Rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. Abraham zplodil Izáka, Izák zplodil Jakuba, Jakub zplodil Judu a jeho bratry. Juda zplodil Faresa a Zaru z Tamary, Fares zplodil Esrona, Esron zplodil Arama, Aram zplodil Aminabada, Aminabad zplodil Naasona, Naason zplodil Salmona, Salmon zplodil Booza z Rahaby, Booz zplodil Obeda z Rut, Obed zplodil Jessea, Jesse zplodil krále Davida. David král zplodil Šalomouna z té, která byla manželkou Uriášovou, Šalomoun zplodil Roboama, Roboam zplodil Abiama, Abiam zplodil Asu, Asa zplodil Josafata, Josafat zplodil Jorama, Joram zplodil, Oziáše, Oziáš zplodil Joatama, Joatam zplodil Achaza, Achaz zplodil, Ezechiáše, Ezechiáš zplodil Manassa, Manasses zplodil Amona, Amon zplodil Josiáše, Josiáš zplodil Jechoniáše a jeho bratry za babylonského stěhování. A po babylonském stěhování zplodil Jechoniáš Salatiela, Salatiel zplodil Zorobabela, Zorobabel zplodil Abiuda, Abiud zplodil Eliakima, Eliakim zplodil Azora, Azor zplodil Sadoka, Sadok zplodil Achima, Achim zplodil Eliuda, Eliud zplodil Eleazara, Eleazar zplodil Matana, Matan zplodil Jakuba, Jakub pak zplodil Josefa, muže Marie, a z ní se narodil JEŽÍŠ, jenž slove Kristus. Všech tedy rodů od Abrahama až po Davida bylo čtrnáct; od Davida až do babylonského stěhování (také) čtrnáct rodů a od babylonského stěhování až do Krista (rovněž) čtrnáct rodů. Početí a narození Ježíše Krista. Kristovo narození se stalo takto: Když jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ukázalo se, že jest, ještě dříve než se sešli, v požehnaném stavu z Ducha svatého. Josef pak, její muž, jsa spravedlivý a nechtěje ji vydati veřejné pohaně, chtěl ji tajně propustit. Když o tom přemýšlel, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snách a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmouti Marii, svou manželku, k sobě; neboť co se v ní počalo, jest z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť On spasí svůj lid z jeho hříchů.“ Toto všechno se stalo, aby se naplnilo, co předpověděl Pán slovy proroka: „Ejhle, panna počne a porodí syna, a nazvou ho jménem Emanuel,“ to jest v překladě „S námi Bůh“. Když se pak probudil Josef ze sna, učinil, jak mu přikázal anděl Páně, a přijal svou manželku k sobě. Avšak nepoznal ji dříve, dokud neporodila svého [prvorozeného] syna. A nazval ho jménem Ježíš. Když se tedy narodil Ježíš v Betlemě judském za panování krále Heroda, hle, mudrci od východu přišli do Jerusalema a tázali se: „Kde je ten novorozený král židovský? Neboť jsme viděli jeho hvězdu na východě, i přišli jsme se mu poklonit.“ Když to uslyšel král Herodes, vzrušil se a všechen Jerusalem s ním. I dal shromážditi všechny velekněze a zákoníky lidu a vyzvídal na nich, kde se má Kristus naroditi. Řekli mu: „V Betlemě judském; neboť tak to je napsáno prorokem: ,A ty, Betleme na území judském, nijak nejsi nejmenší mezi knížecími městy judskými; neboť z tebe vyjde vévoda, aby spravoval můj lid izraelský.’ “ Tu Herodes povolal tajně mudrce a vyptal se jich podrobně na čas, kdy se jim hvězda ukázala. Pak je poslal do Betlema se slovy: „Jděte tam a pátrejte bedlivě po dítěti! Až je naleznete, zvěstujte mi, ať i já se mu přijdu poklonit!“ Oni vyslechli krále a odjeli. A hle, hvězda, kterou předtím spatřili na východě, šla před nimi, až došla a zastavila se nad místem, kde bylo dítě. Když opět uviděli hvězdu, zaradovali se radostí velmi velikou. I vešli do domu, nalezli dítko s Marií, jeho matkou, padli a poklonili se mu. Potom otevřeli své poklady a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. A protože dostali napomenutí ve snách, aby se nevraceli k Herodovi, vrátili se jinou cestou do své země. Když odešli, hle, anděl Páně se zjevil ve snách Josefovi a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a utec do Egypta! Pobuď tam, až ti oznámím; neboť Herodes bude hledati dítě, aby je za hubil.“ Vstal tedy, vzal (ještě) v noci dítě i jeho matku a odešel do Egypta. A tam zůstal až do smrti Herodovy, takže se tím naplnilo, co předpověděl Pán slovy proroka: „Z Egypta jsem povolal svého syna.“ Tu Herodes vida, že jej mudrci oklamali, rozhněval se náramně. Dal usmrtit v Betlemě a v celém jeho okolí všechny chlapečky ode dvou let a níže podle doby, kterou vyzvěděl na mudrcích. Tehdy se naplnilo, co předpověděl prorok Jeremiáš slovy: „Hlas v Rámě bylo slyšet, pláč a mnoho kvílení. Ráchel oplakávala své syny a nechtěla se dáti potěšit, poněvadž jich není.“ Po smrti Herodově, hle, zjevil se Josefovi v Egyptě anděl Páně ve snách a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť zemřeli ti, kteří ukládali o život dítěte.“ I vstal, vzal dítě i jeho matku a vešel do země izraelské. Když však uslyšel, že Archelaus kraluje v Judsku místo svého otce Heroda, obával se tam jíti. A po napomenutí ve snách se odebral do území galilejského. Po svém příchodu bydlel v městě jménem Nazaret, aby se naplnilo, co předpověděli proroci: „Bude se nazývat Nazaretským.“ V tom čase vystoupil Jan Křtitel a kázal na judské poušti: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské!“ To je totiž ten, jehož předpověděl prorok Izaiáš slovy: „Hlas volajícího na poušti:,Připravte cestu Páně, urovnejte mu stezky!‘ “ Onen pak Jan měl roucho ze srsti velbloudí a kožený pás kolem svých beder; pokrmem mu byly kobylky a lesní med. Tehdy vycházel k němu Jerusalem, veškeré Judsko i Pojordání. Dávali se od něho křtíti v Jordáně, vyznávajíce své hříchy. Když spatřil mnoho farizeů a sadduceů, jak přicházejí k jeho křtu, řekl jim: „Pokolení zmijí! Kdo vám ukázal, jak byste utekli budoucímu hněvu? Přinášejte tedy ovoce hodné pokání, a nemyslete si:,Otce máme Abrahama;‘ neboť pravím vám, že Bůh může Abrahamovi z těchto kamenů vzbuditi syny. Již je přiložena sekera ke kořeni stromů. Každý strom, který nerodí dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. Já vás křtím vodou k pokání; avšak Ten, jenž přijde po mně, je mocnější než já. Tomu já nejsem hoden ani obuv ponášet. On vás bude křtíti Duchem svatým a ohněm. Jeho vějička je v jeho ruce, i vyčistí svůj mlat a shromáždí svou pšenici do obilnice, ale plevy bude páliti neuhasitelným ohněm.“ Tehdy přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtíti. Ale Jan mu v tom bránil slovy: „Já mám potřebí býti pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?“ Na to mu Ježíš odpověděl: „Jen mě nech! Neboť tak nám náleží vyplniti všelikou spravedlnost.“ I nechal ho. A když byl Ježíš pokřtěn, vyšel ihned z vody. A hle, otevřela se mu nebesa, i viděl Ducha Božího sestupovati jako holubici a přicházeti na něho. A hle, s nebe volal hlas: „Tento je můj milý Syn, v němž se mi zalíbilo.“ Tehdy byl uveden Ježíš Duchem na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, a potom pocítil hlad. I přistoupil k němu pokušitel a řekl: „Jsi-li Syn Boží, poruč těmto kamenům, ať se promění v chleby!“ On odpověděl: „Psáno jest:,Ne samým chlebem je živ člověk, nýbrž každým slovem, které vychází z úst Božích.‘ “ Tu ho vzal ďábel do svatého města, postavil ho na cimbuří chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, spusť se dolů; neboť je psáno:,Svým andělům přikázal o tobě, a na ruce tě uchopí, abys snad nenarazil svou nohou o kámen.‘ “ Ježíš mu odpověděl: „Také je psáno:,Nepokoušej Pána, Boha svého!‘ “ Opět ho vyvedl ďábel na horu velmi vysokou, ukázal mu všechna království světa i jejich nádheru a řekl mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li a budeš-li se mi klaněti.“ Tu řekl mu Ježíš: „Odejdi, satane! Neboť je psáno:,Pánu, Bohu svému se budeš klaněti a jemu jedinému sloužiti!‘ “ I opustil ho ďábel; a hle, andělé přistoupili a sloužili mu. Když pak Ježíš uslyšel, že Jan byl uvězněn, odebral se do Galileje. A opustiv [město] Nazaret, přišel do Kafarnaa, ležícího u jezera v území zabulonském a neftalimském; a usídlil se (tam), aby se naplnilo, co předpověděl prorok Izaiáš slovy: „Ty země zabulonská a země neftalimská, ty území za Jordánem proti moři, ty Galileo pohanská! Lid, který žil ve tmě, uzřel veliké světlo, a těm, kteří bydleli v krajině stínu smrti, vzešlo světlo.“ Od toho času počal Ježíš kázati takto: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské!“ Když chodil Ježíš podél Galilejského jezera, spatřil dva bratry, Šimona, jenž se nazývá Petr, a Ondřeje, jeho bratra, jak pouštějí síť do jezera; byli totiž rybáři. I řekl jim: „Pojďte za mnou, a učiním vás rybáři lidí!“ Oni hned zanechali sítě a šli za ním. Když odtud kousek poodešel, spatřil jiné dva bratry, Jakuba, syna Zebedeova, a jeho bratra Jana, jak se svým otcem Zebedeem na loďce spravují své sítě. I povolal je. A oni hned zanechali sítě i svého otce a šli za ním. I procházel Ježíš celou Galilejí, učil v jejich synagogách, hlásal evangelium o království (Božím) a uzdravoval všelikou nemoc a všeliký neduh v lidu. Pověst o něm se roznesla po celé Syrii. I přinášeli k němu všechny nemocné, stižené rozličnými neduhy a mukami; i posedlé, náměsíčné a ochrnulé. A uzdravil je. I šly za ním veliké zástupy z Galileje a z Desítiměstí, i z Jerusalema a Judska a ze Zajordání. Jakmile Ježíš uzřel zástupy, vystoupil na horu. Když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. I otevřel svá ústa a učil je takto: „Blahoslavení chudí duchem, nebol jejich je království nebeské. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou za úděl zemi. Blahoslavení lkající, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení, kteří lačnějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou viděti Boha. Blahoslavení pokojní, neboť oni budou slouti synové Boží. Blahoslavení, kteří trpí příkoří pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.“ „Blahoslavení jste, když vás budou pro mne tupit a pronásledovat a mluviti všechno zlé lživě proti vám. Radujte se a plesejte, neboť vaše odplata je hojná v nebesích! Vždyť tak také pronásledovali proroky, kteří žili před vámi. „Vy jste sůl země. Jestliže se sůl zkazí, jak se znovu stane slanou? K ničemu se již nehodí, leda ji vyhodit ven a nechat pošlapat od lidí.“ „Vy jste světlo světa. Nemůže býti ukryto město ležící na hoře. Vždyť ani svíci nerozsvěcují a nestavějí ji pod kbelík, nýbrž na svícen aby svítila všem v domě. Tak sviť světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce, jenž je v nebesích.“ “Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Vpravdě zajisté pravím vám: Dokud nepominou nebesa a země, nepomine jedno písmenko nebo jedna čárka ze Zákona, pokud se to všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jedno z těchto, třebas i nejmenších přikázání a naučil tomu lidi, bude nejmenším v království nebeském; kdo však by je plnil a jim učil, ten bude velikým v království nebeském. Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost dokonalejší než zákoníků a farizeů, nevejdete do království nebeského.“ „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům:,Nezabiješ!‘ Kdo by zabil, propadne soudu. Já však pravím vám, že každý, kdo se (už) hněvá na svého bratra, propadne soudu. Kdo by však řekl svému bratru,hlupáku‘, propadne veleradě; a kdo by řekl,blázne‘, propadne pekelnému ohni. Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, zanechej svůj dar tam před oltářem, odejdi a napřed se smiř se svým bratrem! Potom teprve přijeď a obětuj svůj dar!“ “Vyrovnej se se svým protivníkem rychle, dokud jsi s ním na cestě, aby tě snad nevydal protivník soudci; nebol soudce by tě vydal biřicovi a byl bys uvržen do vězení. Vpravdě pravím tobě, nevyšel bys tam odtud, dokud bys nezaplatil poslední halíř.“ „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům:,Nezcizoložíš!’ Já však pravím vám, že každý, kdo hledí na ženu s hříšnou touhou, již s ní zcizoložil v svém srdci. Pohoršuje-li tě tvé oko pravé, vyloupni je a odhoď od sebe; neboť je ti prospěšnější, aby zahynul jeden tvůj úd, než aby bylo celé tvé tělo uvrženo do pekla. A pohoršuje-li tě tvá ruka pravá, utni ji a odhoď od sebe, neboť je ti prospěšnější, aby zahynul jeden tvůj úd, než aby bylo celé tělo uvrženo do pekla.“ „Bylo také řečeno:,Kdokoliv propustí svou manželku, ať jí dá propustný list!’ Já však pravím vám, že každý, kdo by propustil svou manželku – vyjma pro cizoložství – uvádí ji v cizoložství; a kdo by propuštěnou pojal za manželku, cizoloží.“ „Opět jste slyšeli, že bylo řečeno předkům:,Nepřísahej křivě,‘ ale,dodrž své přísahy Pánu!’ Já však pravím vám, abyste vůbec nepřísahali: ani při nebi, neboť je to trůn Boží; ani při zemi, neboť je to podnož jeho nohou; ani při Jerusalemu, neboť je to město velikého krále. Ani při své hlavě nepřísahej, neboť nemůžeš učiniti jediný vlas ani bílým, ani černým. Vaše řeč budiž však:,Ano, ano’ –,ne, ne!’ Co nad to jest, ze zlého jest.“ „Slyšeli jste, že bylo řečeno:,Oko za oko, zub za zub!' Já však pravím vám, abyste neodpírali zlému, naopak udeří-li tě někdo v tvé líce pravé, nastav mu i levé; a kdo se chce s tebou souditi a vzíti si tvou sukni, tomu zanechej i plášť; a přinutí-li tě někdo na jednu míli, jdi s ním i [další] dvě! Kdo tě prosí, tomu dej; a kdo si chce od tebe vypůjčiti, od toho se neodvracej!“ „Slyšeli jste, že bylo řečeno:,Miluj bližního svého' a nenáviď nepřítele svého! Ale já pravím vám: Milujte své nepřátele, [dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí] a modlete se za ty, kteří vás pronásledují a [pomlouvají], abyste byli dětmi svého nebeského Otce, jenž velí svému slunci vycházeti na dobré i na zlé a dešť sesílá na spravedlivé i nespravedlivé. Neboť milujete-li ty, kteří vás milují, jakou budete míti odplatu? Což to nečiní i celníci? A budete-li pozdravovati své bratry, co zvláštního činíte? Což to nečiní i pohani? Buďte tedy dokonalí, jak dokonalý jest i váš Otec nebeský.“ „Mějte se na pozoru, abyste nekonali své dobré skutky před lidmi proto, aby vás viděli; jinak nebudete míti odplatu u svého Otce, jenž je v nebesích.“ „Kdykoliv tedy dáváš almužnu, netrub před sebou, jako činí pokrytci v synagogách a na ulicích, aby je lidé ctili. Vpravdě pravím vám: Vzali svou odplatu. Ale kdykoliv ty dáváš almužnu, ať neví tvá levice, co činí tvá pravice, aby tvá almužna byla v skrytě, a tvůj Otec, jenž v skrytě vidí, ti odplatí.“ „A kdykoliv se modlíte, nebuďte jako pokrytci! Ti se modlí s oblibou v synagogách a na rozích náměstí, aby je lidé viděli. Vpravdě pravím vám: Vzali svou odplatu. Když se však ty modlíš, vejdi do svého pokojíka, zavři dveře a pomodli se k Otci svému v skrytě, a tvůj Otec, jenž v skrytě vidí, ti odplatí.“ „Modlíte-li se pak, nemluvte mnoho jako pohani! Ti se totiž domnívají, že budou vyslyšeni pro svou mnohomluvnost. Nepřipodobňujte se jim! Ví zajisté Otec váš, čeho je vám potřebí, dříve než ho prosíte.“ „Takto se tedy budete modliti vy: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé! Přijď království tvé! Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi! Chléb náš vezdejší dej nám dnes! A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim vinníkům! A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého! [Amen.]“ „Neboť odpustíte-li lidem jejich provinění, odpustí také vám váš Otec nebeský [vaše poklesky]. Neodpustíte-li však lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše hříchy.“ „Kdykoliv se pak postíte, nebuďte jako pokrytci zasmušilí! Neboť ti znešvařují svůj obličej, aby bylo lidem zjevno, že se postí. Vpravdě pravím vám: Vzali svou odplatu. Když se však ty postíš, pomaž si hlavu a tvář si umyj, aby lidé neviděli, že se postíš, nýbrž jen Otec tvůj, který je v skrytě; a tvůj Otec, jenž v skrytě vidí, ti odplatí.“ Neskládejte si poklady na zemi, kde je rez a mol kazí a kde je zloději vykopávají a kradou; skládejte si však poklady v nebi, kde je ani rez ani mol nekazí a kde je zloději nevykopávají ani nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ „Svící tvého těla je tvé oko. Je-li tvé oko zdravé, bude celé tvé tělo ve světle; je-li však tvé oko špatné, bude celé tvé tělo ve tmě. Je-li tedy světlo, které je v tobě, tmou, jak veliká bude sama tma?“ „Nikdo nemůže sloužiti dvěma pánům; neboť buď bude jednoho nenáviděti, a druhého milovati, anebo jednoho se přidrží, a druhým pohrdne. Nemůžete sloužiti Bohu i mamonu.“ Nepečujte úzkostlivě o své tělo! „Proto pravím vám: Nepečujte úzkostlivě o svůj život, co byste jedli, ani své tělo, čím byste je odívali. Což není život víc nežli pokrm a tělo více než oděv? Pohleďte na ptactvo nebeské: neseje ani nežne, ani neshromažďuje do stodol, a váš Otec nebeský je živí. Což nejste vy dražší než ono? A kdo z vás může svou starostlivostí přidati k délce svého věku jeden loket? A proč pečujete úzkostlivě o svůj oděv? Pozorujte polní lilie, jak rostou! Nepracují ani nepředou. Pravím pak vám, že ani Šalomoun ve vší své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak odívá polní trávu, která dnes jest a zítra bývá hozena do pece, oč spíše vás, malověrní!“ „Nepečujte tedy úzkostlivě a neříkejte:,Co budeme jísti, anebo co budeme píti, anebo čím se budeme odívati?' Neboť po tom všem se shánějí pohani. Ví zajisté váš Otec nebeský, že toho všeho potřebujete. Hledejte tedy nejprve království Boží a jeho spravedlnost, a toto všechno bude vám přidáno! Nepečujte proto úzkostlivě o zítřek; neboť zítřek bude pečovati sám o sebe. Každý den má sám dost své lopoty.“ „Nesuďte, abyste nebyli souzeni! Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou bude vám naměřeno. Pročpak vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám v svém oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru:,Dovol, ať vyjmu třísku z tvého oka'; a hle, v tvém oku je trám? Pokrytče, vyjmi nejprve trám ze svého oka, a potom prohlédneš, abys mohl odstraniti třísku z oka svého bratra!“ „Nedávejte svaté věci psům, ani neházejte své perly před svině, aby snad je nepošlapaly a pak se neobrátily a vás neroztrhaly!“ „Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlucte, a bude vám otevřeno! Neboť každý, kdo prosí, dostává; a kdo hledá, nalézá; a tomu, kdo tluče, bude otevřeno. Což někdo z vás, když ho bude jeho syn prositi o chléb, podá mu kámen? Anebo bude-li ho prositi o rybu, což mu podá hada? Dovedete-li tedy vy, jsouce zlí, dávati svým dětem dobré dary, oč spíše dá váš Otec nebeský dobré věci těm, kteří ho prosil“ „Čiňte tedy všechno, co chcete, aby vám lidé činili, také vy jim! Neboť to je smysl Zákona i Proroků.“ „Vcházejte těsnou branou! Neboť široká je brána a prostranná je cesta, která vede do záhuby, a mnoho je těch, kteří jí vcházejí. Jak těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málo je těch, kteří ji nalézají!“ „Mějte se na pozoru před nepravými proroky! Ti přicházejí k vám v ovčím rouše, ale v nitru jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte. Copak se sbírají hrozny s trní anebo fíky s bodláčí? Tak každý dobrý strom rodí dobré ovoce, špatný strom však rodí špatné ovoce. Nemůže dobrý strom nésti špatné ovoce, ani špatný strom nésti dobré ovoce. Každý strom, který nerodí dobré ovoce, bývá vyťat a hozen do ohně. Nuže, tedy po jejich ovoci je poznáte!“ „Ne každý, kdo mi říká:,Pane, Pane', vejde do království nebeského, nýbrž ten, kdo plní vůli mého Otce nebeského, [ten vejde do království nebeského]. Mnozí mi řeknou v onen den:,Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali a v tvém jménu nevymítali zlé duchy a v tvém jménu nečinili mnoho zázraků?' A tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal, pryč ode mne, pachatelé nepravosti!“ „Každý tedy, kdo slyší tato má slova a plní je, bude jako moudrý muž, který postavil svůj dům na skále. I spadl příval, přivalily se proudy vod, zavály větry a obořily se na ten dům. Nezřítil se však, neboť byl postaven na skále!“ „A každý, kdo slyší tato má slova, ale neplní je, bude jako pošetilý muž, který postavil svůj dům na písku. I spadl příval, přivalily se proudy vod, zavály větry a obořily se na ten dům. I zřítil se a jeho pád byl veliký.“ A když Ježíš dokončil tato slova, užasly zástupy nad jeho učením, neboť učil je jako ten, jenž má moc, a ne jako jejich zákoníci a farizeové. Když pak sestoupil s hory, šly za ním četné zástupy. A hle, malomocný přišel, klaněl se mu a pravil: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistiti.“ I pozvedl Ježíš ruku a dotkl se ho se slovy: „Chci, buď čist!“ A hned byl uzdraven ze svého malomocenství. I praví mu Ježíš: „Hleď, abys nikomu o tom neříkal, ale jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, který přikázal Mojžíš, na svědectví pro ně!“ Když pak vešel Ježíš do Kafarnaa, předstoupil před něho setník a prosil ho: „Pane, můj služebník leží doma ochrnulý v hrozných bolestech.“ I dí mu Ježíš: „Já přijdu a uzdravím ho.“ Na to mu setník odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale toliko rci slovo a uzdraven bude můj služebník. Vždyť také já, ač jsem člověk podřízený, mám pod sebou vojáky; a řeknu-li tomuto:,Jdi!' jde; a jinému:,Přijď!' přijde; a svému služebníku:,Učiň toto!' i učiní.“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kteří ho doprovázeli: „Vpravdě pravím vám: Tak velikou víru jsem v izraelském národě nenalezl! Pravím pak vám, že mnozí přijdou od východu a od západu a budou stolovati s Abrahamem, Izákem a Jakubem v království nebeském; synové království však budou vyhnáni ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.“ I řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a jak jsi uvěřil, staň se ti!“ A v tu hodinu se služebník uzdravil. Když pak přišel Ježíš do domu Petrova, spatřil jeho tchyni ležeti ve vysoké horečce. I dotkl se její ruky, a přestala jí horečka. I vstala a posluhovala mu. Když pak nastal večer, přivedli k němu mnoho posedlých. I vymítal zlé duchy slovem a uzdravoval všechny nemocné, aby se naplnilo, co předpověděl prorok Izaiáš slovy: „Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci. Když pak Ježíš uzřel veliký zástup okolo sebe, rozkázal přeplaviti se na druhý břeh. Tu přistoupil jeden zákoník a řekl mu: „Mistře, půjdu za tebou, kamkoli půjdeš.“ I řekl mu Ježíš: „Lišky mají doupata a ptáci nebeští hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu položil.“ Jiný pak z jeho učedníků mu řekl: „Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat mého otce!“ Ježíš mu však řekl: „Pojď za mnou a nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé!“ A když vstoupil na loďku, ubírali se za ním jeho učedníci. A hle, veliká bouře se strhla na jezeře, takže se loďka pokrývala vlnami; On pak spal. Tu přistoupili k němu jeho učedníci a vzbudili ho se slovy: „Pane, zachraň nás, hyneme!“ I dí jim Ježíš: „Proč se bojíte, malověrní?“ Potom vstal a přikázal větrům i jezeru, a nastalo veliké ticho. Lidé se divili a pravili: „Kdopak je to, že ho větry i jezero poslouchají?“ Když přišel na druhý břeh do krajiny gerasenské, potkali se s ním dva posedlí, kteří v náramné zuřivosti vycházeli z hrobů, takže nikdo nemohl projiti onou cestou. A hle, vykřikli: „Co je ti po nás, Ježíši, Synu Boží? Přišel jsi sem, abys nás před časem trápil?“ Nedaleko od nich se páslo velké stádo vepřů. I prosili ho zlí duchové: „Vymítneš-li nás odtud, pošli nás do stáda vepřů!“ I praví jim: „Jděte!“ Oni pak vyšli a vešli do vepřů. A hle, celé stádo se rozehnalo po srázu do jezera a utonulo ve vodě. Pastýři pak utekli, a když přišli do města, vypravovali o všem, také o posedlých. A hle, celé město vyšlo Ježíšovi naproti a spatřivše ho, prosili, aby odešel z jejich území. I vstoupil na loďku, přeplavil se na druhý břeh a přišel do svého města. A hle, přinášeli k němu ochrnulého, ležícího na loži. Ježíš, vida jejich víru, řekl ochrnulému: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti tvé hříchy.“ A tu si někteří ze zákoníků pomyslili: „Rouhá se!“ Ale Ježíš, znaje jejich smýšlení, řekl: „Proč smýšlíte zlé věci v svém srdci? Co je snáze říci:,Odpouštějí se ti tvé hříchy,' či rci:,Vstaň a choď?' Abyste však věděli, že Syn člověka má na zemi moc odpouštěti hříchy – tedy dí ochrnulému – vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ I vstal a odešel domů. Když to uzřeli zástupové, báli se a velebili Boha, který dal takovou moc lidem. A když šel Ježíš odtud, spatřil člověka jménem Matouše seděti u celnice. I dí. mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním. Když pak v domě stoloval, hle, přišli mnozí celníci a hříšníci a stolovali s Ježíšem a s jeho učedníky. Když to farizeové viděli, řekli jeho učedníkům: „Proč jí váš mistr s celníky a hříšníky?“ Ale [Ježíš] to uslyšel a pravil: „Nepotřebují zdraví lékaře, nýbrž nemocní. Jděte a naučte se, co znamená: Milosrdenství chci a ne oběti. Neboť nepřišel jsem volat spravedlivé, nýbrž hříšníky.“ Tu přistoupili k němu učedníci Janovi a řekli: „Proč se my a farizeové postíme často, tvoji učedníci se však nepostí?“ I praví jim Ježíš: „Což mohou svatební hosté truchliti, dokud je s nimi ženich? Přijdou však dnové, kdy jim bude ženich vzat, a pak se budou postiti.“ „Nikdo zajisté nepřišívá záplatu z nového sukna k rouchu starému, neboť jinak ta záplata odtrhne kus od roucha a díra bude horší. Také nelijí mladé víno do starých měchů, jinak se měchy roztrhnou, víno vyteče a měchy se zničí; ale mladé víno lijí do nových měchů a obojí se zachová.“ Když k nim toto mluvil, hle, přistoupil jeden představený a klaněl se mu řka: „Pane, má dcera právě skonala. Ale pojď, vlož na ni ruku, a bude živa!“ I vstal Ježíš a šel za ním i se svými učedníky. A hle, žena, která trpěla krvotokem dvanáct let, přistoupila odzadu a dotkla se lemu jeho roucha, neboť si myslila: Dotknu-li se jen jeho roucha, budu uzdravena. Ale Ježíš se obrátil, a uzřev ji, pravil: „Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě uzdravila!“ I byla žena zdráva od té hodiny. Když přišel Ježíš do domu představeného a spatřil pištce a hlučící zástup, řekl: „Odejděte, neboť dívka neumřela, ale spí!“ I posmívali se mu. A když byl vypuštěn zástup, vešel dovnitř. Vzal ji za ruku a dívka vstala. A roznesla se pověst o tom po celé té krajině. Uzdravení dvou slepců. Když Ježíš tamodtud odcházel, šli za ním dva slepci a volali: „Smiluj se nad námi, Synu Davidův!“ Sotva pak vešel do domu, přistoupili k němu slepci. I dí jim Ježíš: „Věříte, že vám to mohu učiniti?“ Odpovídají mu: „Ano, Pane!“ Tu se dotkl jejich očí a řekl: „Staň se vám podle vaší víry!“ I otevřely se jim oči. A Ježíš jim přísně nařídil: „Hleďte, ať se o tom nikdo nedozví!“ Ale oni vyšli a roznesli pověst o něm po celé oné krajině. Po jejich odchodu, hle, přivedli k němu němého člověka, který byl posedlý. Jakmile byl vymítnut zlý duch, němý promluvil. I podivily se zástupy a pravily: „Nikdy se nic takového nepřihodilo v izraelském národě!“ Farizeové však pravili: „Ve spojení s knížetem zlých duchů vymítá zlé duchy.“ I procházel Ježíš všechna města a všechny vesnice. Učil v jejich synagogách, hlásal evangelium o království (Božím) a uzdravoval všelikou nemoc a všeliký neduh. Jakmile pak uzřel zástupy lidí, měl soucit s nimi, neboť byli zmořeni a vlekli se jako ovce bez pastýře. Tehdy pravil svým učedníkům: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste tedy Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!“ A zavolav k sobě dvanáct svých učedníků, dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali všelikou nemoc a všeliký neduh. Jména pak dvanácti apoštolů jsou tato: První Šimon, jenž slove Petr, a jeho bratr Ondřej; Jakub, syn Zebedeův, a jeho bratr Jan; Filip a Bartoloměj; Tomáš a celník Matouš; Jakub, syn Alfeův, a Tadeáš; Šimon Horlivec a Jidáš Iškariotský, jenž ho zradil. Těchto dvanáct poslal Ježíš s tímto příkazem: „K pohanům nechoďte a do samaritánských měst nevcházejte, ale jděte raději k zahynulým ovcím z potomstva Izraelova! Na svém putování kažte:,Přiblížilo se království nebeské!' Nemocné uzdravujte, mrtvé křiste, malomocné očišťujte, zlé duchy vymítejte! Zdarma jste dostali, zdarma dejte! Neopatřujte si zlato ani stříbro ani měď do svých opasků, nemějte mošnu na cestu, ani dvě sukně, ani obuv, ani hůl! Neboť hoden je dělník svého pokrmu.“ „Když pak vejdete do některého města nebo vesnice, vyptejte se, kdo je v něm hoden; a tam zůstaňte, pokud neodejdete! Při vcházení pak do domu pozdravte jej [slovy:,Pokoj tomuto domu!'] A bude-li ten dům hoden, přijde naň pokoj váš; nebude-li však hoden, vrátí se váš pokoj k vám. A kdo vás nepřijme a neuposlechne vašich řečí, střeste prach se svých nohou, až budete vycházet z domu nebo města! Vpravdě pravím vám: Lehčeji bude v soudný den zemi sodomské a gomorrhské než onomu městu!“ „Hle, já posílám vás jako ovce mezi vlky. Buďte tedy opatrní jako hadi a bezelstní jako holubice! Ale mějte se na pozoru před lidmi; neboť budou vás vydávati soudům a bičovati vás v svých synagogách. I před vladaře a krále budete předváděni pro mne na svědectví jim a pohanům. Když však vás vydají, nestarejte se, jak anebo co máte mluviti; neboť bude vám dáno v onu hodinu, co máte mluviti. Vždyť nejste to vy, kteří mluvíte, nýbrž Duch vašeho Otce, jenž mluví ve vás.“ „Vydá pak na smrt bratr bratra a otec své dítě; a povstanou děti proti rodičům a budou je zabíjeti. A budou vás všichni nenáviděti pro jméno mé; kdo však vytrvá až do konce, ten bude spasen. Když pak vás budou pronásledovati v jednom městě, utecte do jiného! Vpravdě pravím vám, nebudete u konce se všemi izraelskými městy, až přijde Syn člověka.“ „Není učedník nad mistra ani služebník nad svého pána. Dostačí učedníku, (má-li se) jak jeho mistr, a služebníku, (má-li se) jak jeho pán. Jestliže hospodáře nazvali Beelzebubem, čím spíše (nazvou tak) jeho domácí?“ „Nebojte se jich tedy! Neboť nic není skryto, co nebude odkryto, ani tajno, co nebude poznáno. Co k vám mluvím ve tmě, hlásejte ve světle; a co slyšíte do ucha, hlásejte na střechách! A nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, duši však zabiti nemohou; ale bojte se spíše toho, jenž může duši i tělo zatratiti do pekla. Copak neprodávají dva vrabce za penízek? A přece nespadne z nich ani jeden na zem bez vůle Otce vašeho. U vás však jsou sečteny i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy, dražší jste než mnoho vrabců.“ „Každého tedy, kdo mne vyzná před lidmi, vyznám i já před svým Otcem, jenž je v nebesích. Kdo však mne zapře před lidmi, toho zapřu také já před svým Otcem, jenž je v nebesích.“ „Nedomnívejte se, že jsem přišel zavést na zem pokoj; nepřišel jsem zavést pokoj, nýbrž meč. Přišel jsem zajisté, abych uvedl v rozpor syna s jeho otcem a dceru s její matkou a nevěstu s její tchyní; a tak se stanou nepřáteli člověka jeho vlastní domácí!“ „Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mne hoden; a kdo miluje syna nebo dceru více nežli mne, není mne hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. A kdo nalezne svůj život, ztratí jej; a kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ „Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo přijímá mne, přijímá Toho, který mě poslal. Kdo přijímá proroka proto, že je prorok, dostane odplatu proroka; a kdo přijímá spravedlivého proto, že je spravedlivý, dostane odplatu spravedlivého. A kdokoli podá píti jednomu z těchto nejmenších (jen) číši studené vody proto, že je (můj) učedník, vpravdě pravím vám, nepřijde o svou odplatu.“ A když Ježíš dokončil napomenutí svým dvanácti učedníkům, odešel odtud učit a kázat v jejich městech. Když Jan uslyšel v žaláři o skutcích Kristových, poslal k němu [dva] ze svých učedníků se vzkazem: „Ty jsi ten, který má přijíti, anebo máme čekati jiného?“ Ježíš jim odpověděl! „Jděte a zvěstujte Janovi, co jste uslyšeli a uviděli: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní se očišťují, hluší slyší, mrtví vstávají z mrtvých, chudým se zvěstuje evangelium, a blahoslavený, kdo se nebude horšiti nade mnou!“ Při jejich odchodu počal Ježíš mluviti k zástupům o Janovi: „Co jste vyšli na poušť vidět? Třtinu větrem se klátící? Nebo co jste vyšli vidět? Člověka v měkkém rouchu? Hle, ti, kteří nosí měkká roucha, jsou na dvorech královských. Co jste tedy vyšli vidět? Proroka? Zajisté, pravím vám: více než proroka. Neboť to je ten, o němž je napsáno:,Hle, já posílám svého posla před tváří tvou, který ti připraví cestu před tebou.' Vpravdě pravím vám: Mezi narozenými z ženy nevystoupil nikdo větší nad Jana Křtitele. Avšak i nejmenší v království nebeském je větší než on. Ale od časů Jana Křtitele až dosud trpí království Boží násilí a násilníci je uchvacují. Všichni Proroci totiž i Zákon až do Jana to předpověděli. A chcete-li to uvěřiti, on jest Eliáš, který má přijíti. Kdo má uši k slyšení, slyš!“ „Komu však připodobním toto pokolení? Podobá se chlapcům, kteří sedíce na náměstí, volají k druhům: ,Pískali jsme vám, a netančili jste; naříkali jsme, a nekvíleli jste.' Neboť přišel Jan, nejedl ani nepil, a říkají:,Má zlého ducha.' Přišel Syn člověka, jedl a pil, a praví:,Hle, člověk žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků!' Ale ospravedlněna byla ta moudrost svými skutky.“ Tehdy počal vytýkati městům, v nichž se událo nejvíce jeho zázraků, že se nedala na pokání: „Běda tobě, Korozain! Běda tobě, Bethsaido! Neboť kdyby se byly udály v Tyru a Sidonu ty zázraky, které se děly u vás, byly by se již dávno daly v žínici a popelu na pokání. Avšak pravím vám: Tyru a Sidonu bude v soudný den lehčeji než vám. A ty, Kafarnaum, copak budeš povýšeno až do nebe? Až do pekla sjedeš! Neboť kdyby se byly v Sodomě udály ty zázraky, které se děly v tobě, stála by podnes. Avšak pravím vám: Sodomské zemi bude v soudný den lehčeji než tobě!“ Za onoho času promluvil Ježíš takto: „Velebím Tě, Otče, Pane nebe i země, žes tyto věci skryl před moudrými a opatrnými, a žes je zjevil maličkým; ano, Otče, že se ti tak zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce, a nikdo nezná Syna, leč Otec, a nikdo nezná Otce, leč Syn, a komu by to chtěl Syn zjeviti!“ „Pojďte ke mně všichni, kteří se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím! Vezměte mé jho na sebe a učte se ode mne, neboť já jsem tichý a pokorný srdcem; a naleznete pokoj pro sebe. Neboť mé jho je sladké a mé břímě je lehké.“ Za onoho času šel Ježíš v sobotu obilným polem. Jeho učedníci počali z hladu trhati klasy a jísti. Ale farizeové to uzřeli a řekli mu: „Hle, tvoji učedníci činí, co není dovoleno činiti v sobotu.“ On však jim řekl: „Nečetli jste, co učinil David, když měl hlad on i jeho průvodci? Jak vešel do domu Božího a jedl předkladné chleby, jež nebylo dovoleno jísti jemu ani jeho průvodcům, leda jen kněžím? Anebo jste nečetli v Zákoně, že o sobotách kněží v chrámě porušují sobotní klid a jsou bez viny? Pravím však vám: Zde je někdo větší než chrám. Kdybyste věděli, co znamená:,Milosrdenství chci a ne oběti', nebyli byste nikdy odsoudili nevinné. Neboť Syn člověka je Pánem i soboty.“ A odebrav se tam odtud, přišel do jejich synagogy. A hle, byl tu člověk s uschlou rukou. I otázali se ho: „Je dovoleno v sobotu uzdravovati?“ – aby ho mohli obžalovali. On pak jim řekl: „Kdo z vás bude (takový) člověk, který, bude-li míti jednu ovci a ta mu padne v sobotu do jámy, neuchopí a nevytáhne ji? Oč dražší je člověk než ovce! Je tedy dovoleno v sobotu dobře činiti.“ Tu řekl onomu člověku: „Zvedni svou ruku!“ I zvedl ji a byla zase zdráva jako druhá. Farizeové však odešli a radili se proti němu, jak by ho zahubili. Ale Ježíš dověděv se to, odešel odtud. A mnozí šli za ním; i uzdravil je všechny. Přísné jim však přikázal, aby ho nerozhlašovali, aby se naplnilo, co předpověděl prorok Izaiáš slovy: „Hle, můj služebník, kterého jsem vyvolil, můj miláček, v němž jsem si zalíbil! Dám svého ducha na něho a bude hlásat spravedlnost národům. Nebude se hádati ani křičeti a nikdo neuslyší na ulici jeho hlas. Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí, dokud nepřivede spravedlnost k vítězství; a v jeho jméno budou doufati národové.“ Tehdy přivedli k němu posedlého člověka, který byl slepý a němý. Uzdravil ho, takže mluvil a viděl. I žasli všichni v zástupu a pravili: „Není to syn Davidův?“ Když to však uslyšeli farizeové, řekli: „Tento vymítá zlé duchy jen s pomocí Beelzebuba, knížete zlých duchů.“ Ale [Ježíš] znaje jejich smýšlení, řekl jim: „Každé království uvnitř nejednotné zpustne; a žádné město, žádný dům uvnitř nejednotný neobstojí. Vymítá-li satan satana, není sám v sobě jednotný; jak tedy obstojí jeho království? A vymítám-li já zlé duchy s pomocí Beelzebuba, s čí pomocí je vymítají vaši synové? Proto budou oni vašimi soudci. Vymítám-li však já Duchem Božím zlé duchy, přišlo k vám království Boží.“ „Anebo jak může někdo vejíti do domu silákova a pobrati jeho nářadí, leda že nejprve siláka sváže? Potom teprve vyloupí jeho dům.“ Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje.“ „Proto pravím vám: Každý hřích, i rouhání se lidem odpustí, ale rouhání proti Duchu se neodpustí. A kdokoliv řekne slovo proti Synu člověka, bude mu odpuštěno, kdo však je řekne proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno ani v tomto věku ani v budoucím.“ „Buď učiňte strom dobrým, (a pak) i jeho ovoce dobrým, anebo učiňte strom špatným (a pak) i jeho ovoce špatným; neboť strom se poznává po ovoci. Pokolení zmijí, jak můžete mluvit dobré věci, jsouce zlí? Neboť čím srdce plné, tím ústa přetékají. Dobrý člověk vynáší z dobré zásoby věci dobré; a zlý člověk vynáší ze špatné zásoby věci špatné. Ale pravím vám: Z každého prázdného slova, které lidé promluví, budou skládati v den soudu účty; neboť ze svých slov budeš ospravedlněn, a ze svých slov budeš také odsouzen.“ Tu ho oslovili někteří ze zákoníků a farizeů: „Mistře, chceme od tebe viděti znamení.“ On pak jim odpověděl: „Pokolení zlé a cizoložné žádá znamení; ale nebude mu dáno znamení, leč znamení proroka Jonáše. Jako totiž byl Jonáš v břiše ryby tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka v nitru země tři dny a tři noci.“ „Muži ninivští povstanou na soudě proti tomuto pokolení a odsoudí je, neboť učinili pokání na kázání Jonášovo; a hle, tu je více než Jonáš! Královna z Jihu povstane na soudě proti tomuto pokolení a odsoudí je, neboť přišla z daleké země, aby uslyšela moudrost Šalomounovu; a hle, tu je více než Šalomoun!“ „Když nečistý duch vyjde z člověka, chodí po suchých místech, hledaje odpočinutí, ale nenalézá. I řekne:,Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.' A když přijde, nalezne jej prázdný, vy metený a vyzdobený. Tu jde a vezme s sebou sedm jiných duchů, horších než je sám. Ti vejdou a přebývají tam. I stávají se poslední věci toho člověka horšími, než byly první. Tak bude i tomuto špatnému pokolení.“ Když ještě mluvil k zástupům, hle, matka a jeho bratří stáli venku, žádajíce si s ním mluviti. I řekl mu kdosi: „Hle, tvá matka a tvoji bratří stojí venku a žádají si s tebou mluviti.“ On pak odpověděl tomu, který mu to řekl, takto: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratří?“ A ukázal rukou na své učedníky a řekl: „Hle, má matka a moji bratří! Neboť kdo plní vůli Otce mého, jenž je v nebesích, ten je mi bratrem i sestrou i matkou.“ V ten den vyšel Ježíš z domu a posadil se u jezera. I sešly se k němu veliké zástupy; proto vstoupil na loďku a usedl. Veškerý zástup stál na břehu. I promluvil k nim mnoho věcí v podobenstvích: „Hle, vyšel rozsévač, aby rozséval. A když rozséval, padla některá (zrna) na okraj cesty; i přiletěli ptáci [nebeští] a sezobali je. Jiná padla na skalnatá místa, kde neměla mnoho půdy, a vzešla rychle, poněvadž neležela hluboko v zemi. Když však vyšlo slunce, uvadla, a poněvadž neměla kořene, uschla. Jiná padla mezi trní; i vzrostlo trní a udusilo je. Jiná však padla v dobrou zemi; i vydávala plod, některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný. Kdo má uši [k slyšení], slyš!“ I přistoupili učedníci a řekli mu: „Proč mluvíš k nim v podobenstvích?“ Odvětil jim: „Vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim však to není dáno. Neboť kdo má, tomu bude dáno a bude oplývati, ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto mluvím k nim v podobenstvích, poněvadž hledí očima, a nevidí, poslouchají ušima, a neslyší ani nerozumějí. I naplňuje se na nich proroctví Izaiášovo, které praví:,Ušima budete poslouchati, a nepochopíte, očima budete hleděti, a neuvidíte. Neboť otupělo srdce tohoto lidu, a těžce poslouchali ušima a zamhuřovali své oči, aby snad někdy očima neuviděli a ušima neuslyšeli a srdcem neporozuměli a neobrátili se a abych (já) je neuzdravil.' “ „Vaše oči jsou však blahoslavené, poněvadž vidí, i vaše uši, poněvadž slyší! Neboť vpravdě pravím vám: Mnozí proroci a spravedliví toužili spatřiti to, co vy vidíte, a nespatřili, a uslyšeti, co vy slyšíte, a neuslyšeli.“ „Vy tedy poslyšte (smysl) podobenství o rozsévači: Jestliže někdo slyší slovo o království (Božím) a nerozumí mu, přichází zloduch a uchvacuje to, co bylo zaseto v jeho srdci; to je ten, jenž byl naset na okraj cesty. Kdo však byl zaset na skalnatá místa, je ten, který slyší slovo a hned je přijímá s radostí; ale nemá v sobě kořene, nýbrž je nestálý, a když nastane soužení nebo pronásledování pro to slovo, ihned se pohoršuje. A kdo byl zaset mezi trní, je ten, jenž slyší slovo, ale světská starost a klamné bohatství udušuje slovo, takže se stává neplodným. Kdo však byl zaset v dobrou zemi, je ten, jenž slovo slyší a mu rozumí; i přináší užitek a vydává jeden sto, druhý šedesát, jiný třicet.“ Jiné podobenství jim přednesl: „Podobno je království nebeské člověku, který nasel dobrého semene na svém poli. A když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozsel koukolu mezi pšenici a odešel. Když pak stéblo vyrostlo a vydalo plod, tu se ukázal i koukol. I přistoupili hospodářovi služebníci a řekli mu:,Pane, copak jsi nenašel dobrého semene na svém poli? Odkud tedy má koukol?' On pak jim pravil:,Člověk nepřítel to učinil.' I řekli mu služebníci:,Chceš, abychom šli jej sesbírat?' Ale on praví:,Ne, abyste snad při sbírání koukolu nevytrhali spolu s ním i pšenici. Nechte, ať oboje spolu roste až do žní; a o žních řeknu žencům: Seberte nejprve koukol a svažte jej do snopků k spálení; pšenici však svezte do mé stodoly!' “ Jiné podobenství jim přednesl: „Podobno je království nebeské zrnu hořčičnému, které vzal člověk a nasel na svém poli. Ono je sice nejmenší mezi všemi semeny, ale když vzroste, je větší než (ostatní) rostliny a stává se stromem, takže ptáci nebeští přilétají a hnízdí na jeho ratolestech.“ Jiné podobenství jim pověděl: „Podobno je království nebeské kvasu, který vzala žena a zadělala do tří měřic mouky, až zkynulo všechno.“ Toto všechno mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim nemluvil, aby se naplnilo, co předpověděl prorok slovy: „Otevru svá ústa v podobenstvích, budu vypravovati věci skryté od ustavení světa.“ Když potom rozpustil zástupy, přišel do domu. I přistoupili k němu jeho učedníci a řekli: „Vylož nám podobenství o polním koukolu!“ On jim odpověděl: „Rozsévač dobrého semene je Syn člověka; pole je svět; dobré símě, to jsou synové království (Božího); koukol jsou zlí (lidé); a nepřítel, jenž jej nasel, je ďábel; žeň pak je konec světa a ženci jsou andělé. Jako se tedy sbírá koukol a na ohni se pálí, tak bude při skonání světa: Syn člověka pošle své, anděly, i posbírají z jeho království všechna pohoršení a pachatele nepravostí a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehda se budou skvíti spravedliví v království Otce svého jako slunce. Kdo má uši k slyšení, slyš!“ „Podobno je království nebeské pokladu skrytému v poli. Když jej člověk nalezne, zakryje jej a z radosti nad ním jde a prodá všechen svůj majetek a koupí to pole.“ „Také je podobno království nebeské kupci, který hledal dobré perly; a když nalezl jednu perlu drahocennou, odešel a prodal všechen svůj majetek a koupil ji.“ „Také je podobno království nebeské síti. Když je vržena do moře, shromáždí ryby všech druhů. Jakmile se naplní, vytáhnou ji na břeh, posadí se a vyberou dobré do nádob, špatné však odhodí pryč. Tak bude na konci světa: Vyjdou andělé a oddělí zlé od spravedlivých a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů.“ „Pochopili jste to všechno?“ Praví mu: „Ano.“ I dí jim: „Proto se každý učitel vyučený v království nebeském podobá hospodáři, který vynáší ze své zásoby věci nové i staré.“ Když Ježíš dokončil tato podobenství, odebral se odtud. A když přišel do své otčiny, učil je v jejich synagoze, takže žasli a pravili: „Odkud má tento tu moudrost a moc? Copak to není syn tesařův? Copak se nejmenuje jeho matka Marie a jeho bratří Jakub a Josef a Šimon a Juda? A což nežijí jeho sestry všechny mezi námi? Odkud to tedy všechno má?“ I horšili se nad ním. Ježíš však jim řekl: „Všude jinde je prorok v úctě, jen v své otčině a mezi svými krajany nikoliv.“ A pro jejich nevěru neučinil tam mnoho zázraků. Za onoho času uslyšel kníže Herodes pověst o Ježíšovi. I řekl svým služebníkům: „To je Jan Křtitel; vstal z mrtvých, a proto v něm působí divotvorná moc.“ Herodes totiž jal Jana kvůli Herodiadě, manželce svého bratra; spoutal a vsadil ho do vězení. Neboť Jan mu říkával: „Není ti dovoleno ji míti.“ A chtěl ho zabíti, ale bál se lidu, poněvadž ho pokládali za proroka. O Herodových narozeninách tančila dcera Herodiadina uprostřed (hostí) a zalíbila se Herodovi tak, že jí pod přísahou slíbil dáti, o cokoliv ho požádá. Ona pak z návodu své matky pravila: „Dej mi zde na míse hlavu Jana Křtitele!“ I zarmoutil se král; pro přísahu však a kvůli spoluhodovníkům rozkázal ji dáti. I poslal stíti Jana v žaláři. A jeho hlava byla přinesena na míse a odevzdána dívce; ta ji odnesla matce. Potom přišli jeho učedníci, vzali jeho tělo a pochovali je. Odešli a pověděli to Ježíšovi. Uslyšev to Ježíš, odebral se odtud na loďce na osamělé místo v ústraní. A když to zástupové uslyšeli, šli za ním pěšky z měst. Jakmile vystoupil, uzřel veliký zástup, i slitoval se nad nimi a uzdravil jejich nemocné. K večeru přistoupili k němu jeho učedníci a pravili: „Osamělé je toto místo a jest už pozdě! Rozpusť zástupy, ať odejdou do vesnic nakoupit si pokrmů!“ Ale Ježíš jim řekl: „Nemusejí odcházet, dejte vy jim jísti!“ Odpověděli mu: „Nemáme zde nic více než pět chlebů a dvě ryby.“ I řekl jim: „Přineste mi je sem!“ A rozkázav zástupům, aby se rozložily na trávě, vzal pět chlebů s dvěma rybami, pohlédl k nebi a požehnal je. Potom chleby rozlámal a dal je učedníkům, učedníci pak zástupům. I jedli všichni a nasytili se. A sebrali zbytky, dvanáct plných košů kousků. Těch, kteří jedli, bylo na pět tisíc mužů kromě žen a dětí. A hned přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loďku a plavili se napřed na druhý břeh, zatím co On rozpouštěl zástupy. A když zástup rozpustil, vystoupil sám na horu se pomodlit. Když pak nastal večer, byl tam samoten. Loďka pak se uprostřed jezera zmítala vlnami, neboť dul protivný vítr. O čtvrté noční hlídce přišel k nim (Ježíš), kráčeje po jezeře. Když ho učedníci spatřili, jak kráčí po jezeře, ulekli se a pravili: „Přízrak je to,“ a strachem vykřikli. Ale Ježíš hned k nim promluvil: „Buďte dobré mysli! Já jsem to, nebojte se!“ Na to mu odpověděl Petr: „Pane, jsi-li to ty, rozkaž mi, ať přijdu k tobě po vodě!“ A On řekl: „Pojď!“ I vystoupil Petr z loďky a kráčel po vodě směrem k Ježíšovi. Vida však silný vítr, bál se, a když počal tonouti, vzkřikl: „Pane, zachraň mě!“ A Ježíš hned zvedl ruku, zachytil ho a řekl mu: „Malověrný, proč jsi pochyboval?“ A jakmile vstoupili na loďku, přestal vítr. Ti, kteří byli na loďce, [přistoupivše] poklonili se mu a pravili: „Skutečně, Syn Boží jsi!“ A když se přeplavili, přišli do genesaretské krajiny. A protože ho poznali muži oné krajiny, poslali do veškerého okolí. I přinesli mu všechny nemocné, a ti ho prosili, aby se směli dotknout alespoň lemu jeho roucha; a kteří se ho dotkli, uzdravili se. Tehdy přistoupili k němu z Jerusalema zákonici a farizeové a řekli: „Proč tvoji učedníci přestupují podání starších? Vždyť si neumývají ruce před jídlem.“ On pak jim odpověděl: „Proč i vy přestupujete přikázání Boží pro svoje podání? Neboť Bůh poručil:,Cti otce i matku!' a,Kdo zlořečí otci nebo matce, ať umře!' Vy však pravíte:,Řekne-li kdo otci nebo matce:,Co ti ode mne patří, je zásvětný dar,' ten už není povinen ctíti otce svého nebo matku svou. I zrušili jste přikázání Boží pro své podání. Pokrytci, dobře o vás prorokova Izaiáš: ,Tento lid ctí mě ústy, ale jejich srdce je daleko ode mne. Nadarmo však mě ctí, protože učí lidským naukám a nařízením.' “ Pak svolal k sobě zástupy a řekl jim: „Slyšte a rozumějte: Neposkvrňuje člověka, co vchází do úst, nýbrž co vychází z úst, to poskvrňuje člověka.“ Tu přistoupili k němu jeho učedníci a řekli mu: „Víš, že se farizeové pohoršili, uslyševše tu řeč?“ On odpověděl: „Všeliká sadba, kterou nesázel můj Otec nebeský, bude s kořenem vytržena. Nechte je! Jsou to slepí vůdcové slepých. Vede-li však slepec slepce, oba padnou do jámy.“ Na to mu řekl Petr: „Vylož nám to podobenství!“ On pravil: „Také vy jste ještě nechápaví? Nechápete, že vše, co vchází do úst, jde do břicha a vypouští se do stoky? Co však vychází z úst, jde ze srdce, a to poskvrňuje člověka. Vždyť ze srdce vycházejí zlé myšlenky, vraždy, cizoložství, smilstva, krádeže, křivá svědectví, rouhání. To jsou věci, které poskvrňují člověka; jísti však neumytýma rukama, člověka neposkvrňuje.“ A když Ježíš vyšel odtud, odebral se do území tyrského a sidonského. A hle, tu přišla kananejská žena, která vyšla z toho území, a volala k němu: „Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Mou dceru trápí krutě zlý duch.“ On však jí neodpověděl ani slova. I přistoupili jeho učedníci a prosili ho: „Pošli ji pryč, neboť volá za námi!“ On pak odpověděl: „Nejsem poslán (jinam), leč k zahynulým ovcím izraelského národa.“ Ale ona přišla, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“ On pak odpověděl: „Není správné bráti chléb dětem a házeti psíkům.“ A ona řekla: „Ovšem, Pane, ale i psíci jedí z drobtů, které padají se stolu jejich pánů.“ Tu jí Ježíš odpověděl: „Ženo, veliká je tvá víra, staň se tobě, jak žádáš.“ I uzdravila se její dcera v tu hodinu. A když se odtud Ježíš odebral, přišel k jezeru Galilejskému a vystoupiv na horu, posadil se tam. I přišel k němu veliký zástup; měli s sebou němé, slepé, kulhavé, chromé a mnoho jiných a položili mu je k nohám. I uzdravil je, takže se zástupy divily vidouce, že němí mluví, chromí chodí a slepí vidí; i velebily Boha Izraelova. Ježíš si pak svolal své učedníky a řekl jim: „Líto je mi zástupu, neboť již tři dny se zdržují se mnou a nemají co jísti; a nerad bych je rozpustil hladné, aby na cestě nezemdleli.“ I řekli mu učedníci: „Kde tedy nabereme v pustém kraji tolik chlebů, abychom nasytili tak veliký zástup?“ A Ježíš řekl jim: „Kolik chlebů máte?“ Oni řekli: „Sedm a několik rybiček.“ I rozkázal zástupu, aby se rozložil po zemi. A vzal sedm chlebů i ryby a učiniv díky, rozlámal je, dal svým učedníkům a učedníci pak je dali lidu. I jedli všichni a nasytili se. A zbylých kousků nasbírali sedm plných košíků. Bylo pak těch, kteří jedli, čtyři tisíce mužů kromě žen a dětí. A rozpustiv zástup, vstoupil na loďku a připlul do území magedanského. Tu přistoupili k němu farizeové a sadduceové, aby ho pokoušeli. I žádali ho, aby jim ukázal znamení s nebe. On jim odpověděl: „Když nastane večer, říkáte:,Bude pěkně, neboť se nebe červená;' a ráno:,Dnes bude nepohoda, neboť se nebe červená pochmurně.' Vzhled nebe umíte tedy posouditi, znamení časů však poznati nedovedete? Pokolení zlé a cizoložné žádá znamení, ale nebude mu dáno znamení, leč znamení [proroka] Jonáše.“ A nechav je, odešel. A když se plavili jeho učedníci na druhý břeh, zapomněli s sebou vzíti chleby. I řekl jim Ježíš: „Hleďte, ať se varujete kvasu farizejského a sadducejského!“ I uvažovali mezi sebou a řekli: „To proto, že jsme nevzali chleby.“ Protože to Ježíš věděl, řekl: „Proč uvažujete mezi sebou, malověrní, že nemáte chlebů? Ještě nechápete ani se nepamatujete na pět chlebů pro pět tisíc lidí, a kolik košů jste nasbírali? Ani na sedm chlebů pro čtyři tisíce lidí, u a kolik košíků jste nasbírali? Proč tedy nechápete, že jsem k vám nemluvil o chlebě: Varujte se kvasu farizejského a sadducejského?“ Tu porozuměli, že neřekl, aby se varovali kvasu chlebového, nýbrž učení farizejského a sadducejského.“ Když Ježíš přišel do okolí Caesareje Filipovy, otázal se svých učedníků: „Za koho pokládají lidé Syna člověka?“ I řekli [mu]: „Jedni za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Dí jim [Ježíš]: „Vy pak za koho mě pokládáte?“ Simon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ A Ježíš mu na to odpověděl: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Janův, neboť tělo a krev ti to nezjevily, nýbrž Otec můj, jenž je v nebesích. I já pravím tobě: Ty jsi Petr (to jest skála), a na té skále založím svou Církev, a pekelné brány ji nepřemohou. A tobě dám klíče od království nebeského: Cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi; a cokoliv rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“ Tehdy přikázal svým učedníkům, aby nikomu neříkali, že on je [Ježíš] Mesiáš. Od té chvíle počal Ježíš svým učedníkům naznačovati, že musí jíti do Jerusalema a mnoho vytrpěti od starších a zákoníků i velekněží a býti zabit a třetího dne vstáti z mrtvých. I vzal ho Petr stranou a počal mu domlouvati: „Bůh uchovej, Pane, to se ti nestane!“ Ale Ježíš se obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi s očí, satane! Pohoršením jsi mi, neboť nemáš na zřeteli věci Boží, nýbrž věci lidské.“ Potom řekl Ježíš svým učedníkům: „Chce-li kdo za mnou přijití, zapři sám sebe a vezmi svůj kříž a následuj mne! Neboť kdo by chtěl svůj život zachrániti, ztratí jej; kdo by však svůj život pro mne ztratil, nalezne jej. Neboť co prospěje člověku, i kdyby celý svět získal, ale ztratil život (věčný)? Anebo jakou výměnu dá člověk za svůj život (věčný)? Syn člověka zajisté přijde v slávě svého Otce se svými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho skutků. Vpravdě pravím vám: Jsou tu někteří mezi přítomnými, kteří neokusí smrti, dokud neuzří Syna člověka přicházeti do jeho království.“ Po šesti dnech vzal Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana s sebou a vedl je na vysokou horu v ústraní a proměnil se před nimi. I zaskvěla se jeho tvář jako slunce a jeho roucho zbělelo jako sníh. A hle, zjevili se jim Mojžíš a Eliáš a rozmlouvali s ním. Petr pak řekl Ježíšovi: „Pane, dobře je nám zde! Chceš-li, udělejme tu tři stánky, tobě jeden, Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden!“ Když ještě mluvil, hle, zastínil je světlý oblak a z oblaku zazněl hlas: „Tento je můj Syn milý, v němž se mi zalíbilo, toho poslouchejte!“ Když to učedníci uslyšeli, padli na tvář a velmi se báli. I přistoupil k nim Ježíš, dotkl se jich a pravil: „Vstaňte, nebojte se!“ Když pozdvihli své oči, neviděli nikoho, leč samotného Ježíše. A když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: „Nevypravujte nikomu o tom vidění, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých!“ I otázali se ho učedníci: „Proč tedy říkají zákoníci, že napřed má přijití Eliáš?“ On pak [jim] odpověděl: „Eliáš sice přijde a napraví všechno; ale pravím vám: Eliáš již přišel, ale nepoznali ho, nýbrž učinili mu, co se jim zlíbilo. Tak i Syn člověka bude od nich trpěti.“ Tu porozuměli učedníci, že jim to pravil o Janu Křtiteli. A když přišel k zástupu, přistoupil k němu jeden člověk, padl před ním na kolena a pravil: „Pane, smiluj se nad mým synem, neboť je náměsíčný a zle se trápí, často padá totiž do ohně a často do vody. I přived jsem ho k tvým učedníkům, ale nemohli ho uzdraviti.“ Ježíš však odpověděl takto: „Ó pokolení nevěřící a zvrhlé, jak dlouho mám býti s vámi? Jak dlouho mám vás trpěti? Přiveďte ho sem ke mně!“ I přikázal Ježíš zlému duchu a ten z něho vyšel; a od té chvíle byl chlapec zdráv. Tu přistoupili učedníci k Ježíšovi v soukromí a řekli: „Proč my jsme ho nemohli vymítnouti?“ Dí jim [Ježíš]: „Pro malou svou víru. Vpravdě zajisté pravím vám: Budete-li míti víru jako zrnko hořčičné a řeknete této hoře:,Přejdi odtud tamto,' a přejde; a nic vám nebude nemožno. Takový druh se však nedá vymítnouti, leč modlitbou a postem.“ Když pak dleli v Galileji, řekl jim Ježíš: „Syn člověka bude vydán v ruce lidí; a zabijí ho, ale třetího dne vstane z mrtvých.“ I zarmoutili se velice. A když přišli do Kafarnaa, přistoupili k Petrovi výběrčí chrámové daně a řekli [mu]: „Váš mistr neplatí chrámovou daň?“ Odpovídá: „Platí.“ A když přišel domů, předešel ho Ježíš otázkou: „Co míníš ty, Šimone? Od koho vybírají pozemští králové clo nebo daň? Od svých synů či od poddaných?“ A on řekl: „Od poddaných.“ I řekl mu Ježíš: „Synové tedy jsou svobodni. Abychom je však nepohoršili, jdi k moři a vhoď udici, a tu rybu, která se chytí první, vezmi, otevři jí ústa a nalezneš tam peníz. Ten vezmi a dej jim za mne i za sebe!“ V tu dobu přistoupili učedníci k Ježíšovi a řekli: „Kdo je největší v království nebeském?“ A Ježíš, zavolav si dítě, postavil je doprostřed nich a řekl: „Vpravdě pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako děti, nevejdete do království nebeského. Každý, kdo se tedy poníží jako toto dítě, ten bude největší v království nebeském. A kdo přijme jedno takové dítě ve jménu mém, mne přijímá.“ „Kdo by však pohoršil jednoho z těchto maličkých, kteří ve mne věří, tomu bylo by lépe, aby byl mlýnský kámen zavěšen na jeho hrdlo a aby byl pohroužen do hlubiny mořské.“ „Běda světu pro pohoršení! Je nutno, aby přicházela pohoršení, ale běda tomu člověku, skrze něhož pohoršení přichází! Pohoršuje-li tě tvá ruka nebo tvá noha, utni ji a odhoď od sebe; lépe je ti vejiti do života bez ruky nebo bez nohy, než s oběma rukama nebo s oběma nohama býti uvržen do věčného ohně. A pohoršuje-li tě tvé oko, vyloupni je a odhoď od sebe; lépe je ti s jedním okem vejiti do života, než s oběma očima býti uvržen do pekelného ohně.“ „Hleďte, ať žádným z těchto maličkých nepohrdáte! Neboť pravím vám: Jejich andělé v nebi stále patří na tvář mého Otce, jenž je v nebesích.“ „Syn člověka přišel totiž, aby spasil, co zahynulo. Co myslíte vy? Měl-li by někdo sto ovec a jedna z nich by se zaběhla, zda nenechá devětadevadesát na horách a nejde hledati tu, která se zaběhla? A podaří-li se mu ji nalézti, vpravdě pravím vám, že se nad ní raduje více než nad devětadevadesáti, které se nezaběhly. Tak také není vůle vašeho Otce, jenž je v nebesích, aby zahynul jediný z těchto maličkých.“ „Jestliže by se proti tobě provinil tvůj bratr, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima! Poslechne-li tě, získal jsi svého bratra; neposlechne-li tě, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby ústy dvou nebo tří svědků byla každá věc zjištěna. Neposlechne-li jich, pověz to Církvi! Neuposlechne-li však ani Církve, budiž tobě jako pohan a celník!“ „Vpravdě pravím vám: Cokoli svážete na zemi, bude svázáno i na nebi; a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“ „Opět pravím vám: Dohodnou-li se dva z vás na zemi o jakékoliv věci a poprosí o ni, dostane se jim toho od mého Otce, jenž je v nebesích. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já mezi nimi.“ Tehdy přistoupil k němu Petr a řekl: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proviní proti mně? Nejvíc sedmkrát?“ Dí jemu Ježíš: „Nepravím tobě,nejvíc sedmkrát', nýbrž sedmasedmdesátkrát.“ „Proto je podobno království nebeské králi, který chtěl klásti účty se svými služebníky. A když počal účtovati, předvedli mu jednoho, který mu byl dlužen deset tisíc hřiven. Poněvadž však neměl čím zaplatit, rozkázal ho jeho pán prodati, i jeho manželku i děti a všechen jeho majetek a (tak za to) zaplatiti (dluh). Padl tedy ten služebník před ním a prosil:,Poshověj mi, a všechno ti zaplatím!' I slitoval se pán nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil.“ „Ale když vyšel ten služebník, potkal se s jedním ze svých spoluslužebníků, který mu dlužil sto denárů. I popadl ho a rdousil řka:,Zaplať svůj dluh!' Padl tedy jeho spoluslužebník před ním a prosil ho:,Poshověj mi, a všechno ti zaplatím!' Ale on nechtěl, nýbrž odešel a dal jej do žaláře, dokud by mu nezaplatil dluh.“ „Když spatřili jeho spoluslužebníci, co se přihodilo, zarmoutili se velmi a přišli povědět svému pánu všechno, co se stalo. Tu si ho zavolal jeho pán a řekl mu:,Služebníče nešlechetný, všechen dluh jsem ti odpustil, poněvadž jsi mě prosil, neměl ses tedy také ty slitovati nad svým spoluslužebníkem, jak i já jsem se slitoval nad tebou?' I rozhněval se jeho pán a dal jej mučitelům, dokud by nezaplatil všechen dluh.“ „Tak i můj Otec nebeský učiní vám, jestliže neodpustíte ze srdce každý svému bratru.“ Když Ježíš dokončil tyto řeči, odebral se z Galileje a přišel Zajordáním do judského území. I šly za ním veliké zástupy; a uzdravil je tam. Tu přistoupili k němu farizeové, a chtějíce ho pokoušeti, pravili: „Je dovoleno člověku propustiti svou manželku z kterékoliv příčiny?“ On jim odpověděl: „Což jste nečetli, že Stvořitel na počátku stvořil lidi jako muže a ženu a řekl: ,Proto opustí člověk otce svého a matku svou a přilne k své manželce a ti dva budou jedním tělem'? Nejsou tedy již dva, nýbrž jedno tělo. Proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Řekli mu: „Proč tedy přikázal Mojžíš dáti (ženě) propustný lístek a propustit (ji)?“ Dí jim: „Pro tvrdost vašeho srdce dovolil vám Mojžíš propouštěti vaše manželky; ale z počátku tak nebylo. Pravím však vám: Kdokoli propustí svou manželku – vyjma pro cizoložství – a vezme si jinou, cizoloží; a kdo si vezme propuštěnou, cizoloží.“ Praví mu jeho učedníci: „Je-li takový stav věcí mezi mužem a ženou, není dobře se oženiti.“ On jim řekl: „Ne všichni rozumějí tomu slovu, nýbrž jen ti, jimž je to dáno.“ „Jsou totiž panicové, kteří se tak zrodili z lůna matčina; a jsou panicové, které z manželského života vyloučili lidé; a jsou panicové, kteří se sami zřekli manželství pro království nebeské. Kdo může chápati, chápej!“ Tehdy mu přiváděli dítky, aby na ně vložil ruce a pomodlil se. Učedníci však jim domlouvali, ale Ježíš jim řekl: „Nechte dítky a nebraňte jim přijíti ke mně, neboť takovým patří království nebeské!“ A vložil na ně ruce; pak odtud odešel. A hle, kdosi k němu přistoupil a řekl: „Mistře [dobrý], co dobrého mám činiti, abych dostal život věčný?“ On mu odvětil: „Co se mne ptáš po dobrém? Jediný je dobrý, [Bůh]. Chceš-li však vejíti do života, zachovávej přikázání!“ Dí jemu: „Která?“ A Ježíš řekl: „Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nepromluvíš křivé svědectví, cti otce svého i matku svou a miluj bližního svého jako sebe samého!“ Dí jemu jinoch: „To všechno jsem zachovával [od svého mládí]. Co mi ještě chybí?“ Ježíš mu odvětil: „Chceš-li býti dokonalý, jdi, prodej, co máš a dej chudým, a budeš míti poklad v nebi; a přijď a následuj mne!“ Když uslyšel jinoch to slovo, odešel smutně, neboť měl mnoho majetku. Ježíš pak řekl svým učedníkům: „Vpravdě pravím vám: Boháč vejde těžko do království nebeského. A opět pravím vám: Snáze velbloud projde uchem jehly, než boháč vejde do království nebeského.“ Když to učedníci uslyšeli, velice se divili a řekli: „Kdo tedy může býti spasen?“ Ježíš však pohleděl na ně a řekl jim: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je všechno možné.“ Tu mu řekl Petr: „Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou; co tedy za to dostaneme?“ Ježíš jim řekl: „Vpravdě pravím: Vy, kteří jste mne následovali, budete při znovuzrození, až Syn člověka zasedne na svém slavném trůně, seděti na dvanácti trůnech a souditi dvanáct pokolení izraelských.“ „A každý, kdo pro jméno mé opustí dům nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo manželku nebo dítky nebo pole, stokrát více dostane a zdědí život věčný. Mnozí pak první budou posledními a poslední prvními.“ „Podobno je království nebeské hospodáři, který vyšel na úsvitě, aby najal dělníky na svou vinici. Smluviv pak s dělníky denár na den, poslal je na svou vinici.“ „A když vyšel okolo třetí hodiny, uzřel jiné státi na náměstí a zaháleti. I řekl jim:,Jděte i vy na mou vinici a co bude spravedlivé, dám vám.' I odešli. Opět vyšel o šesté i deváté hodině a učinil taktéž. Když pak vyšel kolem jedenácté hodiny, nalezl (tu) jiné státi. I řekl jim:,Co tu stojíte celý den v zahálce?' Praví mu:,Nikdo nás nenajal.' Dí jim:,Jděte i vy na mou vinici!' “ „A když byl večer, řekl pán vinice svému správci:,Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu od posledních až do prvních!' Když přišli tedy ti, kteří nastoupili o jedenácté hodině, dostali po jednom denáru. Když pak přišlí i první, domnívali se, že dostanou více; dostali však i on: po jednom denáru. A dostavše, reptali proti hospodáři: ,Tito poslední pracovali jedinou hodinu a dals jim zrovna tolik co nám, kteří jsme nesli břímě i horko dne. Ale on jednomu z nich odpověděl:, příteli, nečiním ti křivdu. Copak jsi nesmluvil se mnou jeden denár? Vezmi, co je tvoje, a jdi! Chci však také tomu poslednímu dáti tolik co tobě. Či snad nesmím učiniti, co chci? Což je tvé oko zlé, že já jsem dobrý?' “ „Tak budou poslední prvními a první posledními; [neboť mnoho je povolaných, ale málo vyvolených].“ A když se Ježíš ubíral do Jerusalema, vzal dvanáct [učedníků] v ústraní a řekl jim cestou: „Hle, ubíráme se do Jerusalema a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům. Ti jej odsoudí na smrt a vydají pohanům, aby se mu posmívali, jej bičovali a ukřižovali; ale třetího dne vstane z mrtvých.“ Tu přistoupila k němu matka synů Zebedeových se svými syny, a klanějíc se mu, prosila ho o něco. On jí řekl: „Co chceš?“ Dí jemu: „Řekni, ať tito dva moji synové sedí v tvém království jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici!“ Ale Ježíš odpověděl: „Nevíte, oč prosíte. Můžete píti kalich, který já budu píti?“ Odpovídají mu: „Můžeme.“ Dí jim: „Můj kalich sice píti budete, avšak abyste seděli po mé pravici nebo po mé levici, není mou věcí dáti [vám], nýbrž je to pro ty, pro které to připravil můj Otec.“ A když to uslyšelo (ostatních) deset, rozmrzeli se na ty dva bratry. Ale Ježíš je zavolal k sobě a řekl: „Víte, že vládcové národů panují nad nimi a velmoži uplatňují proti nim svou moc. Tak nebudiž mezi vámi. Ale kdo chce býti mezi vámi větší, budiž vaším služebníkem; a kdo chce býti mezi vámi první, budiž vaším sluhou! Tak i Syn člověka nepřišel, aby mu bylo slouženo, nýbrž aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ Když vycházeli z Jericha, šel za ním veliký zástup. A hle, dva slepci seděli u cesty, a když uslyšeli, že Ježíš tudy jde, zvolali: „Pane, smiluj se nad námi, Synu Davidův!“ Zástup jim domlouval, aby mlčeli. Ale oni tím hlasitěji volali: „Pane, smiluj se nad námi, Synu Davidův!“ I zastavil se Ježíš, zavolal je a řekl: „Co chcete, abych vám učinil?“ Praví mu: „Pane, ať se otevrou naše oči!“ I slitoval se nad nimi Ježíš a dotkl se jejich očí. Ihned prohlédli a šli za ním. Když se přiblížili k Jerusalemu a přišli k Bethfage při hoře Olivetské, tehdy poslal Ježíš dva učedníky a pravil jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi! A hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně! A řekne-li vám někdo něco, řekněte:,Pán je potřebuje a hned je propustí.' “ Toto se stalo, aby se naplnilo, co předpověděl prorok slovy: „Povězte dceři sionské:,Hle, tvůj král přichází k tobě tichý, sedě na oslici, na oslátku, mláděti osedlané (oslice).' “ Odešli pak učedníci a učinili, jak jim přikázal Ježíš. Přivedli oslici s oslátkem a vložili na ně svá roucha; i posadil se na ně. Přemnozí pak ze zástupu prostřeli svá roucha na cestu, jiní sekali ze stromů ratolesti a prostírali na cestu. Zástupy pak, které šly vpředu, i ty, které byly vzadu, volaly: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně! Hosanna na výsostech!“ Když vjel do Jerusalema, vzrušilo se všechno město řkouc: „Kdopak je to?“ Zástupy pak pravily: „To je Ježíš, prorok z galilejského Nazareta.“ I vešel Ježíš do chrámu Božího a vyhnal všechny, kteří v chrámě prodávali a kupovali, a převrátil stoly penězoměnců i stoly prodavačů holubů. A řekl jim: „Psáno jest:,Dům můj bude domem modlitby,' vy však jste jej učinili peleší lotrovskou.“ I přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí a uzdravil je. Ale když velekněží a zákoníci uzřeli divy, které učinil, a slyšeli chlapce volati v chrámě: „Hosanna Synu Davidovu,“ rozmrzeli se a řekli mu: „Slyšíš, co tito praví?“ Ježíš jim řekl: „Ano! Což jste nikdy nečetli:,Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu?' „ A nechav je, vyšel ven z města do Bethanie a tam zůstal. Ráno pak vraceje se do města, pocítil hlad. A spatřiv u cesty fíkovník, šel k němu, avšak nenašel na něm nic než jen listí. Řekl mu: „Nerodiž se na tobě ovoce na věky!“ I uschl hned ten strom. Když to učedníci spatřili, s údivem pravili: „Jak ten strom ihned uschl!“ Ježíš pak jim řekl: „Vpravdě pravím vám: Budete-li míti víru a nebudete-li pochybovati, učiníte nejen to, co se stalo fíkovníku, nýbrž i když této hoře řeknete:,Zdvihni se a vrhni se do moře,' stane se. O cokoliv poprosíte v modlitbě s vírou, všecko dostanete.“ A když přišel do chrámu, přistoupili k němu, mezitím co učil, veleknězi a starší lidu a pravili: „Jakou pravomocí ty věci činíš? A kdo ti dal tu pravomoc? Odpověděl jim Ježíš: „Otáži se vás i já na jednu věc; odpovíte-li mi na ni, i já vám povím, jakou pravomocí činím ty věci. Odkud byl křest Janův, s nebe, či od lidí?“ Ale oni uvažovali sami u sebe takto: „Řekneme-li,S nebe,' řekne nám:,Proč jste mu tedy neuvěřili?' Řekneme-li však:,Od lidí,' bojíme se lidu.“ Všichni totiž měli Jana za proroka. Odpověděli tedy Ježíšovi takto: „Nevíme.“ Také On jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou pravomocí ty věci činím.“ „Než, co míníte vy? Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl mu:,Synu, jdi dnes a pracuj na vinici!' On však odpověděl:,Nechce se mi.' Ale potom ho to zamrzelo, i šel. Přišel pak ke druhému a mluvil k němu podobně. Ten odpověděl:,Půjdu, pane,' ale nešel. Který z těch dvou splnil otcovu vůli?“ Řekli mu: „První.“ I řekl jim Ježíš: „Vpravdě pravím vám, že celníci a nevěstky předejdou vás do království Božího. Neboť Jan učil vás spravedlivému životu, a neuvěřili jste mu, ale celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy však, ač jste to viděli, ani potom jste se nedali na pokání, abyste mu uvěřili.“ „Poslyšte jiné podobenství: Byl jeden hospodář, který založil vinici. Ohradil ji plotem, vykopal v ní lis, postavil strážní vížku a vinici pronajal vinařům. Potom odcestoval.“ „Když přišel čas plodů, poslal k vinařům své služebníky, aby přijali užitky z ní. Ale vinaři chytili jeho služebníky; jednoho zmrskali, jiného zabili, jiného ukamenovali. Opět poslal jiné služebníky, ale více než dříve, a učinili jim totéž. Naposledy poslal k nim svého syna a myslil si:,Zastydí se před mým synem.' Ale když vinaři spatřili syna, řekli mezi sebou:,To jest dědic! Pojďme, zabijeme ho, a dostaneme jeho dědictví!' I uchopili ho, vyhodili jej ven z vinice a zabili.“ „Až tedy přijde pán vinice, co učiní oněm vinařům?“ Odpovídají mu: „Zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, aby mu odváděli užitek v příslušný čas.“ Tu jim řekl Ježíš: „Nikdy jste nečetli v Písmech:,Kámen, který zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným. Od Pána se to stalo a je to podivné v našich očích'? Proto pravím vám: Království Boží bude vzato vám a dáno národu, který bude vydávati jeho plody. A kdo padne na ten kámen, rozrazí se; na koho však on padne, toho rozdrtí.“ A když uslyšeli velekněží a farizeové jeho podobenství, porozuměli, že to vztahuje na ně. Proto se ho snažili zajmouti, ale báli se zástupů, neboť ho pokládali za proroka. Tu mluvil k nim Ježíš opět v podobenstvích: „Podobno je království nebeské králi, který vystrojil svatbu svému synu. I poslal své služebníky pozvat hosty na svatbu. Ti však nechtěli přijíti. Opět poslal jiné služebníky a řekl:,Povězte pozvaným: Hle, připravil jsem svůj oběd; moji býci a krmný dobytek je pobit a všechno je připraveno; pojďte na svatbu!' Ale oni na to nedali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pak pochytali jeho služebníky, potupili je a zabili. [Když to uslyšel] král, rozhněval se. Poslal svá vojska, zahubil ony vrahy a jejich města zapálil. Potom řekl svým služebníkům:,Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní nebyli jí hodni. Jděte tedy na rozcestí, a kohokoli naleznete, pozvěte na svatbu!' “ „I vyšli jeho služebníci na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré. I naplnila se svatební síň hodovníky. Když vešel král se podívat na hodovníky, spatřil tam člověka neoděného svatebním rouchem. I dí jemu:,Příteli, jak jsi sem vešel bez svatebního roucha?' On pak oněměl. Tu řekl král služebníkům:,Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte jej ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.' Neboť mnoho je povolaných, ale málo vyvolených.“ Tehdy farizeové odešli a radili se, jak by ho polapili v řeči. I posílají k němu své žáky s herodovci s otázkou: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a že podle pravdy učíš cestě Boží. A nedbáš na nikoho, neboť nehledíš na osobu lidskou. Pověz nám tedy své mínění: Sluší se platiti císaři daň či ne?“ Ale Ježíš prohlédl jejich zlobu a řekl: „Proč mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz daně!“ I podali mu denár. A Ježíš jim řekl: „Čí je tento obraz i nápis?“ Dí jemu: „Císařův.“ I řekl jim: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři; a co je Božího, Bohu!“ Když to uslyšeli, podivili se; nechali ho a odešli. V ten den přistoupili k němu sadduceové, kteří tvrdí, že není zmrtvýchvstání, a otázali se ho: „Mistře, Mojžíš řekl:,Zemře-li někdo bez dětí, ať si jeho bratr vezme jeho manželku a zplodí svému bratru potomstvo!“ U nás bylo sedm bratrů. První se oženil, a zemřel. Nemaje potomstva, zanechal svému bratru svou manželku. Podobně i druhý a třetí, až i sedmý. Naposledy pak ze všech zemřela i ta žena. Čí tedy z těch sedmi bude ta žena při vzkříšení, neboť všichni ji měli (za ženu)?“ Odpověděl jim Ježíš: „Mýlíte se, poněvadž neznáte Písma ani moc Boží. Neboť při vzkříšení se nebudou ani ženit ani vdávat, nýbrž budou jako andělé Boží v nebi. A což jste nečetli o vzkříšení z mrtvých, co vám Bůh řekl slovy: ,Já jsem Bůh Abrahamův a Bůh Izákův a Bůh Jakubův'? Není přece Bohem mrtvých, nýbrž živých.“ A když to uslyšeli zástupové, divili se a žasli nad jeho učením. Když však farizeové uslyšeli, že umlčel sadduceje, sešli se vespolek. I otázal se ho jeden z nich, zákoník, pokoušeje ho: „Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“ Ježíš mu řekl: „Miluj Pána Boha svého z celého srdce svého, z celé duše své a z celé mysli své! To je největší a první přikázání! Druhé pak je mu podobné:,Miluj bližního svého jako sebe samého!' V těchto dvou přikázáních záleží celý Zákon i Proroci.“ Když pak byli farizeové pohromadě, otázal se jich Ježíš: „Co soudíte vy o Mesiáši? Čí je syn?“ Praví mu: „Davidův.“ Řekl jim: „Jak to, že ho David nazývá v Duchu Pánem, když praví: ,Řekl Hospodin mému Pánu: Seď po mé pravici, dokud nedám tvé nepřátele za podnož tvým nohám.' Jestliže ho tedy nazývá David svým Pánem, jak může býti jeho synem?“ A nikdo mu nemohl odpověděti ani slova, a od toho dne se již nikdo neosmělil se ho na něco otázat. Tehdy mluvil Ježíš k zástupům a k svým učedníkům: „Na stolici Mojžíšovu zasedli zákoníci a farizeové. Všecko tedy, co vám praví, zachovávejte a čiňte, ale podle jejich skutků nejednejte; neboť mluví, ale nejednají. Nařizují totiž nesnesitelně těžká břemena a vkládají je lidem na bedra, sami se jich však nechtějí ani prstem dotknouti. A všechny své skutky činí, aby je lidé viděli: rozšiřují své modlitební řemínky a prodlužují si třapce, rádi sedí na čestných místech při hostinách a v prvních stolicích v synagogách, a libují si, když je na náměstí pozdravují a když je lidé oslovují,rabbí'. Vy se však nedávejte oslovovati,rabbí', neboť jeden je váš mistr, vy pak jste všichni bratří. A otcem nenazývejte nikoho na světě, neboť jeden je váš Otec, jenž je v nebesích. Ani se nedávejte nazývati,učiteli', neboť jeden je váš Učitel, Kristus. Kdo je z vás největší, budiž vaším služebníkem! Kdo se však povýší, bude ponížen; a kdo se poníží, bude povýšen.“ „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci, poněvadž zavíráte království nebeské před lidmi; neboť sami do něho nevcházíte, a těm. kteří by rádi vešli, vejiti nedovolujete.“ [„Běda vám, zákonici a farizeové, pokrytci, poněvadž přivádíte na mizinu domy vdov tím, že konáte dlouhé modlitby; proto vás stihne těžší soud.“] „Běda vám, zákonici a farizeové, pokrytci, poněvadž obcházíte moře i souš, abyste získali jediného proselytu; a když se jím někdo stane, činíte ho synem pekla dvakrát horším, než jste sami.“ „Běda vám, vůdcové slepí! Říkáte:,Kdokoliv by přisahal při chrámu, to nic není. Kdokoliv by však přísahal při chrámovém zlatě, je vázán.' Pošetilci a slepci; neboť co je větší: zlato či chrám, který posvěcuje zlato? ,A kdokoliv by přísahal při oltáři, to nic není; kdokoliv by však přísahal při daru, který je na něm, je vázán.' Pošetilci a slepci, co je větší: dar či oltář, který posvěcuje dar? Kdo tedy přísahá při oltáři, přísahá při něm i všem tom, co je na něm; a kdo přísahá při chrámu, přísahá při něm i při tom, který přebývá v něm. A kdo přísahá při nebi, přísahá při trůnu Božím i při tom, který sedí na něm.“ „Běda vám, zákonici a farizeové, pokrytci, kteří dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, avšak opustili jste to, co je důležitější v zákoně: spravedlnost, milosrdenství a věrnost. Toto jste měli činiti a ono neopomíjeti. Vůdcové slepí, kteří cedíte komára, velblouda však polykáte!“ „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci, poněvadž čistíte číši a mísu po vrchu, uvnitř jste však plni loupeže a nečistoty. Slepý farizeji, vyčisť nejdříve vnitřek číše a mísy, aby byl čistý i jejich povrch!“ „Běda vám, zákonici a farizeové, pokrytci, neboť se podobáte obíleným hrobům; zevně se sice jeví [lidem] úhlednými, uvnitř však jsou plny kostí z mrtvých a všeliké nečistoty. Tak i vy se jevíte zevně lidem jako spravedliví, avšak uvnitř jste plni pokrytectví a nepravosti.“ „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci, kteří stavíte hroby prorokům a zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte:,Kdybychom byli žili za dnů našich otců, nebyli bychom se stali s nimi vinnými krví proroků.' A tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kteří zabili proroky. I vy naplňte míru svých otců! Hadi, plémě zmijí, jak utečete před pekelným soudem? Proto, hle, posílám k vám proroky a mudrce a učitele. Některé z nich zabijete a ukřižujete a některé z nich budete bičovati v svých synagogách a pronásledovati z města do města, aby přišla na vás veškerá spravedlivá krev, vylitá na zemi od krve spravedlivého Abela až do krve Zachariáše, syna Barachiášova, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem. Vpravdě pravím vám: Všechny tyto věci přijdou na toto pokolení.“ “Jerusaleme, Jerusaleme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kteří jsou k tobě posláni! Kolikrát jsem chtěl shromážditi tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřátka pod křídla, a nechtěl jsi! Hle, zůstane vám váš dům pustý. Pravím pak vám: Neuzříte mě od té chvíle, dokud neřeknete:,Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně!' “ A když vyšel Ježíš z chrámu, ubíral se tamodtud. I přistoupili k němu jeho učedníci, aby mu ukázali chrámové stavby. On však jim řekl: „Vidíte to všecko? Vpravdě pravím vám: Nezůstane tu kámen na kameni, který by nebyl rozmetán.“ A když se posadil na hoře Olivetské, přistoupili k němu učedníci v ústraní a řekli: „Pověz nám, kdy to bude a co bude znamením tvého příchodu a konce světa?“ I odpověděl jim Ježíš: „Hleďte, ať vás nikdo nesvede! Neboť mnozí přijdou ve jménu mém a řeknou:,Já jsem Mesiáš' a svedou mnohé. Budete slyšeti o válkách a pověsti o bojích. Hleďte, ať se nezaleknete, neboť to musí nastati; ale to ještě není konec. Neboť povstane národ proti národu, království proti království, a bude mor a hlad a zemětřesení v různých krajinách. Ale to všechno je počátek útrap.“ „Tehdy vás vydají na mučení a budou vás zabíjeti a budete pro jméno mé v nenávisti u všech národů. A tu se mnozí pohorší, jeden druhého zradí a jedni druhé budou nenáviděti. A vystoupí mnoho nepravých proroků a svedou mnohé. Poněvadž se rozmůže nepravost, uhasne i láska mnohých. Ale kdo vytrvá až do konce, ten bude spasen. A bude hlásáno toto evangelium o království (Božím) po celém světě na svědectví všem národům. Tehdy teprve přijde konec.“ „Až tedy uzříte hanebnou zkázu na svatém místě, předpověděnou prorokem Danielem – kdo to čte, rozuměj – tehdy, kdo jsou v Judsku, ať utekou na hory; a kdo je na střeše, nesestupuj, abys vzal něco ze svého domu; a kdo na poli, nevracej se, aby sis vzal své roucho! Běda ženám v požehnaném stavu i kojícím v ony dny! Modlete se, aby váš útěk nenastal v zimě nebo v sobotu! Bude totiž tehdy veliké soužení, jakého až dosud nebylo od počátku světa a nikdy nebude. A kdyby nebyly zkráceny ty dny, nebyl by zachráněn žádný člověk; ale pro vyvolené budou ty dny zkráceny.“ „Řekne-li vám tehdy někdo:,Hle, zde nebo tam je Mesiáš,' nevěřte; neboť povstanou nepraví Mesiáši a nepraví proroci a budou činiti veliké zázraky a divy, takže by i vyvolené svedli v blud, kdyby bylo možno. Hle, předpověděl jsem vám to. Řeknou-li vám tedy:,Hle, na poušti jest,' nevycházejte;,hle, v pokojích jest,' nevěřte! Neboť jako blesk vychází od východu a září až na západ, tak bude [i] příchod Syna člověka. Kdekoliv bude tělo, tam se shromáždí i orlové.“ „A hned po útrapách těch dnů se slunce zatmí a měsíc nevydá své světlo; hvězdy budou padati s nebe a nebeská tělesa se budou pohybovati. Tu se ukáže na nebi znamení Syna člověka; i rozkvílí se tehdy všichni národové na zemi a uzří Syna člověka přicházeti v nebeských oblacích s velikou mocí a slávou. A pošle své anděly s mohutně zvučící troubou; ti shromáždí jeho vyvolené od čtyř světových stran, od jednoho konce nebes až do druhého.“ „Od fíkovníku se pak naučte podobenství: Když jeho ratolest již omládne a vyrazí listí, víte, že blízko je léto. Tak i vy, až uzříte všechny ty věci, vězte, že je blízko, přede dveřmi. Vpravdě pravím vám: Nepomine toto pokolení, dokud se to všechno nestane. Nebesa a země pominou, ale slova má nepominou.“ “O tom dni však a o té hodině neví nikdo, ani nebeští anděle, toliko Otec sám. Ale jak bylo za dnů Noemových, tak i bude, až přijde Syn člověka. Jako totiž za oněch dnů před potopou jedli a pili, ženili a vdávali se až do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nepřišli k rozumu, až přišla potopa a všechny zachvátila, tak tomu i bude, až přijde Syn člověka. Budou tehdy dva na poli: jeden bude vzat, druhý ponechán. Dvě budou mlíti na mlýnku: jedna bude vzata, druhá ponechána.“ „Bděte tedy, poněvadž nevíte, v kterou hodinu Pán váš přijde! To však vězte: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, zajisté by bděl a nenechal by si podkopat svůj dům. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kterou neznáte!“ „Kdo jest asi ten věrný a moudrý služebník, kterého ustanovil jeho pán nad svou čeledi, aby jim dával pokrm v náležitý čas? Blaze tomu služebníku, kterého jeho pán při svém příchodu nalezne, že tak činí. Vpravdě pravím vám: Ustanoví ho nade všemi svými statky. Bude-li si však onen zlý služebník mysliti:,Můj pán otálí s příchodem,' a počne-li bíti své spoluslužebníky a bude-li jísti a píti s opilci, přijde pán toho služebníka v den, kdy se toho nenaděje, a v hodinu, kterou nezná. Pak ho rozčtvrtí a přisoudí mu osud pokrytců. Tam bude pláč a skřípěni zubů.“ „Tehdy bude podobno království nebeské desíti pannám, které si vzaly lampy a vyšly naproti ženichovi a nevěstě. Pět z nich bylo pošetilých a pět opatrných; neboť pošetilé si vzaly lampy, ale nevzaly s sebou oleje; opatrné vsak vzaly s lampami v svých nádobách také olej. Když pak ženich prodléval, všechny zdřímly a usnuly. O půlnoci se však strhl křik:,Hle, ženich přichází! Vyjděte mu naproti!“ Tu vstaly všechny ty panny a upravily si lampy. Pošetilé pak řekly opatrným:,Dejte nám ze svého oleje, neboť naše lampy hasnou!' Opatrné odpověděly:,Ne, nestačilo by nám ani vám. Jděte raději k prodavačům a kupte si!' Zatím co šly nakoupit, přišel ženich. Které byly pohotově, vešly s ním na svatbu; a dveře se zavřely. Později přišly též ostatní panny a pravily:,Pane, pane, otevři nám!' Ale on odpověděl:,Vpravdě pravím vám, neznám vás.' Bděte tedy, neboť neznáte den ani hodinu!“ “Nebo jako jeden člověk, odcházeje z domova, povolal k sobě své služebníky a ode vzdal jim svůj statek. I dal jednomu pět hřiven, druhému dvě a jinému jednu, každému podle jeho schopností; a hned odcestoval. Odešel ten, který dostal pět hřiven, těžil jimi a vytěžil jiných pět hřiven. Tak i ten, který dostal dvě, vyzískal jiné dvě. Ten však, který dostal jednu, odešel, zakopal ji do země a skryl peníze svého pána.“ „Po dlouhé době přišel pán oněch služebníků a účtoval s nimi. I předstoupil ten, který dostal pět hřiven, a podal jiných pět hřiven řka:,Pane, pět hřiven jsi mi odevzdal, hle, jiných pět jsem vyzískal.' Řekl mu jeho pán:,Dobře, služebníku dobrý a věrný! Poněvadž jsi byl nad málem věrný, nad mnohým tě ustanovím. Vejdi v radost svého pána!' Přistoupil pak i ten, který dostal dvě hřivny, a řekl:,Pane, dvě hřivny jsi mi dal, hle, jiné dvě jsem vyzískal.' Řekl mu jeho pán:,Dobře, služebníku dobrý a věrný! Poněvadž jsi byl nad málem věrný, nad mnohým tě ustanovím. Vejdi v radost svého pána!' Přistoupil pak i ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl:,Pane, vím, že jsi člověk přísný: žneš, kde jsi nezasil, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. I bál jsem se, a proto jsem odešel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, tu máš, co je tvé.' Pán mu odpověděl:,Služebníku nešlechetný a lenivý, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasil, a sbírám, kde jsem nerozsypal; měl jsi tedy mé peníze uložiti u penězoměnců, a já bych byl po svém příchodu vzal s úrokem, co je moje. Vezměte tedy od něho hřivnu a dejte ji tomu, jenž má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno, a bude míti hojně; tomu však, kdo nemá, bude odňato i to, co má. A neužitečného služebníka uvrhněte ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.' “ “Až pak přijde Syn člověka v své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a před ním budou shromážděni všichni národové. I oddělí je od sebe, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. A postaví ovce po své pravici, kozly pak po levici. Tehdy řekne král těm, kteří budou po jeho pravici:,Pojďte, požehnaní Otce mého, vládněte královstvím, připraveným pro vás od ustavení světa! Neboť jsem lačněl, a dali jste mi jísti; žíznil jsem, a dali jste mi píti; pocestný jsem byl, a přijali jste mě; nahý jsem byl, a oděli jste mě; nemocen jsem byl, a navštívili jste mě; v žaláři jsem byl, a přišli jste ke mně.' „ „Tu se ho otáží spravedliví:,Pane, kdy jsme tě viděli lačného, a nakrmili jsme tě, nebo žíznivého, a napojili jsme tě? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a přijali jsme tě, nebo nahého, a oděli jsme tě? A kdy jsme tě viděli nemocného nebo v žaláři, a přišli jsme k tobě?' A král jim odpoví:,Vpravdě pravím vám: Co jste tak učinili jednomu z nejmenších těchto mých bratří, mně jste to učinili.' “ „Potom řekne i těm, kteří budou po levici:,Pryč ode mne, zlořečení, do ohně věčného, který je připraven ďáblu a jeho andělům! Neboť jsem lačněl, a nedali jste mi jísti; žíznil jsem, a nedali jste mi píti; pocestný jsem byl, a nepřijali jste mě; nahý jsem byl, a neoděli jste mě; nemocen a v žaláři jsem byl, a nenavštívili jste mě.' „ „Tu se ho také oni otáží:,Pane, kdy jsme tě viděli lačného nebo žíznivého nebo jako pocestného nebo nahého nebo nemocného nebo v žaláři, a neposloužili jsme ti?' Tehdy jim odpoví:,Vpravdě pravím vám: Co jste tak neučinili jednomu z těchto nejmenších, ani mně jste to neučinili.'„ „I půjdou tito do věčného trápení, spravedliví pak do života věčného.“ Když dokončil Ježíš všechny ty řeči, pravil svým učedníkům: „Víte, že po dvou dnech budou velikonoce a Syn člověka bude vydán, aby byl ukřižován.“ Tehdy se shromáždili velekněží a starší lidu v paláci velekněze, jménem Kaifáše, a uradili se, že Ježíše lstivě zajmou a zabijí. Pravili však: „Ne o slavnosti, aby snad nevzniklo pobouření mezi lidem!“ Když byl Ježíš v Bethanii v domě Simona malomocného, přistoupila k němu žena s alabastrovou nádobou drahého oleje a vylila mu jej na hlavu, když byl za stolem. Vidouce to učedníci, rozmrzeli se a řekli: „K čemu tato ztráta? Vždyť se to mohlo draho prodati a darovati chudým.“ Věda to Ježíš, řekl jim: „Proč to máte za zlé té ženě? Dobrý skutek zajisté na mně učinila. Vždyť chudé máte vždycky mezi sebou, mne však vždycky nemáte; neboť vylivši ten olej na mé tělo, učinila to k mému pohřbu. Vpravdě pravím vám: Všude na celém světě, kdekoliv bude hlásáno toto evangelium, tam se bude vypravovati na její památku také to, co ona učinila.“ Tehdy jeden ze dvanácti, jménem Jidáš Iškariotský, odešel k velekněžím a řekl: „Co mi dáte, a já vám ho zradím?“ I rozhodli se dáti mu třicet stříbrných. Od té chvíle hledal vhodnou chvíli, aby jim ho vydal. Prvního dne přesnic přistoupili učedníci k Ježíšovi a řekli: „Kde chceš, abychom ti připravili k jídlu beránka?“ [Ježíš] řekl: „Jděte do města k jednomu člověku a řekněte mu:,Mistr vzkazuje: Můj čas je blízko; u tebe budu slavit velikonoční večeři se svými učedníky.' „ I učinili učedníci, jak jim Ježíš nařídil, a připravili beránka. Když pak byl večer, zaujal místo za stolem se svými dvanácti [učedníky]. A při jídle řekl: „Vpravdě pravím vám: Jeden z vás mě zradí.“ I zarmoutili se velmi a jeden přes druhého počali říkati: „Což jsem to já, Pane?“ On však odpověděl: „Kdo si se mnou omáčí ruku v míse, ten mě zradí. Syn člověka sice jde, jak jest o něm psáno, ale běda tomu člověku, jímž bude Syn člověka zrazen! Tomu člověku bylo by lépe, kdyby se nebyl narodil.“ I promluvil Jidáš, který ho zradil: „Copak jsem to já, Mistře?“ Dí mu: „Ty jsi to!“ Při večeři vzal Ježíš chléb, požehnal jej, lámal a dal svým učedníkům se slovy: „Vezměte a jezte, toto je Tělo mé!“ Pak vzal kalich, poděkoval a podal jim jej se slovy: „Pijte z toho všichni, neboť toto je Krev má [Nového] Zákona, která se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů! Ale pravím vám: Od této chvíle nebudu píti z tohoto plodu vinného kmene až do onoho dne, kdy budu píti s vámi nový (kalich) v království svého Otce.“ Potom za zpívali chvalozpěv a vyšli na horu Olivetskou. Tehdy dí jim Ježíš: „Vy všichni se pohoršíte v této noci nade mnou, neboť je psáno:,Bíti budu pastýře a rozprchnou se ze stáda ovce.' Ale po svém zmrtvýchvstání předejdu vás do Galileje.“ Petr mu na to řekl: „I kdyby se všichni nad tebou pohoršili, já se nikdy nepohorším.“ Řekl mu Ježíš: „Vpravdě pravím tobě: Této noci, dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ Dí jemu Petr: „I kdybych měl s tebou umříti, nezapřu tě.“ Podobně pravili též všichni učedníci. Tehdy přišel Ježíš s nimi do dvorce jménem Getsemany, a řekl svým učedníkům: „Poseďte zde, dokud se budu tamto modliti.“ A vzal Petra s dvěma syny Zebedeovými a počal se rmoutiti a teskniti. Tu jim praví: „Smutná je duše má až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!“ A popošel kousek, padl na tvář a modlil se: „Otče můj, je-li možno, ať odejde ode mne tento kalich: ale ne jak já chci, nýbrž jak Ty.“ I přišel k svým učedníkům a nalezl je, jak spí. I řekl Petrovi: „To jste nemohli ani hodinu se mnou bdíti? Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení! Duch je zajisté připraven, ale tělo je slabé.“ Opět odešel po druhé a modlil se: „Otče můj, nemůže-li mě tento kalich minouti a já jej musím vypíti, staň se vůle tvá!“ A znovu se vrátil a nalezl je, jak spí; neboť jejich oči byly obtíženy. I nechal je, znovu odešel a modlil se po třetí táž slova. Potom přišel k svým učedníkům a řekl jim: „Vy klidně spíte dále? Hle, přiblížila se hodina, kdy Syn člověka bude vydán do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mě zradí!“ Když ještě mluvil, hle, Jidáš, jeden ze dvanácti, přišel a s ním veliký zástup s meči a kyji [poslaný] od velekněží a starších lidu. Ten, který ho zradil, dal jim znamení: „Koho políbím, ten je to, toho zajměte!“ A hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: „Zdráv buď, Mistře!“ A políbil ho. I řekl mu Ježíš: „Příteli, proč jsi přišel?“ Tu přistoupili, chopili se Ježíše a jali ho. A hle, jeden z těch, kteří byli s Ježíšem, natáhl ruku a vytasiv svůj meč, sekl po jednom služebníku veleknězovu a uťal mu ucho. Tu řekl mu Ježíš: „Zastrč svůj meč, kam patří! Neboť všichni, kteří berou meč, mečem zahynou. Či myslíš, že nemohu prositi Otce svého, a dá mi hned více než dvanáct pluků andělských? Jak se tedy naplní Písma, že se tak musí státi?“ Tehdy řekl Ježíš zástupům: „Jako na lotra jste vyšli s meči a kyji, abyste mě jali. Den co den jsem sedával [u vás] a učil v chrámě, a nejali jste mě. Ale toto se všechno stalo, aby se naplnila Písma proroků.“ Tehdy ho všichni učedníci opustili a utekli. Ti však, kteří Ježíše jali, odvedli ho k veleknězi Kaifášovi, kde se už shromáždili zákoníci a starší. Petr šel za ním zpovzdálí až ke dvoru veleknězovu; vešel dovnitř a seděl se služebníky, aby viděl konec. Velekněží a celá velerada hledali křivé svědectví proti Ježíšovi, aby ho mohli vydati na smrt, ale nenalezli, ačkoliv předstoupilo mnoho křivých svědků. Naposled přišli dva [křiví svědkové] a řekli: „Tento pravil:,Mohu zbořiti chrám Boží a ve třech dnech jej zase vystavěti.'“ Tu povstal velekněz a řekl mu: „Nic neodpovídáš na to, co tito proti tobě svědčí?“ Ale Ježíš mlčel. I řekl mu velekněz: „Zapřísahám tě při Bohu živém, abys nám pověděl, jsi-li ty Mesiáš, Syn Boží?“ Dí mu Ježíš: „Ano, já jsem; avšak pravím vám: Od tohoto času uzříte Syna člověka seděti po pravici Všemohoucího a přicházeti v oblacích nebeských.“ Tu roztrhl velekněz své roucho a řekl: „Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky! Hle, nyní jste slyšeli rouhání. Co soudíte vy?“ A oni odpověděli: „Hoden je smrti!“ Potom mu plivali do tváře a bili ho pěstmi, jiní ho políčkovali říkajíce: „Hádej nám, Mesiáši, kdo tě to udeřil!“ Petr pak seděl venku na dvoře. I přistoupila k němu jedna služka a řekla mu: „Ty také jsi byl s Ježíšem Nazaretským!“ Ale on přede všemi zapřel: „Nerozumím, co pravíš.“ Když vyšel do brány, uzřela ho jiná [služka] a řekla přítomným: „Také tento byl s Ježíšem Nazaretským!“ On opět zapřel se zapřísaháním: „Neznám toho člověka.“ Po malé chvíli přistoupili okolostojící a řekli Petrovi: „Skutečně, i ty jsi z nich, neboť i tvá výslovnost tě prozrazuje.“ Tu se počal zaklínati a přísahati, že nezná toho člověka. A vtom kohout zakokrhal. I rozpomenul se Petr na slovo Ježíšovo, které řekl: „Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ I vyšel ven a hořce plakal. Když se pak rozednilo, uradili se všichni velekněží a starší lidu proti Ježíšovi, že ho vydají na smrt. A svázaného přivedli ho k vladaři Pontskému Pilátovi a odevzdali mu ho. Tehdy vida Jidáš, který ho zradil, že jest odsouzen, z lítosti vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším se slovy: „Zhřešil jsem, poněvadž jsem zradil krev spravedlivou!“ Ale oni řekli: „Co nám do toho, to je tvá věc!“ I pohodil stříbrné v chrámě, odešel odtud a oběsil se osidlem. Velekněží však vzali stříbrné a pravili: „Nesmějí se vložiti zpět do pokladny, neboť je to mzda za krev.“ A po poradě koupili za ně pole hrnčířovo k pohřbívání poutníků. Proto se to pole až do dneška nazývá [Hakeldama, to jest] Pole krve. Tehdy se naplnilo, co předpověděl prorok Jeremiáš slovy: „A vzali třicet stříbrných, mzdu to za člověka tak oceněného, kterého za tolik ocenili synové izraelští, a dali je za pole hrnčířovo, jak mi ustanovil Pán.“ Ježíš pak stál před vladařem. I otázal se ho vladař: „Ty jsi král židovský?“ Ježíš mu řekl: „Ano, já jsem.“ A když velekněží a starší na něho žalovali, neodpověděl nic. Tu mu řekl Pilát: „Neslyšíš, jak hrozné věci proti tobě svědčí?“ Ale On mu neodpověděl na žádné slovo, až se vladař velmi divil. O slavnosti propouštíval vladař lidu jednoho vězně, kterého chtěli. Měl pak tehdy pověstného vězně jménem Barabáše. Když se tedy sešli, řekl jim Pilát: „Koho chcete, abych vám propustil, Barabáše či Ježíše, jenž se nazývá Mesiáš?“ Věděl totiž, že ho vydali ze závisti. Ale když seděl na soudné stolici, vzkázala mu jeho manželka: „Nic neměj s tímto spravedlivým; neboť jsem dnes ve snách kvůli němu mnoho vytrpěla.“ Avšak velekněží a starší přemluvili lid, aby žádali o Barabáše, Ježíše však aby nechali zahubit. I promluvil vladař a řekl jim: „Kterého z těch dvou chcete, abych vám propustil?“ A oni řekli: „Barabáše!“ Dí jim Pilát: „Co tedy mám učiniti s Ježíšem, který se nazývá Mesiáš?“ Všichni odpovídají: „Ať jest ukřižován!“ Dí jim vladař: „Co zlého učinil?“ Ale oni křičeli ještě hlasitěji: „Ať jest ukřižován!“ Vida tedy Pilát, že nic nezmůže, ale že bouře roste, vzal vodu, a umývaje si ruce před lidem, pravil: „Nevinen jsem krví tohoto spravedlivého. To je vaše věc!“ A všechen lid odpověděl: „Krev jeho na nás i na naše děti!“ Tu jim propustil Barabáše. Ježíše dal zbičovat a vydal jim ho, aby byl ukřižován. Tehdy vedli vladařovi vojáci Ježíše do soudní budovy, shromáždili k němu celou četu, svlékli ho a přioděli jej šarlatovým pláštěm. A spletli korunu z trní, vložili mu ji na hlavu a do pravice mu (dali) třtinu. Klekali před ním a posměšně pravili: „Zdráv buď, králi židovský!“ Když ho poplivali, vzali třtinu a bili ho po hlavě. A když se mu naposmívali, svlékli s něho plášť a oblékli ho v jeho roucho. Pak ho odvedli, aby ho ukřižovali. Když vycházeli, potkali jednoho muže z Kyreny, jménem Šimona. Toho přinutili, aby nesl jeho kříž. A přišli na místo jménem Golgota, to jest (v překladě) „Lebka“. I dali mu píti vína smíšeného se žlučí. Okusil, ale napíti se nechtěl. Když ho pak ukřižovali, rozdělili si jeho roucho, metajíce o ně los, [aby se naplnilo, co předpověděl prorok slovy: „Rozdělili si má roucha, a o můj oděv metali los.“] A sedíce hlídali ho tam. I dali mu nad hlavu nápis o jeho vině: „Tento je Ježíš, král židovský.“ S ním také ukřižovali dva lotry, jednoho po pravici, druhého po levici. Ti, kteří tudy chodili, potřásajíce hlavami, rouhali se mu takto: „Ha, jenž boříš chrám Boží a ve třech dnech jej zase stavíš, pomoz sám sobě! Jsi-li Syn Boží, sestup s kříže!“ Podobně se mu posmívali i velekněží se zákoníky a staršími a pravili: „Jiným pomohl, ale sám sobě pomoci nemůže; je-li králem izraelským, ať sestoupí nyní s kříže, a my uvěříme v něho! Doufal v Boha, ať ho nyní vysvobodí, má-li v něm zalíbení; vždyť pravil:,Syn Boží jsem.'“ Taktéž ho tupili i lotři, kteří byli s ním ukřižováni. Od šesté hodiny pak nastala tma po celé krajině až do hodiny deváté. A kolem deváté hodiny zvolal Ježíš silným hlasem: „Eli, Eli, lamma sabaktaní,“ to jest „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Někteří pak z těch, kteří tam stáli, to slyšeli a pravili: „Eliáše volá tento!“ A hned jeden z nich běžel, vzal houbu, namočil ji do octa a nabodnuv ji na třtinu, dával mu píti. Jiní však říkali: „Počkej, ať uvidíme, přijde-li Eliáš ho vysvobodit!“ Ale Ježíš zvolal silným hlasem a vypustil duši. A hle, opona chrámová se roztrhla ve dvě půle od vrchu až dolů, země se otřásla, skály se rozpukly a hroby se otevřely. A mnoho těl zesnulých světců vstalo a po jeho vzkříšení vyšli z hrobů, vešli do svatého města a ukázali se mnohým. Když setník a ti, kteří s ním byli u Ježíše na stráži, viděli zemětřesení a to, co se dělo, báli se velice a pravili: „Skutečně, Syn Boží byl tento!“ Bylo pak tam také mnoho žen, které tomu zpovzdálí přihlížely. Ty už z Galileje doprovázely Ježíše a posluhovaly mu. Mezi nimi byla Maria Magdalena a Maria, matka Jakubova a Josefova, a matka synů Zebedeových. Když pak nastal večer, přišel jeden bohatý člověk z Arimathie, jménem Josef, který byl také učedníkem Ježíšovým. Ten přišel k Pilátovi a požádal o tělo Ježíšovo. Pilát rozkázal tělo mu vydati. A Josef vzav tělo, zavinul je v čisté plátno a položil do svého nového hrobu, který dal (už) dříve ve skále vytesati. Ke dveřím hrobovým přivalil veliký kámen a odešel. Byly pak tam Maria Magdalena a druhá Maria; seděly proti hrobu. Druhého dne, který byl po pátku, sešli se velekněží a farizeové u Piláta a řekli: „Pane, my jsme se rozpomenuli, že ten svůdce ještě za živa řekl:,Po třech dnech vstanu.' Rozkaž tedy hlídati hrob až do třetího dne, aby snad jeho učedníci nepřišli a neukradli ho a lidu neřekli:,Vstal z mrtvých.' I byl by poslední klam horší než první.“ Řekl jim Pilát: „Máte stráž, jděte, hlídejte ho, jak dovedete!“ I odešli a opatřili hrob stráží a zapečetili kámen. Po sobotě, když už svítalo na neděli, přišila se Maria Magdalena a druhá Maria podívat na hrob. A hle, nastalo veliké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil s nebe a přistoupiv, odvalil kámen a posadil se naň. Jeho obličej byl jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. Stráž ze strachu před ním se zděsila a zůstala jako mrtvá. I promluvil anděl k ženám: „Vy se nebojte, neboť vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován! Není ho tu, neboť vstal, jak řekl. Pojďte a vizte místo, kde byl Pán položen! Pak rychle odejděte a povězte jeho učedníkům:,Vstal z mrtvých; a hle, předchází vás do Galileje, tam jej uvidíte.' Hle, já jsem vám to pověděl.“ Odešly rychle od hrobu s velikou bázní a radostí a běžely to zvěstovat jeho učedníkům. A hle, Ježíš se potkal s nimi a řekl: „Buďte zdrávy!“ Ony přistoupily, objaly jeho nohy a poklonily se mu. Tu jim Ježíš řekl: „Nebojte se! Jděte a zvěstujte mým bratřím, ať odejdou do Galileje; tam mě uvidí.“ Po odchodu žen, hle, přišli někteří ze stráže do města a oznámili velekněžím všechno, co se stalo. Ti se shromáždili se staršími a po poradě dali vojákům mnoho peněz se slovy: „Řekněte:,V noci přišli jeho učedníci a ukradli jej, zatím co my jsme spali.' A uslyší-li o tom vladař, uchlácholíme ho a vás zbavíme nebezpečí.“ I vzali peníze a učinili, jak byli navedeni. A ta věc jest u židů rozšířena až do dneška. Jedenáct učedníků odešlo pak do Galileje na horu, kam jim Ježíš přikázal. Když ho uzřeli, poklonili se mu; někteří však pochybovali. I přistoupil Ježíš a promluvil k nim takto: „Dána je mi veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého! A učte je zachovávati všecko, co jsem vám přikázal! A hle, já jsem s vámi po všechny dny až „do konce světa.“ Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího, byl takový, jak je psáno u proroka Izaiáše: „Hle, já posílám svého posla před tváří tvou, který připraví ti cestu [před tebou].“ „Hlas volajícího na poušti:,Připravte cestu Páně, urovnejte mu stezky!' „ Jan vystoupil na poušti, křtil a hlásal křest pokání na odpuštění hříchů. I vycházela k němu celá krajina judská a všichni jerusalemští a byli od něho křtěni v řece Jordáně, vyznávajíce své hříchy. Jan byl oděn v roucho ze srsti velbloudí, měl kožený pás okolo svých beder a živil se kobylkami a lesním medem. Kázal: „Přichází za mnou mocnější, nežli jsem já; nejsem hoden, abych se před ním shýbl a rozvázal řemínky u jeho obuvi. Já jsem vás křtil vodou, On však vás bude křtíti Duchem svatým.“ V oněch dnech přišel Ježíš z galilejského Nazareta a byl pokřtěn od Jana v Jordáně. Hned, jak vystupoval z vody, uzřel nebesa otevřená a Ducha jako holubici sestupovati na sebe. A s nebe zazněl hlas: „Ty jsi můj milý Syn, v tobě se mi zalíbilo.“ A hned vyvádí ho Duch na poušť. I pobyl na poušti čtyřicet dní [a čtyřicet nocí] a byl pokoušen od ďábla. Žil se zvěří a andělé mu sloužili. Když pak byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal evangelium [o království] Božím. Pravil: „Čas se naplnil a království Boží se přiblížilo. Čiňte pokání a věřte v evangelium!“ A když šel podél jezera Galilejského, spatřil Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak pouštějí sítě do jezera; byli totiž rybáři. I řekl jim Ježíš: „Pojďte za mnou, a učiním vás rybáři lidí!“ A oni hned zanechali sítě a šli za ním. Když odtud kousek popošel, spatřil Jakuba, syna Zebedeova, a jeho bratra Jana, jak na loďce opravují sítě. A hned je povolal. Oni pak opustili svého otce Zebedea na loďce s pomocníky a odešli za ním. I vešli do Kafarnaa; a hned v sobotu vešel do synagogy a učil. A žasli nad jeho učením, neboť učil je jako ten, který má moc, a ne jako zákoníci. Byl pak v tamější synagoze člověk posedlý nečistým duchem. Ten vzkřikl: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Světec Boží.“ I přikázal mu Ježíš: „Umlkni a vyjdi z člověka!“ A nečistý duch jím zalomcoval, vykřikl silným hlasem a vyšel z něho. I podivili se všichni, takže se tázali jeden druhého: „Co to znamená? Jaké je to nové učení? Neboť s mocí rozkazuje i duchům nečistým, a poslouchají ho!“ I roznesla se o něm pověst rychle po celé galilejské krajině. Hned jak vyšli ze synagogy, přišli do domu Šimonova a Ondřejova s Jakubem a Janem. Tchyně Šimonova ležela ve vysoké horečce; hned mu o ní pověděli. I přistoupil a pozdvihl ji, vzav ji za ruku, a v tom okamžiku jí přestala horečka. I posluhovala jim. Když pak nastal večer a slunce zapadlo, přiváděli k němu všechny nemocné a posedlé, a celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho těch, kteří byli trápeni rozličnými nemocemi, a vymítí mnoho zlých duchů; ale nedovoloval duchům mluviti, poněvadž ho znali. Přede dnem ještě skoro ráno vstal, odešel na osamělé místo a modlil se tam. Tu za ním pospíšil Petr a ti, kteří byli s ním. Když ho nalezli, řekli mu: „Všichni tě hledají.“ I řekl jim: „Pojďme do okolních vesnic a měst, abych kázal i tam, neboť k tomu jsem přišel.“ A kázal v jejich synagogách po celé Galileji a vymítal zlé duchy. Tu přišel k němu malomocný a prosil ho na kolenou takto: „Chceš-li, můžeš mě očistiti.“ Ježíš se nad ním slitoval, pozvedl ruku, dotkl se ho a řekl mu: „Chci, buď čist!“ Po těchto slovech hned odešlo od něho malomocenství, a byl očištěn. A přísně mu domluviv, ihned jej propustil se slovy: „Hleď, abys nikomu o tom neříkal; ale jdi, ukaž se knězi a na svědectví pro ně obětuj za své očištění, co přikázal Mojžíš!“ Jakmile však odešel, počal vypravovat a rozhlašovati tu událost, takže Ježíš nemohl již veřejně vejiti do města, nýbrž se zdržoval venku na osamělých místech; ale přicházeli k němu lidé odevšad. Po několika dnech vešel opět do Kafarnaa. I proslechlo se, že je doma; a sešlo se mnoho lidí, takže je ani nepojal prostor přede dveřmi. A kázal k nim slovo (Boží). Tu přišli k němu s ochrnulým – nesli ho čtyři muži – a poněvadž ho pro zástup nemohli přinésti k němu, odkryli nad Ježíšem střechu, učinili otvor a spustili lože s ochrnulým dolů. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnulému: „Synu, odpouštějí se ti tvé hříchy.“ Seděli pak tam někteří zákoníci a myslili si: „Co tento tak mluví? Rouhá se! Kdo může odpouštěti hříchy, ne-li sám Bůh?“ Ale Ježíš poznal hned svým duchem, že tak myslí potajmu, a praví jim: „Proč myslíte na takové věci v svém srdci? Co je snáze, říci ochrnulému:,Odpouštějí se ti hříchy,' či říci:,Vstaň, vezmi své lože a choď '? Abyste však věděli, že Syn člověka má na zemi moc odpouštěti hříchy“ – dí ochrnulému – „tobě pravím: Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ A hned vstal, vzal své lože a odešel přede všemi, takže se všichni divili a chválili Boha řkouce: „Nikdy jsme nic takového neviděli.“ Tu vyšel opět k jezeru a všechen lid přicházel k němu; i učil je. A když šel kolem, spatřil Leviho, syna Alfeova, seděti u celnice. I dí mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním. Když pak v jeho domě stoloval, stolovalo také s Ježíšem a jeho učedníky mnoho celníků a hříšníků; neboť jich bylo mnoho mezi těmi, kteří jej doprovázeli. Když to viděli zákoníci a farizeové, že stoluje s celníky a hříšníky, řekli jeho učedníkům: „Proč s celníky a hříšníky jí a pije [váš Mistr]?“ Ježíš to uslyšel a řekl jim: „Nepotřebují zdraví lékaře, nýbrž nemocní; neboť nepřišel jsem volat spravedlivé, nýbrž hříšníky.“ Učedníci Janovi i farizeové měli právě půst. Přicházejí a praví mu: „Proč se učedníci Janovi i učedníci farizejští postí, tvoji učedníci se však nepostí?“ Ježíš jim praví: „Což se mohou postit svatební hosté, dokud je s nimi ženich? Dokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. Přijdou však dnové, kdy jim bude ženich vzat, a pak se budou v těch dnech postit.“ „Nikdo nepřišívá záplatu z nového sukna k starému rouchu, neboť jinak ta nová záplata odtrhne kus od starého a vznikne horší díra. A nikdo nevlévá mladé víno do starých měchů; jinak víno roztrhne měchy, víno vyteče a měchy se zničí; ale mladé víno se má vlévat i do nových měchů.“ Jednou v sobotu šel Pán Ježíš obilním polem. Jeho učedníci počali cestou trhati klasy. Farizeové mu řekli: „Hle, proč dělají v sobotu to, co není dovoleno?“ I řekl jim: „Nikdy jste nečetli, co učinil David, když měl nouzi a hlad, on i jeho průvodci? Jak za velekněze Abiatara vešel do domu Božího a jedl předkladné chleby, jež není dovoleno jísti nikomu, leda kněžím, a jak dal i svým průvodcům?“ I pravil jim: „Sobota je pro člověka a nikoliv člověk pro sobotu; proto Syn člověka je Pánem i soboty.“ Když vešel opět do synagogy, byl tam člověk s uschlou rukou. I pozorovali Ježíše, zda ho v sobotu uzdraví, aby ho obžalovali. I řekl člověku s uschlou rukou: „Vstaň a postav se doprostřed!“ Jim však pravil: „Je dovoleno v sobotu činiti dobré či zlé? Zachrániti život či jej zničiti?“ Oni však mlčeli. Zarmoucen nad jejich zatvrzelým srdcem se rozhlédl po nich s nevolí a řekl tomu člověku: „Zvedni svou ruku!“ I zvedl ji a jeho ruka byla zase zdráva. Farizeové však odešli a radili se hned s herodovci proti němu, jak by ho zahubili. Ježíš se však odebral se svými učedníky k jezeru a četný zástup z Galileje i Judska jej doprovázel. Také z Jerusalema a z Idumeje i ze Zajordání a z okolí Tyru i Sidonu přišli k němu ve velkém množství, když uslyšeli, jak veliké věci koná. I řekl svým učedníkům, aby měli pro něho připravenu loďku, a to proto, aby ho zástup netiskl. Uzdravil jich totiž mnoho, takže se nemocní tlačili k němu, aby se ho dotkli. Když to viděli nečistí duchové, padali před ním a křičeli: „Ty jsi Syn Boží!“ On však jim přikazoval přísně, aby ho neprozrazovali. I vystoupil na horu a povolal k sobě ty, které sám chtěl; a přišli k němu. I ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním a aby je posílal kázat. Dal jim moc [uzdravovati nemoci a] vymítati zlé duchy. Ustanovil: Šimona, jemuž dal jméno Petr; Jakuba, syna Zebedeova, a Jana, bratra Jakubova – jimž dal jméno Boanerges, to jest synové hromu – Ondřeje, Filipa, Bartoloměje, Matouše, Tomáše, Jakuba, syna Alfeova, Tadeáše, Šimona Horlivce a Jidáše Iškariotského, jenž ho zradil. I přišli do domu; a opět se sešel zástup, takže nemohli ani chleba pojísti. Když to uslyšeli jeho lidé, vyšli ho zadržet, neboť si myslili, že se pominul s rozumem. Ale zákoníci, kteří přišli z Jerusalema, pravili: „Má Beelzebuba a s pomocí knížete zlých duchů vymítá zlé duchy.“ I přivolal je k sobě a mluvil k nim v podobenstvích: „Jak může satan vymítati satana? Rozdělí-li se království proti sobě – nemůže se to království udržeti; a nebude-li dům v sobě jednotný, nebude se moci ten dům udržeti. Také satan, povstane-li sám proti sobě, není jednotný; nebude moci obstáti, nýbrž bude v koncích. Nikdo nemůže vejiti do domu silákova a pobrati jeho nářadí, dokud napřed siláka nesváže; potom teprve vyloupí jeho dům.“ „Vpravdě pravím vám: Všechny hříchy, i rouhání, kterých se dopustili lidé, budou jim odpuštěny. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nedostane odpuštění na věky, nýbrž bude vinen věčným hříchem.“ Oni totiž pravili: „Má nečistého ducha.“ Tu přišli jeho matka a bratří; stojíce venku, dali ho zavolat, neboť zástup seděl okolo něho. I řekli mu: „Hle, tvá matka a tvoji bratří jsou venku a hledají tě.“ Odpověděl jim: „Kdo je má matka a moji bratří?“ A rozhlédl se na ty, kteří seděli okolo něho, a pravil: „Hle, má matka a moji bratří! Neboť kdo plní vůli Boží, ten je mi bratrem i sestrou i matkou!“ A opět počal učiti u jezera. Veliký zástup se shromáždil k němu; proto vstoupil na loďku a usedl (v ní) na jezeře. Veškerý lid byl na břehu jezera. I učil je mnohým věcem v podobenstvích. V svém kázání jim řekl: „Slyšte! Hle, vyšel rozsévač, aby rozséval. A když rozséval, padlo některé (zrno) na okraj cesty; i přiletěli [nebeští] ptáci a sezobali je. A jiné padlo na skalnaté místo, kde nemělo mnoho půdy. Vzešlo rychle, poněvadž neleželo hluboko v zemi. Když však vyšlo slunce, uvadlo, a poněvadž nemělo kořene, uschlo. A jiné padlo mezi trní; i vzrostlo trní a udusilo je, a nevydalo užitek. A jiné padlo v dobrou zemi, vzešlo a rostlo a vydalo plod; a přinášelo na třicet, i na šedesát a na sto [zrn].“ I dodal: „Kdo má uši k slyšení, slyš!“ A když byl sám, otázali se ho ti, kteří byli s ním i se dvanácti na to podobenství. I řekl jim: „Vám je dáno poznati tajemství království Božího, oněm však, kdož jsou mimo, se podává všechno v podobenstvích, aby dívajíce se hleděli, ale neviděli a slyšíce poslouchali, ale nerozuměli; aby se snad neobrátili a nebyly jim odpuštěny hříchy.“ I řekl jim: „Nerozumíte tomu podobenství? A jak potom poznáte ostatní podobenství? Rozsevač rozsévá slovo. Těmi pak, kteří jsou na okraji cesty, kde se slovo rozsévá, rozumějí se ti, kdož je slyší, avšak ihned přichází satan a bere jim slovo, které bylo zaseto do jejich srdce. Podobně těmi, kteří jsou rozseti na skalnatá místa, rozumějí se ti, kteří přijímají hned slyšené slovo s radostí; nemají však v sobě kořene, nýbrž jsou nestálí. Když pak nastane soužení nebo pronásledování pro to slovo, ihned se pohoršují. A jsou jiní, rozsetí mezi trním; to jsou ti, kteří sice slyší slovo, ale světské starosti a klamné bohatství a žádosti po jiných věcech se k nim vplíží, udušují slovo, takže se stává neplodným. A těmi, kteří byli zaseti v dobrou zemi, se rozumějí ti, kteří slyší slovo a je přijímají i plod přinášejí, jedem třicet, jiný šedesát, jiný sto.“ I řekl jim: „Cožpak přinášejí svíci, aby ji postavili pod kbelík nebo pod postel? Což ne, aby ji postavili na svícen? Neboť nic není skryto, co by se nedalo zjeviti, a nic se neděje tajně, aby to nepřišlo najevo. Má-li kdo uši k slyšení, slyš!“ Potom jim řekl: „Vizte, co slyšíte! Jakou měrou měříte, takovou bude vám naměřeno; ano, bude vám přidáno. Neboť kdo má, tomu bude dáno; a kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má.“ Také řekl: „Tak se děje v království Božím, jako když člověk zaseje símě do země. Zatím co sám spí a vstává, v noci a ve dne, símě vzchází a vzrůstá; on však neví, jak. Neboť země sama od sebe vydává nejdříve stéblo, potom klas, a nato plné zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, ihned pošle srp, neboť nastala žeň.“ Dále řekl: „K čemu přirovnáme království Boží anebo v kterém podobenství je představíme? Je jako zrno hořčičné, když se zaseje do země; to je nejmenší ze všech semen na zemi, ale když se zaseje, vzrůstá a stává se větším než všechny byliny; a vyhání veliké ratolesti, takže ptáci nebeští mohou hnízditi v jeho stínu.“ A mnoha takovými podobenstvími podával jim slovo, pokud je dovedli slyšeti. Bez podobenství k nim nemluvil; byl-li však sám se svými učedníky, vykládal jim všechno. V onen den, když nastal večer, řekl jim: „Přeplavme se na druhý břeh!“ Rozpustili lid a (učedníci) berou ho tak, jak byl na loďce; také jiné loďky byly s ním. I strhla se veliká vichřice. Vlny vnikaly do loďky, takže se loďka již naplňovala. On však spal na zádi loďky na podušce. I budí ho a praví mu: „Mistře, nezáleží ti na tom, že hyneme?“ I vstal, přísně přikázal větru a nařídil jezeru: „Buď ticho, upokoj se!“ A přestal vítr a nastalo veliké ticho. I řekl jim: „Proč se bojíte? Což ještě nemáte víry?“ Tu je pojala veliká bázeň a jeden druhého se tázal: „Kdo jest asi tento, že ho vítr i jezero poslouchají?“ I přeplavili se na druhý břeh do gerasenské krajiny. Jak vyšel z loďky, ihned se s ním potkal člověk vyšlý z hrobů, posedlý nečistým duchem. Bydlel totiž v hrobech a již ani řetězy nemohl ho nikdo svázati; neboť ačkoliv byl často spoután okovy a řetězy, řetězy přetrhal, okovy rozlámal a nikdo ho nemohl zkrotit. Zdržoval se stále ve dne v noci v hrobech nebo na horách, křičel a bil se kameny. Když spatřil z daleka Ježíše, přiběhl, poklonil se mu a vykřikl silným hlasem: „Co je ti do mne, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Při Bohu tě zapřísahám, netrap mě!“ Ježíš mu totiž řekl: „Nečistý duchu, vyjdi z tohoto člověka!“ I otázal se ho: „Jak se jmenuješ?“ Řekl mu: „Jmenuji se Pluk, neboť je nás mnoho.“ A prosil ho velice, aby je nevyháněl z té krajiny. Páslo se tam u hory veliké stádo vepřů. I prosili ho duchové: „Pošli nás do vepřů, ať vejdeme do nich!“ Povolil jim to [hned]. I vyšli nečistí duchové a vešli do vepřů. A stádo – asi dva tisíce kusů – se hnalo po srázu do jezera a utonulo v jezeru. Pastýři pak utekli a rozhlásili to po městě i po venkově. I vyšli se (lidé) podívat, co se stalo. A přicházejí k Ježíšovi a vidí toho, jenž býval posedlý, že sedí, jest oblečen a má zdravý rozum; i báli se. Očití svědkové pak jim vypravovali, jak se to posedlému stalo; též (vypravovali) o vepřích. I počali ho prosit, aby odešel z jejich území. Když pak vstupoval na loďku, prosil ho ten, jenž býval posedlý, aby směl jíti s ním. Ale nedovolil mu to, nýbrž řekl mu: „Jdi domů k svým a oznam jim, jak veliké věci ti učinil Pán a jak se nad tebou slitoval!“ I odešel a počal rozhlašovati v Desítiměstí, jak veliké věci mu prokázal Ježíš. A všichni se divili. Když se Ježíš přeplavil na loďce opět na druhý břeh, sešel se k němu veliký zástup. Ještě byl na břehu jezera, když k němu přišel jeden z představených synagogy, jménem Jair; a spatřiv ho, padl mu k nohám a prosil ho snažně: „Má dcera umírá; pojď, vlož na ni ruku, aby se uzdravila a žila!“ I odešel s ním za doprovodu velkého zástupu lidí. Ti se tísnili okolo něho. Tu byla jedna žena, která trpěla krvotokem dvanáct let. Mnoho vytrpěla od mnoha lékařů a vynaložila všechen svůj majetek, a přece jí to nic neprospělo, nýbrž spíše ještě uškodilo. Když uslyšela o Ježíšovi, přišla k zástupu odzadu a dotkla se jeho roucha, neboť si myslila: „Dotknu-li se jen jeho roucha, budu uzdravena.“ A hned jí přestal výtok krve a pocítila na těle, že jest uzdravena ze své nemoci. Ale Ježíš poznal ihned sám na sobě, že z něho vyšla moc. Obrátil se k zástupu a pravil: „Kdo se to dotkl mého roucha?“ I řekli mu jeho učedníci: „Vidíš přece, že se zástup tlačí na tebe, a ty pravíš:,Kdo se mne dotkl?' „ I rozhlížel se po té, která to učinila. Žena pak vědouc, co se jí stalo, přistoupila s bázní a chvěním, padla před ním a pověděla mu plnou pravdu. On pak jí řekl: „Dcero, tvá víra tě uzdravila; jdi v pokoji a buď uzdravena ze své nemoci!“ Když ještě mluvil, přišli od představeného synagogy se zprávou: „Tvá dcera zemřela. Proč ještě obtěžuješ Mistra?“ Ježíš však uslyšev to slovo, řekl představenému synagogy: „Neboj se, jenom věř!“ A nenechal nikoho jíti s sebou kromě Petra, Jakuba a jeho bratra Jana. I přicházejí do domu představeného synagogy. A postřehne hluk a zaslechne lidi plakati a velmi kvíleti. Vešel k nim a praví: „Proč hlučíte a pláčete? Dívka nezemřela, ale spí.“ I posmívali se mu. On však vypustil všechny, vzal otce i matku té dívky a ty, kteří byli s ním, a vešel tam, kde ležela dívka. Vzal dívku za ruku a řekl jí: „Talítha, kúmí!“ – to jest v překladě: „Dívko – pravím ti – vstaň!“ A hned dívka vstala a chodila; bylo jí dvanáct let. I užasli velmi. A přikázal jim přísně, aby nikdo o tom nezvěděl. Pak řekl, aby jí dali jísti. Když vyšel odtud, odebral se do své otčiny. Jeho učedníci šli s ním. Když pak byla sobota, počal učiti v synagoze, a mnozí slyšíce ho, žasli nad jeho učením a pravili: „Odkud má [všechny] ty věci? A jaká to moudrost, která je mu dána, a takové divy, které se dějí jeho rukama? Copak to není tesař, syn Marie a bratr Jakubův a Josefův a Judův a Šimonův? A copak nebydlí také jeho sestry zde u nás?“ I horšili se nad ním. Ježíš jim řekl: „Všude jinde je prorok v úctě, jen v své otčině, mezi svými krajany a v svém příbuzenstvu nikoliv.“ A nemohl tam učiniti žádný zázrak kromě toho, že uzdravil několik nemocných, vloživ na ně ruce. Divil se jejich nevěře. Pak obcházel okolní vesnice a učil (tam). I povolal k sobě dvanáct a počal je posílati po dvou; dal jim také moc nad nečistými duchy. A přikázal jim, aby nebrali na cestu nic, toliko hůl; ani ne mošnu ani chleba ani peníze do opasku; aby si však obuli sandály a neoblékali dvě sukně. A řekl jim: „Kdekoliv vejdete do domu, tam zůstávejte, pokud z toho místa neodejdete. Ale kde vás nepřijmou ani vás neuposlechnou, tam setřeste, až odtamtud budete vycházet, prach se svých nohou na svědectví proti nim!“ I vyšli a kázali, aby činili pokání. Také vymítali mnoho duchů a mazali olejem mnohé nemocné a uzdravovali je. I uslyšel to král Herodes, neboť (Ježíšovo) jméno se stalo slavným, a řekl: „Jan Křtitel vstal z mrtvých, a proto působí v něm divotvorná moc.“ Jiní však pravili: „Eliáš je to.“ A jiní říkali: „Prorok je to jako jeden z proroků.“ Když to Herodes uslyšel, řekl: „Jan, kterého jsem dal stíti, vstal [z mrtvých].“ Herodes dal totiž Jana zajmouti a vsaditi do vězení kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, že ji pojal za manželku. Neboť Jan říkával Herodovi: „Není ti dovoleno míti manželku svého bratra.“ Herodias proto nevražila na něho a chtěla ho zabíti, ale nemohla, poněvadž Herodes se bál Jana, věda, že je to muž spravedlivý a svatý. I chránil ho, mnoho činil podle jeho rad a rád mu naslouchal. Nadešel však příhodný den. Herodes vystrojil o svých narozeninách hostinu svým velmožům, velitelům vojska a předním mužům galilejským. Když pak vešla dcera právě té Herodiady a tančila a zalíbila se Herodovi i jeho spolustolujícím, řekl král dívce: „Požádej mě, oč chceš, a dám ti to!“ A přísahal jí: „O cokoli požádáš, dám ti, třebas by to byla i polovice mého království.“ Ona odešla a řekla své matce: „Oč mám žádati?“ Ta odpověděla: „O hlavu Jana Křtitele.“ I vešla chvatně ke králi a prosila ho: „Chci, abys mi dal ihned na míse hlavu Jana Křtitele.“ I zarmoutil se král. Pro svou přísahu však a kvůli spoluhodovníkům nechtěl ji zarmoutit. I poslal hned kata s rozkazem, aby přinesl jeho hlavu. Ten ho sťal v žaláři a přinesl jeho hlavu na míse a dal ji dívce, a dívka ji dala své matce. Když to uslyšeli jeho učedníci, přišli, vzali jeho tělo a pochovali je do hrobu. I sešli se apoštolé k Ježíšovi a vyprávěli mu všechno, co činili a čemu učili. On jim řekl: „Pojďte stranou na osamělé místo a trochu si odpočiňte!“ Bylo totiž mnoho těch, kteří přicházeli a odcházeli, takže sami neměli ani kdy se najísti. Potom vstoupili na loďku a odebrali se na osamělé místo v ústraní. Ale lidé viděli je odcházeti a mnozí to poznali; i sběhli se tam pěšky ze všech měst a přišli (tam) dříve než oni. A když Ježíš vystoupil a uzřel veliký zástup, bylo mu jich líto, poněvadž byli jako ovce bez pastýře; a počal je uičiti mnoha věcem. A když už čas pokročil, přistoupili jeho učedníci a řekli mu: „Osamělé je toto místo a hodina již pokročila. Rozpusť je, ať odejdou do okolních dvorců a vesnic nakoupit si pokrmů k jídlu!“ On však jim odpověděl: „Dejte vy jim jísti!“ I řekli mu: „Což máme odejít a koupit za dvě stě denárů chlebů a dáti jim jísti?“ On jim řekl: „Kolik chlebů máte? Jděte se podívat!“ Když to zvěděli, řekli: „Pět a dvě ryby.“ I přikázal jim, aby rozsadili všechny po skupinách po zelené trávě. I posadili se ve skupinách po stu a po padesáti. A vzav pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, požehnal a pak rozlámal chleby a dával svým učedníkům, aby je kladli před ně. Také dvě ryby rozdělil mezi všechny. I jedli všichni a nasytili se. A sebrali zbytky, dvanáct plných košů kousků, stejně z ryb. Bylo pak těch, kteří jedli, pět tisíc mužů. A hned přiměl své učedníky, aby vstoupili na loďku a plavili se napřed na druhý břeh k Bethsaidě, zatím co On rozpouštěl zástup. A když je rozpustil, odešel na horu se pomodlit. Když nastal večer, byla loďka uprostřed jezera. On sám byl na souši. Viděl je, jak se namáhavě plaví, neboť vál proti nim vítr. Kolem čtvrté noční hlídky kráčel po jezeře směrem k nim a chtěl je minouti. Ale když oni ho spatřili, jak kráčí po jezeře, vykřikli v domnění, že je to přízrak, neboť všichni ho viděli a poděsili se. A hned k nim promluvil takto: „Buďte dobré mysli! Já jsem to, nebojte se!“ I vstoupil k nim na loďku a vítr se utišil. A oni ještě více žasli, neboť nepovážili, co se stalo s chleby; bylo totiž jejich srdce zaslepeno. A když se přeplavili na druhý břeh, přišli do genesaretské krajiny; tam přistali. Jakmile vystoupili z loďky, (lidé) ho hned poznali. I proběhli celou tu krajinu a počali nositi na nosítkách nemocné tam, kde slyšeli, že jest. A kde vcházel do vesnic nebo do dvorců nebo do měst, kladli nemocné na ulice. Ti ho prosili, aby se směli dotknouti alespoň lemu jeho roucha. A všichni, kteří se ho dotkli, uzdravili se. I scházejí se k němu farizeové a někteří ze zákoníků; přišli z Jerusalema. Když uzřeli některé z jeho učedníků, jak jedí chléb poskvrněnýma, to jest neumytýma rukama, [hanili je]. – Farizeové totiž a židé vůbec nejedí, dokud si neumyjí důkladně ruce, zachovávajíce tak podání starších. A když přijdou z trhu, nejedí dříve, dokud se nevykoupají. A je mnoho ještě jiných předpisů, které zachovávají na základě podání: umývání koflíků, džbánů, měděnic, [loží]. – I tázali se ho farizeové a zákoníci: „Proč tvoji učedníci nezachovávají podání starších, ale jedí chléb poskvrněnýma rukama?“ On však jim odpověděl: „Dobře prorokoval Izaiáš o vás pokrytcích, jak je psáno:,Tento lid ctí mě ústy, ale jejich srdce je daleko ode mne! Nadarmo však mě ctí, protože učí lidským naukám a nařízením.' Neboť jste opustili přikázání Boží a zachováváte lidské nařízení: umývání džbánů, koflíků; a mnoho jiných předpisů podobných těmto zachováváte.“ Potom jim řekl: „Klidně rušíte přikázání Boží, abyste mohli zachovávati své podání. Neboť Mojžíš pravil:,Cti otce svého a matku svou!' a,Kdo zlořečí otci nebo matce, ať umře!' Vy však pravíte: Řekne-li kdo otci nebo matce:,Co ti ještě ode mne patří, je korban, to jest zásvětný dar,' již připouštíte, aby takový už nic nečinil pro svého otce nebo pro svou matku. Tak rušíte slovo Boží svým podáním, jemuž jste učili; a podobných takových věcí činíte mnoho.“ A svolal k sobě opět zástup a pravil jim: „Poslyšte mě a rozumějte! Nic nevchází zvenku do člověka, co by ho mohlo poskvrniti, ale to, co vychází z člověka, to jest, co ho poskvrňuje. Má-li kdo uši k slyšení, slyš!“ A když vešel od zástupu do domu, tázali se ho jeho učedníci na to podobenství. Praví jim: „I vy jste tak nechápaví? Nechápete, že nic, co zvenku vchází do člověka, nemůže ho poskvrniti, poněvadž nevchází mu do srdce, nýbrž jde do břicha a vychází do stoky, vyčišťujíc všeliké pokrmy?“ Pravil dále: „Co vychází z člověka, to poskvrňuje člověka; neboť z nitra, z lidského srdce vycházejí zlé myšlenky, cizoložství, smilstva, vraždy, krádeže, lakomství, nešlechetnosti, lesť, nestydatosti, závist, rouhání, pýcha, pošetilost. Všechny tyto (nectnosti) vycházejí z nitra a poskvrňují člověka.“ Když vstal, odešel odtud do tyrského a sidonského území. Vešel do jednoho domu a nechtěl, aby se někdo o tom dověděl. Ale nemohl se utajiti; neboť hned, jak o něm uslyšela jedna žena, jejíž dcera měla nečistého ducha, vešla a padla mu k nohám. Ta žena byla pohanka, rodem Syrofeničanka. I prosila ho, aby vymítí zlého ducha z její dcery. Řekl jí: „Dovol, ať se nejdříve nasytí dítky; neboť není správné bráti chléb dětem a házeti psíkům.“ Ale ona odpověděla: „Ovšem, Pane, ale i psíci pod stolem jedí z drobtů po dětech.“ Tu jí řekl: „Pro tuto řeč jdi! Zlý duch vyšel z tvé dcery.“ I odešla do svého domu a shledala, že dívka leží na loži a že zlý duch vyšel. A když vyšel zase z tyrského území, přišel Sidonem k jezeru Galilejskému územím Desítiměst. I přivedli mu hluchoněmého a prosili ho, aby vložil na něho ruku. Vzal jej od zástupu stranou, vložil mu do uší své prsty, pak nasliniv si prst, dotkl se jeho jazyka, pohlédl s povzdechem k nebi a řekl mu: „Efeta!“ to jest: „Otevři se!“ A hned se otevřely jeho uši a rozvázal se jeho svázaný jazyk; i mluvil správně. A přikázal jim, aby o tom nikomu neříkali. Ale čím více jim přikazoval, tím více to rozhlašovali. I divili se velice a pravili: „Dobře učinil všechny věci, i hluchým dává sluch a němým řeč.“ V těch dnech byl s ním opět veliký zástup. Poněvadž neměli co jísti, svolal k sobě své učedníky a řekl jim: „Líto je mi zástupu, neboť již tři dny meškají se mnou a nemají co jísti. Rozpustím-li je lačné domů, zemdlí na cestě, neboť někteří z nich přišli z daleka.“ I řekli mu jeho učedníci: „Odkud bude někdo moci nasytiti je chleby zde v pusté krajině?“ Tu se jich otázal: „Kolik chlebů máte?“ Oni řekli: „Sedm.“ I rozkázal zástupu, aby se rozložil po zemi. A vzav sedm chlebů, učinil díky, rozlámal je a dával svým učedníkům, aby je předkládali. I předložili je zástupu. Také měli několik rybiček. Ty požehnal a dal je také předložiti. I jedli a nasytili se. Zbylých kousků sebrali sedm košů. Bylo pak [těch, kteří jedli,] asi čtyři tisíce. I rozpustil je. A hned vstoupil se svými učedníky na loďku a připlul do krajiny dalmanutské. Tu přišli farizeové a počali se s ním příti, žádajíce od něho znamení s nebe, aby ho pokoušeli. Ale On si vzdychl v svém duchu a pravil: „Proč žádá toto pokolení znamení? Vpravdě pravím vám: Nebude dáno znamení tomuto pokolení.“ A nechav je, vstoupil zase na loďku a přeplavil se na druhý břeh. Zapomněli však vzíti si chleby a neměli s sebou na loďce nic než jeden chléb. (Ježíš) jim přikazoval: „Hleďte, ať se varujete kvasu farizejského a kvasu Herodova!“ I uvažovali mezi sebou: „To proto, že nemáme chlebů.“ Když to Ježíš poznal, pravil jim: „Proč uvažujete, že nemáte chlebů? Ještě nechápete ani nerozumíte? Copak ještě máte své srdce zaslepeno? Majíce oči, nevidíte? Majíce uši, neslyšíte? A nepamatujete se na to, když jsem rozlámal pět chlebů mezi pět tisíc, kolik jste nasbírali košů plných kousků?“ Praví mu: „Dvanáct.“ „A když sedm chlebů mezi čtyři tisíce, kolik jste nasbírali košíků kousků?“ Praví mu: „Sedm.“ Na to jim řekl: „A to ještě nerozumíte?“ I přišli do Bethsaidy; tam přivedli k němu slepce a prosili ho, aby se ho dotkl. Vzal slepce za ruku a vyvedl ho z vesnice. Pak mu potřel slinou oči, vložil na něho ruce a tázal se ho, zdali co vidí. I pohlédl vzhůru a řekl: „Vidím choditi lidi veliké jako stromy.“ Nato mu vložil opět ruce na oči. I prohlédl a byl uzdraven, takže viděl všechno jasně. A poslal ho domů s příkazem: „Jdi domů, a až vejdeš do vesnice, nikomu (o tom) nevykládej!“ I vyšel Ježíš se svými učedníky do vesnic v okolí Caesareje Filipovy. Cestou se tázal svých učedníků: „Za koho mě lidé pokládají?“ Oni mu odpověděli: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní pak za jednoho z proroků.“ Tu jim dí: „Vy pak za koho mě pokládáte?“ Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš.“ I přikázal jim přísně, aby to o něm nikomu neříkali. I počal je poučovati, že Syn člověka musí mnoho vytrpěti a býti zavržen staršími a velekněžími i zákoníky a býti zabit a po třech dnech vstáti z mrtvých. Ta slova mluvil otevřeně. I vzal ho Petr stranou a počal mu domlouvati; ale On se obrátil, pohleděl na své učedníky a přísně přikázal Petrovi: „Jdi mi s očí, satane, neboť nemáš na zřeteli věci Boží, nýbrž věci lidské!“ A když přivolal k sobě zástup i své učedníky, řekl jim: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám a vezmi svůj kříž a následuj mne! Neboť kdo by chtěl svůj život zachrániti, ztratí jej; kdo by však svůj život pro mne a pro evangelium ztratil, zachrání jej. Neboť co prospěje člověku, i kdyby celý svět získal, ale ztratil život (věčný)? Anebo jakou výměnu dá člověk za svůj život (věčný)? Neboť kdo se bude styděti za mne a za má slova v tomto cizoložném a hříšném pokolení, za toho se bude styděti také Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.“ Potom jim řekl: „Vpravdě pravím vám: Jsou tu někteří mezi přítomnými, kteří neokusí smrti, dokud neuzří království Boží přicházeti v moci.“ Po šesti dnech vzal Ježíš Petra, Jakuba a Jana a vedl je samotné na vysokou horu do ústraní. Tam se před nimi proměnil. I zaskvěla se jeho roucha a velmi zbělela jako sníh, jak je žádný bělič na zemi nemůže vybíliti. A zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. A Petr řekl Ježíšovi: „Mistře, dobře je nám zde! Udělejme tři stánky: tobě jeden, Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden!“ Nevěděl totiž, co mluví, neboť byli polekáni. I udělal se oblak a zastiňoval je, a z oblaku zazněl hlas: „Tento je můj milý Syn, toho poslouchejte!“ A když se náhle kolem rozhlédli, neviděli již nikoho, jenom samotného Ježíše u sebe. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu o tom, co viděli, nepovídali; teprve až vstane Syn člověka z mrtvých. I podrželi si tu věc u sebe, ač uvažovali, co to znamená „až vstane z mrtvých.“ I tázali se ho: „Proč tedy říkají [farizeové a] zákonici, že napřed má přijíti Eliáš?“ On pak jim odpověděl: „Eliáš přijde napřed a napraví všechno. A co je psáno o Synu člověka, že má mnoho trpěti a býti opovržen? Ale pravím vám: Eliáš již přišel a učinili mu, co se jim zlíbilo, jak je to o něm psáno.“ A když přišel k svým učedníkům, spatřil veliký zástup a okolo nich i zákoníky, jak se s nimi hádají. Jakmile všechen lid spatřil Ježíše, užasl a polekal se; pak běželi k němu a vítali ho. I otázal se jich: „Oč se hádáte mezi sebou?“ Jeden ze zástupu mu odpověděl: „Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna, má němého ducha a ten jím trhá, kdekoliv ho uchopí, takže sliní a skřípe zuby a ztrne. I řekl jsem tvým učedníkům, aby ho vymítli, ale nemohli.“ On jim řekl: „Ó pokolení nevěřící, jak dlouho mám býti s vámi? Jak dlouho mám vás trpěti? Přiveďte ho ke mně!“ I přivedli ho. A jakmile ho zlý duch spatřil, hned chlapcem zalomcoval; a on padl na zem, válel se a slinil. I otázal se jeho otce: „Jak je tomu dávno, co se mu to stalo?“ On praví: „Od dětství. Už často ho shodil i do ohně a do vody, aby ho zahubil. Ale zmůžeš-li něco, pomoz nám, slituj se nad námi!“ Ježíš mu řekl: „Můžeš-li věřiti, všechno je možno věřícímu.“ A hned otec toho chlapce zvolal se slzami: „Věřím, [Pane,] pomoc mé nedůvěře!“ Když Ježíš viděl, že se lid sbíhá, přikázal přísně nečistému duchu slovy: „Duchu zlý a němý, já ti rozkazuji, vyjdi z něho a již do něho nevcházej!“ I vykřikl, prudce chlapcem zalomcoval a vyšel z něho. On byl jako mrtev, takže mnozí pravili: „Zemřel.“ Ale Ježíš ho vzal za ruku, pozdvihl ho, a on vstal. Když pak vešel do domu, tázali se ho v soukromí jeho učedníci: „Proč my jsme ho nemohli vymítnouti?“ On jim řekl: „Takový druh nemůže vyjíti ničím jiným, leda modlitbou [a postem].“ Když pak odtud vyšli, ubírali se dále Galilejí, ale nechtěl, aby někdo o tom věděl. Učil pak své učedníky a mluvil k nim: „Syn člověka bude vydán v ruce lidí; a zabijí ho, a když bude zabit, vstane třetího dne z mrtvých.“ Ale oni nerozuměli tomu slovu, báli se ho však otázat. I přišli do Kafarnaa. Když byli v domě, tázal se jich: „O čem jste cestou rozmlouvali?“ Oni však mlčeli; neboť se cestou mezi sebou hádali, kdo z nich je větší. I posadil se a povolav k sobě dvanáct, řekl jim: „Chce-li kdo býti prvním, buď ze všech posledním a služebníkem všech!“ A vzal dítě, posadil je mezi ně, a objav dítě, řekl jim: „Kdo přijme jedno z takových dětí ve jménu mém, mne přijímá; a kdo mne přijímá, nepřijímá mne, nýbrž Toho, který mě poslal.“ I řekl k němu Jan: „Mistře, viděli jsme, jak kdosi v tvém jménu vymítá zlé duchy; poněvadž však s námi nechodí, bránili jsme mu.“ Ježíš však řekl: „Nebraňte mu, neboť nikdo, kdo ve jménu mém činí divy, nemůže hned nato zle mluviti o mně! Neboť kdo není proti vám, je pro vás. Vždyť každý, kdo vám podá ve jménu mém číši vody k pití, protože jste Kristovi, vpravdě pravím vám, že neztratí svou odměnu.“ „A kdo by pohoršil jednoho z těchto maličkých, kteří věří [ve mne], tomu by bylo lépe, aby byl uvázán mlýnský kámen na jeho hrdlo a s ním aby byl uvržen do moře. A pohoršuje-li tě tvá ruka, utni ji; lépe je ti vejíti do života bez ruky, než s oběma rukama odejíti do pekla v neuhasitelný oheň, [kde jejich červ neumírá a oheň nehasne]. A pohoršuje-li tě tvá noha, utni ji; lépe je ti vejiti do života věčného chromému, než s oběma nohama býti uvržen do pekla [v neuhasitelný oheň, kde jejich červ neumírá a oheň nehasne]. A pohoršuje-li tě tvé oko, vyloupni je; lépe je ti s jedním okem vejiti do království Božího, než s oběma očima býti uvržen do pekelného ohně, kde jejich červ neumírá a oheň nehasne. Neboť každý bude osolen ohněm [a každá oběť bude osolena solí].“ „Užitečná věc je sůl. Stane-li se však sůl neslanou, čím ji osolíte? Mějte v sobě sůl a zachovávejte pokoj mezi sebou!“ Když se odtud odebral, přišel do judského území za Jordánem. I scházely se k němu opět zástupy a On je učil, jak to měl ve zvyku. Tu přistoupili k němu farizeové s otázkou, pokoušejíce jej: „Je dovoleno muži propustiti svou manželku?“ On jim odpověděl takto: „Co vám přikázal Mojžíš?“ Oni řekli: „Mojžíš dovolil napsati propustný lístek a propustit.“ Ježíš jim odpovídá: „Pro tvrdost vašeho srdce napsal vám ten příkaz. Na počátku stvoření však stvořil Bůh lidi jako muže a ženu. Proto opustí člověk otce svého a matku svou a přilne k své manželce, a ti dva budou jedním tělem. Nejsou tedy již dva, nýbrž jedno tělo. Proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Ale v domě se ho zase otázali učedníci na tu věc. Řekl jim: „Kdokoliv propustí svou manželku a pojme jinou, cizoloží proti ní; a propustí-li žena svého muže a vdá se za jiného, cizoloží.“ I přiváděli mu dítky, aby se jich dotkl. Učedníci však domlouvali těm, [kteří je k němu nesli]. Ale Ježíš vida je, zamrzel se nad tím a řekl jim: „Nechte dítky přijíti ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží! Vpravdě pravím vám: Kdo nepřijme království Boží jako dítko, nevejde do něho.“ I bral je na lokty, vkládal na ně ruce a žehnal jim. Když pak vyšel na cestu, přiběhl kdosi, poklekl před ním a tázal se ho: „Mistře dobrý, co mám činiti, abych dosáhl života věčného?“ Ježíš mu odvětil: „Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý kromě jediného Boha. Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nepromluvíš křivé svědectví, nepodváděj, cti otce svého a matku svou!“ On mu odpověděl: „Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí.“ Tu Ježíš pohleděl naň laskavě a řekl mu: „Jednoho se ti ještě nedostává: Jdi, prodej, co máš, a dej. chudým, a budeš míti poklad v nebi; a přijď a následuj mě!“ Ale on se zarmoutil pro to slovo a odešel smutně, neboť měl mnoho majetku. I rozhlédl se Ježíš a řekl svým učedníkům: „Jak těžko vejdou do království Božího ti, kteří mají statky!“ Učedníci žasli nad jeho slovy, ale Ježíš promluvil k nim opět takto: „Synáčkové, jak těžko je vejiti do království Božího těm, kteří doufají ve statky! Snáze projde velbloud uchem jehly, než boháč vejde do království Božího.“ I divili se tím více a říkali si vespolek: „Kdo tedy může býti spasen?“ A Ježíš pohleděl na ně a řekl: „U lidí je to nemožné, ne však u Boha; neboť u Boha je všechno možné.“ Tu mu řekl Petr: „Hle, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou.“ Ježíš odpověděl: „Vpravdě pravím vám: Každý, kdo opustí dům nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, dostane stokrát tolik: nyní v tomto čase domy, bratry, sestry, matky, děti a pole, i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný. Mnozí pak první budou posledními a poslední prvními.“ Byli pak na cestě k Jerusalemu. Ježíš spěchal před nimi, takže žasli a šli za ním se strachem. Pak vzal opět dvanáct k sobě a počal jim vypravovati, co ho potká: „Hle, ubíráme se do Jerusalema a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům [a starším]. Ti jej odsoudí na smrt a vydají ho pohanům. I budou se mu posmívat, plivat na něj, bičovat ho a pak ho zabijí; ale třetího dne vstane z mrtvých.“ Tu přistoupí k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a praví mu: „Mistře, přejeme si, abys nám splnil, o cokoliv tě poprosíme.“ On jim řekl: „Co chcete, abych vám učinil?“ Oni řekli: „Dopřej nám, abychom v tvé slávě seděli jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici!“ Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, oč prosíte. Můžete píti kalich, který já piji, anebo býti pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“ Oni mu řekli: „Můžeme.“ Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, budete píti, a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni, avšak seděti po mé pravici nebo po mé levici není mou věcí dáti vám, nýbrž je to pro ty, pro které je to připraveno.“ A když to uslyšelo deset (ostatních), počali se mrzeti na Jakuba a Jana. Ale Ježíš je zavolal a pravil jim: „Víte, že ti, kteří se uznávají za vládce národů, nad nimi panují, a že jejich velmoži uplatňují proti nim svou moc. Tak to však nesmí býti mezi vámi. Ale kdo chce býti mezi vámi větší, budiž vaším služebníkem; a kdo chce býti mezi vámi první, budiž sluhou všech! Neboť ani Syn člověka nepřišel, a by mu bylo slouženo, nýbrž aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ I přicházejí do Jericha. A když vycházel z Jericha se svými učedníky a s velikým zástupem, seděl u cesty slepý žebrák Bartimeus, syn Timeův. Když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, počal volati: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ I domlouvali mu mnozí, aby mlčel; ale on tím hlasitěji volal: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a dal si ho zavolati. I volají slepce, řkouce mu: „Buď dobré mysli; vstaň, volá tě!“ Odhodil plášť, vyskočil a přišel k němu. Ježíš k němu promluvil: „Co chceš, abych ti učinil?“ Slepec mu řekl: „Mistře, ať vidím!“ Ježíš pak mu řekl: „Jdi, tvá víra tě uzdravila!“ Hned prohlédl a šel za ním tou cestou. Když se přibližovali k Jerusalemu a Bethanii při hoře Olivetské, poslal dva ze svých učedníků a pravil jim: „Jděte do vesnice, která je před vámi! A hned, jak budete do ní vcházeti, naleznete přivázané oslátko, na němž dosud nikdo neseděl. Odvažte je a přiveďte! A řekne-li vám někdo:,Co to děláte?' odpovězte:,Pán je potřebuje a hned je sem propustí.' “ I odešli a nalezli oslátko přivázané u dveří u cesty; i odvázali je. Někteří z okolostojících jim pravili: „Co to děláte? Proč odvazujete oslátko?“ Oni jim řekli, jak jim přikázal Ježíš. I nechali je. A přivedli oslátko k Ježíšovi a vložili na ně svá roucha. I vsedl na ně. Mnozí pak prostřeli svá roucha na cestu, jiní sekali ratolesti se stromů a prostírali je na cestu. A ti, kteří šli vpředu, i ti, kteří byli vzadu, volali: „Hosanna! Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně! Buď požehnáno přicházející království našeho otce Davida! Hosanna na výsostech!“ I vešel do Jerusalema a do chrámu; pohleděl okolo na všechno, a poněvadž byla již večerní hodina, odešel se dvanácti do Bethanie. Když druhého dne vyšli z Bethanie, pocítil hlad. A spatřil zpovzdálí fíkovník s listy. Sel, zdali snad něco na něm nalezne. Ale když k němu přišel, nenalezl nic kromě listí, neboť nebyl čas fíků. I řekl mu: „Ať z tebe na věky nikdo nejí ovoce!“ A slyšeli to jeho učedníci. I přicházejí do Jerusalema. Když vešel do chrámu, počal vyháněti ty, kteří v chrámě prodávali a kupovali; a převrátil stoly penězoměnců i stoly prodavačů holubů, a nedopustil, aby kdo nosil nádobu chrámem. Učil je takto: „Což není psáno:,Můj dům bude domem modlitby pro všechny národy'? Vy však jste jej učinili peleší lotrovskou.“ Když to uslyšeli velekněží a zákoníci, přemýšleli, jak by ho zahubili, neboť se ho báli, poněvadž všechen lid byl v úžasu nad jeho učením. Když nastal večer, vyšel z města. Když ráno šli kolem toho fíkovníku, uzřeli, že jest uschlý od kořene. Tu se rozpomenul Petr a řekl mu: „Mistře, hle, fíkovník, jemuž jsi zlořečil, uschl.“ Ježíš jim řekl: „Mějte víru v Boha! Vpravdě pravím vám: Kdo řekne této hoře:,Zdvihni se a vrhni se do moře!' a nebude v svém srdci pochybovat, nýbrž věřiti, že se tak stane, cokoli řekne, stane se mu. Proto pravím vám: O cokoli budete prositi v modlitbě, věřte, že to dostanete a že se vám to splní. A když vstáváte k modlitbě, odpouštějte, máte-li něco proti někomu, aby vám též váš Otec, který je v nebesích, odpustil vaše hříchy. [Neodpustíte-li vy, neodpustí ani váš Otec, který je v nebesích, vaše hříchy.]“ A přicházejí opět do Jerusalema. Když chodil v chrámě, přistoupili k němu velekněží a zákoníci a starší a praví mu: „Jakou pravomocí ty věci činíš? A kdo ti dal tu pravomoc, abys to činil?“ Ježíš jim však řekl: „I já se vás otáži na jednu věc; odpovězte mi a povím vám, jakou pravomocí činím ty věci. Odkud byl křest Janův, s nebe či od lidí? Odpovězte mi!“ Ale oni uvažovali sami u sebe takto: „Řekneme-li,S nebe,' řekne:,Proč jste mu tedy neuvěřili?' Řekneme-li:,Od lidí,' bojíme se lidu.“ Všichni totiž měli Jana za pravého proroka. I odpověděli Ježíšovi takto: „Nevíme.“ Ježíš jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou pravomocí ty věci činím.“ I počal jim mluviti v podobenstvích: „Jeden člověk založil vinici; ohradil ji plotem, vykopal v ní lis, postavil strážní vížku a pronajal vinici vinařům. Potom odcestoval.“ „Když přišel čas, poslal k vinařům služebníka, aby přijal od vinařů z užitku vinice. Ale oni ho chytili, zmrskali a propustili s prázdnou. I poslal k nim zase jiného služebníka; toho zranili na hlavě a potupili. A opět poslal jiného, toho však zabili; a ještě mnoho jiných; a z těch jedny zmrskali, jiné usmrtili. Měl tedy ještě jediného milovaného syna; i toho poslal k mim naposled a řekl:,Zastydí se před mým synem.' Ale vinaři si řekli vespolek:,To je dědic! Pojďme, zabijme ho, a dědictví bude naše.' I uchopili ho, zabili a vyhodili ven z vinice. Co tedy učiní pán vinice? Přijde a zahubí vinaře a dá vinici jiným. Copak jste nečetli Písmo o tom:,Kámen, který zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným. Od Pána se to stalo a je to podivné v našich očích'?“ I snažili se ho zajmouti, ale báli se lidu; poznali totiž, že to podobenství vztahoval na ně. A nechali ho a odešli odtud. I poslali k němu některé z farizeů a herodovců, aby ho polapili v řeči. Ti přišli a pravili mu: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a nedbáš na nikoho, neboť nehledíš na osobu lidskou, nýbrž podle pravdy učíš cestě Boží. Sluší se platiti císaři daň, či jí nemáme platiti?“ Ale On, znaje jejich pokrytectví, řekl jim: „Proč mě pokoušíte? Podejte mi denár, ať se podívám!“ Oni mu jej podali. I řekl jim: „Čí je tento obraz i nápis?“ Dí jemu: „Císařův.“ Ježíš pak jim řekl: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři; a co je Božího, Bohu!“ I divili se mu. Přišli k němu saduceové, kteří tvrdí, že není zmrtvýchvstání, a tázali se ho: „Mistře, Mojžíš nám napsal:,Zemře-li něčí bratr a zanechá-li po sobě manželku, ale nezanechá žádné děti, ať si jeho bratr vezme jeho manželku a zplodí svému bratru potomstvo!' Bylo pak sedm bratrů: První si vzal manželku a zemřel bez potomstva. I vzal si ji druhý, ale zemřel; a ani on nezanechal potomstvo; a třetí taktéž. A tak všech sedm [si ji vzalo za manželku a] nezanechali potomstvo. Naposledy ze všech zemřela i žena. Čí z nich tedy bude žena při vzkříšení, až vstanou z mrtvých? Neboť všech sedm ji mělo za manželku.“ Odpověděl jim Ježíš: „Zdaž se nemýlíte proto, že neznáte Písma ani moc Boží? Neboť až vstanou z mrtvých, nebudou se ani ženit, ani vdávat, nýbrž budou jako andělé v nebesích. A o zmrtvýchvstání jste nečetli v knize Mojžíšově,při keři', jak mu Bůh prohlásil:,Já jsem Bůh Abrahamův a Bůh Izákův a Bůh Jakubův'? Není přece Bohem mrtvých, nýbrž živých. Vy se tedy velmi mýlíte.“ I přistoupil jeden ze zákoníků, který je slyšel, jak se ho dotazovali, a protože viděl, že jim správně odpověděl, otázal se ho: „Které přikázání je ze všech první?“ Ježíš mu odpověděl: „První ze všech přikázání jest:,Slyš, izraelský národe! Hospodin, Bůh tvůj, je Bůh jediný; proto miluj Pána, Boha svého, z celého srdce svého a z celé duše své a ze vší mysli své a ze vší síly své!' [To jest první přikázání.] Druhé pak je mu podobné:,Miluj bližního svého jako sebe samého!' Jiného přikázáni většího nad tato není.“ I řekl mu zákoník: „Správně, Mistře! Podle pravdy jsi pověděl, že je jeden [Bůh] a že není jiného kromě něho; a že milovati ho z celého srdce a z celého rozumu [a z celé duše] a ze vší síly, a milovati bližního jako sebe samého je větší než všechny celopaly a oběti.“ Ježíš vida, že odpověděl moudře, řekl mu: „Nejsi daleko od království Božího.“ A již se ho nikdo neosmělil otázati. A když Ježíš učil v chrámě, pravil: „Jak to, že praví zákoníci, že Mesiáš je syn Davidův? Vždyť David sám praví v Duchu svatém:,Řekl Hospodin mému Pánu: Seď po mé pravici, dokud nedám tvé nepřátele za podnož tvým nohám!' David tedy sám jej nazývá Pánem; jak může býti jeho synem?“ Četný zástup rád ho poslouchal. I pravil jim při svém učení: „Varujte se zákoníků, kteří se zálibou chodí v dlouhých řízách a libují si, když je na náměstí pozdravují, a rádi sedí v prvních stolicích v synagogách a na čestných místech při hostinách. Na mizinu přivádějí domy vdov pod záminkou dlouhého modlení. Ty stihne přísnější soud!“ A Ježíš se posadil proti chrámové pokladnici a pozoroval, jak lidé do pokladnice házejí peníze. Mnozí boháči házeli mnoho. Přišla pak jedna chudá vdova a hodila tam dva grošíky, to jest jeden halíř. I povolal k sobě své učedníky a řekl jim: „Vpravdě pravím vám: Tato chudá vdova dala více než všichni, kteří házeli do pokladnice; neboť všichni házeli ze svého přebytku, tato však dala ze svého nedostatku všechno, co měla, všechen svůj majetek.“ Když vycházel z chrámu, pravil mu jeden z jeho učedníků: „Mistře, pohleď, jaké to kameny a jaké stavby!“ Ježíš mu odvětil: „Vidíš všechny tyto veliké stavby? Nezůstane tu kámen na kameni, který by nebyl rozmetán.“ A když seděl na hoře Olivetské naproti chrámu, otázali se ho v ústraní Petr, Jakub, Jan a Ondřej: „Pověz nám, kdy se to stane? A jaké bude znamení, až se to všechno začne plniti?“ Tu Ježíš začal k nim mluviti: „Hleďte, ať vás nikdo nesvede! Neboť mnozí přijdou ve jménu mém a řeknou:,Já jsem to'; a svedou mnohé. Až pak uslyšíte o válkách a pověsti o bojích, nezalekněte se, neboť to musí nastati, ale to ještě není konec. Neboť povstane národ proti národu a království proti království a bude zemětřesení v různých krajinách a hlad. To je počátek útrap.“ „Mějte se však sami na pozoru, neboť vás vydají soudům a v synagogách budou vás bíti; i před vladaře a krále budete postaveni pro mne, abyste před nimi vydali svědectví. Dříve však musí býti hlásáno evangelium mezi všemi národy. A když vás povedou a postaví před soud, nepřemýšlejte napřed, co máte mluviti, nýbrž mluvte to, co vám v tu hodinu bude dáno; neboť to nebudete mluviti vy, nýbrž Duch svatý. Tehdy vydá bratr bratra na smrt a otec své dítě, i děti povstanou proti rodičům a budou je zabíjeti. A budete v nenávisti u všech pro mé jméno. Kdo však vytrvá do konce, ten bude spasen.“ „Až však uzříte hanebnou zkázu tam, kde nemá býti – kdo to čte, rozuměj – tehdy, kdo jsou v Judsku, ať utekou na hory; a kdo je na střeše, nesestupuj do domu, ani nevcházej, aby vzal něco ze svého domu; a kdo na poli, nevracej se zpět, aby sis vzal své roucho! Běda ženám v požehnaném stavu i kojícím v ony dny! Modlete se, aby to nebylo v zimě!“ „Neboť budou to dny takového soužení, jakého až dosud nebylo od počátku tvorstva, které Bůh stvořil, a nikdy nebude. A kdyby Pán nebyl zkrátil ty dny, nebyl by zachráněn žádný člověk; ale pro vyvolené, které vyvolil, zkrátil ty dny.“ „Řekne-li vám tedy někdo:,Hle, zde je Mesiáš!',Hle, tam je!' nevěřte! Neboť povstanou nepraví Mesiáši a nepraví proroci a budou činiti zázraky a divy, takže by svedli, kdyby to bylo možno, i vyvolené. Mějte se tedy na pozoru! Hle, předpověděl jsem vám to všechno.“ „A v těch dnech se po onom soužení slunce zatmí a měsíc nevydá své světlo; hvězdy budou padati s nebe a nebeská tělesa se budou pohybovati. Tehdy uzří Syna člověka přicházeti v oblacích s velikou mocí a slávou. A tehdy pošle své anděly a shromáždí své vyvolené od čtyř světových stran, od konce země až do konce nebe.“ „Od fíkovníku se pak naučte podobenství! Když jeho ratolest již omládne a vyrazí listí, víte, že blízko je léto. Tak i vy, až uvidíte, že se ty věci dějí, vězte, že je blízko, přede dveřmi! Vpravdě pravím vám: Nepomine toto pokolení, dokud se to všechno nestane. Nebesa a země pominou, ale slova má nepominou.“ „O tom dni však nebo o té hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, toliko Otec. Mějte se na pozoru, bděte [a modlete se], neboť nevíte, kdy ten čas nastane! Jako člověk, který odcestoval a opustil svůj dům a dal služebníkům plnou moc, každé mu jeho práci a vrátnému přikázal, aby bděl. Bděte tedy, neboť nevíte, kdy Pán přijde domů, zda večer, nebo o půlnoci, nebo o kuropění, nebo ráno, aby vás při nenadálém příchodu nenalezl ve spánku. Co pravím vám, pravím všem: Bděte!“ Po dvou dnech byly velikonoce, slavnost přesnic. I uvažovali velekněží a zákonici, jak by ho lstivě jali a zabili. Pravili však: „Ne o slavnosti, aby snad nevzniklo pobouření mezi lidem!“ Když pak byl v Bethanii v domě Šimona malomocného a byl za stolem, přišla jedna žena s alabastrovou nádobou drahého oleje z pravého nardu, rozlomila alabastrovou nádobu a vylila mu olej na hlavu. Někteří se však nad tím mrzeli mezi sebou a pravili: „K čemu tato ztráta oleje? Vždyť se ten olej mohl prodati za více než tři sta denárů a darovati chudým.“ I osopovali se na ni, ale Ježíš řekl: „Nechte ji! Proč jí to máte za zlé? Dobrý skutek na mně učinila. Vždyť chudé máte vždycky s sebou a kdykoliv chcete, můžete jim prokázati dobrodiní, mne však vždycky nemáte. Ona učinila, co mohla, neboť pomazala mé tělo napřed k pohřbu. Vpravdě pravím vám: Všude na celém světě, kdekoliv bude hlásáno toto evangelium, tam se bude vypravovati na její památku také to, co ona učinila.“ A Jidáš Iškariotský, jeden ze dvanácti, odešel k velekněžím, aby jim ho zradil. Když to uslyšeli, zaradovali se a slíbili mu dáti peníze. I uvažoval, jak by ho v příhodnou chvíli vydal. Prvního dne přesnic, kdy se zabíjel velikonoční beránek, praví mu jeho učedníci: „Kde chceš, abychom ti šli připravit beránka?“ I posílá dva ze svých učedníků a praví: „Jděte do města a potká vás člověk se džbánem vody. Jděte za ním, a kam vejde, tam povězte pánu domu:,Mistr vzkazuje: Kde je mé večeřadlo, v němž bych jedl se svými učedníky beránka?' On vám ukáže veliké večeřadlo, prostřené a připravené; a tam nám připravte!“ I odešli jeho učedníci a přišli do města a nalezli to tak, jak jim pověděl; i připravili beránka. Když pak byl večer, přišel se dvanácti. A když byli za stolem a jedli, řekl Ježíš: „Vpravdě pravím vám: Jeden z vás, který se mnou jí, mě zradí.“ I počali se rmoutiti a říkati mu jeden po druhém: „Což já?“ On však jim řekl: „Jeden ze dvanácti, který se mnou omáčí ruku v míse. Syn člověka sice jde, jak jest o něm psáno, ale běda tomu člověku, jímž bude Syn člověka zrazen! Tomu člověku bylo by lépe, kdyby se nebyl narodil!“ A při večeři vzal Ježíš chléb, požehnal jej, lámal a dal jim jej se slovy: „Vezměte, toto je Tělo mé!“ Pak vzal kalich, poděkoval, podal jim jej – a pili z něho všichni – a řekl jim: „Toto je má Krev [Nového] Zákona, která se vylévá za mnohé. Vpravdě pravím vám: Již nebudu píti z toho plodu vinného kmene až do onoho dne, kdy budu píti nový (kalich) v království Božím.“ A zazpívali chvalozpěv a vyšli na horu Olivetskou. I dí jim Ježíš: „Všichni se pohoršíte [v této noci nade mnou], neboť je psáno:,Bíti budu pastýře a rozprchnou se ovce.' Ale po svém zmrtvýchvstání předejdu vás do Galileje.“ Petr však mu řekl: „I kdyby se všichni nad tebou pohoršili, já nikoliv.“ Dí mu Ježíš: „Vpravdě pravím tobě: Dnes, této noci, dříve než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ Ale on ještě více ujišťoval: „I kdybych měl s tebou umříti, nezapřu tě.“ Podobně pravili též všichni. A přicházejí do dvorce jménem Getsemany. I praví svým učedníkům: „Poseďte zde, pokud se budu modliti!“ A vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Počal se třásti a teskniti. I praví jim: „Smutná je má duše až k smrti; zůstaňte zde a bděte!“ A popošel dále, padl na zem a modlil se, aby odešla od něho ta hodina, možno-li. I řekl: „Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne co já chci, nýbrž co Ty!“ Pak jde a nalezne je spáti. I dí Petrovi: „Šimone, spíš? Nemohl jsi bdíti ani jedinou hodinu? Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení! Duch je zajisté připraven, ale tělo je slabé.“ I vzdálil se opět a modlil se táž slova. A když se vrátil, nalezl je, jak opět spí. Jejich oči byly obtíženy, a nevěděli, co mu mají odpovědět. I přichází po třetí a praví jim: „Vy klidně spíte dále? Dost toho! Má hodina je tu! Hle, Syn člověka bude vydán do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mě zradí!“ Když ještě mluvil, přišel Jidáš [Iškariotský], jeden ze dvanácti, a s ním veliký zástup s meči a kyji (poslaný) od velekněží, zákoníků a starších. Dal pak jim jeho zrádce znamení: „Koho políbím, ten je to; toho zajměte a odveďte opatrně!“ Když přišel, hned přistoupil k němu a řekl: „[Zdráv buď], Mistře!“ A políbil ho. Oni pak napřá hli na něho ruce a jali ho. Tu jeden z těch, kteří tu stáli, vytasil meč, napadl služebníka veleknězova a uťal mu ucho. Ježíš k nim promluvil takto: „Jako na lotra jste vyšli s meči a kyji, abyste mě jali. Den co den jsem učíval mezi vápni v chrámě a nejali jste mě. Avšak Písma se musí naplniti.“ Tehdy ho všichni [jeho učedníci] opustili a utekli. Jeden jinoch však, oděný lněným rouchem na holém těle, šel za ním. I chytili ho. Ale on odhodil lněné roucho a utekl od nich bez šatů. I přivedli Ježíše k veleknězi. A shromáždili se všichni velekněží, zákoníci a starší. Petr šel za ním zpovzdálí až do dvora veleknězova; seděl se služebníky a ohříval se u ohně. Velekněží a celá velerada hledali svědectví proti Ježíšovi, aby jej vydali na smrt; ale nenalezli. Mnozí sice svědčili křivě proti němu, ale jejich svědectví se neshodovala. I povstali někteří a svědčili křivě proti němu: „My jsme ho slyšeli, jak pravil:,Já zbořím tento chrám lidskou rukou zbudovaný a ve třech dnech vystavím jiný, ne lidskou rukou zbudovaný.' „ Ale ani takto se jejich svědectví neshodovalo. I postavil se velekněz doprostřed a otázal se Ježíše: „Nic neodpovídáš na to, co tito proti tobě svědčí?“ Ale On mlčel a nic neodpověděl. Opět se ho tázal velekněz: „Jsi ty Mesiáš, Syn [Boha] požehnaného?“ Ježíš [mu] řekl: „Ano, já jsem. Uzříte Syna člověka seděti po pravici Všemohoucího a přicházeti na oblacích nebeských.“ Tu roztrhl velekněz své roucho a řekl: „Nač ještě potřebujeme svědky? Slyšeli jste rouhání. Co soudíte vy?“ A oni všichni ho odsoudili, že je hoden smrti. I počali někteří na něj plivati, zahalovati jeho obličej, bíti pěstmi a říkati: „Hádej!“ Také služebníci ho políčkovali. A když byl Petr dole na dvoře, přišla jedna ze služek veleknězových. Spatřivši Petra, jak se ohřívá, pohlédla naň a řekla: „Ty také jsi byl s Ježíšem Nazaretským!“ Ale on zapřel a řekl: „Nevím ani nerozumím, co pravíš.“ A vyšel ven na předdvoří. Tu zakokrhal kohout. Opět řekla služka, když jej spatřila, těm, kteří tam stáli: „Tento je z nich.“ On však zapřel po druhé. Po malé chvíli pravili Petrovi zase ti, kteří tam stáli: „Skutečně jsi z nich, vždyť jsi také Galilejan.“ On však se počal zaklínati a přísahati: „Neznám toho člověka, o němž mluvíte.“ A hned kohout zakokrhal po druhé. I rozpomněl se Petr na slovo, které mu řekl Ježíš: „Dříve než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš!“ A dal se do pláče. A hned ráno se radili velekněží se staršími a zákoníky, celá velerada. Ježíše svázali, odvedli a odevzdali ho Pilátovi. I otázal se ho Pilát: „Ty jsi král židovský?“ On mu odpověděl: „Ano, já jsem.“ Velekněží žalovali naň mnoho věcí. Pilát se ho opět otázal: „Ty nic neodpovídáš? Hle, jak veliké věci na tebe žalují!“ Ale Ježíš neodpověděl již na nic, až se Pilát divil. O slavnosti propouštíval jim jednoho vězně o kteréhokoliv požádali. Byl pak uvězněn s buřiči jeden jménem Barabáš, který spáchal za povstání vraždu. I přistoupil lid a počal žádati o to, co jim vždy činíval. Pilát jim řekl: „Mám vám propustiti krále židovského?“ Pozoroval totiž, že ho velekněží vydali ze závisti. Ale velekněží popudili lid, aby jim propustil raději Barabáše. Pilát promluvil opět; řekl jim: „Co tedy chcete, abych učinil s tím, kterého nazýváte králem židovským?“ Oni zase vykřikli: „Ukřižuj ho!“ Pilát však jim pravil: „Co zlého učinil?“ Ale oni křičeli ještě hlasitěji: „Ukřižuj ho!“ Pilát, chtěje lidu vyhověti, propustil jim Barabáše. Ježíše dal zbičovati a vydal jim ho, aby byl ukřižován. Vojáci ho odvedli do dvora soudní budovy a svolali celou četu. I oděli ho v šarlatový plášť, spletli z trní korunu a vsadili mu ji na hlavu. Pak ho pozdravovali: Zdráv buď, králi židovský!“ A bili ho třtinou po hlavě, plili naft a klekajíce klaněli se mu. A když se mu naposmívali, svlékli s něho šarlatový plášť a oblékli ho v jeho roucho. Pak ho vyvedli, aby ho ukřižovali. A přinutili jakéhosi Šimona z Kyreny, otce Alexandrova a Rufova, který přicházel s pole a právě šel mimo, aby nesl jeho kříž. I přivedli Ježíše na místo Golgotu, to jest v překladě „Lebka“. A dávali mu píti víno s myrhou; ale On to nepřijal. A když ho ukřižovali, rozdělili si jeho roucho, metajíce o ně los, co kdo dostane. Byla pak třetí hodina, když ho ukřižovali. A byl napsán nápis o jeho vině: „Král židovský.“ Také ukřižovali s ním dva lotry, jednoho po jeho pravici, druhého po jeho levici. [I naplnila se slova Písma: „Mezi zločince je počítán.“] A ti, kteří tudy chodili, potřásajíce hlavami, rouhali se mu takto: „Ha, jenž boříš chrám [Boží] a ve třech dnech jej zase stavíš, pomoz sám sobě a sestup s kříže!“ Podobně se mu posmívali i velekněží a se zákoníky říkali jeden druhému: „Jiným pomohl, ale sám sobě pomoci nemůže! Mesiáš, král izraelský! Ať sestoupí nyní s kříže, abychom to viděli a uvěřili!“ Také ti, kteří byli s ním ukřižováni, ho tupili. Když bylo šest hodin, nastala tma po celé krajině až do hodiny deváté. A o deváté hodině zvolal Ježíš silným hlasem: „Eloi, Eloi, lamma sabaktani!“ to jest v překladě: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil!“ Když to někteří z okolostojících uslyšeli, pravili: „Hle, Eliáše volá!“ Jeden z nich běžel, namočil houbu v octě, nabodl ji na třtinu a dával mu píti se slovy: „Počkejte, ať uvidíme, přijde-li ho Eliáš sejmout!“ Ale Ježíš zvolal silným hlasem a vypustil duši. Tu se roztrhla chrámová opona ve dvě půle od vrchu až dolů. Setník pak, který stál naproti němu a viděl, že tak [zvolav] vypustil duši, pravil: „Skutečně, tento člověk byl Syn Boží!“ Byly tam i ženy, které se zpovzdálí dívaly; mezi nimi byla Maria Magdalena a Maria, matka Jakuba Mladšího a Josefa, a Salome. Ty jej doprovázely, když byl ještě v Galileji, a posluhovaly mu. A mnoho jiných žen tu bylo, které vstoupily s ním do Jerusalema. Když již nastal večer – poněvadž byl to den přípravy, to je den před sobotou – přišel Josef z Arimathie, vznešený člen velerady, který také očekával království Boží. A odvážně vešel k Pilátovi a požádal ho o tělo Ježíšovo. Pilát se však podivil, že by již byl mrtev. Zavolal k sobě setníka a otázal se ho, zdali je již mrtev. Když to zvěděl od setníka, daroval mrtvé tělo Josefovi. Josef pak nakoupil tenkého plátna, sňal Ježíše (s kříže), zavinul ho do plátna a pak ho položil do hrobu vytesaného do skály. Ke dveřím hrobovým přivalil kámen. Maria Magdalena a Maria, matka Josefova, se dívaly, kde je položen. Když sobota minula, nakoupily Maria Magdalena a Maria, matka Jakubova, a Salome vonné věci, aby šly pomazat Ježíše. Záhy zrána v neděli, když slunce již vyšlo, přišly ke hrobu. Pravily si navzájem: „Kdo nám odvalí ten kámen od dveří hrobových?“ A když pohlédly, uzřely kámen již odvalený. – Byl totiž velmi veliký. – I vešly do hrobu a spatřily po pravé straně seděti jinocha v bílém rouchu. I ulekly se. On pak jim řekl: „Nelekejte se! Hledáte Ježíše Nazaretského, ukřižovaného? Ten vstal, není ho tu! Hle, zde místo, kam ho položili. Jděte a povězte jeho učedníkům i Petrovi:,Předchází vás do Galileje, tam ho uvidíte, jak vám pověděl.' “ Ony však vyšly a spěchaly od hrobu, neboť se jich zmocnil strach a hrůza. Neřekly o tom nikomu nic, neboť se bály. Když v neděli ráno vstal z mrtvých, zjevil se nejprve Marii Magdaleně, z které kdysi vyhnal sedm zlých duchů. Ta šla a rozhlásila to těm, kteří s ním bývali, kteří lkali a plakali. Když to uslyšeli, že je živ a že jej viděla, neuvěřili. Potom se zjevil v jiné podobě dvěma z nich na cestě, když šli na venkov. Ti odešli a pověděli to ostatním; ale oni neuvěřili ani jim. Posléze se zjevil jedenácti, když byli za stolem. Vytýkal jim jejich nevěru a tvrdost srdce, že neuvěřili těm, kteří ho viděli z mrtvých vstalého. Pak jim řekl: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření! Kdo uvěří a dá se pokřtíti, spasen bude; kdo však neuvěří, bude zavržen. Ty pak. kteří uvěří, budou provázeti tyto zázraky: Ve jménu mém budou vymítati zlé duchy, novými řečmi mluviti, hady bráti, a jestliže by něco jedovatého pili, neuškodí jim. Na nemocné budou ruce vzkládati a ti se uzdraví.“ A jakmile Pán Ježíš k nim domluvil, byl vzat do nebe a usedl po pravici Boží. Oni pak vyšli a kázali všude. Pán jim pomáhal, potvrzoval jejich kázání zázraky, které potom následovaly. Poněvadž se již mnozí pokusili urovnali vylíčení těch událostí, které se mezi námi staly, jak nám je podali ti, kteří byli od počátku očitými svědky a přisluhovateli slova, proto jsem se rozhodl i já, když jsem důkladně vyzvěděl všechny události od jejich prvních počátků, po pořádku ti o nich napsati, velmožný Theofile, abys poznal pravdu toho učení, v němž jsi byl vyučen. Za panování Heroda, krále judského, žil jeden kněz jménem Zachariáš, z kněžské třídy Abiášovy. Jeho manželka pocházela z rodu Aronova a nazývala se Alžběta. Oba žili spravedlivě před Bohem a plnili všechny příkazy a předpisy Páně bezúhonně. Byli však bez dětí, neboť Alžběta byla neplodná a oba byli již v pokročilém věku. Když jednou konal podle pořádku své třídy kněžskou službu před Bohem, připadlo na něho losem podle obyčeje kněžského úřadu vejiti do chrámu Páně a obětovati kadidlo. Všechen lid se v hodině kadidlové oběti modlil venku. I zjevil se mu po pravé straně kadidlového oltáře anděl Páně. Když jej Zachariáš spatřil, ulekl se a bázeň se ho zmocnila. Anděl mu však řekl: „Neboj se, Zachariáši, neboť tvá modlitba je vyslyšena; Alžběta, tvá manželka, porodí ti syna a dáš mu jméno Jan. I budeš se radovat a plesat a mnozí se budou radovat z jeho narození. Neboť on bude veliký před Pánem, víno a jiný opojný nápoj nebude píti a již v mateřském lůně bude naplněn Duchem svatým; a mnohé z izraelských synů obrátí k Pánu, jejich Bohu. On půjde před ním v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k dětem a nevěřící ke smýšlení spravedlivých, aby připravil Pánu lid ochotný.“ I řekl Zachariáš andělovi: „Po čem to poznám? Já jsem přece stár a moje manželka je v pokročilém věku.“ Anděl mu odvětil: „Já jsem Gabriel, který stojím před Bohem, a jsem poslán, abych mluvil k tobě a tuto radostnou zprávu ti zvěstoval. Poněvadž jsi však mým slovům, která se splní svým časem, neuvěřil, budeš němý a nebudeš moci mluviti až do dne, kdy se to stane.“ Lid očekával Zachariáše a divil se, že tak dlouho prodlévá v chrámě. Když vyšel, nemohl k nim promluviti. I poznali, že měl v chrámě nějaké vidění. Dával jim posuňky znamení a zůstal němý. Když se skončily dny jeho služby, odešel domů. Po oněch dnech počala jeho manželka Alžběta. I skrývala se po pět měsíců a pravila: „Tak mi učinil Pán: Milostivě sňal se mne v těchto dnech mou pohanu před lidmi.“ Šestého měsíce potom poslal Bůh anděla Gabriela do galilejského města jménem Nazaret k panně, zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova. A jméno té panny bylo Maria. Když k ní anděl vešel, řekl: „Zdráva buď, milosti plná! Pán s tebou! [Požehnaná tys mezi ženami!“ Když to uslyšela], ulekla se nad jeho řečí a přemýšlela, co znamená tento pozdrav. I řekl jí anděl: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha! Hle, počneš v svém lůně a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn Davida, jeho otce, a bude kralovati nad potomstvem Jakubovým na věky; a jeho království bude bez konce.“ I řekla Maria k andělu: „Jak se to stane, vždyť muže nepoznávám?“ Odpověděl jí anděl: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také to Svaté, co se [z tebe] narodí, bude Syn Boží. A hle, Alžběta, tvá příbuzná, i ona počala syna v svém stáří a ta, která je pokládána za neplodnou, je nyní již v šestém měsíci. Neboť u Boha není nic nemožné.“ Tu odvětila Maria: „Aj, já služebnice Páně, staniž se mi podle slova tvého!“ A odešel od ní anděl. V oněch dnech se vydala Maria na cestu a šla spěšně na hory do města Judova. A když vešla do domu Zachariášova, pozdravila Alžbětu. Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, zaplesalo dítko v jejím lůně a Alžběta byla naplněna Duchem svatým. I zvolala hlasitě: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého! A odkud mi to, že matka Pána mého přichází ke mně? Neboť hle, jak zazněl hlas tvého pozdravu do mých uší, zaplesalo radostí dítko v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, neboť se naplní to, co ti předpověděl Pán.“ I řekla Maria: „Velebí má duše Pána a zaplesal můj duch v Bohu, mém Spasiteli, poněvadž shlédl na svou pokornou služebnici. Neboť hle, od této chvíle budou mě blahoslaviti všechna pokolení, ježto mi velikou milost prokázal Ten, jenž je Mocný a jehož jméno je svaté. Jeho milosrdenství (trvá) od pokolení do pokolení pro ty, kteří se ho bojí. Divy učinil svou mocí: Rozptýlil ty, kteří pyšně smýšlejí v svém srdci; sesadil mocné s trůnu a povýšil ponížené; lačné nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se Izraele, svého služebníka, jsa pamětliv svého milosrdenství – jak je slíbil našim otcům - k Abrahamovi a jeho potomstvu na věky.“ Maria zůstala u ní asi tři měsíce; potom se navrátila domů. Alžbětě se pak naplnila doba k porodu; i porodila syna. Její sousedé a příbuzní uslyšeli, že Pán jí prokázal veliké milosrdenství; i radovali se s ní. Osmého dne přišli dítě obřezat a chtěli je nazvat podle jména jeho otce Zachariáš. Ale jeho matka pravila: „Ne tak, ale bude se nazývati Jan.“ I řekli jí: „Vždyť není nikoho v tvém příbuzenstvu, kdo by se tím jménem nazýval.“ I pokynuli jeho otci, jak chce, aby se (dítě) jmenovalo. On požádal o tabulku a napsal na ni slova: „Jan je jeho jméno.“ I podivili se všichni. V tom okamžiku se mu otevřela ústa i jazyk a mluvil a velebil Boha. I zmocnila se hrůza všech jeho sousedů a po všech judských horách se rozšiřovala zvěst o všech těchto událostech. Všichni, kteří (o tom) slyšeli, přemýšleli (o tom) v svém srdci a pravili: „Co asi z tohoto dítěte bude? Neboť ruka Páně byla s ním.“ Zachariáš, jeho otec, byl naplněn Duchem svatým a prorokoval: „Požehnán (budiž) Pán, Bůh izraelský, ježto milostivě vykoupil svůj lid a vzbudil nám mocného Spasitele v potomstvu Davida, svého služebníka, jak mluvil ústy svých svatých proroků, kteří jsou od počátku: O vysvobození od nepřátel našich a z moci všech, kteří nás nenávidí, aby prokázal milosrdenství našim otcům a rozpomenul se na svou svatou úmluvu, na přísahu, kterou přísahal Abrahamovi, našemu otci, že nám dopřeje, abychom jemu po vysvobození z moci svých nepřátel beze strachu sloužili svatě a spravedlivě před ním po celý svůj život. A ty, dítě, budeš prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem připravovat mu cesty, abys poučil lid o spáse, (přinášející) odpuštění jejich hříchů z velkého milosrdenství našeho Boha, pro něž milostivě shlédl na nás Vycházející z výsosti, aby osvítil ty, kteří jsou ve tmě a ve stínu smrti, aby řídil naše kroky na cestu pokoje.“ Hoch pak rostl a sílil duchem. I žil na poušti až do dne, kdy veřejně vystoupil před izraelským lidem. Toho času vydal císař Augustus rozkaz, aby byl vykonán soupis celé říše. Tento soupis byl první a konal se za správy Kviriniovy v Syrii. I šli všichni se dát zapsat, každý do svého města. Odešel také Josef z Galileje, z města Nazareta do Judska, do města Davidova, jež se nazývá Betlem, poněvadž pocházel z rodu a kmene Davidova, dát se zapsat s Marií, svou zasnoubenou [manželkou], která byla v požehnaném stavu. Když tam byli, naplnili se dnové, aby porodila. I porodila svého prvorozeného syna; ovinula ho plenkami a uložila do jeslí, poněvadž pro ně nebylo místa v útulku pro pocestné. V oné krajině ponocovali pastýři a pod širým nebem hlídali za noci své stádo. A hle, anděl Páně stanul u nich a jasnost Boží je ozářila. I ulekli se velice. Anděl jim řekl: „Nebojte se! Hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid: Dnes se vám narodil v městě Davidově Spasitel, to jest Kristus Pán. A toto bude vám znamením: Naleznete děťátko ovinuté plenkami a položené v jeslích.“ Hned potom se přidružilo k andělu množství nebeských zástupů, kteří chválili Boha a zpívali: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!“ Jakmile andělé odešli od nich do nebe, řekli si pastýři vespolek: „Pojďme až do Betléma a podívejme se na tu událost, kterou nám Pán oznámil!“ I přichvátali a nalezli Marii a Josefa i děťátko, které leželo v jeslích. Když je spatřili, vypravovali, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kteří to slyšeli, se divili tomu vypravování pastýřů. Maria však uchovávala všechna ta slova a uvažovala o nich v svém srdci. I vrátili se pastýři, velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim bylo pověděno. Když se naplnilo osm dní, kdy mělo býti dítě obřezáno, nazvali je jménem Ježíš. Tak je (totiž) nazval anděl, dříve než se počalo v mateřském lůně. Když přišly dny jejího očišťování podle zákona Mojžíšova, přinesli ho do Jerusalema, aby ho představili Pánu, jak je psáno v zákoně Páně: „Každý prvorozený hošík budiž zasvěcen Pánu!“ Také chtěli přinésti oběť podle příkazu zákona Páně: dvě hrdličky nebo dvě holoubátka. A hle, v Jerusalemě byl jeden muž jménem Simeon. Ten muž (žil) spravedlivě a bohabojně, očekávaje potěšení Izraelovo, a Duch svatý byl v něm. Dostal zjevení od Ducha svatého, že nezemře, dokud neuzří Pomazaného Páně. I přišel z vnuknutí Ducha do chrámu, když rodiče přinesli dítko Ježíše, aby za ně splnili předpis zákona. Vzal je na své lokty a velebil Boha slovy: „Nyní propustíš, Pane, svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť mé oči viděly tvou spásu, kterou jsi připravil přede všemi národy: Světlo k osvícení pohanů a slávu svého národa izraelského.“ Jeho otec a matka byli plni údivu nad tím, co se o něm pravilo. A Simeon je blahoslavil a řekl Marii, jeho matce: „Hle, tento jest určen k pádu a k povznesení mnohých v Izraeli a na znamení, jemuž budou odpírati a tvou vlastní duší pronikne meč – aby se projevilo smýšlení mnoha srdcí.“ A byla tam prorokyně Anna, dcera Fanuelova z pokolení Aserova. Ta byla v pokročilém věku. Od svého panenství žila se svým mužem sedm let a byla vdovou čtyřiaosmdesátiletou. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami dnem i nocí. Ta přišla v touž hodinu, velebila Boha a vyprávěla o něm všem. kteří očekávali vykoupení Izraelovo. Jakmile vyplnili všechno podle zákona Páně, vrátili se do Galileje, do svého města Nazareta. Dítě pak rostlo a sílilo; bylo plné moudrosti a milost Boži byla v něm. Jeho rodiče chodívali každého roku na slavnost velikonoční do Jerusalema. Když měl dvanáct let, šli podle svátečního obyčeje do Jerusalema. Jakmile skončily sváteční dny, vydali se na zpáteční cestu. Ale hošík Ježíš zůstal v Jerusalemě, aniž to jeho rodiče zpozorovali. V domnění, že je v družině, ušli den cesty a hledali ho mezi příbuznými a známými. Poněvadž jej však nenalezli, vrátili se do Jerusalema a hledali ho. Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá jim a otazuje se jich. Všichni, kteří ho slyšeli, žasli nad jeho rozumností a odpověďmi. Jakmile jej spatřili, podivili se. I řekla mu jeho matka: „Synu, proč jsi nám to učinil? Hle, tvůj otec a já s bolestí jsme tě hledali!“ I řekl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím býti v tom, co je Otce mého?“ Ale oni neporozuměli slovu, které jim řekl. Odešel pak s nimi a přišel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to všechno v svém srdci. A Ježíš prospíval moudrostí, věkem a milostí u Boha i u lidí. Bylo to patnáctého roku vlády císaře Tiberia, kdy Pontský Pilát spravoval Judsko, Herodes byl údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem území iturejského a trachonického, a Lysaniáš údělným knížetem v Abileně, a velekněžími byli Annáš a Kaifáš. Tehdy byl povolán Pánem Jan, syn Zachariášův, když byl na poušti. I prošel celé jordánské území a kázal křest pokání na odpuštění hříchů, jak je psáno v knize řečí proroka Izaiáše: „Na poušti zaznívá hlas:,Připravte cestu Páně, urovnejte mu stezky! Každé údolí buď vyplněno, každá hora i pahrbek buď snížen! Co je křivé, buď narovnáno, a drsná místa staňte se rovnými cestami! A veškeré lidstvo uzří spásu Boží!' “ Pravil tedy k zástupům, kteří vycházeli, aby byli od něho pokřtěni: „Pokolení zmijí, kdo vám ukázal, jak byste utekli budoucímu hněvu? Přinášejte tedy ovoce hodné pokání a nemyslete si:,Otce máme Abrahama,' neboť pravím vám, že Bůh může Abrahamovi z těchto kamenů vzbuditi syny! Již je přiložena sekera ke kořeni stromů. Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“ I tázali se ho zástupové: „Co tedy máme činiti?“ On jim odpověděl: „Kdo má dvě sukně, dej (jednu) tomu, který nemá žádné; a kdo má pokrmy, učiň podobně!“ Přišli také celníci, aby byli pokřtěni, a řekli mu: „Mistře, co máme činiti?“ On jim řekl: „Nevybírejte nic více, než co je pro vás ustanoveno!“ Tázali se ho i vojáci: „Co máme činiti my?“ Řekl jim: „Nikoho neutiskujte, nikomu nekřivděte a buďte spokojeni se svým žoldem!“ Lid byl v napětí a všichni myslili v svém srdci o Janovi, není-li on snad Mesiášem. Ale Jan přede všemi řekl: „Já křtím vás vodou. Avšak přijde mocnější než já. Jemu nejsem hoden ani řemínky rozvázati u jeho obuvi. On vás bude křtíti Duchem svatým a ohněm. S vějičkou v ruce vyčistí svůj mlat. Pšenici shromáždí do své obilnice, ale plevy bude páliti neuhasitelným ohněm.“ A ještě mnoha jinými slovy napomínal lid a hlásal mu radostnou zvěst. Kníže Herodes – kterého on káral kvůli Herodiadě, manželce jeho bratra, a kvůli všem ostatním nešlechetnostem, kterých se Herodes dopouštěl – dal ještě k tomu všemu Jana zavříti do žaláře. Když byl křtěn všechen lid a když i Ježíš byl pokřtěn a modlil se, otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil v tělesné podobě jako holubice na něj a s nebe zazněl hlas: „Ty jsi můj milý Syn, v tobě se mi zalíbilo.“ Když Ježíš začínal, byl asi ve třiceti letech. Domnívali se o něm, že je syn Josefův; ten byl syn Heliův, ten Matatův, ten Leviův, ten Melchův, ten Jannův, ten Josefův, ten Matatiášův, ten Amosův, ten Nahumův, ten Esliův, ten Naggeův, ten Maatův, ten Matatiášův, ten Semejův, ten Josefův, ten Judův, ten Joananův, ten Resův, ten Zorobabelův, ten Salatielův, ten Neriův, ten Melchiův, ten Addiův, ten Kosamův, ten Elmadamův, ten Herův, ten Jesusův, ten Eliezerův, ten Jorimův, ten Matatův, ten Leviův, ten Simeonův, ten Judův, ten Josefův, ten Jonášův, ten Eliakimův, ten Meleův, ten Mennův, ten Matatův, ten Nathanův, ten Davidův, ten Jesseův, ten Obedův, ten Boozův, ten Salmonův, ten Naassonův, ten Aminadabův, ten Aramův, tenEzronův, ten Faresův, ten Judův, ten Jakubův, ten Izákův, ten Abrahamův, ten Thareův, ten Nachorův, ten Sarugův, ten Ragauův, ten Falegův, ten Heberův, ten Saleův, ten Kainanův, ten Arfaxadův, ten Semův, ten Noemův, ten Lamechův, ten Metusalemův, ten Henochův, ten Jaredův, ten Malaleelův, ten Kainanův, ten Enosův, ten Setův, ten Adamův, ten (pochází) od Boha. Pln Ducha svatého se vrátil Ježíš od Jordánu a byl veden Duchem na poušť na čtyřicet dní a byl pokoušen od ďábla. V těch dnech nic nejedl, a když se skončily, pocítil hlad. Tu mu řekl ďábel: „Jsi-li Syn Boží, poruč tomuto kamenu, ať se stane chlebem!“ Ježíš mu odpověděl: „Psáno jest:,Ne samým chlebem živ je člověk, [nýbrž každým slovem Božím]'.“ I uvedl ho ďábel [na vysokou horu], ukázal mu v okamžiku všechna království světa a řekl mu: „Dám ti všechnu tuto moc i jejich slávu, neboť mně je dána a dávám ji, komu chci. Pokloníš-li se tedy přede mnou, všechno bude tvé.“ I odpověděl mu Ježíš: „Psáno jest:,Pánu, Bohu svému, se budeš klaněti a jemu jedinému sloužiti.' “ Potom jej uvedl do Jerusalema, postavil ho na cimbuří chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, spusť se odtud dolů, neboť je psáno:,Svým andělům přikázal o tobě, aby tě ochránili. A na ruce tě uchopí, abys snad nenarazil svou nohou o kámen.' “ Ježíš mu odpověděl: „Je řečeno:,Nepokoušej Pána, Boha svého!' “ Jakmile ďábel byl se všemi pokušeními u konce, odstoupil od něho až do jisté doby. Ježíš se vrátil z vnuknutí Ducha do Galileje. Pověst o něm se roznesla po celé krajině. Učil v tamějších synagogách a byl všemi veleben. I přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého zvyku vešel v sobotu do synagogy. Tu povstal, aby předčítal. I podali mu svitek proroka Izaiáše. On svitek rozvinul a nalezl místo, kde bylo napsáno: „Duch Páně nade mnou; proto mě pomazal, poslal mě zvěstovat evangelium chudým, [uzdravovat zkroušené srdcem,] ohlásit zajatým propuštění a slepým prohlédnutí, propustit utištěné na svobodu, ohlásit milostivé léto Hospodinovo [a den odplaty]. Pak svinul svitek, vrátil jej služebníkovi a posadil se. Oči všech v synagoze byly upřeny na něho. I počal k nim mluviti: „Dnes se naplnilo to Písmo, které jste na vlastní uši slyšeli.“ Všichni mu přisvědčovali a divili se libým slovům, která plynula z jeho úst, a pravili: „Což není tento syn Josefův?“ I řekl jim: „Jistě mi řeknete toto přísloví:,Lékaři, uzdrav se sám!' Učiň také zde v svém otcovském městě ty veliké věci, které, jak jsme slyšeli, se staly v Kafarnau!“ Potom řekl: „Vpravdě pravím vám: Žádný prorok není vzácný v své otčině. Vpravdě pravím vám: Když za dnů Eliášových bylo nebe zavřeno tři léta a šest měsíců a v celé zemi nastal velký hlad, žilo mnoho vdov v izraelském národě. A k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, leda k jedné vdově do Sarepty Sidonské. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, leda Naaman syrský.“ Při těchto slovech se všichni v synagoze rozpálili hněvem. Vstali, vyhnali ho ven z města a dovlekli až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. Ale On prošel uprostřed nich a ubíral se odtud. I přišel do Kafarnaa, města v Galileji, a učil tam v sobotu. A žasli nad jeho učením, neboť jeho řeč byla mocná. V synagoze byl jakýsi člověk posedlý nečistým duchem. Ten vzkřikl silným hlasem: „S cesty! Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Světec Boží.“ I přikázal mu Ježíš: „Umlkni a vyjdi z něho!“ Tu uhodil jím zlý duch doprostřed a vyšel z něho, aniž mu uškodil. Úžas pojal všechny a pravili jeden druhému: „Jaké je to slovo! S mocí a silou rozkazuje duchům nečistým a ti vycházejí!“ Pověst o něm se rozšiřovala do celého okolí. Když Ježíš vyšel ze synagogy, vstoupil do domu Šimonova. Tchyně Šimonova byla stižena vysokou horečkou. I prosili ho za ni. On se nad ní naklonil, přikázal horečce, a ta jí přestala. Ihned vstala a posluhovala jim. Když slunce zapadlo, všichni, kteří měli nemocné, stižené rozličnými neduhy, přivedli je k němu. On kladl na každého z nich ruce a uzdravoval je. Z mnohých vycházeli zlí duchové s hlasitým křikem: „Ty jsi Syn Boží!“ Ale On jim hrozil a nedovoloval mluviti, neboť věděli, že On je Mesiáš. Když se rozednilo, vyšel odtud a odebral se na osamělé místo. Zástupové ho hledali a přišli až k němu a zdržovali ho, aby od nich neodcházel. Ale On jim řekl: „Také jiným městům musím zvěstovati království Boží, neboť k tomu jsem byl poslán.“ I kázal v synagogách galilejských. Když se zástupové k němu tlačili, aby slyšeli slovo Boží, stál u Genesaretského jezera. Tu uzřel u břehu dvě loďky. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě. I vstoupil na jednu loďku, která patřila Simonovi, a požádal ho, aby kousek odrazil od země. Pak se posadil a učil z loďky zástupy. Když domluvil, řekl k Simonovi: „Zajeď na hlubinu a rozestřete sítě k lovu!“ Ale Šimon mu odvětil: „Mistře, celou noc jsme se namáhali, a nic jsme nechytili; ale na tvé slovo rozestřu síť.“ Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb. Síť se jim trhala. I pokynuli svým druhům na jiné loďce, aby jim přišli pomoci. I přišli a naplnili obě loďky, takže se potápěly. Když to uzřel Šimon Petr, padl před Ježíše k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný!“ Úžas totiž pojal jej i všechny jeho druhy nad lovem ryb, který učinili; podobně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli společníky Šimonovými. I řekl Ježíš Šimonovi: „Neboj se, od nynějška budeš rybářem lidí!“ Když přirazili s loďkami k zemi, opustili všechno a šli za ním. Když byl v jednom městě, byl tam muž plný malomocenství. Jakmile uzřel Ježíše, padl na tvář a prosil ho:,Pane, chceš-li, můžeš mě očistiti!“ I pozvedl ruku a dotkl se ho se slovy: „Chci, buď čist!“ A hned odešlo od něho malomocenství. Přikázal mu však, aby nikomu (o tom) neříkal. Řekl:,Jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění oběť, jak přikázal Mojžíš, na svědectví pro ně!“ Ale pověst o něm se rozšiřovala vždy dál a dále a mnozí zástupové se scházeli, aby ho slyšeli a byli uzdravováni ze svých nemocí. On se však uchyloval na pusté místo k modlitbě. Jednoho dne seděl a učil. Seděli (tam i) farizeové a zákoníci, kteří přišli ze všech osad galilejských i judských i z Jerusalema. Moc Páně ho vedla k tomu, aby uzdravoval. A hle, muži nesli na loži ochrnulého člověka a snažili se ho vnésti dovnitř a položiti před něho, ale pro zástup nenalezli, kudy by ho vnesli. Proto vystoupili na střechu a spustili ho s ložem mezi cihlami doprostřed před Ježíše. Když viděl jejich víru, řekl: „Člověče, odpouštějí se ti tvé hříchy!“ I myslili si farizeové a zákoníci u sebe takto: „Kdo je to, že mluví rouhavě? Kdo může odpouštěti hříchy, ne-li sám Bůh?“ Ale Ježíš prohlédl jejich smýšlení a řekl jim: „Co to myslíte v svém srdci? Co je snáze říci:,Odpouštějí se ti hříchy,' či říci:,Vstaň a choď '? Abyste však věděli, že Syn člověka má na zemi moc odpouštěti hříchy“ – řekl ochrnulému: – „tobě pravím: Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ A hned vstal před nimi, vzal lože, na kterém předtím ležel, a odešel domů, velebě Boha. I pojal úžas všechny a velebili Boha. Plni bázně pravili: „Viděli jsme dnes věci neuvěřitelné.“ Potom vyšel a spatřil celníka jménem Levi seděti u celnice. I řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal, opustil všechno a šel za ním. I vystrojil mu Levi v svém domě velkou hostinu. Veliký byl zástup celníků i jiných, kteří byli s nimi u stolu. I reptali farizeové a jejich zákonici a pravili k jeho učedníkům: „Proč s celníky a hříšníky jíte a pijete?“ Ježíš jim na to řekl: „Nepotřebují zdraví lékaře, nýbrž nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, nýbrž hříšníky.“ Oni pak mu řekli: „Proč se učedníci Janovi postí často a konají modlitby, podobně i farizejští, tvoji však jedí a pijí?“ Ježíš jim řekl: „Můžete ukládati svatebním hostům půst, dokud je s nimi ženich? Přijdou však dnové, kdy jim bude ženich vzat, pak se budou v těch dnech postit.“ Pravil pak jim i podobenství: „Nikdo nepřišívá záplatu z roucha nového k rouchu starému, neboť jinak roztrhne i nové roucho; a k starému se nehodí záplata z nového roucha. A nikdo nevlévá mladé víno do starých měchů, neboť jinak mladé víno roztrhne měchy, vyteče a měchy zničí; ale mladé víno se má vlévati do nových měchů [a obojí se zachová]. A nikdo, kdo pil staré, nechce hned mladé, neboť praví:,Staré je lepší.' “ O [druhoprvní] sobotě šel obilným polem. Jeho učedníci trhali klasy, třeli je rukama a jedli. Někteří z farizeů však řekli: „Proč činíte, co není dovoleno v sobotu?“ Ježíš jim odpověděl: „Nečetli jste ani to, co učinil David, když měl hlad on i jeho průvodci? Jak vešel do domu Božího, dostal předkladné chleby, jedl a dal i svým průvodcům, ač není dovoleno je jísti, leda jedině kněžím?“ A řekl jim: „Syn člověka je Pánem i soboty.“ V jinou sobotu vešel do synagogy a učil. A byl tam muž, jehož pravá ruka byla uschlá. Zákoníci a farizeové ho pozorovali, bude-li v sobotu uzdravovali, aby nalezli důvod k žalobě proti němu. On však znal jejich smýšlení. I řekl člověku s uschlou rukou: „Vstaň a postav se doprostřed!“ I vstal a postavil se. Ježíš pak jim řekl: „Táži se vás: Je dovoleno v sobotu dobře činiti nebo zle; život zachrániti nebo jej nechati zahynouti?“ A pohleděl po všech kolem a řekl tomu člověku: „Zvedni svou ruku!“ I zvedl a jeho ruka byla uzdravena. Oni však byli plni nerozumu a umlouvali se vespolek, co by Ježíšovi učinili. V těch dnech vyšel na horu se pomodlit a celou noc strávil v modlitbě k Bohu. Když se rozednilo, zavolal k sobě své učedníky a vyvolil z nich dvanáct a nazval je apoštoly: Šimona, jemuž dal jméno Petr, a Ondřeje, jeho bratra; Jakuba a Jana, Filipa a Bartoloměje, Matouše a Tomáše, Jakuba, syna Alfeova, a Šimona příjmením „Horlivec“, a Judu, bratra Jakubova, a Jidáše Iškariotského, který se stal zrádcem. Sestoupil s nimi a stanul na rovině. I zástup jeho učedníků a velké množství lidí z celého Judska i z Jerusalema a z přímořské krajiny tyrské a sidonské přišlo, aby ho poslechli a byli uzdraveni ze svých nemocí. Také ti, kteří byli trápeni nečistými duchy, byli uzdravováni. Každý ze zástupu se snažil Ježíše dotknouti, poněvadž z něho vycházela moc a uzdravovala všechny. Tu On pozdvihl oči k svým učedníkům a pravil: „Blahoslavení chudí, neboť vaše je království Boží. Blahoslavení, kteří nyní lačníte, neboť budete nasyceni. Blahoslavení, kteří nyní pláčete, neboť se budete smáti. Blahoslavení budete, když vás budou lidé nenáviděti, když vás vyobcují a potupí a kvůli Synu člověka vás připraví o vaše dobré jméno. Radujte se v ten den a veselte se, neboť hle, vaše odplata je hojná v nebesích! Vždyť totéž činívali prorokům jejich otcové.“ „Avšak běda vám bohatcům, neboť vy již máte své potěšení! Běda vám, kteří jste sytí, neboť budete lačněti! Běda vám, kteří se nyní smějete, neboť budete kvíleti a plakati! Běda, když vám budou všichni lidé lichotiti, neboť totéž činívali jejich otcové nepravým prorokům!“ „Ale vám, kteří mě posloucháte, pravím: Milujte své nepřátele, dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí; dobrořečte těm, kteří vám zlořečí, a modlete se za ty, kteří vás pomlouvají!“ „Tomu, kdo tě bije v (jedno) líce, nastav i druhé, a před tím, jenž ti bere plášť, nebraň ani sukně! Prosí-li tě někdo, dej mu, a od toho, jenž bere, co je tvé, nežádej nic zpět! A jak chcete, aby lidé činili vám, i vy čiňte jim! Neboť milujete-li ty, kteří vás milují, jakou můžete míti (za to) zásluhu? Vždyť i hříšníci milují ty, jimiž jsou milováni. A budete-li činiti dobře těm, kteří vám dobře činí, jakou můžete míti zásluhu? Vždyť i hříšníci to činí. A půjčíte-li těm, od nichž doufáte, že to dostanete zpět, jakou můžete míti (za to) zásluhu? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby zase dostali stejně. Ale milujte své nepřátele, dobře čiňte a půjčujte, aniž čekáte něco zpět! A vaše odplata bude hojná a budete dětmi Nejvyššího. Neboť On je dobrotivý k nevděčným i zlým. Buďte tedy milosrdní, jak milosrdný jest i váš Otec!“ „Nesuďte, a nebudete souzeni! Neodsuzujte, a nebudete odsouzeni! Odpouštějte, a bude vám odpuštěno! Dávejte, a bude vám dáno; dobrou a natlačenou a natřesenou a vrchovatou míru vám dají do klína! Neboť jakou měrou měříte, takovou bude vám naměřeno.“ Pověděl jim i podobenství: „Což může slepec vésti slepce? Nepadnou oba do jámy? Není učedník nad mistra, ale dokonalý bude každý, bude-li jako jeho mistr.“ „Proč pak vidíš třísku v oku svého bratra, a trám v svém oku nepozoruješ? Anebo jak můžeš říci svému bratru:,Bratře, dovol, ať vyjmu třísku z tvého oka,' když sám v svém oku trám nevidíš? Pokrytče, vyjmi nejprve trám z oka svého a potom prohlédneš, abys mohl odstranit třísku z oka svého bratra!“ „To jistě není strom dobrý, který rodí špatné ovoce; ani strom špatný, který rodí dobré ovoce. Neboť každý strom lze poznati po jeho ovoci. Přece se netrhají fíky s trní, ani se nesbírají hrozny s bodláčí! Dobrý člověk vynáší z dobré zásoby svého srdce dobré věci; a zlý člověk vynáší ze špatné zásoby špatné věci. Neboť čím srdce plné, tím ústa přetékají.“ “Proč mi říkáte:,Pane, Pane!' a nečiníte, co pravím? Ukáži vám, komu se podobá každý, kdo přichází ke mně, má slova slyší a plní je. Podobá se člověku, který stavěl dům a kopal hluboko a položil základ na skálu. Když pak nastala povodeň, opřela se řeka do toho domu, ale nemohla jím pohnouti, neboť byl postaven na skále.“ „Kdo však slyší a neplní, podobá se člověku, který vystavěl svůj dům na zemi bez základu. Když se do něho opřela řeka, ihned se zřítil a pád toho domu byl veliký.“ Když dokončil všechna svá slova před naslouchajícím lidem, odebral se do Kafarnaa. Služebník jednoho setníka, který si ho velmi vážil, ležel (tam) na smrt nemocen. Když uslyšel (setník) o Ježíšovi, poslal k němu židovské starší s prosbou, aby přišel a uzdravil jeho služebníka. Ti přišli k Ježíšovi a prosili ho vroucně: „Zaslouží si, abys mu to učinil; neboť miluje náš národ a sám nám dal postaviti synagogu.“ Ježíš tedy šel s nimi. Když už byl nedaleko od domu, poslal k němu setník přátele se vzkazem: „Pane, neobtěžuj se, neboť nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou. Proto jsem se ani nepokládal za hodna, abych přišel k tobě. Ale řekni slovo, a uzdraven bude můj služebník! Vždyť i já, ač jsem člověk podřízený, mám pod sebou vojáky, a řeknu-li tomuto:,Jdi!' jde; a jinému:,Přijď!' přijde; a svému služebníku:,Učiň to!' učiní (to).“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se a obrátil se k zástupu, který šel za ním, se slovy: „[Vpravdě] pravím vám, ani v národě izraelském jsem tak velikou víru nenalezl.“ Když pak se poslové vrátili domů, shledali, že služebník, jenž byl nemocen, je zdráv. Potom šel do města jménem Naim a šli s ním jeho učedníci a četný zástup. Když se přiblížil k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého, jediného syna matky, a ta byla vdovou; a četný zástup z města šel s ní. Když ji Pán spatřil, byl jat soustrastí nad ní a řekl jí: „Neplač!“ A přistoupil k márám a dotkl se jich. Nosiči se zastavili. I řekl: „Mládenče, tobě pravím, vstaň!“ I posadil se mrtvý a počal mluviti. I odevzdal ho jeho matce. Hrůza pojala všechny a velebili Boha slovy: „Prorok veliký povstal mezi námi“ a „Bůh navštívil svůj lid!“ A rozšířila se o něm ta pověst po celém Judsku a po celém okolí. I zvěstovali Janovi jeho učedníci o všech těchto událostech. Tu si Jan zavolal dva ze svých učedníků a poslal je k Ježíšovi se vzkazem: „Ty jsi ten, který má přijíti, anebo máme čekati jiného?“ Když ti muži přišli k němu, řekli: „Jan Křtitel poslal nás k tobě se vzkazem:,Ty jsi ten, který má přijíti, anebo máme čekati jiného?' „ V touž dobu uzdravil mnohé z neduhů a nemocí a od zlých duchů a mnoha slepcům vrátil zrak. I odpověděl jim takto: „Jděte a zvěstujte Janovi, co jste uslyšeli a uviděli: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní se očišťují, hluší slyší, mrtví vstávají z mrtvých, chudým se zvěstuje evangelium, a blahoslavený jest, kdo se nebude horšiti nade mnou!“ Když poslové Janovi odešli, počal mluviti k zástupům o Janovi: „Co jste vyšli na poušť vidět? Třtinu větrem se klátící? Nebo co jste vyšli vidět? Člověka měkkým rouchem oděného? Hle, ti, kteří nosí skvostná roucha a žijí v rozkoších, jsou na dvorech královských. Co jste tedy vyšli vidět? Proroka? Zajisté – pravím vám – i více než proroka. Neboť to je ten, o němž je psáno:,Hle, já posílám svého posla před tváří tvou, který ti připraví cestu před tebou.' “ „Neboť pravím vám: Mezi narozenými z ženy není žádného [proroka] většího nad Jana [Křtitele]. Avšak (i) nejmenší v království Božím je větší než on.“ Veškeren lid, který ho slyšel, i celníci uznali Boží spravedlnost a dali se pokřtíti křtem Janovým. Ale farizeové a zákonici pohrdli sami k své škodě úradkem Božím a nedali se od něho pokřtíti. [Pravil pak Pán:] „Ke komu tedy přirovnám lidi tohoto pokolení? A komu jsou podobni? Podobají se chlapcům, kteří sedí na náměstí a navzájem na sebe volají:,Pískali jsme vám, a netančili jste; naříkali jsme, a neplakali jste.' „ „Neboť přišel Jan Křtitel, nejedl chléb ani nepil víno, a pravíte:,Má zlého ducha.' Přišel Syn Boží, jedl a pil, a pravíte:,Hle, člověk jedlík a pijan vína, přítel celníků a hříšníků!' Ale uznána byla ta moudrost ode všech moudrých.“ Jeden farizej prosil ho, aby s ním pojedl. I vešel do domu farizeova a zaujal místo u stolu. A hle, v městě byla jedna žena, hříšnice. Když se dověděla, že stoluje v domě farizeově, přinesla alabastrovou nádobu masti. Postavila se vzadu u jeho nohou a (plačíc) počala smáčeti slzami jeho nohy a vlasy své hlavy je utírala, líbala mu nohy a mazala mastí. Když to uzřel farizej, který ho pozval, myslil sám u sebe: „Kdyby to byl prorok, věděl by, kdo a jaká je ta žena, která se ho dotýká; vždyť je to hříšnice!“ Ježíš ho oslovil: „Šimone, musím ti něco říci.“ On řekl: „Mistře, pověz!“ „Jeden věřitel měl dva dlužníky: jeden mu byl dlužen pět set denárů a druhý padesát. Poněvadž neměli, čím by zaplatili, odpustil oběma. Kdo z nich ho tedy miluje více?“ Šimon na to odpověděl: „Myslím, že ten, jemuž více odpustil.“ On mu odvětil: Správně jsi usoudil.“ „A obrácen k ženě, řekl Šimonovi: „Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu, vodu na nohy jsi mi nepodal, tato však slzami smočila mé nohy a svými vlasy je utřela. Políbení jsi mi nedal, tato však od svého vstupu nepřestala líbati mi nohy. Olejem jsi nepomazal mou hlavu, tato však mastí pomazala mi nohy. Proto pravím tobě: Odpouští se jí mnoho hříchů, poněvadž milovala mnoho. Komu se však méně odpouští, méně miluje.“ I řekl jí:, Odpouštějí se ti hříchy.“ Tu myslili si spolustolující: „Kdo je tento, že i hříchy odpouští?“ Ale Ježíš řekl ženě: „Tvá víra tě spasila, jdi v pokoji!“ Potom putoval od města k městu, od vesnice k vesnici, hlásal a zvěstoval království Boží, a dvanáct (apoštolů) s ním; také některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a z nemocí: Maria příjmením Magdalena, z níž vyšlo sedm zlých duchů, Johanna, manželka Chuzy, správce Herodova, a Zuzana a mnoho jiných, které mu ze svého jmění posluhovaly. Když pak se scházel četný zástup a (lidé) z měst spěchali k němu, promluvil v podobenství: „Vyšel rozsevač, aby rozséval své símě. Když rozséval, padlo jedno (zrno) na okraj cesty; bylo pošlapáno a ptáci nebeští je sezobali. Jiné padlo na skálu. A když vzešlo, uschlo, poněvadž nemělo vláhy. Jiné padlo mezi trní, a trní vzrostlo spolu s ním a udusilo je. A jiné padlo do dobré půdy; a když vzešlo, vydalo užitek stonásobný.“ Když to pověděl, zvolal: „Kdo má uši k slyšení, slyš!“ I tázali se ho jeho učedníci na smysl toho podobenství. Řekl [jim]: „Vám je dáno znáti tajemství království Božího, ostatním však v podobenstvích, takže hledíce očima, nevidí, a poslouchajíce ušima, nerozumějí.“ „To pak je (smysl) podobenství: Símě je slovo Boží. Těmi na okraji cesty se rozumějí ti, kteří slyší; potom přichází ďábel a vyjímá to slovo z jejich srdce, aby neuvěřili a nebyli spaseni. Těmi pak na skále se rozumějí ti, kteří slyšené slovo přijímají s radostí, ale nemají kořene; na čas věří, a v čas pokušení odpadávají. Oním pak, které padlo mezi trní, se rozumějí ti, kteří vyslechli, ale v životě bývají udušováni starostmi, bohatstvím a rozkošemi života a nepřinášejí užitku. A tím v dobré zemi se rozumějí ti, kteří slyšené slovo uchovávají v srdci dobrém a šlechetném a přinášejí užitek v trpělivosti.“ „Nikdo nerozsvěcuje svíci a nepřikrývá ji nádobou, ani ji nestaví pod postel, nýbrž ji postaví na svícen, aby všichni, kteří vcházejí, viděli světlo. Neboť nic není tajno, co by se neprojevilo, a nic skryto, co by se nepoznalo a nepřišlo najevo. Vizte tedy, jak posloucháte! Neboť kdo má, tomu bude dáno; a kdo nemá, tomu bude vzato i to, o čem se domnívá, že má.“ Přišli pak k němu jeho matka a bratří, ale pro zástup se nemohli k němu dostati. I oznámili mu: „Tvá matka a tvoji bratří stojí venku a chtějí tě viděti.“ Ale Oni jim odpověděl: „Má matka a moji bratří jsou ti, kteří slovo Boží slyší a plní.“ Jednoho dne vstoupil na loďku se svými učedníky a řekl jim: „Přeplavme se přes jezero!“ I odrazili. Zatím co se plavili, usnul. I přihnala se vichřice na jezero. Zalévali se (vlnami) a byli v nebezpečí. Tu přistoupili k němu, vzbudili ho a řekli: „Mistře, Mistře, hyneme!“ On vstal a pohrozil větru a bouřící se vodě. I přestaly a nastalo ticho. I řekl jim: „Kde je vaše víra?“ Ale oni jsouce ustrašeni, podivili se a pravili k sobě vespolek: „Kdo jest asi tento, že i větru a vodě přikazuje, a poslouchají ho?“ Připluli do gerasenské krajiny, která je proti Galileji. Když vystoupil na zem, potkal se s ním jakýsi muž z města, který měl již dlouhou dobu zlého ducha a neodíval se šatem ani se nezdržoval v domě, nýbrž v hrobech. Jakmile spatřil Ježíše, padl před ním a vykřikl silným hlasem: „Co je ti do mne, Ježíši, Synu Boha Nejvyššího? Prosím tě, netrap mě!“ Přikazoval totiž nečistému duchu, aby vyšel z toho člověka. Neboť již dlouhý čas jím lomcoval, takže býval spoután řetězy a okovy a hlídán, ale on pouta přetrhal a býval zlým duchem puzen na pustá místa. I otázal se ho Ježíš: „Jak se jmenuješ?“ On řekl: „Pluk.“ Neboť mnoho zlých duchů vešlo do něho. I prosili ho, aby jim nerozkazoval jíti do propasti (pekelné). Bylo pak tam velké stádo vepřů pasoucích se na hoře. I prosili ho, by jim dovolil do nich vejiti. Povolil jim to. Když tedy vyšli zlí duchové z toho člověka, vešli do vepřů a stádo se hnalo po srázu do jezera a utonulo. Když pastýři spatřili, co se stalo, utekli a rozhlásili to po městě i po venkově. I vyšli (lidé) se podívat, co se přihodilo. Když přišli k Ježíšovi a nalezli člověka, z něhož vyšli zlí duchové, jak sedí u nohou Ježíšových oděný a při zdravém rozumu, báli se. Očití svědci jim pověděli, jak byl posedlý [z posedlosti] uzdraven. I prosilo ho všechno obyvatelstvo gerasenské krajiny, aby od nich odešel, neboť je pojala veliká bázeň. On tedy vstoupil na loďku a vrátil se. Muž, z něhož vyšli zlí duchové, prosil ho, aby směl býti s ním. Ale Ježíš ho propustil se slovy: „Vrať se domů a vypravuj, jak veliké věci ti učinil Bůh!“ I odešel a po celém městě rozhlašoval, jak veliké věci mu učinil Ježíš. Když se Ježíš vrátil, přijal ho zástup, neboť ho všichni očekávali. A hle, přišel muž jménem Jair, představený synagogy. Padl Ježíšovi k nohám a prosil ho, aby vešel do jeho domu; neboť měl jedinou dcerušku, asi dvanáctiletou, a ta umírala. Když šel, tísnili se k němu zástupové. Jedna žena, která trpěla dvanáct let krvotokem a vynaložila všechen svůj majetek na lékaře, aniž nalezla u nich uzdravení, přistoupila odzadu a dotkla se lemu jeho roucha a okamžitě se jí krvotok zastavil. I řekl Ježíš: „Kdo se mne dotkl?“ Když všichni zapírali, řekl Petr a ti, kteří byli s ním: „Mistře, zástupy se tisknou a tlačí na tebe [a ty pravíš:,Kdo se mne dotkl?']“ Ale Ježíš řekl: „Dotkl se mne někdo, neboť já vím, že vyšla ze mne moc.“ Když tedy žena viděla, že se to neutajilo, třesouc se předstoupila a padla před ním a pověděla přede vším lidem, proč se ho dotkla a jak byla hned uzdravena. On pak jí řekl: „Dcero, tvá víra tě uzdravila, jdi v pokoji!“ Když ještě mluví, přichází kdosi k představenému synagogy a praví mu: „Tvá dcera zemřela, neobtěžuj Mistra!“ Ale Ježíš slyšel to slovo a pravil otci té dívky: „Neboj se, jenom věř, a bude zdráva!“ Když vešel do domu, nedovolil nikomu vejíti s sebou, leda Petrovi, Jakubovi a Janovi a otci i matce té dívky. Všichni plakali a naříkali pro ni. Ale On řekl: „Neplačte! Neumřela [dívka], ale spí.“ I posmívali se mu, neboť věděli, že zemřela. On však vzal ji za ruku a zvolal: „Dívko, vstaň!“ I vrátil se její duch a hned vstala. Nařídil také, aby jí dali jísti. I užasli podivem její rodiče, ale On jim přikázal, aby nikomu neříkali, co se stalo. Povolal k sobě dvanáct [apoštolů] a dal jim moc a sílu nade všemi zlými duchy i uzdravovati nemoci. A poslal je hlásat království Boží a uzdravovat nemocné. I řekl jim: „Nic neberte na cestu, ani hůl, ani mošnu, ani chléb, ani peníze, ani po dvou sukních nemějte! A do kterého domu vejdete, tam zůstávejte a odtamtud vycházejte! A kde vás nepřijmou, setřeste [i] prach se svých nohou, až budete z toho města vycházeti, na svědectví proti nim!“ I vydali se na cestu a chodili od vesnice k vesnici a hlásali evangelium a všude uzdravovali. Kníže Herodes uslyšel o všem, co činil (Ježíš). Byl na rozpacích, neboť někteří říkali: „Jan vstal z mrtvých,“ jiní: „Eliáš se zjevil,“ a jiní: „Jeden z dávných proroků vstal z mrtvých.“ Ale Herodes řekl: „Jana jsem sťal. Kdo však je tento, o němž slyším takové věci?“ A toužil ho spatřiti. Když se apoštolé vrátili, vypravovali mu všechno, co činili. I vzal je s sebou a odebral se v ústraní na osamělé místo u Bethsaidy. Když to zástupové poznali, šli za ním. I přijal je a mluvil jim o království Božím a uzdravoval ty, kteří potřebovali uzdravení. Ale den se počal nachylovati. I přistoupilo k němu dvanáct a řekli mu: „Rozpusť zástupy, ať odejdou do okolních vesnic a dvorců přenocovat a opatřit si pokrmy! Neboť zde jsme v pusté krajině.“ Ale On jim řekl: „Dejte vy jim jísti!“ Oni řekli: „Nemáme více než pět chlebů a dvě ryby; museli bychom jíti nakoupit pokrmů pro celý tento zástup.“ Bylo tam asi pět tisíc mužů. - I řekl svým učedníkům: „Rozsaďte je ve skupinách po padesáti!“ Učinili tak a rozsadili všechny. Pak vzal pět chlebů a dvě ryby, pohlédl vzhůru k nebi, požehnal je a rozlámal a dával učedníkům, aby je předložili zástupům. I jedli všichni a nasytili se. A z toho, co jim zbylo, bylo sebráno dvanáct košů kousků. Když se modlil o samotě, byli s ním jeho učedníci. I otázal se jich: „Za koho mě pokládají zástupové?“ Oni odpověděli: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní zase, že jeden z dávných proroků vstal z mrtvých.“ Řekl jim: „Vy pak za koho mě pokládáte?“ [Šimon] Petr odpověděl: „Za Mesiáše, (Syna) Božího.“ I přikázal jim přísně, aby to neříkali nikomu. Řekl: „Syn člověka musí mnoho trpěti a býti zavržen staršími a velekněžími a zákoníky a zabit a třetího dne vstáti z mrtvých.“ Ke všem pak pravil: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám, vezmi denně svůj kříž a následuj mne! Neboť kdo by chtěl svůj život zachrániti, ztratí jej; kdo by však svůj život pro mne ztratil, zachrání jej. Neboť co prospěje člověku, i kdyby celý svět získal, ale sebe sám zahubil a na sobě utrpěl škodu? Neboť kdo se bude styděti za mne a za má slova, za toho se bude styděti Syn člověka, až přijde v slávě své i Otcově a svatých andělů. Vpravdě pravím vám: Jsou tu někteří mezi přítomnými, kteří neokusí smrti, dokud neuzří království Boží.“ Asi za osm dní po těch slovech vzal Petra a Jakuba a Jana s sebou a vyšel na horu se pomodlit. Když se modlil, proměnil se vzhled jeho obličeje a jeho oděv zbělel a zaskvěl se. A hle, dva muži s ním rozmlouvali; byli to Mojžíš a Eliáš. Ti se zjevili v slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupiti v Jerusalemě. Petr a ti, kteří Byli s ním, byli obtíženi spánkem. Když se však probudili, spatřili jeho slávu i ty dva muže, kteří stáli s ním. Když chtěli od něho odejíti, řekl Petr Ježíšovi: „Mistře, dobře je nám zde! Udělejme tři stánky: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi!“-Ale nevěděl co praví. Když to mluvil, udělal se oblak a zastínil je. I báli se, když oni vešli do oblaku. I zazněl z oblaku hlas: „Tento je můj milý Syn, toho poslouchejte!“ A jakmile ten hlas dozněl, shledali, že Ježíš je samoten. A mlčeli a nepověděli v těch dnech nikomu nic o tom, co viděli. Když následujícího dne sestoupili s hory, setkal se s ním veliký zástup. A hle, jeden muž ze zástupu zvolal: „Mistře, prosím tě, podívej se na mého syna, neboť mám jediného! Hle, zlý duch ho uchvacuje, i vykřikuje znenadání, poráží ho a lomcuje jím, takže sliní. Ztěžka od něho odchází a vysiluje ho. Poprosil jsem tvé učedníky, aby ho vymítli, ale nemohli.“ Odpověděl Ježíš: „O pokolení nevěřící a zvrhlé, jak dlouho mám býti u vás a vás trpěti? Přiveď sem svého syna!“ Ještě na cestě porazil ho zlý duch a lomcoval jím. I pohrozil Ježíš nečistému duchu, uzdravil a chlapce a odevzdal ho jeho otci. Všichni žasli nad velikostí Boží. Zatím co se všichni divili všem věcem, které činil, řekl svým učedníkům: „Vy si zachovejte v svém srdci tato slova: Syn člověka bude vydán v ruce lidí.“ Ale oni tomu slovu nerozuměli, a zůstalo jim temné, takže je nepochopili. A báli se ho otázat na smysl toho slova. Napadla jim myšlenka, kdo z nich je větší. Ježíš, znaje smýšlení jejich srdce, vzal dítě, postavil je vedle sebe a řekl jim: „Kdo přijme toto dítě ve jménu mém, mne přijímá; a kdo mne přijímá, přijímá Toho, který mě poslal. Neboť kdo je nejmenší mezi vámi všemi, ten je největší.“ I řekl na to Jan: „Mistře, viděli jsme, jak kdosi ve jménu tvém vymítá zlé duchy. I bránili jsme mu, poněvadž nechodí s námi.“ Ale Ježíš mu řekl: „Nebraňte! Neboť kdo není proti vám, je pro vás.“ Doba jeho nanebevstoupení se přibližovala. Tu se rozhodl pevně, že půjde do Jerusalema. I poslal posly před sebou. Ti se vydali na restu a přišli do jedné samařské vesnice, aby mu vše připravili. Ale nepřijali ho, poněvadž se ubíral do Jerusalema. Když (to) jeho učedníci Jakub a Jan uzřeli, pravili: „Pane, chceš, abychom řekli, ať oheň sestoupí s nebe a je zahubí?“ Ale On se obrátil a pokáral je [slovy: „Nevíte, čího ducha jste. Syn člověka nepřišel duše zahubit, nýbrž spasit.“] I odešli do jiné vesnice. Když se brali cestou, kdosi mu řekl: „Budu tě následovati, kamkoli půjdeš.“ Ježíš mu řekl: „Lišky mají doupata a ptáci nebeští hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu položil.“ Jinému pravil: „Pojď za mnou!“ On řekl: „Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat mého otce!“ A řekl mu Ježíš: „Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé; ty však jdi a hlásej království Boží!“ I řekl jiný: „Budu tě následovati, Pane, ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svými domácími!“ Ježíš mu řekl: „Nikdo, kdo položil svou ruku na pluh a ohlíží se nazpět, není způsobilý pro království Boží.“ Potom vyvolil Pán ještě jiných dvaasedmdesát a poslal je po dvou před sebou do každého města a místa, kam sám zamýšlel přijíti. A pravil jim: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo! Proste tedy Pána žní, aby poslal dělníky na svou žeň! Jděte! Hle, já posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec ani mošnu ani obuv a nikoho cestou nepozdravujte! Když vejdete do kteréhokoliv domu, napřed pozdravte:,Pokoj tomuto domu!' A bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm pokoj váš; nebude-li, vrátí se pokoj k vám. V tom domě pak zůstávejte, jezte a pijte, co mají; neboť hoden je dělník své mzdy. Nepřecházejte z domu do domu! A když vejdete do města a přijmou vás, jezte, co vám předloží, a uzdravujte nemocné, kteří jsou v něm, a řekněte jim:,Přiblížilo se k vám království Boží.' Když však vejdete do města a nepřijmou vás, vyjděte na jeho ulice a řekněte: ,I prach vám setřásáme, který se nám z vašeho města přichytil na nohou. Ale to vězte, že se přiblížilo k vám království Boží.' Pravím vám, že Sodomě bude v onen den lehčeji než onomu městu.“ „Běda tobě, Korozain! Běda tobě, Bethsaido! Neboť kdyby se byly udály v Tyru a v Sidonu zázraky, které se děly u vás, byly by se již dávno daly v žínici a popelu na pokání. Avšak Tyru a Sidonu bude na soudě lehčeji nežli vám. A ty, Kafarnaum, nebylos povýšeno až do nebe? Až do pekla budeš svrženo!“ „Kdo vás slyší, mne slyší; kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá; kdo však mnou pohrdá, pohrdá Tím, který mě poslal.“ S radostí se vrátilo těch dvaasedmdesát a vyprávěli: „Pane, také zlí duchové se nám ve jménu tvém poddávají.“ I řekl jim: „Viděl jsem satana jako blesk padati s nebe. Hle, dal jsem vám moc šlapati na hady a na štíry a na veškerou moc nepřítelovu, a nic vám neuškodí. Avšak z toho se neradujte, že se vám zlí duchové poddávají, nýbrž se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebesích!“ V onu hodinu zaplesal v Duchu svatém a řekl: „Velebím Tě, Otče, Pane nebe i země, žes tyto věci skryl před moudrými a opatrnými a žes je zjevil maličkým; ano, Otče, že se Ti tak zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce a nikdo nezná, kdo je Syn, leč Otec; a nikdo nezná, kdo je Otec, leč Syn, a komu by to chtěl Syn zjeviti.“ A obrátil se k svým učedníkům a pravil: „Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte! Neboť pravím vám, že mnozí proroci a králové si přáli viděti to, co vy vidíte, a neviděli, a slyšeti to, co vy slyšíte, a neslyšeli.“ A hle, jeden zákoník povstal, aby ho pokoušel. I řekl: „Mistře, co mám učinit, abych získal život věčný?“ On mu řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak (tam) čteš?“ On odpověděl: „Miluj Pána, Boha svého, z celého srdce svého, z celé duše své, ze vší síly své a ze vší mysli své a bližního svého jako sebe samého!“ I řekl mu: „Správně jsi odpověděl. To čiň, a živ budeš!“ Ale on, chtěje se ospravedlniti, řekl Ježíšovi: „A kdopak je můj bližní?“ I ujal se Ježíš slova a řekl: „Jeden člověk sestupoval z Jerusalema do Jericha a upadl mezi lotry. Ti ho oloupili, zranili a polomrtvého nechali a odtamtud odešli. I přihodilo se, že cestou šel kněz. Spatřil ho, ale obešel ho. Podobně i levita přišel k tomu místu, spatřil ho, ale obešel. Avšak jeden Samaritán, ubíraje se cestou, přišel k němu, a když ho spatřil, byl jat soucitem. I přistoupil k němu, nalil na rány oleje a vína a ovázal je. Vložil ho na svého soumara a dopravil do hospody a postaral se o něj.“ „Druhého dne vyňal dva denáry a dal je hospodskému se slovy:,Starej se oň! A co nad to vynaložíš, já ti nahradím na své zpáteční cestě.' Kdo z těch tří se ti zdá, že jednal jako bližní s tím, jenž upadl mezi lotry?“ On řekl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ I řekl mu Ježíš: „Jdi a čiň i ty podobně!“ Když se brali cestou, vešel do jedné vesnice. Jedna žena jménem Marta přijala ho do svého domu. Měla sestru jménem Marii. Ta se posadila k nohám Páně a naslouchala jeho slovu. Marta však se zaměstnávala samou obsluhou. Přistoupila pak k němu a pravila: „Pane, nedbáš toho, že mě má sestra nechala samu posluhovati? Řekni jí tedy, ať mi pomůže!“ Ježíš jí však odpověděl: „Marto, Marto, pečlivá jsi a děláš si starosti s mnohými věcmi, ale jednoho je zapotřebí. Maria si vyvolila nejlepší úděl, a ten jí nebude odňat.“ Stalo se, že se modlil na jednom místě. Jakmile přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč se nás modliti, jak i Jan naučil své učedníky.“ On jim řekl: „Když se modlíte, rcete:,Otče, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé! Chléb náš vezdejší dej nám dnes! A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému svému viníku. A neuveď nás v pokušení!' “ A řekl jim: „Někdo z vás bude míti přítele. Ten přijde k němu o půlnoci a řekne mu:,Příteli, půjč mi tři chleby, neboť můj přítel přišel na své cestě ke mně a já nemám co mu předložiti.' Onen mu však odpoví ze světnice:,Neobtěžuj mě! Dveře jsou již zavřeny a mé dítky jsou se mnou v ložnici; nemohu vstát a dát ti něco.' [Ale on nepřestane tlouci.] Pravím vám: I když nevstane a nedá mu proto, že je jeho přítelem, přece se pro jeho neodbytnost zvedne a dá mu, kolik potřebuje.“ „I já pravím vám: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlucte, a bude vám otevřeno! Neboť každý, kdo prosí, dostává; a kdo hledá, nalézá; a tomu, kdo tluče, bude otevřeno. Cožpak podá někdo z vás svému synu kámen, když ho jako otce bude prositi o chléb? Anebo když o rybu, dá mu místo ryby hada? A nebo bude-li ho prositi o vejce, zda mu podá štíra? Dovedete-li tedy vy, jsouce zlí, dávati svým dětem dobré dary, oč spíše dá váš Otec nebeský Ducha svatého těm, kteří ho prosí.“ I vymítal zlého ducha, a ten byl němý. Když toho zlého ducha vymítl, němý mluvil. I podivily se zástupy. Někteří z nich však řekli: „S pomocí Beelzebuba, knížete zlých duchů, vymítá zlé duchy.“ A jiní ho pokoušeli a žádali na něm znamení s nebe. Ale On, znaje jejich smýšlení, řekl jim: „Každé království uvnitř nejednotné zpustne a dům na dům padne. Je-li tedy satan sám v sobě nejednotný, jak tedy obstojí jeho království? Neboť pravíte, že já s pomocí Beelzebuba vymítám zlé duchy. A vymítám-li já zlé duchy s pomocí Beelzebuba, s čí pomocí (je) vymítají synové vaši? Proto oni budou vašimi soudci. Vymítám-li však mocí Boží zlé duchy, přišlo k vám království Boží.“ „Když ozbrojený silák hlídá svůj dvůr, je majetek jeho v bezpečí. Když však přijde silnější než on a přemůže ho, odejme mu veškerou zbroj, na niž spoléhal, a rozdělí jeho kořist.“ „Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje.“ „Když nečistý duch vyjde z člověka, chodí po suchých místech, hledaje odpočinutí. Nalezne-li je, řekne:,Vrátím se do svého domu, z něhož jsem vyšel.' A když přijde, nalezne jej vymetený a vyzdobený. Tu jde a vezme s sebou sedm jiných duchů, horších než je sám. Ti vejdou a přebývají tam. I stávají se poslední věci toho člověka horšími, než byly první.“ Při jeho řeči zvolala jedna žena ze zástupu takto: „Blahoslavené lůno, které tě nosilo, a prsy, které tě živily!“ Ale On pravil: „Tím spíše jsou blahoslavení, kteří slovo Boží slyší a zachovávají!“ Když se zástupové k němu sbíhali, řekl: „Toto pokolení je pokolení nešlechetné. Žádá znamení, ale nebude mu dáno jiné znamení, leč znamení proroka Jonáše. Jako totiž se Jonáš stal znamením pro Ninivské, tak bude i Syn člověka pro toto pokolení. Královna z Jihu povstane na soudě proti mužům tohoto pokolení a odsoudí je; neboť přišla z daleké země, aby uslyšela moudrost Šalomounovu; a hle, tu je více než Šalomoun! Ninivští mužové povstanou na soudě proti tomuto pokolení a odsoudí je; neboť se dali na pokání, když Jonáš kázal; a hle, tu je víte než Jonáš!“ „Nikdo nerozsvěcuje svíci a nestaví ji do kouta nebo pod kbelík; ale postaví ji na svícen, aby viděli světlo ti, kteří vcházejí.“ „Svící tvého těla je tvé oko. Je-li tvé oko zdravé, bude celé tvé tělo ve světle; je-li však špatné, bude tvé tělo ve tmě. Hleď tedy, ať to světlo, které je v tobě, není tmou! Bude-li celé tvé tělo ve světle a žádná část ve tmě, bude celé světlé, jako když tě svíce svou září osvěcuje.“ Když mluvil, prosil ho jeden farizej, aby u něho pojedl. I vešel tam a zaujal místo za stolem. Ale farizej počal u sebe uvažovati, proč se Ježíš neumyl před jídlem. I řekl mu Pán: „Nyní vy, farizeové, čistíte vnějšek číše a mísy, ale váš vnitřek je plný loupeže a nepravosti. Pošetilci, zda neučinil Ten, který učinil vnějšek, také vnitřek? Spíše dejte to, co je v nich, jako almužnu, a hle, všechno bude vám čisté!“ „Ale běda vám, farizeové! Dáváte desátky z máty a routy a ze všeliké zeleniny, ale obcházíte spravedlnost a lásku k Bohu. Toto jste měli činiti a ono neopomíjeti.“ „Běda vám, farizeové! Rádi sedíte v prvních stolicích v synagogách a libujete si, když vás na náměstí pozdravují!“ „Běda vám, že jste jako neznatelné hroby, po nichž lidé chodí, aniž to vědí!“ I řekl mu jeden ze zákoníků toto: „Mistře, těmi slovy haníš také nás.“ On řekl: „I vám běda, zákoníci! Zatěžujete lidi nesnesitelnými břemeny, sami se však těch břemen ani prstem nedotýkáte.“ „Běda vám, stavíte náhrobky prorokům, ale vaši otcové je zabíjeli. Věru dosvědčujete, že souhlasíte se skutky svých otců; neboť oni je zabili, a vy jim stavíte [hroby]. Proto i moudrost Boží řekla: Pošlu k nim proroky a posly, a z těch některé zabijí a jiné budou pronásledovati, aby byla pomstěna na tomto pokolení krev všech proroků, která se prolévala od ustavení světa: od krve Abelovy až do krve Zachariáše, který zahynul mezi oltářem a chrámem. Ano, pravím vám, bude pomstěna na tomto pokolení!“ „Běda vám, zákoníci! Vzali jste klíč k poznání. Sami jste nevešli a těm, kteří vcházeli, jste zabránili.“ Když pak jim to mluvil, počali na něho farizeové a zákoníci usilovně naléhati a dotazovati se ho na mnohé věci, činíce mu úklady a snažíce se polapiti něco z jeho úst, [aby ho obžalovali].“ Mezitím se shromáždili četní zástupové, takže jeden druhému šlapali po nohou. Tu mluvil k svým učedníkům: „Varujte se kvasu farizejského, to jest pokrytectví! Neboť nic není skryto, co nebude odkryto; ani tajmo, co nebude poznáno. Proto, co jste pravili ve tmě, bude hlásáno na světle; a co jste šeptali do ucha v pokojích, bude hlásáno na střechách.“ „Ale pravím vám, svým přátelům: Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, a potom už nemají co učinit! Ukáži vám, koho se máte báti: Bojte se Toho, který má moc po smrti uvrhnouti do pekla! Ano, pravím vám: Toho se bojte! Což neprodávají pět vrabců za dva penízky? A ani jeden z nich není zapomenut u Boha. Vždyť i vlasy na vaší hlavě jsou všechny sečteny. Nebojte se tedy! Vy jste dražší než mnoho vrabců.“ „Pravím pak vám: Kdo mne vyzná před lidmi, toho i Syn Člověka vyzná před anděly Božími. Kdo mne však zapře před lidmi, ten bude zapřen před anděly Božími.“ „Kdo řekne slovo proti Synu člověka, tomu bude odpuštěno; kdo se však bude rouhat Duchu svatému, tomu odpuštěno nebude.“ „Když pak vás předvedou do synagogy a k vrchnostem a k vládám, nestarejte se o to, jak anebo čím byste se hájili, ani co byste mluvili. Neboť Duch svatý naučí vás v onu hodinu, co byste měli mluviti.“ I pravil mu kdosi ze zástupu: „Mistře, řekni mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví!“ On mu řekl: „Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem a rozdělovatelem?“ A pravil jim: „Bedlivě se chraňte všeliké lakoty! Neboť i kdyby měl někdo nadbytek, nezáleží jeho život v jeho majetku.“ A pověděl jim podobenství: „Jednomu boháči se na poli hojně urodilo. I přemýšlel sám u sebe:,Co mám učinit? Vždyť nemám místa, kde bych uložil svou úrodu.' A řekl:,Toto učiním: Zbořím své stodoly a vystavím větší, tam svezu svou úrodu i všechno své zboží a řeknu své duši: Duše, máš mnoho zboží svezeného na mnoho let! Odpočívej, jez, pij a vesel se!' I řekl mu Bůh:,Pošetilče, této noci bude požádána tvá duše od tebe a čí bude to, co sis připravil?' Takový je ten, kdo si hromadí poklady, a není bohat před Bohem!“ Potom řekl svým učedníkům: „Proto pravím vám: Nepečujte úzkostlivě o sebe, co byste jedli, ani o své tělo, čím byste se odívali! Neboť duše je více než pokrm, a tělo více než oděv. Pozorujte krkavce! Ani nesejí, ani nežnou, nemají sklep ani stodolu, a Bůh je živí. Oč dražší jste vy než oni! A kdo z vás může svou starostlivostí přidati k délce svého života jeden loket? Nemůžete-li tedy ani věci nejmenší, proč se staráte úzkostlivě o ostatní? Pozorujte lilie, jak rostou! Nepracují, ani nepředou; a přece pravím vám: Ani Šalomoun ve vší své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak odívá trávu, která dnes je na poli, a zítra bývá házena do pece, oč spíše vás, malověrní! Ani vy nehledejte, co byste jedli a co byste pili, a neznepokojujte se! Neboť to všechno hledají pohani. Váš Otec však ví, že to potřebujete. Ale hledejte [nejdříve] království Boží [a jeho spravedlnost] a toto [všechno] bude vám přidáno!“ „Neboj se, malé stádce, neboť se zalíbilo Otci vašemu dáti vám království! Prodejte, co máte, a dejte to jako almužnu! Zaopatřte si měšce, které nevetšeji, poklad nepomíjející v nebi, kam zloděj nemá přístupu, kde ani mol nekazí. Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.“ „Vaše bedra buďte přepásána a hořící svíce [ve vašich rukou]! A vy buďte podobni lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče! Blaze těm služebníkům, které pán při svém příchodu nalezne bdíti! Vpravdě pravím vám, že se přepáše a posadí je ke stolu, a chodě od jednoho k druhému, bude je obsluhovat. A přijde-li o druhé nebo i o třetí noční hlídce a tak je nalezne, pak blaze těm služebníkům!“ „To však vězte: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, zajisté by bděl a nenechal by si podkopati svůj dům. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kterou netušíte!“ Řekl [mu] Petr: „Pane, vztahuješ to podobenství na nás nebo také na všechny?“ Pán řekl: „Kdo jest asi správcem věrným a opatrným, kterého ustanovil pán nad svou čeledí, aby jim dával včas určený díl pokrmů? Blaze tomu služebníku, kterého jeho pán při svém příchodu nalezne, že tak činí. Vpravdě pravím vám: Ustanoví ho nade všemi svými statky. Bude-li si však onen služebník mysliti: Můj pán otálí s příchodem, a počne-li bíti služebníky a služky, jísti a píti a opíjeti se, přijde pán toho služebníka v den, kdy se nenaděje, a v hodinu, kterou neví. Pak ho rozčtvrtí a přisoudí mu osud nevěrných. Onen pak služebník, jenž poznal vůli svého pána, a nic podle jeho vůle nepřipravil ani neučinil, dostane mnoho bití. Ten však, který ji nepoznal, a dělal věci, které zasluhují bití, dostane bití málo. Komu bylo mnoho dáno, od toho bude mnoho požadováno; a komu bylo více svěřeno, od toho bude více žádáno.“ „Oheň na zem jsem přišel pustit, a co chci jiného, než aby se vznítil! Mám však býti pokřtěn křtem, a jak mě to tíží, že se dosud nevykonal! Myslíte, že jsem přišel zavést na zem pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdvojení! Neboť od toho času bude jich v jednom domě pět rozdvojeno: tři proti dvěma a dva proti třem. Postaví se otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti své tchyni.“ Pravil pak zástupům: „Když vidíte vystupovati od západu mrak, ihned říkáte:,Bude pršet,' a bývá tak. A když cítíte váti jižní vítr, pravíte:,Bude horko,' a bývá tak. Pokrytci! Úkazy na nebi a na zemi umíte zkoumati; jak to, že nerozumíte této době? Proč sami od sebe nerozeznáte, co je spravedlivé?“ „Když jdeš se svým protivníkem k vrchnosti, snaž se s ním na cestě vyrovnati, aby tě snad netáhl k soudci a soudce aby tě nevydal biřici a biřic aby tě nevsadil do žaláře. Pravím ti: Odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš poslední halíř.“ Tehdy mu někteří z přítomných vypravovali o Galilejanech, jejichž krev smísil Pilát s jejich obětmi. I řekl jim: „Myslíte, že tito Galilejané byli větší hříšníci než všichni (ostatní) Galilejané, poněvadž tolik vytrpěli? Nikoliv, pravím vám. Ale nebudete-li činiti pokání, všichni podobně zahynete. Anebo myslíte, že oněch osmnáct, na něž padla věž u Siloe a zabila je, byli více vinni než všichni (ostatní) lidé v Jerusalemě? Nikoliv, pravím vám. Ale nebudete-li činiti pokání, všichni podobně zahynete.“ Pověděl pak toto podobenství: „Kdosi měl v své vinici zasazený fíkovník. I přišel hledat na něm ovoce, ale nenalezl. Řekl vinaři:,Hle, tři léta jsou tomu, co přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nenalézám. Vytni jej tedy! K čemu pak zabírá půdu?' Ale on mu odpověděl:,Pane, ponechej jej ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím! Což kdyby pak přinesl ovoce; pakli ne, potom jej vytneš.' “ Učil pak v sobotu v jedné [jejich] synagoze. A hle, (byla tam) žena, která osmnáct let byla vážně nemocná. Byla shrbená a vůbec se nemohla napřímiti. Když ji Ježíš uzřel, zavolal ji k sobě a řekl jí: „Ženo, jsi zbavena své nemoci.“ I vložil na ni ruce. Hned se napřímila a velebila Boha. Ale představený synagogy se mrzel nad tím, že Ježíš uzdravoval v sobotu, a řekl zástupu: „Šest dní jest, v nichž se má pracovati, v těch přicházejte a dávejte se uzdravovat, a ne v sobotu!“ Pán mu však na to odpověděl: „Pokrytci, zdali neodvazuje každý z vás v sobotu svého vola neb osla od jeslí a nevede ho napájet? A tato – dcera přece Abrahamova, kterou satan svázal, hle, již je tomu osmnáct let – ta neměla býti zbavena svých pout v sobotu?“ Při těchto slovech se styděli všichni jeho protivníci. A veškerý lid se radoval ze všech těch slavných činů, které On konal. Pak řekl: „Čemu je podobno království Boží a k čemu mám je přirovnati? Podobno je zrnu hořčičnému, které vzal jeden člověk a zasel v své zahradě. I vzrostlo, stalo se velkým stromem a ptáci nebeští hnízdili na jeho ratolestech.“ A opět pravil: „K čemu mám přirovnati království Boží? Podobno je kvasu, který vzala žena a zadělala do tří měřic mouky, až zkynulo všechno.“ I ubíral se na cestě do Jerusalema od města k městu, od vesnice k vesnici, a učil. Kdosi mu řekl: „Pane, je málo těch, kteří budou spaseni?“ On jim řekl: „Snažte se vejiti těsnou branou! Neboť pravím vám: Mnozí budou se snažiti vejíti, a nebudou moci. Když hospodář vejde a zavře dveře, budete vy státi venku a tlouci na dveře se slovy:,Pane, otevři nám!' Ale on vám odpoví takto:,Neznám vás, odkud jste.' Tehdy budete říkati:,Jedli jsme s tebou a pili a učils na našich ulicích.' I řekne [vám]:,Pravím vám: Nevím, odkud jste. Pryč ode mne, všichni pachatelé nepravosti!' To bude pláče a skřípění zubů, až uvidíte Abrahama, Izáka a Jakuba i všechny proroky v království Božím, sebe však vyhnané ven! A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a budou stolovati v království Božím. A hle, jsou poslední, kteří budou prvními; a jsou první, kteří budou posledními.“ V ten den přistoupili k němu někteří farizeové a řekli mu: „Odejdi a vzdal se odtud, neboť Herodes chce tě zabíti!“ I řekl jim: „Jděte a povězte té lišce:,Hle, vymítám zlé duchy a uzdravuji dnes i zítra, a třetího dne budu u cíle. Avšak dnes, zítra a pozítří musím choditi, neboť je nemožné, aby prorok zahynul mimo Jerusalem.' “ „Jerusaleme, Jerusaleme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kteří jsou k tobě posláni! Kolikráte jsem chtěl tvé děti shromážditi jako pták svá mláďata pod křídla, a nechtěl jsi! Hle, zůstane vám váš dům pustý. Pravím pak vám: Neuzříte mě, až přijde (čas), kdy řeknete:,Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně!' “ Když Ježíš vešel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, pozorovali ho. A hle, jakýsi muž, který trpěl vodnatelností, byl před ním. I řekl Ježíš zákoníkům a farizeům: „Je dovoleno v sobotu uzdravovati, nebo není?“ Ale oni mlčeli. I ujal se ho, uzdravil ho a propustil. A řekl jim: „Kdo z vás, když mu spadne vůl nebo osel do jámy, nevytáhne ho hned v sobotu?“ Na to mu nemohli odpověděti. Když pozoroval, jak si pozvaní vybírají čestná místa, řekl také jim podobenství: „Když budeš pozván od někoho na svatbu, nesedej na čestné místo! Mohl by snad býti vzácnější než ty pozván od něho a mohl by tvůj i jeho hostitel přijíti a říci ti:,Udělej tomuto místo!' Pak bys musel s hanbou seděti na místě posledním. Ale když budeš pozván, jdi, posaď se na poslední místo! Až pak přijde tvůj hostitel a řekne ti: příteli, posedni výše!' to ti bude k poctě před spolustolujícími. Neboť kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Pravil však i svému hostiteli: „Strojíš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani své bratry, ani své příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také oni nepozvali a tak ti to odplatili.“ Ale když strojíš hostinu, povolávej chudé, zmrzačené, kulhavé a slepé! Blaze pak ti bude, poněvadž takoví nemají čím ti odplatiti. Bude ti však odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“ Když to jeden ze spolustolujících uslyšel, řekl mu: „Blaze tomu, kdo bude účasten hostiny v království Božím!“ Ale On mu pravil: „Jeden člověk vystrojil velikou večeři a pozval mnohé. I poslal svého služebníka v hodinu večeře říci pozvaným, aby přišli, ježto je již [všechno] připraveno. Ale oni se všichni do jednoho počali omlouvati. První mu řekl:,Statek jsem koupil a musím jíti jej shlédnout. Prosím tě, měj mě za omluvena!' Druhý řekl:,Patero spřežení volů jsem koupil a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, měj mě za omluvena!' A jiný řekl:,Oženil jsem se, a proto nemohu přijíti.' “ „Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se hospodář rozhněval a řekl svému služebníku:,Vyjdi rychle na náměstí a ulice města a uveď sem chudé, zmrzačené, slepé i kulhavé!' “ „I řekl služebník:,Pane, tvůj rozkaz je vykonán, a ještě je místo!' Pán řekl služebníku:,Vyjdi na cesty a k plotům a přinuť vejiti, aby se naplnil můj dům! Pravím vám, že z oněch mužů, kteří byli pozváni, žádný neokusí mé večeře.' “ Veliké zástupy šly s ním. Obrátil se k nim a řekl: „Jde-li někdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a svou matku i manželku a dítky a své bratry i sestry, ano i sebe samého, nemůže býti mým učedníkem.“ „Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže býti mým učedníkem.“ „Kdo z vás, chce-li vystavěti věž, nesedne dříve a nepočítá potřebný náklad, zda má dosti, aby stavbu dokončil? Kdyby totiž položil základ a nemohl dokončiti, pak by se mu všichni ti, kteří by to viděli, posmívali: ,Tento člověk se pustil do stavby, a nemohl dokončiti.' “ „Anebo, který král, chce-li se pustiti do války proti jinému králi, nesedne dříve a nepřemýšlí, zda je s to, aby se utkal s desíti tisíci s tím, který táhne proti němu s dvaceti tisíci? Neboť jinak, pokud je tento ještě daleko, odešle posly žádat o podmínky míru. Tak tedy nikdo z vás, kdo se neodřekne všeho, co má, nemůže býti mým učedníkem.“ „Užitečná věc je sůl. Zkazí-li se však i sůl, čím nabude slanosti? Ani do země, ani do hnoje se nehodí, nýbrž ven se vyhodí. Kdo má uši k slyšení, slyš!“ Přibližovali se k němu celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci však reptali: „Tento přijímá hříšníky a jí s nimi!“ I pověděl jim toto podobenství: „Kdo z vás, maje sto ovec, ztratí-li jednu z nich, nenechá devětadevadesát na poušti a nejde za tou ztracenou, až ji nalezne? A když ji nalezne, vloží ji s radostí na svá ramena. Když přijde domů, svolá přátele a sousedy a řekne jim:,Radujte se se mnou, neboť jsem nalezl ovci, která se ztratila!' Pravím vám: Tak bude větší radost v nebesích nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ „Anebo má-li některá žena deset peněz a ztratí-li jeden peníz, copak nerozžehne svíci a nevymete svůj dům a nehledá pilně, až jej nalezne? A když jej nalezne, svolá přítelkyně a sousedky a řekne:,Radujte se se mnou, neboť jsem nalezla peníz, který jsem ztratila!' Pravím vám: Tak budou míti andělé Boží radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“ Pravil dále: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci:,Otče, dej mi díl z majetku, který připadá na mne!' I rozdělil jim majetek.“ „Krátce poté sebral mladší syn všechno a odešel do daleké krajiny. Tam promarnil svůj majetek prostopášným životem. Když všechno utratil, nastal v té krajině velký hlad; a on počal trpěti nouzi. I šel a vstoupil do služby u jednoho občana té krajiny. Ten ho poslal do svého dvora pást vepře. A rád by byl utišil svůj hlad lusky, které požírali vepři; ale nikdo mu je nedával. Šel tedy do sebe a řekl:,Kolik nádeníků v domě mého otce má hojnost chleba, a já hynu zde hladem! Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou; již nejsem hoden slouti tvým synem. Učiň mě jako jednoho ze svých nádeníků!' “ „A vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, spatřil ho jeho otec a byl jat soucitem. Běžel (mu naproti), padl mu kolem krku a zulíbal ho. I řekl mu syn:,Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou; již nejsem hoden slouti tvým synem.' Ale otec řekl svým služebníkům:,Rychle přineste sváteční roucho a oblecte ho! Navlecte mu prsten na ruku a obujte ho! A přiveďte tučné tele a zabijte je! A jezme a veselme se! Vždyť tento můj syn byl mrtev, a ožil; byl ztracen, a je nalezen!' I počali hodovati.“ „Jeho starší syn byl na poli. Když přicházel a blížil se k domu, uslyšel hudbu a tanec. I zavolal si jednoho služebníka a otázal se ho, co se tu děje. Ten mu odpověděl:,Tvůj bratr přišel, a tvůj otec zabil tučné tele, poněvadž ho zase dostal zdravého.' I rozhněval se a nechtěl vejíti. Proto vyšel jeho otec ven a počal ho chlácholiti. Ale on řekl svému otci.,Hle, tolik let ti sloužím a nikdy jsem nepřestoupil tvůj rozkaz, a nikdy jsi mi nedal (ani) kozílka, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tento tvůj syn, který prohýřil svůj majetek s nevěstkami, zabil jsi kvůli němu tučné tele.' On však mu řekl:,Můj synu, ty jsi vždycky se mnou a všechny mé věci patří tobě; avšak náleželo se hodovati a radovati se, neboť tento tvůj bratr byl mrtev, a ožil; byl ztracen, a je nalezen.' “ Pravil i svým učedníkům: „Byl jeden boháč a měl správce. Ten byl u něho udán, že prý promarňuje jeho majetek. I povolal ho k sobě a řekl mu:,Co to slyším o tobě? Slož účty ze své správy, neboť již nebudeš moci správu vésti!' I myslil si správce sám u sebe: Co mám dělati, neboť pán mi odnímá správcovství? Kopati nemohu, žebrati se stydím. Vím, co učiním, aby mě přijali do svých domů, až budu zbaven správcovství. A zavolal si dlužníky svého pána jednoho po druhém. Řekl prvnímu:,Kolik jsi dlužen mému pánu?' On řekl: ,Sto džbánů oleje.' I řekl mu:,Vezmi svůj úpis, rychle sedni a napiš padesát!' Potom řekl druhému:,Kolik ty jsi dlužen?' On řekl:,Sto korců pšenice.' Dí mu:,Vezmi svůj úpis a napiš osmdesát!' I pochválil pán nevěrného správce, že jednal opatrně. Neboť lidé tohoto světa jsou mezi sebou opatrnější než lidé světla. I já pravím vám: Učiňte si přátele z klamného mamonu, aby vás, až dokonáte, přijali do věčných příbytků.“ „Kdo je věrný v nejmenším, bývá věrný i ve velkém. Kdo je však nevěrný v nejmenším, bývá nevěrný i ve velkém. Jestliže jste nespravovali věrně ani klamný mamon, kdo vám pak svěří pravá dobra? A jestliže jste nebyli v cizím věrni, kdo vám dá to, co je vaše?“ „Žádný služebník nemůže dvěma pánům sloužiti. Neboť buď jednoho bude nenáviděti, a druhého milovati, anebo jednomu se dá do služby, a druhým pohrdne. Nemůžete sloužiti Bohu i mamonu.“ To všechno poslouchali farizeové, kteří byli lakomí, a posmívali se mu. I řekl jim: „To vy se děláte před lidmi spravedlivými, avšak Bůh zná vaše srdce. Neboť co před lidmi je vznešené, to před Bohem jest ohavné.“ „Zákon a Proroci (trvají) až do Jana. Od toho času se hlásá království Boží; a každý mu činí násilí. Avšak spíše pominou nebesa a země, než aby padla jedna čárka ze Zákona.“ „Kdo propouští svou manželku a bere si jinou, cizoloží; a kdo si bere propuštěnou od muže, cizoloží.“ „Byl jeden boháč; odíval se v purpur a jemné plátno a hodoval každého dne přepychově. U jeho vrat ležel jeden žebrák jménem Lazar, plný vředů. Rád by se byl nasytil drobty, které padaly se stolu boháčova, [ale nikdo mu je nedával]. Ba i psi přicházeli a lízali mu vředy.“ „Ten žebrák zemřel a byl donesen anděly do lůna Abrahamova. Také boháč zemřel a byl pohřben. Když v pekelných mukách pozdvihl své oči, z daleka spatřil Abrahama a v jeho lůně Lazara. I zvolal:,Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí konec svého prstu ve vodě a ochladí mi jazyk, neboť se velice trápím v tomto plameni.' Ale Abraham mu řekl:,Synu, rozpomeň se, že se ti vedlo dobře v tvém životě, a Lazara zle. Nyní pak on se zde těší, ty se však trápíš. A mimo to je mezi námi a vámi stanovená veliká propast, aby nemohli přijíti odtud k vám, ani odtamtud sem ti, kteří by chtěli.' I řekl: ,Prosím tě tedy, otče, abys ho poslal do domu mého otce, neboť mám pět bratrů, ať jim vážně domluví, aby také oni nepřišli do tohoto místa trápení.' Ale Abraham mu řekl:,Mají Mojžíše a Proroky, ty ať poslouchají!' On však pravil:,Ne, otče Abrahame! Ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činiti pokání.' Tu mu řekl:,Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, neuvěří, i kdyby někdo z mrtvých vstal.' “ I řekl svým učedlníkům: „Není možno, aby nepřišla pohoršení; ale běda tomu, skrze něhož přicházejí! Pro toho bylo by lepší, kdyby mu byl zavěšen na hrdlo mlýnský kámen a on s ním uvržen do moře, než aby pohoršil jednoho z těchto maličkých.“ „Mějte se na pozoru! Proviní-li se tvůj bratr [proti tobě], domluv mu! Bude-li toho litovati, odpusť mu! A jestliže se proviní proti tobě za den sedmkrát a sedmkrát se obrátí k tobě se slovy:,Lituji toho,' odpusť mu!“ I řekli apoštolé Pánu: „Rozhojni naši víru!“ Pán řekl: „Budete-li míti víru jako zrno hořčičné a řeknete-li tomuto fíkovníku:,Vytrhni se s kořenem a přesaď se do moře!' poslechne vás.“ „Kdo z vás řekne svému služebníku, oráči nebo pastýři, když se vrátí s pole:,Pojď hned a posaď se k jídlu?' Zdali mu spíše neřekne:,připrav mi jídlo, opásej se a posluhuj mi, až se najím a napiji; potom ty budeš jísti a píti.' Což děkuje tomu služebníku proto, že vykonal jeho rozkaz? [Myslím, že ne.] Tak i vy, až učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte:,Služebníci neužiteční jsme; co jsme měli učiniti, učinili jsme.' “ Na cestě do Jerusalema šel mezi Samařském a Galilejí. Když vcházel do jedné vesnice, potkalo se s ním deset malomocných. Ti zůstali daleko státi a volali silným hlasem: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uzřel, řekl jim: „Jděte, ukažte se kněžím!“ Když šli, uzdravili se. Jeden z nich, když viděl, že je uzdraven, vrátil se a velebil Boha hlasitě. Padl na tvář k jeho nohám a děkoval mu; a to byl Samaritán. I řekl Ježíš: „Copak jich nebylo deset uzdraveno? Kde je těch devět? Nikdo se nenalezl, aby se vrátil a vzdal chválu Bohu, leda tento cizozemec?“ A řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě uzdravila!“ Na otázku farizeů, kdy přijde království Boží, odpověděl: „Království Boží nepřijde se zevní nápadností, ani nebudou říkati:,Hle, tu jest!' nebo:,Hle, tam jest!' Neboť království Boží je ve vás.“ Svým učedníkům pak řekl: „Přijdou dnové, kdy byste rádi viděli jeden den Syna člověka, ale neuvidíte. Řeknou vám:,Hle, tu jest!' nebo:,Hle, tam jest!' Neodcházejte a nechoďte za nimi! Neboť jako blesk se blýská od jednoho konce pod nebem a září (až) do druhého konce pod nebem, tak bude Syn člověka v svůj den. Předtím však musí mnoho trpěti a býti zavržen tímto pokolením.“ „A jako bylo za dnů Noemových, tak bude i za dnů Syna člověka: jedli, pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vešel do korábu. A přišla potopa a zahubila všechny. Podobně se stalo i za dnů Lotových: jedli a pili, kupovali a prodávali, sázeli a stavěli. Ale toho dne, kdy Lot vyšel ze Sodomy, seslal Bůh s nebe oheň a síru a zahubil všechny. Tak bude v ten den, kdy se zjeví Syn člověka.“ „Kdo bude v tu hodinu na střeše a bude míti své nádobí v domě, nesestupuj vzít je! Kdo bude na poli, rovněž se nevracej! Vzpomeňte na Lotovu ženu! Kdo by rád zachoval svůj život, ztratí jej; kdo jej ztratí, zachrání jej. Pravím vám: V tu noc budou dva ležeti na jednom loži; jeden bude vzat, a druhý zůstane. Dvě budou mlíti spolu; jedna bude vzata, a druhá, zůstane. [Dva budou na poli; jeden bude vzat, a druhý zůstane.]“ Tu se ho otázali: „Kde (to bude), Pane?“ A on jim řekl: „Kdekoliv bude tělo, tam se shromáždí i orlové.“ Pověděl jim také podobenství, že je potřebí se vždycky modliti a neustávati. Pravil: „V jednom městě žil soudce. Ten se Boha nebál a člověka se nestyděl. V témže městě žila také jedna vdova. Ta k němu přicházela a říkala:,Obhaj mě před mým protivníkem!' Ale on dlouho nechtěl. Potom však myslil sám u sebe: Ačkoliv se Boha nebojím a člověka se nestydím, přece ji obhájím proto, že mě ta vdova obtěžuje, aby naposledy nepřišla a mě neztloukla.“ A Pán dodal: „Slyšte, co praví nespravedlivý soudce! A Bůh neobhájí své vyvolené, kteří k němu dnem i nocí volají, a nechá je čekat? Pravím vám, že vbrzku je obhájí. Nalezne však Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ Některým lidem, kteří v sebe důvěřovali, že jsou spravedliví, a jinými pohrdali, pověděl toto podobenství: „Dva lidé vstoupili do chrámu, aby se pomodlili, jeden farizej a druhý celník. Farizej se postavil a modlil se sám u sebe takto:,Bože, děkuji ti, že nejsem jako jiní lidé, jako lupiči, nespravedliví, cizoložníci, anebo jako tamhle ten celník. Postím se dvakrát za týden, desátky dávám ze všeho, co vytěžím.' Ale celník zůstal stát opodál a nechtěl ani oči pozdvihnouti k nebi, nýbrž bil se v prsa a říkal:,Bože, buď milostiv mně hříšníku!' “ „Pravím vám: Tento odešel domů ospravedlněn, onen však nikoliv. Neboť kdo se povyšuje, bude ponížen; a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Přinášeli k němu také dítky, aby se jich dotýkal. Když to učedníci uzřeli, domlouvali jim. Ale Ježíš povolal dítky k sobě a pravil: „Nechte dítky přicházeti ke mně a nebraňte jim; neboť takovým patří království Boží. Vpravdě pravím vám: Kdo nepřijme království Boží jako dítko, nevejde do něho.“ I otázal se ho jeden člen velerady: „Mistře dobrý, co musím učinit, abych dostal za podíl život věčný?“ Ježíš mu odvětil: „Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, leda jediný Bůh. Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nepromluvíš křivé svědectví, cti otce svého i matku svou!“ On řekl: „To všechno jsem zachovával od svého mládí.“ Uslyšev to, řekl mu Ježíš: „Ještě jednoho se ti nedostává: Prodej všechno, co máš, a dej chudým, a budeš míti poklad v nebi, pak přijď a následuj mne!“ Ale když to onen uslyšel, zarmoutil se; neboť byl velkým boháčem. Když Ježíš viděl, [že je zarmoucen], pravil: „Jak těžko vejdou do království Božího ti, kteří mají statky! Snáze zajisté projde velbloud uchem jehly, než boháč vejde do království Božího.“ I řekli ti, kteří to slyšeli: „Kdo tedy může býti spasen?“ Ale On jim řekl: „Co jest u lidí nemožno, je možno u Boha.“ Tu řekl Petr: „Hle, my jsme opustili všechno a šli jsme za tebou!“ A On jim řekl: „Vpravdě pravím vám: Nikdo neopustil pro království Boží dům nebo rodiče nebo bratry nebo manželku nebo dítky, aniž by nebyl za to dostal mnohem více v tomto čase a v budoucím věku život věčný.“ Potom vzal Ježíš s sebou dvanáct a řekl jim: „Hle, ubíráme se do Jerusalema. Tam se naplní všechno, co napsali proroci o Synu člověka. Bude totiž vydán pohanům, budou se mu posmívat, tupit ho a na něj plivat. A když ho zbičují, zabijí ho; ale třetího dne vstane z mrtvých.“ Oni však z toho neporozuměli ničemu. To slovo bylo jim skryto a nepochopili, co bylo řečeno. Když pak se přibližoval k Jerichu, seděl u cesty jeden slepec a žebral. Když uslyšel, jak zástup jde mimo, tázal se, co to jest. Řekli mu, že Ježíš Nazaretský tudy jde. I zvolal: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ale ti, kteří šli napřed, domlouvali mu, aby mlčel. On však ještě hlasitěji volal: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ I zastavil se Ježíš a kázal ho k sobě přivésti. Když se přiblížil, otázal se ho: „Co chceš, abych ti učinil?“ On řekl: „Pane, ať vidím!“ I řekl mu Ježíš: „Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila.“ Ihned prohlédl a šel za ním a velebil Boha. A jakmile to veškerý lid uzřel, vzdal Bohu chválu. Ježíš vešel do Jericha a ubíral se jím. A hle, byl tu muž jménem Zacheus. Ten byl vrchním nad celníky; a byl bohat. I rád by byl spatřil Ježíše, kdo to jest, ale pro zástup nemohl, neboť byl malé postavy. Běžel tedy napřed a vylezl na planý fíkovník, aby ho uviděl, ježto měl jíti kolem. Když Ježíš přišel k tomu místu, pohleděl vzhůru, spatřil jej a řekl mu: „Zachee, spěšně sestup dolů, neboť dnes musím zůstati v tvém domě!“ I slezl spěšně a přijal ho s radostí. Všichni, kteří to viděli, reptali a pravili: „K hříšníku zavítal.“ Zacheus však přistoupil k Pánu a řekl mu: „Hle, polovici svého majetku, Pane, dávám chudým, a ošidil-li jsem někoho, nahradím čtvernásobně.“ Ježíš mu řekl: „Dnes se dostalo spásy tomuto domu, neboť i on je synem Abrahamovým. Syn člověka přišel totiž hledat a spasit, co zahynulo.“ Když ho poslouchali, připojil ještě jedno podobenství, protože byl blízko Jerusalema a oni byli toho domnění, že se království Boží zjeví hned. Pravil totiž: „Jeden urozený člověk se odebral do daleké krajiny, aby získal pro sebe královskou důstojnost a aby se opět vrátil. Povolal deset svých služebníků, dal jim deset hřiven a řekl jim:,Těžte jimi, dokud nepřijdu!' “ „Ale jeho spoluobčané ho nenáviděli; poslali za ním posly se vzkazem:,Nechceme, aby tento kraloval nad námi!' “ „Když se vrátil v královské důstojnosti, dal si povolati ony služebníky, jimž dal dříve peníze, aby zvěděl, kolik každý vytěžil. I přišel první a řekl:,Pane, tvá hřivna vyzískala deset hřiven.' On mu řekl:,Dobře, služebníku dobrý, poněvadž jsi byl nad malým věrný, vládni nad desíti městy!' A přišel druhý a řekl:,Pane, tvá hřivna vyzískala pět hřiven.' A tomu řekl:,Také ty buď nad pěti městy!' Přišel jiný a řekl:,Pane, tu je tvá hřivna; měl jsem ji uloženu v šátku. Neboť jsem se tě bál, poněvadž jsi člověk přísný: bereš, co jsi nepoložil, a žneš, co jsi nerozsel.' Dí mu:,Z tvých úst tě soudím, služebníku špatný! Věděl jsi, že já jsem člověk přísný: beru, co jsem nepoložil, a žnu, co jsem nerozsel. Proč jsi tedy neuložil mé peníze, abych já je po svém návratu vybral i s úrokem?' A řekl okolostojícím:,Odeberte mu tu hřivnu a dejte ji tomu, který mé deset hřiven!' I řekli mu:,Pane, má deset hřiven.' “ „Pravím vám: Kdo má, tomu bude dáno; [a bude míti přebytek;] tomu však, kdo nemá, bude vzato i to, co má. Ale ty mé nepřátele, kteří mě nechtěli míti svým králem, přiveďte sem a usmrťte je přede mnou!“ Po těch slovech kráčel napřed a ubíral se do Jerusalema. Když se přiblížil k Bethfage a Bethanii u hory, která se nazývá Olivetská, poslal dva své učedníky se slovy: „Jděte do vesnice, která je před vámi! Jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na kterém nikdo nikdy neseděl. Odvažte je a přiveďte sem! Otáže-li se vás někdo:,Proč je odvazujete?' řekněte mu toto:,Pán je potřebuje.'“ Odešli tedy ti, kteří byli posláni, a nalezli oslátko státi, jak jim řekl. Když oslátko odvazovali, řekli jim jeho majitelé: „Proč odvazujete oslátko?“ Oni řekli: „Pán je potřebuje.“ I přivedli je k Ježíšovi. Přehodili přes oslátko svá roucha a posadili na ně Ježíše. Když pak jel, prostírali na cestu svá roucha. A když se již přibližoval ke svahu hory Olivetské, počal celý zástup jeho učedníků s radostí hlasitě chváliti Boha za všechny divy, které spatřili. Volali: „Požehnaný, jenž přichází jako král ve jménu Páně! Pokoj na nebi a sláva na výsostech!“ Ale někteří farizeové ze zástupu mu pravili: „Mistře, pokárej své učedníky!“ On jim však řekl: „Pravím vám: Zmlknou-li tito, kamení bude volati.“ A když se Ježíš přiblížil a spatřil město, zaplakal nad ním a pravil: „Kdybys bylo poznalo i ty, a to v tento svůj den, co je ti k pokoji! Ale nyní je to skryto před tvýma očima. Přijdou na tebe dni, kdy tě tvoji nepřátelé obklíčí náspem a oblehnou tě a se všech stran tě sevrou, a na zem povalí tebe i tvé děti, které jsou v tobě; a nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas svého navštívení.“ Pak vešel do chrámu a počal vyháněti [prodavače a] kupující v něm. Řekl jim: „Je psáno:,Dům můj je domem modlitby.' Vy však jste jej učinili peleší lotrovskou.“ I učil každého dne v chrámě. Velekněží však, zákoníci i předáci lidu rádi by ho byli zahubili, ale nepřipadali na nic, co by mu učinili, neboť veškerý lid lnul k němu a poslouchal ho. Když jednoho dne učil lid v chrámě a kázal evangelium, přistoupili k němu velekněží a zákoníci a starší a pravili mu: „Pověz nám, jakou pravomocí ty věci činíš? Nebo kdo ti dal tuto pravomoc?“ Odpověděl jim Ježíš: „I já se vás otáži na jednu věc. Povězte mi: Byl křest Janův s nebe nebo od lidí?“ Ale oni uvažovali sami u sebe takto: „Řekneme-li:,S nebe,' řekne nám:,Proč jste mu tedy neuvěřili?' Řekneme-li však:,Od lidí,' bude nás veškerý lid kamenovatí, neboť žije v přesvědčení, že Jan je prorok.“ I odpověděli mu, že nevědí, odkud byl. Ježíš jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou pravomocí ty věci činím.“ Potom počal mluviti k lidu toto podobenství: „Jeden člověk založil vinici, pronajal ji vinařům a odcestoval na dlouhou dobu.“ „Když přišel čas, poslal k vinařům služebníka, aby mu dali z užitku vinice. Ale vinaři ho zmrskali a propustili s prázdnou. I poslal druhého služebníka. Také toho však zmrskali, potupili a propustili s prázdnou. I poslal ještě třetího. Ale i toho zranili a vyhodili. Tu řekl pán vinice:,Co mám dělat? Pošlu svého milého syna, snad se zastydí, až ho uvidí.' Když ho oni uzřeli, myslili sami u sebe takto:,To je dědic! Zabijme ho, aby jeho dědictví bylo naše!' A vyhodili ho z vinice a zabili ho. Co jim tedy učiní pán vinice? Přijde a zahubí ty vinaře a dá vinici jiným.“ Když to uslyšeli, řekli mu: „Chraň Bůh!“ Ale On na ně pohlédl a řekl: „Jaký smysl tedy mají tato slova Písma:,Kámen, který zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným'? Kdo padne na ten kámen, rozrazí se; na koho však on sám padne, toho rozdrtí.“ I snažili se ho velekněží a zákoníci v onu hodinu zajmouti, ale báli se lidu; poznali totiž, že to podobenství vztahoval na ně. I slídili po něm. Poslali k němu špehy, kteří předstírali o sobě, že jsou spravedliví, aby ho polapili v řeči a tak aby ho mohli vydati vrchnosti a moci vladařově. I otázali se ho: „Mistře, víme, že správně mluvíš a učíš, že nehledíš na osobu, nýbrž podle pravdy učíš cestě Boží. Sluší se pro nás platiti císaři daň či ne?“ Ale Ježíš prohlédl jejich lest a řekl jim: „[Proč mě pokoušíte?] Ukažte mi denár! Čí má obraz i nápis?“ Oni mu odpověděli: „Císařův.“ I řekl jim: „Dávejte tedy co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu!“ A nemohli ho před lidem polapiti za jeho slovo. Podivili se však jeho odpovědi a umlkli. I přistoupili k němu někteří saduceové, kteří popírají zmrtvýchvstání, a otázali se ho: „Mistře, Mojžíš nám napsal:,Zemře-li něčí bratr, jenž má manželku, a je bez dítek, ať si jeho bratr vezme (jeho) manželku a zplodí svému bratru potomstvo!' Bylo pak sedm bratrů. První pojal manželku a zemřel bezdětný; i vzal si ji druhý za manželku, [a zemřel i on bezdětný]. Také třetí [si ji vzal] a tak všech sedm. Zemřeli však bez potomstva. Naposledy zemřela i žena. Čí z nich tedy bude manželkou při vzkříšení? Neboť všech sedm ji mělo za manželku.“ I řekl jim Ježíš; „Děti tohoto světa se žení a vdávají. Kdož však budou uznáni za hodny onoho věku a vzkříšení z mrtvých, ti se nebudou ani ženit ani vdávat. Vždyť ani zemříti nebudou moci, poněvadž budou rovni andělům a budou syny Božími, neboť budou účastni vzkříšení. Že však mrtví vstanou, naznačuje i Mojžíš,při keři', když nazývá Hospodina Bohem Abrahamovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým. Není přece Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť všichni žijí jemu.“ Tu promluvili někteří zákoníci a pravili: „Mistře, správně jsi pověděl.“ A již se ho neosmělili na něco tázat. Řekl pak jim: „Jak mohou říkati, že Mesiáš je syn Davidův? Vždyť David sám praví v knize žalmů:,Řekl Hospodin mému Pánu: Seď po mé pravici, dokud nedám tvé nepřátele za podnož tvým nohám!' David tedy nazývá ho Pánem; i jak může býti jeho synem?“ A když všechen lid poslouchal, řekl svým učedníkům: „Varujte se zákoníků, kteří se zálibou chodí v dlouhých řízách a libují si, když je na náměstí pozdravují, a rádi sedí v prvních stolicích v synagogách a na čestných místech při hostinách. Na mizinu přivádějí domy vdov pod záminkou dlouhého modlení. Ty stihne přísnější soud!“ Když pak pohleděl vzhůru, spatřil, jak boháči házejí své dary do pokladnice. Uzřel také, jak tam jedna chudičká vdova háže dva grošíky. I řekl: „Vpravdě pravím vám: Tato chudá vdova dala více než všichni. Neboť ti všichni dali Bohu darem ze svého přebytku, tato však dala ze svého nedostatku všechno, co měla na živobytí.“ Když někteří pravili o chrámě, že jest ozdoben krásnými kameny a dary, řekl: „Přijdou dnové, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, který by nebyl rozmetán.“ I otázali se ho: „Mistře, kdy to bude? A jaké bude znamení, až se to začne díti?“ On jim řekl: „Hleďte, abyste nebyli svedeni! Neboť mnozí přijdou ve jménu mém a řeknou:,Já jsem to,' a,Čas se přiblížil.' Nechoďte za nimi! Až pak uslyšíte o válkách a o rozbrojích, nelekejte se, neboť to musí napřed nastati, ale to nebude ještě hned konec.“ Potom jim pravil: „Povstane totiž národ proti národu, království proti království, a budou veliká zemětřesení v různých krajinách, hlad i mor; budou i hrůzy a veliká znamení na nebi.“ „Ale přede všemi těmito úkazy vztáhnou na vás ruce a budou vás pronásledovati, budou vás vydávati synagogám a do vězení a voditi před krále a vladaře pro jméno mé. To vám bude příležitosti, abyste vydali svědectví. Vložte si tedy v své srdce, že nebudete napřed přemýšleti, jak byste se hájili! Neboť já vám dám výmluvnost a moudrost, a té žádní vaši protivníci nedovedou odolat ani odporovat. Ba i rodiče a bratří a příbuzní a přátelé budou vás zrazovat. Některé z vás usmrtí a budete v nenávisti u všech pro jméno mé. Ale ani vlas s vaší hlavy nezahyne. Svou vytrvalostí získáte své duše.“ „Až tedy uzříte, že Jerusalem je vojskem obléhán, pak vězte, že se už přiblížilo jeho zpustošení. Tehdy, kdož jsou v Judsku, ať utekou na hory; kdož v městě, ať vyjdou ven; kdož na venkově, ať nevcházejí do města! Neboť to jsou dny pomsty, takže se naplní všechno, co je psáno. Běda ženám v požehnaném stavu i kojícím v ony dny! Neboť bude veliké soužení na zemi a soud hněvu nad tímto lidem. Budou padati pod ostřím meče, budou odváděni do zajetí mezi všechny národy a Jerusalem bude šlapán pohany, dokud se nenaplní čas pohanů.“ „A budou znamení na slunci a na měsíci i na hvězdách a na zemi bude úzkost mezi národy pro nesnáze nad hukotem moře a příbojů, takže lidé budou trnouti strachem a očekáváním těch věcí, které přijdou na celý svět, neboť nebeská tělesa se budou pohybovati.“ „A tehdy uvidí Syna člověka přicházeti v oblaku s velikou mocí a slávou. Až se to počne díti, pohleďte vzhůru a zdvihněte své hlavy, neboť se blíží vaše vykoupení!“ I pověděl jim podobenství: „Popatřte na fíkovník a na všechno ostatní stromoví! Když již vyhánějí pupence, vidíte, že blízko je léto. Tak i vy, až uzříte, že se tyto věci dějí, vězte, že je blízko království Boží. Vpravdě pravím vám: Nepomine toto pokolení, dokud se to všechno nestane. Nebesa a země pominou, ale slova má nepominou!“ „Mějte se však na pozoru, aby se vaše srdce neobtížila opojením a opilstvím a pozemskými starostmi, a aby onen den nepřišel pro vás náhle! Neboť přijde jako osidlo na všechny obyvatele celého povrchu zemského.“ „Bděte tedy a modlete se v každé době, abyste se stali hodnými ujiti všemu tomu, co se bude díti, a postaviti se před Syna člověka!“ V ty dny učil v chrámě. V noci pak odcházel a přenocoval na hoře, která se nazývá Olivetská. Časně zrána přicházel k němu všechen lid poslouchat ho v chrámě. Přibližoval se svátek přesnic, jenž slove velikonoce. Velekněží a zákoníci uvažovali, jak by Ježíše usmrtili; ale báli se lidu. Tu vešel ďábel do Jidáše příjmením Iškariotského, který byl jedním ze dvanácti. I odešel a mluvil s velekněžími a veliteli, jak by jim ho vydal. Oni se zaradovali a dohodli, že mu dají peníze. On slíbil a hledal vhodnou chvíli, aby jim Ježíše vydal, až nebude obklopen zástupem. Přišel den přesnic, kdy se musil zabíjeti beránek. I poslal Petra a Jana se slovy: „Jděte nám připravit beránka, abychom večeřeli!“ Oni mu řekli: „Kde chceš, abychom jej připravili?“ I řekl jim: „Hle, jak vejdete do města, potká vás jeden člověk se džbánem vody. Jděte za ním do domu, do kterého vejde, a řekněte hospodáři domu:,Mistr ti vzkazuje: Kde je místnost, v které bych jedl se svými učedníky beránka?' A on vám ukáže veliké a prostřené večeřadlo. Tam připravte!“ I odešli a nalezli, jak jim pověděl; a připravili beránka. Když přišla hodina, zaujal místo za stolem a dvanáct apoštolů s ním. I řekl jim: „Velmi jsem toužil jísti tohoto beránka s vámi ještě před svým utrpením. Neboť pravím vám: Nebudu ho [už] jísti, dokud se nenaplní v království Božím.“ A vzal kalich, učinil díky a řekl: „Vezměte a podávejte si jej mezi sebou! Neboť pravím vám: Nebudu již píti z plodu vinného kmene, dokud nepřijde království Boží.“ A vzal chléb, učinil díky, lámal jej a dal jim (jej) se slovy: „Toto je Tělo mé, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku!“ Taktéž vzal po jídle i kalich a řekl: „Tento kalich je nová úmluva (potvrzená) mou Krví, která se za vás vylévá.“ „Avšak hle, ruka mého zrádce je se mnou u stolu. Syn člověka sice jde, jak jest určeno, ale běda tomu člověku, jímž bude zrazen!“ Tu se počali jeden druhého dotazovati, kdo z nich to asi jest, který to učiní. Povstal však mezi nimi spor, kdo z nich jest asi největší. I řekl jim: „Králové národů jsou pány nad nimi, a kdož moc mají nad nimi, nazývají se dobrodinci. Ale vy ne tak! Kdo je mezi vámi největší, budiž jako nejmenší; kdo je představený, budiž jako služebník! Neboť kdo je větší: host či přisluhující? Což ne host? Ale já jsem mezi vámi jako přisluhující. Vy pak jste vytrvali se mnou v mých zkouškách, proto já vám odkazuji království, jak mně je odkázal můj Otec, abyste v mém království jedli a pili u mého stolu a seděli na stolicích, soudíce dvanáct pokolení izraelských.“ [I řekl Pán:] „Šimone, Šimone! Hle, satan si vyžádal, aby vás tříbil jako pšenici. Ale já jsem prosil za tebe, aby tvá víra nepřestala, a ty jednou po svém obrácení posiluj své bratry!“ On mu řekl: „Pane, s tebou jsem hotov jíti i do žaláře, i na smrt!“ Ale On řekl: „Petře, pravím tobě: Ještě dnes, než kohout zakokrhá, třikrát zapřeš, že mě znáš.“ A řekl jim: „Když jsem vás poslal bez měšce, bez mošny a bez obuvi, scházelo vám něco?“ Oni řekli: „Nic.“ I řekl jim: „Ale nyní, kdo má měšec, vezmi jej, stejně i mošnu! Kdo nemá, prodej svůj plášť a kup si meč! Neboť pravím vám, že se musí na mně naplniti ještě toto Písmo:,Ke zločincům je připočten.' Neboť tak se naplňuje všechno, co se mne týká.“ A oni pravili: „Pane, hle, dva meče jsou zde!“ I řekl jim: „Dostačí!“ Potom vyšel Ježíš a odebral se, jak bylo jeho zvykem, na horu Olivetskou. Jeho učedníci šli za ním. Když přišel na místo, řekl jim: „Modlete se, abyste neupadli do pokušení!“ Potom se od nich vzdálil, asi co by kamenem dohodil; poklekl na kolena a modlil se: „Otče, chceš-li, odejmi tento kalich ode mne, avšak ne má, nýbrž tvá vůle se staň!“ I zjevil se mu anděl s nebe a posiloval ho. A když se octl ve smrtelné úzkosti, modlil se vroucněji. I stékal s něho pot jako krůpěje krve na zem. Když vstal od modlitby a přišel k svým učedníkům, shledal, že zármutkem spí. I řekl jim: „Proč spíte? Vstaňte a modlete se, abyste neupadli do pokušení!“ Když ještě mluvil, hle, zástup (přicházel), a ten, jenž slul Jidáš, jeden ze dvanácti, šel před nimi. Přiblížil se k Ježíšovi, aby ho políbil. Ale Ježíš mu řekl: „Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?“ Když uzřeli ti, kteří byli s Ježíšem, co nastává, řekli mu: „Pane, máme bíti mečem?“ A jeden z nich napadl služebníka veleknězova a uťal mu pravé ucho. Ale Ježíš řekl: „Nechte toho! Dost!“ I dotkl se jeho ucha a uzdravil je. Velekněžím, velitelům chrámové stráže a starším, kteří pro něho přišli, řekl Ježíš: „Jako na lotra jste vyšli s meči a kyji! Když jsem býval denně s vámi v chrámě, to jste mě nejali; ale toto je vaše hodina a moc temnoty.“ I jali ho a dovedli ho do domu veleknězova. Petr šel za ním zpovzdálí. Uprostřed dvora rozdělali oheň a posadili se kolem. Petr si sedl mezi ně. Když ho jedna služka spatřila, jak sedí u ohně, pohlédla naň upřeně a pravila: „Také tento byl s ním!“ Ale on zapřel slovy: „Ženo, neznám ho!“ Krátce potom ho uzřel kdosi jiný a řekl: „Také ty jsi z nich!“ Ale Petr řekl: „Člověče, nejsem!“ Asi o hodinu později tvrdil někdo jiný: „Skutečně, i tento byl s ním, vždyť je také Galilejan!“ Petr však řekl: „Člověče, nevím, co pravíš.“ A vtom, právě co ještě mluvil, zakokrhal kohout. Pán se obrátil a pohleděl na Petra. Petr se rozpomenul na slovo Páně, jak mu řekl: „Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ I vyšel ven a plakal hořce. Ti muži, kteří drželi Ježíše, posmívali se mu a bili ho. Zakryli mu oči, [bili ho do tváře] a tázali se ho: „Hádej, kdo tě to udeřil?“ A mnoho jiného rouhání mluvili proti němu. Když se rozednilo, sešli se starší lidu, velekněží a zákoníci a dali ho dovésti do svého shromáždění. Řekli: „Jsi-li ty Mesiáš, pověz nám to!“ I řekl jim: „Povímli vám to, neuvěříte [mi]; otáži-li se však také, neodpovíte mi [a ani mě nepropustíte]. Ale od té chvíle bude Syn člověka seděti po pravici všemohoucího Boha.“ Řekli pak všichni: „Ty jsi tedy Syn Boží?“ On řekl: „Ano, já jsem.“ Avšak oni řekli: „K čemu ještě potřebujeme svědectví? Vždyť sami jsme to slyšeli z jeho úst!“ Celé shromáždění povstalo a dovedli ho k Pilátovi. Počali na něho žalovati: „Tohoto jsme nalezli, jak bouří náš národ, brání platiti císaři daně a praví, že je Mesiáš, král.“ I otázal se ho Pilát: „Ty jsi král židovský?“ On mu odpověděl: „Ano, já jsem.“ I řekl Pilát velekněžím a zástupům: „Nenalézám žádné viny na tomto člověku.“ Ale oni na něho naléhali slovy: „Svým učením bouří lid po celém Judsku, od Galileje až sem!“ Když Pilát uslyšel o Galileji, otázal se, je-li ten člověk Galilejan. Jak zvěděl, že je z moci Herodovy, poslal ho k Herodovi, který byl v ty dny také v Jerusalemě. Když Herodes uzřel Ježíše, velmi se zaradoval. Neboť již dávno byl žádostiv spatřit ho, poněvadž o něm mnoho slyšel a poněvadž doufal, že ho uzří činiti nějaký zázrak. I vyptával se ho mnoha slovy, ale On mu na nic neodpovídal. Velekněží a zákoníci tam také byli a bez ustání na něho žalovali. I pohrdl jím Herodes se svou družinou. Dal ho obléci v bílé roucho a vysmál se mu a poslal ho zpět k Pilátovi. V ten den se Herodes a Pilát spřátelili, neboť dříve žili spolu v nepřátelství. Když Pilát svolal velekněze, členy velerady a lid, řekl k nim: „Přivedli jste mi tohoto člověka sem, že prý bouří lid, a hle, já jsem ho před vámi vyšetřoval, a nenalezl jsem na tomto člověku žádné viny v těch věcech, které na něho žalujete. Ale ani Herodes ne, neboť jsem vás k němu poslal. Hle, nespáchal nic, co by zasluhovalo smrti. Potrestám ho tedy a propustím.“ O slavnosti musíval jim propouštěti jednoho (vězně). I vykřikl celý zástup najednou: „Pryč s tímto! Propusť nám Barnabáše!“ Ten byl uvězněn pro jakési vzbouření povstalé v městě a pro vraždu. Pilát k nim opět promluvil, neboť chtěl Ježíše propustiti. Ale oni hlasitě křičeli: „Ukřižuj! Ukřižuj ho!“ On však jim řekl po třetí: „Co zlého spáchal tento? Žádné příčiny smrti na něm nenalézám. Potrestám ho tedy a propustím.“ Ale oni na něho dotírali s velikým křikem a žádali, aby byl ukřižován. Jejich křik víc a více mohutněl. Pilát se rozhodl splnit jejich žádost. I propustil toho, který byl uvězněn pro vraždu a vzbouření, o něhož žádali; Ježíše pak vydal jejich zvůli. Když ho odváděli, zadrželi jakéhosi Šimona z Kyreny, který přicházel s pole, a vložili naň kříž, aby jej nesl za Ježíšem. Šel za ním veliký zástup lidí; také ženy, které pro něho plakaly a bědovaly. Ježíš se k nim obrátil a řekl: „Dcery jerusalemské, neplačte nade mnou, nýbrž plačte samy nad sebou a nad svými dětmi! Neboť hle, přijdou dnové, kdy řeknou:,Blaze neplodným a lůnům, která nerodila, a prsům, které nekojily!' Tehdy počnou říkati horám:,Padněte na nás,' a pahorkům:,Přikryjte nás!' Neboť činí-li toto na stromě zeleném, co se bude díti na suchém?“ Byli s ním také vedeni dva zločinci na popravu. Když přišli na místo, které se nazývá „Lebka“, ukřižovali ho tam; také ony zločince, jednoho po pravici, druhého po levici. Ježíš pak řekl: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí!“ Poněvadž si chtěli rozděliti jeho roucha, metali (o ně) los. I stál tu lid a přihlížel. Také členové velerady se mu [s nimi] posmívali slovy: „Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, vyvolenec Boží!“ Posmívali se mu i vojáci; přistupovali a podávali mu octa se slovy: „Jsi-li ty král židovský, pomoz sobě!“ Nad ním byl také nápis řeckými a latinskými a hebrejskými písmeny: „Tento je král židovský.“ Jeden z těch zločinců, kteří s ním viseli, se mu rouhal: „Jsi-li ty Mesiáš, pomoz sobě i nám!“ Ale druhý ho káral takto: „Ani ty se Boha nebojíš, ač trpíš stejný trest? My zajisté (trpíme) spravedlivě, neboť dostáváme to, co náleží za naše činy. Ale tento nic zlého neučinil.“ I řekl Ježíšovi: „Pane, rozpomeň se na mne, až přijdeš do svého království!“ Ježíš mu řekl: „Vpravdě pravím tobě: Dnes budeš se mnou v ráji!“ Bylo okolo šesti hodin. Tu nastala tma po celé krajině až do devíti hodin. Slunce se zatmělo a opona chrámová se roztrhla ve dvě půle. Ježíš zvolal silným hlasem: „Otče, do tvých rukou poroučím ducha svého!“ Po těch slovech vypustil duši. Když spatřil setník, co se stalo, velebil Boha a řekl: „Jistě byl tento člověk spravedlivý!“ A veškerý zástup těch, kteří byli také přítomni této podívané a viděli, co se dělo, bil se v prsa a vracel se. Stáli tam opodál všichni jeho známí i ženy, které ho doprovázely z Galileje, a patřili na to. A hle, jeden muž jménem Josef z Arimathie, z judského města, člen velerady, muž dobrý a spravedlivý, nesouhlasil s jejich rozsudkem a jednáním. Očekával (také) království Boží. Ten přišel k Pilátovi a vyžádal si tělo Ježíšovo. Sňal je (s kříže), obvinul plátnem a položil do hrobu vytesaného ve skále, v němž ještě nikdo neležel. Byl pátek, a nastávala sobota. Za ním šly ženy, které přišly s Ježíšem z Galileje, a podívaly se na hrob i na to, jak jeho tělo bylo pochováno. Potom se vrátily a připravily vonné věci a masti. V sobotu ovšem podle zákona zachovaly klid. V neděli záhy zrána přišly ke hrobu s vonnými věcmi, které připravily. Nalezly však kámen odvalený od hrobu. Když vešly, nenalezly tělo Pána Ježíše. A zatím co byly nad tím na rozpacích, hle, postavili se před nimi dva muži v skvoucím rouše. Ženy se bály a sklopily zrak k zemi. Řekli jim: „Pročpak hledáte živého mezi mrtvými? Není tu, ale vstal! Rozpomeňte se, jak k vám mluvil, když byl ještě v Galileji! Řekl:,Syn člověka musí býti vydán do rukou hříšníků a býti ukřižován, ale třetího dne musí vstáti z mrtvých.' „ I rozpomenuly se na jeho slova. A když se vrátily od hrobu, zvěstovaly to všechno jedenácti a všem ostatním. Byla to Maria Magdalena, Johanna, Maria, matka Jakubova, a ostatní s nimi; ty to pověděly apoštolům. Ale ta slova se jim zdála bláznovstvím a nevěřili jim. Petr pak vstal, běžel ke hrobu, naklonil se do něho a uzřel tam jen prostěradla. S údivem nad tím, co se stalo, odešel domů. A hle, téhož dne šli dva z nich do vesnice jménem Emauz, vzdálené od Jerusalema šedesát honů. Hovořili spolu, o všech těch událostech. Když rozmlouvali a sebe se dotazovali, přiblížil se Ježíš a ubíral se s nimi. Jejich oči byly však drženy, aby ho nepoznali. I řekl jim: „Jaké to řeči spolu cestou vedete a proč jste smutni?“ A jeden z nich jménem Kleofáš mu odpověděl: „Ty jsi jediný cizinec v Jerusalemě, že nevíš o těch věcech, které se tam v těchto dnech staly?“ I řekl jim: „Které?“ Oni pravili: „Co se stalo s Ježíšem Nazaretským, jenž byl prorok, mocný slovem a skutkem před Bohem a před vším lidem. Jak ho naši velekněží a členové velerady vydali k odsouzení na smrt a ukřižovali ho. My jsme však doufali, že On má vykoupiti národ izraelský. A ke všemu tomu jest už dnes třetí den od té události. Některé z našich žen však nás poděsily; neboť byly zrána u hrobu, ale jeho tělo nenalezly. Přišly se zprávou, že viděly také zjevení andělů, kteří pravili, že Ježíš je živ. I odešli někteří z našich ke hrobu a shledali tak, jak ženy řekly. Jej však nenalezli.“ Tu On jim pravil: „O bláhoví a srdce váhavého uvěřiti všemu tomu, co mluvili proroci! Což nemusil to Mesiáš trpěti a tak vejíti do své slávy?“ A počav Mojžíšem a všemi proroky, vykládal jim všechna Písma, která byla o něm. Tak se přiblížili k vesnici, do které šli. Ježíš se však dělal, jako by chtěl jíti dále. Ale oni ho přinutili slovy: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se již nachýlil!“ I Vešel s nimi. Když byl s nimi za stolem, vzal chléb, požehnal jej, lámal a podával jim. I otevřely se jejich oči a poznali ho. Ale On zmizel od nich. I řekli vespolek: „Což nehořelo naše srdce v nás, když k nám cestou mluvil a vykládal nám Písma?“ V touž hodinu vstali, vrátili se do Jerusalema a nalezli pohromadě jedenáct (apoštolů) i ty, kteří byli s nimi. Ti pravili: „Pán vstal skutečně a ukázal se Šimonovi.“ I vypravovali také oni, co se přihodilo cestou a jak ho poznali při lámání chleba. Zatím co to mluvili, stanul [Ježíš] mezi nimi a řekl jim: „Pokoj vám! [Já jsem to, nebojte se!]“ Ale oni se v svém zděšení a přestrašení domnívali, že vidí ducha. I řekl jim: „Proč se děsíte a proč vaše srdce napadají takové myšlenky? Vizte mé ruce i mé nohy! Já jsem to! Dotýkejte se mne a vizte! Vždyť duch nemá tělo a kosti, jak vidíte na mně.“ Po těch slovech ukázal jim své ruce i nohy. Když pak oni pro radost ještě nevěřili a divili se, řekl jim: „Máte tu něco k jídlu?“ Podali mu kus pečené ryby [a plást medu]. Když před nimi pojedl, [vzal zbytek a dal jim]. I řekl k nim: „To jsou slova, která jsem k vám mluvil, pokud jsem byl ještě s vámi: Všechno se musí (totiž) naplniti, co je o mně psáno v Zákoně Mojžíšově, u Proroků a v Žalmech.“ Potom jim vyložil smysl, aby rozuměli Písmům, a řekl jim: „Tak je psáno [a tak bylo třeba], aby Mesiáš trpěl a třetího dne vstal z mrtvých, a aby v jeho jménu bylo kázáno všem národům, počínajíc od Jerusalema, pokání a odpuštění hříchů. Vy jste toho svědky. A já sešlu na vás Toho, jehož můj Otec slíbil. Vy však zůstaňte v městě, dokud nebudete opatřeni mocí s nebe!“ Vyvedl je pak ven směrem k Bethanii, pozdvihl své ruce a požehnal jim. Když jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se do nebe. Oni se poklonili a s velkou radostí se vrátili do Jerusalema a stále [chválili a] velebili Boha v chrámě. [Amen.] Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh bylo to Slovo. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo Slovem, a bez něho nepovstalo nic (z toho), co povstalo. V něm byl život, a ten Život byl světlem lidí. A Světlo ve tmě svítí, a tma je nepojala. Vystoupil jeden muž od Boha poslaný; jeho jméno bylo Jan. Ten přišel na svědectví, aby vydal svědectví o Světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On nebyl Světlem, jen svědectví měl vydat o Světle. Bylo však pravé Světlo, jež osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět. Na světě byl, a svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, a vlastní ho nepřijali. Všem pak, kteří ho přijali, dal moc státi se dítkami Božími, těm (totiž), kteří věří ve jméno jeho, kteří se zrodili nikoli z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, nýbrž z Boha. A SLOVO SE STALO TĚLEM a přebývalo mezi námi. A viděli jsme jeho slávu, slávu jako Jednorozeného od Otce, plného milosti a pravdy. Jan vydával svědectví o něm a volal: „To je ten, o němž jsem pravil: Ten, který po mně přijde, je přede mnou, neboť byl dříve než já.“ Z jeho plnosti jsme všichni obdrželi, a to milost na milost. Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl; jednorozený Syn, jenž je v lůně Otcově, ten to zjevil. Toto je svědectví Janovo, když židé z Jerusalema k němu poslali kněze a levity s dotazem: „Ty kdo jsi?“ Vyznal a nezapřel. Vyznal: „Já nejsem Mesiáš.“ I otázali se ho: „Co tedy? Eliáš jsi ty?“ A řekl: „Nejsem.“ „Onen prorok jsi ty?“ A odpověděl: „Ne.“ Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať odpověď dáme těmi, kteří nás poslali. Co pravíš sám o sobě?“ Pravil: „Já jsem hlas volajícího na poušti:,Spravte cestu Páně,' jak to řekl prorok Izaiáš.“ Poslové byli z farizeů. I otázali se ho a řekli mu: „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani onen prorok?“ Jan jim odpověděl: „Já křtím vodou, ale mezi vámi stojí Ten, kterého vy neznáte; to je Ten, který má přijíti po mně, [který je přede mnou]. Tomu já nejsem hoden rozvázati řemínky u jeho obuvi.“ Toto se stalo v Bethanii za Jordánem, kde Jan křtil. Druhého dne uzřel Jan, jak Ježíš přichází k němu. I řekl: „Ejhle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je Ten, o němž jsem pravil:,Po mně přijde muž, jenž je přede mnou, neboť byl dříve nežli já.' Já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel já křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu.“ I vydal Jan svědectví: „Viděl jsem Ducha jako holubici sestupovati s nebe, a zůstal na něm. Já jsem ho neznal, ale Ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl:,Nad kým uvidíš sestupovati Ducha a na něm zůstávati, to je Ten, který křtí Duchem svatým.' A já jsem (to) uviděl a vydal svědectví, že tento je Syn Boží.“ Druhého dne stál Jan (tam) opět s dvěma svými učedníky. Když spatřil Ježíše, jak jde kolem, řekl: „Ejhle, Beránek Boží!“ Jakmile uslyšeli ti dva učedníci, co praví, šli za Ježíšem. Ježíš se obrátil, a když je uzřel jíti za sebou, řekl jim: „Co hledáte?“ Oni mu řekli: „Rabbí“ – to je v překladě: „Mistře“ – „kde bydlíš?“ Dí jim: „Pojďte a vizte!“ Šli tedy a uzřeli, kde bydlí; a zůstali u něho ten den. Bylo kolem desíti hodin. Jedním z těch dvou, kteří to slyšeli od Jana a následovali jej, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten vyhledal nejdříve svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše!“ – to je v překladě „Pomazaného“. I přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš se na něho podíval a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův; ty se budeš nazývati Kéfas“ – to je v překladě „Skála“. Druhého dne chtěl (Ježíš) odejiti do Galileje. Tu potkává Filipa a dí mu: „Pojď za mnou!“ Filip byl z Bethsaidy, města Ondřejova a Petrova. Filip vyhledal Nathanaela a řekl mu: „Nalezli jsme Toho, o němž psal Mojžíš v Zákoně a Proroci; je to Ježíš, syn Josefův z Nazareta.“ I řekl mu Nathanael: „Z Nazareta může býti něco dobrého?“ Dí mu Filip: „Pojď a viz!“ Ježíš viděl Nathanaela, že jde k němu; i řekl o něm: „Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti.“ Dí mu Nathanael: „Odkud mě znáš?“ Ježíš mu odpověděl: „Dříve nežli tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkovníkem, viděl jsem tě.“ Odpověděl mu Nathanael: „Mistře, ty jsi Syn Boží, ty jsi král izraelský!“ Ježíš mu odpověděl: „Poněvadž jsem ti řekl:,Viděl jsem tě pod fíkovníkem,' věříš; větší věci než tyto uvidíš.“ A řekl mu: „Vpravdě, vpravdě pravím vám: Uvidíte nebe otevřené a anděly Boží vystupovati a sestupovati na Syna člověka.“ Třetího dne se konala svatba v Káně Galilejské. Byla tam matka Ježíšova; a na svatbu byl pozván také Ježíš se svými učedníky. A když se nedostávalo vína, dí matka Ježíšova k němu: „Nemají vína!“ I praví jí Ježíš: „Co mně a tobě do toho, ženo? Ještě nepřišla má hodina.“ Dí jeho matka služebníkům: „Cokoli vám řekne, učiňte!“ Bylo tam postaveno šest kamenných nádob k umývání, jak je to u židů zvykem; každá z nich pojala dvě až tři míry. Dí jim Ježíš: „Naplňte nádoby vodou!“ I naplnili je až k okraji. Dí jim Ježíš: „Nyní nalijte a neste správci svatby!“ I donesli. Správce svatby okusil vody vínem učiněné, ale nevěděl, odkud jest; služebníci však, kteří čerpali vodu, to věděli. Tu zavolal správce svatby ženicha a praví mu: „Každý nejdříve předkládá dobré víno, a když se podnapili, to špatnější. Ty však jsi zachoval dobré víno až dosud.“ Tím učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek zázraků a zjevil svou slávu. I uvěřili v něho jeho učedníci. Potom se odebral do Kafarnaa, On i jeho matka a jeho bratří a učedníci, a zůstali tam několik dní. Byly blízko velikonoce židovské. I odešel Ježíš do Jerusalema a v chrámě nalezl prodavače býků, ovcí a holubů, a penězoměnce, kteří seděli (za stoly). I udělal z provázků bič a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býky ven, a penězoměncům rozházel peníze a zpřevracel stoly. Prodavačům holubů řekl: „Odneste to odtud a nečiňte z domu Otce mého dům kupecký!“ I rozpomenuli se jeho učedníci, že je psáno: „Horlivost o tvůj dům mě stravuje.“ Židé však mu řekli: „Jakým znamením se nám prokazuješ, že tak jednáš?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej vystavím!“ Tu řekli židé: „Šestačtyřicet let byl stavěn tento chrám, a ty jej vystavíš ve třech dnech?“ On však to pravil o chrámu svého těla. Když pak vstal z mrtvých, rozpomenuli se jeho učedníci, že to pověděl; i uvěřili Písmu a slovu, které Ježíš řekl. Když pak byl v Jerusalemě o slavnosti velikonoční, mnozí uvěřili v něho, vidouce jeho zázraky, které činil. Avšak Ježíš se jim sám nesvěřoval, poněvadž je všechny znal a poněvadž nebylo mu potřebí, aby ho někdo poučoval o člověku; sám totiž věděl, co je v člověku. Mezi farizeji byl jeden člověk jménem Nikodem, člen židovské velerady. Ten přišel v noci k Ježíšovi a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi od Boha přišel jako učitel; neboť nikdo nemůže činiti ty zázraky, které ty činíš, není-li s ním Bůh.“ Ježíš mu odpověděl takto: „Vpravdě, vpravdě pravím ti: Nenarodí-li se kdo znova, nemůže viděti království Boží.“ Dí jemu Nikodem: „Jak se může člověk naroditi, když je starý? Cožpak může po druhé vejiti do lůna své matky a znovu se naroditi?“ Ježíš odpověděl: „Vpravdě, vpravdě pravím ti: Nenarodí-li se kdo znova z vody a z Ducha [svatého], nemůže vejiti do království Božího. Co se z těla narodilo, je tělo; co se z Ducha narodilo, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se znova naroditi. Vítr vane, kam chce; a slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to u každého, kdo se narodil z Ducha.“ Nikodem mu řekl: „Jak se to může státi?“ Ježíš mu odvětil: „Ty jsi učitel v lidu izraelském, a to nevíš? Vpravdě, vpravdě pravím ti: Co víme, mluvíme, a co jsme viděli, dosvědčujeme; a svědectví naše nepřijímáte. Jestliže nevěříte, když jsem k vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li k vám mluviti o věcech nebeských? A nikdo nevstoupil na nebe, leda Ten, který s nebe sestoupil, Syn člověka, [který je v nebi].“ „A jako Mojžíš povýšil na poušti hada, tak musí býti povýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, [nezahynul, nýbrž] měl život věčný.“ „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nikdo, jenž v něho věří, nezahynul, nýbrž měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, nýbrž aby svět byl jím spasen. Kdo v něho věří, nebývá souzen; kdo však nevěří, již jest odsouzen, poněvadž nevěří ve jméno jednorozeného Syna Božího. To pak je soud, že Světlo přišlo na svět, a lidé milovali více tmu než světlo; neboť jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo činí zlé, nenávidí světlo a nejde k světlu, aby nebyly jeho skutky najevě. Kdo však činí pravdu, jde k světlu, aby se ukázaly jeho skutky, neboť jsou vykonány v Bohu.“ Potom přišel Ježíš se svými učedníky do judského území a tam s nimi pobýval a křtil. Také Jan křtil v Enonu u Salimu, neboť tam bylo mnoho vody. Lidé přicházeli a dávali se křtíti. Jan totiž ještě nebyl v žaláři. Tu vznikl mezi učedníky Janovými a židy spor o očišťování. I přišli k Janovi a řekli mu: „Mistře, ten, který byl u tebe za Jordánem, o němž jsi ty vydal svědectví, hle, ten křtí, a všichni jdou k němu.“ Jan na to řekl: „Člověk si nemůže nic vzíti, není-li mu (to) dáno s nebe. Vy sami jste mi svědky, že jsem řekl:,Já nejsem Mesiáš, nýbrž jsem poslán před ním.' Kdo má nevěstu, je ženich. Ženichův přítel, který stojí a ženicha slyší, raduje se srdečně z jeho hlasu. Nuže, tato má radost se naplnila: On musí růsti, já pak se menšiti.“ „Kdo shůry přichází, je nade všechny; kdo je ze země je pozemský a mluví po zemsku. Kdo s nebe přichází, je nade všechny a svědčí o tom, co viděl a slyšel, ale jeho svědectví nikdo nepřijímá. Kdo přijal jeho svědectví, ten zpečetil, že Bůh je pravdomluvný. Neboť ten, jehož Bůh poslal, mluví slova Boží. Vždyť Bůh (mu) dává Ducha bez míry. Otec miluje Syna a všecko dal do jeho ruky. Kdo věří v Syna, má život věčný; kdo však v Syna nevěří, neuzří život, nýbrž hněv Boží zůstává na něm.“ Jakmile tedy Ježíš poznal, že farizeové uslyšeli, jak Ježíš získává více učedníků a více křtí než Jan – ačkoli Ježíš sám nekřtil, nýbrž jeho učedníci – opustil Judsko a odešel opět do Galileje. Musil však jíti Samařskem. I přišel k samařskému městu jménem Sichar, poblíže pole, které dal Jakub svému synu Josefovi. Byla tam studnice Jakubova. Unaven putováním, posadil se Ježíš u studnice. Bylo kolem šesti hodin. Tu přichází jedna žena samařská pro vodu. Praví jí Ježíš: „Dej mi píti!“ – Jeho učedníci odešli totiž do města nakoupit pokrmů. – I dí mu ta Samaritánka: „Jak? Ty, Žid, žádáš mne, Samaritánku, o vodu?“ – Židé se totiž se Samaritány nestýkají. – Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala dar Boží i toho, který ti praví:,Dej mi píti!' ty bys ho poprosila, a dal by ti vody živé.“ Dí mu žena: „Pane, ani nemáš, čím bys navážil, a studna je hluboká! Odkud tedy máš vodu živou? Což ty jsi větší než otec náš Jakub, který nám dal tu studni a sám z ní pil i jeho synové a jeho dobytek?“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije z této vody, opět bude žízniti; kdo se však napije z vody, kterou já mu dám, nebude žízniti na věky. Neboť voda, kterou já mu dám, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ Praví mu žena: „Pane, dej mi té vody, abych nežíznila ani nechodila sem pro vodu!“ Dí jí [Ježíš]: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Dí jí Ježíš: „Správně jsi řekla:,Nemám muže.' Neboť jsi měla pět mužů a ten, kterého nyní máš, není tvým mužem. To jsi pověděla po pravdě.“ Dí mu žena: „Pane, vidím, že ty jsi prorok. Naši otcové se klaněli (Bohu) na této hoře, a vy pravíte, že v Jerusalemě je místo, kde se patří klaněti.“ Praví jí Ježíš: „Ženo, věř mi, přichází hodina, kdy se nebudete klaněti Otci ani na této hoře ani v Jerusalemě. Vy se klaníte tomu, co neznáte; my se klaníme tomu, co známe, poněvadž spása je ze židů. Avšak přichází hodina, ano už je tu, kdy se praví ctitelé budou klaněti Otci v duchu a v pravdě. Neboť i Otec hledá takové, kteří by se mu (tak) klaněli. Bůh je duch, a ti, kdož se mu klanějí, mají se mu klaněti v duchu a v pravdě.“ Dí mu žena: „Vím, že přijde Mesiáš, který se nazývá Kristus. Až tedy On přijde, oznámí nám všechno.“ Dí jí Ježíš: „Já to jsem, který mluvím s tebou.“ V tom okamžiku přišli jeho učedníci a divili se, že mluví s ženou; přece však nikdo neřekl: „Čeho si přeješ?“ anebo: „Proč s ní mluvíš?“ Tu nechala žena svou konev a odešla do města a řekla lidem: „Pojďte a vizte člověka, který mi pověděl všechno, co jsem učinila, není-li on Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a ubírali se k němu. Mezitím ho jeho učedníci prosili: „Mistře, pojez!“ Ale On jim řekl: „Já mám pokrm k jídlu, o němž vy nevíte.“ Tu pravili učedníci jeden druhému: „Což mu někdo přinesl jídlo?“ Dí jim Ježíš: „Můj pokrm je činiti vůli Toho, který mě poslal, a dokonati jeho dílo. Neříkáte vy:,Ještě čtyři měsíce a přijde žeň'? Hle, pravím vám: Pozdvihněte své oči a podívejte se na pole, že jsou již bílá pro žně. Žnec bere již mzdu a shromažďuje užitek pro život věčný, takže se radují: rozsevač i žnec. Na to se zajisté hodí přísloví: Jiný jest, kdo rozsévá, a jiný jest, kdo žne. Já jsem vás poslal žnout, o čem jste nepracovali; jiní pracovali, a vy jste vešli v jejich práce.“ Mnoho Samaritánů z toho města uvěřilo v něho pro slovo ženy, která vydávala svědectví: „Pověděl mi všechno, co jsem činila.“ Samaritáni přišli tedy k němu s prosbou, aby u nich zůstal. I zůstal tam dva dny. A (ještě) mnohem více jich uvěřilo v něho pro jeho slovo. Pravili té ženě: „Věříme již nikoli pro tvou řeč; neboť jsme sami slyšeli a víme, že tento je skutečně Spasitel světa.“ Po dvou dnech odešel tamodtud a odebral se do Galileje. – Neboť Ježíš sám vydal svědectví, že prorok není ve vážnosti v své otčině. – Když tedy přišel do Galileje, přijali ho Galilejané, poněvadž viděli všechno, co o slavnosti činil v Jerusalemě; také oni totiž přišli (tehdy) na slavnost. Přišel tedy zase do Kány Galilejské, kde dříve proměnil vodu ve víno. V Kafarnau byl jeden královský úředník, jehož syn byl nemocen. Když uslyšel, že Ježíš přichází z Judska do Galileje, odebral se k němu s prosbou, aby mu přišel uzdravit syna; neboť jižjiž umíral. I řekl mu Ježíš: „Neuzříte-li zázraky a divy, neuvěříte.“ Dí mu královský úředník: „Pane, pojď, dříve než můj syn umře!“ Dí mu Ježíš: „Jdi, tvůj syn je živ!“ Ten člověk uvěřil slovu, které mu řekl Ježíš, a šel. Když již byl na cestě, potkali se s ním jeho služebníci a oznámili (mu), že jeho syn je živ. I vyptal se jich na hodinu, kdy se mu ulevilo. Oni mu řekli: „Včera v hodinu sedmou přestala mu horečka.“ Poznal tedy otec, že to byla ona hodina, v které mu Ježíš řekl: „Tvůj syn je živ.“ I uvěřil v něho on sám i celý jeho dům. To byl druhý zázrak, který Ježíš učinil opět (v Káně) po svém návratu z Judska do Galileje. Potom byla slavnost židovská, a Ježíš se odebral do Jerusalema. V Jerusalemě je při Ovčí bráně rybník s pěti podloubími, který se nazývá hebrejsky Bethesda. Pod těmi leželo veliké množství nemocných, slepých, chromých a ochrnulých. Čekali na pohyb vody. Neboť anděl [Páně] sestupoval čas od času do rybníka a hýbal vodou. A kdo první vstoupil do rybníka, když se voda hnula, býval uzdraven, ať trpěl jakoukoliv nemocí. I byl tam jeden člověk, který byl již osmatřicet let nemocen. Když jej uzřel Ježíš ležeti a poznal, že jest už dlouhý čas nemocen, řekl mu: „Chceš býti zdráv?“ Nemocný mu odpověděl: „Pane, nemám člověka, který by mě spustil do rybníka, když se začne voda hýbati. Zatím co jdu sám, jiný sestoupí přede mnou.“ Dí mu Ježíš: „Vstaň, vezmi své lože a choď!“ A hned byl ten člověk uzdraven; i vzal své lože a chodil, Byla však toho dne sobota. Proto židé řekli tomu uzdravenému: „Je sobota! Nesmíš nosit své lože!“ On jim řekl: „Ten, který mě uzdravil, řekl mi:,Vezmi své lože a choď!' „ Tu se ho otázali: „Kdo je ten člověk, který ti řekl:,Vezmi své lože a choď'?“ Uzdravený však nevěděl, kdo (to) je, neboť se Ježíš vzdálil od zástupu, který byl na tom místě. Později ho nalezl Ježíš v chrámě a řekl mu: „Hle, jsi uzdraven; nehřeš už, aby se ti nepřihodilo něco horšího!“ Ten člověk odešel a oznámil židům, že to Ježíš ho uzdravil. Proto židé pronásledovali Ježíše, poněvadž to učinil v sobotu. Ježíš pak promluvil k nim takto: „Můj Otec dosud je činný, i já jsem činný.“ Proto židé tím více dychtili po jeho smrti, poněvadž nejen rušil sobotu, nýbrž i Boha nazýval svým Otcem a stavěl se na roveň Bohu. Ježíš jim tedy odpověděl takto: „Vpravdě, vpravdě pravím vám: Nemůže Syn činiti něco sám ze sebe, nýbrž jen to, co vidí činiti Otce. Cokoli tedy činí On, to činí podobně i Syn; neboť Otec miluje Syna a ukazuje mu všechno, co sám činí. A ještě větší skutky než tyto mu ukáže, abyste se divili. Neboť jako Otec mrtvé křísí a oživuje, tak i Syn oživuje, koho chce. Neboť Otec nesoudí nikoho, nýbrž veškeren soud odevzdal Synu, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí Otce, který ho poslal. Vpravdě, vpravdě pravím vám: Kdo slyší mé slovo a věří Tomu, který mě poslal, má život věčný a nepropadá soudu, nýbrž přešel ze smrti do života. Vpravdě, vpravdě pravím vám: Přichází hodina, ano už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Syna Božího; a ti, kdož uslyší, budou žíti. Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synu, aby měl život sám v sobě. I moc konati soud mu dal, poněvadž je Syn člověka. Tomu se nedivte! Neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas; a půjdou ti, kdož dobré skutky činili, na vzkříšení k životu; ti, kdož zlé skutky páchali, na vzkříšení k soudu. Nemohu já sám od sebe nic činiti. Jak slyším, soudím, a můj soud je spravedlivý, neboť hledám ne vůli svou, nýbrž vůli Toho, který mě poslal.“ „Vydám-li já svědectví sám o sobě, mé svědectví není spolehlivé. Jiný však vydává svědectví o mně, a já vím, že spolehlivé je svědectví, které o mně vydává. Vy jste poslali k Janovi, a on vydal svědectví pravdě. Já však neberu svědectví od člověka, ale toto pravím, abyste vy byli spaseni. On byl lampou hořící a svítící, ale vám se zalíbilo (jen) chvíli se veseliti v záři jeho.“ „Já však mám svědectví větší, než (je) Janovo; ty skutky totiž, které mi dal Otec vykonati, ty skutky, které činím, vydávají o mně svědectví, že Otec mě poslal. I sám Otec, který mě poslal, vydal svědectví o mně. Vy jste ovšem nikdy ani jeho hlas neslyšeli, ani jeho tvář neviděli a jeho slovo nemáte v sobě trvale, neboť vy nevěříte Tomu, kterého On poslal.“ „Zkoumáte Písma, neboť se domníváte, že v nich máte život věčný. – A ona vydávají svědectví o mně. – A vy (přece) nechcete přijíti ke mně, abyste měli život.“ „Oslavy od lidí nepřijímám, ale poznal jsem u vás, že lásky k Bohu v sobě nemáte. Já jsem přišel ve jménu svého Otce, a nepřijímáte mne. Jestliže někdo jiný přijde ve jménu svém, toho přijmete. Jak můžete uvěřiti vy, kteří přijímáte čest jedni od druhých, a té cti, která jest od jediného Boha, nehledáte? Nedomnívejte se, že já budu vaším žalobcem u Otce! Vaším žalobcem je totiž Mojžíš, v něhož vy doufáte. Neboť kdybyste věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, vždyť on o mně psal. Jestliže nevěříte tomu, co napsal, jak uvěříte mým slovům?“ Potom odešel Ježíš za Galilejské jezero, to je Tiberiadské. A veliký zástup šel za ním, neboť viděli zázraky, které činil na nemocných. I vystoupil Ježíš na horu a posadil se tam se svými učedníky. Byly blízko velikonoce, slavnost židovská. Když Ježíš pozdvihl oči a spatřil, že veliký zástup jde k němu, praví Filipovi: „Odkud nakoupíme chlebů, aby tito pojedli?“ – To řekl, aby ho zkoušel; neboť sám věděl, co hodlá učiniti. – Filip mu odpověděl: „Za dvě stě denárů nestačí chleba pro ně, aby každý něco málo dostal.“ Dí jemu jeden z jeho učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra: „Je zde jeden hoch, který má pět ječných chlebů a dvě ryby, ale co je to pro tak mnohé?“ Řekl tedy Ježíš: „Rozkažte lidem, ať se posadí!“ – Bylo mnoho trávy na tom místě. – I posadilo se mužů asi na pět tisíc. Tu Ježíš vzal chleby, a když učinil díky, rozdal je sedícím; podobně i z ryb, kolik chtěli. Když se nasytili, řekl svým učedníkům: „Seberte zbylé kousky, ať nepřijdou nazmar!“ I sebrali a naplnili dvanáct košů kousky z pěti ječných chlebů, které zbyly po jídle. Když ti lidé uzřeli tento Ježíšův zázrak, řekli: „To je jistě ten prorok, který má přijíti na svět.“ Poněvadž Ježíš poznal, že chtějí přijíti a násilím ho učiniti králem, uchýlil se opět sám jediný na horu. Když pak byl večer, sestoupili jeho učedníci k jezeru, vstoupili na loďku a plavili se přes jezero do Kafarnaa. Již se setmělo, a Ježíš ještě u nich nebyl. Jezero se vzdouvalo, ježto vál veliký vítr. Když tedy urazili asi pětadvacet nebo třicet honů, spatřili Ježíše, jak kráčí po jezeře a blíží se k loďce; i báli se. On však jim řekl: „Já jsem to, nebojte se!“ Tu ho chtěli vzíti na loďku, ale loďka byla hned u země, k níž pluli. Druhého dne viděl lid, který stál za jezerem, že tam nebylo jiné loďky, leda jedna, a že Ježíš nevstoupil se svými učedníky na loď, ale že jeho učedníci sami odpluli. Jiné pak loďky připluly z Tiberiady blízko k tomu místu, kde (včera) jedli chléb, když Pán činil díky. Když tedy lid viděl, že tam není ani Ježíše ani jeho učedníků, vstoupili na loďky a dostali se do Kafarnaa, hledajíce Ježíše. A když ho nalezli za jezerem, řekli mu: „Mistře, kdy jsi sem přišel?“ Ježíš jim odpověděl: „Vpravdě, vpravdě pravím vám: Hledáte mě ne proto, že jste viděli zázraky, ale že jste jedli z chlebů a nasytili se. Usilujte nikoliv o pokrm pomíjející, nýbrž o pokrm, který zůstává k životu věčnému, jejž vám dá Syn člověka; neboť toho potvrdil [Otec] Bůh.“ I řekli mu: „Co máme činiti, abychom konali díla Bohu milá?“ Ježíš jim odpověděl: „To je dílo milé Bohu, abyste věřili v Toho, kterého On poslal.“ Tu mu řekli: „Jaké znamení činíš tedy ty, abychom je viděli a tobě věřili? Co konáš? Otcové naši jedli na poušti mannu, jakož je psáno:,Chléb s nebe dal jim k jídlu.' “ Tedy řekl jim Ježíš: „Vpravdě, vpravdě pravím vám: Ne Mojžíš dal vám chléb s nebe, nýbrž můj Otec dává vám pravý chléb s nebe. Neboť chléb Boží je ten, který sestupuje s nebe a dává život světu.“ I řekli mu: „Pane, vždycky nám dávej ten chléb!“ Ale Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude lačněti; a kdo věří ve mne, nebude nikdy žízniti. Avšak řekl jsem vám, že jste mě i viděli, ale nevěříte. Všechno, co mi dává Otec, přijde ke mně; a toho, kdo přichází ke mně, od sebe neodpudím. Neboť jsem sestoupil s nebe, ne abych činil svou vůli, nýbrž vůli Toho, který mě poslal. Toto pak je vůle Toho, který mě poslal, abych nic neztratil z toho, co mi dal, nýbrž abych to vzkřísil v den poslední. Neboť to je vůle mého Otce, [který mě poslal,] aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já ho vzkřísím v den poslední.“ I reptali židé na něho, že řekl: „Já jsem chléb [živý], který s nebe sestoupil.“ A pravili: „Cožpak to není Ježíš, syn Josefův, jehož otce i matku známe? Jak to, že praví:,S nebe jsem sestoupil'?“ Ježíš jim tedy na to odpověděl: „Nereptejte vespolek! Nikdo nemůže přijíti ke mně, nepřitáhne-li ho Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v den poslední. Je psáno u Proroků:,A budou všichni Bohem poučováni.' Každý, kdo uslyšel od Otce a naučil se, přichází ke mně. Nepravím tím, že by někdo viděl Otce; jen ten, který jest od Boha, ten viděl Otce. Vpravdě, vpravdě pravím vám: Kdo věří ve mne, má život věčný.“ „Já jsem chléb života. Otcové vaši jedli na poušti mannu, a zemřeli. To je chléb, který s nebe sestupuje, aby, bude-li kdo z něho jísti, nezemřel. Já jsem chléb živý, který s nebe sestoupil. Bude-li kdo jísti z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé Tělo, (které dám) za život světa.“ Tu se hádali židé mezi sebou a pravili: „Jak může tento dáti nám své tělo za pokrm?“ Proto řekl jim Ježíš: „Vpravdě, vpravdě pravím vám: Nebudete-li jísti Tělo Syna člověka a píti jeho Krev, nebudete míti v sobě život. Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v den poslední. Neboť Tělo mé je pravý pokrm a Krev má je pravý nápoj. Kdo jí mé Tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já jsem živ skrze Otce, tak i ten, kdo jí mne, živ bude skrze mne. Toto je chléb, který s nebe sestoupil, ne jako [manna, kterou] jedli otcové vaši, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude na věky.“ To promluvil, když učil v synagoze v Kafarnau. Když to mnozí z jeho učedníků uslyšeli, řekli: „Tvrdá je ta řeč! Kdopak ji může poslouchat?“ Ale Ježíš, věda sám u sebe, že jeho učedníci na to reptají, řekl jim: „To vás pohoršuje? Co tedy, až uzříte Syna člověka, jak vstupuje tam, kde byl dříve? Duch je to, který oživuje, tělo samo není ku prospěchu. Ta slova však, která jsem já mluvil k vám, jsou duch a život. Ale jsou někteří mezi vámi, kteří nevěří.“ – Věděl zajisté Ježíš od počátku, kteří nevěří a kdo ho zradí. – I pravil: „Proto jsem vám řekl, že nikdo nemůže přijíti ke mně, není-li mu to dáno od Otce.“ Od toho času mnozí z jeho učedníků odešli zpět a již s ním nechodili. Řekl tedy Ježíš ke dvanácti: „Chcete i vy odejiti?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova života věčného, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží.“ Odpověděl jim Ježíš: „Což nevyvolil jsem vás dvanáct? A jeden z vás je ďábel!“ Pravil to o Jidáši, synu Šimona Iškariotského; neboť to by ten, který ho měl zraditi, ač byl jedním ze dvanácti. Potom chodil Ježíš po Galileji, neboť nechtěl choditi po Judsku, poněvadž ho tam židé zamýšleli usmrtiti. Byla pak blízko židovská slavnost, svátek stánků. I řekli mu jeho bratří: „Odeber se odtud a jdi do Judska, aby také tvoji učedníci viděli tvé skutky, které konáš, vždyť nikdo nečiní nic skrytě, chce-li býti veřejně uznán. Činíš-li takové věci, zjev se světu!“ – Nevěřili totiž v něho ani jeho bratří. – Ježíš jim tedy řekl: „Můj čas ještě nepřišel; ale váš čas je vždycky tu. Vás nemůže svět nenáviděti, mne však nenávidí, neboť já vydávám o něm svědectví, že jeho skutky jsou zlé. Vy jděte na tu slavnost, já na tu slavnost nejdu, neboť můj čas se ještě nenaplnil.“ To pověděl a zůstal sám v Galileji. Jakmile však jeho bratří odešli, tehdy odebral se i On na slavnost, nikoli zjevně, nýbrž jakoby potajmu. Židé ho tedy hledali o slavnosti a pravili: „Kdepak jest On?“ A bylo mnoho šeptání o něm v zástupu, neboť jedni říkali: „Dobrý jest,“ jiní však tvrdili: „Nikoliv, nýbrž svádí lid.“ Přesto však nikdo nemluvil o něm veřejně ze strachu před židy. Již byla slavnost v polovici, když Ježíš vešel do chrámu a učil. S údivem pravili židé: „Jak tento zná Písma, když se (jim) neučil?“ Ježíš jim odpověděl: „Moje učení není ode mne, nýbrž od Toho, který mě poslal. Bude-li někdo chtít činiti jeho vůli, pozná, je-li to učení z Boha, nebo mluvím-li já sám od sebe. Kdo mluví sám od sebe, hledá vlastní slávu; kdo však hledá slávu Toho, který ho poslal, ten je pravdomluvný a nespravedlnosti v něm není. Což vám nedal Mojžíš zákon? A nikdo z vás neplní zákon. Proč zamýšlíte mě usmrtit?“ Zástup odpověděl: „Máš zlého ducha; kdo zamýšlí tě usmrtit?“ Ježíš jim odpověděl: „Jeden skutek jsem učinil, a všichni se divíte. Proto Mojžíš dal vám obřízku – ne že by pocházela od Mojžíše, nýbrž od otců – a v sobotu obřezáváte člověka. Přijímá-li člověk obřízku v sobotu, aby se nerušil zákon Mojžíšův, na mne se horšíte, že jsem uzdravil v sobotu celého člověka? Nesuďte podle zevnějšku, nýbrž suďte spravedlivým soudem!“ Tu řekli někteří z Jerusalema: „Což to není ten, kterého zamýšlejí usmrtit? Hle, mluví otevřeně a nic neříkají proti němu. Zdali opravdu poznali členové velerady, že je to Mesiáš? Ale o tomto víme, odkud je; avšak o Mesiáši, až přijde, nikdo nebude vědět, odkud jest.“ Když Ježíš učil v chrámě, zvolal silným hlasem: „Nejenom znáte mě, nýbrž i víte, odkud jsem. A nepřišel jsem sám od sebe, nýbrž pravý je Ten, který mě poslal, a Toho vy neznáte. Já ho znám, neboť od něho jsem, a On mě poslal.“ Proto zamýšleli ho zajmouti, ale nikdo na něho nesáhl rukou, neboť dosud nepřišla jeho hodina. Ze zástupu však mnozí v něho uvěřili a pravili: „Bude Mesiáš, až přijde, činiti více zázraků, než tento činí?“ Farizeové slyšeli, že zástup šeptá o něm ty věci. I poslali velekněží a farizeové pochopy, aby ho jali. Řekl jim tedy Ježíš: „Ještě krátký čas jsem s vámi, a odejdu k Tomu, který mě poslal. Budete mě hledati, a nenaleznete; a kde jsem já, (tam) vy nemůžete přijíti.“ Tu si řekli židé mezi sebou: „Kampak tento hodlá jíti, že ho nenalezneme? Chce snad jíti k židům rozptýleným mezi pohany a učiti pohany? Jaká je to řeč, kterou mluvil:,Budete mě hledati, a nenaleznete;' a,Kde jsem já, (tam) vy nemůžete přijíti'?“ V poslední den o velikém dnu slavnosti stál Ježíš a volal hlasitě: „Žízní-li kdo, pojď ke mně a pij! Kdo věří ve mne, poplynou z jeho srdce – jak dí Písmo – proudy vody živé.“ To řekl o Duchu, kterého měli přijmouti ti, kteří v něho věřili. Neboť Duch (svatý) nebyl dosud dán, poněvadž Ježíš nebyl ještě oslaven. Někteří ze zástupu, kteří uslyšeli tyto jeho řeči, pravili: „To jest opravdu onen prorok!“ Jiní pravili: „To je Mesiáš!“ Někteří však řekli: „Což z Galileje přijde Mesiáš? Nepraví Písmo, že Mesiáš přijde z potomstva Davidova a z vesnice Betlema, kde žil David?“ A tak povstala v zástupu kvůli němu různost mínění. Někteří z nich ho chtěli zajmouti, ale nikdo na něho rukou nesáhl. Přišil tedy pochopové k velekněžím a farizeům. I řekli jim tito: „Proč jste jej nepřivedli?“ Pochopové odpověděli: „Nikdy člověk nemluvil tak jako tento člověk.“ Tu odpověděli jim farizeové: „Copak i vy jste se dali svésti? Uvěřil (už) v něho někdo z členů velerady nebo z farizeů? Jen ten zástup, který nezná Zákon – prokletí na ně!“ Nikodem, ten, který přišel kdysi k němu [v noci], jeden z nich, řekl jim: „Odsuzuje náš zákon Člověka, dříve než uslyší od něho a pozná, co činí?“ Odpověděli mu takto: „Což i ty jsi z Galileje? Zkoumej [Písma] a viz, že z Galileje prorok nepovstává!“ I navrátil se každý do svého domu. Ježíš se pak odebral na horu Olivetskou. Ráno však přišel opět do chrámu. Veškerý lid přicházel k němu. I posadil se a učil je. Tu přivádějí k němu zákoníci a farizeové ženu dopadenou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: „Mistře, tahle žena byla dopadena při cizoložství, při činu samém. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co ty na to říkáš?“ – To pravili, pokoušejíce ho, aby ho mohli obžalovat. – Ale Ježíš se shýbl dolů a psal prstem na zemi. Když se ho ustavičně dotazovali, zvedl se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, hoď první na ni kamenem!“ A opět se shýbl dolů a psal na zemi. Když to uslyšeli, odcházeli jeden po druhém, nejdříve starší. A Ježíš zůstal sám se ženou, která stála uprostřed. I pozvedl se Ježíš a řekl jí: „Ženo, kde jsou [tvoji žalobci]? Nikdo tě neodsoudil?“ Ona řekla: „Nikdo, Pane!“ Ježíš jí řekl: „Ani já tě neodsoudím. Jdi a již nehřeš!“ Tu k nim mluvil Ježíš dále: „Já jsem světlo světa; kdo mne následuje, nechodí ve tmě, nýbrž bude míti světlo života.“ I řekli mu farizeové: „Ty vydáváš svědectví sám o sobě, tvé svědectví není spolehlivé.“ Ježíš jim odpověděl: „Ačkoliv vydávám svědectví sám o sobě, spolehlivé je mé svědectví, neboť vím, odkud jsem přišel a kam jdu, ale vy nevíte, odkud přicházím nebo kam jdu. Vy soudíte podle těla; já (takto) nesoudím nikoho. A soudím-li já, je můj soud správný, neboť nejsem sám, nýbrž já a Ten, který mě poslal, [Otec]. Ve vašem zákoně je psáno, že svědectví dvou lidí je spolehlivé. Já jsem to, který svědčím sám o sobě, a svědčí o mně Otec, který mě poslal.“ I pravili mu: „Kde je tvůj Otec?“ Ježíš odpověděl: „Neznáte ani mne ani mého Otce. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce.“ Tato slova mluvil u pokladní síně, když učil v chrámě. A nikdo ho nejal, neboť ještě nepřišla jeho hodina. Ježíš řekl jim opět: „Já jdu, a budete mě hledati, a v svém hříchu zemřete. Kam já jdu, vy nemůžete přijíti.“ Tedy řekli židé: „Copak si chce sám vzíti život, že praví:,Kam já jdu, vy nemůžete přijíti'?“ I pravil jim: „Vy jste zdola, já jsem shora; vy jste z tohoto světa, já nejsem z tohoto světa. Proto jsem vám řekl, že zemřete v svých hříších. Jestliže totiž neuvěříte, že já jsem to, zemřete v svých hříších.“ Tu mu pravili: „Kdopak jsi ty?“ Ježíš jim řekl: „Ten, za koho se před vámi od počátku vydávám. Měl bych mnoho o vás mluviti a souditi, ale Ten, který mě poslal, je pravdomluvný, a já mluvím ve světě to, co jsem od něho slyšel.“ A neporozuměli, že jim mluví o Otci. Tu jim řekl Ježíš: „Až povýšíte Syna člověka, tehda poznáte, že jsem to já a že sám od sebe nic nečiním, nýbrž jak mě naučil Otec, to mluvím. A Ten, který mě poslal, je se mnou. On mě nenechá samotného, poněvadž já vždycky činím to, co je mu milé.“ Když tyto věci mluvil, mnozí uvěřili v něho. I pravil Ježíš k těm židům, kteří v něho uvěřili: „Vytrváte-li v mém slově, budete opravdu mými učedníky, poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ Odpověděli mu: „Jsme potomky Abrahamovými a nikdy jsme nikomu nesloužili. Jak to, že ty pravíš:,Svobodni budete'?“ Ježíš jim odpověděl: „Vpravdě, vpravdě pravím vám, že každý, kdo hřeší, jest otrokem hříchu. Otrok však nezůstává v domě navždy, ale syn zůstává na věky. Osvobodí-li vás tedy Syn, budete opravdu svobodni. Vím, že jste potomky Abrahamovými, avšak přece zamýšlíte mě usmrtit, poněvadž mé slovo nemá ve vás místa. Já mluvím, co jsem viděl u svého Otce, a vy činíte, co jste viděli u svého otce.“ Odpověděli mu: „Náš otec je Abraham!“ Řekl jim Ježíš: „Jste-li dítkami Abrahamovými, jednejte podle Abrahamových skutků! Ale nyní zamýšlíte mne usmrtit, mne, který jsem vám mluvil pravdu, kterou jsem slyšel od Boha. Takto Abraham nejednal. Vy jednáte podle skutků svého otce.“ I řekli mu: „My jsme se nezrodili z cizoložství, neboť máme jednoho otce, Boha.“ Ježíš tedy jim řekl: „Kdyby vaším otcem byl Bůh, milovali byste mne, neboť já jsem od Boha vyšel a přišel. Vždyť jsem nepřišel sám od sebe, nýbrž On mě poslal. Proč nerozumíte mé řeči? Proto, že nemůžete slyšeti mé slovo. Vy máte ďábla za otce a chcete jednati podle přání svého otce. On byl vrahem lidí od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravdy není. Když lže, mluví z vlastního, neboť je lhář a otec lži. Poněvadž však já mluvím pravdu, nevěříte mi. Kdo z vás bude mne viniti z hříchu? Mluvím-li [vám] pravdu, proč mi nevěříte? Kdo z Boha jest, slovo Boží slyší; proto vy neslyšíte, že z Boha nejste.“ Tu mu židé odpověděli: „Což neříkáme správně, že jsi Samaritán a že máš zlého ducha?“ Ježíš odpověděl: „Já zlého ducha nemám, nýbrž ctím svého Otce, a vy mě zneuctíváte. Já však nehledám svou slávu; je kdosi, kdo (ji) hledá a soudí. Vpravdě, vpravdě pravím vám: Bude-li kdo mé slovo plniti, nezemře na věky.“ I řekli mu židé: „Nyní jsme poznali, že máš zlého ducha. Abraham zemřel i proroci (zemřeli), a ty pravíš:,Bude-li kdo mé slovo plniti, nezemře na věky.' Copak ty jsi větší než otec náš Abraham, který zemřel? A také proroci zemřeli. Koho děláš ze sebe?“ Ježíš odpověděl: „Oslavuji-li se já sám, má sláva nic není. Mne oslavuje můj Otce, o němž vy pravíte, že jest vaším Bohem. A nepoznali jste ho, ale já ho znám, a řeknu-li, že ho neznám, budu lhářem jako vy. Avšak znám ho a jeho slovo plním. Abraham, otec váš, zajásal, aby viděl můj den. I viděl a zaradoval se.“ Tu mu řekli židé: „Padesát let ještě nemáš, a Abrahama jsi viděl?“ Ježíš jim řekl: „Vpravdě, vpravdě pravím vám: Dříve než Abraham byl, jsem já.“ I chápali se kamení, aby házeli na něho. Ježíš se však skryl a vyšel z chrámu. Cestou uzřel člověka slepého od narození. I otázali se ho jeho učedníci: „Mistře, kdo zhřešil, tento či jeho rodiče, že se narodil slepý?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani tento ani jeho rodiče, ale stalo se to, aby se na něm zjevily skutky Boží. Já musím, pokud je den, činiti skutky Toho, který mě poslal; přichází noc, kdy nikdo nemůže pracovati. Pokud jsem na světě, jsem světlem světa.“ Po těch slovech plivl na zem, udělal ze sliny bláto, pomazal mu blátem oči a řekl mu: „Jdi a umyj se v rybníce Siloe!“ – To je v překladě „Poslaný.“ – I odešel a umyl se, a když se vrátil, viděl. Tu pravili sousedé a ti, kdož ho dříve vídali jako žebráka: „Není to ten, který sedával a žebral?“ Jedni pravili: „Je to on!“ Jiní řekli: „Ne, ale je mu podoben!“ On však pravil: „Já jsem to.“ Tu mu řekli: „Jak se otevřely tvoje oči?“ On odpověděl: „Ten člověk, který se nazývá Ježíš, udělal bláto, pomazal mi oči a řekl mi:,Jdi k rybníku Siloe a umyj se!' I šel jsem, umyl jsem se a vidím.“ I řekli mu: „Kde jest on?“ Pravil: „Nevím.“ Přivádějí toho, který býval slepý, k farizeům. Byla totiž sobota, když Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči. Opět se ho otázali farizeové, jak prohlédl. On jim řekl: „Položil mi bláto na oči, i umyl jsem se a vidím.“ Tu řekli někteří z farizeů: „Ten člověk není od Boha, neboť nezachovává sobotu.“ Jiní však pravili: „Jak může hříšník činiti takové zázraky?“ I byla mezi nimi různost mínění. Praví opět slepému: „Co ty pravíš o něm, že ti otevřel oči?“ On řekl: „Je prorok.“ I nevěřili o něm židé, že býval slepý a že prohlédl, až povolali rodiče toho, který prohlédl. I otázali se jich: „Je to váš syn, který se slepý narodil, jak vy pravíte? Jak to, že nyní vidí?“ Jeho rodiče jim odpověděli takto: „Víme, že je to náš syn a že se slepý narodil, ale jak to, že nyní vidí, nevíme; anebo kdo mu otevřel oči, my nevíme. Jeho se zeptejte, má léta, ať sám mluví o sobě!“ – To řekli jeho rodiče ze strachu před židy, neboť se židé již usnesli, aby byl každý, kdo ho vyzná jako Mesiáše, vyobcován ze synagogy. Proto řekli jeho rodiče: „Má léta, jeho se zeptejte!“ Opět tedy povolali toho člověka, který býval slepý, a řekli mu: „Vzdej chválu Bohu! My víme, že ten člověk je hříšník.“ On jim tedy řekl: „Zda je hříšník, nevím; jedno vím, že jsem byl slepý a nyní vidím.“ I řekli mu: „Co ti učinil? Jak ti otevřel oči?“ Odpověděl jim: „Pověděl jsem vám již a neslyšeli jste. Proč to chcete opět slyšeti? Copak i vy chcete býti jeho učedníky?“ I spílali mu a řekli: „Ty si buď jeho učedlníkem, my však jsme učedníky Mojžíšovými. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh; o tomto však nevíme, odkud jest.“ Ten člověk jim odpověděl: „To je věru podivné, že vy nevíte, odkud jest, a otevřel mi oči. Víme, že hříšníky Bůh nevyslyší, ale je-li kdo ctitelem Božím a činí-li jeho vůli, toho vyslyší. Od věků nebylo slýcháno, aby někdo otevřel oči slepému od narození. Kdyby tento nebyl od Boha, nic by nemohl činiti.“ Odpověděli mu: „Celý ses narodil v hříších, a ty chceš nás poučovati?“ I vyhnali ho ven. Ježíš uslyšel, že ho vyhnali ven. Když ho nalezl, řekl mu: „Věříš v Syna Božího?“ On odpověděl: „Kdo je to, pane, abych v něho věřil?“ Ježíš mu řekl: „Vidíš ho a ten je to, který s tebou mluví.“ On řekl: „Věřím, Pane!“ Padl před ním a klaněl se mu. I řekl Ježíš: „Já jsem přišel na tento svět k soudu, aby slepí viděli a ti, kteří vidí, aby oslepli.“ I uslyšeli to někteří farizeové, kteří byli s ním, a řekli mu: „Jsme snad také my slepí?“ Ježíš jim řekl: „Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Nyní však pravíte:,Vidíme'; proto váš hřích zůstává.“ „Vpravdě, vpravdě pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, nýbrž vstupuje jinudy, je zloděj a lotr. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Tomu vrátný otvírá a ovce slyší jeho hlas, a on své ovce volá jménem a vyvádí je ven. A když své ovce vypustí, jde před nimi, a ovce jdou za s ním, neboť znají jeho hlas. Za cizím však nejdou, nýbrž utíkají před ním, neboť neznají hlas cizích.“ To podobenství pověděl jim Ježíš, ale oni neporozuměli, co jim mluvil. Ježíš jim tedy řekl opět: „Vpravdě, vpravdě pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. Všichni, kteří vystoupili (přede mnou), jsou zloději a lotři, ale ovce je neslyšely. Já jsem dveře. Vejde-li někdo skrze mne, bude zachráněn; a vejde i vyjde a nalezne pastvu. Zloděj přichází jen krást, zabíjet a hubit. Já jsem přišel, aby život měly a měly hojnost.“ „Já jsem pastýř dobrý. Dobrý pastýř dává život za své ovce. Avšak, vidí-li najatý člověk, který není (pravým) pastýřem a jemuž ovce nepatří, přicházeti vlka, opouští ovce a utíká. A vlk lapá a rozhání ovce. Najatý člověk pak prchá, poněvadž je najatý a nezáleží mu na ovcích. Já jsem pastýř dobrý a znám svoje a znají mě moje, jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za své ovce. Mám ještě jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivésti, a můj hlas budou slyšeti, a bude jeden ovčinec a jeden pastýř. Proto miluje mě Otec, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi jej nebere, nýbrž já jej dávám dobrovolně. Mám moc jej dáti, a mám moc jej zase vzíti. Tento příkaz jsem dostal od svého Otce.“ Pro tyto řeči povstala opět mezi židy různost názorů. Mnozí z nich pravili: „Má zlého ducha a blázní. Proč ho posloucháte?“ Jiní pravili: „To nejsou slova posedlého. Což může zlý duch otevříti oči slepým?“ V Jerusalemě se konala slavnost posvěcení chrámu. Byla zima. Ježíš chodil v chrámě v podloubí Šalomounově. Tu ho obstoupili židé a pravili mu: „Jak dlouho nás (ještě) držíš v napětí? Jsi-li ty Mesiáš, pověz nám to zjevně!“ Ježíš jim odpověděl: „Řekl jsem vám to, a nevěříte. Skutky, které já činím ve jménu svého Otce, vydávají svědectví o mně. Ale vy nevěříte, neboť nepatříte k mým ovcím: Mé ovce slyší můj hlas, a já je znám, a ony jdou za mnou. Já jim dávám život věčný a nezhynou na věky, a nikdo je nevytrhne z mé ruky. Co mi dal můj Otec, to jest větší nade všecko, a nikdo nemůže (je) vytrhnouti z ruky mého Otce. Já a Otec jedno jsme.“ Tu se židé chápali kamení, aby ho kamenovali. Ježíš jim odpověděl: „Mnoho dobrých skutků jsem vám ukázal z poslání svého Otce; pro který z těch skutků mě kamenujete?“ Židé mu odpověděli: „Pro dobrý skutek tě nekamenujeme, nýbrž pro rouhání, že ty se děláš Bohem, ačkoli jsi člověk.“ Ježíš jim odpověděl: „Copak není psáno ve vašem zákoně:,Já jsem řekl: Bohové jste'? Jestliže bohy nazval ty, jimž bylo řečeno slovo Boží – a Písmo se nemůže zrušiti – jak o tom, jejž Otec posvětil a poslal na svět, vy pravíte:,Rouháš se, poněvadž jsem řekli:,Syn Boží jsem'? Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi! Činím-li pak a nechcete mně věřiti, věřte skutkům, abyste poznali a uvěřili, že Otec je ve mně a já v Otci.“ Zamýšleli ho tedy zajmouti, ale unikl jejich rukám. Odešel opět za Jordán do té krajiny, kde dříve Jan křtil, a zůstal tam. I přišli mnozí k němu a pravili: „Jan neučinil sice žádný zázrak, ale všechno, co Jan řekl o tomto, bylo pravdivé.“ A mnozí uvěřili v něho. Byl nemocen jakýsi Lazar z Bethanie, z vesnice Marie a její sestry Marty. – Byla to ona Maria, která pomazala mastí Pána a utřela mu nohy svými vlasy. – Její bratr Lazar byl nemocen. Jeho sestry poslaly k němu se vzkazem: „Pane, hle ten, kterého miluješ, je nemocen.“ Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, nýbrž k slávě Boží, aby Syn člověka byl skrze ni oslaven.“ – Ježíš miloval Martu i její sestru [Marii] i Lazara. – Jakmile tedy uslyšel, že je nemocen, zůstal sice na tom místě dva dny, ale potom řekl svým učedníkům: „Pojďme opět do Judska!“ Praví mu učedníci: „Mistře, právě tě zamýšleli židé ukamenovat, a zase tam jdeš?“ Ježíš odpověděl: „Copak nemá den dvanáct hodin? Chodí-li někdo ve dne, neklopýtá, neboť vidí světlo tohoto světa; chodí-li však v noci, klopýtne, neboť mu schází světlo.“ To pověděl a potom jim pravil: „Lazar, náš přítel, spí; ale jdu jej ze sna probudit.“ I řekli mu jeho učedníci: „Pane, spí-li, bude zdráv.“ – Ježíš však to řekl o jeho smrti, kdežto oni myslili, že mluví o spánku. – Tu jim tedy řekl Ježíš zjevně: „Lazar je mrtev. I raduji se kvůli vám, že jsem tam nebyl, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!“ Řekl tedy Tomáš příjmením Blíženec k spoluučedníkům: „Pojďme i my, ať umřeme s ním!“ Když tedy Ježíš přišel, nalezl ho již čtyři dny pochovaného. – Bethanie ležela blízko Jerusalema, asi patnáct honů od něho. – Mnozí židé přišli k Martě a Marii, aby je potěšili pro jejich bratra. Jakmile Marta uslyšela o Ježíšově příchodu, vyšla mu naproti, Maria však zůstala doma. I řekla Marta Ježíšovi: „Pane, kdybys tu byl býval, můj bratr nebyl by umřel! Avšak i nyní vím, že o cokoliv požádáš Boha, dá ti Bůh.“ Dí jí Ježíš: „Vstane zase tvůj bratr.“ Dí jemu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v den poslední.“ Řekl jí Ježíš: „Já jsem vzkříšení a život: Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, živ bude; a nikdo, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky. Věříš tomu?“ Řekla mu: „Ano, Pane, já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boha [živého], který jsi přišel na tento svět.“ Po těchto slovech odešla, zavolala svou sestru Marii a řekla jí potají: „Mistr je zde a volá tě!“ Sotva to ona uslyšela, rychle vstává a jde k němu. – Ježíš totiž ještě nepřišel do vesnice, nýbrž byl dosud na tom místě, kde se s ním setkala Marta. – Židé, kteří s ní byli v domě a těšili ji, spatřivše, že Maria rychle vstala a odešla, šli za ní pravíce: „Jde ke hrobu si tam poplakat.“ Když tedy Maria přišla tam, kde byl Ježíš, a spatřila jej, padla mu k nohám a řekla: „Pane, kdybys tu byl býval, můj bratr nebyl by umřel!“ Ježíš tedy, vida ji, jak pláče a jak pláčí také židé, kteří s ní přišli, byl hluboce dojat, zachvěl se a řekl: „Kam jste ho položili?“ Praví mu: „Pane, pojď a viz!“ I zaslzel Ježíš. Židé tedy řekli: „Hle, jak ho miloval!“ Někteří z nich však pravili: „Nemohl učiniti ten, který otevřel oči slepci [od narození], aby tento neumřel?“ Ježíš znovu dojat, přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a kámen ležel na ní. Ježíš řekl: „Odvalte kámen!“ Řekla mu Marta, sestra zemřelého: „Pane, již zapáchá, vždyť je čtyři dny (v hrobě).“ Dí jí Ježíš: „Neřekl jsem ti, budeš-li věřiti, že uzříš slávu Boží?“ Odvalili tedy kámen. Ježíš pozdvihl oči vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem věděl, že mě vždycky vyslyšíš, avšak kvůli zástupu, který stojí kolem, jsem to řekl, aby uvěřili, že Ty jsi mě poslal.“ Po těch slovech zvolal silným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ I vyšel ten, který byl mrtvý, jsa svázán obvazy na rukou i na nohou a tvář maje ovinutu šátkem. Ježíš jim řekl: „Rozvažte ho a nechte, ať odejde!“ Mnozí židé, kteří přišli k Marii [a k Martě] a spatřili, co učinil [Ježíš], uvěřili v něho. Někteří z nich však odešli k farizeům a pověděli jim, co Ježíš učinil. Velekněží a farizeové shromáždili veleradu a řekli: „Co podnikneme, vždyť tento člověk činí mnoho divů? Necháme-li ho tak, všichni uvěří v něho; i přijdou Římané a vezmou naše místo i národ.“ Jeden z nich pak jménem Kaifáš, který byl toho roku nejvyšším knězem, řekl jim: „Vy nic nevíte, ani na to nemyslíte, že je pro nás prospěšné, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby celý národ zahynul.“ – To však neřekl sám ze sebe, nýbrž to prorokoval jako velekněz toho roku, že Ježíš zemře za národ, a to nejen za národ, nýbrž aby shromáždil v jedno rozptýlené dítky Boží. Od toho dne tedy se uradili, že ho usmrtí. Proto Ježíš už nechodil mezi židy veřejně, nýbrž odešel do krajiny poblíže pouště, do města jménem. Efrem, a tam zůstal se svými učedníky. Byly pak blízko židovské velikonoce a mnozí z kraje odešli před velikonocemi do Jerusalema, aby se tam očistili. I hledali Ježíše, a stojíce v chrámě, pravili vespolek: „Co myslíte, nepřijde na slavnost?“ Velekněží a farizeové vydali totiž rozkaz, ať každý, kdo zví o jeho pobytu, to oznámí, aby ho jali. Šest dní před velikonocemi přišel Ježíš do Bethanie, kde bydlel Lazar, ten, který umřel a kterého Ježíš vzkřísil. I připravili mu tam hostinu a Marta posluhovala. Lazar byl jedním z těch, kteří s ním byli u stolu. Maria vzala libru drahé masti z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a utřela jeho nohy svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti. I řekl jeden z jeho učedníků, Jidáš Iškariotský, který jej chtěl zradit: „Pročpak nebyla prodána ta mast za tři sta denárů a nebylo to dáno chudým?“ To řekl, ne že měl péči o chudé, ale že byl zloděj, a maje měšec, zpronevěřoval, co (tam) bylo vkládáno. Ježíš tedy řekl: „Nechte ji, aby to uchovala ke dni mého pohřbu! Vždyť chudé máte vždycky s sebou, mne však vždycky nemáte.“ Četný zástup židů se dověděl, že tam jest. I přišli nejen kvůli němu, nýbrž aby uviděli také Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých. Velekněží se však uradili, že i Lazara usmrtí, neboť mnoho židů kvůli němu odpadlo a uvěřilo v Ježíše. Druhého dne uslyšel četný zástup, který přišel na slavnost, že Ježíš jde do Jerusalema. Vzali palmové ratolesti, vyšli mu naproti a volali: „Hosanna! Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně, král izraelský!“ Ježíš totiž nalezl oslátko a sedl si na ně, jak je psáno: „Neboj se, dcero sionská! Hle, tvůj král přichází, sedě na oslátku.“ Tomu neporozuměli zprvu jeho učedníci, ale když byl Ježíš oslaven, tu se rozpomenuli, že to bylo o něm psáno a že to učinili jemu. Zástup, který byl s ním, když Lazara povolal z hrobu a vzkřísil ho z mrtvých, vydal o něm svědectví. Proto mu také vyšel zástup naproti, neboť slyšeli, že ten div učinil. Tu řekli farizeové mezi sebou: „Vidíte, že nic nezmůžeme. Hle, celý svět odešel za ním!“ Byli pak někteří pohani mezi těmi, kteří připutovali, aby o slavnosti vzdali Bohu čest. Ti přistoupili k Filipovi, který pocházel z Bethsaidy v Galileji, a žádali ho slovy: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Filip šel a řekl to Ondřejovi, Ondřej a Filip pak to pověděli Ježíšovi. Ježíš jim řekl: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. Vpravdě, vpravdě pravím vám: Nezemře-li pšeničné zrno, jež padlo do země, zůstává samotno; zemře-li však, přináší mnoho užitku. Kdo miluje svůj život, ztratí jej; a kdo nenávidí svůj život na tomto světě, zachová jej pro život věčný. Slouží-li mi kdo, ať mě následuje! A kde jsem já, tam bude i můj služebník. Bude-li mi kdo sloužiti, poctí jej můj Otec. Nyní je má duše zkormoucena, A co mám říci? Otče, vysvoboď mě z té hodiny! Avšak právě na tu hodinu jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“ I zazněl hlas s nebe: „Oslavil jsem je a ještě oslavím.“ Přítomný lid, který to slyšel, pravil, že zahřmělo; a jiní pravili: „Anděl mluvil k němu.“ Ježíš řekl: „Ne kvůli mně zazněl ten hlas, nýbrž kvůli vám. Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude kníže tohoto světa vypuzen ven. A já, budu-li povýšen od země, potáhnu všechno k sobě.“ – Těmi slovy chtěl naznačiti, jakou smrtí zemře. – Zástup mu odpověděl: „My jsme slyšeli ze Zákona, že Mesiáš zůstává na věky. Jak to, že ty pravíš:,Musí povýšen býti Syn člověka'? Kdo je tento Syn člověka?“ Ježíš jim odvětil: „Ještě krátký čas je světlo mezi vámi. Choďte, pokud máte světlo, aby vás nezachvátila tma! Kdo chodí ve tmě, neví, kam jde. Dokud máte světlo, věřte ve světlo, abyste byli účastni světla!“ Po těch slovech odešel Ježíš a skryl se před nimi. Ačkoliv učinil tolik zázraků před nimi, nevěřili v něho, aby se naplnilo slovo proroka Izaiáše, které pověděl: „Pane, kdo uvěřil našemu kázání? A komu byla zjevena moc Páně?“ Proto nemohli uvěřiti; neboť Izaiáš opět řekl: „Zaslepil jejich oči a zatvrdil jejich srdce, takže očima nevidí a srdcem nerozumějí a neobracejí se, abych (já) je neuzdravil.“ To řekl Izaiáš, když viděl jeho slávu a mluvil o něm. Přece však i z členů velerady mnozí uvěřili v něho, ale pro farizeje se veřejně (k tomu) neznali, aby nebyli vyobcováni ze synagogy, neboť milovali více chválu od lidí, než chválu od Boha. Ježíš pak zvolal: „Kdo věří ve mne, nevěří ve mne, nýbrž v Toho, který mě poslal; a kdo vidí mne, vidí Toho, který mě poslal. Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě. A uslyší-li kdo má slova, a neplní-li je, toho já nesoudím, neboť jsem nepřišel svět soudit, nýbrž svět spasit. Kdo mnou pohrdá a nepřijímá má slova, má svého soudce: To slovo, které jsem mluvil, to ho odsoudí v den poslední, neboť já jsem nemluvil sám ze sebe, nýbrž Otec, který mě poslal, ten mi přikázal, co mám mluviti a co hlásati. A já vím, že jeho přikázání je život věčný. Co tedy já mluvím, mluvím tak, jak mi pověděl Otec.“ Bylo to před velikonoční slavností. Poněvadž Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa odešel k Otci, a poněvadž miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim svou lásku měrou nejvyšší. Konala se večeře. Ďábel již vnukl Jidáši, synu Šimona Iškariotského, do jeho srdce, aby ho zradil. Jsa si (Ježíš) vědom toho, že mu Otec dal do rukou všechno a že vyšel od Boha a jde k Bohu, vstává od večeře a odkládá svůj šat. Pak vzal lněné roucho a přepásal se. Potom nalil vody do umyvadla a počal umývati učedníkům nohy a utírati je rouchem, kterým byl přepásán. Přišel tedy k Simonu Petrovi. I řekl mu Petr: „Pane, ty mně myješ nohy?“ Ježíš mu odpověděl: „Co já činím, ty nevíš nyní, ale pochopíš později.“ Dí mu Petr: „Nebudeš mi mýti nohy na věky!“ Ježíš mu odvětil: „Jestliže tě neumyji, nebudeš míti podíl se mnou.“ Dí jemu Šimon Petr: „Pane, nejen mé nohy, nýbrž i ruce a hlavu!“ Dí mu Ježíš: „Kdo se vykoupal, nepotřebuje si umýti víc než nohy, neboť je celý čistý; i vy jste čisti, ale ne všichni.“ – Věděl totiž, kdo je ten, který ho zradí. Proto řekl: „Nejste čisti všichni.“ Když jim tedy umyl nohy, vzal svůj šat, opět se posadil a řekl jim: „Víte-li, co jsem vám učinil? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem a správně pravíte, neboť jsem jím. Jestliže tedy já, váš Pán a Mistr, umyl jsem vám nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývati. Příklad zajisté dal jsem vám, abyste i vy činili tak, jako jsem já učinil vám. Vpravdě, vpravdě pravím vám: Není služebník větší nad svého pána, ani posel větší nad toho, který ho poslal. Víte-li to, blahoslavení budete, jestliže podle toho budete jednati. Nepravím to o vás všech. Já vím, které jsem vyvolil, avšak aby se naplnilo Písmo:,Kdo jí se mnou chléb, pozdvihne proti mně svou patu.' Již nyní pravím (to) vám, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane, že jsem to já. Vpravdě, vpravdě pravím vám: Kdo přijímá toho, koho pošlu, mne přijímá; kdo však mne přijímá, přijímá Toho, který mě poslal.“ Po těch slovech se zkormoutil Ježíš v duchu a prohlásil: „Vpravdě, vpravdě pravím vám: Jeden z vás mě zradí.“ I pohlíželi učedníci jeden na druhého, neboť byli na rozpacích, o kom to praví. Jeden z jeho učedníků, ten, kterého Ježíš miloval, spočíval na prsou Ježíšových. Tomu pokynul Šimon Petr a řekl mu: „Kdo je ten, o němž mluvíš?“ On se tedy naklonil na Ježíšovu hruď a řekl mu: „Pane, kdo je to?“ Ježíš odpověděl: „Ten je to, komu já podám namočenou skývu.“ A namočil skývu a podal ji Jidášovi, synu Šimona Iškariotského. Po té skývě vešel do něho ďábel. I řekl mu Ježíš: „Co činíš, učiň rychle!“ To však nikdo ze spolustolujících nevěděl, proč mu to řekl. Poněvadž totiž měl Jidáš (na starosti) měšec, mínili někteří, že mu Ježíš řekl: „Nakup, co potřebujeme na svátky,“ anebo aby dal něco chudým. Jakmile vzal Jidáš skývu, ihned vyšel ven. Byla noc. Když pak odešel, pravil Ježíš: „Nyní jest oslaven Syn člověka a Bůh jest oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví ho i Bůh sám v sobě; ano, hned ho oslaví. Dítky, ještě maličko jsem s vámi! Budete mě hledati, ale jak jsem řekl židům, tak pravím nyní vám: Kam já jdu, vy nemůžete přijíti. Přikázání nové vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, abyste se i vy milovali navzájem. Podle toho poznají všichni, že jste moji učedníci, budete-li míti lásku jedni k druhým.“ Řekl mu Šimon Petr: „Pane, kam jdeš?“ Ježíš odpověděl: „Kam já jdu, nemůžeš za mnou nyní jíti, ale půjdeš později.“ Dí mu Petr: „Pane, proč nemohu nyní za tebou jíti? Svůj život dám za tebe!“ Odpověděl mu Ježíš: „Svůj život dáš za mne? Vpravdě, vpravdě pravím tobě: Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ „Nermuť se vaše srdce! Věříte v Boha, i ve mne věřte! V domě mého Otce je příbytků mnoho, kdyby nebylo, byl bych vám to řekl. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li a připravím-li vám místo, přijdu opět a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A kam já jdu, víte, i cestu znáte.“ Řekl mu Tomáš: „Pane, nevíme, kam jdeš; jakpak můžeme znáti cestu?“ Ježíš mu řekl: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, leda skrze mne. Kdybyste byli mne poznali, byli byste poznali i mého Otce. A od této chvíle poznáváte ho; ano, viděli jste ho.“ Dí mu Filip: „Pane, ukaž nám Otce, a to nám dostačí!“ Ježíš mu odvětil: „Tak dlouhý čas jsem s vámi, a nepoznali jste mne? Filipe, kdo vidí mne, vidí i Otce. Jak to, že ty pravíš:,Ukaž nám Otce'? Nevěříte, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která já mluvím k vám, nemluvím sám od sebe; a Otec, který zůstává ve mně, činí ty skutky. Nevěříte, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Ne-li, tak věřte pro skutky samy!“ „Vpravdě, vpravdě pravím vám: Kdo věří ve mne, bude i činiti skutky, které já činím; ano, ještě větší než tyto bude činiti, neboť já jdu k Otci. A o cokoliv budete prositi [Otce] ve jménu mém, učiním to, aby byl oslaven Otec v Synu. Budete-li o něco prositi ve jménu mém, učiním to.“ „Milujete-li mne, zachovávejte má přikázání! A já budu prositi Otce a dá vám jiného Utěšitele, aby s vámi zůstával na věky, Ducha pravdy. Toho svět nemůže přijmouti, poněvadž ho nevidí a nezná; vy však ho poznáte, neboť ve vás zůstane a ve vás bude.“ „Nenechám vás jako sirotky, přijdu opět k vám. Ještě maličko, a svět mě již nespatří. Vy však mě uvidíte, neboť já jsem živ a také vy živi budete. V ten den vy poznáte, že já jsem v Otci svém a vy ve mně a já ve vás. Kdo má moje přikázání a je plní, ten mě miluje. Kdo však miluje mne, toho i můj Otec bude milovati, i já ho budu milovati a zjevím se mu.“ Praví mu Juda, ne ten Iškariotský: „Pane, co se to stalo, že se hodláš zjeviti nám, a ne světu?“ Ježíš mu odpověděl: „Miluje-li kdo mne, mé slovo bude zachovávat; a můj Otec bude ho milovati, i přijdeme k němu a příbytek si u něho učiníme. Kdo mne nemiluje, má slova nezachovává. A (přece) slovo, které jste slyšeli, není moje, nýbrž Otce, který mě poslal.“ „Toto jsem vám mluvil, pokud jsem u vás zůstával. Utěšitel pak, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem k vám mluvil.“ „Pokoj svůj vám zanechávám, pokoj svůj vám dávám; ne jako svět dává, já vám dávám. Nermuť se vaše srdce a nestrachuj se! Slyšeli jste, že já jsem vám řekl: Jdu a přijdu (zase) k vám. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. Nyní jsem vám to pověděl, dříve než se to stane, abyste, až se to stane, uvěřili. Již nebudu mnoho mluviti s vámi, neboť přichází kníže tohoto světa. Proti mně nic nezmůže; ale svět má poznati, že miluji Otce a tak činím, jak mi Otec přikázal. Vstaňte, pojďme odtud!“ „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřeže; a každou však, která nese ovoce, očistí, aby nesla více ovoce. Vy jste již čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já (zůstanu) ve vás. Jako ratolest nemůže nésti ovoce sama ze sebe, nezůstane-li ve kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy (jste) ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten přináší mnoho ovoce; neboť beze mne nemůžete nic činiti. Nezůstane-li někdo ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; i uschne, seberou ji a vhodí do ohně, a bude hořeti. Zůstaneteli ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, cokoliv pak budete chtíti, proste, a dostane se vám! V tom jest oslava mého Otce, že přinášíte mnoho užitku a stáváte se mými učedníky.“ „Jako miloval Otec mne, tak i já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce! Budete-li zachovávati má přikázání, zůstanete v mé lásce, jakož i já jsem zachoval přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce, Toto jsem k vám mluvil, aby má radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila.“ „To je moje přikázání, abyste se navzájem milovali, jako jsem (já) miloval vás. Větší lásky nemá nikdo nad tu, kterou má ten, kdo dává svůj život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co já přikazuji vám. Již vás nebudu nazývati služebníky, neboť služebník neví, co činí jeho pán. Přáteli jsem vás nazval, neboť jsem vám oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste mne vyvolili, nýbrž já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby zůstával; aby vám dal Otec, o cokoliv ho ve jménu mém poprosíte. To přikazuji vám, abyste se navzájem milovali.“ „Jestliže svět vás nenávidí, vězte, že dříve nežli vás, nenáviděl mne. Kdybyste byli ze světa, svět by své miloval. Poněvadž však ze světa nejste, nýbrž já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. Pamatujte na to slovo, které jsem já řekl vám: Není služebník větší než jeho pán! Jestliže mne pronásledovali, i vás budou pronásledovati; jestliže mé slovo zachovávali, i vaše budou zachovávati. Ale toto všechno učiní vám pro jméno mé, poněvadž neznají Toho, který mě poslal.“ „Kdybych nebyl přišel a nebyl k nim mluvil, byli by bez hříchu. Nyní však nemají výmluvy pro svůj hřích. Kdo nenávidí mne, nenávidí i mého Otce. Kdybych nebyl mezi nimi konal skutky, které žádný jiný nekonal, byli by bez hříchu; nyní i viděli (je), a (přece) nenáviděli i mne i mého Otce. To však proto, aby se naplnilo slovo, které je psáno v jejich zákoně:,Nenáviděli mě bez příčiny.' “ „Až přijde Utěšitel, kterého já pošlu vám od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten bude svědčiti o mně. Avšak i vy budete svědčiti, neboť jste se mnou od počátku.“ „Toto mluvil jsem k vám, abyste se nepohoršili. Ze synagog vás vyloučí, ano přichází hodina, že každý, kdo vás zabije, bude se domnívati, že tím Bohu slouží. A to [vám] učiní, poněvadž nepoznali ani Otce ani mne. Ale toto jsem mluvil k vám, abyste se rozpomenuli, až přijde jejich hodina, že jsem vám to pověděl. Z počátku jsem vám to neřekl, neboť jsem byl s vámi.“ „Nyní však jdu k Tomu, který mě poslal, a nikdo z vás se mne netáže:,Kam jdeš?' Ale že jsem vám ty věci mluvil, zármutek naplnil vaše srdce. Ale já mluvím k vám pravdu: Je pro vás užitečné, abych já odešel, neodejdu-li však, nepřijde k vám Utěšitel; odejdu-li, pošlu ho k vám. A až přijde, usvědčí svět z hříchu a ze spravedlnosti a ze soudu: z hříchu, poněvadž nevěří ve mne; ze spravedlnosti, poněvadž jdu k Otci a již mne neuzříte; ze soudu pak, že kníže tohoto světa je již odsouzen.“ „Ještě mnoho mám mluviti k vám, ale nemůžete to nyní snésti. Až však přijde onen Duch pravdy, naučí vás všeliké pravdě, neboť nebude mluviti sám od sebe, nýbrž bude mluviti, co uslyší, a budoucí věci vám zvěstuje. On mě oslaví, neboť z mého vezme a zvěstuje vám to. Všechno, cokoliv má Otec, je mé; proto jsem vám řekl: Z mého vezme a zvěstuje vám.“ „Maličko, a již mě neuzříte; a opět maličko, a uzříte mě, [poněvadž jdu k Otci].“ Někteří z jeho učedníků řekli si mezi sebou: „Co je to, co nám praví:,Maličko, a neuzříte mě, a opět maličko, a uzříte mě a,poněvadž jdu k Otci'?“ Pravili tedy: „Co je to, co dí:,Maličko'? Nevíme, co praví.“ Ježíš poznal, že se ho chtějí tázati, i řekl jim: „Na to se tážete mezi sebou, že jsem řekl:,Maličko, a neuzříte mě, a opět maličko, a uzříte mě'? Vpravdě, vpravdě pravím vám: Vy budete kvíleti a plakati, ale svět se bude radovati; vy se budete rmoutiti, ale váš zármutek se obrátí v radost. Když žena rodí, má zármutek, neboť přišla její hodina. Když však porodila děťátko, již nemyslí na bolest pro radost, že se narodil člověk na svět. Tak i vy máte nyní zármutek, avšak opět vás uzřím, a bude se radovati vaše srdce a vaši radost nikdo vám nevezme. A v ten den nebudete se mne na nic tázati. Vpravdě, vpravdě pravím vám: Budete-li o cokoli prositi Otce ve jménu mém, dá vám. Až dosud jste neprosili za nic ve jménu mém. Proste, a dostanete, aby vaše radost byla úplná.“ „Toto jsem vám mluvil obrazně. Přichází hodina, kdy nebudu již vám mluviti obrazně, nýbrž zjevně budu vám zvěstovati o Otci. V ten den budete ve jménu mém prositi; a nepravím vám, že já budu prositi Otce za vás, neboť Otec sám vás miluje, protože vy jste milovali mne a uvěřili jste, že jsem já vyšel od Boha. Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět; opět opouštím svět a jdu k Otci.“ Praví mu jeho učedníci: „Hle, nyní mluvíš zjevně a nemluvíš už obrazně. Nyní víme, že znáš všechno a že nemáš zapotřebí, aby se tě někdo tázal; proto věříme, že jsi od Boha vyšel.“ Ježíš jim odpověděl: „Nyní věříte? Hle, přichází hodina, ano už je tu, že se rozprchnete každý do svého a mne zde necháte samotného; ale nejsem sám, poněvadž Otec je se mnou,“ „Toto jsem k vám mluvil, abyste měli ve mně pokoj. Na světě budete míti soužení, avšak důvěřujte, já jsem vítěz nad světem!“ Po těchto slovech pozdvihl Ježíš oči k nebi a řekl: „Otče, přišla hodina: Oslav svého Syna, aby tvůj Syn oslavil tebe, ježto jsi mu dal moc nade vším lidstvem, aby dal život věčný všem, které jsi mu dal. To pak je život věčný, aby poznali tebe, jediného pravého Boha, a Toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Já jsem tě oslavil na zemi, dokonav dílo, které jsi mi dal vykonat. A nyní oslav mě ty, Otče, u sebe slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.“ „Oznámil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. – Tvoji byli a mně jsi je dal, a tvé slovo zachovali. – Nyní poznali, že všechno, co jsi mi dal, jest od tebe. Neboť slova, která jsi mně dal, dal jsem jim, a oni (je) přijali a vpravdě poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ „Já za ně prosím. Neprosím to za svět, nýbrž za ty, které jsi mi dal; neboť tvoji jsou – všechno, co je mé, je tvé; a co je tvé, je mé – a jsem v nich oslaven. A již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej ve jménu svém ty, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Když jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve jménu tvém; ochránil jsem ty, které jsi mi dal, a nikdo z nich nezahynul, leda ten syn záhuby, aby se naplnilo Písmo. Nyní však jdu k tobě a toto mluvím ve světě, aby měli moji radost v sobě úplnou. Já jsem jim dal tvé slovo, a svět je měl v nenávisti, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, nýbrž abys je ochránil zlého. Ze světa nejsou, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Jako jsi ty mne poslal na svět, i já jsem je poslal do světa. A já posvěcuji sebe samého za ně, aby i oni byli posvěceni v pravdě.“ „Neprosím pak toliko za ně, nýbrž i za ty, kteří skrze jejich slovo uvěří ve mne, aby všichni jedno byli jako ty, Otče, ve mně a já v tobě; aby i oni v nás jedno byli, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. A já jsem jim dal slávu, kterou jsi mi dal, aby jedno byli, jakož i my jedno jsme: já v nich a ty ve mně; aby byli v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mne. Otče, chci, aby, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval před ustavením světa.“ „Otče spravedlivý, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal; i tito poznali, že ty jsi mě poslal. A v známost jsem jim uvedl tvé jméno a v známost uvedu, aby ta láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich i já v nich.“ Když to Ježíš pověděl, vyšel se svými učedníky za potok Cedron. Tam byla zahrada. Do té vešel On i jeho učedníci. Věděl však o tom místě i Jidáš, který ho zrazoval, neboť Ježíš se tam často scházel se svými učedníky. Jidáš vzal tedy četu a pochopy od velekněží a farizeů a přišel tam se svítilnami, pochodněmi a zbraněmi. Ježíš, věda všecko, co naň mělo přijíti, vyšel (vstříc) a řekl: „Koho hledáte?“ Odpověděli mu: „Ježíše Nazaretského!“ Řekl jim Ježíš: „Já jsem to.“ – Stál s nimi též Jidáš, který ho zrazoval. Jak jim tedy řekl: „Já jsem to,“ ustoupili zpět a padli na zem. I otázal se jich opět: „Koho hledáte?“ Oni řekli: „Ježíše Nazaretského.“ Ježíš odpověděl: „Řekl jsem vám, že já jsem to. Hledáte-li tedy mne, nechte tyto odejiti!“ To aby se naplnilo slovo, které řekl: „Neztratil jsem nikoho z těch, které jsi mi dal.“ Tu Šimon Petr, maje meč, vytasil jej, napadl služebníka veleknězova a uťal mu pravé ucho. – Služebník se jmenoval Malchus. – I řekl Ježíš Petrovi: „Zastrč svůj meč do pochvy! Nemám píti kalich, který mi dal Otec?“ Tu četa, její velitel a židovští pochopové jali Ježíše a svázali ho. Petrův pád. I přivedli ho nejprve k Annášovi. Ten byl totiž tchánem Kaifáše, který byl toho roku nejvyšším knězem. Byl to (onen) Kaifáš, který poradil židům, že je prospěšné, aby jeden člověk zemřel za lid. Za Ježíšem šel Simon Petr a jiný učedník. Tento učedník byl znám nejvyššímu knězi a vešel s Ježíšem do dvora nejvyššího kněze. Petr však stál u dveří venku. Ten druhý učedník, který byl znám nejvyššímu knězi, vyšel, a promluviv s vrátnou, uvedl Petra dovnitř. Tu služebná vrátná pravila Petrovi: „Nejsi také ty z učedníků toho člověka?“ On řekl: „Nejsem.“ Stáli pak tam služebníci a pochopové u ohně, poněvadž bylo chladno, a ohřívali se; stál s nimi také Petr a ohříval se. Velekněz se tedy otázal Ježíše na jeho učedníky a na jeho učení. Ježíš mu odpověděl: „Já jsem mluvil před světem veřejně. Já jsem učil vždy v synagoze a v chrámě, kde se všichni židé scházejí, a tajně jsem nic nemluvil. Proč se mne ptáš? Zeptej se těch, kteří slyšeli, co jsem jim mluvil! Hle, ti vědí, co jsem já mluvil.“ Když to pověděl, jeden ze stojících tu pochopů dal Ježíšovi políček řka: „Tak odpovídáš nejvyššímu knězi?“ Ježíš mu odpověděl: „Mluvil-li jsem zle, vydej svědectví o zlém; pakli dobře, proč mě biješ?“ I poslal ho Annáš svázaného k nejvyššímu knězi Kaifášovi. Simon Petr stál a ohříval se. I řekli mu: „Nejsi také z jeho učedníků?“ On zapřel a řekl: „Nejsem.“ Dí [mu] jeden ze služebníků nejvyššího kněze, příbuzný toho, jemuž Petr uťal ucho: „Copak jsem tě já neviděl s ním v zahradě?“ Tu zapřel Petr opět a hned kohout zakokrhal. I přivedli Ježíše od Kaifáše do soudní budovy. Bylo ráno. Sami nevstoupili do soudní budovy, aby se neposkvrnili, ale aby mohli jísti velikonočního beránka. Vyšel tedy Pilát k nim ven a řekl: „Jakou žalobu vedete proti tomuto člověku?“ Odpověděli mu: „Kdyby tento nebyl zločincem, nevydali bychom ho tobě.“ I řekl jim Pilát: „Vezměte ho vy a suďte podle svého zákona!“ Tu řekli mu Židé: „My nesmíme nikoho usmrtit.“ – Aby se naplnilo slovo Ježíšovo, jímž naznačil způsob své smrti. Pilát tedy vešel opět do soudní budovy, povolal si Ježíše a řekl mu: „Ty jsi král židovský?“ Ježíš odpověděl: „Sám od sebe to pravíš, nebo jiní ti to o mně pověděli?“ Pilát odpověděl: „Copak já jsem Žid? Tvůj národ a velekněží vydali mi tebe. Co jsi učinil?“ Ježíš odpověděl: „Mé království není z tohoto světa. Kdyby bylo z tohoto světa mé království, moji služebníci by bránili, abych nebyl vydáni Židům; ale mé království není odtud.“ I řekl mu Pilát: „Tedy králem jsi ty?“ Ježíš odpověděl: „Ano, já jsem král. Já jsem se k tomu narodil, a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Dí mu Pilát: „Co je pravda?“ Po těch slovech vyšel Pilát opět k Židům a řekl jim: „Já na něm žádné viny nenalézám! Je však u vás zvyk, abych vám o velikonocích propustil jednoho (vězně). Chcete tedy, abych vám propustil krále židovského?“ I vzkřikli opět [všichni]: „Ne toho, nýbrž Barabáše!“ – Barabáš však byl lotr. Potom vzal Pilát Ježíše a dal ho zbičovati. Vojáci spletli z trní korunu, vložili mu ji na hlavu a oděli ho šarlatovým pláštěm. A přicházeli k němu a říkali: „Zdráv buď, králi židovský!“ A paličkovali ho. Tu vyšel Pilát opět ven a řekl jim: „Hle, vedu vám ho ven, abyste poznali, že na něm žádné viny nenalézám.“ Vyšel tedy Ježíš ven s trnovou korunou a v šarlatovém plášti. I praví jim (Pilát): „Ejhle, člověk!“ Jakmile ho však uzřeli velekněží a pochopové, vzkřikli: „Ukřižuj, ukřižuj ho!“ Dí jim Pilát: „Vezměte ho vy a ukřižujte, neboť já na něm viny nenalézám!“ Židé mu odpověděli: „My máme zákon, a podle zákona má umřít, neboť se činil Synem Božím!“ Když Pilát uslyšel to slovo, obával se více. I vešel opět do soudní síně a řekl Ježíšovi: „Odkud jsi ty?“ Ale Ježíš mu neodpověděl. I řekl mu Pilát: „Se mnou nemluvíš? Nevíš, že mám moc tebe propustit a mám moc tebe ukřižovat?“ Ježíš mu odpověděl: „Neměl bys žádné moci nade mnou, kdyby ti to nebylo dáno shůry. Proto ten, kdo mě tobě vydal, má větší hřích.“ Od té chvíle Pilát zamýšlel ho propustit, ale Židé křičeli: „Propustíš-li ho, nejsi přítel císařův, neboť každý, kdo se činí králem, protiví se císaři.“ Když Pilát uslyšel ta slova, vyvedl Ježíše ven a posadil se na soudnou stolici na místě, které se nazývá Lithostrotos, hebrejsky Gabbatha. Byl pátek velikonoční okolo šesté hodiny. I řekl Židům: „Hle, váš král!“ Ale oni křičeli: „Pryč s ním, pryč s ním, ukřižuj no! Dí jim Pilát: „Vašeho krále mám ukřižovat?“ Velekněží odpověděli: „Nemáme krále, jen císaře!“ Tu jim ho vydal, aby byl ukřižován. I vzali Ježíše [a vyvedli ho ven]. A s křížem vyšel na místo, které se jmenuje „Lebka“, hebrejsky Golgota. Tam ho ukřižovali a s ním dva jiné po obou stranách, Ježíše pak uprostřed. I napsal Pilát také nápis a dal jej na kříž. Bylo napsáno: „Ježíš Nazaretský, král židovský.“ Tento nápis četlo mnoho Židů, neboť místo, kde byl Ježíš ukřižován, bylo blízko města. – Bylo (to) napsáno hebrejsky, řecky a latinsky. – I řekli židovští velekněží Pilátovi: „Nepiš:,Král židovský,' nýbrž jak on řekl:,Jsem král židovský.' „ Pilát odpověděl: „Co jsem napsal, to jsem napsal.“ Když tedy vojáci ukřižovali Ježíše, vzali jeho roucha, rozdělili je na čtyři díly, pro každého vojína jeden díl, a sukni. – Byla pak ta sukně nesešívaná, od vrchu až dolů utkaná. – Proto řekli mezi sebou: „Netrhejme ji, nýbrž losujme o ni, čí bude!“ Aby se naplnilo Písmo, které praví: „Rozdělili si má roucha a o můj oděv metali los.“ Vojáci to tedy tak učinili. Stály pak u kříže Ježíšova jeho matka a sestra matky jeho, Maria, manželka Kleofášova, a Maria Magdalena. Když Ježíš uzřel matku a toho učedníka, kterého miloval, jak tu stojí, řekl své matce: „Ženo, hle, syn tvůj!“ Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, matka tvá!“ Od té chvíle přijal ji ten učedník k sobě. Potom Ježíš vida, že je již všechno dokonáno, aby se naplnilo Písmo, pravil: „Žízním!“ Stála tam nádoba plná octa. I nasadili na yzop houbu plnou octa a podali mu ji k ústům. Když Ježíš přijal ocet, řekl: „Dokonáno jest!“ A nakloniv hlavu, vypustil duši. Poněvadž byl přípravný den (na velikonoce), poprosili tedy židé Piláta, aby ukřižovaným byly zlámány nohy a aby byli sňati – aby nezůstala těla na kříži v sobotu, neboť ta sobota byl veliký den. Přišli tedy vojáci a zlámali nohy jednomu i druhému, který s ním byl ukřižován. Když však přišli k Ježíšovi a uzřeli, že je již mrtev, nezlámali mu nohy, ale jeden z vojínů bodl ho kopím do boku, a ihned vyšla krev a voda. Ten, který (to) viděl, vydal (o tom) svědectví, a spolehlivé je jeho svědectví. On ví, že pravdu mluví, abyste i vy uvěřili. – Stalo se to, aby se naplnilo Písmo: „Kosti mu nezlomíte.“ A opět jiné Písmo dí: „Budou patřiti na toho, do něhož bodli.“ Josef z Arimathie, který byl Ježíšovým učedníkem, ale ze strachu před židy tajným, požádal potom Piláta, aby směl sejmouti tělo Ježíšovo. Pilát dovolil. Přišel tedy a sňal tělo Ježíšovo. Přišel také Nikodem, který kdysi v noci přišel k Ježíšovi, a přinesl smíšeninu myrhy a aloe, asi sto liber. I vzali tělo Ježíšovo, ovinuli je prostěradly s vonnými věcmi, jak jest u židů obyčej pochovávati. Na tom místě, kde byl ukřižován, byla zahrada a v té zahradě nový hrob, do něhož ještě nikdo nebyl pochováni. Tam tedy, poněvadž byl židovský pátek, položili Ježíše; hrob byl totiž blízko. V neděli časně ráno, když bylo ještě přítmí, přišla Maria Magdalena ke hrobu a spatřila kámen od hrobu odvalený. Běží tedy a přichází k Šimonu Petrovi a k jinému učedníku, kterého miloval Ježíš, a praví jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Vyšel tedy Petr i ten druhý učedník a šli ke hrobu. Běželi oba spolu, ale ten druhý učedník běžel napřed, rychleji než Petr, a přišel ke hrobu první. Nachýlil se a uzřel tam ležeti prostěradla; ale (dovnitř) nevešel. Tu přišel Šimon Petr, který šel za ním, a vešel do hrobu; spatřil tam ležeti prostěradla, a rouška, kterou měl Ježíš na hlavě, neležela s prostěradly, nýbrž byla svinuta na jiném místě. Potom tedy vešel (dovnitř) i ten učedník, který první přišel ke hrobu, uzřel a uvěřil. – Neboť ještě nerozuměli Písmu, že musí z mrtvých vstáti. – I odešli ti učedníci zase domů. Maria však stála venku u hrobu a plakala. Plačíc se naklonila a nahlédla do hrobu. I uzřela tam, kde dříve leželo Ježíšovo tělo, seděti dva anděly v bílém rouše, jednoho v hlavě, druhého v nohách. Ti jí řekli: „Ženo, proč pláčeš?“ Dí jim: „Vzali Pána mého, a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a spatřila (tam) státi Ježíše, ale nevěděla, že to je Ježíš. Dí jí Ježíš: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, řekla mu: „Pane, vzal-lis ho ty, řekni mi, kam jsi ho položil, a já si ho odnesu!“ Dí jí Ježíš: „Maria!“ Ona se obrátila a řekla mu hebrejsky: „Rabboni,“ to jest „Mistře!“ Dí jí Ježíš: „Nedotýkej se mne, neboť jsem ještě nevstoupil k Otci svému! Jdi však k mým bratřím a zvěstuj jim: Vystupuji k Otci svému a k Otci vašemu, k Bohu svému a k Bohu vašemu.“ Maria Magdalena šla a zvěstovala učedníkům: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“ Večer toho dne, v neděli, byli učedníci shromážděni a ze strachu před židy měli dveře zavřeny. I přišel Ježíš, postavil se mezi ně a řekl jim: „Pokoj vám!“ A když to řekl, ukázal jim ruce i bok. I zaradovali se učedníci, že viděli Pána. Tu jim řekl opět: „Pokoj vám! Jako mne poslal Otec, i já posílám vás.“ Po těch slovech dechl (na ně) a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Kterým hříchy odpustíte, těm se odpouštějí; a kterým (je) zadržíte, (těm) jsou zadrženy.“ Tomáš však, jeden ze dvanácti, příjmením Blíženec, nebyl s nimi, když přišel Ježíš. Řekli mu tedy druzí učedníci: „Viděli jsme Pána!“ Ale on jim řekl: „Neuzřím-li v jeho rukou rány po hřebech a nevložím-li svůj prst na místo hřebů a nevložím-li svou ruku v jeho bok, neuvěřím!“ Po osmi dnech byli jeho učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Tu přišel Ježíš zavřenými dveřmi, postavil se mezi ně a řekl: „Pokoj vám!“ Potom dí Tomášovi: „Vlož svůj prst sem a viz mé ruce, natáhni svou ruku a vlož ji v můj bok; a nebuď nevěřící, nýbrž věřící!“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Řekl mu Ježíš: „Poněvadž jsi mě uviděl, [Tomáši,] uvěřil jsi; blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Ještě mnoho jiných zázraků činil Ježíš před svými učedníky; ty však nejsou napsány v této knize. Tyto však jsou napsány, abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a věříce, abyste měli život věčný ve jménu jeho.“ Potom se zjevil Ježíš opět učedníkům u Tiberiadského jezera. Zjevil se takto: Byli pohromadě Šimon Petr a Tomáš příjmením Blíženec a Nathanael z Kány Galilejské a synové Zebedeovi a dva jiní z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Praví mu: „Půjdeme s tebou i my.“ Odešli a vstoupili na loďku; ale té noci nechytili nic. Když pak bylo ráno, Ježíš stál na břehu, ale učedníci nepoznali, že to je Ježíš. Řekl jim tedy Ježíš: „Dítky, máte něco k jídlu?“ Odpověděli mu: „Ne.“ Řekl jim: „Vyhoďte síť na pravou stranu loďky a naleznete něco!“ I vyhodili; a nemohli ji pak utáhnouti pro množství ryb. Tu řekl Petrovi ten učedník, kterého miloval Ježíš: „Pán je to!“ Když Šimon Petr uslyšel, že to je Pán, přehodil si vrchní roucho – neboť nebyl oblečen – a skočil do jezera. Ostatní učedníci táhnoucí síť s rybami připluli na loďce, neboť nebyli daleko od země, jen asi dvě stě loktů. Jakmile vstoupili na zem, spatřili žhavé uhlí a na něm rybu i chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste z těch ryb, které jste nyní ulovili!“ Vstoupil tedy Šimon Petr do loďky a vytáhl na zem síť plnou velkých ryb, stotřiapadesát. Ačkoliv jich bylo tak mnoho, síť se přece nepřetrhala. Ježíš jim řekl: „Pojďte k snídaní!“ – Nikdo se ho z těch učedníků, kteří jedli, neodvážil otázat: „Kdo jsi ty?“ Neboť věděli, že to je Pán. I přichází Ježíš, bere chléb a dává jim, rovněž i rybu. To již bylo po třetí, co se zjevil Ježíš svým učedlníkům po svém zmrtvýchvstání. Když posnídali, řekl Ježíš Šimonu Petrovi: „Šimone, synu Janův, miluješ mě více nežli tito?“ Dí jemu: „Ovšem, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Praví mu: „Pas beránky mé!“ Dí mu po druhé: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Odpovídá mu:“Ovšem, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Dí mu: „Pas beránky mé!“ Praví mu po třetí: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Petr se zarmoutil, že mu řekl po třetí: „Miluješ mě?“ I řekl mu: „Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji.“ Odvětil mu: „Pas ovce mé!“ „Vpravdě, vpravdě pravím ti: Když jsi byl mladší, opásával ses a chodils, kam jsi chtěl. Až však zestárneš, pozvedneš své ruce a jiný tě opáše a povede, kam ty nechceš.“ – Těmi slovy chtěl naznačiti, jakou smrtí oslaví Boha. – A po těch slovech mu praví: „Následuj mě!“ Petr se obrátil a uzřel za sebou jíti toho učedníka, kterého Ježíš miloval a který při večeři také spočíval na jeho prsou a řekl: „Pane, kdo je ten, který tě zradí?“ Když ho tedy Petr spatřil, řekl Ježíšovi: „Pane, co (bude) s tímto?“ Ježíš mu řekl: „Chci-li, aby zůstal, dokud nepřijdu, co ti po tom? Ty mě následuj!“ Proto vzniklo mezi bratry mínění, že ten učedník nezemře. Ale Ježíš neřekl mu: „Nezemře,“ nýbrž: „Chci-li, aby zůstal, dokud nepřijdu, co ti po tom?“ To je ten učedník, který vydává svědectví o těchto věcech a napsal tyto věci; a víme, že pravdivé je jeho svědectví. Je však ještě mnoho jiných věcí, které učinil Ježíš; kdyby se o každé zvlášť napsalo, myslím, že by ani celý svět neobsáhl ty knihy, které by musily býti napsány. První knihu jsem sepsal, Theofile, o všech věcech, které Ježíš činil a kterým učil od počátku až do dne, kdy dal svým vyvoleným apoštolům skrze Ducha svatého příkazy a byl vzat do nebe. Jim také po svém utrpení dal mnoho důkazů pro to, že žije. Po čtyřicet dní se jim zjevoval a mluvil o království Božím. A když s nimi jedl, poručil jim, aby neodcházeli z Jerusalema, nýbrž aby očekávali zaslíbení Otcovo, které – pravil – „jste slyšeli z mých úst; neboť Jan křtil vodou, vy však budete po několika dnech pokřtěni Duchem svatým.“ I tázali se ho ti, kteří se shromáždili: „Pane, v tomto čase obnovíš království pro izraelský národ?“ Ale On jim řekl: „Vám nepřísluší znáti doby nebo časy, které Otec ustanovil mocí sobě vlastní, avšak dostanete sílu, až na vás sestoupí Duch svatý, a budete mi svědky v Jerusalemě a v celém Judsku i Samařsku, ano až na sám konec země.“ A po těch slovech byl vyzdvižen před jejich zraky a oblak vzal jej s jejich očí. A když hleděli upřeně do nebe, jak se tam ubíral, hle, dva muži v bílém rouše stáli u nich a řekli: „Muži galilejští, proč stojíte a hledíte do nebe? Ten Ježíš, který jest od vás vzat do nebe, přijde tak, jak jste ho viděli vystupovati do nebe.“ Tu se vrátili do Jerusalema s hory, která se nazývá Olivetská a je vzdálena od Jerusalema délku sobotní cesty. A když (tam) vešli, vystoupili do hořejší síně, kde se zdržovali. Byli to: Petr a Jan, Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub, syn Alfeův, a Šimon Horlivec a Juda, bratr Jakubův. Ti všichni dleli svorně na modlitbě se ženami a s Marií, matkou Ježíšovou, i s jeho bratry. V těch dnech Petr povstal mezi bratry – bylo tam pohromadě asi sto dvacet osob – a řekl: „Muži bratří, muselo se naplniti Písmo, které Duch svatý předpověděl ústy Davidovými o Jidáši, jenž se stal vůdcem těch, kteří jali Ježíše. Počítal se k nám a měl účast v tomto (našem) úřadě. On získal pole ze mzdy nepravosti; ale spadl střemhlav, rozpukl se v půli a vyhřezly všechny jeho vnitřnosti. A stalo se to známo všem obyvatelům jerusalemským, takže bylo ono pole nazváno v jejich řeči Hakeldama, to jest Pole krve. Je totiž psáno v knize žalmů:,Ať zpustne jeho příbytek, a nebudiž nikoho, kdo by v něm bydlil!' a,Jeho úřad ať dostane jiný!' “ „Musí se tedy jeden z těch mužů, kteří byli s námi po celou tu dobu, v které Pán Ježíš mezi námi prodléval – od křtu Janova až do dne, kdy byl od nás vzat – z těch se musí jeden státi s námi svědkem jeho vzkříšení.“ I představili dva: Josefa, zvaného Barsabáš a příjmením Justus, a Matěje. Potom se modlili takto: „Ty, Pane, jenž znáš srdce všech, ukaž, kterého z těch dvou jsi vyvolil, aby převzal místo v této službě, totiž v apoštolském úřadě, z něhož Jidáš vystoupil, aby odešel, kam patřil.“ I odevzdali pro mě losy. Los padl na Matěje; a byl připojen k jedenácti apoštolům. Když přišel den letnic, byli všichni pohromadě na jednom místě. Tu povstal náhle s nebe hukot, jako když táhne silný vítr, a naplnil celý dům, kde seděli. I ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky; a rozdělily se tak, že se posadil na každém z nich jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a počali mluviti různými jazyky, jak jim Duch [svatý] dával promlouvali. Přebývali pak v Jerusalemě židé, muži bohabojní, ze všelikého národa pod nebem. Když ten hukot povstal, sešel se zástup a ztrnul, neboť slyšel je každý mluviti v své mateřštině. Všichni žasli a divili se řkouce: „Copak nejsou tito všichni, kteří (tu) mluví, Galilejané? A jak to, že my všichni slyšíme svou vlastní řeč, v které jsme se zrodili? My, Parthové a Medové i Elamité a obyvatelé Mesopotamie, Judska i Kappadocie, Pontu i Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a území Libye ležící při Kyreně, i my poutníci z Říma, jak židé tak proselyté, Kréťané i Arabové! My slyšíme je mluviti našimi jazyky o velikých skutcích Božích.“ Žasli pak všichni a divili se, jeden druhému říkajíce: „Co to znamená?“ Ale jiní posměšně pravili: „Jsou plni sladkého vína.“ Tu Petr povstal s jedenácti a hlasitým hlasem k nim promluvil: „Muži judští a všichni obyvatelé jerusalemští, toto budiž vám známo: Pozorně poslyšte má slova! Tito totiž nejsou, jak si vy myslíte, opilí; vždyť jsou (teprve) tři hodiny ráno. Naplnilo se však to, co předpověděl prorok Joel: ,I stane se v posledních dnech, praví Hospodin: Vyleji ze svého Ducha na všechny lidi; i budou prorokovati vaši synové a vaše dcery, vaši jinoši budou viděti vidění a vaši starci budou míti sny. Ano i na své služebníky a své služebnice vyleji v ony dny ze svého Ducha, i budou prorokovati. A učiním divy nahoře na nebi a zázraky dole na zemi: krev a oheň, páru a dým, slunce se obrátí ve tmu a měsíc v krev, dříve než přijde den Hospodinův, velký a slavný. A každý, kdo bude vzývati jméno Hospodinovo, bude spasen.' “ „Muži izraelští, poslyšte slova tato: Ježíše Nazaretského, muže osvědčeného u vás od Boha mocnými skutky a divy i zázraky, které Bůh činil skrze něho mezi vámi, jak sami víte, toho, který byl vydán pevným úradkem a předvedením Božím, rukama bezbožníků jste ukřižovali a usmrtili. Ale Bůh ho zprostil bolestí smrti a vzkřísil ho z mrtvých, neboť bylo nemožné, aby byl od ní držen. Vždyť David praví o něm:,Viděl jsem Hospodina před sebou stále, neboť je po mé pravici, abych se nezviklal. Proto se zaradovalo mé srdce a zaplesal můj jazyk, ano i mé tělo odpočine v naději. Neboť nenecháš mou duši v podsvětí a nedopustíš, aby tvůj Světec podlehl porušení. Oznámils mi cesty života a naplníš mě radostí před tváří svou.' “ „Muži bratří, smím vám otevřeně říci o praotci Davidovi, že zemřel a byl pochován a že jeho hrob jest u nás až do dnešního dne. Poněvadž tedy byl prorokem a věděl, že Bůh se mu zavázal přísahou povýšiti (jednoho) z jeho potomků na jeho trůn, zíraje do budoucnosti, pověděl to o vzkříšení Mesiášově, že totiž nebude ponechán v podsvětí, ani že jeho tělo nepodlehne porušení. Tohoto Ježíše vzkřísil Bůh; my všichni jsme toho svědky. Když byl tedy povýšen pravicí Boží a dostal zaslíbení Ducha svatého od Otce, vylil jej, jak vy (nyní) vidíte i slyšíte. Vždyť ne David vstoupil na nebesa, neboť sám přece praví:,Řekl Hospodin mému Pánu: Seď po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvým nohám!' “ „Najisto tedy věz, celý izraelský národe, že Bůh jej – toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali – učinil i Pánem i Vykupitelem.“ Když to uslyšeli, byli hluboce dojati a řekli Petrovi a ostatním apoštolům: „Co máme činiti, muži bratří?“ Petr jim pravil: „Čiňte pokání a každý z vás se dej pokřtíti ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Vždyť pro vás i pro vaše děti platí to zaslíbení, a pro všechny, kteří jsou v dáli, ať kohokoliv povolá Pán, Bůh náš.“ A ještě mnoha jinými slovy podával jim svědectví a napomínal je takto: „Zachraňte se z tohoto zvrhlého pokolení!“ I byli pokřtěni ti, kteří přijali jeho slovo; v onen den se jich připojilo asi tři tisíce duší. Žili pak podle apoštolského učení v (bratrském) soužití, v lámání chleba a na modlitbách. Na každého přicházela bázeň, neboť také mnoho divů a zázraků se dělo skrze apoštoly [v Jerusalemě a veliký strach byl mezi všemi]. Všichni věřící se drželi pospolu a měli všechno společné. Prodávali své statky i majetek a rozdělovali je mezi všechny, jak komu bylo potřeba. Denně také dleli svorně v chrámě, po domech lámali chléb a s veselím a s upřímným srdcem přijímali pokrm a chválili Boha, jsouce v přízni u všeho lidu. Pán pak připojoval k nim denně ty, kdož přicházeli k spáse. Petr a Jan šli do chrámu k modlitbě na devátou hodinu. Tu nesli jakéhosi muže, který byl chromý od narození. – Den co den jej kladli k chrámové bráně jménem „Krásná“, aby prosil o almužnu návštěvníky chrámu. – Když uzřel, jak Petr a Jan chtějí vejíti do chrámu, prosil o almužnu. Ale Petr s Janem upřel naň oči a řekl: „Podívej se na nás!“ I hleděl na ně pozorně v naději, že něco od nich dostane. Ale Petr řekl: „Zlata a stříbra nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského [vstaň a] choď!“ A vzal ho za pravou ruku a pozdvihl ho. A hned přišla síla do jeho nohou a kostí. Vyskočiv postavil se a chodil. Vešel s nimi do chrámu, chodě, poskakuje a chvále Boha. Veškerý lid viděl, jak chodí a chválí Boha. I poznali v něm toho, který jako žebrák sedával u Krásné brány chrámové, a byli naplněni úžasem a podivem nad tím, co se mu přihodilo. Poněvadž se však držel Petra a Jana, seběhl se k nim pln úžasu veškerý lid v podloubí, které se nazývá Šalomounovo. Když to Petr uzřel, promluvil k lidu: „Muži izraelští, proč se tomu divíte anebo proč hledíte na nás, jako bychom byli svou mocí nebo silou způsobili, že tento chodí? Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův, Bůh otců našich oslavil svého Syna Ježíše. Toho vy jste vydali Pilátovi a před ním zapřeli, když on se jej rozhodl propustit. Vy jste zapřeli Svatého a Spravedlivého a požádali jste, aby vám byl darován muž vrah. Původce života jste usmrtili, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých; my jsme toho svědky. A pro víru v jméno jeho dodalo jeho jméno síly tomuto (člověku), kterého vidíte i znáte. Ano, ta víra, která jest od něho, dala mu to plné zdraví před očima vás všech.“ „A nyní, bratří, vím, že jste to učinili z nevědomosti, i vaši předáci. Ale Bůh naplnil tak to, co předpověděl ústy všech proroků: utrpení svého Pomazaného. Čiňte tedy pokání a obraťte se, aby byly shlazeny vaše hříchy! Pak přijdou časy občerstvení před Pánem a On pošle Krista Ježíše, kterého vám předurčil. Jeho musí přijmouti nebe až do časů obnovy všech věcí, jak o tom mluvil Bůh ústy svých svatých proroků odvěkých. Mojžíš pravil:,Proroka jako mne vzbudí vám Hospodin, Bůh váš, z vašich bratří. Toho poslouchejte ve všem, co bude vám mluviti! Kdo však toho proroka neposlechne, ten bude vyhlazen z lidu'. Také všichni proroci od Samuela i po něm, kteří mluvili, zvěstovali tyto dny. Vy jste synové proroků a úmluvy, kterou Bůh učinil s našimi otci, když pravil k Abrahamovi:,A v tvém potomstvu budou požehnána všechna pokolení země.' Vám nejprve Bůh vzbudil svého Syna a poslal ho, aby vám žehnal, aby se každý odvrátil od svých nepravostí.“ Mezitím však co mluvili k lidu, přistoupili k nim kněží a velitel chrámové stráže i saduceové. Tito totiž těžce nesli, že učí lid a že v Ježíši hlásají zmrtvýchvstání. A dali je zajmouti a vsaditi do žaláře až do příštího dne, neboť již byl večer. Mnozí z těch, kdož slyšeli to slovo, uvěřili a počet mužů dosáhl pěti tisíc. Druhého dne se shromáždili v Jerusalemě jejich předáci a starší a zákonÍci, též velekněz Annáš i Kaifáš, Jan i Alexander, a všichni ostatní z velekněžského rodu. Postavili je doprostřed a tázali se: „Jakou pravomocí nebo v čím jméně vy jste to učinili?“ Tu Petr naplněn Duchem svatým řekl k nim: „Předáci lidu a starší, [poslyšte]! Jestliže my jsme dnes vyslýcháni pro s dobrodiní na člověku nemocném, čím on byl uzdraven, budiž známo vám i celému izraelskému národu: Ve jménu [Pána našeho] Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, kterého však Bůh vzkřísil z mrtvých, skrze toho stojí tento před vámi zdráv. To je ten kámen, který byl zavržen od vás stavitelů, ale který se stal kamenem úhelným. A není v nikom jiném spásy; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom mohli býti spaseni.“ Oni pak pozorovali Petrovu a Janovu neohroženost a když shledali, že jsou to lidé neučení a prostí, divili se a poznávali, že bývali s Ježíšem. Poněvadž však viděli, že u nich stojí také ten uzdravený člověk, nemohli nic namítnouti. Rozkázali jim však, aby vyšli z velerady ven, a radili se vespolek řkouce: „Co máme učiniti s těmito lidmi? Neboť je zjevno všem obyvatelům jerusalemským, že skutečně učinili zázrak, a nemůžeme to popříti. Avšak aby se to dále mezi lidem nerozhlašovalo, pohrozme jim, aby v tom jméně nemluvili již nikomu z lidí!“ A když je zavolali, přikázali (jim), aby vůbec nemluvili ani neučili ve jménu Ježíšovu. Ale Petr a Jan jim odpověděli: „Posuďte, je-li spravedlivé před Bohem, abychom poslouchali více vás než Boha! Neboť my nemůžeme nemluviti to, co jsme viděli a slyšeli.“ Oni (jim) však pohrozili a propustili je – neboť nenalezli, jak by je potrestali – a to kvůli lidu, poněvadž všichni velebili Boha pro to, co se stalo. Vždyť více než čtyřicet let měl ten člověk, který byl zázračně uzdraven. Byvše propuštěni, přišli k svým a pověděli jim všechno, co jim velekněží a starší řekli. Když (to) tito uslyšeli, pozdvihli všichni do jednoho (svůj) hlas k Bohu a pravili: „Pane, ty jsi stvořil nebe a zemi, moře i všechno, co je na nich! Ty jsi ústy našeho otce Davida, svého služebníka, v Duchu svatém řekl:,Proč se vzbouřili pohani a proč vymyslili marné věci národové? Proč povstali králové země a sešli se vespolek knížata proti Pánu a proti jeho Pomazanému?' “ „Neboť v tomto městě se skutečně sešli Herodes a Pontský Pilát s pohany a s lidem izraelským proti tvému svatému Synu Ježíšovi – kterého jsi pomazal – aby provedli, co tvá ruka a tvůj úradek předem ustanovily. Nyní, Pane, viz, jak hrozí, a dej svým služebníkům, aby se vší neohrožeností mluvili tvé slovo! Pozvedni svou ruku k uzdravování a konání zázraků a divů jménem svatého svého Syna Ježíše!“ Po této modlitbě se otřáslo místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým; i mluvili slovo Boží neohroženě. Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši; nikdo z nich nenazýval něco ze svého majetku vlastním, nýbrž všechno bylo jim společné. A velikou mocí vydávali apoštolové svědectví o zmrtvýchvstání Pána našeho Ježíše [Krista], a veliká milost byla v nich všech. Vždyť nebylo mezi nimi ani žádného chuďasa, poněvadž majetníci polí nebo domů je prodávali a stržené za ně peníze přinášeli a kladli apoštolům k nohám. Rozdávalo se pak každému, jak bylo komu potřebí. Tak (na příklad) levita Josef, rodem z Kypru, apoštoly nazvaný Barnabáš, to jest v překladě „Syn útěchy“, maje pole, prodal je a peníze za ně přinesl a položil je apoštolům k nohám. Jeden muž však, jménem Ananiáš, se svou manželkou Safírou prodal pozemek a s vědomím své manželky ponechal si lstivě část z peněz za pozemek. Jakýsi díl přinesl a položil jej apoštolům k nohám. Ale Petr řekl: „Ananiáši, proč naplnil ďábel tvé srdce, abys selhal Duchu svatému a aby sis lstivě ponechal pro sebe část z peněz za pole? Copak, jsouc neprodáno, nepatřilo tobě, a když jsi je prodal, (nebyly peníze) v tvé moci? Proč sis usmyslil tuto věc? Neselhal jsi lidem, nýbrž Bohu.“ Při těch slovech padl Ananiáš a skonal. I padla veliká bázeň na všechny, kteří to slyšeli. Mládenci pak vstali, zavinuli ho, vynesli a pochovali. Asi po třech hodinách přišla i jeho manželka, aniž věděla, co se přihodilo. I řekl jí Petr: „Pověz mi, [ženo,] za tolik jste to pole prodali?“ Ona řekla: „Ano, za tolik.“ A Petr k ní: „Proč jste se umluvili pokoušeti Ducha Páně? Hle, nohy těch, kteří pochovali tvého muže, jsou přede dveřmi a vynesou (i) tebe.“ I padla hned před jeho nohy a skonala. Když pak mládenci vešli, nalezli ji mrtvou. Vynesli (ji) a pochovali vedle jejího muže. I zmocnila se veliká bázeň celé křesťanské obce i všech, kteří o tom slyšeli. Rukama apoštolů se dělo mezi lidem mnoho zázraků a divů. Všichni bývali svorně v podloubí Šalomounově. Z ostatních však se nikdo neodvažoval připojit se k nim; ale lid je velebil. Vždy více přibývalo Pánu věřících, množství mužů i žen. I vynášeli nemocné na ulice a kladli je na lůžka i nosítka, aby alespoň stín kolemjdoucího Petra zastínil někoho z nich [a aby byli osvobozeni od svých nemocí]. Přicházelo do Jerusalema také množství lidu z okolních měst a přinášeli nemocné a nečistými duchy sužované. Ti všichni byli uzdravováni. Tu povstal velekněz a všichni jeho přívrženci, to je strana saducejská, byli naplněni řevnivostí. Dali zajmouti apoštoly a vsadili je do veřejného vězení. Avšak anděl Páně otevřel v noci žalářní dveře, vyvedl je ven a řekl: „Jděte, postavte se a mluvte v chrámě lidu všechna slova toho života!“ Jakmile to uslyšeli, vešli na úsvitě do chrámu a učili. Když pak přišel velekněz a jeho přívrženci, svolali veleradu, a to všechny starší izraelských synů, a poslali do žaláře, aby je přivedli. Když však služebníci přišli [a otevřeli vězení], nenalezli je. I vrátili se a ohlásili: „Žalář jsme nalezli sice zavřený naprosto bezpečně, též stráže stály přede dveřmi, avšak když jsme otevřeli, nenalezli jsme uvnitř nikoho.“ Po té zprávě byl velitel chrámové stráže i velekněží na rozpacích o nich, co by to znamenalo. Tu kdosi přišel a oznámil jim: „Hle, muži, které jste vsadili do vězení, jsou v chrámě a učí lid!“ I odešel velitel se služebníky a přivedl je; avšak bez násilí, neboť se báli lidu, aby je neukamenovali. Když je přivedli, postavili je ve veleradě. I promluvil k nim velekněz takto: „Přísně jsme vám přikázali, abyste neučili v tom jméně, a hle, naplnili jste Jerusalem svým učením a chcete uvésti na nás krev toho člověka.“ Petr však a apoštolové odpověděli: „Poslouchati sluší více Boha než lidí. Bůh otců našich vzkřísil Ježíše, kterého jste vy pověsili na dřevo a usmrtili. Toho povýšil Bůh svou pravicí za panovníka a vykupitele, aby dal změnu smýšlení a odpuštění hříchů izraelskému národu. A my jsme svědky těch věcí, i Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdož ho poslouchají.“ Když to uslyšeli, pukali hněvem a pomýšleli je usmrtiti. Ale jeden farizej jménem Gamaliel, učitel zákona, vážený u všeho lidu, povstal ve veleradě a rozkázal, aby ty lidi na chvíli vyvedli ven. Potom jim řekl: „Muži izraelští, dobře si rozmyslete při těchto lidech, co chcete učiniti! Neboť před krátkou dobou povstal Theudas a pravil o sobě, že je cosi (velikého), a přidrželo se ho asi čtyři sta mužů; byl však usmrcen a všichni jeho přívrženci byli rozptýleni a zničeni. Po něm povstal za dnů soupisu Juda Galilejský a svedl za sebou lid. Také on zahynul a všichni jeho přívrženci byli rozprášeni.“ „A proto nyní vám pravím: Upusťte od těchto lidí a nechte je; neboť je-li z lidí ten záměr nebo to dílo, rozpadne se; je-li však od Boha, nebudete moci je zničiti, abyste snad nebyli shledáni odbojníky proti Bohu.“ I souhlasili s ním. Povolali si apoštoly, dali je zmrskat a zakázali jim [vůbec] mluviti ve jménu Ježíšovu a propustili je. Ti šli z velerady s radostí nad tím, že byli uznáni za hodny trpěti pohanu pro jméno Ježíšovo. A nepřestávali den co den v chrámě i po domech učit a hlásat Krista Ježíše. V oněch dnech, když se rozmnožoval počet učedníků, nastala nevole Hellenistů proti Hebrejům, že při denním podělování byly jejich vdovy zanedbávány. Proto dvanáct apoštolů svolalo k sobě shromáždění učedníků a řekli: „Není správné, abychom my zanechali slova Božího a posluhovali stolům. Proto, bratří, vyhlédněte si ze sebe sedm mužů dobré pověsti, plných Ducha svatého a moudrosti, abychom je ustanovili k tomu úkonu! My však zůstaneme při modlitbě a službě slova.“ Ta řeč se zalíbila celému shromáždění. I vyvolili Štěpána, muže plného víry a Ducha svatého, (dále) Filipa, Prochora, Nikanora, Timona, Parmenu a Mikuláše, proselytu z Antiochie. Ty představili apoštolům; a oni po modlitbě vložili na ně ruce. A slovo Páně se šířilo a počet učedníků v Jerusalemě vzrůstal velice. Také četný zástup kněží přijímal víru. Štěpán, jsa pln milosti a síly, činil veliké divy a zázraky mezi lidem. I povstali někteří ze synagogy zvané Libertinských a Kyrenských a Alexandrijských a z těch, kteří byli z Kilikie a Asie, a hádali se se Štěpánem. Ale nemohli odolati moudrosti a Duchu, který jím mluvil. Tu navedli muže, aby řekli, že ho slyšeli rouhavě mluvit proti Mojžíšovi a proti Bohu. A (tak) pobouřili lid a starší i zákoníky. Přepadli ho, chytili a přivedli do velerady; a postavili křivé svědky, a ti pravili: „Tento člověk ustavičně mluví slova proti svatému místu a proti zákonu; neboť jsme ho slyšeli mluviti:,Ten Ježíš Nazaretský zničí toto místo a změní ustanovení, která nám dal Mojžíš.' „ I pohlédli na něho upřeně všichni členové velerady a uzřeli jeho tvář podobnou tváři anděla. Velekněz pak řekl: „Je tomu tak?“ A on pravil: „Muži bratří a otcové, poslyšte: Bůh slávy se zjevil našemu otci Abrahamovi, když žil v Mesopotamii, dříve než se usadil v Haranu, a řekl mu:,Vyjdi ze své země a od svého příbuzenstva a pojď do země, kterou ti ukáži!' I vyšel z chaldejské země a bydlil v Haranu. Odtud ho po smrti jeho otce přestěhoval (Bůh) do této země, v které vy nyní bydlíte. Ale nedal mu v ní dědičného území ani na píď, nýbrž zaslíbil jemu i jeho potomstvu dáti ji ve vlastnictví, třebas tehdy ještě neměl syna. Ano, Bůh [mu] řekl, že jeho potomstvo bude pohostinnu v zemi cizí a že je uvedou v poddanství a budou s ním zle nakládati po čtyři sta let. ,Ale národ, jemuž budou sloužiti, budu souditi já,' pravil Pán;,a potom vyjdou a budou mně sloužiti na tomto místě.' I dal mu úmluvu obřízky. A zplodil Izáka a obřezal ho osmého dne; Izák pak Jakuba a Jakub dvanáct patriarchů.“ „A patriarchové z řevnivosti prodali Josefa do Egypta, ale Bůh byl s ním a vysvobodil ho ze všeho jeho soužení a dal mu milost i moudrost před faraonem, egyptským králem. A (ten) ho ustanovil vládcem nad Egyptem i nad celým svým domem.“ „Přišel však hlad a veliké soužení na celý Egypt i na Kanaan a otcové naši nenalézali potravu. Ale Jakub se dověděl, že v Egyptě jest obilí. Poslal (tam) naše otce po prvé. Po druhé se dal Josef svým bratřím poznati a farao poznal i jeho původ. Poslal pak Josef pro svého otce Jakuba i pro celé své příbuzenstvo, celkem pětasedmdesát duší. I sestoupil Jakub do Egypta a (tam) zemřel on i naši otcové. Přenesli je do Sichemu a pochovali v hrobě, který koupil kdysi za stříbro Abraham od synů Hemora v Sichemu.“ „Když pak se přibližoval čas zaslíbení, které Bůh dal Abrahamovi, národ v Egyptě vzrostl a rozmnožil se, až se dostal k vládě nad Egyptem jiný král, který neznal Josefa. Ten užil lsti proti našemu národu, sužoval naše otce, aby odkládali svá nemluvňátka, aby nezůstala na živu.“ „V tom čase se narodil Mojžíš a byl Bohu milý. Po tři měsíce byl chován v domě svého otce. Když pak byl odložen, vzala ho faraonova dcera a vychovala si ho jako svého syna. I byl Mojžíš vzdělán ve vší egyptské moudrosti a byl mocný slovy i skutky.“ „Když dovršoval čtyřicet let, přišlo mu na mysl navštívit své bratry, syny izraelské. Spatřiv jednoho, jak trpí bezpráví, zastal se ho a pomstil utiskovaného tím, že zabil Egypťana. Domníval se, že bratří (z toho) poznají, že jim jeho rukou Bůh přináší vysvobození; ale oni (to) nepochopili. Druhého dne se ukázal u nich, když se vadili. I nabádal je ke smíru slovy:,Muži, jste bratří, proč ubližujete jeden druhému?' Ale ten, který činil bezpráví svému bližnímu, odehnal ho se slovy:,Kdo tě ustanovil nad námi vládcem a soudcem? Copak chceš ty mě usmrtiti, jako jsi včera usmrtil Egypťana?' I utekl Mojžíš pro to slovo a bydlel jako cizinec v madianské zemi a tam zplodil dva syny.“ „Když uplynulo čtyřicet let, zjevil se mu na poušti pod horou Sinaj anděl v plameni hořícího keře. Jakmile to Mojžíš uzřel, podivil se tomu vidění. A když se přibližoval, aby se podíval, zazněl k němu hlas Páně: ,Já jsem Bůh tvých otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův.' Pln hrůzy se neosměloval Mojžíš popatřit. Ale Hospodin mu řekl:,Zuj obuv se svých nohou, neboť místo, na němž stojíš, je půda svatá! Viděl jsem utrpení svého lidu v Egyptě a uslyšel jsem jeho vzdechy; i sestoupil jsem, abych je vysvobodil. A nyní pojď, pošlu tě do Egypta!' “ „Toho Mojžíše, kterého odmítli slovy:,Kdo tě ustanovil vládcem a soudcem?', toho poslal Bůh jako vládce a vysvoboditele pod ochranou anděla, který se mu zjevil v keři. Ten je vyvedl a činil divy a zázraky v egyptské zemi a v Rudém moři i na poušti po čtyřicet let. To je ten Mojžíš, který řekl synům izraelským:,Proroka jako mne vzbudí vám Bůh z vašich bratří, [toho poslouchejte!]' To je ten, jenž žil ve shromáždění na poušti ve styku s andělem – který k němu mluvil na hoře Sinaj – a s našimi otci, ten dostal slova života, aby je dal nám. Ale toho nechtěli otcové naši poslouchat, nýbrž odmítli ho a obrátili se v svém srdci do Egypta. Řekli Aronovi:,Udělej nám bohy, aby šli před námi, neboť nevíme, co se přihodilo Mojžíšovi, který nás vyvedl z Egypta!' I zhotovili v oněch dnech tele a obětovali modle a radovali se nad dílem svých rukou. Ale Bůh se od nich odvrátil a nechal je propadnouti službě nebeským tělesům, jak je psáno v knize Proroků:,Copak jste mně přinášeli krvavé i nekrvavé oběti po čtyřicet let na poušti, izraelský národe? Vždyť jste nosili s sebou Molochův stánek a hvězdu svého boha Remfama, obrazy to, které jste zhotovili, abyste se jim klaněli. I přesídlím vás za Babylon.' “ „Stánek úmluvy měli naši otcové na poušti, jak jim to nařídil Bůh v své řeči k Mojžíšovi, aby jej zbudoval podle vzoru, který dříve viděl. A ten přejali naši otcové a vnesli s sebou za vůdcovství Josuova do země pohanů, které Bůh vyhnal před tváří našich otců; (tak zůstal) až do dnů Davida, který nalezl milost před Bohem a prosil, aby směl vyhledati stánek Bohu Jakubovu. Šalomoun mu však vystavěl dům. Ale Nejvyšší nepřebývá v domech lidskýma rukama zbudovaných, jak dí prorok: ,Nebe je můj trůn, země podnož mých nohou. Jaký dům mi vystavíte vy? praví Hospodin. Anebo které je místo pro můj odpočinek? Což neučinila to všecko má ruka?' “ „Tvrdošíjní a neobřezaní srdcem i ušima! Jako vaši otcové, tak i vy se vždycky protivíte Duchu svatému. Kterého z proroků nepronásledovali vaši otcové? Ano i usmrtili ty, kteří předpovídali příchod tohoto Spravedlivého. Vy jste se nyní stali jeho zrádci a vrahy, vy, kteří jste sice přijali zákon k nařízení andělů, ale nezachovali jste ho.“ Při té řeči pukali hněvem v svém srdci a skřípali zuby na něho. On však, jsa pln Ducha svatého, pohlédl k nebi a uzřel slávu Boží a Ježíše po pravici Boží. I řekl: „Aj, vidím nebesa otevřená a Syna člověka po pravici Boží!“ Ale oni vzkřikli hlasitě, zacpali si uši a všichni do jednoho se na něj obořili. A vytáhli ho ven z města a kamenovali ho. Svědkové odložili svá vrchní roucha k nohám mladíka, který se nazýval Šavel. I kamenovali Štěpána, který se modlil: „Pane Ježíši, přijmi ducha mého!“ A padl na kolena a zvolal silným hlasem: „Pane, nepokládej jim to za hřích!“ Po těch slovech zesnul [v Pánu]. Šavel též souhlasil s jeho usmrcením. V ten den došlo k velikému pronásledování Církve v Jerusalemě. Všichni, kromě apoštolů, se rozprchli po krajinách judských a samařských. Štěpána pak pochovali bohabojní muži a velmi nad ním při pohřbu plakali. Ale Šavel hubil Církev dále. Vcházel do jednotlivých domů, zajímal muže i ženy a dával je do žaláře. Ti tedy, kteří se rozprchli, chodili, hlásajíce slovo Boží. Filip přišel pak do města Samaře a hlásal jim Krista. I upírali zástupové mysl na to, co Filip mluvil, svorně poslouchajíce a dívajíce se na zázraky, které činil; neboť z mnoha posedlých vycházeli nečistí duchové s velikým křikem a mnoho ochrnulých i kulhavých bylo uzdraveno. Proto nastala v tom městě veliká radost. V městě (již) dlouho žil jakýsi muž jménem Šimon. Ten prováděl čáry a sváděl samařský lid říkaje, že je cosi velikého. Všichni, malí i velcí, jej pozorovali a pravili: „Tento je moc Boží, která se nazývá Velikou.“ Poslouchali jej, protože je dlouhý čas mámil svými čáry. Ale když uvěřili Filipovi, který hlásal o království Božím, byli křtěni ve jménu Ježíše Krista, muži i ženy. Ano i sám Šimon uvěřil, dal se pokřtít a přidružil se k Filipovi. Když viděl, jak veliké se dějí divy a zázraky, nevycházel z úžasu. Když apoštolé v Jerusalemě uslyšeli, že Samaře přijala slovo Boží, poslali k nim Petra a Jana. Ti přišli a modlili se za ně, aby přijali Ducha svatého; neboť ještě nesestoupil na nikoho z nich, nýbrž byli toliko pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. I vzkládali na ně ruce a oni přijímali Ducha svatého. Když však Šimon uzřel, že se vzkládáním rukou apoštolských uděluje Duch [svatý], přinesl jim peníze a řekl: „Dejte i mně tu moc, aby každý, na koho bych vložil ruce, přijal Ducha svatého!“ Petr však mu řekl: „Ať na tebe i s tvými penězi přijde zkáza, protože ses domníval, že dar Boží lze koupiti za peníze! Nemáš podíl na tom ani nárok na to, neboť tvé srdce není upřímné před Bohem. Proto čiň pokání za svou špatnost a pros Boha, snad ti bude tento úmysl tvého srdce odpuštěn, neboť jak vidím, jsi pln hořké žluči a spoután nepravostí.“ Šimon pak řekl: „Modlete se vy za mne k Pánu, aby se mi nestalo nic z toho, co jste pravili!“ Jakmile tedy slovo Páně zvěstovali a jeho pravdivost dokázali, vraceli se do Jerusalema a kázali evangelium ve mnoha samařských osadách. Anděl Páně pravil Filipovi: „Vstaň a jdi k poledni na cestu, která vede z Jerusalema do Gazy; ta cesta vede pustinou.“ I vstal a šel. A hle, Ethiop, komorník, mocný dvořan a nejvyšší pokladník ethiopské královny Kandáke, přijel do Jerusalema klanět se (Bohu). A na zpáteční cestě, sedě na svém voze, četl proroka Izaiáše. I řekl Duch svatý Filipovi: „Přistup a přidrž se toho vozu!“ Filip přiběhl a uslyšel ho, jak čte proroka Izaiáše. I řekl: „Rozumíš snad tomu, co čteš?“ On pak řekl: „A jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží?“ I poprosil Filipa, aby vystoupil a přisedl k němu. Místo Písma, které četl, bylo toto: „Jako ovce k zabití je veden a jako mlčenlivý beránek před svým střihačem, tak neotevřel svá ústa. V tom ponížení bylo soudu nad ním zneužito. Kdo může pochopiti jeho vrstevníky? Neboť vzat bude ze země jeho život.“ I promluvil komorník k Filipovi takto: „Prosím tě, o kom to mluví prorok? O sobě či o někom jiném?“ Tu Filip otevřel svá ústa, a vycházeje od toho Písma, zvěstoval mu Ježíše. A jak jeli cestou, přijeli k jedné vodě. I řekl komorník: „Hle, tu je voda! Co zabraňuje, abych byl pokřtěn?“ [Filip pak řekl: „Věříš-li z celého srdce, může to býti.“ A on řekl: „Věřím, že Ježíš Kristus je Syn Boží.“] I rozkázal zastaviti vůz, a oba sestoupili do vody, Filip i komorník; a pokřtil ho. Sotva však vystoupili z vody. pojal Duch Páně Filipa, a komorník ho už nespatřil. Jel tedy svou cestou radostně. Filip se octl z Azotě. Chodil a kázal ve všech městech evangelium, až přišel do Caesareje. Ale Šavel soptil ještě hrozbami a vraždou proti učedníkům Páně. I přistoupil k veleknězi a žádal od něho listy pro synagogy do Damašku, aby, nalezne-li nějaké stoupence toho učení, muže i ženy, přivedl je v poutech do Jerusalema. Když však byl na cestě a blížil se k Damašku, náhle ho ozářilo světlo s nebe. I padl na zem a uslyšel hlas, který k němu praví: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ On pak řekl: „Kdo jsi, Pane?“ A On: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. [Ale těžko ti bude kopati proti ostnu.“ A chvěje se pravil s úžasem: „Pane, co chceš, abych činil?“ A Pán k němu:] „Vstaň a jdi do města; tam se ti poví, co máš činiti.“ Muži z jeho družiny stáli ohromeni; slyšeli hlas, ale neviděli nikoho. I vstal Šavel se země, a když otevřel oči, neviděl nic. Vzali ho tedy za ruku a uvedli do Damašku. I byl tam tři dny nevida, a nejedl ani nepil. V Damašku žil jeden učedník jménem Ananiáš. I řekl k němu Pán u vidění: „Ananiáši!“ On řekl: „Tu jsem, Pane!“ A Pán k němu: „Vstaň a jdi do ulice, která se nazývá Přímá, a vyhledej v domě Judově muže jménem Šavla z Tarsu. Hle, modlí se!“ – Viděl totiž (Šavel) u vidění, jak muž jménem Ananiáš přichází a vzkládá naň ruce, aby opět prohlédl. – Ananiáš však odpověděl: „Pane, slyšel jsem s mnoha stran o tomto muži, kolik zlého učinil tvým věřícím v Jerusalemě. I zde má moc od velekněží spoutati všecky, kteří vzývají tvé jméno.“ I řekl mu Pán: „Jdi, neboť tento je nástrojem ode mne vyvoleným, aby nesl mé jméno před pohany a krále i před syny izraelské! Já mu zajisté ukáži, kolik musí trpěti pro mé jméno.“ I odešel Ananiáš, vešel do domu a vložil na něho ruce se slovy: „Bratře Šavle, Pán Ježíš, který se ti na cestě sem zjevil, poslal mě, abys prohlédl a byl naplněn Duchem svatým.“ A hned spadly s jeho očí jakoby šupiny a prohlédl; i vstal a dal se pokřtíti. A přijav pokrm, posilnil se. Zůstal pak několik dnů u učedníků v Damašku. A hned hlásal v synagogách, že Ježíš je Syn. Boží. I žasli všichni, kteří ho slyšeli, a pravili: „Copak to není ten, který hubil v Jerusalemě vyznavače toho jména? A copak sem nepřišel, aby je v poutech dovedl k velekněžím?“ Ale Šavel si počínal statečněji a statečněji a uváděl do rozpaků židy, kteří bydleli v Damašku, dokazuje, že tento je Mesiáš. Po mnoha dnech se uradili židé vespolek, že ho usmrtí; ale jejich úmysl byl oznámen Pavlovi. Ve dne v noci hlídali u bran, aby ho usmrtili. Avšak učedníci propustili ho v noci, spustivše ho v koši po hradbách. Pak přišel do Jerusalema a pokoušel se připojiti k učedníkům, ale všichni se ho báli, poněvadž nevěřili, že jest učedníkem. Barnabáš se ho však ujal a uvedl ho k apoštolům a vypravoval jim, jak (Šavel) na cestě uzřel Pána a že Pán k němu mluvil a jak potom v Damašku neohroženě mluvil ve jménu Ježíšovu. I stýkal se s nimi v Jerusalemě, vcházeje i vycházeje a neohroženě jednaje ve jménu Páně. Mluvil [také pohanům] a přel se s Hellenisty. Ale ti usilovali o to, aby ho usmrtili. Když to zvěděli bratří, doprovodili ho do Caesareje a poslali do Tarsu. Nyní měla Církev v celém Judsku i v Galileji a v Samařsku pokoj. Upevňovala se a žila v bázni Boží a vzrůstala potěchou Ducha svatého. Když Petr obcházel všechny, přišel také k věřícím v Lyddě. Tam nalezl jednoho člověka jménem Eneáše, který ležel již osm let ochrnulý na loži. I řekl mu Petr: „Eneáši, [Pán] Ježíš Kristus tě uzdravuje! Vstaň a ustel si!“ A hned vstal. Viděli ho všichni obyvatelé Lyddy a Saronu, i obrátili se k Pánu. V Joppe žila jedna učednice jménem Tabitha, to jest v překlade Gazela. Ta konala mnoho dobrých skutků a dávala almužny. Stalo se pak v oněch dnech, že se roznemohla a zemřela. I umyli ji a položili ji do hořejší síně. A poněvadž Lydda byla blízko Joppe, poslali učedníci, když se dověděli, že je tam Petr, dva muže k němu s prosbou: „Neobtěžuj se přijíti až k nám!“ I vstal a šel s nimi. Když přišel, uvedli ho do hořejší síně. Tu obstoupily ho všechny vdovy plačíce a ukazovaly mu sukně i pláště, které jim Gazela udělala, když ještě žila mezi nimi. Petr vypustiv všechny ven, padl na kolena a pomodlil se. Pak se obrátil k tělu a řekl: „Tabitho, vstaň!“ I otevřela oči, a když spatřila Petra, posadila se. Podal jí pak ruku a pozdvihl ji. A povolal věřící i vdovy a představil ji živou. I rozšířila se pověst o tom po celém Joppe a mnozí uvěřili v Pána. Zůstal pak mnoho dní v Joppe u jakéhosi koželuha Šimona. V Caesareji žil jeden muž jménem Kornelius, setník tak zvané italské čety. Žil s celým svým domem zbožně a bohabojně, dával lidu velké almužny a vždy se modlil k Bohu. Ten viděl zřetelně u vidění asi kolem deváté hodiny denní, jak anděl Boží k němu vchází a jak mu praví: „Kornelie!“ On se pak naň podíval a uleknut řekl: „Co jest, pane?“ I řekl mu: „Tvé modlitby a tvé almužny vstoupily na paměť před Bohem. Pošli nyní muže do Joppe a povolej k sobě Simona příjmením Petra! Je hostem u jakéhosi koželuha Šimona, jenž má dům u moře. [Ten ti poví, co máš činiti.]“ Jakmile odešel anděl, který k němu mluvil, povolal dva ze svých služebníků a jednoho zbožného vojína z těch, kteří mu byli podřízeni, a když jim všechno vyložil, poslal je do Joppe. Druhého dne, když byli na cestě a přibližovali se k městu, vystoupil Petr na střechu se pomodlit. Bylo to kolem hodiny šesté. Měl hlad a chtěl pojísti. Když mu (něco) chystali, dostal se do vytržení mysli. I uzřel nebe otevřené a jakousi schránu dolů se snášející jako veliké prostěradlo; byla spouštěna za čtyři cípy s nebe na zem. V ní byli všichni čtvernožci a pozemští plazi a nebeští ptáci. I zazněl k němu hlas: „Vstaň, Petře, zabíjej a jez!“ Ale Petr řekl: „Ne, Pane, neboť nikdy jsem nejedl nic poskvrněného a nečistého!“ A hlas opět k němu po druhé (řekl): „Co Bůh prohlásil za čisté, ty nenazývej poskvrněným!“ To se stalo po třikrát, a hned nato byla vzata schrána do nebe. Zatím co byl Petr sám u sebe na rozpacích, co znamená to vidění, které měl, hle, poslové od Kornelia doptali se na dům Šimonův a stanuli přede dveřmi. Tázali se hlasitě, je-li tu hostem Šimon příjmením Petr. Mezitím co Petr přemýšlel o vidění, řekl mu Duch: „Hle, tři muži tě hledají! Vstaň tedy, sestup dolů a jdi s nimi beze všech rozpaků, neboť já jsem je poslal!“ I sestoupil Petr k těm mužům a řekl: „Hle, já jsem ten, koho hledáte; proč jste přišli?“ Oni řekli: „Setník Kornelius, muž spravedlivý a bohabojný, který má dobrou pověst u všeho židovského národa, dostal příkaz od svatého anděla, aby tě povolal do svého domu a vyslechl od tebe poučení.“ Tu je tedy pozval dovnitř a přijal je pohostinnu. Druhého dne se vydal s nimi na cestu a někteří bratří z Joppe ho doprovodili. Den nato přišel do Caesareje. Kornelius je očekával, a proto (už) pozval k sobě své příbuzné a nejdůvěrnější přátele. Když Petr chtěl vejiti, vyšel mu Kornelius naproti, padl mu k nohám a poklonil se. Ale Petr ho pozvedl se slovy: „Vstaň, i já jsem člověk!“ A rozmlouvaje s ním, vešel dovnitř a nalezl tam četné shromáždění. I řekl jim: „Vy víte, že muži židovskému není dovoleno stýkati se s mužem jiného pokolení nebo k němu přistupovati; ale mně ukázal Bůh, abych žádného člověka nenazýval poskvrněným nebo nečistým. Proto, když jsem byl pozván, přišel jsem bez váhání. Ptám se vás tedy, proč jste mě pozvali?“ Kornelius řekl: „Před čtyřmi dny právě v tuto devátou hodinu jsem se modlil v svém domě. A hle, přede mnou stanul muž v bílém rouše a řekl:,Kornelie, tvá modlitba je vyslyšena a tvých almužen je vzpomenuto před Bohem! Pošli tedy do Joppe a povolej si Šimona příjmením Petra; ten je hostem v domě koželuha Šimona u moře.' Ihned jsem tedy poslal k tobě a ty jsi dobře učinil, žes přišel. Nuže, my všichni stojíme nyní před tebou, abychom uslyšeli všecko, co ti přikázal Pán.“ Tu Petr otevřel svá ústa a mluvil: „Vpravdě poznávám, že Bůh nestraní osobám, nýbrž v každém národě je mu příjemný ten, kdo se ho bojí a činí spravedlnost. Bůh poslal (své) slovo svým synům izraelským, zvěstuje pokoj skrze Ježíše Krista, který je Pánem všech. Vy znáte, co se dálo po celém Judsku, počínajíc od Galileje, po křtu, který kázal Jan. Jak Bůh pomazal Ježíše Nazaretského Duchem svatým a mocí, a jak On chodil, dobře čině a uzdravuje všechny posedlé od ďábla; neboť Bůh byl s ním. My jsme svědky všeho toho, co činil v zemi judské i v Jerusalemě. Toho pověsili na dřevo a usmrtili. Bůh ho vzkřísil třetího dne a dal mu, aby se ukázal viditelně, nikoli všemu lidu, nýbrž svědkům, které Bůh předem určil, totiž nám, kteří jsme s ním po jeho zmrtvýchvstání jedli a pili. I přikázal nám, abychom hlásali lidu a svědčili, že On to jest, kterého Bůh ustanovil soudcem živých i mrtvých. Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že všichni, kdo v něho věří, skrze jeho jméno dostanou odpuštění hříchů.“ Když Petr ještě mluvil tato slova, sestoupil Duch svatý na všechny, kteří to slovo slyšeli. I užasli věřící z obřízky, kteří přišli s Petrem, že se také na pohany vylila milost Ducha svatého. Slyšeli je totiž mluviti různými jazyky a velebiti Boha. Tu promluvil Petr: „Což může někdo odříci vodu, aby nebyli pokřtěni ti, kteří přijali Ducha svatého jak i my?“ A rozkázal je pokřtíti ve jménu [Pána] Ježíše Krista. Nato prosili ho, aby [u nich] několik dní pobyl. Apoštolové i bratří v Judsku uslyšeli, že i pohani přijali slovo Boží. A když Petr přišel do Jerusalema, domlouvali mu ti, kteří byli z obřízky, takto: „Proč jsi vešel k mužům neobřezaným a jedl s nimi?“ Tu jim to Petr počal vykládati po pořádku těmito slovy: „Já jsem byl v městě Joppe a modlil jsem se; tu jsem měl u vytržení mysli vidění: jakási schrána jako veliké prostěradlo se snášela dolů, jsouc spouštěna za čtyři cípy s nebe; i snesla se až ke mně. Když jsem se do toho pozorné podíval, uzřel jsem pozemské čtvernožce, šelmy, plazy a nebeské ptactvo. Uslyšel jsem však také hlas, který mi pravil:,Vstaň, Petře, zabíjej a jez!' I řekl jsem: Ne, Pane, neboť nikdy nic poskvrněného nebo nečistého nevešlo do mých úst! A hlas promluvil s nebe po druhé:,Co Bůh prohlásil za čisté, ty nenazývej poskvrněným!' To se stalo třikrát; a všecko bylo zase vzato do nebe. A hle, hned nato stanuli tři muži u domu, v kterém jsem byl. Byli posláni ke mně z Caesareje. I řekl mi Duch, abych šel s nimi beze všeho váhání. Se mnou šlo pak i těchto šest bratří a vešli jsme do domu toho muže. I vypravoval nám, jak uzřel v svém domě státi anděla, který řekl:,Pošli do Joppe a povolej k sobě Šimona příjmením Petra! Ten promluví k tobě slova, jak dojdeš spasení ty a celý tvůj dům.' Když pak jsem počal mluviti, sestoupil Duch svatý na ně jak i na nás na počátku. I rozpomenul jsem se na slovo Páně, jak pravil:,Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým.' Jestliže tedy Bůh dal jim stejnou milost jak i nám, kteří jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista, jakpak bych byl já směl zabrániti Bohu?“ Když to uslyšeli, upokojili se a velebili Boha řkouce: „Tedy také pohanům dal Bůh obrácení k životu.“ Ti tedy, kdož se rozprchli před soužením povstalým pro Štěpána, přišli až do Fenicie a na Kypr i do Antiochie, nehlásajíce slovo [Boží] nikomu, leda jedině židům. Byli však mezi nimi také někteří muži z Kypru a Kyreny, kteří po svém příchodu do Antiochie mluvili též k pohanům, zvěstujíce jim Pána Ježíše. Ruka Páně byla s nimi a veliký počet uvěřil a obrátil se k Pánu. I přišla pověst o tom k uším křesťanské obce v Jerusalemě. Poslali Barnabáše až do Antiochie. Když (tam) přišel a uzřel milost Boží, zaradoval se a napomínal všechny, aby v předsevzetí svého srdce vytrvali v Pánu. Byl to muž dobrý a plný Ducha svatého a víry. I přidal se veliký zástup k Pánu. Vydal se tedy (Barnabáš) do Tarsu, aby vyhledal Šavla. A když ho nalezl, přivedl ho do Antiochie. I pobyli spolu v té křesťanské obci po celý rok a vyučili značný počet, takže v Antiochii bylo po prvé dáno učedníkům jméno „křesťané“. V těch dnech přišli však proroci z Jerusalema do Antiochie, a jeden z nich jménem Agabus vystoupil a naznačoval z vnuknutí Ducha, že bude veliký hlad po celém světě. Ten nastal za Klaudia. I rozhodli se učedníci na tom, že každý z nich pošle (něco) podle toho, co kdo má, na podporu bratřím, kteří přebývají v Judsku. To také provedli a poslali pomoc po Barnabášovi a Šavlovi starším. V tom čase král Herodes vztáhl ruce, aby trápil některé z křesťanské obce. I dal usmrtiti mečem Jakuba, bratra Janova, a když viděl, že se to líbí židům, dal zajmouti i Petra. – Byly (právě) velikonoce. – Dal ho tedy zajmouti a vsaditi do vězení a hlídati ho čtyřnásobnou stráží po čtyřech vojínech v úmyslu, že po velikonocích ho předvede lidu. I byl Petr sice hlídán ve vězení, ale křesťanská obec se bez ustání za něho modlila k Bohu. V té noci, než jej Herodes chtěl předvésti, spal Petr mezi dvěma vojíny, spoután dvěma řetězy. Stráž přede dveřmi hlídala vězení. A hle, anděl Páně se postavil (u něho) a světlo zazářilo v místnosti; a udeřiv Petra v bok, vzbudil ho a řekl: „Rychle vstaň!“ A řetězy spadly s jeho rukou. Řekl mu pak anděl: „Opásej se a přivaž si své sandály!“ I učinil tak. A řekl mu: „Oděj se svým pláštěm a pojď za mnou!“ I vyšel a šel za ním, ale nevěděl, že je skutečnost to, co se dělo skrze anděla; domníval se, že má vidění. Když pak prošli první i druhou stráž, přišli k železné bráně, která vede do města; ta se jim sama otevřela. I vyšli ven a přešli jednu ulici, a hned nato odstoupil od něho anděl. A tu se Petr vzpamatoval a řekl: „Nyní vím jistě, že Pán poslal svého anděla a vytrhl mě z ruky Herodovy a všeho očekávání lidu židovského.“ Přemýšleje (o tom), přišel k domu Marie, matky Jana příjmením Marka. Tam bylo shromážděno mnoho (věřících) na modlitbách. Když pak tloukl na dveře u vchodu, přišla služka jménem Rode poslechnout. Jakmile poznala hlas Petrův, pro radost neotevřela vchod, nýbrž běžela dovnitř a pověděla, že Petr stojí před vchodem. Oni však jí řekli: „Blázníš?“ Ale ona ujišťovala, že tomu tak jest. I řekli: „Je to anděl jeho.“ Petr však tloukl pořád. I otevřeli, a spatřivše ho, užasli. Ale on pokynul jim rukou, aby byli zticha, a vypravoval jím, jak ho Pán vyvedl z vězení; pak řekl: „Povězte to Jakubovi a bratřím!“ Potom vyšel ven a odebral se na jiné místo. Když se pak rozednilo, bylo mezi vojíny nemalé zděšení nad tím, co se stalo s Petrem. Herodes však dal po něm pátrati a když ho nenalezl, vyslechl stráže a kázal je popraviti. A odebral se z Judska do Caesareje a zdržoval se tam. Rozhněval se velice na obyvatele Tyru a Sidonu. Ale oni přišli svorně k němu, a získavše králova komorníka Blasta, prosili o smír, neboť jejich území brala výživu z králova území. V ustanovený den se posadil Herodes v královském rouchu na trůn a měl k nim řeč. Lid pak provolával: „Toť boží hlas a ne lidský!“ Ale ihned ranil ho anděl Páně za to, že nevzdal poctu Bohu; a skonal celý prožraný od červů. Slovo Páně však rostlo a rozmnožovalo se. Když Barnabáš a Šavel vykonali svou službu, vzali s sebou Jana příjmením Marka a vrátili se z Jerusalema. V Antiochii při tamější křesťanské obci byli proroci a učitelé; mezi nimi (byli) Barnabáš a Šimon příjmením Niger, Lucius z Kyreny a Manahen, jenž byl spoluvychován s knížetem Herodem, a Šavel. Když konali Pánu služby Boží a postili se, řekl jim Duch svatý: „Oddělte mi Barnabáše a Šavla pro dílo, ke kterému jsem je povolal!“ Tu se postili a po modlitbě vložili na ně ruce a propustili je. A oni jsouce vysláni Duchem svatým, odešli do Seleukie a odtud se plavili na Kypr. A když dorazili do Salaminy, kázali slovo Boží v židovských synagogách. Jako přisluhovatele pak měli (s sebou) i Jana. A když prošli celý ostrov až k Pafu, nalezli jednoho muže židovského jménem Barjesu, jenž byl čarodějem a nepravým prorokem. Byl u místodržitele Sergia Pavla, muže rozumného. Ten si zavolal Barnabáše a Pavla a byl by si rád poslechl slovo Boží. Avšak Elymas, čaroděj – tak se totiž překládá jeho jméno – odporoval jim, chtěje místodržitele odvrátiti od víry. Šavel, který se nazývá také Pavel, byv naplněn Duchem svatým, pohleděl naň a řekl: „Synu ďáblův, plný všeliké lsti a zchytralosti, nepříteli veškeré spravedlnosti, nepřestaneš křížiti přímé cesty Páně? A nyní hle, ruka Páně nad tebou, i budeš slepý a nebudeš viděti slunce až do určité doby!“ A ihned jej obestřela mrákota a tma, a chodě sem a tam, hledal někoho, kdo by ho vedl za ruku. Když místodržitel uzřel, co se stalo, žasl nad učením Páně a uvěřil. Když odpluli od Pafu, přišli Pavel a jeho průvodci do Perge v Pamfylii. Jan se však od nich odloučil a vrátil se do Jerusalema. Ale oni prošli (krajinu) od Perge a dostali se do Antiochie v Pisidii. V sobotu vstoupili do synagogy a posadili se. Po čtení Zákona a Proroků vzkázali jim představení synagogy: „Muži bratří, dovedete-li říci nějaké povzbuzující slovo k lidu, mluvte!“ A tu Pavel povstal, dal rukou znamení k tichu a řekl: „Muži izraelští a všichni, kteří se bojíte Boha, poslyšte! Bůh tohoto lidu izraelského vyvolil si naše otce a povýšil lid, když pobývali jako cizinci v egyptské zemi, a vyvedl je z ní velikou mocí a po dobu čtyřiceti let snášel jejich chování na poušti. A zahubil sedm kmenů v kananejské zemi a rozdělil mezi ně losem jejich zemi, a to asi po čtyřech stech a padesáti letech. Potom jim dal soudce až do proroka Samuela. Nato požádali o krále. I dal jim Bůh Saula, syna Kisova, muže z pokolení Benjaminova, a to na čtyřicet let. A když ho zavrhl, vzbudil jim za krále Davida, o němž vydal i svědectví slovy:,Nalezl jsem Davida, syna Jesseova, muže podle svého srdce, který bude činiti ve všem mou vůli.' Z jeho potomstva vyvedl Bůh izraelskému národu podle svého zaslíbení Spasitele, Ježíše. Před jeho vystoupením hlásal Jan křest pokání všemu lidu izraelskému. A když Jan dokonával svůj (životní) běh, řekl:,Já nejsem ten, za koho mě pokládáte. Hle, po mně přichází Ten, jemuž nejsem hoden rozvázati obuv na nohou.' “ „Muži bratří, synové rodu Abrahamova a vy všichni, kteří se bojíte Boha, vám je posláno slovo o té spáse; neboť obyvatelé jerusalemští a jejich předáci ho nepoznali a slova proroků, která se předčítají každou sobotu, naplnili tím, že ho odsoudili. Ačkoliv na něm nenalezli žádné příčiny k smrti, žádali od Piláta, aby byl popraven. A když dokonali všecko, co bylo o něm napsáno, sňali ho s dřeva a položili do hrobu. Ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých [třetího dne]. Po mnoho dní se zjevoval těm, kteří s ním dříve přišli z Galileje do Jerusalema, a ti jsou nyní jeho svědky před lidem. I my zvěstujeme vám, že Bůh ono zaslíbení, jehož se dostalo našim otcům, naplnil na jejich dítkách tím, že vzkřísil Ježíše, jakož jest i psáno v druhém žalmu:,Můj Syn jsi ty, já dnes jsem tě zplodil.' “ „Že však ho vzkřísil z mrtvých a že nemá již podlehnouti porušení, pověděl takto:,Splním vám věrně zaslíbení (daná) Davidovi.' “ „Proto i na jiném místě praví:,Nedopustíš, aby tvůj Světec podlehl porušení.' Neboť David zemřel, jakmile za svého života vyplnil vůli Boží, a byl pochován k svým otcům, tedy podlehl porušení. Ten však, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých, nepodlehl porušení.“ „Proto známo budiž vám, muži bratří, že se vám skrze něho zvěstuje odpuštění hříchů, a z čeho jste nemohli býti ospravedlněni v zákoně Mojžíšově, z toho všeho bývá ospravedlněn skrze něho každý, kdo věří. Hleďte tedy, ať nepřijde na vás to, co je pověděno u Proroků: ,Vizte, pohrdači, a divte se a zhyňte! Neboť já vykonám za vašich dnů dílo, dílo, o němž neuvěříte, bude-li vám někdo o něm vypravovati.' “ Když pak vycházeli, prosili je, aby jim příští sobotu (opět) mluvili o těch věcech. A po rozpuštění shromáždění doprovázelo mnoho židů a zbožných proselytů Pavla a Barnabáše. Ti k nim mluvili a napomínali je, aby vytrvali v milosti Boží. Příští sobotu se pak sešlo téměř celé město poslechnout slovo Boží. Při pohledu na zástupy se však naplnili židé řevnivostí a potupně odporovali slovům Pavlovým. Tehdy Pavel a Barnabáš řekli neohroženě: „Vám se mělo nejdříve hlásati slovo Boží, ale poněvadž je odmítáte a sami sebe pokládáte za nehodný života věčného, hle, obracíme se k pohanům. Neboť takto přikázal nám Pán:,Ustanovil jsem tě světlem pohanům, abys byl k spáse až na sám konec země!' “ Když to pohani slyšeli, radovali se a velebili slovo Páně. I uvěřili všichni, kteří byli určeni k životu věčnému. Slovo Páně se pak rozšiřovalo po celé krajině. Ale židé popudili vznešené proselytky a vážené měšťany a vyvolali pronásledování Pavla a Barnabáše; i vyhnali je ze svého území. Oni však setřásli prach se svých nohou proti nim a přišli do Ikonia. Učedníci však byli naplněni radostí a Duchem svatým. V Ikoniu vstoupili společně do židovské synagogy a tak mluvili, že uvěřilo veliké množství židů i pohanů. Ale židé, kteří zůstali v nevěře, pobouřili a podnítili pohany proti bratřím. Přesto zůstali tam dlouhý čas a mluvili neohroženě s důvěrou v Pána, který osvědčoval slovo své milosti zázraky a divy, jež činil skrze ruce jejich. Ale obyvatelstvo města se rozštěpilo: jedni byli při židech, druzí při apoštolech. Pohani a židé se svými představenými se shlukli, aby je ztýrali a ukamenovali. Když to poznali, utekli do lykaonských měst, do Lystry a Derbe a (jejich) okolí; a tam kázali evangelium. V Lystře sedával jeden muž s nemocnýma nohama, chromý od narození, který nikdy nechodil. Ten poslouchal Pavla. On pohleděl naň a když viděl, že má víru, aby byl uzdraven, řekl hlasitě: „Postav se zpříma na nohy!“ I vyskočil a chodil. A když zástupové uzřeli, co Pavel učinil, zvolali lykaonsky: „Bohové v lidské podobě sestoupili k nám!“ I nazvali Barnabáše Jupiterem, Pavla pak Merkurem, neboť on byl mluvčím. Ano kněz Jupitera předměstského přivedl k bráně býky s věnci a chtěl s lidem obětovati. Jakmile o tom apoštolové Barnabáš a Pavel uslyšeli, roztrhli svá roucha a vyběhli s křikem mezi zástupy a pravili: „Muži, co to činíte? I my jsme smrtelníci a lidé jako vy! Kážeme vám evangelium, abyste se obrátili od těchto nicotných (model) k Bohu živému, který stvořil nebe i zemi a moře i všechno, co jev nich. V minulých dobách nechal Bůh všechny národy choditi po jejich cestách, třebas že se jim projevoval konáním dobra: s nebe dával déšť a úrodné časy a naplňoval pokrmem a radostí vaše srdce.“ A když to mluvili, stěží zadrželi zástupy, aby jim neobětovaly. Ale přišli tam židé z Antiochie a Ikonia, a přemluvivše zástupy, kamenovali Pavla, a v domnění, že je mrtev, vyvlekli ho ven z města. Když ho však učedníci obstoupili, vstal a vešel do města; a druhého dne odešel s Barnabášem do Derbe. I kázali evangelium tomu městu a získali mnoho učedníků. Potom se navrátili do Lystry, Ikonia a do Antiochie. Posilovali učedníky a povzbuzovali je, aby vytrvali ve víře, (učíce je,) že mnohým soužením musíme vcházeti do království Božího. V každé křesťanské obci ustanovili jim po modlitbě a postu starší a odporučili je Pánu, v něhož uvěřili. Když prošli Pisidií, přišli do Pamfylie a hlásali slovo [Páně] v Perge. Pak se odebrali do Attalie. Odtud odpluli do Antiochie, odkud byli doporučeni milostí Boží k dílu, které vykonali. Po svém příchodu shromáždili křesťanskou obec a vypravovali, jak veliké věci učinil Bůh skrze ně a že otevřel pohanům dveře víry. I pobyli tu s učedníky delší čas. Tu přišli někteří z Judska a učili bratry: „Nedáte-li se obřezati podle obyčeje Mojžíšova, nemůžete býti spaseni.“ Poněvadž se Pavel a Barnabáš dostali s nimi do sporu a do nemalé rozepře, rozhodli se, aby Pavel a Barnabáš s některými jinými šli stran té věci k apoštolům a starším do Jerusalema. Vyprovozeni tedy křesťanskou obcí, šli přes Fenicii a Samařsko, vypravujíce o obrácení pohanů; způsobili tím velikou radost všem bratřím. Když přišli do Jerusalema, byli přijati od křesťanské obce i od apoštolů a starších. I oznámili, jak veliké věci učinil Bůh skrze ně. Ale někteří z farizejské strany, kteří už přijali víru, povstali a pravili: „Musejí přijmouti obřízku a musí se jim přikázati, aby zachovávali zákon Mojžíšův.“ I sešli se apoštolé a starší, aby se o té věci poradili. Po velkém jednání povstal Petr a řekl k nim: „Muži bratří, vy víte, že si vyvolil Bůh před dávným časem mezi vámi, aby pohani z mých úst uslyšeli slovo evangelia a uvěřili. A Bůh, jenž zná srdce, vydal jim svědectví, když jim udělil Ducha svatého tak jako i nám, a neučinil žádného rozdílu mezi námi a jimi, poněvadž vírou očistil jejich srdce. Nuže tedy, proč pokoušíte Boha, vkládajíce na bedra učedníků jho, které ani otcové naši, ani my jsme nemohli snésti? Věříme však, že milostí Pána Ježíše [Krista] budeme spaseni, stejně jako oni.“ Celé shromáždění mlčelo a poslouchalo Barnabáše a Pavla, když vypravovali, jak veliké zázraky a divy učinil Bůh skrze ně mezi pohany. Když domluvili, promluvil Jakub takto: „Muži bratří, poslyšte mě! Šimon vypravoval, jak Bůh po prvé ráčil z pohanů získati lid pro své jméno, a s tím se srovnávají prorocká slova. Je totiž psáno: ,Potom se navrátím a zase vystavím rozpadlý stánek Davidův a jeho zbořeniny opět obnovím a vyzdvihnu jej, aby (také) ostatní lidé hledali Hospodina i všichni národové, kteří se budou nazývati po mně. Tak praví Hospodin, jenž činí tyto věci.' ,Neboť je známo Pánu od věčnosti jeho dílo.' „ „Proto podle mého soudu nemají býti zneklidňováni pohani, kteří se obracejí k Bohu, nýbrž má se jim napsati, aby se zdržovali od poskvrnění modlami, od smilstva, od udáveného a od krve. Neboť Mojžíš má od dávných časů po městech své hlasatele, poněvadž se každou sobotu předčítá v synagogách.“ Tu se usnesli apoštolé i starší s celou křesťanskou obcí vyvoliti ze sebe muže a poslati je s Pavlem a Barnabášem do Antiochie. Byli to: Juda příjmením Barsabáš, a Silas, muži vážení mezi bratry. Po nich poslali tento list: „Apoštolé a starší posílají bratrský pozdrav tem bratřím z pohanů, kteří jsou v Antiochii, v Syrii a Kilikii. Poněvadž jsme uslyšeli, že někteří od nás zneklidnili vás svými slovy a pomátli vás bez jakéhokoliv našeho příkazu, usnesli jsme se ve shromáždění jednomyslně vyvoliti a poslati k vám muže i s našimi milovanými Barnabášem a Pavlem, muže, kteří nasadili svůj život pro jméno Pána našeho Ježíše Krista. Posíláme tedy Judu a Silu, a ti vám také povědí totéž ústně. Neboť s pomocí Ducha svatého jsme se usnesli nevkládati na vás už žádné břemeno, kromě těchto potřebných předpisů: abyste se zdržovali od věcí obětovaných modlám, a od krve a od udávaného a od smilstva. Budete-li se toho chrániti, správně budete jednati. Mějte se dobře!“ Oni tedy propuštěni přišli do Antiochie, a shromáždivše obec (věřících), odevzdali list. Když jej přečetli, zaradovali se nad tou útěchou. Také Juda a Silas, kteří byli i proroky, potěšili a posílili bratry mnohou řečí. Po nějakém čase propustili je bratří s pozdravem pokoje k těm, kteří je poslali. [Silas se však rozhodl tam zůstati a Juda odešel tedy do Jerusalema sám.] Pavel pak a Barnabáš, zůstávajíce v Anchiochii, učili a kázali s mnoha jinými slovo Páně. Po několika dnech však řekl Pavel Barnabášovi: „Vraťme se a navštivme bratry ve všech městech, v kterých jsme kázali slovo Páně, jak se jim vede!“ Ale Barnabáš chtěl s sebou vzíti také Jana příjmením Marka. Pavel však žádal, aby s sebou nebrali toho, který od nich odešel v Pamfylii a nezúčastnil se s nimi (jejich) díla. Z toho povstala rozepře, takže se od sebe rozešli Barnabáš se plavil s Markem na Kypr, a Pavel, zvoliv si Silu, odešel, byv doporučen bratřími milosti Boží. I putoval po Syrii a Kilikii, utvrzuje křesťanské obce [a přikazuje, aby zachovávali ustanovení apoštolů a starších]. Přišel pak do Derbe a do Lystry. A hle, tam byl jeden učedník jménem Timothej, syn věřící židovky, ale z otce pohana. Poněvadž o něm dávali bratří v Lystře i v Ikoniu dobré svědectví, chtěl ho Pavel vzíti s sebou na cestu. Vzal ho a obřezal ho kvůli židům, kteří žili v oněch krajinách; neboť všichni věděli, že (jeho) otec byl pohan. Když pak procházeli od města k městu, odevzdávali jim ustanovení vydaná apoštoly a staršími v Jerusalemě, aby je zachovávali. A tak byly křesťanské obce utvrzovány ve víře a denně jich přibývalo. Prošli pak Frygií a galatskou krajinou, poněvadž jim bylo zabráněno Duchem svatým hlásati slovo [Boží] v Asii. Když přišli do Mysie, pokoušeli se jíti do Bithynie, ale Duch Ježíšův jim to nedovolil. Prošli tedy Mysií a sestoupili do Troady. A Pavel měl v noci vidění: Jakýsi Makedoňan stál a prosil ho: „Přejdi do Makedonie a pomoz nám!“ Po tomto vidění ihned jsme se snažili odejíti do Makedonie, neboť jsme poznali, že Bůh nás povolal kázat jim evangelium. Odpluli jsme z Troady a dorazili přímým směrem na (ostrov) Samothrake a druhého dne pak do Neapole a odtud do Filipp. To je první město té části Makedonie s římským právem. I pobyli jsme v tom městě několik dní. V sobotu však jsme vyšli za bránu k řece, kde jsme se domnívali, že je modlitebna. Posadili jsme se a mluvili k ženám, které se (tam) sešly. I poslouchala jedna žena jménem Lydie, prodavačka nachu, z města Thyatiry, proselytka. A Bůh otevřel její srdce, aby byla pozorná na to, co Pavel mluvil. Když pak byla pokřtěna ona i její dům, prosila: „Jsem-li podle vašeho soudu věrná Pánu, vejděte do mého domu a zůstávejte tam!“ I přinutila nás. Na cestě do modlitebny potkala nás jedna služebná, která měla věšteckého ducha a svým pánům vydělávala věštěním velké peníze. Ta, kráčejíc za Pavlem a námi, volala takto: „Tito lidé jsou služebníci nejvyššího Boha, oni zvěstují vám cestu k spáse!“ Tak to činila po mnoho dní. S nevolí nad tím obrátil se Pavel a řekl duchu: „Přikazuji ti ve jménu Ježíše Krista, abys z ní vyšel!“ A vyšel v tu chvíli. Ale její páni vidouce, že naděje na zisk je pryč, uchopili Pavla a Silu a dovedli je na náměstí k představeným (města). Postavili je před úředníky a řekli: „Tito lidé – jsou to Židé – pobuřují naše město a hlásají obyčeje, které my jato Římané nesmíme ani přijímati, ani činiti.“ I povstal také lid proti nim. Úředníci strhli s nich šaty a kázali je mrskati metlami. A když jim dali mnoho ran, vsadili je do vězení a přikázali žalářníkovi, aby je hlídal bezpečně. On je podle tohoto příkazu vsadil do vnitřního vězení a sevřel jejich nohy kládou. O půl noci se však Pavel a Silas modlili a zpěvem chválili Boha. I poslouchali je vězni. Náhle se však stalo veliké zemětřesení, takže se pohnuly základy žaláře, a vtom se otevřely všechny dveře a všem spadla pouta. Když se žalářník probudil a spatřil dveře vězení otevřené, vytasil meč a chtěl se usmrtiti, neboť se domníval, že vězni utekli. I zvolal Pavel silným hlasem: „Nečiň si nic zlého, neboť jsme tu všichni!“ Dal si přinésti světlo a vešel tam a třesa se padl Pavlovi a Silovi k nohám. Vyvedl je pak ven a řekl: „Páni, co mám činiti, abych byl spasen?“ A oni mu řekli: „Uvěř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i tvůj dům!“ I mluvili slovo Páně jemu a všem, kteří byli v jeho domě. A vzal je v onu noční hodinu s sebou, umyl jejich rány a hned se dal pokřtít on i všichni jeho domácí. Pak je uvedl nahoru do svého příbytku, předložil jim jídlo a veselil se nad tím, že uvěřil v Boha s celým svým domem. Když se pak rozednilo, poslali úředníci služebníky s rozkazem: „Propusť ty lidi!“ I oznámil žalářník ta slova Pavlovi: „Úředníci vzkázali, abyste byli propuštěni. Nuže, tedy vyjděte a jděte v pokoji!“ Avšak Pavel jim vzkázal: „Bez vyšetření dali veřejně zmrskati nás, římské občany, a vsaditi do žaláře, a nyní nás tajně vyhánějí? Ne, ať přijdou sami a vyvedou nás!“ Služebníci tedy oznámili úředníkům ta slova. Když ti uslyšeli, že jsou Římané, ulekli se a přišli je odprosit. Vyvedli je pak s prosbou, aby odešli z města. I vyšli ze žaláře a odebrali se k Lydii, a uzřevše bratry, potěšili je a odešli. Cestou přes Amfipoli a Apollonii přišli do Soluně, kde měli židé synagogu. Podle svého zvyku vešel k nim Pavel a rozmlouval s mimi po tři soboty o Písmech. Vysvětloval a dokládal, že Mesiáš musil trpěti a z mrtvých vstáti, a tím že je ten Ježíš Kristus, „kterého já zvěstuji vám“. I uvěřili někteří z nich a připojili se k Pavlovi a Silovi, taktéž veliké množství proselytů i pohanů i mnoho vznešených žen. Ale židé se rozhorlili a přibrali si některé špatné muže z pouliční chátry, způsobili povyk a pobouřili město. I postavili se k domu Jasonovu a hledali je, aby je předvedli před lid, ale nenalezli je. Proto vlekli Jasona a některé bratry před představené města a křičeli: „Ti, kteří pobuřují svět, přišli také sem, a Jason je přijal. Ti všichni jednají proti ustanovením císařovým, neboť praví, že králem je jiný, totiž Ježíš.“ A zneklidnili lid i představené města, kteří to slyšeli; ale když tito dostali rukojemství od Jasona i ostatních, propustili je. Bratří však hned za noci vypravili Pavla a Silu do Bereje. Když (tam) přišli, odebrali se do synagogy (tamějších) židů. Tito však byli šlechetnější než oni v Soluni, neboť přijali slovo se vší ochotou a denně zkoumali Písma, zdali tomu tak jest. Mnozí z nich tedy uvěřili; také velký počet vznešených pohanských žen i mužů. Když se však soluňští židé dověděli, že Pavel kázal slovo Boží i v Bereji, přišli a také tam pobuřovali a zneklidňovali lid. Tu bratří hned vypravili Pavla, aby šel až k moři; ale Silas a Timothej tam zůstali. Průvodci Pavlovi dovedli ho až do Athén. A když obdrželi od něho příkaz pro Silu a Timotheje, aby co nejrychleji přišli k němu, odešli. Mezitím co je Pavel v Athénách očekával, byl velice rozmrzen, když viděl, že v městě je plno model. I rozmlouval v synagoze se židy a s proselyty i na náměstí každého dne s těmi, kteří tam (právě) byli přítomni. Ale někteří epikurejští a stoičtí filosofové se s ním hádali. Jedni pravili: „Co asi chce tento mluvka povídati?“ Jiní však: „Zdá se, že je zvěstovatelem cizích bohů.“ Neboť jim kázal o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání. I uchopili ho a dovedli ho před Areopag a řekli: „Můžeme zvěděti, jaké je to nové učení, které hlásáš? Neboť jakési věci podivné dáváš nám slyšeti. Proto bychom rádi zvěděli, co to asi jest.“ – Všichni Athéňané totiž i cizinci tam se zdržující neměli pro nic jiného kdy, než aby si povídali nebo poslouchali nějaké novinky. Pavel se tedy postavil doprostřed Areopagu a řekl: „Muži athénští, vidím, že jste v každém ohledu velmi bohabojní. Neboť když jsem procházel a prohlížel vaše svatyně, nalezl jsem také jeden oltář, na němž bylo napsáno: NEZNÁMÉMU BOHU. Co tedy nevědomky ctíte, to já zvěstuji vám: Bůh, který stvořil svět a všecko, co je v něm, ten, jsa Pánem nebe i země, nebydlí v chrámech rukama vystavěných, ani se nedává obsluhovali lidskýma rukama, jako by něčeho potřeboval, poněvadž sám dává všechen život i dýchání a všechno. On učinil z jednoho (člověka) celé lidské pokolení, aby přebývalo na celé zemi. Ustanovil určité časy a pevné hranice jejich přebývání, aby hledali Boha, zdali by se ho mohli dotknouti nebo ho nalézti, ačkoliv není daleko od každého z nás. Neboť v něm žijeme a dýcháme i trváme, jak to i někteří z vašich básníků řekli:,Neboť jsme i jeho rod.' „ „Jsme-li tedy z rodu Božího, nemáme se domnívati, že božství je podobno zlatu nebo stříbru nebo kamení, výtvoru lidského umění nebo důmyslu. Časy té nevědomosti Bůh přehlédnuv, ohlašuje nyní lidem, aby všichni všude činili pokání. Neboť ustanovil den, v kterém bude spravedlivě souditi svět skrze muže, kterého určil, dávaje všem víru tím, že ho vzkřísil z mrtvých.“ Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se posmívali, jiní však řekli: „O tom tě poslechneme někdy jindy.“ Tak vyšel Pavel z jejich shromáždění. Ale někteří muži se ho přidrželi a uvěřili; mezi nimi též Dionysios, Areopagita, a žena jménem Damaris a s nimi jiní. Potom opustil (Pavel) Athény a přišel do Korinta. Tam se setkal s jedním židem jménem Akvila, rodem z Pontu, který nedávno přišel sem z Itálie i se svou manželkou Priscillou. Klaudius rozkázal totiž, aby všichni židé opustili Řím. I odebral se (Pavel) k nim, a poněvadž byl stejného řemesla, zůstával u nich a pracoval. – Podle řemesla byli stanaři. Každou sobotu rozmlouval v synagoze [a do rozmluv vkládal jméno Pána Ježíše] a přesvědčoval židy i pohany. Ale když Silas a Timothej přišli z Makedonie, věnoval se Pavel zcela kázání a dosvědčoval židům, že Mesiášem je Ježíš. Když však oni odporovali a rouhali se, vytřásl svá roucha a řekl k nim: „Krev vaše ať padne na vaši hlavu! Já jsem bez viny a od nynějška půjdu k pohanům.“ A odebral se odtud a vešel do domu jednoho proselyty jménem Titus Justus, jehož dům byl spojen se synagogou. Také Krispus, představený synagogy, uvěřil v Pána s celým svým domem; též mnoho Korinťanů, kteří ho slyšeli, přijímalo víru a bylo křtěno. I řekl Pán v noci u vidění Pavlovi: „Neboj se, nýbrž mluv a nemlč! Neboť já jsem s tebou a nikdo nesáhne na tebe, aby ti ublížil; neboť mám mnoho lidu v tomto městě.“ I pobyl tam rok a šest měsíců a učil u nich slovu Božímu. Když však by v Achají místodržitelem Gallio, povstali židé jednomyslně proti Pavlovi, přivedli ho před soudnou stolici a pravili: „Tento navádí lid, aby ctili Boha proti zákonu.“ Ale když se chtěl Pavel ozvati, řekl Gallio židům: „Muži židovští, kdyby běželo o nějaké bezpráví nebo o bídný zločin, přijal bych vás podle práva; jsou-li to však hádky o slovo, o jména nebo o váš zákon, je to vaše věc. V těch věcech já nechci býti soudcem.“ I odehnal je od soudné stolice. A nyní všichni uchopili Sosthena, představeného synagogy, a bili ho před soudnou stolicí, ale Gallio nic na to nedbal. Pavel však tam pobyl ještě mnoho dní. Pak se rozloučil s bratry a plavil se i s Priscillou a Akvilou do Syrie. – V Kenchrejích si dal ostříhati hlavu, neboť měl (dosud) slib. – Když přišli do Efesu, nechal je tam, a sám vešel do synagogy a rozmlouval se židy. K jejich prosbám, aby déle zůstal, nesvolil, nýbrž rozloučiv se pravil: „Opět se k vám navrátím, bude-li to vůle Boží.“ Pak se odebral z Efesu, a doraziv do Caesareje, odešel do (Jerusalema), a pozdraviv křesťanskou obec, odebral se do Antiochie. A po nějakém čase odešel a procházel po pořádku galatskou krajinou a Frygií a povzbuzoval všechny bratry. Přišel však do Efesu jeden žid jménem Apollo, rodem z Alexandrie, muž výmluvný a znatel Písma. Ten byl vyučen v nauce Páně a mluvil s nadšením a učil pilně o Ježíšovi, ač znal jen křest Janův. Neohroženě počal mluviti v synagoze. Když ho uslyšeli Priscilla a Akvila, přijali ho k sobě a důkladně mu vyložili nauku Páně. A když pak chtěl odejiti do Achaje, povzbudili ho bratří a napsali učedníkům, aby ho přijali. Po svém příchodu prospěl mnoho tamějším věřícím, neboť rázně odporoval židům, veřejně dokazuje z Písma, že Mesiášem je Ježíš. Když pak byl Apollo v Korintě, prošel Pavel horní krajiny a přišel do Efesu. Tam se setkal s některými učedníky a řekl jim: „Přijali jste Ducha svatého, když jste uvěřili?“ Oni mu však řekli: „Ale ani jsme neslyšeli, je-li Duch svatý.“ Tu řekl: „Jaký křest jste tedy přijali?“ A oni pravili: „Křest Janův.“ I řekl Pavel: „Jan křtil křtem pokání a říkal lidu, aby uvěřili v Toho, jenž přijde po něm, to je v Ježíše.“ Když to uslyšeli, dali se pokřtíti ve jménu Pána Ježíše. A když Pavel vložil na ně ruce, sestoupil na ně Duch svatý; i mluvili (různými) jazyky a prorokovali. Bylo pak všech těch mužů asi dvanáct. Potom vešel do synagogy a po tři měsíce neohroženě mluvil, rozmlouvaje a přesvědčuje o království Božím. Když však někteří zůstali zatvrzelí a nevěřící a zlehčovali učení [Páně] před lidem, odloučil se od nich, a odděliv učedníky, denně rozmlouval ve škole [jakéhosi] Tyranna. A to se dělo po dva roky, takže všichni obyvatelé Asie, židé i pohani, uslyšeli slovo Páně. Také divy neobyčejné činil Bůh skrze ruce Pavlovy, takže šátky a zástěry s jeho těla kladli na nemocné, a tak nemoci od nich odcházely a zlí duchové vycházeli. Pokusili se však někteří i z potulných židovských zaklínačů nad lidmi posedlými zlými duchy vzývati jméno Pána Ježíše, pravíce: „Zaklínám vás skrze Ježíše, kterého hlásá Pavel.“ Tak to činilo sedm synů jakéhosi Skevy, židovského velekněze. Ale zlý duch jim řekl: „Ježíše znám i o Pavlovi vím, ale kdo jste vy?“ A vrhl se na ně ten člověk se zlým duchem a ovládl dva z nich, přemohl je, takže nazí a zranění utekli z toho domu. To však vešlo ve známost všem, kteří bydleli v Efesu, židům i pohanům. I padla bázeň na ně na všechny a bylo velebeno jméno Pána Ježíše. Také mnozí z věřících přicházeli a vyznávali a vypravovali své skutky. Mnozí pak z těch, kteří se zabývali pověrečnými věcmi, snesli knihy a spálili je přede všemi; a když spočetli jejich cenu, načítali částku padesáti tisíc denárů. Tak mocně se rozšířilo a sílilo slovo Boží. Když se toto vykonalo, umínil si Pavel v duchu, že se odebere přes Makedonii a Achaji do Jerusalema, a řekl: „Až tam pobudu, musím uzříti také Řím.“ Poslav pak do Makedonie dva ze svých pomocníků, Timotheje a Erasta, zůstal nějaký čas v Asii. Někdy v té době povstalo nemalé pobouření kvůli tomu učení [Páně]. Jakýsi stříbrník jménem Demetrios, výrobce stříbrných chrámků Dianiných, poskytoval nemalý výtěžek umělcům. Je i ostatní výrobce takových předmětů svolal a promluvil: „Muži, vy víte, že z tohoto zaměstnání máme výtěžek, a vidíte i slyšíte, že tento Pavel nejen v Efesu, nýbrž téměř v celé Asii přemlouváním odvrátil mnoho lidu říkaje, že to nejsou žádní bohové, kteří jsou zhotovováni (lidskýma) rukama. Proto hrozí nebezpečí, že může přijití v opovržení nejen toto naše odvětví, nýbrž také že za nic nebude pokládán chrám veliké bohyně Diany, ano může i zaniknouti velebnost té, kterou přece ctí celá Asie, ba celý svět.“ Po těch slovech se rozpálili hněvem a křičeli: „Veliká je Diana Efesanů!“ I naplnilo se město zmatkem a všichni se hnali do divadla, strhnuvše s sebou Makedoňany Gaja a Aristarcha, průvodce Pavlovy. Když však Pavel chtěl vejiti mezi lid, učedníci to nepřipustili. Ano i někteří z vysokých úředníků, kteří mu byli nakloněni, poslali k němu s prosbou, aby se nevydával do divadla. Tam každý křičel něco jiného, neboť v shromáždění byl zmatek a většina nevěděla, proč se sešli. I vytáhli ze zástupu jakéhosi Alexandra, poněvadž ho židé postrkovali. Alexander pak pokynul rukou a chtěl k lidu míti obrannou řeč. Když však poznali, že je to žid, vzkřikli všichni jato jedněmi ústy a křičeli asi dvě hodiny: „Veliká je Diana Efesanů!“ Tu (městský) tajemník upokojil zástup slovy: „Muži efeští, kdo z lidí by nevěděl, že město Efesanů je strážcem chrámu veliké Diany i jejího obrazu spadlého s nebe? Poněvadž tedy to nelze popříti, je potřebí, abyste zachovali klid a nečinili nic ukvapeně. Přivedli jste tyto muže, kteří nejsou ani svatokrádci ani rouhači vaší bohyně. Jestliže tedy Demetrios a jeho druhové umělci mají proti někomu žalobu, konají se veřejné soudy a jsou tu místodržitelé; (u nich) ať na ně podají žalobu! Žádáte-li však něco jiného, budiž to vyřízeno v zákonitém shromáždění! Vždyť se vydáváme do nebezpečí, že budeme obžalováni pro dnešní povstání, neboť není žádného vinníka, jímž bychom mohli odůvodniti toto shluknutí.“ A po těch slovech rozpustil shromáždění. Jakmile se to povstání utišilo, povolal k sobě Pavel učedníky, dal jim napomenutí a rozloučiv se s nimi, nastoupil cestu do Makedonie. Prošel pak ty krajiny, a napomenuv je mnohými slovy, přišel do Řecka. Tam pobyl tři měsíce. Právě když se chtěl plaviti do Syrie, činili mu židé úklady; proto se rozhodl, že se vrátí přes Makedonii. Doprovázel ho Sopater z Bereje, syn Pyrrhův, ze Soluňanů pak Aristarch a Sekundus, též Gajus z Derbe a Timothej, z Asie pak Tychikos a Trofimos. Ti však šli napřed a čekali na nás v Troadě. My pak jsme po velikonočních svátcích odpluli z Filipp a dorazili jsme k nim v pěti dnech do Troady. Tam jsme se zdrželi sedm dní. Když jsme se v neděli shromáždili k lámání chleba, Pavel, chtěje příštího dne odejíti, rozmlouval s nimi a protáhl řeč až do půlnoci. V hořejší síni, kde jsme byli shromážděni, bylo mnoho světel. Jakýsi jinoch jménem Eutychos seděl tam na okně, a poněvadž Pavel dlouho mluvil, upadl v hluboký spánek; a ve spánku spadl s třetího patra a byl zdvižen mrtvý. Ale Pavel sestoupil k němu, naklonil se nad ním, objal jej a řekl: „Neznepokojujte se, neboť jeho duše je v něm!“ Pak vyšel nahoru, lámal chléb, pojedl a mluvil ještě dlouho až do svítání; potom odešel. Jinocha však přivedli živého a potěšili se nemálo. My pak jsme vstoupili na loď a odpluli do Assu v úmyslu, že odtud přibereme Pavla, neboť tak nařídil. Sám však chtěl jíti pěšky. Když se s námi v Assu setkal, vzali jsme ho (na loď) a dorazili jsme do Mityleny; a odtud jsme odpluli (dále) a druhého dne jsme se dostali proti Chiu. Následujícího dne připluli jsme k Samu a den nato dospěli jsme do Milétu. Pavel byl totiž rozhodnut minouti Efesos, aby neztratil čas v Asii, neboť pospíchal, aby pokud možno byl o letnicích v Jerusalemě. Z Milétu poslal do Efesu a povolal k sobě starší křesťanské obce. Když k němu přišli a [byli spolu], řekl k nim: „Vy víte, jak jsem byl od prvního dne, kdy jsem vstoupil do Asie, s vámi po všechen čas. Ve vší pokoře a se slzami i zkouškami, které se mi přihodily ze židovských úkladů, sloužil jsem Pánu. Víte, jak jsem neopominul nic z užitečných věcí vám oznámiti a vás o nich poučiti veřejně i po domech, zapřísahaje židy i pohany, aby se obrátili k Bohu a uvěřili v Pána našeho Ježíše [Krista].“ „A nyní, hle, já z vnitřního nutkání jdu do Jerusalema a nevím, co mě tam potká. Jen v tom mě Duch svatý ujišťuje od města k městu, že mě (tam) očekávají okovy a soužení. Avšak [z toho se ničeho nebojím ani] nepokládám svůj život za dražší než sebe, jen když dokonám svůj běh a svou službu [slova], kterou jsem přijal od Pána Ježíše, abych podal svědectví evangeliu o milosti Boží.“ „A nyní, hle, já vím, že vy všichni, mezi nimiž jsem chodil a hlásal království [Boží], mou tvář již nespatříte. Proto prohlašuji vám dnešního dne s důrazem, že jsem prost vší viny, neboť jsem neopominul vám zvěstovati celý úradek Boží.“ „Dávejte pozor na sebe i na všechno své stádo, nad nímž vás Duch svatý ustanovil biskupy, abyste spravovali Církev Boží, kterou On vydobyl svou krví. Já vím, že po mém odchodu vniknou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stáda. I z vás samých povstanou muži, a ti budou mluviti převrácené řeči, aby přitáhli k sobě učedníky. Proto bděte a mějte na paměti, že jsem po tři roky ve dne v noci každého [z vás] nepřestával se slzami napomínati! A nyní poroučím vás Bohu a slovu jeho milosti. On má moc vás vzdělati a dáti dědictví mezi všemi svatými. Stříbra a zlata nebo šatu jsem od nikoho nežádal, jak sami víte, neboť pro potřeby moje a mých průvodců sloužily tyto mé ruce. Ve všem poučil jsem vás, jak se máme takto prací ujímati slabých a pamatovati na slova Pána Ježíše, neboť On řekl:,Blaženější je dávati než bráti.' “ A po těch slovech poklekl na kolena a pomodlil se s nimi všemi. Všichni pak propukli v hlasitý pláč, padli Pavlovi okolo krku a líbali ho. Nejvíce se rmoutili pro to slovo, které řekl, že jeho tvář již nespatří. A doprovázeli ho k lodi. Jakmile jsme se s nimi rozloučili, odpluli jsme a dorazili přímým směrem na Kós, druhý den na Rhodos a odtud do Patary. A když jsme nalezli loď, která měla plouti do Fenicie, vstoupili jsme na ni a odpluli jsme. Když pak jsme se přiblížili na dohled ke Kypru, nechali jsme jej po levé straně a plavili jsme se k Syrii a přistali jsme v Tyru. Tam totiž měla loď složiti svůj náklad. Vyhledali jsme učedníky a pobyli jsme tam sedm dní. Z vnuknutí Ducha pravili Pavlovi, aby nechodil do Jerusalema. A po uplynutí těch dní vypravili jsme se a odebírali (odtud). I vyprovázeli nás všichni i se (svými) manželkami a dítkami až ven za město. Na břehu jsme klekli na kolena a pomodlili jsme se. Potom jsme se vespolek rozloučili a vstoupili na loď; oni se pak vrátili domů. My však jsme dokonali plavbu od Tyru a přirazili jsme do Ptolemaidy, a pozdravivše bratry, zůstali jsme u nich jeden den. Druhého dne jsme se vydali na cestu a přišli do Caesareje. Vstoupili jsme do domu evangelisty Filipa, který byl jedním ze sedmi (jáhnů), a zůstali jsme u něho. On měl čtyři neprovdané dcery, a ty prorokovaly. Když jsme tam několik dní dleli, přišel z Judska jeden prorok jménem Agabus. Ten přišel k nám, vzal Pavlův pás, svázal si jím ruce i nohy a pravil: „Toto praví Duch svatý:,Toho muže, jemuž tento pás patří, židé v Jerusalemě takto sváží a vydají v ruce pohanů.' „ Jak jsme to uslyšeli, prosili jsme ho my i tamější (věřící), aby nechodil do Jerusalema. Ale Pavel odpověděl takto: „Proč mi pláčem rozrýváte srdce? Vždyť já jsem připraven dáti se nejen svázati, nýbrž pro jméno Pána Ježíše v Jerusalemě i zemříti.“ Poněvadž jsme jej nemohli přemluviti, přestali jsme a řekli: „Staň se vůle Páně!“ Po těch dnech jsme se připravili na cestu a odebrali se do Jerusalema. Také někteří učedníci z Caesareje šli s námi a vedli (nás) k jakémusi Mnasonovi z Kypru, starému učedníkovi, abychom se u něho uhostili. Když pak jsme přišli do Jerusalema, přijali nás bratří s radostí. Druhého dne vešel Pavel s námi k Jakubovi a sešli se všichni starší. I pozdravil je a vypravoval podrobně všechno, co Bůh učinil mezi pohany skrze jeho službu. A když to vyslechli, velebili Boha a řekli mu: „Vidíš, bratře, kolik tisíc je mezi židy těch, kteří uvěřili, a ti všichni jsou horlitelé pro zákon. Uslyšeli však o tobě, že učíš všechny židy, kteří žijí mezi pohany, k odpadu od Mojžíše, ježto pravíš, aby neobřezávali své syny a ani nežili podle obyčejů. Co je tedy činiti? Neboť zcela jistě [se sejde množství], až uslyší o tvém příchodu. To tedy učiň, co ti pravíme: U nás jsou čtyři muži, kteří se zavázali slibem. Vezmi je k sobě, zasvěť se s nimi a zaplať za ně, aby si mohli dáti ostříhati hlavu! I poznají všichni, že ty pověsti o tobě jsou nepravdivé a že také sám žiješ, zachovávaje zákon. Pokud se týká pohanů, kteří uvěřili, nařídili jsme písemně, aby se zdržovali od věcí obětovaných modlám a od krve a udáveného a také smilstva.“ Tu Pavel vzal k sobě ty muže, a druhého dne se s nimi zasvětiv, vešel do chrámu a ohlásil konec dnů zasvěcení, aby se pak mohla podati oběť za každého z nich. Když se končilo sedm dní, uzřeli ho židé z Asie v chrámě; popudili všechen lid, jali ho a křičeli: „Muži izraelští, pomozte! To je ten muž, který všecky všude učí proti lidu, proti zákonu a proti tomuto místu. Dokonce i pohany uvedl do chrámu a tím znesvětil toto svaté místo.“ – Viděli totiž s ním dříve v městě Trofima z Efesu a domnívali se, že ho Pavel uvedl do chrámu. – Celé město bylo na nohou a povstal shon lidu. Uchopili Pavla a táhli ho ven z chrámu, a hned byly brány zavřeny. Už ho chtěli usmrtiti, když tu bylo veliteli vojska ohlášeno, že se bouří celý Jerusalem. Ten ihned vzal vojáky a setníky a sběhl k nim. Když však uzřeli velitele s vojáky, přestali bíti Pavla. Tu velitel přistoupil, uchopil ho a rozkázal svázati dvěma řetězy. I vyptával se, kdo jest a co učinil. V zástupu však křičel každý něco jiného. Poněvadž se tedy nemohl pro hluk dověděti nic jistého, rozkázal ho vésti do kasáren. Když však přišel ke schodům, musel býti pro násilí lidu nesen vojáky; neboť šlo za ním množství lidu a křičelo: „Pryč s ním!“ Když měl býti Pavel již uveden do kasáren, řekl veliteli: „Smím ti něco říci?“ On řekl: „Umíš řecky? Nejsi tedy ten Egypťan, který nedávno pobouřil a na poušť odvedl čtyři tisíce zbojníků?“ I řekl mu Pavel: „Já jsem Žid z Tarsu, občan nikoliv neznámého města v Kilikii. Prosím tě, dovol mi promluviti k lidu!“ On dovolil. Pavel stoje na schodech, pokynul lidu rukou. Když nastalo veliké ticho, promluvil hebrejsky: „Bratří a otcové, poslyšte moji obranu, kterou před vámi nyní konám!“ Když pak uslyšeli, že k nim mluví hebrejsky, byli ještě tišeji. I řekl: „Já jsem Žid, narozený v Tarsu v Kilikii, vychovaný však zde v tomto městě; u nohou Gamalielových byl jsem přísně vzdělán podle otcovského zákona, takže jsem byl horlitelem pro zákon, jak i vy všichni jste podnes. I pronásledoval jsem toto učení až k smrti. Muže i ženy jsem spoutával a uvrhoval do vězení, jak mi dosvědčí velekněz a všichni starší. Od nich jsem obdržel i listy k bratřím a ubíral jsem se do Damašku, abych také tamější (křesťany) přivedl svázané do Jerusalema, aby byli potrestám.“ „Když však jsem se na cestě přibližoval k Damašku, ozářilo mě náhle o poledni veliké světlo s nebe a padl jsem na zem a uslyšel jsem hlas, který ke mně mluvil:,Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?' Já pak jsem odpověděl:,Kdo jsi, Pane?' I řekl ke mně:,Já jsem Ježíš Nazaretský, kterého ty pronásleduješ.' Moji průvodci viděli sice světlo, ale neslyšeli hlas toho, jenž ke mně mluvil. I řekl jsem:,Co mám učinit, Pane?' A Pán mi odvětil:,Vstaň a jdi do Damašku, a tam se ti poví všechno, co máš činiti!' Poněvadž jsem však neviděl z jasnosti onoho světla, byl jsem veden za ruku svými průvodci a tak jsem přišel do Damašku.“ „Přišel ke mně jakýsi Ananiáš, muž podle zákona, který se těšil u všech tamějších židů dobré pověsti, přistoupil a řekl mi:,Šavle, bratře, prohlédni!' A já jsem v témž okamžiku pohlédl na něho. Ale on řekl:,Bůh našich otců vyvolil tě k tomu, abys poznal jeho vůli a uzřel Spravedlivého a uslyšel hlas z jeho úst. Neboť mu budeš u všech lidí svědkem toho, co jsi viděl a slyšel. A nyní co váháš? Vstaň, vzývej jeho jméno, dej se pokřtíti a obmyj se ze svých hříchů!' “ „Když jsem se pak navrátil do Jerusalema a modlil se v chrámě, dostal jsem se do vytržení mysli. Spatřil jsem ho, jak mi praví: Pospěš a vyjdi rychle z Jerusalema, neboť nepřijmou tvé svědectví o mně!' A já jsem řekl:,Pane, oni vědí, že já jsem dával vězniti a po synagogách mrskati ty, kteří věřili v tebe. A když se prolévala krev tvého mučedníka Štěpána, já jsem stál při tom a souhlasil jsem a hlídal jsem šaty jeho vrahů.' I řekl ke mně:,Jdi, neboť já pošlu tebe daleko mezi pohany.' “ Poslouchali ho však až potud. Ale nyní hlasitě vykřikli: „Pryč se země s takovým člověkem, neboť se nesluší, aby žil!“ A když křičeli, odkládali svá roucha a házeli do vzduchu prach. Velitel rozkázal zavěsti ho do kasáren. Tam ho dal zbičovati a přitom vyslýchati, aby se dověděl, proč tak proti němu křičeli. Když ho však natáhli do řemenů, otázal se Pavel setníka, který při něm stál: „Smíte vy bičovati římského občana, a to bez rozsudku?“ Uslyšev to setník, šel k veliteli a ohlásil mu to slovy: „Co to chceš dělat? Vždyť ten člověk je římský občan!“ I přistoupil velitel a řekl mu: „Pověz mi, jsi-li ty římským občanem?“ A on řekl: „Ano.“ I řekl velitel: „Já jsem dosáhl tohoto občanství za velké peníze.“ A Pavel pravil: „A já jsem se (v něm) i narodil.“ Ihned odstoupili od něho ti, kteří ho chtěli mučením vyslýchati. Také velitel se ulekl, když zvěděl, že je římským občanem, a poněvadž ho dal spoutati. Druhého dne však, chtěje zvěděti bezpečně, z čeho ho židé obviňují, dal ho odvázati a přikázal, aby se sešli velekněží a celá velerada. A dal vyvésti Pavla a postaviti ho před ně. Tu Pavel upřel zrak na veleradu a pravil: „Bratří, já jsem žil před Bohem se svědomím zcela dobrým až do dnešního dne.“ Ale velekněz Ananiáš poručil mužům okolo něho stojícím, aby ho bili po ústech. Tu Pavel řekl k němu: „Bůh bude tebe bíti, obílená stěno! Také ty zde sedíš, abys mě podle zákona soudil, a proti zákonu mě kážeš bíti?“ I řekli mu okolostojící: „Božímu veleknězi zlořečíš?“ A Pavel řekl: „Nevěděl jsem, bratří, že je to velekněz. Vždyť je psáno:,Knížeti svého lidu nezlořeč!' “ Poněvadž věděl, že jedna část je ze saduceů a druhá z farizeů, zvolal ve veleradě: „Bratří, já jsem farizej a z farizejské rodiny. Pro naději, a to ve vzkříšení z mrtvých, jsem souzen.“ A když to pověděl, povstal mezi farizeji a saduceji nepokoj a shromáždění se rozštěpilo. – Neboť saduceové praví, že není vzkříšení ani anděla ani ducha, farizeové však učí obojímu. – I strhl se veliký křik. Někteří zákoníci z farizejské strany povstali a přeli se: „Nic zlého neshledáváme na tomto člověku. Což, mluvil-li k němu duch nebo anděl?“ A když nepokoj vzrostl, velitel ze strachu, aby Pavla nerozsápali, rozkázal, aby vojsko sešlo dolů a vytrhlo ho z jejich středu a přivedlo do kasáren. Následující noci přistoupil Pán k němu a řekl: „Buď dobré mysli, neboť jako jsi svědčil o mně v Jerusalemě, tak musíš svědčiti i v Římě.“ Druhého dne se srotili někteří židé a zapřisáhli se, že nebudou jísti ani píti, dokud Pavla neusmrtí. Bylo pak jich přes čtyřicet, kteří se tak spikli. Ti přišli k velekněžím a starším a řekli: „Slavnostně jsme se zapřisáhli, že ničeho neokusíme, dokud neusmrtíme Pavla. Proto nyní ohlaste vy s veleradou veliteli, aby ho k vám přivedl, jako byste chtěli důkladněji vyšetřiti jeho záležitost. My pak jsme ochotni ho usmrtit, ještě dříve než se přiblíží.“ O těch úkladech se však dověděl syn Pavlovy sestry. Šel, a vstoupiv do kasáren, oznámil to Pavlovi. Pavel pak zavolal k sobě jednoho setníka a řekl: „Doveď tohoto jinocha k veliteli, neboť má mu něco oznámiti!“ A on ho vzav s sebou, dovedl k veliteli a řekl: „Vězeň Pavel povolal mě k sobě a prosil mě, abych tohoto jinocha dovedl k tobě, poněvadž ti má něco povědět.“ Tu ho vzal velitel za ruku, odstoupil s ním stranou a otázal se ho: „Co mi máš oznámiti?“ A on řekl: „Židé se umluvili, že tě požádají, abys dal zítra uvésti Pavla před veleradu, jako by chtěli o něm něco důkladněji zvěděti. Ale ty jim nevěř, neboť z nich víc než čtyřicet mužů činí mu úklady a zapřisáhli se, že nebudou jísti ani píti, dokud ho neusmrtí. A nyní jsou připraveni a čekají na tvou přípověď.“ Velitel propustil tedy jinocha a přikázal mu, aby nikomu neříkal, že mu to ohlásil. I povolal (velitel) k sobě dva setníky a řekl jim: „Mějte od třetí hodiny noční v pohotovosti dvě stě vojínů k odchodu do Caesareje, k tomu sedmdesát jezdců a dvě stě kopiníků! Připravte také jezdecká zvířata, aby na ně Pavla posadili a dovedli ho zdravého k vladaři Felixovi!“ [Bál se totiž, aby ho snad židé násilně neodvedli a neusmrtili a aby se on sám potom nedostal do pomluvy, jako by byl přijal úplatek.] A napsal list tohoto znění: „Klaudius Lysias posílá velmožnému vladaři Felixovi pozdravení! Tohoto muže zajali židé a jižjiž ho chtěli usmrtiti. I zakročil jsem s vojskem a vytrhl ho, poněvadž jsem zvěděl, že je římským občanem. A chtěje poznati, z čeho ho obviňují, uvedl jsem ho před jejich veleradu. I shledal jsem, že na něho žalují ve věcech svého zákona, ale že není vinen žádným zločinem, na který je smrt nebo vězení. Poněvadž mi však bylo sděleno o úkladech, které osnovali proti tomuto muži, posílám ho k tobě a žalobcům (jeho) jsem přikázal, aby svou při vedli před tebou. Buď zdráv!“ Podle rozkazu vzali vojíni Pavla a v noci ho dovedli do Antipatridy. Druhého dne nechali jezdce s ním dále jeti a sami se vrátili do kasáren. Po příjezdu do Caesareje odevzdali list vladaři a postavili před něho i Pavla. Když (jej) přečetl, otázal se, z kterého území je (Pavel), a zvěděv, že je z Kilikie, pravil: „Vyslechnu tě, až přijdou tvoji žalobci.“ I rozkázal, aby ho hlídali v domě Herodově. Po pěti dnech přišel velekněz Ananiáš s některými staršími a s jakýmsi řečníkem Tertullem, a ti ohlásili vladaři žalobu proti Pavlovi. A když byl (Pavel) předvolán, počal Tertullus svou žalobu takto: „Velmožný Felixe, se vší vděčností uznáváme vždycky a všude, že tvým přičiněním žijeme ve velkém pokoji a že se z tvé péče dějí mnohé opravy pro náš národ. Abych tě však déle nezdržoval, prosím, abys nás podle své dobrotivosti krátce vyslechl. Poznali jsme totiž, že tento člověk je jako morová nákaza a strůjce nepokojů mezi všemi židy po celém světě, že je také náčelníkem sekty nazarejské a že se pokusil znesvětit i náš chrám. Proto jsme ho zajali [a chtěli jsme ho souditi podle našeho zákona. Ale velitel Lysias přišel, s velkou mocí vytrhl ho z našich rukou a rozkázal, aby jeho žalobci šli k tobě]. Od něho se budeš moci sám při výslechu dověděti o tom všem, z čeho my ho obviňujeme.“ Přidali se pak i židé a pravili, že tomu tak jest. Na pokyn vladařův, aby mluvil, promluvil Pavel takto: „Vím, že jsi po mnoho let soudcem tohoto národa, proto se budu hájiti s dobrou myslí. Můžeš se zajisté dověděti, že není tomu více než dvanáct dní, co jsem přišel do Jerusalema klanět se (Bohu). Ani v chrámě ani v synagogách ani ve městě mě nezastihli se s někým hádati nebo působiti shon lidu, proto nemohou před tebou dokázati, co na mne nyní žalují. K tomu se však přiznávám před tebou, že podle toho učení, které oni nazývají sektou, sloužím Otci, svému Bohu. Věřím všemu, co je psáno v Zákoně a Prorocích, a doufám v Boha, jak také oni doufají, že bude vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých. Proto se sám snažím o to, abych měl vždycky čisté svědomí před Bohem i před lidmi. Po několika letech jsem však přišel, abych přinesl pro svůj národ almužny a oběti [i dary ze slibů]. Přitom nalezli mě, když jsem se zasvěcoval v chrámě, ale bylo to bez shonu lidí a bez hluku. To byli však někteří židé z Asie, kteří by museli býti před tebou přítomni a žalovati, kdyby něco měli proti mně. Nebo ať tito zde sami řeknou, zda nalezli na mně, když jsem stál před veleradou, nějakou nepravost, leda snad toto jediné slovo, které jsem zvolal, stoje mezi nimi: Pro vzkříšení z mrtvých jsem já dnes vámi souzen!“ Protože Felix měl dosti důkladnou známost o tom učení, odložil jejich věc se slovy: „Až přijde velitel Lysias, rozhodnu ve vaší věci.“ A přikázal setníkovi, aby ho držel v mírné vazbě a nebránil nikomu z jeho přátel mu posluhovat. Po několika dnech přišel Felix se svou manželkou Drusillou, která byla židovkou, a povolal si Pavla a poslechl ho o víře v Krista Ježíše. Když však mluvil o spravedlnosti a čistotě a budoucím soudě, pojal Felixe strach a pravil: „Pro dnešek jdi, v příhodný čas tě zavolám!“ Zároveň též doufal, že mu Pavel dá výkupné; proto si ho také dával častěji k sobě zavolat a rozmlouval s ním. Po dvou letech dostal Felix za nástupce Porcia Festa. A chtěje se židům zavděčiti, ponechal Felix Pavla ve vězení. Když Festus nastoupil do té provincie, odebral se po třech dnech z Caesareje do Jerusalema. I předstoupili před něho velekněží a přední židé se žalobou proti Pavlovi a snažně si žádali od něho jako milost – proti Pavlovi – aby ho dal přivésti do Jerusalema. – Strojili mu totiž úklady, chtějíce ho na cestě usmrtiti. – Ale Festus odpověděl, že Pavel je ve vazbě v Caesareji, on pak sám že vbrzku odjede. „Vaši pověřenci tedy,“ pravil, „ať odejdou se mnou, a je-li na tom muži nějaká vina, ať podají na něho žalobu!“ Pobyl pak mezi nimi ne více než osm nebo deset dní; nato se odebral do Caesareje. Druhého dne se posadil na soudnou stolici a kázal Pavla přivésti. Když byl přiveden, obstoupili ho židé, kteří přišli z Jerusalema, a vedli proti němu mnoho těžkých žalob, avšak nemohli je dokázati. Pavel se hájil totiž takto: „Neprovinil jsem se a v ničem ani proti židovskému zákonu ani proti chrámu ani proti císaři.“ Ale Festus, chtěje se zavděčiti židům, odpověděl Pavlovi: „Chceš jíti do Jerusalema a tam býti souzen pro to přede mnou?“ Pavel však odpověděl: „Před císařským soudem stojím, zde mám býti souzen! Židům jsem v ničem neublížil, jak i ty dobře víš. Provinil-li jsem se přece anebo spáchal-li jsem něco, co zasluhuje smrti, nezdráhám se umříti. Není-li však nic na. tom, z čeho mě tito obviňují, nikdo mě nemůže jim vydati. K císaři se odvolávám!“ Tu Festus promluviv s radou, řekl: „K císaři ses odvolal, k císaři půjdeš!“ Po několika dnech král Agrippa a Bernike přijeli do Caesareje, aby pozdravili Festa. Poněvadž tam byli mnoho dní, předložil Festus králi Pavlovu záležitost se slovy: „Od Felixa byl ponechán ve vazbě jeden muž, na něhož za mého pobytu v Jerusalemě podali židovští velekněží a starší žalobu žádajíce, aby byl odsouzen. Odpověděl jsem jim však:,U Římanů není zvykem odsouditi nějakého člověka dříve, než by měl obžalovaný před sebou žalobce a dostal příležitost proti obžalobě se hájiti.' Když tedy se tu sešli, posadil jsem se druhého dne bez odkladu na soudnou stolici a dal toho muže předvésti. Žalobci předstoupili, avšak nepřednášeli žádné obvinění, které by bylo podle mého soudu zlé. Měli proti němu jen jakési spory o své náboženství a o jakéhosi Ježíše mrtvého, o němž však Pavel tvrdil, že žije. Já však, jsa na rozpacích v té věci, pravil jsem, chce-li jíti do Jerusalema a tam býti pro ty věci souzen. Poněvadž se však Pavel odvolal, aby byl držen (ve vazbě) až do rozhodnutí císařova, rozkázal jsem ho držeti dále, pokud ho nepošlu k císaři.“ I řekl Agrippa Festovi: „Rád bych si i já poslechl toho člověka.“ A on řekl: „Zítra ho uslyšíš.“ Druhého dne tedy přišel Agrippa i Bernike s velikou okázalostí a vešli i s veliteli a předními muži města do přijímací síně. Na rozkaz Festův byl předveden Pavel. I řekl Festus: „Králi Agrippo a všichni muži s námi zde přítomní! Zde vidíte toho, kvůli němuž veliké množství židů v Jerusalemě i zde na mne s křikem doléhá, že nesmí zůstat na živu. Ale já jsem shledal, že neučinil nic, co zasluhuje smrti. Poněvadž se však odvolal k císaři, rozhodl jsem se ho poslat k němu. Ale nevím, co určitého bych o něm napsal svému pánu. Proto jsem ho předvedl před vás, a zvláště před tebe, králi Agrippo, abych po výslechu věděl, co mám psáti; neboť se mi zdá nerozumné poslati vězně bez udání jeho viny. I řekl Agrippa Pavlovi: „Je ti dovoleno, aby ses hájil.“ Tu Pavel pozvedl ruku a začal svou obhajobu: „Za šťastného se pokládám, králi Agrippo, že se mohu dnes hájiti před tebou proti všemu, z čeho mě obviňují židé, nejvíce však proto, poněvadž znáš všechny židovské zvyky a spory. Proto prosím, vyslechni mě trpělivě!“ „Můj život od mladosti, jak jsem jej prožil od počátku v svém národě, i v Jerusalemě, znají všichni židé. Poněvadž mě znají od počátku, mohli by, kdyby chtěli, dovědčiti, že jsem podle nejpřísnějšího směru našeho náboženství žil jako farizej. A nyní stojím před soudem pro naději v zaslíbení dané od Boha našim otcům. Toho doufá dosáhnouti naše dvanáctero pokolení tím, že slouží dnem i nocí Bohu. Pro tuto naději jsem, králi, žalován židy! Což se pokládá u vás za neuvěřitelné, křísí-li Bůh mrtvé?“ „Já ovšem jsem se domníval, že jsem povinen vykonati mnoho protivného proti jménu Ježíše Nazaretského. To jsem také v Jerusalemě činil, když jsem si k tomu vzal pravomoc od velekněží, a mnoho věřících jsem dal zavříti do vězení, a když byli usmrcováni, souhlasil jsem s tím. Také ve všech synagogách jsem je často trestal, nutil jsem je, aby se rouhali; a v náramné své zuřivosti proti nim jsem je pronásledoval až do cizích měst.“ „Když jsem se v takovém úmyslu ubíral do Damašku s pravomocí a svolením velekněží, spatřil jsem, králi, v poledne na cestě světlo s nebe nad slunce jasnější, jež ozařovalo mne i mou družinu. A když jsme my všichni padli na zem, uslyšel jsem hlas, který ke mně pravil hebrejsky:,Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ? Těžko ti bude kopati proti ostnu!' Já pak jsem řekl: Kdo jsi, Pane? A Pán odvětil:,Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Avšak vstaň a postav se na nohy! Neboť proto jsem se zjevil tobě, abych tě učinil služebníkem a svědkem toho, co jsi uviděl, i toho, co ti (ještě) ukáži. Vysvobodím tě z lidu i z pohanů, ke kterým tě posílám otevřít jejich oči, aby se obrátili od tmy ke světlu a z moci satanovy k Bohu, aby se jim vírou ve mne dostalo odpuštění hříchů a podílu mezi svatými.' “ „A proto, králi Agrippo, nebyl jsem neposlušen nebeského vidění, nýbrž jsem hlásal nejprve obyvatelům Damašku, potom v Jerusalemě a po celé judské zemi, i pohanům, aby činili pokání a obrátili se k Bohu, konajíce skutky hodné obrácení. Proto židé uchopili mě v chrámě a pokoušeli se mě usmrtiti. Ale s pomocí Boží stojím pevně až do dnešního dne a vydávám svědectví, před malými i velkými, nemluvě nic jiného než to, co proroci a Mojžíš pověděli, že Kristus bude trpěti, že jako první vstane z mrtvých a bude zvěstovati světlo lidu (izraelskému) i pohanům.“ Když toto mluvil na svou obranu, pravil mocným hlasem Festus: „Ty blázníš, Pavle! Mnoho učenosti přivádí tě k bláznovství!“ Ale Pavel řekl: „Neblázním, velmožný Feste, nýbrž mluvím slova pravdivá a rozumná. Ví zajisté o těch věcech král, k němuž také neohroženě mluvím, neboť nemyslím, že by mu z toho, bylo něco tajné, vždyť se to přece nedělo pokoutně. Věříš, králi Agrippo, prorokům? Vím, že věříš.“ I řekl Agrippa k Pavlovi: „Málem bys mě přemluvil, abych se stal křesťanem.“ A Pavel: „Dej Bůh, abyste se dříve nebo později nejen ty, nýbrž také všichni, kteří mě dnes slyší, stali takovými, jakým i já jsem, kromě těchto okovů!“ I vstal král i vladař i Bernike a ostatní přítomní s nimi. Když odešli, pravili k sobě vespolek: „Tento člověk neučinil nic, co zasluhuje smrti nebo okovů.“ Agrippa pak řekl Festovi: „Mohl býti tento člověk propuštěn, kdyby se nebyl odvolal k císaři. Jakmile bylo rozhodnuto, abychom se plavili do Itálie, vydali Pavla s některými jinými vězni setníku jménem Juliovi z císařské čety. Vstoupili jsme na adramyttskou loď, která měla plouti do pobřežních míst Asie, a vyrazili jsme; s námi byl Makedoňan Aristarch ze Soluně. Druhého dne jsme se dostali do Sidonu. Julius, který se choval k Pavlovi přívětivě, dovolil mu zajiti k přátelům a zaopatřiti si potřebné. Odtud jsme pak vyjeli a pluli jsme pod Kyprem, neboť vály větry proti nám; a propluvše moře podél pobřeží Kilikie a Pamfylie, dorazili jsme do Myry v Lykii. Tam setník vyhledal alexandrijskou loď, která plula do Itálie; i přivedl nás na ni. Když pak jsme zvolna pluli po mnoho dní, dostali jsme se stěží proti Knidu, a poněvadž nám bránil vítr, odpluli jsme pod Krétu k Salmoně. Po namáhavé plavbě podél pobřeží dorazili jsme k jednomu místu jménem Dobré přístavy, blíže něhož bylo město Lasea. Poněvadž však uplynulo mnoho času a plavba byla již nebezpečná, ježto pominul i půst, napomínal je Pavel a pravil jim: „Muži, vidím, že plavba bude spojena s nesnází a velikou škodou nejen pro náklad a pro loď, nýbrž i pro naše životy.“ Ale setník věřil více kormidelníku a majiteli lodi než slovům Pavlovým. A poněvadž ten přístav nebyl příhodný k přezimování, většina se rozhodla odtud odplouti, aby se pokud možno dostali k přezimování do Feniky, krétského přístavu na straně jihozápadní a severozápadní. Ježto pak zavál mírný jižní vítr, vytáhli kotvu v domněnce, že svůj úmysl provedou, a plavili se blíže pobřeží Kréty. Ale nedlouho potom zadul s ostrova bouřlivý vítr zvaný Eurakylon. A poněvadž loď větrem zachvácená nemohla mu čeliti, pustili jsme ji po něm a byli jsme hnáni. Když jsme se dostali k jednomu ostrůvku jménem Kauda, stěží jsme se mohli zmocniti záchranného člunu. Když jsme jej vzali na loď a užili pomocných prostředků tím, že jsme loď obvázali, stáhli jsme ze strachu, abychom se nedostali na mělčinu, plachty a tak jsme se nechali hnáti. A poněvadž bouře námi prudce zmítala, vyhazovali druhého dne (z lodi) náklad a třetího dne vlastníma rukama hodili do moře lodní nářadí. Když však se po mnoho dní ani slunce ani hvězdy neukázaly a bouře nemalá zuřila, ztrácela se již veškerá naděje, že se zachráníme. A když se již mnoho postili, postavil se Pavel uprostřed nich a řekl: „Muži, měli jste mě zajisté uposlechnouti a neodjížděti od Kréty a ušetřiti si tuto nesnáz a škodu. A nyní napomínám vás, abyste byli dobré mysli, vždyť nebude ztracen žádný život mezi námi, nýbrž jen loď. Neboť této noci přistoupil (ke mně) anděl toho Boha, jemuž patřím a jemuž sloužím, a řekl:,Neboj se, Pavle, před císařem musíš státi! A hle, Bůh ti dal všechny ty, kteří se s tebou plaví.' Proto, muži, buďte dobré mysli! Neboť věřím Bohu, že se stane tak, jak mi bylo pověděno. Musíme se však dostati na nějaký ostrov.“ Přišla čtrnáctá noc, co jsme se plavili po Adriatickém moři. Kolem půlnoci se domnívali lodníci, že se jim ukazuje nějaká země. I spustili olovnici a naměřili dvacet sáhů. A když kousek odtud opět spustili olovnici, naměřili patnáct sáhů. Ze strachu, abychom nenarazili na úskalí, spustili se zadní části lodi čtyři kotvy a přáli si, aby se rozednilo. Když však lodníci usilovali o útěk z lodi a spustili záchranný člun pod záminkou, že chtějí vrhnouti kotvy s přední části lodi, řekl Pavel setníkovi a vojínům: „Nezůstanou-li tito na lodi, vy nemůžete býti zachráněni.“ Tu vojínové přesekli provazy člunu a nechali jej odplavati. Když pak se počalo rozednívati, pobízel Pavel všechny, aby pojedli; pravil: „Je to dnes již čtrnáctý den, co čekáte a bez jídla zůstáváte a nic nejíte. Proto vás prosím, abyste pojedli; je to k vaší záchraně! Nikomu totiž z vás se neztratí vlas s hlavy.“ Po těch slovech vzal chléb, učinil přede všemi díky Bohu, rozlámal jej a dal se do jídla. I nabyli všichni dobré mysli a pojedli také oni. Bylo nás všech na lodi dvě stě šestasedmdesát osob. Když se nasytili pokrmem, odlehčovali lodi tím, že házeli do moře pšenici. Když se rozednilo, nepoznávali zemi, ale pozorovali jakýsi záliv s nízkým břehem a k němu pomýšleli, bude-li jim možno, s lodí přistati. I odťali kotvy a pustili do moře. Zároveň rozvázali provazy u kormidel, vytáhli přední plachtu proti větru a jeli ke břehu. A když jsme se dostali na mělčinu, narazili s lodí; a tu předek lodi uvázl a zůstával nepohnut, kdežto zadní část se lámala náporem vln. I radili vojínové vězně usmrtit, aby některý, až doplave (na břeh), neutekl. Ale setník, chtěje zachrániti Pavla, zabránil tomu. Přikázal, aby se nejprve spustili (do moře) ti, kteří umějí plovat, a dorazili na pevninu; ostatní pak dílem po prknech, dílem po kusech zbylých z lodi. A tak se všichni zachránili na pevninu. A když jsme se zachránili, tu jsme se dověděli, že se ten ostrov nazývá Melita. Obyvatelé nám ukázali neobyčejnou přívětivost. Pro nastalý déšť a pro zimu zapálili hranici a vzali nás všechny k sobě. Pavel nasbíral něco chrastí a přiložil je na oheň. Tu pro horko vyběhla (z chrastí) zmije a zavěsila se mu na ruku. Jak obyvatelé uzřeli to zvíře viseti mu na ruce, pravili si vespolek: „Jistě vrah je tento člověk! Třebas vyvázl z moře, přece ho bohyně pomsty nechce nechati na živu.“ Ale on setřásl to zvíře do ohně a nic zlého se mu nestalo. Oni pak čekali, že oteče nebo padne a náhle zemře. Když však dlouho čekali a viděli, že se mu nic zlého neděje, změnili své mínění a pravili, že je bohem. V oné krajině měl své statky vladař toho ostrova jménem Publius. Ten nás přijal a přátelsky hostil po tři dny. Otec Publiův ležel nemocen s horečkou a úplavicí. Pavel vešel k němu a pomodlil se; pak vložil na něho ruce a uzdravil ho. Když se to stalo, přicházeli také ostatní nemocní z ostrova a byli uzdravováni. Ti také nám prokázali mnohou čest; a když jsme byli na odchodu, nakladli nám věcí potřebných (na cestu). Po třech měsících jsme odpluli na alexandrijské lodi, která na ostrově přezimovala a měla za znak Blížence. A když jsme přijeli do Syrakus, zdrželi jsme se tam tři dny. Odtud obepluvše, dostali jsme se do Regia. A když den nato zavál jižní vítr, přijeli jsme druhého dne do Puteol. Tam jsme nalezli bratry a ti nás žádali, abychom u nich zůstali sedm dní. A tak jsme přišli do Říma. Tamější bratří, uslyševše o nás, přišli nám naproti až na Forum Appiovo a ke Třem Hospodám. Jakmile je Pavel uzřel, poděkoval Bohu a nabyl nové odvahy. Po našem příchodu do Říma bylo Pavlovi dovoleno, aby bydlel v soukromí jen s vojínem, který ho hlídal. Po třech dnech svolal k sobě židovské předáky. Když se sešli, řekl jim: „Bratří, já jsem neučinil nic zlého proti svému lidu ani proti otcovským obyčejům. Byl jsem jako vězeň vydán z Jerusalema do moci Římanů. Ti mě chtěli po vyšetření propustit, poněvadž na mně není žádného provinění hodného smrti. Ježto však židé tomu odpírali, byl jsem donucen se odvolati k císaři, ale ne abych něco na svůj národ žaloval. Proto tedy jsem žádal vás spatřit a k vám promluvit, neboť pro naději národa izraelského jsem svázán tímto řetězem.“ Ale oni mu řekli: „My jsme písemné zprávy o tobě z Judska nedostali, ani nikdo z bratří nepřišel, který by byl býval o tobě něco špatného oznámil nebo řekl. Avšak žádáme si poslechnout od tebe, co smýšlíš, neboť o této sektě je nám to známo, že se jí všude odporuje.“ V ustanovený jimi den přišli k němu ve velkém počtu do jeho obydlí. I vykládal jim, vydávaje svědectví o království Božím, a snažil se je od rána do večera přesvědčiti o Ježíši jak ze Zákona Mojžíšova, tak z Proroků. A někteří věřili jeho slovům, jiní však nevěřili. Jsouce pak mezi sebou nesvorni, odcházeli; přitom Pavel pravil jen toto slovo: „Správně pravil Duch svatý k otcům vašim skrze proroka Izaiáše: ,Jdi k tomuto lidu a řekni: Ušima budete poslouchati, a nebudete rozuměti; a hledíce budete se očima dívati, a neuvidíte. Neboť zatvrdlo srdce tohoto lidu a těžce poslouchali ušima, zamhuřovali své oči, aby snad někdy očima neuviděli a ušima neslyšeli a srdcem neporozuměli a neobrátili se, a abych (já) je neuzdravil.' “ „Budiž vám tedy známo, že pohanům byla poslána tato spása Boží, a ti (jí) budou naslouchati.“ [A po těch slovech odešli židé od něho, majíce mezi sebou velkou hádku.] Zůstal pak po celé dva roky v svém najatém bytě a přijímal všechny, kteří k němu přicházeli. I hlásal království Boží a učil o Pánu Ježíši Kristu se vší neohrožeností a bez překážky. Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný za apoštola a vyvolený ke kázání evangelia Božího, které (Bůh) zaslíbil svými proroky v Písmech svatých - (evangelia) o jeho Synu, jenž podle těla pochází z potomstva Davidova, podle božské přirozenosti se však prokázal svým zmrtvýchvstáním jako přemocný Syn Boží, (evangelia) o Ježíši Kristu, Pánu našem, od něhož jsme dostali milost apoštolského úřadu, abychom ke cti jeho jména přivedli k poslušnému (přijetí) víry všechny národy, mezi nimiž jste i vy, jsouce povoláni Ježíšem Kristem - všem miláčkům Božím, povolaným křesťanům v Římě: Milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho, a od Pána Ježíše Krista! Nejprve děkuji svému Bohu skrze Ježíše Krista za vás všechny, že se víra vaše šíří po celém světě. Svědkem zajisté je mi Bůh – jemuž (celým) svým duchem sloužím, hlásaje evangelium o jeho Synu – jak na vás neustále vzpomínám a vždycky při svých modlitbách prosím, aby se mi již konečně někdy podařilo po vůli Boží přijíti k vám. Neboť toužím vás spatřit, abych vám udělil něco z duchovní milosti k vašemu utvrzení, to jest, abych se spolu povzbudil mezi vámi společnou vírou, vaší i svou. Nechci však, bratří, abyste nevěděli, že jsem si několikráte umínil přijíti k vám – ale bylo mi v tom až dosud zabráněno – abych měl nějaký užitek také mezi vámi jako mezi ostatními národy. Jsem dlužníkem Řeků i Neřeků, moudrých i nemoudrých. Proto, co na mně jest, jsem ochoten také vám v Římě kázati evangelium. Vždyť se nestydím za evangelium. Je to totiž moc Boží k spáse pro každého, kdo věří, předně pro žida, pak i pro pohana. Neboť v něm se zjevuje ospravedlnění skrze Boha z víry k víře, jak je psáno: „Spravedlivý žije z víry.“ Zjevně se totiž ukazuje s nebe hněv Boží na každou bezbožnost a nespravedlnost těch lidí, kteří svou nespravedlností potlačují pravdu [Boží]. Neboť co jest o Bohu známo, to je jim zjevné, poněvadž Bůh jim to zjevil. Vždyť neviditelné jeho vlastnosti lze od stvoření světa viděti a poznati ze stvořených věcí – a to i jeho věčnou moc i (jeho) božství – takže nemají omluvy. Neboť ač poznali Boha, neoslavili ho jako Boha, ani mu nevzdali díky, ale upadli do pošetilých myšlenek a jejich nerozumná mysl se zatemnila. Pravili (o sobě), že jsou moudří, a stali se pošetilci. Zaměnili totiž slávu neporušitelného Boha za zobrazené podoby: porušitelného člověka, ptactva, čtvernožců a plazů. Proto vydal je Bůh v žádostech jejich srdce nečistotě, takže hanobili svá těla na sobě samých. – Zaměnili totiž pravdu Boží za lež a ctili i klaněli se tvorům místo Tvůrci, jenž má býti veleben na věky. Amen. – Proto vydal je Bůh hanebným náruživostem. Vždyť jejich ženy zaměnily přirozené obcování za protipřirozené. Podobně i muži zanechali přirozeného obcování se ženami a zahořeli v svých touhách k sobě navzájem a hanebné činy páchali muži s muži a docházeli na sobě samých zasloužené odplaty za své poblouzení. Poněvadž si nevážili toho, aby měli poznání Boha, vydal je Bůh v nesprávné smýšlení, takže činili, co se nesluší. Jsou totiž plni všeliké nepravosti, nešlechetnosti, [smilstva,] lakoty, špatnosti; plni závisti, vraždy, sváru, lsti a podlosti. Pomlouvají, na cti utrhají, nenávidí Boha, posmívají se, jsou pyšní, domýšliví, vynalézaví zlých věcí, rodičů neposlušní, pošetilí, věrolomní, bezcitní, [nesmířliví,] nemilosrdní. Ačkoliv sice poznali spravedlivé ustanovení Boží, že pachatelé takových věcí hodni jsou smrti, nejen že je páší, nýbrž i souhlasí s těmi, kdož je páší. Proto jsi bez omluvy, člověče, a to každý, který je odsuzuješ. Neboť tím, že odsuzuješ jiného, sám sebe odsuzuješ, ježto činíš totéž, co odsuzuješ. Víme však, že soud Boží stíhá podle pravdy ty, kdož činí takové věci. Či se snad domníváš, člověče, jenž odsuzuješ pachatele takových věcí, a sám je činíš, že ty unikneš soudu Božímu? Či pohrdáš bohatstvím jeho laskavosti, trpělivosti a shovívavosti? Nevíš, že laskavost Boží tě přivádí k pokání? Svou zatvrzelostí však a svým nekajícím srdcem si hromadíš hněv (Boží) pro den hněvu, kdy se zjeví spravedlivý soud Boha, který „odplatí každému podle jeho skutků“: věčným životem těm, kdož vytrvale v konání dobra hledají slávu, čest a nesmrtelnost; rozhořčeným hněvem pak těm, kdož jsou sobečtí a neposlouchají pravdy, nýbrž poslouchají nepravosti. Soužení a úzkost přijde na každou lidskou duši, která páše zlé, předně na žida, pak i na pohana. Sláva však, čest a pokoj každému, kdo činí dobré, předně židovi, pak i pohanovi. Neboť u Boha není stranictví. Všichni totiž, kdož zhřešili bez zákona, bez zákona též zahynou; a všichni, kdož hřešili pod zákonem, podle zákona budou odsouzeni; neboť nejsou před Bohem spravedliví ti, kdož zákon slyší, nýbrž ti budou uznáni za spravedlivé, kdož jej plní. Když totiž pohani, kteří nemají zákona, z přirozeného popudu plní předpisy zákona, jsou, ač nemají zákona, sami sobě zákonem. Dávají najevo, že jádro zákona je vepsáno v jejich srdcích. A o tom spolu vydá svědectví jejich svědomí, tím totiž, že se jejich myšlenky budou vzájemně obviňovat neb i obhajovat, a to v den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude souditi skryté činy lidské – podle mého evangelia. Ty však se nazýváš židem, spoléháš na zákon, honosíš se Bohem a znáš jeho vůli, a poněvadž jsi poučován ze zákona, dovedeš oceniti, co je lepší. Také se domýšlíš, že jsi vůdcem slepých, světlem těch, kdož žijí ve tmě, vychovatelem nemoudrých, učitelem nedospělých, a to proto, poněvadž v zákoně máš obraz pravého poznání. Nuže, ty poučuješ jiného, a sám sebe nepoučuješ; ty kážeš, že se nemá krásti, a kradeš; ty pravíš, že se nemá cizoložiti, a cizoložíš; ty máš v ošklivosti modly, a dopouštíš se svatokrádeže; ty se honosíš zákonem, a přestupováním zákona Boha zneuctíváš. Neboť „Boží jméno bývá od vás haněno mezi pohany“, jak je psáno. Obřízka Je sice k prospěchu, zachováváš-li zákon; přestupuješ-li však zákon, tvá obřízka se stala neobřízkou. Jestliže tedy neobřezaný zachovával předpisy zákona, zdaž se jeho neobřízka nebude počítat za obřízku? Ano ten, kdo od přírody je neobřezán, ale zákon plní, ten bude souditi tebe, který, přesto že máš Písmo a obřízku, přestupuješ zákon. Vždyť není židem ten, kdo jest jím zevně, a ani není obřízkou ta, která je viditelná na těle, nýbrž ten je židem, kdo jest jím uvnitř, a (pravá jest) obřízka srdce podle ducha, nikoliv podle litery. Takovému se dostává chvály ne od lidí, nýbrž od Boha. Jakou tedy přednost má žid, anebo jaký prospěch je z obřízky? Po každé stránce veliký! Předně jsou jim svěřena zaslíbení Boží. Ale což, jestliže někteří [z nich] neuvěřili? Zmaří jejich nevěra věrnost Boží? Vůbec ne! Je totiž jako Bůh pravdomluvný, každý člověk však je podroben omylu, jak je psáno: „Abys byl shledán spravedlivým v svých slovech a zvítězil, když býváš souzen.“ Staví-li však naše nepravost na světlo spravedlnost Boží, co řekneme? Což je Bůh, když projevuje hněv – po lidsku řečeno – nespravedlivý? Nikoliv! Jak by pak mohl Bůh souditi tento svět? Neboť vynikla-li mou lží pravda Boží k jeho slávě, proč právě já mám jako hříšník býti odsuzován? A proč (neříci), jak býváme pomlouváni a jak o nás někteří tvrdí, že říkáme: „Čiňme zlé, aby vzešlo dobré“? Odsouzení těchto (lidí) je spravedlivé. Co tedy? Jsme my víc než oni? Vůbec ne! Vždyť jsme výše obvinili jak židy tak pohany, že všichni jsou pod hříchem, jak je psáno: „Není ani jednoho člověka spravedlivého, není moudrého, není, kdo by hledal Boha. Všichni se uchýlili, vesměs se stali neužitečnými. Není, kdo by činil dobré, není ani jediný. Jako otevřený hrob je jejich hrdlo. Svými jazyky jednají lstivě, hadí jed je na jejich rtech. Jejich ústa jsou plna zlořečení a hořkosti, jejich nohy jsou rychlé k prolévání krve. Zkáza a bída na jejich cestách, cesty pokoje však nepoznali. Není bázně Boží před očima jejich.“ Víme však, že všechno, co zákon praví, praví k těm, kdož jsou pod zákonem, aby se všecka ústa odmlčela a veškerý svět se uznal před Bohem vinným. Neboť skutky zákona nebude ospravedlněn před ním žádný člověk, poněvadž skrze zákon přichází poznání hříchu. Nyní se však zjevilo ospravedlnění od Boha bez zákona. Zákon a Proroci svědčí o něm. (Míním) ospravedlnění od Boha vírou v Ježíše Krista, platné pro všechny [a na všechny], kdož [v něho] věří; tu není totiž rozdílu. Neboť všichni zhřešili a postrádají slávy Boží. Ospravedlněni pak bývají zdarma jeho milostí, protože jsou vykoupeni skrze Krista Ježíše. Toho Bůh představil v jeho krvi jako smírnou oběť skrze víru, aby ukázal svou spravedlnost. V (čase) své shovívavosti (totiž) opomíjel (trestati) dříve spáchané hříchy a (teprve) v nynějším čase dal najevo svou spravedlnost, že sám je spravedlivý a že ospravedlňuje toho, kdo věří v Ježíše [Krista]. Kde tedy je tvé vychloubání? Je vyloučeno. Jakým zákonem? Skutků? Nikoliv, nýbrž zákonem víry! Neboť soudíme, že Člověk bývá ospravedlňován vírou bez skutků zákona. Či je Bůh toliko pro židy? Což ne i pro pohany? Ano, i pro pohany. Neboť jest jeden Bůh, a ten ospravedlňuje obřezané z víry a neobřezané skrze víru. Rušíme tedy vírou zákon? Nikoliv, nýbrž stvrzujeme zákon. Čeho tedy, řekneme, že dosáhl náš praotec Abraham podle těla? Neboť byl-li Abraham ospravedlněn ze skutků, má se čím honositi, ale ne u Boha. Neboť co praví Písmo? „Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to připočteno k spravedlnosti.“ Ale tomu, kdo pracuje, bývá mzda počítána ne z milosti, nýbrž z povinnosti; tomu pak, kdo nepracuje, avšak věří v Toho, jenž ospravedlňuje hříšníka, bývá jeho víra počítána k ospravedlnění [podle ustanovení Boží milosti]. Tak i David blahoslaví člověka, kterému Bůh přičítá spravedlnost bez skutků: „Blahoslaveni jsou ti, jimž nepravosti jsou odpuštěny a jejichž hříchy jsou zakryty. Blahoslavený je každý, jemuž Pán nepřičítá hřích.“ Nuže, vztahuje se toto blahoslavenství (jen) na obřezané nebo také na neobřezané? Pravíme totiž: „Připočtena byla víra Abrahamovi k spravedlnosti.“ Jak byla připočtena? V obřízce nebo před obřízkou? Nikoliv v obřízce, nýbrž před obřízkou. A on přijal znamení obřízky jako pečeť spravedlnosti z víry, kterou (už) měl před svou obřízkou, aby byl otcem všech věřících z neobřízky, aby také jim to bylo připočteno k spravedlnosti, a aby byl otcem těch obřezaných, kteří nejen jsou obřezáni, nýbrž také kráčejí v šlépějích víry, kterou měl náš otec Abraham (již) před obřízkou. Vždyť nikoli skrze zákon se dostalo Abrahamovi nebo jeho potomstvu zaslíbení, že se stane dědicem světa, nýbrž skrze spravedlnost z víry. Neboť jsou-li dědici ti, kdož jsou ze zákona, neúčinnou se stala víra a zrušeno je zaslíbení. Vždyť zákon působí hněv (Boží). Kde však není zákona, není ani přestoupení. Proto z víry (jest ono zaslíbení), a tím z milosti, aby tak bylo zajištěno pro veškeré potomstvo, nejen pro to, které je ze zákona, nýbrž i pro to, které je z víry Abrahamovy. On je přece otec nás všech, jak je psáno: „Otcem mnoha národů jsem tě ustanovil“, a to před Bohem; v něj, jenž oživuje mrtvé a tvoři z ničeho, uvěřil. On proti očekávání v naději uvěřil, že bude otcem mnoha národů podle toho, co mu bylo řečeno: „Tak četné bude tvé potomstvo.“ A neochabl ve víře a nehleděl ani na své odumřelé tělo, ač byl již téměř stoletý, ani na odumřelé lůno Sářino. Pro zaslíbení Boží však nepochyboval z nedůvěry, nýbrž posilněn vírou vzdal chválu Bohu. Byl pevně přesvědčen, že (Bůh) může též splniti, cokoliv slíbil. Proto také bylo mu to připočteno k spravedlnosti. Nebylo však pouze kvůli němu napsáno: „Bylo mu to připočteno [k spravedlnosti]“, nýbrž i kvůli nám. Také nám to bude připočteno, budeme-li věřiti v Toho, jenž vzkřísil z mrtvých Ježíše [Krista], Pána našeho, který byl vydán za naše hříchy na smrt a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění. Poněvadž jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze Pána našeho Ježíše Krista. Skrze něho máme vírou i přístup k té milosti, v níž žijeme, a honosíme se nadějí na slávu [dítek] Božích. A nejen to, nýbrž také se honosíme souženími, neboť víme, že soužení vede k vytrvalosti, vytrvalost k osvědčení a osvědčení pak k naději; naděje však nezklame, neboť láska Boží je vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Neboť proč zemřel Kristus, když jsme byli ještě slabí, v pravý čas za hříšníky? Vždyť za spravedlivého stěží kdo umírá; za dobrého totiž se snad někdo přece i odhodlá zemříti. Bůh však ukazuje svou lásku k nám tím, že Kristus zemřel za nás [v pravý čas], když jsme byli ještě hříšníci. Mnohem spíše tedy budeme nyní, poněvadž jsme ospravedlněni jeho krví, uchováni skrze něho od hněvu (Božího). Jestliže jsme totiž byli smrtí jeho Syna smířeni s Bohem, když jsme byli jeho nepřáteli, tím spíše, když jsme byli smířeni, budeme zachováni jeho životem. A nejen to, nýbrž honosíme se i v Bohu skrze Pána našeho Ježíše Krista, skrze něhož jsme nyní dosáhli smíření. Proto, jako skrze jednoho člověka přišel hřích na tento svět a skrze hřích smrt, a tak na všechny lidi přišla smrt, poněvadž všichni zhřešili... Až do zákona totiž byl hřích na světě, ale poněvadž nebylo zákona, hřích se (lidem) nepřičítal. Přece však smrt panovala od Adama až do Mojžíše také nad těmi, kdož nezhřešili podobným přestoupením jako Adam. Ten byl předobrazem budoucího (Adama). Avšak s darem není tomu tak jako s proviněním. Neboť umřelo-li jich mnoho proviněním toho jednoho, tím spíše se daru Boží milosti dostalo milostí jednoho člověka, Ježíše Krista, mnohým v míře přehojné. A není to s darem tak, jako s hříšným činem toho jednoho. Rozsudek totiž nad proviněním toho jednoho (vedl) k odsouzení, dar milosti však (vede) z mnoha provinění k ospravedlnění. Neboť jestliže proviněním jednoho, a právě toho jednoho, kralovala smrt, mnohem spíše ti, kdož dostávají hojnost milosti a daru ospravedlnění, budou kralovati v životě (věčném) skrze jednoho: Ježíše Krista. Nuže, jak s proviněním jednoho (přišlo) odsouzení na všechny lidi, tak zase spravedlivým činem jednoho (přichází) na všechny lidi ospravedlnění, vedoucí do života. Neboť jako se neposlušností jednoho člověka stalo jich mnoho hříšníky, tak se zase poslušností jednoho stane jich mnoho spravedlivými. K tomu pak přistoupil zákon, takže se rozmohlo provinění. Kde se však rozmohl hřích, nad míru se rozhojnila milost, aby jako hřích kraloval ve smrti, tak i kralovala milost spravedlností k životu věčnému skrze Ježíše Krista, Pána našeho. Co tedy řekneme? Máme snad zůstati ve hříchu, aby se milost rozhojnila? Nikoliv. My, kteří jsme odumřeli hříchu, jak bychom měli ještě v něm žíti? Což nevíte, že my všichni, kteří jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše, v jeho smrt jsme byli pokřtěni? Byli jsme tedy spolu s ním pohřbeni křtem ve smrt, abychom tak – jako Kristus byl Otcovou slávou vzkříšen z mrtvých – i my vedli nový život. Neboť jestliže jsme byli vštípeni v něj připodobněním k jeho smrti, (budeme vštípeni v něj) i připodobněním k jeho vzkříšení. Vždyť víme, že náš starý člověk byl spoluukřižován, aby zničena byla hříšnost těla, abychom již nebyli otroky hříchu. Neboť kdo zemřel, je zproštěn hříchu. Jestliže však jsme s Kristem zemřeli, věříme, že také s ním budeme žíti. Vždyť víme, že Kristus, vstav z mrtvých, již neumírá, smrt nad ním již nemá moci. Neboť to, že zemřel, zemřel hříchu jednou, že však žije, žije Bohu. Tak i vy mějte za to, že jste mrtvi pro hřích, živi však pro Boha v Kristu Ježíši, [Pánu našem]. Ať tedy nekraluje ve vašem smrtelném těle hřích, abyste poslouchali jeho žádosti! Ani nedávejte své údy hříchu za nástroj nepravosti, nýbrž oddejte se Bohu jako ti, kdož ze smrti přešli k životu, a své údy (dejte) Bohu za nástroj spravedlnosti! Vždyť hřích nebude nad vámi panovati, neboť nejste pod zákonem, nýbrž pod milostí. Co z toho? Smíme snad hřešiti, protože nejsme pod zákonem, nýbrž pod milostí? Nikoliv! Což nevíte, když se dáváte za služebníky k poslušnosti, že jste služebníci toho, koho posloucháte, buď (jako služebnici) hříchu, což vede k smrti, nebo (jako služebníci) poslušnosti, (což vede) k spravedlnosti? Ale díky Bohu za to, že jste – ač jste byli služebníky hříchu – ze srdce uposlechli toho způsobu učení, v které jste byli uvedeni. Osvobozeni pak od hříchu, stali jste se služebníky spravedlnosti. Pro slabost vašeho těla mluvím o tom po lidsku. Neboť jako jste dávali své údy do služeb nečistotě a nepravosti k nepravosti, tak nyní dejte své údy do služeb spravedlnosti k posvěcení! Vždyť když jste byli služebníky hříchu, cizí jste byli spravedlnosti. Nuže, jaký užitek jste tehdy měli z věcí, za které se nyní stydíte? Neboť konec těch věcí je smrt. Nyní však, osvobozeni od hříchu, stali jste se služebníky Božími, a jako svůj užitek máte posvěcení, jako cíl máte život věčný, neboť odplata hříchu je smrt, dar Boží však (je) život věčný v Kristu Ježíši, Pánu našem. Což nevíte, bratří – mluvím k těm, kdož zákon znají – že zákon panuje nad člověkem, pokud žije? – Neboť žena provdaná je připoutána zákonem k muži, pokud žije; zemře-li však její muž, není podle zákona vázána k muži. Proto oddá-li se za života (svého) muže jinému muži, bude se nazývati cizoložnicí; zemře-li však její muž, je volná podle zákona, takže nebude cizoložnicí, oddá-li se jinému muži. – Tak i vy, moji bratří, jste mrtvi tělem Kristovým pro zákon, abyste patřili jinému, Tomu, jenž vstal z mrtvých, abychom přinášeli užitek. Bohu. Neboť když jsme žili tělesně, působily v našich údech hříšné žádosti (vzbuzené) skrze zákon, aby nesly ovoce smrti. Nyní však jsme zproštěni zákona, protože jsme odumřeli tomu, v čem jsme byli poutáni, takže sloužíme v novosti ducha, a ne v zastaralosti litery. Co tedy řekneme? Vede zákon k hříchu? Nikoli! Ale hřích jsem nepoznal, leda skrze zákon; neboť o žádostivosti bych nevěděl, kdyby zákon nepravil: „Nepožádáš!“ Hřích však vzal podnět z přikázání a způsobil ve mně veškerou žádostivost, neboť bez zákona je hřích mrtev. Já jsem žil kdysi bez zákona. Když však přišlo přikázání, hřích ožil, ale já jsem zemřel, a tak se ukázalo, že přikázání, které (mělo býti) k životu, je mi k smrti. Hřích totiž vznikl z přikázání, oklamal a usmrtil mě jím. A tak zákon je zajisté svatý, i přikázání svaté, spravedlivé a dobré. Stalo se tedy to, co je dobré, pro mne smrtí? Vůbec ne! Avšak hřích, aby se ukázal jako hřích, způsobil mi skrze to dobré smrt, aby se stal hřích nad míru hříšným skrze to přikázání. Bezmocný boj nevykoupeného člověka s hříšnými sklony. Víme zajisté, že zákon je duchovní, ale já jsem tělesný, zaprodaný hříchu; neboť co dělám, nechápu. Vždyť to [dobré], co chci, nekonám; ale [zlé], co nenávidím, to činím. Činím-li však to, co nechci, souhlasím, že zákon je dobrý. Ale nečiním to já, nýbrž ten hřích, který přebývá ve mně. Vím totiž, že ve mně, to je v mém těle, nepřebývá dobro; neboť chtíti dobro je sice v mé moci, avšak vykonati je, nikoliv. Vždyť nečiním to dobré, které chci, nýbrž konám to zlé, které nechci. Činím-li však právě to, co nechci, nedělám to já, nýbrž ten hřích, který přebývá ve mně. Shledávám tedy v sobě zákon: když chci činiti dobré, je mi zlé bližší. Libuji si totiž v Božím zákoně podle vnitřního člověka, ale cítím v svých údech jiný zákon, který odporuje zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu, jenž je v mých údech. Ó já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí z těla této smrti? Díky Bohu skrze Ježíše Krista, Pána našeho! Nuže tedy, já sám sloužím duchem zákonu Božímu, tělem však zákonu hříchu. Proto není zavržení již pro ty, kdož jsou v Kristu Ježíši [a kdož nežijí podle těla]. Neboť zákon ducha, který oživuje, osvobodil mě v Kristu Ježíši od zákona hříchu i smrti. Co totiž bylo nemožné zákonu, poněvadž byl slabý proti tělu, to způsobil Bůh: poslal svého Syna v podobě hříšného těla a pro hřích, odsoudil ten hřích v (jeho) těle, aby se spravedlnost zákona naplnila na nás, kdož nežijeme podle těla, nýbrž podle ducha. Neboť ti, kdož jsou podle těla, myslí na věci tělesné; ti však, kdož jsou podle ducha, (myslí) na věci duchovní. Smýšlení těla totiž jek smrti, smýšlení ducha však k životu a pokoji, poněvadž smýšlení těla je nepřátelské Bohu, neboť se nepodřizuje zákonu Božímu, ba ani (to) nedovede. Ti však, kdož žijí tělu, nemohou se líbiti Bohu. Vy však nežijete tělu, nýbrž duchu, ačli Duch Boží ve vás přebývá. Jestliže však někdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. A je-li Kristus ve vás, je sice tělo pro hřích mrtvé, duch však žije pro ospravedlnění. A přebývá-li ve vás Duch Toho, jenž vzkřísil z mrtvých Ježíše, zajisté Ten, jenž vzkřísil Krista Ježíše, oživí také vaše smrtelná těla svým Duchem, jenž přebývá ve vás. Nuže, bratří, nejsme povinni tělu, abychom podle těla žili. Neboť žijete-li podle těla, zemřete; umrtvujete-li však duchem tělesné pudy, budete žíti. Vždyť všichni ti, kdož se dávají vésti Duchem Božím, jsou synové Boží. Neboť jste nepřijali ducha poroby, abyste se zase strachovali, ale přijali jste ducha synovství, v němž voláme: „Abba, Otče!“ Ano i Duch vydává svědectví s naším duchem, že jsme dítky Boží. Jsme-li však dítky, (jsme) i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi, jestliže ovšem spolu s ním trpíme, abychom s ním byli také oslaveni. Myslím totiž, že utrpení tohoto času nejsou nic ve srovnání se slávou, která se má zjeviti na nás. Vždyť i tvorstvo očekává s touhou zjevení synů Božích. Neboť marnosti bylo poddáno tvorstvo, nikoli dobrovolně, nýbrž pro Toho, jenž je poddal s nadějí, že i to tvorstvo bude osvobozeno od poroby porušení ve svobodu slávy dítek Božích. Víme zajisté, že všecko tvorstvo spolu sténá a trpí bolest až dosud. A nejen [ono], nýbrž i my, ač máme prvotiny Ducha, i my sami v sobě sténáme, očekávajíce synovství [dítek Božích], to je vykoupení svého těla. Neboť dosud jsme dosáhli spásy (jen) v naději; naděje však, kterou je viděti, není naděje, neboť jak může někdo doufati v to, co vidí? Ale očekáváme-li s nadějí to, co nevidíme, očekáváme to trpělivě. Podobně i Duch spolu napomáhá naší slabosti. Zač bychom se měli modliti, jak je potřebí, nevíme; ale Duch sám se přimlouvá [za nás] vzdechy, jež slovy nelze vyjádřiti. Ten pak, jenž zpytuje srdce, ví, co Duch žádá, že se (totiž) podle Boha přimlouvá za věřící. Víme však, že těm, kdož milují Boha, všechno napomáhá k dobrému, (jakožto) těm, kteří jsou podle (jeho) úradku povoláni [za svaté]. Neboť ty, o nichž to předzvěděl, ty také předurčil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, aby On byl prvorozený mezi mnohými bratřími. Ty pak, jež předurčil, ty také povolal; a které povolal, ty též ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil. Co tedy máme k tomu říci? Je-li Bůh pro nás, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale za nás za všechny ho vydal na smrt, jak i s ním nedá nám všecko? Kdo bude žalovati na vyvolené Boží? Bůh, jenž ospravedlňuje? Kdo jest, jenž by je odsoudil? Kristus Ježíš, který za nás umřel, ano i z mrtvých vstal, který je na pravici Boží, který se též přimlouvá za nás? Kdo nás tedy odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost nebo hlad nebo nahota nebo nebezpečenství nebo pronásledování nebo meč? Tak je psáno: „Neboť kvůli tobě jsme po celý den na smrt vydáváni; jsme pokládáni za ovce na zabití.“ Ale v tom všem dokonale vítězíme skrze Toho, jenž si nás zamiloval. Neboť jsem přesvědčen, že ani smrt ani život, ani andělé ani knížata [ani mocnosti], ani věci přítomné ani budoucí, ani síla, ani výška ani hloubka, ani žádné jiné stvoření nebude nás moci odloučiti od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, Pánu našem. Pravdu mluvím v Kristu, nelžu, a spolu se mnou vydává svědectví v Duchu svatém moje svědomí, že mám velký zármutek a bez ustání bolest v svém srdci. Přál bych si věru, abych já sám byl zavržen Kristem pro své bratry, kteří jsou podle těla mými příbuznými. Vždyť to jsou Izraelité, jim patří přijetí za syny, sláva, úmluva, dání zákona, bohoslužba i zaslíbení; jejich jsou otcové a z nich je podle těla Kristus. Ten je nade všechno, Bůh velebený na věky. Amen. To však (neznamená), že by zmařeno bylo slovo Boží. Neboť ne všichni, kdož pocházejí z Izraele, jsou Izraelité. A nejsou všichni proto dítkami Abrahamovými, že jsou jeho potomky. Ale „v Izákovi se ti dostane potomstva“. To znamená: nejsou dítkami Božími ti, kdož jsou dítkami jen podle těla, nýbrž ti se počítají k potomstvu, kdož jsou dítkami podle zaslíbení. Slovo zaslíbení totiž zní takto: „O tomto čase (za rok) přijdu, a Sára bude míti syna.“ A tak tomu bylo nejen u ní, nýbrž i u Rebeky. Ta počala (dva syny) z jednoho (muže), z Izáka, našeho otce. Neboť když se ještě nenarodili a dosud nic dobrého ani zlého neučinili – aby dále platil úradek Boží o vyvolení nikoli podle skutků, nýbrž z vůle Toho, jenž povolává – bylo jí řečeno: „Starší bude sloužiti mladšímu,“ jak je psáno: „Jakuba jsem si zamiloval, Esaua jsem pojal v nenávist.“ Co tedy řekneme? Což jest u Boha nespravedlnost? Naprosto ne! Neboť řekl Mojžíšovi: „Smiluji se nad tím, nad kým se chci smilovati, a slituji se nad tím, nad kým se chci slitovati.“ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se přičiňuje, nýbrž na Bohu, jenž se smilovává. Neboť Písmo praví faraonovi: „Právě k tomu jsem tě vyvolil, abych ukázal na tobě svou moc a aby se rozhlásilo mé jméno po veškeré zemi.“ Nuže, nad kým chce, se smilovává, a koho chce, zatvrzuje. Řekneš mi tedy: „Proč ještě si stěžuje? Neboť kdo se může vzepřít jeho vůli?“ Člověče, kdo jsi ty, že odmlouváš Bohu? Zda řekne výrobek svému výrobci: „Proč jsi mě udělal takto?“ Anebo zdaž nemá hrnčíř v moci hlínu, aby z téže hmoty udělal jednu nádobu k ozdobě, jinou k potupě? Jestliže však Bůh přesto, že chce ukázati hněv a v známost uvésti svou moc, snášel s velikou shovívavostí nádoby hněvu připravené k zahynutí, chtěje ukázati bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které připravil ke slávě... Jako takové povolal i nás, nejen ze židů, nýbrž i z pohanů, jak praví u Oseáše: „Nazvu svým lidem toho, který nebyl mým lidem, a milovanou tu, která nebyla milovaná, a [milosrdenství došlou tu, která nedošla milosrdenství]; a na tom místě, kde jim bylo řečeno:,Vy nejste můj lid,' tam budou nazváni syny Boha živého.“ Izaiáš pak volá nad Izraelem: „I kdyby byl počet synů izraelských jako mořský písek, jen zbytek bude spasen. Dokonale a rychle splní své slovo [podle spravedlnosti; ano, rychle splní své slovo Pán] na zemi.“ A jak předpověděl Izaiáš: „Kdyby Pán zástupů nebyl nám ponechal (něco) potomstva, byli bychom se stali jako Sodoma, a Gomoře byli bychom připodobněni.“ Co tedy řekneme? To, že pohani, kteří se o spravedlnost nepřičiňovali, spravedlnosti dosáhli, a to spravedlnosti z víry. Naopak Izraelité, kteří usilovali o zákon spravedlnosti, k zákonu spravedlnosti nepřišli. Proč? Poněvadž (usilovali o to) ne vírou, nýbrž jen skutky. Tak narazili na kámen úrazu, jak je psáno: „Hle, kladu na Sioně kámen urážky a skálu pohoršení; a kdo v něho věří, nebude zklamán.“ Bratří, touha mého srdce a modlitba k Bohu platí jim, aby byli spaseni. Neboť jim vydávám svědectví, že mají horlivost pro Boha, ale ne podle (pravého) poznání, poněvadž, neuznávajíce spravedlnosti Boží a snažíce se stanoviti svou vlastní (spravedlnost), nepodrobili se spravedlnosti Boží. Vždyť konec Zákona je Kristus, který ospravedlňuje každého, kdo v něho věří. Neboť Mojžíš napsal o spravedlnosti ze zákona: „Člověk, který ji bude činiti, živ bude v ní.“ Ale spravedlnost z víry mluví takto: „Neříkej v svém srdci: Kdo vstoupí na nebe? – aby totiž Krista svedl dolů – nebo: Kdo sestoupí do pekel? – aby totiž Krista z mrtvých vyvedl.“ – Ale co dí [Písmo]: „V tvé blízkosti je to slovo, v tvých ústech a v tvém srdci.“ Je to slovo víry, které kážeme. Neboť budeš-li vyznávati svými ústy, že Ježíš je Pán, a budeš-li v svém srdci věřiti, že Bůh ho vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede k spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse. Neboť Písmo praví: „Nikdo, kdo v něho věří, nebude zklamán.“ Není zajisté rozdílu mezi židem a pohanem, neboť jeden a týž je Pán všech, jsa bohat pro všechny, kdož ho vzývají. Vždyť „každý, kdo bude vzývati jméno Páně, bude spasen.“ Nuže, jak budou vzývati Toho, v koho neuvěřili? Jak však uvěří v Toho, o kom neslyšeli? A jak uslyší (o něm) bez kazatele? A jak budou kázat, nebudou-li posláni? – Je psáno: „Jak milý je příchod těch, [kteří zvěstují pokoj,] kteří přinášejí dobrou zvěst!“ Avšak ne všichni uposlechli evangelia; neboť Izaiáš praví: „Pane, kdo uvěřil našemu kázání?“ Nuže, víra je z kázání, kázání pak z rozkazu Kristova. Ale táži se: „Což neslyšeli?“ Zcela určitě! „Po veškeré zemi pronikl jejich hlas, až na konec země jejich slova.“ Táži se však: „Což snad Izrael neporozuměl?“ Předem praví Mojžíš: „K žárlivosti vás přivedu na pohany a k hněvu popudím na nerozumný národ.“ Izaiáš pak otevřeně praví: „Dal jsem se nalézti těmi, kteří mě nehledali; zjevil jsem se těm, kteří se po mně neptali.“ K Izraeli však dí: „Po celý den jsem roztahoval své ruce k lidu nevěřícímu a odmlouvajícímu.“ Proto pravím: Zavrhl snad Bůh svůj lid? Nikoliv! Vždyť i já jsem Izraelita, z potomstva Abrahamova, z pokolení Benjaminova. Bůh nezavrhl svůj lid, který si dříve vyvolil. Což nevíte, co praví Písmo při Eliášovi, jak si stěžuje Bohu proti Izraelitům? „Pane, tvé proroky povraždili, tvé oltáře rozbořili; já jsem zůstal sám, a (také) ukládají o můj život.“ Ale co mu praví Boží odpověď? „Zachoval jsem si sedm tisíc mužů, kteří nesklonili kolena před Bálem.“ A tak i v tomto čase zůstal zachráněn zbytek z milosti vyvolených. Jestliže však z milosti, (tedy) ne již ze skutků; neboť jinak by milost nebyla již milostí. Co tedy? Co Izrael hledal, toho nedosáhl; vyvolení však toho dosáhli, ostatní pak jsou zaslepeni, jak je psáno: „Bůh dal jim ducha zaslepenosti, oči nevidoucí a uši neslyšící, až do dnešního dne.“ A David praví: „Budiž jim jejich stůl osidlem a léčkou, pastí a odplatou! Ať se zakalí jejich oči, aby neviděli, a jejich hřbet ať se ustavičně naklání!“ Táži se tedy: „Což klopýtli jen proto, aby padli? Nikoliv! Ale jejich pádem se dostala spása pohanům, aby řevnili na ně. Byl-li však jejich pád bohatstvím pro svět a je-li úbytek jich bohatstvím pro pohany, oč spíše jejich plný počet! Vám tedy, bývalým pohanům, pravím: Pokud já jsem apoštolem pohanů, činím čest svému úřadu, abych snad nějak přiměl k žárlivosti svůj kmen a přivedl k spáse některé z nich. Neboť jestliže jejich zavržení je smířením světa, čím bude jejich přijetí, ne-li životem z mrtvých? Je-li kvas svatý, (jest) i těsto (svaté); a je-li kořen svatý, jsou i ratolesti (svaté). Jestliže se některé ratolesti ulomily, a tys byl jako planá oliva mezi ně naroubován a stal ses účastníkem kořene i ušlechtilé mízy, nevypínej se nad ratolesti! Vypínáš-li se však, (pomni:) neneseš ty kořen, nýbrž kořen nese tebe! Řekneš však: „Ratolesti byly ulomeny, abych já byl naroubován.“ Správně; pro nevěru byly ulomeny, ty však pro víru stojíš. Nesmýšlej vysoce, nýbrž boj se! Neboť neušetří-li Bůh ratolestí přirozených, ani tebe neušetří! Viz tedy Boží laskavost i přísnost: k padlým přísnost, k tobě pak, setrváš-li v té laskavosti, laskavost Boží; jinak i ty budeš vyťat. Ale také oni, nezůstanou-li v nevěře, budou naroubováni, neboť Bůh je může zase naroubovat. Neboť byl-lis ty vyťat z olivy od přírody plané a byl-lis mimo přirozenost naroubován na olivu ušlechtilou, oč spíše budou ti, kdož jsou přirozenými (ratolestmi), naroubováni na svou olivu! Nechci totiž, bratří, abyste neznali toto tajemství – abyste nepokládali sami sebe za moudré – že totiž slepota padla na část izraelského národa, dokud by pohani v svém celku nevstoupili (do Církve), a tak veškerý izraelský národ nedošel spásy, jak je psáno: „Přijde se Sionu Vykupitel a odvrátí bezbožnost od Jakuba; a v tom bude má úmluva s nimi, že odejmu jejich hříchy.“ Se zřetelem k evangeliu jsou sice nepřáteli (Božími) ve váš prospěch, se zřetelem k (svému) vyvolení jsou však miláčky kvůli otcům. Vždyť Bůh neželí toho, co daroval, ani že (někoho) povolal. Neboť jako vy jste kdysi nevěřili Bohu, nyní jste však, když oni neuvěřili, došli milosrdenství, tak i oni nyní neuvěřili, aby milosrdenstvím vám prokázaným také sami došli milosrdenství. Bůh totiž zahrnul všechny v nevěru, aby se nade všemi smiloval. O hloubko Božího bohatství, moudrosti a vědomosti! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystihlé jeho cesty! Neboť kdo poznal úradek Páně? Anebo kdo mu byl rádcem? Anebo kdo dal co dříve jemu, aby mu to mělo býti odplaceno? Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všechno, jemu sláva na věky! Amen. Proto vás zapřísahám, bratří, při milosrdenství Božím, abyste podávali své tělo v oběť živou, svatou a bohulibou! To budiž vaše duchovní bohoslužba! A nepřipodobňujte se tomuto světu, nýbrž přeměňujte se obnovou své mysli, abyste tak rozpoznávali, co je vůle Boží, co je totiž dobré, co příjemné a co dokonalé. Neboť milostí mi danou pravím každému mezi vámi: Ať nemyslí (o sobě) více, než se sluší mysliti; nýbrž ať o sobě smýšlí skromně, a to úměrně k víře, jak ji každému Bůh udělil. Jako totiž v jednom těle máme mnoho údů, ale všechny údy nemají stejnou službu, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu, každý jednotlivec však údem jeden druhého. Podle milosti nám udělené máme však dary rozdílné: (kdo má dar) prorokování, (ať ho užívá) úměrně k své víře; (kdo zastává) úřad, (ať se věnuje) tomu úřadu; kdo má dar vyučování, ať vyučuje; kdo (má) dar povzbuzování, ať povzbuzuje; kdo uděluje almužnu, (uděluj) upřímně; kdo je představeným, (budiž jím) pečlivě; kdo činí milosrdenství, (čiň je) vesele! Lásku (mějte) bez klamu! Nenáviďte zlo, ale přidržujte se toho, co je dobré! V bratrské lásce se milujte navzájem, v uctivosti předcházejte jeden druhého! V horlivosti nebuďte liknaví; duchem buďte ochotní, sloužíce Pánu! V naději se radujte, v soužení buďte trpěliví, na modlitbách vytrvalí! S věřícími se v jejich potřebách sdílejte, pohostinství ochotně prokazujte! Dobrořečte svým pronásledovatelům, dobrořečte a nezlořečte! Radujte se s radujícími, plačte s plačícími! Smýšlejte stejně o sobě vespolek, nemyslíce vysoko, nýbrž sklánějíce se k nízkým! Nepokládejte sami sebe za moudré! Neodplácejte nikomu zlým za zlé! Buďte bedliví dobrého [nejen před Bohem, nýbrž i] přede všemi lidmi! Možno-li, pokud je na vás, mějte pokoj se všemi lidmi! Nemstěte se sami, miláčkové, ale ponechte to (Božímu) hněvu! Je totiž psáno: „Mně přísluší pomsta, já odplatím, praví Hospodin.“ Avšak „lační-li tvůj nepřítel, dej mu jísti; žízní-li, dej mu píti! Neboť takovým činem shrneš žhavé uhlí na jeho hlavu.“ Nenech se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem! Každý ať je poddán nadřízeným vrchnostem, neboť není vrchnosti, leda od Boha; a ty, které jsou, od Boha jsou zřízeny. Proto, kdo se vzpírá vrchnosti, zřízení Božímu se vzpírá; ti pak, kdož se vzpírají, připravují si odsouzení. Neboť vrchnosti nejsou na postrach činu dobrému, nýbrž zlému. A chceš býti před vrchností bez strachu? Čiň dobré, a bude tě chváliti; neboť je pro tebe Boží služebnicí k tvému dobru. Činíš-li však zlé, boj se; neboť ne nadarmo nosí meč. Je zajisté Boží služebnicí, mstitelkou hněvu na tom, kdo páše zlé. Proto je potřebí, abyste byli poddáni nejen pro hněv, nýbrž i pro svědomí. Vždyť proto také platíte daně; neboť (vládcové) jsou služebníky Božími, protože se tím zabývají. Dávejte tedy všem, čím jste povinni: Komu daň, tomu daň; komu clo, tomu clo; komu úctu, tomu úctu; komu čest, tomu čest! Nikomu nezůstávejte nic dlužni, leda vzájemnou lásku! Neboť kdo miluje bližního, zákon vyplnil. Vždyť: „Nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, [nepromluvíš křivé svědectví,] nepožádáš,“ a je-li nějaké jiné přikázání, zahrnují se v tomto slově: „Miluj bližního svého jako sebe samého!“ Láska bližnímu nečiní zlé. Vyplněním zákona je tedy láska. A to (čiňte) znajíce čas, že je tu hodina, abychom už ze spánku procitli. Neboť nyní je blíže naše spása, nežli když jsme uvěřili. Noc pokročila, den pak se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblecme se v zbroj světla! Jako ve dne počestně žijme: ne v hodováních a opilství, ne v nemravnosti a nestydatostech, ne ve sváru a v závisti, nýbrž oblecte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, aby povstávaly hříšné žádosti! Slabého ve víře se ujímejte, nikoli abyste rozsuzovali (jeho) myšlenky. Jeden totiž věří, že smí jísti všecko; jiný však, jsa slabý (ve víře), jí zeleninu. Kdo jí, nepohrdej tím, kdo nejí; a kdo nejí, neodsuzuj toho, kdo jí, neboť Bůh ho přijal. Kdo jsi ty, že odsuzuješ cizího služebníka? Vlastnímu Pánu stojí nebo padá; bude však státi, neboť Bůh ho může udržeti. Někdo cení jeden den výše než druhý, jiný cení (stejně) každý den. Každý v svém názoru buď plně přesvědčen! Kdo zachovává den, činí to kvůli Pánu; a kdo jí, jí kvůli Pánu, vždyť vzdává díky Bohu. A kdo nejí, nejí kvůli Pánu a (také) vzdává díky Bohu. Nikdo zajisté z nás nežije pro sebe a neumírá pro sebe, neboť žijeme-li, pro Pána žijeme; umíráme-li, pro Pána umíráme. Ať tedy žijeme nebo umíráme, Pánu patříme. To byl zajistě účel Kristovy smrti a vzkříšení, aby panoval jak nad mrtvými tak nad živými. Ty pak, proč odsuzuješ svého bratra? Anebo ty, proč pohrdáš svým bratrem? Vždyť všichni budeme státi před soudnou stolicí Boží, neboť je psáno: „Jako že živ jsem, praví Pán:,Každé koleno přede mnou poklekne a každý jazyk vyzná Boha.' “ Proto bude každý z nás (sám) za sebe odpovídati Bohu. Nesuďme tedy již jedni druhé! Raději se však pro to rozhodněte, abyste nečinili před bratrem nic, co by ho uráželo nebo pohoršovalo! Pevně jsem přesvědčen v Pánu Ježíši, že nic není nečistého samo sebou; jen pro toho, kdo pokládá něco za nečisté, pro toho je to nečisté. Avšak zarmucuje-li se tvůj bratr pro pokrm, již nejednáš podle lásky. Nepřiváděj do záhuby svým pokrmem toho, za něhož Kristus zemřel. Nebudiž tedy v potupu vydávána dobrá naše věc! Vždyť království Boží není pokrm a nápoj, nýbrž spravedlnost, pokoj a radost v Duchu svatém; neboť kdo tímto slouží Kristu, je Bohu milý a lidem příjemný. Nuže, usilujme tedy o to, co je k pokoji, a hleďme toho, co je k vzájemnému povznesení! Neboť pro pokrm dílo Boží! Všecko sice je Čisté, avšak zlem je člověku, který jí na pohoršení. Lépe je nejísti maso a nepíti víno ani (nečiniti) nic jiného, nad čím se tvůj bratr uráží nebo pohoršuje nebo v čem je slabý. Ty si své přesvědčení měj sám pro sebe před Bohem! Blaze tomu, kdo neodsuzuje sebe samého v tom, co schvaluje! Kdo však je při jídle na rozpacích, jest odsouzen, poněvadž (nejedná) z přesvědčení. Všecko pak, co není z přesvědčení, je hřích. My silní máme však snášeti slabosti slabých a nehleděti svého prospěchu. Každý z vás snaž se prospěti bližnímu k (jeho) dobru, aby (jej) povznesl! Vždyť i Kristus hleděl prospěti ne sám sobě, nýbrž jak je psáno: Neboť cokoliv bylo napsáno, k našemu poučení bylo napsáno, abychom z Písma (čerpali) trpělivost a útěchu a měli naději. Bůh, dárce trpělivosti a útěchy, dej vám, abyste jednotně smýšleli jeden o druhém podle Ježíše Krista, abyste jednomyslně jako jedněmi ústy oslavovali Boha, Otce Pána našeho Ježíše Krista. Proto se ujímejte jeden druhého, jakož se i Kristus ujal vás k slávě Boží. Pravím totiž: Kristus [Ježíš] se stal služebníkem obřezaných pro pravdu Boží, aby potvrdil zaslíbení (daná) otcům. Pohani však oslavují Boha pro (jeho) milosrdenství, jak je psáno: „Proto budu tě slaviti mezi pohany, [Pane,] a tvému jménu budu zpívati.“ A dále dí (Písmo): „Veselte se, pohani, i s jeho lidem!“ A opět: „Chvalte Pána všichni pohani, a vychvalujte ho všichni národové!“ A opět Izaiáš praví: „Vypučí výhonek z kořene Jesseova, a povstane, aby vládl nad národy; v něho pohani budou doufati.“ Bůh naděje ať vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, abyste mocí Ducha svatého oplývali v naději. Jsem pak, moji bratří, i já sám o vás přesvědčen, že také vy jste plni dobrého smýšlení, jsouce naplněni veškerým poznáním, takže se dovedete i vespolek napomínati. Přece však poněkud směle jsem vám psal, [bratří,] chtěje vám připomenouti (některé věci) pro milost mi udělenou od Boha, abych byl služebníkem Krista Ježíše mezi pohany, konaje kněžský úkon kázáním evangelia Božího, aby se pohani stali obětí příjemnou a posvěcenou Duchem svatým. Mám tedy ve věcech, vztahujících se k Bohu, čím se honositi v Kristu Ježíši. Neosmělil bych se totiž mluviti o něčem, co Kristus nezpůsobil skrze mne – aby pohani poslechli –slovem i skutkem, mocnými zázraky a divy a mocí Ducha svatého. Tak jsem mohl dokončiti kázání evangelia Kristova od Jerusalema v okruhu až po Illyrii. Vidím totiž čest v tom, že takto káži evangelium: ne tam, kde jméno Kristovo je známo, abych nestavěl na cizím základě, nýbrž jak je psáno: „Ti, jimž o něm nebylo hlásáno, uzří (jej), a kdož neslyšeli, porozumějí.“ Proto také byl jsem mnohokráte zdržován od cesty k vám. Poněvadž však nemám v těchto krajinách již místa (k působení) a mnoho let toužím přijíti k vám, (přijdu,) jakmile se vydám do Španělska. Doufám, že vás na této cestě spatřím a že mě tam doprovodíte, když vás dříve poněkud užiji. Nyní se však chystám na cestu do Jerusalema posloužit věřícím. Makedonie totiž a Achaje uznaly za dobré učiniti nějakou sbírku pro chudé křesťany v Jerusalemě. Ano, uznaly to za dobré a jsou jim to také dlužny. Neboť jestliže se pohani stali účastnými jejich duchovních statků, jsou (oni) povinni posloužiti jim také hmotnými. Až tedy toto vykonám a tu sbírku jim odvedu, půjdu ve vašem doprovodu do Španělska. A vím, až přijdu k vám, že přijdu s hojným požehnáním [evangelia] Kristova. Prosím vás však, bratří, pro Pána našeho Ježíše Krista a pro lásku Ducha [svatého], abyste mě podporovali svými modlitbami za mne u Boha: Ať jsem vysvobozen od nevěřících v Judsku a ať je moje odevzdání daru v Jerusalemě příjemné věřícím, abych po vůli Boží přišel k vám s radostí a pookřál mezi vámi! Bůh pokoje budiž s vámi se všemi! Amen. Doporoučím vám naši sestru Foibu, jáhenku křesťanské obce kenchrejské, abyste ji přijali v Pánu, jak je důstojné věřícím, a abyste ji podporovali v každé záležitosti, kdykoli by vás potřebovala; neboť i ona byla pomocnicí mnohým, i mně samému. Pozdravte Prisku a Akvilu, mé spolupracovníky v Kristu Ježíši! Ti pro můj život nasadili své hrdlo; jim děkuji nejen já sám, nýbrž též všecky křesťanské obce (pocházející) z pohanství. (Pozdravte) i shromážděné v jejich domě! Pozdravte mého milého Epaineta! Ten je prvotinou Asie pro Krista. Pozdravte Marii! Ta se mnoho napracovala mezi vámi. Pozdravte Andronika a Junia, mé příbuzné a spoluvězně! Ti jsou váženi u apoštolů a dříve než já se stali křesťany. Pozdravte Ampliata, milého mi v Pánu! Pozdravte Urbana, našeho spolupracovníka v Kristu Ježíši, a mého milého Stachya! Pozdravte Apella, který se osvědčil v Kristu! Pozdravte domácí v domě Aristobulově! Pozdravte mého příbuzného Herodiona! Pozdravte křesťany z domu Narcissova! Pozdravte Tryfainu a Tryfosu, které pracují v Pánu! Pozdravte milou Persidu! Ta se mnoho napracovala v Pánu. Pozdravte Rufa, vyvoleného v Pánu, jakož i jeho a mou matku! Pozdravte Asynkrita, Flegonta, Herma, Patrobu, Hermea a bratry, kteří jsou s nimi! Pozdravte Filologa a Julii, Nerea a jeho sestru, také Olympada i všechny věřící, kteří jsou s nimi! Pozdravte se vespolek svatým políbením! Pozdravují vás všechny křesťanské obce Kristovy. Prosíme pak vás, bratří, abyste dávali pozor na ty, kdož působí různice a pohoršení proti učení, kterému jste se vy naučili! Vyhněte se jim! Neboť takoví lidé neslouží Kristu, Pánu našemu, nýbrž svému břichu a lahodnými řečmi a pochlebováním podvádějí nevinná srdce. Vaše poslušnost se zajisté rozhlásila do každého místa; proto se z vás raduji. Chci však, abyste byli obeznalí v dobrém a bezelstní. Bůh pokoje potře brzy satana pod vaše nohy. Milost Pána našeho Ježíše Krista budiž s vámi! Pozdravuje vás můj spolupracovník Timothej a moji příbuzní Lucius, Jason a Sosipater. Pozdravuji vás v Pánu já, Tercius, který jsem napsal (tento) list. Pozdravuje vás Gajus, hostitel můj i celé křesťanské obce. Pozdravuje vás městský důchodní Erastos a bratr Kvartus. [Milost Pána našeho Ježíše Krista budiž s vámi se všemi! Amen.] Tomu pak, jenž vás může utvrditi v mém evangeliu, to jest (v kázání) o Ježíši Kristu, zjevením tajemství, jež bylo odvěkým časům zamlčeno, nyní však zjeveno a prorockými Písmy na rozkaz věčného Boha všem národům oznámeno, aby je vírou poslušně přijali – tomu jedinému moudrému Bohu budiž skrze Ježíše Krista [čest a] sláva na věky věků! Amen. Pavel, vůlí Boží povolaný za apoštola Ježíše Krista, a bratr Sosthenes křesťanské obci Boží v Korintě, posvěceným v Kristu Ježíši, povolaným věřícím a všem, kdož kdekoliv u nich i u nás vzývají jméno Pána našeho Ježíše Krista: Milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho, a od Pána Ježíše Krista. Děkuji Bohu svému vždycky za vás, za milost Boží, udělenou vám v Kristu Ježíši. V něm jste obohaceni vším: všelikým slovem i všelikým poznáním. Tím jest i svědectví o Kristu mezi vámi utvrzeno; a tak nejste pozadu v žádné milosti a očekáváte zjevení Pána našeho Ježíše Krista. On vás bude také posilňovati až do konce, abyste byli bez úhony v den [příchodu] Pána našeho Ježíše Krista. Věrný je Bůh; ten vás povolal k společenství svého Syna, Ježíše Krista, Pána našeho. Zapřísahám vás, bratří, při jméně Pána našeho Ježíše Krista, abyste všichni mluvili stejně a aby nebylo mezi vámi roztržek, nýbrž abyste byli sjednoceni v témž smýšlení i v témž mínění! Příslušníci Chloini mi totiž o vás, moji bratří, sdělili, že jsou mezi vámi různice. Míním pak to, že každý z vás říká: „Já jsem Pavlův.“ – „Já jsem Apollův.“ – „Já jsem Petrův.“ – „Já však jsem Kristův.“ Je Kristus rozdělen? Či snad byl Pavel za vás ukřižován? Anebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo? Děkuji Bohu, že jsem z vás nikoho nepokřtil kromě Krispa a Gaja, aby někdo neřekl, že jste byli pokřtěni ve jméno mé. Pokřtil jsem však i rodinu Stefanovu; jinak nevím, že bych byl někoho jiného pokřtil. Vždyť Kristus neposlal mě křtít, nýbrž kázat evangelium; (a to) nikoliv učeně znějící řečí, aby nepozbyl své ceny kříž Kristův. Slovo o kříži je totiž pošetilostí pro ty, kdož hynou; pro ty však, kdož docházejí spásy, to je pro nás, je mocí Boží. Neboť je psáno: „Zničím moudrost mudrců a zavrhnu opatrnost opatrných.“ Kde (je) mudrc, kde zákoník, kde badatel tohoto věku? Což neučinil Bůh pošetilostí moudrost tohoto světa? Poněvadž totiž svět tou (svou) moudrostí nepoznal v Boží moudrosti Boha, zalíbilo se Bohu „pošetilostí“ kázání spasiti ty, kdož věří. Vždyť jako židé vyžadují zázraky, tak pohani hledají moudrost. My však hlásáme Krista ukřižovaného: pohoršení pro židy, pro pohany pošetilost, ale pro ty, kdož jsou povoláni, pro židy i pro pohany, (hlásáme) Krista, Boží to moc a Boží moudrost. Neboť „pošetilá“ věc Boží je moudřejší než lidé, a „slabá“ věc Boží je mocnější než lidé. Hleďte jen na své povolání, bratří, že není podle těla (povoláno) mnoho moudrých, mnoho mocných, mnoho urozených. Ale co je podle světa pošetilé, to si vyvolil Bůh, aby (tím) zahanbil moudré; a co je podle světa slabé, to si vyvolil Bůh, aby (tím) zahanbil silné; a co je podle světa neurozené a opovržené a co je (pokládáno) za nic, to si vyvolil Bůh, aby zničil to, co je něco; (a to proto), aby se nikdo nemohl chlubiti před Bohem. Vždyť z něho vy jste (spojeni) v Kristu Ježíši, jenž se stal milostí Boží pro nás moudrostí a ospravedlněním a posvěcením i vykoupením, aby (tomu bylo), jak je psáno: „Kdo se chlubí, ať se v Pánu chlubí!“ Také já, když jsem přišel k vám, bratří, nepřišel jsem vám zvěstovat svědectví o Kristu vysokou výmluvností nebo moudrostí. Vždyť jsem si umínil, že neznám mezi vámi nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného. Ano, já jsem vystoupil u vás v slabosti a bázni a v mnohém strachu; a nemluvil jsem a nekázal jsem vemlouvavými slovy [lidské] moudrosti, nýbrž projevováním moci Ducha, aby se vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, nýbrž na moci Boží. Hlásáme sice moudrost před dokonalými, avšak ne moudrost tohoto světa, ani knížat tohoto světa, kteří zanikají, nýbrž (hlásáme) Boží moudrost tajemnou, která byla skryta, kterou Bůh od věčnosti předurčil k naší slávě, kterou žádný z knížat tohoto světa nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy. Ale (tak je tomu), jak je psáno: „Co oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani lidskou mysl nenapadlo, to Bůh připravil těm, kdož ho milují.“ Nám však zjevil to Bůh svým Duchem. Duch totiž prohledá všechno, i hlubiny božství. Neboť kdo z lidí ví, co je v člověku, leda duch člověka, který je v něm? Tak ani to, co v Bohu je, nikdo nezná, leda Duch Boží. My však jsme nepřijali ducha tohoto světa, nýbrž Ducha, který je z Boha, abychom věděli, co nám daroval Bůh. O tom také mluvíme, nikoliv (však) slovy, jak jim učí lidská moudrost, nýbrž (slovy), jimž učí Duch; duchovní řečí duchovní věci podáváme. Ale člověk přirozeně žijící, nepřijímá ty věci, které jsou Ducha Božího – vždyť jsou mu pošetilostí – a nemůže jim porozuměti, poněvadž se mají posuzovati duchovně. Člověk duchovně žijící však posuzuje všecko, ale sám nebývá posuzován nikým. Neboť „kdo poznal úradek Páně, aby ho mohl poučiti?“ My však máme moudrost Kristovu. A já, bratří, nemohl jsem k vám mluviti jako k duchovně žijícím, nýbrž jako k smýšlejícím pozemsky, jako k nedospělým v Kristu. Mlékem jsem vás napájel, nikoli (tuhým) pokrmem, neboť dosud jste ho nemohli snésti. Avšak ani nyní ještě nemůžete, protože dosud smýšlíte pozemsky. Což nesmýšlíte a nejednáte pozemsky, protože je mezi vámi řevnivost a svár? Když totiž jeden praví: „Já jsem Pavlův“, druhý však: „Já Apollův“, což nesmýšlíte pozemsky? Co tedy jest Apollo? Co pak Pavel? Služebníci Toho, jemuž jste uvěřili; každý tak, jak mu dal Pán: Já jsem zasil, Apollo zalil, ale Bůh dal vzrůst. Proto není něčím ani ten, kdo sází, ani ten, kdo zalévá, nýbrž Bůh, jenž dává vzrůst. Ten však, kdo zasívá, a ten, kdo zalévá, patří k sobě, ale každý (z nich) dostane odplata sobě příslušnou podle své námahy. Jsme totiž spolupracovníci Boží; (vy pak) jste Boží pole, stavba Boží. Jako moudrý stavitel položil jsem základ podle milosti Boží mi dané; jiný na něm staví. Každý však hleď, jak staví na něm! Neboť nikdo nemůže položití jiný základ než ten, který je položen, a tím jest Ježíš Kristus. Staví-li však na ten základ zlato, stříbro, drahé kamení (nebo) dříví, seno, slámu, přijde najevo dílo jednoho každého. Onen den [Páně] zajisté to vydá najevo; neboť se zjeví v ohni, a oheň vyzkouší, jaké je dílo jednoho každého. Zůstane-li něčí dílo, které na něm vystavěl, dostane odměnu; shoří-li něčí dílo, utrpí škodu, sám však bude spasen, ale ne jinak než ohněm. Nevíte, že jste chrámem Božím a že Duch Boží přebývá ve vás? Zneuctí-li někdo chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť chrám Boží je svatý a tím jste vy. Nikdo neklamej sám sebe! Domnívá-li se někdo, že je moudrý mezi vámi na tomto světě, staň se pošetilcem, aby byl moudrý. Moudrost totiž tohoto světa jest u Boha pošetilostí, neboť je psáno: „Polapím moudré v jejich chytrosti.“ A jinde: „Hospodin zná myšlenky moudrých, že jsou marné.“ Proto se nikdo nechlub lidmi! Neboť všechno je vaše, ať Pavel nebo Apollo nebo Petr, nebo svět, nebo život nebo smrt; ať věci přítomné nebo budoucí, všechno je vaše. Vy pak patříte Kristovi a Kristus patří Bohu. Tak smýšlej o nás každý jako o služebnících Kristových a správcích tajemství Božích! Tu však se žádá od správců, aby každý byl shledán věrný. Mně však pramálo záleží na tom, abych byl souzen vámi nebo soudem lidským, avšak ani sám se nesoudím. Nejsem si sice ničeho vědom, ale tím nejsem ospravedlněn. Mým soudcem však je Pán. Proto nesuďte předčasně, dokud nepřijde Pán, který nejen osvítí věci skryté v temnotě, nýbrž zjeví myšlenky srdce; a tehdy se do stane chvály každému od Boha. Toto jsem, bratří, obrátil na sebe a na Apolla kvůli vám, abyste se na nás naučili tomuto: „Nic nad to, co je psáno,“ abyste se nevyvyšovali jeden proti druhému kvůli jednomu (věrozvěstovi). Neboť kdo tě vyznamenává? Co však máš, co bys nebyl dostal? Jestliže však jsi (to) dostal, proč se chlubíš, jako bys nebyl dostal? Již jste nasyceni, již jste zbohatli; bez nás jste došli kralování. A kéž jste došli kralování, abychom i my kralovali s vámi! Domnívám se totiž, že Bůh nás, apoštoly, postavil až na poslední místo jako odsouzené k smrti; vždyť jsme se stali podívanou světu, andělům i lidem. My (jsme) pošetilci pro Krista, vy však rozumní v Kristu. My slabí, vy však silní. Vy slavní, my však beze cti. Až do nynějška trpíme hlad a žízeň, nahotu a políčkování, a jsme bez domova. Lopotíme se prací svých rukou. Když jsme tupeni, žehnáme, když jsme pronásledováni, snášíme to. Když jsme pomlouváni, modlíme se. Jako smetím tohoto světa jsme se stali, vyvrheli u všech až dosud. Nepíši to, abych vás zahanbil, nýbrž napomínám jako své milovaně dítky. Neboť i kdybyste měli vychovatelů v Kristu na tisíce, přece nemáte mnoho otců. Vždyť v Kristu Ježíši skrze evangelium já jsem vás zplodil. Prosím vás tedy: buďte mými následovníky [jak i já jsem Kristovým]! Proto vám posílám Timotheje, svého milovaného a věrného syna v Pánu. Ten vám připomene mé učení v Kristu [Ježíši], jak (je) hlásám všude v každé křesťanské obci. Někteří však zpyšněli z toho, že prý k vám nepřijdu. Ale přijdu k vám brzy, bude-li to vůle Páně, a poznám nikoliv řeč těch, kdož tak zpyšněli, nýbrž (jejich) moc. Neboť království Boží nespočívá ve slovech, nýbrž v moci. Co chcete? Mám k vám přijíti s metlou či s láskou a v duchu mírnosti? Vůbec je slyšeti, že je mezi vámi smilstvo, a to takové smilstvo, jaké nebývá ani mezi pohany, aby totiž někdo měl manželku svého otce. A vy jste (při tom) nadutí, místo abyste měli zármutek, aby byl vyloučeni z vašeho prostředí ten, kdo tento čin spáchal. Já totiž, ač jsem tělem vzdálen, duchem však přítomen, vyřkl jsem již nad tím pachatelem, jako bych byl přítomen, svůj rozsudek: Ve jménu Pána našeho Ježíše [Krista] – až se shromáždíte, vy a můj duch s mocí Ježíše, Pána našeho – vydejte jej satanu v záhubu těla, aby jeho duch byl spasen v den Pána našeho Ježíše [Krista]! Není dobré vaše vychloubání. Nevíte, že trocha kvasu prokvasí všecko těsto? Vyčisťte starý kvas, abyste byli novým těstem, poněvadž jste bez kvasu. Vždyť i náš velikonoční beránek, Kristus, byl obětován. Proto slavme hody nikoli s kvasem starým, ani s kvasem špatnosti a nešlechetnosti, nýbrž s přesnicemi upřímnosti a pravdy! Napsal jsem vám v (tom) listě, abyste se nestýkali se smilníky, ne však (abyste se) vůbec (nestýkali) se smilníky tohoto světa, nebo s lakomci a lupiči nebo s modláři, sice byste musili s tohoto světa odejíti. Nyní však vám píši, abyste se nestýkali s tím, kdo se nazývá (sice) bratrem, ale je smilník nebo lakomec nebo modloslužebník nebo nactiutrhač nebo opilec nebo lupič; s takovými ani nejezte! Neboť proč mám já souditi ty, kdož jsou mimo? Což nesoudíte vy ty, kdož jsou uvnitř? Ty, kdo jsou mimo, bude souditi Bůh. Vyobcujte toho nešlechetníka ze svého prostředí! Odváží se někdo z vás, když vede při proti druhému, dáti se soudit u nespravedlivých, a ne u svatých? Anebo nevíte, že svatí budou souditi svět? A budete-li tedy vy soudci světa, což nejste hodni souditi zcela nepatrné věci? Nevíte, že budeme soudit i anděly? Čím spíše všední záležitosti! Máte-li tedy soudy o věcech všedních, ustanovte jako soudce ty, kdož jsou ve (vaší) křesťanské obci v pohrdání! K zahanbení vám to pravím. Cožpak není mezi vámi nikoho moudrého, kdo by mohl býti rozhodčím mezi svými bratry? Místo toho se soudí bratr s bratrem, a to před nevěřícími! Již to je věru u vás chyba, že máte soudy mezi sebou. Proč raději nesnášíte křivdu? Proč raději netrpíte škodu? Vy však pášete křivdy a škody, a to bratřím! Či nevíte, že nespravedliví nedostanou království Boží? Nemylte se! Ani smilníci ani modláři ani cizoložníci ani sebeprznitelé ani lidé zvrácení ani zloději ani lakomci ani opilci ani nactiutrhači ani lupiči nedostanou království nebeské! A takovými jste někteří byli; ale byli jste obmyti, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu Pána našeho Ježíše Krista a v Duchu našeho Boha. Všechno je mi dovoleno, ale ne všechno prospívá; všechno je mi dovoleno, ale já se nesmím ničím dáti ovládnout. Pokrmy jsou pro žaludek a žaludek pro pokrmy. Bůh však zničí onen i tyto. Ale tělo není pro smilstvo, nýbrž pro Pána a Pán pro tělo. Jako Bůh vzkřísil i Pána, tak i nás vzkřísí svou mocí. Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovy? Mám tedy snad vzíti údy Kristovy a učiniti je údy nevěstky? Nikdy! Či nevíte, kdo se přidržuje nevěstky, že se stává (s ní) jedním tělem? Neboť, jak praví (Písmo): „Ti dva budou jedním tělem.“ Kdo se však přidržuje Pána, je (s ním) spojen jedním duchem. Prchejte před smilstvem! Každý (jiný) hřích, kterého se člověk dopustí, je mimo tělo; kdo však smilní, prohřešuje se proti svému tělu. Anebo nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, jenž je ve vás, jehož máte od Boha, a že nepatříte (jen) sobě? Vždyť jste vykoupeni za [velikou] cenu. Nuže, oslavte [a noste] Boha v svém těle! Stran toho, o čem jste mi napsali, (odpovídám:) je dobře člověku, aby se ženy nedotýkal. Ale pro uvarování smilstva ať má každý svou manželku a každá svého muže! Muž ať plní manželce svou povinnost a podobně i manželka svému muži! Manželka nemá moci nad svým tělem, nýbrž (její) muž; podobně ani muž nemá moci nad svým tělem, nýbrž (jeho) manželka. Nezkracujte (v tom) jeden druhého, leda po vzájemné dohodě na čas, abyste se uvolnili k modlitbě; ale pak opět buďte spolu, aby vás pro vaši nezdrželivost nepokoušel satan. To však pravím jako doporučení, a ne jako rozkaz. Vždyť bych chtěl, aby všichni lidé byli jako jsem já; ale každý má od Boha vlastní dar: jeden takový, jiný onaký! Pravím pak neženatým a nevdaným, zvláště vdovám: Dobře jest jim, zůstanou-li jako já. Nemohou-li však žíti zdrženlivě, ať vstoupí do manželství; neboť je lépe vstoupiti v manželství než být i pálen (žádostivostí). Manželům však přikazuji nikoli já, nýbrž Pán: manželka ať se od svého muže neodlučuje! Odloučí-li se přece, ať zůstane neprovdaná, nebo ať se smíří se svým mužem! Také muž ať nepropouští svou manželku! Ostatním pak pravím já, nikoli Pán: Má-li některý bratr manželku nevěřící a ta souhlasí s ním bydleti, ať ji nepropouští! A má-li některá [věřící] žena muže nevěřícího a ten souhlasí s ní bydliti, ať muže nepropouští! Neboť nevěřící muž je posvěcen věřící ženou a nevěřící žena je posvěcena věřícím mužem, jinak by byly vaše dítky nečisté; a ony jsou svaté! Jestliže však se nevěřící strana odlučuje, ať se odloučí! V takovém případě není zajisté vázán bratr ani sestra, vždyť k pokoji nás povolal Bůh. Neboť odkud víš, ženo, že spasíš (svého) muže? Anebo odkud víš, muži, že spasíš (svou) ženu? Každý ať žije tak, jak mu přidělil Pán, jak každého povolal Bůh! A tak nařizuji ve všech křesťanských obcích. Byl povolán někdo již obřezaný? Nezakrývej obřízku! Byl někdo povolán jako neobřezaný? Nedávej se obřezati! Nic nezáleží na obřízce a nic na neobřízce, nýbrž (záleží) na zachovávání Božích přikázání. Každý zůstávej v tom stavu, v kterém byl povolán! Byls povolán jako otrok? Nedbej toho, nýbrž raději zůstaň jím, i když můžeš nabýti svobody. Neboť otrok povolaný v Pánu je propuštěnec Páně, podobně zase jako ten, kdo byl povolán jako pán, jest otrokem Kristovým. Za cenu velikou jste vykoupeni; nebuďte otroky lidí! Bratří, každý zůstávej před Bohem v tom (stavu), v němž byl povolán! O pannách však nemám příkaz od Pána, ale radu dávám jako člověk, jemuž se dostalo od Pána milosrdenství, abych byl spolehlivý (rádce). Podle mého mínění tedy je dobré pro nynější utrpení, ano dobré pro člověka, aby zůstal tak. Jsi vázán k manželce? Nehledej rozloučení! Jsi bez manželky? Nehledej manželku! Oženíš-li se však, nehřešíš; a vdá-li se panna, nehřeší. Avšak tělesné útrapy budou míti takoví. Těch já vás šetřím. Pravím však toto: Bratří, čas je krátký! Proto (ať žijí) také ti, kdož mají manželky, jako by je neměli; a ti, kdož pláčí, jako by neplakali; a kdož se radují, jako by se neradovali; a kdož kupují, jako by nic neměli; a kdož užívají tohoto světa, jako by neužívali, neboť tvářnost tohoto světa pomíjí. Přeji si však, abyste byli bez starosti. Kdo není ženat, stará se o věci Páně, jak by se zalíbil Pánu. Kdo však se oženil, stará se o věci světské, jak by se zalíbil ženě, a je rozdělen. A neprovdaná žena, totiž panna, myslí na věci Páně, aby byla svatá tělem i duchem; provdaná však myslí na věci světské, jak by se zalíbila muži. To pak pravím k vašemu prospěchu, ne abych na vás hodil osidlo, nýbrž (radím) k tomu, co je vznešené a co by dalo svobodu bez překážky sloužiti Pánu. Domnívá-li se však někdo, že by měl hanbu kvůli své neprovdané dceři, jeli přestárlá, a musí-li se tak státi, ať učiní podle své vůle; nehřeší, vdá-li se (mu). Ale kdo stojí v svém srdci pevně, kdo není nucen, nýbrž může podle své vůle rozhodovali a v svém srdci se rozhodl, že neprovdá svou pannu, dobře činí. A tak dobře činí i ten, kdo provdává svou pannu, kdo však ji neprovdává, činí lépe. Manželka je vázána (manželským) zákonem, pokud žije její muž; zemře-li její muž, je volná; ať se provdá, za koho chce, (ale) jenom v Pánu! Ale šťastnější bude, zůstane-li tak. To je má rada. Domnívám se přece, že i já mám Ducha Božího. Pokud se však týká věcí obětovaných Domnívá-li se však někdo, že něco poznal, nepoznal (to) ještě tak, jak je třeba poznati. Ale miluje-li kdo Boha, ten jest jím poznán. Vždyť víme o požívání věcí obětovaných modlám, že modla nic neznamená na světě, a že jest pouze jediný Bůh. Neboť třebas se mluví o bozích jak na nebi tak na zemi – jak vskutku je mnoho „bohů“ a mnoho „pánů“ – pro nás přece jest jeden Bůh: Otec, od něhož je všechno a pro něhož jsme my, a jeden Pán, Ježíš Kristus, skrze něhož je všechno a skrze něhož i my (jsme). Avšak ne všichni to (správně) znají. Někteří totiž v dosavadním přesvědčení o modle jedí (to) jako věc obětovanou modlám; a jejich svědomí, jsouc slabé, se poskvrňuje. Ale pokrm nás přece před Bohem nečiní vzácnými, ani nemáme prospěch, jíme-li, ani škodu, nejíme-li. Hleďte však, aby tato vaše svoboda nebyla slabým k pohoršení! Neboť uzří-li někdo tebe, jenž máš (správné) poznání, stolovati v pohanském chrámě, zdaž nebude jeho slabé svědomí povzbuzeno k tomu, aby jedl věci obětované modlám? I zahyne ten slabý člověk pro tvé poznání, ten bratr, pro něhož Kristus zemřel. Hřešíte-li však takto proti bratřím a urážíte-li jejich slabé svědomí, hřešíte proti Kristu. Proto pohoršuje-li (ten) pokrm mého bratra, nebudu jísti maso nikdy, abych nepohoršil svého bratra. Nemám svobodu? Či nejsem apoštolem? Což jsem neviděl [Krista] Ježíše, Pána našeho? Zdaž nejste vy mým dílem v Pánu? Nejsem-li pro jiné apoštolem, pro vás přece jsem, neboť vy jste v Pánu pečetí mého apoštolátu. To je má obrana proti těm, kdož mě zkoumají. Což nemáme právo na jídlo a nápoj? Nemáme právo s sebou bráti ženu křesťanskou jak i ostatní apoštolé, i bratří Páně i Petr? Či jediný já a Barnabáš nemáme právo nepracovat? Kdo někdy koná vojenskou službu na své útraty? Kdo zakládá vlnici a nejí její plody? Kdo pase stádo a nepije mléko od stáda? Což mluvím to, co lidé mluvívají? Nepraví to také Zákon? Vždyť v zákoně Mojžíšově je psáno: „Nezavazuj tlamu mlátícímu býku!“ Záleží Bohu na býcích, anebo to praví spíše kvůli nám? Kvůli nám bylo zajisté napsáno, že oráč má v naději orati a mlatec má v naději mlátiti, že bude míti podíl na užitku. Jestliže my jsme vám rozseli dobra duchovní, je to něco velikého, budeme-li my žnouti vaše hmotná dobra? Jsou-li jiní účastni toho práva na vás, což ne tím spíše my? Ale neužili jsme toho práva, nýbrž snášíme všechno, abychom nezpůsobili žádnou překážku evangeliu Kristovu. Či nevíte, že ti, kdož konají svatou službu, dostávají svou výživu z chrámu? A že ti, kdož přisluhují oltáři, s oltářem se dělí? Tak i Pán přikázal hlasatelům evangelia, aby byli živi z evangelia. Já však jsem nepoužil z toho ničeho. Ale nepíši to, aby se mi toho dostávalo, neboť raději bych umřel, než aby někdo zmařil tu mou chloubu. Hlásám-li totiž evangelium, nemám se čím chlubiti, vždyť je to pro mne (uloženou) povinností, neboť běda mi, nebudu-li hlásati evangelium! Činím-li to totiž dobrovolně, mám odplatu; jestliže však (to činím) z příkazu, zastávám (jen) svěřený úřad. Jaká je tedy má odplata? Ze jako hlasatel evangelia hlásám je bezplatně, tak abych nevyužíval svého práva při (hlásání) evangelia. Ačkoli nejsem totiž na nikom závislý, učinil jsem se služebníkem pro všechny, abych jich více získal. I stal jsem se židům, židem, abych židy získal. Těm, kdož jsou pod zákonem, (stal jsem se), jako bych byl také pod zákonem – ačkoliv sám nejsem pod zákonem – abych získal ty, kdož byli pod zákonem. Těm, kdož žili bez zákona, (stal jsem se), jak bych žil také bez zákona – ač nejsem bez zákona Božího, nýbrž žiji v zákoně Kristově – abych získal ty, kdož žijí bez zákona. Slabým jsem se stal, jako bych byl slabý, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych všechny přivedl k spáse. Všechno to činím pro evangelium, abych se stal spoluúčasten jeho (účinků). Nevíte, že závodníci na závodišti všichni sice běží, ale (jen) jeden dostává vítěznou cenu? Tak běžte (i vy), abyste (jí) dosáhli! Každý závodník se však zdržuje všeho; a oni (to činí), aby dostali pomíjející věnec, my však nepomíjející. Já tedy běžím nikoliv tak jako nanejisto, zápolím, ne jako bych bil do vzduchu, nýbrž trestám své tělo a podrobuji si je, abych snad přesto, že jsem jiným kázal, sám nebyl zavržen. Nechci zajisté, bratří, abyste nevěděli, že otcové naši všichni byli pod oblakem a všichni prošli mořem; a všichni v oblace a v moři byli pokřtěni v Mojžíše a všichni jedli týž duchovní pokrm a všichni pili týž duchovní nápoj. – Pili jej totiž z duchovní skály, která je provázela, a tou skálou byl Kristus. – Avšak Bůh neměl ve většině z nich zalíbení, neboť zahynuli na poušti. To se událo jako předobraz pro nás, abychom nebyli žádostivi zlých věcí, jak i oni po nich zatoužili. Ani modláři nebuďte, jako (byli) někteří z nich, jak je psáno: „Posadil se lid k jídlu a pití; a vstali, aby hráli.“ Ani nesmilněme, jako někteří z nich smilnili, a padlo jich v jednom dni třiadvacet tisíc! Ani nepokoušejme Pána, jako někteří z nich pokoušeli, a zahynuli od hadů! Ani nereptejte, jako někteří z nich reptali, a zahynuli od zhoubce! Toto pak všechno, co se jim stalo, bylo v předobrazu, ale napsáno bylo k výstraze pro nás, kteří jsme se dožili doby poslední. Proto, kdo se domnívá, že stojí, ať hledí, aby nepadl! Pokušení vás zachvátilo jen lidské. Bůh však je věrný; ten nedopustí, abyste byli pokoušeni nad své síly, nýbrž s pokušením dopřeje také úspěch, abyste (je) mohli snésti. Proto, moji miláčkové, střežte se modloslužby! Jako rozumným pravím: Posuďte vy sami, co dím: Což není kalich, který žehnáme, společenstvím Krve Kristovy? A chléb, který lámeme, není společenstvím Těla Kristova? Poněvadž je to jeden chléb, jsme my, ač mnozí, jedním tělem; neboť jsme všichni účastni jednoho chleba. Vizte Izraelity podle těla! Což nemají ti, kdož jedí obětované maso, účast na oltáři? Co tím tedy chci říci? Že snad věc obětovaná modlám je něco? Nebo že modla je něco? To ne, nýbrž že to, co obětují pohani, obětují zlým duchům a ne Bohu. Nechci přece, abyste byli společníky zlých duchů. Nemůžete píti kalich Páně i kalich zlých duchů. Nemůžete se přece zúčastňovati stolu Páně i stolu zlých duchů. Anebo máme podněcovati Pána k řevnivosti? Jsme snad silnější než On? Všechno je [mi] dovoleno, ale ne všechno prospívá; všechno je [mi] dovoleno, ale ne všechno vzdělává. Nikdo nehledej prospěch svůj, nýbrž bližního! Všecko, co se prodává na masném trhu, jezte, nic se nevyptávejte pro svědomí, neboť „Pánu patří země i vše, čím je naplněna.“ Pozve-li vás někdo z nevěřících a chcete-li jísti, jezte všechno, co se vám předloží, nic se nevyptávejte pro svědomí! Řekne-li vám však někdo: „Toto bylo obětováno modlám,“ nejezte kvůli tomu, kdo na to upozornil, a pro svědomí. Míním pak svědomí nikoli tvoje, nýbrž (toho) druhého. Neboť proč by měla býti má svoboda posuzována podle cizího svědomí? Požívám-li něco s vděčností, proč bych měl býti tupen pro to, zač díky činím? Ať tedy jíte nebo pijete nebo cokoliv jiného činíte, čiňte všecko k slávě Boží! Nebuďte na pohoršení ani židům ani pohanům ani křesťanské obci Boží, jak i já všechněm ve všem vyhovuji, nehledaje prospěch svůj, nýbrž (prospěch) mnohých, aby byli spaseni. Buďte mými následovníky, jako i já jsem Kristovým! Chválím pak vás, [bratří], že ve všem pamatujete na mne a zachováváte naučení, jak jsem vám je podal. Rád bych však, abyste věděli, že hlavou pro každého muže je Kristus, hlavou pak pro ženu muž, hlavou však pro Krista Bůh (Otec). Každý muž, který se modlí nebo prorokuje s hlavou přikrytou, hanobí svou hlavu; kdežto každá žena hanobí svou hlavu, modlí-li se a prorokuje-li s hlavou nezakrytou; neboť je to právě tak, jako by se oholila. A nezakrývá-li si žena hlavu, ať se dá ostříhati! Je-li však hanbou pro ženu dáti se ostříhati nebo oholiti, ať si zakrývá svou hlavu! Muž totiž si nemá pokrývati hlavu, neboť jest obrazem a slávou Boží; žena však je slávou mužovou. Neboť není muž ze ženy, nýbrž žena z muže; vždyť ani nebyl stvořen muž pro ženu, nýbrž žena pro muže. Proto má míti žena na hlavě znak moci pro anděly. Avšak v Pánu ani muž není bez ženy, ani žena bez muže. Neboť jako je žena z muže, tak jest i muž skrze ženu; všechno pak (je) z Boha. Posuďte sami u sebe: Sluší se, aby se žena modlila k Bohu bez závoje? A neučí vás i příroda, že není ke cti pro muže, nechá-li si růsti dlouhé vlasy? Má-li však žena dlouhé vlasy, je to pro ni okrasou, neboť vlasy jsou jí dány místo závoje. Líbí-li se však někomu příti se o tom, (věz:) my takový zvyk nemáme, ani křesťanské obce Boží. Toto, co (nyní) nařizuji, není vám k chvále, neboť se scházíte nikoli k lepšímu, nýbrž k horšímu. Předně totiž slyším, že při vašem společném shromáždění bývají mezi vámi roztržky, a částečně tomu i věřím; neboť i rozštěpení musí býti mezi vámi, aby se ukázalo, kteří jsou mezi vámi osvědčení. Když tedy se scházíte dohromady, nebývá to již slavení večeře Páně, neboť každý napřed bere svou večeři při jídle, a jeden lační, kdežto druhý je napilý. Což nemáte domy k jídlu a pití? Či snad pohrdáte Církví Boží a zahanbujete ty, kdož (nic) nemají? Co vám mám říci? Mám vás chváliti? V této věci (vás) nechválím. Neboť já jsem přijal od Pána to, co jsem vám též odevzdal: Pán Ježíš té noci, v které byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „[Vezměte a jezte!] Toto je Tělo mé, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku!“ Podobně vzal po jídle i kalich a řekl: „Tento kalich je nová úmluva (potvrzená) mou Krví; to čiňte, kdykoli (jej) budete píti, na mou památku!“ Kdykoliv totiž budete jísti tento chléb a píti kalich, smrt Páně budete zvěstovati, dokud nepřijde. Proto kdo bude jísti tento chléb nebo píti kalich Páně nehodně, proviní se proti Tělu a Krvi Páně. Ať zpytuje však každý sám sebe a pak ať z toho chleba jí a z kalichu pije; neboť kdo jí a pije [nehodně], odsouzení sobě jí a pije, poněvadž nesoudí náležitě o Tělu [Páně]. Proto je mezi vámi mnoho nemocných a slabých, a mnozí zesnuli. Kdybychom sami sebe posuzovali, nebyli bychom souzeni. Jsme-li však souzeni Pánem, jsme vychováváni, abychom nebyli s tímto světem zavrženi. Proto, moji bratří, když se scházíte k hodům, čekejte jedni na druhé! Má-li někdo hlad, ať pojí doma, abyste se nescházeli k odsouzení. Ostatní věci uspořádám, jakmile přijdu. O duchovních darech však nechci, bratří, abyste byli v nevědomosti. Víte, když jste byli pohany, že jste se nechávali voditi jakýmsi popudem k němým modlám. Proto vám oznamuji: Nikdo, kdo mluví v Duchu Božím, nepraví: „Proklet buď Ježíš!“ A nikdo nemůže říci: „Pánem jest Ježíš“, leda v Duchu svatém. Jsou tedy dary rozličné, ale tentýž Duch; a rozličné jsou úřady, ale tentýž Pán; a rozličné jsou účinky, ale tentýž Bůh, který to všechno působí ve všech. Každému se však uděluje projevování Ducha k užitku (Církve). Jednomu se totiž uděluje skrze Ducha řeč moudrosti, druhému řeč poznání podle téhož Ducha, jinému víra v témž Duchu, jinému pak dar uzdravování v stejném Duchu, jinému konání zázraků, jinému dar prorokování, jinému dar rozeznávání duchů, jinému dar rozličných jazyků, jinému vykládání řečí; to všechno působí jeden a týž Duch, který rozděluje jednomu každému podle své vůle. Jako totiž tělo jest jedno a přece má mnoho údů, všecky pak údy těla, ač jich je mnoho, tvoří jedno tělo, tak (je to) i v Kristu. Neboť v jednom Duchu byli jsme my všichni pokřtěni v jedno tělo, ať jsme byli židy nebo pohany, ať otroky nebo pány, a všichni jsme byli napojeni jedním Duchem. Vždyť ani tělo se neskládá z jednoho údu, nýbrž z mnoha údů. Řekne-li noha: „Poněvadž nejsem ruka, nepatřím k tělu,“ což proto k tělu nepatří? A řekne-li ucho: „Poněvadž nejsem oko, nepatřím k tělu,“ což proto k tělu nepatří? Kdyby celé tělo bylo (jen) oko, kde by byly uši? Kdyby celé tělo bylo ucho, kde by byl nos? Bůh přece umístil údy v těle, jeden každý z nich, jak chtěl. Kdyby všechny byly jeden úd, kde by bylo tělo? Je však mnoho údů, ale jedno tělo. Také nemůže oko říci ruce: „Nepotřebuji tě,“ anebo zase nohám hlava: „Nepotřebuji vás.“ Naopak, právě ty údy těla, které se zdají slabšími, bývají mnohem potřebnější, a ty údy těla, které pokládáme za méně čestné, přiodíváme čestněji; a naše (údy), jež třeba zakrývat, jsou slušněji odívány, kdežto naše (údy) slušné toho nepotřebují. Ale Bůh spojil tělo tak, že dal větší čest tomu (údu), kterému se jí nedostávalo, aby nebyla roztržka v těle, nýbrž aby údy pečovaly o sebe vespolek stejně. A trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny údy; dochází-li slávy jeden úd, radují se spolu s ním všechny údy. Vy však jste tělo Kristovo a každý jednotlivec (jeho) úd. A některým určil Bůh místo v Církvi: ustanovil předně apoštoly, za druhé proroky, za třetí učitele; potom (udělil) dar zázraků, potom dary uzdravování, pomáhání, vedení správy, dar rozličných jazyků [a vykládání řečí]. Jsou snad všichni apoštoly? Všichni proroky? Všichni učiteli? Činí snad všichni zázraky? Či všichni mají dar uzdravování? Všichni mluví (různými) jazyky? Všichni vykládají? Usilujte o dary lepší! A ještě vám ukáži cestu na výsost vznešenou. Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, kdybych však lásky neměl, byl bych jen jako zvučící měď a jako znějící zvonec. A kdybych měl (dar) prorokování a znal všechna tajemství a měl i poznání o všem a kdybych měl všechnu víru, že bych hory přenášel, kdybych však lásky neměl, ničím bych nebyl. A kdyby rozdal [chudým na živobytí] veškerý svůj statek a vydal své tělo k spálení, kdybych však lásky neměl, nic by mi to neprospělo. Láska je shovívavá a dobrotivá, láska nezávidí, nechlubí se a nevyvyšuje se, není ctižádostivá, nehledá svůj prospěch, neroztrpčuje se, nepřemýšlí o zlém, neraduje se z bezpráví, nýbrž se raduje s pravdou; všechno snáší, všemu věří, ve vše doufá, všechno přetrpí. Láska nikdy nepomíjí; ať již (jest u někoho dar) prorokování, zanikne, ať již (dar) jazyků, přestane, ať již (dar) poznání, zanikne. Neboť částečně (jen) poznáváme a částečně prorokujeme. Když však přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné. Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když však jsem se stal mužem, odložil jsem, co bylo dětské. Nyní vidíme jako v zrcadle, mlhavě, ale v budoucnu tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, v budoucnu však budu poznávati tak, jak jsem sám poznán. Nyní zůstávají: víra, naděje, láska, tyto tři; ale největší z nich je láska. Usilujte o lásku, horlete o dary duchovní, zvláště však, abyste prorokovali! Neboť kdo mluví (cizím) jazykem, nemluví pro lidi, nýbrž pro Boha; nikdo mu totiž nerozumí, poněvadž duchem mluví tajemství. Kdo však prorokuje, mluví pro lidi ke vzdělání, povzbuzení a útěše. Kdo mluví (cizím) jazykem, vzdělává sebe, ale kdo prorokuje, vzdělává křesťanskou obec [Boží]. Přál bych si ovšem, abyste všichni mluvili (cizími) jazyky, ale raději, abyste prorokovali. Neboť větší jest, kdo prorokuje, nežli ten, kdo mluví, jazyky, leda by také vykládal, aby křesťanská obec byla poučena. Nuže tedy, bratří, kdybych k vám přišel a mluvil bych (cizími) jazyky, co vám prospěji, nebudu-li vám mluviti mocí zjevení nebo poznání nebo proroctví nebo poučování? Jestliže neživé věci vydávající zvuky, na příklad flétna neb citera, nerozliší tóny, jak je pak možno poznati, co kdo na flétnu píská nebo na citeru hraje? A kdo se bude, vydá-li polnice neurčitý zvuk, chystati do války? Tak je to i s vámi. Nebudete-li (darem) jazyků srozumitelně mluviti, jak se pozná to, co se mluví? Budete zajisté mluviti jen do větru. Tolik je věru rozličných jazyků na světě, a žádný (z nich) není o sobě nesrozumitelný. Neznám-li tedy smysl řeči, budu mluvícímu cizincem a mluvící bude zase mně cizincem. Tak tedy i vy, poněvadž horlíte o dary duchovní, snažte se o to, abyste oplývali těmi, jež přispívají ke vzdělání křesťanské obce. Proto kdo mluví (cizím) jazykem, ať se modlí, aby také mohl vykládati! Neboť modlím-li se (cizím) jazykem, můj duch se modlí, ale můj rozum je bez užitku. Co z toho plyne? Budu se modliti duchem, budu se však modlit i rozumem; budu zpívati žalmy duchem, budu však (je) zpívat i rozumem. Neboť budeš-li dobrořečiti duchem, jak odpoví k tvému díkůčinění „Amen“ člověk neznalý té řeči? Vždyť nerozumí, co pravíš. Tvá děkovná modlitba jest ovšem dobrá, ale bližní se (tím) nevzdělává. Bohu díky! Mluvím (cizími) jazyky více než vy všichni, avšak ve shromáždění chci raději promluviti pět srozumitelných slov, abych poučil také jiné, nežli deset tisíc slov v (cizím) jazyce. Bratří, nebuďte dětmi v myšlení, nýbrž v špatnosti buďte dětmi! V myšlení buďte dokonalí! V Zákoně je psáno: „Cizími jazyky a cizími rty budu mluviti k tomuto lidu, a ani tak neposlechnou, praví Pán.“ Podle toho je (dar) jazyků na znamení nikoliv pro věřící, nýbrž pro nevěřící; kdežto (dar) prorokování je nikoliv pro nevěřící, nýbrž pro věřící. Jestliže by se tedy sešla celá křesťanská obec dohromady a všichni by mluvili (cizími) jazyky, a vešli by tam (lidé) nezasvěcení nebo nevěřící, což neřeknou, že blázníte? Jestliže by však všichni prorokovali a vešel by tam nějaký nevěřící nebo nějaký nezasvěcenec, budou ho všichni usvědčovati a všichni posuzovati; tajnosti jeho srdce přijdou najevo, takže padne na tvář a bude se klaněti Bohu vyznávaje: „Skutečně Bůh je mezi vámi!“ Co z toho tedy, bratří, vyplývá? Když se sejdete, jeden [z vás] má žalm, jiný poučení. jiný zjevení, jiný dar jazyků, jiný dar vykládání; všecko ať se děje ke vzdělání! Mluví-li někdo (cizím) jazykem, ať mluví dva nebo nanejvýš tři, a to jeden po druhém; a jeden ať vykládá! Nebylo-li by vykladače, ať mlčí ve shromáždění, ale ať mluví sám se sebou a s Bohem! Z proroků ať mluví dva nebo tři a ostatní ať posuzují! Dostane-li se však zjevení někomu jinému z přítomných, první ať mlčí; vždyť můžete všichni prorokovati, jeden po druhém, aby se všichni učili a všichni vzdělávali. Duchovní dary prorocké se podřizují prorokům, neboť Bůh není Bohem zmatku, nýbrž pokoje. Jako ve všech obcích věřících mají ženy (také) ve vašich shromážděních mlčeti, neboť není jim dovoleno ujímati se slova; mají se však podřizovati, jak i zákon praví. Chtějí-li však něco zvěděti, ať se doma otáží svých mužů; neboť se nesluší pro ženu mluviti ve shromáždění. Či snad od vás vyšlo slovo Boží, anebo toliko k vám se dostalo? Zdá-li se někomu, že je prorokem nebo že má duchovní dary, ať uzná, že je příkazem Páně to, co vám píši; jestliže to někdo neuzná, nedojde sám uznání. Nuže, bratří, snažte se o to, abyste prorokovali, a nebraňte mluviti (cizími) jazyky! Všecko však ať se děje důstojně a podle řádu! Ohlašuji vám, bratří, evangelium, které jsem vám kázal, které jste také přijali a podle něhož také žijete. Jím docházíte i spásy, držíte-li se ho ovšem tak, jak jsem vám je kázal, jinak byste uvěřili nadarmo. Především jsem vám totiž podal to, co jsem také přijal: Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem; a byl pohřben a vstal z mrtvých třetího dne podle Písem; a zjevil se Petrovi a potom jedenácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratří najednou, z nichž většina dosud žije, někteří však zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, poté všem apoštolům. Naposledy ze všech jako nehodnému se zjevil i mně. Vždyť jsem nejmenší mezi apoštoly, nejsem ani hoden se nazývati apoštolem, poněvadž jsem pronásledoval Církev Boží. Milostí Boží však jsem to, co jsem, a jeho milost ke mně nebyla bez užitku, nýbrž pracoval jsem víc než oni všichni, ovšem ne já, nýbrž milost Boží se mnou. Ať tedy já nebo oni, tak hlásáme, a tak jste uvěřili. Hlásá-li se však, že Kristus vstal z mrtvých, jak mohou někteří mezi vámi říkati, že není vzkříšení z mrtvých? Není-li vzkříšení z mrtvých, ani Kristus nevstal z mrtvých. Nevstal-li však Kristus z mrtvých, marné je kázání naše, marná i víra vaše. Ukazuje se pak, že jsme i křivými svědky o Bohu, poněvadž vydali jsme svědectví proti Bohu, že vzkřísil Krista, jehož nevzkřísil, nevstávají-li totiž mrtví (z mrtvých). Neboť nevstávají-li mrtví, ani Kristus nevstál; nevstal-li Kristus (z mrtvých), bez užitku je vaše víra, neboť dosud žijete v svých hříších. Zahynuli tedy také ti, kdož zesnuli v Kristu. Doufáme-li toliko v tomto životě v Krista, zasluhujeme více soucitu než všichni (ostatní) lidé. Avšak Kristus vstal z mrtvých jako prvotina těch, kdož zesnuli. Poněvadž totiž skrze člověka (přišla) smrt, (přichází) též skrze člověka vzkříšení z mrtvých. Neboť jako v Adamovi všichni umírají, tak i v Kristu budou všichni oživeni. Každý však, až přijde na řadu: jako prvotina Kristus; potom ti, kdož patří ke Kristu při jeho příchodu, potom bude konec, až odevzdá království Bohu Otci, až zničí veškeré panství a veškeru moc i sílu. Musí totiž kralovati, dokud nepoloží všechny nepřátele pod své nohy. Jako poslední nepřítel bude zničena smrt; neboť „všecko podřídil (Bůh) pod jeho nohy“. Když však praví, že všechno jest [mu] podřízeno, je patrno, že kromě Toho, jenž mu všechno podřídil. Když pak mu bude všechno podřízeno, tu i Syn se podřídí Tomu, jenž mu podřídil všechno, aby byl Bůh všechno ve všem. Co však budou činiti ti, kdož se dávají křtíti za mrtvé? Nevstávají-li mrtví vůbec (z mrtvých), proč se dávají za ně také křtíti? Proč i my se vydáváme každou hodinu v nebezpečí? Den co den umírám, jakože se, bratří, vámi honosím v Kristu Ježíši, Pánu našem. Bojoval jsem v Efesu se šelmami – (řečeno) po lidsku – jaký mám z toho užitek? Nevstávají-li mrtví, pak „jezme a pijme, vždyť zítra zemřeme!“ Nemylte se, vždyť „špatné společnosti kazí dobré mravy“. Vystřízlivěte náležitě a nehřešte, neboť někteří (z vás) neznají Boha; pravím to k vašemu zahanbení. Ale někdo řekne: „Jak vstanou mrtví? S jakým tělem přijdou?“ Bláhový, co ty rozséváš, neoživne, jestliže napřed nezemře. A co seješ, není ona budoucí rostlina, nýbrž pouhé zrno, buď pšeničné nebo nějaké jiné. Bůh však mu dává tělo podle své vůle, a to každému semeni tělo vlastní. Není tělo jako tělo, nýbrž jiné je (tělo) lidské, jiné čtvernožců, jiné ptáků, jiné ryb. A (jsou) tělesa nebeská a tělesa pozemská; avšak jiný je lesk (těles) nebeských a jiný pozemských. Jiný je lesk slunce, jiný lesk měsíce a jiný lesk hvězd; ano i hvězda se liší od hvězdy leskem. Tak (bude) i při vzkříšení z mrtvých: Rozsévá se (tělo) v porušitelnosti, vstane v neporušitelnosti; rozsévá se v necti, vstane v slávě; rozsévá se v slabosti, vstane v síle; rozsévá se tělo živočišné, vstane tělo duchovní. Je-li tělo živočišné, jest i duchovní. Tak je také psáno: „První člověk Adam se stal člověkem žijícím“, druhý Adam duchem oživujícím. Není však dříve to, co je duchovní, nýbrž to, co je živočišné, potom co je duchovní. První člověk, jsa ze země, byl pozemský; druhý člověk, jsa s nebe, [je nebeský]. Jaký byl (onen) pozemský člověk, takoví jsou též lidé na zemi, a jaký je ten nebeský, takoví jsou i ti na nebi. Proto jako jsme nesli obraz pozemského člověka, nesme i obraz toho nebeského! Toto však, bratří, pravím, že tělo a krev nemůže dostati království Boží, ani porušitelnost nedostává neporušitelnost Hle, tajemství vám pravím: Všichni nezemřeme, ale všichni budeme proměněni, a to náhle, v okamžiku, při posledním zvuku trouby. Trouba totiž zazní, a mrtvi vstanou neporušitelní, a my budeme proměněni. Musí zajisté toto porušitelné (tělo) obléci neporušitelnost a toto smrtelné (tělo) obléci nesmrtelnost. Až pak toto porušitelné (tělo) obleče neporušitelnost a toto smrtelné obleče nesmrtelnost, tehdy se splní to slovo, které je psáno: „Pohlcena je smrt vítězně. Kde jest, smrti, tvé vítězství? Kde jest, smrti, tvůj osten?“ Osten smrti je hřích a moc hříchu je v zákoně. Ale díky Bohu! Ten nám dopřává vítězství skrze Pána našeho Ježíše Krista. Proto, moji milí bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, vždycky buďte plní horlivosti v díle Páně, neboť víte, že vaše práce v Pánu není nadarmo. Se sbírkou pro věřící učiňte i vy tak, jak jsem nařídil křesťanským obcím galatským. Každou neděli jeden každý z vás u sebe ukládej a odlož podle možnosti, aby se nepořádaly sbírky, teprve až přijdu. Když pak přijdu, pošlu s listy ty, které uznáte za hodny, aby donesli váš dar do Jerusalema. Bude-li záhodno, abych také já šel, půjdou se mnou. Přijdu pak k vám, až projdu Makedonii; Makedonií totiž (jen) projdu, u vás se však asi zdržím nebo i přezimuji, abyste mě potom doprovodili, kamkoliv bych šel. Nechci totiž nyní spatřiti vás při přecházení, neboť doufám, že se nějaký čas u vás zdržím, dovolí-li Pán. Zůstanu pak v Efesu až do letnic, neboť dveře se mi tu otevřely veliké a účinné, ač odpůrců je mnoho. Přijde-li Timothej, hleďte, ať jest u vás beze strachu, neboť koná dílo Páně jako já. Nikdo ať jím nepohrdá, nýbrž doprovoďte ho v pokoji, aby přišel ke mně, neboť ho očekávám s bratřími. Co se však týká bratra Apolla, sděluji vám, že velice jsem ho žádal, aby šel k vám s bratřími. Ale neměl vůbec v úmyslu nyní přijíti. Přijde však, až bude míti vhodnou příležitost. Bděte, pevně stůjte ve víře, zmužile si počínejte a buďte silní! Všecko, co (konáte), děj se v lásce! Napomínám pak vás, bratří – znáte rodinu Stefanovu [a Fortunatovu a Achaikovu], že jsou prvotinou Achaje a že se věnovali službě věřících – abyste se i vy poddali takovým (lidem) a každému, kdo (s nimi) spolu pracuje a se namáhá. Raduji se z přítomnosti Stefanovy a Fortunatovy a Achaikovy, neboť nahradili vaši nepřítomnost, osvěžili mého i vašeho ducha. Mějte uznání pro takové (lidi)! Pozdravují vás křesťanské obce asijské. Pozdravují vás v Pánu mnohokrát Akvila a Priscilla se shromážděnými věřícími v svém domě, [u nichž jsem i pohostinnu]. Pozdravují vás všichni bratří. Pozdravte se vespolek svatým políbením! Zde mé pozdravení mou rukou, Pavlovou. Nemiluje-li někdo Pána našeho [Ježíše Krista], buď proklet! Maran atha! Milost Pána našeho Ježíše [Krista] budiž s vámi! Moje láska je s vámi se všemi v Kristu Ježíši. [Amen.] Pavel, vůlí Boží apoštol Ježíše Krista, a bratr Timothej křesťanské obci Boží v Korintě a všem věřícím po celé Achaji: Milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho, a od Pána Ježíše Krista. Veleben budiž Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! On nás těší ve všelikém našem soužení, takže můžeme těšiti jiné v jejich těžkém soužení, (a to) útěchou, jakou i my býváme Bohem těšeni. Neboť jako oplýváme utrpením Kristovým, tak oplýváme skrze Krista i svou útěchou. Avšak ať jsme souženi, (je to) pro vaše povzbuzení a spásu ať jsme těšeni, (je to) pro vaši útěchu [ať jsme povzbuzováni, je to pro vaše povzbuzení a spásu]. Ta útěcha se činně projevuje v snášení týchž utrpení, jež také my trpíme. A (tak) pevná je naše naděje, pokud jde o vás, neboť víme, jako jste s námi účastni utrpení, že tak (budete účastni) i naší útěchy. Nechceme, bratří, abyste nevěděli o našem soužení, které (nás) postihlo v Asii, že jsme (totiž) nesmírně nad svoji sílu byli tak postiženi, že jsme ztratili naději i v život. Ano, sami nad sebou jsme vyřkli rozsudek smrti, abychom nespoléhali na sebe, nýbrž na Boha, který křísí mrtvé. Ten nás vysvobodil z tak velikého nebezpečenství smrti a (dále) vysvobozuje; v něho doufáme, že také ještě vysvobodí, ježto také vy spolu působíte modlitbou za nás, aby se z mnoha úst poděkovalo za nás, za milost nám udělenou skrze mnohé. Neboť to je naše chlouba: svědectví našeho svědomí, že jsme žili na tomto světě, zvláště mezi vámi, v upřímné a bohulibé svatosti, nikoli v pozemské moudrosti, nýbrž v milosti Boží. Neboť nepíšeme vám nic jiného, nežli co jste četli a poznali; doufám však, že až do konce (tak) budete znáti, jak jste nás částečně i poznali, že jsme vaší chloubou, jakož i vy naší v den Pána našeho Ježíše [Krista]. A v této důvěře chtěl jsem dříve k vám přijití, aby se vám dostalo po druhé milosti, a od vás chtěl jsem pak projíti do Makedonie a opět z Makedonie přijíti k vám a od vás se dáti doprovodit do Judska. To tedy chtěje, jednal jsem lehkovážně? Anebo co zamýšlím, podle svých choutek zamýšlím, takže u mne je „ano“ totéž co „ne“? Věrný však je Bůh, že naše slovo k vám není „ano“ i „ne“. Neboť u Syna Božího, Ježíše Krista, kterého jsme mezi vámi hlásali my – totiž já, Silvan a Timothej – nebylo „ano“ i „ne“, nýbrž u něho bylo „ano“. Všechna totiž zaslíbení Boží se stala v něm „ano“; proto také skrze něho (zaznívá) „amen“ Bohu k slávě skrze nás. To sám Bůh nás utvrzuje s vámi v Kristu a nás pomazal. On také si nás poznamenal a dal Ducha jako záruku do našich srdcí. Já pak při své duši volám Boha za svědka, že jsem ze šetrnosti k vám nepřišel ještě do Korinta, nikoliv že bychom chtěli mistrovati vaši víru, nýbrž že chceme spolu působiti k vaší radosti; neboť ve víře stojíte pevně. Rozhodl jsem se sám u sebe, že k vám nepřijdu po druhé v zármutku, neboť zarmucujili já vás, kdo pak může potěšili mne? Snad ten, koho zarmucuji já? A to právě [vám] píši, abych při svém příchodu neměl zármutek [nad zármutek] z těch, z nichž bych se měl radovati. Mám důvěru ve vás všechny, že moje radost je (radostí) vás všech. Neboť z veliké tísně a úzkosti srdce vám píši s mnoha slzami, nikoliv abyste se zarmoutili, nýbrž abyste poznali lásku, kterou mám zvláště k vám. Zarmoutil-li však někdo, nezarmoutil (jen) mne, nýbrž částečně, abych nenadsazoval, vás všechny. Pro takového vinníka dostačuje ten trest, kterého se mu dostalo od většiny, takže je naopak lépe, abyste mu odpustili a jej potěšili, aby se přílišným zármutkem ten vinník nestrávil. Proto vás vyzývám, abyste (veřejně) ztvrdíli lásku k němu. Vždyť proto vám také píší, abych poznal vaši osvědčenost, zda jste ve všem poslušní. Komu však odpouštíte něco, tomu odpouštím i já. Neboť co jsem odpustil i já, měl-li jsem co odpustit, odpustil jsem kvůli vám před Kristem, abychom nebyli oklamání satanem, neboť nejsou mám neznámy jeho úmysly. Když pak jsem přišel do Troady hlásat evangelium Kristovo a dveře mi byly otevřeny v Pánu, neměl jsem vnitřního pokoje, poněvadž jsem nenalezl svého bratra Tita, ale rozloučiv se s nimi, odebral jsem se do Makedonie. Ale díky Bohu! Ten nám dává vždycky vítěziti v Kristu [Ježíši] a skrze nás na každém místě šíří vůni poznání sebe. Neboť jsme Kristovou libou vůní pro Boha mezi těmi, kdož docházejí spásy, i mezi těmi, kdož hynou: těmto smrtelnou vůní k smrti, oněm životodárnou vůní k životu. A kdo je k tomu způsobilý? Nejsme zajisté jako mnozí, kdož porušují slovo Boží, nýbrž mluvíme z upřímnosti jako z Boha a před Bohem v Kristu. Začínáme se opět doporučovati? Anebo potřebujeme jako určití lidé doporučujících listů pro vás nebo od vás? Listem naším jste vy, vepsaným v naše srdce, známým a čteným všemi lidmi. Neboť vy jste zjevně listem Kristovým, zhotoveným námi a napsaným nikoliv inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na deskách kamenných, nýbrž na deskách lidského srdce. Takovou důvěru však máme skrze Krista k Bohu, ne že bychom sami od sebe, jakoby ze sebe byli způsobilí něco mysliti, nýbrž naše způsobilost je z Boha. Ten nás také uzpůsobil, abychom byli služebníky zákona nového, zákona nikoli litery, nýbrž Ducha; neboť litera zabíjí, Duch však oživuje. Byla-li však služba smrti vrytá literami na kamenech tak slavná, že synové Izraelovi nemohli pohleděti ve tvář Mojžíšovu pro záři jeho obličeje, která pomíjela, jak by neměla (ještě) více býti slavná služba Ducha? Neboť byla-li služba odsouzení slavná, mnohem více oplývá slávou služba spravedlnosti. Vždyť co bylo slavné, nelze po této stránce již zváti slavným proti přenesmírné slávě (nynější). Neboť bylo-li slavné to, co pomíjí, bude mnohem slavnější to, co zůstává. Poněvadž tedy máme takovou naději, jednáme zcela neohroženě, a ne jako Mojžíš, jenž si kladl roušku na svou tvář, aby synové Izraelovi nepatřili na konec toho, co pomíjí. Avšak jejich smysly otupěly, neboť až do dneška zůstává táž rouška při čtení Starého Zákona, ježto se (jim) neodhaluje, že v Kristu pomíjí; ano, až do dneška, kdykoliv se čte Mojžíš, leží rouška na jejich srdci. „Když se však obrátí k Pánu, odejme se ta rouška.“ Ten Pán je však ten Duch; a kde je Duch Páně, tam je svoboda. My pak všichni s odhalenou tváří patříme jako v zrcadle na slávu Páně a přetvořujeme se v týž obraz od slávy k slávě jako od Ducha Páně. Proto konajíce tuto službu podle milosrdenství, kterého jsme dosáhli, nemalomyslníme, nýbrž odřekli jsme se nečestného tajnůstkářství a nejednáme záludně ani nezkrucujeme slovo Boží; ale otevřeným hlásáním pravdy se doporučujeme všemu lidskému svědomí před Bohem. Je-li však naše evangelium nesrozumitelné, je nesrozumitelné pro ty, kdož hynou, pro ty nevěřící, jimž bůžek tohoto světa zaslepil rozum, aby se [jim] nerozsvítilo světlo evangelia o velebnosti Krista, jenž jest obrazem Božím. Vždyť nehlásáme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jakožto Pána, sebe pak (pokládáme) za vaše služebníky pro Ježíše. Neboť týž Bůh, který řekl, aby ze tmy zasvitlo světlo, rozsvítil světlo v našich srdcích, aby se rozsvítilo poznání velebnosti Boží na osobě Ježíše Krista. Máme však tento poklad v hliněných nádobách, aby bylo vidět, že ta přenesmírná moc je z Boha, a ne z nás. Ve všem býváme souženi, ale nepodléháme, býváme v nesnázích, ale nezoufáme, býváme pronásledováni, ale ne opuštěni, na zem poraženi, ale ne zahubeni. Stále nosíme utrpení Ježíšovo na svém těle, aby bylo vidět život Ježíšův na našem těle. Ustavičně totiž my, kteří žijeme, jsme vydáváni na smrt kvůli Ježíši, aby bylo vidět život Ježíšův na našem smrtelném těle. Tak je činná v nás smrt, ve vás však (je činný) život. Máme však téhož Ducha víry, jak je psáno: „Uvěřil jsem, proto jsem mluvil.“ Proto věříme i my a proto mluvíme, ježto víme, že Ten, jenž vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví s vámi (před něho). Neboť všecko (se děje) kvůli vám, aby se milost velmi rozmnožila na mnohé a tak rozhojnila díky k slávě Boží. Proto neklesáme na mysli, nýbrž, ač vnější náš člověk hyne, přece se náš vnitřní člověk obnovuje den co den. Vždyť naše soužení, které je pomíjející a nepatrné, zjednává nám přenesmírnou, věčnou, vše převyšující slávu, protože my máme zřetel ne k věcem viditelným, nýbrž k neviditelným; neboť věci viditelné jsou pomíjející, neviditelné však věčné. Vždyť víme, zbourá-li se náš pozemský dům, v němž přebýváme, že máme příbytek u Boha, dům nikoli rukama zbudovaný, věčný v nebesích. Neboť takto sténáme, poněvadž toužíme se ještě přiodíti svým obydlím v nebesích, jen budeme-li shledáni oděni, nikoli nazí. My, kteří jsme v tomto stánku svého těla sklíčeni, sténáme, poněvadž si nepřejeme býti svléknuti, nýbrž (ještě) nadto přioděni, aby život pohltil to, co je smrtelné. Ten pak, jenž nás k tomu připravil, je Bůh, který vám dal jako závdavek Ducha. Jsme tedy stále plni důvěry a víme, že jsme, pokud jsme v těle, poutníky (daleko) od Pána. – Žijeme totiž ve víře, nikoli v patření (na Boha). – Jsme sice plni důvěry, ale chtěli bychom raději se vystěhovati z těla a nastěhovati se domů k Pánu. Proto také usilujeme o to, abychom se mu líbili, ať jsme v těle nebo mimo tělo. Neboť my všichni se musíme ukázati před soudnou stolicí Kristovou, aby každý dostal odplatu za to, co za života dobrého nebo zlého vykonal. Poněvadž tedy známe bázeň Páně, přesvědčujeme lidi, Bohu však jsme známi. Doufám, že také vašemu svědomí jsme známi. Nedoporučujeme se vám zase sami, nýbrž dáváme vám jen příležitost nalézti slávu v nás, abyste dovedli (odpověděti) těm, kdož svou slávu hledají v zevnějšku, a ne v srdci. Vždyť byli-li jsme bez rozumu, (stalo se to) pro Boha; jsme-li při rozumu, (jeto) kvůli vám. Vždyť láska Kristova nás pudí, protože jsme usoudili toto: Jeden zemřel za všechny, všichni tedy zemřeli; a za všechny zemřel [Kristus], aby ti, kdož žijí, nežili již sobě, nýbrž Tomu, jenž za ně zemřel a vstal z mrtvých. Proto my od nynějška neznáme podle těla nikoho. I když jsme kdysi poznali Krista podle těla, přece nyní již ho tak neznáme. Je-li tedy někdo v Kristu, je nové stvoření. Staré řády pominuly; hle, všechno se obnovilo. Ale to všechno (jest) od Boha. Ten nás usmířil se sebou skrze Krista a pověřil nás službou smíru. Neboť Bůh smířil skrze Krista svět se sebou, nepřičítaje jim jejich přestupky, a vložil v nás slovo smíru. Na místě Kristově tedy konáme poslání, jak by Bůh skrze nás napomínal. Prosíme na místě Kristově: Smiřte se s Bohem! Toho, jenž hříchu nepoznal, učinil kvůli nám hříchem, abychom se stali v něm spravedlností Boží. Jako (Boží) spolupracovníci napomínáme (vás), abyste nepřijímali milost Boží nadarmo. Neboť praví: „V příhodný čas tě vyslyším, a v den spásy ti pomohu.“ Hle, nyní je ten „příhodný čas“; hle, nyní je ten „den spásy“! Nikomu v ničem nedáváme pohoršení, aby nebyl pohaněn náš úřad, nýbrž ve všem se osvědčujeme jako služebníci Boží: velkou trpělivostí v souženích, v nesnázích a v úzkostech, v ranách, žalářích a nepokojích, v námahách, v bděních a postech. Čistotou a poznáním, shovívavostí a dobrotivostí, Duchem svatým a nelíčenou láskou; slovem pravdy a mocí Boží, zbrojí spravedlnosti v pravici i v levici, docházíme-li cti nebo potupy, těšíme-li se zlé nebo dobré pověsti. Za svůdce jsme pokládáni, a přece mluvíme pravdu. Jsme jako neznámí, a přece dobře známí, jako umírající, a hle, žijeme, jako trestanci, ale ne usmrcováni, jakoby smutní, ale vždy veselí, jako žebráci, a přece mnohé obohacujeme, jako (lidé) nic nemající, a přece všemi věcmi vládneme. Naše ústa se otevřela k vám, Korinťané, a naše srdce se rozšířilo. V našem srdci se netísníte, ale v svém se tísníte. Jako s dětmi mluvím: Splácejte stejné stejným a rozšiřte také svá srdce! Nespolčujte se s nevěřícími! Neboť co mají společného spravedlnost s nepravostí? Nebo co mají společného světlo s tmou? A jaká shoda mezi Kristem a Belialem? Nebo jaké dělení mezi věřícím a nevěřícím? A jak lze srovnati chrám Boží s modlami? Vždyť vy jste přece chrámem Boha živého, jak řekl Bůh: „Budu přebývati a choditi mezi nimi, a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. Proto vyjděte z jejich středu a oddělte se, praví Pán, a (ničeho) nečistého se nedotýkejte! A já přijmu vás a budu vám Otcem a vy mi budete syny a dcerami, praví všemohoucí Pán.“ Ježto tedy máme tato zaslíbení, miláčkové, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha a dokonávejme (své) posvěcení v bázni Boží! Dopřejte nám více místa! Nikomu jsme neublížili, nikoho nepokazili, nikoho nepodvedli. Nepravím to, abych vás tím odsoudil; vždyť jsem dříve pravil, že jste v našem srdci spojeni s námi na život a na smrt. Velice vám důvěřuji a velice se vámi chlubím. Jsem naplněn útěchou a překypuji radostí při všem svém soužení. Když jsme totiž přišli do Makedonie, nemělo naše tělo žádného klidu, nýbrž byli jsme stále znepokojováni: zevně boji, uvnitř strachem. Ale Bůh, jenž těší ponížené, potěšil nás příchodem Titovým, a nejen příchodem jeho, nýbrž i tím potěšením, které měl z vás, když nám vypravoval o vaší touze, o vašem zármutku, o vaší horlivosti pro mne, takže jsem měl ještě větší radost. Neboť ačkoliv jsem vás tím listem zarmoutil, nelituji toho. A třebas jsem i litoval – vidím, že onen list, byť (jen) nakrátko, vás zarmoutil – nyní se raduji, nikoliv, že jste se zarmoutili, nýbrž že jste se zarmoutili k pokání. Vždyť jste se zarmoutili podle vůle Boží, abyste kvůli nám v ničem neutrpěli škodu. Zármutek totiž, je-li podle vůle Boží, působí změnu smýšlení k spáse, a takové změny smýšlení netřeba litovat, kdežto zármutek světa působí smrt. Neboť hle, právě to, že jste se zarmoutili podle vůle Boží, jak velikou oddanost způsobilo ve vás, ano i obranu, nevoli, obavu, touhu, horlivost i potrestání! Vůbec jste prokázali, že jste v té věci bez viny. Nuže, ač jsem vám napsal o tom, (nenapsal jsem to) kvůli tomu, kdo se dopustil křivdy, ani kvůli tomu, komu bylo ukřivděno, nýbrž aby se ukázala naše starostlivost, kterou máme o vás před Bohem. Proto jsme se potěšili. A k tomuto našemu potěšení přibyla mnohem větší radost nad radostí Titovou, že se jeho duch od vás všech občerstvil. Neboť mluvil-li jsem s chloubou před ním o vás, nebyl jsem (nyní) zahanben. Neboť jako vše, co jsme vám mluvili, je pravda, tak i ta naše chlouba před Titem byla pravdivá. A jeho srdce je vám oddáno ještě více, ježto se rozpomíná na poslušnost vás všech, jak jste jej přijali s bázní a s třesením. Raduji se, že vám ve všem mohu důvěřovati. Podáváme vám, bratří, zprávu o milosti Boží, které se dostalo křesťanským obcím v Makedonii: Při mnohém zkoušení a soužení přehojná byla jejich radost a z jejich převeliké chudoby se rozlil bohatý pramen jejich dobročinnosti. Neboť podle svých sil – (to) dosvědčuji [o nich] – ba nad své síly dali dobrovolně, velmi vroucně nás prosíce o tu milost, aby se směli zúčastniti sbírky pro věřící; a to nikoliv (jen) tak, jak jsme čekali, nýbrž i sami sebe obětovali předně Pánu, potom nám z vůle Boží. Proto jsme vyzvali Tita, aby dříve započaté dílo lásky mezi vámi také dokončil. Než jako se ve všem vyznamenáváte: ve víře, v slově, v poznávání, ve velké snaživosti i v své lásce k nám, tak se vyznamenejte též v tomto díle lásky! Nepravím to jako příkaz, ale chtěl bych podle horlivosti jiných zkoušeti opravdovost také vaší lásky, neboť znáte s tu lásku Pána našeho Ježíše Krista: On totiž jsa bohat stal se kvůli vám chudým, abyste vy zbohatli jeho chudobou. A stran té věci radu dávám, neboť je to užitečné pro vás, kteří jste od minulého roku začali to prováděti nejen skutkem, nýbrž i dobrou vůlí. Nyní však také ten skutek dokončete, aby se vaše dobrá vůle srovnávala také s dokončením podle toho, co máte. Neboť je-li tu ochota, je vítána, odpovídá-li tomu, co kdo má, nikoli tomu, co kdo nemá. Ne však, abyste tím, že jiným ulevíte v tísni, sami do ní. upadli, nýbrž jde o vyrovnání. V nynější době (ať přispěje) váš přebytek jejich nedostatku, aby také jejich přebytek přispěl vašemu nedostatku, aby nastalo vyrovnání, jakož je psáno: „Kdo mnoho nasbíral, neměl přebytku, a kdo málo, neměl nedostatku.“ Ale díky Bohu, že vložil touž starostlivost o vás Titovi do srdce! Neboť (mé) vyzvání sice přijal, ale jsa velmi horlivý, sám se dobrovolně vydává k vám. S ním posíláme také bratra, jehož chvála v hlásání evangelia jde po všech křesťanských obcích, a mimo to jej také zvolily křesťanské obce za našeho průvodce při tomto díle lásky, které konáme k slávě Páně a na důkaz své ochoty. Varujeme se toho, aby někdo nás nehaněl při tom velkém daru, který obstaráváme. Neboť se staráme o to, co je dobré nejen před Pánem, nýbrž i před lidmi. Posíláme však s nimi (jiného) našeho bratra, o jehož horlivosti jsme se často při mnoha příležitostech přesvědčili a který je nyní při své veliké důvěře k vám ještě horlivější. Jde-li o Tita, je to můj společník a spolupracovník mezi vámi, jde-li o naše bratry, jsou to vyslanci křesťanských obcí, sláva Kristova. Podejte jim tedy důkaz své lásky a že jste naše chlouba před křesťanskými obcemi! Psáti vám více o tom díle konaném pro věřící mám za zbytečné. Neboť znám vaši ochotu a jí se také chlubím u Makedoňanů, že totiž Achaje jest od loňska připravena, a vaše horlivost byla vzpruhou pro většinu. Přesto však posílám ty bratry, aby naše chlubení vámi v té věci nevyznělo naprázdno, abyste, jak jsem řekl, byli připraveni, abychom, až přijdou se mnou Makedoňané a naleznou vás nepřipraveny, se nezastyděli v této věci my, neřku-li vy. Pokládal jsem proto za nutné vyzvati ty bratry, ať jdou napřed k vám připravit ten dříve slíbený požehnaný dar, aby byl připraven, a to jako (dar) požehnání, ne jako (dar) lakoty. [Pravím] pak toto: Kdo skoupě rozsévá, skoupě bude také žnouti; kdo však bohatě rozsévá, bohatě bude také žnouti. Každý (dej), jak ses rozhodl v svém srdci, nikoli však se zármutkem nebo z přinucení, neboť veselého dárce miluje Bůh. Bůh má moc zahrnouti vás všelikou hojností, abyste měli ve všem vždycky hojnost i přebytek pro každý skutek dobrý, jak je psáno: „Bohatě rozdává chudým, jeho spravedlnost zůstává na věky.“ Ten pak, jenž dává símě rozsévači a chléb k jídlu, poskytne a rozmnoží (také) vám símě a dá vzrůst plodům vaší spravedlnosti, tak abyste ve všem bohatli k všeliké dobročinnosti. Ta působí skrze nás vděčnost k Bohu. Neboť služba na tomto díle nejen odpomáhá nedostatku věřících, nýbrž přináší skrze mnohé děkovné modlitby k Bohu též hojný užitek. Neboť oni za tuto prokázanou službu budou velebiti Boha za to, že jste v své víře v evangelium Kristovo byli poslušni a že jste svou dobročinností ukázali své sdílení s nimi a se všemi. I budou se za vás modliti a po vás toužiti pro nesmírnou milost Boží ve vás. Díky Bohu za jeho nevýslovný dar! Já sám pak, Pavel, zapřísahám vás při tichosti a mírnosti Kristově, já, který prý do očí jsem mezi vámi tak ponížený, ale za zády si na vás troufám! Ale prosím [vás], abych se, až budu u vás, nemusil odvážit (vystoupiti) s tou rozhodností, s kterou pomýšlím směle vystoupiti proti jistým lidem, kteří se o nás domnívají, že žijeme podle těla. Neboť ačkoliv žijeme v těle, nebojujeme podle těla. Vždyť zbraně, jimiž bojujeme, nejsou tělesné, ale mají moc od Boha zbořiti hradby. Boříme klamné mudrování a všelikou pýchu, která se povyšuje proti poznání Boha, jímáme každou mysl, aby poslouchala Krista, a jsme hotovi potrestati každou neposlušnost, dokud nebude vaše poslušnost dokonalá. Na to hleďte, co je před očima! Důvěřuje-li si někdo, že je Kristův, ať uvažuje zase u sebe, že právě jako on je Kristův, jsme i my. Neboť i když se něco více pochlubím naší mocí, kterou nám dal Pán, k vašemu povznesení a ne k vaší zkáze, nebudu zahanben. Aby se nezdálo, že vám svými listy naháním strach. – Říkají totiž: „Listy jsou důrazné a mocné, ale jeho osobní vystupování je slabé a řeč hodná opovržení.“ – Kdo takto mluví, ať má na mysli: Jakými jsme v psaném slově, když jsme nepřítomni, takými budeme též skutkem, až budeme u vás. Neboť se neosmělujeme rovnati se nebo přirovnávati k jistým lidem, kteří se sami doporučují a v své nerozumnosti se měří sami sebou a přirovnávají se sami k sobě. My však se nebudeme chlubiti bez míry, nýbrž podle míry působení, které nám Bůh vyměřil a které sahá až k vám. Neboť se nečiníme neoprávněně velikými, jako bychom k vám nedosahovali, vždyť až i k vám jsme přišli s evangeliem Kristovým. Nechlubíme se bez míry cizími pracemi, naději však máme, poroste-li vaše víra, že velmi vzrosteme mezi vámi podle zákona našeho působení, že budeme moci kázati evangelium (také) za vaše území, aniž se budeme chlubiti v cizím působišti tím, co (již jiní) připravili. „Ale kdo se chlubí, ať se v Pánu chlubí!'' Vždyť se neosvědčil ten, kdo se sám doporučuje, nýbrž ten, koho doporučuje Bůh. Kéž byste snesli ode mne trochu mé nerozumnosti! Ano, sneste to ode mne! Neboť já horlím pro vás horlivostí Boží, vždyť jsem vás zasnoubil muži jednomu, Kristu, abych vás mu předvedl jako čistou pannu. Bojím se však, aby snad – jako had svedl Evu svou lstivostí – nebyla porušena vaše mysl (a neodvrátila se) od upřímnosti ke Kristu. Vždyť přichází-li někdo a hlásá jiného Krista, kterého jsme nehlásali, anebo přijímáteli jiného ducha, kterého jste nepřijali, anebo jiné evangelium, které jste nedostali, klidně to snášíte. Myslím však, že jsem nezůstal v ničem za těmi „nadapoštoly“, a nejsem-li zběhlý v řeči, přece ne v poznání, neboť ve všem jsme vám to zjevně ukázali. Či jsem zhřešil tím, že jsem sám sebe pokořoval, abyste vy byli povýšeni, pokud jsem vám totiž zadarmo kázal evangelium Boží? Jiné křesťanské obce jsem oloupil, protože jsem (od nich) přijal podporu, abych vám sloužil. A když jsem byl u vás a trpěl jsem nouzi, nikomu jsem nebyl na obtíž; neboť mé nouzi odpomohli bratří, kteří přišli z Makedonie, a všemožně jsem se chránil a chránit se budu, abych vám nebyl na obtíž. (Jakože) je ve mně pravda Kristova, (pravím): Nikdo mi v krajinách achajských nezabrání, abych se tím chlubil. Proč? Že vás nemiluji? Bůh to ví. Ale co činím, to také budu činiti, ježto bych rád odňal záminku těm, kdož ji hledají, aby v tom, čím se chlubí, byli shledáni jako my. Neboť takoví lidé jsou apoštolé nepraví, pracovníci lstiví, kteří se (jen) za apoštoly Kristovy vydávají. A není divu! Vždyť i satan se přeměňuje v anděla světla. Není to tedy nic zvláštního, jestliže se také jeho služebníci přeměňují v služebníky spravedlnosti; jejich konec bude však podle jejich skutků. Opakuji: Nikdo mě neměj za nemoudrého! Jestliže však přece, přijměte mne i jako nemoudrého, abych se také já trochu pochlubil. Co mluvím, nemluvím podle Pána, nýbrž jako v nemoudrosti, protože se takovými věcmi chlubím. Poněvadž se mnozí chlubí podle těla, i já se pochlubím. Vždyť rádi snášíte pošetilce, když sami jste moudří. Snášíte přece, když vás někdo zotročuje, když vás někdo vyjídá, když vás někdo obírá, když se někdo (nad vás) vypíná nebo když vás někdo bije v tvář. K svému zahanbení vyznávám, že jsme (v tom) byli jaksi slabí. Avšak čím se kdo osměluje (chlubiti) – mluvím v nemoudrosti – tím se osměluji (chlubiti) i já. Jsou Hebreji? Já také. Jsou Izraelity? Já také Jsou potomky Abrahamovými? Já také. Jsou služebníky Kristovými? Jako pošetilý pravím: já více. V mnoha pracích (jsem býval), velmi často ve vězeních, v ranách nadmíru, v nebezpečenstvích smrti častokrát. Od židů jsem pětkrát dostal čtyřicet ran bez jedné, třikrát jsem byl mrskán metlami, jednou jsem byl kamenován, třikráte jsem se ztroskotal, noc a den jsem strávil na širém moři. Na cestách často (jsem byl): v nebezpečenstvích na řekách, v nebezpečenstvích od loupežníků, v nebezpečenstvích od lidí svého národa, v nebezpečenstvích od pohanů, v nebezpečenstvích v městech, v nebezpečenstvích na poušti, v nebezpečenstvích na moři, v nebezpečenstvích mezi falešnými bratry. V práci a námaze, v bezesných nocích často, v hladě a žízni, v postech často, v zimě a nahotě. Mimo jiné každodenní nával ke mně a péče o všechny křesťanské obce. Kdo je slabý, abych nebyl slabý (s ním)? Kdo se pohoršuje, abych já se nerozpálil? Mám-li se chlubiti, budu se chlubiti svými slabostmi. Bůh, Otec Pána našeho Ježíše [Krista] – který je veleben na věky – ví, že nelžu. V Damašku dal místodržitel krále Arety střežiti město Damascenských, chtěje mě zajmouti. Ale byl jsem oknem spuštěn v koši po hradbách a tak jsem unikl jeho rukám. Mám-li se chlubiti – prospěšno to ovšem není – přijdu k viděním a zjevením Páně. Znám jednoho člověka v Kristu; ten byl před čtrnácti lety – zdali s tělem, nevím, anebo bez těla, nevím, Bůh to ví – uchvácen až do třetího nebe. A vím o tomto člověku, že byl – zdali s tělem nebo bez těla, nevím, Bůh to ví – uchvácen do ráje a uslyšel tajemná slova, jež není dovoleno člověku vysloviti. Tímto se budu chlubiti, ale sám sebou se nebudu chlubiti, leč jen svými slabostmi. Kdybych se totiž chtěl pochlubiti, nebyl bych nemoudrý; vždyť bych mluvil pravdu. Ale upouštím od toho, aby někdo nemyslil o mně více, než co na mně vidí nebo co ode mne slyší. A abych se pro množství zjevení nevyvyšoval, byl mi dán osten pro tělo, posel to satanův, aby mě políčkoval, abych se nevyvyšoval. Proto jsem prosil třikráte Pána, ať (onen) ode mne odstoupí. Ale On mi řekl: „Postačí ti moje milost; neboť síla se zdokonaluje v slabosti.“ Budu se tedy velmi rád chlubiti svými slabostmi, aby síla Kristova ve mně přebývala. Proto si libuji v [svých] slabostech, v příkořích, v nedostatcích, v pronásledováních, v úzkostech pro Krista; neboť když jsem slabý, tehdy jsem silný. Stal jsem se nemoudrým; vy jste mě (k tomu) donutili. Vždyť přece vámi jsem měl býti doporučen. Neboť v ničem jsem nezůstal za těmi „nadapoštoly“, třebaže nejsem ničím. Důkazy pro (můj) apoštolát byly mezi vámi podány se vší vytrvalostí: zázraky, divy a mocnými činy. Neboť v čem jste za ostatními křesťanskými obcemi? Jen v tom, že já sám jsem vám nebyl na obtíž. Odpusťte mi tu křivdu! Hle, po třetí jsem hotov přijíti k vám, ale nebudu vám na obtíž, neboť nehledám vaše věci, nýbrž vás. Vždyť nemají děti shromažďovati poklady pro rodiče, nýbrž rodiče pro děti. Já pak sám milerád (vše) vynaložím, ano sám sebe vydám (v oběť) za vaše duše. Přestože vás více miluji, mám býti méně milován? Ale budiž! „Já jsem vám (prý) nebyl na obtíž, avšak v své chytrosti polapil jsem vás lstí.“ Což jsem vás oklamal skrze někoho z těch, které jsem k vám poslal? Požádal jsem Tita a s ním jsem poslal bratra. Či snad vás oklamal Titus? Což jsme nekráčeli v témž duchu? Což ne v týchž šlépějích? Dlouho již se domníváte, že se hájíme před vámi. Před Bohem v Kristu mluvíme; všecko však, miláčkové, pro vaše povznesení. Neboť se obávám, že snad při svém příchodu (k vám) naleznu vás takovými, jakými nechci; a že i vy mne naleznete takovým, jakým si (mne) nepřejete; že snad budou mezi vámi sváry, řevnivosti, zlosti, sobectví, pomluvy, nactiutrhání, nadutosti a nepokoje; že mě, až opět přijdu, můj Bůh pokoří mezi vámi a já že budu musit truchliti nad mnohými z těch, kdož prve zhřešili, a nedali se na pokání za nečistotu, smilstvo a chlípnosti, kterých se dopustili. To je po třetí, co jdu k vám. „Ústy dvou nebo tří svědků bude každá věc dokázána.“ Předpověděl jsem a předpovídám – jako bych byl přítomen po druhé, ač nyní jsem nepřítomen – těm, kdož dříve zhřešili, i všem ostatním, že nebudu šetřit, přijdu-li opět. Žádáte si snad důkaz pro to, že mluví ve mně Kristus? Ten není slabý proti vám, nýbrž mocný mezi vámi. Vždyť On byl sice ukřižován ze slabosti, ale žije z moci Boží. Také i my jsme slabí v něm, ale budeme proti vám žíti s ním z moci Boží. Sami sebe zkoušejte, zdali žijete ve víře; sami sebe zkoumejte! Či nepoznáváte sami na sobě, že Kristus Ježíš je ve vás? Ledaže byste se byli neosvědčili. Doufám však, že poznáte, že my jsme se osvědčili. Ale modlíme se k Bohu, abyste nečinili nic zlého; ne o to (se modlíme), abychom se my ukázali jako osvědčení, nýbrž abyste vy činili dobré, my pak abychom byli jako neosvědčeni. Neboť nezmůžeme nic proti pravdě, nýbrž pro pravdu. Radujeme se zajisté, když my jsme slabí, vy pak jste mocní. O to se také modlíme: o vaše zdokonalení. Proto píši to, jsa nepřítomen, abych si nemusil počínati, až budu přítomen, přísně podle moci, kterou mi dal Pán na povznesení jiných, a ne na zkázu. Konečně, bratří, radujte se, zdokonalujte se, povzbuzujte se, buďte stejného smýšlení, žijte v pokoji, a Bůh pokoje a lásky bude s vámi! Pozdravte se vespolek svatým políbením! Pozdravují vás všichni věřící. Milost Pána našeho Ježíše Krista a láska Boží a společenství Ducha svatého budiž s vámi se všemi! [Amen.] Pavel apoštol – (ustanovený) nikoliv lidmi ani skrze člověka, nýbrž skrze Ježíše Krista a Boha Otce, jenž ho vzkřísil z mrtvých – a všichni bratří, kteří jsou se mnou, křesťanským obcím galatským: Milost vám a pokoj od Boha Otce a od Pána našeho Ježíše Krista, který vydal v oběť sebe samého za naše hříchy, aby nás vysvobodil z nynějšího zlého světa, podle vůle Boha, Otce našeho; jemu (buď) chvála na věky věků! Amen. Žasnu, že tak rychle odpadáte od Toho, jenž vás povolal v milosti Kristově, k „jinému evangeliu“. A není žádného jiného! To jsou jistí lidé, kteří vás matou a chtějí převrátiti evangelium Kristovo. Avšak i kdybychom my nebo anděl s nebe kázal vám jiné evangelium než to, které jsme vám kázali, buď proklet! Jak jsme dříve řekli, opakuji i nyní: Hlásá-li vám někdo jiné evangelium než to, které jste přijali, buď proklet! Neboť což se snažím nyní získati (přízeň) lidí, nebo Boha? Anebo usiluji o to, abych se líbil lidem? Kdybych se ještě lidem chtěl zalíbit, nebyl bych služebníkem Kristovým. Bratří, oznamuji vám: Evangelium, které já hlásám, není lidského původu. Vždyť jsem je od člověka ani nepřijal ani se mu od něho nenaučil, nýbrž (přijal jsem je) ze zjevení Ježíše Krista. Slyšeli jste přece, že jsem dříve žil v židovství a že jsem nadmíru pronásledoval Církev Boží a ji ničil; že jsem předčil mezi židy mnohé (své) vrstevníky v svém národě, jsa přílišným horlitelem pro podání svých otců. Když se však zalíbilo Tomu, jenž si mě vyvolil v lůně mé matky a povolal svou milostí zjeviti na mně svého Syna, abych ho hlásal mezi pohany, neobrátil jsem se hned na lidi, ani jsem nešel do Jerusalema k těm, kdož byli přede mnou apoštoly, nýbrž jsem odešel do Arabie a pak jsem se opět vrátil do Damašku. Potom po třech letech jsem přišel do Jerusalema, abych osobně poznal Petra, a pobyl jsem u něho patnáct dní. Jiného však z apoštolů jsem neviděl, leda Jakuba, bratra Páně. A co vám píši – hle, Bůh je svědek – není lež. Potom jsem se odebral do krajin v Syrii a Kilikii. Křesťanským obcím v Judsku, spojeným v Kristu, zůstal jsem však osobně neznám; toliko z doslechu věděli: Ten, který nás dříve pronásledoval, káže nyní tu víru, kterou dříve ničil. I velebili pro mne Boha. Potom po čtrnácti letech jsem se opět odebral do Jerusalema s Barnabášem, a vzal jsem s sebou také Tita. Odebral jsem se (tam) podle toho, jak mi bylo zjeveno, a předložil jsem jim, zvláště váženým mužům, evangelium, které hlásám mezi pohany, zdali snad neběžím nebo jsem neběžel nadarmo. Ale ani můj průvodce Titus nebyl přinucen se dáti obřezat, ač byl (přece rozený) pohan. Vetřeli se totiž mezi nás falešní bratří a vloudili se, aby vyzvěděli naši svobodu, které požíváme v Kristu Ježíši, aby nás pak porobili. Jim jsme ani na okamžik neustoupili z povolnosti, aby pravda evangelia zůstala u vás. Ti však, kdož něco znamenají - ať byli kdysi jacíkoliv, na tom mi nezáleží; Bůh nehledí na osobu člověka -ti tedy, kdož požívají vážnosti, nenamítli proti mně nic, nýbrž naopak, když viděli, že mně je svěřeno hlásání evangelia pro neobřezané jako Petrovi pro obřezané – neboť Ten, jenž pomáhal Petrovi v apoštolském úřadě mezi obřezanými, pomáhal také mně mezi pohany – a když poznali milost mi danou, Jakub, Petr a Jan, kteří jsou pokládáni za sloupy, podali mně a Barnabášovi pravice (na znamení) důvěry, abychom my kázali mezi pohany, oni pak mezi židy, jenom jsme měli pamatovati na chudé. A to právě jsem se snažil také učinit. Když potom přišel Petr do Antiochie, otevřeně jsem se proti němu postavil, poněvadž zasluhoval domluvy. Neboť dříve než přišli někteří od Jakuba, jídal společně s křesťany z pohanství. Po jejich příchodu se však (jich) stranil a odlučoval se (od nich) z bázně před těmi, kdož byli z obřízky. A s ním se tak přetvařovali také ostatní křesťané ze židovství, takže se i Barnabáš dal strhnouti jejich přetvářkou. Když jsem však zpozoroval, že nejednají podle pravého evangelia, řekl jsem Petrovi přede všemi: „Žiješ-li ty, ač jsi křesťan ze židovství, jako pohan a ne jako žid, jak můžeš nutiti křesťany z pohanství, aby žili jako židé?“ My jsme přece rodem Židé a nikoliv pohanští hříšníci. Poněvadž však víme, že člověk nebývá ospravedlňován skutky (podle) zákona, nýbrž vírou v Ježíše Krista, také my jsme uvěřili v Krista Ježíše, abychom byli ospravedlněni vírou v Krista a ne skutky (podle) zákona; neboť skutky (podle) zákona „nebude ospravedlněn žádný člověk“. Jestliže však bylo při úsilí o ospravedlnění v Kristu také o nás shledáno, že jsme hříšníci, není-li pak Kristus pomocníkem hříchu? Nikoliv! Neboť stavím-li zase to, co jsem zbořil, činím sebe provinilcem. Vždyť já jsem skrze zákon zemřel zákonu, abych žil Bohu. S Kristem jsem ukřižován. Nežiji už já, nýbrž žije ve mně Kristus. Pokud však žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který si mě zamiloval a sebe samého vydal za mne. Neodmítám milost Boží; avšak získává-li se ospravedlnění skrze zákon, tedy nadarmo zemřel Kristus. Nerozumní Galaťané, kdo vás očaroval, [abyste neposlouchali pravdy]? Vás, před jejichž očima byl Ježíš Kristus vylíčen jako ukřižovaný [mezi vámi]? To bych jen rád od vás zvěděl: dostali jste Ducha ze skutků (podle) zákona či přijetím víry? Tak nerozumní jste, že to, co jste začali Duchem, dokonáváte nyní tělem? Tolik jste trpěli nadarmo? A kdyby jen nadarmo! Ten tedy, jenž vám uděluje Ducha a působí zázraky mezi vámi, (činí to) pro skutky zákona či pro přijetí víry? Tak [je psáno]: „Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to připočteno k spravedlnosti.“ Uznejte tedy, že ti jsou synové Abrahamovi, kdož jsou z víry! Písmo předvídajíc, že Bůh ospravedlňuje národy vírou, předpovědělo Abrahamovi: „V tobě budou požehnáni všichni národové.“ Budou tedy požehnáni s věřícím Abrahamem ti, kdož jsou z víry. Všichni totiž, kdož vyvozují (ospravedlnění) ze skutků zákona, podléhají kletbě, neboť je psáno: „Zlořečen (je) každý, kdo nečiní vytrvale vše, co je psáno v knize Zákona!“ Že však zákonem nebývá nikdo před Bohem ospravedlněn, je jasné, neboť „Spravedlivý žije z víry.“ Zákon však nežádá víry, nýbrž „kdo jej plní, živ bude z něho“. Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že vzal místo nás onu kletbu – neboť je psáno: „Proklet je každý, kdo visí na dřevě!“ – aby se dostalo požehnání Abrahamovo k pohanům skrze Krista Ježíše (a) abychom dostali zaslíbení Ducha vírou. Bratří, po lidsku mluvím: Nikdo přece neruší pravoplatnou závěť člověka ani k ní (nic) nepřidává. Abrahamovi však a jeho potomku byla dána zaslíbení. Nepraví: „A potomkům“, v množném čísle, nýbrž v jednotném: „A potomku tvému“ – tím je Kristus. Pravím (tím) toto: Závěť pravoplatně Bohem učiněnou neruší zákon daný po čtyřech stech třiceti letech tak, aby zmařil ono zaslíbení. Neboť je-li dědictví podle zákona, již není podle zaslíbení. Abrahamovi však Bůh (je) daroval zaslíbením. K čemu tedy zákon? Byl přidán pro přestupky až do příchodu toho „Potomka“, na něhož se ono zaslíbení vztahovalo. Byl ustanoven skrze anděly rukou prostředníkovou. Prostředník však není pro jednu (stranu). Bůh však jest jeden. Je tedy snad zákon v rozporu se zaslíbeními Božími? Vůbec ne! Kdyby však byl býval dán takový zákon, že by mohl dáti život, pak by bylo skutečně ospravedlnění ze zákona. Avšak Písmo uzavřelo všechno pod hřích, aby se toho zaslíbení dostalo vírou v Ježíše Krista těm, kdož věří. Dříve však než přišla víra, byli jsme pod zákonem jako uzavřeni a střeženi pro tu víru, která měla býti zjevena. A tak se stal zákon naším vychovatelem ke Kristu, bychom byli z víry ospravedlněni. Když však přišla víra, nejsme již pod vychovatelem. Všichni zajisté jste syny Božími vírou v Kristu Ježíši. Neboť všichni, kdož jste byli v Krista pokřtěni, Krista jste oblékli. Tu není žid ani pohan, otrok ani pán, muž ani žena, neboť všichni jste jeden v Kristu Ježíši. Patříte-li však Kristu, jste potomstvem Abrahamovým a podle zaslíbení (jeho) dědici. Pravím pak: Pokud je dědic nedospělý, ničím se neliší od služebníka, třebas je pánem všeho, nýbrž je pod poručníky a správci až do doby otcem předem ustanovené. Tak i my, když jsme byli nedospělí, byli jsme podrobeni živlům světa. Jakmile však přišla plnost času, poslal Bůh svého Syna, který se zrodil z ženy a byl podroben zákonu, aby vykoupil ty, kdož byli pod zákonem, abychom byli přijati za syny (Boží). A poněvadž jste syny, Bůh poslal do našich srdcí Ducha svého Syna, jenž volá: „Abba, Otče!“ Proto nejsi již služebník, nýbrž syn, jsi-li však syn, (jsi) i dědic skrze Boha. Avšak tehdy z neznalosti Boha sloužili jste bohům, kteří jimi ve skutečnosti nejsou. Nyní však, když jste Boha poznali, lépe řečeno: Bůh poznal vás, jak to, že se zase obracíte k slabým a ubohým živlům, a chcete jim opět sloužiti? (Vždyť) slavíte dny, měsíce, svátky a roky. Bojím se o vás, že jsem snad mezi vámi nadarmo pracoval. Buďte jako já, bratří, prosím vás, neboť i já (jsem byl), jako vy (jste byli). V ničem jste mi neublížili. Víte však, že jsem vám po prvé kázal evangelium s tělesným neduhem, a nepohrdli jste ani neopovrhli (mnou) pro pokušení, které bylo pro vás na mém těle, nýbrž přijali jste mě jako posla Božího, jako Krista Ježíše. Kde je tedy vaše blahoslavenství? Vždyť vám dávám svědectví, že byste si byli vyloupali oči a mně (je) dali, kdyby to bylo možné. Nuže, stal jsem se nyní vaším nepřítelem tím, že jsem vám mluvil pravdu? Horlí (oni) pro vás, nikoliv (však) upřímně. Chtějí vás (od nás) odvrátit, abyste horlili pro ně. Dobré je však, horlíte-li v dobrém vždycky, a nikoli, jen když jsem přítomen u vás. Moje dítky, vás opět ve velkých bolestech zplozuji, dokud nebudete přetvořeni v Krista. Chtěl bych býti nyní u vás a změniti svůj hlas, neboť jsem na rozpacích o vás. Povězte mi, vy, kteří chcete býti pod zákonem: Nečetli jste Zákon? Vždyť je psáno: Abraham měl dva syny, jednoho z otrokyně a druhého z paní. Ale ten, který byl z otrokyně, narodil se podle přirozeného způsobu; ten pak, který byl z paní, (narodil se) podle zaslíbení. To je (řečeno) obrazně, neboť ty (ženy) jsou (předobrazy) dvou zákonů: jednoho (daného) na hoře Sinaj, který plodil k porobě, to jest Agar – Sinaj je totiž hora v Arabii – ta odpovídá pozemskému Jerusalemu, jenž se svými dítkami žije v porobě. Paní označuje nebeský Jerusalem, a to je naše matka; neboť je psáno: „Rozvesel se, neplodná, která nerodíš! Zajásej a zaplesej, která neznáš bolesti rodiček! Neboť mnoho dětí bude míti opuštěná, více než ta, která má muže.“ My však, bratří, jsme jako Izák dítkami podle zaslíbení. Ale jako tehdy ten narozený podle přirozeného způsobu pronásledoval narozeného zázračným způsobem, tak (se děje) i nyní. Avšak co praví Písmo? „Vyžeň otrokyni i s jejím synem, nebude přece syn otrokyně dědicem se synem (její) paní!“ Proto, bratří, nejsme dítkami otrokyně, nýbrž (dítkami) paní. K svobodě nás osvobodil Kristus. Stůjte tedy pevně a nepoddávejte se znova pod jho poroby! Hle, já, Pavel, pravím vám: Dáte-li se obřezati, Kristus vám nic neprospěje. A znovu prohlašuji každému člověku, který se podrobuje obřízce, že je povinen naplniti celý zákon. Odloučeni jste od Krista, chcete-li býti ospravedlňováni zákonem; ztratili jste milost. Neboť my skrze Ducha očekáváme naději spravedlnosti z víry. V Kristu Ježíši totiž nic neplatí, ani jsi-li obřezán, ani jsi-li neobřezán, nýbrž víra, jež skrze lásku působí. Běželi jste dobře. Kdo vás zastavil, že pravdu (již) neposloucháte? To přemluvení není z Toho, jenž vás povolal. Trocha kvasu prokvasí celé těsto. Já důvěřují ve vás v Pánu, že nezměníte své smýšlení, ale kdo vás mate, ponese své odsouzení, ať je to kdokoliv! Proč jsem já, bratří, dosud pronásledován, hlásám-li ještě obřízku? Tedy přestalo pohoršení kříže. Kéž by se dali ti, kdož vás uvádějí ve zmatek, i vyřezati! Vy, bratří, byli jste zajisté povoláni k svobodě. Ale nezneužívejte svobody k službě tělu, nýbrž posluhujte si jeden druhému v lásce! Neboť celý zákon se naplní jedním přikázáním: „Miluj bližního svého jako sebe samého!“ Jestliže se však navzájem koušete a ujídáte, hleďte, ať jeden druhého nestrávíte! Pravím však: Podle Ducha žijte, a nebudete ukojovati tělesné žádosti. Neboť tělo žádá proti Duchu a Duch pak proti tělu; ti totiž stojí proti sobě, abyste nečinili to, co chcete. Jste-li však vedeni Duchem, nejste pod zákonem. Všeobecně jsou známy skutky těla. Jsou to: smilstvo, nečistota, [nestydatost,] chlípnost; modloslužba, čarodějství; nepřátelství, sváry, řevnivosti, zlosti, hádky, různice, roztržky, závist, [vraždy;] opilství, hýření a věci jim podobné. O těch vám předpovídám, jakož jsem (už) předpověděl, že ti, kdož takové věci páchají, nedojdou do království Božího. Plody Ducha však jsou: láska, radost, pokoj; trpělivost, laskavost, dobrota; [shovívavost, tichost,] víra; skromnost, zdrženlivost, [čistota]. Proti takovým věcem není zákona. Kdož však patří ke Kristu, ukřižovali své tělo i s (jeho) vášněmi a žádostmi. Žijeme-li tedy podle Ducha, Ducha také následujme! Nebuďme žádostiví marné chvály, popouzejíce se navzájem a závidíce jedni druhým! Bratří, byl-li by někdo v přenáhlení stržen k nějakému poklesku, vy, kteří žijete duchovně, napravujte takového v duchu mírnosti! Dej však pozor sám na sebe, aby ses i ty nedostal do pokušení! Neste břemena jeden druhého, a tak naplníte zákon Kristův! Neboť domnívá-li se někdo, že něco znamená, ač není ničím, sám sebe klame. Každý ať zkoumá své jednání, a bude se míti čím chlubiti, ale jen sám před sebou, ne před jiným; neboť každý má nésti své břímě. Kdo je vyučován v slově (Božím), ať se sdílí se (svým) učitelem o (svůj) celý statek! Neklamte se, Bůh nestrpí posměchu! Neboť co kdo bude zasévat, to bude i sklízet. Kdo totiž rozsévá na svém těle, z těla bude také sklízeti záhubu; kdo však rozsévá na duchu, z ducha bude sklízeti život věčný. Dobré pak konejme bez ustání, neboť svým časem budeme sklízet, neochabneme-li ovšem. Nuže, pokud máme čas, prokazujme dobro všem, především souvěrcům! Vizte, jak velikými písmeny vám vlastnoručně píši. Všichni, kdo se chtějí zalíbiti lidem, nutí vás k obřízce, jen aby nebyli pronásledováni pro kříž Kristův. Vždyť ani ti, kdož se dávají obřezati, nezachovávají zákon, nýbrž chtějí vaši obřízku, aby se mohli honositi vaším tělem. Mne však budiž daleko, abych hledal svou slávu v něčem jiném než v kříži Pána našeho Ježíše Krista! Skrze něho je svět ukřižován mně a já světu. Neboť v Kristu Ježíši nic neplatí, je-li kdo obřezán nebo neobřezán, nýbrž (platí) nové stvoření. A nade všemi, kdož budou žíti podle tohoto pravidla, budiž pokoj a milosrdenství. Jsou totiž Izrael Boží! Příště ať mi nikdo nepůsobí nesnáze, neboť já nosím jizvy [Pána] Ježíše na svém těle. Milost Pána našeho Ježíše Krista (budiž) s vámi, bratří! Amen. Pavel, vůlí Boží apoštol Ježíše Krista, všem věřícím [v Efesu] a věrným v Kristu Ježíši: Milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho, a od Pána Ježíše Krista. Veleben budiž Bůh, Otec Pána našeho Ježíše Krista! Ten nás požehnal v Kristu vším duchovním požehnáním v nebesích. Vždyť v něm si nás vyvolil před ustavením světa, abychom před ním žili svatě a bezúhonně v lásce. Předurčil nás podle svobodného rozhodnutí své vůle skrze Ježíše Krista k přijetí za své syny, k oslavě vznešené své milosti, kterou nás omilostnil v [svém] milovaném [Synu]. V něm máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů podle přebohaté jeho milosti. Tu na nás (Otec) hojně vylil se vší moudrostí a opatrností. Oznámil nám totiž tajemství své vůle podle svého úradku, jímž se sám rozhodl (provésti je) na něm, až přijde zřízení plnosti časů: všechno na nebi i na zemi opět spojiti v Kristu pod jednu hlavu. V něm jsme se stali také [i my] dědici, byvše k tomu předurčeni podle ustanovení Toho, jenž všechno působí podle úradku své vůle, (a to proto,) abychom byli k chvále jeho velebnosti my, kdož jsme dříve měli naději v Kristu. V něm jste byli i vy, když jste uslyšeli slovo pravdy – evangelium o své spáse – a v ně uvěřili, poznamenáni zaslíbeným Duchem svatým. Ten je závdavkem našeho dědictví na vykoupení (Božího) vlastnictví k oslavě jeho velebnosti. Proto i já, když jsem uslyšel o vaší víře v Pána Ježíše a o vaší lásce ke všem věřícím, ustavičně děkuji za vás, vzpomínaje na vás v svých modlitbách: Kéž vám dá Bůh Pána našeho Ježíše Krista, Otec slávy, ducha moudrosti a zjevení, abyste ho správně poznali! Kéž osvítí oči vašeho srdce, abyste poznali, k jaké naději vás povolal, jak bohatá je sláva jeho dědictví pro nás, kteří věříme, a jak přenesmírně veliká je jeho moc, jež se na nás věřících zjeví. Ta se rovná působivé moci jeho síly, kterou projevil na Kristu, jehož vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích – vysoko nad všechno knížectvo, všechny mocnosti, síly a panstvo i nad každou bytost, která je nejen v tomto věku, nýbrž i v budoucím – a všechno podřídil pod jeho nohy a jej ustanovil jako hlavu nad celou Církví. Ta jest jeho tělem, plností Toho, jenž všechno vším naplňuje. Také vy jste byli mrtvi pro své poklesky a hříchy. V nich jste kdysi žili podle ducha tohoto světa, pod vlivem vládce mocností vzdušného prostoru, ducha to, který je nyní činný v dětech neposlušných. Mezi nimi jsme také my všichni kdysi žili se svými tělesnými žádostmi, činíce, co tělo a smysly žádaly, a byli jsme od přirozenosti předmětem (Božího) hněvu tak jak ostatní. Avšak Bůh, bohatý na milosrdenství – pro svou velikou lásku, kterou nás miloval, i přesto, že jsme byli pro své hříchy mrtvi –přivedl nás k životu v Kristu, jehož milostí jste totiž spaseni. A v Kristu Ježíši nás spolu (s ním) vzkřísil a umístil (nás) v nebesích, aby ukázal v budoucnu přenesmírné bohatství své milosti svou dobrotivostí k nám v Kristu Ježíši. Z milosti totiž jste skrze víru spaseni, a nikoliv ze sebe – Boží je to dar – nikoli ze skutků, aby se nikdo nechlubil. Vždyť jeho jsme dílem, byvše stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh připravil, abychom v nich žili. Proto buďte pamětlivi, že kdysi vy, pohani podle těla – od obřezaných na těle rukou nazývaní „neobřezanými“ – byli jste onoho času bez Krista, vyloučení ze společnosti izraelského národa a bez účasti na úmluvě zaslíbení, bez naděje a bez Boha na tomto světě. Nyní jste se však vy, kteří jste kdysi byli daleko, sblížili v Kristu Ježíši skrze krev Kristovu. Vždyť On je náš pokoj, On spojil v jedno obě strany, odstraniv dělicí stěnu ohrady, (pří činu) nepřátelství, tím, že na svém těle zrušil zákon s jeho předpisy a ustanoveními, aby v své osobě jako zjednavatel pokoje přetvořil ty dvě (strany) v jednoho nového člověka, a aby obě v jednom těle křížem smířil s Bohem tím, že na sobě samém usmrtil ono nepřátelství. Tak přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, i pokoj těm, kteří byli blízko. Neboť skrze něho my i vy v jednom Duchu máme přístup k Otci. Tedy už nejste cizinci a přistěhovalci, nýbrž jste spoluobčané věřících a domácí Boží. Jste postaveni na základě apoštolů a proroků a úhelným kamenem je sám Kristus Ježíš, v němž se celá stavba pevně spojuje a roste v svatý chrám v Pánu; v něm se i vy společně stavíte v příbytek Boží v Duchu. Proto jsem já, Pavel, uvězněn pro Ježíše Krista pro vás, pro pohany. Vždyť jste slyšeli o (onom) zřízení milosti Boží, která mi byla dána pro vás, že totiž zjevením mi bylo oznámeno to tajemství, jak jsem výše stručně napsal. Podle toho můžete při četbě posouditi moji znalost toho tajemství o Kristu. To za dřívějších časů nebylo tak známo lidským synům, jako nyní bylo zjeveno Duchem jeho svatým apoštolům a prorokům, že (totiž) pohani jsou v Kristu Ježíši spoludědici a spolučleny a spoluúčastníky jeho zaslíbení skrze evangelium, jehož služebníkem jsem se stal podle daru milosti Boží, která mi byla dána působením jeho moci. Mně, nejmenšímu ze všech věřících, byla dána tato milost: zvěstovati mezi pohany nevystižitelné bohatství Kristovo a objasniti všem, jak bylo uskutečněno to tajemství od věků skryté v Bohu, Stvořiteli všeho, aby se nyní skrze Církev uvedla ve známost nebeským knížatům a mocnostem přerozmanitá moudrost Boží. (To byl jeho) odvěký úradek, který uskutečnil v Kristu Ježíši, Pánu našem. V něm máme odvahu přistoupiti s důvěrou (k Bohu) skrze víru v něho. Proto (vás) prosím, abyste neklesali na mysli pro má soužení kvůli vám; vždyť jsou k vaší slávě! Proto skláním svá kolena před Otcem [Pána našeho Ježíše Krista], od něhož mají své bytí všechny druhy (tvorů) na nebi i na zemi. Ať vám dá podle bohatství své velebnosti skrze svého Ducha sílu vnitřně zesílit, aby Kristus přebýval skrze víru ve vašich srdcích, a abyste, jsouce v lásce zakořeněni a opřeni, mohli pochopit se všemi věřícími šířku i délku, výšku i hloubku, i poznati Kristovu lásku převyšující veškeré poznání, aby vás úplně prostoupila plnost Boží. Tomu pak, jenž svou účinnou silou v nás může učiniti všechno, mnohem více, než oč prosíme nebo čemu rozumíme, Tomu (budiž) sláva v Církvi, a to v Kristu Ježíši po všechna pokolení na věky věků! Amen. Napomínám vás tedy já, vězeň v Pánu: Žijte hodně toho povolání, kterým jste povoláni, ve vší pokoře, tichosti a trpělivosti! Snášejte se navzájem v lásce! Snažte se zachovávati jednotu Ducha ve svazku pokoje! Jedno je tělo a jeden Duch, jakož také jste byli povoláni v jedné naději svého povolání. Jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, jenž je nade všemi a skrze všecky a ve všech [nás]. Každému z nás byla dána milost v té míře, jak ji udělil Kristus. Proto praví: „Vystoupil do výše, odvedl zajatce, dal lidu dary.“ Co však znamená to „vystoupil“ jiného, než že dříve sestoupil na dolní části země? Ten, jenž sestoupil, je týž, jenž také vystoupil nad všechna nebesa, aby naplnil všecko. On také jedny ustanovil apoštoly, jiné proroky, jiné hlasateli evangelia, jiné pastýři a učiteli, aby vzdělávali věřící v díle služby k vybudování těla Kristova, až bychom se všichni sešli v jednotu víry a poznání Syna Božího a vyspěli v dokonalého muže a dosáhli (duchovním.) vzrůstem míry plnosti Kristovy; abychom už nebyli jako nedospělé děti, které se nechávají každým větrem učení, majícího svůj původ v lidském podvodu a vychytralosti, zmítati a hnáti do služeb bludu, nýbrž abychom vyznávajíce pravdu, v lásce ve všem vzrůstali v něho, v Krista, jenž je hlavou. Z něho celé tělo – jsouc spojováno a vázáno jednotlivými klouby, z nichž každý koná svou službu podle síly jednotlivým údům propůjčené – vzrůstá a upevňuje se v lásce. Toto tedy pravím a zapřísahám vás v Pánu, abyste nežili tak, jak i pohani žijí podle své převrácené mysli. Jsou v myšlení zatemněni a od života v Bohu odcizeni pro nevědomost, která je v nich pro zatvrzelé jejich srdce. Oni otupěli a oddali se sami chlípnosti a hověli všeliké nečistotě v nenasytné žádostivosti. Vy jste se však nenaučili tak (znáti) Krista. Vždyť jste o něm uslyšeli a v něm byli tak poučeni, jakož je pravda v Ježíši, že (totiž) se zřetelem k dřívějšímu životu máte svléci se sebe starého člověka, který hyne svými tělesnými chtíči, a obnoviti se v svém duchovním smýšlení a obléci člověka nového, stvořeného podle Boha v pravé spravedlnosti a svatosti. Proto zanechte lhaní! Jeden každý mluv pravdu se svým bližním, vždyť jsme si navzájem údy! Hněvejte se, ale nehřešte! Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem! Nedávejte příležitost ďáblu! Kdo kradl, ať už nekrade, raději ať pracuje, aby si vydělal prací svých rukou majetek, aby měl z čeho uděliti nuznému. Špatné slovo ať vůbec nevychází z vašich úst, nýbrž dobré, je-li ke vzdělání [ve víře], kde třeba, aby přinášelo milost posluchačům. A nezarmucujte svatého Ducha Božího, neboť jím jste byli poznamenáni pro den vykoupení. Veškerá hořkost a zlost, hněv, křik a rouhání buďtež vás daleky spolu se vší zlobou! Buďte však k sobě navzájem dobrotiví, milosrdní, odpouštějíce jeden druhému, jakož i Bůh odpustil vám v Kristu. Následujte tedy Boha jako jeho milé dítky a žijte v lásce, jakož i Kristus miloval nás a vydal sebe samého za nás v oběť, a to v oběť krvavou, Bohu velmi příjemnou. Smilstvo a vůbec nečistota nebo lakota nebudiž mezi vámi ani jmenována, jak se sluší na věřící! Podobně ani nečestné jednání, prázdné tlachání nebo vtipkování; to se nesluší, nýbrž spíše díkůčinění. O tomto pak buďte dobře přesvědčeni, že žádný smilník nebo nemrava nebo lakomec – to jest modloslužebník – nemá podíl v království Kristově a Božím. Nikdo ať vás nesvádí marnými řečmi; neboť pro tyto věci přichází hněv Boží na neposlušné syny. Nemějte s nimi proto nic společného! Kdysi jste byli tmou, nyní však jste světlem v Pánu. Jako účastníci světla žijte! Neboť ovoce světla (se projevuje) ve všeliké dobrotě, spravedlnosti a v pravdě. Zkoumejte, co se líbí Bohu, a nezúčastňujte se na neužitečných skutcích temnoty, nýbrž spíše je kárejte! Neboť je hanebné i mluviti o tom, čeho se oni potají dopouštějí. Všechno, co se kárá, přichází světlem najevo; všecko pak, co je najevě, je světlo. Proto se praví: „Probuď se, ty spáči, a povstaň z mrtvých, a osvítí tě Kristus!“ Dbejte tedy, [bratří,] jak byste žili pečlivě, ne jako nemoudří, nýbrž jakou moudří! A využitkujte času, neboť dni jsou zlé! Proto nebuďte nerozumní, nýbrž se snažte poznávati, co je vůle Boží! A neopíjejte se vínem – je v tom prostopášnost – nýbrž naplňujte se Duchem [svatým]! Mluvte k sobě navzájem slovy žalmů, chvalozpěvy a duchovními písněmi! V svém srdci zpívejte Pánu a velebte ho, děkujíce vždy za všechno Bohu Otci ve jménu Pána našeho Ježíše Krista! Poddáni buďte v bázni Kristově jedni druhým! Ženy buďtež poddány svým mužům jako Pánu, neboť muž je hlava ženy, jako hlava Církve je Kristus, Spasitel svého (duchovního) těla. A jako Církev je poddána Kristu, tak i ženy (buďtež poddány) svým mužům ve všem! Muži, milujte své manželky, jak i Kristus miloval Církev a vydal sebe samého v oběť za ni, aby ji posvětil, když ji očistil křtem vody v slově [života]. Tak chtěl sám sobě připraviti Církev slavnou, bez poskvrny, bez vrásek nebo něčeho podobného, aby byla svatá a bezúhonná. Tak i muži mají milovati své manželky jako své tělo. Kdo miluje svou manželku, sama sebe miluje. Nikdo zajisté nikdy neměl v nenávisti své tělo, nýbrž živí je a přeje mu, jakož (činí) i Kristus své Církvi, poněvadž jsme údy jeho těla, [z jeho masa a z jeho kostí]. „Proto opustí člověk otce svého i matku svou a přidrží se své manželky; a ti dva budou jedním tělem.“ Toto tajemství je veliké, to však já pravím se zřetelem ke Kristu a k Církví. Avšak i vy milujte jeden každý svou manželku tak jako sebe samého! Manželka však ať má úctu k svému muži! Dítky, poslouchejte své rodiče v Pánu, neboť tak se to sluší. „Cti otce svého a matku svou“ – to je první přikázání, spojené se zaslíbením. – „aby se ti dobře vedlo a abys dlouho žil na zemi!“ A vy, otcové, nepopouzejte své děti k hněvu, nýbrž vychovávejte je v učení a kázni Páně! Služebníci, poslouchejte své pozemské pány s bázní a strachem a s upřímným srdcem jako Krista! Služte ne na oko, chtějíce se zalíbiti lidem, nýbrž jako služebníci Kristovi, konajíce Boží vůli upřímně. Služte ochotně jako Pánu a ne jako lidem! Neboť víte, že každý, ať je otrok nebo pán, dostane odplatu od Pána za všechno dobré, které učiní. A vy, páni, podobně s nimi jednejte a zanechte vyhrožování! Vždyť víte, že jejich i váš Pán je v nebesích, a u něho není stranictví. Konečně, [bratří,] posilňujte se v Pánu, a to jeho mocnou silou! Oblecte se v plnou zbroj Boží, abyste mohli čeliti úkladům ďáblovým! Neboť náš boj není proti krvi a tělu, nýbrž proti knížatům a mocnostem, proti světovládcům této temnoty, proti zlým duchům v povětří. Proto oblékněte plnou zbroj Boží, abyste mohli odolati v zlý den a ve všem obstáti vítězně. Stůjte tedy (připraveni), jsouce opásáni na bedrech pravdou, oblečeni v pancíř spravedlnosti a na nohou obuti pohotovostí pro evangelium pokoje. K tomu všemu přiberte ještě štít víry, jímž byste mohli uhasiti všechny ohnivé šípy nešlechetníkovy. A vezměte přilbici spásy a meč Ducha, to jest slovo Boží! Při každé modlitbě a prosbě vždycky se modlete upřímně! K tomu buďte bdělí a vytrvalí v modlitbě za všechny věřící i za mne, aby mi bylo dáno slovo, když otvírám svá ústa, abych neohroženě hlásal tajemství evangelia – jehož hlasatelem jsem (i) v okovech – a abych je tak hlásal neohroženě, jak je má povinnost. Abyste pak také vy poznali moje postavení, jak se mi vede, všechno vám oznámí Tychikos, milovaný bratr a věrný služebník v Pánu. Právě proto ho k vám posílám, abyste se dověděli, jak se máme, a aby potěšil vaše srdce. Pokoj bratřím i láska (spojená) s vírou od Boha Otce a Pána Ježíše Krista! Milost budiž se všemi, kdož nepomíjející láskou milují Pána našeho Ježíše Krista! [Amen.] Pavel a Timothej, služebníci Ježíše Krista, všem věřícím v Kristu Ježíši s duchovními představenými a jáhny ve Filippách: Milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho, a od Pána Ježíše Krista. Děkuji svému Bohu, kdykoliv si na vás vzpomenu. A vždycky při všech svých modlitbách s radostí se modlím za vás vroucně za to, že jste od prvního dne až dosud měli účast na hlásání evangelia Kristova. Důvěřuji právě v to, že Ten, jenž započal ve vás dílo dobré, dokoná je (také) až do dne Krista Ježíše. Vždyť je to pro mne spravedlivé, abych tak smýšlel o vás všech, poněvadž vás chovám v srdci, vás, kteří jste účastni mé milosti jak (nyní) v mých okovech, tak v hájení a utvrzování evangelia. Neboť Bůh je mi svědkem, jak po vás všech toužím v srdci Ježíše Krista. A o to se modlím, aby vaše láska víc a více vzrůstala v poznání a všelikém porozumění, abyste schvalovali věci lepší, abyste byli čisti a bez hany ke dni Kristovu, jsouce naplněni ovocem ospravedlnění skrze Ježíše Krista k slávě a k chvále Boží. Chci však, bratří, abyste věděli, že moje postavení posloužilo spíše k rozšíření evangelia, takže mezi celou císařskou stráží a všemi ostatními je zjevno, že jsem v okovech pro Krista. A většina bratří v důvěře v Pána pro mé okovy se více osměluje mluviti beze strachu slovo Boží. Někteří ovšem hlásají Krista také ze závisti a žárlivosti, někteří však i z dobrého úmyslu; jedni z lásky, poněvadž vědí, že jsem určen k obraně evangelia, druzí však ze sobectví hlásají Krista, ne z upřímné pohnutky, nýbrž domnívajíce se, že tím přitíží mým okovům. Co z toho? Jen když se všemi způsoby, ať pod (nějakou) záminkou nebo upřímně, hlásá Kristus! A z toho se raduji, ale také budu se radovati. Vím totiž, že mi to vaší modlitbou a přispěním Ducha Ježíše Krista bude ke spáse, a to jak očekávám a doufám, že v ničem nebudu zahanben, ale že Kristus zcela neohroženě jako vždy, tak i nyní bude oslaven na mém těle, ať (mým) životem nebo (mou) smrtí. Vždyť pro mne život je Kristus a smrt zisk. Mám-li však žíti, znamená to pro mne plodnou práci. A tak nevím, co bych vyvolil. Táhne však mě to na obě strany: toužím odejiti odtud a býti s Kristem – to by bylo mnohem lepší – avšak zůstati na živu je potřebnější pro vás. A to bezpečně vím, že zůstanu a pobudu kvůli vám všem k vašemu prospěchu a k (vaší) radosti ve víře, aby se vaše chlouba rozhojnila v Kristu Ježíši skrze mne mým opětným příchodem k vám. Jenom žijte důstojně evangelia Kristova, abych, ať přijdu a uvidím vás, nebo ať budu vzdálen, slyšel o vás, že pevně stojíte v jednom duchu, že jednomyslně zápasíte za víru v evangelium a že se nedáváte ničím zastrašovat od protivníků. To jest pro ně znamením (jejich) záhuby, (pro vás) však vaší spásy, a to od Boha. Neboť vám byla pro Krista dána milost nejen v něho věřiti, nýbrž pro něho i trpěti. Máte týž zápas, jaký jste viděli na mně a jak nyní o mně slyšíte. Platí-li tedy nějaká útěcha v Kristu, platí-li nějaká laskavá domluva, platí-li nějaké společenství Ducha a nějaká milosrdná láska, naplňte mou radost tak, abyste byli téže mysli, téže lásky, svorní a jednomyslně smýšleli. Nic (nedělejte) ze sobectví nebo ze ctižádostivosti, ale pokorně važte si jeden druhého více než sebe, hledíce každý ne (jen) na své věci, nýbrž také na věci jiných! To smýšlení mějte v sobě, které bylo i v Kristu Ježíši! On totiž, ač božské přirozenosti, nepokládal za lup to, že je roven Bohu, nýbrž sebe samého zmařil, přijav přirozenost nevolníka tím, že se stal podobným lidem a v svém zevnějšku byl shledán jako člověk. Ponížil sebe samého, stav se poslušným až k smrti, a to k smrti kříže. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu jméno, které je nad všechna jména; aby ve jménu Ježíšově pokleklo veškeré koleno na nebi, na zemi i v podsvětí; a aby každý jazyk vyznával k slávě Boha Otce, že Ježíš Kristus je Pán. Proto, moji miláčkové, jako jste vždycky poslechli, pracujte nejen v mé přítomnosti, nýbrž mnohem více i nyní v mé nepřítomnosti s bázní a třesením o své spáse! Neboť Bůh je to, jenž působí ve vás, jak se mu líbí, že chcete i konáte. Všecko čiňte bez reptaní a bez průtahu, abyste byli bezúhonní a čistí a byli neposkvrněnými dítkami Božími uprostřed nešlechetného a převráceného pokolení, mezi nímž vy svítíte jako světla ve vesmíru, držíce se slova života, a to k mé chloubě ke dni Kristovu, že jsem neběžel nadarmo, ani se nadarmo nenamáhal. A byť bych musel svou krev v oběť prolévat, budu se radovati nad obětí a službou vaší víry, a to budu se radovati s vámi se všemi. Podobně se však radujte i vy, a to se mnou se radujte! Doufám v Pánu Ježíši, že brzy pošlu k vám Timotheje, abych i já poznal, jak se vede vám, a byl dobré mysli. Nemám totiž nikoho (jiného), kdo by stejně smýšlel a kdo by se tak upřímně o vaše věci staral, neboť všichni myslí jen na své věci a ne na věci Ježíše Krista. Jak se on osvědčil, víte. Vždyť jako syn otci, tak mi sloužil při hlásání evangelia. Toho tedy, jak doufám, pošlu [k vám] hned, jak uvidím, co se stane se mnou. Důvěřuji však v Pánu, že také sám [k vám] brzy přijdu. Za potřebné však pokládám poslati k vám Epafrodita, svého bratra, spolupracovníka i spolubojovníka, kterého vy jste vyslali, aby mi v mé nouzi posloužil. Toužil totiž po vás všech a byl smuten, že jste uslyšeli, že se rozstonal. On se skutečně rozstonal na smrt, ale Bůh se nad ním smiloval, a nejen nad ním, nýbrž i nade mnou, abych neměl zármutek na zármutek. Tím spěšněji ho proto posílám, abyste se zaradovali, až ho opět spatříte, a já abych byl klidnější. Přijměte ho tedy v Pánu se vší radostí a mějte takové (muže) v úctě! Neboť pro dílo Kristovo se vydal až do nebezpečí smrti a svůj život vydal v sázku, aby nahradil vaši nepřítomnost ve službě pro mne. Konečně, bratří, radujte se v Pánu! Psáti vám zase o týchž věcech není pro mne obtížné, ale pro vás potřebné. Chraňte se těch psů, chraňte se těch špatných dělníků, chraňte se té zkomolené obřízky! Neboť obřízkou (pravou) jsme totiž my, kdož sloužíme duchem Bohu a honosíme se v Kristu Ježíši a neskládáme svou důvěru v tělo, ač já bych měl příčinu důvěřovati i v tělo. Myslí-li někdo jiný, že může skládati důvěru v tělo, já tím spíše. Byl jsem obřezán osmého dne, jsem z izraelského národa, z pokolení Benjaminova, jsem Hebrej z Hebrejů, co do zákona byl jsem farizej, co do horlivosti pronásledovatel Církve [Boží] a co do spravedlnosti, jak ji předpisoval zákon, žil jsem bez úhony. Avšak co mi bylo ziskem, to jsem se naučil pokládat pro Krista za škodu. Ano, já pokládám to všechno proti vznešenosti poznání Ježíše Krista, Pána svého, za škodu. Pro něho jsem se všeho toho vzdal a pokládám to za brak, abych získal Krista a osvědčil se v něm takovým, že bych neměl své ospravedlnění ze zákona, nýbrž z víry v Krista [Ježíše], to ospravedlnění, které jest od Boha na základě víry, (a to proto), abych poznal jej i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení, protože jemu chci býti podoben i v smrti. Tak snad dosáhnu vzkříšení z mrtvých. (Pravím to) ne, že bych byl již dosáhl (svého cíle) nebo že bych byl již dokonalý, nýbrž usiluji o to, abych to uchvátil, ježto byl jsem také uchvácen Ježíšem Kristem. Bratří, já se nevynáším, že bych již dosáhl (cíle). Jedno však (činím): Zapomínaje na to, co je za mnou, usiluji o to, co je přede mnou. K cíli se ženu za odměnou nebeského povolání od Boha v Kristu Ježíši. Tak tedy smýšlejme všichni, kteří jsme dokonalí – a jestliže v něčem smýšlíte jinak, o tom vás poučí Bůh – jenom buďme v tom, k čemu jsme (již) dospěli, jedné mysli a podle téhož pravidla kráčejme dále! Buďte mými následovníky, bratří, a patřte na ty, kdož tak žijí, jak máte příklad na nás! Neboť mnoho žije těch – o nich jsem vám často vyprávěl, nyní pak i se slzami pravím, že jsou nepřáteli kříže Kristova – jejichž konec je zahynutí, jejichž bůh je břicho a jejichž sláva je v jejich vlastní hanbě, těch (totiž), kteří myslí na pozemské věci. Vždyť naše vlast je v nebesích, odkud také očekáváme Spasitele, Pána [našeho] Ježíše Krista. Ten promění mocí, již si může všechno podrobili, pomíjející naše tělo, aby bylo podobné jeho oslavenému tělu. Proto, moji toužebně milovaní bratří, má radosti a má koruno, tak stůjte pevně v Pánu, miláčkové! Evodii žádám i Syntychu žádám, aby byli jednoho smýšlení v Pánu. Ano i tebe prosím, vážený Synzygu, pomáhej jim, neboť ony se mnou i s Klementem a ostatními mými spolupracovníky pracovaly v šíření evangelia. Jejich jména jsou v knize života. Radujte se v Pánu vždycky! Opakuji: Radujte se! Vaše laskavost budiž známa všem lidem; Pán je blízko! O nic nepečujte úzkostlivě, nýbrž v každé modlitbě a prosbě přednášejte své žádosti Bohu s díkůčiněním! A pokoj Boží, převyšující všechno pomyšlení, ochrání vaše srdce i vaše myšlenky v Kristu Ježíši. Konečně, bratří, myslete na to všechno, co je pravdivé, co čisté, co spravedlivé, co svaté, co příjemné, co dobré pověsti, dále na všecko, co je ctnostné, a co chvály hodné! To konejte, čemu jste se naučili a co jste přijali, uslyšeli a viděli na mně! A Bůh pokoje bude s vámi. Zaradoval jsem se v Pánu velice, že jste již konečně přišli do dobrého postavení, abyste na mne pamatovali. Pamatovali jste na to také (dříve), ale neměli jste k tomu příležitost. Nepravím to pro nedostatek, neboť já jsem se naučil vystačit s tím, co mám. Dovedu i nouzi trpěti, dovedu i hojnost míti. V každém případě a ve všech okolnostech jsem vycvičen býti syt i hladov i hojnost míti i nedostatek trpěti. Všecko mohu v Tom, jenž mě posiluje. Avšak dobře jste učinili, že jste se mne v mé nouzi ujali. Víte přece i vy, Filippané, když jsem začal hlásat evangelium a pak opustil Makedonii, že se žádná křesťanská obec nezúčastnila se mnou účtování příjmů a vydání, leda vy jediní; (víte), že také do Soluně jste mi poslali něco pro mou potřebu, a to ne jednou. (Píši to), ne že bych nyní toužil po daru, nýbrž že chci, aby velký zisk byl připsán k vašemu dobru. Mám všechno, ano mám přebytek! Jsem bohat, poněvadž jsem obdržel od Epafrodita váš dar jako líbezně vonící oběť, Bohu příjemnou a milou. Bůh můj ať splní všechnu vaši touhu podle svého bohatství ve slávě v Kristu Ježíši! Bohu, Otci našemu, budiž sláva na věky věků! Amen. Pozdravujte každého věřícího v Kristu Ježíši! Pozdravují vás bratří, kteří jsou se mnou. Pozdravují vás všichni věřící, zvláště ti, kteří jsou z domu císařova. Milost Pána [našeho] Ježíše Krista budiž s vámi! Ti Amen. Pavel, vůlí Boží apoštol Ježíše Krista, a bratr Timothej svatým a věřícím bratřím v Kristu [Ježíši] v Kolossách: Milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho, [a od Pána Ježíše Krista]. Díky vzdáváme Bohu, Otci Pána našeho Ježíše Krista, za vás vždycky při svých modlitbách. Vždyť jsme uslyšeli o vaší víře v Krista Ježíše a o vaší lásce ke všem věřícím pro naději, jejíž splnění je v nebesích. O té jste dříve uslyšeli skrze slovo pravdy, (to jest) skrze evangelium, které proniklo k vám. Jako po celém světě, tak i u vás roste a přináší užitek ode dne, kdy jste je uslyšeli a poznali Boží milost v pravdě, jak jste se tomu naučili od Epafry, našeho milého spoluslužebníka. On je vaším věrným služebníkem Krista [Ježíše], on nás také zpravil o vaší duchovní lásce. Proto i my od té doby, co jsme o tom zvěděli, nepřestáváme se modliti a prositi za vás, abyste byli naplněni dokonalým poznáním jeho vůle s veškerou moudrostí a duchovní rozumností; (a to proto), abyste žili důstojně Boha tak, abyste se mu ve všem líbili. Ve všech dobrých skutcích přinášejte užitek a prospívejte skrze poznání Boha, jsouce posilňování vší silou podle moci jeho velebnosti k veškeré vytrvalosti a trpělivosti. S radostí děkujte [Bohu] Otci, který nás uzpůsobil k tomu, abychom měli účast na podíle věřících ve světle. On nás vytrhl z moci temnoty a přenesl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení [skrze jeho krev], odpuštění hříchů. On jest obraz neviditelného Boha, prvorozený ze všeho tvorstva. Vždyť v něm bylo stvořeno všecko na nebi i na zemi: viditelné i neviditelné; ať jsou to trůny nebo panstva nebo knížectva nebo mocnosti. Všecko je stvořeno skrze něho a pro něho. A On stojí v čele všeho a všecko má v něm své trvání. A On je hlavou těla, (to je) Církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých (vstalých), aby ve všem měl přednost. Neboť se zalíbilo (Otci), aby v něm přebývala plnost všeho a aby skrze něho smířil všecko se sebou, i co je na zemi, i co je na nebi, tím, že sjednal pokoj krví na jeho kříži. Také vás, kteří jste mu byli kdysi odcizeni a byli jste zlými činy nepřátelsky smýšlející, nyní usmířil smrtí svého lidského těla, aby vás před sebou učinil svatými, neposkvrněnými a bezúhonnými, jen když zůstáváte opření a pevní ve víře, nedávajíce se odvrátiti od naděje z evangelia, které jste slyšeli, které bylo hlásáno mezi vším tvorstvem pod nebem. Já, Pavel, jsem jeho služebníkem. Nyní se raduji z utrpení pro vás a doplňuji na svém těle to, co zůstává (trpěti) z útrap Kristových pro jeho tělo, to jest pro Církev. Jejím služebníkem jsem se já stal podle ustanovení Božího, jímž jsem pověřen ve váš prospěch, abych naplnil slovo Boží, totiž tajemství, které bylo od věků a od pokolení skryto, nyní však bylo zjeveno jeho věřícím. Těm chtěl Bůh uvésti ve známost, jaké bohatství slávy je (skryto) pro pohany v tajemství: Kristus je mezi vámi, naděje na slávu. Jeho my hlásáme, napomínajíce každého člověka a učíce každého člověka vší moudrosti, abychom každého člověka učinili dokonalým v Kristu [Ježíši]. Proto se také lopotím a zápasím podle jeho síly, která ve mně mocně působí. Chci totiž, abyste věděli, jakou starost mám o vás a o Laodicijské i o všechny, kdož mě ještě osobně neznají, aby byli povzbuzeni v svém srdci a spojeni láskou (dospěli) také k celému bohatství plného porozumění a k poznání tajemství Boha [Otce] a Krista [Ježíše]. Vněm jsou skryty všechny poklady moudrosti a vědění. Toto pravím, aby vás nikdo nemátl vyumělkovanými řečmi. Neboť ačkoliv jsem tělem vzdálen, duchem jsem přece u vás a s radostí patřím na váš dobrý stav a na pevnou vaši víru v Krista. Jako jste tedy přijali Krista Ježíše jako Pána, tak v něm žijte, v něm jsouce vkořeněni a na něm zbudováni; a buďte pevní ve víře, jak jste v ní byli vyučeni, a oplývejte [v něm] vděčností! Hleďte, ať vás nikdo neošálí světskou moudrostí a lichým klamem, který se opírá o lidské podání, o živly světa, ale ne o Krista! Neboť v něm přebývá podstatně všechna plnost božství, a v něm jste (i vy) dosáhli plnosti, neboť On je hlavou všeho knížectva a veškeré mocnosti. V něm jste byli také obřezáni obřízkou, která se nevykonává rukama, nýbrž záleží v odložení tělesnosti, (totiž) obřízkou Kristovou. S ním jste byli také pohřbeni na křtu, v něm jste byli též vzkříšeni vírou v moc Boha, který ho vzkřísil z mrtvých. Také vás, když jste byli hříchy a svým neobřezaným tělem mrtvi, oživil spolu s ním. Odpustil vám všecky poklesky tím, že zničil dlužní úpis, jenž svými ustanoveními svědčil proti nám, a proto byl nám nepřátelský. A ten nadobro zrušil, přibiv jej na kříž; a odzbrojiv knížectva a mocnosti, postavil je zjevně na odiv a oslavil v něm vítězství nad nimi. Nikdo ať vás tedy nesoudí pro pokrm nebo pro nápoj nebo pro předpisy o svátcích nebo o novoluní nebo o sobotě! To je (jen) stínem budoucích věcí, skutečností však je Kristus. Ať vás nesvádí nikdo, kdo si libuje v „pokoře“ a uctívání andělů, honosí se viděními, bez důvodu se nadýmá smyslem svého těla a nedrží se hlavy. Z ní (přece) roste celé tělo, jsouc klouby a svazy spojováno a udržováno, vzrůstem, jejž dává Bůh. Jestliže jste tedy s Kristem zemřeli živlům tohoto světa, proč si ještě, jako byste žili ve světě, necháváte předpisovati: „(Po tom) nesahejte!“ „(Z toho) nejezte!“ „(Toho) se nedotýkejte!“? Ty věci jsou vesměs samým užíváním určeny ke zkáze; (jsou to) lidské předpisy a nauky. Činí dojem moudrosti jako projev „zbožnosti, pokory a umrtvování těla“, ale nejsou ke cti, nýbrž k tělesnému ukojení. Jestliže jste tedy povstali s Kristem, hledejte to, co je shůry, kde Kristus sedí na pravici Boží! Usilujte o to, co je shůry, ne o to, co je na zemi! Vždyť jste zemřeli a váš život je skryt s Kristem v Bohu. Až se zjeví Kristus, váš život, tehdy i vy se ukážete s ním ve slávě. Nuže, umrtvěte, co je ve vašich údech pozemského: smilstvo, nečistotu, chlípnost, zlou žádostivost a lakotu, která je modloslužbou! Vždyť pro tyto věci přichází hněv Boží na syny nevěřící. V těch (neřestech) jste trávili kdysi i vy svůj život. Nyní však odložte od sebe i vy to všecko: hněv, prchlivost, zlobu, nactiutrhání a potupné řeči ze svých úst! Neobelhávejte se vespolek; vždyť jste svlékli se sebe starého člověka s jeho skutky a oblékli jste nového člověka, jenž se stále zdokonaluje v poznání podle obrazu svého Stvořitele. Tu neplatí Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar a Skytha, otrok a pán, nýbrž vším a ve všech je Kristus. Oblecte se tedy jako vyvolení Boží, svatí a milí, v srdečné milosrdenství, dobrotu, pokoru, mírnost a shovívavost, snášejíce jeden druhého a odpouštějíce si vespolek, má-li někdo žalobu proti druhému. Jakož i Pán odpustil vám, tak i vy (odpouštějte)! Nad to všechno však mějte lásku, která je poutem dokonalosti! A pokoj Kristův, k němuž jste byli také povoláni jako jedno tělo, ať vládne ve vašich srdcích! A buďte vděčni! Slovo Kristovo přebývej ve vás hojně, abyste se ve vší moudrosti navzájem poučovali a povzbuzovali žalmy, chvalozpěvy a duchovními písněmi, v milosti je zpívajíce Bohu v svých srdcích. A cokoli mluvíte nebo činíte, vše čiňte ve jménu Pána Ježíše [Krista], děkujíce Bohu Otci skrze něho! Ženy, buďte poddány svým mužům, jak se sluší v Pánu! Muži, milujte své manželky a nebuďte k nim nevlídní! Dítky, poslouchejte své rodiče ve všem, neboť to je milé Pánu! Otcové, nepopouzejte své dítky k nevoli, aby nemalomyslněly! Služebníci, poslouchejte ve všem své pozemské pány, sloužíce ne na oko, chtějíce se zalíbiti lidem, nýbrž (služte) upřímným srdcem, bojíce se Boha! Cokoliv konáte, konejte ze srdce rádi jako pro Pána a ne pro lidi; vždyť víte, že od Pána dostanete v odplatu dědictví. Služte Kristu Pánu! Neboť kdo činí křivdu, dostane trest za křivdu. U Boha není stranictví. Páni, prokazujte služebníkům, co je spravedlivé a slušné! Vězte, že také vy máte Pána na nebi! Buďte vytrvalí na modlitbách! Při nich buďte bdělí a vděční! Modlete se také za nás, aby Bůh otevřel našemu slovu dveře, abychom mohli hlásati tajemství Kristovo, pro které jsem také uvězněn, abych je uváděl ve známost tak, jako mluviti je má povinnost. Žijte moudře před těmi, kdož jsou mimo! Dobře užívejte času! Vaše řeč budiž vždycky laskavá, okořeněná solí, a musíte věděti, jak máte odpovídati jednomu každému. O mém postavení vám všechno oznámí Tychikos, milovaný bratr, věrný pomocník a spolupracovník v Pánu. Právě proto ho k vám posílám, abyste poznali, jak se nám vede, a aby potěšil vaše srdce. S ním (posílám) Onesima, milého a věrného bratra, vašeho krajana. Ti vám povědí všecko, co se tu děje. Pozdravuje vás Aristarchos, můj spoluvězeň, a Marek, příbuzný Barnabášův – o něm jste dostali pokyn; přijde-li k vám, přijměte ho – a Jesus příjmením Justus. Ti jsou mými jedinými spolupracovníky z obřízky pro království Boží a stali se mi útěchou. Pozdravuje vás váš krajan Epafras, služebník Krista Ježíše. Vždycky je starostlivý o vás při modlitbách, abyste stáli pevně jako dokonalí a plnili ve všem vůli Boží. O něm totiž vydávám svědectví, že si dává hodně práce pro vás i pro ty, kdož jsou v Laodiceji a v Hierapoli. Pozdravuje vás milý Lukáš, lékař, a Demas. Pozdravujte bratry v Laodiceji, zvláště Nymfu a věřící (shromážděné) v jeho domě! A až bude tento list přečten u vás, dejte jej přečisti také křesťanské obci laodicejské a list z Laodiceje přečtěte si také vy! A řekněte Archippovi: „Hleď, abys dobře zastával úřad, který jsi dostal v Pánu!“ Pozdrav mou rukou, Pavlovou: Pamatujte na mé okovy! Milost s vámi! [Amen.] Pavel, Silvan a Timothej křesťanské obci soluňské (žijící) v Bohu Otci a v Pánu Ježíši Kristu: Milost vám a pokoj! Díky vzdáváme Bohu vždycky za vás všechny, kdykoliv si na vás vzpomínáme při svých modlitbách. Bez ustání se před naším Bohem a Otcem rozpomínáme na vaši účinnou víru, na vaši obětavou lásku i na vytrvalou vaši naději v Pána našeho Ježíše Krista. Víme totiž, bratří Bohem milovaní, o vašem vyvolení. Vždyť naše evangelium se nedostalo k vám toliko v slově, nýbrž i v moci a v Duchu svatém a v plné přesvědčivosti, jakož víte, jakými jsme byli mezi vámi pro vás. A vy jste se stali následovníky našimi i Pána, protože jste přijali slovo přes četná soužení s radostí v Duchu svatém, takže jste se stali vzorem všem věřícím v Makedonii a v Achaji. Vždyť od vás se rozšířilo slovo Páně nejen v Makedonii a v Achaji, nýbrž i na každé místo se roznesla (zpráva) o vaší víře v Boha, takže nám není potřebí o tom něco mluviti. (Lidé) sami totiž vypravují o nás, jaký byl náš příchod k vám, a jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili živému a pravému Bohu, a s nebes očekávali jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, (totiž) Ježíše, jenž nás vysvobodil od budoucího hněvu. Sami zajisté víte, bratří, že náš příchod k vám nebyl bez užitku. Ačkoliv jsme, jak víte, předtím ve Filippách trpěli a byli pohaněni, přece jsme se vzmužili v Bohu našem, abychom vám hlásali evangelium Boží při mnohé starosti. Vždyť naše kázání není z podvodných nebo z nekalých úmyslů nebo ze lsti, nýbrž tak mluvíme, jak nás za hodny uznal Bůh, abychom byli pověřeni hlásáním evangelia, ne jako takoví, kteří se chtějí líbiti lidem, nýbrž Bohu, jenž zkoumá naše srdce. Nikdy zajisté, jak víte, neužili jsme lichotivých slov, ani ziskuchtivé záminky – Bůh je svědek! Ani jsme nehledali slávu u lidí ani u vás ani u jiných. Ačkoliv jsme jako apoštolové Kristovi mohli vám býti na obtíž, stali jsme se mezi vámi maličkými, jako když matka chová své dítky. Tak jsme toužili po vás, že jsme byli hotovi podati vám nejen evangelium Boží, nýbrž i sebe samé, protože jste se nám stali milými. Pamatujete si zajisté, bratří, na naši práci a námahu. Ve dne i v noci pracujíce, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, kázali jsme vám evangelium Boží. Vy i Bůh jste svědky, jak svatě, spravedlivě a bezúhonně jsme se chovali k vám, kteří jste uvěřili. Vždyť víte, jak jsme jednoho každého z vás – jako otec své dítky – napomínali, povzbuzovali a zapřísahali, abyste žili život důstojný toho Boha, který vás povolal do svého království a své slávy. Proto také my děkujeme Bohu bez ustání (za to), že jste slovo evangelia Božího, které jste od nás slyšeli, přijali nikoli jako slovo lidské, nýbrž – jak vpravdě jest – jako slovo Boží. Ono se také jeví skutky u vás, kteří věříte. Neboť vy, bratři, stali jste se následovníky křesťanských obcí Božích v Judsku (shromážděných) v Kristu Ježíši. Vždyť jste přece utrpěli od svých soukmenovců totéž, co i oni od židů. Ti zabili dokonce i Pána Ježíše a proroky a nás pronásledovali. Bohu nejsou milí a na všechny lidi nevraží. Nám totiž zabraňují kázati pohanům, aby došli spásy. Tak jen stále naplňují míru svých hříchů. Ale hněv [Boží], jenž na ně přišel, dosáhl vrcholu. My však, bratří, byvše odloučeni od vás na krátkou dobu – tělem, nikoliv však srdcem – usilovali jsme s tím větší touhou vás opět spatřit. Proto jsme chtěli přijíti k vám, totiž já, Pavel, a to ne jednou, nýbrž několikrát, ale satan nám v tom zabránil. Neboť kdo je naší nadějí, naší radostí nebo korunou chlouby, ne-li také vy, před Pánem naším Ježíšem [Kristem] při jeho příchodu? Vy jste skutečně naší slávou i radostí. Protože jsme to nemohli déle vydržet, rozhodli jsme se zůstati v Athénách samotni a poslali jsme Timotheje, svého bratra a Božího služebníka v hlásání evangelia Kristova, aby vás utvrdil ve vaší víře a povzbudil v ní, aby se nikdo nedal zviklati v těchto souženích. Vždyť sami víte, že jsou naším údělem; neboť když jsme byli u vás, také jsme vám předpovídali, že přijdou na nás soužení, a tak se též, jak víte, stalo. Proto také já, poněvadž jsem to nemohl déle vydržet, poslal jsem (jej), abych se dověděl o vaší víře, zdali snad vás nepokoušel pokušitel a nebude-li nadarmo naše námaha. Nyní však, když Timothej od vás k nám přišel a přinesl nám radostnou zprávu o vaší víře a lásce i o tom, jak nás máte stále v dobré památce a že toužíte nás viděti stejně jako my vás, potěšili jsme se proto z vás, bratří, při vší své nouzi a a tísni vaší vírou. Neboť nyní žijeme, stojíte-li vy (pevně) v Pánu. Ano, jaké díky můžeme vzdáti za vás k Bohu za všecku tu radost, kterou prožíváme pro vás před svým Bohem? Ve dne v noci se modlíme co nejvroucněji, abychom vás spatřili a doplnili, co se (ještě) nedostává vaší víře. Sám však Bůh, Otec náš, a Pán náš Ježíš [Kristus] uprav naši cestu k vám! Vám ať Pán dopřeje, abyste oplývali víc a více láskou jeden ke druhému a ke všem, jak i my (ji máme) k vám. Kéž utvrdí vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem a Otcem naším, až přijde Pán náš Ježíš [Kristus] se všemi svými svatými. [Amen.] Konečně, bratří, prosíme a napomínáme vás v Pánu Ježíši: Jak jste se naučili od nás, kterak máte žíti a líbiti se Bohu, a jak také žijete – (v tom) buďte vždy dokonalejší! Víte zajisté, která přikázání jsem vám dal skrze Pána Ježíše. To je totiž vůle Boží – vaše posvěcení: Abyste se zdržovali smilstva, aby každý z vás dovedl ovládati své tělo ve svatosti a v počestnosti, nikoliv ve vášnivé náruživosti, jako (činí) i pohani, kteří neznají Boha. A nikdo aby v té věci nezkracoval a nepodváděl svého bratra, neboť mstitelem toho všeho je Pán, jak jsme vám dříve pověděli a důtklivě připomněli. Vždyť nás nepovolal Bůh k nečistotě, nýbrž k posvěcení. Proto kdo tím povoláním pohrdá, nepohrdá člověkem, nýbrž Bohem, který nám dal svého svatého Ducha. O lásce bratrské však nemáme potřebí vám psáti, neboť sami jste se od Boha naučili milovat se vespolek. Vždyť také to činíte ke všem bratřím po celé Makedonii. Prosíme vás však, bratří, buďte (v tom vždy) dokonalejší a vynasnažujte se žíti v pokoji, konati své povinnosti a pracovati svýma rukama, jak jsme vám přikázali, abyste žili čestně před těmi, kdož jsou mimo (Církev), a abyste nic cizího nepotřebovali. Nechceme však, bratří, abyste byli v nevědomosti o těch, kdož zesnuli, abyste netruchlili (pro ně) jako ostatní, kteří nemají naděje. Věříme-li totiž, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak (věřme, že) Bůh skrze Ježíše s ním přivede k sobě i zesnulé. Toto totiž pravím vám na základě slova Páně: My, kteří zůstaneme na živu, až do příchodu Ježíšova, nepředstihneme ty, kdož zesnuli. Neboť Pán sám, až bude dán rozkaz a až zazní hlas archandělův a trouba Boží, sestoupí s nebe a v Kristu zemřelí vstanou nejdříve. Potom my, kteří zůstaneme na živu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Kristu; a tak vždycky budeme s Pánem. Potěšujte se tedy vespolek těmito slovy! O časech a chvílích (toho) nepotřebujete, bratří, abychom vám psali. Vždyť sami dobře víte, že den Páně přijde tak jako zloděj v noci. Když budou lidé říkati: „Jest pokoj a jistota,“ tu náhle přijde na ně záhuba, jako přicházejí porodní bolesti na ženu v požehnaném stavu, a neuniknou jí. Vy však, bratří, nežijete ve tmě, aby vás ten den přepadl jako zloděj. Neboť vy všichni jste děti světla, děti dne; nepatříme ani noci ani tmě. Nuže tedy nespěme jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví! Vždyť ti, kdož spí, spí v noci; a ti, kdož se opíjejí, opíjejí se v noci. My však, protože patříme dni, buďme střízliví a vyzbrojme se pancířem víry a lásky a přilbou naděje ve spásu! Vždyť Bůh nás neurčil ke hněvu, nýbrž abychom si získali spásu skrze Pána našeho Ježíše Krista. On zemřel za nás, abychom my, ať bdíme, ať spíme, žili spolu s ním. Proto potěšujte se vespolek a povznášejte Jeden druhého, jak (to) už činíte! Žádáme však vás, bratří, abyste ctili ty, kdož pracují mezi vámi a jsou vašimi představenými v Pánu a vás napomínají, a abyste si jich zvlášť vysoko vážili a (je) milovali pro jejich dílo. Mějte s nimi pokoj! Prosíme však vás, bratří, kárejte neukázněné, povzbuzujte malomyslné, ujímejte se slabých, shovívaví buďte ke všem! Hleďte, ať nikdo nikomu neodplácí zlým za zlé, nýbrž vždycky usilujte o to, co je dobré pro vás vespolek i pro všechny! Vždycky se radujte, bez ustání se modlete, ve všem buďte vděčni, neboť to chce od vás všech Bůh v Kristu Ježíši. Ducha nezhášejte, (darem) prorokování nepohrdejte! Všecko však zkoušejte; co je dobré, toho se držte! Toho, co je jakkoli zlé, se zdržujte! Sám Bůh pokoje ať vás dokonale posvětí, aby se váš duch zachoval bez poskvrny, vaše duše i vaše tělo bez úhony do příchodu Pána našeho Ježíše Krista! Věrný je Ten, jenž vás povolal; On to i učiní. Bratří, modlete se za nás! Pozdravujte všechny bratry svatým polibkem! Zapřísahám vás skrze Pána, aby se tento list přečetl všem [věřícím] bratřím! Milost Pána našeho Ježíše Krista budiž s vámi! [Amen.] Pavel, Silvan a Timothej křesťanské obci soluňské (žijící) v Bohu, v Otci našem, a v Pánu Ježíši Kristu: Milost vám a pokoj od Boha, Otce [našeho], a od Pána Ježíše Krista. Děkovati máme Bohu vždycky kvůli vám, bratří, jak je hodno, protože vaše víra víc a víc vzrůstá a vzájemné lásky u jednoho každého z vás přibývá. Proto i my se honosíme vámi v křesťanských obcích Božích pro vaši vytrvalost a víru ve všech vašich pronásledováních a souženích, která snášíte. V tom se ukazuje spravedlivý soud Boží, že máte býti uznáni hodnými království Božího, pro něž také trpíte. Neboť odpovídá to Boží spravedlnosti, jestliže vašim sužovatelům odplatí soužením, vám však, souženým, odpočinkem i s námi, až se jednou zjeví Pán Ježíš s nebe s anděly své moci v ohnivém plameni, aby potrestal ty, kdož neznají Boha, a ty, kdož neposlouchají evangeliaPána našeho Ježíše [Krista]. Ti budou potrestáni záhubou věčnou, (odloučeni budou) od tváře Páně a od slávy jeho moci, až přijde (totiž) v onen den, aby byl oslaven v svých svatých a ukázal se podivuhodně ve všech věřících, neboť u vás došlo víry naše svědectví. Proto se také vždycky modlíme za vás, aby máš Bůh učinil vás hodnými svého povolání a mocně dovršil ve vás (svou) zálibu v dobru i činnou víru. Aby tak bylo jméno Pána našeho Ježíše [Krista] oslaveno ve vás a vy v něm podle milosti Boha našeho a Pána Ježíše Krista. Bratří, pokud se týká příchodu Pána našeho Ježíše Krista a našeho spojení s ním, prosíme vás, abyste se nedali hned pomásti na mysli nebo děsiti ani (prorockým) duchem ani slovem ani listem od nás prý poslaným, jako by onen den Páně (již) nastával. Nedejte se jiným nijak svésti! Nejdříve totiž musí přijíti odpadnutí a objeviti se člověk hříchu, syn záhuby, protivník, jenž se bude povyšovat nade všechno, co se jmenuje Bůh anebo čemu se vzdává božská pocta; dokonce se posadí v chrámě Božím a bude si počínati, jako by byl Bohem. Nepamatujete se, že jsem vám to pravil, když jsem byl ještě u vás? Také co (ho) nyní zdržuje, aby se zjevil (teprve) svým časem, víte. Neboť skrytá bezbožnost (již) působí, jen je potřebí, aby ustoupil s cesty ten, kdo zdržuje. A pak se objeví onen bezbožník. Ale Pán Ježíš ho zahubí dechem svých úst a zničí jasem při svém příchodu. On však přijde podle působení satanova se vší mocí, s podvodnými divy a zázraky a s všelikým hříšným podvodem pro ty, kdož hynou, a to proto, že si nepřisvojili lásku k pravdě, aby byli spaseni. Proto nechá na ně Bůh působiti sílu klamu, takže uvěří lži. Tak mají býti odsouzeni všichni, kdož neuvěřili pravdě, nýbrž zalíbili si v nepravosti. Potěcha pro věřící. My však jsme povinni děkovali Bohu vždycky kvůli vám, od Boha milovaní bratří, že Bůh vás vyvolil od počátku ke spáse posvěcením Ducha a vírou v pravdu. Proto také povolal vás skrze naše evangelium, abyste dosáhli slávy Pána našeho Ježíše Krista. Nuže, bratří, stůjte pevně a zachovávejte podané nauky, kterým jste se naučili ať naším kázáním ať naším listem! Sám Pán náš Ježíš Kristus a Bůh, Otec náš, který si nás zamiloval a v své milosti nám dal věčnou útěchu a dobrou naději, ať potěší vaše srdce a utvrdí v každém dobrém skutku i slově! Konečně, bratří, modlete se za nás, aby se slovo Páně šířilo a bylo oslavováno (jinde) jako i u vás, a abychom byli osvobozeni od obtížných a zlých lidí, neboť se všichni neobracejí k víře. Věrný však je Bůh! Ten vás utvrdí a ochrání od zlého. Důvěřujeme však vám v Pánu, že naše příkazy plníte a budete plniti. Pán ať vede vaše srdce k lásce Boží a k trpělivosti Kristově! Přikazujeme však vám, bratří, ve jménu Pána našeho Ježíše Krista, abyste se stranili každého bratra, který žije nepořádně a nežije podle naučení, které dostali od nás. Sami zajisté víte, jak máte nás následovati. Vždyť jsme nežili mezi vámi nepořádně, ani jsme nejedli chléb zadarmo, nýbrž lopotně a namáhavě jsme ve dne v noci pracovali, abychom nebyli nikomu z vás na obtíž. Ne jako bychom neměli (k tomu) právo, nýbrž abychom vám dali za příklad sebe, abyste nás následovali. Vždyť i když jsme byli u vás, přikazovali jsme vám toto:,Kdo nechce pracovati, ať nejí!' Doslechli jsme, že někteří mezi vámi žijí nepořádně a místo práce se zabývají všetečnými věcmi. Takovým důrazně přikazujeme v Pánu Ježíši Kristu, ať pokojně pracují a jedí svůj chléb! Vy pak, bratří, neustávejte činiti dobré! Neposlouchá-li však někdo našeho písemného příkazu, pamatujte si ho a nestýkejte se s ním, aby byl zahanben. Avšak nemějte ho za nepřítele, nýbrž kárejte ho jako bratra! Sám Pán pokoje ať vám dá stálý pokoj na každém místě! Pán (budiž) s vámi se všemi! Pozdravení mou rukou, Pavlovou. Toť znamení v každém listě; to je mé písmo. Milost Pána našeho Ježíše Krista (budiž) s vámi se všemi! [Amen.] Pavel, apoštol Ježíše Krista podle příkazu Boha, Spasitele našeho, a Krista Ježíše, naší naděje, Timothejovi, svému milému synu ve víře: Milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce a Krista Ježíše, Pána našeho. Při svém odchodu do Makedonie prosil jsem tě, abys zůstal v Efesu, abys jistým lidem zakázal učiti jinému učení a zabývati se bájemi a nekonečnými rodokmeny. Takové věci vedou spíše k hádkám než k Božímu řádu spásy (založené) ve víře. Cílem kázání je láska z čistého srdce, dobrého svědomí a nelíčené víry. Od toho někteří pobloudili a přiklonili se k pošetilému mluvení. Chtějí býti učiteli zákona, ale nerozumějí ani tomu, co mluví, ani tomu, co dokazují. Víme však, že zákon je dobrý, užívá-li ho kdo náležitě a ví-li, že zákon není dán pro spravedlivého, nýbrž pro nespravedlivé a nepoddajné, pro bezbožníky a hříšníky, pro nešlechetníky a hříchy poskvrněné, otcovrahy a matkovrahy, pro vražedníky, smilníky, pro prznitele chlapců, pro obchodníky s otroky, pro lháře, křivopřísežníky a co jiného se ještě příčí zdravému učení. (Tak je tomu) podle evangelia o slávě blaženého Boha, které mi bylo svěřeno. Díky vzdávám Kristu Ježíši, Pánu našemu, jenž mě posilnil, za to, že mě uznal za věrného, ustanoviv mě pro (svou) službu, přesto že jsem byl dříve rouhačem, pronásledovatelem a násilníkem. Ale došel jsem [Božího] smilování, poněvadž jsem jednal z nevědomosti v nevěře. Proto se rozhojnila bohatě milost Pána našeho a s ní víra a láska v Kristu Ježíši. Pravdivé je to slovo a zaslouží, aby bylo přijato, že (totiž) Kristus Ježíš přišel na tento svět spasit hříšníky; mezi nimi první jsem já. Ale (právě) proto jsem došel milosrdenství, aby Kristus Ježíš na mně prvním ukázal veškerou svou shovívavost jako příklad těm, kdož v něho uvěří a dosáhnou života věčného. Věčnému Králi, nesmrtelnému, [neviditelnému a jedinému Bohu budiž čest a sláva na věky věků! Amen. Tento příkaz kladu ti na srdce, synu Timotheji, se zřetelem k prorockým slovům o tobě, abys podle nich dobrý boj bojoval, maje víru a dobré svědomí. To někteří od sebe odvrhli a ztroskotali ve víře. Mezi nimi jsou Hymeneos a Alexander; ty jsem vydal satanu, aby se odnaučili rouhání. Předem tedy (tě) napomínám, aby se konaly prosby a modlitby, prosebné a děkovné za všechny lidi, za krále i za všechny vrchnosti, abychom vedli ve vší zbožnosti a počestnosti život tichý a pokojný. Neboť to je dobré a příjemné před Bohem, Spasitelem naším. Ten chce, aby všichni lidé byli spaseni a přišli k poznání pravdy. Je totiž jeden Bůh, jeden i prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, jenž dal sebe samého v oběť jako výkupné za všechny. To bylo v svůj čas zjeveno a já jsem byl ustanoven toho hlasatelem a apoštolem – mluvím pravdu, nelžu – učitelem pohanů v pravé víře. Přeji si tedy, aby muži všude pozvedali k modlitbě ruce čisté, prosti hněvu a svárlivosti. Podobně i ženy se mají zdobiti slušným oděvem stydlivě a skromně, a ne vrkoči a zlatem nebo perlami nebo drahým rouchem, nýbrž tím, co se sluší na ženy, které chtějí žíti bohabojně, totiž dobrými skutky. Žena ať se dá poučiti v tichosti se vší poddaností. Veřejně vyučovati však ženě nedovoluji ani panovati nad mužem, nýbrž býti v tichosti. Vždyť první byl stvořen Adam, potom Eva. A ne Adam byl sveden, nýbrž žena byla svedena a přestoupila (zákon). Avšak dojde spásy mateřstvím, setrvá-li ve víře, lásce, svatosti a zdrženlivosti. Pravdivý je výrok: Usiluje-li někdo o úřad duchovního představeného, usiluje o vznešený úřad. Duchovní představený má býti bezúhonný, jen jednou ženatý, umějící se ovládat, rozumný, vážný, [počestný,] pohostinný a způsobilý k vyučování. Nemá býti oddán pití, ne násilné povahy, nýbrž mírný, ne svárlivý ani lakomý, nýbrž má dobře spravovat svůj vlastní dům a své dítky držeti v poslušnosti a ve vší počestnosti. Neboť nedovede-li někdo spravovat svůj dům, jak se bude o starat o Církev Boží? Nemá býti nedávno pokřtěný, aby nezpyšněl a nepropadl trestu jako ďábel. Musí však také míti dobrou pověst mezi těmi, kdož jsou mimo, aby neupadl v potupu a v osidlo ďáblovo. Taktéž jáhnové mají býti počestní, a ne neupřímní, ne oddaní hojnému pití vína ani ne chtiví mrzkého zisku. Mají s čistým svědomím střežiti tajemství víry. Také tito ať jsou nejprve vyzkoušeni, a teprve pak, jsou-li bez úhony, ať zastávají jáhenský úřad. Podobně ženy mají býti počestné, ne pomlouvačné, nýbrž umějící se ovládat a ve všem věrné. Jáhnové mají býti jen jednou ženati a (mají) uměti dobře vésti své dítky i své domy. Neboť kdož dobře zastávají jáhenský úřad, zjednávají si dobrý stupeň a velikou zmužilost ve víře v Kristu Ježíši. Toto ti píši v naději, že brzy přijdu k tobě. Zdržím-li se však, věz, jak si máš počínati v domě Božím, to je v Církvi Boha živého, která je sloup a základ pravdy. A skutečně veliké je to tajemství pocty Boží: Jenž se zjevil v těle, ověřil se (svým) duchem, zjevil se andělům, byl hlásán mezi národy, svět v něj uvěřil a On byl vzat ve slávě. Duch pak praví výslovně: V pozdějších časech odpadnou někteří od víry a přidrží se svůdných duchů a ďábelských nauk. Ty pocházejí od lživých pokrytců, (od lidí), kteří jsou poznamenáni v svém vlastním svědomí. Ti zakazují se ženit a přikazují se zdržovat (některých) pokrmů; ty (přece) stvořil Bůh, aby je věřící, kteří totiž poznali pravdu, vděčně požívali. Neboť všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nic není zavržitelné, požívá-li se to s díky; ano, bývá to posvěcováno Božím slovem a modlitbou. Budeš-li takto bratry poučovati, budeš dobrým služebníkem Krista Ježíše, jsa živ ze slov víry a dobrého učení, které jsi následoval. Pošetilých a babských povídaček se varuj, zato se cvič ve zbožnosti; neboť tělesné cvičení jest užitečné k málu, zbožnost však jest užitečná ke všemu. Má totiž zaslíbení života na tomto i na onom světě. Pravdivé je to slovo a zaslouží, aby bylo přijato. Vždyť proto se lopotíme a necháváme se tupiti, poněvadž doufáme v Boha živého, On je Spasitelem všech lidí, především věncích. Tak o tom kaž a tomu uč! Nikdo ať tebou nepohrdá pro tvou mladost! Buď však vzorem věřícím ve slově, v jednání, v lásce, ve víře a v čistotě! Dokud nepřijdu, věnuj se předčítání, napomínání a poučování! Nezanedbávej milost, kterou máš! Ta ti byla dána se zřetelem k prorockým slovům vzkládáním rukou duchovenstva. O to se starej, tomu se věnuj, aby tvůj pokrok byl všem zjevný! Dej pozor na sebe i na učení! Vytrvej v tom, neboť budeš-li takto jednati, spasíš i sám sebe i ty, kdož tě poslouchají. Na muže staršího se neosopuj, nýbrž domluv mu jako otci; mladším (mužům domluv) jako bratřím, starším ženám jako matkám, mladším jako sestrám ve vší počestnosti! Vdovy, ty (totiž), které jsou vskutku vdovami, měj v úctě! Má-li však některá vdova dítky nebo vnuky, ať se oni učí nejprve povinnostem k své vlastní rodině a nechť se učí spláceti povinný dík předkům, neboť to se Bohu líbí. Skutečná vdova, sama žijící, doufá v Boha a trvá na prosebných modlitbách dnem i nocí. Ta však, která žije v rozkoších, je za živa mrtva. A toto přikazuj, aby žily bezúhonně. Nestará-li se někdo o svoje a zvláště o své domácí, zapřel víru a je horší než nevěřící. Mezi vdovy budiž do seznamu zapsána jen ta, která jest aspoň šedesátiletá, byla jen jednou provdána, je dobrými skutky dobře známa, dítky vychovala, pohostinství prokazovala, věřícím nohy umývala, souženým pomáhala a vůbec se věnovala jakýmkoli dobrým skutkům. Mladší vdovy však odmítej, neboť když je smyslnost odvede od Krista, chtějí se vdávati, zrušují první věrnost a tak uvalují na sebe odsouzení. Zároveň se však učí též lenosti, když chodí po domech, ale nejen lenosti, nýbrž i klepaření, všetečnosti a neslušným řečem. Chci tedy, aby se mladší vdovy vdávaly, dítky rodily, o domácnost se staraly a nedávaly protivníkovi žádné příčiny k pomluvě. Vždyť některé již odpadly a následovaly satana. Má-li některá věřící (žena u sebe) vdovy, ať je podporuje, aby tím nebyla zatěžována křesťanská obec; ta pak může podporovati skutečné vdovy. Duchovní, kteří dobře zastávají svůj úřad, buďtež uznáváni za hodny dvojí cti, především ti, kdož se lopotí kázáním a vyučováním. Neboť Písmo praví: „Nezavazuj tlamu mlátícímu býku“ a „Hoden je dělník své mzdy“. Proti duchovnímu nepřijímej žalobu, leda na základě dvou nebo tří svědků! Hřeší-li však, kárej je přede všemi, aby také ostatní měli bázeň. Zapřísahám tě při Bohu a Kristu Ježíši a při vyvolených andělech, abys tyto příkazy zachovával bez předsudků a nic nečinil stranicky. Nevzkládej ukvapeně na nikoho ruce, ani nebuď spoluúčasten na cizích hříších! Sebe samého uchovávej čistým! Nepij už (jen) vodu, nýbrž pij trochu vína pro svůj žaludek a pro své časté ochuravění! U některých lidí jsou jejich hříchy dobře známy před soudem, u jiných však teprve až po něm. Podobně i dobré skutky jsou dobře známy, a kde tomu tak není, nemohou zůstati skryté. Všichni, kdož jsou pod jhem jako služebníci, ať pokládají své pány za hodny veškeré úcty, aby se jméno Páně a učení nezlehčovalo. Kdož však mají věřící pány, ať si jich neváží méně proto, že jsou (jejich) bratry, nýbrž tím ochotněji ať jim slouží, protože jsou to věřící a miláčci (Páně), kteří se vynasnažují konati dobro. V tom (smyslu) uč a napomínej! Učí-li kdo jinak a nedrží-li se zdravých slov Pána našeho Ježíše Krista, to jest učení (pravého) náboženství, je zpupně povýšený, třebaže ničemu nerozumí, nýbrž stůně na sporné otázky a hádky o slova. Z toho pak povstávají závist, sváry, nactiutrhání, špatná podezření, půtky pomatených lidí, kteří ztratili pravdu a domnívají se, že zbožnost je pramenem zisku. A vskutku je zbožnost velikým pramenem zisku, je-li (spojena) se skromností. Vždyť jsme si nic nepřinesli na tento svět; jisto, že si také nic nemůžeme odnésti. Máme-li pak živobytí a oděv, buďme s tím spokojeni! Kdož však chtějí bohatnouti, upadají v pokušení a v osidlo [ďáblovo] a v mnoho pošetilých i zhoubných žádostí, které vrhají lidi do zkázy a záhuby. Neboť kořen všeho zla je chtivost peněz. Tak někteří, kteří po nich toužili, zbloudili od víry a způsobili si mnoho bolesti. Ty se však toho, muži Boží, varuj! Zato usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost a tichost! Bojuj dobrý boj víry, dosáhni života věčného! K němu jsi byl povolán a pro něj jsi před mnoha svědky učinil krásné vyznání. Před Bohem, jenž všechno oživuje, a před Kristem Ježíšem, jenž osvědčil své krásné vyznání před Pontským Pilátem, ti přikazuji, abys zachovával přikázání bez poskvrny a bez úhony až do příchodu Pána našeho Ježíše Krista. Ten svým časem ukáže blažený a jediný Vladař, Král králů a Pán pánů. On jediný je nesmrtelný a přebývá ve světle nepřístupném; jej nikdo z lidí neviděl, ba ani viděli nemůže, jemu přísluší čest a vláda na věky. Amen. Boháče tohoto světa napomínej, ať se nepyšní ani ať neskládají své naděje v nejisté bohatství, nýbrž v Boha [živého]. Ten nám dává všecko v bohaté míře k užívání. Ať činí dobře a bohatnou v dobrých skutcích, ať jsou štědří a dobročinní, zaopatřujíce si dobrý základ pro budoucnost, aby dosáhli pravého života. Timotheji, opatruj svěřený statek! Chraň se planých světských řečí a sporů klamné vědy! K ní se někteří přidali, a zbloudili ve víře! Milost (budiž) s tebou! [Amen.] Pavel, vůlí Boží apoštol Ježíše Krista (určený) k hlásání života v Kristu Ježíši, svému milovanému synu Timothejovi: Milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce a Krista Ježíše, Pána našeho. Děkuji Bohu, jemuž sloužím od svých předků s čistým svědomím, když bez ustání ve dne v noci vzpomínám na tebe v svých modlitbách. Jsa pamětliv tvých slzí, toužím tě spatřit, abych byl naplněn radostí, neboť mám před očima tvou nelíčenou víru, kterou chovala již tvá babička Loida a tvá matka Euniké, a jak jsem přesvědčen, chováš i ty. Proto ti připomínám, abys opět oživoval milost Boží, která je v tobě vzkládáním mých rukou. Vždyť Bůh nám nedal ducha bojácnosti, nýbrž ducha moci, lásky a rozvážnosti. Nestyď se tedy za svědectví o Pánu našem ani za mne, jeho vězně, nýbrž spolu (se mnou) snášej bolesti pro evangelium podle moci Boží! On nás vysvobodil a povolal [svým] svatým povoláním, ne podle našich skutků, nýbrž podle svého úradku a podle milosti. Ta nám byla dána v Kristu Ježíši před věčnými časy, nyní však příchodem Spasitele našeho Ježíše Krista přišla ve známost. On zničil smrt a přivedl na světlo neporušitelný život skrze evangelium. Toho byl jsem já ustanoven hlasatelem i apoštolem i učitelem [u pohanů]. Proto také tak trpím; ale nestydím se (za to). Vždyť vím, komu jsem uvěřil, a jsem přesvědčen, že On má moc zachovati svěřený mi poklad až do onoho dne. Vezmi si zdravá slova, která jsi uslyšel ode mne, za vzor, (zůstávaje) ve víře a v lásce v Kristu Ježíši. Tento krásný poklad opatruj milostí Ducha svatého, jenž přebývá v nás! Víš o tom, že se ti v Asii odvrátili ode mne všichni, mezi nimi Fygelos a Hermogenes. Ať prokáže Pán milosrdenství domu Onesiforovu! On mě totiž často potěšil a nestyděl se za mé okovy, nýbrž, když přišel do Říma, horlivě mě hledal, a nalezl. Dejž mu Pán, aby nalezl milosrdenství od Pána v onen den! A jak veliké služby [mi] prokázal v Efesu, ty víš nejlépe. Ty tedy, můj synu, buď silný v milosti Krista Ježíše, a co jsi ode mne uslyšel před mnoha svědky, to svěřuj spolehlivým lidem, kteří budou způsobilí také jiné učiti. Spolu (se mnou) snášej utrpení jako dobrý bojovník Krista Ježíše! Žádný vojín se nevměšuje do světských záležitostí, aby se zalíbil vojevůdci. Vždyť ani ten, kdo zápasí, nedostává vítězný věnec, jestliže nezápasí správně. Rolník, jenž se lopotí, má první bráti užitek. Rozuměj, co pravím! Dá ti zajisté Pán, abys porozuměl všemu. Pamatuj na [Pána] Ježíše Krista, (pocházejícího) z potomstva Davidova, který vstal z mrtvých, jak zní moje evangelium, a já pro ně snáším utrpení, ba i okovy jako nějaký zločinec. Avšak slovo Boží není spoutáno. Proto všechno snáším pro vyvolené, aby také oni dosáhli spásy v Kristu Ježíši i s věčnou slávou. Pravdivé je slovo: Jestliže jsme s ním zemřeli, budeme s ním i žíti; jestliže s ním vytrváme, budeme s ním i kralovati; zapřeme-li ho, také On nás zapře; jsme-li nevěrni, On zůstává věrný. Vždyť nemůže zapříti sám sebe. Ty věci (lidem) připomínej a zapřísahej je před Pánem! Neveď hádky! Není to k ničemu užitečné, jen ke zkáze posluchačů. Vynasnaž se horlivě, aby ses osvědčil před Bohem jako pracovník, který se nemá zač stydět, který náležitě podává slovo pravdy. Planých světských řečí se varuj! Neboť (lidé tak mluvící) upadají jen hlouběji do bezbožnosti a jejich slovo se rozlézá jako rakovina. K takovým patří Hymeneos a Filetos. Ti zbloudili od pravdy říkajíce, že se vzkříšení již stalo, a podvracejí u některých víru. Avšak základ Boží stojí pevně a má tento nápis: „Pán poznal ty, kdož jsou jeho“ a „Zanech nepravosti, kdokoliv vzývá jeho jméno!“ Ve veliké domácnosti však nejsou jenom nádoby zlaté a stříbrné, nýbrž i dřevěné a hliněné; jedny jsou k slavnostnímu, druhé k všednímu účelu. Očistí-li se kdo řádně od těchto lidí, bude nádobou čestnou, posvěcenou, užitečnou Pánu a vhodnou pro každý skutek dobrý. Prchej před hříšnou žádostí mládí! Usiluj však o spravedlnost, víru, [naději,] lásku a pokoj s těmi, kdož s čistým srdcem vzývají Pána. Hloupých a pošetilých otázek se varuj! Víš, že plodí hádky. Služebník Páně se však nemá hádati, nýbrž má býti ke všem přívětivý, způsobilý vyučovati a trpělivý; vlídně ať kárá odpůrce [pravdy]! Snad jim dá Bůh někdy, že změní své smýšlení, aby poznali pravdu a aby vystřízlivěli z osidla ďáblova, který je poutá, aby mu byli po vůli. Toto pak věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé totiž budou sobečtí, hrabiví, chlubná, pyšní, rouhaví, rodičů neposlušní, nevděční, bezbožní, nelaskaví, nesmířliví, nactiutrhační, nezdrželiví, neurvalí, dobrému nepřízniví, zrádní, lehkomyslní a domýšliví, budou milovati více rozkoše než Boha, na oko sice zbožní, ale podstatu zbožnosti budou zapírati. A těch se varuj! K nim také patří ti, kdož se vkrádají do domů a lákají k sobě ženštiny, které jsou obtíženy hříchy a nechávají se vésti hříšnými žádostmi, které se vždycky učí a nikdy nemohou přijíti k poznání pravdy. Jako se Jannes a Mambres protivili Mojžíšovi, tak se i tito protiví pravdě. Jsou to lidé zkažené mysli a neosvědčení ve víře. Ale neučiní žádné pokroky, neboť jejich nesmyslnost bude zjevná všem, jako byla i oněch. Ty však jsi mě následoval v mém učení, ve způsobu života, v snažení, ve víře, v shovívavosti, lásce, trpělivosti, v pronásledováních a utrpeních, která se mi přihodila v Antiochii, v Ikoniu a Lystře. Jaká pronásledování jsem vytrpěl, a ze všech mě zachránil Pán! Také však všichni, kdož chtějí zbožně žíti v Kristu Ježíši, budou pronásledováni. Špatní lidé a podvodníci budou hlouběji klesati, (sami) bloudíce a (jiné) v blud uvádějíce. Ale ty se drž pevně toho, čemu ses naučil a o čem ses přesvědčil, neboť víš, od koho ses tomu naučil a znáš od dětství Písma svatá. Ta tě mohou poučiti ke spáse skrze víru v Kristu Ježíši. Všecko Písmo od Boha vdechnuté je užitečné k poučení, ke kázání, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby člověk Boží byl dokonalý a způsobilý ke každému dobrému skutku. Zapřísahám tě před Bohem a Kristem Ježíšem, jenž bude soudit živé i mrtvé, zapřísahám tě při jeho příchodu a jeho království: Hlásej slovo, trvej na něm, ať je to vhod nebo nevhod, přesvědčuj, zapřísahej a kárej se vší trpělivostí a učitelskou moudrostí! Neboť přijde doba, kdy nesnesou zdravé učení, nýbrž si budou vyhledávati učitele za učitelem podle vlastních zálib, majíce šimrání v uších. Od pravdy svůj sluch odvrátí a obrátí se k bájím. Ty však bdi ve všem, snášej strasti, plň úkol hlasatele evangelia, vykonej dokonale svou službu! [Buď střízlivý!] Vždyť já se již vydávám v oběť a čas mé smrti nastává. Dobrý boj jsem bojoval, běh (života) jsem dokonal, víru jsem zachoval; pro budoucnost je mi připravena koruna spravedlnosti. Tu mi dá v onen den Pán, spravedlivý soudce; ale nejen mně, nýbrž i všem těm, kdož se těší na jeho příchod. Pospěš si, abys brzy přišel ke mně, neboť Demas z lásky k tomuto světu mě opustil a odešel do Soluně, Krescens (odešel) do Galacie, Titus do Dalmacie; jediný Lukáš je se mnou. Marka vezmi a přiveď s sebou, neboť je mi užitečný k službě. Tychika však jsem poslal do Efesu. Až půjdeš, přines s sebou plášť, který jsem nechal v Troadě u Karpa, též knihy a zvláště pergamenové svitky. Kovář Alexander způsobil mi mnoho zlého. Odplatí mu Pán podle jeho skutků. Před ním se chraň i ty, neboť se velmi nepřátelsky postavil proti našim slovům. Při první mé obhajobě nebyl nikdo při mně, všichni mě opustili; nebudiž jim to přičítáno za vinu! Ale Pán byl při mně a posilnil mě, aby skrze mne se naplnilo kázání (evangelia) a aby je uslyšeli všichni národové; i byl jsem vysvobozen z tlamy lví. A Pán vysvobodí mě ode všeho zlého a ochrání mě pro své nebeské království. Jemu (budiž) sláva na věky věků! Amen. Pozdrav Prisku a Akvilu i rodinu Onesiforovu! Erastos zůstal v Korintě, Trofima jsem nechal nemocného v Milétě. Pospěš, abys přišel, než začne zima! Pozdravují tě Eubulos, Pudens, Linus, Klaudia a všichni bratří. Pán Ježíš [Kristus] budiž s tebou! Milost s vámi! [Amen.] Pavel, služebník Boží a apoštol Ježíše Krista, (aby zprostředkoval) vyvoleným Božím víru a poznání pravdy, která vede ke zbožnosti a k naději na život věčný –ten přislíbil Bůh, jenž neklame, před věčnými časy, ale svým časem uvedl ve známost své slovo kázáním, kterým jsem byl já pověřen podle příkazu Boha, Spasitele našeho – Titovi, milovanému synu ve společné víře: Milost a pokoj od Boha Otce a Krista Ježíše, Spasitele našeho. Proto jsem tě nechal na Krétě, abys zařídil, čeho je potřebí, a ustanovil v každém městě duchovní, jak jsem ti nařídil: je-li kdo bezúhonný, jen jednou ženatý a má věřící dítky, o nichž se nevypravuje, že jsou nevázaného života nebo neposlušné. Neboť duchovní představený má býti jako správce Boží bezúhonný, ne pyšný, hněvivý, pijan, ne násilné povahy nebo chtivý mrzkého zisku, nýbrž pohostinný, dobra milovný, rozvážný, spravedlivý, zbožný a zdrželivý; má se držeti spolehlivého slova učení, aby byl schopen v zdravém učení i vyučovat i odpůrce usvědčovat. Je totiž mnoho i vzpurníků, mluvků a podvodníků, zvláště mezi těmi, kdož jsou z obřízky. Ty třeba umlčovati, neboť podrývají celé rodiny, učíce pro mrzký zisk nedovoleným věcem. Jeden z jejich vlastních proroků řekl: „Kréťané jsou odjakživa lháři, zlá zvěř, líná břicha.“ Toto svědectví je pravdivé. Proto je kárej přísně, aby byli ve víře zdraví a nezabývali se židovskými bájemi a ustanoveními lidí, kteří se odvracejí od pravdy. Čistým je všechno čisté; poskvrněným však a nevěřícím není čisté nic, nýbrž poskvrněná jest i jejich mysl i svědomí. Tvrdí sice, že Boha znají, skutky však ho popírají. Jsou hodni opovržení, jsou yzpurní a neschopní jakéhokoli dobrého skutku. Ty však mluv, co je v souhlasu se zdravým učením: Starci ať jsou střízliví, počestní, rozvážní, zdraví ve víře, v lásce a trpělivosti! Taktéž stařenky ať jsou v svém chování slušné, ne pomlouvačné ani oddané pití, ať jsou učitelkami dobrých mravů a nabádají mladší ženy k tomu, aby své muže milovaly, své dítky měly v lásce, aby byly rozumné, čistotné, [rozvážné,] hospodárné, laskavé, svým mužům poddané, aby se slovo Boží nezlehčovalo. Mladé muže taktéž napomínej, aby byli střízliví! Ve všem ukazuj sám sebe jako vzor dobrých skutků! V učení ukaž neporušitelnost, vážnost, zdravé slovo, jež si nezaslouží pohrdání, aby se odpůrce zastyděl a neměl nic zlého o nás říci. Služebníky (napomínej), ať jsou ve všem svým pánům poddáni, ochotni bez odmlouvání, ať nic nezpronevěřují, nýbrž ať ve všem ukazují naprostou věrnost, aby po všech stránkách činili čest učení Boha, Spasitele našeho. Ukázala se zajisté milost Boha, Spasitele našeho, všem lidem. Ta nás učí, abychom se odřekli bezbožnosti a světských žádostí, střízlivě, spravedlivě a zbožně žili na tomto světě, očekávajíce v blahé naději slavný příchod velikého Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista. Ten dal za nás sám sebe v oběť, aby nás vykoupil od všeliké nepravosti a očistil si lid příjemný, jenž by byl horlivý v dobrých skutcích. Tak kaž, napomínej a kárej se vší rozhodností! Nikdo nesmí tebou pohrdati. Připomínej jim, ať se podrobují nadřízeným vrchnostem, ať je poslouchají a jsou ochotni ke každému dobrému skutku. Ať nikomu na cti neutrhají, ať nejsou svárliví, nýbrž skromní a ke všem lidem ať se chovají vlídně! Neboť kdysi jsme byli i my pošetilí, vzpurní a v bludu, sloužíce rozličným chtíčům a rozkošem, žili jsme ve zlobě a závisti; byli jsme hodni opovržení, nenávidíce jeden druhého. Když se však ukázala dobrota a lidumilnost Boha, Spasitele našeho, tu spasil nás (Bůh) ne pro spravedlivé skutky, které jsme my vykonali, nýbrž podle svého milosrdenství skrze koupel znovuzrození a skrze obnovu v Duchu svatém. Jej vylil na nás hojnou měrou skrze Ježíše Krista, Spasitele našeho, abychom se stali, ospravedlněni jeho milostí, podle naděje dědici života věčného. Pravdivé je to slovo a přeji si, abys o tom přesvědčivě mluvil, aby se ti, kdož věří v Boha, snažili vynikati dobrými skutky. To je lidem dobré a užitečné. Pošetilých otázek o rodokmenech, sporů a hádek o zákon se varuj, neboť jsou neužitečné a bezúčelné! Bludaře, jehož jsi jednou nebo dvakrát napomenul, se varuj! Víš, že takový je zkažený a svým hříšným jednáním sám sebe odsuzuje. Jakmile pošlu k tobě Artemu nebo Tychika, přijď rychle ke mně do Nikopole! Tam totiž jsem se rozhodl zůstati přes zimu. Zákoníka Zenu a Apolla vyprav pečlivě, aby v ničem neměli nedostatek! Avšak ať se také naši učí starati dobrými skutky o nutné potřeby, aby nebyli neužiteční. Pozdravují tě všichni, kteří jsou se mnou. Pozdravuj ty. kdož nás milují ve víře! Milost [Boží] budiž s vámi se všemi! [Amen.] Pavel, vězeň pro Krista Ježíše, a bratr Timothej svému milovanému spolupracovníku Filemonovi, též [milované] sestře Appii, svému spolubojovníku Archippovi a shromážděným v tvém domě: Milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho, a Pána Ježíše Krista. Děkuji svému Bohu vždycky, kdykoliv vzpomínám na tebe při svých modlitbách, protože slyším o tvé lásce a víře, kterou máš v Pána Ježíše a ke všem věřícím. Kéž tvá víra, již máš (s námi) společnou, vede účinně ke Kristu [Ježíši] poznáním všeho dobra, které je mezi vámi. Neboť velikou radost a potěšení jsem měl z tvé lásky, poněvadž se totiž tebou, bratře, potěšila srdce věřících. Měl bych sice v Kristu [Ježíši] plné oprávnění ti poroučet, co je tvou povinností, ale přece pro lásku raději prosím. Podle toho, jaký jsem, já Pavel, stařec, nyní i vězeň pro Ježíše Krista, prosím tě za svého syna Onesima, jehož jsem zplodil v okovech. Ten byl ti kdysi neužitečný, nyní však tobě i mně jest užitečný. Toho ti zase posílám. Ty ho přijmi jako mé srdce! Rád bych ho byl podržel u sebe, aby místo tebe byl mi po ruce v mých okovech, (jež snáším) pro evangelium, avšak bez tvého souhlasu jsem nechtěl nic učinit, aby tvůj dobrý skutek nebyl jako z přinucení, nýbrž z dobré vůle. Snad proto odešel od tebe na krátký čas, abys ho dostal zpět na věky, ne již jako otroka, nýbrž více než otroka, jako bratra, který je zvláště milý mně, a oč více tobě, jako člověk i jako křesťan! Máš-li mě tedy za svého souvěrce, přijmi ho jako mne! Způsobil-li ti nějakou škodu nebo je-li ti něco dlužen, připočti to mně! Já, Pavel, píši ti to svou rukou, já to zaplatím. Nechci ti říkat, že jsi mi dlužen, a to sebe samého. Ano, bratře, ať se z tebe těším v Pánu! Potěš mě srdce v Pánu! V důvěře v tvou poslušnost píši ti, neboť vím, že učiníš více, než co pravím. Zároveň mi připrav pohostinství, neboť doufám, že pro vaše modlitby budu vám darován. Pozdravuje tě Epafras, můj spoluvězeň v Kristu Ježíši, Marek, Aristarchos, Demas a Lukáš, moji spolupracovníci. Milost Pána našeho Ježíše Krista budiž s vámi! Amen. Mnohokráte a mnoha způsoby mluvil před časy Bůh k (našim) otcům skrze proroky. Naposledy však, a to v tuto dobu, promluvil k nám skrze (svého) Syna. Jej ustanovil dědicem všeho, jím stvořil i světy. On jest odlesk jeho slávy a výraz jeho podstaty a udržuje všecko svým mocným slovem. Očistil (nás) od hříchů a nyní sedí na výsostech po pravici velebnosti (Boží). Tím vznešenějším se stal nad anděly, čím znamenitější jméno zdědil než oni. Vždyť kterému z andělů řekl kdy (Bůh): „Můj Syn jsi Ty, já dnes jsem Tě zplodil“? Nebo: „Já mu budu otcem, a On mi bude synem“? Ale když opět uvede (svého) Prvorozence na svět, řekne: „Ať se mu klanějí všichni andělé Boží!“ O andělech praví: „Své anděly činí větry a své služebníky kmitajícími blesky.“ O Synu však: „Tvůj trůn, Bože, (trvá) na věky věků. Žezlem tvé říše je žezlo spravedlnosti. Miloval jsi spravedlnost a nenáviděls nepravost, proto tě pomazal, Bože, tvůj Bůh olejem radosti, jako nikoho z tvých účastníků.“ A opět: „Ty jsi, Pane, na počátku založil zemi, i nebesa jsou dílem tvých rukou. Ona pominou, Ty však zůstaneš. Všecka zvetšejí jako roucha, i změníš je jako oděv, a budou změněna. Ty však jsi (stále) týž, a tvůj život nezná konce.“ A ke kterému z andělů kdy řekl: „Seď po mé pravici, dokud nedám tvé nepřátele za podnož tvým nohám“? Což pak nejsou oni všichni jen služební duchové, posílaní ke službě těm, kdož dědictvím dostanou spásu? Proto musíme tím více dbáti toho, co jsme slyšeli, abychom snad někdy nepropásli (svůj cíl). Neboť bylo-li slovo zvěstované anděly nezrušitelné, takže každé přestoupení a každá neposlušnost byla náležitě potrestána, jak unikneme (trestu) my, nebudeme-li dbáti tak veliké spásy? Tu z počátku hlásal sám Pán a nám ji stvrdili ti, kdož ho slyšeli. K tomu Bůh podle své vůle (ji) osvědčoval znameními a divy, různými zázraky a dary Ducha svatého. Vždyť Bůh nepodřídil andělům budoucí svět, o němž mluvíme. Dosvědčil to kdesi někdo takto: „Co je člověk, že naň pamatuješ? Co (je) syn člověka, že ho navštěvuješ? Nakrátko jsi ho ponížil pod anděly, (ale pak) slávou a ctí jsi ho korunoval, [a ustanovil jsi ho nad díly svých rukou,] všecko jsi položil pod jeho nohy.“ Tím totiž, že mu všechno podřídil, nic nevyňal, co by mu nebylo podřízeno. Ovšem dosud nevidíme, že by mu bylo všechno podřízeno. Vidíme však, že Ježíš, jenž byl nakrátko ponížen pod anděly, aby z lásky Boží podstoupil smrt za všechny, je (nyní) pro své utrpení a svou smrt korunován slávou a ctí. Slušelo se zajisté na Toho, kvůli němuž a skrze něhož je všechno, aby (také) původce spásy, který přivedl mnoho synů k slávě, utrpením uvedl k jeho oslavení. Neboť jak Ten, jenž posvěcuje, tak ti, kdož bývají posvěcováni, pocházejí všichni od jednoho; proto se nestydí nazývati je bratry a říci: „Budu hlásati tvé jméno svým bratřím, ve shromáždění budu tě velebiti.“ A dále: „Já budu doufati v něho.“ A opět: „Hle, zde já i dítky, které mi dal Bůh!“ Poněvadž tedy dítky byly téže lidské přirozenosti, byl i On jí účasten jako oni, aby smrtí zničil toho, jenž měl moc nad smrtí, to jest ďábla, a aby vysvobodil ty, kdož strachem před smrtí byli po celý život drženi v porobě. Vždyť nikde se neujímá andělů, nýbrž se ujímá potomstva Abrahamova. Proto se musil ve všem připodobniti svým bratřím, aby byl milosrdným a věrným veleknězem před Bohem k usmíření hříchů lidu. Poněvadž totiž sám trpěl a byl pokoušen, dovede pomoci těm, kdož jsou vydáni v pokušení. Proto, věřící bratří, účastníci nebeského povolání, pozorujte Ježíše, vyslance a velekněze naší víry! Ten je věrný Tomu, jenž ho ustanovil, jako byl (věrný) Mojžíš v celém Jeho národě. Neboť On byl uznán za hodna tím větší slávy než Mojžíš, čím větší čest má stavitel než dům. Každý totiž dům má svého stavitele, stavitel však vesmíru je Bůh. Mojžíš byl sice věrný v celém Jeho národě jako služebník k dosvědčení toho, co se mělo hlásati, Kristus však jako Syn (Boží) v svém národě. Jeho národem jsme my, jestliže ovšem pevně zachováváme až do konce důvěru a slavnou naději. Proto, jak praví Duch svatý: „Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte své srdce jako v,Rozhořčení', jako tehdy na poušti v,Pokušení', kde vaši otcové mě pokoušeli a zkoumali mě, ač viděli má díla po čtyřicet let. Proto jsem se rozhněval na toto pokolení a řekl:,Ustavičně bloudí srdcem'. Ale oni nepoznali mé cesty, takže jsem přísahal v svém hněvu: Nevejdou do mého odpočinutí.“ Hleďte, bratří, aby snad někdo z vás nebyl zlého, nevěrného srdce, které by odpadlo od Boha živého, nýbrž povzbuzujte jeden druhého každodenně, pokud se říká „dnes“, aby se nikdo z vás nezatvrdil klamným hříchem. Vždyť jsme účastníky Kristovými, jestliže ovšem pevně až do konce zachováváme víru, kterou jsme měli na počátku. Neboť se praví: „Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte své srdce jako v,Rozhořčení'!“ Někteří totiž uslyševše, byli odbojní, ale ne všichni ti, kteří vyšli z Egypta za vedení Mojžíšova. Nuže, na koho se hněval po čtyřicet let? Ne-li na ty, kdož zhřešili, jejichž těla zahynula na poušti? A komu přísahal, že nevejdou do jeho odpočinutí? Což ne těm, kdož byli nevěrní? I vidíme, že nemohli vejíti pro (svou) nevěru. Bojme se tedy, aby se snad o někom z vás, přesto že platí (ještě) zaslíbení o vejití do jeho odpočinutí, nemyslilo, že ho nedošel. Neboť i nám byla dána radostná zvěst stejně jako jim. Ale jim neprospělo to slovo, ač je slyšeli, poněvadž u slyšících se nesloučilo s vírou. Vejdeme totiž do odpočinutí, pokud jsme uvěřili, jako řekl: „Tak jsem přísahal v svém hněvu:,Nevejdou do mého odpočinutí.' “ A přece díla byla dokonána od založení světa; neboť kdesi řekl o sedmém dni toto: „I odpočinul Bůh sedmého dne ode všeho svého díla.“ A na tomto místě zase (dí): „Nevejdou do mého odpočinutí.“ Poněvadž je tu možnost, aby někteří do něho vešli, a ti, jimž byla radostná zvěst dříve dána, nevešli pro (svou) nevěru, určuje opět jakýsi den, jakési „dnes“, když praví u Davida po tak dlouhém čase, jak bylo (výše) řečeno: „Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte své srdce!“ Vždyť kdyby je byl Joseu uvedl do odpočinutí, nebyl by potom mluvil o jiném dni. Nuže je tu pro lid Boží možnost odpočinutí. Neboť kdo vejde do jeho odpočinutí, odpočine také od svých skutků jako Bůh (tehdy) od svých. Snažme se tedy vejiti do toho odpočinutí! Ať nikdo podle onoho příkladu nevěry nepadne! Neboť slovo Boží je živé, účinné a ostřejší než každý dvojsečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha, do kloubů i morku, a je soudcem nad myšlenkami a úmysly srdce. A žádný tvor není před ním neviditelný; všecko je zjevné a otevřené před očima Toho, jemuž nám (bude skládati) účty. Poněvadž tedy máme vznešeného velekněze, který pronikl nebesa, Ježíše, Syna Božího, držme se té víry, kterou vyznáváme! Vždyť nemáme velekněze, jenž by nemohl míti soucit s našimi slabostmi, nýbrž takového, který byl podobně (jako my) vyzkoušen ve všem s výjimkou hříchu. Přistupujme tedy s důvěrou k milostnému trůnu, abychom došli milosrdenství a nalezli milost, kdykoliv potřebujeme pomoci! Každý totiž velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby přinášel dary a oběti za hříchy. Musí umět cítiti s nevědomými a bloudícími, jsa též sám sklíčen slabostí. A proto má přinášet oběti jak za hříchy lidu, tak i za své vlastní. A nikdo si nesmí tu důstojnost sám pro sebe bráti, nýbrž musí býti povolán od Boha jako Aron. Tak ani Kristus si sám nepřisvojil velekněžskou důstojnost, nýbrž (udělil mu ji) Ten, jenž k němu řekl: „Můj Syn jsi Ty, já dnes jsem Tě zplodil.“ A na jiném místě dí: „Ty jsi kněz na věky, jako byl Melchisedech.“ Za svého pozemského života obětoval s hlasitým voláním a se slzami prosby a modlitby Tomu, jenž ho mohl vysvoboditi od smrti, a pro svou úctu (k Bohu) byl vyslyšen. A přesto – i jako Syn [Boží] – musil poznati poslušnost svým utrpením. Tak byl přiveden k slávě a stal se původcem věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají, a od Boha (Otce) byl nazván veleknězem, jako byl Melchisedech. O tom měli bychom mnoho co říci, a to věci těžko vysvětlitelné, poněvadž jste se stali liknavými ke slyšení. Ačkoliv jste se zřetelem k době měli býti (sami) učiteli, potřebujete znovu, aby vás někdo poučoval o prvních počátcích učení o Bohu, a potřebujete mléko a ne tuhý pokrm. Každý totiž, kdo pije ještě mléko, je nezkušený ve slově spravedlnosti, vždyť je nedospělý. Ale pro dospělé je tuhý pokrm, (totiž) pro ty, kdož mají mysl návykem vycvičenou k tomu, aby rozeznávala dobré i zlé. Proto pominouce počáteční učení o Kristu, přistupme k věcem vyšším a neklaďme znova základ učením o pokání z mrtvých skutků, o víře v Boha, učením o křtu, o vzkládání rukou, o zmrtvýchvstání a o věčném soudě! A to učiníme, bude-li to vůle Boží. Neboť bývá velmi těžko, aby ti, kdož, jednou byvše osvíceni a okusivše nebeského daru, stali se účastni Ducha svatého a okusili také vznešené slovo Boží i podivné věci budoucího věku, a (potom) odpadli, opět se dali přivésti k pokání, poněvadž (takoví) znova křižují a v posměch vydávají Syna Božího. Půda totiž, která vssává déšť na ni často padající a přináší užitečné plody těm, kdož ji obdělávají, dostává požehnání od Boha; rodí-li však trní a hloží, je zavržená a propadá kletbě, a její konec bývá vypálení. Ačkoliv tak mluvíme, přece o vás, miláčkové, jsme přesvědčeni, že jste lepší a bližší spáse. Neboť Bůh není nespravedlivý, aby zapomněl na vaše jednání a lásku, kterou jste projevili ve jménu jeho tím, že jste prokázali a prokazujete služby věřícím. Přejeme si však toužebně, aby každý z vás jevil až do konce touž horlivost, očekávaje splnění naděje, a abyste (v ní) neochabli, nýbrž následovali ty, kdož vírou a trpělivostí docházejí zaslíbeného dědictví. Neboť když Bůh dával zaslíbení Abrahamovi a neměl nikoho mocnějšího, při němž by mohl přísahati, přísahal při sobě samém takto: „Jistě ti hojně požehnám a velice tě rozmnožím.“ A on trpělivým očekáváním dosáhl zaslíbeni. Lidé totiž přísahají při mocnějším, (než jsou sami,) a ukončením všech jejich rozepří, aby věc byla naprosto jistá, bývá přísaha. Proto Bůh použil přísahy, že chtěl tím zřetelněji ukázati dědicům zaslíbení nezměnitelnost svého úradku, abychom dvěma neproměnnými úkony, které naprosto vylučují u Boha lež, měli mocnou útěchu my, kdož jsme se s důvěrou obrátili (k tomu), abychom se pevně drželi naděje (nám) předložené. V té máme bezpečnou a pevnou kotvu pro (svou) duši, vnikající až do vnitřku za oponu. Tam jako předchůdce pro nás vešel Ježíš, stav se veleknězem na věky, jako byl Melchisedech. Tento Melchisedech totiž, král salemský, kněz nejvyššího Boha, vyšel naproti Abrahamovi při jeho návratu po porážce králů a požehnal mu; a tomu přidělil Abraham desátky ze všeho. Jeho jméno znamená v překladě předně „král spravedlnosti“, pak také i „král Salemu“, t. j. „král pokoje“. Je (uveden) bez otce, bez matky, bez rodokmenu, bez udání začátku a konce života. Tím však je připodobněn Synu Božímu a zůstává knězem na věky. Vizte tedy, jak veliký ze ten, jemuž sám patriarcha Abraham dal desátek z vybraných věcí! A zajisté mají také kněží pocházející od synů Leviových příkaz, aby podle zákona brali desátky od lidu, to jest od svých bratří, ačkoliv i oni mají tělesný původ v Abrahamovi; ale on (Melchisedech), jehož rodokmen se neodvozuje od nich, dostal desátek od Abrahama a požehnal nositeli zaslíbení. Beze vší pochyby však menší dostává požehnání od většího. A tu dostávají desátky lidé smrtelní, tam však ten, o němž se vydává svědectví, že žije. A abych tak řekl, skrze Abrahama dal desátek i Levi, jenž (sám) desátky dostával, neboť byl ještě v lůně otcově, když (Abrahamovi) vyšel naproti Melchisedech. Jestliže tedy působilo dokonalost levitské kněžstvo, za něhož národ obdržel zákony, k čemu bylo ještě potřebí, aby povstával jiný kněz, jako byl Melchisedech a ne jako Aron? Vždyť se změnou kněžstva je nutná i změna zákona. Ten však, na koho se ta slova vztahují, patří k jinému pokolení, z něhož nikdo nesloužil oltáři, neboť je všeobecně známo, že náš Pán vyšel z (kmene) Judova, (a když mluvil) Mojžíš o tom kmeni, nic neřekl o kněžích. A to je ještě zřejmější, když povstává jiný kněz, podobný Melchisedechovi, který se jím stal nikoli podle zákona o tělesném původu, nýbrž podle moci neporušitelného života. Neboť (o něm) svědčí: „Ty jsi kněz na věky, jako byl Melchisedech.“ A tím se zrušuje sice dřívější příkaz, protože byl bezmocný a neužitečný – vždyť zákon nepřivedl nic k dokonalosti – ale uvádí se lepší naděje, která nás přibližuje k Bohu. A pokud tak jest, (nestalo se) bez přísahy; oni se stali totiž kněžími bez přísahy, tento s přísahou skrze Toho, jenž k němu řekl: „Přísahal Pán, a nebude toho litovati:,Ty jsi kněz na věky.' “ Vzhledem k tomu se stal Ježíš rukojmí lepší úmluvy. A (tehdy) bylo mnoho kněží, poněvadž jim smrt bránila déle žíti, tento však má, poněvadž zůstává na věky, kněžství nepomíjející. Proto také může dokonale spasiti ty, kdož přistupují k Bohu skrze něho, jsa vždycky živ, aby se za ně přimlouval. Takový zajisté příslušel nám velekněz: svatý, nevinný, neposkvrněný, ne vybraný z hříšníků, ale vznešenější nad nebesa; který nepotřebuje, jako (jiní) velekněží, konati každého dne nejdříve oběti za své hříchy, potom za (hříchy) lidu. Toto učinil jednou provždy, když obětoval sebe samého. Neboť zákon ustanovuje kněžími lidi s nedostatky, ale slovo přísahy ustanovuje v době po zákoně Syna Božího nekonečně dokonalého. Hlavní pak věcí při tom, o čem mluvíme, jest: Máme takového velekněze, který se posadil po pravici trůnu velebnosti v nebesích, koná kněžskou službu ve svatyni, a to ve svatostánku pravém, který postavil Hospodin, a ne člověk. Každý velekněz bývá totiž ustanovován k tomu, aby obětoval dary a oběti. Proto je potřebí, aby také Ob měl něco, co by obětoval. Kdyby tedy byl na zemi, ani by nebyl knězem, poněvadž tu jsou ti, kteří přinášejí dary podle zákona, a ti slouží předobrazu a nástinu nebeské svatyně, a to podle příkazu daného Mojžíšovi, když měl vystavěti stánek. Řekl (Bůh): „Hleď, ať uděláš všecko podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře!“ Avšak On obdržel tím vznešenější službu kněžskou, čím vznešenější jest i úmluva, jíž je prostředníkem, neboť ta jest ustanovena na vznešenějších zaslíbeních. Kdyby totiž ona první (úmluva) byla bývala bez nedostatků, nebylo by oprávnění pro druhou. Vždyť jim činí výtku slovy: „Hle, přijdou dnové, praví Pán, a uzavřu novou úmluvu s izraelským i s judským národem; avšak ne takovou úmluvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v ten den, v který jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Poněvadž oni nevytrvali v mé úmluvě, proto já jsem jimi pohrdl, praví Pán. Toto je totiž úmluva, kterou uzavřu s izraelským národem po oněch dnech, praví Pán: Vložím své zákony do jejich mysli a vepíši je v jejich srdce, a budu jim Bohem, a oni budou mým lidem. A nikdo nebude poučovati svého spoluobčana a nikdo svého bratra těmito slovy:,Poznej Pána!' Neboť všichni z nich, od maličkého až do velikého, budou mě znáti, protože budu míli slitování s jejich nepravostmi, a na jejich hříchy nebudu již vzpomínati.“ Mluví-li však o „nové“ (úmluvě), prohlašuje první za zastaralou; ale co vetší a stárne, je blízko zániku. Měla sice i první (úmluva) bohoslužebné předpisy a pozemskou svatyni. To byl stánek, v jehož přední části, zvané svatyně, byl svícen a stůl s předkladnými chleby. A za druhou oponou byla (ona část) stánku, zvaná velesvatyně, se zlatou kaditelnicí a archou úmluvy, obloženou se všech stran zlatem. V ní byla zlatá nádoba s mannou, rozpučelá hůl Aronova a desky zákona. Nad ní pak byli cherubové velebnosti, kteří zastiňovali slitovnici. O těch věcech mluviti nyní dopodrobna není na místě. Tak to bylo tedy upraveno. Do přední části stánku vcházejí sice kněží vždycky, když konají bohoslužebné úkony, do druhé (části) však (vchází) jediný velekněz, jednou v roce, (a to) ne bez krve, kterou obětuje za poklesky své i (za poklesky) lidu. Tím Duch svatý naznačuje, že ještě není volná cesta do velesvatyně, pokud trvá první stánek. Ten je totiž obrazem doby mesiášské. Proto také dary a oběti, které se v něm obětují, nemají moci vnitřně zdokonaliti obětujícího. Jsou to jen pomíjející ustanovení o pokrmech a nápojích a o rozličném umývání (platná) až do doby nového řádu. Kristus však vystoupil jako velekněz budoucích statků, a zjednav vykoupení věčné, vešel jednou provždy do velesvatyně skrze větší a dokonalejší stánek – zhotovený ne rukama, to je nepocházející z tohoto světa – ne s krví kozlů nebo telat, nýbrž s vlastní krví. Jestliže totiž krev kozlů a býků a pokropení popelem z jalovic posvěcuje poskvrněné k zevní čistotě, oč spíše krev Krista, který skrze Ducha svatého obětoval Bohu sebe samého jako bezúhonnou oběť, očistí naše svědomí od mrtvých skutků, abychom sloužili Bohu živému! A proto je prostředníkem nové úmluvy, aby skrze smrt podstoupenou na vykoupení za hříchy (spáchané) za první úmluvy dostali zaslíbené věčné dědictví ti, kdož jsou povoláni. Neboť kde (je) závěť, tam musí býti důkaz smrti toho, kdo závěť učinil. Závěť totiž je platná, až nastane úmrtí; jinak, pokud ještě žije ten, kdo ji učinil, nemá platnosti. Proto ani ta první úmluva nebyla potvrzena bez krve. Neboť když Mojžíš přečetl všemu lidu všechna přikázání zákona, vzav krev telat a kozlů s vodou a šarlatovou vlnou a s yzopem, pokropil jak knihu samu, tak i veškeren lid se slovy: „Toto je krev úmluvy, kterou s vámi uzavřel Bůh.“ Podobně pokropil krví i svatostánek a všechno bohoslužebné nářadí. A tak podle zákona bývá krví skoro všecko očišťováno a bez vylití krve není odpuštění. Je tedy nutno, aby předobrazy nebeských věcí byly takto očišťovány, věci nebeské však samy obětmi vznešenějšími, nežli jsou tyto. Neboť Ježíš nevešel do velesvatyně, která byla zhotovena rukama a byla napodobeninou (velesvatyně) pravé, nýbrž do samého nebe, aby se ukázal nyní před Bohem (jako přímluvce) za nás. Ani (nepotřebuje), aby se obětoval častokráte, jako když velekněz vchází do velesvatyně rok co rok s cizí krví, sice jinak by byl musil trpěti častokráte od počátku světa. Ale zjevil se jednou na konci věků, aby svou obětí shladil hříchy. A jako jest určeno lidem jednou zemříti, a potom (následuje) soud, tak i Kristus se obětoval jednou, aby shladil hříchy mnohých (lidí). Po druhé se ukáže bez oběti za hříchy ke spáse těm, kdož ho čekají. Poněvadž totiž Zákon obsahuje (jen) stín budoucích statků, a nikoli tyto v jejich podstatě, nemůže nikdy stejnými obětmi rok co rok vždy přinášenými přivésti obětující k dokonalosti. Jinak byly by se přestaly přinášet oběti, poněvadž by si obětující, jsouce jednou očištěni, nebyli vědomi žádného hříchu. Ale při nich se každoročně připomínají hříchy, neboť je nemožné, aby krev býků a kozlů shladila hříchy. Proto při vstupu na svět praví: „Krvavé oběti ani jiné dary jsi nechtěl, ale tělo jsi mi utvořil. Oběti zápalné a smírné se ti nelíbily. Tu jsem řekl:,Hle, já přicházím, abych splnil tvou vůli, Bože, jak jest o mně psáno v knize.' “ Dříve pravil: „Oběti krvavé ani dary ani oběti zápalné ani smírné jsi nechtěl, ani nemáš v nich zalíbení.“ A přece se konají podle zákona. Potom však řekl: „Hle, přicházím, abych splnil tvou vůli.“ Tím zrušuje první (závěť), aby ustanovil druhou. V té vůli jsme obětováním Těla Ježíše Krista jednou provždy posvěceni. A každý kněz je tu denně v své službě a přináší častokráte tytéž oběti, jež nikdy nemohou shladiti hříchy. Tento však obětoval jednu oběť za hříchy a pak se posadil navždy po pravici Boží. Od té chvíle očekává, až jeho „nepřátelé budou dáni za podnož jeho nohám“. Vždyť jednou obětí ospravedlnil navždy ty, kdož se posvěcují. Dosvědčuje nám to i Duch svatý, neboť řekl: „Toto jest úmluva, kterou uzavřu s nimi po oněch dnech, praví Pán. Vložím své zákony do jejich srdce a vepíši je v jejich mysl. A na jejich hříchy a nepravosti nebudu již vzpomínati.“ Kde však jsou hříchy odpuštěny, tam není již potřebí smírné oběti. Máme tedy, bratří, pro krev Kristovu důvěru, že můžeme vstoupiti do velesvatyně. Ta krev nám otevřela vstup jako novou cestu k životu (vedoucí) skrze oponu, to jest skrze jeho tělo. Také (máme) vznešeného velekněze, který spravuje dům Boží. Přistupujme proto s upřímným srdcem plni důvěry, očištěni v srdci od zlého svědomí a umyti na těle čistou vodou! Neohroženě se držme vyznání své naděje, neboť věrný je Ten, jenž dal zaslíbení! Snažme se, abychom jeden druhého povzbuzovali k lásce a k dobrým skutkům! Nezanedbávejme své shromáždění, jak to mají někteří ve zvyku, nýbrž se navzájem povzbuzujme, a to tím více, čím více vidíme, že se (ten) den blíží. Neboť hřešíme-li po poznání pravdy dobrovolně, již není oběti za hříchy, nýbrž jakési hrozné očekávání soudu a žár ohně, který stráví protivníky. Porušil-li někdo zákon Mojžíšův, bez milosrdenství po (výpovědi) dvou nebo tří svědků propadá smrti. Čím hroznější trest – podle vašeho zdání – zaslouží si ten, kdo hrozně pohrdl Synem Božím, kdo pokládal krev úmluvy, jíž byl posvěcen, za krev obyčejnou a potupil Ducha lásky? Známe totiž Toho, jenž řekl: „Mně patří pomsta a já odplatím.“ A jinde: „Souditi bude Pán svůj lid.“ Hrozné jest upadnouti do rukou Boha živého. Rozpomínejte se na uplynulé dny, v nichž jste, byvše osvíceni, přestáli veliký boj utrpení, jednak v potupách a útiscích poskytovali jste podívanou, jednak jste se stali druhy těch, jimž se tak vedlo. Vždyť jste měli nejen s vězni soucit, nýbrž i radostně jste snesli uloupení svého majetku, ježto víte, že máte lepší a trvanlivější statek. Neodhazujte tedy svou důvěru; ta má velikou odplatu. Vytrvalosti je vám zajisté potřebí, abyste splnili vůli Boží a dostali zaslíbené dobro. Vždyť „ještě velmi maličko a přijde Ten, jenž má přijíti, a nebude s příchodem otáleti. Můj spravedlivý žije z víry, ale skryvá-li se ze strachu, nemá v něm zalíbení má duše.“ My však nepatříme k těm, kdož se skrývají k (své) záhubě, nýbrž k těm, kdož věří, aby získali život. Víra je základem toho, v co doufáme, přesvědčením o tom, co (ještě) nevidíme. Skrze ni se zajisté naši předkové (dobře) osvědčili. Vírou poznáváme, že vesmír je stvořen Božím slovem, takže z věcí neviditelných povstaly viditelné. Ve víře přinesl Abel Bohu lepší oběť než Kain a pro ni se mu dostalo svědectví, že je spravedlivý, neboť Bůh sám vydal svědectví nad jeho dary. A on skrze ni mluví ještě i po své smrti. Pro (svou) víru byl vzat Henoch (do nebe) bez smrti. A nebylo možno ho nalézti, poněvadž ho vzal Bůh. Prve však, než byl vzat, dostalo se mu svědectví, že se zalíbil Bohu. Bez víry však se nelze líbiti Bohu, neboť ten, kdo přistupuje k Bohu, musí uvěřiti, že (Bůh) jest a že odplácí těm, kdož ho hledají. Ve víře Noe, jakmile dostal poučení o tom, co ještě nebylo vidět, v bázni připravil archu na záchranu své rodiny, a (v své víře) vyřkl odsouzení, nad světem a stal se dědicem toho ospravedlnění, které je z víry. S vírou uposlechl Abraham výzvy, aby odešel na místo, jež měl dostati v dědictví. I dal se na cestu, aniž věděl, kam jde. V (své) víře se usadil v zemi zaslíbené jako cizinec a přebýval pod stany s Izákem a Jakubem, kteří byli spoludědici téhož zaslíbení. Čekal totiž na město pevně založené, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh. Pro (svou) víru i [neplodná] Sára dostala sílu státi se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, neboť věřila, že věrný je Ten, který dal zaslíbení. Proto také z jednoho, a to už odumřelého (muže) povstali (potomci) četní jako hvězdy na nebi a nespočítatelní jako písek na břehu mořském. S vírou zemřeli tito všichni, aniž dostali ono zaslíbené dobro. Jen zpovzdálí je spatřili, pozdravili a uznali, že jsou jen cizinci a poutníky na této zemi. Neboť ti, kdož takto mluví, dávají najevo, že (svou) vlast hledají. A kdyby byli mínili onu, z které vyšli, byli by měli vhodnou příležitost se tam navrátit. Ale oni touží (po vlasti) lepší, totiž nebeské. Proto Bůh se nestydí nazývati se jejich Bohem, vždyť jim připravil město. S vírou obětoval Abraham Izáka, když byl zkoušen, a obětoval to (svého) jednorozeného syna, ačkoliv dříve dostal zaslíbení a bylo mu řečeno: „V Izákovi se ti dostane potomstva.“ Myslil totiž, že Bůh má moc i z mrtvých vzkřísiti; proto ho dostal i jako předobraz (zpět). Ve víře také požehnal Izák Jakubovi a Esauovi do jejich budoucnosti. Ve víře umírající Jakub požehnal oba syny Josefovy a poklonil se směrem k hrotu své berly. Ve víře umírající Josef se zmínil o vyjití synů izraelských a učinil nařízení o svých kostech. S vírou byl Mojžíš po svém narození ukryt po tři měsíce svými rodiči, poněvadž viděli, že dítko je krásné, a nebáli se rozkazu králova. Ve víře se zřekl Mojžíš, když dospěl, nazývati se synem faraonovy dcery, a zvolil si raději s lidem Božím trpěti protivenství, nežli míti dočasný požitek z hříchu, pokládaje za větší bohatství Kristovu pohanu nežli poklady Egypťanů, neboť hleděl na odplatu. S vírou opustil Egypt, aniž se bál králova hněvu, neboť statečně vydržel, jako by Neviditelného takřka viděl. S vírou slavil velikonočního beránka a vykonal pokropení krví, aby se jich nedotkl zhoubce prvorozenou. Ve víře přešli přes Rudé moře jako po suché zemi, kdežto když se o totéž pokusili Egypťané, byli (vlnami) pohlceni. Vírou padly hradby Jericha, když okolo nich obcházeli po sedm dní. Pro (svou) víru nezahynula s nevěřícími nevěstka Rahab, poněvadž pokojně přijala vyzvědače. A co mám ještě říci? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovati o Gedeonovi, Barakovi, Samsonovi, Jeftovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích. Ti svou vírou přemohli říše, vykonali spravedlnost, dosáhli, co jim bylo slíbeno, zacpali tlamy lvům, uhasili prudký oheň, unikli ostří meče, ač slabí, dosáhli velké síly, stali se hrdiny v boji, zahnali cizí vojska na útěk. Ženy dostaly vzkříšením své mrtvé. Jiní však byli nataženi (na mučidla) a zřekli se osvobození, aby dosáhli vznešenějšího vzkříšení. Jiní zakusili posměch a bití, ano i okovy a žaláře. Byli kamenováni, rozřezáni, ke hříchu sváděni, mečem usmrceni; chodili v kožich ovčích a kozích, trpíce nedostatkem, soužením a trápením. Oni, jichž svět nebyl hoden, bloudili v pustinách, v horách, v jeskyních a v rozvalinách zemských. A ti všichni, ač dostali pro svou víru (dobré) svědectví, nedostali to zaslíbené dobro. Pro nás však Bůh již předem zřídil něco lepšího, aby nepřišli k dokonalosti bez nás. Proto i my, jsouce obklopeni tak velikým oblakem svědků, odložme vše, co (nám) překáží, zvláště hřích, jenž nás obklopuje! Běžme vytrvale běh o závod nám určený, patříce na Ježíše, vůdce a dokonatele víry! Ten pro radost sobě určenou přestál kříž, nedbaje potupy, a (nyní) sedí po pravici Božího trůnu. Uvažujte přece o Tom, jenž takový odpor proti sobě snesl od hříšníků, abyste neumdlévali a neochabovali na mysli. Dosud jste v svém boji proti hříchu neodporovali až do krve a zapomněli jste na slova napomenutí, která k vám jako k synům mluví: „Můj synu, nepohrdej kázní Páně, ani nezoufej, když tě kárá! Neboť koho Pán miluje, toho kárá; neštěstím stíhá každého, koho přijímá za syna.“ V kázni vytrvávejte! Bůh se k vám chová jako k synům; neboť kde je syn, kterého by otec nekáral? Jste-li však bez kázně, které jste se stali všichni účastni, jste nepraví, a nikoli praví synové. Mimo to naši pozemští otcové nás kárali, a my jsme je ctili. Což se nemáme tím spíše poddati Otci duchů, abychom žili? Vždyť oni nás kárali podle svého uvážení pro krátký čas, Tento však to činí k našemu prospěchu, abychom se stali účastni jeho svatosti. Nezdá se, že by nějaká kázeň pro první okamžik přinášela radost, spíše zármutek, ale později vydává pokojné ovoce spravedlnosti těm, kdož jí byli vycvičeni. Proto pozdvihněte skleslé ruce a zemdlená kolena a narovnejte stezky pro své nohy, aby se chromý (úd) nevymkl, nýbrž uzdravil! Usilujte o pokoj se všemi a o (své) posvěcení! Bez něho nikdo nespatří Boha. Přihlížejte k tomu, aby se nikdo nepřipravoval o milost Boží, aby nějaký jedovatý kořen k vaší škodě nevyrostl a mnozí se jím neposkvrnili, aby nikdo nebyl smilníkem nebo lehkomyslníkem jako Esau! Ten za jediné jídlo prodal své prvorozenské právo. Neboť vězte, že byl odmítnut také potom, když chtěl zdědili požehnání. Nedostalo se mu totiž příležitosti ke změně smýšlení, ač si ji se slzami žádal. Vždyť jste nepřistoupili k hoře, které se lze dotknouti, ani k ohni rozpálenému, ani k temnu a mrákotě a bouři, ani ke zvuku trouby a k hlasu slov, při kterém si posluchači vyprosili, aby k nim již nebylo mluveno slovo. Neboť nemohli snésti příkaz: „I kdyby se jen zvíře dotklo hory, bude ukamenováno.“ – Tak hrozné bylo, co viděli, že Mojžíš řekl: „Pln strachu se třesu.“ – Ale přistoupili jste k hoře Sionu a k městu Boha živého, k nebeskému Jerusalemu a k přemnohá tisícům andělů, k slavnostnímu to shromáždění, a k obci prvorozenců zapsaných v nebesích, a k Bohu, soudci všech, a k duším blažených spravedlivých, a k Ježíšovi, prostředníku nové úmluvy, a k pokropení krví, která mluví mocněji než (krev) Abelova. Hleďte, ať neodmítáte Toho, jenž (tu) mluví! Neboť jestliže oni neunikli (trestu), když odmítli toho, jenž mluvil na zemi, o co méně my, když se odvracíme od Toho, jenž [k nám] mluvil s nebes. Jeho hlas tehdy otřásl zemí, nyní pak oznámil toto: „Ještě jednou, (a) já otřesu nejen zemí, nýbrž i oblohou.“ Právě to „ještě jednou“ naznačuje, že to, čím lze otřásti, bude proměněno, poněvadž bylo stvořeno. Tak má zůstati to, čím nelze otřásti. Poněvadž dosáhneme království, jímž nelze otřásti, prokazujme vděčnost, s kterou bychom v bázni a uctivosti příjemně sloužili Bohu! Neboť náš „Bůh jest oheň sžírající.“ Bratrská láska ať zůstává [mezi vámi]! Na pohostinnost nezapomínejte, neboť někteří, aniž to věděli, pohostili anděly! Pamatujte na vězně, jako byste byli jejich spoluvězňové, a na soužené jako ti, kteří sami bydlí v těle! Manželství budiž ve všem počestné a lože neposkvrněné, neboť smilníky a cizoložníky bude souditi Bůh! Váš život budiž bez lakomství a buďte spokojeni s tím, co máte! On sám přece řekl: „Nezanechám tě ani neopustím.“ Pravíme tedy s důvěrou: „Pán je mi pomocníkem, nebudu se báti. Co mi může učinit člověk?“ Pamatujte na své představené, kteří k vám mluvili slovo Boží! Podívejte se na konec jejich života a následujte jejich víru! Ježíš Kristus (je) týž včera i dnes i na věky. Nenechávejte se sváděti různými cizími naukami! Je dobré utvrzovati srdce milostí, ne pokrmy (z obětí). Ty neprospěly těm, kdož je požívali. Máme oltář, s něhož nesmějí jísti ti, kdož slouží stánku. Neboť těla zvířat, jejichž krev vnáší velekněz do svatyně jako smírnou oběť za hříchy, spalují se za táborem. Proto také Ježíš trpěl za branou, aby posvětil lid svou krví. Nuže, vyjděme k němu za tábor a nesme s ním jeho potupu, neboť zde nemáme trvalou vlast, ale hledáme budoucí! Skrze něho tedy přinášejme Bohu vždycky oběť chvály, ovoce rtů, jež velebí jeho jméno! Na dobročinnost však a na sdílnost nezapomínejte, neboť v takových obětech má Bůh zalíbení! Poslouchejte své představené a buďte jim poddáni, neboť oni bdí nad vašimi dušemi a musí jednou z nich vydati účet! Kéž by to činili s radostí a ne se vzdechy; neboť to by vám neprospělo. Modlete se za nás! Neboť jsme si jisti, že máme dobré svědomí, poněvadž si chceme ve všem dobře vésti. A tím více vás prosím, abyste to učinili, abych tím dříve vám byl navrácen. Bůh pokoje, jenž vzkřísil z mrtvých Pána našeho Ježíše [Krista], pastýře ovcí, vznešeného krví věčné úmluvy, ať vás upevní v každém dobrém díle, abyste konali jeho vůli; neboť způsobí ve vás skrze Ježíše Krista, co se mu libí! Jemu budiž sláva na věky věků! Amen. Prosím vás, bratří, snášejte trpělivě slovo napomenutí, vždyť jsem vám jen stručně psal. Vězte, že náš bratr Timothej je propuštěn; s ním vás spatřím, přijde-li brzy. Pozdravte všechny své představené a všechny věřící! Pozdravují vás bratří z Italie. Milost (budiž) s vámi se všemi! Amen. Jakub, služebník Boha a Pána [našeho] Ježíše Krista, posílá pozdrav dvanácti kmenům rozptýleným v cizině. Pokládejte to, moji bratří, skutečně za radost, když upadnete do rozličných pokušení! Vždyť víte, je-li zkoušena vaše víra, že to přispívá k vytrvalosti. Vytrvalost však ať dokončí (vaše) dílo, abyste byli dokonalí a bezúhonní, ničeho nepostrádajíce. Postrádá-li však někdo z vás moudrosti, ať (ji) žádá od Boha – ten (ji) dává všem hojně a bez výčitek – a bude mu dána. Ale ať žádá s důvěrou beze všeho pochybování, neboť kdo pochybuje, podobá se mořské vlně, která se větrem čeří a zmítá; jen ať se však takový člověk nedomnívá, že dostane něco od Pána, totiž člověk nerozhodný a nestálý na všech svých cestách. Ať se chlubí bratr v nouzi žijící svou vznešeností, boháč svou ponížeností, protože pomine jako květ trávy. Neboť vyjde slunce palčivé a usuší trávu a její květ opadne a veta bude po její, zevní kráse. Tak i boháč pomine na svých cestách. Blaze člověku, obstojí-li v pokušení! Osvědčí-li se totiž, dostane korunu života, kterou Bůh zaslíbil těm, kdož ho milují. Ať neříká nikdo, když bývá pokoušen: „Od Boha jsem pokoušen.“ Bůh totiž nemůže býti pokoušen ke zlému, sám pak nikoho nepokouší. Ale každý bývá pokoušen, jsa lákán a vnaděn svou žádostivostí. Počala-li žádostivost, rodí pak hřích; hřích pak, byl-li spáchán, plodí smrt. Neklamte se (tedy), moji milovaní bratří! Každý dobrý úděl a každý dokonalý dar je shůry, sestupuje od Otce světel, u něhož není proměny, ani ze změny zastínění. Dobrovolně zplodil nás slovem pravdy, abychom byli jakousi prvotinou jeho tvorstva. Vězte, moji milovaní bratří, toto: Budiž každý člověk rychlý k slyšení, ale zdlouhavý k mluvení a zdlouhavý k hněvu! Neboť v hněvu nekoná člověk, co je spravedlivé před Bohem. Proto odložte všechnu nečistotu a všechen pozůstatek špatnosti a přijměte v tichosti vštípené slovo, které může spasiti vaše duše! Uvádějte však slovo ve skutek a neposlouchejte je jenom, jinak oklamáváte sami sebe! Neboť jestliže někdo slovo poslouchá, ale podle něho nejedná, podobá se člověku, který se dívá na svůj přirozený zevnějšek v zrcadle. Podívá se sice na sebe a odejde, a hned zapomene, jaký byl. Tomu však, kdo pohlédne v dokonalý zákon svobody a při něm vytrvá, a není zapomínavým posluchačem, nýbrž jedná podle něho, bude blaze při jeho jednání. Domnívá-li se někdo, že je zbožný, ale nedrží na uzdě svůj jazyk, nýbrž klame sám sebe, toho zbožnost je bezcenná. Zbožnost pravá a bez poskvrny před Bohem Otcem je tato: Navštěvovati sirotky a vdovy v jejich soužení a zachovati si neposkvrněnost tímto světem. Moji bratří, věříte-li v oslaveného Pána našeho Ježíše Krista, nejednejte stranicky! Neboť vstoupil-li by do vašeho shromáždění nějaký muž se zlatým prstenem v nádherném rouchu a vstoupil-li by též chuďas v ošumělém šatě, a jestliže byste pohlédli na toho v nádherném rouchu a řekli byste mu: „Ty, posaď se na toto pěkné místo,“ a chuďasovi byste řekli: „Ty, postav se tamto“ nebo: „Posaď se mi u podnože,“ což neoctli jste se tím v rozporu sami se sebou a nestali jste se zlovolnými soudci? Poslechněte, moji milovaní bratří! Nevyvolil Bůh chudé v očích tohoto světa za bohaté ve víře a za dědice království, které zaslíbil těm, kdož ho milují? Ale vy jste zneuctili chuďasa. Což nejsou to právě boháči, kteří vás (svou) mocí utiskují, a což ne zase oni, kteří vás tahají k soudům? Nejsou to oni, kteří se rouhají vznešenému jménu, které bylo vzýváno nad vámi? Dobře činíte, jestliže plníte královský zákon podle Písma: „Miluj bližního svého jako sebe samého!“ Avšak jednáte-li stranicky, dopouštíte se hříchu a zákon vás usvědčuje z přestupku. Neboť kdo by celý zákon zachoval, ale prohřešil se v jednom (jeho příkazu), provinil se proti všem. Vždyť kdo řekl: „Nesesmilníš“, řekl také: „Nezabiješ!“ Jestliže tedy nesmilníš, ale dopouštíš se vraždy, přestoupil jsi zákon. Tak mluvte a tak jednejte jako ti, kdož budou souzeni podle zákona svobody. Neboť soud nezná milosrdenství s tím, kdo sám jednal nemilosrdně. Milosrdenství však vítězí nad soudem. Co prospěje, moji bratří, praví-li kdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho víra spasit? A kdyby bratr nebo sestra byli nazí a neměli na denní výživu, a někdo z vás pak by jim řekl: „Jděte v pokoji, zahřívejte se a nasycujte se,“ ale nedali byste jim, co potřebují k životu, co to prospěje? Tak (je to) i s vírou: nemá-li skutky, je mrtvá sama v sobě. Ale někdo řekne: „Ty máš víru, a já mám skutky. Ukaž mi svou víru bez skutků, a já ti ukáži ze svých skutků, jaká je víra má. Ty věříš, že je jeden Bůh? Dobře činíš. I zlí duchové věří, ale třesou se.“ Chceš však, pošetilý člověče, poznati, že víra bez skutků je mrtvá? Což náš otec Abraham nebyl ospravedlněn ze skutků, protože obětoval svého syna Izáka na oltáři? Vidíš, že spolu působila víra s jeho skutky a že víra byla skutky dovršena. I naplnilo se Písmo: „Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to připočteno k spravedlnosti“ a „byl nazván přítelem Božím.“ Vidíte, že člověk bývá ospravedlňován skutky, a ne pouhou vírou. Což nebyla i nevěstka Rahab ospravedlněna skutky, že pohostinsky přijala posly a propustila je jinou cestou? Neboť jako je tělo bez ducha mrtvé, tak jest i víra bez skutků mrtvá. Nevystupujte, moji bratří, příliš jako učitelé! Víte přece, že (tím) dostanete těžší soud. Vždyť v mnohém klesáme všichni. Jestliže se někdo neprohřešuje slovem, je to muž dokonalý, který je schopen držeti na uzdě také celé tělo. Dáváme-li však koňům uzdy do tlamy, aby nás poslouchali, řídíme též celé jejich tělo. Hle, i lodi, ačkoliv jsou veliké a bývají hnány prudkými větry, jsou řízeny zcela malým kormidlem, kamkoliv chce vůle kormidelníkova. Tak i jazyk je sice malý úd, ale velikými věcmi se honosí. Hle, jak malý oheň a jak veliký les zapálí! Tak i jazyk jest ohněm a vesmírem nepravostí. Jazyk se projevuje mezi našimi údy jako moc poskvrňující celé tělo, ano, rozpalován jsa peklem, zapaluje kolo našeho života. Člověk zkrocuje a zkrotil všechny druhy zvířat, ptáků, plazů i vodní zvířeny, ale jazyk, toto nepokojné zlo, plné smrtícího jedu, zkrotiti nedovede nikdo z lidí. Jím velebíme Pána a Otce, a jím zlořečíme lidem, stvořeným podle obrazu Božího. Z týchž úst vychází dobrořečení i zlořečení. Nemá to tak býti, moji bratří! Což vydává pramen týmž ústím sladkou i hořkou [vodu]“? Či může, moji bratří, fíkovník nést i hrozny a vinný keř fíky? Tak nemůže ani pramen slaný dávati sladkou vodu. Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ten ať ukáže dobrým životem, že své skutky koná v moudré tichosti! Máte-li však v svém srdci horkou řevnivost a sobectví, nechlubte se a nelžete proti pravdě! To není (ta) moudrost, která přichází shůry, nýbrž pozemská, smyslná, ďábelská. Neboť kde je řevnivost a sobectví, tam je rozbroj a všeliký skutek zlý. Moudrost shůry však je předně čistá, potom pokojná, laskavá, ústupná, [k dobrému nakloněná,] plná milosrdenství a dobrého ovoce, upřímná a bez pokrytectví. Ovoce spravedlnosti se pak v pokoji rozsévá těm, kdož se příčiňují o pokoj. Odkud (vznikají) mezi vámi boje a rozbroje? Ne-li od vašich zlých žádostí, které bojují ve vašich údech? Dychtíte (po něčem), a nemáte (to); zabíjíte a závidíte, a nemůžete (toho) dosáhnouti, přete se a bojujete (o něco), a nemáte (to), poněvadž se nemodlíte. Modlíte se, a nedostáváte, poněvadž se modlíte špatně. Chcete totiž toho využíti pro své špatné žádosti. Cizoložníci, což nevíte, že přátelství s tímto světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce býti přítelem tohoto světa, stává se nepřítelem Božím. Nebo se domníváte, že Písmo nadarmo praví: „Řevnivě touží po duchu, jejž ubytoval v nás“? Větší však dává milost; proto praví: „Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost.“ Podrobte se tedy Bohu! Odpírejte však ďáblu, a uteče od vás! Přibližte se k Bohu, a přiblíží se k vám! Očisťte své ruce, hříšníci, a posvěťte své srdce, vy nerozhodní! Pociťte svou ubohost, kvilte a plačte! Váš smích ať se obrátí v nářek, a vaše radost v zármutek! Pokořte se před Pánem, a povýší vás! Netupte jeden druhého, bratří! Kdo tupí svého bratra nebo svého bratra odsuzuje, tupí zákon a odsuzuje zákon. Odsuzuješ-li však zákon, neplníš zákon, nýbrž činíš se nad ním soudcem. Jeden je zákonodárce a soudce, jenž muže zahubit i spasit. Kdo však jsi ty, že odsuzuješ bližního? Nuže vy, kteří říkáte: „Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, pobudeme tam rok a budeme tam obchodovati a těžiti,“ vždyť přece nevíte, co bude zítra! Neboť copak je váš život? Párou jest, která se jen na chviličku ukazuje a potom se rozplyne. Místo toho měli byste říkati: „Bude-li Pán Bůh chtíti a zůstaneme-li na živu, vykonáme to neb ono.“ Vy však se chlubíte svým chvástáním. Každé takové vychloubání je zlé. Kdo tedy umí činiti dobré, a nečiní, dopouští se hříchu. Nuže, boháči, zaplačte a naříkejte nad svými bědami, které vás stihnou! Vaše bohatství shnilo a vaše roucha jsou moly prožrána. Vaše zlato a stříbro zrezavělo a jejich rez bude svědčit proti vám a stráví jako oheň vaše tělo. Nashromáždili jste si ve dnech posledních poklady [hněvu]. Hle, zadržená mzda dělníků, kteří vaše pole požali, volá vzhůru a jejich volání se dostalo k uším Pána zástupů. Hýřili jste na zemi a v rozkoších jste své srdce vykrmili v den zabíjení. Odsoudili a zabili jste spravedlivého; [a] nepostavil se vám na odpor. Nuže, bratří, vytrvejte trpělivě až do příchodu Páně! Hle, rolník trpělivě čeká na drahocenný plod zemský, až obdrží raný i pozdní déšť. Trpěliví buďte i vy, zmužte se, neboť příchod Páně se přiblížil! Nestěžujte si, bratří, jeden na druhého, abyste nebyli souzeni! Hle, soudce stojí přede dveřmi! Jak trpělivě máte snášeti utrpení, vezměte si, bratří, za vzor proroky! Ti mluvili ve jménu Páně. Hle, blahoslavíme ty, kdož vytrvali. O trpělivosti Jobově jste slyšeli a konec (připravený mu) od Pána jste viděli. Je totiž Pán plný slitování a milosrdenství. Především však, moji bratří, nepřísahejte ani při nebi ani při zemi ani jinou přísahou! Vaše řeč budiž „ano, ano“, a „ne, ne“, abyste nepropadli soudu! Trpí-li někdo z vás, ať se modlí! Je-li někdo dobré mysli, ať zpívá chvály! Je-li z vás někdo nemocen, ať povolá k sobě kněze Církve, a ti ať se nad ním modlí a maží ho olejem ve jménu Páně; a modlitba víry uzdraví nemocného, Pán mu ulehčí, a je-li v hříších, budou mu odpuštěny. Vyznávejte se tedy jedni druhým ze svých hříchů a modlete se za sebe navzájem, abyste dosáhli spásy, neboť mnoho zmůže usilovná modlitba spravedlivého. Eliáš byl člověk podrobený utrpením jako my, a když se vroucně modlil, aby nepršelo na zemi, nepršelo tři roky a šest měsíců. A opět se modlil; i vydalo nebe déšť a země vydala svou úrodu. Moji bratří, jestliže by někdo mezi vámi zbloudil od pravdy a někdo by ho obrátil, věz, kdo odvrátí hříšníka od jeho bludné cesty, že zachrání jeho duši od smrti a odčiní množství hříchů. Petr, apoštol Ježíše Krista, poutníkům rozptýleným po Pontu, Galacii, Kappadocii, Asii a Bithynii, (kteří jsou vyvoleni) podle úradku Boha Otce posvěcením Ducha svatého k poslušnému přijetí (víry) a k pokropení krví Ježíše Krista: Kéž se vám dostane milosti a pokoje v bohaté míře! Veleben budiž Bůh, Otec Pána našeho Ježíše Krista! On nás v svém velikém milosrdenství znovu zrodil zmrtvýchvstáním Ježíše Krista k živé naději, k neporušitelnému, neposkvrněnému a nepomíjejícímu dědictví, které je pro vás uchováno v nebesích. Mocí Boží jste chráněni vírou ke spáse, která se má zjeviti na konci času. Tehdy budete plesati, i když se nyní nakrátko, je-li toho třeba, rmoutíte v rozličných zkouškách, aby vyzkoušená vaše víra – mnohem dražší než zlato, které bývá ohněm tříbeno – byla shledána k (vaší) chvále, slávě a cti, až se zjeví Ježíš Kristus. Jej milujete, ač jste ho neviděli; v něho věříte, ač na něho nyní nepatříte. Věříce pak budete plesati nevýslovnou a slavnou radostí, až dosáhnete cíle své víry: spásy duše. O té spáse přemýšleli a bádali proroci; ti prorokovali o milosti pro vás (určené). Bádali, na který nebo na jaký čas poukazoval Duch Kristův v nich (mluvící), když předpovídal o Kristových utrpeních a o oslavách následujících po nich. Jim bylo zjeveno, že nikoli pro sebe, nýbrž pro vás připravovali to, co vám nyní zvěstovali ti, kdož vám kázali evangelium v Duchu svatém s nebe seslaném. (To jsou věci), do nichž touží nahlédnouti andělé. Proto si podpásejte bedra, to jest svou mysl. buďte střízliví a zcela upřete svou naději na tu milost, které se vám dostane, až se zjeví Ježíš Kristus. Jako poslušné dítky nenechte se říditi dřívějšími hříšnými žádostmi jako v době své nevědomosti, nýbrž buďte v svém životě i vy svatí, jak je svatý Ten, jenž vás povolal. Neboť je psáno: „Buďte svatí, neboť já jsem svatý!“ A jestliže jako otce vzýváte Toho, jenž soudí nestranně podle skutků jednoho každého, žijte v bázni po čas svého putování. Vždyť víte, že ze svého nicotného života, zděděného po otcích, byli jste vykoupeni nikoli pomíjejícím zlatem nebo stříbrem, nýbrž drahocennou krví Krista, Beránka bez úhony a bez poskvrny. Ten byl (k tomu) předzvěděn před ustavením světa, ale pro vás se zjevil v době poslední. Skrze něho věříte v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a oslavil, takže vaše víra je také nadějí v Boha. Posvěťte své duše poslušností pravdy k upřímné bratrské lásce a vroucně milujte jeden druhého ze srdce! Vždyť jste znovuzrozeni nikoli ze semene porušitelného, nýbrž neporušitelného, a to živým slovem Božím zůstávajícím [na věky]. Neboť: „Všichni lidé jsou jako tráva, a všechna jejich sláva jako květ trávy; tráva uschne a její květ opadne. Avšak slovo Páně zůstává na věky.“ A to je to slovo, které vám bylo hlásáno v evangeliu. Odložte tedy všechnu zlobu, všechnu lest, pokrytectví, závist a všechno nactiutrhání! Jako novorozené dítky požadujte duchovní, čisté mléko, abyste jím vyrostli ke spáse, vždyť jste okusili, „jak dobrotivý je Pán“. K němu přistupujíce jako k živému kameni, který lidé sice zavrhli, ale Bůh jej vyvolil a poctil, také sami sebe stavíte jako živé kameny v duchovní dům, v svaté kněžstvo, abyste přinášeli duchovní oběti Bohu příjemné skrze Ježíše Krista. Proto stojí v Písmě: „Hle, já položím na Sionu kámen úhelný, vyvolený a drahocenný, a kdo v něj uvěří, nebude zahanben.“ Vám tedy, kdož věříte, je ctí, nevěřícím však je „kamenem, který zavrhli stavitelé; právě ten se stal úhelným kamenem, a to kamenem úrazu a skálou pádu; oni (na něj) narážejí“, protože nevěří tomu slovu; k tomu jsou též určeni. Vy však jste „pokolení vyvolené“, „kněžstvo královské“, „národ svatý“, lid, který patří (Bohu)“, abyste zvěstovali vznešené vlastnosti Toho, jenž z temnoty vás povolal k svému podivuhodnému světlu. Kdysi jste nebyli „lid“ (Boží), nyní však jste „lid Boží“, byli jste „bez milosrdenství“, nyní však „jste došli milosrdenství“. Miláčkové, napomínám vás, abyste se jakožto cizinci a poutníci zdržovali tělesných žádostí, poněvadž bojují proti duši. Veďte dobrý život mezi pohany, aby to, pro co vás nyní jako zločince pomlouvají, pozorovali z vašich dobrých skutků a velebili Boha v den navštívení. Poddáni buďte pro Boha každému lidskému zřízení, buďto králi jako nejvyššímu (pánu), nebo správcům, kteří jsou od něho posláni trestat zločince a chválit dobré. Vždyť to je vůle Boží, abyste konáním dobra umlčovali nevědomost nerozumných lidí, a to jako svobodní, a ne jako lidé, kteří mají svobodu jen za plášť zloby, nýbrž jako služebníci Boží. Všechny mějte v úctě, bratry milujte, Boha se bojte, krále ctěte! Služebníci, buďte poddáni ve vší bázni pánům nejen dobrým a laskavým, nýbrž i mrzutým! To zajisté je milost, jestliže někdo z přesvědčení, že Bůh to žádá, snáší útrapy a tak trpí nespravedlivě. Neboť jaká je to sláva, jestliže snášíte rány za své hříchy? Avšak jestliže trpělivě snášíte (utrpení), ačkoliv konáte dobro, to je milost u Boha. Vždyť k tomu jste povoláni, protože i Kristus trpěl za vás a zůstavil vám příklad, abyste šli v jeho šlépějích. „On nezhřešil, ani se nenalezl klam v jeho ústech.“ Když mu spílali, On nespílal v odvetu, když trpěl, nehrozil, ale odevzdal se nespravedlivému soudci. On vznesl naše hříchy sám na svém těle na dřevo (kříže), abychom odumřeli hříchům a žili spravedlnosti. Jeho zsinalostí byli jste uzdraveni. Neboť byli jste jako bloudící ovce, ale nyní jste se obrátili k pastýři a strážci svých duší. Podobně i ženy ať jsou poddány svým mužům, aby, nevěří-li někteří slovu (evangelia), byli beze slova získáni životem svých manželek, když zpozorují váš bohabojný, čistý život. Jejich ozdoba nebudiž zevnější: splétání vlasů nebo zlaté spony nebo nádherné šaty! Drahocenný před Bohem je člověk do sebe ponořený se svým neproměnlivým, mírným a tichým duchem. Tak se totiž kdysi zdobily i svaté ženy, které doufaly v Boha a podřizovaly se svým mužům. Tak poslouchala Sára Abrahama a nazývala ho pánem. Jejími dítkami jste, jestliže dobře činíte a nedáváte se zastrašiti žádnou vyhrůžkou. Taktéž vy, muži, žijte rozumně se svými ženami jakožto se slabším pohlavím! Prokazujte jim úctu jako spoludědičkám milosti života (věčného), aby vaše modlitby nebyly rušeny. Konečně všichni buďte jedné mysli, soucitní, plní bratrské lásky, milosrdní a pokorní! Nesplácejte zlem zlo, ani spíláním spílání, nýbrž naopak vyprošujte požehnání! K tomu jste totiž povoláni, abyste dědictvím dostali požehnání. Neboť: „Kdo chce milovati svůj život a viděti dobré dny, zdržuj svůj jazyk od zlého a své rty od lstivé mluvy! Odvrať se od zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj oň! Neboť oči Páně (hledí) na spravedlivé a jeho uši (se kloní) k jejich prosbám, ale hněv Páně na ty, kdož činí zlo!“ A kdo by vám mohl uškoditi, budete-li horliti o dobro? I kdybyste měli trpěti pro spravedlnost, jste blahoslaveni! Jejich pohrůžky však se nebojte ani nelekejte, ale Krista Pána zbožně ctěte v svých srdcích a buďte vždy hotovi k obraně proti každému, kdo žádá od vás účty z vaší naděje. Braňte se však s tichostí, bázní a s čistým svědomím, aby ti, kdož tupí váš dobrý život v Kristu, byli zahanbeni v tom, v čem vám nactiutrhají. Je totiž lépe, abyste trpěli – je-li to vůle Boží – za dobré činy než za zlé. Vždyť i Kristus zemřel jednou za naše hříchy – spravedlivý za nespravedlivé – aby nás přivedl k Bohu; podle těla byl sice usmrcen, ale zůstal živý podle duše. S ní přišel hlásat zvěst také těm duchům, kteří byli ve vězení, těm totiž, kteří kdysi nevěřili, když Boží shovívavost čekala za dnů Noemových, kdy byla stavěna archa. V ní bylo zachráněno několik, to jest osm osob skrze vodu. Proto obraz toho, totiž křest, i vás nyní zachraňuje; ten netkví v odložení tělesné nečistoty, nýbrž v prosbě k Bohu o dobré svědomí skrze vzkříšení Ježíše Krista, který je po pravici Boží. On, [když přemohl smrt, abychom se stali dědici věčného života,] vstoupil do nebe, kde jsou mu poddáni andělé, mocnosti a síly. Poněvadž tedy Kristus (tolik) vytrpěl podle těla, ozbrojte se i vy týmž smýšlením – neboť kdo na těle mnoho trpěl, přestal hřešiti – abyste zbytek pozemského života již nežili podle lidských žádostí, nýbrž podle vůle Boží. Dosti je zajisté na tom, že jste dříve plnili vůli pohanů a žili v rozkoších, hříšných žádostech, v opilství, hodování, pitkách a v ohavném modlářství. Proto se (oni) diví, že (již) s nimi neběháte k téže prostopášné hýřivosti, a tupí (vás). Oni složí účty Tomu, jenž je připraven soudit živé i mrtvé. Proto totiž bylo hlásáno evangelium i těm, kdož jsou mrtví, aby sice byli jako lidé podle těla odsouzeni (k smrti), žili však podle ducha podobně Bohu. Konec všeho je blízký. Proto buďte opatrní a bděte na modlitbách! Především mějte vytrvalou lásku jeden k druhému, neboť láska odčiňuje množství hříchů. Buďte pohostinští jedni k druhým bez reptání! Posluhujte si navzájem každý podle milosti, kterou dostal, jako dobří správcové rozličné milosti Boží! Mluví-li kdo, (mluv) jako slova Boží; vykonává-li někdo úřad, (vykonávej jej) jako z moci, kterou Bůh uděluje, aby ve všem byl oslaven Bůh skrze Ježíše Krista. Jemu patří sláva a moc na věky věků! Amen. Miláčkové, nedivte se tomu soužení, které na vás přichází jako zkouška, jako by se vám dělo něco neobvyklého, nýbrž radujte se, poněvadž máte účast na utrpeních Kristových, abyste se také, až se zjeví jeho sláva, zaradovali a zaplesali. Jste-li tupeni pro jméno Kristovo, blahoslavení jste, neboť duch slávy a moci, a (tedy) Duch Boží spočívá na vás. Nikdo totiž z vás nesmí trpěti jako vrah, zloděj, zločinec nebo buřič. Trpíli však někdo, poněvadž je křesťan, nestyď se (za to), nýbrž oslavuj Boha v tom jméně; neboť je čas, aby se počal soud od domu Božího. Jestliže se však počíná od nás, jaký konec bude těch, kdož nevěří Božímu evangeliu? A zachrání-li se stěží spravedlivý, kde se octne bezbožník a hříšník? Proto ať také ti, kdož trpí podle vůle Boží, odporoučejí dobrými skutky své duše věrnému Stvořiteli! Starší mezi vámi napomínám já spolustarší a svědek Kristových utrpení i účastník té budoucí slávy, která se zjeví. Paste stádce Boží, které je vám svěřeno, [a konejte svůj úřad] ne z přinucení, nýbrž dobrovolně, jak to chce Bůh, ani ne z mrzké ziskuchtivosti, nýbrž ochotně; ani ne jako lidé vládnoucí pánovitě nad podřízenými, nýbrž jako ti, kteří jsou [upřímnými] vzory pro (své) stádce! A až se zjeví nejvyšší Pastýř, dostanete nevadnoucí korunu slávy. Taktéž vy, mladší, buďte poddáni starším! Všichni pak si osvojte pokoru jeden k druhému, neboť „Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost“. Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v čas navštívení, a složte veškeru svou starost na něj, vždyť On pečuje o vás. Buďte střízliví a bděte, neboť váš protivník, ďábel, obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by pohltil. Jemu se braňte, jsouce silní ve víře! Víte přece, že se stejné utrpení děje vašim bratřím ve světě. Bůh vší milosti, jenž vás povolal skrze Krista [Ježíše] k své věčné slávě, po krátkém utrpení vás zdokonalí, utvrdí a upevní. Jemu patří sláva a moc na věky věků! Amen. Skrze Silvana, věrného bratra, jak soudím, napsal jsem vám krátce, abych (vás) napomenul a ujistil, že to je pravá milost Boží, v které žijete. Pozdravuje vás spoluvyvolená obec křesťanská v Babyloně a Marek, můj syn. Pozdravte se navzájem svatým políbením! Pokoj (budiž) vám všem v Kristu [Ježíši]! [Amen.] Šimon Petr, služebník a apoštol Ježíše Krista, těm, kdož spravedlností našeho Boha a Spasitele Ježíše Krista dosáhli stejné drahocenné víry jako my: Kéž se vám dostane milosti a pokoje v bohaté míře poznáním Boha a Ježíše [Krista], Pána našeho! Vždyť všechno (potřebné) k zbožnému životu darovala nám jeho božská moc poznáním Toho, jenž nás povolal vlastní slávou a mocí. Těmi nám dal převeliké a drahocenné zaslíbené dary, abyste se stali jimi účastni božské přirozenosti a unikli té zhoubě, která vládne ve světě zlou žádostivostí. A právě proto vynaložte veškerou píli a ukažte v své víře (šlechetné) jednání, v jednání poznání, v poznání sebeovládání, v sebeovládání trpělivost, v trpělivosti zbožnost, ve zbožnosti bratrskou lásku a v bratrské lásce lásku (k Bohu). Neboť jsou-li tyto (ctnosti) ve vás a stupňují-li se, neudělají vás nečinnými ani neplodnými pro poznání Pána našeho Ježíše Krista. V kom však nejsou, je slepý, krátkozraký, protože zapomněl na očištění ze svých dřívějších hříchů. Proto se vynasnažte, bratří, tím více, abyste své povolání a vyvolení zajistili [dobrými skutky], neboť činíte-li je, nikdy nepadnete. Takto zajisté se vám poskytne štědře přístup do věčného království Pána našeho a Spasitele, Ježíše Krista. Proto chci vám stále připomímati ty věci, ačkoliv je znáte a jste utvrzeni v té pravdě, kterou jste přijali. Pokládám však za svou povinnost, pokud žiji v tomto stanu, abych vás povzbuzoval připomínáním toho. Vím, že můj stan bude brzy svinut, jak mi Pán náš, Ježíš Kristus, zjevil. I vynasnažím se, abyste to také po mé smrti měli stále na paměti. Nepoužili jsme vychytrale vymyšlených pověstí, když jsme vám oznámili příchod našeho mocného Pána, Ježíše Krista. Vždyť jsme přece byli očitými svědky jeho velebnosti. Dostal zajisté od Boha Otce čest i slávu, když nad ním zazněl hlas vznešené slávy: „Tento je můj milý Syn, v němž jsem si zalíbil, [toho poslouchejte]!“ A tento hlas s nebe jsme my uslyšeli, když jsme s ním byli na hoře svaté. Tím je pro nás spolehlivější slovo proroků a vy dobře činíte, dbáte-li ho jako svíce, jež svítí na temném místě, než nastane den a ve vašich srdcích vyjde denice. A toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví Písma nespočívá na vlastním výkladě. Neboť nikdy nebylo dáno proroctví z vůle člověka, nýbrž Duchem svatým nadchnuti mluvili svatí lidé Boží. Jako byli v lidu (izraelském) i nepraví proroci, tak budou i mezi vámi nepraví učitelé. Ti uvedou záhubné sekty, a popírajíce i toho Pána, jenž je vykoupil, uvalí na sebe rychlou záhubu. A mnozí budou napodobovati jejich prostopášný život; a kvůli nim bude tupeno učení pravdy. V (své) lakotě pak budou těžiti z vás svými podvodnými řečmi. Již dlouho je pro ně připraven soud a jejich záhuba nedřímá. Vždyť Bůh neušetřil padlých andělů, nýbrž svrhl je do pekla a vydal [k mučení] temným propastem, aby byli drženi k soudu. Také světa na počátku neušetřil, nýbrž (jen) Noema, hlasatele spravedlnosti, zachoval se sedmi, když uvedl potopu na svět bezbožníků. Též města Sodomu a Gomoru obrátil v popel a odsoudil ke zkáze a postavil je jako (výstražný) příklad bezbožníkům v budoucnu. Spravedlivého Lota, který těžce snášel bezuzdný život nešlechetníků, vysvobodil. On totiž při tom, co viděl a slyšel, byl spravedlivý, třebas bydlil mezi těmi, kdož den co den trápili jeho spravedlivou duši (svými) nešlechetnými skutky. Avšak Pán umí zbožné zachraňovati z pokušení a nespravedlivé uchovávati ke dni soudu k potrestání, zvláště však ty, kdož hoví nečistým tělesným žádostem a pohrdají Pánem. Ti samolibí opovážlivci se nebojí tupiti mocnosti, a přece andělé, ač jsou silou i mocí větší, nepronášejí proti nim u Pána potupný soud. Tito však jako nerozumná zvířata – určená svou přirozeností k tomu, aby byla chytána a zabíjena – tupí to, co neznají; také zahynou jako ona a (tak) dostanou odplatu nepravosti. Hýření, jež den skýtá, pokládají za rozkoš; jsou poskvrnění a ohavní. Hýří ze svých podvodů, jestliže hodují s vámi. Oči mají plné cizoložných žádostí a nenasytné hříchu. Lákají k sobě neutvrzené duše. Srdce mají vycvičené v lakotě; jsou propadlí kletbě. Opustili správnou cestu a zbloudili; dali se na cestu Balaama, syna Bosorova. Ten si zamiloval nespravedlivou mzdu, avšak dostalo se mu pokárání pro jeho přečin; němý soumar promluvil lidským hlasem a zabránil pošetilosti prorokově. Jsou to studnice bez vody, mraky hnané vichřicí; na ně čeká mrákota temnoty. Neboť vedou naduté a jalové řeči, lákají svými tělesnými žádostmi a rozmařilostí ty, kdož teprve unikli (lidem) žijícím v bludu. Slibují jim svobodu, a sami jsou otroky zkázy. Neboť kým je kdo přemožen, toho jest i otrokem. Jestliže se totiž ti, kdož unikli poskvrnění tohoto světa tím, že poznali Pána našeho a Spasitele, Ježíše Krista, dávají tímto poskvrněním zase zaplésti a přemoci, pak jsou jejich poslední věci horší než byly první. Lépe zajisté bylo by pro ně, kdyby nebyli poznali cestu spravedlnosti, než aby ji poznali, a přece se odvrátili od svatého příkazu, který jim byl sdělen. Na ně se hodí toto pravdivé přísloví: „Pes se vrátil k tomu, co zvrátil“ a „Vykoupané prase se (zase) válí v blátě“. Toto je již druhý list, miláčkové, který vám píši. Povzbuzuji (vás) v nich a upozorňuji na vaši čistou mysl, abyste byli pamětlivi slov, která předpověděli svatí proroci, i příkazu svých apoštolů, (daného) od Pána a Spasitele. To předem vězte, že v posledních dnech přijdou s posměchem posměvači. Ti budou žíti podle vlastních hříšných žádostí a říkati: „Kdepak je ten jeho zaslíbený příchod? Vždyť od té doby, co otcové zemřeli, všecko zůstává, jak bylo od počátku stvoření.“ Zapomínají zajisté úmyslně na to, že nebesa byla již odedávna, že země z vody a skrze vodu povstala slovem Božím, že takto také tehdejší svět potopou zahynul a že nynější nebesa i země týmž slovem Božím jsou uloženy a uchovávány pro oheň ke dni soudu a záhuby bezbožných lidí. Na toto jedno však, miláčkové, nezapomínejte, že jeden den u Pána je jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Pán nezdržuje (splnění) zaslíbení, jak to někteří pokládají za zdržování, nýbrž je k vám shovívavý, a proto nechce, aby někteří zahynuli, nýbrž aby se všichni dali na pokání. Den Páně však přijde jako zloděj a tehdy nebesa s velikým hukotem pominou, základy se žárem rozpustí a země i se vším, co je na ní, shoří. Poněvadž tedy to všecko se má rozpustiti, jací musíte býti v svatém obcování a v zbožnosti, a jak máte očekávati a urychlovati příchod dne Páně, pro který se nebesa ohněm rozpustí a základy žárem roztaví! Očekáváme však podle jeho zaslíbení nová nebesa a novou zemi, kde bude přebývati spravedlnost. Proto se, miláčkové, když takové věci očekáváte, vynasnažte, abyste se bez poskvrny a bez úhony ukázali před ním v pokoji, a použijte k své spáse shovívavosti Pána našeho, jak vám to i náš milovaný bratr Pavel napsal podle své moudrosti, jak to také (napsal) ve všech svých listech, když v nich o těch věcech mluvil. Některé věci jsou v nich těžko srozumitelné; ty lidé nevzdělaní a neutvrzení (ve víře) překrucují, tak jako i ostatní Písma, k své vlastní záhubě. Vy tedy, miláčkové, víte to napřed. Chraňte se, abyste se nedali strhnouti bludem bezbožníků a nevypadli ze svého pevného postavení! Rosťte však v milosti a v poznání Pána našeho a Spasitele, Ježíše Krista! Jemu (budiž) sláva i nyní i na věky! Amen. Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, co jsme prohlédli a čeho se naše ruce dotkly, totiž o Slově života (vám hlásáme). – Ano, Život se zjevil, a my jsme (jej) viděli. Svědčíme a zvěstujeme vám Život věčný, jenž byl u Otce a zjevil se nám. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme také vám, abyste i vy měli společenství s námi. A naše společenství je (společenství) s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem. A toto [vám] píšeme, [abyste se radovali a] aby vaše radost byla dokonalá. A toto je ta zvěst, kterou jsme slyšeli od něho a vám zvěstujeme: Bůh je světlo a není v něm žádné tmy. Řekneme-li, že máme s ním společenství, ale chodíme ve tmě, lžeme a nejednáme podle pravdy. Chodíme-li však ve světle – jako je ve světle On – máme navzájem společenství, a krev Ježíše [Krista], jeho Syna, očišťuje nás od všelikého hříchu. Řekneme-li, že jsme bez hříchu, sami sebe klameme a není v nás pravdy. Vyznáváme-li však své hříchy, je (Bůh) věrný a spravedlivý, aby nám odpustil naše hříchy a očistil nás od všeliké nepravosti. Řekneme-li však, že jsme nezhřešili, viníme ho ze lži a není v nás jeho slovo. Moje dítky, toto vám píši, abyste nehřešili. A zhřeší-li někdo, máme přímluvce u Otce, (totiž) Ježíše Krista, spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za hříchy naše, nýbrž i (za hříchy) celého světa. A podle toho poznáváme, že jsme ho poznali, jestliže plníme jeho přikázání. Kdo praví, že ho zná, a neplní jeho přikázání, je lhářem a není v něm pravdy. Kdo však zachovává jeho slovo, v tom jest opravdu dokonalá láska k Bohu. A podle toho poznáváme, že jsme v něm. Kdo praví, že v něm zůstává, má též sám žíti, jak žil On. Miláčkové, píši vám nikoliv o novém přikázání, nýbrž o starém přikázání, které jste měli od počátku. Staré přikázání je tedy to slovo, které jste uslyšeli. (Přece) zase píši vám o novém přikázání, což je pravdivé i vzhledem k němu i k vám, neboť tma pomíjí a pravé světlo již svítí. Kdo praví, že je ve světle, ale nenávidí svého bratra, je ještě dosud ve tmě. Kdo miluje svého bratra, zůstává ve světle a nepůsobí pohoršení. Kdo však svého bratra nenávidí, je ve tmě a žije ve tmě a neví, kam jde, neboť tma mu oslepila oči. Píši vám, dítky, že jsou vám odpuštěny hříchy pro jeho jméno. Píši vám, otcové, že jste poznali Toho, jenž jest od počátku. Píši vám, jinoši, že jste přemohli zlého ducha. Psal jsem vám, dítky, že jste poznali Otce. Psal jsem vám, otcové, že jste poznali Toho, jenž jest od počátku. Psal jsem vám, jinoši, že jste silní a slovo Boží zůstává ve vás, poněvadž jste přemohli zlého ducha. Nemilujte svět ani pozemské věci! Miluje-li kdo svět, není v něm lásky Otcovy, neboť všechno pozemské – tělesná žádostivost, žádost očí a pýcha světa – není z Otce, nýbrž ze světa. A svět pomíjí i jeho žádost; kdo však plní Boží vůli, zůstává na věky. Dítky, poslední hodina je tu! Jak jste slyšeli, že přijde antikrist, tak nyní (už) mnoho antikristů povstalo. Z toho poznáváme, že poslední hodina je tu. Z nás vyšli, ale nebyli z nás; neboť kdyby byli bývali z nás, byli by zůstali s námi. Avšak na nich se mělo ukázati, že nejsou všichni z nás. Ale vy máte pomazání od Svatého a znáte všecko. Nepíši vám to proto, že byste neznali pravdu, nýbrž proto, že ji znáte a (víte), že z pravdy není žádná lež. Kdo je lhářem, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Mesiáš? To je antikrist, kdo popírá Otce i Syna. Kdo popírá Syna, nemá ani Otce; kdo vyznává Syna, má také Otce. Co jste vy slyšeli od počátku, ať zůstane ve vás! Zůstane-li ve vás, co jste slyšeli od počátku, zůstanete také vy v Synu i v Otci. A toto je to zaslíbení, které On nám zaslíbil: život věčný. Toto jsem vám napsal o vašich svůdcích. Pokud se vás týká, ať ono pomazání, které jste přijali od něho, zůstává ve vás! A nepotřebujete, aby vás někdo učil. Ale jako to jeho pomazání vás poučuje o všem, tak je to také pravda a není to lež. A jak vás poučilo, (tak) zůstávejte v něm! A nyní, dítky, zůstávejte v něm, abychom měli, až se zjeví, důvěru a nebyli jím zahanbeni při jeho příchodu. Žijte svatě! Víte-li, že (Bůh) je spravedlivý, vězte, že každý, kdo jedná spravedlivě, je z něho zrozen. Vizte, jakou lásku nám Otec prokázal: dítkami Božími se nazýváme a (také) jimi jsme. Proto svět nás nezná, poněvadž nepoznal jeho. Miláčkové, nyní jsme dítkami Božími, a co jednou budeme, není ještě zjevno. Víme, že budeme podobni, až to bude zjevno, jemu, neboť budeme ho viděti tak, jak jest. A každý, kdo má s tuto naději v něho, posvěcuje se, jak i On je svatý. Každý, kdo hřeší, jedná také proti zákonu, a hřích je přece proti zákonu. A víte, že On se zjevil, aby sňal naše hříchy, a že na něm není hříchu. Kdo v něm zůstává, nehřeší, a kdo hřeší, neviděl ho a ani ho nepoznal. Dítky, ať vás nikdo nesvádí! Kdo jedná spravedlivě, je spravedlivý, jak i On je spravedlivý. Kdo však hřeší, je z ďábla, neboť ďábel hřeší od počátku. Proto se zjevil Syn Boží, aby zničil díla ďáblova. Kdo se zrodil z Boha, nehřeší, neboť jeho símě zůstává v něm, a nemůže hřešiti, poněvadž se zrodil z Boha. Podle toho možno poznati dítky Boží a dítky ďáblovy. Kdo nejedná spravedlivě, není z Boha, stejně jako ten, kdo nemiluje svého bratra. Neboť to je ta zvěst, kterou jste už slyšeli od počátku: vzájemná láska. Ne jako Kain, jenž byl ze zlého ducha a zabil svého bratra. A proč ho zabil? Poněvadž jeho skutky byly zlé, kdežto (skutky) jeho bratra byly spravedlivé. Nedivte se, bratří, jestliže svět vás nenávidí! My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah. A víte, že žádný vrah nemá v sobě věčně trvající život. Z toho jsme poznali lásku [Boží], že On položil svůj život za nás. Také my máme za bratry život položiti. Kdo však má statek tohoto světa a vidí svého bratra trpěti nouzi a zavře před ním své srdce, jak může býti v něm láska Boží? Dítky, nemilujme slovem, ani jazykem, nýbrž skutkem a v pravdě! A po tom poznáme, že jsme z pravdy, a (tím) upokojíme před ním své srdce, ať nás naše srdce obviňuje z čehokoliv, neboť Bůh je větší než naše srdce a ví všechno. Miláčkové, neobviňuje-li nás naše srdce, máme důvěru k Bohu a obdržíme od něho, o cokoli budeme prositi, poněvadž plníme jeho přikázání a činíme, co je mu milé. A toto je jeho přikázání: věřiti ve jménu jeho Syna Ježíše Krista a milovati se navzájem, jak nám to přikázal. A kdo plní jeho přikázání, zůstává v Bohu a On v něm. Že v nás zůstává, poznáváme z Ducha, kterého nám dal. Miláčkové, nevěřte každému duchu, nýbrž zkoumejte duchy, jsou-li z Boha, neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa. Po tomto poznávejte ducha Božího: Každý duch, který vyznává, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha. Ale každý duch, který nevyznává Ježíše, není z Boha. To je duch antikrista, o němž jste slyšeli, že přijde, a už je nyní na světě. Vy, dítky, jste z Boha a přemohli jste je, neboť větší je Ten, který je ve vás, než ten, který je ve světě. Oni jsou ze světa; proto mluví o světě a svět je poslouchá. My jsme z Boha. Kdo zná Boha, slyší nás; kdo není z Boha, neslyší nás. Z toho poznáváme ducha pravdy a ducha bludu. Miláčkové, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, zrodil se z Boha a zná Boha. Kdo nemiluje, nepoznal Boha; vždyť Bůh je láska. V tom se ukázala na nás láska Boží, že Bůh seslal svého jednorozeného Syna na svět, abychom žili skrze něho. V tom je láska: ne že jsme my dříve milovali Boha, nýbrž že On (dříve) miloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy. Miláčkové, jestliže nás Bůh tak miloval, i my máme milovati jeden druhého. Boha nikdo nikdy neviděl. Milujeme-li jeden druhého, zůstává v nás Bůh a láska k němu je v nás dokonalá. Že v něm zůstáváme a On v nás, poznáváme z toho, že nám dal z (darů) Ducha svého. A my jsme viděli a svědčíme, že Otec poslal svého Syna jako Spasitele světa. V každém, kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, zůstává Bůh a on v Bohu. A my jsme poznali lásku a uvěřili jsme v lásku, kterou má Bůh k nám. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm. V tom vrcholí naše láska [k Bohu], že můžeme míti důvěru v soudný den, poněvadž tak jako jest On, jsme i my na tomto světě. Bázně není v lásce, nýbrž dokonalá láska zahání bázeň, neboť bázeň působí trápení. Kdo se však bojí, není dokonalý v lásce. My tedy milujme [Boha], neboť On dříve miloval nás! Řekne-li někdo: „Miluji Boha“, ale nenávidí svého bratra, je lhář. Neboť kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, jak může milovati Boha, kterého nevidí? Ano, toto přikázání máme od Boha: Kdo miluje Boha, ať miluje také svého bratra! Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, zrodil se z Boha. A každý, kdo miluje otce, miluje i jeho dítko. Po tom poznáváme, že milujeme dítky Boží, když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Neboť toto je láska k Bohu: plniti jeho přikázání. A jeho přikázání nejsou těžká. Vždyť všecko, co se zrodilo z Boha, přemáhá svět. A to je vítězství, které přemáhá svět: naše víra. Kdo však přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; ne pouze vodou, nýbrž vodou a krví. Také Duch to dosvědčuje a Duch je přece pravda. Jsou tedy tři, kteří vydávají svědectví [na nebi: Otec, Slovo a Duch svatý; a tito tři jsou jedno; a tři jsou, kteří vydávají svědectví na zemi]: Duch, voda a krev; a tito tři jsou zajedno. Přijímáme-li svědectví lidské, svědectví Boží je větší. Proto je to svědectví Boží větší, poněvadž (On) je vydal o svém Synu. Kdo věří v Syna Božího, má svědectví [Boží] v sobě. Kdo nevěří Bohu, učinil ho lhářem, neboť neuvěřil ve svědectví, které Bůh vydal o svém Synu. A toto je to svědectví: Bůh nám dal život věčný, a tento život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život. To jsem vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, napsal, abyste věděli, že máte život věčný. A v tom záleží naše důvěra, kterou máme k němu, že nás vyslyší, prosíme-li o cokoliv podle jeho vůle. A víme-li, že nás vyslyší, o cokoliv prosíme, víme, že dostaneme to, oč jsme ho žádali. Zpozoruje-li někdo, že jeho bratr hřeší nikoli k smrti, bude prositi za něho a pomůže mu k životu, totiž tomu, kdo nehřeší k smrti. Je však hřích, (který vede) k smrti; o tom nepravím, aby někdo (zaň) prosil. Každá nepravost je hřích, a jest i hřích, který není k smrti. Důstojnost křesťana. Víme, že nikdo, kdo je zrozen z Boha, nehřeší. Naopak, kdo se zrodil z Boha, zachovává se (bez hříchu) a zlý duch se ho nedotýká. Víme, že jsme z Boha, avšak celý svět je v moci zlého ducha. A víme, že Syn Boží přišel a dal nám rozum, abychom poznali pravého [Boha] a abychom bylí v pravém (Bohu), v jeho Synu, Ježíši Kristu. On je pravý Bůh a život věčný. Dítky, chraňte se model! [Amen.] (Já) starší vyvolené paní a jejím dítkám, které upřímně miluji – nejen já, nýbrž i všichni ti, kdož poznali pravdu – pro pravdu, která v nás zůstává a bude s námi na věky: Budiž s vámi milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce a od Ježíše Krista, Syna Otcova, v pravdě a lásce! Zaradoval jsem se velice, že jsem našel mezi tvými dítkami takové, které žijí v pravdě, jak nám přikázal Otec. A nyní tě prosím, paní, abychom milovali jeden druhého. Tím ti však nepíši o novém přikázání, nýbrž o tom, které jsme měli už od počátku. V tom záleží láska, abychom žili podle jeho přikázání. Toto je to přikázání, jak jste již slyšeli od počátku, abyste žili podle něho. Vyšlo totiž na svět mnoho svůdců, kteří nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle. To jsou svůdci a antikristové. Mějte se na pozoru, abyste neztratili to, co jste získali, nýbrž abyste dostali plnou odplatu. Nikdo, kdo odstupuje od učení Kristova a nezůstává v něm, nemá Boha; kdo zůstává v tom učení, ten má Otce i Syna. Přichází-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu, ani ho nepozdravujte! Neboť kdo ho pozdravuje, má účast na jeho zlých skutcích. Ačkoliv mám mnoho vám psáti, nechci (to učiniti) inkoustem na papyru. Doufám totiž, že k vám přijdu a promluvím si osobně, aby vaše radost byla dokonalá. Pozdravují tě dítky tvé vyvolené sestry. (Já) starší, milému Gajovi, kterého upřímně miluji: Miláčku, modlím se, aby se ti dobře vedlo ve všem a byls zdráv, jako se dobře vede tvé duši. Zaradoval jsem se velice, když bratří přicházeli a vydávali (dobré) svědectví o tvé pravdě, jak ty v pravdě žiješ. Není větší radosti pro mne, než když slyším, že moje dítky žijí v pravdě. Miláčku, podle víry jednáš, cokoliv děláš pro bratry, a to pro přespolní. Oni vydali svědectví o tvé lásce před křesťanskou obcí. A ty dobře učiníš, doprovodíš-li je tak, jak je důstojno Boha. Vždyť pro jeho jméno vyšli, aniž přijali něco od pohanů. Je tedy naší povinností přijímati takové (muže), abychom byli (jejich) spolupracovníky pro pravdu. Byl bych psal křesťanské obci, ale Diotrefes, který ctižádostivě panuje nad nimi, nás neuznává. Proto, přijdu-li, připomenu (mu) jeho skutky, jichž se dopouští štvavými řečmi proti nám. A to jako by mu nestačilo, on nejen že sám (pohostinnu) nepřijímá bratry, nýbrž i brání těm, kdož (je) přijímají, ba i z křesťanské obce je vylučuje. Miláčku, neřiď se zlem, nýbrž tím, co je dobré! Kdo činí dobré, z Boha jest; kdo činí zlé, neviděl Boha. Demetriovi vydávají všichni (dobré) svědectví, ano i sama pravda. Také my vydáváme (mu) svědectví, a víš, že naše svědectví je pravdivé. Mnoho bych ti měl psát, ale nechci ti psát inkoustem a pérem. Doufám však, že tě brzy uvidím a promluvíme si spolu osobně. Pokoj tobě! Pozdravují tě přátelé. Pozdravuj přátele, každého jednotlivě! Juda, služebník Ježíše Krista a bratr Jakubův, povolaným, kteří jsou Bohem Otcem milováni a pro Krista Ježíše zachováni: Kéž se vám dostane milosrdenství pokoje a lásky v hojné míře! Miláčkové, poněvadž mi velice leží na srdci, abych vám napsal o naší společné spáse, pokládám za nutné vás písemně napomenouti, abyste bojovali za víru, která je věřícím jednou (provždy) podána! Vloudili se totiž mezi vás jacísi lidé, kteří dávno jsou napřed označeni k tomu odsouzení. Jsou to bezbožníci, kteří zaměňují milost našeho Boha za prostopášnost a popírají jediného Vládce a Pána našeho, Ježíše Krista. Chci vám však připomenouti – vy to všechno jednou (provždy) vítěze Pán vysvobodil lid z Egypta, ale potom zahubil ty, kdož neuvěřili. Také anděly, kteřÍ neuchovali své důstojenství, nýbrž opustili své sídlo, vězní ve věčných poutech v temnotě k soudu velikého dne. Leží před námi se svým trestem věčného ohně jako (výstražný) příklad Sodoma a Gomora i okolní města, která podobně páchala smilstvo a hověla nepřirozeným výstřednostem. Podobně zajisté i tito blouznivci poskvrňuji tělo, pohrdají Pánem a mocnosti tupí. A (přece) archanděl Michael, když se ve sporu s ďáblem přel s ním o mrtvolu Mojžíšovu, neosmělil se vynésti potupný soud, nýbrž řekl: „Ať tě pokárá Bůh!“ Tito však tupí, co neznají, a co znají podobně jako nerozumná zvířata přirozeným způsobem, v tom nalézají svou zkázu. Běda jim, že se dali na cestu Kainovu a že se pro zisk vrhli do bludu Balaamova a zahynuli v (své) vzpurnosti jako Kore! To jsou skvrny o vašich hodech lásky, poněvadž oni spolu (s vámi) hodují bez studu a sami sebe přitom pasou. Jsou to mraky bez vody, jež větry sem a tam honí, stromy na podzim bez plodů, dva krát odumřelé a z kořene vyvrácené. Jsou jako bouřlivé vlny mořské, které s pěnou vynášejí své hanebnosti; jako bludné hvězdy, jimž mrákota temnoty jest údělem na věky. O nich však předpověděl také sedmý (patriarcha) od Adama, Henoch, toto: „Hle, Pán přichází se svými tisíci svatými, aby vykonal soud nade všemi a potrestal všechny bezbožníky za všechny jejich skutky, které páchali bezbožně, i za všechny tvrdé řeči, které mluvili proti němu bezbožní hříšníci.“ Reptají a naříkají si, třebas žijí podle svých žádostí, a jejich ústa mluví pyšné řeči, ač do očí lichotí, přináší-li to zisk. Vy však, miláčkové, pamatujte na slova, jež předpověděli apoštolé Pána našeho, Ježíše Krista, že vám řekli: „V poslední době vystoupí posměvači, kteří budou žíti podle svých hříšných žádostí v bezbožném životě.“ Jsou to ti, kteří působí roztržky, (lidé) smyslní, nemající Ducha. Vy však, miláčkové, budujte svůj život na přesvaté své víře, modlete se v Duchu svatém, zachovejte se v lásce Boží a očekávejte milosrdenství Pána našeho, Ježíše Krista, k životu věčnému! A jedny přesvědčujte, když pochybují, jiné zachraňujte tím, že je vytrhnete z ohně, nad jinými v bázni mějte slitování, majíce v ošklivosti i šat tělem poskvrněný! Tomu, jenž má moc zachovati vás bez hříchu a postaviti před svou velebnost bez poskvrny a s radostí [při příchodu Pána našeho, Ježíše Krista], jedinému Bohu, Spasiteli našemu, (budiž) skrze Ježíše Krista, Pána našeho, sláva, velebnost, vláda a moc, jak jest od věčnosti, tak i nyní i na všechny věky! Amen. Zjevení Ježíše Krista, které mu dal Bůh, aby sdělil svým služebníkům, co se má vbrzku státi. A (Ježíš) dal to naznačiti svým andělem, kterého poslal k svému služebníku Janovi. Ten dosvědčuje, co Bůh mluvil a Ježíš Kristus svědčil, všechno, co viděl. Blahoslavený, kdo ta prorocká slova čte a poslouchá a zachovává, co je v nich napsáno, neboť čas je blízko. Jan sedmi křesťanským obcím v Asii: Milost vám a pokoj od Toho, jenž jest a jenž byl a jenž bude, a od sedmi duchů před jeho trůnem, a od Ježíše Krista. Ten je svědek věrný, prvorozený z mrtvých a vládce nad pozemskými králi. Jemu, který nás miluje a nás očistil od našich hříchů svou krví a který nás učinil královskými kněžími pro Boha, svého Otce, jemu (přísluší) sláva i moc na věky věků! Amen. Hle, přichází na oblacích! Uzří ho každé oko i ti, kdož ho probodli, A budou kvílit i nad ním všechna pokolení země. Ano, stane se to! „Já jsem Alfa a Omega, [Počátek a Konec],“ praví Pán Bůh - Ten, jenž jest a jenž byl a jenž bude - Všemohoucí. Já, Jan, váš bratr a spoluúčastník v soužení, v kralování a v trpělivosti v [Kristu] Ježíši, byl jsem na ostrově jménem Patmos pro slovo Boží a pro svědectví o Ježíšovi. Tu jsem se v den Páně dostal do vytržení mysli a uslyšel jsem za sebou hlas, mocný jako (zvuk) trouby. Ten pravil: „Co vidíš, napiš do knihy a pošli sedmi křesťanským obcím [v Asii]: do Efesu, Smyrny, Pergamu, Thyatiry, Sard, Filadelfie a do Laodiceje!“ I obrátil jsem se, abych viděl, čí hlas se mnou mluví. A když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů a mezi [sedmi zlatými] svícny postavu podobnou Synu člověka. Byl oblečen v řízu a opásán na prsou zlatým pásem; jeho hlava a vlasy byly bílé jako sněhobílá vlna, jeho oči byly jako plamen ohně; a jeho nohy byly jako žhavý kov v rozpálené peci, a jeho hlas jako hukot veliké vody. A v své pravici držel sedm hvězd. Z jeho úst vycházel ostrý, dvojsečný meč, a jeho obličej zářil, jako když slunce svítí v plné své záři. A při pohledu naň jsem padl jako mrtvý k jeho nohám. I položil svou pravici na mne a řekl: „Neboj se! Já jsem První a Poslední a Živý. Byl jsem mrtev, a hle, žiji na věky věků. Mám klíče od smrti a k místu mrtvých. Napiš tedy, co jsi viděl, co jest a co se má potom státi. Tajemství sedmi hvězd, které jsi viděl v mé pravici, a sedm zlatých svícnů (znamená): Sedm hvězd jsou andělé sedmi křesťanských obcí a sedm svícnů je sedm křesťanských obcí.“ „Andělu křesťanské obce v Efesu napiš: Toto praví Ten, jenž drží sedm hvězd v své pravici, jenž chodí mezi sedmi zlatými svícny: Znám tvé skutky i tvou námahu a tvou trpělivost, i to, že nemůžeš snésti zlé (lidi) a prozkoumal jsi ty, kdož se vydávají za apoštoly, a nejsou jimi, a shledal jsi, že jsou lháři. Vím, že jsi trpělivý a trpěl jsi pro jméno mé, a neochabl jsi. Přesto ti vytýkám, že jsi opustil lásku, kterou jsi zprvu měl. Považ tedy, s jaké výše jsi klesl! Čiň pokání a jednej jako dříve! Jinak přijdu na tebe a pohnu tvým svícnem s jeho místa, jestliže neučiníš pokání. Ale to máš, že nenávidíš jednání mikulášovců, které také já nenávidím. Kdo má uši, poslyš, co Duch mluví ke křesťanským obcím: Vítězi dám jÍsti se stromu života v ráji [svého] Boha.“ „Andělu křesťanské obce ve Smyrně napiš: Toto praví Ten, jenž je První a Poslední, jenž byl mrtev, ale ožil: Znám tvé soužení a tvou chudobu, přesto jsi však bohat. Vím, že tě tupí ti, kdož o sobě praví, že jsou židé, ale nejsou jimi, nýbrž jsou obcí satanovou. Nic se neboj toho, co budeš trpěti! Hle, ďábel uvrhne některé z vás do vězení, abyste byli podrobeni zkoušce, a budete míti soužení po deset dní. Buď věrný až db smrti, a dám ti korunu života! Kdo má uši, poslyš, co Duch mluví ke křesťanským obcím: Vítězi neuškodí druhá smrt.“ „Andělu křesťanské obce v Pergamu napiš: Toto praví Ten, jenž má ostrý, dvojsečný meč: Vím, kde bydlíš. Tam, kde je trůn satanův. Držíš se mého jména a nezapřel jsi víru ve mne ani ve dnech, kdy byl můj věrný svědek Antipas usmrcen u vás, tam v sídle satanově. Přesto ti něco vytýkám: Máš tam některé zastánce učení Balaama, který radil Balakovi, aby svedl izraelské syny k požívání masa obětovaného modlám a k smilstvu. Tak máš i ty některé, kteří se podobně drží učení mikulášovců. Čiň tedy pokání! Jinak přijdu brzy na tebe a budu bojovati proti nim mečem svých úst. Kdo má uši, poslyš, co Duch mluví ke křesťanským obcím: Vítězi dám skrytou mannu a dám mu bílý kamének a na kaménku bude napsáno nové jméno, jež nikdo nezná, leda ten, kdo (kamének) přijímá.“ „Andělu křesťanské obce v Thyatiře napiš: Toto praví Syn Boží, jenž má oči jako ohnivý plamen a nohy podobné žhavému kovu: Znám tvé skutky, tvou lásku, tvou víru, tvou službu lásky a trpělivosti i tvé skutky, z nichž poslední ještě převyšují první. Ale (přece) ti vytýkám, že necháváš ženu Jezabelu, která se vydává za prorokyni, učiti a sváděti mé služebníky k smilstvu a k požívání věcí obětovaných modlám. A dal jsem jí lhůtu k pokání. Ale nechce se kajícně obrátiti od svého smilstva. Hle, sešlu na ni nemoc; a ti, kdož s ní cizoloží, budou ve velmi velikém soužení, jestliže se kajícně neobrátí od svých skutků, a jejich dítky nechám zemříti násilnou smrtí. Všechny křesťanské obce poznají, že já jsem Ten, jenž prozkoumává ledví a srdce. Každému z vás odplatím podle vašich skutků. Vám pak ostatním v Thyatiře, kteří se nedrží toho učení a nepoznali, jak říkají, hlubokost satanovu, pravím: Nevložím na vás jiné břemeno. Držte se jen pevně toho, které máte, dokud nepřijdu! A kdo zvítězí: a bude se pevně držeti mých skutků až do konce, tomu dám moc nad pohany, a bude je říditi železnou berlou a jako hrnčířskou nádobu je rozbije. Tu moc i já jsem přijal od svého Otce. Dám mu i jitřenku. Kdo má uši, poslyš, co Duch mluví ke křesťanským obcím!“ „Andělu křesťanské obce v Sardách napiš: Toto praví Ten, jenž má sedm duchů Božích a sedm hvězd: Znám tvé skutky, že jsi podle jména živ, ale jsi mrtev. Probuď se a posilni ten zbytek, který je na vymření! Shledávám totiž, že tvé skutky před mým Bohem nejsou úplné. Proto pomni, jak jsi přijal a slyšel! Zachovávej to a dej se na pokání! Nebudeš-li však bdíti, přijdu [na tebe] jako zloděj a nezvíš, kterou hodinu přijdu na tebe. Máš však v Sardách několik osob, které neposkvrnily svá roucha. Ty budou choditi se mnou v bílém rouchu, neboť jsou (toho) hodny. Vítěz bude oblečen v takové bílé roucho a nevymaži jeho jméno z knihy života, ale vyznám jeho jméno před svým Otcem a před Jeho anděly. Kdo mé uši, poslyš, co Duch mluví ke křesťanským obcím!“ „Andělu křesťanské obce ve Filadelfii napiš: Toto praví ten Svatý, ten Opravdový, jenž má klíč Davidův, jenž otvírá, a nikdo nezavře; zavírá, a nikdo neotevře. Znám tvé skutky. Hle, nechal jsem před tebou dveře otevřené, a nikdo je nemůže zavříti, neboť malou máš moc, a přece jsi zachoval mé slovo a nezapřel jsi mé jméno. Hle, dám ti z obce satanovy některé z těch, kdož o sobě praví, že jsou židé, a nejsou jimi, nýbrž lžou. Hle, ty přiměji (k tomu), aby se ti přišli poklonit před tvýma nohama a poznali, že já jsem si tebe zamiloval. Poněvadž jsi zachoval mé slovo k trpělivosti, i já tě zachovám od hodiny pokušení, která přijde na celý svět, aby podrobila zkoušce obyvatele země. [Hle,] přijdu brzy. Drž, co máš, aby nikdo nevzal tvou korunu! Vítěze učiním sloupem v chrámě svého Boha a (z něho) už nikdy nevyjde; a na něj napíši jméno svého Boha a jméno města Boha svého, nového to Jerusalema, který sestupuje s nebe od mého Boha, i své nové jméno. Kdo má uši, poslyš, co Duch mluví ke křesťanským obcím!“ „Andělu křesťanské obce v Laodiceji napiš: Toto praví Ten, jenž jest Amen, věrný a spolehlivý svědek, počátek Božího tvorstva: Znám tvé skutky, že nejsi ani studený and teplý. Kéž bys byl studený nebo teplý! Takto však, poněvadž jsi vlažný, a nejsi ani teplý ani studený, vyvrhnu tě ze svých úst. Neboť pravíš:,Jsem bohat, mám hojnost a nic už nepotřebuji'; a nevíš, že jsi ubožák politováníhodný, chudý, slepý a nahý. Radím ti: Kup si ode mne zlato ohněm vyzkoušené, abys zbohatl; a bílá roucha, aby ses oblékl, aby nebylo viděti tvou hanebnou nahotu; a masť, aby sis pomazal své oči a viděl! Já kárám a trestám ty, které miluji. Buď tedy horlivý a dej se na pokání! Hle, stojím u dveří a tluku. Uslyší-li někdo můj hlas a otevře [mi] dveře, vejdu k němu a budu s ním hodovati a on se mnou. Vítěze nechám seděti vedle sebe na svém trůně, jak i já po vítězství sedím se svým Otcem na jeho trůně. Kdo má uši, poslyš, co Duch mluví ke křesťanským obcím!“ Potom jsem měl vidění: Hle, dveře (byly) otevřeny v nebi, a hlas, který jsem dříve slyšel jako zvuk trouby mluviti se mnou, pravil: „Vystup sem a ukáži ti, co se má v budoucnu státi.“ A hned jsem se dostal do vytržení mysli A hle, trůn stál v nebi a na trůně Někdo seděl. A Ten, jenž seděl, podobal se na pohled jaspisu a karneolu. Kolem trůnu byla duha, jež vypadala jako smaragd. A kolem trůnu bylo (jiných) čtyřiadvacet trůnů a na těch trůnech sedělo čtyřiadvacet starců v bílých rouších a se zlatými korunami na hlavách. A z trůnu vycházely blesky a dunivé hromobití; sedm pochodní hořelo před trůnem: to jest sedím duchů Božích. A před trůnem (bylo) jakoby skleněné moře, podobné křišťálu. Uprostřed před trůnem a kolem trůnu byly čtyři bytosti, plné očí vpředu i vzadu. První bytost se podobala lvu, druhá bytost se podobala teleti, třetí bytost měla tvář jako člověk, čtvrtá bytost se podobala orlu v letu. A tyto čtyři bytosti měly každá šest křídel a koldokola vně i uvniř byly plny očí a bez ustání ve dne i v noci říkaly: „Svatý, svatý, svatý je Pán Bůh všemohoucí, jenž byl, jenž jest a jenž bude.“ A když tyto bytosti vzdávaly slávu, čest a díky Tomu, jenž seděl na trůně a jenž žije na věky věků, padalo těch čtyřiadvacet starců před sedícím na trůně a klaněli se Tomu, jenž žije na věky věků, a skládali své koruny před trůnem se slovy: „Hoden jsi, Pane a Bože náš, aby se ti dostalo slávy, cti a moci, neboť ty jsi stvořil všechno a z tvé vůle to povstalo a bylo stvořeno.“ A po pravici Toho, jenž seděl na trůně, jsem spatřil knihu popsanou uvnitř i vně a zapečetěnou sedmi pečetěmi. A uzřel jsem silného anděla, který volal mocným hlasem: „Kdo je hoden otevříti knihu a rozlámati její pečeti?“ A nikdo ani na nebi ani na zemi ani pod zemí nebyl s to knihu otevříti ani do ní nahlédnouti. I dal jsem se do velikého pláče, že nikdo nebyl shledán hodným knihu otevříti a do ní se podívati. Ale jeden ze starců mi řekl: „Neplač! Hle, zvítězil lev z kmene Judova, ratolest z Davida. On otevře knihu i sedm jejích pečetí.“ I spatřil jsem uprostřed mezi trůnem a čtyřmi bytostmi a mezi starci státi Beránka jako zabitého. Měl sedm rohů a sedm očí, to jest sedím duchů Božích, kteří byli posláni na celou zemi. Ten přistoupil a vzal knihu z pravice Toho, který seděl na trůně. A když knihu vzal, padly ony čtyři bytosti a čtyřiadvacet starců před Beránkem. Každý z nich měl citeru a zlaté misky, plné vonného kadidla – jsou to modlitby svatých. – A zpívali píseň novou: „Hoden jsi, [Pane,] vzíti knihu a rozlámati její pečeti, neboť jsi byl zabit a svou krví jsi vykoupil pro Boha nás ze všech pokolení a jazyků, z každého lidu a národa. Učinil jsi nás pro našeho Boha královskými kněžími a budeme kralovati na zemi.“ I podíval jsem se a uslyšel jsem kolem trůnu a kolem těch bytostí a starců hlas mnoha andělů; bylo jich na tisíce. Mocným hlasem volali: „Hoden je Beránek, jenž byl zabit, aby dostal moc, bohatství, moudrost, sílu, čest, slávu a chválu!“ A veškeré tvorstvo na nebi i na zemi, pod zemí i na moři, a co v nich žije, všechny jsem uslyšel říkati: „Tomu, jenž sedí na trůně, a Beránkovi (budiž) chvála, čest, sláva a moc na věky věků!“ A čtyři bytosti pravily: Amen! A [čtyřiadvacet] starců padlo na tvář a klanělo se [Tomu, jenž žije na věky věků]. I spatřil jsem, jak Beránek otevřel první ze sedmi pečetí; a uslyšel jsem první z těch čtyř bytostí, jak volá jako hromovým hlasem: „Pojď [a viz]!“ I podíval jsem se, a hle, bílý kůň! Na něm sedící jezdec měl luk. Byla mu dána koruna a vytáhl jako vítěz, aby zvítězil. A když otevřel pečeť druhou, uslyšel jsem, jak druhá bytost praví:,“Pojď [a viz]!“ I objevil se jiný kůň, ohnivý, a jezdci na něm byla dána moc, aby zbavil zemi pokoje a aby se (lidé) navzájem pobíjeli; a byl mu dán veliký meč. A když otevřel pečeť třetí, uslyšel jsem, jak třetí bytost praví: „Pojď [a viz]!“ I podíval jsem se, a hle, černý kůň! Jezdec na něm držel v své ruce vážky. A uslyšel jsem jako hlas uprostřed těch čtyř bytostí volající: „Mírka pšenice za denár a tři mírky ječmene za denár, ale vínu a oleji neuškoď!“ A když otevřel pečeť čtvrtou, uslyšel jsem hlas čtvrté bytosti: „Pojď [a viz]!“ I podíval jsem se, a hle, plavý kůň! Jezdec na něm se jmenoval „Smrt“ a v jeho doprovodu byla říše mrtvých. Jemu byla dána moc nad čtvrtinou země, aby ji vyhubil mečem a hladem, morem a pozemskými šelmami. A když otevřel pečeť pátou, uzřel jsem pod oltářem duše těch, kteří byli usmrceni pro slovo Boží a pro svědectví, které svědčili. I zvolali mocným hlasem: „Jak dlouho ještě, Pane, Svatý a Opravdový, nebudeš souditi a mstíti naši krev nad obyvateli země?“ A bylo každému (z nich) dáno bílé roucho a řeklo se jim, aby ještě posečkali krátký čas, až budou v plném počtu jejich spoluslužebníci a bratří, kteří jako oni mají býti usmrceni. A když otevřel pečeť šestou, podíval jsem se, a hle, nastalo veliké zemětřesení. Slunce zčernalo jako žíněný šat a celý měsíc byl jako krev; nebeské hvězdy spadly na zem, jako když fíkovník shazuje své padavky, klátí-li jím veliký vítr. Nebeská klenba zmizela, jako když se svine svitek, a všechny hory i všechny ostrovy se pohnuly se svého místa. A králové světa, velmoži, vládcové, boháči, mocní a všichni, otroci i páni, ukryli se v jeskyních a v horských skalách a pravili k horám a skalám: „Padněte na nás a ukryjte nás před Tím, jenž sedí na trůně, a před hněvem Beránkovým! Nadešel totiž ten veliký den jejich hněvu, a kdo bude moci obstáti?“ Potom jsem spatřil čtyři anděly státi na čtyřech stranách světových. Drželi čtyři větry zemské, aby nevály na zem ani na moře ani na žádný strom. A spatřil jsem jiného anděla vystupovati s pečetí Boha živého od východu slunce. Ten zvolal mocným hlasem ke čtyřem andělům, jimž byla dána moc škoditi zemi a moři: „Neškoďte zemi ani moři ani stromům, dokud nepoznamenáme služebníky Boha našeho na jejich čelech!“ I uslyšel jsem počet poznamenaných: sto čtyřiačtyřicet tisíc poznamenaných ze všeho pokolení synů Izraelových: Z pokolení Judova dvanáct tisíc poznamenaných, z pokolení Rubenova dvanáct tisíc poznamenaných, z pokolení Gadova dvanáct tisíc poznamenaných, z pokolení Aserova dvanáct tisíc poznamenaných, z pokolení Neftalimova dvanáct tisíc poznamenaných, z pokolení Manassesova dvanáct tisíc poznamenaných, z pokolení Simeonova dvanáct tisíc poznamenaných, z pokolení Leviova dvanáct tisíc poznamenaných, z pokolení Issacharova dvanáct tisíc poznamenaných, z pokolení Zabulonova dvanáct tisíc poznamenaných, z pokolení Josefova dvanáct tisíc poznamenaných, z pokolení Benjaminova dvanáct tisíc poznamenaných. Potom jsem spatřil veliký zástup, který nikdo nemohl spočítati, ze všech národů a pokolení, kmenů a jazyků. Stáli před trůnem a před Beránkem v bílých rouších a s palmami v rukách a volali mocným hlasem: „Spasil nás Bůh náš, jenž sedí na trůně, a Beránek!“ A všichni andělé stáli okolo trůnu, okolo starců a těch čtyř bytostí. Ti padli před trůnem na tváře a klaněli se Bohu se slovy: „Amen! Chvála, sláva, moudrost, dík a čest, moc a síla Bohu našemu na věky věků! Amen!“ I promluvil jeden ze starců a řekl mi: „Kdo jsou ti oblečení v bílá roucha a odkud přišli?“ A řekl jsem mu: „Pane můj, ty to víš!“ I řekl mi: „To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově. Proto jsou před trůnem Boha a slouží mu ve dne v noci v jeho chrámě, a Ten, jenž sedí na trůně, bude přebývati nad nimi. Nebudou již lačněti ani žízniti, a nestihne je ani sluneční žár ani jiné horko, neboť Beránek, který jest uprostřed trůnu, bude je pásti a dovede je k prameni živých vod, a Bůh setře každou slzu s jejich očí.“ A když otevřel pečeť sedmou, nastalo v nebi ticho asi půl hodiny. I spatřil jsem, jak bylo dáno sedmi andělům, kteří stáli před Bohem, sedm trub. Potom přišel jiný anděl a postavil se se zlatou kadidelnicí k oltáři; a bylo mu dáno mnoho kadidla, aby je položil s modlitbami všech věřících na zlatý oltář před trůnem [Božím], I vystoupil před Boha z ruky andělovy dým z kadidla s modlitbami věřících. A tu anděl vzal kadidelnici, naplnil ji ohněm s oltáře a svrhl na zem. I nastalo hřímavé hromobití, blýskání a [veliké] zemětřesení. A těch sedm andělů se sedmi troubami se připravilo, aby zatroubili. I zatroubil první anděl. A nastalo krupobití a oheň smíšený s krví a bylo (to) vrženo na zem. Třetina země shořela, třetina stromů shořela a všechna zelená tráva shořela. I zatroubil druhý anděl. A (něco) jako veliká hora, planoucí ohněm, bylo vrženo do moře. Třetina moře se obrátila v krev, třetina tvorstva, která žila v moři, pomřela, a třetina loďstva vzala za své. I zatroubil třetí anděl. Tu spadla s nebe veliká hvězda, hořící Jako pochodeň. Spadla na třetinu řek a na prameny vod. A jméno té hvězdy zní „Pelyněk“. I stala se třetina vod pelyňkem, a mnoho lidí zemřelo z té vody, neboť zhořkla. I zatroubil čtvrtý anděl. Tu byla zasažena ranou třetina slunce, třetina měsíce a třetina hvězd, takže se třetina jich zatměla a třetina dne nebyla jasná, podobně i (třetina) noci. A podíval jsem se a uslyšel jsem jednoho orla letěti uprostřed ovzduší a silným hlasem křičeti: „Běda, běda, běda obyvatelům země pro ostatní zvuky trub tří andělů, kteří (ještě) mají troubiti!“ I zatroubil pátý anděl. Tu jsem spatřil hvězdu, která spadla s nebe na zem. Té byl dán klíč od jícnu propasti. I otevřela jícen propasti a z jícnu vystoupil kouř jako z veliké peci, takže se slunce i ovzduší zatmělo dýmem z jícnu. A z kouře [z jícnu] vyletěly na zem kobylky. Těm byla dána moc, jakou mají štíři na zemi, a bylo jim řečeno, aby neškodily na zemi trávě ani žádné zeleni ani žádnému stromu, jenom lidem, kteří nemají znamení Boží na svém čele. Dále jim bylo zakázáno je usmrcovat; měly je jen trápiti po pět měsíců. I působily bolest, jako ji působí štír, když uštkne člověka. A v těch dnech budou lidé hledati smrt, a nenaleznou ji; budou si přáti umříti, ale smrt uteče od nich. A svou podobou se ty kobylky podobaly koním připraveným k boji. Na jejich hlavách byly jako koruny podobné zlatu a jejich obličeje se podobaly lidskému obličeji. Žíně měly jako ženské vlasy a zuby jejich byly jako lví, a měly pancíře jako ze železa. Šum jejich křídel se podobal šramotu vozů s mnoha koňmi běžícími do války. Ocasy a též žihadla měly jako štíři a v svých ocasech měly sílu škoditi lidem po pět měsíců. Králem nad sebou měly anděla propasti, který se hebrejsky nazýval Abaddon, řecky Apollyon, [latinsky se nazýval Exterminans]. Jedno „běda“ pominulo, hle, ještě dvě „běda“ mají přijíti! I zatroubil šestý anděl. Tu jsem uslyšel jeden hlas ze čtyř rohů zlatého oltáře, který je před Bohem, jak praví šestému andělu s troubou: „Odvaž ty čtyři anděly, kteří jsou přivázáni při veliké řece Eufratu!“ I byli odvázáni ti čtyři andělé, kteří byli připraveni na hodinu, den, měsíc a rok, aby usmrtili třetinu lidí. A počet jezdectva byl dvě stě milionů. Toto číslo jsem slyšel. A tak jsem spatřil ve vidění koně a na nich jezdce. Měli pancíře ohnivé a hyacintové a žluté jako síra. Hlavy koňů byly jako (hlavy) lví a z jejich tlam vycházel oheň, kouř a síra. Těmito třemi ranami: ohněm, kouřem a sírou, které vycházely z jejich tlamy, byla zabita třetina lidí, neboť síla koní je v jejich tlamách a v jejich ocasech. Jejich ocasy jsou totiž podobny hadům, kteří mají hlavy a jimi škodí. Ale ostatní lidé, kteří nebyli zabiti těmito ranami, neobrátili se od skutků svých rukou, nýbrž se klaněli (dále) zlým duchům, modlám ze zlata, ze stříbra, z mědi, z kamene a ze dřeva, ačkoli tyto nemohou and viděti ani slyšeti ani choditi. A neobrátili se od svého vraždění ani od svých čárů ani od svého smilstva ani od svých krádeží. I spatřil jsem jiného anděla silného sestupovati s nebe. Byl přioděn oblakem a nad jeho hlavou byla duha a jeho obličej zářil jako slunce a jeho nohy byly jako ohnivé sloupy. V ruce držel otevřenou knihu. I postavil pravou nohu na moře, levou pak na zem a zvolal silným hlasem, jako když řve lev. Na jeho hlas zaznělo svými hlasy sedm hromů. A když těch sedm hromů doznělo, chtěl jsem psáti, ale uslyšel jsem s nebe hlas, jak [mi] praví: „Zapečeť, co sedm hromů mluvilo, a nepiš to!“ A ten anděl, kterého jsem dříve spatřil státi na moři a na zemi, pozvedl svou pravici k nebi a přísahal při Tom, jenž žije na věky věků, jenž stvořil nebe a co je v něm, při zemi a co je na ní, při moři a co je v něm: „Již nebude (dána) lhůta. Ale ve dnech, až začne troubit sedmý anděl, naplní se Boží tajemství, jak to zvěstoval svým služebníkům, prorokům.“ A ten hlas, který jsem už slyšel s nebe, opět mluvil se mnou a pravil: „Jdi a vezmi tu otevřenou knížku z ruky anděla, stojícího na moři a na zemi!“ I šel jsem k andělovi a řekl jsem mu, ať mi dá tu knížku. A on mi řekl: „Vezmi ji a polkni! V žaludku ti bude sice hořko, ale v tvých ústech bude sladko jako po medu.“ I vzal jsem knížku z ruky andělovy a spolkl jsem ji. V ústech mi bylo sladko jako po medu, ale když jsem ji snědl, pocítil jsem v žaludku hořkost. I řekl mi: „Musíš opět prorokovati proti mnoha národům, kmenům, jazykům a králům.“ I byla mi dána třtina podobná holi a řeklo se mi: „Vstaň a změř Boží chrám, oltář i ty, kdo se v něm klanějí Bohu, ale vynech vnější chrámovou předsíň. Tu neměř, neboť byla dána pohanům, a ti budou dvaačtyřicet měsíců šlapati po svatém městě.“ „A dám svým dvěma svědkům (rozkaz), a budou prorokovati v kajícném šatu tisíc dvě stě šedesát dní. To jsou ty dvě olivy a ty dva svícny, stojící před Pánem země. A chce-li jim někdo ublížiti, vyrazí oheň z jejich úst a stráví jejich nepřátele; ano, chce-li jim někdo ublížiti, bude též takto usmrcen. Ti mají moc zavříti nebe, aby nepršelo ve dny jejich prorokování. Mají moc nad vodami obraceti je v krev a bíti zemi jakoukoli ranou, kolikrát by chtěli.“ „Až pak skončí své svědectví, počne šelma, vystupující z propasti, válku proti nim a přemůže je a usmrtí. A jejich těla budou ležeti na ulicích velikého města, které se obrazně nazývá Sodoma a Egypt, kde také jejich Pán byl ukřižován. I budou se dívati na jejich těla (lidé) z kmenů, pokolení, jazyků a národů po tři a půl dne a nedovolí, aby jejich těla byla pochována do hrobu. Obyvatelé země se budou nad nimi radovati a veseliti a budou si navzájem posílati dary, poněvadž ti dva proroci trápili obyvatele země.“ Ale po půltřetím dni vešel do nich od Boha duch života. I postavili se na nohy, a veliká bázeň se zmocnila těch, kdož je viděli. A uslyšeli mocný hlas s nebe, jak k nim praví: „Vstupte sem!“ I vystoupili před očima svých nepřátel v oblace do nebe. A v tu hodinu nastalo veliké zemětřesení; desetina města se zřítila a sedm tisíc lidí bylo při tom zemětřesení usmrceno. Ostatní se však zalekli a vzdali čest Bohu na nebi. Druhé „běda“ pominulo. Hle, třetí „běda“ přijde brzy! I zatroubil sedmý anděl. Tu se ozvaly v nebi mocné hlasy a volaly: „Královské moci nad tímto světem se dostalo Pánu našemu a jeho Pomazanému, a bude kralovati na věky věků. [Amen.]“ A těch čtyřiadvacet starců sedících na svých trůnech před Bohem padlo na tváře a poklonilo se Bohu se slovy: „Pane, Bože všemohoucí, jenž jsi a jenž jsi byl [a jenž budeš], děkujeme ti, že jsi převzal svou velikou moc a ujal ses vlády. Neboť se rozhněvaly národy, a přišel tvůj hněv i čas soudit mrtvé, abys odměnil své služebníky: proroky a světce i ty, kdož ctí tvoje jméno, malé i velké, a abys zničil ty, kdož zkazili zemi.“ I otevřel se Boží chrám na nebi a ukázala se archa úmluvy v jeho chrámě; nastalo blýskání, hromobití, zemětřesení a veliké krupobití. I ukázalo se na nebi veliké znamení: Žena ozářená sluncem, pod jejíma nohama měsíc a na její hlavě koruna z dvanácti hvězd. A jsouc v požehnaném stavu, křičela v svých porodních bolestech a těžce pracovala k porodu. I ukázalo se jiné znamení na nebi: Hle, veliký drak, ohnivý, se sedmi hlavami a desíti rohy a na jeho hlavách sedm korun a jeho ocas táhl (za sebou) třetinu nebeských hvězd a pak je hodil na zem. A ten drak se postavil před ženu, která měla poroditi, aby hned po porodu pohltil její dítko. I porodila dítko mužského pohlaví, jež mělo říditi všechny národy železnou berlou. Avšak to její dítko bylo vzato k Bohu na jeho trůn. A žena utekla na poušť, a tam jí připravil Bůh místo, aby ji tam živili po tisíc dvě stě šedesát dní. I nastal [veliký] boj v nebi. Michael se svými anděly bojoval proti draku. A bojoval drak i jeho andělé, ale nepřemohli (je) a ztratili své místo v nebi. I byl svržen ten veliký drak, ten starý had, zvaný ďáblem a satanem, jenž svádí celý svět; byl svržen na zem a s ním byli svrženi i jeho andělé. A uslyšel jsem mocný hlas v nebi volati: „Nyní přišla spása, moc a království Boha našeho i moc jeho Pomazaného, neboť byl svržen žalobník našich bratří, který žaloval na ně před Bohem naším ve dne i v noci. Oni zvítězili nad ním krví Beránkovou a slovem svého svědectví a nemilovali svůj život až k smrti. Proto se veselte, nebesa a jejich obyvatelé! Běda zemi a moři, neboť ďábel sestoupil s velikou zlostí k vám! Ví, jak krátkou má lhůtu.“ Jakmile drak viděl, že je svržen na zem, pronásledoval tu ženu, která porodila hošíka. Ale ženě byla dána dvě křídla toho velikého orla, aby letěla na poušť na své místo, kde měla býti živena po čas a po časy a po půl času, jsouc vzdálena od hada. I vychrlil had ze své tlamy na ženu mocný proud vody, aby ji (tím proudem) strhl. Ale země přispěla ženě na pomoc; otevřela svůj jícen a pohltila proud, který drak vychrlil ze své tlamy. I rozzlobil se drak na ženu a vzdálil se, aby bojoval s ostatními jejími dítkami, které plní Boží přikázání a drží se pevně svědectví Ježíše [Krista]. A postavil se na mořském písku. I spatřil jsem vystupovati z moře šelmu. Měla sedm hlav a sedm rohů; na jejích rozích (bylo) deset korun a na jejích hlavách rouhavá slova. A ta šelma, kterou jsem viděl, podobala se levhartovi. Její nohy (byly) jako [nohy] medvědí a její tlama jako (tlama) lví. I dal jí drak svou sílu i svůj trůn i svou velikou moc. A jednu z jejích hlav [jsem viděl] jako zbitou na smrt, ale její smrtelná rána se zahojila. Celá země šla s údivem za šelmou; a poklonili se draku, jenž dal tu moc šelmě. Také se poklonili šelmě se slovy: „Kdo je podoben šelmě a kdo s ní může bojovati?“ A byla jí dána tlama, která zpupně a rouhavě mluvila, a byla jí dána moc (tak) činiti po dvaačtyřicet měsíců. I otevřela svou tlamu, aby se rouhala Bohu, jeho jménu, jeho stánku i obyvatelům nebes. A bylo jí dovoleno válčiti se světci a přemoci je. Jí byla dána moc nade všemi pokoleními, kmeny, jazyky a národy, takže se jí klaněli všichni obyvatelé země; jejich jména (však) nejsou zapsána od počátku světa u Beránka v knize života. Má-li kdo uši, poslyš: Odvede-li kdo (jiné) do zajetí, do zajetí půjde; zabije-li kdo (jiné) mečem, mečem musí býti zabit. Tu platí trpělivost a víra svatých. A spatřil jsem jinou šelmu, jak vystupuje ze země. Měla dva rohy jako beran a mluvila jako drak. Prováděla totéž násilí jako ona první šelma, a to před její tváří. Popouzela zemi i její obyvatele k tomu, aby se klaněli první šelmě, jejíž smrtelná rána se zahojila. I činila veliké divy, takže způsobila, aby se i oheň s nebe snesl na zem před lidmi. A divy, které jí bylo dovoleno činiti před šelmou, sváděla obyvatele na zemi, říkajíc obyvatelům země, aby udělali obraz té šelmy, která má ránu od meče, a zůstala na živu. A bylo jí dovoleno vdechnouti do obrazu té šelmy ducha, aby obraz šelmy také mluvil a způsobil, aby byli zabiti všichni, kdož by se neklaněli obrazu šelmy. Všechny, malé i velké, bohaté i chudé, pány i otroky, přiměla k tomu, aby si učinili znamení na své pravé ruce nebo na svém čele a aby nikdo nemohl (něco) koupiti nebo prodati, leda kdo měl znamení, buď jméno šelmy nebo číslo jejího jména. Tu je (potřebí) moudrosti! Kdo má rozum, sečti číslo šelmy, neboť je to číslo člověka, a číslo jeho je šest set šestašedesát. I podíval jsem se, a hle, Beránek stál na hoře Sionu a s ním sto čtyřiačtyřicet tisíc těch, kdož měli jeho jméno a jméno jeho Otce napsáno na svých čelech. A uslyšel jsem s nebe hlas jako hukot velkých vod a jako rachot mocného hromu. A ten hlas, který jsem slyšel, zněl jako (zpěv) pěvců, hrajících na své citery. I zpívali jakoby novou píseň před trůnem a před čtyřmi bytostmi a před starci. A nikdo se nemohl naučiti té písni kromě těch sto čtyřiačtyřiceti tisíc, kteří jsou vykoupeni ze světa. To jsou ti, kteří se neposkvrnili se ženami, neboť jsou panici. Ti jdou za Beránkem, kamkoli jde. Oni byli vykoupeni z lidí jako prvotiny pro Boha a pro Beránka a z jejich úst nevyšla lež, neboť jsou bez poskvrny [před trůnem Božím]. A spatřil jsem jiného anděla, jak letí uprostřed ovzduší a má věčné evangelium, aby je zvěstoval obyvatelům země, a to každému národu a pokolení, jazyku a kmenu. Volal mocným hlasem: „Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nadešla hodina jeho soudu, a pokloňte se Tomu, jenž stvořil nebe a zemi, moře a prameny vod!“ A za ním šel druhý anděl a pravil: „Padl, padl ten veliký Babylon, který žárem vína svého smilstva opájel všechny národy.“ Za nimi šel (ještě) třetí anděl a volal mocným hlasem: „Kdo se bude klaněti šelmě a jejímu obrazu a přijme její znamení na své čelo nebo na svou ruku, bude také píti z vína Božího hněvu, které bude smíšeno nerozředěné v kalichu jeho hněvu, a bude trápen ohněm a sírou před svatými anděly a před Beránkem. A jejich trápení bude jako dým vystupovati na věky věků, a nebudou míti odpočinku ve dne ani v noci ti, kdož se klaněli šelmě a jejímu obrazu a kdož přijmou znamení jejího jména. Tu se ukazuje trpělivost věřících, kteří zachovávají Boží přikázání a víru v Ježíše.“ I uslyšel jsem hlas s nebe, který pravil [ke mně]: „Napiš: Blahoslavení mrtví, kteří umírají v Pánu! Od té chvíle mají, jak praví Duch, odpočinouti od svých námah, neboť jejich skutky jdou za nimi.“ I podíval jsem se, a hle, bílý oblak, a na oblaku seděl někdo, jenž byl podoben Synu člověka; na hlavě měl zlatou korunu a v ruce ostrý srp. A jiný anděl vyšel z chrámu a volal mocným hlasem na toho, jenž seděl na oblaku: „Pusť svůj srp a žni, neboť nadešla hodina žní, poněvadž uzrál plod země!“ Ten, jenž seděl na oblaku, pustil svůj srp na zem a země byla požata. A vyšel druhý anděl z nebeského chrámu a měl také ostrý srp. A (ještě) jiný anděl vyšel od oltáře, maje moc nad ohněm, a zvolal mocným hlasem na toho, jenž měl ostrý srp: „Pusť svůj ostrý srp a seber hrozny z vinice pozemské, neboť jejich hrozny jsou zralé!“ I pustil anděl svůj [ostrý] srp na zem, sebral hrozny z vinice pozemské a hodil je do velikého lisu Božího hněvu. A ten lis byl tlačen mimo město a z lisu tekla krev až po uzdy koní do vzdálenosti tisíce šesti set honů. A spatřil jsem jiné znamení na nebi, veliké a podivuhodné: sedm andělů s posledními sedmi ranami. Jimi se měl totiž vyčerpati Boží hněv. A spatřil jsem něco jako skleněné moře, smíšené s ohněm, a vítěze nad šelmou a jejím obrazem i číslem jejího jména, jak stojí s citerami Božími nad skleněným mořem a zpívají píseň Božího služebníka Mojžíše a píseň Beránkovu: „Veliké a podivuhodné jsou tvé skutky, Pane, Bože všemohoucí! Spravedlivé a přímé jsou tvoje cesty, Králi národů! Kdo by se neměl báti tebe, Pane, a neměl velebiti tvé jméno? Neboť ty jediný jsi svatý! Vždyť všichni národové přijdou a pokloní se před tebou, poněvadž tvoje soudy přišly najevo.“ A potom jsem se podíval, a [hle], otevřel se v nebi chrám se stánkem úmluvy, a z chrámu vyšlo sedm andělů se sedmi ranami. Byli oblečeni v čisté, běloskvoucí lněné roucho a na prsou přepásáni zlatými pásy. A jedna ze čtyř bytostí dala sedmi andělům sedm zlatých misek, plných hněvu Boha, který žije na věky věků. I naplnil se chrám dýmem Boží velebnosti a jeho mocí, a nikdo nemohl vejíti do chrámu, dokud se nevykonalo sedm ran těch sedmi andělů. I uslyšel jsem z chrámu mocný hlas volati k sedmi andělům: „Jděte a vylijte na zem sedm misek Božího hněvu!“ A odešel první a vylil svou misku na zem; tu vyrazily kruté a bolestivé vředy na lidech, kteří měli znamení šelmy, i na těch, kdož se klaněli jejímu obrazu. A druhý [anděl] vylil svou misku na moře; to se změnilo v krev jako z mrtvého, a pomřely všechny živé bytosti v moři. A třetí (anděl) vylil svou misku na řeky a na prameny voď; ty se proměnily v krev. A uslyšel jsem anděla vod praviti: „Spravedlivý jsi, [Pane,] jenž jsi a jenž jsi byl, Svatý, že jsi tak rozsoudil! Neboť prolili krev svatých i proroků, a za to jsi jim dal pít krev. Zasluhují si toho.“ A od oltáře jsem uslyšel hlas: „Ano, Pane, Bože všemohoucí, pravé a spravedlivé jsou tvé soudy!“ A čtvrtý [anděl] vylil svou misku na slunce. Tomu byla dána moc rozpáliti lidi žárem a ohněm. A lidé byli rozpáleni velikým žárem. I rouhali se jménu Boha, jenž má moc nad těmito ranami; pokání však neučinili, aby mu vzdali slávu. A pátý [anděl] vylil svou misku na trůn šelmy. I zatmělo se její království a lidé si rozkousávali bolestí své jazyky a rouhali se Bohu na nebesích pro své bolesti a pro své vředy, ale pokání za své skutky neučinili. A šestý [anděl] vylil svou misku na velikou řeku Eufrat. I vyschla její voda, aby se tak připravila cesta králům od východu slunce. A viděl jsem z tlamy drakovy a z tlamy šelmy a z úst falešného proroka vycházeti tři nečisté duchy jako žáby. Jsou to totiž ďábelští duchové, kteří činí divy; vycházejí ke králům celého světa, aby je shromáždili k válce ve veliký den všemohoucího Boha. – Hle, přicházím jako zloděj. Blahoslavený jest, kdo bdí a opatruje si šat, aby nechodil nahý a aby neviděli jeho nahotu. – I shromáždil je na místo zvané hebrejsky Harmagedon. A sedmý anděl vylil svou misku do vzduchu. I ozval se od trůnu z chrámu mocný hlas: „Stalo se!“ A nastalo blýskání a hřímavé hromobití; i veliké zemětřesení povstalo, jakého nebylo nikdy, co lidé jsou na zemi, takové zemětřesení, tak veliké! A rozpadlo se to veliké město ve tři části a města pohanská padla. Bůh se upamatoval na ten veliký Babylon a podal mu kalich s vínem své nevole a hněvu. A všechny ostrovy zmizely a hory nebylo možno nalézti. Také kroupy jak cent těžké padaly s nebe na lidi, ale lidé se rouhali Bohu pro ránu krupobití; neboť byla to (rána) nadmíru velká. I přišel jeden z těch sedmi andělů se sedmi miskami a mluvil se mnou takto: „Pojď, ukáži ti soud nad tou velikou nevěstkou, která sedí na mnoha vodách, s kterou pozemští králové smilnili a jejímž smilným vínem se opojili obyvatelé země.“ A v duchu mě dovedl na poušť. I spatřil jsem ženu seděti na šelmě barvy šarlatové a plné rouhavých slov, se sedmi hlavami a desíti rohy. A ta žena byla oděna nachem a šarlatem a ozdobena zlatem, drahokamy a perlami, v ruce držela zlatý kalich, plný ohavného a nečistého svého smilstva, a na svém čele měla napsáno tajemné jméno: „Veliký Babylon, matka smilstev a ohavností světa.“ A viděl jsem, jak je ta žena opojena krví svatých a krví mučedníků Ježíšových. Když jsem ji spatřil, velice jsem se podivil. A anděl mi řekl: „Proč se divíš? Já ti povím tajemství té ženy i té šelmy, která ji nese a která má sedm hlav a deset rohů. Šelma, kterou jsi spatřil, byla, a (už) není. Vystoupí (ještě) z propasti, ale půjde do záhuby. I budou se diviti obyvatelé země, jejichž jména nejsou od ustavení světa napsána v knize života, až uzří šelmu, že byla, a není, a (opět) tu bude. Tu je potřebí rozumu s moudrostí. Sedm hlav znamená sedm hor, na nichž ta žena sedí, a ty znamenají sedm králů; pět z nich padlo, jeden jest a druhý ještě nepřišel, a až přijde, musí zůstati (jen) kratičký čas. A tou šelmou, která byla, a není, je zároveň i ten osmý. Pochází také z těch sedmi a jde do záhuby.“ „A deset rohů, které jsi viděl, znamená deset králů. Ti se královské moci dosud neujali, ale jako králové dostanou moc se šelmou na jednu hodinu. Jsou stejné mysli a propůjčují svou sílu a moc té šelmě. Budou bojovati proti Beránkovi, ale Beránek je přemůže – neboť On je Pán pánů a Král králů – a s ním i ti, kdož jsou povoláni, vyvoleni a věrni.“ I řekl mi: „Vody, na nichž jsi viděl seděti nevěstku, znamenají národy, kmeny a jazyky. A těch deset rohů, které jsi viděl, i ta šelma, budou nenáviďěti nevěstku; i zpustoší ji a svlekou do naha a budou jísti její maso a spálí ji ohněm. Neboť Bůh jim vnukl, aby provedli jeho úradek a aby odevzdali své království šelmě na tak dlouho, až se naplní slova Boží. A ta žena, kterou jsi viděl, je to veliké město, které kraluje nad králi země.“ Potom jsem spatřil jiného anděla sestupovati s nebe s velikou mocí. Přitom se země ozářila jeho leskem. I vykřikl mocným hlasem: „Padl, padl ten veliký Babylon! Stal se obydlím zlých duchů, vězením všech duchů nečistých a vazbou všeho nečistého a odporného ptactva. Vždyť všichni národové pili ze žhavého vína jeho smilstva a králové tohoto světa smilnili s ním a kupci tohoto světa se obohatili z pyšného jeho rozkošnictví.“ A jiný hlas s nebe jsem uslyšel volatí: „Vyjděte z něho, vy, můj lide, abyste neměli účast na jeho hříších a nedostali také z jeho ran, neboť jeho hříchy se kupí až k nebi a Bůh se rozpomenul na jeho nepravosti. Odplaťte mu, co [vám] učinil, a odplaťte (mu) dvojnásobně podle jeho skutků! Do kalicha, do kterého naléval, nalejte mu dvojnásobně! Jak veliká byla jeho sláva a jeho rozkoš, tolik mu dejte muk a zármutku! Myslí totiž v svém srdci:,Sedím zde jako královna, vdovou nejsem a zármutek neuzřím.' Proto v jeden den přijdou jeho rány: smrt, zármutek a hlad. Ohněm bude spálen, poněvadž mocný je Pán Bůh, jenž ho bude soudit.“ „I budou nad ním plakati a kvíliti králové světa, kteří s ním smilnili a žili rozmařile, až uzří dým z jeho požáru. Ze strachu před jeto mukami budou státi opodál a volati:,Běda, běda, ty veliké město Babylone, ty mocné město! V jedné hodině nadešel soud nad tebou!' “ „Také obchodníci tohoto světa budou plakati a rmoutiti se nad tím, poněvadž nikdo již nebude kupovati jejich zboží: zboží ze zlata a stříbra, zboží s kameny a perlami, zboží z kmentu, nachu, hedvábí a šarlatu, i zboží z thujového dřeva všech druhů, všeliké nářadí ze slonové kosti, všeliké nářadí z drahého dřeva, z mědi, železa a mramoru; též skořici, amon, voňavky, masti a kadidlo, také vína a oleje, jemnou mouku a pšenici, skot a ovce, koně a vozy, i otroky, to jest lidské duše. Také tvé zamilované ovoce ti zmizelo, a všechno cenné a skvostné se od tebe ztratilo, a již se to nikdy nenalezne. Kupci s těmito věcmi, kteří z něho zbohatli, budou ze strachu před jeho mukami státi opodál, budou s pláčem naříkati a volati:,Běda, běda, to veliké město, které se odívalo kmentem, nachem a šarlatem, ozdobeno bylo zlatem, drahokamy a perlami, neboť v jedné hodině je zničeno tak veliké bohatství)!' “ „A každý kormidelník a každý pobřežní plavec i lodníci a všichni, kdož jsou na moři zaměstnáni, zůstali stát opodál. Když viděli kouř z jeho požáru, vykřikli a pravili:,Které město bylo tak veliké jako toto?' I posypali si hlavu popelem a křičeli v pláči a kvílení:,Běda, běda, to veliké město, v němž zbohatli z jeho bohatství všichni majitelé lodí na moři, neboť v jedné hodině bylo zpustošeno!' “ „Radujte se nad ním, nebe, svatí a apoštolé a proroci, neboť Bůh pomstil vás na něm!“ I zdvihl jeden silný anděl kámen, veliký jako žernov, a vrhl jej do moře se slovy: „S takovou prudkostí bude smeten Babylon, veliké město, a nebude možno jej nalézti! Žádná hra na citeru a žádný zpěv, žádná hra na flétnu a žádný zvuk trub už nezazní v tobě! Žádný umělec jakéhokoliv umění se již v tobě neobjeví, žádný klepot mlýna nebude v tobě už slyšen. Žádné světlo lampy už v tobě nezasvítí. Žádný hlas ženichův a nevěstin nebude v tobě slyšen. Neboť tvoji obchodníci byli velmoži tohoto světa, a tvými kouzly se dali svésti všichni národové. A na něm lpí krev proroků a svatých a všech ostatních usmrcených na zemi.“ Potom jsem uslyšel jakoby mocný hlas velikého zástupu v nebi mluviti: „Aleluja! Vítězství, sláva a moc patří našemu Bohu! Vždyť pravé a spravedlivé jsou jeho soudy, poněvadž vykonal soud nad tou velikou nevěstkou, která zkazila zemi svým smilným životem. Pomstil krev svých služebníků, lpící na jejich rukou.“ A opět řekli: „Aleluja! A dým z ní vystupuje na věky věků.“ I padlo čtyřiadvacet starců a čtyři bytosti na tvář a poklonili se Bohu, sedícímu na trůně, a řekli: „Amen! Aleluja!“ A s trůnu bylo slyšeli tento hlas: „Chvalte Boha našeho, všichni jeho služebníci a kdo se ho bojíte, malí i velcí!“ I uslyšel jsem mluviti jakoby hlas velikého zástupu a jako hukot veliké vody a jako burácení silného hromu: „Aleluja! Pán, máš Bůh všemohoucí, se ujal vlády. Radujme se, plesejme a vzdejme mu chválu, neboť nadešla svatba Beránkova a jeho nevěsta je připravena! Směla se obléci v běloskvoucí, čisté jemné plátno.“ – Jemné plátno znamená spravedlivé skutky svatých. I řekl mi: „Napiš: Blahoslavení, kdož jsou povoláni k svatební hostině Beránkově!“ A řekl mi: „To jsou pravdivá slova Boží.“ Padl jsem mu k nohám, chtěje se mu pokloniti. Ale řekl mi: „Chraň se to udělati Jsem spoluslužebník tvůj a tvých bratří, kteří mají svědectví O Ježíšovi. Bohu se klaněj!“ – Svědectví o Ježíšovi je totiž prorocký duch. A spatřil jsem nebe otevřené, a hle, bílý kůň! Jezdec na něm se nazývá Věrný a Pravdivý. Ten spravedlivě soudí a bojuje. Jeho oči svítily jako plamen ohně a na hlavě měl mnoho věnců a napsané jméno, které nikdo kromě něho nezná. Oděn byl v roucho zbarvené krví a jeho jméno je „Slovo Boží“. A nebeské zástupy doprovázely ho na bílých koních, oblečeny jsouce v jemné bílé a čisté plátno. Z jeho úst vychází meč [po obou stranách] ostrý. Jím měl bíti národy. A on je bude řídit železnou berlou a sám bude tlačit lis vína prudkého hněvu Boha všemohoucího. Na svém šatě ve výši beder má napsáno: „Král králů a Pán pánů.“ A spatřil jsem jednoho anděla státi v sluneční záři. Volal mocným hlasem ke všem ptákům, kteří lítali nebeským prostorem: „Pojďte, shromážděte se k veliké hostině Boží, abyste pojedli těla králů, těla velitelů, těla silných, těla koní i jejich jezdců a těla všech pánů i otroků, malých i velkých!“ A uviděl jsem šelmu a krále pozemské i jejich vojska shromážděná, aby vedla válku proti tomu, jenž seděl na koni, a proti jeho vojsku. I byla ta šelma jata a s ní i falešný prorok, který činil před ní divy a jimi svedl ty, kdož přijali znamení oné šelmy a. klaněli se jejímu obrazu. Oba byli za živa vrženi do ohnivého jezera, v němž hořela síra. A ostatní byli pobiti mečem, který vyšel z úst toho jezdce na koni; a všichni ptáci se nasytili jejich masem. A spatřil jsem anděla sestupovati s nebe. Držel v ruce klíč od propasti a veliký řetěz. I uchopil draka, starého hada, to jest ďábla neboli satana, a spoutal ho na tisíc let. Potom ho uvrhl do propasti a zavřel ji a zapečetil, aby drak již nesváděl národy, dokud by neuplynulo tisíc let. Poté měl býti na krátký čas rozvázán. A spatřil jsem trůny. I posadili se na ně a bylo jim dáno souditi. Též (jsem spatřil) duše těch, kdož byli sťati pro svědectví o Ježíšovi a pro slovo Boží, i duše těch, kdož se neklaněli šelmě ani jejímu obrazu, ani nepřijali na své čelo nebo na svou ruku její znamení. Ti ožili a kralovali s Kristem po tisíc let. Ostatní mrtví ožili, až uplynulo tisíc let. To je první vzkříšení. Blažený a svatý kdo má účast na prvním vzkříšení! Nad nimi nemá moci druhá smrt. Ti budou kněžími Božími a Kristovými, a budou s ním kralovati po tisíc let. Až uplyne těch tisíc let, bude satan propuštěn ze svého žaláře. I vyjde, aby sváděl národy na čtyřech stranách světových, Goga a Magoga, a aby je shromáždil k válce. – Je jich takové množství jako mořského písku. – A vyšli do širého světa a obklíčili tábor svatých a milované město. Ale s nebe od Boha se snesl oheň a strávil je, a ďábel, jejich svůdce, byl vržen do ohnivého a sirnatého jezera, kde jest i šelma a falešný prorok; budou (tam) trápeni ve dne v noci na věky věků. Také jsem spatřil veliký bílý trůn, i toho, jenž na něm seděl. Před ním zmizela země i nebe, a nenalezlo se pro ně místo. A spatřil jsem před trůnem státi mrtvé, veliké i malé. I byly otevřeny knihy; též jiná kniha byla otevřena, totiž kniha života. A mrtví byli souzeni podle zápisů v knihách, (totiž) podle svých skutků. Neboť moře vydalo své mrtvé, kteří byli v něm, a smrt i místo zemřelých vydaly své mrtvé, kteří byli v nich, a byli souzeni každý podle svých skutků. Smrt i místo zemřelých byly uvrženy do ohnivého jezera. To je druhá smrt, ohnivé jezero. A kdo nebyl nalezen zapsán v knize života, byl uvržen do ohnivého jezera. A spatřil jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly, a moře již není. Také jsem spatřil já, [Jan,] svaté město, nový Jerusalem, snášeti se s nebe od Boha; byl připraven jako ozdobená nevěsta pro svého ženicha. A s trůnu jsem uslyšel mluviti mocný hlas: „Hle, stánek Boží mezi lidmi! A přebývati bude mezi nimi a oni budou jeho lidem, a On, Bůh, bude mezi nimi jejich [Bohem], Setře [Bůh] každou slzu s jejich očí, a nebude již smrti ani zármutku ani nářku ani bolesti, neboť co dříve bylo, přestalo.“ Ten, jenž seděl na trůně, řekl: „Hle, obnovuji všechno.“ A řekl mi: „Napiš (to), neboť jsou tato slova spolehlivá a pravdivá!“ Dále mi řekl: „Stalo se! Já jsem Alfa a Omega, Počátek a Konec. Já zdarma dám žíznivému z pramene vody živé. Kdo zvítězí, dostane to dědictvím, a (já) mu budu Bohem a on mi bude synem. Bázlivci však a nevěřící, hříšníci, vrazi, smilníci, čarodějníci, modláři a všichni lháři budou míti svůj díl v jezeře hořícím ohněm a sírou. To je druhá smrt.“ I přišel jeden ze sedmi andělů, kteří drželi sedm misek plných sedmi posledních ran, a mluvil se mnou toto: „Pojď, ukáži ti nevěstu, choť Beránkovu!“ I odvedl mě v duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město, Jerusalem, jak se snáší s nebe od Boha v božské velebnosti. Třpytilo se jako drahokam, jako křišťálově jasný jaspis. Mělo veliké a vysoké hradby s dvanácti branami. V branách (stálo) dvanáct andělů, a byla (tam) napsána jména, totiž jména dvanácti pokolení synů Izraelových. Tři brány (stály) k východu, tři brány k severu, tři brány k jihu a tři brány k západu. A městské hradby měly dvanáct základů a na nich dvanáct jmen dvanácti apoštolů Beránkových. A ten, který se mnou mluvil, držel zlatou třtinu na měření, aby jí změřil město, brány a jeho hradby. Město tvoří čtverec, takže jeho délka je rovná šířce. I změřil město zlatou třtinou: bylo dvanáct tisíc honů, a jeho délka, šířka i výška jsou stejné. Také změřil jeho hradby: byly sto čtyřiačtyřicet loktů podle lidské míry, a ta je (také) míra andělů. Zdi jeho hradeb byly z jaspisu, město samo bylo z čistého zlata, tak čisté jako sklo. Základy městských hradeb byly ozdobeny drahokamy všech druhů: první základ byl z jaspisu, druhý ze safíru, třetí z chalcedonu, čtvrtý ze smaragdu, pátý ze sardonyxu, šestý z karneolu, sedmý z chrysolitu, osmý z berylu, devátý z topasu, desátý z chrysoprasu, jedenáctý z hyacintu, dvanáctý z ametystu. A dvanáct bran (bylo) dvanáct perel; každá jednotlivá brána byla z jedné perly. Náměstí města bylo čisté zlato jako průhledné sklo. Ale chrám jsem v něm neviděl, neboť Pán, Bůh všemohoucí, a Beránek je jeho chrámem. A to město nepotřebuje na osvětlování slunce ani měsíc, poněvadž velebnost Boží je osvítila, a jeho světlem je Beránek. I budou choditi v jeho světle národové a králové země přinesou do něho svou slávu [a čest]. A brány jeho nebudou přes den zavírány a noci tam také nebude. Slávu a čest národů vnesou do něho. A nic poskvrněného do něho nevejde, ani kdo se dopouští ohavnosti a lži, nýbrž jenom ti (vejdou), kdož jsou zapsáni v Beránkově knize života. I ukázal mi proud vody života, třpytící se jako křišťál a vytékající z trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed jeho náměstí a po obou stranách proudu stál strom života, který přinášel dvanáctero plodů; každý měsíc přinášel totiž svůj plod, a listí toho stromu je léčebný prostředek pro národy. A nebude již žádné kletby. Trůn Boží a Beránkův bude v něm a jeho služebníci budou mu sloužiti, a budou patřiti na jeho tvář, a jeho jméno bude na jejich čelech. Ani noci již nebude, ani světlo lampy ani světlo sluneční nebudou potřebovat, neboť Pán Bůh je bude osvěcovat a budou kralovati na věky věků. I řekl mi: „Tato slova jsou spolehlivá a pravdivá. A Pán, Bůh prorockých duchů, poslal svého anděla, aby ukázal svým služebníkům, co se má vbrzku státi. A hle, přijdu brzy! Blahoslavený, kdo plní prorocká slova této knihy.“ A já, Jan, jsem to slyšel a viděl. A jakmile jsem to uslyšel a uviděl, padl jsem andělovi, který mi to ukazoval, k nohám, chtěje se mu poklonit. Ale on mi řekl: „Chraň se to udělat! Jsem spoluslužebník tvůj a tvých bratří proroků, a těch. kdož plní [prorocká] slova knihy. Bohu se klaněj!“ I řekl mi: „Nezapečeťuj prorocká slova této knihy, neboť čas je blízko! Kdo páše bezpráví, ať je páše ještě; kdo je poskvrněn, ať se poskvrní ještě, a kdo je spravedlivý, ať jedná spravedlivě ještě, kdo je svatý, posvěť se ještě!“ „Hle, přijdu brzy a se mnou moje odplata, abych odplatil každému podle jeho skutků. Já jsem Alfa a Omega, První a Poslední, Počátek a Konec. Blahoslavení, kdož perou svá roucha [v krvi Beránkově]! Ti mají právo ke stromu života, i (právo) vejíti branami do toho města. Mimo (město) budou psi, čarodějníci, smilníci, vrahové, modláři a všichni, kdož rádi lžou.“ „Já, Ježíš, poslal jsem svého anděla, abych vám to sdělil pro křesťanské obce. Já jsem ratolest a potomek Davidův, zářivá jitřenka.“ Duch i nevěsta praví: „Přijď!“ A kdo slyší, ať řekne: „Přijď!“ A kdo žízni, ať přijde; a kdo chce, ať si zdarma nabere vody života! Osvědčuji pak každému, kdo slyší prorocká slova této knihy: Přidal-li by někdo něco k těmto slovům, tomu přidá Bůh rány, o nichž je napsáno v této knize. A ubral-li by někdo něco z prorockých slov této knihy, tomu odejme Bůh jeho podíl na stromě života a na svatém městě, jak je to psáno v této knize. Ten, kdo to osvědčuje, praví: „Ano, přijdu brzy.“ Amen. Přijď, Pane Ježíši! Milost Pána [našeho] Ježíše [Krista] (budiž) s vámi se všemi! Amen.