluhuj) jako z moci, kterou Bůh uděluje, aby ve všem byl oslaven Bůh skrze Ježíše Krista, jemuž jest sláva a vláda na věky věků, amen. Miláčkové, nedivte se tomu soužení, které na vás přichází ke zkušení, jakoby se vám přiházelo něco nového, nýbrž majíce účast v utrpeních Kristových, radujte se, abyste také při zjevu slávy jeho se zaradovali s plesáním. Jste-li tupeni pro jméno Kristovo, blahoslaveni jste, neboť duch slávy a moci a (tedy) Duch Boží spočívá na vás. Nikdo totiž netrp jako vrah neb zloděj neb zločinec, ani jako člověk, jenž se vměšuje do věcí cizích; trpí-li však kdo jako křesťan, nestyď se, nýbrž (spíše) oslavuj Boha v tom jméně, neboť jest čas, aby se počal soud od domu Božího; jestli však nejprve od nás, jaký bude konec těch, kteří nevěří evangeliu Božímu? A jestli spravedlivý stěží se zachraňuje, kde se ocitne bezbožník a hříšník? Protož i ti, kteří trpí podle vůle Boží, poroučejte své duše věrnému Stvořiteli dobrými skutky. Starších tedy, kteří jsou mezi vámi, napomínám já spolustarší a svědek utrpení Kristových a (proto i) účastník budoucí té slávy, která se zjeví: Paste stádce Boží, které jest u vás, přihlížejíce k němu nikoli z přinucení, nýbrž dobrovolně podle vůle Boží, ani s mrzkou ziskuchtivostí, nýbrž ochotně, ani jako lidé, kteří vládnou pánovitě nad úděly, nýbrž jako ti, kteří jsou vzory stádci; a když se ukáže arcipastýř, obdržíte nevadnoucí korunu slávy. Podobně vy, mladší, buďte poddáni starším. Všichni však oblecte se v pokoru, neboť Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost. Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v čas navštívení, složíce veškerou svou starost na něj, neboť on má péči o vás. Střízliví buďte a bděte, neboť protivník váš ďábel obchází jako lev řvoucí hledaje, koho by pohltil. Jemu odpírejte silni ve víře, vědouce, že totéž utrpení děje se bratrstvu vašemu na světě. Bůh pak všeliké milosti, jenž vás povolal k věčné slávě své v Kristu Ježíši, po krátkém utrpení sám vás zdokonalí, utvrdí a upevní. Jemu (buď) sláva a panování na věky věků, amen! Po Silvánovi, bratru to věrném, jakož soudím, psal jsem vám krátce, abych (vás) napomenul a (vám) osvědčil, že to jest pravá milost Boží, ve které stojíte. Pozdravuje vás spoluvyvolená obec, která jest v Babylóně, a Marek, můj syn. Pozdravte se vespolek políbením svatým. Milost vám všem, kteří jste v Kristu Ježíši. Amen. Šimon Petr, služebník a apoštol Ježíše Krista, těm, kteří s námi dosáhli téže víry drahocenné skrze spravedlnost Boha našeho a Spasitele Ježíše Krista: Milost vám a pokoj buď rozmnožen v poznání Boha a Ježíše Krista, Pána našeho. Vždyť přece všecko, co (náleží) k životu a zbožnosti, jeho božská moc nám darovala skrze poznání toho, jenž nás povolal vlastní slávou a silou, kterými nám dal převeliké a drahocenné dary zaslíbené, abyste se stali skrze ně účastni božské přirozenosti, uniknouce té zkáze, která jest ve světě skrze zlou žádostivost. A právě proto vynaložíce veškerou píli přičiňte ve své víře účinnost, v účinnosti poznání, v poznání sebevládu, v sebevládě trpělivost, v trpělivosti zbožnost, ve zbožnosti lásku bratrskou, v lásce bratrské lásku. Neboť jestli tyto věci u vás jsou a se rozhojňují, neudělají vás nečinnými ani neplodnými pro poznání Pána našeho Ježíše Krista. Při kom totiž těchto věcí není, jest slepý, krátkozraký, ježto zapomněl na očistění od starých hříchů svých. Proto bratři, vynasnažte se tím více, abyste dobrými skutky upevnili své povolání a vyvolení, neboť činíce to, nikdy nepadnete. Takto zajisté poskytne se vám bohatě vchod do věčného království Pána našeho a Spasitele, Ježíše Krista. Proto hodlám stále vám připomínati ty věci, ačkoli je znáte a jste utvrzeni v té pravdě, kterou jste přijali. Mám však za povinnost, pokud jsem v tomto stánku, povzbuzovati vás připomínáním, věda, že rychle přijde odložení stánku mého, jakož i Pán náš, Ježíš Kristus, mi oznámil. I vynasnažím se, abyste také po mé smrti v každé době měli (možnost) na ty věci se rozpomínati. Neboť příchod a moc Pána našeho, Ježíše Krista, oznámili jsme vám, nikoli vymudrovaných bájí následovavše, nýbrž byvše nazírateli na jeho velebnost. Obdržel zajisté od Boha Otce čest i slávu, když se stal k němu takovýto hlas od velikolepé slávy: „Tento jest Syn můj milý, v němž jsem si zalíbil. (Jeho poslouchejte.“) A tento hlas s nebe přišlý my jsme uslyšeli, když jsme byli s ním na hoře svaté. Také máme pevnější slovo prorocké, a vy dobře činíte, dbáte-li ho jako svíce svítící na místě temném, až den rozbřeskne a dennice vzejde v srdcích vašich, to předem majíce na vědomí, že žádné proroctví Písma nespočívá na výkladě vlastním; neboť nikoli z vůle lidské stalo se kdy proroctví, nýbrž Duchem svatým nadchnuti mluvili svatí lidé Boží. Byli však i nepraví proroci v lidu (israelském), jakož i mezi vámi budou nepraví učitelé, kteří uvedou sekty záhubné, popírajíce i toho Pána, jenž je vykoupil, a (tak) přivedou na sebe rychlou záhubu. A mnozí budou následovati jejich prostopášnosti; a pro ně cesta pravdy bude se tupiti. V lakotě pak budou těžiti z vás řečmi na podvod vymyšlenými; pro ně soud od dávna nezahálí a záhuba jejich nedřímá. Neboť jestli Bůh prohřešivších se andělů neušetřil, nýbrž strhnuv je do pekla vydal (k mučení) vazbám temnosti, aby byli chováni k soudu, a (jestli) starého světa neušetřil, nýbrž (jen) Noema, hlasatele pravdy, zachoval sama osmého, když byl uvedl potopu na svět bezbožníků, a (jestli) města Sodomu a Gomorru obrátiv v popel odsoudil ke zkáze, vystaviv je za předobraz bezbožníků budoucích, a vysvobodil spravedlivého Lota, těžce trpícího chlípným životem nešlechetníků, - neboť spravedlivec ten přebývaje mezi nimi, zrakem i sluchem trápil den ode dne duši svou nad šlechetnými skutky (jejich). Umíť Pán nábožné z pokušení vytrhovati, nespravedlivé pak v trestu ke dni soudu uchovávati, zvláště však ty, kteří za tělem chodí v žádosti poskvrny a pohrdají panstvem; smělci ti samolibí nebojí se tupiti mocnosti, a přece (ani) andělé, ač silou i mocí jsou větší, nevynášejí proti nim u Pána soudu potupného. Tito však jako nerozumná zvířata, která jsou určena jakožto bytosti smyslné k lovu a záhubě, tupíce to, čeho neznají, také zahynou záhubou jejich a vezmou (tak) odplatu nepravosti; za rozkoš mají hýření dne, jakožto skvrny a ohavy hýří na svých podvodech hodujíce s vámi; oči mají plny cizoložnice a neukojny v hříchu, lákajíce k sobě duše neutvrzené; srdce mají vycvičené v lakomosti; kletbě propadlí jsou, ježto opustivše cestu přímou zbloudili, následovavše cestu Balaama, syna Bosorova, jenž si zamiloval mzdu nepravosti, obdržel však pokárání pro svůj přečin; hovádko němé, promluvivši hlasem lidským, zabránilo nesmyslnosti prorokově. Jsou to studnice bezvodné, mlhové mraky hnané vichřicí, jimž mrákota temnosti jest uchována; neboť vedouce naduté řeči marnosti, svádějí v žádostech těla chlípnostmi ty, kteří sotva unikají (lidem) žijícím v poblouzení; slibují jim svobodu, ač sami jsou otroky zkázy, neboť od koho kdo jest přemožen, toho stal se i otrokem. Jestli totiž unikše poskvrnám toho světa v poznání Pána našeho a Spasitele Ježíše Krista, dávají se těmito opět zaplésti a přemoci, staly se jim poslední věci horšími nežli (byly) první. Lépe zajisté bylo by jim, aby nebyli poznali cesty spravedlnosti, nežli aby poznavše ji odvrátili se od svatého příkazu, který jim byl podán. Přihodilo se jim to, co praví přísloví pravdivé: „Pes vrátil se ke svému vývratku“ a „Svině se vykoupala do kaliště bláta“. Toto jest již druhý list, miláčkové, který vám píši, povzbuzuje v nich připomínáním čistou mysl vaši, abyste byli pamětlivi slov předpověděných od svatých proroků i příkazu svých apoštolů (daného} od Pána a Spasitele, to předem majíce na vědomí, že v posledku dnů přijdou s posměchem posměvači, kteří podle vlastních chtíčů budou žíti a říkati: Kde jest zaslíbený příchod jeho? Vždyť od té doby, kdy otcové zesnuli, všecko zůstává tak od počátku stvoření? Zapomínají zajisté úmyslně na to, že nebesa byla od dávna i země, povstavše z vody a skrze vodu slovem Božím, skrze něž tehdejší svět byv vodou potopen zahynul, a že nynější nebesa i země týmž slovem Božím jsou uloženy, pro oheň jsouce uchovávány ke dni soudu a záhuby lidí bezbožných. Na toto jedno však nezapomínejte, miláčkové, že jeden den u Pána jest jako tisíc roků a tisíc roků jako den jeden. Pán nezdržuje zaslíbení (svého), jakož někteří to mají za zdržování, nýbrž shovívá pro vás nechtěje, aby kteří zahynuli, nýbrž aby všichni se obrátili ku pokání. Přijde však den Páně jako zloděj, a v něm nebesa s velikým hukotem pominou, základy pak žárem se rozpustí a země i díla, která jsou na ní, shoří. Poněvadž tedy to všecko se rozpustí, jakými máte býti ve svatém obcování a v bohabojnosti, očekávajíce a uspěšujíce příchod dne Páně, pro který nebesa ohněm se rozpustí a základy žárem se roztaví! Nová však nebesa a novou zemi očekáváme podle zaslíbení jeho, ve kterých spravedlnost přebývá. Proto, miláčkové, očekávajíce těch věcí vynasnažte se, abyste neposkvrněni a neúhonni byli nalezeni před ním v pokoji, a shovívavost Pána našeho pokládejte za spásu, jakož i milovaný náš bratr Pavel napsal vám podle moudrosti jemu dané, (podobně) jako (psal) také ve všech listech svých, když v nich mluvil o těchto věcech; (ovšem) některé věci jsou v nich těžko srozumitelné, kteréž lidé nevědomí a neutvrzení překrucují, tak jako i ostatní Písma, ke své vlastní záhubě. Vy tedy, miláčkové, vědouce to napřed, chraňte se, abyste dajíce se strhnouti bludem bezbožníků, nevypadli ze své pevnosti. Rosťte však v milosti a v poznání Pána našeho a Spasitele, Ježíše Krista. Jemu sláva i nyní i na den věčnosti. Amen. Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme viděli svýma očima, co jsme prohlédli a ruce naše ohmataly, o Slově života - a Život se zjevil, a my jsme viděli a svědčíme a zvěstujeme vám Život věčný, kterýž byl u Otce a zjevil se nám, - co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme také vám, abyste i vy měli společenství s námi; ale naše společenství jest také s Otcem a Synem jeho, Ježíšem Kristem. A toto vám píšeme, (abyste se radovali a) aby radost vaše byla úplná. A toto jest ta zvěst, kterou jsme slyšeli od něho a vám zvěstujeme, že Bůh je světlo a tmy v něm není žádné. Řekneme-li, že máme s ním společenství a chodíme-li (při tom) ve tmě, lžeme a nečiníme pravdy. Chodíme-li však ve světle, jako jest ve světle On, máme společenství vespolek, a krev Ježíše Krista, Syna jeho, očišťuje nás od všelikého hříchu. Řekneme-li, že hříchu nemáme, sami sebe klameme, a pravdy v nás není. Jestli vyznáváme hříchy své, (Bůh) jest věrný a spravedlivý, aby odpustil nám hříchy naše a očistil nás od všeliké nepravosti. Řekneme-li, že jsme nezhřešili, činíme jej lhářem, a slova jeho v nás není. Dítky moje, toto vám plši, abyste nezhřešili. A zhřeší-li někdo, máme přímluvce u Otce, (totiž) Ježíše Krista, spravedlivého, a on jest obětí smírnou za hříchy naše, ale nejen za hříchy naše, nýbrž i (za hříchy) celého světa. A po tom poznáváme, že jsme ho poznali, zachováváme-li přikázání jeho. Kdo praví, že ho zná, a přikázání jeho nezachovává, jest lhář, a v tom pravdy není; kdo však zachovává slovo jeho, v tom jest opravdu láska k Bohu dokonalá. Po tom poznáváme, že jsme v něm. Kdo praví, že v něm zůstává, má též sám žíti, jako žil On. Miláčkové, nikoli nové přikázání píši vám, nýbrž přikázání staré, které jste měli od počátku: starým přikázáním jest to slovo, které jste uslyšeli. Jinak zase píši vám přikázání nové, což jest pravdivé vzhledem k němu i vzhledem k vám, neboť tma pomíjí, a světlo pravé již svítí. Kdo praví, že jest ve světle, a bratra svého nenávidí, jest ve tmě až dosavad. Kdo miluje bratra svého, zůstává ve světle, a pohoršení v něm není. Kdo však nenávidí bratra svého, jest ve tmě a chodí ve tmě a neví, kam jde, neboť tma oslepila oči jeho. Píši vám, dítky, poněvadž hříchy se vám odpustily pro jméno jeho; píši vám, otcové, poněvadž jste poznali toho, jenž jest od počátku; píši vám, mladíci, poněvadž jste přemohli zloboha. Psal jsem vám, dítky, poněvadž jste poznali Otce; psal jsem vám, otcové, poněvadž jste poznali toho, jenž jest od počátku; psal jsem, mladící, poněvadž jste silní a slovo Boží zůstává ve vás a přemohli jste zloboha. Nemilujte (toho) světa ani těch věcí, které jsou ve světě. Miluje-li kdo svět, není v něm lásky Otcovy, neboť všecko, co jest ve světě, žádost těla a žádost očí a pýcha života, není z Otce, nýbrž jest to ze světa. A svět pomíjí i žádost jeho; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky. Dítky, jest hodina poslední, a jakož jste uslyšeli, že antikrist přijde, tak nyní (vskutku) antikristů mnoho povstalo; z toho poznáváme, že jest hodina poslední. Z nás vyšli, ale nebyli z nás, neboť kdyby byli bývali z nás, byli by zůstali s námi; avšak (stalo se to), aby se na nich ukázalo, že nejsou všichni z nás. Ale vy máte pomazání od Světce a znáte všecko. Nepsal jsem proto, že byste pravdy neznali, nýbrž že ji znáte a (víte), že žádná lež není z pravdy. Kdo jest lhář, ne li ten, kdo popírá, že Ježíš jest Kristem? To jest antikrist, kdo popírá Otce a Syna. Kdokoli popírá Syna, nemá ani Otce; kdo vyznává Syna, má také Otce. A vy - co jste uslyšeli od počátku, zůstaň ve vás; zůstane-li ve vás, co jste uslyšeli od počátku, zůstanete také vy v Synu i v Otci. A toto je to zaslíbení, které On nám zaslíbil, život věčný. Toto jsem vám napsal o těch, kteří vás svádějí. A vy, - to pomazání, které jste dostali od něho, zůstává ve vás, a (proto) nepotřebujete, aby vás kdo učil, nýbrž jako to pomazání jeho vás poučuje o všem, tak jest to také pravda a není to lež; a jako vás poučilo, (tak) zůstávejte v něm. A nyní, dítky, zůstávejte v něm, abychom, když se zjeví, měli důvěru a nebyli zahanbeni od něho při jeho příchodě. Víte-li, že jest spravedlivý, vězte, že každý, kdo činí spravedlnost, z něho jest zrozen. Vizte, jakou lásku Otec nám prokázal, abychom dítkami Božími sluli; a (my) jsme jimi. Proto svět nás nezná, ježto nepoznal jeho. Miláčkové, nyní jsme dítkami Božími, a ještě se neukázalo, co budeme. Víme (však), že když se to ukáže, budeme podobni jemu, neboť budeme ho viděti tak, jak jest. A každý, kdo má tuto naději v něho, posvěcuje se, jakož i On jest svatý. Každý, kdo činí hřích, činí také nezákonnost, a hřích jest nezákonnost. A víte, že On se zjevil, aby sňal hříchy naše, a hříchu v něm není. Žádný, kdo v něm zůstává, nehřeší, a žádný, kdo hřeší, neuzřel ho aniž ho poznal. Dítky, nikdo vás nesváděj. Kdo činí spravedlnost, jest spravedlivý, jakož i On je spravedlivý; kdo činí hřich, jest z ďábla, neboť ďábel hřeší od počátku. K tomu se ukázal Syn Boží, aby zkazil díla ďáblova. Žádný, kdo se zrodil z Boha, nečiní hříchu, neboť símě jeho zůstává v něm; a on nemůže hřešiti, poněvadž z Boha se zrodil. Po té věci jsou zjevny dítky Boží a dítky ďáblovy. Žádný, kdo nečiní spravedlnosti, není z Boha, taktéž kdo nemiluje bratra svého, neboť to jest ta zvěst, kterou jste uslyšeli od počátku, abychom se milovali vespolek, ne jako Kain, jenž byl ze zloboha a zabil bratra svého. A proč ho zabil? Poněvadž skutky jeho byly zlé, (skutky) pak bratra jeho spravedlivé. Nedivte se, bratři, jestliže svět vás nenávidí. My víme, že jsme přešli ze smrti do života, neboť milujeme bratry; kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Každý, kdo nenávidí bratra svého, jest vražedník; a víte, že žádný vražedník nemá života věčného v sobě zůstávajícího. Z toho jsme poznali lásku (Boží), že On položil svůj život za nás; také my máme za bratry život položiti. Kdo však má statek toho světa a vidí bratra svého, an trpí nouzi, a zavře před ním srdce své, kterak láska Boží zůstává v něm? Dítky, nemilujme slovem, ani jazykem, nýbrž skutkem a v pravdě. A po tom poznáme, že jsme z pravdy a (tím) upokojíme srdce své před ním, ať srdce naše obviňuje nás z čehokoli, neboť Bůh jest větší nežli srdce naše, a ví všecko. Miláčkové, neobviňuje-li nás srdce naše, máme důvěru k Bohu a začkoli budeme prositi, obdržíme od něho, ježto zachováváme přikázání jeho a činíme, co mu jest milé. A toto jest přikázání jeho, abychom věřili jménu Syna jeho, Ježíše Krista, a milovali se vespolek, jakož nám dal přikázání. A kdo zachová přikázání jeho, zůstává v něm; a z toho poznáváme, že v nás zůstává, z Ducha, kterého nám dal. Miláčkové, nevěřte duchu každému, nýbrž zkoumejte duchy, jsou-li z Boha, neboť mnoho nepravých proroků vyšlo na svět. Po tomto poznávejte Ducha Božího: Všeliký duch, jenž vyznává Ježíše Krista přišlého v těle, jest z Boha, a žádný duch, jenž nevyznává Ježíše, z Boha není, a to jest (duch) antikristův, o němž jste slyšeli, že přijde, a nyní jest již na světě. Vy jste z Boha, dítky, a přemohli jste je, neboť větší je ten, jenž jest ve vás, nežli ten, jenž jest ve světě. Oni jsou ze světa; proto mluví ze světa, a svět je poslouchá. My jsme z Boha; kdo zná Boha, slyší nás; kdo není z Boha, neslyší nás. Z toho poznáváme Ducha pravdy a ducha bludu. Miláčkové, milujme se vespolek, neboť láska jest z Boha, a každý kdo miluje, z Boha se zrodil a zná Boha. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, neboť Bůh jest láska. V tom se ukázala na nás láska Boží, že Bůh poslal Syna svého jednorozeného na svět, abychom byli živi skrze něho. V tom jest láska, ne že bychom my byli milovali Boha, nýbrž že On (prve) miloval nás a poslal Syna svého jako obět smírnou za hříchy naše. Miláčkové, jestliže takto Bůh nás miloval, i my máme milovati se vespolek. Boha nikdo nikdy neviděl. Milujeme-li se vespolek, Bůh v nás zůstává a láska k němu jest v nás dokonalá. Z toho poznáváme, že v něm zůstáváme a on v nás, že nám dal z Ducha svého. A my jsme viděli a svědčíme, že Otec poslal Syna svého jako Spasitele světa. Kdokoli vyznává, že Ježíš jest Syn Boží, Bůh zůstává v něm a on v Bohu. A my jsme poznali a uvěřili v lásku, kterou Bůh má k nám. Bůh jest láska, a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm. Vtom jest dokonalá naše láska (k Bohu), abychom měli důvěru v den soudný, ježto tak jako jest On, jsme i my na tomto světě. Bázně není v lásce, nýbrž láska dokonalá ven vyhání bázeň, neboť bázeň má trápení; kdo však se bojí, není dokonalý v lásce. My tedy milujme Boha, neboť on první miloval nás. Řekne-li někdo „Miluji Boha“ a nenávidí-li bratra svého, jest lhář; neboť kdo nemiluje bratra svého, kterého vidí, kterak může milovati Boha, jehož nevidí? A toto přikázání máme od Boha, aby ten, kdo miluje Boha, miloval též bratra svého. Každý, kdo věří, že Ježíš jest Kristus, z Boha se zrodil, a každý, kdo miluje roditele, miluje i toho, kdo se z něho zrodil. Po tom poznáváme, že milujeme dítky Boží, když milujeme Boha a konáme přikázání jeho. Neboť to jest láska k Bohu, abychom zachovávali přikázání jeho; a přikázání jeho nejsou těžká, neboť všecko, co se zrodilo z Boha, přemáhá svět, a to jest vítězství, které přemáhá svět, víra naše. Kdo jest však, jenž přemáhá svět, leč ten, kdo věří, že Ježíš jest Syn Boží? To je ten, jenž přišel skrze vodu a krev, Ježíš Kristus; ne pouze vodou, nýbrž vodou a krví. Také Duch jest to, jenž vydává svědectví, neboť Duch jest pravda. Jsou zajisté tři, kteří vydávají svědectví na nebi, Otec, Slovo a Duch svatý; a tito tři jedno jsou; a tři jsou, kteří vydávají svědectví na zemi, Duch a voda a krev, a tito tři v jedno jsou. Přijímáme-li svědectví lidské, svědectví Boží jest větší, neboť toto jest svědectví Boží, že vydal svědectví o Synu svém. Kdo věří v Syna Božího, má svědectví Boží v sobě; kdo nevěří Bohu, učinil ho lhářem, neboť neuvěřil ve svědectví, které Bůh vydal o Synu svém. A toto je to svědectví: že Bůh nám dal život věčný, a tento život jest v Synu jeho. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna (Božího), nemá života. Toto jsem vám napsal, abyste věděli, že máte život věčný, (vám), kteří věříte ve jméno Syna Božího. A v tom záleží důvěra, kterou máme k němu, že nás slyší, prosíme-li zač podle vůle jeho. A víme-li, že nás slyší, začkoli prosíme, víme, že máme ty věci, kterých jsme na něm žádali. Vidí-li kdo bratra svého, an hřeší nikoli k smrti, bude prositi, a dá mu život, tomu totiž, kdo nehřeší k smrti. Jest hřích k smrti; za ten, nepravím, aby kdo prosil. Každá nepravost jest hříchem, ale jest hřích, který není k smrti. Víme, že nikdo, jenž jest zrozen z Boha, nehřeší, nýbrž kdo zrodil z Boha, zachovává se, a zloboh ho nezachvacuje. Víme, že jsme z Boha, a celý svět leží ve zlobohu. A víme, že Syn Boží přišel a dal nám mysl, abychom poznali pravého Boha; a my jsme v pravém (Bohu), v jeho Synu, Ježíši Kristu; to jest pravý Bůh a život věčný. Dítky, uchovejte se od model. Amen. (Já) starší vyvolené paní a dítkám jejím, které já miluji vpravdě a nejen já, nýbrž i všichni ti, kteří poznali pravdu, (a to) pro pravdu, která v nás zůstává a na věky s námi bude: Budiž s vámi milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce a od Ježíše Krista, Syna Otcova, v pravdě a lásce. Zaradoval jsem se velice, že jsem shledal mezi dítkami tvými takové, kteří žijí v pravdě, jakož jsme dostali přikázání od Otce. A nyní, prosím tě, paní, ne jako bych ti psal přikázání nové, nýbrž to, které jsme měli od počátku, abychom se milovali vespolek. A toto jest láska, abychom žili podle přikázání jeho. Toto je to přikázání, jak jste je slyšeli od počátku, abyste žili v ní. Neboť mnoho svůdců vyšlo na svět, kteří nevyznávají Ježíše Krista přišlého v těle; to jsou svůdci a antikristové. Mějte se na pozoru, abyste neztratili toho, čeho jste se dopracovali, nýbrž abyste dostali odplatu plnou. Nikdo, jenž přestupuje a nezůstává v učení Kristově, nemá Boha; kdo zůstává v učení, ten má Otce i Syna. Přichází-li kdo k vám a nepřináší-li tohoto učení, nepřijímejte ho do domu, ani ho nepozdravujte. Neboť kdo ho pozdravuje, zúčastňuje se v jeho skutcích zlých. Ačkoli mám mnoho psáti vám, nechci (to učiniti) papírem a inkoustem, nýbrž doufám, že k vám přijdu a ústy k ústům mluviti budu, aby radost vaše byla úplná. Pozdravují tě dítky tvé sestry vyvolené. (Já) starší milému Gaiovi, kteréhož miluji v pravdě. Miláčku, modlím se, abys měl se dobře v každé příčině a byl zdráv, jako se má dobře duše tvá. Zaradoval jsem se velice, když bratři přicházeli a vydávali svědectví o tvé pravdě, kterak ty v pravdě žiješ. Větší radosti nemám nad to, abych slyšel, že moje dítky žijí v pravdě. Miláčku, věrně činíš, cokoli děláš pro bratry, a to přespolní. Oni vydali svědectví o tvé lásce před církví, a ty dobře učiníš, doprovodíš-li je tak, jakož jest důstojno Boha, neboť pro jeho jméno vyšli nepřijímajíce ničeho od pohanů; máme tedy my přijímati takové, abychom byli (jejich) spolupracovníky pro pravdu. Byl bych psal církvi, ale Diotrefes, jenž ctižádostivě panuje nad nimi, nás nepřijímá. Proto, přijdu-li, připomenu (mu) jeho skutky, které činí tlachaje špatnými slovy proti nám, a nepřestávaje na tom, nejen sám bratrů nepřijímá, nýbrž brání i těm, kteří chtějí (je přijmouti), a z církve je vylučuje. Miláčku, nenásleduj zlého, nýbrž toho, co dobré jest. Kdo činí dobře, z Boha jest, kdo činí zle, neviděl Boha. Demetriovi vydává se svědectví ode všech i od pravdy samé; ale i my vydáváme (mu) svědectví, a víš, že svědectví naše jest pravdivé. Mnoho bych měl ti psáti, ale nechci ti psáti inkoustem a pérem. doufám však, že brzy tě uvidím a budeme mluviti ústy k ústům. Pokoj tobě. Pozdravují tě přátelé. Pozdravuj přátele zejména. Juda, služebník Ježíše Krista, bratr Jakubův, povolancům v Bohu Otci milovaným a Kristu Ježíši zachovaným: Milosrdenství a pokoj i láska buďtež vám rozmnoženy. Miláčkové, vynakládaje veškerou píli vám psáti o společné spáse naší, mám za nutné písemné vás napomenouti, abyste bojovali za víru jednou (pro vždy) věřícím podanou. Neboť se vloudili jacísi lidé, kteří dávno jsou napřed naznačeni k tomu soudu, bezbožníci to, kteří milost Boha našeho zaměňují za prostopášnost a zapírají jediného vládce a Pána našeho Ježíše Krista. Připomenouti však chci vám, kteří (to) všecko jednou (pro vždy) víte, že Ježíš vysvobodiv lid z Egypta, po druhé zahubil ty, kteří neuvěřili, a že anděly, kteří neuchovali svého knížectví, nýbrž opustili své obydlí, k soudu velikého dne uchoval věčnými vazbami pod temností, jakož i Sodoma a Gomorra i města okolní, která podobným způsobem smilnila a za jiným tělem odešla, leží před námi jako příklad (výstražný), trpíce trest ohně věčného. Podobně zajisté i tito ve svém snění tělo poskvrňují, panstvem pohrdají, mocnosti tupí. Když archanděl Michael maje spor s ďáblem přel se s ním o tělo Mojžíšovo, neosmělil se vynésti soudu potupného, nýbrž řekl: „Přikaž tobě Bůh“, tito však tupí, čeho neznají, a co způsobem přirozeným jako nerozumná zvířata znají, v tom berou zkázu. Běda jim, že se dali cestou Kainovou a za plat se vrhli do bludu Balaamova a zahynuli zpurností Koreovou! Jsou to skvrny při vašich hodech lásky, ježto spolu hodují bez bázně sami sebe pasouce, mraky bezvodné větry (sem i tam) přeháněné, stromy v podzimu, bez plodů, dvakrát umrlé, z kořen vyvrácené; bouřlivé vlny mořské, které vypěnují své hanebnosti; hvězdy bludné, jimž mrákota temnosti uchována jest na věky. Předpověděl však také o nich sedmý (patriarcha) od Adama, Henoch, řka: „Hle, pán přichází se svátými tisíci svými, aby vykonal soud nade všemi a potrestal všecky bezbožníky za všecky skutky jejich bezbožné, které páchali bezbožně, i za všecky příkré řeči, které mluvili proti němu bezbožní hříšníci.“ Jsou to reptalové (se svým osudem) nespokojeni, ačkoli žijí podle svých žádostí, a ústa jejich mluví věci naduté ač (jinak) pochlebují pro zisk. Vy však, miláčkové, pamatujte na slova předpověděná od apoštolů Pána našeho Ježíše Krista, že vám pravili: V posledku času přijdou posměvači, kteří budou žiti podle svých chtíčů v bezbožnostech. jsou to ti, kteří činí roztržky, (lidé) živočišní, Ducha nemající. Vy však, miláčkové, vzdělávejte se na přesvaté víře své, modlete se v Duchu svatém, zachovejte se v lásce Boží, očekávajíce milosrdenství Pána našeho Ježíše Krista k životu věčnému. A jedny usvědčujte v pochybnostech, jiné zachraňujte vytrhujíce je z ohně, nad jinými se slitovávejte v bázni, majíce v ošklivosti i šat tělem poskvrněný. Tomu pak, jenž mocen zachovati vás bez poklesku a postaviti před svoji velebnost neposkvrněny s plesáním (při příchodě Pána našeho Ježíše Krista), jedinému Bohu, spasiteli našemu, skrze Ježíše Krista, Pána našeho (jest) sláva, velebnost, vláda a moc přede vším věkem i nyní i na všecky věky. Amen. Zjevení Ježíše Krista, které mu dal Bůh, aby ukázal služebníkům svým, co musí státi se v brzku; a on naznačil to skrze anděla svého, poslav ho služebníku svému Janovi, a ten osvědčuje jakožto slovo Boží a svědectví Ježíše Krista všecko, co byl viděl. Blahoslavený, kdo čte a kdo poslouchají slova proroctví toho a zachovávají, co v něm jest napsáno, neboť čas jest blízko. Jan sedmi církvím v Asii: Milost vám a pokoj od toho, jenž jest a jenž byl a jenž přijde, a od sedmi duchů, kteří jsou před trůnem jeho, a od Ježíše Krista, jenž jest svědek věrný, prvorozenec mrtvých a kníže králů pozemských, jenž nás miluje a nás obmyl od hříchů našich krví svou a učinil nás královstvím, kněžími Bohu a Otci svému; jemu sláva i vláda na věky věků. Amen. Hle, přichází s oblaky a uzří ho každé oko i ti, kteří ho zbodli a budou kvíliti nad ním všecka pokolení země, amen (ano). Já jsem alfa a omega (počátek a konec), praví Pán Bůh, ten, jenž jest a jenž byl a jenž přijde, (jenž jest) všemohoucí. Já Jan, váš bratr a spoluúčastník v soužení a v kralování a v trpělivosti Ježíše Krista, byl jsem na ostrově jménem Patmu pro slovo Boží a pro svědectví o Ježíšovi. Přišel jsem u vytržení ducha v den Páně a uslyšel jsem za sebou hlas veliký jako (hlas) trouby, jenž pravil: Co vidíš, napiš do knihy a pošli sedmi církvím (v Asii), do Efesu a do Smyrny a do Pergamu a do Tyatiry a do Sard a do Filadelfie a do Laodicee. I obrátil jsem se, abych se díval po hlase, který se mnou mluvil, a když jsem se obrátil, uzřel jsem sedm svícnů zlatých a uprostřed svícnů kohosi, jenž byl podoben Synu člověka, oblečen v řízu a opásán na prsou pásem zlatým; hlava a vlasy jeho byly bílé jako vlna bílá (a) jako sníh, a oči jeho jako plamen ohně; a nohy jeho podobny žhavému kovu, jako v rozpálené peci, a hlas jeho (byl mohutný) jako hukot veliké vody. A měl ve své pravici sedm hvězd, a z úst jeho vycházel meč dvojbřitký, a obličej jeho byl jako když slunce svítí ve své síle. A když jsem ho uviděl, padl jsem k nohám jeho jako mrtvý. I položil pravici svou na mne a řekl: Neboj se, já jsem první a poslední a živý; a byl jsem mrtev a hle, jsem živ na věky věků, a mám klíče od smrti a od místa zemřelých. Napiš tedy, co jsi viděl a co jest a co se stane potom, tajemství sedmi hvězd, které jsi viděl na mé pravici, a sedmi svícnů zlatých; sedm hvězd jsou andělé sedmi církví a sedm svícnů jest sedm církví. Andělu církve efeské napiš: Toto praví ten, jenž drží sedm hvězd ve své pravici, jenž chodí uprostřed sedmi svícnů zlatých: Znám skutky tvé i práci a trpělivost tvou a to, že nemůžeš snésti zlých a zkusil jsi těch, kteří praví, že jsou apoštoly, nejsouce jimi, a shledal jsi je jako lháře, a že máš trpělivost a snášel jsi pro jméno mé, a neustal jsi. Ale mám proti tobě, žes opustil lásku první. Pomni tedy, odkud jsi vypadl, a čiň pokání a konej skutky první, ne-li, přijdu na tebe a pohnu svícnem tvým s místa jeho, jestli neučiníš pokání. Ale to máš, že nenávidíš skutků Mikulášovců, které také já nenávidím. Kdo má ucho, poslyš, co Duch praví církvím: Tomu, kdo zvítězí, dám jísti se stromu života, který jest v ráji Boha mého. A andělu církve smyrenské napiš: Toto praví ten, jenž jest první a poslední, jenž byl mrtev a ožil: Znám tvé soužení a tvou chudobu, (ale jsi bohat) i rouhání se strany těch, kteří praví, že jsou židé, ale nejsou jimi, nýbrž lidem satanovým. Nic se neboj toho, co budeš trpěti. Hle, ďábel uvrhne některé z vás do vězení, abyste byli zkušeni, a budete míti soužení po deset dní. Buď věrný až do smrti, a dám ti korunu života. Kdo má ucho, poslyš, co Duch praví církvím: Kdo zvítězí, neutrpí škody od smrti druhé. A andělu církve pergamské napiš: Toto praví ten, jenž má meč dvojbřitký: Vím, kde bydlíš, tam kde jest trůn satanův, a držíš se jména mého a nezapřel jsi víry mé ani ve dnech, ve kterých (žil) Anlipas, svědek můj věrný, jenž byl usmrcen u vás, kde satan přebývá. Ale mám proti tobě (něco) málo, (totiž) že tam máš některé, kteří se drží učení Balaamova, jenž učil Balaka udělati pohoršení před syny israelskými, aby jedli (věci obětované modlám) a smilnili; tak máš i ty některé, kteří se drží učení Mikulášovců podobně. Učiň tedy pokání; ne-li, přijdu na tebe brzy a budu bojovati s nimi mečem úst svých. Kdo má ucho, poslyš, co Duch praví církvím: Tomu, kdo zvítězí, dám mannu skrytou a dám mu kamének bílý a na kaménku napsané jméno nové, jehož nikdo nezná leč ten, kdo jej přijímá. A andělu církve tyatirské napiš: Toto praví Syn Boží, jenž má oči jako plamen ohně, a nohy jeho jsou podobny kovu žhavému; Znám tvé skutky, i tvou lásku a víru a službu a trpělivost i to, že posledních skutků tvých jest více nežli prvních. Ale mám proti tobě, že necháváš ženu Jesabelu, která se vydává za prorokyni, a ona učí a svádí mé služebníky, aby smilnili a jedli věci obětované modlám. A dal jsem jí čas, aby učinila pokání, ale nechce se káti ze smilství svého. Hle, uvrhnu ji na lože a ty, kteří s ní cizoloží, v soužení veliké, neučiní-li pokání ze svých skutků; a dítky její usmrtím, a všecky církve seznají, že já jsem ten, jenž zpytuje ledví a srdce, a dám vám každému podle skutků vašich. Vám pak pravím, těm ostatním v Tyatiře, kteří nemají toho učení, kteří nepoznali, jak říkají, hlubokostí satanových: Nevložím na vás jiného břemene; ale toho, které máte, se držte, dokavad nepřijdu. A kdo zvítězí a bude zachovávati skutky mé až do konce, tomu dám moc nad pohany, a bude je spravovati berlou železnou a jako nádobu hrnčířskou je roztříští, jakož i já jsem přijal od Otce svého, a dám mu hvězdu jitřní. Kdo má ucho, poslyš, co Duch praví církvím. A andělu církve sardské napiš: Toto praví ten, jenž má sedm duchů Božích a sedm hvězd: Znám tvé skutky, že máš jméno, jakobys žil, a jsi mrtev. Probuď se a utvrď ostatek, jenž jest na umření; neboť neshledávám skutků tvých dovršenými před Bohem svým. Proto pomni, kterak jsi přijal a uslyšel, a zachovávej to a učiň pokání. Nebudeš-li tedy bdíti, přijdu na tebe jako zloděj a nezvíš, kterou hodinu přijdu na tebe. Avšak máš v Sardech několik (málo) jmen, která neposkvrnila roucha svého; a (ti) budou choditi se mnou v rouše bílém, neboť jsou (toho) hodni. Kdo zvítězí takto, bude oblečen v roucho bílé a nevymaži jména jeho z knihy života a vyznám jméno jeho před Otcem svým i před anděly jeho. Kdo má ucho, poslyš, co Duch praví církvím. A andělu církve filadelfijské napiš: Toto praví ten svatý, ten opravdový, jenž má klíč Davidův, jenž otvírá, a nikdo nezavře, zavírá, a nikdo neotevře: Znám tvé skutky; hle, dal jsem před tebou dveře otevřené, kterých nikdo nemůže zavříti, neboť malou máš moc a přece zachoval jsi slovo mé a nezapřel jsi jména mého. Hle, dám ti některé z lidu satanova, z těch, kteří praví, že jsou židé, a nejsou jimi, nýbrž lžou; hle, učiním, aby přišli a poklonili se před nohama tvýma, a poznají, že já jsem zamiloval tebe. Poněvadž jsi zachoval slovo trpělivosti mé, i já tě zachovám od hodiny pokušení, která přijde na celý okrsek zemský, aby zkusila obyvatele země. Hle, přijdu brzy; drž, co máš, aby nikdo nevzal tvé koruny. Kdo zvítězí, toho učiním sloupem v chrámě Boha mého a ven nevyjde již. A napíši na něj jméno města Boha svého, nového to Jerusalema, který sestupuje s nebe od Boha mého, i jméno mé nové. Kdo má ucho, poslyš, co Duch praví církvím. A andělu církve laodicejské napiš: Toto praví Amen, svědek věrný a opravdový, počátek tvorstva Božího: Znám tvé skutky, že nejsi ani studený, ani horký. Ó bys byl studený aneb horký; takto však, poněvadž jsi vlažný, a nejsi ani horký, ani studený, vyvrhnu tě z úst svých, neboť pravíš: Jsem bohat, ano zbohatnul jsem a ničeho nepotřebuji; a nevíš, že jsi nešťastník a ubožák, chudý a slepý a nahý; radím ti koupit si ode mne zlato ohněm zkušené, abys zbohatnul, a roucha bílá, abys oblekl se a neukázala se hanba tvé nahoty, a masť oční ku pomazání očí svých, abys viděl. Já kárám a trestám ty, které miluji; buď tedy horlivý a učiň pokání. Hle, stojím u dveří a tluku; jestliže kdo uslyší hlas můj a dveře (mi) otevře, vejdu k němu a budu večeřeti s ním a on se mnou. Kdo zvítězí, tomu dám seděti s sebou na trůně mém, jakož i já jsem zvítězil a posadil jsem se s Otcem svým na trůně jeho. Kdo má ucho, poslyš, co Duch praví církvím. Potom jsem uviděl, a hle, dveře otevřeny v nebi, a hlas první, který jsem byl uslyšel, an mluví se mnou jako hlas trouby, pravil: Vystup sem a ukáži tobě, co musí se státi potom. A hned přišel jsem u vytržení mysli. A hle, trůn stál v nebi, a na trůně někdo seděl. A ten, jenž seděl, byl podoben na pohled jaspisu a sardisu, a duha byla kolem trůnu podobná na pohled smaragdu. A kolem trůnu byly dvacet čtyři trůny a na těch trůnech (viděl jsem) dvacet čtyři starce, ani sedí oblečeni v roucha bílá a mají koruny zlaté na hlavách svých. A z trůnu vycházely blesky a hřmění, a hromobití, a sedm lamp hořelo před trůnem; jest to sedm duchů Božích. A před trůnem (bylo) jako moře sklenné, podobné křišťálu a uprostřed trůnu i kolem trůnu čtvero živočichů plných očí z předu i v zadu. A živočich první (byl) podoben lvu a druhý živočich podoben teleti a třetí živočich měl tvářnost jako lidskou a čtvrtý živočich byl podoben orlu letícímu. A ti čtyři živočichové měli každý šest křídel a vně kolem i uvnitř byli plni očí a bez ustání dnem i nocí řikali: Svatý, svatý, svatý Pán Bůh všemohoucí, jenž byl a jenž jest a jenž přijde. A když ti živočichové vzdávali slávu a čest a díky tomu, jenž seděl na trůně a jenž žije na věky věků, dvacet čtyři starci padali před tím, jenž seděl na trůně a klaněli se tomu, jenž žije na věky věků, a skládali koruny své před trůnem říkajíce: „Hoden jsi, Pane a Bože náš, přijmouti slávu a čest i moc, neboť ty jsi stvořil všecky věci a z vůle tvé byly a stvořeny jsou.“ I uviděl jsem na pravici toho, jenž seděl na trůně, knihu popsanou uvnitř i vně a zapečetěnou sedmi pečeťmi. A uzřel jsem anděla silného, an provolává hlasem velikým: Kdo jest hoden otevřítí knihu a rozlámati její pečeti? A nikdo ani na nebi ani na zemi ani pod zemí nemohl knihu otevříti ani do ní nahlédnouti. I plakal jsem velice, že nikdo nebyl shledán hodným, aby knihu otevřel, ani aby se díval do ní. Ale jeden ze starců mi řekl: Neplač, hle zvítězil lev z pokolení Judova, kořen Davidův, aby otevřel knihu i sedm pečetí jejích. I spatřil jsem uprostřed mezi trůnem a čtyřmi živočichy a mezi starci Beránka, an stojí jako zabitý, maje sedm rohů a sedm očí, to jest sedm duchů Božích poslaných na všecku zemi. I přišel a vzal knihu z pravice toho, jenž seděl na trůně. A když vzal tu knihu, čtyři živočichové a dvacet čtyři starci padli před Beránkem, majíce každý citeru a misky zlaté, plné věcí vonných (jsou to modlitby svatých) a zpívali píseň novou říkajíce: Hoden jsi, (Pane), vzíti knihu a otevříti pečeti její, neboť jsi byl zabit a vykoupil jsi krví svou pro Boha (lidi) z každého pokolení a jazyka a lidu i národa a učinil jsi je Bohu našemu královstvím a kněžími, a budou kralovati na zemi. I uviděl jsem a uslyšel hlas mnoha andělů kolem trůnu a živočichů a starců; počet jejich byl tisíce tisíců; a ti volali hlasem velikým: Hoden jest Beránek, ten, jenž byl zabit, aby vzal moc a bohatství a moudrost i sílu a čest a slávu i chválu. A veškeré tvorstvo, které jest na nebi i na zemi a pod zemí i na moři, a co jest v nich, všecky jsem uslyšel praviti: Tomu, jenž sedí na trůně, a Beránkovi chvála a čest i sláva a moc na věky věků. A čtyři živočichové pravili: Amen. A (dvacet čtyři) starci padli (na svou tvář) a klaněli se (tomu, jenž žije na věky věků). I uviděl jsem, když Beránek otevřel první ze sedmi pečetí, a uslyšel jsem jednoho ze čtyř živočichů, an praví jako hlasem hromovým: Pojď (a viz). I uviděl jsem, a hle, kůň bílý, a ten, jenž seděl na něm, měl luk, a byla mu dána koruna, a vyšel vítězně, aby zvítězil. A když otevřel pečeť druhou, uslyšel jsem druhého živočicha, an praví: Pojď a viz. I vyšel jiný kůň, červený, a tomu, jenž seděl na něm, bylo dáno, aby odňal pokoj se země, a aby (lidé) zabíjeli se vespolek; a byl mu dán meč veliký. A když otevřel pečet třetí, uslyšel jsem třetího živočicha, an praví: Pojď a viz. I uviděl jsem, a hle kůň černý, a ten, jenž seděl na něm, měl váhy ve své ruce. A uslyšel jsem jako hlas uprostřed čtyř živočichů, an praví: Mírka pšenice za denár a tři mírky ječmene za denár, ale vínu a oleji neuškoď. A když otevřel pečeť čtvrtou, uslyšel jsem hlas čtvrtého živočicha, an praví: Pojď a viz. I viděl jsem, hle kůň plavý, a jméno toho, jenž seděl na něm, bylo smrt, a místo zemřelých šlo s ním, a byla mu dána moc nad čtvrtinou země, aby (ji) usmrtil mečem a hladem i smrtí a šelmami zemskými. A když otevřel pečeť pátou, uzřel jsem pod oltářem duše těch, kteří byli zabiti pro slovo Boží a pro svědectví, které měli. I zvolali hlasem velikým řkouce: Až dokavad, Pane, svatý a opravdový, nesoudíš a nemstíš krve naší nad dobyvateli země? I bylo jim dáno každému roucho bílé a řeklo se jim, aby odpočinuli ještě čas krátký, až se naplní (co do počtu) spoluslužebníci a bratři jejich, kteří mají býti usmrceni, jako i oni. A uviděl jsem, když otevřel pečeť šestou; a hle zemětřesení veliké nastalo, slunce zčernalo jako šat žíněný a měsíc stal se celý jako krev, a hvězdy nebeské spadly na zemi, jako strom fíkový shazuje nedozralky své, když se klátí větrem velikým, a nebe uniklo jako kniha svinutá a každá hora i každý ostrov se pohnuly s místa svého. A králové pozemští a velmoži a tisícníci i boháči a siláci a každý nevolník i svobodník ukryli se v jeskyních a ve skalách horských a pravili k horám a skalám: Padněte na nás a ukryjte nás před tím, jenž sedí na trůně, a před hněvem Beránkovým, neboť přišel den ten veliký hněvu jejich, a kdo bude moci ostáti? Potom jsem uviděl čtyři anděly, ani stojí na čtyřech úhlech země a drží čtyři větry zemské, aby nevály na zem ani na moře ani na který strom. A uviděl jsem jiného anděla, an vystupuje od východu slunce maje pečeť Boha živého, a ten zvolal hlasem velikým ke čtyřem andělům, jimž bylo dáno škoditi zemi a moři, řka: Neškoďte zemi ani moři, ani stromům, dokavad nepoznamenáme služebníků Boha našeho na čelech jejich. I uslyšel jsem počet znamenaných, sto čtyřicet čtyři tisíce znamenaných, ze všeho pokolení synů israelských: z pokolení Judova dvanáct tisíc znamenaných, z pokolení Rubenova dvanáct tisíc, z pokolení Gadova dvanáct tisíc, z pokolení Aserova dvanáct tisíc, z pokolení Neftalimova dvanáct tisíc, z pokolení Manassesova dvanáct tisíc, z pokolení Simeonova dvanáct tisíc, z pokolení Leviova dvanáct tisíc, z pokolení Isacharova dvanáct tisíc, z pokolení Zabulonova dvanáct tisíc, z pokolení Josefova dvanáct tisíc, z pokolení Benjaminova dvanáct tisíc znamenaných. Potom jsem uviděl zástup veliký, jehož spočítati nikdo nemohl, ze všech národů a pokolení a kmenů i jazyků, ani stojí před trůnem a před Beránkem oděni v roucha bílá a mají palmy v rukou svých; a volali hlasem velikým řkouce: Spása Bohu našemu, jenž sedí na trůně, a Beránkovi. A všichni andělé stáli kolem trůnu a starců a čtyř živočichů; i padli před trůnem na své tváře a klaněli se Bohu řkouce: Amen, chvála, moudrost, sláva, dík a čest i moc a síla Bohu našemu na věky věků, amen. I promluvil jeden ze starců a řekl ke mně; kdo jsou a odkud přišli tito, kteří jsou oblečeni v roucha bílá? A řekl jsem jemu: Pane můj, ty to víš. I řekl mi: To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a umyli roucha svá a zbílili je v krvi Beránkově. Proto jsou před trůnem Božím a slouží mu dnem i nocí v chrámě jeho, a ten, jenž sedí na trůně, bude přebývati nad nimi. Nebudou již lačněti ani žízněti, a nebude bíti na ně slunce aniž jaké horko, neboť Beránek, který jest uprostřed trůnu, bude je pásti a dovede je ku prameni vod živých, a Bůh setře všelikou slzu s očí jejich. A když otevřel pečeť sedmou, nastalo ticho v nebi as půl hodiny. I uviděl jsem těch sedm andělů, kteří stojí před Bohem, a bylo jim dáno sedm trub. A jiný anděl přišel a postavil se k oltáři s kaditelnicí zlatou; a bylo mu dáno mnoho věcí vonných, aby je dal k modlitbám všech věřících na oltář zlatý, který jest před trůnem Božím. I vystoupil dým věcí vonných k modlitbám věřících z ruky andělovy před Boha. A tu anděl vzal kaditelnici a naplniv ji ohněm s oltáře svrhl (jej) na zem; i nastalo hřímání a hromobití a blýskání a zemětření veliké. A těch sedm andělů, kteří měli sedm trub, připravili se, aby zatroubili. I zatroubil anděl první, a nastalo krupobití a oheň smíšený s krví, a bylo (to) vrženo na zem, a třetina země shořela, a třetina stromů shořela, a všecka tráva zelená shořela. I zatroubil druhý anděl a (něco) jako hora veliká, ohněm planoucí, bylo vrženo do moře, a třetina moře obrátila se v krev, i zemřela třetina tvorstva, které žilo v moři, a třetina lodí vzala zkázu. A třetí anděl zatroubil; i spadla s nebe hvězda veliká hoříc jako pochodeň, a padla na třetinu řek a na prameny vod. A jméno hvězdy té slove Peluněk. I stala se třetina vod peluňkem, a mnoho lidí zemřelo od vod, neboť zhořkly. A čtvrtý anděl zatroubil; i byla udeřena třetina slunce a třetina měsíce a třetina hvězd, aby třetina jich se zatměla a třetina dne nesvítila a podobně i noci. A uviděl i uslyšel jsem jednoho orla, an praví hlasem velikým: Běda, běda, běda obyvatelům země pro ostatní hlasy trubní tří andělů, kteří mají troubiti. I zatroubil anděl pátý; a uviděl jsem hvězdu, která spadla s nebe na zem, a té byl dán klíč od jícnu propasti. I otevřela jícen propasti, a tu vystoupil kouř z jícnu jako kouř peci veliké, a zatmělo se slunce i povětří dýmem jícnovým. A z kouře vyšly na zem kobylky a těm byla dána moc, jak ji mají štírové zemští, a bylo jim řečeno, aby neškodily trávě zemské ani žádné zeleni ani žádnému stromu, leč toliko lidem, kteří nemají znamení Božího na svém čele. A bylo jim dáno, aby jich nezabíjely, nýbrž aby je trápily po pět měsíců; i bylo trápení jejich jako trápení od štíra, když uštkne člověka. A v těch dnech lidé budou hledati smrti a nenaleznou jí, a budou si přáti umříti, ale smrt uteče od nich. A co do podoby kobylky ty podobaly se koňům připraveným k válce, a na hlavách jejich byly jako koruny podobné zlatu a obličeje jejich jako obličeje lidské, a měly žíně jako vlasy ženské, a zuby jejich byly jako lví, a měly pancíře jako pancíře železné, a šramot křídel jejich byl jako šramot vozů s mnoha koňmi běžícími do války. A měly ocasy podobné štírům, též žihadla, a v ocasech jejich byla moc jejich škoditi lidem po pět měsíců. Králem nad sebou měly anděla propasti, jemuž jméno bylo po hebrejsku Abaddon, po řecku Apollyon. Bída jedna pominula, a hle, ještě dvě bídy přijdou potom. I zatroubil anděl šestý; a uslyšel jsem jeden hlas ze čtyř rohů oltáře zlatého, který jest před Bohem, an praví k andělu šestému, jenž měl troubu: Odvaž ty čtyři anděly, kteří jsou přivázáni při veliké řece Eufratu. I byli odvázáni ti čtyři andělé, kteří byli připraveni na hodinu a den a měsíc a rok, aby usmrtili třetinu lidí. A počet vojsk jízdných byl dvě stě millionů; uslyšel jsem počet jejich. A takto jsem uviděl koně u vidění a ty, kteří na nich seděli: měli panciře ohnivé a hyacintové a žluté jako síra, a hlavy koňů byly jako lví, a z úst jejich vycházel oheň a kouř a síra. Těmito třemi ranami byla zabita třetina lidí, ohněm a kouřem a sírou, které vycházely z úst jejich. Neboť moc koňů jest v jejich ústech a v jejich ocasech; jejich ocasy jsou totiž podobny hadům majíce hlavy, a těmi škodí. Ale ostatní lidé, kteří nebyli zabiti těmito ranami, neučinili pokání ze skutků rukou svých, aby se neklaněli duchům zlým a modlám zlatým a stříbrným a měděným a kameným a dřevěným, které nemohou ani viděti ani slyšeti ani choditi, a neučinili pokání ze svých vražd ani ze svých čárů ani ze smilství svého ani ze svých krádeží. I uzřel jsem jiného anděla silného, an sestupuje s nebe přioděn oblakem, a duha byla na hlavě jeho, a obličej jeho byl jako slunce, a nohy jeho jako sloupy ohnivé. V ruce měl knížku otevřenou. I postavil pravou nohu na moře, levou pak na zem a zvolal hlasem velikým, jako když lev řve; a když byl zvolal, sedm hromů promluvilo hlasy svými. A když těch sedm hromů domluvilo, chtěl jsem psáti, ale uslyšel jsem hlas s nebe, an praví: Zapečeť to, co sedm hromů mluvilo, a nepiš toho: A ten anděl, jehož jsem byl uzřel státi na moři i na zemi, pozvedl pravou ruku svou k nebi a přisáhl při tom, jenž živ jest na věky věkův a jenž stvořil nebe i to, co jest v něm, a zemi i to, co jest na ní, a moře i to, co jest v něm: Již nebude času, nýbrž ve dnech hlasu anděla sedmého, když zatroubí, dokoná se tajemství Boží, jakož byl zvěstoval služebníkům svým, prorokům. A ten hlas, který jsem byl uslyšel s nebe, opět mluvil se mnou a pravil: Jdi a vezmi knížku, která jest otevřena v ruce anděla stojícího na moři i na zemi. I odešel jsem k andělu a řekl jsem mu, aby mi dal knížku; a on mi řekl: Vezmi a pozři ji; a učiní hořko v břiše tvém, ale v ústech tvých bude sladko jako med. I vzal jsem knížku z ruky andělovy a pozřel jsem ji; a bylo sladko v ústech mých jako med, ale když jsem ji snědl, bylo mi hořko v břiše mém. I řekl mi: Musíš opět prorokovati proti národům a kmenům a jazykům i mnoha králům. I byla mi dána třtina podobná holi a řeklo se mi: Vstaň a změř chrám Boží i oltář a ty, kteří se v něm klanějí, ale vnější předsíň chrámovou vyjmi a neměř jí, neboť byla dána pohanům, a budou šlapati po městě svatém čtyřicet dva měsíce. A dám dvěma svědkům svým (dar prorocký) a budou prorokovati tisíc dvě stě šedesát dnů oblečeni v žínice. To jsou ty dvě olivy a ty dva svícny, které stojí před Pánem země. A chce-li jim kdo ublížiti, oheň vyjde z úst jejich a stráví nepřátele jejich; ano, chce-li jim kdo ublížiti, takto musí býti usmrcen. Tito mají moc zavříti nebe, aby dešť nepadal po dni proroctví jejich, a mají moc nad vodami obraceti je v krev a bíti zemi všelikou ranou, kolikrátkoli by chtěli. A když dokonají svědectví své, zdvihne válku proti nim šelma, která vystupuje z propasti, a přemůže je a usmrtí je. A těla jejich budou ležeti na ulicích velikého města, které duchovné slove Sodoma a Egypt, kde i Pán jejich byl ukřižován. I budou patřiti na těla jejich (lidé) z kmenů a pokolení a jazyků i národů po tři a půl dne a nenechají pochovati těla jejich do hrobu. A obyvatelé země budou se radovati nad nimi a veselili se a posílati si dary navzájem, poněvadž ti dva proroci trápili obyvatele země. Ale po třech a půl dni duch životní od Boha vešel do nich; i postavili se na nohy své, a bázeň veliká padla na ty, kteří je viděli. A uslyšeli hlas veliký s nebe, an k nim praví: Vstupte sem. I vystoupili na nebe v oblace, a spatřili je nepřátelé jejich. A v tu hodinu nastalo zemětřesení veliké; i padl desátý díl města a sedm tisíc lidí bylo usmrceno v tom zemětřesení, ale ostatní se zalekli a vzdali čest Bohu nebeskému. Bída druhá pominula, a hle, bída třetí přijde brzy. I zatroubil anděl sedmý; a hlasy mohutné ozvaly se v nebi řkouce: Království toho světa dostalo se Hospodinu našemu a Pomazanému jeho, a bude kralovati na věky věků (amen). A ti dvacet čtyři starci, kteří před Bohem sedí na trůnech svých, padli na své tváře a poklonili se Bohu řkouce: „Děkujeme tobě, pane Bože všemohoucí, jenž jsi a jenž jsi byl, že jsi ujal moc svou velikou a vystoupil jako král. Rozhněvaliť se pohané, a přišel hněv tvůj i čas soudu mrtvých, abys dal odplatu služebníkům svým, prorokům a světcům, i těm, kteří ctí jméno tvoje, malým a velikým, a abys zkazil ty, kteří kazí zemi.“ I otevřel se chrám Boží na nebi, a ukázala se archa úmluvy jeho ve chrámě jeho, a nastalo blýskání a hřímání a hromobití a krupobití veliké. I ukázalo se veliké znamení v nebi: Žena oděná sluncem a měsíc pod nohama jejíma, a na hlavě její koruna z dvanácti hvězd. A jsouc těhotná křičela v bolestech a mukách porodních. I ukázalo se jiné znamení v nebi; hle, drak veliký, rudý, se sedmi hlavami a deseti rohy, a na hlavách jeho sedm korun, a ocas jeho stáhl (za sebou) třetinu hvězd nebeských a hodil je na zemi. A drak ten stál před ženou mající poroditi, aby pohltil dítko její, jak by je porodila. I porodila syna, (dítko) pohlaví mužského, jenž měl spravovati všecky národy berlou železnou, a to dítko její bylo vzato k Bohu a k trůnu jeho. A žena utekla na poušť, kde měla místo připravené od Boha, aby ji tam živili po tisíc dvě stě šedesát dnů. I nastal boj (veliký) v nebi. Michael a andělé jeho bojovali s drakem. A bojoval drak i andělé jeho, ale nepřemohli, ani se nenalezlo již místo jejich v nebi. I byl svržen drak ten veliký, had ten starý, jenž slove ďáblem a satanem, jenž svádí celý okrsek (zemský); byl svržen na zem, a andělé jeho byli svrženi s ním. A uslyšel jsem hlas veliký v nebi, an praví: Nyní stala se spása a síla a království Boha našeho i moc Pomazaného jeho, neboť byl svržen žalobník bratrů našich, jenž žaloval na ně před Bohem naším dnem i nocí, a oni zvítězili nad ním pro krev Beránkovu a pro slovo svědectví svého a nemilovali života svého až k smrti. Proto veselte se, nebesa, a kdo v nich přebýváte. Běda zemi a moři, neboť ďábel sestoupil k vám se zlostí velikou, věda, že má času málo. A když drak viděl, že jest svržen na zem, pronásledoval ženu, která porodila (dítko) pohlaví mužského. Ale ženě byla dána dvě křídla orla toho velikého, aby letěla na poušť na místo své, kde jest živena po čas a po časy a po půl času vzdálí od hada. I vychrlil had ze své tlamy po ženě vodu jako proud, aby ji utopil. Ale země přispěla ženě; otevřela ústa svá a pohltila proud, který byl drak vychrlil ze své tlamy. I rozzlobil se drak na ženu a odešel, aby bojoval s ostatními z pokolení jejího, kteří zachovávají přikázání Boží a mají svědectví Ježíšovo. A postavil se na písku mořském. I uviděl jsem z moře vystupovati šelmu, která měla sedm hlav a deset rohů, a na rozích jejích (bylo) deset korun a na hlavách jejích jména rouhavá. A ta šelma, kterou jsem viděl, byla podobna levhartovi, a nohy její (byly) jako (nohy) medvědí a její tlama jako (tlama) lví. I dal jí drak svou sílu i trůn svůj i moc velikou. A jednu z jejích hlav (jsem viděl) jako zbitou na smrt, ale smrtná rána její byla zahojena. I podivila se celá země za šelmou, a poklonili se draku, jenž dal tu moc šelmě, také poklonili se šelmě řkouce: Kdo jest podoben šelmě a kdo může s ní bojovati? A byla jí dána ústa, aby mluvila věci veliké a rouhání, a byla jí dána moc působiti po čtyřicet dva měsíce. I otevřela ústa svá k rouhání se Bohu, aby se rouhala jménu jeho a stánku jeho i těm, kteří přebývají v nebi. A bylo jí dáno vésti válku se světci a přemoci je, a byla jí dána moc nad každým pokolením a kmenem i jazykem a národem. I klaněli se jí všichni obyvatelé země, jichž jména nejsou napsána v životné knize Beránka, toho zabitého, od počátku světa. Má-li kdo ucho, poslyš: Odvede-li kdo do zajetí, do zajetí půjde; zabije-li kdo mečem, musí mečem býti zabit. Tu jest (na místě) trpělivost a víra svatých. A uviděl jsem jinou šelmu, ana vystupuje ze země; měla dva rohy podobné beránkovým a mluvila jako drak. Veškerou moc šelmy první prováděla před tváři její a měla zemi i obyvatele její k tomu, aby se klaněli šelmě prvé, jejíž rána smrtná se zahojila. I činila divy veliké, takže způsobila, aby i oheň s nebe sestoupil na zem před lidmi. A sváděla ty, kteří přebývají na zemi, skrze divy, které bylo jí dáno činiti před šelmou říkajíc obyvatelům země, aby učinili obraz té šelmy, která má ránu od meče a ožila. A bylo jí dáno uděliti ducha obrazu té šelmy, aby obraz šelmy také mluvil a způsobil, by zabiti byli všichni, kteří by se neklaněli obrazu šelmy. I působila k tomu, aby všichni, malí i velicí, bohatí i chudí, svobodníci i nevolníci učinili si znamení na pravé ruce své neb na čele svém, a aby nikdo nemohl koupiti neb prodati, leč kdo by měl znamení, buď jméno šelmy neb číslo jména jeho. Tu jest moudrost (na místě). Kdo má rozum, sečti číslo šelmy, neboť jest to číslo člověka, a číslo jeho jest šest set šedesát šest. I uviděl jsem, a hle, Beránek stál na hoře Sionu a s ním sto čtyřicet čtyři tisíce těch, kteří měli jméno jeho i jméno Otce jeho napsáno na čelech svých. A uslyšel jsem hlas s nebe jako hukot mnoha vod a jako rachot velikého hromu, a ten hlas, který jsem uslyšel, byl jako (hlas) citerních pěvců, kteří hrají na své citery. I zpívali (jako) píseň novou před trůnem a před čtyřmi živočichy a před starci, a nikdo nemohl se naučiti té písni, leč oni sto čtyřicet čtyři tisíce, kteří jsou vykoupeni ze země. To jsou ti, kteří se neposkvrnili s ženami, neboť jsou panici; ti jsou to, kteří následují Beránka, kamkoli jde. Oni byli koupeni z lidí jako prvotiny pro Boha a pro Beránka a v ústech jejich lež se nenalezla, neboť jsou bez poskvrny. A uviděl jsem jiného anděla, an letí uprostřed nebe a má evangelium věčné, aby je zvěstoval obyvatelům země, a to každému národu i pokolení a jazyku i kmenu, volaje hlasem velikým: Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť přišla hodina soudu jeho, a pokloňte se tomu, jenž stvořil nebe i zemi a moře i prameny vod. A jiný anděl, druhý, následoval řka: Padl, padl Babylon ten veliký, jenž hněvným vínem smilství svého napájel všecky národy. A jiný anděl, třetí, následoval po nich volaje hlasem velikým: Bude-li kdo klaněti se šelmě a obrazu jejímu a přijme-li znamení na čelo své neb na ruku svou, bude také píti z vína hněvu Božího, které bude smíšeno čisté v kalichu prchlivosti jeho, a bude trápen ohněm a sírou před anděly svatými a před Beránkem. A dým trápení jejich bude vystupovati na věky věků, a nebudou míti odpočinku ve dne ani v noci ti, kteří se klaněli šelmě a obrazu jejímu a kteří přijmou znamení jména jejího. Tu jest (na místě) trpělivost věřících, kteří zachovávají přikázání Boží a víru Ježíšovu. I uslyšel jsem hlas s nebe, an praví (ke mně): Napiš: Blahoslavení mrtví, kteří v Pánu umírají, od té chvíle. Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých námah, neboť skutky jejich jdou s nimi. A uviděl jsem, a hle, oblak bělosvětlý, a na oblaku seděl někdo, jenž byl podoben Synu člověka; měl na hlavě korunu zlatou a ve své ruce srp ostrý. A jiný anděl vyšel z chrámu volaje hlasem velikým na toho, jenž seděl na oblaku: Pusť srp svůj a žni, neboť přišla hodina, aby se žalo, poněvadž uschla žeň pozemská. I pustil ten, jenž seděl na oblaku, srp svůj na zem, a země byla požata. A jiný anděl vyšel z chrámu nebeského a měl také srp ostrý. A jiný anděl vyšel z oltáře maje moc nad ohněm, a zvolal hlasem velikým na toho, jenž měl srp ostrý: Pusť srp svůj ostrý a seber hrozny vinice pozemské, neboť uzrály bobule její. I pustil anděl srp svůj na zem a obral vinici pozemskou a vrhl do velikého lisu hněvu Božího. A ten lis byl stlačen vně města, a vyšla krev z lisu až po uzdy koní za tisíc šest set honů. A uviděl jsem jiné znamení v nebi, veliké a podivné, sedm andělů s posledními sedmi ranami; v nich totiž byl dokonán hněv Boží. A uviděl jsem jako moře sklenné, smíšené s ohněm, a ty, kteří zvítězili nad šelmou a jejím obrazem i nad číslem jména jejího, ani stojí při moři sklenném s citerami Božími a zpívají píseň Mojžíše, služebníka Božího, a píseň Beránkovu řkouce: Veliké a podivné jsou skutky tvé, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravé jsou cesty tvoje, králi národů. Kdo nebude se báti tebe, Pane, a nebude velebiti jména tvého? Neboť ty jediný jsi svatý, vždyť všichni národové přijdou a pokloní se před tebou, poněvadž soudy tvoje přišly na jevo. A potom jsem uviděl, i otevřel se chrám stánku svědectví v nebi, a sedm andělů vyšlo z chrámů se sedmi ranami, oblečeni v čisté roucho lněné, běloskvoucí a přepásáni na prsou pásy zlatými. A jeden ze čtyř živočichů dal sedmi andělům sedm misek zlatých, plných hněvu Boha živého na věky věkův. I naplnil se chrám dýmem od velebnosti Boží a od moci jeho, a nikdo nemohl vejíti do chrámu, dokavad se nevykonalo sedm ran těch sedmi andělů. I uslyšel jsem hlas veliký z chrámu, an praví sedmi andělům: jděte a vylijte sedm misek hněvu Božího na zem. I odešel první a vylil misku svou na zem, a povstaly vředy kruté a bolestivé na lidech, kteří měli znamení šelmy, a na těch, kteří se klaněli obrazu jejímu. A druhý anděl vylil svou misku na moře; i nastala krev jako mrtvého, a pomřela všecka bytost živá v moři. A třetí anděl vylil svou misku na řeky a na prameny vod; i povstala krev. A uslyšel jsem anděla vod, an praví: Spravedlivý jsi, Pane, jenž jsi a jenž jsi byl, svatý, že jsi to usoudil, neboť prolili krev věřících i proroků, a dal jsi jim píti krev. Hodni jsou toho. A uslyšel jsem oltář, an praví: Ano, Pane Bože všemohoucí, pravé jsou a spravedlivé soudy tvé. A čtvrtý anděl vylil svou misku na slunce; i bylo mu dáno rozpáliti lidi ohněm, a lidé byli rozpáleni vedrem velikým; i rouhali se jménu Boha, jenž má moc nad těmito ranami, a neučinili pokání, aby mu vzdali chválu. A pátý anděl vylil svou misku na trůn šelmy; i zatmělo se království její, a (lidé) se kousali na svých jazycích pro bolest a rouhali se Bohu nebeskému pro své bolesti a pro své vředy, ale nečinili pokání ze svých skutků. A šestý anděl vylil svou misku na velikou tu řeku Eufrat; i vyschla voda její, aby se připravila cesta králům od východu slunce. A viděl jsem z úst drakových a z úst šelmy a z úst nepravého proroka vycházeti tři duchy nečisté jako žáby. Jsou to totiž duchové zloduchů, kteří činí divy; oni vycházejí na krále celého okrsku zemského, aby je shromáždili k válce v den veliký Boha všemohoucího. — Hle, přicházím jako zloděj; blahoslavený jest, kdo bdí a zachovává roucha svá, aby nechodil nahý, a aby neviděli hanby jeho. — I shromáždil je na místo, které po hebrejsku slove Harmagedon. A sedmý anděl vylil svou misku na vzduch; i vyšel hlas veliký z chrámu od trůnu a pravil: Stalo se. A nastalo blýskání a hřímání a hromobití; i zemětřesení stalo se veliké, jakého nebylo nikdy, co lidé byli na zemi; takové zemětřesení, tak veliké. A roztrhlo se město to veliké ve tři části, a města pohanská padla, a Babylon ten veliký přišel na paměť před Bohem, aby mu dal kalich vína prchlivého hněvu svého. A všeliký ostrov utekl, a hory nebyly nalezeny. Také kroupy veliké jako centy padaly s nebe na lidí, a lidé rouhali se Bohu pro ránu krupobití, neboť jest to rána velmi veliká. I přišel jeden z těch sedmi andělů, kteří měli sedm misek, a mluvil se mnou řka: Pojď, ukážu ti soud nad nevěstkou tou velikou, která sedí na mnoha vodách, s kterou králové pozemští smilnili a jejíž vínem smilným opojili se obyvatelé země. A dovedl mě v duchu na poušť. I uzřel jsem ženu, ana sedí na šelmě šarlatové, plné jmen rouhavých, se sedmi hlavami a deseti rohy. A ta žena byla oděna nachem a šarlatem a ozdobena zlatem a drahokamem i perlami, majíc ve své ruce kalich zlatý, plný ohavnosti a nečistoty svého smilství a na čele svém napsané jméno: „Tajemství; Babylon ten veliký, matka smilství a ohavností zemských.“ A uviděl jsem tu ženu, ana jest opojena krví věřících a krví mučedníků Ježíšových. I podivil jsem se velice spatřiv ji. A anděl mi řekl: Proč se divíš? Já ti povím tajemství té ženy i té šelmy, která ji nese, která má sedm hlav a deset rohů. Šelma, kterou jsi uzřel, byla a není, a ona vystoupí z propasti a půjde v záhubu. I budou se diviti obyvatelé země, jichžto jména nejsou napsána v knize života od ustanovení světa, když uzří šelmu, že byla a není (a opět tu bude). Tu jest na místě rozum, který má moudrost. Sedm hlav jest sedm hor, na nichž žena sedí, a sedm králů jest to; pět jich padlo, jeden jest nyní a jiný ještě nepřišel, a když přijde, musí zůstati (jen) malou chvíli. A tou šelmou, která byla a není, jest i ten osmý; on jest také z těch sedmi a jde v záhubu. A deset rohů, které jsi viděl, jest deset králů, kteří království dosud neujali, ale jako králové obdrží moc se šelmou na jednu hodinu. Ti mají jednu mysl a dávají sílu a moc svou šelmě. Ti budou bojovati s Beránkem, ale Beránek je přemůže, neboť on jest pán nad pány a král nad králi, a s ním jsou ti, kteří jsou povoláni a vyvoleni a věrni. I řekl mi: Vody, které jsi viděl, kde nevěstka sedí, jsou (kmenové a) zástupové a národové a jazykové. A těch deset rohů které jsi viděl, i šelma, ti budou nenáviděti nevěstku, i zpustoší ji a svléknou do naha a budou jísti maso její a spálí ji ohněm, neboť Bůh dal v srdce jejich, aby učinili úradek jeho a aby dali království své šelmě, dokavad by se nedokonala slova Boží. A ta žena, kterou jsi viděl, město jest to veliké, které má království nad králi země. Potom jsem uviděl jiného anděla, an sestupuje s nebe a má moc velikou, a země se osvítila od slávy jeho. I vykřikl hlasem velikým řka: Padl, padl Babylon, ten veliký, a stal se obydlím duchů zlých a vězením všelikého ducha nečistého, i vazbou všeho ptactva nečistého a odporného, neboť z hněvňého vína smilství jeho pili všichni národové, a králové zemští smilnili s ním, a kupci zemští zbohatli z mohutného rozkošnictví jeho. A uslyšel jsem jiný hlas s nebe, an praví: Vyjděte z něho, lide můj, abyste se nezúčastnili v hříších jeho a nedostali z ran jeho, neboť hříchy jeho dostihly až k nebi a Bůh se rozpomenul na nepravosti jeho. Odplaťte mu, jakož i on činil, a dejte (mu) dvojnásobně podle skutků jeho; v kalich, ve který naléval, nalejte mu dvojnásobně. Kolik se oslavoval a rozkošil, tolik mu dejte muk a zármutku. Poněvadž praví ve svém srdci: „Sedím jako královna a vdovou nejsem a zármutku neuzřím“, proto v jeden den přijdou rány jeho, smrt a zármutek i hlad, a bude spálen ohněm, neboť silný jest Pán Bůh, jenž ho bude souditi. I budou plakati a kvíliti nad ním králové pozemští, kteří s ním smilnili a rozkošili, když uzří dým požáru jeho, stojíce z dáli pro strach před mukami jeho a říkajíce: Běda, běda, město to veliké, Babylone, město to silné, že v jedné hodině přišel soud tvůj. Také kupci pozemští budou plakali a se rmoutiti nad ním, poněvadž zboží jejich nikdo již nebude kupovati, zboží zlata a stříbra a drahokamů a perel i kmentu a nachu a hedvábí a šarlatu, i všelikého dřeva thujového a všelikého nářadí ze slonové kosti a všelikého nářadí ze dřeva drahého i z mědi a železa a mramoru, též skořice a amomu a věci vonných a masti a kadidla, i vína a oleje, běle a pšenice, skotů a ovec, koní a vozů i otroků a duší lidských; také ovoce, po kterém toužila duše tvá, odešlo od tebe, a všecko, co jest cenné a skvostné, ztratilo se pro tebe a již nikdy se to nenalezne. Kupci těchto věcí, kteří z něho zbohatli, zdaleka budou státi pro strach před jeho mukami, plačíce a truchlíce a říkajíce: Běda, běda, město to veliké, které bylo oděno kmentem i nachem a šarlatem a ozdobeno zlatem i drahým kamením a perlami, neboť v jedné hodině zpustošilo se tak veliké bohatství! A každý kormidelník a každý plavec pobřežní i lodníci a všichni, kteří pracuji na moři, postavili se zdaleka a vykřikli vidouce kouř požáru jeho a pravili: Které (město) jest podobno tomuto městu velikému? I posypali prachem hlavu svou a vykřikli plačíce a kvílíce a řkouce: Běda, běda, město to veliké, ve kterém všichni, kdo měli lodi na moři, zbohatli z jeho bohatství, neboť v jediné hodině bylo zpustošeno! Raduj se nad ním nebe a světci i apoštolé a proroci, neboť Bůh vykonal soud za vás nad ním. I zdvihl jeden silný anděl kámen jako žernov veliký a vrhl jej do moře řka: Takto s prudkostí bude vržen Babylon, město to veliké, a nebude již nalezen. A hlas pěvců citerních a zpěváků i pištců a trubačů neuslyší se již v tobě, a žádný řemeslník kteréhokoli řemesla nenalezne se již v tobě, a zvuk mlýna neuslyší se již v tobě, a světlo lampy nezasvítí již v tobě, a hlas ženichův a nevěstin neuslyší se již v tobě, neboť kupci tvoji byli velmoži pozemští, neboť tvými kouzly byli svedeni všichni národové. A nalezla se v něm krev proroků a světců a všech těch, kteří byli usmrceni na zemi. Potom jsem uslyšel jako veliký hlas mnoha zástupů v nebi, ani praví: Alleluja, spása a sláva i moc jest Boha našeho, neboť pravé jsou a spravedlivé soudy jeho, ježto vykonal soud nad nevěstkou tou velikou, která pokazila zemi smilstvím svým, a pomstil krev služebníků svých z rukou jejích. A opět řekli: „Alleluja,“ A dým její vystupuje na věky věků. I padli dvacet čtyři starci a čtyři živočichové a poklonili se Bohu, jenž seděl na trůně, říkajíce: Amen, alleluja. A vyšel hlas s trůnu, jenž pravil: Chvalte Boha našeho všichni služebníci jeho a kdo se ho bojíte, malí i velicí. I uslyšel jsem jako hlas zástupu četného a jako hukot veliké vody a jako hřmění silného hromobití, které pravilo: Alelluja, neboť ujal království Pán Bůh náš všemohoucí. Radujme se a plesejme a vzdejme mu chválu, neboť přišla svatba Beránkova a nevěsta jeho se připravila. A bylo jí dáno, aby se oblékla v jemné plátno běloskvoucí, čisté. Jemným plátnem totiž jsou spravedlivé skutky světců. I řekl mi: Napiš: Blahoslavení jsou ti, kteří jsou povoláni k svatební hostině Beránkově. A řekl mi: To jsou pravdivá slova Boží. I padl jsem k nohám jeho, abych se mu poklonil. Ale (on) mi řekl: Hleď ať toho nečiníš; jsem spoluslužebník tvůj i bratří tvých, kteří mají svědectví o Ježíšovi. Bohu se klaněj. Svědectví o Ježíšovi totiž jest duch prorocký. A uviděl jsem nebe otevřené, a hle, kůň bílý a ten, jenž na něm sedí, slove Věrný a Pravdivý a se spravedlností soudí a bojuje. Oči jeho jako plamen ohně a na hlavě jeho mnoho věnců: má jméno napsané, jehož nikdo nezná, leč on sám, a jest oděn v roucho krví zbarvené; jméno jeho zove se Slovo Boží. A vojska nebeská jela za ním na bílých koních, oblečena v jemné plátno, bílé, čisté. A z úst jeho vychází meč (na obě strany) ostrý, aby jím bil pohany. A on bude je spravovati berlou železnou a on tlačí lis vína prchlivého hněvu Boha všemohoucího. Na rouchu, a to na bedru svém, má napsáno: Král nad králi a pán nad pány. A uviděl jsem jednoho anděla, an stojí ve slunci, a ten vykřikl hlasem velikým řka všem ptákům, kteří lítali uprostřed na nebi: Pojďte, shromažďte se k veliké hostině Boží, abyste pojedli těla králů, těla tisícníků a těla siláků, těla koní a těch, kteří na nich sedí, a těla všech, svobodníků i nevolníků, malých i velikých. A uviděl jsem šelmu a krále pozemské i vojska jejich shromážděná, aby vedla válku s tím, jenž seděl na koni, a s vojskem jeho. I byla jata šelma a s ní ten prorok nepravý, jenž byl činil před ní divy, kterými svedl ty, kteří přijali znamení šelmy a kteří se klaněli obrazu jejímu; ti oba byli vrženi za živa do jezera ohnivého, hořícího sírou. A ostatní byli zabiti mečem, vyšlým z úst toho, jenž seděl na koni; a všichni ptáci nasytili se těly jejich. A uviděl jsem anděla, an sestupuje s nebe, maje klíč od propasti a řetěz veliký v ruce své. I uchopil draka, hada starého, jenžto jest ďábel a satan, a svázav ho na tisíc roků, uvrhl jej do propasti a zavřel i zapečetil nad ním, aby nesváděl již národů, dokavad by se nenaplnilo tisíc roků. Potom musí býti rozvázán na krátký čas. A uviděl jsem trůny; i posadili se na nich, a byl jim dán soud, též duše těch, kteří byli sťati pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží, i těch, kteří se neklaněli šelmě ani obrazu jejímu, ani nepřijali znamení na čelo neb na ruku svou; a (ti) žili a kralovali s Kristem po tisíc roků. Ostatní mrtví neožili, dokavad by se nenaplnilo tisíc roků. To jest vzkříšení první. Blahoslavený a svatý je ten, kdo má účast ve vzkříšení prvním; nad nimi smrt druhá moci nemá, nýbrž budou kněžími Božími a Kristovými a budou s ním kralovati po tisíc roků. A když se naplní těch tisíc roků, satan bude puštěn ze své vazby; i vyjde, aby sváděl národy, kteří jsou na čtyřech úhlech země, Goga to a Magoga, a aby shromáždil je k válce; počet jejich (jest) jako písek mořský. A vyšli na šíř země a obklíčili tábor světců a město milé. I sestoupil oheň od Boha s nebe a strávil je, a ďábel, jenž je sváděl, byl vržen do jezera ohnivého a sirnatého, kde jest i šelma a prorok nepravý, a budou trápeni ve dne i v noci na věky věků. Také jsem uviděl trůn veliký, bílý, a toho, jenž na něm seděl; před jeho obličejem utekla země i nebe a nenalezlo se pro ně místo. A uzřel jsem mrtvé, veliké i malé, ani stoji před trůnem; i otevřely se knihy, též jiná kniha byla otevřena, to jest (kniha) života, a mrtví byli souzeni z toho, co bylo napsáno v knihách, podle skutků svých. Moře totiž vydalo mrtvé, kteří byli v něm, a smrt i místo zemřelých vydaly (své) mrtvé, kteří byli v nich, a (ti) byli souzeni každý podle skutků svých. A smrt i místo zemřelých byly uvrženy do jezera ohnivého. To jest smrt druhá, jezero ohnivé. A kdo nebyl nalezen zapsán v knize života, byl uvržen do jezera ohnivého. A uviděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly, a moře již není. Také jsem uviděl město svaté, Jerusalem nový, an sestupuje s nebe od Boha jsa připraven jako nevěsta ozdobená pro muže svého. A uslyšel jsem hlas veliký s nebe, an praví: Hle stánek Boží s lidmi a přebývati bude s nimi, a oni budou jeho lidem, a on, Bůh, s nimi bude jejich Bohem; a (Bůh) setře všelikou slzu s očí jejich, a smrti nebude již; ani zármutku, ani křiku, ani bolesti nebude již, neboť první věci pominuly. I řekl ten, jenž seděl na trůně: Hle, obnovuji všecko. A řekl mi: Napiš (to), neboť tato slova jsou spolehlivá a pravdivá. A řekl mi: Stalo se. Já jsem alfa a omega, počátek a konec. Já dám žíznivému z pramene vody živé zadarmo. Kdo zvítězí, obdrží to, a (já) budu mu Bohem, a on bude mi synem. Bázlivci však a nevěrci a ohavníci a vrazi i smilníci a čarodějníci a modláři a všichni lháři budou míti díl v jezeře hořícím ohněm a sírou; to je smrt druhá. I přišel jeden z těch sedmi andělů, kteří měli sedm misek plných sedmi ran posledních, a mluvil se mnou řka: Pojď, ukáži ti nevěstu, manželku Beránkovu. I odvedl mě v duchu na horu velikou a vysokou, a ukázal mi město svaté, Jerusalem, ano sestupuje s nebe od Boha, majíc velebnost božskou. Lesk jeho byl podoben kameni nejdražšímu, jako kameni jaspisovému, jasnému jako křišťál. Mělo hradbu velikou a vysokou s dvanácti branami a na branách dvanáct andělů a jména napsaná, totiž jména dvanácti pokolení synů israelských; od východu tři brány, od severu tři brány, od jihu tři brány, a od západu tři brány. A hradba městská měla dvanáct základů a na nich dvanácte jmen dvanácti apoštolů Beránkových. A ten jenž mluvil se mnou, měl jakožto míru třtinu zlatou, aby změřil město i brány a hradby jeho. jest pak to město položeno ve čtverhranu, a délka jeho jest tak veliká jako šířka. I změřil město třtinou na dvanáct tisíc honů, a délka i šířka a výška jeho jsou stejné. Také změřil hradbu jeho stočtyřicetčtyři lokty; míra to lidská, které užil anděl. Stavba hradby jeho byla z jaspisu, město pak samo bylo čisté zlato, podobné čistému sklu. Základy hradby městské byly ozdobeny všelikým drahokamem; základ první byl z jaspisu, druhý ze safíru, třetí z chalcedonu, čtvrtý ze smaragdu, pátý ze sardonyxu, šestý ze sardisu, sedmý z chrysolitu, osmý z berylu, devátý z topasu, desátý z chrysoprasu, jedenáctý z hyacintu, dvanáctý z ametystu. A dvanáct bran (bylo) dvanáct perel; jedna každá brána byla z jedné perly, a náměstí města bylo čisté zlato jako průhledné sklo. Chrámu jsem v něm neviděl, neboť Pán Bůh všemohoucí jest chrámem jeho, a Beránek. A to město nepotřebuje slunce ani měsíce, aby mu svítily, neboť velebnost Boží je osvítila, a svící jeho jest Beránek. I budou choditi národové ve světle jeho a králové země přinesou slávu a čest svou do něho. A brány jeho nebudou se zavírati za dne, neboť noci tam nebude; a přinesou do něho slávu a čest národů. A nevejde do něho nic poskvrněného, ani kdo páše ohavnost a lež, leč jen ti, kteří jsou napsáni v Beránkové knize života. I ukázal mi proud vody životné, běloskvoucí jako křišťál, který vycházel z trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed náměstí jeho a po obou stranách proudu byl strom života, který přinášel dvanáctero plodů, vydávaje každého měsíce plod svůj, a listí stromu toho (slouží) k vyléčení národů. A nebude již kletby žádné; ale trůn Boží a Beránkův bude v něm, a služebníci jeho budou mu sloužiti a budou patřiti na jeho tvář, a jméno jeho bude na čelech jejich. A noci nebude již, ani nebudou potřebovati světla svíčkového a světla slunečného, neboť Pán Bůh je bude osvěcovati a budou kralovati na věky věkův. I řekl mi: Tato slova jsou (zcela) spolehlivá a pravdivá, a Pán Bůh duchů prorockých poslal anděla svého, aby ukázal služebníkům jeho, co se má státi v brzku. A hle, přijdu brzy. Blahoslavený, kdo ostříhá prorockých slov knihy této. A já, Jan, jsem ten, jenž jsem slyšel a viděl tyto věci. A když jsem je uslyšel a uviděl, padl jsem, abych se poklonil před nohama anděla, jenž mi to ukázal. Ale (on) řekl mi: Hleď, ať toho nečiníš; jsem spoluslužebník tvůj i bratří tvých proroků a těch, kteří ostříhají slov knihy této. Bohu se klaněj. I řekl mi: Nezapečeťuj prorockých slov knihy této, neboť čas blízko jest. Kdo škodí, uškoď ještě; kdo jest poskvrněn, poskvrň se ještě a kdo jest spravedlivý, ospravedlniž se ještě, kdo svatý, posvěť se ještě. Hle, přijdu brzy a odplata moje se mnou, abych odplatil každému podle skutků jeho. Já jsem alfa a omega, první a poslední, počátek a konec. Blahoslavení, kdo umývají roucha svá (v krvi Beránkově), aby měli právo ke stromu života a vešli branami do města. Vně budou psi a čarodějníci a smilníci a vrahové i modláři a každý, kdo miluje a činí lež. Já, Ježíš, poslal jsem anděla svého, abych vám osvědčil věci tyto v církvích, já jsem kořen a rod Davidův, hvězda jasná a jitřní. A duch i nevěsta praví: Přijď. A kdo slyší, řekni: Přijď. A kdo žízní, přijdiž, a kdo chce, naber vody životné zadarmo. Osvědčuji pak já každému, kdo slyší prorocká slova knihy této: Jestliže by někdo přidal k těmto věcem, Bůh přidá na něho ran napsaných v knize této; a jestliže by kdo odňal od slov knihy proroctví tohoto, Bůh odejme díl jeho od stromu života a z města svatého, z toho, co napsáno jest v knize této. Ten, jenž osvědčuje tyto věci, praví: Ano, přijdu brzy. Amen, přijď Pane Ježíši. Milost Pána našeho Ježíše Krista (buď) se všemi vámi. Amen.