Na samém počátku historie naší země stojí Bůh. Ano, byl to On, kdo stvořil nebe a zemi. Ačkoliv byla země zpočátku beztvará a pustá a všude se rozprostírala neproniknutelná temnota, už tenkrát se nad mlžným oparem obklopujícím celou Zemi skláněl Boží duch. A tehdy Bůh řekl: "Buď světlo!" a v tom okamžiku se všechno zalilo světlem. Bůh viděl, že světlo je dobré, a proto je oddělil od tmy. Světlo nazval dnem a tmu nazval nocí. Tak uplynul na naší zemi první den. Potom Bůh řekl: "Všechna voda obklopující zemi ať se rozdělí a vytvoří nahoře oblohu a dole oceány." 7-8 Těmito slovy tedy Bůh rozdělil vodní opar obklopující zemi a vytvořil z něj nebe a vodstva. Stalo se, jak řekl, a uplynul druhý den. *** Dále Bůh řekl: "Veškerá vodstva pod širým nebem, nahromaďte se do oceánů a na vašem místě nechť se vynoří pevnina." A opět se všechno stalo tak, jak Bůh řekl. Vzniklou souš pak nazval zemí a nahromaděné vody nazval mořem. I tentokrát Bůh viděl, že všechno jeho dílo je dobré. 11-12 Pokračoval však dále a řekl: "Země, zazelenej se trávou, kvítím a bylinami nesoucími semena. Vydej také rozmanité ovocné stromy rodící plody se semeny, aby se jimi mohly dále rozmnožovat." Když se všechno stalo přesně tak, jak Bůh řekl, opět viděl, že to, co stvořil, je dobré. *** Celá země se zaskvěla překrásnou zelení. To všechno se stalo třetí den. 14-15 Dalšího dne Bůh řekl: "Buďte na nebi jasná světla. Sviťte nad zemí a oddělujte noc a den. Stanete se připomínkou plynoucího času, dnů a let." *** 16-17 Ihned se vše stalo, jak Bůh řekl, a na nebeské klenbě se objevila různá svítící tělesa. Zářivé slunce, chladný měsíc a k tomu nespočetné množství mihotavých hvězd. *** Slunci připadl úkol svítit ve dne a měsíci s hvězdami osvětlovat zemi v noci. Bůh opět viděl, že vše, co učinil, je dobré, a tak uplynul čtvrtý den. Potom Bůh řekl: "Vody oceánů a moří, hemžete se rozmanitými rybami a vodními živočichy a v průzračném vzduchu pod nebeskou klenbou ať poletuje ptactvo všeho druhu." 21-22 Tak Bůh stvořil všechny tvory i netvory žijící ve vodní říši a velké i malé ptáky létající v oblacích. Se zalíbením se na své dílo podíval a požehnal jim: "Rozmnožujte se a naplňte všechny oceány a moře. Vy, ptáci, zaplňte celou zemi a vzduch." *** To vše Bůh stvořil a uplynul pátý den. Bůh však ve svém stvořitelském díle pokračoval dále a řekl: "Ty, země, vydej rozmanité druhy živočichů od plazů až po dobytek a divokou zvěř." Jak řekl, tak se taky ihned stalo. Svým slovem Bůh stvořil širokou škálu druhů suchozemských živočichů, a když své dílo zhlédl, byl opět spokojen, neboť vše bylo dobré. Nato Bůh řekl: "Nyní stvoříme člověka, bytost, která bude odrážet osobnost samotného Boha a bude žít se svým tvůrcem ve vzájemném vztahu. Tento člověk bude vládnout celé planetě se všemi jejími tvory ve vodě, na zemi i ve vzduchu." Bůh tedy stvořil člověka ke svému obrazu jako muže a ženu. Požehnal jim a řekl: "Množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji, neboť jsem vás ustanovil vládci nad veškerým tvorstvem, jež jsem stvořil. Za pokrm jsem vám určil každou bylinu nesoucí semena, ovoce a jiné plody se semeny rostoucí na stromech. Všichni ostatní živočichové se budou živit trávou, listím a zelenými bylinami." Jak Bůh řekl, tak se také stalo a vše, co učinil, bylo velmi dobré. Tak tedy skončil i šestý den. V šesti dnech tedy Bůh stvořil vše, co existuje na nebi i na zemi. Sedmým dnem Bůh dokončil veškerou svou práci a přestal konat jakékoliv další dílo. Na znamení toho, že v šesti dnech dokončil celé své stvořitelské dílo, oddělil Bůh nadcházející sedmý den jako svatý a udělil mu zvláštní význam. Zde je stručný výčet událostí, které se staly při stvoření nebe a země. Když byla země stvořena, nerostla na ní ještě žádná rostlina. Bůh totiž zpočátku zemi nezavlažoval deštěm a také na ní nebyl nikdo, kdo by ji obdělával. Jen prameny vod vytékaly ze země a zavlažovaly ji. Potom Bůh stvořil člověka. Pro zformování jeho těla použil zemský materiál, a pak do něj vdechl život. Tím se stal člověk živou bytostí. Na východě v Edenu vysadil Bůh pro člověka krásnou zahradu a postavil ho do ní. Nechal v ní také vyrůst na pohled krásné stromy s tím nejvybranějším a nejchutnějším ovocem. Uprostřed zahrady pak zasadil dva zvláštní stromy. Strom života a strom poznání dobrého a zlého. Zahradou v Edenu tehdy protékala řeka, která ji zavlažovala. Později se tato řeka rozdělila na čtyři toky. 11-12 Prvním z nich je Píšon, který obtéká celé území Chavílu, na němž jsou naleziště kvalitního zlata, vonné pryskyřice a drahokamů. *** Jméno druhého ramene, jež obtéká celou zemi Kúš, je Gíchón. Třetí řeka tekoucí východně od Asýrie nese jméno Chidekel a konečně čtvrtým tokem je řeka Eufrat. Hospodin postavil člověka do zahrady v Edenu proto, aby o ni pečoval a střežil ji. Hned na počátku ho varoval: "Můžeš jíst plody ze kteréhokoliv stromu v této zahradě. Jednoho se však vyvaruj. Nejez ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, neboť jakmile bys je třeba jen ochutnal, čeká tě smrt." Potom Bůh řekl: "Člověku neprospívá, zůstává-li sám. Stvoříme mu proto rovného společníka." Předtím totiž Bůh přivedl k člověku, jemuž dal jméno Adam, všechny druhy zvířat a ptáků, aby je pojmenoval. Adam to s radostí udělal, ale mezi všemi tvory nenalezl ani jediného, který by se mohl stát jemu rovným společníkem. Hospodin proto na Adama seslal hluboký spánek, vyjmul z jeho boku jedno žebro a prázdné místo zaplnil masem. Z Adamova žebra potom utvořil ženu a přivedl ji k němu. Když ji Adam spatřil, zvolal: "Vždyť to je přesně to, co hledám. Bytost stvořená z mého těla. Nazvu ji ženou, neboť vzešla z muže, a ona bude mou společnicí." Člověk byl tedy od počátku stvořen jako dvě bytosti různého pohlaví. Proto muž od pradávna opouští svého otce i matku, aby se stal se svou ženou opět jedním tělem. Přestože byli Adam i jeho žena, které dal jméno Eva, po stvoření úplně nazí, vůbec se před sebou nestyděli. Ze všech zvířat, která Bůh na počátku stvořil, byl nejchytřejším tvorem had. A právě prostřednictvím tohoto tvora, jednoho dne k ženě promluvil Boží protivník satan: "Nevím sice, co je na tom pravdy, ale doneslo se mi, že Bůh vám dvěma zakázal jíst ovoce ze všech stromů rostoucích tady v zahradě." 2-3 Ženu samozřejmě nejprve udivilo, že slyší mluvit hada lidskou řečí, ale pak si dodala odvahy a odvětila: "Ale kdepak, to se mýlíš. Smíme jíst plody ze všech stromů, které tady jsou. Jen o jednom stromu, který stojí právě uprostřed zahrady nám Bůh řekl: ‚Nejezte jeho ovoce, ba ani se k němu nepřibližujte, abyste nepropadli smrti.'" *** Had ji však začal ujišťovat: "Nevěřte tomu. Nemůžete zemřít, když ochutnáte nějaké ovoce. Já vím, co se za tím skrývá. Bůh má strach, že ve chvíli, kdy sníte ovoce z toho stromu, stanete se bytostmi, jako je on sám. Budete pak stejně moudří a poznáte zlé i dobré. A právě toho se bojí." Žena znejistěla, zadívala se tázavě na zakázaný strom a přemýšlela: "To ovoce je na pohled skutečně krásné. Jak lahodnou asi musí mít chuť. A ke všemu se po něm stanu vševědoucí, vždyť mi to ten had tak řekl!" Ovoce tedy utrhla a spěchala s ním ke svému muži Adamovi. Když to zakázané ovoce snědli, otevřely se jim oči a oba si uvědomili, že jsou nazí. Narychlo tedy spletli dohromady několik fíkových listů a přepásali se jimi. Sotva to učinili, uslyšeli v zahradě známý hlas a s hrůzou si uvědomili, že za nimi přichází Bůh. S novým, dříve pro ně neznámým pocitem strachu se tedy rychle ukryli mezi stromy a keře. Když Bůh zavolal: "Adame, kde jsi?" Adam bázlivě odpověděl: "Když jsem tě slyšel přicházet, ukryl jsem se, protože jsem se bál. Jsem totiž úplně nahý." Bůh se ho však dále zeptal: "A kdo ti řekl, že jsi nahý? Nejedl jsi ovoce ze zakázaného stromu?" Adam si uvědomil, že nic neutají, a proto se začal alespoň vymlouvat: "Za to může ta žena, kterou jsi mi dal. To ona mi přinesla ovoce ze zakázaného stromu." Bůh se proto otázal ženy: "Proč jsi učinila něco takového?" "Já za to nemohu," odpověděla žena. "To had, kterého jsi stvořil, mne podvedl." Nato se Hospodin Bůh obrátil k hadovi a řekl: "Poneseš trest za to, že ses stal satanovým nástrojem. Budeš vyvrhelem v říši zvířat, a po celý svůj život se budeš po břiše plazit v prachu a špíně. Mezi tebou a ženou vzbudím nepřátelství a mezi tvými i jejími potomky zažehnu nenávist. Její potomek ti však nakonec rozdrtí hlavu, kdežto ty jemu jen poraníš patu." Potom Bůh opět promluvil k ženě: "I ty však budeš trpět. Znásobím tvé trápení v těhotenství a budeš rodit v bolestech. Budeš toužit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout." Nakonec promluvil Bůh k Adamovi: "Protože jsi uposlechl hlasu své ženy a snědl jsi ovoce, které jsem ti zakázal jíst, bude kvůli tobě celá země prokleta. Po celý svůj život budeš mít jen trápení. Půda ti bude plodit samé trní a bodláčí, budeš jíst trávu a byliny, které jsem dal původně zvířatům. V potu tváře budeš pro sebe ze země dobývat obživu a nakonec zemřeš a pohřbí tě do země, ze které jsi byl stvořen. Prach jsi a v prach se navrátíš." Adam pak své ženě dal jméno Eva (to znamená - dávající život), protože se stala pramatkou všech lidí, kteří kdy na zemi žili. Potom Hospodin oblekl Adama a Evu do kožených suknic, aby nebyli nazí. Když se toto všechno událo, Hospodin Bůh řekl: "Nyní je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nelze již připustit, aby nadále jedl ovoce ze stromu života a žil věčně." Proto Hospodin Bůh vypověděl Adama i Evu ze zahrady v Edenu a poslal je obdělávat půdu, ze které sami vzešli. Poté, co je vypověděl, postavil východně od zahrady dva anděly - cheruby s hořícími meči, aby neustále střežili přístup ke stromu života. Zanedlouho přišla Eva se svým mužem Adamem do jiného stavu a porodila syna Kaina. Když se narodil, neskrývala Eva svoji radost a řekla: "S Hospodinovou pomocí jsem přivedla na svět muže." Za nějaký čas se jí narodil ještě druhý syn Ábel. Když oba synové vyrostli, stal se z Ábela pastýř ovcí a z Kaina zemědělec. 3-4 Po nějaké době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z toho, co se mu urodilo, zatímco bratr Ábel vybral ze svého stáda nejlepší kusy prvorozených ovcí s jejich tukem a oba předložili své dary Hospodinu. Hospodin Ábelovu oběť přijal, *** ale na to, co přinesl Kain, ani nepohlédl. Kaina to samozřejmě nesmírně zklamalo a rozhněvalo, až se mu zlostí zkřivila tvář a byl vzteky celý bez sebe. "Proč se tolik hněváš," zeptal se Kaina Hospodin. "Vzteky ti úplně potemněl obličej i rozum. Myslíš si snad, že mám raději tvého bratra než tebe? Copak nechápeš, že když budeš konat, co je správné, přijmu i tvé dary, a naopak nebudeš-li tak činit, dáváš obrovskou příležitost zlu, aby tě cele ovládlo a přivedlo do záhuby? Uvědom si, že s mou pomocí můžeš nad zlem zvítězit!" Nicméně Kain si z Božích rad nevzal žádné poučení a namísto toho vymyslel plán pomsty. Vyzval svého bratra, aby s ním šel na pole, kde nic netušícího Ábela napadl a zabil. Když svůj hrůzný čin dokonal, promluvil k němu Hospodin: "Kaine, kde je tvůj bratr Ábel?" "Jak to mám vědět," zalhal Kain, "copak hlídám každý jeho krok?" Nato Hospodin odpověděl: "Prolitá krev tvého bratra ke mně z místa, kde jsi ho zabil, křičí. Za svůj čin budeš proklet a ze země, kterou jsi napojil bratrovou krví, vyvržen. I kdyby ses dřel do úmoru, půda už ti nikdy nepřinese bohatou úrodu. Budeš na zemi psancem bez odpočinku, štvaným z místa na místo." Když to všechno Kain vyslechl, zoufale Hospodinu odpověděl: "Tak krutý trest nikdy nemohu unést. Vždyť jsi mne vyhnal ze země, kde jsem doma, a zbavil jsi mne své přízně. Budu stále na útěku a budu se muset pořád skrývat, protože kdokoliv mě najde, bude se mě snažit zabít." Hospodin mu ale odpověděl: "Nikdo tě nezabije, neboť každý, kdo by se o to pokusil, dopadne sedmkrát hůře než ty." Nato Hospodin Kaina označil zvláštním znamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil. Kain tedy odešel od Hospodina a usadil se v zemi Nódu, východně od Edenu. Když se na novém území zabydlel, porodila mu jeho žena syna a dala mu jméno Enoch. Ve stejné době se Kain pustil do výstavby města, a nazval je proto podle svého syna - Enoch. Když Enoch dospěl, měl syna Írada a ten zase syna Mechújáela. Jemu se pak narodil syn Metúšáel a ten zplodil Lámecha. Lámech se pak oženil hned se dvěma manželkami Ádou a Silou. Ádě se za čas narodil Jábal, který byl prvním pastevcem a přebýval ve stanu u stáda. Jeho bratrem byl Júbal, který se zajímal o hudbu a byl tedy považován za praotce všech hudebníků. Také druhá Lámechova žena Sila porodila syna. Jmenoval se Túbal-kain a vynikal řemeslnou zručností zejména při zpracování mědi a železa. Měl pak ještě sestru jménem Naama. Jednou řekl Lámech Ádě a Sile: "Dobře mě mé ženy poslouchejte. Zabil jsem jednoho mladíka, který mne napadl a zranil. Jestliže každý, kdo by zabil Kaina má být sedminásobně potrestán, kdokoliv by se pokusil zabít mne, bude potrestán sedmdesátsedmkrát." Mezitím Adamova žena Eva opět otěhotněla a porodila syna. Dala mu jméno Šét (to znamená "náhradou udělený"), neboť si řekla, že jí ho Hospodin dal náhradou za Ábela, kterého zabil Kain. Šétovi se v dospělosti narodil syn Enóš, za jehož života se lidé poprvé začali otevřeně hlásit ke svému Bohu Hospodinu a uctívali ho. Zde je sepsána část rodokmene od Adama - prvního člověka, kterého Bůh stvořil, aby odrážel jeho charakter - až po Noeho. Bůh stvořil člověka jako dvě bytosti rozdílného pohlaví, muže a ženu, požehnal jim a nazval je lidmi. 3-5 Adam: Adamovi bylo sto třicet let, když se mu narodil syn Šét, který se svému otci velmi podobal. Po jeho narození žil Adam dalších osm set let a zplodil ještě mnoho synů a dcer. Zemřel ve věku devítiset třiceti let. *** *** 6-8 Šét: Když měl Šét sto pět let, zplodil syna Enóše. Po něm se mu v průběhu osmi set sedmi let narodilo ještě několik synů a dcer a dožil se celkového věku devíti set dvanácti let. *** *** 9-11 Enóš: Ve věku devadesáti let zplodil Enóš Kénana. V dalších osmi stech patnácti letech pak zplodil ještě mnoho dětí a zemřel v devíti stech pěti letech. *** *** 12-14 Kénan: Kénanavi bylo sedmdesát let, když se mu narodil syn Mahalalel. Během dalších osmi set čtyřiceti let zplodil ještě několik potomků, a když zemřel, bylo mu devět set deset let. *** *** 15-17 Mahalalel: Mahalalel zplodil ve věku pouhých šedesáti pěti let syna Jereda. Po jeho narození žil Mahalalel dalších osm set třicet let a přivedl na svět ještě několik dětí. Dožil se osmi set devadesáti pěti let. *** *** 18-20 Jered: Když už bylo Jeredovi sto šedesát dva let, stal se otcem Henocha. Během osmi set let po Henochově narození zplodil Jered ještě mnoho synů a dcer a pak ve věku devíti set šedesáti dvou let zemřel. *** *** 21-24 Henoch: Ve věku šedesáti pěti let zplodil Henoch Metúšelacha. Potom žil v blízkém vztahu ke svému Bohu dalších tři sta let a stal se otcem dalších dětí. Když mu bylo třista šedesát pět let, Bůh si ho vzal k sobě a nikdo ho už více nespatřil. *** *** *** 25-27 Metúšelach: Metúšelachovi bylo sto osmdesát sedm let, když se mu narodil syn Lámech. Pak ještě žil sedm set osmdesát dva let a stal se otcem několika dalších dětí. Zemřel až ve věku devíti set šedesáti devíti let. *** *** 28-31 Lámech: Lámech pak ve sto osmdesáti dvou letech zplodil syna a dal mu jméno Noe (to v překladu znamená odpočinutí), neboť o něm řekl, že Noe je tím, kdo lidem přinese odpočinutí od těžké dřiny na zemi prokleté kvůli Kainovu hanebnému činu. Pak žil Lámech ještě pět set pět let a zplodil další potomky. Dožil se sedmi set sedmdesáti sedmi let a zemřel. *** *** *** Noe: Noe měl pak v pěti stech letech tři syny: Šéma, Cháma a Jefeta. Když se lidé na zemi začali rozmnožovat, rodily se jim také krásné dcery. Boží synové byli jejich krásou okouzleni a vybírali si z nich manželky. Mnohdy nezůstali jen u jedné ženy, ale brali si jich tolik, kolik se jim zachtělo. Když to Hospodin viděl, smutně řekl: "Lidé nedbají rad mého ducha a pošlapávají veškeré hodnoty, které jsem ustanovil. Protože jsou již velice zkažení, nelze čekat, že se jejich stav někdy zlepší. Proto jim dávám lhůtu sto dvaceti let, aby sami rozhodli o svém osudu." V té době dosahovali lidé mnohem vyššího vzrůstu než dnes a dokonce i potomci zplození z Božích synů a lidských dcer nabývali neobyčejného vzrůstu a síly. Tito dávní obří lidé dali později vzniknout různým bájím a pověstem, které se tradují až do dnešních dnů. Hospodin viděl, že zlo v člověku už dosáhlo svého vrcholu, takže všechno, co lidé dělali, ba i veškeré záměry a pohnutky, které je k jejich činům vedly, byly jen a jen zlé. Stav, který na zemi nastal, Boha nesmírně rmoutil a litoval, že se člověk vzdálil od původního záměru, který s ním měl. Proto řekl: "Není jiná možnost, než lidstvo povrchu země odstranit. Je mi to líto, ale musím je zničit i se všemi zvířaty, ptáky a plazy a se vším co jsem stvořil. 8-9 Zachovám jen Noeho a jeho rodinu, protože on jediný mi zůstal věrný, váží si vztahu se mnou a činí, co je správné." *** Noe měl tři syny: Šéma, Cháma a Jefeta. 11-12 Když tedy Bůh viděl, že situace na zemi je nenapravitelná, lidé jsou dokonale zkažení a plní násilí, *** oznámil Noemu: "Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem na zemi, neboť všichni se zvrhli a země je plná zločinu a násilí. Jednou pro vždy je odstraním z povrchu země. 14-15 Ty si ale pro sebe a pro svou rodinu postavíš velkou loď - archu - z goferového dřeva. Uděláš ji přesně podle toho, jak ti řeknu. V arše uděláš oddělené prostory a celou ji pořádně zvenku i zevnitř utěsníš smolou. Její délka bude sto padesát metrů, šířka dvacet pět metrů a bude patnáct metrů vysoká. *** Archu přikryješ střechou a asi půl metru od horního okraje uděláš okolo celé lodi větrací otvor. V arše uděláš tři podlaží a do jejího boku vsadíš dveře. Já totiž sešlu na zemi potopu a z jejího povrchu smetu všechno tvorstvo, takže na ní nezůstane ani živáčka. Tobě však slibuji, že tebe, tvou manželku, tvoje syny a jejich manželky ochráním a nechám na živu. 19-20 Dále s sebou do archy vezmeš vždy po jednom páru ze všech žijících tvorů na zemi, aby tak zůstaly zachovány jednotlivé druhy zvířat, ptáků, plazů a jiných živočichů, které jsem stvořil. *** Nezapomeň také připravit sobě i zvířatům dostatečné zásoby potravy na delší dobu." Noe Boha pozorně vyslechl a udělal všechno podle toho, jak mu řekl. Konečně přišel den, kdy Hospodin oznámil Noemu: "Zůstal jsi jediným spravedlivým na této zemi, a proto svolej všechny z tvé rodiny, které jsem určil a vejdi s nimi do archy. 2-3 Také tam vezmi všechny druhy zvířat. Z těch, která jsem označil za nečistá, vezmi vždy jen po jednom páru - vždy samce a samici, ale z těch, která jsou čistá a také ze všech druhů ptáků, vezmeš vždy sedm párů. Tak zůstanou i po potopě zachovány všechny druhy zvířat, které jsem stvořil. *** Už za sedm dní totiž sešlu na celou zemi hustý déšť. Bude pršet celých čtyřicet dní a nocí a v mohutných přívalech vody zahyne vše, co jsem kdysi stvořil." Noe opět pozorně vyslechl, co mu Hospodin přikázal, a všechno tak i udělal. 6-7 Dříve, než začala potopa, vešel s celou svou rodinou do archy *** a vzal tam rovněž všechny druhy zvířat, které tehdy na zemi žily, vždy po páru, přesně jak mu Bůh přikázal. O týden později přišla potopa a přikryla celou zemi. 11-12 Za sedm dní, to již bylo Noemu šest set let, se přesně sedmnáctého dne druhého měsíce na celých čtyřicet dní spustil ohromný liják a ze země s nevídanou silou vytryskly veškeré prameny podzemních vod. *** Noe, jeho žena, tři synové Šém, Chám a Jefet i jejich tři manželky však již vešli do archy. Za nimi následoval zástup všech existujících druhů zvířat, 15-16 která vždy po páru vešla podle Božího příkazu do archy k Noemovi. Když byli všichni uvnitř, Hospodin za nimi bezpečně zavřel dveře. *** 17-20 V následujících čtyřiceti dnech neustále pršelo a voda postupně zaplavovala veškerou suchou zemi. Stoupající hladina nadzvedla archu a vystoupila více než sedm metrů nad vrcholky nejvyšších hor. Vše co kdysi bylo na zemi, přikryla voda, jenom archa bezpečně plula na hladině. *** *** *** Všichni tvorové na zemi - lidé, zvířata, ptáci, plazi, a dokonce i ti nejmenší živočichové - našli tenkrát pod hladinou smrt. 22-23 Skutečně vše, co kdysi dýchalo a žilo na suché zemi, Bůh smetl. Jediným kdo tuto katastrofu přežil byl Noe spolu s těmi, kdo s ním byli v arše. *** I když se konečně přívaly vod zastavily, byla celá země zaplavená po dlouhých pět měsíců. Avšak Bůh na Noeho a na živá zvířata, jež s ním byla v arše nezapomněl. Rozpoutal proto nad zemí vítr a voda začala postupně opadávat. Rovněž ustal déšť a přestaly tryskat i prameny podzemních vod. 3-4 Za pět měsíců už voda klesla natolik, že archa dosedla na zem někde v pohoří Ararat. *** Asi za další tři měsíce pak vystoupily zpod hladiny další vrcholky hor. 6-7 Noe však počkal dalších čtyřicet dní a potom z okna vypustil krkavce. Ten vylétával a vracel se, dokud voda na zemi neopadla. *** Později Noe vypustil holubici, aby se přesvědčil, zda už je země skutečně suchá. Holubice se však brzy vrátila do archy, protože nenašla místečko, kde by si odpočinula, neboť země byla ještě stále přikrytá vodou. Noe ji tedy vpustil zpět do archy, ale za týden ji znovu vypustil ven. Tentokrát byla holubice pryč celý den, a když se navečer vrátila, měla v zobáčku čerstvý olivový lístek. Podle toho Noe poznal, že voda už téměř docela opadla. Počkal tedy ještě jeden týden a znovu holubici vypustil. Tehdy se však už holubice nevrátila. Měsíc nato otevřel Noe poklop archy, a na vlastní oči se přesvědčil, že povrch země již skutečně osychá. Asi za dalších osm týdnů, tedy celkem za více než rok po začátku potopy, byla už země úplně suchá. Tenkrát Bůh promluvil k Noemu: "Vyjděte nyní z archy všichni ven. Ty, tvá manželka i synové se svými ženami. Vyveď s sebou rovněž všechna zvířata a rozmanité živočichy, kteří byli s tebou na lodi. Vypusť je, ať se rozběhnou do všech koutů země a množí se." 18-20 Lidé i zvířata tedy opustili archu, a když už byli všichni venku, postavil Noe Hospodinu oltář, zapálil na něm oheň a obětoval vždy po jednom ze všech zvířat, která Bůh k tomuto účelu vybral. *** *** Hospodin jeho oběť přijal a řekl si: "Přestože člověk už od mládí tíhne ke zlu a násilí, už nikdy kvůli němu nebudu zlořečit zemi a nezahubím všechno živé, jako jsem to nyní učinil. Dokud bude tato země existovat, nepřestane střídání dne a noci, léta a zimy, žáru a chladu i setby a sklizně." Bůh pak Noemu i jeho synům požehnal a řekl jim, aby zplodili množství potomků a znovu naplnili zemi. Pak dodal: "Všechna zvířata na celé zemi se vás budou bát, neboť jsem vám nad nimi dal moc. Tak, jako jsem vám dal za pokrm každou zelenou bylinu, budete nyní jíst i maso zvířat. Nebudete je však jíst syrové, ale zbavíte ho předem krve. Život člověka však nesmí nikdo zmařit. Budu za to volat k zodpovědnosti každého živočicha i člověka. Kdokoliv by zmařil život člověka a prolil jeho krev, bude potrestán smrtí, neboť vzít život člověku, znamená zabít toho, kdo byl stvořen k obrazu samotného Boha. Nyní se tedy množte, naplňte zemi a ovládněte ji." 8-11 Potom Bůh Noeho a jeho syny ujistil: "Zavazuji se nyní vám i všem vašim potomkům, stejně jako všemu tvorstvu, které v arše přežilo, že už nikdy nezničím zemi vodou a nesešlu na ni potopu, která by smetla vše živé. *** *** *** 12-13 Na znamení tohoto trvalého slibu, který jsem dal vám i všem tvorům země, jsem na obloze, mezi nebem a zemí rozestřel barevnou duhu. *** 14-15 Kdykoliv ji uvidíte, vězte, že jsem nezapomněl na svůj slib, který jsem dal vám i všemu živému na zemi. Buďte si jisti, že už nikdy zemi nepostihne potopa, která by na ní zničila veškerý život, *** 16-17 neboť ani já nikdy nezapomenu, že jsem učinil duhu na znamení věčného slibu, který jsem dal vám i všem živým tvorům na zemi." *** Spolu s Noem se tedy v arše zachránili jeho tři synové Šém, Jefet a Chám, který se později stal prapředkem Kenaanců. Z těchto tří synů povstalo lidstvo nyní rozptýlené na celé zemi. Brzy po potopě začal Noe obdělávat půdu a mezi jinými plodinami pěstoval rovněž vinnou révu, ze které pak vyráběl víno. Jednoho dne se opil a následkem toho zcela nahý usnul ve svém stanu. Stalo se, že ho v tomto stavu našel jeho syn Chám, Kenaanův otec. Místo toho, aby otce přikryl, šel a pověděl to oběma svým bratřím. Ti se však zachovali jinak, než jejich bratr Chám. Ihned vzali plášť a otočeni zády k otci vešli do stanu a jeho nahé tělo přikryli. 24-25 Když Noe vystřízlivěl a doslechl se, co mu provedl jeho nejmladší syn, řekl: "Nechť je proklet Kenaan a všichni jeho potomci. Ať jsou těmi nejbídnějšími otroky svých bratří!" *** Na adresu svých dalších dvou synů naopak řekl: "Děkuji Bohu za svého syna Šéma a za to, jak se zachoval. Ať mu Kenaan a jeho potomci slouží jako otroci. Kéž Bůh žehná i Jefetovi a dopřeje mu rozkvět jako jeho bratru Šémovi. I jemu ať Kenaan slouží jako otrok!" Celkem žil Noe po potopě ještě dalších tři sta padesát let a v úctyhodném věku devíti set padesáti let zemřel. Zde je uveden seznam potomků, kteří se narodili po potopě třem synům Noeho - Šémovi, Chámovi a Jefetovi: Jefetovi snové: Gomer, Mágog, Mádaj, Jávan, Túbal, Mešek a Tíras. Gomerovi synové: Aškenaz, Rífat a Togarma. Jávanovi synové: Elíša, Taršíš, Kitejci a Dódanci. Z těchto potomků časem vznikly ostrovní národy obývající různé oblasti a lišící se vzájemně svým jazykem. Chámovi synové: Kúš, Misrajim, Pút a Kenaan. Kúšovi synové: Seba, Chavíla, Sabta, Raema a Sabteka. Raemovi synové: Šeba a Dedán Jedním z Kúšových potomků byl rovněž Nimrod, hrdinský bojovník a vůdce, který si začal podrobovat rozsáhlá území. Nimrod byl rovněž neohroženým a úspěšným lovcem a díky tomu se jeho jméno až dodnes zachovalo jako označení náruživých lovců. Zpočátku byl centrem jeho království Babylón, Erek, Akad a Kalné v Šineárské zemi. 11-12 Odsud pak ale rozšířil svou vládu ještě dále - do Asýrie, kde vystavěl města Ninive, Rechobót-ír, Kelach, a hlavní město Resen (ležící mezi Ninive a Kelachem). *** 13-14 Jeho bratr Misrajim se stal prapředkem těchto národů: Lúďanů, Anámců, Lehábanů, Naftúchanů, Patrúsanů, Kaftórců a Kaslúchanů, kteří byli předky Pelištejců. *** Kenaan zplodil Sidóna a Chéta a stal se rovněž předkem těchto národů: 16-19 Jebúsejců, Emorejců, Girgašejců, Chivejce, Arkejců, Síňanů, Arváďanů, Semárců a Chamáťanů. Všichni tito Kenaanovi potomci se brzy rozptýlili a jednotlivé národy osídlily území od Sidónu přes Gerar až ke Gáze a přes Sodomu, Gomoru, Admu a Sebójím až k Leše. *** *** *** Všichi dosud vyjmenovaní, byli tedy potomky Noemova syna Cháma, usadili se na různých územích a žili jako oddělené národy s odlišnými jazyky. Jefetův starší bratr Šém, se pak stal praotcem všech Heberovců. Zde jsou jeho další synové: Šémovi synové: Élam, Ašúr, Arpakšád, Lúd a Aram. Aramovi synové: Ús, Chúl, Geter a Maš. Arpakšád zplodil Šelacha a Šelach pak zplodil Hebera. Heberovi se narodili dva synové: Peleg (což znamená Rozčlenění, neboť za jeho života se národy rozdělily a rozptýlily po zemi) a jeho bratr Joktán. 26-29 Joktán se stal otcem Almódada, Šelefa, Chasarmáveta, Jeracha, Hadórama, Úzala, Dikly, Óbala, Abímaela, Šeby, Ofíra, Chavílu a Jóbaba. *** *** *** Všichni tito Joktánovi synové se usadili na území od Méši až k východním vrcholkům Sefáru. Tito všichni tedy byli Šémovi potomci, rozdělení podle národů, jazyků a území, která obývali. Všichni výše uvedení lidé dohromady byli tedy potomky tří synů Noeho a stali se prapředky všech národů a obyvatel země po potopě. Po potopě měli zpočátku všichni obyvatelé země jeden společný jazyk. Když se časem postupně populace rozrůstala a lidé se stěhovali dál směrem na východ, nalezli v Babylónské zemi planinu s příhodnými podmínkami pro život a usadili se tam. 3-4 Nedlouho poté se v jejich hlavách zrodil plán vybudovat z pálených cihel a asfaltu ohromné město s věží tak vysokou, že se měla dotýkat samotného nebe. Město se mělo stát hrdým monumentem, který by všem ostatním ukázal sílu a dovednost jeho obyvatel a zabránil by jejich dalšímu rozptýlení po celé zemi. *** Když však Hospodin viděl, jak lidé město i věž hrdě budují a kam až chtějí dospět, řekl: "Všichni tito lidé hovoří stejným jazykem a jsou jednotní ve svých záměrech. Podaří-li se jim hned na počátku dovršit jejich nezávislé a vzpurné plány, získají neotřesitelné přesvědčení, že jsou společnými silami schopni dosáhnou všechno, co si usmyslí. Sestoupíme proto mezi ně a zmateme jejich řeč, aby si navzájem nerozuměli." Tímto způsobem tedy Hospodin přerušil jejich práci a rozptýlil je po celé zemi. Proto se od těch dob místo, kde to slavné město mělo stát, nazývá Bábel (což znamená Zmatek), neboť tam Hospodin zmátl lidem jazyk, a tím je rozptýlil po celé zemi. 10-11 Zde je písemně zachycena Šémova rodová linie až k Abramovi: Když se dva roky po potopě dožil Šém jednoho sta let, narodil se mu syn Arpakšád. Po jeho narození, žil Šém dalších pět set let a zplodil ještě mnoho synů a dcer. *** 12-13 Ve věku čtyřiceti pěti let pak Arpakšád zplodil Šelacha. Žil pak ještě čtyři sta tři let a měl mnoho dalších dětí. *** 14-15 Šelach se stal ve třiceti letech otcem Hebera a za čtyři sta tři let nato zemřel a zanechal po sobě mnoho potomků. *** 16-17 Heberovi se narodil syn Peleg, když mu bylo třicet čtyři let. Po jeho narození žil Heber ještě čtyři sta třicet let, v jejichž průběhu zplodil další potomstvo. *** 18-19 Ve věku třiceti let zplodil Peleg syna Reúa, a než za dvě stě devět let skonal, přivedl na svět ještě mnoho synů a dcer. *** 20-21 Reúovi bylo třicet dva let, když se mu narodil Serúga. Měl pak ovšem ještě mnoho dětí a za dvě stě sedm let nato zemřel. *** 22-23 Serúg měl třicet let, když se stal otcem Náchora a během dalších dvou set let jeho života pak zplodil ještě mnoho potomků. *** 24-25 Náchor zplodil syna Teracha ve svých devětadvaceti letech. Sto devatenáct let nato, po zplození dalších potomků, zemřel. *** 26-28 A konečně ve věku sedmdesáti let zplodil Terach tři syny, Abrama, Náchora a Hárana. Háran se později stal otcem Lota a poměrně mladý, dokonce dříve než jeho vlastní otec Terach, zemřel v rodné zemi, v Kaldejském Uru. *** *** Ostatní dva bratři Abram a Náchor se po čase také oženili. Abram si vzal za ženu Sáraj a Náchor se oženil se svou neteří Milkou, dcerou jeho zemřelého bratra Hárana. Abramova žena Sáraj však byla neplodná a nemohla proto Abramovi dát žádného potomka. Jednoho dne se na výzvu, kterou dal Abramovi Bůh, vydal jeho otec Terah spolu s Abramem, jeho ženou Sáraj a vnukem Lotem (Háranovým synem) na cestu z Kaldejského Uru, kde doposud žili, do kenaanské země. Cestou přišli do města Cháranu a na čas se tam usadili. Po čase tam ve věku dvou set pěti let Abramův otec Terah zemřel. Bůh řekl Abramovi: "Odejdi ze své rodné země, opusť své přátele a dům, v němž nyní žiješ, a vydej se na cestu do země, kterou ti ukážu. Půjdeš-li, já ti požehnám a učiním z tebe praotce obrovského národa. Tvé jméno budou všichni vyslovovat s úctou. Těm, kdo budou na tvé straně, se povede dobře. Avšak komukoliv, kdo by se ti postavil, dám poznat, že se staví proti samému Bohu. Staneš se tím, kdo přinese požehnání všem obyvatelům země." Abram Boží výzvu uposlechl, a vydal se na cestu. Bylo mu tenkrát už sedmdesát pět let, když opouštěl Cháran. Vzal s sebou svou ženu Sáraj a synovce Lota. S veškerým jměním, které měl, s dobytkem a služebníky, které získal v Cháranu, potom společně vyrazili na cestu a ubírali se směrem do kenaanské země. Zanedlouho překročili její hranice a dorazili až k háji nedaleko Šekemu, tam co stojí velký dub v Móre. V té době bylo celé tamní území obydleno Kenaanci. Tenkrát se Abramovi znovu ukázal Hospodin a řekl mu: "To je ta země, o které jsem ti řekl, že ji dám tvému potomstvu." Abram pak na památku toho, že k němu promluvil Hospodin, na onom místě postavil oltář. Odtud pokračoval směrem k horám rozkládajícím se jižně od Bét-elu a mezi Bét-elem na západě a Ajem na východě se na nějaký čas zastavil a utábořil se. Na tom místě pak postavil Hospodinu další oltář a v modlitbách uctil jeho jméno. Potom pokračoval v cestě směrem k negebské poušti. V té době však postihl zemi krutý hladomor, a proto se Abram obrátil do Egypta, aby tam období hladu přečkal. Avšak ještě než společně překročili hranice Egypta, řekl Abram své ženě Sáraj: "Dobře mě teď poslouchej! Jsi neobyčejně krásná žena a obávám se, že až tě uvidí Egypťané a zjistí, že jsi má žena, budou usilovat o můj život, aby tě získali pro sebe. Proto kamkoliv přijdeme, říkej, že jsi moje sestra. Pak se ke mně budou Egypťané chovat laskavě a nechají mne na živu." A skutečně, sotva Abram se Sáraj vešli do Egypta, roznesla se zpráva o její kráse široko daleko. Netrvalo dlouho a služebníci přinesli tuto zprávu až k samotnému faraónovi. Na jeho přání pak byla Sáraj vzata do jeho paláce mezi ostatní ženy faraónova harému. Abramovi pak za to faraón poslal četné dary - ovce, dobytek, osly, velbloudy, ale také otroky a otrokyně. Kvůli Abramově ženě Sáraj však Hospodin seslal na faraónův palác zlé nemoci a ochromil i samotného faraóna. Ten si dal ihned Abrama předvolat a řekl mu: "Cos mi to provedl? Proč jsi mi zatajil, že je to tvá žena? Řekls o ní, že je tvou sestrou a nechal jsi mne, abych si ji vzal za ženu! Okamžitě si ji odveď a zmizte mi z očí!" Svým služebníkům pak dal faraón příkaz, aby Abrama i s jeho ženou a se vším co měl, vyhostili ze země. Abram tedy opustil Egypt a spolu se svou ženou Sáraj a synovcem Lotem zamířili do Negebu. Vzali s sebou rovněž všechen svůj majetek, který se mezitím úctyhodně rozrostl. Abram v té době vlastnil ohromná stáda a oplýval množstvím stříbra i zlata. 3-4 Z Negebu pak pokračovali směrem k Bét-elu, k místu, kde před časem mezi Bét-elem a Ajem tábořili, a kde tenkrát Abram postavil oltář. Na tom místě se pak zastavili a Abram opět v modlitbách uctil svého Boha Hospodina. *** Synovec Lot, který Abrama na jeho cestě doprovázel, byl rovněž majetný muž a vlastnil velká stáda a mnoho služebnictva. 6-7 A tak se tedy stalo, že území, které spolu Abram a Lot sdíleli, nemohlo už nadále poskytovat dvěma tak početným rodům obživu. Jejich stáda nenacházela na jednom místě dostatek pastvy, a tak mezi pastýři Abramova a Lotova stáda docházelo k rozepřím. Situace byla o to složitější, že území, na kterém Abram a Lot sídlili, bylo navíc obýváno a využíváno Kenaanci a Perizejci. *** Jednoho dne proto Abram přišel za Lotem s návrhem: "Je třeba zabránit hádkám mezi našimi pastýři a předejít tak případnému zhoršení dobrých vztahů, které mezi našimi rodinami vládnou. Vždyť místa je v této zemi pro nás oba víc než dost. Navrhuji proto, abychom se rozdělili a pokračovali dále každý sám. Vyber si směr, kterým chceš jít, a já se pak vydám na opačnou stranu." Lot s Abramovým řešením souhlasil a zvolil si zelenající se pláně v okolí řeky Jordánu. Ty se svou krásou a bohatstvím vláhy a úrody vyrovnaly egyptským pláním a až k městu Sóaru připomínaly rajskou zahradu. (Tak vypadalo to území předtím, než Hospodin zničil Sodomu a Gomoru.) A když si Lot vybral, odtáhl za svým cílem směrem na východ. Abram tedy zůstal v kenaanské zemi a žil odděleně od Lota, který se usadil nedaleko Sodomy. (Obyvatelé Sodomy v té době žili neobvykle nezřízeným způsobem a dopouštěli se nadmíru zlých a odsouzeníhodných činů.) 14-15 Když Lot odtáhl, promluvil Hospodin k Abramovi: "Rozhlédni se do všech stran, kam až tvé oko dohlédne, abys viděl celou zemi, kterou jsem se rozhodl dát tobě a tvým potomkům. *** Rozmnožím je natolik, že je nikdo nebude moci sečíst, stejně jako nelze spočítat zrnka prachu na celé zemi. Nyní můžeš procházet celou zemi křížem krážem a sídlit, kde se ti zalíbí, neboť je tvá." Abram tedy přestěhoval všechen svůj majetek a služebnictvo a usadil se nedaleko velkých dubů u Mamre poblíž Chebrónu. Tam potom vybudoval Hospodinu další oltář. V téže době vypukla mezi jednotlivými královstvími v celé zemi válka. Šineárský král Amráfel, elasarský král Arjók, élamský král Kedorlaómer a král pronárodů Tiddeál bojovali proti: sodomskému králi Bérovi, gomorskému králi Biršovi, ademskému králi Šineábovi sebójskému králi Šemeberovi a králi z Bely (později nazvané Sóar). Těchto pět králů spojilo své síly a shromáždilo svá vojska v dolině Sidím (kde je nyní Solné moře). Ke sjednocení se rozhodli proto, že v předchozích dvanácti letech museli élamskému králi Kedorlaómerovi a jeho třem spojencům v podřízení sloužit a odvádět nemalé daně. Pak se ale ve třináctém roce vzbouřili a odmítli požadavky svých utlačovatelů plnit. 5-6 Proto ve čtrnáctém roce král Kedorlaómer zmobilizoval svoji armádu a vojska svých spojenců a společně vytáhli, aby tuto vzpouru vojensky potlačili. Cestou tato koalice čtyř králů napadla a podrobila si v Aštarót-karnajimu kmeny Refájců, v Hámu kmeny Zuzejců, na kirjatajimské planině Chemejce, a Chorejské kmeny sídlících v seírských horách až po El-páran na okraji pouště. *** Pak obchvatem přitáhli k Énmišpátu (později nazvanému Kádeš) a porazili kmeny Amálekovců a Emorejců, kteří sídlili v Chasesón-támaru. 8-9 Mezitím se však králové sodomský, gomorský, ademský, sebojský a belský (později sóarský) shromáždili se svými vojsky v dolině Sidímu a připravili se k boji s králem Kedorlaómerem a jeho třemi spojenci. Tak proti sobě v jedné bitvě stálo seskupení pěti králů na jedné straně a čtyř králů na straně druhé. Armáda čtyř králů získala brzy převahu a zahnala vojska pěti vzbouřených králů na útěk. *** Porážka těchto pěti králů byla o to drtivější, že při chvatném ústupu se navíc mnoho vojáků sodomského a gomorského krále propadlo do asfaltových studní, kterých je v dolině Sidím na každém kroku plno, a jen se štěstím se těm, kteří zůstali, podařilo uprchnout do hor. Vítězní králové pak vydrancovali Sodomu a Gomoru a s bohatou válečnou kořistí odtáhli pryč. Vzali však ze Sodomy jako zajatce i Abramova synovce Lota a s ním pobrali i všechen jeho majetek. Jeden z vojáků, který se zachránil útěkem, tuto zprávu přinesl Hebreji Abramovi. Abram tehdy žil u velkých dubů Emorejce Mamreho, bratra Eškólova a Anérova, s nimiž před časem Abram navázal vzájemnou dohodu o spojenectví a spolupráci. Sotva se Abram dozvěděl, že jeho synovec Lot byl zajat, svolal tři sta osmnáct mužů ze svého rodu a pronásledoval stahující se útočníky až k městu Dan. V noci pak na ně zaútočil a přinutil je k ústupu. Se svými služebníky je pak pronásledoval až k Chóbě, jež leží na sever od Damašku. Pobral jim všechnu ukradenou kořist a přivedl též nazpět svého synovce Lota, jeho manželku, služebnictvo a získal i veškerý jeho majetek. Když se Abram vítězně vracel z pronásledování krále Kedorlaómera a jeho spojenců, vyšel mu do údolí Šáve (známého jako Královská dolina) vstříc král Sodomy a král Šálemu (Jeruzaléma) Malkísedek. Ten Abrama uctil chlebem a vínem, neboť byl zároveň knězem Nejvyššího Boha a řekl mu: "Abrame, nechť ti sám Nejvyšší Bůh, stvořitel nebe i země, dopřeje zdaru, neboť právě jemu, Nejvyššímu Bohu, patří dík za to, že ti vydal tvé nepřátele do rukou." Když to Abram vyslechl, dal Malkísedekovi jednu desetinu ze všeho majetku. Potom k Abramovi promluvil král Sodomy: "Vrať mi prosím zajatce, které jsi osvobodil, a nech si za to všechno jmění, jež mi nepřátelé ukradli." 22-23 Nato mu však Abram odpověděl: "Přísahal jsem samotnému Hospodinu, Bohu Nejvyššímu, že si z tvého majetku neponechám ani řemínek od bot, ba ani obyčejnou nitku, abys nikdy nemohl říci, žes mi dopomohl k bohatství. *** Kromě toho, co moje družina snědla, jsem si nic nevzal a ani nevezmu. Vše oč tě žádám, je pouze podíl pro mé spojence Anéra, Eškóla a Mamreho." Krátce po všech těchto událostech měl Abram jednou v noci vidění, ve kterém k němu promluvil Hospodin: "Ničeho se Abrame neboj, neboť já tě budu vždy chránit a dám ti přehojnou odměnu." 2-3 Abram však Bohu odpověděl: "Ach Panovníku Hospodine, jak se mám radovat z tvé přízně, když stále nemám děti. Vše co jsi mi dal, zdědí správce mého domu Elíezer z Damašku." *** Nato však Hospodin odvětil: "Neboj se, tvým dědicem se nestane tvůj sluha, ale tvůj vlastní syn, kterého zplodíš." Potom Hospodin vyvedl Abrama před jeho stan a řekl: "Pohleď na nebe a sečti všechny hvězdy, jež na něm září. Dokážeš-li to, pak se dozvíš počet svých potomků." Abram tehdy Hospodinu uvěřil a stal se tak v Božích očích spravedlivým. Pak mu Hospodin ještě řekl: "Já jsem ten, kdo tě vyvedl z Kaldejského Uru proto, abych ti navždy dal tuto zemi do vlastnictví." "Jak si ale Panovníku Hospodine mám být jist, že skutečně tuto zemi obdržím?" zeptal se Abram. 9-10 Nato Hospodin řekl: "Přiveď tříletou krávu, tříletou kozu, tříletého berana, hrdličku a holoubě. Pak je všechny porazíš, a kromě ptáků všechna zvířata rozpůlíš." Abram nemeškal a udělal vše tak, jak mu Hospodin přikázal. *** Když byl hotov, začali se na těla zabitých zvířat slétat dravci, ale Abram je odehnal. Slunce se chýlilo k západu, když tu Abram upadl do hlubokého spánku a zdál se mu děsivý sen, ve kterém ho přikryla neproniknutelná temnota. 13-14 Vtom k němu opět promluvil Hospodin: "Chci, abys věděl, že tvoji potomci budou čtyři sta let žít v cizí zemi jako otroci. Budou vykořisťováni a pokořováni, ale já je pak z rukou jejich utlačovatelů vysvobodím a nechám je odejít s velkou slávou a bohatstvím. *** Ty však ještě předtím než se to stane, v pokoji a klidu v požehnaném věku zemřeš. Do země, kterou jsem ti dal, se vrátí teprve čtvrtá generace tvých potomků, až vyprší čas, který jsem dal Emorejcům žijícím nyní v této zemi k nápravě jejich způsobu života." Když pak slunce zapadlo a vše přikryla hustá tma, objevila se najednou dýmající pec a ohnivá pochodeň prošla mezi rozpůlenými zvířaty. Tímto znamením tedy uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu: "Celou tuto zemi - od Egyptské řeky až k veliké řece Eufratu - dávám do vlastnictví tobě a tvým potomkům. Dávám ti rovněž území kmene Kénijců, Kenazejců, Kadmónců, Chetejců, Perizejců, Refájců, Emorejců, Kenaanců, Girgašejců a Jebúsejců." Čas plynul, ale Abramova žena Sáraj stále neměla žádné děti. Jelikož podle tehdejšího zvyku si mohl bezdětný pár osvojit dítě od jiné ženy, Sáraj usoudila, že její otrokyně Hagar by mohla porodit dítě, které by si pak přisvojila. Proto jednoho dne přišla k Abramovi se slovy: "Protože mi Hospodin nedopřál žádné potomstvo, vyspi se s mojí otrokyní, a když bude mít s tebou dítě, vezmu si je za své." Protože už oba čekali na potomka velmi dlouho a od doby, kdy přišli do kenaanské země už uplynulo deset let, Abram s tímto návrhem souhlasil a vzal si tedy Hagar jako svou druhou ženu. Strávil s ní noc a ona skutečně otěhotněla. Když poznala, že čeká dítě, přestala si své paní vážit a s pohrdáním se nad ni začala povyšovat. Sáraj proto přišla znovu za Abramem a řekla mu: "Ty sám jsi zodpovědný za to, co teď musím zakoušet. Přivedla jsem ti ji jako druhou ženu a narozdíl ode mne ona otěhotněla. Teď se však nade mnou povyšuje a odmítá mi poslušnost. Ať tedy Hospodin mezi námi rozsoudí." Nato Abram odvětil: "Hagar je stále tvou otrokyní a ty máš právo s ní nakládat, jak uznáš za vhodné." Sáraj tedy začala nad Hagar nekompromisně uplatňovat svoji autoritu, ale té se to nezamlouvalo, a proto od ní brzy utekla do pouště. 7-8 Tam ji u pramene nedaleko cesty do Šúru našel Hospodinův posel a otázal se jí: "Hagaro, otrokyně Sáraje, odkud jsi přišla a kam jdeš?" "Prchám pryč od své paní," odvětila Hagar. *** Hospodinův posel jí však řekl: "Nedělej to, neboť zde v poušti tě nečeká nic než smrt. Vrať se ke své paní, podřiď se jí a poslušně opět vykonávej své povinnosti. Ona pak s tebou bude lépe nakládat. Slibuji, že tvoje potomstvo tak rozmnožím, že je nikdo nespočítá. Brzy se ti narodí syn a dáš mu jméno Izmael (to znamená Bůh slyší), protože Hospodin slyšel tvé trápení. Tvůj syn bude nezkrotný a tvrdohlavý muž. Bude se stavět proti všemu a proti všem, a stejně tak se budou všichni chovat k němu. Bude žít v nepřátelství dokonce se svými bratry." Po této osobní zkušenosti nazvala Hagar Hospodina "Vševidoucím Bohem", neboť si uvědomila, že se setkala s poslem toho, kdo ji neustále vidí. Proto se také studna mezi Kádešem a Beredem, u které se to stalo, dodnes nazývá "Studnice Živého, který mě vidí". Hagar se tedy na Hospodinovu radu vrátila a porodila syna. Abram, kterému již v té době bylo osmdesát šest let, dal synu jméno Izmael, jak mu určil Hospodinův posel. Když bylo Abramovi devadesát devět let, ukázal se mu opět Hospodin a řekl: "Já jsem Všemohoucí Bůh. Respektuj neustále všechny mé rady a nedopusť se žádného provinění. Já pak dodržím smlouvu, kterou jsem s tebou uzavřel a převelice rozmnožím tvé potomstvo." Když to Abram slyšel, padl tváří k zemi. Bůh mu však dále řekl: "Dávám ti své slovo, že se staneš praotcem ne jednoho, ale mnoha národů na celé zemi. Nebudeš se už nadále jmenovat Abram (to je vznešený), ale tvé nové jméno bude Abraham (což znamená otec množství), protože tě učiním otcem velkého množství národů. Dám ti nesčetné zástupy potomků, kteří vytvoří množství národů. Z tvých potomků vzejdou i králové a vladaři. Smlouvu, jež jsme spolu uzavřeli, nikdy nezruším a jako jsem Bohem tvým, tak budu věčně Bohem tvých potomků. Bude jim navěky náležet tato země, v níž jsi nyní hostem. Celá kenaanská země bude patřit jenom jim a já budu jejich Bohem. Avšak ty i veškeré tvé potomstvo musíte zachovávat podmínky naší dohody. 10-11 Viditelným znamením stvrzujícím naši smlouvu bude obřízka. Na znamení naší smlouvy podstoupíš ty i každý tvůj mužský potomek tento zákrok. *** Generaci za generací bude každý nově narozený chlapec osmého dne po porodu obřezán. Obřezáni však musí být i ti potomci, které si někdo osvojí nebo od někoho koupí. I ti budou všichni považováni za vaše potomky. Znamení, které bude přímo na vašem těle, se tak stane věčnou připomínkou naší smlouvy. Každý, kdo by své tělo nedal obřezat, musí být bezpodmínečně vyloučen ze společenství ostatních, neboť by tak hrubě porušil podmínky naší smlouvy." Dále Bůh Abrahamovi řekl: "Pokud jde o tvou ženu, nebudeš ji už nadále nazývat Sáraj, neboť jsem jí dal nové jméno Sára (to je Kněžna). Požehnám jí a ona ti přivede na svět syna. Udělám z ní matku národů, ženu, z níž vzejdou vladaři a králové." Abraham, který stále ještě klečel s tváří skloněnou k zemi, se však nad těmito slovy pousmál a v duchu si pomyslel: "Cožpak je možné, aby stoletý muž jako já ještě zplodil potomka? A kdo to kdy slyšel, aby měla nějaká žena v devadesáti letech dítě!?" Proto Hospodinu odpověděl: "Nepřál bych si nic jiného, než abys požehnal mému synu Izmaelovi a své sliby na něm naplnil." "Ale ne," řekl Hospodin Abrahamovi, "tak jsem to nemyslel. Tvá žena Sára ti skutečně porodí syna, kterému pak dáš jméno Izák (což znamená On se směje). Svou smlouvu uzavřu navěky právě s ním a jeho potomstvem. A pokud jde o Izmaela, rozumím tvému zájmu o něj, a proto požehnám i jemu. Rovněž jeho potomstvo hojně rozmnožím. V jeho rodokmenu bude dvanáct knížat a stane se praotcem velkého národa. Ale smlouvu, o které jsem s tebou mluvil, uzavřu s tvým synem Izákem, jehož ti porodí tvá žena Sára asi za rok v tomto čase." Když Bůh domluvil, nechal Abrahama o samotě. Ještě téhož dne zavolal Abraham svého syna Izmaela a shromáždil všechny muže, ať už zrozené v jeho domě nebo jinak získané, a podle Božího nařízení je všechny včetně sebe obřezal. 24-25 V den kdy to učinil, mu bylo již devadesát devět let a jeho synu Izmaelovi bylo třináct let. *** Abraham, Izmael i všichni ostatní muži z jeho rodu a služebnictva, od těch nejmenších až po staré, tak byli téhož dne obřezáni. Za nějakou dobu se Hospodin ukázal Abrahamovi znovu, tentokrát přímo v dubovém háji v Mamre, kde Abraham bydlel s celou svou rodinou ve stanech. Celý příběh se tehdy odehrál asi takto: Jednou v létě seděl Abraham v odpoledním žáru před svým stanem, když náhle spatřil, jak k němu přicházejí tři muži. Rychle vstal a běžel jim vstříc, aby je jaksepatří uvítal. Poklonil se před nimi až k zemi a řekl: "Pánové, zastavte se na chvilku na vaší cestě a přijměte mé pozvání k pohoštění. Dám přinést vodu, abyste si mohli po dlouhé chůzi zchladit nohy. Odpočinete si, posilníte se a občerstvíte ve stínu stromů. Přijměte prosím ode mne tuto laskavost a pak můžete pokračovat dál." Poutníci s Abrahamovou nabídkou souhlasili a s potěšením přijali pozvání. Abraham tedy rychle poručil své ženě Sáře, aby pro všechny ihned upekla dostatek čerstvého chleba. Sám pak ze svého stáda vybral nejlepší mladé dobytče a svému mládenci přikázal, aby je rychle porazil a připravil. Když bylo vše přichystáno, vzal hotové pokrmy, máslo a mléko a předložil je hostům, aby se v klidu ve stínu stromů posilnili. Zatímco jedli, zeptali se Abrahama, kde má svou ženu. Odpověděl jim, že odpočívá ve stanu. Nato mu jeden z nich řekl: "Do roka tvá žena Sára porodí syna." 11-12 Abraham i Sára však už byli v pokročilém věku, kdy člověk ztrácí schopnost mít děti, a proto když Sára ve stanu zaslechla, že by měla mít dítě, v duchu se zasmála a řekla si: "Já že bych měla na stará kolena otěhotnět? To není možné ani ve snu. Vždyť i můj manžel je stařec." *** Vtom však Hospodin řekl Abrahamovi: "Pročpak se Sára směje tomu, co jsem ti řekl? Proč nevěří, že je možné v jejím věku porodit dítě? Je to snad pro Hospodina nějaký problém? Jak jsem už řekl, za devět měsíců bude mít Sára syna." Když to Sára slyšela, zalekla se a svůj smích začala zapírat. Hospodin však dobře věděl, jak to bylo. Po jídle se muži zvedli a zamířili dále k Sodomě. Abraham s nimi šel kus cesty, aby je vyprovodil. Nato si Hospodin řekl: "Mám před Abrahamem tajit, jaký úmysl mám se Sodomou? Vždyť jsem mu slíbil, že se stane praotcem mnohých národů a že celý svět v něm dojde požehnání. Vyvolil jsem ho, aby jako můj důvěrný přítel ukazoval správnou cestu svým potomkům a dbal na spravedlnost, aby mohlo být splněno vše, co jsem slíbil." Proto Hospodin Abrahamovi řekl: "Vím, že obyvatelé Sodomy a Gomory jsou plni zla a násilí. Rozhodl jsem se proto sestoupit, abych se přesvědčil, jak se věci mají a odplatil jim podle toho, jak si skutečně zaslouží." 22-23 Zatímco muži pokračovali dále k Sodomě, Abraham zůstal stát před Hospodinem a zeptal se ho: "Nechceš snad spolu s viníky zničit i ty, kdo jsou spravedliví? *** 24-25 Předpokládejme, že se v tom městě najde padesát nevinných. Budeš snad i potom chtít s tímto městem nadobro skoncovat a zahubit společně zlé i dobré? Neušetříš je pro těch padesát nevinných? Jaká by v tom pak byla spravedlnost, kdyby dobří dostali stejnou odplatu jako ti, co jednají zle. Tak ty přece nejednáš, že ne? Neměl by snad soudce celého světa jednat nanejvýš spravedlivě?" *** Hospodin Abrahamovi odpověděl: "Najde-li se tam skutečně padesát spravedlivých, odpustím kvůli nim celému městu." Abraham však pokračoval: "Vím, že jsem jen obyčejný prach a popel, ale přesto bych se ještě rád zeptal. Co když bude do těch padesáti chybět třeba jen pět lidí? Zničíš pak kvůli pouhým pěti lidem celé město?" "Najdu-li tam i těch čtyřicet pět," odvětil Hospodin, "ani potom to město nezahladím." Abraham však pokračoval dále: "Ale co když jich tam bude jen čtyřicet?" "Ani kvůli čtyřiceti to město nezničím," odpověděl znovu Hospodin. "Nerad bych tě rozhněval, můj Pane," pokračoval Abraham. "Je však možné, že se jich tam nenajde více než třicet. Co uděláš potom?" "Najdu-li tam třicet spravedlivých, město nezničím," odvětil Hospodin. Abraham se však znovu zeptal: "No dobrá, a co když jich bude jen dvacet?" "Bude-li jich dvacet, město kvůli nim nezahladím," odpověděl trpělivě Hospodin. "Dovol mi tedy, Pane, položit ještě poslední otázku. Možná, že se jich tam najde pouhých deset. Co učiníš potom?" Nato mu Hospodin opět odpověděl: "Nezničím je ani kvůli těm deseti." Když Hospodin domluvil, vrátil se Abraham ke svému stanu. 1-2 Schylovalo se už k večeru, když ti dva poslové dorazili do Sodomy. Abrahamův synovec Lot byl právě u městské brány, a když je spatřil, vyšel jim vstříc, poklonil se až k zemi a řekl: "Bude mi velkou ctí poskytnout vám nocleh ve svém domě, přátelé. Umyjete se, odpočinete si a ráno můžete jít dál." Oni mu však odvětili: "Ale kdepak, my se spokojíme s noclehem tady na ulici." *** Lot však na ně velmi naléhal, a tak se nakonec dali přemluvit a pozvání přijali. Doma jim Lot připravil pohoštění a dal pro ně napéci nekvašené chleby. 4-5 Když se po večeři chystali ke spánku, obklíčili Lotův dům sodomští muži, mladí i staří ze všech koutů města, a zavolali na Lota: "Dobře víme, že máš dnes v noci hosty. Vyveď je ihned oba ven, ať si s nimi můžeme pošpásovat. Máme chuť trochu je poučit v sexu!" *** 6-7 Když to Lot uslyšel, vyšel před dveře a naléhal na dotěrné návštěvníky: "Přátelé, snažně vás prosím, mějte rozum a chraňte se udělat takovou hanebnost. *** Chcete-li, přivedu vám své dvě dcery. Obě jsou mladé a jsou panny. S nimi můžete dělat, co vás jen napadne, ale mé hosty nechte na pokoji. Slíbil jsem jim na noc bezpečné přístřeší." Avšak Lotova řeč všechny ty zvrhlíky jen popudila, a tak se na něj obořili: "Jak se nám ty přivandrovalče opovažuješ rozkazovat, co smíme nebo nesmíme! Jestli nám okamžitě neuhneš z cesty, odneseš to ty sám jako první." Po těchto slovech se na Lota vrhli a chystali se vyrazit dveře. Lotovi hosté však neváhali, pohotově vtáhli Lota dovnitř a pevně zajistili dveře. Všechny muže, kteří byli okolo domu, pak na určitou dobu oslepili, takže nikdo z nich nemohl nalézt dveře, aby se dostal dovnitř. Potom oba hosté řekli Lotovi: "Svolej své příbuzné, syny, dcery, zetě a všechny ostatní, kdo k tobě patří, a opusťte co nejrychleji toto město. Přišli jsme tě totiž varovat, neboť nás poslal Hospodin, abychom celé město pro jeho zkaženost a násilí zni-čili." Lot tedy neváhal a ihned se vypravil varovat snoubence svých dcer. Když jim však pověděl o blížící se zkáze města, jenom se mu vysmáli. Mezitím však už začalo svítat, a tak poslové naléhali na Lota, aby se nezdržoval, vzal svou ženu a obě dcery, které s ním byly v domě a aby okamžitě opustili město, dříve než na ně dopadne spravedlivý trest. Když viděli, že Lot neustále váhá, na nic už nečekali, popadli ho za ruku a vyvedli jej i se ženou a oběma dcerami za město. Hospodin zatím trpělivě čekal, dokud se všichni nedostanou do bezpečí. Když opouštěli město, dostal Lot příkaz: "Nikam se neohlížej a utíkej až do hor, abys při zkáze města taky nezahynul!" 18-19 Lot však řekl: "Ach ne, můj Pane! Nalezl jsem u tebe nesmírnou milost, když jsi mne ponechal naživu, ale v horách, kam mne nyní posíláš, nemohu nepřežít ani týden. Život je tam nesmírně obtížný - a navíc je to tak daleko, že dříve než tam dojdu, zahynu. *** Dovol mi, prosím, uchýlit se do toho maličkého městečka, které leží nedaleko před námi. Ušetři je, neboť je skutečně maličké a já tam potom budu moci přežít." Nato mu Hospodin řekl: "Dobrá tedy, vyhovím tvému přání a to místo, o kterém hovoříš, nezničím. Pospěš si ale, neboť nemohu jednat, dokud nebudeš bezpečně ve městě." Město, které Hospodin pro Lota zachoval, bylo proto později nazváno Sóar (to znamená Maličké). Slunce se zrovna vyhouplo nad obzor, když Lot dorazil do Sóaru. 24-25 Právě v tu chvíli Hospodin z nebe poslal na Sodomu a Gomoru ohnivý déšť a síru a všechno živé i neživé, ve městě i na poli, spálil na popel. *** Lotova žena, která šla jako poslední, však neuposlechla Hospodinovu radu, ohlédla se, aby viděla, co se děje a v tu ránu se proměnila v solný sloup. Téhož rána se Abraham časně ráno utíkal podívat k místu, na němž den předtím hovořil s Hospodinem. Když se zadíval směrem k Sodomě a Gomoře, spatřil už jen, jak z celého údolí vystupuje hustý dým, jako dým z hořící výhně. Bůh však na svůj slib, jenž dal Abrahamovi, nezapomněl, a dříve než města v údolí zničil, odvedl Abrahamova synovce Lota do bezpečí. Lot na vlastní oči viděl kolem sebe všechnu tu zkázu a uvědomil si, že ani lidé v Sóaru nejsou o nic lepší, a tak dostal strach a odešel se svými dcerami bydlet do jeskyně v horách. Když se tam usadili, řekla jednou jeho starší dcera své mladší sestře: "Daleko široko nenajdeme muže, za které bychom se mohly provdat a mít s nimi děti. Jediný, kdo by nám teď mohl zplodit potomky, je náš vlastní otec. Ovšem i ten naneštěstí už pomalu stárne. Opijeme ho proto vínem a vyspíme se s ním, tak aby o tom nevěděl. Když už to nejde jinak, zajistíme alespoň tak uchování potomstva." A tak ještě téhož večera opily vínem otce a pak se s ním, aniž by o čemkoliv věděl, starší dcera vyspala. Na druhý den se smluvily, že tentokrát se s otcem vyspí mladší dcera, aby tak i ona mohla mít potomstvo. Znovu tedy večer otce opily a také jeho mladší dcera se s ním vyspala. Ani tentokrát však Lot o ničem nevěděl. Oběma dcerám se jejich plán vydařil a se svým otcem skutečně otěhotněly. Za nějaký čas pak starší dcera porodila syna Moába (což znamená Zplozený z otce), který se stal praotcem národa Moábců. Mladší pak přivedla na svět syna Ben-amího (to znamená Syn mého příbuzného), který je předkem všech Amónovců. 1-2 Mezitím se Abraham vydal opět na cestu a přestěhoval se do negebské krajiny mezi Kádešem a Šúrem. Na chvíli se však po cestě zastavil i v Geraru, a tak jako v Egyptě i zde řekl o své ženě Sáře, že je jeho sestrou. O její kráse se brzy doslechl sám gerarský král Abímelek. Nechal si Sáru přivést k sobě a vzal si ji ihned za ženu. *** Téže noci však přišel ve snu k Abímelekovi Bůh a řekl mu: "Zemřeš, neboť žena, kterou sis vzal, je už vdaná!" Protože s ní však Abímelek dosud nespal, řekl: "Ale Pane, snad nejsi tak krutý, že bys zahubil nevinného muže. Cožpak mi Abraham sám neřekl, že Sára je jeho sestra? Vždyť i ona mi lhala a řekla o něm, že je jejím bratrem. Co jsem učinil, dělal jsem v dobré víře, že je vše v nejlepším pořádku." Nato mu Bůh ve snu odpověděl: "Dobře vím, žes nezamýšlel učinit nic zlého. Proto jsem ti také zabránil, aby ses ve své nevědomosti jeho ženy byť jen dotkl a tak se proti mně provinil. Nyní však víš, jak se věci mají, a proto musíš Abrahamovi jeho ženu vrátit. Abraham za tebe bude prosit, a protože je prorok, nic se ti nestane. Nevrátíš-li mu však jeho ženu, čeká jistá smrt tebe i tvé blízké." Druhý den, hned časně z rána, svolal Abímelek všechny své služebníky a pověděl jim všechno, co se mu zdálo. Jakmile to uslyšeli, přepadl všechny strach. Potom dal Abímelek předvolat Abrahama a vytkl mu: "Jak jsi mohl něco takového udělat? Čím jsem ti ublížil, žes málem přivedl do záhuby mě i celou mou zemi? Zachoval ses k nám nanejvýš nečestně. Jak mi teď zdůvodníš svoji lež?" Nato Abraham odpověděl: "Předpokládal jsem, že zde nenajdu nikoho, kdo by respektoval mého Boha, a domníval jsem se, že mne tvoji lidé připraví o život, jen aby získali mou krásnou ženu. Navíc je skutečně pravda, že je mou sestrou. I když se narodila jiné ženě, máme společného otce a teprve později se stala i mou manželkou. Když jsem pak na výzvu svého Boha opustil svůj dům a rodnou zemi, požádal jsem ji, aby všude, kam přijdeme, říkala pouze, že je má sestra, aby mě kvůli ní nezabili." Když to král Abímelek vyslechl, daroval Abrahamovi množství ovcí a dobytka i otroků a služebnic a vrátil mu jeho ženu Sáru. Pak Abrahamovi řekl: "Má země je ti nyní cele otevřena a můžeš se usadit, kdekoliv se ti zalíbí." Nakonec se ještě obrátil k Sáře a dodal: "Abych ochránil tebe i mě před falešnými pomluvami, dávám tobě a tvému bratru a manželovi tisíc kusů stříbra jako odškodné na důkaz toho, že se mezi námi nic nestalo." Po tom všem pak Abraham prosil Boha, aby z Abímeleka a jeho rodiny sňal svůj trest a aby je Bůh opravdu všechny uzdravil. Zbavil rovněž všechny Abímelekovy otrokyně neplodnosti, kterou na ně seslal kvůli Abrahamově ženě Sáře, takže všechny mohly opět rodit děti. 1-2 Mezitím Hospodin splnil také svůj slib, který dal před časem Abrahamovi, a přestože již byl Abraham velmi starý, Sára otěhotněla a v čase, který Bůh určil, porodila syna. *** 3-4 Abraham mu dal jméno Izák a osmého dne po jeho narození ho podle Božího příkazu obřezal. ( *** Ačkoliv je to velmi neobvyklé, měl Abraham v době narození svého syna již rovných sto let.) Sára byla samozřejmě ze svého mateřství nesmírně šťastná a proto děkovala Bohu: "Radujte se všichni, kdo uslyšíte o mém štěstí, neboť Bůh mi vrátil radost ze života." Pak dodala: "Kdo by si jenom pomyslel, že Abraham se ještě stane otcem? A přece jsem mu přivedla na svět syna, přestože je tak starý." Sára o svého syna Izáka dobře pečovala, a on rostl jako z vody. V den, kdy se rozhodla přestat jej kojit, vystrojil Abraham na památku této události bohatou hostinu. Tenkrát si však Sára všimla, že syn, kterého Abrahamovi porodila její egyptská služebná Hagar, se Izákovi vysmívá. Přišla proto za Abrahamem a naléhala na něj: "Tu otrokyni i s dítětem z našeho domu ihned vyžeň. Nemohu dopustit, aby se její syn dělil s mým synem o dědictví." Její požadavek Abrahama velmi zarmoutil, neboť Izmael byl zároveň i jeho synem. Bůh však Abrahamovi řekl: "Poslechni svou ženu Sáru a udělej, co říká. Svůj slib sice naplním prostřednictvím Izáka, ale ani na tvého syna Izmaela nezapomenu. Postarám se i o jeho budoucnost a učiním ho praotcem velkého národa." Na druhý den tedy Abraham časně zrána připravil jídlo a měch s vodou na cestu, dal je Hagaře a spolu s jejím synem ji propustil. Hagar se vydala na cestu přes Beršeebskou pustinu, kde záhy zabloudila. 15-16 Zanedlouho jí došla poslední zásoba vody a Hagar se už pomalu začala loučit se životem. Jako asi žádná matka neměla ani ona odvahu vidět, jak její syn v trápení umírá. Proto jej nechala ležet v písku pod jedním keřem a kousek se od něho vzdálila. Tam se v zoufalství dala se do usedavého pláče. *** Bůh však její nářek uslyšel a poslal k Hagaře svého anděla. Tan jí řekl: "Co se stalo? Ničeho se neboj, protože Bůh zaslechl nářek tvůj i tvého syna. Vstaň a ujmi se znovu svého chlapce, neboť z jeho potomstva vzejde početný národ." Když anděl domluvil, Bůh otevřel Hagaře oči a ona před sebou uviděla studnu. S novou nadějí naplnila tedy měch vodou a svému synovi dala napít. Bůh se pak o ně dobře postaral a když Izmael dospěl, stal se výborným lučištníkem. Usadil se v Páranské stepi a oženil se s egyptskou dívkou, kterou mu jeho matka jednou přivedla. Mezitím Abrahama navštívil král Abímelek s velitelem svých vojsk Píkolem a řekl mu: "Je zřetelně vidět, že tvůj Bůh tě podporuje ve všem, co děláš. Přišel jsem proto za tebou, abys mi před svým Bohem odpřísáhl, že už nikdy neoklameš ani mne, ani mé nástupce, ale budeš s námi naopak jednat v dobrém tak, jako my jednáme s tebou." Nato mu Abraham přímo a bez váhání odpověděl: "Dobrá tedy, přísahám!" Potom si však Abímelekovi postěžoval, že mu právě jeho služebníci násilím zabavili studnu, kterou sám vykopal. Abímelek mu však udiveně odvětil: "O této záležitosti nic nevím. Odnikud se mi tato zpráva zatím nepřinesla. Měl jsi mi to už dávno sám oznámit." Pak vzal Abraham několik ovcí a dobytčat a dal je na stvrzení své přísahy Abímelekovi. Sedm ovcí však postavil stranou. "Proč těch sedm ovcí odděluješ od ostatních?" zeptal se ho Abímelek. "Těchto sedm ovcí si ponech na důkaz toho, že tu studnu jsem skutečně vykopal já," odpověděl mu Abraham. Místo, kde Abraham a Abímelek spolu uzavřeli tuto dohodu, proto dostalo název Beer-šeba (to znamená Studna přísahy). Po stvrzení vzájemné dohody s Abrahamem se Abímelek s Píkolem, velitelem svých vojsk, vrátil z Beer-šeby zpět do pelištejské země. Abraham pak na tom místě zasadil tamaryšek a uctil tam jméno svého věčného Boha Hospodina. Po této události žil Abraham v pelištejské zemi v klidu a v pokoji ještě mnoho let. Za nějaký čas se Bůh rozhodl vyzkoušet Abrahamovu důvěru a poslušnost. Proto na něj zavolal: "Abrahame!" Když mu Abraham odpověděl, Bůh pokračoval: "Vezmi svého milovaného syna Izáka a vydej se s ním na cestu do země Mória. Tam ti ukážu jednu horu, na jejímž vrcholu pro mne svého syna budeš obětovat." Abraham brzy ráno osedlal osla, naštípal dříví na obětní oheň a spolu se svým synem a dvěma služebníky se vydal na cestu do země, o níž mu Bůh pověděl. Za tři dny pak dorazili až k úpatí hory, kterou Abrahamovi Hospodin ukázal. Na tom místě pak Abraham řekl svým dvěma služebníkům: "Zůstaňte i s oslem tady dole a já s Izákem vyjdeme nahoru, vzdáme Bohu poctu a vrátíme se k vám." Po těchto slovech pak Abraham vložil Izákovi na záda dříví, jež přivezli s sebou, a sám vzal obětní nůž a žhavé uhlíky k zapálení ohně. "Otče," otázal se Izák Abrahama, když pozvolna stoupali k vrcholu, "máme dříví na podpal, máme i oheň. Ale kde je beránek, kterého chceš obětovat?" "Drahý synu," odpověděl nato Abraham, "Bůh už si sám obstará beránka, kterého náš obětní oheň stráví." Mlčky pak oba pokračovali dále, až došli na vrchol. Na místě, které předtím Abrahamovi Bůh ukázal, pak vystavěli z kamenů oltář a narovnali na něj dříví. Potom Abraham Izáka svázal a položil na hranici. 10-12 Právě ve chvíli, kdy se Abraham chystal, že svého syna nožem usmrtí, ozval se z nebe hlas Hospodinova posla: "Abrahame, Abrahame!" Když pak viděl, že Abraham slyší, řekl: "Odlož ten nůž a nech Izáka žít, neboť jsi prokázal svou věrnost Bohu a neodepřel jsi mu ani život svého jediného syna." *** *** Vzápětí se Abraham ohlédl a spatřil v nedalekém křoví berana, který se zamotal svými rohy do trní a nemohl se vyprostit. Abraham tedy nemeškal, vzal ho a obětoval namísto svého syna. Samotné to místo, kde se vše odehrálo, pak Abraham nazval "Hospodin vidí". Pod tímto jménem je známo dodnes. Hospodinův posel promluvil po chvíli z nebe ještě jednou a řekl: 16-18 "Abrahame, sám Hospodin přísahá na své jméno, že ti bohatě požehná a mocně rozmnoží tvé potomstvo, neboť jsi mu neodepřel ani svého jediného syna. Tvých potomků bude jako hvězd na nebi a písku na mořském břehu. Budou vítězit nad svými nepřáteli a stanou se požehnáním pro veškeré národy země, neboť jsi Boha ve všem uposlechl." *** *** Abraham s Izákem se pak vrátili zpět ke svým sluhům a společně se vydali na zpáteční cestu do Beer-šeby, kde Abraham bydlel. Tenkrát se Abrahamovi donesla zpráva, že i Milka, manželka jeho bratra Náchora, kterého Abraham opustil, když odcházel ze své rodné země, přivedla na svět osm potomků. 21-23 Nejprve se jí narodil syn Úsa a po něm jeho bratři Búza, Kemúel (který se později stal otcem Arama), Kesed, Chazó, Pildáš, Jidláf a Betúel, jenž pak zplodil Rebeku. *** *** Kromě těchto dětí, měl Náchor ještě další potomky se svou družkou Reúmou, která mu porodila syny Tebecha, Gachama, Tachaše a Maaku. 1-2 Čas plynul, a když bylo Abrahamově manželce Sáře sto dvacet sedm let, v pokoji zemřela. Zesnula v Kirjat-arbě, později nazvané Chebrón, nacházející se v kenaanské zemi. Abraham pro ni truchlil a s hlubokým zármutkem v srdci ji oplakával. *** Protože však neměl, kam by její tělo pohřbil, přišel k obyvatelům té země - Chetejcům, s návrhem: "Jsem zde ve vaší zemi pouhým hostem a cizincem bez jakéhokoliv zázemí. Prodejte mi tedy část vašeho území, na němž bych mohl svou ženu pohřbít a zajistit jí tak důstojný a ničím nerušený odpočinek." Nato mu Chtejci odpověděli: "Dobře víme, že jsi přítelem Nejvyššího Boha, a proto nám bude ctí věnovat ti tu nejlepší hrobku, kterou si pro svou zesnulou manželku sám vybereš. Nikdo z nás ti neodepře svůj hrob, abys mohl zemřelou pohřbít." 7-9 Když Abraham jejich odpověď vyslechl, hluboce se poklonil a řekl: "Souhlasíte-li tedy s tím, abych zde svou drahou ženu pochoval, přimluvte se za mne prosím u Sócharova syna Efróna, aby mi za cenu, jakou si sám stanoví, prodal makpelskou jeskyni na konci jeho pole, abych tak zde pro sebe získal stálou rodinnou hrobku." *** *** Efrón, který seděl mezi ostatními shromážděnými Chetejci vstal a před zraky všech Abrahamovi řekl: "Pane, území, o které žádáš, ti neprodám, ale daruji. Před očima svých sousedů a spoluobčanů ti nyní dávám nejen tu jeskyni, ale i pole, na kterém se nachází. Můžeš tam nyní v pokoji svou manželku pochovat." 12-13 Abraham se před ním opět poklonil, ale přede všemi Efrónovi řekl: "Nikoliv, chci tu půdu koupit. Přijmi, prosím, ode mne tolik stříbra, kolik má ten pozemek hodnotu a já tam potom svou manželku pochovám." *** Nato Efrón Abrahamovi odpověděl: "Pane, celé to místo má hodnotu pouhých čtyř set šekelů stříbra. Tak malou částkou se přece jako přátelé nebudeme vůbec obtěžovat. Jen klidně jdi a svou ženu pochovej." Ale Abraham ochotně odvážil tolik stříbra, kolik Efrón veřejně navrhl, a poctivě mu vyplatil všech čtyři sta šekelů stříbra. 17-18 V přítomnosti všech, kdo byli svědky této události, tak připadlo Efrónovo pole v Makpele naproti Mamre i se vším co na něm rostlo a s jeskyní do Abrahamova vlastnictví. *** Abraham pak v té jeskyni, kterou koupil od Chetejců jako trvalé rodinné pohřebiště, svou zesnulou ženu Sáru důstojně pochoval. Hospodin Abrahamovi žehnal a byl ve všem s ním. Avšak roky plynuly a Abraham už byl velmi starý. Zavolal si proto jednoho dne svého služebníka, správce svého domu, a řekl mu: 3-4 "Přísahej mi nyní před Hospodinem, Bohem nebes i země, že nevybereš mému synu Izákovi manželku z národa Kenaanců, mezi nimiž nyní sídlíme, ale půjdeš pro ni do země, odkud pocházím a tam, v mém rodišti, pro něj najdeš tu pravou ženu." *** Nato mu služebník odvětil: "Dobrá, pane, ale co když ta žena nebude chtít svou zemi opustit a následovat mě až sem? Mám pak tedy tvého syna Izáka odvést k ní, do země odkud pocházíš? 6-7 "To ať tě ani nenapadne!" řekl nato Abraham. "Za žádných okolností to nesmíš udělat, neboť sám Hospodin, Bůh, jenž mne odvedl z mého rodného domu až sem, mi přísahal, že mému potomstvu dá právě tuto zemi, a ne nějakou jinou. Sám proto pošle před tebou svého posla a dohlédne na to, abys našel pro mého syna vhodnou manželku. *** Teprve v případě, že by snad žena, kterou požádáš, nechtěla s tebou odejít, budeš své přísahy zproštěn. Nikdy však nesmíš mého syna odvést zpět do země, ze které jsem vyšel." Po těchto slovech tedy služebník přísahal, že udělá vše, jak mu Abraham přikázal. Vzal si tedy deset Abrahamových velbloudů a vybaven všelijakými drahými dary se vydal na cestu do Mezopotámie, do města, kde bydlel Abrahamův bratr Náchor. Když navečer dorazil až k městu, zastavil velbloudy u studny s vodou. Každý den navečer, právě tou dobou, kdy tam dorazil, chodívaly ženy z města ke studni pro vodu. Když to služebník viděl, začal se modlit: "Hospodine, Bože mého pána, prokaž mému pánu Abrahamovi přízeň a pomoz mi splnit úkol, kvůli kterému jsem přijel až sem. Stojím zde u studny a mám možnost oslovit ženy, které sem přicházejí pro vodu. Jestliže mi dívka, kterou poprosím o vodu, dá napít, a navíc napojí mé velbloudy, budu to považovat za tvé znamení a přivedu ji svému pánu." Ještě ani nedomluvil, když ke studni přišla se džbánem na rameni vnučka Abrahamova bratra Náchora - Rebeka. (Jejím otcem byl Abrahamův synovec Betúel.) Byla velmi půvabná a dosud byla pannou. Jakmile naplnila svůj džbán vodou, služebník k ní přistoupil a požádal ji o doušek vody. "Jen se napij, můj pane," odpověděla Rebeka a podala mu plný džbán do rukou. Když se napil, vzala džbán a řekla: "Přinesu vodu i pro tvé velbloudy, jistě mají také žízeň." Rychle pak vylila vodu ze džbánu do napajedla a odběhla zpět ke studni. Služebník už pak jen mlčky pozoroval, zda to učiní a jestli mu tím Hospodin dá znamení, o které žádal. Když se všichni velbloudi konečně napili, daroval služebník Rebece nádherný zlatý nosní kroužek a dva drahé zlaté náramky. Pak se jí zeptal: "Jak se jmenuješ a ke komu patříš? Nenašlo by se pro unaveného poutníka u vás doma místo k přenocování?" "Jsem Betúelova dcera Rebeka," odpověděla. "A můj otec je synem Milky a Náchora. Pod naší střechou se pro hosta místo samozřejmě vždycky najde," dodala potom, "a slámy i obroku pro tvé velbloudy máme taky dost." 26-27 Jakmile to služebník uslyšel, padl na kolena a děkoval Hospodinu: "Hospodine, Bože mého pána Abrahama, děkuji ti z celého srdce, že jsi nezapomněl na slib, který jsi mu dal a přivedls mě až do domu jeho rodiny." *** Mezitím Rebeka odběhla domů a všem oznámila, co a jak se přihodilo. Když všichni vyslechli, o čem s ní ten muž hovořil, 29-30 a když její bratr Lában uviděl, že skutečně přinesla zlatý kroužek a náramky, ihned se rozběhl ke studni, kde služebník i se svými velbloudy stále ještě čekal. *** Lában k němu přiběhl a ihned ho oslovil: "Pojď a přenocuj u nás příteli. Proč ještě stojíš venku, vždyť už jsem připravil místo pro tebe i pro tvé velbloudy." Abrahamův služebník s radostí pozvání přijal a vstoupil i s velbloudy do Lábanova domu. Lában pak sám velbloudy ustájil a nakrmil je. Služebníkovi i mužům, kteří ho doprovázeli, dal přinést vodu, aby se mohli před večeří umýt. Potom je pozval k jídlu, ale Abrahamův služebník mu řekl: "Jídlo počká. Nebudu jíst, dokud vám neřeknu proč jsem přišel." Lában s tím souhlasil a služebník tedy začal vyprávět: "Jsem Abrahamův služebník. Hospodin mému pánu Abrahamovi dopřál zdaru ve všem, co kdy dělal, takže dnes je zámožným a váženým člověkem. Vlastní stáda ovcí, dobytka, velbloudů i oslů, má mnoho služebníků a služebnic a k tomu všemu mu Bůh dal velké množství stříbra a zlata. Jeho manželka Sára mu přes svůj velmi pokročilý věk porodila syna Izáka. Ten po smrti mého pána zdědí všechno jeho bohatství. Můj pán si mne před časem zavolal a já jsem musel odpřísáhnout, že nedovolím, aby si jeho syn vzal za manželku ženu z národa Kenaanců, v jejichž zemi nyní sídlíme. Namísto toho mne poslal do svého rodiště, abych pro jeho syna přivedl nevěstu z jeho příbuzenstva. "Možná, že pro tvého syna najdu vhodnou ženu," řekl jsem mu tenkrát, "ale co když se mnou nebude chtít za Izákem odejít?" Nato mi však můj pán odvětil: "Neboj se, neboť Hospodin dopřeje tvé cestě zdar a pošle s tebou svého posla. Ty už pak jen tu dívku z mého příbuzenstva přivedeš. Své přísahy budeš zproštěn jedině v případě, když ti moji příbuzní odmítnou onu dívku pro mého syna dát." 42-43 Dnes navečer jsem dorazil ke studni za městem, a protože zrovna vycházely ženy a dívky pro vodu, prosil jsem Hospodina, aby mi ukázal dívku, kterou mám synovi svého pána přivést. *** Jako znamení jsem si určil, že když požádám dívku, aby mi dala trochu vody, dá napít nejen mně, ale napojí i moje velbloudy. Ta pak měla být tou pravou, Hospodinem vyvolenou nevěstou pro syna mého pána. Ještě jsem ani nestačil domluvit, a už u studny stála Rebeka a nabírala do džbánu vodu. Přistoupil jsem tedy k ní a požádal ji o doušek vody. Ona neváhala a podala mi svůj džbán s vodou. Nezůstalo však jen u toho. Když jsem dopil, sama se nabídla, že napojí i moje velbloudy. Když to opravdu udělala, zeptal jsem se jí na jméno a její rodinu. Řekla mi o svém otci Betúelovi i prarodičích Milce a Náchorovi. Navlékl jsem jí pak do nosu zlatý kroužek a na ruce dal dva zlaté náramky. Potom už jsem jen děkoval Hospodinu za to, že mne přivedl až sem, abych synovi svého pána mohl přivést za manželku vnučku jeho bratra. Teď, když celý příběh znáte, se vás tedy ptám, jak se rozhodnete. Dejte mi, prosím, jasně najevo, zda svou dceru mému pánu dáte či nikoliv, abych se podle toho mohl dále zařídit." Nato mu Lában i Betúel odpověděli: "Z toho co jsme slyšeli, je zřejmé, že tě sem skutečně přivedl Hospodin. Takže nám už nyní nezbývá nic, co bychom k tomu dodali. Vezmi tedy Rebeku a odveď ji. Ať se stane manželkou syna tvého pána, jak to určil Hospodin." 52-53 Jakmile Abrahamův služebník vyslechl jejich odpověď, poklonil se před Hospodinem až k zemi a obdaroval Rebeku, jejího bratra Lábana, matku i ostatní příbuzné stříbrem, zlatem, drahými látkami a jinými vzácnými dary, které přivezl od Abrahama. *** Pak se konečně i se svou družinou najedl a napil a uložil ke spánku. Když se ráno všichni probudili, Abrahamův služebník jim řekl: "Jakmile naložíme velbloudy, vydáme se s Rebekou na zpáteční cestu do země mého pána." Její bratr a matka však naléhali: "Stalo se to všechno tak nečekaně, nech zde Rebeku ještě aspoň týden nebo deset dní, ať se s ní rozloučíme." Nato jim však služebník odpověděl: "Nezdržujte mne prosím, Hospodin dopřál zdar mému poslání a já se chci co nejrychleji vrátit s touto dobrou zprávou ke svému pánu." "Zeptejme se tedy Rebeky, ať se sama rozhodne," navrhli její příbuzní služebníkovi. Zavolali ji a zeptali se: "Chceš už dnes s tímto mužem odejít?" "Ano, půjdu ráda," odpověděla Rebeka. Vypravili ji tedy na cestu a spolu s její chůvou ji nechali s Abrahamovým služebníkem a jeho družinou odejít. Při loučení příbuzní Rebece přáli: "Naše drahá sestro, staň se matkou nespočetného množství obyvatel země. Ať tvé potomstvo vždy vzkvétá a vítězí nad všemi svými nepřáteli." Potom už Rebeka a dívky, jež ji doprovázely, sedly na velbloudy a odjely s Abrahamovým služebníkem. 62-63 Mezitím se Izák, který sídlil v Negebu, vrátil ze své cesty ke "Studnici Živého, který mě vidí" a vyšel si v podvečer na procházku. Jak tak cestou rozjímal, spatřil v dálce přicházet karavanu velbloudů. *** 64-65 V téže chvíli jej z velbloudího hřbetu spatřila i Rebeka a ihned se zeptala Abrahamova služebníka: "Kdo je ten muž, který jde proti nám?" Když jí služebník odvětil, že je to jeho pán, zahalila si Rebeka podle tehdejšího zvyku tvář rouškou. *** Když se po chvíli setkali, vyprávěl služebník Izákovi vše, co se stalo, a Rebeku mu představil. Izák si ji potom odvedl do stanu své matky a Rebeka se tak stala jeho ženou. Vzájemně se do sebe zamilovali a Rebeka byla pro Izáka po smrti jeho matky velkou útěchou. V té době si našel novou manželku i Abraham. Jmenovala se Ketúra a přivedla Abrahamovi na svět několik dalších potomků: Zimrána, Jokšána, Medána, Midjána, Jišbáka a Šúacha. Jokšán pak zplodil Šebu a Dedána. Dedán se pak stal otcem Ašúrejců, Letúšejců a Leumejců. Midján měl pak syny Éfu, Éfera, Chanóka, Abída a Eldáa. Všichni vyjmenovaní byli tedy potomky Abrahamovy druhé ženy Ketúry. Veškeré své jmění však Abraham odkázal svému synu Izákovi. Ostatním svým potomkům, které zplodil se svými družkami, dal Abraham nemalé dary a poslal je žít na východ, pryč od svého syna Izáka. 7-10 V požehnaném stáří sto sedmdesáti pěti let pak Abraham zesnul a jeho synové Izák a Izmael ho pochovali k jeho ženě Sáře v makpelské jeskyni naproti Mamre, na poli, které kdysi Abraham koupil od Efróna, syna Chetejce Sóchara. *** *** *** Po Abrahamově smrti Bůh jeho synu Izákovi požehnal a byl s ním tak, jako býval s Abrahamem. Izák se pak usadil u "Studnice Živého, který mě vidí". Zde je uveden rodokmen Abrahamova syna Izmaela, kterého Abrahamovi porodila Sářina egyptská otrokyně Hagar. 13-15 Jména Izmaelových synů jsou zároveň jmény jejich rodů: Nebajót, Kédar, Adbeel, Mibsám, Mišma, Dúma, Masa, Chadad, Téma, Jetúr, Náfiš a Kedma. *** *** Těchto dvanáct Izmaelových synů se stalo zakladateli dvanácti rodů nesoucích jejich jména. Jejich otec Izmael pak zemřel ve věku sto třiceti sedmi let a byl pochován ke svým předkům. Jeho potomci se usadili na východ od Egypta na území od Chavíly až k Šúru směrem k Asýrii. Jak Hospodin kdysi předpověděl, žili všichni Izmaelovi potomci v neustálé neshodě a sváru s okolními kmeny a dokonce i se svými příbuznými a rodinami. Zde je vylíčen příběh potomků Abrahamova syna Izáka: Když bylo Izákovi čtyřicet let, vzal si za manželku dívku z Mezopotámie, dceru Aramejce Betúela, Lábanovu sestru Rebeku. Ačkoliv od jejich svatby uplynulo už mnoho let, stále neměli žádné děti. Izák proto úpěnlivě prosil Hospodina, aby zbavil Rebeku neplodnosti a dopřál jim potomka. Hospodin Izákovy prosby vyslyšel a Rebeka za nějaký čas skutečně otěhotněla. Dvojčata, která nosila pod srdcem, se však v jejím těle začala podivně strkat, téměř jako by spolu zápasila. Rebeka nevěděla, jak si má jejich podivné chování vysvětlit, a tak se otázala Hospodina, co její děti čeká. Hospodin jí odpověděl: "Dva synové, které přivedeš na svět, stanou v čele dvou oddělených soupeřících národů. Jeden národ bude mocnější než druhý, ale starší syn bude přesto sloužit mladšímu." Když pak přišel její čas Rebeka skutečně porodila dva chlapce. Syn, který spatřil světlo světa jako první, měl zvláštní rezavou barvu kůže a byl tak chlupatý, že vypadal, jako kdyby měl na sobě kožíšek. Proto mu také dali jméno Ezau (což znamená Chlupatý). Vzápětí se však narodil i jeho bratr, který nechtěl zůstat o nic pozadu a ten držel Ezaua za patu. Díky tomu pak dostal jméno Jákob (což znamená Uchvatitel). Když oba synové narodili, bylo už Izákovi šedesát let. Chlapci rostli a sílili, ale každý z nich byl úplně jiný. Z Ezaua se stal odvážný lovec, který se spíše než ve stanu zdržoval na polích, lukách a v lese, zatímco jeho bratr Jákob vyrostl v klidného muže, jenž dával přednost teplu rodinného ohně. Izák, který si rád pochutnal na zvěřině, si zamiloval Ezaua, kdežto Rebeka naopak více milovala Jákoba. 29-30 Jednoho dne vařil Jákob venku před stanem nějaký pokrm, když tu k němu po dlouhém vyčerpávajícím lovu přišel jeho bratr Ezau a řekl: "Jsem k smrti unavený a vyhladovělý. Dej mi trochu toho načervenalého jídla, ať se najím." Proto ho také pojmenovali Edóm (to je červený). *** Nato mu však Jákob řekl: "Dobrá, dám ti najíst, ale ty mi za to postoupíš své prvorozenství se všemi jeho výsadami." Vyčerpaný Ezau odpověděl: "K čemu je mi moje prvorozenství, když umírám hlady? Klidně si je vezmi pro sebe." Jákob však pokračoval a řekl: "Nestačí to říci jen tak do větru. Odpřísáhni, že to opravdu myslíš vážně." Ezau tedy přísahal a prvorozenství tak postoupil svému bratru Jákobovi. Ten mu za to naložil pořádnou porci čočky, kterou uvařil, a podal mu k ní chléb a vodu. Ezau se dosyta najedl a napil, a aniž si uvědomil, čeho se dopustil a jak své prvorozenství lhostejně promarnil, vstal a odešel. Za čas v zemi nastal opět krutý hladomor podobně jako kdysi, když ještě žil Abraham. Tenkrát se Izák přestěhoval do blízkosti Geraru, kde vládl pelištejský král Abímelek. Odešel tam na pokyn Hospodina, který mu řekl: "Nestěhuj se do Egypta, ale usaď se v zemi, kterou ti určím. Usaď se v ní a já budu stát při tobě. Požehnám tobě i tvému potomstvu a celou tu zemi vám dám. Splním tak slib, který jsem dal tvému otci Abrahamovi. Řekl jsem mu, že jeho potomstvo rozmnožím jako hvězdy na nebi a že mu celou tuto zemi dám do trvalého vlastnictví. Jeho potomstvo se má stát požehnáním pro všechny národy na celé zemi, neboť Abraham mne vždy ve všem poslechl a věrně zachoval veškerá má nařízení a zákony." Proto se tedy Izák tenkrát usadil v Geraru. Když se gerarští muži začali zajímat o jeho ženu, řekl jim, že je to jeho sestra. Rebeka totiž byla velmi půvabná a Izák se bál, že by ho kvůli ní mohli zabít. Za nějakou dobu však náhodou vyhlédl z okna svého paláce pelištejský král Abímelek a spatřil Izáka, jak se s Rebekou mazlí. Dal si tedy ihned Izáka předvolat a důrazně se ho otázal: "Rebeka je tvá žena! Proč jsi tedy o ní tvrdil, že je tvou sestrou?" Nato Izák odpověděl: "Řekl jsem to ze strachu o svůj život. Bál jsem se, že mne kvůli její kráse zabijí." Abímelek však rozhněvaně pokračoval: "Jak jsi to jen mohl udělat? Mohlo se stát, že by se některý z našich muřů s Rebekou vyspal a na celý národ by tak padlo prokletí." Když Abímelek domluvil k Izákovi, obrátil se k lidem své země a vyhlásil: "Kdokoliv by ublížil tomuto muži nebo jeho ženě, bude bez milosti usmrcen." Izák tedy žil v té zemi i nadále a začal obdělávat půdu. Hospodin mu požehnal a v porovnání s tím, co zasel, dopřál Izákovi stonásobnou úrodu. Tak Izákovo jmění rostlo a brzy se stal velmi zámožným člověkem. Vlastnil velká stáda bravu a skotu i množství služebníků. Jak už to ale mezi lidmi chodí, Pelištejci začali Izákovi závidět. Aby Izákovi co nejvíce uškodili, zasypali všechny studny, které vykopali Abrahamovi služebníci, a naplnili je pískem a hlínou až po okraj. Proti Izákovi se postavil i král Abímelek a řekl mu: "Odstěhuj se od nás i se vším, co ti náleží. Jsi pro nás příliš bohatý a mocný." 17-18 Izák jeho výzvu bez námitek přijal a přestěhoval se do Gerarského údolí. Usadil se tam a všechny studny, které vykopali služebníci jeho otce Abrahama, znovu vyčistil a zbavil hlíny a písku, které do nich nasypali Pelištejci. Všem pak určil stejné názvy, jaké jim dal jeho otec. *** Jednou však Izákovi služebníci kopali v údolí i na jiném místě a narazili na vydatný pramen vody. Jakmile to však zjistili gerarští pastýři, začali se ihned s Izákovými služebníky přít, komu nalezená voda vlastně patří. Díky rozepři, která kvůli tomu vznikla, dostala studna jméno Esek (což znamená Hádka). Aby spory utichly, vykopali Izákovi služebníci na jiném místě novou studni, avšak i tentokrát se s nimi gerarští pastýři o nalezenou vodu přeli. Pojmenovali tedy druhou studnu Sitná (což znamená Nenávist) a o kus dál si vykopali ještě jinou. O tuto třetí studnu už konečně žádný další spor nevznikl, a Izákovi služebníci ji proto pojmenovali Rechobót (což znamená Prostorná), neboť Izák tehdy prohlásil: "Konečně nám Hospodin poskytl prostor, abychom mohli růst a vzkvétat." Zanedlouho poté se Izák vypravil do Beer-šeby. Zatímco tam trávil noc, ukázal se mu Hospodin a pravil: "Já jsem Bůh tvého otce Abrahama. Ničeho se neboj, neboť já jsem s tebou a požehnám ti. Podle slibu, který jsem dal svému služebníku Abrahamovi, rozmnožím tvé potomstvo tak, že z něj bude velký a mocný národ." Na místě, kde k němu Hospodin promluvil, pak Izák vybudoval oltář a uctil jej jako svého Boha. Na témže místě pak rovněž postavil své stany a nařídil svým služebníkům, aby tam vykopali studnu. Sotva se tam Izák zabydlel, přišel k němu z Geraru král Abímelek se svým přítelem Achuzatem a velitelem svého vojska Píkolem. "Co vás ke mně přivádí?" zeptal se Izák. "Vždyť jste mne nedávno z nenávisti vyhostili z vaší země." Nato mu Abímelek odvětil: "Pochopili jsme, že při tobě stojí Hospodin, a proto s tebou chceme uzavřít poctivou a trvalou smlouvu. Přísahej, že nám neuděláš nic zlého, stejně jako my jsme neuškodili tobě. Prokazovali jsme ti vlastně jen dobro a v míru a pokoji jsme tě nechali odejít, neboť Hospodin stojí po tvém boku." Když je vyslechl, uspořádal pro ně Izák hostinu, aby se dobře najedli a napili. Časně zrána pak společně stvrdili vzájemnou smlouvu přísahou, rozloučili se a Izák je v pokoji propustil na cestu domů. Právě v ten den pak za Izákem přišli jeho služebníci a přinesli mu radostnou zprávu, že vykopali novou studnu a nalezli vodu. Na památku této události ji tedy Izák nazval Šibea (což znamená Přísežná). Město, které pak na tom místě vyrostlo Izák nazval Beer-šeba (to je Studna přísahy) a toto jméno mu zůstalo až dodnes. Když bylo Ezauovi čtyřicet let, oženil se s dcerou Chetejce Beera Jehúditou a zanedlouho pojal ještě druhou manželku, dceru Chetejce Elóna Basematu. Pro Izáka a Rebeku se však obě Ezauovy nevěsty staly jen stálým zdrojem hořkého žalu a trápení. Izák stárl a s přibývajícím věkem mu slábl zrak, až byl téměř slepý. Jednoho dne si dal zavolal svého syna Ezaua. Když Ezau přišel a ohlásil se mu, Izák řekl: "Sám dobře víš, že jsem už starý, a nikdo neví jak dlouho ještě zůstanu naživu. Vezmi si proto svůj luk a šípy a něco pro mne ulov. Potom pro mne ze svého úlovku připrav moji oblíbenou pochoutku a přines mi ji. Chci ti dát ti své otcovské požehnání, dříve než zemřu." 5-7 Zatímco Izák promlouval k Ezauovi, Rebeka tajně jejich hovoru naslouchala, a sotva Ezau odešel na lov, běžela za Jákobem a řekla mu: "Slyšela jsem, jak tvůj otec posílá tvého bratra Ezaua, aby něco ulovil a připravil mu jeho oblíbený pokrm. Až se Izák nají, chce dříve, než zemře, před zraky Hospodina Ezauovi požehnat. *** *** Je to tvá poslední příležitost, a proto mne teď dobře poslouchej. Přines mi ze svého stáda dvě pěkná mladá kůzlata a já z nich připravím oblíbenou pochoutku pro tvého otce. Ty mu ji pak přineseš, a až se nají, požehná tobě." Jákob však své matce odvětil: "Ale vždyť otec mne hned pozná. Ezau je chlupatý a já mám kůži hladkou jako malý chlapec. Co když si otec na mne sáhne? Odhalí můj podvod a místo požehnání mne prokleje." Rebeka však Jákoba znovu povzbudila a řekla: "I kdyby se to stalo, Izákovo zlořečení padne cele na mne. Ničeho se neboj, jdi a udělej všechno tak, jak jsem ti řekla." Jákob tedy přinesl dvě zabitá kůzlata a matka z nich Izákovi připravila jeho oblíbené jídlo. Potom vzala Ezauovi nejlepší šaty, které doma našla, a Jákoba do nich oblékla. 16-17 Jeho hladké ruce i krk potom ovinula kůzlečími kožkami a s připraveným pokrmem jej poslala do Izákova stanu. *** Jákob vešel do otcova stanu a řekl: "Jsem zde můj otče." Když Izák uslyšel hlas svého syna, otázal se: "Který z mých synů ke mně přichází, Ezau nebo Jákob?" "Jsem Ezau," odpověděl Jákob, "tvůj prvorozený syn." Udělal jsem všechno přesně tak, jak jsi mi nařídil a přináším ti tvůj oblíbený pokrm. Posaď se tedy prosím a pojez, abys mi pak mohl požehnat." Izák se však udiveně zeptal: "Jak je možné, žes to všechno zvládl tak rychle?" "Pomohl mi Hospodin, tvůj Bůh, otče," odpověděl pohotově Jákob. Izákovi však přesto hlavou ještě stále vířily pochybnosti, a proto svého syna vyzval: "Přistup ke mně blíže, ať si na tebe mohu sáhnout." Jákob ho poslechl a přistoupil k otcovu loži. Když na něj Izák vložil své ruce, sám pro sebe si řekl: "Zdá se mi, jako by ke mně hovořil Jákobův hlas, ale tyto ruce jsou ruce mého syna Ezaua." 23-25 Izák nepoznal, že Jákobovy ruce jsou chlupaté jenom díky kůzlečím kožkám a řekl: "Ano, ty jsi skutečně můj syn Ezau." Jákob svému otci ještě rychle přisvědčil a na jeho výzvu mu podal připravený pokrm. Když se Izák dosyta najedl a zapil jídlo dobrým vínem, *** *** řekl: "Můj synu, přistup prosím a polib mě, ať ti mohu požehnat." Když jej tedy Jákob políbil, ucítil otec vůni Ezauova šatu a požehnal mu slovy: "Vůně mého syna je stejná jako vůně pole, o které pečuje sám Hospodin. Ať ti Bůh dá vždy dostatek vláhy a dopřeje bohatou úrodu. Země nechť ti plodí dostatek obilí a hojnost vinné révy. Ať ti ostatní národy slouží a tvoji bratři ať jsou ti podřízeni. Budeš vládnout nade všemi. Kdokoliv by se ti postavil, sám bude proklet. Avšak tomu, kdo ti naopak bude přát dobro, se také dobře povede." Sotvaže Jákob přijal otcovo požehnání a odešel, vrátil se Ezau z úspěšného lovu. Pečlivě připravil otcův oblíbený pokrm a vešel k němu do stanu se slovy: "Už jsem tady otče. Posaď se a dobře se najez, abys mi mohl udělit požehnání." Jeho otec Izák se však otázal: "Kdo jsi?" Nato mu Ezau udiveně odpověděl: "Jsem přece tvůj prvorozený syn Ezau." Jakmile to Izák uslyšel, roztřásl se a zděšeně řekl: "Kdo byl tedy ten člověk, který mi, dříve než jsi přišel, přinesl pokrm ze svého úlovku? Ten pokrm jsem snědl a jemu jsem požehnal! Mé slovo však už nejde vzít zpět. Ať to byl kdokoliv, zůstane požehnaný." Po těchto slovech se dal Ezau do zoufalého nářku a naléhal na Izáka: "To přece není možné, otče, požehnej také mně! Udělej to, jak chceš, jen mi prosím požehnej!" Avšak Izák už jen smutně dodal: "Tím člověkem byl jistě tvůj bratr. Přišel namísto tebe a tvé požehnání ti vzal." "Ne nadarmo dostal jméno Jákob (to je Uchvatitel)", rozlítil se Ezau. "Už podruhé mne takto podvedl. Nejdříve mne připravil o mé prvorozenství a teď mi ještě vzal i otcovské požehnání. Copak už pro mne žádné požehnání nezůstalo? " zeptal se znovu Ezau svého otce. Izák mu však odpověděl: "Řekl jsem, že bude vládnout nad tebou i všemi ostatními. Popřál jsem mu dostatek úrody na polích, v sadech i na vinicích. Nemám už skutečně nic, co bych ti mohl dát." Když Ezau slyšel, oč přišel, hlasitě zasténal a s nářkem prosil otce: "Snad se najde alespoň jedno jediné požehnání. Prosím otče, požehnej mi. Pro všechno na světě jen mi požehnej!" Izák tedy chvíli mlčel a pak smutně řekl: "Tvá země bude suchá a neúrodná. Bude tě živit meč a tvá síla. Přesto však budeš na čas sloužit svému bratru. Jednou však přijde den, kdy se jeho nadvlády zbavíš a budeš svobodný." Ať se Ezau zlobil nebo naříkal, nic už se nedalo dělat. Avšak to, že mu jeho vlastní bratr vzal veškeré výhody a požehnání, nemohl Ezau Jákobovi zapomenout. Proto se rozhodl, že ihned jakmile jeho otec Izák zemře, svého bratra Jákoba zabije. Se svým plánem pomsty se však neprozřetelně pochlubil ostatním a brzy se jeho úmysl přinesl až k uším jeho matky Rebeky. Ta si ihned vzala Jákoba stranou a řekla mu: "Doslechla jsem se, že tvůj bratr Ezau tě chce usmrtit. Proto se nezdržuj a okamžitě uprchni k mému bratru Lábanovi do Cháranu. 44-45 Tam zůstaneš tak dlouho, dokud tvého bratra neopustí hněv. Až zapomene na to, cos mu udělal, a odpustí ti, pošlu pro tebe a vrátíš se zpátky k nám. Nechci v jediný den přijít o manžela a navíc ještě o jednoho syna." *** Po rozhovoru s Jákobem zašla Rebeka ještě za svým mužem Izákem a záměrně si postěžovala: "Už je mi ze všech těch Chetejských holek nanic. Jsou úplně jiné než my. Raději zemřu, než abych se dívala, jak si i můj syn Jákob bere některou z nich za ženu. Když Izák viděl trápení své manželky, zavolal si Jákoba a přikázal mu: "Nepřeji si, aby ses oženil s kteroukoliv z kenaanských dívek. Namísto toho půjdeš do země své matky, najdeš tam rodinu jejího otce Betúela a vybereš si jednu z dcer jeho syna a tvého strýce Lábana za nevěstu. Přeji ti, aby všemohoucí Bůh byl s tebou a splnil právě tobě svůj slib, který dal už dříve Abrahamovi. Kéž dá tobě i tvému potomstvu celou zemi, ve které sídlíš, jako to kdysi slíbil Abrahamovi." Těmito slovy se Izák s Jákobem rozloučil a propustil ho. Jákob otcův příkaz uposlechl a bez váhání se vydal ke svému strýci, Betúelovu synu Lábanovi do Mezopotámie. 6-9 Když Ezau viděl, že Izák Jákobovi požehnal a poslal ho, aby si namísto kenaanských dívek našel nevěstu v Mezopotámii, uvědomil si konečně, jaké zklamání rodičům svým sňatkem s kenaanskými dívkami způsobil. Když navíc viděl, že jeho bratr Jákob rady rodičů bez námitek uposlechl, vypravil se tedy i on ke svému strýci Izmaelovi, Abrahamovu nejstaršímu synovi a oženil se s jeho dcerou, Nabajótovou sestrou Machalatou. *** *** *** Jákob se tedy přichystal na cestu a vyrazil z Beer-šeby do Cháranu. 11-12 Když se cestou zastavil, aby přenocoval, a jen tak na holé zemi, s kamenem pod hlavou ulehl ke spánku, zdál se mu zvláštní sen: Viděl schodiště sahající od země až do nebe, po němž vystupovali a sestupovali Boží andělé. *** Nad ním pak stál sám Hospodin a mocným hlasem pravil: "Já jsem Hospodin, Bůh tvého praotce Abrahama a otce Izáka. Země, na níž právě ležíš, bude náležet tvým potomkům. Bude jich tolik, kolik je na zemi prachu, a stejně jako on, zaplní zemi do všech světových stran. Ty a tvoji potomci se stanete požehnáním pro všechny ostatní národy na zemi. Kamkoliv se vydáš, všude budu s tebou, budu tě chránit a přivedu tě zpět do této země. Nikdy tě neopustím a splním všechno, co jsem slíbil." 16-17 Vtom se Jákob probudil, a když si uvědomil, co se mu zdálo, se strachem v hlase zvolal: "Ach, jak je mi úzko, když se podívám všude kolem. Aniž jsem cokoliv tušil, vstoupil jsem do Božího domu. Toto místo je jistě branou do samotného nebe." *** 18-19 Časně zrána pak Jákob vstal a kámen, který měl pod hlavou a na tom místě jej postavil jako památník. Potom kámen polil olejem a celé to místo nazval Bét-el (což znamená Dům Boží). (Původně se však město, u kterého tu noc Jákob přenocoval, jmenovalo Lúz.) *** 20-21 Když to vykonal, složil Jákob Hospodinu slib: "Jestliže budeš Bože skutečně se mnou a na mé cestě mne ochráníš, obstaráš mi potravu a dáš mi šaty a jestliže se opravdu navrátím v pokoji zpět do své rodné země, budeš Hospodine mým Bohem. *** Místo, kde jsem postavil tento památný kámen, se stane posvátným a ze všeho, co mi dáš, bude patřit desetina vždy jen tobě." Pak se Jákob opět vydal na cestu směrem na východ a zanedlouho konečně dorazil do Mezopotámie. V dálce před sebou uviděl studnu a vedle ní tři stáda ovcí i s pastýři. Měli zřejmě v úmyslu svá stáda napojit, avšak otvor do studny byl přikryt velkým balvanem. Podle tamního zvyku jej směli pastýři odvalit až tehdy, když se u studny sešla všechna okolní stáda. Když se pak všechny ovce naráz napojily, přivalili pastýři zase balvan zpět. Jákob přišel tedy až k nim a brzy se dozvěděl, že jsou to pastýři přímo z Cháranu. Jakmile to zjistil, ihned se jich zeptal: "Neznáte náhodou Náchorova syna Lábana? " "Samozřejmě že známe," odpověděli mu pastýři. "Rád bych věděl, jak se mu daří," pokračoval v rozhovoru Jákob. "Dobře," odvětili pastýři, "můžeš se sám přesvědčit, protože tamhle zrovna přichází jeho dcera Ráchel se svým stádem." Než k nim však dorazila, Jákobovi to nedalo a zeptal se ještě pastýřů: "Zajímalo by mne, proč tady všichni stojíte a nenapojíte své ovce? Vždyť do večera je ještě daleko a ovce by se ještě klidně mohly pást." "Dokud se u studny nesejdou všechna stáda," odpověděli mu na to pastýři, "nesmíme kámen odvalit. Teprve až se tady shromáždíme všichni, smíme odvalit kámen a společně svá stáda napojit." Zatímco spolu ještě rozmlouvali, přišla ke studni s ovcemi svého otce i Ráchel. Jakmile ji Jákob uviděl, neváhal, odvalil balvan ležící na studni a stádo, které patřilo jejímu otci Lábanovi, napojil. Když to udělal, přistoupil k ní, políbil ji a dojetím z tak milého setkání se rozplakal. Potom se jí Jákob představil jako Lábanův synovec a syn Rácheliny tety Rebeky. Sotva to Ráchel uslyšela, radostně se rozběhla domů a všechno pověděla svému otci. Lábana její slova nesmírně potěšila a bez váhání vyšel Jákobovi vstříc. Radostně ho uvítal, políbil a zavedl do svého domu. Jákob potom Lábanovi vysvětlil, proč přišel, a vyprávěl mu celý svůj příběh. Jakmile své vyprávění skončil, řekl mu Lában: "Jsem velmi rád, že opět vidím někoho z rodiny své sestry. Jsi náš příbuzný, a proto u nás zůstaň jak dlouho chceš." Když od Jákobova příchodu uplynul asi měsíc, zavolal si ho Lában stranou a řekl mu: "Nechci, abys u mne pracoval zadarmo jen proto, že jsi můj příbuzný. Sám si tedy řekni, co za svou službu ode mne chceš." Jákob si dobře pamatoval, proč vlastně přišel, a proto si už dříve všímal obou Lábanových dcer. Starší Lea měla sice krásné oči, ale Ráchel se Jákobovi pro svou krásnou postavu a celkovou přitažlivost zalíbila mnohem více. Zamiloval se do ní, a proto Lábanovi řekl: "Budu ti sloužit sedm let a ty mi pak za odměnu dáš svou mladší dceru Ráchel." "Proč ne?" souhlasil Lában." Lépe, když ji dám za manželku tobě než někomu jinému." Jákob tedy podle svého slibu sloužil u Lábana sedm let. Díky lásce, kterou choval k Ráchel, mu čas ve službě utíkal jako voda, a když jeho lhůta uplynula, řekl Lábanovi: "Odpracoval jsem si smluvenou dobu a je nyní na tobě, abys i ty splnil naši dohodu a dal mi Ráchel za ženu. Chci si ji vzít a sdílet s ní jedno lože." Lában tedy určil den konání svatby a pozval na ni všechny své příbuzné a známé. O svatební noci však Jákobovi namísto Ráchel přivedl svou starší dceru Leu. Štěstím zaslepený Jákob nic nepoznal a vyspal se s ní. ( Podle tehdejšího zvyku nechal Lában své dceři Lei její otrokyni Zilpu, která jí sloužila za svobodna i po svatbě.) Jaké však bylo Jákobovo překvapení, když se ráno probudil a namísto své vytoužené Ráchel vedle sebe našel její sestru Leu. Rychle běžel za Lábanem a ostře mu vyčítal: "Proč jsi na mě nastražil tak zrádnou past a oklamal mě? Copak jsem sedm let nesloužil za Ráchel? Jak jsi mi to jen mohl udělat? " Lában se snažil Jákoba uklidnit a odpověděl mu: "Víš, u nás není zvykem vdávat mladší dceru dříve než starší. Ale vždyť se zase nic tak hrozného nestalo. Zůstaň s Leou, a až skončí svatební týden a hosté se rozejdou, dáme ti k ní i Ráchel. Za to však u mne budeš sloužit dalších sedm let." Co tedy mohl Jákob dělat. Přijal Lábanův návrh a zůstal s Leou celý svatební týden. Jakmile však svatba skončila, přišel za Lábanem a ten mu dal i svou mladší dceru Ráchel. ( Stejně jako Lei ponechal Lában i své dceři Ráchel její služebnou Bilhu.) Konečně tedy Jákob dostal tu, po které toužil, a miloval proto Ráchel mnohem více než Leu. Podle nové dohody s Lábanem však musel zůstat ve službě ještě dalších sedm let. Když Hospodin viděl, že Jákob se mnohem více věnuje Ráchel a Leu naopak zanedbává, požehnal Lee, a ta s Jákobem otěhotněla, zatímco Ráchel zůstala neplodná. Lea za nějaký čas porodila syna a řekla: "Hospodin viděl mé trápení, a dal mi proto syna. Teď už mne snad bude mít můj muž raději." Proto mu také dala jméno Rúben (to znamená Pohleďte - syn). Netrvalo však dlouho a Lea opět otěhotněla a porodila druhého syna. Opět se z něj radovala a řekla: "Hospodin uslyšel můj nářek nad tím, že nejsem milována, a dal mi druhého syna." Dala mu proto jméno Šimeón (což znamená Bůh mne vyslyšel). Avšak ani tentokrát neuběhlo mnoho času a Lea čekala další dítě. Třetího syna pak pojmenovala Lévi (to je Přidružitel), neboť si řekla: "Tentokrát ke mně můj muž jistě přilne, vždyť už jsem mu dala tři syny." Ani tento potomek však nebyl poslední. Zakrátko přišla Lea opět do jiného stavu a přivedla na svět čtvrtého syna. Z radosti nad jeho narozením řekla: "Opět mohu vzdát Hospodinu chválu," a proto mu dala jméno Juda (to znamená Ten, kdo vzdává chválu). Potom už však žádné další děti neměla. Roky plynuly, ale Ráchel byla stále neplodná. Začala proto brzy na svou sestru žárlit a zoufale na Jákoba naléhala: "Udělej něco, ať mohu mít také já děti. Dej mi potomka nebo ti umřu!" Jákoba však její závistivé vzlykání rozhněvalo a rozkřikl se na ni: "Copak jsem Bůh, abych ti dával děti? Já jsem svoje udělal a nijak nemohu za to, že způsobil tvou neplodnost!" 3-4 Ráchel se však nevzdala a řekla: "Vyspi se tedy s mou otrokyní Bilhou a já si potom její dítě vezmu za své." Jákob tedy její naléhání poslechl, a když mu Ráchel dala svou služku za ženu, vyspal se s ní. *** Bilha otěhotněla a zanedlouho porodila syna. Šťastná Ráchel si jejího syna vzala a řekla: "Konečně mne Bůh obhájil. Vyslyšel nyní i moje prosby a dal mi syna." Také proto pak svého syna pojmenovala Dan (což znamená Obhájce). Zanedlouho Ráchelina služka Bilha otěhotněla znovu a porodila Jákobovi druhého syna. I tentokrát si jej Ráchel osvojila a řekla: "Bojovala jsem se svou vlastní sestrou o Boží přízeň a obstála jsem." Pojmenovala tedy svého syna Neftalí (což znamená Vybojovaný). Když Lea viděla, že už sama nerodí žádné další děti, vzala také ona svou služku Zilpu a dala ji Jákobovi za ženu. Netrvalo dlouho a také Zilpa přivedla na svět Jákobova potomka. Lea byla z narození jejího syna nesmírně šťastná, a dala mu proto jméno Gád (to je Štěstí). Lejina služka Zilpa však Jákobovi za nějaký čas porodila ještě jednoho syna a Lea si jej opět vzala za svého. Z radosti nad dalším synem s hrdostí řekla: "Ach, jakou mám radost. Všechny ženy mne jistě budou blahoslavit!" A dala mu proto jméno Ašer (to znamená Blahoslav). Jednoho dne v čase žní nalezl Rúben na poli rostliny mandragory nazývané jablíčka lásky. Ženy je tehdy používaly v naději, že s jejich pomocí snáze otěhotní. Vzal je tedy s sebou a přinesl je své matce Leji. Když se o tom dozvěděla Ráchel, prosila Leu, aby jí několik jablíček lásky, která jí Rúben přinesl, dala. Lea ji však odbyla slovy: "Nestačí ti, žes mi vzala muže? Copak je ti to málo a chceš mi ještě vzít i ta jablíčka od mého syna?" Ráchel se však jen tak nedala a zkusila to jinak: "Jsem dnes sice na řadě já, ale když mi ta jablíčka dáš, namísto se mnou bude dnes Jákob spát s tebou." S tímto návrhem Lea souhlasila, a když se navečer vracel Jákob z pole, vyšla mu naproti a řekla: "Dnes v noci budeš spát se mnou, protože jsem si tě s Ráchel vyměnila za několik jablíček lásky, která našel můj syn Rúben na poli." Jákob se tomu nebránil a tu noc skutečně strávil s Leou. Bůh vyslyšel její prosbu a té noci Lea otěhotněla. Když zanedlouho porodila Jákobovi pátého syna radostně řekla: "Bůh mne odměnil za to, že jsem svému muži dala svou služku." A pojmenovala ho Isachar (což znamená Odměna). Nezůstalo však jen u něho a Lea zanedlouho znovu počala. Když se jí narodil šestý syn, naplněná štěstím řekla: "Jak nádherný dar mi dal Bůh pro mého muže. Tentokrát již určitě zůstane se mnou." Svého syna pak podle toho pojmenovala Zabulón (to je Zůstávající). Nakonec ještě Jákobovi porodila dceru a dala jí jméno Dína. 22-23 Tenkrát se však Bůh slitoval i nad Ráchel a rovněž ona otěhotněla. *** Přivedla Jákobovi na svět syna a s vděčností řekla: "Dnes ze mne Bůh sňal hanbu neplodnosti. Kéž mi však dopřeje ještě dalšího potomka." Kvůli tomuto přání, které vyslovila, dala svému synu jméno Josef (to znamená Kéž mi Bůh dopřeje dalšího). Poté, co Ráchel porodila Josefa, přišel Jákob k Lábanovi a řekl: "Přišel čas, abych odešel zpět do své země. Vydej mi tedy mé ženy a děti, za něž jsem u tebe tak dlouho sloužil, a já půjdu. Sám nejlépe víš, jak věrně jsem pro tebe pracoval." Lában však Jákobovi odvětil: "Rád bych tě přemluvil, abys neodcházel, neboť dobře vím, že je Bůh s tebou. Když jsi zde, Hospodin mi kvůli tobě žehná a dobře se mi vede. Zůstaň tedy prosím zde. Sám si urči, zač chceš u mne dále pracovat, a nikam neodcházej." Avšak Jákob na to namítl: "Ano, kdo jiný než ty by si měl všimnout toho, jak tvé hospodářství pod mou péčí vzkvétá. Vždyť když jsem přišel a začal pást tvé stádo, bylo v něm sotva několik pohublých zvířat. A dnes? Stáda se rozrostla natolik, že je z tebe bohatý a zámožný muž. Kdy však budu moci i já začít budovat svůj vlastní domov a majetek?" Když Lában viděl, že se Jákob jen tak své myšlenky na odchod nevzdá, znovu se ho zeptal: "Jakou mzdu tedy ode mne žádáš?" Jákob přemýšlel a po chvíli odpověděl: "Zůstanu tedy ještě pracovat u tebe, ale jen pod jednou podmínkou. Budu i nadále pást tvá stáda ovcí a koz a z nich si pak pro sebe vezmu svou odměnu. Ještě dnes oddělím od tvého stáda všechna strakatá, pruhovaná a skvrnitá zvířata včetně jejich mláďat a všechna si je vezmu jako svou mzdu. Od té chvíle pak bude jasné, co komu patří, a kdykoliv najdeš v mém stádu zvíře, které nebude ani strakaté, pruhované ani skvrnité, pokládej je za své." Lábanovi se Jákobův návrh zamlouval a ochotně ho přijal. Ještě téhož dne pak sám oddělil všechna bílá zvířata od strakatých, pruhovaných a skvrnitých a svěřil je do péče svých synů. Svým synům a Jákobovi pak navíc rozkázal, aby mezi sebou na pastvě udržovali vzdálenost tří dnů cesty. Jákob tedy sehnal dohromady všechna svá strakatá, pruhovaná a skvrnitá zvířata a vydal se na pastvu. Cestou si nalámal čerstvé topolové, mandloňové a platanové pruty a na některých místech z nich sloupal kůru. Oloupané pruty pak nakladl do napajedel tak, aby je ovce i kozy, které se pravidelně přicházely napít, dobře viděly. Zvířata, která se pak u napajedel pářila, pak vrhala mláďata pruhovaná a skvrnitá právě jako ty oloupané pruty. Všechna mláďata Jákob od stáda odděloval, ale všechna dospělá zvířata dále rozmnožoval. Zakrátko si tak opatřil vlastní mladé a silné stádo a oddělil je od Lábanových zvířat. 41-42 Navíc při tom všem dával dobrý pozor, aby spolu pářil jen silné a zdatné kusy, takže celé Jákobovo stádo bylo zdravé a krásné, zatímco Lábanovi zůstala i hubená a neduživá zvířata. *** Brzy se Jákobův majetek natolik rozrostl, že kromě velkých stád ovcí a koz si pořídil i množství velbloudů a služebnictva a stal se tak zámožným a bohatým mužem. Závist ostatních, kterou s sebou úspěch vždy přináší, však neobešla ani Jákoba. Brzy se mu doneslo, že dokonce i jeho vlastní švagři, Lábanovi synové ho pomlouvají a obviňují jej z obohacování se na úkor Lábanova majetku. 2-3 Ani Lában už se k Jákobovi nechoval tak, jako dříve, a proto jednoho dne Hospodin Jákoba vyzval: "Je čas, aby ses vrátil domů do své rodné země. Já sám tě budu na cestě doprovázet." *** Jakmile Jákob Hospodinova slova vyslechl, neváhal a ihned si k sobě na pole, kde pásl stáda, zavolal Leu a Ráchel. Když obě jeho ženy přišly, řekl jim: "Všiml jsem si, že váš otec už mi není nakloněn tak jako dříve a jeho vztah ke mě ochladl. Můj Bůh však stojí při mně i nadále a ve všem mi pomáhá. Samy dobře víte, že jsem vašemu otci sloužil, jak jen jsem mohl, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Avšak váš otec toho častokrát zneužil a několikrát mne podvedl. Přestože se mi mnohokrát snažil zkrátit mzdu, která mi právem patří, Bůh mu vždy jeho plány překazil a stál na mé straně. Když Lában řekl, že mi budou patřit jen skvrnité ovce a kozy, Bůh zařídil, že všechna mláďata, která se rodila, byla skvrnitá. Když to však váš otec viděl, změnil opět svůj slib a řekl, že mi dá jen pruhovaná zvířata. I tentokrát však Bůh zasáhl a všechny ovce a kozy rodily jen pruhovaná zvířata. Tak jsem brzy z majetku vašeho otce zbohatl i já. V době, kdy se zvířata pářila, se mi navíc zdál zvláštní sen, ve kterém se všechny ovce a kozy pářily jen se strakatými, pruhovanými a skvrnitými berany a kozly. 11-12 Boží posel, kterého jsem v tom snu viděl, mi pak potvrdil, že to způsobil Hospodin, právě kvůli tomu, jak se ke mně Lában zachoval. *** Sám Bůh z Bét-elu, kde jsem pomazal olejem posvátný sloup a dal Bohu svůj slib, mi pak v tom snu řekl, abych ihned odešel z této země a vrátil se do svého rodiště." Nato mu Lea a Ráchel odpověděly: "Když je to tak, rády půjdeme s tebou. Stejně nás zde už nic dobrého nečeká. Nejenže nám otec nic nedal, ale chová se k nám navíc jako k cizím. Vlastně nás prodal jako svůj majetek a z toho, co za nás získal, nám nikdy nic nedal. To, co Bůh našemu otci odňal, mu vlastně ani nepatří. Všechno náleží jen nám a našim potomkům. Jen pěkně Boha poslechni a udělej všechno, co ti nařídil." 17-20 Jednoho dne, když Lában odešel stříhat ovce, tedy Jákob, aniž by cokoliv Lábanovi řekl, posadil celou svou rodinu na velbloudy a naložil i veškerý majetek, který v Mezopotámii získal. Se všemi svými stády se pak tajně vydal na cestu domů, do kenaanské země za svým otcem Izákem. Nevěděl však, že jeho žena Ráchel svému otci ukradla všechny jeho domácí bůžky a vzala je s sebou. *** *** *** Přebrodili řeku Eufrat a dali se směrem k pohoří Gileádu. 22-23 Za tři dny se však zpráva o jejich útěku donesla Lábanovi a ten se je ihned dal spolu se svými přáteli pronásledovat. *** Avšak předtím než Jákoba konečně po sedmi dnech v Gileádském pohoří dostihl, se Lábanovi v noci ukázal Bůh a varoval ho: "Dej si dobrý pozor na to, jak budeš s Jákobem jednat! Neopovaž se mu jakkoliv ublížit nebo vyhrožovat!" Když tedy Lában dorazil do tábora, který si v pohoří Jákob postavil, aby si po cestě odpočinul, potlačil v sobě svůj hněv a v klidu si postavil svůj tábor hned vedle Jákobova. 26-27 Když se však setkal s Jákobem, vyčetl mu: "Co měl znamenat tvůj tajný útěk? Bez toho, aniž by ses slůvkem zmínil, jsi utekl jako zloděj a odvedl mé dcery jako nějaké válečné zajatce. Kdybys jen něco naznačil, uspořádal bych na rozloučenou hostinu a vyprovodil vás s hudbou a zpěvem. *** Ale tys mi zatím nedal ani příležitost rozloučit se s mými vnuky a dcerami. Nikdy bych nečekal, že uděláš něco tak bláznivého. Mohl jsem vás teď za to pořádně potrestat, ale Bůh tvého otce mě před tím dnes v noci varoval. Jedno ale nechápu. Když už jsi tak nečekaně odešel, proč jsi mi navíc ukradl i všechny mé domácí bůžky?" Nato mu však Jákob překvapeně odpověděl: "Ano, odešel jsem tajně, protože jsem se bál, že mne připravíš o mé ženy. Ale o krádeži tvých Bůžků nic nevím. Najdeš-li je u kohokoliv z mých lidí, máš právo jej zabít. Můžeš klidně prohledat všechno, co mám." (Jákob totiž ještě stále netušil, že je ukradla jeho vlastní žena Ráchel.) Lában tedy prohledal Jákobův, Lejin i stany obou služek svých dcer, ale nic nenašel. Vešel pak tedy i do Ráchelina stanu, avšak Ráchel ještě předtím ukryla všechny bůžky do vaku na velbloudím sedle a posadila se na ně. Zatímco Lában prohledával celý stan, omluvila se mu slovy: "Odpusť mi otče, že před tebou nepovstanu, ale mám zrovna své ženské dny a není mi dobře." Lában ji tedy nechal sedět tam, kde byla, a přestože všechno dokonale zpřevracel, nic nenašel. Lábanovo počínání však po chvíli Jákoba rozhněvalo a začal se s Lábanem přít: "Proč se mnou a s mou rodinou nakládáš jako se zloději? Čeho jsme se dopustili, že se k nám tak chováš? Našel jsi snad teď, když jsi nám tady všechno zpřeházel, cokoliv ze svého majetku? Ukaž mi to tedy! Polož to přede mě a před své přátele, ať to všichni vidí a mohou nás dva rozsoudit. Pracoval jsem pro tebe věrně celých dvacet let. Pečoval jsem o tvá stáda a staral se o zdraví tvých zvířat. Ani jedno z nich jsem nezabil, abych se z jeho masa najedl. Dokonce i zvířata, která roztrhala divá zvěř, jsem ti nahradil ze svého vlastního stáda. Tys na mě však vymáhal náhradu i za zvířata, která ti šelmy roztrhaly v noci. Ve dne mě sužovalo úmorné vedro a v noci jsem se místo spánku třásl zimou. Dvacet let jsem se u tebe takto dřel. Čtrnáct let za tvé dvě dcery a dalších šest let, abych jako mzdu získal svá stáda. Za tu dobu jsi naši dohodu o odměně změnil nejméně desetkrát! Kdyby na mé straně nestál Abrahamův Bůh, Bůh, kterého respektuje i můj otec Izák, nakonec bys mi stejně nic nedal. Bůh však mé trápení a mou poctivou námahu viděl a spravedlivě mezi námi rozsoudil." Lában však Jákobovi odpověděl: "Nevzal sis snad mé dcery? I jejich synové jsou tedy z části moji. Dokonce i tvá stáda vzešla z mých zvířat. Všechno, co vidíš, patří tedy i mně. Avšak nyní, když všechno patří i tobě, co mohu dělat. Uzavřeme tedy spolu smlouvu, jejímž svědkem bude sám Bůh. Jákob tuto Lábanovu výzvu přijal a na tom místě vztyčil velký balvan jako památník. Svým služebníkům pak řekl, aby navršili z kamení val. Když s tím byli hotovi, společně pak s Lábanem vedle něj na stvrzení vzájemné smlouvy pojedli. Oba potom ten val nazvali Val svědectví. Lában mu dal tento název v aramejštině (Jegar-sahaduta) a Jákob jej pak shodně pojmenoval hebrejsky (Gal-ed). Tento název dostal proto, že Lában prohlásil val za svědka mezi ním a Jákobem a pojmenoval tak rovněž celé to místo. Avšak díky tomu, že Jákob tenkrát vyslovil přání, aby mezi ním a Lábanem dohlížel na dodržování všech ujednání sám Hospodin, se to místo rovněž nazývá Mispa (to je Hlídka). Nakonec ještě Lában dodal: "Nezapomeň, že i kdybych o tom já nevěděl, budeš-li s mými dcerami nakládat zle nebo je dokonce nahradíš jinými, sám Bůh bude svědkem tvých činů a dá ti nést za ně odpovědnost. 51-52 Tento val a posvátný sloup, který jsme zde společně vztyčili, bude věčnou připomínkou našeho slibu, že ani já, ani ty, je nepřekročíme, abychom na sebe zaútočili. *** Toho z nás, kdo vzájemnou smlouvu poruší, ať soudí a odsoudí Bůh tvého děda Abrahama a jeho bratra, mého děda Náchora." Po Lábanově přísaze slíbil totéž ve jménu Boha jeho otce Izáka i Jákob a přinesl na tom místě Hospodinu oběť. Nakonec pak společně uspořádali hostinu a zůstali tam celou noc. Brzy ráno se pak Lában polibkem rozloučil se svými dcerami a vnuky a vrátil se zpět domů. Také Jákob se opět vydal na cestu a nedaleko místa, kde strávili noc, mu Bůh otevřel oči a Jákob spatřil Boží anděly. Sotva je uviděl, v úžasu zvolal: "Na tomto místě přebývá sám Bůh! " A nazval je proto Machanajim (to znamená Dva tábory). 4-5 Jákob si byl dobře vědom toho, za jakých okolností opustil svou rodnou zemi, a proto před sebou poslal ke svému bratru Ezauovi do Seíru nejdříve posly se vzkazem: "Zdraví tě tvůj služebník Jákob. Až dosud jsem žil u svého tchána Lábana a *** za svou práci jsem získal množství dobytka a služebnictva. Oznamuji ti, že se nyní pokorně vracím domů a chovám naději, že nás vlídně přijmeš." Když se však poslové vrátili, oznámili Jákobovi neradostnou zprávu: "Sotva jsme tvému bratru Ezauovi předali tvůj vzkaz, shromáždil čtyři sta silných ozbrojených mužů a vyrazil ti vstříc." Jen to Jákob uslyšel, padl na něj děs a hrůza. Ve snaze učinit alespoň nějaké obranné opatření rozdělil celý svůj tábor včetně služebnictva a zvířat na dvě skupiny. Doufal, že napadne-li Ezau jednu část tábora, druhé se snad mezitím podaří uprchnout a zachránit se. Celou dobu se přitom modlil a prosil Boha: "Bože mého praotce Abrahama a mého otce Izáka, Hospodine, ty sám jsi mi nařídil, abych se navrátil do své rodné země a slíbil jsi, že se o mě postaráš a ochráníš mne. Jsem jen pouhý tvůj služebník a ničím jsem si tvou přízeň a milost nezasloužil. Když jsem odcházel z domu, neměl jsem nic než hůl na cestu a teď se vracím s nesmírným bohatstvím a dvěma tábory lidu. Nyní tě však prosím, abys mne ochránil před mým bratrem Ezauem, který jistě přichází jenom proto, aby se mi pomstil a zabil mě i všechny, kdo patří k mé rodině. Vždyť ty sám jsi mi řekl, že mne bude provázet tvé požehnání a rozmnožíš mé potomky tak, že stejně jako písek na mořském břehu, je nikdo nedokáže sečíst." Té noci pak Jákob nikam nepokračoval a zůstal s celým táborem na stejném místě. Ráno pak ze svého majetku vyčlenil pro Ezaua dar. Vybral pro něj dvě stě koz a dvacet kozlů, dvě stě ovcí a dvacet beranů, třicet velbloudů s mláďaty, čtyřicet krav a deset býků a nakonec ještě dvacet oslic a deset oslů. 17-20 Rozdělil je podle jednotlivých druhů do stád a každé z nich pak svěřil jednomu svému služebníkovi a všem nařídil: "Půjdete postupně jeden za druhým naproti mému bratru Ezauovi a budete mezi sebou udržovat určitý odstup. Jakmile na něj narazíte a on se vás zeptá ke komu patříte, kam jdete, a proč před sebou ženete stádo, odpovězte mu, že ta zvířata mu posílá jeho služebník Jákob jako dar a sám jde nedaleko za vámi. *** *** *** Řekněte mu, že dříve než se s ním setkám osobně, chci si jej nejprve usmířit svými dary. Teprve potom se před ním ukáži já sám v naději, že mne přijme jako přítele." Služebníci se tedy podle Jákobových instrukcí vydali naproti Ezauovi, zatímco Jákob s ostatními se rozhodl zůstat ještě jednu noc v táboře. 23-24 Avšak dříve než se setmělo, zavedl raději Jákob obě manželky, jejich služky i všech svých jedenáct dětí na noc za potok Jabok. Dal jim s sebou i veškeré své jmění a sám se pak vrátil na druhý břeh do tábora. *** Zůstal přes noc úplně sám, a když si uvědomoval, co ho čeká, nebylo mu do tance. Proto, když k němu náhle ze tmy přistoupil nějaký muž, začal s ním Jákob zápolit v domnění, že mu ten neznámý muž usiluje o život. Jejich síly byly vyrovnané, a tak zápasili až do úsvitu. 26-27 Když cizinec viděl, že Jákob se jen tak lehce nevzdá, záměrně mu vykloubil kyčelní kloub a řekl: "Pusť mne, už svítá." Jákob však toho muže naopak uchopil ještě pevněji a řekl: "Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš." *** 28-29 Nato se ho tedy ten muž zeptal na jeho jméno, a když mu Jákob odpověděl, řekl mu: "Ode dneška už se tedy nebudeš jmenovat Jákob (to je Uchvatitel), ale Izrael (to znamená Bůh zápasí), protože jsi odvážně zápasil s Bohem i s lidmi a v boji jsi obstál." *** Když muž domluvil, zeptal se ho nyní zase Jákob, jak se jmenuje. Avšak muž mu neodpověděl a řekl: "Proč ti záleží na mém jménu?" a požehnal mu. Jakmile ten muž zmizel, pochopil Jákob, že zápolil se samotným Bohem, a s úžasem si řekl: "Stál jsem tváří v tvář Bohu, a přesto jsem stále naživu." Proto pak to místo, kde spolu zápasili, pojmenoval Peníel (což znamená Boží tvář). Jakmile vyšlo slunce, vydal se Jákob za ostatními na druhou stranu Jaboku, avšak díky svému poranění kyčle značně kulhal. (Až dodnes se na základě této události v Izraeli nejí zvířecí maso z oblasti kyčelního kloubu, neboť právě tam Hospodin Jákoba poranil.) Jakmile Jákob dorazil k ostatním a rozhlédl se, uviděl v dálce přicházet Ezaua a s ním čtyři sta ozbrojených mužů. Rychle tedy rozdělil všechny své děti k jejich matkám a seřadil je za sebou. Vpředu nechal jít obě otrokyně i s jejich potomky, za ně postavil Leu a její děti a na konec, až úplně dozadu, zařadil Ráchel s Josefem. Sám se pak postavil do jejich čela a pomalu vykročil svému bratru vstříc. Než k němu došel, cestou se před ním sedmkrát poklonil. Sotva se k sobě navzájem přiblížili, vyběhl Ezau Jákobovi naproti, objal ho a vroucně ho políbil. Jejich opětovné vzájemné setkání oba velmi dojalo a jeden druhému v objetí se rozplakali. Když si po chvíli setřeli slzy dojetí, Ezau se rozhlédl po Jákobově rodině a zeptal se: "Koho to vedeš s sebou, bratře?" "Všechny děti, které tady vidíš," odpověděl Jákob, "jsou potomci, které mi z lásky daroval Bůh." Jeho slova byla pro jeho ženy výzvou a všechny se postupně přišly jeho bratrovi poklonit a představit. Nejdříve obě otrokyně, za nimi Lea a nakonec i Ráchel s Josefem. Nato se Ezau Jákoba zeptal: "Co vlastně měla znamenat všechna ta stáda, která jsi poslal před sebou?" "Vyčlenil jsem je pro tebe, abych si tě usmířil a získal tvou přízeň, bratře," odpověděl Jákob. Avšak Ezau jeho laskavost odmítl a řekl: "Co tě to napadá, bratře, vždyť já mám všeho dost a nic mi neschází. Jen si pěkně všechna zvířata ponechej." Jákob se však nedal odbýt a naléhal na Ezaua: "Přijmi prosím ode mne tento dar na důkaz toho, že mi skutečně odpouštíš. Smím teď opět vidět tvou tvář a to je jako bych viděl tolik laskavou tvář Boží. Vezmi si prosím ode mne můj dar, neboť Hospodin mi štědře požehnal a mám teď všeho dostatek." Jákob Ezaua přemlouval tak dlouho, až nakonec jeho dary přijal. Potom Ezau Jákobovi navrhl, aby se spolu vydali na cestu domů, ale Jákob se Ezauovi omluvil: "Jak sám vidíš, mám s sebou malé děti a březí dobytek. Půjdeme-li společně, bude to pro dobytek příliš náročné a rychlé a všechny březí kusy uhynou. Běž proto napřed a já půjdu s dětmi a dobytkem jen tak rychle, jak to zvládnou. Setkáme se pak až v Seíru." Ezau s Jákobem souhlasil a nabídl mu, že s ním ponechá několik lidí, aby mu cestou pomáhali. Jákob však poděkoval a jeho laskavou nabídku odmítl se slovy: "Děkuji ti bratře, ale není třeba. Všechno hravě zvládnu sám. Stačí mi, když teď vím, že jsem opět získal tvou přízeň." Pak se tedy rozloučili a pokračovali dál každý sám. Ezau se vrátil do Seíru a Jákob se vydal směrem k Sukótu, kde se utábořil a postavil přístřešky pro dobytek. (Proto se také to místo nazývá Sukót, to znamená přístřešky.) Odsud se pak přesunul k městu Šekemu v kenaanské zemi a na části pole, které za sto kusů stříbra koupil od rodiny Šekemova otce Chámora, se utábořil. Na tom místě pak postavil oltář a dal mu jméno - Él je Izraelův Bůh. Jednoho dne si Jákobova a Lejina dcera Dína vyšla na procházku, aby se v blízkém okolí seznámila s nějakými místními dívkami. Cestou však na ni narazil Chámorův syn, Chivejec Šekem, a protože se mu velmi zalíbila, vyspal se s ní. Bezhlavě se do ní zamiloval a něžnými slůvky se snažil získat její srdce. Přišel pak za svým otcem Chámorem a požádal ho, aby mu s Dínou sjednal sňatek a vzal ji pro něj od jejího otce za ženu. Když se zpráva o všem, co se stalo, dostala až k Jákobovi, byli zrovna všichni jeho synové s dobytkem na pastvě. Rozhodl se proto počkat s dalším rozhodnutím a jednáním na ně a zatím nic nepodnikal. Mezitím se však k němu vypravil Šekemův otec Chámor, aby projednal všechny nezbytné náležitosti ohledně sňatku. Když se potom z pastvy vrátili i Jákobovi synové a uslyšeli, jak Šekem zneuctil jejich sestru a tím celou rodinu, velmi se rozlítili. Chámor se však snažil jejich hněv zmírnit a řekl jim: "Můj syn Šekem skutečně vaši sestru celým srdcem miluje a chce si ji vzít za právoplatnou manželku. Dejte mu tedy prosím své svolení. Chceme vám navíc nabídnout naše přátelství a možnost vzájemných sňatků mezi vašimi a našimi mladými muži a ženami. Naše země je dosti velká na to, abychom v ní mohli dokonce i společně sídlit a volně obchodovat. Určitě byste se v naší zemi brzy cítili jako doma." Když Chámor domluvil, jeho syn Šekem k tomu dodal: "Projevte mi prosím svou přízeň a dejte mi Dínu za manželku. Dám vám za ni cokoliv, oč mne jen požádáte. Bez ohledu na to, jaké věno za ni budete chtít, všechna vaše přání do posledního splním. Jen mi ji prosím dejte." Jákobovi synové však nemohli Šekemovi zapomenout, jakou hanbu jejich sestře a celé rodině způsobil, a proto se rozhodli, že Šekema i jeho otce Chámora vlákají do pasti. Naoko souhlasně jim proto odpověděli: "Bylo by hanbou pro celý náš národ, kdyby se naše sestra vdala za neobřezaného muže. Proto budeme se svatbou souhlasit pouze v případě, že se všichni vaši muži nechají obřezat tak jako my. Teprve potom můžeme hovořit o nějakých vzájemných sňatcích a přátelském soužití. Nesplníte-li však naši podmínku, svou sestru si vezmeme zpět a odejdeme z vaší země nadobro." Chámorovi i Šekemovi se jejich nenáročný návrh zamlouval, a proto se bez meškání pustili do jeho plnění. Šekem poháněný navíc svou láskou k Díně si byl totiž vzhledem ke svému váženému postavení jist, že tuto myšlenku prosadí i mezi ostatními obyvateli města. Proto se i se svým otcem Chámorem vydal k městské bráně, kde se obvykle řešily veškeré veřejné záležitosti, a promluvil k šekemským mužům: "Jákobova rodina nás vlídně přijala, a není proto důvodu, abychom je nemohli i my přijmout mezi sebe jako své přátele. Ať v naší zemi klidně žijí a volně obchodují. Naše vzájemné vztahy budou jistě přátelské a budeme je moci svobodně podporovat vzájemnými sňatky mezi námi a Izraelci. Stanovili nám však jednu mírnou podmínku. Pro uskutečnění našeho společného záměru požadují, aby se každý muž z našeho města dal obřezat. Zvažte, zda to nestojí za to. Veškerý jejich majetek a početná stáda se pak totiž stanou i naším vlastnictvím. Splňme tedy jejich požadavek a oni se na oplátku usadí mezi námi." Všichni shromáždění muži tehdy Šekemovu a Chámorovu výzvu přijali a dali se do jednoho obřezat. Na to však už čekali Jákobovi synové Šimeón a Lévi, bratři zneuctěné Díny, a třetího dne, když byli všichni muži kvůli bolestivé obřízce neschopni jakkoliv se bránit, vtrhli oba s mečem do města a všechny muže povraždili. Neušetřili ani Chámora a Šekema a svou sestru Dínu z jejich domu odvedli. Do takto poraženého města potom přišli ostatní Jákobovi synové a za potupu, kterou jejich sestra utrpěla, celé město vyloupili. Pobrali ve městě i v jeho okolí veškerý dobytek, ovce i osly a odnesli rovněž všechno cenné, na co narazili. Ženy a děti pak navíc odvedli jako své zajatce. Když se o tom však doslechl jejich otec Jákob, zavolal si Šimeóna a Léviho a řekl jim: "Tím, co jste provedli, jste na mne poštvali nelibost a hněv všech okolních obyvatel. Kenaanců i Perizejců. Vytáhnou-li teď kvůli vám proti mně do boje, nemám v žádném případě dostatek bojovníků, abych se ubránil, a oni mne i celou mou rodinu zničí a rozpráší." Oba synové však Jákobovi odpověděli: "No dobrá otče, ale měli jsme snad jen tak nečinně přihlížet, jak si Šekem dělá z naší sestry prostitutku?" Krátce nato promluvil k Jákobovi Hospodin a nařídil mu: "Vezmi veškerý svůj majetek a vydej se na cestu do Bét-elu. Usaď se tam a vybuduj na tom místě oltář Bohu, který se ti ukázal, když jsi prchal před svým bratrem Ezauem." Jákob Boží výzvu přijal a celé své rodině i všem, kteří s nimi společně žili, rozkázal: "Zbavte se všech falešných posvátných předmětů a domácích bůžků, které ještě stále mezi sebou přechováváte, umyjte se a oblecte si čisté šaty. Brzy se totiž vydáme na cestu do Bét-elu, kde hodlám zbudovat oltář Bohu, který mi v době, kdy jsem prožíval těžké okamžiky svého života, pomáhal a po celou dobu byl se mnou a chránil mě." Všichni bez výjimky Jákobův příkaz uposlechli a odevzdali mu veškeré cizí falešné bohy i jiné rituální předměty, které u sebe měli. Jákob je potom vzal a zakopal pod posvátným stromem nedaleko Šekemu. Když byl hotov, společně sbalili tábor a vydali se na cestu. Přestože putovali v blízkosti mnoha měst a vesnic, které k nim kvůli činu Jákobových synů chovali nenávist a nepřátelství, nikdo se proti nim nepostavil, neboť Bůh na všechny obyvatele seslal strach a zabránil jim tak v jakékoliv pomstě. 6-7 Jákob se tedy se všemi dostal bezpečně až do Bét-elu v kenaanské zemi (nazývaného rovněž Lúz) a na místě, kde se mu na útěku před Ezauem ukázal Bůh, vybudoval oltář. *** Krátce nato tam zemřela Rebečina chůva Debora. Pochovali ji v Bét-elu pod dubem a na její památku ho nazvali Posvátným dubem pláče. V Bét-elu se opět ukázal Jákobovi Hospodin a požehnal mu slovy: "Pamatuj, že už se nejmenuješ Jákob, ale Izrael." A dodal: "Jsem všemohoucí Bůh a dám ti množství potomků. Vzejdou z nich četné národy a společenství a i všichni jejich králové a panovníci budou tvými potomky. Zemi, kterou jsem už dříve slíbil Abrahamovi a Izákovi, nyní dávám i tobě a tvým potomkům." 13-14 Když Bůh domluvil a zmizel, postavil Jákob na místě, kde se jejich setkání odehrálo, posvátný kamenný sloup a svrchu jej polil olejem. *** Jméno Bét-el (Boží dům), které dal Jákob už při svém prvním setkání s Bohem tomuto místu, tedy skutečně vystihovalo události, které se tam odehrály. Za nějakou dobu se Jákob opět rozhodl přestěhovat a vydal se tedy se všemi opět na cestu. Když byli nedaleko Efraty, přišla na Ráchel, jež nosila pod srdcem další dítě, její hodina a začala rodit. Porod však tentokrát probíhal velmi obtížně a život Ráchel i jejího dítěte visel na vlásku. Když se dítě konečně narodilo, snažila se porodní bába Ráchel povzbudit a oznámila jí, že porodila dalšího syna. Ráchel však byla následkem komplikovaného porodu velmi zesláblá a krátce nato zemřela. Když umírala, stačila ještě dát svému synu jméno Ben-óni (což znamená Syn mého trápení). Avšak Jákob mu později jméno změnil na Ben-jamín (to je Syn mého zdaru). Po smrti pochovali Ráchel přímo u cesty do Efraty (jinak Betléma), na které našla svou smrt. Jákob pak u jejího hrobu postavil pamětní sloup, který ji tam připomíná až dodnes. Potom však Jákob - Izrael pokračoval dále a přišel až k Migdal-ederu, kde se na čas usadil. Jednou se Izraelovi doneslo, že jeho syn Rúben se vyspal s jeho družkou Bilhou. Z jeho soužití s manželkou Leou vzešli: Rúben, nejstarší Šimeón, Lévi, Juda, Isachar a Zabulón. Další dva synové se narodili jeho manželce Ráchel: Josef a Benjamín. Dan a Neftalí pak byli syny Ráchelilny služebné Bilhy a Gád a Ašer se narodili Leině služebné Zilpě. Všech dvanáct Jákobových synů se narodilo v Mezopotámii. Jákob se opět vydal na cestu a zanedlouho konečně přišel do Mamre nedaleko Kirjat-arby (jiným jménem Chebrón), kde stejně jako kdysi Abraham žil nyní i jeho otec Izák. Protože však už byl Izák starý, krátce nato v úctyhodném věku sto osmdesáti let zemřel a oba jeho synové Ezau a Jákob ho důstojně pochovali. Zde je sepsán Ezaův (Edómův) kenaanský rodokmen: 2-3 Ezau si vzal za manželky tři kenaanské dívky: dceru Chetejce Elóna - Ádu, Anovu dceru - Oholíbamu, jež byla vnučkou Chivejce Sibeóna a nakonec Izmaelovu dceru Basematu, Nebajótovu sestru. *** Áda přivedla na svět Ezauova syna Elífaza a Basemat mu porodila syna Reúela. Oholíbama se pak stala matkou synů Jeúše, Jaelama a Kóracha. Tito synové se Ezauovi a jeho ženám narodili v kenaanské zemi. 6-8 Protože se však jmění a stáda bratří Ezaua i Jákoba značně rozrostla a země, v níž společně sídlili, již pro oba nestačila, vzal Ezau své ženy a děti, služebnictvo, všechna svá stáda i veškerý svůj majetek a odešel do Seírského pohoří. *** *** 9-10 Zde tedy pokračuje Ezaův (Edómův) rodokmen a seznam jeho potomků, Edómců, zplozených v Seírském pohoří: *** 11-12 Potomci, které zplodil Elífaz, syn Ezauovy ženy Ády se svou družkou Timnou byli: Téman, Ómar, Sefó, Gátam, Kenaz a Amálek. Těchto šest potomků bylo tedy vnuky Ezauovi ženy Ády. *** 13-14 Ezau měl vnoučata i od svého syna Reúela. Byli to synové: Nachat, Zerach, Šama a Miza, tedy vnuci Ezauovy manželky Basematy. Dcera Anova, vnučka Sibeónova Oholíbama, porodila Ezauovi Jeúše, Jaelama a Kóracha. *** 15-16 Dále jsou zde vyjmenováni synové Elífaza, tedy vnukové Ezaua a Ády, kteří v edómské zemi stanuli v čele svých rodů, jako jejich vůdcové: Téman, Ómar, Sefó, Kenaz, Kórach, Gátam a Amálek. *** Následující seznam uvádí jména Reúelových synů, tedy vnuků Ezaua a Basematy, kteří v edómské zemi rovněž stanuli v čele svých rodů, jako jejich vůdcové: Nachat, Zerach, Šama a Miza. V čele svých rodů však stanuli i synové Ezauovy manželky, Anovy dcery Oholíbamy: Jeúš, Jaelam a Kórach. Tito všichni byli tedy Ezauovými potomky, zplozenými v Edómu. 20-21 V dalším výčtu pak následují jména synů Chorejce Seíra, praobyvatele této země, kteří byli v edómské zemi vůdci svých rodů: Lótan, Šóbal, Sibeón, Ana, Dišón, Eser a Díšan. *** Lótan, jenž měl sestru Timnu, pak zplodil dva syny, Chorího a Hémama. Šóbalovi synové byli: Alván, Manachat, Ébal, Šefó a Ónam. Sibeón pak zplodil pouze dva syny, Aje a Ana, který jednou, když pásl ovce svého otce, nalezl ve stepi horké prameny. An zplodil syna Dišóna a dceru Oholíbamu. Dišón se stal otcem Chemdána, Ešbána, Jitrána a Kerana. Eser měl syny Bilhána, Zaavana a Akana. 28-30 Poslední ze Seírových potomků Díšan zplodil syny Úse a Arana. *** *** Další seznam obsahuje jména králů, kteří vládli v edómské zemi dříve, než měli Izraelci svého prvního krále: Jako první nastoupil v Edómu na trůn Beórův syn král Bela, který panoval v Dinhabě. Po jeho smrti nastoupil na trůn Zerachův syn Jóbab z Bosry. Když zemřel, králem se stal Chušam z témanské země. Jeho následníkem pak byl Bedadův syn Hadad, který vládl v Avítu a který na Moábském poli porazil Midjánce. Po Hadadově smrti se stal králem Samla z Masreky a po něm Šaul z Rechobótu nad Řekou. Jeho nástupcem pak byl Akbórův syn Baal-chanan. Když zemřel, nastoupil po něm Hadar, který měl za ženu Matredinu dceru (Mé-zahabovu vnučku) Mehetabel a vládl ve městě Paú. V posledním seznamu jsou zapsána jména Ezauových knížat, kteří stanuli v čele stejnojmenných rodů v edómské zemi a každý na svém vlastním území jim vládli: Timna, Alva, Jetet, Oholíbama, Ela, Pínon, Kenaz, Téman, Mibsár, Magdíel a Iram. Jákob se tedy konečně po dlouhém putování usadil v kenaanské zemi, kde před ním sídlil i jeho otec. Jeho sedmnáctiletý syn Josef pásal ovce se svými bratry, syny Bilhy a Zilpy a často svému otci přinášel zprávy o jejich zlých skutcích. Izrael Josefa miloval ze všech svých synů nejvíce, neboť mu byl v jeho stáří zdrojem radosti a potěšení. Proto mu také na výraz své náklonnosti dal udělat pestře tkaný šat. Josef se však pro své výsadní postavení brzy stal všem svým ostatním bratrům trnem v oku a ti jej začali nenávidět a osočovat ho. 5-7 Jednou měl Josef zvláštní sen a svěřil se s ním všem svým bratrům. Tím však do ohně jejich nenávisti jen přilil dalšího oleje, neboť jim řekl: "Zdálo se mi, že jsme společně vázali na poli snopy a najednou, z ničeho nic se můj snop zvedl a zůstal stát. Vzápětí povstaly i vaše snopy, začaly okolo mého snopu obcházet a klaněli se mu." *** *** Sotva však bratři jeho slova vyslechli vztekle se jej zeptali: "Chceš nám tím snad naznačit, že se staneš našim pánem a budeš nám vládnout?" A nenáviděli ho pro jeho sen ještě více. 9-10 O něco později měl však Josef další, tentokrát ještě závažnější sen a svěřil se s ním nejen svým bratrům, ale i svému otci: "Zdálo se mi, že se přede mnou klanělo slunce, měsíc a jedenáct hvězd." Jakmile to jeho otec uslyšel, káravě se Josefa otázal: "Nepřeháníš trochu? Má to snad znamenat, že se ti budou klanět nejenom tvoji bratři, ale i já a tvá matka?" *** Zatímco i tento sen Josefovy bratry popudil a ještě více podnítil jejich žárlivost, jeho otec dlouho usilovně přemýšlel, co to asi může všechno znamenat. Jednou odešli všichni Josefovi bratři se stády svého otce na pastviny nedaleko Šekemu. O několik dní později si Izrael Josefa zavolal a řekl mu: "Tvoji bratři odešli se stády na pastvu k Šekemu. Byl bych rád, kdyby ses za nimi vypravil a přinesl mi zprávu, zda je s nimi a s mými zvířaty všechno v pořádku." Josef svého otce poslechl a ihned se z chebrónského údolí vypravil do Šekemu. Zatímco své bratry marně hledal, všiml si ho nějaký muž a otázal se ho, co tak usilovně hledá. Josef mu odpověděl, že hledá místo, kde pasou stáda jeho bratři, a zeptal se ho, zda je neviděl. Nato mu ten muž odpověděl: "Ano, byli tady, ale není to dlouho, co svá stáda odehnali na pastviny v Dótanu. Slyšel jsem, jak se na tom domlouvali." Josef mu tedy poděkoval a pokračoval za svými bratry do Dótanu, kde je skutečně nalezl. Jakmile ho však jeho bratři v dálce uviděli přicházet, dříve než k nim dorazil se domluvili, že ho zabijí a tak se ho jednou provždy zbaví. "Podívejme se, přichází náš snílek," vtipkovali bratři mezi sebou. "Zabijeme ho, hodíme jeho tělo do některé z okolních vyschlých studní a doma potom řekneme, že ho roztrhala divoká zvěř. Pak se uvidí, co zůstane z těch jeho slavných snů." 21-22 Rúbenovi se však Josefa zželelo, a snažil se proto plán ostatních jeho bratří překazit. Řekl jim: "Chcete se snad všichni stát vrahy? Klidně ho do té cisterny vhoďte, ale sami jeho krev neprolévejte." (Rúben totiž doufal, že svého bratra Josefa později ze studny tajně vytáhne o odvede zpět ke svému otci.) *** 23-24 Rúbenova slova bratry přesvědčila a jakmile přišel Josef až k nim, strhli z něj jeho pestře tkaný šat, který mu všichni tolik záviděli a hodili ho do prázdné studny. *** Potom se v klidu posadili a chystali se k jídlu. Vtom však v dálce zahlédli, jak od Gileádu přichází karavana Izmaelců, obchodníků s drahými mastmi, kořením a balzámem, kteří se svým zbožím táhli do Egypta. 26-27 Když je uviděl Juda, řekl svým bratrům: "Prodejme raději Josefa Izmaelcům. Nikdo nás pak nebude moci obvinit z jeho smrti. Vždyť je to konec konců náš bratr." *** Ostatním se jeho návrh zamlouval, a proto, když jeli obchodníci okolo, vytáhli bratři Josefa ze studny a za dvacet šekelů stříbra jim ho prodali. Izmaelci ho pak s sebou odvedli až do Egypta. 29-30 Když se zanedlouho vrátil Rúben, který se na chvíli vzdálil, a našel už jen prázdnou studnu bez Josefa, roztrhl na znamení žalu svůj šat a vrátil se s nářkem k ostatním bratrům. "Josef už tam není," oznamoval s pláčem ostatním. "Co si teď počnu? Kde ho mám hledat? A co řeknu našemu otci?" *** 31-32 Ostatní se však už mezitím dohodli, že namočí Josefův pestře tkaný šat v krvi poraženého kozla a pošlou jej otci se vzkazem, aby si šat pozorně prohlédl a zjistil, zda náhodou nepatřil Josefovi. *** Když otec šat dostal a prohlédl ho, zděšeně zvolal: "Ale vždyť to je šat mého syna Josefa. Není pochyb, že toho ubožáka rozsápala a sežrala divoká zvěř!" V hlubokém zármutku pak Jákob roztrhl svůj šat, oblekl si žíněné roucho a dlouho pro svého syna truchlil. Všichni jeho synové a dcery se jej snažili utišit, ale nic to nepomohlo. Jákob Josefa stále oplakával a žalostně naříkal: "Chci pro svého syna zármutkem zemřít. Nejraději bych ulehl do hrobu a sdílel tak jeho osud." Zatímco otec doma truchlil, dorazili obchodníci do Egypta a prodali tam Josefa veliteli faraónovy tělesné stráže, dvořanu Potífarovi. Právě v té době odešel Juda z domu a nastěhoval se ke svému adulamskému příteli Chírovi. Jednoho dne pak potkal dceru Kenaance Šúa, zamiloval se do ní a vzal si ji za ženu. Brzy s ním přišla do jiného stavu a porodila mu syna, kterému dal jméno Er. 4-5 Krátce nato pak otěhotněla ještě dvakrát a přivedla na svět další dva syny, Ónana a Šela. Všichni tři synové se jí narodili v Kezíbu. *** Když Er dospěl, přivedl mu podle tehdejšího zvyku jeho otec Juda manželku. Vybral pro svého syna dívku jménem Támar a oženil ho s ní. Judův nejstarší syn Er však byl tak zlý, že ho Hospodin nechal zemřít. Jda přišel za Erovým bratrem Ónanem a řekl mu: "Protože tvá švagrová ztratila svého jediného muže a není nikoho, kdo by se postaral o pokračování rodu tvého bratra, připadla na tebe podle švagrovského zákona povinnost vzít si jeho pozůstalou manželku za ženu a zplodit s ní svému bratru potomstvo." Ónan však o potomstvo, které by nenáleželo výhradně jemu, vůbec nestál. Proto pokaždé, když s Támarou spal, záměrně vypouštěl semeno na zem, aby nedošlo k početí a nezplodil tak svému bratru potomka. Jeho počínání však Hospodin rovněž odsoudil jako špatné, a proto zemřel i on. Když i druhý jeho syn zemřel, řekl Juda Támaře, aby zatím odešla zpět do otcovského domu a počkala tam jako vdova dokud nedospěje i jeho třetí syn Šela. Záměrně ji tak poslal pryč, neboť se kvůli smrti Šelových bratří obával i o jeho život. Támara však Judu tenkrát poslechla a skutečně odešla zpět ke své rodině. Za několik let zemřela Judova manželka. Když ji Juda oplakal, vydal se se svým adulamským přítelem Chírou na obhlídku za střihači svých ovcí do Timny. 13-14 Když se o jeho cestě doslechla jeho snacha Támara, odložila vdovské šaty, podle zvyku lehkých žen se zahalila závojem a posadila se u cesty při vstupu do vesnice Enajimu ležící na cestě do Timny. Bylo jí totiž nad slunce jasné, že ačkoliv byl Judův třetí syn Šela už dávno dospělý, dosud ji za něj její tchán Juda neprovdal a zjevně se k tomu ani nechystal. *** 15-16 Když šel po chvíli Juda okolo, aniž by tušil, že je to jeho vlastní snacha, považoval ji kvůli jejímu závoji za prostitutku a požádal ji, aby s ním šla. Ona se ho však nejdříve zeptala: "Dobrá, ale jakou odměnu od tebe za svou službu dostanu?" *** "Jakmile dorazím ke svému stádu, pošlu ti jedno kůzle," odpověděl jí Juda. "Přijímám," odpověděla ona, "ale dej mi nyní něco do zástavy, abych měla jistotu, že svou odměnu skutečně dostanu." Nato se jí tedy Juda zeptal: "A co ti mám dát?" "Dej mi své pečetidlo i se šňůrkou a svou cestovní hůl," odpověděla. Juda jí tedy bez jakéhokoliv podezření dal všechno, oč si řekla, vyspal se s ní a ona s ním otěhotněla. Ihned, jakmile Juda odešel, Támara se vrátila domů, odložila závoj a znovu si oblékla své vdovské šaty. Když Juda konečně dorazil ke svému stádu, dal z něj svému adulamskému příteli jedno kůzle a požádal ho, aby se vrátil do Énajimu, předal kůzle prostitutce a vyzvedl od ní všechno, co jí nechal jako zástavu. Když však jeho přítel přišel do Énajimu, žádnou prostitutku tam nenalezl. Vyptával se na ni dokonce místních obyvatel, ale nikdo o žádné takové nic nevěděl. S nepořízenou se tedy vrátil k Judovi a řekl mu, že prostitutku nenašel a že dokonce ani místní obyvatelé žádnou takovou ženu neznají. "Co se dá dělat," řekl Juda, "když chce, ať si mé věci nechá. My jsme dohodu dodrželi a slíbené kůzle jí poslali, takže nám nikdo nemůže cokoliv vytknout. Dále už se s tím ale zdržovat nebudeme." Za tři měsíce po této události se Judovi doneslo, že jeho snacha Támara je těhotná a sama sebe tak usvědčila z cizoložství. Judu tato zpráva popudila, a nařídil proto svým mužům, aby ji přivedli a za trest ji upálili. Když pro ni přišli, aby ji odvedli a usmrtili, požádala je, aby svému tchánu Judovi nejprve předali tento vzkaz: "Do jiného stavu mne přivedl muž, kterému patří toto pečetidlo, šňůrka a cestovní hůl. Pozorně si je prohlédni, zdali je náhodou neznáš." Sotva je Juda uviděl, řekl svým lidem: "Ihned mou snachu propusťte, neboť je nevinná. To já jsem se na ní dopustil nespravedlnosti, když jsem jí nedal svého syna Šela." Proto ji tedy Juda propustil a nechal jít vlastní cestou. Když za několik měsíců přišel Támařin čas, přivedla na svět dvojčata. Při porodu se stalo, že jedno z novorozeňat vystrčilo nejdříve jednu ruku. Porodní bába mu na ni rychle přivázala karmínovou nitku a řekla: "Ty se určitě narodíš jako první." Avšak vzápětí dítě stáhlo ruku zpět a jako první se narodil jeho bratr. "Kudy jsi pronikl na svět?" řekla překvapeně porodní bába, "a pojmenovali ho proto Peres (což znamená Trhlina). Za ním se narodil jeho bratr s karmínovou nitkou na zápěstí a tomu dali jméno Zerach (to je Rozbřesk). Karavana Izmaelců, kterým Jákobovi synové prodali svého bratra Josefa, mezitím dorazila do Egypta a prodala ho jako otroka veliteli faraónovy tělesné stráže, dvořanu Potífarovi. Hospodin však Josefa v jeho nelehké situaci neopustil, žehnal mu ve všem, co dělal, a provázel ho na každém kroku. 3-4 Potífar si toho brzy všiml, a Josefa si proto velmi oblíbil a důvěřoval mu. Ustanovil ho správcem svého domu a svěřil do jeho péče veškerý svůj majetek. *** Díky Hospodinovu požehnání od té chvíle pod Josefovýma rukama vzkvétalo všechno, na co jen sáhl. Pole přinášela bohatou úrodu a Potífarův majetek se utěšeně rozrůstal. Potífar ponechal tedy veškeré své jmění a zodpovědnost i nadále Josefovi a sám se nestaral o víc, než o svou porci na talíři. Kromě majetku však vzkvétal i sám Josef a na jeho krásnou mužnou postavu bylo radost pohledět. Není proto divu, že se brzy zalíbil Potífarově ženě, a ta mu začala předkládat milostné návrhy. Avšak když jej vyzvala, aby se s ní pomiloval, Josef ji rázně odmítl se slovy: "Můj pán mi svěřil plnou důvěru ve všem, co podnikám s jeho vlastnictvím. V jeho domě rozhoduji naprosto o všem a kromě tebe, své manželky, si neponechal nic o čem byl nerozhodoval. Ty i nadále zůstáváš jeho právoplatnou ženou a já se v žádném případě nehodlám dopustit takové hanebnosti a porušit tak Boží ustanovení." Přestože Potífarova žena sváděla Josefa den za dnem, jeho odpověď zůstávala stále stejná a ani o krok jí neustoupil. Jednoho dne, když Josef vykonával svou obvyklou domácí práci, se stalo, že všichni ostatní někam odešli a on zůstal s Potífarovou ženou v domě zcela sám. Ona toho pochopitelně ihned využila, chytila Josefa za oděv a opět na něj naléhala, aby se s ní miloval. Když si však Josef uvědomil vážnost situace a viděl odhodlání Potífarovy ženy, neváhal, vyklouzl ze šatů a vyběhl ven z domu. Potífarova žena, které po něm zůstaly v rukou jen šaty, se však nechtěla se svým pokořením smířit a rozhodla se, že se Josefovi pomstí. Vzala jeho oděv a hysterickým křikem k sobě přivolala ostatní služebnictvo. Když se kolem ní všichni seběhli, začala jim živě líčit: "Ten hebrejský přivandrovalec, kterého můj manžel laskavě přijal do svého domu, se na mne vrhl a chtěl mne znásilnit! Já jsem však ihned začala křičet a volat o pomoc. On se toho zalekl, nechal tady svůj oděv a vzal nohy na ramena." 16-17 Když si svou lží zajistila dostatek svědků, schovala Josefův oděv, a sotva se navečer vrátil domů její manžel stejnou historku barvitě vylíčila i jemu: "Tvůj hebrejský otrok, na němž tak lpíš, se ti dnes za tvou laskavost pěkně odvděčil. Když zjistil, že jsem v domě úplně sama, pokusil se mne znásilnit! *** Já jsem však začala volat o pomoc a můj křik ho vylekal a zahnal na útěk. Dokonce tu nechal i svůj oděv. Vskutku pěkného ptáčka sis nasadil do vlastního domu!" 19-20 Jakmile to její muž vyslechl, nesmírně se rozlítil. Dal okamžitě Josefa zatknout a vsadil ho do pevnosti mezi královské vězně. *** Avšak ani zde Hospodin Josefa neopustil a z lásky k němu brzy Josefovi získal přízeň velitele pevnosti. Ten mu nejprve svěřil na starost všechny ostatní vězně v pevnosti a nakonec i správu celého vězení se vším, co k tomu náleželo. Sám se pak o nic nestaral, protože všemu, co Josef dělal, dopřával Hospodin zdaru a všechno bylo neustále v nejlepším pořádku. Ve stejné době se na egyptském dvoře odehrál tento příběh: 2-4 Farao se jednou z nějakého důvodu rozhněval na svého nejvyššího číšníka a pekaře a dal je do vazby v domě velitele palácové stráže. Jeho dům stál přímo v pevnosti, v níž byl vězněn i Josef, a velitel mu proto rozkázal, aby na oba vězně dohlížel. *** *** Za nějaký čas ve vazbě se oběma faraónovým služebníkům zdály v noci zvláštní sny. Jejich sny byli velmi živé, avšak ani jeden z nich nevěděl, co znamenají. Byli z toho oba tak sklíčení, že když k nim Josef ráno přišel, ihned poznal, že je něco trápí. "Proč se dnes tváříte tak rozmrzele a mlčíte jako ryby?" zeptal se jich přímo. "Měli jsme oba v noci zvláštní sny," odvětili mu s povzdechem, "ale není nikoho, kdo by nám vyložil jejich význam." Nato jim Josef odvětil: "Copak výklad snů není výhradně Boží věcí? Jen mi své sny řekněte a uvidíme." 9-11 Nejprve mu tedy svůj sen pověděl královský číšník: "Ve snu jsem před sebou viděl vinnou révu se třemi výhonky. Sotva réva vypučela, rozkvetla a dozrály na ní hrozny. Já jsem pak ty zralé hrozny utrhl, jejich šťávu vytlačil do faraónovy číše, kterou jsem držel v ruce, a podal jsem mu ji." *** *** Když číšník skončil, Josef mu řekl: "Výklad tvého snu je jednoduchý. Tři výhonky vinné révy znamenají tři dny. Již za tři dny ti farao udělí milost a opět tě povýší na místo svého číšníka. Budeš mu opět nalévat a podávat víno přesně tak, jako jsi to dělával dříve. Až se ti opět povede dobře, vzpomeň si prosím na to, že i já jsem vězeň jako ty. Upozorni na mě faraóna a pomoz mi dostat se na svobodu. Byl jsem násilně odvlečen ze své hebrejské země, a přestože jsem se ničeho nedopustil, byl jsem zde navíc ještě uvězněn. Když nejvyšší kuchař vyslechl Josefův výklad, zalíbil se mu a bez váhání mu vyprávěl i svůj sen: "Zdálo se mi, že jsem měl na hlavě tři košíky pečiva. V horním košíku byly různé pokrmy upečené pro faraóna, ale z ničeho nic se ke košíku slétli ptáci a všechno faraónovo pečivo sezobali." Když pekař domluvil, Josef mu oznámil: "I tvůj sen lze snadno vyložit. Tři košíky, které jsi viděl rovněž znamenají tři dny. Avšak tebe faraón povýší jinak, než bys čekal. Již za tři dny tě oběsí na šibenici a ptáci, kteří se na tebe budou slétat ze všech stran, se budou sytit tvým masem." A skutečně, přesně za tři dny uspořádal farao u příležitosti oslavy svých narozenin hostinu pro všechno své služebnictvo. Nezapomněl ani na své dva služebníky, které dal před časem do vazby a dal je z vězení vyvést. 21-22 Nejvyššího číšníka uvedl zpět na jeho místo, aby mu opět podával do rukou číši, avšak nejvyššího pekaře dal oběsit. Vše tedy proběhlo přesně tak, jak Josef oběma služebníkům vyložil. *** Nejvyšší číšník, kterého Josef ve vězení prosil o přímluvu u faraóna, však na něj úplně zapomněl, a tak Josef zůstal ve vězení i nadále. Uplynuly dva roky a jednoho dne se faraónovi zdál podivný sen: Stál ve snu u Nilu a najednou zpozoroval, že z řeky vystupuje na břeh sedm nápadně krásných vykrmených krav a popásá se na říční trávě. Vzápětí však jeho pohled upoutalo dalších sedm krav. Tentokrát však nezvykle nevzhledných a vyhublých. Vystoupily z Nilu a sežraly všechny ty krásné vypasené krávy, které byly na břehu. V tom okamžiku farao procitl ze spánku, ovšem krátce nato opět usnul a zdál se mu další sen: Viděl, jak z jednoho stébla vyrůstá sedm krásných bohatých klasů, na které je radost pohledět. 6-7 Za nimi však vyrostlo sedm úplně suchých, větrem ošlehaných klasů bez jediného zrnka, které všech předchozích sedm krásných klasů do jediného pozřely. Tato scéna opět faraóna natolik znepokojila, že se znovu s hrůzou probudil. *** Když se celý rozrušený konečně dočkal rána, nechal si okamžitě svolat všechny egyptské věštce, vykladače snů a mudrce. Všem podrobně vylíčil, co se mu v noci zdálo, ale žádný z nich mu nebyl schopen k jeho zvláštním snům podat jakýkoliv výklad. Neobvyklá situace však připomněla nejvyššímu číšníkovi jeho vlastní zážitek z vězení, a proto promluvil k faraónovi: "Dovol můj pane, abych ti připomněl svůj někdejší přestupek, který snad pomůže do tvé záležitosti vnést trochu světla. Před nějakým časem jsi mne dal spolu s nejvyšším pekařem za náš přestupek uvrhnout do vazby v domě velitele tvé tělesné stráže. Stejně jako nyní můj pán jsme i my tenkrát měli v noci zvláštní sen a nevěděli si s jeho výkladem rady. Ve vězení však s námi byl jeden hebrejský mladík, otrok velitele tvé tělesné stráže, a když jsme mu své sny sdělili, oběma nám je pravdivě vyložil. Jeho výklad se přesně shodoval se skutečností, která potom následovala. Mě můj pán vrátil hodnost nejvyššího číšníka, kdežto pekaře dal přesně podle předpovědi oběsit." Farao tedy neváhal a dal si ihned Josefa zavolat. Okamžitě ho propustili z vězení, a když se upravil a převlékl, předstoupil před faraóna. Farao si Josefa přeměřil pohledem a řekl: "Zdál se mi v noci zvláštní sen a nikdo mi není schopen říci, co vlastně znamenal. Doslechl jsem se, že tobě stačí, když si sen vyslechneš, a ihned dokážeš podat jeho výklad. Je to pravda?" Josef však faraónovi odvětil: "Nikoliv já sám, ale jedině Bůh může dát faraónovi pravdivou odpověď." Faraónovi se jeho odpověď zamlouvala a pověděl tedy Josefovi svůj sen: "Zdálo se mi, že stojím na břehu Nilu a najednou jsem uviděl, jak z vody vystupuje na břeh sedm neobvykle statných a krásných krav. Klidně se popásali na říční trávě, když vtom se z vody vynořilo dalších sedm krav, avšak tentokrát nápadně šeredných a podvyživených. Něco tak ohavného jsem ještě nikdy předtím neviděl. Když všechny ty ošklivé krávy vylezly na břeh, přistoupily k těm sedmi vypaseným a všechny do jediné je sežraly. Nejpodivnější na tom ale bylo to, že ačkoliv každá z těch ohavných krav pozřela tak obrovské sousto, všechny zůstaly stejně hubené a nevzhledné jako předtím. Vyděsilo mne to natolik, že jsem se tak polekal, až jsem se vzbudil. Když jsem však opět usnul, zdál se mi další sen. Viděl jsem, jak z jednoho stébla vyrůstá sedm nádherných klasů plných dozrálého zrna. Vzápětí však ze země vyrašilo dalších sedm klasů, které však byly úplně suché a prázdné. Tyto prázdné klasy pak pohltily všechny ty krásné klasy, které vyrostly před nimi. Ráno jsem oba sny oznámil svým věštcům, ale nikdo z nich mi jejich výklad nepodal." Jakmile Josef faraóna vyslechl, odpověděl mu: "Oba sny mají stejný význam. Bůh v nich faraónovi ukázal, co se má stát. Sedm vykrmených krav stejně jako sedm plných klasů znamená sedm let. Symboly v obou snech mají stejný význam. Rovněž sedm vyhublých krav i sedm prázdných klasů je sedm let. Jak už jsem řekl, Bůh faraónovi touto cestou oznamuje, co jeho zemi čeká. Nejprve přijde v celém Egyptě sedm let neobyčejné hojnosti. Avšak po nich bude následovat sedm let takového hladu a bídy, že všechna předchozí hojnost bude v jejich stínu zcela zapomenuta. Hladomor, který přijde, bude tak krutý, že ochromí celou zemi a vymaže veškeré vzpomínky na hojnost předcházejících let. To, že Bůh předložil faraónovi stejnou skutečnost dvakrát, znamená, že jeho vůle je nezvratná a již brzy se naplní. Nejmoudřejším řešením by bylo, kdyby farao vyhledal zkušeného a rozumného muže a učinil ho správcem Egypta. 34-35 Rovněž ať farao ustanoví několik dalších dohlížitelů, aby v průběhu sedmi let hojnosti shromažďovali do jeho městských skladů vždy pětinu z celé úrody Egypta a pečlivě všechny zásoby střežili. *** Tyto zásoby pak v průběhu sedmi let neúrody zajistí dostatečnou obživu pro všechny obyvatele Egypta a odvrátí nebezpečí katastrofálních následků hladomoru. 37-38 Farao i všichni jeho služebníci byli Josefovým výkladem i návrhem nadšeni, a farao proto přede všemi prohlásil: "Myslím, že bychom jen těžko hledali muže, v němž je duch Boží tak, jako v Josefovi." *** Obrátil se pak k němu a řekl: "Jsi to právě ty, komu Bůh odhalil význam toho, co se má stát, a proto pochybuji, že se najde kdokoliv zkušenější a moudřejší než jsi ty sám. Ustanovuji tě proto správcem Egypta a svěřuji ti autoritu nade všemi obyvateli Egypta. Hned po mně budeš nejvýše postaveným člověkem v celé zemi." 41-42 Na důkaz toho, že Josef je ustanoven správcem Egypta pak farao Josefovi navlékl na ruku svůj vlastní prsten, oblékl ho do nádherných šatů a na krk mu zavěsil zlatý řetěz. *** Dal mu k dispozici rovněž vůz, který vždy sloužil jen faraónovu zástupci, a nařídil, aby kdykoliv v něm bude Josef projíždět, padali před ním lidé na kolena. Ze své pozice nejvyššího panovníka udělil pak farao Josefovi jako správci Egypta výhradní právo řídit veškeré dění v celé zemi a dal mu nové jméno Safenat Paneach (což v egyptštině znamená Zachránce světa). Nakonec ještě Josefovi přivedl za manželku Asenatu, dceru ónského kněze Potífery. Tak se tedy už ve svých třiceti letech stal Josef zástupcem faraóna, nejvyššího panovníka Egypta a jeho pověst a vážnost se brzy rozšířily po celé zemi. Krátce nato Josef odešel z faraónova paláce a cestoval po celém Egyptě. Celá země skutečně po sedm let přinášela více než hojnou úrodu, takže všeho byl nadbytek. Josef tedy za pomoci dohlížitelů celých sedm let shromažďoval do každého města úrodu z jeho okolních polí a zásoby ukládal do střežených sýpek. Nashromáždili postupně takové množství obilí, že už je nebyli schopni ani spo-čítat. Ještě než přišel první rok hladomoru, porodila Josefovi jeho manželka Asenat dva syny. Když se Josefovi narodil první syn, radostně prohlásil: "Bůh mi dal zapomenout na všechna má strádání a na příkoří, která jsem utrpěl od svých vlastních bratří. Svému staršímu synovi dal proto jméno Manases (to znamená Dal mi zapomenout). Při narození svého druhého syna pak Josef řekl: "Bůh mne v zemi mého otroctví učinil plodným," a proto dal svému mladšímu synu jméno Efrajim (to je Dal mi plodnost). 53-54 Nicméně přesně tak, jak Josef předpověděl, sedm let hojnosti v Egyptě uplynulo a nastalo sedm let krutého hladu. Všechny okolní země, které tato vlna hladomoru rovněž zasáhla, těžce pocítily jeho následky. Avšak v Egyptě bylo díky Josefovi potravy dostatek. *** Když však postupně začali lidem docházet vlastní zásoby potravin a začali se obracet k faraónovi o pomoc, poslal je za Josefem a nařídil jim, aby ho poslechli ve všem, co jim přikáže. Když se hlad neodbytně usadil ve všech koutech země, otevřel Josef faraónovy sýpky a začal Egypťanům prodávat zásoby obilí. Hlad mezitím zasáhl celý Egypt a mnohé okolní země. Hladovějící lidé ze všech postižených zemí postupně přicházeli do Egypta, aby u Josefa nakoupili obilí. Josef se v Egyptě setkává se svými bratry 1-2 Když se o prodeji obilí v Egyptě doslechl i Jákob, řekl svým synům: "Tím, že budete nečinně sedět, hledět jeden na druhého a stěžovat si na nedostatek potravy, naši situaci jenom zhoršíte. Na nic nečekejte, vydejte se do Egypta a nakupte tam pro nás obilí, jinak zanedlouho všichni zemřeme hlady." *** Deset Josefových bratrů se tedy na otcovu výzvu vydalo do Egypta nakoupit obilí. Doma zůstal jen Benjamín, kterého Jákob ze strachu o jeho život s ostatními nepustil. Spolu s mnoha jinými přišli tedy do Egypta pro obilí také Izraelovi synové, neboť krutý hlad se nevyhnul ani kenaanské zemi. Josef jako správce celého Egypta řídil veškeré obchody s obilím. Když přišli jeho bratři, sklonili se jako všichni ostatní před Josefem až k zemi. Josef své bratry okamžitě poznal, ale rozhodl se, že sám se jim zatím poznat nedá. Proto se jich tvrdě, bez jakéhokoliv náznaku spřízněnosti otázal odkud přišli. Odpověděli mu, že přicházejí z kenaanské země, aby pro své rodiny nakoupili obilí. 8-9 Když se tak na své bratry Josef po dlouhé době díval, vzpomněl si na své sny, ve kterých se mu bratři klaněli i na to, co mu pak provedli, když se jim se svými sny svěřil. Dělal však jako kdyby je neznal a rozhodl se je vyzkoušet. S nezmenšenou tvrdostí v hlase své bratry obvinil: "Lžete! Všichni jste vyzvědači a přišli jste obhlédnout slabá místa obrany naší země." *** Překvapení bratři se však ohradili: "Mýlíš se pane. Jsme pouze obyčejní poctiví lidé hledající potravu. Všichni jsme synové jednoho otce a nikdo z nás nikdy vyzvědačem nebyl." "Ne, trval stále na svém Josef, "určitě jste přišli se záměrem prozkoumat nechráněná místa Egypta." Nato mu bratři znovu odvětili: "Pane, opravdu jsme jen obyčejní poutníci z kenaanské země, synové jednoho otce. Bylo nás dvanáct, ale nejmladšího z nás si otec nechal doma a náš dvanáctý bratr mezi námi již není." Josef však stále trval na tom, že jsou vyzvědači, a řekl jim: "Ověřím si, zdali mluvíte pravdu. Nedostanete se odsud, dokud sem nepřijde i váš nejmladší bratr. Vyberte jednoho z vás, který ho sem přivede, a ostatní zatím na něj v poutech v žaláři počkají. Pokud se oba vrátí, poznám, že jste mi nelhali. Jestli ale ne, bude to pro mne důkaz, že jste opravdu vyzvědači." Když domluvil, dal je vsadit na tři dny do vazby. 18-19 Za tři dny je dal z vězení vyvést a řekl jim: "Protože respektuji zákony nejvyššího Boha, dám vám možnost prokázat vaši nevinu a poctivost. Ponechám zde v poutech pouze jednoho z vás a ostatní se vydají domů a přinesou svým rodinám obilí, aby netrpěly hladem. *** Pak se ale vrátíte a přivedete s sebou svého nejmladšího bratra, abyste tak dokázali, že mluvíte pravdu. Jedině tak si můžete zachránit život." Bratrům nezbylo nic jiného než s tímto návrhem souhlasit, a když Josef domluvil, řekli si mezi sebou: "To všechno nás jistě potkalo kvůli tomu, co jsme kdysi provedli našemu bratru Josefovi. Všichni jsme dobře viděli jeho strach a slyšeli jeho prosby o pomoc a slitování, avšak byli jsme k nim slepí a hluší. Nyní nás proto potkal stejný osud." Rúben pak svým bratrům řekl: "Copak jsem vás tenkrát nevaroval, abyste našemu bratru neubližovali? Nikdo z vás mne ale tenkrát neuposlechl, a proto jsme teď za jeho smrt voláni k odpovědnosti." Bratři netušili, že Josef každému jejich slovu dobře rozumí, neboť s nimi předtím záměrně hovořil prostřednictvím tlumočníka. Zatímco tedy spolu takto rozmlouvali, Josef je poslouchal a jejich rozhovor ho přivedl k slzám. Odvrátil se, aby jej nikdo neviděl, a po chvíli, když se opět uklidnil, se k nim vrátil, vybral z jejich středu Šimeóna a před zraky ostatních ho pevně spoutal. Svým služebníkům pak Josef přikázal, aby naplnili jejich pytle obilím, vrátili tajně každému do jeho pytle stříbro, kterým za obilí zaplatil, a připravili jim dostatek potravy na cestu. Když to služebníci přichystali, bratři naložili nakoupené obilí na osly a odjeli. Cesta však byla dlouhá, a proto se zastavili, aby přenocovali. Když jeden z nich rozvázal svůj pytel, aby nakrmil osla, uviděl v něm váček se stříbrem, kterým za obilí zaplatil a překvapeně zavolal na své bratry: "Pojďte se rychle podívat. Našel jsem v pytli své stříbro!" Když to všichni uviděli, zůstali jako omráčení a třesoucím se hlasem se jeden druhého ptali: "Co nám to jen Bůh udělal." Když se pak vrátili do Kenaanu ke svému otci Jákobovi, vypravovali mu o všem, co je potkalo: 30-31 "Správce Egypta, který nás přijal, s námi jednal velmi tvrdě. Považoval nás za vyzvědače a nechtěl se dát přesvědčit, že jsme jen obyčejní poctiví lidé, kteří přišli nakoupit obilí. *** Potom jsme mu tedy řekli, že nás bylo původně dvanáct, ale jeden již mezi námi není a nejmladší zůstal doma u otce. Ten muž toho ihned využil a stanovil podmínku, abychom prokázali, že mluvíme pravdu. Jednoho z nás si ponechal spoutaného v Egyptě a nás ostatní poslal domů s obilím, aby prý naše rodiny mezitím nevyhladověly. Přikázal nám však, abychom se všichni vrátili zpět a přivedli s sebou i svého nejmladšího bratra. Tak prý pozná, že mluvíme pravdu, a teprve potom nám vydá našeho uvězněného bratra a budeme moci v jeho zemi svobodně nakupovat." Když pak všichni vyprazdňovali své pytle s obilím, každý z nich v něm našel všechno své stříbro, kterým za obilí zaplatil. Sotva to zjistili přepadl je i jejich otce strach. "Berete mi mé děti," řekl jim tenkrát Jákob. "Přišel jsem o Josefa, nemám už ani Šimeóna a teď mi ještě chcete vzít Benjamína. Všechno se postavilo proti mně." Rúben se snažil Jákoba uklidnit, a proto mu řekl. "Za Benjamínův život nabízím jako záruku životy dvou svých synů. Budu na něj osobně dávat dobrý pozor a v pořádku ti ho přivedu zpět. Nedovolím, aby se mu cokoliv stalo." Jákob se však o Benjamína příliš obával a odvětil: "Ne, svého nejmladšího syna s vámi do Egypta nepustím. Jeho jediný vlastní bratr už zemřel a on mi tak po své matce zůstal jako poslední. Kdyby se mu na cestě cokoliv stalo, nevydržel bych to a žalem bych zemřel." Stejně neústupný jako Jákob byl však i hladomor v Kenaanu. Když po čase spotřebovali všechno dovezené obilí, požádal otec opět své syny: "Vydejte se znovu do Egypta a přivezte pro nás další obilí." Avšak Juda odvětil: "Ten muž s námi otče nežertoval, když nás varoval, abychom se bez našeho nejmladšího bratra do jeho země nevraceli. Pustíš-li Benjamína s námi, půjdeme a obilí nakoupíme. Nejsi-li však ochoten nám ho svěřit, nikam nepůjdeme, neboť ten muž nám důrazně přikázal, abychom mu bez něj nechodili na oči." Nato se Izrael svých synů rozmrzele a vyčítavě otázal: "Ale proč jste pro všechno na světě tomu muži vůbec říkali, že máte ještě jednoho bratra. Jak jste mohli být tak neopatrní a vůči mně bezohlední?" "Právě na to se nás ale ten muž vyptával," odpověděli bratři. "Chtěl vědět, zda ještě žije náš otec a jestli máme ještě nějakého bratra. Odpovídali jsme jen na to, na co se nás ptal. Nikoho z nás by ani ve snu nenapadlo, že bude chtít, abychom ho přivedli do Egypta." Potom se na Izraele obrátil Juda a prosil ho: "Pusť přece Benjamína se mnou, ať můžeme vyrazit. Nakoupíme obilí a zůstaneme tak všichni na živu. Zachráníme sebe, tebe i naše potomky. Já sám dohlédnu na to, aby se mu nic zlého nestalo a ponesu za něj plnou zodpovědnost. Jestli ti ho v pořádku nepřivedu zpět, ať na mně spočine vina na celý zbytek života. Kdybychom stále neotáleli, byli bychom už dávno nejméně dvakrát zpátky." Nato se otec Izrael zamyslel a řekl: "Když už to tedy tak musí být, nepůjdete jen tak s prázdnou. Vezměte s sebou to nejlepší, co lze v naší zemi získat, a přivezte to tomu muži jako dar. Dejte mu balzám a med, koření, myrhu, pistácie a mandle. Vezměte si rovněž dvakrát tolik stříbra a váčky, které jste našli ve svých pytlích s obilím, vraťte. Jistě se tam dostaly omylem. Vezměte i svého bratra Benjamína a nejkratší cestou se vydejte k tomu muži. Kéž vás provází sám všemohoucí Bůh a přiměje toho muže, aby se nad vámi slitoval a propustil Šimeóna i Benjamína. Osud je ke mně nemilosrdný a nechává mne teď, když odcházíte, zcela samotného bez dětí." Bratři tedy přichystali nejlepší dary, dvojnásobnou částku stříbra, vzali s sebou Benjamína a vydali se na cestu. Když přijeli do Egypta, ihned vyhledali Josefa. Jakmile Josef spatřil, že s sebou přivedli Benjamína, řekl správci svého domu: "Uveď všechny ty muže do mého domu, poraz dobytče a připrav hostinu, neboť dnes v poledne s nimi budu stolovat." Správce je tedy zavedl do Josefova domu a udělal vše, co mu Josef nařídil. Bratři si však Josefovu pohostinnost vyložili zcela jinak a se strachem si mezi sebou říkali: "Jistě nás sem zavedli kvůli tomu stříbru, které jsme našli v pytlích s obilím. Teď nás tady chtějí přepadnout a obvinit nás z krádeže a ze špionáže. Vezmou nám veškerý majetek a z nás udělají své otroky." Proto jakmile vcházeli do Josefova domu, přistoupili k jeho správci 20-21 a řekli mu: "Pane, když jsme zde posledně nakoupili obilí a vraceli se domů, každý z nás cestou objevil ve svém pytli všechno stříbro, kterým jsme za obilí zaplatili. Chceme je nyní v plné výši vrátit zpět *** a dalším stříbrem zaplatit za obilí nové. Ani jeden z nás nechápe, jak se to stříbro mohlo do našich pytlů dostat." Nato jim však správce odpověděl: "Všechno je v nejlepším pořádku. Nemusíte se ničeho obávat. To stříbro vám musel do pytlů dát sám Bůh, kterého vy i váš otec uctíváte, neboť dobře vím, že za obilí jste všichni řádně zaplatili." Jakmile domluvil, přivedl k nim jejich bratra Šimeóna. Když je pak všechny uvedl do domu, přinesl jim vodu, aby se po dlouhé cestě umyli a osvěžili, a sám pak nakrmil jejich osly. Prozradil jim také, že budou v poledne stolovat s Josefem, a oni pro něj proto přichystali všechny vzácné dary, jež přivezli s sebou. Když Josef přišel, předali mu je a hluboce se mu poklonili. Josef je přijal a navázal s nimi rozhovor. Nejprve se jich zeptal, je-li jejich otec, o němž posledně hovořili, ještě naživu a jak se mu daří. "Tvůj služebník, náš otec je dosud živ a vede se mu dobře," odpověděli bratři a opět před Josefem padli na kolena. Když se Josef rozhlédl a všiml si i svého jediného vlastního bratra Benjamína, zeptal se: "Tento mladík je tedy váš nejmladší bratr, o němž jste mi vyprávěli?" A bez toho, aniž by čekal na odpověď, dodal: "Kéž je k tobě Bůh laskavý a ve všem ti žehná můj synu." Sotva však domluvil, musel Josef odejít do svého pokoje, neboť ho setkání s bratrem dojalo až k slzám. Nechtěl však, aby ho bratři viděli plakat. Když se uklidnil a umyl si obličej, přišel opět mezi ně a svým služebníkům dal rozkaz, aby nosili na stůl. Kvůli tehdejšímu zvyku, podle kterého Egypťané odmítali jíst s Hebreji, podávali jídlo zvlášť Josefovi, zvlášť jeho bratrům a zvlášť ostatním Egypťanům, kteří s nimi toho dne stolovali. Své bratry dal Josef posadit naproti svému stolu, tak jak se slušelo, v pořadí podle jejich věku. Od nejstaršího po nejmladšího. Když to bratři zpozorovali, strnuli nad tím úžasem. Josef jim nechal servírovat pokrmy přímo ze svého stolu a svému bratru Benjamínovi nechal naložit pětinásobnou porci. Všichni se tak s Josefem dobře najedli a napili. Josef si pak zavolal svého správce a přikázal mu: "Naplň pytle našich hostů obilím až po okraj a navrch do nich vlož všechno jejich stříbro. Do pytle nejmladšího z nich pak k tomu stříbru přidej i můj stříbrný kalich." Správce šel a vykonal vše, co mu Josef nařídil. Za úsvitu bratři vstali, naložili obilí a svá zavazadla na osly a vydali se na cestu. Když byli nedaleko za městem, poručil Josef svému správci: "Dostihni ty muže a řekni jim: "Proč jste zneužili pohostinnosti mého pána a za jeho dobrosrdečnost jste se mu odvděčili zlem? Ukradli jste mu jeho vzácný osobní stříbrný kalich, ze kterého pije a věští! Zachovali jste se vůči němu nadmíru zle a nečestně." Josefův správce se tedy jal bratry pronásledovat, a když je dostihl, všechno, co mu Josef nařídil, jim řekl. Když ho bratři vyslechli, ohradili se: "O čem to tvůj pán mluví? Jak si může o nás něco takového myslet? Copak jsme až z kenaanské země nepřivezli zpět dokonce i veškeré stříbro, které jsme našli v pytlích s obilím? Proč bychom tedy měli krást zlato či stříbro, které náleží tvému pánu? Klidně nás všechny prohledej a ten, u koho nalezneš cokoliv z majetku tvého pána, ať zemře. My ostatní se potom dobrovolně staneme jeho otroky." "Ať je tedy po vašem," souhlasil správce, "avšak není třeba prolévat krev. Ten z vás, u koho se kalich najde, se stane mým otrokem a všichni ostatní se mohou svobodně vrátit domů." Bratři tedy bez váhání složili své pytle s obilím na zem a rozvázali je. Správce je všechny od nejstaršího po nejmladšího prohlédl a v Benjamínově žoku objevil stříbrný kalich. Na znamení zoufalého zděšení roztrhli bratři svůj oděv, naložili pytle na osly a okamžitě se vrátili zpět do města. Zamířili ihned do Josefova domu, a ještě ho tam zastihli. Padli před ním na zem. "O co jste se to pokoušeli," obořil se na ně Josef. "Copak nevíte, že muž jako já každou skrytou nepravost dokáže odhalit?" Nato se ujal slova Juda a řekl: "Co můžeme nyní svému pánu říci na vysvětlenou? Čím jenom dokážeme svou nevinu? Vždyť je to jistě sám Bůh, kdo nás stíhá za naše provinění. Nezbývá, než abychom se s tím, kdo ukradl tvůj kalich, všichni stali tvými otroky." "Nikoliv," odpověděl Josef, "mým otrokem se stane pouze ten, u něhož se kalich našel. Všichni ostatní se mohou v pokoji navrátit domů k otci." Sotva Josef domluvil, přistoupil k němu Juda a řekl: "Dovol můj pane, abych k tobě směl promluvit. Vyslechni mne a nehněvej se, přestože vím, že tvá vážnost a moc není o nic menší než moc samotného faraóna a máš na svůj hněv plné právo. Ty sám ses nás pane při naší první návštěvě zeptal, zda dosud žije náš otec a zda máme ještě nějakého bratra. Odvětili jsme tenkrát, že náš otec se zatím těší pevnému zdraví a že s ním doma zůstal náš nejmladší bratr. Otcův nejmilejší syn, který je jedinou radostí jeho stáří. Neboť poté, co jeho bratr v mládí tragicky zahynul, zůstal otci jedinou vzpomínkou na jeho zesnulou ženu. Otec ho skutečně nade vše miluje. Nato jsi nám tehdy řekl, abychom tedy svého bratra přivedli s sebou a představili ti jej osobně. My jsme však odpověděli, že ten chlapec nemůže svého otce opustit, protože by mezitím otec jistě žalem zemřel. Ty jsi nám však výslovně zakázal vracet se bez něj do Egypta. Vrátili jsme se tedy domů a všechno jsme našemu otci vyprávěli. 25-26 Když nás pak jednoho dne opět vyslal do Egypta pro obilí, řekli jsme mu, že bez našeho nejmladšího bratra nemáme správci Egypta chodit na oči. *** Nato nám otec řekl: "Všichni dobře víte, že má žena Ráchel mi přivedla na svět dva syny. Jeden z nich však už mezi námi dlouho není. Jistě si vzpomínáte, jak jsem pro něj tenkrát, když ho rozsápala divá zvěř, naříkal, avšak nic mi to nepomohlo. Život jsem mu už vrátit nemohl. Vezmete-li mi nyní i jeho bratra a on také přijde o život, uděláte ze mne nejnešťastnějšího muže pod sluncem a já žalem zemřu." Co si tedy můj pane počneme, až se vrátíme domů bez otcova nejmilejšího syna na kterém lpí víc než na svém životě? Nevrátí-li se náš nejmladší bratr s námi, otec zemře a budeme to my, kdo ponese zodpovědnost za jeho žal a smrt. Já sám jsem se pane svému otci za toho chlapce zaručil. Jen tak se mi podařilo ho přemluvit, aby ho s námi na cestu do Egypta pustil. Zavázal jsem se, že jestli se mu cokoliv stane, ponesu za to vinu já až do konce svého života. Dovol proto, abych směl zůstat v otroctví namísto toho chlapce a on se tak mohl s ostatními vrátit domů. Copak bych jinak mohl bez něj přijít svému otci na oči? Za nic na světě bych nechtěl být svědkem utrpení a žalu, které by můj otec prožíval." 1-2 Po těchto slovech se již Josef nemohl déle ovládnout, a proto poslal okamžitě všechny, kromě svých bratrů pryč. Jakmile zůstal se svými bratry o samotě, dal se jim poznat a rozplakal se tak hlasitě, že jeho nářek byl slyšet po celém paláci, a tak se o celé záležitosti dozvěděl i faraón. *** "Já jsem skutečně váš bratr Josef," řekl jim potom. "Říkáte tedy, že můj otec ještě žije?" Avšak odpovědi se Josef nedočkal, neboť všichni jeho bratři zůstali překvapením a úlekem jako němí. Josef je proto vyzval, aby k němu přistoupili blíže a vyprávěl jim: "Opravdu jsem to já, váš bratr Josef, kterého jste prodali do Egypta. Nevyčítejte si však nyní, co jste kdysi udělali, neboť to tak záměrně zařídil Bůh, aby mým prostřednictvím zachránil mnoho lidí od smrti hladem. Hladomor už sužuje zemi dva roky a ještě dalších pět let se na polích nic neurodí. Avšak Bůh mne sem poslal právě proto, aby zachoval vás a vaše potomky naživu až do doby velkého vysvobození. A tak jste to ve skutečnosti nebyli vy, kdo mne sem poslal, ale sám Bůh. To on mne učinil faraónovým poradcem a správcem celého Egypta. Vydejte se nyní bez otálení na zpáteční cestu a přineste našemu otci tento vzkaz: "Zdraví tě tvůj syn Josef, kterého Bůh ustanovil pánem celého Egypta. Proto neváhej a přijeď ihned za mnou. Budeš se všemi svými potomky, stády i veškerým svým majetkem sídlit v Gošenu, abychom si byli nablízku. Budu se tam o vás starat, neboť je před námi ještě pět let hladomoru. Nikdo z tvých blízkých nebude u mě trpět nouzí." Všichni včetně Benjamína vidíte na vlastní oči, že jsem to skutečně já a že nemluvím do větru. Povězte tedy otci, jakou mám zde v Egyptě vážnost a autoritu a vyprávějte mu o všem, co jste tady viděli. Na nic nečekejte a přiveďte ho sem." Když Josef domluvil padl svému bratru Benjamínovi kolem krku a oba se rozplakali. Potom se slzami v očích políbil rovněž všechny ostatní bratry a sklonil se k nim. Pak se všichni vzpamatovali a vrátila se jim řeč. Zvěst o příjezdu Josefových bratrů se rychle donesla až k faraónovi. Jakmile se to dozvěděl, spolu se svými služebníky se zaradoval a řekl Josefovi: "Řekni svým bratrům, ať si pospíší, osedlají svá zvířata a rychle jedou do kenaanské země. Tam ať vezmou svého otce a své rodiny a všichni ať se vrátí ke mně do Egypta. Dostane se jim tady toho nejlepšího, čím jen Egypt oplývá. Řekni jim, ať si z Egypta vezmou povozy, aby své ženy, malé děti a svého otce mohli přivézt. Vyřiď jim, ať se nestrachují o nic ze svého majetku, neboť jim bude patřit to nejlepší z egyptské země." Podle faraónova příkazu dal tedy Josef svým bratrům povozy a zásoby jídla na cestu a oni vykonali vše, co jim nařídil. Každému dal po jednom svátečním šatu, ale Benjamínovi jich dal pět a přidal mu k nim tři sta šekelů stříbra. Svému otci pak po bratrech poslal deset oslů s nákladem nejlepšího egyptského zboží, deset oslic s nákladem obilí a chleba a také stravu pro otce na cestu. Když takto své bratry vypravil, prosil je, aby mezi sebou nevyvolávali cestou žádné hádky. Teprve pak je vyslal na cestu. 25-26 Bratři tedy odjeli a zakrátko dorazili do Kenaanu ke svému otci Jákobovi. Když mu radostně oznámili, že Josef je naživu a dokonce se stal vládcem Egypta, nechtěl tomu Jákob vůbec uvěřit, *** a teprve když mu podrobně pověděli všechno, co je potkalo, a ukázali mu povozy, které pro něj Josef poslal, probudila se v něm opět naděje a radost ze života a zvolal: "To mi stačí! Teď vidím, že můj syn Josef skutečně žije! Pojďme tedy, ať ho před svou smrtí ještě uvidím." Se vším, co měl, se tedy Izrael vydal na cestu do Egypta. Zastavil se však cestou v Beer-šebě a přinesl Bohu, jemuž důvěřoval i jeho otec Izák, oběti. Tenkrát k němu Bůh ve snu promluvil: "Jákobe! Jákobe!" zavolal na něj. Když mu Jákob odpověděl, Bůh pokračoval: "Jsem Bůh tvého otce. Neměj strach z cesty a ze života v Egyptě, neboť právě tam z tebe a tvých potomků udělám mocný a veliký národ. Půjdu do Egypta s vámi, a až přijde čas, opět vás odtamtud vyvedu. Ty sám zemřeš v klidu a pokoji a u tvého smrtelného lůžka bude tvůj milovaný syn Josef." 5-6 Na druhý den naložili Izraelovi synové svého otce, ženy i děti na povozy, které pro ně farao poslal, a se všemi stády a veškerým majetkem získaným v Kenaanu odcestovali do Egypta. *** S Jákobem se tenkrát přestěhovala celá jeho rozsáhlá rodina a veškeré jeho potomstvo. Zde je uveden seznam Jákobových synů a vnuků, kteří s ním vstoupili do Egypta: Nejstarší Jákobův syn Rúben a jeho synové Chanók a Palú, Chesrón a Karmí. Dále Šimeón a jeho synové Jemúel, Jámin, Óhad, Jákin, Sóchar a Šaul, jehož matkou byla kenaanská žena. Lévi a Jeho synové Geršón, Kehat a Merarí. Dále Juda a jeho synové Er, Ónan, Šela, Peres a Zerach. (Přestože jsou v seznamu uvedeni i Er a Ónan oba zemřeli už dříve v Kenaanu.) Byli s nimi i Peresovi synové Chesrón a Chámul. Rovněž Isachar a jeho synové Tóla, Púva, Jób a Šimrón. Dále Zabulón a jeho synové Sered, Elón a Jachleel. Tyto syny a ještě dceru Dínu porodila Jákobovi v Mezopotámii jeho žena Lea. Celkem měl tedy Jákob z Leiiny strany třiatřicet potomků. Do Egypta přišel i Gád a jeho synové Sifjón, Chagí, Šúni, Esbón, Éri, Aródi a Aréli. Dále Ašer a jeho synové Jimna, Jišva, Jišví, Bería a jejich sestra Serach. Byli s nimi i Beríovi synové Cheber a Malkíel. Těchto šestnáct potomků získal Jákob ze strany své družky Zilpy, kterou dal jeho tchán Lában své dceři Lei jako služebnou. Jákobova žena Ráchel přivedla na svět Josefa a Benjamína. Josefovi a jeho ženě Asenatě, dceři ónského kněze Potífery se v Egyptě narodili synové Manases a Efrajim. Benjamín pak zplodil syny Belu, Bekera, Ašbela, Géru, Naamána, Échiho, Róše, Mupíma, Chupíma a Arda. Celkem tedy čtrnáct Jákobových potomků ze strany jeho manželky Ráchel. 23-25 Do Egypta sestoupilo i sedm Jákobových potomků, jež získal ze strany své družky Bilhy, kterou dal Lában jako služebnou své dceři Ráchel. Byli to Dan a jeho syn Chuším. Dále Neftalí a jeho synové Jachleel, Gúní, Jeser a Šilem. *** *** Nepočítáme-li tedy manželky Jákobových synů, přišlo tenkrát s Jákobem do Egypta celkem šedesát šest jeho potomků. Zahrneme-li do této skupiny i samotného Jákoba, Josefa a jeho dva egyptské syny, výsledný počet příslušníků Jákobovy rodiny v Egyptě byl rovných sedmdesát. Jákob vyslal Judu napřed, aby od Josefa zjistil cestu do oblasti Gošen. Když pak podle jeho instrukcí konečně do Gošenu dorazili, dal Josef zapřáhnout do vozu a vyjel svého otce přivítat. Sotva ho spatřil, padl mu kolem krku a rozplakal se. Izrael pak Josefovi řekl: "Teď, když jsem tě konečně znovu viděl a vím, že jsi v pořádku, mohu v klidu a pokoji zemřít." Potom Josef promluvil k celé rodině a řekl jim: "Pojedu ohlásit faraónovi, že ke mně přišli z kenaanské země moji bratři a rodina mého otce. Řeknu mu, že všichni jste pastýři ovcí a chovateli stád a přišli jste do Egypta se vším, co máte. Až si vás potom farao zavolá a zeptá se vás, co děláte, odpovězte mu, že od svého mládí až doposud jste všichni pastýři a chovateli stád, stejně jako všichni vaši předkové. Potom vám totiž farao dovolí usídlit se zde v Gošenu, neboť Egypťané pastýři ovcí opovrhují. Když se Josef přivítal s rodinou, vrátil se k faraónovi a oznámil mu, že z kenaanské země přijel do Egypta jeho otec a bratři s rodinami a stády a usadili se v Gošenu. Potom faraóna požádal o audienci a pět svých bratrů mu představil. 3-4 Při jejich návštěvě se jich farao zeptal na jejich zaměstnání a oni mu odvětili: "Všichni jsme pastýři ovcí, stejně jako byli naši předkové, a jsme tvými oddanými služebníky. Přišli jsme se svými stády do Egypta, protože kenaanskou zemi postihl krutý hladomor a vyčerpali jsme už všechny pastviny pro naše zvířata. Dovol nám tedy prosím usadit se v Gošenu." *** Nato se farao obrátil k Josefovi a řekl: "Rád vidím kohokoliv z tvé rodiny. Svěřil jsem ti egyptskou zemi do rukou, a proto ty sám teď pro svou rodinu vyber to místo, které budeš považovat za nejlepší. Chceš-li, ať se třeba usadí v Gošenu. A jsou-li tví bratři schopní a zodpovědní, postav je na místa správců mých stád." Když farao domluvil, přivedl Josef svého otce Jákoba a ten faraónovi požehnal. 8-9 Farao se ho zeptal na jeho věk a Jákob mu odpověděl: "Chodím po tomto světě už sto třicet let. Můj život nebyl snadný, a proto nebude ani dlouhý. Ani zdaleka se nedožiji takového věku jako mnozí z mých předků." *** Potom Jákob faraónovi znovu požehnal a rozloučil se s ním. 11-12 Josef pak podle faraónova přání usadil svého otce a bratry v nejlepší části Egypta v Ramesesu a o celou svou rodinu pečoval tak, aby ani jeden její člen netrpěl nedostatkem. *** Postupem času bída a nedostatek v Egyptě i v Kenaanu narůstaly a hlad postupně obě země nemilosrdně vyčerpával. 14-15 Obyvatelé Egypta i Kenaanu už utratili za obilí veškeré stříbro a zlato a Josef je poctivě odvedl do faraónovy pokladnice. Lidé však začali k Josefovi přicházet s prosbami: "Dej nám prosím obilí na chleba. Copak máme zemřít hlady jen proto, že už nemáme, čím bychom zaplatili?" *** Nato jim Josef odpověděl: "Nemáte-li už čím zaplatit, přiveďte tedy svá stáda a já vám za ně dám obilí." Egypťané tedy Josefovi přiváděli svá stáda oslů, koní, skotu i bravu a on jim za ně dával obilí. Po celý jeden rok takto Josef zásoboval obyvatele obilím a chlebem. Ale tak, jako všechno má svůj konec, došla jednou lidem i jejich zvířata a opět neměli nic, za co by nakoupili obživu. Přišli proto znovu za Josefem a řekli mu: "Nemá smysl skrývat, že tak, jako jsme utratili všechno stříbro a zlato, prodali jsme ti už také veškerá naše stáda. Poslední, co nám zůstalo, je naše půda. Máme si ji snad ponechat jen proto, abychom na ní zemřeli hlady a nechali ji ležet ladem? Kup nás proto i s naší půdou za obilí a chléb a staneme se tak faraónovými služebníky. Vydej nám rovněž osivo, abychom je pro svou obživu mohli zasít a nenechali tak půdu zpustnout." Josef s jejich návrhem souhlasil a skoupil tak veškerou egyptskou půdu pro faraóna. Protože hladomor byl nesmírně krutý, nezůstala v Egyptě ani píď země, kterou by Josef za obilí nekoupil, a celá země tak přešla do faraónova vlastnictví. Všichni obyvatelé Egypta se tím zároveň stali faraónovými služebníky a podléhali veškerým jeho nařízením. Jediným vlastnictvím, které Josef neodkoupil, byla půda náležící kněžím, kterým farao pravidelně vyplácel mzdu na živobytí, a proto svou půdu nemuseli prodávat. Jakmile Josef skoupil veškerou půdu země, dal všemu lidu vyhlásit: "Stali jste se všichni služebníky faraóna a vaše půda nyní náleží pouze jemu. Vydám každému z vás osivo a vy s ním faraónovu půdu osejete. Jakmile sklidíte úrodu, jednu pětinu z ní odevzdáte faraónovi a čtyři pětiny si ponecháte na opětovné osetí a pro obživu vašich rodin." "Zachránil jsi nás všechny před smrtí hladem," odpověděli jednohlasně obyvatelé země, "a proto budeme faraónovi s radostí oddaně sloužit." Josefovo nařízení, podle kterého pětina veškeré úrody náležela faraónovi, pak v Egyptě platilo ještě velmi dlouho a kromě kněžích, kteří svou půdu faraónovi neprodali, platilo bez výjimky pro všechny. Izrael se svou rodinou se mezitím usadili v Gošenu a dobře se jim tam dařilo. Jejich majetek se rozrůstal a brzy se významně zvětšila i jejich populace. Sám otec Jákob žil v Egyptě ještě celých sedmnáct let a teprve potom ve věku sto čtyřiceti sedmi let v pokoji zemřel. 29-30 Před smrtí si zavolal svého Syna Josefa a řekl mu: "Prokaž prosím svému starému otci službu a slib mi, že mne po smrti nepochováš zde v Egyptě, ale uložíš mé ostatky do hrobu, kde odpočívají všichni moji předkové." "Udělám všechno, co si budeš přát, otče," odpověděl Josef. *** "Jsi ochoten to odpřísáhnout?" zeptal se ho znovu Jákob. "Přísahám," stvrdil svůj slib Josef a Izrael se na závěr jejich rozhovoru poklonil. Zanedlouho po této události Josefovi oznámili, že jeho otec onemocněl. Vzal tedy s sebou své dva syny, Manasesa a Efrajima a vypravil se za svým otcem. Jakmile se Jákob dověděl, že k měnu přichází jeho milovaný syn Josef, posbíral své poslední síly a posadil se na lůžku, aby ho přivítal. Josef i s oběma syny vstoupil, a Jákob k němu promluvil: "Když jsem byl ještě v kenaanské zemi, ukázal se mi ve městě Lúz všemohoucí Bůh a požehnal mi slovy: "Nesčetně rozmnožím tvé potomstvo a dám z něj povstat mnoha národům. Zemi ve které nyní sídlíš dám tvému potomstvu do trvalého vlastnictví." Přestože se tvoji dva synové Manases a Efrajim narodili v Egyptě dříve než jsem přišel, budu je považovat za své stejně jako třeba Rúbena a Šimeóna a dám jim stejný dědičný podíl jako všem ostatním. Všichni ostatní potomci, které zplodíš, už budou tvoji, ale přesto i oni získají prostřednictvím svých bratrů Manasesa a Efrajima podíl na jejich dědictví. Tvá matka Ráchel totiž zemřela velmi mladá cestou z Mezopotámie a zanechala po sobě jen dva syny. Pochoval jsem ji v Kenaanu při cestě do Efraty (Betléma)." Po těchto slovech si Izrael všiml, že Josef k němu nepřišel sám a zeptal se: "Kdo je tu s tebou?" "To jsou moji synové, které mi dal Bůh," odpověděl Josef. "Přiveď je tedy ke mně blíž, ať jim mohu požehnat," požádal Josefa otec, neboť už ve svém věku velmi špatně viděl. Josef je tedy k němu přivedl a Jákob oba jeho syny objal a políbil. "Už jsem se vzdal naděje, že ještě někdy spatřím tvou tvář," řekl potom otec Josefovi. "A zatím mi Bůh dopřál vidět dokonce i tvé potomky." Po těchto Jákobových slovech vzal Josef oba své syny a sklonil se tváří k zemi. Potom vzal svou pravou rukou Efrajima, odvedl ho k Izraelově levici a Manasesa svou levou rukou k Izraelově pravici. Avšak Izrael záměrně zkřížil své ruce, pravou ruku položil na hlavu mladšího Efrajima a svou levici vložil na Manasesovu hlavu, přestože Manases byl prvorozený syn. Když to udělal, požehnal Josefovi těmito slovy: "Ať Bůh, kterého uctívali a jemuž důvěřovali už moji otcové Abraham a Izák, Bůh, který mne jako dobrý Pastýř vodí od mého narození až dodnes, Boží posel, který mne vždy věrně chránil a vysvobozoval mne z nesnází, ať právě On požehná těmto chlapcům. Ať nesou dál mé jméno i jména mých otců Abrahama a Izáka. Ať se země zaplní jejich potomky." Když Josef zpozoroval, že jeho otec položil svou pravici na hlavu Efrajimovu, domníval se, že se zmýlil, a tak uchopil otcovu ruku, aby ji z hlavy Efrajimovy přenesl na hlavu Manasesovu. "Ne, otče," řekl, "tento syn je prvorozený. Polož svou pravici na jeho hlavu." Otec však odmítl: "Vím dobře, co dělám, synu. I tvůj starší syn se postaví do čela početného národa, avšak jeho mladší bratr jej početně mnohem převýší a stane se základem mnoha národů." Nakonec Jákob oběma synům požehnal těmito slovy: "Vaše jména se mezi Izraelci stanou znamením prosperity a požehnání. Lidé si navzájem budou říkat: "Kéž tě Bůh provází jako Efrajima a Manasesa."" Tak svým požehnáním povýšil Izrael mladšího Efrajima nad prvorozeného Manasesa. Potom se obrátil k Josefovi a řekl: "Tobě, synu, odkazuji o jeden dědičný podíl více než tvým bratrům. Sám jsem ho pro tebe se zbraní v ruce vydobyl od Emorejců. 1-2 Potom Jákob poslal pro všechny své syny, a když přišli, řekl jim: "Svolal jsem vás, abych vám oznámil, co každého z vás v budoucnu čeká. Pozorně tedy poslouchejte každé slovo, které vám jako váš otec Izrael oznámím. *** Rúbene, ty jsi můj nejstarší syn. Jsi plodem mužné síly mého mládí. Jsi ze všech mých synů nejmocnější a zaujímáš výsadní postavení. Avšak dokážeš být rovněž nestálý jako rozbouřená hladina, a proto o své prvenství přijdeš. Spal jsi s jednou z mých žen a zneuctil jsi tak mou pověst. Vstoupil jsi na zakázanou půdu mého soukromí. Šimeóne a Lévi, jste jeden jako druhý, zbraně ve vašich rukou se staly nástroji násilí a hrůzy. Distancuji se ode všech vašich nekalých plánů a krvelačných činů. Nechali jste se ovládnout slepou záští a hněvem. Zabíjeli jste všechny, kdo vám přišli pod ruku. Nelitovali jste ani zvířat a utráceli jste je jen tak ze vzteku. Proklínám váš nezkrotný hněv a krutou prchlivost. Vaše potomky rozptýlím po celém Izraeli. Avšak tobě, Judo, budou všichni tvoji bratři vzdávat čest a slávu. Na všechny tvé nepřátele těžce dolehne tvá ruka a ostatní synové tvého otce se před tebou budou klanět. Jsi jako mladý lev, který po úspěšném lovu ulehne a odpočívá. Kdo by se opovážil rušit jeho klid? Tvé potomstvo nebude nikdy zbaveno vlády a moci, jež ti nyní leží u nohou, dokud z jeho středu nevzejde ten, kterému všechna moc a sláva právem náleží, a kterého budou poslouchat všechny národy země. Přiváže své oslátko k vinné révě a vypere svůj šat v krvi hroznů. Jeho oči budou tmavší než víno a zuby bělejší než mléko. Můj syn Zabulón osídlí přímořské pláže a pobřeží, kde mají svůj domov kotvící lodě. Jeho území se bude rozkládat až k Sidónu. Isachar je silný jako osel, kterého neunaví ani dvojitý náklad. Poznal, kde najde dobrou zemi, v níž by se mu spokojeně žilo a neváhal pro své blaho přiložit ruku k dílu. S ohnutým hřbetem nosil těžká břemena a pracoval do úmoru jako otrok. I Dan si pro svůj lid najde mezi ostatními kmeny Izraele místo na slunci. Bude jako zmije v trávě podél cesty, která uštkne do paty koně, aby shodila jeho jezdce na zem. Svou naději ve vysvobození upínám pouze k tobě, Hospodine! Na tebe Gáde, zaútočí tvoji protivníci, avšak ty jim vpadneš do zad a porazíš je. Ašer se proslaví svými lahodnými pokrmy, kterými na svých hostinách nepohrdnou ani králové. Neftalí je jako na svobodu vypuštěná laň, jež s radostným voláním přivádí na svět roztomilé koloušky. Můj syn Josef je jako divoké hříbě na stráni, jako mladý prut révy rostoucí u pramene, jehož ratolesti se pnou přes zeď. Střelci však na něj nastražili past a svými nenávistnými střelami jej bolestně poranili a naplnili hořkostí. Avšak díky všemocnému Bohu Jákobovu, díky Pastýři a pevné Skále Izraele jeho luk neztratil svou pružnost a jeho paže nepozbyla nic ze své síly a svěžesti. Ať ti Všemohoucí, Bůh tvého otce pomáhá a dopřeje ti své hojné požehnání z výšin samotného nebe i z hlubin nekonečných oceánů a kéž požehná i plodnosti tvého rodu. Požehnání tvého otce svým významem překonají velikost věčných hor. Nejvytouženější dary odvěkých pahorků ať spočinou na Josefově hlavě, na temeni vyvoleného mezi bratry. Benjamín je jako hladový vlk. Co uloví, ráno roztrhá a večer kořist rozdělí. 28-29 Takto tedy otec postupně požehnal každému ze svých dvanácti synů - představitelů dvanácti izraelských kmenů a poté jim přikázal: "Až zemřu, pochovejte mne do hrobky v jeskyni na poli Chetejce Efróna, kde odpočívají všichni moji předkové. *** Jeskyně leží na poli v Makpele, naproti Mamre v kenaanské zemi. To pole kdysi koupil od Chetejce Efróna praotec Abraham, aby získal vlastní hrob. Když Abraham zemřel, pochovali ho tam stejně jako předtím jeho ženu Sáraj a později i syna Izáka s manželkou Rebekou. Na tom místě jsem pak i já pochoval svou ženu Leu. Je to ta jeskyně, kterou jsme i s polem získali ode Chetejců." Když Jákob oznámil svým synům vše, co měl na srdci a řekl jim, co mají dělat, uložil se opět na své lože a v pokoji zesnul. Když Jákob vydechl naposled, padl Josef na jeho lože a s neutišitelným pláčem svého otce líbal. Potom přikázal lékařům, aby tělo jeho otce nabalzámovali. Balzámování se tenkrát provádělo po dobu čtyřiceti dnů. Egypťané a Jákoba oplakávali celých sedmdesát dní. Když doba zármutku uplynula, promluvil Josef k faraónovým poradcům a požádal je, aby faraónovi předložili jeho následující žádost: "Před smrtí jsem svému otci na jeho prosbu slíbil, že ho pochovám v rodinné hrobce v kenaanské zemi. Dovol mi tedy, abych se tam vypravil a svému slibu dostál. Až splním svůj slib, vrátím se zpět do Egypta." Když poradci Josefovu žádost faraónovi předložili, vyslechl ji a jejich prostřednictvím mu odpověděl: "Jen klidně jdi a podle svého slibu pochovej svého otce tam, kde si to přál." Josef se tedy vypravil na cestu do Kenaanu a k jeho smutečnímu průvodu se připojili i všichni faraónovi služebníci, poradci a ostatní významní představitelé Egypta. Samozřejmostí bylo, že svého otce Jákoba doprovodila na jeho poslední cestě i celá jeho rozsáhlá rodina. V Gošenu zůstaly pouze malé děti a stáda ovcí a dobytka. Součástí slavného průvodu tenkrát byla dokonce i kolona vozů a jezdci na koních. Když průvod dorazil do Goren-atádu ležícího na břehu Jordánu, zastavil se a Josef na tom místě uspořádal za svého zesnulého otce sedmidenní smuteční obřad. Po celou dobu truchlení hlasitě naříkali a oplakávali Jákobovu památku. Místní kenaanští obyvatelé, kteří byli tehdy v Goren-atádu svědky této smuteční slavnosti, byli ohromeni hloubkou zármutku Egypťanů, a pojmenovali proto to místo nedaleko Jordánu Ábel-misrajim (to znamená Smutek Egypta). 12-13 Po skončení obřadu Jákobovi synové vykonali, oč je otec požádal, a pochovali jeho ostatky do jeskyně v Makpele naproti Mamre, na poli, které od Chetejce Efróna koupil Abraham, aby měl svůj vlastní hrob. *** Potom se Josef, všichni jeho bratři i celý smuteční průvod vrátili do Egypta. Po otcově smrti se však Josefovi bratři začali obávat, že Josef na ně zanevře a pomstí se jim za všechno utrpení, které mu kdysi způsobili. Poslali mu proto vzkaz tohoto znění: "Před svou smrtí nás otec požádal, abychom ti předali tuto jeho prosbu: "Odpusť prosím Josefe svým bratrům, služebníkům Boha tvého otce jejich zlé skutky, kterých se na tobě dopustili. Zapomeň na to, co ti provedli, a odpusť jim." Sotva Josef jejich vzkaz vyslechl, rozplakal se. 18-19 Krátce nato za ním přišli jeho bratři osobně. Když před ním padli na zem a prohlásili se za jeho otroky, vyzval je Josef, aby vstali a řekl jim: "Ničeho se neobávejte. Jsem snad Bůh, abych vás soudil a trestal? *** Zlo, které jste zosnovali, Bůh obrátil v dobro a mým prostřednictvím tak zachránil mnoho lidských životů. Nemusíte se tedy skutečně ničeho bát," zopakoval znovu Josef, aby své bratry uklidnil a utěšil. "Rád se postarám o vás i o vaše rodiny." Josef zůstal s celou rodinou svého otce v Egyptě a dožil se věku sto deseti let. Během svého života se dočkal dokonce vnoučat svého syna Efrajima a synů svého vnuka Makíra, potomka od syna Manasesa. Když se blížil konec jeho pozemské pouti, řekl Josef svým bratrům: "Mé dny už jsou sečteny, ale pro vás jednou jistě přijde Bůh a vyvede vás odsud do země, kterou slíbil Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Přísahejte mi nyní, že až ta chvíle přijde, pak odtud vynesete i mé ostatky." Krátce nato pak Josef ve věku sto deseti let zemřel. Jeho tělo nabalzamovali, položili do rakve a pochovali v Egyptě. Následující seznam uvádí jména synů praotce Jákoba, kteří společně s ním a se svými rodinami odešli do Egypta: 2-4 Rúben, Šimeón, Lévi, Juda, Isachar, Zabulón, Benjamín, Dan, Neftalí, Gád a Ašer. *** *** Jákob měl celkem sedmdesát potomků a jeho syn Josef již pobýval v Egyptě delší čas. 6-7 V době, kdy Josef i všichni jeho bratři a jejich současníci zemřeli, se již izraelský národ v Egyptě mohutně rozrostl a počet jeho obyvatel byl tak velký, že postupně zaplňovali celou zemi. *** V téže době se však vlády v Egyptě ujal nový panovník, který již Josefa neznal a nic o něm nevěděl. Když nastoupil na trůn, řekl svým lidem: "Podívejte se, jak vzrostl počet Izraelců. Už je jich na nás příliš mnoho. Musíme s nimi nějak chytře naložit nebo jich bude stále víc a víc a kdyby vypukla válka, spolu se svými spojenci, našimi nepřáteli, nás porazí a Egypt opustí." Egypťané tedy mezi sebou vybrali zdatné dozorce a začali Izraelce zotročovat nucenou prací. Podle rozkazu museli Izraelci stavět města Pitom a Raamses, která sloužila jako skladiště pro faraóna. 12-13 Avšak čím krutěji s nimi Egypťané zacházeli, tím více se Izraelci množili a rozrůstali po celé zemi. Egypťané se proto začali Izraelců obávat a nechávali je dřít bez jakéhokoliv náznaku slitování. *** Ztrpčovali jim život dřinou při výrobě cihel, zotročovali je na polích a zacházeli s nimi velmi tvrdě. 15-16 Faraón si dokonce nechal zavolat dvě hebrejské porodní báby Šifru a Púu a přikázal jim, aby vždy, když budou pomáhat izraelským ženám při porodu, pozorně sledovaly, kdo se narodí. Přijde-li na svět děvče, mohou je nechat naživu, ale bude-li to však chlapec, nařídil jim, aby ho usmrtili. *** Porodní báby však namísto faraónova rozkazu respektovaly Boží zákon a nechávaly chlapce i nadále naživu. Proto si je zanedlouho farao opět zavolal a zeptal se jich: "Proč jste mě neposlechly a necháváte hebrejské chlapce naživu?" Nato porodní báby odvětily: "Hebrejky nejsou jako egyptské ženy, jsou mnohem zdatnější a porodí většinou dříve, než k nim dorazíme." Bůh prokazoval porodním bábám svou přízeň, a tak Izraelců stále přibývalo a přibývalo. A protože tyto ženy respektovaly Boží nařízení, Bůh požehnal nejen jim, ale také celým jejich rodinám. Proto nakonec farao přikázal všem Egypťanům, aby každého chlapce, který se Izraelcům narodí, utopili v Nilu a nechávali naživu pouze hebrejská děvčata. 1-2 V té době se jeden muž z rodu Lévijců oženil se ženou z téhož rodu a za čas se jim narodil syn. Když jeho matka viděla, jak je krásný, po tři měsíce ho ukrývala. *** 3-4 Když už jej však nemohla déle skrývat, vzala košík upletený z třtiny, vymazala ho asfaltem a smolou a uložila chlapce dovnitř. Košík pak položila do rákosí na břehu Nilu a poslala svou dceru, chlapečkovu sestru, aby zdálky pozorovala, co se s ním stane. *** Právě toho dne se za doprovodu svých společnic vypravila k Nilu také faraónova dcera, aby se vykoupala. Náhle spatřila, že v rákosí se na vodě pohupuje nějaký košík a poslala svou služebnou, aby ho přinesla. Když košík otevřela, nalezla v něm plačícího chlapečka a zželelo se jí ho. Řekla: "To je určitě jeden z hebrejských chlapců." Tu k ní přistoupila jeho sestra, která vše zpovzdálí pozorovala, a zeptala se faraónovy dcery: "Mám jít a přivést jednu z izraelských žen, aby toho chlapce pro tebe odkojila?" "Ano, jdi," odpověděla faraónova dcera, a tak chlapcova sestra neváhala a přivedla k ní Mojžíšovu matku. Faraónova dcera jí přikázala: "Vezmi si toho chlapce, odkoj ho pro mě a já ti za to zaplatím." Matka si tedy chlapce odnesla a kojila ho. Jakmile chlapec povyrostl, odvedla ho k faraónově dceři. Ta jej přijala za svého syna a řekla: "Vytáhla jsem chlapce z vody, a proto se bude jmenovat Mojžíš (což znamená Vytahující)." Když Mojžíš dospěl, vyšel si jednoho dne mezi Izraelce a s nelibostí pozoroval jejich namáhavou práci. Vtom spatřil, jak jeden z egyptských dozorců týrá nějakého Hebreje. Protože Mojžíšovi bylo Hebreje líto, rozhlédl se na všechny strany, jestli ho někdo nevidí, egyptského dozorce zabil a zahrabal jeho mrtvé tělo do písku. Když se Mojžíš na druhý den opět procházel, uviděl dva Hebreje, jak se spolu bijí. Přistoupil k nim a napomenul toho, který spor zavinil: "Chceš snad svého druha utlouct?" Muž mu však odsekl: "Kdo jsi, že bys nám měl rozkazovat a soudit nás? Chceš mne snad zabít, jako jsi včera zabil toho Egypťana?" Když to Mojžíš uslyšel, zalekl se a domyslel si, že zpráva o tom, co udělal, už se musela roznést po okolí. Když se zanedlouho celá záležitost donesla až k faraónovi, pokusil se Mojžíše zabít, ale Mojžíš před faraónem uprchl do midjánské země a posadil se tam u studny. V Midjánu žil jeden kněz a ten měl sedm dcer, které právě tou dobou také přišly ke studni, aby nanosily vodu do koryt a napojily stáda svého otce. Náhle však přišli se svými stády jiní pastýři a dívky odehnali. Když to Mojžíš viděl, vstal, dívek se nejen zastal, ale navíc také napojil jejich stádo. Když se potom dívky vrátily domů, jejich otec Reúel se jich zeptal: "Proč jste se dnes vrátily tak brzy?" Dívky odpověděly: "Nějaký Egypťan se nás zastal a ochránil nás před cizími pastýři. Potom nám načerpal vodu a napojil celé stádo." "A kde je," zeptal se otec svých dcer. "Proč jste ho tam nechaly a nepozvaly ho, aby se s námi najedl?" Když mu dcery kněze vyřídily otcovo pozvání, Mojžíš je přijal a zůstal u něj. Kněz dal Mojžíšovi za manželku Siporu, jednu ze svých dcer, a ta porodila Mojžíšovi syna, kterému dal jméno Geršom (což v hebrejštině znamená - jsem zde cizincem). Čas plynul a egyptský panovník zemřel. Izraelci však nadále sténali pod tíhou otroctví a naříkali nad svou bídou. Jejich volání o pomoc a vysvobození z otroctví dolehlo až k Bohu. Bůh jejich nářky vyslyšel a připomněl si smlouvu, kterou kdysi uzavřel s praotci Hebrejů, Abrahamem, Izákem a Jákobem. Rozhodl se, že Izraelcům prokáže svou přízeň a pomůže jim. Mojžíš mezitím žil u svého tchána Jitra, midjánského kněze, a pečoval o jeho stáda. Jednou zavedl zvířata dále do pouště a přišel až k Boží hoře Chorébu, kde se mu velmi zvláštním způsobem, v plamenech hořícího keře, zjevil Hospodinův posel. Když to Mojžíš uviděl, udivilo ho, že oheň, který na keři plápolal, nespaloval jeho dřevo. Proto se rozhodl, že zjistí, co se za tímto neobvyklým úkazem skrývá, a odhalí, proč keř hoří a přitom neshoří. Když Hospodin uviděl, že Mojžíš odbočuje, aby se na všechno podíval zblízka, zavolal na něj z hořícího keře: "Mojžíši, Mojžíši!" "Tady jsem," odpověděl Mojžíš. "Nechoď už ani o krok blíže," pokračoval Hospodin, "a zuj si své sandály, neboť místo, na kterém stojíš, je svaté. Jsem Bůh tvých předků, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův." Sotva to Mojžíš uslyšel, zakryl si dlaněmi svou tvář, protože se bál na Boha pohlédnout. Nato Hospodin řekl: "Na vlastní oči jsem viděl bídu svého lidu v Egyptě. Slyšel jsem jejich nářky nad krutostí dozorců a jejich utrpení mi není lhostejné. Proto jsem se rozhodl, že je vysvobodím z područí Egypťanů a odvedu z jejich území do úrodné a rozlehlé země, která oplývá hojností mléka i medu, do země, kde nyní sídlí národy Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců. Sténání Izraelců dolehlo až k mně a viděl jsem, jak je Egypťané tyranizují. Proto se nyní, Mojžíši, vydej na cestu k faraónovi a vyveď můj lid z Egypta." Mojžíš však namítl: "Jak bych mohl právě já, úplně obyčejný člověk, jít k faraónovi a vyvést Izraelce z Egypta?" Bůh mu odpověděl: "Já budu s tebou a na znamení toho, že jsem to skutečně já, Hospodin, kdo tě posílá, mi po odchodu z Egypta společně s mým lidem vzdáte čest a chválu na této hoře." Mojžíš však vznesl jinou námitku: "Ale co když přijdu k Izraelcům, oznámím jim, že mě k nim posílá Bůh jejich předků, a oni se mě zeptají, jak se ten Bůh jmenuje? Co jim potom odpovím?" 14-15 Bůh řekl Mojžíšovi: "JSEM, KTERÝ JSEM. Vyřiď Izraelcům, že tě k nim posílá JSEM, vždy přítomný a neměnný Bůh," a dodal: "Vzkaž Izraelcům, že tě k nim posílá Bůh jejich předků, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. Tak se jmenuji a pod tímto jménem si mě na věky budou pamatovat všechny generace obyvatel země. *** Potom shromáždi všechny představitele Izraelců a řekni jim: Zjevil se mi Hospodin, Bůh vašich předků, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, a oznámil mi: Bděl jsem nad vámi a viděl jsem, co jste zakusili v Egyptě. Rozhodl jsem se, že vás vysvobodím z vašeho utrpení a uvedu vás do země Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců. Do země, která oplývá hojností mléka a medu. Představitelé Izraele tě vyslechnou a potom společně půjdete k panovníku Egypta a řeknete mu: Hovořil s námi Hospodin, Bůh Izraele. Dovol nám odejít do pouště na vzdálenost třídenní cesty, abychom mohli našemu Bohu předložit své oběti a dary. Vím, že panovník Egypta vám to nedovolí, dokud ho k tomu sám nepřinutím. Proto zasáhnu a vykonám před zraky všech Egypťanů zázračná znamení. Teprve potom vám faraón dovolí odejít. Než se vydáte na cestu, přiměji Egypťany, aby vám projevili svou přízeň, abyste neodešli s prázdnou. Všechny ženy požádají své sousedky a ostatní Egypťanky ve svém okolí o nějaké stříbrné a zlaté předměty a také o oděvy, do kterých oblečou své syny a dcery. Takovým způsobem vypleníte celý Egypt." Mojžíš však znovu opět namítal: "Izraelci mi určitě neuvěří, nevyslechnou mě a řeknou, že se mi Hospodin jistě nezjevil?" Nato se jej Hospodin otázal: "Co držíš v ruce?" "Hůl," odpověděl Mojžíš. "Hoď ji tedy na zem," pokračoval Hospodin. Když to Mojžíš udělal, stal se z hole had a Mojžíš před ním začal prchat. Hospodin však Mojžíšovi nařídil: "Sehni se a vezmi rukou hada za ocas." Mojžíš se tedy sehnul, a když hada uchopil, had se v jeho ruce opět proměnil v hůl. Hospodin řekl: "Učiním tento zázrak, aby ti věřili, že já, Hospodin, Bůh jejich předků, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, jsem se ti opravdu zjevil." Vzápětí však Hospodin pokračoval a řekl Mojžíšovi: "Vlož si ruku pod oděv." Mojžíš uposlechl, a když ruku vytáhl, byla napadená malomocenstvím a zbělela jako sníh. "Nyní vlož ruku zpět pod oděv," poručil Hospodin. Mojžíš to tedy opět udělal, když ruku vytáhl, byla zase zdravá jako zbytek jeho těla. Nato Hospodin řekl: "Jestliže ti neuvěří nebo je nepřesvědčí první zázrak, snad uvěří druhému. Jestliže je však nepřesvědčí ani tato dvě znamení a oni tě neuposlechnou, naber vodu z Nilu a vylij ji na suchou zem. Voda, kterou z řeky nabereš, se na zemi promění v krev." Mojžíš však Hospodinu znovu namítl: "Ach, Bože, dobře víš, že nejsem žádný řečník, nikdy jsem nebyl a nejsem ani teď, když se mnou hovoříš. Mluvím ztěžka a mám neobratný jazyk." Hospodin mu však odvětil: "Kdo dal člověku ústa? Kdo mu dokáže vzít sluch nebo řeč? Kdo umožňuje lidem vidět nebo je dokáže oslepit? Nejsem to snad já, Hospodin? Proto se už nevykrucuj a jdi. Já sám tě naučím mluvit a sdělím ti, co máš říkat." Avšak i přesto Mojžíš Hospodinu odpověděl: "Víš, Hospodine, pošli prosím raději někoho jiného." Tentokrát se již Hospodin rozhněval a důrazně Mojžíše pokáral: "Vždyť máš bratra, lévijce Árona, který je skvělý řečník. Už ti jde naproti, a jakmile se s tebou setká, bude upřímně rád, že tě vidí. Ty mu budeš pouze oznamovat, co má zvěstovat dál. Já sám budu bdít nad každým vašim slovem a budu vás vést, co máte dělat. Áron za tebe bude promlouvat k lidem, jako kdyby byl tvými ústy a ty mu budeš zastupovat Boha. Nezapomeň si také vzít do ruky svou hůl, abys s ní mohl konat zázračná znamení. Mojžíš se tedy vrátil ke svému tchánu Jitrovi a oznámil mu: "Půjdu zpět do Egypta, abych se podíval, jak se daří národu, ke kterému patřím." "Udělej vše, co považuješ za správné," řekl mu Jitro, "ať se tvé záměry zdaří." Hospodin ještě v Midjánu Mojžíše ujistil, že se může do Egypta vrátit bez obav, protože všichni, kdo usilovali o jeho život, již zemřeli. Mojžíš tedy posadil svou ženu a děti na osla a s Hospodinovou holí v ruce se vydal na cestu zpět do Egypta. Hospodin mu ještě připomněl: "Až se vrátíš do Egypta, nezapomeň před faraónem vykonat všechna zázračná znamení, která jsem ti ukázal. Vím, že setkání s mojí mocí ho ještě více zatvrdí a on Izraelcům nedovolí odejít. Proto pak faraónovi vyřiď tato má slova: 'Jsem Hospodin a izraelský národ je pro mě jako prvorozený syn. Řekl jsem ti, abys mému lidu dovolil odejít a nechal Izraelce, aby mi mohli cele sloužit. Tys jim to ale nedovolil, a proto nechám zemřít tvého prvorozeného syna.'" Když se jednou Mojžíš a jeho rodina chystali na cestě přenocovat, postavil se mu do cesty Hospodin a chystal se ho usmrtit. Když to Sipora uviděla, vzala pazourkový nůž a obřezala svému synu předkožku. Potom se jí dotkla Mojžíšových nohou a řekla: "Jsi mi ženichem zpečetěným krví." Když to udělala, Hospodin je opustil. (Sipora tenkrát slovy o ženichu zpečetěném krví narážela na obřízku svého syna.) V téže době Hospodin řekl Áronovi: "Jdi na poušť a vyhledej Mojžíše." Áron vyšel Mojžíšovi vstříc, a když se u Boží hory setkali, objali se a políbili. Potom Mojžíš vyprávěl Áronovi o všem, co mu Hospodin poručil zvěstovat a také o zázračných znameních, která mu nařídil vykonat. 29-30 Když Mojžíš a Áron dorazili do Egypta, shromáždili všechny představitele a vůdce Izraelců a Áron jim oznámil všechno, co Hospodin řekl Mojžíšovi. Mojžíš pak před jejich očima vykonal zázračná znamení *** a oni mu uvěřili. Když uslyšeli, že Hospodin viděl jejich bídu a není lhostejný k jejich osudu, sklonili se před ním a chválili ho. Potom se Mojžíš a Áron vypravili k faraónovi a oznámili mu: "Hospodin a Bůh Izraele ti vzkazuje, abys Izraelcům dovolil odejít a uspořádat v poušti bohoslužbu a slavnost na jeho počest." Faraón jim však odsekl: "A kdopak to vlastně je ten váš Hospodin, že bych ho měl poslouchat a nechat Izraelce odejít? Žádného Hospodina neznám a Izraelce nikam nepustím!" Mojžíš s Áronem však pokračovali: "Setkal se s námi sám Bůh Hebrejů. Proto nám dovol odejít do pouště na vzdálenost třídenní cesty, ať můžeme předložit našemu Hospodinu a Bohu své oběti a dary, aby nás nenechal zahynout na následky chorob a zbraněmi nepřátel." 4-5 Egyptský panovník jim však opět namítl: "Mojžíši a Árone, proč odvádíte lid od jeho úkolů? Vraťte se zpět do práce! Není možné, abyste svým řečněním zdržovali tolik lidí od jejich povinností." *** Ještě téhož dne pak faraón vydal dozorcům a předákům otroků tento rozkaz: "Přestaňte dodávat Izraelcům slámu na výrobu cihel. Ať jdou a nasbírají si ji sami. Musí však vyrobit stejné množství cihel jako doposud, nijak jim nesnižujte normu. Jsou to obyčejní lenoši, a proto si tolik vyskakují a volají, že chtějí odejít a obětovat svému Bohu. Přidejte jim práce, aby byli pořádně udření a nezabývali se nesmysly." Dozorci a předáci otroků tedy šli a oznámili Izraelcům: "Faraón vám vzkazuje, že již nebudete dostávat slámu. Máte jít a nasbírat si ji, kde chcete, ale pamatujte si, že nesmíte udělat o nic méně práce než dříve." Izraelci se tedy rozešli po strništích v celém Egyptě a sbírali slámu. Dozorci je poháněli a přikazovali jim: "Musíte splnit stanovenou denní normu právě tak, jako když jste slámu dostávali." Faraónovi dozorci pak bili izraelské předáky a kárali je: "Proč jste včera ani dnes nevyrobili stejné množství cihel jako dříve?" Izraelští předáci proto přišli k faraónovi a stěžovali si: "Vždyť jsme tvoji služebníci, proč s námi jednáš tak krutě? Nedostáváme slámu, a přesto nám přikazují vyrábět stejné množství cihel! Dozorci nás bijí, ale přitom je to jenom jejich vina." Faraón je však odbyl: "Jste líní a v tom je celý problém. Obyčejná lenost! Jen proto se stále dožadujete, abych vás nechal odejít a dovolil vám uctívat vašeho Boha. Ihned se vraťte do práce. Ale i nadále nebudete dostávat žádnou slámu, ale opovažte se vyrobit třeba jen o jedinou cihlu méně!" Když izraelští předáci odešli od faraóna s nepořízenou a s nařízením vyrábět denně stále stejné množství cihel, uvědomili si, že je zle. Cestou narazili na Mojžíše a Árona, kteří na ně čekali, a všichni předáci se do nich pustili: "Kéž vás Hospodin ztrestá. Zapříčinili jste, že s námi faraón nyní nakládá jako s nějakými smradlavými špinavci a Egypťanům jste dali skvělou záminku, aby nás povraždili." Mojžíš se proto obrátil k Hospodinu a zvolal: "Ach, Hospodine, proč jsi Izraelcům přidal trápení? Cožpak proto jsi mne sem poslal? Od okamžiku, kdy jsem tvým jménem promluvil k faraónovi, se postavení tvého lidu jen zhoršilo a tys nijak nezasáhl v jejich prospěch." Hospodin Mojžíšovi odvětil: "Brzy uvidíš, jak s faraónem zatočím. Donutím jej, že Izraelce nejen propustí, ale přímo vyžene ze své země." "Vždyť jsem Hospodin," řekl dále Bůh Mojžíšovi. "Jako Všemocný Panovník jsem se dal poznat už Abrahamovi, Izákovi i Jákobovi, ale jako Hospodin a Vysvoboditel jsem se Izraelcům dosud nepředstavil. Už tenkrát jsem s nimi také uzavřel smlouvu, že jim dědičně daruji kenaanskou zemi, kde žili jako cizinci. Na svůj slib jsem nikdy nezapomněl a navíc slyším nářek Izraelců, které Egypťané tvrdě zotročují. Proto jdi a vyřiď Izraelcům: 'Já jsem Hospodin a zbavím vás nadvlády Egypťanů. Vysvobodím vás z jejich otroctví a svou mocí a prosadím své spravedlivé soudy a zachráním vás. Přijmu vás za svůj lid a budu vaším Bohem. Potom poznáte, že jsem to já, Hospodin, váš Bůh, kdo vás vysvobodí z područí Egypťanů. Rovněž vás přivedu do země, kterou jsem přísahal dát už vašim praotcům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Stanete se jejími vlastníky. To vám jako váš Hospodin slibuji.'" Mojžíš předal toto poselství Izraelcům, ale ti jej vůbec neposlouchali, neboť pod krutým útlakem Egypťanů ztratili všechnu naději a odvahu. 10-11 Hospodin však opět poslal Mojžíše k faraónovi, králi Egypta, aby propustil Izraelce ze své země. *** Tentokrát však Mojžíš namítl: "Jestliže mi nevěnovali pozornost Izraelci, jak by mě mohl poslouchat faraón? Vždyť vůbec neumím mluvit." Hospodin si ale s Mojžíšem a Áronem znovu promluvil o Izraelcích i o faraónovi, králi Egypta, a nařídil jim, aby připravili odchod Izraelců z Egypta. Zde je uveden seznam představitelů jejich rodů: Nejprve jména potomků nejstaršího Jákobova syna Rúbena: Chanók, Palú, Chesrón a Karmí. Dále příslušníci Šimeónova rodu: Jemúel, Jámin, Ohad, Jákin, Sochar a syn Šimeónovy kenaanské manželky, Šaul. Následují jména potomků tří synů Léviho, který se dožil sto třiceti sedmi let, Geršóna, Kehata a Merarího: Rod Geršónovců: Libní a Šimeí se svými rodinami. Dále Kehatovci: Amrám, Jishár, Chebrón a Uzíel. Kehat zemřel ve věku sto třiceti tří let. A konečně Meraríovci: Machlí a Muší. Amrám si vzal za ženu svou tetu Jókebedu a ta přivedla na svět bratry Árona a Mojžíše. Jejich otec Amrám se dožil sto třiceti sedmi let. 21-22 Jeho bratr Jishár zplodil syny Kóracha, Nefega a Zikrího. Uzíel se stal otcem Míšaela, Elsáfana a Sitrího. *** Áron se oženil s Amínadabovou dcerou Elíšebou, která měla bratra Nachšóna. Elíšeba porodila Nádaba, Abíhúa, Eleazara a Ítamara. Kórach se stal otcem Asíra, Elkány a Abíasafa. Áronův syn Eleazar si vzal za manželku jednu z Pútíelových dcer, která mu dala syna Pinchasa. To byl seznam jednotlivých představitelů lévijských rodů. A právě bratrům Áronovi a Mojžíšovi z lévijského rodu Hospodin nařídil, aby vyvedli z Egypta všechny izraelské rody. Byl to ten Áron a Mojžíš, kteří hovořili s faraónem, panovníkem Egypta o propuštění Izraelců z Egypta. 28-29 Když Hospodin mluvil v Egyptě s Mojžíšem, řekl mu: "Jsem Hospodin a chci, abys faraónovi, králi Egypta, vyřídil všechno, co ti oznámím." *** Mojžíš však tenkrát Hospodinu namítl: "Vždyť vůbec neumím dobře mluvit, proč by mě faraón měl poslouchat? Nato Hospodin Mojžíšovi odpověděl: "Ty budeš faraónovi představovat Boha a tvůj bratr Áron za tebe bude mluvit. Řekneš mu všechno, co ti nařídím, a Áron pak promluví k faraónovi, aby nechal odejít Izraelce ze své země. 3-4 Má slova však faraóna ještě více zatvrdí a nebude vás chtít poslechnout. Proto vykonám v Egyptě mnoho zázračných znamení a divů a pomocí velkých soudů svůj lid vyvedu. *** Potom tedy ukážu Egyptu svou moc, potrestám jej za spáchaná bezpráví a svůj izraelský národ vysvobodím. Teprve tehdy Egypťané konečně pochopí, že jedině já jsem Hospodin." Mojžíš s Áronem udělali všechno tak, jak jim Hospodin přikázal. Když tenkrát hovořili s faraónem, bylo Mojžíšovi osmdesát let a Áron byl ještě o tři roky starší. 8-9 Hospodin dále Mojžíšovi a Áronovi řekl: "Mojžíši, až vám faraón řekne, abyste ho přesvědčili nějakým zázrakem, nařídíš Áronovi, aby vzal svou hůl, hodil ji na zem před faraóna, a já ji proměním v hada." *** Mojžíš s Áronem se tedy vydali k faraónovi a udělali všechno přesně tak, jak jim Hospodin poručil. Áron hodil svou hůl na zem před faraóna a rázem se z ní stal had. Faraón však shromáždil své astrology a čaroděje a tito egyptští mágové svými záhadnými triky udělali totéž. Každý z nich hodil na zem svou hůl a proměnil ji v hada. Áronova hůl však hole Egypťanů pohltila. Ani to však faraónovo srdce neobměkčilo a Mojžíše s Áronem neuposlechl. Všechno se odehrálo přesně tak, jak Hospodin předpověděl. Hospodin tedy řekl Mojžíšovi: "Faraón je neústupný a odmítá Izraelce propustit. Proto se ráno, až půjde faraón k vodě, vyprav k Nilu a s holí, která se proměnila v hada, tam na něj na břehu počkej. Jakmile přijde, řekni mu: 'Poslal mne za tebou Bůh Hebrejů a mými ústy ti vzkázal, abys nechal odejít Izraelce do pouště, kde by mohli na jeho počest uspořádat bohoslužbu.' Tys ho však až dosud neuposlechl. Proto ti Hospodin zřetelně ukáže, že je skutečným Panovníkem. Holí, kterou držím v ruce, uhodím do vod Nilu a ta se promění v krev. Všechny ryby v řece zahynou a voda se promění v páchnoucí tekutinu, kterou nikdo z Egypťanů nebude moci pít." "Potom přikaž Áronovi," pokračoval Hospodin, "aby pozvedl ruku se svou holí nad veškeré egyptské vody - nad potoky, kanály, rybníky i všechny nádrže - a jejich voda se v tu ránu promění v krev. V celém Egyptě nebude nic než samá krev, dokonce i v dřevěných vědrech a kamenných džbánech." Mojžíš s Áronem tedy uposlechli a vykonali všechno, co jim Hospodin přikázal. Před zraky faraóna a jeho služebníků pozvedl Áron svou hůl, uhodil s ní do vod Nilu a všechna voda se okamžitě proměnila v krev. Ryby v řece uhynuly a voda tak ukrutně zapáchala, že nikdo z Egypťanů se jí nemohl napít. V celém Egyptě byla jen samá krev. Egyptští mágové však svými záhadnými kousky vykonali totéž a faraón se ještě více zatvrdil. A tak opět přesně podle Hospodinovy předpovědi faraón Mojžíše a Árona neuposlechl. Namísto toho se jen otočil a odešel do svého paláce, aniž by jakkoliv změnil svůj postoj. 24-25 Všichni Egypťané mezitím začali kopat podél Nilu, aby se dostali k pitné vodě, neboť voda z řeky se celý týden nedala pít. *** Hospodin opět oslovil Mojžíše a vyzval ho: "Jdi k faraónovi a vyřiď mu, že jako Hospodin mu vzkazuji toto: 'Nechej Izraelce odejít, aby mi mohli sloužit.' Jestliže je odmítneš propustit, zamořím celou tvou zemi žábami. Budou se jimi hemžit nejen vody Nilu, ale budeš jich mít také plný palác, svou ložnici a dokonce postel. Vlezou do domů tvých služebníků a všech poddaných, do pecí a díží na těsto. Polezou po tobě, tvých služebnících i po všech obyvatelích Egypta." Hospodin dále Mojžíšovi přikázal: "Vyzvi Árona, ať natáhne svou ruku s holí nad všechny potoky, kanály i jezera a nechá celý Egypt zamořit žábami." Když faraón opět odmítl uposlechnout Boží výzvu, Áron napřáhl svou ruku nad vodami Egypta a celé jeho území ihned pokryly žáby. Avšak i nyní se to egyptským mágům podařilo zařídit tak, že svými kouzly udělali totéž a zaplnili Egypt žábami. Tentokrát si faraón nechal předvolat Mojžíše a Árona a řekl jim: "Požádejte svého Boha, aby mě i můj lid zbavil žab, a já nechám Izraelce odejít, aby mohli Hospodinu předložit své oběti a dary." "Dobrá," odvětil Mojžíš faraónovi. "Můžeš si tedy sám určit dobu, kdy mám za tebe, tvé služebníky i za všechny obyvatele Egypta prosit, aby Hospodin vás i vaše domy zbavil žab a ponechal je pouze v Nilu." "Hned zítra," odpověděl faraón. "Stane se, jak říkáš," pokračoval Mojžíš, "abys poznal, že Hospodinu, našemu Bohu se nikdo nevyrovná. Žáby přestanou sužovat všechny Egypťany, zmizí z vašich domů a zůstanou pouze v Nilu." Když Mojžíš s Áronem od faraóna odešli, Mojžíš Hospodina požádal, aby zbavil faraóna žab, které na něj poslal. Hospodin Mojžíšovi vyhověl a všechny žáby v domech, na zahradách i na polích zahynuly. Egypťané je shrabali na hromady a po celé zemi se rozšířil zápach z jejich tlejících těl. Jakmile však faraón uviděl, že pohroma je zažehnána, opět si postavil hlavu a Mojžíše s Áronem opět neuposlechnul. Zachoval se přesně tak, jak Hospodin předpověděl. Krátce nato tedy Hospodin řekl Mojžíšovi: "Přikaž Áronovi, aby udeřil svou holí do zemského prachu a všechen prach Egypta se v okamžiku promění v komáry." Mojžíš Hospodina uposlechl, a když Áron napřáhl svou ruku s holí a udeřil s ní do zemského prachu, všechny lidi a zvířata napadla mračna komárů. Veškerý prach v Egyptě se proměnil v komáry, kteří sužovali obyvatele i zvířata. Když se také tentokrát egyptští mágové pokoušeli svými pokoutnými kouzly přivolat komáry, nepovedlo se jim to. Obtížný hmyz čím dál více dotíral na lidi i dobytek. Přišli proto k faraónovi a oznámili mu, že tuto pohromu způsobil skutečný Bůh. Faraón však i nadále tvrdohlavě trval na svém a ani nyní neuposlechl. Hospodinova předpověď se tedy opět naplnila. Netrvalo dlouho a Hospodin oznámil Mojžíšovi: "Faraón půjde časně zrána k vodě. Přivstaň si, zastav ho a řekni mu: 'Hospodin ti vzkazuje, abys nechal Izraelce odejít, aby mu mohli sloužit.' Jestliže je nepropustíš, pošlu na tebe i na všechny tvé služebníky a poddané roje much. Mouchy naplní domovy všech Egypťanů a pokryjí celou zemi. Ušetřím jen území Gošen, kde sídlí můj lid. Tam žádné mouchy nebudou, abys konečně pochopil, kdo je na této zemi Bohem. Budu jasně rozlišovat mezi svým lidem a Egypťany. Už zítra to všechno uvidíš na vlastní oči." Jak Hospodin řekl, tak se také stalo. Do faraónova paláce i do domů jeho služebníků vlétly obrovské roje much a zaplavily také celý Egypt. Tehdy si faraón nechal zavolat Mojžíše a Árona a řekl jim: "Tak tedy jděte a přineste vašemu Bohu oběti a dary, ale pouze tady v Egyptě." Mojžíš mu však odpověděl: "To nepřipadá vůbec v úvahu. Oběti, které předkládáme Hospodinu, našemu Bohu, Egypťany nepředstavitelně pobuřují. Kdybychom před jejich zraky udělali něco takového, určitě by nás za to ukamenovali. Musíme odejít do pouště na vzdálenost tří dnů cesty, jak nám přikázal náš Hospodin a Bůh, a teprve tam můžeme obětovat." Nato faraón odpověděl: "Nechám vás tedy odejít do pouště, abyste mohli obětovat Hospodinu, vašemu Bohu, ale nesmíte jít příliš daleko. A teď už se za mě konečně začněte modlit." "Ihned, jakmile odejdeme z tvého paláce," odvětil Mojžíš, "za tebe budu prosit Hospodina a již zítra tebe, tvé služebníky i tvůj lid přestanou mouchy sužovat. Hlavně si ale dobře rozmysli, jestli nás opět nechceš podvést a zakážeš Izraelcům, aby odešli a přinesli Hospodinu své oběti a dary." Po těchto slovech Mojžíš faraóna opustil a modlil se za něj k Bohu. Hospodin splnil, oč ho Mojžíš požádal, a všechny mouchy, které sužovaly faraóna, jeho služebníky i ostatní Egypťany, zmizely. Nezůstala ani jedna jediná. Avšak i tentokrát se faraón zachoval věrolomně, tvrdošíjně trval na svém a nedovolil Izraelcům odejít. Hospodin proto opět oslovil Mojžíše a řekl mu: "Jdi k faraónovi a vzkaž mu: "Slova, která nyní uslyšíš, promluvil Hospodin, Bůh Hebrejů: Propusť můj lid, aby mi mohl uspořádat bohoslužebné slavnosti. 2-3 Jestliže je odmítneš propustit a stále budeš Izraelce držet v zajetí, Hospodin ve své veliké moci postihne veškerý váš dobytek těžkým morem. Nakazí koně, osly, velbloudy, skot, ovce i kozy. *** Zatímco však Hospodin postihne dobytek Egypťanů, ani jediné zvíře, kterém náleží Izraelcům, nákaza nepostihne." Potom Hospodin určil čas, kdy se to stane a řekl: "Všechno, co jsem oznámil, zítra vykonám." A opravdu, následující den Hospodin vykonal, co slíbil. Všechen egyptský dobytek pošel, ale Izraelci nepřišli ani o jediné zvíře. Faraón vyslal zvědy, aby zjistili, co se opravdu stalo. Přestože přinesli zprávu, že Izraelcům nepošlo ani jediné zvíře, jeho srdce se neobměkčilo a nedovolil Izraelcům odejít. Hospodin proto opět řekl Mojžíšovi a Áronovi: "Vezměte z ohniště hrst sazí, které pak Mojžíš před zraky faraóna vyhodí do vzduchu. Ze sazí se stane jemný prach nad celou zemí a způsobí všem lidem i zvířatům v Egyptě hnisavé vředy." Mojžíš s Áronem tedy nabrali sazí a předstoupili před faraóna. Mojžíš vyhodil saze do vzduchu a všechny Egypťany i jejich zvířata postihly hnisavé vředy. Stejně jako všichni obyvatelé Egypta jimi trpěli dokonce i egyptští mágové, a nemohli se kvůli nim ani postavit před Mojžíše. Avšak přesně tak, jak Hospodin oznámil Mojžíšovi, jeho čin ještě více zatvrdil faraónovo srdce a on opět Mojžíše a Árona neuposlechl. Hospodin tedy řekl Mojžíšovi: "Ráno si přivstaň, předstup před faraóna a mým jménem mu řekni: 'Jako Hospodin, Bůh Hebrejů, tě vyzývám, abys nechal můj lid odejít a dovolil jim, aby na mou počest uspořádali bohoslužbu, jinak na tebe, tvé služebníky i tvé poddané tentokrát uhodím skutečně velmi důrazně, abys pochopil, že nikdo na celé zemi se mi nemůže rovnat. Už dávno jsem mohl tebe i tvůj lid svou mocí a ranami zcela vyhladit a smést z povrchu země. Avšak neudělal jsem to, abych ti ukázal svou moc a dověděla se o mě celá země. Ty se ale neustále stavíš proti mému lidu a nechceš jej propustit. Proto zítra v tuto dobu spustím to nejhorší krupobití, jaké kdy Egypt zažil od doby svého vzniku až po dnešek. Přikaž, ať shromáždí veškerý dobytek a všechno, co je volně na poli, někam pod střechu, neboť každého člověka i zvíře, které se neschová, zasypou kroupy a usmrtí je.'" Někteří faraónovi služebníci vzali Hospodinova slova vážně a bez váhání se rozběhli ukrýt své otroky i zvířata pod střechu. Avšak ostatní, kterým byla Hospodinova slova lhostejná, ponechali své otroky i zvířata venku na poli. Potom Hospodin řekl Mojžíšovi: "Vztáhni ruku k nebi a celý Egypt bude zasažen těžkým krupobitím. Obrovské kroupy budou padat na lidi i na zvířata a také pobijí veškerou úrodu na egyptských polích." Když Mojžíš napřáhl svou hůl k nebi, Hospodin spustil hromy a blesky a na Egypt se začaly sypat kroupy. Blesky křižovaly oblohu a kroupy padaly a padaly. Byla to ta nejstrašnější bouře, jaká kdy postihla Egypt od doby jeho vzniku. Všechno živé, co bylo v celém Egyptě pod širým nebem, zahynulo - lidé i zvířata. Kroupy zničily veškerou úrodu na polích a dokonale očesaly ovoce se stromů. Jediným místem, kde krupobití neřádilo, bylo území Gošenu, v němž sídlili Izraelci. Faraón si narychlo nechal předvolat Mojžíše a Árona a řekl jim: "Tentokrát jsem opravdu udělal chybu. Hospodin jedná spravedlivě a já i můj lid jsme se skutečně provinili. Pros za nás Boha, protože krupobití a hromů už jsme si užili víc než dost. Nebudu vás již dále zdržovat a dovolím vám odejít." Nato Mojžíš odpověděl: "Jakmile vyjdu z města, vztáhnu své ruce k Hospodinu a poprosím ho. Bouře ustane a přestanou padat kroupy, abys poznal, že země patří Hospodinu. Přesto jsem si ale jist, že ani ty, ani tvoji služebníci ještě stále neberete Hospodina jako Boha vážně." Krupobití poničilo pouze len a ječmen, protože ječmen už vyrostl do klasů a len právě kvetl. Pšenice a špalda však vydržely, protože dozrávají později. Mojžíš tedy odešel od faraóna a vyšel ven z města. Vztáhl ruce k Hospodinu a okamžitě přestaly bít hromy, padat kroupy a na zem už nespadla ani jediná kapka deště. Sotva však faraón uviděl, že déšť, krupobití i hromy ustaly, opět se postavil Hospodinu na odpor. On i jeho služebníci se znovu zatvrzele Bohu vzepřeli a nedovolili Izraelcům odejít. Opět se tak potvrdilo to, co Hospodin prostřednictvím Mojžíše předpověděl. Krátce nato řekl Hospodin Mojžíšovi: "Vyprav se znovu k faraónovi. Má zázračná znamení zatvrdila jeho srdce i srdce jeho služebníků, a proto nad Egypťany vykonám ještě další divuplné činy. To proto, abyste mohli vyprávět svým dětem a vnoučatům, jak tvrdě jsem s Egypťany naložil a jaké jsem mezi nimi vykonal zázraky, abyste poznali, že jsem Hospodin." Mojžíš s Áronem tedy přišli k faraónovi a řekli mu: "Poslouchej, co ti vzkazuje Hospodin, Bůh Hebrejů: 'Jak dlouho se mi ještě budeš stavět na odpor? Propusť Izraelce, aby mi mohli uspořádat bohoslužebné shromáždění. Jestliže je nenecháš odejít, zítra tvou zemi zaplaví hejna kobylek. Pokryjí povrch země tak, že vůbec nebude vidět. Sežerou všechno, co vám ještě zůstalo po krupobití, a nevynechají také ani jediný strom rostoucí na vašich polích. Bude jich tolik, že zaplní i tvé paláce a domy všech obyvatel Egypta. Něco takového nezažil ještě nikdo z vašich předků od té doby, co osídlili tuto zemi, až do dneška.'" Po těchto slovech se Mojžíš obrátil a odešel od faraóna. Kolem faraóna se shromáždili jeho služebníci a řekli mu: "Jak dlouho ještě chceš, aby nás tento muž sužoval? Nechej už konečně ty Izraelce odejít a oslavovat toho jejich Hospodina, který je jejich Bohem. Cožpak nevidíš, že Egyptu hrozí naprostá zkáza?" Faraón tedy nechal povolat Mojžíše a Árona zpět a řekl jim: "Tak si tedy jděte a oslavujte si Hospodina, svého Boha. Jen mi řekněte, kdo všechno má odejít?" Nato Mojžíš odpověděl: "Půjdou staří i mladí, naši synové i dcery a také veškerá naše stáda, neboť chceme uspořádat na počest Hospodina velikou slavnost." "To ať vás ani nenapadne!" rozkřikl se faraón. "Nechat vás odejít spolu s vašimi ženami a dětmi! Je nad slunce jasné, že chystáte nějaký podraz. Nikdy! Hospodina půjdou uctívat jen muži, když o to tolik stojíte." Když faraón domluvil, nechal vyhnat Mojžíše i Árona ze svého paláce. Hospodin však Mojžíšovi řekl: "Napřáhni ruku nad Egypt, ať se nad jeho územím přežene hejno kobylek, které sežerou všechno, co roste na polích a co ještě přežilo krupobití." 13-14 Mojžíš tedy napřáhl svou hůl nad Egypt, Hospodin zvedl východní vítr a nechal ho vát celý den a celou noc. Do rána vítr přinesl kobylky, které napadly celý Egypt a v nespočetných hejnech se usadily na každém kousku země. Nikdy předtím taková pohroma v podobě kobylek zemi nepotkala a nic takového už ani nezažije. *** Kobylky pokryly celou zemi tak, že se jen černala, a sežraly všechno, co zůstalo po krupobití - plodiny na polích, ovoce na stromech a každý zelený lístek. V celém Egyptě nezůstal na stromě ani na poli jediný zelený výhonek. Faraón dal kvapně předvést Mojžíše a Árona a prohlásil: "Opět jsem se proti vašemu Bohu i proti vám provinil. Odpusťte mi, prosím, ještě jednou a poproste Hospodina, vašeho Boha, aby mě této strašné zkázonosné pohromy zbavil." Mojžíš tedy odešel od faraóna a modlil se za něj k Hospodinu. Hospodin změnil východní vítr ve vichřici od západu, která odvála kobylky do Rudého moře, takže v celém Egyptě nezůstala ani jediná kobylka. I tentokrát však Hospodinovo počínání faraóna ještě více zatvrdilo a Izraelce nepropustil. Proto Hospodin znovu vyzval Mojžíše:" Vztáhni ruce k nebi a celý Egypt přikryje neproniknutelná tma." Mojžíš uposlechl a na tři dny se celý Egypt ponořil do naprosté temnoty. Nikdo neviděl ani na krok a tři dny se nemohl pohnout z místa. Jen Izraelci měli ve svých domovech světlo. Faraón dal opět poslat pro Mojžíše a řekl: "Jděte a uctívejte si vašeho Hospodina. Vezměte s sebou také své děti, ale svá stáda ponechejte zde." Mojžíš však namítl: "Musíš nás nechat, abychom mohli Hospodinu, našemu Bohu, přinést na oltářní oheň své oběti a dary. Všechna zvířata proto musí jít s námi a nesmí tady zůstat ani jediný kus. Některé z nich obětujeme k uctění Hospodina, našeho Boha, ale dokud nedorazíme až na místo, nedozvíme se, která zvířata mu máme předložit." Hospodin však ponechal faraónovo srdce zatvrzelé, takže opět nebyl ochoten Izraelce propustit. Tentokrát však faraón Mojžíšovi řekl: "Kliď se mi z očí! Ať už tě nikdy víc nevidím! Jestli se ještě někdy potkáme, zaplatíš za to vlastním životem." "Jak si přeješ," odvětil Mojžíš, "už nikdy mě neuvidíš." Hospodin opět promluvil k Mojžíšovi a řekl mu: "Nechám na faraóna a na Egypt dopadnout ještě jednu pohromu. Potom vám konečně dovolí nejen odejít, ale přímo vás vyžene. Vyzvi všechny, aby jak muži, tak ženy požádali své egyptské sousedy o stříbrné a zlaté předměty." Hospodin sám přiměl Egypťany, aby Izraelcům takto projevili svou přízeň, neboť faraónovi služebníci i všichni ostatní obyvatelé Egypta si Mojžíše velmi vážili a obdivovali ho. 4-5 Mojžíš veřejně vyhlásil vše, co mu Hospodin přikázal: "Okolo půlnoci projdu celým Egyptem a zahubím všechny prvorozené mužské potomky. Prvorození synové všech Egypťanů zemřou, počínaje tvým prvorozeným synem, faraóne, přes nejstaršího syna obyčejné otrokyně obtížené prací a konče prvorozeným mládětem dobytka. *** Po celém Egyptě se bude rozléhat hlasitý nářek, který tvá země ještě nezažila a ani znovu nezažije. Na Izraelce a ani na žádné jejich zvíře však ani pes nezaštěká. Potom poznáš, že já, Hospodin, vím, kdo je mým přítelem a kdo se mi zatvrzele staví na odpor. Všichni tvoji služebníci se mi přijdou poklonit a řeknou, abych odešel i s celým svým národem. Teprve potom odejdu." Když Mojžíš toto poselství předal, rozhořčen z faraónova dvora odešel. Všechno se tedy odehrálo přesně tak, jak Hospodin řekl Mojžíšovi úplně na začátku: "Faraón vás několikrát odmítne uposlechnout a proto se Egypt stane svědkem mnoha mých zázraků." Mojžíš s Áronem pak tyto zázraky před zraky faraóna uskutečnili, ale všechna Hospodinova snaha faraóna jen více zatvrdila, takže nenechal Izraelce ze své země odejít. Když byli Mojžíš s Áronem ještě v Egyptě, Hospodin k nim znovu promluvil: "Tento měsíc se pro vás stane prvním měsícem roku. Oznamte celému izraelskému národu, aby si na desátý den tohoto měsíce každá rodina nebo domácnost připravila beránka. Jestliže bude nějaká domácnost na jednoho beránka příliš malá, ať se podělí se svými nejbližšími sousedy podle počtu členů v každé domácnosti. Každému určíte takovou část beránka, jakou sní. Ze zvířat vyberete pouze roční beránky nebo kůzlata, samce bez jakékoliv tělesné vady. Budete se o ně starat až do čtrnáctého dne v tomto měsíci, kdy je pak všichni Izraelci musí za soumraku zabít. Potom vezmou trochu jejich krve a potřou s ní po stranách i nahoře zárubně vchodu do svých domů, kde budou beránka jíst. Téže noci upečou maso beránků na ohni a sní je s hořkými bylinami a nekynutým chlebem. Nebudete jíst jejich maso syrové ani vařené, ale pečené na ohni s hlavou, nohama i vnitřnostmi. Nic nenechávejte na druhý den, ale všechno snězte, aby nic nezbylo. Cokoliv zůstane, musíte spálit. Budete jíst ve spěchu, oblečeni, se sandály na nohou a cestovní holí v ruce, neboť tu noc Izraelce vyvedu. Tutéž noc projdu Egyptem a usmrtím všechny prvorozené jak u lidí, tak u zvířat. Vynesu tím rozsudek nad všemi egyptskými falešnými bohy, neboť jsem Hospodin. Když ale na domech, v nichž přečkáte tu noc, uvidím krev jako vaše znamení, přeskočím vás a nic z toho, co zasáhne Egypt, vás nepostihne. Tento den si potom budete stále připomínat a všechny budoucí generace vašeho národa jej budou navždy slavit jako můj, Hospodinův, svátek. Sedm dní budete jíst nekynutý chléb a hned první den odstraníte ze svých domů všechen kvas. Jestliže však kdokoliv z Izraelců v průběhu těchto sedmi dnů sní cokoliv kvašeného, vyloučíte ho ze svého národa. První a sedmý den uspořádáte slavnostní bohoslužbu. Po celých sedm dní nebudete kromě nezbytné přípravy jídla vůbec pracovat. Smíte se starat pouze o potravu. Tento Svátek nekynutých chlebů budete slavit na památku toho, že jsem v ten den vyvedl váš národ z Egypta. Budou jej navždy slavit také všechny generace, které přijdou po vás. V prvním měsíci tedy budete od večera čtrnáctého dne do večera dvacátého prvního dne jíst nekynutý chléb. Po celý týden se ve vašich domech nesmí nalézat nic kvašeného, neboť jak už jsem řekl, kdokoliv by snědl něco kvašeného, přestane patřit k národu Izraelců, ať už se k němu přidal jako cizinec nebo se v něm narodil. Nepozřete nic, co obsahuje kvas, a ve všech domácnostech se bude jíst výhradně nekynutý chléb." Když Hospodin domluvil, Mojžíš shromáždil izraelské představitele a řekl jim: "Ihned si vyberte zvíře pro každou rodinu, které pak zabijete jako velikonočního beránka. Jakmile to uděláte, vezmete svazek yzopu, namočíte ho do misky s krví zabitého zvířete a potřete s ní po stranách i nahoře zárubně svých dveří. Nikdo z vás pak až do rána nepřekročí práh svého domu. Až bude Hospodin procházet zemí, aby usmrtil egyptské prvorozené, uvidí krev na zárubni vchodu do vašeho domu a tento dům přeskočí. Nedovolí, aby jeho posel, kterého pověřil tímto zkázonosným úkolem, vstoupil dovnitř a usmrtil vás. Dodržujte tyto pokyny jako provždy platné nařízení nejen pro vás, ale i pro své potomky. Zachovávejte tuto slavnost i poté, kdy vstoupíte do země, kterou vám Hospodin slíbil dát. 26-27 Až se vás jednou vaše děti zeptají, co pro vás tento obřad znamená, odpovězte jim: Je to velikonoční oběť Hospodinu, který přeskočil domovy Izraelců v Egyptě a ponechal jejich obyvatele naživu, když pobíjel Egypťany." Když Mojžíš domluvil, lidé padli na kolena a chválili Boha. *** Všichni Izraelci potom udělali všechno tak, jak to Hospodin nařídil Mojžíšovi a Áronovi. O půlnoci pak Hospodin usmrtil všechny prvorozené potomky Egypťanů, od prvorozeného syna faraóna, jeho následníka na trůnu, až po prvorozeného syna vězně v žaláři a také prvorozená mláďata veškerého dobytka a zvířat. Tu noc byli všichni egyptští obyvatelé včetně faraóna vzhůru a propukli v hlasitý nářek, protože v celé zemi se nenašel ani jediný dům, kde by někdo nezemřel. Faraón proto ještě v noci povolal Mojžíše a Árona a řekl jim: "Seberte se a ihned se všemi Izraelci odejděte! Jděte si oslavovat toho svého Hospodina, jak jste chtěli. Vezměte s sebou i všechna svá stáda a jděte. Proste však Hospodina, aby svou přízeň prokázal i mě." Všechny Egypťany zachvátil strach ze smrti a naléhali na Izraelce, aby co nejrychleji opustili jejich zemi. Izraelci tedy vzali nevykynuté těsto a odnesli je na ramenou v dížích obalených látkou. Avšak ještě dříve než odešli, uposlechli Mojžíšovu radu a požádali Egypťany o stříbrné a zlaté předměty a oděvy. Hospodin způsobil, že Egypťané projevili Izraelcům svou přízeň a dali jim vše, oč je Izraelci požádali. Tímto způsobem Izraelci získali egyptské bohatství. Izraelci se tedy konečně vydali na cestu a putovali z Raamsesu do Sukótu. Celkem opustilo Egypt asi šest set tisíc mužů které navíc doprovázely jejich ženy a děti. K Izraelcům se připojilo také velké množství cizinců a Egypt opustila také rozsáhlá izraelská stáda skotu a ovcí. Z těsta, které si přinesli z Egypta, pak Izraelci napekli nekynutý chléb. Těsto totiž nevykynulo, protože Egypťané vyhnali Izraelce dříve, než stačilo zkvasit. Ani jídlo na cestu si nestačili připravit. Celkem žili Izraelci v Egyptě čtyři sta třicet let. Po uplynutí čtyř set třiceti let opustil celý Hospodinův národ egyptskou zemi právě v tento den. Stejně jako noc, kdy Hospodin vyvedl Izraelce z Egypta, byla nocí probdělou, mají také všechny následující generace Izraelců na počest Hospodina tuto noc bdít. 43-45 Hospodin řekl Mojžíšovi a Áronovi: "O velikonocích budou platit následující pravidla: Zatímco otroci, za které jste zaplatili a obřezali je, mohou jíst velikonočního beránka, nikdo z cizinců ani pocestných či najatých dělníků se hostiny nezúčastní. *** *** Beránka budete jíst ve svých domovech a nevynesete z domu ani kousek masa. Nebudete také lámat jeho kosti. Tohoto svátku se musí účastnit všichni Izraelci. Jestliže se cizinci, kteří mezi vámi žijí, budou chtít zúčastnit oslav Hospodinových Velikonoc, musí být všichni muži v jejich domácnosti obřezáni. Potom se mohou účastnit slavnosti stejně jako všichni Izraelci. Nikdo neobřezaný nesmí jíst maso z beránka. To platí jak pro ty, kdo se narodili ve vaší zemi, tak pro všechny cizince, kteří mezi vámi žijí." Všichni Izraelci udělali přesně to, co Hospodin nařídil Mojžíšovi a Áronovi, a Hospodin právě tohoto dne vyvedl celý jejich národ z Egypta. Hospodin opět promluvil k Mojžíšovi a řekl mu: "Chci, aby mi Izraelci zasvětili všechny prvorozené mužské potomky. Prvorození potomci všech Izraelců, ale také prvorozená mláďata všech zvířat budou náležet mě." Mojžíš pak promluvil k Izraelcům a řekl jim: "Připomínejte si tento den, kdy jste vyšli z Egypta, ze země, kde jste byli otroky, neboť vás odtud svou mocí vyvedl Hospodin. Nejezte nic, co obsahuje jakýkoliv kvas. Dnes, v měsíci ábíbu opustíte Egypt. Jakmile vás Hospodin přivede na území Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Chivejců a Jebúsejců, do země oplývající hojností mléka a medu, kterou slíbil již vašim předkům, uspořádáte vždy v tomto měsíci slavnost. Jeden týden budete jíst nekynutý chléb a sedmý den uspořádáte na Hospodinovu počest slavnost. Po celých sedm dní budete jíst nekynutý chléb a nevezmete do úst nic kvašeného. Ať se nic takového mezi vámi ani nevyskytne. V ten den řekněte svým potomkům: Jednáme tak z vděčnosti za to, co pro nás vykonal Hospodin, když nás vyvedl z Egypta. Tato událost musí natrvalo poznamenat vaše jednání a pevně si ji vepíšete do mysli, abyste se vždy řídili Hospodinovým zákonem. Vždyť to byl Hospodin, kdo vás svou mocí vyvedl z Egypta, a proto zachovávejte toto nařízení ve stanovenou dobu každý rok. Až vás Hospodin přivede do země Kenaanců a daruje vám ji do vlastnictví, jak to stvrdil svou přísahou už vašim předkům, zasvětíte Hospodinu nejstaršího potomka každé ženy a také všechny prvorozené samce vašeho dobytka. Za každého osla, který se narodí jako první, obětujte beránka. Jestliže to neuděláte, zlomte mu vaz. Každého prvorozeného syna však vykoupíte náhradní obětí. Až se vás někdy v budoucnu vaše děti zeptají, proč to všechno děláte, odpovězte jim: Připomínáme si tím, jak nás Hospodin svou mocí vyvedl z Egypta, kde jsme byli otroky. Když nás faraón zatvrzele odmítal propustit, Hospodin usmrtil všechny prvorozené potomky Egypťanů i jejich zvířat. Proto obětujeme Hospodinu všechny prvorozené samce. Prvorozené syny však vykupujeme náhradní obětí. Budete tak jednat a pevně si to vepíšete do své mysli, abyste pamatovali na to, že to byl Hospodin, kdo vás svou mocí vyvedl z Egypta." Když faraón nechal Izraelce odejít, Bůh je nevedl do Kenaanu přes území Pelištejců, přestože tudy vedla nejkratší cesta. Bůh se tak rozhodl proto, aby se Izraelci nedostali do válečného konfliktu s Pelištejci a nerozhodli se raději vrátit do Egypta. Vedl je proto oklikou přes poušť směrem k Rudému moři. Když Izraelci odcházeli z Egypta, byli rozděleni do bojových družin. Mojžíš s sebou vzal ostatky praotce Josefa, neboť Josef kdysi požádal Izraelce, aby mu přísahali, že až jim Bůh přijde na pomoc, odnesou s sebou z Egypta také jeho ostatky. Když Izraelci odešli ze Sukótu, utábořili se na kraji pouště v Étamu. Ve dne Bůh kráčel v jejich čele v podobě sloupu z oblaku a ukazoval jim, kudy mají jít, v noci se měnil na ohnivý sloup, který jim současně osvětloval cestu, aby mohli jít jak ve dne, tak v noci. Ať byl den či noc, sloup z oblaku i ohnivý sloup vždy stál v čele zástupu Izraelců a nikdy je neopouštěl. Hospodin opět oslovil Mojžíše a řekl mu: "Nařiď Izraelcům, ať odbočí z cesty a utáboří se v blízkosti Pí-chírotu mezi Migdólem a mořem. Ať rozloží tábor na pobřeží naproti Baal-sefónu. Faraón si bude myslet, že jste zabloudili a ztratili se uprostřed pouště. Opět ho však nechám jednat podle jeho zatvrzelého srdce a on se vás vydá pronásledovat. Já však nad ním a celou jeho armádou slavně zvítězím a všichni Egypťané poznají, že jedině já jsem skutečný Bůh." Když Hospodin domluvil, Izraelci udělali, co jim přikázal. Když si zanedlouho egyptský faraón uvědomil, že Izraelci odešli, rozleželo se mu to v hlavě a spolu se svými služebníky začal spekulovat: "Jak jsme jen mohli nechat Izraelce odejít? Vždyť jsme přišli o své služebníky a otroky!" Faraón si proto ihned dal připravit svůj válečný vůz a nechal nastoupit celou armádu. Ze všech egyptských válečných vozů vybral šest set nejlepších a do každého z nich přidělil tříčlennou posádku. Hospodin ponechal faraónovo srdce zatvrzelé a dovolil mu, aby se Izraelce vydal pronásledovat. Ti však byli vedeni Hospodinovou mocí a silou. Egypťané - faraón s oddíly jezdců a bojovníci ve válečných vozech tažených koňmi - se pustili do pronásledování Izraelců a dostihli je právě když tábořili u moře v blízkosti Pí-chírotu naproti Baal-sefónu. Když Izraelci zpozorovali, že se k nim blíží Egypťané v čele s faraónem, přepadla je hrůza a ve svém zoufalství prosili Hospodina o pomoc. Začali také spílat Mojžíšovi a křičeli na něj: "Cožpak v Egyptě nebylo dost hrobů, že jsi nás odvedl, abychom zahynuli na poušti? Vidíš, co jsi způsobil tím, žes nás vyvedl z Egypta? Neříkali jsme ti snad ještě v Egyptě, abys nám dal pokoj a nechal nás sloužit Egypťanům? Bylo rozhodně lepší sloužit Egypťanům, než zemřít tady v poušti!" Mojžíš se snažil Izraelce povzbudit: "Ničeho se nebojte. Vzchopte se a uvidíte, jak vás dnes Hospodin zachrání. Egypťany, kteří vás pronásledují, již nikdy víc nespatříte. Hospodin s nimi bude bojovat za vás a vy už se konečně uklidněte a zmlkněte." Nato Hospodin řekl Mojžíšovi: "Proč ten zbytečný křik? Přikaž Izraelcům, ať jdou dál. Pozvedni svou hůl, napřáhni ruku směrem k moři a jeho vody se rozestoupí, aby Izraelci mohli projít mořem po suchem dně. Já pak dopustím, aby se Egypťané ve své zatvrzelosti hnali za Izraelci až do moře a tam faraónovi, jeho armádě i jezdcům na jeho válečných vozech ukážu svou velikost a sílu. Až nad nimi moje sláva zvítězí, všichni Egypťané konečně poznají, že jedině já jsem Bůh." 19-20 Když Bůh domluvil, jeho posel, který kráčel před Izraelci v podobě sloupu z oblaku, se přenesl za ně a postavil se mezi egyptskou armádu a Izraelce. V noci pak oblakový sloup zahalil jednu stranu temnotou a druhou zalil svým světlem, takže Egypťané se k Izraelcům po celou noc nepřiblížili. *** Mojžíš na Boží výzvu napřáhl svou ruku směrem k moři a Hospodin zvedl východní vítr, který se svou silou opřel do vody, rozdělil moře a vysušil na jeho dně cestu. Izraelci obklopení z obou stran vodními stěnami potom suchou nohou přešli na druhou stranu. Egypťané pokračovali v jejich pronásledování a se všemi koňmi, vozy i jejich posádkami se za nimi pustili po mořském dně. Na sklonku noci Hospodin shlédl z oblakového sloupu na egyptskou armádu a způsobil v jejích řadách dokonalý zmatek. Když uvolnil kola jejich válečných vozů, aby nemohli jet dál, Egypťané zvolali: "Nechejme Izraelce na pokoji, vždyť za ně proti nám bojuje sám Bůh." V tom okamžiku však Hospodin nařídil Mojžíšovi: "Napřáhni ruku směrem zpět k moři a jeho vody zaplaví Egypťany i jejich válečné vozy s posádkami." Mojžíš uposlechl, a když pozvedl ruku, vodní stěny se za úsvitu opět spojily. Egypťané se dali na útěk, ale Hospodin je smetl do moře. Převalily se přes ně masy vody, pohřbily pod hladinou egyptské válečné vozy i jejich posádky a pohltily celou faraónovu armádu, která vstoupila za Izraelci do moře. Nepřežil ani jediný z Egypťanů. Izraelci však z obou stran obklopeni hradbami vody do posledního přešli po suchém mořském dně až na druhou stranu. V ten den Hospodin vysvobodil Izraelce z područí Egypťanů a na vlastní oči mohli vidět Mrtvá těla svých pronásledovatelů vyplavená na břeh. Když Izraelci viděli s jakou mocí Hospodin zasáhl proti Egypťanům, zmocnila se jich zbožná úcta a jejich důvěra v Hospodina i jeho služebníka Mojžíše se posílila. Mojžíš a Izraelci tenkrát z vděčnosti zazpívali Hospodinu tuto píseň: "Zpívám Hospodinu, neboť je ze všech nejvznešenější. Smetl koně i s jezdci do moře. Hospodin je mou silou i radostí, to on mi přinesl vysvobození. On je můj Bůh a já ho chci chválit, byl Bohem mých předků a také já ho budu ctít. Hospodin však také dokáže bojovat, vždyť je to Bůh, který jedná. Smetl do moře faraónovy vozy i celou jeho armádu. Utopil v Rudém moři nejlepší faraónovy služebníky. Zavřela se nad nimi hladina a oni klesli ke dnu jako kámen. Ano, Hospodine, ukázal jsi svou vznešenost a sílu a svou pravicí jsi zničil své protivníky. Z moci svého majestátu jsi svrhl ty, kdo ti vzdorovali. Plameny tvého spravedlivého hněvu je pohltily jako strniště. Mocně jsi zadul a moře se rozestoupilo. Vzedmuté vody stály nepohnutě jako hradby, hlubiny ztuhly, jakoby se moři zastavilo srdce. Nepřátelé se chvástali, že nás dostihnou a porazí. Chtěli si rozdělit naši kořist a pohltit nás jako dravci. Prohlašovali, že nás zničí zbraněmi ve svých rukou. Ale tys, Hospodine, zadul svým dechem a moře se nad nimi zavřelo. Jako olovo klesli do hlubin bezedných vod. Je snad mezi lidskými bohy někdo jako ty, Hospodine? Kdo je jako ty? Vznešený a svatý Bůh, jehož sláva vzbuzuje bázeň, Bůh, který činí zázraky. Zasáhl jsi a země je pohltila. Ve své nekonečné lásce povedeš dál svůj lid, jenž jsi vykoupil. Svou mocí je doprovodíš až do své svaté země. Až se o tom doslechnou ostatní národy, začnou se třást a Pelištejců se zmocní hrůza. Velitelé Edómu se zaleknou a ty, kdo stojí v čele Moábu, přepadne strach. Obyvatelům Kenaanu se podlomí kolena a zachvátí je nepopsatelná hrůza. Před mocí tvého majestátu budou zticha jako němý kámen dokud nepřejde tvůj lid, který jsi vykoupil. Přivedeš Izraelce do své země a necháš je vzkvétat na své svaté hoře, na místě, které sis vyhlédl pro svůj příbytek, pro svatyni, kterou jsi založil svou vlastní rukou. Tam budeš na věky věků vládnout jen ty, Hospodine." Hospodin nechal Izraelce přejít po vyschlém dně na druhou stranu, ale když se do moře vřítili faraónovi koně a válečné vozy s posádkami, Hospodin nechal mořské vody, aby se vrátily zpět na své místo a pohřbily Egypťany pod hladinou. 20-21 Áronova sestra, prorokyně Mirjam, pak vzala do ruky tamburínu a následována ostatními ženami se dala do tance a přitom zpívala: "Pějte Hospodinu, neboť je ze všech nejvznešenější. Smetl koně i s jezdci do moře." *** Potom Mojžíš a Izraelci zamířili od Rudého moře do pouště Šúr. Už tři dny putovali pouští, ale nikde po cestě nenašli vodu. Když dorazili do Mary, ani tady se nemohli napít, neboť zdejší voda byla hořká. (Napovídá to již samotný název tohoto místa - Mara, což v hebrejštině znamená Hořká.) Lidé začali nespokojeně reptat a doráželi na Mojžíše slovy: "Čeho se máme napít?" Mojžíš tehdy poprosil Hospodina o pomoc a Hospodin mu jako odpověď ukázal kus dřeva. Když ho Mojžíš vhodil do vody, voda ihned ztratila svou hořkost. Právě zde, v Maře, dal Hospodin Izraelcům právní řád a ustanovení a podrobil je také zkoušce jejich víry. Oznámil jim: "Jestliže budete pozorně naslouchat tomu, co vám jako váš Hospodin a Bůh říkám, budete-li jednat spravedlivě a budete respektovat všechna má nařízení a výnosy, nedovolím, aby vás postihly jakékoliv pohromy a nemoci, které sužovaly Egypťany. Vždyť právě já, Hospodin, jsem ten nejvyšší lékař." Z Mary se Izraelci přesunuli do oázy v Élimu, kde nalezli dvanáct pramenů a sedmdesát palem, a utábořili se tam. Když si všichni Izraelci v Élimu dostatečně odpočinuli, vydali se opět na cestu a patnáctého dne druhý měsíc po opuštění Egypta dorazili na poušť Sín ležící mezi Élimem a Sínajem. 2-3 V nehostinných podmínkách pouště si celý izraelský národ opět začal stěžovat a lidé vyčítali Mojžíšovi a Áronovi: "Kdybychom raději žili a zemřeli v Egyptě! Tam jsme se vždy do sytosti najedli masa a všeho, nač jsme si jen vzpomněli. Tys nás ale vylákal na poušť a teď tady všichni zahyneme hladem." *** Krátce nato promluvil k Mojžíšovi Hospodin a řekl mu: "Budu vám z nebe sesílat pokrm, aby si lidé mohli každý den nasbírali dostatečné množství k obživě. Budu je tak učit, aby se na mě spoléhali, a současně uvidím, zda se řídí mými pokyny. Pouze šestý den ať si všichni nasbírají dvakrát více, než v ostatní dny." 6-7 Když to Mojžíš s Áronem vyslechli, oznámili všem Izraelcům: "Protože Hospodin slyšel, jak jste nespokojení, ještě dnes večer pochopíte, že tím, kdo vás vyvedl z Egypta, nebyl nikdo jiný než on, a ráno na vlastní oči spatříte Hospodinovu slávu. My dva jsme na tom stejně jako všichni ostatní, a proto nám spíláte zcela zbytečně. *** Až vám Hospodin večer připraví maso a ráno vám dá tolik potravy, kolik potřebujete, poznáte, že za vším stojí jedině on. Vždyť on všechny vaše nářky dobře slyší. Cožpak nechápete, že ve skutečnosti nereptáte proti nám, ale proti samotnému Bohu?" Potom Mojžíš nařídil Áronovi: "Oznam všem Izraelcům, aby předstoupili před Hospodina, neboť jejich nespokojenost se donesla až k jeho sluchu." Zatímco Áron hovořil s Izraelci, v poušti se před jejich zraky objevila Hospodinova sláva v podobě oblaku. Hospodin pak Mojžíšovi potvrdil: "Slyšel jsem reptání Izraelců, a proto je ujisti, že večer se najedí masa a ráno se plně nasytí chlebem. Potom snad konečně poznají, že já, Hospodin, jsem skutečně jejich Bohem." 13-14 A opravdu, ještě ten večer přiletěly nad izraelský tábor v obrovském hejnu křepelky a snesly se na zem. Ráno zase kolem tábora padla rosa, a když ji slunce vysušilo, objevily se na zemi jemné vločky, které připomínaly jinovatku. *** Když to Izraelci spatřili, ptali se jeden druhého, co to je(hebrejsky man-hú), protože nikdy nic takového neviděli. Mojžíš jim odpověděl: "Tento pokrm vám poslal Hospodin jako chléb, abyste měli co jíst. Nařídil, aby si každý nasbíral tolik, kolik potřebuje. Na každého člena rodiny dva a půl litru." Izraelci tedy udělali, co jim Mojžíš řekl, a dali se do sbírání. Někdo nasbíral hodně, jiný málo. Když to ale nakonec porovnali, pak ten, kdo nasbíral hodně, neměl nadbytek a ten, kdo nasbíral méně, netrpěl nedostatkem. Každý si nasbíral tolik, aby se dosyta najedl. Když byli hotovi, Mojžíš dodal: "Nenechávejte si žádné zbytky tohoto pokrmu do rána." Někteří z Izraelců však na Mojžíšovy rady nedbali a schovali si zbytek Hospodinova pokrmu do rána. Všechno se jim ale přes noc zkazilo a ráno našli celý zbytek ztuchlý a prolezlý červy. Když se to Mojžíš dozvěděl, neposlušnost Izraelců ho dopálila. Vždy ráno si pak každý nasbíral tolik potravy, kolik potřeboval, ale když začalo hřát slunce, všechno, co zůstalo na zemi, se rozpustilo. Šestý den si Izraelci podle pokynů nasbírali dvakrát více než obvykle, pět litrů na osobu. Představitelé a předáci Izraelců však přišli za Mojžíšem, aby jim vysvětlil proč. Mojžíš je seznámil s nařízením, které vydal Hospodin: "Zítra bude den odpočinku, Hospodinova svatá sobota. Proto si napečte a navařte všechno, co chcete, a zbytek si uchovejte na příští den." Izraelci si tedy opravdu odložili dostatek pokrmu na příští den, ale tentokrát se jim nic nezkazilo ani se jim do toho nepustili červi. "To bude váš dnešní pokrm," řekl Mojžíš Izraelcům, "protože dnes je Hospodinova sobota a na zemi vůbec nic nenaleznete. Můžete Hospodinův pokrm sbírat šest dnů, ale sedmý den, v sobotu, nic nenajdete." Někteří Izraelci se však i sedmý opět den vydali sbírat, ale žádný pokrm nenalezli. Hospodin proto řekl Mojžíšovi: "Jak dlouho ještě budete odmítat má nařízení a přehlížet mé pokyny? Cožpak jste zapomněli, že jsem oddělil sobotu k odpočinku? Právě proto vám šestého dne dávám potravu na dva dny. V sedmý den má každý zůstat tam, kde je, a nezatěžovat se sháněním stravy." Izraelci tedy Hospodina uposlechli a v sedmý den vždy odpočívali. Izraelci nazvali tento zvláštní pokrm mana (což v jejich jazyce znamená - co je to - neboť nic takového dříve neviděli). Mana byla bílá jako koriandrové semeno a chutnala jako medové placky. Jednou Mojžíš řekl Izraelcům: "Hospodin mi přikázal, abychom nasbírali jeden denní příděl many do nádoby a uchovali ji pro další generace, které přijdou po nás, aby viděli chléb, který nám Hospodin dával za pokrm v poušti, když nás vyvedl z Egypta." Proto Mojžíš nařídil Áronovi, aby vzal džbán, naplnil ho manou a odnesl jej do Hospodinovy svatyně, kde měl zůstat pro budoucí generace. Áron tedy podle příkazu, který dal Hospodin Mojžíšovi, umístil manu před truhlu s deskami Hospodinova Zákona, aby tam zůstala uchována. Izraelci se živili manou po celých čtyřicet let, než dorazili k hranicím země osídlené Kenaanci. (Ómer (2,5 litru) je desetina éfy.) Izraelský národ pak z pouště Sínu putoval pod vedením Hospodina z místa na místo. Jednou se Izraelci utábořili v Refídimu, ale nenalezli tam žádnou pitnou vodu. Opět se proto obořili na Mojžíše a dožadovali se, aby jim nějakou vodu opatřil. Mojžíš jim však tehdy odpověděl: "Proč se hněváte na mě? Proč pokoušíte dokonce i samotného Hospodina?" Lidé však nemysleli na nic jiného než na svou žízeň a dál na Mojžíše doráželi: "Proč jsi nás vůbec vyvedl z Egypta? Jen proto, abychom tady i s našimi dětmi a zvířaty zemřeli žízní?" Mojžíš tehdy ve své nouzi volal k Hospodinu: "Ach, Pane, co mám s těmito lidmi dělat? Vždyť stačí jen málo a oni mě ukamenují!" Hospodin Mojžíšovi odpověděl: "Postav se spolu s několika staršími vašeho národa do čela všech Izraelců, vezmi si do ruky hůl, kterou jsi uhodil do Nilu a vydej se na cestu. Já vás budu očekávat u skály na hoře Chorébu. Jakmile do té skály uhodíš, vytryskne z ní voda a lidé se budou moci napít." Mojžíš Hospodina uposlechl a před zraky všech izraelských starších udělal, co po něm žádal. Tomu místu pak dal název Massa a Meriba (což v hebrejštině znamená - pokušení a vzdor), neboť Izraelci na tom místě vyvolali svár a pokoušeli Hospodina tím, že pochybovali o jeho přítomnosti a moci. V Refídimu zaútočil na Izraelce bojovný kmen Amálekovců. Mojžíš tehdy přikázal svému pomocníku Jozuovi: "Vyber mezi Izraelci bojeschopné muže a vytáhněte proti Amálekovcům. Já se zítra postavím na vrchol pahorku s Hospodinovou holí v ruce." Jozue se tedy podle Mojžíšova příkazu pustil do boje s Amálekovci a Mojžíš s Áronem a Chúrem vystoupili na vrchol pahorku. Dokud Mojžíš držel ruce nahoře, Izraelci vítězili, ale kdykoliv mu ruce klesly, Amálekovci získali převahu. Když už Mojžíše bolely ruce únavou, Áron a Chúr přivalili kámen a Mojžíš se na něj posadil. Potom vzal každý z nich Mojžíše z jedné strany za ruku, a drželi mu je nahoře až do západu slunce. Díky tomu se Jozuovi podařilo armádu Amálekovců porazit. Když bylo po bitvě, Hospodin nařídil Mojžíšovi: "Napiš o tom, co se stalo, záznam na svitek a upozorni na to i Jozuu, že hodlám zcela vyhladit národ Amálekovců z povrchu země." Mojžíš pak postavil na počest Hospodina oltář a dal mu název "Hospodin je můj válečný prapor." Když ho vybudoval, prohlásil: "Pozvedl jsem ruce k Hospodinovu trůnu, a proto bude Hospodin bojovat proti Amálekovcům generaci za generací." Za nějaký čas se o všem, co Bůh udělal pro Mojžíše a svůj národ Izraelců, když je vyváděl z Egypta, doslech Mojžíšův tchán, midjánský kněz, Jitro. 2-3 Vzal s sebou také svou dceru Siporu, kterou k němu spolu se svými dvěma syny poslal Mojžíš. Jeho první syn se jmenoval Geršom (což v hebrejštině znamená - jsem zde cizí), neboť Mojžíš při jeho narození prohlásil, že se stal cizincem v neznámé zemi. *** Když se mu pak narodil druhý syn, Mojžíš řekl: "Bůh mých předků mi pomohl a zachránil mě před smrtí z rukou faraóna." Proto dal svému synu jméno Elíezer (což hebrejsky znamená Bůh je pomoc). Mojžíšův tchán Jitro se vypravil spolu s Mojžíšovými syny a jeho ženou za Izraelci na poušť a potkal Mojžíše, právě když Izraelci tábořili nedaleko Boží hory Sínaje. Dříve než Jitro dorazil osobně, vypravil k Mojžíšovi posla se vzkazem: "Tvůj tchán Jitro je spolu s tvou manželkou a tvými syny na cestě k tobě." Sotva se to Mojžíš dozvěděl, vyšel svému tchánu naproti, a když se setkali, poklonil se mu a políbil ho na uvítanou. Navzájem se pozdravili a vešli spolu do stanu. Tam Mojžíš vyprávěl svému tchánovi o všem, co Hospodin kvůli Izraelcům dopustil na faraóna a Egypťany, o všech obtížích, které potkaly Izraelce po cestě, a také o tom, jak jim Hospodin vždy pomohl. Jitro pozorně naslouchal vyprávění o všem dobrodiní, které Hospodin vykonal pro Izraelce, když je zachraňoval z područí Egypťanů, a měl z toho upřímnou radost. Řekl: "Chvalte Hospodina, který vás vysvobodil z područí Egypťanů a jejich panovníka, a zbavil tak Izraelce otroctví. Teď jasně vím, že Hospodin je mocnější než kterýkoliv jiný bůh, neboť spravedlivě odplatil protivníkům a utlačovatelům Izraele tak, jak si zasloužili." Po těchto slovech přinesl Mojžíšův tchán Jitro na oltářní oheň oběti a dary Bohu a spolu s Áronem a předními Izraelci pak uspořádali slavnostní hostinu na Hospodinovu počest. Na druhý den se Mojžíš posadil a ujal se role soudce lidu. Izraelci k němu přicházeli od rána do večera a dlouho čekali, až na ně přijde řada. Když Jitro viděl, co všechno jeho zeť Mojžíš pro Izraelce dělá, přistoupil k němu a dal mu návrh: "Co to tady vlastně s těmi lidmi děláš? Proč soudíš všechny případy sám, všichni ostatní pak musí od rána do večera stát a čekat?" Mojžíš mu odpověděl: "Lidé za mnou přichází hledat Boží vůli. Kdykoliv mezi nimi vznikne nějaký spor, přijdou s ním ke mně a já je pak na základě Božích nařízení a zákonů rozsoudím." Nato však Mojžíšův tchán odvětil: "Myslím, že sis to nezorganizoval zrovna nejlépe. Jak pro tebe, tak pro ty, kdo za tebou přicházejí, je to velmi únavné. Na jednoho je to příliš těžká práce, sám to nezvládneš. Dobře mě teď poslouchej, co ti poradím a Bůh se k tomu jistě přizná: Bůh si tě vyvolil, abys před ním zastupoval celý národ a předkládal mu spory Izraelců. Na tom nic nezměníš. Musíš Izraelce poučit o Božích nařízeních a zákonech a ukázat jim, jak mají žít a co mají dělat. Vyber si však z celého národa schopné muže, kteří respektují Boha, důvěryhodné jedince, kteří jsou poctiví a neúplatní, a postav je do čela menších skupin. Někteří budou mít na starost deset lidí, jiní pět takových desítek, sto a nakonec tisíc. Budou neustále lidem k dispozici jako soudci a každý složitější případ předloží tobě. Všechny jednoduché spory ale mohou vyřešit úplně sami. Potom nebudeš tolik přetížený, protože se s tebou o práci rozdělí jiní. Jestliže to tak uděláš a Bůh tomu bude nakloněn, nebudeš se přepínat a také všichni lidé odejdou spokojeni." Mojžíš svého tchána uposlechl a udělal všechno, co mu poradil. Vybral si mezi Izraelci schopné muže a ustanovil je správci nad tisíci, sty, padesáti a deseti. Tito vybraní muži pak, kdykoli bylo třeba, sloužili ostatním jako soudci. Obtížné případy předkládali Mojžíšovi, ale v jednoduchých rozhodovali sami. Za nějaký čas se Mojžíš se svým tchánem rozloučil a Jitro se vrátil do své země. 1-2 Přesně tři měsíce poté, co opustili Egypt, vytáhli Izraelci z Refídimu a dorazili na Sínajskou poušť. Přišli až na úpatí hory Sínaje a utábořili se tam. *** Mojžíš pak vystoupil na horu, kde mu Hospodin řekl: "To, co ti nyní povím, oznámíš všem Izraelcům: Na vlastní oči jste viděli, jak jsem naložil s Egyptem a jak jsem vás jako na křídlech orlů přivedl až sem ke mně. 5-6 Jestliže mě ve všem uposlechnete a budete respektovat můj zákon, získáte zvláštní postavení mezi všemi národy. Ačkoliv mi náleží celá země, vy se stanete královstvím kněží a svatým národem. A nyní jdi, Mojžíši, a vyřiď Izraelcům, všechno, co jsem ti řekl." *** Mojžíš se tedy vrátil zpět do tábora, shromáždil k sobě představitele Izraelců a vyřídil jim všechno, co mu Hospodin řekl. Když to Izraelci vyslechli, jednohlasně zvolali: "Uděláme všechno, co nám Hospodin vzkázal." Mojžíš se poté s jejich odpovědí vypravil na horu, aby ji předal Hospodinu. Když dorazil na vrchol, Hospodin mu řekl: "Sestoupím k tobě v podobě hustého oblaku, aby lidé slyšeli, jak s tebou mluvím, a jednou pro vždy ti důvěřovali." Když Hospodin domluvil, předal mu Mojžíš odpověď Izraelců. 10-11 Nato mu Hospodin přikázal: "Vrať se ke svému lidu a dohlédni na to, aby se během dneška a zítřka připravili na setkání se mnou, svým Bohem. Ať si všichni vyperou své šaty a připraví se na třetí den, protože toho dne osobně před zraky Izraelců sestoupím na vrchol hory Sínaje. *** Urči lidem hranici, kterou nesmí překročit a upozorni je: "V žádném případě nevystupujte na horu ani se nepřibližujte k jejímu úpatí, protože kdokoliv by se hory třeba jen dotkl, musí bez milosti zahynout. Takového člověka musí ostatní ukamenovat nebo usmrtit střelami z luku, aniž by se ho dotkli rukou. Kdokoliv živý, ať zvíře nebo člověk, toto nařízení poruší, přijde o život. Na horu budou moci opět vystoupit teprve tehdy, až uslyší táhlé troubení na beraní roh." Když Mojžíš sestoupil z hory, posvětil Izraelce a nařídil jim, aby si vyprali svůj oděv. Potom všem oznámil, aby se připravili na třetí den a zdržovali se pohlavního styku. Třetí den ráno se na horu snesl hustý oblak, z vrcholu hory se rozléhalo blýskání a hřmění a ozýval se táhlý zvuk polnice. Když to Izraelci v táboře viděli, roztřásli se strachem. Potom Mojžíš vyvedl Izraelce z tábora, aby se setkali s Bohem, a zůstal s nimi stát na úpatí hory. 18-19 Horu Sínaj halil hustý dým, neboť Hospodin na ni sestoupil v ohni. Vystupoval z ní kouř jako z nějaké hutě, celá hora se divoce otřásala a zvuk polnice neustále sílil. Do toho všeho začal mluvit Mojžíš a Bůh mu nahlas odpovídal. *** Když Hospodin sestoupil na vrchol hory Sínaje, zavolal na Mojžíše, aby k němu přišel. Mojžíš tedy vystoupil nahoru a Hospodin mu řekl: "Sestup dolů a varuj Izraelce, aby nikoho ani nenapadlo překročit stanovenou hranici ve snaze spatřit mě. Všichni takoví by přišli o život. Vždyť i kněží, kteří přede mne předstupují, se musí posvětit, aby je má svatost nezahubila." Mojžíš Bohu odpověděl: "Izraelci se na horu Sínaj neodváží vstoupit; vždyť jsi jsi nás sám varoval, abychom ji ohraničili a prohlásili ji za posvátnou." Nato Hospodin odvětil: "Sestup dolů a vrať se zpět nahoru s Áronem. Ať se však nikdo jiný z kněží ani z lidu neopováží překročit stanovenou hranici a vystoupit ke mně nebo je stihne můj hněv." Mojžíš tedy sestoupil dolů k Izraelcům a všechno jim vyřídil. Nato Bůh vyhlásil svému lidu všechny následující zákony: "To já, Hospodin, jsem váš jediný Bůh, vždyť jsem vás vysvobodil z otroctví v Egyptě. Proto nebudete uctívat žádné jiné bohy. Nebudete si vytvářet napodobeniny čehokoliv v nebi, na zemi nebo hluboko pod zemí. Nebudete nic takového uctívat ani se před tím ponižovat, vždyť vaše úcta náleží jedině mně, Hospodinu, vašemu Bohu. Jestliže se někdo ode mě odvrátí, zhoubné důsledky jeho odpadnutí ponese ještě čtvrtá generace jeho potomků. Avšak ti, kdo mě milují a respektují má nařízení, se budou těšit mé přízni po tisíce generací. Nebudete lehkovážně zneužívat jméno Hospodina, svého Boha. Každý, kdo by tak činil, se sám vyřazuje z jeho přízně a přivolává na sebe trest. Pamatujte také, že máte světit sobotní odpočinek. 9-10 Šest dní věnujte práci, ale sedmý den odpočívejte, protože sobotní čas patří mě, vašemu Hospodinu a Bohu. V sobotu nepracujte a nezaměstnávejte ani své blízké, služebníky, cizince ani zvířata. *** Vždyť i já sám, Hospodin, jsem stvořil nebe a zemi s mořem a všemi živočichy za šest dní. Sedmý den jsem odpočíval. Proto jsem jako Bůh vesmíru udělil sobotě zvláštní význam a prohlásil ji za svatou. Prokazujte úctu a respekt svým rodičům, abyste dlouho a šťastně žili v zemi, kterou vám jako váš Hospodin a Bůh dávám. Nebudete se dopouštět vraždy. Nedopustíte se rovněž smilstva. Veškerý majetek vašich bližních pro vás bude nedotknutelný. Pomluvy a lživá svědectví proti vašim blízkým vám budou cizí. Nebude vás sžírat závist a touha po cizím majetku, partnerovi nebo služebnictvu a zvířatům. Nebudete dychtit vůbec po ničem, co patří někomu jinému." Když Izraelci slyšeli a viděli hromy a blesky, hlasité troubení a horu zahalenou dýmem, roztřásli se strachem. Zůstali v bezpečné vzdálenosti a řekli Mojžíšovi: "Mluv k nám raději ty sám a my tě budeme poslouchat. Jen ať s námi nehovoří samotný Bůh nebo zemřeme." Nato Mojžíš lidem odpověděl: "Nemusíte se ničeho bát. Bůh chtěl, abyste na vlastní kůži pocítili jeho vážnost, respektovali ho a nejednali v rozporu s jeho radami a příkazy." Po těchto slovech se Mojžíš vydal směrem k temnému oblaku, v němž byl Bůh, zatímco Izraelci zůstali stát opodál. Na hoře Hospodin Mojžíšovi řekl: "Vzkaž Izraelcům tato slova: Na vlastní oči jste viděli, že jsem k vám mluvil z nebe. Proto si nevyrábějte vůbec žádné bůžky a nesrovnávejte je se mnou. Nedělejte žádné vlastní stříbrné a zlaté napodobeniny falešných bohů. Vybudujte hliněný oltář a na něm mi předkládejte obvyklé oběti a dary. Přineste na oltářní oheň beránky, kůzlata a skot. Na každém místě, které určím pro přinášení obětí, se k vám přiznám a projevím vám svoji přízeň. Jestliže mi postavíte kamenný oltář, nebudujte ho z opracovaných kamenů, protože kdybyste jim za pomoci nástrojů dali nějaký tvar, znesvětíte je. Nestavějte oltáře na žádný podstavec a nevystupujte k nim po schodech, abyste se při tom neodhalovali." Dále Hospodin Mojžíšovi řekl: "Předložíš Izraelcům tato nařízení: Jestliže koupíte Hebreje, který je prodán do otroctví, bude vám sloužit pouze šest let. Sedmý rok ho necháte odejít, aniž by se musel jakkoliv vyplatit. Jestliže jste ho koupili samotného, odejde zase sám, pokud však přišel i se svou manželkou, odejdou společně. Získal-li však ženu od svého pána, a tato žena mu přivedla na svět potomky, zůstane ona i její děti opět jeho pánu a otrok odejde sám. 5-6 Jestliže však služebník prohlásí, že má svého pána rád, miluje svou ženu i děti a nechce odejít na svobodu, potom musí spolu se svým pánem stvrdit své rozhodnutí před soudcem. Jeho pán ho vezme ke dveřím nebo jejich zárubni a probodne mu ucho šídlem. Tak zůstane otrok v jeho službách po celý zbytek svého života. *** Jestliže někdo prodá do otroctví svou dceru, její nový pán ji nebude propouštět tak, jako otroka muže. Jestliže s otrokyní nebude spokojen, přestože si ji sám vybral, musí jí umožnit, aby byla vykoupena zpět. Nemá právo ji prodat nikomu cizímu, protože porušil svůj slib, že se o ni postará. Vybere-li ji pro svého syna, musí jí zajistit stejná práva, jako má každá dcera. Ožení-li se později ještě s jinou ženou, nesmí nijak ochudit svou první manželku o jídlo, ošacení ani o práva, která vyplývají z manželství. Jestliže jí však tyto tři věci nezajistí, může od něho odejít, aniž by musela platit jakkoliv náhradu. Každý, kdo záměrně uhodí jiného člověka a připraví ho tak o život, bude odsouzen k trestu smrti. Jestliže se však něco takového stane neúmyslně jako zásah vyšší moci, pak ten, kdo zabil, musí neprodleně uprchnout na místo, které určím. Jestliže se však někdo dopustí úmyslné a předem naplánované vraždy, takový člověk bude popraven. Nezachrání se ani útěkem do azylu k mému oltáři. Stejně tak vyneste rozsudek smrti nad každým, kdo vztáhne ruku na své rodiče. Popraven bude rovněž každý, kdo někoho unese a svou oběť prodá nebo ji při svém dopadení ještě stále drží v zajetí. Připravte o život dokonce i ty, kdo budou proklínat a urážet své rodiče. 18-19 Jestliže se dva lidé budou přít a jeden z nich uhodí toho druhého kamenem či pěstí tak, že ho sice nezabije, ale způsobí mu poranění, s nímž musí ulehnout, pak ten, kdo zranění způsobil, nebude potrestán na hrdle. Až se zraněný opět zotaví a začne s pomocí hole vycházet ven, musí pachatel postiženému uhradit ztracený čas a ušlý výdělek a postará se rovněž o jeho úplné uzdravení. *** Ztluče-li některý z pánů svého otroka či otrokyni natolik, že mu zemře pod rukama, pak pán otroka musí být potrestán. Jestliže však zbitý otrok zůstane den či dva naživu, jeho pán neponese žádnou zodpovědnost, protože otrok je jeho majetek. Poraní-li muži při rvačce těhotnou ženu a ona potratí, ale jinak neutrpí žádné vážné zranění, viník zaplatí pokutu, kterou bude požadovat její manžel a kterou soud odsouhlasí. 23-25 Jestliže však dojde ke smrtelnému zranění, dáte život za život. Při stanovení odškodného se budete řídit zásadou: oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, modřinu za modřinu, jizvu za jizvu. *** *** 26-27 Uhodí-li některý z pánů svého otroka nebo otrokyni a vyrazí mu přitom oko či zub, propustí otroka ihned na svobodu, aby mu jeho zranění vynahradil. *** Stane-li se, že někoho náhodně napadne býk a zabije ho svými rohy, býka ukamenujte, ale jeho maso nejezte. Majitel býka však neponese žádnou zodpovědnost. Jestliže však někdo vlastní býka, který již dříve ohrožoval své okolí, a přesto ho jako jeho majitel ani přes varování ostatních bezpečně nezajistí, takže býk někoho usmrtí, ukamenujte jak býka, tak jeho majitele. Bude-li mu umožněno, aby se vykoupil, může mu být uložena jakákoliv pokuta, kterou musí beze zbytku zaplatit. Stejně postupujte i tehdy, když býk usmrtí syna nebo dceru. Pouze v případě, že býk usmrtí otroka nebo otrokyni, zaplatí majitel býka pánovi zabitého otroka pokutu ve výši třiceti šekelů stříbra a býka musí nechat ukamenovat. 33-34 Když někdo odkryje nebo vykope jámu, zapomene ji zakrýt a stane se, že do jámy spadne býk nebo osel, pak ten, kdo jámu nepřikryl, musí majiteli zvířete nahradit ztrátu. Zaplatí mu a mrtvé zvíře si ponechá. *** Pokud něčí býk napadne jiného býka a ten na následky zranění pojde, majitelé společně prodají živé zvíře a rozdělí se rovným dílem jak o získané peníze, tak o mrtvé zvíře. Jestliže však půjde o býka, který již dříve ohrožoval své okolí, a přesto ho jeho majitel bezpečně nezajistil, nahradí poškozenému zabité zvíře živým a mrtvé zvíře si ponechá. Zcizí-li kdokoliv býka nebo beránka a zvíře zabije či prodá, nahradí býka pěti kusy hovězího dobytka za jednoho beránka dá čtyři ovce. Když někdo dopadne v noci zloděje při vloupání a zraní ho tak, že zloděj zemře, pak ten, kdo chránil svůj majetek, neponese žádnou vinu. Stane-li se však totéž za bílého dne, ponese za svůj čin odpovědnost. Zloděj musí samozřejmě nahradit všechno, co ukradl. Stane-li se, že nemá čím, prodá ho okradený do otroctví, aby si ztrátu, alespoň takto nahradil. Jestliže se u něj ukradené zvíře, ať už býk nebo osel či ovce, nalezne živé, musí je nahradit dvojnásob. Nechá-li někdo pást své stádo na pastvině či ve vinohradu, které mu nepatří, poskytne poškozenému majiteli náhradu ze své nejlepší pastviny či vinohradu. Podpálí-li někdo mandele obilí, nesklizené obilné klasy nebo dokonce celé pole, ponese jako původce požáru zodpovědnost za veškeré škody a musí je nahradit. Pokud si někdo schová ke svému sousedovi peníze nebo část svého majetku, aby mu ho soused ohlídal, a nějaký zloděj tyto věci ze sousedova domu uloupí, poskytne zloděj v případě dopadení dvojnásobné odškodné. Nepodaří-li se však zloděje dopadnout, musí majitel domu předstoupit před soud, aby vyšlo najevo, zda nezcizil majetek, který mu nepatřil. Ve všech případech, kdy některý z Izraelců vznese proti jinému obvinění z krádeže zvířat, oděvů nebo jakéhokoliv dalšího majetku, musí obě zúčastněné strany předstoupit před soud. Jestliže se u soudu prokáže, že obžalovaný je vinen, musí poškozenému poskytnout dvojnásobnou náhradu. Může se však také stát, že někdo svěří druhému do opatrování svého býka, osla či ovci a jeho zvíře pojde, zraní se nebo ho v nestřeženém okamžiku odvleče divoká zvěř. Takový spor se potom vyřeší tak, že ten, kdo zvíře dočasně opatroval, složí před Hospodinem přísahu, že si nepřivlastnil zvíře, které mu nepatřilo. Majitel tuto přísahu přijme a nebude vyžadovat žádné odškodnění. Jestliže však svěřené zvíře někdo ukradl, musí opatrovník zvířete zajistit majiteli náhradu. Pokud ale zvíře roztrhala divoká zvěř a jemu se podaří předložit zbytky zvířete jako důkaz, nemusí za roztrhané zvíře poskytovat žádnou náhradu. Když si někdo půjčí zvíře a to se za nepřítomnosti majitele zraní nebo zemře, musí za něj poskytnout náhradu. Pokud se však stane totéž za přítomnosti majitele, nemusí mu člověk, který si zvíře vypůjčil, poskytovat žádné odškodnění. Jestliže si však toto pronajal, pokryje ztrátu zaplacením dohodnutého pronájmu. Svede-li nějaký muž pannu, která není s nikým zasnoubená, a vyspí se s ní, musí za ni zaplatit věno v plné výši a rovněž se s ní oženit. Povinnost zaplatit věno však zůstává i v případě, že její otec se svatbou zásadně nesouhlasí. Nad každým, kdo propadne okultizmu, vyneste rozsudek smrti. Popravte také všechny, kdo se budou pohlavně stýkat se zvířaty. Klatbě propadne každý, kdo bude uctívat jiného boha než Hospodina. S cizinci však jednejte slušně a nijak jim neubližujte, neboť i vy jste byli v Egyptě cizinci. Ať vás ani nenapadne jakkoliv utiskovat vdovy nebo sirotky. Jestliže ke mě budou volat a stěžovat si na nespravedlnosti na nich páchané, bez váhání jejich nářek vyslyším. Připravím vám stejný osud a nechám vás zničit armádou ozbrojených nepřátel. Pak se stanou vdovy a sirotci z vašich vlastních manželek a dětí. Pokud půjčíte peníze někomu z Izraelců, který se ocitl v nouzi, nechovejte se stejně jako lichváři a nevyžadujte po něm úrok. 25-26 Vezmete-li si od někoho do zástavy jeho plášť, do západu slunce mu ho vraťte, protože ten plášť je jeho jediná přikrývka, kterou přes sebe může přehodit. Vždyť čím jiným by se v noci přikryl? Nezapomeňte, že když ke mně bude volat o pomoc, já ho vyslyším, protože vím, co je to soucit. *** Nemluvte neuctivě ani o mně, svém Bohu, ani o lidech, kteří stojí v čele vašeho národa. Nezapomínejte mi jako svému Bohu přinášet dary z vaší první úrody obilí a ovoce a zasvěcujte mi všechny prvorozené syny. Totéž dělejte také s prvorozenými mláďaty vašeho dobytka a ovcí. Ponechejte je první týden u matky, ale osmý den je věnujte mně. Jste můj zvláštní vyvolený národ, a proto nechci, abyste jedli maso zvířat, která roztrhala divoká zvěř. Hoďte jejich mršiny psům. Nešiřte kolem sebe falešné zprávy a neověřené informace ani se nesnažte pomáhat ničemníkům záměrným lhaním. 2-3 Nepodílejte se na špatnostech jenom proto, že to tak dělá většina. Když svědčíte u soudu nepřekrucujte spravedlnost podle toho, čím se řídí davy, a nikoho nezvýhodňujte jen proto, že je chudý. *** Najdete-li zatoulaného býka nebo osla vašeho nepřítele, vraťte mu ho. Stejně tak, když uvidíte, že osel někoho, kdo vás nenávidí, nemůže unést svůj náklad, nezůstaňte lhostejní a i takovému člověku pomozte. Neupírejte nemajetným jejich právo na spravedlivý soud. Nikoho křivě neobviňujte a nedopusťte, aby kdokoliv nevinný byl neprávem odsouzen nebo byl popraven, neboť takovou nespravedlnost nenechám jen tak. Nedejte se uplácet, protože úplatky vedou člověka k tomu, aby neviděl a upravoval si spravedlnost, jak se mu to hodí. Neutiskujte cizince, neboť z Egypta sami dobře víte, jaké to je být někde cizí. 10-11 Šest let obdělávejte svá pole a sklízejte jejich úrodu, ale sedmý rok ponechejte půdu ležet ladem a nic na ní nepěstujte. To, co na ní vyroste, nechejte za potravu chudým a zbytek ať spasou zvířata. Stejným způsobem nakládejte i se svými vinohrady a olivovými sady. *** Pracujte pouze šest dní, ale sedmý den se ničím nezaměstnávejte, aby si mohla odpočinout a načerpat nových sil i vaše zvířata, domácí služebnictvo a také cizinci. Pečlivě dodržujte všechno, co jsem vám řekl, a nedopusťte, aby se vaše ústa někdy dovolávala pomoci od jiných falešných bohů. Třikrát do roka uspořádejte na mou počest slavnost. Ve stejnou dobu, v měsíci ábíbu, jako jste před časem opustili Egypt, slavte svátek nekynutých chlebů a celý týden jezte pouze chléb bez kvasnic, jak jsem vám přikázal. Ať se o těchto slavnostech přede mnou nikdo neukáže s prázdnýma rukama. Jakmile sklidíte první úrodu obilí, které jste zaseli na vašich polích, uspořádejte dožínkovou slavnost. Na konci roku, až sklidíte plodiny ze sadů a zahrad, zase uspořádejte slavnost sklizně. Každý izraelský muž mi jako svému Panovníku a Hospodinu třikrát za rok předloží své oběti a dary. Při obětování nedopustíte, aby krev vašich obětí přišla do styku s čímkoliv kvašeným. Rovněž nenechávejte žádný tuk ze slavnostních obětí do druhého dne. Jakmile sklidíte první úrodu, vyberte z ní tu nejlepší část a přineste ji do mé svatyně. Nikdy nevařte kůzle v mléku jeho vlastní matky. Posílám před vámi svého posla, který vás bude chránit po cestě a přivede vás do míst, jež jsem pro vás připravil. Věnujte mu pozornost a poslouchejte ho ve všem, co řekne. Nestavějte se mu na odpor, neboť on vám žádný vzdor nebude tolerovat. Vždyť zastupuje mne samotného. Jestliže mu budete pozorně naslouchat a uděláte všechno, co vám jeho prostřednictvím sdělím, stanu se protivníkem vašich nepřátel a postavím se proti těm, kdo se stavějí proti vám. Můj posel vám pak bude ukazovat cestu a přivede vás do země, kde nyní sídlí národy Emorejců, Chetejců, Perizejců, Kenaanců, Chivejců a Jebúsejců, a já všechny jejich obyvatele vyženu. Ne aby vás napadlo uctívat jejich falešná božstva nebo provozovat jejich obřady a rituály. Všechny napodobeniny jejich bohů i posvátné sloupy rozbijte a zničte. Uctívejte pouze mne, svého Hospodina a Boha, a já vám dám hojnost jídla i pití. Ochráním vaše zdraví před nemocemi a postarám se o to, aby žádná žena ve vaší zemi nepotratila či zůstala neplodná. Každý z vás se ve zdraví dožije vysokého věku. Váš národ budou předcházet úžasné zprávy o mé moci a způsobí zmatek v každém z národů, které vám přijdou do cesty. Donutím vaše nepřátele, aby se před vámi dali na útěk. Pošlu před vámi roje sršňů, aby vypudili národy Chivejců, Kenaanců a Chetejců z míst, kudy půjdete. Nevyženu je však v průběhu jednoho roku, protože jejich země by mezitím zpustla a přemnožila by se v ní divoká zvěř. Budu je z jejich země vypuzovat postupně tak dlouho, dokud se váš národ nerozroste natolik, abyste mohli převzít zemi do vlastnictví. Hranice vaší země bude tvořit Rudé moře, Středozemní moře, poušť a řeka Eufrat. Dám vám moc vyhnat všechny národy, které dnes žijí na tomto území. V žádném případě neuzavírejte z žádným z nich jakoukoliv smlouvu ani nepřijímejte nic z jejich náboženství. Nedovolte jim zůstat ve vaší zemi, jinak vás svedou k tomu, abyste se mi postavili na odpor. Uctívání jejich falešných bohů by vás zaručeně přivedlo do záhuby." Když Hospodin domluvil, opět řekl Mojžíšovi: "Vystup společně s Áronem, Nádabem, Abíhúem a sedmdesáti váženými staršími Izraele ke mně na horu. Ať se pak všichni, kdo tě budou doprovázet, v bezpečné vzdálenosti klaní a pouze ty sám přistup až ke mně. Ostatní ať se nepřibližují a nikdo z Izraelců se nesmí opovážit vystoupit na horu s vámi." Když Mojžíš předložil lidu všechna Hospodinova slova a nařízení, Izraelci jednohlasně zvolali: "Budeme respektovat všechno, co Hospodin řekl." Mojžíš potom celou Hospodinovu řeč zachytil také písemně. Na druhý den časně z rána Mojžíš vstal a na úpatí hory postavil oltář a dvanáct kamennými pilířů, které představovaly dvanáct izraelských kmenů. Potom vybral několik izraelských mladíků, aby na výraz pokoje obětovali Hospodinu mladé býčky. Mojžíš pak polovinu obětní krve nalil do obřadních mís a druhou polovinou pokropil obětní oltář. Když to udělal, vzal Knihu smlouvy a přečetl ji všem Izraelcům. Lid ho vyslechl a odpověděl: "Budeme poslouchat a dělat všechno, co nám Hospodin nařídil." Nato vzal Mojžíš zbytek krve, pokropil s ní Izraelce a zvolal: "Prostřednictvím této krve Hospodin potvrdil svou smlouvu, kterou jsem vám právě jeho slovy předložil." 9-10 Potom se Mojžíš spolu s Áronem, Nádabem, Abíhúem a sedmdesáti izraelskými staršími vypravili na horu a tam spatřili Boha Izraele. Hospodin stál na něčem, co připomínalo safír průzračný jako samotné nebe. *** Přestože vůdcové Izraele takto spatřili Boha, Bůh je nezničil a oni uspořádali hostinu. Hospodin opět vyzval Mojžíše: "Vystup na nějakou dobu ke mně na horu a já ti svěřím kamenné desky Zákona s přikázáními, podle kterých budeš vyučovat můj lid." Mojžíš a jeho pomocník Jozue se tedy vydali na cestu a Mojžíš vystoupil na Boží horu. Než odešli, Mojžíš přikázal představitelům lidu: "Počkejte na nás tady dole, dokud se k vám nevrátíme. Zůstanou tady s vámi Áron a Chúr a budete-li potřebovat vyřešit nějaké spory, obraťte se na ně." 15-16 Když po těchto slovech Mojžíš vystoupil na horu, přikryl ji hustý oblak a obklopila ji Boží sláva. Tato oblaková přikrývka zůstala na Sínaji šest dní, sedmý den oslovil Hospodin Mojžíše z prostředku oblaku. *** Izraelcům se tenkrát Hospodinova sláva jevila jako žhnoucí oheň na vrcholu hory. Mojžíš tedy na Hospodinovu výzvu vystoupil do oblaku a zůstal na hoře čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Hospodin vydal Mojžíšovi následující pokyny: Vyzvi Izraelce, aby mi přinesli své dary. Přijmi pro mě oběť od každého, kdo ji s upřímným srdcem sám odevzdá. 3-7 Řekni jim, ať přinášejí zlato, stříbro a měď, jemnou přízi a látky modré, fialové a červené barvy, kozí srst, beraní rouna obarvená načerveno, kůže mořských zvířat, akáciové dřevo, olivový olej na svícení, koření do posvátného oleje k pomazávání, aromatické byliny na přípravu vonného kadidla a také různé drahokamy a klenoty k ozdobení kněžského nárameníku a náprsníku. *** *** *** *** Potom jim přikaž, aby pro mě vystavěli svatyni, a já budu přebývat mezi nimi. Ať postaví a zařídí můj svatostánek přesně podle vzoru, který ti předložím. Z akáciového dřeva nechej udělat truhlu v délce sto dvacet pět centimetrů, o šířce i výšce sedmdesát pět centimetrů. Celou ji zevnitř i zvenčí pokryjte ryzím zlatem a kolem dokola opatřete zlatou lištou. Odlijte k truhle také čtyři zlaté kruhy a připevněte je k jejím hranám, vždy dva kruhy na každou stranu. Dále zhotovte dvě tyče z akáciového dřeva a rovněž je potáhněte zlatem. Tyče pak protáhněte kruhy po stranách truhly, aby ji bylo možné přenášet. Tyče vždy nechávejte viset v kruzích a nevytahujte je. Do této truhly pak vložíš desky Zákona, který ti svěřím. Víko truhly dej vyrobit z čistého zlata. Jeho délka i šířka zůstane shodná s rozměry truhly, tedy sto dvacet pět centimetrů krát sedmdesát pět centimetrů. Na oba konce víka dej umístit cheruby vytepané z ryzího zlata. Připevněte je na oba okraje tak, aby tvořili s víkem jeden kus. Cherubové musí mít rozepjatá křídla, aby jimi zastiňovali víko. Budou stát tváří obráceni k sobě a jejich pohled bude směřovat dolů na víko. Až pak do truhly uložíš desky Zákona, přikryješ truhlu tímto víkem. Právě tam, nad víkem, v prostoru mezi dvěma cheruby stojícími nad truhlou smlouvy se s tebou budu setkávat a vydávat svá nařízení pro Izraelce. Ze stejného akáciového dřeva dále zhotovte stůl o rozměrech sto krát padesát centimetrů a výšce sedmdesát pět centimetrů. Také tento stůl pokryjte celý zlatem a po obvodu ho opatřete zlatou lištou. Kolem dokola ho navíc ozdobte osmicentimetrovou obrubou se zlatým lemem. Také ke stolu odlijte čtyři zlaté kruhy a připevněte je ke čtyřem jeho rohům v místě, kde má stůl nohy. Umístěte je až nahoru pod obrubu, abyste mohli stůl přenášet na tyčích. Tyče udělejte stejné, jaké jste zhotovili pro přenášení truhly, z akáciového dřeva, potažené zlatem. Tak budete moci stůl přenášet. Ke stolu vyrobíte talíře, mísy, džbánky a také obřadní nádoby z ryzího zlata. Po celou dobu pak musí na stole ležet předkladné chleby. Dále nechej vytepat z ryzího zlata svícen. Podstavec, jednotlivá ramena i jeho kalichy v podobě rozkvetlých poupat budou vyrobeny z jednoho kusu. Ze svislého svícnu uprostřed bude vycházet do stran dalších šest ramen - tři na jednu a tři na druhou stranu. Na každém ze šesti ramen vycházejících ze svícnu budou tři kalichy ve tvaru rozkvetlých mandlových poupat. 34-35 Ve středu svícnu budou navíc další čtyři kalichy stejné jako ty ostatní a budou umístěny vždy mezi dvěmi protilehlými rameny a také nad horním a pod dolním párem ramen. *** Všechny součásti svícnu, kalichy i ramena musí být vytepány z jednoho kusu ryzího zlata. Na svícen potom nasaďte sedm kahánků, aby osvětlovaly prostor před svícnem. Nůžky na zastřihování knotů i misky na ohořelé zbytky zhotovte rovněž z ryzího zlata. Na výrobu svícnu a všech jeho doplňků použijte třicet čtyři kilogramů zlata. Ty, Mojžíši, pak dohlédni na to, aby vše vypadlo tak, jak jsem ti popsal na hoře. Vlastní příbytek vytvořte z deseti pruhů jemně utkaného plátna a modré, fialové a červené látky, do které zruční krejčí vetkají siluety cherubů. Všechny pruhy budou stejně velké - čtrnáct metrů dlouhé a dva metry široké. 3-5 Spojte pak vždy pět pruhů látky za sebou dohromady a na okrajích obou vzniklých dlouhých dílců našijte naproti sobě padesát poutek z modré látky. *** *** K nim pak zhotovte padesát zlatých spon, kterými sepnete oba vzniklé pruhy dohromady tak, aby uzavřely budovu svatyně jako jeden celek. Příbytek také přikryjte houněmi utkanými z kozí srsti. Zhotovíte jedenáct pruhů látky stejné velikosti o délce patnácti metrů a šířce dvou metrů. Spojte je do dvou kusů o pěti a šesti pruzích. Šestý pruh pak na přední straně stanu přeložte. Na okraje koncových dílů přišijte naproti sobě padesát poutek. Do nich pak navlečte padesát bronzových sponek a sepněte oba stanové dílce do jednoho kusu. 12-13 Protože celkový sepnutý dílec bude o něco větší, nechejte jej o jeden metr přesahovat přes zadní stěnu svatyně. Na obou stranách pak pak bude přesahovat o půl metru tak, aby zakrýval celou svatyni. *** Nakonec dílec přikryjte načerveno obarvenými beraními rouny a přes ně ještě přetáhněte kůže z mořských zvířat. Nosnou konstrukci svatyně zhotovte z akáciového dřeva. 16-17 Udělejte z něho desky v délce pěti metrů a šířce sedmdesát pět centimetrů se dvěma čepy. *** 18-19 Tímto způsobem zhotovte dvacet desek na jižní stranu svatyně a každou z nich usaďte pomocí čepů na dvě stříbrné patky. *** 20-21 Tentýž počet, dvacet desek a čtyřicet stříbrných patek, udělejte také na severní stranu svatyně. *** 22-23 Západní neboli zadní stranu svatyně pak bude tvořit šest obyčejných a dvě rohové desky. *** V obou těchto rozích musí desky po celé délce k sobě přiléhat a být spojené jedním kruhem. Celkem tedy bude zadní stranu tvořit osm desek a šestnáct stříbrných patek - dvě pod každou desku. 26-27 Dále vyrobíte z akáciového dřeva patnáct příčných trámů a umístíte je po pěti na oba boky i zadní stěnu svatyně. *** Středový trám bude umístěn v polovině desek, aby zpevňoval stěnu od jednoho konce k druhému. Hotové desky nakonec pokryjte zlatem a odlijte zlaté kruhy ve kterých budou viset rovněž pozlacené příčné trámy. Postavte svatyni přesně tak, jak jsem ti nyní ukázal tady na hoře. Dále zhotovte oponu z modré, fialové a červené látky a jemně tkaného plátna, do níž zruční krejčí vyšijí siluety cherubů, a pověste ji zlatými háčky na čtyři sloupy z akáciového dřeva potaženého zlatem, které postavíte na čtyři stříbrné patky. Tuto oponu pak připevněte sponami uvnitř svatyně a přeneste za ni moji truhlu s deskami Zákona. Opona tak bude oddělovat svatyni od prostoru velesvatyně Truhlu ve velesvatyni přiklopte víkem. Před oponu pak na severní stranu svatyně postavte stůl a naproti němu, na jižní stranu svatyně umístěte svícen. Závěs ke vchodu do svatyně zhotovte opět z modré, fialové a červené látky v kombinaci s jemně tkaným plátnem a opatřete jej výšivkami. Také pro tento závěs zhotovte z pozlaceného akáciového dřeva pět sloupů na pěti bronzových patkách a pověste jej na ně zlatými háčky. Z akáciového dřeva dále vyrobíte metr a půl vysoký obětní oltář ve tvaru čtverce o straně dva a půl metru. Každý z jeho čtyř úhlů ozdobíte napodobeninou rohu. Všechno ale musíte zhotovit z jednoho kusu a nakonec oltář potáhněte bronzem. Všechny nástroje a oltářní nádoby zhotovíte rovněž z bronzu - misky na popel, lopatky, kropenky, vidličky na maso i pánve na oharky. Vyrobíte také bronzový mřížovaný rošt a ke všem jeho čtyřem rohům připevníte bronzové kruhy. Tento rošt potom připevněte do poloviny výšky oltáře. Dále zhotovte akáciové tyče a potáhněte je bronzem. Když potom budete oltář přenášet, zavěsíte tyče do čtyř kruhů po obou jeho stranách. Oltář bude dutý, vyrobený z desek přesně tak, jak jsem ti, Mojžíši, ukázal na hoře. Kolem svatyně nakonec vytvoříte nádvoří. Na jižní straně bude ohraničeno zástěnou z jemně tkaného plátna v délce padesáti metrů. Zástěnu pověsíte pomocí stříbrných tyčí s háčky mezi dvacet kůlů. Všechny kůly přitom musí stát ve dvaceti bronzových patkách. Severní stranu bude obepínat zástěna téhož rozměru, kterou stříbrnými háčky rovněž zavěsíte na stříbrné tyče upevněné na dvaceti kůlech s bronzovými patkami. Na západní straně uděláte zástěnu polovičního rozměru a pověsíte ji jen na deset kůlů s bronzovými patkami. 13-15 Také šířka východní strany nádvoří bude jen dvacet pět metrů, ale navíc zde ponecháte uprostřed volný prostor pro vstup a oba okraje ohraničíte sedm a půl metrovou zástěnou vždy na třech kůlech s patkami. *** *** Na vstupní prostor do nádvoří pak použijte deset metrů výšivkami zdobené modré, fialové a červené látky z jemného plátna a zavěste ji na čtyři kůly usazené v bronzových patkách. Všechny kůly kolem nádvoří musí mít bronzové patky, stříbrné háčky a budou spojeny stříbrnými tyčemi. Nádvoří tedy bude mít délku padesát metrů a šířku dvacet pět metrů a bude kolem dokola ohraničeno pruhem jemného plátna vysokým dva a půl metru, který bude viset na kůlech s bronzovými patkami. Veškeré zbývající předměty, které se budou jakkoliv používat při obřadu ve svatyni, včetně kolíků ke stanovým houním svatyně i k ohradě okolo nádvoří, zhotovte z bronzu. Dále, Mojžíši, přikaž Izraelcům, aby ti přinášeli čistý olivový olej, který pak budete přilévat do kahánků, aby v nich neustále hořel plamínek. V místnosti před oponou, za níž bude stát truhla s deskami Zákona, budou Áron a jeho potomci sloužit Hospodinu a od večera do rána udržovat hořící kahánky. Toto nařízení pak bude platit také pro všechny následující generace Izraelců. Nechej si, Mojžíši, předvést svého bratra Árona a jeho syny Nádaba, Abíhúa, Eleazara a Ítamara. Vybral jsem je ze všech Izraelců, aby mi sloužili jako kněží. Aby představoval důstojnost a vážnost, dej pro Árona zhotovit posvátné roucho. Přikaž všem zručným mužům, které jsem obdařil dovedností pro tuto práci, ať pro Árona zhotoví posvátné roucho, aby se mohl stát mým knězem. Šat, který pro něj zhotoví, bude vypadat takto: Kněz bude nosit tkanou halenu a dlouhé roucho, na němž bude mít zvlášť zhotovený nárameník a náprsník. Na hlavě pak bude mít turban a přes sebe přehozenou šerpu. Aby mi Áron a jeho synové mohli sloužit jako kněží, musíte pro ně ušít tato posvátná roucha. Ať na ně krejčí použijí zlato, modrou, fialovou a červenou přízi a jemné plátno. Z téhož materiálu bude také nárameník. Budou jej tvořit dva díly, které budou na ramenou spojeny. Součástí oděvu též bude bederní pás ušitý z jednoho kusu téhož materiálu. 9-10 Dále vezmete dva karneoly a vyryjete do nich jména izraelských rodů podle pořadí jejich narození. Šest jmen do každého z kamenů. *** 11-12 Tak jako rytec vyrývá znaky do pečeti, vyryje do kamenů těchto dvanáct jmen. Nakonec je nechej zasadit do zlaté obruby a připevnit k horní části nárameníku, jako památné kameny izraelského národa. Áron je pak bude i s vyrytými jmény nosit na ramenou jako upomínku vždy, když bude ve svatyni sloužit Hospodinu. *** 13-14 Kromě dvou kroužků dejte rovněž z ryzího zlata udělat dva řetízky a připevněte je ke kroužkům. *** Dejte si také záležet na náprsníku, jehož prostřednictvím vám budu dávat najevo svá rozhodnutí. Stejně jako nárameník jej zhotovte ze zlata, modré, fialové a červené příze a jemně tkaného plátna. Náprsník bude mít tvar čtverce o velikosti strany dvacet dva centimetrů a ušijete jej ze dvou vrstev látky, takže vytvoří kapsu. Náprsník pak osázejte čtyřmi řadami drahokamů. Do první řady umístěte rubín, topas a smaragd, druhou řadu vytvořte z malachitu, safíru a jaspisu, do třetí řady dejte opál achát a ametyst a nakonec čtvrtou řadu osázejte chrysolitem, karneolem a onyxem. Všechny kameny však nejprve vsaďte do zlatých pouzder. Na náprsníku tedy bude celkem dvanáct drahokamů, z nichž každý bude představovat jeden z izraelských rodů a jejichž dvanáct jmen bude vyryto do drahokamů jako do pečeti. 22-24 K náprsníku také zhotovte dva řetízky z ryzího zlata a připevněte je pomocí dvou zlatých kroužků k jeho dvěma cípům. *** *** Druhým koncem připevníte řetízky zepředu ke dvěma zlatým kroužkům v horní části nárameníku. Další dva zlaté kroužky pak přišijete na vnitřní okraj náprsníku k lemu, kterým doléhá k nárameníku. Jiné dva zlaté kroužky zase přišijete zepředu ke spodnímu okraji horní části nárameníku, nad bederním pásem naproti spodnímu okraji náprsníku. Kroužky na náprsníku a nárameníku svažte modrou stužkou a spojte je s bederním pásem, aby náprsník od nárameníku neodstával. Kdykoliv pak Áron vstoupí do svatyně, ponese na tomto náprsníku, v místě, kde mu v hrudi bije srdce, drahokamy se jmény izraelských rodů, aby mi je jako svému Hospodinu neustále připomínal. Do kapsy náprsníku vložíte posvátné kameny urím a tumím, aby je měl Áron na srdci vždy, když bude vstupovat do mé přítomnosti. Áron tak u sebe neustále ponese losy, jejichž prostřednictvím budu Izraelcům sdělovat rozhodnutí, která jako jejich Hospodin učiním. 31-32 Dlouhé roucho k nárameníku zhotovte celé z modré látky s otvorem pro hlavu uprostřed. Okraje otvoru olemujte, aby se netřepily. *** 33-34 Na spodní lem kněžského roucha zavěste řadu granátových jablíček z modré, fialové a červené látky a mezi ně připevněte zlaté zvonečky tak, aby se navzájem střídaly podél celého spodního okraje. *** Toto roucho bude Áron nosit při každé bohoslužbě. Vždy, když kněz bude vstupovat ke mně, ke svému Hospodinu, do svatyně nebo z ní bude vycházet, budou zvonky zvonit, aby nezemřel. Dále nechej, Mojžíši, zhotovit květ z čistého zlata a stejným způsobem jako do pečeti do něj nechej vyrýt slova: "zasvěcen Hospodinu". Tento květ pak pomocí modré stužky přivaž zepředu k turbanu. Áron ho bude nosit na čele a ponese tak veškeré viny, které Izraelci vyznají při předkládání a posvěcování jakýchkoliv darů a obětí. Bude ho mít neustále na čele, abych mohl dary Izraelců přijmout. Z jemného plátna dále zhotovte kněžskou halenu a turban. Ušijte také šerpu na oděv a ozdobte ji výšivkami. Aby lidé respektovali a ctili také Áronovy syny ušijte pro ně haleny, šerpy a vysoké turbany. Jakmile si Áron a jeho synové tato kněžská roucha oblečou, uveď je, Mojžíši, do úřadu a vysvěť je, aby mohli zastávat úřad mých kněží. Ke kněžskému oděvu nechej také zhotovit plátěné spodní prádlo. Musí začínat u pasu a zakrývat stehna. Áron a jeho synové je na sobě musí mít, kdykoliv vstoupí do svatyně, aby se se mnou setkali, nebo když přistoupí k oltáři, aby mi sloužili. Neponesou tak zodpovědnost za provinění a nezemřou. Toto nařízení platí pro Árona i jeho potomky a platí natrvalo. Až budeš Árona a jeho potomky vysvěcovat, aby mohli vykonávat úřad mých kněží, udělej vše následujícím způsobem. Dej přivést mladého býčka a dva berany bez jakýchkoliv tělesných vad a z jemné pšeničné mouky a oleje nechej upéct nekynutý chléb, koláče a placky. Všechno pečivo pak vlož do koše a spolu s býčkem a berany mi je předlož jako obětní dar. Áron se spolu se svými syny postaví ke vchodu do svatyně, kde budou umyti vodou. Až budou čistí, obleč Áronovi kněžskou halenu, roucho, nárameník a náprsník a přepásej nárameník vyšívanou šerpou. Na hlavu mu vlož turban a přivaž k němu zlatý posvátný květ. Nakonec vezmi posvátný olej a vylij ho Áronovi na hlavu jako akt jeho vysvěcení. 8-9 Potom dej přivést rovněž jeho syny, obleč jim haleny a nasaď jim vysoké turbany. Stejně jako Áronovi i jim dej přes oděv šerpu. Tímto způsobem je vysvěť, neboť právě Áronovi a jeho synům jsem natrvalo svěřil svůj kněžský úřad. *** Současně přiveď před vchod do svatyně vybraného mladého býčka a Áron a jeho synové vloží ruce na jeho hlavu. Potom býčka v mé přítomnosti u vchodu do svatyně obětuj. Trochou jeho krve potři rohy oltáře a zbytek vylej pod oltář. Veškerý tuk kolem vnitřností, lalok nad játry a také obě ledviny i s tukem, který je na nich, spálíš na oltářním ohni. Maso, kůži a všechno ostatní, co z tohoto býčka zůstane, však nechej spálit mimo tábor. To bude oběť za nepravosti a provinění. Dále vyber jednoho z beranů a Áron se svými syny opět vloží ruce na jeho hlavu. Potom berana poraz a postříkej jeho krví oltář ze všech stran. Nakonec rozsekej tělo berana na kusy, omyj jeho vnitřnosti a nohy a spolu s hlavou a ostatními částmi spal celého berana v ohni na oltáři. Takto připravenou oběť vloženou do ohně jako váš Hospodin ochotně přijmu. Nakonec dej přivést druhého berana a opět nechej Árona i jeho syny vložit ruce na jeho hlavu. Zvíře dej porazit a trochou jeho krve potři Áronovi i jeho synům boltec pravého ucha a palce na pravé ruce i noze. Zbytkem krve opět postříkej oltář ze všech stran. Na závěr částí krve z oltáře a trochou posvátného oleje postříkej Árona i jeho šat a také všechny jeho syny a jejich kněžský oděv. Tak Árona i jeho syny a všechno kněžské oblečení posvětíš. Z tohoto berana určeného k obřadu vysvěcení pak vezmi tuk z ocasu, tuk okolo vnitřností, lalok nad játry, obě ledviny i s tukem, který je na nich, a pravou kýtu. 23-24 Dále vezmi z koše nekynutého pečiva, které jste mi jako svému Hospodinu předložili, vždy jeden bochník, olejový koláč a placku a dej je do rukou Áronovi a jeho synům. Ať s nimi vztáhnou ruce k nebi a nabídnou mi je jako dar. *** Jakmile to udělají, vezmi jim všechno pečivo z rukou a spolu s částmi berana určenými ke spálení je vlož do plamenů na oltáři. Když vše uděláte, jak jsem řekl, vaši oběť na oltářním ohni ochotně a rád přijmu. Z berana určeného k obřadu Áronova vysvěcení nakonec vezměte hrudí a s vděčností je pozvedněte ke mně, svému Hospodinu. Ponechejte si je však pro svoji potřebu. Všechny části berana z obřadu vysvěcení, které zůstanou Áronovi a jeho synům, tedy hrudí a kýtu, však nejprve, Mojžíši, posvětíš. Mezi Izraelci bude do budoucna navždy platit, že Áronovi a jeho synům připadne díl zvíře, určený k oběti pozdvihování. Áronův posvátný kněžský oděv bude dědičně patřit jeho potomkům, aby v něm mohli přijmout vysvěcení a převzít kněžský úřad. Syn, který se po něm stane knězem a vstoupí do svatyně, aby zde vykonával bohoslužebné obřady, bude tento šat nosit po celý týden. Na závěr na posvátné půdě svatyně uvaříš maso z berana poraženého při obřadu vysvěcení a předložíš je Áronovi a jeho synům. Ti je pak mohou před vchodem do svatyně sníst spolu s chlebem, který bude v koši u vchodu do stanu setkávání. Budou tak vlastně jíst dary, které mi předložili ke smíření při svém vysvěcení a uvedení do úřadu kněží. Nikdo jiný však nic z tohoto pokrmu nesmí vzít do úst, protože je posvátný. Jestliže nějaké maso z obětního berana či chléb zůstane do rána, všechno musíte spálit. Jde o posvátný pokrm, a proto ho již nikdo nebude jíst. Udělejte tedy, Mojžíši, pro Árona a jeho syny všechno, co jsem ti nařídil, a po celý jeden týden pořádejte slavnost jejich uvádění do úřadu. Každý den mi obětuj na usmíření jednoho býka za vaše nepravosti a provinění. Smírčími obřady očistíš také oltář a potřeš ho olejem a tak ho posvětíš. Rovněž tyto smírčí obřady a posvěcování oltáře prováděj po celý týden. Potom bude oltář dokonale svatý a posvětí všechno, co se ho dotkne. Pravidelně každý den pak na oltáři obětujte dva roční beránky. Jednoho mi předložte ráno a druhého večer. S prvním beránkem mi přineste dva litry jemné mouky smíchané s litrem vylisovaného olivového oleje a k tomu litr vína jako tekutou oběť. Druhého beránka mi se stejnými dary - olejem a vínem - jako ráno předložte rovněž večer. Jestliže mi toto všechno obětujete na oltářním ohni, ochotně a rád vaši oběť přijmu. 42-43 Tyto oběti mi jako svému Hospodinu budou na oltářní oheň před vchodem do mé svatyně pravidelně přinášet také všechny další generace vašich potomků. Tam se s vámi a se všemi Izraelci budu setkávat a promlouvat k vám a celé to místo bude díky mé slávě svaté. *** Stejně tak posvětím celou svatyni i oltář a také Árona a jeho syny, aby mohli vykonávat úřad mých kněží. Budu přebývat mezi Izraelci a má přítomnost se uprostřed nich bude projevovat. Všichni tak poznají, že jsem je jako jejich Hospodin a Bůh vyvedl z Egypta, abych mohl přebývat v jejich středu. Pochopí že jedině já, Hospodin, jsem opravdu jejich Bohem. Dále dej, Mojžíši, zhotovit z akáciového dřeva oltář k pálení kadidla. Bude jeden metr vysoký, s deskou čtvercového tvaru o straně půl metru. Včetně rohů bude tvořit jeden kus. Horní desku, strany i všechny rohy nech potáhnout ryzím zlatem a opatři ho kolem dokola zlatou lištou. Pod lištu nech připevnit po obou stranách dva zlaté kruhy, aby jimi bylo možné provléci tyče a oltář pomocí nich přenášet. Stejně jako všechny ostatní budou i tyto tyče z pozlaceného akáciového dřeva. Hotový oltář pak umístěte před oponu, za kterou stojí truhla s deskami Zákona přikrytá víkem, nad nímž se projevuje moje přítomnost. Když bude Áron každé ráno ošetřovat kahánky svícnu, zapálí na tomto oltáři vonné kadidlo. Totéž udělá při zapalování kahánků každý večer. Rovněž všechny budoucí generace musí zajistit, aby se na mém oltáři každodenně pálilo kadidlo. Kromě kadidla mi však na tomto oltáři nepřinášejte žádné jiné oběti, dary z úrody ani žádné víno. Jednou do roka vykoná Áron na rozích tohoto oltáře smírčí obřady prostřednictvím krve z oběti za nepravosti a provinění. Tento obřad pak budou vykonávat také všechny následující generace, neboť oltář k pálení kadidla v mé svatyni je svatý." Dále Hospodin Mojžíšovi řekl: "Až budeš sčítat Izraelce, abys zjistil jejich počet, každý mi jako svému Hospodinu musí při sčítání zaplatit výkupné za svůj život. Tak je při sčítání lidu nepostihne žádná pohroma. Každý, koho započítáš, musí odevzdat šestigramový kus stříbra. Tato částka bude představovat dar, který mi každý jako svému Hospodinu přinese. Každý ze sčítaných, komu je více než dvacet let, musí tuto částku odevzdat. Když mi Izraelci budou dávat toto výkupné za své životy, bohatí mi nedají více, ale ani chudí mi nesmí dát méně. Stříbro, které se v při smírčích obřadech od Izraelců vybere, použijte k vybudování svatyně. Takto si Izraelci budou připomínat, že musí své životy při smíčích obřadech vykoupit." Potom Hospodin pokračoval: 18-19 "Dále zhotovíte bronzovou nádrž na bronzovém podstavci, která bude sloužit k umývání. Bude stát mezi svatyní a oltářem a naplníte ji vodou, aby si v ní Áron a jeho synové mohli mýt ruce a nohy. *** 20-21 Kdykoliv budou chtít vejít do svatyně, musí se omýt vodou, aby nezemřeli. Stejně tak si v zájmu zachování vlastního života musí omýt ruce i nohy vždy, když mi budou přinášet nějakou oběť na oltářním ohni. Toto nařízení platí jak pro Árona, tak pro všechny jeho potomky do budoucna." *** Poté Hospodin vydal pokyny týkající se posvátného oleje: 23-24 "Mojžíši, připrav si následující vonné koření: šest kilogramů vonného oleje z myrhy, poloviční množství aromatické skořice a stejnou dávku voňavého puškvorce, dále šest kilogramů kasie a nakonec čtyři litry olivového oleje. *** Z těchto ingrediencí připrav pečlivě jako voňavkář aromatickou směs posvátného oleje. Tento olej se bude užívat k pomazávání při posvěcovacím obřadu. 26-28 Až bude olej hotov, pomaž jím svatyni, truhlu s deskami Zákona, stůl se všemi předměty, které na něm leží, svícen a veškeré jeho příslušenství, oltář k pálení kadidla, oltář s ohništěm a veškeré jeho náčiní a nakonec také bronzovou nádrž s podstavcem. *** *** Všechny tyto předměty takto posvětíš, aby byly skutečně svaté a posvětily všechno, co se jich jen dotkne. Dále tímto olejem rovněž pomaž a posvěť Árona a jeho syny, aby mohli zastávat úřad mých kněží. Důrazně všechny Izraelce upozorni, že tento olej je posvátný a že jeho složení je neměnné i pro všechny budoucí generace. Tímto olejem se nesmí nikdo potírat a nesmí si jej podle stejného receptu vyrobit ani pro svoji vlastní potřebu. Je to zvláštní posvátná směs, a proto s ní podle toho nakládejte. Kdokoliv by vyrobil stejný olej nebo posvátný olej vydal nepovolanému, přestane patřit k národu Izraelců." 34-35 Dále Hospodin Mojžíšovi řekl: "Vezmi jiná aromatická koření - stejné množství čerstvé pryskyřice, vonné lastury, klovatinu galbanum a čisté kadidlo a pečlivě jako voňavkář vytvoř z těchto surovin vonnou směs kadidla. Nakonec tuto čistou a posvátnou směs posol. *** Část pak rozemel na prach a vysyp ho před truhlu s deskami Zákona do velesvatyně, kde se zjevuje má přítomnost. Také toto kadidlo pro vás bude nanejvýš svaté. Nevyrábějte si je podle stejného receptu pro vlastní potřebu, ale ponechejte ho výhradně mně, svému Hospodinu. Kdokoliv by si vyrobil stejné kadidlo, aby se mohl kochat jeho vůní, bude vyloučen z Izraelského národa." Po těchto slovech Hospodin pokračoval: "Mojžíši, vybral jsem mezi Izraelci Uríova syna Besaleela, jehož dědečkem je Chúr z Judova rodu, a obdařil jsem ho svým duchem, zručností, důvtipem a znalostí řemesel všeho druhu, aby dokázal umělecky pracovat se zlatem, stříbrem a bronzem, tvarovat a sestavovat kameny, opracovávat dřevo a uměl se postavit k jakékoliv umělecké práci. Vybral jsem k němu také Achísamakova syna Oholíaba z rodu Danovců, aby mu pomáhal. Obdařil jsem však zručností také všechny ostatní řemeslníky, aby dokázali dobře udělal všechno, co jsem ti nařídil. Svatyni, truhlu s víkem, v níž uschováš desky Zákona, a všechno ostatní vybavení svatyně, ať už je to stůl s nádobím, svícen z ryzího zlata se vším, co k němu patří, oltář k pálení kadidla, oltář s ohništěm a jeho příslušenství, bronzovou nádrž s podstavcem, ale také kněžská roucha pro Árona a jeho syny, kteří budou sloužit ve svatyni, posvátný olej k jejich vysvěcení a vonné kadidlo do svatyně. Tito lidé udělají všechno tak, jak jsem ti nařídil." 12-13 Potom Hospodin předal Mojžíšovi pro Izraelce další pokyny: "Respektujte moje dny odpočinku. Vždyť jsou znamením nejen pro vás, ale i pro všechny následující generace, že jedině já, Hospodin, vám mohu dát svatost. *** Svěťte sobotu, protože tento den je pro vás oddělený a svatý. Kdokoliv by její svatost porušil a vykonával v sobotu jakoukoliv práci, propadne smrti a bude z vašeho národa vyloučen K práci jsem určil šest dní, ale sedmý den je dnem sobotního odpočinku, dnem, který jsem oddělil, abyste byli se mnou, se svým Hospodinem. Proto každý, kdo by v sobotu vykonával jakoukoliv práci, propadne smrti. Izraelci budou po všechny generace respektovat a světit sobotu jako trvale platnou smlouvu. Sobota se tak navždy stane zvláštním znamením mezi mnou a Izraelci. Vždyť i já, Hospodin, jsem stvořil nebe a zemi za šest dní a sedmý den jsem skončil s prací a odpočíval jsem." Poté, co Hospodin vydal Mojžíšovi na Sínaji všechny pokyny, svěřil mu dvě kamenné desky, popsané vlastním prstem. Když Izraelci viděli, že se Mojžíš ze Sínaje dlouho nevrací, shromáždili se kolem Árona a navrhli mu: "Udělej nám vlastního boha, kterému budeme sloužit. Vždyť nikdo z nás neví, co se vlastně s tím chlapíkem Mojžíšem, který nás vyvedl z Egypta, stalo." Áron jim tedy vydal příkaz: "Sundejte tedy svým manželkám, dcerám i synům zlaté náušnice a přineste mi je." Všichni Izraelci Árona uposlechli, odepjali si své náušnice a snesli je k Áronovi. Áron vzal všechno zlato, které mu lidé přinesli a odlil z něj zlatého bůžka v podobě býčka. Nakonec ho ještě pomocí nástrojů opracoval. Když ho ukázal lidem, všichni nadšeně provolávali: "Izraelci, toto je váš bůh, který vás vysvobodil z Egypta." Potom Áron postavil před zlatým býčkem oltář a oznámil Izraelcům: "Zítra uspořádáme slavnost na Hospodinovu počest." Na druhý den proto lidé vstali již časně zrána a nosili na oltář své oběti a dary. Potom usedli k jídlu a pití a oddali se nevázanému veselí. Ve stejnou dobu řekl Hospodin Mojžíšovi: "Sestup dolů, protože Izraelci, které jsi vyvedl z Egypta, se řítí do záhuby. Velmi rychle zapomněli na to, co jsem jim nařídil, a udělali si napodobeninu boha ve tvaru býčka. Teď se svému výtvoru klaní až k zemi, přinášejí mu oběti a prohlašují ho za svého boha, který je vyvedl z Egypta." "Vidím, čeho se Izraelci dopouštějí, a jak jsou to tvrdohlaví lidé," řekl dále Hospodin Mojžíšovi. "Proto mi nebraň abych je ve svém, spravedlivém hněvu smetl se zemského povrchu. A budeš to ty, kdo se stane praotcem velkého národa, který zaujme jejich místo." Mojžíš však začal Hospodina prosit o milost a přízeň a řekl mu: "Ach, Bože, proč chceš ve svém rozhořčení zničit národ, který jsi teprve nedávno svou velikou mocí a silou vysvobodil z Egypta? Proč chceš, aby se mezi Egypťany říkalo, žes Izraelce vyvedl jen proto, abys je mohl v horách povraždit a smést s povrchu země? Rozpomeň se na své služebníky - praotce Abrahama, Izáka a Jákoba, kterým jsi ty sám přísahal, že jim dáš tolik potomků, kolik je na nebi hvězd, a na věky svěříš jejich dětem dědičně celou tuto zemi." Když Mojžíš domluvil, Hospodin se nad Izraelci slitoval a nedopustil na ně pohromu, kterou jim hrozil. Mojžíš poté odešel a se dvěma kamennými deskami popsanými zepředu i zezadu ustanoveními Zákona se vydal dolů do údolí. Tyto desky mu svěřil sám Bůh a to, co na nich bylo napsáno, do nich osobně vyryl svým prstem. Když Jozue slyšel hluk, který se mezi Izraelci ozýval, řekl Mojžíšovi: "Tam dole v táboře snad vypukla válka." Nato Mojžíš odvětil: "To, co slyším, není ani hlahol vítězství, ani nářek nad porážkou. Je to rozjařilý zpěv." Když se Mojžíš přiblížil k táboru a spatřil zlatého býčka a tančící Izraelce, tak se rozpálil hněvem, že odhodil desky se Zákonem a na úpatí hory je roztříštil. Potom vzal býčka, kterého si Izraelci vyrobili, roztavil jej v ohni a taveninu roztloukl na prach. Ten pak nasypal do vody a donutil Izraelce, aby ji vypili. Nato se obrátil k Áronovi a zeptal se ho: "Co ti Izraelci udělali, žes jim dovolil, aby se tak hluboce provinili proti Bohu?" "Nezlob se, prosím, Mojžíši," odpověděl Áron. "Vždyť sám dobře víš, jak silně lidé tíhnou ke špatnostem. Přišli za mnou a řekli: 'Udělej nám vlastního boha, kterému budeme sloužit. Vždyť nikdo z nás neví, co se vlastně s tím chlapíkem Mojžíšem, který nás vyvedl z Egypta, stalo.' Já jsem svolil a nařídil jim, aby mi přinesli své zlaté šperky. Když mi odevzdali své zlato, roztavil jsem je v ohni a ulil pro ně zlatého býčka." Mojžíš viděl, že Izraelci se vymkli Áronovi z rukou a stal se z nich divoký a neovladatelný dav, který by byl každému protivníku jen pro smích. Proto se postavil ke vchodu do tábora a zvolal: "Kdo z vás se hlásí k Hospodinu, pojďte ke mně!" Na tuto výzvu se k němu přidali všichni Lévijovci. Mojžíš se na ně obrátil a řekl jim: "Hospodin a Bůh Izraele vám nařizuje, abyste si každý připásali k boku meč, prošli celý tábor od jednoho konce k druhému a při pomstě nebrali ohled ani na své přátele, příbuzné a známé." Léviovci udělali všechno, co jim Mojžíš nařídil, a ještě téhož dne připravili o život přibližně tři tisíce lidí. Když boj skončil, Mojžíš jim řekl: "Dnes jste ukázali, že patříte Hospodinu, neboť jste se v jeho zájmu postavili proti svým vlastním rodinám a přátelům. Můžete proto počítat s Hospodinovou přízní." Na druhý den Mojžíš Izraelce přísně pokáral: "Hluboce jste se provinili. Já však nyní opět vystoupím k Hospodinu a budu jej prosit, aby vám vaši nepravost odpustil. Snad vás s ním opět usmířím." Po těchto slovech se tedy Mojžíš vydal na horu za Hospodinem a řekl mu: "Ach, Pane, vím, jak strašného provinění se Izraelci dopustili. Vyrobili si svého vlastního boha ze zlata. Nyní jim však, prosím, jejich provinění odpusť. Je-li to však nemožné, potom mě raději navždy vymaž ze svých nebeských záznamů." Nato Hospodin Mojžíšovi odpověděl: "Vymažu ze svých knih každého, kdo se proti mně proviní. Teď se ale vrať a přiveď Izraelce na místo, o kterém jsem ti řekl. Povede vás můj posel, a až přijde čas účtování, každého nechám nést důsledky jeho vlastního jednání. Každému odplatím podle míry jeho nepravosti." A opravdu, netrvalo dlouho a Hospodin postihl Izraelce velikou pohromou za to, čeho se dopustili, když si nechali od Árona vyrobit zlatého býčka. Krátce nato řekl Hospodin Mojžíšovi: "Opusť se všemi Izraelci, které jsi vyvedl z Egypta, toto místo a vydejte se do země, kterou jsem svou přísahou slíbil už vašim předkům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Řekl jsem jim tenkrát, že dám tuto zemi jejich potomkům. Pošlu před vámi svého posla, aby ze země, kam míříte, vyhnal její původní obyvatele - Kenaance, Emorejce, Chetejce, Perizejce, Chivejce i Jebúsejce. Nyní tedy jděte a vydejte se do země oplývající hojností medu i mléka. Já však již uprostřed vás dále nepůjdu, protože jste velmi zatvrzelý národ a to by vás na cestě se mnou mohlo stát život." 4-5 Nakonec ještě Hospodin dodal: "Izraelci jsou opravdu neobyčejně tvrdohlaví, a i kdybych s nimi zůstal třeba jen na okamžik, má přítomnost by je zcela zničila. Proto jim, Mojžíši, vyřiď, aby se na znamení lítosti neozdobovali žádnými šperky, a já se rozhodnu, jak s nimi naložím." Když Izraelci vyslechli tuto neradostnou zprávu, začali truchlit a nikdo z nich si na sebe skutečně nevzal žádný šperk. *** Všichni Izraelci se tam, na úpatí hory Chorébu, zbavili všech svých ozdob. Mojžíš vždy nedaleko tábora stavěl obyčejný stan, který nazýval stanem setkávání s Bohem. Když se kdokoliv chtěl Hospodina na něco otázat, vycházel z tábora k tomuto stanu. Kdykoliv se pak Mojžíš vypravil ke stanu setkávání, aby promlouval s Hospodinem, všichni Izraelci uctivě stáli před vchodem do svého vlastního stanu a dívali se za Mojžíšem, dokud nevstoupil dovnitř. Jakmile Mojžíš vešel do stanu, sestoupil k němu oblakový sloup a zůstal stát před jeho vchodem tak dlouho, dokud Hospodin hovořil s Mojžíšem. Když Izraelci viděli, že před vchodem do stanu setkávání stojí oblakový sloup, všichni s úctou a bázní stáli u svého stanu a vzdávali Bohu úctu. Hospodin vždy hovořil s Mojžíšem zcela otevřeně jako přítel s přítelem. Poté se Mojžíš vracel do tábora, ale nechal vždy u stanu setkávání svého pomocníka, Núnova syna Jozueho. Jednou Mojžíš Hospodinu řekl: "Stále mi říkáš, abych vedl Izraelce, ale dosud jsi mi neoznámil, kdo půjde se mnou a bude mi ukazovat cestu. Říkáš, že jsi můj přítel a že mě máš rád. Je-li to skutečně tak, odhal mi prosím své záměry, abych tě lépe poznal a i nadále mohl usilovat o tvou přízeň. Vždyť Izrael je přece tvůj vyvolený národ." Nato Hospodin Mojžíšovi odpověděl: "Já sám vás budu doprovázet a přivedu vás až do země, kde budete žít v klidu a pokoji." Když to Mojžíš uslyšel, řekl: "Jestliže bys to neměl být ty sám, kdo s námi půjde, pak nás raději nikam odsud neposílej. Vždyť jak jinak by kdokoliv poznal, že jsme já i tvůj národ u tebe nalezli přízeň, kdybys s námi nešel? Čím by se izraelský národ lišil od jiných národů na celé zemi?" Nato Hospodin pokračoval: "Udělám, přesně to, oč mě požádáš, protože jsi skutečně mým přítelem a mám tě rád." "Dej mi tedy spatřit svou slávu," zaprosil Mojžíš. "Dobrá," řekl Hospodin, "projdu před tebou v celé své dobrotě a poodhalím ti svůj charakter. Dám ti bytostně poznat svou milost a soucit, který mám s lidmi. Nespatříš však mou tvář, neboť takový pohled by nikdo nepřežil." Nakonec Hospodin dodal: "U mne je vhodné místo, kde můžeš stát na skále v mé blízkosti. Jakmile přijdu v celé své slávě, schovám tě do trhliny ve skále a přikryji tě navíc svou dlaní, dokud nepřejdu kolem. Potom svou dlaň odtáhnu a ty mě spatříš zezadu, protože nikdo z lidí nesmí pohlédnout do mé tváře." Dále Hospodin Mojžíše vyzval: "Vytesej z kamene dvě desky, jako byly ty první, které jsi roztříštil, a já ti na ně znovu napíši svůj Zákon. Hned ráno s nimi vystup na horu Sínaj a přijď za mnou až na její vrchol. Nikdo tě nesmí doprovázet ani se pohybovat kdekoliv po Sínaji. Zajisti, aby se dokonce ani na úpatí hory nepásla žádná stáda ovcí či jiného dobytka." Mojžíš uposlechl všechno, co mu Hospodin nařídil, vytesal dvě kamenné desky stejné jako ty první a brzy ráno s nimi vystoupil na Sínaj. Když vystoupil až nahoru, sestoupil na Sínaj Hospodin zahalen v oblaku. Obklopil Mojžíše svou přítomností, a když před ním procházel, pronesl tato slova: "Jsem Hospodin, soucitný Panovník a laskavý Bůh. Jsem shovívavý, milující a věrný. Prokazuji svou přízeň tisícům obyvatel země a odpouštím jim jejich viny, vzdor i nepravosti. Přesto však žádnou špatnost jen tak nepřehlížím a dopouštím, aby se zhoubné důsledky provinění rodičů podepsaly na jejich potomcích až do třetí nebo čtvrté generace." Když to Mojžíš vyslechl, bez váhání se poklonil až k zemi a chválil Boha těmito slovy: "Ach, Hospodine, jestliže opravdu mohu počítat s tvou přízní, pak nás po cestě doprovázej ty sám. Ačkoliv Izraelci jsou tvrdohlavý národ, odpusť nám, prosím, naše nepravosti a provinění a přijmi nás za své." Nato Hospodin odvětil: "Uzavřu s vámi smlouvu a před zraky všech Izraelců vykonám zázraky, jaké ještě žádný národ světa nezažil. Všichni uvidí, jak úžasné a divuplné činy pro vás jako váš Hospodin vykonám. Proto však respektujte všechno, co říkám. Dříve než vstoupíte do země, kam vás vedu, vyženu z ní její původní obyvatele - Emorejce, Kenaance, Chetejce, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce. S žádným z těchto národů neuzavírejte jakékoliv mírové smlouvy, jinak na to nakonec zle doplatíte. Srovnejte se zemí všechny jejich oltáře, posvátné kameny a pokácejte jejich obřadní sloupy zasvěcené falešným Bohům. Ať vás ani nenapadne uctívat jiného boha, neboť já, Hospodin jsem žárlivě milující Bůh a jen mě máte plně důvěřovat. Striktně odmítejte jakékoliv dohody s původními obyvateli země, jinak vás svedou ke svým neřestným obřadům a obětním rituálům a vy jim nakonec podlehnete. Stejně dopadnete, jestliže dovolíte, aby si vaši synové brali za manželky jejich dcery, neboť ony je svým zpustlým uctíváním falešných bohů svedou k tomu, aby dělali totéž. Nesnažte se mě jako svého Boha jakkoliv zobrazit nebo vytvořit moji napodobeninu. Pravidelně slavte svátek nekynutých chlebů. Po celý týden jezte pouze nekynutý chléb, jak jsem vám nařídil. Slavnost pořádejte vždy v určenou dobu v měsíci ábíbu na památku toho, že právě v tomto měsíci jste opustili Egypt. Nezapomínejte mi také zasvětit všechny vaše syny ale také samce zvířat ze všech vašich stád, kteří se narodili jako první. Za prvorozeného osla obětujte beránka. Jestliže ho takto nevykoupíte, zlomte mu vaz. Vaše prvorozené syny však vykoupíte náhradní obětí. Nikdo se přede mnou neukáže s prázdnýma rukama. Budete pracovat pouze šest dní a sedmý den zasvětíte odpočinku. Budete odpočívat bez výjimky i v době polních prací a sklizně. Pravidelně dodržujte také týdenní slavnost první úrody v době žní a slavnost sklizně plodů na přelomu roku. V průběhu roku mě tak všichni Izraelci nejméně třikrát přijdou uctít jako svého Panovníka Hospodina a Boha Izraele. Já sám pak ze země, kterou jsem vám slíbil, vyženu všechny původní obyvatele a dám vám celé jejich území. Rovněž se postarám, aby nikdo nevyužil toho, že se mi třikrát do roka přicházíte poklonit, a nepokusil se získat vaši zemi pro sebe. Při porážení obětních zvířat nedopusťte, aby obětní krev přišla do styku s něčím kvašeným, rovněž dohlédněte na to, aby nic z velikonoční oběti nezůstalo až do rána. To nejlepší z vaší první úrody mi jako svému Hospodinu a Bohu vždy přinášejte jako dar do mého chrámu. Pamatujte, že jsem vám zakázal vařit kůzle v mléce jeho matky." Na závěr Hospodin dodal: "Mojžíši, všechno, co jsem ti právě řekl pečlivě zapiš, protože tato má slova tvoří nedílnou součást smlouvy, kterou jsem s tebou a Izraelci uzavřel." Mojžíš tenkrát strávil s Hospodinem na hoře čtyřicet dní a čtyřicet nocí, aniž by za celou dobu cokoliv snědl nebo vypil. Psal na kamenné desky ustanovení Hospodinovy smlouvy - Desatero přikázání. Když Hospodin domluvil, sestoupil Mojžíš s deskami Zákona v ruce ze Sínaje do údolí. Nevěděl však, že mu od setkání s Bohem září kůže na tváři. Jakmile Áron a ostatní Izraelci spatřili, že Mojžíšův obličej září, báli se k němu jen přiblížit. Mojžíš však na ně zavolal, shromáždil kolem sebe Árona a všechny představitele izraelských rodů a hovořil s nimi. Potom svolal také všechny ostatní Izraelce a předložil jim všechna nařízení, která mu Bůh svěřil na hoře Sínaji. Když Mojžíš domluvil, zakryl si tvář závojem. Kdykoliv ale přicházel k Hospodinu, aby s ním hovořil, odkládal závoj, dokud opět nevyšel ven. Vždy, když vycházel a sděloval Izraelcům, co mu Hospodin nařídil, všichni viděli, že jeho tvář září. Potom si ale Mojžíš přikryl tvář závojem až do té doby, něž opět mluvil s Hospodinem. Když se všichni Izraelci shromáždili kolem Mojžíše, řekl jim: "Hospodin vám nařizuje, abyste šest dní věnovali práci, ale sedmý den světili svatý sobotní odpočinek, oddělený pro společenství s ním. Bude-li někdo v sobotu pracovat, propadne smrti. V sobotu se nezatěžujte dokonce ani sbíráním dříví na oheň či vařením." 4-5 Dále Mojžíš všem Izraelcům oznámil: "Hospodin vás vyzývá, abyste ze svého majetku věnovali dary na jeho svatyni. Každý, kdo bude chtít, ať mu přinese zlato, stříbro nebo měď, *** modrou, fialovou a červenou látku a přízi, jemné plátno, kozí srst, beraní rouna obarvená na červeno, kůže z mořských zvířat, akáciové dřevo, olivový olej na svícení, vonné koření na posvátný olej a kadidlo, karneoly a ostatní drahokamy k ozdobení součástí kněžského oděvu. Dále budu potřebovat zručné řemeslníky, kteří zhotoví všechno, co mi Hospodin nařídil: svatyni se stanem a svrchním stanovým dílcem, spony, stanovou konstrukci, spojovací tyče, sloupy a patky, truhlu s víkem a tyče k jejímu přenášení, oponu, za níž bude truhla ukrytá, stůl s tyčemi, na němž bude ležet předkladný chléb, svícen se vším, co k němu patří, kahánky a olej ke svícení, oltář k pálení kadila s příslušenstvím a tyčemi na přenášení, posvátný olej, vonné kadidlo, vstupní závěs ke vchodu, obětní oltář s bronzovým roštem, tyčemi na přenášení a dalším náčiním, bronzovou nádrž na podstavci, plátěné zástěny okolo nádvoří včetně kůlů s patkami, na kterých bude viset, závěs oddělující vstup na nádvoří, stanové kolíky ke svatyni a k zástěnám kolem nádvoří včetně lan ke každému z nich a nakonec kněžský oděv k bohoslužbám ve svatyni pro Árona i jeho syny." 20-21 Když Mojžíš domluvil, Izraelci se rozešli a každý, kdo chtěl a dobrovolně se pro to rozhodl, přinesl Hospodinu některý z darů potřebných k vybudování svatyně, pořádání bohoslužeb nebo ke zhotovení posvátných kněžských oděvů. *** Všichni ochotní muži i ženy přicházeli a přinášeli rozličné šperky od broží a náušnic až po prsteny a jiné ozdoby. Dárci je pozvedli k nebi a se vztaženýma rukama nabídli Hospodinu. Přišli také všichni, kdo měli modré, fialové nebo červené látky, jemná plátna, kozí srst, červeně obarvená beraní rouna nebo kůže z mořských zvířat a darovali je na stavbu svatyně. Jiní zase přinášeli Hospodinu darem stříbro či měď a další zajistili akáciové dřevo. Zručné ženy přinášely modrou, fialovou a červenou přízi a jemné plátno, které vlastníma rukama upředly a utkaly. Jiné z žen se zase pustily do spřádání kozí srsti. Představitelé Izraele přinesli karneoly a všechny ostatní drahokamy k ozdobení kněžského nárameníku a náprsníku. Nakonec lidé přinesli také koření a olivový olej jak na svícení, tak na přípravu posvátného oleje a vonného kadila. Každý z Izraelců se naprosto svobodně rozhodl, čím přispěje ke zhotovení všeho, co jim Hospodin prostřednictvím Mojžíše nařídil. Potom Mojžíš oznámil Izraelcům: "Chci vám představit Chúrova vnuka Besaleela, jehož otcem je Urí z Judova rodu. Hospodin obdařil Besaleela zručností, umem a znalostmi všech druhů řemesel: aby uměl umělecky pracovat se zlatem, stříbrem i mědí, věděl, jak brousit a sesazovat kameny, opracovávat dřevo a dokázal se postavit k jakékoliv řemeslné práci, která vyžaduje cit a zručnost. Jako pomocníka mu Hospodin vybral Achísamakova syna Oholíaba z rodu Danovců a oběma dal schopnost předávat své dovednosti a znalosti ostatním. Obdařil je zručností v každé práci. Rozumí dokonale všem řemeslům, dokáží mistrovsky projektovat, zdobit barevné látky a jemná plátna a ve všem, co dělají si počínají nadmíru zručně a vynalézavě. Proto se podle Hospodinova nařízení ujmou výstavby svatyně právě Besaleel, Oholíab a všichni ostatní, které Hospodin obdaroval zručností a dovednostmi všeho druhu, aby veškeré vybavení svatyně zhotovili podle Hospodinova příkazu." Po těchto slovech si Mojžíš zavolal Besaleela s Oholíabem a všechny ostatní zručné a Bohem obdarované řemeslníky, kteří se ochotně připojili k práci, a svěřil jim veškeré dary, které Izraelci shromáždili na výstavbu svatyně. Protože však lidé i nadále každý den ochotně přinášeli nové a nové dary, řemeslníci, kteří pracovali na budování svatyně, přerušili práci a řekli Mojžíšovi: "Lidé přinášejí více materiálu, než budeme potřebovat na všechno, co nám Hospodin nařídil udělat." Mojžíš tedy prostřednictvím řemeslníků rozhlásil po celém táboře, aby už nikdo žádné dary na výstavbu svatyně nenosil. Zabránil tak Izraelcům, aby nosili další materiály pro stavbu, protože toho, co přinesli, už bylo více než dost. Všichni zruční řemeslníci se pustili do práce a z deseti pruhů jemného plátna, modré, fialové a červené látky, které dovední krejčí ozdobili výšivkami cherubů, vytvořili vlastní příbytek svatyně. Všechny pruhy byly stejně velké - čtrnáct metrů dlouhé a dva metry široké. 10-12 Spojili dohromady vždy pět pruhů látky za sebou a na okrajích obou vzniklých dílců našili proti sobě padesát poutek z modré látky. *** *** K nim zhotovili padesát zlatých spon, kterými sepnuli oba vzniklé dílce dohromady tak, aby uzavřely svatyni jako jeden celek. Potom svatyni přikryli houněmi utkanými z kozí srsti. Zhotovili je z jedenácti pruhů stejné velikosti o délce patnáct metrů a šířce dvou metrů, které spojili do dvou kusů o pěti a šesti pruzích. Na okraje koncových dílů přišili naproti sobě padesát poutek, navlekli do nich padesát bronzových spon a sepnuli oba stanové dílce do jednoho kusu. Nakonec tento stan přikryli načerveno obarvenými beraními rouny, přes které ještě přetáhli kůže z mořských zvířat. Nosnou konstrukci svatyně zhotovili z akáciového dřeva. 21-22 Vyrobili z něho desky v délce pět metrů a šířce sedmdesát pět centimetrů se dvěma čepy. Desky k sobě byly vzájemně spojeny. *** 23-24 Tímto způsobem udělali dvacet desek na jižní stranu svatyně a každou z nich usadili pomocí čepů na dvě stříbrné patky. *** 25-26 Tentýž počet, dvacet desek a čtyřicet stříbrných patek, zhotovili také pro severní stranu svatyně. *** 27-28 Západní, tedy zadní stranu svatyně pak vytvořili ze šesti obyčejných a dvou rohových desek. *** V obou rozích k sobě desky po celé délce přiléhaly a byly spojené jedním kruhem. Takto byly zpevněny oba úhly. Celkem tedy pro zadní stěnu použili osm desek a šestnáct stříbrných patek - dvě patky pod každou desku. 31-32 Dále vyrobili z akáciového dřeva patnáct příčných trámů a umístili je po pěti na oba boky i zadní stranu svatyně. *** Vytvořili také středové trámy, které v polovině desek obepínaly celou svatyni od jednoho konce k druhému. Hotové desky nakonec pokryli zlatem a odlili zlaté kruhy do nichž byly tyto rovněž pozlacené příčné trámy zasunuty. Místo, kde měla stát truhla s deskami Zákona, oddělili oponou z modré, fialové a červené látky a jemně tkaného plátna, do níž zruční krejčí vyšili obrazy cherubů. Pověsili ji zlatými háčky na čtyři sloupy z akáciového dřeva potaženého zlatem, které postavili na čtyři stříbrné patky. Vchod do svatyně uzavřeli závěsem z modré, fialové a červené látky v kombinaci s jemně tkaným plátnem a rovněž ji ozdobili výšivkami. Také pro tento závěs zhotovili z akáciového dřeva pět sloupů se zlatými hlavicemi na pěti bronzových patkách a na zlaté příčné tyče závěs pověsili zlatými háčky. Když byla svatyně hotova, vyrobil Besaleel z akáciového dřeva truhlu na desky Zákona. Byla sto dvacet pět centimetrů dlouhá a sedmdesát pět centimetrů široká a vysoká. Celou ji uvnitř i zvenčí pokryl ryzím zlatem a kolem dokola opatřil zlatou lištou. Odlil k truhle také čtyři zlaté kruhy a připevnil je k jejím hranám, vždy dva kruhy na každou stranu. Potom zhotovil dvě tyče z akáciového dřeva, které rovněž potáhnul zlatem. Tyče pak protáhnul skrze kruhy po stranách truhly, aby ji bylo možné přenášet. Dále vyrobil z čistého zlata víko stejně velké jako samotná truhla, tedy sto dvacet pět krát sedmdesát pět centimetrů. Na oba konce víka umístil cheruby vytepané z ryzího zlata. Připevnil je na oba okraje tak, aby tvořili s víkem truhly jeden kus. Cherubové stáli s rozepjatými křídla a zastiňovali jimi víko. Byli tváří obráceni k sobě a jejich pohled směřoval dolů na víko. Ze stejného, akáciového dřeva zhotovili řemeslníci stůl, jehož deska měla rozměry sto krát padesát centimetrů o výšce sedmdesát pět centimetrů. Celý ho pokryli zlatem a po obvodu ho opatřili zlatou lištou. Kolem dokola navíc zhotovili osmicentimetrovou obrubou se zlatým lemem. Také ke stolu odlili čtyři zlaté kruhy a připevnili je k jeho čtyřem rohům v místě, kde má stůl nohy. Umístili je až nahoru pod obrubu, aby mohli stůl přenášet na tyčích. Stejně jako všechny ostatní také tyče pro přenášení stolu vyrobili z akáciového dřeva a potáhli je zlatem. Ke stolu pak zhotovili talíře, pánvičky, mísy a džbánky používané k tekutým obětem. Veškeré nádobí bylo vyrobeno z ryzího zlata. Dále vytepali z ryzího zlata svícen. Podstavec, jednotlivá ramena i jeho kalichy v podobě rozkvetlých poupat vyrobili z jednoho kusu. Ze svislého svícnu uprostřed vycházelo do stran dalších šest ramen - tři na jednu stranu a tři na druhou. Na každé ze šesti ramen vycházejících ze svícnu umísili tři kalichy ve tvaru rozkvetlých mandlových poupat. 20-21 Střed svícnu navíc ozdobili dalšími čtyřmi kalichy stejnými jako ty ostatní a umístili je nad sebou vždy mezi dvě protilehlá ramena a také nad horním a pod dolním párem ramen. *** Všechny součásti svícnu, kalichy i ramena byly vytepány z jednoho kusu ryzího zlata. Na svícen potom nasadili sedm kahánků a vyrobili k němu nůžky na zastřihování knotů a misky na ohořelé zbytky. Také všechny tyto předměty byly z ryzího zlata. Celkem tedy na výrobu svícnu a všech jeho doplňků použili třicet čtyři kilogramů zlata. Řemeslníci zhotovili z akáciového dřeva také oltář k pálení kadidla. Byl to jeden metr vysoký stůl s deskou čtvercového tvaru o rozměru půl metru a včetně rohů byl celý z jednoho kusu. Horní desku, strany i všechny rohy kadidlového oltáře pokryli ryzím zlatem a opatřili ho kolem dokola zlatou lištou. Pod lištu připevnili po obou stranách dva zlaté kruhy, aby se jimi daly provléci tyče k přenášení oltáře. Stejně jako všechny ostatní udělali i tyto tyče z akáciového dřeva a pozlatili je. Podle pokynů pak pečlivě jako voňavkáři namíchali také posvátný olej a čisté vonné kadidlo. Jako další vyrobili řemeslníci z akáciového dřeva metr a půl vysoký obětní oltář čtvercového tvaru o hraně dva a půl metru. Každý z jeho čtyř ostrých úhlů ozdobili napodobeninou rohu. Všechno přitom zhotovili z jednoho kusu a nakonec oltář pokryli bronzem. Také všechny nástroje a oltářní nádoby - misky na popel, lopatky, kropenky, vidličky na maso i pánve na oharky, vyrobili bronzu. 4-5 Z bronzu byl rovněž mřížovaný rošt, na jehož všechny čtyři rohy připevnili bronzové kruhy. Rošt připevnili pod oltář do poloviny jeho výšky. *** K němu zhotovili čtyři akáciové tyče, které také potáhli bronzem. Tyče pak protáhli po stranách bronzovými kruhy, aby se dal oltář přenášet. Protože řemeslníci vyrobili celý oltář z desek, byl uvnitř dutý. Z bronzových zrcátek, které darovaly zbožné ženy zapojené do služby u vchodu do svatyně pak řemeslníci ulili bronzovou nádrž na bronzovém podstavci. Kolem svatyně nakonec ohraničili nádvoří. Jižní stranu tvořila zástěna v délce padesáti metrů, vyrobená z jemně tkaného plátna. Zástěna visela na stříbrných tyčích s háčky mezi dvaceti kůly zasazenými ve dvaceti bronzových patkách. Severní stranu pak obepínala stejná zástěna téhož rozměru, kterou řemeslníci rovněž zavěsili pomocí stříbrných tyčí s háčky na dvacet kůlů opatřených bronzovými patkami. Na západě byla zástěna o polovinu kratší a pomocí stříbrných háčků visela na deseti stříbrných tyčích upevněných na kůlech s bronzovými patkami. 13-15 Také východní strana nádvoří měřila jen dvacet pět metrů, ale navíc zde řemeslníci ponechali uprostřed volný prostor pro vstup, který z obou stran ohraničili sedm a půl metrovou zástěnou visící vždy na třech kůlech s patkami. *** *** Všechny zástěny kolem celého nádvoří byly z jemně tkaného plátna. Patky, na kterých kůly stály, zhotovili řemeslníci z bronzu. Tyče na kůlech a háčky, na nichž po obvodu visela celá zástěna, byly stříbrné a stříbro pokrývalo také horní konce všech kůlů. Na vstupní prostor do nádvoří pak použili deset metrů výšivkami zdobené modré, fialové a červené látky s jemným plátnem v šířce dva a půl metru jako měla zástěna okolo nádvoří. Vstupní závěs pověsili pomocí stříbrných tyčí a háčků na čtyři sloupy se stříbrnými hlavicemi usazené v bronzových patkách. Veškeré kolíky ke stanovým dílcům svatyně i k zástěnám okolo nádvoří řemeslníci zhotovili z bronzu. Následující přehled uvádí celkové množství různých druhů materiálu, který Izraelci použili na výstavbu svatyně. Na Mojžíšův příkaz pořídili tento soupis příslušníci lévijců pod vedením Ítamara, jednoho ze synů kněze Árona. (Samotnou výstavbu svatyně podle pokynů, které obdržel Mojžíš od Hospodina, řídili Uríův syn Besaleel, vnuk Chúra z Judova rodu. Achísamakův syn Oholíab z rodu Danovců, řemeslník a umělec zhotovující výšivky dozíral na výrobu modrých, fialových a červených látek včetně tkaní jemného plátna.) Všechno zlato, které Izraelci přinesli formou svých dobrovolných darů na výstavbu svatyně, dosáhlo celkové váhy téměř jedné tuny. Stříbra přineseného všemi Izraelci při sčítání lidu bylo kolem tří a půl tuny. Konečný počet mužů starších dvaceti let zjištěný při sčítání byl šest set tři tisíc pět set padesát, z nichž každý odevzdal asi šestigramový kus stříbra. Téměř celé tři a půl tuny stříbra použili Izraelci k odlití sta kusů patek ke kůlům svatyně a sloupům k oponě. Ze zbylých dvaceti kilogramů stříbra zhotovili háčky ke kůlům, příčné tyče a postříbřili horní konce kůlů. 29-30 Dále Izraelci nanosili formou darů téměř dvě a půl tuny mědi, ze které pak řemeslníci vyrobili patky ke vchodu do svatyně, bronzový oltář s bronzovým roštem a náčiním, které k němu patří. *** Dále pak bronzové patky k zástěnám kolem nádvoří svatyně a do prostoru jejího vchodu a také veškeré stanové kolíky ke svatyni a zástěnám kolem nádvoří. Zruční řemeslníci zhotovili z modré, fialové a červené látky oděv pro bohoslužbu ve svatyni. Podle pokynů, které dal Mojžíšovi Hospodin, ušili také zvláštní šat pro velekněze Árona. Ze zlata v kombinaci s modrou, fialovou a červenou přízí a jemně tkaným plátnem zhotovili nárameník. Vytepali zlato do tenkých plátků, ze kterých nastříhali jemné proužky a zruční krejčí jimi protkali látky, ze kterých byl nárameník zhotoven. 4-5 Oba díly nárameníku pak na ramenou spojili sponami a na bocích je k sobě poutal dovedně ušitý bederní pás. Ten tvořil s nárameníkem jeden kus zhotovený z modré, fialové a červené látky protkávané zlatem a jemně tkaného plátna, přesně podle pokynů, které dal Mojžíšovi Hospodin. *** Současně zručné ruce řemeslníků zasadily do zlaté obruby dva karneoly a jako do pečeti do nich vyryly jména izraelských rodů. Nakonec je opět podle pokynu, který dal Hospodin Mojžíšovi, řemeslníci připevnili k horní části nárameníku, jako památné kameny izraelského národa. Jako další součást kněžského oděvu vytvořili nádherně ozdobený náprsník. Zhotovili jej stejně jako nárameník ze zlata, modré, fialové a červené příze a jemně tkaného plátna. Náprsník měl tvar čtverce o straně dvacet dva centimetrů a tvořily jej dvě vrstvy látky, mezi kterými tak vznikla kapsa. Náprsník osázeli čtyřmi řadami drahokamů. Do první řady umístili rubín, topas a smaragd, druhou řadu tvořil malachit, safír a jaspis, do třetí řady dali opál achát a ametyst a nakonec čtvrtou řadu ozdobili chrysolitem, karneolem a onyxem. Všechny kameny byly vsazeny do zlaté obruby. Na náprsníku tedy bylo celkem dvanáct drahokamů a každý z nich představoval jeden z izraelských rodů, jejichž dvanáct jmen řemeslníci vyryli do drahokamů jako do pečeti. 15-17 K náprsníku pak ještě zhotovili dva řetízky z ryzího zlata a připevnili je pomocí dvou zlatých kroužků ke dvěma cípům náprsníku. *** *** Druhým koncem připevnili řetízky zepředu ke dvěma zlatým obrubám v horní části nárameníku. Ke zbylým dvěma cípům náprsníku pak na vnitřním okraji připevnili další dva zlaté kroužky. Jiné dva zlaté kroužky zase přišili zepředu ke spodnímu okraji horní části nárameníku, nad bederním pásem naproti spodnímu okraji náprsníku. Kroužky na náprsníku a na nárameníku pak svázali modrou stužkou a spojili je s bederním pásem, aby náprsník od nárameníku neodstával. Všechno udělali přesně podle pokynů, které dal Mojžíšovi Hospodin. 22-23 Dlouhé roucho zhotovili celé z modré látky s otvorem pro hlavu uprostřed. Okraje otvoru olemovali, aby se netřepily. *** 24-26 Na spodní lem kněžského roucha zavěsili řadu granátových jablíček z modré, fialové a červené látky a mezi ně připevnili zlaté zvonečky tak, aby se ozdoby navzájem střídaly podél celého spodního okraje. Toto roucho měl pak podle nařízení, které dal Hospodin Mojžíšovi, nosit kněz při každé bohoslužbě. *** *** Dále pak pro Árona i jeho syny ušili kněžské haleny z jemného plátna, turban a čelenky z téhož materiálu a také plátěné spodní prádlo. Z jemného plátna v kombinaci s modrou, fialovou a červenou přízí byla také vyšívaná kněžská šerpa zhotovená podle pokynů, které dal Mojžíšovi Hospodin. Jako další součást oděvu kněze vyrobili řemeslníci květ z čistého zlata a způsobem, jakým se ryje do pečeti, do něj vyryli slova: "zasvěcen Hospodinu". Modrou stužkou pak štítek připevnili k turbanu přesně tak, jak to Mojžíšovi nařídil Hospodin. Za nějaký čas byla svatyně hotova. Izraelci udělali všechno přesně tak, jak Hospodin nařídil Mojžíšovi. Když skončili s prací, předvedli hotovou svatyni Mojžíšovi. Ukázali mu stan a jeho vybavení, spony, desky, příčné trámy i kůly a sloupy s patkami, přikrývku z načerveno obarvených beraních roun, houni z kůží mořských zvířat a vnitřní oponu, truhlu na desky se Zákonem, tyče k jejímu přenášení a víko truhly, stůl a nádobí, které k němu patří včetně předkladných chlebů. Dále svícen z ryzího zlata s kahánky a ostatním příslušenstvím a olejem ke svícení, zlatý oltář k pálení kadidla, posvátný olej, vonné kadidlo a závěs ke vchodu do svatyně, bronzový obětní oltář s roštem, tyče k jeho přenášení a veškeré náčiní, které k němu patří, bronzovou nádrž s podstavcem, zástěny na ohraničení nádvoří svatyně, sloupy s patkami a závěs ke vchodu na nádvoří, lana a kolíky ke stanovým dílcům i k zástěnám kolem nádvoří, tedy všechny předměty a vybavení, které patří ke svatyni. Přinesli mu rovněž ušité posvátné kněžské oděvy určené k nošení při bohoslužbách ve svatyni, jak pro Árona, tak pro jeho syny, kteří stejně jako Áron zastávali úřad kněží. Izraelci udělali všechno přesně podle pokynů, které dal Mojžíšovi Hospodin. Když Mojžíš vše pečlivě prohlédl a přesvědčil se, že řemeslníci zhotovili všechno tak, jak mu Hospodin přikázal, poděkoval jim a popřál Boží požehnání. Nato Hospodin oslovil Mojžíše a řekl mu: "První den v prvním měsíci nechej postavit vlastní stan svatyně. Potom do něj umísti truhlu s deskami Zákona a odděl ji od ostatního prostoru oponou. Dej také přinést stůl a uspořádej na něm všechno, co k němu patří. Stejně tak přichystej svícen a všechny jeho kahánky. Před truhlu s deskami Zákona postav zlatý oltář k pálení kadidla a uzavři svatyni závěsem. Před vchod do svatyně dej umístit obětní oltář s ohništěm a mezi oltář a svatyni postav bronzovou nádrž a nechej ji naplnit vodou. Nakonec kolem svatyně ohranič nádvoří a uzavři je zástěnami Potom vezmi posvátný olej a potři s ním svatyni a všechno, co je v ní. Tak svatyni i se vším, co k ní náleží, posvětíš a oddělíš ke svatým účelům. Dále tímto olejem potři obětní oltář s ohništěm a veškeré jeho vybavení, aby se také stal svatý. Nakonec potři a posvěť bronzovou nádrž a její podstavec. Potom přiveď ke vchodu do svatyně Árona a jeho syny a omyj je vodou. Árona oblékneš do posvátných oděvů a vysvětíš ho, aby mohl zastávat úřad mého kněze. 14-15 Také jeho syny oblékneš do kněžských halen a potřeš je posvátným olejem stejně jako jejich otce, aby mi také oni mohli sloužit jako kněží. Jejich kněžský úřad, který jim tímto vysvěcením udělíš, se pak mezi nimi bude dědit z generace na generaci." *** 16-17 Mojžíš Hospodina uposlechl, vykonal všechno, co mu nařídil, a první den v prvním měsíci druhého roku po opuštění Egypta nechal skutečně svatyni postavit. *** Rozmístil patky, postavil do nich desky, zpevnil je příčnými trámy a vztyčil sloupy pro oponu. Potom nad svatyní rozvinul stanové dílce a na ně ještě položil přikrývku, jak mu to nařídil Hospodin. Nato vzal Mojžíš desky se Zákonem a vložil je do truhly. Připojil pak k truhle tyče k přenášení a přikryl ji víkem. Potom dal truhlu odnést do svatyně a podle Hospodinova příkazu ji oponou oddělil od ostatního prostoru svatyně. 22-23 Na severní stranu svatyně před oponou pak Mojžíš podle Hospodinova nařízení umístil stůl a položil na něj předkladné chleby. *** 24-25 Naproti stolu, podél jižní strany svatyně zase postavil svícen a připravil všechny jeho kahánky, jak mu přikázal Hospodin. *** 26-27 Před oponu pak Mojžíš ve svatyni umístil zlatý kadidlový oltář a podle Hospodinova přání na něm pálil vonné kadidlo. *** Prostor svatyně uzavřel vstupním závěsem. V blízkosti vchodu do svatyně pak Mojžíš postavil obětní oltář s ohništěm a předložil na něm Hospodinu obětní zvíře a obilí. Mezi svatyni a obětní oltář potom přinesl bronzovou nádrž a nalil do ní vodu. 31-32 Tuto nádrž měli Mojžíš, Áron a jeho synové podle Hospodinova příkazu používat k omývání svých rukou a nohou, kdykoliv vcházeli do svatyně nebo přistupovali k oltáři. *** Nakonec dal Mojžíš okolo svatyně a obětního oltáře ohraničit nádvoří, uzavřel jeho vchod závěsem a celé dílo tím úspěšně ukončil. Když byla svatyně hotová, zahalil ji oblak a vstoupila do ní Hospodinova přítomnost. Díky oblaku, který ji přikryl, a Hospodinově přítomnosti ve svatyni nemohl Mojžíš vstoupit dovnitř. 36-37 Kdykoliv se v průběhu putování Izraelců na poušti zvedl oblak nad svatyni, vydali se na cestu. Když ale oblak zůstal dole, setrvali na místě tak dlouho, dokud se opět nedal do pohybu. *** Všichni Izraelci tak po celou dobu svého putování na poušti viděli ve dne nad svatyní oblak a v noci ohnivý sloup jako znamení Hospodinovy přítomnosti. Jednoho dne si Hospodin zavolal Mojžíše do svatyne a z posvátné místnosti za oponou mu rekl: "Oznámíš Izraelcum, jak mají postupovat, když mi jako svému Hospodinu prijdou obetovat býcka ze svého stáda. Chcete-li zvíre obetovat spálením v ohni na oltári, musíte k tomu vybrat dokonale zdravého samce. Privedete jej ke vchodu do svatyne, protože jedine tam vaši obet prijmu. Clovek, který zvíre privede, vloží ruce na jeho hlavu a symbolicky na ne prenese svá provinení. Tak budu moci zástupnou smrtí zvírete odpustit jeho viny. Potom toto zvíre sám v mé prítomnosti usmrtí a kneží, potomci z Áronova rodu, ze všech stran pokropí krví obeti oltár, který stojí pred vchodem do svatyne. Viník nakonec stáhne zvíre z kuže a rozseká jeho telo na kusy. Kneží z Áronova rodu soucasne nanosí dríví na oltár a zažehnou ohen. 8-9 Mezitím clovek, který zvíre obetoval, omyje jeho vnitrnosti a koncetiny a jakmile se ohen rozhorí, kneží je vloží do plamenu spolecne s rozsekanými kusy zvírete vcetne hlavy a veškerého tuku. Když spálíte zvíre v ohni na oltári tímto zpusobem, rád vaši obet prijmu. *** Vyberete-li pro tento druh obeti ovci nebo kozu, opet to vždy musí být samec bez jakékoliv telesné vady. V mé prítomnosti jej usmrtíte na severní strane oltáre a kneží z Áronova rodu pokropí krví obeti oltár ze všech stran. 12-13 Clovek, který zvíre obetoval, omyje vnitrnosti a koncetiny obeti a spolecne s rozsekanými kusy jeho tela vcetne hlavy a tuku je vloží do ohne na oltár. Když spálíte zvíre v ohni na oltári tímto zpusobem, rád vaši obet prijmu. *** Pokud mi nekdo jako svému Hospodinu pripraví ptací obet, at prinese hrdlicku nebo mladého holuba. Knez vezme ptáka k oltári, kde mu zlomí vaz, aby z nej vytekla krev. 3001017 Potom potre jeho krví oltár, natrhne mu krídla a nakonec ho vloží do plamenu a spálí. Ješte predtím však odstraní vole i s jeho obsahem a odhodí je na hromadu popela u východní strany oltáre. Když spálíte ptáka v ohni na oltári tímto zpusobem, rád vaši obet prijmu. 1-2 Kdykoliv mi nekdo jako svému Hospodinu prijde obetovat obilí, musí je prinést rozemleté na jemnou mouku. Tu pak smísí s olejem, pridá trochu vonného kadidla a odnese knezi z Áronova rodu. Knez nabere hrst mouky s olejem a kadidlem a tuto symbolickou cást obeti na mou pocest vhodí do ohne na oltári. Takto spálenou obet rád prijmu. *** Zbytek obilné obeti pripadne knežím z Áronova rodu. Protože je ale soucástí obeti spálené na mou pocest, bude jejich podíl posvátný. Jestliže obilná obet, kterou mi prinesete bude upecená, opet ji pripravte z mouky smíchané s olejem. Upecte z ní nekynutý chléb nebo oplatky potrené olejem. Obilnou obet mužete pripravit také na pánvi jako nekynutou placku z mouky a oleje. Pri obetování mi ji pak prinesete rozlámanou a potrenou olejem. Obilnou obet z mouky a oleje lze také uvarit v hrnci. Takto pripravené obilné obeti mi jako svému Hospodinu predkládejte prostrednictvím kneží, kterí je spálí na oltári. Oddelí vždy symbolickou cást, kterou na mou pocest vloží do plamenu a nechají shoret. Takto spálenou obet rád prijmu. Zbytek obilné obeti pripadne knežím z Áronova rodu. Jako soucást obeti spálené na mou pocest ale bude jejich podíl posvátný. Všechny obilné obeti, které mi budete prinášet, musí být z nekynutého testa, protože do ohne na mém oltári se nikdy nesmí s obetí dostat žádný kvas ani med. Kvas a med mi mužete prinášet s dary z první úrody, ale ne jako soucást obetí pálených na mou pocest na oltári. Všechny obilné obeti musí být ochuceny solí. Nenechávejte své obilné obeti neosolené, protože sul je pripomínkou smlouvy, kterou jsem s vámi jako váš Buh uzavrel. Jestliže mi budete obetovat obilí z první úrody, rozdrtte jeho zrna a opecte je na ohni. Pridejte k nim olej a vonné kadidlo, které jsou pro obilnou obet nezbytné. Symbolickou cást drceného obilí s olejem a vonným kadidlem potom kneží spálí na oltári jako obilnou obet na mou pocest. Když mi kdokoliv z vás privede jako svému Hospodinu býka nebo krávu jako obet na výraz svého prátelství a vdecnosti, musí dbát na to, aby zvíre bylo naprosto zdravé. Pred vchodem do svatyne symbolicky vloží ruce na jeho hlavu a zvíre usmrtí. Kneží z Áronova rodu potom pokropí krví obeti oltár ze všech stran. 3-4 Ze zvírete obetovaného na výraz prátelství a vdecnosti mi clovek, který ho privedl, obetuje veškerý tuk okolo jeho vnitrností, obe ledviny vcetne tuku z oblasti beder a spolu s nimi také cást jater. *** To vše pak kneží z Áronova rodu vloží do plamenu horícího dreva na oltári podobne jako všechny ostatní obeti urcené ke spálení. Takto spálenou obet rád prijmu. Podobne mi mužete na výraz prátelství a vdecnosti obetovat ovci nebo berana. Zvírata však musí být opet dokonale zdravá. 7-8 Pokud mi nekdo bude chtít takto obetovat jehne, v mé prítomnosti pred vchodem do svatyne na ne symbolicky vloží ruce a usmrtí ho. Kneží z Áronova rodu pak krví obeti pokropí oltár ze všech stran. *** 9-10 Ze zvírete darovaného za obet na výraz prátelství a vdecnosti mi ten, kdo ho privedl, venuje veškerý tuk, celý ocas odrezaný až u kostrce, tuk kolem vnitrností, obe ledviny vcetne tuku z oblasti beder a spolu s nimi také cást jater. *** Knez pak všechny tyto cásti spálí v ohni na oltári jako muj podíl z prineseného obetního daru. Stejné to bude i v prípade, když mi nekdo na výraz svého prátelství a vdecnosti prijde obetovat kozu. V mé prítomnosti, pred vchodem do svatyne, na ni symbolicky vloží ruce a usmrtí ji. Kneží z Áronova rodu pak její krví pokropí oltár ze všech stran. Ten, kdo mi kozu daroval, oddelí obvyklé cásti obeti ke spálení v ohni na oltári. Veškerý tuk kolem vnitrností, obe ledviny vcetne tuku z oblasti beder a spolu s nimi také cást jater. Knez pak všechno spolecne vloží do plamenu na oltári jako muj podíl z prineseného obetního daru a já ho ochotne prijmu. Veškerý tuk z obetí vždy ponecháte mne, svému Hospodinu. Nikdo z vás nesmí jíst žádný tuk ani žádnou krev. Toto narízení bude platit pro všechny generace Izraelcu, at budou žít kdekoliv." Dále Hospodin Mojžíšovi rekl: "Oznam Izraelcum, co mají delat, když se nekdo z nich neúmyslne proviní a dopustí se cehokoliv, co je v rozporu s nekterým z mých prikázání. Jestliže se neco takového stane vysvecenému knezi, uvalí svým cinem vinu na celý izraelský národ. Musí mi proto predložit zcela zdravého mladého býcka, jako obet za provinení, které na nem lpí. V mé prítomnosti privede býcka ke vchodu do svatyne, symbolicky vloží ruce na jeho hlavu a usmrtí ho. 5-6 Potom vezme trochu jeho krve a odnese ji do svatyne, kde s ní prstem sedmkrát stríkne pred oponu svatyne. *** Ve svatyni také potre krví rohy oltáre k pálení vonného kadidla a zbytek krve obetovaného býka vylije pred vchodem do svatyne pod oltár, na kterém se spalují tela obetovaných zvírat. 8-10 Dále z tohoto býcka usmrceného jako obet za provinení odstraní všechen tuk - stejne jako se odstranuje tuk ze zvírete obetovaného na výraz prátelství a vdecnosti. Veškerý tuk kolem vnitrností, obe ledviny vcetne tuku z oblasti beder a spolu s nimi také cást jater. Nakonec všechny tyto cásti vloží do ohne na oltári k pálení obetních zvírat. *** *** 11-12 Všechno ostatní, co z býcka zustane, tedy kuži, maso, hlavu a koncetiny, ale také vnitrní orgány vcetne strev musí odnést z tábora na zvláštní obradní místo, kam se vynáší popel z obetí. Tam pak založí ohen a zbytek obeti spálí. *** Pokud se neúmyslne prohreší celý národ a dopustí se neceho, co má prikázání zakazují, ponesou za to Izraelci vinu, i když si dusledky svého jednání neuvedomili. Jakmile poznají, co se stalo, celé shromáždení musí privést ke vchodu do mé svatyne mladého býcka jako obet za provinení. Predstavitelé lidu potom symbolicky prenesou na jeho hlavu provinení národa a v mé prítomnosti býcka zabijí. 16-17 Vysvecený knez pak odnese trochu krve z obeti do svatyne a prstem s ní sedmkrát stríkne pred oponu. *** Dále krví potre rohy oltáre ve svatyni a zbytek krve vylije pred vchodem do svatyne pod oltár, na kterém se spalují tela obetovaných zvírat. Odstraní z býcka veškerý tuk a spálí jej na oltári. Ve všem bude postupovat stejne jako pri obetování býcka za provinení vysveceného kneze. Jakmile celý smírcí obrad dokoncí, já Izraelcum odpustím. 20-21 Knez ale nakonec musí odnést zbytek obetovaného býka z tábora a spálit ho stejne jako v prvním prípade. Tak bude vypadat obet za provinení národa. *** Pokud se neceho, co má prikázání zakazují, nevedomky dopustí nekterý z predstavitelu lidu, bude vinen, ackoliv to udelal neúmyslne. Jakmile ho na spáchaný cin nekdo upozorní, musí za své provinení obetovat zdravého kozla. Symbolicky vloží ruce na kozlovu hlavu a na míste, kde se v mé prítomnosti porážejí zvírata urcená ke spálení na oltári, kozla usmrtí. To bude jeho obet za provinení. Knez potom prstem namoceným v krvi obeti za provinení potre rohy obetního oltáre a zbytek krve vylije pod oltár. Dále spálí na oltári veškerý tuk, jako v prípade obetního daru na výraz prátelství a vdecnosti. Jakmile knez vykoná tento smírcí obrad, já provinilci odpustím. V prípade, že se neúmyslne proviní kdokoliv z Izraelcu a dopustí se neceho, co kterékoliv z mých prikázání zakazuje, také on bude vinen. Jakmile se dozví, co ucinil, musí za své provinení obetovat kozu bez jakékoliv telesné vady. Symbolicky vloží ruce na hlavu obeti za provinení a na míste, kde se porážejí zvírata urcená ke spálení v ohni na oltári, ji usmrtí. Knez potom namocí prst do krve obeti, potre s ní rohy obetního oltáre a zbytek krve vylije pod oltár. Dále odstraní veškerý tuk stejne jako u zvírat obetovaných na výraz prátelství a vdecnosti a vloží jej do ohne na oltári. Takto vykonanou obet potom jako váš Hospodin rád prijmu. Jakmile knez celý smírcí obrad dokoncí, já tomu, kdo se provinil, odpustím. Pokud nekdo prinese jako obet za své provinení jehne, musí to být zdravá samicka. Vložením rukou symbolicky prenese na hlavu obeti své provinení a na míste, kde se porážejí obeti urcené ke spálení na oltári, jehne usmrtí. Knez potom prstem namoceným v krvi obeti za provinení potre rohy obetního oltáre a zbytek krve vylije pod oltár. Musí také zvíre zbavit veškerého tuku stejne jako se odstranuje z jehnete obetovaného na výraz prátelství a vdecnosti. Všechen tuk potom spálí na oltári jako ostatní obe ti, které mi lidé prinášejí. Jakmile knez vykoná tento smírcí obrad, já tomu, kdo se provinil, odpustím. Clovek, který neoznámí, že byl svedkem nebo zná okolnosti nejakého sporného prípadu, se svým mlcením proviní a ponese za to zodpovednost. Jestliže se nekdo treba i nevedomky dotkne zdechliny jakéhokoliv živocicha, které jsem vám zakázal jíst, proviní se a jako necistý se nebude moci úcastnit bohoslužby. Stejne tak spocine vina na každém, kdo se dozví, že se neúmyslne dotkl jakékoliv necistoty z lidského tela. Clovek se proviní také tím, když cokoliv bezmyšlenkovite odprísáhne a pozdeji si uvedomí, že udelal chybu. 5-6 Jakmile na nekom spocine kteréhokoliv z techto provinení, musí vyznat, co ucinil, a prinese mi jako svému Hospodinu obet za provinení. Privede ovci nebo kozu a knez ji obetuje za odpuštení jeho viny. *** Pokud je ten clovek chudý a nemuže si dovolit privést ovci nebo kozu, predloží mi za svou nepravost dve hrdlicky nebo holoubata. Jedno jako obet za provinení a druhé jako obetní dar ke spálení na oltári. 8-9 Prinese je knezi, který mi nejprve predloží ptáka obetovaného za provinení. Zlomí mu vaz tak, aby mu úplne neutrhl hlavu, a pokropí krví obeti stenu oltáre. *** Druhého ptáka knez podle predpisu vloží jako obetní dar do plamenu na oltári, a jakmile vykoná celý smírcí obrad, já tomu, kdo se provinil, odpustím. Je-li ten clovek natolik chudý, že není schopen prinést ani dve hrdlicky nebo dve holoubata, obetuje za svuj precin dva litry mouky. Nebude ji však mísit s olejem ani s vonným kadidlem, protože je to obet za provinení. Prinese mouku knezi, který z ní vezme jednu hrst a jako symbolickou cást ji pro me spálí ohni na oltári. Jakmile knez takto vykoná smírcí obrad za kohokoliv, kdo se dopustil nekteré z uvedených nepravostí, já provinilci odpustím. Zbytek obetované mouky pripadne knezi jako v prípade obilné obeti." Dále Hospodin Mojžíšovi rekl: "Jestliže se nekdo neúmyslne proviní proti tomu, co je mi jako Hospodinu svaté, musí za to zaplatit. Privede mi ze svého stáda zdravého berana odpovídající hodnoty podle chrámových platidel a predloží mi ho jako obet smírení. Navíc nahradí, co svou nedbalostí zpusobil, a pridá ješte petinu ceny. Odškodnení i berana odevzdá knezi, který vykoná príslušný obetní obrad smírení, a já pak tomu, kdo se provinil odpustím. Každý, kdo se nevedomky dopustí cehokoliv, co má prikázání nedovolují, bude vinen a ponese za to zodpovednost. Ze svého stáda privede knezi zdravého berana odpovídající hodnoty jako obet smírení. Jakmile knez vykoná náležitý smírcí obrad za nepravost, které se tento clovek dopustil, já provinilci odpustím. Tuto obet smírení mi budete predkládat pokaždé, když se proviníte proti mne, svému Hospodinu." Jindy Hospodin Mojžíšovi rekl: "Každý, kdo pošlape mé zásady cestnosti a odmítne vrátit vec, kterou si u nej uschoval jeho prítel, ci nekoho okrade nebo podvede, ponese za to vinu. Proviní se i ten, kdo najde neco ztraceného, zapre to a odprísáhne, že nic nenašel. 4-5 Pokud se neceho takového dopustí, musí vec, kterou odcizil, získal vydíráním, zaprel nebo nalezl, bez váhání vrátit majiteli a pridat k ní ješte petinu její ceny. *** Navíc mi prostrednictvím kneze predloží ze svého stáda zdravého berana odpovídající hodnoty jako svou obet smírení. Jakmile pak knez vykoná náležitý smírcí obrad, já tomu cloveku jeho provinení odpustím." 8-9 Potom Hospodin narídil Mojžíšovi, aby oznámil knezi Áronovi a jeho potomkum, jak mají postupovat pri predkládání obetí a daru urcených ke spálení v ohni na oltári: "Obet vložená na oltár musí zustat na ohništi celou noc až do rána a po celou dobu pod ní musí horet ohen. *** Jakmile obet shorí, knez si oblece odev z lneného plátna a plátené spodní prádlo a odklidí popel ze spálené obeti na hromadu vedle oltáre. Potom si oblékne jiné šaty a odnese popel mimo tábor na zvláštní k tomu urcené a posvecené místo. Ohen na oltári je treba neustále udržovat, aby nevyhasl. Každé ráno knez narovná na oltár dríví, položí na nej obeti urcené ke spálení a tuk z obetí prinesených na výraz prátelství a vdecnosti. Budte bdelí, protože oltární ohen nesmí nikdy vyhasnout. Obetování obilí bude mít svá vlastní pravidla. Také tuto obet mi k oltári budou prinášet výhradne kneží z Áronova rodu. Knez nabere plnou hrst mouky smíchané s olejem a vonným kadidlem a vhodí tuto symbolickou cást obilné obeti na mou pocest do ohne na oltári. Takto spálenou obet rád prijmu. Zbytek obilné obeti mohou Áron a jeho synové sníst. Cokoliv ale z obilí pripraví, musí zustat nevykynuté a smí se jíst pouze v posvátném prostoru nádvorí svatyne. Tato cást obilných obetí, které mi lidé jako svému Hospodinu prinášejí na oltár, vždy bude patrit knežím a podobne jako obet za provinení a obet smírení bude pokrm z techto obetí posvátný. Budou ho moci jíst jen muži z Áronova rodu. Tento podíl z obilných obetí, které se pálí na oltári, trvale prideluji všem generacím jejich potomku a vše, ceho se tento pokrm dotkne, bude posvecené." 19-20 Dále Hospodin Mojžíšovi rekl, jaký obetní dar musí prinést knez z Áronova rodu v den svého vysvecení: "Obetuje mi dva litry jemné mouky jako rádnou obilnou obet. Polovinu mi predloží ráno a polovinu vecer. *** Smísí mouku s olejem, pripraví z ní na pánvi placku a tu mi pak rozlámanou na kousky obetuje v ohni na oltári. Takto spálenou obet rád prijmu. Stejnou obet pripraví každý z Áronových potomku, který nastoupí do úradu kneze. Celá obilná obet nove vysveceného kneze bude patrit jen mne, Hospodinu. Nebude se z ní nic jíst a musí beze zbytku shoret na oltári." Nakonec Hospodin narídil Mojžíšovi, aby oznámil Áronovi a jeho synum, jak se má postupovat pri obetování za provinení: "Zvíre, které obetujete za svuj provinení, usmrtíte na míste, kde se porážejí obetní dary urcené ke spálení na oltári. Tato obet je mimorádne posvátná. Knez, který mi obet predloží, smí na posveceném nádvorí svatyne jíst její maso. Všechno, co prijde do styku s tímto masem, bude posvecené. Pokud si knez potrísní odev krví této obeti, musí ho na posveceném míste vyprat. Jestliže jste maso obeti varili v hlineném hrnci, musíte ho rozbít. Bronzový hrnec stací porádne vydrhnout a opláchnout vodou. Tato obet je skutecne velmi posvátná a její maso smí jíst pouze muži z knežského rodu. Výjimku tvorí pouze maso z obetí smírení, s jejichž krví se ve svatyni vykonávají smírcí obrady. Maso z takové obeti se nesmí jíst a musí se beze zbytku spálit. Pri obradu obeti smírení budete postupovat takto: Zvírata, která budete obetovat za svá provinení usmrtíte na míste, kde se porážejí obeti urcené ke spálení na oltári, a pokropíte jejich krví oltár ze všech stran. 3-4 Obetujete mi veškerý tuk kolem jejich vnitrností, obe ledviny vcetne tuku z oblasti beder a spolu s nimi také cást jater. *** To všechno mi knez predloží na oltár a spálí jako obet smírení. Zbytek obeti smí muži z knežského rodu sníst. Obet je však posvátná a proto smí její maso jíst pouze na posveceném míste. Pro obeti za provinení platí totéž co pro obeti smírení. Obojí náleží knezi, který s obetí vykoná smírcí obrad. Z obetí, které lidé prinesou ke spálení na oltári, si knez muže ponechat kuži. Knezi náleží také všechny obilné obeti, které mi predkládá, at už jsou pripraveny v peci, na pánvi nebo v hrnci. Veškeré obilné obeti s olejem i bez, patrí rovným dílem knežím z Áronova rodu. S obetmi, které mi lidé prinesou na výraz prátelství a vdecnosti, naložíte takto: Chce-li mi nekdo svou obetí projevit vdecnost a podekování, at krome samotné obeti prinese ješte chlebové placky z nekynutého testa s olejem nebo nekynuté olejem potrené oplatky a koláce z mouky s olejem. A nakonec at ke své obeti díkuvzdání pripojí také chléb z kynutého testa. Potom mi symbolicky predloží jeden kus od každého druhu prineseného peciva a nakonec je venuje knezi, který vykoná obrad s krví jeho obeti darované na výraz prátelství a vdecnosti. Maso z obeti, kterou nekdo predloží jako projev podekování, je nutné sníst ve stejný den, kdy byla obet poražena. Nic nesmí zustat do rána druhého dne. Pokud se ale jedná o obet prinesenou z vdecnosti za naplnení slibu nebo o dobrovolný dar z dobré vule, muže se nezkonzumovaný zbytek obeti dojíst až na druhý den. Všechno, co ale zustane do tretího dne, se musí spálit. Pokud by nekdo jedl maso z této obeti ješte i tretí den, proviní se, protože obet již bude necistá. V takovém prípade prohlásím celou obet za neplatnou a neprijmu ji. Rovnež zakazuji konzumovat jakékoliv maso, které došlo do styku s nejakou necistotou. Takové maso se musí spálit. Všechno ostatní maso ale smí jíst každý, kdo je splnuje požadavky obradní cistoty a je tedy cistý. 20-21 Jestliže ale clovek prijde do styku s necím necistým, co pochází z lidského tela, s nekterým ze zvírat, která jsem zakázal jíst, nebo s címkoliv jinak necistým, potom tyto požadavky obradní cistoty prirozene nesplní a je necistý. Pokud i navzdory tomu požije maso z obeti, kterou mi jako svému Hospodinu nekdo prinesl na výraz svého prátelství a vdecnosti, bude vyhošten z Izraele." *** 22-23 V dalším poselství, které prostrednictvím Mojžíše predal Izraelcum, Hospodin narídil: "Nejezte tuk dobytka, ovcí ani koz. *** Tuk z nalezených uhynulých nebo zadávených zvírat mužete použít k jiným úcelum, ale nesmíte ho jíst. Kdokoliv sní tuk ze zvírete, které mi jako svému Hospodinu obetoval v ohni na oltári, bude vyhošten z Izraele. At budete žít kdekoliv, nikde nesmíte jíst krev zvírat ani ptáku. Jestliže nekdo tento zákaz poruší, vypovezte ho ze svého národa." Dále Hospodin Mojžíšovi rekl: "Oznam Izraelcum, že každý, kdo mi jako svému Hospodinu privede zvíre jako dar na výraz prátelství a vdecnosti, musí cást svého daru obetovat. Vlastníma rukama prinese k oltári všechen tuk a hrudí obetovaného zvírete a pozvedne je k nebi, aby mi hrud venoval jako svuj dar. Knez, který jeho obet prevezme, spálí veškerý tuk na oltári, ale hrud si ponechá jako podíl pro kneží z Áronova rodu. 32-33 Pravou kýtu z vašeho obetního daru na výraz prátelství a vdecnosti dáte jako rádný podíl knezi, který mi z této obeti predloží krev a tuk. *** Hrudí a kýtu z obetí, které mi Izraelci prinášejí na výraz prátelství a vdecnosti, jsem jednou provždy pridelil jako rádný podíl knezi Áronovi a jeho potomkum. Tyto cásti zvírat obetovaných na oltári náleží Áronovi a jeho potomkum od té doby, kdy jsem je já sám, Hospodin, povolal za své kneží. V den, kdy jsem je pro tento úrad posvetil, jsem narídil Izraelcum, aby jim pravidelne po všechny generace dávali tento podíl." Tyto predpisy platí pro obeti urcené ke spálení na oltári, obilné obeti, obeti za provinení, obeti smírení, obetní dary pri vysvecování kneží a obetní dary na výraz prátelství a vdecnosti. Hospodin je sveril Mojžíšovi na hore Sínaji a prikázal Izraelcum, kterí v té dobe pobývali na poušti, aby mu podle techto narízení prinášeli své obeti. Pozdeji Hospodin opet oslovil Mojžíše a vyzval ho: 2-3 "Prived Árona a jeho syny, vezmi knežská roucha, posvátný olej používaný pri obradu vysvecení, býcka jako obet za provinení, dva berany, košík s nekynutým chlebem a nakonec shromáždi celý Izrael ke vchodu do svatyne." *** Mojžíš udelal, co mu Hospodin narídil, a shromáždil Izraelce u vchodu do svatyne. Když byli pohromade, Mojžíš jim oznámil: "Sešli jsme se, abychom vykonali, co nám prikázal Hospodin." Po techto slovech Mojžíš privedl pred shromáždení Árona a jeho syny a omyl je vodou. Potom oblékl Áronovi knežskou halenu, uvázal mu kolem pasu šerpu, prehodil pres nej knežské roucho a nahoru oblékl efód, který pevne ovinul vyšívaným bederním pásem. Dále Áronovi odel náprsenku a vložil do ní posvátné kameny urím a tumím. Na hlavu mu posadil turban a privázal k nemu zlatý posvátný štítek, jak mu narídil Hospodin. Potom vzal Mojžíš posvátný olej, potrel jím svatyni i její vnitrní zarízení a všechno tak posvetil. Trochou oleje sedmkrát stríkl na oltár, na veškeré oltární náciní a nádrž na vodu i s podstavcem, a všechno tak posvetil. Nakonec tímto posvátným olejem pomazal Áronovi hlavu jako akt jeho vysvecení. Potom Mojžíš nechal nastoupit Áronovy syny, oblékl jim haleny, prepásal je šerpou a nasadil jim na hlavu knežské celenky, jak mu narídil Hospodin. Nato Mojžíš privedl mladého býcka jako obet za provinení a nechal Árona a jeho syny vložit ruce na jeho hlavu. Pak Mojžíš býcka porazil, vzal trochu jeho krve a potrel prstem rohy oltáre, aby ho posvetil. Nakonec vylil zbytek krve pod oltár a tím celý oltár obradne ocistil a vysvetil. Potom Mojžíš z obetovaného býcka vybral veškerý tuk kolem vnitrností, cást jater a také obe ledviny i s tukem z bederní oblasti, a všechno spálil v ohni na oltári. Maso z býcka, kuži a streva i s jejich obsahem ale podle Hospodinova príkazu spálil mimo tábor. Dále nechal Mojžíš privést prvního berana urceného ke spálení na oltári a Áron se svými syny opet symbolicky vložili ruce na beranovu hlavu. Potom Mojžíš berana porazil a postríkal jeho krví oltár ze všech stran. 20-21 Nakonec rozsekal telo berana na kusy, omyl jeho vnitrnosti a nohy a spolu s hlavou a ostatními cástmi spálil úplne celého berana v ohni na oltári. Mojžíš pripravil obet podle Hospodinova prání, a když ji vložil do ohne, Hospodin ji ochotne prijal. *** Vzápetí Mojžíš privedl druhého berana a znovu nechal Árona i jeho syny vložit ruce na jeho hlavu. 23-24 Nato zvíre porazil, trochou jeho krve potrel Áronovi boltec pravého ucha a palce na pravé ruce i noze a totéž pak udelal s jeho syny. Nakonec opet postríkal krví obeti oltár ze všech stran. *** Dále z tohoto berana urceného k obradu vysvecení oddelil tuk z ocasu, tuk okolo vnitrností, cást jater, obe ledviny i s tukem z oblasti beder a pravou kýtu. Z koše nekynutého peciva, které predložili Hospodinu, pak vzal jeden bochník, olejový kolác a oplatek a položil je nahoru na obetovaný tuk a pravou kýtu. To vše nakonec vložil do rukou Áronovi a jeho synum, kterí pozvedli obeti k nebi a nabídli je Hospodinu jako dar. Jakmile to udelali, vzal jim Mojžíš všechno pecivo z rukou a spolu s cástmi berana urcenými ke spálení je vložil do plamenu na oltári jako obet vysvecení. Hospodin ji nechal shoret a ochotne ji prijal. Nakonec vzal Mojžíš z hrud obetovaného berana, pozvedl ji k Hospodinu a symbolicky mu ji daroval. Tuto cást obeti vysvecení si potom ponechal pro sebe, jak mu narídil Hospodin. Potom Mojžíš postríkal Árona a jeho syny i všechny jejich knežské šaty posvátným olejem a trochou krve z oltáre. Tím všechny kneží a jejich odev posvetil. Nato se Mojžíš obrátil k Áronovi a jeho synum a rekl: "Vezmete maso obetovaného berana, pred vchodem do svatyne ho uvarte a snezte s chlebem, který jste prinesli v koši jako dar. Jdete a udelejte, co jsem vám narídil. Zbytek masa a chleba nakonec spalte. Sedm dní se nesmíte vzdálit od vchodu do svatyne, dokud celý obrad neskoncí. Slavnost vašeho vysvecení totiž potrvá celý týden. Dnes jsme vykonali všechno, co nám Hospodin narídil, aby vám mohl odpustit vaše viny. On sám mi také rekl, že nyní musíte po celý týden ve dne i v noci zustat u vchodu do svatyne a delat, co vám Hospodin narídí, jinak zemrete." Áron i jeho synové tedy uposlechli a delali všechno, co jim Hospodin prostrednictvím Mojžíše porucil. První den po skoncení slavnostního vysvecení kneží si Mojžíš zavolal Árona a jeho syny a shromáždil také predstavitele izraelského národa. Když prišli, narídil Áronovi: "Poraz pro Hospodina mladého býcka jako obet za provinení a potom obetuj v ohni na oltári berana. Mej na pameti, že obe zvírata musí být naprosto zdravá. Jakmile budeš hotov, oznam Izraelcum: "Dnes mezi nás prijde Hospodin, a proto mu pripravte tyto dary: Kozla jako obet za provinení a jednoletého býcka s beránkem jako obetní dar ke spálení na oltári. Býcek i beran nesmí mít jakoukoliv telesnou vadu. Dalšího býka a berana pak predložte Hospodinu jako obet na výraz prátelství a vdecnosti a spolecne s nimi spalte na oltári obilnou mouku s olejem." Izraelci uposlechli a pripravili všechno tak, jak Mojžíš rekl. Všichni se shromáždili se pred svatyní a cekali, až jim Hospodin dá najevo svou prítomnost. Mojžíš je oslovil a rekl: "Jakmile vykonáte, co vám Hospodin narídil, nechá vás spatrit svou slávu." Nato se obrátil k Áronovi a rekl: "Vlož do ohne na oltár svou obet za provinení a obetní dar urcený ke spálení. Potom prines Hospodinu také obetní dar Izraelcu a vykonej za sebe i za ne smírcí obrad, jak si preje Hospodin." Když Mojžíš domluvil, Áron pristoupil k oltári a usmrtil býcka jako obet na odpuštení vlastního provinení. Jeho synové zachytili krev, která z obeti vytryskla, a podali ji Áronovi. On do ní namocil prst, potrel rohy oltáre a zbytek krve vylil pod oltár. Potom vybral z obetovaného býcka veškerý tuk, ledviny a cást jater a spálil je na oltári, jak mu prostrednictvím Mojžíše prikázal Hospodin. Nakonec odnesl maso a kuži obeti a spálil je mimo tábor. Když byl hotov, porazil další zvíre jako obetní dar ke spálení na oltári. Synové mu opet podali zachycenou krev obeti a on s ní postríkal oltár ze všech stran. Potom mu podávali jednotlivé kusy obeti vcetne hlavy a Áron je vkládal do ohne na oltár. Nakonec omyl vnitrnosti a koncetiny obeti a spálil je stejne jako všechno ostatní. Ihned nato Áron porazil kozla, kterého jako obet za svá provinení privedli Izraelci. Obetoval ho stejne jako predešlá zvírata a po nem predložil Hospodinu predepsaným zpusobem obet ke spálení na oltárním ohni. K tomu pak pripravil obilnou obet, která bývala soucástí každodenní ranní obeti, a cást jí spálil na oltári. Dále porazil býka a berana, které privedli Izraelci, jako obetní dar na výraz prátelství a vdecnosti. Jeho synové mu opet podali zachycenou krev obetovaných zvírat a on s ní postríkal oltár ze všech stran. 19-21 Potom Áron oddelil z býka i z berana veškerý tuk, ocas, ledviny a cást jater, všechno položil na hrudí obetovaných zvírat a odnesl k oltári. Tam veškerý tuk spálil, ale hrudník obou obetí, ke kterým pridal ješte pravou kýtu, jen pozvedl k nebi a symbolicky daroval Hospodinu, jak mu rekl Mojžíš. *** *** Nakonec Áron pozvedl ruce smerem k Izraelcum a požádal Boha, aby jim prokazoval svou prízen. Když dokoncil všechny predepsané obetní obrady, sestoupil z oltáre a vešel s Mojžíšem do svatyne. Jakmile svatyni opet opustili, udelili Izraelcum požehnání a Hospodin všechny shromáždené poctil slávou své prítomnosti. Nechal na oltári vzplanout ohen, který spálil obetní zvírata i tuk. Když to všichni Izraelci videli, s radostným jásotem se klaneli Hospodinu až k zemi. Dva z Áronových synu Nádab a Abíhú si vzali své kadidelnice, zapálili v nich ohen a vložili do nich vonné kadidlo. Avšak tím, že v kadidelnicích sami zažehli ohen, zneuctili Hospodina, který cokoliv takového zakázal. Hospodin je proto sežehl žárem své prítomnosti a oba na míste usmrtil. Prostrednictvím Mojžíše pak rekl Áronovi: "Aby mne všichni Izraelci mohli skutecne ctít, musí predevším kneží respektovat mou svatost." Áron se nezmohl na slovo, a tak Mojžíš poslal pro Míšaela a Elsáfana, syny Áronova strýce Uzíela, a narídil jim: "Prijdte ke svatyni, vezmete tela svých mrtvých bratrancu a odneste je mimo tábor." Mládenci Mojžíšuv príkaz uposlechli a odnesli jejich mrtvoly odené v knežském rouchu pryc z tábora. Nato Mojžíš oslovil Árona a jeho další dva syny Eleazara a Ítamara a rekl jim: "V žádném prípade nesmíte na znamení svého zármutku chodit neucesaní nebo dokonce roztrhnout svuj odev, jinak sami zemrete a Hospodin dá celému Izraeli pocítit své rozhorcení. Nad tím, že Hospodin usmrtil ohnem dva z vás, smí truchlit pouze vaši príbuzní a ostatní Izraelci. Vy však nesmíte odejít od vchodu do svatyne, jinak zahynete, protože Hospodin vás posvetil svým olejem." Áron a jeho synové Mojžíše vyslechli a zachovali se, jak jim rekl. Nato k Áronovi promluvil Hospodin a varoval ho: "Ty ani žádný z tvých synu nesmíte predtím, než vstoupíte do svatyne, požít žádné víno ci jiný alkohol, jinak vás nechám zemrít. Toto narízení bude platit také pro všechny generace vašich potomku. Musíte rozlišovat mezi tím, co je cisté a posvátné a tím, co je poskvrnené a svetské. Budete ucit Izraelce všemu, co jsem vám prikázal skrze Mojžíše." Když Hospodin domluvil, Mojžíš rekl Áronovi a jeho zbylým synum Eleazarovi a Ítamarovi: "Všechno, co zustalo z obilné obeti, jejíž cást jste pridali k obetním zvíratum spáleným na oltári, mužete v podobe nekynutého peciva sníst. Smíte ho však jíst jen u oltáre, protože je to posvátný podíl, který Hospodin oddelil z vlastní obeti práve pro vás, své kneží. On sám mi to prikázal. Také hrud a kýta z každého daru, který Izraelci prinesou jako obet na výraz svého prátelství a vdecnosti, bude jednou provždy patrit tobe, Árone, i celé tvé rodine. Smíte je na posveceném míste sníst jako svuj podíl. Izraelci vám prinesou kýtu a hrud, které pozvednutím k nebi symbolicky zasvetili Hospodinu pri obetování tuku v ohni na oltári. Vždy je budou odevzdávat tobe, Árone, a tvým potomkum, jak narídil Hospodin." Po techto slovech se Mojžíš zeptal, kde je kozel urcený k obetování za nepravosti Izraele. Když se dozvedel, že kneží již kozla spálili v ohni na oltári, rozhneval se na Áronovy zbylé syny Eleazara a Ítamara a otázal se jich: "Proc jste maso z této obeti neodnesli do svatyne a nesnedli ho? Hospodin vás poveril, abyste vykonali smírcí obrad za provinení všech Izraelcu, a posvetil cást obeti práve pro vás. A protože jste krev této obeti neodnášeli k obradu do svatyne, meli jste podle mého narízení sní st ve svatyni její maso." Áron však Mojžíše prerušil a rekl: "Moji synové dnes prinesli Hospodinu rádnou obet za provinení i obetní dar urcený ke spálení na oltári. Co by si ale o nás Hospodin pomyslel, kdybychom hodovali v den, kdy nás potkalo takové neštestí?" Takové vysvetlení Mojžíše uspokojilo. 1-3 Pozdeji Hospodin poveril Mojžíše a Árona, aby oznámili Izraelcum: "Ackoliv je na svete mnoho živocichu, smíte jíst pouze maso tech zvírat, která mají cele rozdelená kopyta na polovinu a soucasne prežvýkávají potravu. *** *** 4-8 Je také nekolik zvírat, jako napríklad velbloud, jezevec a králík, která sice potravu prežvykují, ale nemají rozdelená kopyta. Naopak jiná zvírata s rozdelenými kopyty, jako je napríklad vepr, zase neprežvykují potravu. Proto budete všechna tato zvírata považovat za necistá a nesmít e konzumovat jejich maso ani se dotýkat jejich uhynulých tel. Z vodních živocichu smíte jíst pouze maso ryb, které mají ploutve a šupiny. *** *** *** *** 9-12 Zakazuji vám však jíst všechny ostatní vodní živocichy, kterí nemají ploutve ani šupiny, at už žijí v morích nebo ve sladkých vodách. Nesmíte se dotýkat ani jejich uhynulých tel. Prijatelní jsou pouze vodní živocichové, kterí mají ploutve a šupiny. *** *** *** 13-19 19 Za potravu nesmíte používat ani žádné z techto ptáku: Orly, supy, lunáky ani žádný druh jestrábu a havranu, pštrosy, sovy, racky a ruzné druhy sokolu, kulichy, kormorány, výry, sovy pálené, pelikány, cápy a ruzné druhy volavek ani dudky a netopýry. *** *** *** *** *** *** Neprijatelný pro vás bude rovnež veškerý okrídlený hmyz, který se pohybuje po ctyrech. 21-22 Smíte jíst pouze takový hmyz, který skáce - ruzné druhy kobylek, sarancata a cvrcky. *** Všechno ostatní, co má ctyri nohy a lítá, vám zakazuji. 24-28 Nedotýkejte se uhynulých tel zvírat, která nemají rozdelená kopyta nebo neprežvykují, ani ctyrnohých živocichu s tlapami. Oznacil jsem je za necisté a každý styk s jejich zdechlinami vás poskvrní. Žádný, kdo se dotkne jejich mrtvoly, se jako necistý nesmí až do vecera úcastnit bohoslužby. A kdyby nekdo jejich uhynulé telo dokonce prenášel, musí si vyprat odev a až do vecera bude necistý. *** *** *** *** 29-31 K necistým živocichum patrí také krtci, krysy, myši a ruzné druhy ješterek, gekoni, scinkové a chameleóni. Kdokoliv se dotkne jejich mrtvoly, poskvrní se a zustane necistý až do vecera. *** *** Jestliže uhynulé telo nekterého z techto živocichu náhodne prijde do styku s jakýmkoliv predmetem, bude následkem toho necistý. At už je ta vec vyrobena ze dreva, látky, kuže nebo pytloviny, musí se namocit do vody a dukladne omýt. I presto však zustane necistá až do vecera a teprve potom se smí opet používat. Spadne-li zdechlina techto zvírat do hlinené nádoby, musíte nádobu rozbít a vyhodit celý její obsah jako necistý. At byl v takové nádobe jakýkoliv dobrý pokrm nebo nápoj, bude necistý. Cokoliv prijde do styku s uhynulým telem techto zvírat, bude necisté. Padne-li jejich mrtvola na hlinenou pec, musí se pec zborit jako necistá. Pouze pramen nebo studnu s vodou zdechliny techto živocichu neposkvrní. Ale i v tomto prípade bude ten, kdo se mrtvých tel dotkne, aby je vytáhl, necistý. Cisté zustane také suché osivo urcené k setí. Pokud ale uhynulé telo padne na osivo, které se namácelo vodou, bude osivo necisté. Stane-li se, že pojde nekteré ze zvírat, která jsem vám dovolil jíst, každý, kdo se dotkne jeho uhynulého tela, se poskvrní a zustane necistý až do vecera. Kdyby snad kdokoliv z této zdechliny dokonce neco požil, musí si vyprat odev a až do vecera zustane necistý. Totéž platí i pro cloveka, který by uhynulé zvíre prenášel. 41-42 Nejezte žádné drobné živocichy, kterí se hemží, plazí nebo lozí po ctyrech ci více nohách po zemi. *** Mejte na pameti, že kontakt s kterýmkoliv z techto živocichu vás poskvrní. Vezmnete si príklad ze me, vašeho Hospodina a Boha, a usilujte o to, abyste byli cistí a posvecení jako já. Proto se vyhýbejte všem temto necistým živocichum. Vysvobodil jsem vás z Egypta, abych mohl být vaším Bohem a ucinit z vás svaté, tak jako jsem svatý já. Proto jsem vám sveril také tyto predpisy ohledne zvírat, ptáku, vodních živocichu a vubec všech tvoru, kterí žijí na zemi. Musíte rozlišovat, které jsem vám dovolil jíst jako cisté a které jsem vám jíst zakázal, protože jsou necistí." 1-2 Jindy Hospodin narídil Mojžíšovi, aby Izraelcum rekl: "Jestliže žena prijde do jiného stavu a porodí syna, nesmí se týden úcastnit žádných obradu. Bude necistá jako pri svém pravidelném mesícním cyklu. *** Osmý den po narození pak provedete chlapci obrízku. Jeho matka potom vycká dalších tricet tri dní, než se její zdravotní stav ustálí, a potom se opet jako cistá bude moci úcastnit bohoslužby. Dokud tato doba ocištování neskoncí, nesmí se dotknout niceho posvátného ani vstoupit do svatyne. V prípade, že porodí devce, potrvá její obradní necistota dva týdny a teprve za dalších šedesát dní, až se její zdravotní stav ustálí, se bude moci zúcastnit bohoslužby. Jakmile doba ocištování po porodu skoncí, matka privede ke vchodu do svatyne jednoletého beránka a predá ho knezi jako obet ke spálení na oltárním ohni. Krome toho prinese také holoube nebo hrdlicku jako obet za provinení. Jakmile mi knez predloží její obeti a vykoná za ni príslušné smírcí obrady, žena bude opet cistá a bude se moci úcastnit bohoslužby. Temito pravidly se budou rídit všechny rodicky. Pokud si matka nemuže dovolit obetovat jehne, prinese dve hrdlicky nebo holoubata. Jednoho ptáka mi predloží jako obet ke spálení v ohni na oltári a druhého jako obet za provinení. Knez vykoná príslušné obetní obrady a matka bude opet cistá." Hospodin si povolal Mojžíše a Árona a rekl jim: "Každý, kdo na své kuži zpozoruje jakýkoliv otok, vyrážku nebo zanícené místo, které mohou být príznakem malomocenství, se musí dostavit k Áronovi nebo nekterému z jeho potomku, vysvecených kneží. Knez postiženou oblast prohlédne, a pokud zjistí, že ochlupení v tom míste zbelelo a infekce pronikla až pod kuži, pozná, že ten clovek trpí malomocenstvím a prohlásí ho za necistého. V prípade, že postižené místo je bílé, ale infekce nepronikla až pod kuži a ochlupení na nem nezbelelo, prikáže knez nemocnému, aby se na týden odebral do ústraní a s nikým se nestýkal. Sedmý den knez prohlídku zopakuje, a pokud se zasažené místo nezmenilo, ponechá nemocného ješte další týden stranou ostatních. Po uplynutí sedmi dní knez postiženého opet prohlédne. Zjistí-li, že se príznaky nemoci nijak nezhoršily a zanícená kuže vybledla, muže ho prohlásit za zdravého. Onemocnení nebylo závažné, a jakmile si postižený vypere svuj odev, opet se smí jako cistý úcastnit bohoslužby. Když ale knez pri prohlídce nemocného zjistí, že infekce se rozšírila, je treba prohlídku znovu zopakovat. Pokud i podruhé vyjde najevo, že postižení se dále rozšírilo, knez musí takového cloveka prohlásit za necistého kvuli malomocenství. Skutecne každý, u nehož se objeví náznak malomocenství, se musí dostavit na prohlídku ke knezi. 10-11 Když knez u takového cloveka nalezne na kuži místo s bílým ochlupením a mokvající belavou ranou, která proniká až do masa, musí ho prohlásit za necistého s pokrocilým stádiem malomocenství. Takto postiženého cloveka již není treba izolovat kvuli dalšímu vyšetrení, protože je zcela jasne nemocný. *** Jestliže ale knez uvidí, že se choroba rozšírila po celém tele a zasáhla nemocného od hlavy až k pate, musí postiženého rádne prohlédnout. Pokud malomocenství pokrylo celé telo a kuže zbelela, knez prohlásí cloveka za zdravého a zpusobilého úcastnit se bohoslužby. 14-15 Jakmile se ale na kuži nemocného vyskytne otevrená mokvající rána, která proniká až do masa, knez musí konstatovat, že takový clovek je malomocný a tedy necistý. *** Když se pozdeji rána zacelí a kuže na tom míste zbelá, postižený opet navštíví kneze. Ten ho prohlédne a zjistí-li, že zanícená místa zbelela, smí cloveka prohlásit za zdravého a cistého. 18-19 Naopak ten, komu se vred na kuži na cas zahojil, ale pozdeji se na stejném míste objeví belavý hnis nebo zarudlá ranka, musí opet zajít ke knezi, aby ho prohlédl. *** Knez ho dukladne vyšetrí a zjistí-li, že infekce pronikla až pod kuži a ochlupení na postiženém míste zbelelo, prohlásí cloveka za necistého, nebot se mu z vredu rozvinulo malomocenství. Jestliže ale knez pri prohlídce zjistí, že zanícené místo je vybledlé, neproniká až pod kuži a nepokrývá ho bílé ochlupení, narídí postiženému, aby se týden zdržoval stranou ostatních. Když se príznaky na kuži rozšírí, knez prohlásí cloveka za necistého, protože trpí malomocenstvím. Zustane-li však místo beze zmen a infekce nepronikne dále, jedná se pouze o jizvu po vredu a knez muže postiženého prohlásit za zdravého a zpusobilého k úcasti na bohoslužbe. Když se nekdo popálí a na spálené kuži se mu objeví mokvající nacervenalá ci belavá rána, ukáže postižené místo knezi. V prípade, kdy knez objeví, že zanícení proniklo až pod kuži a okolí rány pokrývá bíle ochlupení, se jedná o malomocenství, které se rozvinulo z infikované popáleniny. Knez proto postiženého prohlásí za nemocného a necistého pro úcast na bohoslužbe. Pokud ale knez pri prohlídce žádné bílé chloupky nenajde a infekce nepronikne až pod kuži, takže se a zanícené místo zklidní, narídí postiženému, aby týden zustal v ústraní bez kontaktu s ostatními lidmi. Sedmý den pak knez postiženého opet prohlédne a v prípade, že se zasažené místo rozšírí, prohlásí cloveka za nemocného s nákazou malomocenství. Avšak zustane-li postižené místo beze zmen a zanícení se nerozšírí, ale naopak ustoupí, jednalo se o jizvu po spálenine a knez muže prohlásit cloveka za zdravého. Postižený se jen popálil a smí se jako cistý úcastnit bohoslužby. Objeví-li se komukoliv nejaká kožní infekce na hlave nebo na brade, musí rovnež na prohlídku ke knezi. V prípade, že infekce pronikla až pod kuži a místo pokrývají jemné žlutavé chloupky, musí knez postiženého prohlásit za necistého z duvodu vážného kožního onemocnení. Pokud ale knez pri prohlídce zjistí, že infekce nepronikla až pod kuži a okolí rány nepokrývají cerné chloupky, potom narídí postiženému, aby se týden s nikým nestýkal. 32-33 Sedmý den postiženého opet prohlédne, a jestliže se zanícení nerozšírilo, infekce nepronikla až pod kuži a ránu nepokrývá jemné žlutavé ochlupení, dá postiženého oholit nebo ostríhat dohola a nechá ho dalších sedm dní stranou mimo dosah ostatních lidí. *** Sedmý den si knez opet zanícené místo prohlédne a pokud zjistí, že se nerozšírilo a infekce nepronikla až pod kuži, smí tohoto cloveka prohlásit za zdravého a cistého. Muže se ale stát, že se onemocnení rozvine i pozdeji. V takovém prípade musí nemocný opet navštívit kneze, aby ho prohlédl. Jestliže se postižené místo rozšírilo, musí knez tohoto cloveka prohlásit za necistého, i kdyby v zaníceném míste nenašel žádné žlutavé ochlupení. Pokud se ale s postižením nic nestalo a kuže porostla cernými chloupky, knez potvrdí, že tento clovek je zdravý a smí se jako cistý úcastnit bohoslužby. 38-39 Objeví-li se na necí kuži belavé skvrny, ale knez pri prohlídce zjistí, že nejsou nijak výrazné, jedná se jen o nejaký ekzém a postižený clovek je cistý. *** Stejné to bude s clovekem, kterému postupne vypadají vlasy na hlave. Nezáleží na tom, zda bude mít jen vysoké celo nebo ho dokonce postihne úplná pleš, je cistý. Objeví-li se ale nekomu na lysine nacervenalé nebo belavé místo, jsou to príznaky malomocenství. 43-44 Knez ho prohlédne, a když zjistí, že zanícená místa na hlave nebo na cele mají ružove belavou barvu typickou pro malomocenství, prohlásí cloveka za nemocného a necistého. *** Každý clovek nakažený malomocenstvím musí chodit v roztrhaných šatech, neucesaný a s rouškou na tvári. Kdykoliv pujde, musí své okolí hlasite upozornovat na svou nemoc. Jeho obradní necistota potrvá tak dlouho, dokud bude mít príznaky choroby. Nakažený clovek musí žít mimo tábor vzdálen od spolecnosti ostatních lidí. 47-49 Vyskytne-li se na odevu zhotoveného z vlny ci lneného plátna nebo na cemkoliv z kuže nazelenalá nebo nacervenalá skvrna, jde pravdepodobne o plísen a takový šat nebo predmet je treba neprodlene predložit knezi. *** *** Knez plísen prohlédne a nechá napadený predmet na týden nekam uschovat. Sedmý den si opet skvrnu prohlédne, a pokud se plísen rozšírila dále, prohlásí predmet za necistý kvuli napadení zhoubnou plísní. Každý takto napadený odev nebo predmet, at už je vyroben z vlny, plátna nebo kuže, je zasažen zhoubnou plísní a proto se musí spálit. 53-54 Když ale knez po prohlédnutí zjistí, že se plísen na odevu nebo na predmetu nerozšírila, nechá napadenou vec vyprat a uložit na dalších sedm dní z dosahu lidí. *** Potom knez znovu napadenou vec shlédne. Zjistí-li, že plísen se sice nerozšírila, ale její vzhled se nijak nezmenil, nechá predmet spálit jako necistý. At plísen zasáhla kteroukoliv cást, celá vec se musí spálit. Pokud ale knez pri druhé prohlídce uvidí, že postižené místo vybledlo, vezme napadenou cást odevu nebo predmetu a odtrhne ji. Ukáže-li se, že plísen pronikla hloubeji a dále do materiálu, znamená to, že se rozširuje, a napadený predmet je treba spálit. V prípade, že plísní napadený odev nebo jakýkoliv kožený predmet již po vyprání žádné stopy plísne nenese, ješte jednou se vypere a smí se používat jako cistý. Temito pravidly se budete rídit pri posuzování odevu nebo kožených vecí, které napadla plísen. Pomohou vám urcit, zda je vec cistá nebo necistá. 1-2 V dalším rozhovoru Hospodin Mojžíše poucil, jak se má provádet obradní ocista cloveka uzdraveného z malomocenství. *** "Nejprve knez vyjde z tábora za uzdraveným, aby se presvedcil, zda se skutecne vylécil. Jestliže ano, knez mu prikáže, aby prinesl dva živé ptáky, jejichž maso jsem nezakázal jíst, dále nejaké cedrové drevo, cervený provázek a vetvicku yzopu k vykonání smírcího obradu. Jakmile uzdravený všechno opatrí, na príkaz kneze usmrtí a nechá vykrvácet jednoho z ptáku nad hlineným hrncem s pitnou vodou. Potom vezme druhého ptáka a namocí ho spolecne s cedrovým drevem, šarlatovým provázkem a vetvickou yzopu do krve prvního ptáka obetovaného nad hrncem s vodou. Knez pak stejnou krví sedmkrát stríkne na uzdraveného z malomocenství a prohlásí ho za cistého. Nakonec nechá ptáka, který zustal naživu, odlétnout na svobodu. Clovek, za kterého se tento ocistný obrad koná, si potom musí vyprat svuj odev, celý se hladce ostríhá a oholí a nakonec se sám omyje vodou. Jakmile to uciní, bude se jako cistý opet moci úcastnit bohoslužby. Konecne se smí znovu vrátit do tábora, ale ješte týden nesmí vkrocit do svého stanu. Sedmý den si opet dohola ostríhá vlasy a oholí všechno ochlupení vcetne obocí. Vypere si šaty a znovu se omyje vodou. Tím se pripraví k obetnímu obradu. Osmý den privede dva beránky a jednu ovecku. Všechna zvírata musí být jednoletá a dokonale zdravá. Navíc prinese asi šest a pul litru jemné mouky smíšené s olejem jako obilnou obet a k tomu asi tri decilitry oleje. Knez, který bude smírcí obrad vykonávat, se s postiženým a všemi prinesenými vecmi postaví ke vchodu do svatyne. Potom vezme jednoho z beránku, spolu s olejem ho pozvedne k nebi a symbolicky mi ho zasvetí jako obet smírení. Porazí beránka na posveceném míste, kde se usmrcují obeti urcené ke spálení na oltári. Obeti smírení patrí podobne jako obeti za provinení knežím a jejich maso je posvecené. Trochou krve obetovaného zvírete potre knez lalucek pravého ucha, palec pravé ruky a palec pravé nohy uzdraveného. 15-16 Potom si knez naleje do levé dlane trochu oleje ze džbánku, namocí do nej pravý ukazovák a sedmkrát stríkne olejem smerem k mé svatyni. *** Olejem, který mu zustane na dlani, knez znovu potre uzdravenému lalucek pravého ucha, palec pravé ruky a palec pravé nohy, které predtím potrel krví obeti smírení. Zbytkem oleje z dlane pak knez potre hlavu uzdraveného na výraz smírení s Hospodinem. 19-20 Na dokoncení smírcího obradu za uzdraveného cloveka mi knez predloží jedno zvíre jako obet za provinení a druhé jako obetní dar urcení ke spálení v ohni na oltári spolecne s obilnou obetí. Tím uzdraveného zcela ocistí. *** Jestliže je však tento clovek natolik chudý, že si nemuže dovolit obetovat tolik zvírat, musí privést alespon jednoho beránka jako obet smírení. Toho mi pak pozvednutím k nebi symbolicky venuje jako svému Hospodinu spolecne s obilnou obetí ze dvou litru mouky smíšené s olejem a se džbánkem oleje. Jako obet smírení a obet ke spálení na oltári pak namísto zvírat prinese dve hrdlicky nebo holoubata. Osmý den je prinese knezi ke vchodu do svatyne a požádá ho, aby za nej vykonal obrad smírení. Knez pozvedne beránka k nebi jako obet smírení a spolecne s džbánkem oleje mi jej nabídne jako svuj dar. Potom beránka porazí jako obet smírení a jeho krví pomaže uzdravenému lalucek pravého ucha, palec pravé ruky a také palec pravé nohy. 26-27 Dále si knez naleje do levé dlane trochu oleje a pravým ukazovákem sedmkrát stríkne olej smerem k mé svatyni. *** Stejným olejem pak potre uzdraveného tam, kde ho predtím pomazal krví obeti smírení - na lalucku pravého ucha, palci pravé ruky a palci pravé nohy. Zbytkem oleje z dlane knez potre hlavu uzdraveného na výraz smírení s Hospodinem. Podle toho, co si uzdravený mohl dovolit prinést, potom knez obetuje dve hrdlicky nebo holoubata. První z nich mi predloží jako obet za provinení a druhou jako obet ke spálení na oltári spolecne s obilnou obetí. Tím bude smírcí obrad za uzdraveného u konce. Toto narízení platí pro každého, kdo se vylécil z malomocenství a nemuže si dovolit rádnou obet pro ocistný obrad." Dále Hospodin Mojžíšovi a Áronovi rekl: "Jakmile vstoupíte do kenaanské zeme, kterou jsem vám trvale sveril do vlastnictví, a já dopustím, aby se v nekterém z domu Izraelcu rozmohla plísen, majitel domu musí neprodlene navštívit kneze a oznámit mu, co objevil. Predtím, než se knez vypraví do domu, aby si plísen prohlédl, nechá vystehovat všechno, co je uvnitr, aby nákaza nezasáhla ostatní veci. Teprve potom si knez prijde dum prohlédnout. 37-38 Zkontroluje plísen na zdech, a pokud na nich objeví nazelenalé nebo nacervenalé skvrny, které ocividne pronikají pod povrch, opustí dum a na týden jej nechá uzavrít. *** Sedmý den se knez vrátí a znovu si dum prohlédne. 40-41 Jestliže se plísen na zdech rozšírila, prikáže, aby v dome seškrábali veškerou vnitrní omítku, odstranili ze zdi napadené kameny a všechen tento odpad odnesli na smetište za mestem. *** Odstranené kameny se nahradí jinými a v celém dome se udelají nové vnitrní omítky. 43-44 V prípade, že se plísen objeví i po odstranení napadených omítek a kamenu a knez pri prohlídce zjistí, že se plísen rozširuje, musí takový dum prohlásit za neobyvatelný, protože plísen nelze odstranit. *** Takové obydlí se musí srovnat se zemí a veškerý materiál, z nehož byl dum vystaven, je treba vynést na smetište mimo mesto. Kdyby nekdo vstoupil do napadeného domu v dobe, kdy je uzavren, bude necistý a nesmí se až do vecera úcastnit bohoslužby. Kdyby nekdo v takovém dome dokonce spal nebo jedl, musí si navíc ješte vyprat šaty. Pokud ale knez prijde a po shlédnutí zjistí, že se již plísen v nove omítnutém dome neobjevila, muže ho prohlásit za cistý a obyvatelný, protože plísen se ztratila. Nakonec knez ale musí ješte ocistit dum prostrednictvím obetního obradu. Bude k tomu potrebovat dva ptáky, cedrové drevo, cervený provázek a vetvicku yzopu. Nejprve usmrtí jednoho ptáka nad hlineným hrncem s pitnou vodou. 51-52 Potom vezme cedrové drevo, vetvicku yzopu, cervený provázek a živého ptáka, všechno namocí ve vode a v krvi obetovaného ptáka a sedmkrát stríkne na dum, aby ho ocistil. *** Nakonec vypustí živého ptáka mimo mesto na svobodu. Tím bude celý smírcí obrad u konce a dum bude opet cistý. 54-57 Temito pravidly se ridte pri každém výskytu malomocenství, otoku, vyrážek a jiných kožních onemocnení a také pri napadení odevu nebo domu plísní, abyste dokázali rozlišit, co je cisté a co není. 1-3 Jindy Hospodin poveril Mojžíše a Árona, aby oznámili Izraelcum: "Každý muž, kterého postihne výtok z genitálií, bude díky svému onemocnení necistý bez ohledu na to, zda výtok vychází z tela ven nebo zustává uvnitr. *** *** Necisté bude také všechno na cem nemocný ležel nebo sedel. 5-7 Každý, kdo se dotkne lužka nemocného, posadí se na místo, kde nemocný sedel, nebo se prímo dotkne nemocného, si musí vyprat celý odev, omýt se vodou a jako necistý se až do vecera nesmí úcastnit žádné bohoslužby. *** *** Totéž platí i obrácene, když nemocný plivne na nekoho cistého. Potrísnený clovek si musí vyprat šaty, omýt se vodou a zustane až do vecera necistý. 9-10 Rovnež každý, kdo se dotkne sedla, na kterém nemocný jel, nebo cehokoliv jiného, na cem sedel, se poskvrní a bude až do vecera necistý. Clovek, který by takové veci dokonce nekam nesl, si musí vyprat šaty, omýt se vodou a až do vecera jako necistý nesmí navštívit žádnou bohoslužbu. *** Stejnou ocistu musí provést i clovek, kterého se nemocný trpící výtokem dotkl, aniž by si predtím opláchl ruce vodou. Dotkne-li se takto clovek trpící výtokem nádoby z hlíny, musí se nádoba rozbít. Dotkne-li se ale neceho dreveného, stací to jen opláchnout vodou. Jakmile se clovek, který trpel výtokem, uzdraví, vycká ješte sedm dní a pak si vypere odev a omyje se v cisté vode, aby se ocistil. Osmý den pak vezme dve hrdlicky nebo dve holoubata a prinese je do mé prítomnosti pred vchod do svatyne, kde je predá knezi. Knez mi predloží jednoho ptáka jako obet za provinení a druhého jako obetní dal ke spálení na oltárním ohni. Tímto smírcím obradem prede mnou ocistí muže, kterého postihl výtok z genitálií. Když u muže dojde k výronu semene, musí se celý omýt vodou a až do vecera se nesmí úcastnit žádné bohoslužby. Pokud pritom potrísnil nejaký odev nebo neco koženého, musí to vyprat a ta vec zustane až do vecera necistá. Muž a žena, kterí spolu meli pohlavní styk, se oba musí rádne umýt a až do vecera se nemohou úcastnit bohoslužby. Žena se jako necistá nebude moci sedm dní úcastnit bohoslužeb vždy v dobe svého pravidelného mesícního cyklu a každý, kdo se jí dotkne, bude necistý až do vecera. 20-23 Necisté bude rovnež všechno, na cem tato žena v dobe svého krvácení ležela nebo sedela. Jestliže se nekdo cehokoliv takového dotkne, musí si vyprat odev, omýt se vodou a až do vecera se jako necistý nesmí úcastnit bohoslužby. *** *** *** Pokud nejaký muž bude mít s menstruující ženou pohlavní styk, bude necistý celých sedm dní a poskvrní také každé lužko, na které si lehne. Bude-li žena dlouhodobe krvácet nebo trpet výtokem mimo svuj pravidelný mesícní cyklus, bude necistá tak dlouho, dokud její výtok potrvá, podobne jako v období menstruace. Všechno, na cem bude žena postižená výtokem ležet nebo sedet, bude necisté jako pri jejím pravidelném mesícním cyklu. Podobne každý, kdo se techto vecí dotkne, si musí vyprat svuj odev, omýt se vosou a až do vecera se nesmí úcastnit bohoslužby. Jakmile žene výtok ustane, pocká ješte jeden týden a opet bude cistá. Osmý den prinese knezi ke vchodu do svatyne dve hrdlicky nebo holoubata. Knez mi jednoho ptáka predloží jako obet za provinení a druhého jako obetní dar ke spálení na oltári. Jakmile obrad vše potrebné, žena, která trpela výtokem, bude prede mnou opet cistá." Nakonec Hospodin Mojžíšovi a Áronovi zdůraznil: "Varujte Izraelce, ať se vyhýbají věcem, které je poskvrňují, aby pak náhodou neposkvrnili také mou svatyni a nezemřeli. 32-33 Temito pravidly se musí rídit všichni muži, u nich dojde k výronu semene, všechny ženy behem svého pravidelného mesícního cyklu a také ženy i muži kterí trpí výtokem z genitálií nebo meli pohlavní styk v dobe, kdy je žena necistá." Když dva z Áronových synu zemreli, protože svévolne porušili pravidla služby ve svatyni, Hospodin rekl Mojžíšovi: "Upozorni Árona, aby nevstupoval do posvátné místnosti za oponou kdykoliv se mu zachce, jinak zemre. Do tohoto prostoru, kde se nad víkem truhly s deskami zákona zjevuje má prítomnost v podobe oblaku, smí Áron vstoupit jen za techto okolností: Pripraví mladého býcka k obeti za provinení a berana jako obet ke spálení na oltári. Nejprve se ale omyje vodou a oblece si svátecní knežské roucho. Vezme si posvátnou knežskou halenu z lneného plátna a plátené spodní prádlo, opáše se šerpou a nasadí si na hlavu turban. Dále nechá z izraelských stád privést dva kozly jako obeti za provinení a jednoho berana jako obetní dar ke spálení na oltári. Potom pristoupí k obetování a nejprve porazí býcka jako obet smírení za sebe a svuj rod. 7-8 Po skoncení tohoto obradu privede do mé prítomnosti ke vchodu do svatyne dva pripravené kozly a losem urcí, kterého z nich obetuje mne a kterého na znamení zatracení vyžene na poušt. *** Kozla, který pripadl mne, potom Áron usmrtí a predloží mi ho jako obet za provinení. Kozla, který má být symbolem zatracení, ale ponechá naživu, v mé prítomnosti s ním vykoná obrad smírení a vyžene ho na poušt. Do prostoru za oponou smí tedy Áron vstoupit teprve poté, co sám za sebe a svuj rod obetuje býcka jako obet za provinení. Dovnitr s sebou vezme kadidelnici se žhavými uhlíky z obetního oltáre pred mou svatyní a dve hrsti jemne mletého vonného kadidla. V mé prítomnosti nasype kadidlo na horící uhlíky, aby kourem z kadidla zahalil víko mé truhly, jinak na míste zahyne. Potom namocí prst do krve obetovaného býcka, jedenkrát stríkne na víko truhly a sedmkrát do prostoru pred ním. Venku pak zabije kozla privedeného k obeti za provinení, vezme trochu jeho krve do posvátné místnosti za oponu a stejne jako s krví obetovaného býcka stríkne na víko a pred víko truhly. Tímto obradem ocistí nejposvátnejší místo svatyne ode všech nepravostí, kterých se Izraelci dopustili. Totéž pak udelá i pro samotnou svatyni, která leží prímo uprostred tábora, obklopena provinením Izraele. Jakmile Áron vstoupí do posvátné místnosti za oponou, aby za sebe, svuj rod a za celý izraelský národ vykonal smírcí obrady, nikdo jiný do svatyne nesmí. Potom svatyni opustí a krví obetovaného býcka a kozla potre rohy obetního oltáre, aby ho ocistil. Nakonec namocí v krvi obetí svuj prst a sedmkrát oltár postríká. Tím zbaví oltár nepravostí celého Izraele a posvetí ho. Jakmile Áron dokoncí všechny smírcí obrady za posvátnou místnost za oponou, svatyni i za obetní oltár, privede živého kozla. Položí obe ruce na jeho hlavu a uciní vyznání, kterým na kozla symbolicky prenese všechny nepravosti a provinení Izraelcu. Potom kozla sverí vybranému muži, aby ho odvedl na poušt a tam ho opustil. Kozel tak s sebou odnese veškeré provinení lidu do hlubin liduprázdné pustiny. Áron se pak vrátí do svatyne, svlékne si plátený šat, který si odel, než vstoupil do posvátné místnosti za oponou, a ponechá ho uvnitr. Na posveceném míste se omyje vodou a oblece si svuj obvyklý knežský odev. Až bude hotov, vloží do plamenu na oltári obet ke spálení, aby ocistil své viny i nepravosti lidu, a spálí také tuk z obetí za provinení. Muž, který na znamení zatracení odvedl kozla do poušte, se nesmí vrátit do tábora, dokud si nevypere šaty a sám se neomyje vodou. Zbytky býcka a kozla obetovaných za provinení, jejichž krev Áron odnesl k ocistnému obradu do posvátné místnosti za oponou, se musí odnést z tábora a spálit vcetne jejich kuže, masa a vnitrností. Clovek, který bude zbytky pálit, si pak musí vyprat odev a omýt se vodou a teprve potom se smí vrátit do tábora. Jednou pro vždy vám narizuji, abyste se každorocne vždy desátý den v sedmém mesíci postili a s uprímnou lítostí si uvedomili svá provinení. Nikdo z vás ani z cizincu, kterí žijí s vámi, nesmí pracovat, protože tento den bude dnem smírení, kdy vám jako váš Hospodin odpustím vaše nepravosti a zbavím vás provinení. Ode dneška budete v tento den vždy jen odpocívat a pokorne rozjímat sami nad sebou. Po všechny generace bude smírcí obrady v tento den vykonávat pouze rádne vysvecený veleknez odený v posvátném pláteném šatu. Vykoná ocistné obrady za posvátnou místnost za oponou, svatyni a obetní oltár ale také za kneží a celý izraelský národ. Jednou pro vždy si pamatujte, že každý rok musíte vykonat smírcí obrad na ocištení všech nepravostí Izraele." Mojžíš to vzal na vedomí a ve stanovený cas vykonal všechno tak, jak mu Hospodin narídil. 1-2 Hospodin vyzval Mojžíše, aby predal Áronovi a jeho synum ale také všem ostatním obyvatelum Izraele toto narízení: *** 3-4 "Jestliže kdokoliv z Izraelcu usmrtí obetního býcka, ovci nebo kozu kdekoliv jinde než v mé prítomnosti pred vchodem do svatyne, proviní se krveprolitím a musí být vyhošten z izraelského národa. *** Chci, aby Izraelci, kterí dosud obetovali, kdekoliv se jim zachtelo, privádeli svá obetní zvírata knežím výhradne do mé prítomnosti ke vchodu do svatyne a predkládali mi je jako obetní dary na výraz prátelství a vdecnosti. Jakmile knez stríkne krví obeti na muj oltár u vchodu do svatyne a spálí veškerý tuk, rád vaši obet prijmu. Nikdo z Izraelcu již nebude prinášet obeti falešným bohum, které uctívali namísto me. Toto narízení platí také pro všechny budoucí generace vašich potomku. 8-9 Proto opakuji, že nikdo z Izraelcu ani cizincu, kterí žijí mezi vámi, nesmí obetovat jinde než na oltári pred vchodem do mé svatyne, jinak prestane patrit k Izraelcum. *** Obrátím se také proti každému Izraelci i pristehovalci, který bude jíst jakoukoliv krev, a nechám ho vyhnat z Izraele. Krev je symbolem života všech tvoru, a práve z toho duvodu jsem vám narídil, abyste ji obetovali na oltári namísto své vlastní. Jedine krev muže ocistit vaše provinení a zachránit vám život. Proto opakuji, že nikdo z Izraelcu ani žádný cizinec, který žije mezi vámi, nesmí jíst jakoukoliv krev. Jestliže tedy nekterý z obyvatel Izraele vcetne pristehovalcu uloví zvíre nebo ptáka, které jsem vám dovolil jíst, musí ho nechat vykrvácet a jeho krev zasypat hlínou. Na krvi závisí život každého tvora, a proto vás Izraelci znovu durazne varuji, aby ji nikdo z vás nejedl, jinak bude vyhošten z národa. Každý Izraelita nebo pristehovalec, který by snedl maso z uhynulého nebo rozsápaného zvírete, si musí vyprat šaty a omýt se vodou a až do vecera se jako necistý nesmí úcastnit bohoslužby. Jestliže si ale dotycný šaty nevypere a neumyje se, bude za své jednání pykat." Dále Hospodin Mojžíšovi rekl: "Vyrid Izraelcum, že jedine já, Hospodin, jsem váš Buh. Proto nejednejte stejne jako Egyptané, mezi kterými jste žili, a neprebírejte ani zpusoby obyvatel kenaanské zeme, kam spolecne smerujeme. Ridte se mými zákony a dodržujte má narízení. Vždyt jedine já, Hospodin, jsem váš Buh. Jednejte podle mých rad a prikázání a slibuji vám, že budete žít. Jako Hospodin vám zakazuji navazovat jakékoliv sexuální vztahy s blízkými príbuznými. Nikdo nesmí ponížit svého otce tím, že by se pohlavne stýkal se svou matkou. Syn nesmí spát se svou matkou a nezneuctí svého otce ani pohlavním stykem s žádnou jinou z jeho žen. Bratr se nesmí pohlavne stýkat se svou vlastní ani nevlastní sestrou, at už vyrustali spolecne nebo ne. Žádný muž se nesmí snížit k tomu, aby se pohlavne stýkal se svou vnuckou, dcerou vlastního syna nebo dcery. Zakazuji vám také jakýkoliv sexuální vztah mezi nevlastními sourozenci. 12-14 Nesmíte se pohlavne stýkat ani s vlastní tetou z otcovy nebo matciny strany nebo ponižovat svého strýce a spát s jeho manželkou, protože i ona je vlastne vaše teta. *** *** Tchán se nesmí pohlavne stýkat se svou snachou, manželkou svého syna. Nikdo také nesmí zneuctít svého bratra pohlavním stykem s jeho ženou. Zakazuji vám sexuálne žít se ženou a soucasne s její dcerou nebo dokonce vnuckou. Je to odporné, nebot jsou blízké príbuzné. Dokud bude vaše žena naživu, nesmíte se sblížit a pohlavne se stýkat s její sestrou. Zdržte se pohlavního styku také v dobe, kdy je vaše žena necistá kvuli svému pravidelného mesícního cyklu. Neznesvecujte sami sebe a nenavazujte sexuální vztah s manželkou jiného muže. Jsem váš Hospodin. Nikdy nesmíte znevážit mou Božskou autoritu a obetovat kterékoliv ze svých detí na oltári falešného boha Moleka. Rovnež zakazuji jakékoliv sexuální vztahy mezi muži. Homosexualita je zvrhlost. Ani muž ani žena se nikdy se nesmí uchýlit k takové zvrácenosti jako je pohlavní styk se zvíretem. Neposkvrnujte se jednáním po vzoru pohanských národu zeme, kterou jsem vám slíbil, protože práve kvuli jejich zvrhlosti a provinení je pred vámi vyženu a rozpráším. Tito pohané naplnili svou zemi nepravostmi, a proto obrátím jejich provinení proti nim a uciním z nich štvance. Všechny vás tedy znovu vyzývám, at už jste potomky izraelského národa nebo jste se k Izraelcum pristehovali: 26-27 Respektujte veškeré mé zákony a narízení a nedopouštejte se žádné z techto ohavností, kterými celou tuto zemi znesvetili její puvodní obyvatelé. *** Nebot proviníte-li se jako oni, zavrhnu a vyženu vás stejne jako národy, které zde sídlily pred vámi. Prikazuji, abyste každého, kdo se neceho takového dopustí, vyhostili ze svého národa. Respektujte mé požadavky a nedejte se zlákat k zvrhlostem, kterých se dopouštejí obyvatelé zeme, kam smerujeme. Pamatujte, že jedine já, Hospodin, jsem váš Buh." 1-2 Jindy Hospodin poveril Mojžíše, aby oslovil Izraelce a rekl jim: "Budte svatí, jako jsem svatý já, váš Hospodin a Buh. *** 3-4 Mejte úctu ke svým rodicum, zachovávejte sobotní dny odpocinku, a neuctívejte vlastnorucne vyrobené napodobeniny falešných bohu, protože jedine já, Hospodin, jsem váš skutecný Buh. *** Když mi jako svému Hospodinu budete chtít prinést obet na výraz prátelství a vdecnosti, predložte mi ji podle pravidel obetování a já ji pak ochotne prijmu. Maso z takové obeti smíte jíst pouze dva dny a všechno, co zustane do tretího dne, musíte spálit. Kdyby kdokoliv snedl maso z obeti ješte tretí den, celou obet zavrhnu jako necistou a neprijmu ji. Navíc cloveka, který by se neceho takového dopustil, musíte vypovedet z izraelského národa, protože znevážil obet zasvecenou Bohu. Behem sklizne obilí, které se ve vaší zemi urodí, nechávejte na okrajích polí cást úrody a nesbírejte ani klasy, které vám upadnou na zem. Také ve vinicích nesklízejte hrozny až do posledního strapce. Ponechejte zbytky úrody a spadané plody pro chudé a pro cizince. Vždyt to vše vám dávám já sám, Hospodin, váš Buh. Zakazuji vám krást, lhát a podvádet jeden druhého. Neznevažujte mne a neslibujte mým jménem neco, co nehodláte splnit. Vždyt já jsem samotný Buh. Nikoho se nesnažte využít nebo okrást a ani o jediný den nezdržujte mzdu tem, kdo na ni mají nárok. Nezatracujte hluché a neztežujte život slepým. Prokazujte mi svou zbožnou úctu, nebot jsem Hospodin, váš Buh. Když soudíte, budte spravedliví a nikoho nezvýhodnujte, at je chudý ci bohatý. Neširte kolem sebe pomluvy a neusilujte nikomu o život. Pamatujte, že jsem váš Hospodin. Nebudte k ostatním nevraživí, ale na druhé strane uprímne odsuzujte jejich nepravosti, jinak ponesete vinu spolecne. Nevyhledávejte pomstu a nechovejte vuci lidem nenávist. Milujte ostatní jako sebe sama. Víte prece, že jsem váš Hospodin. Respektujte mé predpisy. Pri rozmnožování svých stád nesmíte krížit ruzné druhy zvírat. Také nepestujte na jednom poli dva druhy plodin a nenoste odev zhotovený ze dvou ruzných materiálu. Jestliže se muž vyspí s otrokyní, jež se má vdát za jiného muže, který ji dosud nevykoupil z otroctví, budou sice oba smilníci potrestáni, ale nepropadnou smrti, protože dívka ješte nebyla svobodná. Dotycný muž mi presto musí ke vchodu do svatyne privést berana jako obet za provinení. Knez vezme obetní zvíre a vykoná príslušné smírcí obrady a já pak muži, který se provinil, odpustím. Až jednou prijdete do své nové vlasti a zacnete pestovat rozlicné ovocné stromy, první tri roky z nich nejezte žádné ovoce, jako kdyby bylo necisté. Ctvrtý rok ješte zasvette celou úrodu mne, svému Hospodinu, jako obetní dar na mou oslavu. Teprve pátý rok mužete ovoce, které sklidíte, jíst. Jsem váš Buh a postarám se, aby stromy nesly opravdu bohatou úrodu. Zakazuji vám jíst maso, ve kterém zustala krev, a zabývat se magií a okultismem. Nestríhejte si vlasy na boku hlavy a nezkracujte si plnovous po vzoru pohanu. Když nekdo zemre, nehyzdete si kvuli nemu svá tela rituálními jizvami nebo tetováním, nebot jedine já jsem váš Hospodin. Rodice nesmí pokorovat své dcery a nutit je k prostituci pri rituálech kultu plodnosti, jinak se po celé zemi rozšírí nákaza neresti. Zachovávejte sobotní den odpocinku a mejte úctu k mé svatyni, nebot jsem váš Hospodin. Nestýkejte se s lidmi, kterí tvrdí, že komunikují se svetem zemrelých. Svádejí vás na scestí. Pamatujte, že jedine já, Hospodin, jsem váš Buh. Chovejte se uctive v prítomnosti starších lidí a pristupujte s vážností predevším ke mne, svému Bohu. Neutlacujte cizince žijící ve vaší zemi a chovejte se k nim, jako kdyby se mezi vámi narodili. Mejte je rádi jako své vlastní a nezapomínejte, že i vy jste kdysi pobývali v Egypte jako cizinci. Vždyt já, Hospodin, jsem Bohem všech. 35-36 Když meríte, vážíte nebo odmerujete, nesnažte se nikoho ošidit a používejte jen poctivá závaží a míry. *** Jsem Hospodin, váš Buh, který vás vysvobodil z Egypta, a proto respektujte všechny mé zákony a prikázání a ridte se jimi." Dále Hospodin Mojžíšovi rekl: "Oznam Izraelcum, že kdyby kdokoliv z nich nebo z cizincu, kterí žijí mezi nimi, obetoval své díte falešnému bohu Molekovi, bude odsouzen k smrti. Ostatní obyvatelé zeme ho spolecne ukamenují. Sám se postavím proti nemu a vymažu ho z izraelského národa, protože obetováním lidského života falešnému bohu znesvetil mou svatyni a pošlapal mou svatost. 4-5 I kdyby se všichni ostatní tvárili, že nevideli, jak tento clovek obetuje své vlastní díte Molekovi, a neodsoudili ho k smrti, já sám se obrátím proti nemu i celé jeho rodine a spolu se všemi, kdo s nimi uctívali Moleka je vyhostím z Izraele. *** Postavím se ale také proti každému, kdo se spolcí se spiritisty, kterí tvrdí, že komunikují s mrtvými, a vyhostím ho z izraelského národa. Jsem Hospodin, váš Buh, a proto usilujte o cistou a svatost. Respektujte má prikázání a ridte se jimi, nebot jedine já, Hospodin, vás mohu posvetit. Jestliže nekdo prokleje svého otce ci matku, zaplatí za to životem. Zatratil vlastní rodice, a proto ponese dusledky svého cinu. Když se nekdo dopustí nevery se ženou jiného muže, musí být neverný muž i žena odsouzeni k smrti. Syn, který se vyspí s vlastní ci nevlastní matkou, poníží svého otce, a proto musí on i neverná žena za svuj cin zemrít. Stejne tak je odporné, když se tchán pohlavne stýká se svou snachou, a proto musí oba za svuj hanebný cin zemrít. Sex mezi dvema muži je zvrhlost, a proto si ti, kterí se mu oddávají, za své pocínání zaslouží smrt. Jestliže muž pojme za manželku ženu a soucasne její matku, musí být všichni tri za tuto hanebnost upáleni, aby se zabránilo podobnému šírení neresti mezi ostatními. 15-16 Kdyby se kdokoliv, at muž nebo žena, pohlavne stýkal se zvíretem, musí za svou zvrhlost zemrít a s ním zabijete i dotycné zvíre. *** Jestliže se muž ožení a sexuálne žije se svou vlastní ci nevlastní sestrou, dopustil se vuci ní hanebnosti a oba musí být pred zraky všech vypovezeni z Izraele. Muž a žena, kterí se spolu pohlavne stýkají behem ženiny menstruace, musí být vyhošteni z izraelského národa. Muž se nesmí pohlavne stýkat se svou tetou, sestrou své matky nebo otce, protože je to príbuzná. Pokud tento zákaz poruší, ponesou dusledky oba dva. 20-21 Totéž platí i v prípade, kdy se muž vyspí se ženou svého strýce nebo se oženil se ženou svého bratra. Zneuctil své príbuzné, a proto on i neverná žena zemrou bezdetní. *** Respektujte všechna má prikázání a zákony, abyste ze své nové vlasti nemuseli odejít a mohli v ní spokojene žít. Nejednejte po vzoru národu, které pred vámi vyháním, protože je nenávidím práve kvuli hanebnostem, kterých se dopouštejí. Jsem Hospodin, váš Buh, a oddelil jsem si vás od ostatních národu. Také jsem slíbil, že vám natrvalo sverím jejich bohatou a úrodnou zemi. Proto jezte jen maso zvírat a ptáku, které jsem vám dovolil jíst, a neposkvrnujte se masem ostatních zvírat, ptáku a drobných živocichu, které jsem oznacil za necisté. Oddelil jsem vás od ostatních národu jako svuj vlastní lid, protože chci, abyste speli ke svatosti, jakou oplývám já. Proto každý muž nebo žena, kterí podlehli spiritismu a komunikovali s falešným svetem zesnulých, zaplatí vlastním životem. Svým jednáním vynesli rozsudek sami nad sebou a musí být ukamenováni k smrti." Po techto slovech Hospodin narídil Mojžíšovi, aby znovu promluvil k Áronovi a jeho synum a rekl jim: "Knez nesmí porušit podmínky obradní cistoty stykem s jakýmkoliv zesnulým. 2-3 Výjimku tvorí pouze jeho blízcí príbuzní jako je matka, otec, syn, dcera, bratr nebo neprovdaná sestra, o kterou se knez staral, protože nemela manžela. *** Nesmí se však poskvrnit prítomností na pohrbu príbuzných, které získal snatkem. Kneží si nesmí na znamení zármutku ostríhat vlasy, zkrátit plnovous ani zjizvit své telo. Musí prede mnou jako pred svým Bohem osvedcit svou svatost, aby neznevážili mé jméno, nebot pro me spalují na oltárním ohni veškeré posvátné obetní dary. Nesmí se oženit s prostitutkou nebo rozvedenou ženou, protože musí být jako kneží prede mnou svatí. Všichni ostatní je musí respektovat jako svaté muže, protože mi prinášejí obeti a já sám, jejich Buh, jim propujcuji svou svatost. Vždyt jedine já mohu cloveka posvetit. Kdyby se z dcery nekterého kneze stala prostitutka, zneváží tím svého otce a musí být upálena. Muž, který byl mezi ostatními vybrán, vysvecen posvátným olejem a slavnostne oblecen jako veleknez, nesmí na znamení zármutku chodit neucesaný nebo dokonce roztrhnout svuj odev. Nesmí se také priblížit k žádnému mrtvému cloveku a jako veleknez nemá dovoleno porušit zásady obradní cistoty dokonce ani kvuli svému zesnulému otci nebo matce. Kdyby kvuli zesnulému opustil mou svatyni vysvecenou posvátným olejem, celou by ji poskvrnil. Veleknez se smí oženit jen s dívkou z vlastního rodu, která dosud nepoznala muže. 14-15 Nesmí si vzít vdovu, rozvedenou ženu nebo dokonce prostitutku, protože by jeho potomci narušili cistotu knežského rodu. Vždyt práve já, Hospodin, mu propujcuji svou svatost." *** 16-17 V dalším poselství Hospodin prostrednictvím Mojžíše vzkázal Áronovi: *** "Kdyby se v kterékoliv z generací tvých budoucích potomku narodil muž s nejakou telesnou vadou, nesmí prinášet obeti jako ostatní kneží. 19-20 Nesmí sloužit jako knez, at už jakkoliv postižený - slepý, chromý, zmrzacený nebo zohyzdený, s vadou na noze nebo na ruce, hrbatý, zakrslý, s poruchou zraku nebo s hnisajícími ci otevrenými ranami a zranením varlat. *** Žádný telesne postižený potomek z Áronova knežského rodu nesmí sloužit ve svatyni a prinášet mi jako svému Bohu obeti na oltár. Muže však jíst posvecený podíl ze všech mých obetních daru, který náleží knežím. Kvuli svému postižení se ale nesmí približovat k opone ve svatyni ani k obetnímu oltári, aby je neznesvetil. Vždyt jedine já, Hospodin, mohu cloveka posvetit." Když Hospodin domluvil, Mojžíš oznámil jeho vuli Áronovi a jeho synum a také všem ostatním Izraelcum. Hospodin vyzval Mojžíše: "Rekni Áronovi a jeho synum, at pristupují k obetem, které mi Izraelci prinášejí, se vší úctou a vážností, aby me neznevažovali jako svého Boha. Vzkaž jim: Kdyby se v budoucnu kdokoliv z vašich potomku priblížil v dobe své obradní necistoty k posvátným obetem, které mi Izraelci zasvecují jako svému Hospodinu, musíte ho vyhostit se svého národa. Pokud nekoho z Áronova rodu postihne malomocenství nebo bude trpet výtokem, nesmí až do svého uzdravení jíst nic z posvátných obetních daru. Totéž bude platit, když se poskvrní kontaktem s címkoliv necistým, s mrtvolou nebo u neho dojde k výronu semene. Jeho obradní cistotu naruší také kontakt s nejakou drobnou havetí, s necistým clovekem nebo s címkoliv jinak necistým. Jestliže se potomek z Áronova rodu takto poskvrnil, až do vecera bude necistý a ani potom nesmí jíst cokoliv z posvátných obetních daru, dokud se celý neomyje vodou. Jakmile zapadne slunce, bude opet cistý a smí jíst z posvátného podílu obetních daru, který jsem urcil za pokrm knežím. Nikdy ale nesmí vzít do úst maso z uhynulého nebo rozsápaného zvírete, protože by se jím prede mnou poskvrnil. Kneží musí peclive respektovat má pravidla a plnit je s veškerou úctou a vážností, aby se neprovinili a nezaplatili za svou vinu životem. Vždyt jedine já, Hospodin, mohu cloveka posvetit. Posvátný podíl z obetních daru smí jíst výhradne kneží a jejich rodiny. Nikdo jiný na to nemá nárok, ani kdyby ho knez k sobe pozval nebo si ho najal za mzdu. Výjimku tvorí pouze otrok, kterého si knez koupí nebo který se narodí v domácnosti kneze. Ten jediný smí jíst potravu urcenou pouze knežím. Jestliže se dcera kneze vdá za muže, který není z knežského rodu, nesmí již nadále jíst cokoliv z posvátných obetních daru. Pokud ale takto provdaná bezdetná dcera kneze ovdoví nebo se rozvede a vrátí se domu, aby žila v domácnosti svého otce jako zamlada, smí opet jíst posvátný pokrm jako kneží. Nikdo jiný si to však nesmí dovolit. Kdyby presto nekdo nedopatrením snedl cokoliv z posvátného obetního daru, musí ho knezi nahradit a navíc pridat ješte petinu jeho ceny. Kneží však musí dbát na to, aby posvátné obetní dary, které mi Izraelci predkládají jako svému Hospodinu, nikdo neznesvetil. Nesmí nikomu dovolit, aby se provinil a musel zaplatit za to, že snedl cokoliv z posvátných obetních daru, které jsem já sám, Hospodin, posvetil." Po techto slovech Hospodin pokracoval: 18-20 "Mojžíši, promluv znovu k Áronovi, jeho synum a ke všem ostatním Izraelcum a rekni jim: Jestliže mi kdokoliv z Izraelcu nebo z cizincu, kterí žijí mezi vámi, bude chtít jako svému Hospodinu predložit obet urcenou ke spálení v ohni na oltári, at už z vdecnosti za naplnení slibu nebo jen tak z dobré vule, musí mi obetovat býcka, berana nebo kozla, který nemá žádnou telesnou vadu. Neprinášejte mi k obeti jakkoliv postižené zvíre, jinak vaši obet neprijmu. *** *** Totéž platí i v prípade, když mi nekdo prinese ze svého stáda obetní dar na výraz prátelství a vdecnosti, at už z vdecnosti za naplnení slibu nebo jen tak z dobré vule. Abych takové zvíre mohl prijmout, musí být zcela zdravé. Jsem Hospodin, a proto mi neprinášejte obeti s poškozeným zrakem, jakkoliv zranené nebo zmrzacené ani zvírata se zanícenou kuží ci otevrenými ranami. Jako obetní dar z dobré vule je sice výjimecne možné prinést zakrslého ci jinak zdeformovaného býcka nebo jehne, ale jako dar z vecnosti za naplnení slibu takové zvíre neprijmu. Neprinášejte mi ani zvírata s jakkoliv poškozenými varlaty. Neprijímejte pro me takové obeti ani od obyvatel své zeme, ani od cizincu. Mají telesnou vadu, a proto jsou pro me neprijatelná." Mojžíš poslouchal a Hospodin pokracoval: "Když se narodí tele, jehne nebo kuzle, ponecháte je sedm dní u matky. Pocínaje osmým dnem mi ale mužete mláde obetovat v ohni na oltári. Neusmrcujte však matku a její mláde ve stejný den. Ridte se obradními predpisy také v prípade, kdy mi ponesete obet díkuvzdání, abych ji od vás mohl prijmout. Veškeré maso, které jsem z této obeti oddelil pro vás, musíte sníst ve stejný den, kdy ji usmrtíte. Nic nesmí zustat do druhého dne. Respektujte a zachovávejte prikázání, která jsem vám jako váš Hospodin sveril. Neznevažujte mou povest. Celý izraelský národ musí ctít mou svatost, protože jedine já, Hospodin, vás mohu posvetit. Vždyt jsem vás vysvobodil z Egypta práve proto, abych se stal vaším Bohem." 1-2 Dále Hospodin poveril Mojžíše, aby promluvil k Izraelcum a oznámil jim, kdy se mají shromaždovat k oslavám náboženských svátku, které sám ustanovil. *** "Šest dní v týdnu mužete venovat práci, ale sedmý den, v sobotu, odpocívejte. Nepracujte a shromáždete se ke spolecné bohoslužbe. Sobota vždy bude náležet Bohu, at se usadíte kdekoliv. Ustanovil jsem jako váš Hospodin nekolik svátku a chci, abyste je ve stanovenou dobu oslavovali. Ctrnáctý den v prvním mesíci zacnete navecer oslavovat výrocí velké noci, kdy jsem váš národ vysvobodil z Egypta. Den nato, patnáctého v mesíci, budete v oslavách pokracovat pripomínkou svátku nekynutého chleba a celý týden budete jíst pouze chléb zadelaný bez kvasnic. První den oslav nebudete pracovat a usporádáte slavnostní bohoslužebné shromáždení. Celý týden pro mne budete pálit obeti na oltári a sedmý den opet zanecháte veškeré práce a shromáždíte se ke slavnostní bohoslužbe." Potom Hospodin pokracoval slovy: "Dále Mojžíši jdi a vzkaž Izraelcum: Až dorazíte do zeme, kterou jsem vám slíbil, a požnete úrodu, prineste knežím snopek prvního sklizeného obilí. Knez ho na druhý den po sobotním odpocinku symbolicky pozvedne k nebi, aby mi ho nabídl jako dar, a já ho rád prijmu. Tentýž den, kdy mi darujete první snopek, navíc prineste zcela zdravého jednoletého beránka jako obet urcenou ke spálení na oltári. Spolu s ním spalte obilnou obet zadelanou z jednoho litru mouky s olejem a prineste jeden litr vína k tekuté obeti. Dokud mi jako svému Bohu nepredložíte tuto obet z první úrody, nesmíte jíst nové obilí ani z nej pripravovat jakýkoliv jiný pokrm. Toto narízení bude trvale platit pro všechny generace Izraelcu, at budou žít kdekoliv. 15-16 Sedm týdnu po obetování prvního snopku, presne padesátý den po sedmé sobote, mi znovu prineste obet z obilí, které se urodilo toho roku. *** Ze všech koncin, kde sídlíte, prineste dva kynuté chleby upecené asi z jednoho litru mouky a symbolickým pozvednutím k nebi mi je venujte jako obetní dar ze své úrody obilí. S tímto chlebem mi predložte sedm zdravých jednoletých beránku, jednoho býcka a dva berany. Všechny je pripravte jako obeti urcené ke spálení na oltári a pridejte k nim príslušné obilné obeti a tekuté obetní dary. Spalte je podle narízení a já vaše obeti rád prijmu. Dále privedete jednoho kozla jako obet za provinení a dva jednoleté beránky jako obetní dar na výraz prátelství a vdecnosti. Knez pak oba beránky pozvedne k nebi a symbolicky mi je jako svému Hospodinu venuje s chlebem ze sklizeného obilí. Potom si je ponechá, nebot jsem je oddelil jako posvátný podíl obeti pro své kneží. Ve ten den nebude nikdo pracovat a usporádáte slavnostní bohoslužbu. Toto narízení bude trvale platit pro všechny generace Izraelcu, at budou žít kdekoliv. Když budete sklízet obilí, které se ve vaší zemi urodilo, ponechejte na okrajích polí cást úrody a nesbírejte ani klasy, které vám upadly na zem. Zanechejte je na poli pro chudé a pro cizince. Vždyt já, Hospodin, jsem Bohem pro všechny." 23-24 Po techto slovech Hospodin pokracoval dále a rekl Mojžíšovi: *** "První den sedmého mesíce budete odpocívat a usporádáte slavnostní bohoslužebné shromáždení, pri kterém budete vytrubovat na polnice. Nebudete pracovat a spálíte pro mne na oltári obetní dar." Nato Hospodin rekl: "Desátý den v sedmém mesíci vás ceká velký den smírení. Celý den budete držet pust a s lítostí vyznávat své viny. Usporádáte bohoslužebné shromáždení a vložíte mi do ohne na oltári predepsané obeti. V den smírení nebudete pracovat, ale vykonáte predepsané obrady, abych vám jako Hospodin a Buh odpustil všechna provinení. Každého, kdo se v tento den odmítne postit a litovat svého provinení, vyhostím z izraelského národa. A kdyby snad nekdo dokonce pracoval, zaplatí za to svým životem. Ani vy ani vaši potomci v budoucnu nesmí v tento den pracovat, at bude váš národ žít kdekoliv. Od vecera devátého dne až do vecera dne následujícího budete odpocívat a uprímne litovat svých provinení." 33-34 Hospodin pokracoval a poveril Mojžíše, aby Izraelcum vyrídil: "Patnáctý den sedmého mesíce zacnete slavit sedmidenní svátek stánku. *** První den nebudete pracovat a usporádáte slavnostní bohoslužbu. Po celý týden mi pak budete prinášet na oltár své obetní dary a osmý den usporádáte záverecné bohoslužebné shromáždení vcetne obradu spálení obeti na oltári. Opet nebudete delat žádnou bežnou práci a tímto shromáždením celý svátek ukoncíte. Behem všech techto svátku, které jsem ustanovil, vždy usporádáte bohoslužebné shromáždení a predložíte mi své obetní dary - obeti urcené ke spálení na oltári, obilné obeti, dary a tekuté obeti - vždy podle narízení pro každou z techto príležitostí. Krome toho mi ale budete i nadále prinášet své obvyklé obetní dary každou sobotu, pri potvrzení slibu nebo jen tak z dobré vule. Svátek stánku tedy zahájíte patnáctý den v sedmém mesíci, kdy už je všechna úroda sklizena. Týden oslav zacnete dnem odpocinku a nebudete pracovat ani osmý den, jakmile slavnost skoncí. Hned na první den si pripravte k jídlu to nejlepší ovoce ze svých sadu a narežte palmové listy a vetve listnatých stromu, ze kterých si zhotovíte provizorní prístreší. Sedm dní se pak v mé prítomnosti veselte a oslavujte. Chci, aby tento sedmidenní svátek na mou pocest slavily každý rok vždy v sedmý mesíc také všechny budoucí generace vašich potomku. Behem sedmi dní jeho oslav budou všichni rodilí Izraelci bydlet ve stanech nebo chatrcích z listnatých vetví. Tak si vaši potomci pripomenou, že v dobe, kdy jsem jako Hospodin a Buh vysvobodil váš národ z Egypta, žili Izraelci ve stanech na poušti." Když Buh skoncil, Mojžíš promluvil k Izraelcum a predstavil jim svátky, které Hospodin ustanovil. Pri další príležitosti Hospodin vyzval Mojžíše: "Poruc Izraelcum, aby ti prinášeli cistý olivový olej k udržování vecného svetla na svícnu ve svatyni. 3-4 Svícen bude stát ve svatyni pred oponou halící vstup do posvátné místnosti. Áron se bude každý den ráno i vecer starat o to, aby v kaháncích zlatého svícnu v mé svatyni byl neustále dostatek oleje. Stejný úkol budou mít jednou pro vždy také všichni jeho nástupci z budoucích generací. *** 5-6 Dále upecete dvanáct chlebu, každý asi z jednoho litru jemne mleté mouky, a ve dvou radách po šesti bochnících je položíte do mé prítomnosti na zlatý stul ve svatyni. *** Podél každé rady nasypete cisté vonné kadidlo, které se pak symbolicky spálí namísto chleba jako obetní dar. Tento chléb mi jednou pro vždy budete sobotu co sobotu prinášet do svatyne jako symbolický dar Izraele. Chléb pak prenechám Áronovi a jeho synum jako právoplatný podíl ze svého obetního daru. Protože je posvátný, budou ho moci jíst jen na posveceném míste." 10-11 Mezi Izraelci žil mladík, který byl synem Egyptana a izraelské matky jménem Šelomít, dcery Dibrího z rodu Danovcu. Jednoho dne se mladík dostal v tábore do sporu s nejakým Izraelcem a v zápalu hádky proklel Boha. *** Izraelci proto mladíka ihned zajali a privedli k Mojžíšovi. Zatímco cekali, až jim Hospodin zretelne ukáže, co mají udelat, zavreli mladíka do vezení. Zanedlouho Hospodin oslovil Mojžíše a rekl mu: "Dej toho bezbožníka vyvést ven z tábora a prikaž, aby všichni, kdo ho slyšeli, položili na svedectví ruku na jeho hlavu. Potom ho všichni spolecne ukamenujete. Nakonec varuj Izraelce: "Každý, kdo prokleje a zneváží svého Boha, za tuto opovážlivost zaplatí životem. Ostatní ho ukamenují bez ohledu na to, zda je Izraelita nebo cizinec. Urazí-li nekdo Boha, musí zemrít. Jestliže nekdo zavraždí cloveka, bude odsouzen k smrti. Zabije-li clovek necí zvíre, musí za ne jako náhradu privést živé. 19-20 Pokud nekdo kohokoliv zraní, zpusobíte mu za trest stejné zranení. Co sám udelal, to se mu vrátí - podle zásady oko za oko, zub za zub. *** Zabije-li nekdo zvíre, muže ho nahradit živým, ale za vraždu cloveka bude potrestán smrtí. Já Hospodin, jsem pro všechny jediný Buh, a proto budete stejným zákonem soudit Izraelce i pristehovalce z ciziny." Když Hospodin domluvil, sdelil Mojžíš jeho vuli Izraelcum. Izraelci uposlechli, co jim Hospodin prostrednictvím Mojžíše prikázal, vyvedli bezbožného mladíka z tábora a ukamenovali ho. 1-2 Když byl Mojžíš na hore Sínaji, Hospodin ho vyzval, aby predal Izraelcum toto poselství: "Až jednou osídlíte zemi, kterou jsem pro vás pripravil, musíte jí každý sedmý rok doprát odpocinutí. *** Šest let smíte osívat svá pole i obdelávat vinice a sklízet jejich úrodu. Sedmý rok ale ponecháte zemi mne, aby mohla odpocívat jako v sobotu. Pole musí zustat neosetá a vinice neobdelané. To, co samo vyroste, nesklízejte jako bežnou úrodu a doprejte zemi úplný klid. 6-7 Presto ale ze všeho, co v roce odpocinku ponecháte nesklizené, smíte cokoliv jíst. Vy sami, vaši otroci i služebníci, cizinci, kterí žijí mezi vámi, ale i váš dobytek a všechna ostatní divoká zvírata v celé zemi smí jíst všechno, co se v zemi urodí. *** 8-9 Každý padesátý rok - vždy po uplynutí sedmi takových sedmiletých cyklu - necháte v den smírení, desátého v sedmém mesíci, v celé zemi zatroubit na polnice. *** Padesátý rok bude posvátným rokem navrácení majetku a vysvobození z otroctví. Každý z obyvatel dostane zpet své vlastnictví a smí se navrátit ke své rodine. 11-12 Protože padesátý rok navrácení a vysvobození je posvátný, nebudete obdelávat svá pole ani sklízet, co se urodí na vinicích. Smíte jíst opet pouze to, co najdete prímo na polích. *** V roce navrácení se všechno prodané vlastnictví navrátí puvodním majitelum. 14-15 Proto když v dobe po navrácení majetku budete prodávat nebo kupovat pudu stanovíte spravedlivou cenu podle toho, kolik let zbývá do dalšího roku navrácení. *** Cím více let zbývá do navrácení, tím bude cena vyšší a naopak. Nebot to, co ve skutecnosti prodáváte, je pocet sklizní, které puda novému majiteli prinese, než ji bude muset vrátit zpet. Jsem Hospodin, váš Buh, a proto respektuje mé narízení a nesnažte se jeden druhého podvést. Chcete-li žít ve své nové vlasti v klidu a hojnosti, ridte se mými radami a respektujte mé zákony. Pak vám zeme ponese bohatství úrody pro každého a budete v bezpecí. Už slyším, jak se ptáte: "Cím se budeme v sedmém roce živit, když nic nezasejeme ani nesklidíme?" 21-22 Šestý rok vám prinesu tak bohatou úrodu, aby vám vydržela na tri roky, takže ješte celý osmý rok, kdy opet zasejete, budete jíst ze starých zásob, dokud v devátém roce nesklidíte novou úrodu. *** 23-24 Nezapomínejte, že všechno je mé a vy jste tady na zemi pouze hosty a správci mého vlastnictví. Proto nesmíte prodávat pudu natrvalo, ale vždy jen s podmínkou, že puvodní majitel ji kdykoliv smí odkoupit zpet. *** Jestliže se nekdo z Izraelcu dostane do takové nouze, že bude nucen prodat cást svého vlastnictví, jeho nejbližší príbuzný muže prodaný majetek vykoupit. Pokud ale clovek takového príbuzného nenajde, má právo, když se mu pozdeji bude darit, odkoupit prodaný majetek sám. Zaplatí za nej tolik, aby novému majiteli nahradil ušlý zisk za sklizne, které zbývají do roku navrácení. Když ale žádné prostredky k vyplacení nezíská, zustane majetek, který prodal, ve vlastnictví nového majitele až do roku navrácení. Teprve tehdy dostane všechno zpet a smí se svým majetkem opet hospodarit. Prodá-li nekdo dum ve meste, bude mít celý rok po prodeji právo odkoupit dum zpet. Pokud ho ale do roka nevyplatí, dum ve meste natrvalo pripadne novému kupci a jeho potomkum. V roce navrácení se takový dum puvodnímu majiteli nevrátí. S domy na vesnici, ale budete nakládat jako s pudou. Lze je kdykoliv odkoupit zpet a v roce navrácení pripadnou zpet puvodnímu majiteli. Stejné právo na odkoupení svých domu budou mít také lévijci ve svých mestech. Jestliže lévijci prodaný dum nemohou vykoupit, musí ho dostat zpet do vlastnictví v roce navrácení, protože domy ve svých mestech dostali lévijci natrvalo jako svuj podíl mezi ostatními izraelskými rody. Pastviny v okolí svých mest, však lévijci vubec prodávat nesmejí, protože patrí trvale jen jim. 35-36 Stane-li se, že nekdo z Izraelcu se ocitne v takové nouzi, že již nebude mít z ceho žít, pomozte mu zajistit obživu, jako pomáháte pristehovalcum. Respektujte, co vám ríkám, a ponechejte ho žít mezi sebou. *** Nepujcujte mu peníze na úrok a neprodávejte mu potraviny se ziskem. Vždyt práve já, Hospodin, váš Buh jsem vás vysvobodil z Egypta, abych vám venoval kenaanskou zemi a stal se vaším Bohem. Když nekoho z Izraelcu potká taková nouze, že prodá sám sebe jako pracovní sílu, nesveríte mu otrockou práci. Budete s ním jednat jako s najatým delníkem nebo jako pristehovalcem a zamestnáte ho až do roku navrácení a vysvobození. Potom smí i s celou rodinou odejít a vrátit se zpet ke svému rodu a vlastnictví, které zdedil po predcích. 42-43 Vysvobodil jsem Izraelce z Egypta, aby sloužili jen a jen mne, a proto je nikdo nesmí prodávat jako otroky. Pamatujte, že jsem váš Buh, a nebudte k nim krutí. *** 44-45 Otroky nebo otrokyne smíte nakupovat pouze z okolních národu nebo z rodin cizincu, kterí se narodili a žijí mezi vámi. Ty mužete koupit jako své vlastnictví. *** Smíte je vzít do otrocké služby na celý život a také je odkazovat svým potomkum jako soucást dedictví. S Izraelci ale nikdo z vás takto nakládat nesmí. Muže se ale stát, že Izraelita, který se ocitl v nouzi, prodá sám sebe jako pracovní sílu, nekomu z rodu pristehovalcu, kterým se ve vaší zemi podarilo zbohatnout. V takovém prípade se muže Izraelita sám nebo prostrednictvím svých príbuzných kdykoliv vykoupit. Smí ho vyplatit kterýkoliv z jeho blízkých príbuzných, nebo si muže potrebný obnos opatrit sám. V závislosti na poctu let, které zbývají do roku navrácení a vysvobození, stanoví takovou cenu, kterou by kupec za tu dobu zaplatil námezdnímu delníkovi. 51-52 Cím více let zbývá do roku navrácení a vysvobození, tím vyšší bude príslušné výkupné a naopak. *** Pokud se nekdo z Izraelcu v nouzi prodá do služby u cizince, ostatní musí dohlédnout na to, aby s ním jeho kupec nijak zle nenakládal. Jestliže se v prubehu služby sám nebo díky príbuzenstvu nevykoupí, v roce navrácení a vysvobození musí být i se svou rodinou propušten ze služby, nebot Izraelci smí trvale sloužit výhradne mne, svému Hospodinu, Bohu, který je vysvobodil z Egypta. Jedine já, Hospodin, jsem váš Buh, a proto si ve své nové vlasti nezhotovujte žádné napodobeniny falešných bohu ani posvátné sloupy ci kameny, které byste uctívali. Svette sobotní dny odpocinku a mejte úctu k mé svatyni, nebot jsem váš Hospodin. 3-4 Uposlechnete-li mé rady a budete respektovat má prikázání, dopreji vám v pravý cas dostatek deštu, aby vám zeme vydala bohatou úrodu a stromy prinesly hojnost svých plodu. *** Budete mít tolik obilí a vinné révy, že je ani nestacíte sklidit. Budete moci sníst, kolik kdo snese, a žít ve své zemi v bezpecí. Zajistím ve vaší vlasti mír a klid, abyste mohli usínat beze strachu. Vyženu ze zeme také veškeré nebezpecné šelmy a nedovolím, aby vás nekdy napadla vojska neprátel. 7-8 Pomohu vám nad nimi zvítezit a dám vám takovou moc, že pet z vás zažene stovku protivníku a sto z vás pobije armádu deseti tisíc neprátel. *** Prokáži vám svou prízen a rozmnožím váš národ, jak jsem kdysi slíbil. Dríve než stacíte spotrebovat starou úrodu, budete ji muset odstranit, abyste meli místo na novou. Budu prebývat mezi vámi a nikdy se k vám neobrátím zády. Budu vás provázet jako váš Buh a vy budete muj vyvolený lid. Vždyt práve já, Hospodin, váš Buh jsem vás vysvobodil z Egypta a zbavil vás pout otroctví, abyste mohli dustojne žít jako svobodní lidé. 14-16 Jestliže mne ale neuposlechnete a nebudete respektovat má prikázání, odmítnete mé rady a pohrdnete mým zákonem, porušíte tím naši úmluvu a také já se pak postavím proti vám. Prepadne vás náhlá úzkost a horecnaté nemoci, které vás pripraví o zrak a nakonec i o život. Také vaše drina na polích bude marná, protože veškerou úrodu odnesou vaši protivníci. *** *** Dovolím aby vás porazili a ovládli neprátelé, které tolik nenávidíte. Strach vás donutí utíkat, i když vás nikdo nebude pronásledovat. Pokud mne ani potom nezacnete poslouchat, odplata za vaše provinení bude ješte sedmkrát horší. Srazím vaši zatvrzelou pýchu na kolena. Zadržím veškerou nebeskou vláhu a nechám vaši pudu ztvrdnout suchem jako bronz. Veškerá vaše námaha prijde nazmar, protože v takové pude se nic neurodí a stromy neprinesou žádné plody. Jestliže mi ani tentokrát neprestanete vzdorovat a neuposlechnete me, odplata za vaše nepravosti bude ješte sedmkrát horší. Pustím na vás dravé šelmy a dovolím jim zadávit vaše deti a roztrhat dobytek. I vás samotných zustane tak málo, že dríve rušné cesty osirí. 23-24 Pokud se ani po tom všem nepoucíte a stále se mi budete stavet na odpor, také já zustanu vašim neprítelem a nechám vás pro vaše viny snášet ješte sedmkrát težší utrpení. *** Privedu na vás vojska neprátel, nebot jste porušili naši smlouvu. I když se stáhnete za hradby mest, nechám mezi vámi propuknout choroby, které vás donutí vzdát se protivníkum. Postihne vás takový nedostatek, že v jediné peci se bude péct chléb pro deset rodin. Když potom každý sní svuj nuzný prídel, zustane stejne hladový jako predtím. 27-28 Pokud vás ani tato varování neprivedou k poslušnosti a nezlomí váš vzdor, sám vám v rozhorcení pripravím za vaše provinení ješte sedmkrát težší trest. *** Zoufalý hlad vás donutí sníst své vlastní deti. Já zatím znicím vaše posvátná místa na pahorcích, rozborím kadidlové oltáre a nakonec s odporem pokryji vašimi tely mrtvé napodobeniny falešných bohu. Promením vaše mesta i svatyne v hromady sutin a neprijmu žádnou z vašich obetí. Zanechám ve vaší zemi takovou spoušt, že i vaši neprátelé, kterí ji obsadí, se zdesí. Protivníci vás budou pronásledovat a rozpráší vás do všech okolních národu. Zeme osirí a mesta zustanou v troskách. 34-35 Zatímco budete v zajetí v zemi svých neprátel, opuštená zeme si konecne vynahradí všechny roky vegetacního klidu, které jste jí odepreli. Všechny, kdo prežijí v zajetí neprátel, naplním takovou úzkostí, že je zažene na útek i šelest odvátého listí. *** 36-37 Budou tak bezmocní, že ze strachu pred nepráteli budou prchat a klopýtat jeden pres druhého, ackoliv je nikdo nebude pronásledovat. *** 38-39 Kvuli svému provinení a nepravostem svých predku zahynete a budete pohrbeni v zemích cizích národu. *** 40-42 Nakonec ale zacnou svého provinení uprímne litovat. Zamrzí je, že me zradili a postavili se mi na odpor. Uvedomí si, že práve proto jsem jim dal pocítit své rozhorcení a poslal je do zajetí k neprátelum. Až Izraelci zaplatí za svá provinení a takto se prede mnou pokorí, vzpomenu si na svou úmluvu s Izákem a Abrahamem i na zemi, kterou jsem jim slíbil. *** *** Zatímco Izraelci budou platit za svá provinení a za to, že odmítli mé zákony a pohrdli mými radami, jejich opuštená zeme si odpocine jako v roce vegetacního klidu. Presto na ne nezapomenu ani v zemi jejich neprátel. Nezavrhnu je a nebudu si prát, abych je docela znicil a zrušil smlouvu, kterou jsem s nimi uzavrel jako Hospodin, jejich Buh. Z lásky k nim obnovím smlouvu, kterou jsem uzavrel s jejich predky, když jsem je pred zraky ostatních národu vysvobodil z Egypta, abych se práve já, Hospodin, stal jejich Bohem." Tyto výnosy, zákony a ustanovení dal Hospodin Izraelcum prostrednictvím Mojžíše na hore Sínaji. 1-4 Nakonec Hospodin poveril Mojžíše, aby predal Izraelcum toto poselství: "Jestliže kdokoliv složí prísahu, že se mi jako svému Hospodinu zasvetí, namísto sebe zaplatí stanovenou cástku ve stríbre podle oficiální meny stanovené svatyní. Muži ve veku od dvaceti do šedesáti let zaplatí padesát stríbrných a ženy stejné vekové skupiny tricet stríbrných. *** *** *** Ve veku od peti do dvaceti let zaplatí muži dvacet stríbrných a ženy deset stríbrných. V prípade dítete ve veku od jednoho mesíce do peti let zaplatí Izraelci za chlapce pet stríbrných a za dívku tri stríbrné. Když bude mít dotycná osoba šedesát a více let, cena za muže bude patnáct stríbrných a za ženu deset stríbrných. Nebude-li nuzný clovek, který skládá prísahu, schopen zaplatit požadovanou sumu, predstaví se knezi a ten stanoví cenu podle jeho možností. Pokud mi nekdo jako svému Hospodinu prísahou zasvetí obetní zvíre, musí mi ho dát, protože zvíre je od té chvíle oddelené výhradne pro me. Nesmí ho vymenit za žádné lepší ani horší, a kdyby to prece jen udelal, budou mi patrit obe zvírata. 11-12 V prípade, že mi kdokoliv zasvetí zvíre, které nepatrí mezi povolené obeti, ukáže ho knezi, aby ho posoudil a stanovil cenu, kterou dotycný zaplatí namísto zvírete. *** Kdyby chtel nekdo darované zvíre získat zpet, musí za ne zaplatit o petinu ceny navíc. Zasvetí-li mi nekdo jako svému Hospodinu vlastní dum, ukáže ho knezi, který posoudí jeho hodnotu a stanoví cenu. V prípade, že tento clovek bude chtít dum, který mi daroval, získat zpet, zaplatí navíc petinu ceny a dum bude opet jeho. Když mi nekdo jako svému Hospodinu zasvetí cást vlastního pole, urcí jeho cenu podle velikosti plochy, kterou lze osít - padesát stríbrných za každé dva pytle spotrebovaného osiva. Tato cena však bude platit pouze pri zasvecení pole v roce navrácení. V letech po roce navrácení se stanovená cena sníží podle délky období, které zbývá do dalšího roku navrácení. Pokud bude chtít clovek získat zasvecené pole zpet, musí zaplatit o petinu ceny navíc a pole bude opet jeho. Jestliže ale majitel pole neodkoupí nebo ho prodá nekomu jinému, nárok na jeho zpetné odkoupení zanikne. Takové pole zustane oddelené a zasvecené mne i v roce navrácení a stane se majetkem kneží. 22-23 Když mi nekdo zasvetí jako svému Hospodinu zakoupené pole, které nebylo soucástí jeho rodového majetku, knez stanoví jeho cenu do roku navrácení a dárce mi namísto pole predloží príslušnou sumu v penezích. *** V roce navrácení pak toto pole opet pripadne puvodnímu majiteli, který ho dárci prodal. Veškeré ceny musí vycházet z oficiální stríbrné meny stanovené svatyní. Nikdo z Izraelcu mi ale nesmí zasvetit zvíre, které se narodilo jako prví, nebot každé prvorozené zvíre mi už patrí, at je to tele nebo jehne. Zasvecené zvíre, které nepatrí mezi prijatelné obeti, lze vyplatit za stanovenou sumu zvýšenou o petinu ceny. Pokud ho majitel nevykoupí, knez smí zvíre prodat za stanovenou cenu. Jestliže mi ale nekdo zasvetí cloveka, nebo cokoliv ze svého vlastnictví, at už zvíre nebo pudu, a odevzdá mi to nevratne a natrvalo, nesmí se cokoliv z jeho daru prodat nebo vyplatit. Taková vec je posvecená a náleží jen a jen mne, vašemu Hospodinu. Nelze vykoupit dokonce ani život cloveka, který mi náleží. Takový jedinec musí zemrít. Patrí mi také jedna desetina ze všeho, co se urodí na polích nebo na stromech. Bude-li nekdo chtít namísto desetiny úrody odevzdat peníze, pridá navíc ješte petinu ceny. Náleží mi také každé desáté zvíre, které vám projde pod rukama pri scítání stáda. Nezamenujte ho za lepší nebo horší, at je jakékoliv. Když to prece jen udeláte, zasvetíte mi obe zvírata bez možnosti odkoupit je zpet." Všechna tato narízení sveril Hospodin Izraelcum prostrednictvím Mojžíše na hore Sínaji. Když Izraelci ve druhém roce po odchodu z Egypta tábořili na Sínajské poušti, první den druhého měsíce oslovil Hospodin ve svatyni Mojžíše a přikázal mu: 2-3 "Proveď s Áronem jmenovité sčítání všeho lidu a z každého rodu pořiďte soupis mužů starších dvaceti let, kteří jsou schopni sloužit v armádě. *** 4-15 Při sčítání vám bude pomáhat těchto dvanáct představitelů izraelských rodů: za Rúbenovce Šedeúrův syn Elísúr, za Šimeónovce Suríšadajův syn Šelumíel, za Judovce Amínadabův syn Nachšón, za Isacharovce Súarův syn Netaneel, za Zabulónovce Chelónův syn Elíab, za Efrajimovce Amíhudův syn Elíšama, za Manasesovce Pedásurův syn Gamlíel, za Benjamínovce Gideóního syn Abídan, za Danovce Amíšadajův syn Achíezer, za Ašerovce Okranův syn Pagíel, za Gádovce Deúelův syn Eljásaf a za Neftalíovce Énanův syn Achíra. *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** 16-17 Mojžíš s Áronem uposlechli a přizvali vyjmenované zástupce izraelských rodů, aby jim pomáhali. *** 18-19 Podle Hospodinova nařízení ještě téhož dne společně shromáždili na poušti všechny Izraelce a začali je sčítat podle příslušnosti k jednotlivým rodům a rodinným společenstvím. Každého muže ve věku dvaceti let a výše pak jmenovitě zapsali do seznamu. *** 20-46 Zde jsou počty všech bojeschopných mužů starších dvaceti let, které Mojžíš s Áronem a představiteli dvanácti izraelských rodů zjistili podle soupisu jednotlivých rodů a společenství: Rúbenovci *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** 47-48 Sčítání se zúčastnili všechny izraelské rody kromě Lévijců, protože Hospodin řekl Mojžíšovi: *** "Nesčítej lévijce spolu s ostatními Izraelci. Budou se starat o svatyni a všechno, co k ní patří. Když potáhnete dále, budou svatyni a její vybavení skládat a přenášet výhradně lévijci a na všech stanovištích se vždy utáboří v její blízkosti. Dotkne-li se svatyně kdokoliv jiný, zaplatí za to životem. Kdykoliv budete zakládat tábor, rozdělí se Izraelci podle své příslušnosti a každý bude sídlit na místě určeném pro jeho rod, které bude označeno znakem rodu. Jen lévijci se usadí přímo okolo svatyně, aby ji strážili a oddělovali ji od ostatních Izraelců, kteří by ji mohli znesvětit a přivést pohromu na celý národ." Když Hospodin domluvil, oznámil Mojžíš jeho vůli Izraelcům a ti udělali, co jim přikázal. Dále Hospodin Mojžíšovi a Áronovi řekl: "Kdykoliv budete zakládat tábor, umístíte svatyni doprostřed a v určité vzdálenosti kolem ní vymezíte a označíte prostor pro každý z izraelských rodů. Všichni tak budou sídlit podle své příslušnosti pod vlajkou vlastního rodu. 3-31 Jednotlivé rody se pod vedením svých představitelů rozmístí v okolí svatyně podle následujícího uspořádání: Na východě budou tábořit: Rod: Judejci, Vůdce: Amínadabův syn Nachšón, Počet: 74 600; Rod: Isacharovci, Vůdce: Súarův syn Netaneel, Počet: 54 400; Rod: Zabulónovci, Vůdce: Chelónův syn Elíab, Počet: 57 400; Celkem 186 400. Na jihu se usadí: Rod: Rúbenovci, Vůdce: Šedeúrův syn Elísúr, Počet: 46 500; Rod: Šimeónovci, Vůdce: Suríšadajův syn Šelumíel, Počet: 59 300; Rod: Gádovci, Vůdce: Reúelův syn Eljásaf, Počet: 45 650; Celkem 151 450. Západně od svatyně budou sídlit: Rod: Efrajimovci, Vůdce: Amíhudův syn Elíšama, Počet: 40 500; Rod: Manasesovci, Vůdce: Pedásurův syn Gamlíel, Počet: 32 200; Rod: Benjamínovci, Vůdce: Gideóního syn Abídan, Počet: 35 400; Celkem 108 100. A konečně severní stranu obsadí: Rod: Danovci, Vůdce: Amíšadajův syn Achíezer, Počet: 62 700; Rod: Ašerovci, Vůdce: Okranův syn Pagíel, Počet: 41 500; Rod: Neftalíovci, Vůdce: Énanův syn Achíra, Počet: 53 400; Celkem 157 600. Když Izraelci potáhnou dál, půjdou vždy v čele Judejci s dalšími dvěma rody z východní strany a za nimi se budou ubírat Rúbenovci a rody z jihu tábora. Uprostřed průvodu izraelských rodů pak budou ve stanoveném pořadí následovat jednotlivé rodové větve Lévijců, kteří ponesou svatyni. Za nimi půjdou Efrajimovci a ostatní rody ze západní strany a nakonec Danovci a zbývající dva rody ze severu tábora." *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** Ze sčítání lidu tedy vyplynulo, že ve všech izraelských rodech je celkem 603 550 bojeschopných mužů. Do tohoto počtu Mojžíš nezahrnul lévijce, protože mu Hospodin přikázal, aby je při sčítání vynechal. Izraelci uposlechli, co jim Hospodin prostřednictvím Mojžíše nařídil, a vždy tábořili a putovali pouze podle stanoveného řádu se svým rodem. V době, kdy Hospodin promlouval s Mojžíšem na hoře Sínaji, měl Áron čtyři syny. Nejstarší se jmenoval Nádab a po něm následovali Abíhú, Eleazar a Ítamar. Všichni byli obřadně vysvěceni a měli sloužit ve svatyni jako kněží. Dva z nich Nádaba a Abíhúa však Hospodin nechal zahynout, když na Sínajské poušti přinesli do jeho přítomnosti neposvěcený oheň. Protože tito dva neměli žádné potomky, po zbytek Áronova života vykonávali úřad kněží pouze jejich bratři Eleazar a Ítamar. Hospodin nařídil Mojžíšovi: "Pověříš lévijce, aby pomáhali knězi Áronovi. 7-8 Budou pečovat o svatyni i veškeré její vybavení a vykonávat pro Árona a pro všechny ostatní Izraelce povinnosti spojené s posvátnými obřady. *** Zasvětíš lévijce Áronovi a jeho synům, jako jejich podíl z Izraele. Úřad kněží však budou vykonávat pouze Áron a jeho synové. Jestliže se na jejich místo opováží vstoupit kdokoliv jiný, zaplatí za to životem." Mojžíš poslouchal a Hospodin pokračoval: "Vyvolil jsem si lévijce za své namísto nejstarších potomků všech izraelských žen. Už od té doby, kdy jsem nechal zahynout všechny prvorozené v Egyptě, patří nejstarší potomci Izraelců i jejich zvířat výhradně jen mně, Hospodinu." 14-15 Když Izraelci sídlili na Sínajské poušti, Hospodin nařídil Mojžíšovi, aby podle rodových linií spočítal všechny lévijce starší než jeden měsíc. *** Mojžíš Hospodina uposlechl a lévijce sečetl. Lévi měl jako zakladatel rodu tři syny, kterým dal jména Geršón, Kehat a Merarí. 18-20 Geršónovi synové se jmenovali Libní a Šimeí, Kehatovi potomci Amrám, Jishár, Chebrón a Uzíel a konečně Merarí měl syny jménem Machlí a Muší. *** *** 21-22 Geršónův rod tvořily dvě linie (Libní a Šimeí) s celkovým počtem 7 500 mužů ve věku od jednoho měsíce. *** 23-24 V čele stál Láelův syn Eljásaf a rod tábořil na západní straně svatyně. *** 25-26 Geršónovci se starali o stanové dílce svatyně, oponu ze vchodu do svatyně, plátěnou zástěnu okolo nádvoří svatyně včetně vstupního závěsu a také o lana a vše co k těmto věcem náleželo. *** 27-28 Kehatův rod tvořily čtyři linie (Amrám, Jishár, Chebrón a Uzíel) s celkovým počtem 8 600 mužů ve věku od jednoho měsíce. *** 29-30 V čele stál Uzíelův syn Elísáfan a rod tábořil na jižní straně svatyně. *** Kehatovci dostali za úkol strážit svatyni a kromě toho zodpovídali za truhlu s deskami Hospodinova zákona, stůl ve svatyni, svícen, oltáře, předměty a nádoby používané při obřadech ve svatyni, oponu z velesvatyně a všechno ostatní, co k těmto věcem náleželo. Vůdcem všech lévijců byl Áronův syn Eleazar, který dohlížel na veškeré dění a povinnosti spojené se svatyní. 33-34 Rod Merarího tvořily dvě linie (Machlí a Muší) s celkovým počtem 6 200 mužů ve věku od jednoho měsíce. *** V čele stál Abíchajilův syn Súríel a rod tábořil na severní straně svatyně. 36-37 Meraríovci se starali o nosnou konstrukci svatyně včetně desek, trámů, kůlů a patek, dále o kůly z plotu nádvoří svatyně i s jejich patkami, stanové kolíky, lana a veškeré související vybavení. *** Na východní straně svatyně pak tábořil Mojžíš s Áronem a jeho potomky. Zodpovídali za celou svatyni a za všechny obyvatele Izraele, a proto každý nepovolaný, kdo se namísto nich přiblížil ke svatyni, zaplatil za svou opovážlivost životem. Když tedy Mojžíš na Hospodinův příkaz sečetl veškeré muže ze všech rodových linií lévijců ve věku od jednoho měsíce, napočítal jich 22 000. Později Hospodin Mojžíšovi přikázal: "Zjisti počet všech prvorozených Izraelců starších než jeden měsíc a vytvoř jejich jmenný seznam. Přestože jako prvorození patří mně, Hospodinu, oddělím pro sebe náhradou za ně lévijce a namísto prvorozených kusů dobytka Izraelců dobytek lévijců." Mojžíš uposlechl, co mu Hospodin nařídil, a spočítal všechny nejdříve narozené izraelské muže. Ve věku od jednoho měsíce výše jich napočítal a jmenovitě zapsal 22 273. Když byl Mojžíš hotov, Hospodin mu řekl: "Namísto Izraelců a jejich dobytka si vezmu lévijce a jejich dobytek. 46-47 Prvozených Izraelců je však o 273 více než lévijců, a proto každého z těch, kdo jsou navíc, vyplatíte pěti kusy stříbra podle oficiální váhy stanovené svatyní. *** Toto výkupné za přebývající Izraelce pak odevzdáte Áronovi a jeho synům." 49-51 Mojžíš tedy vybral za prvorozené Izraelce, kteří převyšovali počet lévijců, 1365 stříbrných platidel příslušné hmotnosti a podle příkazu od Hospodina je svěřil Áronovi a jeho synům. Krátce nato Hospodin opět oslovil Mojžíše a Árona a nařídil jim: 2-3 "Sečtěte v lévijské rodové linii Kehatovců všechny muže ve věku od třiceti do padesáti let, kteří jsou způsobilí pracovat pro svatyni. *** Kehatovci se budou starat o nejposvátnější předměty a zařízení celé svatyně. Kdykoliv ale budete stěhovat tábor na jiné místo, musí nejprve Áron a jeho synové všechno ve svatyni řádně připravit. Svěsí oponu, která halí vchod do velesvatyně, a přikryjí s ní truhlu s deskami Zákona. Tu pak ještě ovinou kůžemi z mořských zvířat, přehodí přes ni temně modrou látku a do kruhů po stranách truhly navléknout tyče pro přenášení. 7-8 Dále přetáhnou pruh modré látky přes stůl na předkladné chleby a položí na něj talíře, mísy, hrnce a také džbány pro tekuté oběti. Chléb, který bývá trvale na stolku, ponechají ležet na svém místě, všechno přikryjí rudým plátnem, ovinou kůžemi z mořských zvířat a nakonec do otvorů po stranách stolu navléknou tyče pro přenášení. *** Do modré látky zabalí také svícen včetně kahánků, nůžek na zastřihování knotů, popelníků a džbánů se zásobním olejem. Všechno pak navíc ovinou kůžemi mořských zvířat a položí na zvláštní nosítka. Jako další zabalí do modré látky a kůží z mořských zvířat zlatý oltář k pálení kadidla a do kruhů po jeho stranách navléknou tyče pro přenášení. Nakonec vezmou všechny ostatní předměty používané při bohoslužbě ve svatyni a zabalené do modrého plátna a kůží mořských zvířat je naloží na nosítka. 13-14 Potom odstraní popel z bronzového oltáře k pálení obětních zvířat, zahalí ho fialovým pruhem látky a na přikrytý oltář naskládají veškeré nástroje používané při obětních obřadech: pánve, vidlice, lopatky a kropenky. Nakonec všechno obalí kůžemi mořských zvířat a do kruhů po stranách oltáře navléknou tyče pro přenášení. Všechny tyto věci budou při stěhování tábora přenášet pouze Kehatovci. *** Aby se však ničeho nedotkli a nezemřeli, smí se k nim přiblížit teprve tehdy, až Áron a jeho synové všechny svaté nástroje a předměty ze svatyně zahalí. Za celou svatyni včetně jejího vybavení a posvátných předmětů bude zodpovídat Áronův syn Eleazar. Bude se starat o olej do svícnu, vonné kadidlo a posvátný olej pro obřadné vysvěcování a bude také dohlížet také na pravidelné předkládání obilných obětí." Zatímco Mojžíš s Áronem naslouchali, Hospodin dodal: 18-20 "Žádný z Kehatovců nesmí ani na okamžik spatřit posvátné předměty ze svatyně, jinak zemře. Proto dbejte na to, aby se Kehatovci z nepozornosti neprovinili a celá jejich linie z rodu lévijců nevymřela. Áron a jeho synové vždy musí přijít ke svatyni s Kehatovci a každému z nich ukázat, co přesně má udělat." *** *** Po těchto slovech Hospodin řekl: "Nyní sečti také celou linii Geršónovců. Zjisti, kolik je mezi nimi mužů od třiceti do padesáti let, kteří mohou pracovat pro svatyni. 24-27 Geršónovci budou při stěhování přenášet stanové dílce svatyně, horní plachtu z kůží mořských zvířat, závěs ze vchodu do svatyně, plátěnou zástěnu, která obklopuje nádvoří svatyně a obětní oltář, stanová lana a všechno ostatní, co k těmto věcem patří. Budou zodpovědní za všechno, co se s těmito věcmi bude dít. *** *** *** Na plnění všech povinností Geršónovců v práci pro svatyni bude zvláště dohlížet Áronův syn Ítamar, avšak úkoly jim smí zadávat také Áron a kterýkoliv jiný z jeho synů. 29-30 Nakonec spočítejte všechny třicetileté až padesátileté muže schopné pracovat pro svatyni také v celé linii Meraríovců. *** 31-32 Ti budou mít při stěhování na starost nosnou konstrukci svatyně z trámů, desek kůlů a patek. Kromě toho budou nosit také kůly ze zástěny okolo nádvoří svatyně včetně patek, kolíků, lan a všech ostatních věcí, které k nim patří. Každý z Meraríovců dostane konkrétní úkol, za který bude zodpovídat. *** Také na povinnosti Meraríovců bude dohlížet Áronův syn Ítamar." 34-48 Když Hospodin domluvil, Mojžíš s Áronem a ostatními představiteli Izraele uposlechli jeho nařízení a pustili se do sčítání vybraných mužů z lévijských rodových linií Kehatovců, Geršónovců a Meraríovců. Spočítali všechny muže ve věku třiceti až padesáti let, kteří byli způsobilí k práci pro svatyni. Z jednotlivých rodových linií lévijců se do práce pro svatyni zapojil následující počet mužů: Kehatovci *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** Takto tenkrát Mojžíš na Hospodinův příkaz spočítal vybrané lévijce a každému z nich řekl, co má dělat a za co je zodpovědný. Jindy Hospodin řekl Mojžíšovi: "Oznam Izraelcům, že nesmí mezi sebou v táboře ponechat nikoho, kdo trpí malomocenstvím či jakýmkoliv výtokem nebo se poskvrnil kontaktem s mrtvým. Ať je to muž nebo žena, musíte je vykázat mimo tábor, aby nepřenesli svou nečistotu na ostatní Izraelce, mezi nimiž přebývám." Izraelci Hospodina uposlechli a vypověděli všechny nečisté za hranice tábora. Vzápětí Hospodin opět oslovil Mojžíše a řekl mu: "Když se kdokoliv zpronevěří mým zásadám a proviní se proti jinému člověku, ponese za svůj čin zodpovědnost. Musí svou vinu přiznat a k náhradě škody, kterou způsobil, přidá ještě pětinu ceny. Pokud ale mezitím poškozený zemřel a nezanechal po sobě nikoho, kdo by mohl odškodnění přijmout, patří celá náhrada mně, Hospodinu. Společně s beranem pro smírčí obětní obřad ji odevzdáte knězi. Kněžím budou náležet také všechny dary, které mi Izraelci věnují. Každý kněz si ponechá, co mu lidé přinesou." 11-14 Hospodin pokračoval a nařídil Mojžíšovi, aby řekl Izraelcům: "Může se stát, že manžel začne podezřívat svou ženu z nevěry a intimního vztahu s jiným mužem, ale nebude to moci doložit žádnými důkazy. Buď z toho důvodu, že ho manželka podváděla potají a nikdo ji nepřistihl, anebo proto, že ji podezřívá neprávem. *** *** *** V obou případech přivede svou ženu ke knězi a vezme s sebou dva litry ječné mouky bez oleje a kadidla jako obilnou oběť žárlivosti, která ukáže, zda se manželka provinila. 16-17 Kněz přivede ženu do mé přítomnosti, nabere do džbánu posvěcenou vodu a nasype do ní trochu hlíny z podlahy ve svatyni. *** 18-19 Potom ženě rozpustí vlasy, dá jí do rukou obilnou oběť žárlivosti a se džbánem v ruce nad ní vynese tuto přísahu: "Jestliže ses proti svému manželovi neprovinila a nepodváděla ho s jiným mužem, pak ti tato voda neublíží. *** 20-22 Pokud jsi mu ale byla nevěrná, ať Hospodin naplní tuto kletbu: Voda ti přivodí bolesti a umrtví dělohu, takže navždy zůstaneš neplodná a všichni budou proklínat tvé jméno." Žena pak musí přísahu stvrdit svým souhlasem. *** *** 23-24 Kněz toto prokletí zapíše na zvláštní listinu a vzápětí smyje text do džbánu, aby až se žena napije, přísaha vstoupila s vodou do jejího těla. *** 25-26 Kněz pak vezme od ženy obilnou oběť žárlivosti, pozvedne ji k nebi, aby mi ji zasvětil, a symbolickou část spálí na oltáři. Nakonec dá ženě napít vody ze džbánu. *** Jestliže se žena provinila a skutečně svého muže podváděla, bude žít mezi ostatními v opovržení, neboť voda jí přivodí velké bolesti a zbaví ji plodnosti. Pokud se ale neprovinila a je nevinná, nic se jí nestane. Podezření se ukáže jako neoprávněné a žena zůstane plodná. 29-30 Tento postup dodržujte pokaždé, když muž začne podezřívat svou ženu, že se provinila a potají ho podvádí. Kněz ji přivede do mé přítomnosti a vykoná popsaný obřad. *** Ať je výsledek jakýkoliv, manžel za to neponese žádnou vinu. Jestliže se ale jeho podezření potvrdí, žena ponese důsledky svého provinění." 1-3 Jindy Hospodin pověřil Mojžíše, aby oznámil Izraelcům: "Bude-li kdokoliv z vás chtít složit zvláštní nazírskou přísahu a zasvětit se tak na nějakou dobu Hospodinu, nesmí po celou dobu svého zasvěcení pít víno ani jiný alkohol. *** *** Nesmí pít hroznovou šťávu, jíst čerstvé nebo sušené hrozny ani cokoliv jiného, co pochází z vinné révy. 5-8 Dále se po celý čas služby pod přísahou nesmí dát ostříhat. Nechá si vlasy růst jako znamení svého zasvěcení, dokud jeho slib neskončí. Po celou dobu se také nesmí poskvrnit kontaktem s mrtvým. Dokonce ani v případě, že zemře některý z jeho rodičů nebo sourozenců, neboť v době zasvěcení patří nazír výhradně mně a musí zůstat svatý. *** *** *** Kdyby se stalo, že v jeho blízkosti někdo znenadání zemře, přestanou být jeho vlasy symbolem zasvěcení a musí si je sedmý den ostříhat. Osmý den pak přinese ke vchodu do svatyně dvě holoubátka nebo dvě hrdličky a předá je knězi. Ten mi v rámci smírčího obřadu předloží jednu jako oběť za provinění a druhou jako oběť určenou ke spálení na oltáři. Tím bude poskvrněný opět očištěn a jeho vlasy se budou moci znovu stát symbolem zasvěcení. Předcházející slib pozbude platnosti, protože se zasvěcenec v době jeho trvání poskvrnil. Proto musí složit novou přísahu a předložit mi zcela zdravého jednoletého beránka jako oběť za provinění. Jakmile doba slibu vyprší, zasvěcenec se musí dostavit ke vchodu do svatyně a přinést mi jako svému Hospodinu jednoletého beránka bez jakékoliv tělesné vady jako oběť určenou ke spálení na oltáři. Dále přinese zcela zdravou jednoletou ovci jako oběť za provinění a konečně berana jako oběť na výraz přátelství a vděčnosti. Ke každému z těchto zvířat přidá předepsanou obilnou a tekutou oběť a navíc přinese košík s nekynutým chlebem, koláči z jemné mouky s olejem a oplatky potřenými olejem. 16-17 Všechny tyto oběti a dary odevzdá knězi, který mi je předloží. Nejprve oběť z provinění a oběť určenou ke spálení na oltáři a potom košík nekynutého chleba, berana jako oběť na výraz přátelství a vděčnosti a nakonec příslušné obilné a tekuté oběti. *** Zasvěcenec si potom před vchodem do svatyně ostříhá vlasy, které byly symbolem jeho slibu, a vloží je do ohně na oltáři ke své oběti na výraz přátelství a vděčnosti. Jakmile si zasvěcenec ostříhá posvěcené vlasy, kněz mu dá do rukou vařené plece z berana a nekynutý koláč a oplatek z košíku. Potom si tyto dary vezme zpět, pozvedne je k nebi a symbolicky mi je zasvětí. Všechny tyto dary pak společně s hrudí a kýtou oběti připadnou knězi. Po skončení obřadu bude zasvěcenec zproštěn svého slibu a smí opět pít víno. Tyto oběti a dary jsou povinné pro všechny zasvěcence. Pokud se ale nazír při svém slibu zavázal, že mi daruje více, musí to dodržet a přinést tolik obětí a darů, kolik slíbil." Nakonec Hospodin dodal: "Mojžíši, nauč Árona a jeho syny, jak mají žádat, abych Izraeli projevil svou přízeň. Budou pronášet tato slova: Kéž ti Hospodin požehná a chrání tě. Ať prokáže svou laskavost a je k tobě milosrdný. Kéž ti projeví svou přízeň a obdaří tě pokojem. Když mě Áron a jeho synové takto požádají o přízeň pro Izraelce, já jim požehnám. Když Izraelci dostavěli svatyni, Mojžíš vzal posvátný olej a posvětil ji včetně veškerého vybavení, obětního oltáře a všeho, co k němu patří. 2-3 Jakmile skončil, přišlo dvanáct představitelů jednotlivých izraelských rodů, kteří organizovali a vedli sčítání lidu, a jako dar pro svatyni přivezli Hospodinu šest krytých vozů a k nim dvanáct tažných býků. Tedy jeden vůz za dvojici a jednoho býka za každého z představitelů. *** Hospodin promluvil k Mojžíšovi a řekl mu: "Přijmi tyto dary a rozděl je mezi jednotlivé linie lévijců podle toho, jakou práci vykonávají pro svatyni." Mojžíš tedy převzal darované býky a vozy a dal je lévijcům. 7-8 Geršónovci dostali ke své práci dva vozy a čtyři býky a zbylé čtyři vozy a osm býků přidělil Mojžíš Meraríovcům. *** Kehatovci nedostali nic, protože měli za úkol přenášet posvátné předměty ze svatyně na ramenou. 10-11 Kromě darů pro svatyni přinesli předáci izraelských rodů dary na počest vysvěcení oltáře. Předkládali je postupně, neboť Hospodin nařídil Mojžíšovi, aby každý den přinesl své dary pouze jeden z představitelů. *** 12-83 Každý z nich přinesl stejné dary: Mísu zhotovenou z jednoho a půl kilogramu stříbra a kropenku z necelého kilogramu stříbra podle oficiální váhy určené svatyní. V obou nádobách byla navíc obilná oběť z mouky smíšené s olejem. Dále jeden tácek s vonným kadidlem zhotovený ze sto deseti gramů zlata, jednoho býčka, jednoho dospělého a jednoho ročního berana jako oběť určenou ke spálení na oltáři, jednoho kozla jako oběť za provinění a dva býky, pět beranů, pět kozlů a pět jednoletých beránků jako oběť na výraz přátelství a vděčnosti. Jednotlivé izraelské rody přinášely své dary prostřednictvím svých představitelů v tomto pořadí: Den: první den, Rod: Judovci, Představitel: Amínadabův syn Nachšón; Den: druhý den, Rod: Isacharovci, Představitel: Súarův syn Netaneel; Den: třetí den, Rod: Zabulónovci, Představitel: Chelónův syn Elíab; Den: čtvrtý den, Rod: Rúbenovci, Představitel: Šedeúrův syn Elísůr; Den: pátý den, Rod: Šimeónovci, Představitel: Suríšadajův syn Šelumíel; Den: šestý den, Rod: Gádovci, Představitel: Deúelův syn Eljásaf; Den: sedmý den, Rod: Efrajimovci, Představitel: Amíhudův syn Elíšama; Den: osmý den, Rod: Manasesovci, Představitel: Pedásurův syn Gamlíel; Den: devátý den, Rod: Benjamínovci, Představitel: Gideóního syn Abídan; Den: desátý den, Rod: Danovci, Představitel: Amíšadajův syn Achíezer; Den: jedenáctý den, Rod: Ašerovci, Představitel: Okranův syn Pagíel; Den: dvanáctý den, Rod: Neftalíovci, Představitel: Énanův syn Achíra. *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** 84-88 Celkem tedy dvanáct představitelů izraelských rodů přineslo na počest vysvěcení oltáře tyto dary: Dvanáct stříbrných mís a dvanáct stříbrných kropenek. Každá mísa vážila jeden a půl a každá kropenka téměř jeden kilogram, takže celková hmotnost stříbra byla téměř třicet kilogramů podle oficiální váhy určené svatyní. Dále dvanáct zlatých tácků s vonným kadidlem, které dohromady vážily téměř jeden a půl kilogramu. Dvanáct býčků, dvanáct dospělých a dvanáct ročních beranů jako oběti určené ke spálení na oltáři a ke každému z nich příslušnou obilnou oběť. Dále dvanáct kozlů jako oběti za provinění a dvacet čtyři býků, šedesát beranů, šedesát kozlů a šedesát jednoletých beránků jako oběti na výraz přátelství a vděčnosti. *** *** *** *** Kdykoliv Mojžíš přišel do svatyně, aby hovořil s Hospodinem, slýchával jeho hlas z prostoru mezi dvěma cheruby na víku truhly s deskami Zákona. Jindy Hospodin pověřil Mojžíše: "Promluv s Áronem a poruč mu, ať vždy nastaví kahánky na svícnu ve svatyni tak, aby svítily do prostoru před svícnem." Áron uposlechl a stavěl kahánky na svícnu tak, aby svítily dopředu, jak mu prostřednictvím Mojžíše poručil Hospodin. Celý svícen byl z ryzího zlata od podstavce až po kalichy v podobě rozkvetlých poupat. Mojžíš ho zhotovil přesně podle vzoru, který mu ukázal Hospodin. Později Hospodin řekl Mojžíšovi: "Odděl všechny lévijce od ostatních Izraelců a očisti je prostřednictvím následujícího obřadu ke službě pro svatyni. Nejprve je postříkej očistnou vodou a potom jim přikaž, ať si oholí celé tělo a vyperou svůj oděv, aby dostáli požadavkům obřadní čistoty. Dále musí přivést mladého býčka a k němu příslušnou obilnou oběť z mouky smíšené s olejem a také jednoho býčka jako oběť za provinění. Když budou mít vše pohromadě, přiveď je ke vchodu do svatyně a shromáždi celý izraelský národ. Zatímco lévijci budou stát v mé přítomnosti, ostatní Izraelci na ně postupně vloží své ruce. 11-13 Potom přistoupí Áron a jeho synové a symbolicky mi před oltářem zasvětí všechny lévijce jako obětní dar izraelského národa, aby se lévijci mohli věnovat mé službě. Nakonec lévijci vloží ruce na hlavu dvou přivedených býků, které mi vzápětí při smírčím obřadu věnujete jako oběť za provinění a oběť určenou ke spálení na oltáři. *** *** Takto oddělíte lévijce od ostatních Izraelců, aby patřili jen mně. Teprve po tomto očistném obřadu a zasvěcení mohou lévijci začít pracovat pro svatyni. 16-18 Budou mi cele náležet namísto všech prvorozených Izraelců, kteří mi včetně nejdříve narozených samců dobytka patří už od té doby, kdy jsem zahubil všechno prvorozené Egyptě. *** *** Já pak věnuji a podřídím lévijce Áronovi a jeho synům jako podíl z daru Izraelského národa. Lévijci budou sloužit Izraelcům ve svatyni a konat za ně smírčí obřady, aby se Izraelci nedostali příliš blízko ke svatyni a nezahynuli." Když Hospodin domluvil, Mojžíš s Áronem a ostatními Izraelci mu zasvětli lévijce, jak jim přikázal. Jakmile lévijci podstoupili očistný obřad a vyprali si oděv, Áron za ně vykonal smírčí obřad a symbolicky je věnoval Hospodinu. Teprve, když Izraelci splnili všechno, co jim Hospodin prostřednictvím Mojžíše nařídil, směli lévijci pod dozorem Árona a jeho synů začít pracovat pro svatyni. Nakonec Hospodin oslovil Mojžíše a dodal: 24-25 "Lévijci mohou sloužit ve svatyni teprve po dovršení dvaceti pěti let a budou vykonávat svou práci nejdéle do padesáti let, kdy musí z aktivní služby pro svatyni odejít. *** Ačkoliv pak ještě budou moci pomáhat ostatním lévijcům nesmějí už sami za sebe vykonávat žádnou službu. Tímto způsobem budete řídit povinnosti lévijců." První měsíc ve druhém roce po odchodu Izraelců z Egypta oslovil Hospodin na Sínajské poušti Mojžíše a řekl mu: 2-3 "Přikaž Izraelcům, aby pravidelně každý rok uspořádali navečer čtrnáctého dne v prvním měsíci slavnost obětování beránka na připomínku velké noci, kdy jsem je vysvobodil z Egypta. Ať tuto událost slaví ve vší úctě způsobem, jaký jsem vám přikázal." *** 4-5 Když Mojžíš vzkázal Izraelcům, co mu Hospodin nařídil, celý národ ho uposlechl a všichni společně uspořádali ve stanovenou dobu na Sínajské poušti velikonoční slavnost obětování beránka. *** Stalo se však, že někteří lidé se v ten den poskvrnili kontaktem s mrtvým, a nemohli se proto oslavy zúčastnit. Přišli tedy za Mojžíšem a Áronem a zeptali se jich: "Jsme nečistí, protože jsme přišli do styku s mrtvým, ale proč kvůli tomu nesmíme s ostatními Izraelci předložit ve stanovenou dobu Hospodinu svůj obětní dar? 8-10 Mojžíš je vyzval, aby vyčkali, požádal o radu Hospodina a ten mu dal pro Izraelce tuto odpověď: "Jestliže kdokoliv z vás nebo vašich potomků nesplní požadavky obřadní čistoty kvůli kontaktu s mrtvým nebo bude ve stanovenou dobu na cestách, smí oslavit svátek velikonoc o měsíc později. *** *** Čtrnáctý den druhého měsíce navečer smí sníst velikonočního beránka s nekynutým chlebem a hořkými bylinami. Nesmí z něj ponechat žádné maso do rána druhého dne ani mu zlámat kteroukoliv z kostí. Musí respektovat všechna pravidla pro oslavy velikonoc. Kdyby se však řádné slavnosti velikonoc nezúčastnil člověk, který byl čistý a nikam necestoval, musíte ho vyhostit z izraelského národa, protože mi ve stanovenou dobu nepřinesl obětní dar. Provinil se a musí nést důsledky svého jednání. Velikonoční slavnosti obětování beránka se smí účastnit rovněž cizinci, kteří žijí mezi vámi. Také oni však musí respektovat veškerá pravidla a nařízení, jako všichni ostatní Izraelci." 15-16 Jakmile Izraelci dostavěli svatyni, snesl se nad ni oblak a každou noc zářil jako oheň. *** Kdykoliv se oblak zvedl, Izraelci se vydali na cestu, a jakmile se opět snesl, zastavili a utábořili se. Tak celý izraelský národ putoval a tábořil podle toho, jak si přál Hospodin. Dokud byl oblak nad svatyní, Izraelci setrvali na místě. Tábořili a vydávali se na cestu vždy jen podle vůle Hospodina bez ohledu na to, zda se oblak nad svatyní zdržel jen několik dní nebo dlouho dobu. Někdy se stávalo, že oblak zůstal nad svatyní jen přes noc. A tak když se ráno zvedl, Izraelci pokračovali dále. Jindy se naopak oblak nepohnul z místa třeba měsíc nebo celý rok a Izraelci po celou tu dobu tábořili na stejném místě. Vydali se opět na cestu až tehdy, když se oblak zvedl. Izraelci poslouchali, co jim Hospodin prostřednictvím Mojžíše nařídil, a putovali i tábořili výhradně podle toho, co jim ukázal. Hospodin také Mojžíšovi přikázal: "Zhotov z tepaného stříbra dvě trubky, kterými budete svolávat Izraelce a dávat znamení, aby se vydali na cestu. Když zatroubíte na obě trubky současně, celý národ se musí shromáždit ke vchodu do svatyně. Zatroubíte-li však jen na jednu, přijdou k tobě jen představitelé izraelských rodů. Mohutným troubením budete dávat znamení, aby se rody, které táboří na východě vydaly na cestu. 6-7 Druhé mohutné zatroubení bude signálem, aby vyrazily také rody z jihu tábora. Hlasité troubení bude znamením pro vyjití na cestu, zatímco jiným signálem budete svolávat Izraelce ke svatyni. *** Povely na trubky budou po všechny generace vydávat pouze kněží a jejich potomci z Áronova rodu. Když ve své nové vlasti budete muset vytáhnout do boje proti nepříteli, který vás napadne, zatroubíte na trubky a já vás jako váš Hospodin a Bůh vysvobodím. Na trubky budete vytrubovat také na začátku každého nového měsíce a při všech svátcích a slavnostech, kdy mi budete přinášet oběti určené ke spálení na oltáři a oběti na výraz přátelství a vděčnosti. Budete si tak připomínat, že jedině já, Hospodin, jsem váš Bůh." 11-13 Dvacátý den druhého měsíce ve druhém roce po odchodu izraelského národa z Egypta se oblak Hospodinovy přítomnosti vznesl nad svatyni a Izraelci se na povel, který dal Hospodin Mojžíšovi, poprvé vydali na cestu. Opustili své tábořiště na Sínajské poušti a putovali z místa na místo, dokud se oblak nezastavil na Páranské poušti. *** *** 14-27 Jednotlivé izraelské rody táhly pod vedením svých vůdců v tomto pořadí: Rod: Judovci, Vůdce: Amínadabův syn Nachšón; Rod: Isacharovci, Vůdce: Súarův syn Netaneel; Rod: Zabulónovci, Vůdce: Chelónův syn Elíab. Po nich následovaly lévijské linie Geršónovců a Meraríovců, kteří nesli rozloženou svatyni. Rod: Rúbenovci, Vůdce: Šedeúrův syn Elísúr; Rod: Šimeónovci, Vůdce: Suríšadajův syn Šelumíel; Rod: Gádovci, Vůdce: Deúelův syn Eljásaf. Za nimi šla lévijská linie Kehatovců, kteří nesli posvátné předměty a vybavení ze svatyně. Dříve než dorazili na nové stanoviště, ostatní lévijci vždy mezitím postavili složenou svatyni. Rod: Efrajimovci, Vůdce: Amíhudův syn Elíšama; Rod: Manasesovci, Vůdce: Pedásurův syn Gamlíel; Rod: Benjamínovci, Vůdce: Gideóního syn Abídan; Rod: Danovci, Vůdce: Amíšadajův syn Achíezer; Rod: Ašerovci, Vůdce: Okranův syn Pagíel; Rod: Neftalíovci, Vůdce: Énanův syn Achíra. *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** Pokaždé, když Izraelci táhli dál, dodržovaly jejich rody toto pořadí. Tehdy Mojžíš oslovil svého švagra Chóbaba, syna svého tchána Reúela z Midjánu, a vyzval ho: "Vyrážíme do země, kterou nám Hospodin připravil. Přidej se k nám a my se o tebe dobře postaráme, neboť Hospodin slíbil, že prokáže Izraelcům svou přízeň." Chóbab však odvětil: "Nepůjdu s vámi. Chci se vrátit do své vlasti a ke svému národu." Mojžíš ale naléhal dál a řekl: "Prosím neodcházej a veď nás. Vyznáš se v poušti a víš, kde se nám bude nejlépe tábořit. Půjdeš-li s námi rozdělíme se s tebou o všechno, čím nás Hospodin obdaří." Izraelci tedy opustili svůj tábor na úpatí hory Sínaje a putovali tři dny. Lévijci nesli v čele průvodu truhlu s deskami Zákona, aby jim skrze ni Hospodin ukazoval, kde se mají zastavit k odpočinku. Ve dne je Hospodin vedl svou přítomností v podobě oblakového sloupu. Kdykoliv se lévijci vydávali s truhlou smlouvy na cestu, Mojžíš zvolal: "Zastaň se nás, Hospodine, před nepřáteli. Jdi před námi a zažeň je na útěk." A když pak lévijci s truhlou smlouvy zastavili k odpočinku, Mojžíš řekl: "Navrať se, Hospodine, k nespočetnému zástupu svého lidu." Izraelci si za nějaký čas začali otevřeně stěžovat na své těžkosti. Když Hospodin viděl, jak sami nad sebou bezdůvodně naříkají, rozhněval se a začal ničit ohněm některé okrajové části tábora. Když Izraelci volali k Mojžíšovi o pomoc, požádal v modlitbě Hospodina o slitování a oheň uhasl. Kvůli ohni, který na ně Hospodin seslal, pak Izraelci dali tomu místu jméno Tabéra (což znamená Spáleniště). Netrvalo však dlouho a chtiví cizinci, kteří se přidali k Izraelcům po odchodu z Egypta, zatoužili po mase a začali s nářkem provokovat: "Kdybychom tak dostali alespoň kousek masa! V Egyptě jsme mívali zadarmo hojnost ryb a k nim okurky, melouny, pórek, cibuli a česnek. Ale dnes už ani nevíme jak cokoliv z toho chutná. Vždyť stále musíme jíst jen manu!" Mana byla drobná jako koriandrové semeno a vzhledem připomínala pryskyřici. 8-9 Snesla se vždy na tábor v noci spolu s rosou a lidé ji pak ráno chodili sbírat. Mleli z ní mouku nebo ji drtili v hmoždíři a jedli ji vařenou nebo v podobě upečených koláčů. Chutnala jako chléb s olivovým olejem. *** Když Mojžíš slyšel, jak si lidé jeden druhému stěžují a naříkají před svými stany, velmi ho to znepokojilo, protože viděl, že jednání Izraelců vzbudilo Hospodinovo rozhořčení. Obrátil se tedy k němu a zvolal: "Proč mne vystavuješ takovému utrpení? Čím jsem tě tolik rozhněval, že musím nést tíhu zodpovědnosti za celý tento národ? Jsou to snad moje děti? Cožpak jsem je přivedl na svět? Proč mi tedy říkáš, abych je nosil v náručí jako nemluvňata až do země, kterou jsi zaslíbil už jejich předkům? Kde mám vzít tolik masa, aby bylo dost pro všechny? Vždyť stále jen hořekují a naléhají, abych jim dal najíst masa! Nemohu sám nést celou tíhu tohoto národa. Je toho na mě moc. Mám-li to i nadále takto snášet, potom se nade mnou slituj a raději mě na místě zabij, ať se již více netrápím." Hospodin však Mojžíšovi odvětil: "Přiveď sedmdesát Izraelců, které ostatní respektují jako své vůdce, a postav se s nimi ke vchodu do svatyně. Tam si s tebou promluvím a část Ducha, kterého jsem ti propůjčil, přenesu na ně. Oni ti pak pomohou vést izraelský národ, abys všechnu zodpovědnost nemusel nést sám. Ostatním Izraelcům pak vyřiď: Hospodin slyšel, jak s nářkem vzpomínáte na Egypt a dožadujete se masa. Proto se řádně připravte na zítřejší setkání s Hospodinem, kdy se najíte masa do sytosti. Nebudete ho ale jíst jen jeden nebo dva dny a dokonce ani pět, deset či dvacet dní. Budete se krmit masem celý jeden měsíc, až se vám dokonale zprotiví a bude vám z něho zle. To bude vaše odplata za to, že jste znevážili vlastního Boha a litovali jste svého odchodu z Egypta." Mojžíš ale namítl: "Mám kolem sebe více než šest set tisíc mužů a ty říkáš, že jim dáš maso na celý měsíc! Vždyť by nestačilo, ani kdyby se pro ně porazila všechna izraelská stáda nebo vylovily veškeré ryby z moře." Hospodin však Mojžíše poučil: "Myslíš si snad, že pro mě je něco takového nemožné? Zanedlouho uvidíš, jestli ti říkám pravdu nebo ne." Mojžíš tedy předstoupil před Izraelce a oznámil jim, co mu řekl Hospodin. Potom shromáždil sedmdesát mužů, které ostatní respektovali jako své vůdce, a postavil se s nimi ke vchodu do svatyně. Vzápětí k Mojžíšovi sestoupil Hospodin v podobě oblaku a promluvil s ním. Předal část Mojžíšova Ducha shromážděným vůdcům, kteří ihned začali hovořit jako proroci. Později však již nikdy neprorokovali. Dva ze sedmdesáti pozvaných vůdců jménem Eldad a Médad ale zůstali v táboře a nedostavili se ke svatyni. Přesto také jim Hospodin propůjčil svého Ducha a oni začali přímo v táboře hovořit jako proroci. Vzápětí přiběhl za Mojžíšem nějaký mladík a oznámil mu, že Eldad a Médad prorokují. Když to zaslechl Núnův syn Jozue, který už od svého mládí sloužil jako Mojžíšův pomocník, zvolal: "Musíme jim v tom zabránit, pane!" Mojžíš ale odvětil: "Bojíš se snad, že by mi to mohlo uškodit? Já bych si naopak přál, aby Hospodin dal svého Ducha všem a všichni byli jako proroci." Po těchto slovech se Mojžíš a sedmdesát izraelských vůdců vrátili do tábora. Náhle Hospodin zvedl vítr a přivál od moře veliká hejna křepelek a nechal je padnout na zem. Bylo jich tolik, že v okolí celého tábora vytvořily metr vysokou vrstvu až do vzdálenosti jednoho dne chůze kterýmkoliv směrem. Lidé se ihned dali do sbírání a sbírali celý den i noc a ještě i celý příští den. Nikdo nenasbíral méně než deset vrchovatých košů. Nasbírané křepelky si pak Izraelci rozložili okolo tábora. Avšak dříve než by lidé vůbec mohli všechno maso sníst, rozhořčený Hospodin postihl celý tábor smrtelnou epidemií, která připravila mnoho Izraelců o život. Toto místo dostalo název Kibrót-taava (v překladu Hroby nenasytnosti), neboť zde zahynuli všichni, kdo se nechali ovládnout žádostí po jiném jídle. Z Kibrót-taavy se Izraelci vydali do Chaserótu, kde se utábořili. 1-4 Přestože Mojžíš byl zdaleka nejpokornějším člověkem na celé zemi, Mirjam s Áronem se ho znenadání jali kritizovat za to, že si vzal za manželku ženu z Etiopie. Začali prohlašovat: "Cožpak je Mojžíš jediný prorok? Nehovoří snad Hospodin také k nám?" Hospodin slyšel, co říkají, a přikázal Mojžíšovi, Áronovi a Mirjam, aby se všichni tři společně dostavili ke svatyni. *** *** *** 5-6 Když se sešli, Hospodin sestoupil v podobě oblakového sloupu ke vchodu do svatyně a vyzval Árona a Mirjam, aby přistoupili blíže a pozorně vyslechli, co jim sdělí. "S proroky vašeho lidu vždy hovořím pouze ve viděních a prostřednictvím snů. *** 7-8 Mojžíšovi jsem však s důvěrou svěřil zodpovědnost za celý Izrael, a proto s ním rozmlouvám tváří v tvář. Nechávám ho spatřit mou přítomnost a vše mu oznamuji přímo a nikoliv prostřednictvím tajemných obrazů. Jak se tedy opovažujete Mojžíše kritizovat?" *** 9-12 Z Hospodinových slov bylo cítit rozhořčení, a když se oblakový sloup před svatyní vznesl, Mirjam od hlavy až k patě zbělela nákazou malomocenství. Sotva to Áron spatřil, zvolal k Mojžíšovi: "Ach, pane, nenech nás trpět za to, že jsme se tak nerozumně provinili. Nedopusť, aby Mirjam skončila zohavená jako polorozpadlé tělo dítěte, které se narodí mrtvé." *** *** *** Mojžíš se tedy obrátil k Hospodinu a požádal ho, aby Mirjam uzdravil. Hospodin mu však odvětil: "Kdyby jí za to, co učinila, vlastní otec naplil do tváře, nesla by své ponížení celých sedm dní. Proto musí týden zůstat zavřená mimo tábor a teprve potom se smí vrátit zpět." Mirjam tedy strávila sedm dní o samotě mimo tábor a Izraelci se opět vydali na cestu, teprve až se vrátila zpět. Opustili své tábořiště v Chaserótu a usadili se na Páranské poušti. 1-2 V té době Hospodin vyzval Mojžíše: "Vyber z každého izraelského rodu jednoho velitele a pošli je na výzvědy do kenaanské země, kterou vám chci dát." *** Mojžíš Hospodina uposlechl a vypravil z Páranské pouště do Kenaanu dvanáct izraelských velitelů. 4-15 Jednotlivé rody zastupovali tito muži: Rod: Rúbenovci, Velitel: Zakúrův syn Šamúa; Rod: Šimeónovci, Velitel: Chóríův syn Šafat; Rod: Judovci, Velitel: Jefunův syn Káleb; Rod: Isacharovci, Velitel: Josefův syn Jigál; Rod: Efrajimovci, Velitel: Núnův syn Hóšea; Rod: Benjamínovci, Velitel: Rafúův syn Paltí; Rod: Zabulónovci, Velitel: Sódíův syn Gadíel; Rod: Manasesovci, Velitel: Súsíův syn Gadí; Rod: Danovci, Velitel: Gemalíův syn Amíel; Rod: Ašerovci, Velitel: Míkaelův syn Setúr; Rod: Neftalíovci, Velitel: Vofsíův syn Nachbí; Rod: Gádovci, Velitel: Makíův syn Geúel. *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** 16-17 Těmto mužům Mojžíš nařídil, aby prozkoumali kenaanskou zemi. (Núnovu synu Hóšeovi dal Mojžíš nové jméno Jozue.) Dříve než velitelé odešli, Mojžíš jim nařídil: "Vydejte se přes negebskou poušť na jihu země a zamiřte k pohoří. *** 18-20 Zjistěte, jak tato země vypadá, kolik v ní žije obyvatel, jak jsou silní a zda žijí v opevněných městech. Přineste také zprávu o tom, jestli je v zemi úrodná půda a jaké v ní rostou stromy. Právě dozrávají hrozny, tak se snažte přinést nějaké ovoce na ukázku." *** *** Velitelé tedy odešli a prozkoumali kenaanskou zemi od pouště Sinu až k městu Rechób nedaleko Chamátu. Prošli negebskou pouští a dorazili k starobylému Chebrónu, který byl založen ještě o sedm let dříve než město Sóan v Egyptě. V Chebrónu žili Achímanovci, Šešajovci a Talmajovci z rodu Anákovců, národa lidí obřího vzrůstu. 23-24 V eškolském údolí uřízli izraelští zvědové větev z kmene vinné révy s jedním hroznem. Byl tak velký a těžký, že ho museli nést dva muži na tyči mezi sebou. Kvůli hroznu, který zde Izraelci nalezli, nazvali toto údolí Eškól (což znamená hrozen). Kromě toho natrhali také několik granátových jablek a fíků. *** 25-27 Za čtyřicet dní izraelští velitelé průzkum ukončili a vrátili se k Mojžíšovi, Áronovi a k ostatním Izraelcům do Kádeše v Páranské poušti. Všem ukázali přinesené plody a před celým národem řekli Mojžíšovi: "Navštívili jsme zemi, kam jsi nás poslal, a jak sám vidíš podle jejího ovoce, je úrodná a skýtá hojnost pro člověka i dobytek. *** *** Její obyvatelé jsou však velice silní a žijí ve velkých opevněných městech. Dokonce jsme mezi nimi viděli i potomky obřího rodu Anákovců. V negebské poušti na jihu žijí Amálekovci, pohoří obývají Chetejci, Jebúsejci a Emorejci a na pobřeží i podél řeky Jordánu sídlí Kenaanci." Když to Izraelci slyšeli, začali se bouřit proti Mojžíšovi. Káleb je však utišil a řekl: "Neváhejme a pojďme tu zemi obsadit. Jsem si jist, že to dokážeme!" Ostatní zvědové ale namítali: "Nemůžeme proti jejím obyvatelům jen tak zaútočit. Vždyť jsou silnější než my!" Aby tito velitelé odradili Izraelce od úmyslu vstoupit do země, kterou prozkoumali, začali mezi nimi šířit falešné zprávy a zastrašovali je slovy: "Země, kterou jsme viděli, je natolik nehostinná, že je hrobem pro každého, kdo v ní žije. Všichni její obyvatelé jsou navíc z rodu Anákovců, hrozní potomci dávných lidí obřího vzrůstu. Připadali jsme si vedle nich nepatrní jako kobylky a oni sami se na nás nedívali jinak." 1-2 2 Ještě téže noci se mezi lidmi strhlo velké pozdvižení a hlasitý nářek. Všichni Izraelci si vylévali zlost na Mojžíše a Árona a vyčítali jim: "Kdybychom raději zahynuli v Egyptě nebo tady na poušti! *** Cožpak nás sem Hospodin přivedl jen proto, abychom padli zbraněmi nepřátel a naše ženy a děti se staly jejich snadnou kořistí? Zvolme si raději nového vůdce," říkali jeden druhému, "a vrátíme se do Egypta." 5-6 Když to uslyšel Mojžíš s Áronem, zoufale padli před zraky všech shromážděných Izraelců tváří do prachu. Také *** Jozue s Kálebem, kteří prozkoumávali zemi, roztrhli na znamení zármutku a zoufalství svůj oděv a přesvědčovali Izraelce: "Na vlastní oči jsme viděli, že země před námi je více než skvělá. Budeme-li Hospodinu důvěřovat, ochotně nás do této úrodné a bohaté země zavede a dá nám ji. Jen se nesnažte Hospodinu vzdorovat a nemějte strach z původních obyvatel země, protože s jeho pomocí nad nimi snad no zvítězíme. Není třeba se ničeho bát. Jestliže Hospodin stojí při nás, nic je před námi neochrání." Shromáždění Izraelci je však neposlouchali a chystali se, že je ukamenují. V tu chvíli se ale u svatyně rozlila záře Hospodinovy přítomnosti a jeho hlas řekl Mojžíšovi: "Jak dlouho se mám ještě nechat od Izraelců ponižovat? Vykonal jsem před nimi tolik zázraků a přesto mi nevěří. Proto se jich zřeknu a všechny je vyhladím. Z tebe pak nechám vzejít národ, který je bude předčit velikostí i silou." 13-14 Mojžíš ale Hospodinu odvětil: "Když jsi vysvobozoval Izraelce z Egypta, jeho obyvatelé na vlastní kůži poznali tvou moc. Kdyby se však nyní Egypťané doslechli, jak chceš naložit s vlastním lidem, rozhlásí to obyvatelům této země. Národy, které ji obývají, již také slyšely, že doprovázíš svůj lid a navštěvuješ ho svou přítomností. Ve dne vedeš Izraelce v podobě sloupu z oblaku a v noci nad nimi bdíš jako ohnivý sloup. *** 15-16 Když tedy nyní všechny Izraelce až do posledního zahubíš, budou tyto národy rozhlašovat, že Hospodin nedokázal přivést svůj lid do země, kterou mu zaslíbil, a proto raději všechny jeho obyvatele usmrtil na poušti. *** Prokaž tedy moc a stálost svých slov. Vždyť sám jsi prohlásil: "Jsem trpělivý a laskavý a odpouštím vzdor i provinění. Přesto však neponechávám žádnou nepravost bez povšimnutí. Její důsledky pocítí nejen samotný viník, ale ovlivní také další tři nebo čtyři generace jeho potomků." Jsi nesmírně laskavý, Hospodine, a proto Izraelcům odpusť, jako jsi to dělal od té doby, kdy opustili Egypt, až do dnešního dne." 20-23 "Dobrá," odpověděl Hospodin, "odpustím jim, jak mne žádáš, ale jako sám Hospodin, který naplňuje zemi svou slávou, přísahám, že nikdo z těchto Izraelců, kteří spatřili mou slávu a zázraky, jež jsem vykonal v Egyptě i na poušti, nikdy nevkročí do země, kterou jsem slíbil jejich předkům. Již desetkrát mi odepřeli svou poslušnost a pokoušeli mou trpělivost. Znevážili mne, a proto nikdy svou zaslíbenou vlast nespatří. *** *** *** Káleb se však zachoval jinak než ostatní, a proto věnuji tuto zemi jemu a jeho potomkům. Nechtěli jste vstoupit do údolí zaslíbené země ze strachu před Amálekovci a Kenaanci, a proto se zítra obraťte a vydejte se zpět k Rudému moři." Nato se Hospodin obrátil od Mojžíše také k Áronovi a oběma řekl: "Jak dlouho mám ještě poslouchat nářky a stížnosti všech izraelských bezbožníků? Jděte a vzkažte jim: 28-29 Jako váš Hospodin přísahám, že vyplním všechno, co jste si sami předpověděli. Všichni sečtení Izraelci starší dvaceti let se postavili proti mně, a proto zahynou v poušti. *** Ani jediný z vás kromě Jefunova syna Káleba a Núnova syna Jozua nevkročí do země, kterou jsem vám slíbil jako vaši novou vlast. 31-32 Uzří ji teprve vaše děti, které se podle vás měly stát kořistí nepřátel. Zatímco vy zemřete na poušti, vaši potomci získají zemi, kterou jste zavrhli. *** Do té doby však kvůli vašemu provinění budou muset čtyřicet let strádat na poušti a pást izraelská stáda, dokud poslední z vás nezahyne. 34-35 Za každý ze čtyřiceti dní, kdy vaši velitelé procházeli tuto zemi, budete jeden rok trpět za své nepravosti. Čtyřicet let tak budete poznávat, co to znamená stát se Hospodinu protivníkem. Přísahám, že všichni, kdo se proti mně postavili, až do posledního naleznou v poušti svou smrt." *** 36-37 Vzápětí Hospodin zasáhl smrtelnou ranou deset zvědů, které Mojžíš poslal prozkoumat kenaanskou zemi a kteří po návratu vyvolali svými špatnými zprávami vzpouru mezi Izraelci. *** Z dvanácti velitelů tak zůstali na živu jen Jefunův syn Káleb a Núnův syn Jozue. Když Mojžíš vzkázal Izraelcům, co mu Hospodin oznámil, zavládl mezi nimi hluboký zármutek. Na druhý den časně zrána se vypravili na cestu směrem k pohoří Kenaanu a prohlásili: "Provinili jsme se, ale nyní jsme již opět připraveni vejít do země, kterou nám Hospodin slíbil." Mojžíš je však varoval: "Chcete se znovu postavit proti Hospodinovu rozhodnutí? Vaše plány ztroskotají! Nikam nechoďte, jinak vás nepřátelé rozdrtí, neboť Hospodin vám tentokrát nepomůže. Padnete zbraněmi Amálekovců a Kenaanců, protože jste se obrátili k Hospodinu zády a on vás již nebude chránit." Přestože Mojžíš lid varoval a zůstal i s truhlou Hospodinovy smlouvy v táboře, domýšliví Izraelci ho neuposlechli a vytáhli směrem k pohoří Kenaanu. Tam je však napadli Amálekovci a Kenaanci a za velkého krveprolití je pronásledovali je až do Chormy. 1-3 Dále Hospodin pověřil Mojžíše, aby poučil Izraelce, jak mají po příchodu do své nové domoviny předkládat obětní zvířata na oltář, aby je Hospodin mohl ochotně přijmout. Nařízení se týkalo obětí určených ke spálení na oltáři i obětních darů přinášených u příležitosti naplnění slibu, dobrovolně nebo v době svátků a slavností. Mojžíš tedy Izraelcům řekl: *** *** "Každý, kdo přinese svou oběť nebo dar, musí také Hospodinu předložit obilnou oběť ze dvou litrů jemně mleté mouky a jednoho litru olivového oleje. Budete-li obětovat beránka, přineste k němu jeden litr vína jako tekutou oběť. 6-7 K oběti dospělého berana přinášejte obilnou oběť ze čtyř a půl litru jemně mleté mouky s jedním a půl litrem olivového oleje a jeden a půl litru vína jako tekutou oběť. Takový obětní dar od vás ochotně přijmu. *** 8-10 Přinesete-li Hospodinu býčka a předložíte mu ho jako oběť určenou ke spálení na oltáři nebo jako obětní dar u příležitosti naplnění slibu či na výraz přátelství a vděčnosti, přidejte k němu obilnou oběť z šesti a půl litru jemně mleté mouky se dvěma litry olivového oleje a také dva litry vína jako tekutou oběť. Takto připravenou a spálenou oběť od vás ochotně přijmu. *** *** 11-12 Budete-li obětovat více kusů zvířat, pak musíte připravit příslušnou obilnou a tekutou oběť pro každé z nich. *** 13-14 Toto nařízení bude jednou pro vždy platit pro všechny Izraelce i cizince, kteří žijí mezi vámi. Řiďte se jím, kdykoliv budete chtít do ohně na oltáři vložit svou oběť, abych ji jako váš Hospodin ochotně přijal. *** 15-16 Všichni Izraelci i cizinci, kteří mezi vámi žijí, se budou řídit stejnými pravidly a zákony. To platí nejen dnes pro vás ale také pro všechny budoucí generace vašich potomků, neboť před Bohem jsou si všichni rovni." *** 17-19 Kromě toho Hospodin prostřednictvím Mojžíše Izraelcům vzkázal: "Až vás přivedu do vaší nové vlasti a země vám přinese úrodu a vydá své plody k jídlu, předložte mi symbolickou část těchto pokrmů jako obětní dar. *** *** Z prvního obilí umelte mouku a upečte mi z ní obětní chléb jako dar z vymláceného obilí. Tuto oběť z první úrody obilí mi budou přinášet všechny generace vašich potomků. 22-24 Pokud váš národ nebo budoucí generace vašich potomků neúmyslně poruší některé z přikázání, která jsem jako váš Hospodin svěřil Mojžíšovi, musíte za celé společenství přinést býčka jako oběť určenou ke spálení na oltáři. K němu přidáte příslušnou obilnou a tekutou oběť a nakonec mi předložíte ještě kozla jako oběť za provinění. *** *** Kněz potom vykoná za celý národ smírčí obřad a já Izraelcům odpustím, neboť se provinili neúmyslně a přinesli za svou vinu náležité oběti. Odpustím nejen Izraelcům, ale také všem cizincům, kteří mezi nimi žijí, neboť nejednali se zlým úmyslem. Pokud se nevědomky dopustí něčeho zlého pouze jeden člověk, musí mi přinést jednoletého kozla jako oběť za provinění. Jakmile za něj kněz vykoná příslušný smírčí obřad, já mu jeho neúmyslné provinění odpustím. Pro všechny bude v tomto směru platit stejný zákon bez ohledu na to, zda se neúmyslně provinil příslušník izraelského národa nebo cizinec. Pokud se ale kdokoliv z Izraelců nebo cizinců bude dopouštět nepravostí záměrně, dává najevo, že mnou pohrdá, a proto ho musíte vypovědět ze svého národa. Provinil se, neboť opovrhuje mým slovem a porušuje má přikázání." V době, kdy Izraelci pobývali na poušti, přistihli jednoho muže, jak v sobotu sbírá dříví. 33-34 Bez váhání ho přivedli před Mojžíše, Árona a celý zbytek izraelského národa, ale nevěděli, jak s ním mají naložit, a proto ho uvrhli ho do vazby. *** Hospodin pak oslovil Mojžíše a řekl mu: "Odsoudíte toho muže k smrti a všichni ho společně ukamenujete." Izraelci tedy provinilce vyvedli mimo tábor a ukamenovali ho, jak jim Hospodin prostřednictvím Mojžíše nařídil. Jindy Hospodin řekl Mojžíšovi: "Jdi a oznam lidu, že všechny generace Izraelců musí nosit na spodním okraji svého oděvu třásně s fialovou stuhou. Budou vám připomínat, že máte dbát na má přikázání a neřídit se slepě jen tím, po čem toužíte nebo co vidíte, jako to dělají všichni bezbožníci. Pamatujte, že vaše svatost závisí na tom, jak dalece se řídíte tím, co vám přikazuji. Vždyť jsem vás vysvobodil z Egypta právě proto, abych vás mohl vést, neboť jedině já, Hospodin, jsem váš Bůh." 1-3 V lévijské linii Kehatovců žil Jishárův syn Kórach, který začal Mojžíšovi a Áronovi závidět jejich postavení. Proto vyprovokoval ještě Elíabovy syny Dátana a Abírama a Peletova syna Óna a společně s dvěma sty padesáti vlivnými muži, které si Izraelci zvolili za své zástupce, se proti Mojžíšovi a Áronovi vzbouřili. Přišli za nimi jako jeden muž a uhodili na ně: "Zacházíte příliš daleko! Hospodin provází a posvěcuje celý izraelský národ, takže není důvod, abyste se nad nás povyšovali." *** *** Sotva to Mojžíš uslyšel, zoufale se vrhl tváří k zemi a modlil se. Vzápětí se obrátil ke Kórachovi a jeho kumpánům a řekl: "Ráno Hospodin rozhodne, kdo je svatý a smí tedy jako vyvolený přicházet do jeho přítomnosti v roli kněze. 6-7 Proto si ty, Kórachu, i všichni tvoji spojenci přineste zítra kadidelnice a v Hospodinově přítomnosti v nich zapálíte oheň a vonné kadidlo. Hospodin pak sám ukáže, kdo je v jeho očích svatý. Ne já, ale vy, Léviovci, jste zašli příliš daleko!" *** Potom Mojžíš znovu oslovil Kóracha a řekl: "Cožpak vám, Léviovci, nestačí, že vás Bůh oddělil od zbytku izraelského národa a dovolil vám pracovat pro svou svatyni a sloužit při obřadech celému národu? Dovolil vám i ostatním Léviovcům přicházet do jeho blízkosti, ale vám to už nestačí a chcete se zmocnit také úřadu kněží. Všichni, jak tady stojíte, jste se ve skutečnosti vzbouřili proti Hospodinu. Vždyť kdo je Áron, že si na něj stěžujete?" Nato si Mojžíš nechal předvolat Elíabovy syny Dátana a Abírama, ale ti k němu odmítli přijít a vzkázali: "To ti nestačí, že jsi nás vylákal ze země, kde byla hojnost jídla a pití, abys nás nechal zahynout na poušti? Teď nám chceš ke všemu ještě rozkazovat? Co tvoje řeči, že nás zavedeš do úrodné a bohaté země a dáš nám trvale do vlastnictví její pole a vinice? Chceš nás snad dál oslepovat planými sliby? Nevíme, proč bychom za tebou chodili." Mojžíše jejich odpověď nesmírně rozlítila, a proto zvolal k Hospodinu: "Pohleď, jak se mnou jednají, ačkoliv jsem nikdy jim nevzal ani obyčejného osla a nikomu z nich jsem neublížil. nepřijímej od nich žádné obětní dary." Potom se Mojžíš opět obrátil ke Kórachovi a připomněl mu: "Zítra se ty i tvoji přívrženci dostavíte společně s Áronem k Hospodinově svatyni. Každý z tvých dvou set padesáti následovníků včetně tebe a Árona ať si vezme svou kadidelnici s vonným kadidlem a přinese ji do Hospodinovy přítomnosti." Na druhý den si tedy všichni vzbouřenci ale také Mojžíš s Áronem přinesli své kadidelnice, zapálili v nich vonné kadidlo a postavili se ke vchodu do Hospodinovy svatyně. Kórach však mezitím poštval proti Mojžíšovi a Áronovi také všechny ostatní Izraelce, kteří se nyní se společně postavili proti nim. Jakmile se shromáždili ke vchodu do Hospodinovy svatyně, Hospodin dal všem najevo svou přítomnost. Oslovil Mojžíše a Árona a přikázal jim: "Odstupte od tohoto shromáždění, ať s nimi mohu na místě a jednou pro vždy skoncovat." Sotva to však Mojžíš s Áronem uslyšeli, padli tváří k zemi a zvolali: "Ach, Bože, Panovníku celého lidstva, cožpak chceš za provinění jednoho muže ve svém rozhořčení potrestat celý národ?" Nato Hospodin Mojžíšovi odvětil: "Řekni tedy Izraelcům, aby se vzdálili od Kórachova, Dátanova a Abíramova stanu." Mojžíš tedy neváhal a v doprovodu izraelských představitelů vykročil k Dátanovi a Abíramovi. Když dorazil na místo, varoval ostatní Izraelce: "Vzdalte se od stanů těchto bezbožníků a nedotýkejte se ničeho, co jim patří, jinak budete za jejich provinění zatraceni společně s nimi." Izraelci tedy uposlechli a stáhli se z okolí Kórachova, Dátanova a Abíramova stanu. Zůstali tam jen Dátan a Abíram se svými rodinami, kteří se na protest postavili přímo ke vchodu do svých stanů. Tehdy Mojžíš zvolal: "Nyní poznáte, že nejsem žádný samozvaný vůdce, ale že vším, co dělám, mne pověřil Hospodin. Pokud tito lidé budou žít dál a jednoho dne zemřou přirozenou smrtí jako všichni ostatní lidé, pak nejednám z Hospodinovy vůle. Jestliže ale Hospodin vykoná něco, co ještě nikdy neudělal, a dovolí, aby se země rozestoupila a zaživa je pozřela a pohřbila i se vším, co jim patří, pochopíte, že tito muži opovrhují Hospodinem." 31-33 Sotva Mojžíš domluvil, půda se rozestoupila a Dátan s Abíramem i jejich rodiny a obydlí zmizeli v útrobách země jako v hrobě. S nimi se propadli také všichni Kórachovi stoupenci i s veškerým svým majetkem. Propastná hlubina se nad nimi zavřela, takže v celém národě po nich nezůstalo vůbec nic. *** *** Jejich zoufalý křik zahnal všechny shromážděné Izraelce na útěk ve strachu před tím, aby je země také nepohltila. Vzápětí vyšlehl z Hospodinovy přítomnosti oheň a zahubil všech dvě stě padesát mužů, kteří pálili u vchodu do svatyně kadidlo. Když bylo po všem Hospodin řekl Mojžíšovi: 37-38 "Pověř Áronova syna Eleazara, ať z popela vynese všechny kadidelnice a spálené kadidlo rozpráší po okolí. Bezbožníci, kteří za svou opovážlivost zaplatili životem, přinesli tyto kadidelnice do mé přítomnosti a tím je posvětili. Proto z nich pro výstrahu ostatním Izraelcům necháš vykovat tenké pláty, kterými obložíš můj oltář." *** 39-40 Kněz Eleazar tedy sesbíral všechny bronzové kadidelnice, které zůstaly po upálených vzbouřencích, a nechal z nich vykovat obložení na oltář, jak mu prostřednictvím Mojžíše přikázal Hospodin. To proto, aby si Izraelci pamatovali, že kromě Áronových potomků se nesmí nikoho opovážit pálit v Hospodinově přítomnosti kadidlo, jinak skončí jako Kórach a jeho stoupenci. *** Již na druhý den se ale všichni Izraelci opět postavili proti Mojžíšovi a Áronovi a obvinili je, že nesou vinu, za smrt mnoha lidí z Hospodinova národa. Když se však proti Mojžíšovi a Áronovi shromáždili k Hospodinově svatyni, Hospodin ji zahalil oblakem své přítomnosti. 43-44 Mojžíš s Áronem ihned přistoupili ke svatyni a Hospodin jim řekl: *** "Odstupte od zbytku tohoto národa, ať s nimi mohu na místě a jednou pro vždy skoncovat." Když Hospodin domluvil, oba muži padli tváří k zemi a Mojžíš řekl Áronovi: "Rychle si vezmi kadidelnici a ohněm z oltáře v ní zapal vonné kadidlo. Jdi mezi lid a vykonej za celý národ smírčí obřad, protože Hospodin plane rozhořčením a Izraelci už začínají umírat." Áron udělal, co mu Mojžíš řekl a vběhl s kadidelnicí mezi Izraelce, kteří již začali hynout jako při morové ráně. Postavil se mezi mrtvé a živé, zapálil kadidlo, a jakmile za Izraelce vykonal smírčí obřad, smrtonosná zkáza se zastavila. Kromě obětí Kórachovy vzpoury však při této pohromě zahynulo dalších čtrnáct tisíc sedm set lidí. Jakmile smrtelné nebezpečí pominulo, Áron se vrátil k Mojžíšovi ke vchodu do svatyně. Krátce nato řekl Hospodin Mojžíšovi: "Přikaž, aby ti představitelé všech izraelských rodů přinesli dvanáct holí - jednu za každého z nich - a napiš na ně jejich jména. Za Léviovce pak označ hůl Áronovým jménem, ať je výčet rodů kompletní. Všechny hole odneseš do velesvatyně před truhlu se zákonem, kde se spolu setkáváme. Hůl, která bude patřit muži, jehož si vyvolím, se pak do rána zazelená, vykvete a dozrají na ní plody. Tak konečně umlčím věčné protesty Izraelců proti vašemu vedení." 6-7 Mojžíš všechno oznámil Izraelcům, a jakmile mu každý z představitelů dvanácti rodů přinesl jednu hůl, uložil je společně s Áronovou holí do velesvatyně před truhlu s deskami Hospodinova zákona. *** Když pak na druhý den Mojžíš vstoupil do svatyně, uviděl, že Áronova hůl za rod Léviovců se zazelenala, vykvetla a dozrály na ní mandle. Mojžíš tedy vynesl všechny hole ze svatyně a ukázal je Izraelcům. Jejich představitelé si je prohlédli a každý si vzal svou vlastní hůl. Hospodin pak řekl Mojžíšovi: "Vrať Áronovu hůl k truhle s deskami Zákona a ponechej ji tam jako varování pro každého, kdo by opět chtěl protestovat proti mé vůli. Bude jim připomínat, že se nemají bouřit, jinak zahynou." Mojžíš uposlechl, a udělal, co mu Hospodin přikázal. Když to Izraelci viděli, dostali strach a dali se před Mojžíšem do naříkání: "To je náš konec! Jsme odsouzeni k záhubě! Každý, kdo se byť jen přiblíží k Hospodinově svatyni, nepochybně zahyne. Už nyní jako bychom byli mrtví!" Krátce nato Hospodin promluvil k Áronovi: "Ty a celý tvůj rod ponesete zodpovědnost za veškerá provinění vůči svatyni a navíc ty sám se svými syny budeš zodpovídat za přestupky kněží. Pověříš své příbuzné lévijce, aby tobě a tvým synům pomáhali v práci pro svatyni. Budou tě poslouchat a vykonávat všechny povinnosti spojené se službou ve svatyni. Nesmějí se ale přiblížit k žádnému z posvátných předmětů ani k oltáři, abyste společně nezahynuli. Připojí se k vám a budou pracovat pro svatyni. Kromě lévijců však nesmí tuto činnost vykonávat nikdo jiný. Znovu ale zdůrazňuji, že do svatyně a k oltáři smíš přistupovat pouze ty, Árone, a tvoji synové, jinak celý národ znovu stihne mé rozhořčení. Já sám jsem ti věnoval tvé příbuzné lévijce jako svůj podíl z izraelského národa, aby pracovali pro mou svatyni. Kněžský úřad a všechny související obřady u oltáře a ve svatyni však smíš vykonávat pouze ty a tvoji synové, neboť dar kněžské služby dávám jedině vám. Kdyby se toho opovážil kdokoliv jiný, musí zemřít." Dále Hospodin řekl Áronovi: "Svěřuji ti veškeré posvátné obětní dary, které mi Izraelci prostřednictvím vás kněží zasvětí. Budou trvale patřit tobě a tvým synům jako právoplatný podíl. Z veškerých posvátných obětních darů, ať už obětí obilných, za hřích nebo obětí smíření, si ty a tvoji synové smíte vzít všechno kromě částí spálených v ohni na oltáři. Mohou je však jíst pouze muži a to na posvátném místě, neboť mé oběti a dary jsou svaté. Kromě toho ti jako trvalý podíl bude náležet také příslušná část všech mimořádných darů, které mi Izraelci přinesou a zasvětí symbolickým pozvednutím k nebi. Tyto oběti smí jíst všichni muži i ženy tvého rodu, kteří splňují požadavky obřadní čistoty. Dávám ti rovněž veškeré dary, které mi Izraelci jako svému Hospodinu obětují z první úrody - ten nejlepší olivový olej, první hrozny a také obilí. První sklizené plody vždy budou patřit tobě a opět je smí jíst všichni čistí muži i ženy z tvého rodu. Vše, co mi lidé v Izraeli trvale odevzdají, bude tvé. Ačkoliv ti tedy budou náležet také všichni prvorození potomci lidí i zvířat, které mi Izraelci podle nařízení zasvětí, musíš všechny prvorozené chlapce a samce nečistých zvířat vyplatit. Jakmile dosáhnou věku jednoho měsíce, za každého z nich dáš výměnou pět kusů stříbra podle oficiální váhy stanovené svatyní. Prvorozená mláďata skotu, ovcí a koz však patří výhradně mně, a proto je nebudeš vyplácet, ale předložíš mi je jako oběť. Nejprve postříkáš jejich krví můj oltář a potom na něm spálíš jejich tuk. Takto připravené oběti rád přijmu. Jejich maso pak podobně jako hrudí a kýta z mimořádných obětí bude tvé. Jednou provždy tedy tobě a tvému rodu slibuji právoplatný podíl ze všech posvátných obětních darů, které mi Izraelci jako svému Hospodinu přinesou." Po těchto slovech Hospodin dodal: "Jako kněží však nesmíte v Izraeli vlastnit žádnou půdu ani majetek. Budete mít jen mne, svého Hospodina, a já se o vás postarám. Lévijcům svěřuji jako mzdu za jejich práci pro svatyni všechny desátky od Izraelců. Izraelci se již nesmí sami přiblížit ke svatyni, jinak za svou opovážlivost zaplatí životem. Veškerou práci, která souvisí se službou a obřady ve svatyni, budou nadále vykonávat pouze lévijci a ti také ponesou zodpovědnost za každé porušení pravidel. Toto nařízení bude platit také pro všechny generace vašich potomků. Jak jsem řekl, kromě desátků, které mi odevzdají ostatní Izraelci, nedostanou lévijci natrvalo žádný jiný podíl jako zbývající izraelské rody." Nato se Hospodin obrátil k Mojžíšovi a nařídil mu: "Oznam lévijcům, že také oni mi musí odevzdat desetinu ze všech desátků, které obdrží od Izraelců. Jejich dar bude mít stejnou hodnotu jako vymlácené obilí nebo vylisované víno, které mi přinesou ostatní. Tímto způsobem mi i lévijci vrátí, co mi jako Hospodinu patří. Desetinu všeho, co dostanou formou desátku od Izraelců, musí odevzdat knězi Áronovi. 29-30 Jsem Hospodin, a proto, chtějí-li lévijci, abych jejich dar uznal jako plnohodnotné desátky ostatních, musí mi ze všeho, co obdrží, dát vždy jen to nejlepší. *** Zbytek smí s celou rodinou kdekoliv spotřebovat jako svou mzdu za práci pro svatyni. Pokud mi nejprve předloží to nejlepší, nijak se tím neproviní a neznesvětí posvátné dary, které mi přinesli ostatní Izraelci. Jestliže však toto nařízení poruší, zaplatí za to životem." Jindy Hospodin oslovil Mojžíše a Árona a vydal toto nařízení: "Přikažte Izraelcům, aby přivedli zcela zdravou červenohnědou krávu, kterou ještě nikdo nezapřáhl k práci. Předáte ji knězi Eleazarovi, který ji odvede mimo tábor, kde krávu v jeho přítomnosti porazíte. Eleazar pak namočí prst do krve oběti a sedmkrát stříkne směrem ke svatyni. Jakmile bude hotov, musíte před jeho zraky celou krávu včetně kůže, masa, krve a vnitřností beze zbytku spálit. Zatímco bude oběť hořet, Eleazar na ni vhodí kus cedrového dřeva, větvičku yzopu a červený provázek. Nakonec si vypere šaty a celý se umyje vodou, aby se mohl vrátit do tábora. I přesto se však toho dne až do večera nesmí účastnit žádného obřadu nebo bohoslužby. Stejně tak se musí umýt a vyprat si šaty i ten, který krávu spálil, a také on bude až do večera nečistý. Potom musí přijít člověk, který splňuje požadavky obřadní čistoty, sesbírá popel ze spálené krávy a uloží ho na očištěném místě mimo tábor. Izraelci tam pak musí popel uchovávat pro přípravu vody určené k obřadní očistě od poskvrnění. Člověk, který popel sesbíral, si rovněž musí vyprat oděv a zůstane nečistý až do večera. Toto nařízení bude trvale platit jak pro Izraelce, tak pro cizince, kteří mezi nimi žijí. Jestliže někdo přijde do kontaktu s tělem zemřelého člověka, nesmí se jako nečistý celý týden účastnit žádného obřadu ani bohoslužby. Aby se zbavil svého poskvrnění, musí se třetí a sedmý den očistit právě vodou s popelem ze spálené krávy. Pokud to neudělá, nebude čistý. Takový člověk, který se poskvrnil kontaktem s mrtvým tělem a nevykonal předepsaný obřad s očistnou vodou, jako nečistý znesvěcuje mou svatyni a musí být vypovězen z izraelského národa. Následující pravidla platí, pokud někdo zemře ve stanu. V takovém případě se na celý týden poskvrní každý, kdo do stanu vstoupí nebo v něm již byl v době, kdy dotyčný zemřel. Navíc budou nečisté také všechny nádoby, které nejsou pevně uzavřeny víkem. Na sedm dní se poskvrní také každý, kdo přijde do kontaktu s mrtvolou člověka, který padl v boji či zahynul na cestě, nebo se dotkne lidských kostí či hrobu. K očištění člověka, který se některým z uvedených způsobů poskvrnil, vložte do nádoby trochu popela ze spálené krávy a zalijte ho čistou vodou. Jiný člověk, který splňuje požadavky obřadní čistoty, potom namočí do této vody větvičku yzopu a postříká nečistý stan i všechno, co je v něm bylo, včetně lidí nebo člověka, který se dotkl lidských kostí či hrobu nebo mrtvoly zabitého či zesnulého člověka. Čistý takto postříká poskvrněného třetí a sedmý den a tím ho očistí. Očišťovaný člověk si potom musí vyprat oděv a celý se umýt vodou a večer sedmého dne bude konečně čistý. Pokud by poskvrněný nevykonal předepsaný obřad s očistnou vodou, musíte ho vyloučit ze svého národa, protože jako nečistý znesvěcuje mou svatyni. Toto nařízení je trvalé. Svůj oděv si však musí vyprat také člověk, který poskvrněného postříkal očistnou vodou s popelem. Každý, kdo se této vody dotkne, se jako nečistý nesmí až do večera účastnit žádného obřadu ani bohoslužby. Každá věc a osoba, které se poskvrněný člověk dotkne, bude až do večera toho dne nečistá." V prvním měsíci čtyřicátého roku putování se izraelský národ opět utábořil v Káděši na poušti Sin. V té době zemřela Áronova sestra Mirjam a ostatní ji zde pochovali. 2-3 Izraelcům se nedostávalo vody, a tak se opět postavili proti Mojžíšovi a Áronovi. *** Obořili se na Mojžíše: "Bylo by nám lépe, kdybychom přišli o život jako ostatní, které nechal Hospodin zahynout. To jste celý náš národ zavedli na tuto poušť jen proto, abychom zde my všichni i naše stáda zemřeli? Proč jste nás vylákali z Egypta do těchto vyprahlých končin? Neroste tady obilí ani fíky či vinná réva nebo granátová jablka. A ke všemu tady není ani voda, abychom alespoň uhasili žízeň!" 6-7 Mojžíš s Áronem Izraelce vyslechli a odešli ke vchodu do svatyně. Když padli tváří k zemi, Hospodin jim zjevil svou slávu a řekl Mojžíšovi: *** "Vezmi posvátnou hůl a společně se svým bratrem Áronem shromážděte celý národ. Když pak před zraky Izraelců promluvíš ke skále, vytryskne z ní voda. Bude jí dost pro celý národ i pro dobytek." Mojžíš tedy uposlechl a vzal z Hospodinovy svatyně posvátnou hůl. Když potom společně s Áronem shromáždili celý národ k určené skále, Mojžíš zahřímal na Izraelce: "Jak dlouho se ještě proti nám budete bouřit? Cožpak nechápete, že budeme-li chtít, necháme vytrysknout pramen třeba z této skály!" Nato Mojžíš pozvedl paži a dvakrát udeřil posvátnou holí do skály. Z kamene vytryskla voda a všichni Izraelci i jejich dobytek se napili. Vzápětí ale Mojžíše s Áronem oslovil Hospodin a řekl jim: "Protože jste neměli dost víry na to, abyste Izraelcům ukázali, jak jsem laskavý, nevstoupíte s nimi do země, kterou jim dám." Místo, kde se Izraelci vzepřeli Hospodinu a on jim prokázal svou svatost, pak dostalo přiléhavé jméno Vody Meríba (což znamená Vody sváru). Zanedlouho vypravil Mojžíš z Kádeše posla k edómskému králi a vzkázal mu: "Přijmi pozdrav od bratrského národa Izraelců. Dobře víš, co všechno jsme museli snášet. Naši předkové se usadili a dlouhou dobu žili v Egyptě. Jeho obyvatelé si však z nich a později i z nás udělali své otroky. Prosili jsme Hospodina o pomoc a on naše volání vyslyšel a z Egypta nás vysvobodil. Nyní táboříme v Kádeši na hranicích tvého území a žádáme tě o dovolení, abychom směli projít tvou zemí. Slibujeme, že nevstoupíme na pole ani do vinic a nebudeme ani pít vodu z vašich studní. Půjdeme pouze po Královské cestě a nesejdeme z ní, dokud neopustíme tvé území." Edómský král ale Mojžíšovi vzkázal: "Neopovažuj se vstoupit na mé území, jinak ti vyhlásím válku a zaútočím proti tobě!" Izraelští vyslanci tedy zopakovali: "Půjdeme skutečně jen po hlavní cestě, a kdybychom se snad my nebo naše stáda napili vaší vody, zaplatíme za ni. Nechceme nic víc než svolení, abychom směli projít vaší zemí." Edómci ale trvali na svém. Nedovolili Izraelcům vstoupit na své území a dokonce proti nim vytáhli s početnou a silnou armádou. Když Izraelci viděli, že nic nepořídí, raději se Edómu vyhnuli. Izraelci odešli z Kádeše a dorazili až k hoře Hóru na jiném místě nedaleko hranice edómského území. Tam Hospodin oslovil Mojžíše a Árona a řekl jim: "Kvůli tomu, že jste u Vod sváru neuposlechli mé nařízení, nedoprovodí Áron ostatní Izraelce do jejich nové vlasti, ale zemře tady. 25-26 Proto, Mojžíši, vystup společně s Áronem a jeho synem Eleazarem na horu Hór a předej Eleazarovi Áronův velekněžský oděv. Áron se již s vámi nevrátí a zemře." *** Mojžíš Hospodina uposlechl a vystoupil s ostatními před zraky celého národa na horu Hór. Tam svlékl Áronovi jeho oděv a oblékl do něj jeho syna Eleazara. Když pak Áron na vrcholu hory zemřel, Mojžíš s Eleazarem sestoupili dolů. Jakmile se Izraelci dozvěděli, že Áron již není mezi živými, celý národ pro něj měsíc truchlil. V negebské poušti na jihu Kenaanu se rozkládalo území krále Aradu. Když se mu doneslo, že cestou od Atárímu se k jeho zemi blíží národ Izraelců, vytáhl proti nim se svou armádou a několik jich zajal. Tenkrát Izraelci prosili Hospodina o pomoc a přísahali: "Když nám pomůžeš tento národ porazit, navždy ti zasvětíme jejich města a na důkaz toho, že patří jen tobě, je srovnáme se zemí." Hospodin vyšel Izraelcům vstříc a pomohl jim nad Kenaanci zvítězit. Izraelci pak beze zbytku zničili všechna jejich města a nazvali to místo Chorma (což znamená Zkáza). 4-5 Po této události pokračovali Izraelci dále kolem edómského území a vydali se od hory Hóru směrem k Rudému moři. Cestou jim ale došla trpělivost a začali obviňovat Mojžíše a dokonce i Boha: "To jste nás odvedli z Egypta proto, abychom zahynuli na poušti? Nemáme co jíst ani se čeho napít! A tu vaši protivnou manu už nemůžeme ani cítit." *** 6-7 Hospodina jejich nespokojenost rozhořčila, a proto poslal na celý národ jedovaté hady. Když mnoho Izraelců po jejich uštknutí zemřelo, ostatní přišli za Mojžíšem a přiznali: "Víme, že jsme se proti Hospodinu i tobě svým reptáním provinili. Požádej ale prosím Hospodina, aby ty hady zase odehnal." *** Mojžíš lidu vyhověl a Hospodin na jeho prosby odpověděl: "Zhotov z nažhaveného kovu napodobeninu hada a připevni ho na kůl. Když se pak kdokoliv uštknutý na hada podívá, zůstane naživu." Mojžíš tedy vyrobil bronzového hada a podle rady ho připevnil na kůl. Potom stačilo, aby se kdokoliv uštknutý na hada podíval a nezemřel. 10-11 Izraelci ušli další kus cesty a po krátkém táboření v Obótu pokračovali do Ijé-abárímu v poušti na východ od moábského území, kde se opět na čas utábořili. *** 12-13 Později vytáhli do údolí Zeredu, odkud se po krátké zastávce přesunuli dále a utábořili se na severním břehu řeky Arnónu, která v poušti tvoří hranici moábského a emorejského území. *** 14-15 O těchto místech se také zmiňuje Kniha Hospodinových bojů: "...město Vahéb a údolí řeky Arnónu, které se táhne až k městu Ar, leží na pomezí Moábu a Emorejců." *** Odsud Izraelci pokračovali do Beéru (což v překladu znamená Studna), kde Hospodin nařídil Mojžíšovi: "Shromáždi celý národ a já jim dám vodu." Izraelci tenkrát oslavili tuto událost písní: "Zpívejte a radujte se, máme studnu s vodou! Svými holemi a žezly ji hloubili sami velitelé a ti nejváženější z lidu." 19-20 Z pouště se pak Izraelci přesunuli do Matany a odtud postupně do Nachalíelu, Bamótu a do moábského údolí pod vrcholem hory Pisgy, která se tyčí nad pouští severně od Mrtvého moře. *** Tehdy Izraelci vypravili posly k emorejskému králi Síchonovi a požádali ho: "Dovol nám projít tvou zemí. Nevkročíme na pole ani do vinice a nebudeme pít vodu z vašich studní. Půjdeme jen po Královské cestě, dokud neopustíme tvé území." 23-24 Král Síchon ale Izraelcům nevyhověl a dokonce proti nim vytáhl do pouště se svou armádou. U Jahsy na ně zaútočil, ale Izraelci jeho vojsko rozprášili a zabrali jeho zemi od řeky Arnónu až po Jabok, kde narazili na opevněnou hranici Amónovců. *** Po svém vítězství Izraelci obsadili veškerá města včetně Chešbónu a všech okolních vesnic. Chešbón byl hlavním emorejským městem, kde měl své sídlo i král Síchon, který celé toto území až k řece Arnónu získal v boji s bývalým moábským králem. O osudu tohoto města a krále se dochovala báseň: "Pojďte a přestavějte Chešbón pro krále Síchona. Vtrhl do země jako blesk a pohltil moábský Ar i obyvatele návrší Arnónu. Běda vám, Moábci! Jste ztraceni a nepomůže vám ani váš falešný bůh Kemóš. Vydal vás do rukou emorejského krále Síchona jako bídné zajatce a utečence. Nyní však přišla řada i na Emorejce. Jsou vyhlazeni od Chešbónu až po Díbón a Nófach u Médeby." 31-32 Když se Izraelci usadili na území Emorejců, Mojžíš vyslal zvědy do Jaezeru. Jakmile zjistili situaci, Izraelci obsadili vesnice v jeho okolí a vyhnali z nich emorejské obyvatele. *** Později Izraelci zamířili směrem k Bášanu, ale bášanský král Óg jim se svým vojskem vytáhl naproti a u Edreí na ně zaútočil. Hospodin tenkrát řekl Mojžíšovi: "Neměj strach, protože ti pomohu celou jeho armádu porazit a dám ti jeho zemi. Nalož s ním stejně jako se emorejským králem Síchonem, který vládl v Chešbónu." Izraelci skutečně nad vojskem krále Óga zvítězili, a když pobili všechny obyvatele Bášanu až do posledního, obsadili jejich zemi. Izraelci pokračovali v cestě směrem k rovinaté oblasti Moábu a utábořili se na východním břehu Jordánu naproti Jerichu. 2-3 Moábský král, Sipórův syn Balák, i všichni obyvatelé jeho země dostali strach, protože dobře věděli, jak Izraelci naložili s Emorejci, a obávali se jejich početní převahy. *** Znepokojení obyvatelé Moábu proto začali naříkat ke svým vůdcům: "Až proti nám Izraelci zaútočí, všechno kolem nás zůstane pusté jako louka spasená stádem dobytka." Na nátlak lidu tedy král Balák vypravil posly k Beórovu synu, zaklínači Bileámovi, který sídlil v Petóru nedaleko řeky Eufrat. Balák mu vzkázal: "Izraelský národ, který opustil Egypt, zaplňuje zemi a nyní se usadil vedle mého království. Vím o tobě, že dokážeš přivolávat přízeň i zatracení. Proto prosím přijď ke mně a uvrhni na celý jejich národ prokletí, neboť sám si proti jejich přesile neporadím. Potom se mi snad podaří nad nimi zvítězit a vyhnat je z blízkosti své země." Moábští představitelé tedy připravili pro Bileáma hodnotné dary, a když k němu dorazili, vyřídili mu vzkaz od svého krále Baláka. "Zůstaňte tady přes noc," odvětil Bileám, "a ráno vám oznámím, co mi na vaši žádost odpověděl Hospodin." A tak moábští představitelé zůstali u Bileáma. V noci se Bůh Bileáma zeptal: "Kdopak tě to přišel navštívit?" 10-11 Bileám odpověděl: "Poslal je ke mně moábský král Balák a požádal mne, abych proklel Izraelce, kteří opustili Egypt a obsazují zemi. Doufá, že je pak bude moci porazit a vyhnat." *** Bůh však Bileáma varoval: "Izraelci se těší mé přízni, a proto s těmito posly nikam nechoď a nikoho neproklínej." Bileám tedy ráno vstal a řekl Balákovým vyslancům: "Vraťte se do své země, neboť Hospodin mi nedovolil, abych šel s vámi." Moábští představitelé tedy odešli a doma oznámili králi Balákovi, že Bileám je odmítl následovat. Balák se však nevzdal a vypravil k Bileámovi ještě početnější a vlivnější skupinu než předtím. 16-17 Když poslové opět dorazili k Bileámovi, předali mu tento Balákův vzkaz: "Neváhej a přijď. Hojně tě odměním a udělám, co si budeš přát. Jen prosím přijď a uval na Izraelce prokletí." *** Bileám ale vyslancům odvětil: "I kdyby mi Balák dal svůj palác a všechno své stříbro a zlato, nemohu se ani v nejmenším protivit nařízení Hospodina, svého Boha. Zůstaňte ale raději přes noc jako vaši předchůdci a já zjistím, jestli si to Hospodin třeba nerozmyslel." Té noci se Bůh opět Bileámovi zjevil a řekl: "Když tě pozvání těch mužů tolik láká, tak s nimi jdi. Uděláš ale jen to, co ti nařídím." 21-22 Bileámovo rozhodnutí však Hospodina velmi popudilo. Proto když si Bileám na druhý den ráno osedlal svou oslici a vyrazil ještě se dvěma služebníky za představiteli Moábu, Bůh mu postavil do cesty svého anděla, aby ho zastavil. *** Jakmile oslice před sebou uviděla Hospodinova anděla s taseným mečem v ruce, obrátila se a sešla z cesty na pole. Bileám nic netušil, a tak tloukl oslici hlava nehlava, aby se vrátila na cestu. Vzápětí se Hospodinův anděl postavil na pěšinu mezi dvě vinice, kterou z obou stran lemovaly zdi. Sotva oslice opět spatřila Hospodinova anděla, přitiskla se k jedné ze zdí a pohmoždila Bileámovi nohu. Bileám ji zato opět zbil. Nakonec se Hospodinův anděl postavil do soutěsky, kde nebylo možné nikam odbočit ani uhnout. Když si tentokrát oslice při pohledu na Hospodinova anděla lehla i s Bileámem na hřbetě na zem, Bileám se velice rozlítil a začal ji mlátit svou holí. V tu chvíli však Hospodin učinil zázrak a oslice oslovila Bileáma: "Proč mne už po třetí biješ? Vždyť jsem ti nic neudělala." Bileám však odvětil: "Vždyť kvůli tobě teď vypadám jako blázen! Kdybych měl v ruce meč, na místě bych tě zabil." "Nejsem snad tvá vlastní oslice, na níž jsi vždy jezdíval?" pokračovalo zvíře. "Cožpak mám ve zvyku se takto chovat?" Bileám musel přiznat, že ne. Nato Hospodin nechal Bileáma prohlédnout a on před sebou na cestě spatřil Hospodinova anděla s taseným mečem. Ihned se tedy poklonil a padl tváří k zemi. Hospodinův anděl se ho zeptal: "Proč jsi svou oslici třikrát zbil? Přišel jsem tě zastavit, protože tvé rozhodnutí cestovat do Moábu je zlé. Oslice mne viděla a třikrát se mi vyhnula. Kdyby to neudělala, zůstala by sice naživu, ale tebe bych už dávno zabil." Když Hospodinův anděl domluvil, Bileám řekl: "Provinil jsem se. Netušil jsem, že ses mi snažil zabránit v cestě. Pokud ale nechceš, abych jel dál, vrátím se domů." Hospodinův anděl však řekl: "Když už jsi vyjel, tak pokračuj, ale řekneš jen to, co ti Hospodin nařídí." Bileám tedy následoval Balákovy posly dál. Jakmile Balák dostal zprávu, že Bileám přijíždí, vyšel mu naproti až do posledního moábského města na samé hranici u řeky Arnónu, aby ho uvítal. Když se potkali, Balák řekl: "Proč jsi hned nereagoval na mé naléhavá pozvání a nepřišel ke mně? Myslíš si snad, že tě za tvou pomoc nedokáži náležitě odměnit?" Noto Bileám řekl: "Teď jsem tady, ale přesto nevím, zda ode mne uslyšíš, co žádáš, protože smím vyslovit jen to, co mi přikáže Bůh." Po tomto rozhovoru se Bileám s Balákem odebrali do Kirjat-chusótu. Tam nechal Balák obětovat dobytek a ovce a pozval k obětní hostině také Bileáma a vyslance, kteří ho přivedli. Na druhý den ráno pak Balák vystoupil s Bileámem na jeden z posvátných pahorků falešného boha Baala, odkud byla vidět část izraelského tábora. Jakmile vyšli pod vrchol, Bileám nařídil Balákovi, aby na místě nechal vystavět sedm oltářů a dal připravit sedm býků a sedm beranů. Balák udělal, co mu Bileám řekl, a když byl hotov, společně obětovali na každém z oltářů jednoho býka a berana. Zatímco oběti stravoval oheň, Bileám řekl Balákovi: "Zůstaň zde u oltářů a já sám vystoupím na vrchol a požádám Hospodina, aby se mi zjevil. Jestliže mne vyslyší, oznámím ti, co mi řekl." Bůh se skutečně ukázal a Bileám řekl: "Na sedmi oltářích jsem pro tebe obětoval sedm býků a sedm beranů." Nato Hospodin předal Bileámovi své poselství a poslal ho zpět ke králi Balákovi." Bileám tedy sešel dolů a nalezl krále se všemi ostatními představiteli Moábu u obětních oltářů. Potom Bileám zvolal: "Moábský král Balák mne povolal z východního pohoří Aramu, abych odsoudil a proklel izraelský národ. Jak ale mohu někoho proklínat, když ho Bůh nezatratil? Z vrcholků skal vidím, že Izraelci se nepodobají ostatním národům. Jsou jiní a žijí odděleně. Podobně jako zrnka prachu nikdo nespočítá ani čtvrtinu jejich národa. Kéž bych jednoho dne zesnul jako oni pokojným spánkem smrti spravedlivých." Sotva to král Balák uslyšel, obořil se na Bileáma: "Co to děláš? Přivedl jsem tě, abys proklel mé nepřátele a ty jim naopak předpovídáš to nejlepší!" Nato však Bileám odpověděl: "Neříkal jsem ti snad, že smím vyslovit pouze to, co mi přikáže Hospodin?" Balák tedy řekl: "Pojď se mnou na jiné místo, odkud je vidět tábor Izraelců. Z celého národa uvidíš jen část, ale přesto na něj odsud můžeš uvrhnout prokletí." Nato odešel s Bileámem na pole hlídek na vrcholu hory Pisgy. Na místě postavil sedm oltářů a na každém z nich obětoval jednoho býka a berana. Když byl Balák hotov, Bileám ho požádal: "Zůstaň zde u svých obětí a já se opodál setkám s Hospodinem." Hospodin se Bileámovi skutečně zjevil a oznámil mu, s jakou odpovědí se má vrátit ke králi Balákovi. Když se Bileám vrátil, král Balák stál se všemi představiteli Moábu u obětních oltářů a ihned se Bileáma zeptal: "Tak co ti řekl Hospodin?" Nato Bileám zvolal: "Dobře poslouchej, králi Baláku! Nečekej od Boha, že bude lhát nebo náhle měnit svá rozhodnutí. Vždyť Bůh není člověk a nejedná jako on. Což nepotvrzuje svá slova činy a neplní, co slíbil? Nařídil mi, abych Izraelcům požehnal. Mohu snad vzdorovat, když on jim projevil svou přízeň? Izraelský národ nežije v bídě a nemá se čeho obávat. Vždyť Hospodin je s nimi a všichni ho oslavují jako svého krále. Sám Bůh je vysvobodil z Egypta a dal jim sílu nezkrotného býka. Izraeli neublíží žádná kouzla a prokletí. Ostatní mohou jen obdivovat, co Bůh pro svůj národ udělal. Izraelci jsou jako mocní lvi, kteří neustoupí, dokud nezvítězí a nenasytí se masem a krví svých obětí." Sotva Bileám domluvil, král Balák se na něj osopil: "Když nedokážeš Izraelce proklít, tak jim alespoň neustále nežehnej." Bileám však znovu odpověděl: "Neříkal jsem ti snad, že smím vyslovit jen to, co mi přikáže Hospodin?" 27-28 Král Balák se ale nepoučil a opět řekl Bileámovi: "Půjdeme jinam, kde ti snad Bůh dovolí, abys Izraelce proklel," a odvedl Bileáma na vrchol hory Peóru, která se zvedá z pouště. *** I tentokrát Bileám poručil králi Balákovi, aby na místě nechal vystavět sedm oltářů a obětoval sedm býků a sedm beranů. Balák uposlechl a obětoval na každém z oltářů jednoho býka a berana. 1-3 Bileámovi bylo nad slunce jasné, že Hospodin bude opět chtít, aby Izraelcům požehnal. Proto se ani nesnažil o nějaká kouzla a zaklínadla jako předtím a rovnou se obrátil směrem k poušti, kde vedle sebe tábořily všechny izraelské rody. V tu chvíli Bileáma ovládl Boží Duch a jeho ústy zvolal: "Slyšte slova Beórova syna, proroka Bileáma, která mu zjevil a vyložil všemocný Bůh. *** *** Oznámí, co sám spatřil, neboť prorok, k němuž promlouvá Hospodin, má vždy oči otevřené. Jak nádherné jsou zástupy stanů Izraele. Vinou se jako zelená údolí či jako zahrady podél řeky. Izraelci připomínají ušlechtilé stromy vysazené Hospodinem, rozložité cedry poblíž vody. Vždy budou mít dostatek vláhy, aby mohli růst a sílit. Jejich království nabude slávy a králi Izraelců se nevyrovná ani panovník Agag. Sám Bůh je vysvobodil z Egypta a dal jim sílu nezkrotného býka. Drtí a lámou kosti svých protivníků a svými zbraněmi je připravují o život. I když odpočívají, jsou jako spící lev. Kdo by se opovážil je probudit? Každý, kdo přeje Izraeli blaho, bude sám požehnán a všichni, kdo ho proklínají, dojdou zatracení." Tentokrát se král Balák na Bileáma skutečně rozhněval, zalomil rukama a zvolal: "Pozval jsem tě, abys přivolal na mé nepřátele pohromu, a ty jim už potřetí předpovídáš jen to nejlepší. Kliď se mi z očí a vrať se, odkud jsi přišel! Slíbil jsem ti hojnou odměnu, ale nedostaneš nic a poděkuj za to Hospodinu." Bileám se však ohradil: "Jen si vzpomeň, co jsem říkal už tvým poslům, které jsi za mnou vypravil: I kdyby mi Balák dal svůj palác a všechno své stříbro a zlato, nemohu se ani v nejmenším protivit nařízení Hospodina, svého Boha, a dělat si, co se mi zachce. Řeknu jen to, co mi sám nařídí. Vrátím se tedy do své vlasti, ale dříve ti oznámím, co jednoho dne udělají Izraelci s tvým národem." Vzápětí Bileám pronesl tuto věštbu: "Slyšte slova Beórova syna, proroka Bileáma, která mu zjevil a vyložil všemocný Bůh. Oznámí, co sám spatřil, neboť prorok, k němuž promlouvá Hospodin, má vždy oči otevřené. 17-18 Vidím v daleké budoucnosti panovníka, jenž vzejde v Izraeli jako hvězda na obloze. Rozdrtí Moábce i všechny Šétovce a neohrožení porazí také Edóm a Seír i všechny ostatní protivníky Izraele. *** Panovník Izraele se ujme vlády a vyhladí všechny nepřátele, až do posledního." Nato Bileám obdržel vidění o osudu Amálekovců a řekl: "Národu Amálekovců se nikdo nevyrovnal, ale jednoho dne navždy zaniknou." V dalším vidění spatřil Bileám budoucnost Kénijců a prohlásil: "Ačkoliv Kénijci sídlí vysoko ve skalách a domnívají se, že jsou v bezpečí, Ašúrovci jejich zemi zničí a odvlečou obyvatele do zajetí." Nakonec Bileám dodal: "Kdo přežije, až Hospodin zakročí? Válečníci, jež přivezou lodě od kyperských břehů, rozpráší i Ašúrovce a Eberovce, ale nakonec také oni sami zahynou." Když Bileám domluvil, opustil krále Baláka a oba zamířili k domovu. 1-2 V době, kdy Izrael sídlil v Šitímu, se izraelští muži začali oddávat sexu s moábskými ženami. Nezůstalo však jen u toho a muži se na pozvání cizinek postupně začali účastnit obětních hostin a uctívat falešné moábské bohy. *** 3-4 Když pak Izraelci otevřeně začali vzývat Baal-peóra jako svého boha, Hospodin vzplanul hněvem a řekl Mojžíšovi: "Dej na můj příkaz shromáždit a veřejně za bílého dne popravit všechny izraelské vůdce, zodpovědné za tento lid, abych nemusel potrestat celý národ." *** Mojžíš uposlechl a nařídil izraelským soudcům: "Každý z vás musí mezi lidmi ze svého rodu usmrtit všechny, kdo uctívají Baal-peóra." Když pak Mojžíš s ostatními Izraelci naříkali před Hospodinovou svatyní nad tím, čeho se národ dopustil, stalo se, že jeden z Izraelců si před zraky celého shromáždění přivedl midjánskou ženu až do tábora a přímo do svého stanu. 7-8 Sotva to ale uviděl Eleazarův syn (Áronův vnuk) Pinchas, vyrazil zprostřed lidu a s oštěpem v ruce se vrhl do stanu tohoto muže, kde oba smilníky jednou ranou probodl. Jeho čin zastavil pohromu, která sužovala celý národ, *** ale přesto již do té doby zemřelo dvacet čtyři tisíc Izraelců. 10-11 Hospodin pak oslovil Mojžíše a řekl mu: "Chtěl jsem skoncovat s celým národem, ale Eleazarův syn (vnuk kněze Árona) Pinchas odvrátil mé rozhořčení, neboť projevil svůj spravedlivý hněv, aby mi mezi lidem zachoval úctu. *** 12-13 Za to, že se postavil na mou stranu a svým činem mne přesvědčil, abych Izraelcům odpustil, bude on sám a jeho potomci navždy zastávat úřad mých kněží." *** Mužem, jehož Pinchas tenkrát zabil, byl Sálův syn Zimrí, který velel jedné z linií rodu Šimeónovců. Žena, která zemřela společně s ním, se jmenovala Kozbí. Její otec Súr byl náčelníkem jednoho z midjánských rodů. Krátce po této události Hospodin nařídil Mojžíšovi: 17-18 "Vyhlaďte Midjánce jako nepřátele, protože vás svedli k uctívání falešného boha Baal-peóra, a navíc se prostřednictvím Kozbí, usmrcené dcery midjánského náčelníka, pokusili v době, kdy na Izraelce dopadla pohroma, rozložit morálku celého národa." 1-2 Když neštěstí pominulo, Hospodin oslovil Mojžíše a Áronova syna Eleazara a nařídil jim, aby v celém Izraeli provedli sčítání lidu a podle příslušnosti k jednotlivým rodům pořídili seznam všech bojeschopných mužů starších dvaceti let. *** 3-4 (Izraelci tenkrát sídlili v rovinaté oblasti Moábu podél řeky Jordánu naproti Jerichu.) Mojžíš s Eleazarem tedy svolali odpovědné muže a podle Hospodinova nařízení jim přikázali, aby sečetli všechny muže od dvacetiletých výše, kteří byli schopni sloužit v armádě. Zde jsou výsledky sčítání potomků těch, kdo opustili Egypt: *** 5-6 Rod Rúbenovců (Rúben byl nejstarším synem praotce Jákoba) tvořily čtyři hlavní rodové linie, které založili tito Rúbenovi synové: Chanók, Palú, Chesrón a Karmí. *** Mezi potomky rodu Rúbenovců bylo celkem 43 730 bojeschopných mužů. 8-9 Palú pak zplodil Eliába, který přivedl na svět syny Nemúela, Dátana a Abírama. Velitelé Dátan a Abíram se společně s příznivci vzbouřence Kóracha postavili proti Mojžíšovi a Áronovi a znevážili Hospodina. *** Hospodin proto tenkrát poručil, aby se země rozestoupila a pozřela oba odpůrce a jejich rodiny včetně Kóracha. Kromě nich tehdy Hospodin ještě pro výstrahu lidu spálil na prach dvě stě padesát mužů, kteří se postavili na jejich stranu. Někteří Kórachovi potomci však zůstali naživu. 12-13 Rod Šimeónovců tvořilo pět rodových linií, které založili tito Šimeónovi synové: Nemúel, Jámin, Jákina, Zerach a Šaul. *** Mezi potomky rodu Šimeónovců bylo celkem 22 200 bojeschopných mužů. 15-17 Rod Gádovců tvořilo sedm rodových linií, které založili tito Gádovi synové: Sefón, Chagí, Šúni, Ozní, Éri, Aród a Aréli. *** *** Mezi potomky rodu Gádovců bylo celkem 40 500 bojeschopných mužů. 19-20 Rod Judovců tvořily tři rodové linie, které založili tito Judovi synové: Šéla, Peres a Zerach. (Mezi Judovy syny patřili také Er a Ónan, kteří však zemřeli v kenaanské zemi a nezanechali po sobě žádné další potomky.) *** Peresovu linii dále rozvíjeli jeho dva synové Chesrón a Chamúl. Mezi potomky rodu Judovců bylo celkem 76 500 bojeschopných mužů. 23-24 Rod Isacharovců tvořily čtyři rodové linie, které založili tito Isacharovi synové: Tóla, Púva, Jašúb a Šimrón. *** Mezi potomky rodu Isacharovců bylo celkem 64 300 bojeschopných mužů. Rod Zabulónovců tvořily tři rodové linie, které založili tito Zabulónovi synové: Sered, Elón a Jachleel. Mezi potomky rodu Zabulónovců bylo celkem bojeschopných mužů. Synové praotce Josefa - Manases a Efrajim se rozdělili a vytvořili dva samostatné izraelské rody. Rod Manasesovců tvořila jen jedna hlavní rodová linie, kterou založil Manasesův syn Makír. Ten pak přivedl na svět Gileáda. 30-32 Gileádovu linii dále rozvíjelo jeho šest synů: Íezer, Chelek, Asríel, Šekem, Šemída a Chefer. *** *** Cheferův syn Selofchad však nezplodil žádné syny. Měl jenom dcery, které se jmenovaly Machla, Nóa, Chogla, Milka a Tirsa. Mezi potomky rodu Manasesovců bylo celkem 52 700 bojeschopných mužů. Rod Efrajimovců tvořily tři rodové linie, které založili tito Efrajimovi synové: Šútelach, Beker a Tachan. Šútelach pak zplodil syna Erána. Mezi potomky rodu Efrajimovců bylo celkem 32 500 bojeschopných mužů. 38-39 Rod Benjamínovců tvořilo pět rodových linií, které založili tito Benjamínovi synové: Bela, Ašbel, Achíram, Šefúfam a Chúfam. *** Bela se pak stal otcem Arda a Naamána. Mezi potomky rodu Benjamínovců bylo celkem 45 600 bojeschopných mužů. Rod Danovců tvořila pouze jedna rodová linie, kterou založil Danův syn Šúcham. Mezi potomky rodu Danovců bylo celkem 64 400 bojeschopných mužů. Rod Ašerovců tvořily tři rodové linie, které založili tito Ašerovi synové: Jimna, Jišví a Beríja. 45-46 Beríja zplodil Chebera a Malkíela a Ašer se stal otcem dcery jménem Serach. *** Mezi potomky rodu Ašerovců bylo celkem 53 400 bojeschopných mužů. 48-49 Rod Neftalíovců tvořily čtyři rodové linie, které založili tito Neftalíovi synové: Jachseel, Gúní, Jeser a Šilém. *** Mezi potomky rodu Neftalíovců bylo celkem 45 400 bojeschopných mužů. Celkový počet bojeschopných mužů ze všech linií izraelských rodů byl 601 730. Když Mojžíš zjistil počet Izraelců, Hospodin mu oznámil: Rozdělíš zemi do trvalého vlastnictví mezi tyto rodové linie a rodiny podle zapsaného počtu příslušníků jednotlivých skupin. Pro větší skupiny připravíš větší území a naopak malým rodům určíš menší podíl. 55-56 Nakonec vám pomocí losu já sám určím, jak máte jednotlivá území mezi velké i malé rody rozdělit." *** Základy jednotlivých linií rodu Léviovců položili Léviho synové Geršón, Kehat a Merarí. Kromě potomků těchto tří mužů ale k rodu Léviovců patřily také rodiny, které založili Libní, Chebrón, Machlí, Muší a Kórach. Kehat zplodil Amráma. Amrám si vzal za ženu Léviho dceru Jókebed, která se narodila v Egyptě. Jókebed přivedla Amrámovi na svět bratry Árona a Mojžíše a jejich sestru Mirjam. Áron pak zplodil čtyři syny a dal jim jména Nádab, Abíhú, Eleazar a Ítamar. Nádaba a Abíhúa ale Hospodin nechal zahynout, protože ho znevážili neposvěceným ohněm. Celkový počet všech lévijců starších než jeden měsíc byl 23 000. Jejich sčítání však probíhalo odděleně od ostatních izraelských rodů, protože lévijci jako jediní nedostali do trvalého vlastnictví žádný majetek. Takto tedy vypadal národ Izraelců, když Mojžíš s knězem Eleazarem provedli sčítání lidu v rovinaté oblasti Moábu podél řeky Jordánu naproti Jerichu. V té době však již mezi nimi nebyl ani jediný z Izraelců, které Mojžíš s knězem Áronem kdysi sečetli na Sínajské poušti. Hospodin tak naplnil svůj rozsudek a všechny kromě Jefunova syna Káleba a Núnova syna Jozueho nechal zahynout v poušti. 1-2 Jednoho dne přišlo za Mojžíšem pět dcer zesnulého Selofchada z Manasesova rodu. (Jeho předky v rodové linii byli Chefer, Gileád, Makír a Manases, zakladatel rodu.) Machla, Nóa, Chogla, Milka a Tirsa - tak se dívky jmenovaly - se před zraky Mojžíše, kněze Eleazara a všech shromážděných Izraelců včetně velitelů postavily ke vchodu do svatyně a prohlásily: *** "Náš otec zahynul v poušti a nezanechal po sobě žádného syna. Nezemřel se zrádci při Kórachově vzpouře, ale zcela přirozeně, jako jednou musí zemřít každý obyčejný smrtelník. Protože nezplodil žádného mužského potomka, nemá nikoho, kdo by se stal pokračovatelem jeho rodu. Dej nám tedy trvalý podíl, jaký obdrží ostatní jeho příbuzní, abychom zabránily zániku jeho rodové linie." 5-6 Mojžíš požádal o radu Hospodina a ten mu sdělil: *** Selofchadovy dcery mají pravdu a jako právoplatné dědičky musí dostat trvalý podíl z majetku jako všichni ostatní příbuzní jejich otce. Oznam všem Izraelcům, že v případě úmrtí kohokoliv, kdo po sobě nezanechal syna, náleží dědictví dceři zesnulého. 9-10 Pokud nemá dceru, převeďte majetek na jeho bratry, a jestliže nemá ani bratry, získají dědictví jeho strýcové z otcovy strany. *** A kdyby snad neměl ani strýce, propadne jeho majetek nejbližšímu příbuznému z jeho rodu. Oznam Izraelcům, že toto nařízení, které jsem ti já sám dal, pro ně bude platit jako zákon." Později Hospodin Mojžíšovi oznámil: "Vystup na horu v pohoří Abárím a prohlédni si zemi, kterou jsem svěřil Izraelcům. 13-14 Až ji spatříš, zemřeš jako tvůj bratr Áron, neboť když se proti mně Izraelci bouřili na poušti Sinu, neuposlechli jste mé nařízení a neukázali lidem, jak jsem laskavý." (Hospodin měl na mysli událost, která se odehrála na místě nazvaném Vody sváru v Kádeši.) *** Nato Mojžíš odvětil: 16-17 "Jsi Panovníkem a Bohem všech lidí, a proto urči Izraelcům nového vůdce, který stane v jejich čele jako vzor a vojevůdce, aby nezůstali jako stádo bez pastýře." *** Hospodin tedy Mojžíšovi řekl: "Takové schopnosti má Núnův syn Jozue. Proto společně přijďte ke knězi Eleazarovi a před zraky celého shromáždění na Jozua vložíš ruce a pověříš ho vedením národa. Veřejně mu předáš část svých pravomocí, aby ho všichni Izraelci poslouchali. Na mou vůli se Jozue bude dotazovat kněze Eleazara, kterému svá rozhodnutí oznámím prostřednictvím posvátných losů. Jozue a s ním všichni ostatní lidé budou jednat pouze podle Eleazarova nařízení." Na Hospodinův příkaz tedy Mojžíš povolal Jozua a před zraky celého Izraele s ním předstoupil před kněze Eleazara. Potom na něj vložil ruce a předal mu své pověření, jak rozhodl Hospodin. 1-2 Jindy Hospodin nařídil Mojžíšovi, aby Izraelcům zopakoval: "Nezapomínejte mi ve stanovenou dobu přinášet své oběti a dary a předkládejte mi je na oltářní oheň tak, abych je mohl ochotně a rád přijmout. *** Každý den mi jako svému Hospodinu obětujte dva jednoleté beránky bez jakékoliv tělesné vady. 4-8 Jednoho mi předložíte ráno a druhého stejným způsobem vždy večer. Ke každému z nich navíc přidáte obilnou oběť ze dvou litrů jemně mleté mouky a jednoho litru vylisovaného olivového oleje. Nakonec mi ještě ve svatyni předložíte jeden litr vína jako tekutou oběť. Tyto oběti jsem ustanovil už na hoře Sínaji. Budete-li mi je pravidelně takto přinášet ke spálení na oltáři, ochotně a rád je od vás přijmu. *** *** *** *** 9-10 V sobotu mi však kromě pravidelné ranní a večerní oběti předložte ještě další dva jednoleté beránky a s nimi dvojnásobnou tekutou oběť a obilnou oběť ze čtyř litrů jemně mleté mouky a olivového oleje. *** Na začátku každého měsíce mi jako oběť určenou ke spálení na oltáři přineste dva mladé býčky, jednoho berana a sedm jednoletých beránků. Všechna zvířata musí být samozřejmě zcela zdravá. 12-13 Ke každému z býků přidejte obilnou oběť ze šesti litrů jemně mleté mouky a olivového oleje. K oběti berana stačí k oleji na přípravu obilné oběti přidat jen čtyři litry mouky a k obětem beránků pouze dva litry jemně mleté mouky. Když všechny tyto oběti spálíte tak, jak jsem vám řekl, ochotně a rád je od vás přijmu. *** K obětovanému býčkovi nakonec přidejte dva litry vína, k beranovi jeden a půl litru vína a k beránkům jeden litr vína jako tekutou oběť. Tyto oběti určené ke spálení na oltáři mi přinášejte po celý rok vždy první den v měsíci a přidejte k nim ještě jednoho kozla jako oběť za provinění. Čtrnáctý den v prvním měsíci si připomenete výročí velké noci, kdy jsem váš národ vysvobodil z Egypta. Den nato, patnáctého v měsíci, začne svátek, při kterém budete celý týden jíst pouze nekynutý chléb. První den oslav nebudete pracovat a uspořádáte slavnostní bohoslužebné shromáždění. Při této příležitosti mi jako svému Hospodinu předložíte na oltář dva mladé býčky, jednoho berana a sedm jednoletých beránků. Všechny tyto oběti určené ke spálení na oltáři musí být zcela zdravé. 20-21 Ke každému z obětních zvířat navíc přidáte obilnou oběť z jemně mleté mouky s olivovým olejem. K býčkům vezměte na přípravu obilné oběti šest litrů mouky, k beranovi čtyři litry a ke každému z beránků dva litry mouky. *** 22-24 Vedle pravidelných každodenních obětí mi všechny tyto obětní dary přinášejte po celých sedm dní oslav a přidávejte k nim navíc vždy jednoho kozla jako oběť za svá provinění, abych vám odpustil. Když všechno připravíte, jak jsem vám přikázal, ochotně a rád vaše oběti přijmu. *** *** Poslední sedmý den pak uspořádejte bohoslužebné shromáždění a nevěnujte se žádné práci. Stejně tak nebudete pracovat ani v den, kdy mi jako svému Hospodinu předložíte obilnou oběť z první sklizně nového obilí na zahájení oslav sedmitýdenního svátku žní. Jako oběť určenou ke spálení na oltáři mi přivedete dva býčky, jednoho berana a sedm jednoletých beránků. 28-29 Ke každému z obětních zvířat přidáte příslušnou obilnou oběť. K býčkům ji připravíte z šesti litrů jemně mleté mouky s olejem, k beranovi ze čtyř litrů a k beránkům ze dvou litrů mouky s olivovým olejem. *** Navíc mi ještě obětujete jednoho kozla, abych vám odpustil vaše provinění. Všechna zvířata musí být samozřejmě zcela zdravá. Kromě pravidelných každodenních obětí určených ke spálení na oltáři s příslušnou obilnou obětí navíc všechny sváteční oběti doplníte vínem pro tekutou oběť. První den sedmého měsíce budete slavit svátek troubení. Proto nepracujte a uspořádejte bohoslužebné shromáždění. Předložíte mi ke spálení na oltáři jednoho býčka, jednoho berana a sedm jednoletých beránků. Žádné z obětních zvířat nesmí mít jakoukoliv tělesnou vadu. 3-4 K obětovaným zvířatům přidejte náležitou obilnou oběť z jemně mleté mouky s olivovým olejem. K býčkovi připravte obilnou oběť ze šesti litrů mouky, k beranovi ze čtyř litrů a ke každému ze sedmi beránků ze dvou litrů mouky. *** Na závěr obřadu ještě přidejte jednoho kozla jako oběť za provinění. To vše mi přineste navíc k pravidelné každodenní a měsíční oběti a příslušným obilným obětem. Když všechno připravíte, jak jsem vám řekl, ochotně a rád vaše oběti přijmu. Desátý den téhož měsíce oslavíte den smíření. Budete držet půst a s lítostí vyznávat své viny. Uspořádáte bohoslužebné shromáždění a nikdo z vás nebude pracovat. V ohni na oltáři mi obětujte jednoho mladého býčka, jednoho berana a sedm jednoletých beránků bez jakékoliv tělesné vady. 9-10 K obětovaným zvířatům přidejte náležitou obilnou oběť z jemně mleté mouky s olivovým olejem. K býčkovi připravte obilnou oběť ze šesti litrů mouky, k beranovi ze čtyř litrů a ke každému ze sedmi beránků ze dvou litrů mouky. *** Na závěr obřadu ještě přidejte jednoho kozla jako oběť za provinění. Kromě toho však jako obvykle spálíte každodenní obětní dar s obilnou a tekutou obětí a předložíte mi oběť za provinění předepsanou pro den smíření. Také patnáctý den sedmého měsíce zanecháte veškeré práce a uspořádáte slavnostní bohoslužbu na zahájení sedmidenního svátku, kdy celý národ sídlí ve stanech a provizorních chýších. Tento první den slavnosti pro mne spalte na oltáři třináct býčků, dva berany a čtrnáct jednoletých beránků a dohlédněte na to, aby všechna zvířata byla zdravá. 14-15 Ke každému z třinácti býčků připravte obilnou oběť z šesti litrů jemně mleté mouky s olivovým olejem. Podobně k oběma beranům připravte obilnou oběť ze čtyř litrů mouky a na každého ze čtrnácti beránků ze dvou litrů jemně mleté mouky. *** Kromě pravidelné každodenního obětního daru s příslušnou obilnou a tekutou obětí navíc obětujte jednoho kozla jako oběť za provinění. 17-34 Během následujících šesti dní slavnosti postupně obětujte vždy o jednoho býčka méně než předchozí den - tedy druhý den dvanáct, třetí den jedenáct, čtvrtý den deset, pátý den devět, šestý den osm a konečně sedmý den sedm mladých býčků. Společně s nimi pravidelně porazte dva berany a čtrnáct jednoletých beránků a dbejte při tom na to, aby žádné ze zvířat nemělo jakoukoliv tělesnou vadu. Ke všem býčkům, beranům i beránkům pak přidávejte stanovené obilné a tekuté oběti v odpovídajícím množství a kromě pravidelného každodenního obětního daru s obilnou a tekutou obětí vždy obětujte navíc ještě jednoho kozla jako oběť za provinění. *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** Osmý den uspořádáte závěrečné bohoslužebné shromáždění a opět nebudete dělat žádnou běžnou práci. Také tento den pro mne připravíte jako oběť určenou ke spálení na oltáři jednoho býčka, jednoho berana a sedm beránků. Všechna zvířata musí být dokonale zdravá. 37-38 K býčkovi, beranovi i beránkům připravte obilnou a tekutou oběť ve stanoveném množství a kromě pravidelného každodenního obětního daru s příslušnou obilnou a tekutou obětí mi navíc obětujte ještě jednoho kozla jako oběť za provinění. *** To jsou oběti a dary, které mi povinně budete přinášet během ustanovených slavností a svátků vedle všech ostatních svých obětí určených ke spálení na oltáři, obilných a tekutých obětí a obětních darů na výraz přátelství a vděčnosti." Když Hospodin domluvil, Mojžíš seznámil všechny Izraelce s jeho nařízením. Jednoho dne si Mojžíš na Hospodinův pokyn svolal představitele izraelských rodu a oznámil jim: "Každý muž, který něco slíbí Hospodinu nebo se jinak zaváže přísahou, musí své slovo dodržet a splnit vše co slíbil. Pokud takovou přísahu složí dívka, která dosud žije v domě svých rodičů, rozhodne o platnosti tohoto závazku její otec. Pokud proti přísaze v den, kdy ji vyslechl, nic nenamítne, dívka musí všechny sliby splnit. Jestliže ale její přísahu ihned poté, co ji uslyší, zamítne, nebude nadále platit žádný ze závazků, které na sebe jeho dcera právě vzala. V takovém případě jí Hospodin odpustí, neboť platnost slibu zrušil její vlastní otec. Pokud se dívka, která vědomě nebo z lehkomyslnosti něco slíbila, vdá, o platnosti jejího závazku smí rozhodnout její manžel. Pokud v den, kdy se o její přísaze dozví, nic nenamítne, všechno, co slíbila, zůstává i nadále závazné. Jestliže se ale její manžel v okamžiku, kdy o slibu uslyší, postaví proti, žena bude svého závazku zproštěna a Hospodin jí odpustí. Sliby a přísahy vdov a rozvedených žen jsou pro ty, kdo je vyslovily, vždy závazné. Pokud ale nějaký slib složí vdaná žena, smí o jeho platnosti rozhodnout její manžel. Pokud proti její přísaze v den, kdy se o ní dozví, nic nenamítne a nebude své ženě bránit, potom všechny závazky, které na sebe žena vzala, zůstávají i nadále v platnosti. Jestliže ale manžel uslyší, co jeho žena slíbila, a prohlásí její závazky za neplatné, nic z toho, co žena odpřísáhla, pro ni nebude nadále platit. Také v tomto případě Hospodin ženě odpustí, neboť přísahu zrušil její manžel. Manžel má tedy právo potvrdit nebo zrušit platnost jakéhokoliv slibu nebo přísahy, kterou složí jeho žena. Pokud se v den, kdy se o závazku dozví, nevyjádří proti, žena musí daným slibům dostát. Manželovo mlčení v tomto případě znamená souhlas. Kdyby si to ale rozmyslel a zrušil platnost manželčiny přísahy později, on sám ponese zodpovědnost za její provinění." Tak Mojžíš zaznamenal Hospodinova pravidla pro vzájemné vztahy mezi manžely a mezi otcem a dcerou, která dosud žije v domě svých rodičů. 1-2 V té době řekl Hospodin Mojžíšovi: "Dříve než zemřeš, musíš potrestat Midjánce za to, co učinili Izraelcům." *** 3-4 Mojžíš uposlechl a oznámil lidu: "Vyzbrojte z každého izraelského rodu tisíc mužů, kteří na Hospodinův příkaz vytáhnou do války proti Midjáncům." *** 5-6 Jakmile každý z izraelských rodů vyzbrojil tisíc mužů, Mojžíš je poslal do boje. Do čela této armády dvanácti tisíc bojovníků postavil Pinchasa, syna kněze Elezara, který si vzal na cestu několik posvátných předmětů ze svatyně a signální trubku pro vydávání povelů. *** Izraelci zaútočili proti Midjáncům a všechny muže tohoto národa až do posledního usmrtili. Mezi mrtvými byli kromě mnoha jiných také Beórův syn Bileám a pět midjánských králů - Eví, Rekem, Súra, Chúra a Rebaa. Ženy a děti však Izraelci zajali a společně s majetkem a dobytkem Midjánců je odvlekli jako válečnou kořist. Vypleněná města a midjánská sídliště nakonec Izraelci podpálili a nechali lehnout popelem. 11-13 Potom se s veškerou kořistí, zvířaty a zajatci vrátili ke svému lidu, který tábořil v rovinaté oblasti Moábu podél řeky Jordánu naproti Jerichu. Když se přiblížili k ležení Izraelců, Mojžíš, kněz Eleazar a představitelé jednotlivých rodů jim vyšli vstříc mimo tábor. *** *** Sotva ale Mojžíš spatřil jejich zajatce, rozhněval se na velitele oddílů armády a obořil se na ně: "Jak jste mohli nechat všechny ženy naživu? Vždyť právě ony se na radu zaklínače Bileáma vetřely do přízně izraelských mužů a přivedly celý národ do neštěstí kvůli uctívání falešného boha Baal-peóra namísto Hospodina. Nyní tedy zabijte veškeré chlapce a také všechny ženy, které již měly pohlavní styk s mužem. Dívky a ženy, které dosud s žádným mužem nespaly, si můžete ponechat pro sebe. 19-20 Potom však každý, kdo někoho zabil nebo přišel do kontaktu s usmrceným tělem, musí sedm dní zůstat mimo tábor. Třetí a sedmý den musí společně se zajatci podstoupit očistný obřad a očistit také všechny své oděvy a předměty, ať už jsou zhotoveny z jakéhokoliv materiálu." *** Nato se ozval kněz Eleazar a řekl vojákům: "Postupujte podle nařízení, které dal Hospodin Mojžíšovi. 22-23 Zlato, stříbro, bronz, železo, cín, olovo a všechno ostatní, co neshoří v ohni musíte nejprve přečistit v plamenech a potom omýt očistnou vodou. Vodou také očistíte všechno ostatní, co by žár ohně nevydrželo. *** Sedmý den si vyperete oděv a smíte se jako čistí opět vrátit do tábora." Později Hospodin znovu promluvil k Mojžíšovi a přikázal mu: 26-27 "Společně s knězem Eleazarem a představiteli izraelských rodů sečteš všechny zajatce a ukořistěná zvířata a rozdělíš je mezi vojáky, kteří se účastnili boje, a mezi ostatní Izraelce. *** 28-29 Z poloviny, kterou přidělíš vojákům však nejprve odděl každého pětistého jedince ze zajatců i stád dobytka, oslů, ovcí i koz, a věnuj je knězi Eleazarovi jako podíl pro Hospodina. *** Z části pro ostatní Izraelce podobně oddělíš ze všech zajatců i zvířat po jednom z každých padesáti a dáš je lévijcům, kteří pečují o mou svatyni." Mojžíš a kněz Eleazar vykonali vše tak, jak jim nařídil Hospodin. 32-35 Kromě toho, co si vojáci ponechali sami pro sebe, válečná kořist obsahovala: 675 000 ovcí, 72 000 kusů dobytka, 61 000 oslů a 32 000 zajatých žen, které dosud nespaly s mužem. *** *** *** 36-47 47 Podle Hospodinova nařízení rozdělil Mojžíš celou kořist na dvě stejné poloviny které pak tvořilo 337 500 ovcí a koz, 36 000 kusů dobytka, 30 500 oslů a 16 000 žen. Z poloviny určené pro vojáky Mojžíš oddělil 675 ovcí a koz, 72 kusů dobytka, 61 oslů a 32 žen a vše odevzdal knězi Eleazarovi jako podíl pro Hospodina. Z druhé poloviny patřící ostatním Izraelcům pak Mojžíš vyčlenil každé padesáté zvíře a ženu a dal je lévijcům, kteří pečovali o svatyni, jak mu poručil Hospodin. *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** 48-49 Jakmile byla kořist rozdělena, přišli za Mojžíšem velitelé armády a oznámili mu: "Spočítali jsme vojáky, které jsme vedli do boje, a zjistili jsme, že ani jediný z nich nechybí. *** Proto nyní přinášíme všechny zlaté spony, náramky, pečetní prsteny, náušnice a náhrdelníky, které jsme vzali Midjáncům, abychom je zasvětili Hospodinu jako dar na výraz vděčnosti, že nás chránil." 51-54 Celková hmotnost zlatých šperků, které přinesli velitelé armády, byla sto devadesát kilogramů. (Ostatní vojáci si získanou kořist ponechali pro sebe.) Mojžíš a kněz Eleazar všechno zlato přijali a uložili je do Hospodinovy svatyně jako památný dar Izraele. 1-2 Izraelci z rodu Rúbenovců a Gádovců vlastnili početná stáda dobytka a ovcí. Když viděli, že na území Jaezeru a Gileádu jsou pro chov zvířat ideální podmínky, přišli za Mojžíšem a knězem Eleazarem a za přítomnosti představitelů ostatních izraelských rodu prohlásili: *** 3-4 "Hospodin nám již pomohl dobýt města Atarót, Díbón, Jaezer, Nimru, Chešbón, Eleále, Sebám, Nebó a Beón. Jejich okolí je mimořádně vhodné pro chov dobytka a ovcí, kterých máme ze všech izraelských kmenů nejvíce. *** Prokaž nám tedy laskavost a nechej naše rody trvale sídlit zde na východ od Jordánu." Mojžíš ale Gádovcům a Rúbenovcům odpověděl: "Cožpak chcete, aby ostatní Izraelci bojovali, zatímco vy se v klidu usadíte na společně dobytém území? Nebo snad máte v úmyslu vzít ostatním odvahu, aby nevstoupili do země, kterou jim Hospodin věnoval? Vždyť totéž učinili vaši předkové, které jsem vyslal z Kádeš-barneje, aby prozkoumali zemi. Ačkoliv pronikli až k eškólskému údolí, ihned po návratu odradili všechny ostatní Izraelce, aby do Hospodinem zaslíbené země nevstupovali. 10-12 Tenkrát se Hospodin rozhněval a přísahal, že kromě věrného Jefunova syna Káleba a Núnova syna Jozua již nikdy žádný z Izraelců starší dvaceti let kvůli své nedůvěře nespatří zemi, kterou Hospodin již kdysi dávno slíbil praotcům Izraele - Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. *** *** Hospodin pak v rozhořčení nechal Izraelce čtyřicet let putovat pouští, dokud celá generace těch, kdo se proti němu provinili, nevymřela. Avšak vy, jejich potomci, nyní jednáte stejně jako vaši předkové a provokujete Hospodina, aby se proti celému Izraeli ještě více rozhněval. Jestliže odmítnete Hospodina uposlechnout, opět ponechá celý národ v poušti a kvůli vám všichni zahynou." 16-17 Rúbenovci a Gádovci ale Mojžíšovi vysvětlili: "Chceme zde pouze vystavět ohrady pro svá stáda a příbytky pro ženy a děti, abychom je ochránili před nynějšími obyvateli země. Všichni muži pak samozřejmě budou v plné zbroji bojovat společně s ostatními Izraelci, dokud všechny rody nezískají své území. *** Nevrátíme se dříve, než všichni Izraelci dostanou svůj podíl. Když nám svěříš toto území na východ od Jordánu, sami již na druhém břehu nebudeme chtít žádné další vlastnictví." 20-21 Mojžíš je vyslechl a odpověděl: "Dám vám svůj souhlas jen v případě, jestliže splníte, co jste slíbili, a všichni se ve zbroji vydáte s ostatními za Jordán, abyste s Hospodinovou pomocí vyhnali naše zbývající nepřátele. *** Teprve tehdy, až nám Hospodin podrobí celou zemi, skončí váš závazek vůči jemu samotnému a ostatním izraelským rodům a budete se moci vrátit zpátky. Území na východ od Jordánu pak bude s Hospodinovým svolením trvale patřit jen vám. Pokud ale svou přísahu nesplníte, proviníte se proti zbytku Izraele a odplata vás nemine. Jděte a postavte ohrady pro dobytek i obydlí pro ženy a děti, ale nezapomeňte na svůj slib." Gádovci a Rúbenovci ujistili Mojžíše: "Uděláme vše tak, jak nám nařídíš. 26-27 Naše děti a ženy i veškerý dobytek a ovce zůstanou tady v Gileádu, ale všichni muži se vyzbrojí a na tvůj rozkaz potáhnou v čele s Hospodinem za Jordán bojovat po boku ostatních." *** 28-29 Mojžíš pak oslovil kněze Eleazara, Núnova syna Jozua a představitele ostatních izraelských rodů a řekl jim: "Jestliže se Gádovci a Rúbenovci vyzbrojí a překročí s vámi Jordán, dejte jim po skončení všech bojů do trvalého vlastnictví území Gileádu. *** Pokud se ale boje nezúčastní, budou muset zůstat s ostatními v Kenaanu." Nato Gádovci a Rúbenovci dodali: "Tvé slovo, pane, je pro nás závazné jako Hospodinova vůle a uděláme, co nám nařídíš. V čele s Hospodinem vstoupíme vyzbrojeni do Kenaanu, abychom natrvalo získali svůj podíl na východ od Jordánu." Mojžíš tedy rozdělil mezi Gádovce, Rúbenovce a polovinu Manasesova rodu bývalá území emorejského krále Síchona a bášánského krále Óga včetně měst a jejich okolí. 34-36 Gádovci přestavěli a obsadili města Díbón, Atarót, Aróer, Atarót-šófan, Jaezer, Jogbehu, Bét-nimru a Bét-háran. Postavili kolem nich opevnění a vybudovali ohrady pro svá stáda. *** *** 37-38 Rúbenovci opravili města Chešbón, Eleále, Kirjátajim, Nebó, Baal-meón a Sibmu a některým z nich dali nové jméno. *** Makírovi potomci z Manasesova rodu vytáhli do Gileádu a vyhnali Emorejce, kteří zde sídlili. Mojžíš jim pak území Gileádu svěřil a potomci Manasesova syna Makíra je osídlili. Další z Manasesových potomků Jaír mezitím dobyl okolní vesnice a dal jim název Jaírovy vesnice. Muž jménem Nóbach pak ještě vydobyl město Kenat včetně okolních vesnic a pojmenoval ho po sobě Nóbach. Zde je seznam stanovišť, na kterých Izraelci tábořili, když pod vedením Mojžíše a Árona putovali z Egypta. Výčet těchto míst pořídil na Hospodinův příkaz sám Mojžíš. Cestou se zastavili na těchto stanovištích: Izraelci opustili Egypt patnáctý den prvního měsíce - následující den poté, kdy poprvé obětovali velikonočního beránka. 4-5 Zatímco Egypťané pohřbívali všechny své prvorozené potomky, které Hospodin zahubil na znamení porážky falešných egyptských bohů, Izraelci neohroženě vytáhli z Ramesesu a zastavili se až v Sukótu. *** 6-7 Ze Sukótu se přesunuli do Étamu na okraji pouště. Odtud se obrátili směrem k Pí-chírótu, který leží na východ od Baal-sefónu, a utábořili se nedaleko Migdólu. *** Když se zvedli z Pí-chírótu, přešli po mořském dně na étamskou poušť a po třech dnech putování se usadili v Maře. Z Mary pak pokračovali do Élimu, kde nalezli dvanáct pramenů a sedmdesát palem, a na nějaký čas se tam utábořili. 10-15 Z Élimu pak táhli dále a postupně tábořili u Rákosového moře, na Sínské poušti, v Dofce, v Alúši a v Refídímu. V Refídímu ale nenalezli žádnou vodu, aby se mohli napít, a proto se utábořili na Sínajské poušti. *** *** *** *** *** 16-37 Ze Sínajské pouště pak putovali dále a postupně tábořili v Kibrót-taavě, v Chaserótu, v Ritmě, v Rimón-peresu, v Libně, v Rise, v Kehelatě, na hoře Šeferu, v Charadě, v Makhelótu, v Tachatu, v Terachu, v Mitce, v Chašmóně, v Moserótu, v Bené-jaakánu, v Chór-gidgádu, v Jotbatě, v Abróně, v Esjón-geberu, v Kádeši (na poušti Sinu) a konečně na úpatí hory Hóru na hranicích edómského území. *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** 38-39 V době, kdy zde Izraelci tábořili - přesně první den pátého měsíce ve čtyřicátém roce po vysvobození Izraele z Egypta - vystoupil kněz Áron na Hospodinovu výzvu na vrchol hory Hór a ve svých sto dvaceti třech letech tam zemřel. *** Tenkrát se zpráva, že Izraelci táhnou do Kenaanu, donesla také aradskému králi, který sídlil v kenaanském Negebu. 41-49 Od úpatí hory Hóru pokračovali Izraelci dále a postupně tábořili v Salmóně, ve Funónu, v Obótu, v Ijé-abárímu na území Moábu, v Dibón-gádu, v Almón-diblátajimu, v Abárímských horách nedaleko Nebó a nakonec v rovinaté oblasti Moábu podél řeky Jordánu naproti Jerichu - na území od Bét-ješimótu až k Ábel-šitímu. *** *** *** *** *** *** *** *** 50-52 V době, kdy tábořili na tomto místě, vyzval Hospodin Mojžíše, aby předal Izraelcům toto poselství: "Až překročíte řeku Jordán a vstoupíte do kenaanské země, musíte vyhnat všechny její současné obyvatele. Zničte veškeré napodobeniny jejich falešných bohů i posvátná místa na pahorcích, kde je uctívají. *** *** Zaberete celou zemi a usadíte se v ní, protože jsem vám ji trvale svěřil do vlastnictví. S pomocí mých posvátných losů pak rozdělte zemi mezi jednotlivé rody. Početnějším rodům přidělíte větší podíl a méně početným menší. Každý z rodů dostane takový díl, který mu určí posvátný los. Jestliže všechny původní obyvatele své nové vlasti nevyženete, potom vám ti, kterým dovolíte, aby zůstali ve vaší zemi, způsobí takové problémy a utrpení jako tříska zabodnutá v oku nebo trn v boku. A já sám s vámi naložím tak, jak jsem zamýšlel naložit s nimi." Dále Hospodin řekl Mojžíšovi: "Promluv k Izraelcům a řekni jim: Území, které vám v Kenaanu trvale svěřím do vlastnictví, bude mít tyto hranice: 3-5 Na jihu bude vaše země zasahovat do pouště Sinu až k území Edómu. Samotná jižní hranice se z východní strany potáhne směrem na západ od jižního břehu Mrtvého moře, stočí se na jih podél Svahu štírů a povede přes poušť Sin ke Kádeš-barneji. Odtud bude pokračovat opět na západ přes Chasar-adár k Asmónu a podél Egyptského potoka povede až ke moři. *** *** A právě pobřeží Středozemního moře bude tvořit vaši západní hranici. 7-9 Severní hranice povede od pobřeží Středozemního moře směrem na východ k hoře Hóru. Odtud bude pokračovat k cestě do Chamátu, potáhne se podél měst Sadad a Zifrón a skončí v Chasar-énanu. *** *** 10-12 A konečně na východě povede hranice od Chasar-énanu k Šefámu a odtud k Rible východně od Ajinu. Zde se stočí k jihu a podél svahů na východním břehu Galilejského jezera sestoupí až řece Jordánu a skončí u Mrtvého moře. Území vymezené touto hranicí se stane vaší novou vlastí." *** *** 13-15 Když Hospodin domluvil, Mojžíš oznámil Izraelcům: "Hospodin přikázal, abychom tuto zemi losováním rozdělili mezi devět a půl rodu, neboť Rúbenovci, Gádovci a polovina rodu Manasesovců již své trvalé vlastnictví obdrželi za řekou Jordán na východ od Jericha." *** *** Nato Mojžíše opět oslovil Hospodin a dodal: "Územní podíly přidělí jednotlivým rodům kněz Eleazar a Núnův syn Jozue. K nim ustanovíš z každého rodu jednoho představitele, kteří jim při dělení budou pomáhat." 19-28 Nato Hospodin sám vybral tyto muže: Rod: Judovci, Představitel: Jefunův syn Káleb; Rod: Šimeónovci, Představitel: Amíhúdův syn Šemúel; Rod: Benjamínovci, Představitel: Kislónův syn Elídad; Rod: Danovci, Představitel: Joglíův syn Bukí; Rod: Manasesovci, Představitel: Efódův syn Chaníel; Rod: Efrajimovci, Představitel: Šiftánův syn Kemúel; Rod: Zabulónovci, Představitel: Parnakův syn Elísafan; Rod: Isacharovci, Představitel: Azanův syn Paltíel; Rod: Ašerovci, Představitel: Šelomíův syn Achíhúd; Rod: Neftalíovci, Představitel: Amíhúdův syn Pedahél. *** *** *** *** *** *** *** *** *** Těmto mužům Hospodin nařídil, aby dohlédli na rozdělení kenaanského území mezi jednotlivé izraelské rody." Zatímco Izraelci stále tábořili v rovinaté oblasti Moábu podél řeky Jordánu naproti Jerichu, Hospodin řekl Mojžíšovi: "Přikaž Izraelcům, aby na území, které každý z rodů dostal jako svůj podíl, vyčlenili města, jež se stanou domovem lévijců. Lévijci tak budou mít svá vlastní sídla a získají také pastviny pro svůj dobytek a ostatní zvířata. 4-5 Pastviny se budou kolem každého města, které dáte lévijcům, rozkládat až do vzdálenosti čtyř set padesáti metrů od hradeb. Odměřte tedy ze všech stran devět set metrů tak, aby město zůstalo uprostřed pastvin. *** 6-7 Celkem dáte lévijcům čtyřicet osm měst s okolními pastvinami. Mezi nimi pak vyberete šest měst, v nichž bude moci nalézt útočiště každý, kdo někoho zabil. *** Počet měst, která lévijci obdrží od jednotlivých izraelských rodů, určíte podle velikosti území, které každý z rodů dostal do vlastnictví. Od těch, kdo mají mnoho, vezměte více a naopak těm, kdo dostali málo, vezměte méně." 9-11 Nato se Hospodin vrátil k tomu, co řekl a požádal Mojžíše, aby Izraelcům vysvětlil: "Až přejdete přes Jordán do Kenaanu, vyberete si města, která budou soužit jako útočiště pro každého, kdo nešťastnou náhodou zabije někoho jiného. *** *** Člověk obviněný ze zabití zde nalezne azyl přede všemi, kteří by se mu chtěli pomstít a usmrtit ho dříve, než proběhne řádný soudní proces před shromážděním lidu. 13-14 Celkem pro tento účel vyčleníte šest z lévijských měst, tak aby se tři azylová města nacházela na východ od Jordánu a tři na území Kenaanu. *** Kromě Izraelců v nich naleznou útočiště také všichni cizinci, kteří žijí mezi nimi, aby se každý, kdo nedopatřením někoho zabil, měl možnost někam ukrýt. 16-18 Pokud by ale kdokoliv záměrně uhodil a zabil jiného člověka nějakým železem, kamenem nebo kusem dřeva, musí být jako vrah odsouzen k smrti. *** *** Příbuzný zavražděného pak smí beztrestně vykonat krevní mstu a kdykoliv vraha usmrtit. 20-21 Totéž platí i v případě, kdy člověk zcela záměrně a se zlým úmyslem někoho srazí k zemi, cokoliv po něm mrští nebo ho uhodí pěstí tak silně, že dotyčný zemře. Ten, kdo se čehokoliv takového dopustil, je vrah a musí zemřít. Příbuzný zavražděného pak smí beztrestně vykonat krevní mstu a kdykoliv vraha usmrtit. *** 22-24 Jestliže ale člověk kohokoliv nechtěně srazí, něčím ho praští nebo na něj nevědomky upustí kámen a připraví ho tak o život, musí spor mezi obviněným a krevním mstitelem projednat izraelský soud, neboť nešlo o vraždu v nepřátelství nebo se zlým úmyslem. *** *** Pokud vyjde najevo, že šlo o neúmyslné zabití, obviněnému musí být dána možnost, aby nalezl útočiště před krevní mstou v jednom z šesti vybraných měst. Tam zůstane až do smrti velekněze, který v té době bude zastávat svůj úřad. 26-27 Avšak v případě, že obviněný opustí hranice azylového města, krevní mstitel ho smí kdykoliv beztrestně zabít. *** Proto každý, kdo někoho neúmyslně zabil, musí zůstat v azylovém městě až do smrti úřadujícího velekněze. Teprve potom se smí v pokoji vrátit domů. Tento zákon bude platit také pro všechny budoucí generace vašich potomků, ať budou sídlit kdekoliv. "Dopustí-li se kdokoliv vraždy, smíte ho odsoudit k smrti pouze na základě výpovědi několika svědků. Nikdo nesmí být popraven pouze kvůli obvinění jediného svědka. Jestliže se někdo dopustil vraždy a zaslouží si zemřít, nesmíte dopustit, aby se vyplatil a zůstal naživu. Takový člověk vždy musí být popraven. Rovněž nedovolte, aby se člověk, který nalezl útočiště v některém z azylových měst, směl za peníze vrátit domů dříve, než zemře úřadující velekněz. Neposkvrňujte svou novou vlast porušováním tohoto nařízení. Neboť zemi, v níž došlo k vražednému krveprolití, očistí jen smrt vraha. Nedopusťte, Izraelci, aby vaši zemi zahalil stín provinění, neboť zde mezi vámi přebývám já sám, Hospodin." 1-2 Jednoho dne přišli za Mojžíšem a představiteli jednotlivých izraelských rodů zástupci linie Makírova syna Gileáda z rodu Manasesovců (potomků praotce Josefa) a prohlásili: "Když ti, pane, Hospodin přikázal, abys s jeho pomocí losováním rozdělil tuto zemi mezi izraelské kmeny, také ti oznámil, abys podíl našeho zesnulého příbuzného Selofchada svěřil jeho dcerám. *** Jestliže se ale jeho dcery vdají za muže z jiného izraelského rodu, jejich dědictví připadne jejich manželům a náš rodový podíl, který nám právem náleží, se zmenší. Svůj podíl nedostaneme zpět dokonce ani ve výročním roce, kdy se veškerý majetek navrací původním majitelům. Zůstane ve vlastnictví rodu, do kterého se dcery provdaly, a náš rod přijde zkrátka." Mojžíš se tedy poradil s Hospodinem a na jeho příkaz oznámil Izraelcům: "Potomci praotce Josefa mají pravdu. 6-7 Hospodin proto rozhodl, že Selofchadovy dcery se smí vdát pouze za muže z rodu svého otce. Svůj podíl získal každý z izraelských rodů natrvalo a nesmí žádnou jeho část převádět do vlastnictví jiného rodu. *** Pokud v kterémkoliv rodu získá dědictví po předcích dcera, smí si vzít muže jen ze svého rodu aby její podíl zůstal součástí rodového vlastnictví, které obdrželi její předkové. Každý rod si tak trvale ponechá, co získal, a nebude převádět jakoukoliv část svého podílu do vlastnictví jiného rodu." 10-11 Všechny Selofchadovy dcery - Machla, Tirsa, Chogla, Milka a Nóa - tedy udělaly, co jim Hospodin prostřednictvím Mojžíše nařídil, a vdaly se za své bratrance z otcovy strany. *** Splnily tak podmínku, aby jejich manželé byli z rodu Josefova syna Manasesa, a Selofchadův podíl tak zůstal ve vlastnictví rodu jeho předků. Všechna tato pravidla a přikázání svěřil Hospodin prostřednictvím Mojžíše Izraelcům v době, kdy sídlili v rovinaté oblasti Moábu podél řeky Jordánu naproti Jerichu. 1-5 Tato kniha obsahuje záznam poselství, která Mojžíš predal Izraelcum, když táborili v moábské poušti na východ od reky Jordánu - v údolí naproti Súfu mezi mesty Páran, Tófel, Lában, Chaserót a Dí-zahab. Ackoliv cesta od hory Chorébu do Kádeš-barneje trvá pres pohorí Seíru pouhých jedenáct dní, Izraelci trávili na poušti již ctyricátý rok. V té dobe meli Izraelci za sebou vítezství nad emorejským králem Síchonem z Chešbónu a bášanským králem Ógem, který sídlil a vládl v Aštarótu a v Edreí. A práve první den jedenáctého mesíce ve ctyricátém roce po odchodu z Egypta Mojžíš pripomnel a vyložil Izraelcum všechno, co jim Hospodin jeho prostrednictvím prikázal. Rekl jim: "Když izraelský národ pobýval na úpatí hory Chorébu, Hospodin, *** *** *** *** náš Buh, nám prikázal: "Táboríte tady už dosti dlouho. Nadešel cas, abyste sbalili tábor a presunuli se do pohorí na území Emorejcu a jeho okolí. Obsadíte údolí reky Jordánu, okolní pahorkatiny i nížiny, negebskou poušt na jihu, pobreží Stredozemního more, území Kenaanu a Libanónu a také celé další území až k veletoku Eufratu. Já sám jsem vám tuto zemi venoval, a proto jdete a vezmete si ji. Jako Hospodin jsem ji zaslíbil už vašim praotcum Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi a všem jejich potomkum." 9-10 Tenkrát," pokracoval Mojžíš, "jsem Izraelcum oznámil: Díky Hospodinove prízni je vás dnes témer tolik jako hvezd na nebi, a proto již sám na vedení celého národa nestacím. *** At vám Hospodin, kterého ctili již naši predkové, klidne žehná dál a rozmnoží vás treba tisíckrát, jak slíbil. Cožpak je ale možné, abych všechny vaše problémy, težkosti a rozepre snášel a rešil jen já sám? 13-15 Zvolte si z každého rodu moudré, uvážlivé a vážené muže a já je poverím, aby vás vedli. Muj návrh," pokracoval Mojžíš, "se lidem zalíbil, a tak jsem vámi vybrané muže jmenoval veliteli rodu a jejich cástí. *** *** Prikázal jsem jim, aby pozorne vyslechli každý spor, který Izraelci povedou mezi sebou nebo s cizinci a spravedlive ho vyrešili. Varoval jsem je, aby nikomu nestranili a bez obav soudili všechny stejne nehlede na jejich postavení, nebot veškeré soudy má v rukou Buh. S prípady, kdy si predstavitelé Izraele nevedeli rady, se pak meli obracet prímo na me. Také vám všem jsem tehdy prikázal, jak máte jednat. Pozdeji jsme se na Hospodinuv rozkaz vydali od hory Chorébu smerem k hornatému území Emorejcu. Putovali jsme nekonecnou a nehostinnou pouští, kterou jste ostatne sami videli, až jsme konecne dorazili do Kádeš-barneje. Tam jsem všem oznámil: Stojíme na prahu Emorejského pohorí, území, které nám Hospodin jako náš Buh venoval. Nuže jdete a obsadte je, jak vám Hospodin - Buh, jehož uctívali již vaši predkové, prikázal. Niceho se nebojte a neztrácejte odvahu. Nato vaši otcové prišli s návrhem, abychom do zeme vyslali zvedy, kterí by ji prozkoumali a poradili nám, kudy máme do své nové vlasti vstoupit a na jaká mesta cestou narazíme. 23-24 Nápad se mi líbil, a proto jsem vybral dvanáct Izraelcu - jednoho za každý rod, kterí pak zamírili do hor a prišli až do eškólského údolí a prozkoumali ho. *** Vzali s sebou nekolik plodu, které tam rostly, a když nám je prinesli, rekli: "Zeme, kterou nám Hospodin sveril, je velmi dobrá." Izraelci se však tenkrát vzbourili proti Hospodinovu narízení a odmítli do zeme vstoupit. Namísto toho zustali ve svých stanech a opovážlive prohlašovali: "Hospodin nás zcela jiste nenávidí, a proto nás odvedl z Egypta až sem, aby nás predhodil jako snadnou korist Emorejcum. Kam to jen chceme jít? Ješte ted se po tom, co nám rekli naši zvedové, treseme strachy. Vždyt nás varovali, že zdejší obyvatelé jsou mnohem silnejší a vyšší než my. Jejich mesta jsou obrovská a hradby, které je obepínají, se tyc í vysoko k nebi. Žijí tam potomci Anákovcu, národa lidí obrího vzrustu." 29-31 Nato jsem rekl: Všechen váš strach a obavy jsou zbytecné, nebot sám Hospodin, Buh, který vás vede, potáhne pred vámi a bude bojovat za vás, jako to prímo pred vašimi zraky udelal už v Egypte a na poušti. Tehdy jste sami videli, že Hospodin, váš Buh, o vás pecoval, jako otec pecuje o svého vlastního syna. Staral se o vás dokud jste nedorazili až sem. *** *** 32-33 Vy však svému Hospodinu presto neveríte, ackoliv jako váš Buh po celou cestu krácí pred vámi v podobe oblakového sloupu a v noci vás vede jako ohnivý sloup. Ukazuje vám místa, kde se máte utáborit, a radí vám, kudy máte jít dál. *** Vaše slova probudila Hospodinovo rozhorcení a on prísahal: "Nikomu z této generace svévolníku nedovolím vstoupit do zeme, kterou jsem slíbil už jejich predkum. Nikomu krome Jefunova syna Káleba. Sverím tuto zemi Kálebovi a jeho potomkum, nebot mi cele uveril a jednal podle m ých slov." Kvuli nespokojenosti vašeho národa se Hospodin rozhneval dokonce i na me a rekl mi: "Ani ty sám nevstoupíš do nové vlasti mého lidu. Namísto tebe tam v cele izraelských rodu vejde tvuj služebník, Núnuv syn Jozue, a rozdelí jim zemi do vlastnictví. Do nové vlasti vstoupí teprve vaše deti, které se podle vás mely stát snadnou koristí neprátel. Jednoho dne sverím zemi práve tem nejmenším, kterí dnes ješte ani nemají rozum. Vy se však obratte a vydejte se zpet na poušt smerem k Rudému mori." A co na to vaši otcové? Prohlásili, že chtejí napravit své provinení vuci Hospodinu, a proto vytáhnou do boje, jak jim puvodne narídil. Každý z nich si vzal vlastní zbran a pripravil se k boji s predstavou, že není nic jednoduššího než porazit obyvatele emorejského pohorí. Hospodin mi ale prikázal, abych Izraelce varoval, a rekl mi, že jim tentokrát v boji nepomuže, a neprátelé je tedy snadno porazí. Všechno jsem vašim predkum vzkázal, ale oni mi nevenovali pozornost a navzdory Hospodinovu príkazu troufale vytáhli do hor. Emorejci, kterí zde žili, proti Izraelcum zaútocili a za velkého krveprolití je pronásledovali jako roje divokých vcel od Seíru až do Chormy. Zbytek národa se pokorene vrátil a naríkal k Hospodinu. Ten se však odvrátil a jejich prosby nevyslyšel. Izraelci pak témer celý další rok zustali v Kádeši. Podle Hospodinova príkazu jsme se vydali zpet na poušt smerem k Rudému mori a mnoho dní jsme putovali kolem pohorí Seíru. Pozdeji mi Hospodin rekl: "Strávili jste na ceste kolem pohorí již dost casu, a proto se nyní obratte na sever. Vzkaž lidem, že budete procházet územím Seíru, které náleží potomkum vašeho dávného príbuzného Ezaua. Budou z vás mít strach, ale presto budte opatrní. Nesnažte se vyvolat jakýkoliv konflikt, protože z jejich území vám nemám v úmyslu dát ani sebemenší kousek. Sveril jsem Ezauovi pohorí Seír do trvalého vlastnictví. Všechno, co zde sníte i vypijete rádne místním obyvatelum zaplatíte stríbrem." Jen si vzpomente, Izraelci. Hospodin vám po celých ctyricet let na poušti prokazoval svou prízen ve všem, co jste delali, a pecoval o vás, takže vám nic nescházelo," poznamenal Mojžíš a pokracoval ve vyprávení: "Sešli jsme tedy z cesty, která vede z Élatu a Esjón-geberu a vydali jsme se pres území Seíru náležící potomkum Ezauova rodu. Když bylo za námi, obrátili jsme se na pouštní cestu smerem k Moábu. Tenkrát me Hospodin opet varoval: "Nijak neobtežujte obyvatele Moábu a nesnažte se je vyprovokovat k boji, protože ani z jejich zeme vám nemám úmyslu cokoliv dát. Toto území jsem natrvalo sveril Lotovým potomkum z rodu Arovcu." 10-11 Pred nimi zde sídlil pocetný národ Emejcu. Dosahovali obrího vzrustu jako Anákovci, a tak byli podobne jako oni považováni za Refájce. Obyvatelé Moábu je však nazývali Emejci. *** Území Seíru zase puvodne obývali Chorejci, které Ezauovi potomci vyhnali a vyhladili. Usadili se pak v jejich zemi jako nyní Izraelci na území, které jim trvale dal Hospodin. Když nás pak Hospodin vyzval, abychom postoupili dále a prekrocili údolí potoka Zered, uposlechli jsme a šli, kam nám rekl. V dobe, kdy jsme prekrocili potok Zered, již uplynulo tricet osm let o chvíle, kdy jsme odešli z Kádeš-barneje. Za ta léta se zatím vyplnila Hospodinova prísaha a vymrela celá generace dospelých, kterí se proti nemu postavili. Hospodin neustoupil, dokud je z národa úplne nevyhladil. 16-17 Jakmile zahynul poslední z této generace svévolníku, Hospodin mi narídil: *** "Dnes budete procházet kolem mesta Ar na území Moábcu. Priblížíte se také k zemi Amónovcu, ale nijak je neznepokojujte a nesnažte se vyvolat konflikt. Nemám v úmyslu vám dávat jakoukoliv cást jejich území, nebot jsem je trvale sveril Lotovým potomkum." Také toto území puvodne obývali Refájci, které Amónovci nazývali Zamzumci. Byl to silný a pocetný národ, jehož obyvatelé dosahovali obrího vzrustu jako Anákovci. Hospodin ale jejich moc podlomil a zcásti je vyhladil, aby je Amónovci mohli vyhnat a usadit se na jejich území. Vykonal tak pro ne totéž, co pro Ezauovy potomky, kterí podobne osídlili Seír. Hospodin pred nimi oslabil Chorejce, takže je Ezauovci dokázali snadno vyhostit a natrvalo se zabydleli na jejich území. Dalším z vyhlazených národu byli Avejci, kterí obývali vesnice tohoto území až k mestu Gáza. Rozprášili je Kaftórci, kterí pritáhli z Kaftóru, a obsadili jejich zemi. Mojžíš pokracoval: "Dále nám Hospodin rekl: "Vydejte se na cestu a prekrocte potok Arnón. Pomohu vám zvítezit nad emorejským králem Síchonem, který vládne v Chešbónu. Zacnete obsazovat jeho zemi a vyprovokujete ho k boji. Ode dneška budu všem ostatním národum nahánet hruzu z Izraele. Jejich obyvatelé se zacnou trást strachem, sotva se o vás doslechnou." Tenkrát," pokracoval Mojžíš, "jsem tedy z poušte Kedemótu vypravil k chešbónskému králi Síchonovi své posly s nabídkou vzájemného prímerí a vzkázal jsem mu: Dovol nám projít svou zemí. Potáhneme jen po silnici a nikde se z ní nevydáme jiným smerem. Jídlo i pitnou vodu ti zaplatíme stríbrem. Jen nám prosím dovol vstoupit na své území, jako to udelali Ezauovci v Seíru a Moábci, kterí sídlí v Aru. Chceme prekrocit reku Jordán a vejít do zeme, kterou pro nás pripravil Hospodin. Hospodin, ale dopustil, aby chešbónský král Síchon náš návrh zatvrzele a troufale odmítl a prechod pres své území nám nedovolil. To proto, aby nám Hospodin mohl pomoci nad Síchonem zvítezit, a tento slib také splnil. Hospodin mi rekl: "Pomohu ti porazit krále Síchona a dobýt jeho zemi. Proto zacni obsazovat a zabírat jeho území." 32-33 Král Síchon se proti nám postavil se svým vojskem v Jahse, ale Hospodin nám je pomohl porazit a pobít celou armádu až do posledního muže. *** Nato jsme rozborili všechna jejich mesta a vyhubili veškeré jejich obyvatele vcetne žen a detí. Neponechali jsme na živu ani jediného cloveka. Dobytek a cennosti z dobytých mest, jsme si však odnesli jako svou korist. Na území od Aróeru na brehu potoka Arnónu a od mesta v údolí až po Gileád nám neodolalo ani jedno mesto. Díky našemu Hospodinu jsme nade všemi zvítezili. Podle Hospodinova narízení jsme se však neopovážili vkrocit do zeme Amónovcu ani na území podél potoka Jaboku ci do okolí mest v pohorí. Odsud jsme se vydali smerem k Bášanu. V Edreí se však proti nám postavil bášanský král Og s celou svou armádou. Hospodin mi ale tenkrát rekl, abychom se niceho neobávali, nebot nám opet pomuže porazit celou armádu protivníku a obsadit jejich zemi jako v prípade emorejského krále Síchona, který vládl v Chešbónu. Jak Hospodin rekl, tak také udelal a pomohl nám zvítezit nad bášanským králem Ógem a celým jeho národem. Vyhladili jsme tehdy všechny jeho obyvatele až do posledního a obsadili jsme rovnež veškerá mesta. Z jejich šedesáti mest se pred námi neubránilo ani jediné. Dobyli jsme celé území Argóbu, kterému bášanský král Óg vládl. Všechna tato mesta byla obehnána hradbami s branami na závoru a mela v okolí mnoho neopevnených vesnic. Veškerá dobytá sídla jsme nenávratne znicili podobne jako mesta chešbónského krále Síchona a vyhladili jsme všechny obyvatele vcetne žen a detí. Avšak dobytek a veškeré cennosti jsme si i tentokrát ponechali jako svou korist. Tak jsme tedy získali území dvou emorejských králu na východním brehu Jordánu od Arnónu až k Chermónskému pohorí. Sidónci dali Chermónu název Sirjón a Emorejci ho pojmenovali Senír. Obsadili jsme veškerá mesta náhorní roviny, celé území Gileádu a oblast Bášanu až k mestum Salka a Edreí, která náležela králi Ógovi. Král Óg byl posledním z obrího národa Refájcu. V amónovském meste Raba po nem zustala jeho železná postel, která merila na délku ctyri metry a byla témer dva metry široká. Toto dobyté území jsem rozdelil následujícím zpusobem: Oblast severne od Aróeru podél potoka Arnónu vcetne poloviny hornatého území Gileádu a tamních mest jsem sveril rodu Rúbenovcu a Gádovcu. Zbytek Gileádu a také celý Argób, tedy bášanské území krále Óga, jsem dal polovine rodu Manasesovcu. (Bášanu se bežne ríkalo území Refájcu.) Celou oblast Argóbu až k hranicím území Gešúrovcu a Maakatovcu pak osídlil Manasesovec Jaír a natrvalo ji pojmenoval Jaírovy vesnice. Témer celý Gileád," pokracoval Mojžíš, "jsem pak sveril Makírovi. A konecne zbytek Gileádu smerem k potoku Arnónu (který tvorí hranici) a potoku Jaboku (na hranici s územím Amónovcu) jsem pridelil Rúbenovcum a Gádovcum. Západní hranici jejich území tvorila v poušti reka Jordán od Kineretu k Mrtvému mori na úpatí hory Pisgy. Soucasne jsem však Rúbenovcum, Gádovcum a polovine Manasesovcu rekl: Hospodin vám sveril tuto zemi do vlastnictví. Nyní ale všichni vaši bojeschopní muži musí se zbraní v ruce vytáhnout za Jordán s ostatními izraelskými rody. Ve mestech, která jsem vám dal, mohou zustat pouze ženy a deti a vaše pocetná stáda dobytka. Smíte se vrátit teprve tehdy, až s pomocí Hospodina dobojujete po boku ostatních Izraelcu poslední bitvu a oni obsadí zemi na druhém brehu Jordánu, kterou jim Hospodin pripravil stejne jako vám. Potom se budete moci vrátit na území, které jsem vám dal. Tehdy jsem také oslovil Jozua a rekl mu: Sám jsi videl, jak Hospodin naložil s králem Síchonem a Ógem. Vez, že totéž udelá s obyvateli všech zemí, do kterých vstoupíš. Nemusíš se jich tedy bát, protože po tvém boku bude bojovat sám Hospodin. Nato jsem se obrátil k Hospodinu a požádal jsem ho: Panovníku Hospodine, dáváš mi poznat svou velikost a moc. Na nebi ani na zemi neexistuje žádný jiný buh, který by dokázal to, co ty. Dovol mi tedy prejít pres Jordán a spatrit nádhernou a úrodnou pahorkatinu libanónské zeme. Protože se ale Hospodin kvuli vám na me hneval, nevyhovel mi a rekl: "Jednou jsem rozhodl, a už o tom nechci slyšet. Jestli chceš zemi videt, vystup na vrchol hory Pisgy a rozhlédni se všemi smery, kam dohlédneš. Uvidíš, jak zeme vypadá, ale pres Jordán ti prejít nedovolím. Predej vedení izraelského národa Jozuovi a dodej mu odvahy a elánu, aby prevedl muj lid pres Jordán a rozdelil jim zemi do vlastnictví." Zustali jsme tedy v údolí naproti Bét-peóru." Mojžíš promluvil k národu a rekl: "Izraelci, chcete-li zustat naživu a obsadit zemi, kterou vám venoval Hospodin, Buh vašich predku, vyslechnete a respektujte narízení, která vám oznámím. K temto prikázáním nic nepridávejte ani z nich nic nevyjímejte. Zachovávejte je tak, jak mi je pro vás sveril Hospodin, váš Buh. Sami jste videli, jak Hospodin naložil se všemi, kdo uctívali falešného boha Baal-peóra. Všechny až do posledního zahubil, zatímco vás ostatní, kterí jste Hospodinu, svému Bohu, zustali verní, ponechal naživu. Predal jsem vám zákony, které mi pro vás sveril Hospodin. Máte se jimi rídit ve své nové vlasti, do které vstupujete. Budete-li je peclive respektovat, podáte ostatním národum dukaz o své moudrosti a vyspelosti a každý, kdo o techto zákonech uslyší, to sám otevrene uzná. Vždyt který jiný národ je tak výjimecný a má tak blízko ke svým bohum jako my k Hospodinu, který je nám nablízku kdykoliv se k nemu modlíme? A který další národ má tak spravedlivé zákony a predpisy jako jsou ty, které vám dnes predkládám? Nikdy poroto nezapomente na to, co jste sami videli a prožili, a uchovejte si tyto vzpomínky ve svém nitru po celý život. Vyprávejte je svým detem a ucte je, aby totéž predávaly, až samy dospejí. Pamatujte na den, kdy mi Hospodin prikázal, abych vás shromáždil, a vy jste pred ním stanuli na úpatí hory Chorébu jako pred svým Bohem. Promluvil k vám, aby vás naucil, jak mu máte po celý svuj život vy i vaši potomci prokazovat svou úctu. Stáli jste kolem hory Chorébu, z níž šlehaly plameny a zahalovala ji temná oblaka a dým. Tehdy z toho ohne promluvil Hospodin. Nikoho jste nevideli, ale slyšeli jste jeho hlas. Uzavrel s vámi smlouvu v podobe deseti prikázání, která vám narídil zachovávat, a vyryl je do dvou kamenných desek. Tenkrát mi Hospodin narídil, abych vás s temito zákony seznámil, nebot se jimi máte rídit ve své nové vlasti, do které vstupujete. Když k vám Hospodin promlouval z hory Chorébu zahalené ohnem, nevideli jste, jak vypadá. 16-19 Proto vás nesmí ani napadnout, abyste si pro sebe vytvorili nejakou jeho napodobeninu nebo sochu. Nesmíte mu prisoudit podobu muže ani ženy nebo jakéhokoliv zvírete, ptáka, plaza ci ryby. Rovnež se pri pohledu na nebe nesmíte uchýlit k uctívání slunce, mesíce a hvezd nebo jiných nebeských teles. Jsou to pouhé Boží výtvory, které Hospodin ponechal všem ostatním národum na celé zemi. *** *** *** Vás ale Hospodin vysvobodil z výhne pohanského Egypta, abyste se stali jeho národem, jako jste nyní. Díky vaší nespokojenosti jsem probudil Hospodinovo rozhorcení, takže mi nedovolí, abych prekrocil reku Jordán a vstoupil do nové vlasti, kterou vám sveril trvale do vlastnictví. Já tedy zemru zde, ale vy pujdete dále a obsadíte zemi za Jordánem. Mejte vždy na pameti smlouvu, kterou s vámi uzavrel váš Buh. Dbejte na jeho zákaz a nezhotovujte si žádné posvátné predmety k uctívání. Vždyt Hospodin, váš Buh, dokáže žárlit jako planoucí ohen. Brzy prekrocíte Jordán a usadíte se v nové zemi. Privedete na svet deti, které vás pozdeji obdarí vnoucaty. Stane-li se, že casem zacnete uctívat nejaké falešné napodobeniny a delat veci, s nimiž Hospodin nesouhlasí, vzbudíte jeho rozhorcení a on vás nechá vyhynout. Celé nebe i zeme je mi pred vámi svedkem, že pak nebude trvat dlouho a váš národ nadobro zanikne. Hospodin vás rozptýlí mezi ostatní národy, které ponechají naživu jen zlomek z celého vašeho lidu. Budete v jejich zemích uctívat mrtvé a bezmocné napodobeniny falešných bohu, které zhotovili lidé. 29-30 Pokud se pak po všem trápení, které v zajetí prožijete, opet obrátíte k Hospodinu a zacnete ho uprímne hledat, znovu se k vám prizná a bude vaším Bohem. *** Vždyt Hospodin je Bohem slitování a nikdy se vás nezrekne ani vás nevyhladí, nebot nezapomíná na smlouvu, kterou uzavrel s vašimi predky a stvrdil svou prísahou. I kdybyste propátrali celou minulost ode dne, kdy Buh stvoril cloveka na zemi, nebo se vyptávali od jednoho konce nebe k druhému, zjistíte, že to, co prožil náš národ, se ješte nikdy nikomu nestalo, ba ani o tom neslyšel. Cožpak nekdo jiný slyšel promluvit Boha z plamenu tak jako vy a zustal pritom naživu? Pokusil se snad nekdy nejaký buh vysvobodit jeden národ z moci jiného prostrednictvím zkoušek, divu a zázraku, bojem a mocí nebo tak úžasnými ciny, jaké pro vás pred vašimi zraky vykonal Hospodin, váš Buh, v Egypte? To všechno vám ukázal, abyste poznali, že Hospodin je jediný pravý Buh a že mimo nej žádný jiný neexistuje. Promluvil k vám z nebe, abyste zpozorneli. Ukázal se vám na zemi v podobe planoucího ohne, z nehož jste slyšeli jeho hlas. Protože miloval vaše predky a vyvolil si je i s jejich potomky za své, osobne náš národ vysvobodil svou mocí z Egypta. Odklidil vám z cesty mnohem vetší a silnejší národy, než je Izrael, a privedl vás do jejich zeme, aby vám ji navždy venoval do vlastnictví, jak je tomu dnes. Proto dnes uprímne a z hloubi srdce vyznejte, že Hospodin je Bohem nebe i zeme a krome neho, žádný jiný buh není. Jednejte v souladu s jeho výnosy a príkazy, které jsem vám dnes zopakoval, aby se vám i vašim detem dobre darilo a mohli jste naveky žít v zemi, kterou vám Hospodin jako váš Buh daroval." 41-42 Mojžíš tenkrát urcil na východním brehu Jordánu tri mesta, v nichž smel najít útocište každý, kdo nechtene a bez zákerného úmyslu zabil cloveka. Viník zde nalezl azyl a zachránil si život pred pomstou. *** V rovinaté poušti na území Rúbenovcu vybral mesto Beser, z územního podílu Gádovcu mesto Rámot v Gileádu a konecne pro rod Manasesovcu oddelil Gólan v Bášanu. 44-46 Když Izraelci odešli z Egypta, porazili v cele s Mojžíšem emorejského krále Síchona, který vládl v Chešbónu, a utáborili se v údolí nedaleko Bét-peóru. A práve na tomto míste Mojžíš prednesl Izraelcum všechny tyto zákony a ustanovení. *** *** Po vítezství nad emorejskými králi Síchonem a Ógem Izraelci obsadili jejich zeme na východním brehu Jordánu. 48-49 Jejich území se táhla od Aróeru na brehu potoka Arnónu až k hore Síonu (nazývané také Chermón) a zahrnovala celou zajordánskou poušt až k mrtvému mori a na úpatí hory Pisgy. Jednoho dne Mojžíš shromáždil všechny Izraelce a rekl jim: "Dobre poslouchejte prikázání zákona, který vám dnes predložím. Predevším si je ale zapamatujte a ridte se jimi. Hospodin s námi jako náš Buh uzavrel na hore Chorébu smlouvu. Neuzavrel ji pouze s našimi predky, ale jejich prostrednictvím také s každým z nás, kdo je dnes mezi živými. 4-5 Ohen, který vzplanul na hore ve vás vzbudil bázen, a proto jsem se tenkrát stal prostredníkem mezi Hospodinem a vámi, abych vám oznámil, jeho vuli. Hospodin k nám promluvil prímo z planoucí hory a rekl: *** "To já, Hospodin, jsem váš jediný Buh, vždyt jsem vás vysvobodil z otroctví v Egypte. Proto nebudete uctívat žádné jiné bohy. Nebudete si vytváret napodobeniny cehokoliv v nebi, na zemi nebo hluboko pod zemí. Nebudete nic takového uctívat ani se pred tím ponižovat, vždyt vaše úcta náleží jedine mne, Hospodinu, vašemu Bohu. Jestliže se nekdo ode me odvrátí, zhoubné dusledky jeho odpadnutí ponese ješte ctvrtá generace jeho potomku. Avšak ti, kdo me milují a respektují má narízení, se budou tešit mé prízni po tisíce generací. Nebudete lehkovážne zneužívat jméno Hospodina, svého Boha. Každý, kdo by tak cinil, se sám vyrazuje z jeho prízne a privolává na sebe trest. Zachovávejte svatost sobotního dne odpocinku, jak jsem vám prikázal. 13-14 Šest dní venujte práci, ale sedmý den odpocívejte, protože sobotní cas patrí me, vašemu Hospodinu a Bohu. V sobotu nepracujte a nezamestnávejte ani své blízké, služebníky, cizince ani dobytek a jiná zvírata. I tvoji služebníci si musí odpocinout stejne jako ty. *** Pamatujte, že jste byli otroky v Egypte a že jsem to byl já, Hospodin, váš Buh, kdo vás odtud svou mocí vysvobodil. Proto vám prikazuji, abyste svetili sobotní den odpocinku. Prokazujte úctu a respekt svým rodicum, jak jsem vám prikázal. Jedine tak budete moci dlouho žít a vzkvétat v zemi, kterou vám jako váš Hospodin a Buh dávám. Nebudete se dopouštet vraždy. Nedopustíte se rovnež smilstva. Veškerý majetek vašich bližních pro vás bude nedotknutelný. Pomluvy a nepravdivá svedectví proti vašim blízkým vám budou cizí. Nebude vás sžírat závist a touha po cizím partnerovi, majetku, pozemku nebo služebnictvu a zvíratum. Nebudete dychtit vubec po nicem, co patrí nekomu jinému." To jsou všechna prikázání," pokracoval Mojžíš, "která vám všem Hospodin zretelne oznámil z hory zhalené ohnem a temnými mraky. Potom je vlastnorucne vepsal do kamenných desek a ty mi odevzdal. 23-24 Když jste vyslechli, co vám Hospodin z hory zhalené ohnem a temnými mraky rekl, prišli za mnou predstavitelé všech izraelských rodu a vážení zástupci lidu a se strachem mi sdelili: "Dnes nám Hospodin ukázal svou slávu a vznešenost a promluvil k nám zprostred plamenu. Pochopili jsme, že clovek muže zustat naživu, i když s ním promluví Buh. *** Proc bychom se ale meli znovu vystavovat tomuto nebezpecí? Bude-li Hospodin, náš Buh, takto hovorit i nadále, veliký ohen, který doprovází jeho hlas, nás pohltí a zahubí. Cožpak nejaký obycejný smrtelník zustal naživu, když uslyšel z plamenu hlas živého Boha jako my? Proto se za ním vyprav jen ty sám a dobre poslouchej, co ti Hospodin sdelí. Potom nám to oznámíš a my te uposlechneme." Hospodin slyšel, co jste rekli, a sdelil mi: "Reakce Izraelcu je v porádku. Bylo by jen dobre, kdyby prede mnou stále meli takový respekt a vždy plnili má narízení, nebot jedine tak se jim samotným i jejich detem povede dobre. Vyrid jim, aby se vrátili zpet do svých stanu, ale ty s nimi neodcházej. Zustan zde, abych ti mohl predat všechna narízení a zákony, která pak oznámíš Izraelcum. Poucíš je, aby se jimi rídili ve své nové zemi, kterou jim sveruji do vlastnictví." Proto svedomite dbejte na to, abyste jednali tak, jak vám Hospodin prikázal, a nevykládejte si jeho narízení po svém. Za všech okolností se držte toho, co rekl Hospodin, abyste ve své nové vlasti, kterou obdržíte, mohli trvale žít štastne a spokojene. Hospodin mi prikázal, abych vám predal všechna tato narízení a zákony a pripomnel vám, že se jimi máte rídit v zemi za Jordánem, do které vstupujete. Vy i vaši potomci musí po celý život ctít Hospodina jako svého Boha a zachovávat jeho výnosy a prikázání, s nimiž jsem vás seznámil. Jedine tak mužete být po celý život štastní. Proto jim Izraelci venujte pozornost a dusledne je dodržujte, aby se vám dobre vedlo a váš národ v nové vlasti hojnosti a bohatství rostl a vzkvétal, jak vám slíbil sám Hospodin, který je odedávna vaším Bohem. Dobre mne poslouchejte, Izraelci. Jen Hospodin a nikdo jiný je jediný a pravý Buh. Milujte ho tedy jako svého Boha celým svým srdcem, celou duší a ze všech sil. 6-7 Slova, která vám dnes ríkám, si uchovejte hluboko ve svém nitru a vštepujte je svým detem. At vás provázejí doma i na cestách a od samého rána, kdy vstáváte, až do vecera, kdy uléháte ke spánku. *** Musí trvale ovlivnit vaše jednání a zustat pevne zapsána do vaší mysli. Jako pripomínku si je napíšete také na zárubne a dvere ci brány svých domu. Mejte se však na pozoru. Hospodin vás zakrátko privede do zeme, kterou slíbil již našim praotcum - Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Dá vám prosperující velkomesta, která jste sami nevystaveli, domy plné užitecných vecí, které jste sami nezískali a také studny, jež jste nevyhloubili, vinice a olivové háje, které vypestovali jiní. Až to všechno získáte, budete mít všeho dostatek a mohlo by se stát, že zapomenete na Hospodina, který vás vysvobodil z Egypta, kde jste žili jako otroci. Proto vám pripomínám, abyste jako svého Boha vždy uctívali jen Hospodina. Služte jen jemu a prísahejte výhradne v jeho jménu. Neuchylujte se k uctívání falešných božstev okolních národu, nebot vaším Bohem je Hospodin. Nebude se o vás s nikým delit a pro vaši neveru by vás v rozhorcení vyhladil ze povrchu zeme. Proto mu nezavdávejte prícinu k hnevu jako tenkrát, když jste se proti nemu vzbourili v Maase. Za všech okolností dodržujte prikázání, narízení a výnosy, které vám Hospodin predložil. 18-19 Jednejte v souladu s tím, co Hospodin považuje za spravedlivé a dobré, aby se vám dobre darilo. Jedine tak se vám podarí úspešne prevzít úrodnou zemi, kterou Hospodin prísežne zaslíbil již vašim predkum a zbavil ji pred vámi puvodních obyvatel. *** 20-21 Až se jednou kterýkoliv z vašich potomku zeptá, proc vám Hospodin, váš Buh, sveril všechna tato prikázání a zákony, odpovezte takto. Egyptský faraón z nás udelal otroky, ale Hospodin nás svou mocí vysvobodil. *** Na vlastní oci jsme videli, jak na faraónovu dynastii a na celý Egypt seslal ohromné a hruzné pohromy. Nás však Hospodin vysvobodil, aby nám mohl sverit zemi, kterou již dávno závazne slíbil našim predkum. Prikázal nám jednat podle svých narízení a ctít ho jako svého Boha, abychom vždy žili v pokoji a náš národ vzkvétal. Tím, že zachováváme zákon, který nám Hospodin sveril, usilujeme o spravedlnost. 1-2 Jakmile s Hospodinem v cele vstoupíte do zeme, kterou máte natrvalo obsadit jako svou novou vlast, Hospodin pred vámi zacne vypuzovat národy puvodních obyvatel. Pomuže vám vyhladit Chetejce, Girgašejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce - sedm národu, které vás predcí velikostí i mocí. Hospodin je oslabí, abyste je dokázali porazit. Jakmile zvítezíte, musíte všechny jejich obyvatele bez milosti usmrtit. *** V žádném prípade je nesmíte ponechat naživu a uzavrít s nimi prímerí nebo dokonce sezdávat jejich potomky a své vlastní syny a dcery. Tito pohané by je odvrátili od Hospodina a svedli je k uctívání svých falešných bohu. V rozhorcení by pak Hospodin musel jako spravedlivý Buh vyhladit celý váš národ. Proto znicte jejich oltáre i posvátné kameny a sloupy a spalte všechny napodobeniny jejich falešných bohu. Hospodin si vás vyvolil ze všech národu na zemi jako svuj zvláštní a drahý lid, a proto náležíte výhradne jemu. Neoblíbil a nevybral si vás proto, že byste poctem prevyšovali ostatní národy. Vždy je vás naopak mnohem méne. Udelal to proto, že vás miluje a plní slib, kterým se zavázal vašim predkum. Proto vás svou mocí vysvobodil z Egypta, kde vás faraón, vládce zeme, veznil jako své otroky. Budte si vedomi toho, že Hospodin je jediný pravý Buh. Je verný a se všemi, kdo ho milují a zachovávají jeho prikázání, trvale jedná podle své smlouvy prízne. Avšak tem, kdo se proti nemu bourí, bez váhání odplácí zkázou. Proto svedomite dodržujte jeho prikázání a zákony, které jsem vám dnes sveril. Budete-li se temito zákony rídit, Hospodin dostojí svému slibu, který dal vašim predkum. Bude vás milovat a prokazovat vám svou prízen. V zemi, kterou se zavázal venovat vašim predkum, rozmnoží váš národ a bude žehnat vašim potomkum. Zajistí vám bohatou úrodu obilí, vinné révy i olejnatých oliv a znásobí vaše stáda. Dostane se vám vetšího požehnání než všem ostatním národum. Žádné z vašich manželství nezustane bezdetné a také dobytek se nebývale rozmnoží. Hospodin ochrání vaše zdraví a nedopustí, aby vás postihly choroby, které sužovaly Egypt, ale sešle je proti vašim neprátelum. Znovu opakuji, že všechny protivníky, které vám Hospodin vydá do rukou, musíte bez milosti zabít. Nemejte s nimi žádné slitování a nedejte se svést k uctívání jejich falešných bohu, jinak sami vstoupíte na cestu zatracení. Všechny tyto národy jsou mocnejší než vy, a tak se možná sami sebe zeptáte, jak byste je mohli znicit. Nemejte ale žádné obavy a dobre si zapamatujte, jak Hospodin naložil s egyptským faraónem a s celou jeho zemí. Vždyt jste na vlastní oci videli zázraky a divy i težké zkoušky, kterými Hospodin podrobil vaše neprátele, když vás svou mocí jako váš Buh vysvobozoval. A práve tak Hospodin naloží se všemi, kterých se nyní bojíte. Pošle na ne hejna sršnu, dokud nezahyne i ten poslední, který se pred vámi ukryl. Není treba mít strach, protože Hospodin, váš Buh, je veliký a mocný. Hospodin však bude tyto národy vyhánet postupne a nedovolí vám, abyste je vyhubili najednou, protože by se ve vaší nové vlasti nebezpecne premnožila dravá zvírata. Hospodin vyvolá v radách vašich protivníku veliký zmatek, abyste nad nimi mohli zvítezit a všechny je pobít. S jeho pomocí si podrobíte i jejich krále a navždy je necháte upadnout v zapomnení. Nikdo pred vámi neobstojí a nade všemi zvítezíte. Spalte napodobeniny jejich falešných bohu a znicte dokonce i stríbro a zlato. Nedejte se ovládnout ziskuchtivostí a nic si neponechejte pro sebe, jinak se zdánlivý prospech obrátí proti vám, nebot Hospodinu takové veci nenávidí. Neopovažujte se prinést si cokoliv z posvátných vecí techto pohanských národu do svého domu, jinak budete spolecne s nimi odsouzeni ke zkáze. Všechno, co vám Hospodin narídil znicit, je odporné a hodné nenávisti. Svedomite zachovávejte všechna prikázání, která vám dnes dávám, aby váš národ rostl a vzkvétal a mohli jste trvale obsadit zemi, kterou Hospodin prísežne slíbil vašim predkum. Mejte na pameti, jak vás Hospodin, váš Buh, po celých ctyricet let vodil pouští, abyste si v težkých podmínkách uvedomili, co vlastne chcete a zda se budete rídit jeho príkazy nebo ne. Nechal vás o hladu a vzápetí vás sytil manou, kterou nikdo z vás ani z vašich predku nikdy dríve nevidel. Naucil vás, že k životu nestací jen se najíst, ale predevším je treba poslouchat všechno, co ríká Hospodin. Uvedomte si, že za celých ctyricet let jste neobnosili své šaty a pri chuzi vás nebolely nohy. Vezte, že Hospodin vás vychovával, podobne jako otec vychovává svého syna. Proto respektujte Boha a jeho narízení a jednejte v souladu s jeho vulí. Vždyt Hospodin vás vede do nádherné zeme potoku a tuní, krajiny pramenu, které vyverají v údolích na úbocích hor. 8-9 Je to úrodná zeme, kde se darí pšenici i jecmenu, vinné réve a fíkovníkum i granátovým jablkum, zeme, která oplývá hojností olivového oleje a medu a kde nikdy nechybí chléb a není jiného nedostatku. Je zde bohatství železa ale i hojná nalezište medi. *** Když se dosyta najíte, nezapomente za tuto zemi podekovat Hospodinu, svému Bohu, který vám ji venoval. Dávejte si dobrý pozor, abyste na Hospodina nezapomneli a neprestali respektovat jeho prikázání, výnosy a zákony, které vám dnes dávám. 12-14 Až budete mít hojnost jídla, vystavíte si nádherné domy a usadíte se, jakmile se rozmnoží vaše stáda, rozmnožíte své bohatství a znásobíte svuj majetek, mohlo by se snadno stát, že zacnete být pyšní sami na sebe a zapomenete na Hospodina, svého Boha, který vás vysvobodil z Egypta, kde vás drželi jako otroky. *** *** Vodil vás po rozlehlé a nehostinné vyprahlé poušti, kde clovek marne hledá vodu, ale na každém kroku narazí na jedovatého hada ci štíra. On však pro vás nechal vytrysknout pramen prímo ze skály. Sytil vás na poušti manou, kterou pred vámi nikdy nikdo nevidel. Vystavoval vás zkouškám, abyste mu více duverovali a on vám mohl pozdeji projevit svou prízen. Jednoho dne byste se však mohli zacít domnívat, že všeho, co máte, jste dosáhli vlastní silou a svýma rukama. Proto vás varuji - nezapomínejte na Hospodina, svého Boha, nebot je to jedine on, kdo dává cloveku sílu k dosažení hojnosti. I dnes tak potvrzuje smlouvu, kterou uzavrel s vašimi predky. Jestliže se však Hospodina kdykoliv zreknete a zacnete uctívat jiné bohy, již dnes vám zarucím, že váš národ zanikne. Pro svou neposlušnost Hospodinu skoncíte stejne jako ostatní národy, které pred vámi on sám jako jediný pravý Buh vyhladil. Dobre mne poslouchejte, Izraelci," pokracoval Mojžíš. "Zanedlouho prekrocíte Jordán a vydáte se obsadit zemi dosud osídlenou národy, které jsou vetší a silnejší než vy a bydlí ve mestech s hradbami, jež se tycí vysoko k nebi. Jejich obyvatelé pocházejí z národa Anákovcu - lidí obrího vzrustu a jsou mocní a velcí. Sami dobre víte, s kým máte tu cest, a slyšeli jste, že snad není cloveka, který by dokázal proti Anákovcum obstát. Chci vás ale dnes ujistit, že Hospodin, váš Buh, pujde pred vámi a otevre vám cestu podobne jako ohen, který spálí vše, co mu prekáží. Hospodin dodrží slib, který vám dal, a podlomí moc techto národu, abyste je dokázali rychle vyhnat a vyhubit. 4-5 Až vám Hospodin pomuže odstranit puvodní obyvatele, nedomnívejte se, že vás nechal obsadit tuto zemi díky vaší spravedlnosti. Hospodin tyto národy vyhladí kvuli jejich vlastnímu provinení. Vyhostí je pred vámi, aby naplnil prísahu, kterou se zavázal vašim predkum - Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. *** Budte si tedy vedomi toho, že Hospodin vám tuto zemi jako Buh nesveril proto, že jste jako národ lepší, nebot ve skutecnosti jste velmi zatvrzelí. Mejte to na pameti a nikdy nezapomínejte, jak jste svým jednáním v poušti privolávali Hospodinovo rozhorcení. Po celou dobu vaší cesty z Egypta až sem jste se mu staveli na odpor. Už na hore Chorébu jste se tak provinili, že jste za to málem zaplatili životem. Tenkrát jsem vystoupil na horu, kde mi Hospodin dal kamenné desky s ustanoveními smlouvy, kterou s vámi uzavrel. Zustal jsem na vrcholu ctyricet dní a nocí a po celou dobu jsem nic nejedl ani nepil. Hospodin mi dal dve kamenné desky a vlastním prstem na ne zapsal všechny príkazy, které vám oznámil z hory zahalené plamenem v den, kdy se kolem ní shromáždil celý váš národ. 11-12 Jakmile uplynulo ctyricet dní a nocí, Hospodin mi predal obe kamenné desky jako symbol smlouvy a rekl: "Ihned se vydej na cestu zpet, protože národ, který jsi vyvedl z Egypta se dopouští nepravostí. Nedbají na to, co jsem jim prikázal, a zhotovili si napodobeninu falešného boha. *** Opet vidím, jak jsou tito lidé tvrdohlaví. Nyní proto odejdi, abych je mohl vyhladit a navždy uvrhnout v zapomnení. Z tebe pak nechám vzejít mnohem silnejší a pocetnejší národ, než jsou Izraelci." Když Hospodin domluvil, obrátil jsem se a s obema deskami smlouvy v rukou jsem sestoupil z hory, kterou stále halil ohen. Když jsem konecne prišel na dohled, spatril jsem, jak jste se proti Hospodinu, svému Bohu, provinili. Zhotovili jste si sochu býcka a uctívali ji, jako by to byl váš buh. Tak rychle jste dokázali opustit narízení, které vám dal Hospodin. Proto jsem tenkrát odhodil obe kamenné desky se zákonem a pred vašimi zraky je roztríštil. Vzápetí jsem se sklonil pred Hospodinem k zemi a ctyricet dní a nocí jsem opet nic nejedl a nepil. A to vše jen kvuli vašemu provinení a zvrhlému jednání, kterým jste probudili Hospodinovo rozhorcení. Mel jsem tehdy skutecne strach, nebot Hospodin by vás všechny mohl nechat zahynout. Ale i tentokrát mi Hospodin vyšel vstríc a ponechal vás naživu. Nejvetší vinu kladl Hospodin knezi Áronovi, a proto jsem se modlil i za nej, aby ho Hospodin nezahubil. Toho odporného býcka, kterého jste si zhotovili jako falešného boha, jsem nakonec vhodil do ohne a spálil. Jeho popel jsem pak rozdrtil na prach a vysypal do potoka na úbocí hory. Krome toho jste však vyprovokovali Hospodinuv hnev také v Tabére, v Masse a v Kibrót-taave. Nebylo tomu jinak ani v Kádeš-barneji, kde vám Hospodin prikázal, abyste obsadili zemi, kterou vám venoval. Vy jste mu ale neduverovali a postavili jste se proti jeho narízení. Vlastne se proti Hospodinu bouríte po celou dobu, co vás znám. Na znamení zoufalství jsem ležel na zemi pred Hospodinem ctyricet dní a nocí, nebot prohlásil, že vás zahubí. 26-27 Volal jsem k nemu a prosil: "Ach, muj Bože, neusmrcuj prosím tento lid, své vyvolené, které jsi svou vlastní mocí vysvobodil z Egypta. Nehled na provinení a zatvrzelost tohoto národa a rozpomen se na své verné služebníky Abrahama, Izáka a Jákoba. *** Jestliže Izraelce vyhladíš, Egyptané si zacnou navzájem ríkat: "Hospodin je nedokázal privést do zeme, kterou jim slíbil, a protože je ve skutecnosti nenávidel, odvedl je na poušt, aby tam zahynuli." Vždyt Izraelci jsou tvuj vyvolený národ, který jsi ty sám svou mocí vysvobodil. 1-2 Tehdy mi Hospodin odpovedel: "Vytesej z kamene dve desky, jako byly ty první, a znovu vystup za mnou na vrchol hory. Dále nechej zhotovit drevenou truhlu, a jakmile ti na desky napíši stejná slova, která byla na deskách, jež jsi rozbil, uložíš je práve do té truhly." *** Podle Hospodinova prání jsem tedy zhotovil truhlu z akáciového dreva a vytesal z kamene dve desky podobné tem prvním. Když sem byl hotov, vystoupil jsem s deskami na vrchol hory. Stejne jako poprvé Hospodin napsal na desky deset prikázání, která predtím oznámil celému izraelskému národu z hory zahalené ohnem. Jakmile mi desky opet vrátil sestoupil jsem z hory a uložil je do truhly, kterou jsem zhotovil podle Hospodinova narízení. Tam také zustaly dodnes. V té dobe jsme se presunuli z tábora u studní Jaakanovcu do Mósery, kde zemrel a byl pochován knez Áron. Do úradu kneze po nem nastoupil jeho syn Eleazar. Pozdeji jsme putovali dále a postupne táborili v Gudgódu a v Jotbe, protkané mnoha ríckami a potoky. Tenkrát Hospodin sveril rodu Léviovcu zvláštní poslání, které jim zustalo dodnes - prenášet truhlu s deskami zákona, vykonávat práce spojené se službou v Hospodinove svatyni a predávat ostatním Izraelcum poselství Hospodinovy prízne. Proto Léviovci nedostali do vlastnictví žádný podíl jako ostatní izraelské rody. Hospodin jim oznámil, že se o jejich potreby postará on sám. Také podruhé jsem zustal na hore ctyricet dní a nocí. Hospodin vyslyšel mou modlitbu a rozhodl se, že vás nevyhladí. Nakonec mne poslal, abych vás opet vedl a pripravil národ na vstup do zeme, kterou slíbil již vašim predkum." 12-13 Co od vás tedy, Izraelci, Hospodin jako váš Buh ocekává? Pro vaše vlastní dobro chce jen to, abyste ho respektovali, jednali podle jeho zásad, milovali ho, sloužili mu z celého srdce i mysli a dodržovali jeho prikázání a zákony, s nimiž jsem vás dnes seznámil. *** Hospodin je Buh a patrí mu celé nebe i zeme se vším, co je na ní. A presto si Hospodin oblíbil a zamiloval vaše predky a vyvolil si vás, jejich potomky, za svuj zvláštní národ, kterým jste zustali až dodnes. Proto nebudte zatvrzelí a celým srdcem se primknete k nemu. Vždyt Hospodin je jediným pravým Bohem a nejvyšším ze všech panovníku. Jeho nekonecná moc vzbuzuje úžas a bázen. Je vždy nestranný a nedá se podplatit. Zastává se sirotku a vdov a ujímá se také cizincu, které sytí a obléká. Také vy je máte milovat, nebot jste sami byli v Egypte cizí. Prokazujte svému Bohu úctu a budte jeho vernými služebníky, pro které je Hospodin jedinou a nejvyšší autoritou. Vždyt kdo jiný než on je hoden vaší chvály? Je to váš Buh, který pred vašimi zraky vykonal tolik úžasných zázraku. Do Egypta kdysi prišlo jen sedmdesát vašich predku a dnes z vás Hospodin ucinil národ tak pocetný, jako hvezdy na nebi. Milujte Hospodina jako svého Boha a za všech okolností zachovávejte jeho zákony a narízení. 2-3 Nezapomínejte také na to, že jste to byli vy a ne vaše deti, kdo videl a prožil Hospodinovu moc a majestát i to, jak naložil s egyptským faraónem a celým jeho národem. *** Víte, jak skoncoval s egyptskou armádou vcetne koní a válecných vozu. Když vás pronásledovali, zavrel nad nimi hladinu Rudého more a navždy je zahubil. A znovu to nebyly vaše deti ale vy, kdo videl, co všechno pro vás Hospodin delal na poušti, dokud jste nedorazili až sem. Nezapomente také na to, jak se vyporádal s Elíabovými syny Dátanem a Abíramem z rodu Rúbenovcu. Nechal je uprostred shromáždení Izraelcu propadnout do zeme i s jejich rodinou, stany a vším, co jim patrilo. Byli jste to práve vy, kdo na vlastní oci videl všechny tyto ohromné ciny, které Hospodin vykonal. 8-9 Proto respektujte veškeré príkazy, které vám dnes predávám, abyste dokázali prekrocit Jordán a vstoupit do zeme, kterou máte obsadit. Do zeme, kterou Hospodin slíbil vašim predkum a vám jako jejich potomkum - úrodné zeme skýtající hojnost mléka a medu. *** Vaše nová vlast, do níž vstupujete, se nepodobá egyptské zemi, kde jste museli pro všechny plodiny cerpat vodu a zalévat je jako zeleninu na zahrade. Zemi za Jordánem, která vám bude náležet, tvorí hory a údolí a zavlažuje ji déšt. Je to zeme, o kterou se Hospodin, váš Buh, stará a po celý rok na ni dohlíží. 13-14 Budete-li verne zachovávat príkazy, s nimiž vás dnes seznamuji - tedy milovat Boha a z celého srdce i mysli mu sloužit - bude vám v pravý cas na jare i na podzim sesílat déšt, aby vám zajistil hojnou úrodu cerstvých hroznu a oliv. *** Na polích nechá vyrust trávu pro vaše stáda a postará se o to, abyste byli sytí a spokojení. Mejte se na pozoru, aby vás nekdo nesvedl k uctívání falešných bohu. Hospodin by pak v rozhorcení prestal zavlažovat zemi deštem a ta by vám nevydala žádnou úrodu. Netrvalo by dlouho a váš národ by v zemi, kterou jste dostali, zcela vyhynul. Vše, co vám ríkám, si peclive uložte do svého nitra i pameti, aby má slova trvale ovlivnila vaše jednání a zustala zapsána ve vaší mysli. Vštepujte je svým detem a rozmlouvejte o nich. At vás provázejí doma i na cestách od samého rána, kdy vstáváte, až do vecera, kdy uléháte ke spánku. 20-21 Jako pripomínku si je napíšete také na zárubne a dvere ci brány svých domu, abyste vy i vaši potomci mohli v této zemi, kterou Hospodin slíbil vašim predkum, žít dokud bude svet svetem. *** 22-23 Budete-li verne zachovávat príkazy, které vám dnes dávám - tedy milovat Boha a verne následovat jeho vuli - Hospodin vám pomuže porazit a vyhnat národy, které jsou mnohem pocetnejší a mocnejší než vy. *** Všechna místa, kam vkrocíte, budou patrit vám. Vaše území se potáhne z poušte až k Libanónu a od reky Eufrat až k Stredozemnímu mori na západe. Nikdo proti vám neobstojí, nebot Hospodin, váš Buh, dodrží svuj slib a celou zemi a její obyvatele ochromí strachem, at se vydáte kamkoliv. Hovorím s vámi otevrene o Hospodinove prízni i zatracení. Svou prízen vám projeví, budete-li zachovávat jeho prikázání, která jsem vám dnes oznámil. Jestliže se ale naopak k tomu, co vám dnes ríkám, obrátíte zády a namísto úcty k Hospodinu zacnete uctívat jiné falešné bohy, ceká vás zkáza a zatracení. Jakmile s Hospodinem v cele vstoupíte do své nové vlasti, kterou máte obsadit, udelujte požehnání na hore Gerizímu a prokletí na hore Ébalu. Tyto hory leží na západ od Jordánu nedaleko posvátných dubu v Móre, v poušti obklopující Gilgál na území Kenaancu. Zanedlouho prekrocíte Jordán, abyste vstoupili do zeme, kterou vám sveril Hospodin, váš Buh. Jakmile ji obsadíte a osídlíte ji, svedomite jednejte v souladu se všemi výnosy a zákony, které jsem vám dnes predložil.“ Izraelci naslouchali a Mojžíš pokracoval: „Jakmile se usadíte ve své nové zemi, kterou vám Hospodin, Buh vašich predku, sveril do vlastnictví, jednou pro vždy se musíte rídit jeho pravidly. Beze zbytku znicíte veškerá posvátná místa na vrcholcích hor a kopcu a také pod každým posvátným stromem, kde pohanské národy, které máte vyhladit, uctívají své falešné bohy. Rozmetejte jejich oltáre, znicte posvátné kameny a spalte posvátné drevené sloupy. Zbavte se také všech napodobenin jejich falešných bohu, aby se na ne navždy zapomnelo. Nikdy pak nesmíte uctívat svého Boha Hospodina tak, jako tito pohané. Buh sám urcí na území jednoho z vašich rodu místo, které se stane symbolem jeho prítomnosti na zemi. Jedine na tomto míste ho pak smíte uctívat a prinášet mu na oltární ohen své obeti a dary, desátky, prvorozené kusy dobytka a výjimecné dary, které jste mu prislíbili na výraz své vdecnosti a prátelství. V prítomnosti Hospodina, svého Boha, pak se svými rodinami smíte jíst a radovat se ze všeho, cím vás Hospodin ve své prízni obdaril. 8-9 Nebudete již dále jednat jen podle svého vlastního uvážení, jak je tomu dnes, kdy ješte neprožíváte pokoj v nové vlasti, kterou vám Hospodin, váš Buh, dává. *** Jakmile ale prekrocíte Jordán a osídlíte zemi, kterou vám Hospodin natrvalo sverí, zbaví vás okolních neprátel, abyste mohli žít v bezpecí. A práve tehdy si vyvolí místo, kde nechá prebývat svou slávu a kam mu budete prinášet veškeré své obeti a dary ke spálení, desátky a mimorádné dary, které jste Hospodinu prísežne zaslíbili. Tam se budete radovat s celou svou rodinou, služebnictvem i lévijci z vašich mest, kterí nedostali do vlastnictví žádný podíl. Za žádných okolností nespalujte pro Hospodina své obeti, kdekoliv se vám zachce. Predkládejte mu je výhradne na míste, které sám Hospodin urcí na území jednoho z vašich rodu. Tam se ridte vším, co jsem vám prikázal. Ostatní zvírata pro svou obživu smíte porážet kdekoliv. Když vám to míra Hospodinovy prízne dovolí, mužete jíst tolik masa, kolik budete chtít. Smí je jíst každý, at už bude splnovat požadavky obradní cistoty nebo nikoliv, podobne jako kdyby ulovil lan nebo jelena. Nikdy však nejezte krev, ale vylijte ji na zem jako vodu. Podobné narízení jako pro prinášení obetí platí také pro pokrmy pripravené z desetiny vašeho obilí, vinné révy a oleje ci prvorozených kusu z vašich stád a všeho, co jste slíbili Hospodinu jako obetní dar na výraz své vdecnosti a prátelství. 18-19 Nesmíte je jíst kdekoliv budete chtít, ale výhradne v prítomnosti Hospodina, vašeho Boha, na míste, které on sám vyvolí. To platí pro všechny cleny vašich rodin, služebnictvo a také pro lévijce, kterí žijí ve vašich mestech. Spolecne se radujte pred Hospodinem, svým Bohem, ze všeho, cím vás obdaroval, a nikdy nezanedbávejte predevším lévijce. *** 20-21 Jakmile vám Hospodin sverí celou zemi, jak slíbil, bude jeho vyvolené mesto pro nekteré z vás príliš daleko. Kdykoliv však dostanete chut na maso, smíte ho jíst, kolik budete chtít, a porážet dobytek k obžive v míste svého bydlište. *** Takový pokrm smí jíst dokonce i necistí, podobne jako kdyby ulovili lan nebo jelena. Za žádných okolností však nejezte krev usmrcených zvírat - symbol života. Vylijte ji na zem jako obycejnou vodu. Držte se toho, co Hospodin považuje za správné, a nejezte krev, aby vám i vašim potomkum byl Hospodin vždy príznive naklonen. Posvátné dary a slíbené obeti ale vždy musíte Hospodinu prinášet pouze na místo, které sám vyvolí. Predkládejte maso i krev obetí urcených ke spálení na Hospodinuv oltár. Krev musíte vylít vedle oltáre a maso smíte sníst. Peclive jednejte podle všech narízení, která jsem vám sveril. Vždyt vám i vašim potomkum se povede dobre jedine tehdy, budete-li delat to, co Hospodin, váš Buh, považuje za správné. On sám pred vámi vyžene národy zeme, kterou se chystáte obsadit. Jakmile se jich zbavíte a osídlíte jejich zemi, nedejte se svést bájemi o jejich bozích. Nepátrejte po tom, jak tyto národy sloužily svým bohum, abyste nezacali jednat stejne. Nesmíte Hospodina, svého Boha, uctívat po vzoru pohanu, nebot se pri tom dopouštejí všemožných ohavností, které Hospodin nenávidí. Vždyt pohané pri svých obradech obetují v ohni dokonce i své vlastní deti! Peclive proto dodržujte všechno, co jsem vám narídil, nic k tomu nepridávejte a nicemu se nevyhýbejte. Je možné, že se mezi vámi vyskytne clovek, který se nazve prorokem a na základe snu bude predpovídat budoucnost, zázraky a neobvyklá znamení. Když se pak nekterá z jeho predpovedí splní, bude se vás snažit zlákat k uctívání jiných bohu, které jste dosud neznali. Vy se však za žádných okolností nedejte slovy tohoto samozvaného proroka a veštce zmást. Sám Hospodin, váš Buh, dovolí, aby na vás pricházely takové zkoušky. Tak vyjde najevo, zda ho skutecne z celého srdce i mysli milujete. Jako svého Boha smíte následovat a ctít výhradne Hospodina. Dodržujte jeho prikázání, poslouchejte ho a primknete se k nemu. Falešného proroka nebo vykladace snu musíte usmrtit, nebot vás vybízel ke vzpoure proti Hospodinu, vašemu jedinému Bohu, který vás vysvobodil z Egypta, kde jste žili jako otroci. Hospodin vám prikázal, jak máte jednat, a tento samozvanec se vás pokusil od Božích rad odvrátit. Proto se puvodce tohoto zla musíte zbavit. 6-7 Muže se ale také stát, že za vámi prijde váš bratr nebo dokonce vlastní syn, dcera, manželka ci nejbližší prítel a rekne: „Pojd, budeme spolecne uctívat jiné bohy.“ Bohy, které neznal nikdo z vašich predku - falešná božstva, kterým slouží ostatní blízké i vzdálené národy na celé zemi. *** Ani tentokrát však neposlouchejte a nepodlehnete temto svodum. Naopak žádného svudce nešetrete a bez milosti ho usmrtte. Práve vy jako první hodíte kamenem a všichni ostatní se k vám pridají. Pripravíte viníka o život ukamenováním, nebot se vás pokoušel odvrátit od Hospodina, vašeho jediného pravého Boha, který vás vysvobodil z Egypta, kde jste sloužili jako otroci. Smrt takového svudce bude pro všechny ostatní Izraelce výstrahou a nikdo jiný už se neopováží jednat jako on. 12-14 Jestliže se doslechnete, že v jednom z mest, která vám Buh sveril, se nekterí z Izraelcu odvrátili od Hospodina a svedli ostatní obyvatele mesta k uctívání jiných bohu, které jste dríve neznali, musíte celou záležitost dukladne proverit a prešetrit. *** *** Pokud se celá vec ukáže jako pravdivá a potvrdí se, že mezi vámi došlo k takovému provinení, musíte všechny obyvatele i zvírata tohoto mesta až do posledního navždy vyhladit. Veškerou korist pak shromáždíte uprostred na námestí a celé mesto vcetne koristi znicíte ohnem jako obeti, které pro mne spalujete na oltári. Takové mesto již navždy zustane v troskách a nikdy nebude obnoveno. Neponecháte si žádnou korist, aby Hospodin odvrátil své rozhorcení. Jen tehdy, uposlechnete-li všechna Boží narízení, která vám dnes dávám, a budete-li jednat v souladu s jeho vulí, vám Hospodin prokáže svou laskavost a slitování a rozmnoží váš národ, jak kdysi prísahal vašim predkum. Jste Boží deti, a proto se v zármutku nad smrtí blízkých neuchylujte k jejich rituálnímu uctívání po vzoru pohanu. Vždyt Hospodin, samotný váš Buh, si vás vyvolil ze všech národu zeme, jako svuj vlastní zvláštní lid. Nejezte nic z toho, co Hospodin oznacil za necisté. 4-6 Ze zvírat smíte jíst býka, ovci a kozu, jelena, gazelu, danka, kozorožce, antilopu, tura stepního a divokou kozu — tedy pouze zvírata, která mají cele rozdelená kopyta na polovinu a soucasne prežvýkávají potravu. *** *** Je také nekolik zvírat, jako napríklad velbloud, jezevec a králík, která sice potravu prežvykují, ale nemají rozdelená kopyta. Naopak jiná zvírata s rozdelenými kopyty, jako je napríklad vepr, zase neprežvykují potravu. Proto budete všechna tato zvírata považovat za necistá a nesmíte konzumovat jejich maso ani se dotýkat jejich uhynulých tel. Z vodních živocichu smíte jíst pouze maso ryb, které mají ploutve a šupiny. Zakazuji vám však jíst všechny ostatní vodní živocichy, kterí nemají ploutve ani šupiny. Takové živocichy považujte za necisté. Mužete jíst všechny ptáky až na nekteré výjimky. 12-18 Nejezte orly, supy, lunáky ani žádný druh jestrábu a havranu, pštrosy, sovy, racky a ruzné druhy sokolu, kulichy, kormorány, výry, sovy pálené, pelikány, cápy a ruzné druhy volavek ani dudky a netopýry. *** *** *** *** *** *** Neprijatelný pro vás bude rovnež veškerý okrídlený hmyz. Ostatní cisté okrídlené živocichy ale jíst smíte. Rovnež nejezte jakákoliv uhynulá zvírata. Mužete je dát nekterému z pristehovalcu, kterí žijí mezi vámi, nebo je smíte prodat cizincum. Vy však zustante svatým lidem svého Hospodina. Nikdy také nevarte kuzle v mléce jeho matky. Každý rok peclive oddelujte desetinu veškeré úrody ze svých polí. V prítomnosti Hospodina na míste, které on sám urcí a naplní svou prítomností, pak z techto desátku pripravíte pokrmy a budete je jíst — obilí, cerstvé víno a olej a také maso prvorozených zvírat z vašich stád. To proto, abyste se naucili neustále ctít a vážit si svého Boha. Muže se ale stát, že posvátné místo, které Hospodin urcí k tomuto úcelu, bude pro vás natolik vzdálené, že nebudete moci odnést desetinu všeho, cím vás Hospodin štedre obdaril. V tomto prípade smente své zboží za stríbro a s ním se vydejte na místo, které Hospodin vyvolí. Za stríbro pak nakoupíte, cokoliv budete chtít — dobytek, ovce, víno ci alkohol nebo jiné veci, které vás napadnou, a s celou svou rodinou usporádáte v Hospodinove prítomnosti radostnou hostinu. Neopomíjejte ani lévijce, kterí žijí ve vašich mestech, nebot nedostali žádný majetek ani trvalé vlastnictví. Na konci každého tretího roku shromáždíte veškeré desátky z poslední rocní úrody a uskladníte je ve meste. Z techto zásob pak budou moci brát a jíst lévijci, kterým nepatrí žádný majetek, pristehovalci, osirelí a vdovy, aby se meli cím nasytit. Tehdy vám Hospodin, váš Buh, projeví svou prízen v každém vašem pocínání. Na konci každého sedmého roku musíte podle následujících pravidel odpustit veškeré dluhy. Všichni veritelé prominou svým izraelským dlužníkum nesplacené pujcky. Nikdo se nebude domáhat zaplacení od jiného Izraelce, nebot Hospodin rozhodl, že v tento cas dojde ke zrušení všech dluhu. Máte právo požadovat úhradu ze strany cizincu, ale veškeré dluhy, které u vás mají ostatní Izraelci, musíte smazat. Dbejte na to, aby mezi vámi nebyli žádní nuzáci, nebot Hospodin vám v zemi, kterou natrvalo obdržíte, dopreje hojnost své prízne pro všechny. Musíte však svého Boha poslouchat a respektovat všechna jeho prikázání, která jsem vám dnes predal. Hospodin vám natolik požehná, že obyvatelé ostatních zemí si k vám budou chodit pujcovat, zatímco vy žádné pujcky od cizincu nebudete potrebovat. Ovládnete mnoho národu, ale vás neovládne žádný. Pokud se mezi Izraelci v kterémkoliv z mest ve vaší zemi, kterou vám Hospodin, váš Buh, dává, najde nekdo chudý, nebudte lhostejní a neodpírejte mu svou pomoc. Naopak mu ochotne a bez okolku poskytnete takovou pujcku, aby pokryl své potreby. Zkoumejte své pohnutky a nedejte se ovládnout myšlenkou, že s blížícím se sedmým rokem odpuštení dluhu prestanete pujcovat potrebným. Budou mne prosit o pomoc a vy za to ponesete vinu. Budte k nim štedrí a odložte lakotu, nebot jedine tehdy vám Hospodin, váš Buh, zachová svou prízen ve všem, co deláte a do ceho se pustíte. Na zemi vždy budou chudí lidé, a proto vám prikazuji, abyste svým bližním vycházeli vstríc a štedre pomáhali potrebným. Jestliže nekterý z Izraelcu prodá sám sebe do otroctví a bude vám sloužit šest let, sedmý rok ho musíte nechat svobodne odejít. Nepropustíte ho však s prázdnou. Budte k nemu velkorysí a venujte mu neco ze svého stáda a také z úrody obilí a vinné révy. Dejte mu ze všeho, cím vás Hospodin, váš Buh, obdaril. Rozpomente se na to, že celý váš národ kdysi žil v otroctví v Egypte. Práve proto vám dnes dávám toto prikázání. 16-17 Když ale komukoliv z vás služebník rekne, že nechce odejít, protože si oblíbil celou vaši rodinu a má se u vás dobre, priložíte mu ucho ke dverím a propíchnete ho šídlem. Tak se stane vaším otrokem na celý život. Totéž udeláte i v prípade služebnice. *** Nijak si na propuštení svého služebníka na svobodu nestežujte, protože jeho služba vás za šest let stála sotva polovinu toho, co byste jinak zaplatili najatému služebníku. Vždyt je to Hospodin, kdo vám ve všem doprává svou prízen. Oddelujte pro Hospodina, svého Boha, všechny prvorozené samce ze svých stád. Býcky, kterí se narodí jako první, nezapojujte do práce a prvorozeným beranum nestríhejte vlnu. Každý rok z nich pripravíte pokrm a na míste, které urcí Hospodin, je s celou rodinou sníte. Nesmíte však Hospodinu obetovat žádné chromé, slepé nebo jinak vážne telesne poškozené zvíre. Takové zvíre však smí jíst každý bez ohledu na to, zda splnuje požadavky obradní cistoty nebo ne. Sníte je ve svém vlastním meste, jako by to bylo ulovené zvíre. Nesmíte však pozrít jeho krev a necháte ji vytéct na zem jako vodu. Každý rok v mesíci Abíbu zabijete velikonocního beránka a oslavíte památku velké noci, kdy vás Hospodin, váš Buh, vysvobodil z Egypta. Obet velikonocního beránka prinesete Hospodinu na míste, které vám sám urcí a naplní svou prítomností. Maso obetního beránka nesmíte jíst s chlebem upeceným z kynutého testa. Po celý týden smíte jíst pouze nekynutý chléb — symbol strádání, nebot jste museli opustit Egypt ve velkém spechu. Den, kdy jste opustili Egypt, si budete pripomínat celý svuj život. Po sedm dní nesmíte mít v celé zemi žádný kvas. Nesmí vám také zustat žádné maso z obetovaného beránka do rána druhého dne. 5-6 Velikonocní slavnosti nebudete porádat v kterémkoliv meste, jež vám Hospodin sverí, ale pouze na míste, které vybere a poctí svou prítomností. Tam potom ve vecerních hodinách - v dobe, kdy jste opoušteli Egypt, pripravíte obet velikonocního beránka. *** Upecete a sníte jeho maso na míste, které vám Hospodin urcí, a teprve na druhý den ráno se vrátíte do svých príbytku. Šest dní budete jíst nekynutý chléb a sedmý den zanecháte veškeré práce a usporádáte bohoslužebné shromáždení na pocest Hospodina, svého Boha. Další slavnost — svátek žní — budete slavit vždy po sedmi týdnech od zahájení sklizne. Predložíte Hospodinu jako svému Bohu obetní dar na výraz vdecnosti a prátelství - každý podle svých možností a prízne, jaké se mu od Hospodina dostalo. Na tomto míste, které Hospodin vyvolil, aby pobýval mezi vámi, se pak radujte spolecne se svými potomky, služebníky ale i lévijci z vašich mest, pristehovalci, vdovami a osirelými, kterí žijí mezi vámi. Pamatujte, že Izraelci kdysi byli otroky v Egypte, a proto peclive zachovávejte všechna tato narízení. Jakmile vymlátíte veškeré obilí a vylisujete víno z hroznu, budete slavit sedmidenní svátek stánku, pri kterém celý národ sídlí ve stanech a provizorních chýších. Také pri této príležitosti se budete radovat spolecne se svými potomky, služebníky ale i lévijci z vašich mest, pristehovalci, vdovami a osirelými, kterí žijí mezi vámi. Celý týden tak budete oslavovat na pocest svého Hospodina na míste, které vám jako váš Buh sám urcí. Vždyt je to on, kdo vám prináší príznivou úrodu a pecuje o vaše blaho, abyste se mohli neustále radovat. Všichni Izraelci tedy musí nejméne trikrát do roka predstoupit pred svého Hospodina na míste, které on sám vyvolí. Prijdou o velikonocích, kdy se jí nekynutý chléb, o svátku žní a o svátku stánku. Nikdo by se nemel dostavit pred Hospodina s prázdnou. Každý z vás musí prinést dar podle toho, nakolik vás Hospodin obdaril. V každém meste, které Hospodin, váš Buh, daroval jednotlivým rodum Izraele, si zvolte spravedlivého a nestranného soudce a správce. Nesmí porušovat právo a komukoliv nadržovat. Musí být neúplatní, protože úplatky dokáží zaslepit i moudré a primet spravedlivé, aby lhali. Jednejte jen a jen v zájmu spravedlnosti, abyste zustali naživu a osídlili zemi, kterou vám Hospodin, váš Buh, daroval. 21-22 Vedle oltáre, který vybudujete Hospodinu nevztycujte jakékoliv posvátné sloupy ani kameny na pocest falešných bohu, nebot Hospodin takové pocínání nenávidí. Neprinášejte Hospodinu, svému Bohu, obeti ze zvírat, která mají jakoukoliv telesnou vadu ci postižení, nebot taková obet je pro Hospodina neprijatelná. 2-4 Jestliže se vám donese, že kterýkoliv muž nebo žena žijící v nekterém z vašich mest, jež vám daroval Hospodin, porušuje Hospodinova narízení a navzdory mému varování uctívá falešné bohy ci slunce, mesíc nebo hvezdy, musíte celou záležitost dukladne prešetrit. Pokud vyjde najevo, že obvinení bylo pravdivé a mezi Izraelci skutecne dochází k tak neslýchaným vecem, *** *** odvedte provinilého muže nebo ženu za mestskou bránu a ukamenujte je k smrti. K vykonání rozsudku smrti je treba výpovedi dvou nebo trí svedku. Nikdo nesmí být usmrcen pouze na základe obvinení jednoho cloveka. Svedkové se ujmou výkonu rozsudku jako první a potom se k nim pridají všichni ostatní lidé. Každý takový nešvar je treba tímto zpusobem vymýtit. Setkáte-li se s natolik obtížným prípadem, který nedokážete rozsoudit — at už pujde o vraždu, rozepri nebo napadení — odeberte se na místo, které vám jako váš Buh urcí sám Hospodin. Predstupte pred kneze z rodu lévijcu a pred soudce, který v té dobe bude zastávat tento úrad, a požádejte je o vynesení rozsudku. Rozhodnutí, které vynesou na míste urceném Hospodinem, pak musíte respektovat. Peclive udelejte vše tak, jak vám narídí. Jednejte v souladu se zákony, které vám predstaví, a ridte se jejich rozhodnutím. Od toho, co vám reknou, se nesnažte jakkoliv odchýlit. Každý, kdo by se opovážil pohrdat soudcem nebo knezem, který zastupuje Hospodina, samotného vašeho Boha, musí zemrít. Takový zlorád musíte z Izraele odstranit. Ostatní lidé, kterí se o tom doslechnou, se zaleknou a nic takového si již nedovolí. Jakmile vstoupíte do zeme, kterou vám Hospodin dal, obsadíte ji a usadíte se, budete si chtít zvolit nad sebou krále, jako mají všechny národy kolem vás. Zvolte si však za krále výhradne cloveka, kterého vám doporucí Hospodin. Musí to být také jeden z vás a nikoliv cizinec. Král nesmí vlastnit príliš mnoho koní a nesmí nutit Izraelce, aby se vrátili do Egypta a získali tam ješte více koní. Vždyt Hospodin vám výslovne rekl, že se do Egypta již nikdy nesmíte vrátit. Král se také nesmí obklopit mnoha ženami, protože by ho mohly odvrátit od Boha. A nesmí ani shromaždovat príliš mnoho stríbra a zlata. Jakmile stane v cele království, nechá si na svitek vyhotovit opis tohoto zákona, který obdrželi lévijští kneží. Kopii zákona si ponechá a bude ho studovat po celý svuj život, aby se naucil ctít Boha a peclive zachovávat každé slovo jeho zákona a všech narízení. To proto, aby se nepovyšoval nad ostatní Izraelce a nesnažil se obcházet zákon. Jedine za techto okolností pak bude on sám i jeho potomci dlouhá léta vládnout v království Izraele. Kneží i všichni ostatní príslušníci Léviova rodu nedostanou žádné trvalé vlastnictví jako ostatní Izraelci. Za obživu jim bude sloužit maso prinášené Hospodinu jako obet na oltár. Nedostanou mezi Izraelci žádný dedicný podíl, protože jejich trvalým podílem bude sám Hospodin, jak jim slíbil. Z každého býcka nebo berana, kterého Izraelci obetují, dostanou vždy lévijci svuj právoplatný podíl — plece, celisti a vnitrnosti. Budete jim také dávat první úrodu obilí, první víno a olej a také první vlnu z ovcí stríže. Vždyt Hospodin, váš Buh, si vybral lévijce a jejich potomky ze všech izraelských rodu, aby ho jednou provždy zastupovali a vykonávali jeho službu. 6-7 Jestliže lévijec odejde ze svého bydlište kdekoliv v Izraeli a ve vší vážnosti prijde na místo, které si Hospodin vyvolil, smí zde Hospodinu, svému Bohu, sloužit stejne jako ostatní lévijci, kterí zde slouží v Hospodinove prítomnosti. *** Ackoliv získal peníze prodejem rodinného vlastnictví, má nárok na stejný podíl stravy a podpory jako ostatní lévijci. Až osídlíte zemi, kterou vám Hospodin dává, nedejte se zlákat k napodobování odporného jednání puvodních obyvatel. Nikoho z vás at ani nenapadne, aby obetoval svého vlastního syna nebo dceru, zabýval se veštením, magií, vykládáním znamení nebo si zahrával s carodejnictvím. Nesmí se uchýlit k zaklínání nebo jako médium komunikovat s falešným svetem mrtvých. Každý, kdo takto jedná, je Hospodinu trnem v oku. Vždyt práve kvuli stejným ohavnostem Hospodin vyhnal národy, které tuto zemi obývaly pred vámi. Zustante proto vždy zcela verní Hospodinu, abyste se neprovinili. Pohanské národy, které si podrobíte, se nechají ovládat veštci a carodeji. Vám však Hospodin takové jednání výslovne zakázal. Nechá mezi vámi povstat proroka, jako jsem já, kterého budete poslouchat. Vždyt práve o to jste Hospodina, svého Boha, sami žádali, když vás shromáždil na úpatí hory Chorébu. Nechteli jste na vlastní uši slyšet Hospodinuv hlas ani spatrit jeho prítomnost v podobe spalujícího ohne, abyste nezemreli. Hospodin mi tenkrát rekl: „Návrh lidu se mi líbí. Privedu z jejich stredu proroka, jako jsi ty, a budu promlouvat prostrednictvím jeho úst. Oznámí jim všechno, co mu narídím. Každého, kdo neuposlechne slova, která mým jménem vyrkl prorok, budu já sám volat k odpovednosti. Pokud se však najde nejaký samozvanec, který bude tvrdit, že ode mne obdržel poselství, ackoliv jsem s ním nikdy nehovoril, nebo prorok, který bude veštit ve jménu falešných bohu, musíte ho potrestat smrtí. Jiste se zeptáte, jak poznáte, že urcité poselství nepochází ode mne. Pokud se to, co prorok tvrdil v mém jménu, nestane, poselství nebylo ode mne, ale prorok si ho vymyslel. Takového cloveka není treba se bát. 1-2 Hospodin již brzy podlomí moc národu v zemi, kterou vám daroval. Jakmile je vyženete a usadíte se v jejich mestech a domech, rozdelte území své nové vlasti na tri díly a uprostred každého z nich vyberte jedno mesto. *** Zajistete k nim snadný prístup, nebot budou plnit zvláštní úlohu útocište pro každého, kdo neúmyslne zpusobil smrt jiného cloveka. Každý, kdo neštastnou náhodou a bez zlého úmyslu zabil cloveka, smí využít tohoto práva a vyhledat útocište v jenom z urcených mest. Muže se napríklad stát, že nekdo pujde se svým prítelem do lesa na dríví a pri práci mu odlétne z topurka železná sekera, která zasáhne prítele tak neštastne, že ho usmrtí. V takovém prípade musí mít neštastný viník možnost vyhledat rychlou záchranu v azylovém meste. Kdyby se totiž takové útocište nacházelo príliš daleko, rozhnevaný krevní mstitel zabitého by mohl viníka pronásledovat a usmrtit ho, i prestože si smrt nezaslouží, nebot svého prítele nepripravil o život úmyslne. Proto vám prikazuji, abyste si urcili tri azylová mesta. 8-9 Pokud se budete vždy rídit všemi zákony, které vám dnes dávám, a budete svého Boha milovat a verne následovat, Hospodin vás pozdeji nechá obsadit celou tuto zemi, jak slíbil vašim predkum. Tím se však vaše území zvetší, a proto si urcíte další tri azylová mesta. *** Udeláte to proto, aby ve vaší zemi, kterou vám Hospodin sveril do trvalého vlastnictví, nikdo neproléval krev nevinných lidí, a sám se tak nestal úkladným vrahem. Jestliže ale nekdo bude nekoho nenávidet a se zrejmým úmyslem ho napadne a zavraždí, útek do azylového mesta ho nezachrání. Predstavitelé jeho mesta ho nechají predvést a vydají ho krevnímu mstiteli, aby ho usmrtil. Skutecný vrah si nezaslouží žádné slitování. Každého, kdo se úmyslne provinil prolitím nevinné krve, musíte navždy z Izraele vyhladit, aby byl v zemi porádek. Nesmíte také nikoho okrádat a posouvat územní mezníky, kterými vaši predkové vytycili hranice vlastnictví pudy, kterou každý dedicne obdržel v této zemi natrvalo darované Izraeli Hospodinem. Nikdo nesmí být odsouzen za jakýkoliv údajne spáchaný zlocin pouze na základe obvinení jediného svedka. Soudní spor se musí zakládat na výpovedi alespon dvou nebo trí svedku. 16-17 Jestliže nekdo lžive obviní jiného cloveka ze zlocinu, oba dva musí pred zraky Hospodina predstoupit pred kneze a soudce, kterí v té dobe budou vykonávat svuj úrad. *** 18-19 Soudci musí prípad dukladne prešetrit a prokáže-li se, že svedek je lhár a jeho tvrzení jsou falešná, naložte s ním tak, jak chtel on naložit s clovekem, kterého obvinil. Je treba, abyste takový zlorád ze svého stredu nadobro odstranili. *** Ostatní lidé se o tom dozvedí, zaleknou se a nic podobného si již nedovolí. V takových prípadech neplatí žádné slitování ale jen prosté pravidlo oko za oko, zub za zub. Když se budete muset postavit svým neprátelum v boji a uvidíte, že vaši protivníci mají kone, válecné vozy a jsou mnohem pocetnejší než vy, neztrácejte odvahu, protože na vaší strane bude bojovat Hospodin, váš Buh, který vás vysvobodil z Egypta. 2-3 Dríve než vaše armáda vytáhne do boje, pristoupí pred vojáky knez a osloví je: „Izraelci, dnes vás ceká bitva proti nepríteli. Niceho se nebojte a nedejte se protivníky nijak zastrašit. *** Vždyt s vámi do boje proti neprátelum vytáhne sám Hospodin, váš Buh, a zajistí vám vítezství.“ Po knezi promluví k vojákum správci lidu a zeptají se: „Postavil nekdo z vás nový dum, který dosud nezasvetil Hospodinu? Pokud ano, at vystoupí a vrátí se domu, aby v bitve nezemrel a jeho dum nezasvetil nekdo jiný. At se vrátí domu také každý, kdo vysadil novou vinici a dosud neokusil její plody. Mohl by v boji zemrít a z jeho úrody by se tešil nekdo jiný. A pokud je zde muž, který se zasnoubil se ženou a dosud si ji nevzal, at se také vrátí domu, aby v boji nezahynul a s jeho snoubenkou se neoženil se nekdo jiný.“ Nakonec at správci dodají: „Má nekdo z vás, vojáci, strach nebo mu schází odvaha? Jestliže ano, muže se vrátit domu, aby svým postojem neznejistel také ostatní.“ Jakmile správci domluví, urcí a postaví do cela armády velitele. Jakmile pritáhnete k mestu, na které máte zaútocit, nabídnete jeho obyvatelum prímerí. Pokud návrh prijmou a otevrou mestské brány, udeláte ze všech obyvatel mesta své služebníky a budou pracovat pro vás. Jestliže ale nabídku míru odmítnou a prinutí vás k boji, zacnete mesto obléhat. Až vám Hospodin pomuže mesto dobýt, vyhladte až do posledního všechny muže, které zde najdete. Ženy a deti ale i dobytek a vše ostatní si mužete ponechat pro sebe jako korist. Vše, co vám Hospodin jako váš Buh dovolí vzít vašim neprátelum, mužete užívat ve svuj prospech. Takto budete postupovat v prípade mest, která jsou velmi vzdálená a nepatrí okolním národum. 16-17 Naopak ve mestech pohanských národu, která vám Hospodin chce dát trvale do vlastnictví, nesmíte ušetrit na živu ani jediného živého tvora. Musíte uposlechnout Hospodinova príkazu a do posledního vyhladit všechny Chetejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebusejce. *** Jinak by se mohlo stát, že vás svedou k nepravostem a uctívání svých falešných bohu. Spocinulo by tak na vás nesmírné provinení vuci Hospodinu, který jediný je vaším Bohem. Když budete nuceni obléhat v boji nekteré z mest dlouhou dobu, nekácejte ovocné stromy, které k nemu patrí. Mužete jíst jejich plody, a proto je škoda je porazit. Vždyt stromy na poli nejsou neprátelé, proti kterým byste museli bojovat. Potrebujete-li drevo pro dobývání mesta, porazte jen stromy, které nerodí ovoce. Z nich vybudujte val, který vám pomuže mesto dobýt. 1-2 Stane-li se, že v zemi, kterou vám Hospodin trvale sveril do vlastnictví, naleznete na poli ležet mrtvolu a nikdo nebude znát jejího vraha, správci lidu a soudci stanoví, které z mest v okolí se nachází nejblíže místu, kde leží telo usmrceného. *** 3-4 Vážení predstavitelé tohoto mesta pak vezmou jalovici, která dosud nepracovala ani neokusila jho a odvedou ji do neobdelávaného a neosázeného údolí, kterým protéká potok. Na takovém míste pak zlomí jalovici vaz. *** Musí se také dostavit lévijští kneží, kterým Hospodin sveril povinnost konat posvátnou službu, právo udelovat jeho jménem požehnání a vynášet rozsudek v každém sporu a soudním prípadu. 6-7 Všichni prítomní predstavitelé mesta ležícího nejblíže nalezené mrtvole, si pak umyjí ruce nad telem jalovice, které v údolí zlomili vaz a spolecne prohlásí: „Nemáme na svedomí vraždu tohoto cloveka a nebyli jsme ani jejími svedky. *** Proto prosím, Hospodine, sejmi vinu ze svého izraelského lidu, který jsi vykoupil, a netrestej ho za prolitou krev nevinného cloveka.“ Vykonáte-li všechno tak, jak si preje Hospodin, on splní svuj slib a zbaví Izrael viny za krveprolití. 10-11 Když vám Hospodin pomuže zvítezit v boji proti neprátelum a vy si nekteré z nich odvedete jako své zajatce, muže se stát, že mezi nimi najdete krásnou ženu a pocítíte k ní náklonnost. *** 12-13 Smíte si ji tedy vzít za manželku a privést ji do svého domu. Musí se však ostríhat dohola, ostríhat si nehty a odložit odev, ve kterém byla zajata. První mesíc bude ve vašem dome oplakávat své ztracené rodice, a teprve potom smíte žít jako manželé. *** Pokud si za cas prestanete rozumet, máte právo manželku propustit. Protože jste ji však primeli, aby s vámi žila jako manželka, nesmíte ji prodat za peníze nebo s ní zacházet jako s otrokyní. Muže se také stát, že nekterý muž si vezme dve manželky, které nebude stejne milovat. Obe mu ale soucasne privedou na svet syna a jako první porodí žena, kterou muž nemá rád. Presto muž nesmí pozdeji prenechat práva nejstaršího syna potomku, jehož zplodil se ženou, kterou má radeji. Musí priznat synu své nemilované ženy právo prvorozenství a odkázat mu dvojitý podíl z veškerého svého vlastnictví. Tento syn je prvním dukazem jeho mužné síly a veškeré výsady urcené nejstaršímu potomku patrí výhradne jemu. 18-19 Jestliže se v nekteré rodine obrátí syn proti svému otci i matce, neuposlechne jejich napomínání a zarputile bude odmítat veškerou poslušnost, at ho rodice privedou pred radu vážených zástupcu svého mesta a prohlásí: *** „Náš syn je zatvrzelý a vzdorovitý a vubec nás neposlouchá. Je zhýralý, pije a na nicem mu nezáleží.“ Takového syna musíte odsoudit k smrti a všichni obcané mesta ho spolecne ukamenují. Každý podobný projev zlovule je treba definitivne z Izraele vymýtit. Ostatní Izraelci se o tom doslechnou a nic podobného si již nedovolí. 22-23 Odsoudíte-li nekoho k trestu smrti obešením, nesmíte ponechat jeho telo viset na strome pres noc. Ješte v den popravy musíte odsouzeného pohrbít, nebot obešené telo je znamením Božího prokletí. Proto dbejte na to, abyste takto neposkvrnili posvátnou zemi, kterou vám venoval sám Hospodin, váš Buh. Naleznete-li zabehnutého býka nebo ovci nekterého z Izraelcu, nebudete jen lhostejne prihlížet a zvíre vrátíte majiteli. Pokud dotycný bydlí daleko nebo vubec nevíte, komu zvíre patrí, vezmete je k sobe domu a pecujte o ne. Až se majitel prihlásí, zvíre mu v porádku vratte. Stejne postupujte i v prípade, že naleznete zatoulaného osla, ztracený plášt nebo cokoliv jiného, co nekdo jiný ztratil. Nikdy nedelejte, že se vás to netýká. Podobne když uvidíte, že na ceste klesl pod nákladem necí osel, nebudte lhostejní a pomozte majiteli postavit osla na nohy. Ženy nesmí predstírat, že jsou muži, a muži se nesmejí prevlékat za ženy jako to delají pohané. Každé takové jednání je Hospodinu odporné. Najdete-li cestou na strome nebo na zemi ptací hnízdo a v nem matku s mládaty nebo na vejcích, nesmíte matce nijak ublížit. Mužete si vzít mládata, ale matku pustíte na svobodu. Budete-li takto jednat, prožijete dlouhý a spokojený život. Když postavíte nový dum, nezapomente na jeho streše po obvodu vystavet nízkou zídku, aby vinou vaší nedbalosti nekdo nespadl dolu a neprišel o život. Nesázejte na vinici žádné jiné plodiny nebo ovoce. Pokud to udeláte, bude pro vás veškerá úroda vcetne vinné révy nedotknutelná. Pri práci na poli nesmíte zapojit vola a osla soucasne do jednoho sprežení. 11-12 Nenoste také odev zhotovený ze smesi vlny a lnu a do všech ctyr rohu svého prehozu prišijte trásne. *** Muže se stát, že se nejaký muž ožení s dívkou a krátce po svatbe o ni ztratí zájem. Aby zastrel své pravé pohnutky, zacne ji verejne obvinovat a lžive tvrdit, že o svatební noci neshledal dukaz o jejím panenství. V takovém prípade at rodice nevesty predloží váženým mužum mesta svatební prosteradlo potrísnené krví na dukaz panenství své dcery. Její otec predstoupí pred shromáždené zástupce lidu a prohlásí: „Provdal jsem svou dceru za tohoto muže, ale on ji zacal nenávidet. 17-18 Ocernuje ji a ríká, že má dcera nebyla v den svatby panna. Zde však vidíte jasný dukaz toho, že nikdy dríve nepoznala žádného muže.“ Nato ukáže svatební prosteradlo váženým predstavitelum lidu a ti rozhodnou o potrestání prolhaného muže. *** Udelí mu pokutu ve výši jednoho kilogramu stríbra, které predají otci nevesty za to, že zet urazil jeho dceru. Ta zustane i nadále manželkou svého muže, který se s ní nesmí až do konce života rozvést. 20-21 Pokud se ale manželovo obvinení ukáže jako pravdivé a žádný dukaz o panenství nevesty se nenajde, musíte takovou ženu privést ke dverím do domu jejího otce a tam ji spolecne pripravit o život ukamenováním. Stýkala se s mužem pred vstupem do manželství, v dobe, kdy ješte pobývala u svých rodicu. Tím hrube porušila morální hodnoty Izraele a každý takový projev špatnosti musíte ze svého stredu vymýtit. *** Pristihnete-li muže pri nevere s manželkou jiného muže, oba dva musí zemrít. Nevera predstavuje zlo, které je treba z Izraele vymýtit. 23-24 Stane-li se, že nejaký muž si ve meste vyhlédne zasnoubenou ženu a prinutí ji k pohlavnímu styku, musíte jeho i ženu odvést za mesto a ukamenovat je k smrti. Dívka zemre za to, že nevolala o pomoc, prestože by se jí ve meste dovolala, a muž zahyne proto, že se vyspal se ženou jiného muže. Takový zlorád je treba z Izraele zcela vymýtit. *** Jestliže ale muž znásilní zasnoubenou ženu na odlehlém míste, ukamenujete pouze jeho. Dívku ponecháte naživu, protože se nicím neprovinila. Je to podobná situace jako v prípade vražedného prepadení. Muž znásilnil zasnoubenou dívku na odlehlém míste, odkud se nemohla dovolat pomoci, prestože kricela ze všech sil. 28-29 Pokud ale muž prinutí k sexu pannu, která se dosud nezaslíbila jinému muži, a jeho cin vyjde najevo, musí zaplatit otci této dívky pul kilogramu stríbra a oženit se s ní, protože ji znásilnil. Po celý život se pak s ní nesmí rozvést. *** Žádný syn se nesmí oženit s vlastní matkou, aby nezneuctil svého otce. Bohoslužeb a uctívání Hospodina ve shromáždení se nesmí úcastnit žádný muž, kterému byly pri pohanských rituálech odstraneny nebo rozdrceny pohlavní orgány. Stejný zákaz platí také pro všechny potomky zplozené mimo manželství a jejich deti až do desáté generace. Do shromáždení Hospodinova lidu také nemají prístup Amónovci a Moábci a jejich potomci až do desáté generace. V dobe, kdy jste putovali z Egypta, vám odmítli poskytnout jídlo a vodu a dokonce si proti vám povolali Beórova syna Bileáma z Petóru v Aramském Dvojrící, aby na vás uvalil prokletí. Avšak Hospodin, váš Buh, nic takového Bileámovi nedovolil a promenil jeho kletbu v požehnání, nebot Hospodin vás miluje. Proto nikdy neusilujte o prímerí nebo dokonce prátelství s temito národy. Naopak se nestavte zády k Edómcum, nebot jsou to vaši vzdálení príbuzní, a neodvracejte se ani od Egyptanu, protože váš národ kdysi pobýval v jejich zemi. Tretí a všechny následující generace jejich potomku proto smí navštevovat shromáždení Hospodinova lidu. Když potáhnete do boje proti neprátelum, nesmíte nicím poskvrnit svuj vojenský tábor. Pokud u nekterého z mužu dojde k nocnímu výronu semene, musí se vzdálit a odejít mimo tábor. Musí se omýt a teprve vecer za tmy se smí vrátit do tábora. Za hranicí tábora také oznacte místo, kam budete chodit na záchod. Kdokoliv pujde konat svou potrebu, vyhloubí nejakým nástrojem dolík, a jakmile si uleví, dolík opet zasype. Pamatujte, že Hospodin je váš Buh a prebývá v tábore s vámi, aby vás chránil pred nepráteli a pomáhal vám nad nimi zvítezit. Proto nesmíte svuj tábor címkoliv poskvrnit a znesvetit. Vyhledá-li u vás nejaký otrok útocište, nevydávejte ho do rukou jeho pánu. Ponechejte ho žít kdekoliv mezi sebou a nedopouštejte se na nem bezpráví. Nikdo z Izraelcu, at muž nebo žena, nesmí provozovat kultickou prostituci. Nesmíte také nikdy prinést do Božího chrámu peníze zaplacené žene ci muži jako mzdu za prostituci, a to ani jako dar za naplnení slibu. Hospodinu je trnem v oku vše, co s prostitucí souvisí. Nepujcujte si navzájem v Izraeli peníze, potraviny nebo cokoliv jiného na úrok. Smíte požadovat úroky od cizincu, ale mezi vlastními je nikdy neuplatnujte. Jedine tehdy vám Hospodin projeví svou prízen a zajistí, aby se vám v zemi, kam vstupujete, dobre darilo. Jestliže neco pred Hospodinem slíbíte, nezdráhejte se pak svá slova naplnit, jinak se proti nemu proviníte. Pokud se ale k nicemu nezavážete, žádnou vinu neponesete. Dejte si pozor, aby za vším, co reknete, následovaly také ciny, nebot se pred Hospodinem zavazujete dobrovolne svými vlastními slovy. Budete-li procházet cizí vinicí, mužete si na míste utrhnout a sníst tolik hroznu, kolik se vám zachce, ale nikdy si nesmíte nic odnést s sebou. Podobne, když pujdete polem, které patri nekomu jinému, smíte si rukou natrhat klasy, které tam rostou. Nikdy se ale nesmíte vypravit na cizí pole se srpem. 1-4 Ožení-li se muž se ženou a po case zjistí, že ji kvuli necemu nemuže vystát, dá jí písemné prohlášení o rozvodu a vykáže ji ze svého domu. Pokud se žena po rozvodu vdá za jiného muže a ten se s ní opet na základe písemného prohlášení rozvede nebo predcasne zemre, žena se nesmí vrátit ke svému prvnímu manželovi, nebot žila intimne s jiným mužem. Takové jednání považuje Hospodin za neprijatelné, a proto neposkvrnujte svou novou vlast, kterou vám jako váš Buh venoval. *** *** *** V prvním roce po svatbe neposílejte muže do boje ani mu nesverujte jiné závažné poslání. Jeden rok má mu ponechejte volnost, aby mohl zustat doma a prožívat štestí se svou novomanželkou. Nikdo nesmí jako záruku za pujcku vzít komukoliv jinému mlýnské kameny ani žádnou jejich cást, nebot jsou nepostradatelné pro každodenní obživu. Jestliže vyjde najevo, že kdokoliv z Izraelcu unesl jiného a jednal s ním jako s otrokem nebo ho dokonce prodal, únosce musí zemrít. Takové zlo je treba z Izraele beze zbytku vymítit. Pri každém výskytu malomocenství ci jiného kožního onemocnení vždy jednejte podle pokynu lévijských kneží. Peclive udelejte všechno tak, jak jsem jim prikázal. Mejte vždy na pameti, jak Hospodin, váš Buh, naložil s Miriam, když Izraelci putovali z Egypta. Když nekomu z Izraelcu cokoliv pujcíte, nesmíte pri vymáhání zástavy vejít až do jeho domu. Vždy zustante venku za dvermi a pockejte, až vám dlužník sám zástavu prinese. 12-13 Pokud je dlužník tak chudý, že vám sverí do zástavy svuj vlastní plášt, ješte týž den mu ho do vecera vratte, aby se jím mohl v noci prikrýt. Bude vám zavázán a také Hospodin, váš Buh, takový cin ocení. *** Neobohacujte se na úkor svých chudých námezdních delníku, at už Izraelcu nebo cizincu, kterí žijí v kterémkoliv z vašich mest. Vyplácejte jim mzdu za každý den ješte pred západem slunce, nebot jsou chudí a zcela závislí na svém každodenním výdelku. Jestliže se kvuli vám v zoufalství obrátí k Hospodinu o pomoc, padne vina na vás. Neusmrcujte otce za provinení jejich potomku ani deti za vinu jejich rodicu. Každý smí být odsouzen k smrti výhradne za svá vlastní provinení. Neodpírejte osirelým ci cizincum právo na spravedlnost a neberte vdovám do zástavy jejich plášt. Nikdy nezapomínejte, že jste sami žili v Egypte jako otroci a Hospodin, váš Buh, vás odtud vysvobodil. Proto jednejte, jak jsem vám prikázal. Zapomenete-li pri sklizni na poli snop obilí, nevracejte se pro nej a ponechejte ho na míste pro cizince, osirelé a vdovy. Pak vám Hospodin, váš Buh, vždy projeví svou prízen ve všem, do ceho se pustíte. Pri sklizni oliv ze stromu netreste vetvemi dvakrát. Plody, které na nich zustanou, ponechejte pristehovalcum, sirotkum a ženám bez manžela. Podobne pri sklizni hroznu neprocházejte své vinice dvakrát, ale všechno, co zustane ponechejte cizincum, osirelým a vdovám. Mejte na pameti, že Izraelci sloužili v Egypte jako otroci. Proto vám dávám všechna tato prikázání. Všechny závažné spory rešte vždy soudní cestou, aby o osvobození nevinného a odsouzení viníka rozhodoval odpovedný soudce. Pokud si viník zaslouží telesný trest, nechá ho soudce za své prítomnosti položit a vysázet mu tolik ran bicem, kolik si za svuj zlocin zaslouží. Nesmí však udelit vyšší trest než ctyricet ran, aby odsouzeného neponížil v ocích všech ostatních. Když necháte dobytek, aby svými kopyty mlátil obilí, nedávejte mu náhubek. Budou-li dva bratri spravovat spolecné vlastnictví a jeden z nich zemre, aniž by po sobe zanechal syna, jeho pozustalá manželka se nesmí vdát za jiného muže, který nepatrí do rodiny. V takém prípade se s ní ožení bratr zesnulého, který má jako švagr povinnost prevzít péci o pozustalé. První syn, kterého spolecne zplodí, ponese jméno zemrelého bratra, aby jeho rod nezanikl. Pokud žena uvidí, že její švagr se s ní odmítá oženit, at se vypraví k váženým predstavitelum mesta a prohlásí: „Muj švagr se odmítá postarat o zachování rodu svého bratra v Izraeli a nechce plnit svou švagrovskou povinnost, kterou vuci mne má.“ 8-9 Odpovední zástupci mesta pak tohoto muže predvolají a promluví s ním o jeho postoji. Pokud bude trvat na to, že si svou švagrovou nevezme, potom at k nemu manželka jeho zesnulého bratra pristoupí a za prítomnosti vážených predstavitelu mesta zuje svému švagrovi jednu botu, plivne mu do tváre a rekne: „Tak se jedná s mužem, který nechce zachovat rod svého bratra.“ *** Rodová linie pozustalého pak ponese hanebnou prezdívku „rodina vyzutého“. 11-12 Když se mezi dvema muži strhne rvacka a manželka jedno z nich se bude svému manželovi snažit pomoci tím, že popadne druhého muže za genitálie, bez milosti jí useknete ruku. *** 13-15 Kdykoliv budete vážit nebo merit, nepodvádejte a používejte pro všechny stejne poctivá závaží a meridla. Jen tak vás Hospodin ponechá dlouhá léta sídlit v zemi, kterou vám venoval. *** *** Buh nenávidí každou nepoctivost a všechny, do prekrucují merítka spravedlnosti. Nezapomente na to, jak s vámi jednali Amálekovci v dobe, kdy jste putovali z Egypta. Když jste byli témer na pokraji svých sil, cestou vás zezadu napadli a pobili všechny, kdo zaostávali za ostatními. Je to národ naprostých bezbožníku. Až vám tedy Hospodin, váš Buh, pomuže premoci všechny neprátele v zemi, kterou vám dal, abyste ji natrvalo obsadili a osídlili, nezapomente beze zbytku sprovodit ze sveta celý národ Amálekovcu. 1-3 Jakmile obsadíte a osídlíte zemi, kterou vám Hospodin, váš Buh, trvale sveril do vlastnictví, naplnte koš plody z první úrody všeho, co jste v nové vlasti od Hospodina vypestovali. Potom se vydejte na místo, které urcí Hospodin a posvetí je svou prítomností. Tam predstupte pred kneze, který v té dobe bude zastávat svuj úrad, a reknete: „Prohlašuji dnes pred Hospodinem, Bohem, kterého zastupuješ, že jsem osídlil zemi, kterou se Hospodin zavázal dát již našim predkum.“ *** *** Nato knez prevezme prinesený koš s úrodou, a jakmile ho postaví pred Hospodinuv oltár, budete pokracovat: „Izraelci vzešli z nepocetné skupiny Aramejcu, kterí se usadili v Egypte a stal se z nich silný a pocetný národ. Egyptané je však zacali nenávidet a ucinili z nich své otroky. Proto Izraelci volali o pomoc k Hospodinu, Bohu svých praotcu, a on je vyslyšel, nebot videl jejich bídu a utrpení. Hospodin tehdy mocným a zázracným zpusobem, který budí úžas, vysvobodil náš národ z Egypta a privedl nás na toto místo. Daroval nám novou úrodnou zemi, a zahrnul nás hojností. Proto nyní prináším dar z prvních plodu, kterými nás Hospodin obdaril.“ S temito slovy predložte koš Hospodinu, svému Bohu, a sklonte se pred ním. Potom se spolecne s lévijci ale i cizinci, kterí žijí mezi vámi, radujte ze všech dobrých daru, které vám a vaší rodine doprál Hospodin. Každý tretí rok venujete pravidelne odvádenou desetinu veškeré úrody lévijcum, cizincum, osirelým a vdovám, aby se všichni v celé zemi dosyta najedli a nikdo nemel nedostatek. Až to udeláte, prohlásíte pred Bohem: „Oddelil jsem ze svého majetku posvátnou desetinu a rozdal ji lévijcum, cizincum, osirelým a vdovám, jak jsi mi prikázal, a žádné z tvých narízení jsem nijak neobešel ani neopomnel. Nic z tohoto posvátného podílu jsem nevzal do úst pri smutecním obradu ani jsem nic neoddelil, když jsem se poskvrnil, a nic z toho jsem neobetoval mrtvým. Ucinil jsem vše tak, jak jsi mi jako muj Hospodin narídil. Nyní tedy pohlédni z posvátných výšin nebe, kde prebýváš, a prokaž svou prízen izraelskému národu i úrodné a bohaté zemi, kterou jsi nám daroval podle slibu daného našim predkum.““ Nakonec Mojžíš dodal: „Hospodin, váš Buh, dnes mými ústy prikazuje, abyste respektovali tato ustanovení a zákony a peclive je zachovávali celým svým srdcem i myslí. Dnešního dne jste vyznali, že jedine Hospodin je váš Buh a že ho budete následovat, držet se jeho narízení a zákonu a poslouchat jeho vuli. A naopak Hospodin dnes potvrdil, že jste jeho zvláštním vyvoleným národem, jak vám slíbil. Proto musíte dodržovat všechna jeho prikázání. Vždyt Hospodin prohlásil, že pozvedne vaši slávu, vehlas a cest vysoko nad veškeré ostatní národy, které stvoril, a že vždy budete jeho výjimecným a posvátným národem, jak vám prísahal.“ Mojžíš spolu s váženými predstaviteli Izraele narídil: Venujte náležitou pozornost každému dnešnímu príkazu. 2-8 Jakmile prejdete Jordán a vstoupíte do zeme, kterou vám dává váš Buh Hospodin a která je mimorádne úrodná, vybudujete památník z rícních kamenu, které obílíte. Pak na nej napíšete nezkrácené znení všech dnešních narízení. Text všech techto narízení musí být naprosto citelný. Památník vztycíte na hore Ébalu za Jordánem. Vedle nej postavíte z neopracovaných kamenu oltár vašemu Bohu Hospodinovi. Na tomto oltári z kamenu, kterých se nedotkl železný nástroj, budete prinášet obeti ke spálení a obeti na výraz prátelství a vdecnosti. Bude to zároven místo, kde se budete pred Hospodinem radovat. *** *** *** *** *** *** Pak Mojžíš spolecne s lévijskými knezi oslovil celou izraelskou pospolitost: Izraelci, ted dobre poslouchejte a nenechte se nicím vyrušovat. Dnes jste se stali lidem Boha Hospodina. Proto ho respektujte a plnte jeho príkazy a narízení, jež vám dnes slavnostne predkládám. Téhož dne Mojžíš zavázal lid temito príkazy: Když prekrocíte Jordán, rody Šimeón, Lévi, Juda, Isachar, Josef a Benjamín se shromáždí pod horou Gerazímem, aby vyslechli slova požehnání, a rody Rúben, Gád, Ašer, Zabulón, Dan a Neftalí se postaví proti nim pod horou Ébalem, aby vyslechli slova prokletí. V údolí mezi nimi zaujmou místo lévijci a silným hlasem budou pronášet slova: “Bud prokletý každý, kdo zhotoví drevenou nebo kovovou modlu a ukrývá ji. Tento lidský výrobek je pred Bohem ohavností.“ Pak to lid jednemi ústy potvrdí a rekne: “Amen.“ “Bud prokletý každý, kdo jedná neuctive se svými rodici.“ Pak to lid jednemi ústy potvrdí a rekne: “Amen.“ “Bud prokletý každý, kdo posouvá územní mezníky.“ Pak to lid jednemi ústy potvrdí a rekne: “Amen.“ “Bud prokletý každý, kdo ztežuje slepci život.“ Pak to lid jednemi ústy potvrdí a rekne: “Amen.“ "Bud prokletý každý, kdo odpírá právo na spravedlnost cizincum, osirelým a vdovám.“ Pak to lid jednemi ústy potvrdí a rekne: “Amen.“ “Bud prokletý každý, kdo ponižuje svého otce tím, že se pohlavne stýká s jeho ženou.“ Pak to lid jednemi ústy potvrdí a rekne: “Amen.“ “Bud prokletý každý, kdo se pohlavne stýká se zvíretem.“ Pak to lid jednemi ústy potvrdí a rekne: “Amen.“ “Bud prokletý každý, kdo se pohlavne stýká se svou vlastní ci nevlastní sestrou.“ Pak to lid jednemi ústy potvrdí a rekne: “Amen.“ “Bud prokletý každý, kdo se pohlavne stýká s matkou své manželky.“ Pak to lid jednemi ústy potvrdí a rekne: “Amen.“ “Bud prokletý každý, kdo využil neprítomnosti svedku a zavraždil cloveka.“ Pak to lid jednemi ústy potvrdí a rekne: “Amen.“ “Bud prokletý každý, kdo se stane nájemným vrahem.“ Pak to lid jednemi ústy potvrdí a rekne: “Amen.“ “Bud prokletý každý, kdo neplní tato narízení a príkazy.“ Pak to lid jednemi ústy potvrdí a rekne: “Amen.“ 1-2 Jestliže bez výhrad uposlechnete svého Boha Hospodina a budete ve všem respektovat jeho zákon, který vám dnes predkládám, získáte zvláštní postavení mezi všemi národy a mnoho dalších jiných požehnání: *** Jeho požehnání vás bude provázet všude — ve meste i na poli. 4-5 Požehnané budou vaše deti, úroda polí i veškeré zvírectvo. Nebudete strádat hladem, protože vždy budete mít ovoce a chléb. *** Budete požehnaní na pocátku i na konci cesty, doma i mimo domov. Když potáhnou na vás neprátelé, Hospodin je zažene pred vámi na prekotný útek. Požehná vašim sýpkám. Na co sáhnete, bude se vám darit. Jeho požehnání vás bude provázet v zemi, do které vás uvádí. Jestliže budete respektovat Hospodinovy príkazy a podle nich se v živote rídit, stanete se jeho zvláštním lidem. Národy sveta pochopí, že náležíte Hospodinu, a vy získáte v jejich ocích vážnost a ony se vás zacnou bát. Hospodin vás zahrne množstvím dobrých vecí v zemi, kterou prísežne slíbil vašim praotcum: detmi, zvíraty a úrodou. Ve vhodný cas vám bude dávat bohatý déšt z nebe, aby zpusobil zdar práci vašich rukou. Budete mít tolik, že budete moci pujcovat mnoha okolním národum a sami si nebudete muset nic pujcovat. 13-14 Jestliže budete respektovat Hospodinovy príkazy, které vám dnes predkládám, a budete se podle nich v živote cele a bezvýhradne rídit, zvlášte abyste nikdy neuctívali jiné bohy a nesloužili jim, Hospodin vás uciní významnými jako je hlava a nikoli nicotnými jako je chvost, vždy budete hrát prim. *** Jestliže nebudete respektovat Hospodinovy príkazy a narízení, které vám dnes predkládám, a nebudete se podle nich v živote cele a bezvýhradne rídit, postihnou vás všechny tyto kletby: Prokletí vás bude provázet všude — ve meste i na poli. Budete mít hlad, bude se vám nedostávat ovoce a chleba. Prokletí stihne vaše deti, úrodu pole i veškeré zvírectvo. Budete prokletí na pocátku i na konci cesty, doma i mimo domov. Hospodin nezabrání nicemu takovému. Na co sáhnete, to se vám nebude darit. Hruza vás bude provázet až do vaší smrti a ta prijde rychle, protože jste se provinili tím, že jste me opustili. 21-22 Stihnou vás choroby, dokud nevymrete: úbyte, zimnice a palcivá horecka. Zaplaví vás hruzy války. Vaše obilí postihnou všelijaké nemoci. To vše na vás dolehne dokud nezaniknete. *** 23-24 Bude vám pripadat, že nebe nad vašimi hlavami je medené a zeme pod vámi je železná. Místo dešte jenom sucho, písek a prach. *** Když potáhnou na vás neprátelé, Hospodin dovolí, že se pred nimi dáte na prekotný útek. Mezi národy se bude o vás hovorit s hruzou, protože vaše mrtvá tela budou žrát ptáci a šelmy a nikdo je neodežene. Postihnou vás nevylécitelné nemoci: egyptské vredy a nádory, svrab a prašivina. 28-29 Budete raneni slepotou i duševními chorobami, takže v poledne budete jednat, jako by byla hluboká noc. Pri svém konání budete sklízet jen samý nezdar. Stále budete utlacovaní a odíraní a nikdo vás nebude chtít niceho ušetrit. *** Zamilujete se a jiný se zmocní vaší snoubenky. Postavíte si dum a jiný v nem bude bydlet. Založíte vinici a jiný bude jíst její plody. Uvidíte porážet svého býka, avšak nebudete z neho nic jíst. Spatríte odvádet svoje zvírata a nebudete mít žádnou nadeji na jejich vrácení. Budete se marne topit po celé dny v slzách, když vaše deti budou odvádet do otroctví. Nic nezmužete. Veškerou vaši úrodu uchvátí neznámý národ. Neujdete útisku a týrání. Budete se muset dívat na veci, ze kterých zešílíte. Postihnou vás údesné nevylécitelné nemoci, takže budete raneni na celém tele; od hlavy k pate budete obsypáni zlými vredy. Váš král bude odvlecen do zajetí do národa, který neznali vaši predci, ani vy. Tam budete nuceni uctívat drevené a kamenné bohy. Mezi národy vašeho zajetí se o vás bude hovorit s údesem i jízlivostí. Stanete se predmetem jejich vyprávení. Zasejete do pudy mnoho semen, ale dockáte se malé sklizne, protože vaši úrodu napadnou kobylky. Budete pestovat a ošetrovat vinice, ale nebudete pít víno a sklízet hrozny, protože je sežerou cervi. Budete mít po celé své zemi olivové háje, ale nedockáte se oleje, protože olivy opadají. Privedete na svet syny a dcery, ale nezustanou s vámi, protože upadnou do zajetí. Roje kobylek napadnou všechny vaše stromy a celou úrodu. Cizinci, kterí žijí mezi vámi, se nad vás budou povyšovat, zatímco vy sami budete klesat hloubeji a hloubeji. Budou vám pujcovat, ale vy jim nebudete moci cokoliv nabídnout. Budou vám vládnout a vy se dostanete až na samý okraj spolecnosti. Postihnout vás všechna prokletí a budou vám v patách, dokud vás až do posledního neznicí, protože jste neposlechli Hospodina, svého Boha, a nerespektovali prikázání, která vám dal. Budou vás i vaše potomky navždy pronásledovat jako výstraha a znamení vyšší moci. Protože jste v dobách blahobytu radostne a ochotne nesloužili Hospodinu, svému Bohu, budete o hladu a žízni, v chudobe a nahote sloužit neprátelum, které proti vám Hospodin obrátí. Sám Buh vám vloží na krk železné jho a znicí vás. 49-50 Hospodin proti vám pošle národ ze vzdálených koncin zeme. Vrhne se na vás jako se orel vrhá z výšky na svou obet. Bude to národ, jehož jazyku nebudete rozumet, krutý národ bez úcty ke starým lidem a bez soucitu k mladým. *** Neprátelé vás pripraví o dobytek a budou vám brát veškerou vaši úrodu, až vás zcela znicí. Nenechají vám žádné obilí, víno ani olej, žádná telata ani jehnata, až váš národ navždy vymre. Budou obléhat všechna mesta ve vaší zemi tak dlouho, až padnou vysoké opevnené zdi, na které jste se tolik spoléhali. Dobudou veškerá mesta po celé zemi, kterou vám dal Hospodin, váš Buh. Kvuli utrpení, do kterého vás uvrhne váš neprítel behem obléhání, budete pojídat maso svých synu a dcer, které vám dal Hospodin, váš Buh. 54-55 I ten nejlaskavejší a nejcitlivejší mezi vámi nebude mít soucit s vlastním bratrem ci dokonce s manželkou nebo s detmi, které prežily, a s žádným z nich se nerozdelí o maso svých detí, které pojídá. Tak daleko ho dožene strach, že v obležení neprátel by mu nezbylo již žádné jídlo. *** I ta nejvlídnejší a nejcitlivejší žena mezi vámi? tak citlivá a jemná, že se nikdy neodvážila dotknout se chodidlem zeme? bude neprátelsky hledet na svého muže, na své syny a dcery, na své novorozené deti i na ty, které ješte neporodila, protože je bude chtít tajne sníst. Tak strašlive na vás dolehne strádání, když vaše mesta budou obléhat vaši neprátelé. Pokud se nebudete rídit slovy zákona, který je zapsán v této knize, a nebudete ctít slavné a hrozné jméno vašeho Boha Hospodina, sešle na vás a na vaše potomstvo strašné morové rány, težké a vleklé choroby, kruté a vytrvalé nemoci. Sešle na vás všechny obávané choroby, které znáte z Egypta, a tyto nemoci vás neopustí. Hospodin vás navíc postihne mnoha chorobami, které vubec nejsou zaznamenány v této knize zákona, a až do posledního vás znicí. Z národa pocetného jako zástupy hvezd na nebi, zustane jen hrstka, protože jste neposlechli Hospodina, svého Boha. Práve tak, jako se Hospodin radoval, když vás rozmnožil a prinesl vám blahobyt, práve tak vás Hospodin s úlevou zahubí a znicí. Vyhladí vás ze zeme, kterou pricházíte obsadit jako svou vlast. Hospodin vás rozpráší mezi cizí národy do všech koutu sveta. Budete uctívat drevené a kamenné napodobeniny falešných bohu, které jste dríve neznali vy ani vaši otcové. Mezi temi národy nenajdete klid ani místo k odpocinku. Hospodin vám vloží do mysli úzkost, do ocí beznadej a do srdce zoufalství. Dnem i nocí budete žít v neustálém napetí a strachu a nikdy si nebudete jisti životem. Ráno si reknete: „Kéž by už byl vecer!“ a vecer si pomyslíte: „Kéž by bylo ráno!“. Tak nesmírná bude hruza, která naplní vaše srdce a kterou uvidí vaše oci. Hospodin vás pošle v lodích zpet do Egypta, ackoliv sám dríve rekl, že již nikdy se tam váš národ nevrátí. Tam se budete svým neprátelum nabízet na prodej jako otroci, ale nikdo vás nekoupí. Toto jsou slova smlouvy, kterou Mojžíš na Boží příkaz uzavřel s Izraelci v moábské poušti, jako doplnění smlouvy, kterou uzavřeli na Chorébu. Mojžíš svolal všechny Izraelce a řekl jim: Viděli jste všechno, co Hospodin udělal egyptskému faraónovi, jeho služebníkům a celé jeho zemi. Na vlastní oči jste viděli jejich velké utrpení, zázračná znamení a velké divy. Ale až dosud vám Hospodin neumožnil, abyste prohlédli a všem těmto událostem porozuměli. Během těch čtyřiceti let, kdy vás vodil pouští, se vám neroztrhaly šaty ani obuv. Nejedli jste chleba a nepili jste víno ani jiný opojný nápoj, abyste pochopili, že jedině Hospodin, je váš Bůh. Když jste došli na toto místo, vytáhli proti nám do boje chešbónský král Síchon a bášanský král Óg, ale my jsme je porazili. Obsadili jsme jejich zemi a dali jsme ji jako dědictví Rúbenovcům, Gádovcům a polovině kmene Manasesovců. Proto respektujte ujednání této smlouvy, aby se vám zdařilo všechno, do čeho se pustíte. Dnes zde všichni stojíte v přítomnosti Hospodina, vašeho Boha. Jsou zde vaši velitelé a náčelníci, vaši vážení muži a správcové, všichni muži Izraele, spolu se svými dětmi a ženami. Stojí zde i cizinci, kteří žijí ve vašich táborech, sekají pro vás dříví a nosí pro vás vodu. Stojíte zde, abyste uzavřeli smlouvu s Hospodinem, vaším Bohem. Smlouvu, kterou vás dnes váš Bůh zapřísáhne. Touto smlouvou vás Bůh přijímá za svůj národ a stává se vaším Bohem, jak to odedávna slíbil vám i vašim předkům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. 14-15 Uzavírám tuto závaznou smlouvu nejen s vámi, kteří zde dnes stojíte v přítomnosti Hospodina, vašeho Boha, ale také s těmi, kteří zde dnes nejsou. *** Vy sami dobře víte, jak jsme žili v Egyptě a jak jsme cestou sem procházeli různými zeměmi. Sami jste viděli odporné napodobeniny falešných bohů ze dřeva a kamene, ze stříbra a ze zlata. Ujistěte se, že mezi vámi dnes není ani jeden muž či žena, rod nebo kmen, kteří by se odvrátili od Hospodina, našeho Boha, a uctívali bohy cizích národů; ujistěte se, že mezi vámi není nikdo, kdo by se stal kořenem zla nesoucím hořké a jedovaté plody. Může se stát, že někdo¬ uslyší slova této přísahy a pomyslí si: „Nic se mi nestane, i když si dál budu žít jen po svém. Vždyť stejný osud může potkat pustinu i úrodnou zemi.“ Takovéhu člověku však Hospodin nikdy neodpustí a nelítostně se na něj rozhněvá. Dopadnou na něj všechny kletby zapsané v této knize a Hospodin ho nechá zahynout a navždy upadnout v zapomnění. Hospodin jej odtrhne od všech kmenů Izraele podle všech varování zapsaných v knize tohoto zákona. Děti, které přijdou po vás, a cizinci, kteří sem přijdou ze vzdálených zemí, uvidí neštěstí, které potkalo tuto zemi, a nemoci, které na ni seslal Bůh. Celá země bude jen spálenou pustinou páchnoucí solí a sírou, neobdělanou a neplodnou pouští. Země bude mrtvá jako Sodoma a Gomora, Adma a Sebójím, které Bůh zničil ve svém nelítostném hněvu. Všechny národy se budou ptát: „Proč to Bůh udělal? Proč tuto zemi tak nemilosrdně potrestal svým planoucím hněvem?“ Odpověď bude znít: „Stalo se to proto, že porušili smlouvu s Hospodinem, Bohem svých předků, kterou s nimi uzavřel, když je vysvobodil z Egypta. Namísto toho se začali klanět a sloužit cizím bohům, které dříve neznali a neměli nic společného s Hospodinem. Proto se Hospodin rozhněval na tuto zemi a seslal na ni všechny kletby zapsané v této knize. Ve velkém hněvu a rozlícení je Hospodin vyhnal z jejich země a nechal je odvléci je do jiné země, kde jsou dodnes.“ Bůh má svá tajemství, ale mnohé věci nám zjevil, abychom se my i naše děti navěky řídili slovy tohoto zákona. Když vás potkají všechna požehnání i všechny kletby, se kterými jsem vás seznámil, a když si je vezmete k srdci, ať budete kdekoliv, když se vy sami i vaše děti obrátíte k Hospodinu, svému Bohu, a budete ho poslouchat z celého srdce a z celé mysli podle všech nařízení, která vám dnes dávám, potom Hospodin, váš Bůh, obnoví vaše bohatství, slituje se nad vámi a shromáždí vás zpět ze všech národů, mezi které vás rozptýlil. I kdybyste byli ve vyhnanství v těch nejvzdálenějších končinách, Bůh vás přivede zpět. Přivede vás do země, která patřila vašim předkům, a vy ji převezmete do svého vlastnictví. Hospodin rozmnoží vaše bohatství a budete početnější než vaši předkové. Hospodin, váš Bůh, zasáhne vaše srdce a srdce vašich potomků, abyste ho milovali z hloubi svého nitra a celou svou bytostí a zůstali naživu. Všechna prokletí naopak Hospodin, váš Bůh, uvrhne na vaše nepřátele, kteří vás nenávidí a pronásledují. Znovu pak budete poslouchat Hospodina a dodržovat jeho přikázání, která vám dnes předávám. Díky Hospodinu se veškeré vaše dílo zdaří a budete mít mnoho potomků. Hospodin rozmnoží vaše stáda a dopřeje vám hojnost úrody. Hospodin ve vás znovu nalezne zalíbení a dopřeje vám blahobyt, stejně jako když se radoval s vašimi předky. Tak tomu bude pokud ho budete poslouchat a budete dodržovat všechna jeho nařízení a přikázání, která jsou zapsána v knize zákona, a pokud se obrátíte k Hospodinu celým svým srdcem a myslí. To, co vám dnes přikazuji, není příliš obtížné a nepřesahuje to vaše možnosti. Mé příkazy nejsou vzdálené jako nebe, abyste se museli ptát: „Kdo vystoupí na nebesa, snese pro nás nařízení a oznámí nám je, abychom je mohli dodržovat?“ Nejsou ani za mořem, a tak se nemusíte ptát: „Kdo přepluje moře, přinese nám nařízení a oznámí nám je, abychom je mohli dodržovat?“ Ne, každé slovo je vám nablízku: máte ho na jazyku i ve svém srdci, abyste je mohli uposlechnout. Podívejte, dnes jsem vám předložil život a prosperitu, smrt a zkázu. A dnes vám také přikazuji, abyste milovali Hospodina, svého Boha, abyste šli jeho cestou a dodržovali jeho přikázání, nařízení a zákony. Pokud to uděláte, budete žít, váš národ bude vzkvétat a Hospodin, váš Bůh, se postará, aby se vám v zemi, kterou přicházíte obsadit, dobře dařilo. Jestliže se však vaše srdce odvrátí a vzepřete se, pokud se necháte svést a budete uctívat cizí falešné bohy a budete se jim klanět, již dnes před vámi prohlašuji, že budete zničeni a v zemi, kam dnes přicházíte přes řeku Jordán, zůstanete jen na krátko. Ať dosvědčí nebe i země, že jsem vám dnes představil život i smrt, požehnání i prokletí. Zvolte si však život, abyste vy i vaše děti mohli žít a milovat Hospodina, svého Boha, abyste ho mohli poslouchat a přimknout se k němu. Protože jedině Hospodin pro vás znamená život a může vám dopřát mnoho let života v zemi, kterou v přísaze slíbil vašim předkům, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Jednoho dne Mojžíš oznámil všem Izraelcům: „Je mi sto dvacet let a již vás nemohu déle vést. Hospodin mi řekl: ‚Nepřekročíš řeku Jordán.‘ On sám Hospodin, váš Bůh, vstoupí do země jako první a zničí před vámi všechny cizí národy, abyste mohli obsadit jejich zemi. Podle Hospodinova přání vás dále povede Jozue. Hospodin naloží s obyvateli této země jako s emorejskými králi Síchonem a Ógem, které zničil i s jejich zemí. Hospodin je vydá do vaší moci a vy s nimi musíte udělat to, co vám přikazuji. Buďte silní a odvážní. Nemusíte se jich bát a být vyděšení, protože Hospodin, váš Bůh, je s vámi. Nikdy vás neopustí a nezradí.“ Potom Mojžíš zavolal Jozua a před všemi Izraelci mu řekl: „Buď silný a odvážný, protože musíš s tímto lidem vstoupit do země, kterou Hospodin přísežně slíbil jeho předkům, a musíš mezi ně tuto zemi rozdělit jako trvalé vlastnictví. Před tebou půjde samotný Hospodin. Bude s tebou a nikdy tě neopustí ani nezradí. Ničeho se neboj a nedej se ničím zastrašit.“ Mojžíš celý zákon sepsal a předal ho váženým mužům Izraele, kněžím a lévijcům, kteří nesli truhlu Hospodinovy úmluvy. Potom jim Mojžíš přikázal: „Na konci každého sedmého roku, kdy se odpouštějí dluhy, v den slavnosti stánků, kdy všichni Izraelci předstupují před Hospodina na místě, které on sám určí, budete celému národu předčítat tento zákon. Shromáždíte všechny muže, ženy, děti i cizince, kteří žijí ve vašich městech, aby vyslechli vaše slova a naučili se respektovat Hospodina, svého Boha, a aby pečlivě dodržovali všechna nařízení tohoto zákona. Dokud budete žít v zemi za Jordánem, kterou přicházíte obsadit, musí tento zákon vyslechnout všichni budoucí potomci, kteří ho neznají, aby se naučili respektovat a ctít Hospodina, vašeho Boha.“ Když přišel čas, Hospodin řekl Mojžíšovi: „Přiblížil se den tvé smrti. Zavolej Jozua, přijďte do mé svatyně a já mu dám své pověření.“ Mojžíš a Jozue uposlechli a předstoupili před Hospodina ve svatyni. Hospodin se jim ve svatyni zjevil v oblakovém sloupu a zůstal stát nad vchodem do stanu. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Brzy poté, co zesneš jako tvoji předkové, Izraelci se zaprodají cizím bohům země, do které vstupují. Opustí mne a poruší smlouvu, kterou jsem s nimi uzavřel. Ještě téhož dne jim však dám najevo své rozhořčení a opustím je; odvrátím se od nich a nechám je zaniknout. Postihne je mnoho pohrom a neštěstí a ještě toho dne se budou ptát: ‚Nepotkaly nás všechny tyto pohromy jen proto, že s námi není náš Bůh?‘ Kvůli všem špatnostem, kterých se dopustí, když se obrátí k jiným bohům, se od nich toho dne odvrátím.“ Nyní si zapiš tuto píseň, nauč jí všechny Izraelce a řekni jim, aby ji zpívali na důkaz toho, že jsem je varoval. Jakmile je přivedu do země oplývající mlékem a medem, do země, kterou jsem slíbil jejich předkům, až se nasytí a bude se jim dobře dařit, obrátí se k cizím bohům a budou je uctívat. Zavrhnou mě a poruší moji smlouvu. Až je pak postihnou pohromy a nesnáze, tato píseň je usvědčí, protože jejich potomkové ji nezapomenou. Vím, co udělají, vím to ještě dříve, než je zavedu do země, kterou jsem jim přísahal.“ Mojžíš tedy toho dne zapsal tuto píseň a naučil jí všechny Izraelce. Hospodin potom přikázal Núnovu synu Jozuovi: „Buď silný a odvážný, neboť přivedeš Izraelce do země, kterou jsem jim pod přísahou slíbil, a já sám budu s tebou.“ 24-25 Jakmile Mojžíš dopsal slova tohoto zákona, přikázal lévijcům, kteří nosili truhlu Hospodinovy smlouvy: *** „Vezměte tuto knihu zákona a uložte ji vedle truhly Hospodinovy smlouvy. Tam zůstane jako svědectví proti vám. Vím, jak jste vzpurní a tvrdohlaví. Jestliže vzdorujete Hospodinu ještě za mého života, o kolik více budete vzdorovat po mé smrti! Přiveďte přede mne vážené muže ze všech kmenů a všechny své správce, abych k nim před tváří nebe i země mohl promluvit. Já totiž vím, že po mé smrti se národ zvrhne a vy sejdete z cesty, kterou jsem vám přikázal. Přijde čas, kdy se na vás snesou pohromy, protože před zrakem Hospodina budete konat zlo a probouzet v něm rozhořčení nad vašimi skutky.“ Nato Mojžíš pronesl před všemi Izraelci slova této písně od začátku až do konce: Slyšte, nebesa, budu mluvit, poslouchej, země, má slova. Ať mé učení padá jako déšť a má slova ať se snášejí jako rosa, jako krůpěje na mladou trávu, jako hojný déšť na křehkou zeleň. Budu šířit Hospodinův věhlas. Chvalte velikost našeho Boha! On je skála a vše, co činí, je správné a dokonalé. Bůh je věrný a není původcem žádného zla. Je bezúhonný a spravedlivý. Izraelci se však k němu zachovali nečestně a ke své hanbě již nejsou jeho dětmi. Stali se pokřivenou a poskvrněnou generací. Takto splácíte Hospodinu, pošetilí a nerozumní lidé? Copak není vaším Otcem, jemuž náležíte?, vaším Stvořitelem, který vám dává život? Vzpomeňte na dávné dny, přemýšlejte o generacích před vámi. Ptejte se svých předků a oni vám poví, požádejte moudré starší a oni vám vysvětlí. Když Nejvyšší dal národům jejich dědictví a rozdělil veškeré lidstvo, vymezil hranice také všem izraelským rodům podle počtu jejich příslušníků. Hospodin učinil z Izraele vyvolený lid a prohlásil ho za vlastní. Vyhledal ho v nehostinné a bezbřehé pustině. Pečoval o něj a chránil ho jako zřítelnici svého oka, jako orel, který střeží své hnízdo a vznáší se nad svými mláďaty, roztahuje svá křídla, aby je chránil, a nosí je na svých perutích. Hospodin sám Izraelce vedl, žádný cizí bůh je neprovázel. Nechal je sídlit na úrodných návrších a sytil je hojnými plody země. Dával jim med i z mrtvých skal a olej z křemenných útesů. Krmil je tvarohem a mlékem krav a ovcí, tučnými jehňaty a kozami, vybranými bášanskými berany a nejjemnějším obilím. Napájel svůj lid zpěněným vínem z rudých hroznů. Izrael ztloustl a zbujněl, byl sytý, nadutý a obrostl tukem. Opustil Boha, který ho stvořil, a zavrhl Skálu, svého Spasitele. Vzhlížením k cizím bohům vzbudili Izraelci Hospodinovu žárlivost a popudili ho uctíváním jejich ohavných napodobenin. Přinášeli oběti démonům namísto Bohu, falešným božstvům, která nikdo neznal, novým výplodům své fantazie, bohům, o kterých jejich předkové neměli ani tušení. Opustili Skálu, která je zplodila, zapomněli na Boha, z něhož se zrodili. Hospodin to viděl a zavrhl je. Rozhněval se na své syny a dcery. „Odvrátím od nich svou tvář,“ řekl, „a uvidím, jak skončí, neboť jsou zvráceným pokolením, nevěrným potomstvem. Probudili mou žárlivost uctíváním falešného boha a rozhněvali mne svými bezcennými modlami. Brzy však budou závidět i těm nejposlednějším z národů, pošetilcům, kterým nebyla dána moudrost. Můj hněv roznítil požár, který plane hluboko do říše mrtvých. Pohltí zemi i její úrodu a zažehne i základy hor. Uvrhnu na ně pohromy a namířím proti nim své šípy. Sešlu na ně ničivý hladomor, nelítostný mor a smrtelnou nákazu. Pošlu proti nim hordy líté zvěře, jedovaté zmije, které se plazí v prachu. V ulicích zhynou jejich děti mečem a v domovech zavládne hrůza. O život přijdou mladí, nemluvňata i šedovlasí starci. Řekl jsem, že je rozpráším a vyhladím vzpomínku na ně z mysli lidí. Děsím se ale posměchu nepřátel, kteří to nepochopí a řeknou: ‚To naše ruka zvítězila, Hospodin nic z toho neudělal.‘“ Nepřátelé jsou národem bez rozumu, nemají špetku soudnosti. Kdyby byli moudří, porozuměli by a pochopili, jaký bude i jejich konec! Ať uvažují, jak by mohl jeden člověk pronásledovat tisíc mužů, či dokonce dva lidé přimět desetitisíce k úprku, pokud by se od nich Hospodin neodvrátil a neopustil je? Vždyť Skála Izraele není to, co skála národů, jak uznají nakonec i naši nepřátelé. Zatím není pochyb, že jich réva pochází z vinic sodomských a z polí gomorských, jejich hrozny jsou plné jedu a střapce plné trpkosti. Jejich víno je hadím jedem, smrtelným jedem zmije. „Což to nejsem já sám, kdo všechno předem připravil a utajil? Má je pomsta, má je odplata. Ve správný čas se jim podlomí nohy; den jejich zkázy se blíží a záhuba jim kráčí vstříc.“ Hospodin sám bude soudcem svého lidu a pohlédne na své služebníky s lítostí, až spatří, že jsou na dně svých sil a nezůstal už nikdo, otrok ani svobodný. Tu řekne národům: „Kde jsou nyní vaši bohové, kde je skála, za níž se chcete skrýt? Kde jsou bohové, kteří jedli tuk z vašich obětin a dávali si obětovat víno? Ať vám přispěchají na pomoc a poskytnou vám bezpečný úkryt! Pak poznáte, že jsem jenom já! Žádný jiný bůh není. Já usmrcuji a dávám život, já jsem zranil a já budu uzdravovat! Nikdo není mocnější než já. Pozvedám ruku k nebi a prohlašuji při své věčné existenci: „Naostřím-li svůj planoucí meč a uchopím ho, abych soudil, pomstím se svým protivníkům a splatím všem, kdo mě nenáviděli. Opiji své šípy krví pobitých a zajatých a můj meč bude hltat maso a hlavy velitelů nepřátel.“ Připojte se, národy, k jásání Hospodinova lidu, neboť on pomstí krev svých služebníků a odplatí svým nepřátelům. Sejme vinu ze své země a svého lidu. To byla slova písně, kterou Mojžíš po boku s Núnovým synem Jozuem přednesl všem Izraelcům. 45-46 Když Mojžíš dokončil svou řeč, řekl všem Izraelcům: „Vezměte si k srdci všechna slova, která jsem dnes závazně pronesl, abyste mohli přikázat svým dětem, ať se bedlivě řídí ustanoveními tohoto zákona. *** Nesmí to pro vás být jen prázdná slova. Představují celý váš život. Díky nim, budete moci žít dlouho v zemi za řekou Jordánem, kterou přicházíte obsadit. Téhož dne řekl Hospodin Mojžíšovi: „Vystup na horu Nebó v pohoří Abarím v moábské zemi, naproti Jerichu, a pohleď na Kenaan. Na zemi, kterou dávám Izraelcům trvale do vlastnictví. Na této hoře, kam vystoupíš, pak zemřeš a ulehneš ke svým zesnulým předkům, stejně jako tvůj bratr Áron zemřel na hoře Hór a připojil se ke svému lidu. Stane se tak proto, že jste mne u vod Sváru v Kádéši na poušti Sin zneuctili přede všemi Izraelci svou malověrností, a neobhájili tak mou svatost. Proto zemi, kterou dávám Izraelcům, spatříš jen zpovzdálí a sám do ní nevstoupíš. Toto je požehnání, které Boží muž Mojžíš přednesl před svou smrtí Izraelcům. Řekl: „Hospodin přišel ze Sínaje, jako slunce nám vzešel ze Seíru; zářil z hory Páran. Přišel s nespočetnými zástupy svatých, s plápolajícím ohněm po pravici. 3-4 Není pochyb o tom, že miluje všechen lid a všechny svaté hýčká ve své dlani. Všichni se sklánění k jeho nohám, a přijímají jeho pokyny, zákon, který předal Mojžíš, jako odkaz potomkům praotce Jákoba. *** Stal se králem národa, když vůdci lidu shromáždili izraelské kmeny. Ať Rúben žije a neumírá a jeho rod se rozrůstá.“ Toto řekl o Judovi: „Slyš, Hospodine, nářek Judův, přiveď ho k jeho lidu. Brání se jen vlastníma rukama. Pomoz mu proti jeho nepřátelům!“ O Lévim řekl: „Tvé posvátné kameny, Hospodine, patří muži, kterého sis oblíbil. Zkoušel jsi ho v Masse, zápasil s ním při vodách u Meriby. Zřekl se svého otce a matky, neohlížel se na své bratry a neznal se ke svým dětem. Střežil ale tvé slovo a zachovával tvou úmluvu. Vyučuje nařízením tvého zákona všechny Izraelce. Pálí pro tebe kadidlo a přináší ke spálení obětní dary na tvůj oltář. Dopřej mu, Hospodine, svou přízeň, aby ti dílo jeho rukou, vždy přinášelo potěšení. Potrestej ty, kteří proti němu povstanou, udeř na jeho nepřátele tak, aby již nikdy nepovstali.“ O Benjamínovi řekl: „Je to Hospodinův milovaný a je u něj v bezpečí, neboť on ho chrání po celý čas. Ten, koho Hospodin miluje, odpočívá v jeho náručí.“ O Josefovi řekl: „Ať Hospodin požehná jeho zemi, zkropí ji vzácnou rosou z nebes a obdaří vodou, co se skrývá v hlubinách. Ať mu dopřeje slunce, které přináší hojnou úrodu, a zahrne tím nejlepším, co dávají měsíce, nejvybranějšími dary prastarých hor a plodností věčných pahorků, nejlepšími dary země a všeho, co je na ní, a přízní toho, který přebýval v hořícím keři. Nechť toto vše spočine na Josefově hlavě, na čele vyvoleného mezi svými bratry. Ve své vznešenosti je jako prvorozený býček s mocnými rohy divokého tura. Nastaví je proti všem národům, i kdyby žily na konci světa. Takové ať jsou desetitisíce Efrajimovy stejně jako Manasesovy.“ O Zabulónovi řekl: „Raduj se, Zabulóne, při svém vycházení, i ty, Isachare, ve svých stanech. Svolají národy na horu a tam předloží oběti spravedlnosti; budou užívat hojnosti plodů moře a pokladů ukrytých v písku.“ O Gádovi řekl: „Ať se těší přízni každý, kdo rozšiřuje Gádovo panství! Gád žije jako neohrožený lev, který dokáže rozsápat paži i hlavu. Vybral si pro sebe nejlepší zemi, ponechali mu velitelský podíl. Když se shromáždili vůdcové lidu, konal Hospodinovu spravedlivou vůli a jeho soudy nad Izraelem.“ O Danovi řekl: „Dan je jako lví mládě, běžící z Bášanu.“ O Neftalím řekl: „Neftalí oplývá přízní Hospodina a jeho požehnáním; právě on zdědí zemi na jih od moře.“ O Ašerovi řekl: „Největší přízni mezi lidem se těší Ašer; nechť jsou mu ostatní bratři nakloněni. Ať koupe, hýčká v oleji i své nohy. Závory tvých vrat budou železné a bronzové a tvá síla přetrvá, dokud budeš žít. Nikdo se nevyrovná Bohu Izraele, který přichází z nebe, aby ti přišel na pomoc, v oblacích své vznešenosti. Věčný Bůh je tvým útočištěm, zachytí tě ve svém náručí. Vyžene před vámi vaše nepřátele a dá vám moc je nadobro zničit. Izrael tedy bude žít v bezpečí s vědomím, že mu nic nehrozí. V zemi obilí a mladého vína, s hojností nebeské vláhy. Jsi výjimečně obdařen, Izraeli! Kdo je jako ty, národe, který vysvobodil sám Hospodin? On je vaším ochráncem a pomocníkem, zdrojem vaší slávy a moci. Vaši nepřátelé se před vámi skryjí a vy pošlapete jejich posvátná místa.“ 1-3 Mojžíš vystoupil z moábské pouště na horu Nebó, na vrchol Pisga, přímo proti Jerichu. Odtud mu Hospodin ukázal celou zemi, od Gileádu až po Dan, kraj Neftalího i zemi Efrajimovu a Manasesovu, celou zemi Judovu až k moři na západě, Negeb a celou oblast údolí Jericha, dále Palmové město a zbytek země až k Soáru. *** *** Potom mu Hospodin řekl: „Toto je země, o které jsem Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi přísahal: ‚Dám ji vašim potomkům.‘ Dovolil jsem ti ji spatřit na vlastní oči, ale nevkročíš do ní.“ Tak tedy Boží služebník Mojžíš zemřel v zemi Moábské, jak řekl Hospodin. Jeho tělo Hospodin uložil v zemi Moábské, v údolí proti Bét-Peóru, a dodnes nikdo neví, kde je Mojžíšův hrob. Ačkoliv Mojžíš zemřel ve věku sto dvaceti let, jeho zrak byl stále ostrý a až do konce byl plný síly. Izraelci truchlili pro Mojžíše v moábských pláních třicet dní, dokud obvyklý čas oplakávání a smutku nepominul. Dříve než Mojžíš odešel, vložil své ruce na Núnova syna Jozua, aby ho Hospodin obdařil duchem moudrosti. Izraelci tedy Jozua respektovali a dělali vše, co Hospodin nařídil Mojžíšovi. 10-11 Od té doby se však v Izraeli již nikdy neobjevil Hospodinův služebník, který by byl jako prorok Mojžíš, jenž znal Hospodina tváří v tvář a který učinil všechna zázračná znamení a divy, jež mu Hospodin nařídil vykonat v Egyptě před faraónem, všemi jeho služebníky a celou zemí. *** Již nikdy nikdo nevládl takovou mocí ani nevykonal tak úžasné skutky, jaké vykonal Mojžíš v přítomnosti všech Izraelců. Po Jozuově smrti se Izraelci obrátili na Hospodina: "Který z našich kmenů má bojovat s obyvateli Kenaanu jako první?" Ten jim odpověděl: "Nejdříve vytáhne do boje Judův kmen. Já půjdu s nimi a oni zvítězí." A tak Judovi bojovníci požádali muže z Šimeónova kmene: "Pomozte nám dobýt území, které nám bylo přiděleno. Až přijde řada na vás, vytáhneme naoplátku do boje zase s vámi." 4-6 Juda a Šimeón tedy spojili své síly a společně vyrazili do bitvy. Hospodin byl na jejich straně, takže v Bezeku porazili celou desetitisícovou armádu Kenaanců a Perizejců. Ovšem král Adoní-bezek, který stál v čele nepřátel, se pokusil uprchnout. Izraelci jej však dopadli a usekli mu palce na rukou a na nohou. *** *** Nato Adoní-bezek přiznal: "Sedmdesát králů, kterým jsem dal i já useknout všechny palce, muselo sbírat drobty pod mým stolem. Teď jsem sám dopadl jako oni. Bůh se mnou naložil stejným způsobem." Zajatého krále pak odvedli do města nazvaného Jeruzalém, a tam zemřel. Judovi muži napadli i toto město, dobyli je, pobili jeho obyvatele a vypálili je ohněm. Potom se obrátili proti Kenaancům sídlícím v horách v Negebu a také bojovali v Přímořské nížině. Pokračovali dále, zvítězili nad Kenaanci v Chebrónu (dříve nazývaném Kirjat-arba) a porazili Šešaje, Achímana a Talmaje. Odtud pak vytáhli na město Debír (dříve nazývané Kirjat-sefer). Přitom Káleb vyhlásil: "Tomu, kdo přepadne a dobude Kirjat-sefer, dám za manželku svou dceru Aksu". To se podařilo Kenazovu synu Otníelovi, jenž byl Kálebovým mladším bratrem. Ten město dobyl a získal tak Kálebovu dceru Aksu za manželku. Když Aksa přišla k Otníelovi, vybídla ho, aby si od jejího otce vyžádal pole. Káleb viděl, že Aksa sestoupila z osla, a tak se jí zeptal: "Co je ti? Co si ještě přeješ?" Odpověděla mu: "Vyhov mému přání a dej mi ještě dar. Dostala jsem od tebe suchou zemi na jihu. Dej mi k ní alespoň prameny vod. Káleb jí tedy dal horní a dolní prameny vod. Když se Judův kmen vydal do své nové země v Judské stepi na jih od Aradu, připojili se k nim Kénijci, kteří až dosud žili v "Palmovém městě" - Jerichu. Byli to potomci Mojžíšova tchána. Potom Judovi a Šimeónovi muži společně vytáhli proti Kenaancům, kteří sídlili v Sefatu. Porazili je, jejich město úplně zničili a nazvali je Chorma (což znamená Zkáza). Judovci pak ještě dobyli města Gázu, Aškalón a Ekrón i s vesnicemi, které je obklopovaly. Tak s Hospodinovou pomocí Juda získal pohoří, ale nepodařilo se mu podrobit si území a obyvatele údolí, protože byli vyzbrojeni železnými vozy. Ovšem Chebrón připadl podle Mojžíše Kálebovi, a ten odtud vyhnal potomky tří synů Anákových. Kmen Jebúsejců, který sídlil v Jeruzalémě, se Benjamínovým synům nikdy nepodařilo vyhnat, a proto až dodnes s nimi Jebúsejci žijí společně. 22-23 Efrajimovy a Manasesovy oddíly - které jsou z Josefova kmene - zaútočily na Bét-el, který se dříve nazýval Lúz. Město dobyly, protože Hospodin stál na jejich straně. Před bitvou totiž vyslaly do města zvědy, *** kteří spatřili vycházet z města nějakého muže. Chytili ho a řekli mu: "Prozraď nám, kudy se dá vniknout do města, a my se postaráme, aby se tobě ani tvé rodině nic nestalo." Muž jim tedy ukázal, kudy se dostanou do města, a tak Josefovci město dobyli a povraždili všechny jeho obyvatele - kromě onoho muže a jeho rodiny. Ten pak s celou svojí rodinou odešel do chetejské země a založil tam město, které znovu nazval Lúz. Pod tímto jménem je město známé až dodnes. Manasesovu oddílu se nepodařilo dobýt města Bét-šeán, Taanak, Dór, Jibleám, Megido a vesnice, které je obklopovaly, a tak v nich Kenaanci zůstali i nadále. Teprve za nějaký čas, když se Izraelci opět vzmohli, podrobili si je jako otroky. Nikdy se jim však nepodařilo je z jejich země zcela vyhostit. Rovněž Efrajimovu oddílu se nepodařilo získat nadvládu nad Kenaanci sídlícími v Gezeru, a tak žili i nadále mezi Izraelci. Také kenaanští obyvatelé Kitrónu a Nahalólu zůstali ve svých domovech. Zebulónovci je nepřemohli, a tak nezbylo, než aby žili společně s nimi. Později si je však podrobili jako otroky. 31-32 Ani příslušníci Ašerova kmene neuspěli při vyhánění obyvatel měst Ako, Sidón, Achláb, Akzíb, Chelby, Afík ani Rechób, a proto i oni se museli usadit mezi původními obyvateli této krajiny. *** Stejně tak se ani kmenu Neftalí nepodařilo vyhnat obyvatele Bét-šemeše ani Bét-anaty, ale i ty si časem podrobil jako otroky. 34-35 Když Izraelci z Danova kmene dobývali území, na němž žili Emorejci, byli jimi vytlačeni zpět do hor a Emorejci, kteří i nadále obývali Har-cheres, Ajalón a Šaalbím jim nedovolili sestoupit zpět do údolí. Josefův kmen však později nabyl na síle a podrobil si Emorejce jako otroky. *** Hranice emorejského území začínala od Svahu štírů a vedla přes místo zvané Skála a odtud nahoru. 1-2 Jednoho dne přišel z Gilgálu do Bokímu Hospodinův posel - anděl - a oznámil Izraelcům: "Vyvedl jsem vás z Egypta a přivedl do země, kterou jsem slíbil vašim předkům. Řekl jsem jim, že nikdy s vámi nezruším smlouvu, jestliže ani vy neuzavřete žádnou dohodu s obyvateli této země, ale naopak rozboříte všechny oltáře jejich bohů. Ovšem co jste učinili? Neposlechli jste mne. *** Když jste tedy porušili naši úmluvu, nevyženu před vámi národy žijící v této zemi, ale stanou se vám ostnem v oku a jejich bohové pro vás budou stále nastraženou léčkou." Když Izraelci vyslechli tato slova, dali se do hlasitého nářku. Proto dali tomu místu název Bokím (což znamená Plačící) a přinesli tam Hospodinu oběť. Když propustil Jozue lid, rozešly se jednotlivé kmeny na území, která jim byla přidělena. 7-9 Jozue zemřel ve věku sto desíti let, pohřbili ho na jeho dědičném území v Timnat-cheresu v Efrajimském pohoří, severně od hory Gaaše. Izraelci zůstali Hospodinu věrni nejenom po celý Jozuův život, ale i po celou dobu, kdy ještě žili starší mužové jeho generace, kteří viděli na vlastní oči všechny ohromující zázraky, jež Hospodin vykonal pro Izraelce. *** *** Postupem času však i tito starší zemřeli a po nich nastoupila nová generace, která již neznala Hospodina ani jeho mocné skutky, které vykonal pro Izraelce. Tito lidé si žili po svém, nedbali na Boží přikázání a dokonce začali uctívat pohanské bohy. Na Hospodina, který jejich otce vyvedl z Egypta, brzy zapomněli a klaněli se bohům těch národů, mezi nimiž žili. Tak Hospodina provokovali. Opustili ho jako pravého Boha a stali se otroky Baala a Aštarty. Hospodin tedy ponechal Izraelce napospas okolním národům, které je nemilosrdně napadaly a hubily. Vydal je nepřátelům do rukou, takže nebyli schopni se jim ubránit. Vždy, když Izraelci vytáhli do boje, byli poraženi, protože Hospodin nestál na jejich straně, ale proti nim, jako jejich nepřítel. Stalo se přesně to, co jim Hospodin přísahal: dolehlo na ně nesmírné soužení. Hospodin jim proto dával soudce, aby je vedli a vysvobodili z područí nepřátel. Izraelci ale neposlouchali ani tyto vyvolené vůdce. Nestoudně uctívali cizí bohy a klaněli se jim. Brzy zcela opustili víru, kterou poslušně vyznávali jejich předkové, a vzpírali se všem Hospodinovým nařízením. Kdykoliv Izraelci trpěli pod útlakem a tyranií svých nepřátel, Hospodin s nimi cítil a pomáhal jim po celou dobu soudcova života. Soudce, který stál věrně po boku Hospodina, pak vysvobozoval Izraele z područí nepřátel. Stávalo se však, že po soudcově smrti se Izraelci opět vrátili ke zlým skutkům a chovali se ještě hůře než jejich předchůdci. Znovu uctívali pohanská božstva, zatvrzele a svéhlavě se drželi zlých návyků a praktik okolních národů. 20-21 Proto se Hospodin na Izraelce opět rozhněval a prohlásil: "Protože tito lidé neustále porušují smlouvu, kterou jsem uzavřel s jejich předky, nevyženu už před nimi žádný z národů, které po Jozuově smrti zůstaly neporaženy. *** Namísto toho použiji tyto národy, abych jimi zkoušel, jestli Izrael bude věrný a jestli mne bude poslouchat, jako to činili jejich předkové. Proto Hospodin nechal národy, které Jozue neporazil, sídlit i nadále v té zemi. Zde jsou vyjmenovány ty národy, které Hospodin ponechal sídlit v zemi, aby jimi zkoušel novou generaci Izraelců, kteří sami neprožili žádné boje o Kenaan. Bůh chtěl takto vyzkoušet jejich víru v boji a poslušnost při vyhánění nepřátel. Ponechal Pelištejce (pět měst), Kenaance, Sidóňany a Chivejce, kteří obývali Libanónské pohoří od hory Baal-chermónu až po cestu do Chámatu. Tyto národy Hospodin ponechal také proto, aby vyzkoušel, jestli Izraelci budou poslouchat nařízení, která dal prostřednictvím Mojžíše už jejich otcům. 5-6 Izraelci tedy žili mezi Kenaanci, Chetejci, Emorejci, Perizejci, Chivejci a Jebúsejci, ale namísto toho, aby je vyhnali, uzavírali s nimi manželství. Proto netrvalo dlouho a opět začali sloužit falešným bohům těchto národů. *** Izraelci tak opět činili skutky, které byly v rozporu se smlouvou, jež uzavřeli s Hospodinem. Zapomněli na něj a znovu uctívali baaly a ašery. Hospodina jejich jednání opět popudilo a vydal je proto do rukou syrskému králi Kúšanovi Rišátajimskému, pod jehož nadvládou Izraelci trpěli osm let. Když ale s nářkem volali k Hospodinu o pomoc, slitoval se nad nimi a povolal jim vysvoboditele, syna Kálebova mladšího bratra Kenaze - Otníela. Hospodinův duch jej obdařil moudrostí a mocí a Otníel se stal vůdcem Izraele. V čele armády vytáhl do boje proti Kúšanovi Rišátajimskému a Hospodin způsobil, že nad ním slavně zvítězil. Díky tomu žili Izraelci až do Otníelovi smrti čtyřicet let v míru. Po Otníelově smrti si však Izraelci opět začali žít po svém, a proto Hospodin znovu dopustil, aby je ovládl cizí panovník, tentokrát moábský král Eglón. Tento král se spojil s Amónci a s králem Amálekem a společně vytáhli na Izraelce. Přepadli je a obsadili Jericho, často nazývané Palmové město. Izraelci tak upadli na dlouhých osmnáct let pod Eglónovu nadvládu. Netrvalo dlouho a Izraelci opět ve svém soužení volali k Hospodinu, který jim proto povolal vysvoboditele - Ehúda, Gérova syna, leváka z Benjamínova kmene, a postavil ho do jejich čela. Brzy nato Izraelci pověřili Ehúda, aby donesl moábskému králi Eglónovi pravidelnou daň, kterou museli platit. Ehúd si před cestou ke králi zhotovil asi půl metru dlouhý meč s dvojitým ostřím a připásal si jej pod šat k pravému stehnu. Potom spolu s družinou vyrazil a přinesl daň až k samotnému králi Eglónovi, který byl neobyčejně tlustý. 18-21 Po předání daně se Ehúd i jeho doprovod vydali na zpáteční cestu. Když však dorazili ke Gilgálskému kamenolomu, poslal Ehúd svoji družinu napřed, sám se vrátil do města ke králi a oznámil mu: "Mám pro tebe tajnou zprávu, králi." Král ihned poslal všechny pryč a zůstal s Ehúdem sám v chladném horním pokoji paláce. Tu k němu Ehúd přistoupil a řekl: "Mám pro tebe zprávu od samotného Boha." Eglón vzrušeně povstal z křesla a vtom Ehúd sáhl svou silnou levicí k pravému stehnu, vytrhl zpod oděvu svůj meč a vrazil jej králi vší silou hluboko do břicha. *** *** *** 22-23 Meč zmizel v králově břiše i s rukojetí a zavřel se za ním tuk. Ehúd nechal meč mečem, zamkl za sebou dveře horního pokoje a utekl ven přes královu toaletu. *** Když se zanedlouho královi služebníci vrátili a uviděli dveře pokoje zamčené, řekli si, že král jistě vykonává svoji potřebu. Velmi dlouho tedy čekali, ale dveře stále nikdo neotvíral. Brzy je přepadly obavy, a když klíčem otevřeli dveře, nalezli na podlaze ležet mrtvého krále. Mezitím byl však Ehúd už dávno za kamenolomem a unikl až do Seíry. Když se vrátil zpět do Efrajimského pohoří, dal ihned troubit na polnici, aby svolal všechny bojovníky. Zformoval armádu a v jejím čele vytáhl do boje. "Pojďte za mnou!" povzbuzoval Izraelce, "Hospodin nám vydal do rukou naše nepřátele Moábce!" Izraelci jej tedy následovali a obsadili nejdříve jordánské brody, aby nikdo z Moábců nemohl uprchnout. Potom Moábce napadli a zabili asi deset tisíc nejsilnějších a nejzdatnějších mužů. Nikomu z nepřátel se nepodařilo uprchnout. Tímto vítězstvím získali Izraelci nad Moábci nadvládu a žili dalších osmdesát let v míru. Dalším soudcem po Ehúdovi se stal Šamgar, Anatův syn. Byl to právě ten muž, který jednou pobil šest set Pelištejců bodcem na pohánění dobytka a vysvobodil tak Izrael. Když Ehúd zemřel, Izraelci opět sešli na scestí a opustili svého Boha. 2-3 Hospodin je proto vydal na milost a nemilost kenaanskému králi Jabínovi, který panoval v Chasóru. Jabín disponoval neobyčejně mocnou armádou, jejímž velitelem byl Síser, který žil v Charóšetu. Ten vytáhl na Izraelce vyzbrojen devíti sty železnými vozy, podrobil si je a následujících dvacet let je nemilosrdně utlačoval. Tehdy Izraelci konečně začali prosit Hospodina o pomoc. *** V té době byla soudkyní Izraelců prorokyně Debóra. Svůj úřad soudce zastávala na místě zvaném "Debóřina palma" mezi Rámou a Bét-elem v Efrajimském pohoří. Lidé k ní přicházeli, aby jim pomáhala řešit jejich spory. 6-7 Jednoho dne si Debóra dala zavolat Abínoamova syna Baráka, který žil v neftalíjském Kedeši a řekla mu: "Hospodin, Bůh Izraele, ti přikazuje, abys zmobilizoval deset tisíc odvážných mužů z kmenů Neftalí a Zabulón. V jejich čele vytáhneš na horu Tábor, kde budeš bojovat s králem Jabínem a s jeho mocnou armádou vyzbrojenou železnými vozy. Zvítězíš nad nimi, protože Hospodin je přivede k řece Kíšon a tam ti je vydá do rukou. *** Barák jí odpověděl: "Dobrá tedy, půjdu, ale jenom když ty půjdeš se mnou." Debóra souhlasila, ale varovala jej: "Půjdu tedy s tebou, ale nijak slavně nedopadneš, protože Hospodin nevydá Síseru do tvých rukou, ale do rukou ženy." Potom vstala a odešla s Barákem do Kedeše. V Kedeši shromáždil Barák deset tisíc mužů z kmenů Neftalí a Zabulón a spolu s Debórou pak vytáhli v jejich čele do boje. Zrovna v té době se od zbytku svého rodu Kénijců, potomků Chóbaba - Mojžíšova tchána - oddělil i se svým příbuzenstvem Cheber a přestěhoval se k velkému stromu v Saanajimu u Kedeše. Jakmile se velitel Sísera doslechl, že Barák shromáždil na hoře Tábor deset tisíc mužů, dal ihned nastoupit celou svoji armádu, shromáždil všech devět set železných vozů a vytáhl z Charóšetu k řece Kíšon. Tu Debora řekla Barákovi: "Dnešního dne ti Hospodin dal vítězství nad Síserou, protože sám vytáhl do boje před tebou." Barák tedy sestoupil i se svými deseti tisíci bojovníky s hory Tábor a vyrazil. Hospodin mezitím vyvolal zmatek a chaos mezi vojáky i celou vozbou Síserovy armády. Když to Sísera uviděl, seskočil z vozu a dal se na útěk, zatímco Barák se svými muži pronásledoval ostatní nepřátele až k Charóšetu a do jednoho je pobil. Sísera mezitím uprchl a schoval se ve stanu Jáely, manželky Kénijce Chebera, neboť chasórský král Jabín a Cheber chovali mezi sebou dobré vztahy. Když Sísera přibíhal ke stanu, Jáel mu vyšla naproti a řekla: "Pojď a ukryj se do mého stanu, pane, zde budeš v bezpečí." Sísera tedy vstoupil dovnitř, lehl si a ona ho přikryla houní. Sísera ji ještě požádal: "Dej mi prosím napít, mám nesmírnou žízeň." Jáel mu podala trochu mléka a potom ho opět přikryla. "Stoupni si ke vchodu do stanu," řekl jí Sísera, "a kdyby kdokoliv přišel a ptal se, zda je někdo uvnitř, odpověz, že není." Protože byl Sísera velmi unaven, netrvalo dlouho a upadl do hlubokého spánku. Zatímco tvrdě spal, vzala Jáel kladivo a stanový kolík a vrazila mu ho do spánku tak silně, že pronikl až do země. Sísera byl samozřejmě okamžitě mrtev. Když se zanedlouho objevil Barák, který Síseru pronásledoval, Jáel mu vyšla vstříc a zavolala na něho: "Pojď, ukážu ti muže, kterého hledáš." Barák ji tedy následoval do jejího stanu a skutečně našel na zemi mrtvého Síseru s hlavou přibitou stanovým kolíkem k zemi. Toho dne dal Hospodin podle svého slibu Izraelcům vítězství nad kenaanským králem Jabínem. Postupně, jak jejich síla narůstala, zničili Izraelci jeho nadvládu úplně. Debóra a Barák zazpívali toho dne píseň na počest slavného vítězství: "Oslavujte Hospodina, že Izrael je opět svobodný. Jeho lid se dobrovolně shromáždil k boji a vůdcové Izraele se opět ujali vlády. Slyšte nyní, králové, poslouchejte i vy, hodnostáři, neboť já budu zpívat pro Hospodina, chci hrát Bohu Izraele. Tenkrát, když jsi nás, Hospodine, vedl ze Seíru, když jsi potom v našem čele vykročil z Edómského pole, země se třásla a z nebe padal déšť. Ano, dokonce i neochvějné hory se třesou před Hospodinem, Bohem ze Sínaje, Bohem Izraele. Avšak za dnů Anatova syna Šamgara a Jáel zpustly všechny hlavní cesty. Ti, kdo cestovali, museli chodit po křivolakých stezkách. Rovněž izraelské vesnice chátraly a všude bylo pusto, dokud se však matkou Izraele nestala Debóra. Vždy, když Izrael začal uctívat nové bohy, přišla na něj válečná pohroma. Ale nikdo ze čtyřiceti tisíc Izraelců nemohl pozvednout štít nebo kopí ke své obraně. Mé srdce se raduje nad těmi, kdo vedou Izraele i nad těmi, kdo je následují. Chvalte Hospodina za jejich odvahu. Naslouchejte, vy, kdo jezdíte na bílých oslicích a sedáváte na měkkých poduškách, i vy, kdo chodíte po cestách pěšky, přemýšlejte. Jen naslouchejte hlasům pěvců u napajedel. Opěvují Hospodinovy spravedlivé činy a odvážné činy jeho bojovníků, pějí o tom, jak Hospodinův lid prošel vítězně branami. Procitni, Debóro, a zapěj píseň! Vstaň i ty Baráku, synu Abínoamův a odveď své zajatce! Hrstka Hospodinova lidu sestoupila z hory Tábor a porazila vznešené a mocné protivníky. Shromáždili se odvážní bojovníci z Efrajimova a Benjamínova kmene, vůdcové z Makírova kmene a velitelé z kmene Zabulón. Potom v čele s Debórou sestoupili za Barákem do doliny i předáci z kmene Isachar. Avšak Rúbenův kmen se boje nezúčastnil. Proč jsi, Rúbene, zůstal sedět doma, v bezpečí za ohradou? To abys naslouchal hře na flétnu u stád? Neosvědčil jsi odvahu svého srdce. Proč zůstal Gileádův kmen za Jordánem a proč zůstal Dan u svých lodí? A dokonce i Ašerův kmen ani prstem nepohnul a zůstal si doma na pobřeží. Zato lidé z kmenů Zabulón a Neftalí se nebáli nasadit své životy na bitevním poli. Z této bitvy v Taanaku při vodách megidských si kenaanští králové odnesli namísto válečné kořisti trpkou porážku. Samy hvězdy tenkrát bojovaly z nebeských výšin se Síserou. Byla to prastará řeka Kíšon, jež smetla krále, kteří se na Izraele smluvili. Nyní jdi směle kupředu, má duše. Ano, bylo to strašné, když se s dusotem přiřítili na koních nepřátelé. Hospodinův posel - anděl - toho dne proklel obyvatele Merózu, protože nepřišli na pomoc svým bratrům v Hospodinově boji proti nepřátelům. Budiž oslavena Jáel, žena Kénijce Chebera, nechť je blahoslavena nad jiné ženy sídlící ve stanech. Když ji velitel Sísera požádal o vodu, ona mu v poháru, z nějž pijí urození, podala mléko. Potom však vzala do ruky těžké kladivo, do druhé stanový kolík a prorazila jím Síserovu hlavu. Aniž vydal hlásku, klesl jí k nohám a mrtev padl na zem. Mezitím Síserova matka z okna netrpělivě vyhlížela svého syna a divila se: "Proč jeho vůz tak dlouho nepřijíždí? Proč ještě není slyšet dusot jeho koní?" Nejmoudřejší z jejích dvorních dam jí daly uklidňující odpověď a ona si ji v duchu opakovala: "Ano, určitě se ještě dělí s ostatními o kořist. Každý hrdina jistě získá jednu nebo dvě zajatkyně a Sísera dostane jako kořist nádherné šaty a přiveze mi určitě pestré šátky na krk." Hospodine, nechť všichni tvoji nepřátelé skončí jako Sísera. Ale ti, kdo tě milují, ať naopak září jasně jako vycházející slunce." Po těchto bouřlivých událostech zavládl v zemi na čtyřicet let mír. Protože se Izraelci opět dopouštěli činů, které z Hospodinova pohledu byly zlé, vydal je na sedm let do područí Midjánců. Midjánci byli k Izraelcům neobyčejně krutí, a Izraelci proto před nimi utíkali do hor, kde si budovali úkryty v soutěskách, v jeskyních a na nepřístupných vrcholcích. 3-4 Kdykoliv Izraelci zaseli, přitáhli Midjánci, Amalekité a jiné východní národy, utábořili se v jejich zemi a zničili veškerou úrodu až po cestu do Gázy. Navíc zabili i všechny ovce, dobytek a osly a nenechávali tak Izraelcům žádný zdroj obživy. *** Přehnali se vždy izraelským územím jako nenasytné kobylky. Bylo jich tolik, že je nebylo možno ani spočítat, a neodešli dříve, dokud všechno dokonale nezničili. 6-7 Izraelci byli proti nim pokaždé zcela bezmocní, a proto ve svém utrpení začali volat o pomoc k Hospodinu. *** 8-9 Ten je vyslyšel a poslal k nim proroka s tímto poselstvím: "Hospodin, Bůh Izraele, praví:,Já jsem vás vyvedl z otroctví v Egyptě a vysvobodil jsem vás také ode všech vašich nepřátel. Vyhnal jsem je před vámi a jejich území jsem dal do vlastnictví vám. *** Také jsem ale řekl: Já jsem Hospodin, váš Bůh. Nebojte se bohů žádného z národů, v jejichž zemi sídlíte. Vy jste mne ale opět neuposlechli.'" Jednoho dne přišel posel od Hospodina a posadil se v Ofře pod posvátným dubem, který náležel Joášovi Abíezerskému. Jeho syn Gedeón právě mlátil v lisu na víno pšenici, aby ji uchránil před Midjánci. Hospodinův posel se Gedeónovi ukázal a oslovil jej: "Buď pozdraven, statečný bojovníku, Hospodin je s tebou!" "Ale pane," odpověděl Gedeón, "je-li Hospodin s námi, proč nás potkávají taková neštěstí? Kdepak jsou všechny ty zázraky, o nichž nám vyprávěli naši otcové? Neříkali snad:,Což nás Hospodin nevyvedl z Egypta?' Ano, to bylo tenkrát, ale dnes už se o nás Hospodin nestará, zapomněl na nás, a proto nás nyní mohou Midjánci tak nelítostně ničit." Vtom Hospodin ke Gedeónovi promluvil: "Jdi a vysvoboď Izrael z područí Midjánců. Já sám ti svěřuji tento úkol." Gedeón ale namítl: "Dovol prosím, Panovníku, jak bych zrovna já mohl vysvobodit Izraele, když moje rodina je v celém Manasesově kmeni nejslabší a já sám jsem v té rodině ten nejnepatrnější." Hospodin mu odpověděl: "Já budu stát po tvém boku a ty bez problémů přemůžeš všechny Midjánce." Gedeón Hospodina požádal: "Je-li vše tak, jak říkáš, dej mi prosím nějaké znamení, ať se přesvědčím, jestli se mnou opravdu mluví sám Hospodin. Posečkej prosím chvíli, rád bych ti přinesl obětní dar." "Počkám zde, dokud se nevrátíš," odpověděl Hospodin. Gedeón tedy pospíchal domů a narychlo připravil kůzle a nekvašené chleby asi z 36 litrů mouky. Potom vložil maso do košíku, nalil vývar do hrnce a přinesl je Hospodinovu poslu pod posvátný strom. Nato Boží posel Gedeónovi přikázal: "Polož maso a nekvašené chleby na tamto skalisko a vývar vylej na ně." Gedeón vykonal vše, co mu posel poručil. Vtom se Hospodinův posel dotkl masa a chlebů koncem hole, kterou držel v ruce a sotva to udělal, vyšlehl ze skály oheň a pohltil je. V tu chvíli ale zmizel i Hospodinův posel. Když si Gedeón náhle uvědomil, že skutečně hovořil s Hospodinovým poslem, zděšeně zvolal: "Všemocný Hospodine, viděl jsem tvého posla tváří v tvář. Teď je se mnou konec!" Hospodin však Gedeóna uklidnil: "Ničeho se neboj, upokoj se, nezemřeš." Po této události Gedeón na tom místě vystavěl oltář a nazval jej: "Hospodin je pokoj." Oltář stojí v abíezerské Ofíře až dodnes. Ještě té noci Hospodin promluvil ke Gedeónovi znovu a poručil mu: "Vezmi druhého - sedmiletého býčka, který patří tvému otci, zboř otcův oltář zasvěcený Baalovi a skácej Ašteřin posvátný kůl, který stojí vedle něj. Potom na stejném návrší řádně postavíš oltář Hospodinu, svému Bohu a na dříví ze skáceného posvátného kůlu obětuješ býčka jako zápalnou oběť." Gedeón si tedy zavolal na pomoc deset svých služebníků a vykonal vše tak, jak mu Hospodin nařídil. Protože se ale bál reakce své rodiny a obyvatel města, vše udělal tajně pod rouškou noci. Časně zrána, když se obyvatelé města probudili, spatřili, že někdo rozbořil Baalův oltář, skácel posvátný sloup a na nově zbudovaném oltáři obětoval býčka. Jeden druhého se hned vyptávali: "Kdo jen tohle mohl udělat?" Dali se tedy do pátrání a brzy zjistili, že viníkem je Jóašův syn Gedeón. Ihned se vypravili k Jóašovi a vyzvali ho: "Vydej nám okamžitě svého syna. Za to, co provedl, musí zemřít. Rozbořil Baalův oltář a skácel posvátný kůl, který stál u něho." Jóaš ale rozvášněnému davu odpověděl: "Jakže? Vy chcete bránit Baala? Cožpak Baal potřebuje vaši pomoc? Vy sami byste měli zemřít za to, že chcete Baala bránit. Je-li Baal opravdu bohem, postará se o sebe sám a jistě si to vyřídí s tím, kdo mu rozbořil oltář." Proto toho dne dali lidé Gedeónovi nové jméno "Jerubaal", což znamená "ať se Baal brání sám", neboť jim jeho otec řekl: "Jemu přece rozbil oltář a ne vám." Mezitím se všichni Midjánci spolu s králem Amálekem a ostatními východními kmeny spojili, přebrodili se přes řeku Jordán a utábořili se v dolině Jizreelu. Gedeón vedený Hospodinovým duchem zatroubil na polnici, aby tak k sobě svolal bojovníky z Abíezerova kmene. Rozeslal také posly ke kmenům Manasese, Ašera, Zabulóna a Neftalího a vyzval jejich muže, aby se s ním spojili v boji, který povede. Všechny oslovené kmeny mu vyšly vstříc. Gedeón - s určitou pochybností o pravosti svého poslání - řekl Hospodinu: "Mám-li skutečně vysvobodit Izrael, jak jsi mi slíbil, dej mi prosím znamení. Dnes v noci rozprostřu na mlatu ovčí rouno. Když bude ráno rosa jen na rouně a zem okolo bude suchá, pak poznám, že jsi určitě se mnou a pomůžeš mi." Na druhý den, když Gedeón časně zrána vstal, zjistil, že vše se stalo tak, jak řekl. Vzal rouno a vyždímal z něj dokonce plnou misku vody, ačkoliv zem okolo byla úplně suchá. Gedeón ale opět promluvil k Bohu: "Nehněvej se na mne, Pane, ale rád bych požádal ještě o jedno znamení. Nechť je zítra naopak suché jenom rouno a na zemi všude okolo ať je rosa." Hospodin tedy opět učinil, oč jej Gedeón požádal, a na další den bylo rouno úplně suché, přestože všude okolo byla na zemi rosa. Jednoho dne krátce nato, časně zrána, Gedeón, zvaný Jerubaal, konečně vytáhl s celou svou armádou do boje a utábořil se u pramene Charódu. Nepřátelské oddíly Midjánců tábořily severně od nich v dolině za návrším Móre. Tehdy Hospodin řekl Gedeónovi: "Je vás příliš mnoho. Nemohu dovolit, abyste bojovali proti Midjáncům všichni, protože pak by se Izraelci zcela jistě vychloubali, že nad nimi zvítězili vlastní zásluhou. Oznam všem, kteří se bojí a mají strach, ať se vrátí domů." Po této Gedeonově výzvě odešlo domů dvaadvacet tisíc mužů a na poli jich zůstalo už jen deset tisíc. Hospodin však Gedeónovi opět řekl: "Ještě stále je vás příliš mnoho. Zaveď proto muže k vodě a tam ti ukážu, kteří z nich půjdou s tebou a kteří ne." Gedeón tedy odvedl všechny muže k vodě a Hospodin mu řekl: "Nyní rozdělíš muže na dvě skupiny podle toho, jakým způsobem budou pít. V jedné skupině zůstanou ti, kteří si podávají vodu k ústům rukou a chlemtají ji jazykem jako psi. Druhou skupinu budou tvořit ti, kteří si k pití kleknou na kolena." Těch, kteří pili vodu z dlaní, bylo jen tři sta. Všichni ostatní si při pití vody klekali na kolena. Hospodin řekl Gedeónovi: "Teď je to v pořádku. Porazím Midjánce s těmito pouhými třemi sty muži, kteří chlemtali vodu jako psi. Všechny ostatní pošli domů." 8-9 Gedeón tedy oddělil těch tři sta vybraných mužů a všem ostatním nařídil, aby jim přenechali své polnice a příděly potravin a odešli domů. Tábor Midjánců nyní ležel přímo v dolině pod místem, kde byl Gedeón se svými muži. V noci poručil Hospodin Gedeónovi: "Vstaň a ihned sestup se svými muži do tábora nepřátel. Já vám je vydám do rukou. *** 10-11 Jestli se však bojíš, sestup nejprve dolů jenom se svým služebníkem Púrou a poslouchej, o čem budou Midjánci hovořit. To ti dodá odvahu a vtrhneš pak se svými muži neohroženě do tábora." Gedeón tedy sestoupil se svým služebníkem Púrou až k hlídkám okolo nepřátelského ležení. *** Dole v údolí bylo Midjánců, Amalekitů a mužů z jiných východních kmenů jako kobylek. Měli tolik velbloudů, že nebylo vůbec možné je spočítat. Bylo jich jako písku na mořském břehu. Gedeón se k jejich ležení připlížil, právě když jeden z Midjánců vyprávěl svému příteli sen, jenž se mu právě zdál: "Měl jsem velmi zvláštní sen," řekl vyděšeně. "Na Midjánský tábor se náhle přivalil obrovský pecen ječného chleba, vrazil do jednoho stanu a úplně jej rozmačkal." Jeho přítel mu nato odpověděl: "To, co se ti zdálo, může znamenat jen jedno. Jóašův syn Gedeón vtrhne se svým vojskem do našeho tábora a úplně nás zničí. Bůh mu jistě vydal do rukou celý náš tábor." Když Gedeón vyslechl tento rozhovor, poklonil se před Hospodinem a vzdal mu chválu. Vrátil se spěšně do tábora a zvolal: "Rychle vstaňte! Hospodin nám dal vítězství nad Midjánci!" Potom rozdělil oněch tři sta mužů do tří oddílů a všem dal do rukou polnici a džbán s pochodní uvnitř. Potom jim nařídil: "Sestoupíme až na okraj nepřátelského tábora a tam mě všichni pozorně sledujte. To, co udělám já, učiňte i vy. Jakmile já a muži z mého oddílu zatroubíme na polnice, zatroubíte i vy a zvoláte:,Za Hospodina! Za Gedeóna!'" Kolem půlnoci, právě když se střídaly hlídky, se Gedeón a jeho oddíl připlížil na okraj tábora. Společně zatroubili na polnice, rozbili džbány, které drželi v rukou, a jejich pochodně, které byly uvnitř, zazářily do noci. Ostatní muži udělali vše přesně tak jako první oddíl. Rozbili džbány, do levé ruky uchopili pochodně, do pravé polnice, troubili a křičeli: "Meč za Hospodina! Meč za Gedeóna!" Všichni Gedeónovi muži pak zůstali stát na svých místech okolo tábora. Celá nepřátelská armáda divoce pobíhala sem a tam, zmateně pokřikovala a zděšeně v panice prchala. Zatímco tři sta Gedeónových mužů jen troubilo na polnice, Hospodin způsobil v táboře nepřátel takový zmatek, že Midjánci začali bojovat jeden proti druhému. Dávali se na útěk a prchali až k do Bét-šity směrem k Seréře a k ábel-mechólskému břehu naproti Tabatu. Gedeón potom poslal pro bojovníky z kmenů Neftalího, Ašera a Manasesa, aby prchající Midjánce pronásledovali. Rozeslal také posly po celém Efrajimském pohoří a vyzval tamní muže, aby sestoupili dolů, obsadili území kolem Jordánu až k Bét-baře a znemožnili tak prchajícím Midjáncům utéci. Efrajimci Gedeónovu výzvu poslechli a přišli mu na pomoc. Zajali dva midjánské velitele, Oréba (což znamená Havran) a Zéba (což znamená Vlk). Oréba pak popravili na Havraní skále, Zéba zabili ve Vlčím lisu a jejich hlavy přinesli Gedeónovi za Jordán. Efrajimci se na Gedeóna ale rozhněvali a ostře mu vytýkali: "Proč jsi nás nepožádal o pomoc, když jsi vytáhl do boje proti Midjáncům?" 2-3 Gedeón jim rázně odpověděl: "Bůh přece vydal oba velitele Midjánců do rukou právě vám. Nebo se snad mýlím? Čeho tak významného jsem dosáhl já? To, co jste na konci boje udělali vy, bylo důležitější než to, co jsem já udělal na začátku!" Když to Efrajimci vyslechli, přestali se na Gedeóna hněvat. *** 4-5 Gedeón i všichni muži, kteří bojovali s ním, byli už dlouhým pronásledováním Midjánců velmi unaveni. Když přebrodili Jordán a přišli do Sukótu, obrátil se Gedeón na zdejší muže s prosbou: "Dejte prosím mým mužům nějaké jídlo. Pronásledujeme midjánské krále Zebacha a Salmunu a moji bojovníci jsou už značně unaveni." *** Sukótští velmožové ho však odbyli: "Proč bychom měli krmit tvé muže? Jak si můžeme být jisti, že Zebacha a Salmunu dopadneš? Máme si snad pokazit dobré vztahy, které s nimi máme?" Gedeón jim na to odpověděl: "Hned, jak mi Hospodin vydá Zebacha a Salmunu do rukou, vrátím se a za to, jak jste nás přijali, zmrskám vaše těla stepním trním a bodláčím. Potom Gedeón přišel do Penúelu a obrátil se na jeho obyvatele se stejnou prosbou. Dostalo se mu však téže odpovědi jako v Sukótu. Proto Gedeón pohrozil i penúelským mužům: "Až se budeme vítězně vracet, rozbořím vaši věž." Králové Zebach a Salmuna byli asi s patnácti tisíci muži v Karkóru. To bylo vše, co zůstalo z mohutné armády kmenů z východu, protože sto dvacet tisíc jejich bojovníků padlo. Gedeón přitáhl oklikou po cestě kočovníků východně od Nóbachu a Jogbohy a nic netušící nepřátelskou armádu napadl. Zebach a Salmuna se dali na útěk, ale Izraelci je pronásledovali a oba chytili. Zbytek nepřátelské armády se dal na bezhlavý útěk a Gedeónovi muži je rozehnali do všech stran. 13-14 Když se Gedeón vracel z bitvy cestou naproti Slunečnímu svahu, chytil jednoho sukótského mládence a vyslýchal jej a dal si od něj sepsat jména všech sedmdesáti sedmi politických a náboženských vůdců Sukótu. *** Když opět přišel do Sukótu, řekl jeho obyvatelům: "Když jsem pronásledoval Zebacha a Salmunu, nevěřili jste mi, že je dopadnu, potupili jste mne a nedali jste mým mužům najíst. Nyní vám oba krále vedu i s odplatou, kterou jsem vám slíbil." Potom vzal Gedeón stepní trní a bodláčí a dal sukótské starší zmrskat, aby si z toho vzali ponaučení. Zastavil se pak rovněž v Penúelu, rozbořil tamní věž a všechny muže z toho města pobil. Potom se Gedeón zeptal Zebacha a Salmuny: "Jak vypadali muži, které jste povraždili na Táboru?" Králové mu odpověděli: "Ti muži vypadali asi jako ty. Všichni byli jako královští synové." "To museli být moji bratři, synové mé matky," řekl Gedeón. "Přísahám při Hospodinu, že bych vás nechal naživu, kdybyste je nezabili." Nato Gedeón poručil svému nejstaršímu synu, aby oba krále zabil, ale protože to byl ještě chlapec, bál se a neudělal to. Zebach a Salmuna pak Gedeonovi řekli: "Zabij nás prosíme raději ty. Máme-li zemřít, pak ať je to rukou muže." Gedeón tedy vstal, oba krále zabil a vzal si ozdoby, které měli jejich velbloudi na krku. Izraelci navrhli Gedeónovi: "Staň se našim vládcem! Chceme, abys nás vedl ty i tvoji potomci, neboť jsi nás vysvobodil z nadvlády Midjánců." 23-24 Gedeón ale jejich přání odmítl: "Nestanu se vašim vladařem ani já, ani moji synové, protože vašim králem je Hospodin a nikdo jiný. Přesto mám ale jedno přání. Dejte mi každý po jedné zlaté náušnici, které jste si vzali jako kořist." (Nepřátelé - Izmaelci - totiž nosili náušnice.) *** "Rádi ti dáme, oč žádáš," odpověděli bojovníci a rozestřeli na zemi plášť, aby na něj každý hodil jednu zlatou náušnici. Váha zlatých náušnic, které mu dali, byla nakonec asi 19,5 kilogramu. Navíc si Gedeón ještě vzal četné ozdoby, přívěsky a purpurová roucha, která měli na sobě midjánští králové, a taky řetězy, které měli na krku jejich velbloudi. Ze všeho zlata, které si tenkrát Gedeón odnesl, dal vyrobit cosi k efódu a vystavil to v Ofře, ve městě, kde žil. Izraelci ale brzy začali efód uctívat namísto Boha a stal se tak Gedeónovi i celé jeho rodině léčkou. Midján byl nyní definitivně poražen a už nikdy se ze své porážky nevzpamatoval. V zemi nastal na čtyřicet let mír a trval po celou dobu Gedeónova života. Po skončeném boji se Gedeón natrvalo usadil ve svém domě a strávil zde zbytek svého života. Měl mnoho manželek, které mu porodily sedmdesát synů. Jedna z jeho otrokyň, která žila v Šekemu, mu rovněž přivedla na svět syna, jemuž dal jméno Abímelek. Za čas Gedeón v pokročilém věku zemřel a pochovali ho v hrobce jeho otce Jóaše v abíezerské Ofře. 33-34 Sotva Gedeón zemřel, Izraelci opět začali uctívat pohanská božstva. Baala dokonce prohlásili za svého boha a úplně zapomněli na Hospodina, svého pravého Boha, který je vždy vysvobodil ode všech jejich nepřátel. *** Dokonce ani rodině Jerubaala - Gedeóna už neprojevovali žádnou úctu za všechno, co Gedeón pro Izrael vykonal. Jednoho dne odešel Gedeónův syn Abímelek do Šekemu ke svým bratrům a příbuzným a řekl jim: "Jděte a zeptejte se šekemských občanů, jestli chtějí, aby nad nimi vládlo všech sedmdesát Gedeónových synů nebo zda je pro ně lepší, aby jim vládl jenom jeden jediný muž, který je navíc z jejich příbuzenstva?" Abímelekovi strýcové tento vzkaz šekemským občanům předložili a ti jednohlasně rozhodli, že Abímelek je skutečně tím, kdo by jim měl vládnout, protože je jejich příbuzný. Potom mu z chrámu Baala smlouvy vydali určitý obnos peněz a Abímelek si za ně najal několik pobudů a ničemníků, kteří byli ochotni udělat, cokoliv jim přikázal. Přivedl tyto muže do otcovského domu v Ofře a nechal tam na jednom kameni zavraždit všech svých sedmdesát bratrů, kromě nejmladšího Jótama, kterému se včas podařilo ukrýt. Když se Abímelek poté vrátil zpět, všichni šekemští obyvatelé i lidé z města Miló se shromáždili u stromu, pod kterým stál posvátný sloup, a prohlásili tam Abímeleka za krále. Jakmile se to Jótam dozvěděl, vylezl na vrcholek hory Gerizímu a hlasitě zavolal na obyvatele Šekemu: "Dobře mě poslouchejte šekemští občané, aby i vás mohl slyšet Bůh! Jednoho dne se stromy rozhodly, že si mezi sebou vyvolí krále. Navrhly proto nejprve olivovníku:,Kraluj nad námi!' Olivovník jim však odpověděl:,Mám snad přestat přinášet svůj bohatý olej, kterým se uctívají jak bohové tak lidé, a místo toho se vynášet nad stromy?' Stromy pak vyzvaly fíkovník:,Staň se tedy našim králem ty!' Ale i fíkovník je odmítl:,Chcete snad, abych přestal rodit své lahodné sladké plody a namísto toho se stal vašim vládcem?' Řekly tedy vinné révě:,Pojď nad námi kralovat ty!' I vinná réva jim však odpověděla:,To mám přestat dávat své hrozny na víno, které těší bohy i lidi, a jen tak si vládnout stromům?' Nakonec se stromy obrátily k trnitému keři:,Buď tedy našim králem ty.' Trnitý keř stromům odpověděl:,Jestli mě opravdu chcete za krále, potom pojďte a skryjte se do mého stínu! Avšak neučiníte-li to, vyšlehne ze mě oheň, který pohltí i mohutné libanónské cedry.'" Po tomto příběhu Jótam pokračoval: "Jste si jisti, že jste udělali dobře, když jste zvolili Abímeleka králem, a že jste naložili s Gedeónovými potomky tak, jak si zasloužili? Jednali jste skutečně ve všem podle práva a podle nejlepšího uvážení? Ptám se vás, nebyl to snad můj otec, kdo vás s nasazením vlastního života vysvobodil z područí Midjánců? Vy jste se však dnes postavili proti němu a zavraždili na jednom kameni jeho sedmdesát synů. Zvolili jste králem syna jeho otrokyně a to vše jen proto, že je váš příbuzný. Jestliže jste se tedy zachovali k potomkům Gedeóna spravedlivě, pak buďte vy i Abímelek šťastni. Jestliže ale ne, pak ať Abímelek zničí občany Šekemu a Miló a oni ať zničí jeho." Když Jótam domluvil, uprchl před svým bratrem Abímelekem do Beéru a usadil se tam. 22-23 Po třech letech Abímelekovi vlády způsobil Bůh mezi Abímelekem a šekemskými občany rozkol a ti se začali proti Abímelekovi stavět na odpor. *** Tak se všem dostalo spravedlivé odplaty za zločin, který spáchali na sedmdesáti Gedeónových potomcích. Abímelek tím platil za jejich vraždu a šekemští občané za to, že jej v tom podporovali. Šekemští chtěli Abímeleka dopadnout, a proto postavili na cestě vedoucí po vrcholcích kopců hlídky. Každého, kdo šel okolo, přepadli a oloupili. Abímeleka se však nedočkali, protože ho někdo před jejich léčkou varoval. V té době dorazil do Šekemu Ebedův syn Gaal se svým příbuzenstvem a brzy se stal jednou z vůdčích osobností města. Když obyvatelé Šekemu sklidili z vinic hrozny a vykvasili z nich víno, uspořádali v Baalově chrámu slavnost vinobraní, a když byli opilí, začali proklínat Abímeleka. Ebedův syn Gaal zvolal: "Kdo je Abímelek, že bychom mu měli sloužit?! Vždyť je to syn cizáka! On i jeho dozorce Zebúl by naopak měli sloužit nám! Proč raději nesloužíme mužům Šekemova otce Chemóra?!" Když mě ale postavíte do svého čela, zbavím se Abímeleka. Vyzvu jej do boje i s celou jeho armádou!" Když se zakrátko Zebúlovi, veliteli města, doneslo, co Gaal veřejně prohlásil, velice se rozhněval. Ihned poslal tajně k Abímelekovi posly se vzkazem: "Do Šekemu přišel Ebedův syn Gaal se svým příbuzenstvem a pobuřují proti tobě všechen lid. Přitáhni proto se svými muži v noci k městu a ukryj se v polích. Časně zrána potom zaútoč na město. Gaal a jeho lidé vyjdou proti tobě, a ty pak s nimi nalož, jak chceš." Abímelek a jeho muži tedy tajně obklíčili v noci město a rozdělili se do čtyř skupin. Gaal brzy ráno vstal a odebral se k městské bráně. Právě v tu chvíli Abímelek zavelel a jeho muži vyrazili k útoku na město. Když je Gaal v dálce uviděl, řekl Zebúlovi: "Podívej se, z hor sestupuje nějaký zástup lidí." Zebúl mu však odpověděl: "Ale to se ti jen zdá. Pleteš si obyčejný stín hory s davem lidí." "Ale ne," pokračoval Gaal, "skutečně vidím, jak k nám ze svahu přichází zástup lidí. A támhle jde další skupina směrem od posvátného stromu věštců!" Vtom mu Zebúl řekl: "Tak co, kdepak jsou teď tvoje silné řeči? Kdopak se to chvástal a říkal: ‚Kdo je Abímelek, že bychom mu měli sloužit?' Muži, které jsi sám zesměšňoval a vyzýval k boji právě jdou proti tobě. Teď se tedy ukaž a vytáhni proti nim!" Gaal se postavil do čela šekemských mužů a společně vyrazili proti Abímelekovi. Abímelek je ale zahnal na útěk a ty, kteří nestačili utéct zpět do města, zabil. Potom se Abímelek vrátil do Arumy a Zebúl mezitím vyhnal Gaala a všechny jeho příbuzné z Šekemu. Na druhý den se zpráva o tom, že obyvatelé Šekemu jsou opět venku za hradbami města, donesla až k Abímelekovi. Ten neváhal, ihned rozdělil své muže do tří oddílů a všichni se ukryli nedaleko města. Když šekemští občané vyšli z města, vyrazil proti nim, aby je pobil. Zatímco se Abímelek rychle postavil s jedním oddílem před bránu a bránil všem v ústupu do města, ostatní dva oddíly přepadly lidi na poli a pobily je. Celý den Abímelekovi trvalo, než dobyl Šekem a zavraždil všechny jeho obyvatele. Nakonec ještě město rozbořil a posypal solí. Ovšem někteří vysoce postavení občané z toho města uprchli a ukryli se ve sklepení nedalekého Baalova chrámu. 47-48 Když se to Abímelek dozvěděl, vystoupil ihned se svými bojovníky na horu Salmón. Tam uťal sekerou ze stromu silnou větev, dal si ji na rameno a poručil všem svým mužům, aby udělali totéž. *** Každý z nich tedy usekl jednu větev a šel za ním. V chrámu pak naházeli všechno dříví na sklepení a zapálili je. Založili tak požár, při němž zahynulo všech tisíc lidí, kteří se v chrámu ukryli. Když Abímelek takto skoncoval s šekemskými obyvateli, vypravil se dále do boje proti Tebesu, spojenci Šekemu. Oblehl jej a rázným útokem dobyl. Mnozí tamní obyvatelé ale uprchli do obranné pevnosti, která stála uprostřed města. Pevně za sebou uzavřeli všechny možné přístupové cesty a vylezli na střechu. Abímelek zhodnotil situaci a rozhodl se, že pevnost podpálí. Sotva se ale přiblížil ke vchodu do pevnosti, nějaká žena na něj shodila mlýnský kámen a roztříštila mu lebku. Z posledních sil zavolal Abímelek svého zbrojnoše a zasténal: "Vytas prosím svůj meč a usmrť mne, ať se mezi lidmi nevypráví, že mne zabila žena." Mladík ho uposlechl, probodl ho svým mečem a Abímelek zemřel. Jakmile ostatní vojáci uviděli, že jejich vůdce Abímelek nežije, rozešli se všichni do svých domovů. Takto se tedy Abímelekovi i šekemským dostalo spravedlivé Boží odplaty za hrůznou vraždu sedmdesáti Gedeónových synů. Tak se naplnilo Jótamovo prokletí. Po Abímelekově smrti povstal k záchraně Izraele soudce Tóla (syn Púy a vnuk Dódy). Původem byl z Isacharova kmene, ale žil a panoval v Šamíru v Efrajimském pohoří. Stál v čele Izraele třiadvacet let, a když zemřel, pochovali jej v Šamíru. Jeho nástupcem se pak stal Jaír z Gileádu, jenž soudil Izrael dvaadvacet let. Měl třicet synů, kteří stáli v čele třiceti měst a jezdili na třiceti oslích. Lidé podle nich dokonce onu část gileádské země nazvali Jaírovy vesnice. Když Jaír zemřel, pohřbili jej v Kamónu. Izraelci se opět po čase odvrátili od Hospodina a nejenže znovu uctívali baaly a aštorety, ale začali také sloužit bohům aramejským, sidónským, moábským, amónským a pelištejským. Svého Boha Hospodina znovu opustili a přestali jej uctívat. 7-8 Hospodinu se počínání Izraelců samozřejmě nelíbilo, rozhněval se a vydal je proto do rukou Pelištejců a Amónců, kteří vtrhli na emorejské území a po osmnáct let trýznili všechno obyvatelstvo Gileádu. *** 9-10 Amónci dokonce překročili Jordán a napadli rovněž Judův, Benjamínův a Efrajimův kmen. Když tenkrát Izraelci těžce strádali pod silným útlakem nepřátel, rozpomenuli se na Hospodina a zoufale k němu volali: "Pane, provinili jsme se. Opustili jsme svého Boha a uctívali jsme baaly a jiné falešné bohy." *** 11-12 Nato Hospodin oznámil Izraelcům: "Kdykoliv vás utlačovaly cizí národy a vy jste ke mně volali o pomoc, vysvobodil jsem vás. Vytrhl jsem vás z područí Egypťanů, Emorejců, Amónců, Pelištejců, Sidónců, Amálekitů i Maónců. *** Po tom všem jste mne však znovu opustili a uctívali jste cizí bohy. Proto vás již tentokrát nevysvobodím. Jděte si nyní naříkat k bohům, které jste si sami vyvolili místo mne. Ať vám dnes ve vašem soužení pomohou oni!" Izraelci však Hospodinu odpověděli: "Teď víme, že jsme velmi chybili. Proto s námi nalož, jak sám uznáš za vhodné, jenom nám ale, prosíme ještě jednou, pomoz, než nás nepřátelé zcela rozdrtí." Po tomto rozhovoru Izraelci zničili všechny cizí bohy, jež uctívali, sloužili Hospodinu a on se nad jejich bídou ustrnul. Když potom přitáhla armáda Amónců a utábořila se v Gileádu, shromáždili se Izraelci v Mispě. Tam gileádští vůdcové rozhodli, že ten, kdo povede Izraelce do boje proti Amóncům, se stane vůdcem všech obyvatel Gileádu. 1-3 Tenkrát žil ve městě Tóbu odvážný mladík jménem Jiftách, který pocházel z Gileádu, kde se narodil jedné lehké ženě. Jeho otcem byl Gileád, který měl kromně Jiftácha ještě několik synů se svojí právoplatnou manželkou. Když tito synové dospěli, vyhnali Jiftácha z otcova domu se slovy: "Odejdi od nás, prože nejsi vlastním synem naší matky. V tomto domě pro tebe už nadále není místo." Jiftách tedy utekl do Tóbu a usadil se tam. Brzy se kolem něj vytvořila skupina pobudů a dobrodruhů a společně se živili nekalou činností. *** *** 4-6 Přibližně ve stejné době, kdy začali Amónci podnikat válečná tažení na Izraelce, se gileádští vůdcové vypravili do Tóbu pro Jiftácha a požádali jej, aby se postavil do čela Izraelců v boji proti Amóncům. *** *** Jiftách jim ale odpověděl: "Nepodporovali jste snad i vy mé bratry, když mě z nenávisti vyhnali z otcovského domu? Proč jdete zrovna za mnou, když jste v koncích?" Gileádští vůdcové mu na to odpověděli: "Skutečně tě potřebujeme! Chceme, abys vedl náš lid proti Amóncům a abys byl vůdcem celého Gileádu." Jiftách jim nato řekl: "Proč myslíte, že bych měl věřit tomu, co říkáte? Kdo mi zaručí, že když se s vámi vrátím a Hospodin mi dá vítězství nad Amónci, stanu se skutečně vašim vůdcem?" Gileádští vůdcové se Jiftáchovi zavázali: "Přísaháme - a sám Hospodin je nám svědkem, že splníme vše, co jsme ti slíbili." Jiftách tedy s nimi odešel do Gileádu. Izraelci ho ihned zvolili svým vůdcem a potrvrdili tuto volbu před Hospodinem v Mispě, kde Jiftách Hospodinu vše řekl. Potom vyslal Jiftách ke králi Amónců posly se vzkazem: "Co máš proti nám, že útočíš na naši zemi?" Amónský král nato Jiftáchovým poslům odpověděl: "Proč říkáte vaši zemi? Když Izraelci táhli z Egypta, zabrali mou zemi od Arnónu a Jaboku až k Jordánu. Přišel jsem si jenom pro to, co mi patří. Vydej mi tedy území dobrovolně a bez boje." 14-15 Jiftách ihned vyslal posly zpět se vzkazem: "Izraelci v žádné případě nezabrali ani území Moábců, ani zemi Amónců. *** Celá věc se má takto: Když Izraelci vyšli z Egypta, prošli Rudým mořem a dostali se přes poušť až do Kádeše. Odtud vyslali posly k edómskému králi se zdvořilou žádostí, aby jim dovolil jenom projít přes jeho území. Edómský král jim ale nevyhověl. Neučinil tak potom ani moábský král, jehož později Izraelci požádali o stejnou věc, a zůstali proto nějakou dobu v Kádeši. Později se ale rozhodli obě země obejít a přes poušť se tak dostali na východ od Moábu. Přišli až k řece Arnónu, která tvoří hranici moábské země, utábořili se na jejím břehu, ale na moábské území nikdy nevkročili. Potom Izraelci vyslali posly do Chešbónu k emorejskému králi Síchonovi s prosbou, aby je nechal přejít přes jeho území, aby se konečně dostali do své země. Král Síchon však Izraelcům nedůvěřoval, zmobilizoval svoji armádu do Jahsy a zaútočil na ně. 21-22 Hospodin však tehdy Izraelcům pomohl a oni nad Síchonem a jeho armádou zvítězili. Izraelci potom tedy skutečně obsadili ono území Emorejců od Arnónu až k Jaboku a od pouště až k Jordánu. *** Z tohoto území ovšem vyhnal Emorejce před Izraelci náš Bůh Hospodin. Jakým právem si tedy na ně nyní činíš nárok ty? Obsazuj si země, které ti podrobí tvůj bůh Kemóš, ale území všech, které před Izraelem vyžene Hospodin, obsadíme my. A kromě toho, kdo myslíš, že jsi? Jsi snad lepší než moábský král Balák? Pokusil se snad on někdy získat zpět své území poté, co jej Izrael porazil? Až nyní, když Izraelci sídlí na území Chešbónu, Aróeru a podél celé řeky Arnónu už tři sta let, se hlásíš o svá práva? Proč sis nevzpomněl dříve? Pokud jde o nás, máme čisté svědomí. Ty ale jednáš zle, když se s námi chystáš bojovat. Nicméně, ať Hospodin jako spravedlivý soudce ukáže, na čí straně je právo." Když ale poslové přednesli Jiftáchův vzkaz králi Amónců, nevěnoval mu téměř žádnou pozornost. Potom na Jiftáchovi spočinul Hospodinův duch a on vytáhl s armádou přes gileádské a Manasesovo území do Mispy a odtud zaútočil na Amónce. 30-31 Předtím však ještě složil Hospodinu přísahu: "Jestliže mi, Bože, opravdu dáš vítězství nad Amónci, obětuji ti jako zápalnou oběť toho, kdo mi první vyjde naproti z mého domu, až se budu vracet z boje." *** Nato Jiftách vyrazil do boje s Amónci a Hospodin mu dal vítězství. Zdrcujícím způsobem porazil dvacet měst od Aróeru po Minítu a dále až po Ábel-keramím, a tak si Amónce podrobil. Když se potom Jiftách vracel do svého domu v Mispě, vyšla mu naproti se zpěvem a tancem jeho jediná dcera. Jakmile ji uviděl, roztrhl svůj šat a zvolal: "Dcero moje, zlomila jsi mi srdce a učinila ze mě zoufalce. Zavázal jsem se Hospodinu slibem, že dám Hospodinu v oběť toho, kdo mi první vyjde vstříc, a svůj slib již nemohu zrušit." Ona mu však odpověděla: "Otče, ať už jsi Hospodinu zaslíbil cokoliv, musíš to splnit, neboť on svůj slib dodržel a tys nad Amónci zvítězil. Avšak dovol mi prosím strávit ještě poslední dva měsíce v horách se svými přítelkyněmi, abychom se rozloučily a společně oplakávaly, že zůstanu navždy pannou." Otec ji tedy propustil, a když se za dva měsíce vrátila, splnil svůj slib, který před Hospodinem učinil. Jeho dcera nikdy nepoznala muže. Od těch dob se pak v Izraeli stalo zvykem, že mladé dívky se každoročně na čtyři dny scházejí, aby vzpomínaly na osud Jiftáchovy dcery. Když se Efrajimci doslechli o Jiftáchově vítězství, shromáždili své muže, překročili Jordán, přitáhli k Jiftáchovu domu a zvolali na něj: "Proč jsi nás nezavolal, abychom s tebou bojovali proti Amóncům? Podpálíme teď za to tvůj dům i s tebou!" Jiftách jim však odpověděl: "Když Amónci utiskovali můj lid, žádal jsem vás o pomoc, ovšem nikdo z vás ani prstem nepohnul. Jakmile mi tedy bylo jasné, že nám nepomůžete, tak jsem s nasazením vlastního života vytáhl do boje proti Amóncům sám se svými muži a Hospodin nám je vydal do rukou. Oč vám tedy jde, proč jste nyní proti mně vytáhli?" Efrajimci ho ovšem neposlouchali a začali zesměšňovat Gileáďany a nazývat je vyvrhely z Efrajimova a Manasesova kmene. Jiftách proto shromáždil všechny gileádské muže, zaútočili na Efrajimce a pobili je. 5-6 Potom obsadili všechny brody přes Jordán za efrajimskou armádou. Když se pak kterýkoliv Efrajimec chtěl na útěku přebrodit, chytili jej a zeptali se: "Jsi Efrajimec?" Jestliže jim odpověděl, že není, potom ho vyzvali: "Tak tedy řekni slovo šibbolet!" Pokud však řekl "sibbolet", odtáhli jej a zabili, neboť Efrajimci neuměli vyslovovat "š". Tenkrát tam padlo na čtyřicet dva tisíce mužů. *** Jiftách stál pak v čele Izraele šest let, a když zemřel, pochovali jej v jednom z gileádských měst. 8-10 Dalším soudcem Izraele se po něm stal Ibsán z Bét-lechemu, jenž měl třicet dcer a třicet synů. Všechny dcery provdal za muže z jiných kmenů a také všem svým synům přivedl nevěsty odjinud. Ibsán vládl nad Izraelem celkem sedm let a po smrti byl pochován v Bét-lechemu. *** *** 11-12 Po něm se na deset let ujal soudu Elón Zabulónský, kterého po smrti pohřbili v zabulónském Ajalónu. *** Jeho následníkem se pak na osm let stal syn Hiléla Pireatónského - Abdón. Měl čtyřicet synů a třicet vnuků, kteří jezdili na sedmdesáti oslátkách. Když zemřel, byl pochován v efrajimském Pireatónu, v tom pohoří, jež kdysi náleželo Amalekitům. Protože se Izraelci časem opět odvrátili od Hospodina, vydal je na dlouhých čtyřicet let pod nadvládu Pelištejců. V té době žil v Soreji muž z Danova kmene jménem Manóach, jehož žena byla neplodná. Jednoho dne se však té ženě ukázal Hospodinův posel a řekl jí: "Ačkoliv jsi nikdy nemohla mít děti, otěhotníš a porodíš syna. Chci ale po tobě, abys nepila víno ani alkohol a nejedla žádný nečistý pokrm. Svému synu pak nebudeš nikdy stříhat vlasy, protože bude od svého narození zasvěcen Bohu, který jeho prostřenictvím začne vysvobozovat Izraelce od Pelištejců." Žena se svěřila se vším svému muži: "Zjevil se mi muž, který asi byl posel od Hospodina, neboť vypadal velmi zvláštně. Ani jsem se ho nezeptala, odkud přišel, a on sám mi své jméno nepověděl. Řekl mi, že otěhotním a porodím syna. Také mi zakázal pít víno, alkohol a jíst cokoliv nečistého, protože můj syn má být od narození až do své smrti zasvěcen Bohu." Když to její muž Manóach vyslechl, prosil Hospodina: "Panovníku, pošli k nám prosím znovu svého posla, aby nás poučil, co si máme s chlapcem, který se má narodit počít." 9-10 Bůh Manóachovu prosbu vyslyšel a Boží posel se opět jeho ženě ukázal. Právě seděla sama na poli, avšak sotva ho spatřila, běžela rychle pro svého muže a oznámila mu: "Ukázal se mi znovu ten muž, který mi před časem oznámil, že otěhotním." *** Manóach spěchal za ní, a když přišli zpět na to pole, přímo se toho muže otázal: "Jsi skutečně ten muž, který nedávno mluvil k mé ženě?" "Ano," odpověděl mu, "jsem." Manóach tedy pokračoval: "Pověz nám prosím, jak se máme starat o našeho chlapce, až se vyplní tvá předpověď a on se narodí?" 13-14 Hospodinův posel mu odpověděl: "Dbej na to, aby tvá žena svědomitě plnila všechno tak, jak jsem jí přikázal. Nesmí ochutnat nic, co pochází z vinné révy, pít žádný alkohol ani jíst cokoliv nečistého." *** Manóach poté Hospodinovu poslu navrhl: "Zůstaň, prosím, ještě zde a neodcházej, dokud nezabiji mladé kůzle a nepřipravím pro tebe pokrm." Ale Hospodinův posel Manóachovi odpověděl: "Dobrá, zdržím se ještě chvíli, ale jíst nebudu. Chceš-li však něco přinést, připrav z toho kůzlete zápalnou oběť Hospodinu." (Manóach totiž stále ještě netušil, že hovoří s poslem od Hospodina.) "Jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se potom Manóach Hospodinova posla. "Věříme tomu, že se tvá předpověď vyplní, chlapec se jistě narodí, a my si tě vážíme." Hospodinův posel mu však odvětil: "Proč chceš znát moje jméno? Je příliš zvláštní na to, abys mu porozuměl." Manóach tedy vzal kůzle i obilí a obojí obětoval na skále Hospodinu. To, co se přitom odehrálo před jeho očima i očima jeho ženy, je oba velmi udivilo. Zatímco se dívali na plameny, které vystupovaly k nebi z oltáře, spatřili, jak v ohni vystoupil vzhůru i Hospodinův posel. Když to uviděli, Manóach i jeho žena padli tváří k zemi. Když muž zmizel a už se neukázal, Manóach konečně pochopil, že to byl Hospodinův posel. "Tak a teď je s námi konec, a oba dva zemřeme," řekl své ženě, "neboť jsme viděli samotného Boha!" Jeho žena mu však odpověděla: "Kdyby nás chtěl Hospodin usmrtit, myslím, že by od nás nepřijal zápalné oběti, neukázal by nám všechny ty zázraky a nikdy by nám neoznámil všechny ty podivuhodné zprávy." Manóachova žena skutečně porodila syna a dali mu jméno Samson. Chlapec zdárně rostl a Hospodin mu žehnal. Kdykoliv však Samson přišel do Danovského tábora mezi Soreou a Eštaólem, Hospodinův duch jej nenechával klidným a podněcoval jej. Jednou, když Samson navštívil město Timnatu, spatřil tam pelištejskou dívku. Po svém návratu domů rozhodně oznámil otci a matce: "V Timnatě jsem potkal krásnou pelištejskou dívku a rozhodl jsem se oženit se s ní." "Ale cožpak není v zemi dost Izraelitek?" namítali oba jeho rodiče. "Proč si chceš vzít ženu zrovna z pohanského národa Pelištejců?" Samson však na jejich rady nic nedbal a řekl otci: "Ta dívka je jediná, kterou chci, a tu si taky vezmu." Ani otec, ani matka v tu chvíli ovšem netušili, že za celou tou věcí stojí Hospodin, jenž prostřednictvím tohoto sňatku vytváří záminku proti Pelištejcům vládnoucím nad Izraelci. Samson se spolu se svými rodiči ihned vypravil na námluvy do Timnaty. Na cestě u timnatských vinic však proti němu s řevem vyskočil mladý lev. 6-7 Ovšem na Samsona v té chvíli sestoupil Hospodinův duch a Samson jen tak, holýma rukama roztrhl lva jako kůzle. Otci ani matce o tom však neřekl ani slovo a pokračoval dále do Timnaty. Tam se setkal s dívkou, kterou si vyvolil, a oznámil jí, že si ji chce vzít za ženu. *** Za nějaký čas, když šel Samson s rodiči opět do Timnaty, aby se s tou dívkou konečně oženil, odbočil z cesty, aby se podíval na zabitého lva. Ke svému překvapení nalezl ve lví zdechlině včely a dokonce i med. Nabral si hrst medu a cestou ho jedl. Když se znovu připojil k otci a matce, dal medu i jim, ale zatajil, odkud ho vzal. Podle tehdejšího zvyku pak uspořádal Samson jako ženich za pomoci svého otce sedmidenní hostinu pro všechny své přátele. Jakmile se objevil, Pelištejci ihned vybrali třicet mladíků, aby jej doprovázeli. Při hostině pojednou Samson těm třiceti mladíkům řekl: "Dám vám teď hádanku, a když mi na ni dáte v průběhu sedmidenní hostiny správnou odpověď, věnuji každému z vás za odměnu košili a sváteční šaty. Jestli ji však neuhodnete, pak třicet košil a svátečních šatů dostanu od vás já." "Jen nám klidně svou hádanku dej," souhlasili mládenci. Samson jim tedy řekl: "Z toho, kdo původně jen žral, nyní vzešel pokrm, z nepřemožitelného siláka vyšla sladkost." Všichni mládenci si lámali hlavy a po tři dny se snažili přijít na správnou odpověď, ale nenalezli ji. Nakonec čtvrtého dne pohrozili Samsonově ženě: "Jdi a donuť svého muže, aby ti prozradil odpověď na hádanku, jinak tě upálíme i s celou tvou rodinou. Pozvali jste si nás všechny snad jen proto, abyste nás okradli?" Samsonova žena tedy přišla s pláčem za svým manželem a vyčítala mu: "Ty mě vůbec nemiluješ, ale naopak mě nenávidíš! Dal jsi mládencům z mého kmene hádanku, a dosud jsi ani mně na ni neprozradil odpověď!" Avšak Samson jí na to odpověděl: "Neřekl jsem ji dokonce ani svému otci, ani matce, a tak nevím, proč bych ji měl odhalit tobě?" 17-18 Ovšem manželka na Samsona s pláčem doléhala po celých sedm dní hostiny a nedala mu pokoj, až jí nakonec poslední den odpověď přece jen prozradil. Ona neváhala, ihned vyzradila odpověď mladíkům ze svého kmene a ti sedmý den ještě před západem slunce Samsonovi řekli: "Co může být sladší než med, a kdo je silnější než nenasytný lev?" Nato jim Samson odpověděl: "Dobře vím, jak se věci mají, kdybyste neorali s mojí jalovičkou, nikdy byste moji hádanku neuhodli." *** V tu chvíli pak na něj sestoupil Hospodinův duch a Samson odešel do pelištejského města Aškalónu. Tam pobil třicet mužů, pobral jejich šaty a přinesl je třiceti mládencům, kteří odpověděli na jeho hádanku. Okolnosti této události však Samsona nadmíru rozhněvaly a vrátil se proto ihned ke svému otci a matce. Když z hostiny odešel, jeho ženu si namísto něj vzal jeden z mladíků, kteří byli přítomni na svatbě. 1-2 Za nějakou dobu, v čase žní, se Samson rozhodl navštívit svou ženu. Jako dar vzal s sebou kozlíka a přišel do domu jejích rodičů. "Jdu za svou ženou," řekl jejímu otci. "Dovol mi vstoupit do jejího pokoje." Ale otec mu to nedovolil a namítl: "Víš, tenkrát na svatbě jsem si myslel, že moji dceru nenávidíš, a proto jsem ji provdal za jiného. Ale podívej se nyní na její mladší sestru. Není snad ještě krásnější? Chceš-li, vezmi si ji za manželku namísto ní!" *** Samson mu ale nato rozhněvaně odpověděl: "Jestliže se s vámi nyní spravedlivě vyrovnám za vaši podlost, budu vůči vám bez viny." 4-5 Nato Samson odešel, pochytal tři sta lišek a po dvou je svázal ocasy k sobě. Mezi ně pak připevnil pochodeň, zapálil ji a lišky pustil do nepožatého obilí Pelištejců. Suché obilí se vzňalo a od něj pak chytily kupky slámy a dokonce i vinice a olivové sady. *** Pelištejci samozřejmě začali ihned pátrat, kdo ten požár založil. Když se dozvěděli, že to udělal Samson na oplátku za to, že mu jeho tchán provdal manželku za jiného muže, napadli Samsonova tchána i jeho dceru a oba zaživa upálili. Jakmile se Samsonovi doneslo, co Pelištejci provedli s jeho ženou a tchánem, přísahal jim trpkou pomstu. Rozlícen napadl pelištejský tábor a mnoho Pelištejců na místě pobil. Potom se uchýlil do jeskyně v Étamu a usadil se tam. Nato Pelištejci vytáhli s ozbrojenými muži do Judska a utábořili se v Lechí. "Proč jste sem přitáhli?" ptali se jich judští muži. Pelištejci jim odpověděli: "Přišli jsme zajmout Samsona, abychom s ním naložili tak, jak nakládá on s námi." Nato judští občané ihned vyslali za Samsonem do jeskyně tři tisíce mužů se vzkazem: "Cos nám to jenom provedl? Neuvědomuješ si snad, že Pelištejci nad námi vládnou?" Samson jim ale odvětil: "Jenom jsem jim splatil dluh, který u mne měli. Nic víc a nic míň." "Přišli jsme teď, abychom tě spoutali a předali do rukou Pelištejců," řekli mu nato judští. "Dobrá tedy, nechám se spoutat, ale slibte mi, že vy sami mi neublížíte," požádal je Samson. Judští muži mu tedy přislíbili: "Neboj se, jenom tě spoutáme a předáme Pelištejcům. Nezabijeme tě, ani tě neohrozíme." Potom jej svázali dvěma novými provazy a odvedli do pelištejského ležení. Sotva dorazili do Lechí, Pelištejci je uvítali válečným pokřikem. Avšak v tom okamžiku na Samsona sestoupil duch od Hospodina a obdařil jej neobyčejnou silou. Provazy, kterými byl spoután, povolily a roztrhaly se jako nitě. Samson hbitě uchopil oslí čelist, která ležela na zemi, a pobil s ní tisíc mužů. Když bylo po všem, Samson vítězně zvolal: "Oslí čelistí jsem přemohl hordy nepřátel, pobil jsem tisíc mužů obyčejnou kostí!" Jakmile domluvil, odhodil tu čelist a od té doby se to místo nazývalo Rámat-lechí což znamená Výšina čelisti. Vtom pocítil Samson nesmírnou žízeň, a proto zvolal k Hospodinu: "Panovníku, dal jsi mi dnes slavné vítězství nad Pelištejci. Mám teď snad zemřít žízní a padnout do rukou pohanů?" Hospodin nechal ze skalní rozsedliny vytrysknout pramen vody. Když se Samson napil, opět se mu vrátila síla a pookřál na duchu. To místo bylo podle této události nazváno Pramen volajícího a dodnes se v Lechí nachází. Samson soudil Izraelce dalších dvacet let, ale po celou dobu jeho vlády bylo izraelské území ještě obsazeno Pelištejci. Jednoho dne se Samson vypravil do pelištejského města Gázy a strávil tam noc s prostitutkou. Když se tamní obyvatelé doslechli, že Samson je ve městě, svolali silné muže, obklíčili celé město a postavili rovněž hlídky u městské brány, aby Samsona přepadli a zabili. Smluvili se, že brzy ráno jej chytí a zabijí. Samson však zůstal u té dívky jen do půlnoci. Potom vstal, přišel k zamčené městské bráně, vytrhl ji z hradeb i s veřejemi a odnesl ji na ramenou na vrchol hory ležící naproti Chebrónu. Za nějaký čas se Samson zamiloval do dívky jménem Delíla, která žila v Hroznovém údolí. Jednou Delílu navštívili pelištejští vůdcové a navrhli jí: "Když se ti podaří od Samsona zjistit, v čem spočívá tajemství jeho neobyčejné síly a jak je možné jej přemoci, každý z nás ti vyplatí jedenáct set stříbrných." Delíla na jejich plán přistoupila, a když k ní opět Samson přišel, zeptala se ho: "Prozraď mi, prosím, čím to je, že máš takovou sílu? Je vůbec možné, aby tě někdo spoutal a přemohl?" Samson jí odpověděl: "Kdyby mě někdo spoutal sedmi syrovými koženými řemeny, které ještě nevyschly, ztratil bych veškerou svou sílu a stal se slabým, jako všichni ostatní." 8-9 Delíla ihned vše oznámila Pelištejcům a ti jí přinesli sedm syrových kožených řemenů. Když k ní opět přišel Samson a usnul, Delíla jej ve spánku svázala řemeny a dala Pelištejcům, kteří se ukryli ve vedlejším pokoji, znamení. Vykřikla: "Pozor, Samsone, jdou na tebe Pelištejci!" Samson procitl, zpřetrhal kožené řemeny, jako kdyby to byly obyčejné nitky, a tajemství jeho síly tak zůstalo i nadále skryto. *** Delíla na něj pak ale znovu naléhala: "Děláš si ze mne jenom legraci! Obelhal jsi mě! Proč mi neřekneš pravdu, jak překonat tvoji moc?" "Kdyby mne někdo spoutal novými provazy, které ještě nikdy nebyly použity," odpověděl jí znovu Samson, "zeslábl bych a byl bych jako každý obyčejný člověk." Delíla tedy opět ukryla Pelištejce ve svém domě, a když k ní Samson přišel a usnul, svázala jej novými provazy. Jakmile však zvolala: "Samsone, pozor, jdou na tebe Pelištejci!" Samson se probudil a strhal ze sebe provazy lehce jako pavučinu. Delíla mu opět vyčítala: "Stále mne jenom podvádíš. Řekni mi konečně pravdu, jak tě lze přemoci!" Tentokrát Samson odvětil: "Stačí, když vetkáš sedm pramenů mých vlasů na tkalcovském stavu do osnovy. Pak ztratím svou sílu a budu slabý jako kterýkoliv jiný člověk." Sotva Samson usnul, vetkala Delíla jeho vlasy do osnovy, přesně tak, jak jí řekl, a navíc je zajistila kolíkem. Křikla na něj: "Samsone, přišli na tebe Pelištejci!" Když se ale Samson vzbudil, opět bez obtíží vstal a vytrhl své vlasy ze stavu tak prudce, až jej rozlámal. I tentokrát Delíla naříkala: "Ty mě vůbec nemáš rád! Už třikrát jsi mne obelhal a neřekl mi, v čem spočívá tajemství tvé veliké síly!" 16-17 Potom Delíla dorážela na Samsona den za dnem tak dlouho, až to nemohl déle snést, a prozradil jí pravdu a nechal nahlédnout do svého srdce: "Od narození jsem zasvěcen Bohu a nikdo mi nesmí ostříhat vlasy. Kdyby tak kdokoliv učinil, má síla by mne opustila a já bych nebyl silnější, než kterýkoliv jiný člověk." *** Tehdy Delíla poznala, že jí Samson řekl skutečně pravdu. A tak poslala pelištejcům vzkaz: "Přijďte ještě jednou, jsem přesvědčena, že tentokrát mi Samson nelhal." Vůdcové Pelištejců tedy opět přišli a přinesli s sebou i slíbené stříbro. Delíla si pak položila Samsonovu hlavu na klín a uspala jej. Když spal, zavolala jednoho muže a ten Samsonovi ostříhal všechny vlasy. Samson začal slábnout, až ho veškerá jeho neobyčejná síla opustila. Jakmile Delíla vykřikla: "Pelištejci jsou tady!" Samson procitl a pomyslel si: "Jednoduše setřesu svá pouta a dostanu se z toho jako vždycky." Nevěděl ovšem, že jej Hospodin opustil. Pelištejci jej chytili, vypíchli mu obě oči a odvlekli jej do Gázy. Tam ho vsadili do vězení, spoutali pevně bronzovými řetězi a poručili mu mlít obilí. Samsonovi však na oholené hlavě brzy začaly opět růst vlasy. 23-24 Mezitím se vůdcové Pelištejců shromáždili v chrámu svého boha Dágona, aby mu přinesli oběti a oslavili své vítězství nad Samsonem. Spolu s ostatním lidem rozjařeně provolávali: "Náš bůh nám vydal do rukou našeho nepřítele Samsona, který pustošil naši zemi a pobil mnoho našich mužů." *** 25-26 Když jejich bujaré veselí dostoupilo vrcholu, začali všichni Pelištejci vykřikovat: "Přiveďte Samsona, ať se s ním trochu pobavíme!" Přivedli tedy Samsona z vězení a nevázaně si s ním pohrávali. Když jej postavili doprostřed chrámu mezi sloupy, které podpíraly chrámovou klenbu, požádal Samson mládence, který jej vedl za ruku: "Pusť mne prosím, ať se mohu opřít o sloup." *** Mezitím se chrám zcela zaplnil množstvím lidí, kteří chtěli přihlížet nevázaným hrám se Samsonem. Byli zde přítomni všichni vůdcové Pelištejců, a dokonce i na střeše se tísnilo na tři tisíce lidí. Uprostřed té vřavy se Samson začal modlit k Bohu: "Panovníku Hospodine, vzpomeň si opět na mne a dej mi, prosím, ještě jednou sílu, abych se mohl Pelištejcům pomstít za svoje oči!" Nato se Samson postavil mezi oba prostřední sloupy, opřel se do nich rukama a zvolal: "Ať zahynu spolu s Pelištejci!" Vší silou pak zatlačil do sloupů, chrám se zřítil a pohřbil všechny, kteří byli uvnitř i na střeše. Tak usmrtil Samson v okamžiku své vlastní smrti více Pelištejců než v průběhu celého svého života. Později jeho bratři a celá jeho rodina vynesli Samsonovo tělo z trosek chrámu a pochovali ho v hrobce jeho otce Manóacha mezi Soreou a Eštaólem. Tak tedy zemřel Samson, který stál v čele Izraele dvacet let. V Efrajimském pohoří žil jeden muž jménem Míkajáš, který ukradl své matce nějaké peníze. Jednoho dne však přišel za ní a přiznal se jí: "Ten člověk, kterého jsi proklínala, že ti ukradl jedenáct set stříbrných, jsem byl já. Já jsem je vzal a vracím ti je zpět." "Kéž ti Hospodin požehná, že ses ke svému hanebnému činu přiznal," řekla mu jeho matka. 3-5 "Teď, když jsi mi všechno stříbro vrátil, zasvětím je Hospodinu. Vezmu je, dám vyřezat sochu a tím stříbrem ji dám pokrýt." Potom vzala asi pětinu stříbra a zanesla ji ke zlatníkovi. Sochu, kterou zlatník vyrobil, si pak její syn Míka dal mezi ostatní domácí bůžky, které měl ve své svatyni. Nechal dokonce udělat kněžský nárameník a ustanovil jednoho ze svých synů domácím knězem. *** *** (V té době totiž Izraelci neměli žádného krále a každý dělal, co uznal za vhodné.) 7-8 Jednoho dne přišel do Míkova domu mladý kněz z judského Betléma, který hledal nové místo, kde by se usadil. *** "Odkud přicházíš?" zeptal se ho Míka. "Jsem kněz z judského Betléma a hledám místo, kde bych se usadil," odpověděl mladík. 10-11 "Zůstaň tedy u mne," navrhl mládenci Míka. "Budeš mým knězem a já ti za to budu platit deset stříbrných ročně a stravu a ošacení dostaneš k tomu." Mladík s nabídkou souhlasil a zůstal u Míky, který jej přijal jako jednoho ze svých synů. *** Jak Míka slíbil, ustanovil mládence svým domácím knězem a v duchu si liboval: "Teď je jasné, že mi Hospodin požehná, neboť mám doma pravého kněze!" V té době neměli Izraelci krále, který by nad nimi vládl. Danův kmen, kterému se nepodařilo vyhnat z přiděleného území původní obyvatele, usilovně hledal místo, kde by se usadil. Jeho vůdcové proto vybrali pět zdatných mužů ze Soreje a Eštaólu a vyslali je, aby prozkoumali zemi a nalezli vhodné místo. Zvědové přišli do Efrajimského pohoří. Dostali se až k Míkovu domu a Míka je pozval, aby u něj zůstali přes noc. Mladý kněz je svým způsobem řeči a výslovností na sebe upozornil. Vzali si jej tedy stranou a zeptali se: "Co děláš zde v těchto končinách, co tě sem přivedlo?" Mládenec jim pověděl vše o dohodě, kterou uzavřel s Míkou, v jehož domě sloužil nyní jako kněz. Nato jej zvědové požádali: "Zeptej se Boha, zda se nám bude na cestě dařit nebo ne." "Klidně jděte dál," odpověděl kněz. "Cesta, na kterou jste se vydali, je v Hospodinových rukou." Zvědové tedy spokojeně odešli a dorazili až do Lajiše. Tam uviděli, že obyvatelé města žijí poklidným a bezstarostným životem a věnují se svým obchodům jako Sidóňané. Neobávali se jakéhokoliv ohrožení ze strany okolních obyvatel, neboť široko daleko nebylo nikoho, kdo by je chtěl napadnout. Žili daleko od svých příbuzných v Sidónu a s okolními vesnicemi nenavazovali žádné kontakty. 8-10 Když to zvědové uviděli, vrátili se do Soreje a Eštaólu a všem, kteří se jich netrpělivě vyptávali na výsledek jejich cesty, s nadšením sdělili: "Neváhejme a vytáhněme do boje! Našli jsme zemi, kde je dostatek všeho, nač si jen vzpomenete. Žijí tam lidé, kteří neočekávají, že by na ně kdokoliv zaútočil. Hospodin tu zemi jistě připravil pro nás. Nuže, neotálejme a obsaďme ji!" *** *** Lid tedy vyzbrojil šest set mužů a spolu s nimi všichni vyrazili na cestu. Na cestě se utábořili v Kirjat-jearímu, který se díky tomu až dodnes nazývá Danovský tábor. Odtud pak pokračovali přes Efrajimské pohoří, až opět dorazili k Míkovu domu. Zvědové, kteří před časem u Míky přespali, řekli ostatním: "Majitel tohoto domu má ve své svatyni kněžský nárameník, mnoho domácích bůžků a vyřezávanou sochu pokrytou stříbrem. Takové věci tady přece nenecháme jen tak ležet!" 15-16 Potom všech pět zvědů vešlo do Míkova domu, zatímco ostatní zůstali venku před bránou a povídali si s knězem. *** Pětice zvědů mezitím odnesla z Míkovy svatyně kněžský nárameník, všechny domácí bůžky i sochu pokrytou stříbrem. Když je kněz uviděl, zastavil je a řekl: "Co to děláte, kdo vám to dovolil?" "Mlč a raději pojď s námi!" odpověděli mu nato muži. "Nebude snad i pro tebe lepší být knězem celého kmene, než sloužit jedné rodině?" Mladému knězi se jejich nabídka zalíbila, vzal všechny věci, které zvědové ukradli v Míkově svatyni a připojil se k nim. Danovci pak poslali děti s rodinami, dobytek a ty, kdo nesli cenný majetek do čela zástupu, a vydali se opět na cestu. 22-23 Byli už pěkný kus cesty od Míkova domu, když se za nimi přihnal Míka se svými sousedy a křičel na ně, ať zastaví. Zástup tedy zůstal stát a Danovci se Míky zeptali: "Copak se ti přihodilo, že se za námi ženeš s tolika muži?" *** "Vy máte ještě tu drzost ptát se, co se mi stalo?" řekl rozzlobeně Míka. "Ukradli jste všechny moje bohy, které jsem měl ve svatyni a navíc jste mi odloudili kněze! Máte snad dojem, že je toho málo?" "Ne tak zhurta, příteli!" okřikli Míku Danovci. "Dávej si dobrý pozor na to, co říkáš, nebo si to s tebou i tvými kumpány vyřídíme a zítřejšího dne už se nedočkáte!" Tímto považovali Danovci věc za vyřízenou a pokračovali v cestě. Když Míka viděl, že s takovou přesilou nic nezmůže, s nepořízenou se vrátil domů. Se vším, co Míkovi ukradli, i s knězem, kterého mu odvedli, přitáhli Danovci k městu Lajiš. Nikdo v tom městě nebyl připraven na útok nepřátel, a proto nebylo pro Danovce žádným problémem město dobýt, vypálit a povraždit všechny jeho obyvatele. Široko daleko nebylo nikoho, kdo by mohl tomuto městu v dolině u Bét-rechóbu pomoci, neboť bylo příliš vzdáleno od Sidónu a v okolí nemělo žádné spojence. Po tomto vítězném tažení Danovci město znovu vystavěli a usadili se v něm. Jeho původní název Lajiš změnili na Dan po svém praotci Danovi, jenž se narodil Izraelovi. Ve městě si pak postavili ukradenou vyřezávanou sochu pokrytou stříbrem a ustanovili Jónatana (syna Geršómova a vnuka Mojžíšova) a následně i jeho potomky kněžími kmene Danovců. Ti sloužili v tomto úřadu až do dne, kdy bylo město poraženo nepřáteli a jeho obyvatelé odvedeni do zajetí. Danovci pak uctívali Míkovu vyřezávanou sochu po celou dobu, kdy byla izraelská svatyně v Šílu. V té době, kdy Izraelci ještě stále neměli krále, žil v odlehlém koutu Efrajimského pohoří nějaký muž z kmene Lévi. Měl družku, která pocházela z judského Betléma. 2-3 Jednoho dne se ti dva kvůli její nevěře spolu vážně nepohodli a jeho družka od něj odešla zpět ke svým rodičům. Onen muž se však asi po čtyřech měsících za ní vypravil, aby se s ní udobřil a přivedl ji zpět. Na cestu s sebou vzal svého sluhu a párek oslů. Když dorazil do jejího domu, uvedla ho družka ke svému otci, který ho s radostí přivítal. *** Později ho otec přemluvil, aby s nimi načas zůstal. Ten muž mu vyhověl a tak se zdržel tři dny a strávili spolu příjemné chvíle. 5-6 Čtvrtého dne se časně zrána chystal muž se svou družkou odejít, když mu její otec řekl: "Posilněte se přece ještě před cestou pořádným jídlem a pak půjdete." Potom jej však dívčin otec opět přemlouval, aby zůstal ještě jednu noc. *** Zpočátku s tím muž nesouhlasil, ale po otcově naléhání nakonec svolil. 8-9 Pátého dne se opět brzy ráno muž přichystal k odjezdu, ale dívčin otec ho znovu přesvědčil, aby se před cestou posilnil. Než pojedli, den už pokročil a otec opět na ně naléhal, aby ještě neodjížděli, že už je pozdě a brzy bude večer. Chtěl, aby opět přenocovali a vyrazili na cestu až druhého dne zrána. *** Ovšem tentokrát se muž přemluvit nenechal a vydal se i se svou družkou na cestu. Když dorazili k Jeruzalému (nazývanému rovněž Jebús), byl už téměř večer a jeho sluha mu proto navrhl: "Vejděme do tohoto města a zůstaňme přes noc." 12-13 "Ne," zamítl muž sluhův návrh, "zde nezůstaneme, neboť toto město nepatří Izraelcům, ale pohanům. Pospíšíme si a pojedeme dále až do Gibeje nebo do Rámy a tam přenocujeme." *** Avšak než přijeli do benjamínské Gibeje, slunce už zapadlo. Vešli tedy do města, posadili se na náměstí a čekali, jestli se najde někdo, kdo by jim poskytl nocleh. Bylo už pozdě, ale nikdo se k nim stále nehlásil. Po chvíli se přece jen ukázal jakýsi starý muž, který se vracel z práce na poli. Obyvatelé toho města byli převážně Benjamínovci, ale tento muž, který nyní žil v Gibeji, pocházel z Efrajimského pohoří. Když je uviděl sedět na náměstí, přistoupil k nim a zeptal se: "Odkud jedete a kam máte namířeno?" 18-19 "Přicházíme z judského Betléma a jedeme domů do odlehlé části Efrajimského pohoří. Je už pozdě a zatím se nenašel nikdo, kdo by nás na noc přijal pod střechu, ačkoliv máme dostatek jídla i pití jak pro nás, tak pro naše osly." *** "Ničeho se nebojte," řekl na to starý muž. "Přenocujete do rána v mém domě, ale tady rozhodně nezůstávejte, není tu bezpečno." Potom je všechny odvedl do svého domu. Tam nakrmili osly, umyli se a připravili si večeři. Zatímco se občerstvovali a odpočívali, shromáždila se kolem domu banda ničemníků a zvrhlíků, tloukli na dveře a vyzývali starého muže: "Přiveď nám toho mladého muže, který u tebe nocuje. Chceme se s ním trochu pomilovat!" Nato starý muž vyšel ven a domlouval jim: "Přece byste neudělali takovou hrubost. Ten muž je mým hostem a nechci, aby se mu cokoliv stalo. Přivedu vám místo něj svoji dceru, která je ještě pannou, a také družku mého hosta. Můžete s nimi nakládat, jak se vám zlíbí, ale tomu muži, prosím, dejte pokoj." Ovšem ti pobudové starce vůbec neposlouchali, a tak se mladý muž nakonec rozhodl vystrčit svou družku ven. Ničemové se jí ihned zmocnili, znásilňovali a zneužívali ji až do rána. Za úsvitu ji propustili a odešli. Ubohá žena se stěží dovlekla ke vchodu do domu, kde nocoval její druh, padla na zem a zůstala ležet. Ráno její druh vstal a přichystal se na cestu. Když otevřel dveře, našel svou družku ležet u vchodu s rukama na zápraží. "Vstaň," řekl jí, "pojedeme dál." Nedostal však od ní žádnou odpověď, protože už byla mrtvá. Naložil ji tedy na osla a vyrazil k domovu. Doma pak tělo své družky rozsekal na dvanáct kusů a rozeslal je všem izraelským kmenům. Všichni, kdo se tehdy o této události doslechli, se zhrozili a říkali: "Od doby, kdy Izraelci odešli z Egypta, se něco tak strašného nestalo. To nesmí zůstat jen tak." 1-2 Po této události se do Mispy shromáždilo čtyři sta tisíc ozbrojených mužů ze všech izraelských kmenů. Sešli se z celého území od města Dan přes Gileád až po Beer-šebu, aby se Hospodina zeptali, co mají v této věci udělat. *** Benjamínovci zaslechli, že do Mispy vstoupili Izraelci, kteří pátrají po tom, jak se mohla stát tak hrozná věc. Lévijec - muž zavražděné ženy - jim odpověděl: "Jednoho dne jsem na cestě domů nocoval se svojí družkou v Gibeji. Tu noc se ale kolem domu, kde jsem byl hostem, shromáždili gibejští muži a chtěli mne zabít. Potom však znásilnili moji družku, a to tak hrubě, že zemřela. Rozsekal jsem tedy její tělo na dvanáct kusů a rozeslal je po celé izraelské zemi, neboť hrůzný zločin, který spáchali tito muži, nemá v Izraeli obdobu. Žádám vás proto jako syny Izraele, abyste se k této věci vyjádřili." 8-9 Nato Izraelci odpověděli shodně jako jeden muž: "Nikdo z nás se nevrátí do svého domova, dokud nepotrestáme tento hanebný čin Gibejců. *** Určíme losem desetinu armády, aby nás zásobovala potravinami, a ostatní mečem ztrestají neslýchaný zločin Gibejců." Celý izraelský národ s tímto návrhem jednomyslně souhlasil. Nejprve byli ke kmeni Benjamínovců vysláni poslové s dotazem: "Víte všichni, jak strašný zločin byl u vás spáchán? 13-14 Vydejte nám ihned všechny ty gibejské zvrhlíky, ať s nimi můžeme spravedlivě naložit a očistit tak Izrael od zlořádu!" Ovšem Benjamínovci výzvu Izraelců neuposlechli a namísto toho se shromáždili v Gibeji, aby s nimi bojovali. *** Sešlo se tam dvacet šest tisíc ozbrojených mužů a připojili se k sedmi stům gibejských bojovníků. (Bylo mezi nimi i sedm set leváků, kteří dokázali vrhat kameny prakem navlas přesně a nikdy se neminuli cíle.) Izraelská armáda pak čítala bez Benjamínovců čtyři sta tisíc vycvičených bojovníků. 18-20 Izraelci nejprve vyrazili do Bét-elu, aby si vyprosili radu od Boha. Zeptali se, který z kmenů má vytáhnout do boje s Benjamínovci jako první. Když Hospodin určil Judův kmen, vytáhli Izraelci do boje a přitáhli ke Gibeji. *** *** Z města proti nim ale nečekaně vyrazilo množství Benjamínovců a pobili dvaadvacet tisíc izraelských bojovníků. 22-23 Izraelce tato porážka citelně zasáhla. Vrátili se do Bét-elu a s nářkem se znovu ptali Hospodina: "Máme pokračovat v boji proti Benjamínovcům?" Hospodinova odpověď zněla ano, a tak se Izraelci vzchopili a na druhý den se na stejném místě opět shromáždili k boji. *** 24-25 Ale i druhého dne utrpěli trpkou porážku a ztratili dalších osmnáct tisíc zdatných bojovníků. *** 26-28 Izraelci se tedy znovu vypravili do Bét-elu, kde se v té době nacházela archa Boží smlouvy a kde sloužil kněz Pinchas, syn Eleazara a vnuk Árona. Naříkali společně před Hospodinem, přinášeli mu oběti a postili se až do večera. Opět kladli Hospodinu stejnou otázku: "Máme dál bojovat proti Benjamínovcům nebo máme náš boj skončit?" Hospodin jim na to odpověděl: "Vytáhněte zítra znovu do boje a tentokrát vám nad nimi dám zvítězit." *** *** 29-30 Izraelci se tedy na třetí den opět shromáždili k boji jako obyčejně, ale tentokrát postavili navíc okolo celého města oddíly bojovníků do zálohy. *** Jakmile Benjamínovci vyrazili z města, dali se Izraelci na ústup a odlákali je dále od města. Benjamínovci je chvíli pronásledovali a na cestách do Bét-elu a do Gibeje pobili asi třicet Izraelců. Benjamínovci se tak opět začali radovat ze svého vítězství, ale netušili, že ústup Izraelců byl předem domluven, aby je odlákali od města. 33-34 V Baal-támaře se Izraelci náhle obrátili a přešli do útoku. V té chvíli Benjamínovce, kteří si stále ještě neuvědomovali svoji nevyhnutelnou porážku, napadlo deset tisíc mužů ze zálohy a nastal urputný boj. *** Nakonec toho dne Hospodin porazil Benjamínovce a Izraelci pobili dvacet pět tisíc a jedno sto vyzbrojených bojovníků z jejich kmene. 36-37 Benjamínovci si uvědomili, že padli do léčky a jsou tak definitivně poraženi. Hlavní armáda Izraelců se před nimi dala na útěk zcela záměrně, aby mohli ostatní izraelští bojovníci, kteří čekali v záloze, napadnout město. Tato taktika byla úspěšná, protože bez velkých obtíží následný rychlý manévr zálohy přinesl celému městu záhubu. *** 38-39 Jakmile město porazili, zapálili je a kouřem, který z hořícího města vystupoval, tak dali znamení bojovníkům, kteří naoko ustupovali před Benjamínovci. Ti je pronásledovali a brzy podlehli iluzi, že mají opět vítězství na dosah ruky, jako v předchozích bitvách. *** Když se však ohlédli zpět, spatřili, jak z jejich města vystupuje k nebi sloup dýmu, jakoby se tam obětovalo. 41-43 Toho Izraelci chytře využili a svůj předstíraný ústup změnili v protiútok. Benjamínovci podlehli panice a dali se na ústup směrem k poušti. Avšak společně se zálohami, které vyrazily z města, je Izraelci obklíčili a začali je pobíjet. *** *** V boji pak zabili osmnáct tisíc zdatných benjamínovských mužů. Někteří z nich se však pokusili uprchnout do pouště ke skalisku Rimónu, ale Izraelci jich pět tisíc pobili ještě na útěku a další dva tisíce nedaleko Gideómu. Celková ztráta, kterou Benjamínovci toho dne utrpěli, činila dvacet pět tisíc ozbrojených bojovníků. Přežilo jen asi šest set mužů, kterým se podařilo utéci do pouště ke skalisku Rimónu, kde zůstali čtyři měsíce. Izraelci se potom vrátili, zabili všechny živé příslušníky Benjamínova kmene včetně jejich dobytka a zvířat a vypálili všechny okolní vesnice. Vůdcové Izraele se potom sešli v Mispě a společně přísahali, že žádný z izraelských kmenů neprovdá své dcery za muže z Benjamínova kmene. 2-3 Potom se ale vypravili do Bét-elu a s hořkým zármutkem volali: "Hospodine, Bože Izraele, proč jen se to muselo stát, proč musel být jeden z izraelských kmenů téměř vyhlazen?" Izraelci naříkali ten den před Hospodinem až do večera. *** Následujícího dne brzy ráno vystavěli Bohu oltář a obětovali na něm zápalné a pokojné oběti. 5-8 Přes všechno, čím se Benjamínovci provinili, se nyní ostatní Izraelci nad jejich smutným koncem rmoutili a ptali se sami sebe: "Téměř jsme ztratili jeden ze svých kmenů. Jak to nyní uděláme, aby benjamínovští muži nevymřeli? Kde pro ně máme vzít manželky? Přísahali jsme přece, že nikdo z nás za ně své dcery neprovdá." Brzy se však v jejich hlavách zrodil nápad. Kromě přísahy o zákazu manželství jejich dcer s Benjamínovci totiž v Mispě složili ještě jednu přísahu, podle které se zavázali usmrtit příslušníky toho izraelského kmene, který se nezúčastnil shromáždění před Hospodinem. Vznesli tedy otázku: "Je mezi izraelskými kmeny někdo, kdo se nedostavil na shromáždění k Hospodinu do Mispy?" *** *** *** Dali pečlivě prověřit, zda se skutečně dostavili zástupci všech kmenů, a zjistili, že z gileádského Jábeše se na shromáždění neukázal nikdo. 10-11 Izraelci tedy této příležitosti využili a ihned vyslali do Jábeše dvanáct tisíc nejzdatnějších ozbrojených mužů s rozkazem, aby pobili všechny jeho obyvatele kromě dívek, které byly ještě pannami. *** Bojovníci tento úkol splnili a přivedli z Jábeše čtyři sta dívek pannen do tábora v Šílu. Poté představitelé Izraele vyslali posly ke zbylým Benjamínovcům, kteří se ukrývali na skalisku Rimónu, aby s nimi uzavřeli mír. Benjamínovci se tedy vrátili do svých domovů a Izraelci jim dali dívky, jež přivedli z Jábeše. Dívek však bylo málo a na všechny muže se proto nedostalo. Mezi Izraelci stále panoval smutek nad Benjamínovci a nad rozkolem, který Hospodin způsobil mezi Izraelci. "Kde opatříme ženy pro ostatní muže, když dívek se nedostává a benjamínovské ženy byly vyhubeny?" ptali se dále vůdcové Izraele. "Musíme nějakým způsobem zajistit, aby ti, kdo z kmene Benjamínovců přežili, dostali ženy a jejich kmen tak nezanikl. My sami jim však své dcery dát za manželky nemůžeme, neboť jsme přísahali, že bude proklet každý, jenž by provdal svou dceru za Benjamínovce." 19-21 Izraelci si však vzpomněli na blížící se náboženskou slavnost, která se každoročně konala v Šílu (mezi Bét-elem a Lebónou, východně od silnice z Bét-elu do Šekemu) a přikázali Benjamínovcům: "Ukryjte se v okolních vinicích, a jakmile šíloské dívky vyjdou z města, aby spolu tančily, vyběhněte z úkrytu, uneste každý jednu dívku a odveďte si ji domů. *** *** Když si jejich otcové a bratři přijdou stěžovat, řekneme jim: ‚Mějte prosím s Benjamínovci slitování a ponechte jim své dcery, neboť jsme pro ně nenalezli dostatek manželek. Vy jste jim přece své dcery sami nenabídli, takže na vás žádná vina ne-leží.'" Benjamínovci s návrhem souhlasili a každý muž, který neměl ženu, si potom unesl jednu z dívek, jež se účastnily slavnosti. Vrátili se s nimi na své území, znovu vystavěli města a usadili se v nich. Potom se rovněž všichni Izraelci rozešli do svých domovů. Všechny tyto události se staly v době, kdy Izraelci neměli krále, a proto každý dělal to, co uznal za správné. Vůdcové Izraele se potom sešli v Mispě a společně přísahali, že žádný z izraelských kmenů neprovdá své dcery za muže z Benjamínova kmene. 2-3 Potom se ale vypravili do Bét-elu a s hořkým zármutkem volali: "Hospodine, Bože Izraele, proč jen se to muselo stát, proč musel být jeden z izraelských kmenů téměř vyhlazen?" Izraelci naříkali ten den před Hospodinem až do večera. *** Následujícího dne brzy ráno vystavěli Bohu oltář a obětovali na něm zápalné a pokojné oběti. 5-8 Přes všechno, čím se Benjamínovci provinili, se nyní ostatní Izraelci nad jejich smutným koncem rmoutili a ptali se sami sebe: "Téměř jsme ztratili jeden ze svých kmenů. Jak to nyní uděláme, aby benjamínovští muži nevymřeli? Kde pro ně máme vzít manželky? Přísahali jsme přece, že nikdo z nás za ně své dcery neprovdá." Brzy se však v jejich hlavách zrodil nápad. Kromě přísahy o zákazu manželství jejich dcer s Benjamínovci totiž v Mispě složili ještě jednu přísahu, podle které se zavázali usmrtit příslušníky toho izraelského kmene, který se nezúčastnil shromáždění před Hospodinem. Vznesli tedy otázku: "Je mezi izraelskými kmeny někdo, kdo se nedostavil na shromáždění k Hospodinu do Mispy?" *** *** *** Dali pečlivě prověřit, zda se skutečně dostavili zástupci všech kmenů, a zjistili, že z gileádského Jábeše se na shromáždění neukázal nikdo. 10-11 Izraelci tedy této příležitosti využili a ihned vyslali do Jábeše dvanáct tisíc nejzdatnějších ozbrojených mužů s rozkazem, aby pobili všechny jeho obyvatele kromě dívek, které byly ještě pannami. *** Bojovníci tento úkol splnili a přivedli z Jábeše čtyři sta dívek pannen do tábora v Šílu. Poté představitelé Izraele vyslali posly ke zbylým Benjamínovcům, kteří se ukrývali na skalisku Rimónu, aby s nimi uzavřeli mír. Benjamínovci se tedy vrátili do svých domovů a Izraelci jim dali dívky, jež přivedli z Jábeše. Dívek však bylo málo a na všechny muže se proto nedostalo. Mezi Izraelci stále panoval smutek nad Benjamínovci a nad rozkolem, který Hospodin způsobil mezi Izraelci. "Kde opatříme ženy pro ostatní muže, když dívek se nedostává a benjamínovské ženy byly vyhubeny?" ptali se dále vůdcové Izraele. "Musíme nějakým způsobem zajistit, aby ti, kdo z kmene Benjamínovců přežili, dostali ženy a jejich kmen tak nezanikl. My sami jim však své dcery dát za manželky nemůžeme, neboť jsme přísahali, že bude proklet každý, jenž by provdal svou dceru za Benjamínovce." 19-21 Izraelci si však vzpomněli na blížící se náboženskou slavnost, která se každoročně konala v Šílu (mezi Bét-elem a Lebónou, východně od silnice z Bét-elu do Šekemu) a přikázali Benjamínovcům: "Ukryjte se v okolních vinicích, a jakmile šíloské dívky vyjdou z města, aby spolu tančily, vyběhněte z úkrytu, uneste každý jednu dívku a odveďte si ji domů. *** *** Když si jejich otcové a bratři přijdou stěžovat, řekneme jim: ‚Mějte prosím s Benjamínovci slitování a ponechte jim své dcery, neboť jsme pro ně nenalezli dostatek manželek. Vy jste jim přece své dcery sami nenabídli, takže na vás žádná vina ne-leží.'" Benjamínovci s návrhem souhlasili a každý muž, který neměl ženu, si potom unesl jednu z dívek, jež se účastnily slavnosti. Vrátili se s nimi na své území, znovu vystavěli města a usadili se v nich. Potom se rovněž všichni Izraelci rozešli do svých domovů. Všechny tyto události se staly v době, kdy Izraelci neměli krále, a proto každý dělal to, co uznal za správné. Vůdcové Izraele se potom sešli v Mispě a společně přísahali, že žádný z izraelských kmenů neprovdá své dcery za muže z Benjamínova kmene. 2-3 Potom se ale vypravili do Bét-elu a s hořkým zármutkem volali: "Hospodine, Bože Izraele, proč jen se to muselo stát, proč musel být jeden z izraelských kmenů téměř vyhlazen?" Izraelci naříkali ten den před Hospodinem až do večera. *** Následujícího dne brzy ráno vystavěli Bohu oltář a obětovali na něm zápalné a pokojné oběti. 5-8 Přes všechno, čím se Benjamínovci provinili, se nyní ostatní Izraelci nad jejich smutným koncem rmoutili a ptali se sami sebe: "Téměř jsme ztratili jeden ze svých kmenů. Jak to nyní uděláme, aby benjamínovští muži nevymřeli? Kde pro ně máme vzít manželky? Přísahali jsme přece, že nikdo z nás za ně své dcery neprovdá." Brzy se však v jejich hlavách zrodil nápad. Kromě přísahy o zákazu manželství jejich dcer s Benjamínovci totiž v Mispě složili ještě jednu přísahu, podle které se zavázali usmrtit příslušníky toho izraelského kmene, který se nezúčastnil shromáždění před Hospodinem. Vznesli tedy otázku: "Je mezi izraelskými kmeny někdo, kdo se nedostavil na shromáždění k Hospodinu do Mispy?" *** *** *** Dali pečlivě prověřit, zda se skutečně dostavili zástupci všech kmenů, a zjistili, že z gileádského Jábeše se na shromáždění neukázal nikdo. 10-11 Izraelci tedy této příležitosti využili a ihned vyslali do Jábeše dvanáct tisíc nejzdatnějších ozbrojených mužů s rozkazem, aby pobili všechny jeho obyvatele kromě dívek, které byly ještě pannami. *** Bojovníci tento úkol splnili a přivedli z Jábeše čtyři sta dívek pannen do tábora v Šílu. Poté představitelé Izraele vyslali posly ke zbylým Benjamínovcům, kteří se ukrývali na skalisku Rimónu, aby s nimi uzavřeli mír. Benjamínovci se tedy vrátili do svých domovů a Izraelci jim dali dívky, jež přivedli z Jábeše. Dívek však bylo málo a na všechny muže se proto nedostalo. Mezi Izraelci stále panoval smutek nad Benjamínovci a nad rozkolem, který Hospodin způsobil mezi Izraelci. "Kde opatříme ženy pro ostatní muže, když dívek se nedostává a benjamínovské ženy byly vyhubeny?" ptali se dále vůdcové Izraele. "Musíme nějakým způsobem zajistit, aby ti, kdo z kmene Benjamínovců přežili, dostali ženy a jejich kmen tak nezanikl. My sami jim však své dcery dát za manželky nemůžeme, neboť jsme přísahali, že bude proklet každý, jenž by provdal svou dceru za Benjamínovce." 19-21 Izraelci si však vzpomněli na blížící se náboženskou slavnost, která se každoročně konala v Šílu (mezi Bét-elem a Lebónou, východně od silnice z Bét-elu do Šekemu) a přikázali Benjamínovcům: "Ukryjte se v okolních vinicích, a jakmile šíloské dívky vyjdou z města, aby spolu tančily, vyběhněte z úkrytu, uneste každý jednu dívku a odveďte si ji domů. *** *** Když si jejich otcové a bratři přijdou stěžovat, řekneme jim: ‚Mějte prosím s Benjamínovci slitování a ponechte jim své dcery, neboť jsme pro ně nenalezli dostatek manželek. Vy jste jim přece své dcery sami nenabídli, takže na vás žádná vina ne-leží.'" Benjamínovci s návrhem souhlasili a každý muž, který neměl ženu, si potom unesl jednu z dívek, jež se účastnily slavnosti. Vrátili se s nimi na své území, znovu vystavěli města a usadili se v nich. Potom se rovněž všichni Izraelci rozešli do svých domovů. Všechny tyto události se staly v době, kdy Izraelci neměli krále, a proto každý dělal to, co uznal za správné. Vůdcové Izraele se potom sešli v Mispě a společně přísahali, že žádný z izraelských kmenů neprovdá své dcery za muže z Benjamínova kmene. 2-3 Potom se ale vypravili do Bét-elu a s hořkým zármutkem volali: "Hospodine, Bože Izraele, proč jen se to muselo stát, proč musel být jeden z izraelských kmenů téměř vyhlazen?" Izraelci naříkali ten den před Hospodinem až do večera. *** Následujícího dne brzy ráno vystavěli Bohu oltář a obětovali na něm zápalné a pokojné oběti. 5-8 Přes všechno, čím se Benjamínovci provinili, se nyní ostatní Izraelci nad jejich smutným koncem rmoutili a ptali se sami sebe: "Téměř jsme ztratili jeden ze svých kmenů. Jak to nyní uděláme, aby benjamínovští muži nevymřeli? Kde pro ně máme vzít manželky? Přísahali jsme přece, že nikdo z nás za ně své dcery neprovdá." Brzy se však v jejich hlavách zrodil nápad. Kromě přísahy o zákazu manželství jejich dcer s Benjamínovci totiž v Mispě složili ještě jednu přísahu, podle které se zavázali usmrtit příslušníky toho izraelského kmene, který se nezúčastnil shromáždění před Hospodinem. Vznesli tedy otázku: "Je mezi izraelskými kmeny někdo, kdo se nedostavil na shromáždění k Hospodinu do Mispy?" *** *** *** Dali pečlivě prověřit, zda se skutečně dostavili zástupci všech kmenů, a zjistili, že z gileádského Jábeše se na shromáždění neukázal nikdo. 10-11 Izraelci tedy této příležitosti využili a ihned vyslali do Jábeše dvanáct tisíc nejzdatnějších ozbrojených mužů s rozkazem, aby pobili všechny jeho obyvatele kromě dívek, které byly ještě pannami. *** Bojovníci tento úkol splnili a přivedli z Jábeše čtyři sta dívek pannen do tábora v Šílu. Poté představitelé Izraele vyslali posly ke zbylým Benjamínovcům, kteří se ukrývali na skalisku Rimónu, aby s nimi uzavřeli mír. Benjamínovci se tedy vrátili do svých domovů a Izraelci jim dali dívky, jež přivedli z Jábeše. Dívek však bylo málo a na všechny muže se proto nedostalo. Mezi Izraelci stále panoval smutek nad Benjamínovci a nad rozkolem, který Hospodin způsobil mezi Izraelci. "Kde opatříme ženy pro ostatní muže, když dívek se nedostává a benjamínovské ženy byly vyhubeny?" ptali se dále vůdcové Izraele. "Musíme nějakým způsobem zajistit, aby ti, kdo z kmene Benjamínovců přežili, dostali ženy a jejich kmen tak nezanikl. My sami jim však své dcery dát za manželky nemůžeme, neboť jsme přísahali, že bude proklet každý, jenž by provdal svou dceru za Benjamínovce." 19-21 Izraelci si však vzpomněli na blížící se náboženskou slavnost, která se každoročně konala v Šílu (mezi Bét-elem a Lebónou, východně od silnice z Bét-elu do Šekemu) a přikázali Benjamínovcům: "Ukryjte se v okolních vinicích, a jakmile šíloské dívky vyjdou z města, aby spolu tančily, vyběhněte z úkrytu, uneste každý jednu dívku a odveďte si ji domů. *** *** Když si jejich otcové a bratři přijdou stěžovat, řekneme jim: ‚Mějte prosím s Benjamínovci slitování a ponechte jim své dcery, neboť jsme pro ně nenalezli dostatek manželek. Vy jste jim přece své dcery sami nenabídli, takže na vás žádná vina ne-leží.'" Benjamínovci s návrhem souhlasili a každý muž, který neměl ženu, si potom unesl jednu z dívek, jež se účastnily slavnosti. Vrátili se s nimi na své území, znovu vystavěli města a usadili se v nich. Potom se rovněž všichni Izraelci rozešli do svých domovů. Všechny tyto události se staly v době, kdy Izraelci neměli krále, a proto každý dělal to, co uznal za správné. Po Jozuově smrti se Izraelci obrátili na Hospodina: "Který z našich kmenů má bojovat s obyvateli Kenaanu jako první?" Ten jim odpověděl: "Nejdříve vytáhne do boje Judův kmen. Já půjdu s nimi a oni zvítězí." A tak Judovi bojovníci požádali muže z Šimeónova kmene: "Pomozte nám dobýt území, které nám bylo přiděleno. Až přijde řada na vás, vytáhneme naoplátku do boje zase s vámi." 4-6 Juda a Šimeón tedy spojili své síly a společně vyrazili do bitvy. Hospodin byl na jejich straně, takže v Bezeku porazili celou desetitisícovou armádu Kenaanců a Perizejců. Ovšem král Adoní-bezek, který stál v čele nepřátel, se pokusil uprchnout. Izraelci jej však dopadli a usekli mu palce na rukou a na nohou. *** *** Nato Adoní-bezek přiznal: "Sedmdesát králů, kterým jsem dal i já useknout všechny palce, muselo sbírat drobty pod mým stolem. Teď jsem sám dopadl jako oni. Bůh se mnou naložil stejným způsobem." Zajatého krále pak odvedli do města nazvaného Jeruzalém, a tam zemřel. Judovi muži napadli i toto město, dobyli je, pobili jeho obyvatele a vypálili je ohněm. Potom se obrátili proti Kenaancům sídlícím v horách v Negebu a také bojovali v Přímořské nížině. Pokračovali dále, zvítězili nad Kenaanci v Chebrónu (dříve nazývaném Kirjat-arba) a porazili Šešaje, Achímana a Talmaje. Odtud pak vytáhli na město Debír (dříve nazývané Kirjat-sefer). Přitom Káleb vyhlásil: "Tomu, kdo přepadne a dobude Kirjat-sefer, dám za manželku svou dceru Aksu". To se podařilo Kenazovu synu Otníelovi, jenž byl Kálebovým mladším bratrem. Ten město dobyl a získal tak Kálebovu dceru Aksu za manželku. Když Aksa přišla k Otníelovi, vybídla ho, aby si od jejího otce vyžádal pole. Káleb viděl, že Aksa sestoupila z osla, a tak se jí zeptal: "Co je ti? Co si ještě přeješ?" Odpověděla mu: "Vyhov mému přání a dej mi ještě dar. Dostala jsem od tebe suchou zemi na jihu. Dej mi k ní alespoň prameny vod. Káleb jí tedy dal horní a dolní prameny vod. Když se Judův kmen vydal do své nové země v Judské stepi na jih od Aradu, připojili se k nim Kénijci, kteří až dosud žili v "Palmovém městě" - Jerichu. Byli to potomci Mojžíšova tchána. Potom Judovi a Šimeónovi muži společně vytáhli proti Kenaancům, kteří sídlili v Sefatu. Porazili je, jejich město úplně zničili a nazvali je Chorma (což znamená Zkáza). Judovci pak ještě dobyli města Gázu, Aškalón a Ekrón i s vesnicemi, které je obklopovaly. Tak s Hospodinovou pomocí Juda získal pohoří, ale nepodařilo se mu podrobit si území a obyvatele údolí, protože byli vyzbrojeni železnými vozy. Ovšem Chebrón připadl podle Mojžíše Kálebovi, a ten odtud vyhnal potomky tří synů Anákových. Kmen Jebúsejců, který sídlil v Jeruzalémě, se Benjamínovým synům nikdy nepodařilo vyhnat, a proto až dodnes s nimi Jebúsejci žijí společně. 22-23 Efrajimovy a Manasesovy oddíly - které jsou z Josefova kmene - zaútočily na Bét-el, který se dříve nazýval Lúz. Město dobyly, protože Hospodin stál na jejich straně. Před bitvou totiž vyslaly do města zvědy, *** kteří spatřili vycházet z města nějakého muže. Chytili ho a řekli mu: "Prozraď nám, kudy se dá vniknout do města, a my se postaráme, aby se tobě ani tvé rodině nic nestalo." Muž jim tedy ukázal, kudy se dostanou do města, a tak Josefovci město dobyli a povraždili všechny jeho obyvatele - kromě onoho muže a jeho rodiny. Ten pak s celou svojí rodinou odešel do chetejské země a založil tam město, které znovu nazval Lúz. Pod tímto jménem je město známé až dodnes. Manasesovu oddílu se nepodařilo dobýt města Bét-šeán, Taanak, Dór, Jibleám, Megido a vesnice, které je obklopovaly, a tak v nich Kenaanci zůstali i nadále. Teprve za nějaký čas, když se Izraelci opět vzmohli, podrobili si je jako otroky. Nikdy se jim však nepodařilo je z jejich země zcela vyhostit. Rovněž Efrajimovu oddílu se nepodařilo získat nadvládu nad Kenaanci sídlícími v Gezeru, a tak žili i nadále mezi Izraelci. Také kenaanští obyvatelé Kitrónu a Nahalólu zůstali ve svých domovech. Zebulónovci je nepřemohli, a tak nezbylo, než aby žili společně s nimi. Později si je však podrobili jako otroky. 31-32 Ani příslušníci Ašerova kmene neuspěli při vyhánění obyvatel měst Ako, Sidón, Achláb, Akzíb, Chelby, Afík ani Rechób, a proto i oni se museli usadit mezi původními obyvateli této krajiny. *** Stejně tak se ani kmenu Neftalí nepodařilo vyhnat obyvatele Bét-šemeše ani Bét-anaty, ale i ty si časem podrobil jako otroky. 34-35 Když Izraelci z Danova kmene dobývali území, na němž žili Emorejci, byli jimi vytlačeni zpět do hor a Emorejci, kteří i nadále obývali Har-cheres, Ajalón a Šaalbím jim nedovolili sestoupit zpět do údolí. Josefův kmen však později nabyl na síle a podrobil si Emorejce jako otroky. *** Hranice emorejského území začínala od Svahu štírů a vedla přes místo zvané Skála a odtud nahoru. 1-2 Jednoho dne přišel z Gilgálu do Bokímu Hospodinův posel - anděl - a oznámil Izraelcům: "Vyvedl jsem vás z Egypta a přivedl do země, kterou jsem slíbil vašim předkům. Řekl jsem jim, že nikdy s vámi nezruším smlouvu, jestliže ani vy neuzavřete žádnou dohodu s obyvateli této země, ale naopak rozboříte všechny oltáře jejich bohů. Ovšem co jste učinili? Neposlechli jste mne. *** Když jste tedy porušili naši úmluvu, nevyženu před vámi národy žijící v této zemi, ale stanou se vám ostnem v oku a jejich bohové pro vás budou stále nastraženou léčkou." Když Izraelci vyslechli tato slova, dali se do hlasitého nářku. Proto dali tomu místu název Bokím (což znamená Plačící) a přinesli tam Hospodinu oběť. Když propustil Jozue lid, rozešly se jednotlivé kmeny na území, která jim byla přidělena. 7-9 Jozue zemřel ve věku sto desíti let, pohřbili ho na jeho dědičném území v Timnat-cheresu v Efrajimském pohoří, severně od hory Gaaše. Izraelci zůstali Hospodinu věrni nejenom po celý Jozuův život, ale i po celou dobu, kdy ještě žili starší mužové jeho generace, kteří viděli na vlastní oči všechny ohromující zázraky, jež Hospodin vykonal pro Izraelce. *** *** Postupem času však i tito starší zemřeli a po nich nastoupila nová generace, která již neznala Hospodina ani jeho mocné skutky, které vykonal pro Izraelce. Tito lidé si žili po svém, nedbali na Boží přikázání a dokonce začali uctívat pohanské bohy. Na Hospodina, který jejich otce vyvedl z Egypta, brzy zapomněli a klaněli se bohům těch národů, mezi nimiž žili. Tak Hospodina provokovali. Opustili ho jako pravého Boha a stali se otroky Baala a Aštarty. Hospodin tedy ponechal Izraelce napospas okolním národům, které je nemilosrdně napadaly a hubily. Vydal je nepřátelům do rukou, takže nebyli schopni se jim ubránit. Vždy, když Izraelci vytáhli do boje, byli poraženi, protože Hospodin nestál na jejich straně, ale proti nim, jako jejich nepřítel. Stalo se přesně to, co jim Hospodin přísahal: dolehlo na ně nesmírné soužení. Hospodin jim proto dával soudce, aby je vedli a vysvobodili z područí nepřátel. Izraelci ale neposlouchali ani tyto vyvolené vůdce. Nestoudně uctívali cizí bohy a klaněli se jim. Brzy zcela opustili víru, kterou poslušně vyznávali jejich předkové, a vzpírali se všem Hospodinovým nařízením. Kdykoliv Izraelci trpěli pod útlakem a tyranií svých nepřátel, Hospodin s nimi cítil a pomáhal jim po celou dobu soudcova života. Soudce, který stál věrně po boku Hospodina, pak vysvobozoval Izraele z područí nepřátel. Stávalo se však, že po soudcově smrti se Izraelci opět vrátili ke zlým skutkům a chovali se ještě hůře než jejich předchůdci. Znovu uctívali pohanská božstva, zatvrzele a svéhlavě se drželi zlých návyků a praktik okolních národů. 20-21 Proto se Hospodin na Izraelce opět rozhněval a prohlásil: "Protože tito lidé neustále porušují smlouvu, kterou jsem uzavřel s jejich předky, nevyženu už před nimi žádný z národů, které po Jozuově smrti zůstaly neporaženy. *** Namísto toho použiji tyto národy, abych jimi zkoušel, jestli Izrael bude věrný a jestli mne bude poslouchat, jako to činili jejich předkové. Proto Hospodin nechal národy, které Jozue neporazil, sídlit i nadále v té zemi. Zde jsou vyjmenovány ty národy, které Hospodin ponechal sídlit v zemi, aby jimi zkoušel novou generaci Izraelců, kteří sami neprožili žádné boje o Kenaan. Bůh chtěl takto vyzkoušet jejich víru v boji a poslušnost při vyhánění nepřátel. Ponechal Pelištejce (pět měst), Kenaance, Sidóňany a Chivejce, kteří obývali Libanónské pohoří od hory Baal-chermónu až po cestu do Chámatu. Tyto národy Hospodin ponechal také proto, aby vyzkoušel, jestli Izraelci budou poslouchat nařízení, která dal prostřednictvím Mojžíše už jejich otcům. 5-6 Izraelci tedy žili mezi Kenaanci, Chetejci, Emorejci, Perizejci, Chivejci a Jebúsejci, ale namísto toho, aby je vyhnali, uzavírali s nimi manželství. Proto netrvalo dlouho a opět začali sloužit falešným bohům těchto národů. *** Izraelci tak opět činili skutky, které byly v rozporu se smlouvou, jež uzavřeli s Hospodinem. Zapomněli na něj a znovu uctívali baaly a ašery. Hospodina jejich jednání opět popudilo a vydal je proto do rukou syrskému králi Kúšanovi Rišátajimskému, pod jehož nadvládou Izraelci trpěli osm let. Když ale s nářkem volali k Hospodinu o pomoc, slitoval se nad nimi a povolal jim vysvoboditele, syna Kálebova mladšího bratra Kenaze - Otníela. Hospodinův duch jej obdařil moudrostí a mocí a Otníel se stal vůdcem Izraele. V čele armády vytáhl do boje proti Kúšanovi Rišátajimskému a Hospodin způsobil, že nad ním slavně zvítězil. Díky tomu žili Izraelci až do Otníelovi smrti čtyřicet let v míru. Po Otníelově smrti si však Izraelci opět začali žít po svém, a proto Hospodin znovu dopustil, aby je ovládl cizí panovník, tentokrát moábský král Eglón. Tento král se spojil s Amónci a s králem Amálekem a společně vytáhli na Izraelce. Přepadli je a obsadili Jericho, často nazývané Palmové město. Izraelci tak upadli na dlouhých osmnáct let pod Eglónovu nadvládu. Netrvalo dlouho a Izraelci opět ve svém soužení volali k Hospodinu, který jim proto povolal vysvoboditele - Ehúda, Gérova syna, leváka z Benjamínova kmene, a postavil ho do jejich čela. Brzy nato Izraelci pověřili Ehúda, aby donesl moábskému králi Eglónovi pravidelnou daň, kterou museli platit. Ehúd si před cestou ke králi zhotovil asi půl metru dlouhý meč s dvojitým ostřím a připásal si jej pod šat k pravému stehnu. Potom spolu s družinou vyrazil a přinesl daň až k samotnému králi Eglónovi, který byl neobyčejně tlustý. 18-21 Po předání daně se Ehúd i jeho doprovod vydali na zpáteční cestu. Když však dorazili ke Gilgálskému kamenolomu, poslal Ehúd svoji družinu napřed, sám se vrátil do města ke králi a oznámil mu: "Mám pro tebe tajnou zprávu, králi." Král ihned poslal všechny pryč a zůstal s Ehúdem sám v chladném horním pokoji paláce. Tu k němu Ehúd přistoupil a řekl: "Mám pro tebe zprávu od samotného Boha." Eglón vzrušeně povstal z křesla a vtom Ehúd sáhl svou silnou levicí k pravému stehnu, vytrhl zpod oděvu svůj meč a vrazil jej králi vší silou hluboko do břicha. *** *** *** 22-23 Meč zmizel v králově břiše i s rukojetí a zavřel se za ním tuk. Ehúd nechal meč mečem, zamkl za sebou dveře horního pokoje a utekl ven přes královu toaletu. *** Když se zanedlouho královi služebníci vrátili a uviděli dveře pokoje zamčené, řekli si, že král jistě vykonává svoji potřebu. Velmi dlouho tedy čekali, ale dveře stále nikdo neotvíral. Brzy je přepadly obavy, a když klíčem otevřeli dveře, nalezli na podlaze ležet mrtvého krále. Mezitím byl však Ehúd už dávno za kamenolomem a unikl až do Seíry. Když se vrátil zpět do Efrajimského pohoří, dal ihned troubit na polnici, aby svolal všechny bojovníky. Zformoval armádu a v jejím čele vytáhl do boje. "Pojďte za mnou!" povzbuzoval Izraelce, "Hospodin nám vydal do rukou naše nepřátele Moábce!" Izraelci jej tedy následovali a obsadili nejdříve jordánské brody, aby nikdo z Moábců nemohl uprchnout. Potom Moábce napadli a zabili asi deset tisíc nejsilnějších a nejzdatnějších mužů. Nikomu z nepřátel se nepodařilo uprchnout. Tímto vítězstvím získali Izraelci nad Moábci nadvládu a žili dalších osmdesát let v míru. Dalším soudcem po Ehúdovi se stal Šamgar, Anatův syn. Byl to právě ten muž, který jednou pobil šest set Pelištejců bodcem na pohánění dobytka a vysvobodil tak Izrael. Když Ehúd zemřel, Izraelci opět sešli na scestí a opustili svého Boha. 2-3 Hospodin je proto vydal na milost a nemilost kenaanskému králi Jabínovi, který panoval v Chasóru. Jabín disponoval neobyčejně mocnou armádou, jejímž velitelem byl Síser, který žil v Charóšetu. Ten vytáhl na Izraelce vyzbrojen devíti sty železnými vozy, podrobil si je a následujících dvacet let je nemilosrdně utlačoval. Tehdy Izraelci konečně začali prosit Hospodina o pomoc. *** V té době byla soudkyní Izraelců prorokyně Debóra. Svůj úřad soudce zastávala na místě zvaném "Debóřina palma" mezi Rámou a Bét-elem v Efrajimském pohoří. Lidé k ní přicházeli, aby jim pomáhala řešit jejich spory. 6-7 Jednoho dne si Debóra dala zavolat Abínoamova syna Baráka, který žil v neftalíjském Kedeši a řekla mu: "Hospodin, Bůh Izraele, ti přikazuje, abys zmobilizoval deset tisíc odvážných mužů z kmenů Neftalí a Zabulón. V jejich čele vytáhneš na horu Tábor, kde budeš bojovat s králem Jabínem a s jeho mocnou armádou vyzbrojenou železnými vozy. Zvítězíš nad nimi, protože Hospodin je přivede k řece Kíšon a tam ti je vydá do rukou. *** Barák jí odpověděl: "Dobrá tedy, půjdu, ale jenom když ty půjdeš se mnou." Debóra souhlasila, ale varovala jej: "Půjdu tedy s tebou, ale nijak slavně nedopadneš, protože Hospodin nevydá Síseru do tvých rukou, ale do rukou ženy." Potom vstala a odešla s Barákem do Kedeše. V Kedeši shromáždil Barák deset tisíc mužů z kmenů Neftalí a Zabulón a spolu s Debórou pak vytáhli v jejich čele do boje. Zrovna v té době se od zbytku svého rodu Kénijců, potomků Chóbaba - Mojžíšova tchána - oddělil i se svým příbuzenstvem Cheber a přestěhoval se k velkému stromu v Saanajimu u Kedeše. Jakmile se velitel Sísera doslechl, že Barák shromáždil na hoře Tábor deset tisíc mužů, dal ihned nastoupit celou svoji armádu, shromáždil všech devět set železných vozů a vytáhl z Charóšetu k řece Kíšon. Tu Debora řekla Barákovi: "Dnešního dne ti Hospodin dal vítězství nad Síserou, protože sám vytáhl do boje před tebou." Barák tedy sestoupil i se svými deseti tisíci bojovníky s hory Tábor a vyrazil. Hospodin mezitím vyvolal zmatek a chaos mezi vojáky i celou vozbou Síserovy armády. Když to Sísera uviděl, seskočil z vozu a dal se na útěk, zatímco Barák se svými muži pronásledoval ostatní nepřátele až k Charóšetu a do jednoho je pobil. Sísera mezitím uprchl a schoval se ve stanu Jáely, manželky Kénijce Chebera, neboť chasórský král Jabín a Cheber chovali mezi sebou dobré vztahy. Když Sísera přibíhal ke stanu, Jáel mu vyšla naproti a řekla: "Pojď a ukryj se do mého stanu, pane, zde budeš v bezpečí." Sísera tedy vstoupil dovnitř, lehl si a ona ho přikryla houní. Sísera ji ještě požádal: "Dej mi prosím napít, mám nesmírnou žízeň." Jáel mu podala trochu mléka a potom ho opět přikryla. "Stoupni si ke vchodu do stanu," řekl jí Sísera, "a kdyby kdokoliv přišel a ptal se, zda je někdo uvnitř, odpověz, že není." Protože byl Sísera velmi unaven, netrvalo dlouho a upadl do hlubokého spánku. Zatímco tvrdě spal, vzala Jáel kladivo a stanový kolík a vrazila mu ho do spánku tak silně, že pronikl až do země. Sísera byl samozřejmě okamžitě mrtev. Když se zanedlouho objevil Barák, který Síseru pronásledoval, Jáel mu vyšla vstříc a zavolala na něho: "Pojď, ukážu ti muže, kterého hledáš." Barák ji tedy následoval do jejího stanu a skutečně našel na zemi mrtvého Síseru s hlavou přibitou stanovým kolíkem k zemi. Toho dne dal Hospodin podle svého slibu Izraelcům vítězství nad kenaanským králem Jabínem. Postupně, jak jejich síla narůstala, zničili Izraelci jeho nadvládu úplně. Debóra a Barák zazpívali toho dne píseň na počest slavného vítězství: "Oslavujte Hospodina, že Izrael je opět svobodný. Jeho lid se dobrovolně shromáždil k boji a vůdcové Izraele se opět ujali vlády. Slyšte nyní, králové, poslouchejte i vy, hodnostáři, neboť já budu zpívat pro Hospodina, chci hrát Bohu Izraele. Tenkrát, když jsi nás, Hospodine, vedl ze Seíru, když jsi potom v našem čele vykročil z Edómského pole, země se třásla a z nebe padal déšť. Ano, dokonce i neochvějné hory se třesou před Hospodinem, Bohem ze Sínaje, Bohem Izraele. Avšak za dnů Anatova syna Šamgara a Jáel zpustly všechny hlavní cesty. Ti, kdo cestovali, museli chodit po křivolakých stezkách. Rovněž izraelské vesnice chátraly a všude bylo pusto, dokud se však matkou Izraele nestala Debóra. Vždy, když Izrael začal uctívat nové bohy, přišla na něj válečná pohroma. Ale nikdo ze čtyřiceti tisíc Izraelců nemohl pozvednout štít nebo kopí ke své obraně. Mé srdce se raduje nad těmi, kdo vedou Izraele i nad těmi, kdo je následují. Chvalte Hospodina za jejich odvahu. Naslouchejte, vy, kdo jezdíte na bílých oslicích a sedáváte na měkkých poduškách, i vy, kdo chodíte po cestách pěšky, přemýšlejte. Jen naslouchejte hlasům pěvců u napajedel. Opěvují Hospodinovy spravedlivé činy a odvážné činy jeho bojovníků, pějí o tom, jak Hospodinův lid prošel vítězně branami. Procitni, Debóro, a zapěj píseň! Vstaň i ty Baráku, synu Abínoamův a odveď své zajatce! Hrstka Hospodinova lidu sestoupila z hory Tábor a porazila vznešené a mocné protivníky. Shromáždili se odvážní bojovníci z Efrajimova a Benjamínova kmene, vůdcové z Makírova kmene a velitelé z kmene Zabulón. Potom v čele s Debórou sestoupili za Barákem do doliny i předáci z kmene Isachar. Avšak Rúbenův kmen se boje nezúčastnil. Proč jsi, Rúbene, zůstal sedět doma, v bezpečí za ohradou? To abys naslouchal hře na flétnu u stád? Neosvědčil jsi odvahu svého srdce. Proč zůstal Gileádův kmen za Jordánem a proč zůstal Dan u svých lodí? A dokonce i Ašerův kmen ani prstem nepohnul a zůstal si doma na pobřeží. Zato lidé z kmenů Zabulón a Neftalí se nebáli nasadit své životy na bitevním poli. Z této bitvy v Taanaku při vodách megidských si kenaanští králové odnesli namísto válečné kořisti trpkou porážku. Samy hvězdy tenkrát bojovaly z nebeských výšin se Síserou. Byla to prastará řeka Kíšon, jež smetla krále, kteří se na Izraele smluvili. Nyní jdi směle kupředu, má duše. Ano, bylo to strašné, když se s dusotem přiřítili na koních nepřátelé. Hospodinův posel - anděl - toho dne proklel obyvatele Merózu, protože nepřišli na pomoc svým bratrům v Hospodinově boji proti nepřátelům. Budiž oslavena Jáel, žena Kénijce Chebera, nechť je blahoslavena nad jiné ženy sídlící ve stanech. Když ji velitel Sísera požádal o vodu, ona mu v poháru, z nějž pijí urození, podala mléko. Potom však vzala do ruky těžké kladivo, do druhé stanový kolík a prorazila jím Síserovu hlavu. Aniž vydal hlásku, klesl jí k nohám a mrtev padl na zem. Mezitím Síserova matka z okna netrpělivě vyhlížela svého syna a divila se: "Proč jeho vůz tak dlouho nepřijíždí? Proč ještě není slyšet dusot jeho koní?" Nejmoudřejší z jejích dvorních dam jí daly uklidňující odpověď a ona si ji v duchu opakovala: "Ano, určitě se ještě dělí s ostatními o kořist. Každý hrdina jistě získá jednu nebo dvě zajatkyně a Sísera dostane jako kořist nádherné šaty a přiveze mi určitě pestré šátky na krk." Hospodine, nechť všichni tvoji nepřátelé skončí jako Sísera. Ale ti, kdo tě milují, ať naopak září jasně jako vycházející slunce." Po těchto bouřlivých událostech zavládl v zemi na čtyřicet let mír. Protože se Izraelci opět dopouštěli činů, které z Hospodinova pohledu byly zlé, vydal je na sedm let do područí Midjánců. Midjánci byli k Izraelcům neobyčejně krutí, a Izraelci proto před nimi utíkali do hor, kde si budovali úkryty v soutěskách, v jeskyních a na nepřístupných vrcholcích. 3-4 Kdykoliv Izraelci zaseli, přitáhli Midjánci, Amalekité a jiné východní národy, utábořili se v jejich zemi a zničili veškerou úrodu až po cestu do Gázy. Navíc zabili i všechny ovce, dobytek a osly a nenechávali tak Izraelcům žádný zdroj obživy. *** Přehnali se vždy izraelským územím jako nenasytné kobylky. Bylo jich tolik, že je nebylo možno ani spočítat, a neodešli dříve, dokud všechno dokonale nezničili. 6-7 Izraelci byli proti nim pokaždé zcela bezmocní, a proto ve svém utrpení začali volat o pomoc k Hospodinu. *** 8-9 Ten je vyslyšel a poslal k nim proroka s tímto poselstvím: "Hospodin, Bůh Izraele, praví:,Já jsem vás vyvedl z otroctví v Egyptě a vysvobodil jsem vás také ode všech vašich nepřátel. Vyhnal jsem je před vámi a jejich území jsem dal do vlastnictví vám. *** Také jsem ale řekl: Já jsem Hospodin, váš Bůh. Nebojte se bohů žádného z národů, v jejichž zemi sídlíte. Vy jste mne ale opět neuposlechli.'" Jednoho dne přišel posel od Hospodina a posadil se v Ofře pod posvátným dubem, který náležel Joášovi Abíezerskému. Jeho syn Gedeón právě mlátil v lisu na víno pšenici, aby ji uchránil před Midjánci. Hospodinův posel se Gedeónovi ukázal a oslovil jej: "Buď pozdraven, statečný bojovníku, Hospodin je s tebou!" "Ale pane," odpověděl Gedeón, "je-li Hospodin s námi, proč nás potkávají taková neštěstí? Kdepak jsou všechny ty zázraky, o nichž nám vyprávěli naši otcové? Neříkali snad:,Což nás Hospodin nevyvedl z Egypta?' Ano, to bylo tenkrát, ale dnes už se o nás Hospodin nestará, zapomněl na nás, a proto nás nyní mohou Midjánci tak nelítostně ničit." Vtom Hospodin ke Gedeónovi promluvil: "Jdi a vysvoboď Izrael z područí Midjánců. Já sám ti svěřuji tento úkol." Gedeón ale namítl: "Dovol prosím, Panovníku, jak bych zrovna já mohl vysvobodit Izraele, když moje rodina je v celém Manasesově kmeni nejslabší a já sám jsem v té rodině ten nejnepatrnější." Hospodin mu odpověděl: "Já budu stát po tvém boku a ty bez problémů přemůžeš všechny Midjánce." Gedeón Hospodina požádal: "Je-li vše tak, jak říkáš, dej mi prosím nějaké znamení, ať se přesvědčím, jestli se mnou opravdu mluví sám Hospodin. Posečkej prosím chvíli, rád bych ti přinesl obětní dar." "Počkám zde, dokud se nevrátíš," odpověděl Hospodin. Gedeón tedy pospíchal domů a narychlo připravil kůzle a nekvašené chleby asi z 36 litrů mouky. Potom vložil maso do košíku, nalil vývar do hrnce a přinesl je Hospodinovu poslu pod posvátný strom. Nato Boží posel Gedeónovi přikázal: "Polož maso a nekvašené chleby na tamto skalisko a vývar vylej na ně." Gedeón vykonal vše, co mu posel poručil. Vtom se Hospodinův posel dotkl masa a chlebů koncem hole, kterou držel v ruce a sotva to udělal, vyšlehl ze skály oheň a pohltil je. V tu chvíli ale zmizel i Hospodinův posel. Když si Gedeón náhle uvědomil, že skutečně hovořil s Hospodinovým poslem, zděšeně zvolal: "Všemocný Hospodine, viděl jsem tvého posla tváří v tvář. Teď je se mnou konec!" Hospodin však Gedeóna uklidnil: "Ničeho se neboj, upokoj se, nezemřeš." Po této události Gedeón na tom místě vystavěl oltář a nazval jej: "Hospodin je pokoj." Oltář stojí v abíezerské Ofíře až dodnes. Ještě té noci Hospodin promluvil ke Gedeónovi znovu a poručil mu: "Vezmi druhého - sedmiletého býčka, který patří tvému otci, zboř otcův oltář zasvěcený Baalovi a skácej Ašteřin posvátný kůl, který stojí vedle něj. Potom na stejném návrší řádně postavíš oltář Hospodinu, svému Bohu a na dříví ze skáceného posvátného kůlu obětuješ býčka jako zápalnou oběť." Gedeón si tedy zavolal na pomoc deset svých služebníků a vykonal vše tak, jak mu Hospodin nařídil. Protože se ale bál reakce své rodiny a obyvatel města, vše udělal tajně pod rouškou noci. Časně zrána, když se obyvatelé města probudili, spatřili, že někdo rozbořil Baalův oltář, skácel posvátný sloup a na nově zbudovaném oltáři obětoval býčka. Jeden druhého se hned vyptávali: "Kdo jen tohle mohl udělat?" Dali se tedy do pátrání a brzy zjistili, že viníkem je Jóašův syn Gedeón. Ihned se vypravili k Jóašovi a vyzvali ho: "Vydej nám okamžitě svého syna. Za to, co provedl, musí zemřít. Rozbořil Baalův oltář a skácel posvátný kůl, který stál u něho." Jóaš ale rozvášněnému davu odpověděl: "Jakže? Vy chcete bránit Baala? Cožpak Baal potřebuje vaši pomoc? Vy sami byste měli zemřít za to, že chcete Baala bránit. Je-li Baal opravdu bohem, postará se o sebe sám a jistě si to vyřídí s tím, kdo mu rozbořil oltář." Proto toho dne dali lidé Gedeónovi nové jméno "Jerubaal", což znamená "ať se Baal brání sám", neboť jim jeho otec řekl: "Jemu přece rozbil oltář a ne vám." Mezitím se všichni Midjánci spolu s králem Amálekem a ostatními východními kmeny spojili, přebrodili se přes řeku Jordán a utábořili se v dolině Jizreelu. Gedeón vedený Hospodinovým duchem zatroubil na polnici, aby tak k sobě svolal bojovníky z Abíezerova kmene. Rozeslal také posly ke kmenům Manasese, Ašera, Zabulóna a Neftalího a vyzval jejich muže, aby se s ním spojili v boji, který povede. Všechny oslovené kmeny mu vyšly vstříc. Gedeón - s určitou pochybností o pravosti svého poslání - řekl Hospodinu: "Mám-li skutečně vysvobodit Izrael, jak jsi mi slíbil, dej mi prosím znamení. Dnes v noci rozprostřu na mlatu ovčí rouno. Když bude ráno rosa jen na rouně a zem okolo bude suchá, pak poznám, že jsi určitě se mnou a pomůžeš mi." Na druhý den, když Gedeón časně zrána vstal, zjistil, že vše se stalo tak, jak řekl. Vzal rouno a vyždímal z něj dokonce plnou misku vody, ačkoliv zem okolo byla úplně suchá. Gedeón ale opět promluvil k Bohu: "Nehněvej se na mne, Pane, ale rád bych požádal ještě o jedno znamení. Nechť je zítra naopak suché jenom rouno a na zemi všude okolo ať je rosa." Hospodin tedy opět učinil, oč jej Gedeón požádal, a na další den bylo rouno úplně suché, přestože všude okolo byla na zemi rosa. Jednoho dne krátce nato, časně zrána, Gedeón, zvaný Jerubaal, konečně vytáhl s celou svou armádou do boje a utábořil se u pramene Charódu. Nepřátelské oddíly Midjánců tábořily severně od nich v dolině za návrším Móre. Tehdy Hospodin řekl Gedeónovi: "Je vás příliš mnoho. Nemohu dovolit, abyste bojovali proti Midjáncům všichni, protože pak by se Izraelci zcela jistě vychloubali, že nad nimi zvítězili vlastní zásluhou. Oznam všem, kteří se bojí a mají strach, ať se vrátí domů." Po této Gedeonově výzvě odešlo domů dvaadvacet tisíc mužů a na poli jich zůstalo už jen deset tisíc. Hospodin však Gedeónovi opět řekl: "Ještě stále je vás příliš mnoho. Zaveď proto muže k vodě a tam ti ukážu, kteří z nich půjdou s tebou a kteří ne." Gedeón tedy odvedl všechny muže k vodě a Hospodin mu řekl: "Nyní rozdělíš muže na dvě skupiny podle toho, jakým způsobem budou pít. V jedné skupině zůstanou ti, kteří si podávají vodu k ústům rukou a chlemtají ji jazykem jako psi. Druhou skupinu budou tvořit ti, kteří si k pití kleknou na kolena." Těch, kteří pili vodu z dlaní, bylo jen tři sta. Všichni ostatní si při pití vody klekali na kolena. Hospodin řekl Gedeónovi: "Teď je to v pořádku. Porazím Midjánce s těmito pouhými třemi sty muži, kteří chlemtali vodu jako psi. Všechny ostatní pošli domů." 8-9 Gedeón tedy oddělil těch tři sta vybraných mužů a všem ostatním nařídil, aby jim přenechali své polnice a příděly potravin a odešli domů. Tábor Midjánců nyní ležel přímo v dolině pod místem, kde byl Gedeón se svými muži. V noci poručil Hospodin Gedeónovi: "Vstaň a ihned sestup se svými muži do tábora nepřátel. Já vám je vydám do rukou. *** 10-11 Jestli se však bojíš, sestup nejprve dolů jenom se svým služebníkem Púrou a poslouchej, o čem budou Midjánci hovořit. To ti dodá odvahu a vtrhneš pak se svými muži neohroženě do tábora." Gedeón tedy sestoupil se svým služebníkem Púrou až k hlídkám okolo nepřátelského ležení. *** Dole v údolí bylo Midjánců, Amalekitů a mužů z jiných východních kmenů jako kobylek. Měli tolik velbloudů, že nebylo vůbec možné je spočítat. Bylo jich jako písku na mořském břehu. Gedeón se k jejich ležení připlížil, právě když jeden z Midjánců vyprávěl svému příteli sen, jenž se mu právě zdál: "Měl jsem velmi zvláštní sen," řekl vyděšeně. "Na Midjánský tábor se náhle přivalil obrovský pecen ječného chleba, vrazil do jednoho stanu a úplně jej rozmačkal." Jeho přítel mu nato odpověděl: "To, co se ti zdálo, může znamenat jen jedno. Jóašův syn Gedeón vtrhne se svým vojskem do našeho tábora a úplně nás zničí. Bůh mu jistě vydal do rukou celý náš tábor." Když Gedeón vyslechl tento rozhovor, poklonil se před Hospodinem a vzdal mu chválu. Vrátil se spěšně do tábora a zvolal: "Rychle vstaňte! Hospodin nám dal vítězství nad Midjánci!" Potom rozdělil oněch tři sta mužů do tří oddílů a všem dal do rukou polnici a džbán s pochodní uvnitř. Potom jim nařídil: "Sestoupíme až na okraj nepřátelského tábora a tam mě všichni pozorně sledujte. To, co udělám já, učiňte i vy. Jakmile já a muži z mého oddílu zatroubíme na polnice, zatroubíte i vy a zvoláte:,Za Hospodina! Za Gedeóna!'" Kolem půlnoci, právě když se střídaly hlídky, se Gedeón a jeho oddíl připlížil na okraj tábora. Společně zatroubili na polnice, rozbili džbány, které drželi v rukou, a jejich pochodně, které byly uvnitř, zazářily do noci. Ostatní muži udělali vše přesně tak jako první oddíl. Rozbili džbány, do levé ruky uchopili pochodně, do pravé polnice, troubili a křičeli: "Meč za Hospodina! Meč za Gedeóna!" Všichni Gedeónovi muži pak zůstali stát na svých místech okolo tábora. Celá nepřátelská armáda divoce pobíhala sem a tam, zmateně pokřikovala a zděšeně v panice prchala. Zatímco tři sta Gedeónových mužů jen troubilo na polnice, Hospodin způsobil v táboře nepřátel takový zmatek, že Midjánci začali bojovat jeden proti druhému. Dávali se na útěk a prchali až k do Bét-šity směrem k Seréře a k ábel-mechólskému břehu naproti Tabatu. Gedeón potom poslal pro bojovníky z kmenů Neftalího, Ašera a Manasesa, aby prchající Midjánce pronásledovali. Rozeslal také posly po celém Efrajimském pohoří a vyzval tamní muže, aby sestoupili dolů, obsadili území kolem Jordánu až k Bét-baře a znemožnili tak prchajícím Midjáncům utéci. Efrajimci Gedeónovu výzvu poslechli a přišli mu na pomoc. Zajali dva midjánské velitele, Oréba (což znamená Havran) a Zéba (což znamená Vlk). Oréba pak popravili na Havraní skále, Zéba zabili ve Vlčím lisu a jejich hlavy přinesli Gedeónovi za Jordán. Efrajimci se na Gedeóna ale rozhněvali a ostře mu vytýkali: "Proč jsi nás nepožádal o pomoc, když jsi vytáhl do boje proti Midjáncům?" 2-3 Gedeón jim rázně odpověděl: "Bůh přece vydal oba velitele Midjánců do rukou právě vám. Nebo se snad mýlím? Čeho tak významného jsem dosáhl já? To, co jste na konci boje udělali vy, bylo důležitější než to, co jsem já udělal na začátku!" Když to Efrajimci vyslechli, přestali se na Gedeóna hněvat. *** 4-5 Gedeón i všichni muži, kteří bojovali s ním, byli už dlouhým pronásledováním Midjánců velmi unaveni. Když přebrodili Jordán a přišli do Sukótu, obrátil se Gedeón na zdejší muže s prosbou: "Dejte prosím mým mužům nějaké jídlo. Pronásledujeme midjánské krále Zebacha a Salmunu a moji bojovníci jsou už značně unaveni." *** Sukótští velmožové ho však odbyli: "Proč bychom měli krmit tvé muže? Jak si můžeme být jisti, že Zebacha a Salmunu dopadneš? Máme si snad pokazit dobré vztahy, které s nimi máme?" Gedeón jim na to odpověděl: "Hned, jak mi Hospodin vydá Zebacha a Salmunu do rukou, vrátím se a za to, jak jste nás přijali, zmrskám vaše těla stepním trním a bodláčím. Potom Gedeón přišel do Penúelu a obrátil se na jeho obyvatele se stejnou prosbou. Dostalo se mu však téže odpovědi jako v Sukótu. Proto Gedeón pohrozil i penúelským mužům: "Až se budeme vítězně vracet, rozbořím vaši věž." Králové Zebach a Salmuna byli asi s patnácti tisíci muži v Karkóru. To bylo vše, co zůstalo z mohutné armády kmenů z východu, protože sto dvacet tisíc jejich bojovníků padlo. Gedeón přitáhl oklikou po cestě kočovníků východně od Nóbachu a Jogbohy a nic netušící nepřátelskou armádu napadl. Zebach a Salmuna se dali na útěk, ale Izraelci je pronásledovali a oba chytili. Zbytek nepřátelské armády se dal na bezhlavý útěk a Gedeónovi muži je rozehnali do všech stran. 13-14 Když se Gedeón vracel z bitvy cestou naproti Slunečnímu svahu, chytil jednoho sukótského mládence a vyslýchal jej a dal si od něj sepsat jména všech sedmdesáti sedmi politických a náboženských vůdců Sukótu. *** Když opět přišel do Sukótu, řekl jeho obyvatelům: "Když jsem pronásledoval Zebacha a Salmunu, nevěřili jste mi, že je dopadnu, potupili jste mne a nedali jste mým mužům najíst. Nyní vám oba krále vedu i s odplatou, kterou jsem vám slíbil." Potom vzal Gedeón stepní trní a bodláčí a dal sukótské starší zmrskat, aby si z toho vzali ponaučení. Zastavil se pak rovněž v Penúelu, rozbořil tamní věž a všechny muže z toho města pobil. Potom se Gedeón zeptal Zebacha a Salmuny: "Jak vypadali muži, které jste povraždili na Táboru?" Králové mu odpověděli: "Ti muži vypadali asi jako ty. Všichni byli jako královští synové." "To museli být moji bratři, synové mé matky," řekl Gedeón. "Přísahám při Hospodinu, že bych vás nechal naživu, kdybyste je nezabili." Nato Gedeón poručil svému nejstaršímu synu, aby oba krále zabil, ale protože to byl ještě chlapec, bál se a neudělal to. Zebach a Salmuna pak Gedeonovi řekli: "Zabij nás prosíme raději ty. Máme-li zemřít, pak ať je to rukou muže." Gedeón tedy vstal, oba krále zabil a vzal si ozdoby, které měli jejich velbloudi na krku. Izraelci navrhli Gedeónovi: "Staň se našim vládcem! Chceme, abys nás vedl ty i tvoji potomci, neboť jsi nás vysvobodil z nadvlády Midjánců." 23-24 Gedeón ale jejich přání odmítl: "Nestanu se vašim vladařem ani já, ani moji synové, protože vašim králem je Hospodin a nikdo jiný. Přesto mám ale jedno přání. Dejte mi každý po jedné zlaté náušnici, které jste si vzali jako kořist." (Nepřátelé - Izmaelci - totiž nosili náušnice.) *** "Rádi ti dáme, oč žádáš," odpověděli bojovníci a rozestřeli na zemi plášť, aby na něj každý hodil jednu zlatou náušnici. Váha zlatých náušnic, které mu dali, byla nakonec asi 19,5 kilogramu. Navíc si Gedeón ještě vzal četné ozdoby, přívěsky a purpurová roucha, která měli na sobě midjánští králové, a taky řetězy, které měli na krku jejich velbloudi. Ze všeho zlata, které si tenkrát Gedeón odnesl, dal vyrobit cosi k efódu a vystavil to v Ofře, ve městě, kde žil. Izraelci ale brzy začali efód uctívat namísto Boha a stal se tak Gedeónovi i celé jeho rodině léčkou. Midján byl nyní definitivně poražen a už nikdy se ze své porážky nevzpamatoval. V zemi nastal na čtyřicet let mír a trval po celou dobu Gedeónova života. Po skončeném boji se Gedeón natrvalo usadil ve svém domě a strávil zde zbytek svého života. Měl mnoho manželek, které mu porodily sedmdesát synů. Jedna z jeho otrokyň, která žila v Šekemu, mu rovněž přivedla na svět syna, jemuž dal jméno Abímelek. Za čas Gedeón v pokročilém věku zemřel a pochovali ho v hrobce jeho otce Jóaše v abíezerské Ofře. 33-34 Sotva Gedeón zemřel, Izraelci opět začali uctívat pohanská božstva. Baala dokonce prohlásili za svého boha a úplně zapomněli na Hospodina, svého pravého Boha, který je vždy vysvobodil ode všech jejich nepřátel. *** Dokonce ani rodině Jerubaala - Gedeóna už neprojevovali žádnou úctu za všechno, co Gedeón pro Izrael vykonal. Jednoho dne odešel Gedeónův syn Abímelek do Šekemu ke svým bratrům a příbuzným a řekl jim: "Jděte a zeptejte se šekemských občanů, jestli chtějí, aby nad nimi vládlo všech sedmdesát Gedeónových synů nebo zda je pro ně lepší, aby jim vládl jenom jeden jediný muž, který je navíc z jejich příbuzenstva?" Abímelekovi strýcové tento vzkaz šekemským občanům předložili a ti jednohlasně rozhodli, že Abímelek je skutečně tím, kdo by jim měl vládnout, protože je jejich příbuzný. Potom mu z chrámu Baala smlouvy vydali určitý obnos peněz a Abímelek si za ně najal několik pobudů a ničemníků, kteří byli ochotni udělat, cokoliv jim přikázal. Přivedl tyto muže do otcovského domu v Ofře a nechal tam na jednom kameni zavraždit všech svých sedmdesát bratrů, kromě nejmladšího Jótama, kterému se včas podařilo ukrýt. Když se Abímelek poté vrátil zpět, všichni šekemští obyvatelé i lidé z města Miló se shromáždili u stromu, pod kterým stál posvátný sloup, a prohlásili tam Abímeleka za krále. Jakmile se to Jótam dozvěděl, vylezl na vrcholek hory Gerizímu a hlasitě zavolal na obyvatele Šekemu: "Dobře mě poslouchejte šekemští občané, aby i vás mohl slyšet Bůh! Jednoho dne se stromy rozhodly, že si mezi sebou vyvolí krále. Navrhly proto nejprve olivovníku:,Kraluj nad námi!' Olivovník jim však odpověděl:,Mám snad přestat přinášet svůj bohatý olej, kterým se uctívají jak bohové tak lidé, a místo toho se vynášet nad stromy?' Stromy pak vyzvaly fíkovník:,Staň se tedy našim králem ty!' Ale i fíkovník je odmítl:,Chcete snad, abych přestal rodit své lahodné sladké plody a namísto toho se stal vašim vládcem?' Řekly tedy vinné révě:,Pojď nad námi kralovat ty!' I vinná réva jim však odpověděla:,To mám přestat dávat své hrozny na víno, které těší bohy i lidi, a jen tak si vládnout stromům?' Nakonec se stromy obrátily k trnitému keři:,Buď tedy našim králem ty.' Trnitý keř stromům odpověděl:,Jestli mě opravdu chcete za krále, potom pojďte a skryjte se do mého stínu! Avšak neučiníte-li to, vyšlehne ze mě oheň, který pohltí i mohutné libanónské cedry.'" Po tomto příběhu Jótam pokračoval: "Jste si jisti, že jste udělali dobře, když jste zvolili Abímeleka králem, a že jste naložili s Gedeónovými potomky tak, jak si zasloužili? Jednali jste skutečně ve všem podle práva a podle nejlepšího uvážení? Ptám se vás, nebyl to snad můj otec, kdo vás s nasazením vlastního života vysvobodil z područí Midjánců? Vy jste se však dnes postavili proti němu a zavraždili na jednom kameni jeho sedmdesát synů. Zvolili jste králem syna jeho otrokyně a to vše jen proto, že je váš příbuzný. Jestliže jste se tedy zachovali k potomkům Gedeóna spravedlivě, pak buďte vy i Abímelek šťastni. Jestliže ale ne, pak ať Abímelek zničí občany Šekemu a Miló a oni ať zničí jeho." Když Jótam domluvil, uprchl před svým bratrem Abímelekem do Beéru a usadil se tam. 22-23 Po třech letech Abímelekovi vlády způsobil Bůh mezi Abímelekem a šekemskými občany rozkol a ti se začali proti Abímelekovi stavět na odpor. *** Tak se všem dostalo spravedlivé odplaty za zločin, který spáchali na sedmdesáti Gedeónových potomcích. Abímelek tím platil za jejich vraždu a šekemští občané za to, že jej v tom podporovali. Šekemští chtěli Abímeleka dopadnout, a proto postavili na cestě vedoucí po vrcholcích kopců hlídky. Každého, kdo šel okolo, přepadli a oloupili. Abímeleka se však nedočkali, protože ho někdo před jejich léčkou varoval. V té době dorazil do Šekemu Ebedův syn Gaal se svým příbuzenstvem a brzy se stal jednou z vůdčích osobností města. Když obyvatelé Šekemu sklidili z vinic hrozny a vykvasili z nich víno, uspořádali v Baalově chrámu slavnost vinobraní, a když byli opilí, začali proklínat Abímeleka. Ebedův syn Gaal zvolal: "Kdo je Abímelek, že bychom mu měli sloužit?! Vždyť je to syn cizáka! On i jeho dozorce Zebúl by naopak měli sloužit nám! Proč raději nesloužíme mužům Šekemova otce Chemóra?!" Když mě ale postavíte do svého čela, zbavím se Abímeleka. Vyzvu jej do boje i s celou jeho armádou!" Když se zakrátko Zebúlovi, veliteli města, doneslo, co Gaal veřejně prohlásil, velice se rozhněval. Ihned poslal tajně k Abímelekovi posly se vzkazem: "Do Šekemu přišel Ebedův syn Gaal se svým příbuzenstvem a pobuřují proti tobě všechen lid. Přitáhni proto se svými muži v noci k městu a ukryj se v polích. Časně zrána potom zaútoč na město. Gaal a jeho lidé vyjdou proti tobě, a ty pak s nimi nalož, jak chceš." Abímelek a jeho muži tedy tajně obklíčili v noci město a rozdělili se do čtyř skupin. Gaal brzy ráno vstal a odebral se k městské bráně. Právě v tu chvíli Abímelek zavelel a jeho muži vyrazili k útoku na město. Když je Gaal v dálce uviděl, řekl Zebúlovi: "Podívej se, z hor sestupuje nějaký zástup lidí." Zebúl mu však odpověděl: "Ale to se ti jen zdá. Pleteš si obyčejný stín hory s davem lidí." "Ale ne," pokračoval Gaal, "skutečně vidím, jak k nám ze svahu přichází zástup lidí. A támhle jde další skupina směrem od posvátného stromu věštců!" Vtom mu Zebúl řekl: "Tak co, kdepak jsou teď tvoje silné řeči? Kdopak se to chvástal a říkal: ‚Kdo je Abímelek, že bychom mu měli sloužit?' Muži, které jsi sám zesměšňoval a vyzýval k boji právě jdou proti tobě. Teď se tedy ukaž a vytáhni proti nim!" Gaal se postavil do čela šekemských mužů a společně vyrazili proti Abímelekovi. Abímelek je ale zahnal na útěk a ty, kteří nestačili utéct zpět do města, zabil. Potom se Abímelek vrátil do Arumy a Zebúl mezitím vyhnal Gaala a všechny jeho příbuzné z Šekemu. Na druhý den se zpráva o tom, že obyvatelé Šekemu jsou opět venku za hradbami města, donesla až k Abímelekovi. Ten neváhal, ihned rozdělil své muže do tří oddílů a všichni se ukryli nedaleko města. Když šekemští občané vyšli z města, vyrazil proti nim, aby je pobil. Zatímco se Abímelek rychle postavil s jedním oddílem před bránu a bránil všem v ústupu do města, ostatní dva oddíly přepadly lidi na poli a pobily je. Celý den Abímelekovi trvalo, než dobyl Šekem a zavraždil všechny jeho obyvatele. Nakonec ještě město rozbořil a posypal solí. Ovšem někteří vysoce postavení občané z toho města uprchli a ukryli se ve sklepení nedalekého Baalova chrámu. 47-48 Když se to Abímelek dozvěděl, vystoupil ihned se svými bojovníky na horu Salmón. Tam uťal sekerou ze stromu silnou větev, dal si ji na rameno a poručil všem svým mužům, aby udělali totéž. *** Každý z nich tedy usekl jednu větev a šel za ním. V chrámu pak naházeli všechno dříví na sklepení a zapálili je. Založili tak požár, při němž zahynulo všech tisíc lidí, kteří se v chrámu ukryli. Když Abímelek takto skoncoval s šekemskými obyvateli, vypravil se dále do boje proti Tebesu, spojenci Šekemu. Oblehl jej a rázným útokem dobyl. Mnozí tamní obyvatelé ale uprchli do obranné pevnosti, která stála uprostřed města. Pevně za sebou uzavřeli všechny možné přístupové cesty a vylezli na střechu. Abímelek zhodnotil situaci a rozhodl se, že pevnost podpálí. Sotva se ale přiblížil ke vchodu do pevnosti, nějaká žena na něj shodila mlýnský kámen a roztříštila mu lebku. Z posledních sil zavolal Abímelek svého zbrojnoše a zasténal: "Vytas prosím svůj meč a usmrť mne, ať se mezi lidmi nevypráví, že mne zabila žena." Mladík ho uposlechl, probodl ho svým mečem a Abímelek zemřel. Jakmile ostatní vojáci uviděli, že jejich vůdce Abímelek nežije, rozešli se všichni do svých domovů. Takto se tedy Abímelekovi i šekemským dostalo spravedlivé Boží odplaty za hrůznou vraždu sedmdesáti Gedeónových synů. Tak se naplnilo Jótamovo prokletí. Po Abímelekově smrti povstal k záchraně Izraele soudce Tóla (syn Púy a vnuk Dódy). Původem byl z Isacharova kmene, ale žil a panoval v Šamíru v Efrajimském pohoří. Stál v čele Izraele třiadvacet let, a když zemřel, pochovali jej v Šamíru. Jeho nástupcem se pak stal Jaír z Gileádu, jenž soudil Izrael dvaadvacet let. Měl třicet synů, kteří stáli v čele třiceti měst a jezdili na třiceti oslích. Lidé podle nich dokonce onu část gileádské země nazvali Jaírovy vesnice. Když Jaír zemřel, pohřbili jej v Kamónu. Izraelci se opět po čase odvrátili od Hospodina a nejenže znovu uctívali baaly a aštorety, ale začali také sloužit bohům aramejským, sidónským, moábským, amónským a pelištejským. Svého Boha Hospodina znovu opustili a přestali jej uctívat. 7-8 Hospodinu se počínání Izraelců samozřejmě nelíbilo, rozhněval se a vydal je proto do rukou Pelištejců a Amónců, kteří vtrhli na emorejské území a po osmnáct let trýznili všechno obyvatelstvo Gileádu. *** 9-10 Amónci dokonce překročili Jordán a napadli rovněž Judův, Benjamínův a Efrajimův kmen. Když tenkrát Izraelci těžce strádali pod silným útlakem nepřátel, rozpomenuli se na Hospodina a zoufale k němu volali: "Pane, provinili jsme se. Opustili jsme svého Boha a uctívali jsme baaly a jiné falešné bohy." *** 11-12 Nato Hospodin oznámil Izraelcům: "Kdykoliv vás utlačovaly cizí národy a vy jste ke mně volali o pomoc, vysvobodil jsem vás. Vytrhl jsem vás z područí Egypťanů, Emorejců, Amónců, Pelištejců, Sidónců, Amálekitů i Maónců. *** Po tom všem jste mne však znovu opustili a uctívali jste cizí bohy. Proto vás již tentokrát nevysvobodím. Jděte si nyní naříkat k bohům, které jste si sami vyvolili místo mne. Ať vám dnes ve vašem soužení pomohou oni!" Izraelci však Hospodinu odpověděli: "Teď víme, že jsme velmi chybili. Proto s námi nalož, jak sám uznáš za vhodné, jenom nám ale, prosíme ještě jednou, pomoz, než nás nepřátelé zcela rozdrtí." Po tomto rozhovoru Izraelci zničili všechny cizí bohy, jež uctívali, sloužili Hospodinu a on se nad jejich bídou ustrnul. Když potom přitáhla armáda Amónců a utábořila se v Gileádu, shromáždili se Izraelci v Mispě. Tam gileádští vůdcové rozhodli, že ten, kdo povede Izraelce do boje proti Amóncům, se stane vůdcem všech obyvatel Gileádu. 1-3 Tenkrát žil ve městě Tóbu odvážný mladík jménem Jiftách, který pocházel z Gileádu, kde se narodil jedné lehké ženě. Jeho otcem byl Gileád, který měl kromně Jiftácha ještě několik synů se svojí právoplatnou manželkou. Když tito synové dospěli, vyhnali Jiftácha z otcova domu se slovy: "Odejdi od nás, prože nejsi vlastním synem naší matky. V tomto domě pro tebe už nadále není místo." Jiftách tedy utekl do Tóbu a usadil se tam. Brzy se kolem něj vytvořila skupina pobudů a dobrodruhů a společně se živili nekalou činností. *** *** 4-6 Přibližně ve stejné době, kdy začali Amónci podnikat válečná tažení na Izraelce, se gileádští vůdcové vypravili do Tóbu pro Jiftácha a požádali jej, aby se postavil do čela Izraelců v boji proti Amóncům. *** *** Jiftách jim ale odpověděl: "Nepodporovali jste snad i vy mé bratry, když mě z nenávisti vyhnali z otcovského domu? Proč jdete zrovna za mnou, když jste v koncích?" Gileádští vůdcové mu na to odpověděli: "Skutečně tě potřebujeme! Chceme, abys vedl náš lid proti Amóncům a abys byl vůdcem celého Gileádu." Jiftách jim nato řekl: "Proč myslíte, že bych měl věřit tomu, co říkáte? Kdo mi zaručí, že když se s vámi vrátím a Hospodin mi dá vítězství nad Amónci, stanu se skutečně vašim vůdcem?" Gileádští vůdcové se Jiftáchovi zavázali: "Přísaháme - a sám Hospodin je nám svědkem, že splníme vše, co jsme ti slíbili." Jiftách tedy s nimi odešel do Gileádu. Izraelci ho ihned zvolili svým vůdcem a potrvrdili tuto volbu před Hospodinem v Mispě, kde Jiftách Hospodinu vše řekl. Potom vyslal Jiftách ke králi Amónců posly se vzkazem: "Co máš proti nám, že útočíš na naši zemi?" Amónský král nato Jiftáchovým poslům odpověděl: "Proč říkáte vaši zemi? Když Izraelci táhli z Egypta, zabrali mou zemi od Arnónu a Jaboku až k Jordánu. Přišel jsem si jenom pro to, co mi patří. Vydej mi tedy území dobrovolně a bez boje." 14-15 Jiftách ihned vyslal posly zpět se vzkazem: "Izraelci v žádné případě nezabrali ani území Moábců, ani zemi Amónců. *** Celá věc se má takto: Když Izraelci vyšli z Egypta, prošli Rudým mořem a dostali se přes poušť až do Kádeše. Odtud vyslali posly k edómskému králi se zdvořilou žádostí, aby jim dovolil jenom projít přes jeho území. Edómský král jim ale nevyhověl. Neučinil tak potom ani moábský král, jehož později Izraelci požádali o stejnou věc, a zůstali proto nějakou dobu v Kádeši. Později se ale rozhodli obě země obejít a přes poušť se tak dostali na východ od Moábu. Přišli až k řece Arnónu, která tvoří hranici moábské země, utábořili se na jejím břehu, ale na moábské území nikdy nevkročili. Potom Izraelci vyslali posly do Chešbónu k emorejskému králi Síchonovi s prosbou, aby je nechal přejít přes jeho území, aby se konečně dostali do své země. Král Síchon však Izraelcům nedůvěřoval, zmobilizoval svoji armádu do Jahsy a zaútočil na ně. 21-22 Hospodin však tehdy Izraelcům pomohl a oni nad Síchonem a jeho armádou zvítězili. Izraelci potom tedy skutečně obsadili ono území Emorejců od Arnónu až k Jaboku a od pouště až k Jordánu. *** Z tohoto území ovšem vyhnal Emorejce před Izraelci náš Bůh Hospodin. Jakým právem si tedy na ně nyní činíš nárok ty? Obsazuj si země, které ti podrobí tvůj bůh Kemóš, ale území všech, které před Izraelem vyžene Hospodin, obsadíme my. A kromě toho, kdo myslíš, že jsi? Jsi snad lepší než moábský král Balák? Pokusil se snad on někdy získat zpět své území poté, co jej Izrael porazil? Až nyní, když Izraelci sídlí na území Chešbónu, Aróeru a podél celé řeky Arnónu už tři sta let, se hlásíš o svá práva? Proč sis nevzpomněl dříve? Pokud jde o nás, máme čisté svědomí. Ty ale jednáš zle, když se s námi chystáš bojovat. Nicméně, ať Hospodin jako spravedlivý soudce ukáže, na čí straně je právo." Když ale poslové přednesli Jiftáchův vzkaz králi Amónců, nevěnoval mu téměř žádnou pozornost. Potom na Jiftáchovi spočinul Hospodinův duch a on vytáhl s armádou přes gileádské a Manasesovo území do Mispy a odtud zaútočil na Amónce. 30-31 Předtím však ještě složil Hospodinu přísahu: "Jestliže mi, Bože, opravdu dáš vítězství nad Amónci, obětuji ti jako zápalnou oběť toho, kdo mi první vyjde naproti z mého domu, až se budu vracet z boje." *** Nato Jiftách vyrazil do boje s Amónci a Hospodin mu dal vítězství. Zdrcujícím způsobem porazil dvacet měst od Aróeru po Minítu a dále až po Ábel-keramím, a tak si Amónce podrobil. Když se potom Jiftách vracel do svého domu v Mispě, vyšla mu naproti se zpěvem a tancem jeho jediná dcera. Jakmile ji uviděl, roztrhl svůj šat a zvolal: "Dcero moje, zlomila jsi mi srdce a učinila ze mě zoufalce. Zavázal jsem se Hospodinu slibem, že dám Hospodinu v oběť toho, kdo mi první vyjde vstříc, a svůj slib již nemohu zrušit." Ona mu však odpověděla: "Otče, ať už jsi Hospodinu zaslíbil cokoliv, musíš to splnit, neboť on svůj slib dodržel a tys nad Amónci zvítězil. Avšak dovol mi prosím strávit ještě poslední dva měsíce v horách se svými přítelkyněmi, abychom se rozloučily a společně oplakávaly, že zůstanu navždy pannou." Otec ji tedy propustil, a když se za dva měsíce vrátila, splnil svůj slib, který před Hospodinem učinil. Jeho dcera nikdy nepoznala muže. Od těch dob se pak v Izraeli stalo zvykem, že mladé dívky se každoročně na čtyři dny scházejí, aby vzpomínaly na osud Jiftáchovy dcery. Když se Efrajimci doslechli o Jiftáchově vítězství, shromáždili své muže, překročili Jordán, přitáhli k Jiftáchovu domu a zvolali na něj: "Proč jsi nás nezavolal, abychom s tebou bojovali proti Amóncům? Podpálíme teď za to tvůj dům i s tebou!" Jiftách jim však odpověděl: "Když Amónci utiskovali můj lid, žádal jsem vás o pomoc, ovšem nikdo z vás ani prstem nepohnul. Jakmile mi tedy bylo jasné, že nám nepomůžete, tak jsem s nasazením vlastního života vytáhl do boje proti Amóncům sám se svými muži a Hospodin nám je vydal do rukou. Oč vám tedy jde, proč jste nyní proti mně vytáhli?" Efrajimci ho ovšem neposlouchali a začali zesměšňovat Gileáďany a nazývat je vyvrhely z Efrajimova a Manasesova kmene. Jiftách proto shromáždil všechny gileádské muže, zaútočili na Efrajimce a pobili je. 5-6 Potom obsadili všechny brody přes Jordán za efrajimskou armádou. Když se pak kterýkoliv Efrajimec chtěl na útěku přebrodit, chytili jej a zeptali se: "Jsi Efrajimec?" Jestliže jim odpověděl, že není, potom ho vyzvali: "Tak tedy řekni slovo šibbolet!" Pokud však řekl "sibbolet", odtáhli jej a zabili, neboť Efrajimci neuměli vyslovovat "š". Tenkrát tam padlo na čtyřicet dva tisíce mužů. *** Jiftách stál pak v čele Izraele šest let, a když zemřel, pochovali jej v jednom z gileádských měst. 8-10 Dalším soudcem Izraele se po něm stal Ibsán z Bét-lechemu, jenž měl třicet dcer a třicet synů. Všechny dcery provdal za muže z jiných kmenů a také všem svým synům přivedl nevěsty odjinud. Ibsán vládl nad Izraelem celkem sedm let a po smrti byl pochován v Bét-lechemu. *** *** 11-12 Po něm se na deset let ujal soudu Elón Zabulónský, kterého po smrti pohřbili v zabulónském Ajalónu. *** Jeho následníkem se pak na osm let stal syn Hiléla Pireatónského - Abdón. Měl čtyřicet synů a třicet vnuků, kteří jezdili na sedmdesáti oslátkách. Když zemřel, byl pochován v efrajimském Pireatónu, v tom pohoří, jež kdysi náleželo Amalekitům. Protože se Izraelci časem opět odvrátili od Hospodina, vydal je na dlouhých čtyřicet let pod nadvládu Pelištejců. V té době žil v Soreji muž z Danova kmene jménem Manóach, jehož žena byla neplodná. Jednoho dne se však té ženě ukázal Hospodinův posel a řekl jí: "Ačkoliv jsi nikdy nemohla mít děti, otěhotníš a porodíš syna. Chci ale po tobě, abys nepila víno ani alkohol a nejedla žádný nečistý pokrm. Svému synu pak nebudeš nikdy stříhat vlasy, protože bude od svého narození zasvěcen Bohu, který jeho prostřenictvím začne vysvobozovat Izraelce od Pelištejců." Žena se svěřila se vším svému muži: "Zjevil se mi muž, který asi byl posel od Hospodina, neboť vypadal velmi zvláštně. Ani jsem se ho nezeptala, odkud přišel, a on sám mi své jméno nepověděl. Řekl mi, že otěhotním a porodím syna. Také mi zakázal pít víno, alkohol a jíst cokoliv nečistého, protože můj syn má být od narození až do své smrti zasvěcen Bohu." Když to její muž Manóach vyslechl, prosil Hospodina: "Panovníku, pošli k nám prosím znovu svého posla, aby nás poučil, co si máme s chlapcem, který se má narodit počít." 9-10 Bůh Manóachovu prosbu vyslyšel a Boží posel se opět jeho ženě ukázal. Právě seděla sama na poli, avšak sotva ho spatřila, běžela rychle pro svého muže a oznámila mu: "Ukázal se mi znovu ten muž, který mi před časem oznámil, že otěhotním." *** Manóach spěchal za ní, a když přišli zpět na to pole, přímo se toho muže otázal: "Jsi skutečně ten muž, který nedávno mluvil k mé ženě?" "Ano," odpověděl mu, "jsem." Manóach tedy pokračoval: "Pověz nám prosím, jak se máme starat o našeho chlapce, až se vyplní tvá předpověď a on se narodí?" 13-14 Hospodinův posel mu odpověděl: "Dbej na to, aby tvá žena svědomitě plnila všechno tak, jak jsem jí přikázal. Nesmí ochutnat nic, co pochází z vinné révy, pít žádný alkohol ani jíst cokoliv nečistého." *** Manóach poté Hospodinovu poslu navrhl: "Zůstaň, prosím, ještě zde a neodcházej, dokud nezabiji mladé kůzle a nepřipravím pro tebe pokrm." Ale Hospodinův posel Manóachovi odpověděl: "Dobrá, zdržím se ještě chvíli, ale jíst nebudu. Chceš-li však něco přinést, připrav z toho kůzlete zápalnou oběť Hospodinu." (Manóach totiž stále ještě netušil, že hovoří s poslem od Hospodina.) "Jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se potom Manóach Hospodinova posla. "Věříme tomu, že se tvá předpověď vyplní, chlapec se jistě narodí, a my si tě vážíme." Hospodinův posel mu však odvětil: "Proč chceš znát moje jméno? Je příliš zvláštní na to, abys mu porozuměl." Manóach tedy vzal kůzle i obilí a obojí obětoval na skále Hospodinu. To, co se přitom odehrálo před jeho očima i očima jeho ženy, je oba velmi udivilo. Zatímco se dívali na plameny, které vystupovaly k nebi z oltáře, spatřili, jak v ohni vystoupil vzhůru i Hospodinův posel. Když to uviděli, Manóach i jeho žena padli tváří k zemi. Když muž zmizel a už se neukázal, Manóach konečně pochopil, že to byl Hospodinův posel. "Tak a teď je s námi konec, a oba dva zemřeme," řekl své ženě, "neboť jsme viděli samotného Boha!" Jeho žena mu však odpověděla: "Kdyby nás chtěl Hospodin usmrtit, myslím, že by od nás nepřijal zápalné oběti, neukázal by nám všechny ty zázraky a nikdy by nám neoznámil všechny ty podivuhodné zprávy." Manóachova žena skutečně porodila syna a dali mu jméno Samson. Chlapec zdárně rostl a Hospodin mu žehnal. Kdykoliv však Samson přišel do Danovského tábora mezi Soreou a Eštaólem, Hospodinův duch jej nenechával klidným a podněcoval jej. Jednou, když Samson navštívil město Timnatu, spatřil tam pelištejskou dívku. Po svém návratu domů rozhodně oznámil otci a matce: "V Timnatě jsem potkal krásnou pelištejskou dívku a rozhodl jsem se oženit se s ní." "Ale cožpak není v zemi dost Izraelitek?" namítali oba jeho rodiče. "Proč si chceš vzít ženu zrovna z pohanského národa Pelištejců?" Samson však na jejich rady nic nedbal a řekl otci: "Ta dívka je jediná, kterou chci, a tu si taky vezmu." Ani otec, ani matka v tu chvíli ovšem netušili, že za celou tou věcí stojí Hospodin, jenž prostřednictvím tohoto sňatku vytváří záminku proti Pelištejcům vládnoucím nad Izraelci. Samson se spolu se svými rodiči ihned vypravil na námluvy do Timnaty. Na cestě u timnatských vinic však proti němu s řevem vyskočil mladý lev. 6-7 Ovšem na Samsona v té chvíli sestoupil Hospodinův duch a Samson jen tak, holýma rukama roztrhl lva jako kůzle. Otci ani matce o tom však neřekl ani slovo a pokračoval dále do Timnaty. Tam se setkal s dívkou, kterou si vyvolil, a oznámil jí, že si ji chce vzít za ženu. *** Za nějaký čas, když šel Samson s rodiči opět do Timnaty, aby se s tou dívkou konečně oženil, odbočil z cesty, aby se podíval na zabitého lva. Ke svému překvapení nalezl ve lví zdechlině včely a dokonce i med. Nabral si hrst medu a cestou ho jedl. Když se znovu připojil k otci a matce, dal medu i jim, ale zatajil, odkud ho vzal. Podle tehdejšího zvyku pak uspořádal Samson jako ženich za pomoci svého otce sedmidenní hostinu pro všechny své přátele. Jakmile se objevil, Pelištejci ihned vybrali třicet mladíků, aby jej doprovázeli. Při hostině pojednou Samson těm třiceti mladíkům řekl: "Dám vám teď hádanku, a když mi na ni dáte v průběhu sedmidenní hostiny správnou odpověď, věnuji každému z vás za odměnu košili a sváteční šaty. Jestli ji však neuhodnete, pak třicet košil a svátečních šatů dostanu od vás já." "Jen nám klidně svou hádanku dej," souhlasili mládenci. Samson jim tedy řekl: "Z toho, kdo původně jen žral, nyní vzešel pokrm, z nepřemožitelného siláka vyšla sladkost." Všichni mládenci si lámali hlavy a po tři dny se snažili přijít na správnou odpověď, ale nenalezli ji. Nakonec čtvrtého dne pohrozili Samsonově ženě: "Jdi a donuť svého muže, aby ti prozradil odpověď na hádanku, jinak tě upálíme i s celou tvou rodinou. Pozvali jste si nás všechny snad jen proto, abyste nás okradli?" Samsonova žena tedy přišla s pláčem za svým manželem a vyčítala mu: "Ty mě vůbec nemiluješ, ale naopak mě nenávidíš! Dal jsi mládencům z mého kmene hádanku, a dosud jsi ani mně na ni neprozradil odpověď!" Avšak Samson jí na to odpověděl: "Neřekl jsem ji dokonce ani svému otci, ani matce, a tak nevím, proč bych ji měl odhalit tobě?" 17-18 Ovšem manželka na Samsona s pláčem doléhala po celých sedm dní hostiny a nedala mu pokoj, až jí nakonec poslední den odpověď přece jen prozradil. Ona neváhala, ihned vyzradila odpověď mladíkům ze svého kmene a ti sedmý den ještě před západem slunce Samsonovi řekli: "Co může být sladší než med, a kdo je silnější než nenasytný lev?" Nato jim Samson odpověděl: "Dobře vím, jak se věci mají, kdybyste neorali s mojí jalovičkou, nikdy byste moji hádanku neuhodli." *** V tu chvíli pak na něj sestoupil Hospodinův duch a Samson odešel do pelištejského města Aškalónu. Tam pobil třicet mužů, pobral jejich šaty a přinesl je třiceti mládencům, kteří odpověděli na jeho hádanku. Okolnosti této události však Samsona nadmíru rozhněvaly a vrátil se proto ihned ke svému otci a matce. Když z hostiny odešel, jeho ženu si namísto něj vzal jeden z mladíků, kteří byli přítomni na svatbě. 1-2 Za nějakou dobu, v čase žní, se Samson rozhodl navštívit svou ženu. Jako dar vzal s sebou kozlíka a přišel do domu jejích rodičů. "Jdu za svou ženou," řekl jejímu otci. "Dovol mi vstoupit do jejího pokoje." Ale otec mu to nedovolil a namítl: "Víš, tenkrát na svatbě jsem si myslel, že moji dceru nenávidíš, a proto jsem ji provdal za jiného. Ale podívej se nyní na její mladší sestru. Není snad ještě krásnější? Chceš-li, vezmi si ji za manželku namísto ní!" *** Samson mu ale nato rozhněvaně odpověděl: "Jestliže se s vámi nyní spravedlivě vyrovnám za vaši podlost, budu vůči vám bez viny." 4-5 Nato Samson odešel, pochytal tři sta lišek a po dvou je svázal ocasy k sobě. Mezi ně pak připevnil pochodeň, zapálil ji a lišky pustil do nepožatého obilí Pelištejců. Suché obilí se vzňalo a od něj pak chytily kupky slámy a dokonce i vinice a olivové sady. *** Pelištejci samozřejmě začali ihned pátrat, kdo ten požár založil. Když se dozvěděli, že to udělal Samson na oplátku za to, že mu jeho tchán provdal manželku za jiného muže, napadli Samsonova tchána i jeho dceru a oba zaživa upálili. Jakmile se Samsonovi doneslo, co Pelištejci provedli s jeho ženou a tchánem, přísahal jim trpkou pomstu. Rozlícen napadl pelištejský tábor a mnoho Pelištejců na místě pobil. Potom se uchýlil do jeskyně v Étamu a usadil se tam. Nato Pelištejci vytáhli s ozbrojenými muži do Judska a utábořili se v Lechí. "Proč jste sem přitáhli?" ptali se jich judští muži. Pelištejci jim odpověděli: "Přišli jsme zajmout Samsona, abychom s ním naložili tak, jak nakládá on s námi." Nato judští občané ihned vyslali za Samsonem do jeskyně tři tisíce mužů se vzkazem: "Cos nám to jenom provedl? Neuvědomuješ si snad, že Pelištejci nad námi vládnou?" Samson jim ale odvětil: "Jenom jsem jim splatil dluh, který u mne měli. Nic víc a nic míň." "Přišli jsme teď, abychom tě spoutali a předali do rukou Pelištejců," řekli mu nato judští. "Dobrá tedy, nechám se spoutat, ale slibte mi, že vy sami mi neublížíte," požádal je Samson. Judští muži mu tedy přislíbili: "Neboj se, jenom tě spoutáme a předáme Pelištejcům. Nezabijeme tě, ani tě neohrozíme." Potom jej svázali dvěma novými provazy a odvedli do pelištejského ležení. Sotva dorazili do Lechí, Pelištejci je uvítali válečným pokřikem. Avšak v tom okamžiku na Samsona sestoupil duch od Hospodina a obdařil jej neobyčejnou silou. Provazy, kterými byl spoután, povolily a roztrhaly se jako nitě. Samson hbitě uchopil oslí čelist, která ležela na zemi, a pobil s ní tisíc mužů. Když bylo po všem, Samson vítězně zvolal: "Oslí čelistí jsem přemohl hordy nepřátel, pobil jsem tisíc mužů obyčejnou kostí!" Jakmile domluvil, odhodil tu čelist a od té doby se to místo nazývalo Rámat-lechí což znamená Výšina čelisti. Vtom pocítil Samson nesmírnou žízeň, a proto zvolal k Hospodinu: "Panovníku, dal jsi mi dnes slavné vítězství nad Pelištejci. Mám teď snad zemřít žízní a padnout do rukou pohanů?" Hospodin nechal ze skalní rozsedliny vytrysknout pramen vody. Když se Samson napil, opět se mu vrátila síla a pookřál na duchu. To místo bylo podle této události nazváno Pramen volajícího a dodnes se v Lechí nachází. Samson soudil Izraelce dalších dvacet let, ale po celou dobu jeho vlády bylo izraelské území ještě obsazeno Pelištejci. Jednoho dne se Samson vypravil do pelištejského města Gázy a strávil tam noc s prostitutkou. Když se tamní obyvatelé doslechli, že Samson je ve městě, svolali silné muže, obklíčili celé město a postavili rovněž hlídky u městské brány, aby Samsona přepadli a zabili. Smluvili se, že brzy ráno jej chytí a zabijí. Samson však zůstal u té dívky jen do půlnoci. Potom vstal, přišel k zamčené městské bráně, vytrhl ji z hradeb i s veřejemi a odnesl ji na ramenou na vrchol hory ležící naproti Chebrónu. Za nějaký čas se Samson zamiloval do dívky jménem Delíla, která žila v Hroznovém údolí. Jednou Delílu navštívili pelištejští vůdcové a navrhli jí: "Když se ti podaří od Samsona zjistit, v čem spočívá tajemství jeho neobyčejné síly a jak je možné jej přemoci, každý z nás ti vyplatí jedenáct set stříbrných." Delíla na jejich plán přistoupila, a když k ní opět Samson přišel, zeptala se ho: "Prozraď mi, prosím, čím to je, že máš takovou sílu? Je vůbec možné, aby tě někdo spoutal a přemohl?" Samson jí odpověděl: "Kdyby mě někdo spoutal sedmi syrovými koženými řemeny, které ještě nevyschly, ztratil bych veškerou svou sílu a stal se slabým, jako všichni ostatní." 8-9 Delíla ihned vše oznámila Pelištejcům a ti jí přinesli sedm syrových kožených řemenů. Když k ní opět přišel Samson a usnul, Delíla jej ve spánku svázala řemeny a dala Pelištejcům, kteří se ukryli ve vedlejším pokoji, znamení. Vykřikla: "Pozor, Samsone, jdou na tebe Pelištejci!" Samson procitl, zpřetrhal kožené řemeny, jako kdyby to byly obyčejné nitky, a tajemství jeho síly tak zůstalo i nadále skryto. *** Delíla na něj pak ale znovu naléhala: "Děláš si ze mne jenom legraci! Obelhal jsi mě! Proč mi neřekneš pravdu, jak překonat tvoji moc?" "Kdyby mne někdo spoutal novými provazy, které ještě nikdy nebyly použity," odpověděl jí znovu Samson, "zeslábl bych a byl bych jako každý obyčejný člověk." Delíla tedy opět ukryla Pelištejce ve svém domě, a když k ní Samson přišel a usnul, svázala jej novými provazy. Jakmile však zvolala: "Samsone, pozor, jdou na tebe Pelištejci!" Samson se probudil a strhal ze sebe provazy lehce jako pavučinu. Delíla mu opět vyčítala: "Stále mne jenom podvádíš. Řekni mi konečně pravdu, jak tě lze přemoci!" Tentokrát Samson odvětil: "Stačí, když vetkáš sedm pramenů mých vlasů na tkalcovském stavu do osnovy. Pak ztratím svou sílu a budu slabý jako kterýkoliv jiný člověk." Sotva Samson usnul, vetkala Delíla jeho vlasy do osnovy, přesně tak, jak jí řekl, a navíc je zajistila kolíkem. Křikla na něj: "Samsone, přišli na tebe Pelištejci!" Když se ale Samson vzbudil, opět bez obtíží vstal a vytrhl své vlasy ze stavu tak prudce, až jej rozlámal. I tentokrát Delíla naříkala: "Ty mě vůbec nemáš rád! Už třikrát jsi mne obelhal a neřekl mi, v čem spočívá tajemství tvé veliké síly!" 16-17 Potom Delíla dorážela na Samsona den za dnem tak dlouho, až to nemohl déle snést, a prozradil jí pravdu a nechal nahlédnout do svého srdce: "Od narození jsem zasvěcen Bohu a nikdo mi nesmí ostříhat vlasy. Kdyby tak kdokoliv učinil, má síla by mne opustila a já bych nebyl silnější, než kterýkoliv jiný člověk." *** Tehdy Delíla poznala, že jí Samson řekl skutečně pravdu. A tak poslala pelištejcům vzkaz: "Přijďte ještě jednou, jsem přesvědčena, že tentokrát mi Samson nelhal." Vůdcové Pelištejců tedy opět přišli a přinesli s sebou i slíbené stříbro. Delíla si pak položila Samsonovu hlavu na klín a uspala jej. Když spal, zavolala jednoho muže a ten Samsonovi ostříhal všechny vlasy. Samson začal slábnout, až ho veškerá jeho neobyčejná síla opustila. Jakmile Delíla vykřikla: "Pelištejci jsou tady!" Samson procitl a pomyslel si: "Jednoduše setřesu svá pouta a dostanu se z toho jako vždycky." Nevěděl ovšem, že jej Hospodin opustil. Pelištejci jej chytili, vypíchli mu obě oči a odvlekli jej do Gázy. Tam ho vsadili do vězení, spoutali pevně bronzovými řetězi a poručili mu mlít obilí. Samsonovi však na oholené hlavě brzy začaly opět růst vlasy. 23-24 Mezitím se vůdcové Pelištejců shromáždili v chrámu svého boha Dágona, aby mu přinesli oběti a oslavili své vítězství nad Samsonem. Spolu s ostatním lidem rozjařeně provolávali: "Náš bůh nám vydal do rukou našeho nepřítele Samsona, který pustošil naši zemi a pobil mnoho našich mužů." *** 25-26 Když jejich bujaré veselí dostoupilo vrcholu, začali všichni Pelištejci vykřikovat: "Přiveďte Samsona, ať se s ním trochu pobavíme!" Přivedli tedy Samsona z vězení a nevázaně si s ním pohrávali. Když jej postavili doprostřed chrámu mezi sloupy, které podpíraly chrámovou klenbu, požádal Samson mládence, který jej vedl za ruku: "Pusť mne prosím, ať se mohu opřít o sloup." *** Mezitím se chrám zcela zaplnil množstvím lidí, kteří chtěli přihlížet nevázaným hrám se Samsonem. Byli zde přítomni všichni vůdcové Pelištejců, a dokonce i na střeše se tísnilo na tři tisíce lidí. Uprostřed té vřavy se Samson začal modlit k Bohu: "Panovníku Hospodine, vzpomeň si opět na mne a dej mi, prosím, ještě jednou sílu, abych se mohl Pelištejcům pomstít za svoje oči!" Nato se Samson postavil mezi oba prostřední sloupy, opřel se do nich rukama a zvolal: "Ať zahynu spolu s Pelištejci!" Vší silou pak zatlačil do sloupů, chrám se zřítil a pohřbil všechny, kteří byli uvnitř i na střeše. Tak usmrtil Samson v okamžiku své vlastní smrti více Pelištejců než v průběhu celého svého života. Později jeho bratři a celá jeho rodina vynesli Samsonovo tělo z trosek chrámu a pochovali ho v hrobce jeho otce Manóacha mezi Soreou a Eštaólem. Tak tedy zemřel Samson, který stál v čele Izraele dvacet let. V Efrajimském pohoří žil jeden muž jménem Míkajáš, který ukradl své matce nějaké peníze. Jednoho dne však přišel za ní a přiznal se jí: "Ten člověk, kterého jsi proklínala, že ti ukradl jedenáct set stříbrných, jsem byl já. Já jsem je vzal a vracím ti je zpět." "Kéž ti Hospodin požehná, že ses ke svému hanebnému činu přiznal," řekla mu jeho matka. 3-5 "Teď, když jsi mi všechno stříbro vrátil, zasvětím je Hospodinu. Vezmu je, dám vyřezat sochu a tím stříbrem ji dám pokrýt." Potom vzala asi pětinu stříbra a zanesla ji ke zlatníkovi. Sochu, kterou zlatník vyrobil, si pak její syn Míka dal mezi ostatní domácí bůžky, které měl ve své svatyni. Nechal dokonce udělat kněžský nárameník a ustanovil jednoho ze svých synů domácím knězem. *** *** (V té době totiž Izraelci neměli žádného krále a každý dělal, co uznal za vhodné.) 7-8 Jednoho dne přišel do Míkova domu mladý kněz z judského Betléma, který hledal nové místo, kde by se usadil. *** "Odkud přicházíš?" zeptal se ho Míka. "Jsem kněz z judského Betléma a hledám místo, kde bych se usadil," odpověděl mladík. 10-11 "Zůstaň tedy u mne," navrhl mládenci Míka. "Budeš mým knězem a já ti za to budu platit deset stříbrných ročně a stravu a ošacení dostaneš k tomu." Mladík s nabídkou souhlasil a zůstal u Míky, který jej přijal jako jednoho ze svých synů. *** Jak Míka slíbil, ustanovil mládence svým domácím knězem a v duchu si liboval: "Teď je jasné, že mi Hospodin požehná, neboť mám doma pravého kněze!" V té době neměli Izraelci krále, který by nad nimi vládl. Danův kmen, kterému se nepodařilo vyhnat z přiděleného území původní obyvatele, usilovně hledal místo, kde by se usadil. Jeho vůdcové proto vybrali pět zdatných mužů ze Soreje a Eštaólu a vyslali je, aby prozkoumali zemi a nalezli vhodné místo. Zvědové přišli do Efrajimského pohoří. Dostali se až k Míkovu domu a Míka je pozval, aby u něj zůstali přes noc. Mladý kněz je svým způsobem řeči a výslovností na sebe upozornil. Vzali si jej tedy stranou a zeptali se: "Co děláš zde v těchto končinách, co tě sem přivedlo?" Mládenec jim pověděl vše o dohodě, kterou uzavřel s Míkou, v jehož domě sloužil nyní jako kněz. Nato jej zvědové požádali: "Zeptej se Boha, zda se nám bude na cestě dařit nebo ne." "Klidně jděte dál," odpověděl kněz. "Cesta, na kterou jste se vydali, je v Hospodinových rukou." Zvědové tedy spokojeně odešli a dorazili až do Lajiše. Tam uviděli, že obyvatelé města žijí poklidným a bezstarostným životem a věnují se svým obchodům jako Sidóňané. Neobávali se jakéhokoliv ohrožení ze strany okolních obyvatel, neboť široko daleko nebylo nikoho, kdo by je chtěl napadnout. Žili daleko od svých příbuzných v Sidónu a s okolními vesnicemi nenavazovali žádné kontakty. 8-10 Když to zvědové uviděli, vrátili se do Soreje a Eštaólu a všem, kteří se jich netrpělivě vyptávali na výsledek jejich cesty, s nadšením sdělili: "Neváhejme a vytáhněme do boje! Našli jsme zemi, kde je dostatek všeho, nač si jen vzpomenete. Žijí tam lidé, kteří neočekávají, že by na ně kdokoliv zaútočil. Hospodin tu zemi jistě připravil pro nás. Nuže, neotálejme a obsaďme ji!" *** *** Lid tedy vyzbrojil šest set mužů a spolu s nimi všichni vyrazili na cestu. Na cestě se utábořili v Kirjat-jearímu, který se díky tomu až dodnes nazývá Danovský tábor. Odtud pak pokračovali přes Efrajimské pohoří, až opět dorazili k Míkovu domu. Zvědové, kteří před časem u Míky přespali, řekli ostatním: "Majitel tohoto domu má ve své svatyni kněžský nárameník, mnoho domácích bůžků a vyřezávanou sochu pokrytou stříbrem. Takové věci tady přece nenecháme jen tak ležet!" 15-16 Potom všech pět zvědů vešlo do Míkova domu, zatímco ostatní zůstali venku před bránou a povídali si s knězem. *** Pětice zvědů mezitím odnesla z Míkovy svatyně kněžský nárameník, všechny domácí bůžky i sochu pokrytou stříbrem. Když je kněz uviděl, zastavil je a řekl: "Co to děláte, kdo vám to dovolil?" "Mlč a raději pojď s námi!" odpověděli mu nato muži. "Nebude snad i pro tebe lepší být knězem celého kmene, než sloužit jedné rodině?" Mladému knězi se jejich nabídka zalíbila, vzal všechny věci, které zvědové ukradli v Míkově svatyni a připojil se k nim. Danovci pak poslali děti s rodinami, dobytek a ty, kdo nesli cenný majetek do čela zástupu, a vydali se opět na cestu. 22-23 Byli už pěkný kus cesty od Míkova domu, když se za nimi přihnal Míka se svými sousedy a křičel na ně, ať zastaví. Zástup tedy zůstal stát a Danovci se Míky zeptali: "Copak se ti přihodilo, že se za námi ženeš s tolika muži?" *** "Vy máte ještě tu drzost ptát se, co se mi stalo?" řekl rozzlobeně Míka. "Ukradli jste všechny moje bohy, které jsem měl ve svatyni a navíc jste mi odloudili kněze! Máte snad dojem, že je toho málo?" "Ne tak zhurta, příteli!" okřikli Míku Danovci. "Dávej si dobrý pozor na to, co říkáš, nebo si to s tebou i tvými kumpány vyřídíme a zítřejšího dne už se nedočkáte!" Tímto považovali Danovci věc za vyřízenou a pokračovali v cestě. Když Míka viděl, že s takovou přesilou nic nezmůže, s nepořízenou se vrátil domů. Se vším, co Míkovi ukradli, i s knězem, kterého mu odvedli, přitáhli Danovci k městu Lajiš. Nikdo v tom městě nebyl připraven na útok nepřátel, a proto nebylo pro Danovce žádným problémem město dobýt, vypálit a povraždit všechny jeho obyvatele. Široko daleko nebylo nikoho, kdo by mohl tomuto městu v dolině u Bét-rechóbu pomoci, neboť bylo příliš vzdáleno od Sidónu a v okolí nemělo žádné spojence. Po tomto vítězném tažení Danovci město znovu vystavěli a usadili se v něm. Jeho původní název Lajiš změnili na Dan po svém praotci Danovi, jenž se narodil Izraelovi. Ve městě si pak postavili ukradenou vyřezávanou sochu pokrytou stříbrem a ustanovili Jónatana (syna Geršómova a vnuka Mojžíšova) a následně i jeho potomky kněžími kmene Danovců. Ti sloužili v tomto úřadu až do dne, kdy bylo město poraženo nepřáteli a jeho obyvatelé odvedeni do zajetí. Danovci pak uctívali Míkovu vyřezávanou sochu po celou dobu, kdy byla izraelská svatyně v Šílu. V té době, kdy Izraelci ještě stále neměli krále, žil v odlehlém koutu Efrajimského pohoří nějaký muž z kmene Lévi. Měl družku, která pocházela z judského Betléma. 2-3 Jednoho dne se ti dva kvůli její nevěře spolu vážně nepohodli a jeho družka od něj odešla zpět ke svým rodičům. Onen muž se však asi po čtyřech měsících za ní vypravil, aby se s ní udobřil a přivedl ji zpět. Na cestu s sebou vzal svého sluhu a párek oslů. Když dorazil do jejího domu, uvedla ho družka ke svému otci, který ho s radostí přivítal. *** Později ho otec přemluvil, aby s nimi načas zůstal. Ten muž mu vyhověl a tak se zdržel tři dny a strávili spolu příjemné chvíle. 5-6 Čtvrtého dne se časně zrána chystal muž se svou družkou odejít, když mu její otec řekl: "Posilněte se přece ještě před cestou pořádným jídlem a pak půjdete." Potom jej však dívčin otec opět přemlouval, aby zůstal ještě jednu noc. *** Zpočátku s tím muž nesouhlasil, ale po otcově naléhání nakonec svolil. 8-9 Pátého dne se opět brzy ráno muž přichystal k odjezdu, ale dívčin otec ho znovu přesvědčil, aby se před cestou posilnil. Než pojedli, den už pokročil a otec opět na ně naléhal, aby ještě neodjížděli, že už je pozdě a brzy bude večer. Chtěl, aby opět přenocovali a vyrazili na cestu až druhého dne zrána. *** Ovšem tentokrát se muž přemluvit nenechal a vydal se i se svou družkou na cestu. Když dorazili k Jeruzalému (nazývanému rovněž Jebús), byl už téměř večer a jeho sluha mu proto navrhl: "Vejděme do tohoto města a zůstaňme přes noc." 12-13 "Ne," zamítl muž sluhův návrh, "zde nezůstaneme, neboť toto město nepatří Izraelcům, ale pohanům. Pospíšíme si a pojedeme dále až do Gibeje nebo do Rámy a tam přenocujeme." *** Avšak než přijeli do benjamínské Gibeje, slunce už zapadlo. Vešli tedy do města, posadili se na náměstí a čekali, jestli se najde někdo, kdo by jim poskytl nocleh. Bylo už pozdě, ale nikdo se k nim stále nehlásil. Po chvíli se přece jen ukázal jakýsi starý muž, který se vracel z práce na poli. Obyvatelé toho města byli převážně Benjamínovci, ale tento muž, který nyní žil v Gibeji, pocházel z Efrajimského pohoří. Když je uviděl sedět na náměstí, přistoupil k nim a zeptal se: "Odkud jedete a kam máte namířeno?" 18-19 "Přicházíme z judského Betléma a jedeme domů do odlehlé části Efrajimského pohoří. Je už pozdě a zatím se nenašel nikdo, kdo by nás na noc přijal pod střechu, ačkoliv máme dostatek jídla i pití jak pro nás, tak pro naše osly." *** "Ničeho se nebojte," řekl na to starý muž. "Přenocujete do rána v mém domě, ale tady rozhodně nezůstávejte, není tu bezpečno." Potom je všechny odvedl do svého domu. Tam nakrmili osly, umyli se a připravili si večeři. Zatímco se občerstvovali a odpočívali, shromáždila se kolem domu banda ničemníků a zvrhlíků, tloukli na dveře a vyzývali starého muže: "Přiveď nám toho mladého muže, který u tebe nocuje. Chceme se s ním trochu pomilovat!" Nato starý muž vyšel ven a domlouval jim: "Přece byste neudělali takovou hrubost. Ten muž je mým hostem a nechci, aby se mu cokoliv stalo. Přivedu vám místo něj svoji dceru, která je ještě pannou, a také družku mého hosta. Můžete s nimi nakládat, jak se vám zlíbí, ale tomu muži, prosím, dejte pokoj." Ovšem ti pobudové starce vůbec neposlouchali, a tak se mladý muž nakonec rozhodl vystrčit svou družku ven. Ničemové se jí ihned zmocnili, znásilňovali a zneužívali ji až do rána. Za úsvitu ji propustili a odešli. Ubohá žena se stěží dovlekla ke vchodu do domu, kde nocoval její druh, padla na zem a zůstala ležet. Ráno její druh vstal a přichystal se na cestu. Když otevřel dveře, našel svou družku ležet u vchodu s rukama na zápraží. "Vstaň," řekl jí, "pojedeme dál." Nedostal však od ní žádnou odpověď, protože už byla mrtvá. Naložil ji tedy na osla a vyrazil k domovu. Doma pak tělo své družky rozsekal na dvanáct kusů a rozeslal je všem izraelským kmenům. Všichni, kdo se tehdy o této události doslechli, se zhrozili a říkali: "Od doby, kdy Izraelci odešli z Egypta, se něco tak strašného nestalo. To nesmí zůstat jen tak." 1-2 Po této události se do Mispy shromáždilo čtyři sta tisíc ozbrojených mužů ze všech izraelských kmenů. Sešli se z celého území od města Dan přes Gileád až po Beer-šebu, aby se Hospodina zeptali, co mají v této věci udělat. *** Benjamínovci zaslechli, že do Mispy vstoupili Izraelci, kteří pátrají po tom, jak se mohla stát tak hrozná věc. Lévijec - muž zavražděné ženy - jim odpověděl: "Jednoho dne jsem na cestě domů nocoval se svojí družkou v Gibeji. Tu noc se ale kolem domu, kde jsem byl hostem, shromáždili gibejští muži a chtěli mne zabít. Potom však znásilnili moji družku, a to tak hrubě, že zemřela. Rozsekal jsem tedy její tělo na dvanáct kusů a rozeslal je po celé izraelské zemi, neboť hrůzný zločin, který spáchali tito muži, nemá v Izraeli obdobu. Žádám vás proto jako syny Izraele, abyste se k této věci vyjádřili." 8-9 Nato Izraelci odpověděli shodně jako jeden muž: "Nikdo z nás se nevrátí do svého domova, dokud nepotrestáme tento hanebný čin Gibejců. *** Určíme losem desetinu armády, aby nás zásobovala potravinami, a ostatní mečem ztrestají neslýchaný zločin Gibejců." Celý izraelský národ s tímto návrhem jednomyslně souhlasil. Nejprve byli ke kmeni Benjamínovců vysláni poslové s dotazem: "Víte všichni, jak strašný zločin byl u vás spáchán? 13-14 Vydejte nám ihned všechny ty gibejské zvrhlíky, ať s nimi můžeme spravedlivě naložit a očistit tak Izrael od zlořádu!" Ovšem Benjamínovci výzvu Izraelců neuposlechli a namísto toho se shromáždili v Gibeji, aby s nimi bojovali. *** Sešlo se tam dvacet šest tisíc ozbrojených mužů a připojili se k sedmi stům gibejských bojovníků. (Bylo mezi nimi i sedm set leváků, kteří dokázali vrhat kameny prakem navlas přesně a nikdy se neminuli cíle.) Izraelská armáda pak čítala bez Benjamínovců čtyři sta tisíc vycvičených bojovníků. 18-20 Izraelci nejprve vyrazili do Bét-elu, aby si vyprosili radu od Boha. Zeptali se, který z kmenů má vytáhnout do boje s Benjamínovci jako první. Když Hospodin určil Judův kmen, vytáhli Izraelci do boje a přitáhli ke Gibeji. *** *** Z města proti nim ale nečekaně vyrazilo množství Benjamínovců a pobili dvaadvacet tisíc izraelských bojovníků. 22-23 Izraelce tato porážka citelně zasáhla. Vrátili se do Bét-elu a s nářkem se znovu ptali Hospodina: "Máme pokračovat v boji proti Benjamínovcům?" Hospodinova odpověď zněla ano, a tak se Izraelci vzchopili a na druhý den se na stejném místě opět shromáždili k boji. *** 24-25 Ale i druhého dne utrpěli trpkou porážku a ztratili dalších osmnáct tisíc zdatných bojovníků. *** 26-28 Izraelci se tedy znovu vypravili do Bét-elu, kde se v té době nacházela archa Boží smlouvy a kde sloužil kněz Pinchas, syn Eleazara a vnuk Árona. Naříkali společně před Hospodinem, přinášeli mu oběti a postili se až do večera. Opět kladli Hospodinu stejnou otázku: "Máme dál bojovat proti Benjamínovcům nebo máme náš boj skončit?" Hospodin jim na to odpověděl: "Vytáhněte zítra znovu do boje a tentokrát vám nad nimi dám zvítězit." *** *** 29-30 Izraelci se tedy na třetí den opět shromáždili k boji jako obyčejně, ale tentokrát postavili navíc okolo celého města oddíly bojovníků do zálohy. *** Jakmile Benjamínovci vyrazili z města, dali se Izraelci na ústup a odlákali je dále od města. Benjamínovci je chvíli pronásledovali a na cestách do Bét-elu a do Gibeje pobili asi třicet Izraelců. Benjamínovci se tak opět začali radovat ze svého vítězství, ale netušili, že ústup Izraelců byl předem domluven, aby je odlákali od města. 33-34 V Baal-támaře se Izraelci náhle obrátili a přešli do útoku. V té chvíli Benjamínovce, kteří si stále ještě neuvědomovali svoji nevyhnutelnou porážku, napadlo deset tisíc mužů ze zálohy a nastal urputný boj. *** Nakonec toho dne Hospodin porazil Benjamínovce a Izraelci pobili dvacet pět tisíc a jedno sto vyzbrojených bojovníků z jejich kmene. 36-37 Benjamínovci si uvědomili, že padli do léčky a jsou tak definitivně poraženi. Hlavní armáda Izraelců se před nimi dala na útěk zcela záměrně, aby mohli ostatní izraelští bojovníci, kteří čekali v záloze, napadnout město. Tato taktika byla úspěšná, protože bez velkých obtíží následný rychlý manévr zálohy přinesl celému městu záhubu. *** 38-39 Jakmile město porazili, zapálili je a kouřem, který z hořícího města vystupoval, tak dali znamení bojovníkům, kteří naoko ustupovali před Benjamínovci. Ti je pronásledovali a brzy podlehli iluzi, že mají opět vítězství na dosah ruky, jako v předchozích bitvách. *** Když se však ohlédli zpět, spatřili, jak z jejich města vystupuje k nebi sloup dýmu, jakoby se tam obětovalo. 41-43 Toho Izraelci chytře využili a svůj předstíraný ústup změnili v protiútok. Benjamínovci podlehli panice a dali se na ústup směrem k poušti. Avšak společně se zálohami, které vyrazily z města, je Izraelci obklíčili a začali je pobíjet. *** *** V boji pak zabili osmnáct tisíc zdatných benjamínovských mužů. Někteří z nich se však pokusili uprchnout do pouště ke skalisku Rimónu, ale Izraelci jich pět tisíc pobili ještě na útěku a další dva tisíce nedaleko Gideómu. Celková ztráta, kterou Benjamínovci toho dne utrpěli, činila dvacet pět tisíc ozbrojených bojovníků. Přežilo jen asi šest set mužů, kterým se podařilo utéci do pouště ke skalisku Rimónu, kde zůstali čtyři měsíce. Izraelci se potom vrátili, zabili všechny živé příslušníky Benjamínova kmene včetně jejich dobytka a zvířat a vypálili všechny okolní vesnice. Vůdcové Izraele se potom sešli v Mispě a společně přísahali, že žádný z izraelských kmenů neprovdá své dcery za muže z Benjamínova kmene. 2-3 Potom se ale vypravili do Bét-elu a s hořkým zármutkem volali: "Hospodine, Bože Izraele, proč jen se to muselo stát, proč musel být jeden z izraelských kmenů téměř vyhlazen?" Izraelci naříkali ten den před Hospodinem až do večera. *** Následujícího dne brzy ráno vystavěli Bohu oltář a obětovali na něm zápalné a pokojné oběti. 5-8 Přes všechno, čím se Benjamínovci provinili, se nyní ostatní Izraelci nad jejich smutným koncem rmoutili a ptali se sami sebe: "Téměř jsme ztratili jeden ze svých kmenů. Jak to nyní uděláme, aby benjamínovští muži nevymřeli? Kde pro ně máme vzít manželky? Přísahali jsme přece, že nikdo z nás za ně své dcery neprovdá." Brzy se však v jejich hlavách zrodil nápad. Kromě přísahy o zákazu manželství jejich dcer s Benjamínovci totiž v Mispě složili ještě jednu přísahu, podle které se zavázali usmrtit příslušníky toho izraelského kmene, který se nezúčastnil shromáždění před Hospodinem. Vznesli tedy otázku: "Je mezi izraelskými kmeny někdo, kdo se nedostavil na shromáždění k Hospodinu do Mispy?" *** *** *** Dali pečlivě prověřit, zda se skutečně dostavili zástupci všech kmenů, a zjistili, že z gileádského Jábeše se na shromáždění neukázal nikdo. 10-11 Izraelci tedy této příležitosti využili a ihned vyslali do Jábeše dvanáct tisíc nejzdatnějších ozbrojených mužů s rozkazem, aby pobili všechny jeho obyvatele kromě dívek, které byly ještě pannami. *** Bojovníci tento úkol splnili a přivedli z Jábeše čtyři sta dívek pannen do tábora v Šílu. Poté představitelé Izraele vyslali posly ke zbylým Benjamínovcům, kteří se ukrývali na skalisku Rimónu, aby s nimi uzavřeli mír. Benjamínovci se tedy vrátili do svých domovů a Izraelci jim dali dívky, jež přivedli z Jábeše. Dívek však bylo málo a na všechny muže se proto nedostalo. Mezi Izraelci stále panoval smutek nad Benjamínovci a nad rozkolem, který Hospodin způsobil mezi Izraelci. "Kde opatříme ženy pro ostatní muže, když dívek se nedostává a benjamínovské ženy byly vyhubeny?" ptali se dále vůdcové Izraele. "Musíme nějakým způsobem zajistit, aby ti, kdo z kmene Benjamínovců přežili, dostali ženy a jejich kmen tak nezanikl. My sami jim však své dcery dát za manželky nemůžeme, neboť jsme přísahali, že bude proklet každý, jenž by provdal svou dceru za Benjamínovce." 19-21 Izraelci si však vzpomněli na blížící se náboženskou slavnost, která se každoročně konala v Šílu (mezi Bét-elem a Lebónou, východně od silnice z Bét-elu do Šekemu) a přikázali Benjamínovcům: "Ukryjte se v okolních vinicích, a jakmile šíloské dívky vyjdou z města, aby spolu tančily, vyběhněte z úkrytu, uneste každý jednu dívku a odveďte si ji domů. *** *** Když si jejich otcové a bratři přijdou stěžovat, řekneme jim: ‚Mějte prosím s Benjamínovci slitování a ponechte jim své dcery, neboť jsme pro ně nenalezli dostatek manželek. Vy jste jim přece své dcery sami nenabídli, takže na vás žádná vina ne-leží.'" Benjamínovci s návrhem souhlasili a každý muž, který neměl ženu, si potom unesl jednu z dívek, jež se účastnily slavnosti. Vrátili se s nimi na své území, znovu vystavěli města a usadili se v nich. Potom se rovněž všichni Izraelci rozešli do svých domovů. Všechny tyto události se staly v době, kdy Izraelci neměli krále, a proto každý dělal to, co uznal za správné. 1-2 (V časech, kdy v Izraeli vládli soudcové, postihl zemi krutý hladomor.) To byl důvod, proč jeden muž z Efrajimského kmene jménem Elímelek odešel z judského Betléma a spolu se svou ženou Noemi a dvěma syny Machlónem a Kiljónem se přestěhovali do Moábské země a usadili se tam. *** Za nějakou dobu však Elímelek zemřel a jeho žena Noemi tak zůstala s oběma syny sama. 4-5 Ti se později oženili s moábskými dívkami Orpou a Rút, ale asi za deset let oba zemřeli a jejich matka tak zůstala bez manžela i bez synů. *** Proto se tenkrát Noemi rozhodla, že se spolu se svými snachami vrátí do Izraele, neboť se doslechla, že zlé časy hladomoru tam již pominuly a Hospodin opět Izraelcům dopřál bohatou úrodu a dostatek potravy. Všechny tři tedy opustily Moáb a spolu se vydaly na cestu do judské země. Cestou však Noemi změnila své rozhodnutí a vybídla obě své snachy: "Myslím, že byste se měly vrátit a zůstat u svých rodičů. Jděte, a ať vás Hospodin odmění za věrnost a oddanost, kterou jste projevovaly mým synům i mně, 9-10 a ať vám také oběma dopřeje nové šťastné manželství." Když je ale políbila na rozloučenou, obě se daly do usedavého pláče a prosili ji: "Nevrátíme se, chceme odejít s tebou ke tvému lidu." *** 11-13 Noemi je ale znovu přemlouvala: "Skutečně, mé dcery, bude pro vás dobré, když se vrátíte. Co z toho budete mít, když půjdete se mnou? Vždyť já už sotva zplodím syny, které byste si mohly vzít za muže. A i kdybych přehlédla, že jsem na vdávání už příliš stará, kdybych se ihned vdala a porodila syny, chtěly byste snad zůstat bez manželů a čekat na ně, až dospějí? Nikoliv, mé dcery, už nyní mne převelice tíží, že díky trpkému údělu, jenž mne postihl, musíte trpět i vy." *** *** Nato se všechny tři se opět rozplakaly. Potom Orpa svou tchyni Noemi políbila na rozloučenou a odešla. Avšak Rút ke své tchyni velmi lnula a stále neústupně trvala na tom, že Noemi neopustí. "Podívej," řekla jí Noemi, "tvá švagrová se vrací ke své rodině a ke svým bohům. Běž za ní!" Rút jí ale odvětila: "Nenaléhej prosím na mne, abych tě opustila a odešla. Chci tě následovat, ať půjdeš kamkoliv, a chci žít, kdekoliv budeš žít ty. Budu žít s tvým lidem a uctívat tvého Boha. A když zemřu, chci být pochována tam, kde budeš odpočívat i ty. Jestli nás dvě rozdělí něco jiného než smrt, potom ať se mnou Hospodin naloží jakkoliv." Po těchto slovech Noemi viděla, že Rút je skutečně pevně odhodlána ji následovat, a tak ji přestala dále přemlouvat. Právě když začínala sklizeň ječmene, dorazily obě ženy do Betléma a zpráva o jejich příchodu se rychle roznesla po celém městě. "Je to skutečně Noemi, opravdu se vrátila?" ptali se s údivem všechny ženy. Avšak Noemi jim tenkrát řekla: "Nenazývejte mne už Noemi (to je Rozkošná), neboť nyní se ke mně lépe hodí jméno Mara (to je Trpká). Všemohoucí Bůh pro mne připravil trpký úděl. Když jsem odcházela, měla jsem vše a teď se vracím s prázdnou. Proč bych se tedy měla dál jmenovat Noemi, když mne Všemohoucí Hospodin postihl takovým nešťastným osudem?" 1-3 Jednoho dne řekla Rút Noemi: "Půjdu dnes na pole sbírat klasy, které ženci zapomněli na zemi. Snad najdu pole někoho, kdo mi to dovolí." Noemi souhlasila a Rút si shodou okolností vybrala pole, které patřilo příbuznému Noemi z manželovy strany - Bóazovi, jenž byl bohatým a váženým mužem. *** *** 4-5 Když Rút sbírala zapomenuté klasy, přišel Bóaz z města dohlédnout, jak pokračuje sklizeň. Své žence pozdravil: "Hospodin s vámi!" Oni mu odpověděli: "Ať ti žehná Hospodin!" Pak se zeptal svého služebníka, který dozíral na práci, komu patří ta dívka a odkud přišla. *** Nato mu služebník odpověděl: "To je ta dívka, která se vrátila s Noemi z Moábské země. Ráno přišla a zeptala se mě, jestli smí paběrkovat mezi snopy za našimi ženci. Od té doby je zde a neustále sbírá. Jen jednou si na chvilku ve stínu odpočinula." Potom Bóaz přistoupil k Rút a oslovil ji: "Poslouchej dobře, moje dítě. Nechoď sbírat na jiné pole, ale zůstaň zde v blízkosti mých služebných. Pozorně sleduj, kde právě sklízejí, a tam pak běž i ty. Poručil jsem všem svým služebníkům, aby tě neobtěžovali. Když budeš mít žízeň, klidně jdi a napij se vody z nádob, které moji služebníci naplnili." Když to Rút všechno slyšela, poklonila se před Bóazem až k zemi a otázala se ho: "Čemu vděčím za takovou přízeň, již jsem u tebe nalezla, ačkoliv jsem cizinka?" Na to jí Bóaz odpověděl: "Doslechl jsem se o všem, co jsi učinila pro svou tchyni po smrti tvého manžela, a také o tom, že jsi neváhala opustit svou rodinu a zemi a odešla jsi do úplně cizí země mezi lidi, které jsi dříve neznala. Buď Hospodinem bohatě odměněna za tyto laskavé skutky a ať ti Bůh Izraele, u něhož hledáš úkryt, žehná." Rút odpověděla: "Ani netušíš, jak jsi mne svým jednáním potěšil. Přestože jsem méně, než kterákoliv z tvých služebných, nakládáš se mnou tak laskavě. Kéž bych se mohla i nadále těšit tvé přízni." Bóaz se k Rút choval skutečně velmi laskavě. V poledne ji dokonce pozval ke společnému obědu se svými ženci. Když si k nim přisedla, nabídl jí tak bohatou porci praženého zrní, že jí ještě zůstalo. 15-16 Když po obědě Rút vstala, aby pokračovala ve sbírání, přikázal Bóaz svým služebníkům, aby ji neodháněli, dokonce ani když bude sbírat kolem snopů, ale naopak, aby pro ni nějaké klasy schválně upouštěli na zem. *** Rút celý den pilně pracovala, a když potom večer vymlátila vše, co shromáždila, bylo z toho asi 36 litrů ječmene. Když jej přinesla domů a navíc své tchyni dala jídlo, které jí zůstalo od oběda, Noemi se překvapeně otázala: "Nevěřím svým očím! Řekni mi prosím, kde jsi jenom dnes sbírala? Ale ať už to pole patří komukoliv, ať mu Hospodin za jeho laskavost bohatě odplatí." "Muž, u něhož jsem dnes pracovala, se jmenuje Bóaz," odpověděla Rút. Jakmile to Noemi uslyšela, radostně zvolala: "Nechť je Hospodin požehnaný, že neopouští ty, kdo jsou mu věrni. Laskavě jednal s tebou a projevil i úctu tvému zesnulému manželovi. Vždyť ten muž je náš blízký příbuzný a zastánce." Nato Rút pokračovala: "Je tak dobrý, že mi dokonce nabídl, abych na jeho polích sbírala, dokud nesklidí všechnu úrodu." "To je dobře," odpověděla Noemi, "jen ho pěkně poslechni a zůstaň s jeho služebníky. Bude to pro tebe daleko bezpečnější, než na cizím poli." Rút tedy poslechla a až do konce sklizně ječmene a pšenice paběrkovala jen na Bóazových polích. Bydlela však u své tchyně. Jednoho dne Noemi řekla: "Myslím si, drahá Rút, jestli bych ti neměla vyhledat domov a zajistit odpočinek, který by ti jistě velmi pomohl. Něco mi říká, že náš příbuzný Bóaz, u kterého jsi pracovala, je ten pravý muž, který nám může pomoci. Zjistila jsem si, že dnes v noci bude na humně přečišťovat sklizený ječmen. Umyj se tedy, navoň se, oblékni si své nejlepší šaty a jdi dnes večer za ním na humno. Neukazuj se mu ale dříve, než se po práci nají a napije. Potom dávej pozor, kde si ustele, a když usne, potichu k němu přistoupíš a lehneš si pod přikrývku k jeho nohám. Jakmile tě spatří, sám už ti pak poví, co máš dělat dál. 5-6 Rút své tchyni slíbila, že udělá vše tak, jak jí řekla, a když se náležitě připravila, odešla za Bóazem na humno. *** Bóaz se dobře najedl a napil a spokojeně se uložil na kraj hromady obilí. Jakmile usnul, Rút tiše odkryla konec jeho přikrývky a lehla si mu k nohám. Kolem půlnoci se Bóaz probudil a ke svému překvapení zjistil, že mu u nohou leží nějaká žena. "Kdo jsi?" zeptal se ihned. "To jsem já, tvá služebnice Rút," odpověděla tiše. "Ujmi se mne prosím a zachraň mne, neboť jsem vdovou tvého příbuzného." Nato jí Bóaz řekl: "Ať ti Bůh požehná, má dcero. Svým milosrdenstvím a svou věrností jsi nyní projevila své tchyni ještě větší oddanost, než kdykoliv předtím. Jsi mladá a krásná, a přesto jsi dala přednost právoplatnému příbuznému před mladšími a snad i bohatšími muži. Teď už se nemusíš ničeho obávat. Zařídím všechno oč mne nyní žádáš, neboť nejen já, ale i všichni, kdo tě znají, ví, že jsi znamenitá žena. 12-13 Nicméně, je zde ještě jedna věc, o které bys měla vědět. Je pravda, že jsem váš příbuzný, ale mimo mne máte ještě jednoho bližšího příbuzného. Hned ráno ho vyhledám a zjistím, zda se tě nebude chtít zastat on sám. Odmítne-li, pak už nic nebrání tomu, abych tě zachránil já. To ti přísahám před samotným Hospodinem. Teď ale můžeš klidně spát až do rána. *** Vstaň však prosím ještě před rozedněním, aby se nikdo nedověděl, že zde byla přes noc žena." Nakonec jí ještě do jejího pláště nasypal asi čtyřicet kilogramů ječmene, aby ho vzala své tchyni. Brzy ráno pak Bóaz odešel do města a Rút se vrátila k Noemi. Ta se jí ihned vyptávala, jak v noci pořídila, a Rút jí vše podrobně vylíčila. Dodala také, že Bóaz po ní poslal darem ječmen, aby se nevrátila domů s prázdnou. Nato jí Noemi řekla: "Tak teď už nám nezbývá, než čekat, jak to všechno dopadne. Ale jak znám Bóaze, ten si nedá pokoj, dokud nedotáhne tu záležitost až do konce. Určitě všechno zařídí ještě dnes." Mezitím se Bóaz vypravil k městské bráně - soudní síni, kde nečekaně potkal svého příbuzného, o němž předtím v noci hovořil. Bóaz ho vyzval, aby se s ním na chvilku posadil a promluvil si s ním. Potom Bóaz požádal deset představitelů toho města, aby mu byli svědky v záležitosti, kterou bude projednávat se svým příbuzným. Svému příbuznému pak řekl: "Noemi, manželka našeho bratra Elímeleka, která se vrátila z Moábu, se rozhodla prodat pole, které patřilo jejímu muži. Protože jsi její nejbližší příbuzný a máš tedy přednostní právo ke koupi jejího majetku, považoval jsem za nutné požádat tě v přítomnosti zde shromážděných svědků, aby ses k této věci vyjádřil. Máš-li o to pole zájem, pak se ihned rozhodni a kup si ho. Jestli ho však nechceš, pak ho jako druhý v pořadí koupím já." Nato mu jeho příbuzný odpověděl: "Dobrá tedy, chci to pole odkoupit." Bóaz mu však řekl: "To ale není všechno. Jakmile to pole od Noemi koupíš, připadne na tebe povinnost oženit se s její snachou Rút a přivést s ní na svět děti, které tak zachovají jméno jejího zesnulého manžela a zdědí pak to pole jako jeho majetek." "Je-li tomu tak, nemohu potom to pole koupit," řekl nato příbuzný, "protože v případě, že by se nám narodil syn, stal by se dědicem i mého vlastního majetku a já bych tak ztratil víc, než bych získal. Máš-li zájem, využij této příležitosti ty a kup si to pole sám." 7-8 Potom si zul jeden střevíc dal ho na stvrzení svého rozhodnutí Bóazovi, jak to bylo v Izraeli odedávna zvykem, když někdo převáděl právo ke koupi majetku na někoho jiného. *** 9-10 Nato Bóaz řekl všem, kdo byli okolo: "Jste mi dnes svědky, že jsem koupil od Noemi všechno, co patřilo jejímu muži Elímelekovi, i vše, co patřilo jeho synům Kiljónovi a Machlónovi. Zároveň jsem tak získal za manželku vdovu po Machlónovi - Moábku Rút, abych s ní měl potomstvo, jež ponese jméno jejího zesnulého manžela a zachová tak jeho dědictví." *** 11-12 Všichni shromáždění potom jednohlasně prohlásili: "Ano, jsme svědky a potvrzujeme platnost celé této záležitosti. Kéž Hospodin požehná ženě, která nyní přichází do tvého domu tak, jako požehnal Ráchel a Lei, ze kterých pochází celý izraelský národ. Tobě přejeme, abys byl i nadále váženým mužem v Betlémě a aby tvé potomstvo s Rút bylo tak početné jako potomstvo Peresa, syna Támar a Judy." *** Rút se tedy stala Bóazovou manželkou. Hospodin jí dal otěhotnět a zanedlouho přivedla na svět syna. Tenkrát přišly ženy z města k Noemi a řekli jí: "Děkujeme Bohu za to, že nyní zvrátil tvůj neradostný úděl a dal ti vnuka. Kéž je z něho silný a vážený muž v celém Izraeli. On ti vrátí radost a smysl života a ve stáří o tebe bude pečovat, neboť je synem tvé snachy, která tě nade všechno miluje a je k tobě laskavější než sedm synů!" Noemi se pak o děťátko starala jako o vlastní. Její sousedky jí pomohly najít pro vnoučka jméno a pojmenovaly ho Obéd (což znamená Ctitel). Obéd se později stal otcem Jišaje, který pak přivedl na svět krále Davida. Vývoj této královské větve je patrný z Bóazova rodokmenu, kde každý následující muž v seznamu je synem předchozího: Peres, Chesrón, Rám, Amínadab, Nachšón, Salmón, Bóaz, Obéd, Jišaj a David. V Efrajimském pohoří, ve městě Ramatajim-sófímu, žil kdysi muž jménem Elkána. Patřil ke kmeni Efrajimovců a byl synem Jeróchama, jehož předky byli Elíhú, Tochú a Súf. Elkána se oženil se dvěma ženami. Jedna z nich - jménem Penina - přivedla na svět několik potomků, zatímco druhá, která se jmenovala Chana, byla neplodná a žádné děti neměla. Pravidelně každým rokem se Elkána s celou svou rodinou ve stanovený čas vypravil na cestu do svatyně v Šílu, aby tam uctil všemocného Hospodina a přinesl mu své oběti a dary. V té době zastávali v Šílu kněžský úřad Chofní a Pinchas, dva synové nejvyššího kněze Élího. Kdykoliv Elkána předložil Hospodinu svou oběť, vzal část, která mu náležela a spravedlivě ji rozdělil mezi Peninu a všechny ostatní členy své rodiny. Pouze Chaně dal pokaždé dvojnásobný díl, protože ji navzdory její neplodnosti nadevše miloval. Její bezcitná sokyně Penina však naopak využívala každou vhodnou příležitost, aby Chanu dráždila. Často se nepěkně vyjadřovala o její neplodnosti, a ponižovala ji ostrými urážkami. Tak to šlo rok za rokem a pokaždé, když rodina putovala do Hospodinovy svatyně, urážela ji Penina tak dlouho, až Chana pro samý pláč a zármutek nemohla ani jíst. Její muž Elkána se ji snažil těšit a říkal: "Neplač a raději něco dobrého sněz. Nemá cenu trápit se věcmi, které stejně nezměníš. Podívej se na to z té lepší stránky. Vždyť máš přece mne, svého muže, a to je víc, než kdybys měla deset synů." Jednou, když zase byli všichni v Šílu, odešla Chana po obětní hostině k Hospodinově svatyni a zůstala stát nedaleko jejího vchodu, u kterého jako obvykle seděl kněz Élí. S hořkostí v srdci se Chana s pláčem modlila k Bohu a slibovala: "Ach, všemocný Hospodine! Prosím tě, pohlédni na zármutek a ponížení své služebnice, rozpomeň se na mne a pomoz mi. Odejmi ode mne, prosím, mou neplodnost a daruj mi syna. Jestliže mou prosbu vyslyšíš, slibuji, že ho na celý život zasvětím tobě do služby a na znamení toho, že je tvůj, mu nikdy neostříhám vlasy." Zatímco se Chana tak usilovně a vroucně modlila, kněz Élí ji zpovzdálí pozoroval. Netušil, že Chana v duchu rozmlouvá s Hospodinem. Protože si všiml, že se její rty pohybují, ale neslyšel žádný hlas, pokládal ji za opilou. Řekl: "Jak dlouho se tady ještě budeš v tomto stavu předvádět? Jdi se raději domů vyspat a víno nech vínem." Chana však Élímu odpověděla: "Ach ne, můj pane, já nejsem opilá. Jsem pouze hluboce zarmoucená. Nezapíjela jsem svůj žal, ale přišla jsem Hospodinu předložit své trápení a prosím ho o pomoc. Neměj mi to tedy za zlé a nepokládej mne za ženu, která neví, jak se má chovat. Vždyť jsem se zde ve svém smutku a tíživé beznaději jen pokorně a upřímně modlila." "V tom případě je všechno v naprostém pořádku," omluvil se Élí. "Jdi klidně domů a už se netrap. Neboť Bůh Izraele ti jistě dá to, o co jsi ho tak naléhavě prosila." "Ach, děkuji, pane! Doufám, že na mne budeš vzpomínat jen v dobrém," řekla radostně Chana. Pak se s Élím rozloučila a odešla. Když se s novou nadějí v srdci vrátila ke stolu, dobře se najedla a na její tvář se opět vrátil úsměv. 19-20 Na druhý den hned časně zrána rodina vstala a po společné bohoslužbě se vydala na zpáteční cestu domů do Rámy. Krátce po návratu Hospodin vyslyšel Chaninu naléhavou prosbu a ona se svým mužem Elkánou skutečně otěhotněla. Když přišel její čas, porodila syna a řekla: "Svého chlapce jsem si vyprosila od Hospodina, a proto se bude jmenovat Samuel (což znamená Vyprošený od Boha)." *** 21-22 Když se Elkána za nějaký čas opět vypravil s celou rodinou na cestu do Šíla, aby tam podle svého slibu přinesl Hospodinu každoroční oběť, jeho manželka Chana zůstala se svým synem Samuelem doma a svému muži řekla: "Půjdu s vámi, až chlapec trochu povyroste a přestanu ho kojit. Potom ho odvedu do Hospodinovy svatyně a už navždy ho tam zanechám." *** "Dělej, jak uznáš za vhodné," odpověděl jí nato Elkána. "Dokud kojíš, zůstaň se Samuelem doma. Budu se modlit, aby se všechno stalo tak, jak si přeje Hospodin." Chana tedy zůstala doma a pečlivě se starala o svého syna. Když Samuel povyrostl a Chana ho přestala kojit, vzala tříletého býčka, půl pytle bílé mouky, měch vína, a přestože byl chlapec ještě malý, odvedla ho za doprovodu celé rodiny do Hospodinovy svatyně v Šílu. Tam dala nejprve porazit býčka a spolu s ostatními dary jej předložila Hospodinu jako svou oběť. Potom svého syna uvedla k Élímu a řekla mu: "Vzpomínáš si ještě na mne, můj pane? Já jsem ta žena, která před několika lety stála kousek od tebe před vchodem do svatyně a usilovně se modlila k Hospodinu. Prosila jsem tenkrát o tohoto chlapce. Hospodin mou naléhavou modlitbu vyslyšel a dal mi, oč jsem ho žádala. Vyprosila jsem si od něj syna a slíbila jsem, že ho na celý život odevzdám do jeho služby. Vyžádala jsem si ho od Hospodina pro Hospodina." Jakmile to Élí uslyšel, poklonil se před Hospodinem a spolu s Chanou mu děkoval. Chana se modlila těmito slovy: "Díky Hospodinu mé srdce překypuje radostí a jásotem. To od něj jsem získala svou sílu a štěstí. Nyní už mohu beze strachu odpovědět svým nepřátelům, neboť jsi mne vysvobodil a mému životu vrátil smysl a radost. V celém vesmíru není vedle svatého Hospodina jiný Bůh. Nikdo není tak mocný a stálý, jako je on. Přestaňte už vést své povýšené a pyšné řeči. Vždyť Hospodin je vševědoucí a vše, co říkáte, dobře slyší. Jeho činy nelze předvídat. Síla mocných se ztrácí; jsou zděšeni a zbraně jim padají z rukou, zatímco slabí, kteří bezmocně klesali, jsou obdařeni silou. Vykrmení boháči musí tvrdě pracovat za denní příděl. Avšak ti, kdo dříve trpěli hladem, mají nyní všeho dostatek. Žena, jež byla neplodná, už porodila sedmé dítě, ale ta, která jich měla mnoho, nebude mít více žádné. Hospodin dopouští smrt a současně je i původcem života. Má moc usmrtit, ale také přivádět mrtvé zpět k životu. Hospodin někoho obdaří bohatstvím, jiného ponechá v chudobě. To on jedny ponižuje, zatímco jiné vyvyšuje. Zbídačené ubožáky pozvedá z prachu a špíny, uvádí je do šlechtického stavu a činí z nich dědice trůnu slávy. To on jedny ponižuje, zatímco jiné vyvyšuje. Vždyť celá země - se vším, co je na ní - náleží Hospodinu. To on je ten, kdo od základu stvořil celý svět. Bedlivě ochraňuje kroky všech, kdo mu zůstávají věrni, avšak zločinci a svévolníci do posledního v temnotě zahynou. Není to vlastní síla člověka, která pomáhá přežít a vítězit. Ti, kdo se staví proti Hospodinu, budou zděšeni; jakmile on promluví, strachem zmlknou. Celá země stojí před Hospodinem. Veškerou moc a slávu potom Hospodin předá svému králi, kterého si vyvolil." Když Elkána s Chanou předali výchovu svého syna do rukou kněze Élího, vrátili se spolu zpět domů a do Rámy. Ačkoliv vlastní synové Élího byli potomky kněze, neměli k Bohu žádnou úctu a nerespektovali jeho nařízení. 13-14 Kdykoliv přišel někdo z Izraelců do svatyně, aby předložil Hospodinu svou oběť, poslali k němu svého služebníka, který do vařícího kotle s masem vrazil velkou trojzubou vidlici, a cokoliv na ni napíchl, odnesl pro kněze. Takto se chovali ke všem, kteří do Šíla přicházeli obětovat. *** Někdy svého služebníka posílali dokonce dříve, než byl na oltáři spálen tuk z čerstvě obětovaného zvířete. Služebník poručil obětujícímu: "Dej mi ze své oběti kus masa, ať mohu knězi připravit pečeni. Nechce od tebe maso vařené, ale syrové." Když někdo takový požadavek odmítl s námitkou, že nejprve je nezbytné spálit tuk a teprve potom je možné vzít si něco z masa, kněžský služebník vyhrožoval: "Chci to maso syrové a chci je teď hned! Nedáš-li mi ho sám a dobrovolně, nebudu se tě ptát a vezmu si ho násilím!" Nepravosti a provinění, kterých se takto Élího synové a jejich služebníci dopouštěli, byly vzhledem k jejich postavení a zodpovědnosti v Hospodinových očích zvlášť odsouzeníhodné. Svým chováním způsobili, že i prostý lid si přestal obětí vážit. Zato Samuel, přestože byl ještě velmi mladý, ve svatyni pomáhal, jak jen mohl. Élímu prokazoval pokoru a úctu. Při službě si vždy oblékal lněný šat připomínající kněžské roucho. Tento šat mu rok co rok přinášela jeho matka Chana, když přicházela se svým mužem, aby spolu přinesli pravidelnou oběť. Kdykoliv přišli, kněz Élí Elkánovi i Chaně požehnal a řekl: "Kéž vám dá Hospodin další potomky, aby vám nahradil Samuela, kterého jste si vyprosili pro jeho službu." Když se potom ti dva vrátili domů, Hospodin jim v průběhu několika dalších let dopřál tři syny a dvě dcery. Samuel však zůstal u Kněze Élího a v Hospodinově péči zdárně vyrůstal a sílil. Čas plynul a Élí zestárl. Po celá léta dobře věděl, jakých přestupků a ničemností se jeho synové dopouštějí vůči všem Izraelcům, ale nikdy je náležitě nenapomenul. Doslechl se i o tom, že dokonce svedli ženy, které konaly službu u vchodu do svatyně, a spali s nimi. Teprve když zestárl, zavolal si je a řekl jim: "Přicházejí za mnou lidé a neustále si na vás stěžují. Proč děláte takové věci? Tak by to dál nešlo, moji synové. Dostávám zprávy, že svým špatným příkladem vedete lid k zločinům a nepravostem. Proviní-li se člověk proti někomu jinému, může je rozsoudit soudce. Avšak proviní-li se někdo proti samotnému Hospodinu, kdo se za něj přimluví?" Élího synové však už byli natolik zkažení a prostoupení nepravostmi, že jim otcova slova šla jedním uchem dovnitř a bez jakéhokoliv účinku druhým uchem ven. Proto se Hospodin rozhodl, že na jejich hlavu nechá dopadnout důsledky jejich činů. Samuel zatím dál zdárně prospíval a brzy se stal oblíbeným nejen u Hospodina, ale i u lidí. Podle Hospodinova rozhodnutí jednoho dne navštívil Élího Boží prorok a oznámil mu: "Vzpomeň si na dobu, kdy Izraelci byli otroky v Egyptě. Nevyvolil jsem si snad tenkrát mezi všemi izraelskými kmeny tvého předka Árona a celý jeho rod, aby dědičně zastávali kněžský úřad? Svěřil jsem jim právo přinášet na mém oltáři zápalné oběti, pálit kadidlo a nosit kněžské roucho. Celý Izrael chodil se svými oběťmi pouze k příslušníkům vašeho rodu a z každé z nich jste vždy dostali bohatý podíl. Proč tedy nyní mé oběti znevažujete a ve své chamtivosti si přivlastňujete i dary, které jsem určil pouze pro oběť ve svatyni? Prokazoval jsi svým synům větší úctu než mně a nechal jsi je stejně jako sebe ztloustnout z nejlepších obětních darů mého izraelského lidu. Proto nyní dobře poslouchej, co ti já Hospodin, Bůh Izraele, říkám. Přestože jsem prohlásil, že tvůj rod z kmene Lévi bude trvale zastávat kněžský úřad, nyní jsem nucen své rozhodnutí změnit. Upevním a posílím postavení těch, kteří ke mně mají úctu. Avšak těmi, kdo mnou otevřeně pohrdají a neberou mé rady na vědomí, pohrdnu i já a po zásluze je potrestám. Proto tvůj rod zbavím kněžského úřadu a jeho potomci se nedožijí vysokého věku. Okolním kmenům v celém Izraeli se bude dařit, ale tvůj rod bude provázet utrpení a nouze a postupně se bude zmenšovat. Ti, kteří nebudou zapuzeni od služby ve svatyni, se pro tebe stanou zdrojem pláče. Hořké slzy oslepí tvé oči. V nejlepších letech budou umírat muži ze tvého rodu. Na důkaz toho, že se skutečně vyplní všechno, co říkám, zemřou oba tvoji synové Pinchas a Chofní ve stejný den. Potom si vyvolím nového kněze, který bude věrně konat vše tak, jak jsem si to vždy přál. Požehnám jeho rodině a jeho potomci budou kněžími všech mých vyvolených králů. Každý z tvého rodu, kdo zůstane na živu, pak za ním bude chodit žebrat o kousek chleba a peníze na živobytí a bude ho prosit o dovolení sloužit opět ve svatyni, aby se alespoň trochu najedl." V době, kdy Samuel jako chlapec sloužil pod dohledem Élího v Hospodinově svatyni, dostávali lidé poselství nebo vidění od Hospodina jen velmi zřídka. 2-4 Avšak jedné noci, když už věkem téměř osleplý Élí ležel ve své posteli a Samuel spal v Hospodinově svatyni, kde byla uložena truhla s deskami zákona, zavolal Hospodin Samuela jeho jménem. *** *** Samuel se probudil a odpověděl: "Ano, už jdu!" Vyskočil z postele, přiběhl k Élímu a zeptal se: "Už jsem tady, potřeboval jsi něco?" K jeho překvapení mu však Élí odpověděl: "Vždyť já jsem tě vůbec nevolal, jdi si klidně lehnout a spi." Samuel tedy Élího poslechl a vrátil se na své lůžko. Po chvíli se však Hospodin ozval znovu a opět zavolal Samuelovo jméno. Samuel tedy zase vstal, přišel k Élímu a řekl: "Volal jsi mne, tak jsem tady." Élí však stejně jako poprvé Samuelovi odvětil: "Já jsem tě nevolal. Vrať se do postele a klidně spi." Protože Hospodin ještě nikdy předtím se Samuelem nehovořil, nepoznal Samuel jeho volání. Proto i potřetí, když Hospodin znovu zavolal Samuelovo jméno, se celá situace opakovala. Samuel opět vstal, přiběhl k Élímu a řekl: "Tentokrát jsi mne už určitě volal. Tady jsem, co potřebuješ?" Élímu bylo zpočátku chlapcovo chování divné, ale po chvíli pochopil, že hlas, který Samuela už třikrát volal, jistě byl od Hospodina. Proto mu řekl: "Jdi si nyní opět lehnout, a jestliže ten hlas znovu uslyšíš, odpověz na jeho volání těmito slovy: Promluv, Hospodine, tvůj služebník tě poslouchá." I tentokrát tedy Samuel Élího poslechl a šel si znovu lehnout. Netrvalo dlouho a chlapce opět probudil hlas: "Samueli, Samueli!" Jakmile to Samuel uslyšel, neváhal a podle Élího rady odpověděl: "Promluv, Hospodine, tvůj služebník tě poslouchá." Nato Hospodin skutečně promluvil a oznámil Samuelovi: "Již brzy udělám něco tak strašného a neobvyklého, že žádný z Izraelců, který o tom uslyší, na to jen tak nezapomene. Od prvního do posledního uskutečním všechno, co jsem Élímu a jeho rodu oznámil. S konečnou platností nechám na jejich rod dopadnout důsledky všech jejich nepravostí, před kterými jsem Élího včas předem varoval. Ačkoliv jeho synové mnou otevřeně pohrdali a páchali ničemnosti, nikdy proti nim nezakročil. Proto jsem Élímu přísahal, že jeho rodu už nikdy neodpustím jejich hanebné jednání a za žádnou oběť ho nezbavím odpovědnosti." Když Hospodin domluvil, zůstal Samuel na svém lůžku až do rána. A jelikož se obával říci Élímu, co se v noci dozvěděl, za úsvitu vstal, jako kdyby se nic nestalo, a otevřel dveře Hospodinovy svatyně k ranní bohoslužbě. 16-17 Élí si však Samuela zavolal a otázal se ho: "O čem s tebou dnes v noci Hospodin rozmlouval? Pravdivě mi řekni všechno, co ti oznámil, a nic přede mnou nezamlčuj! A pamatuj! Jestli si cokoliv z toho, co ti Hospodin řekl, necháš pro sebe, ať s tebou naloží, jak sám nejlépe uzná za vhodné!" *** Samuel tedy Élímu oznámil všechno, co se od Hospodina dozvěděl, a nic před ním nezatajil. Když to Élí vyslechl, odevzdaně řekl: "On je Hospodin, a proto nechť udělá vše, co považuje za dobré." Po celou dobu, kdy Samuel rostl a dospíval, stál Hospodin při něm a způsobil, že každé jeho slovo bylo moudré. Brzy proto nebylo mezi Izraelci od Danu až do Beer-šeby nikoho, kdo by nepoznal, že Samuel je skutečným prorokem samotného Hospodina. Hospodin se mu totiž prostřednictvím svých poselství i nadále zjevoval v Šílu a oznamoval mu svou vůli. 1-2 Samuel se tedy stal prorokem pro celý izraelský národ. Právě v té době došlo mezi Izraelci a Pelištejci k válečnému konfliktu a armády obou národů vytáhly proti sobě do boje. Izraelci se utábořili u Eben-ezeru (to je u Kamene pomoci) a Pelištejci se usadili v Afeku. Když došlo k první vzájemné bitvě, izraelská armáda utrpěla porážku a ztratila asi čtyři tisíce bojovníků. *** Jakmile se Izraelci po prohrané bitvě sešli v táboře, snažili se jejich velitelé přijít na to, proč je Hospodin nechal porazit a proč dal vítězství Pelištejcům. Po zhodnocení celé situace se rozhodli, že vyšlou několik mužů do svatyně v Šílu, aby odtud přinesli truhlu s deskami Hospodinova zákona. Mysleli si totiž, že když s nimi v průběhu boje bude v Eben-ezeru posvátná truhla, současně s ní bude přítomen i Hospodin, ochrání je před Pelištejci a jistě jim zaručí snadné vítězství. A protože od myšlenky k činu neměli daleko, několik vybraných bojovníků skutečně brzy přineslo truhlu až do válečného ležení. Víko truhly bylo opatřeno dvěma zlatými anděly, z jejichž prostředku k Izraelcům promlouval Hospodin. Do Eben-Ezeru, kam truhlu dopravili, přišli i dva Élího synové - Chofní a Pinchas. Jakmile průvod s truhlou vstoupil do tábora, začali Izraelci samou radostí tak hlasitě křičet, až se země otřásala. Jejich pokřik se donesl až k Pelištejcům a ti se udiveně ptali: "Co má znamenat ta mohutná vřava v ležení Hebrejů?" Když se dozvěděli, že pozdvižení v táboře způsobila přinesená Hospodinova truhla, přepadl je strach a začali naříkat: "Do jejich tábora přišli bohové! Teď je s námi dozajista konec. Vždyť ještě nikdy předtím se nám nic takového nestalo. Běda nám! Kdo nás teď z rukou jejich mocných bohů vysvobodí? Vždyť jsou to stejní bohové, kteří kdysi na poušti svými pohromami rozdrtili Egypt. Vzmužte se Pelištejci! Seberte všechnu svou odvahu a bojujte udatněji, než kdykoliv předtím. Jinak se stanete otroky Hebrejů právě tak, jako dříve oni otročili vám." S tímto odhodláním tedy Pelištejci vyrazili do boje a s velkou převahou nad Izraelci zvítězili. V ukrutné bitvě tenkrát Izraelci ztratili třicet tisíc pěších bojovníků a zbytek se jen tak tak zachránil útěkem. Pelištejci také zabili oba Élího syny, Chofního a Pinchase a ukořistili truhlu s Božím zákonem. Jakmile jeden z bojovníků z kmene Benjamínovců viděl, co se stalo, uprchl z boje a ještě téhož dne dorazil v roztržených šatech a s prachem na hlavě do Šíla. Kněz Élí netrpělivě seděl na svém místě u vchodu do svatyně a očekával zprávy z bitvy. Měl totiž velký strach o Boží truhlu. Když onen bojovník vstoupil do města a rozhlásil, co se stalo, všichni obyvatelé se dali do zoufalého nářku. Sotva Élí zaslechl jejich křik, zeptal se, co znamená ten strašný povyk. (V té době měl už devadesát osm let a byl slepý.) Vzápětí však k němu přiběhl právě ten voják, co přinesl do města zprávy z bitvy a oznámil mu: "Přicházím z bojiště, odkud jsem dnes utekl." "Pověz mi tedy, co se tam stalo," zeptal se Élí. "Izraelci dnes utrpěli zdrcující porážku," odpověděl muž, "a s těžkými ztrátami se museli dát na útěk. Nepřátelé zabili i oba tvé syny, Chofního a Pinchase, a ukořistili Boží truhlu." Jakmile se onen muž zmínil o Boží truhle, převrátil se ohromený Élí ze židle nazad, pádem vedle pilíře vstupní brány si zlomil vaz a na místě zemřel. Není divu, neboť byl už starý, a navíc - díky své tloušťce - také velmi těžký. Jako nejvyšší kněz sloužil Izraelcům celkem čtyřicet let. Jeho snacha, Pinchasova manželka, byla právě těhotná, a čas, kdy měla porodit už nebyl daleko. Sotva se doslechla o ztrátě Boží truhly a o smrti svého tchána i manžela, přepadly ji bolesti a předčasně porodila. Nenadálé zprávy ji natolik zdrtily, že při porodu začala umírat. Ženy, které jí pomáhaly se ji snažily povzbudit a oznámily jí: "Nezoufej, právě se ti narodil syn." Ona však neodpověděla a ani neprojevila jakýkoliv zájem. Avšak ještě dříve, než naposled vydechla, vyslovila přání: "Dejte mému synu jméno Í-kábód (což znamená Odešla sláva), neboť Boží sláva se z Izraele odstěhovala." (Řekla to kvůli ztracené Boží truhle a smrti svého tchána a manžela.) 1-2 Pelištejci mezitím odnesli truhlu z Eben-ezeru do Ašdódu a umístili ji do chrá- mu svého boha Dágona, právě vedle jeho sochy. *** Jaké však bylo překvapení Ašdóďanů, když při časné ranní bohoslužbě nalezli Dágona ležet před Hospodinovou truhlou tváří k zemi. Zvedli tedy Dágona ze země a postavili ho zpět na jeho místo. Druhého dne ráno se však situace opakovala a Dágon opět ležel před Hospodinovou truhlou tváří k zemi. Ovšem tentokrát měl navíc uraženou hlavu a obě ruce. Oddělené části ležely opodál na prahu a z celého Dágona zůstal už jen trup. ( Proto od té doby až dodnes žádný Dágonův kněz, ani kdokoliv jiný, kdo vstupuje do Dágonova chrámu v Ašdódu, nešlape na práh.) Hospodin začal obyvatele Ašdódu i jeho okolí postihovat nemocemi a seslal na ně morovou epidemii. Když si Ašdóďané uvědomili, co se děje, prohlásili: "Nemůžeme zde truhlu Boha Izraelců déle nechat, jinak zničí nás i našeho boha Dágona." Sezvali proto vůdce všech pelištejských kmenů, aby se s nimi poradili, jak s truhlou Boha Izraelců naloží. Shromáždění vůdcové navrhli, aby truhla byla přestěhována do města Gat. Návrh byl přijat a truhlu tam dopravili. Sotva však byla truhla na místě, způsobil Hospodin ve městě nesmírný zmatek a postihl všechny jeho obyvatele od dětí až po starce úplně stejnou epidemií nádorů. Poslali proto ihned truhlu do města Ekrónu. Jakmile však občané Ekrónu viděli, že k nim truhlu přinášejí, začali úpěnlivě naříkat: "Dopravili k nám truhlu Boha Izraelců, aby nás všechny zahubili!" Znovu tedy svolali všechny pelištejské vůdce a naléhali na ně: "Odneste truhlu Boha Izraelců zpět tam, kam patří, jinak nás všechny do posledního zničí." Na město už totiž mezitím znovu dolehla morová epidemie a všechny jeho obyvatele zachvátila smrtelná hrůza. Ti, kteří ještě nezemřeli, byli postiženi nádory a jejich hlasitý nářek se rozléhal do širokého okolí. 1-2 Když byla Hospodinova truhla na nepřátelském území už sedmý měsíc, svolali Pelištejci kněze a věštce a zeptali se jich: "Co máme s Hospodinovou truhlou udělat? Poraďte nám, jak ji máme poslat zpět, tam kam patří." *** "Chcete-li truhlu Boha Izraelců vrátit, neposílejte ji samotnou. Přiložte k ní obětní dar Bohu za vaše provinění. Uzdravíte-li se, potom poznáte, že vás potrestal za její krádež. Jestliže však nádory nezmizí, alespoň budete vědět, že on je na vás neseslal." 4-5 Pelištejci se však ptali dále: "Jakou oběť za naši vinu bychom tedy měli s truhlou poslat?" "Protože máte pět vůdců, které pohroma zasáhla stejně jako všechny ostatní, vytvořte ze zlata pět napodobenin nádorů, kterými trpíte, a k tomu pět modelů myší, které ničí celou vaši zemi. Všechny je pošlete jako poctu Bohu Izraelců a doufejte, že snad potom přestane pronásledovat a hubit vás i vaši zemi. *** Nebuďme neoblomní jako faraón a tvrdohlaví jako Egypťané, kteří nenechali Izraelce odejít, dokud je Bůh svými pohromami téměř nezničil. Postavte k odvezení truhly nový vůz a zapřáhněte do něj dvě krávy, které právě porodily telata, avšak ještě nikdy předtím nebyly zapřaženy. Jejich telata však od nich odveďte. Potom naložte na vůz Hospodinovu truhlu a vedle ní dejte vak se zlatými předměty, které mu posíláte jako oběť za svou vinu. Jakmile budete hotovi, nechte krávy, ať táhnou vůz, kam samy chtějí. Nespouštějte je však z očí, abyste viděli, kudy se vydají. Pojedou-li směrem do Bét-šemeše, bude to důkazem, že veškeré pohromy a strasti na nás seslal Hospodin. Jestliže však zamíří jinam, pak poznáme, že příčinou našeho utrpení není on, ale náhoda." Pelištejci tedy udělali všechno tak, jak jim kněží poradili. Zapřáhli do nového vozu dvě krávy, které právě porodily, ale jejich telata od nich odvedli. Na vůz pak naložili Hospodinovu truhlu a vedle ní položili vak se zlatými modely myší a napodobeninami svých morových nádorů. Když všechno připravili, krávy zapřažené ve voze se vydaly nejkratší cestou do Bét-šemeše a celou dobu bučely. Pětice Pelištejských vůdců šla za nimi a sledovala je až hranicím Bét-šemeše. Obyvatelé Bét-šemeše právě sklízeli v údolí pšenici. Když spatřili Hospodinovu truhlu, nesmírně se zaradovali. Vůz dojel až na pole Jóšuy Bétšemešského a zastavil se vedle velikého kamene. Lidé ihned poslali pro příslušníky kněžského rodu Lévijců a ti vzali truhlu i vak se zlatými předměty a složili je na ten veliký kámen. Ostatní bétšemešští muži potom rozštípali dřevěný vůz na kusy, dřevo pak podpálili a v jeho ohni obětovali Hospodinu obě krávy. Když to vůdcové Pelištejců viděli, ještě téhož dne se vrátili do Ekrónu. ( Pět zlatých napodobenin nádorů, které Pelištejci přinesli Hospodinu jako oběť za své provinění, představovalo pět hlavních měst pelištejského území: Ašdód, Gázu, Aškalón, Gat a Ekrón. Pět zlatých myší pak bylo darem za veškerá ostatní sídla - od opevněných měst až po nejmenší vesnice - které spravovali pelištejští vůdcové na všech pěti částech svého území.) Velký kámen na poli Jóšuy Bétšemešského, na který kněží položili Hospodinovu truhlu, ještě dlouhou dobu připomínal, co se tam tenkrát odehrálo. Několik desítek bétšemešských mužů neovládlo svou zvědavost, odklopili víko truhly a nahlédli dovnitř. Hospodin však sedmdesát z nich za jejich opovážlivost na místě zahubil. Ostatní občané Bét-šemeše byli touto hroznou událostí otřeseni a nad ztrátou mužů žalostně truchlili. Ptali se jeden druhého: "Kdo může v přítomnosti Hospodina, tohoto svatého Boha, přežít? Komu máme jeho truhlu poslat?" Nakonec se rozhodli vypravit posly k obyvatelům Kirjat-jearímu a oznámili jim: "Pelištejci vrátili Hospodinovu truhlu, přijďte si pro ni a odneste ji do svého města." Obyvatelé Kirjat-jearímu jejich výzvu přijali a Hospodinovu truhlu si skutečně odnesli. Dopravili ji na jeden kopec do domu, který patřil muži jménem Abínádab, a pověřili jeho syna Eleazara, aby u ní držel stráž. Hospodinova truhla zůstala v Kirjat-jearímu ještě dvacet dlouhých let, než si Izraelci konečně uvědomili, že veškeré jejich strasti a trápení pramení z toho, že zapomněli na svého Boha. Samuel proto vyzval všechny izraelské kmeny: "Jestliže jste se skutečně z celého srdce rozhodli vrátit se zpět k Hospodinu, zbavte se veškerých cizích falešných bůžků a posvátných kůlů, které mezi sebou máte. Odevzdejte se cele Hospodinu a uctívejte pouze jeho. Potom vás jistě vysvobodí z područí Pelištejců." Izraelci tenkrát Samuela poslechli, skutečně ze svých domovů odstranili všechny napodobeniny falešných bohů a uctívali výhradně Hospodina. Když to Samuel viděl, dal po celém Izraeli vyhlásit: "Shromážděte se všichni do Mispy a já tam za vás budu prosit Hospodina." Izraelci Samuelovu výzvu přijali a až do posledního se v Mispě sešli. Na znamení lítosti nad svými nepravostmi potom nabírali ze studny vodu a vylévali ji před Hospodinem. Celý ten den nic nejedli a společně přiznávali, že se proti Hospodinu hanebně provinili. Toho dne také ustanovili Samuela svým vůdcem. Jakmile se o shromáždění Izraelců v Mispě doslechli velitelé Pelištejců, bez váhání zmobilizovali celou svou armádu a vytáhli proti nim. Když se Izraelci o blížícím se pelištejském vojsku dozvěděli, přepadl je strach. Obrátili se proto na Samuela a naléhali na něj: "Pros Hospodina, našeho Boha, aby nás před Pelištejci zachránil!" Samuel tedy vzal jehňátko, které ještě pilo mléko své matky, a obětoval je v ohni Hospodinu. Přitom ho naléhavě prosil za celý Izrael a Hospodin na jeho volání odpověděl. Zatímco Samuel přinášel v ohni svou oběť, Pelištejci přitáhli až k Izraelcům a zaútočili na ně. Hospodin však proti Pelištejcům mohutně zaburácel svým hlasem a uvedl tak celou jejich armádu do totálního zmatku a chaosu. Izraelci je pak už snadno porazili a bojovníky, kteří se před nimi ve strachu dali na útěk, pronásledovali a pobíjeli až pod Bét-kar. Potom vzal Samuel kámen, postavil ho jako památník mezi Mispu a Šén a prohlásil: "Tento kámen ponese jméno Eben-ezer (to znamená Kámen pomoci), neboť až k tomuto místu nám Hospodin pomáhal." Pelištejci tedy byli poraženi a po celý zbytek Samuelova života a vůdcovství se na izraelské území neodvážili vstoupit, neboť Hospodin stál proti nim. Izraelci také získali od Pelištejců zpět všechna svá města a jejich okolí od Ekrónu až po Gat a mezi oběma národy zavládl mír. Samuel zůstal vůdcem Izraele až do své smrti. Každým rokem navštěvoval Bét--el, Gilgál a Mispu a ve všech těchto městech řešil spory a jiné záležitosti, které se mezi Izraelci vyskytly. Potom se ale vždy vrátil a spravoval Izrael ze svého domu v Rámě, kde dal také vystavět Hospodinu oltář. 1-2 Když Samuel zestárl, ustanovil své syny, staršího Jóela a mladšího Abijáše, za vůdce Izraele. *** Oba synové, kteří svůj úřad vykonávali v Beer-šebě, se však od svého otce naprosto lišili. Dali se ovládnout chamtivostí, přijímali úplatky a spravedlnost přizpůsobovali vlastním zájmům. 4-5 Proto se jednou všichni izraelští představitelé společně dostavili k Samuelovi do Rámy a navrhli mu: "Samueli, jsi už starý a tvoji synové nejsou ani zdaleka tak spravedliví vůdcové, jakým jsi býval ty. Proč by nám tedy nemohl vládnout král, jakého mají všechny okolní národy? Ty sám ho vyber a dosaď na trůn." *** Když to Samuel slyšel, zarmoutilo ho to a obrátil se v modlitbě o radu k Hospodinu. "Udělej všechno, co od tebe lidé žádají," odpověděl Samuelovi Hospodin. "Neodmítají přece tebe, ale mne. Zavrhli mne jako svého vládce a panovníka. Ve skutečnosti tomu však až do dnešního dne nebylo jinak už od té doby, co jsem je vysvobodil z Egypta. Vším, co dělají, se ode mne neustále jen odvracejí a uctívají jiné bohy. Teď jsi jejich postoj pocítil na vlastní kůži i ty. Poslechni je a dopřej jim, co chtějí. Nejprve je ale důrazně upozorni, co všechno je čeká, když jim bude vládnout král." 10-11 Samuel tedy oznámil lidu vše, co mu Hospodin řekl: "Trváte-li na tom, abych vám zvolil krále, udělám to. Poslouchejte však, co všechno vám jeho panování nad vámi přinese: Povolá vaše vlastní syny do svých služeb a vytvoří z nich armádu. Některé přidělí k válečným vozům a jezdectvu a z jiných udělá pěšáky. *** Jedni povedou oddíly vojáků do boje a jiní pro něho budou pracovat na polích. Budou orat a sklízet jeho úrodu, zatímco další budou vyrábět válečné zbraně a vozy pro jeho vojska. Také vám vezme vaše dcery, aby pro něj vařily, pekly a připravovaly vonné masti. Přivlastní si vaše nejlepší pole, vinice a olivové sady a rozdělí je mezi své služebnictvo. Navíc pro ně bude pravidelně vybírat ještě desetinu z veškeré úrody, která vám zůstane. Odvede vaše otroky i otrokyně, aby pro něho pracovali a vezme si ty nejlepší kusy z vašeho dobytka a oslů. Připraví vás o desetinu veškerých vašich stád a vy sami se stanete jeho otroky. Jednoho dne pak nad svým pošetilým přáním mít nad sebou krále hořce zapláčete. Hospodin vás však nebude slyšet a nepomůže vám." Lidé však Samuelovo varování odmítli poslouchat a prohlašovali: "Za každou cenu chceme krále! Teprve pak budeme jako všechny okolní národy. A náš král nám bude vládnout a povede naše vojska do boje." Samuel tedy oznámil Hospodinu vše, co od lidí vyslechl a ten mu odpověděl: "Chtějí-li krále, ať ho mají. A ty jim ho ustanovíš." Samuel se tedy s touto odpovědí vrátil k Izraelcům a nařídil, aby se prozatím rozešli do svých domovů. V Izraeli žil jeden vlivný a bohatý muž jménem Kíš, který pocházel z kmene Benjamínovců. Byl synem Abíela a vnukem Seróra, jehož otcem byl Bekórat, syn Afíacha, Benjamínova potomka. Kíš měl syna Saula, který byl nejkrásnějším mladíkem mezi všemi Izraelci a navíc byl o hlavu vyšší než všichni ostatní v celé zemi. Jednoho dne se Kíšovi ztratily oslice, a proto řekl svému synu Saulovi: "Vezmi s sebou jednoho z mých služebníků a vydejte se oslice hledat." Ti dva tedy prošli Efrajimské pohoří, území Šališa a Šaalím i celou zemi, která patřila Benjamínovcům, ale nic nenašli. Když došli až do oblasti Súfu, řekl Saul svému služebníkovi: "Vrátíme se raději domů, aby se můj otec namísto o své oslice nezačal obávat o nás." Ten mu však navrhl: "V nedalekém městě bydlí Boží prorok. Je velmi vážený, neboť všechno, co řekne, je pravda a skutečně se stane. Pojďme a navštivme ho. Snad nám poradí, kde bychom měli oslice hledat." Saulovi se služebníkův návrh zamlouval, ale namítl: "Máme-li navštívit takového muže, nemůžeme k němu přece přijít s prázdnou. Chléb už nám ale došel a o jiném dárku, který bychom mu mohli přinést, nevím. Máme vůbec něco, co bychom mu mohli dát?" "Mám u sebe kousek stříbra," odvětil služebník. "Dám ho vidoucímu, aby nám řekl, kudy se máme dát." ( Tenkrát totiž Izraelci nazývali muže, kterým dnes říkáme proroci, vidoucími.) "Dobrá tedy, pojďme zkusit štěstí," řekl Saul služebníkovi a společně se vydali na pahorek k městu, kde prorok bydlel. Když stoupali nahoru, potkali na cestě dívky, které šly ke studni pro vodu. Zastavili je a zeptali se jich, jestli je prorok ve městě. 12-13 "Ano," odpověděly dívky, "přišel do města krátce před vámi. Právě dnes se totiž na posvátném návrší nad městem koná obětní obřad. Chcete-li s ním však mluvit, měli byste si pospíšit, abyste ho zastihli dříve, než vystoupí z města na posvátné návrší, aby tam požehnal oběti a pojedl. Ostatní lidé musí s jídlem čekat, dokud nepřijde a pokrm nepožehná. Teprve potom mohou ti, kdo jsou pozváni, začít jíst. Jděte proto rychle nahoru, neboť zatím je ve městě a můžete ho zastihnout." *** Saul i jeho služebník tedy stoupali dále k městu, a právě když se do něho chystali vstoupit, vycházel jim naproti Samuel a mířil nahoru na posvátné návrší. Den předtím, než Saul přišel, řekl Hospodin Samuelovi: "Zítra přibližně v tuto dobu ti pošlu jednoho muže ze země Benjamínovců a ty ho ustanovíš králem izraelského národa. On je ten, kdo vysvobodí národ z područí Pelištejců, neboť jsem se rozhodl, že vyslyším nářek lidu a jeho volání o pomoc, které ke mně doléhá." Jakmile Samuel spatřil Saula, Hospodin ho upozornil: "To je ten muž, o kterém jsem s tebou včera hovořil. Právě on stane v čele mého lidu." Když Samuel vycházel z městské brány, Saul k němu přistoupil a zeptal se: "Řekni mi, prosím, kde najdu prorokův dům." Nato Samuel Saulovi odpověděl: "Já jsem ten prorok, kterého hledáš. Vystup se mnou na posvátné návrší, neboť dnes budeme jíst spolu. Ráno ti pak odpovím na vše, co máš na srdci, a nechám tě odejít. A pokud jde o ty oslice, které se před třemi dny ztratily tvému otci, už se o ně neboj, protože se našly. Tebe by teď mělo zajímat spíše to, že celý Izrael nyní touží především po tobě a po tvé rodině." "To musí být nějaký omyl," odpověděl Saul. "Vždyť pocházím z nejmenšího izraelského kmene Benjamínovců a má rodina je ze všech rodin tohoto kmene ta nejméně významná! Proč tedy něco takového vůbec říkáš?" To už ale Samuel přivedl Saula i jeho služebníka do hodovní síně a posadil je do čela stolu, u kterého sedělo asi třicet dalších pozvaných hostů. Zavolal si kuchaře, ukázal mu na Saula a nařídil mu: "Přines tu část masa, kterou jsem ti poručil odložit stranou, a dej ji tomuto mladíkovi." Kuchař tedy přinesl masitou kýtu a položil ji před Saula. "Nech si chutnat a klidně jez," řekl pak Samuel Saulovi. "Schovával jsem ti tu porci právě pro tuto příležitost už od chvíle, kdy jsem pozval ostatní hosty." Saul tedy neváhal a toho dne pojedl se Samuelem. Když hostina skončila, oba sestoupili z posvátného návrší zpět do města a zamířili do Samuelova domu. Samuel pozval Saula na střechu domu a tam s ním rozmlouval. Časně zrána, právě když se slunce vyhouplo nad obzor, zavolal Samuel na Saula, který spal na střeše: "Vstávej, je čas vydat se na cestu!" Saul tedy vstal a za doprovodu Samuela se vydal k odchodu z města. Cestou ho Samuel požádal, aby poslal svého služebníka napřed. Když se služebník dostatečně vzdálil, Samuel požádal Saula, aby se zastavil, a řekl mu: "Mám pro tebe poselství od Boha." Po těchto slovech vzal Samuel nádobku s olejem, podle tehdejšího zvyku ho vylil Saulovi na hlavu, políbil ho a řekl: "Sám Hospodin tě tímto pomazáním ustanovuje králem svého izraelského národa. Až mne dnes opustíš, narazíš u Ráchelina hrobu v Selsachu na území Benjamínovců na dva muže. Oznámí ti, že ztracené oslice, které ses vydal hledat, se už našly, ale že tvůj otec se nyní obává zase o tebe a marně přemýšlí, jak a kde by tě našel. Budeš pokračovat dál, a jakmile dorazíš k velkému dubu v Táboru potkáš jiné tři muže, kteří půjdou uctívat Boha do Bét-elu. Jeden povede tři malá kůzlata, druhý ponese tři bochníky chleba a třetí bude mít kožený měch s vínem. Pozdraví tě a nabídnou ti dva bochníky chleba. Přijmi je od nich a jdi dál až do Gibeje na Boží pahorek, kde mají Pelištejci své výsostné znaky. Když vejdeš do města uvidíš, jak v doprovodu zvuku harf, bubnů, píšťal a citar sestupuje z posvátného návrší skupina proroků. Každý z nich bude pod vlivem Hospodinova ducha prorokovat. V tu chvíli duch Hospodinův sestoupí i na tebe, svou mocí tě promění v nového člověka a ty budeš prorokovat s nimi. Od té chvíle, kdy se všechna tato tři znamení naplní, jednej tak, jak budeš za daných okolností považovat za nejvhodnější, neboť Bůh bude stát na tvé straně. Potom se vydáš do Gilgálu a sedm dní tam na mě budeš čekat. Až přijdu, vykonám obětní obřady a sdělím ti, co máš dále dělat." Když se pak Saul se Samuelem rozloučil a vydal se na cestu, Bůh proměnil jeho srdce. Všechna znamení, o kterých Samuel hovořil, se ještě téhož dne se naplnila. Když Saul se svým služebníkem dorazil k Božímu pahorku do Gibeje, skutečně potkal skupinu proroků a pod vlivem Božího ducha s nimi začal prorokovat. Jakmile všichni, kdo Saula znali, viděli, že prorokuje s ostatními proroky, jeden druhého se ptali: "Co se to s Kíšovým synem stalo? Cožpak i Saul je prorok?" A jeden z místních obyvatel dodal: "Kdo je vůbec jejich otcem?" Proto lidé od té doby říkali: "Cožpak i Saul je prorok?" Poté, co přestal prorokovat, vystoupil Saul i jeho služebník na posvátné návrší, aby uctil Boha. Když se konečně vrátili domů, uvítal je Saulův strýc otázkou: "Kde jste pro všechno na světě vy dva byli?" "Hledali jsme otcovy oslice," odpověděl Saul. "Když jsme je ale nikde nemohli najít, vypravili jsme se pro radu k proroku Samuelovi." "A co vám, prosím tě, Samuel řekl?" ptal se dále strýc. "Ujistil nás, že oslice už se našly," odvětil Saul. Avšak nic z toho, co mu Samuel oznámil ohledně jeho kralování, strýci neřekl. 17-18 Krátce nato svolal Samuel celý národ, aby v Mispě předstoupil před Hospodina. Jakmile se všichni Izraelci shromáždili, oznámil jim tato slova: "Já Hospodin, Bůh Izraele, jsem vás vysvobodil z područí Egypta i všech ostatních království, která vás utlačovala. *** Avšak přesto, že jsem vás zachraňoval ode všech pohrom a neštěstí, dnes mne jako svého Boha zavrhujete a žádáte, abych vám ustanovil krále. Ať je tedy po vašem. Předstupte přede mne podle příslušnosti k jednotlivým kmenům a rodinám." Když Samuel podle Hospodinova příkazu rozdělil Izraelce k jejich kmenům, Bůh prostřednictvím losů označil kmen Benjamínovců. Samuel tedy nechal předstoupit všechny Benjamínovce po rodinách. Bůh nejprve vybral rodinu Matrí a v ní pak označil Kíšova syna Saula. Lidé ho tedy začali mezi sebou hledat, ale po Saulovi jako by se země slehla. Izraelci se proto zeptali Hospodina: "Kde je Saul? Je někde tady mezi námi?" Nato jim Hospodin odpověděl: "Saul se skrývá mezi výzbrojí." Když ho tedy přivedli a on se postavil mezi ně, byl o hlavu vyšší než všichni ostatní. "Pohleďte na muže, kterého vyvolil Hospodin!" zvolal Samuel. "Mezi všemi Izraelci není nikoho, kdo by mu byl roven!" Nato lid začal mohutně provolávat: "Ať žije král! Ať žije král!" Poté Samuel celému národu znovu zopakoval veškerá královská práva, pečlivě je sepsal a před zraky Hospodina uložil na zvláštní místo. Tím shromáždění skončilo a Samuel propustil všechny Izraelce do jejich domovů. Za doprovodu družiny statečných mužů, které k tomu určil sám Hospodin, se do svého domova v Gibeji odebral i Saul. Kromě těch, co Saula podporovali, se však vyskytli i takoví, kteří s pohrdáním říkali: "Tento člověk by nás měl zachránit?" Opovrhovali jím a odmítli ho poctít svými dary. Avšak Saul tomu nevěnoval žádnou pozornost. Za nějaký čas přitáhl na území Izraelců se svou armádou Náchaš Amónský a utábořil se před hradbami města Jábeš v Gileádu. Obyvatelé Jábeše se chtěli vyhnout válečnému konfliktu, a proto Náchašovi navrhli: "Uzavři s námi dohodu o příměří a my se ti za to ve všem podřídíme." Náchaš Amónský jim však chladně odvětil: "Sjednám s vámi mírovou smlouvu jedině za té podmínky, že každému z vás vyloupnu pravé oko a poznamenám tak nesmírnou hanbou celý Izrael." Nato mu představitelé Jábeše odpověděli: "Poskytni nám, prosíme, sedmidenní lhůtu, abychom mohli vyslat po celém Izraeli posly s žádostí o pomoc. Jestliže nás do té doby nikdo nepřijde zachránit, dobrovolně se vzdáme a podrobíme se ti." Když jeden z jábešských poslů dorazil do Gibeje, kde bydlel Saul, a oznámil svůj vzkaz lidem, všichni se dali do hlasitého nářku. Saul se tou dobou právě vracel se svým dobytkem z pole, a když ten usedavý pláč uslyšel, zeptal se: "Co se stalo? Proč všichni naříkají?" Lidé mu tedy odpověděli a zopakovali mu poselství obyvatel Jábeše. Jakmile Saul všechno vyslechl, sestoupil na něj svou mocí duch Hospodinův a rozpálil ho nesmírný hněv. Na místě rozsekal své dva voly na kusy a prostřednictvím poslů je rozeslal po celém Izraeli s tímto vzkazem: "Takto dopadne dobytek každého, kdo se nepřipojí k Saulovi a Samuelovi a nevytáhne s nimi do boje." Strach, který Hospodin seslal na lid, způsobil, že se všichni sjednotili a vyrazili proti nepříteli jako jeden muž. Na Saulův rozkaz se vojáci shromáždili v Bezeku. Jeho armáda čítala celkem tři sta tisíc Izraelců a třicet tisíc judských bojovníků. Poslům, kteří k nim přišli se vzkazem z Jábeše, nařídili, aby se vrátili a vyřídili jeho občanům, že do zítřejšího poledne budou zachráněni. Jakmile poslové předali toto poselství obyvatelům Jábeše, všichni se nesmírně zaradovali a představitelé města vzkázali Náchašovi: "Zítra se vám vzdáme a vyjdeme z města ven. Můžete pak s námi naložit, jak chcete." Na druhý den rozdělil Saul hned časně zrána své vojsko do tří oddílů a nečekaně vpadl přímo do nepřátelského ležení. Izraelci pobíjeli překvapené Amónce celé dopoledne a jejich vojsko tak rozprášili, že ani dva z nich nezůstali pohromadě. Po vítězné bitvě se lid zeptal Samuela: "Kde jsou ti, kteří odmítali uznat Saula svým králem a pochybovali o něm? Vydej nám ty muže, ať je za jejich opovážlivost můžeme ztrestat smrtí!" Saul je však zarazil: "Dnes se nikdo popravovat nebude, neboť právě dnes Hospodin připravil Izraeli vítězství." Potom promluvil Samuel a vyzval Izraelce: "Pojďme nyní společně do Gilgálu, abychom tam znovu potvrdili Saula za svého krále." Všichni lidé tedy Samuela poslechli a odebrali se do Gilgálu. Uspořádali tam slavnostní obřad, předložili Hospodinu dary a oběti a opětovně zvolili Saula svým králem. Všichni se pak společně s ním radovali a uspořádali velkou oslavu. 1-2 Samuel pak celému Izraeli oznámil: "Vykonal jsem vše, oč jste mne žádali. Ustanovil jsem krále a nyní vám tedy bude vládnout on. Já už jsem starý a šedivý a moji synové, kteří měli po mě zastávat úřad vašich vůdců, se díky volbě krále stali jedněmi z vás. Byl jsem v čele Izraele od svého mládí až dodnes. *** Teď tady před vámi stojím a před zraky Hospodina i vašeho nového krále vás veřejně vyzývám, abyste spravedlivě posoudili a vyjádřili, zda jsem někdy někoho z vás okradl, vydíral nebo podvedl. Sami řekněte, jestli jsem snad někdy od kohokoliv z vás vzal nějaký úplatek a přivřel oči nad vaším jednáním! Jestliže jsem se čehokoliv takového dopustil, sdělte mi to a já všechno náležitě napravím." Izraelci Samuela pozorně vyslechli a jednohlasně odvětili: "Nikdy jsi nikoho z nás nevydíral, nepodvedl ani od kohokoliv z nás nepřijal úplatek." Nato jim Samuel odpověděl: "Sám Hospodin i váš nový král jsou mi tedy svědky, že jste na mně neshledali žádnou vinu." "Ano, to je pravda," potvrdil znovu Samuelovi všechen lid, "je ti svědkem sám Hospodin." Samuel však pokračoval: "Je to stejný Hospodin, který vyvolil Mojžíše a Árona a který vysvobodil vaše předky z Egypta. Nyní proto klidně stůjte a pozorně naslouchejte, neboť vám chci v přítomnosti Hospodina připomenout všechny jeho spravedlivé a dobré skutky, které pro vaše předky i pro vás vykonal. Když byli Izraelci v Egyptě a naléhavě prosili Hospodina o pomoc, poslal tenkrát Mojžíše a Árona, aby vaše předky z Egypta vyvedli a usadili je v této zemi. Netrvalo však dlouho a lidé na Hospodina, svého Boha, zapomněli. Proto dopustil, aby je napadlo a porazilo nejprve chasórské vojsko v čele s velitelem Síserou a potom Pelištejci a moábský král. Tehdy se Izraelci opět vzpamatovali a znovu s nářkem prosili Hospodina: "Víme, že jsme se proti tobě hluboce provinili. Odvrátili jsme se od tebe a uctívali jsme falešné bohy a bohyně. Nyní však svou vinu přiznáváme a prosíme tě o odpuštění. Zachraň nás z rukou našich nepřátel a my opět budeme věrně uctívat pouze tebe." Hospodin tedy jejich naléhání vyslyšel a prostřednictvím Gedeona, Baráka, Jiftácha a Samsona Izraelce vysvobodil, aby mohli žít v klidu a bezpečí. Když jste se však nyní dozvěděli, že proti vám vytáhl Náchaš, král Amónců, přišli jste navzdory skutečnosti, že vaším jediným pravým králem je Hospodin, za mnou a žádali mne, abych vám ustanovil nového krále, který by vás vedl. Vyhověl jsem vám a tady stojí váš nově zvolený král, kterého jste tolik chtěli. Hospodin vaše přání vyplnil. Jestliže budete nadále svého Hospodina ctít a respektovat jeho vůli, nebudete-li se vzpírat jeho nařízením a vy i váš král se mu ve všem podřídíte, bude všechno v pořádku. Jestliže se však Hospodinu vzepřete a odmítnete poslušnost jeho příkazům, odvrátí se od vás a vám se povede stejně zle, jako se vedlo vašim předkům. A nyní přistupte a dobře se dívejte, neboť Hospodin před vašimi zraky vykoná velkou věc. Všichni víte, že v čase žní, který právě nastal, je pravidelně každým rokem sucho a nikdy neprší. Já však v modlitbě požádám Hospodina, aby rozpoutal bouřku a spustil hustý déšť. Potom jasně pochopíte, jak hrozné věci jste se podle něj dopustili tím, že jste si vyžádali krále." A opravdu, ještě téhož dne se Samuel modlil a Hospodin způsobil hromobití a seslal déšť. Všichni Izraelci tím byli ohromeni a padla na ně posvátná úcta před Hospodinem i Samuelem. Celý národ pak Samuela žádal: "Pros za nás našeho Boha, abychom nezemřeli, neboť jsme naše provinění svou pošetilou žádostí o krále ještě prohloubili." Samuel jim však odpověděl: "Ničeho se nebojte. Je pravda, že jste udělali zlou věc. Ale právě proto nyní usilujte o to, abyste se od Hospodina v ničem neodvraceli a z celého srdce mu věnovali svou upřímnou úctu a poslušnost. Neobracejte se k žádným jiným bohům, neboť jsou falešní a nijak vám neprospějí ani vás nezachrání. Ani nemohou, protože ve skutečnosti neexistují. Hospodin je nevýslovně dobrý, a proto vás nezavrhne. Vždyť si vás s velikou láskou sám vyvolil jako svůj národ. A pokud jde o mne, jsem dalek toho, abych se proti Hospodinu provinil tím, že přestanu za vás prosit. Naopak i nadále vás budu učit, co je dobré a správné. Vy však především prokazujte Hospodinu hlubokou úctu, věrně se mu z celého srdce podřizujte a mějte na paměti všechny úžasné zázraky, které pro vás vykonal. Neboť vydáte-li se cestou zla a nepravosti, zahynete vy i váš král." 1-2 Když Saul nastoupil na izraelský trůn, bylo mu třicet let. Ve druhém roce svého panování vybral z celé své armády jen tři tisíce Izraelců a zbytek mužů poslal domů. Se dvěma tisíci bojovníků se pak vydal do Mikmásu v Bételském pohoří a tisíc vojáků v čele se svým synem Jónatanem nechal v Gibeji na území kmene Benjamínovců. *** 3-4 Jónatan zahájil útok proti Pelištejcům jako první a porazil jejich výsostné znaky v Gibeji. Zpráva o vítězství Izraelců se mezi Pelištejci rychle šířila, a proto dal Saul bez váhání po celé zemi rozhlásit, že zaútočil na Pelištejce a rozpoutal tak válku. Izraelci si byli dobře vědomi toho, jakou nenávist tím vzbudil u Pelištejců, a proto se shromáždili v Gilgálu, aby se k Saulovi opět připojili. *** Mezitím však své síly zmobilizovali i Pelištejci a k boji s Izraelem připravili třicet tisíc válečných vozů, vyzbrojili šest tisíc jezdců a povolali tolik pěšáků, že stejně jako zrnka písku na mořském břehu je nebylo možné spočítat. Takto vyzbrojeni se Pelištejci vydali k Mikmásu východně od Bét-ávenu, kde tábořila Saulova armáda. Když to Izraelci viděli, nedokázali potlačit svůj strach a podlehli panice. Většina z nich se rozprchla a ukryla se v různých jeskyních, skalních rozsedlinách a stržích, ba i v jamách a vyschlých studních. Někteří dokonce překročili řeku Jordán a uprchli až na území Gádu a Gileádu. Saul setrval v Gilgálu, ale všichni bojovníci, kteří zůstali s ním se třásli strachy. 8-9 Podle příkazu měl Saul sedm dní čekat na Samuelův příchod. Když ale ani sedmý den Samuel stále nepřicházel a Saulovi bojovníci se začali vytrácet, rozhodl se Saul, že vykoná obětní obřady sám. *** 10-11 A jak se rozhodl, tak také udělal. Sotva však obětní obřad dokončil, přišel Samuel. Saul mu vyšel vstříc, aby ho přivítal, ale Samuel, který už o jeho činu věděl, se ho zeptal: "Proč jsi to udělal?" Saul se snažil své jednání omluvit a začal mu vysvětlovat: "Když jsem viděl, že moji vojáci ode mne utíkají, protože tys ani ve stanovený den stále nepřicházel, a uvědomil jsem si, že Pelištejci se stahují k Mikmásu připraveni kdykoliv zaútočit, *** pomyslel jsem si, že by nás tady v Gilgálu mohli napadnout dříve, než jsem stačil požádat Hospodina o pomoc. Proto jsem se nakonec rozhodl vykonat obětní obřad sám." "Zachoval ses jako blázen!" odvětil nato Samuel. "Nedodržel jsi nařízení, které ti dal sám Hospodin, tvůj Bůh. Kdybys to neudělal, Hospodin by ti požehnal a ty i tvoji potomci by kralovali v Izraeli navěky. Nyní však vláda tvé dynastie skončí. Hospodin si už našel jiného muže podle svých představ a ustanovil ho vůdcem svého izraelského národa, neboť tys porušil jeho příkaz." Po těchto slovech Samuel Saula opustil a odešel z Gilgálu do Gibeje na území Benjamínovců. Když Saul spočítal všechny bojovníky, kteří s ním zůstali, bylo jich asi šest set. Odtáhl tedy s nimi i se svým synem Jónatanem do Gibeje na území Benjamínovců a utábořil se tam. Pelištejci rozložili svůj tábor v Mikmásu a odtud pak v různých směrech podnikli tři výbojná tažení. Jeden oddíl jejich bojovníků se vydal k Ofře na území Šúalu, druhý vytáhl směrem k Bét-chorónu a třetí zamířil k hraničnímu území ležícímu nad Seboímským údolím nedaleko pouště. V té době nebyl na rozkaz Pelištejců na celém izraelském území ani jeden jediný kovář. Pelištejci se totiž obávali, že by si Izraelci mohli vyrobit železné zbraně. 20-21 Kdykoliv si někdo z Izraelců chtěl nechat naostřit rádlo, motyku, sekeru, srp, vidle či bodec na pohánění dobytka nebo jiné nástroje musel navštívit pelištejského kováře a draze mu za jeho službu zaplatit. *** Kromě Saula a jeho syna Jónatana tedy tenkrát žádný z izraelských bojovníků neměl u sebe ani meč ani kopí. A pelištejská armáda mezitím postoupila dále, až k průsmyku u Mikmásu. Jednoho dne vyzval Saulův syn Jónatan jednoho ze svých zbrojnošů, aby s ním pronikl do ležení Pelištejců na druhé straně údolí. Svému otci však o svém plánu nic neřekl. Saul tenkrát tábořil se zbylými šesti sty bojovníky u Gibeje kolem granátovníku v Migrónu. Mezi jeho muži byl i kněz Achijáš. (Byl synem Achítúba, jehož bratr se jmenoval Íkábód. Achítúb byl vnukem Pinchasa a pravnukem Élího, který kdysi v Šílu zastával úřad Hospodinova kněze.) Nikdo ze Saulových mužů si nevšiml, že Jónatan a jeho zbrojnoš odešli. Aby se Jónatan dostal přes údolí až nahoru k ležení Pelištejců, musel projít průsmykem mezi dvěma skalními útesy, které lidé nazývali Bóses a Sené. Jeden stál na severu směrem k Mikmásu a druhý se tyčil na jihu směrem k Gibeji. Jónatan tehdy svému zbrojnoši řekl: "Pojď, pronikneme spolu do tábora těch pohanů. Snad pro nás Hospodin udělá zázrak. V tom, aby nás zachránil, mu vůbec nic nemůže zabránit! Jemu přece nezáleží na tom, zda je nepřátel málo nebo mnoho!" "Udělej všechno tak, jak zamýšlíš," odpověděl zbrojnoš. "Ať podnikneš cokoliv, já tě budu ve všem poslouchat a následovat." "Dobrá," řekl Jónatan svému zbrojnoši, "přiblížíme se tedy až k ležení Pelištejců a ukážeme se jim. Jestliže nám pak řeknou, abychom se na tom místě zastavili dokud k nám nepřijdou, poslechneme je. Zůstaneme stát a ani o krok se nepřiblížíme. Když nás ale vyzvou, abychom vystoupili nahoru za nimi, bude to pro nás znamením od Hospodina, že zvítězíme, a půjdeme proto směle vzhůru." Vydali se tedy bez váhání na cestu a sotva se oba objevili nedaleko pelištejského tábora, začali na ně Pelištejci posměšně vykřikovat: "Podívejte se, Izraelci vylézají ze svých děr!" Několik mužů pak na oba zavolalo: "Pojďte sem nahoru k nám, trochu si spolu popovídáme!" Nato se Jónatan obrátil ke svému zbrojnoši a řekl: "Šplhej nahoru za mnou. Hospodin vydal Pelištejce Izraeli do rukou!" Vyšplhali se tedy po čtyřech rychle až nahoru a zaútočili na ně. Pelištejci padali pod údery Jónatanova meče jako podťatí a jeho zbrojnoš je za ním dobíjel. Po jejich prvním útoku tak na ploše sotva dvaceti arů leželo asi dvacet zabitých nepřátel. V tu ránu propadla celá armáda Pelištejců bezhlavé panice a na všechny muže v táboře i na poli, stejně jako na oddíly nájezdníků padlo nevýslovné zděšení a hrůza. Země pod jejich nohama se začala otřásat a Hospodin vnesl do jejich řad naprostý chaos. Zmateného útěku armády Pelištejců do všech stran si okamžitě všimla i Saulova hlídka v Gibeji. Sotva to oznámili Saulovi, dal ihned nastoupit všechny své vojáky, aby zjistil, kdo jeho armádu opustil. Když před něj všichni předstoupili, zjistilo se, že chybí Jónatan a jeho zbrojnoš. Saul tedy rozkázal knězi Achijášovi: "Dej přinést truhlu s deskami Hospodinova zákona a zeptej se Hospodina, co máme dělat." (Hospodinova truhla totiž tehdy byla v táboře Izraelců.) Avšak zatímco Saul ještě s knězem Achijášem hovořil, vřava v pelištejském táboře začala prudce narůstat. Proto mu Saul nařídil: "Zapomeň na to a na nic se neptej. Není čas!" Potom shromáždil všech svých šest set vojáků a společně vyrazili do boje. Když přišli k ležení Pelištejců, zjistili, že jejich nepřátelé v nesmírném zmatku a hrůze bojují sami mezi sebou a navzájem jeden druhého zabíjejí. Také Hebrejové, kteří se předtím postavili na stranu Pelištejců, se nyní opět přidali do armády k Saulovi a Jónatanovi. Připojili se k nim i všichni Izraelci, kteří se původně ve strachu rozprchli a ukryli v Efrajimském pohoří. Jakmile se nyní doslechli, že Pelištejci se dali na útěk, pustili se spolu s ostatními do jejich pronásledování. Bitva pokračovala až k Bét-ávenu a Izraelci se toho dne díky Hospodinu zachránili. Večer, když se opět sešli, byli všichni Izraelci zcela vyčerpaní. Museli totiž Saulovi při pronásledování Pelištejců přísahat, že až do večera, dokud boj úplně neskončí, nebude nikdo z nich cokoliv jíst. Ten, kdo by tuto přísahu porušil, měl být potrestán, a proto nikdo z Izraelců toho dne nic nejedl. 25-26 Lidé se Saulova příkazu natolik báli, že dokonce ani když v lese narazili na hnízdo divokých včel s plástvemi plnými medu, nikdo z nich se neodvážil ani ochutnat. *** Jónatan však o otcově příkazu a přísaze lidu nic nevěděl, a proto si koncem své hole klidně trochu medu nabral. Sotva ho snědl, ihned nabyl nových sil a cítil se mnohem lépe. Vzápětí ho však jeden z Izraelců seznámil s tím, že každý, kdo toho dne vezme cokoliv do úst, má být podle Saulova příkazu proklet a dodal, že právě proto jsou všichni izraelští bojovníci tak vyčerpaní a slabí. Tato slova však Jónatana popudila: "Ale vždyť tak nesmyslným příkazem škodí můj otec zájmu celého Izraele! Podívejte se na mě. Sotva jsem snědl trochu medu, hned je mi mnohem lépe. Kdyby se naši lidé mohli svobodně posilnit kořistí, kterou najdou u Pelištejců, bylo by naše pronásledování mnohem účinnější a naše převaha větší." Izraelci však dále pronásledovali Pelištejce celou cestu od Mikmásu až k Ajalónu bez jídla. Ovšem večer už byli všichni natolik vyčerpaní a hladoví, že to déle nevydrželi, na místě porazili zvířata, která ukořistili Pelištejcům, a začali jíst jejich maso i s krví. 33-34 Netrvalo však dlouho a někdo oznámil Saulovi, že jeho lid pojídá maso s krví a porušuje tak Hospodinovo nařízení. Jakmile to Saul uslyšel, pohoršeně zvolal: "Jednáte v rozporu s Božím zákonem! Okamžitě sem přivalte nějaký balvan a přikažte všem lidem, aby přicházeli porážet svá zvířata k němu a zbavili je nejdříve veškeré krve, než je snědí. Ať už nikdo z nich nepřestupuje Hospodinův zákaz pojídáním masa s krví." Všichni Izraelci tedy Saula uposlechli a zvířata, která hodlali sníst, poráželi a zbavovali krve na určeném místě. *** Saul pak vůbec poprvé vybudoval Hospodinu oltář. Potom rozkázal, že ještě téže noci všichni Izraelci opět na Pelištejce zaútočí a zničí je až do posledního muže, i kdyby to mělo trvat třeba celou noc. Lid jeho rozhodnutí jednohlasně přijal, ale kněz podotkl: "Zeptejme se nejprve, co na to říká Bůh." Saul souhlasil a položil tedy Hospodinu otázku: "Máme na Pelištejce zaútočit? Pomůžeš nám nad nimi zvítězit?" Hospodin však mlčel a na jeho otázku neodpověděl. Saul proto nechal ihned předvolat všechny velitele a poručil jim: "Jděte mezi lid a zjistěte, kdo z nich se dnes dopustil nějaké nepravosti. Přísahám při samotném Hospodinu, zachránci Izraele, že i kdyby to byl můj syn Jónatan, musí zemřít!" Mezi lidmi se však nikdo takový nenašel, a proto Saul nařídil: "Všichni se shromážděte na jednu stranu a já se svým synem Jónatanem se postavím na druhou. Tak uvidíme, na čí straně je vina." Izraelci opět Saulův návrh podpořili a udělali, oč je žádal. Potom se Saul znovu Hospodina zeptal: "Bože Izraele, proč jsi neodpověděl na moji první otázku? Mohu za to já a můj syn Jónatan nebo je vina mezi ostatními Izraelci?" Tentokrát Bůh na Saulovu otázku odpověděl a prostřednictvím losu ukázal, že provinění leží na straně Saula a Jónatana. Když se tedy nevina lidu potvrdila, Saul poručil, aby los rozhodl mezi ním a jeho synem Jónatanem. Když pak Hospodin označil viníkem Jónatana, Saul svého syna vyzval: "Řekni mi, čeho ses dopustil?" "Nabral jsem koncem své hole jen trochu medu a snědl jsem ho," odpověděl mu bez váhání Jónatan. "Mám teď snad kvůli tomu zemřít?" "Ano Jónatane," odvětil neoblomně Saul, "za tohle tě čeká smrt. Ať se mnou Bůh naloží, jak uzná za vhodné, ale jednou jsem dal své královské slovo a ty musíš zemřít!" Izraelci však se Saulovým rozhodnutím nesouhlasili a otevřeně mu řekli: "Cože? Jónatan, díky kterému je Izrael opět svobodný, že by měl zemřít? Nikdy! Vždyť právě jeho prostřednictvím dnes jednal sám Bůh, a proto Jónatanovi nesmí být zkřiven ani jediný vlas!" Nátlak lidu na krále zapůsobil a zachránil tak jeho vlastního syna Jónatana před popravou. Potom Saul odvolal svou armádu a Pelištejci se stáhli zpět na své území. Útokem proti Pelištejcům však Saulovy válečné výpravy neskončily. Za svého kralování bojoval se všemi svými okolními nepřáteli. Vytáhl proti Moábcům, Amóncům, Edómcům i vladařům ze Sóby, ale ve všech bitvách se dopouštěl svévolností. Porazil dokonce i Amálekovce a vysvobodil Izrael z područí všech jeho utlačovatelů. 49-50 Saul se oženil s Achímaasovou dcerou Achínoamou a měl s ní tři syny a dvě dcery. Synové se jmenovali Jónatan, Jišví a Malkíšúa a dcery Mérab a její mladší sestra Míkal. Velitelem Saulovy armády se stal syn jeho strýce Néra, Abnér. *** Saulův otec Kíš a Abnérův otec Nér tedy byli bratři a jejich otcem byl Abíel. Kruté boje proti Pelištejcům pokračovaly v průběhu celé Saulovy vlády, a proto všichni silní a odvážní muži museli sloužit v jeho armádě. Jednoho dne přišel Samuel k Saulovi a řekl mu: "Před časem mě Hospodin pověřil, abych tě ustanovil králem nad jeho izraelským národem. Nyní mne za tebou posílá se svým poselstvím, a proto je dobře poslouchej a udělej všechno tak, jak ti nařizuje. Zde jsou jeho slova: Přišel čas, abych potrestal Amálekovce za jejich jednání s Izraelci. Dobře si pamatuji, že nedovolili mému lidu na cestě z Egypta projít přes své území. Nyní proto na Amálekovce zaútoč a bez výjimky dej zničit všechno, co jim patří. Nemilosrdně vyhlaďte celý jejich národ. Nešetřete muže ani ženy a děti a pobijte také veškerý jejich dobytek i stáda ovcí velbloudů a oslů!" Saul tedy povolal Izraelce do zbraně a shromáždil je v Telaímu. Sestavil tam armádu z dvou set tisíc pěšáků a deseti tisíc judských bojovníků. S tímto vojskem pak vytáhl až k městu Amálekovců a do údolí v jeho okolí postavil zálohy. Jakmile zaujal postavení, poslal do města vzkaz Kénijcům, kteří sídlili společně s Amálekovci: "Odejděte z města, abychom v boji proti Amálekovcům nezničili i vás. Narozdíl od nich jste se totiž k Izraelcům na cestě z Egypta zachovali laskavě." Kénijci Saulovu výzvu uposlechli a bez váhání město opustili. Sotva Kénijci odešli, zaútočil Saul se svou armádou na Amálekovce a bojoval proti nim od Chavíly až k Šúru ležícímu východně od Egypta. Dal usmrtit všechny obyvatele až na jejich krále Agaga. Izraelci však odmítli zahubit nejlepší kusy dobytka a ovcí i vykrmená telata a jehňata a všechna pěkná zvířata si nechali pro sebe. Usmrtili jen ta, která se jim zdála bezcenná a slabá. Proto Hospodin oslovil Samuela: "Jsem zklamán a je mi líto, že jsem ustanovil Saula králem, neboť mne opět neuposlechl a nesplnil mé nařízení." Samuela Hospodinova slova hluboce zarmoutila a celou noc nad nimi hořce naříkal. Na druhý den časně zrána však vstal a vypravil se za Saulem. Lidé mu řekli, že Saul s armádou nejprve přitáhl k hoře Karmel, aby tam postavil památník svého slavného vítězství, a potom pokračoval dál do Gilgálu. Když ho Samuel konečně našel, Saul ho přivítal slovy: "Buď zdráv Samueli, splnil jsem všechno, co mi Hospodin nařídil." "Opravdu všechno?" zeptal se však Samuel. "A co tedy potom znamená to bečení ovcí a bučení krav, které slyším?" "Ano, máš pravdu," začal se Saul vymlouvat. "Lidé přivedli ze stád Amálekovců ty nejlepší kusy, aby je mohli obětovat Hospodinu, tvému Bohu. Ale všechna ostatní zvířata jsme skutečně do posledního vyhubili." "Prosím tě přestaň," přerušil ho Samuel "a raději poslouchej, co mi Hospodin oznámil minulou noc." "A co ti tedy řekl?" zeptal se Saul. Samuel odpověděl: "Přestože jsi sám sebe považoval za bezvýznamného, Hospodin tě ustanovil králem izraelského národa. Také ti však nařídil, abys zaútočil na Amálekovce a celý jejich zpustlý národ vyhladil. Poručil ti bojovat tak dlouho, dokud poslední z nich bude na živu. Proč jsi tedy Hospodinovo nařízení nesplnil? Namísto toho ses chamtivě vrhl na kořist, a tím se proti němu hluboce provinil." "Ale vždyť jsem Hospodina uposlechl," obhajoval se dále Saul. "Vytáhl jsem do boje proti Amálekovcům a všechny příslušníky národa kromě jejich krále jsem usmrtil. Moji vojáci sice vzali ze zvířat, která měla rovněž všechna zahynout, ty nejlepší kusy, ale jen proto, aby měli co obětovat Hospodinu, až se vrátí do Gilgálu." Nato však Samuel odpověděl: "Copak si Hospodin cení zápalných obětí a obětních hostin víc, než poslušnosti jeho nařízení? Vždyť poslušnost znamená mnohem více než jakákoliv oběť a úcta je mu cennější než tuk obětovaných beranů. A naopak vzdor je stejně zlý jako okultizmus a svévolnost špatná jako uctívání falešných bohů. A protože tys odmítl Hospodina uposlechnout, zavrhl on tebe jako krále." Saul si uvědomil důsledky svého jednání a konečně Samuelovi přiznal: "Ano, provinil jsem se, protože jsem nesplnil Hospodinův rozkaz a neuposlechl jsem ani tebe. Bál jsem se vojáků, a proto jsem jim ustoupil a vyhověl. Teď tě ale prosím, abys mne mé viny zbavil a doprovodil mne uctít Hospodina." Avšak Samuel mu odvětil: "Nikam s tebou nepůjdu. Postavil ses k Hospodinovu nařízení zády, a proto teď zavrhl on tebe jako krále Izraele." Když Samuel domluvil a chystal se odejít, chytil ho Saul za okraj jeho pláště, aby ho zadržel. Kus látky, za který ho uchopil se však utrhl a zůstal mu v ruce. "Vidíš?" řekl nato Samuel. "Právě tak od tebe dnes Hospodin odtrhl izraelské království a vložil je do rukou lepšímu, než jsi ty. Slavný Bůh Izraele nemluví do větru ani nemění svá rozhodnutí, neboť není nestálý jako člověk." Saul však na Samuela dál naléhal: "Vím, že jsem se dopustil, čeho jsem neměl. Ale zachovej mi nyní alespoň úctu před mými veliteli a ostatním lidem a pojď se mnou, abych mohl uctít Hospodina, tvého Boha." 31-33 Samuel tedy nakonec souhlasil a doprovodil Saula do Gilgálu, aby vzdal Hospodinu čest. Potom Samuel poručil, aby k němu přivedli zajatého Agaga, krále Amálekovců. Agag před něho předstoupil s troufalým výrazem ve tváři, neboť si myslel, že to nejhorší má za sebou a smrt už mu nehrozí. Samuel však jeho sebevědomí zchladil a řekl: "Tak, jako tvůj meč připravil mnoho žen o jejich děti, zůstane nyní bezdětná i tvá matka." Když domluvil, vzal meč a rozsekal Agagovo tělo na kusy. *** *** Potom Samuel odešel do Rámy a Saul se vrátil domů do Gibeje. Od té doby už nikdy Samuel až do své smrti Saula neviděl. Nepřestal však pro něho truchlit, zatímco Hospodin se rmoutil nad tím, že Saula ustanovil králem Izraele. Za nějaký čas Hospodin Samuelovi řekl: "Jak dlouho se ještě budeš kvůli Saulovi trápit? Smiř se s tím, že hodnosti krále Izraele jsem ho jednou provždy zbavil. Nyní proto naplň obřadní roh olejem a vydej se do Betléma k muži jménem Jišaj, neboť jsem si mezi jeho syny vyhlédl nového krále." Samuel však Hospodinu namítl: "Ale jak to mám provést? Jestli se o tom doslechne Saul, bez váhání mne zabije." Nato mu Hospodin řekl: "Vezmi s sebou jalovici a řekni, že přicházíš obětovat Hospodinu. K obětnímu obřadu pozvi také Jišaje a já už ti pak dám vědět, co máš dělat dál." Samuel tedy Hospodina uposlechl a udělal všechno tak, jak mu nařídil. Sotva však dorazil do Betléma, přišli ho přivítat znepokojení městští představitelé a zeptali se ho: "Co tě k nám přivádí? Stalo se snad něco zlého?" "Všechno je v pořádku," uklidnil je Samuel. "Přicházím pouze obětovat Hospodinu. Náležitě se proto připravte a zúčastníte se obřadu spolu se mnou." Potom Samuel požehnal Jišajovi a jeho synům a rovněž je pozval k obětnímu obřadu. Když se dostavili, Samuel pohlédl na Elíaba a pomyslel si: "Určitě to bude právě on, kterého si Hospodin vyvolil." Hospodin však Samuelovi řekl: "Ten to není. Nedívej se na to, jak vypadá nebo jak je urostlý, neboť podle toho jsem nevybíral. Hospodin se nerozhoduje na základě měřítek, jimiž se řídí lidé. Člověk posuzuje jen podle toho, co vidí, ale Hospodin bere v úvahu lidské pohnutky a úmysly." Samuel tedy požádal Jišaje, aby mu představil svého dalšího syna. Jišaj k němu přivedl Abínádaba, ale ani jeho Hospodin nevyvolil. 9-10 Stejně dopadl i třetí Jišajův syn Šama a postupně i dalších sedm synů, které Jišaj k Samuelovi přivedl. "Žádného z tvých synů Hospodin nevyvolil," řekl Samuel Jišajovi, *** "ale představil jsi mi skutečně všechny své syny?" "Máš pravdu," odvětil Jišaj, "ještě zbývá můj nejmladší syn David. Ten ale právě někde pase a hlídá stáda." "Ihned pro něj pošli," nařídil Jišajovi Samuel. "Nezasedneme ke stolu dříve, dokud nepřijde i on." Jišaj tedy pro svého syna poslal se vzkazem, aby bez váhání přišel. Netrvalo dlouho a David se dostavil. Byl to pohledný mladík s ryšavými vlasy a přívětivým pohledem. Když David přišel, Hospodin řekl Samuelovi: "To je on. Jdi a pomazej ho olejem!" Samuel tedy vzal roh s olejem a uprostřed jeho bratrů jej vylil na Davidovu hlavu. Vtom na Davida sestoupil Hospodinův duch a od té chvíle ho neustále provázel. Jakmile Samuel splnil své pověření, ihned se vrátil zpět do Rámy. Od Saula naopak Hospodinův duch odstoupil a on začal být ovládán zlým duchem. 15-16 Když Saulovi služebníci viděli, že Bůh dopustil, aby jejich panovníka ovládl zlý duch, který ho naplňuje sklíčeností a strachem, navrhli mu: "Dovol, abychom pro tebe vyhledali dobrého hudebníka, který hraje na citaru. Kdykoliv pak na tebe zlý duch znovu dolehne, hudebník ti zahraje a ty se jistě budeš cítit mnohem lépe." *** Saul tedy svolil a svým služebníkům přikázal, aby nějakého dobrého hráče vyhledali a přivedli k němu. Jeden z nich se však vzápětí ozval a řekl: "Znám jednoho mladíka, syna Jišaje z Betléma, který je nadaný a dobře ovládá hru na citaru. A nejenom to. On je také statečný a dobrý bojovník. Navíc je výřečný a pohledný a Hospodin je s ním." Saul tedy neváhal a vypravil k Jišajovi posly se vzkazem: "Pošli ke mně svého syna, pastýře Davida." Jišaj Saulově žádosti vyhověl, vzal osla, chléb a měch s vínem a spolu se svým synem Davidem vše Saulovi poslal. David přišel ke králi a vstoupil do jeho služeb. Netrvalo dlouho a Saul si ho velmi oblíbil a ustanovil ho svým zbrojnošem. Za čas proto Jišajovi vzkázal, že je s jeho synem Davidem velmi spokojen, a požádal ho, aby ho i nadále ponechal v jeho službách. Kdykoliv pak Hospodin dopustil, aby Saula ovládl a trýznil zlý duch, David vzal svou citaru a hrál na ni. Jeho hudba přinášela Saulovi úlevu, takže se cítil mnohem lépe a zlý duch od něho odcházel. Jednoho dne se Pelištejci rozhodli, že svou porážku nenechají jen tak, a vystrojili vojsko k odvetné bitvě. Utábořili se mezi Sókem na Judově území a Azekou v Efes-damímu. Saul na nic nečekal a také zmobilizoval svou armádu. Všechny své bojovníky soustředil nad údolím Éle. Pelištejci tak stáli na jedné hoře, Izraelci na druhé a mezi nimi bylo údolí. 4-5 Najednou se z řad Pelištejců vynořil soubojový zápasník jménem Goliáš, který pocházel z Gatu. Byl asi 3 metry vysoký, na hlavě měl bronzovou přilbu a byl oděn do bronzového brnění, které vážilo téměř čtyřicet kilogramů. *** 6-7 Na nohou měl bronzové holenice a na zádech nesl připásaný železný oštěp, jehož rukojeť byla velká jako tkalcovské vratidlo a jeho hrot vážil více než pět kilogramů. Navíc před ním kráčel jeho zbrojnoš s obrovským štítem. *** Goliáš se postavil a zakřičel na Izraelce: "Nebudeme do boje zbytečně zatahovat celou armádu. Já se budu bít za Pelištejce a vy si mezi sebou zvolte svého zástupce, který se se mnou utká. Jestliže mne přemůže a zabije, Pelištejci se vám podřídí a budou vám sloužit. Když ale zvítězím já, stanete se našimi otroky a budete sloužit vy nám." Nakonec ještě Goliáš provokativně a s pohrdáním dodal: "No tak, Izraelci! Vyšlete už konečně někoho, kdo se mnou bude bojovat!" Jakmile Saul a všichni Izraelci slyšeli Goliášova slova, padla na ně nesmírná hrůza a strach. David (syn Efratejce Jišaje z Judova Betléma) měl sedm bratrů. Jejich otec už byl v době, kdy Saul vytáhl proti Pelištejcům, v pokročilém věku. Jeho tři nejstarší synové Elíab, Abínádab a Šama se však k Saulově armádě připojili a vydali se s ním do boje. 14-15 Nejmladší syn David naopak zůstal v Betlémě a staral se opět o stáda svého otce. *** Pelištejec Goliáš se mezitím po čtyřicet dní každé ráno i večer před Izraelci naparoval a vyzýval je k souboji. 17-18 Jednou požádal Jišaj svého syna Davida, aby se vypravil do izraelského tábora a řekl mu: "Odnes svým bratrům půl pytle praženého zrní a deset chlebů, jejich veliteli předej těchto deset kusů sýra. Také se svých bratrů zeptej, jak se jim daří, a přines mi od nich zprávy. *** Společně se Saulem a ostatními Izraelci bojují proti Pelištejcům v údolí Éle." David tedy přenechal stáda hlídači a časně zrána se podle otcova přání vydal se všemi dary na cestu. Dorazil k izraelskému ležení právě ve chvíli, kdy se vojska obou armád za válečného pokřiku řadila do bojového postavení. Netrvalo dlouho a Izraelci i Pelištejci se postavili v řadách proti sobě připraveni k bitvě. David proto neváhal, odložil své dary u strážného nad zásobami a běžel k nastoupeným vojákům, aby mezi nimi našel své bratry. Pozdravil je a zatímco s nimi rozmlouval, vystoupil z řad Pelištejců zápasník Goliáš z Gatu a jako obvykle vykřikoval svou výzvu, kterou tentokrát zaslechl i David. Sotva Izraelci Goliáše uviděli, nastalo mezi nimi zděšení a dali se na útěk. "Viděli jste toho obra?" říkali si mezi sebou. "Znovu vyšel, aby urážel celý Izrael. Král už dokonce vypsal odměnu pro toho, kdo Goliášovu výzvu přijme, utká se s ním a zabije ho. Prohlásil, že ho zahrne bohatstvím, dá mu za ženu svou dceru a celou jeho rodinu zbaví povinnosti platit daně." Když to David slyšel, zpozorněl a zeptal se kolem stojících mužů: "Co říkáte, že dostane muž, který zabije toho Pelištejce a zbaví tak Izrael potupy, jež na něj dolehla? A kdo vlastně je ten pelištejský bezbožník, že si dovoluje urážet vojsko živého Boha?" Lidé mu dali stejnou odpověď a potvrdili, že muž, který Goliáše zabije, skutečně získá vše, co předtím vyjmenovali. Když ale nejstarší bratr Elíab zaslechl Davidův rozhovor s vojáky, hněvivě se na něho obořil: "Co tady vlastně vůbec děláš? Komu jsi svěřil ovce, o které se máš starat? Dobře vím, jak jsi drzý a zlomyslný. Přišel jsi jenom proto, aby ses díval, jak ostatní nasazují své životy v boji!" David se však ohradil: "Dopustil jsem se snad něčeho zlého? Vždyť se jedná o královu výzvu!" Potom se od svého bratra odvrátil a znovu se na totéž zeptal ostatních. I tentokrát mu vojáci odpověděli stejně. Netrvalo dlouho a Davidova odvážná slova se donesla až ke králi Saulovi. Když potom Saul Davida předvolal, David mu řekl: "Není třeba, aby se toho Pelištejce kdokoliv obával. Já sám půjdu a utkám se s ním." "Ale vždyť to je holý nesmysl," odvětil nato Saul. "Jak by se mohl mladíček jako ty postavit muži, který je už od mládí vychováván jako bojovník?" 34-35 David však trval na svém a řekl: "Dlouho jsem pásl ovce svého otce. Když stádo napadl lev nebo medvěd a chtěl si odnést nějakou ovci, chytil jsem ho a bil se s ním, dokud jsem mu ovci ze chřtánu nevyrval. Když se pak obrátil proti mně, popadl jsem ho za čelisti a umlátil ho k smrti. *** Přemohl jsem lva i medvěda a s tím pelištejským bezbožníkem naložím zrovna tak, protože potupil vojsko živého Boha." Nakonec David dodal: "Hospodin, který mne zachránil ze spárů lva i medvěda, mne vysvobodí i z rukou toho Pelištejce." "Dobrá tedy," řekl nato Saul, "jdi, a kéž je Hospodin s tebou!" Potom nechal Davida obléci do své vlastní válečné výstroje. Na hlavu mu posadil bronzovou helmu a oděl ho do brnění. Kolem brnění si nakonec David připásal Saulův meč a pokusil se udělat několik kroků. Nebyl však na brnění zvyklý a proto řekl: "Nikdy předtím jsem v ničem takovém nechodil a jen stěží se mohu pohnout." Svlékl brnění vzal si do ruky svou hůl a odešel. Cestou si pak z potoka vzal pět oblázků, schoval je do své pastýřské torby a s prakem v ruce vykročil proti Goliášovi. Když to Goliáš viděl, ani on nezůstal stát a se svým zbrojnošem v čele postupoval proti Davidovi. 42-43 Když přišel blíže, uviděl, že David je jen pohledný ryšavý mladíček. Proto jím nahlas opovrhoval a volal: "Jsem snad nějaký pes, že sis na mě vyšel s holí?" Potom Davida proklel ve jménu svých bohů a nakonec na něho křikl: *** "Pojď blíže, ať mohu tvé tělo vydat napospas dravému ptactvu a divoké zvěři." David se však nezalekl a Goliášovi odpověděl: "Jdeš proti mně s mečem a oštěpem, ale já proti tobě přicházím ve jménu všemohoucího Hospodina, Boha izraelských vojsk, kterého jsi potupil. Ještě dnes tě Hospodin vydá do mých rukou, já tě zabiju a useknu ti hlavu. Dnes také přenechám těla mrtvých Pelištejců dravému ptactvu a divoké zvěři. Celý svět pozná, jakého Boha má Izrael. A všichni, kdo jsou zde, uvidí, že Hospodin nevysvobozuje ostřím meče a kopím. Boj je Hospodinova záležitost a on nás také přivede k vítězství a porazí vás." 48-49 Když se Goliáš přiblížil, a chystal se na Davida zaútočit, vyběhl mu David naproti, sáhl rukou do své mošny, vytáhl jeden kámen a vymrštil ho svým prakem Goliášovi přímo do čela. Kámen mu prorazil lebku a Goliáš padl tváří k zemi. *** Takto tedy David přemohl Goliáše. Bez meče, pouze s prakem v ruce. Zasáhl ho kamenem a na místě ho usmrtil. Ve chvíli, kdy se Goliáš skácel na zem, David k němu přiskočil, vytrhl z pochvy jeho vlastní meč a usekl mu hlavu. Když ostatní Pelištejci viděli, že jejich hrdina je mrtev, na nic nečekali a dali se na útěk. Izraelští a judští vojáci naopak spustili válečný pokřik a jali se je pronásledovat. Stíhali je od Šaarajimu až ke Gatu a k branám Ekrónu a cestou Pelištejce pobíjeli. Když se pak Izraelci vrátili, vyplenili také pelištejský tábor. ( David později odnesl Goliášovu hlavu do Jeruzaléma a jeho zbroj uschoval ve svém stanu.) Když Saul během boje viděl, jak David postupuje proti Goliášovi, zeptal se svého vojevůdce Abnéra: "Kdo je vlastně otcem toho mladíka, Abnére?" "To opravdu netuším," odpověděl Abnér Saulovi. Král mu tedy poručil: "Tak jdi a zjisti mi to. Chci vědět, čí je to syn." Jakmile David nad Goliášem zvítězil, Abnér neváhal a ihned ho přivedl k Saulovi. To ještě David držel v ruce Goliášovu hlavu. "Kdo je tvůj otec, mladíku?" otázal se ho Saul. "Jsem synem Jišaje z Betléma, můj pane," odpověděl David. Když David se Saulem domluvil, setkal se s jeho synem Jónatanem. Jónatan si Davida od prvního okamžiku oblíbil, neboť si byli vnitřně velmi blízcí, a zamiloval si ho jako sebe sama. Od toho dne Saul ponechal Davida na svém dvoře a nedovolil mu, aby se vrátil zpět ke svému otci do Betléma. Jónatan uzavřel s Davidem pevné přátelství a choval se k němu jako ke svému bratrovi. Na důkaz náklonnosti mu pak věnoval svůj plášť a výstroj i s mečem, lukem a opaskem. David se stal Saulovým služebníkem a vedl všechny jeho válečné výpravy tak úspěšně, že ho Saul jmenoval velitelem své armády. Rovněž si získal sympatie všeho lidu i Saulova služebnictva, a proto všichni s jeho povýšením nadšeně souhlasili. Ovšem již tenkrát, když se muži v čele se Saulem vítězně vraceli z války s Pelištejci, ve které David zabil Goliáše, vyšly jim ve všech izraelských městech naproti tančící ženy, aby radostnou hudbou a zpěvem pozdravily svého krále. Slova jejich písně však zněla: "Král Saul pobil v bojích tisíce mužů, ale David jich skolil desetitisíce." Saula jejich píseň samozřejmě velmi pobouřila a pomyslel si: "Davidovi připisují desetkrát větší zásluhy než mně. Příště ho rovnou zvolí svým králem." Proto Saul od té doby Davida neustále podezíral a nedůvěřoval mu. Hned následujícího dne nechal Bůh na Saula opět dolehnout zlého ducha, takže Saul řádil jako posedlý. David proto jako obvykle vzal svou citaru a hrál. Z ničeho nic však Saul popadl kopí a mrštil jím po Davidovi s úmyslem přibodnout ho ke stěně. Davidovi se však podařilo hbitě uskočit, a ani když po něm Saul hodil podruhé, kopí ho nezasáhlo. V tu chvíli Saul pochopil, že Hospodin se od něho odvrátil a postavil se na Davidovu stranu. Začal se proto Davida bát. Aby ho odstranil ze své přítomnosti, postavil ho do čela jednoho oddílu. David však poctivě plnil své povinnosti a velel svěřenému vojsku. Ve všem, co konal, si vedl nadmíru úspěšně, neboť Hospodin stál po jeho boku. Čím větších úspěchů však David dosahoval, tím více se před ním Saul třásl strachy. Ovšem ostatní Izraelci i Judejci, které David tak dobře vedl, ho naopak o to více milovali. Netrvalo dlouho a Saul se rozhodl, že se Davida zbaví. Nechtěl však, aby vina za jeho smrt padla na jeho hlavu, a proto nastrojil léčku. Zavolal si Davida a oznámil mu: "Jestliže prokážeš svou statečnost a povedeš všechny Hospodinovy boje proti Pelištejcům, dám ti za manželku svou vlastní dceru Mérabu." Saulova nabídka Davida zaskočila, a proto překvapeně odvětil: "Já, že bych se měl stát královským zetěm? Vždyť vůbec nemám urozený původ a pocházím z úplně obyčejné rodiny." Saul přesto na svém prohlášení trval, ale když nastal čas, aby svůj slib splnil, své slovo zrušil a oženil svou dceru Mérabu s Adríelem Mechólatským. Mezitím si však Davida zamilovala Saulova mladší dcera Míkal. Když se o tom Saul dozvěděl, náramně se mu to hodilo. Zaradoval se a znovu si řekl: "Naskytla se mi druhá příležitost, jak Davida poslat na smrt přímo do rukou Pelištejců." Opět proto Davidovi navrhl: "Staň se mým zetěm prostřednictvím sňatku s mou druhou dcerou." Potom rozkázal svým služebníkům, aby Davidovi naoko tajně sdělili, že král si ho velmi oblíbil a že si také získal sympatie veškerého služebnictva. Měli ho nenápadně navést k tomu, aby nyní nové příležitosti využil a stal se královským zetěm. Služebníci Saula uposlechli a sdělili Davidovi všechno, co jim král nařídil. David je vyslechl a namítl: "Copak je to jen tak, stát se královským zetěm? Nemám žádné zázemí a jsem tak chudý, že ani nemám na věno?" 24-25 Služebníci pak Davidovu odpověď přednesli králi a ten jim poručil: "Jděte za Davidem a řekněte mu, že král o žádné věno nestojí, ale chce, aby mu David ve stanovené lhůtě přinesl předkožky jednoho sta Pelištejců." Ve skutečnosti však Saul opět skrytě doufal, že Pelištejci tentokrát Davida konečně dopadnou a usmrtí. *** 26-27 Když služebníci Davidovi oznámili, co jim Saul odpověděl, David jeho nabídku s radostí přijal. Dříve než uplynul čas, který Saul ke splnění úkolu stanovil, vypravil se David se svými muži mezi Pelištejce a dvě stě z nich pobil. Podle Saulova přání je pak obřezal a všechny jejich předkožky mu poslal. Splnil tak podmínku, aby se mohl stát královským zetěm, a tak mu Saul dal svou dceru Míkalu za manželku. *** 28-29 Když si však Saul znovu uvědomil, že Hospodin stojí na Davidově straně a že i jeho vlastní dcera Míkal Davida skutečně miluje, začal se ho bát ještě více než předtím a zůstal po celý zbytek svého života jeho nepřítelem. *** Pelištejci bojovali proti Izraelcům i nadále, ale kdykoliv je napadli, Izraelci jejich útok odrazili. David byl vždy se svým oddílem úspěšnější než ostatní Saulovi velitelé, takže se brzy stal slavným a oblíbeným po celé zemi. Saul se však nemohl s Davidovými úspěchy smířit, a tak jednoho dne nařídil svému synu Jónatanovi a svým služebníkům, aby Davida usmrtili. Saulův syn Jónatan však Davida nadevše miloval, a proto ho varoval: "Můj otec hledá příležitost, jak by tě připravil o život. Zítra ráno odejdi z paláce a najdi si v poli dobrou skrýš. Ze svého úkrytu pak nikam nevycházej. Já si potom se svým otcem o tobě promluvím, a když něco zjistím, dám ti vědět." Na druhý den tedy Jónatan přišel k Saulovi a řekl mu: "Otče, neubližuj, prosím, Davidovi. Vždyť ti neudělal nic zlého. Naopak ti dobře a věrně slouží a máš z něho jen užitek. Dokonce nasadil i vlastní život a zabil Goliáše. Hospodin tak jeho prostřednictvím vysvobodil celý Izrael. Sám jsi toho byl svědkem a nesmírně ses z toho radoval. Proč bys tedy chtěl nyní Davidovi ublížit, a přestože je nevinný, bez jakéhokoliv důvodu ho zabít?" Saul Jónatana vyslechl, změnil své rozhodnutí a prohlásil: "Přísahám před samotným Hospodinem, že Davida neusmrtím." Jónatan tedy zavolal Davida z úkrytu a všechno mu oznámil. Potom ho přivedl zpět k Saulovu dvoru, aby králi opět sloužil tak jako dříve. Za nějaký čas vypukla další válka s Pelištejci. Avšak i tentokrát proti nim David vytáhl a zaútočil na ně s takovou silou, že je zahnal na útěk. 9-10 Krátce nato Hospodin opět dopustil, aby Saula ovládl zlý duch. Když mu David jako obvykle hrál na citaru, Saul z ničeho nic popadl kopí a stejně jako před časem jím mrštil po Davidovi. Ten však jeho ráně uhnul, takže kopí se zabodlo do stěny. David však už na nic nečekal a ještě téže noci z paláce utekl. *** Saul proto vyslal své muže, aby střežili Davidův dům a přikázal jim, jakmile vyjde ráno ven, aby ho zabili. Davidova žena Míkal však záměry svého otce Saula vytušila a včas Davida varovala: "Musíš ještě dnes v noci zmizet, jinak tě zítra ráno zabijí." Pomohla mu spustit se oknem, a tak David uprchl a skryl se do bezpečí. Sotva odešel, vzala Míkal sošku domácího bůžka, položila ji do Davidovy postele, přehodila přes ni přikrývku a kolem hlavy jí omotala chomáč kozí srsti. 14-15 Když potom přišli Saulovi muži, aby Davida zatkli, řekla jim, že je nemocný a nemůže vstát z postele. Saul však své muže, kteří se k němu vrátili s nepořízenou, poslal zpět a nařídil jim, ať k němu Davida přinesou i s jeho postelí, aby ho konečně mohl zabít. *** Když ale Saulovi poslové opět přišli do Davidova domu, namísto něj nalezli na posteli domácího bůžka a na polštáři chomáč kozích chlupů. Oznámili to Saulovi a ten se na svou dceru Míkalu obořil: "Proč jsi mne podvedla? Pomohla jsi mému úhlavnímu nepříteli, aby přede mnou uprchl!" "Ale já jsem to musela udělat," bránila se pohotově Míkal. "David mi vyhrožoval, že mě zabije, jestli ho nepustím." David mezitím uprchl až do Rámy a vyhledal Samuela. Když ho seznámil se vším, co mu Saul udělal, vyzval ho Samuel, aby zůstal v jeho domě. 19-20 Zpráva o tom, že David se usadil v Rámě u proroka Samuela, se však brzy donesla až k Saulovi a ten bez váhání vyslal své muže, aby Davida zajali a přivedli k němu. Když ale Saulovi muži dorazili do Rámy a spatřili skupinu proroků v čele se Samuelem, jak pod vlivem Hospodinova ducha prorokují, zmocnil se i jich Boží duch a začali prorokovat spolu s ostatními. *** Jakmile to oznámili Saulovi, vyslal do Rámy další své muže, ale také oni dopadli stejně a začali prorokovat. Saul tedy poslal ještě třetí skupinu, ale ani jim se nevedlo jinak. Také ti všichni začali prorokovat. Nakonec se tedy Saul vypravil do Rámy sám. Když přišel k velké studni v Sekú, zeptal se kolemjdoucích, kudy má jít, aby našel Samuela a Davida. Lidé mu ukázali cestu do Rámy a řekli, že ti dva jsou spolu v Samuelově domě. Cestou k prorokovu domu, však spočinul Boží duch také na něm, a když Saul přišel do Rámy, začal prorokovat i on. Roztrhl svůj oděv a nahý padl před Samuelem k zemi. Ležel tak celý den a celou noc a prorokoval spolu s ostatními. Jakmile se o tom dozvěděli lidé, velmi se tomu divili a ptali se jeden druhého: "Cožpak i Saul je prorok?" Po Saulově příchodu se David v Rámě déle nezdržoval a ze Samuelova domu uprchl. Vyhledal Jónatana a otázal se ho: "Jakého zločinu jsem se dopustil? Co jsem udělal tvému otci, že se mě pokouší zabít?" "Neboj se, nic zlého se ti nestane," uklidňoval Davida Jónatan. "Jsem si jist, že můj otec nic takového nezamýšlí, neboť mi vždy i své sebemenší záměry předem sdělí. Proč by tedy nyní přede mnou zamlčel takovou věc? Určitě to není pravda." David však Jónatanovi namítl: "Na mou duši, věř mi, že je to tak. Ty o tom nemůžeš nic vědět, protože tvůj otec velmi dobře ví o našem přátelství. Nechce tě zarmoutit, a proto se rozhodl, že se ti se svým záměrem nesvěří. Ale přísahám ti při samotném Hospodinu i při tvém životě, že od smrti mě dělí jen krůček!" "Dobrá tedy," odpověděl Jónatan. "Řekni, co chceš, abych pro tebe udělal. Já ti to splním." Nato David Jónatanovi navrhl: "Zítra se bude slavit svátek novoluní a já mám jako obvykle večeřet s králem. Já tam však tentokrát nebudu, protože se po tři dny budu skrývat v poli. Jestliže mne tvůj otec bude hledat, odpověz mu, prosím, že jsem tě požádal, abych se mohl v Betlémě zúčastnit každoročního obřadního setkání celé naší rodiny. Když proti tomu nebude nic namítat, pak budu vědět, že mi nic nehrozí. Jestliže se však rozhněvá, vezmu to jako znamení, že se rozhodl usmrtit mne. Prokaž mi tedy svou laskavost a udělej to pro mě. Prosím tě o to při našem přátelství, které jsme si vzájemně před Hospodinem slíbili. Jestli jsem se však čehokoliv dopustil, raději mne sám na místě zabij, ale nedovol, abych padl to rukou tvého otce." "To bych přece nikdy neudělal," odpověděl Jónatan. "Myslíš snad, že bych ti to zatajil, kdybych věděl, že můj otec se tě chystá zabít?" "Jak se tedy ale dozvím, jestli mi tvůj otec stále ještě ukládá o život?" pokračoval David. 11-12 Jónatan ho vyzval, aby spolu vyšli ven na pole, kde mu řekl: "Přísahám při Hospodinu, Bohu Izraele, že jakmile zítra nebo nejpozději pozítří zjistím, zda je ti můj otec nakloněn, dám ti bez váhání vědět. Vzkážu ti však samozřejmě i v případě, že se rozhněvá a rozhodne se tě zabít. *** Ať mne Hospodin krutě potrestá, jestli svůj slib nesplním a nepomohu ti, abys mohl včas uprchnout do bezpečí. Kéž tě Bůh provází a žehná ti, jako dříve žehnal mému otci. 14-15 Nyní však na oplátku prosím já tebe, abys po celý zbytek mého života mně i celé mé rodině prokazoval svou neochabující přízeň, abychom nezahynuli, až Hospodin do posledního smete z povrchu země všechny tvé nepřátele." *** David se Jónatanovi zavázal, že jejich vzájemnou úmluvu dodrží, a Jónatan vyslovil přání, aby Hospodin volal k odpovědnosti všechny, kdo se postaví proti Davidovi. Nakonec Jónatan ještě Davida požádal, aby svůj závazek potvrdil přísahou na jejich vzájemné přátelství a upřímnou bratrskou lásku. Potom Jónatan řekl: "Až se zítra při slavnosti novoluní zjistí, že tvé místo je prázdné, budou po tobě jistě všichni pátrat. Zůstaň proto v bezpečí svého úkrytu a teprve třetího dne přijď k místu u kamene Ezelu, kam ses ukryl nedávno, když všechny ty nesnáze začaly. Já tam pak přijdu, postavím se vedle kamene a vystřelím tři šípy, jako bych mířil na nějaký cíl. Přivedu s sebou také malého chlapce a pošlu ho napřed, aby šípy, které za ním vystřelím, našel a přinesl mi je. Když mu řeknu: Šípy leží kousek za tebou. Vrať se a přines je!' pak můžeš bez obav opustit svůj úkryt, neboť tak jistě, jako vím, že Hospodin žije, budu vědět, že ti nehrozí žádné nebezpečí. Jestliže však uslyšíš, že tomu chlapci říkám: Běž dál, šípy leží ještě kousek před tebou, potom na nic nečekej a uteč, neboť Hospodin si přeje, abys odešel. Nezapomeň však na naši úmluvu. Pamatuj, že Hospodin je svědkem smlouvy mezi mnou a tebou navěky." Po těchto slovech se spolu rozešli a David se ukryl v poli. Když na druhý den začala slavnost novoluní, král Saul zasedl k hostině a jako obvykle se posadil na své místo u stěny. Jónatan si sedl naproti a Abnér zaujal místo po Saulově boku. Davidovo sedadlo však zůstalo prázdné. Král si toho sice všiml, ale nijak se k tomu nevyjádřil, neboť se domníval, že Davida muselo potkat něco, co ho obřadně znečistilo, a proto se nemohl slavnosti zúčastnit. Když ale i druhý den zelo Davidovo místo prázdnotou, otázal se Saul svého syna Jónatana: "Proč ani včera, ani dnes nepřišel David ke stolu?" 28-29 "Velmi mě žádal o dovolení, aby se mohl v Betlémě zúčastnit rodinného obřadu," odvětil nato Jónatan. "Řekl, že mu poslal vzkaz jeho vlastní bratr. A tak mě prosil, abych mu prokázal laskavost a dovolil mu jeho rodinu navštívit. Proto se ani včera, ani dnes k hostině nedostavil." *** Sotva to Saul uslyšel ukrutně se rozlítil a začal na Jónatana křičet: "Ty darebáku! Hned od začátku mi bylo jasné, že ses s tím Jišajovým ničemou spolčil a zostudil tak sebe i svou vlastní rodinu. Nechápeš, že dokud on bude naživu, tak se nikdy nestaneš králem a nepřevezmeš vládu? Okamžitě se zvedni a přiveď ho, ať ho konečně mohu popravit!" Jónatan však na Saula naléhal: "A proč má vlastně David zemřít? Čeho se dopustil?" Když po něm Saul namísto odpovědi mrštil kopím, aby ho zabil, Jónatan pochopil, že jeho otec má skutečně v úmyslu Davida připravit o život. Rozhořčeně se tedy Jónatan zvedl od stolu a celý druhý den slavnosti novoluní nic nejedl, neboť ho trápilo otcovo hanebné chování a jeho postoj k Davidovi. Podle dohody s Davidem třetího dne zrána Jónatan vyšel na pole a vzal s sebou malého chlapce. Když přišli ke smluvenému kameni, poručil Jónatan chlapci: "Začni utíkat, abys našel šípy, které vystřelím." Chlapec ho tedy poslechl a zatímco běžel, Jónatan před něj vystřelil šíp. 37-38 Když se pak chlapec blížil k místu, kam vystřelený šíp dopadl, Jónatan na něj zavolal: "Nezastavuj se a rychle běž dál. Šíp leží ještě kousek před tebou!" *** Jakmile chlapec šíp našel, vzal ho, a aniž by cokoliv tušil, vrátil se ke svému pánu. Jónatan a David však dobře věděli, co tato slova znamenají. Jónatan si chlapce zavolal, svěřil mu luk a šípy a nařídil mu, aby vše odnesl do města. Sotva se chlapec ztratil z dohledu, vystoupil David ze svého úkrytu, poklekl a třikrát se před Jónatanem poklonil. Potom se vzájemně objali, přátelsky se políbili a společně hořce plakali. Zvláště David naříkal tak žalostně, že nebyl k utišení. Nakonec se však rozloučili a Jónatan Davidovi řekl: "Ať tě provází pokoj. Hospodin je nám oběma i všem našim potomkům navždy svědkem, že jsme si v jeho jménu přísahali vzájemné přátelství." Potom David odešel a Jónatan se vrátil do města. David zamířil do Nóbu a přišel ke knězi Achímelekovi. Toho Davidův příchod vyděsil, a proto se ho překvapeně otázal: "Proč přicházíš sám? Jak to, že s tebou nikdo není?" "Král mě pověřil tajným úkolem a zavázal mne přísnou mlčenlivostí," odpověděl pohotově David. "Nikdo se nesmí o účelu a náplni mého poslání nic dozvědět. Pokud jde o můj doprovod, nařídil jsem svým mužům, aby na mě počkali na určeném místě. Chci tě ale nyní požádat o něco k jídlu. Dej mi třeba pět chlebů nebo cokoliv jiného, co máš po ruce." Nato kněz Davidovi odpověděl: "Nemám zde zrovna nic jiného, než chléb zasvěcený Hospodinu. Dám ti ho, ale smíte ho jíst pouze v případě, že se tvoji muži zdrželi styku se ženami." "Neměj obavu," ujistil David kněze. "Jako obvykle se nikdo z nás už delší dobu ženy ani nedotkl. Když se vydáváme na cestu a nejde o něco mimořádného, jsou těla všech mužů v družině čistá. O to více to platí při této výpravě!" Kněz tedy dal Davidovi chléb, který se předkládal ve stánku před Hospodina, protože nic jiného k jídlu neměl. Právě totiž ve svatyni vyměnili starý chléb za čerstvý. (Shodou okolností se téhož dne ve svatyni obřadně očišťoval také předák Saulových pastýřů - Dóeg z národa Edómců.) David se potom ještě Achímeleka zeptal: "Nemáš zde náhodou nějaké kopí nebo meč? Králova záležitost byla tak naléhavá, že jsem si ve spěchu nevzal nic ze své výzbroje, dokonce ani svůj meč." "Je tu meč Pelištejce Goliáše, kterého jsi zabil v údolí Éle," odpověděl kněz. "Žádnou jinou zbraň tu nemám, ale chceš-li si ten meč vzít, najdeš ho zavinutý do kusu látky." "Myslím, že nic lepšího jsem si ani přát nemohl," odvětil David. "Vezmu si jej." Ještě téhož dne se pak David vydal na další cestu, aby se od Saula dostal co nejdále. Zamířil k Akíšovi, králi Gatu. Sotva tam však dorazil, Akíšovi služebníci ho poznali a ihned krále varovali: "Do města přišel David, král země. Stejný David, kterého lidé tolik oslavovali svou hudbou a tancem a o kterém zpívali: "Král Saul pobil v bojích tisíce mužů, ale David jich skolil desetitisíce." Když David jejich varování zaslechl, začal se obávat, že by se ho král Akíš mohl chtít zbavit, a proto raději předstíral, že je šílený. Když ho král Akíš přijal, David začal zmateně pobíhat, škrábal po zdech a po dveřích a nechal si po bradě stékat sliny. Dělal to tak dlouho, dokud král neřekl svým služebníkům: "Copak nevidíte, že je to obyčejný blázen. Proč mi sem takové lidi vůbec vodíte? Nemáme zde málo takových lidí? A vy ho ještě přivedete až sem ke mně, aby mi vyváděl rovnou před očima. Takový by vůbec neměl překročit práh mého domu!" Když se David dostal od krále, odešel z Gatu a ukryl se v jeskyni nedalekoAdulámu. Jakmile jeho bratři zjistili, kde se skrývá, přišli a s celou jeho rodinou se k němu připojili. Netrvalo dlouho a přibyli k nim další. Shromáždili se k němu lidé, kteří se ocitli v nesnázích nebo v dluzích a také všichni, kteří prožívali nějaké trampoty. Celkem se k němu připojilo asi čtyři sta mužů a David se stal jejich velitelem. Odtud se David vypravil do Mispy na území Moábu a obrátil se na moábského krále s prosbou: "Vezmi k sobě, prosím, na čas mého otce a matku, dokud se nedozvím, co se mnou Hospodin dále zamýšlí." Moábský král mu vyhověl a staral se o jeho rodinu po celou dobu, kdy se David skrýval v jeskyni. Jednoho dne Hospodin Davidovi prostřednictvím proroka Gáda oznámil, aby opustil skalní úkryt a vydal se do judské země. David ho tedy uposlechl a odešel do lesa Cheretu. Zpráva o jeho příchodu do Judeje se brzy donesla až k Saulovi. Zastihla ho v Gibeji, právě když s kopím v ruce seděl na kopci pod tamaryškem, obklopen svými úředníky a poradci. Když zprávu vyslechl, obrátil se na všechny přítomné: "Teď mě dobře poslouchejte, Benjamínovci! Slíbil vám snad Jišajův syn pole a vinice? Řekl, že vás jmenuje veliteli svých armád? Čím vás podplatil, že jste se všichni postavili proti mně? Nenašel se vůbec nikdo, kdo by mi oznámil, že dokonce můj syn se s Davidem spolčil! Všichni mlčíte a nikoho z vás nezajímá, že možná i dnes ho můj vlastní syn podněcuje, aby si počkal na vhodnou příležitost a mě odstranil!" Na to se ozval Edómec Dóeg, který tam byl také přítomen: "Když jsem byl v Nóbu, přišel David k Achítúbovu synovi, knězi Achímelekovi. Achímelek kvůli Davidovi rozmlouval s Hospodinem a potom mu dal jídlo na cestu a meč Pelištejce Goliáše." Král dal tedy bez váhání předvolat kněze Achímeleka, celou jeho rodinu i všechny ostatní kněze z Nóbu. 12-13 Když se všichni dostavili, Saul se na Achímeleka obořil: "Proč jsi mne zradil a spojil ses proti mně s Jišajovým synem? Dal jsi mu chléb a meč a rozmlouval jsi kvůli němu s Hospodinem. Jistě proto, aby se proti mně postavil a při nejbližší příležitosti mě zabil!" *** "Ale pane," odvětil Saulovi Achímelek. "Jen těžko mezi svými služebníky najdeš někoho, kdo je ti věrnější než David. Je vzorným královským zetěm, velitelem tvé osobní stráže a všichni ostatní tvoji poddaní si ho hluboce váží. Myslíš snad, že tenkrát jsem o Davidovi s Hospodinem rozmlouval poprvé? Ovšem, že ne! Neobviňuj proto prosím ani mě, ani žádného příslušníka mé rodiny. O žádném spiknutí opravdu nevím a s touto záležitostí nemám vůbec nic společného." Král však Achímelekova slova nevnímal: "Ty i celá tvá rodina zahynete!" Potom se obrátil ke svým strážcům a poručil jim: "Jděte a do posledního zabijte Hospodinovy kněze. Všichni se spojili s Davidem! Věděli, že přede mnou prchá, a přesto mi to nikdo z nich neoznámil." Královi strážci však neuposlechli a odmítli kněze usmrtit. Král tedy nařídil Dóegovi: "Jdi tedy ty a všechny kněze pobij!" Edómec Dóeg neváhal a Saulův rozkaz splnil. Toho dne se svou družinou zavraždil celkem osmdesát pět kněží. Potom vtrhl do Nóbu, kde kněží bydleli, a všechno živé v tom městě vyhladil. Zabíjel muže i ženy, nešetřil děti ani kojence a dokonce zahubil i všechna zvířata od býků až po ovce. 20-21 Z celého města se zachránil pouze Achímelekův syn Ebjátar, který uprchl k Davidovi a oznámil mu, že Saul dal zavraždit všechny Hospodinovy kněze. *** "Já jsem to tušil!" prohlásil David, když se to dozvěděl. "Tenkrát v Nóbu mi bylo jasné, že mě ten Edómec Dóeg dříve nebo později prozradí Saulovi. Nyní jsem tedy zodpovědný za smrt tvého otce i celé tvé rodiny. Zůstaň proto se mnou, abych tě mohl chránit. Ničeho se neboj, protože ten, kdo by ti chtěl ublížit, by nejprve musel zabít mne!" Jednou se Davidovi doneslo, že Pelištejci obklíčili Keílu a berou jejím obyvatelům veškerou úrodu. Předstoupil proto před Hospodina a zeptal se ho: "Mám jít a na Pelištejce zaútočit?" Nato mu Hospodin odpověděl: "Ano, vytáhni proti nim a Keílu vysvoboď." Když ale David chtěl své muže shromáždit k boji, namítli: "Vždyť se bojíme už tady v Judsku! Což teprve při pomyšlení na to, že bychom měli táhnout do Keíly a postavit se celé armádě Pelištejců!" David se proto znovu obrátil na Hospodina, ale i tentokrát dostal stejnou odpověď: "Jen se neboj, vytáhni do Keíly proti Pelištejcům. Já budu s tebou a pomohu ti je porazit." David se tedy se svými muži do Keíly vypravil, na Pelištejce zaútočil a s velkou převahou je všechny porazil. Všechna jejich zvířata zahnal a obyvatele Keíly vysvobodil. (Kněz Ebjátar, který sestoupil do Keíly s Davidem, vzal s sebou kněžský efód.) Je samozřejmé, že Davidova výprava do Keíly nezůstala dlouho utajena. Když se o ní dozvěděl král Saul, zaradoval se a řekl: "Konečně ho dostaneme! Tuto příležitost mi posílá sám Bůh. Vždyť David sám sebe uvěznil mezi zdmi a branami města a nemá kam uniknout." Proto zmobilizoval celou svou armádu a chystal se vytáhnout do Keíly proti Davidovi a jeho mužům. Jakmile se Davidovi doneslo, co proti němu Saul chystá, zavolal si kněze Ebjátara a poručil mu, aby přinesl efód. 10-12 Potom se David zeptal Hospodina: "Hospodine, Bože Izraele, doslechl jsem se, že Saul má v úmyslu napadnout Keílu a kvůli mně ji zničit. Oznam mi tedy, prosím, zda skutečně Saul přitáhne k městu. Řekni mi, jestli mě obyvatelé Keíly zradí a vydají do jeho rukou? Hospodine, Bože Izraele, odpověz mi, prosím!" Hospodin Davidovi odpověděl: "Ano, Saul skutečně přitáhne a obyvatelé Keíly tě vydají do jeho rukou." *** *** Proto David se všemi šesti sty svými muži odešel z Keíly a přecházel z místa na místo. Když Saulovi oznámili, že David už v Keíle není, upustil od svého plánu a tažení odvolal. David se mezitím ukryl v nepřístupných jeskyních na pahorkatině pouště Zífu, nedaleko města Choreše. Netrvalo však dlouho a opět se mu doneslo, že Saulovi někdo jeho úkryt prozradil a že ho Saul znovu pronásleduje. Bůh však stál na Davidově straně, a tak celé Saulovo pátrání bylo marné. Zatímco byl David v Choreši, navštívil ho Saulův syn Jónatan a povzbudil jeho důvěru v Boží ochranu. Řekl mu: "Ničeho se neboj, protože můj otec tě nikdy nenajde. Staneš se králem Izraele a já budu stát po tvém boku. Dokonce i můj otec si je toho vědom." Po těchto slovech si vzájemně potvrdili závazek přátelství a rozešli se. David zůstal v Choreši a Jónatan se vrátil domů. Těmi, kdo Saulovi prozradili Davidovu skrýš, byli Zífejci. Přišli k Saulovi do Gibeje a oznámili mu: "David, kterého hledáš, se ukrývá na našem území. Pobývá v jeskyních na pahorku Chakíle nedaleko Choreše, jižně od pouště Ješímónu. Kdykoliv si tedy králi budeš přát, přitáhni k nám a my Davida dopadneme a předáme ti ho do rukou." "Nechť vám Bůh za vaši starost o mne požehná," odpověděl jim Saul. "Nyní však jděte a celou akci důkladně připravte. Ověřte si místo, kde se David zdržuje a kdo ho tam vlastně viděl. Vím, že David je neobyčejně vychytralý. Vyhledejte všechny jeho skrýše, a jakmile něco zjistíte, podejte mi přesnou zprávu. Potom vytáhnu s vámi. A pokud se skutečně skrývá na vašem území, najdu ho, i kdybych ho měl hledat mezi všemi judskými rody." Zífejci tedy odešli a vrátili se domů. Sotva se David dozvěděl, že Saul a jeho vojáci po něm pátrají, vzal všechny své muže a odtáhl do pouště Maónu, ležící jižně od pustiny Ješímónu. Saulovi ovšem jeho ústup nezůstal utajen, a proto se bez váhání pustil do pouště za ním a pronásledoval ho. Saul táhl na jedné straně pohoří, zatímco David se svými muži utíkal na straně opačné. I když se David všemožně snažil před Saulem uprchnout, přesto ho Saul rychle doháněl. Avšak ve chvíli, kdy Saul se svými vojáky Davida obklíčil, aby jej i s jeho muži konečně dopadl, přišel za ním posel se vzkazem, že zemi opět napadli Pelištejci. Saul tedy přestal Davida pronásledovat a odtáhl, aby se utkal s Pelištejci. Místo, kde k tomu došlo se proto od té doby nazývá Skalisko rozdělení. David pak odtud odešel a usadil se v jeskyních u Én-gedí. 1-2 Jakmile Saul ukončil tažení proti Pelištejcům, oznámili mu, že David se skrývá v poušti Én-gedí. *** Saul tedy z celého Izraele vybral tři tisíce bojovníků a vydal se hledat Davida a jeho muže do blízkosti Kozorožčích skal. Když přišel až k místu, kde cesta míjela ohrady pro stáda, odskočil si Saul do blízké jeskyně, aby si ulevil. Byla to právě jeskyně, v jejíž zadní části se skrýval David a jeho muži. Když zpozorovali, kdo přišel, pošeptali Davidovi: "Nastal den, o kterém ti Hospodin slíbil, že ti vydá tvého nepřítele do rukou, abys s ním naložil, jak uznáš za vhodné." David tedy neváhal, přikradl se k Saulovi a odřízl mu cíp jeho pláště. 6-7 Později však začal svého činu litovat a řekl svým mužům: "Udělal jsem chybu. Kéž Hospodin nedopustí, abych se opovážil vztáhnout ruku na Saula. Vždyť je to stále Boží vyvolený vládce!" *** Těmito slovy David pokáral své muže a zakázal jim zkřivit Saulovi jediný vlásek. Saul tedy po chvíli opustil jeskyni a pokračoval v cestě. David však vyšel z jeskyně za ním a zavolal na něj: "Králi, můj pane!" Když se Saul ohlédl, David před ním padl na kolena a poklonil se až k zemi. Potom na Saula zvolal: "Proč dopřáváš sluchu lidem, kteří tvrdí, že ti usiluji o život? Sám ses dnes mohl přesvědčit, že to není pravda. Před chvílí mi tě Hospodin vydal v jeskyni do rukou. Dokonce moji muži se mne snažili přimět, abych tě zabil. Já jsem tě však ušetřil, neboť jsem se zařekl, že na svého panovníka, jehož vyvolil Bůh, ruku nevztáhnu. Jen pohlédni, můj pane, na cíp svého pláště, který držím v ruce. Odřízl jsem kus tvého šatu, ale tebe jsem nezabil. Věříš už, že nenesu žádnou vinu a že mé úmysly jsou čisté? Ničím jsem se proti tobě neprovinil, ty mne však pronásleduješ a chceš mne zabít. Ať nás dva rozsoudí sám Hospodin. Bude-li tě chtít za nespravedlnost, které ses vůči mne dopustil, potrestat, je to jeho věc, ale já se tě ani nedotknu. Jak praví staré přísloví: Zlo pochází od zlých, avšak já proti tobě svou ruku nepozvednu. Vidíš už, králi Izraele, pošetilost svého pronásledování? Je to stejné, jako by ses honil za mrtvým psem nebo stíhal obyčejnou blechu! Ať se našeho sporu ujme Hospodin a rozsoudí nás. Věřím, že mne obhájí a vysvobodí z tvé moci." Když David domluvil, Saul se otázal: "Skutečně slyším hlas svého služebníka Davida?" a hlasitě se rozplakal. "Jsi spravedlivější než já. Za zlo jsi mi odplatil dobrem. To jsi jasně dokázal tím, jak jsi se dnes ke mně zachoval. Hospodin mne vydal tobě na milost a nemilost, ale tys mne přesto nezabil. Nestává se, že když člověk narazí na svého nepřítele, nechá ho v klidu odejít. Kéž tě Hospodin bohatě odmění za laskavost, kterou jsi mi dnes prokázal. Nyní jsem konečně pochopil, že ty jsi ten pravý král a vládce Izraele. Teď mi ale před Hospodinem slib, že nevyhladíš mou rodinu ani mé potomstvo." David tedy Saulovi dal své slovo a rozešli se. Saul se vrátil domů a David se svými muži odešel zpět do jeskyně. Krátce nato zemřel prorok Samuel. Na poslední cestě ho s hlubokým zármut- kem doprovodili všichni Izraelci a pohřbili ho v jeho domovském městě v Rámě. Po této události David odešel do Páranské pouště. V té oblasti žil jeden bohatý muž, který měl na Karmelu rozsáhlé hospodářství. Vlastnil tři tisíce ovcí a tisíc koz. Tou dobou byl právě na Karmelu a stříhal své ovce. Jmenoval se Nábal a jeho žena se jmenovala Abígajil. Byla to moudrá a krásná žena, ale její manžel, který pocházel z Kálebova rodu, byl neústupný a ke všem zlý. 4-5 Když se David v poušti doslechl, že Nábal stříhá své ovce, zavolal si deset mladíků a přikázal jim: "Půjdete na Karmel k muži jménem Nábal a mým jménem mu řeknete: *** Buď zdráv! Nechť se daří tobě i tvému domu a všemu, co ti patří. Doneslo se mi, že ti právě nadešel čas stříhání ovcí. Věz, že po celou dobu, kdy tvoji pastevci pobývali s námi na Karmelu, jsme se k nim chovali velmi přátelsky a nezcizili nic z toho, co jim patřilo. Zeptáš-li se jich, jistě ti to potvrdí. Prokaž proto mým mládencům v této době oslav svou přízeň. Daruj jim a svému příteli Davidovi, cokoliv můžeš postrádat." Mládenci se tedy vydali k Nábalovi, předali mu Davidův vzkaz a čekali, jak se zachová. Nábal se však na Davidovy mládence obořil: "Co je vůbec zač - ten váš David? A co si o sobě ten syn nějakého Jišaje vůbec myslí? Kdejaký sluha si dnes uteče od svého pána a já mám na to doplácet? Proč bych měl vzít svůj chléb a vodu nebo dokonce maso, které jsem přichystal pro své střihače, a to jenom proto, abych podporoval nějaké přivandrovalce, které vůbec neznám?" S touto odpovědí se tedy mládenci vydali zpět a všechno Davidovi oznámili. Sotva David jejich zprávu vyslechl, opásal se mečem a také svým mužům přikázal, aby si připravili svou zbroj. Každý si tedy vzal svůj meč a v čele s Davidem vytáhlo na čtyři sta mužů směrem k Nábalovu statku. Zbylých dvě stě mužů David ponechal na místě, aby hlídali tábor. Mezitím však jeden z Nábalových služebníků vyhledal Abígajilu a oznámil jí: "David vyslal z pouště své posly k našemu pánu s pozdravem a přáním pokoje, ale on se na ně osopil a urazil je. Ti muži se k nám přitom po celou dobu, kdy jsme se s nimi setkávali na pastvě, chovali velmi přátelsky, neubližovali nám a nezcizili nic z toho, co nám patří. Naopak nás celý ten čas chránili a ve dne v noci, zatímco my jsme pásli, nad námi bděli. Proto nyní přemýšlej, jak celou situaci nejlépe napravit. Tvůj muž dostal svou tvrdohlavostí a neurvalým chováním do nebezpečí nejenom sám sebe, ale i celou svou rodinu a hospodářství." Abígajil na nic nečekala, vzala dvě stě chlebů, dva měchy vína, maso z pěti ovcí, pytel praženého zrní, sto sušených hroznů, dvě stě pletenců sušených fíků a všechno dala naložit na osly. Jakmile bylo vše připraveno, nařídila Abígajil svým služebníkům, aby jeli napřed, a sama jela za nimi. Svému muži Nábalovi se však o svém počínání ani slůvkem nezmínila. Když na svém oslu míjela horskou roklinu, spatřila, že se k ní z opačné strany blíží David a jeho muži. David si právě sám pro sebe říkal: "Všechna má starost a ochrana, kterou jsem v poušti věnoval Nábalovu majetku, byla zbytečná. Z jeho jmění se mu nic neztratilo, a přesto se mi za dobrou službu a pomoc odvděčil zlem. Ať se mnou Hospodin naloží jak chce, jestli z Nábalova domu zůstane do zítřejšího rána naživu třeba jen jediný z jeho mužů." Sotva Abígajil Davida uviděla, seskočila z osla a poklonila se před ním až k zemi. Padla mu k nohám a řekla: "Můj pane, to já za všechno mohu. Dovol, prosím, abych ti směla všechno vysvětlit a uvést věci na pravou míru. Nevšímej si, prosím, toho neurvalce Nábala. Jeho jednání jen potvrzuje, že se právem jmenuje Hlupák (Nábal). Chová se jako pošetilec. Já sama jsem naneštěstí tvé mládence, které jsi k němu poslal, nepotkala. Avšak nyní, když ti Hospodin zabránil v krveprolití a nedovolil ti vzít pomstu do svých rukou, se upřímně modlím, aby Hospodin sám soudil všechny tvé nepřátele a lidi, kteří ti usilují o život, stejně jako Nábala. Současně mi dovol, abych tobě i tvým mužům věnovala tyto přinesené dary. Odpusť nám, prosím, čeho jsme se proti tobě dopustili. Není pochyb, že Hospodin upevní vládu celého tvého rodu, neboť věrně vedeš jeho boje. Věřím, že celý svůj život budeš usilovat o čistotu a budeš se vyhýbat nepravostem. I kdyby kdokoliv usiloval o tvůj život, Hospodin tě ochrání a bude o tebe pečovat. Život tvých nepřátel se však vytratí jako kámen vymrštěný z praku. 30-31 Až pak Hospodin naplní všechna svá zaslíbení, která ti dal, a učiní tě králem Izraele, nebudou tě trápit výčitky svědomí, že jsi vzal spravedlnost do vlastních rukou a dopustil se vraždy. Až tě Hospodin zahrne svou přízní, nezapomeň, prosím, na mne." *** Nato David Abígajile odpověděl: "Děkuji Hospodinu, Bohu Izraele, že mi tě dnes postavil do cesty. Děkuji mu i za tvou moudrost a za to, že jsi mne odvrátila od mého úmyslu vykonat pomstu vlastníma rukama a dopustit se tak krveprolití. Přísahám při životě samotného Hospodina, Boha Izraele, který mi nedovolil, abych ti ublížil, že kdybys mne nyní nepotkala a nezadržela, nedožil by se svítání ani jeden z Nábalových mužů." Potom si David vzal dary, které mu Abígajil přinesla, a dodal: "Klidně a bez obav se vrať domů. Beru na vědomí všechno, co jsi mi řekla, a tvým prosbám vyhovím." Když se Abígajil vrátila domů, její muž Nábal právě pořádal hostinu, jako by byl král. Protože vypil velké množství alkoholu, byl ve značně povznesené náladě, a tak se Abígajil rozhodla, že mu až do úsvitu raději nic neřekne. Když na druhý den ráno Nábal vystřízlivěl, přišla Abígajil za ním a všechno mu oznámila. To, co mu řekla, jej tak zděsilo, že ho postihla mrtvice a celý ochrnul. Asi deset dnů nato jej Hospodin nechal zemřít. Jakmile se o Nábalově smrti doslechl David, pronesl: "Děkuji Hospodinu, že sám vynesl rozsudek nad mužem, který mne ponížil, a že mi zabránil, abych se dopustil zločinu, když bych jej musel potrestat sám. Nábal sklidil plody svého vlastního zlého jednání." Potom David ihned vypravil k Abígajile posly se žádostí, aby se stala jeho ženou. 40-41 Když jeho poslové dorazili na Karmel a vyřídili Abígajile, že David se s ní chce oženit, poklonila se jim až k zemi a odpověděla: "Ráda jej pojmu za manžela a budu mu věrnou ženou a pomocnicí." *** Potom se bez váhání připravila na cestu. Vsedla na osla a spolu se svými pěti služkami následovala posly k Davidovi a stala se jeho ženou. David si později vzal jako svou další manželku také Achínoamu z Jizreelu. Jeho ženu Míkal mezitím její otec, král Saul, provdal za Lavišova syna Paltíela, který pocházel z Galímu. Netrvalo však dlouho a krále Saula v Gibeji opět navštívili Zífejci a oznámili mu: "David se nyní skrývá na pahorku Chakíle naproti poušti Ješímónu." Saul na nic nečekal, vybral tři tisíce nejlepších bojovníků z Izraele a vydal se do pouště Zífu hledat Davida. Saul a jeho muži se utábořili u cesty podél pahorku Chakíly naproti poušti Ješímónu, zatímco David, kterému se mezitím doneslo, že Saul ho opět pronásleduje, se usadil v poušti. 4-5 Vyslal své zvědy, a když se přesvědčil, že Saul opravdu přitáhl, počkal, až nastane noc, a přikradl se k Saulovu ležení. Obhlédl situaci a zjistil, že Saul a jeho vojevůdce, Nérův syn Abnér, leží uprostřed tábora obklopeni ostatními vojáky. *** Potom se David obrátil k Chetejci Achímelekovi a Serújinu synovi Abíšajovi (který měl bratra Jóaba) a zeptal se jich: "Kdo z vás se mnou sestoupí dolů do Saulova tábora?" "Já s tebou půjdu," odpověděl Abíšaj. O chvíli později už David s Abíšajem vstoupili do nepřátelského tábora, kde uprostřed nalezli spícího Saula. Vedle Saulovy hlavy bylo do země zabodnuto jeho vlastní kopí. Abnér a ostatní vojáci spali okolo něho. "Dnes ti Bůh vložil osud tvého nepřítele do tvých rukou," řekl Davidovi Abíšaj. "Dovol, abych ho jediným úderem kopí přibodl k zemi. Druhé rány už nebude třeba." "Nikoliv," zarazil ho David. "Nezabíjej ho! Copak může někdo napadnout Bohem vyvoleného panovníka a zůstat přitom bez viny? Jako jsem si jist tím, že Hospodin žije, tak věřím, že Saula také jednou sám potrestá. Buď se naplní jeho čas a Saul zemře, nebo vytáhne do války a zahyne v boji. Kéž Hospodin nedopustí, abych se na něj opovážil vztáhnout ruku. Vždyť je to stále Bohem vyvolený vládce! Vezmeme pouze jeho kopí a džbánek na vodu, které leží u jeho hlavy, a odejdeme." Jak David řekl, tak také udělal. Sebral Saulovo kopí a džbánek a oba nikým nezpozorováni ležení opustili. Zatímco byl totiž David s Abíšajem v táboře, seslal Hospodin na všechny Saulovy muže hluboký spánek, takže žádný z nich si ničeho nevšiml a ani se nikdo neprobudil. 13-14 David pak vystoupil na protější kopec a z bezpečné vzdálenosti zavolal směrem k Saulovu ležení na Nérova syna Abnéra: "Hej, Abnére, slyšíš mne? Odpověz!" Abnér to zaslechl a odpověděl: "Kdo jsi, že se opovažuješ svým křikem budit krále?" *** 15-16 Nato David Abnérovi odvětil: "Jsi udatný muž, kterému se v Izraeli jen tak někdo nevyrovná. Nemám pravdu? Proč jsi tedy lépe nestřežil svého pána a krále? Někdo ho dnes v noci přišel zabít a tys neudělal nic, abys tomu zabránil. Přísahám při Hospodinu, že ty i tvoji vojáci si zasloužíte smrt, neboť jste nehlídali svého Bohem vyvoleného pána. Jen se dobře podívej kolem sebe, zda najdeš královo kopí a džbánek na vodu, které ležely u jeho hlavy." *** Saul, který to všechno poslouchal, poznal Davidův hlas a zeptal se: "Jsi to ty, můj synu Davide?" "Ano pane, jsem to já," odvětil David a dodal: "Proč mne, můj pane, neustále pronásleduješ? Ublížil jsem ti snad nějak nebo se proti tobě něčím provinil? Ale ať už je to jakkoliv, něco ti povím. Jestliže tě proti mně vyslal Hospodin, pak mu přinesu oběť k obnovení pokoje a budu prosit, aby ji ode mne přijal. Jestli tě však proti mně poštvali lidé, potom nechť je Hospodin prokleje, protože mě donutili opustit svou vlastní zemi a národ a žít mezi pohanskými božstvy. Proč mám zemřít daleko od svého Boha? Proč mě, králi Izraele, neustále hledáš jako nějakou blechu a honíš po horách jako koroptev?" Když to Saul slyšel, řekl Davidovi: "Provinil jsem se. Vrať se, můj synu, v pokoji domů a já ti slibuji, že ti nijak neublížím, neboť jsi mi dnes daroval život. Choval jsem se jako blázen a nadělal spoustu chyb." David Saula vyslechl a odpověděl: "Stále mám u sebe tvé kopí, můj králi. Pošli někoho ze svých mužů, aby si je odnesl. Hospodin každému odplácí za spravedlnost a věrnost. On sám mi tě dnes vydal do rukou, ale já jsem se tě přesto ani nedotkl, neboť jsi jeho vyvolený panovník. Kéž si Hospodin váží mého života tak, jako jsem si já dnes vážil tvého, a vysvobodí mne ze všech strastí." Když David domluvil, Saul dodal: "Kéž ti, můj synu Davide, Hospodin žehná. Věřím, že vykonáš významné věci a dosáhneš vítězství a slávy." Po těchto slovech David odešel vlastní cestou a Saul se vrátil domů. David si pomyslel: "Saul je nevyzpytatelný a jednoho dne by se opět mohl pokusit mě zabít. Udělám nejlépe, když se uchýlím do bezpečí na území Pelištejců. Potom mě Saul jistě přestane honit po celém Izraeli a já budu mít od něho pokoj." 2-3 A protože od myšlenky neměl daleko k činu, bez váhání přešel spolu se svými šesti sty muži a jejich rodinami k Maókovu synu Akíšovi, králi Gatu, a tam se usadili. David s sebou vzal také své dvě manželky, Achínoamu z Jizreelu i Abígajilu z Karmelu, vdovu po Nábalovi. *** Když se Saul dozvěděl, že David uprchl do Gatu, přestal ho pronásledovat. Jednoho dne se David vypravil k Akíšovi a řekl mu: "Prokaž mi králi, prosím, svou přízeň a dovol mi osídlit některé z venkovských měst. Jsem jenom tvůj služebník a nezasloužím si výsadu bydlet s tebou v královském městě." Akíš Davidovi vyhověl a věnoval mu město Siklag, které se tak od té doby až dodnes stalo vlastnictvím judských králů. David strávil na území Pelištejců celkem jeden rok a čtyři měsíce. Během tohoto období podnikal se svými muži výboje proti Gešúrejcům, Girzejcům a Amálekovcům, kteří už odedávna sídlili v oblasti rozkládající se od cesty do Šúru až k Egyptu. Kdykoliv David napadl nějakou oblast, do posledního vyhladil všechny její obyvatele a odvedl jejich stáda ovcí a dobytka, ale i osly a velbloudy a odnesl si také jejich šaty. Když se pak se svou kořistí vracíval domů, král Akíš se ho pokaždé zeptal: "Tak na koho jste zaútočili dnes?" David mu vždy pohotově odpověděl. Jednou řekl, že napadli jižní část území Judejců, jindy zase že dobyli jih země Jerachmeelců nebo Kénijců. David záměrně nenechával naživu vůbec žádné zajatce a nevodil je do Gatu, aby nikdo z nich nemohl prozradit, kde David skutečně byl a co tam vykonal. Tak to dělal po celou dobu, kdy sídlil na území Pelištejců. Akíš mu vždy uvěřil a domníval se, že David se stal nepřítelem Izraelců a navždy tak zůstane jeho poddaným. Krátce nato Pelištejci opět zmobilizovali svou armádu a připravili se k dalšímu útoku na Izrael. Král Akíš si zavolal Davida a oznámil mu: "Doufám, že jsi pochopil, jakou máš povinnost a že s námi se svými muži potáhnete do boje." David ho ujistil: "Však již brzy uvidíš na vlastní oči, co tvůj služebník dokáže." Akíšovi se Davidova odpověď líbila, a proto ho ustanovil svým doživotním osobním strážcem. Po smrti proroka Samuela, kterého všichni Izraelci s hlubokým zármutkem pohřbili ve městě Rámě, kde bydlel, dal Saul vyhladit veškeré spiritisty a jasnovidce v celé zemi. Když potom oddíly Pelištejců vtrhly do země a utábořily se v Šúnemu, tak i král Saul zmobilizoval všechny Izraelce a zaujal postavení v pohoří Gilbóa. 5-6 Sotva však spatřil mocnou armádu Pelištejců, zděsil se a strachy bez sebe se obrátil na Hospodina, co má dělat. Hospodin mu však neodpověděl ani prostřednictvím snů, ani kamene urímu, ani proroků. *** Saul proto přikázal služebníkům: "Najděte mi ženu, která dokáže hovořit s duchy zemřelých. Chci se jí zeptat, co si mám počít." "Jedna taková žena bydlí v Én-dóru," oznámili mu. Saul tedy neváhal, místo královského oděvu si vzal na sebe obyčejné šaty a v noci se v doprovodu dvou mužů k té ženě vypravil. Když k ní přišel, požádal ji, aby mu zprostředkovala rozhovor s duchem zemřelého, jehož jméno jí oznámí. Žena se však vzpouzela: "Chceš mě přivést do neštěstí a připravit o život? Copak nevíš, že Saul dal všechny spiritisty a jasnovidce v zemi vyhladit?" Saul ji však přemlouval: "Přísahám při samotném Hospodinu, že tě za to žádný trest nestihne." "Tak tedy dobře," poddala se žena, "koho ti mám přivolat?" "Zavolej mi ducha zemřelého proroka Samuela," požádal ji Saul. Žena tedy přivolala Samuela. Sotva ho však spatřila, hlasitě vykřikla: "Proč jsi mne podvedl, vždyť ty jsi Saul!" "Neboj se," ujistil ji král, "jenom mi klidně pověz, co vidíš." Žena mu tedy řekla: "Vidím ducha, který vystupuje ze země." "A jak vypadá?" přerušil ji Saul. "Je to starý muž a má na sobě plášť," pokračovala. Protože Saul byl přesvědčen, že je to skutečně Samuel, padl na kolena a poklonil se až k zemi. "Proč mě voláš a nenecháš mne odpočívat?" otázal se ho Samuel. "Dostal jsem se do nesnází," odpověděl Saul. "Pelištejci mi opět vyhlásili válku a Bůh se ke mně nechce znát. Neodpovídá mi ani prostřednictvím proroků, ani skrze sny. Proto jsem dal přivolat tebe, abys mi poradil, co mám dělat." Samuel mu však odvětil: "Proč se ptáš mě, když ti ani Hospodin neodpovídá a stal se tvým nepřítelem? Vždyť Hospodin jen splnil, co ti mým prostřednictvím předpověděl. Vzal ti z rukou moc i království a svěřil je Davidovi. Hospodin dnes nechal na tvou hlavu dopadnout důsledky toho, že jsi neuposlechl jeho rozkaz, když se hněval na Amálekovce. Hospodin proto dopustí, aby Pelištejci porazili a rozprášili celou izraelskou armádu, a ty i tvoji synové se zítra připojíte ke mně." Samuelova slova na Saula tak zapůsobila, že se strachy zhroutil na zem a zůstal ležet jak dlouhý tak široký. Protože celý den a celou noc nic nejedl, byl zcela vyčerpaný. Když žena zjistila, jak velmi je otřesen, řekla mu: "Pohleď, já jsem tvé žádosti vyhověla a riskovala život. Udělala jsem však to, cos mi nařídil. Nyní tedy poslechni ty mne a sněz pokrm, který ti připravím, abys opět nabyl novou sílu a mohl pokračovat v cestě." Saul však její radu odmítl. Když ho ale začali přemlouvat i jeho muži, poslechl, vstal ze země a posadil se na lůžko. Žena pak už na nic nečekala, porazila vykrmené tele, vzala mouku, zadělala těsto a napekla nekvašené chleby. Pokrm pak předložila Saulovi a jeho mužům. Ti se najedli a ještě téže noci vstali a odešli. Celá pelištejská armáda se mezitím shromáždila v Afeku a Izraelci se utábořili u pramene v Jizreelu. V prvních řadách pelištejské armády kráčeli před svými oddíly velitelé a vojevůdci, zatímco David se svými muži a s králem Akíšem pochodoval vzadu. Když si toho všimli velitelé Pelištejců, zeptali se krále: "Co tady dělají ti Hebrejové?" Akíš jim odpověděl: "To je přece David se svými muži. Dříve byl služebníkem izraelského krále Saula, ale už více než rok slouží mně. A od té doby, co Saula opustil, jsem s ním až dodnes velmi spokojen." Pelištejští velitelé se však rozzlobili: "Pošli ho ihned zpátky. Nechceme, aby s námi táhl do boje. To by ještě scházelo, aby se v průběhu bitvy obrátil proti nám. Vždyť čím by si snadněji mohl získat zpět přízeň svého pána, než hlavami našich bojovníků? Je to přece stejný David, kterého kdysi oslavovali tancem a zpívali: Král Saul pobil v bojích tisíce mužů, ale David jich skolil desetitisíce." 6-7 Akíš si tedy Davida zavolal a sdělil mu: "Přísahám při Hospodinu, že jsi jeden z nelepších a nejspolehlivějších mužů, kterého jsem kdy potkal. Velmi rád bych tě měl v boji po boku. Velitelé mého vojska o tom však nechtějí ani slyšet, a proto se raději v pokoji vrať zpátky, abys je proti sobě něčím nepopudil." *** David se však zeptal: "Udělal jsem snad za celou dobu, co jsem byl u tebe, něco zlého? Proč tedy nemohu jít a bojovat proti tvým nepřátelům?" Akíš však trval na svém: "Pokud jde o mě, vážím si tě, jako by mi tě poslalo samo nebe, ale moji velitelé se tě bojí a nechtějí, abys s nimi táhl do boje. Proto raději časně zrána vstaň a ještě za rozbřesku spolu se všemi muži odejdi." David se už tedy dále nevyptával a brzy za úsvitu se i se svými muži vydal zpět na území Pelištejců, zatímco Pelištejci pokračovali směrem k Jizreelu. Když třetího dne David se svými muži dorazil do Siklagu, zjistil, že během jeho nepřítomnosti Amálekovci vpadli do Negebu a až do základů vypálili město Siklag. Naštěstí nikoho neusmrtili, ale všechny ženy, děti i starce zajali a odvedli pryč. 3-4 Když David a jeho muži přišli k vypálenému městu a zjistili, že všechny jejich ženy a děti zmizely, dali se do hlasitého pláče a naříkali až do vysílení. *** Mezi zajatými byly i obě Davidovy manželky. Achínoam z Jizreelu i vdova po Nábalovi z Karmelu, Abígajil. A aby bylo ještě hůře, muži otřesení a rozhořčení ztrátou svých manželek a dětí se začali domlouvat, že Davida ukamenují. Na Davida padl velký strach, ale obrátil se o pomoc k Hospodinu, svému Bohu. 7-8 Poručil Achímelekovu synu Ebjátarovi, aby přinesl efód, a když s ním byl Ebjátar zpátky, David se Hospodina zeptal: "Mám ty nájezdníky pronásledovat? Přemohu je?" "Ano, jdi a pronásleduj je," odpověděl Hospodin. "Přemůžeš je a všechny zajatce vysvobodíš." *** David se tedy se svými šesti sty muži ihned pustil za Amálekovci, ale když došli k Besórské rokli, dvě stě mužů tam zůstalo, protože byli natolik vyčerpaní, že nemohli přejít rokli. David proto pokračoval v pronásledování jen se čtyřmi sty zbylých mužů. 11-12 Cestou našli na poli nějakého Egypťana a přivedli ho k Davidovi. Dali mu najíst a napít, neboť už tři dny a tři noci nic nejedl ani nepil. Když snědl kus chleba, pletenec sušených fíků, dva hrozny a zapil to vodou, opět pookřál. *** "Kdo jsi a odkud pocházíš?" zeptal se ho David. "Jsem Egypťan a sloužil jsem jako otrok jednomu Amálekovci. Když jsem však před třemi dny onemocněl, můj pán mě tu zanechal. V Negebu jsme vyplenili místa, kde sídlí Keretejci i judské území osídlené Kálebovými potomky a nakonec jsme vypálili také Siklag." Když se ho David zeptal, jestli ví, kam jeho lidé odešli a zdali je ochoten zavést ho tam, Egypťan odpověděl: "Jestliže mi před Bohem slíbíš, že mne nezabiješ ani nevydáš do rukou mého pána, zavedu tě k nim." David mu dal své slovo, a tak ho Egypťan zavedl k ležení svého lidu. Amálekovci byli roztroušeni do širokého okolí a právě vesele pili a hodovali na oslavu obrovské kořisti, kterou si přinesli z území Pelištejců a Judejců. David a jeho muži je začali za úsvitu pobíjet a do večera příštího dne je kromě čtyř set mužů, kteří se zachránili útěkem na velbloudech, až do posledního zahubili. 18-19 Vítězstvím David získal zpět celou kořist, kterou si Amálekovci odnesli, a do jediné vysvobodil všechny zajaté ženy, děti i starce, včetně svých dvou manželek, takže nikdo nechyběl. *** Shromáždil také veškerá stáda ovcí a skotu. Muži, kteří je pak hnali před ním, říkali: "Tato kořist bude patřit jen Davidovi." Když David s družinou dorazil k Besórské rokli, vyšlo mu vstříc dvě stě mužů, které tam předtím zanechal, neboť byli příliš vyčerpaní, než aby s ním mohli jít dál. David je pozdravil, ale vtom se mezi těmi, kdo jej následovali, ozvali všichni darebáci a ničemové a začali vykřikovat: "Ti, kdo s námi nešli bojovat, nedostanou žádný podíl z kořisti, kterou jsme získali. Každý ať si vezme jen svou ženu a děti a odejde." "Nikoliv bratři," řekl jim však David. "To, co máte, vám dal Hospodin a vy s tím nesmíte takto nakládat. Chránil nás a pomohl nám porazit nepřátele, kteří nás napadli. Myslíte si, že někdo váš návrh podpoří? Podíl toho, kdo zůstal u výstroje, bude stejný jako podíl toho, kdo bojoval. Všichni dostanou stejně." Tuto zásadu pak David v celém Izraeli ustanovil jako zákon, který platí od toho dne až dodnes. Po příchodu do Siklagu David poslal část kořisti získané od Hospodinových nepřátel vůdcům kmene Judovců, svým přátelům, jako dar. Rozeslal jej do těchto měst: Do Bét-elu, Rámotu v Negebu, Jatiru, Aróeru, Sifmótu, Eštemoy, Rákalu, do měst Jerachmeelovců, Kénijců, do Chormy, Bór-ašanu, Ataku, do Chebrónu a ještě jiným lidem, na všech ostatních místech, která David se svými muži navštívil. Pelištejci mezitím proti Izraelcům rozpoutali válku a izraelské bojovníky, kteří se pod jejich silným náporem dávali na útěk, pobíjeli a nechávali ležet v pohoří Gilbóa. Záhy se dali i do pronásledování samotného Saula a zabili všechny tři jeho syny, Jónatana, Abínádaba i Malkíšúu. Potom se s ještě větší vervou pustili za Saulem, a když ho lukostřelci dostihli, těžce ho postřelili. Zraněný Saul řekl svému zbrojnoši: "Vytas svůj meč a probodni mne dříve, než přijdou ti pohané a před smrtí mne zneuctí." Saulův zbrojnoš se však velmi bál a jeho přání nesplnil. Saul proto vytasil svůj vlastní meč a probodl se jím. Když jeho zbrojnoš viděl, že Saul je mrtev, také on se probodl vlastním mečem a zemřel s ním. Tak ve stejný den zahynuli Saul, jeho tři synové, jeho zbrojnoš i všichni jeho muži. Když ostatní Izraelci na druhé straně údolí a na druhém břehu Jordánu viděli, že izraelská armáda se rozutekla a že Saul i jeho synové zahynuli, opustili svá města a uprchli. Pelištejci toho využili, přišli a opuštěná města obsadili. Když se na druhý den Pelištejci vydali okrádat těla mrtvých, nalezli v pohoří Gilbóa mrtvého Saula a jeho tři syny. Usekli mu hlavu, vzali jeho výzbroj a vypravili posly do všech koutů pelištejské země, aby přinesli zprávu o jeho smrti mezi všechen lid a do chrámu svých falešných bohů. Saulovu zbroj uložili do Aštartina chrámu a jeho tělo vyvěsili na hradby Bét-šanu. 11-12 Když se obyvatelé Jábeše v Gileádu doslechli, co Pelištejci se Saulem udělali, vyslali do Bét-šanu všechny své válečníky. Ti putovali celou noc, a když tam konečně dorazili, sňali Saulovo tělo i mrtvoly jeho synů z bétšanských hradeb a odnesli je do Jábeše, kde je zpopelnili. *** Jejich ostatky potom pohřbili pod tamaryškem a sedm dní se postili a konali smuteční obřady. V době, kdy už byl král Saul mrtev, se David vrátil z vítězné bitvy s Amálekovci zpět do Siklagu. Tři dny nato se ve městě objevil nějaký muž ze Saulovy armády. Byl celý špinavý a zaprášený a na znamení smutku měl roztržený oděv a hlavu posypanou prachem. Vyhledal Davida, a když ho našel, padl před ním na kolena a poklonil se až k zemi. "Odkud přicházíš?" otázal se ho David. "Uprchl jsem z ležení izraelského vojska," odpověděl muž. "Co se stalo?" ptal se dále David. "Řekni mi všechno, co víš." "Celá armáda se pod náporem Pelištejců dala na ústup," odvětil voják. "Mnoho mužů však na útěku zahynulo a padl také král Saul a jeho syn Jónatan." Sotva mladík domluvil, David vyhrkl: "Jak víš, že Saul i Jónatan jsou mrtví?" 6-7 "Právě jsem prchal z pohoří Gilbóa, když vtom jsem zahlédl zraněného Saula, jak se opíral o své kopí," začal vysvětlovat mladík. "Vozy a jezdci Pelištejců se k němu nezadržitelně blížili, ale když se otočil a uviděl mne, ještě na mě zavolal. *** Když jsem mu dal najevo, že ho slyším, zeptal se mne, kdo jsem. Amálekovec, odpověděl jsem. Nato mi Saul řekl: Přistup prosím blíže a zabij mě. Jsem smrtelně raněn a prožívám ukrutnou bolest, ale život mne stále nechce opustit. Viděl jsem, že nemá žádnou šanci na přežití, a proto jsem k němu přišel a usmrtil ho. Potom jsem z jeho hlavy sňal královskou korunu a odepjal mu z ruky náramek a spěchal s nimi za tebou." 11-12 Když to David i všichni jeho muži slyšeli, roztrhli na znamení zármutku svůj oděv. Pak se společně až do večera postili a naříkali nad smrtí krále Saula a jeho syna Jónatana i nad množstvím Hospodinova izraelského lidu, který nepřátelé pobili. *** Sotva se však David vzpamatoval z počátečního otřesu, znovu se zeptal muže, který mu zprávu o králově smrti oznámil: "Řekni mi ještě jednou, odkud vlastně jsi?" "Jsem syn amálekovského bezdomovce," odpověděl muž. 14-16 "Jak ses tedy opovážil vztáhnout ruku na Hospodinem vyvoleného izraelského krále a usmrtit ho?" obořil se na něj David. "Dopustil ses vraždy, a proto nyní za ni poneseš odpovědnost. Vlastními ústy jsi přiznal, že jsi zabil vladaře, jehož vyvolil Hospodin, a sám sebe jsi tak usvědčil." Nato poručil jednomu ze svých strážců, aby toho muže popravil. Strážce jeho rozkaz bez váhání vyplnil a muže na místě usmrtil. *** *** 17-18 Na památku Saula a jeho syna Jónatana potom David složil žalozpěv a nazval jej "Píseň luku". Rovněž nařídil, aby se tento žalozpěv naučili a zpívali všichni lidé v celém Izraeli. (Jeho text je zapsán v Knize Přímého.) *** "Ubohý Izraeli, tvou chloubu zabili na úbočích hor. Tvoji mocní hrdinové zahynuli! Neoznamujte to však v Gatu ani v Aškalónu, ať se bezbožní Pelištejci neradují a nejásají. A ty, pohoří Gilbóa, kéž nikdy již nepoznáš rosu ani déšť, nechť tvé svahy zprahnou a zůstanou holé. Právě na nich v potupě leží štít vladaře Saula a již dávno ztratil svůj lesk a třpyt. Namísto oleje lpí na něm krev, neboť Saulův meč nezahálel ani Jónatanův luk se nemíjel cíle, když se jejich rány nořily do těl nepřátel. Když Saul i Jónatan žili, každý je ctil a miloval. Dokonce ani smrt je nerozdělila. Byli rychlejší než orli a mocnější než lvi. Nyní však, ženy Izraele, truchlete pro Saula. Odíval vás do šarlatu a nádherných hávů, vaše roucha zdobil zlatem. Oba mocní hrdinové však padli v boji! Jónatan leží mrtev na úbočích hor. Truchlím pro tebe můj bratře Jónatane, tolik jsem tě miloval. Tvůj vztah ke mně byl vřelejší, než láska, kterou může dát žena. Oba mocní hrdinové však padli v boji a jejich zbroj ulehla s nimi." Za nějaký čas se David zeptal Hospodina: "Mám se vrátit do některého z judských měst?" "Ano, vrať se," odpověděl Hospodin. "A kam mám jít?" pokračoval David. "Odejdi do Chebrónu," odvětil Hospodin. 2-3 David tedy vzal obě své ženy, Achínoamu z Jizreelu a Abígajilu, vdovu po Nábalovi z Karmelu, a spolu se svými muži a jejich rodinami odešel do Chebrónu, kde se všichni usadili. *** Nato se do Chebrónu shromáždili zástupci Judejců a ustanovili Davida králem Judska. 5-6 Když se později David doslechl, že Saulovo tělo pohřbili v Gileádu obyvatelé Jábeše, vypravil k nim posly a vzkázal jim: "Kéž vám Bůh žehná za to, že jste svému vladaři Saulovi prokázali laskavou službu a pohřbili ho. Ať vás Hospodin zahrne svou vlídností a věrností. Také já vám chci za váš čin věnovat svou laskavou přízeň. *** Buďte však i nadále silní a stateční, ačkoliv váš panovník Saul je mrtev, neboť zástupci Judejců mne ustanovili svým novým králem." 8-9 Mezitím však velitel Saulovy armády, Nérův syn Abnér, přivedl do Machanajimu Saulova syna Íš-bóšeta a prohlásil ho králem Gileádu, Ašúrců, Jizreelu, Efrajimovců, Benjamínovců a všech zbylých izraelských kmenů. *** Íš-bóšet nastoupil do úřadu krále Izraele ve svých čtyřiceti letech a vládl dva roky. David tedy v Chebrónu kraloval nad Judou. Vládl jim celkem sedm let a šest měsíců. Jednoho dne vytáhl Nérův syn Abnér s vojskem Saulova syna Íš-bóšeta z Machanajimu do Gibeónu. Proti němu vytáhl v čele Davidových bojovníků Serújin syn Jóab. Setkali se u Gibeónského rybníka a utábořili se naproti sobě, každý na jednom břehu. Abnér navrhl Jóabovi: "Vyberme každý několik svých mladých bojovníků, ať mezi sebou před námi zápasí." Jóab souhlasil, a tak nastoupilo dvanáct mladíků za Benjamínovce a Saulova syna Íš-bóšeta a rovněž dvanáct za Davida. Každý z mužů uchopil svého protivníka za hlavu a vrazil mu svou dýku do boku, takže všichni zahynuli. (Místo v Gibeónu, kde se tento zápas odehrál, později nazvali Chelkat-súrím.) Nato se mezi oběma vojsky strhla divoká bitva, v níž Davidovi muži Abnéra a jeho izraelskou armádu porazili a zahnali na útěk. 18-19 Toho dne po boku Serújina syna Jóaba bojovali i jeho dva bratři Abíšaj a Asáel. Asáel, který dokázal běžet jako gazela, se jal Abnéra pronásledovat a ve svém stíhání se nedal ničím zastavit. *** Když se Abnér ohlédl a spatřil ho za sebou, zavolal na něj: "Jsi to ty, Asáele?" "Ano," odpověděl Asáel, "jsem to já." Nato mu Abnér řekl: "Pusť se za někým jiným a mě nechej na pokoji!" Asáel však jeho výzvě nevěnoval pozornost a pronásledoval Abnéra dál. Abnér tedy Asáela znovu varoval: "Přestaň mne už konečně stíhat, protože jinak tě budu muset zabít a tvůj bratr mi to nikdy neodpustí!" Asáel se však pronásledování nevzdal, a proto ho Abnér probodl svým kopím. Vrazil mu je do břicha tak silně, že vyjelo druhou stranou ven. Asáel padl k zemi a na místě zemřel. Každý, kdo tudy potom procházel, se na místě Asáelova skonu zastavil. Nyní se však do pronásledování Abnéra pustili Jóab a Abíšaj. Právě když slunce zapadalo, dorazili k pahorku Amě nedaleko Gíachu ležícímu směrem ke Gibeónské poušti. Mezitím se však Benjamínovci opět shromáždili k Abnérovi a na vrcholu pahorku se seřadili k boji. Když se Jóab přiblížil, Abnér na něj zavolal: "Jak dlouho se ještě budeme vzájemně zabíjet? Copak nechápeš, že tím jen narůstá utrpení a vzájemná nenávist? Kdy už konečně poručíš svým mužům, aby přestali pronásledovat své bratry?" Jóab ho vyslechl a odvětil: "Přísahám před Hospodinem, že kdybys nyní nepromluvil, pronásledovali by moji muži své bratry až do rána." Nato Jóab zatroubil na polnici, aby všichni jeho muži přestali Izraelce pronásledovat, a boj skončil. Ještě téže noci Abnér se svým vojskem odtáhl. Vydal se přes poušť, překročil řeku Jordán a druhého dne ráno dorazil do Machanajimu. Když také Jóab po ukončení pronásledování shromáždil všechny své muže, zjistil, že kromě Asáela ztratil v bitvě devatenáct bojovníků. Abnéra však Davidovi vojáci připravili o tři sta šedesát mužů z kmene Benjamínovců. Jóab a jeho muži pak přenesli Asáelovo tělo do Betléma a pohřbili ho do hrobu jeho otce. Potom se vydali na cestu domů a za úsvitu dorazili do Chebrónu. Války mezi přívrženci Saula a příznivci Davida se táhly ještě dlouhou dobu. David však své postavení stále více upevňoval, zatímco vliv Saulových potomků postupně slábl. 2-5 Davidovi se v Chebrónu narodilo několik synů. Nejstaršího Amnóna přivedla na svět Achínoam z Jizreelu. Druhého syna Kileaba porodila vdova po Nábalovi z Karmelu Abígajil a třetího syna Abšalóma zplodila Maaka, dcera gešúrského krále Talmaje. Čtvrtý potomek Adónijáš byl synem Chagíty, pátému synu Šefatjášovi dala život Abítala a konečně šestý syn Jitreám se narodil Davidově manželce Egle. *** *** *** Během neustávajících bojů mezi Saulovými zastánci na jedné a Davidovými příznivci na druhé straně, získával mezi Saulovými přívrženci stále větší vliv vojevůdce Abnér. Využil dokonce svého postavení a vyspal se s jednou ze Saulových družek, Ajovou dcerou Rispou. Když za ním potom přišel Íš-bóšet a jeho čin mu vyčetl, Abnér se kvůli tomu nesmírně rozlítil a odpověděl mu: "Jsem snad nějaký prašivý Judejec, že se mnou takto jednáš? Každý den věrně a oddaně sloužím zájmům tvého otce Saula, jeho rodiny i přátel. Ani tebe samotného jsem nezradil a nevydal tě Davidovi do rukou, a ty mě nyní přesto umravňuješ a hledáš proti mně záminku kvůli nějaké ženě? Ať se mnou Hospodin naloží, jak sám uzná za vhodné, jestli nyní pro Davida nevykonám to, co mu Hospodin přísahal ve svém slibu: Sesadím z trůnu potomky Saula a předám vládu do rukou Davida. Ustanovím ho králem celého Izraele a Judeje od Danu až k Beer-šebě." Íš-bóšet dostal strach a neodvážil se Abnérovi říci už ani jediné slovo. Potom Abnér vypravil k Davidovi posly se vzkazem: "Kdo vlastně této zemi vládne? Uzavři se mnou smlouvu a já ti pomohu sjednotit celý Izrael pod tvou vládu." David Abnérovi odpověděl: "S tvou nabídkou souhlasím, ale smlouvu s tebou uzavřu pouze pod jednou podmínkou. Až se ke mně vypravíš, musíš s sebou přivést Saulovu dceru Míkal, jinak s tebou o ničem jednat nebudu." Potom vypravil posly také k Saulovu synu Íš-bóšetovi a vzkázal mu: "Vrať mi mou manželku Míkal, pro kterou jsem vzal život stovce Pelištejců." Íš-bóšet Davida uposlechl a požádal Abnéra, aby tedy Míkal od jejího manžela, Lavišova syna Paltíela, přivedl. Paltíel však nechtěl svou ženu opustit a s nářkem ji provázel až do Bachurímu. Teprve tam se na Abnérovu výzvu odpojil a vrátil se domů. Abnér pak svolal zástupce Izraele a řekl jim: "Už dlouho chcete, aby nad vámi vládl David. Nyní přišel čas, abyste svou myšlenku podpořili činem. Vždyť právě o Davidovi Hospodin prohlásil, že vysvobodí izraelský národ z útlaku Pelištejců a všech jeho nepřátel." Stejný návrh potom Abnér osobně přednesl Benjamínovcům, a když je přesvědčil, vypravil se do Chebrónu, aby Davidovi oznámil, na čem se celý Izrael včetně kmene Benjamínovců usnesl. Když Abnér v doprovodu dvaceti mužů dorazil do Chebrónu, David je přivítal a uspořádal pro ně hostinu. Potom však Abnér Davidovi řekl: "Dovol mi odejít a shromáždit celý Izrael, aby tě lidé mohli zvolit svým králem. Budeš tak konečně moci vládnout nad celou zemí a spravovat ji, jak sám budeš chtít." David souhlasil a nechal Abnéra v pokoji odejít. 22-24 Zanedlouho nato se z válečného tažení vrátili Davidovi bojovníci v čele s Jóabem a přinesli s sebou velkou kořist. Sotva se Jóabovi doneslo, že krátce před jeho příchodem navštívil krále vojevůdce Abnér a že David ho nechal v pokoji odejít, přispěchal k němu a řekl: "Králi, co jsi to udělal? Vychytralý Nérův syn Abnér tě podvedl a ty jsi ho klidně nechal odejít. *** *** Copak ho neznáš? Ve skutečnosti jistě přišel jen proto, aby obhlédl situaci a odhalil tvé záměry a plány." 26-27 Po těchto slovech Jóab odešel, a aniž by Davidovi cokoliv oznámil, vypravil za Abnérem posly, aby ho přivedli zpět. Poslové ho dostihli u studny v Siře a vrátili se s ním do Chebrónu. Jóab už na něj mezitím čekal u městské brány a jakmile dorazil, vzal si Abnéra stranou, jako by si s ním chtěl důvěrně promluvit. Namísto toho však s úmyslem pomstít smrt svého bratra Asáela vytáhl v ústraní dýku, vrazil ji Abnérovi pod žebra a na místě ho usmrtil. *** Když se o tom později doslechl David, prohlásil: "Já ani moje království nikdy neponeseme za prolitou krev Nérova syna Abnéra žádnou vinu. Důsledky jeho smrti nechť padnou na hlavu jeho vraha Jóaba a celou jeho rodinu. Ať vždy někoho z nich postihne rakovina či malomocenství, ať je chromý nebo zahyne hladem či v boji." (Na vraždě Abnéra se kromě Jóaba podílel i jeho bratr Abíšaj. Společně tak chtěli pomstít smrt svého bratra Asáela, kterého Abnér usmrtil v bitvě u Gibeónu.) Potom David Jóabovi a všem, kteří byli s ním, nařídil: "Na znamení zármutku nad Abnérovou smrtí roztrhnete svůj oděv, oblečete se do žíněného roucha a půjdete v pohřebním průvodu před Abnérem." Sám pak šel za ním a společně jeho tělo pohřbili v Chebrónu. Král i všechen lid nad Abnérovým hrobem hlasitě naříkali a 33-34 David na jeho památku zazpíval tento žalozpěv: "Proč musel Abnér zemřít jako zločinec, když jeho ruce nesvazovala pouta a na nohou nenesl okovy? Zahynul, stal se obětí ničemníků." Když dozpíval všichni znovu nad Abnérem zaplakali. *** Po skončení pohřbu si lidé všimli, že David nic nejí a přemlouvali ho, aby se alespoň trochu posilnil. David jim však odpověděl přísahou: "Ať se mnou Bůh naloží tak přísně, jak uzná za vhodné, jestli se do západu slunce dotknu chleba nebo jiného pokrmu." Lidem se jeho odpověď líbila, stejně jako si upřímně cenili všeho, co David dělal. Jeho postoj toho dne všem Izraelcům dokázal, že král neměl s vraždou Nérova syna Abnéra nic společného. David pak svým lidem řekl: "Je nesporné, že Izrael dnes ztratil velkého velitele a schopného muže. A přestože jsem Bohem vyvolený král, cítím, že nemohu proti zločinu obou Serújiných synů nic udělat. Kéž tomu, kdo páchá zlo, Hospodin za jeho zlé skutky po zásluze odplatí." Zpráva o Abnérově smrti v Chebrónu silně znepokojila celý Izrael. Když se o tom doslechl i Saulův syn Íš-bóšet, zachvátilo ho zděšení. V té době byli v čele jeho válečných oddílů dva bratři Baana a Rekáb, synové Rimóna z Beerótu, města ležícího na území Benjamínovců. Přestože obyvatelé Beerótu uprchli do Gitajimu a usadili se tam, byli považováni za Benjamínovce. (Kromě Íš-bóšeta byl na živu ještě jeden ze Saulových potomků. Saulův vnuk a Jónatanův syn Mefíbóšet, který však byl od svých pěti let chromý. Když se totiž tenkrát jeho chůva doslechla, že Saul i Jónatan zahynuli v bitvě v Jizreelu, popadla ho a dala se s ním na útěk. Ve spěchu jí však Mefíbóšet vypadl z náručí a zlámal si obě nohy.) 5-6 Rimónovi synové, Rekáb a Baana, jednoho dne v poledne vstoupili do Íš-bóšetova domu a předstírali, že si přišli pro pytel pšenice. *** 7-8 Vkradli se však do ložnice, kde Íš-bóšet právě odpočíval po obědě, zavraždili ho a uřízli mu hlavu. Vzali ji s sebou, spěšně se z jeho domu vytratili a ještě téže noci se s ní vydali přes poušť k Davidovi do Chebrónu. Když k němu dorazili, oznámili mu: "Králi, zde je hlava Íš-bóšeta, syna tvého nepřítele Saula, který ti usiloval o život. Hospodin ti tak dnes konečně dopřál pomstu nad Saulem i jeho potomky." *** 9-10 David však Rekábovi a Baanovi odpověděl: "Přísahám před Hospodinem, který mne vysvobodil ze všech mých nesnází, že s vámi naložím stejně jako s mužem, který mi před časem v Siklagu oznámil, že Saul je mrtev. Myslel si, že mi přináší radostnou zprávu a bude odměněn, ale já jsem ho za to dal popravit. *** Oč horší trest si však zaslouží ničemové, kteří vtrhnou do domu nevinného muže a zavraždí ho v jeho vlastní posteli? Domnívali jste se snad, že váš zločin přehlédnu a nechám vás naživu?" Potom David přikázal svým mužům, aby oba bratry popravili. Usekli jim tedy obě ruce i nohy a jejich těla pověsili u rybníka v Chebrónu. Íš-bóšetovu hlavu však David nechal rovněž v Chebrónu pohřbít v Abnérově hrobu. Do Chebrónu se shromáždili zástupci všech izraelských kmenů a oznámili Davidovi: "Všichni jsme tvoji bratři a máme společné předky. Už v době, kdy nad námi kraloval Saul, jsi to byl ty, kdo vedl izraelská vojska do bitev. O tobě Hospodin prohlásil, že budeš pastýřem jeho národa a budeš mu vládnout." David potom se všemi vůdci izraelských kmenů, kteří se v Chebrónu shromáždili, uzavřel smlouvu a oni ho korunovali králem Izraele. (David nastoupil na královský trůn ve svých třiceti letech. Nejprve stál v Chebrónu sedm let pouze v čele Judejců a potom vládl dalších třicet tři let v Jeruzalémě celému Izraeli. Celkem tedy kraloval čtyřicet let.) Zanedlouho se král David se svým vojskem vypravil dobýt Jeruzalém a vyhnat jeho obyvatele Jebúsejce. Když však k Jeruzalému přitáhl, Jebúsejci mu řekli: "Naše město nikdy nezískáš. Dokonce i slepí a chromí tě dokáží odrazit a zadržet." Domnívali se, že David se do jejich opevněného města nemůže dostat. David však ještě téhož dne hradbami obehnaný Sijón (Jeruzalém) dobyl a z města Jebúsejců se tak stalo Město Davidovo. (Když ho totiž Jebúsejci svým přivítáním takto ponížili, David svým vojákům oznámil: "Z celé duše Jebúsejce nenávidím a dokážu jim, že sami jsou slepí a chromí. Vždyť komukoliv, kdo je chce porazit, stačí, aby do Jeruzaléma pronikl podzemní chodbou, kterou je město zásobováno vodou." Proto se později začalo říkat: "Slepí a chromí do Božího domu nevstoupí.") David tedy jebúsejskou pevnost obsadil a nazval ji Město Davidovo. Postupně ho dostavěl a rozšířil od Miló až k dnešnímu centru města. Mezitím Davidova moc a autorita stále vzrůstala, neboť všemocný Hospodin stál při něm. Když David dobyl Jeruzalém, vypravil k němu týrský král Chíram posly s nákladem cedrového dřeva, tesaře a kameníky a nařídil jim, aby Davidovi postavili palác. David si tenkrát uvědomil, že Hospodin ho ustanovil králem a povznesl jeho království proto, aby sloužil zájmům izraelského národa. 13-16 Po odchodu z Chebrónu David rozšířil počet svých manželek a družek a zplodil s nimi další potomky. V Jeruzalémě se mu narodily tyto děti: Šamúa, Šóbab, Nátan, Šalomoun, Jibchár, Elíšúa, Nefeg, Jafía, Elíšáma, Eljáda a Elífelet. *** *** *** Když se Pelištejci doslechli, že David se stal králem Izraele, zmobilizovali veškeré své síly a vytáhli proti němu. David se však o jejich výpravě včas dozvěděl a stáhl se do své skalní pevnosti. Pelištejci mezitím přitáhli do údolí Refájců a utábořili se tam. David se zeptal Hospodina: "Mám na Pelištejce zaútočit? Pomůžeš mi, abych nad nimi zvítězil?" "Ano, vytáhni proti nim," odpověděl Hospodin. "Půjdu s tebou a vydám ti Pelištejce do rukou." David se tedy vydal do Baal-perasímu a tam Pelištejce porazil. Sotva zvítězil, prohlásil: "Hospodin přede mnou prolomil řady nepřátel a armádu mých nepřátel smetl jako povodeň." A pojmenoval to místo Baal-perasím (což znamená Pán průlomů). Ustupující Pelištejci zanechali na bojišti své falešné bůžky a David přikázal svým mužům, aby je posbírali a odnesli. Pelištejci se však s porážkou nesmířili a znovu přitáhli do údolí Refájců. David se tedy znovu otázal Hospodina, zda má proti nim zaútočit, a Hospodin mu odpověděl: "Tentokrát na Pelištejce netáhni zepředu, ale obejdi je zezadu a napadni je směrem od háje balzámovníků. Ukryj se mezi stromy a počkej, dokud nezaslechneš v korunách balzámovníků zvuk kroků. Potom však neváhej a vyraz kupředu, neboť před tebou bude kráčet sám Hospodin a vojsko Pelištejců porazí." David udělal všechno tak, jak mu Hospodin nařídil, a pronásledoval a pobíjel Pelištejce od Geby až do Gezeru. 1-2 Když David porazil Pelištejce, vybral třicet tisíc izraelských mužů a vydal se s nimi do Baalímu Judova (Kirjat-jearímu), aby odtud odnesl Hospodinovu truhlu s deskami zákona. Truhlu, nad jejímž víkem se v prostoru mezi dvěma cheruby projevovala přítomnost všemocného Hospodina. *** 3-4 Jakmile dorazili na kopec do Abínádabova domu, naložili Hospodinovu truhlu na nový vůz a odvezli ji. Povoz s Hospodinovou truhlou řídili Abínádabovi synové Achjó a Uza. Achjó kráčel před vozem a Uza šel vedle vozu. *** David a všichni ostatní Izraelci radostně oslavovali a za doprovodu louten, harf, tamburín, různých chřestítek a činelů chválili Hospodina písněmi. Když ale míjeli Nákonův mlat, spřežení klopýtlo a vůz se zakymácel. Uza tedy rychle vztáhl ruku k truhle, aby ji ustálil, ale sotva se jí dotkl, Hospodin se rozlítil a za jeho nerozvážný a neuctivý čin ho na místě zahubil. Davida Hospodinova reakce na Uzovo jednání rozhorlila, a proto místo, kde se vše přihodilo, nazval Peres-uza (to je Uzovo zbořeniště). Tento název se zachoval až dodnes. Po tomto zážitku však David dostal strach a řekl si: "To není jen tak, přinést si Hospodinovu truhlu domů." Proto se rozhodl, že Hospodinovu truhlu nevezme s sebou do Města Davidova, ale namísto toho ji dopravil do domu Obéd-edóma z Gatu. Tam zůstala truhla tři měsíce a po celou tu dobu Hospodin Obéd-edómovi i celé jeho rodině žehnal. Když se David doslechl, jaké požehnání Obéd-edómovi a jeho rodině Hospodinova truhla přinesla, vypravil se k němu, aby s velkou slávou přenesl truhlu z jeho domu do Města Davidova. Sotva ti, kdo truhlu nesli, udělali šest kroků, David obětoval býka a vykrmené tele. Svlékl pak své královské roucho a oblečen pouze do plátěného kněžského oděvu cestou radostným tancem a poskakováním oslavoval Hospodina, co mu síly stačily. Ostatní Izraelci nezůstali nijak pozadu a tak se Hospodinova truhla nesla za ohromného jásotu a troubení polnic. V okamžiku, kdy průvod s truhlou vstupoval do Města Davidova, Saulova dcera Míkal právě vyhlížela z okna. Když spatřila, jak král David tančí a poskakuje k oslavení Hospodina, pocítila k němu opovržení. Jakmile kněží umístili Hospodinovu truhlu do stanu, který pro ni král nechal předem připravit, David na důkaz své vděčnosti přinesl Hospodinu oběť. Když ukončil obětní obřady, jménem všemocného Hospodina shromážděným lidem požehnal. Každému přítomnému izraelskému muži i ženě pak věnoval bochník chleba, jeden datlový a jeden rozinkový koláč a všichni se rozešli do svých domovů. Potom se David vrátil do paláce, aby požehnal také své rodině, ale Saulova dcera Míkal ho přivítala s výčitkou na rtech: "Dnešního dne ses, králi Izraele, skutečně vyznamenal! Před zraky otrokyň a svých poddaných ses v ulicích ukazoval jako nějaký pomatenec." David jí však odvětil: "Tančil jsem k oslavení Hospodina, který mi dal přednost před tvým otcem nebo kýmkoliv z jeho rodu a ustanovil mne panovníkem svého izraelského národa. Nestydím se projevit svou úctu a vděčnost Hospodinu. A jsem ochoten se ponížit ještě více než dnes. I kdybych si sám sebe měl přestat vážit, právě ty obyčejné otrokyně, o nichž jsi hovořila, mne za to budou respektovat a ctít." (Saulova dcera Míkal zůstala až do konce svého života bezdětná.) 1-2 Když se král konečně usadil ve svém paláci a Hospodin dopřál Izraeli mír a klid od všech okolních nepřátel, David řekl proroku Nátanovi: "Pohleď, zatímco já si tady bydlím v paláci z cedrového dřeva, Hospodinova truhla zůstává ve stanu." *** Nato prorok králi odpověděl: "Ať už zamýšlíš cokoliv, jdi a udělej to, neboť Hospodin je s tebou." Ještě téže noci však k Nátanovi promluvil Hospodin a sdělil mu: "Jdi a vše, co ti nyní řeknu, oznam Davidovi. Zeptej se ho: Máš v úmyslu postavit pro mne chrám, ve kterém bych sídlil? Nepřebýval jsem v chrámě od té doby, co jsem vyvedl Izraelce z Egypta, až do dnešního dne. Stěhoval jsem se z místa na místo se svým stanovým příbytkem. Ať jsem s Izraelci přišel kamkoliv, požádal jsem snad někdy jejich vůdce, které jsem ustanovil správci svého národa, aby mi postavili chrám z cedrového dřeva? Dále pak Davidovi vyřiď, že všemocný Hospodin mu vzkazuje toto: Učinil jsem tě panovníkem svého izraelského národa, ačkoliv jsi předtím byl pouhým pastýřem a hlídal jsi stáda. Provázel jsem tě, kamkoliv ses obrátil a odstranil jsem ti z cesty všechny tvé nepřátele. Proslavím tě jako nejslavnější muže světa. 10-11 Svému lidu jsem dal zemi, v níž se usadil a našel svůj domov. Zemi, kde ho už nebudou obtěžovat nepřátelé ani utlačovat pohanské národy, jako to dělávali v dobách, kdy jsem svému izraelskému národu určoval soudce. Veškeré nepokoje, které národ sužovaly, ustanou. Já, samotný Hospodin, ti oznamuji, že svěřím království do rukou tvého rodu. *** Až se naplní tvé dny a ty se uložíš k odpočinku ke svým předkům, jmenuji tvým nástupcem tvého vlastního potomka a upevním jeho vládu. Avšak teprve on pro mne postaví chrám. Jeho rod bude kralovat na věky. Budu mu otcem a přijmu ho jako svého syna. Jestliže se dopustí nepravosti, potrestám ho prostřednictvím nepřátelství ostatních národů. Nikdy ho nezbavím své přízně a podpory, jako jsem učinil tvému předchůdci Saulovi. Ty a tvoji potomci budete vládnout a spravovat mé království navždy." Nátan tedy předstoupil před Davida a oznámil mu všechno, co mu Hospodin řekl. Když ho král David vyslechl, odešel do svatyně a promluvil k Hospodinu: "Ach, Panovníku Hospodine, jsem obyčejný člověk z bezvýznamné rodiny, a tys mne přesto povýšil až na královský trůn. A jako by ani to nestačilo, nyní slibuješ, že se navždy postaráš o budoucnost mého rodu. Je člověk vůbec hoden takové štědrosti, Panovníku Hospodine? Co více mám ještě říci? Vždyť mne, Panovníku Hospodine, znáš. Konáš pro svého služebníka velké věci a z vlastní vůle naplňuješ svá zaslíbení. Jsi tak úžasný, Panovníku Hospodine! Na vlastní uši o tobě slýcháme. Nikdo se ti nevyrovná a žádný jiný Bůh kromě tebe není. Jediný izraelský lid jsi obdařil zvláštním požehnáním. Stal se vyvoleným národem, který přišel vykoupit samotný Bůh, aby odhalil svůj charakter. Vykonal jsi pro něj velké zázraky, vysvobodil jsi ho z Egypta a vyhnal před ním pohanské národy s jejich falešnými bohy. Navěky jsi prohlásil izraelský národ za svůj a stal ses jeho Panovníkem a Bohem. Nyní tedy, Hospodine Bože, navždy vyplň svůj slib, který jsi dal mně a mému rodu. Naplň své slovo, aby Izrael navěky poznal, jak jsi úžasný, a ctil tě jako svého Panovníka a Boha. Jmenuj můj rod správcem svého lidu. Panovníku Hospodine, Bože Izraele, dovoluji si tě oslovit, neboť ty sám jsi mi oznámil, že postavíš můj rod do čela svého národa. Ach, Panovníku Hospodine, vždyť jen ty jsi Bůh! Laskavým slibům, které jsi mi dal, mohu bezvýhradně věřit. Proto nyní vykonej to, co jsi slíbil, a požehnej věčnému trvání mého rodu, neboť jedině tehdy bude můj rod prospívat navěky." Za nějaký čas David porazil Pelištejce, dobyl jejich hlavní město Gat a celý národ podrobil do otroctví Izraele. Přemohl rovněž Moábce a dvě třetiny jich nechal popravit. Přikázal jim, aby si lehli vedle sebe do řady na zem, a dal je odměřit provazem. Dvě třetiny každé řady pak poslal na smrt a jedné třetině daroval život. Všechny Moábce, kteří přežili, si David podmanil a museli mu odvádět daně. David také porazil Rechóbova syna Hadad-ezera, krále Sóby, který se znovu pokusil ovládnout oblast podél řeky Eufratu. Zajal sedm set jeho jezdců a dvacet tisíc pěšáků. Kromě jednoho sta spřežení pak do posledního ochromil všechny koně zapřažené do vozů. Když sóbskému králi Hadad-ezerovi přišli na pomoc Aramejci z Damašku, David pobil dvaadvacet tisíc jejich bojovníků. Do damašského Aramu pak rozmístil oddíly svých mužů a Aramejce podrobil dani. Hospodin byl s Davidem, a kamkoliv se obrátil, všude vítězil. 7-8 Z bitvy s Hadad-ezerem přinesl David do Jeruzaléma zlaté štíty jeho velitelů a v jeho městech Betachu a Berótaji získal velké množství mědi. *** 9-10 Když se o tom, že David přemohl celou Hadad-ezerovu armádu, doslechl chamátský král Toí, vyslal k němu svého syna Jórama, aby Davida pozdravil a blahopřál mu k jeho vítězství. Sám totiž s Hadad-ezerem bojoval, a proto Davidovi po Jóramovi z vděčnosti poslal stříbrné, zlaté a měděné předměty. *** 11-12 Stejně jako veškeré stříbro a zlato, které získal od podrobených národů, zasvětil král David všechny tyto dary Hospodinu. Věnoval mu veškerou kořist od Aramejců, Moábců, Amónců, Pelištejců, Amálekovců i předměty získané od Rechóbotova syna Hadad-ezera, krále ze Sóby. *** S počtem vítězství narůstala i Davidova sláva. Když se vrátil z bitvy s králem ze Sóby, pobil v boji v Solném údolí osmnáct tisíc Edómců. Také po celém území Edómu pak rozmístil oddíly svých mužů a všechny jeho obyvatele si podrobil. Hospodin byl s ním, a kamkoliv se David obrátil, všude vítězil. David vládl nad Izraelci spravedlivě a usiloval o dobro svého národa. Serújina syna Jóaba postavil do čela své armády a Achílúdova syna Jóšafata zvolil kancléřem. Achítúbův syn Sádok a Ebjátarův syn Achímelek zastávali úřad kněží a Serajáš byl Davidovým písařem. Jójadův syn Benajáš velel oddílům Keretejců a Peletejců a Davidovi synové pomáhali svému otci jako rádcové. Jednoho dne si David vzpomněl na slib, který dal kdysi Jónatanovi a zeptal se svých služebníků: "Zůstal ještě naživu někdo ze Saulovy rodiny? Rád bych mu prokázal svou přízeň." Služebníci tedy k Davidovi přivedli otroka Síbu, který dříve sloužil Saulovu rodu. "Ty jsi Síba?" zeptal se ho David. "Ano, můj pane," odvětil otrok. "Žije ještě kdokoliv ze Saulovy rodiny, komu bych mohl prokázat svou přízeň, kterou jsem před Hospodinem přísahal Jónatanovi?" pokračoval David. "Ano," odpověděl Síba králi. "Ještě je naživu chromý Jónatanův syn Mefíbóšet." "A kde ho nyní najdu?" zeptal se král. Nato Síba odvětil: "Žije v Lódebaru, v domě Amíelova syna Makíra." Král David tedy bez váhání do toho domu poslal své muže a dal Mefíbóšeta z Lódebaru přivést. Sotva Jónatanův syn a Saulův vnuk Mefíbóšet dorazil, vstoupil k Davidovi a hluboce se před ním poklonil. Když se vzájemně pozdravili, David řekl: "Ničeho se neboj Mefíbóšete. Pozval jsem tě proto, abych ti kvůli slibu, který jsem dal tvému otci Jónatanovi, požehnal. Vrátím ti veškerou půdu, která náležela tvému dědu Saulovi a budu tě hostit ze svého královského stolu." Když David domluvil, Mefíbóšet se hluboce poklonil a řekl: "Mohl bys mne přehlížet právě tak jako mrtvého psa, ale ty jsi mi prokázal tak nevídanou přízeň." David však ještě dal předvést Saulova otroka Síbu a nařídil mu: "Vrátil jsem vnukovi tvého pána všechno, co dříve náleželo Saulovi a jeho rodu. Ty i celá tvá rodina a služebnictvo nyní budete obdělávat jeho půdu, přinášet mu úrodu a starat se, aby měl vše, co potřebuje. Vnuk tvého pána, Mefíbóšet, je mým hostem a kdykoliv je vítán u mého stolu." Služebník Síba, který měl patnáct synů a dvacet služebníků, králi odpověděl: "Můj panovníku, splním všechna tvá nařízení. O Mefíbošeta se jako o královského syna postarám rád sám." Chromý Mefíbóšet však zůstal v Jeruzalémě a stoloval s Davidem, jako kdyby byl jedním z jeho synů. Všichni členové Síbovy rodiny i jeho služebníci pak podle Davidova nařízení pro Mefíbóšeta a jeho syna Míku pracovali a sloužili mu. Krátce nato zemřel král Amónců a na trůn nastoupil jeho syn Chanún. Jakmile se to David dozvěděl, rozhodl se, že Chanúnovi projeví svou přízeň a ná-klonnost, neboť jeho otec Náchaš s ním vždy udržoval přátelské vztahy. Vypravil proto posly, aby jeho jménem Chanúnovi vyjádřili hlubokou soustrast nad úmrtím jeho otce. Sotva však Davidovi poslové k Amóncům dorazili, královi velitelé Chanúnovi řekli: "Skutečně věříš, že David k tobě vypravil své posly jen proto, aby uctil památku tvého otce? Nepřišli náhodou zjistit situaci a prozkoumat město, aby je pak David mohl oblehnout a dobýt?" Chanún, kterého jejich slova přesvědčila, se tedy Davidových mužů zmocnil, každému z nich nechal oholit polovinu brady, odříznout polovinu roucha až k hýždím a polonahé je poslal domů. Jakmile se David dozvěděl, jak král Chanún jeho posly ponížil, vyslal jim naproti muže se vzkazem, aby se zatím nevraceli do Jeruzaléma, ale zůstali v Jerichu, dokud jim opět vousy nedorostou. Když si Amónci uvědomili, jak proti sobě Davida popudili, najali dvacet tisíc aramejských pěšáků z Bét-rechóbu a ze Sóby, povolali tisíc mužů z armády krále z Maaky a pozvali dvanáct tisíc bojovníků krále Íš-tóba. Jakmile se o tom doslechl David, neváhal a nechal zmobilizovat celé své vojsko v čele s Jóabem. Zanedlouho Amónci vytáhli a seřadili se do bojového útvaru před branami svého města, zatímco Aramejci ze Sóby a Rechóbu spolu s bojovníky Íš-tóba a Maaky se shromáždili na bitevním poli. Když Jóab viděl, že ho nepřátelé sevřeli ze dvou stran, vybral nejlepší izraelské oddíly a postavil se s nimi proti Aramejcům. Velení nad ostatními vojáky svěřil do rukou svého bratra Abíšaje a seřadil je proti Amóncům. Potom svému bratrovi řekl: "Získají-li Aramejci nade mnou převahu, přijď mi na pomoc. Stejně tak já, budou-li nad tebou Amónci vítězit, přijdu na pomoc tobě. Musíme do boje vložit veškerou svou sílu a odvahu. Vždyť bojujeme za svůj národ a města našeho Boha. Ať Hospodin rozhodne, jak sám uzná za vhodné." Po těchto slovech vyrazil Jóab a jeho oddíly proti Aramejcům a ti se před ním dali na útěk. Když Amónci spatřili, že Aramejci utíkají, také oni se dali před Abíšajem na ústup a stáhli se do města. Jóab tedy přerušil boj a vrátil se s armádou do Jeruzaléma. Aramejci se však se svou porážkou nesmířili a znovu se shromáždili k bitvě. Hadad-ezer tentokrát povolal i Aramejce, kteří sídlili za řekou Eufratem, a pod vedením svého velitele Šóbaka je soustředil do Chélamu. David se však o přípravách Aramejců opět okamžitě dozvěděl a povolal do zbraně celý Izrael. Překročil pak se svou armádou Jordán a přitáhl k Chélamu. Sotva dorazil, Aramejci, kteří mezitím seřadili své jednotky k boji, proti němu zaútočili. Izraelci však brzy získali převahu a Aramejci se před nimi dali na útěk. Davidovi muži pak při pronásledování usmrtili sedm set jejich vozatajů, čtyřicet tisíc pěšáků a v boji zabili také jejich velitele Šóbaka. Když Hadad-ezerovi spojenci viděli, jak zdrcující porážku jim Izrael připravil, uzavřeli s Izraelci mír a podrobili se jim jako služebníci. Od té doby se už Aramejci báli Amóncům pomáhat. Na jaře následujícího roku, v období, kdy obvykle začínala válečná tažení, vyslal David svou armádu v čele s Jóabem proti Amóncům. Izraelci nad nimi zvítězili a oblehli Rabu. David se však tentokrát boje osobně neúčastnil, ale zůstal v Jeruzalémě. Když jednou navečer nemohl usnout a procházel se po střeše svého paláce, spatřil shora ženu, která se právě koupala. Její neobyčejná krása ihned přitáhla Davidovu pozornost, a proto si dal ihned zjistit, kdo ta žena je. "Je to Elíamova dcera Bat-šeba, manželka Chetejce Urijáše," oznámil Davidovi jeho služebník. David pro ni tedy nechal poslat, a když přišla, vyspal se s ní. (Stalo se to právě v době, kdy se očistila od své nečistoty.) Bat-šeba se pak vrátila domů, ale zanedlouho zjistila, že otěhotněla, a oznámila to Davidovi. Sotva se to David dozvěděl, nechal doručit svému vojevůdci Jóabovi vzkaz, aby mu poslal Chetejce Urijáše do Jeruzaléma. Jóab jeho rozkaz vyplnil, a když Urijáš dorazil, David se ho jakoby nic vyptával, jak se má Jóab a jeho armáda a jak to vypadá na bojišti. Nakonec ho poslal domů, aby si pár dní odpočinul, a když Urijáš odešel, ještě za ním dal přinést královský dar. Urijáš však namísto toho, aby šel domů, přespal s ostatními Davidovými služebníky u vchodu do královského paláce. Jakmile se David dozvěděl, že Urijáš se doma ani neukázal, zavolal si ho a zeptal se: "Proč jsi včera nešel domů za svou ženou, když jsi byl tak dlouho pryč?" Urijáš mu však odpověděl: "Hospodinova truhla dlí ve stanu a izraelské vojsko i se svým velitelem a jeho služebníky spí na bitevním poli. Jak bych tedy já mohl jít do svého domu, jíst a pít a spát se svou ženou? Před tvými zraky přísahám, že něčeho takového se nedopustím!" "Dobrá," odpověděl nato David, "zůstaň alespoň ještě jeden den a zítra tě pošlu zpět k armádě." Urijáš tedy uposlechl a zůstal v Jeruzalémě. David ho ještě téhož večera pozval ke svému stolu a u jídla ho opil. Avšak ani tentokrát Urijáš nešel do svého domu, ale opět přespal mezi ostatními Davidovými služebníky. Ráno proto David napsal dopis svému vojevůdci Jóabovi a nařídil Urijášovi, aby mu ho doručil. V dopise stálo: "V nejdivočejším boji postavte Urijáše do přední linie a potom se od něho stáhněte, aby ho nepřátelé zabili." Během obléhání tedy Jóab postavil Urijáše na místo, o kterém věděl, že ho střeží ti nejlepší nepřátelští bojovníci. V bitvě, která se vzápětí strhla, zahynulo několik Izraelců a mezi nimi i Chetejec Urijáš. 18-19 Když boj utichl vypravil Jóab k Davidovi posla se zprávou a nařídil mu: *** "Král se možná rozzlobí a řekne:,Proč jste přitáhli tak blízko k městu? Cožpak vám nebylo jasné, že po vás budou z hradeb střílet? Nedoplatil snad Jerúbešetův syn Abímelek na stejnou chybu? Tenkrát v Tebesu to byla dokonce žena, která na něj svrhla mlýnský kámen! Proč jste se přibližovali až k samotným hradbám?' Jestliže se takto bude ptát, potom mu oznam, že v bitvě zahynul také Chetejec Urijáš." Posel se tedy vydal na cestu, a když dorazil do Jeruzaléma, vyřídil Davidovi všechno, co Jóab vzkazoval. Oznámil Davidovi: "Nepřátelé získali převahu a zahájili otevřený útok. Po chvíli se nám však podařilo útok odvrátit a zatlačili jsme nepřátele zpět až k městské bráně. Z hradeb však na nás začali střílet lučištníci a několik bojovníků z tvé armády zabili. Mezi nimi zahynul také Chetejec Urijáš." Nato David poslu odvětil: "Vyřiď Jóabovi, aby neztrácel odvahu. Válka si vybírá svou daň a smrt se na nikoho neohlíží. Řekni mu, ať zaútočí proti městu ještě důrazněji a zničí je. Jdi a povzbuď ho." Když se o Urijášově smrti dozvěděla Bat-šeba, hořce nad ztrátou svého manžela zaplakala. Sotva však uplynul stanovený čas truchlení, David pro ni dal poslat a vzal si ji za ženu. Zanedlouho mu pak Bat-šeba porodila syna. Zločin, kterého se David dopustil, však vzbudil Hospodinův odpor. Hospodin k Davidovi poslal proroka Nátana a jeho ústy mu oznámil: "V jednom městě žili dva muži. 2-3 Jeden byl velmi bohatý a vlastnil početná stáda ovcí a dobytka, zatímco druhý neměl nic, kromě jediné malé ovečky, kterou si koupil. Pečoval o ni téměř jako o jedno ze svých dětí, dělil se s ní o jídlo a dával jí pít ze své vlastní misky. Spávala mu v náručí a měl ji rád jako svou dceru. *** Jednoho dne zavítal do domu bohatého muže host. Boháči se však kvůli návštěvníkovi nechtělo porážet ovci nebo tele ze svého stáda, a tak namísto toho vzal ovečku, která patřila chudákovi, zabil ji a připravil z ní svému hostu pokrm." Sotva Nátan domluvil, David se rozlítil a vykřikl: "Přísahám před samotným Hospodinem, že člověk, který vykonal něco takového, si zaslouží smrt! Za ukradenou ovečku čtyřnásobně zaplatí, neboť čin, kterého se dopustil, postrádá jakýkoliv soucit." Nato však Nátan Davidovi řekl: "Tím mužem jsi ty sám! Poslouchej, co ti vzkazuje Hospodin, Bůh Izraele: Ustanovil jsem tě králem Izraele a zachránil tě před Saulem. Dal jsem ti jeho palác a vložil do náručí jeho ženy. Svěřil jsem ti vládu nad celým Izraelem i Judou. A kdyby ti snad i všechno to bylo málo, dal bych ti ještě mnohem víc. Proč jsi tedy nedbal mých nařízení a dopustil ses tak strašného zločinu? Zavraždil jsi Chetejce Urijáše a přivlastnil sis jeho ženu. Zabil jsi ho zbraněmi Amónců. Kvůli tomu, že jsi mnou opovrhl, usmrtil jsi Chetejce Urijáše a vzal sis jeho ženu za manželku bude tebe i tvou rodinu navěky provázet hrozba násilné smrti. Já Hospodin ti sám dnes přísahám, že tvá vlastní rodina se ti stane zdrojem neštěstí. Před tvýma očima tě připravím o tvé vlastní ženy a nechám je veřejně spát s jiným mužem. Ty jsi to udělal tajně, ale já dopustím, aby se to stalo před zraky celého Izraele." Po těchto slovech David pochopil, čeho se dopustil, a vyznal: "Hluboce jsem se proti Hospodinu provinil." Nátan však Davidovi oznámil: "Hospodin ti tvou vinu odpustil a nechá tě žít, ale protože tvůj čin dal Hospodinovým nepřátelům příležitost, aby jím opovrhovali, tvůj právě narozený syn musí zemřít." Krátce poté, co Nátan odešel domů, postihl Hospodin syna Bat-šeby a Davida těžkou chorobou. David za své dítě Boha prosil, nic nejedl a celé noci ležel na holé zemi. Jeho služebníci a rádcové se ho několikrát pokoušeli přimět, aby vstal a něco snědl, ale on je vždy odmítl. Sedmý den však jeho dítě přesto zemřelo. Davidovi sloužící se mu však zprávu o smrti jeho dítěte báli oznámit a navzájem si mezi sebou říkali: "Neposlouchal naše domluvy, ani když dítě ještě žilo. Co teprve až se dozví, že dítě už zemřelo? Co když si v zoufalství nějak ublíží?" David si však tajemného šeptání svých služebníků povšiml a uvědomil si, co to znamená. "Je můj syn mrtev?" zeptal se. "Ano," odpověděli služebníci, "už nežije." Nato se David zvedl ze země, umyl se a učesal, oblékl si čistý oděv a odešel do svatyně, aby uctil Hospodina. Potom se vrátil do paláce, dal si přinést pokrm a najedl se. Jeho služebníci se ho však zeptali: "Nerozumíme tvému jednání. Dokud dítě žilo, stále jsi jen naříkal a odmítal cokoliv sníst. A teď, když zemřelo, najednou vstaneš a jíš." David jim odpověděl: "Dokud bylo dítě naživu, nejedl jsem a plakal, neboť jsem ještě doufal, že se nade mnou Hospodin možná slituje a dítě nezemře. Ale teď, když je mrtvé, ztratilo mé hladovění smysl. Mohu mu snad ještě nějak vrátit život? Já svého syna budu jednou následovat, ale on už se zpět nevrátí." Potom David odešel, aby utěšil svou ženu Bat-šebu. Za nějaký čas Bat-šeba opět otěhotněla a porodila syna, kterému dali jméno Šalomoun. Hospodin si ho velmi oblíbil, a proto jeho rodičům prostřednictvím proroka Nátana vzkázal, aby ho pojmenovali Jedidjáš (což znamená Hospodinův miláček). 26-27 Mezitím Jóab v čele Izraelců úspěšně dobýval Rabu, hlavní město Amónců, ale dříve než je definitivně porazil, vypravil k Davidovi posly se vzkazem: "Zaútočil jsem proti Rabě a obsadil Město vod. *** Vystroj proto zbytek armády, oblehni město a sám dokonči jeho porážku, abych tím, kdo zvítězí a jehož jméno se bude provolávat, nebyl já, ale ty." David tedy bez váhání přitáhl se zbytkem vojska k Rabě, napadl ji a dobyl. Sesadil jejího krále a odnesl si jeho zlatou, drahokamy posázenou korunu, která vážila více než třicet kilogramů. Sám ji pak nosíval na hlavě. Kromě toho si z města odvezl ještě mnoho další kořisti a jeho obyvatele podřídil nuceným pracím s pilami, krumpáči, železnými sekyrami a práci v cihelně. Když pak stejně naložil se všemi ostatními městy Amónců, vrátil se David s celou armádou zpět do Jeruzaléma. Davidův syn, princ Abšalóm, měl překrásnou sestru Támaru. Stalo se, že se do ní zamiloval její nevlastní bratr, Davidův syn Amnón. Támar však byla panna, a protože tehdejší izraelské zvyky nedovolovaly, aby muž před svatbou navázal se ženou intimní vztah, Amnón se kvůli Támaře natolik soužil, až z toho onemocněl. 3-4 Jednou si Amnónova strádání povšiml jeho vychytralý přítel Jónadab, syn Davidova bratra Šimey, a zeptal se ho: "Řekni mi, co tě trápí, královský synu? Den za dnem jsi hubenější a slabší." "Rmoutím se kvůli své marné lásce k nevlastní sestře Támaře," odvětil Amnón. *** "Nezoufej," řekl mu však pohotově Jónadab. "Lehni si do postele a předstírej, že jsi nemocný. Až se na tebe přijde podívat tvůj otec, předlož mu tuto prosbu: "Otče, dovol, aby ke mně přišla má sestra Támar a dala mi najíst. Uvidím-li, jak jídlo připravuje, jistě se mi vrátí chuť k jídlu. Když mne potom ještě sama nakrmí, bude se mi určitě dařit mnohem lépe." Amnón tedy na Jónadabův návrh přistoupil, ulehl do postele a skutečně předstíral chorobu. Když jej pak přišel navštívit jeho královský otec, Amnón ho požádal: "Otče, dovol, aby ke mně přišla má sestra Támar a uchystala pro mne něco malého k snědku. Přál bych si, aby pokrm připravila přede mnou a sama mne pak nakrmila." David souhlasil a poslal do Támařina domu svého služebníka s tímto vzkazem: "Zajdi prosím ke svému bratru Amnónovi a přichystej mu nějaký chutný pokrm." Támar tedy otcově žádosti vyhověla a svého bratra navštívila. Podle jeho přání vstoupila do pokoje, kde Amnón ležel, před jeho vlastními zraky připravila těsto, uhnětla z něj bochánky a upekla je. Když však svému bratru hotové pečivo na podnose předložila, Amnón odmítl jíst a nejprve poručil svým služebníkům, aby odešli. Jakmile tedy všichni na jeho příkaz pokoj opustili, Amnón řekl Támaře: "Nyní mi opět přines to, co jsi připravila, a sama mne nakrm." Támar tedy svému bratru jídlo přinesla, ale sotva se k němu přiblížila, aby ho nakrmila, Amnón ji popadl a začal se dožadovat: "Sestro, toužím po tobě, pojď ke mně a spi se mnou!" "Ale bratře, nedělej hlouposti," odvětila Támar. "Nenuť mne k něčemu takovému. Copak neznáš izraelské zákony? Na celé zemi není místo, kam bych se ukryla před hrozným opovržením, které by za to padlo na mou hlavu. A co ty? Lidé celého Izraele tě budou považovat za zvrhlého hlupáka. Vždyť stačí, když si o nás promluvíš s králem, a on ti jistě dá svolení, aby sis mne vzal." Amnón však odmítl svou sestru poslechnout, využil své mužné přesily a znásilnil ji. Jeho původní velká láska se však poté náhle změnila v ještě silnější nenávist a Amnón jí poručil, aby ihned odešla. "Ale to mi přece nemůžeš udělat," řekla mu Támar. "Když mne teď pošleš pryč, ublížíš mi ještě mnohem více, než tím, co jsi mi už udělal." Amnón však na ni opět nedbal, zavolal svého osobního služebníka a poručil mu, aby Támaru vyhodil z domu a zamkl za ní dveře. Služebník tedy jeho rozkaz vyplnil, vyvedl ji za dveře a zajistil je závorou. Támar byla oděna do bohatě zdobeného roucha, jež nosívaly svobodné královské dcery. Když se ocitla na ulici, na znamení zoufalství si posypala hlavu prachem a ono bohatě zdobené roucho, které na sobě měla, roztrhla. Potom s hlavou v dlaních a hlasitým pláčem odešla. Sotva ji spatřil její bratr Abšalóm, zeptal se jí: "Co se ti stalo? Ublížil ti snad nějak tvůj bratr Amnón?" Když mu Támar všechno sdělila, Abšalóm jí řekl: "Sestro, s nikým o tom nemluv a zbytečně se tím netrap, vždyť Amnón je koneckonců tvůj bratr." Zneuctěná a opuštěná Támar se tedy usadila v domě svého bratra Abšalóma. Jakmile se o všem, co se stalo, doslechl král David, nesmírně se rozhněval. Abšalóm o té záležitosti nepromluvil s Amnónem ani jediné slovo, ale v skrytu duše ho za to, co provedl jeho sestře, hluboce nenáviděl. 23-24 Za dva roky, v době, kdy Abšalómovi služebníci stříhali v Baal-chasóru nedaleko Efrajimu ovce, přišel Abšalóm ke králi a oznámil mu: "Přišel hojný čas stříhání ovcí. Dovol, abych při této příležitosti pozval tebe i všechny tvé syny a služebníky k oslavě." *** Král mu však odvětil: "Myslím, synu, že to není nejlepší nápad. Kdybychom tě navštívili všichni najednou, měl bys s námi jen spoustu starostí." Ani přes Abšalómovo další naléhání, král své rozhodnutí nezměnil, ale popřál mu alespoň hodně zdaru. Nakonec Abšalóm řekl: "Nechcete-li tedy přijít všichni, dovol, ať se ke mně připojí alespoň můj bratr Amnón." "A proč s tebou má jít?" zeptal se král. Abšalóm ho však přemlouval tak dlouho, až král souhlasil a poslal s Abšalómem nejen Amnóna, ale i všechny své ostatní syny. Když Abšalóm dosáhl svého, přikázal vlastním mužům: "Dobře mne poslouchejte! Až se Amnón opije vínem a já vám dám znamení, bez obav ho zabijete. Je to můj rozkaz, a proto si počínejte odvážně a rozhodně!" Abšalómovi muži tedy jeho nařízení vyplnili, a když jim dal pokyn, Amnóna zabili. Když to viděli ostatní královi synové, na nic nečekali, nasedli na své mezky a všichni uprchli. Avšak dříve než dorazili zpět do Jeruzaléma, donesla se králi Davidovi zpráva, že Abšalóm do posledního povraždil všechny jeho syny. Sotva to David uslyšel, vstal, v zoufalství roztrhl svůj oděv a vrhl se na zem. Jeho služebníci, kteří stáli okolo, ho následovali a na důkaz svého zděšení rovněž roztrhli svá roucha. Vtom ale promluvil Jónadab, syn Davidova bratra Šimey, a řekl: "Můj pane, není pravda, že zabili všechny prince. Pouze Amnón je mrtev. Abšalóm plánoval jeho smrt už od té doby, kdy Amnón znásilnil jeho sestru Támaru. Nedej se vyvést z míry falešnou zprávou o smrti všech svých synů. Jediným, koho zabili, je Amnón." (Abšalóm mezitím na nic nečekal a uprchl.) Netrvalo dlouho a muž, který držel na hradbách hlídku, spatřil, jak cestou od západu sestupuje k městu po úbočí kopce skupina lidí. Bez váhání tedy šel a oznámil to králi. Nato Jónadab řekl: "Vidíš, tvoji synové už přicházejí. Všechno je přesně tak, jak jsem ti řekl." Sotva domluvil, vstoupili s hlasitým nářkem všichni princové. K jejich usedavému pláči se vzápětí připojil také král a všichni jeho služebníci. 37-38 Abšalóm se mezitím na svém útěku dostal až k Amíchúrovu synu Talmajovi, králi Gešúru, a zůstal tam tři roky. *** Avšak král David, který se zanedlouho s Amnónovou smrtí smířil, se kvůli svému synu Abšalómovi po celou tu dobu rmoutil a přál si ho znovu spatřit. Velitel Davidova vojska, Serújin syn Jóab, brzy poznal, že jeho král velmi touží po setkání s Abšalómem. Nechal si proto z Tekóje přivést ženu, která byla vyhlášená svou moudrostí, a nařídil jí: "Obleč si smuteční šaty a předstírej zármutek. Přijď neupravená, aby to vypadalo, že již mnoho dní truchlíš nad zemřelým. Potom předstoupíš před krále a řekneš mu všechno, co ti nyní řeknu." Když tedy tato tekójská žena přišla ke králi, padla před ním na kolena, hluboce se mu poklonila a řekla: "Ach, můj králi, pomoz mi prosím!" "Co tě trápí?" zeptal se král. "Můj muž před časem zemřel a zanechal mne samotnou se dvěma syny. Jednou, když byli spolu na poli, pohádali se a začali se mezi sebou prát. Naneštěstí nebyl nablízku nikdo, kdo by je od sebe odtrhl, a tak se stalo, že jeden z nich udeřil toho druhého tak prudce, až ho zabil. Celý zbytek rodiny teď na mne naléhá, abych jim vydala svého druhého syna, aby ho mohli za vraždu jeho vlastního bratra popravit. Chtějí mě připravit i o to poslední, co mi ještě zůstalo. Jestliže ho zabijí, nezůstane na celé zemi po mém manželovi už žádný potomek a dědic a jeho jméno i majetek tak navždy zaniknou." Král té ženě odpověděl: "Jdi klidně domů a ničeho se neobávej. Sám zařídím, aby se tvému synu nic zlého nestalo." Avšak tekójská žena mu řekla: "Lidé tě jistě za takové rozhodnutí budou kritizovat, ale dovol, abych veškerou zodpovědnost za tvou pomoc vzala na sebe. Nechci, aby kvůli mně kdokoliv obviňoval samotného krále a panovníka země." "Bude-li proti tobě někdo cokoliv namítat," odvětil král, "přiveď ho ke mně a já se postarám, aby tě už nikdy neobtěžoval." Nato žena dodala: "Pros tedy za mne Hospodina, svého Boha, aby zabránil dalšímu krveprolití a ochránil mého syna před smrtí z rukou mstitelů." "Přísahám před samotným Hospodinem," odpověděl David, "že tvému synu nikdo nezkřiví ani jediný vlas." Žena však pokračovala: "Můj králi, dovol mi, prosím, říci ještě několik slov." "Dobrá," odvětil král. "Jen klidně mluv." Žena začala: "Proč tedy neuděláš to, co jsi slíbil mně, i pro ostatní. Vždyť Bohu náleží život každého z nás. Svým rozhodnutím jsi sám sebe obvinil, protože jsi dosud neumožnil návrat vlastnímu vyhoštěnému synovi. Všichni nakonec musíme zemřít. Zmařený lidský život nelze vrátit, stejně jako se nedá sebrat po zemi rozlitá voda. Bůh však nechce život brát, ale naopak hledá cesty, jak by k sobě rozptýlené lidi přitáhl, aby se jim nadobro neodcizil. 15-16 Přišla jsem k tobě, králi, neboť jsem se bála lidí. Spoléhala jsem na to, že když s tebou promluvím, snad vyjdeš mé prosbě vstříc a vysvobodíš mne z rukou mstitele, který se snaží připravit mne i mého syna o všechno, co nám Bůh dal. *** Doufala jsem, že tvé královské slovo mi opět vrátí pokoj, neboť vím, můj panovníku, že jsi jako Boží posel, který dokáže rozlišit dobro od zla. Kéž Hospodin, tvůj Bůh, zůstává s tebou." Sotva žena domluvila, král jí řekl: "Odpověz pravdivě na mou otázku." "Prosím, můj pane," odvětila žena, "jen se ptej." Král jí tedy položil otázku: "Nenavedl tě k tomu, abys za mnou přišla, můj velitel Jóab?" "Na mou duši, králi, nezbývá mi, než jít s pravdou ven," odpověděla žena. "Byl to skutečně tvůj služebník Jóab, kdo mě za tebou poslal a řekl mi všechno, o čem s tebou mám hovořit. Udělal to však jen proto, aby ti představil skutečnost v jiném světle. Avšak ty jsi, můj pane, moudrý jako Boží anděl a odhalíš vše, co se děje." Po tomto rozhovoru si dal král zavolat Jóaba a řekl mu: "Dobrá, jdi a přiveď Abšalóma zpět." Nato se Jóab před králem s úctou hluboce poklonil a děkoval mu za přízeň, kterou mu král projevil svou kladnou odezvou na jeho prosbu. Potom se bez otálení vydal do Gešúru a přivedl Abšalóma zpět do Jeruzaléma. Král však nařídil, aby se Abšalóm usadil ve svém domě a nikdy se v královském paláci nebo dokonce před samotným králem neukazoval. Abšalóm byl tak pohledný a urostlý mladík, že se mu nikdo v celém Izraeli nevyrovnal. Od hlavy až k patě byl dokonalý a neměl jedinou vadu. Když se jednou za čas nechal ostříhat, protože ho dlouhé vlasy už příliš tížily, vážily jeho ostříhané vlasy kolem tří kilogramů. Abšalómovi se narodili tři synové a velmi pohledná dcera, které dal jméno Támar. 28-29 Když od chvíle, kdy se vrátil do Jeruzaléma, uplynuly dva roky, aniž by spatřil královu tvář, Abšalóm poslal Jóabovi vzkaz, aby ho navštívil. Chtěl ho požádat, aby se za něj u krále přimluvil, ale Jóab odmítl přijít. Abšalóm pro něj tedy poslal podruhé, ale ani tentokrát Jóab nepřišel. *** Abšalóm si proto zavolal své služebníky a nařídil jim: "Jóab má v sousedství mého pozemku své pole s ječmenem. Jděte a podpalte mu jej." Služebníci tedy Abšalómův rozkaz splnili a ječmen podpálili. Netrvalo dlouho a v Abšalómově domě se objevil Jóab s výčitkou na rtech: "Proč tvoji služebníci podpálili mé pole s ječmenem?" Nato mu Abšalóm odvětil: "Protože jsem tě už dvakrát bezvýsledně zval do svého domu, abych tě požádal o přímluvu u krále. Proč mne vlastně dal přivést z Gešúru, když mu nemám chodit na oči? To mě raději měl nechat tam, kde jsem byl. Chci s ním už konečně opět hovořit. Jestliže jsem se něčím provinil, ať mne usmrtí!" Jóab se tedy vypravil ke králi, a když mu všechno oznámil, král dal Abšalóma povolat. Ten se na jeho přání dostavil, hluboce se před ním poklonil a David ho na důkaz přízně políbil. Zanedlouho si Abšalóm opatřil vůz s koňským spřežením a najal padesát mužů, aby při jízdě běhali před ním. Každé ráno časně vstával a přicházel na cestu vedoucí k městské bráně. Kdykoliv pak někdo přicházel, aby králi předložil svou stížnost nebo spor, Abšalóm se ho zeptal, odkud přichází. Když mu dotyčný Izraelec odpověděl, Abšalóm mu sdělil: "Tvé požadavky jsou naprosto správné a oprávněné, ale u krále stěží najdeš pochopení a zastání." Potom vždy pohotově dodal: "Kéž bych tak byl zvolen soudcem Izraele já! Potom by každý se svou záležitostí nebo sporem mohl přijít ke mně a já už bych se postaral, aby se mu dostalo spravedlnosti." Kdykoliv také někdo přišel, aby mu složil poklonu, Abšalóm ho zadržel, přátelsky ho objal a políbil. Takto se choval ke všem Izraelcům, kteří přicházeli žádat krále o spravedlnost, a svým jednáním a lichotkami si brzy získal jejich sympatie. 7-8 Když uplynuly čtyři roky, Abšalóm předstoupil před krále a požádal ho: "Dovol mi zajít do Chebrónu, abych mohl splnit svůj slib, který jsem dal Hospodinu, když jsem ještě sídlil v Gešúru na území Aramejců. Zavázal jsem se mu tenkrát, že jestli dovolí, abych se vrátil do Jeruzaléma, půjdu do Chebrónu a s úctou mu předložím oběť." *** "Jen klidně jdi," odvětil král. Abšalóm tedy neváhal a odešel. Vzápětí však vypravil do všech izraelských kmenů posly, aby lidem vzkázali: "Jakmile uslyšíte vytrubování polnic, začněte provolávat, že Abšalóm byl v Chebrónu korunován králem!" Abšalóm však neodešel z Jeruzaléma sám. S čistými úmysly ho doprovázelo na dvě stě mužů, které pozval, jako své hosty, aniž by jim o svých záměrech cokoliv oznámil. Zatímco přinášel oběti, nechal také poslat do Gíla pro Davidova rádce Achítofela. Ten se stejně jako mnoho ostatních přidal na Abšalómovu stranu, a spiknutí tak dosáhlo povážlivých rozměrů. Zanedlouho však před krále Davida předstoupil posel a oznámil mu: "Celý Izrael se připojil k Abšalómovi a stojí proti tobě." Sotva to David uslyšel, obrátil se ke všem svým služebníkům a řekl jim: "V tom případě neotálejme, a co nejrychleji opusťme Jeruzalém. Musíme uniknout dříve, než přitáhne Abšalóm a ústup nám znemožní. Jistě na sebe nedá dlouho čekat a každou chvíli může napadnout nás i obyvatele města, aby nás do posledního vyhladil." "Králi, jsme připraveni následovat veškerá tvá rozhodnutí," odpověděli jeho služebníci. 16-17 Kromě deseti družek, kterým nařídil pečovat o palác, se tedy král s veškerými svými poddanými v Jeruzalémě vydal na cestu. *** Na okraji města se zastavil a pustil své služebníky a všechny ostatní, kdo jej doprovázeli, před sebe. Připojili se k němu i Keretejci a Peletejci a také šest set mužů, kteří s ním před časem přišli z Gatu. Král se však obrátil k jejich vůdci Itajovi a řekl mu: "Proč vlastně vedeš své lidi s námi? Vrať se zpátky a zůstaň s králem Abšalómem. Vždyť jsi teprve nedávno přišel do naší země jako cizinec vyhoštěný ze své vlasti. Nemohu přece po tobě chtít, aby ses dnes vydal na cestu s námi, když ani nevím, kam vlastně jdeme. Shromáždi své krajany a vraťte se do města. Přeji ti hodně zdaru a Boží přízně." Itaj však králi odpověděl: "Přísahám před tebou i před samotným Hospodinem, že ať se vydáš kamkoliv, půjdu s tebou a neopustím tě, ani kdybych měl po tvém boku zahynout." "Dobrá," odvětil David, "pojď tedy s námi." A tak Itaj i všichni jeho muži se svými rodinami zůstali s Davidem. Celý průvod však opouštěl Jeruzalém s hlasitým nářkem. Spolu s králem potom všichni překročili Kidrónské údolí a vydali se směrem k poušti. Lévijci v čele s knězem Sádokem přinesli truhlu s deskami Hospodinova zákona a kněz Ebjátar přinášel Hospodinu oběti, dokud poslední člověk neopustil město. Potom však král Sádokovi nařídil: "Odneste Hospodinovu truhlu zpět do města. Naleznu-li u Hospodina přízeň, jistě mne přivede zpět a dovolí mi opět spatřit jeho truhlu i svatyni. Jestliže mne však zavrhne, přijmu i to. Nechť se mnou naloží, jak sám uzná za vhodné." Ještě než Sádok odešel, král dodal: "Jako Hospodinovi kněží zůstaňte ty i Ebjátar spolu se svými syny Achímaasem a Jónatanem ve městě. Já se budu zdržovat v poušti u brodu přes Jordán a budu očekávat vaše informace." Sádok a Ebjátar tedy vzali truhlu s deskami Hospodinova zákona, odnesli ji zpět do Jeruzaléma a zůstali ve městě. David však stoupal dále po úbočí Olivové hory a žalostně naříkal. Na znamení svého zármutku si zahalil hlavu a šel bos. Všichni, kdo jej následovali, se k němu připojili, rovněž zahalili své hlavy a cestou vzhůru usedavě plakali. Když se David dozvěděl, že mezi Abšalómovými spojenci je i jeho rádce Achítofel, prosil Hospodina, aby zmařil všechno, co Achítofel Abšalómovi poradí. Jakmile David konečně vystoupil na vrchol, kam lidé obvykle chodívali uctívat Boha, nalezl Chúšaje z Arkije, který tam už na něho čekal v roztrženém oděvu a s hlavou posypanou prachem. David mu však řekl: "Připojíš-li se ke mně, budeš mi jen na obtíž. Když se ale vrátíš do města a řekneš Abšalómovi, že mu budeš sloužit stejně, jako jsi dříve sloužil mě, můžeš mi pomoci tím, že budeš mařit všechno, co mu Achítofel poradí. V Jeruzalémě s tebou zůstanou také kněží Sádok a Ebjátar, kterým pak vše, co uslyšíš v královském paláci, oznámíš. Se Sádokem a Ebjátarem jsou ve městě i jejich dva synové Achímaas a Jónatan. Ať už zaslechneš cokoliv, dej mi jejich prostřednictvím vědět." Chúšaj tedy svého přítele Davida opustil a vrátil se do Jeruzaléma, právě když do města dorazil také Abšalóm. Sotva David překročil vrchol hory, vyšel mu naproti Mefíbóšetův správce Síba. Vedl za sebou několik oslů, kteří na hřbetě vezli dvě stě chlebů, sto pletenců sušených hroznů a fíků a plný měch vína. "K čemu vezeš takový náklad?" zeptal se král Síby. "Osly vedu proto, abyste ty i tvoji lidé měli na čem jet," odpověděl Síba, "chleba a ovoce jsem vám přinesl k jídlu a víno pro občerstvení těch, kdo budou v poušti padat únavou." "Dobrá, ale kde je tvůj pán Mefíbóšet?" zeptal se dále David. "Zůstal v Jeruzalémě," odvětil Síba. "Prohlásil, že Izraelci mu nyní konečně vrátí zpět království jeho otce Saula." Král tedy Síbovi řekl: "V tom případě všechno, co dříve náleželo Mefíbóšetovi, je tvé." Nato se Síba poklonil a poděkoval králi Davidovi za projevenou přízeň. 5-6 Když David procházel okolo Bachurímu, vyšel z města Gérův syn Šimeí, který pocházel ze stejného kmene jako Saul a jeho rod, a začal Davida proklínat. Vrhal po něm i po jeho služebnících kameny a nedal se zastrašit ani vojáky a strážci, kteří je ze všech stran obklopovali. *** "Kliď se odsud ty vrahu!" vykřikoval Šimeí. "Táhni pryč, ničemo! Hospodin ti konečně odplácí za všechnu krev, kterou jsi prolil v Saulově rodině. Připravil jsi ho o trůn, avšak nyní ti jej Hospodin vzal a předal ho tvému synu Abšalómovi. Naložil s tebou tak, jak si vrah zaslouží!" Vtom se ale ozval Serújin syn Abíšaj a řekl králi: "Proč mám poslouchat, jak nějaký mrtvý pes uráží mého panovníka a krále? Dovol, abych šel a uťal mu hlavu." Král mu však odvětil: "Nikoliv, Abíšaji. To není tvoje věc. Jestliže mne ten člověk proklíná z Hospodinova popudu, pak nikomu nepřísluší, aby proti tomu cokoliv namítal." Potom se obrátil také ke svým služebníkům a dodal: "Jestliže mi usiluje o život dokonce i můj vlastní syn, není jednání tohoto Benjamínovce ničím výjimečným. Nechte ho tedy dál proklínat, neboť ho k tomu jistě podnítil Hospodin. Snad Hospodin vidí, jaké ponížení dnes musím snášet, a později mi opět projeví svou přízeň a laskavost." Po těchto slovech se David a jeho doprovod opět vydali na cestu, zatímco Šimeí je doprovázel po úbočí protějšího kopce a neustále je zasypával urážkami, kamením a prachem. Než král a jeho průvod přišli na místo, byli všichni vyčerpaní, a proto se zastavili, aby opět nabrali sil. 15-16 Když mezitím Abšalóm s Achítofelem a doprovodem Izraelců dorazil do Jeruzaléma, přišel k němu Davidův přítel Chúšaj z Arkije a zvolal na pozdrav: "Ať žije král! Ať žije král!" *** Abšalóm se ho však otázal: "Copak takto se chová Davidův dobrý přítel? Proč jsi neodešel s ním?" Chúšaj ale Abšalómovi odpověděl: "Náležím a sloužím jen tomu, koho vyvolí Hospodin a lidé z celého Izraele. A navíc, komu jinému bych měl sloužit, než synu muže, kterému jsem sloužil dříve. Tak jako jsem pracoval pro tvého otce, budu nyní pracovat pro tebe." Nato se Abšalóm obrátil k Achítofelovi a zeptal se ho: "Poraď, co bych měl udělat ze všeho nejdříve?" Achítofel mu odvětil: "Jdi a vyspi se se ženami, které zde tvůj otec zanechal, aby pečovaly o palác. Tím dáš všem Izraelcům jednoznačně najevo, že stojíš proti němu, a posílíš tak jejich odhodlání." Abšalóm souhlasil a nařídil, aby pro něj služebníci postavili na střeše stan. Sám se pak před zraky celého Izraele v tom stanu vyspal se ženami svého otce. Radám, které Achítofel udílel, tenkrát všichni přikládali tentýž význam, jako slovům kněze, který se radil s Bohem. A tak stejně, jako to dříve dělával David, nyní také Abšalóm považoval Achítofelovy rady za závažné a respektoval je. Později Achítofel navrhl Abšalómovi: "Dovol, abych nyní shromáždil dvanáct tisíc mužů a ještě dnes v noci se vydal pronásledovat Davida. Napadnu ho nečekaně dokud je ještě unavený a slabý a způsobím mezi jeho muži zmatek a strach. Jakmile se potom jeho stoupenci rozprchnou, budu moci usmrtit pouze krále a přitom ponechat všechny ostatní naživu. Potom ti je všechny podřídím, a přestože tvůj protivník zahyne, ty nepřijdeš ani o jediného ze svých poddaných." 4-5 Abšalómovi i zástupcům z řad Izraele se Achítofelův návrh líbil, ale Abšalóm řekl: "Přiveďte Chúšaje z Arkije. Nejprve si poslechneme, co na to řekne on." *** Když tedy Chúšaj přišel, Abšalóm mu vyložil Achítofelův plán a otázal se ho: "Máme udělat, co říká? Jestliže máš jiný názor, předlož nám ho." 7-8 Nato Chúšaj Abšalómovi odvětil: "Domnívám se, že tentokrát se Achítofel mýlí. Sám nejlépe víš, že tvůj otec a jeho muži jsou dobří bojovníci a navíc je velmi pravděpodobné, že jsou nyní rozhněvaní jako medvědice, které ukradli její mládě. Kromě toho je tvůj otec zkušený válečník a zcela určitě nebude trávit noc společně se svými bojovníky. *** Jistě se už teď skrývá v jeskyni nebo na nějakém jiném místě. Kdyby hned na počátku napadl a usmrtil několik tvých mužů, potom každý, kdo se o tom doslechne, začne rozšiřovat, že David vítězí a vraždí tvé muže. Potom se i ti nejodvážnější vojáci roztřesou strachy, neboť všichni Izraelci ví, jaký je tvůj otec bojovník a jaké má odvážné muže. Proto ti radím, abys k sobě shromáždil Izraelce z celé země od Danu až k Beer-šebě a sám pak v čele jejich nespočetného zástupu vytáhl do boje. Potom svým společným útokem zasáhneme celou oblast jako ranní rosa, a ať už se David skrývá kdekoliv, zabijeme ho a do posledního zničíme i všechny jeho muže. A kdyby se snad stáhl do nějakého města, potom všichni Izraelci přinesou provazy, strhnou jimi hradby a odtáhnou je do údolí, až z nich nezůstane ani jediný kámen." Když Chúšaj z Arkije domluvil, Abšalóm i představitelé Izraelců jednohlasně připustili, že jeho návrh je lepší než Achítofelova rada. Hospodin tak jeho prostřednictvím Achítofelův moudrý plán záměrně zmařil, aby Abšalóma přivedl do záhuby. Chúšaj se pak bez otálení vypravil ke kněžím Sádokovi a Ebjátarovi a oznámil jim, co Achítofel poradil Abšalómovi. Potom dodal, jaký návrh předložil Abšalómovi on sám, a požádal je: "Pošlete co nejrychleji Davidovi zprávu, aby tuto noc nezůstával v poušti u brodu přes Jordán, ale přešel na druhou stranu, jinak je s ním i s jeho lidmi konec." Kněžští synové, Jónatan a Achímaas, se zatím záměrně zdržovali u pramene Rogelu, aby je nikdo neviděl vycházet z města. Proto k nim poslali služebnou, aby jim předala zprávu, kterou měli doručit králi Davidovi. Stalo se však, že je spatřil nějaký mladík a ihned to oznámil Abšalómovi. Oba synové proto spěšně odešli a v Bachurímu se na dvoře jednoho domu spustili do studny, aby se ukryli. Manželka pána domu potom ještě studnu přikryla a nahoru roztrousila zrní, aby nikdo nic nepoznal. Když potom dorazili Abšalómovi muži a zeptali se jí, zda Achímaase a Jónatana neviděla, ona jim odpověděla: "Překročili potok a zmizeli." Abšalómovi muži se je tedy vypravili hledat, ale když nikoho nenašli, s nepořízenou se vrátili do Jeruzaléma. Sotva Abšalómovi muži odešli, Achímaas a Jónatan vylezli ze studny a pokračovali se zprávou ke králi Davidovi. Když ho nalezli, oznámili mu: "Ihned se vydej na cestu a překroč Jordán! Na Achítofelův popud se proti tobě chystá výprava." David tedy neváhal a s lidmi, kteří jej doprovázeli, ještě téže noci přebrodil Jordán, takže do svítání byli všichni na druhém břehu. Když mezitím Achítofel v Jeruzalémě zjistil, že se jeho návrh neuskutečnil, osedlal svého osla a vydal se domů, do svého města. Po příjezdu rozhodl o dědických podílech a pak se oběsil. Jeho mrtvé tělo pohřbili do hrobu k jeho otci. 24-26 Zatímco David s doprovodem dorazil do Machanajimu, Abšalóm zmobilizoval celý Izrael. S takto mohutným vojskem překročil Jordán a utábořil se na území Gileádu. Do čela své armády nyní Abšalóm namísto Jóaba postavil jeho bratrance Amasu. (Amasa byl synem Izraelce Jitra a Abígaly, Náchašovy dcery a sestry Jóabovy matky Serúji.) *** *** Když David dospěl do Machanajimu, uvítali ho Šóbi (syn Náchaše z Rabatu na území Amónců), Makír (syn Amíela z Lódebaru) a Barzilaj (který pocházel z Rogelímu v Gileádu) a řekli mu: "Přijmi naše dary, neboť jste se jistě všichni v poušti unavili a máte hlad a žízeň." Potom mu přinesli matrace, misky i jiné nádoby, pšenici, ječmen, mouku, pražené zrní, boby, čočku, med, máslo, kravský sýr a přivedli ovce, aby měl David i jeho lidé co jíst. David pak rozdělil své vojsko do několika menších oddílů a každému z nich určil velitele. Třetinu celé armády svěřil pod vedení Jóaba, do čela další třetiny postavil Jóabova bratra Abíšaje a velitelem poslední třetiny ustanovil Itaje z Gatu. Sám David potom předstoupil před vojáky a oznámil jim, že potáhne do boje s nimi. Muži však namítli: "Nikoliv, nechoď s námi, neboť i kdyby nás zahnali na ústup a polovinu z nás zabili, nebude jim to nic platné. Jdou totiž jen po tobě a ty sám máš pro ně větší cenu než deset tisíc z nás. Uděláš lépe, když zůstaneš se zálohami ve městě a v případě potřeby nám vyšleš pomoc." "Dobrá," souhlasil král. "Domníváte-li se, že to tak bude lepší, poslechnu vás." Když potom oddíly opouštěly město, král David se postavil k městské bráně a řekl Jóabovi, Abíšajovi a Itajovi: "Prosím vás, abyste kvůli mně jednali s mým synem Abšalómem ohleduplně." Nařízení, které vydal král v souvislosti s Abšalómem svým velitelům, však slyšela také celá armáda. 6-7 Davidovi vojáci tedy vytáhli do boje a utkali se s Izraelci v Efrajimském lese. V těžké bitvě, ve které Davidovi muži Izraelce porazili, přišlo toho dne o život celkem dvacet tisíc bojovníků. *** Bojiště se natolik rozšířilo, že samotné nástrahy lesa si vyžádaly více životů než zbraně bojovníků. Když Abšalóm narazil na Davidovy muže, vsedl na svého osla a dal se na útěk. Osel však vběhl pod husté větve velkého dubu a Abšalóm mezi nimi uvázl hlavou. Zatímco osel, na kterém jel, uháněl dál, Abšalóm zůstal viset nohama nad zemí. Jeden z mužů, který toho byl svědkem, běžel k Jóabovi a oznámil mu: "Opodál visí ve větvích dubu Abšalóm." Jóab se však na toho muže obořil: "Cože? Tys ho viděl? Proč jsi ho tedy na místě nezabil? Odměnil bych tě za to stříbrem a povýšil tvou hodnost." Nato voják odpověděl: "Nezabil bych králova syna, ani kdybych za to měl dostat pytel stříbra. Všichni jsme dobře slyšeli, jak král tobě, Abíšajovi a Itajovi přikázal, abyste na něj brali ohled a zacházeli s Abšalómem šetrně. A navíc, i kdybych to udělal a dal tím svůj život v sázku, neboť král by jistě viníka odhalil, vím, že ty sám bys mne udal jako první." "Zbytečně tady s tebou ztrácím čas," řekl Jóab a rozběhl se k Abšalómovi. Když ho našel, Abšalóm stále ještě visel ve větvích a byl naživu. Jóab neotálel, vzal tři oštěpy a vrazil mu je do srdce. Potom se k Abšalómovi seběhlo deset Jóabových zbrojnošů a společně ho dorazili. Nato vzal Jóab polnici, a když na ni odtroubil konec boje, Davidovi vojáci přestali Izraelce pronásledovat. Pak vzali Abšalómovo tělo, hodili je v lese do hluboké jámy a navršili nad ním velkou hromadu kamení. Ostatní Izraelci se mezitím rozutekli do svých domovů. (Když ještě Abšalóm žil a neměl stále žádného syna, který by se stal pokračovatelem jeho rodu, aby tedy památka na jeho jméno nezemřela s ním, dal si jako svůj památník vztyčit v Královském údolí vysoký sloup a dal mu jméno Abšalómův pomník. Pod tímto názvem je znám až dodnes.) Když Abšalóma pohřbili, Sádokův syn Achímaas navrhl: "Poběžím ke králi Davidovi a oznámím mu radostnou zprávu, že Hospodin ho vysvobodil od jeho nepřátel." "Chceš-li něco ohlašovat, pak někdy jindy, ale rozhodně ne dnes," zastavil ho Jóab. "Tuto zprávu dnes musí králi oznámit někdo jiný. Vždyť král se dozví, že zahynul jeho syn." Nato se Jóab obrátil k jednomu Kúšijci a řekl mu: "Jdi a oznam králi, co jsi viděl." Kúšijec tedy Jóabův rozkaz přijal a bez okolků vyrazil na cestu. Sádokův syn Achímaas však znovu Jóabovi řekl: "Ať je to jakkoliv, dovol mi, abych běžel za tím Kúšijcem." "Proč ti na tom tak záleží?" zeptal se Jóab. "Zpráva, kterou poneseš, ti žádnou odměnu nevynese." "Nevadí, i přesto chci jít," naléhal dále Achímaas. "Tak tedy běž," řekl mu Jóab a Achímaas se vydal zkratkou přes údolí Jordánu, takže nakonec Kúšijce ještě předstihl. 24-25 David právě seděl v městské bráně, když tu mu strážný, který z hradeb pozoroval okolí, oznámil, že zahlédl, jak do města běží nějaký muž. "Jestliže přichází sám, pak jistě přináší dobrou zprávu," odvětil král. *** Zatímco se však první muž neustále přibližoval, strážný zpozoroval jiného běžícího muže a opět z hradeb zavolal dolů: "Tamhle běží další!" "Také on určitě nese dobrou novinu," řekl nato král. Strážný však pokračoval: "Zdá se mi, že ten, co běží jako první, je Sádokův syn Achímaas." "Achímaas je dobrý muž a jistě přichází s dobrou zprávou," řekl opět král. Sotva Achímaas dorazil, hlasitě krále pozdravil, poklonil se před ním až k zemi a řekl: "Chvála Hospodinu, tvému Bohu, jenž ti přinesl vítězství nad lidmi, kteří se postavili proti tobě, můj pane a králi!" "Co je s Abšalómem?" zeptal se král. "Je v pořádku?" Nato Achímaas odvětil: "Když mě Jóab posílal za tebou, strhl se zrovna nějaký velký zmatek. Nevím však, co bylo jeho příčinou." "Postav se tedy stranou a čekej," řekl král. Achímaas jej uposlechl a poodstoupil. Zakrátko přiběhl Kúšijec a řekl: "Můj pane a králi, slyš, jakou ti nesu příznivou zprávu! Hospodin tě dnes vysvobodil ode všech, kdo se ti postavili na odpor." "A co můj syn Abšalóm, je v pořádku?" zeptal se opět král. Kúšijec však odpověděl: "Kéž by tvoji nepřátelé a všichni, kdo se ti snaží uškodit, zahynuli jako on." Králem však jeho slova otřásla, se slzami v očích zamířil do pokoje nad městskou branou a cestou naříkal: "Ach, můj synu Abšalóme! Můj milovaný synu Abšalóme! Kéž bych zahynul namísto tebe. Abšalóme, můj synu, můj drahý synu!" O králově hlubokém zármutku nad Abšalómem se brzy doslechl jeho velitel Jóab a s ním celá armáda. Zpráva, že král truchlí pro svého syna, však obrátila jejich radost z vítězství ve smutek. Všichni se proto odebrali do města zahanbeni, jako kdyby utrpěli porážku. Král si zatím zahalil tvář a bez ustání pro svého syna Abšalóma hlasitě naříkal. Vzápětí ho však navštívil Jóab a řekl mu: "Lidé dnes zachránili život tobě i všem tvým ženám a dětem, a tys je přesto ponížil a chováš se, jako kdyby se za svůj čin měli stydět. Zdá se, jako bys miloval své nepřátele a ty, kdo tě mají rádi, nenáviděl. Svým jednáním jsi dnes jasně ukázal, že velitelé ani jejich vojáci pro tebe nic neznamenají. Vidím, že bys byl mnohem šťastnější, kdybychom dnes třeba všichni zahynuli, ale tvůj syn zůstal naživu. Proto nyní vstaň, a jdi své muže povzbudit, jinak ti před samotným Hospodinem přísahám, že do večera zůstaneš sám, protože tě všichni opustí. A to bude horší, než všechny pohromy, které tě kdy v životě potkaly." Král tedy vstal a posadil se do městské brány. Když se o tom doslechli obyvatelé města, všichni se k němu shromáždili a David je pozdravil. Mezi Izraelci všech kmenů, kteří se původně postavili na stranu Abšalóma a nyní se rozutekli do svých domovů, se mezitím rozpoutal spor, jak řešit nově vzniklou situaci. Lidé, kteří přešli zpět na Davidovu stranu, horlivě prosazovali: "Vždyť král David nás vysvobodil z nadvlády našich úhlavních nepřátel, Pelištejců. Abšalóm, kterého jsme my sami ustanovili svým panovníkem a který donutil Davida uprchnout z města, nyní zahynul v boji. Proč tedy neusilujete o to, aby se David opět vrátil na trůn?" 12-13 Král David mezitím požádal kněze Sádoka a Ebjátara, aby se vypravili k představitelům Judejců a vzkázali jim: "Přestože jste příslušníci mého vlastního rodu, jste poslední, kteří se ještě nepřipojili k odhodlání ostatních Izraelců. Podle toho, co se mi doneslo, se všichni rozhodli doprovodit mne zpět do mého paláce a zvolit mne opět svým králem. Proč tedy váháte a můj návrat také nepodpoříte?" *** Potom král dodal: "Vzkažte rovněž mému synovci Amasovi, že mu chci ode dneška svěřit vedení celé armády namísto Jóaba. Dodejte, že jsem se zavázal Hospodinu, aby mne krutě potrestal, jestliže svůj slib nedodržím." Těmito slovy si David opět naklonil přízeň Judejců, takže ho všichni podpořili jako jeden muž a vzkázali mu, aby se i s celým svým doprovodem vrátil. Král se tedy vydal na zpáteční cestu, a když dorazil k Jordánu, setkal se s Judejci, kteří se vypravili do Gilgálu, aby krále uvítali a pomohli mu přebrodit řeku. 17-18 Připojil se k nim také Gérův syn Šimeí z Bachurímu spolu s dalšími tisíci Benjamínovci, a se svými patnácti syny a dvaceti sloužícími přišel také bývalý služebník Saulova dvora Síba. *** Všichni společně spěchali, aby k Jordánu dorazili dříve než král, a přešli na druhý břeh. Když pak zanedlouho král přišel, pomohli jemu i jeho doprovodu překročit řeku a vyšli mu vstříc ve všem, oč je požádal. Když se přebrodil také Gérův syn Šimeí, padl před králem na kolena a řekl mu: "Králi, odpusť mi, prosím, a navždy zapomeň na to, jak jsem ti ublížil, když jsi před časem odcházel z Jeruzaléma. Dobře vím, že jsem se proti tobě provinil, ale právě proto jsem dnes přišel tak časně, abych se s tebou z celého Josefova kmene setkal jako první." Vtom se ale opět ozval Serújin syn Abíšaj a řekl: "Šimeí urazil Hospodinem vyvoleného panovníka, a proto musí zemřít!" "Nikoliv, Abíšaji. To není tvoje věc," odvětil David. "Už zase jednáš jako nelítostný nepřítel. Cožpak by měl v tak slavnostní den být kdokoliv v celé zemi popraven? Nezískal jsem snad zpátky izraelský trůn?" Potom se král obrátil k Šimeímu, udělil mu svou milost a stvrdil ji přísahou. K uvítání krále se z Jeruzaléma dostavil také Saulův vnuk Mefíbóšet, který se od té doby, co král David odešel, až do jeho návratu nemyl, neholil a nepral si šaty. Když ho král spatřil, zeptal se ho: "Proč jsi neodešel se mnou, Mefíbóšete?" 27-28 Nato Mefíbóšet odpověděl: "Můj králi, chtěl jsem s tebou jít, ale protože jsem chromý, poslal jsem svého sluhu, aby osedlal mého osla. Můj služebník Síba mne však zradil, odjel beze mne a navíc mne před tebou pomluvil. Ty jsi však, můj pane, moudrý jako Boží posel, a proto udělej, co považuješ za nejlepší. *** Přestože si všichni potomci mého děda od tebe nezaslouží nic než smrt, ty jsi mne pozval mezi hosty ke svému stolu. Jak bych tedy, můj králi, mohl od tebe žádat ještě něco více?" Král ho přerušil: "Není třeba vést dlouhé řeči. Nařizuji, abyste si se Síbou půdu rozdělili." Avšak Mefíbóšet králi odvětil: "Ať si klidně vezme všechno, můj pane. Mně stačí, že jsi se v pořádku vrátil domů." 32-33 Dalším, kdo přišel, aby s králem překročil Jordán byl také osmdesátiletý Barzilaj z Rogelímu v Gileádu. Díky svému velkému bohatství byl jedním z těch, kdo v Machanajimu zaopatřoval krále. *** Král Barzilajovi navrhl: "Doprovoď mne na druhou stranu a odejdi se mnou do Jeruzaléma. Budu se tam o tebe starat." Barzilaj však králi odpověděl: "Králi, jak dlouho myslíš, že bych s tebou ještě mohl v Jeruzalémě žít? Je mi už osmdesát let a život v takovém věku už není, co býval. Vždyť už ani nedokážu vychutnat dobré jídlo či nápoj a jen stěží bych ještě slyšel hlasy tvých zpěváků. Byl bych ti jenom na obtíž. Překročím s tebou Jordán a kousek tě doprovodím, ale potom se opět vrátím domů. Není třeba, abys mi prokazoval takovou přízeň. Chci dožít a zemřít ve městě, kde odpočívá můj otec a matka. Je zde však se mnou (můj syn) Kimhám. Vezmi ho tedy, můj panovníku, namísto mne a udělej pro něho, cokoliv budeš chtít." Nato král odpověděl: "Ať se tedy ke mně Kimhám připojí a já pro něj vykonám, cokoliv si ode mne budeš přát." Král David potom společně s ostatními překročil Jordán, na druhém břehu políbil Barzilaje na rozloučenou, a když mu požehnal, Barzilaj se vrátil domů. Kimhám však pokračoval s králem dále do Gilgálu, kde je přivítal celý kmen Judejců a polovina příslušníků ostatních kmenů Izraele. Vzápětí však Izraelci předstoupili před krále a začali si stěžovat, že všichni Judejci si záměrně pospíšili, aby přešli s králem a jeho doprovodem přes Jordán bez přítomnosti příslušníků ostatních izraelských kmenů. Nato však Judejci Izraelcům odpověděli: "Udělali jsme to, protože král je náš příbuzný. Proč se kvůli tomu tolik hněváte? Ujídali jsme snad z jeho zásob? Nebo jsme za to od něj očekávali nějakou odměnu?" Izraelci se však nedali a pokračovali: "Proč nás tedy tak přehlížíte? Vždyť vzhledem k počtu izraelských kmenů máme na krále Davida desetkrát větší nárok, než vy. A navíc jsme s návrhem, aby se náš král vrátil, přišli jako první!" Judejci však nezůstali o nic pozadu, odpověděli ještě neústupněji než ostatní Izraelci a tak se mezi nimi brzy rozpoutala hádka. Jako by nebylo ještě dost zle, našel se mezi Izraelci výtržník jménem Šeba, syn Bichrího z kmene Benjamínovců, a ten začal vytrubovat na polnici a volat: "Izraelci, co je nám do Davida? Vždyť nemáme s Jišajovým synem nic společného. Neztrácejme tady zbytečně svůj čas a pojďme domů!" Všichni Izraelci jeho výzvu bez váhání přijali, opustili Davida a připojili se k Šebovi. S králem tak zůstali pouze Judejci, kteří ho pak doprovodili od Jordánu až do Jeruzaléma. Když se po příchodu do Jeruzaléma David opět vrátil do svého paláce, nejprve dal shromáždit svých deset družek, které tam v době své nepřítomnosti ponechal, aby pečovaly o palác. Potom je dal odvést do střeženého domu a nařídil svým služebníkům, aby se o ně starali. Sám je však až do konce jejich života už nikdy nenavštívil a nechal je žít v ústraní jako vdovy. Hned nato král přikázal Amasovi: "Shromáždi do tří dnů všechny judské muže a společně s nimi se dostav ke mně." Amasa tedy odešel splnit svůj úkol, ale překročil lhůtu, kterou mu král k tomu určil. David si proto povolal Abíšaje a řekl mu: "Teď nám Šeba způsobí ještě větší škodu než Abšalóm. Ihned si vezmi mé vojáky a vydej se ho pronásledovat, jinak si najde opevněná města a unikne nám." Abíšaj tedy v čele Jóabových mužů, Keretejců, Peletejců a ostatních bojovníků vyrazil z Jeruzaléma a pustil se do pronásledování Šeby, syna Bichrího. Když všichni dorazili k velkému kameni v Gibeónu, setkali se s Amasou. Jóab měl tenkrát na sobě oděv válečníka přepásaný opaskem s dýkou v pochvě. Když přistoupil k Amasovi, aby ho pozdravil, nenápadně dýku z pochvy vytáhl. "Jak se ti daří, bratře?" oslovil pak Amasu a objal ho pravou rukou, jako kdyby ho chtěl políbit. Amasa nezpozoroval, že Jóab drží v druhé ruce dýku, a ten mu s ní rozpáral břicho, až mu vnitřnosti vyhřezly na zem. Tak tedy jedinou ranou Amasa zahynul. Jóab ho nechal ležet na místě a se svým bratrem Abíšajem pokračoval dále za Šebou. Jeden z Jóabových bojovníků se postavil vedle Amasova těla a zvolal na jeho muže: "Všichni, kdo se chcete přidat k Jóabovi a bojovat za krále Davida, následujte Jóaba!" Amasa však dále ležel v kaluži krve přímo uprostřed cesty a Jóabův bojovník si brzy povšiml, že všichni vojáci, kteří se k jeho mrtvole přiblíží, se zastavují. Proto jeho tělo odtáhl z cesty na pole a přikryl je pláštěm. Teprve když Amasa z cesty zmizel, připojili se všichni muži k Jóabovi a jali se Bichrího syna Šebu pronásledovat spolu s ním. Šeba mezitím prošel celým Izraelem, a když procházel územím rodu Bérejců, všechny jeho příslušníky shromáždil k sobě do Abel-bét-maaky. Zanedlouho však k Abel-bét-maace dorazili Davidovi vojáci v čele s Jóabem a Šebu ve městě oblehli. Potom vybudovali násep až k městským hradbám a začali je bořit. Zatímco se je však snažili strhnout, jedna moudrá žena z města zavolala na vojáky: "Vyřiďte Jóabovi, aby přišel sem ke mně! Chci s ním osobně hovořit." Jóab jejímu vzkazu vyhověl a přišel k ní. Jakmile se žena přesvědčila, že je to skutečně Jóab, řekla mu: "Vyslechni, prosím, pozorně všechno, co ti nyní chci sdělit." "Poslouchám," odpověděl Jóab. Žena tedy pokračovala: "O našem městě se odedávna říkalo: Máš-li nějaký problém, zajdi se poradit do Abelu a najdeš řešení. Starobylý Abel byl vždy mírumilovným městem, které oddaně hájilo zájmy Izraele, a ty se je nyní snažíš zničit. Proč chceš zpustošit to, co náleží Hospodinu?" Jóab však odvětil: "To je to poslední, oč bych usiloval. Nemám v úmyslu je vyhladit a zničit. Oblehl jsem je ze zcela odlišného důvodu. Ve městě se totiž skrývá muž jménem Šeba, který se postavil proti králi Davidovi. Je synem Bichrího a pochází z Efrajimského pohoří. Stačí, když mi tohoto jediného muže vydáte, a já od města odtáhnu." "Dobrá," odpověděla žena. "Hodíme ti jeho hlavu z hradeb." Nato odešla a moudře obyvatelům města poradila, co mají udělat. Lidé ji uposlechli, uťali Šebovi hlavu a hodili ji Jóabovi. Jakmile Jóab hlavu dostal, odtroubil na polnici konec obléhání města a jeho muži se rozešli do svých domovů. 23-24 Jóab sám se pak vrátil ke králi do Jeruzaléma a i nadále stál v čele armády celého Izraele. Ve svém úřadu zůstal také Jójadův syn Benajáš, který velel Keretejcům a Peletejcům, a Achílúdův syn Jóšafat, jenž zastával místo kancléře. Adorám dohlížel na nucené práce a *** Šeja vykonával profesi písaře. Davidovými kněžími zůstali Sádok a Ebjátar, ke kterým se navíc připojil Íra z Jaíru. Stalo se, že v průběhu Davidovy vlády postihl zemi ve třech po sobě následujících letech hladomor. David usilovně prosil Hospodina, aby mu příčinu hladu odhalil, a Hospodin mu odpověděl: "Hladomor přišel kvůli krveprolití, kterého se dopustil Saul a jeho rod, když dal povraždit Gibeóňany." Král tedy nechal Gibeóňany povolat, aby si s nimi o tom promluvil. (Gibeóňané nebyli původem Izraelci, ale tvořili pozůstatky národa Emorejců, kterým kdysi Izraelci složili přísahu, že je nevyhladí. Saul se je však ve svém vlasteneckém zápalu pokusil sprovodit ze světa.) Když se Gibeóňané shromáždili, král se jich otázal: "Co pro vás mohu udělat? Čím mám nahradit vaše ztráty, abyste se opět smířili s Hospodinovým lidem?" Gibeóňané mu odpověděli: "Nemáme zájem žádat od Saulovy rodiny finanční odškodné ani usilovat o smrt kohokoliv z Izraelců." "V pořádku," odvětil David, "ale povězte mi, co tedy chcete, abych pro vás vykonal?" Nato Gibeóňané králi odpověděli: "Saul se nás snažil zničit a dělal všechno pro to, aby nás dokonale odstranil z celého Izraele. Vydej nám tedy za něj sedm jeho mužských potomků, abychom je mohli popravit a pověsit jejich těla v Gibeji, ve městě Hospodinem vyvoleného Saula." "Dobrá tedy, dám vám je," odpověděl král. (Ušetřil však život Saulova vnuka, Jónatanova syna Mefíbóšeta, neboť jeho otci Jónatanovi před Hospodinem přísahal svou přízeň.) 8-9 Vydal tedy Gibeóňanům Armóna a Mefíbóšeta, dva syny, které Saulovi porodila Ajova dcera Rispa, a navíc pět synů, které svému manželu Adríelovi, synu Barzilaje Mechólatského přivedla na svět Saulova dcera Mérab. V době, kdy Gibeóňané všech sedm mužů společně popravili a umístili jejich těla na kopci pod širým nebem, právě začínala sklizeň ječmene. *** Ajova dcera Rispa potom vzala kus pytloviny, rozprostřela ji na skále a po celé období žně zůstala u mrtvých těl. Ve dne od nich odháněla dravé ptáky a v noci divokou zvěř. 11-12 Když se David doslechl, jak se Saulova družka Rispa zachovala, vypravil se k obyvatelům Jábeše v Gileádu a vyzvedl od nich ostatky Saula i jeho syna Jónatana. (Občané Jábeše kdysi tajně odnesli mrtvoly obou mužů z prostranství v Bét-šanu, kam je pověsili Pelištejci, kteří Saula usmrtili v pohoří Gilbóa.) *** 13-14 David potom k ostatkům Saula a jeho syna Jónatana přidal kosti jeho sedmi zabitých potomků a nechal je společně pohřbít v hrobě Saulova otce Kíše v Sele na území Benjamínovců. Když Davidovi služebníci všechna králova nařízení vykonali, Bůh jeho prosby vyslyšel a hladomor skončil. *** Jednou, když Izraelci opět válčili s Pelištejci, se stalo, že David, který bojoval po boku svých služebníků, se nadmíru unavil. Když to zpozoroval Jišbí Benób, jeden z potomků obra Ráfy, rozhodl se Davida zabít. Jišbí byl vyzbrojen novým mečem a byl tak obrovský bojovník, že jen samotný bronzový hrot jeho oštěpu vážil asi tři a půl kilogramu. Naštěstí však přišel Davidovi na pomoc Serújin syn Abíšaj a toho Pelištejce zabil. Později ale všichni muži Davidovi řekli: "Už s námi nikdy do boje nechoď. Kdybys přišel o život, Izrael by v tobě ztratil své světlo." V jiné bitvě s Pelištejci, která se o něco později strhla v Góbu, usmrtil Sibekaj z Chúšatu dalšího z Ráfových potomků, obra Sáfa. Když Izraelci za čas bojovali s Pelištejci v Góbu podruhé, zabil Elchánan, syn Jaare Oregíma z Betléma, bratra obra Goliáše z Gatu, jehož kopí mělo násadu jako tkalcovské vratidlo. Jindy se Izraelci utkali s Pelištejci v Gatu. Tam se proti nim postavil další Ráfův potomek, obrovský muž se čtyřiadvaceti prsty. (Na každé ruce i noze jich totiž měl šest.) Když se ale začal Izraelcům vysmívat, syn Davidova bratra Šimáje jménem Jónatan ho zabil. Tak David a jeho muži zabili čtyři potomky obra Ráfy z Gatu. Když Hospodin vysvobodil Davida z rukou všech jeho nepřátel i z ohrožení, které pro něj představoval Saul, David zazpíval Hospodinu tuto píseň: "Hospodin je má skála, má pevnost a můj vysvoboditel; sám Bůh je mi skálou, kde nalézám své útočiště, je mým štítem a mojí oporou. Stal ses mi, Bože, tvrzí a útočištěm. Jsi mým zachráncem a hájíš mne před násilníky. Když k tobě, úžasný Hospodine, volám o pomoc, vysvobozuješ mne z rukou mých nepřátel. Obklopilo mne vlnobití smrti a tonul jsem v přívalech zla. Sevřela mne pouta hrobu a čelil jsem nástrahám smrti. Volal jsem však ve svém trápení k Hospodinu a prosil svého Boha o pomoc. Když mé volání dolehlo až k jeho uším a on ze svého chrámu zaslechl můj hlas, jeho hněv vůči mým nepřátelům zalomcoval zemí a rozechvěl nebeskou klenbu. Z nozder se mu vyvalil dým a z úst vyšlehl mohutný plamen, který všechno před ním zažehl jako uhlí. Potom rozevřel nebesa a sestoupil dolů po temných oblacích. Usedl na cheruby a letěl; vznášel se na křídlech větru. Obklopil se temnotou jako baldachýnem a zahalil se do černých bouřkových mraků. Z oslnivé záře jeho přítomnosti šlehaly kolem blesky. Potom nebe zaburácelo a zahřímal hlas Nejvyššího. Hospodin vystřelil své ohnivé šípy a zahnal mé nepřátele na útěk. Prudký závan jeho spravedlivého hněvu odhalil mořské dno a pronikl až k základům země. Sklonil se ke mně až z nebeských výšin a vytáhl mne z hlubokých vod. Vytrhl mne z rukou mocných nepřátel, jejichž nenávist byla silnější než já. Den, kdy mne napadli, byl hrozný, avšak Hospodin se mi stal oporou. Vysvobodil mne a daroval mi volnost, neboť si mne nadevše zamiloval. Hospodin se mnou naložil podle mé spravedlnosti a odměnil mne, neboť na mých rukou nelpělo provinění. Držel jsem se totiž jeho cest a nikdy se od svého Boha záměrně neodvrátil. Respektuji jeho zákony a nepřehlížím jeho nařízení. Vyhýbám se nepravosti, a on sám mne proto považuje za bezúhonného. Hospodin mne odměnil podle spravedlnosti, díky které jsem v jeho vlastních očích čist. Lidé, kteří ti důvěřují, zakoušejí tvou věrnost; proti bezúhonným se, Hospodine, nestavíš. Neposkvrněným zjevuješ svou čistotu, avšak s nepoctivými jednáš tvrdě. Pokorní u tebe nalézají vysvobození, ale z povýšených nespouštíš svůj zrak a srážíš je do prachu. Pane, jsi mým světlem, které mi září v temnotách. S tvou pomocí, Bože, se mohu postavit celé armádě a přeskočím i hradby. Bůh je totiž vždycky dokonalý a jeho slova jsou pravdivá. Je záštitou všem, kdo u něj hledají své bezpečí. Vždyť existuje snad vedle Hospodina ještě jiný Bůh? On jediný je pevný jako skála. Je to právě Bůh, kdo mne vyzbrojuje silou a bezpečně řídí mé kroky. Propůjčuje mým nohám hbitost srnce, takže mohu pevně stát i na skalách. Cvičí mne zručnosti v boji a dává mi sílu napnout i bronzový luk. Dal jsi mi štít vítězství; sklonil ses, abys mne povýšil. Rozšířil jsi mou stezku, aby mé nohy neklopýtaly. Bez ustání jsem pronásledoval své nepřátele, dokud jsem je do posledního nezničil. Rozdrtil jsem je tak, že již nepovstali a zůstali ležet pod mýma nohama. Vyzbrojil jsi mne silou k boji a dal jsi mi vítězství nad mými protivníky. Zahnal jsi mé nepřátele na útěk a připravil mé odpůrce o život. Volali o pomoc, ale marně. Hospodin k nim zůstal němý. Rozdrtil jsem je na prach a rozdupal je jako bláto na ulicích. Uchránil jsi mne i před úklady mého vlastního lidu a postavils mne do čela mnoha národů. Vládnu lidem, které jsem dříve neznal. Cizinci se přede mnou klaní a poslouchají mne, sotva promluvím. Ztrácejí odvahu a rozechvělí strachem opouštějí své pevnosti. Hospodin je živý! Sláva Bohu! Ať žije Skála mé záchrany! Bůh, který trestá mé nepřátele, který mi podrobuje národy a vysvobozuje mne od protivníků. Pozvedl jsi mne nad nenávist mých odpůrců a vytrhl mne z rukou násilníků. Není tedy divu, že tě chci, Hospodine, chválit mezi národy a zpívat o tom, jak jsi úžasný. Ustanovil jsi mne králem a dáváš mi slavně vítězit; na věky zahrnuješ svou nevyčerpatelnou laskavostí nejen mne, Davida, ale i mé potomky." Zde jsou zapsána Davidova poslední slova: "Poslouchejte, co říká Jišajův syn David, oblíbený pěvec žalmů Izraele, kterého sám Nejvyšší, Bůh praotce Jákoba, ustanovil králem. Sám Hospodinův Duch mi tato slova vložil do úst, to, co říkám, je jeho poselství. Ano, oslovil mne Bůh, jenž je Skálou Izraele: "Panovník, který vládne lidem spravedlivě a s úctou k Bohu, je jako záře východu slunce za bezmračného rána. Jako jas po dešti, po kterém se země zazelená trávou. I když před Bohem moje rodina není dokonalá, přece si právě ji vyvolil a se mnou uzavřel věčnou smlouvu, za jejíž naplnění ručí svým slovem. Od něho čerpám všechnu svou naději a jistotu, jinde nemohu čekat pomoc a oporu. Ničemové skončí jako trní. jsou vystrašeni, aniž se jich někdo dotkne. Budou posekáni železem, ohněm sežehnuti a spáleni." Zde jsou uvedena jména Davidových nejudatnějších bojovníků: Prvním z nich byl Jóšeb Bašebet z Tachkemónu, který stál v čele takzvané trojky. V boji usmrtil oštěpem osm set mužů. Druhým bojovníkem byl Eleazar, syn Dóda, jehož otcem byl Achóchi. Eleazar stál jako jediný z trojice udatných mužů po Davidově boku proti Pelištejcům, když všichni ostatní Izraelci ustoupili. Tím, co udělal, celou pelištejskou armádu shromážděnou k boji zesměšnil. Nejenže ani o kousek neustoupil, ale pobíjel Pelištejce tak dlouho, dokud mu ruka s mečem neztuhla únavou. Hospodin tak tenkrát Izraeli dopřál skutečně velké vítězství. (Ostatní vojáci se sice posléze k Eleazarovi vrátili, ale jen proto, aby obrali mrtvé a nepřišli o kořist.) Třetím mužem byl Ageův syn Šama z Hararu. Když se jednou Pelištejci shromáždili k boji nedaleko pole s čočkou a všichni ostatní Izraelci opět utekli, Šama se postavil doprostřed pole, všechny Pelištejce zahubil a stal se tak nástrojem dalšího Hospodinova slavného vítězství. Další hrdinský čin se odehrál v době sklizně, když David sídlil v jeskyni Adulámu. Tehdy přitáhli Pelištejci do údolí Refájců a usadili se u Betléma. Ve stejné době navštívili Davida v jeho jeskyni tři bojovníci, kteří tentokrát patřili ke skupině takzvaných třiceti. Když přišli, David poznamenal: "Mám takovou žízeň a přitom u brány Betléma je studna s vodou. Jak rád bych se z ní teď napil." Jakmile to ti tři udatní bojovníci uslyšeli, bez váhání pronikli postavením Pelištejců, nabrali ze studny u brány vodu a vrátili se s ní k Davidovi. Sotva si však David uvědomil, co ti tři pro něj vykonali, řekl: "Ne, Hospodine, to nikdy neudělám. Jak bych mohl tuto vodu vypít? Vždyť tito muži pro mě riskovali svůj život! Ta voda má hodnotu jejich krve." Proto namísto toho, aby David vodu, kterou mu tito tři bojovníci přinesli, vypil, vylil ji na zem jako oběť Hospodinu. Vůdcem těchto tří mužů byl Serújin syn a Jóabův bratr Abíšaj, který svým oštěpem zabil v boji na tři sta nepřátel. Byl velitelem celé trojky, ale věhlasu prvních tří se nikdy nevyrovnal. Dalším odvážným bojovníkem, který vykonal velké hrdinské činy, byl Jójadův syn Benajáš z Kabseelu. Například připravil o život dva nejzdatnější moábské bojovníky, nebo v zimě, když napadl sníh, sestoupil do jámy, kam se chytil lev, a sám ho usmrtil. Jindy zase zabil obrovského Egypťana, přestože sám byl neozbrojen a Egypťan měl v ruce kopí. Benajáš se proti němu vypravil jen s klackem, a jakmile se k Egypťanovi přiblížil, kopí mu z ruky vytrhl a zabil ho jím. Díky svým hrdinským činům se Jójadův syn Benajáš proslavil stejně jako udatní bojovníci trojky, ačkoliv jejich úspěchů nikdy nedosáhl. Získal však váženější postavení než kdokoliv z oddílu třiceti a David ho pověřil velením své osobní stráže. Zde jsou jména těch, kteří někdy patřili mezi odvážných třicet: Jóabův bratr Asáel, Dódův syn Elchánan z Betléma, Šama z Charódu, Elíka z Charódu, Cheles z Palteje, Íkešův syn Íra z Tekóje, Abíezer z Anatótu, Mebúnaj z Chúšatu, Salmón z Achóchije, Mahraj a Baanův syn Cheleb z Netófu, Ríbajův syn Ítaj z Gibeje na území Benjamínovců, Benajáš z Pireatónu, Hidaj z Gaašských úvalů, Abí-albón z Arbátu, Azmávet z Barchúmu, Eljachba z Šaalbónu, Jášenův syn Jónatan, Šama z Hararu, Achíam, syn Šárava z Áraru, Elífelet, syn Achasbaje a vnuk Maakata, Achítofelův syn Elíam z Gílosu, Chesrav z Karmelu, Paaraj z Arbije, Nátanův syn Jigál ze Sóby, Bání z Gádu, Selek z Amónu, Nacharaj z Beerótu, který byl zbrojnošem Serújina syna Jóaba, Íra a Gáreb z Jitreje a nakonec Chetejec Urijáš. Tedy celkem třicet sedm mužů. Jednou, když vystupování Izraelců opět vzbudilo Hospodinovu nelibost, nechal Davida, aby uskutečnil svůj vlastní záměr a provedl sčítání bojeschopných mužů. Král si dal předvolat velitele svého vojska, Jóaba, a nařídil mu: "Projdi všemi izraelskými kmeny v celé zemi od Danu až k Beer-šebě a spočítej veškeré bojeschopné muže. Chci vědět, jak početnou mám armádu." Sotva to však Jóab uslyšel, odvětil králi: "Upřímně si přeji, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, dopřál spatřit den, kdy tvé vojsko bude stokrát větší než dnes. Ale proč chceš nyní tolik vědět, na kolik vojáků se můžeš spolehnout?" Nicméně královo přání bylo i přes veškeré námitky rozkazem, a tak Jóab i ostatní jeho velitelé krále opustili a vydali se sčítat bojeschopné Izraelce. 5-6 Nejprve překročili Jordán a utábořili se ve strži ležící nedaleko na jih od Aróeru. Odtud pokračovali přes Gád do Jaezeru a dále přes Gileád až na území Tachtím-chodší. Potom zavítali do Dan-jaanu a do okolí k Sidónu. *** Přišli také do pevnosti v Sóru a navštívili všechna města Chivejců a Kenaanců, odkud se nakonec vydali na jih Judeje k Beer-šebě. Když za devět měsíců a dvacet dní konečně prošli celou zemí, vrátili se do Jeruzaléma. Jóab potom předstoupil před krále a oznámil mu, že v zemi je celkem osm set tisíc izraelských a pět set tisíc judských mužů, kteří jsou schopni boje a umí zacházet se zbraní. Krátce nato však Davida začalo trápit svědomí. Uvědomil si, čeho se sčítáním bojeschopných mužů dopustil, a proto řekl Hospodinu: "Vím, že jsem se svým činem hluboce provinil. Nyní tě však, Pane, naléhavě prosím, abys mi mé pošetilé jednání odpustil." Netrvalo dlouho, a dříve než David druhého dne ráno vstal, obdržel prorok Gád od Hospodina poselství: "Jdi a oznam Davidovi mou vůli. Řekni mu, aby si zvolil jednu ze tří možností, jak s ním mám naložit." Gád se tedy vypravil k Davidovi a oznámil mu: "Posílá mne k tobě Hospodin. Zamysli se nad možnostmi, které ti nyní předložím, a rozhodni, jak mu mám odpovědět. Chceš, aby tvou zemi postihly tři roky hladomoru, abys musel strávit tři měsíce na útěku před svými nepřáteli nebo aby v zemi po tři dny řádil mor?" Nato David Gádovi odpověděl: "Všechny možnosti mi nahánějí hrůzu, ale raději chci, aby země přijala následky svého jednání od milosrdného Hospodina než z rukou nelítostných nepřátel." Hospodin tedy od toho rána až do určené doby postihl celou zemi morem, při němž zahynulo celkem sedmdesát tisíc Izraelců. Avšak když byl anděl působící zkázu u mlatu Aravny Jebúsejského a chystal se ničit Jeruzalém, Hospodin se nad zbídačenými Izraelci slitoval a přikázal andělovi, aby přestal rozsévat zkázu. Když David viděl, jak anděl-zhoubce usmrcuje jeho lid, řekl Hospodinu: "Vždyť tito lidé za nic nemohou. Jsou jen jako ovce, které dělají, co se jim nařídí. To já sám jsem se provinil. Nikdo jiný za mou chybu zodpovědnost nenese. Potrestej tedy mne a moji rodinu." Ještě téhož dne tedy přišel k Davidovi prorok Gád a oznámil mu: "Jdi a na mlatu Aravny Jebúsejského vybuduj Hospodinu oltář." David tedy Gáda uposlechl a odešel vykonat Hospodinovo nařízení. 20-21 Když Aravna spatřil, že k němu se svými muži přichází král, vyšel jim vstříc, hluboce se před králem poklonil a zeptal se: "Co tě ke mně přivádí, můj pane a králi?" "Přišel jsem koupit tvůj mlat," odpověděl David. "Chci na něm postavit oltář Hospodinu, protože zde se zastavilo šíření morové nákazy mezi lidem." *** Nato Aravna Davidovi řekl: "Vezmi si zdarma, cokoliv chceš, a obětuj to. Zapal mé dřevěné nástroje i jha a obětuj v jejich plamenech mé osly. Přijmi to všechno jako můj dar, králi." A nakonec dodal: "Kéž Bůh Hospodin tvou oběť přijme." Král však Aravnovi odvětil: "Ne, za všechno ti řádně zaplatím. Nevložím Hospodinu, svému Bohu, do ohně oběť, která mě nic nestála." David tedy za mlat i za osly zaplatil padesát stříbrných mincí, vybudoval Hospodinu oltář a spálil na něm své oběti. Hospodin potom jeho prosby za Izrael vyslyšel a morovou nákazu nadobro zastavil. 1-2 Jak čas plynul, král David dosáhl úctyhodného věku a dolehly na něj neduhy stáří. Zdraví mu přestávalo sloužit a byla mu stále zima. Když nepomáhaly ani teplé přikrývky, jeho služebníci mu navrhli: "Dovol nám, králi, abychom pro tebe našli nějakou mladou dívku, která by o tebe pečovala. Bude rovněž léhávat po tvém boku a zahřívat tě vlastním tělem." *** Prohledali tedy celý Izrael, až konečně našli Šúnemanku Abíšagu a přivedli ji ke králi. Tato překrásná dívka pak o Davida pečovala a sloužila mu, ale král s ní vzhledem ke svému věku a chatrnému zdraví nikdy nenavázal intimní vztah. 5-6 Chagítin syn Adónijáš využil vzniklou situaci, počal si činit nároky na trůn a počínal si při tom velice sebevědomě. Aby na sebe ještě více upozornil, najal si padesát mužů, kteří běhali před jeho spřežením. Svým vystupováním i zevnějškem připomínal Abšalóma, narodil se však o něco později než on. David neměl na výchovu Adónijáše mnoho času a nikdy mu nic nezakazoval ani ho nijak nenapomínal. *** Adónijáš také získal na svou stranu Serújina syna, velitele královské armády, Jóaba a kněze Ebjátara a udělal z nich své spojence. Nepodařilo se mu však naklonit si kněze Sádoka, Jójadova syna Benajáše ani proroka Nátana, Šimeího, Reího a královy udatné válečníky, kteří Davidovi zůstali věrni. Adónijáš uspořádal u kamene Zócheletu, nedaleko pramene Rogelu, okázalou obětní hostinu a sezval na ni všechny svoje přívržence, členy rodiny i další významné judské muže z královského dvora. Nepozval však proroka Nátana, Benajáše, královy udatné válečníky ani svého bratra Šalomouna. Když se o tom doslechl prorok Nátan, zeptal se Šalomounovy matky Bat-šeby: "Cožpak ty ještě nevíš, že Chagítin syn Adónijáš se bez vědomí našeho panovníka Davida nechal provolat za krále? Chci vám pomoci, a proto ti poradím, jak můžeš sobě i svému synu Šalomounovi zachránit život. Navštiv krále Davida a řekni mu:,Můj pane a králi, vzpomínáš si ještě, co jsi mi jako své věrné služebnici slíbil? Přísahal jsi, že postoupíš svůj královský trůn a vládu nad zemí mému synu Šalomounovi; tak proč se nyní stal králem Adónijáš?' V době, kdy budeš hovořit s králem," pokračoval Nátan, "přijdu do paláce také já a postavím se ve všem na tvoji stranu." 15-16 Bat-šeba Nátana uposlechla a vydala se ke králi. Protože David byl již skutečně starý, vstoupila Bat-šeba až do jeho ložnice, kde o něj pečovala Šúnemanka Abíšag, poklekla před ním a poklonila se až k zemi. "Jaká prosba tě ke mně přivádí?" zeptal se král. *** Nato Bat-šeba odpověděla: "Můj Pane, ty sám jsi mi jako své věrné služebnici přísahal při samotném Hospodinu, svém Bohu, že můj syn Šalomoun se stane královským následníkem a usedne na trůn. Nyní se však, můj pane, za tvými zády, aniž bys cokoliv tušil, prohlásil za krále tvůj syn Adónijáš. Připravil obětní hostinu a porazil pro ni mnoho dobytka, vykrmených býčků a ovcí. Pozval na ni všechny tvé syny, kněze Ebjátara a také velitele královské armády, Jóaba. Tvého oddaného syna Šalomouna však nepozval. Můj pane a králi, všichni Izraelci teď s napětím čekají na tvé rozhodnutí, aby se dozvěděli, kdo po tobě dosedne na královský trůn. Jestliže zemřeš dříve, než rozhodneš, Adónijáš naloží se mnou i s mým synem Šalomounem hůře než se zločinci." 22-23 Zatímco Bat-šeba ještě hovořila s králem, dorazil do paláce prorok Nátan a nechal svůj příchod ohlásit u krále. Když ho král přijal, Nátan se mu poklonil až k zemi *** a řekl: "Můj pane a králi, ustanovil jsi snad svým nástupcem a dědicem královského trůnu svého syna Adónijáše? Adónijáš dnes totiž nechal porazit mnoho kusů dobytka, vykrmených býčků a ovcí a uspořádal obětní hostinu, na kterou pozval všechny tvé královské syny, velitele tvého vojska a kněze Ebjátara. Právě teď spolu s ním jedí, popíjejí a provolávají mu slávu:,Ať žije král Adónijáš!' Mě, kněze Sádoka, Jójadova syna Benajáše ani tvého věrného syna Šalomouna však Adónijáš nepozval. Opravdu ses, králi, rozhodl jmenovat svého následníka trůnu, aniž bys na to své věrné služebníky jakkoliv upozornil?" 28-30 Když Nátan domluvil, dal si král David znovu předvolat Bat-šebu, a když předstoupila, pronesl tuto slavnostní přísahu: "Přísahám při samotném Bohu, který mě vysvobodil ze všech nesnází, že dnes splním, co jsem ti ve jménu téhož Hospodina, Boha Izraele, slíbil. Tvůj syn Šalomoun se stane mým následníkem a namísto mne usedne na královský trůn." *** *** Sotva to Bat-šeba uslyšela, vrhla se před králem na kolena, poklonila se tváří až k zemi a zvolala: "Ať navěky žije můj pán, král David!" Potom si král nechal předvolat kněze Sádoka, proroka Nátana a Jójadova syna Benajáše, a když se k němu dostavili, nařídil jim: "Vezměte si mé služebníky, posaďte mého syna Šalomouna na mou mezkyni a odvezte ho do údolí potoka Gichónu. Tam ho pak kněz Sádok a prorok Nátan slavnostně pomazají a ustanoví králem Izraele. Necháte při tom troubit na polnice a provoláte novému králi Šalomounovi slávu. Potom se s ním vrátíte zpět do paláce, aby se namísto mě posadil na královský trůn a ujal se vlády. Ustanovil jsem ho panovníkem Izraele i Judska." Nato se ozval Jójadův syn Benajáš a řekl králi: "Všechno vykonáme přesně tak, jak říkáš. Tvá slova jsou pro nás jako slova Hospodina, tvého Boha. Vždyť Hospodin vždy při tobě stál, králi, a chceme, aby stejně tak byl i s tvým synem Šalomounem a rozšířil jeho vliv až za hranice tvého království!" Kněz Sádok, prorok Nátan, Jójadův syn Benajáš, Keretejci a Peletejci tedy společně opustili palác, posadili Šalomouna na mezkyni krále Davida a odvezli ho k prameni Gichónu. 39-40 Kněz Sádok tam vzal roh s posvátným olejem ze svatyně, pomazal jím Šalomouna a prohlásil ho za krále. Nato se rozezněly fanfáry polnic a lidé začali skandovat: "Ať žije král Šalomoun!" Když Šalomoun vystupoval z údolí, všichni lidé ho následovali, hráli na flétny a nesmírně se radovali, až se otřásala i sama země. *** Hluk jejich veselí se donesl také k Adónijášovi a jeho hostům, kteří právě končili svou hostinu. Když Jóab zaslechl zvuk polnice, zeptal se: "Co znamená všechen ten povyk ve městě?" Ještě ani nedomluvil, když přiběhl syn kněze Ebjátara, Jónatan. "Pojď mezi nás," přivítal ho Adónijáš, "muž vážený jako ty musí jistě přinášet dobré zprávy!" "Tak to se mýlíš," odpověděl Jónatan. "Náš panovník, král David právě jmenoval královským následníkem svého syna Šalomouna. 44-45 Podle Davidova nařízení kněz Sádok, prorok Nátan, Jójadův syn Benajáš, Keretejci a Peletejci posadili Šalomouna na královu mezkyni, odvezli ho k prameni Gichónu a tam ho kněz Sádok a prorok Nátan pomazali za krále. Odtud se pak v doprovodu Izraelců vydali s jásáním zpět do města. To, co teď z jeho zdí doléhá až k tvému sluchu, je jejich veselí, neboť *** Šalomoun již dosedl na trůn a ujal se vlády. 47-48 Královští služebníci přišli rovněž blahopřát jeho otci, králi Davidovi a popřáli mu, aby Bůh proslavil jméno a vládu krále Šalomouna ještě více než jeho trůn. Král David se potom na své posteli s úctou poklonil a řekl:,Chvalte Hospodina, Boha Izraele, který mi dnes dovolil na vlastní oči spatřit následníka na mém trůnu.'" *** Sotva Jónatan domluvil, všichni Adónijášovi hosté se vyděsili a rozprchli se do svých domovů. Protože také Adónijáš dostal z krále Šalomouna strach, uchýlil se do azylu svatyně a uchopil se rohů obětního oltáře. Netrvalo dlouho a služebníci přišli za Šalomounem se zprávou: "Králi, tvůj bratr Adónijáš z tebe dostal strach, drží se rohů oltáře a prosí, abys mu ještě dnes jako král přísahal, že ho nenecháš usmrtit." "Prokáže-li, že je toho hoden," odvětil Šalomoun, "nikdo mu nezkřiví ani jeden jediný vlas. Pokud však jeho úmysly nejsou čisté, zemře." Po těchto slovech král Šalomoun poslal své služebníky ke svatyni, aby přivedli Adónijáše do paláce. Když Adónijáš předstoupil před krále, poklonil se mu a Šalomoun ho nechal pokojně odejít domů. Za nějaký čas král David pocítil, že již dlouho nezůstane mezi živými. Nechal si proto předvolat svého syna Šalomouna a řekl mu: "Stejně jako pomíjí všechno na této zemi, také já již brzy odejdu. Proto buď rozhodný a chovej se jako opravdový muž. Zachovávej všechno, co Hospodin, tvůj Bůh, vyžaduje, jednej podle jeho vůle a dodržuj všechna jeho ustanovení, nařízení, zákony a požadavky, které nechal zapsat v Mojžíšově zákoně. Potom se ti bude dařit ve všem, co podnikneš a ať se vydáš kamkoliv, vždy tě bude provázet úspěch a zdar. Hospodin tak bude moci dodržet slib, který mi kdysi dal. Zavázal se mi, že povedou-li moji potomci bezúhonný život a celým svým srdcem i duší mu vždy zůstanou oddaní a věrní, bude izraelský trůn dědičně patřit mému rodu. Vím také, můj synu, že si velmi dobře pamatuješ, co mi provedl Serújin syn Jóab a co udělal dvěma velitelům izraelské armády, Nérovu synu Abnérovi a Jeterovu synu Amasovi. V době míru je oba zavraždil a prolil jejich krev, jako kdyby byla válka. Jejich krev tak ulpěla nejen na jeho oděvu, ale také na něm samotném. Proto s ním nalož podle svého uvážení a postarej se, aby do hrobu neodešel v pokojném stáří. Naopak vlídně jednej se syny Barzilaje z Gileádu a pozvi je mezi ostatní, kteří s tebou mohou stolovat. Zastali se mě, když jsem byl na útěku před tvým bratrem Abšalómem. Nezapomeň také, že je zde i Gérův syn Šimeí, Benjamínec z Bachurímu, který mě strašlivě proklínal, když jsem odcházel do Machanajimu. Na zpáteční cestě jsem mu u Jordánu přísahal při samotném Hospodinu, že ho neusmrtím. Ty však jeho provinění již netoleruj. Jsi moudrý muž a jistě si s ním nějak poradíš. Připrav mu trpký konec a těžkou smrt." Krátce nato David zemřel a Izraelci ho pohřbili v Jeruzalémě. Celkem stál v čele Izraele jako král čtyřicet let - sedm let panoval v Chebrónu a třicet tři let kraloval v Jeruzalémě. Šalomoun usedl na Davidův trůn jako schopný panovník, který postavil svou vládu na pevný základ. Jednoho dne přišel Chagítin syn Adónijáš k Šalomounově matce Bat-šebě. "Přicházíš v míru?" zeptala se ho ihned Bat-šeba. "Ano, přicházím v pokoji," odvětil Adónijáš a dodal: "Chtěl bych ti něco říci." "Tak mluv," vyzvala ho Bat-šeba. Adónijáš tedy začal: "Jistě sama dobře víš, že zákonným následníkem královského trůnu jsem měl být já. Celý Izrael mě považoval za svého budoucího krále. Okolnosti se však změnily a z Boží vůle získal královskou korunu můj bratr. Chci tě však nyní o něco požádat, a byl bych rád, kdybys mě byla ochotna vyslechnout." "Řekni mi, oč jde?" vyzvala ho Bat-šeba. Adónijáš tedy pokračoval: "Požádej, prosím, krále Šalomouna, aby mi dal za manželku Šúnemanku Abíšagu. Tebe jistě neodmítne." "Ráda to pro tebe udělám," odpověděla Bat-šeba. "Promluvím o tvé prosbě s králem." Když Bat-šeba přišla ke králi, aby se přimluvila za Adónijáše, Šalomoun se postavil, přivítal ji a poklonil se jí. Potom se posadil na trůn, nechal přinést také trůn pro svou matku a posadil ji po své pravici. "Chtěla bych tě požádat o malou laskavost a přála bych si, abys mi vyhověl," řekla Bat-šeba. "Jen řekni, co máš na srdci, matko," odvětil Šalomoun, "tobě vyhovím rád." Bat-šeba tedy pokračovala: "Dej, prosím, svému bratru Adónijášovi svolení k sňatku se Šúnemankou Abíšagou." Nato král Šalomoun své matce odpověděl: "Proč chceš pro Adónijáše jen Šúnemanku Abíšagu? To mě rovnou požádej, abych mu přenechal celé království, vždyť je to konec konců přece můj starší bratr! Žádáš mě tím, abych odevzdal království Adónijášovi, knězi Ebjátarovi a Serújinu synu Jóabovi!" Poté Šalomoun zvolal: "Ať se mnou Bůh naloží, jak sám chce, ale za tuto troufalou žádost mi Adónijáš zaplatí svým životem. Přísahám při samotném Hospodinu, který mě neochvějně dosadil na trůn mého otce Davida a podle svého zaslíbení dal základ mému rodu, že Adónijáš zemře ještě dnes!" Po těchto slovech se Šalomoun obrátil na Jójadova syna Benajáše, který pak na jeho rozkaz Adónijáše popravil. Zanedlouho nato si král nechal předvolat kněze Ebjátara a nařídil mu: "Vrať se do svého rodného Anatótu. Zasloužíš si sice smrt, ale prozatím tě nedám popravit, neboť jsi za života mého otce Davida sloužil ve svatyni jako Hospodinův kněz a v těžkých časech jsi stál na jeho straně." Šalomoun tedy zbavil Ebjátara úřadu Hospodinova kněze a naplnil tak slova, která Hospodin pronesl v Šílu na adresu Élího rodu. Když se o tom, co se stalo, doslechl Jóab, který se sice neúčastnil Abšalómovy vzpoury, ale spolčil se s Adónijášem, uchýlil se do azylu svatyně a chytil se rohů obětního oltáře. Netrvalo však dlouho a služebníci Šalomounovi oznámili, kde se Jóab nachází. Šalomoun tedy poslal ke svatyni Jójadova syna Benajáše a nařídil mu, aby Jóaba usmrtil. Benajáš tedy vešel na nádvoří Hospodinovy svatyně a jménem krále Jóaba vyzval, aby s ním vyšel ven. Jóab však odpověděl: "Nikoliv, zemřu zde." Když se s touto odpovědí vrátil Benajáš ke králi, Šalomoun mu přikázal: "Ať je tedy po jeho, poprav ho tam, kde je, a jeho tělo ulož do hrobu. Jeho smrt zbaví mne a mého otce viny za krev nevinných, kterou Jóab prolil. Hospodin proti němu obrátí vraždy, kterých se dopustil, když bez vědomí mého otce Davida připravil dva nevinné muže o život. Přitom oba zavraždění muži, Nérův syn Abnér, velitel izraelské armády, i Jeterův syn Amasa, velitel armády Judska, byli mnohem schopnější a čestnější než Jóab. Proto ať vina za jejich prolitou krev navěky spočine na Jóabovi a jeho potomcích." Jójadův syn Benajáš tedy uposlechl, Jóaba usmrtil a pohřbil ho na jeho vlastním pozemku v poušti. Král pak namísto Jóaba postavil do čela armády Benajáše a vyměnil také bývalého kněze Ebjátara za Sádoka. Dále si král nechal přivést Šimeího a nařídil mu: "Chci, aby sis postavil v Jeruzalémě dům a usadil se v něm. Zakazuji ti opustit město a upozorňuji tě, že jakmile mé nařízení porušíš a překročíš hranici Kidrónského údolí, můžeš si být jist, že tě nechám popravit. Sám nad sebou vyneseš rozsudek smrti." Nato Šimeí králi odpověděl: "Tvé rozhodnutí je velkorysé, můj pane a králi, udělám všechno, co mi nařizuješ." A opravdu, Šimeí se na dlouhou dobu nevzdálil z Jeruzaléma ani na krok. O tři roky později však Šimeímu uprchli dva otroci a ukryli se na území Maakova syna Akíše, krále Gatu. Když se Šimeí dozvěděl, kde se jeho otroci skrývají, osedlal svého osla a vydal se k Akíšovi do Gatu, aby své otroky získal zpět. Odjel z Jeruzaléma a za nějaký čas své otroky přivedl zpět. Netrvalo však dlouho a zpráva o Šimeího cestě z Jeruzaléma do Gatu a zpět se donesla až k Šalomounovi. Král si nechal Šimeího předvolat a udeřil na něj: "Nechal jsem tě před časem přísahat při samotném Hospodinu, že neopustíš Jeruzalém. Současně jsem tě varoval, že kdykoliv můj zákaz porušíš a někam odejdeš, čeká tě jistá smrt. Cožpak jsi na to už zapomněl? Tenkrát jsi mi odpověděl, že mé rozhodnutí přijímáš a budeš podle něho také jednat. Proč jsi tedy nedodržel svou přísahu, kterou ses zavázal před samotným Hospodinem, a neuposlechl jsi nařízení, které jsem ti dal?" Nakonec ještě král dodal: "Šimeí, sám velmi dobře víš, čeho ses dopustil vůči mému otci Davidovi. Nyní ti však Hospodin za všechny tvé špatnosti podle zásluhy odplatí. Mě však Hospodin prokáže svou přízeň a navěky upevní můj trůn, který jsem obdržel od svého otce Davida." Když král domluvil, přikázal Jójadovu synu Benajášovi, aby vyvedl Šimeího z paláce a usmrtil ho. Šalomoun pak vládl jako moudrý panovník a jeho království se stalo mocnou říší. V průběhu své vlády uzavřel Šalomoun spojeneckou smlouvu s faraónem, vládcem Egypta, oženil se s jeho dcerou a přivedl ji do Jeruzaléma. Pustil se také do výstavby svého paláce, Hospodinova chrámu a hradeb okolo Jeruzaléma. Protože v Izraeli dosud nebyl vybudován Hospodinův chrám, lidé stále obětovali Bohu na vrcholcích různých kopců. Šalomoun Hospodina miloval a držel se rovněž nařízení svého otce Davida. Avšak i on sám přinášel Hospodinu své oběti na posvátných vrcholcích kopců. Jednou se král Šalomoun vypravil do Gibeónu, aby předložil Hospodinu své oběti. Gibeón byl nejvýznamnějším obětním místem a Šalomoun tam tenkrát vložil do plamenů na oltáři tisíc obětních zvířat. Téže noci se Šalomounovi v Gibeónu zjevil ve snu Hospodin a vyzval ho: "Řekni mi, co chceš, abych ti dal? Vyhovím ti ve všem, o co jen požádáš." Nato Šalomoun odpověděl: "Byl jsi vždy, Hospodine, velmi laskavý k mému otci Davidovi, neboť ti zachovával svou věrnost a byl vždy spravedlivý a čestný. Prokazuješ mu však svou laskavost i dnes, kdy na jeho trůně sedí jeho vlastní syn. Vyvolil sis mě, Hospodine, můj Bože, za krále namísto mého otce Davida. Jsem však velmi mladý a nezkušený a nevím, jak mám plnit své vladařské povinnosti. Stojím jako tvůj služebník v čele lidu, který jsi sám vyvolil; mám vládnout národu, jehož počet a rozmanitost nejsem schopen ani domyslet. Dej mi proto schopnost rozlišovat mezi dobrým a zlým, abych uměl spravedlivě rozhodovat a tvému národu vládnout. Vždyť panovat národu, který je tak velký, není snadný úkol." 10-11 Hospodinu se Šalomounova žádost líbila, a proto mu odpověděl: "Protože jsi mne prosil o moudrost a schopnost spravedlivě rozhodovat a nikoliv o dlouhý život, vlastní bohatství či smrt svých nepřátel, *** splním ti, oč jsi mne žádal. Dávám ti takovou moudrost a schopnost spravedlivě rozsuzovat jakoukoliv při, že nejen z dosavadních, ale ani z budoucích lidí se ti nikdo nevyrovná. K tomu ti však navíc přidám i to, oč jsi mne vůbec nežádal. Dám ti tolik bohatství a takovou slávu, že se ti po celý tvůj život žádný jiný ze všech králů světa nevyrovná. Budeš-li jednat podle mých rad a respektovat má nařízení a přikázání, jako to činíval tvůj otec David, dopřeji ti také dlouhý život." Když Hospodin domluvil, Šalomoun se probudil a uvědomil si, že vše se odehrálo ve snu. Vrátil se tedy do Jeruzaléma a přistoupil k Hospodinově truhle smlouvy. Na ohni oltáře pak předložil Hospodinu své oběti a dary a uspořádal slavnost pro všechny hodnostáře a služebníky u královského dvora. Jednoho dne předstoupily před krále dvě prodejné ženy a jedna z nich začala vyprávět: "Panovníku, bydlím s touto ženou v jednom domě a nedávno jsem tam přivedla na svět své dítě. Jen za tři dny po narození mého dítěte porodila i tato žena. Byly jsme samy a kromě nás dvou v domě nikdo nebyl. Jednou v noci však tato žena svého syna udusila vlastním tělem a on zemřel. Když to zjistila, tajně v noci vstala a zatímco já jsem spala, vzala si k sobě mého živého syna a ke mně položila své mrtvé dítě. Sotva jsem se druhý den ráno probudila a chtěla svého syna nakrmit, zjistila jsem, že je mrtvý. Když jsem si ho ale pozorně prohlédla na denním světle, poznala jsem, že to není můj syn." Vtom však jí do řeči skočila druhá žena a ohradila se: "Tak to není! Můj syn je živý, to tvůj syn zemřel." První žena se však nedala a dál trvala na svém: "V žádném případě! Tvůj syn je mrtvý a ten živý patří mně." Tak se chvíli před králem dohadovaly, až je král přerušil: "Každá z vás tvrdí, že toto živé dítě je její, zatímco mrtvý chlapec patří té druhé. Obě neústupně stojíte na svém." "Přineste mi meč," poručil král. Když mu ho podali, nařídil svým služebníkům: "Rozetněte to živé dítě na dvě poloviny a obě ženy spravedlivě podělte." Jakmile tento rozsudek uslyšela matka živého dítěte, přemohl ji soucit s jejím synem a řekla králi: "Panovníku, dej, prosím, to živé dítě mé spolubydlící, jen když zůstane na živu." Vtom se však ozvala i druhá žena a prohlásila: "Ať tedy nepatří ani jedné z nás. Jen ho rozetněte na poloviny." Sotva domluvila, král vynesl svůj rozsudek: "Nezabíjejte to dítě a dejte je první ženě, protože ona je jeho skutečná matka." Když se všichni Izraelci doslechli o králově rozsudku, pojali ke králi hlubokou úctu, neboť viděli, že jeho moudrost v uplatňování spravedlnosti pochází od Boha. Král Šalomoun tedy stál v čele celého Izraele. Zde je seznam jeho nejvyšších úředníků a představitelů národa: Sádokův syn Azarjáš zastával úřad kněze. Šíšovi synové Elíchoref a Achijáš působili jako tajemníci a písaři. Achílúdův syn Jóšafat byl kancléř. Jójadův syn Benajáš stál v čele vojska jako vrchní velitel. Sádok a Ebjátar vykonávali úřad kněží. Nátanův syn Azarjáš měl na starost oblastní správce a Nátanův další syn Zabúd sloužil jako kněz a králův poradce. Achíšar pečoval o královský palác a Abdův syn Adóníram měl na starosti nucené práce. Šalomoun měl dále po celém Izraeli dvanáct oblastních správců, kteří pro krále a celý jeho dvůr zajišťovali potraviny. Každý z nich měl za úkol zajistit zásoby potravin na jeden měsíc v roce. Zde je jejich jmenný seznam: Ben-chúr byl správcem v Efrajimském pohoří. Ben-deker působil v Mákasu, Šaalbímu, Bét-šemeši, Elónu a Bét-chánanu. Ben-chesed měl na starost oblast Arubótu, kam patří Sóko a celé území Cheferu. Ben-abínádab spravoval celou dórskou pahorkatinu. (Tento správce si vzal za ženu Šalomounovu dceru Táfatu.) Achílúdův syn Baana byl správcem Taanaku, Megida a celého území spadajícího pod Bét-šeán, které se nachází vedle Saretanu pod Jizreelem a rozprostírá se od samotného Bét-šeánu k Ábel-mechóle a dále až k Jokmoámu. Ben-geber zastával úřad správce v Rámotu a Gileádu, jemuž podléhaly také usedlosti Manasesova syna Jaíra v okolí Gileádu a oblast Argóbu v Bášanu se šedesáti rozlehlými městy obehnanými hradbami s bronzovými závorami v branách. Idův syn Achínádab byl správcem v Machanajimu. Achímaas spravoval území Neftalíovců. (Oženil se s další Šalomounovou dcerou Basematou.) Chúšajův syn Baana působil na Ašerově území a v Alótu. Parúachův syn Jóšafat se staral o Isacharovo území a Élův syn Šimeí byl správcem v oblasti rodu Benjamínců. Poslední z úředníků, Uríův syn Geber, se staral o Gileád (území emorejského krále Síchona a bášanského krále Óga) a byl jediným správcem celé této oblasti. V Judsku a Izraeli bylo tolik obyvatel jako zrnek písku na mořském břehu. Všichni měli co jíst i pít a radost z úspěšné vlády jejich krále nic nekazilo. Král Šalomoun vládl celému území od řeky Eufratu až po území Pelištejců a k hranicím Egypta. Po celý Šalomounův život mu obyvatelé ze všech těchto oblastí sloužili jako poddaní a odváděli poplatky. Za jediný den se u Šalomounova dvora spotřebovalo přibližně šest tisíc šest set litrů bílé mouky a třináct tisíc dvě stě litrů mouky obyčejné. Rovněž bylo poraženo deset kusů ustájeného hovězího dobytka, dvacet kusů dobytka z pastvin, sto ovcí a koz, kromě jelenů, gazel, antilop a vykrmené drůbeže. Šalomoun rovněž ovládal všechna království na západ od Tifsachu u Eufratu až ke Gáze a se všemi sousedy žil v klidu a míru. V průběhu Šalomounova života žili obyvatelé Judska i Izraele od Danu až po Beer-šebu v bezpečí a všichni prožívali na svých dědičných územích období rozkvětu a blahobytu. Šalomoun vlastnil čtyři tisíce koní pro svou válečnou vozbu a dvanáct tisíc koní jezdeckých. Oblastní správci jeden po druhém zajišťovali každý měsíc potraviny pro krále Šalomouna a všechny ostatní, kdo jídávali z královské tabule. Dohlíželi na to, aby v nic nechybělo. Současně také zásobovali určená místa stanovenými dávkami ječmene a dalšího krmiva pro tažné i jezdecké koně. Bůh obdařil Šalomouna nesmírnou moudrostí, vysokou inteligencí a tak širokými znalostmi, že jejich velikost lze jen stěží změřit či obsáhnout. Šalomoun svou moudrostí předčil všechny učence z východu i veškeré mudrce Egypta. Byl moudřejší než kterýkoliv jiný člověk včetně Étana Ezrachejského a Machólových synů, Hemana, Kalkola a Dardy. Jeho věhlas se brzy rozšířil do všech okolních národů. Byl autorem tří tisíc přísloví a složil jeden tisíc a pět písní. Vyznal se také v rostlinné říši od libanónských cedrů až po popínavý yzop, který roste na zdech, a vynikal znalostmi všech druhů zvířat, ptáků, plazů i ryb. Byl tak moudrý, že králové národů z celého světa, kteří se doslechli o jeho poznání, k němu dokonce posílali vzdělávat své vyslance. Zpráva o tom, že Šalomoun se stal nástupcem svého otce Davida se brzy donesla také k týrskému králi Chíramovi. Protože Chíram vždy udržoval s Davidem přátelské vztahy, vypravil své posly také k jeho synu Šalomounovi, aby mu blahopřál k získání trůnu. Šalomoun k němu rovněž vyslal poselstvo s následujícím vzkazem: "Jistě víš, že můj otec David vedl války s mnoha okolními národy, a proto nemohl Hospodinu, svému Bohu, vybudovat chrám. Nakonec však Hospodin všechny nepřátele mému otci podrobil. Díky tomu dnes mohu žít se všemi sousedy v míru a nehrozí mi žádný válečný konflikt ani jiná pohroma. Proto v souladu s tím, co řekl Hospodin mému otci Davidovi, mám v plánu vystavět mu jako svému Bohu chrám. Hospodin totiž kdysi mému otci slíbil:,Chrám pro mě postaví tvůj syn, kterého já sám namísto tebe dosadím na trůn.' Proto vydej tvým lidem rozkaz, aby pro mě začali kácet libanónské cedry. Pošlu ti na pomoc své vlastní pracovníky a tvým lidem budu vyplácet mzdu, jakou sám určíš. Sám jistě víš, že mezi Izraelci není nikdo, kdo by dokázal tak dobře porážet stromy jako Sidóňané." Jakmile Chíram obdržel Šalomounův vzkaz, velmi se zaradoval a chválil Hospodina, že dal Davidovi tak moudrého syna, aby vládl velkému izraelskému národu. Obratem mu také poslal příznivou odpověď: "Se zájmem jsem vyslechl žádost, kterou jsi mi poslal, a jsem připraven ti poskytnout tolik cedrového i cypřišového dřeva, kolik jen budeš potřebovat. Moji dělníci dopraví poražené kmeny z Libanónu k moři, svážou je do vorů a doplaví na místo, které ty sám určíš. Tam vory opět rozeberou a tvoji lidé si jednotlivé kmeny mohou odvézt. Rovněž ty, prosím, vyhov mojí žádosti a zajisti dostatek potravy pro můj královský dvůr." Podle této dohody tedy Chíram zásoboval Šalomouna veškerým cedrovým a cypřišovým dřevem, o které požádal, a Šalomoun každoročně dodával na Chíramův dvůr čtyřicet čtyři tisíce hektolitrů pšenice a čtyřicet čtyři hektolitrů prvotřídního oleje získaného drcením. Hospodin podle svého slibu obdařil Šalomouna moudrostí a mezi Šalomounem a Chíramem panovaly přátelské vztahy, které oba vládcové stvrdili vzájemnou smlouvou. Šalomoun rovněž povolal z celého Izraele třicet tisíc dělníků, které každý měsíc posílal střídavě vždy po deseti tisících do Libanónu. Izraelci tak strávili jeden měsíc prací v Libanónu a dva měsíce byli doma. Na všechno, co souviselo s dělníky a prací, dohlížel podle Šalomounova rozkazu Adóníram. Pro Šalomouna rovněž pracovalo sedmdesát tisíc nosičů a osmdesát tisíc kameníků v horách. Práci těchto dělníků navíc plánovalo a kontrolovalo tři tisíce tři sta předáků. Na královo nařízení oddělovali kameníci v lomu velké bloky kvalitního kamene, které po úpravě sloužily jako základ chrámu. Jiní Šalomounovi a Chíramovi řemeslníci spolu s Gebalci otesávali a připravovali dřevo a kameny pro výstavbu chrámové budovy. Šalomoun začal budovat Hospodinův chrám v druhém měsíci nazývaném zív, čtvrtého roku své vlády, čtyři sta osmdesát let poté, co Izraelci opustili Egypt. Chrám, do jehož budování se pustil, byl třicet metrů dlouhý, deset metrů široký a patnáct metrů vysoký. Předsíň před hlavní chrámovou lodí byla stejně široká jako chrám, tedy deset metrů, a dlouhá byla pět metrů. Do horní části obvodové chrámové zdi nechal Šalomoun umístit úzké okenní otvory. Podél celé budovy hlavní chrámové lodi a vnitřního prostoru velesvatyně dal navíc vystavět přístavbu a vytvořil tak postranní místnosti. Podlaha v přízemí této trojpodlažní přístavby měřila na šířku dva a půl metru. Druhé podlaží už ale bylo široké tři metry a třetí podlaží tři a půl metru. Šalomoun totiž nechal po obvodu chrámu vyčnívat římsovitý ochoz, aby trámy jednotlivých podlaží nezasahovaly do samotné chrámové zdi. Při výstavbě chrámu se používaly zásadně jen hotové kvádry opracované na přesnou míru již v lomu, takže přímo na staveništi nebyl během prací slyšet žádný zvuk kladiva, dláta ani jiného železného nástroje. Vchod do přízemí přístavby se nacházel na jižní straně chrámu a do druhého i třetího podlaží se stoupalo po dřevěných točitých schodech. 9-10 Tuto přístavbu s místnostmi vysokými dva a půl metru nechal Šalomoun vybudovat podél celého chrámu. Spojil ji s chrámem pomocí cedrových kmenů a nakonec celý chrám zastřešil konstrukcí z cedrových trámů a desek. *** Během výstavby chrámu oslovil Šalomouna Hospodin a řekl mu: "Jestliže se budeš držet všech mých nařízení, dbát na práva, která ti předkládám a zasazovat se o dodržování všech mých příkazů, naplním tvým prostřednictvím slib, který jsem kdysi dal tvému otci Davidovi. Budu bydlet mezi Izraelci a nikdy je jako svůj vyvolený národ neopustím." Šalomoun dovedl stavbu celého chrámu do úspěšného konce. Vnitřní stěny nechal od podlahy až po strop obložit cedrovým dřevem a na podlahu dal položit cypřišové desky. V zadní části svatyně pak nechal od podlahy až po strop oddělit cedrovými deskami prostor o délce deseti metrů a vytvořil tak uvnitř chrámu samostatnou velesvatyni. Hlavní síň před touto zvláštní místností měřila na délku dvacet metrů. Vnitřní prostor úplně celého chrámu pokrývalo obložení z cedrového dřeva ozdobené rytinami poupat a květů, takže nikde nebyl vidět ani kousek kamenné zdi. Jako místo pro truhlu smlouvy s deskami Hospodinova Zákona byla určena velesvatyně, která se nacházela v nejvnitřnější části chrámu. 20-21 Velesvatyně měřila na délku, šířku i výšku deset metrů a všechny její vnitřní stěny byly pokryty ryzím zlatem. Šalomoun dal zlatem pokrýt také cedrový oltář i veškerý vnitřní prostor chrámu a před vchodem do velesvatyně navíc nechal pověsit oponu ze zlatých řetězů. *** Velesvatyni i všechny stěny uvnitř chrámu včetně oltáře, kterým byla svatyně vybavena, pokrývalo ryzí zlato. Pro velesvatyni nechal z olivového dřeva vyřezat dvojici cherubů o výšce pěti metrů. Každé křídlo měřilo dva a půl metru a velikost jejich rozpětí dosahovala pěti metrů. 25-26 Oba cherubové měli stejnou výšku a shodovali se rovněž v délce křídel i velikosti jejich rozpětí. *** Cheruby s rozepjatými křídly dal Šalomoun umístit do velesvatyně vedle sebe tak, aby jedním křídlem dosahovali k protilehlým stěnám a druhým křídlem se navzájem dotýkali uprostřed místnosti. Rovněž cherubové byli potaženi ryzím zlatem. Všechny stěny chrámu stejně jako prostor velesvatyně byly ozdobeny plastikami cherubů, palem a rozkvetlých květů. Na výzdobu podlahy ve svatyni a velesvatyni bylo použito ryzí zlato. Vchod do velesvatyně uzavíraly dveře vyrobené z olivového dřeva a zasazené do zárubně z pětihranných trámů. Obě křídla těchto dveří dal Šalomoun ozdobit řezbami cherubů, palem a rozvinutých květů a všechny vyřezané plastiky potáhnout tepaným lístkovým zlatem. 33-34 Podobně ke vchodu do hlavní lodi chrámu nechal Šalomoun zhotovit čtyřhrannou zárubeň, do které zavěsil dvě dvoudílná otočná dveřní křídla. *** Také do těchto dveří dal vyřezat siluety cherubů, palem a rozkvetlých květů a pokryl je tenkými lístky zlata. Nádvoří chrámu ohraničovala stěna utvořená ze tří řad opracovaných kamenných kvádrů, na jejímž vrcholu ležela vrstva otesaných cedrových kmenů. Základy Hospodinova chrámu dal Šalomoun položit v měsíci zívu ve čtvrtém roce své vlády a už v měsíci búlu v jedenáctém roce svého panování do všech podrobností splnil všechny plány a stavbu chrámu úspěšně dokončil. Budování chrámu tedy celkem trvalo plných sedm let. Svůj královský palácový komplex stavěl Šalomoun celkem třináct let. 2-3 Jeho hlavní sál, palác Libanónského lesa byl padesát metrů dlouhý, dvacet pět metrů široký a patnáct metrů vysoký. Strop a střechu tohoto paláce podpíraly čtyři řady cedrových sloupů, na kterých ve třech řadách po patnácti spočívalo čtyřicet pět cedrových trámů celé střešní konstrukce. *** Podél celého paláce byla ve třech řadách nad sebou vsazena okna. Byla umístěna ve stěnách vždy symetricky naproti sobě. Veškeré dveřní otvory a vchody do tohoto paláce měly zárubně obdélníkového tvaru. Před vstupem do paláce dal Šalomoun vybudovat kryté sloupořadí s mírně přesazenou střechou. Na délku měřilo dvacet pět metrů a jeho šířka činila patnáct metrů. Hlavní místností paláce byl trůnní sál nazývaný také soudním dvorem; zde Šalomoun rozhodoval přednesené soudní spory. Stěny této místnosti pokrývalo od podlahy až po strop cedrové obložení. Prostory, ve kterých král Šalomoun bydlel, byly ve stejném stavebním slohu vybudovány v jiné části palácového komplexu. Stejný palác pak nechal postavit také pro faraónovu dceru, se kterou se oženil. Veškeré palácové stavby od budov až po velké nádvoří byly od základů až po střechy vybudovány z kvádrů ušlechtilého kamene, opracovaných na míru pilou. Základy tvořily kvádry z kvalitního kamene o délce čtyři nebo pět metrů. Na nich se pak opět stavělo z kamenných kvádrů řezaných na míru a z cedrových trámů. Kolem nádvoří se táhla zeď ze tří vrstev opracovaného kamene a jedné řady otesaných cedrových kmenů, stejná jakou dal Šalomoun postavit okolo vnitřního nádvoří Hospodinova chrámu a jeho sloupového průčelí. Král Šalomoun vypravil své posly do Týru, aby odtud přivedli Chírama, zručného a věhlasného řemeslníka. Byl synem vdovy z Neftalího rodu a od svého otce, týrského občana, který pracoval s mědí, získal mnoho zkušeností a zručnosti při jejím zpracování. Chíram přijal Šalomounovo pozvání na královský dvůr a dohlížel na všechnu svěřenou práci. Nejprve odlil dva devítimetrové bronzové sloupy, které po obvodu měřily šest metrů. K nim zhotovil dvě lité bronzové hlavice vysoké dva a půl metru a umístil je na vrcholy sloupů. 17-18 Obě hlavice pak ozdobil umně tepaným mřížováním se sedmi vzájemně propletenými řetězovými ozdobami, které navíc obepjal dvěma řadami granátových jablek. *** 19-20 Hlavice na vrcholu sloupů vytvaroval do podoby dvoumetrového liliového květu, který ve spodní části po celém obvodu obepínaly dvě řady granátových jablek. Každá řada byla utvořena ze sta takových jablek. *** 21-22 Když byly oba sloupy včetně hlavic hotové, dal je Šalomoun vztyčit před vchodem do Hospodinova chrámu. Jižní pilíř nazval Jakín (což znamená Bůh ustanovuje) a severnímu pilíři dal jméno Bóaz (což znamená v Hospodinu je síla). *** Dále Chíram zhotovil litou kovovou nádrž kruhového tvaru o průměru téměř pět metrů, vysokou dva a půl metru jejíž vnější obvod činil patnáct metrů. (Díky její velikosti se této nádrži říkalo moře.) Nádrž pod horním okrajem obepínaly dvě řady věncových ozdob. Na jeden metr délky připadalo dvacet ozdob a tvořily s nádrží jeden celek. Nádrž ležela na hřbetech dvanácti bronzových býků, z nichž tři stáli čelem k severu, tři k západu, tři k jihu a tři k východu, takže jejich ocasy směřovaly ke středu nádrže. Stěny nádrže měly tloušťku osm centimetrů a horní okraj byl vytvarován podobně jako kalich rozkvetlé lilie. K naplnění nádrže bylo třeba čtyř set čtyřiceti hektolitrů vody. Jako další vyrobil Chíram deset pojízdných bronzových podstavců o délce i šířce dva metry a výšce jeden a půl metru. 28-29 Jejich konstrukci z podélných a příčných bronzových nosníků ozdobil kolem dokola plastikami lvů, býků a cherubů. Navíc tyto plastiky opatřil shora i zdola tepanými ozdobnými věnci. *** Každý podstavec byl opatřen čtyřmi bronzovými koly na bronzových osách a na čtyřech podpěrách na něm spočívala litá bronzová nádrž zdobená po všech stranách plastikami věnců. Okraj vlastní nádrže přesahoval o půl metru nad prstenec, do něhož byl v podstavci usazen, a byl rovněž bohatě zdoben plastikami. Nádrž pak byla do podstavce zapuštěna do hloubky sedmdesáti pěti centimetrů. Ačkoliv rám nesoucí nádrž byl kulatý, samotný podstavec měl tvar čtverce. 32-33 Osy se čtyřmi koly byly připevněny ke spodní straně podstavce. Všechna kola o průměru sedmdesát pět centimetrů byla vyrobena stejně jako kola válečných vozů. Jejich osy, loukotě, paprsky i náboje byly odlity z kovu. *** Z každého ze čtyř rohů u všech podstavců vyčnívala jedna tyč. Na těchto tyčích byla ve výšce dvaceti pěti centimetrů upevněna široká obruč, která spojovala všechny rohové tyče a sloužila jako madlo. Každý volný kousek podstavce nechal Chíram zkrášlit rytinami cherubů, lvů a palem a kolem dokola je ozdobil věnci. Všech deset podstavců vyrobil Chíram stejným způsobem, takže se velikostí ani tvarem nijak nelišily. K nim pak zhotovil deset bronzových nádrží o průměru dva metry, z nichž každá pojala téměř devět hektolitrů vody. Všech deset nádrží pak umístil na podstavce a nechal je po pěti rozmístit podél jižní a severní strany chrámu. Obrovskou bronzovou nádrž nazývanou moře pak postavil do jihovýchodní části chrámového nádvoří Nakonec ještě vyrobil ostatní bronzové nádobí, lopatky a kropenky. Zde je seznam všech věcí, které na objednávku krále Šalomouna Chíram zhotovil pro Hospodinův chrám: Dva sloupy a dvě kopulovité hlavice, které upevnil na jejich vrchol, dále dvoje mřížované zdobení s proplétanými řetězy, jimiž tyto hlavice ozdobil, čtyři sta granátových jablek okolo obou mřížovaných ozdob (dvě řady kolem každé hlavice), deset podstavců s bronzovými nádobami, obrovskou bronzovou nádrž na podstavci v podobě dvanácti býků a nakonec bronzové nádobí, lopatky a kropenky. Veškeré předměty, které Chíram pro krále Šalomouna vyrobil, byly z leštěného bronzu. Král je nechal odlévat do hliněných forem v údolí u řeky Jordánu mezi Sukótem a Saretanem. Dodnes se přesně neví, kolik bronzu se na výrobu všech těchto předmětů použilo, protože použitého kovu bylo takové množství, že král Šalomoun je ani nedal zvážit. Dále nechal Šalomoun zhotovit pro Hospodinův chrám následující zlaté nebo pozlacené předměty: Zlatý oltář a zlatý stůl, na který se pokládaly posvátné předkladné chleby. deset svícnů z ryzího zlata, které dal ve dvou řadách po pěti postavit vpravo a vlevo před velesvatyni. Ke svícnům pak zlaté ozdobné květy, kahany a kleště, dále zlaté misky a nůžky na zastřihování ohořelých knotů, malé kropenky, číše a nádoby k pálení kadidla, a nakonec zlaté panty ke dveřím do velesvatyně a hlavním vstupním dveřím do chrámu. Když řemeslníci dokončili veškeré stavební práce a Hospodinův chrám byl skutečně hotov, nechal do něj král Šalomoun přinést také stříbrné, zlaté i ostatní předměty, které jeho otec David zasvětil Bohu, a uložil je do pokladnice Hospodinova chrámu. Když byl chrám hotov, král Šalomoun svolal k sobě do Jeruzaléma všechny vážené představitele Izraele i velitele všech dvanácti rodů, aby společně přenesli truhlu s deskami Hospodinova Zákona z Města Davidova na Sijónu do nově postaveného chrámu. Všichni pozvaní Izraelci krále Šalomouna uposlechli a v měsíci etanímu, což je sedmý měsíc, se shromáždili v Jeruzalémě. 3-4 Jakmile všichni dorazili, kněží a lévijci se chopili Boží schrány a přemístili ji i s přenosnou svatyní a veškerým jejím zařízením do Hospodinova chrámu. *** Král Šalomoun a ostatní Izraelci, kteří kráčeli v průvodu před truhlou, mezitím obětovali tolik ovcí a dalších kusů dobytka, že je nikdo nedokázal sečíst. 6-7 Když kněží přinesli truhlu Hospodinovy smlouvy do chrámu, postavili ji do velesvatyně pod křídla cherubů, která zastiňovala víko truhly i tyče, na kterých ji kněží přenášeli. *** Konce transportních tyčí bylo díky jejich délce možno zahlédnout z hlavního chrámového prostoru. Z nádvoří před chrámem však vidět nebyly. Tyče se s ok na truhle nikdy nevyvlékaly a zůstávaly v chrámu napořád. Uvnitř truhly nebylo nic víc, než desky s Desaterem, které do ní u hory Chorébu vložil Mojžíš. Právě tam totiž Hospodin uzavřel s Izraelci smlouvu poté, co opustili Egypt. Sotva kněží opustili svatyni, celé nitro Hospodinova chrámu naplnil oblak Hospodinovy slávy, takže nemohli vykonávat své bohoslužebné povinnosti. Šalomoun tehdy prohlásil: "Hospodin řekl, že bude přebývat ukrytý v temném oblaku, ale já jsem mu nyní vybudoval nádherný chrám, kde může sídlit navěky." Potom se král obrátil ke všem shromážděným Izraelcům a takto k nim promluvil: "Chvalte Hospodina, Boha Izraele, neboť splnil svůj slib, který dal kdysi mému otci Davidovi, když mu řekl: ‚Od té doby, kdy jsem vysvobodil svůj izraelský národ z Egypta, nevybral jsem si ještě na území izraelských rodů žádné město, kde bych nechal vystavět svůj chrám. Vyvolil jsem si však tebe a chci, abys vládl mému národu.'" "Můj otec David," pokračoval Šalomoun, "celý život toužil vystavět Hospodinu, Bohu Izraele, chrám, který by byl hoden jeho velikosti. Hospodin tehdy mému otci řekl:,Tvá upřímná touha postavit pro mě chrám je dobrá a cením si jí, avšak za tvého života se nenaplní. Můj chrám postaví až tvůj vlastní syn.' Hospodin svůj slib dnes skutečně naplnil. Stal jsem se nástupcem svého otce Davida a nyní vládnu Izraeli, jak Hospodin předpověděl. Postavil jsem také pro Hospodina, Boha Izraele, důstojný chrám a vytvořil tak vhodné místo pro truhlu smlouvy, ve které jsou ukryty desky Hospodinova Zákona. Truhla je symbolem smlouvy, kterou uzavřel s našimi předky, když je vysvobodil z Egypta." Nato se Šalomoun postavil k Hospodinovu oltáři, před zraky všech shromážděných Izraelců vztáhl ruce k nebi a přednesl následující prosbu: "Hospodine, Bože Izraele, nikde v nebi ani na zemi není žádný jiný Bůh, který by se ti mohl rovnat. Ctíš smlouvu lásky, jež jsi uzavřel se svými služebníky, s lidem, který tě oddaně následuje. Naplnil jsi slib, kterým ses vlastními slovy zavázal mému otci Davidovi, a dnes jsi svá slova proměnil ve skutečnost. Prosím tě také, abys pamatoval na slib, který jsi dal mému otci Davidovi ohledně izraelského trůnu. Sám jsi mu slíbil, že budou-li tě jeho potomci ve všem respektovat tak, jako to činil on sám, zůstane královský trůn navždy jen následníkům z jeho rodu. Proto tě jako Boha Izraele prosím, abys dodržel sliby, které jsi dal mému otci Davidovi. Dobře vím, že Bohu nelze vybudovat příbytek na zemi. Vždyť ani celé nekonečné nebe tě nedokáže obsáhnout, jak by to tedy mohl dokázat chrám, který jsem vystavěl. Přesto však dopřej sluchu mým prosbám o smilování a vyslyš modlitby, které ti dnes předkládám. Bdi nad tímto chrámem ve dne i v noci, neboť je místem, kde se bude uctívat tvé jméno. Vždyť právě zde ti máme předkládat své prosby, abys je vyslyšel. Proto věnuj pozornost nejen mým naléhavým prosbám, ale také prosbám všech Izraelců, kteří vysílají své modlitby k tomuto místu. Slyš je z nebe, kde přebýváš, a odpovídej jim svým odpuštěním. Když na někoho padne podezření, že se provinil proti svému bližnímu, a tento člověk bude vyzván, aby svou nevinu odpřísáhl zde, před tvým oltářem v chrámu, potom v nebi pozorně naslouchej a dej průchod spravedlnosti. Vynes svůj rozsudek a viníka nechej nést důsledky jeho vlastních činů. Bude-li však skutečně nevinný, potvrď jeho bezúhonnost a zprosti ho obvinění. Možná se proti tobě Izraelci proviní a ty dopustíš, aby je napadli a porazili jejich nepřátelé. Vráti-li se však Izraelci opět k tobě, uznají svou vinu, podrobí se tvé spravedlnosti a budou tě v tomto chrámu naléhavě prosit o pomoc, potom je opět v nebi vyslyš, odpusť svému izraelskému národu jeho viny a navrať jim ztracenou zemi, kterou jsi daroval už jejich předkům. Když dopustíš, aby kvůli nepravostem tvého lidu postihlo zemi sucho, ale Izraelci později své špatnosti zanechají a budou se ve tvém jménu s lítostí modlit tváří obráceni k tvému chrámu, opět je v nebi vyslyš a odpusť svému vyvolenému izraelskému národu jeho viny. Nauč je, jak mají žít, a svlaž deštěm zemi, kterou jsi jim daroval jako dědictví. Pomoz také, když tuto zemi zachvátí hladomor či zhoubná nemoc, přijde neúroda nebo obilí napadne plíseň, když přitáhnou hejna kobylek či nepřátelé obsadí izraelská města. Ať už se objeví jakákoliv pohroma nebo choroba, 38-39 vznese-li k tobě kdokoliv z tvého izraelského lidu svou modlitbu a prosbu a současně bude litovat provinění, kterého se sám vědomě dopustil, jestliže vztáhne své ruce směrem k tomuto chrámu, potom ho v nebi, kde přebýváš, vyslyš. Každému odpusť a nalož s ním podle toho, jak jedná, neboť jedině ty znáš skutečné pohnutky všech lidí. *** Potom tě Izraelci budou respektovat po celou dobu, kdy budou žít v zemi, kterou jsi daroval jejich předkům. 41-42 O tvé soucitné lásce, převeliké moci a úžasných činech se zcela jistě brzy doslechnou také všechny cizí národy. Proto když z daleké země přijde cizinec, který nepatří mezi Izraelce, aby ti vzdal čest a chválu, a bude se modlit s tváří obrácenou k tomuto chrámu, *** vyslyš ze svého nebeského příbytku také jeho. Splň mu vše, oč tě požádá, aby se o tvé dobrotě dozvěděly všechny národy země a jejich obyvatelé tě mohli ctít stejně jako tvůj vlastní izraelský lid. Aby každý poznal, že tento chrám je vybudován pro chválu tvého jména. Když pošleš Izraelce kamkoliv do války a oni tě budou jako svého Hospodina prosit o pomoc s tváří obrácenou směrem k městu, které sis vyvolil, a k chrámu, který jsem pro tebe nechal postavit, vyslyš, prosím, v nebi jejich modlitby a prosby a zastaň se jich. Možná však vydáš Izraelce na pospas jejich protivníkům a necháš je odvléci do vyhnanství v blízké či vzdálené zemi jejich nepřátel proto, že tě popudí svými nepravostmi. Vždyť na zemi není nikoho, kdo by byl zcela bez viny. Jestliže se však Izraelci v zemi svého zajetí skutečně změní, budou svých činů litovat a přímo tam, uprostřed národa svých pokořitelů, ti vyznají, že se provinili a jednali zle a podle, dopřej jim sluchu. Jestliže se už tam, v zemi nepřátel, kteří je odvlekli do zajetí, opět upřímně obrátí celou svou bytostí k tobě a budou se modlit s tváří obrácenou směrem k zemi, kterou jsi daroval jejich předkům, k městu, jež sis vyvolil, a k chrámu, který jsem postavil jen pro tebe, potom ze svého nebeského příbytku opět vyslyš jejich volání a vysvoboď je. Odpusť jim, že se provinili, promiň jim všechno, čeho se proti tobě dopustili, a přiměj jejich přemožitele, aby se nad nimi slitovali. Vždyť Izrael je tvůj vyvolený národ, dědictví, které jsi vysvobodil z otrocké výhně v Egyptě. Neodvracej zrak před mými prosbami a modlitbami tvého izraelského národa a odpověz nám vždy, když k tobě budeme volat o pomoc. Vždyť už tenkrát, když jsi jako Panovník a Hospodin vyvedl naše předky z Egypta, jsi prostřednictvím Mojžíše prohlásil, že sis nás ze všech národů světa vyvolil za svoje vlastnictví." Když Šalomoun pronášel slova této modlitby, klečel před Hospodinovým oltářem a ruce měl vztažené k nebi. Jakmile domluvil, vstal a silným hlasem požehnal všem shromážděným Izraelcům: "Ať žije Hospodin, který přinesl svému izraelskému národu slibovaný pokoj. Nezapomněl ani na jediné slovo ze všech dobrých slibů, které jim dal prostřednictvím svého služebníka Mojžíše. Ať je Hospodin s námi tak, jako byl s našimi předky, a nikdy nás neopustí. Kéž k sobě nakloní naše srdce, abychom jednali podle jeho vůle a respektovali jeho přikázání, ustanovení a zákony, které svěřil našim předkům. Nechť tato slova, která nyní předkládám Hospodinu, našemu Bohu, zůstávají dnem i nocí v jeho blízkosti, aby každý den mohl naplňovat potřeby svého izraelského národa a jeho krále. Tak všechny národy na zemi poznají, že Hospodin je jediný skutečný Bůh a žádný jiný neexistuje. Musíte se však, Izraelci, svému Bohu plně odevzdat, žít podle jeho nařízení a zachovávat jeho přikázání právě tak, jako je tomu dnes." Po těchto slovech předložil král spolu se všemi Izraelci Hospodinu své oběti. Celkem Bohu obětovali dvacet dva tisíce kusů skotu a sto dvacet tisíc beranů a koz. Tímto obřadem zasvětil král spolu s izraelským národem celý chrám Hospodinu. Šalomoun pro tento účel nechal vysvětit celý střed nádvoří před vstupem do Hospodinova chrámu a přímo tam vložil Bohu do ohně obětní kusy, obilí a tuk, protože bronzový obětní oltář byl pro tolik obětí příliš malý. Šalomoun tak spolu s Izraelci oslavil každoroční svátek, který si právě v tu dobu připomínali. Sešlo se tenkrát ohromné množství lidu od cesty do Chamátu až k Egyptskému potoku. Namísto sedmi dnů slavili celé dva týdny a teprve potom se spokojení a rozjásaní Izraelci na Šalomounův pokyn rozešli do svých domovů. Všichni lidé byli naplněni hlubokou radostí a vděčností, protože si uvědomovali, kolik dobra Bůh jejich národu i potomkovi krále Davida prokázal. Když Šalomoun dokončil výstavbu Hospodinova chrámu i svého paláce a vybudoval tak všechno, po čem toužil, 2-3 ukázal se mu Hospodin po druhé a stejně jako před časem v Gibeónu ho oslovil: "Slyšel jsem tvé modlitby a prosby, a proto chrám, který jsi pro mne vybudoval, navěky posvětím svou přítomností. Budu ho chránit a nikdy z něj nespustím svůj zrak. *** Jestliže mne budeš skutečně a ze srdce poslouchat stejně jako kdysi tvůj otec David, budeš respektovat má přikázání, zákony a mé rady, potom také já dodržím slib, který jsem dal tvému otci, a navždy ponechám Izraelský trůn tobě a tvým potomkům z Davidova rodu. Pokud se však ty sám nebo kterýkoliv z tvých potomků ode mne odvrátíte, přestanete se řídit mým zákonem nebo dokonce začnete uctívat nějaká cizí a falešná božstva, vyženu Izraelce ze země, kterou jsem jim daroval, a zavrhnu tento chrám, který jsem posvětil proto, aby mne v něm Izraelci uctívali. Potom se Izrael stane terčem posměchu všem národům a tento velkolepý chrám se promění v hromadu kamení. Každý, kdo půjde kolem, se zděsí a bude se ptát, proč jsem já sám, Hospodin, s touto zemí i chrámem naložil tak zle. Dostane se jim odpovědi, že Izraelci mne zavrhli jako svého Panovníka a Boha, přestože jsem vysvobodil jejich předky z Egypta, a začali uctívat jiné, falešné bohy. Proto jsem na ně jako jejich Hospodin dopustil všechny tyto pohromy." Výstavba Hospodinova chrámu a Šalomounova domu trvala celkem dvacet let. Po skončení výstavby odměnil Šalomoun Týrského krále Chírama, který zásoboval stavbu veškerým zlatem, cedrovým a cypřišovým dřevem, které si Šalomoun vyžádal. Daroval mu dvacet měst na galilejském území. Když se však Chíram vypravil z Týru, aby tato města obhlédl, nelíbila se mu a řekl Šalomounovi: "Cos mi to prosím tě dal za města?" a celému tomuto území dal jméno Kabúl, které mu zůstalo až dodnes. (Kabúl zní v hebrejštině podobně jako "bezcenný".) Chíram totiž Šalomounovi poslal na čtyři tuny zlata. Následující přehled uvádí celkový seznam nucených stavebních prací, které Šalomoun přikázal vykonat. Nařídil vybudovat Hospodinův chrám a svůj vlastní palác, terasami zpevnit terén na jižní straně Jeruzaléma, vybudovat okolo celého města hradby a přestavět města Chasór, Megido a Gezer. V minulosti totiž město Gezer dobyl a do základů vypálil egyptský faraón a vyvraždil také všechny Kenaance, kteří v něm žili. Později však toto město dal své dceři jako svatební dar k sňatku se Šalomounem, a ten se proto rozhodl, že ho znovu vystaví. Spolu s Gezerem dále nechal Šalomoun přebudovat Dolní Bét-chorón, Baalat a Tadmór v judské poušti a také města, kde skladoval potraviny, uschovával válečné vozy a choval koně. Postupně tak v Jeruzalémě, Libanónu a kdekoliv ve svém království vybudoval všechno, pro co se ve svém zaujetí rozhodl. 20-22 Žádnou z těchto prací však ve skutečnosti nekonali Izraelci. Ti zastávali místa v armádě a státní správě jako vojáci, velitelé a jezdci na válečných vozech. Nuceným pracím Šalomoun podrobil všechny Emorejce, Chetejce, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce, kteří nyní žili v Izraeli jako cizinci. Byli to potomci původních národů, které Izraelci nedokázali vyhladit, a zůstali v zemi jako otroci, jak je tomu až do dnešních dnů. *** *** Šalomoun nad těmito dělníky ustanovil pět set padesát izraelských dozorců, kteří pouze dohlíželi na práci. Když byl palácový komplex dokončen, přestěhovala se ze staré části Jeruzaléma do svého nového domu také Šalomounova manželka, dcera egyptského faraóna, a Šalomoun pak nechal v celé jižní části Jeruzaléma vybudovat terasy na zpevnění terénu. Po dokončení Hospodinova chrámu Šalomoun pravidelně třikrát do roka přinášel na oltář, který dal sám vystavět, oběti a dary Bohu a nechával pro něj pálit kadilo, aby tak dostál všem chrámovým povinnostem. Šalomoun také nechal vystavět rozsáhlé loďstvo v přístavním městě Esjón-geberu nedaleko Élatu na edómském území u pobřeží Rudého moře. Když byly lodě hotové, Chíram poslal své zkušené námořníky, aby doplnili posádky Šalomounových lodí. Ti se pak společně s nimi vydali na cestu do Ofíru a přivezli odtud pro krále Šalomouna více než čtrnáct tun zlata. Když se o Šalomounově věhlasu a jeho vztahu k Hospodinu doslechla královna ze Sáby, vypravila se k němu, aby jeho moudrost prověřila těžkými otázkami. Přivedla s sebou do Jeruzaléma početnou karavanu velbloudů s nákladem koření, zlata a drahého kamení. Když se setkala se Šalomounem hovořili spolu o všem, co ji jen napadlo, ale Šalomoun jí na všechno bez problému odpověděl. Nic pro něj nebylo tak obtížné, aby to nedokázal vysvětlit. Když královna ze Sáby poznala, že Šalomoun je skutečně neobyčejně moudrý, a viděla palác, který nechal postavit, jídla na jeho tabuli a velkolepost s jakou zasedají představitelé Izraele, nastrojené královské služebnictvo a číšníky a také oběti, které král přinášel v Hospodinově chrámu, zcela ji to ohromilo. Řekla proto králi: "Nyní na vlastní oči vidím, že všechno, co jsem ve své zemi slyšela o tvých úspěších a moudrosti je pravda. Nechtěla jsem tomu však věřit, dokud to všechno nespatřím na vlastní oči. Ve skutečnosti jsem však neslyšela ani polovinu z toho, co vidím. Svou moudrostí a bohatstvím dalece předčíš všechny zprávy, které se ke mně donesly. Jak šťastní musí být tvoji poddaní. Jaké štěstí musí prožívat tví služebníci, kteří jsou ti neustále nablízku a naslouchají tvé moudrosti! Děkuji Hospodinu, tvému Bohu, že tě obdařil svou přízní a dosadil tě na izraelský trůn. Učinil tě králem, aby zajistil v zemi právo a spravedlnost, neboť miluje svůj Izraelský národ láskou, která nikdy nepomine." Po těchto slovech předala královna ze Sáby Šalomounovi více než čtyři tuny zlata, velké množství koření a drahých kamenů, které přivezla jako své dary. Nikdo víc už nikdy nepřivezl do Izraele tolik koření, kolik Šalomounovi darovala královna ze Sáby. Do Izraele také dorazily Šalomounovy a Chíramovy lodě se zlatem z Ofíru a s ohromným nákladem santalového dřeva a drahého kamení. Král používal santalové dřevo k výrobě zábradlí v Hospodinově chrámu a královském paláci a také ke zhotovení harf a lyr pro hudebníky. Od té doby již nikdy nikdo tolik santalového dřeva nepřivezl ani neviděl. Král Šalomoun poskytl královně ze Sáby všechno, po čem toužila a oč ho požádala, a zahrnul ji královskou štědrostí a svými dary. Poté se královna i s družinou vrátila do své země. 14-15 Každý rok vytěžil Šalomoun více než dvacet tři tun zlata, ke kterému navíc vybral další zlato na daních od kupců a obchodníků, ale také od arabských panovníků a správců země. *** Šalomoun si z části tohoto zlata nechal zhotovit dvě stě velkých tepaných štítů a na každý z nich použil více než sedm kilogramů tepaného zlata. K nim dal zhotovit ještě tři sta malých tepaných štítů tří a půl kilogramu zlata na jeden štít a všechny štíty pak umístil do paláce Libanónského lesa. Dále si král nechal vyhotovit rozměrný trůn vykládaný slonovinou a pokrytý ryzím zlatem. Vzadu nahoře byl trůn zakulacený a vystupovalo se k němu po šesti schodech. Po obou stranách měl trůn opěradla, vedle nichž stáli lvi. Dalších dvanáct lvů bylo umístěno vždy po obou stranách všech šesti schodů. Takový trůn ještě nikdy nikdo v žádném jiném království nevyrobil. Všechny Šalomounovy číše i veškeré ostatní předměty v paláci Libanónského lesa byly zhotoveny z ryzího zlata. V paláci nebylo vůbec nic stříbrného, protože v době krále Šalomouna nemělo stříbro téměř žádnou hodnotu. Král měl neustále na moři své lodě, které spolu s Chíramovými loděmi jednou za tři roky připlouvaly ke břehům Izraele a přivážely zlato, stříbro, slonovinu, opice a pávy. Král Šalomoun předčil svým bohatstvím a svou moudrostí všechny ostatní krále celého světa. Lidé ze všech zemí ho žádali o audienci, jen aby mohli slyšet moudrost, kterou ho obdařil Hospodin. Rok co rok každý, kdo přišel, přinesl králi nějaký dar: stříbrné a zlaté předměty, vzácná roucha, zbraně a koření a také koně a mezky. Šalomoun postupně nashromáždil tisíc čtyři sta válečných vozů a dvanáct tisíc koní, které choval jednak v městech, jež sloužila jako strategická místa, ale také ve stájích svého paláce v Jeruzalémě. Za krále Šalomouna bylo v Jeruzalémě stříbra jako kamení a tolik cedrového dřeva jako planých fíkovníků na úpatí hor. Šalomoun nakupoval koně v Egyptě prostřednictvím svých obchodníků za pevně sjednané ceny. Za jeden válečný vůz se tenkrát v Egyptě platilo sedmi kilogramy stříbra a jeden kůň stál necelé dva kilogramy stříbra. Šalomounovi kupci však toto zboží také prodávali dále všem chetejským a aramejským králům. Král Šalomoun měl kromě faraónovy dcery ještě mnoho dalších žen. Moábky, Amónky, Edómky, Sidóňanky a Chetejky. Hospodin Izraelce varoval, aby se ženami z těchto cizích národů neuzavírali žádné svazky, protože by pod jejich vlivem zcela určitě dříve nebo později začali uctívat jejich falešné bohy. Šalomoun měl však pro tyto ženy slabost, a tak měl sedm set manželek královského původu a navíc ještě tři sta dalších žen v harému. Právě ženy ho však nakonec přivedly na scestí. Jak Šalomoun stárnul, jeho ženy ho postupně sváděly k uctívání falešných Bohů, takže už nebyl plně oddán Hospodinu, tak jako kdysi býval jeho otec David. Uctíval falešnou sidónskou bohyni Aštoretu a odporného boha Amónců, Moleka. Šalomounovo počínání bylo samozřejmě Hospodinu trnem v oku, neboť doba, kdy ho plně respektoval a ctil jako jeho otec David, byla dávno pryč. Na jednom kopci jižně od Jeruzaléma Šalomoun dokonce vybudoval obětní místo pro Kemóše a Moleka, odporné falešné bohy Moábců a Amónců. Totéž pak udělal také pro všechny ostatní své ženy z jiných zemí, které pálily kadilo a přinášely oběti pro své vlastní bohy. Hospodina to popudilo, protože Šalomoun se od něj postupně zcela odvrátil, ačkoliv se mu Hospodin jako Bůh Izraele dokonce dvakrát zjevil. Přestože Hospodin Šalomounovi zakázal uctívat jakékoliv jiné bohy, Šalomoun na toto nařízení nedbal. Proto Hospodin Šalomounovi řekl: "Za to, jak jednáš a porušuješ má přikázání a ustanovení, která jsem ti dal, tě nenávratně zbavím královské koruny a svěřím ji jednomu z tvých poddaných. Kvůli tvému otci Davidovi to však neučiním za tvého života, ale zbavím dědictví trůnu tvého syna. Nepřipravím ho ale úplně o všechno. Kvůli mému věrnému služebníku, tvému otci Davidovi, a kvůli Jeruzalému, který jsem si vyvolil, mu ponechám vládu nad jedním z izraelských rodů." Jak Hospodin řekl, tak se také stalo a proti Šalomounovi se začali obracet staří nepřátelé. Jedním z nich byl také Hadad z královského rodu Edómců. V době, kdy ještě král David válčil s Edómci, totiž Jóab, velitel jeho vojska, který se vrátil na území Edómců, aby pohřbil padlé Izraelce, vyvraždil všechny edómské muže. Jóab tam tenkrát se svými vojáky zůstal celých šest měsíců, dokud nevyhladili veškeré Edómce až do posledního. Hadadovi, který byl tenkrát ještě chlapec, se však spolu s několika služebníky svého otce podařilo uprchnout do Egypta. Nejprve se vydali do Midjánu a odtud se přes Páranskou poušť, kde se k nim připojilo několik mužů, dostali až do Egypta k samotnému faraónovi. Ten Hadadovi daroval dům i s pozemky a také ho zásoboval potravinami. Faraón si Hadada natolik oblíbil, že jej dokonce oženil se sestrou své vlastní manželky, královny Tachpenésy. Tachpenésina sestra přivedla Hadadovi na svět syna Genubata, kterého pak Tachpenésa vychovávala spolu s faraónovými vlastními dětmi na královském dvoře. Když se jednou Hadadovi do Egypta doneslo, že král David i velitel jeho armády, Jóab, již nejsou mezi živými, vypravil se k faraónovi a požádal ho, aby se směl vrátit do své vlasti. "Máš zde snad v něčem nedostatek, že chceš odejít zpátky do své vlastní země?" zeptal se ho tenkrát faraón. Hadad faraóna ujistil, že mu nechybí vůbec nic, ale přesto se chce vrátit do země svých předků. Dalším z Šalomounových protivníků byl Eljádův syn Rezón, který utekl od svého pána Hadad-ezera, krále Sóby. Když David rozprášil sóbskou armádu, Rezón kolem sebe soustředil skupinu rebelů a stal se jejich náčelníkem. Společně s nimi se potom vypravil do Damašku, kde se usadil a ujal se moci. Rezón tak byl jako vládce v Aramu nepřítelem Izraele po celou dobu Šalomounova života a stejně jako Hadad způsobil Izraelcům mnoho nepříjemností. Proti králi Šalomounovi se postavil také Nebatův syn Jarobeám. Tento Efratejec ze Seredy, syn ovdovělé Serúy, původně zastával místo v králových službách, ale později se z něho stal králův protivník. Všechno to začalo, když se Šalomoun pustil do budování opěrných teras a opravy jeruzalémských hradeb. Král si brzy povšiml, že Jarobeám je statný mladý muž a velmi dobře odvádí svou práci, a proto ho pověřil vedením veškerých prací za Josefův rod. Jednoho dne však Jarobeám potkal na cestě z Jeruzaléma proroka Achijáše ze Šíla oblečeného do nového pláště. Když se setkali nebyl kolem široko daleko nikdo jiný. Náhle Achijáš vzal plášť, který měl na sobě, roztrhal ho na dvanáct kusů a řekl Jarobeámovi: "Vezmi si deset kusů tohoto pláště a poslouchej, co ti vzkazuje Hospodin, Bůh Izraele: Připravím Šalomouna o království a ustanovím tě vládcem nad deseti izraelskými rody. Jeden rod však, kvůli svému služebníku Davidovi a kvůli Jeruzalému, který jsem si vyvolil, ponechám Šalomounovi a jeho potomkům. Udělám to proto, že mne opustili a namísto mne uctívali falešnou sidónskou bohyni Aštoretu, moábského Kemóše a amónského Moleka. Nerespektovali mou vůli a nedbali na to, co je správné, a nedodržovali ani má ustanovení a přikázání tak, jako tomu bylo za Davidovy vlády. Nepřipravím ale Šalomouna o celé království a nechám ho vládnout až do konce jeho života, protože tak jsem to slíbil svému služebníku Davidovi, kterého jsem si vyvolil a který věrně zachovával všechna má nařízení a příkazy. Vezmu královskou korunu až jeho synovi a teprve potom ti svěřím vládu nad deseti izraelskými rody. Šalomounovu synovi ponechám pouze jeden rod, aby v Jeruzalémě navždy vládli potomci mého služebníka Davida, neboť toto město jsem si vyvolil jako svůj pozemský chrám. Tobě však svěřím vládu nad vším, po čem toužíš, a ustanovím tě králem Izraele. Budeš-li pak jednat podle mých nařízení a respektovat mou vůli, dbát na to, co je správné a dodržovat má ustanovení a příkazy stejně, jako kdysi můj služebník David, budu stát při tobě, svěřím ti celý Izrael a upevním postavení tvého rodu tak, jak jsem to učinil s rodem Davidovým. Ačkoliv to nebude natrvalo, pokořím tak Davidovy potomky." Právě kvůli tomuto proroctví se Šalomoun obrátil proti Jarobeámovi a usiloval o jeho život. Jarobeám však uprchl k Šíšakovi, egyptskému faraónovi a zůstal tam až do Šalomounovy smrti. Další události z období Šalomounovy vlády, jeho vykonané činy a moudré skutky jsou písemně zaznamenány v Šalomounově kronice. Šalomoun panoval v Jeruzalémě a spravoval celý Izrael po dobu čtyřiceti let. Když král Šalomoun zemřel pohřbili ho ve městě jeho otce Davida a na královský trůn usedl jeho syn Rechabeám. Po Šalomounově pohřbu se Rechabeám vydal do Šekemu, kde se shromáždili všichni Izraelci, aby ho uvedli do královského úřadu. 2-3 Netrvalo dlouho a zpráva o jeho korunovaci se donesla až k Jarobeámovi, který od té doby, co uprchl před králem Šalomounem, bydlel v Egyptě. Dali tam pro něj poslat sami Izraelci, a když přišel, předstoupil v jejich čele před Rechabeáma a řekl mu: *** "Tvůj otec nás nutil k velmi tvrdé práci. Odlehči nám nyní břemeno, které na nás vložil, a my ti budeme sloužit." Nato Rechabeám odpověděl: "Dejte mi tři dny na rozmyšlenou a pak se ke mně vraťte pro odpověď." Když Izraelci odešli, povolal Rechabeám zkušené rádce svého otce Šalomouna, aby se s nimi poradil. "Jak bych měl podle vás Izraelcům odpovědět?" zeptal se jich přímo. Rádcové nato odvětili: "Jestliže dnes Izraelcům vyjdeš vstříc, vyhovíš jim a zachováš se k nim velkoryse, pak ti po celý život budou věrně sloužit." Rechabeám však jejich radu zamítl a raději se zeptal na názor svých mladých a nezkušených přátel, kteří s ním vyrůstali a nyní zastávali významná místa: "Co myslíte, jak bychom měli Izraelcům odpovědět na jejich žádost o snížení pracovních nároků, které na ně kladl můj otec?" Jeho mladí vrstevníci mu bez váhání odvětili: "Řekni všem, kdo po tobě chtějí, abys je zbavil povinností, které po nich vyžadoval tvůj otec, že ve srovnání s tebou byl Šalomoun opravdový lidumil, a pohroz jim:,Jestliže se vám nároky mého otce zdály přehnané, pak se těšte, protože já vám teprve ukážu, co je to práce! A pokud vás můj otec nechával za trest zmrskat obyčejným bičem, pak já vás budu trestat důtkami.'" Za tři dny se Jarobeám a ostatní Izraelci podle domluvy vrátili k Rechabeámovi. 13-14 Protože král odmítl rady zkušených rádců a namísto toho se řídil názory nezralých mladíků, obořil se na Izraelce: "Jestliže se vám práce pro mého otce zdála těžká, pak já vám ještě přidám a namísto bičem vás nechám trestat důtkami." *** Za Rechabeámovým odmítavým postojem stál Hospodin, který tímto způsobem naplnil proroctví, jež prostřednictvím Achijáše Šíloského sdělil Nebatovu synu Jarobeámovi. Když všichni Izraelci viděli, že král se k jejich žádosti obrátil zády, společně prohlásili: "Co je nám po nějakém Jišajovu synu Davidovi a jeho rodině. Každý z nás se prostě vrátí domů a je to. Kdyby tak David viděl, co zbylo z jeho slavného království!" Po těchto slovech se všichni Izraelci skutečně vydali na cestu do svých domovů a od té doby Rechabeám vládl pouze Izraelcům pobývajícím na judském území. Král Rechabeám sice vyslal velitele nucených prací Adoráma, aby Izraelce opět přiměl k poslušnosti, ale ti se proti němu vzbouřili a ukamenovali ho. Samotnému králi se jen tak tak podařilo naskočit do svého vozu a uniknout do Jeruzaléma. Od té doby se Izraelci ze severu země stali nepřáteli Davidova rodu. Po Jarobeámově návratu se Izraelci shromáždili a prohlásili ho za krále všech Izraelských rodů kromě Judejců, kteří zůstali věrní následníku z Davidova rodu. Rechabeám mezitím dorazil do Jeruzaléma a zmobilizoval sto osmdesát tisíc bojeschopných mužů z Judova a Benjamínova rodu, aby válkou získal zpět ztracené království svého otce Šalomouna. V tom okamžiku však zasáhl Bůh a svěřil proroku Šemajášovi následující poselství: 23-24 "Oznam Rechabeámovi, synu judského krále Šalomouna, dále Judejcům, Benjamínovcům a také všem ostatním lidem, že jim jako Hospodin vzkazuji, aby nebojovali proti Izraelcům ze severu země. Ať se pokojně rozejdou do svých domovů, protože za vším, co se stalo, stojím v pozadí já sám." Když to Rechabeám a jeho vojáci slyšeli, uposlechli Hospodinovu výzvu a rozešli se zpět do svých domovů. *** Jarobeám pak nechal přestavět město Šekem v Efrajimském pohoří a na nějaký čas se v něm usadil. Později však dal opevnit Penúel a přestěhoval se tam. Jednoho dne Jarobeámovi blesklo hlavou, že Izraelci by se dříve nebo později mohli vrátit k vladaři z Davidova rodu. Napadlo ho, že když Izraelci budou přinášet své oběti do Hospodinova chrámu v Jeruzalémě, opět se podřídí svému bývalému panovníku, judskému králi Rechabeámovi. Aby Jarobeám předešel svému možnému sesazení, dal zhotovit dva zlaté býčky a mezi lidmi nechal rozhlásit: "Není třeba, abyste se nadále vláčeli až do Jeruzaléma. Tyto dvě zlaté sochy jsou vaši bohové, kteří vás vysvobodili z Egypta." Jednoho býčka Jarobeám nechal umístit v Bét-elu a druhého dal dopravit až do Danu. Izraelci je tam pak skutečně chodili uctívat a provinili se tak proti Hospodinu. Jarobeámovi to však nestačilo, a proto nechal na mnoha pahorcích vybudovat svatyně. Lidé, které pověřil službou v těchto svatyních, navíc nepocházeli z rodu Lévijovců, a tak kněžský úřad zastával kde kdo. Dále Jarobeám zavedl nový svátek podobný slavnostem, které se konají v Judsku, a stanovil datum jeho konání na patnáctý den v osmém měsíci. V tento den, který sám tvrdohlavě prosadil, pak v Bét-elu předložil na oltář oběti zlatým býčkům, které nechal zhotovit. Jmenoval také kněze do svatyň, jež nechal postavit v Bét-elu na pahorcích, a přistoupil k oltáři, aby na oslavu nově ustanoveného svátku obětoval. Právě ve chvíli, kdy se Jarobeám postavil k oltáři, aby přinesl svou oběť, dorazil z Judska do Bét-elu Boží prorok a na Hospodinův příkaz zvolal směrem k oltáři: "Hospodin prohlásil, že potomkům z Davidova rodu se narodí syn Jóšijáš, který na tomto oltáři bude obětovat kněze z pahorků, kteří zde nyní předkládají své oběti. Jednoho dne tady jako oběť budou hořet lidské kosti." Když prorok předpověděl, co se stane, stvrdil ještě svou výpověď těmito slovy: "Abyste poznali, že má slova skutečně pocházejí od Hospodina, tento oltář se rozpadne a popel, který je na něm, se rozpráší." Sotva však Boží prorok domluvil, král Jarobeám na něj od oltáře ukázal rukou a vydal svým služebníkům rozkaz, aby se proroka chopili. Natažená ruka mu však náhle úplně ztuhla, takže s ní nemohl vůbec pohnout. Současně se naplnila slova Božího proroka, roztrhl se oltář a popel spolu s obětními kusy se vysypal na zem. Když to král uviděl, obrátil se na proroka s prosbou: "Přimluv se, prosím, za mě u Hospodina a pros ho, aby mi ruku opět uzdravil." Prorok králi vyhověl, prosil za něj Hospodina a králova ruka se opět uzdravila a on s ní mohl hýbat jako dřív. Nato král proroka vyzval: "Pojď ke mně domů. Chci tě pohostit a věnovat ti nějaký dar." Prorok však králi odpověděl: "Nepřijal bych tvé pozvání, i kdybys mi dal polovinu svého majetku. Nebudu zde také nic jíst ani pít, protože sám Hospodin mi to zakázal. Nesmím se dokonce ani vrátit stejnou cestou, kterou jsem přišel." Po těchto slovech se prorok obrátil a odešel z Bét-elu jinou cestou, než po které původně dorazil. V Bét-elu tenkrát žil jiný, velmi starý prorok a ten se o návštěvě a činech judského proroka dozvěděl od svých synů, kteří mu sdělili všechny podrobnosti jeho vystoupení před králem. 12-14 Když mu také na požádání ukázali, kudy se vydal judský prorok domů, nařídil jim, aby mu osedlali mezka a vydal se za Božím prorokem. Netrvalo dlouho a nalezl ho, jak sedí pod dubem. Nejprve se zeptal, zda je to skutečně on, a když dostal kladnou odpověď, *** *** navrhl mu: "Chtěl bych tě pozvat k sobě domů a pohostit tě." 16-17 Judský prorok však odpověděl: "Nemohu se s tebou vrátit a cokoliv zde jíst nebo pít, protože sám Hospodin mi to výslovně zakázal. Nesmím jíst, pít ani se vracet stejnou cestou." *** Nato však starý prorok řekl: "Jsem prorok právě tak jako ty a Hospodin mi prostřednictvím svého posla sdělil, že tě mám přivést zpět do svého domu a dát ti najíst a napít." Ačkoliv to všechno byla lež, judský prorok se vrátil se starcem do jeho domu v Bét-elu a tam se najedl a napil. 20-21 Avšak ještě dříve, než se zvedli od stolu, promluvil Hospodin ústy starého muže k proroku z Judska a oznámil mu: "Přestože jsem tvůj Hospodin a Bůh, neuposlechl jsi, co jsem ti přikázal. *** Vrátil ses zpět, najedl se a napil na místě, kde jsem ti to zakázal. Proto zemřeš a tvé tělo nikdo nepohřbí do hrobu ke tvým předkům." Když judský prorok dojedl a dopil, prorok z Bét-elu, který ho přivedl zpět, pro něj osedlal svého osla a on odjel. Cestou však na něj zaútočil lev a srazil ho k zemi. Tam ho pak zabitého nechal ležet a postával spolu s oslem nad jeho mrtvolou. Zanedlouho kolem procházeli nějací lidé a spatřili mrtvolu i lva stojícího vedle ní. Sotva pak dorazili do Bét-elu, kde žil také starý prorok, vyprávěli o všem, co na cestě viděli. Když se tato zpráva donesla také starému proroku, který Božího posla z Judska dostihl na odchodu a přivedl ho zpět do svého domu, prohlásil: "Je to mrtvola judského proroka, který ani přes varování neuposlechl Hospodinovo nařízení. Proto na něj Hospodin poslal lva a nechal ho usmrtit." 27-28 Potom prorok nařídil svým synům, aby osedlali osla, a když to udělali, vydal se na cestu. Zanedlouho nalezl mrtvolu i osla a lva, kteří ještě postávali opodál. Ačkoliv to bylo zvláštní, lev mrtvolu judského proroka nesežral a nezaútočil ani na osla. *** Prorok tedy mrtvolu Božího posla naložil na osla a přivezl ji s sebou zpět do města, aby za zemřelého vykonal smuteční obřad a důstojně ho pohřbil. Uložil pak jeho tělo do vlastního hrobu a oplakal ho jako svého bratra. Po pohřbu pak požádal své syny: "Až zemřu, uložte mě do stejného hrobu, kam jsme pochovali Božího proroka z Judska. Chci, aby mé ostatky spočinuly vedle jeho, neboť poselství, ve kterém oznámil, jaký osud připravil Hospodin falešnému oltáři v Bét-elu i všem posvátným pahorkům v samařských městech, se zcela jistě naplní." Jarobeám však ani po této události nepřestal jednat v rozporu s Hospodinovou vůlí a i nadále jmenoval do úřadu kněží ve svých svatyních každého, kdo mu přišel pod ruku. Kdokoliv chtěl, toho Jarobeám pověřil. Tento Jarobeámův vzdor se však stal příčinou jeho pádu a zániku celé jeho dynastie. Netrvalo dlouho a Jarobeámova syna Abijáše postihla zlá choroba. Jarobeám si proto zavolal svou ženu a řekl jí: "Uprav se tak, aby nikdo nepoznal, že jsi moje žena, a vydej se do svatyně v Šílu. Tam vyhledej proroka Achijáše, který mi předpověděl, že se stanu králem Izraele. Přines mu deset rozdrobených chlebů a sklenici medu a požádej ho, aby ti řekl, co se stane s naším synem." Jarobeámova manželka svého muže uposlechla a vydala se za Achijášem do Šíla. Achijáš už nic neviděl, neboť jeho stáří ho připravilo o veškerý zrak. Oslovil ho však Hospodin a upozornil ho: "Přichází k tobě Jarobeámova manželka v přestrojení, aby se tě zeptala na osud svého nemocného syna. Až přijde, odpověz jí tak, jak ti nyní oznámím." Netrvalo dlouho a Achijáš uslyšel její kroky ve dveřích. "Jen pojď dál, Jarobeámova ženo," zavolal na ni. "Zbytečně se mně pokoušíš oklamat převlekem, mám pro tebe samé špatné zprávy. Vyřiď Jarobeámovi tato slova, která mu vzkazuje sám Hospodin a Bůh Izraele:,Pozvedl jsem tě ze dna společnosti a postavil tě do čela svého vyvoleného izraelského národa. Vzal jsem království z rukou potomků Davidova rodu a svěřil je tobě. Ty ses však nechoval jako můj služebník David, který respektoval má nařízení a jednal vždy upřímně a pravdivě v souladu s mou vůlí. Napáchal jsi mnohem více zla než všichni tvoji předchůdci. Nechal sis zhotovit kovové napodobeniny falešných bohů a provokoval jsi mne jejich uctíváním. Zachoval ses ke mně jako zrádce. Proto na tebe a tvůj rod sešlu pohromu a až do posledního vyhladím z Izraele všechny tvé mužské potomky bez ohledu na jejich postavení. Rozmetám tvůj rod jako obyčejný hnůj, až z něj nezůstane vůbec nic. O těla tvých potomků, kteří padnou ve městech, se budou přetahovat hladoví psi. Mrtvoly válející se na polích se stanou potravou pro supy. Jsem Hospodin a všechno se stane tak, jak jsem předpověděl.'" Nato se prorok Achijáš obrátil k Jarobeámově ženě a přikázal jí: "Vrať se domů a pamatuj, že jakmile vkročíš do svého města, tvůj syn zemře. Všichni Izraelci ho budou oplakávat a vystrojí mu pohřeb. Tvůj syn však bude poslední z Jarobeámova rodu, který důstojně spočine v hrobě, neboť jako jediný z celého Jarobeámova rodu nalezl u Hospodina, Boha Izraele, přízeň. Hospodin pak postaví do čela Izraele jiného krále, který Jarobeámův rod zcela vyhladí. Všechno přijde tak rychle, že už teď je pozdě na jakýkoliv pokus zabránit tomu. Hospodin pak potrestá také ostatní Izraelce a otřese jimi jako mocný příval rákosím. Vyžene Izraelce z této země, kterou věnoval jejich předkům, a rozpráší je až za Eufrat, protože rozhněvali Hospodina uctíváním falešných bohů. Zavrhne Izraelce kvůli špatnostem, které napáchal sám Jarobeám, a kvůli zlu, ke kterému je svedl." Když prorok Achijáš domluvil, Jarobeámova manželka od něj odešla a zamířila do Tirsy. Jakmile však překročila práh svého domu, její syn zemřel. Vystrojili mu pohřeb a celý Izrael ho oplakal, tak se naplnilo vše co Hospodin předpověděl ústy svého služebníka, proroka Achijáše. Ostatní události z doby krále Jarobeáma, jeho válečná tažení a vladařské záležitosti zaznamenává kronika izraelských králů. Celkem stál Jarobeám v čele Izraele dvacet dva let. Po jeho smrti nastoupil na královský trůn jeho syn Nádab. V Judsku mezitím kraloval Šalomounův syn Rechabeám, kterého přivedla na svět Amónka Naama. Nastoupil na trůn, když mu bylo čtyřicet jedna let a sedmnáct let vládl Judejcům z Jeruzaléma, z města, které si Hospodin vybral, aby v něm byl vybudován jeho chrám. Jednání Judejců bylo Hospodinu trnem v oku a svými nepravostmi, kterých se dopouštěli, ho popouzeli k hněvu ještě více než jejich předkové. Doslova na každém pahorku a pod každým stromem zřizovali posvátná místa a stavěli oltáře falešným bohům. Ve svých svatyních se oddávali modlářské prostituci a provozovali všechny odporné praktiky národů, které před nimi Hospodin vyhnal. V pátém roce Rechabeámovy vlády zaútočil na Jeruzalém egyptský faraón Šíšak. Uloupil veškeré cennosti z Hospodinova chrámu i královského paláce a odnesl také všechny zlaté štíty, které nechal zhotovit Šalomoun. Král Rechabeám nechal nahradit zlaté štíty bronzovými a svěřil je na starost velitelům stráže, kteří konali službu u vchodu do královského paláce. Ti je pak přinášeli, kdykoliv král vcházel do Hospodinova chrámu, a jakmile odcházel, opět je uložili do zbrojnice. Ostatní události z doby krále Rechabeáma a jeho vladařské činy jsou zaznamenány v kronice judských králů. Judský král Rechabeám a izraelský král Jarobeám spolu neustále bojovali. Když Rechabeám zemřel, pochovali ho do hrobu jeho předků v Městě Davidově. Rechabeámova matka se jmenovala Naama a pocházela z národa Amónců. Po jeho smrti usedl na královský trůn jeho syn Abijám. Abijám nastoupil na judský trůn v osmnáctém roce vlády izraelského krále, Nebatova syna Jarobeáma. Vládl v Jeruzalémě celkem tři roky. Jeho matka, Abíšalómova dcera, se jmenovala Maaka. Abijám se dopouštěl stejných špatností, jaké před ním prováděl jeho vlastní otec. Ani on se tedy plně a z upřímnosti neodevzdal svému Bohu a Hospodinu jako kdysi jeho předchůdce David. Avšak právě kvůli Davidovi Hospodin dovolil, aby po Abijámovi nastoupil na trůn opět jeho syn, za jehož vlády se poměry v Jeruzalémě mnohem zlepšily. David totiž po celý svůj život, kromě záležitosti s Chetejcem Urijášem, jednal spravedlivě, držel se Hospodinovy vůle a respektoval jeho přikázání. Válka, kterou spolu vedli judský král Rechabeám a izraelský král Jarobeám, pokračovala i po celou dobu vlády krále Abijáma. Ostatní události a činy z období Abijámovy vlády zaznamenává kronika judských králů. Král Abijám válčil s Jarobeámem až do své smrti, a když zemřel, pochovali ho v Městě Davidově. Na trůn po něm nastoupil jeho syn Ása. 9-10 Ása nastoupil na judský trůn ve dvacátém roce vlády izraelského krále Jarobeáma a panoval v Jeruzalémě celkem čtyřicet jedna let. Postavení královny matky zastávala Abíšalómova dcera Maaka. *** Ása konečně jednal po vzoru svého předka Davida, a Hospodin byl proto s jeho počínáním spokojen. Ása vyhnal ze země všechny, kdo se oddávali rituální prostituci a dal zničit veškeré napodobeniny falešných bohů, které zhotovili jeho předkové. Neušetřil dokonce ani královnu Maaku, kterou zbavil jejího královského postavení za to, že nechala postavit odporný posvátný sloup pro bohyni Ašéru. Ása dal tento sloup porazit a spálit v Kidrónském údolí. Ačkoliv Ása neodstranil všechna posvátná místa na vrcholcích kopců, zůstal po celý svůj život plně oddaný Hospodinu. Přinesl do jeho chrámu stříbro, zlato a veškeré předměty, které on sám i jeho předkové Hospodinu zasvětili. Po celou dobu své vlády vedl Ása válku se svým severním sousedem, izraelským králem Baešou. Baeša při jednom ze svých útoků proti Judsku obsadil Rámu a začal z ní budovat pevnost, aby judskému králi Ásovi odřízl spojení a znemožnil jakýkoliv pohyb. Ása proto shromáždil veškeré stříbro a zlato, které zůstalo v pokladnicích Hospodinova chrámu a jeho královského paláce, svěřil je svým služebníkům a poslal je k aramejskému králi Ben-hadadovi s tímto vzkazem. (Ben-hadadovým otcem byl Chezjónův syn Tabrimón.) "Smlouva, kterou mezi sebou uzavřeli naši otcové, se vztahuje i na nás, jejich následníky. Posílám ti proto darem stříbro a zlato a chci tě požádat, abys na oplátku zrušil svou smlouvu s izraelským králem Baešou. Pak mě jistě přestane obléhat a odtáhne." Ben-hadad s návrhem krále Ásy souhlasil a poručil velitelům svých vojsk, aby zaútočili na izraelská města. Ti ho uposlechli a dobyli Ijón, Dan, Ábel-bét-maaku, celý Kinerót a také všechna území Neftalího rodu. Jakmile se tato zpráva donesla izraelskému králi Baešovi, ukončil přestavbu Rámy a stáhl se do Tirsy. Nato král Ása pověřil všechny obyvatele Judska bez výjimky, aby odnosili z Rámy kameny a dřevo, které Baeša používal na stavbu. Z tohoto materiálu potom nechal opevnit Gebu na území Benjamínovců a vybudoval rovněž Mispu. O dalších událostech z doby Ásovy vlády, jeho úspěších a městech, která vystavěl, se píše v kronice judských králů. Ke konci života onemocněl na nohy, a když potom zemřel, pohřbili ho do hrobu k jeho předkům v Městě Davidově. Jeho nástupcem na judském trůnu se stal jeho syn Jóšafat. V druhém roce panování judského krále Ásy nastoupil na izraelský trůn Jarobeámův syn Nádab a stál v čele Izraele celkem dva roky. Jednal však stejně jako jeho otec v rozporu s Hospodinovou vůlí a navíc svedl ke špatnostem i všechny ostatní Izraelce. 27-28 Mezi Izraelci však žil Achijášův syn Baeša z Isacharova rodu, který proti Nádabovi zosnoval spiknutí s cílem uchvátit královskou korunu. Když pak ve třetím roce vlády judského krále Ásy obléhal Nádab s Izraelci město Gibetón na území Pelištejců, Baeša ho napadl, zabil a prohlásil se namísto něj králem. *** Sotva dosedl na trůn, nechal až do posledního vyhladit všechny příslušníky Jarobeámova rodu. Naplnil tak slova, která Hospodin předpověděl prostřednictvím svého služebníka, proroka Achijáše ze Šíla. Tragický konec Jarobeámova rodu byl důsledkem nepravostí, kterých se on sám jako král dopouštěl a ke kterým svedl také všechny ostatní Izraelce. Jednal v rozporu s vůlí Hospodina, Boha Izraele a vzbudil tak jeho hněv. Ostatní události z doby krále Nádaba a zprávy o jeho panování zachycuje kronika izraelských králů. Po celou dobu své vlády však izraelský král Baeša bojoval proti judskému králi Ásovi. Achijášův syn Baeša, který nastoupil na izraelský trůn v Tirse ve třetím roce vlády judského krále Ásy, vládl Izraelcům celkem dvacet čtyři let. Jeho počínání však bylo Hospodinovi trnem v oku, neboť se dopouštěl stejných nepravostí jako jeho předchůdce Jarobeám, který svedl ke špatnostem všechny izraelské obyvatele. Jednoho dne Hospodin oslovil Chananíova syna Jehúa a svěřil mu následující poselství proti Baešovi: "Přestože jsi byl úplně bezvýznamný, postavil jsem tě do čela svého vyvoleného izraelského národa. Tys však vládl Izraelcům stejně zle jako Jarobeám a dovedl jsi je k tomu, aby svými nepravostmi podněcovali můj hněv. Proto s tvým rodem naložím stejně jako s dynastií Nebatova syna Jarobeáma a všechny tvé potomky a příbuzné vyhladím. O těla tvých potomků, kteří padnou ve městech, se budou přetahovat hladoví psi. Mrtvoly válející se na polích se stanou potravou pro supy." Další události z doby Baešovy vlády, jeho činy a úspěchy jsou zaznamenány v kronice izraelských králů. Když Baeša zemřel, pohřbili ho v Tirse a následníkem trůnu se stal jeho syn Éla. Hospodin vynesl svůj rozsudek nad Baešou a jeho rodem prostřednictvím Chananíova syna Jehúa. Zavrhl Baešu kvůli veškerému zlu, kterým ho jako svého Hospodina provokoval stejně jako jeho předchůdce Jarobeám. Baeša si totiž ve svých zvrhlostech nijak nezadal s Jarobeámovci, které nemilosrdně vyhubil. Když král Ása panoval v Judsku už dvacátý šestý rok, dosedl na izraelský trůn Baešův syn Éla a vládl v Tirse celkem dva roky. Jeden z jeho velitelů jménem Zimrí, který velel polovině osádek válečných vozů, však proti němu tajně naplánoval spiknutí. Jednou, když byl Éla v Tirse a opil se v domě Arsy, správce svého paláce, vtrhl do domu Zimrí a na místě ho zabil. Stalo se to ve dvacátém sedmém roce vlády judského krále Ásy. Sotva Zimrí nastoupil po Élovi na izraelský trůn a začal vládnout, dal vyhladit celou Baešovu dynastii a nenechal z ní naživu ani jediného muže bez ohledu na jeho příbuzenský vztah. Naplnil tak proroctví, které Hospodin vyslovil proti Baešovi prostřednictvím proroka Jehúa. Baeša i jeho syn Éla se totiž vůči Hospodinu provinili a roznítili jeho hněv, neboť se dopouštěli nepravostí, uctívali napodobeniny falešných bohů a svedli k tomu také všechny Izraelce. Další záznamy a podrobnosti z období Élovy vlády obsahuje kronika izraelských králů. Zimrí stanul v čele Izraele ve dvacátém sedmém roce vlády judského krále Ásy, avšak panoval v Tirse pouhých sedm dní. Izraelská armáda tenkrát tábořila nedaleko pelištejského města Gibetónu, a když se Izraelci v táboře doslechli, že Zimrí se postavil proti králi a zavraždil ho, ještě téhož dne dosadili na izraelský trůn velitele vojska Omrího. Omrí pak ihned se všemi Izraelci odtáhl z Gibetónu a oblehl Tirsu. Jakmile Zimrí v Tirse viděl, že město padne, vstoupil do královského paláce, podpálil ho a zahynul v jeho plamenech. Hospodin tak nechal na jeho hlavu dopadnout důsledky nepravostí, kterých se Zimrí dopustil. Jednal totiž stejně zle jako jeho předchůdce Jarobeám, který svým jednáním svedl ke špatnostem všechny Izraelce. Ostatní události z doby Zimrího vlády a okolnosti jeho vzpoury jsou zapsány v kronice izraelských králů. Krátce nato se však Izraelci rozdělili na dva tábory. Polovina jich chtěla za krále Gínatova syna Tibního a druhá polovina prosazovala na trůn Omrího. Stoupenci Omrího však nakonec získali převahu nad těmi, kdo podporovali Tibního, a protože Tibní zemřel, králem se stal Omrí. Omrí nastoupil na izraelský trůn v třicátém prvním roce vlády judského krále Ásy a panoval celkem dvanáct let. Z toho šest let sídlil a vládl v Tirse. Za více než sedmdesát kilogramů stříbra koupil Omrí od Šemera pahorek Šomerón, vybudoval na něm město a podle původního majitele pahorku, Šemera, ho nazval Samaří. Omrí však z Hospodinova pohledu jednal ještě mnohem hůře než všichni jeho předchůdci. Počínal si stejně zle jako Nebatův syn Jarobeám, který svedl k nepravostem všechny Izraelce a nechal je pokoušet Hospodinův hněv uctíváním bezmocných falešných bohů. O dalších událostech z doby Omrího vlády, o jeho činech a také o všem, co vykonal, se píše v kronice izraelských králů. Když Omrí zemřel, pohřbili ho v Samaří a na trůn po něm nastoupil jeho syn Achab. Omrího syn Achab se stal králem Izraele v třicátém osmém roce vlády judského krále Ásy a panoval v Samaří celkem dvaadvacet let. Byl však Hospodinovi trnem v oku ještě více než kterýkoliv z jeho předchůdců. Nejenže se dopouštěl daleko horších nepravostí než Nebatův syn Jarobeám, ale navíc si vzal za manželku Jezábelu, dceru sidónského krále Etbaala, a začal uctívat jejich falešného boha Baala. Nechal pro něj dokonce v Samaří vystavět chrám i s oltářem. Kromě toho však dal také vztyčit posvátný sloup bohyni Ašéře a jeho jednání, kterým pokoušel hněv Hospodina, Boha Izraele, daleko přesahovalo všechno, čeho se dopouštěli všichni předchozí izraelští panovníci. V průběhu Achabovy vlády opravil Chíel Bételský Jericho. Podle slov, která kdysi prostřednictvím Núnova syna Jozua pronesl Hospodin, však při výstavbě přišel o dva syny. Když pokládal základy, zemřel jeho prvorozený syn Abíram, a když vybudoval brány, přišel o život jeho nejmladší syn Segúb. Jednoho dne předstoupil před Achaba Elijáš pocházející z Tišbe v Gileádu a řekl mu: "Přísahám před samotným Hospodinem, Bohem Izraele, kterému sloužím, že v příštích několika letech v celé zemi nezaprší, ani nebude padat rosa, dokud já sám k tomu nevydám příkaz." Po této události promluvil k Elijášovi Hospodin a nařídil mu: "Odejdi odsud směrem na východ a ukryj se v roklině Kerítu jižně od Jordánu. Pij vodu z potoka a potravu ti tam budou přinášet havrani." Elijáš Hospodina uposlechl, odešel do rokliny Kerítu jižně od Jordánu a zůstal tam. Havrani mu každé ráno i večer přinášeli chléb a maso, které zapíjel vodou z potoka. Za nějaký čas však potok vyschl, protože v celé zemi už dlouho nepršelo. Tenkrát Elijáše opět oslovil Hospodin a řekl mu: "Na nic nečekej a vydej se do Sarepty, která leží ve Fénicii. Přikázal jsem tam jedné vdově, aby se o tebe postarala." Elijáš tedy odešel do Sarepty, a když se přiblížil k městské bráně, spatřil nějakou vdovu, jak sbírá dříví na otop. Zavolal na ni a požádal ji, zda by mu nepodala trochu vody ve džbánu, aby se mohl napít. Když mu ji šla nabrat, požádal ji ještě o kousek chleba. Nato však vdova odpověděla: "Přísahám při samotném Hospodinu, že žádný chléb nemám. Zůstala mi jen hrstka mouky v misce a trochu oleje ve džbánku. Sbírám domů trochu klestí, abych mohla připravit pro sebe a pro svého syna poslední pokrm. Až sníme i ten, čeká nás smrt hlady." Elijáš jí odvětil: "Buď bez obav. Jdi domů a udělej všechno tak, jak jsi mi řekla. Nejprve však z toho, co máš, udělej malý bochník chleba pro mě a přines mi ho. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, neboť Hospodin, Bůh Izraele prohlásil, že mouky z misky neubude a džbánek s olejem zůstane plný až do té doby, kdy opět svlaží zemi deštěm." Vdova tedy odešla a udělala všechno, co jí Elijáš nařídil. Každý den mu pak připravovala pokrm a přitom měla dost i pro svou potřebu. Neboť přesně tak, jak prostřednictvím Elijáše řekl Hospodin, mouky z misky neubývalo a džbánek s olejem byl stále plný. Za nějaký čas však vdově onemocněl syn. Bylo mu stále hůř a hůř, až nakonec přestal jevit známky života. Když to vdova zjistila, obrátila se ve svém utrpení na Elijáše s výčitkou: "Co proti mně máš, Boží proroku? Přišel jsi jenom proto, abys kvůli mým nepravostem připravil mého syna o život?" Elijáš ji však požádal, aby mu svého syna dala, vzal jeho bezvládné tělo matce z náručí a odnesl ho do horní místnosti, kterou sám obýval. Tam ho položil na svou postel a volal k Hospodinu: "Ach, Hospodine, můj Bože, chceš snad trestat i tuto vdovu, u které bydlím. Proč jsi nechal jejího syna zemřít?" Po těchto slovech se Elijáš třikrát nad chlapcem sklonil a potom opět zvolal: "Ach, Hospodine, můj Bože, vrať prosím tomuto chlapci život!" Hospodin Elijášovu prosbu vyslyšel a chlapec opět ožil. Elijáš ho vzal, zanesl dolů k jeho matce a řekl jí: "Přesvědč se sama, tvůj syn žije!" Když to vdova viděla, řekla Elijášovi: "Teď už vím, že jsi opravdu Boží prorok a že slova, která Hospodin pronáší tvými ústy, jsou pravdivá." Když pomalu ubíhal třetí rok od doby, co v celé zemi nezapršelo, Hospodin řekl Elijášovi: "Jdi a oznam Achabovi, že svlažím zemi deštěm." Elijáš uposlechl a vydal se za Achabem. 3-4 Tenkrát sloužil u Achaba jako správce jeho paláce člověk jménem Obadjáš. Obadjáš ctil a miloval Hospodina a v době, kdy se královna Jezábel snažila vyhladit Hospodinovy proroky, dokonce sto těchto Božích služebníků ukryl ve dvou jeskyních. Do každé jeskyně schoval padesát proroků a zásoboval je potravinami a vodou. Mezitím však už celé Samaří postihl krutý hladomor. *** Achab si proto jednoho dne Obadjáše, zavolal a řekl mu: "Projdi celou zemí a podívej se ke všem pramenům a do všech údolí. Snad se nám podaří najít nějakou trávu, kterou nakrmíme naše koně a mezky, abychom je udrželi naživu a nemuseli žádné z nich utrácet." Potom si Achab s Obadjášem rozdělili území na dvě poloviny a každý z nich se vydal hledat jedním směrem. Cestou Obadjáš potkal Elijáše, a když ho poznal, padl před ním na zem a zvolal: "Jsi to opravdu ty, Elijáši?" "Ano, jsem to já," odpověděl Elijáš. "Jdi a oznam svému králi, že ses potkal s Elijášem." "Co jsem komu udělal?" zabědoval Obadjáš. "Jenom to ne, vždyť Achab mě dá popravit, sotva se to dozví! Přísahám při samotném Hospodinu, tvém Bohu, že není na zemi národ či království, kam by můj panovník nevyslal své služebníky, aby tě našli. Obyvatelé každého národa i království museli odpřísáhnout, žes v jejich zemi nebyl. A ty mi teď říkáš, abych jen tak přišel za svým panovníkem a oznámil mu, že Elijáš je na světě? Kdo ví, kam tě Hospodinův duch odnese, až tě zase opustím, a kdyby tě pak Achab nenašel, zaplatil bych za to životem. Vždyť víš, že už od mládí jsem věrný jen a jen Hospodinu. Cožpak jsi neslyšel, že v době, kdy Jezábel vyvražďovala Hospodinovy proroky, ukryl jsem sto těchto Božích služebníků po padesáti ve dvou jeskyní a opatřoval je potravinami a vodou? A teď mám jít a oznámit svému panovníkovi, že Elijáš se našel? Vždyť mě na místě zabije!" Elijáš však odvětil: "Přísahám před samotným všemohoucím Hospodinem, kterému sloužím, že se tvému panovníku ukážu ještě dnes." Obadjáš tedy vyhledal Achaba, a když mu oznámil, s kým se potkal, vydal se Achab Elijášovi naproti. Sotva ho spatřil, rozkřikl se na něj: "Jsi to opravdu ty, který jsi přivedl Izrael do neštěstí?" Nato však Elijáš odpověděl: "Ne já, ale ty a tvá rodina jste přivedli Izrael na pokraj zkázy. Opustili jste Hospodinova přikázání a uctíváte falešné bohy. Nyní však dej shromáždit všechny Izraelce na hoře Karmelu a nechej tam nastoupit čtyři sta padesát Baalových proroků a čtyři sta proroků bohyně Ašéry, které živí u svého stolu tvá manželka Jezábel." Achab udělal, co mu Elijáš nařídil a shromáždil všechny Izraelce spolu s falešnými proroky na horu Karmel. Elijáš pak předstoupil před Izraelce a zvolal: "Jak dlouho ještě budete hrát dvojí hru? Je-li Hospodin pravý Bůh, potom jděte za ním. Ale věříte-li Baalovi, pak následujte jeho!" Izraelci však na to nijak neodpověděli, a proto Elijáš pokračoval: "Jsem tady jako jediný prorok, který zůstal věrný Hospodinu, a proti mně stojí čtyři sta padesát Baalových proroků. Přiveďte nám dva býky. Ať si pak Baalovi proroci jednoho býka vyberou, rozsekají ho na kusy a vloží na nezapálenou hranici dříví. Já udělám s druhým býkem totéž a dřevo rovněž nezapálím. Vy si pak přizvete na pomoc svého boha a já budu prosit Hospodina. Ten z bohů, který sešle oheň a spálí připravenou oběť, je opravdovým a pravým Bohem." Když Izraelci tento návrh jednohlasně schválili, Elijáš se obrátil na Baalovy proroky a vybídl je: "Vyberte si jednoho býka a připravte všechno tak, jak jsem vám řekl. Je vás víc, dám vám přednost. Potom proste vašeho boha o zásah, oheň však nezapalujte!" Baalovi proroci tedy připravili vybraného býka a od časného rána až do poledních hodin vzývali svého boha Baala a dožadovali se jeho odpovědi. Žádné odpovědi se však nedočkali a nepomohlo jim, ani když křepčili a tančili okolo oltáře, který si postavili. V poledne si je Elijáš začal dobírat a vybízel je: "Křičte hlasitěji! Vždyť Baal je určitě ten pravý bůh. Možná se zamyslel nebo si musel odskočit. Třeba někam odcestoval nebo spí a musíte ho nejprve probudit." Baalovi proroci tedy ječeli co jim síly stačily a ještě se podle svého zvyku drásali zbraněmi a ostrými předměty až jim proudem tekla krev. Ve svých nesmyslných rituálech pokračovali až do pozdního odpoledne, ale žádné odpovědi se nedočkali. Svým vykřikováním nevzbudili u Baala sebemenší pozornost. Když své marné úsilí Baalovi proroci vzdali, vyzval Elijáš Izraelce, aby přistoupili blíže, a před jejich zraky opravil pobořený Hospodinův oltář. Vybral si dvanáct kamenů, které měly symbolizovat dvanáct izraelských rodů - potomků praotce Jákoba, kterého sám Hospodin nazval Izraelem, a vybudoval z nich Hospodinu oltář. Kolem oltáře pak vyhloubil strouhu, která vymezovala dostatečně velký obětní prostor. Naskládal na oltář dřevo, rozsekal býka na kusy a položil je na dřevo. Potom nařídil Izraelcům, aby přinesli čtyři velké džbány vody a vylili ji na oběť a dřevo. Když to udělali, požádal je, aby to zopakovali ještě jednou a pak ještě potřetí. Všechno na oltáři i kolem něj tak bylo úplně promáčené a voda dokonce naplnila i celou strouhu kolem oltáře. Když nastal čas večerní oběti, prorok Elijáš přistoupil k oltáři a začal se modlit: "Hospodine, Bože našich předků, Abrahama, Izáka a Jákoba, ať dnes každý pozná, že ty jediný jsi pravý Bůh Izraele a že já, tvůj služebník konám všechno podle tvého nařízení. Projev svoji moc Hospodine, aby tito lidé pochopili, že jsi skutečný Bůh a chceš, aby k tobě opět našli cestu a důvěřovali ti." Sotva Elijáš domluvil, Hospodin nechal sestoupit oheň a spálil nejen oběť, ale také dřevo, kameny, hlínu a vysušil všechnu vodu ve strouze. Když to Izraelci uviděli, padli k zemi a volali: "Jen Hospodin je pravý Bůh! Jedině Hospodin je Bohem!" Elijáš jim však poručil, aby ihned pochytali všechny Baalovy proroky a nenechali uprchnout ani jediného. Když se jich Izraelci chopili, Elijáš nechal všechny proroky odvést do Kíšonského údolí a tam je dal až do posledního popravit. Potom se Elijáš obrátil k Achabovi a vyzval ho: "Raduj se a hoduj, neboť už slyším dunění vydatného deště!" Zatímco tedy Achab odešel, aby hodoval, Elijáš vystoupil až na vrchol Karmelu, sklonil se k zemi a schoval si hlavu mezi kolena. Potom nařídil svému služebníku, aby se šel podívat směrem k moři. Služebník uposlechl, a když se vrátil, odpověděl: "Nic tam nevidím." Elijáš ho celkem sedmkrát poslal zpět a teprve posedmé přišel služebník se zprávou: "Z moře vystupuje nepatrný obláček malý jako lidská dlaň." Nato Elijáš řekl: "Pospěš si tedy a vyřiď Achabovi, ať okamžitě zapřáhne koně do vozu a ujíždí, než ho zastihne prudký déšť." A opravdu zatímco Achab ujížděl ve voze do Jizreelu, celé nebe potemnělo a zatáhlo se těžkými mraky, zvedl se vítr a začalo hustě pršet. Elijáš, kterého Hospodin obdařil svou mocí, si však podkasal svůj plášť a celou cestu až do Jizreelu běžel před Achabovým spřežením. Sotva Achab dorazil do paláce, oznámil Jezábele všechno, co Elijáš vykonal a také že nechal popravit všechny Baalovy proroky. Jezábel okamžitě vypravila k Elijášovi posla se vzkazem: "Ať se mnou bohové naloží, jak chtějí, ale přísahám, že tě do zítřka nechám zabít, tak jako jsi připravil o život všechny mé proroky!" Elijáše tato zpráva vyděsila, a proto raději uprchl, aby si zachránil holý život. V Beer-šebě se rozloučil se svým služebníkem a sám se vydal do pouště. Putoval celý den, až dorazil k jednomu hustému keři. Posadil se pod ním a prosil Hospodina o smrt: "Už nemohu, Pane! Nechej mě zemřít, vždyť nejsem o nic lepší než moji předkové." Po těchto slovech ulehl pod keř a vyčerpáním usnul. Najednou se však objevil anděl, probudil Elijáše a vybídl ho, aby vstal a najedl se. Když se Elijáš rozhlédl kolem, spatřil vedle sebe čerstvě upečenou chlebovou placku a džbán vody. Najedl se tedy a napil a potom opět ulehl ke spánku. Hospodinův anděl se však vrátil, dotkl se Elijáše podruhé a řekl: "Vstaň a opravdu se dobře najez, jinak nezvládneš cestu, kterou máš před sebou." Elijáš tedy opět vstal a důkladně se najedl i napil. Když se takto posilnil, vydal se na cestu a putoval čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až přišel k Boží hoře Chorébu, kde v jeskyni přenocoval. Elijáš odvětil: "S velkým nadšením jsem hájil tvé zájmy, všemohoucí Hospodine a Bože, neboť Izraelci zavrhli tvá přikázání, rozbořili oltáře a násilně připravili tvé proroky o život. Zůstal jsem však na všechno už jen já sám a Izraelci se nyní snaží zabít i mě." Nato Hospodin řekl: "Vyjdi z jeskyně a postav se na horu. Budu tudy procházet a chci, abys byl u toho." Sotva Hospodin domluvil, zvedl se tak strašlivý vichr, že se otřásaly skály a pukaly hory. Hospodin však ve větru nebyl. Po vichřici přišlo zemětřesení a po něm ještě ohnivé blesky, ale Hospodin v nich opět nebyl. Když všechno utichlo, ozval se hlas tichý a jemný jako vánek. Sotva ho Elijáš uslyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel ven a postavil se před vchod do jeskyně. Vtom se opět ozval Hospodin a zeptal se ho: "Elijáši, co tady děláš?" Elijáš tedy zopakoval: "S velkým nadšením jsem hájil tvé zájmy, všemohoucí Hospodine a Bože, neboť Izraelci zavrhli tvá přikázání, rozbořili oltáře a násilně připravili tvé proroky o život. Zůstal jsem však už jen já sám a Izraelci se nyní snaží zabít i mě." Tehdy Hospodin Elijášovi odpověděl: "Vrať se, odkud jsi přišel, a až přijdeš do damašské pouště, vyhledej Chazaela a ustanov ho králem Aramu. Potom dosaď na izraelský trůn Nimšího syna Jehúa a posvěť Elíšu, syna Šáfatova z Ábel-mechóly, aby namísto tebe zastával prorocký úřad. Komu se podaří uniknout před pomstou, kterou vykoná Chazael, toho připraví o života Jehú. Kdyby však i Jehúovi přece jen někdo uniknul, usmrtí ho zcela jistě Elíša. Přesto však v Izraeli zůstane sedm tisíc věrných, kteří se nepodrobili Baalovi, nelíbali ho a neuctívali jako svého boha." Elijáš se tedy vydal na cestu a zanedlouho nalezl Šáfatova syna Elíšu. Elíša právě vedl pár volů a oral pole. Před ním oralo ještě dalších jedenáct volských spřežení. Elijáš přistoupil k Elíšovi a přehodil přes něj svůj plášť. Protože Elíša dobře věděl, co to znamená, ihned opustil své voly, rozběhl se za Elijášem a řekl mu: "Budu tě následovat, ale dovol mi dříve, než odejdu, ještě políbit na rozloučenou mé rodiče." "Dobrá," odvětil Elijáš, "ale pamatuj, k čemu jsem tě právě zavázal." Elíša se tedy vrátil a ze všeho nejdříve porazil své voly. Potom podpálil všechny své dřevěné nástroje a pluh a na jejich ohni uvařil maso z poražených volů. Na hostině, kterou uspořádal, rozdělil lidem uvařené maso, sám se však vydal za Elijášem, aby ho doprovázel a sloužil mu. Aramejský král Ben-hadad zmobilizoval celou svou armádu a v doprovodu třiceti dvou dalších králů i s jejich koňmi a válečnými vozy obklíčil Samaří a započal s jeho obléháním. Nejprve však do města vypravil své posly a vzkázal králi Achabovi: "Já, panovník Ben-hadad, ti nařizuji, abys mi odevzdal veškeré své stříbro a zlato a také své nejkrásnější ženy a děti." Izraelský král Achab se zalekl, a proto odpověděl: "Udělám všechno, co jsi mi nařídil, vždyť ti patřím nejen já, ale i vše, co mám." Ben-hadadovi poslové však zanedlouho přišli znovu s dalším příkazem: "Nařídil jsem ti, abys mi odevzdal své stříbro, zlato, ženy a děti. Proto zítra ve stejnou dobu k tobě pošlu své služebníky, aby sami prohledali tvůj palác a domy všech královských hodnostářů. Vezmou si a odnesou všechno, na čem si zakládáš a co má nějakou cenu." Tentokrát si Achab svolal všechny představitele Izraele a řekl jim: "Jak vidíte, Ben-hadadovi jde jen o to, aby vyvolal konflikt. Souhlasil jsem, že mu sám vydám své ženy, děti, stříbro a zlato, ale jemu to nestačí." Představitelé Izraele i všichni lidé jednohlasně prohlásili, aby ho Achab vůbec neposlouchal a nepřistupoval na jeho požadavky. Achab si tedy zavolal Ben-hadadovy posly a požádal je, aby svému králi vyřídili následující vzkaz: "Jsem ochoten splnit tvé původní požadavky, ale na tvou poslední výzvu nepřistoupím." Po těchto slovech poslové odešli a předali Achabovu odpověď Ben-hadadovi. Ben-hadad však Achabovi obratem odpověděl: "Ať se mnou bohové naloží, jak chtějí, ale přísahám, že zničím Samaří takovým způsobem, že z něj nezůstane ani hrstka prachu pro každého z mých bojovníků!" Nato izraelský král Achab odpověděl: "Vytahovat se můžeš až po boji a ne před ním." Když to poslové Ben-hadadovi vyřídili, právě se stejně jako ostatní králové opíjel ve svém stanu vínem. Sotva však uslyšel Achabovu odpověď, vydal rozkaz, aby se všichni připravili k útoku na město. Zatímco se připravovali k bitvě, přišel k izraelskému králi Achabovi prorok a jménem Hospodina mu oznámil: "Celou tuto velikou armádu, kterou vidíš, ti ještě dnes pomohu porazit, abys poznal, že já, Hospodin, jsem skutečný Bůh." "Ale jak mohu něco takového dokázat?" zeptal se Achab. Nato prorok odpověděl: "Hospodin praví, že ti pomohou velitelé vojsk oblastních správců." "Dobrá, a kdo zahájí boj?" ptal se dále Achab. "Budeš to ty sám," odvětil prorok. Achab tedy svolal všech dvě stě třicet dva velitelů vojsk oblastních správců a zmobilizoval také zbytek Izraelců. Celkem shromáždil sedm tisíc mužů a v pravé poledne s nimi vytáhl proti nepřátelskému ležení, kde se právě Ben-hadad a všech třicet dva králů opíjelo ve svých stanech. Velitelé vojsk oblastních správců vyrazili do boje jako první. Když je spatřily aramejské hlídky, ihned ohlásily Ben-hadadovi: "Ze Samaří k nám postupují vojáci!" Ben-hadad proto ihned vydal rozkaz: "Je mi jedno, jestli chtějí zaútočit nebo žádat o mír, přiveďte mi je živé!" 19-20 Velitelé vojsk oblastních správců mezitím vyrazili z města následováni armádou ostatních Izraelců a všichni společně zaútočili na Aramejce, muž proti muži. Když se zaskočení Aramejci dali na útěk, Izraelci se pustili do jejich pronásledování. Králi Ben-hadadovi se však za pomoci několika dalších jezdců podařilo na koni uprchnout. *** Izraelský král Achab mezitím se svou armádou rozprášil aramejskou jízdu, zničil válečné vozy a na straně Aramejců způsobil těžké ztráty. Po boji k Achabovi opět přistoupil Hospodinův prorok a řekl mu: "Vybuduj silnou armádu a udělej všechno, co je třeba, neboť na jaře proti tobě Aramejci opět zaútočí." K aramejskému králi Ben-hadadovi se shromáždili jeho rádci a řekli mu: "Izraelský Bůh je Bohem hor. Proto nás tentokrát přemohli. Jestliže však napadneme Izraelce na rovině, budeme silnější a určitě zvítězíme. Proto králi nahraď všech třicet dva králů skutečnými veliteli a vybuduj stejnou armádu, jako byla ta, o kterou jsi přišel v boji. Nahraď každého ztraceného koně a všechny válečné vozy, abychom se mohli postavit Izraelcům na rovině. Tímto způsobem je jistě přemůžeme." Král s jejich návrhem souhlasil a udělal vše, co mu řekli. Na jaře Ben-hadad vystrojil silnou armádu a vytáhl do Afeku, aby zaútočil proti Izraelcům. Také Izraelci připravili své vojsko, opatřili si zásoby jídla a vyrazili stejným směrem, aby se s Aramejci utkali. Když se obě armády utábořily, izraelská armáda vypadala ve srovnání s obrovským aramejským vojskem jako dvě malá stáda koz na horském svahu. Tenkrát přistoupil k izraelskému králi Achabovi Boží prorok a jménem Hospodina mu oznámil: "Protože si Aramejci myslí, že já, Hospodin, jsem Bohem, jehož moc je omezena pouze na hory, ale do údolí již nedosahuje, pomohu ti nad celou jejich obrovskou armádou zvítězit. Snad potom konečně pochopíte, že jsem opravdový a skutečný Bůh." Armády obou národů zůstaly celý týden ve svém ležení a teprve sedmý den vyrazily do boje. Izraelci tenkrát během jediného dne připravili o život sto tisíc aramejských pěšáků. Ostatním Aramejcům se podařilo uprchnout do Afeku, kde se však na ně zřítily hradby a usmrtily dalších dvacet sedm tisíc bojovníků. Samotný Ben-hadad utekl do města a ukryl se v nějaké zapadlé místnosti. Jeho služebníci, kteří s ním byli, mu však řekli: "Doneslo se nám, že izraelští králové jsou velkorysí. Kdybychom se vypravili k izraelskému králi oděni do smutečního žíněného roucha a na krk si dali oprátku, snad by tě nechal naživu." Jak řekli, tak také udělali a v žíněném rouchu s šíjí ovázanou provazem se vypravili k izraelskému králi Achabovi. Když ho požádali o milost pro svého krále Ben-hadada, Achab jim odpověděl: "Jestliže Ben-hadad ještě žije, pak ho přijmu jako svého bratra." Tato slova byla pro Aramejce tím nejlepším znamením, a proto rychle králi Achabovi přitakali: "Máš pravdu, králi, Ben-hadad je skutečně jako tvůj bratr!" Achab tedy přikázal, aby Ben-hadada přivedli, a když přišel, nechal ho vystoupit k sobě do vozu. Ben-hadad ihned Achabovi navrhl: "Vrátím ti všechna města, o která můj otec připravil tvého otce, a vyhradím ti v Damašku celé ulice, kde můžeš svobodně obchodovat, jak to dělával můj otec v Samaří." "Tvůj návrh přijímám," odvětil Achab, "za těchto podmínek jsem ochoten propustit tě na svobodu." Uzavřel tedy s Ben-hadadem navrženou smlouvu a nechal ho v pokoji odejít. Když to Hospodin viděl, povolal jednoho ze svých proroků a řekl mu, ať přikáže svému příteli, aby ho pořádně ztloukl. Když to však jeho přítel odmítl udělat, prorok prohlásil: "Protože jsi neuposlechl příkaz samotného Hospodina, jakmile se rozejdeme, zabije tě lev." A to se také stalo, sotva ten muž odešel, zaútočil na něj lev a usmrtil ho. Prorok pak vyhledal jiného muže a opět ho požádal, aby ho ztloukl. Tentokrát muž prorokovu výzvu uposlechl, ztloukl ho a způsobil mu viditelná zranění. V tomto stavu se pak prorok postavil u cesty a čekal na příjezd krále. Aby zůstal nepoznán, zahalil si oči páskou. Když král projížděl kolem, prorok na něj zavolal: "Vytáhl jsem do boje, ale někdo mi přivedl zajatce a poručil mi, abych ho střežil. Varoval mne, že když mi uteče, zaplatím za něj vlastním životem nebo se budu muset vyplatit více než třiceti kilogramy stříbra. Přes všechnu moji snahu mi zajatec nakonec přece jen uprchl." "Pak jsi tedy sám nad sebou vynesl rozsudek," odpověděl izraelský král Achab. Vtom si prorok rychle strhl pásku z očí, a když ho král poznal, prorok na Hospodinův pokyn zvolal: "Daroval jsi volnost muži, kterého jsem nenávratně odsoudil k smrti. Proto položíš svůj život za něj a tvůj národ padne namísto jeho národa." Když to Achab vyslechl, rozladěný a nasupený odjel do svého paláce v Samaří. 1-2 V Jizreelu žil člověk jménem Nábot, který vlastnil vinici ležící hned vedle paláce samařského krále Achaba. Jednoho dne se Achab rozhodl, že si v blízkosti svého paláce založí zeleninovou zahradu, a proto požádal Nábota, aby mu svůj pozemek přenechal. Výměnou mu nabídl ještě lepší vinici nebo tolik stříbra, jakou má vinice hodnotu. *** Nábot však Achabovu nabídku odmítl se slovy: "Můj pane, ta vinice je dědictví po předcích, a proto ti ji v žádném případě nemohu dát." Když Nábot odmítl přenechat Achabovi svou vinici s pádným odůvodněním, že jde o dědictví, Achaba to natolik rozladilo, že ztratil chuť k jídlu, rozmrzele ležel ve své posteli a s nikým nepromluvil ani slovo. Když to viděla jeho manželka Jezábel, přišla k němu a zeptala se ho: "Co je s tebou, že ani nejíš?" Achab jí odpověděl: "Požádal jsem Nábota z Jizreelu, aby mi prodal svou vinici a dokonce jsem mu nabídnul, že mu ji řádně zaplatím nebo vyměním za jinou. On mě však odmítl a prohlásil, že mi svou vinici nedá." Nato však Jezábel řekla: "Takto se přece nechová izraelský král! Vzchop se a jdi se najíst! Nemáš žádný důvod k malomyslnosti, já pro tebe tu vinici od Nábota z Jizreelu získám." Jezábel pak Achabovým jménem napsala několik dopisů, opatřila je jeho pečetí a rozeslala představitelům města, kde bydlel Nábot. V dopisech stálo: "Vyzvěte všechen lid, aby se shromáždil a podstoupil jednodenní půst. Nábota posaďte na čelní místo a najměte proti němu dva prolhance a křivopřísežníky. Ty pak naveďte, aby odpřísáhli, že Nábot proklínal Boha i krále a za trest ho za městem ukamenujte k smrti." Představitelé a zástupci města, kde Nábot bydlel, Jezábele vyhověli a udělali všechno, co jim napsala. Vyhlásili půst a posadili Nábota na vyhrazené místo. Naproti němu se pak posadili dva ničemové, kteří Nábota křivě obvinili, že proklínal Boha i krále. Ostatní lidé ho pak vyvedli z města a ukamenovali k smrti. Když bylo po všem, představitelé města poslali Jezábele vzkaz, že Nábota odsoudili a popravili ukamenováním. Sotva se Jezábel dozvěděla, že Nábot je mrtev, oznámila Achabovi: "Můžeš klidně jít a zabrat vinici, kterou ti Nábot, odmítl prodat, neboť Nábot již není naživu." Sotva Achab uslyšel, že Nábot je mrtev, neváhal a jeho vinici si přivlastnil. Když to Hospodin viděl, nařídil Elijášovi Tišbejskému: "Vyprav se k izraelskému králi Achabovi do jeho paláce v Samaří. Nalezneš ho v Nábotově vinici, kterou si právě přivlastnil. Mým jménem se ho zeptej, zda si uvědomuje, že vinici, na kterou si činí nárok, ukradl a že kvůli tomu byl zabit její původní majitel? Nakonec mu oznam, že jsem nad ním jako Hospodin vynesl tento rozsudek: Zemřeš a na stejném místě, kde divocí psi olizovali Nábotovu krev, budou olizovat i tvoji." Elijáš uposlechl a vydal se na cestu. Sotva ho Achab uviděl, rozkřikl se na něj: "Tak přece jsi mě našel, ty zrádče!" Nato Elijáš odpověděl: "Vyhledal jsem tě, protože ses zaprodal zlu a provinil ses proti Hospodinu. Proto ti Hospodin vzkazuje: Přivedu tě do neštěstí a vyhladím veškeré tvé potomky. Usmrtím všechny muže z tvého rodu bez ohledu na jejich postavení. Naložím s tvým potomstvem jako s dynastií Nebatova syna Jarobeáma a s rodinou Achijášova syna Baeši. Svým jednáním jsi mne rozhněval a svedl jsi Izraelce ke špatnostem. A pokud jde o Jezábelu, já sám, Hospodin, ji nechám u jizreelských hradeb roztrhat divokými psy. O mrtvá těla příslušníků tvého rodu, kteří zahynou ve městě, se postarají hladoví psi. Ostatní, kteří padnou na poli, se stanou potravou pro supy." V historii Izraele totiž nikdo nenapáchal tolik zla jako král Achab podněcovaný svou manželkou Jezábelou. Uctíval falešné bohy a jejich napodobeniny a dopouštěl se těch největších zvrhlostí stejně jako kdysi Emorejci, které Hospodin před Izraelci vyhnal. Jakmile Achab slyšel, jaký osud je pro něho určen, roztrhl na znamení smutku svůj oděv, oblékl si roucho kajícníka a postil se, aby dal najevo, že svých činů upřímně lituje. Chodil ve smutečním šatu dokonce i spát a začal se chovat velmi pokorně. Hospodin proto za čas oznámil Elijášovi: "Pozoroval jsi, jak se Achab přede mnou pokořil? Protože svou vinu uznal, neuvrhnu jeho rod do neštěstí již nyní, ale svůj trest vykonám až za panování jeho syna." 1-2 Mezi Aramejci a Izraelem již třetí rok panoval mír, a tak se judský král Jóšafat vypravil za králem Izraele. *** Když si promluvili, izraelský král Achab řekl svým služebníkům: "Uvědomujete si, že Rámot v Gileádu patří Izraelcům, a přesto jsme dosud nic nepodnikli, abychom ho Aramejskému králi vzali?" Potom se obrátil na Jóšafata a zeptal se ho: "Půjdeš se mnou do boje o Rámot v Gileádu?" Nato Jóšafat izraelskému králi odpověděl: "Jsem s tebou zajedno a dám ti k dispozici všechny své vojáky i koně." Potom však dodal: "Nejprve se však zeptej na radu Hospodina." Achab tedy nechal shromáždit na čtyři sta svých proroků a zeptal se jich, zda se má do boje o Rámot v Gileádu pustit, nebo raději s bojem nezačínat. "Jen klidně jdi," jednohlasně odpověděli proroci. "Hospodin ti pomůže k vítězství." Jóšafat se však zeptal: "Měli bychom se otázat nějakého skutečného Hospodinova proroka. Cožpak tu už žádný není?" Nato izraelský král Jóšafatovi odvětil: "Jeden muž, jehož prostřednictvím bychom mohli hovořit s Hospodinem, tady ještě je, ale já ho nenávidím, protože mi nikdy nepřináší dobré zprávy, ale jen samé zlo. Je to Jimlův syn Míkajáš." Když to Jóšafat slyšel, namítl: "Tak bys mluvit neměl." Achab tedy poručil jednomu ze svých služebníků, aby Jimlova syna Míkajáše ihned přivedl. Izraelský král Achab i judský král Jóšafat tenkrát seděli oděni v královských šatech každý na svém trůnu a poslouchali předpovědi proroků na prostranství před hlavní bránou do Samaří, které obvykle sloužilo jako mlat. Jeden z proroků, Kenaanův syn Sidkijáš zhotovil dokonce železné rohy a pod rouškou Hospodinova jména prohlásil: "Budeš s Aramejci bojovat, jako kdybys měl železné rohy, a úplně je zničíš." Všichni ostatní proroci hovořili úplně stejně a nabádali izraelského krále Achaba, aby si Rámot v Gileádu vybojoval. Slibovali mu jisté vítězství a tvrdili, že Hospodin se o to postará. Mezitím králův služebník nalezl Míkajáše a řekl mu: "Všichni ostatní proroci jednohlasně předpovídají králi úspěch, tak si dávej pozor na to, co říkáš, a mluv stejně příznivě jako oni." Míkajáš ale namítl: "Přísahám při samotném Bohu, že oznámím králi jenom to, co mi řekne Hospodin." Když dorazili na místo, král se Míkajáše zeptal: "Míkajáši, máme se pustit do války o Rámot v Gileádu, nebo snad máme od našich záměrů ustoupit?" Nato Míkajáš s předstíranou vážností odpověděl: "Jen jdi a bojuj. Vždyť jsi slyšel, že ti Hospodin pomůže zvítězit." Král Achab se však na Míkajáše rozkřikl: "Kolikrát ti mám ještě opakovat, abys mi jako Hospodinův prorok neříkal nic jiného než čistou pravdu!" Nato Míkajáš přednesl následující poselství: "Viděl jsem všechny Izraelce, jak rozptýleni bloudí po horách jako ovce, které opustil jejich pastýř. Hospodin jim vzkazuje: Když zůstali bez pánů, ať se v klidu všichni vrátí do svých domovů." "Vidíš," řekl izraelský král Achab Jóšafatovi. "Neříkal jsem ti snad, že mi tento prorok nepřinese nikdy nic dobrého, ale jen samé špatné zprávy?" Míkajáš však pokračoval a řekl: "Viděl jsem Hospodina, jak sedí na trůně a po jeho pravici i levici stáli obyvatelé nebes. Potom jsem slyšel, jak se Hospodin otázal:,Kdo zláká Achaba, aby zaútočil na Rámot v Gileádu a přišel v boji o život?' Každý navrhoval něco jiného, ale nakonec před Hospodina předstoupil jakýsi duch a prohlásil:,Já Achaba zlákám.' 'A jak to uděláš?' zeptal se Hospodin.,Půjdu a všem Achabovým prorokům vložím do úst lživá proroctví,' odvětil duch.,Vím, že uspěješ a krále Achaba zlákáš,' odpověděl Hospodin.,Jdi a pusť se do toho.' Hospodin tak nyní prostřednictvím tohoto ducha vložil všem tvým prorokům do úst lživé předpovědi a chystá na tebe pohromu." Sotva Míkajáš domluvil, přistoupil k němu Kenaanův syn Sidkijáš, uhodil ho do tváře a řekl: "Chceš mi snad namluvit, že Hospodinův duch mě opustil a promlouvá teď k tobě a ne ke mně?" Nato Míkajáš odpověděl: "Až se budeš muset ukrýt někde v zapadlém koutě nějakého domu, poznáš to sám." 26-27 To už se však do hovoru vložil také izraelský král Achab a poručil: "Odveďte Míkajáše k správci města Ámonovi a mému synu Jóašovi a vzkažte jim, aby ho na můj rozkaz vsadili do vězení a nedávali mu nic víc než chléb a vodu, dokud se bezpečně nevrátím z válečného tažení." *** Míkajáš se však ozval a prohlásil: "Jestliže se ještě někdy vrátíš, králi, pak poselství, které jsem ti oznámil, nebylo od Hospodina." Nakonec se ještě obrátil k lidem a zvolal: "Všichni si dobře zapamatujte má slova!" Izraelský král Achab a judský král Jóšafat se tedy rozhodli, že proti Rámotu v Gileádu zaútočí. Než vyrazili, Achab navrhl Jóšafatovi: "Pojedu do boje v přestrojení, ale ty si ponechej svůj královský šat." Jak řekl, tak také udělal a vyjel do bitvy v převleku. Aramejský král mezitím nařídil svým dvaatřiceti velitelům oddílů válečných vozů, aby se nezdržovali bojem s izraelskými vojáky ani veliteli, ale zaútočili rovnou na samotného krále Achaba. Když se strhla bitva a velitelé aramejských oddílů válečných vozů spatřili Jóšafata, byli přesvědčeni, že je to izraelský král a zaútočili na něj. Jakmile však Jóšafat vydal válečný pokřik, poznali svůj omyl a stáhli se zpět. Vtom však jeden z aramejských vojáků vystřelil ze svého luku jen tak bez cíle a jeho šíp si našel skulinu zrovna v brnění přestrojeného izraelského krále Achaba. Zraněný král ihned nařídil svému vozatajovi, aby obrátil vůz a ujel s ním z bojiště. Bitva trvala celý den a král Achab obklopený Aramejci musel zůstat ve voze. Z jeho rány však stále vytékala krev, takže do večera vykrvácel a zemřel. Když se slunce nachýlilo k západu, rozlehl se nad bojištěm pokřik vyzývající bojovníky, aby se rozprchli do svých měst a domovů. Mrtvého krále pak převezli do Samaří a tam ho pohřbili. Když umývali jeho zakrvácený válečný vůz v samařském rybníku, kam se chodívaly mýt prostitutky, přiběhli psi a olizovali jeho krev, jak předpověděl Hospodin. O dalších událostech z doby Achabovy vlády, o paláci, který dal postavit a vyzdobit slonovinou, a také o ostatních městech, která dal opevnit, se píše v kronice izraelských králů. Po smrti krále Achaba stanul v čele izraelského království jeho syn Achazjáš. 41-42 Král Jóšafat, syn krále Ásy a Šilchího dcery Azúby, nastoupil na judský trůn ve čtvrtém roce vlády izraelského krále Achaba. Když začal panovat, bylo mu třicet pět let a vládl v Jeruzalémě celkem dvacet pět let. *** 43-47 Jóšafat ve všem jednal stejně jako jeho otec Ása a přesně podle jeho vzoru respektoval spravedlnost a dbal na dodržování Hospodinova zákona. Král Jóšafat zbavil Judsko všech vyznavačů posvátné rituální prostituce, kteří ještě zůstali v zemi z doby jeho otce Ásy. Ovšem ani za vlády Jóšafata Izraelci nezrušili posvátná místa na vrcholcích kopců a dál na přinášeli své oběti a pálili kadidlo. Po celou dobu Jóšafatovy vlády panoval mezi Izraelem a Judskem mír. Ostatní události z doby krále Jóšafata, jeho úspěchy a válečné výpravy popisuje kronika judských králů. *** *** *** *** Edóm tenkrát neměl žádného krále a jeho území spravoval pouze správce království. Jóšafat nechal vystavět flotilu zámořských obchodních lodí a vyslal je do Ofíru pro zlato. Jeho lodě však nikdy nevypluly na širé moře, neboť ztroskotaly už v Esjón-geberu. Když se to dozvěděl Achabův syn Achazjáš, navrhl Jóšafatovi, aby vyslali na moře společnou posádku, Jóšafat však jeho nabídku odmítl. Když za nějaký čas Jóšafat zemřel, pohřbili ho k jeho předkům v Městě Davidově a následníkem trůnu se stal jeho syn Jóram. Achabův syn Achazjáš usedl na izraelský trůn v Samaří v sedmnáctém roce vlády judského krále Jóšafata a stál v čele Izraele dva roky. Byl však Hospodinu trnem v oku, neboť jednal stejně zle jako jeho otec Achab a matka Jezábel. Kráčel tak ve šlépějích svého předchůdce, Nebatova syna, krále Jarobeáma, který svedl k nepravostem všechny Izraelce. Achazjáš uctíval falešného boha Baala a podněcoval hněv Hospodina, Boha Izraele, stejně jako to dělával jeho otec Achab. 1 40 1-2 Jednoho dne přepadl izraelský král Achazjáš přes zábradlí balkónu svého domu v Samaří a vážně se poranil. (Stalo se to v době, kdy se po smrti jeho otce, krále Achaba začal proti Izraeli bouřit národ Moábců.) Potlučený Achazjáš vypravil posly do Ekrónu, aby se zeptali tamního boha Baal-zebúba, zda se král ze svého zranění vyléčí. *** Když jeho počínání viděl Hospodin, poslal svého anděla k Elijášovi Tišbejskému a vzkázal mu: "Vyhledej posly samařského krále a zeptej se jich:,Cožpak Izrael nemá svého Boha, že jdete žádat o radu ekrónského Baal-zebúba?' Nakonec jim vyřiď, že o osudu izraelského krále už jsem rozhodl já sám, Hospodin. Achazjáš se ze svého zranění nezotaví a zcela jistě zemře." Hospodin domluvil a Elijáš se vydal splnit svěřený úkol. Když se poslové vrátili ke králi, udiveně se jich zeptal: "Proč se vracíte tak brzy?" Nato poslové odpověděli: "Potkali jsme po cestě muže, který nám přikázal, abychom se vrátili k tobě, králi, a předali ti vzkaz od Hospodina: ‚Cožpak Izrael nemá svého Boha, že posíláš žádat o radu ekrónského Baal-zebúba? Ze svého zranění se nezotavíš a zcela jistě zemřeš.'" Král se bez váhání zeptal: "A jak vypadal ten člověk, který vás potkal a předal vám toto poselství?" Poslové odvětili: "Byl to muž v chlupatém oděvu s koženým řemenem kolem pasu." "Tak to musel být Elijáš Tišbejský," řekl král a vyslal jednoho ze svých velitelů s padesáti muži, aby ho přivedli. Velitel tedy vyrazil, a když nalezl Elijáše, jak sedí na vrcholu jednoho kopce, zavolal na něj: "Boží muži, král ti nařizuje, abys sestoupil a přišel k němu!" Nato Elijáš veliteli odpověděl: "Jestliže jsem Boží muž, nechť tedy z nebe sestoupí oheň a pohltí tebe i všech padesát vojáků." Sotva Elijáš domluvil, z nebe skutečně vyšlehl plamen a spálil velitele i celý jeho oddíl. Jakmile se to dozvěděl král, poslal k Elijášovi jiného velitele a s ním dalších padesát mužů. Velitel opět vyhledal Elijáše a oznámil mu: "Boží muži, král ti přikazuje, abys k němu okamžitě přišel!" Elijáš však znovu veliteli odpověděl: "Jestliže jsem Boží muž, nechť tedy z nebe sestoupí oheň a pohltí tebe i všechny tvé vojáky." Sotva Elijáš domluvil, z nebe skutečně vyšlehl plamen a spálil velitele i všech jeho padesát mužů. Král tedy poslal třetího velitele a s ním dalších padesát mužů. Tentokrát však velitel padl před Elijášem na kolena a prosil: "Boží muži, ušetři prosím mně i mým padesáti vojákům život. Vždyť přicházíme jako tvoji služebníci. Již dvakrát sestoupil z nebe oheň a spálil dva velitele a všechny jejich muže, ale já tě nyní prosím, abys mi daroval život." Když velitel domluvil, zjevil se Elijášovi Hospodinův anděl a řekl mu: "Jdi s nimi a ničeho se neboj." Elijáš tedy vstal a odešel s velitelem ke králi. Sotva Elijáš předstoupil před Achazjáše, zvolal: "Cožpak Izrael nemá svého Boha, žes poslal své služebníky, aby žádali o radu ekrónského boha Baal-zebúba? Za svoji opovážlivost se ze svého poranění nezotavíš a zcela jistě zemřeš." Zanedlouho nato král Achazjáš zemřel. Vše se tedy odehrálo přesně tak, jak prostřednictvím Elijáše Hospodin předpověděl. Protože Achazjáš neměl žádného syna, jeho nástupcem a králem Izraele se stal Jóram. To se odehrálo v době, kdy v Judsku už druhým rokem vládl král, který se shodou okolností také jmenoval Jóram. Všechny ostatní události z doby vlády krále Achazjáše i činy, které vykonal, popisuje kronika izraelských králů. Když byli jednou Elijáš s Elíšou na cestě z Gilgálu, Hospodin se rozhodl, že vezme Elijáše mocným závanem větru do nebe. Elijáš proto řekl Elíšovi: "Na Hospodinův pokyn odcházím do Bét-elu, ale ty zůstaň zde." Elíša však odpověděl: "Přísahám při samotném Hospodinu, že dokud budeš naživu, nikdy tě neopustím," a odešel do s Elijášem Bét-elu. V Bét-elu k Elíšovi přistoupila skupina místních proroků a zeptali se ho: "Víš, že Hospodin si dnes chce vzít k sobě tvého pána Elijáše?" "Ano, vím," odpověděl Elíša, "ale nechci o tom mluvit." V Bét-elu Elijáš opět řekl Elíšovi: "Hospodin mě posílá do Jericha, ale ty zůstaň tady." Elíša ale opět odvětil: "Přísahám při samotném Hospodinu, že dokud budeš naživu, nikdy tě neopustím," a odešel s Elijášem do Jericha. V Jerichu k Elíšovi přistoupila skupina místních proroků a zeptali se ho: "Víš, že Hospodin si dnes chce vzít k sobě tvého pána Elijáše?" "Ano, vím," odpověděl Elíša, "ale nechci o tom mluvit." Elijáš pak potřetí řekl Elíšovi: "Hospodin mě posílá k Jordánu, ale ty zůstaň zde." Avšak i tentokrát Elíša odpověděl: "Přísahám při samotném Hospodinu, že dokud budeš naživu, nikdy tě neopustím," a nehnul se od Elijáše ani na krok. Na cestu se za nimi vydalo ještě padesát dalších proroků, a když Elijáš s Elíšou dorazili k Jordánu, proroci zůstali stát a zpovzdálí je sledovali. Elijáš vzal svůj plášť, svinul jej a udeřil jím do vody. Sotva to udělal, voda se rozestoupila na obě strany a Elijáš s Elíšou přešli suchou nohou na druhou stranu. Když byli na druhém břehu, Elijáš řekl Elíšovi: "Pověz mi, co pro tebe mohu udělat, než si mě Hospodin vezme k sobě." "Chci obdržet dvojnásobek tvého ducha a stát se tvým nástupcem," odvětil Elíša. "Bude těžké takové žádosti vyhovět," pokračoval Elijáš, "ale jestliže mne uvidíš, jak od tebe odcházím, poznáš, že Hospodin tvé přání splní. Jinak ne." Když pak v družném hovoru kráčeli dále, znenadání se objevil ohnivý vůz tažený koňmi, rozdělil je a mocný poryv vichru odnášel Elijáše do nebe. Sotva to Elíša spatřil, zvolal: "Otče můj a pane! Kdo místo tebe povede Izrael!" Vzápětí mu však Elijáš nadobro zmizel z očí a Elíša ho už nikdy nespatřil. Elíša tedy vzal svůj plášť a na výraz zármutku ho roztrhal. Potom vzal plášť, který tam zanechal Elijáš a vrátil se zpět ke břehu Jordánu. Tam uchopil Elijášův plášť, opět s ním uhodil do vody a zvolal: "Kde je nyní Hospodin, Elijášův Bůh, i sám Elijáš?" Voda se ihned rozdělila stejně jako předtím a Elíša přešel na druhou stranu. Proroci z Jericha, kteří to viděli, prohlásili: "Elijášův duch nyní spočinul na Elíšovi." Potom vyšli Elíšovi vstříc, poklonili se před ním až k zemi a navrhli mu: "Zvaž to Elíšo, je tu padesát schopných a odvážných mužů. Vyšleme je tedy hledat tvého pána. Možná ho Hospodinův duch odnesl a postavil na nějakou horu či do údolí." "Nikoliv," zamítl jejich nápad Elíša. "Nikam je neposílejte." Proroci na něj však tak dlouho naléhali, až jim to nakonec dovolil a muže vyslal. Těch padesát mužů pak hledalo Elijáše celé tři dny, ale nikoho nenašli. Když se pak vrátili k Elíšovi, který se mezitím usadil v Jerichu, řekl jim: "Cožpak jsem vám neříkal, že zbytečným hledáním jenom marníte čas?" Za nějaký čas přišli za Elíšou obyvatelé Jericha a řekli mu: "Pane, jak sám vidíš, naše město leží na dobrém místě, ale díky špatné vodě je okolní země neúrodná." Když je Elíša vyslechl, požádal je, aby mu přinesli novou mísu naplněnou solí. Jakmile to udělali, vydali se společně k prameni, Elíša do něj vysypal sůl a řekl: "Hospodin uzdravuje tento pramen, aby již nikdy nepřinášel lidem smrt a neúrodu zemi." Elíšova slova se skutečně naplnila a voda z pramene byla od té doby naprosto nezávadná. Za nějaký čas zamířil Elíša z Jericha do Bét-elu. Cestou k městu se kolem něj seběhli nedospělí hoši a začali na něj pokřikovat: "Táhni odtud, plešoune! Už ať jsi pryč, ty holá hlavo!" Elíša se na ně po chvíli obrátil a jménem Hospodina je proklel. Vzápětí vyběhli z lesa dva medvědi a všech čtyřicet dva chlapců roztrhali. Elíša pak pokračoval na horu Karmel a odtud se vrátil do Samaří. Achabův syn Jóram se stal králem Izraele v osmnáctém roce vlády judského krále Jóšafata a panoval celkem dvanáct let. Nedopouštěl se sice takových ohavností jako jeho otec a matka, ale přesto jeho jednání bylo v rozporu s Hospodinovou vůlí. Jóram odstranil posvátný Baalův sloup, který nechal vztyčit jeho otec, na druhé straně však neopustil špatnosti, kterých se dopouštěl jeho předchůdce Nebatův syn Jarobeám, Ten svedl k nepravostem celý Izrael. Moábský král Méša byl vlastníkem nesčetných stád a jako vazalský poplatek odváděl každoročně izraelskému králi sto tisíc jehňat a sto tisíc beranů před střiží. Po Achabově smrti se však Méša proti izraelské nadvládě vzbouřil a vypověděl poslušnost. Král Jóram proto vytáhl ze Samaří a zmobilizoval celý Izrael. Vypravil také posly k judskému králi Jóšafatovi a vzkázal mu: "Vzbouřil se proti mně moábský král. Vytáhneš se mnou do boje proti Moábu?" Jóšafat odpověděl: "Pomohu ti a půjdu s tebou do boje. Dám ti k dispozici své vojsko i koně. Řekni mi však, odkud na Moábce zaútočíme?" "Povedeme útok přes Edómskou poušť," vzkázal mu zpět král Jóram. Tak izraelský, judský a edómský král společně vytáhli do války. Cesta se však nečekaně protáhla a po týdenním pochodu celému vojsku došly zásoby vody pro bojovníky i pro zvířata, která měli s sebou. A tak Izraelský král začal bědovat: "Cožpak nás tři panovníky Hospodin povolal jen proto, aby nás vydal na milost a nemilost Moábcům?" Jóšafat se ale otázal: "Copak v Izraeli není ani jeden Hospodinův prorok, jehož prostřednictvím bychom se mohli obrátit na Hospodina?" Jeden z velitelů izraelského krále odpověděl: "Je zde Šáfatův syn Elíša, který před časem sloužil Elijášovi." "Ten jistě bude znát Hospodinovu vůli," prohlásil Jóšafat a spolu s izraelským a edómským králem se za ním vypravili. Když k němu dorazili, Elíša řekl izraelskému králi: "Proč jdeš za mnou? Jdi za proroky svého otce a matky." "Nikoliv," odpověděl izraelský král, "vždyť ten, kdo nás tři panovníky spojil dohromady, aby nás společně vydal na pospas Moábcům, nebyl nikdo jiný než Hospodin!" Nato Elíša prohlásil: "Přísahám před všemohoucím Hospodinem, kterému sloužím, že kdyby s tebou nebyl judský král Jóšafat, vůbec bych se s tebou nebavil. Nestál bys mi za jediný pohled. Teď mi ale přiveďte nějakého zručného hudebníka." Králové Elíšovi vyhověli, a zatímco hudebník hrál, Hospodin předal Elíšovi následující poselství: 16-17 "Jako Hospodin vám radím, abyste v údolí vyhloubili několik studní, a přestože nezaprší ani nezavane vítr, zaplní se tyto studny vodou. Bude jí dost pro vás, pro dobytek i pro všechna ostatní vaše zvířata. *** Jsem Hospodin a mám moc to vykonat. Navíc vám však pomohu zvítězit nad Moábci. S mou pomocí dobudete všechna opevněná a významná města. Pokácíte veškeré dobré stromy, zasypete všechny vodní prameny a každé úrodné pole zaházíte kamením." Druhého dne časně zrána, kdy kněží přinášejí obětní dary, se od Edómu přivalily proudy vody a svlažily celé území. O připravovaném útoku tří králů se doslechli Moábci a zmobilizovali všechny mladé i staré muže, kteří dokázali vzít do ruky zbraň. Ti potom zaujali postavení na hranicích země. 22-23 Když na druhý den brzy ráno vstali, slunce se právě vyhouplo nad obzor a zářilo na vodu. Moábcům se tak zdálky voda jevila jako krev a domnívali se, že králové a jejich vojáci se mezitím navzájem mezi sebou povraždili. S vítězoslavným pokřikem a vidinou snadné kořisti tedy vyrazili směrem k nepřátelskému ležení. *** Sotva se však přiblížili, Izraelci vystoupili z úkrytů a pustili se s nimi do boje. Moábci se po chvíli dali na útěk, ale Izraelci je pronásledovali, vtrhli do jejich země a Moábce bez milosti pobíjeli. Zničili jejich města a na úrodná pole navršili hromady kamení. Zasypali také veškeré vodní prameny a porazili všechny vzrostlé stromy. Nejdéle odolávaly hradby Kírcharešetu, ale i toto město nakonec vojáci vyzbrojení praky obklíčili a začali dobývat. Když Moábský král viděl, že boj je nad jeho síly, pokusil se s pomocí sedmi set ozbrojenců probít k edómskému králi, ale neuspěl. Podařilo se mu však zajmout jeho nejstaršího syna, který měl po něm usednout na královský trůn. Toho jako oběť upálil na městských hradbách. Tato událost vyvolala mezi spojenci takový odpor proti Izraelcům, že od dalšího boje upustili a vrátili se zpět do své země. Stalo se, že k Elíšovi přišla vdova po jednom z Hospodinových proroků a začala bědovat: "Zemřel mi manžel. Dobře víš, že vždy ctil a respektoval Hospodina. Nyní však přišel člověk, kterému manžel zůstal dlužen, a chce si vzít oba mé syny za své otroky." Elíša ženu vyslechl a zeptal se jí: "Jak ti mohu pomoci? Řekni mi, co ti doma ještě zůstalo?" "Nemám už vůbec nic," odpověděla vdova, "kromě lahvičky s trochou oleje." Nato Elíša řekl: "Zajdi tedy ke všem svým sousedům a požádej je o prázdné nádoby. Sežeň jich co nejvíce. Potom se vrať a zavři se doma i se svými syny. Nalévej pak postupně olej do všech přinesených nádob a plné dávej stranou." Elíša domluvil, vdova od něj odešla a udělala, co jí poradil. Potom se zavřela i se svými syny v domě a začala plnit nádoby olejem. Když byly všechny nádoby plné a ona dolévala poslední, řekla svému synovi, aby jí přinesl další. Syn jí však odpověděl, že už žádnou nádobu nemají. Sotva to dořekl, olej přestal z lahvičky vytékat. Vdova se pak šla zeptat Elíši, co má dál dělat. "Všechen olej prodej a zaplať dluhy po manželovi," řekl jí a pokračoval: "Zbytek peněz potom použij pro sebe a pro své syny." Když jednou Elíša procházel Šúnemem, jedna zbožná a pohostinná žena ho pozvala na večeři. Kdykoliv pak od té doby šel kolem, zastavil se u ní a najedl se. Za nějaký čas navrhla tato Šúnemanka svému muži: "Jsem si jistá, že ten muž, který tak často prochází kolem, je Boží prorok. Postavme mu na rovné střeše našeho domu malou místnost a dejme mu tam postel, židli, stůl a svícen. Kdykoliv se pak u nás zastaví, může tam přenocovat." Po nějakém čase Elíša opět přišel a když se uložil nahoře v pokoji, požádal svého služebníka Géchazího, aby mu zavolal Šúnemanku. Když na jeho výzvu přišla, Elíša řekl Géchazímu: "Poděkuj jí za to, jak se o nás stará, a zeptej se jí, zda bych pro ni nemohl něco udělat. Bude-li chtít, můžu zajít třeba i za velitelem armády nebo na ni upozornit samotného krále." Šúnemanka odpověděla: "Žiji spokojeně obklopena svým národem." Elíša se však Géchazího znovu zeptal: "Cožpak bychom jí skutečně nemohli v něčem pomoci?" "Už to mám," vzpomněl si Géchazí. "Šúnemanka nemá žádného syna a její muž už kvůli svému vysokému věku nemůže mít děti." "Tak jdi a zavolej ji," řekl Elíša. Géchazí uposlechl a přivedl ženu ke dveřím Elíšova pokoje. Elíša pak Šúnemance oznámil: "Za rok, přibližně v tuto dobu, budeš ve svém náručí chovat syna." Ta ovšem namítla: "Ach ne, pane, raději mne netrýzni nesplnitelnými nadějemi, jsi přece Boží muž!" Šúnemanka však opravdu otěhotněla a přibližně za rok porodila syna, přesně jak Elíša předpověděl. 18-19 Chlapec rostl a jednoho dne se vydal za svým otcem, který právě s ostatními sklízel úrodu. Protože na poli chlapce začala bolet hlava, požádal otec jednoho ze služebníků, aby ho odnesl k matce. *** Když jí ho služebník přinesl, matka si posadila chlapce na klín a konejšila ho. Stav dítěte se však neustále zhoršoval a kolem poledne hoch zemřel. Matka položila jeho tělo na postel v pokoji Božího proroka, zavřela dveře a vrátila se dolů. Potom zavolala svého muže a požádala ho: "Pošli mi, prosím, jednoho ze svých služebníků a osla, abych se co nejrychleji dostala k Božímu muži." "A proč k němu chceš jít právě dnes?" zeptal se jí manžel. "Vždyť není žádný svátek ani den sobotního odpočinku." "Nevadí," odvětila Šúnemanka, "vím, co dělám." Osedlala tedy osla a řekla svému sluhovi: "Jedeme! Nijak se kvůli mně nezdržuj. Kdybych potřebovala zpomalit, dám ti vědět." Vydali se na cestu a zamířili k Božímu proroku na horu Karmel. Elíša ji uviděl již zdálky a řekl svému služebníku Géchazímu: "Podívej, přijíždí Šúnemanka! Běž ji přivítat a zeptej se, zda je s ní i s celou její rodinou všechno v pořádku." Géchazí tedy odešel a Šúnemanka mu odpověděla, že všechno je, jak má být. Když ale přišla na horu až k Elíšovi, padla před ním na zem a pevně se chopila jeho nohou. Géchazí se ji snažil odstrčit, Elíša ho však zadržel: "Nechej ji být, tato žena prožívá hořký zármutek, o kterém mi Hospodin nic neřekl." Vtom Šúnemanka začala naříkat: "Žádala jsem tě snad, abys mi dal syna, pane? Cožpak jsem ti neříkala, abys mě netrápil nesplnitelnými nadějemi?" Když to Elíša uslyšel, nařídil Géchazímu: "Připrav se na cestu, vezmi si do ruky mou hůl a pospěš se Šúnemankou k jejímu domovu. Ničím se cestou nezdržuj, nikoho nezdrav ani na pozdrav neodpovídej. Až dorazíte na místo, polož mou hůl na chlapcovu tvář." Chlapcova matka ho však přerušila a řekla: "Přísahám při samotném Hospodinu a tvém životě, že bez tebe neodejdu." Elíša tedy vstal a vydal se za Šúnemankou. Géchazí šel napřed a položil chlapci na tvář Elíšovu hůl. Nic se však nestalo, a tak se vrátil k Elíšovi a oznámil mu, že chlapec se neprobudil. Když konečně dorazil k domu i Elíša, mrtvý chlapec stále ležel na jeho lůžku. Elíša vstoupil dovnitř, zavřel dveře, aby zůstal s chlapcem o samotě, a volal k Hospodinu o pomoc. Potom si lehl na postel k chlapci, aby ho vlastním tělem zahřál. Po chvíli vstal, několikrát se prošel po místnosti a znovu si lehl k chlapci na postel. Zanedlouho chlapec sedmkrát kýchl a otevřel oči. Elíša tedy zavolal Géchazího a požádal ho, aby přivedl chlapcovu matku. Když s ní Géchazí přišel, Elíša jí předal živého a zdravého syna. Šúnemanka z vděčnosti padla Elíšovi k nohám a poklonila se mu až k zemi. Potom si vzala svého syna a odešla. Elíša zamířil do Gilgálu, kde právě vládl hladomor. Tam se setkal se skupinou místních proroků a nařídil Géchazímu, aby pro ně navařil velký hrnec vydatné polévky. Jeden z proroků se vydal na pole, protože chtěl nasbírat zelné výhonky. Při tom narazil na jakousi planou rostlinu. Natrhal plnou halenu jejich plodů a nakrájel je do hrnce s polévkou, ačkoliv nikdo nevěděl, o jakou rostlinu vlastně jde. Když byl vývar hotov, každý z mužů dostal svou porci, ale sotva ochutnali, vykřikli: "Elíšo, Boží proroku, ta polévka je otrávená!" a všichni okamžitě přestali jíst. Elíša je požádal, aby mu přinesli trochu mouky, nasypal ji do hrnce a řekl: "Nyní mohou všichni bez obav jíst." A skutečně, všichni se s chutí dosyta najedli a ještě zůstalo. Později přišel nějaký muž z Baal-šališi a přinesl Elíšovi dvacet chlebových placek upečených z ječné mouky a k tomu plný ranec obilí z čerstvé úrody. Elíša toho muže požádal, aby všechno rozdal lidem, ale muž namítl: "Jak mohu takovou trochu jídla rozdělit mezi sto dospělých mužů?" Elíša mu však odpověděl: "Jen jim to dej, ať se najedí, protože sám Hospodin řekl, že se dostane na všechny a ještě zůstane." Muž tedy uposlechl a předložil přinesené pokrmy čekajícím lidem. A opravdu, přesně podle Hospodinovy předpovědi se všichni najedli, a ještě zbylo. V té době stál v čele aramejské armády mimořádně schopný velitel Naamán. Aramejský král si ho nesmírně vážil, neboť jeho prostřednictvím pomohl Hospodin Aramejcům k vítězství nad nepřáteli. Naamán byl skutečně statečný bojovník, trpěl však malomocenstvím. Na jedné válečné výpravě zajali aramejští válečníci malé izraelské děvčátko, které se dostalo do služby k Naamánově manželce. Děvčátko jednou své nové paní řeklo: "V Samaří žije prorok jménem Elíša. Kdyby ho tvůj manžel Naamán navštívil, prorok by ho jistě zbavil malomocenství." Když se to Naamán dozvěděl, ohlásil se u svého krále a oznámil mu, co se dozvěděl od izraelského děvčátka. "Neváhej a jdi," řekl mu na to aramejský král. "Sám napíšu izraelskému králi doporučující dopis a požádám ho, aby ti pomohl." Naamán si tedy připravil dary - tři sta čtyřicet kilogramů stříbra, dvaasedmdesát kilogramů zlata, desatery sváteční šaty, a vydal se na cestu. V dopise pro izraelského krále stálo: "Přijmi mého služebníka Naamána, který ti předává tento list, a uzdrav ho z malomocenství." Sotva si izraelský král tento dopis přečetl, na znamení rozhořčení a zděšení roztrhl své královské roucho a prohlásil: "Cožpak jsem Bůh, abych mohl podle libosti darovat život nebo rozsévat smrt? Proč mi aramejský král posílá svého služebníka, abych ho zbavil malomocenství? Hledá jen záminku, jak vyvolat konflikt!" Jakmile se Boží prorok Elíša doslechl, že izraelský král v hněvu roztrhl své roucho, poslal mu vzkaz: "Proč ses tak vyděsil, že jsi roztrhl své roucho? Jen pošli toho muže za mnou, ať pozná, že v Izraeli je skutečný Hospodinův prorok." Naamán se tedy s celým svým doprovodem i povozem s dary odebral k Elíšovi a zůstal stát u vchodu do jeho domu. Elíša ani nevyšel ven a pouze prostřednictvím svého služebníka Géchazího Naamánovi vzkázal: "Jdi k řece Jordánu, sedmkrát se do ní ponoř a tvé tělo se opět uzdraví a zbaví se malomocenství." Naamána ovšem takové přijetí rozhněvalo: "Očekával jsem, že prorok přijde za mnou a bude za mě prosit Hospodina, svého Boha," obořil se na Géchazícho. "Myslel jsem, že vykoná nějaký posvátný rituál a uzdraví mne z malomocenství. Trmácím se sem, do Izraele, snad jen proto, abych se tady vykoupal? Cožpak damašské řeky Abána a Parpar nejsou lepší než všechny Izraelské vody dohromady?" Po těchto slovech se Naamán obrátil a rozhořčeně odcházel. Naamánovi služebníci však svého pána přesvědčovali: "Pane, kdyby ti prorok nařídil vykonat něco velkého, určitě bys to udělal. Proč tedy neuposlechneš tak prostou radu a nejdeš se vykoupat v Jordánu? Vždyť není nic snadnějšího a on tvrdí, že ti to pomůže." Naamáns se nakonec podvolil a zamířil k Jordánu, ve kterém se na radu Božího proroka sedmkrát ponořil. Když vystoupil z vody, jeho tělo bylo opět zdravé a krásné jako tělo malého dítěte. Naamán tedy s celou družinou zamířil zpět k domu Božího proroka. Při setkání s Elíšou prohlásil: "Teď už vím, že mimo Izrael není na celém světě jiný pravý Bůh. Proto nyní prosím ode mne přijmi dary jako výraz mé hluboké vděčnosti." Elíša však odmítl se slovy: "Přísahám před samotným Hospodinem, kterému sloužím, že si nevezmu ani haléř." A opravdu, ačkoliv ho Naamán přemlouval, Elíša žádný z přivezených darů nepřijal. Po chvíli Naamán řekl: "Jestliže tedy ty sám nic nechceš, dovol, abych si tedy alespoň já směl odvézt tolik hlíny, kolik unesou dva mezci. Nechci již nikdy uctívat a obětovat jinému bohu než Hospodinovi. Chci však Hospodina požádat, aby mi v jedné věci odpustil. Když můj panovník vstupuje do chrámu svého boha Rimóna, aby se mu poklonil, já ho doprovázím a podpírám ho. Když se pak král v Rimónově chrámu klaní, musím se spolu s ním poklonit i já. Ať mi tedy Hospodin v této věci odpustí." "Nemusíš se tím nijak znepokojovat," odvětil Elíša, a Naamán radostně odešel. Když se Naamán vzdálil, Elíšův služebník Géchazí si řekl: "Můj pán byl k tomu Aramejci příliš velkorysý, když si od něj vůbec nic nevzal. Přísahám před samotným Hospodinem, že to tak nenechám. Poběžím za ním a něco si od něj vezmu." Jak se rozhodl, tak bez váhání učinil. Když Naamán viděl, že za ním Géchazí běží, sestoupil z vozu, vyšel mu vstříc a zeptal se: "Je všechno v pořádku?" "Ano," odvětil Géchazí, "neznepokojuj se, nic zlého se neděje. Můj pán mne jen poslal, abych ti vyřídil, že k němu právě přišli dva proroci z Efrajimského pohoří, a on by tě chtěl požádat, abys mu pro ně věnoval asi třicet čtyři kilogramů stříbra a dvoje šaty!" "Ale s radostí," odvětil Naamán a ještě Géchazího přesvědčoval: "Klidně ti dám i dvakrát tolik stříbra, než žádáš." Potom nechal zabalit stříbro i šaty do dvou vaků a nařídil dvěma svým služebníkům, aby Géchazímu všechno odnesli. Jakmile Géchazí přišel se služebníky na kopec, vzal si od nich Naamánovy dary a ukryl je ve svém domě. Pak poslal Naamánovy služebníky zpátky a sám odešel za Elíšou. "Kde jsi byl, Géchazí?" zeptal se ho Elíša. "Kde bych byl? nikde!" odpověděl Géchazí. Elíša mu však řekl: "Ty si myslíš, že mi Hospodin neukázal, jak kvůli tobě Naamán zastavil svůj vůz a vyšel ti vstříc? Copak to byla správná příležitost brát peníze či přijímat oděvy, olivové sady, vinice nebo stáda a služebnictvo. Za to, cos udělal, budeš ty i tvoji potomci navždy snášet Naamánovo malomocenství." Elíšovo slovo se okamžitě splnilo a když se Géchazí obrátil k odchodu, postihlo ho malomocenství a kůže mu zbělela jako sníh. Jednou přišli za Elíšou jeho žáci a řekli mu: "Místo, kde se spolu s tebou setkáváme, je už pro nás příliš malé. Zajděme k Jordánu a každý z nás odtud přinese jeden trám, ze kterých si pak postavíme větší příbytek." "Jen jděte," odpověděl Elíša. Jeden z proroků ho však požádal: "Pojď prosím s námi." Elíša souhlasil a odešel s ostatními prorockými žáky k Jordánu. Když začali porážet stromy, jednomu z žáků upadla železná sekera do vody. "Ach ne," zvolal zoufale, "tu sekeru jsem si vypůjčil!" Uslyšel ho Elíša a zeptal se: "Kam ta sekera spadla?" Když mu to místo ukázal, Elíša usekl kus dřeva, hodil je do vody a sekera vyplavala. "Vytáhni ji ven," vybídl Elíša prorockého žáka. Muž tedy natáhl ruku a vzal si sekeru zpět. Aramejci a Izraelci spolu v té době často válčili. Aramejský král se vždy poradil se svými veliteli a poté rozhodl, kde postaví vojenský tábor. Boží prorok však pokaždé informoval izraelského krále, kudy nemá táhnout, protože by na vojenský tábor Aramejců narazil. Izraelský král si ta místa, která prorok označil, nechal od zvědů dobře prověřit a dával si na ně pozor. Tak Elíša krále mnohokrát včas varoval a mařil vojenské útoky nepřátel. Aramejského krále to samozřejmě nesmírně dopalovalo, až jednoho dne shromáždil své velitele a zeptal se jich: "Cožpak mi nejste schopni zjistit, kdo z našich lidí izraelskému králi donáší?" "Není to nikdo z nás, náš pane a králi," odpověděl jeden z velitelů. "Všechno má na svědomí izraelský prorok Elíša, který dokáže vyzradit svému králi dokonce i to, co vyslovíš ve své vlastní ložnici." Když to aramejský král vyslechl, vydal rozkaz: "Zjistěte mi, kde ten prorok je. Pošlu tam své vojáky a nechám ho sem přivést." Netrvalo dlouho a král dostal zprávu, že Elíša se zdržuje v Dótanu. Ihned tedy vypravil válečné vozy a silný vojenský oddíl a ještě té noci je vyslal, aby Dótan obklíčili. Když na druhý den časně zrána služebník Božího proroka vstal a spatřil, že celé město je obleženo vojáky a koňmi taženými válečnými vozy aramejského krále, zavolal na Elíšu: "Ach, pane, co budeme dělat?" "Ničeho se neboj," odpověděl prorok. "Na naší straně stojí daleko silnější armáda." Potom požádal Hospodina: "Můj Pane, dej, aby oči mého služebníka prohlédly." Hospodin Elíšu vyslyšel, takže prorokův služebník spatřil všude kolem ohnivé koně a válečné vozy. Když se po chvíli Aramejci začali stahovat k městu, Elíša prosil Hospodina, aby je zaslepil a zmátl. Hospodin ho opět vyslyšel. Aramejci přitáhli, ale Elíša jim řekl: "Jdete špatným směrem. Tady nenajdete muže, kterého hledáte. Pojďte za mnou, já vás k němu zavedu." Aramejci se skutečně za ním vydali a Elíša je dovedl do Samaří. Sotva vstoupili do města, Elíša požádal Hospodina, aby dal Aramejcům opět prohlédnout. Hospodin to udělal a jakmile se Aramejci rozhlédli, zjistili, že jsou uprostřed opevněného města Samaří. Když to viděl izraelský král, zeptal se Elíši: "Mám je dát všechny na místě pobít?" "Nezabíjej je," odvětil Elíša. "Cožpak jsi je přemohl a zajal svými zbraněmi, že je chceš povraždit? Raději dej připravit hostinu, ať se mohou najíst a napít a vrátit se ke svému králi." Izraelský král tedy nechal pro Aramejce přichystat velkou hostinu, a když se všichni najedli a napili, poslal je zpátky k jejich králi. Od té doby Aramejci přestali s nájezdy na izraelská území. Za nějaký čas však aramejský král Ben-hadad opět zmobilizoval celou svou armádu a obklíčil Samaří. Protože se obléhání neustále protahovalo, obyvatelům města začaly docházet potraviny. Došlo to tak daleko, že obyčejná oslí hlava stála téměř kilogram stříbra a půllitr holubího trusu se prodával za více než padesát gramů stříbra. Když jednou izraelský král obcházel hradby, zavolala na něj nějaká žena a prosila ho o pomoc. Král jí však odpověděl: "Jestliže ti nepomůže Hospodin, jak ti mám pomoci já? Nemám ani obilí ani víno." Pak ale dodal: "A co se ti vlastně stalo?" Ona nato odpověděla: "Tato žena mi navrhla, abychom snědly mého syna, a řekla, že později sníme i její dítě. Uvařily jsme tedy mého syna a snědly ho. Další den jsem k ní přišla s tím, že tentokrát uvaříme a sníme jejího syna, ale ona ho mezitím někam schovala." Sotva král uslyšel, co se stalo, roztrhal na znamení zoufalství svůj oděv. Když pak pokračoval v obchůzce hradeb, lidé viděli, že pod královským rouchem nosí smuteční žíněný šat. Král tenkrát prohlásil: "Ať se mnou Bůh naloží, jak chce, ale přísahám, že Šáfatův syn Elíša bude ještě dnes o hlavu kratší." Elíša právě seděl ve svém domě s představiteli města, a když král vyslal svého služebníka, aby ho usmrtil, Elíša řekl: "Náš král je obyčejný vrah. Právě posílá svého sluhu, aby mi uťal hlavu. Až jeho služebník přijde, zavřete, aby nemohl dovnitř, protože zanedlouho po něm přijde sám král." Ještě ani nedomluvil a králův služebník už stál u dveří. Vzápětí dorazil i sám král a zvolal: "Celou tuto pohromu na nás přivedl Hospodin. Copak mohu ještě očekávat, že zrovna on něco změní?" Elíša řekl: "Poslouchejte, co mi oznámil Hospodin: ‚Zítra v tuto dobu se bude sedm kilogramů mouky nebo čtrnáct kilogramů ječmene prodávat u samařské brány za dvanáct gramů stříbra.'" Vtom se ozval králův osobní strážce a prohlásil: "I kdyby sám Hospodin zotevíral nebeské sýpky. Nemůže se to splnit." Elíša mu však odpověděl: "Uvidíš to na vlastní oči, ale nic z toho ani neochutnáš." U samařské brány sedávali čtyři malomocní, kteří si toho dne řekli: "Proč tu máme jen tak sedět a čekat na smrt. Jestliže se rozhodneme jít do města, kde vládne hladomor, zemřeme. Zůstaneme-li zde, také zahyneme. Vydejme se tedy do tábora Aramejců a vzdejme se jim. Buď nám darují život a my přežijeme, nebo nás usmrtí. V obou případech nemáme co ztratit" Za soumraku se proto zvedli a zamířili k táboru Aramejců. Když se přikradli až k samotnému ležení, s údivem zjistili, že široko daleko vůbec nikdo není. Hospodin totiž Aramejce vyděsil zvukem válečných vozů, dusotem koní a hřmotem velkého vojska. A když tak na ně zaburácel, Aramejci si řekli: "Běda nám, izraelský král se spojil s Chetejci a Egypťany a teď na nás společně útočí!" Proto neváhali, opustili své stany, koně i osly a rozutekli se do tmy. Tábor nechali tak, jak jej postavili, a zmateně uprchli, aby si zachránili alespoň holý život. Malomocní, kteří přišli až k táboru, to zjistili a odvážili se jít ještě dále. Vstoupili do jednoho stanu, kde se dosyta najedli a napili a odnesli si odtud stříbro, zlato a nějaké šaty. Když svou kořist dobře ukryli, vrátili se a odnesli si do své skrýše další věci z jiného stanu. Potom si ale řekli: "To, co děláme, není správné. Stali jsme se svědky tak úžasné události a necháváme si ji pro sebe. Jestli s oznámením budeme otálet až do rána, zasloužíme si nejpřísnější potrestání. Raději pojďme hned do paláce a informujme krále." Přišli tedy k strážcům městské brány a zavolali na ně: "Dostali jsme se až do aramejského tábora a nikoho jsme nenašli. Nezazněl tam jediný lidský hlas. Jsou tam jen koně, osli a opuštěné stany." Strážcové brány předali tu zprávu dál a za okamžik se donesla až do královského paláce. Přestože byla noc, král vstal a řekl svým velitelům: "Já vám povím, co si na nás Aramejci vymysleli. Vědí, že trpíme hladem, a proto opustili tábor a ukryli se někde v okolí. Chtějí nás tak vylákat z města, aby nás mohli pochytat živé a sami proniknout dovnitř." Nato se ozval jeden z velitelů a navrhl: "Ať si několik mužů vezme pět koní, kteří ještě zůstali ve městě, a vyjedou k táboru Aramejců. Jestliže Aramejci přichystali léčku, pak budou jediní, kteří do ní padnou. Vyšleme je, ať zjistí, co se stalo, vždyť nemáme co ztratit." Izraelci tedy vypravili dvě koňská spřežení a vyslali je k aramejskému ležení. Král jim nařídil: "Jeďte a zjistěte, jaká je situace." Vyslaní muži tedy jeli až k Jordánu a všude cestou nalézali oděvy a zbraně, které Aramejci odhodili při svém bezhlavém útěku. Když se vrátili do Samaří a podali o tom zprávu svému králi, Izraelci vyrazili z města a z aramejského tábora odnesli všechno, co našli. Ten den se pak opravdu prodávalo sedm kilogramů mouky a čtrnáct kilogramů ječmene za dvanáct gramů stříbra, jak předpověděl Hospodin. Toho dne byl službou v bráně pověřen králův osobní strážce, který neuvěřil Elíšově předpovědi. A právě tohoto muže dav dychtivých Izraelců v nastalém zmatku ušlapal. Tak se naplnilo i to, co Elíša o něm předpověděl, když spolu s králem přišel do jeho domu. Všechno bylo přesně tak, jak Boží prorok Elíša králi oznámil. Den po jeho předpovědi se opravdu u samařské brány prodávala mouka i ječmen za takovou cenu, jakou prorok stanovil. Králův osobní strážce tenkrát Elíšovi nevěřil a řekl, že něco takového se nestane, ani kdyby sám Hospodin zotevíral nebeské sýpky. Proto se mu od Elíši dostalo odpovědi, že se sice na vlastní oči přesvědčí, ale nic z toho neochutná. A to se také stalo. Lidé toho dne králova osobního strážce v samařské bráně ušlapali. Jednou si Elíša zavolal Šúnemanku, jejíhož syna vzkřísil, a poradil jí: "Vezmi celou svou rodinu a odejděte ze země, protože Hospodin odsoudil tuto zemi k sedmi letům hladomoru." Šúnemanka Elíšu uposlechla a spolu s rodinou odešla a usadila se na území Pelištejců. Po sedmi letech se vrátila a zamířila ke králi, aby ho požádala o navrácení svého domu i pozemků. Král měl tenkrát rozhovor s Géchazím, služebníkem Božího proroka, a žádal ho, aby mu pověděl o všech významných činech, které Elíša vykonal. Šúnemanka přišla ke králi se svou žádostí o dům a polnosti právě ve chvíli, kdy Géchazí vyprávěl králi, jak Elíša vzkřísil jejího mrtvého chlapce. Jakmile ji Géchazí spatřil, řekl králi: "Můj pane, to je právě ta žena, jejímuž synovi Elíša vrátil život." Král se tedy na tuto událost zeptal samotné Šúnemanky a ona mu všechno ochotně dosvědčila. Potom král svěřil její žádost jednomu ze svých úředníků a přikázal mu: "Zajisti, ať je této ženě vráceno všechno, co jí kdy patřilo, včetně veškerých výnosů z jejího pole od doby, kdy odešla ze země, až do dnešního dne." V době, kdy prorok Elíša navštívil Damašek, onemocněl aramejský král Ben-hadad. Když se králi doneslo, že do Damašku přišel Boží prorok, nařídil svému služebníku Chazaelovi: "Připrav si pro Božího proroka nějaký dar a jdi ho navštívit. Zeptej se jeho prostřednictvím Hospodina, zda se ze své nemoci opět uzdravím." Chazael se tedy vypravil za Elíšou a jako dar mu na čtyřiceti velbloudech přivezl to nejlepší zboží z celého Damašku. Předstoupil před proroka a řekl: "Posílá mě k tobě tvůj oddaný přítel, aramejský král Ben-hadad a ptá se, zda se ze své nemoci opět uzdraví." Nato Elíša odpověděl: "Ačkoliv mi Hospodin oznámil, že Ben-hadad ve skutečnosti zemře, jdi za ním a řekni mu, že se ze své nemoci zotaví." Sotva však Elíša domluvil, upřeně se na Chazaela zadíval, tvář mu strnula a pak se hlasitě rozplakal. "Proč naříkáš, můj pane?" otázal se Chazael. "Protože již nyní vím, jak nesmírně Izraelcům ublížíš," odvětil Elíša. "Se svými lidmi vypálíš jejich pevnosti, se svými vojáky pobiješ všechny mladíky, do země zašlapeš jejich děti a dokonce rozsekáš na kusy i těhotné ženy." "Copak, jsem nějaký prašivý pes, abych něco takového spáchal?" zvolal pohoršeně Chazael. Nato mu Elíša odpověděl: "Hospodin mi oznámil, že se staneš aramejským králem." Když Elíša domluvil, Chazael odešel a vrátil se ke svému králi. Ben-hadad se ho zeptal: "Co ti řekl prorok Elíša?" Chazael odpověděl: "Elíša tvrdí, že se zcela jistě uzdravíš." Na druhý den však Chazael přehodil králi přes obličej namočené plátno a držel je tak dlouho, dokud král nezemřel. Potom se nechal dosadit na jeho místo. V pátém roce vlády izraelského krále Jórama, Achabova syna, nastoupil na judský trůn stejnojmenný panovník, Jóšafatův syn Jóram. Stal se králem ve svých třiceti dvou letech a vládl v Jeruzalémě celkem osm let. Jeho jednání však bylo Hospodinu trnem v oku, neboť se oženil s dcerou krále Achaba a dopouštěl se stejných nepravostí jako on a ostatní izraelští králové. Hospodin ovšem kvůli svému služebníku, králi Davidovi, zachoval v Judsku pokoj, protože Davidovi kdysi slíbil, že na judském trůně navždy bude vládnout některý z jeho potomků. V době Jóramovy vlády se Edómci vzbouřili proti své závislosti na Judsku a zvolili si svého vlastního krále. Král Jóram ihned zmobilizoval veškeré své válečné vozy a vytáhl s nimi do Sáíru. Edómci Jórama i jeho vozy obklíčili, ale králi se v noci podařilo jejich řady prorazit. Jeho vojáci však odmítli bojovat a rozprchli se do svých domovů. Edómci tak svým povstáním dosáhli nezávislosti a o něco později se k nim připojila i Libna. Další události z doby vlády krále Jórama a také všechny jeho činy zaznamenává kronika judských králů. Když Jóram zemřel, pohřbili ho k jeho předkům v Městě Davidově a vládu po něm převzal jeho syn Achazjáš. Jóramův syn Achazjáš dosedl na judský trůn v dvanáctém roce vlády izraelského krále, Achabova syna Jórama. Začal panovat ve svých dvaceti dvou letech a vládl v Jeruzalémě jen jeden rok. Jeho matka Atalja byla dcerou izraelského krále Omrího. Král Achazjáš navázal sňatkem přízeň s rodem izraelského krále Achaba a svým jednáním popuzoval Hospodina stejně jako dříve Achab a celý jeho rod. Achazjáš se jednou spojil s Achabovým synem Jóramem a společně vytáhli na aramejského krále Chazaela do Rámotu v Gileádu. Sotva však bitva začala, Aramejci krále Jórama zranili a on se vrátil do Jizreelu, aby se ze svých zranění vyléčil. Když to zjistil judský král Achazjáš, neváhal a vypravil se za ním do Jizreelu, aby mu vyjádřil svou podporu. V té době si Elíša zavolal jednoho z prorockých žáků a přikázal mu: "Připrav se na cestu, vezmi si s sebou tuto lahvičku oleje a vydej se do Rámotu v Gileádu. Až tam přijdeš, vyhledej Jóšafatova syna Jehúa, vnuka Nimšího. Odveď ho stranou od jeho rodiny a zavři se s ním někam do místnosti. Tam vezmi lahvičku s olejem, vylij mu ho na hlavu a řekni: ‚Jménem Hospodina tě ustanovuji králem Izraele.' Potom otevři dveře a bez otálení odtud uprchni." 4-5 Mladý prorok tedy odešel do Rámotu v Gileádu, a když našel velitele vojska, kteří právě zasedali, nahlas zavolal: "Mám pro tebe vzkaz, veliteli." "Pro kterého z nás?" zeptal se Jehú. "Právě pro tebe, veliteli," odvětil prorok. *** Jehú tedy vstal a vstoupil s mladíkem do domu. Tam mu prorok vylil na hlavu lahvičku s olejem a slovy Hospodina řekl: "Prohlašuji tě králem Izraele. Tvým prostřednictvím vyhladím všechny příslušníky Achabova rodu a pomstím tak krev svých proroků a všech svých oddaných služebníků, kterou prolila jeho manželka Jezábel. Nechám zaniknout celou Achabovu dynastii a připravím o život všechny muže jeho rodu bez ohledu na jejich postavení. Naložím s Achabovým rodem stejně jako s dynastií Nebatova syna Jarobeáma či Achijášova syna Baeši. Tělo Jezábely se nikdy nedostane do hrobu, protože nechám její mrtvolu předhodit psům v Jizreelu." Po těchto slovech mladík otevřel dveře a utekl. Když se Jehú vrátil k ostatním velitelům, jeden z nich se ho zeptal: "Stalo se něco? Co ti chtěl ten blázen?" "Sami dobře víte, že od pomatence nemůžete čekat kloudnou řeč," snažil se je odbýt Jehú. "Jen se nesnaž vykroutit," naléhali ostatní velitelé. "Řekni nám, o čem mluvil." Jehú jim tedy pravdivě odpověděl: "Přišel mi oznámit, že Hospodin mne ustanovil králem Izraele." Sotva to vyřkl, všichni ihned vzali své pláště a položili mu je pod nohy na schody. Potom nechali zatroubit slavnostní fanfáry a všude dali vyhlásit, že Jehú se stal králem. Jóšafatův syn a Nimšího vnuk Jehú se tedy postavil proti králi Jóramovi. Bylo to v době, kdy Jóram a ostatní Izraelci bojovali v Rámotu v Gileádu proti aramejskému králi Chazaelovi. Jóram se tenkrát právě vrátil do Jizreelu, aby se uzdravil ze zranění, která utrpěl v bitvě s Aramejským vojskem. Jehú tehdy prohlásil: "Přijímáte-li mne skutečně za svého krále, pak nedovolte, aby se kdokoliv dostal z města a šel tuto novinu oznámit do Jizreelu." Sám potom nasedl do svého vozu a odjel do Jizreelu, kde právě odpočíval zraněný izraelský král Jóram. Tou dobou byl v Jizreelu také judský král Achazjáš, který přijel Jórama navštívit. Jakmile strážný na jizreelské věži spatřil, že se k městu blíží Jehúova banda, zvolal: "Přijíždí sem nějaký oddíl!" Když to uslyšel král Jóram, nařídil, aby z města vyjel muž na koni a zeptal se, zda tito lidé přijíždějí v míru. Jezdec tedy vyjel naproti Jehúovi a řekl: "Král se tě ptá, zda přicházíš v pokoji?" Jehú mu však odsekl: "Co je ti do toho? Zařaď se za mne a mlč." Když to uviděl jizreelský strážce, podal zprávu: "Posel dorazil až k oddílu, ale nevrací se zpět." Král tedy neváhal a ihned vyslal dalšího jezdce. Stejně jako první muž i tento posel dorazil k Jehúovu oddílu a řekl: "Král se tě ptá, zda přicházíš v pokoji?" Jehú ho však opět odbyl: "Co je ti do toho? Zařaď se za mne a mlč." Jizreelský strážce tedy znovu hlásil: "Jezdec dorazil až k nim, ale ani tentokrát se nevrací zpět. Myslím, že tím, kdo přijíždí, je Nimšího potomek Jehú, protože štve koně jako blázen." Sotva to Jóram uslyšel, nechal okamžitě zapřáhnout do vozu a společně s judským králem Achazjášem se každý ve svém voze vydali Jehúovi naproti. Setkali se s ním právě v místě, kde se dříve nacházely polnosti Nábota Jizreelského. Když se přiblížili, Jóram na Jehúa zavolal: "Přicházíš v míru, Jehú?" "Jak můžeš hovořit o pokoji," odvětil Jehú, "když všude kolem vzkvétá uctívání falešných bohů a čarodějnictví, které sem zavlekla tvá matka Jezábel?" Vtom se Jóram obrátil na útěk a zavolal na Achazjáše: "Uteč, Achazjáši, je to spiknutí!" Jehú však napjal svůj luk a zasáhl Jórama do zad, až mu šíp probodl srdce, takže ho na místě ve voze usmrtil. Potom Jehú poručil královu vozataji Bidkarovi, aby vzal Jóramovu mrtvolu a pohodil ji na pole, které původně patřilo Nábotovi z Jizreelu. Řekl mu: "Vzpomeň si na dobu, kdy jsme společně jezdívali na vozech za Jóramovým otcem Achabem, Už tenkrát Hospodin předpověděl: ‚Včera jsem byl svědkem tvé úkladné vraždy Nábota a jeho synů. Jako Hospodin ti však nyní oznamuji, že za svůj čin zaplatíš právě na jejich poli, které jsi jim vzal.' Proto nyní vezmi Jóramovo tělo a odnes je na místo, o kterém hovořil Hospodin." Když judský král Achazjáš viděl, co se děje, vyrazil na útěk směrem k Bét-haganu. Jehú pronásledoval i jeho a za jízdy volal na své spolubojovníky: "Zabijte také tohoto muže!" Pronásledovatelům se podařilo Achazjáše smrtelně poranit, když ve svém voze ujížděl vzhůru ke Gúru u Jibleámu, ale nakonec jim uprchl až do Megida, kde zranění podlehl a zemřel. Jeho služebníci pak královo tělo naložili na vůz a odvezli do Jeruzaléma. Tam ho pohřbili do hrobu vedle jeho předků v části Jeruzaléma, které se říká Město Davidovo. (Achazjáš stál v čele Judska od jedenáctého roku vlády izraelského krále, Achabova syna Jórama.) Jehú mezitím zamířil do Jizreelu. Když se o jeho příjezdu doslechla Jezábel, namalovala si oči, upravila si účes a postavila se k oknu. Jakmile pak Jehú vstoupil do brány, rozkřikla se na něj: "Chceš snad předstírat, že přicházíš v pokoji? Zavraždil jsi svého krále stejně jako kdysi Zimrí!" Jehú pohlédl nahoru do okna a zvolal: "Kdo z vás stojí při mně?" Když vyhlédli dva nebo tři dvořané, rozkázal jim: "Shoďte ji dolů!" Oni jeho rozkaz uposlechli a vyhodili Jezábelu z okna. Její pád byl tak prudký, že krev postříkala okolní stěny i koně, kteří ji svými kopyty udupali. Jehú potom vstoupil dovnitř, najedl se a napil a řekl: "Postarejte se o tělo té proklaté ženy a pohřběte je. Pocházela přece jen z královského rodu." Jeho služebníci tedy odešli, aby ji pohřbili, nalezli však už jen její lebku, nohy a ruce. Když se vrátili a oznámili to Jehúovi, řekl jim: "Naplnila se předpověď, kterou kdysi vyslovil Hospodin prostřednictvím Elijáše Tišbejského. Prohlásil tenkrát, že Jezábelino tělo roztrhají na jizreelském poli hladoví psi. Její mrtvola zůstane ležet v Jizreelu na holé zemi, a nikdo nedokáže s jistotou říci, zda to byla Jezábel." V Samaří žilo sedmdesát Achabových synů. Když se Jehú ujal vlády, napsal do Samaří představitelům Jizreelu a vychovatelům Achabových potomků dopisy následujícího znění: 2-3 "Staráte se o syny svého krále a máte k dispozici jeho vozy, koně, opevněné město i dostatek zbraní. Jakmile dostanete tento dopis, vyberte nejlepšího a nejschopnějšího ze všech královských synů a dosaďte ho na trůn, aby proti mně bojoval za záchranu svého rodu." *** Všichni, kdo obdrželi od Jehúa tento dopis však dostali strach a říkali si navzájem: "Jestliže se mu neubránili ani dva králové, jak bychom to mohli dokázat my?" Proto všichni představitelé města, správci i vychovatelé poslali Jehúovi tuto odpověď: "Budeme ti oddaně sloužit a vykonáme všechno, co nám přikážeš. Udělej, co uznáš za vhodné. Nezvolíme si žádného jiného krále." Jehú jim tedy poslal druhý dopis, ve kterém stálo: "Jestliže tedy stojíte na mé straně a chcete se mi skutečně podřídit, setněte potomkům vašeho krále hlavy a zítra o tomto čase přijďte ke mně do Jizreelu." Ve městě žilo v rodinách významných lidí celkem sedmdesát královských synů. Jakmile tam dorazila Jehúova zpráva, připravili tito lidé všech sedmdesát králových synů o život. Setnuli jejich hlavy a v koších je poslali Jehúovi do Jizreelu. Když posel oznámil Jehúovi, že mu přinesli hlavy královských synů, Jehú je dal vysypat na dvě hromady u městské brány a nechal je tam ležet až do rána. Na druhý den Jehú předstoupil před obyvatele města a prohlásil: "Byl jsem to já, kdo se postavil proti svému pánu a zavraždil ho. Vy jste nevinní. Ale kdo usmrtil všechny jeho syny? Vězte, že nic z toho, co Hospodin předpověděl proti Achabovu rodu, nezůstane nenaplněno. Hospodin vykonal, co oznámil prostřednictvím svého služebníka, proroka Elijáše." Po těchto slovech dal Jehú vyhladit všechny ostatní příslušníky Achabovy dynastie, kteří ještě v Jizreelu zůstali, včetně jeho správců, blízkých přátel a kněží. Nenechal naživu nikoho, kdo měl s Achabem cokoliv společného. 12-14 Potom se Jehú vypravil do Samaří. Cestou potkal v Bét-ekedu nějaké příbuzné judského krále Achazjáše a zeptal se jich: "Kdo jste?" Když mu odpověděli, že patří ke králi Achazjášovi a vydali se pozdravit jeho rodinu, Jehú poručil svým služebníkům, aby je ihned pochytali. Jakmile se jich chopili, do posledního je u studny v Bét-ekedu povraždili. Zabili všech čtyřicet dva lidí a nenechali na živu ani jediného z nich. *** *** Když pak Jehú pokračoval v cestě, setkal se s Rekábovým synem Jónadabem, který mu šel naproti. Jehú se s ním pozdravil a zeptal se ho: "Stojíš při mně tak, jako já při tobě?" "Samozřejmě," odvětil Jónadab. "Jestliže je to tak," pokračoval Jehú, "pak vystup za mnou do vozu." Potom podal Jónadabovi ruku, pomohl mu nahoru a dodal: "Pojeď se mnou a uvidíš, jak jsem oddaný Hospodinu." Vydali se tedy společně v Jehúově voze na cestu, a když přijeli do Samaří, Jehú nechal vyvraždit všechny příslušníky Achabova rodu, kteří tam ještě zůstali. Vyhladil je a naplnil tak proroctví, které Hospodin vyslovil ústy proroka Elijáše. Jehú pak shromáždil všechny Izraelce a řekl jim: "Způsob, jakým Achab uctíval boha Baala se ani zdaleka nevyrovná tomu, jak ho budu uctívat já. Svolejte veškeré Baalovy proroky, služebníky a kněze a dohlédněte na to, aby žádný nechyběl, protože uspořádám pro Baala mimořádnou obětní hostinu. Každého, kdo se nezúčastní, dám bez milosti usmrtit." Všechno, co Jehú řekl, byla jen léčka, neboť ve skutečnosti chtěl všechny vyznavače falešného boha Baala připravit o život. S tímto záměrem dal všude rozhlásit, že svolává shromáždění na Baalovu počest. Když se zpráva roznesla po celém Izraeli, sešli se skutečně všichni Baalovi vyznavači a nikdo z nich nezůstal stranou. Shromáždili se v Baalově chrámu a zaplnili ho od jednoho konce ke druhému. Jehú tenkrát nařídil správci šatny, aby všem vyznavačům Baala připravil stejné roucho. Správce tedy šel a jeho příkaz vykonal. Potom Jehú a Rekábův syn Jónadab společně vstoupili do Baalova chrámu. Jehú tam řekl všem ctitelům Baala: "Dávejte si dobrý pozor, aby se mezi vás nedostali žádní Hospodinovi služebníci. Musí zde být pouze vyznavači Baala." Pak Baalovi stoupenci zahájili svůj obřad a vložili do ohně na Baalově oltáři své oběti a dary. Jehú však předtím venku rozmístil osmdesát svých mužů a varoval je: "Jestliže kdokoliv z vás nechá uniknout třeba jen jediného z těchto lidí, které jsem vám nařídil zabít, zaplatí za to vlastním životem." Jakmile Jehú dokončil obětní obřad, přikázal svým mužům, aby vtrhli dovnitř a nenechali nikoho uniknout. Vojáci ho uposlechli a všechny Baalovy vyznavače v chrámu usmrtili. Jejich těla pak vyházeli ven a pronikli až do nejposvátnější místnosti Baalova chrámu. 26-27 Vynesli odsud posvátný sloup a zničili ho. Celý Baalův chrám nakonec rozbořili a na jeho místě udělali hnojiště. Tak je tomu až dodnes. *** Jehú tímto činem sice vymýtil z Izraele uctívání falešného boha Baala, neodvrátil se však od špatností, kterými Nebatův syn Jarobeám svedl na scestí všechny obyvatele Izraele. I nadále uctíval zlaté býčky v Bét-elu a v Danu. Po těchto událostech řekl Hospodin Jehúovi: "Protože jsi jednal v souladu s mou vůlí a zdárně jsi vykonal všechno, co jsem zamýšlel s Achabovým rodem, čtyři generace tvých potomků budou v Izraeli vládnout." Jehú si však přesto nevzal Hospodinova slova ani jeho zákon k srdci a dál se dopouštěl nepravostí, kterými jeho předchůdce Jarobeám svedl na scestí celý Izrael. 32-33 V té době Hospodin začal připravovat Izraelce o části jejich území. Aramejský král Chazael je vyhnal z oblasti na východ od Jordánu a také z celého území Gileádu (kde sídlily rody Gádovců, Rúbenovců a Manasesovců). Aramejci rovněž obsadili oblast Aróeru ležící nedaleko údolí Arnónu a také celý Gileád a Bášan. *** Ostatní události z doby vlády krále Jehúa, jeho skutky a významné činy popisuje kronika izraelských králů. Když král Jehú po dvaceti osmi letech v čele Izraele zemřel, pochovali ho do rodinné hrobky v Samaří. Na královský trůn po něm nastoupil jeho syn Jóachaz. Když se Atalja dozvěděla, že její syn Achazjáš je mrtev, rozhodla se vyhladit veškeré královské potomky. Achazjášova sestra Jóšeba, dcera krále Jórama, však odvedla Jóaše, jednoho z Achazjášových synů odsouzených k smrti, a spolu s jeho chůvou je ukryla do ložnice, aby ho Atalja nemohla zabít. Jóaš a jeho chůva se pak celých šest let, kdy v zemi panovala Atalja, skrývali v Hospodinově chrámu. Sedmý rok nechal kněz Jójada svolat velitele oddílů královské tělesné stráže a palácové dozorce a sešel se s nimi v Hospodinově chrámu. Uzavřel s nimi tajnou smlouvu a přímo tam, v Hospodinově chrámu, je nechal, aby ji stvrdili svou přísahou. Potom jim ukázal králova syna a vydal následující pokyny: "Zachováte se takto: Třetina strážných, kteří přicházíte v sobotu, abyste střežili královský dům, i třetina vojáků od Súrské brány spolu s třetinou strážných za domem běžců budete střídavě držet stráž u královského paláce. Další dva oddíly, které mají mít v sobotu volno, zůstanou u Hospodinova chrámu a budou hlídat krále. Se zbraní v ruce krále obstoupíte a každý, kdo by chtěl proniknout vašimi řadami, bude zabit. Zůstaňte králi nablízku, ať půjde kamkoliv." Velitelé jednotek udělali všechno tak, jak jim kněz Jójada nařídil. Každý z nich shromáždil své muže a přivedl je v sobotu ke knězi Jójadovi, bez ohledu na to, zda byli ve službě nebo měli volno. Jójada dal velitelům kopí a štíty, které kdysi patřily králi Davidovi a byly uloženy v Hospodinově chrámu. Stráže se pak se zbraněmi v ruce rozestavily kolem oltáře a po celé délce obstoupily chrám. Nato Jójada přivedl králova syna a vložil mu na hlavu korunu. Potom mu svěřil znění Hospodinovy smlouvy a prohlásil ho králem. Když ho slavnostně potíral posvátným olejem, lidé tleskali a provolávali: "Ať žije král!" Jakmile Atalja zaslechla hluk lidu, zamířila do Hospodinova chrámu. Tam spatřila krále, jak podle dávného zvyku stojí na svém místě. Kolem něj byli v semknutých řadách velitelé a trubači a všichni lidé kolem se radovali a troubili na trubky. Když to Atalja viděla, na výraz zděšení roztrhla své roucho a zvolala: "Zrada! Zrada!" Nato kněz Jójada poručil velitelům oddílů, aby Atalju obstoupili a vyvedli ji ven z chrámu. Rovněž jim nařídil, aby usmrtili každého, kdo by se postavil na její stranu. Jójada totiž nechtěl, aby Atalju zabili přímo v Hospodinově chrámu. Velitelé se jí tedy chopili, odvlekli ji na místo, kudy do paláce vstupují koně, a tam ji popravili. Potom kněz Jójada zavázal krále i všechen lid přísahou, že budou následovat výhradně Hospodina, a uzavřel také smlouvu mezi králem a jeho poddanými. Všichni lidé se pak vypravili k chrámu falešného boha Baala a společně ho rozbořili. Na kusy rozbili oltáře a napodobeniny falešných bohů a přímo před oltářem usmrtili Baalova kněze Matána. K Hospodinovu chrámu kněz Jójada postavil hlídky. Pak společně s veliteli oddílů, palácovými dozorci a všemi ostatními lidmi odvedli krále z Hospodinova domu do paláce. Vstoupili dovnitř bránou běžců, a když král usedl na vladařský trůn, všichni lidé v celé zemi zajásali. Ve městě konečně zavládl pokoj, neboť Atalja byla popravena. Když král Jóaš nastoupil na judský trůn, bylo mu pouze sedm let. Stal se králem v sedmém roce vlády izraelského krále Jehúa a panoval v Jeruzalémě celkem čtyřicet let. (Jeho matka se jmenovala Sibja a pocházela z Beer-šeby.) Jóaš respektoval Hospodinovu vůli a po celou dobu své vlády se řídil pokyny kněze Jójady. Ani Jóaš však neodstranil posvátná místa na vrcholcích pahorků, a lidé na nich i nadále přinášeli své oběti a pálili kadidlo v rozporu s Hospodinovým nařízením. Jednoho dne Jóaš nařídil kněžím: "Shromažďujte veškeré stříbro, které lidé přinesou do Hospodinova chrámu jako svůj dar. Střádejte stříbro ze sčítání lidu, platby za obřady i osobní dobrovolné dary přinesené do chrámu. Každý kněz bude přijímat peníze za svou oblast a všechny shromážděné prostředky se budou používat na opravy poškozených částí Hospodinova chrámu." Kněží však stále chrám neopravovali, a tak si ve dvacátém třetím roce své vlády král Jóaš předvolal Jójadu i všechny ostatní kněze a zeptal se jich: "Proč neopravujete poškozené části chrámu? Přestaňte si konečně nechávat peníze od lidí pro sebe a všechno, co přinesou, odevzdejte na opravu chrámu." Kněží se tedy dohodli, že přestanou vybírat peníze od lidí úplně a nebudou se zabývat ani opravou chrámu. Kněz Jójada vzal truhlu, vydlabal do jejího víka otvor a postavil ji vpravo od oltáře u vchodu do Hospodinova chrámu. Kněží, kteří sloužili u vchodu pak dávali do truhly veškeré peníze, které lidé přinesli do Hospodinova chrámu. Kdykoliv viděli, že truhla je plná, povolali královského tajemníka a velekněze, aby všechny peníze přinesené do Hospodinova chrámu spočítali a uložili do měšců. Rozdělené peníze se potom přidělovaly lidem, kteří dohlíželi na opravu chrámu. Ti je nakonec vypláceli dělníkům, kteří na opravě chrámu pracovali - tesařům, stavebníkům, kameníkům a zedníkům. Nakupovali za ně rovněž dřevo a tesané kameny, které používali na opravu chrámu, a hradili veškeré ostatní náklady spojené s prací na Hospodinově chrámu. Vybrané stříbro se však nepoužívalo na výrobu stříbrných misek, nůžek na zakracování ohořelých knotů, kropenek, trubek ani na žádné jiné zlaté či stříbrné předměty používané v Hospodinově chrámu. Všechny prostředky se vyplácely dělníkům, kteří pracovali na opravách. Dozorci stavebních prací, kteří vypláceli dělníkům mzdy, nemuseli své nakládání s penězi nijak dokladovat, protože jednali naprosto čestně a poctivě. Peníze, které souvisely s oběťmi za provinění a spáchané nepravosti, však náležely kněžím, a lidé je tedy do Hospodinova domu nepřinášeli. V té době zaútočil aramejský král Chazael na město Gat, a když ho obsadil, obrátil se proti Jeruzalému. Judský král Jóaš ale vzal veškeré posvátné cennosti a zlato, které on sám a jeho předchůdci, judští králové Jóšafat, Jóram a Achazjáš, věnovali do pokladnic Hospodinova chrámu a královského paláce, a poslal je aramejskému králi Chazaelovi. Ten jeho dar přijal a odtáhl od Jeruzaléma. Ostatní události z doby vlády krále Jóaše a všechny jeho panovnické činy zachycuje kronika judských králů. Král Jóaš zemřel násilnou smrtí v Bét-miló na cestě do Sily, kde proti němu povstali jeho velitelé a připravili ho o život. Zavraždili ho Šimeátin syn Józabad a Šómerův syn, který se rovněž jmenoval Józabad. Jóašovo tělo pohřbili k jeho předkům v Městě Davidově a na královský trůn po něm nastoupil jeho syn Amasjáš. V třináctém roce vlády judského krále Achazjášova syna Jóaše nastoupil v Izraeli na trůn Jehúův syn Jóachaz a vládl v Samaří dalších sedmnáct let. Jeho jednání bylo Hospodinovi trnem v oku, neboť Jóachaz se dopouštěl stejných špatností jako jeho předchůdce, Nebatův syn Jarobeám, který svedl na scestí celý Izrael. Hospodin se proto na Izraelce rozhněval a uvrhl je do područí aramejského krále Chazaela a jeho syna Ben-hadada. Když ho ale král Jóachaz prosil o pomoc a když Hospodin viděl, jak krutě aramejský král s Izraelci nakládá, pomohl jim a vysvobodil je z moci Aramejců. Izraelci potom opět pokojně žili ve svých domovech, tak jako dříve. Ani tentokrát se však neodvrátili od špatností, jichž se už dávno před nimi dopouštěl celý rod krále Jarobeáma, který svedl k nepravostem celý Izrael. I nadále jednali v rozporu s Hospodinovou vůlí a v Samaří nechali dokonce stát posvátný sloup bohyně Ašéry. Nepoučili se ani přesto, že po válce s aramejským králem zůstalo z Jóachazovy armády pouze padesát jezdců, deset válečných vozů a deset tisíc pěších bojovníků. Celý zbytek vojska aramejský král rozprášil. Další události z doby Jóachazovy vlády, jeho skutky a významné činy popisuje kronika izraelských králů. Když král Jóachaz zemřel, pochovali ho k jeho předkům v Samaří a na izraelský trůn po něm nastoupil jeho syn Jóaš. 10-11 Jóachazův syn Jóaš se stal v Izraeli králem v době, kdy v Judsku již třicet sedm let vládl panovník, který se stejně jako on jmenoval Jóaš. Izraelský král Jóaš vládl celkem šestnáct let a po celou dobu se dopouštěl stejných špatností, jako jeho předchůdce, Nebatův syn Jarobeám, který svedl na scestí celý Izrael. *** Ostatní události z doby Jóašovy vlády, jeho činy a také údaje o válce, kterou vedl proti Judskému králi Amasjášovi, zaznamenává kronika izraelských králů. Po smrti pohřbili Jóaše k jeho předkům v Samaří a na jeho trůn nastoupil král Jarobeám. V době, kdy byl ještě izraelský král Jóaš naživu, zachvátila proroka Elíšu smrtelná nemoc. Když se to Jóaš dozvěděl, přišel Elíšu navštívit a se slzami v očích zvolal: "Otče můj a pane! Kdo bez tebe ochrání Izrael!" 15-16 Elíša však krále vyzval, aby uchopil do rukou luk a šípy. *** Když to král udělal, Elíša mu řekl, aby otevřel okno směrem na východ, a společně s králem se chopil luku. "Vystřel," poručil nakonec Elíša, a sotva král střelil, Elíša dodal: "To byl Hospodinův šíp vítězství nad Aramejci. Utkáš se s nimi v Afeku a zcela je porazíš." Potom však Elíša pokračoval a nařídil králi: "Vezmi si další šípy a střílej do země." Král ho poslechl, ale už po třetím výstřelu přestal. Boží prorok se na něj rozhněval a okřikl ho: "Měl jsi vystřelit pětkrát nebo šestkrát. Potom by se ti podařilo Aramejce dokonale zničit. Nyní je však porazíš pouze třikrát." Krátce nato Elíša zemřel a pohřbili ho. V té době napadali Izraelce každé jaro výbojné skupiny Moábců. Při jednom z takových přepadení se stalo, že nějací Izraelci právě pohřbívali zemřelého muže a najednou spatřili skupinu moábských nájezdníků. Kvapně tedy vhodili mrtvého muže do Elíšova hrobu a utekli. Sotva se tělo zemřelého dotklo Elíšových ostatků, muž ožil a odešel po vlastních nohou. Aramejský král Chazael okupoval Izrael po celou dobu Jóachazovy vlády. Hospodin však Izraelcům prokazoval svou milost a slitování a dával jim najevo, že mu na nich záleží, neboť už kdysi dávno uzavřel smlouvu a navázal přátelství s jejich praotci Abrahamem, Izákem a Jákobem. Proto nikdy nedopustil, aby Izraelci byli vyhlazeni, a ani je neopustil. Po Chazaelově smrti nastoupil na aramejský trůn jeho syn Ben-hadad. Za jeho vlády získal Jóachazův syn Jóaš zpět města, o která jeho otec Jóachaz přišel v boji. Třikrát Aramejce porazil a všechna ztracená izraelská města vydobyl zpět. V druhém roce vlády Jóachazova syna, izraelského krále Jóaše, nastoupil na judský trůn syn judského krále Jóaše jménem Amasjáš. Začal vládnout ve věku dvaceti pěti let a kraloval v Jeruzalémě celkem dvacet devět let. Jeho matka Jóadan pocházela z Jeruzaléma. Amasjáš sice respektoval Hospodinovu vůli, ale ne natolik, jako jeho předchůdce, král David. Jednal vždy pouze po vzoru svého otce Jóaše. Proto ani Amasjáš nedal odstranit posvátná návrší na pahorcích, a lidé tam i nadále proti Hospodinově vůli přinášeli své oběti a pálili kadidlo. Jakmile Amasjáš dostatečně upevnil své postavení, nechal popravit všechny, kdo se podíleli na vraždě jeho otce, krále Jóaše. Syny těchto úkladných vrahů však ponechal na živu, neboť Hospodin dal zapsat do Mojžíšova zákona, že rodiče nesmí být odsouzeni k smrti kvůli svým dětem a ani děti nesmí zemřít za viny svých rodičů. Každý má být odsouzen pouze za své vlastní provinění. Král Amasjáš porazil v Solném údolí armádu deseti tisíc Edómců, dobyl Selu a dal jí jméno Jokteel, které jí zůstalo dodnes. Po tomto vítězství vypravil Amasjáš posly k izraelskému králi Jóašovi (jehož otcem byl Jehúův syn Jóachaz) a vyzval ho k boji. Izraelský král Jóaš však judskému králi Amasjášovi odpověděl: "Libanónský bodlák jednou vzkázal libanónskému cedru, aby provdal svou dceru za jeho syna. Když ale kolem bodláku procházelo nějaké zvíře, zašlapalo ho svýma nohama bodlák do země. Porazil jsi, Amasjáši, Edómce a nyní se dmeš pýchou. Raduj se ze svého vítězství, ale zůstaň v klidu ve své zemi. Zbytečně si žádáš o problémy a připravuješ pád sám sobě i celému Judsku." Amasjáš však jeho odpověď nebral vážně, a tak izraelský král Jóaš zaútočil a utkal se s judským králem Amasjášem u Bét-šemeše, které leží na judském území. Izraelci v boji zvítězili a Judejci se před nimi rozutekli do svých domovů. Judského krále Amasjáše však Izraelský král Jóaš nechal tenkrát v Bét-šemeši chytit jako svého zajatce. Potom se Jóaš vypravil do Jeruzaléma a dal rozbořit část jeruzalémské hradby od Efrajimské brány až k Rohové bráně v délce téměř dvou set metrů. Vtrhl do města a pobral veškeré zlaté a stříbrné předměty, které našel v Hospodinově chrámu a v pokladnicích královského paláce. Nakonec s sebou odvedl ještě rukojmí a triumfálně se vrátil do Samaří. Další události z období vlády krále Jóaše, jeho skutky a veškeré počínání včetně války proti judskému králi Amasjášovi, popisuje kronika izraelských králů. Když Jóaš zemřel, pohřbili ho v Samaří k ostatním izraelským králům a na trůn po něm nastoupil jeho syn Jarobeám. Judský král Amasjáš žil po smrti izraelského krále, Jóachazova syna Jóaše, ještě dalších patnáct let. Ostatní události z doby Amasjášovy vlády zachycuje kronika judských králů. Amasjáš zemřel násilnou smrtí při spiknutí, které proti němu zosnovali jeho protivníci v Jeruzalémě. Nejprve se mu sice podařilo uprchnout do Lakíše, ale spiklenci tam za ním poslali své muže, kteří ho zavraždili. Jeho tělo potom převezli na koních zpět do Jeruzaléma a pohřbili k jeho předkům v Městě Davidově. Po Amasjášově smrti dosadili Judejci na královský trůn jeho šestnáctiletého syna Azarjáše. Ten pak v průběhu své vlády znovu připojil k Judsku Élat a nechal ho přestavět. Když v Judsku patnáctým rokem panoval Jóašův syn král Amasjáš nastoupil na trůn v Samaří syn izraelského krále Jóaše Jarobeám a stál v čele Izraele čtyřicet jedna let. Jednal v rozporu s Hospodinovou vůlí a dopouštěl se stejných nepravostí jako jeho jmenovec, Nebatův syn, král Jarobeám, který kdysi svedl k páchání zla celý Izrael. Za vlády Jóašova syna Jarobeáma však Izrael získal zpět hraniční území od cesty do Chamátu až k Mrtvému moři. Tak se naplnilo, co Hospodin, Bůh Izraele, předpověděl prostřednictvím svého proroka, Amítajova syna Jonáše z Gat-chéferu. Hospodin viděl, jak všichni svobodní i zotročení Izraelci trpí a věděl, že od nikoho se nedočkají pomoci. A protože Hospodin sám nikdy neměl v úmyslu vyhladit Izraelce z povrchu země, za vlády Jóašova syna Jarobeáma jim pomohl a zachránil je. Další události z doby Jarobeámovy vlády a také veškeré jeho činy a válečná vítězství popisuje kronika izraelských králů. Píše se v ní také o tom, jak Jarobeám znovu získal pro Izrael města Damašek a Chamát, která patřila Judsku. Po smrti krále Jarobeáma se stal panovníkem Izraele jeho syn Zekarjáš. V době, kdy v Izraeli už sedmnáct let panoval král Jarobeám, usedl na judský trůn Amasjášův syn Azarjáš. Stal se králem ve svých šestnácti letech a vládl v Jeruzalémě celkem padesát dva let. Jeho matka se jmenovala Jekolja a pocházela z Jeruzaléma. 3-4 Azarjáš respektoval Hospodinovu vůli po vzoru svého otce Amasjáše, ale stejně jako on ani Azarjáš neodstranil z pahorků po celé zemi posvátná místa. Lidé tam tedy i nadále přinášeli své oběti a pálili kadidlo. *** Hospodin proto dopustil, aby král Azarjáš až do své smrti trpěl malomocenstvím. Nemocný král přebýval v odděleném domě a péče o královský palác i správy státních záležitostí v celé zemi se ujal jeho syn Jótam. Všechny ostatní události z doby vlády krále Azarjáše i veškeré jeho skutky zachycuje kronika judských králů. Když Azarjáš zemřel, pochovali ho k jeho předkům v části Jeruzaléma nazývané Město Davidovo. Po jeho smrti pak převzal plnou vládu v království jeho syn Jótam. V třicátém osmém roce vlády judského krále Azarjáše nastoupil na izraelský trůn Jarobeámův syn král Zekarjáš, který však vládl pouze šest měsíců. Jeho počínání bylo Hospodinu trnem v oku stejně jako jednání jeho předchůdců. Ani tento panovník nepřestal páchat nepravosti, kterými Nebatův syn Jarobeám přivedl do neštěstí celý Izrael. Jednou se však proti Zekarjášovi postavil Jábešův syn Šalúm a před zraky Izraelců ho napadl a zabil. Potom Šalúm nastoupil namísto Zekarjáše na královský trůn. Ostatní události z doby Zekarjášovy vlády popisuje kronika izraelských králů. Zekarjáš byl posledním panovníkem, který naplňoval proroctví, v němž Hospodin slíbil Jehúovi, že jeho potomci budou v Izraeli vládnout po čtyři generace. Jábešův syn Šalúm se stal králem Izraele v třicátém devátém roce vlády judského krále Uzijáše (jehož druhé jméno bylo Azarjáš). Vládl však v Samaří pouze jeden jediný měsíc, neboť do města přitáhl Gadíův syn Menachém z Tirsy, který Jábešova syna Šalúma napadl a zabil. Po jeho smrti se pak sám prohlásil izraelským králem. Ostatní události z doby Šalúmovy vlády a také spiknutí, které zosnoval, popisuje kronika izraelských králů. Menachém z Tirsy v téže době napadl také obyvatele Tipsachu a celého jeho okolí, protože se mu odmítli dobrovolně podřídit. Vyplenil celé město a zmasakroval dokonce i těhotné ženy. Gadíův syn Menachém se stal králem Izraele v třicátém devátém roce vlády judského krále Azarjáše a panoval v Samaří celkem deset let. Po celou dobu své vlády však nerespektoval Hospodina a jednal stejně zle jako jeho předchůdce Nebatův syn Jarobeám - izraelský král, který svedl všechny Izraelce k páchání nepravostí. Když jednoho dne vtrhl do země asyrský král Púl, Menachém mu dal téměř třicet pět tun stříbra, aby ho získal na svou stranu, a upevnil tak svou moc v celém království. Všechno toto stříbro vymohl Menachém od Izraelců. Každý, kdo měl nějaký majetek, musel odevzdat více než půl kilogramu stříbra do sbírky pro asyrského krále. Když asyrský král obdržel tento dar, stáhl svou armádu a odtáhl ze země. O dalších událostech z období Menachémovy vlády a o všech jeho skutcích hovoří kronika izraelských králů. Po Menachémově smrti nastoupil v Izraeli na královský trůn jeho syn Pekachjáš. Pekachjáš se stal králem Izraele v padesátém roce vlády judského krále Azarjáše a vládl v Samaří dva roky. Ani Pekachjášovo počínání se však Hospodinu nelíbilo, neboť ani on se nepřestal dopouštět nepravostí, kterými jeho předchůdce Nebatův syn Jarobeám už dlouho před ním zamořil celý Izrael. Proti Pekachjášovi se však jednoho dne postavil jeden z jeho velitelů, Remaljášův syn Pekach, a spolu s padesáti muži z Gileádu Pekachjáše zavraždili. Napadli ho v pevnosti královského paláce v Samaří a společně s ním ještě zabili Argóba a Arjéha. Po Pekachjášově smrti se Pekach prohlásil králem a usedl na izraelský trůn. Další události z doby Pekachjášovy vlády a také všechny jeho významné činy zachycuje kronika izraelských králů. Remaljášův syn Pekach nastoupil na izraelský trůn v dvaapadesátém roce vlády judského krále Azarjáše a vládl v Samaří celkem dvacet let. Ani on však nerespektoval Hospodinovu vůli a nepřestal se dopouštět nepravostí, ke kterým Nebatův syn Jarobeám svedl všechny Izraelce. Za vlády izraelského krále Pekacha napadl zemi asyrský král Tiglat-pileser a obsadil města Ijón, Ábel-bét-maaku, Janóach, Kedeš, Chasór, Gileád a Galileu, ale také celé území Neftalíovců. Obyvatele těchto oblastí zajal a odvlekl do Asýrie. Remaljášův syn Pekach zemřel násilnou smrtí při spiknutí, které proti němu zosnoval Élův syn Hóšea. Hóšea Pekacha zabil a ve dvacátém roce vlády judského krále, Uzijášova syna Jótama, usedl na izraelský trůn jako jeho nástupce. Všechny ostatní události z doby vlády krále Pekacha a také veškeré jeho činy popisuje kronika izraelských králů. V druhém roce vlády Remaljášova syna izraelského krále Pekacha stanul v čele Judska Uzijášův syn, král Jótam. Stal se panovníkem ve dvaceti pěti letech a vládl v Jeruzalémě celkem šestnáct let. Jeho matkou byla Sádokova dcera Jerúša. Hospodin byl s jeho vládou spokojen, neboť Jótam respektoval jeho vůli, stejně jako to dělával jeho otec Uzijáš. Ani Jótam však po vzoru svého otce neodstranil z vrcholků kopců v zemi posvátná návrší, a tak lidé na nich i nadále přinášeli své oběti a pálili kadidlo. Za svojí vlády nechal Jótam přestavět Horní bránu Hospodinova chrámu. O ostatních událostech z doby Jótamovy vlády i o všech jeho činech se píše v kronice judských králů. (V té době začaly na Judsko z Hospodinovy vůle útočit oddíly aramejského krále Resína a Remaljášova syna Pekacha.) Když Jótam zemřel, pohřbili ho k jeho předkům v Městě Davidově a následníkem trůnu se stal jeho syn Achaz. V sedmnáctém roce vlády Remaljášova syna Pekacha začal v Judsku kralovat Jótamův syn Achaz. Usedl na trůn ve svých dvaceti letech a vládl v Jeruzalémě celkem šestnáct let. Na rozdíl od svého předchůdce krále Davida však nerespektoval Hospodinovu vůli a namísto toho jednal po vzoru izraelských králů. Provozoval odporné rituály národů, které Hospodin před Izraelci vyhnal ze země, a dokonce obětoval v plamenech svého vlastního syna. Uctíval falešné bohy ve svatyních na všech pahorcích a pod každým posvátným stromem. Přinášel jim oběti a pálil na jejich počest kadidlo. V té době spojili své síly aramejský král Resín a izraelský král, Remaljášův syn Pekach, zaútočili na Jeruzalém a oblehli ho. Nepodařilo se jim však krále Achaza přemoci. Aramejskému králi Resínovi se tenkrát podařilo pouze vyhnat Judejce z Élatu a získat ho tak zpět pro sebe. V Élatu se pak usadili Edómci, kteří tam žijí až dodnes. Král Achaz vypravil z obležení své posly k asyrskému králi Tiglat-pileserovi a požádal ho: "Jako tvůj oddaný služebník a poddaný tě prosím, abys mi přišel na pomoc a porazil aramejského a izraelského krále, kteří na mě zaútočili." S tímto vzkazem poslal Achaz asyrskému králi jako dar veškeré stříbro a zlato, které nalezl v Hospodinově chrámu a v pokladnicích královského paláce. Asyrský král Achazovi vyhověl, zaútočil proti Damašku a obsadil ho. Nechal vystěhovat všechny jeho obyvatele do Kíru a dal popravit krále Resína. Poté, co asyrský král Tiglat-pileser zvítězil, vypravil se izraelský král Achaz do Damašku, aby se s ním setkal. Když uviděl, jaký oltář v Damašku stojí, poslal knězi Urijášovi nákres s podrobným plánem k jeho zhotovení. Kněz Urijáš tedy nechal vyrobit oltář přesně podle plánů, které mu Achaz poslal z Damašku, a dříve než se král vrátil, byl s prací hotov. Jakmile se král Achaz vrátil z Damašku a spatřil oltář, přistoupil k němu a obětoval na něm. Vykonal všechny obětní obřady a nakonec pokropil oltář krví obětních zvířat. Potom nechal přenést stranou původní bronzový oltář, aby nestál v cestě mezi Hospodinovým chrámem a novým oltářem. Král Achaz rovněž přikázal knězi Urijášovi: "Všechny obvyklé obětní obřady, oběti zvířat, obilí nebo vína, budeš od této chvíle vykonávat na novém oltáři. Ranní i večerní oběti a také oběti krále a obyčejného lidu. Veškerou krev z obětí a darů vždy vyliješ pouze na tento oltář. U původního bronzového oltáře se pouze budu dotazovat na Hospodinovu vůli." Urijáš krále Achaza uposlechl a dělal všechno tak, jak mu nařídil. Král Achaz dále rozebral přenosné podstavce a nádoby na vodu postavil přímo na kamenné dláždění. Nechal také sejmout velkou nádrž z jejího podstavce v podobě bronzových býků a rovněž ji postavil na kamennou dlažbu. Ze strachu před asyrským králem odstranil z chrámu rovněž sobotní baldachýn a nechal dokonce zrušit i královský vchod do Hospodinova chrámu. Další události z doby Achazovy vlády i veškeré jeho významné činy zachycuje kronika judských králů. Když král Achaz zemřel, pochovali ho k jeho předkům v části Jeruzaléma nazývané Město Davidovo. Na trůn po něm nastoupil jeho syn Chizkijáš. Když král Achaz panoval v Judsku už dvanáct let, nastoupil na izraelský trůn nový král, Élův syn Hóšea, který pak vládl celkem devět let. Ačkoliv se Hóšea nedopouštěl takových špatností jako králové, kteří vládli před ním, ani on nejednal spravedlivě a byl Hospodinu trnem v oku. Jednoho dne proti Hóšeovi zaútočil asyrský král Šalmaneser, podrobil si ho a nařídil mu platit vysokou daň. Po čase však Hóšea přestal Šalmaneserovi tuto každoroční daň odvádět a asyrský král zjistil, že Hóšea vypravil své posly k egyptskému králi Sóovi, aby se s ním potají spikl. Šalmaneser proto Hóšeu zajal a vsadil do vězení. Potom vtrhl do země, zaútočil proti Samaří a tři roky je obléhal. V devátém roce Hóšeovy vlády pak asyrský král konečně Samaří dobyl a odvlekl Izraelce do Asýrie. Usadil je v Chalachu a Chabóru u řeky Gózanu a také v médských městech. Celé toto neštěstí potkalo Izraelce proto, že se provinili vůči Hospodinu, svému Bohu, který je vyvedl z Egypta z područí egyptského vládce faraóna. Izraelci po celá léta uctívali cizí falešné bohy a jednali stejně jako pohanské národy, které před nimi Hospodin vyhnal ze země. Navíc se lidé řídili zlými výnosy, které svévolně uzákonili izraelští králové. Izraelci jednali v rozporu s Hospodinovou vůlí a dopouštěli se nepravostí. V každém městě po celé zemi vystavěli svatyně falešným bohům. Zřídili také posvátná místa a zhotovili obětní sloupy a kůly na všech pahorcích a pod kdejakým rozložitým stromem. Tam pak pálili kadidlo falešným bohům stejně jako pohanské národy, které před nimi Hospodin vyhnal. Jejich činy byly natolik zlé, že je již Hospodin nemohl přehlížet. Uctívali úplně cizí bohy, ačkoliv jim to Hospodin výslovně zakázal. Hospodin proto Izraelce i Judejce neustále varoval prostřednictvím všech svých proroků, kteří oznamovali lidem jeho vůli: "Přestaňte páchat nepravosti. Zachovávejte má přikázání a jednejte v souladu s ustanoveními zákona, který jsem svěřil vašim předkům a také vám prostřednictvím svých služebníků proroků." Izraelci však nikdy neuposlechli a každá jejich generace jednala vždy stejně zatvrzele jako jejich předkové, kteří nevěřili Hospodinu, svému Bohu. Zavrhli všechna jeho nařízení i celou smlouvu, kterou uzavřel s jejich předky, a nedbali ani na důrazná varování. Namísto toho se honili za bezmocnými přízraky falešných bohů až sami ztratili veškerou soudnost. I přes Hospodinovo varování napodobovali okolní národy a dopouštěli se věcí, které jim Hospodin výslovně zakázal. Opustili veškerá přikázání, která jim vydal Hospodin, jejich Bůh, a sami si zhotovili dvě posvátné lité sochy býčků a vztyčili kultovní sloup bohyni Ašéře. Uctívali všechno nadpozemské a také falešného boha Baala. Obětovali v plamenech na oltářích dokonce i své syny a dcery. Věštili, zabývali se čarodějnictvím a propůjčovali se ke všem špatnostem, které provokovaly a urážely Hospodina. Hospodin proto nechal Izraelce nést důsledky jejich vlastního zlého jednání a přestal nad nimi držet svou ochrannou ruku. Z celého národa zůstal pouze jediný kmen, a to Judejci. Ovšem i ti se nakonec zvrhli a přestali respektovat Hospodinovu vůli. Namísto toho se přiklonili na stranu Izraelců a jednali stejně jako oni. Proto Hospodin celý Izrael i s jeho obyvateli uvrhl do područí jejich utlačovatelů a nepřátel, kteří je odvlekli do vyhnanství. Když se Izraelci odtrhli od vládců z Davidova rodu, zvolili si za krále Nebatova syna Jarobeáma. Jarobeám zlákal Izraelce k neposlušnosti Hospodina a svedl je ke špatnostem. Izraelci si zamilovali všechny nepravosti, kterých se dopouštěl Jarobeám, tvrdošíjně v nich pokračovali a nemínili se jich za žádnou cenu vzdát. Proto je Hospodin zavrhl a vydal je napospas jejich nepřátelům. Naplnil tak všechno, před čím je varoval prostřednictvím svých služebníků proroků. Izraelci byli odvlečeni ze své země do Asýrie a jejich žalostné postavení se dodnes nezměnilo. Když Izraelci nedobrovolně opustili Samaří, Asyrský král přivedl obyvatele Babylóna, Kútu, Avy, Chamátu a Sefarvajimu, aby osídlili vylidněná izraelská města. Cizinci se usadili v Samaří a zaplnili také všechna města v jeho okolí. Protože cizinci zpočátku neznali a neuctívali Hospodina, posílal na ně lvy, kteří jich několik připravili o život. Netrvalo dlouho a k asyrskému králi se donesla zpráva: "Lidé, které jsi přestěhoval do samařských měst, nevědí, co vyžaduje Bůh této země. Nejednají podle jeho vůle, a proto na ně posílá lvy, kteří je zabíjejí." Sotva to asyrský král uslyšel, rozkázal: "Přiveďte zpět jednoho zajatého samařského kněze, aby přebýval mezi nimi a seznámil je se vším, co Bůh této země požaduje." Zanedlouho tedy přivedli do Bét-elu jednoho odvlečeného samařského kněze, který cizince učil, jak mají Hospodina uctívat. Všechny národy však ve městech, kde sídlily, současně uctívaly své vlastní bohy a umístily je do svatyň, které Samařané vystavěli na všech pahorcích. Babylóňané si vyrobili Sukót-benóta, lidé z Kútu zhotovili Nergala, Chamátští zase Ašímu a Avíjci si udělali Nibchaza a Tartaka. Také Sefarvajci měli své bohy Adrameleka a Anameleka, kterým obětovali v ohni dokonce i své děti. Všechny tyto národy uctívaly také Hospodina, ale dosazovaly na místa kněží ve svatyních na posvátných pahorcích každého, kdo jim přišel pod ruku. Kromě uctívání Hospodina tedy tito lidé sloužili také svým vlastním falešným bohům a drželi se zvyklostí národů, ze kterých pocházeli. Nikdy se nevzdali svých dávných obyčejů, a proto nikdy skutečně neuctívali Hospodina ani nerespektovali jeho výnosy, nařízení a zákony, které Hospodin svěřil potomkům praotce Jákoba, jehož později nazval Izraelem. Když tenkrát Hospodin uzavřel s Izraelci smlouvu, nařídil jim: "Neuctívejte žádné jiné bohy a nepřinášejte jim své oběti. Vaše úcta má patřit pouze mně, Hospodinu, který vás svou mocí a silou vysvobodil z Egypta. Jedině přede mnou se smíte klanět a přinášet mi své oběti. Vždy pečlivě zachovávejte výnosy, nařízení a zákony, které jsem pro vás nechal zapsat, a neuctívejte žádné cizí falešné bohy. 38-39 Nezapomínejte na smlouvu, kterou jsem s vámi uzavřel a pamatujte, že nemáte uctívat jiného boha než mě, Hospodina, vašeho jediného Boha. Pouze já vás mohu vysvobodit z područí vašich nepřátel." *** Izraelci však Hospodina neposlouchali a lpěli dál na svých dávných zvyklostech. A stejně tak i tyto národy sice Hospodina ctily, sloužili však rovněž svým vlastním falešným bohům a tento zvyk se mezi nimi dědil z generace na generaci. Zatímco v Izraeli třetím rokem vládl Élův syn král Hóšea, v Judsku nastoupil na trůn Achazův syn Chizkijáš. Stal se králem ve svých dvaceti pěti letech a panoval v Jeruzalémě celkem dvacet devět let. Jeho matkou byla Zekarjášova dcera Abí. Chizkijáš konečně jednal podle Hospodinových představ stejně jako jeho předchůdce, král David. Zrušil posvátná místa na všech pahorcích, dal rozbořit kamenné oltáře falešných bohů a pokácel posvátné kůly bohyně Ašéry. Rozbil na kusy také Mojžíšova bronzového hada, kterému už od dob putování na poušti Izraelci ještě stále pálili kadidlo. (Dali tomu hadovi jméno Nechuštán.) Chizkijáš svému Hospodinu, Bohu Izraele, plně důvěřoval. Žádný z judských králů před ním ani po něm se mu nevyrovnal. Pevně se přimkl k Hospodinu, nikdy se neodchýlil od jeho vůle a dodržoval veškerá přikázání, která Hospodin svěřil Mojžíšovi. Hospodin proto stál vždy na jeho straně a přinášel Chizkijášovi úspěch ve všem, co podnikl. Chizkijáš se vzepřel asyrskému králi a odmítl mu nadále sloužit. Porazil také Pelištejce a dobyl jejich opevněná města až po Gázu a její okolí. Ve čtvrtém roce Chizkijášovy vlády, který odpovídá sedmému roku panování izraelského krále Élova syna Hóšey, vytáhl asyrský král Šalmaneser proti Samaří a oblehl je. Koncem třetího roku, tedy v šestém roce Chizkijášovy vlády neboli v devátém roce kralování izraelského krále Hóšey, pak Asyřané Samaří dobyli. Asyrský král nechal odvléci Izraelce do Asýrie a usadil je v Chalachu a v Chabóru u řeky Gózanu a také v médských městech. Toto neštěstí potkalo Izraelce proto, že neposlouchali Hospodina, svého Boha, a porušovali smlouvu, kterou s nimi uzavřel prostřednictvím svého služebníka Mojžíše. Nerespektovali jeho přikázání a už vůbec se jimi neřídili. Ve čtrnáctém roce vlády krále Chizkijáše zaútočil asyrský král Sancheríb proti všem opevněným městům Judska a obsadil je. Chizkijáš proto vypravil svého posla do Lakíše, aby asyrskému králi vzkázal: "Provinil jsem se, ale když stáhneš svou armádu, zaplatím ti, kolik si budeš přát." Asyrský král na tuto nabídku přistoupil a nechal si od judského krále Chizkijáše vyplatit deset tun stříbra a jednu tunu zlata. Chizkijáš mu tedy odevzdal veškeré stříbro, které nalezl v Hospodinově chrámu a v pokladnicích královského paláce. Chizkijáš tenkrát sňal také zlato, kterým nechal pokrýt dveře a zárubně Hospodinova chrámu, a dal je asyrskému králi. Asyrský král potom vyslal svého nejvyššího velitele, nejvyššího dvořana a polního velitele s rozsáhlou armádou z Lakíše ke králi Chizkijášovi do Jeruzaléma. Když dorazili k Jeruzalému, zastavili se u přívodního kanálu k Horní nádrži na cestě k Valchářovu poli, kam lidé chodí bělit prádlo, a dali si zavolat judského krále. Vyšel jim vstříc Chilkijášův syn Eljakím, který byl správcem paláce, písař Šebna a kancléř, Asafův syn Jóach. Když se setkali, polní velitel asyrské armády jim řekl: "Vyřiďte Chizkijášovi, co mu vzkazuje mocný panovník a král Asýrie: ‚Na čem vlastně zakládáš svou jistotu? Říkáš, že máš strategický plán a disponuješ vojenskou silou, ale všechno jsou to jen plané řeči. Na koho se vlastně spoléháš, že se mi opovažuješ vzdorovat? Spoléháš se na Egypt? Jen se podívej, vždyť ta země je jako roztřepená rákosová hůl, která propíchne ruku každému, kdo se o ni opře! Tak faraón, vládce Egypta, jedná s každým, kdo mu svěří svou důvěru.' Nebo snad chcete říci, že se spoléháte na Hospodina, svého Boha? Cožpak nedal král Chizkijáš odstranit všechny Hospodinovy oltáře a nezrušil všechna jeho posvátná návrší? Nenařídil snad obyvatelům Judska a Jeruzaléma, aby uctívali Hospodina pouze v Jeruzalémě? Uzavřete s mým pánem dobrý obchod: Dáme vám dva tisíce koní, jestliže na ně seženete jezdce. Vy ale nemáte vůbec nic! Jak tedy potom chcete odrazit útok třeba i toho nejslabšího z velitelů mého pána? Jak, když i vaše naděje na pomoc jezdců a válečných vozů z Egypta je marná? A navíc, přitáhl jsem snad, abych tuto zemi napadl a zničil bez Hospodina? Vždyť on sám, Hospodin, mi poručil, abych vytáhl proti této zemi a zničil ji." Nato Chilkijášův syn Eljakím, Šebna a Jóach požádali polního velitele: "Hovoř s námi, prosím, raději aramejsky. Budeme ti rozumět i v této řeči. Jen prosím nemluv hebrejsky, ať lidé na hradbách neví, co se děje." Velitel jim však sebevědomě odpověděl: "Můj pán mne ale neposlal proto, abych toto poselství předal jen vašemu panovníkovi a vám. Mají se to dozvědět také všichni ostatní obyvatelé města, neboť stejně jako vy budou muset i oni jíst své vlastní výkaly a pít svou moč." Nato se velitel postavil a začal hebrejsky vykřikovat: "Poslouchejte, co vám vzkazuje mocný panovník a král Asýrie! Nenechávejte se Chizkijášem podvádět. Není schopen zachránit vás před ním! Nedovolte, aby vás Chizkijáš svými slovy přesvědčil k falešné víře v Hospodina. Snaží se vám namluvit, že Hospodin vás zcela jistě vysvobodí a že Jeruzalém nepadne do rukou asyrského krále. Neposlouchejte Chizkijáše! Král Asýrie vám navrhuje, abyste s ním uzavřeli mír a připojili se k němu. Potom bude každý z vás i nadále jíst plody své vlastní úrody, pít víno ze svého vinohradu a vodu z vlastní studny. Tak dlouho, dokud vás král neodvede do země, která je podobná té vaší. Do země plné obilí a vinné révy, země chleba a jiskrného vína, země, která oplývá hojností olivového oleje a medu. Volte raději život než smrt! Chizkijáš vás jen šálí, když vás uklidňuje, že Hospodin vás jistě zachrání. Cožpak již někdy nějaký bůh kteréhokoliv z národů vysvobodil svou zemi z rukou asyrského krále? Kde skončili bohové Chamátu a Arpádu? Kam se poděli bohové Sefarvajimu, Heny a Ivy? Zachránili snad před jeho mocí Samaří? Který ze všech bohů těchto zemí dokázal zachránit svůj národ před asyrským králem? Jak by potom mohl Hospodin před ním uchránit Jeruzalém?" Když ale velitel domluvil, lidé zůstali potichu a nikdo z nich vůbec nic neodpověděl, neboť král jim nařídil, aby nijak neodpovídali. Pouze správce paláce, Chilkijášův syn Eljakím, písař Šebna a kancléř, Asafův syn Jóach, obřadně roztrhli svůj oděv a zamířili ke králi Chizkijášovi, aby mu oznámili vše, co jim polní velitel řekl. Když to král Chizkijáš vyslechl, také on roztrhl svůj šat, oblékl si oděv z pytloviny a odebral se do Hospodinova chrámu. Současně poslal správce paláce Eljakíma, písaře Šebnu a představitele kněží k Amósovu synovi, proroku Izajášovi, s tímto vzkazem: "Postihlo nás neštěstí, trest a ponížení jako ženu, která je připravena přivést na svět dítě, ale nemá žádnou sílu k porodu. Kéž Hospodin, tvůj Bůh, slyší urážky polního velitele, kterého jeho pán, král Asýrie, poslal, aby znevažoval živého Boha. Kéž mu za jeho opovážlivá slova proti Bohu po zásluze odplatí. Proto se, Izajáši, modli za všechny zbývající Izraelce, kteří dosud zůstali na živu." 5-6 Když královští poslové dorazili k Izajášovi a informovali ho o všem, co se událo, dostalo se jim následující odpovědi: "Vyřiďte svému pánu, co mi sdělil samotný Hospodin: ‚Vůbec se neboj toho, co kolem sebe slyšíš. Urážky ani naduté řeči poddaných asyrského krále tě nijak nemusí znepokojovat. *** Způsobím, že král uslyší určitou zprávu, vrátí se do své země a tam ho nechám zahynout násilnou smrtí.'" Když polní velitel uslyšel, že asyrský král opustil Lakíš, odtáhl a nalezl krále, jak bojuje proti Libně. Tam také krále zastihla zpráva, že proti němu vytáhl do boje egyptský král Tirhák. Jakmile se o tom doslechl, opět vypravil posly k judskému králi Chizkijášovi a vzkázal mu: "Nedej se podvést vlastním Bohem, na kterého se spoléháš a který se ti snaží namluvit, že já, asyrský král, neobsadím Jeruzalém! Zajisté se ti doneslo, co asyrští panovníci udělali se všemi okolními zeměmi. Zcela je zničili. Jak byste se tedy vy mohli zachránit? Zachránili snad kterýkoliv z národů jeho božstva, když je napadli moji předkové? Ať už to byl Gózan, Cháran, Resef nebo obyvatelé Edenu, kteří sídlili v Telasáru. Kde je dnes král Chamátu, král Arpádu a panovník města Sefarvajimu, Heny a Ivy?" 14-15 Když král Chizkijáš obdržel od posla tento dopis a přečetl si ho, vstoupil do chrámu a předložil ho Hospodinu s touto modlitbou na rtech: "Hospodine a Bože Izraele, který trůníš mezi anděly. Ty jediný jsi pravý Bůh všech zemí světa. Vždyť jsi to byl ty, kdo stvořil nebe i zemi. *** Proto nyní, Hospodine, shlédni a porozuměj, vyslechni slova, která mi poslal asyrský král Sancheríb, aby znevažoval tebe, živého Boha. Ano, Pane, vím, že asyrští králové zpustošili všechny tyto národy i jejich země. Naházeli jejich bohy do ohně a zničili je, neboť to ve skutečnosti nebyli bohové, ale jen kamenné a dřevěné výtvory lidských rukou. Nyní nás proto, Hospodine, náš Bože, vysvoboď z jeho rukou, ať se všechna království země dozví, že jedině ty, Hospodin, jsi skutečný Bůh." 20-21 Krátce nato poslal Amósův syn Izajáš králi Chizkijášovi tento vzkaz od Hospodina: "Pozorně jsem naslouchal, když ses ke mně modlil kvůli asyrskému králi Sancheríbovi, králi Asýrie. Poslouchej tedy, jaký osud ho čeká: Jeruzalém i jeho obyvatelé tebou opovrhují a smějí se, že tě vidí utíkat. *** Víš vůbec, koho jsi urážel a ponižoval? Na koho ses drze rozkřikoval a proti komu jsi pyšně pozvedl svůj zrak? Proti Svatému Bohu Izraele! Prostřednictvím svých poslů jsi jen vršil urážky proti Hospodinu. Sám jsi prohlašoval: ‚Vystoupil jsem se svými vozy na vysoká pohoří, až na samotné vrcholky libanónských hor. Pokácel jsem jejich vzrostlé cedry a nejkrásnější cypřiše. Dosáhl jsem těch nejvzdálenějších míst a pronikl do nejkrásnějších lesů. Vyhloubil jsem studny po celé zemi a z každé z nich jsem se napil. Suchou nohou jsem překonal všechny egyptské průplavy.'" "Teď ale poslouchej ty mě," pokračuje Hospodin. "Cožpak nevíš, že to všechno jsem již dávno připravil a naplánoval já sám? Nyní jsem své plány uskutečnil a dovolil jsem ti proměnit opevněná města v hromady sutin. Jejich obyvatelé ztratili svou moc i odvahu a spočívá na nich hanba a ponížení. Jsou jako polní květiny, jako křehké zelené výhonky, a stejně jako trávu rostoucí na střeše spálí je slunce, dříve než vyrostou. Vím o každém tvém kroku i záměru, znám rovněž tvůj troufalý vzdor. Vždyť tvoje okázalá drzost je do nebe volající. Já tě ale zkrotím a uvážu tě jako divokého býka. Donutím tě, aby ses vrátil tam, odkud jsi přišel." "A pro tebe, králi Chizkijáši," pokračoval Hospodin, "mám následující znamení: Tento a příští rok sbírejte a jezte pouze to, co vyroste jen tak samo od sebe. Třetího roku však začněte sázet a sklízet, pěstujte vinice a jezte jejich plody. Ti z obyvatel Judska, kteří vyváznou, opět pevně zapustí své kořeny a ponesou bohaté ovoce. Neboť jako starostlivý Hospodin nechám některé z jeruzalémských obyvatel naživu jako základ budoucího národa." "A pokud jde o asyrského krále, znovu jako Hospodin říkám: Nejenže do Jeruzaléma nevstoupí, ale nevystřelí tam dokonce ani jediný šíp. Nepřitáhne k městu se svými ozbrojenci a nebude ho nijak obléhat. Vrátí se tam, odkud přišel, a do města nevstoupí. Za to se zaručuji svým vlastním jménem. Já sám toto město ochráním a vysvobodím kvůli sobě a svému služebníku, králi Davidovi!" Ještě té noci prošel nepřátelský tábor Hospodinův anděl a zahubil v Asyrském ležení sto osmdesát pět tisíc lidí. Když někteří na druhý den ráno vstali, všude kolem ležela mrtvá těla. Asyrský král Sancheríb proto sbalil svůj stan a odtáhl s nepořízenou. Vrátil se do Ninive a tam zůstal. Jednoho dne, právě když uctíval svého boha Nisrocha v chrámu, který mu zasvětil, jeho vlastní synové Adramelek a Sareser ho úkladně zavraždili a uprchli na území Araratu. Jeho třetí syn Esarchadón pak po něm usedl na královský trůn. V té době král Chizkijáš vážně onemocněl a ulehl na lůžko. Amósův syn prorok Izajáš ho na Hospodinův příkaz navštívil a oznámil mu: "Hospodin ti vzkazuje, abys dal ve své rodině i v královských záležitostech všechno do pořádku, neboť ze své choroby se již neuzdravíš a brzy zemřeš." Když to Chizkijáš uslyšel, obrátil se tváří ke stěně a prosil Boha: "Ach, Hospodine, vzpomeň si prosím, že jsem ti po celý život věrně a oddaně z celého srdce sloužil a činil jen to, co považuješ za dobré." A po těchto slovech se hořce rozplakal. Izajáš ještě ani neopustil palác, když mu Hospodin řekl: "Vrať se ke králi Chizkijášovi a pověz mu: ‚Jsem Hospodin a Bůh tvého otce Davida. Slyšel jsem tvou prosbu a viděl tvé slzy. Proto tě uzdravím, takže již za tři dny budeš moci jít do mého chrámu. Dopřeji ti ještě patnáct let života, vysvobodím tebe i toto město z rukou asyrského krále a budu je před ním chránit. Udělám to kvůli sobě i kvůli svému služebníku Davidovi.'" Po těchto slovech Izajáš dodal: "Připravte králi fíkový obklad." Služebníci ho uposlechli, a když králi přiložili na ránu obklad, Chizkijáš se uzdravil. Chizkijáš se potom zeptal Izajáše: "Jak poznám, že mne Hospodin skutečně uzdraví, abych mohl třetí den vstoupit do jeho chrámu?" Izajáš mu odpověděl: "Vyber si. Chceš, aby se na znamení toho, že Hospodin skutečně vykoná, co ti slíbil, sluneční stín o deset stupňů vrátil nebo postoupil vpřed?" Nato Chizkijáš odvětil: "Dopředu se stín posouvá snadno, ale vrátit ho o deset stupňů zpět není jen tak." Izajáš toto rozhodnutí předložil Hospodinu a ten vrátil stín, který slunce vrhá na Achazovy stupně, o deset stupňů nazpět. Když se o Chizkijášově nemoci a uzdravení doslechl syn babylónského krále Baladána, Meródak-baladán, poslal mu písemný pozdrav a dary. Chizkijáš jeho posly přijal a ukázal jim všechno, co měl - stříbro, zlato, koření, vzácné parfémy, celou svou zbrojnici a všechno ostatní, co mezi svými poklady našel. Vzápětí přišel ke králi Chizkijášovi prorok Izajáš a zeptal se: "Odkud byli ti muži a co říkali?" "Zavítali k nám ze vzdálené země," odvětil Chizkijáš. "Přišli za mnou až z Babylóna." Prorok se zeptal: "A co ve tvém paláci viděli?" Nato Chizkijáš odpověděl: "Mezi mými poklady není vůbec nic, co bych jim neukázal." Izajáš Chizkijášovi odvětil: "Poslechni si, co o tom říká Hospodin: Přijde čas, kdy tvoji zdánliví spojenci odnesou do Babylóna všechno, co máš ve svém paláci, poklady, které jste ty a tvoji předkové nashromáždili až do dnešního dne. Hospodin říká, že zde nezůstane vůbec nic. Navíc Babylóňané odvlečou také některé z tvých vlastních potomků, kteří se ti narodí, a udělají z nich eunuchy v paláci babylónského krále." Když to Chizkijáš vyslechl, odpověděl Izajášovi: "Zpráva, kterou jsi mi přinesl od Hospodina, je pro mě příznivá. Jen když bude za mého kralování vládnout pokoj a mír." Ostatní události z doby Chizkijášovy vlády, jeho úspěchy a také stavbu nádrže a vodovodu, kterým přivedl do města vodu, popisuje kronika judských králů. Když Chizkijáš zesnul, na královský trůn po něm nastoupil jeho syn Menaše. Menaše nastoupil na trůn ve svých dvanácti letech a panoval v Jeruzalémě celkem padesát pět let. Jeho matka se jmenovala Chefsíbah. Menaše jednal v rozporu s Hospodinovou vůlí, neboť se dopouštěl stejných nepravostí jako pohanské národy, které Hospodin před Izraelci vyhnal. Menaše dokonce obnovil posvátná místa na pahorcích, která jeho otec Chizkijáš nechal rozbořit. Zhotovil nové oltáře pro falešného boha Baala a vztyčil posvátný sloup pro bohyni Ašéru, stejně jako to udělal izraelský král Achab. Menaše uctíval všechny falešné bohy i nadpřirozené bytosti 4-5 a vystavěl jim dokonce oltáře na obou nádvořích Hospodinova chrámu v Jeruzalémě. Chrámu, který měl podle slov samotného Hospodina sloužit jako místo setkání s pravým Bohem. *** Menaše obětoval v ohni dokonce i svého vlastního syna a otevřeně praktikoval čarodějnictví, věštil z tvaru a pohybu mraků, podporoval spiritizmus a jasnovidectví. Svým odporným jednáním skutečně nadmíru provokoval a urážel Hospodina. Dovolil si dokonce umístit posvátný Ašéřin sloup přímo do chrámu, o kterém sám Hospodin kdysi řekl králi Davidovi a jeho synu Šalomounovi: "V tomto chrámu a v Jeruzalémě, který jsem si vyvolil z celého Izraele, budu navěky přebývat mezi vámi jako váš Hospodin. Jestliže Izraelci budou pečlivě zachovávat všechno, co jsem jim přikázal v celém zákoně, který jim předložil můj služebník Mojžíš, již nikdy nenechám Izraelce odejít ze země, kterou jsem daroval jejich předkům." Lidé však Hospodina nerespektovali, a tak je nakonec Menaše svedl k ještě větším nepravostem, než páchali pohanské národy, které Hospodin před Izraelci vyhnal. Hospodin proto prostřednictvím svých proroků nechal vyhlásit: "Judský král Menaše se nesmírně provinil a napáchal více zla, než původní obyvatelé této země, Emorejci. Uctíváním svých falešných bohů svedl všechny Judejce k nepravostem. 12-13 Proto jako Hospodin a Bůh Izraele prohlašuji, že dopustím na Jeruzalém a na celé Judsko takovou pohromu, že se z toho zatočí hlava každému, kdo o tom jen uslyší. Podrobím Jeruzalém soudu stejně jako Samaří a vyměřím mu odplatu, jako jsem to udělal s rodem izraelského krále Achaba. Stejně jako lidé omývají nádoby a nechávají je oschnout dnem nahoru, také já očistím Jeruzalém a převrátím ho vzhůru nohama. *** Opustím svůj vyvolený národ a vydám jeho obyvatele do rukou jejich nepřátel. Protivníci je zcela vydrancují a ožebračí, neboť svým jednáním mě neustále provokují a urážejí již ode dne, kdy jejich předkové opustili Egypt." Kromě toho, že Menaše svedl obyvatele Judska k páchání nepravostí odporných Hospodinu, navíc zavraždil tolik nevinných lidí, že by jejich krev pokryla Jeruzalém od jednoho konce k druhému. O dalších událostech z doby Menašeho vlády a také o všech jeho činech a nepravostech, kterých se dopustil, přináší zprávu kronika judských králů. Když Menaše zemřel, pohřbili ho v jeho paláci v Uzově zahradě. Na královský trůn po něm nastoupil jeho syn Amón. Amón se stal králem ve svých dvaadvaceti letech a panoval v Jeruzalémě dva roky. Jeho matka, Charúsova dcera Mešulemet, pocházela z Jotby. Amónovo jednání bylo Hospodinu trnem v oku, stejně jako činy jeho otce Menašeho. Amón po vzoru svého otce uctíval stejné falešné bohy a sloužil jim. Zavrhl Hospodina, Boha svých předků, a ani v nejmenším nerespektoval jeho vůli. Jednoho dne se však proti Amónovi spikli jeho služebníci a v jeho vlastním paláci ho připravili o život. Lidé ale všechny spiklence popravili a ustanovili králem Amónova syna Jóšijáše. Ostatní události z doby Amónovy vlády a také všechny jeho významné činy zaznamenává kronika judských králů. Amóna pohřbili do jeho hrobu v Uzově zahradě a následníkem trůnu se stal jeho syn Jóšijáš. Jóšijáš se stal králem Judska, když mu bylo pouhých osm let, a vládl v Jeruzalémě celkem třicet jedna let. Jeho matka, Adajášova dcera Jedída, pocházela z Boskatu. Jóšijáš jednal za všech okolností v souladu s Hospodinovou vůlí stejně jako jeho předchůdce, král David. V osmnáctém roce své vlády poslal král Jóšijáš svého písaře Šáfana (jehož otcem byl Mešulámův syn Asaljáš) do Hospodinova chrámu a nařídil mu: "Vyprav se k veleknězi Chilkijášovi a nařiď mu, aby připravil peníze, které lidé odevzdali kněžím držícím stráž u vchodu do Hospodinova chrámu. Ať je odevzdá správcům stavebních prací v chrámu, aby mohli vyplatit mzdu pracovníkům, kteří opravují Hospodinův chrám. Tesařům, stavebním dělníkům a také zedníkům. Z těchto peněz budou ovšem také nakupovat dřevo a tesané kameny, které budou potřebovat na opravu poškozených částí chrámu. O penězích, které jim na tyto účely svěří, není třeba vést žádné záznamy, protože tito lidé jednají čestně a poctivě." Když písař Šáfan dorazil do chrámu, velekněz Chilkijáš mu oznámil: "Nalezl jsem v Hospodinově chrámu tuto knihu Zákona." Šáfan si knihu vzal, a když ji přečetl, přišel ke králi a oznámil mu: "Tvoji služebníci připravili peníze shromážděné v chrámu a svěřili je pracovníkům a dozorcům starajícím se o opravu celé budovy." Potom písař Šáfan dodal: "Velekněz Chilkijáš mi předal tuto knihu," a ihned z ní něco králi přečetl. Sotva král uslyšel, co se v knize Zákona píše, roztrhl na výraz hlubokého pohnutí svůj oděv. Povolal velekněze Chilkijáše, Šáfanova syna Achíkama, Míkajášova syna Akbóra, písaře Šáfana a svého osobního sluhu Asajáše a nařídil jim: "Jděte a promluvte s Hospodinem o tom, co znamenají slova této nalezené knihy pro mě a všechny obyvatele Judska. Hospodin se na nás musí jistě velice hněvat, protože naši předkové se neřídili slovy této knihy. Nerespektovali nic z toho, co se zde o nás píše." Velekněz Chilkijáš, Achíkam, Akbór, Šáfan i Asajáš se tedy vypravili k prorokyni Chuldě, aby s ní o tom promluvili. (Chulda bydlela v části Jeruzaléma nazvané Nové Město a byla manželkou Šalúma, správce královského šatníku, jehož otcem byl Charchasův syn Tikva.) Když k ní dorazili, řekla jim: "Oznamte muži, který vás poslal, tato Hospodinova slova: Já, Hospodin, přivedu na toto místo a jeho obyvatele právě takovou pohromu, o které judský král četl v nalezené knize. Udělám to, protože mě moji vlastní lidé opustili, pálili kadidlo cizím bohům a uráželi mě uctíváním vlastnoručně vyrobených napodobenin bohů. Důsledky jejich jednání, které na ně nechám dopadnout, nikdo neodvrátí." "Dále judskému králi vyřiďte toto," pokračovala Chulda, "Hospodin a Bůh Izraele, k tomuto proroctví dodává: Máš dobré srdce a po vyslechnutí všeho, co jsem prohlásil o zničení tohoto místa a prokletí jeho obyvatel, ses zachoval pokorně. Roztrhl jsi na znamení zármutku svůj oděv a s lítostí jsi mne prosil o pomoc. Viděl jsem, jak ses zachoval, a proto tě nechám zemřít v klidu a pokoji. Nebudeš svědkem žádného z neštěstí, jež uvrhnu na toto místo." Když Chulda domluvila, muži se vrátili s její odpovědí ke králi. Král Jóšijáš nechal shromáždit všechny vážené občany Jeruzaléma a celého Judska. Společně s nimi a také s kněžími a proroky a vůbec všemi významnými i prostými obyvateli země pak vstoupil do Hospodinova chrámu. Potom nahlas, aby to každý slyšel, přečetl celou Knihu smlouvy, kterou nalezli v Hospodinově chrámu. Nakonec se král postavil na své obvyklé místo a před Hospodinem obnovil smlouvu. Přísahal, že bude upřímně a celou svou bytostí zachovávat všechna Hospodinova přikázání a výnosy, aby dostál všem ustanovením smlouvy, zapsaným v této knize. Když to udělal, všichni přítomní se k této smlouvě rovněž připojili. Nato král nařídil veleknězi Chilkijášovi, jeho zástupci a také kněžím, kteří konali službu u vchodu, aby z Hospodinova chrámu odstranili veškeré předměty zhotovené pro falešného boha Baala, bohyni Ašéru a ostatní uctívané napodobeniny. Všechny tyto věci pak nechal spálit za hradbami Jeruzaléma na polích v Kidrónském údolí a jejich popel dal odnést do Bét-elu. Vypořádal se rovněž s pohanskými kněžími, které judští králové pověřili pálením kadidla na posvátných pahorcích v judských městech a v okolí Jeruzaléma. Tito kněží pálili kadidlo pro Baala, na počest slunce, měsíce i hvězd a pro všechna ostatní nebeská tělesa. Dále král nechal vynést z Hospodinova chrámu posvátný Ašéřin sloup a v Kidrónském údolí za Jeruzalémem ho nechal spálit. Potom ho dal roztlouct na prach a rozprášit na hroby prostého lidu. Odstranil z Hospodinova chrámu rovněž přístřešky vyznavačů kultické prostituce, kde ženy tkávaly stany pro bohyni Ašéru. Jóšijáš také odvolal kněze ze všech judských měst a zrušil posvátná místa na pahorcích od Geby až po Beer-šebu, na kterých tito kněží pálili kadidlo pohanským bohům. Rozbořil také oltáře, které stály nalevo od Jóšuovy brány (pojmenované podle nejvyššího správce města). Kněží z těchto posvátných míst sice nemohli zastávat svůj úřad u oltáře v Hospodinově chrámu, směli však jíst nekvašený chléb spolu s ostatními kněžími. Jóšijáš rovněž zrušil Tófet, pohanské posvátné místo v Údolí syna Hinómova, aby tam již nikdo nemohl obětovat v ohni svého syna nebo dceru k poctě boha Moleka. Dále Jóšijáš odstranil z prostoru Hospodinova chrámu koně a vozy, které judští králové zasvětili k poctě slunce. Nacházeli se na nádvoří nedaleko místnosti jednoho z úředníků Netan-meleka. Dal rovněž strhnout oltáře, které judští králové vystavěli na střeše poblíž horní Achazovy místnosti. Stejně naložil s oltáři, které na obou nádvořích Hospodinova chrámu nechal vybudovat Menaše. Dal je odnést, rozbít na kusy a vhodit jejich zbytky do Kidrónského údolí. Král také odstranil posvátná místa na pahorcích východně od Jeruzaléma směrem na jih od Hory zkázy. Tato místa dal vystavět izraelský král Šalomoun pro odpornou sidónskou bohyni Aštoretu, ohavného moábského boha Kemóše a pro Moleka, šeredného boha národa Amónců. Jóšijáš nechal také rozbít posvátné sloupy a porazit posvátné Ašéřiny kůly a na místech, kde stály, dal rozházet lidské kosti. Jóšijáš zničil dokonce i oltář v Bét-elu postavený na posvátném pahorku na příkaz Nebatova syna Jarobeáma, který svedl Izraelce na cestu nepravosti. Jóšijáš nechal celé toto místo včetně Ašéřina sloupu spálit a všechen popel dal rozdrtit na prach. Potom se Jóšijáš rozhlédl kolem a uviděl, že na hoře jsou nějaké hroby. Nechal z nich tedy vyzvednout ostatky zesnulých a dal je spálit na oltáři, který tak nadobro znesvětil, v souladu s tím, co na Hospodinův pokyn předpověděl Boží prorok. U jednoho z hrobů se však král zeptal: "Co je to za náhrobek?" Obyvatelé města mu odpověděli: "Označuje hrob judského Božího proroka, který předpověděl, že bételský oltář skončí právě tak, jak jsi s ním naložil." "Nechejte tedy tento hrob na pokoji," řekl král, "a nedovolte nikomu, aby jakkoliv nakládal s ostatky zesnulého." Lidé krále uposlechli a ostatky ponechali na místě. Podobně naložili s ostatky proroka, který přišel ze Samaří. Stejně jako v Bét-elu Jóšijáš odstranil a zničil také v samařských městech veškeré svatyně a posvátná místa, která izraelští králové proti Hospodinově vůli vystavěli. Jóšijáš také nechal popravit všechny kněze, kteří na těchto místech sloužili, a spálil jejich ostatky na oltáři. Když to všechno vykonal, vrátil se do Jeruzaléma. Potom král všem lidem rozkázal: "Slavte hod beránka na počest Hospodina, svého Boha, jak o tom píše Kniha smlouvy." Izraelci si totiž už v době, kdy v čele národa stáli soudcové, a také v časech judských i izraelských králů úplně přestali tento svátek připomínat. Teprve v osmnáctém roce vlády krále Jóšijáše se tento Hospodinův svátek opět v Jeruzalémě oslavoval. Jóšijáš se navíc zbavil všech astrologů a spiritistů; v celém Judsku i v Jeruzalémě nechal rovněž odstranit všechny domácí bůžky a další napodobeniny odporných falešných bohů. Udělal to proto, aby splnil požadavky zákona zapsaného v knize, kterou kněz Chilkijáš nalezl v Hospodinově chrámu. Žádný z panovníků, ať už vládli před Jóšijášem nebo po něm, se mu v horlivosti nevyrovnal. Nikdo z nich se neobrátil k Hospodinu s takovou upřímností a opravdovostí, s jakou Jóšijáš uplatňoval všechny požadavky Mojžíšova zákona. Avšak nepravosti, kterými král Menaše rozhněval a urážel Hospodina, byly natolik závažné a početné, že Hospodin neupustil od svého záměru nechat na obyvatele Judska dopadnout důsledky jejich vlastních vin. Proto Hospodin prohlásil: "Vypořádám se s Judskem stejně jako s Izraelem. Zavrhnu Jeruzalém, který jsem si vyvolil, i tento chrám, v němž jsem chtěl přebývat uprostřed svého lidu." Ostatní události z doby Jóšijášovy vlády a všechny jeho činy popisuje kronika judských králů. V době Jóšijášova panování vytáhl egyptský faraón Néko k řece Eufratu, aby se spojil s asyrským králem. Král Jóšijáš se proti němu postavil se svojí armádou, ale Néko se s ním utkal a v boji u Megida ho zabil. Jóšijášovi služebníci převezli královo tělo z Megida do Jeruzaléma, kde ho pochovali do jeho vlastního hrobu. Potom obyvatelé Judska ustanovili králem Jóšijášova syna Jóachaza. Jóachaz se stal judským králem, když mu bylo dvacet tři let, a vládl v Jeruzalémě pouhé tři měsíce. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše, který pocházel z Libny. Jóachaz svým jednáním popouzel Hospodina, stejně jako mnozí jeho předkové. Faraón Néko ho však zbavil vlády a nechal v Rible na území Chamátu spoutat. Judsku uložil daň ve výši téměř tři a půl tuny stříbra a třiceti čtyř kilogramů zlata. Potom faraón Néko dosadil na královský trůn jiného Jóšijášova syna Eljakíma a přejmenoval ho na Jójakíma. Jóachaza však odvlekl do Egypta a až do jeho smrti mu nedovolil vrátit se. Jójakím musel Nékovi odvádět tolik stříbra a zlata, kolik požadoval. Aby to byl schopen plnit, zavedl v celé zemi daně a podle výměru vybíral stříbro a zlato ode všech lidí. Jójakím se stal králem ve svých dvaceti pěti letech a vládl v Jeruzalémě celkem jedenáct let. Jeho matka Zebúda byla dcerou Pedajáše z Rúmy. Jójakímovo jednání bylo Hospodinu trnem v oku, protože se dopouštěl stejných nepravostí jako jeho předkové. V době Jójakímovy vlády vtrhl do země babylónský král Nebúkadnesar a na tři roky si Jójakíma podrobil. Čtvrtého roku se však Jójakím vzbouřil a postavil se Nebúkadnesarovi na odpor. Hospodin ale proti Jójakímovi poslal babylónské, aramejské, moábské a amónské bojovníky, aby srovnal Judsko se zemí, a tak naplnil slova, která kdysi sám předpověděl ústy svých služebníků proroků. Celé toto neštěstí nechal Hospodin na Judsko dopadnout za všechno, čím se proti němu provinil Menaše. Za krev nevinných, kterou tento král naplnil celý Jeruzalém. Takové bezpráví nemohl Hospodin přejít bez povšimnutí. O dalších událostech z doby Jójakímovy vlády a o všech jeho činech se píše v kronice judských králů. Když Jójakím zemřel, následníkem trůnu se stal jeho syn Jójakín. Egyptský faraón již od té doby nepodnikal žádné válečné výpravy, protože babylónský král obsadil celé jeho území od Egyptského potoka až k řece Eufratu. Jójakín se stal králem, když mu bylo osmnáct let, a vládl v Jeruzalémě pouze tři měsíce. Jeho matka Nechušta byla dcerou Elnátana, který pocházel z Jeruzaléma. Jójakín svým jednáním popouzel Hospodina stejně jako jeho otec. 10-11 Za jeho krátké vlády vytáhli velitelé babylónského krále proti Jeruzalému, a když ho oblehli dostavil se také sám Nebúkadnesar. *** Judský král Jójakín, jeho matka, služebnictvo i všichni dvořané a velitelé se Nebúkadnesarovi vzdali a on je v osmém roce své vlády odvedl do zajetí v Babylóně. Tak se naplnila Hospodinova předpověď, neboť Nebúkadnesar rovněž odvezl veškeré poklady z Hospodinova chrámu a královského paláce včetně všech zlatých předmětů, které pro Hospodinův chrám nechal zhotovit král Šalomoun. Dále odvlekl do zajetí všechny obyvatele Jeruzaléma: veškeré velitele, vojáky, řemeslníky a kováře, tedy dohromady deset tisíc lidí. Ponechal ve městě jen ty nejchudší. Nebúkadnesar odvedl jako své zajatce do Babylóna také krále Jójakína, jeho matku, celý jeho harém a všechny vládní představitele země. Nebúkadnesar rovněž deportoval do Babylóna celou armádu sedmi tisíc bojeschopných vojáků a dalších tisíc řemeslníků a kovářů. Namísto Jójakína ustanovil Nebúkadnesar králem jeho strýce Matanjáše a dal mu jméno Sidkijáš. Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruzalémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše, který pocházel z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím jednal i král Sidkijáš v rozporu se zásadami, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel, kteří odvlekli většinu obyvatel do vyhnanství. Všechno začalo, když se král Sidkijáš vzbouřil proti babylónskému králi. Desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády vytáhl babylónský král Nebúkadnesar s celou svou armádou proti Jeruzalému. Když přitáhli k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. Hradby města byly prolomeny a všichni bojovníci se pod rouškou noci vykradli z města branou u královské zahrady a dali se na útěk. Také král proniknul kruhem obléhatelů a prchal směrem k poušti. 5-6 Babylónští vojáci je však pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním byl vynesen krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom Sidkijáše oslepil a spoutaného bronzovými řetězy ho nechal dopravit do Babylóna. Sedmého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara vstoupil se svým vojskem do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal vypálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel, aby pečovali o vinice a obdělávali pole. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu rozlámali bronzové sloupy, přenosné podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést zlaté i stříbrné kadidelnice a kropenky. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží a přenosných podstavců, které dal král Šalomoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Vždyť každý sloup byl více devět metrů vysoký. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku jeden a půl metru a kolem dokola byla navíc ozdobena bronzovým mřížováním a granátovými jablky. Všechno bylo z bronzu a oba sloupy byly úplně stejné včetně ozdob a mřížování. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal velekněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří pak ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele obránců města, pět královských rádců, písaře, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát dalších mužů, kteří se zdržovali ve městě. 20-21 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Tak se obyvatelé Judska ocitli díky králi Nebúkadnesarovi ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** Všechny ostatní, kdo zůstali v Judsku, král svěřil do rukou nově zvoleného správce Gedaljáše, jehož otcem byl Šáfanův syn Achíkam. Jakmile se všichni judští velitelé a jejich muži doslechli, že babylónský král pověřil správou země Gedaljáše, shromáždili se ke Gedaljášovi do Mispy. Byli mezi nimi Netanjášův syn Jišmael, Karéachův syn Jóchanan, Serajáš, syn Tachumeta z Netófu a Maakaťanův syn Jaazanjáš a každý z nich přivedl také všechny své muže. Gedaljáš všechny tyto velitele i jejich muže svou přísahou ujistil, aby se nebáli sloužit Babylóňanům a jejich králi a klidně se ve své zemi opět usadili. "Uposlechnete-li mne," řekl jim, "povede se vám dobře." Avšak již krátce nato v sedmém měsíci téhož roku přišel Jišmael, jehož otcem byl Elíšamův syn Netanjáš z královského rodu, spolu s deseti muži do Mispy a zavraždili Gedaljáše i všechny Judejce a Babylóňany, kteří s ním byli v Mispě. Po této události pak všichni ostatní lidé až do posledního a dokonce i velitelé vojsk uprchli do Egypta, protože dostali strach z pomsty Babylóňanů. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého sedmého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po zbytek svého života pravidelně jídal u královského stolu. Babylónský král se o něj každodenně staral a poskytoval mu vše, co potřeboval. Činil tak do konce jeho života. 1 39 1-4 Zde je uvedena část rodokmenu prvních obyvatel tohoto světa (v pořadí otec - syn): Adam, Šét, Enóš, Kénan, Mahalalel, Jered, Henoch, Metúšelach, Lámech, Noe, Šém, Chám a Jefet. *** *** *** Jefetovi synové: Gomer, Mágog, Mádaj, Jávan, Túbal, Mešek a Tíras. Gomerovi synové: Aškenaz, Dífat a Togarma. Jávanovi synové: Elíša, Taršíš, Kitejce a Ródanci. Chámovi synové: Kúš, Misrajim, Pút a Kenaan. Kúšovi synové: Seba, Chavíla, Sabta, Raema a Sabteka. Raemovi synové: Šeba a Dedán. Jedním z Kúšových potomků byl rovněž Nimrod, hrdinský bojovník a vůdce, který si začal podrobovat rozsáhlá území. 11-12 Jeho bratr Misrajim se stal prapředkem těchto národů: Lúďanů, Anámců, Lehábanů, Naftúchanů, Patrúsanů, Kaftórců a Kaslúchanů, kteří byli předky Pelištejců. *** 13-16 Kenaan zplodil Sidóna a Chéta a stal se rovněž předkem těchto národů: Jebúsejců, Emorejců, Girgašejců, Chivejců, Arkejců, Síňanů, Arváďanů, Semárců a Chamáťanů. *** *** *** Šémovi synové: Élam, Ašúr, Arpakšád, Lúd a Aram. Šémovi vnukové: Ús, Chúl, Geter a Mešek. Arpakšád zplodil Šelacha a Šelach zplodil Hebera. Heberovi se narodili dva synové: Peleg (což znamená Rozčlenění, neboť za jeho života se národy rozdělily a rozptýlily po zemi) a jeho bratr Joktán. 20-23 Joktán se stal otcem Almódada, Šelefa, Chasarmáveta, Jeracha, Hadórama, Úzala, Dikly, Ébala, Abímaela, Šeby, Ofíra, Chavíly a posledním z Joktánových synů byl Jóbab. *** *** *** 24-27 Šémova rodová linie tedy z generace na generaci uvádí tato jména: Arpakšád, Šelach, Heber, Peleg, Reú, Serúg, Náchor, Terach a Abram, který později dostal jméno Abraham. *** *** *** 28-31 Abraham zplodil dva syny, Izáka a Izmaela, kteří měli následující potomky: Nejstarší Izmaelův syn se jmenoval Nebajót a po něm se narodili Kédar, Abdeel, Mibsám, Mišma, Dúma, Masa, Chadad, Téma, Jetúr, Náfiš a posledním z Izmaelových synů byl Kedma. *** *** *** Jedna z Abrahamových manželek jménem Ketúra přivedla na svět Zimrána, Jokšána, Medána, Midjána, Jišbáka a Šúacha. Jokšán pak zplodil Šebu a Dedána. Midján měl syny Éfu, Éfera, Chanóka, Abída a Eldáa. Všichni tito vyjmenovaní byli potomky Abrahamovy druhé ženy Ketúry. Dále Abraham zplodil Izáka, který se stal otcem Ezaua a Izraele. Ezauovi synové: Elífaz, Reúel, Jeúš, Jaelam a Kórach. Elífazovi synové: Téman, Ómar, Sefí, Gátam, Kenaz, Timna a Amálek. Reúelovi synové: Nachat, Zerach, Šama a Miza. Seírovi synové: Lótan, Šóbal, Sibeón, Ana, Dišón, Eser a Díšan. Lótanovi synové: Chorí a Hómam; (Lótan měl také sestru Timnu.) Šóbalovi synové: Alján, Manachat, Ébal, Šefí a Ónam. Sibeónovi synové: Aja a Ana. Anův syn: Dišón. Dišónovi synové: Chamrán, Ešbán, Jitrán a Keran. Eserovi synové: Bilhán, Zaavan a Jaakan. Díšanovi synové: Ús a Aran. Další seznam obsahuje jména králů, kteří vládli v edómské zemi dříve, než měli Izraelci svého prvního krále: Jako první nastoupil na trůn Beórův syn, král Bela, který panoval v Dinhabě. Po jeho smrti nastoupil na trůn Zerachův syn Jóbab z Bosry. Když zemřel, králem se stal Chušam z témanské země. Jeho následníkem pak byl Bedadův syn Hadad, který vládl v Avítu a který na Moábském poli porazil Midjánce. 47-48 Po Hadadově smrti se stal králem Samla z Masreky a po něm Šaúl z Rechobótu nad Řekou. *** Jeho nástupcem pak byl Akbórův syn Baal-chanan. Když zemřel, nastoupil po něm Hadad, který měl za ženu Mehetabel, dceru Matredy (Mé-zahabovu vnučku), a vládl ve městě Paí. Po Hadadově smrti stanula v čele Edómu tato knížata: Timna, Alja, Jetet, Oholíbama, Ela, Pínon, Kenaz, Téman, Mibsár, Magdíel a Iram. Všichni tito muži vládli Edómu. 1-2 Rodokmen pokračuje výčtem Jákobových synů a jejich potomků. Jákobovi synové: Rúben, Šimeón, Lévi, Juda, Isachar, Zabulón, Dan, Josef, Benjamín, Neftalí, Gád a Ašer. *** Judovi synové: První tři syny přivedla Judovi na svět Šúova dcera z Kenaanu. Byli to Ér, Ónan a Šela. Nejstarší Ér však jednal velmi zle, a proto jej Hospodin nechal zemřít. Další dva syny Judovi porodila jeho snacha Támar. Jmenovali se Peres a Zerach. Celkem se tedy Juda stal otcem pěti synů. Peresovi synové: Chesrón a Chámul. Zerachovi synové: Zimrí, Étan, Héman, Kalkol a Dára. Karmí měl syna Akána (což v překladu znamená Zkáza). Akán uvedl Izrael do neštěstí, neboť vztáhl ruku na nepřátelskou kořist, která měla být na Hospodinův příkaz nenávratně zničena. Étanův syn: Azarjáš. Chesrónovi se narodili tito synové: Jerachmeel, Rám a Kelúbaj. Rám pak zplodil Amínadaba a ten se stal otcem Nachšóna, který stanul v čele Judovců. 11-12 Nachšón pak zplodil Salmu, Salma přivedl na svět Bóaza, Bóaz zplodil Obéda a Obéd se stal otcem Jišaje. *** 13-15 Jišajův první syn se jmenoval Elíab, druhý Abínadab, třetí Šimea, čtvrtý Netaneel, pátý Radaj, šestý Osema a sedmý David. *** *** Navíc měli dvě sestry Serúju a Abígajilu. Serúja porodila tři syny: Abíšaje, Jóaba a Asáela. Abígajil pak společně s Izmaelcem Jeterem přivedla na svět Amasu. Chesrónův syn Káleb se oženil s Azúbou a Jeriótou a zplodil s nimi tyto syny: Ješera, Šóbaba a Ardóna. Po smrti Azúby si Káleb vzal za ženu Efratu a ta mu porodila Chúra. Chúr pak zplodil Urího a Urí se stal otcem Besaleela. Když bylo Chesrónovi šedesát let, oženil se s dcerou Makíra, který měl syna Gileáda, a měli spolu syna Segúba. Segúb pak zplodil Jaíra, který stál v čele třiadvaceti měst v Gileádu. Později však Jaírovy vesnice obsadili Gešúr a Aram a přivlastnili si také Kenat a jeho okolí - celkem šedesát měst. Tak vypadala rodová linie Makíra, otce Gileádova. Po Chesrónově smrti v Kálebově Efratě, přivedla jeho žena Abíja na svět syna Ašchúra, který byl otcem Tekóje. Nejstarší Chesrónův syn Jerachmeel měl tyto syny: Ráma (jeho prvorozený), Búnu, Orena, Osena a Achijáše. S druhou manželkou Atárou pak Jerachmeel zplodil Ónama. Synové nejstaršího Jerachmeelova syna Ráma se jmenovali Maas, Jamín a Eker. Ónamovi synové: Šamaj a Jáda. Šamajovi synové: Nádab a Abíšur. Abíšur měl ženu jménem Abíchajil, která mu porodila Achbána a Molída. 30-31 Nádabovi synové: Seled a Apajim. Seled nezplodil žádného mužského potomka a Apajim měl jediného syna Jišího. Jiší přivedl na svět Šešana a ten se stal otcem Achlaje. *** 32-33 Šamajův bratr Jáda měl tyto syny: Jetera a Jónatana. Jeter neměl žádného syna a Jónatan zplodil Peleta a Zázu. Tak vypadá výčet Jerachmeelovy rodové linie. *** Šešan zplodil několik dcer ale žádného syna. Proto dal jednu ze svých dcer za manželku svému otroku Jarchovi a ta mu konečně porodila mužského potomka Ataje. 36-41 Výčet Atajovy rodové linie obsahuje tato jména (v pořadí otec - syn): Nátan, Zábad, Eflál, Obéd, Jehú, Azarjáš, Cheles, Eleása, Sismaj, Šalúm, Jekamjáš a Elíšama. *** *** *** *** *** Synové Jerachmeelova bratra Káleba: Starší byl Méša (otec Zífa) a mladší se jmenoval Maréša, který zplodil Chebróna. Chebrónovi synové: Kórach, Tapúach, Rekem a Šema. 44-45 Šema se stal otcem Rachama a ten zplodil Jorkoama. Rekem přivedl na svět Šamaje, který měl syna Maóna a Maón zplodil Bét-suru. *** Kálebova družka Éfa přivedla na svět Chárana, Mósu, Gázeza. Cháran zplodil Gázeza. Johdajovi synové: Regem, Jótam, Géšan, Pelet, Éfa a Šaaf. 48-50 Další Kálebova družka Maaka svému muži porodila Šebera, Tirchanu, Madmanova otce Šaafa a nakonec Ševu, který se stal otcem Makbeny a Gibeje. Kromě těchto synů měl Káleb také dceru Aksu. Nejstarší Efratin syn Chúra měl tyto syny: Šóbala, který založil Kirjat-jearím, *** *** Salmu, který stál u zrodu Betléma a Chárefa, jenž založil Bét-gáder. 52-53 Potomky Šóbala, zakladatele Kirjat-jearímu, byli Haróe, polovina Menúchoťanů a následující rody obyvatel Kirjat-jearímu: Jitrejci, Pútejci, Šumatejci a Mišraejci, předkové Soreatejců a Eštaólců. *** Salmovi potomci: Betlémané, Netófané, Atróťané, Bét-joábané, polovina Manachaťanů a Sorejci. Jaebes obývaly tyto sóferské rody: Tireaťané, Šimeaťané a Súkaťané - Kinejci, jejichž prapředkem byl Bét-rekabův otec Chamata. 1-3 Zde je uveden seznam synů krále Davida, kteří se narodili v Chebrónu: Prvního syna Amnóna přivedla na svět Davidova manželka Achínóam z Jizreelu. Druhého syna Daníjela porodila Abígajil z Karmelu, třetí syn Abšalóm byl synem Maaky, dcery gešúrského krále Talmaje, čtvrtého syna Adónijáše porodila Chagíta, pátého Šefatjáše přivedla na svět Abítal a matkou šestého syna Jitreáma byla Davidova manželka Egla. *** *** V Chebrónu, kde David vládl sedm a půl roku, se mu tedy narodilo celkem šest synů. Dalších třicet tři let potom panoval v Jeruzalémě, 5-8 kde se mu narodili tito synové: Simea, Sóbab, Nátan a Šalomoun. Matkou těchto čtyř byla Amíelova dcera Bat-šeba. Další Davidovi synové: Jibchár, Elíšáma, Elífelet, Nógah, Nefeg, Jafía, Elíšáma, Eljáda a Elífelet. Těchto devět synů pocházelo od jeho dalších žen. Jejich sestra se jmenovala Támar. *** *** *** Vedle těchto synů měl David ještě mnoho potomků se svými družkami. 10-14 Zde je v pořadí otec - syn uveden seznam potomků krále Šalomouna: Rechabeám, Abijáš, Ása, Jóšafat, Jóram, Achazjáš, Jóaš, Amasjáš, Azarjáš, Jótam, Achaz, Chizkijáš, Menaše, Amón a Jóšijáš. *** *** *** *** Jóšijášovi synové: První Jóchanan, druhý Jójakím, třetí Sidkijáš a čtvrtý Šalúm. Jójakímovi synové: Jekonjáš, Sidkijáš. 17-18 Synové Jekonjáše, kterého zajal babylónský král Nebúkadnesar: Šealtíel, Malkíram, Pedajáš, Šenasar, Jekamjáš, Hóšama a Nedabjáš. *** 19-20 Pedajášovi synové: Zerubábel a Šimeí. Zerubábelovi potomci: Pět synů - Mešulám, Chananjáš, Chašúba, Óhel, Berekjáš, Chasadjáš, Júšab-chesed, jejich sestra se jmenovala Šelomít. *** Chananjášovi synové: Pelatjáš, Ješajáš, Refajáš, Arnán, Obadjáš, Šekanjáš a jejich potomci. Šekanjáš měl celkem šest potomků. Jednoho syna Šemajáše, který mu dal pět vnuků: Chatúše, Jigála, Baríacha, Nearjáše a Šafata. Nearjáš zplodil tři syny: Eljóenaje, Chizkijáše a Azríkama. Jména sedmi Eljóenajových synů byla: Hódavjáš, Eljašíb, Pelajáš, Akúb, Jóchanan, Delajáš a Ananí. Judovi synové: Peres, Chesrón, Karmí, Chúr a Šóbal. Šóbalův syn Reajáš pak zplodil Jachata a Jachat se stal otcem Achúmaje a Lahada. Tito vyjmenovaní jsou předky soreatejských rodů. 3-4 Synové nejstaršího Efratina syna Chúra, který pocházel z Betléma: Étam, Penúel a Ezer. Étamovi potomci: Jizreel, Jišma, Jidbáš a jejich sestra Haslelponí. Penúel pak zplodil Gedóra a Ezer byl otcem Chušího. *** Tekójův otec Ašchúr měl dvě ženy - Cheleu a Naaru. Naara přivedla na svět Achuzama, Chefera, Témního a Achaštarího. Chelea porodila Sereta, Jesochara a Etnána. Kós byl otcem Anúba a Sóbeby a také předkem rodu Harumova syna Acharchela. V té době žil také muž jménem Jaebes, který svou vážností vynikal nad své bratry. Jeho matka mu dala toto jméno, (které v překladu znamená trápení) protože ho porodila ve velkých bolestech. Jaebes prosil Boha Izraele: "Projev mi, Hospodine, prosím, svou přízeň a daruj mi mnoho půdy. Zůstávej při mně a ochraňuj mne od všeho zlého, aby mne nepostihlo trápení." Bůh Jaebesa vyslyšel a splnil mu, oč žádal. Šúchův bratr Kelúb zplodil Mechíra, který se stal otcem Eštóna. Eštón pak přivedl na svět Bét-ráfu, Paseacha a Ír-nachašova otce Techinu. Tito muži a jejich potomci žili v Réce. Kenazovi synové: Otníel a Serajáš. Otníelův syn se jmenoval Chatat. Meónótaj zplodil Ofru a Serajáš byl otcem Jóaba, představeného Gé-charašímu (Údolí řemeslníků); sídlili tam totiž zruční obyvatelé. Synové Jefunova syna Káleba: Irú, Éla a Naam. Éla měl syna Kanaze. Jehalelélovi synové: Zíf, Zífa, Tírja a Asarel. Ezrovi synové: Jeter, Mered, Efer a Jalón. Jeter byl otcem Mirjama, Šamaje a Eštemónova otce Jišbacha. Jeho manželka Jehúdija pak přivedla na svět Jereda - představeného Gedóru, Chebera - vůdce Sóka, a Jekutíela, jenž stál v čele Zanóachu. To byli potomci Bitji, faraónovy dcery, kterou si vzal za ženu Mered. Hódijášova manželka, která byla sestrou Keílova otce Nachama, porodila Hagarmího a Eštemóa z Maakaty. Šímónovi synové: Amnón, Rina, Ben-chanan a Tilón. Synové Jišího: Zóchet a Ben-zóchet. 21-22 Potomci Judova syna Šély: Lékův otec Ér, Meréšův otec Laeda, rody tkalců v Bét-ašbéji, Jókím, muži z Kozeby a také Jóaš a Sáfar, kteří stanuli v čele Moábu a Ješúbí-le-chemu. Uvedené rodokmeny zaznamenávají jedno z nejstarších období země. *** Ti, kdo jsou v nich zapsáni, sloužili u krále jako hrnčíři, sadaři a vinaři. Šimeónovi synové: Nemúel, Jamín, Jaríb, Zerach, Šaúl. Šaúl měl syna Šalúma, který zplodil Mibsáma a ten se stal otcem Mišmy. Mišmovi potomci: Jeho syn Chamúel, vnuk Zakúr a pravnuk Šimeí. Ačkoliv Šimeí se stal otcem šestnácti synů a šesti dcer, jeho bratři nezplodili mnoho potomků, a proto se celý jejich rod nerozrostl tak, jako Judovci. 28-31 Až do Davidova nástupu na trůn žili Šimeónovci v Beer-šebě, Móladě, Chasar-šúalu, Bilze, Esemu, Tóladu, Bétúelu, Chormě, Siklagu, Bét-markabótu, Chasar-súsimu, Bét-bireji a v Šaarajimu. *** *** *** 32-33 Měli svá sídla také v těchto pěti městech: Étamu, Ajinu, Rimónu, Tokenu a v Ašanu a podle záznamů v rodokmenu obývali i veškeré okolní vesnice všech těchto měst až k Baalu. *** 34-38 V čele jednotlivých linií Šimeónova rodu stáli: Mešóbab, Jamlék, Amasjášův syn Jóša, Jóel, Jehú (jehož otcem byl Serajášův syn a Asíelův vnuk Jóšibjáš), Eljóenaj, Jaakoba, Ješóchajáš, Asajáš, Adíel, Jesímiel, Benajáš a Zíza (jehož předky byli Šifí, Alón, Jedajáš, Šimrí a Šemajáš). *** *** *** *** Když se tyto rody za nějaký čas rozrostly a potřebovaly více pastvin pro svá stáda, vydaly se směrem na východ od údolí k městu Gedór. V místech, kde odedávna žili potomci Cháma, nalezli rozlehlou a klidnou zemi s bohatou a vydatnou pastvou. Za vlády judského krále Chizkijáše proto Šimeónovci napadli Chámovy potomky a rozbořili jejich obydlí. Navždy je vyhnali a usadili se v jejich zemi namísto nich, protože tam nalezli pastvu pro svá stáda. Pět set Šimeónovců pak pod vedením čtyř Jišeíových synů: Pelatjáše, Nearjáše, Refajáše a Uzíela, odešlo do seírského pohoří. Pobili zbytek Amálekovců, kteří se tam před časem ukryli, a natrvalo se usídlili v horách. Nejstarším Jákobovým synem byl Rúben. Protože se ale Rúben vyspal s jednou z žen svého otce, přešla jeho práva spojená s prvorozenstvím na rod jeho bratra Josefa a Rúben nebyl zapsán do rodokmenu jako prvorozený. Ačkoliv nejsilnějším z Jákobových synů byl Juda, z jehož rodu později povstal vládce lidu, práva nejstaršího syna připadla Josefovi. Toto jsou jména synů prvorozeného Jákobova syna Rúbena: Chanók, Palú, Chesrón a Karmí. 4-6 Jóelovi potomci (v pořadí otec - syn): Šemajáš, Góg, Šimeí, Míka, Reajáš, Baal a vůdce Rúbenova rodu Beera, kterého král Tiglat-pileser odvlekl do vyhnanství. *** *** 7-8 Rodokmen obsahuje také následující jména vůdců jednotlivých rodových linií: Jeíel, Zekarjáš a Bela (jehož otcem byl Šemův syn a Jóelův vnuk Azaz). *** Protože stáda těchto rodů se v Gileádu velmi rozmnožila, jejich obyvatelé osídlili území od Aróeru až k Nebó a Baal-meónu a směrem na východ až k hranicím pouště, která se táhne podél Eufratu. V době vlády krále Saula válčili Rúbenovci s Hagrejci, a když je porazili obsadili všechna jejich sídla na východ od Gileádu. Protilehlé bášanské území až k Salce obývali Gádovci. Jejich vůdcem v Bášanu byl Jóel, kterého zastupovali Šafam, Jaenaj a Šafat. V čele ostatního lidu stálo ještě dalších sedm jejich příbuzných: Míkael, Mešulám, Šeba, Jóraj, Jaekán, Zía a Eber. Všichni byli syny Abíchajila, jehož předky byli Chúrí, Jaróach, Gileád, Míkael, Ješíšaj, Jachdó a Búz. Náčelníkem jejich rodu byl Abdíelův syn (Gúniho vnuk) Achí. Žili v Bášanu a Gileádu a ve všech jeho okolních vesnicích na rozlehlých šáronských pastvinách. Jejich rodové záznamy pocházejí z doby judského krále Jótama a izraelského krále Jarobeáma. V rodě Rúbenovců, Gádovců a polovině Manasesova rodu bylo celkem čtyřicet čtyři tisíc sedm set šedesát vycvičených a vyzbrojených vojáků připravených kdykoliv vyrazit do boje. Bojovali s Hagrejci, s potomky Jetúra, Nafíše a Nódaba. Uprostřed lítého boje volali k Hospodinu o pomoc a on je vyslyšel. Nechal Izraelce zvítězit nad nepřáteli, neboť mu důvěřovali. Když porazili Hagrejce a jejich spojence, odvedli si jako kořist jejich stáda: padesát tisíc velbloudů, dvě stě padesát tisíc ovcí, dva tisíce oslů a k tomu zajali sto tisíc lidí. Kromě toho po sobě zanechali mnoho padlých, neboť Hospodin stál v boji na jejich straně. Usadili se pak na jejich území a žili tam, dokud nebyli odvlečeni do zajetí. Příslušníci velmi početné poloviny Manasesova rodu žili na území od Bášanu až k Baal-chermónu (neboli k Seníru v Chermónském pohoří). V čele jednotlivých rodových linií stáli tito muži: Efer, Jišeí, Elíel, Azríel, Jirmejáš, Hódavjáš a Jachdíel. Všichni vyjmenovaní byli uznávaní náčelníci a stateční bojovníci. Ale jak Rúbenovci, tak Gádovci i příslušníci poloviny Manasesova rodu zradili Boha, kterého uctívali jejich předkové, a začali se klanět falešným bohům národů, které před nimi Hospodin vyhladil. Proto Bůh proti těmto rodům poslal asyrského krále Púla (jiným jménem Tiglat-pilesera), který je nechal odvléci do vyhnanství. Dal je odvést k Chalachu, Chabóru, k Háře a k řece Gózanu, kde se tito Izraelci natrvalo usadili. Léviho synové: Geršón, Kehat a Merarí. Kehatovi synové: Amrám, Jishár, Chebrón a Uzíel. Amrámovi potomci: Synové Áron a Mojžíš a jejich sestra Mirjam. Áronovi synové: Nádab, Abíhú, Eleazar a Ítamar. 30-36 Eleazarovi potomci (v pořadí otec - syn): Pinchas, Abíšúa, Bukí, Uzí, Zerachjáš, Merajót, Amarjáš, Achítúb, Sádok, Achímaas, Azarjáš a Jóchanan, který se stal otcem kněze Azarjáše. (Azarjáš vykonával svůj kněžský úřad v chrámu, který v Jeruzalémě vybudoval král Šalomoun.) *** *** *** *** *** *** Po Azarjášovi pak v rodové linii následovali: Amarjáš, Achítúb, Sádok, Šalúm, Chilkijáš, Azarjáš, Serajáš a Jósadaka, který po vítězství babylónského krále Nebúkadnesara nad Izraelem musel odejít do vyhnanství. Všichni tři Léviho synové, Geršóm, Kehat a Merarí, měli také své potomky. Zde jsou jejich jména: Geršómovi synové: Libní a Šimeí. Kehatovi synové: Amrám, Jishár, Chebrón a Uzíel. Synové Merarího: Machlí a Muší. Tyto linie Léviho rodokmenu (dále v pořadí otec - syn) pokračují tykto: Geršómova větev: Libní, Jachat, Zima, Jóach, Idó, Zerach a Jeotraj. 7-9 Kehatova linie: Amínadab, Kórach, Asír, Elkána, Ebjásaf, Asír, Tachat, Uríel, Uzijáš a Šaúl. *** *** Elkánovi synové: Amasaj a Achímót. 11-12 Achímótovi potomci z generace na generaci: Elkána, Sófaj, Nachat, Elíab, Jerócham a jeho syn Elkána. *** Samuelovi synové: Vašní a Abijáš. 14-15 Rodová linie třetího syna Léviho obsahuje v pořadí otec - syn tato jména: Merarí, Machlí, Libní, Šimeí, Uza, Šimea, Chagijáš, Asajáš. *** 16-17 Následuje seznam mužů, kteří z pověření krále Davida zpívali v Hospodinově svatyni. Od té doby, co byla do Jeruzaléma přinesena truhla smlouvy, tito muži zpívali před svatyní a vykonávali svou službu podle daných předpisů. Tak tomu bylo až do té doby, kdy Šalomoun vystavěl v Jeruzalémě kamenný chrám. *** 18-23 Mezi zpěváky patřili tito muži a jejich potomci: Zpěvák Héman pocházel z Kehatova rodu. (Zde je rodová linie jeho předků zpětně až k Jákobovi: Jóel, Samuel, Elkána, Jerócham, Elíel, Tóach, Súf, Elkána, Machat, Amasaj, Elkána, Jóel, Azarjáš, Sefanjáš, Tachat, Asír, Ebjásaf, Kórach, Jishár, Kehat, Lévi a Jákob.) *** *** *** *** *** 24-28 Po pravici stál jeho příbuzný Asaf z Geršómova rodu. (Jeho předky byli: Berekjáš, Šimea, Míkael, Baasejáš, Malkijáš, Etní, Zerach, Adajáš, Étan, Zima, Šimeí, Jachat, Geršóm a Lévi.) *** *** *** *** 29-32 Po levici stál jejich další příbuzný jménem Étan z Merarího rodu. (Étanovi předkové: Kiší, Abdí, Malúk, Chašabjáš, Amasjáš, Chilkijáš, Amsí, Baní, Šemer, Machlí, Muší, Merarí a jeho otec Lévi.) *** *** *** Ostatní lévijci se pak starali o všechno, co souviselo s Hospodinovou svatyní. Spalovat dary a oběti na oltáři však směl pouze velekněz Áron a jeho potomci. Jen oni směli pálit na oltáři vonné kadidlo a vykonávat ve svatyni svatých smírčí obřady za celý Izrael, jak jim nařídil Boží služebník Mojžíš. 35-38 Áronovi potomci (v pořadí otec - syn): Eleazar, Pinchas, Abíšua, Bukí, Uzí, Zerachjáš, Merajót, Amarjáš, Achítúb, Sádok a Achímaas. *** *** *** Lévijci obývali města v oblastech, které jim byly přiděleny losem. Jako první obdrželi svá města Áronovi potomci z Kehatova rodu. Na území Judska získali Áronovci Chebrón a veškeré okolní pastviny. Přilehlá pole a vesnice však patřila Jefunovu synu Kálebovi. 42-44 Áronovým potomkům připadla tato útočištná města: Chebrón, Libna s okolními pastvinami, Jatír, Eštemóa s pastvinami, Chílez, Debír, Ašán a Bét-šemeš a také veškeré pastviny, které tato města obklopovaly. *** *** Od Benjamínova rodu dostali Áronovci Gebu, Alemet a Anatót a samozřejmě také všechny jejich okolní pastviny. Dohromady tedy Áronovci vlastnili třináct měst. Ostatní Kehatovci pak získali losem deset měst na území poloviny Manasesova rodu. Geršómovi potomci získali losem třináct měst od pokolení Isacharova, Ašerova a Neftalího a bášanské části Manasesova rodu. Meraríova linie si pak jako poslední vylosovala dvanáct měst na území Rúbenova, Gádova a Zabulónova rodu. 49-50 Všechna vyjmenovaná města se nacházela na území Judovců, Šimeónovců a Benjamínovců. Izraelci je dali Lévijovcům včetně okolních pastvin. *** 51-54 Některé větve Kehatova rodu obdržely při losování města na hornatém území Efrajimovců. Patřil mezi ně Šekem (kde nacházeli útočiště lidé, kteří někoho neúmyslně zabili), Gezer, Jokmeám, Bét-chorón, Ajalón a Gat-rimón a veškeré pastviny v jejich okolí. *** *** *** Zbývající Kehatovci navíc od poloviny Manasesova rodu získali Anér a Bileám a jejich přilehlé pastviny. Polovina Manasesova rodu dala dvě města také Geršómovcům. Byl to Gólan v Bášanu a Aštarót, obě města včetně okolních pastvin. 57-58 Geršómovci dále obdrželi od Isacharovců Kedeš, Dobrat, Rámot a Aném a k tomu pastviny v okolí těchto měst. *** 59-60 Od Ašerova rodu pak získali Mášal, Abdón, Chúkok a Rechób - opět se všemi okolními pastvinami. *** Další města a pastviny v jejich okolí dostali od Neftalíovců: Kedeš v Galileji, Chamón a Kirjatajim. Poslední Meraríovci dostali od Zabulónovců Rimónó a Tábor, od Rúbenovců získali v poušti na druhém břehu Jordánu východně od Jericha město Beser, dále Jahsu, Kedemót a Mefaat a nakonec od Gádovců obdrželi Rámot v Gileádu, Machanajim, Chešbón a Jaezer. Všechna vyjmenovaná města jim byla přidělena včetně veškerých okolních pastvin. Isacharovi synové: Tóla, Púa, Jašúb a Šimrón. Tólovi synové: Uzí, Refajáš, Jeríel, Jachmaj, Jibsám a Šemúel. Všichni tito stateční muži stáli v čele jednotlivých linií Tólova rodu. Za vlády krále Davida dosáhl počet bojeschopných mužů z tohoto rodu dvacet dva tisíce šest set. Uzího syn: Jizrachjáš. Jizrachjášovi synové: Míkael, Obadjáš, Jóel, Jišijáš. Všichni čtyři jeho synové byli stejně jako jejich otec veliteli vojsk. Podle záznamů v rodokmenu byly jejich rody tak velké, že vytvořili armádu třiceti šesti tisíc bojeschopných mužů. V celém Isacharově rodu pak bylo podle rodových záznamů dohromady osmdesát sedm tisíc bojovníků. Benjamín měl tři syny: Belu, Bekera a Jedíaela. Belovi synové: Esbón, Uzí, Uzíel, Jerimót a Irí. Všech pět jich stálo v čele jednotlivých linií rodu svého otce. Podle záznamů v rodokmenu měly jejich rody dvacet dva tisíce třicet čtyři vojáků. Bekerovi synové: Zemíra, Jóaš, Elíezer, Eljóenaj, Omrí, Jeremót, Abijáš, Anatót a Alemet. Všichni tito Bekerovi synové vystupují v rodových záznamech jako odvážní vůdcové jednotlivých větví otcovského rodu, kteří dohromady veleli dvaceti dvěma tisícům dvěma stům mužů. Jedíaelův syn: Bilhán. Bilhánovi synové: Jeúš, Binjamín, Ehúd, Kenaana, Zétan, Taršíš a Achíšachar. Také všichni tito Jedíaelovi synové odvážně veleli vojskům jednotlivých linií otcova rodu. Jejich armáda celkem čítala sedmnáct tisíc dvě stě vojáků připravených k boji. K Benjamínovu rodu patřili také Írovi synové Šupím a Chupím a Achérův syn Chuším. Neftalího synové: Jachasíel, Gúní, Jeser a Šalúm. Tyto syny mu porodila manželka Bilha. Manasesovi synové: Manasesova právoplatná žena přivedla na svět Asríela. Dalšího syna, Gileádova otce Makíra, pak Manasesovi porodila aramejská družka. Makír měl sestru Maaku a našel nevěsty Chupímovi a Šupímovi. Jako druhý se po něm narodil Selofchad, který měl jen samé dcery. 16-17 Makírova žena Maaka porodila dva chlapce. Jednomu dala jméno Pereš a jeho bratra pojmenovala Šereš. Šereš se stal otcem Úlama a Rekema a Úlam zplodil syna Bedána. Vyjmenovaní muži jsou potomky Makírova syna Gileáda z Manasesova rodu. *** Gileádova sestra Moleket porodila Išhóda, Abíezera a Machlu. A nakonec Šemídovi synové: Achján, Šekem, Likchí a Aníam. 20-21 Efrajimovi potomci (v pořadí otec - syn): Šútelach, Bered, Tachat, Eleada, Tachat, Zábad, Šútelach, Ezer a Elead. Když se Ezer a Elead jednou pokoušeli ukrást dobytek obyvatelům Gatu, majitelé zvířat je chytili a zabili. *** Jejich otce Efrajima tato událost hluboce zarmoutila, a proto k němu přicházeli jeho příbuzní, aby ho utěšili. Za nějaký čas zplodil Efrajim se svou manželkou dalšího syna. Kvůli ráně, která potkala jejich rodinu, mu dali jméno Bería (což znamená "V neštěstí"). Kromě toho měl Efrajim dceru Šeeru, která později vystavěla Dolní a Horní Bét-chorón a Uzen-šeeru. 25-27 Další Efrajimova linie obsahuje z generace na generaci tato jména: Refach, Refeš, Telach, Tachan, Laedán, Amíhud, Elíšama, Nón a nakonec Jozue. *** *** Efrajimovi potomci trvale žili v Bét-elu a jeho okolních vesnicích, na východě v Naaránu, na západě v Gezeru a přilehlých vesnicích a dále v celé oblasti od Šekemu až k Aji a ve vesnicích, které k nim patří. Potomci Jákobova syna Josefa žili podél hranic Manasesovu rodu ve městech Bét-šeán, Taenak, Megido, Dór a obývali také všechny vesnice v jejich okolí. Ašer měl čtyři syny jménem Jimma, Jišva, Jišví a Bería a dceru Serach. Beríovi synové: Cheber a Birzavitův otec Malkíel. Cheberovi potomci: Tři synové - Jaflet, Šómer, Chótam a jejich sestra Šúa. Jafletovi synové: Pásak, Bimhál a Ašvát. Šemerovi synové: Achí, Rohga, Jechuba a Arám. Synové Šemerova bratra Helema: Sófach, Jimna, Šéleš a Ámal. 36-37 Sófachovi synové: Súach, Charnefer, Šúal, Berí Jimra, Beser, Hód, Šama, Šilša, Jitrán a Beéra. *** Jeterovi synové: Jefune, Pispa a Ara. Ulovi synové: Árach, Chaníel a Risja. Všichni vyjmenovaní muži stáli v čele jednotlivých linií Ašerova rodu, ve kterém bylo podle záznamů v rodokmenu celkem dvacet šest tisíc bojeschopných mužů. 1-2 Nejstarší syn, kterého Benjamín přivedl na svět, se jmenoval Bela. Druhý byl Ašbel, třetí Achracha, čtvrtý Nócha a pátý Ráfa. *** 3-5 Belovi synové: Adár, Géra, Abíhúd, Abíšúa, Naamán, Achóach, Géra, Šefúfan a Chúram. *** *** 6-7 Echúdovi synové: Naamán, Achijáš a Géra. Tito tři stáli v čele obyvatel Geby a přestěhovali je do Manachatu. Odvedl je tam Géra, který zplodil Uzu a Achíchuda. *** 8-10 Když Šacharajim zapudil své ženy Chúšimu a Baaru, vzal si Chodeší a zplodil s ní Jóbaba, Sibju, Méšu, Malkáma, Jeúsa, Sakejáše a Mirmu. Všichni tito synové se stali vůdci jednotlivých linií otcova rodu. *** *** Dříve než Šacharajim zapudil Chúšimu, měl s ní dva syny: Abítúba a Elpaala. Elpaalovi synové: Eber, Mišeám a Šemed, který vystavěl města Óno a Lód a také jejich okolní vesnice. Dalšími Elpaalovými syny byli Bería a Šema. Oba stanuli v čele Ajalónu, jehož občané vyhnali obyvatele Gatu. 14-16 Beríovi synové: Achjó, Šášak, Jeremót, Zebadjáš, Arad, Eder, Míkael, Jišpa a Jócha. *** *** 17-18 Další Elpaalovi synové: Zebadjáš, Mešulám, Chizkí, Cheber, Jišmeraj, Jizlía a Jóbab. *** 19-21 Synové Šimeího: Jakím, Zikrí, Zabdí, Elíenaj, Siletaj, Elíel, Adajáš, Berajáš a Šimrat. *** *** 22-25 Šášakovi synové: Jišpán, Eber, Elíel, Abdón, Zikrí, Chánan, Chananjáš, Élam, Antótijáš, Jifdejáš a Penúel. *** *** *** 26-27 Jerochámovi synové: Šamšeraj, Šecharjáš, Ataljáš, Jaarešjáš, Elijáš a Zikrí. *** Tito muži jsou v rodokmenu uvedení jako vůdci jednotlivých rodových linií, které sídlily v Jeruzalémě. 29-32 V čele Gibeónu stál Jeíel. Měl ženu Maaku a zplodil s ní syny Abdóna (ten byl nejstarší), Súra, Kíše, Baala, Nádaba, Gedóra, Achjóa, Zekera a Miklóta, který se stal otcem Šimey. Někteří z nich odešli z Gibeónu a usadili se nedaleko svých příbuzných v Jeruzalémě. *** *** *** Nér pak zplodil Kíše a ten přivedl na svět Saula. Saul měl tyto syny: Jónatana, Malkíšúu, Abínádaba a Ešbaala. Jónatan se pak stal otcem Meríb-baala a Meríb-baal zplodil Míku. Míkovi synové: Pítón, Melek, Taeréa a Achaz. Achaz měl syna Jóadu, který přivedl na svět Alemeta, Azmáveta a Zimrího. V dalších generacích po Zimrím uvádí rodokmen tato jména: Mósa, Binea, Ráfa, Eleása a Ásel. Ásel zplodil šest synů: Azríkama, Bokrúa, Jišmáela, Šearjáše, Obadjáše a Chánana. Áselovu bratru Ešekovi se narodili tito synové: nejstarší Úlam, druhý Jeúš a třetí Elífelet. Úlamovi potomci byli zdatní válečníci, kteří mistrně stříleli z luku. Dohromady měli sto padesát synů a vnuků a všichni patřili do Benjamínova rodu. Všichni Izraelci byli podle své příslušnosti zařazeni do některého z rodokmenů zapsaných v kronice izraelských králů. Obyvatelé Judska však začali uctívat falešné bohy, a proto je Hospodin nechal odvléci do zajetí v Babylónu. Mezi těmi, kdo se jako první vrátili do svých domovů, byli kněží, lévijci, chrámoví služebníci a někteří další Izraelci. Byli to lidé z Judova, Benjamínova, Efrajimova a Manasesova rodu a usadili se v Jeruzalémě. 4-6 Šest set devadesát z těch, kdo se zabydleli v Jeruzalémě, pocházelo z Judova rodu. Všichni byli potomky tří Judových synů. Útaj byl synem Amíhuda, jehož předky byli Omrí, Imrí, Bání a Judův syn Peres. Asajáš vedl rodovou linii pocházející ze Šíla a Jeúel se svým rodem byli potomky Judova syna Zeracha. *** *** 7-9 Dalších devět set padesát šest z těch, kdo se vrátili do Jeruzaléma, patřilo do Benjamínova rodu. Jednotlivé rodové linie vedli: Mešulámův syn Salú (vnuk Hódavjáše a pravnuk Hasenuy), Jerochámův syn Jibnejáš, Uzího syn Éla (vnuk Mikrího) a Šefatjášův syn Mešulám (vnuk Reúela a pravnuk Jibnijáše). *** *** 10-11 Z kněží se vrátili: Jedajáš, Jójaríb, Jakín a také Azarjáš, jehož předky byli: Chilkijáš, Mešulám, Sádok, Merajót a Achítúb, který stál v čele Hospodinovy svatyně. *** Dále to byli Adajáš (potomek Jerocháma, Pašchúra a Malkijáše) a Maesaj (jehož předky byli Adíel, Jachzéra, Mešulám, Mešilemít a Imer). Společně s nimi se do Jeruzaléma vrátilo celkem tisíc sedm set šedesát statečných mužů zodpovědných za službu v Hospodinově chrámu. 14-16 V Jeruzalémě se usadili také tito lévijci: Chašúbův syn Šemajáš (vnuk Azríkama a pravnuk Chašabjáše z Merarího rodu), Bakbakar, Chereš a Gálal, dále Míkův syn Matanjáš (vnuk Zikrího a pravnuk Asafa), Šemajášův syn Obadjáš (vnuk Gálala a pravnuk Jedútúna) a Ásův syn Berekjáš (jehož dědečkem byl Elkána, který pobýval ve vesnicích okolo města Netóf.) *** *** 17-18 Dalšími, kdo se vrátili do Jeruzaléma, byli chrámoví strážci. Pod vedením Šalúma přišli strážci z tábora Lévijovců - Akúb, Talmón, Achíman a jejich příbuzní, kteří po návratu dlouhá léta sloužili u východní královské brány. *** Kóreho syn Šalúm (vnuk Ebjásafa a pravnuk Kóracha) a ostatní jeho příbuzní z Kórachova rodu dostali za úkol střežit vchod do chrámu, stejně jako kdysi jejich předkové střežili Hospodinovu svatyni v táboře Izraelců. ( V té době byl velitelem stráží Eleazarův syn Pinchas, který se těšil Hospodinově přízni.) Jedním ze strážců u vchodu do Hospodinovy svatyně byl také Mešelemjášův syn Zekarjáš. Celkem vykonávalo službu stráží dvě stě dvanáct mužů, kteří byli zapsání do rodových seznamů v místě svého bydliště. Do této zodpovědné funkce kdysi povolal jejich předky sám král David a prorok Samuel. Proto všichni vyjmenovaní muži i jejich potomci trvale střežili vchody do Hospodinova chrámu (který měl dříve podobu stanové svatyně). Stráže stály na všech čtyřech světových stranách chrámu. Vždy po určité době přicházeli ke strážným příbuzní z jejich vesnic a týden se s nimi dělili o povinnosti stráží. Veliteli stráží byli čtyři lévijci, kteří nesli zodpovědnost za veškeré prostory chrámu a také za všechny chrámové poklady. Noc co noc hlídkovali kolem Hospodinova chrámu a každé ráno odemykali jeho brány. Někteří z nich se starali o předměty, které se používaly při chrámové bohoslužbě, a odpovídali také za jejich počet. Jiní zase nesli zodpovědnost za ostatní chrámové vybavení a také měli na starost mouku, víno, olej, kadidlo a vonné koření. Mícháním vonných směsí však byli pověřeni kněží. 31-32 Nejstarší syn Kórachovce Šalúma, lévijský kněz Matitjáš, byl pověřen službou u pánví a další kněží z Kehatova rodu zodpovídali za přípravu předkladných chlebů. Výměna starých chlebů za čerstvé probíhala pravidelně každou sobotu. *** Jiní kněží z dalších lévijských rodů zodpovídali za chrámový zpěv. Bydleli v budovách přímo na nádvoří chrámu a neměli žádné jiné povinnosti, protože museli být v pohotovosti ve dne i v noci. Všichni tito vyjmenovaní muži žili v Jeruzalémě a stáli v čele jednotlivých lévijských rodů, které jsou uvedeny v jejich rodokmenu. 35-38 V čele Gibeónu stál Jeíel. Měl ženu Maaku a zplodil s ní syny Abdóna (ten byl nejstarší), Súra, Kíše, Baala, Néra Nádaba, Gedóra, Achjóa, Zekarjáše a Miklóta, který se stal otcem Šimeama. Někteří z nich odešli z Gibeónu a usadili se nedaleko svých příbuzných v Jeruzalémě. *** *** *** Nér pak zplodil Kíše a ten se stal otcem Saula. Saul měl tyto syny: Jónatana, Malkíšúu, Abínádaba a Eš-baala. Jónatan se pak stal otcem Meríb-baala a Meríb-baal zplodil Míku. Míkovi synové: Pitón, Melek, Tachréa a Achaz. 42-43 Achaz měl syna Jaeru, který přivedl na svět Alemeta, Azmáveta a Zimrího. V dalších generacích po Zimrím uvádí rodokmen tato jména: Mósa, Binea, Refajáš, Eleása a Ásel. *** Ásel zplodil šest synů: Azríkama, Bokrúa, Jišmáela, Šearjáše, Obadjáše a Chánana. Pelištejci rozpoutali proti Izraelcům válku a izraelské bojovníky, kteří se pod jejich silným náporem dávali na útěk, pobíjeli a nechávali ležet v pohoří Gilbóa. Záhy se dali i do pronásledování samotného Saula a zabili všechny tři jeho syny: Jónatana, Abínádaba i Malkíšúu. Potom se s ještě větší vervou pustili za Saulem, a když ho lukostřelci dostihli, těžce ho postřelili. Zraněný Saul přikázal svému zbrojnošovi: "Vytas svůj meč a probodni mne dříve, než přijdou ti pohané a potupí mne." Zbrojnoš se však takového činu zalekl a jeho přání nesplnil. Saul proto vytasil svůj vlastní meč a probodl se jím. Když zbrojnoš viděl, že Saul je mrtev, také on se probodl vlastním mečem a zemřel. Tak tedy současně zahynuli Saul, jeho tři synové i všichni členové jeho rodiny. Když všichni ostatní Izraelci v údolí viděli, že izraelská armáda se rozprchnula a že Saul i jeho synové padli v boji, opustili svá města a dali se na útěk. Pelištejci toho využili a opuštěná města obsadili. Když se na druhý den Pelištejci vydali obrat padlé, nalezli v pohoří Gilbóa zabitého Saula a jeho syny. Obrali ho, usekli mu hlavu a spolu s jeho zbraněmi ji postupně posílali jako trofej do všech koutů pelištejské země. To proto, aby se zprávou o jeho smrti zavděčili svým falešným modlám i všem ostatním Pelištejcům. Saulovu zbroj uložili do svatyně svých falešných božstev a jeho lebku přibili v chrámu svého boha Dágona. 11-12 Když se obyvatelé Jábeše v Gileádu doslechli o tom, co Pelištejci se Saulovými ostatky udělali, vyslali k nim své válečníky. Ti odnesli Saulovo tělo i mrtvoly jeho synů do Jábeše a pohřbili jejich ostatky pod posvátným stromem. Sedm dní se pak na jejich památku postili a vykonávali smuteční obřady. *** Saul zemřel, neboť se obrátil k Hospodinu zády. Nerespektoval jeho nařízení a dokonce se namísto svého Boha tázal na radu falešných duchů. Proto jej Hospodin nechal zahynout a předal království do rukou Jišajova syna Davida. Izraelci se shromáždili do Chebrónu a řekli Davidovi: "Všichni jsme tvoji bratři a máme společné předky. Už v době, kdy kraloval Saul, jsi to byl ty, kdo vedl izraelská vojska do bitev. O tobě Hospodin prohlásil, že budeš pastýřem jeho izraelského národa a budeš mu vládnout." V Chebrónu se shromáždili také všichni vůdci izraelských kmenů a David s nimi jako jejich král uzavřel smlouvu a stvrdil ji svou přísahou před Hospodinem. Vůdci izraelských kmenů pak korunovali Davida králem Izraele a naplnili tak předpověď, kterou Hospodin vyslovil ústy svého proroka Samuela. David se pak se všemi Izraelci vypravil proti Jeruzalému, který se tenkrát podle původních obyvatel tohoto území jmenoval Jebús. Ačkoliv se Jebúsejci vychloubali, že David se do města nikdy nedostane, on jejich hradbami obehnaný Sijón (Jeruzalém) dobyl a z města Jebúsejců se tak stalo Město Davidovo. Dříve než Izraelci zaútočili, David slíbil svým vojákům, že toho, kdo jako první pronikne mezi Jebúsejce, postaví do čela své armády. Podařilo se to Serújinu synu Jóabovi, a tak se stal velitelem. David se v dobyté pevnosti usadil a lidé ji proto začali nazývat Davidovým městem. David nechal město rozšířit od Miló až k městským hradbám a přestavbu ostatních částí města svěřil do rukou Jóabovi. Mezitím Davidova moc a autorita stále vzrůstala, neboť všemocný Hospodin stál při něm. Zde je výčet nejudatnějších Davidových bojovníků, kteří se v čele Izraelců stali Davidovi pevnou oporou a podle Hospodinova proroctví ho zvolili králem: První je na seznamu Chachmóního syn Jášobeám, který stál v čele všech ostatních velitelů. Svým kopím připravil v boji o život na tři sta protivníků. 12-13 Druhým bojovníkem byl Eleazar, syn Dóda z Achóchije, ten patřil do trojice pověstných udatných mužů. Zůstal po Davidově boku v Pas-damímu, kde se proti Izraelcům postavili Pelištejci. Jejich vojska se utkala na poli s ječmenem a Pelištejci zahnali izraelské oddíly na útěk. *** Davidovi muži však zůstali uprostřed pole a díky Hospodinovu zásahu nad Pelištejci zvítězili. 15-16 Další hrdinský čin se odehrál v době, kdy David sídlil v jeskyni Adulámu. Tehdy přitáhli Pelištejci do údolí Refájců a obsadili okolí Betléma. Ve stejné době navštívili Davida v jeho skrýši tři bojovníci, kteří patřili ke skupině takzvaných třiceti. *** Když přišli, David si posteskl: "Mám takovou žízeň a přitom u Betlémské brány je studna s vodou. Jak rád bych se z ní napil." Jakmile to ti tři bojovníci uslyšeli, bez váhání pronikli postavením Pelištejců, nabrali ze studny u brány vodu a vrátili se s ní k Davidovi. Sotva si však David uvědomil, co ti tři pro něj vykonali, řekl: "Ne, můj Bože, to nikdy neudělám. Jak bych mohl tuto vodu vypít? Vždyť tito muži pro mě riskovali svůj život! Je to jako bych pil jejich krev." Proto David přinesenou vodu vylil na zem jako oběť Hospodinu. 20-21 Vůdcem trojky mužů byl rovněž Jóabův bratr Abíšaj, který svým oštěpem zabil v boji na tři sta nepřátel. Byl váženější než jeho dva druhové, a proto stál v čele celé trojky. Věhlasu prvních tří se však nikdy nevyrovnal. *** Dalším odvážným bojovníkem, který vykonal velké hrdinské činy, byl Jójadův syn Benajáš z Kabseelu. Například připravil o život dva nejzdatnější moábské bojovníky, nebo v zimě, když napadl sníh, sestoupil do jámy, kam se chytil lev, a sám ho usmrtil. Jindy zase zabil téměř dva a půl metru vysokého Egypťana, přestože sám byl neozbrojen a Egypťan měl v ruce kopí silné jako trám. Benajáš se proti němu vypravil jen s klackem, a jakmile se k Egypťanovi přiblížil, vytrhl mu kopí z ruky a jeho vlastní zbraní ho zabil. Díky svým hrdinským činům se Jójadův syn Benajáš proslavil podobně jako udatní bojovníci trojky, ačkoliv jejich největších úspěchů nikdy nedosáhl. Získal však váženější postavení než kdokoliv z oddílu třiceti a David ho pověřil velením své osobní stráže. Mezi ty nejodvážnější patřili také tito bojovníci: Jóabův bratr Asáel, Dódův syn Elchánan z Betléma, Šamót z Haróru, Cheles z Pelónu, Íkešův syn Íra z Tekóje, Abíezer z Anatótu, Sibekaj z Chúšatu, Ílaj z Achócheje, Mahraj a Baanův syn Cheled z Netófu, Ríbajův syn Ítaj z Gibeje na území Benjamínovců, Benajáš z Pireatónu, Chúraj z Gaašských úvalů, Abíel z Arbátu, Azmávet z Bacharúmu a Eljachba z Šaalbónu. Proslavili se také Jónatan z Gizónu (syn Šagéa z Hararu), Achíam (syn Sakara z Hararu), Úrův syn Elífal, Chefer z Mekeratu, Achijáš z Pelónu, Chesró z Karmelu, Ezbajův syn Naaraj, Nátanův bratr Jóel, Hagrího syn Mibchár, Selek Amónský, Nacharaj z Berótu, který byl zbrojnošem Serújina syna Jóaba, Íra a Gáreb z Jitreje, Chetejec Urijáš, Achlájův syn Zábad, Adína (syn Šízy, který stál v čele Rúbenovců, k nimž patřil oddíl třiceti nejodvážnějších), Maakův syn Chánan, Jóšafat z Mitneje, Uzijáš z Ašterátu, Bratři Šama a Jeíel (synové Chótama z Aróeru), Šimrího syn Jedíael a jeho bratr Jócha z Tiseje, Elíel z Machavímu, Elnaamovi synové Jeríbaj a Jóšavjáš, Jitma z Moábu a nakonec Elíel, Obéd a Jaasíel Mesóbajští. Dříve než David usedl na izraelský trůn, ukryl se na útěku před králem Saulem v pelištejském Siklagu. Tam se k němu připojilo několik vynikajících válečníků z rodu Benjamínovců, z něhož pocházel také král Saul. Byli to vynikající lučištníci a dokázali oběma rukama nejen střílet šípy, ale také vrhat kameny. Byli to tito muži: Velitel Achíezer a jeho bratr Jóaš (synové Šemaje z Gibeatu), Azmávetovi synové Jezíel a Pelet, Beraka a Jehú z Anatótu, Jišmajáš z Gibeónu, udatný bojovník, který velel oddílu třiceti, dále Jirmejáš, Jachazíel, Jóchanan, Józabad z Gederatu, Eleúzaj, Jerímót, Baaljáš, Šemarjáš, Šefatjáš z Charífu, Elkána, Jišijáš, Azarel, Jóezer, Jášobeám, Korchíjci a bratři Jóela a Zebadjáš, jejichž otcem byl Jerocháma z Gedóru. Vedle Benjamínovců se k Davidovi ukrytému v jeskyni ve skalách přidali také někteří Gádovci. Byli to odvážní válečníci, kteří se výborně dokázali bít s mečem a kopím. Z jejich tváří vyzařovala lví odhodlanost a byli mrštní jako gazely na horách. 10-14 Nejvyšším z nich byl jejich velitel Ezer. Po něm následovali Obadjáš, Elíab, Mišmana, Jirmejáš, Ataj, Elíel, Jóchanan, Elzabad, Jirmejáš a poslední, jedenáctý Makbanaj. Všichni tito Gádovci stáli v čele vojenských oddílů. *** *** *** *** Ten nejníže postavený velel setině bojovníků a ten nejvyšší byl velitelem tisíce mužů. Začátkem roku tito Gádovci překročili rozvodněný Jordán a rozehnali všechny obyvatele údolí, kteří žili na východ i na západ od řeky. Jednoho dne přišli k Davidovu úkrytu další muži z rodu Benjamínovců a také několik Judejců. David jim vyšel vstříc a oslovil je: "Pokud ke mně přicházíte jako přátelé, abyste mi pomohli, potom buďte vítáni a zůstaňte se mnou. Jestliže mne však chcete vyzradit nepřátelům, Bůh našich předků vás za to ztrestá, protože jsem se ničím neprovinil." V tu chvíli však Amasaj, který všechny tyto muže vedl, pod vlivem Hospodinova ducha promluvil: "Stojíme na tvé straně Jišajův synu Davide! Tebe i tvé spojence bude provázet úspěch, protože s tebou je samotný Bůh." David je tedy přijal a postavil je do čela jednotlivých oddílů. Když se David vypravil po boku Pelištejců do boje proti Saulovi, přidali se k němu ještě někteří Manasesovci. Ve skutečnosti se však David ani jeho muži žádného boje nezúčastnili. Pelištejci totiž dostali strach, že se David opět postaví na Saulovu stranu a všechny je připraví o život. Proto ho raději poslali i s jeho muži zpátky do Siklagu. Cestou se k němu připojili tito Manasesovci: Adnach, Józabad, Jedíael, Míkael, Józabad Elíhu a Siltaj. Ti všichni veleli oddílům Manasesovců v Saulově armádě. Jako odvážní a zkušení velitelé potom pomáhali Davidovi při obraně před nájezdy nepřátel. Každý den se pak k Davidovi přidávali další a další muži, takže zanedlouho měl kolem sebe početnou a silnou armádu. Následující seznam udává počet ozbrojených bojovníků, kteří se v Chebrónu přidali k Davidovi, aby mu podle Hospodinova proroctví pomohli získat Saulovo království: Šest tisíc osm set mužů vyzbrojených štíty a oštěpy bylo z rodu Judovců, sedm tisíc sto bojovníků patřilo k Šimeónovcům, 27-29 čtyři tisíce šest set válečníků pocházelo z rodu Lévijovců (tři tisíce sedm set z nich vedl Jójada z Áronova rodu a patřil k nim také udatný mladík Sádok a dvacet dva vojevůdců z jeho rodiny). *** *** Z rodu Benjamínovců, ze kterého pocházel také král Saul, se k Davidovi připojilo jen tři tisíce mužů, protože většina jich zůstala na Saulově straně. Dvacet tisíc osm set odvážných a slavných válečníků přišlo z rodu Efrajimovců a osmnáct tisíc svých mužů vyslala také polovina Manasesova rodu, aby pomohli dosadit Davida na trůn. Dále dvě stě velitelů se svými oddíly z rodu Isacharovců (tito vojevůdci byli znalci v určování vhodných časů a všichni Izraelci se řídili jejich pokyny), padesát tisíc zkušených vojáků z rodu Zabulónovců, kteří uměli bojovat se všemi druhy zbraní a byli připraveni udělat pro Davida cokoliv, tisíc velitelů a třicet sedm tisíc ozbrojených bojovníků z rodu Neftalíovců, dvacet osm tisíc šest set mužů z rodu Danovců, čtyřicet tisíc vycvičených vojáků z rodu Ašerovců a nakonec sto dvacet tisíc po zuby ozbrojených mužů z rodů Rúbenovců, Gádovců a druhé poloviny Manasesova rodu, které žily na východ od Jordánu. Všichni tito bojovníci dobrovolně přišli do Chebrónu a přidali se k Davidově armádě s jasným cílem učinit Davida králem Izraele. V tom s nimi byli zajedno také všichni ostatní Izraelci. Všichni vojáci strávili s Davidem v Chebrónu tři dny a společně jedli a pili ze zásob, které jim připravili jejich příbuzní. Ostatní Izraelci (někteří až ze vzdálených rodů Isacharovců, Zabulónovců a Neftalíovců) jim pak na oslech, velbloudech, mezcích a volech přiváželi další jídlo. Vozili jim mouku, sušené fíky a rozinky, víno, olej, ale také dobytek a ovce, protože to, co se dělo, bylo pro všechny Izraelce důvodem k radosti. Za nějakou dobu David svolal všechny velitele svých vojsk a představil jim svůj plán. 2-3 Když se s nimi poradil, oznámil všem Izraelcům: "Chci vám dnes předložit svůj plán a žádám vás, abyste se k němu vyjádřili: V době vlády krále Saula jsme úplně zapomněli na truhlu s deskami Hospodinova Zákona. Pokud si to bude Hospodin, náš Bůh, přát a vy k tomu dáte svůj souhlas, navrhuji, abychom přinesli Hospodinovu truhlu zpět mezi nás. Nejprve ale rozešleme tuto zprávu všem Izraelcům, kněžím a lévijcům do všech měst a vesnic po celé zemi, aby přišli a připojili se k nám." *** 4-5 Protože všem shromážděným Izraelcům se Davidův návrh zamlouval a souhlasili s ním, nechal David svolat všechny Izraelce - od Egyptské řeky až k cestě do Chamátu, aby společně přinesli Hospodinovu truhlu z Kirjat-jearímu. *** Jakmile se Izraelci shromáždili, vydali se s Davidem do Baaly u Kirjat-jearímu v Judsku pro Boží truhlu. Vznešenost Hospodinova jména a jeho přítomnost se zjevovaly nad cheruby, kteří zakrývali víko truhly. Když dorazili k Abínádabovu domu, kde se Hospodinova truhla dosud nacházela, naložili ji na nový povoz, který řídili Uza a Achjó. David a všichni ostatní Izraelci cestou zpět radostně tančili a za doprovodu citar, harf, tamburín, činelů a pozounů chválili Boha zpěvem. 9-10 Když ale míjeli Kídonův mlat, spřežení klopýtlo a vůz se zakymácel. Uza tedy rychle natáhl ruku k truhle, aby ji přidržel. Sotva však na ni položil ruku, Hospodin se rozlítil a za to, že se Uza dotkl posvátné truhly, ho sám na místě zahubil. *** Davida Hospodinova reakce na Uzovo jednání rozhorlila, a proto místo, kde se vše odehrálo, nazval Peres-uza (to je Uzovo zbořeniště). Tento název se zachoval až dodnes. Po tomto zážitku však David dostal strach a řekl si: "To není jen tak, přinést si Hospodinovu truhlu domů." Proto nepřevezl Hospodinovu truhlu s sebou do Jeruzaléma, ale namísto toho ji nechal dopravit do domu Obéd-edóma z Gatu. Truhla zůstala v jeho domě tři měsíce a po celou tu dobu Hospodin Obéd-edómovi i celé jeho rodině prokazoval svou přízeň. Když David dobyl Jeruzalém, vypravil k němu týrský král Chíram posly s nákladem cedrového dřeva a také zedníky a tesaře a nařídil jim, aby Davidovi postavili palác. David si tenkrát uvědomil, že Hospodin ho ustanovil králem a vyvyšuje jeho království proto, aby sloužil zájmům izraelského národa. Když se David přestěhoval do Jeruzaléma, rozšířil počet svých manželek a přivedl s nimi na svět další potomky. 4-7 V Jeruzalémě se mu narodily tito synové: Šamúa, Šóbab, Nátan, Šalomoun, Jibchár, Elíšúa, Elpelet, Nógah, Nefeg, Jafía, Elíšama, Beeljáda a Elífelet. *** *** *** Když se Pelištejci doslechli, že David se stal králem celého Izraele, zmobilizovali veškeré své síly a vytáhli proti němu. David se však o jejich výpravě včas dozvěděl a postavil proti nim svoje vojsko. Pelištejci mezitím přitáhli blíže a vtrhli do údolí Refájců. David se obrátil na Boha s dotazem: "Mám na Pelištejce zaútočit? Pomůžeš mi, abych nad nimi zvítězil?" "Ano, vytáhni proti nim," odpověděl Hospodin. "Slibuji, že půjdu s tebou a vydám ti Pelištejce do rukou." David se tedy spolu se svým vojskem vydal do Baal-perasímu a tam Pelištejce porazil. Sotva David zvítězil, prohlásil: "Bůh skrze mé vojsko smetl armádu mých nepřátel jako prudká povodeň." A pojmenoval to místo Baal-perasím (což znamená Pán průlomu). Ustupující Pelištejci zanechali na bojišti napodobeniny falešných bohů, které David poručil spálit. Pelištejci se však s porážkou nesmířili a zanedlouho opět vtrhli do údolí Refájců. David se tedy znovu Boha otázal, zda má proti nim zaútočit. Nyní mu však Bůh odpověděl: "Tentokrát na Pelištejce netáhni jako obvykle, ale napadni je oklikou, směrem od háje balzámovníků. Ukryj se mezi stromy a počkej, dokud nezaslechneš v korunách balzámovníků zvuk kroků. Potom vyraz do boje, neboť před tebou budu kráčet já sám, tvůj Bůh, a vojsko Pelištejců porazím." David udělal všechno tak, jak mu Bůh nařídil, a celou pelištejskou armádu od Gibeónu až do Gezeru na hlavu porazil. O Davidovi a jeho činech se brzy dozvěděly okolní země, a jelikož na jeho straně stál sám Hospodin, všechny národy se jej začaly bát. Když si David vybudoval v Jeruzalémě palác, postavil také stanovou svatyni pro Hospodinovu truhlu. Jakmile byl s dílem hotov, prohlásil: "Truhlu s deskami Hospodinova Zákona nesmí nosit nikdo jiný než lévijci, protože sám Hospodin je povolal, aby přenášeli jeho truhlu a navždy zůstali v jeho službách." Potom David nechal shromáždit do Jeruzaléma všechny Izraelce, aby společně doprovodili Hospodinovu truhlu na místo, které pro ni připravil. Truhlu měli nést tito vybraní vůdci z rodu Áronovců a lévijců: Uríel a sto dvacet jeho příbuzných z rodu Kehatovců, Asajáš a dvě stě dvacet jeho příbuzných z rodu Meraríovců, Jóel a sto třicet jeho příbuzných z rodu Geršómovců, Šemajáš a dvě stě jeho příbuzných z rodu Elísáfanovců, Elíel a osmdesát jeho příbuzných z rodu Chebrónovců a poslední Amínadab a sto dvanáct jeho příbuzných z rodu Uzíelovců. Současně s nimi David povolal kněze Sádoka a Ebjátara a lévijce Uríela, Asajáše, Jóela, Šemajáše, Elíela a Amínadaba. Když se shromáždili, oznámil jim: "Stojíte v čele lévijských rodů. Proto nyní vy i vaši příbuzní uveďte do naprostého pořádku svůj vztah s Hospodinem, abyste mohli přinést truhlu Boha Izraele do svatyně, kterou jsem pro ni připravil. Když jsme se poprvé pokoušeli přenést jeho truhlu do Jeruzaléma, dal nám Hospodin pocítit své rozhořčení právě proto, že jste truhlu nenesli vy, lévijci, jak nařizují předpisy." Kněží a lévijci tedy Davida uposlechli a vykonali vše, co bylo nutné, aby mohli přinést do Jeruzaléma truhlu s deskami Hospodinova Zákona. Když se s ní později vydali na cestu, lévijci nesli na svých ramenou Boží truhlu zavěšenou na tyčích, jak kdysi na Hospodinův pokyn nařídil Mojžíš. Současně David vyzval vůdce lévijců, aby ze svých rodů vybrali zpěváky, kteří by radostně zpívali za doprovodu harf, citar a zvučných činelů. Lévijci tedy pověřili Jóelova syna Hémana, Berekjášova syna Asafa, a Kúšajášova syna Étana z rodu Meraríovců. Střídat je měli jejich soukmenovci Zakarjáš, Ben, Jaazíel, Šemíramót, Jechíel, Uní, Elíab, Benajáš, Maasejáš, Matitjáš, Elíflehú, Miknejáš, Obéd-edóm a Jeíel - chrámoví strážci Zpěváci Héman, Asaf a Étan zvučně hráli na měděné činely. Zekarjáš, Azíel, Šemíramót, Jechíel, Uní, Elíab, Maasejáš a Benajáš hráli na harfy. Matitjáš, Elíflehú, Miknejáš, Obéd-edóm, Jeíel a Azazjáš doprovázeli zpěv hrou na citary Všechny hudebníky pak vedl zkušený a vynikající hudebník, lévijec Kenanjáš. 23-24 Čtyři další muži, Berekjáš, Elkána, Obéd-edóm a Jechijáš se jako strážci starali o bezpečnost truhly. Kněží Šebanjáš, Jóšafat, Netaneel, Amasaj, Zekarjáš, Benajáš a Elíezer pak dostali za úkol kráčet v průvodu před truhlou a vytrubovat na pozouny. *** Když David s ostatními představiteli Izraele a oblastními veliteli dokončili všechny přípravy, vydali se radostně na cestu pro Hospodinovu truhlu do Obéd-edómova domu. Protože Bůh prokazoval svou přízeň lévijcům, kteří nesli jeho truhlu, obětovali mu nyní sedm býčků a sedm beranů. David si oblékl roucho z jemného plátna a stejný šat jako on si na sebe vzali také všichni lévijci, kteří nesli Hospodinovu truhlu, hudebníci a jejich vedoucí Kenanjáš. Kromě roucha měl David na sobě také lněnou vestu, jakou nosívali kněží. Na cestě do Jeruzaléma doprovázeli Izraelci Hospodinovu truhlu s radostným jásotem za hlasitého troubení na polnice a pozouny doprovázeného hrou na činely, harfy a citary. V okamžiku, kdy průvod s truhlou vstupoval do města, Saulova dcera Míkal právě vyhlížela z okna. Sotva však uviděla, jak její manžel, král Davida, radostně tančí a jásá, pocítila k němu opovržení. Když byla truhla s deskami Božího Zákona v Jeruzalémě, postavili ji Izraelci doprostřed stanu, který pro ni král David připravil, a na důkaz své vděčnosti přinášeli Bohu na oltáři své oběti a dary. Jakmile David ukončil obětní obřady, v Hospodinově jménu udělil všem přítomným Izraelcům požehnání. Nakonec všem shromážděným mužům i ženám rozdal chléb, sušené datle a hrozinky. Potom pověřil lévijce, aby ve svatyni s Hospodinovou truhlou pořádali bohoslužby, modlili se a vzdávali Bohu Izraele díky a chválu. Vedl je Asaf, který hrál na hlasité činely, a zastupoval ho Zekarjáš. Lévijci Jeíel, Šemíramót, Jechíel, Matitjáš, Elíab, Benajáš, Obéd-edóm a Jeíel hráli na harfy a citary. Kněží Benajáš a Jachazíel každodenně troubili před Boží truhlou na pozouny. Téhož dne David poprvé pověřil Asafa, aby společně se svými soukmenovci zpívali Hospodinu tuto oslavou píseň: Děkujte Hospodinu a zvěstujte jeho slávu; oznamujte všem národům, jaké zázraky vykonal. Chvalte ho písněmi a vypravujte o jeho úžasných činech. Jásejte, že patříte právě jemu, a z celého srdce se radujte, že se vám Hospodin dává poznat. Důvěřujte Hospodinu a jeho moci a vždy se spoléhejte jen na něj. Nezapomínejte na zázraky, které vykonal, na divy a rozhodnutí, která učinil. Ano, potomci Jákobovi, synové jeho služebníka Izraele. Jedině on je naším Hospodinem a Bohem a jeho slovo platí po celé zemi. Mějte na paměti jeho věčnou smlouvu, vůli, kterou předložil tisícům generací. Smlouvu, kterou uzavřel s Abrahamem a přísahou potvrdil Izákovi. Předal ji také Jákobovi jako navěky platné zaslíbení. Zaslíbil svému lidu, že mu trvale svěří kenaanskou zemi. Když Izraelci přišli do Kenaanu, bylo jich pár a byli v zemi cizí. Ačkoliv bloudili od národu k národu a od království ke království, Bůh nikomu nedovolil, aby jim ublížil, a sám varoval krále všech zemí, aby dali ruce pryč od jeho lidu a neopovážili se sáhnout na jeho proroky. Proto ať Hospodinu zpívá celá země a den za dnem svědčte o jeho záchraně. Rozhlaste všem národům světa, jak úžasné věci již učinil. Vždyť Hospodin je úžasný a vždy je hoden nejvyšší chvály. Jedině jeho má člověk uctívat jako Boha. Zatímco bohové ostatních národů jsou pouhé modly, Hospodin rozepjal nebesa. Provází ho krása a důstojnost a jeho příbytek naplňuje radost a moc. Prohlédněte, národy země, a poznejte Hospodinovu slávu a sílu, Chvalte ho, neboť je neskonale dobrý. Přistupte k Hospodinu se svými dary a pokloňte se mu v jeho svatyni. Třeste se, všichni obyvatelé země, neboť Hospodinovo dílo je věčné. Raduj se, nebe, i ty, země, a oznamte svým obyvatelům, že vaším pánem je Hospodin. Ať se raduje moře i všechna jeho stvoření, ať jásá celá příroda a každá rostlina i tvor! Jednou Hospodinu radostně zapějí i stromy v lesích, neboť Hospodin přichází, aby rozhodl o osudu země. Děkujte Hospodinu, protože je dobrý a jeho láska nikdy neochabne. Proste Boha, aby vás zachránil a vysvobodil z rukou nepřátel. Aby vám ukázal, jak je dobrý, a odhalil před vámi svou slávu. Vždyť Hospodin, Bůh Izraele, je hoden věčné chvály. Na konci tohoto chvalozpěvu ať všichni připojí své: "Amen" a provolávají Hospodinu slávu. David pověřil Asafa a jeho příbuzné, aby i nadále pravidelně vykonávali předepsané bohoslužebné úkony ve svatyni s Hospodinovou truhlou. Za pomocníky jim určil Obéd-edóma a jeho šedesát osm příbuzných. Jedítúnův syn Obéd-edóm navíc s Chósou sloužili jako strážci. Kněze Sádoka i ostatní kněze jeho rodu David pověřil službou v Hospodinově svatyni v Gibeónu. Měli tam každé ráno i večer přesně podle nařízení zákona, který dal Hospodin pro Izraelce zapsat, přinášet Hospodinu na oltář pravidelné oběti a dary. Byli tam s nimi také Héman a Jedútún a všichni ostatní, které David jmenovitě určil k tomu, aby Hospodina chválili za jeho nekonečnou milost. Héman a Jedútún měli za úkol troubit na pozouny a zajišťovat hudební doprovod zpěvu hrou na zvučné činely a jiné chrámové nástroje. Ostatní Jedútúnovci pak střežili bránu. Když oslava na počest Hospodinovy truhly skončila, všichni Izraelci se rozešli do svých domovů a také David se vrátil do svého paláce, aby udělil požehnání svojí rodině. Když se David konečně usadil ve svém paláci, řekl proroku Nátanovi: "Pohleď, zatímco já sídlím v paláci z cedrového dřeva, Hospodinovu truhlu kryjí pouze stanové houně." Prorok Davidovi odpověděl: "Ať už zamýšlíš cokoliv, klidně jdi a udělej to, neboť Bůh je na tvojí straně." Ještě téže noci však k Nátanovi promluvil Bůh a sdělil mu: "Jdi a vše, co ti nyní řeknu, vyřiď Davidovi. Vzkaž mu, že si nepřeji, aby mi stavěl chrám, ve kterém bych sídlil. Nepřebýval jsem v chrámu od té doby, kdy jsem vysvobodil izraelský národ z otroctví, až do dnešního dne. Stěhoval jsem se z místa na místo společně se svou svatyní a žádný stálý příbytek jsem neměl. Ať jsem s izraelským národem přišel kamkoliv, požádal jsem snad někdy jejich vůdce, které jsem ustanovil za správce svého národa, aby mi postavili chrám z cedrového dřeva? Dále Davidovi vyřiď, že mu jako všemocný Hospodin vzkazuji toto: Učinil jsem tě panovníkem svého izraelského národa, ačkoliv jsi předtím byl pouhým pastýřem a hlídal jsi stáda. Provázel jsem tě, kamkoliv ses obrátil, a odstranil jsem ti z cesty všechny tvé nepřátele. Proslavil jsem tě jako nejslavnější muže světa. Svému lidu jsem dal zemi, v níž se usadil a našel svůj domov. Zemi, kde ho už nebudou obtěžovat nepřátelé ani odírat bezbožní pohané, jako to dělávali dříve. Od té doby, kdy jsem svému izraelskému národu určoval vůdce, jsem ti dal vítězství nad všemi protivníky. Jako tvůj Hospodin ti oznamuji, že svěřím království do rukou tvého rodu. Až se naplní tvé dny a ty se odebereš k odpočinku ke svým předkům, jmenuji tvým nástupcem jednoho z tvých synů a upevním jeho vládu. Teprve on mi postaví chrám a já nechám jeho rod vládnout navěky. Budu mu otcem a přijmu ho jako svého syna. Nikdy ho nezbavím své přízně a podpory, jako jsem to udělal v případě tvého předchůdce Saula. Nechám jeho rod sídlit v královském paláci a panovat navěky. Jeho vládu a moc nikdo neohrozí." Nátan tedy předstoupil před Davida a oznámil mu všechno, co Hospodin řekl. Když ho král David vyslechl, odešel do svatyně a promluvil k Hospodinu: "Ach, Hospodine, můj Bože, jsem obyčejný člověk z bezvýznamné rodiny, a tys mne přesto povýšil až královský trůn. A jako by ani to nestačilo, nyní mi, Bože, slibuješ, že se navěky postaráš o budoucnost mého rodu. Jednáš se mnou, Hospodine, můj Bože, jako kdybych byl nejvýznamnější ze všech. Co více bych si ještě mohl přát? Sám nejlépe víš, co potřebuji, a všechno jsi mi dal. Všechno jsi to učinil z vlastní vůle a pro mé dobro a nic jsi přede mnou neutajil. Na vlastní uši o tobě, Hospodine, slýcháme. Nikdo se ti nevyrovná a žádný jiný Bůh kromě tebe není. Jediný izraelský lid jsi obdařil zvláštním požehnáním. Stal se vyvoleným národem, který přišel vykoupit samotný Bůh, aby velkými a mocnými činy odhalil svůj charakter. Vysvobodil jsi izraelský národ z Egypta a vyhnal před ním pohanské národy ze zaslíbené země. Sám jsi navěky prohlásil izraelský národ za svůj a stal ses jeho Panovníkem a Bohem. Hospodine, můj Bože, kéž tento slib, který jsi dal mně a mému rodu, trvá věčně. Naplň své slovo, aby navěky vyšlo najevo, jak jsi úžasný, a tvůj izraelský národ tě ctil jako svého Panovníka a Boha. Jmenuj můj rod správcem svého lidu. Bože, dovoluji si tě oslovit, neboť ty sám jsi mi oznámil, že postavíš můj rod do čela svého národa. Ach, Hospodine, vždyť jen ty jsi Bůh! Laskavým slibům, které jsi mi dal, mohu bezvýhradně věřit. Proto nyní, Hospodine, požehnej věčnému trvání mého rodu, neboť jedině s tvou přízní bude prospívat navěky." Za nějaký čas David porazil Pelištejce a podrobil je jako otroky Izraele. Dobyl a obsadil opevněné město Gat a všechny vesnice, které k němu patřily. Přemohl rovněž Moábce, uvalil na ně nucené práce a donutil je odvádět daně. Když se Hadad-ezer, král Sóby, pokusil vojensky ovládnout oblast podél řeky Eufratu, David se s ním utkal v bitvě u Chamátu a porazil ho. Ukořistil tisíc jeho koní k válečným vozům, zajal sedm tisíc jezdců a dvacet tisíc pěších bojovníků. Kromě jednoho sta spřežení pak do posledního ochromil všechny koně zapřažené do vozů. Když sóbskému králi Hadad-ezerovi přišli na pomoc Aramejci z Damašku, David pobil dvaadvacet tisíc jejich bojovníků. Do damašského Aramu pak rozmístil oddíly svých mužů a podrobil Aramejce odvádění vazalské daně. Hospodin stál na Davidově straně, takže zvítězil v každé bitvě, kterou svedl. 7-8 Jako kořist z bitvy s Hadad-ezerem přinesl David do Jeruzaléma zlaté štíty jeho velitelů a v městech Tibchatu a Kúnu získal velké množství bronzu. Později z něj jeho syn Šalomoun nechal zhotovit velkou bronzovou nádrž na vodu na chrámovém nádvoří, chrámové sloupy a bronzové nádoby. *** 9-10 Když se o tom, že David přemohl celou armádu Hadad-ezera, krále Sóby, doslechl chamátský král Toú, vyslal k němu svého syna Hadórama, aby Davida pozdravil a blahopřál mu k jeho vítězství. Sám totiž s Hadad-ezerem bojoval, a proto Davidovi po svém synu Hadóramovi z vděčnosti poslal různé zlaté, stříbrné a bronzové předměty. *** Stejně jako veškeré stříbro a zlato, které získal od podrobených národů, zasvětil král David také všechny tyto dary Hospodinu. Věnoval mu veškerou kořist od Edómců, Moábců, Amónců, Pelištejců a Amálekovců. Když Serújin syn Abíšaj usmrtil v bitvě v Solném údolí osmnáct tisíc Edómců, David rozmístil po celém území Edómu oddíly svých mužů a podrobil si všechny jeho obyvatele. Hospodin stál na Davidově straně, takže zvítězil v každé bitvě, kterou svedl. David vládl Izraelcům spravedlivě a usiloval o dobro pro všechny obyvatele svého národa. Serújina syna Jóaba postavil do čela své armády a Achílúdova syna Jóšafata ustanovil kancléřem. Achítúbův syn Sádok a Ebjátarův syn Achímelek zastávali úřad kněží a Šavša byl Davidovým písařem. Jójadův syn Benajáš velel žoldnéřským oddílům Keretejců a Peletejců a Davidovi synové pomáhali svému otci jako rádcové. Krátce nato zemřel král Amónců Náchaš a na trůn nastoupil jeho syn Chanún. Jakmile se to David dozvěděl, rozhodl se, že Chanúnovi projeví svou přízeň a náklonnost, protože jeho otec Náchaš s ním vždy udržoval přátelské vztahy. Vypravil proto posly, aby Chanúnovi vyjádřili hlubokou soustrast nad úmrtím jeho otce. Sotva však Davidovi poslové dorazili ke králi, amónští velitelé Chanúnovi řekli: "Skutečně věříš, že David k tobě vypravil své posly jen proto, aby uctil památku tvého otce? Nepřišli spíše obhlédnout situaci, aby mohli napadnout a zničit naši zemi?" Chanún, kterého jejich slova přesvědčila, se tedy Davidových mužů zmocnil, každému z nich nechal oholit vousy, odříznout polovinu roucha až k rozkroku a polonahé je vyhnal ze své země. Muži odešli, ale sotva se David dozvěděl, jak král Chanún jeho posly ponížil, vyslal jim naproti služebníky se vzkazem, aby se zatím nevraceli do Jeruzaléma, ale zůstali v Jerichu, dokud jim vousy opět nedorostou. 6-7 Když si Amónci uvědomili, jak proti sobě Davida popudili, Chanún a jeho velitelé si za třicet čtyři tun stříbra najali od Aramejců z Dvojříčí, z Maaky a ze Sóby třicet dva tisíc válečných vozů i s jezdci. Navíc se k nim připojil také král Maaky se svými oddíly a utábořil se nedaleko Médeby. Všichni Amónci se potom shromáždili ze svých měst a připravili se k boji. *** Jakmile se o tom doslechl David, neváhal a zmobilizoval celé své vojsko v čele s Jóabem. Zanedlouho Amónci vytáhli a seřadili se do bojového útvaru před branami svého města, zatímco králové s najatými vojsky se shromáždili na bitevním poli. Když Jóab viděl, že ho nepřátelé sevřeli ze dvou stran, vybral elitní izraelské oddíly a postavil se s nimi proti Aramejcům. Velení nad ostatními vojáky svěřil do rukou svého bratra Abíšaje, který se svým vojskem čelil náporu Amónců. Potom svému bratrovi řekl: "Získají-li Aramejci nade mnou převahu, přijď mi na pomoc. Stejně tak já, budou-li nad tebou Amónci vítězit, přijdu na pomoc tobě. Musíme do boje vložit veškerou svou sílu a odvahu. Vždyť bojujeme za svůj národ a města našeho Boha. Ať Hospodin rozhodne, jak sám uzná za vhodné." Po těchto slovech vyrazil Jóab a jeho oddíly proti Aramejcům a ti se před ním dali na útěk. Když Amónci spatřili, že Aramejci utíkají, také oni se dali před jeho bratrem Abíšajem na ústup a stáhli se do města. Když bylo po všem, Jóab se vrátil s vítěznou armádou do Jeruzaléma. Aramejci se však se svou porážkou nesmířili, znovu vypravili své posly a spojili se s Aramejci, kteří sídlili za řekou Eufratem. Do čela tohoto nového vojska se postavil velitel Hadad-ezerovy armády Šófak. David se však o přípravách Aramejců opět okamžitě dozvěděl a povolal do zbraně celý Izrael. Překročil pak se svou armádou Jordán a postavil se proti vojsku svých nepřátel. Sotva David seřadil své jednotky k boji, Aramejci proti němu zaútočili. Izraelci však brzy získali převahu a Aramejci se před nimi dali na útěk. Davidovi muži pak při pronásledování pobili sedm tisíc posádek k vozům, čtyřicet tisíc pěšáků a v boji zabili také jejich velitele Šófaka. Když Hadad-ezerovi spojenci viděli, jak zdrcující porážku jim Izrael připravil, uzavřeli s Davidem mír a podrobili se mu jako služebníci. Od té doby se už Aramejci báli Amóncům pomáhat. Na jaře následujícího roku, v období, kdy obvykle začínala válečná tažení, vytáhl Jóab v čele armády proti Amóncům a oblehl s nimi Rabu. David se však tentokrát boje osobně neúčastnil a zůstal v Jeruzalémě. Mezitím Jóab na Rabu zaútočil a ponechal z ní jen trosky. 2-3 David pak už jen sesadil jejího krále a odnesl si jeho korunu. Byla celá ze zlata a i se vsazeným drahokamem vážila více než třicet kilogramů. Sám ji pak nosíval na hlavě. Kromě toho si z města odvezl ještě mnoho další kořisti a jeho obyvatele podřídil nuceným pracím s pilami, krumpáči a železnými sekyrami. Když pak stejně naložil se všemi ostatními městy Amónců, vrátil se David s celou armádou zpět do Jeruzaléma. *** V jiné bitvě s Pelištejci, která se o něco později strhla v Gezeru, usmrtil Sibekaj z Chúšatu muže z národa obřího vzrůstu, bojovníka Sipaje. Když Izraelci za nějaký čas opět bojovali s Pelištejci, zabil Jaírův syn Elchánan bojovníka Lachmího, bratra obra Goliáše z Gatu. Jeho kopí mělo násadu silnou jako trám. Jindy se Izraelci utkali s Pelištejci v Gatu. Tam se proti nim postavil další obrovský muž se čtyřiadvaceti prsty. (Na všech končetinách měl po šesti prstech.) Když se začal Izraelcům vysmívat, postavil se proti němu Jónatan - syn Davidova bratra Šimey, a zabil ho. Tak David a jeho muži připravili o život bojovníky obřího vzrůstu z Gatu. Při jednom ze svých pokusů o podlomení Izraele satan podnítil Davida, aby provedl sčítání lidu. Král si dal předvolat Jóaba a ostatní velitele a nařídil jim: "Projděte celou zemi od Beer-šeby až k Danu a sečtěte všechny obyvatele Izraele. Chci vědět, kolik je v mé zemi bojeschopných mužů." Jóab králův rozkaz vyslechl, ale vznesl námitku: "Upřímně si přeji, aby Hospodin rozmnožil národ Izraelců třeba stokrát. Ale proč tolik toužíš znát jejich počet? Cožpak ti všichni věrně neslouží? Proč chceš projevit Bohu svou nedůvěru a přivést do neštěstí celý Izrael?" 4-5 Královo přání však bylo i přes veškeré námitky závazné, a tak se Jóab vydal na cestu a postupně prošel celou zemi. Když se za nějaký čas Jóab vrátil do Jeruzaléma, oznámil Davidovi, že v zemi je celkem jeden milión sto tisíc izraelských a čtyři sta sedmdesát tisíc judských mužů, kteří umí zacházet se zbraní a jsou schopni boje. *** Nezahrnul však mezi ně nikoho z rodu Lévijovců ani Benjamínovců, protože se mu králův rozkaz příčil. Bohu se Davidovo počínání vůbec nelíbilo, a proto dal Izraelcům pocítit své rozhořčení. Když si David uvědomil, čeho se dopustil, vyznával Hospodinu: "Vím, že jsem se svým činem hluboce provinil. Nyní tě však, Pane, naléhavě prosím, abys mi mé pošetilé jednání odpustil." 9-10 Davidův prorok Gád zakrátko obdržel od Hospodina poselství: "Jdi a vyřiď Davidovi mou vůli. Řekni mu, aby si zvolil jednu ze tří možností, jak s ním mám naložit." *** Gád se tedy vypravil k Davidovi a oznámil mu: "Hospodin ti vzkazuje, aby sis zvolil, jak chceš, aby s tebou naložil. Buď tvoji zemi postihnou tři roky hladomoru nebo vás po tři měsíce budou hubit vaši nepřátelé nebo se proti vám na tři dny obrátí sám Hospodin a nechá v zemi řádit morovou nákazu. Anděl zhoubce v jeho službách odplatí celému Izraeli. Nyní se tedy rozhodni, jak mu mám odpovědět." Nato David Gádovi odpověděl: "Všechny možnosti mi nahánějí hrůzu, ale raději chci, aby země přijala následky svého jednání od milosrdného Hospodina než z rukou nelítostných nepřátel." Hospodin tedy postihl celou zemi morem, při němž zahynulo celkem sedmdesát tisíc izraelských mužů. Avšak když byl šiřitel zkázy u mlatu Ornána Jebúsejského a chystal se rozsévat smrt v Jeruzalémě, Hospodin se nad zbídačeným Izraelem slitoval a přikázal andělovi, aby přestal. Když David viděl, jak anděl moru stojí mezi nebem a zemí s mečem napřaženým k Jeruzalému, oblékl si spolu s ostatními představiteli lidu smuteční šaty a na výraz lítosti padl tváří k zemi. Potom volal k Bohu a řekl: "Vždyť tito lidé za nic nemohou. Jsou jako ovce, které dělají, co se jim nařídí. To jen já jsem se provinil a udělal chybu. Já jsem přikázal sečíst všechny bojeschopné muže v zemi. Potrestej tedy mne a moji rodinu, ale ušetři, prosím, svého hněvu ostatní Izraelce." Hospodinův anděl tedy přikázal proroku Gádovi: "Vyřiď Davidovi, ať na mlatu Ornána Jebúsejského vybuduje Hospodinu oltář." David Gáda uposlechl a vykonal vše, co mu jeho prostřednictvím Hospodin nařídil. Hospodinův anděl se zjevil také Ornánovi, který právě společně se svými syny mlátil pšenici. Jakmile se objevil anděl, všichni synové se před ním schovali. Krátce nato přišel k Ornánovi David. Když Ornán viděl, kdo přichází, vyšel Davidovi vstříc a hluboce se před ním poklonil. "Přišel jsem koupit místo, na němž leží tvůj mlat," řekl David. "Chci na něm postavit Hospodinu oltář, aby se zastavilo šíření morové nákazy mezi lidem. Prodej mi ho. Dobře ti zaplatím." Ornán Davidovi odpověděl: "Můj králi. Požadované místo ti sám daruji, můžeš s ním naložit, jak uznáš za vhodné! Přidám k němu rovněž i dobytek k obětování a také dřevěné nástroje, abys měl z čeho rozdělat oheň. To všechno ti věnuji zdarma a ještě přidám pšenici jako dar pro Hospodina." Král David však Ornánovu nabídku odmítl: "Ne, trvám na tom, že ti řádně a v plné výši vše zaplatím. Nepředložím Hospodinu nic tvého ani nespálím oběť, která mě nic nestála." David pak vyplnil, co slíbil, a vyplatil Ornánovi přibližně sedm kilogramů zlata. Pak vybudoval Hospodinu oltář, a vložil na něj své oběti a dary. Modlil se k Hospodinu a Hospodin na znamení přijetí jeho proseb seslal z nebe oheň, který spálil dary na oltáři. Nato Hospodin nařídil andělu zhoubci, aby přestal kolem sebe šířit zkázu. 28-29 Hospodinova stanová svatyně, kterou v době putování na poušti zhotovil Mojžíš, se v té době i s oltářem ke spalování obětí nacházela na posvátném pahorku v Gibeónu. Když ale David viděl, že Hospodin ho na mlatu Ornána Jebúsejského vyslyšel, obětoval na tomto místě i později. *** Strach z pohromy, kterou způsobil anděl, mu totiž nedovolil chodit uctívat Hospodina až do Gibeónu. David tenkrát prohlásil: "Na tomto místě postavíme Hospodinův chrám s oltářem, na němž budou všichni Izraelci předkládat Hospodinu své oběti a dary." David nechal shromáždit všechny cizince žijící v Izraeli a vybral z nich kameníky, kterým dal za úkol připravit a opracovat kameny pro stavbu Hospodinova chrámu. Připravil také ohromné množství železa ke zhotovení kovových součástí bran a celé stavby a nashromáždil tolik bronzu, že se ani všechen nedal zvážit. Také cedrových trámů, které Davidovi přivezli Sidóňané a Týřané bylo tolik, že se je nikdo ani nepokoušel sečíst. Všechny tyto přípravy David zdůvodnil slovy: "Můj syn Šalomoun je ještě mladý a nezkušený. Hospodinův chrám však musí být skutečně nádherný, aby jeho sláva obletěla všechny národy světa. Proto začnu s jeho přípravami už dnes." A opravdu, za svého života David uskutečnil rozsáhlé přípravy. Potom si zavolal svého syna Šalomouna a pověřil ho, aby Hospodinu, Bohu Izraele, postavil chrám. Řekl mu: "Synu, vždy jsem toužil vybudovat svému Hospodinu a Bohu důstojný chrám. Hospodin mi však vzkázal: ‚Vedl ji mnoho válek a připravil tak o život příliš mnoho lidí, než abys to mohl učinit. Nedovolím ti postavit pro mne chrám, protože jsi mužem mnoha bojů. Zplodíš ale syna, který bude panovat v klidu a míru, neboť já sám usmířím všechny jeho protivníky. Už jeho jméno - Šalomoun (to znamená Pokojný) - bude znamením pokoje a já se postarám, aby za jeho panování zavládl v Izraeli mír. Teprve on mi postaví chrám, který bude rozhlašovat velikost mého jména. Bude pro mě jako můj vlastní syn a já ho přijmu jako jeho vlastní otec. On a jeho potomci budou v Izraeli vládnout navěky.'" "Přeji ti, můj synu," dodal David, "aby ti Hospodin zachoval svou přízeň a pomohl ti vybudovat svůj chrám, jak slíbil. Kéž tě Hospodin obdaruje moudrostí a rozumem, abys dokázal vládnout Izraelcům v souladu s jeho zákony. Vždyť uspět můžeš jedině tehdy, budeš-li dbát na jeho nařízení a výnosy, které kdysi pro celý Izrael svěřil praotci Mojžíšovi. Buď pevný a odhodlaný a ničím se nedej zastrašit nebo zmalomyslnět. Vynaložil jsem velké úsilí na přípravu stavby Hospodinova chrámu a shromáždil jsem přes tři tisíce tun zlata a třicet tisíc tun stříbra. Bronzu a železa je tolik, že se nedají zvážit. Zajistil jsem rovněž dostatek dřeva a kamene. Bude-li třeba, můžeš ještě materiál doplnit. 15-16 Najal jsem pro budování chrámu také mnoho řemeslníků. Máš k dispozici bezpočet kameníků, zedníků i tesařů a také mnoho těch, kdo rozumí práci se zlatem, stříbrem, bronzem a železem. Pusť se tedy do díla a nechť Hospodin dopřeje tvému úsilí zdar." *** Potom David nařídil všem vůdcům Izraele, aby jeho synu Šalomounovi pomáhali, a připomněl jim: "Hospodin, náš Bůh, stojí na naší straně, vždyť nás zbavil všech našich protivníků. Pomohl nám nad nimi zvítězit a podřídil celé národy sobě a Izraelcům. Nyní se tedy celým srdcem i myslí odevzdejte Hospodinu a začněte stavět jeho chrám, aby truhla s deskami Hospodinova Zákona i ostatní bohoslužebné předměty konečně nalezly své místo v chrámu, který ponese jeho jméno." Čas plynul, a když byl David již starý a sil mu ubývalo, dosadil na izraelský trůn svého syna Šalomouna. 2-3 Potom dal svolat všechny izraelské velitele, kněze a lévijce a sečetl všechny lévijce, kterým bylo více než třicet let. Celkem jich bylo třicet osm tisíc. *** 4-5 Dvacet čtyři tisíce z nich král David určil k tomu, aby řídili stavební práce na Hospodinově chrámu. Šest tisíc dalších mělo za úkol vést záznamy a řešit spory, ze čtyř tisíc mužů se stali chrámoví strážci a poslední skupina mužů v počtu čtyř tisíc oslavovala Hospodina hrou na hudební nástroje, které dal k tomuto účelu David zhotovit. *** David také rozdělil lévijce do skupin podle jednotlivých rodových linií Léviho synů - Geršóna, Kehata a Merarího. Geršónovci: Geršónovu větev tvořili Laedán a Šimeí. Laedán měl celkem tři syny: Nejstarší byl Jechíel a po něm Zétam a Jóel. Také Šimeí měl tři syny: Šelómíta, Chazíela a Hárana.Všichni tři zaujímali ve svých rodinách významné postavení. Později Šimeí zplodil další čtyři potomky: Jáchata, Zínu, Jeúše a Beríu. Jáchat byl nejvýznamnější, Zína za ním o mnoho nezaostával. Protože Jeúš a Bería přivedli na svět málo dětí, uvádí je rodokmen jako jednu rodovou linii. Kehatovci: Čtyři Kehatovi synové se jmenovali Amrám, Jishár, Chebrón a Uzíel. Amrámovi synové: Áron a Mojžíš. Árona a jeho potomky Hospodin dědičně pověřil, aby pečovali o nejsvatější bohoslužebné předměty, střežili posvátné prostory svatyně, předkládali na oltář oběti a dary lidu a Hospodinovým jménem udělovali Izraelcům požehnání. Synové Božího služebníka Mojžíše byli při sčítání zahrnuti do rodu Léviho. Mojžíšovi synové: Geršom a Elíezer. Geršom měl jednoho syna Šebúela. Také Elíezerův syn Rechabjáš byl jediným synem, ale sám přivedl na svět mnoho dětí. Jishár měl syna Šelómíta. Chebrónovi synové: Nejstarší Jeriáš, dále Amarjáš, Jachazíel a Jekameám. Uzíelovi synové: Míka a Jišijáš. Meraríovci: Synové Merarího: Machlí a Múši. Machlího synové: Eleazar a Kíš. Eleazar přivedl na svět jen dcery, které se později provdaly za své bratrance, Kíšovy syny. Múši zplodil tři syny: Machlího, Édera a Jeremóta. Všichni vyjmenovaní jsou společně se svými rodinami zapsáni v jednotlivých liniích jako potomci Léviho. Všichni, kterým bylo více než dvacet let, se podíleli na budování Hospodinova chrámu. 25-26 Rozhodl o tom David a své nařízení zdůvodnil slovy: "Protože Hospodin, Bůh Izraele, dopřává Izraelcům mír a klid a navěky se usídlil v Jeruzalémě, lévijci již nemusí přenášet stanovou svatyni ani žádné předměty, které se používají při bohoslužbě." *** 27-28 Od té doby podle Davidova nařízení museli všichni Lévijovci starší dvaceti let pomáhat Áronovcům se službou v Hospodinově chrámu. Pečovali o pořádek na nádvořích i uvnitř chrámu a čistili také všechny posvátné předměty používané při bohoslužbách. *** Rovněž se starali o pravidelnou výměnu předkladných chlebů, které se pokládaly na stůl ve svatyni. Zajišťovali také mouku na přípravu obilných obětí, pekli nekynuté placky a ostatní chrámové pečivo všech druhů a velikostí. Jejich povinností též bylo starat se o veškeré nádoby, které se při přípravě pečiva používaly. Každé ráno i večer pak měli chválit a oslavovat Hospodina. Stejné nařízení se týkalo také všech obětních obřadů konaných o sobotách, oslavách nového měsíce a ostatních stanovených výročí. Lévijovci měli pravidelně vykonávat tyto povinnosti v určeném počtu a podle přesně stanovených pravidel. Kromě toho po boku Áronovců střežili všechny posvátné prostory Hospodinova domu a plnili další úkoly související s bohoslužbou. Áronovi synové sloužili v chrámu rozděleni do skupin. Áronovi synové: Nádab, Abíhú, Eleazar a Ítamar. Protože Nádab a Abíhú zemřeli dříve než jejich otec a nezanechali po sobě žádné syny, úřad kněží zastávali jejich bratři Eleazar a Ítamar. S pomocí jednoho z Eleazarových synů Sádoka a Ítamarova potomka Achímeleka rozdělil David Áronovce do skupin podle jejich povinností. Eleazarovců bylo více a byli významnější než Ítamarovci. Proto se rozdělili v poměru, který odpovídal jejich počtu. Eleazarovi potomci vytvořili šestnáct skupin, zatímco Ítamarovi jen osm. 5-6 Protože však chrámoví správci a kněží byli v obou rodech, konečné rozdělení služeb se provádělo losováním. Losování probíhalo za přítomnosti krále, jeho úředníků, kněze Sádoka a Ebjátarova syna Achímeleka a dalších představitelů kněžských a lévijských rodin. Netaneelův syn Šemajáš, písař z Léviho rodu, pak zapisoval jména vybraných lévijců. Jeden los vždy patřil Eleazarovu rodu a druhý byl určen potomkům Ítamara. Podle výsledků losování měly jednotlivé skupiny kněží vykonávat své povinnosti v tomto pořadí: *** První los padl na Jójaríba, druhý na Jedajáše, třetí na Chárima, čtvrtý na Seórima, pátý na Malkijáše, šestý na Mijámina, sedmý na Kósa, osmý na Abijáše, devátý na Jéšuu, desátý na Šekanjáše, jedenáctý na Eljašíba, dvanáctý na Jákima, třináctý na Chupu, čtrnáctý na Ješebába, patnáctý na Bilgu, šestnáctý na Iméra, sedmnáctý na Chezíra, osmnáctý na Pisesa, devatenáctý na Petachjáše, dvacátý na Jechezkéla, jedenadvacátý na Jakína, dvaadvacátý na Gamúla, třiadvacátý na Delajáše a poslední čtyřiadvacátý na Maazjáše. Všichni vylosovaní museli sloužit v Hospodinově chrámu podle pravidel a nařízení, která jejich praotci Áronovi svěřil Hospodin, Bůh Izraele. Následující seznam uvádí jména ostatních Lévijovců: Z Amrámova rodu to byl Šúbael a jeho potomek Jechdejáš. Dále Rechabjáš a přední z jeho synů Jišijáš. Z Jishárova rodu Šelomót a jeho potomek Jáchat. Chebrónovi synové: Jerijáš, Amarjáš, Jachazíel a Jekameám. Uzíelův syn Míka a jeho syn Šámir. Zekarjáš, syn Míkova bratra Jišijáše. Synové Merarího: Machlí, Múši a Jaazijáš. Jaazijášovi synové: Šóham, Zákur a Ibrí. Z rodu Machlího Eleazar, který něměl žádného syna. Kíšův syn Jerachmeel. A nakonec Machlí, Éder a Jerímót z rodu Múšiho. Také tito potomci jednotlivých rodových linií Lévijovců si bez ohledu na svůj věk vylosovali služby stejně jako jejich příbuzní Áronovi potomci. Losovali stejně jako oni před králem Davidem, knězem Sádokem a Achímelekem a dalšími zástupci kněžských a lévijských rodin. Potom král David společně s veliteli vojska vybral několik zástupců z Asafova, Hémanova a Jedútúnova rodu a předal jim zodpovědnost za chrámový zpěv, vyhlašování proroctví a hudební přednes při bohoslužbách. Z Asafova rodu byli vybráni čtyři Asafovi synové: Zákur, Josef, Netanjáš a Asaréla. Vedl je sám jejich otec Asaf, který však podléhal nařízením krále. Z Jedútúnova rodu král vybral šest Jedútúnových synů: Gedaljáše, Serího, Ješajáše, Chašabjáše a Matitjáše. Také tyto hudebníky vedl jejich vlastní otec Jedútún, který velebil a oslavoval Hospodina hrou na citaru. Dalšími vybranými byli Hémanovi synové: Bukijáš, Matanjáš, Uzíel, Šebúel, Jerímót, Chananjáš, Chananí, Elíata, Gidaltí, Rómamtí-ezer, Jošbekáša, Malótí, Hótir a Machazíót. Héman byl jedním z královských proroků a Bůh ho podle svého slibu obdaroval čtrnácti syny a třemi dcerami. Všichni vybraní hudebníci hráli pod vedením svých otců při bohoslužbách v chrámu na činely, harfy a citary. Asaf, Jedútún a Héman pak podléhali přímo samotnému králi. Společně s těmito hudebníky hráli v chrámu ještě jejich příbuzní, takže celkem se o hudební přednes při bohoslužbách staralo dvě stě osmdesát osm mistrných hudebníků. Také oni se nezávisle na věku či postavení dělili o své povinnosti v chrámu losováním. Všichni hudebníci byli podle svého příbuzenstva rozděleni do dvaceti čtyř skupin po dvanácti hudebnících. Vedoucí těchto skupin si vylosovali následující pořadí: První byl Josef z Asafova rodu, druhý Gedaljáš, třetí Zákur, čtvrtý Jisrí, pátý Netanjáš, šestý Bukijáš, sedmý Jesaréla, osmý Ješajáš, devátý Matanjáš, desátý Šimeí, jedenáctý Azarel, dvanáctý Chašabjáš, třináctý Šúbael, čtrnáctý Matitjáš, patnáctý Jeremót, šestnáctý Chananjáš, sedmnáctý Jošbekáša, osmnáctý Chananí, devatenáctý Malótí, dvacátý Elijata, dvacátý první Hótir, dvacátý druhý Gidaltí, dvacátý třetí Machaziót a poslední dvacátý čtvrtý Rómamtí-ezer. Následující seznam uvádí jména stráží: Z rodu Kórachovců: Kóreho syn Mešelemjáš z Asafovy rodové linie. 2-3 Mešelemjášovi synové: Nejstarší Zekarjáš a po něm Jedíael, Zebadjáš, Jatníel, Élam, Jóchanan a nejmladší Eljóenaj. *** 4-5 Obéd-edóma Bůh obdařil osmi syny: Nejstarší byl Šemajáš dále Józabad, Jóach, Sákar, Netaneel, Amíel, Jisakar a poslední Peúletaj. *** 6-7 Šemajášovi synové byli velmi odvážní bojovníci, a proto stanuli v čele rodu svého otce. Jmenovali se: Otní, Refael, Obéd, Elzábad, Elíhú a Semakjáš. *** Celkem měl Obéd-edóm šedesát dva statečných a schopných potomků. Také Mešelemjáš měl osmnáct odvážných a zdatných potomků. 10-11 Chósovi synové z rodu Merarího: Do čela rodiny postavil Chósa Šimrího, ačkoliv nebyl nejstarší. Jeho bratři se jmenovali Chilkijáš, Tebaljáš a Zekarjáš. Celkem měl Chósa třináct potomků. *** 12-13 Tito strážci byli podle rodových linií rozděleni do skupin a bez ohledu na své postavení se dělili o službu u jednotlivých chrámových bran losováním stejně jako všichni ostatní lévijci. *** Stráž u východní brány si vylosoval Šelemjáš. Jeho syn Zekarjáš, který vynikal svou moudrostí, byl přidělen k bráně severní. Na Obéd-edóma vyšla jižní brána a jeho synové dostali za úkol strážit sklady. Poslední, západní brána, směřující k silnici vzhůru pak připadla na Šupíma a Chósa. Stráže vykonávaly svou službu podle následujícího řádu: Každý den stálo na východní straně šest lévijců, na severní straně čtyři, na jižní také čtyři a na sklady dozírali dva lévijci. Další čtyři stáli v sloupoví na západní straně nádvoří a dva hlídli samotné nádvoří. Všichni vyjmenovaní strážci byli potomky Kóracha a Merarího. Několik dalších lévijců z jejich příbuzenstva mělo na starost poklady v Božím chrámu a dary, které Izraelci Hospodinu přinášeli. 21-22 Laedán a jeho syn Jechíelí, který se stal otcem Zétama a Jóela, pocházeli z Geršónova rodu. *** Dalšími strážci chrámové pokladnice rovněž byli Amrámci, Jishárci, Chebrónci a Ozíelci. V jejich čele stál potomek Mojžíšova syna Geršoma jménem Šebúel. Sloužil s ním také jeho příbuzný Šelomót z rodu Geršómova bratra Elíezera a jeho potomků Rechabjáše, Ješajáše, Jórama a Zikrího. Šelomót a jeho příbuzní pečovali o posvátné předměty, které Hospodinu zasvětil král David, vůdci jednotlivých rodů, oblastní správci a velitelé vojska. Ti z každé válečné kořisti věnovali část na budování Hospodinova chrámu. Šelomót a jeho příbuzní se současně starali o veškeré dary, které přinesli Hospodinu prorok Samuel, Kíšův syn Saul, Nérův syn Abnér a Serújin syn Jóab. Kenanjáš z rodu Jishárců a jeho synové nesloužili v chrámu. Zastávali úřad správců země a řešili spory mezi Izraelci. Chašabjáš a tisíc sedm set jeho nejschopnějších příbuzných z rodu Chebrónců zodpovídali za veškeré náboženské a vládní záležitosti v Izraeli na západ od Jordánu. Když ve čtyřicátém roce své vlády nechal David prohledat rodové záznamy Chebrónců, zjistilo se, že nejstatečnější muži z tohoto rodu žijí v gileádském Jaezeru. V čele všech jejich rodových linií stál Jerijáš. Král David proto svěřil Jearjášovi a dvěma tisícům sedmi stům jeho nejschopnějších a vážených příbuzných zodpovědnost za veškeré náboženské a státní záležitosti na území Rúbenovců, Gádovců a poloviny Manasesova kmene, kteří žili na západ od Jordánu. Armádu Izraele tvořilo dvanáct oddílů, které se každý měsíc střídaly ve službě. V každém oddílu bylo dvacet čtyři tisíc mužů, v jejichž čele stáli z králova pověření tito velitelé rodů: 2-3 První měsíc velel armádě Zabdíelův syn Jášobeám z Peresova rodu. *** Druhý měsíc stál v čele armády Dódaj Achóchijský a jeho pomocník Miklót. 5-6 Třetí měsíc to byl Benajáš, syn kněze Jójady. Benajáš byl současně velitelem oddílu třiceti nejodvážnějších bojovníků, kde byl také jeho syn Amízábad. *** Čtvrtý měsíc stál v čele vojska Jóabův bratr Asáel, kterého později vystřídal jeho syn Zebadjáš. Pátý měsíc byl velitelem Šamhút Jizrašský. Šestý měsíc Íra, syn Íkeše z Tekóje. Sedmý měsíc Cheles Pelónský z rodu Efrajimovců. Osmý měsíc Sibekaj Chúšatský z rodu Zerachejců. Devátý měsíc Abíezer Anatótský z rodu Benjamínců. Desátý měsíc Mahraj Netófský z rodu Zerachejců. Jedenáctý měsíc Benajáš Pireatónský z rodu Efrajimovců. Poslední dvanáctý měsíc stál v čele armády Cheldaj Netófský z Otníelova rodu. Svého vůdce měl také každý z dvanácti izraelských rodů: Rúbenovce vedl Zikríův syn Elíezer, Šimeónovce Maakův syn Šefatjáš, Lévijovce Kemúelův syn Chašabjáš, Áronovce Sádok, Judovce Davidův bratr Elíhú, Isacharovce Míkaelův syn Omrí, Zabulónovce Obadjášův syn Jišmajáš, Neftalíovce Azríelův syn Jerímót, Efrajimovce Azazjášův syn Hóšea, východní polovinu Manasesova rodu Pedajášův syn Jóel, západní polovinu Manasesova rodu v Gileádu Zekarjášův syn Jidó, Benjamínovce Abnérův syn Jaasíel, a Danovce Jeróchamův syn Azarel. Tito muži stáli v čele izraelských rodů. Když se král David rozhodl provést sčítání lidu, nařídil služebníkům, aby nepočítali Izraelce mladší než dvacet let. Hospodin totiž slíbil, že Izraelci se natolik rozrostou, že je stejně jako hvězdy na nebi nebude možné spočítat. Ačkoliv Serújin syn Jóab se skutečně pustil do sčítání, nedokončil je, neboť Hospodin kvůli tomu dal pocítit Izraelcům své rozhořčení. Proto ani kronika krále Davida neuvádí, kolik bylo v Izraeli obyvatel. Správcem královských skladů byl Adíelův syn Azmávet. Za skladiště v ostatních oblastech, ve městech, vesnicích a obranných pevnostech zodpovídal Uzijášův syn Jónatan. Polní práce a všechny zemědělce měl na starost Kelúbův syn Ezrí. O vinice pečoval Šimeí z Rámatu a nad sklady vína na vinicích bděl Zabdí z Šifmeje. Za olivy a fíkovníky v nížině zodpovídal Baal-chanan z Gederu a sklady oleje spravoval Jóaš. O stáda skotu na šáronských pastvinách se staral Šitraj ze Šáronu a na stáda v údolích dohlížel Adlajův syn Šáfat. 30-31 O velbloudy pečoval Izmaelec Obíl, za oslice zodpovídal Jechdejáš Meronótský a na stáda ovcí a koz dohlížel Jazíz z Hagreje. Každý z vyjmenovaných mužů byl vrchním správcem uvedené části majetku krále Davida. *** Král David měl také svého rádce a písaře. Byl jím jeho vzdělaný a moudrý strýc Jónatan, který navíc společně s Chakmóního synem Jechíelem patřil k družině Davidových synů. V králově přítomnosti se také pohyboval jeho přítel Chúšaj z Arkíje a rádce Achítofel, kterého později nahradili Benajášův syn Jójada a Ebjátar. Vrchním velitelem královské armády byl Jóab. David vyzval všechny hodnostáře Izraele, aby se shromáždili do Jeruzaléma. Byli mezi nimi vůdci izraelských rodů, oblastní královští správci a velitelé, správci veškerého královského majetku a stád a také královští úředníci a udatní bojovníci. Jakmile se shromáždili, král David se postavil a promluvil ke všem přítomným: "Přátelé a poddaní, poslouchejte, prosím, co vám dnes chci říci. Vždy jsem toužil vystavět Hospodinu chrám, v němž by nalezla své trvalé místo truhla s deskami jeho Zákona a který by se stal příbytkem našeho Boha. Už jsem dokonce naplánoval jeho výstavbu; Bůh mě však zastavil a řekl: ‚Davide, nemůžeš pro mě vybudovat chrám, protože jsi válečník a máš na svědomí příliš mnoho zmařených lidských životů.' Navzdory tomu mne však Hospodin, Bůh Izraele, vybral z celé mé rodiny, aby můj rod navěky usedl na izraelský královský trůn. Byl to on, kdo si vyvolil Judův rod, v něm rodinu mého otce a ze všech jeho synů učinil právě mě králem celého Izraele. Z mnoha mých synů, kterými mě Hospodin štědře obdaroval, potom určil mého syna Šalomouna, aby po mně usedl na královský trůn a vládl Izraeli. Hospodin mi řekl: ‚Ne ty, ale tvůj syn Šalomoun mi vystaví můj chrám i s velkolepým nádvořím. Bude mi synem a já budu jako jeho otec. Jestliže bude neochvějně zachovávat má přikázání a zákony tak, jako to činil doposud, navždy svěřím izraelské království jemu a jeho potomkům.' Proto vás nyní, Izraelci, jednoho před druhým i před naším Hospodinem vyzývám, abyste svědomitě zachovávali všechno, co nám Hospodin, náš Bůh, nařídil. Jedině tak nepřijdete o tuto krásnou zemi a budete ji na věky moci předávat svým potomkům." Po těchto slovech se David obrátil k Šalomounovi a řekl: "A ty, drahý synu Šalomoune, nikdy nezapomeň, jakému Bohu jsem jako tvůj otec důvěřoval, a vždy mu upřímně a ochotně služ celým svým srdcem i myslí. Vždyť Hospodin vidí až do srdce a zná i ty nejtajnější pohnutky každého člověka. Budeš-li o to opravdu stát, sám se ti dá poznat. Jestliže se však k němu obrátíš zády, navěky se ti odcizí. Proto jednej uvážlivě, neboť Hospodin si tě vybral, abys pro něj vystavěl svatý chrám. Zmobilizuj všechny své síly a s plnou rozhodností se pusť do díla." Potom David předal Šalomounovi plány všech částí chrámu - sloupového průčelí, chrámové lodi, postranních místností, horních pater, veškerých ostatních místností i samotné velesvatyně, kde bude ukryta truhla smlouvy. Odevzdal mu také všechny pokyny pro stavbu nádvoří Hospodinova chrámu a veškerých chrámových skladů a pokladnic na přinesené dary. Dále Šalomouna poučil, jak má organizovat služby lévijců a všechny další úkony, které souvisely s chodem Hospodinova chrámu. Předal mu též podrobný seznam bohoslužebných nádob a ostatních posvátných předmětů. 14-18 Seznámil jej i s tím, kolik zlata a stříbra má použít ke zhotovení posvátných předmětů pro bohoslužby, kolik zlata a stříbra má použít na jednotlivé svícny a kahany, stříbrné a zlaté stoly pro předkladný chléb, zlaté chrámové nádobí, kropenky a konvice a také zlaté a stříbrné mísy a zlatý oltář k pálení vonného kadidla. Nakonec Šalomounovi svěřil také plán vozu pro okřídlené cheruby, kteří zastiňují víko Hospodinovy truhly. *** *** *** *** "Všechny tyto zápisy a plány," řekl David, "jsem zhotovil pod vedením Hospodina. On sám mi odhalil všechny podrobnosti celého díla. Nyní se tedy, Šalomoune, naplno a s odhodláním pusť do práce a nedej se ničím odradit, protože při tobě stojí Hospodin, můj Bůh. Neopustí tě ani nedovolí, abys selhal, dokud celý jeho chrám zdárně nedokončíš. Pracovní skupiny kněží a lévijců jsou připraveny zahájit veškeré stavební práce na Hospodinově chrámu a kromě toho ti bude pomáhat také mnoho zručných řemeslníků. Všichni předáci i dělníci uposlechnou a vykonají veškerá tvá nařízení." Nato se král David obrátil ke všem shromážděným Izraelcům a prohlásil: "Bůh si vybral mého syna, ačkoliv je ještě mladý a nezkušený. Čeká ho obrovský úkol, protože nebude stavět dům pro člověka, ale chrám pro samotného Hospodina a Boha. Využil jsem všech možností, abych pro výstavbu Božího chrámu shromáždil co nejvíce materiálu. Zlato, stříbro, bronz, železo a dřevo, drahokamy všech možných druhů i barev a dostatek mramoru. 3-5 Ke všemu, co jsem již pro tento svatý chrám připravil, navíc nyní z vlastního majetku přidám sto tun toho nejryzejšího zlata a dvě stě čtyřicet tun čistého stříbra pro obložení chrámových zdí a veškerou uměleckou výzdobu ze zlata a stříbra. Proto se nyní ptám, zda také někdo z vás chce na toto Hospodinovo dílo přispět svým darem?" *** *** Po této výzvě začali vůdcové a správci izraelských rodů, velitelé oddílů a královští úředníci ochotně přinášet své dary. Celkem shromáždili pro výstavbu chrámu přibližně sto sedmdesát tun zlata a deset tisíc zlatých mincí, tři sta čtyřicet tun stříbra, přes šest set tun mědi a tři tisíce čtyři sta tun železa. Někteří Izraelci přinesli do chrámového pokladu také své drahokamy a odevzdali je Jechíelovi z Geršónova rodu. V lidu zavládla opravdová radost nad tím, že dary na stavbu Hospodinova chrámu byly věnovány s takovou ochotou a velkorysostí. Také král David byl přemožen hlubokým pocitem radosti a vděčnosti. Svoji radost vyjádřil David za přítomnosti všeho lidu těmito slovy: "Sláva tobě, Hospodine, Bože našeho praotce Izraele, jsi věčný a jedině tobě, Hospodine, náleží veškerá sláva a moc i chvála, důstojnost a nádhera, neboť všechno v nebi i na zemi patří jen a jen tobě. Jsi král, Hospodine, a vládneš nade vším. Ty jsi zdrojem bohatství a cti, ty jsi ten, kdo všechno řídí a ovládá. Máš sílu a moc a dokážeš se o ni dělit. Proto nyní, Bože, přijmi naše díky a chválu, která ti právem náleží. Kdo jsem já, a kdo je můj lid, že máme možnost být tak štědří? Všechno je tvé a my jen vracíme, co jsme od tebe přijali. Stejně jako naši předkové jsme zde na zemi jenom cizinci a hosty. Jsme smrtelní lidé, pomíjivější než beznadějný stín. Ach ano, Hospodine, náš Bože, vždyť všechno to bohatství, které jsme shromáždili, abychom ti vystavěli chrám, jsme přijali od tebe, vždyť ti patří všechno. Vím, Pane, že nám dáváš příležitost, abychom projevili, co k tobě cítíme, a že máš radost z naší upřímnosti. Všechny své dary jsem ti přinesl ochotně, veden těmi nejčistšími úmysly, a s radostí jsem pozoroval, jak ochotně ti přináší dary i tvůj lid. Ach, Hospodine, Bože našich praotců, Abrahama, Izáka a Jákoba, dej, aby tato touha a důvěra k tobě zůstala v našich srdcích navěky. Kéž také můj syn Šalomoun vždy respektuje tvá nařízení a požadavky, aby ti dokázal vybudovat chrám, jehož stavbu jsem připravil." Nakonec se David obrátil ke všem Izraelcům a zvolal: "Vzdejte svému Hospodinu a Bohu slávu!" Lidé ho uposlechli a všichni chválili Boha, klaněli se před ním až k zemi a padali před Hospodinem i králem na kolena. Na druhý den Izraelci přinesli Hospodinu své oběti. Jako zápalnou oběť Bohu předložili: tisíc býků, beranů a jehňat a ke každému z nich obětovali také víno a jiné dary, kterých byl v celém Izraeli dostatek. Všichni jedli, pili a radovali se, že Hospodin je s nimi. Podruhé korunovali Davidova syna Šalomouna králem Izraele a před Bohem mu obřadně pomazali hlavu posvátným olejem. Stejným způsobem pak ustanovili Sádoka za kněze. Šalomoun tedy z Hospodinovy vůle vystřídal na trůnu svého otce Davida a získal si respekt celého Izraele. Svou věrnost mu prokazovali všichni hodnostáři a udatní bojovníci, ale také všichni ostatní Davidovi synové. Díky Hospodinově přízni si Šalomoun získal v celém Izraeli takovou úctu a slávu, jakou před ním neměl žádný jiný izraelský král. 26-27 Jišajův syn David vládl celému Izraeli celkem čtyřicet let. Sedm let panoval v Chebrónu a třicet tři roky kraloval v Jeruzalémě. *** Zemřel v úctyhodném stáří po dlouhém životě, který mu přinesl bohatství a slávu; na královský trůn po něm dosedl jeho syn Šalomoun. Všechny významné události z doby vlády krále Davida jsou od začátku do konce zapsány v příbězích proroka Samuela, proroka Nátana a proroka Gáda. Obsahují podrobné zprávy o jeho panování, rozsahu jeho moci a událostech, které potkávaly jeho samotného, Izrael a také království všech okolních zemí. Davidův syn Šalomoun usedl na královský trůn a se vší rozhodností se ujal vlády v celé zemi. Protože na jeho straně stál samotný Bůh, Šalomoun se brzy nesmírně proslavil. Jednoho dne Šalomoun svolal všechny Izraelce, velitele vojenských oddílů, představitele lidu a zástupce, kteří stáli v čele jednotlivých rodů. Jakmile se shromáždili, všichni se společně vydali na posvátný pahorek do Gibeónu, kde stála Boží svatyně, kterou kdysi nechal na poušti zhotovit Hospodinův služebník Mojžíš. Truhla s deskami Hospodinova Zákona se sice nacházela v nové svatyni v Jeruzalémě, kam ji nechal z Kirjat-jearímu přenést král David, ale bronzový oltář - výtvor Urího syna a Chúrova vnuka Besaleela - i nadále stál v Gibeónu před původní Hospodinovou svatyní. Proto se Šalomoun vydal s Izraelci do Gibeónu, aby společně Hospodina uctili a prosili o zjevení jeho vůle. Když dorazili na místo, Šalomoun přistoupil k bronzovému oltáři před vchodem do svatyně a předložil na něm Hospodinu tisíc zápalných obětí. Ještě tu noc se Šalomounovi ukázal Bůh a otázal se ho: "Co chceš, abych ti dal? Vyhovím ti, ať je to cokoliv." Šalomoun Bohu odpověděl: "Hospodine, byl jsi vždy velmi laskavý k mému otci Davidovi a mne jsi po něm dosadil na královský trůn. Proto tě nyní, Hospodine, můj Bože, prosím, abys dostál slibu, který jsi kdysi dal mému otci Davidovi. Vždyť jsi mě namísto něho postavil do čela národa tak početného, že jeho obyvatele nelze stejně jako zrnka prachu vůbec spočítat. Obdaruj mne, prosím, moudrostí a rozvahou, abych dokázal tvému lidu vládnout, vždyť bez tvé pomoci to nikdo nedokáže." Bůh Šalomounovi odvětil: "Protože tvá prosba je upřímná a nežádáš mne o bohatství, majetek ani slávu a nechceš po mně, abych zahubil tvé nepřátele nebo ti dopřál dlouhý život, rád ti vyhovím. Prosíš mne o moudrost a rozvahu, abys dokázal vládnout mému lidu, do jehož čela jsem tě postavil. Dám ti, co žádáš, a navíc tě zahrnu bohatstvím, majetkem i slávou, jakou neměl žádný panovník před tebou a ani nikdy mít nebude." Šalomoun se poté vrátil z posvátného pahorku v Gibeónu do Jeruzaléma a vládl izraelskému lidu. Šalomoun postupně nashromáždil tisíc čtyři sta válečných vozů a dvanáct tisíc koní, které choval jednak v městech, jež sloužila jako skladiště, ale také ve stájích svého paláce v Jeruzalémě. Za krále Šalomouna bylo v Jeruzalémě stříbra jako kamení a tolik cedrového dřeva jako planých fíkovníků rostoucích v Přímořské nížině. Šalomoun nakupoval koně v Egyptě prostřednictvím svých obchodníků za dobrou cenu. Ze svých cest za obchodem vozili tenkrát z Egypta válečné vozy v ceně přibližně sedm kilogramů stříbra za kus a koně za necelé dva kilogramy stříbra. Šalomounovi kupci pak toto zboží prodávali dál všem chetejským a aramejským králům. Šalomoun se rozhodl vybudovat chrám pro Hospodina a královský palác pro sebe. Povolal sedmdesát tisíc nosičů, osmdesát tisíc kameníků, kteří lámali kámen přímo v horách, a tři tisíce šest set předáků, kteří dohlíželi na zdárný průběh prací. Dále Šalomoun nechal doručit týrskému králi Chíramovi následující poselství: "Pošli mi cedrové trámy, jaké jsi posílal mému otci Davidovi, aby si z nich vybudoval palác. Chystám se vystavět chrám pro Hospodina, svého Boha, a zasvětit mu ho, aby v něm bylo možné na jeho počest pálit vonné kadidlo, pravidelně mu předkládat posvěcený chléb a vkládat oběti do ohně na oltáři každé ráno i večer, o sobotách ale také vždy na začátku nového měsíce a během veškerých svátků, které Hospodin, náš Bůh, natrvalo stanovil pro celý Izrael. Chrám, který hodlám vybudovat, bude velkolepý, protože náš Bůh vysoko přesahuje všechny ostatní bohy. Dokáže ale vůbec někdo vystavět pro Boha nějaký chrám, když ho neobsáhnou dokonce ani nekonečná nebesa? Jak bych si tedy já mohl troufat postavit chrám pro takového Boha? Dům, který hodlám vybudovat, je pouze místem, kde se Bohu přinášejí oběti. Proto mi pošli skutečného mistra, který umí pracovat se zlatem a stříbrem, s bronzem i železem, s látkami fialovými, červenými i modrými, a který též ovládá uměleckou řezbu. Chci, aby v Judsku a v Jeruzalémě pracoval s ostatními zručnými řemeslníky, které najal můj otec David. 7-8 Tvoji lidé jsou vyhlášenými dřevorubci, a proto dej ke mně dopravit také cedrové, cypřišové a santalové dřevo z Libanónu. Moji lidé budou tvým pracovníkům pomáhat shromažďovat dostatečně velké množství řeziva, protože chrám, který postavím, musí být velkolepý a nádherný. *** Já tvým služebníkům, kteří pro mne budou kácet dřevo, postupně dodám čtyřicet čtyři tisíc hektolitrů namleté pšenice, stejné množství ječmene a k tomu čtyři tisíce čtyři sta hektolitrů vína a stejný objem olivového oleje." Týrský král Chíram napsal Šalomounovi následující odpověď: "Protože Hospodin miluje svůj národ, postavil tě do jeho čela jako krále." Dále Chíram pokračoval slovy: "Hospodin, Bůh Izraele, který stvořil nebe i zemi, je nanejvýš hoden chvály! Vždyť dal králi Davidovi moudrého syna nadaného inteligencí a rozvahou, který nyní vybuduje Hospodinu chrám a sobě vystaví palác. 12-13 Posílám ti velmi zručného muže jménem Chíram, jehož matka pocházela z Danu a otec byl občanem Týru. Chíram se naučil zacházet se zlatem i stříbrem, bronzem a železem, ale dokáže také opracovávat dřevo a kámen, umě pracuje s látkami fialovými, červenými, modrými i s bílým plátnem. Navíc umí vyřezat jakýkoliv motiv, který mu poručíš. Bude spolupracovat s tvými řemeslníky i s těmi, které již dříve najal tvůj otec David, můj přítel. *** 14-15 Začni tedy zásobovat mé služebníky pšenicí, ječmenem, olejem a vínem, jak jsi slíbil, a my pro tebe nakácíme tolik libanónského dřeva, kolik potřebuješ. Svázané do vorů je pak po moři dopravíme až do Jafy, odkud si je dopravíš do Jeruzaléma." *** Ačkoliv král David již dříve provedl sčítání lidu, Šalomoun dal ještě spočítat všechny cizince v Izraeli. Bylo jich celkem sto padesát tři tisíce šest set. Sedmdesát tisíc z nich zaměstnal jako nosiče, osmdesát tisíc určil k lámání kamene v horách a zbylým třem tisícům šesti stům mužů dal za úkol dohlížet na pracovní nasazení ostatních. 1-2 Druhý den druhého měsíce ve čtvrtém roce své vlády se Šalomoun konečně pustil do stavby Hospodinova chrámu. Stavěl ho v Jeruzalémě na hoře Mórija, na místě, které vybral jeho otec David a jemuž se tam před časem zjevil Hospodin. Pozemek původně patřil Ornánu Jebúsejskému, který to místo používal jako mlat. *** Rozměry základů chrámu stanovil Šalomoun podle starších jednotek míry. Chrám byl třicet metrů dlouhý a deset metrů široký. Sloupové průčelí postavené na šířku chrámu měřilo deset metrů a bylo šedesát metrů vysoké. Šalomoun dal vyložit veškerý její vnitřní prostor ryzím zlatem. Hlavní loď nejprve obložil cypřišovým dřevem a teprve potom ji pokryl zlatem, které ozdobil plastikami palem a řetězovými ornamenty. Kromě tohoto parvajimského zlata zkrášlil Šalomoun chrám také drahými kameny. Zlatem byla pokryta rovněž hlavní loď - její stropní trámy, stěny, prahy dveří i vlastní chrámové dveře. Chrámové zdi navíc zdobily rytiny cherubů. Velevatyně, kterou vybudoval uvnitř chrámu, měřila na délku i na šířku deset metrů, a zabírala tedy šířku celého chrámu. Na pokrytí jejích vnitřních zdí se spotřebovalo dvacet tun toho nejčistšího zlata. Zlaté hřeby, které se při stavbě používaly, vážily více než půl kilogramu zlata a zlatem byly obloženy dokonce i horní místnosti přiléhající k chrámu. Pro velesvatyni nechal Šalomoun zhotovit dva cheruby potažené ryzím zlatem. 11-13 Rozpětí křídel obou cherubů bylo deset metrů. Každé z křídel měřilo dva a půl metru a zatímco vnější křídla se dotýkala chrámových zdí, stejně dlouhá vnitřní křídla se dotýkala navzájem. Oba cherubové stáli vedle sebe obráceni tváří směrem k hlavní chrámové lodi. *** *** Dále nechal Šalomoun zhotovit oponu z modré, fialové a červené látky a jemného bílého plátna s vyšitými ornamenty v podobě cherubů. Před vchodem do chrámu dal vztyčit dva pilíře, z nichž každý měřil sedmnáct a půl metru a na vrcholu byl zakončen dva a půl metru vysokou hlavicí. Hlavici každého z pilířů zdobily navzájem propletené řetězy, na kterých viselo sto bronzových granátových jablek. Hotové pilíře nechal Šalomoun postavit před chrám a dal jim jména. Jižní sloup nazval Jakín a severní Bóaz. Jako další zhotovil Šalomoun bronzový oltář, který byl deset metrů široký i dlouhý a na výšku měřil pět metrů. Kromě toho Šalomoun zhotovil litou kovovou nádrž kruhového tvaru o průměru pěti metrů a vysokou dva a půl metru. (Díky její velikosti se této nádrži říkalo moře.) Obvod nádrže dosahoval patnácti metrů a pod horním okrajem ji dokola zdobily ornamenty v podobě býků. Plastiky býků byly vyvedeny ve dvou řadách (na půl metru deset býčích hlav) a spolu s celou nádrží tvořily jeden celek. Nádrž ležela na hřbetech dvanácti bronzových býků, z nichž tři stáli čelem k severu, tři k západu, tři k jihu a tři k východu; ocasy byli obráceni do středu nádrže. Stěny nádrže měly tloušťku osm centimetrů a na horní hraně byly vytvarovány jako okraj poháru či rozkvetlé lilie. Hotová nádrž celkem pojala šest set šedesát hektolitrů vody. Protože ve velké nádrži se směli mýt pouze kněží, nechal Šalomoun navíc zhotovit deset menších nádrží k oplachování obětí určených k pálení na oltáři. Pět nádrží pak umístil na jižní stranu a dalších pět na severní stranu chrámu. Dále vyrobil přesně podle návodu deset zlatých svícnů a všechny je umístil do svatyně. Pět na jižní a pět na severní stranu. Do chrámu též umístil deset stolů a opět jich polovinu umístil na jih a polovinu na sever. Pro službu ve svatyni dal kromě toho také zhotovit sto zlatých kropenek. U chrámu nechal Šalomoun zbudovat menší vnitřní nádvoří vyhrazené pouze pro kněze a velké vnější nádvoří pro všechny ostatní. Dveře, které tato nádvoří spojovaly, dal okovat bronzem. Velkou nádrž nazývanou moře postavil poblíž jihovýchodního rohu chrámu. Veškerou tuto práci na stavbě Božího chrámu řídil a vykonával pro krále Šalomouna Týřan Chíram. Nakonec ještě zhotovil nádobí, příbory a kropenky pro chrámové bohoslužby. Celkem tedy pro krále Šalomouna zhotovil: Dva pilíře a dvě kopulovité hlavice, které umístil na vrchol pilířů, dále dvoje mřížované zdobení, které tyto hlavice pokrývalo, čtyři sta granátových jablek okolo obojího mřížovaného zdobení (dvě řady kolem každého z nich), dále podstavce s bronzovými nádobami, obrovskou bronzovou nádrž a k ní podstavec v podobě dvanácti býků a nakonec bronzové nádobí, lopatky a veškeré načiní potřebné pro službu v Hospodinově chrámu. Všechny předměty, které Chíram pro krále Šalomouna vyrobil, byly z leštěného bronzu. Král je nechal odlévat do hliněných forem v údolí u řeky Jordánu mezi Sukótem a Saretanem. Bronzových předmětů, které dal král Šalomoun zhotovit, bylo tak velké množství, že je ani nedal zvážit. Dále nechal Šalomoun zhotovit veškeré vybavení Božího chrámu: zlatý oltář, stoly pro posvátné předkladné chleby, svícny vyrobené i s kahánky z ryzího zlata, které podle nařízení svítily před velesvatyní, ke svícnům dále zhotovil kahánky, ornament v podobě květu a kleště z čistého zlata, nůžky na zkracování ohořelých knotů a dále kropenky, mísy a kadidelnice a nakonec také zlaté dveře do velesvatyně a hlavní vstupní dveře do chrámu. Když řemeslníci dokončili veškeré stavební práce a Hospodinův chrám byl skutečně hotov, nechal do něj král Šalomoun přenést stříbrné, zlaté a také ostatní předměty, které jeho otec David zasvětil Bohu, a uložil je do pokladnice Hospodinova chrámu. Po dostavění chrámu svolal král Šalomoun do Jeruzaléma všechny vážené představitele Izraele, velitele dvanácti rodů a zástupce rodin, aby společně přenesli truhlu s deskami Hospodinova Zákona z Města Davidova na Sijónu do chrámu v Jeruzalémě. Všichni pozvaní Izraelci krále uposlechli a v sedmém měsíci, v době, kdy si slavnostně připomínali putování na poušti, se shromáždili v Jeruzalémě. 4-5 Jakmile všichni dorazili, lévijci se chopili truhly s deskami Hospodinova Zákona a přenesli ji za pomoci kněží i s přenosnou svatyní a veškerým jejím zařízením do Hospodinova chrámu. *** Král Šalomoun a ostatní Izraelci, kteří kráčeli v průvodu před truhlou, mezitím obětovali tolik ovcí a kusů dobytka, že je nikdo nedokázal sečíst. 7-8 Když kněží přinesli truhlu s deskami Zákona do chrámu, postavili ji do velesvatyně pod křídla cherubů. Cherubové svými křídly zakrývali celou truhlu i s tyčemi, na kterých ji kněží přenášeli. *** Konce transportních tyčí bylo díky jejich délce možno zahlédnout z hlavního chrámového prostoru. Z nádvoří před chrámem však vidět nebyly. Tyče se s ok na truhle nikdy nevyvlékaly a zůstávaly v chrámu napořád. Uvnitř truhly nebylo nic víc než desky se Zákonem, které do ní na hoře Chorébu vložil Mojžíš. Právě tam totiž Hospodin uzavřel s Izraelci smlouvu, poté co odešli z Egypta. Když kněží opustili chrámové prostory, spolu s ostatními kněžími podstoupili očišťovací obřady - bez ohledu na to, k jaké třídě kdo patřil. 12-13 Všichni hudebníci z řad lévijců - Asaf, Héman, Jedútún a jejich potomci a příbuzní - stáli v bělostných plátěných řízách u východní strany oltáře a hráli na činely, harfy a citary. Součástí tohoto hudebního tělesa bylo sto dvacet trubačů, kteří společně se zpěváky jednohlasně troubili na oslavu Hospodina. Zpěváci pak za doprovodu pozounů, činelů a ostatních hudebních nástrojů oslavovali Hospodina provoláváním: "Hospodin je dobrý a jeho láska je věčná." *** Nato celý vnitřní prostor Hospodinova chrámu naplnil oblak Hospodinovy přítomnosti, takže kněží nemohli vykonávat své bohoslužebné povinnosti. 1-2 Šalomoun tehdy prohlásil: "Hospodin řekl, že bude přebývat v temném oblaku. Já jsem mu nyní vybudoval nádherný chrám, kde může sídlit navěky." *** 3-4 Poté se král obrátil ke všem okolostojícím Izraelcům, požehnal jim a pronesl k nim tuto řeč: "Chvalte Hospodina, Boha Izraele, neboť splnil svůj slib, který dal kdysi mému otci Davidovi. Tehdy mu oznámil: *** ‚Od doby, kdy jsem vysvobodil svůj izraelský národ z Egypta, jsem si ještě mezi izraelskými rody nevybral žádné město, kde bych nechal vystavět svůj chrám, ani jsem si nevyvolil nikoho, aby mému národu vládl. Teprve nyní jsem se rozhodl, aby v Jeruzalémě natrvalo spočinula sláva mého jména, a tebe, Davide, jsem postavil do čela svého lidu.'" "Můj otec David," pokračoval Šalomoun, "celý život toužil vystavět Hospodinu, Bohu Izraele, chrám, který by byl hoden velikosti jeho jména. Hospodin však mému otci řekl: ‚Tvá upřímná touha postavit pro mě chrám je dobrá a cením si jí, avšak za tvého života se nenaplní. Můj chrám postaví až tvůj vlastní syn.' 10-11 Hospodin dnes svůj slib skutečně naplnil. Stal jsem se nástupcem svého otce Davida a nyní vládnu Izraeli, jak Hospodin předpověděl. Postavil jsem také pro Hospodina, Boha Izraele, chrám na počest jeho jména a přenesl do něj truhlu, ve které jsou ukryty desky Hospodinova Zákona. Smlouvy, kterou uzavřel se svým vyvoleným izraelským národem." *** Nato se Šalomoun postavil k Hospodinovu oltáři a před zraky všech shromážděných Izraelců pozvedl ruce k nebi. Měl pro takové příležitosti uprostřed nádvoří bronzový stupeň o délce i šířce dva a půl metru a výšce jeden a půl metru. Vystoupil na stupeň a před všemi shromážděnými Izraelci poklekl. Potom vztáhl ruce k nebi a takto se modlil: "Hospodine, Bože Izraele, nikde v nebi ani na zemi není žádný jiný Bůh, který by se ti mohl rovnat. Ctíš smlouvu lásky, jež jsi uzavřel se svými služebníky, s lidem, který tě oddaně následuje. Naplnil jsi slib, kterým ses vlastními slovy zavázal mému otci Davidovi, a dnes jsi svá slova proměnil ve skutečnost. Prosím tě, abys pamatoval na slib, který jsi dal mému otci Davidovi ohledně izraelského trůnu. Sám jsi mu slíbil, že budou-li tě jeho potomci ve všem respektovat, tak jako to činil on sám, zůstane královský trůn navždy následníkům z jeho rodu. Proto tě jako Hospodina, Boha Izraele, prosím, abys dodržel sliby, které jsi mému otci Davidovi dal. Dobře vím, že Bohu nelze vybudovat příbytek na zemi mezi lidmi. Vždyť ani celé nekonečné nebe tě nedokáže obsáhnout, jak by to tedy mohl dokázat chrám, který jsem vystavěl. Přesto však dopřej sluchu mým prosbám o smilování a vyslyš mé modlitby, které ti předkládám. Bdi nad tímto chrámem ve dne i v noci, neboť je místem, kde se bude uctívat tvé jméno. Vždyť právě zde ti máme předkládat své prosby, abys je vyslyšel. Proto věnuj pozornost nejen mým naléhavým prosbám, ale také prosbám všech Izraelců, kteří vysílají své modlitby k tomuto místu. Slyš je z nebe, kde přebýváš, a odpovídej jim svým odpuštěním. Když na někoho padne podezření, že se provinil proti svému bližnímu, a tento člověk bude vyzván, aby svou nevinu odpřísáhl zde, před tvým oltářem v chrámě, potom v nebi pozorně naslouchej a dej průchod spravedlnosti. Vynes svůj rozsudek a viníka nechej nést důsledky jeho vlastních činů. Bude-li však skutečně nevinný, potvrď jeho bezúhonnost a zprosti ho obvinění. Možná se proti tobě Izraelci proviní a ty dopustíš, aby je napadli a porazili jejich nepřátelé. Vráti-li se však Izraelci opět k tobě, uznají svou vinu, podrobí se tvé spravedlnosti a budou tě v tomto chrámu naléhavě prosit o pomoc, potom je opět v nebi vyslyš, odpusť svému izraelskému národu jeho viny a navrať jim ztracenou zemi, kterou jsi daroval už jejich předkům. Když dopustíš, aby kvůli nepravostem tvého lidu zemi postihlo sucho, ale Izraelci později své špatnosti zanechají a budou se ve tvém jménu s lítostí modlit tváří obráceni k tvému chrámu, opět je v nebi vyslyš a odpusť svému vyvolenému izraelskému národu jeho viny. Nauč je, jak mají žít, a svlaž deštěm zemi, kterou jsi jim daroval jako dědictví. Pomoz také, když tuto zemi zachvátí hladomor či zhoubná nemoc, přijde neúroda nebo obilí napadne plíseň, když přitáhnou hejna kobylek či nepřátelé obsadí izraelská města. 29-30 Ať už se objeví jakákoliv pohroma nebo choroba, vznese-li k tobě kdokoliv z tvého izraelského lidu svou modlitbu a prosbu a současně bude litovat provinění, kterého se sám vědomě dopustil, jestliže s nadějí vztáhne své ruce směrem k tomuto chrámu, potom ho v nebi, kde přebýváš, vyslyš. Každému odpusť a nalož s ním podle toho, jak jedná, neboť jedině ty znáš skutečné pohnutky všech lidí. *** Potom tě Izraelci budou respektovat po celou dobu, kdy budou žít v zemi, kterou jsi daroval jejich předkům. O tvé soucitné lásce, převeliké moci a úžasných činech se zcela jistě brzy doslechnou také všechny cizí národy. Proto když z daleké země přijde cizinec, který nepatří mezi Izraelce, aby ti vzdal čest a chválu, a bude se modlit s tváří obrácenou k tomuto chrámu, vyslyš ze svého nebeského příbytku také jeho. Splň mu vše, oč tě požádá, aby se o tvé dobrotě dozvěděly všechny národy země a jejich obyvatelé tě mohli ctít stejně jako tvůj izraelský lid. Aby každý poznal, že tento chrám je vybudován pro chválu tvého jména. Když pošleš Izraelce kamkoliv do války a oni tě budou prosit o pomoc s tváří obrácenou směrem k městu, které sis vyvolil, a k chrámu, který jsem pro tebe nechal postavit, vyslyš, prosím, v nebi jejich modlitby a prosby a zastaň se jich. Možná však vydáš Izraelce na pospas jejich protivníkům a necháš je odvléci do vyhnanství v blízké či vzdálené zemi, protože tě popudí svými nepravostmi. Vždyť na zemi není nikdo, kdo by byl cela bez viny. Jestliže se však Izraelci v zemi svého zajetí skutečně změní, budou svých činů litovat a přímo tam, uprostřed národa svých pokořitelů, ti vyznají, že se provinili a jednali zle a podle, dopřej jim sluchu. Jestliže se už tam, v zemi svého vyhnanství a nepřátel, kteří je odvlekli do zajetí, opět upřímně obrátí celou svou bytostí k tobě a budou se modlit s tváří obrácenou směrem k zemi, kterou jsi daroval jejich předkům, k městu, jež sis vyvolil, a k chrámu, který jsem postavil jen pro tebe, potom ze svého nebeského příbytku opět vyslyš jejich volání a vysvoboď je. Odpusť jim, že se provinili, a promiň jim všechno, čeho se proti tobě dopustili. Bože, shlédni, prosím, na toto místo a dopřej sluchu prosbám, které ti předkládám. Projev svoji velikost, Hospodine, a vejdi spolu s truhlou smlouvy, symbolem své moci, do svého nového příbytku. Ať mohou kněží svědčit o tvojí záchraně a spravedliví se radovat ze tvé dobroty. Bože, neodmítej toho, kterého jsi ustanovil králem, a pamatuj na laskavé sliby, které jsi dal svému služebníku Davidovi." 1-2 Když Šalomoun pronesl slova této modlitby, z nebe vyšlehl plamen a spálil předložené oběti a dary. Vzápětí se celý chrám naplnil oslnivou září Hospodinovy přítomnosti, takže ani kněží nemohli vstoupit dovnitř. *** Jakmile všichni Izraelci spatřili oheň, který sežehl oběti, a zpozorovali zář Hospodinovy přítomnosti, která naplnila chrám, padli na dláždění tváří k zemi a chválili Hospodina těmito slovy: "Hospodin je dobrý a jeho láska je věčná!" Nato král a všechen lid uspořádali na Hospodinovu počest hostinu a velmi se radovali. Celkem král Šalomoun obětoval Bohu dvacet dva tisíce kusů skotu a sto dvacet tisíc beranů a koz. Tímto velkolepým obřadem zasvětili Izraelci spolu s králem celý chrám Hospodinu. Kněží i lévijci stáli při obřadu na svých místech s hudebními nástroji, které dal zhotovit král David. Nástroje se používaly vždy, když Izraelci chválili Hospodina za jeho nekonečnou lásku. Naproti lévijcům stáli kněží a troubili před stojícími shromážděnými Izraelci na polnice. Pro oběti nechal Šalomoun vysvětit celý střed nádvoří před vstupem do Hospodinova chrámu a přímo tam vložil Bohu do ohně obětní kusy, obilí a tuk, protože bronzový obětní oltář, který nechal pro chrám zhotovit, byl pro tolik obětí příliš malý. Šalomoun a spolu s ním všichni Izraelci slavili tenkrát po sedm dní zasvěcovací slavnosti. Sešlo se na ně nebývalé množství lidu od cesty do Chamátu až k Egyptskému potoku. Po sedmi dnech zasvěcování oltáře pak osmý den oslava vyvrcholila slavnostním shromážděním. Teprve dvacátý třetí den sedmého měsíce Šalomoun propustil Izraelce domů. Všichni se tedy rozešli do svých domovů s vděčností v srdci za všechno, co Hospodin vykonal pro krále Davida, Šalomouna a svůj izraelský národ. Když Šalomoun úspěšně završil stavbu Hospodinova chrámu i svého paláce a vybudoval všechno, co chtěl v chrámu i ve svém paláci mít, zjevil se mu v noci Hospodin a oslovil ho: "Vyslyšel jsem tvou prosbu a vybral jsem si toto místo pro svůj chrám, kde mi lidé mohou přinášet své oběti a dary. Možná se někdy stane, že zadržím déšť, vyplením zemi hejny kobylek nebo postihnu svůj lid hladomorem. Jestliže se však můj vyvolený lid pokoří, obrátí se ke mně v opravdových modlitbách a zanechá páchání nepravostí, já jejich volání v nebi uslyším, odpustím jim jejich provinění a opět uzdravím jejich zemi. Budu nad nimi bdít a dopřeji sluchu prosbám, které mi na tomto místě předloží. Vyvolil jsem si tento chrám a posvětil ho, abych v něm mohl navěky přebývat. Stane se místem, kde budu pozorně naslouchat prosbám svého lidu. Budeš-li mne poslouchat a respektovat má přikázání, zákony a rady stejně jako kdysi tvůj otec David, potom také já podpořím tvou vládu a dodržím slib, který jsem dal tvému otci. Panovníci Izraele budou navždy pocházet z tvého rodu. Pokud se však ode mne odvrátíte, přestanete respektovat má nařízení nebo dokonce začnete uctívat cizí falešné bohy, 20-21 nechám vás vyhnat ze země, kterou jsem vám daroval, a opustím tento chrám, který jsem posvětil proto, aby mne v něm Izraelci uctívali. Kdysi velkolepá stavba se tak stane terčem posměchu všem národům a každý, kdo půjde kolem, se zděsí a bude se ptát, proč jsem já sám, Hospodin, s touto zemí i s tímto chrámem naložil tak zle. *** Dostane se jim odpovědi, že Izraelci mne zavrhli jako svého Panovníka a Boha, přestože jsem vysvobodil jejich předky z Egypta, a začali uctívat jiné, falešné bohy. Proto jsem na ně jako jejich Hospodin dopustil všechny tyto pohromy." Výstavba Hospodinova chrámu a královského paláce trvala Šalomounovi celkem dvacet let. Když skončil, přestavěl ještě města, která mu věnoval král Chíram, a osídlil je Izraelci. Později Šalomoun napadl Chamát-sóbu a obsadil ji. Dále vystavěl v poušti město Tadmór a v Chamátu vybudoval sklady. Přestavěl Horní a Dolní Bét-chorón na opevněná města obehnaná hradbami s branami na závoru. Stejně naložil s Baalatem a všemi městy, která králi sloužila jako skladiště. Opevnil také města, kde uschovával své válečné vozy a kde měl ustájené koně. Postupně tak Šalomoun v Jeruzalémě, Libanónu a na mnoha dalších místech svého království vybudoval, cokoliv si usmyslel. 7-9 Žádnou z těchto prací na Šalomounových stavbách však ve skutečnosti nevykonávali Izraelci. Ti zastávali místa v armádě jako vojáci, vojevůdci a velitelé oddílů jezdců a válečných vozů. Nuceným pracím Šalomoun podrobil všechny Emorejce, Chetejce, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce, kteří nyní žili v Izraeli jako cizinci. Byli to potomci původních národů, které Izraelci zcela nevyhladili, a zůstali v zemi jako otroci Izraelců. *** *** Šalomoun nad těmito dělníky ustanovil dvě stě padesát izraelských dozorců, aby na ně dohlíželi. Tenkrát také Šalomoun prohlásil: "Má žena nemůže žít v paláci izraelského krále Davida, protože místa, kudy prošla truhla s deskami Hospodinova Zákona, jsou posvátná." Proto přivedl svou manželku, faraónovu dceru, z části Jeruzaléma nazývané Davidovo město do paláce, který pro ni nechal postavit. Šalomoun také pravidelně podle nařízení Mojžíšova zákona předkládal Hospodinu oběti na oltář, který nechal postavit před vchodem do chrámu. Obětoval každodenní oběti, dále o sobotách, vždy na začátku nového měsíce a také během tří každoročních svátků - Svátku nekynutých chlebů, Letnicích a svátku, kdy si Izraelci připomínali putování po poušti a sídlili ve stanech. V souladu s rozhodnutím svého otce Davida rozděloval Šalomoun kněze do služby podle jednotlivých rodů a k nim podle potřeby každý den přiřazoval lévijce, aby chválili Boha a pomáhali kněžím v plnění jejich povinností. Podle jejich rodů rovněž stanovoval strážce k jednotlivým branám, jak mu přikázal jeho otec David, jehož Bůh zahrnul svojí přízní. Kněží i lévijci bez výhrad plnili veškerá králova nařízení včetně správy chrámového pokladu. Od položení základního kamene již uběhlo mnoho času a nastal den, kdy Šalomoun konečně celou stavbu Hospodinova chrámu dokončil. Jakmile byl hotov, vydal se Šalomoun do Esjón-geberu a Élatu na pobřeží moře v Edómu, kam mu král Chíram poslal lodě se svými námořníky, kteří měli zkušenosti s mořeplavbou. Ti se pak společně se Šalomounovými muži vypravili po moři do Ofíru a přivezli odtud králi Šalomounovi více než patnáct tun zlata. 1-2 Když se o Šalomounově věhlasu doslechla královna ze Sáby, vypravila se k němu do Jeruzaléma, aby jeho moudrost vyzkoušela těžkými otázkami. Doprovázela ji početná karavana velbloudů s nákladem koření, zlata a drahého kamení. Při setkání se Šalomounem spolu hovořili o všem, co ji jen napadlo, ale král jí na všechno bez problému odpověděl. Nic pro něj nebylo tak obtížné, aby to nedokázal vysvětlit. *** Když královna ze Sáby poznala, že Šalomoun je skutečně velmi moudrý, a viděla palác, který nechal postavit, jídla na jeho tabuli a zasedací místnosti představitelů Izraele, nastrojené královské služebnictvo a číšníky a také oběti, které král nechával pálit v Hospodinově chrámu, zcela ji to ohromilo. Řekla proto králi: "Vidím, že všechno, co jsem ve své zemi slyšela o tvých úspěších a moudrosti, je pravda. Nechtěla jsem tomu však věřit, dokud se o všem nepřesvědčím na vlastní oči. Ve skutečnosti jsem se o tvé moudrosti nedoslechla ani z poloviny. Dalece předčíš všechny zprávy, které se ke mně donesly. Jak šťastní musí být tvoji poddaní. Jakou radost musí prožívat tví služebníci, kteří jsou ti neustále nablízku a naslouchají tvé moudrosti! Děkuji Hospodinu, tvému Bohu, za to, že tě zahrnul svou přízní a posadil tě na izraelský trůn, abys s jeho požehnáním kraloval. Bůh tě učinil králem svého lidu, aby zajistil v zemi právo a spravedlnost, protože miluje svůj Izraelský národ a chce, aby trval věčně." Po těchto slovech předala královna ze Sáby Šalomounovi více než čtyři tuny zlata, velké množství koření a drahých kamenů, které mu přivezla jako své dary. Takové koření, jaké Šalomounovi darovala královna ze Sáby, do království již nikdo víc nepřivezl. Do Izraele také dorazili Chíramovi a Šalomounovi námořníci se zlatem z Ofíru a s nákladem santalového dřeva a drahého kamení. Král používal santalové dřevo k výrobě zábradlí v Hospodinově chrámu a královském paláci a také ke zhotovení citar harf pro hudebníky. Do té doby nikdy nikdo nic takového neviděl. Král Šalomoun zahrnul královnu ze Sáby vším, po čem jen zatoužila a oč ho požádala, a věnoval jí ještě hodnotnější dary, než mu přivezla ona. Poté ho královna opustila a vrátila se i s družinou do své země. Každý rok vytěžil Šalomoun dvacet tři tuny zlata, ke kterému navíc získal mnoho zlata a stříbra od kupců a obchodníků, ale také od arabských panovníků a správců země. Šalomoun si z části tohoto zlata nechal zhotovit dvě stě velkých tepaných štítů a na každý z nich použil více než sedm kilogramů tepaného zlata. K nim dal zhotovit ještě tři sta malých tepaných štítů ze tří a půl kilogramu zlata na jeden štít a všechny štíty pak umístil do paláce Libanónského lesa. Dále si král nechal vyhotovit rozměrný trůn vykládaný slonovinou a pokrytý ryzím zlatem. Trůn stál na zlatém podstavci a vystupovalo se k němu po šesti schodech. Po obou stranách měl opěradla a vedle každého z nich stála socha lva. Dalších dvanáct takových lvů bylo umístěno vždy po obou stranách všech šesti schodů. Takový trůn nebyl k vidění v žádném jiném království. Všechny Šalomounovy číše i veškeré ostatní předměty v paláci Libanónského lesa byly zhotoveny z ryzího zlata. V paláci nebylo vůbec nic stříbrného, protože v době vlády krále Šalomouna nemělo stříbro téměř žádnou hodnotu. Král měl také zámořskou flotilu s Chíramovými námořníky na palubě. Jednou za tři roky tyto lodě připlouvaly k izraelským břehům a přivážely zlato, stříbro, slonovinu, opice a pávy. Šalomoun předčil svým bohatstvím a svou moudrostí všechny ostatní krále na celém světě. Panovníci okolních království ho žádali o audienci, jen aby mohli slyšet moudrost, kterou ho obdařil samotný Hospodin. Rok co rok každý kdo přišel, přinesl králi nějaký dar: stříbrné a zlaté předměty, vzácná roucha, zbraně a koření a také koně a mezky. Šalomoun měl ustájeno čtyři tisíce koní pro vozy a dvanáct tisíc jezdeckých koní, o které pečoval jednak v městech, jež sloužila jako skladiště, ale také ve stájích v Jeruzalémě. Šalomoun tak zastínil a ovládl všechny krále od řeky Eufratu až k území Pelištejců a hranicím Egypta. Za vlády krále Šalomouna bylo v Jeruzalémě stříbra jako kamení a tolik cedrového dřeva jako planých fíkovníků na úpatí hor. Koně získával Šalomoun v Egyptě, ale také z ostatních okolních zemí. Další události z Šalomounova života jsou od počátku do konce zapsány v knize proroka Nátana, v proroctvích Achijáše Šíloského a v předpovědích proroka Jeeda, která vyslovil proti Nebatovu synu Jarobeámovi. Šalomoun panoval v Jeruzalémě a vládl celému Izraeli po dobu čtyřiceti let. Když zemřel, pohřbili ho ve městě jeho otce Davida a na královský trůn po něm usedl jeho syn Rechabeám. Po Šalomounově pohřbu se Rechabeám vydal do Šekemu, kde se shromáždili všichni Izraelci, aby ho uvedli do královského úřadu. 2-3 Netrvalo dlouho a zpráva o jeho korunovaci se donesla až k Jarobeámovi, který od té doby, co uprchl před králem Šalomounem, pobýval v Egyptě. Skrýval se tam již od doby, kdy byl nucen před Šalomounem uprchnout. Dali tam pro něj poslat sami Izraelci, a když Jarobeám přišel, předstoupil v jejich čele před Rechabeáma a řekl mu: *** "Tvůj otec nás nutil k velmi tvrdé práci. Odlehči nám nyní z povinností, které po nás vyžadoval, a mi ti budeme sloužit." Nato Rechabeám odpověděl: "Dejte mi tři dny na rozmyšlenou a pak se ke mně vraťte pro odpověď." Když Izraelci odešli, povolal Rechabeám zkušené rádce svého otce Šalomouna, aby se s nimi poradil. "Jak bych měl podle vás Izraelcům odpovědět?" zeptal se jich přímo. Rádcové nato odvětili: "Jestliže dnes Izraelcům vyjdeš vstříc, vyhovíš jim a zachováš se k nim velkoryse, pak ti po celý život budou věrně sloužit." Rechabeám však jejich radu zamítl a raději se zeptal na názor svých mladých a nezkušených přátel, kteří s ním vyrůstali a nyní zastávali významná místa: "Co myslíte, jak bychom měli Izraelcům odpovědět na jejich žádost o snížení pracovních nároků, které na ně kladl můj otec?" Jeho mladí vrstevníci mu bez váhání odvětili: "Řekni všem, kdo po tobě chtějí, abys je zbavil povinností, které po nich vyžadoval tvůj otec, že ve srovnání s tebou byl Šalomoun opravdový lidumil, a pohroz jim: ‚Jestliže se vám nároky mého otce zdály přehnané, pak se těšte, protože já vám teprve ukážu, co je to práce! A pokud vás můj otec nechával za trest zmrskat obyčejným bičem, pak já vás budu trestat důtkami.'" Za tři dny se Jarobeám a ostatní Izraelci podle domluvy vrátili k Rechabeámovi. 13-14 Protože však král odmítl rady zkušených rádců a namísto toho se řídil názory nezralých mladíků, obořil se na Izraelce: "Jestliže se vám práce pro mého otce zdála těžká, pak já vám ještě přidám a namísto bičem vás nechám trestat důtkami." *** Za Rechabeámovým odmítavým postojem stál Hospodin, který tímto způsobem naplnil proroctví, jež prostřednictvím Achijáše Šíloského sdělil Nebatovu synu Jarobeámovi. Když všichni Izraelci viděli, že král se k jejich žádosti obrátil zády, společně prohlásili: "Co je nám po nějakém Jišajovu synu Davidovi a jeho rodině. Každý z nás se prostě vrátí domů a je to. Kdyby tak David viděl, co zbylo z jeho slavného království!" Po těchto slovech se všichni Izraelci skutečně vydali na cestu do svých domovů a od té doby Rechabeám vládl pouze Izraelcům pobývajícím na judském území. Král Rechabeám sice vyslal velitele nucených prací Adoráma, aby Izraelce opět přiměl k poslušnosti, ale ti se proti němu vzbouřili a ukamenovali ho. Samotnému králi se jen tak tak podařilo naskočit do vozu a uniknout do Jeruzaléma. Od té doby se Izraelci ze severu země stali nepřáteli Davidova rodu. Rechabeám mezitím dorazil do Jeruzaléma a zmobilizoval sto osmdesát tisíc bojeschopných mužů z Judova a Benjamínova rodu, aby válkou získal zpět ztracené království. V tom okamžiku však zasáhl Hospodin a svěřil proroku Šemajášovi následující poselství: 3-4 "Oznam Rechabeámovi, synu judského krále Šalomouna, a také všem Izraelcům na území Judska a Benjamínovců, že jim jako Hospodin vzkazuji, aby nebojovali proti Izraelcům ze severu země. Ať se pokojně rozejdou do svých domovů, protože za vším, co se stalo, stojím v pozadí já sám." Když to Rechabeám a jeho vojáci slyšeli, uposlechli Hospodinovu výzvu, upustili od tažení proti Jarobeámovi a vrátili se domů. *** Rechabeám se usadil v Jeruzalémě a nechal v Judsku vybudovat tato obranná města: 6-10 Betlém, Étam, Tekóu, Bét-súr, Sóko, Adulám, Gat, Maréšu, Zíf, Adórajim, Lakíš, Azéku, Soreu, Ajalón a Chebrón. Všechna tato opevněná města se nacházela v Judsku a na území Benjamínovců. *** *** *** *** Rechabeám si dal na jejich opevnění zvláště záležet, do každého z nich dosadil své velitele a navozil do měst zásoby potravin, olivového oleje a vína. Vyzbrojil města oštěpy a štíty a udělal z nich skutečně silné pevnosti, ze kterých ovládal Judsko a území Benjamínovců. K Rechabeámovi se připojili všichni kněží a lévijci. Lévijci ze severu dokonce opustili své pozemky a majetek a odešli do Jeruzaléma v Judsku, protože Jarobeám a jeho nástupci jim neumožnili vykonávat úřad Hospodinových kněží. Jarobeám si ustanovil své vlastní kněze, kteří mu sloužili na posvátných pahorcích a přinášeli oběti napodobeninám kozlů a býků, které si král nechal zhotovit. Společně s lévijci odešli do Jeruzaléma také všichni ostatní Izraelci ze všech rodů, kteří upřímně toužili následovat Hospodina a uctívat ho svými dary, jako Boha svých předků. Tito Izraelci tak po další tři roky posilovali svou přítomností judské království a podporovali krále Rechabeáma, stejně jako dříve ctili krále Davida a Šalomouna. Rechabeám si vzal za manželky Machalatu - jejímž otcem byl Davidův syn Jerímót, a Abíhajilu, dceru Jišajova syna Elíaba. Ta přivedla Rechabeámovi na svět tři syny: Jeúše, Šemarjáše a Zahama. Další Reachabeámovou manželkou byla Abšalómova dcera Maaka, která svému muži porodila Abijáše, Ataje, Zízu a Šelomíta. Ačkoliv měl Rechabeám celkem osmnáct žen a šedesát družek, nejvíce ze všech miloval právě svou manželku Maaku. Se všemi ženami Rechabeám zplodil celkem dvacet osm synů a šedesát dcer. Za svého budoucího nástupce si Rechabeám zvolil Abijáše, syna své nejmilejší ženy Maaky, a vyhradil mu nejvyšší postavení mezi ostatními sourozenci. Naložil však moudře i s ostatními svými syny a každého z nich dosadil do jednoho z opevněných měst v Judsku a na území Benjamínovců. Štědře je obdaroval majetkem a dokonce jim našel i manželky. V době, kdy už si král Rechabeám vybudoval stabilní a velmi silné postavení v čele země, přestal respektovat Hospodinův zákon a ostatní Izraelci ho brzy následovali. Hospodin však jejich odpadnutí neponechal bez následků a v pátém roce Rechabeámovy vlády vytáhl proti Jeruzalému egyptský panovník Šíšak. Egypťané přitáhli s dvanácti sty válečnými vozy a šedesáti tisíci jezdci na koních, které následovala nespočetná armáda Lúbijců, Sukejců a Kúšijců. Společně obsadili opevněná města v celém Judsku a přitáhli až k Jeruzalému. Tehdy přišel k Rechabeámovi a k ostatním představitelům Judska, kteří se ze strachu před Šíšakem shromáždili v Jeruzalémě, prorok Šemajáš a jménem Hospodina jim oznámil: "Tak, jako jste opustili vy mne, i já nyní opustím vás a ponechám vás napospas králi Šíšakovi." Když prorok domluvil, všichni vůdcové Izraele včetně krále s pokorou uznali, že Hospodin s nimi naložil spravedlivě. Hospodin viděl, že Izraelci uznali svou chybu, a proto oznámil Šemajášovi: "Protože vůdcové Izraele projevili svou pokoru, nezahubím je, ale již brzy je vysvobodím. Nedopustím, aby Šíšak dobyl Jeruzalém, jak jsem měl v úmyslu. Dovolím mu však, aby si Izraelce podrobil. Chci, aby poznali, co to znamená sloužit mě nebo otročit jiným králům." Krátce nato Šíšak zaútočil na Jeruzalém a odnesl si jako kořist poklady z Hospodinova chrámu i z královského paláce. Vzal všechno včetně zlatých štítů, které dal zhotovit Šalomoun. Král Rechabeám nahradil zlaté štíty bronzovými a svěřil je velitelům stráží, které sloužily u vchodu do královského paláce. Kdykoliv pak král vcházel do Hospodinova chrámu, stráže ho doprovázely a nesly s sebou bronzové štíty. Když král odešel, stráže opět vrátily štíty do zbrojnice. Protože se Rechabeám ze svých chyb skutečně poučil, Hospodin ho ušetřil dalších pohrom a rozhodl se, že ho nezničí, protože Judsko ještě nebylo nadobro zkaženo. Rechabeám nastoupil na královský trůn v Jeruzalémě ve svých jedenačtyřiceti letech. Brzy upevnil svou vládu a celkem stál v čele země sedmnáct let. Vládl v Jeruzalémě, neboť právě toto město si Hospodin vybral mezi všemi ostatními v Izraeli, aby zde sídlil uprostřed svého lidu. Rechabeámova matka se jmenovala Naama a patřila k národu Amónců. Za doby svého panování si Rechabeám počínal svévolně, neboť nehledal a nerespektoval Hospodinovu vůli. Další události z doby Rechabeámovy vlády zachycují rodové záznamy proroka Šemajáše a proroka Ida. Po celou dobu své vlády Rechabeám vedl válku s králem Jarobeámem. Když Rechabeám zemřel, uložili jeho ostatky do hrobky v části Jeruzaléma, která se nazývá Davidovo město. Rechabeámovým nástupcem se pak stal jeho syn Abijáš. Abijáš nastoupil na judský trůn v osmnáctém roce vlády izraelského krále Jarobeáma. Vládl v Jeruzalémě celkem tři roky. (Jeho matka, dcera Uríela z Gibeje, se jmenovala Maaka.) Také Abijáš pokračoval ve válce proti králi Jarobeámovi. Jednou se proti Jarobeámovi vypravil se čtyřmi sty tisíci muži, ale Jarobeám se mu postavil s vojskem, které čítalo osm set tisíc udatných bojovníků. Setkali se v Efrajimském pohoří a král Abijáš, který stál na hoře Semarajimu, hlasitě zvolal: "Dobře mě poslouchej, Jarobeáme, i vy, ostatní Izraelci! Nevíte snad, že Hospodin, Bůh Izraele, dal své slovo a navěky svěřil izraelský královský trůn Davidovi a jeho potomkům? Tys však, Jarobeáme, zběhls ze služeb svého krále, Davidova syna Šalomouna, a postavil ses proti němu. Shromáždila se kolem tebe banda ničemných zlotřilců a společně jste podrývali autoritu a moc krále Rechabeáma, který byl v té době nezkušený a nedokázal se bránit, protože sotva nastoupil na trůn. A nyní se dokonce chystáte postavit proti celému Hospodinovu království, které svěřil do rukou potomků krále Davida. Vaše vojsko je početné a máte s sebou dokonce zlaté napodobeniny posvátných býčků, které Jarobeám prohlásil za vaše bohy. Vyhnali jste však ze svého středu skutečné Hospodinovy kněze, Áronovy potomky a lévijce. Vybíráte si své vlastní kněze jako ostatní pohanské národy. Knězem vašich falešných bohů se může stát každý, kdo přivede mladého býčka a sedm beranů. My však dál ctíme svého Boha Hospodina a neobrátili jsme se k němu zády. Kněží, kteří u nás slouží Hospodinu, jsou skutečně potomky velekněze Árona a ve službě jim pomáhají k tomu oddělení lévijci. Každé ráno i večer přinášejí Hospodinu pravidelné oběti a pálí pro něj vonné kadidlo. Pokládají na posvěcený stůl ve svatyni předkladný chléb a každý večer rozsvěcují kahánky na zlatém svícnu. Zatímco my věrně respektujeme nařízení Hospodina, našeho Boha, vy jste se od něj odvrátili. Proto Bůh stojí na naší straně, a až jeho kněží dají troubením na polnice povel k boji, povede nás proti vám. Varuji vás, Izraelci, nebojujte proti Hospodinu, Bohu svých předků, protože v boji s ním nezvítězíte!" Jarobeám však mezitím vyslal část svých vojáků, aby obklíčili Abijášovo vojsko zezadu a sevřeli tak judskou armádu ze dvou stran. Když Judejci viděli, že Izraelci se na ně chystají zaútočit zepředu i zezadu, začali volat k Hospodinu o pomoc. Nato kněží zatroubili na polnice a judští bojovníci vydali válečný pokřik. Sotva se ozval jejich ryk, sám Bůh se po boku Abijáše a judského vojska pustil do boje s Izraelci a připravil jim drtivou porážku. Izraelci se dali před judskou armádou na bezhlavý útěk, ale Bůh Judejcům pomohl, aby je dostihli a pobili. Abijáš a jeho bojovníci způsobili v řadách Izraelců velké ztráty a připravili o život pět set tisíc izraelských vojáků. Izraelci byli poraženi, Judejci vybojovali vítězství a jejich království se znovu upevnilo, neboť se plně spoléhali na Hospodina, Boha svých předků. Abijáš pronásledoval Jarobeáma a jeho vojsko až do Bét-elu, Ješány a Efrónu a všechna tato města včetně jejich okolních vesnic obsadil. V průběhu Abijášovy vlády se již Jarobeám nikdy nedostal zpět k moci. Utrpěl porážku od samotného Hospodina a za nějaký čas zemřel. Abijáš naopak ještě více upevnil své mocenské postavení. Postupně si vzal čtrnáct manželek a přivedl s nimi na svět dvacet dva synů a šestnáct dcer. Další události z doby Abijášovy vlády, jeho skutky a rozhodnutí zaznamenává památná kniha proroka Ida. Když za nějaký čas král Abijáš zemřel, pohřbili ho do rodinné hrobky v části Jeruzaléma, které se říkalo Davidovo město. Následníkem trůnu se po něm stal jeho syn Ása, za jehož vády panoval v zemi deset let klid a mír. 1-2 Ása jednal v souladu s Hospodinovou vůlí a odstranil ze země pohanské oltáře a posvátná návrší na pahorcích. Dal také rozbít posvátné kameny a porazit kůly zasvěcené falešným bohům. *** Všem obyvatelům Judska nařídil, aby ctili výhradně Hospodina, Boha svých předků, a aby respektovali jeho zákony a příkazy. Odstranil posvátná místa a oltáře k pálení vonného kadila také ze všech judských měst a celá země prožívala období míru a pokoje. Ása využil období pokoje a vybudoval na judském území opevněná města. Hospodin tenkrát dopřál zemi klid a mír a nikdo s Ásou nebojoval. Ása proto vyzval všechny obyvatele Judska, aby se pustili do stavby a obnovy měst a vybudovali kolem nich hradby se strážními věžemi a pevnými branami. "Tato země je stále naše, neboť jsme věrně následovali Hospodina, svého Boha," řekl Ása. "Díky němu nyní žijeme v míru se všemi našimi sousedy." Izraelci se pustili do budování, jak jim Ása nařídil, a celá země vzkvétala. Ása také shromáždil početnou armádu ze samých udatných bojovníků. Jeho vojsko tvořilo tři sta tisíc judských mužů vyzbrojených velkými štíty a oštěpy a dvě stě osmdesát tisíc vojáků z rodu Benjamínovců, kteří bojovali s malými štíty, luky a šípy. Za nějaký čas vytáhl proti Ásovi kúšský vojevůdce Zerach s mnohasettisícovým vojskem a třemi sty válečnými vozy. Vpadl se svým vojskem na judské území a přitáhl až k Maréše. 9-10 Ása bez váhání zmobilizoval své vojsko a postavil se Zerachovi v údolí Sefaty u Maréši. Ve své bezradnosti volal k Hospodinu: "Pane, jenom ty dokážeš pomoci slabému, když se proti němu postaví silný. Pomoz nám Hospodine, náš Bože! Vždyť jsi naše jediná naděje. Stojíme zde, abychom v boji hájili tvé jméno. Ty jediný jsi skutečný Bůh a není nikoho, kdo by tě porazil." *** Hospodin Ásu vyslyšel a pomohl Judejcům nad Kúšijci zvítězit a zahnat je na bezhlavý útěk. Ása je poté se svým vojskem pronásledoval a pobíjel až ke Geraru. Cestou Izraelci pobili tolik kúšijských vojáků, že ze Zerachovy armády nezbylo téměř nic. Ásovi bojovníci ji s Hospodinovou pomocí úplně rozprášili a navíc si přinesli z boje bohatou kořist. Hospodin provázel Izraelce svou mocí až k vesnicím v okolí Geraru a pomohl jim je dobýt. Izraelci je vyplenili a odnesli si z nich množství kořisti. Kromě toho napadli také sídliště pastevců a odvedli jejich stáda ovcí, koz a velbloudů. Teprve potom se vrátili do Jeruzaléma. 1-2 Jednoho dne oslovil Boží duch Ódedova syna Azarjáše a poslal ho ke králi Ásovi s tímto vzkazem: "Slyš, králi Áso, i vy, Judejci a Benjamínovci! Zůstanete-li Hospodinu věrni, bude také on stát při vás. Dá vám poznat svoji vůli, když o to budete opravdu stát. Obrátíte-li se však k němu zády, také on vás opustí. *** Izraelci dlouho žili bez pravého Boha, bez věrného kněze, který by je učil, a bez zákona. Kdykoliv však ve svém utrpení žádali Hospodina, Boha Izraele, o pomoc, vždy jim byl nablízku. V těch dobách bylo nebezpečné i cestovat, neboť v celé zemi vládl neobyčejný zmatek. Obyvatelé jednotlivých měst, dokonce i celé národy spolu neustále válčili, protože Bůh na ně dopouštěl různé pohromy. Proto se vzchopte a neztrácejte odvahu! Bůh vás za vaše jednání a věrnost štědře odmění." Slova tohoto proroctví z úst Ódedova syna, proroka Azarjáše, krále Ásu natolik zasáhla, že nechal bez váhání z celého Judska i z území Benjamínovců a také ze všech měst, která kdysi obsadil v Efrajimském pohoří, odstranit odporné napodobeniny falešných bohů. Kromě toho nechal Ása opravit oltář před vchodem do Hospodinova chrámu. Když byl hotov, svolal všechny Judejce a Benjamínovce a také Efrajimovce, Manasesovce a Šimeónovce, kteří se ve velkém počtu přistěhovali ze severu Izraele a usadili se mezi nimi, neboť viděli, že Ásovo království se těší Hospodinově přízni. Přišli do Jeruzaléma ve třetím měsíci patnáctého roku vlády krále Ásy. Téhož dne, kdy dorazili, obětovali Hospodinu ze stád, která v boji ukořistili: sedm set kusů skotu a sedm tisíc ovcí a koz. 12-13 Učinili také závazný slib, že budou upřímně a cele následovat Hospodina, Boha svých předků. Zavázali se, že každého, kdo tento slib poruší a odvrátí se od Hospodina, Boha Izraele, potrestají na životě bez ohledu na věk, postavení či pohlaví provinilce. *** Nakonec všechna svá rozhodnutí nahlas a za zvuku trubek a polnic slavnostně odpřísáhli. Všichni obyvatelé Judska se ze svého slibu radovali, neboť přísahali skutečně upřímně a vážně. S novým nadšením hledali Boží vůli a Bůh jim odpovídal. Byl jim nablízku a dopřál jejich zemi pokoj ode všech nepřátel. Král Ása také zbavil postavení a výsad královny matky Maaku, protože kdysi nechala zhotovit odporný posvátný sloup pro bohyni Ašéru. Ása dal tento sloup strhnout, rozštípat a spálit v Kidrónském údolí. Ačkoliv Ása neodstranil všechna posvátná místa na vrcholcích kopců, zůstal po celý svůj život plně oddaný Hospodinu. Uložil do Božího chrámu také veškeré zlaté a stříbrné poklady, které Hospodinu zasvětil jeho otec i on sám. Země žila v klidu a míru až do třicátého pátého roku Ásovy vlády. V třicátém šestém roce Ásovy vlády vtrhl do Judska izraelský král Baeša. Při jednom ze svých útoků obsadil Rámu a začal z ní budovat pevnost, aby judskému králi Ásovi odřízl spojení a znemožnil jakýkoliv pohyb. Ása tehdy vzal stříbro a zlato z pokladu Hospodinova chrámu i svého královského paláce a poslal je do Damašku aramejskému králi Ben-hadadovi s tímto vzkazem: "Smlouva, kterou mezi sebou uzavřeli naši otcové, se vztahuje i na nás, jejich následníky. Posílám ti proto darem stříbro a zlato a chci tě požádat, abys na oplátku zrušil svou smlouvu s izraelským králem Baešou. Pak mě jistě přestane obléhat a odtáhne." Ben-hadad s návrhem krále Ásy souhlasil a poručil velitelům svých vojsk, aby zaútočili na izraelská města. Ti ho uposlechli a dobyli Ijón, Dan, Ábel-majim a také veškerá města se zásobami na území Neftalího rodu. Jakmile se tato zpráva donesla izraelskému králi Baešovi zastavil veškeré práce a přestavbu Rámy ukončil. Nato král Ása shromáždil všechny obyvatele Judska, aby odnosili z Rámy kameny a dřevo, které Baeša používal na stavbu, a nechal z nich opevnit Gebu a Mispu. Ve stejnou dobu navštívil judského krále Ásu prorok Chananí a napomenul ho: "Protože ses namísto na Hospodina, svého Boha, spoléhal na pomoc aramejského krále, nepomůže ti z problémů ani sebevětší vojenská síla. Vzpomeň si na dobu, kdy proti tobě vytáhla obrovská armáda Kúšijců a Lúbijců. Protože ses tenkrát spoléhal na Hospodina, pomohl ti nad nimi zvítězit. Hospodin pozorně sleduje celý svět a upevňuje postavení těch, kdo mu zůstávají věrní. Ty ses však zachoval, jako kdybys přišel o rozum, a proto nyní tvé království bude stíhat válka za válkou." Toto proroctví krále Ásu natolik rozhněvalo, že dal proroka bez váhání vsadit do vězení a navíc krutě potrestal ještě mnoho dalších lidí. Události z doby vlády krále Ásy od začátku do konce popisuje kronika judských a izraelských králů. Když stál Ása v čele země třicátý devátý rok, postihla ho těžká choroba nohou. Ačkoliv jeho nemoc byla skutečně závažná, ani tentokrát neprosil o pomoc Hospodina, ale dal si jen zavolat lékaře. Za dva roky, v jedenačtyřicátém roce své vlády, král Ása zemřel. Pohřbili ho do skalního hrobu, který si dal pro sebe vytesat v části Jeruzaléma, které se říkalo Davidovo město. Na smrtelném loži ošetřili jeho ostatky rozličnými balzámy a vonnými mastmi a na jeho počest zapálili obrovskou hranici. Ásovým nástupcem se stal jeho syn Jóšafat, který za svého panování posílil obranyschopnost Judska vůči Izraeli. Rozmístil své vojenské oddíly ve všech opevněných judských městech i na venkově a také ve městech, která obsadil jeho otec Ása na území Efrajimovců. 3-4 Jóšafat se těšil Hospodinově přízni, protože v prvních letech své vlády jednal stejně jako král David, jeho předchůdce. Nehledal pomoc u falešných pohanských bohů, ale ptal se na vůli Boha svých předků a na rozdíl od ostatních Izraelců se jeho radami také řídil. *** Hospodin proto upevnil jeho postavení v čele království a Jóšafat díky darům a poctám svých poddaných brzy nabyl velké bohatství a vážnost. Upřímně jednal podle Hospodinovy vůle a navíc odstranil z Judska všechna pohanská posvátná místa na pahorcích a zničil veškeré posvátné sloupy bohyně Ašéry. 7-9 Když byl Jóšafat třetím rokem v čele země, pověřil pět svých správců, aby seznamovali obyvatele judských měst s Hospodinovým zákonem. Správcové Ben-chajil, Obadjáš, Zekarjáš, Netaneel a Míkajáš si tedy vzali Knihu Hospodinova zákona, postupně navštěvovali judská města a vyučovali jejich obyvatele. Na cestách je doprovázeli lévijci Šemajáš, Netanjáš, Zebadjáš, Asáel, Šemiramót, Jónatan, Adónijáš, Tobijáš a Tób-adónijáš a chodili s nimi také kněží Elíšáma a Jóram. *** *** Všechny okolní národy se obávaly Hospodinovy moci, a proto žádný z nich nijak Judsko neohrožoval. Pelištejci dokonce přinášeli Jóšafatovi jako daň své dary a stříbro. Arabové mu věnovali sedm tisíc sedm set beranů a stejně početné stádo kozlů. 12-13 Jóšafatova moc tak ještě více vzrůstala. Vybudoval v Judsku další opevněná města a také města, ve kterých uchovával ohromné množství rozmanitých zásob. Navíc měl v Jeruzalémě armádu zkušených a odvážných bojovníků. *** V čele judských oddílů stáli tito velitelé: Adna vedl oddíly tří set tisíc vojáků, Jóchanan měl vojsko dvou set osmdesáti tisíc mužů a Zikrího syn Amasjáš, který sloužil Hospodinu jako dobrovolník, velel armádě dvou set tisíc bojovníků. V čele vojáků z rodu Benjamínovců pak stál odvážný bojovník Eljáda, který velel oddílům dvou set tisíc mužů vyzbrojených luky a štíty, a velitel Józabad s armádou sto osmdesáti tisíc ozbrojených mužů. Vyjmenovaní muži podléhali králi přímo v Jeruzalémě. V opevněných městech po celém Judsku král rozmístil silné vojenské posádky. Král Jóšafat byl nesmírně bohatý a těšil se velké úctě. Díky sňatku jeho syna s Achabovou dcerou se jejich rody spříznily. Po několika letech se Jóšafat vypravil do Samaří, aby krále Achaba navštívil. Achab při té příležitosti uspořádal pro Jóšafata i celou jeho družinu bohatou hostinu, pro kterou dal porazit množství ovcí, koz i skotu. Tyto okázalé hody však Achab zorganizoval jen proto, aby Jóšafata přiměl ke společnému útoku na Rámot v Gileádu. Obrátil se na judského krále Jóšafata a přímo se ho zeptal: "Zaútočíš se mnou na Rámot v Gileádu?" Jóšafat odpověděl: "Pokud jde o válku, jsem s tebou zajedno a dám ti k dispozici všechny své vojáky." Vzápětí však dodal: "Nejprve se zeptej na radu Hospodina." Achab tedy nechal shromáždit čtyři sta proroků a zeptal se jich, zda se opravdu mají pustit do boje o Rámot v Gileádu. "Jen klidně jdi," jednohlasně odpověděli proroci. "Sám Bůh ti pomůže k vítězství." Jóšafat však namítl: "Měli bychom se otázat nějakého skutečného Hospodinova proroka. Cožpak tu už žádný není?" Nato izraelský král Jóšafatovi odpověděl: "Jeden muž, jehož prostřednictvím bychom mohli získat Hospodinovu odpověď, tady ještě je, ale já ho nenávidím, protože mi nikdy nepředpoví nic dobrého, ale stále jen samé zlo. Je to Jimlův syn Míkajáš." Když to Jóšafat uslyšel, izraelského krále napomenul: "Tak bys mluvit neměl." Achab tedy poručil jednomu ze svých služebníků, aby Jimlova syna Míkajáše ihned přivedl. Izraelský král Achab i judský král Jóšafat tenkrát seděli oděni v královských šatech každý na svém trůnu a poslouchali předpovědi proroků na prostranství u hlavní brány do Samaří, kde Izraelci obvykle mlátili obilí. Jeden z proroků, Kenaanův syn Sidkijáš, zhotovil železné rohy a pod rouškou Hospodinova jména prohlásil: "Budeš s Aramejci bojovat, jako kdybys měl železné rohy, a úplně je zničíš." Všichni ostatní proroci mluvili ve stejném duchu a nabádali izraelského krále Achaba, aby si Rámot v Gileádu vybojoval. Slibovali mu jisté vítězství a tvrdili, že Hospodin se o to postará. Mezitím králův služebník nalezl Míkajáše a řekl mu: "Všichni ostatní proroci jednohlasně předpovídají králi úspěch, tak si dávej pozor na to, co říkáš, a vynes stejně příznivé proroctví jako oni." Míkajáš ale namítl: "Přísahám při samotném Bohu, že vyřídím králi jenom to, co mi řekne Hospodin." Když dorazili na místo, král se zeptal: "Míkajáši, máme se pustit do války o Rámot v Gileádu, nebo snad máme od našich záměrů upustit?" Nato Míkajáš s předstíranou vážností odpověděl: "Jen jdi a bojuj. Vždyť jsi slyšel, že ti Hospodin pomůže zvítězit." Achab se však na Míkajáše rozkřikl: "Kolikrát ti mám ještě opakovat, abys mi jako Hospodinův prorok neříkal nic jiného než čistou pravdu!" Nato Míkajáš přednesl následující proroctví: "Viděl jsem všechny Izraelce, jak rozptýleni bloudí po horách jako ovce, které opustil jejich pastýř. Hospodin jim vzkazuje: Když zůstali bez pánů, ať se v klidu všichni vrátí do svých domovů." "Vidíš," řekl izraelský král Achab Jóšafatovi. "Neříkal jsem ti snad, že mi tento prorok nepřinese nikdy nic dobrého, ale jen samé špatné zprávy?" Míkajáš však pokračoval a řekl: "Viděl jsem Hospodina, jak sedí na trůnu a po jeho pravici i levici stáli obyvatelé nebes. Potom jsem slyšel, jak se Hospodin otázal: 'Kdo zláká izraelského krále Achaba, aby zaútočil na Rámot v Gileádu a přišel v boji o život?' Každý navrhoval něco jiného, nakonec před Hospodina předstoupil jakýsi duch a prohlásil:,Já Achaba zlákám.',A jak to uděláš?' zeptal se Hospodin. 'Půjdu a všem Achabovým prorokům vložím do úst lživá proroctví,' odvětil duch.,Vím, že uspěješ a krále Achaba zlákáš,' odpověděl Hospodin.,Jdi a pusť se do toho.' Hospodin tak nyní prostřednictvím tohoto ducha vložil všem tvým prorokům do úst lživé předpovědi a chystá na tebe pohromu." Sotva Míkajáš domluvil, přistoupil k němu Kenaanův syn Sidkijáš, uhodil ho do tváře a řekl: "Chceš mi snad namluvit, že Hospodinův duch mě opustil a promlouvá teď k tobě a ne ke mně?" Nato se Míkajáš ohradil: "Až se budeš muset ukrýt kdesi v zapadlém koutě nějakého domu, poznáš to sám." 25-26 To už se však do hovoru vložil také izraelský král Achab a poručil: "Odveďte Míkajáše k správci města Ámonovi a královskému synu Jóašovi a vzkažte jim, aby ho na můj rozkaz vsadili do vězení a nedávali mu nic víc než chléb a vodu, dokud se bezpečně nevrátím z válečného tažení." *** Míkajáš se však ozval a prohlásil: "Jestliže se ještě někdy vrátíš, králi, pak poselství, které jsem ti předložil, nebylo od Hospodina." Nakonec se ještě obrátil k lidem a zvolal: "Všichni si dobře má slova zapamatujte a vzpomeňte si na ně!" Izraelský král Achab a judský král Jóšafat se tedy rozhodli, že proti Rámotu v Gileádu zaútočí. Než vyjeli, Achab navrhl Jóšafatovi: "Pojedu do boje v přestrojení, ale ty si ponech svůj královský šat." Jak řekl, tak také udělal a vyjel do bitvy v převleku. Aramejský král mezitím nařídil svým velitelům oddílů válečných vozů, aby se nezdržovali bojem s izraelskými vojáky ani veliteli, ale zaútočili na samotného krále Achaba. 31-32 Když se strhla bitva a velitelé aramejských oddílů válečných vozů spatřili Jóšafata, byli přesvědčeni, že je to izraelský král. Obklíčili jej, ale když Jóšafat vydal válečný pokřik, došlo jim, že se zmýlili a přestali ho pronásledovat. Nad Jóšafatem totiž bděl samotný Hospodin a pomohl mu nepřátele odrazit. *** Vtom však jeden z aramejských vojáků vystřelil ze svého luku jen tak bez cíle a jeho šíp si našel skulinu zrovna v brnění přestrojeného izraelského krále Achaba. Zraněný král ihned nařídil svému vozatajovi, aby obrátil vůz a ujel s ním z bojiště. Bitva však trvala celý den a král Achab obklopený Aramejci musel zůstat ve voze až do večera a při západu slunce zemřel. Judský král Jóšafat bezpečně vyvázl a vrátil se do svého paláce v Jeruzalémě. Ihned po příjezdu k němu přišel Chananího syn, prorok Jehú, a napomenul ho: "Hospodin se na tebe velmi hněvá, protože jsi pomáhal ničemníkům a spolčil ses s těmi, kdo ho nenávidí. Přesto však nezapomněl, že jsi vykonal mnoho dobrého, neboť jsi dal v celé zemi vymýtit posvátné sloupy bohyně Ašéry a s opravdovostí jsi uplatňoval jeho vůli." Přestože Jóšafat sídlil v Jeruzalémě, často cestoval po celé zemi od Beer-šeby na jihu až k Efrajimskému pohoří na severu a povzbuzoval obyvatele, aby důvěřovali Hospodinu, Bohu svých předků. 5-6 V každém z opevněných měst v celém Judsku navíc ustanovil soudce a nařídil jim: "Pečlivě zvažujte své soudy, protože nejednáte z pověření lidí ale samotného Hospodina. On sám povede všechna vaše rozhodnutí. *** Plně Hospodina respektujte a vykonávejte svou práci čestně, neboť Hospodin, náš Bůh, nestrpí žádnou nespravedlnost, upřednostňování ani úplatky." Rovněž v Jeruzalémě ustanovil Jóšafat několik lévijců, kněží a představitelů izraelských rodů, aby dohlíželi na dodržování Hospodinova zákona a řešili spory mezi obyvateli města. Také těmto soudcům král nařídil: "Vykonávejte svůj úřad věrně a ze vší rozhodností stůjte na Hospodinově straně. Ať už k vám obyvatelé kteréhokoliv města přijdou s jakýmkoliv případem - zabitím, porušením zákona, přikázání nebo výnosů a nařízení - varujte je, aby se nestavěli proti Hospodinu, jinak vám všem dá pocítit své rozhořčení. Jednejte podle toho a nikdo vám nebude moci nic vytknout. V případech, které se týkají náboženství, bude mít rozhodující slovo velekněz Amarjáš a v ostatních sporech občanského nebo státního rázu bude za konečné rozhodnutí zodpovědný vedoucí představitel Judova rodu, Jišmaelův syn Zebadjáš. V plnění vašich povinností vám budou pomáhat ostatní lévijci. Jednejte tedy odvážně a pamatujte, že Hospodin stojí na straně těch, kdo zastávají právo." Za nějaký čas proti Jóšafatovi vytáhli do boje Moábci a Amónci a s nimi někteří s amónských spojenců. Krále Jóšafata o nastalé situaci ihned informovali: "Z edómského území na druhém břehu Mrtvého moře k nám vtrhlo velké nepřátelské vojsko a již obsadilo Chasesón-támar (jiný název města je Én-gedí)." Sotva to Jóšafat uslyšel, zalekl se a rozhodl se požádat o radu Hospodina. Současně v celém Judsku vyhlásil půst. Obyvatelé ze všech judských měst se bez váhání vypravili do Jeruzaléma, aby společně prosili Hospodina o pomoc. Když se Judejci a obyvatelé Jeruzaléma shromáždili u nového nádvoří Hospodinova chrámu, Jóšafat před ně předstoupil a takto se modlil: "Hospodine, Bože našich předků, ty jediný jsi pravý Bůh na nebi a vládneš všem národům i královstvím. Jsi mocný a nikdo tě nemůže přemoci ani se ti rovnat. Byl jsi to ty, kdo vypudil původní obyvatele této země a svěřil ji navždy potomkům svého přítele Abrahama. Tvůj lid se v ní usadil a vybudoval zde pro tebe chrám. S důvěrou tenkrát prohlásili: Jestliže nás pro naše nepravosti postihne neštěstí, ať už v podobě nepřátel, nemocí či hladu, přijdeme k tobě, Hospodine, před tvůj chrám, kde mezi lidmi přebýváš, a budeme tě ve svém trápení prosit o pomoc. Věříme, že nás vyslyšíš a zachráníš nás. Dnes proti nám stojí Amónci, Moábci a Edómci. Jsou to národy, které Izraelci nevyhladili, protože jsi jim na cestě z Egypta nedovolil vstoupit na jejich území. Jen pohleď, jak se nám chtějí odvděčit. Přicházejí, aby nás vyhnali z území, které jsi nám trvale svěřil do vlastnictví. Ach, Bože, cožpak je za to nepotrestáš? Nedokážeme se sami ubránit tak velkému vojsku, které na nás útočí. Nevíme, co bychom měli udělat, ale právě proto se spoléháme na tebe." Když Jóšafat pronášel tato slova, stáli před Hospodinovým chrámem všichni Judejci včetně žen a dětí. Sotva Jóšafat domluvil, Hospodinův duch si vybral z davu jednoho muže, aby jeho ústy promluvil. Tím mužem byl lévijec Jachzíel z rodu Asafovců. (Jeho otcem byl Zekarjáš, potomek Benajáše, Jeíela a Matanjáše.) Jachzíel z vnuknutí Hospodinova ducha promluvil: "Slyš, králi Jóšafate, i vy, obyvatelé Judska a Jeruzaléma, co vám vzkazuje Hospodin: Nedejte se velkou armádou nepřátel nijak zastrašit, protože za výsledek boje ručím já sám, váš Hospodin. Zítra budou vaši nepřátelé vystupovat po Svahu květů na konci údolí v poušti Jerúelu. Vytáhněte a seřaďte se na tom místě proti nim. Nechci po vás, Judejci a obyvatelé Jeruzaléma, abyste sami bojovali. Jen pevně zaujměte své pozice a sledujte, jak vás já sám, váš Hospodin, vysvobodím. Ničeho se nebojte a neztrácejte odvahu. Odhodlaně proti nim zítra vytáhněte, protože já, váš Hospodin, budu bojovat za vás." Jakmile to Jóšafat uslyšel, poklonil se s vděčností až k zemi a také všichni ostatní Judejci a obyvatelé Jeruzaléma poklekli a s úctou se Hospodinu klaněli. Povstali mezi nimi také někteří lévijci z rodu Kehatovců a Kórachovců a hlasitě provolávali chválu Hospodinu, Bohu Izraele. Druhý den časně zrána vyrazili na tekójskou poušť. Když vycházeli, Jóšafat ke všem promluvil: "Dobře mne poslouchejte, Judejci a obyvatelé Jeruzaléma! Důvěřujte Hospodinu, svému Bohu, a on vás ochrání. Věřte slovům jeho proroků, a ve všem se vám bude dařit." Nato všem vyložil svůj plán a nařídil vybraným zpěvákům, aby zpívali na Hospodinovu počest a chválili jej za nesmírnou dobrotu. Tito zpěváci pak šli v čele vojska a provolávali: "Vzdejte Hospodinu díky, neboť jeho láska je věčná!" 22-23 Jakmile zpěváci začali zpívat, Hospodin způsobil mezi protivníky Judejců naprostý zmatek. Nechal Amónce a Moábce zaútočit proti Edómcům a zcela je pobít. Potom se Amónci a Moábci obrátili jedni proti druhým a do posledního muže se navzájem pozabíjeli. *** Když Judejci vystoupili na vyvýšené místo, aby obhlédli situaci, naskytl se jim pohled na bojiště poseté mrtvolami nepřátel. Nikdo z protivníků nevyvázl živý. Jóšafat a všichni jeho bojovníci se vypravili pro válečnou kořist a mezi mrtvými nepřáteli skutečně nalezli velké množství cenných věcí, výzbroje a oděvů. Bylo toho tolik, že ani nedokázali všechno odnést najednou. Trvalo celé tři dny, než všechno sesbírali. Čtvrtý den se všichni shromáždili v údolí a chválili Hospodina za to, co pro ně udělal. Proto od té doby nese údolí jméno Beraka, což v hebrejštině znamená chválení. Potom se všichni Judejci i obyvatelé Jeruzaléma vrátili pod vedením krále Jóšafata do Jeruzaléma naplněni radostí nad tím, že jim Hospodin pomohl k vítězství nad nepřáteli. Jakmile dorazili do Jeruzaléma, shromáždili se v Hospodinovu chrámu a za zvuku harf, citar a trubek vzdávali Bohu svůj dík. 29-30 Když se po královstvích okolních zemí rozneslo, jak velkolepé vítězství dopřál Hospodin Izraelcům nad jejich nepřáteli, vzbudilo to u nich nebývalý respekt k Hospodinu i jeho lidu a nikdo se neodvážil Jóšafatovo království vojensky napadnout. Díky tomu Judejci žili v klidu a míru, protože Hospodin nad nimi držel svou ochrannou ruku. *** Jóšafat se stal judským králem ve svých pětatřiceti letech a vládl v Jeruzalémě dvacet pět let. (Jeho matka Azúba byla dcerou Šilchího.) Podobně jako jeho otec Ása počínal si i Jóšafat spravedlivě a jednal v souladu s Hospodinovou vůlí. Ani on však nedal ze země odstranit posvátná místa na pahorcích. Lid se totiž ještě nepostavil zcela na stranu Hospodina, Boha svých předků. Další události z období Jóšafatovy vlády od počátku do konce zaznamenává kniha Chananího syna Jehúa, která je součástí kroniky izraelských králů. 35-36 Během své vlády uzavřel Jóšafat spojeneckou smlouvu s izraelským králem Achazjášem, který jej svedl ke svévolnému jednání.V Esjón-geberu se společně pustili do stavby zámořských obchodních lodí. *** Ke králi Jóšafatovi však přišel prorok Elíezer z Maréši, Dódavahův syn, a napomenul ho: "Protože ses stal spojencem krále Achazjáše, Hospodin zničí vaše společné dílo." A skutečně, lodě, které oba králové vybudovali, ztroskotaly dříve, než mohly vyplout za obchodem do zámoří. Když Jóšafat zemřel, uložili ho k jeho předkům v části Jeruzaléma, které se říká Davidovo město, a následníkem trůnu se stal jeho syn Jóram. Kromě Jórama měl izraelský král Jóšafat ještě další syny: Azarjáše, Jechíela, Zekarjáše, Azarjáše, Míkaela a Šefatjáše. Jejich otec je všechny bohatě obdaroval stříbrem, zlatem a jinými cennostmi a každému svěřil některé z opevněných judských měst. Královskou korunu však předal Jóramovi, protože byl prvorozeným synem. Když ale Jóram své postavení v čele království upevnil, dal vyvraždit všechny své bratry a s nimi několik izraelských velitelů. Jóram se ujal vlády ve svých dvaatřiceti letech a panoval v Jeruzalémě osm let. Jednal však stejně zle jako králové severního Izraele a zejména následoval příklad rodu krále Achaba, protože si vzal za manželku Achabovu dceru. Jóramovo jednání bylo Hospodinu trnem v oku, avšak kvůli smlouvě, kterou uzavřel s jeho předchůdcem Davidem, nedal Hospodin jeho rod vyhladit, neboť Davidovi slíbil, že jeho rodová linie nikdy nezanikne. V době Jóramovy vlády vyhlásili obyvatelé Edómu nezávislost, odtrhli se od Judska a zvolili si vlastního krále. Jóram proto ihned zamířil do Edómu spolu se svými veliteli v čele armády vyzbrojené válečnými vozy. Edómci je sice v noci obklíčili, ale Jóramovi se i s veliteli oddílů válečných vozů podařilo probít a uniknout. Edóm však svoji samostatnost uhájil a Judsku již nikdy nepodléhal. Ve stejnou dobu se od Judska oddělila také Libna. To všechno Judsko postihlo, protože Jóram nerespektoval Hospodina, Boha svých předků. Jóram budoval na pahorcích posvátná návrší k uctívání falešných bohů a sváděl tak obyvatele Jeruzaléma a Judska na scestí. Proto jednoho dne Jóram obdržel od proroka Elijáše dopis, ve kterém stálo: "Hospodin, Bůh tvého otce Davida, ti vzkazuje: Nejednal jsi jako tvůj otec Jóšafat ani jako jeho předchůdce, judský král Ása. Namísto toho ses mi zpronevěřil jako izraelští králové a svedl jsi k uctívání falešných bohů také ostatní Judejce a obyvatele Jeruzaléma. Zachoval ses podobně jako rod krále Achaba a dokonce jsi připravil o život své vlastní bratry, příslušníky rodu tvého otce, kteří tě v mnohém předčili. Proto nyní já sám, Hospodin, tě tvrdě potrestám. Tvůj lid, tvé syny i manželky a všechno, co je tvé, postihne velké neštěstí. Také ty sám těžce onemocníš vleklou chorobou vnitřností, které ti nakonec v důsledku nemoci vyhřeznou." Netrvalo dlouho a Hospodin způsobil, že Jórama napadli Pelištejci a Arabové, kteří sousedili s Kúšijci. Protivníci společně napadli Judsko, odnesli ze země všechny cennosti, na které v královském paláci narazili, a odvlekli také Jóramovy syny a manželky. Kromě nejmladšího Achazjáše nezůstal králi ani jediný syn. Když bylo po všem, Hospodin Jórama zasáhl nevyléčitelnou nemocí střev. Jeho choroba se neustále zhoršovala a do dvou let král za strašných bolestí zemřel. Po jeho smrti však lidé nepálili na jeho památku vonné látky, jako to dělali při pohřbu jeho otce. Jóram byl králem Judska od svých dvaatřiceti let a vládl v Jeruzalémě celkem osm let. Když zemřel, lidé ho nelitovali a přestože ho pohřbili v části Jeruzaléma, které se říká Davidovo město, neuložili ho do královských hrobů. Po Jóramově smrti dosadili obyvatelé Jeruzaléma na trůn jeho nejmladšího syna Achazjáše, protože Arabové při jednom z nájezdů zavraždili všechny starší Jóramovy syny. Achazjáš začal panovat ve svých dvaceti dvou letech a vládl v Jeruzalémě jen jeden rok. Jeho matka Atalja byla vnučkou Omrího. 3-4 Také král Achazjáš podléhal vlivu Achabova rodu a jeho matka jej v tom záměrně podporovala. Stejně jako v případě Achabových potomků bylo i Achazjášovo jednání Hospodinu trnem v oku. Po smrti svého otce se Achazjáš nechal vést rádci krále Achaba, ale jejich rady nakonec způsobily jeho pád. *** Byli to právě oni, kdo Achazjášovi poradili, aby společně s izraelským králem, Achabovým synem Jóramem, napadli aramejského krále Chazaela a zaútočili na Rámot v Gileádu. Sotva však bitva začala, Aramejci Jórama poranili a on se vrátil do Jizreelu, aby se z utržených ran uzdravil. Když se to dověděl judský král Achazjáš, neváhal a vypravil se do Jizreelu za Jóramem, aby mu vyjádřil svoji podporu. Hospodin však způsobil, že tato cesta za králem Jóramem se stala Achazjášovi osudnou. Když Achazjáš dorazil do Jizreelu, vypravil se společně s Jóramem k Nimšího synu Jehúovi. Avšak dříve, než k němu dorazili, Hospodin Jehúa pověřil, aby s Achabovým rodem nadobro skoncoval. Jehú poslechl, a když plnil svůj úkol, narazil na judské velitele a několik členů Achazjášovy rodiny, kteří byli u krále na návštěvě. Jehú neváhal a všechny je na místě povraždil. Poté svým mužům nařídil, aby se pustili do hledání samotného Achazjáše. Toho zanedlouho našli ukrytého v Samaří. Přivedli ho k Jehúovi a na místě popravili. Byli si však vědomi, že Achazjáš byl synem krále Jóšafata, který věrně a upřímně následoval Hospodinovu vůli, a proto Achazjášovo tělo pohřbili. Po jeho smrti se v Achazjášově rodu nenašel žádný vhodný následník trůnu. Když se Atalja dozvěděla, že její syn Achazjáš je mrtev, rozhodla se vyhladit veškeré královské potomky z Judova rodu. Achazjášova sestra, královská dcera Jóšabat, však odvedla Jóaše, jednoho z Achazjášových synů, jimž hrozila smrt, a spolu s jeho chůvou je ukryla do ložnice. Protože Achazjášova sestra, Jóramova dcera Jóšabat, byla manželkou kněze Jójady, ukryla později Achazjášova syna v Hospodinově chrámu, aby ho Atalja nemohla zabít. Jóaš a jeho chůva se pak celých šest let skrývali v Božím chrámu. Vládu v zemi mezitím uchvátila Atalja. Po šesti letech čekání se kněz Jójada rozhodl zasáhnout. Zavolal si velitele oddílů Jerochámova syna Azarjáše, Jóchananova syna Jišmáela, Óbedova syna Azarjáše, Adajášova syna Maasejáše a Zikrího syna Elíšafata a společně se dohodli, jak budou dál postupovat. Velitelé se potom vypravili do všech judských měst a povolali odtud lévijce a představitele izraelských rodů. Jakmile všichni přišli do Jeruzaléma, shromáždili se v Božím chrámu, kde jim Jójada představil Jóaše a slavnostně prohlásil: "Toto je králův syn a bude nám vládnout, neboť Hospodin zaslíbil, že na trůn vždy usedne potomek z Davidova rodu." Všichni přítomní ho vyslechli a jednohlasně vyjádřili novému králi svou podporu. Nato jim Jójada řekl: 4-5 "Mám pro vás úkol. V den sobotního odpočinku budou tři oddíly kněží a lévijců vykonávat svou službu na těchto místech: třetina z vás zůstane v Hospodinově chrámu, třetina v královském paláci a poslední třetina bude držet stráž u Základové brány. Všichni ostatní Izraelci zůstanou na nádvořích kolem Hospodinova chrámu. *** Kromě k tomu určených kněží a lévijců, kteří zde budou konat svou službu, musí všichni ostatní respektovat Hospodinovo nařízení a nesmí vstoupit do Hospodinova chrámu. Lévijci se zbraní v ruce obstoupí krále a zabijí každého, kdo by pronikl do chrámu. Zůstaňte králi nablízku, ať půjde kamkoliv." Lévijci i ostatní shromáždění Judejci udělali všechno, co jim kněz Jójada nařídil. Každý z nich v sobotu shromáždil své muže bez ohledu na to, zda byli ve službě nebo měli volno, jak si Jójada přál. Kněz Jójada vydal velitelům kopí a štíty včetně těch, které kdysi patřily králi Davidovi a nyní byly uloženy v Božím chrámu. Potom rozestavěl strážce se zbraněmi v rukou kolem oltáře a nařídil jim, ať po celé délce obstoupí chrám, aby mohli krále chránit ze všech stran. Nato Jójada a jeho synové přivedli králova syna a vložili mu na hlavu korunu. Potom mu předali znění Hospodinovy smlouvy a prohlásili ho králem. Když ho pak pomazali posvátným olejem, lidé provolávali: "Ať žije král!" Jakmile Atalja zaslechla provolávání lidu, který se shromáždil, aby přivítal nového krále, zamířila do Hospodinova chrámu. Tam spatřila krále, jak stojí na svém místě nedaleko vchodu. Kolem něj stáli velitelé a trubači a všichni lidé okolo se pod vedením chrámových zpěváků a hudebníků radovali a radostně provolávali. Když to Atalja uviděla, na výraz zděšení roztrhla své roucho a zvolala: "Zrada! Zrada!" Nato kněz Jójada poručil velitelům oddílů, aby Atalju obstoupili a vyvedli ji ven z chrámu. Rovněž jim nařídil, aby popravili každého, kdo by se k ní přidal. Jójada totiž nechtěl, aby Atalju připravili o život přímo v Hospodinově chrámu. Velitelé se jí tedy chopili, odvedli ji ke Koňské bráně u královského paláce a tam ji popravili. Potom kněz Jójada zavázal sebe, krále i všechen lid přísahou, že budou následovat výhradně Hospodina. Všichni lidé se pak vypravili k chrámu falešného boha Baala a společně ho rozbořili. Rozmetali oltáře a napodobeniny falešných bohů na kusy a přímo před oltáři usmrtili Baalova kněze Matána. Potom kněz Jójada dosadil do Hospodinova chrámu služby lévijských kněží a rozdělil je podle jejich rodů, jak kdysi určil král David. Ti pak s radostí a zpěvem plnili Davidova nařízení a předkládali Hospodinu na oltář oběti podle předpisů v Mojžíšově zákoně. Kromě toho postavil Jójada ke vchodu do Hospodinova chrámu strážce a nařídil jim, aby nevpouštěli dovnitř nikoho, kdo není způsobilý předstoupit před Hospodina. Nakonec společně s veliteli oddílů, váženými a vlivnými občany a všemi ostatními lidmi odvedl Jójada krále z Hospodinova chrámu do královského paláce. Vstoupili dovnitř Horní bránou strážců, a když krále posadili na vladařský trůn, všichni lidé v celé zemi zajásali. Ve městě konečně zavládl pokoj, neboť Atalja byla popravena. Jóaš se stal králem ve svých sedmi letech a vládl v Jeruzalémě celkem čtyřicet let. (Jeho matka Sibja pocházela z Beer-šeby.) Dokud byl kněz Jójada naživu, jednal Jóaš v souladu s Hospodinovou vůlí. Jójada mu později dokonce pomohl s výběrem manželek a Jóaš s nimi přivedl na svět řadu potomků. Jednou se král Jóaš rozhodl, že opraví Hospodinův chrám. Svolal proto kněze a lévijce a nařídil jim: "Projděte všechna judská města a vyberte od jejich obyvatel každoroční daň. Nijak neotálejte, protože chci sesbírané prostředky použít na opravu chrámu." Lévijci však s plněním příkazu nijak nespěchali, a proto si král nechal zavolat jejich představitele, velekněze Jójadu, a vyčítavě se ho zeptal: "Proč se nestaráš o to, aby lévijci vybírali od obyvatel Judska a Jeruzaléma chrámovou daň, kterou kdysi ustanovil Hospodinův služebník Mojžíš a zástupci celého Izraele? Vždyť přívrženci té nestoudné Atalji se vloupali do Božího chrámu a odnesli mnoho posvátných předmětů pro své falešné bohy baaly." Král tedy nechal zhotovit dřevěnou pokladnici a umístil ji vedle vchodu do Hospodinova chrámu. Potom dal po celém Judsku a v Jeruzalémě vyhlásit, aby lidé přinášeli Hospodinu chrámovou daň, kterou již dříve od Izraelců na poušti vybíral Boží služebník Mojžíš. Všichni lidé i velitelé přijali toto nařízení s nadšením a přinášeli své dary, dokud pokladnice nebyla plná. Lévijci pak každý den odnášeli truhlu královským úředníkům. Když se pokladnice naplnila, královský písař a pomocník velekněze ji vyprázdnili a umístili zpět před chrám. Stejně postupovali každý den, takže brzy nashromáždili velké množství stříbra. Král a kněz Jójada potom vybrané stříbro rozdělovali mezi dělníky, kteří pracovali na opravách Hospodinova chrámu. Najali k tomu zedníky a tesaře, ale také kováře a kovotepce. Všichni dělníci pracovali pilně a brzy byli s prací hotovi. Opravili chrám do původní podoby a navíc celou stavbu zpevnili. Po dokončení prací přinesli zbytek stříbra králi a knězi Jójadovi a ti z něj nechali zhotovit rozmanité předměty potřebné pro bohoslužby a obětování v Hospodinově chrámu a také mnoho chrámového nádobí a náčiní potřebného k bohoslužbám. Dokud byl kněz Jójada naživu, v Hospodinově chrámu se pravidelně konaly předepsané obětní obřady. Jójada však časem zestárl a v úctyhodném věku sto třiceti let zemřel. Na projev uznání za mnoho dobra, které vykonal ve prospěch království i chrámu, ho pohřbili do královských hrobek v části Jeruzaléma, které se říká Davidovo město. Jakmile Jójada zemřel, navštívili krále Jóaše představitelé Judska a svým pochlebováním ho přiměli, aby je poslouchal. Netrvalo dlouho a obyvatelé země přestali respektovat Hospodina, Boha svých předků, a začali uctívat posvátné sloupy a jiné napodobeniny falešných bohů. Tím se však proti Bohu provinili a přivolali na celé Judsko i Jeruzalém jeho rozhořčení. Hospodin posílal ke svému lidu proroky, aby ho varoval a přivedl zpět k sobě, ale nikdo jim nenaslouchal. Hospodinův duch tedy ovládl Jójadova syna Zekarjáše a jeho ústy veřejně prohlásil: "Hovořím k vám, Izraelci, jako váš Bůh! Proč nerespektujete má nařízení? Protože jste mne opustili, také já, váš Hospodin, vás opustím a vám dopadne to s vámi špatně." 21-22 Izraelci se však proti Zekarjášovi smluvili a získali na svou stranu dokonce i krále Jóaše, který zapomněl na dobro, jež mu prokázal Zekarjášův otec, kněz Jójada. Král proto neváhal a vydal příkaz aby Zekarjáše ukamenovali na nádvoří Hospodinova chrámu. Když Zekarjáš umíral, jeho poslední slova zněla: "Kéž vás Hospodin za tento skutek spravedlivě potrestá!" *** Začátkem dalšího roku zaútočila proti Jóašovu království aramejská armáda. Aramejci vpadli do Judska, obsadili Jeruzalém a popravili všechny judské velitele. Potom pobrali všechno cenné a poslali to jako válečnou kořist svému králi do Damašku. Přestože aramejská armáda byla mnohem menší než vojsko Izraelců, Hospodin pomohl Aramejcům k vítězství. Tak odsoudil obyvatele Judska i jejich krále Jóaše za to, že se k němu obrátili zády. 25-26 Jóaš měl v té době těžce podlomené zdraví, a sotva Aramejci odtáhli, dva z jeho služebníků - Zábad, syn Amónky Šimeáty, a Józabad, syn Moábky Šimríty, proti němu zosnovali spiknutí. Napadli krále a v jeho vlastní ložnici ho zavraždili, aby pomstili smrt Jójadova syna Zekarjáše. Potom královo tělo pohřbili v části Jeruzaléma, kterému se říkalo Davidovo město, ale neuložili ho do královské hrobky. *** O dalším životě Jóašových synů, proroctvích, která se týkala krále, a průběhu oprav Božího chrámu podávají zprávy kroniky judských králů. Po Jóašovi se vlády ujal jeho syn Amasjáš. Amasjáš nastoupil na trůn ve svých pětadvaceti letech a vládl v Jeruzalémě celkem dvacet devět let. Jeho matka Jóadan pocházela z Jeruzaléma. Amasjáš sice respektoval Hospodinovu vůli, ale ne zcela upřímně a bezvýhradně. Jakmile Amasjáš dostatečně upevnil své postavení, nechal popravit všechny, kdo se podíleli na vraždě jeho otce, krále Jóaše. Jejich syny však ponechal naživu, neboť Hospodin dal zapsat do Mojžíšova zákona, že rodiče nebudou trestáni na životě kvůli svým dětem a ani děti nesmí být popraveny za viny svých rodičů. Každý smí být odsouzen k smrti pouze za své vlastní provinění. Král Amasjáš se rozhodl dobře zorganizovat armádu, a proto nechal nastoupit do zbraně všechny Judejce a Benjamínovce starší dvaceti let. Rozdělil je podle jejich rodů do jednotlivých oddílů a dosadil nad ně velitele. Celkem zmobilizoval tři sta tisíc bojeschopných mužů, kteří zručně zacházeli s oštěpem i štítem. Dalších sto tisíc mužů pak Amasjáš najal za tři a půl tuny stříbra ze severního Izraele. Krátce nato však k Amasjášovi přišel Boží prorok a varoval ho: "Dej si pozor, králi, Izraelci, které jsi najal, s tebou nesmí táhnout do boje, protože Hospodin nikomu ze severního království nepomáhá. I kdybys bojoval jakkoliv udatně, Bůh by nechal zvítězit tvé nepřátele, protože jedině on rozhoduje, na čí stranu se postaví a koho nechá padnout." Amasjáš proroka vyslechl a zeptal se ho: "Ale co bude se vším tím stříbrem, které jsem za izraelské oddíly zaplatil?" Boží prorok ho ujistil: "Hospodin ti to mnohonásobně vynahradí." Amasjáš tedy všechny izraelské oddíly se severního království rozpustil a poslal jejich bojovníky domů. To však Izraelce hluboce urazilo a vraceli se domů s velkou nenávistí a zlobou. Když odešli, král Amasjáš si dodal odvahy a v čele svého vojska vytáhl do Solného údolí proti Edómcům. Deset tisíc z nich na místě pobili a dalších deset tisíc Judejci zajali a svrhli z vrcholu skály, aby se roztříštili o kameny. Izraelské uražené oddíly, kterým král Amasjáš nedovolil bojovat po jeho boku a poslal je domů, mezitím přepadly judská města od Samaří až po Bét-chorón, povraždily tři tisíce obránců a odnesly si bohatou kořist. Když se král Amasjáš vrátil z vítězné bitvy s Edómci, přinesl s sebou do Judska jejich falešné bohy. Prohlásil je za právoplatné a začal je uctívat a pálit pro ně oběti. Takové jednání však popudilo Hospodina, a ten proto poslal k Amasjášovi svého proroka, aby ho napomenul: "Proč uctíváš bohy, kteří před tebou nedokázali ochránit svůj národ?" Prorok však ani nedomluvil, když ho král zle okřikl: "Jmenoval jsem tě snad svým poradcem? Je-li ti život milý, okamžitě zmlkni a kliď se mi z očí!" Prorok se tedy odmlčel, ale ještě dodal: "Jsem si jist, že za to, cos udělal, tě stihne Boží odplata, protože si nedáš poradit." Po této události se král Amasjáš smluvil se svými rádci, vypravil posly k izraelskému králi Jóašovi (jehož otcem byl Jehúův syn Jóachaz) a vyzval ho k boji. Izraelský král Jóaš však judskému králi Amasjášovi poslal tuto odpověď: "Libanónský bodlák jednou vzkázal libanónskému cedru, aby provdal svou dceru za jeho syna. Když ale kolem přecházelo nějaké zvíře, zašlapalo svýma nohama bodlák do země. Stouplo ti do hlavy, žes porazil Edómce, a nyní se dmeš pýchou a chceš ještě víc. Radím ti však, abys zůstal v klidu ve své zemi. Zbytečně si koleduješ o problémy a připravuješ pád sám sobě i celému Judsku." Amasjáš však jeho odpověď nebral vážně. Sám Bůh totiž chtěl, aby se Judejci za své hanebné uctívání falešných edómských bohů dostali do područí izraelského krále Jóaše. Jóaš tedy vytáhl se svým voskem do boje a utkal se s judským králem Amasjášem u Bét-šemeše. Izraelci v boji zvítězili a Judejci se před nimi rozutekli do svých domovů. Izraelský král Jóaš však tenkrát nechal judského krále Amasjáše (jehož předky byli Jóaš a Jóachaz) v Bét-šemeši chytit jako svého zajatce. Potom Jóaš vtrhl do Jeruzaléma a dal rozbořit část jeruzalémské hradby v délce dvou set metrů - od Efrajimské brány až k Rohové bráně. Vydrancoval město a pobral veškeré zlaté a stříbrné předměty, které střežili potomci Obéd-edóma v Božím chrámu a v pokladnicích královského paláce. Nakonec s sebou vzal ještě rukojmí a vrátil se do Samaří. Judský král Amasjáš žil po smrti izraelského krále, Jóachazova syna Jóaše, ještě patnáct let. Další události z období vlády krále Amasjáše od začátku do konce popisuje kronika judských a izraelských králů. Amasjáš zemřel násilnou smrtí při spiknutí, které proti němu od té doby, co opustil Hospodina, připravovali v Jeruzalémě jeho protivníci. Nejprve jim sice utekl do Lakíše, ale spiklenci tam za ním poslali své muže, kteří ho zavraždili. Jeho tělo převezli na koních zpět do Jeruzaléma a tam ho uložili k ostatkům jeho předků. Po Amasjášově smrti dosadili Judejci na královský trůn jeho šestnáctiletého syna Uzijáše. Ten v průběhu své vlády znovu připojil k Judsku Élat a nechal ho přestavět. Uzijáš se stal králem ve svých šestnácti letech a vládl v Jeruzalémě celkem dvaapadesát let. Jeho matka se jmenovala Jekolja a pocházela z Jeruzaléma. 4-5 Uzijáš po vzoru svého otce Amasjáše jednal čestně a spravedlivě a pod vedením svého rádce Zekarjáše respektoval Hospodinovu vůli. Důvěřoval Hospodinu a on mu prokazoval svou přízeň. *** Jednou král Uzijáš vyhlásil válku Pelištejcům a při útoku prolomil hradby Gatu, Jabne a Ašdódu. Potom poblíž Ašdódu a také na jiných místech území Pelištejců opět vybudoval jiná města. Ve válce proti Pelištejcům, ale také Arabům a Meúnejcům pomohl Uzijášovi k vítězství sám Bůh. Králi Uzijášovi pak začali své dary přinášet dokonce i Amónci a stal se tak mocným, že pověst o jeho slávě se rozšířila až k hranicím samotného Egypta. Kromě toho nechal Uzijáš v Jeruzalémě vybudovat věže nad Rohovou a Údolní bránou a také v rohu městských hradeb, které dal navíc zpevnit. Další věže postavil v poušti, kde dal také vyhloubit několik nádrží na vodu, neboť v podhůří i v Přímořské nížině vlastnil rozsáhlá stáda. Měl zálibu v obdělávání půdy, a proto zaměstnával služebníky, kteří pro něj pracovali na polích, ve vinicích i na horských svazích. Uzijáš rovněž disponoval velkou armádou, která byla kdykoliv připravena vytáhnout do boje. Záznamy o každém z vojáků měli na starost písař Jeíel a dozorce Maasejáš, kterým velel jeden z královských velitelů Chananjáš. 12-13 Vojsku velelo celkem dva tisíce šest set zdatných zástupců jednotlivých rodových linií, kterým podléhala armáda tří set sedmi tisíc pěti set bojovníků. Všichni vojáci prošli náročným výcvikem a byli králi pevnou oporou v boji proti nepřátelům. *** Uzijáš vyzbrojil celou armádu štíty, oštěpy, přilbami, brněním, luky a praky. V Jeruzalémě navíc nechal podle návrhů zkušených konstruktérů zhotovit válečné stroje k vystřelování šípů a vrhání kamenů a dal je rozmístit na obranných věžích a na rozích hradeb. Uzijáš se těšil velké Hospodinově přízni a jeho sláva se brzy roznesla daleko za hranice jeho království. Za nějaký čas ale Uzijáš začal být na své postavení a královskou moc pyšný, a to byl začátek jeho konce. Přestal respektovat Hospodina, svého Boha, a dokonce se rozhodl, že v Hospodinově chrámu sám zapálí na kadidlovém oltáři vonné kadilo. 17-18 Když ale s tímto úmyslem přišel do chrámu, přistoupil k němu kněz Azarjáš v čele osmdesáti dalších odvážných Hospodinových kněží a napomenuli ho: "Králi Uzijáši, nemáš právo sám pálit pro Hospodina vonné kadidlo. Tato pravomoc náleží pouze kněžím z Áronova rodu, kteří jsou k pálení kadidla jedině způsobilí. Proto opusť svatyni, protože jsi se Hospodinu odcizil a on nad tebou již nebude nadále držet svoji ochrannou ruku." *** Uzijáše však tato slova rozzuřila do nepříčetnosti, neboť již stál v Hospodinově chrámu s kadidelnicí v ruce u kadidlového oltáře a byl připraven zahájit obětní obřad. Sotva však dal průchod svému hněvu, objevily se mu přímo před zraky kněží na čele známky malomocenství. Jakmile Azarjáš a ostatní kněží zpozorovali, že Uzijáš je malomocný, bez váhání ho vyvedli z chrámu. Také sám Uzijáš si uvědomil, že Hospodin se obrátil proti němu, a dobrovolně, co nejrychleji, chrám opustil. Král Uzijáš pak trpěl malomocenstvím až do své smrti. Kvůli své nemoci bydlel v odděleném domě a do Hospodinova chrámu již nesměl vstoupit. Péče o královský palác i vladařských povinností v celé zemi se namísto něj ujal jeho syn Jótam. Další podrobnosti ze života krále Uzijáše od začátku do konce popisuje Amósův syn, prorok Izajáš. Když Uzajáš zemřel, pohřbili ho vedle hrobky jeho královských předků, protože byl malomocný. Na trůn po něm nastoupil jeho syn Jótam. Jótam se stal panovníkem ve svých dvaceti pěti letech a vládl v Jeruzalémě celkem šestnáct let. Jeho matkou byla Sádokova dcera Jerúša. Hospodin byl s jeho vládou spokojen, neboť Jótam respektoval jeho vůli, stejně jako to dělával jeho otec Uzijáš. Na rozdíl od něj se však Jótam nijak neprovinil v Hospodinově chrámu. Navzdory tomu však ostatní obyvatelé země jednali stále hůře. Jótam přestavěl Horní bránu Hospodinova chrámu a odvedl také kus práce na stavbě jeruzalémské hradby na svahu pahorku Ófelu. Dále vybudoval v judském pohoří několik měst a v lesnatých oblastech země vystavěl pevnosti a obranné věže. Jótam se také pustil do války s Amónci a porazil je. Amónci mu pak ještě téhož roku museli vyplatit tři a půl tuny stříbra, více než tisíc sedm set tun pšenice a stejné množství ječmene. Tutéž daň mu potom odváděli ještě v následujících dvou letech. Jótamova vláda byla pevná a silná, protože ve všem neochvějně následoval svého Boha Hospodina. Další události z doby Jótamovy vlády rovněž jeho válečné i cestovatelské výpravy popisuje kronika izraelských a judských králů. Jótam stál v čele země od svých pětadvaceti let a vládl v Jeruzalémě celkem šestnáct let. Když Jótam zemřel, pohřbili ho k jeho předkům v části Jeruzaléma, které se říká Davidovo město, a na trůn po něm dosedl jeho syn Achaz. 1-2 Král Achaz usedl na trůn ve svých dvaceti letech a vládl v Jeruzalémě celkem šestnáct let. Na rozdíl od svého předchůdce krále Davida však nerespektoval Hospodinovu vůli a namísto toho jednal po vzoru izraelských králů a podporoval ve svém království uctívání model. *** Pálil pro falešné bohy kadidlo v Údolí Hinómova syna a podobně jako národy, které Hospodin vyhnal, když přivedl Izraelce do zaslíbené země, obětoval Achaz v ohni dokonce své vlastní syny! Uctíval falešné bohy ve svatyních na všech pahorcích a pod každým posvátným stromem, přinášel jim oběti a pálil na jejich počest vonné kadidlo. Hospodin proto dopustil, aby na krále Achaza zaútočili Aramejci a přemohli ho. Po vítězném boji odvlekli Aramejci mnoho obyvatel Judska do vyhnanství v Damašku. Protože Judejci opustili Hospodina, Boha svých předků, napadl Judsko také izraelský král, Remaljášův syn Pekach, a za jediný den připravil o život sto dvacet tisíc judských bojovníků. Efrajimský válečník Zikrí zabil v tomto boji také králova syna Maasejáše, správce královského paláce Azríkama a králova zástupce Elkánu. Navíc Izraelci zajali v Judsku dvě stě tisíc žen a dětí a odnesli si do Samaří též bohatou válečnou kořist. Sotva se však izraelská armáda přiblížila k Samaří, vyšel jim naproti prorok Odéd a volal: "Hospodin, Bůh vašich předků, se rozhněval na Judejce, a proto vám pomohl nad nimi zvítězit. Vy jste však svou převahu zneužili a s neslýchanou krutostí jste zmařili mnoho lidských životů. A jako by ani to nestačilo, rozhodli jste se navíc učinit z obyvatel Judska své otroky. Myslíte si snad, že s tak bezohledným jednáním může Hospodin, váš Bůh, souhlasit? Poslechněte mou radu a pošlete své zajaté bratry domů, protože jste svým jednáním probudili Hospodinovo rozhořčení." Když Odéd domluvil, připojili se k němu čtyři izraelští velitelé - Jóchananův syn Azarjáš, Mešilemótův syn Berekjáš, Šalúmův syn Jechizkijáš a Chadlajův syn Amasa - a všem příchozím bojovníkům rozkázali: "Žádný z judských zajatců sem nesmí! Nebo snad chcete dál provokovat Hospodina a zvyšovat míru našeho provinění? Vždyť už nyní jsme toho napáchali víc než dost a popouzíme Hospodina k spravedlivému hněvu." Vojáci tedy uposlechli a svěřili své zajatce i veškerou kořist, kterou si z Judska přinesli, velitelům a ostatnímu lidu. Čtyři jmenovaní muži se pak zajatců ujali a z válečné kořisti poskytli šaty všem, kdo je potřebovali. Kromě oděvů a obuvi jim pak dali jídlo a pití a ošetřili zraněné. Nakonec všechny zesláblé posadili na osly a doprovodili zajatce do Jericha (kterému se také říkalo Palmové město). Teprve potom se Izraelci vrátili do Samaří. 16-18 Za nějaký čas Judsko opět napadli Edómci a odvlekli ze země mnoho zajatců. Současně však proti Judsku zaútočili Pelištejci a dobyli několik měst. V podhůří na západě ale také na jihu Judska Pelištejci obsadili a osídlili Bét-šemeš, Ajalón a Gederót a dále Sóko, Timnu a Gimzo s vesnicemi v jejich okolí. Judský král Achaz proto vypravil posly ke králi Asýrie a požádal ho o pomoc. *** *** Hospodin však dopouštěl na Judsko takové pohromy právě kvůli jeho králi Achazovi, který panoval jako skutečný tyran a o Hospodinovu vůli se nezajímal. Asyrský král Tiglat-pileser sice se svým vojskem přitáhl, ale namísto pomoci způsobil Judejcům jen další problémy. Achaz tehdy vzal veškeré zlato z Hospodinova chrámu, královského paláce i z majetku čelních představitelů lidu a věnoval je asyrskému králi; avšak ani to mu nepomohlo. Navzdory těmto těžkým okolnostem se Achaz k Hospodinu neobrátil a nadále si žil podle svého jako předtím. Začal dokonce přinášet oběti damašským bohům, protože se domníval, že pomohli aramejským králům, aby nad ním zvítězili. Doufal, že si tyto falešné bohy svými oběťmi nakloní a oni pak pomohou také jemu. Uctívání falešných bohů však naopak jen dovršilo jeho pád i zkázu Izraele. 24-25 Achaz bezostyšně sebral posvátné chrámové nádoby, nechal osekat vnitřní zlaté ozdoby a všechny vchody chrámu zabednil. Na jeruzalémských nárožích vystavěl oltáře falešným bohům, aby na nich lidé mohli podle libosti obětovat. Modloslužbu zavlekl rovněž do všech judských měst, kde vybudoval posvátná návrší a lid na nich pálil kadidlo falešným božstvům. Svým jednáním Achab těžce urážel Hospodina, Boha svých předků. *** Ostatní události z doby Achazovy vlády a veškeré jeho počínání od začátku do konce zaznamenává kronika judských a izraelských králů. Když král Achaz zemřel, pochovali ho v Jeruzalémě, ale jeho ostatky neuložili do hrobky k ostatním izraelským králům. Uprázdněné místo na královském trůnu po něm zaujal jeho syn Chizkijáš. Chizkijáš se stal králem ve svých pětadvaceti letech a vládl v Jeruzalémě celkem dvacet devět let. Jeho matkou byla Zekarjášova dcera Abija. Po vzoru svého předka, krále Davida, jednal Chizkijáš zcela v souladu s Hospodinovou vůlí. Už v prvním měsíci své vlády, sotva nastoupil na trůn, opět otevřel vstupní dveře Hospodinova chrámu a nechal je opravit. Potom na východním nádvoří chrámu nechal nastoupit kněze a lévijce a promluvil k nim: "Dobře mne poslouchejte, lévijci! Je načase obnovit pravou bohoslužbu a vyčistit chrám Hospodina, Boha našich předků. Proto se nejprve sami zbavte všeho, co by mohlo stát mezi vámi a Bohem, a potom odstraňte z chrámu všechno, co tam nepatří. Naši předkové Hospodina zradili a jednali v rozporu s jeho vůlí. Opustili ho a lhostejně se obrátili zády také k jeho chrámu. Uzavřeli vstup do chrámu a nechali vyhasnout plameny kahanů. Nespalovali pro Boha Izraele ve svatyni vonné kadidlo a nepřinášeli mu žádné oběti. Proto, jak sami dobře víte, Hospodin dopustil, aby se důsledky provinění obyvatel Judska a Izraele obrátily proti nim, a učinil je odstrašujícím příkladem a terčem posměchu ostatním národům. To byl důvod, proč naši předkové umírali v boji zbraněmi nepřátel a naše ženy a děti byly odvlečeny do zajetí. Nyní jsem se ale rozhodl obnovit a napravit náš vztah s Hospodinem, Bohem Izraele, aby jeho rozhořčení pominulo. Proto již neztrácejte čas a buďte ve svých povinnostech důslední, neboť právě vás Hospodin pověřil, abyste mu sloužili a přinášeli oběti." Na královu výzvu se svěřených úkolů chopili tito lévijci: Amasajův syn Machat a Azarjášův syn Jóel z rodu Kehatovců, Abdíův syn Kíš a Jehalelelův syn Azarjáš z rodu Meraríovců, Zimův syn Jóach a Jóachův syn Eden z rodu Geršónovců, Šimrí a Jeíel z rodu Elísáfanovců, Zekarjáš a Matanjáš z rodu Asafovců, Jechíel a Šimeí z rodu Hémanovců, Šemajáš a Uzíel z rodu Jedútúnovců. Tito lévijci svolali ostatní chrámové služebníky, a když všichni společně podstoupili očistný obřad, pustili se podle zákonných předpisů do očišťování Hospodinova chrámu, jak jim nařídil král. Kněží vstoupili do Hospodinovy svatyně a vynesli na chrámové nádvoří všechno, co do chrámu nepatřilo. Tam od nich donesené předměty převzali lévijci a všechno nepatřičné vyhodili na smetiště do Kidrónského údolí. Pracovali od prvního dne prvního měsíce a za osm dní dali do pořádku nádvoří a sloupové průčelí chrámu. Dalších osm dní pak očišťovali samotný Hospodinův chrám, takže skončili s prací šestnáctého dne v prvním měsíci. Poté předstoupili před krále Chizkijáše a hlásili mu splnění úkolů: "Dokončili jsme očistu celého Hospodinova chrámu včetně oltáře a jeho příslušenství, také stolů na posvátný chléb i veškerého obětního nádobí. Připravili a očistili jsme rovněž všechny předměty, které dal z chrámu odstranit král Achaz, když se v době své vlády od Hospodina odvrátil. Všechny tyto předměty jsou nyní zpět u Hospodinova oltáře." Na druhý den časně zrána shromáždil král Chizkijáš představitele Jeruzaléma a společně vstoupili do Hospodinova chrámu. Jako oběť za provinění královského rodu, nepravosti obyvatel Judska a k opětovnému posvěcení chrámu s sebou přivedli sedm býčků, sedm beranů, sedm jehňat a sedm kozlů. Král pak nařídil kněžím z Áronova rodu, aby do plamenů na Hospodinově oltáři vložili zápalnou oběť. Kněží tedy postupně poráželi nejprve býčky, potom berany a jehňata a kropili krví směrem k oltáři. Nakonec kněží přivedli před krále a všechny shromážděné Izraelce obětní kozly, aby sloužili jako oběť za hřích, a vkládáním rukou vyjádřili souhlas s předkládanou obětí. Kněží pak kozly porazili a přinesli jejich krev na oltář jako oběť za viny celého Izraele, jak jim nařídil král. 25-26 Chizkijáš také podle pokynů, které dal Hospodin prostřednictvím proroků Gáda a Nátana již králi Davidovi, rozestavěl v chrámu lévijské hudebníky. Dal jim činely, harfy a citary, které nechal zhotovit sám král David, a vedle nich postavil kněze s pozouny. *** Jakmile Chizkijáš dal pokyn k zahájení obětního obřadu, spustili také chrámoví zpěváci za doprovodu trubek a hudebních nástrojů izraelského krále Davida. Zpěváci zpívali a hudebníci hráli po celou dobu obětování, zatímco všichni shromáždění se Hospodinu hluboce klaněli a chválili ho. Když obřad skončil, král a všichni přítomní opět poklekli a vzdali Bohu čest. Král Chizkijáš a ostatní představitelé národa potom nařídili lévijcům, aby Hospodina oslavovali písněmi krále Davida a proroka Asafa. Lévijci uposlechli a s radostným nadšením a hlubokou úctou zpívali na Hospodinovu počest. Nato Chizkijáš pronesl ke všem shromážděným tuto výzvu: "Nyní jste se opět odevzdali Hospodinu, a proto mu na důkaz vděčnosti přineste do chrámu své obětní dary." Izraelci jeho výzvu ochotně uposlechli a mnoho jich dobrovolně a ochotně darovalo Hospodinu svou oběť. Celkem lidé darovali Hospodinu k obětování na oltářním ohni sedmdesát kusů skotu, sto beranů a dvě stě jehňat. Dalších šest set býků a tři tisíce ovcí a koz přivedli do chrámu jako své obětní dary z vděčnosti. Protože však do úřadu nebyl zasvěcen dostatek kněží, nestačili sami tolik obětních zvířat stahovat z kůže. Lévijci si při očišťovacích obřadech počínali pohotověji, a tak kněžím v jejich povinnostech pomáhali, dokud společně neobětovali poslední zvíře. Do plamenů na oltářním ohni bylo vloženo velké množství zápalných obětí, konaly se úlitby vína a Bohu byly rovněž předloženy oběti na výraz touhy po smíření. Toho dne Izraelci důstojně obnovili bohoslužby v Hospodinově chrámu. Král Chizkijáš i všichni lidé měli obrovskou radost ze slavnosti, kterou jim Bůh dal prožít; všechno totiž proběhlo překvapivě hladce a spontánně. Brzy poté vypravil král Chizkijáš posly do všech částí Izraele a Judska a napsal vzkaz také rodu Efrajimovců a Manasesovců. 2-4 V rozesílaných dopisech stálo, aby se všechny kmeny shromáždili do Hospodinova chrámu a slavily spolu Velikonoce, událost, kdy Hospodin vyvedl Izraelce z Egypta. Slavnost měla tentokrát probíhat v druhém měsíci, neboť do stanoveného termínu v prvním měsíci neprošlo očistným obřadem ještě dostatek kněží a Izraelci se neshromáždili do Jeruzaléma. Proto se král společně se svými rádci a všemi ostatními občany Jeruzaléma dohodl, že svátek přesunou. *** *** Nechali tedy po celém Izraeli od Beer-šeby až k Danu rozhlásit, aby se všichni vypravili do Jeruzaléma na oslavu velké noci, kdy Hospodin vysvobodil Izraelce z Egypta. Mnoho obyvatel totiž předepsané oslavy a svátky zanedbávalo. Na rozkaz krále a jeho velitelů se tedy zdatní poslové rozběhli do všech koutů Izraele a Judska a všude předčítali následující poselství: "Všichni dobře poslouchejte, Izraelci, kterým se podařilo uniknout před nájezdy asyrských králů. Vraťte se zpět k Hospodinu, Bohu našich prapředků Abrahama, Izáka a Jákoba, aby vám opět mohl projevit svou přízeň. Nejednejte po vzoru svých otců a bratří, kteří se k Hospodinu, Bohu svých předků, obrátili zády. Vždyť právě proto je pro výstrahu jiným nechal snášet důsledky jejich vlastního provinění. Nebuďte zatvrzelí jako vaši předkové a podřiďte se Hospodinově vůli. Shromážděte se do svatyně, které navěky propůjčil svou svatost, a poslouchejte Hospodina jako svého Boha, aby vás ušetřil svého rozhořčení. Jestliže se k Hospodinu opravdově obrátíte, vaši nepřátelé se slitují nad těmi, které odvlekli do zajetí, a propustí je zpět domů. Hospodin je Bohem milosti a slitování, a pokud k němu pokorně přijdete, nenechá vás bez pomoci." Poslové navštívili všechna města na území rodů Efrajimovců i Manasesovců až k hranicím Zabulónu, sklidili tam však jen urážky a posměch. Z Ašerovců, Manasesovců a Zabulónovců se jen několik málo izraelských obyvatel pokorně vypravilo do Jeruzaléma. Zato obyvatelé Judska se díky Božímu působení sjednotili a v souladu s Hospodinovým slovem uposlechli, co jim král a jeho velitelé nařídili. Druhý měsíc se tedy v Jeruzalémě sešlo nevídané množství lidí, aby společně oslavili ohlášený svátek, při kterém Izraelci nejedí nic kvašeného. Odstranili z Jeruzaléma obětní i kadidlové oltáře zasvěcené falešným bohům a jejich trosky vyhodili na smetiště do Kidrónského údolí. Čtrnáctý den druhého měsíce nastal čas, kdy Izraelci poráží své velikonoční beránky. Kněží a lévijci již mezitím podstoupily očistné obřady, a proto přinesli na oltář do Hospodinova chrámu své oběti. Potom již zaujali náležité postavení podle pravidel, která stanovoval zákon Božího služebníka Mojžíše. Lévijci přinášeli kněžím krev obětních zvířat a ti s ní kropili u Hospodinova oltáře. Protože mezi Izraelci bylo mnoho těch, kteří nesplňovali požadavky obřadní čistoty, dohlíželi lévijci na to, aby k Hospodinu všichni přistupovali s úctou a vážností. Lévijci se rovněž starali o dodržování předpisů při obětování beránků. Téměř žádný z Izraelců, kteří přišli do Jeruzaléma z rodu Efrajimovců, Manasesovců, Isacharovců a Zabulónovců, totiž nepodstoupil očistný obřad. Když se ale tito Izraelci navzdory požadavkům zákona zúčastnili velikonoční hostiny, král Chizkijáš se začal modlit a dovolával se Hospodinovy milosti: "Dobrý Bože, odpusť, prosím, všem, kdo tě s upřímností chtějí následovat jako Hospodina, Boha svých předků, ačkoliv nepodstoupili očišťovací obřady, které řád ve svatyni vyžaduje." Hospodin Chizkijášovu prosbu vyslyšel a zprostil Izraelce viny. Obyvatelé Izraele, kteří se shromáždili do Jeruzaléma, s velikou radostí oslavovali svátek nekynutých chlebů po celých sedm dní a lévijci s kněžími každý den na počest Hospodina zpívali a hráli na hudební nástroje. Chizkijáš tenkrát všechny lévijce pochválil, neboť si ve službě Hospodinu počínali skutečně znamenitě. Lidé tak celých sedm dní přinášeli své obětní dary, účastnili se obětních hostin a chválili Hospodina, Boha svých předků. Sedmý den se pak všichni dohodli, že oslavy ještě prodlouží a radovali se také celý následující týden. Judský král Chizkijáš poskytl Izraelcům tisíc býčků, sedm tisíc ovcí, k nimž ostatní představitelé země přidali ještě tisíc dalších býčků a deset tisíc ovcí. Během oslav bylo také zasvěceno do úřadu mnoho dalších kněží. Všichni, kdo se shromáždili v Jeruzalémě, byli po celou dobu skutečně radostní a šťastní - Judejci, Izraelci, kněží i lévijci, ale také cizinci, kteří se natrvalo usadili v Judsku či v Izraeli. Jeruzalém překypoval veselím, protože od doby Davidova syna, izraelského krále Šalomouna, se nic tak významného v Jeruzalémě neodehrálo. Na závěr kněží a lévijci prosili Hospodina, aby Izraelcům prokazoval svou přízeň, a Bůh je ze svého nebeského trůnu vyslyšel. Po skončení oslav se všichni shromáždění Izraelci vypravili do všech judských měst a odstranili z nich posvátné kameny a sloupy zasvěcené falešným bohům. Rozmetali rovněž veškerá pohanská posvátná místa v celém Judsku a na území Benjamínovců, Efrajimovců a Manasesovců. Vrátili se do svých měst a domovů až poté, když úplně všechno zničili. Král Chizkijáš rozdělil kněze do skupin podle povinností, které měli kněží nebo lévijci zastávat. Jedni se starali o obětní obřady a přinesené dary, jiní zodpovídali za provoz chrámu, další stáli u vchodu do chrámu, chválili Hospodina a děkovali mu. Král také věnoval chrámu zvířata ze svých stád, aby je kněží mohli obětovat každé ráno i večer, ale také o sobotách, na začátku každého nového měsíce a během všech stanovených svátků, jak nařizoval Hospodinův zákon. Dále Chizkijáš nařídil obyvatelům Jeruzaléma, aby přinášeli kněžím a lévijcům štědré dary a umožnili jim tak nerušeně plnit požadavky Hospodinova zákona. Jakmile dal toto nařízení vyhlásit, Izraelci přinášeli do chrámu desetinu ze svého jmění včetně podílu z veškeré nové úrody, obilí, vinné révy, vytlačeného oleje a medu. Postupně přinášeli desetinu z nabytého majetku také Izraelci z ostatních judských měst. Přinášeli desátky ze svých stád a věnovali Hospodinu jako svému Bohu desátý díl z mnoha dalších věcí. Všechny desátky a dary skládali na hromady. Začali je snášet ve třetím měsíci a skončili teprve sedmý měsíc. Jakmile množství desátků a darů na hromadách spatřil král Chizkijáš a ostatní představitelé Izraele, chválili Hospodina a prosili o Boží přízeň pro svůj lid. Když se Chizkijáš zeptal kněží a lévijců, kde se vzalo tak velké množství darů, velekněz Azarjáš ze Sádokova rodu mu odpověděl: "Od té doby, co lidé začali přinášet své dary pro potřeby Hospodinova chrámu, máme všeho více než dost a to, co vidíš, ještě zůstalo, protože Hospodin je ke svému lidu nesmírně štědrý." Chizkijáš proto nechal zřídit u Hospodinova chrámu skladiště. Jeho nařízení bylo bez váhání splněno a chrámoví služebníci pak do těchto prostor nanosili veškeré desátky a dary. Král Chizkijáš a velekněz Azarjáš potom ustanovili správcem skladiště lévijce Kónanjáše a zástupcem se stal jeho bratr Šimeí. Navíc ještě vybrali deset dalších Izraelců, aby jim pomáhali a plnili jejich příkazy. Byli to Jechíel, Azazjáš, Nachat, Asáel, Jerimót, Józabad, Elíel, Jismakjáš, Machat a Benajáš. U východní brány zajišťoval stráž Jimnův syn, lévijec Kóre - ten se staral o přijímání a přerozdělování darů, které Izraelci dobrovolně přinášeli a zasvěcovali Bohu. Ve městech, kde bydleli kněží, Kóremu pomáhalo šest spolehlivých mužů: Eden, Minjamín, Jéšua, Šemajáš, Amarjáš a Šekanjáš; ti dohlíželi, aby všichni kněží bez rozdílu věku či postavení spravedlivě dostali svůj podíl. Podle jejich zařazení dávali příděl všem mužům starším třiceti let, kteří každodenně pracovali výhradně pro Hospodinův chrám. Kněží byli v rodových záznamech zapsáni podle jednotlivých rodových linií, lévijci starší dvaceti let byli uvedeni podle svého pracovního zařazení a postavení. Do seznamů byly zahrnuty i ženy a děti, pokud splňovaly podmínky obřadní čistoty. Také kněží z rodu Áronovců, kteří sídlili na pastvinách okolo svých měst nebo kdekoliv jinde, měli mezi sebou určené muže, kteří všem kněžským rodinám a lévijcům zapsaným v rodokmenu rozdělovali podíly, na které měli nárok. Tak si tedy v době své vlády v Judsku počínal král Chizkijáš. Jednal čestně a spravedlivě a jeho činy Hospodin schvaloval. Ve všem, co konal pro Hospodinův chrám a co se týkalo zákona a přikázání, upřímně a cele respektoval Boží vůli a Bůh dopřával jeho dílu nebývalý rozkvět. Přestože král Chizkijáš následoval Hospodina opravdově a věrně, napadl Judsko asyrský král Sancheríb. Vtrhl do země a s pevným odhodláním zvítězit oblehl opevněná judská města. Jakmile se Chizkijášovi doneslo, že Sancheríb přitáhl se záměrem dobýt Jeruzalém, rozhodl se po poradě s ostatními představiteli země a veliteli vojska zamezit přístup k vodním zdrojům za městem, aby Asyřané při svém tažení trpěli nedostatkem vody. Všichni souhlasili a s pomocí velkého zástupu dobrovolníků zasypali veškeré prameny i potok, který protékal okolo Jeruzaléma. Do budování obranných staveb se Chizkijáš pustil s nebývalou energií; nechal opravit všechny poškozené části městských hradeb a vystavěl na nich strážní věže. Kolem vnitřního opevnění vybudoval další zeď a zpevnil též Bét-miló v části Jeruzaléma, které se říkalo Davidovo město. K tomu všemu nechal pro bojovníky zhotovit velké množství oštěpů a štítů. Nakonec Chizkijáš postavil do čela lidu své velitele, všechny společně shromáždil na prostranství u městské brány a jako jejich král je povzbudil těmito slovy: "Neztrácejte odvahu a nedejte se zastrašit asyrským králem ani jeho početným vojskem, protože na naší straně stojí někdo mnohem mocnější, než je on. Asyrský král má pouze armádu, kterou tvoří smrtelní lidé; za nás však bojuje živý Hospodin, náš Bůh." Nastoupení vojáci s královou řečí souhlasili. Když asyrský král Sancheríb zanedlouho oblehl s celým svým vojskem město Lakíš, poslal do Jeruzaléma své služebníky se vzkazem pro judského krále Chizkijáše a všechny obyvatele Jeruzaléma: "Slyšte, obyvatelé Jeruzaléma! Jsem asyrský král Sancheríb a nechápu, na co se spoléháte, když chcete zůstat v obleženém městě a bránit je. Chizkijáš se vám snaží namluvit, že vaším Bohem je Hospodin, a proto se vám podaří můj útok odrazit. Vaše naděje je marná a vy zemřete hladem a žízní. Vždyť to byl právě Chizkijáš, kdo nechal zničit veškerá posvátná místa a oltáře a všem obyvatelům Judska i Jeruzaléma nařídil, aby Hospodina uctívali pouze v Jeruzalémském chrámu a jen tam mu předkládali své oběti. Cožpak se k vám nedoneslo, jak jsme já a moji předkové naložili s obyvateli jiných zemí? Ochránili snad bohové těchto národů jejich zemi před mou mocnou armádou? Který z bohů těchto národů, se kterými moji předkové naložili jako s proklatci, ochránil svůj lid před drtivou porážkou? Jak vás tedy může přede mnou zachránit váš Bůh? Nedejte se Chizkijášem nijak zmást či oklamat. Nevěřte mu, protože doposud žádný Bůh nezachránil svůj národ ani království přede mnou nebo mými předky. Není důvod doufat, že právě váš Bůh vás zachrání!" A jakoby tato nadutá slova nestačila, asyrští služebníci dál uráželi Hospodina i krále Chizkijáše a ponižování Hospodina i v Sancheríbových dopisech nebralo konce. O Hospodinovi, Bohu Chizkijášovu, se vyjadřoval s pohrdáním a tvrdil, že je stejně neschopný zachránit Izraelce jako bohové všech poražených národů kolem. Zatímco obránci Jeruzaléma stáli na hradbách, asyrští poslové na ně hebrejsky pokřikovali, aby jim nahnali strach a mohli se tak města snáze zmocnit. O Hospodinu mluvili s okázalou drzostí, jakoby to byl nějaký bůžek zhotovený zručným řemeslníkem. Když to všechno vyslechl král Chizkijáš a Amósův syn, prorok Izajáš, modlili se k Bohu a zoufale prosili o pomoc. Hospodin je vyslyšel a vyslal jednoho ze svých andělů, aby v táboře asyrského krále usmrtil všechny elitní bojovníky i ty, kteří vojsku veleli. Po této ráně se Sancheríb musel s ostudou vrátit do své země. Když jednou vstoupil do chrámu svého boha, aby se tam klaněl, jeho vlastní synové ho zavraždili. Hospodin ochránil krále Chizkijáše a obyvatele Jeruzaléma nejen před asyrským králem Sancheríbem, ale také před ostatními nepřáteli a nechal Izraelce se všemi okolními národy žít v míru. Do Jeruzaléma přicházelo mnoho lidí a z vděčnosti předkládali Hospodinu své oběti. Přinášeli také vzácné dary judskému králi Chizkijášovi, který se od té doby těšil velké úctě mezi všemi okolními národy. Stalo se však, že král Chizkijáš vážně onemocněl a vše nasvědčovalo tomu, že se blíží konec jeho života. Proto v modlitbě prosil Hospodina o pomoc a on mu odhalil, že ho uzdraví. Chizkijáš však za Hospodinovu laskavost neprojevil ani náznak vděčnosti a pokory, a proto se Hospodin rozhodl ukázat Chizkijášovi a s ním všemu lidu své rozhořčení. Chizkijáš si však svou chybu uvědomil, a společně s obyvateli Jeruzaléma projevil svou lítost. Hospodin jejich projevenou lítost přijal a v době Chizkijášovy vlády neodepřel Izraelcům svou přízeň. Král Chizkijáš dosáhl nesmírného bohatství, úcty a slávy. Během svojí vlády shromáždil množství stříbra, zlata, drahokamů, vzácného koření, bojových štítů a ostatních cenností. Dále vystavěl sýpky na obilí, skladiště pro mladé víno a olej a vybudoval stáje a ohrady pro veškerá svá stáda. Chizkijáš dokonce postavil nová města, neboť Bůh mu svěřil skutečně velká stáda a nesmírné bohatství. Král Chizkijáš také nechal přehradit horní pramen potoka Gichónu a podzemním tunelem odvedl vodu do západní části Jeruzaléma, které se říkalo Davidovo město. Do čeho se Chizkijáš pustil, to se mu dařilo, neboť Hospodin byl s ním. Když ale jednou přišli ke králi poslové babylónských vládců, aby se přesvědčili o mocných znameních, která se v Izraeli odehrála, Bůh ho nechal jednat zcela nezávisle, aby prověřil jeho charakter. Ostatní události z doby Chizkijášovy vlády i jeho věrnost Hospodinu popisuje v kronice judských a izraelských králů Amósův syn, prorok Izajáš. Když král Chizkijáš zemřel, pochovali ho na kopci vedle hrobů ostatních Davidových potomků. Všichni Judejci i obyvatelé Jeruzaléma mu při pohřbu projevili hlubokou úctu; vlády se po něm ujal jeho syn Menaše. Menaše nastoupil na trůn ve svých dvanácti letech a panoval v Jeruzalémě celkem padesát pět let. Jednal v rozporu s Hospodinovou vůlí, neboť se dopouštěl stejných zvrhlostí jako pohanské národy, které Hospodin před Izraelci vyhnal. Menaše dokonce obnovil posvátná návrší, která jeho otec Chizkijáš nechal rozbořit, zhotovil nové oltáře pro falešné bohy baaly a vztyčil posvátné sloupy pro bohyni Ašéru. Menaše uctíval všechny falešné bohy i nebeské úkazy a 4-5 vystavěl jim dokonce oltáře na obou nádvořích Hospodinova chrámu v Jeruzalémě. Chrámu, který měl podle slov samotného Hospodina navěky sloužit jako místo setkání s pravým Bohem. *** Menaše obětoval v Údolí Hinómova v ohni i své vlastní potomky a otevřeně praktikoval čarodějnictví, věštil a propadl též spiritismu a magii. Svým odporným jednáním Hospodina nadmíru provokoval a urážel. Dovolil si dokonce umístit posvátný sloup přímo do chrámu, o kterém sám Bůh kdysi řekl králi Davidovi a jeho synu Šalomounovi: "V tomto chrámu a v Jeruzalémě, který jsem si z celého Izraele vyvolil, budu mezi vámi navěky přebývat jako váš Hospodin. Jestliže Izraelci budou pečlivě zachovávat všechno, co jsem jim přikázal v celém zákoně, nařízeních a ustanoveních, jež jsem jim předložil prostřednictvím svého služebníka Mojžíše, již nikdy nebudou muset odejít ze země, kterou jsem daroval jejich předkům." Menaše ale nakonec svedl obyvatele Judska i Jeruzaléma k ještě větším zvrhlostem, než páchaly pohanské národy, které Hospodin před Izraelci vyhnal. Hospodin Menašeho i ostatní Izraelce důrazně varoval, ti však jeho slova nebrali vážně. Proto Hospodin dopustil, aby na ně zaútočilo vojsko asyrského krále, Menašeho spoutali bronzovými pouty a odvedli ho jako zvíře na řetězu do Babylónu. Utrpení přimělo Menašeho, aby se před Hospodinem, Bohem svých předků, pokořil a prosil ho o pomoc. Hospodin se nad ním slitoval a umožnil mu vrátit se do své vlasti a do Jeruzaléma. Teprve tehdy si Menaše uvědomil, že jedině Hospodin je pravý Bůh. Po svém návratu nechal Menaše přestavět a zvýšit hradby v části Jeruzaléma, které se říkalo Davidovo město, směrem na západ od pramene Gichónu v údolí až k Rybné bráně a okolo pahorku Ófelu. Navíc rozmístil do všech opevněných judských měst velitele své armády. Menaše také vynesl z Hospodinova chrámu veškeré napodobeniny falešných bohů a odstranil jejich oltáře, které dal dříve vystavět na chrámovém návrší a v celém Jeruzalémě. Všechno pak nechal odnést na smetiště ven z města. Potom obnovil Hospodinův oltář, předložil mu na něm své oběti a dary a vyzval Judejce, aby jako jediného Boha Izraele uctívali pouze Hospodina. Lidé se k uctívání Hospodina sice vrátili, ale dál mu jako svému Bohu předkládali své oběti na posvátných návrších. Ostatní události z doby vlády krále Menašeho včetně slov, kterými prosil Hospodina o pomoc, a varování, které mu jménem Hospodina, Boha Izraele, vyřizovali proroci, zaznamenává kronika izraelských králů. O Menašeho modlitbě i o tom, jak na ni Bůh odpověděl, se píše ve spisech proroka Chózaje. Spisy však také hovoří o provinění a nepravostech, kterých se Menaše dopouštěl dříve, než se s pokorou vrátil k Hospodinu, a uvádějí seznam míst, kde nechal vybudovat obětní návrší, posvátné sloupy a napodobeniny falešných bohů. Když Menaše zemřel, pohřbili ho v blízkosti královského paláce. Na trůn po něm nastoupil jeho syn Amón. Amón se stal králem ve svých dvaadvaceti letech a panoval v Jeruzalémě pouhé dva roky. Jeho jednání bylo Hospodinu trnem v oku stejně jako činy jeho otce Menašeho. Uctíval totiž napodobeniny falešných bohů, které dal zhotovit jeho otec Menaše. Na rozdíl od svého otce se však před Hospodinem nikdy s lítostí nepokořil, ale naopak se dopouštěl stále okázalejších nepravostí. Jednoho dne se proti Amónovi spikli jeho služebníci a v jeho vlastním paláci připravili krále o život. Lidé ale všechny spiklence popravili a ustanovili králem Amónova syna Jóšijáše. Jóšijáš se stal králem Judska, když mu bylo pouhých osm let, a vládl v Jeruzalémě celkem třicet jedna let. Jóšijáš jednal za všech okolností v souladu s Hospodinovou vůlí stejně jako jeho předchůdce, král David. Již v mládí, v osmém roce své vlády, začal Jóšijáš hledat a plnit vůli Hospodina, jehož uctíval král David. Ve dvanáctém roce kralování se rozhodl odstranit z Judska a z Jeruzaléma obětní místa na pahorcích, posvátné sloupy a vyřezané i lité napodobeniny falešných bohů. Přikázal rozmetat obětní i kadidlové oltáře zasvěcené baalům, strhnout posvátné sloupy a zničit veškeré bůžky a jiné pohanské posvátné předměty. Suť a trosky ze všeho, co dal Jóšijáš rozbít, pak rozházel na hroby těch, kdo sloužili falešným bohům. Aby Judsko i Jeruzalém opravdu dokonale očistil, spálil na oltářích falešných bůžků nakonec také kosti pohanských kněží. 6-7 Stejně naložil s obětními i kadidlovými oltáři, posvátnými sloupy a napodobeninami falešných bohů ve městech a jejich okolních opuštěných vesnicích na území kmene Manasesovců, Efrajimovců a Šimeónovců až na sever, kde sídlí rod Neftalíovců. Když byl hotov, vrátil se do Jeruzaléma. *** Poté, co Jóšijáš vymýtil z Izraele i z Hospodinova chrámu všechno pohanské, pověřil v osmnáctém roce své vlády Asaljášova syna Šáfana, správce Jeruzaléma Masejáše a kancléře, Jóachazova syna Jóacha, aby zajistili opravu Hospodinova chrámu. Vzali tedy stříbro, které lévijci držící stráž u vchodu do Hospodinova domu vybrali od příslušníků Manasesova a Efrajimova rodu a ode všech ostatních Izraelců, Judejců, Benjamínovců a také od obyvatel Jeruzaléma a odevzdali ho veleknězi Chilkijášovi. Shromážděné prostředky potom svěřili dozorcům pověřeným dohlížet na stavební práce v Hospodinově chrámu; ti je dále rozdělovali mezi dělníky, kteří opravovali poškozené části chrámu. Navíc vypláceli mzdu také tesařům a kameníkům, kteří stavbu zásobovali opracovanými kamennými kvádry a dřevěnými trámy - materiálem potřebným k opravení všech budov, které předchozí judští králové nechali zchátrat. 12-13 Dělníci pracovali řádně a poctivě. Na práci všech nosičů i dělníků jednotlivých řemesel dohlíželi lévijci. Všichni lévijci rovněž ovládali hru na hudební nástroje. Mezi dozorci byli Jachat a Obadjáš z rodu Meraríovců, dále Zekarjáš a Mešulám z rodu Kehatovců; jiní lévijci zase pracovali jako písaři, strážci a vrátní. *** Když jednou dozorci přebírali stříbro na mzdu uschované v Hospodinově chrámu, objevil velekněz Chilkijáš knihu Hospodinových zákonů, které kdysi Hospodin svěřil Izraelcům prostředním Mojžíše. Chilkijáš proto oznámil písaři Šáfanovi: "Nalezl jsem v Hospodinově chrámu tuto knihu Zákona." Šáfan knihu předložil králi a hlásil mu: "Tvoji služebníci splnili své úkoly. Připravili peníze shromážděné v Hospodinově chrámu a rozdělili je prostřednictvím dozorců dělníkům." Potom písař Šáfan dodal: "Velekněz Chilkijáš mi předal tuto knihu," a ihned z ní králi začal přečítat. Sotva král uslyšel, o čem kniha hovoří, roztrhl na výraz zděšení svůj oděv. Dal zavolat Chilkijáše, Šáfanova syna Achíkama, Míkova syna Abdóna, písaře Šáfana a svého osobního sluhu Asajáše a nařídil jim: "Jděte a promluvte s Hospodinem o tom, jak se naplní a co znamenají slova této nalezené knihy pro mě a všechny obyvatele Izraele a Judska. Hospodin se na nás musí jistě velmi hněvat, protože naši předkové se jeho slovy neřídili. Vždyť nerespektovali nic z toho, co se v této knize píše." Chilkijáš se tedy s ostatními, které král určil, vypravil k prorokyni Chuldě, aby s ní o tom promluvili. Chulda bydlela v druhé části Jeruzaléma a byla manželkou Šalúma, správce královských oděvů, jehož otcem byl Chasrův syn Tokhat. Když k ní dorazili, řekla jim: "Oznamte muži, který vás poslal, tato Hospodinova slova: Já, Hospodin, přivedu na toto místo a jeho obyvatele právě takovou pohromu, o níž se píše v knize, kterou služebníci králi četli. Udělám to, protože mě moji vlastní lidé opustili, pálili kadidlo cizím bohům a uráželi mě uctíváním vlastnoručně vyrobených napodobenin falešných bůžků. Důsledky jejich jednání, které na ně proto nechám dopadnout, nikdo neodvrátí." "Dále judskému králi vyřiďte tuto povzbudivou zprávu, kterou Hospodin a Bůh Izraele k tomuto proroctví dodává: Máš dobré srdce a po vyslechnutí všeho, co jsem prohlásil o tomto místě a jeho obyvatelích, ses zachoval pokorně. Roztrhl jsi na znamení zármutku svůj oděv a s lítostí jsi mne prosil o pomoc. Viděl jsem, jak ses zachoval, a proto tě nechám zemřít v klidu a pokoji. Nebudeš svědkem žádného z neštěstí, která dopadnou na toto místo a jeho obyvatele." Když Chulda domluvila, muži se vrátili s její odpovědí ke králi. Král Jóšijáš k sobě neprodleně pozval všechny představitele Jeruzaléma i celého Judska. Společně s nimi a také s kněžími a lévijci a vůbec se všemi lidmi - bez ohledu na postavení či věk - vstoupil do Hospodinova chrámu. Potom nahlas, tak aby to každý slyšel, přečetl celou Knihu smlouvy, kterou nalezli v Hospodinově chrámu. Nakonec se král postavil k jednomu z chrámových sloupů a v Hospodinově přítomnosti porušenou smlouvu slavnostně obnovil. Přísahal, že bude upřímně a ze všech sil zachovávat všechna Hospodinova přikázání a výnosy, aby dostál všem ustanovením smlouvy, zapsaným v této knize. Potom Jóšijáš vyzval všechny, kdo se shromáždili do Jeruzaléma a na území Benjamínovců, aby složili stejnou přísahu jako on. Lidé jeho příklad následovali a přihlásili se k požadavkům smlouvy, kterou Bůh uzavřel již s jejich předky. Jóšijáš dal také odstranit veškeré odporné napodobeniny falešných bohů z celého území Izraele a přiměl všechny obyvatele svého království, aby jako svého Boha ctili pouze Hospodina. Dokud Jóšijáš žil, Izraelci opravdu věrně následovali pouze Hospodina, Boha, jemuž sloužili již jejich předkové. Čtrnáctý den prvního měsíce uspořádal král Jóšijáš v Jeruzalémě oslavu výročí velké noci, kdy Hospodin vyvedl Izraelce z Egypta. Tuto příležitost si Izraelci již tradičně připomínali obětováním velikonočního beránka. Jóšijáš rozdělil jednotlivé povinnosti chrámových obřadů mezi kněze a povzbudil je k odvaze v plnění jejich povinností. Lévijcům, kteří zasvětlili svůj život Hospodinu a vyučovali Izraelce jeho zákonům, král nařídil: "Přineste do chrámu truhlu s deskami Hospodinova Zákona. Vždyť proto ho Davidův syn Šalomoun vybudoval. Již nebudete truhlu dále přenášet na ramenou z místa na místo. Nyní budete sloužit Hospodinu, svému Bohu, a jeho izraelskému národu. Rozdělte se podle svých rodů a pracovního zařazení, jak kdysi nařídil izraelský král David a jeho syn Šalomoun. Vytvořte skupiny a rozdělte služby v chrámu tak, aby rozdělení lévijců odpovídalo příslušnosti k jednotlivým rodinám. Očistěte se od všeho, co stojí mezi vámi a Bohem, neboť budete sloužit Izraelcům a zabíjet jejich velikonoční beránky, jak kdysi prostřednictvím Mojžíše nařídil sám Hospodin." Jóšijáš štědře věnoval na oslavy výročí velké noci, kdy Bůh vysvobodil Izraelce z Egypta, třicet tisíc ovcí a koz a navíc tři tisíce kusů skotu, aby každý z přítomných mohl přinést Hospodinu oběť. Po vzoru krále darovali svá vlastní obětní zvířata lidem, kněžím a lévijcům také ostatní představitelé Izraele. Správcové Hospodinova chrámu Chilkijáš, Zekarjáš a Jechíel věnovali celkem dva tisíce šest set zvířat k velikonoční oběti a k tomu ještě tři sta kusů skotu. Dalšími dárci byli lévijští předáci Kónanjáš, jeho dva bratři Šemajáš a Netaneel a dále Chašabjáš, Jeíel a Józabad, kteří společně věnovali ostatním lévijcům pět tisíc ovcí a pět set kusů skotu. Když bylo na oslavu Velikonoc vše připraveno, kněží a lévijci zaujali místa, která jim určil král. Lévijci zabíjeli a stahovali obětní beránky a podávali kněžím jejich krev, kteří s ní obřadně kropili. Lévijci také oddělovali části zvířat určené k obětování, aby je každá z izraelských rodin mohla předložit Hospodinu jako svůj dar - přesně podle příkazů Mojžíšova zákona. Stejně pak nakládali také se skotem. Podle pravidel opékali velikonoční beránky na ohni a ostatní obětní dary vařili v hrncích, kotlích a na pánvích. Maso z obětí potom ihned rozdělovali všem Izraelcům. Kněží z Áronova rodu obětovali na oltáři zvířata a jejich tuk až do pozdních nočních hodin, zatímco lévijci připravovali obětní hody pro sebe i pro všechny kněze. Během oslav zůstali na svých místech také chrámoví hudebníci, potomci z Asafova rodu. Rozmístili se přesně tak, jak kdysi ustanovili král David, Asaf, Héman a králův prorok Jedútún. Z určených míst u jednotlivých bran se v ten den nemuseli vzdalovat ani strážní, protože obětní dar a pokrm pro ně připravili lévijci. V těch dnech z rozkazu krále Jóšijáše Izraelci slavili na Hospodinovu počest výročí velké noci, kdy opustili Egypt, a předložili Bohu na oltář své oběti a dary. Všichni Izraelci, kteří se slavnosti hodu beránka účastnili, pak tento svátek, při kterém nejedí nic kvašeného, slavili ještě dalších sedm dní. 18-19 Takovou oslavu Velikonoc nezažil Izrael od doby, kdy žil prorok Samuel. Žádný izraelský král nikdy předtím neuspořádal tak velkolepou oslavu tohoto svátku jako král Jóšijáš. Psal se osmnáctý rok Jóšijášova kralování, když Kněží, lévijci a všichni lidé z Judska a Izraele společně slavili hod beránka. *** Zanedlouho poté, co král Jóšijáš obnovil v Hospodinově chrámu pravou bohoslužbu, vydal se egyptský panovník Néko přes území Judska ke Karkemíši na Eufratu, aby bojoval proti Babylóňanům. Jóšijáš s jeho tažením nesouhlasil a postavil se mu se svým vojskem na odpor. Néko tedy k Jóšijášovi vypravil posly se vzkazem: "Nepleť se do mých záležitostí, judský králi. Nechci napadnout tvou zemi, ale národ, se kterým vedu válku. Bůh stojí při mně a přikázal mi, abych neváhal. Proto se nesnaž bránit jeho rozhodnutí, jinak tě smete." Jóšijáš však neposlouchal, co mu Néko z Božího pověření vzkázal, a neustoupil. Vytáhl proti němu na planinu nedaleko Megida a jejich vojska se utkala v boji. V bitevní vřavě však Jóšijáše těžce zranili egyptští lučištníci. Vážně raněný Jóšijáš ihned svým služebníkům přikázal, aby ho odvezli z bojiště. Přeložili ho tedy neprodleně z válečného vozu na povoz a spěchali do Jeruzaléma; tam však král svému zranění podlehl a zemřel. Jeho tělo pak pohřbili do královské hrobky k jeho předkům. Nad ztrátou svého krále truchlili všichni obyvatelé Judska i Jeruzaléma a prorok Jeremjáš složil na Jóšijášovu počest smuteční píseň, kterou od té doby zpívají všichni zpěváci i zpěvačky na památku tohoto velkého panovníka. Píseň se v Izraeli rozšířila a byla zapsána do knihy Žalozpěvů. Ostatní události z doby vlády krále Jóšijáše včetně toho, jak podle nařízení zákona následoval Hospodina, od počátku do konce zaznamenává kronika izraelských a judských králů. Po Jóšijášově smrti dosadili obyvatelé Judska na trůn jeho syna Jóachaza. 2-3 Jóachaz se stal judským králem, když mu bylo dvacet tři let, a vládl v Jeruzalémě pouhé tři měsíce. Egyptský faraón Néko ho sesadil z trůnu a uložil Judsku daň ve výši tři a půl tuny stříbra a třiceti pěti kilogramů zlata. *** Potom dal Néko odvléci Jóachaza do Egypta a dosadil na královský trůn v Jeruzalémě jeho bratra Eljakíma, kterému dal jméno Jójakím. Jójakím se stal králem ve svých dvaceti pěti letech a vládl v Jeruzalémě celkem jedenáct let. Jeho jednání však bylo Hospodinu trnem v oku a vyvolalo jeho hněv. Během jeho vlády proto vpadl do země babylónský král Nebúkadnesar, nechal Jójakíma spoutat bronzovými řetězy a odvlekl ho do Babylónu. Nebúkadnesar kromě toho uloupil část vybavení a cenností z Hospodinova chrámu a odvezl si je do chrámu svého božstva v Babylónu. Ostatní události z doby Jójakímovy vlády, jeho provinění a odplatu, která ho postihla, popisuje kronika izraelských a judských králů. Uprázdněné místo na královském trůnu po něm zaujal jeho syn Jójakín. Jójakín se stal králem, když mu bylo osmnáct let, a vládl v Jeruzalémě pouze tři měsíce a deset dní. Také Jójakín jednal v rozporu s Hospodinovou vůlí a jeho činy Bůh nemohl nadále trpět. Nebúkadnesar nechal na jaře krále Jójakína zajmout a spolu s dalšími uloupenými poklady z Hospodinova chrámu ho odvlekl do Babylónu. Na judský královský trůn pak dosadil Sidkijáše - dalšího člena Jójakínovy rodiny. Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruzalémě jedenáct let. Také král Sidkijáš jednal v rozporu s požadavky, které stanovil Hospodin, a nepoučil se ani z varování Hospodinova proroka Jeremjáše. Nakonec se vzepřel i králi Nebúkadnesarovi, kterému dříve přísahal před Bohem svou oddanost. Sidkijáš se časem stal natolik zatvrzelým a troufalým, že vytrvale odmítal vrátit se k Hospodinu, Bohu Izraele. Hospodinu se však stále více a více vzdalovali také představitelé kněží i všechen lid. Dopouštěli se zvráceností, které přebírali od okolních pohanských národů, a zneuctívali svými praktikami dokonce i Hospodinův chrám, kterému on sám propůjčil svou svatost. Hospodinu, Bohu Izraele, však bylo Izraelců i chrámu líto, a proto se je stále znovu a znovu snažil varovat prostřednictvím svých proroků. Lidé se však Božím prorokům jen vysmívali a Hospodinovými slovy opovrhovali. Tak dlouho si z jeho proroků tropili žerty, až jim nebylo pomoci. Hospodin na ně tedy nechal dopadnout důsledky jejich vlastního vzdoru a zatvrzelého odporu. Hospodin nechal proti Izraelcům zaútočit Babylónského krále Nebúkadnesara, který bez milosti povraždil všechny obyvatele Jeruzaléma a dokonce i ty, kdo se ukryli v chrámu. Bůh jeho rukou nechal usmrtit všechny bez ohledu na věk či pohlaví. Nebúkadnesar poté dal odvézt do Babylónu veškeré předměty a poklady z Hospodinova chrámu a z paláců krále i ostatních představitelů země. Nakonec Babylóňané chrám zapálili, jeruzalémské hradby strhli, vypálili všechny paláce a zničili všechno, co mělo nějakou cenu. Izraelce, kteří vraždění přežili, odvlekl Nebúkadnesar do zajetí v Babylónu, kde museli jako otroci sloužit jemu a jeho potomkům až do té doby, kdy se moci ujali Peršané. Izraelská země pak sedmdesát let ležela v troskách a užívala odpočinku, který jí Izraelci tak dlouho odpírali. Vše se odehrálo přesně podle slov proroctví, které Hospodin předpověděl skrze proroka Jeremjáše. K naplnění Hospodinova proroctví, které kdysi Izraelcům oznámil prostřednictvím Jeremjáše, došlo teprve v prvním roce vlády perského krále Kýra. Hospodin ho podnítil, aby vydal prohlášení, které nechal zaznamenat i písemně a které platilo na území celé říše: "Slyšte slova perského krále Kýra. Hospodin, Bůh nebe, mi svěřil vládu nad všemi národy a královstvími. Nyní mne pověřil, abych mu v judském Jeruzalémě vybudoval chrám. Proto ať se všichni, kdo patří k Hospodinovu lidu, vydají na cestu zpět do Jeruzaléma. Bůh vás provázej!" Když se perský král Kýros ujal vlády, ještě téhož roku splnil Bůh Jeremjášovo proroctví - nový král vydal jako zákon následující prohlášení: "Kýros, král perský, z pověření Boha, který mu dal světovou říši, nařizuje postavit tomuto Bohu chrám v judském Jeruzalémě. Všem Židům se tímto povoluje návrat do Jeruzaléma, aby obnovili chrám izraelského a jeruzalémského Boha. Ať jim tento Bůh požehná. Ti, kteří se rozhodnou zůstat, přispějí na tento účel stříbrem, zlatem, majetkem, dobytkem, zásobami a dobrovolnou sbírkou na chrám." Předáci judských a benjamínských rodů, kněží a lévijci, všichni, komu to Bůh položil na srdce, se začali okamžitě připravovat na cestu do Jeruzaléma k obnově chrámu. Ostatní ochotně přispěli na chrám věcnými dary z majetku i dobytka a dobrovolnou peněžní sbírkou. Král Kýros vrátil všechno bohoslužebné nádobí, které ukořistil jeho předchůdce Nebúkadnesar z jeruzalémského chrámu. Poručil správci pokladu Mitredatovi, aby vše bylo podle seznamu předáno Šéšbasarovi, představiteli těch, kteří se vraceli do Jeruzaléma. Seznam obsahoval: 1.000 zlatých mís, 1.000 stříbrných mís, 29 nožů, 30 zlatých pohárů, 2.410 různých stříbrných pohárů a tisíc dalších předmětů, celkem 5.400 položek ze zlata a stříbra, které se spolu se zajatci vrátily z babylonského zajetí do Jeruzaléma. 1-2 Toto je seznam judských zajatců, jejichž rodiče odvlekl z Jeruzaléma Nebúkadnesar a kteří se vrátili zpět do vlasti pod vedením Zerubábele, Jéšuy, Nehemjáše, Serajáše, Reelajáše, Mordokaje, Bilšána, Mispara, Bigvaje, Rechúma a Baany. Seznam je uspořádán podle rodů nebo sídel: 2,1 jejichž rodiče - vloženo *** 3-35 Pareóš, 2172; Šefatjáš, 372; Arach, 775; Pachatmoab, 2812; Elam, 1254; Zatú, 945; Zakaj, 760; Baní, 642; Bebaj, 623; Azgad, 1222; Adoníkam, 666; Bigvaj, 2056; Adín, 454; Ater (Chizkijáš), 98; Besaj, 323; Jóra, 112; Chašum, 223; Gibar, 95; Bétlechem, 123; Netofa, 56; Anatót, 128; Azmávet, 42; Kirjatár, Kefír, Beerót, 743; Ráma, Geba, 621; Mikmás, 122; Bétel, Haj, 223; Nebo, 52; Magbíš, 156; Élam (jiný), 1254; Charim, 320; Lód, Chadíd, Óno, 725; Jericho, 345; Senaa, 3630. *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** 36-39 Kněží: Jedajášovci (rod Jéšu), 973; Imerovci, 1052; Pašchúrovci, 1247; Charimovci, 1017. *** *** *** 40-42 Levité: Ješúa, Kadmíel (Hodavjáš), 74; Asaf (zpěváci), 128; Vrátní (Šalum, Ater, Talmón, Akúb, Chatít, Šobaj), 139. *** *** 43-54 Rody chrámových sluhů: Sícha, Chasúfa, Tabaót, Kéros, Síaha, Padón, Lebána, Chagába, Akúb, Chágab, Šamlaj, Chanan, Gidél, Gachar, Reajáš, Resín, Nekóda, Gazam, Uza, Paséach, Besaj, Asna, Meún, Nefús, Bakbúk, Chakúfa, Charchúr, Baslút, Mechída, Charša, Barkós, Sísera, Tamach, Nesíach, Chatífa. *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** 55-58 Potomci Šalomounových úředníků: Sótaj, Sóferet, Perúda, Jaela, Darkón, Gidel, Šefatjáš, Chatíl, Pokeret, Hasbajím, Amí. Všech chrámových sluhů a potomků Šalamounových úředníků bylo 392. *** *** *** Z Tel-melachu, Telcharša, Kerúb-adánu a Imeru vyšli bez dokladů o izraelském původu: Delajášovci, Tobiášovci a Nekódovci v počtu 652. Dále vyšly: Tři kněžské rody - Chobajášovci, Kósovci a Barzilajovci (poslední přejal jméno Barzilaje gileádského po manželce z jeho rodu.) Tyto rody nemohly doložit izraelský původ rodokmenem, i když se o to snažily. Proto byly z kněžské služby vyloučeny. Proto nemohli jíst z kněžského podílu na obětních darech, dokud posvátný los nerozhodne o pravosti jejich původu. 64-65 Celkem se jich vrátilo 42.360 kromě otroků obojího pohlaví, kterých bylo 7.337, a 200 zpěváků a zpěvaček. *** 66-67 Ti všichni vzali s sebou 736 koní, 245 mezků, 435 velbloudů a 6.720 oslů. *** Předáci přinesli bohaté dary na obnovu chrámu; každý dával, co mohl. Celkem se sešlo na chrámový poklad 61.000 zlatých mincí, 5.000 liber stříbra a 100 kněžských oděvů. Tak se kněží a lévité i obyčejný lid usadili v Jeruzalémě a okolních vesnicích. Zpěváci, vrátní, chrámoví sluhové a ostatní se vrátili do míst, odkud pocházeli. Sedmého měsíce se všichni noví osídlenci sešli v Jeruzalémě. Jéšua, syn Jósadakův, a Zerubábel, syn Šealtielův, znovu postavili oltář izraelskému Bohu a obětovali na něm zápalné oběti podle zákona sepsaného Mojžíšem, Božím mužem. I když byli vystaveni nepřátelství okolních národů, přece na původním místě postavili oltář, a ráno i večer na něm přinášeli oběti. Podle Mojžíšových ustanovení pak slavili také svátek stánků, kdy se každý den pálily předepsané oběti. Kromě zmíněných každodenních obětí obnovili další pravidelné obřady, novoluní a výroční svátky. Mimo to lidé přinášeli další dobrovolné oběti. Tyto zápalné oběti byly zahájeny hned první den sedmého měsíce, i když chrám neměl ještě ani základy. Najali kameníky a tesaře, od Týřanů a Sidoňanů nakoupili cedrové trámy za potraviny, víno a olej. Dříví plavili z Libanonského pohoří podél středomořského pobřeží do Jaffy; i to povolil perský král Kýros. Vlastní výstavba chrámu začala v druhém měsíci druhého roku po znovuosídlení Jeruzaléma. Pracovní čety ze všech navrátilců byly podřízeny Zerubábelovi (synu Šealtiela) a Jéšuovi (synu Jósadaka) a dalším kněžím a levitům. Levité nad dvacet let byli postaveni do čela pracovních čet. Hlavním dohledem byli pověřeni Ješua, Kadmiel a Chenadad a jejich bratři a synové, všichni z rodu lévijců. Když kladli základy chrámu, kněží ve slavnostním odění troubili fanfáry, Azafovi hudebníci hráli na cymbály a všichni oslavovali Boha podle ceremoniálu krále Davida. Zpívali Bohu chvalozpěvy a odevšud zněl hlahol: "Dobrý je Bůh a milos-tivý, jeho milosrdenství je věčné!" Nakonec, když položili základ nového chrámu, zazněl mohutný pokřik k Boží oslavě. Jen málo pamětníků původního Šalomounova chrámu dokázalo zadržet slzy - staří kněží, představitelé rodů, starci a lévijci hlasitě plakali a jejich pláč se mísil s radostným křikem ostatních. To všechno se rozléhalo široko daleko. Jen málo pamětníků původního Šalomounova chrámu dokázalo zadržet slzy - staří kněží, představitelé rodů, starci a lévijci hlasitě plakali a jejich pláč se mísil s radostným křikem ostatních. To všechno se rozléhalo široko daleko. Když nepřátelé Judy a Benjamína slyšeli, že zajatci se vrátili a pracují na obnově chrámu, přišli za Zerubábelem a ostatními předáky s nabídkou: "Budeme stavět s vámi, vždyť uctíváme stejného Boha jako vy. Přinášeli jsme mu oběti celou dobu od chvíle, kdy nás sem asyrský král Esarchadón přesídlil." Ale Zerubábel a Jéšua, představitelé rodů, jim odpověděli: "Tohle není vaše věc. Chrám izraelskému Bohu musí postavit Izraelci, jak to konečně nařídil král Kýros." 4-5 A tak se je místní usedlíci pokoušeli od stavby odradit a odstrašit pomluvami u krále Kýra. To trvalo po celou dobu jeho vlády, až ho vystřídal na trůně Dareios. *** Později, za vlády Xerxovy, napsali dokonce králi stížnost na judské a jeruzalémské obyvatele, a totéž opakovali Bišlám, Mitredat a Tábel s ostatními spřeženci po nástupu Artaxerxe. List byl sepsán v aramejštině 8-10 a podepsali ho dále kancléř Rechúm, písař Šimšaj, několik soudců a místních pohlavárů, mezi nimi i Peršané, Babyloňané a další cizinci, které do Jeruzaléma, Samařska a krajin západně od Eufratu přesídlil veliký a slavný Asenapar. *** *** Toto je text stížnosti, zaslané králi Artaxerxovi: "Králi Artaxerxovi od jeho poddaných v Zaeufratí. Oznamujeme ti, pane, že Židé, kteří z Babylona přišli sem, pokoušejí se znovu vystavět to odjakživa buřičské město, Jeruzalém. Hradby už jsou před dokončením. Jestli jim v tom nezabráníš, budeš s nimi mít, králi, potíže, protože ti odmítnou platit daně a přestanou odvádět další poplatky. Tvá královská pokladna utrpí škodu. Protože jsme z tvé strany zakoušeli vždy jen dobrodiní, nemůžeme mlčky přihlížet, jak je zneužívána tvá dobrota a podkopávána tvá autorita, a proto jsme se rozhodli ti napsat. Přečti si v archivech, jak vzpurné město byl Jeruzalém v minulosti, a pře-svědčíš se, že je to notorické semeniště odboje proti vládě. Proto byl také rozbořen. Prohlašujeme, že pokud dopustíš, aby byl obnoven a opevněn, je pro tebe západní břeh Eufratu ztracen." Od krále došla následující odpověď: "Kancléři Rechúmovi, písaři Šimšajovi a ostatním v Samaří a Zaeufratí. Buďte klidní. 18-19 Poručil jsem prohlédnout archivy a přesvědčil se, že Jeruzalém byl vždycky semeništěm vzpoury proti mnoha králům. *** Také jsem zjistil, že tam bývali krá-lové velice mocní, kteří ovládali celé Zaeufratí a vybírali daně a poplatky. Proto nařizuji stavební práce zastavit až do vyšetření celé záležitosti. Neprodleně učiňte příslušná opatření, aby nebyly poškozeny naše zájmy." Když byl Artaxerxův list přečten Rechúmovi a Šimšajovi, okamžitě spěchali do Jeruzaléma a přinutili Židy stavbu zastavit. Podobně byla přerušena i práce na stavbě chrámu až do druhého roku vlády perského krále Dareia. V té době však byli v Jeruzalémě a v Judsku proroci, Ageus a Zacharjáš, Idův syn, kteří začali rozhlašovat, že Bůh si přeje, aby se ve stavbě pokračovalo. Zerubábel a Ješua tedy znovu zahájili práce a tito proroci je podporovali. Netrvalo dlouho, a do Jeruzaléma se přijeli podívat Tatenaj, zaeufratský místodržitel, a Šetar-boznaj s doprovodem a hned začali zjišťovat, kdo dal povolení ke stavbě chrámu. Chtěli také jmenovitý seznam všech, kdo na stavbě pracovali. Ale protože Boží oko nad námi bdělo, dovolili nám pokračovat, dokud král Dareios všechno nevyšetří a nerozhodne. Toto je znění dopisu, který poslali Tatenaj, správce zaeufratské oblasti a Šetar-boznaj s jejich úředníky králi Dareiovi: "Králi, přejeme ti trvalý pokoj! Oznamujeme, že jsme navštívili staveniště chrámu velikého judského Boha. Zdivo je z kamenných kvádrů a právě do něho zasazují trámy. Pracuje se s velkým úsilím a dílo rychle pokračuje. Ptali jsme se místních předáků, kdo stavbu povolil a zapsali jsme si jejich jména, abychom tě mohli informovat. Jejich odpověď zněla: 'Jsme služebníci Boha nebe i země a opravujeme je-ho chrám, který zde stál celá staletí, od dob velikého izraelského krále. Když naši předkové Boha pohněvali, opustil je a vydal do rukou babylonského krále Nebúkad-nesara, který chrám rozbořil a lid odvlekl do Babylonie.' Trvají však na tom, že král Babylona Kýros vydal v prvním roce své vlády dekret, kterým povolil obnovu chrámu, a že dokonce vrátil zlaté a stříbrné chrámové nádoby, které Nebúkadnesar dal odtud přestěhovat do babylonských chrámů. Svěřeny prý byly do správy Šéšbasarovy, kterého Kýros ustanovil místodržitelem v Judeji. Král mu přikázal vrátit vše na původní místo a obnovit Jeruzalémský chrám do jeho dřívější podoby. Šéšbasar tedy obnovil základy jeruzalémského chrámu a od té doby se na něm stále pracuje a dosud není hotov. Pokud uznáš za dobré, nech ověřit v královském archivu v Babyloně, zda takový dekret byl opravdu vydán, a sděl nám svou vůli v této věci." Král Dareios tedy přikázal hledat v babylonských archivech a skutečně, dekret byl nakonec objeven v pevnosti Achmetě v médské provincii. Na svitku stálo: "V prvním roce své vlády vydal král Kýros příkaz ohledně Božího chrámu v Jeruzalémě. Má být znovu postaven na místě, kam Židé přinášejí své oběti. Původní základy nechť jsou opraveny. Výška i šířka budou třicet metrů. Základy se postaví ze tří vrstev kamenných kvádrů a jedné vrstvy nových trámů. Náklady uhradí královská pokladna. Všechny zlaté a stříbrné chrámové nádoby budou vráceny do Jeruzaléma na původní místo v chrámu." 6-7 Proto král Dareios poslal tuto zprávu svým úředníkům v zaeufratské provincii, Tatenajovi a Šetar-bozenajovi: "Nezasahujte do rekonstrukce chrámu. Ať je obnoven na původním místě. Nepřekážejte judskému místodržiteli a jeho lidem v práci. *** Navíc jsem rozhodl, že veškeré náklady na stavbu mají být neprodleně proplaceny z výnosu daní na vašem úze-mí. Poskytněte kněžím býky, berany i jehňata k zápalné oběti Bohu nebes a zásobujte je obilím, solí, vínem i olejem podle jejich potřeby, aby mohli denně přinášet Bohu příjemné dary a aby se modlili za život krále a jeho synů. Kdokoli by se po-kusil tento příkaz obejít, ať je oběšen na hlavním trámě svého krovu a z jeho domu ať je hnojiště. Bůh, jenž si za své sídlo zvolil Jeruzalém, zničí každého krále a každý národ, který by přestoupil tento příkaz a uškodil chrámu. Já, Dareios, vydávám toto nařízení, ať je svědomitě prováděno!" Místodržitel Tatenaj i Šetar-bozenaj a jejich úředníci se ihned zařídili podle královského příkazu. 14-15 Židovští předáci tedy pokračovali ve stavbě a dílo se jim dařilo, jak proroko-vali Ageus a Zacharjáš, syn Idův. Konečně byl chrám dostavěn podle Božího příkazu a dekretů Kýra, Dareia a Artaxerxe, perských králů. Bylo to třetího dne měsíce adar, šestého roku Dareiovy vlády. *** Následovalo slavnostní zasvěcení, radostná událost pro kněze, levity i celý národ. Bylo při něm obětováno sto býků, dvě sta beranů a čtyři sta jehňat a za každý izraelský kmen jeden kozel jako oběť za hřích. Pak byli ustanoveni kněží a lévijci do všech tříd a skupin, potřebných pro bohoslužbu podle Mojžíšova řádu. Čtrnáctého dne prvního měsíce se slavil hod beránka - velikonce. Kněží a levité se pro tuto příležitost zvlášť očistili. Někteří z pohanů, kteří byli po zemi rozptýleni, opustili své nemravné zvyky a připojili se k uctívání Boha. Spolu s Izraelci jedli po sedm dnů nekvašené chleby. Všude panovala obrovská radost, protože Bůh naklonil srdce perského krále k Izraeli a jejich ruce posílil ke stavbě chrámu. 1-5 Za panování perského krále Artaxerxe přišel se zpožděním z Babylona do Jeruzaléma kněz Ezdráš. Toto je seznam jeho předků: otec Serajáš, děd Azarjáš, dále Chilkijáš, Šalúm, Sádok, Achítúb, Amarjáš, Azarjáš, Merajót, Zerachijáš, Uzí, Bukí, Abíšua, Pinchas, Eleazar, Áron, nejvyšší kněz. *** *** *** *** Jako duchovní vůdce Židů byl Ezdráš dobrým znalcem Božího zákona, který dal národu Mojžíš. Požádal krále, aby se směl vrátit do Jeruzaléma, a bylo mu to dovoleno, protože Bůh byl s ním. 7-9 Připojili se k němu někteří kněží, levité, zpěváci, vrátní, chrámoví sluhové i mnoho prostého lidu. Babylon opustili prvního dne prvního měsíce sedmého roku Artaxerxovy vlády a do Jeruzaléma dorazili prvního dne pátého měsíce. Bůh je na cestě provázel *** *** neboť Ezdráš byl odhodlán studovat Hospodinovy pokyny a řídit se jimi a vyučovat jim celý izraelský národ. Toto je znění průvodního dopisu, který dal král Artaxerxes pro národ izraelský Ezdrášovi, písmákovi a znalci Božího zákona: "Artaxerxes, král králů, knězi Ezdrášovi, učiteli zákona Boha nebes. Rozhodl jsem, že každý ze Židů v mé zemi, včetně kněží a levitů, se smí s tebou vrátit do Jeruzaléma. Rozhodnutím mým i sedmi mých rádců se ti ukládá vzít s sebou do Judeje a Jeruzaléma opis Božího zákona a dohlédnout na jeho plnění. Pověřujeme tě zároveň předáním stříbra a zlata, které věnujeme jako obětní dary pro izraelského Boha v Jeruzalémě, i všeho stříbra a zlata, které ze všech krajin Babylona cestou shromáždíte od Židů a kněží jako dobrovolnou sbírku na jeruzalémský chrám. Nakoupíte za ně býky, berany a jehňata, obětní obilí a víno, abyste je obětovali na oltáři vašeho chrámu v Jeruzalémě. Zbytek použijte podle svého uvážení a svědomí, jak vám Bůh ukáže. Zlaté mísy a ostatní náčiní, které ti bylo předáno, odevzdej v chrámu svého Boha. Nebude-li se dostávat peněz na stavbu a potřeby chrámu, požádej o jejich vyplacení z královské pokladny. Vydal jsem královský rozkaz všem svým pokladníkům v Zaeufratí: o cokoli požádá kněz Ezdráš, znalec zákona Boha nebes, má mu být okamžitě poskytnuto až do sta centů stříbra, sta žoků pšenice, sta sudů vína, sta sudů oleje a soli bez omezení. Všechno, co rozkáže Bůh nebes, ať je okamžitě vyplněno, aby se nerozhněval na království, krále a jeho syny. Dále osvobozuji všechny kněze, levity, zpěváky, vrátné a ostatní chrámový personál od všech daní a poplatků. Ty, Ezdráši, s moudrostí danou Bohem vyber a ustanov soudce a správní úředníky pro Židy na západ od Eufratu, kteří uctívají tvého Boha. Ty, kdo ho neznají, budeš vyučovat jeho zákonům. Kdokoli by se jim protivil nebo přestupoval královská nařízení, bude odsouzen k smrti nebo vyhnanství, peněžité pokutě nebo vězení." Sláva Bohu našich předků, že vnukl králi myšlenku obnovit nádheru Hospodinova chrámu v Jeruzalémě a že mi příznivě naklonil krále i jeho rádce a knížata! Tento důkaz Boží přízně mě velice posílil, a tak se rozhodli i další z předních izraelských mužů, aby šli se mnou. Toto jsou jména předáků a jejich rodů, kteří se mnou odešli z Babylona za krále Artaxerxe: 2-14 Jméno Rod mužů Geršóm Pinchasův Daniel Itámarův Chatúš Davidův? Šekanjášův Zekarjáš Pareóšův 150 Eljóenaj Zerachijášův Pachat-moábův 200 Jachazíelův syn Šekanjášův 300 Ebed Jónatanův Adínův 50 Ješajáš Ataljášův Élamův 70 Zebadjáš Mikaelův Šefatjášův 80 Óbadjáš Jechielův Jóabův 218 Jósifjáš Šelómítův 160 Zekarjáš Bébajův Bébajův 28 Jóchanan Azgádův 110 Elípelet, Jeíjel a Šemajáš Adoníkamův 60 Útaj, Zabúd Bigvajův 70 *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** Shromáždili jsme se u řeky Ahavy a tábořili tam tři dny. Prohlížel jsem seznamy lidu a kněží, ale nenašel jsem mezi nimi nikoho z levitů. Poslal jsem tedy pro Elíezera, Aríela, Šemajáše, Elnatana, Jaríba, Elnatana, Nátana, Zekarjáše a Mešu-lama, i pro učeného Jojaríba a Elnatana. Vyslal jsem je k Idovi, starostovi Kasifje, se žádostí o uvolnění kněží a chrámových sluhů pro Boží chrám v Jeruzalémě. Bůh k nám byl laskavý a poslal nám vynikajícího lévijce Šerebjáše z rodu Machlíova; přišel i se svými bratry a syny, celkem osmnáct mužů. S ním přišli ještě Chašabjáš a Ješajáš z rodu Merariova se svými rodinami, celkem dalších dvacet, a k tomu dvěstědvacet chrámových sluhů. Všichni byli jmenovitě zapsáni do seznamu. Pak jsem vyhlásil půst, abychom se pokořili před Bohem a vyprosili si jeho ochranu na cestu pro poutníky i majetek. styděl jsem se totiž žádat ozbrojený doprovod od krále, i když bylo možno počítat z loupežnými nájezdy. Řekl jsem mu už dříve, že Bůh ochraňuje ty, kdo jej hledají, a Božímu hněvu se vystavuje jen ten, kdo ho opouští. Tak jsme se tam postili a modlili, aby nás Bůh ochránil, a on nás vy-slyšel. Z kněží jsem ustanovil dvanáct předáků - Šerebjáše, Chašabjáše a deset jiných, a svěřil jim odpovědnost za stříbro, zlato, nádoby a další obětní dary, které věnoval král a jeho knížata i prostí Židé pro jeruzalémský chrám. Rozdělil jsem jim 22.750 kg stříbra, 3.500 kg stříbrných nádob, 3.500 kg zlata, dvacet zlatých pohárů po ti-síci dukátů a dvě nádherné bronzové mísy v ceně zlata. Řekl jsem jim: "Tyto věci jsou odděleny pro službu Bohu stejně jako vy. Byly darovány jako dobrovolná oběť Hospodinu, Bohu našich otců. Dobře je opatrujte, dokud je svědomitě nepředáte kněžím, levitům a představitelům města v Jeruzalémském chrámu. Kněží a levité převzali poklad, aby ho dopravili do chrámu v Jeruzalémě. Pak jsme strhli tábor u řeky Ahavy a koncem března se karavana vydala na dlouhou cestu. Bůh nás chránil před loupežnými bandity, takže jsme nakonec bez nehody dora-zili do Jeruzaléma. Čtvrtý den nato jsme všechno zlato a stříbro i veškeré nádoby určené pro chrám přinesli do chrámu a předali knězi Meremótovi, synu Uriášovu, za přítomnosti těchto levitů: Eleazara Pinchasova, Józabada Ješuova a Noadjáše Binújova, přesně podle seznamu a zaznamenané váhy. Potom každý z nás obětoval ohnivou oběť izraelskému Bohu: dvanáct býků za izraelský národ, devadesát šest beranů, sedmdesát sedm jehňat, dvanáct kozlů za hřích. Odevzdali jsme také královské dekrety všem jeho správcům na území západně od Eufratu, a tak měl chrám i jejich podporu. Jakmile se však toto stalo, přišli ke mně izraelští předáci a stěžovali si, že mnoho lidí, mezi nimi dokonce i někteří kněží a levité převzali ohavné zvyklosti okolního pohanského obyvatelstva, Kenaanců, Chetejců, Perizejců, Jebúzejců, Amónců, Moábců, Egypťanů a Emorejců. Ženili se s jejich dcerami a tak se Boží lid promísil s pohany a jeho vůdcové mu v tom byli příkladem. Když jsem to uslyšel, roztrhl jsem svůj oděv, rval jsem si vlasy i vousy a seděl jako omráčený. 4-5 Nebyl jsem sám, kdo bral vážně Boží slovo o takovém odpadlictví. I jiní přišli a souhlasili se mnou. A tak jsem tam seděl až do večerního obětování, když jsem se probral ze svého zděšení, klesl jsem na kolena před Bohem a zvedl ruce k Hospodinu. *** Volal jsem: "Ó můj Bože, stydím se vzhlédnout k tobě, vždyť našich hříchů je nad hlavu a naše viny volají do nebe. Celá naše minulost je jeden velký hřích, proto naši králové a kněží hynuli pod pohanským mečem, upadali jsme do zajetí a přede všemi jsme bývali ponižováni stejně jako dnes. Nyní jsi nám dal krátké vydechnutí od potupného otroctví a dovolil jsi, abychom se znovu usadili na tvém svatém místě a rozzářily se naše oči, byť nás je jen hrstka. I když jsme byli otroky, dopřál jsi nám dožít se nové radosti, protože jsi nás miloval a pohnul jsi perského krále k milosrdenství, abychom pookřáli. Směli jsme obnovit tvůj dům i město z trosek a chránil jsi nás v Jeruzalémě i v Judsku. Ale teď, co můžeme po tom všem ještě říci? Znovu jsme opustili tvé zákony! Proroci nás varovali, že země, kterou máme zabydlet, je skrz naskrz znečištěna ohavnou pohanskou modloslužbou zdejšího obyvatelstva. Zakázal jsi našim ženám vdávat se za jejich muže a našim mužům ženit se s jejich dcerami, spolčovat se s ni-mi a přizpůsobovat se jejich zvykům. Jen tak dokážete obstát, varoval jsi, a uhájit svébytnost i pro své syny. A teď, když jsme byli za svou neposlušnost potrestáni vyhnanstvím, a to byl ještě mnohem mírnější trest, než jsme si zasloužili, a když jsi dokonce dovolil, že jsme se někteří mohli vrátit do vlasti, znovu jsme pohrdli tvým přikázáním a zase se spřízňujeme s těmi pachateli ohavností. Co jiného teď můžeme čekat, než tvůj hněv a úplné vyhlazení? Ó Hospodine, Bože Izraele, jakou máme naději před tvou spravedlností, když nás vidíš v celé naší bídě?" Tak jsem ležel v pláči a modlitbě před chrámem a okolo mne se shromáždil zástup mužů, žen a dětí a hlasitě plakali se mnou. Pak mě oslovil Šekanjáš Jechíelův z rodu Élamova: "Uznáváme, že jsme zhřešili před Bohem, když jsme si brali za manželky pohanské cizinky. Ale přesto má Izrael ještě naději. Před Bohem slibujeme, že se s nimi i s jejich dětmi rozloučíme, když k tomu dáš příkaz ty a všichni, kdo ctí Boha. Ať se stane podle Zákona! Vzchop se a rozhodni, co se má dít, a my se postavíme za tebe." Vstal jsem tedy a vyzval kněžské hodnostáře, levity a představitele Izraele, aby slíbili, že jsou k tomu opravdu ochotni. Přísahali bez váhání. Ve svém zármutku nad zradou těch, kteří se nevrátili, jsem se uchýlil do domu Jóchanana Eljašíbova a tam jsem se postil, nejedl jsem ani nepil. 7-8 Pak jsme dali rozhlásit v Jeruzalémě a po celém Judsku, že podle rozhodnutí předáků a starších se mají všichni navrátilci do tří dnů shromáždit v Jeruzalémě pod hrozbou vydědění a vyloučení z národního společenství. *** Koncem třetího dne, pátého prosince, byli všichni Judovci a Benjamínovci shromážděni na prostranství před chrámem, rozechvělí jednak vážností té věci, jednak zimou, protože bylo deštivo. Postavil jsem se před ně jako jejich kněz a takto jsem k nim promluvil: "Zhřešili jste, a tak jste rozmnožili provinění Izraele, protože jste si brali pohanské manželky. Vyznejte svou vinu před Hospodinem, Bohem svých otců, a udělejte, co vám přikazuje: oddělte se od okolních pohanů a od těchto žen!" Shromáždění dalo najevo jednomyslný souhlas. "Uděláme, jak říkáš, ale taková vzpoura se nedá vyřídit za den ani za dva. Těch, kterých se to týká, je mnoho, a nemůžeme tak dlouho stát v dešti. Navrhujeme zřídit vyšetřovací komise, ke kterým by se postupně v určenou dobu každý dostavil spolu se zástupci své obce. Tak se všechny případy řádně prošetří a Boží hněv se od nás odvrátí." Také Jónatan Azaelův, Jachzejáš Tikvův, Mešulam a lévijec Šabetaj jim pomáhali. Ustanovil jsem tedy navržené komise ze zástupců jednotlivých rodů; zasedaly od poloviny prosince a do poloviny března vypracovaly úplný seznam smíšených manželství. 18-19 Mezi kněžími byli zjištěni tito provinilci, kteří se zavázali své ženy propustit a za svůj hřích obětovali berana: Z rodu Jéšuy Jósadakova: Maasejáš, Elíezer, Jaríb, Gedaljáš. *** Z rodu Imerova: Chanani, Zebadjáš. Z rodu Charimova: Maasejáš, Elijáš, Šemajáš, Jechíel, Uzijáš. Z rodu Pašchúrova: Eljóenaj, Maasejáš, Jišmael, Netanel, Józabad, Elasa. Z lévijců: Józabad, Šimeí, Kelajáš (Kelíta), Petachjáš, Juda, Elíezer. Ze zpěváků: Eljašíb. Z vrátných: Šalum, Telem, Urí. Ostatní izraelské rody: Z rodu Pareóšova: Ramjáš, Jizijáš, Malkijáš, Mijamin, Eleazar, Malkijáš, Benajáš. Z rodu Élamova: Matanjáš, Zekarjáš, Jéchiel, Abdí, Jeremót, Elijáš. Z rodu Zatuova: Eljóenaj, Eljašíb, Matanjáš, Jeremót, Zabad, Azíza. Z rodu Bebajova: Jóchanan, Chananjáš, Zabaj, Atlaj. Z rodu Baníova: Mešulam, Malúk, Adajáš, Jašúb, Šeal, Jeramót. Z rodu Pachat-moábova: Adna, Kelal, Benajáš, Maasejáš, Matanjáš, Besalel, Binúj, Menaše. Z rodu Charimova: Eliezer, Jišijáš, Malkijáš, Šemajáš, Šimeón, Binjamín, Malúk, Šemarjáš. Z rodu Chašúmova: Matenaj, Matata, Zabad, Elípelet, Jeremaj, Menaše, Šimeí. Z rodu Baníova: Maadaj, Amram, Úel, Benajáš, Bedjáš, Keluhí, Vanjáš, Meremót, Eljašíb, Matanjáš, Matenaj, Jaasaj, Baní, Binúj, Šimeí, Šelemjáš, Nátan, Adajáš, Maknadbaj, Šašaj, Šaraj, Azarel, Šelemjáš, Šemarjáš, Šalúm, Amarjáš, Josef. Z rodu Nébova: Jeíel, Matitjáš, Zabad, Zebína, Jadaj, Jóel, Benajáš. Ti všichni měli pohanské ženy a někteří měli s nimi už děti. Příběh Nehemjáše, syna Chakaljášova.V měsíci kislevu dvacátého roku vlády perského krále Artaxerxa, když jsem byl na hradě v Šúšanu, navštívil mne Chananí, můj bratr, ještě s několika judskými muži. Zajímal jsem se, jak to vypadá v Jeruzalémě a jak se vede té hrstce Judejců, co vyvázli ze zajetí. "Špatně," odpověděli mi, "moc špatně. Hradby jsou pořád ještě v rozvalinách a brány zničeny ohněm." To mě zdrtilo, až jsem se rozplakal a musel si sednout. Byl jsem z té zprávy tak rozrušen, že jsem několik dní nejedl a jen se stále modlil. 5-7 "Bože," plakal jsem, "veliký a mocný Bože, věrný ve svých slibech a v lásce k těm, kdo tě milují a po-slouchají! Slyš mé prosby a shlédni na mne, nehodného služebníka, který se dnem i nocí modlí za tvůj národ! Ano, hřešili jsme proti tobě, já i moje rodina, neposlouchali jsme přikázání, která jsi nám poslal po svém služebníku Mojžíšovi, hanebně jsme je pošlapávali. *** *** Pane, vzpomeň si, co jsi řekl Mojžíšovi: Jestli se ode mne vzdálíte, rozpráším vás mezi národy. Ale když se zase vrátíte ke mně a k mým přikázáním a budete mne poslouchat, pak vás přivedu zpět do Jeruzaléma i z těch nejvzdálenějších končin světa, neboť Jeruzalém jsem si vyvolil za sídlo. Jsme tvoji služebníci a tvůj lid, tvá velká moc nás zachránila. Ó Pane, slyš mé volání! Skloň se k nám, kteří vzýváme tvé jméno! Stůj při mně, až půjdu za králem, abych ho požádal o laskavost, a nakloň ho příznivě mé prosbě!" (Byl jsem totiž královským číšníkem.) Asi tak o čtyři měsíce později jsem zase jednou obsluhoval krále u stolu. Právě jsem mu naléval víno, když král, který mne až dosud znal jako veselého člověka, se na mne pátravě zadíval: "Co je to s tebou? Nejsi snad nemocný? Nebo tě něco trápí?" Polekal mě tou nečekanou otázkou, ale popravdě jsem odpověděl: "Jak bych se, můj pane a králi, netrápil, když město mých otců leží v rozvalinách a z bran zbyl jen popel?" "A co pro tebe mohu udělat?" překvapil mne král. Rychle jsem se pomodlil a odpověděl: "Jestli se ti líbí, králi, obdařit přízní svého služebníka, pošli mne do Judska obnovit město mých otců!" Král chvíli mlčky rozvažoval, vyměnil pohled s královnou a pak se zeptal: "Jak dlouho ti to bude trvat? Kdy se vrátíš?" Nebyl tedy proti tomu! Souhlasil i s dobou, kterou jsem udal. Povzbuzen jsem přidal ještě jednu prosbu: "Když už jsi, králi, tak velice laskav, mohl bys mi dát na cestu dopis pro místodržitele v zaeufratské provincii, aby mi poskytli doprovod a umožnili průjezd jejich zeměmi, a také pro správce královských lesů Asafa, aby mi dodal dříví na obnovu městských bran, hradu sousedícího s chrámem, městského opevnění a na dům, kde bych mohl bydlet?" Král mi nic neodmítl, protože Bůh byl ke mně milostivý. Když naše karavana překročila Eufrat, odevzdal jsem královské listy tamějším místodržitelům. Kromě toho jsem po celou cestu měl na ochranu královský ozbrojený doprovod. Když se o mně dozvěděl chorónský Sanbalat a amónský Tóbiáš, popadla je nesmírná zlost, že se tady kdosi snaží pomoci Izraelcům. 11-12 Třetí den po příjezdu do Jeruzaléma jsem se tajně vydal v noci ještě s několika muži na obhlídku. Nikomu jsem neřekl, jaký plán vložil Bůh do mého srdce ohledně Jeruzaléma. Jel jsem na oslu, ostatní šli pěšky. *** Vyšli jsme Údolní bránou kolem Dračí studně ke Hnojné bráně a obhlíželi místa, kde byla hradba pobořena, i spálené brány. Pokračovali jsme k Studničné bráně a ke královskému rybníku, ale tam se nedalo s oslem projet kvůli troskám. Obešli jsme tedy město úvalem podél zdi a vrátili se opět Údolní bránou. Městská rada neměla o této prohlídce ani o jejím účelu nejmenší tušení. Niko-mu jsem se dosud nesvěřil se svými plány - ani představeným města, ani kněžím, ani těm, kdo měli pracovat na stavbě. Teď jsem však vystoupil s provoláním: "Všichni víte, jak uboze je na tom naše město. Hradby jsou v troskách, brány lehly popelem. Postavme znovu městskou zeď a skoncujme s tou hanbou!" Pak jsem jim řekl, jakou touhu vložil Bůh do mého srdce, o rozhovoru s králem a o plánech, které mi schválil. Reakce byla okamžitá. "Pojďme, dáme se do toho!" A tak se práce rozběhla. Když se dozvěděli Sanbalat, Tobiáš a Arab Gešem o našich plánech, posmívali se. "Co to má znamenat? Chcete se snad bouřit proti králi?" Odpověděl jsem jim: "Sám Bůh nebes pomůže svým služebníkům postavit tu zeď, vás se to netýká." Nejvyšší kněz Eljašíb a ostatní kněží začali s opravou Ovčí brány. Vsadili nová vrata a zasvětili je. Potom opravili úsek hradeb k bráně Stovce a dál až po bránu Chananel. Vedle nich pracovala četa zedníků z Jericha a na dalším úseku Imrího syn Zakúr se svými lidmi. Rybnou bránu vybudovali synové Senáovi od opracování nových trámů až po kování a vsazení do závěsů. Další úsek hradeb opravoval Me-remót, syn Úrijáše z rodu Kósova. V jejich sousedství pracoval Mešulam, Berekjá-šův syn z rodu Mešézabelova, a Baanův syn Sádok. Vedle nich pracovali Tekójci, ale jejich vůdci byli příliš pohodlní, a k práci se nepřidali. Starou bránu opravil Jójada Paséachův a Mešulám Besódjášův. Otesali nové trá-my, spojili je kováním, vyrobili nové závěsy a závory. Vedle nich stavěli Melatjá-šovci z Gibeónu, Jadón z Meronótu a několik mužů z Gibeónu a Mispy, místních obyvatel zaeufratské provincie. S kameny se potýkal i Uzíel Charhajášův, majitel zlatnictví, a mastičkář Chananjáš. Dál byly hradby až po Širokou zeď vcelku zachovalé. Další úsek opravoval Refajáš (syn Chúrův), starosta poloviny Jeruzaléma. Jedajáš, syn Charúmafův, pracoval na zdi přímo za svým domem, na něj pak navazoval Chatúš Chašabnejášův. Dál byl Malkijáš Charimův a Chašúb Pachat-moábův. Ti opravili bránu Pecnou s přilehlou zdí. Šalúm Lochešův, starosta druhé půlky Jeruzaléma, zedničil i se svými dcerami. Na opravě Údolní brány pracoval Chanún se svými lidmi ze Zanóachu. Zasadili nová vrata se zámky a závorami a k tomu opravili pět set metrů zdi až ke Hnojné bráně. Hnojnou bránu si vzal na starost Malchijáš Rekábův, starosta bétkeremský. Vy-stavěl ji, okoval a zavěsil nová vrata. Kolchozův syn Šalúm, starosta Mispy, řídil práce na Studničné bráně. Opravil ji, zastřešil, okoval a zavěsil nová vrata. Navíc opravil zdivo od vodojemu ke krá-lovské zahradě a schodiště k Davidovu paláci. Na sousedním úseku pracoval Ne-chemjáš Azbúkův, starosta poloviny bétsúrského okresu, až po královský hřbitov, vodojem a rytířský palác. Vedle nich pracovali levité pod dohledem Rechúma, syna Baního. Dál stavěl Chašabjáš, starosta půlky keílského obvodu, na své části hradeb, a za ním jeho příbuzní pod vedením Bavaje Chenadadova, správce druhé půlky obvodu. Další pracovní četu vedl Jéšuův syn Ezer, starosta druhé části Mispy. Ti stavěli naproti vchodu do zbrojnice, kde se zeď lomí. Vedle nich se činil Barúk Zabajův od nároží až po vchod do domu nejvyššího kněze Eljašíba. Zeď podél Eljašíbova domu stavěl Meremót Úrijášův z rodu Kósova. 22-23 Dál pracovali kněží Binjamin, Chašúb a Azarjáš Maasejášův z rodu Ananejá-šova, každý na úseku přiléhajícím k jeho pozemku. *** Binúj Chenadadův stavěl od Azarjášova domu až k dalšímu rohu; tam na něho navazoval Pálal Úzajův až po horní věž královského hradu podél vězeňského nádvoří, za ním pak Pedajáš Pareóšův. Chrámoví sluhové z Ófelu opravili zeď až po východní Vodní bránu a předsunutou věž. Tekójci pracovali na úseku od Hradní věže až po Ófel a dál za Koň-skou bránou kněží, každý proti svému obydlí. Imerův syn Sádok opravil hradbu, pod kterou bydlel, a vedle něj Šemajáš Šekanjášův, vrátný od Východní brány. Následovali Chananjáš Šelemjášův, Chanún Salafův a Mešulám Berekjášův proti svému domku. Malkijáš, jeden ze zlatníků, stavěl až po dům chrámových sluhů a tržnici naproti Strážné bráně a dál až po nárožní baštu. Odtud dál až po Ovčí bránu přiložili ruce k dílu zlatníci a kupci. 1-2 Sanbalat byl vzteky bez sebe, když se doslechl o práci na hradbách. Zuřil, po-smíval se a urážel nás, a stejně jeho kumpáni, důstojníci samařské armády. "Do čeho se to pouštějí ti ubožáci, ta židovská sebranka? Snad s tím nechtějí být do večera hotovi? Nebo chtějí vykouzlit nové hradby pomocí obětí? Podívejte, jak vyhrabávají z prachu ty očazené kameny, to tedy bude krásná zeď!" *** Tóbijáš, který stál vedle něj, si přisadil: "Jen je nechte! Až se jim o tu hradbu otře ohonem potulná liška, spadne to všechno samo od sebe!" Obrátil jsem se k Hospodinu: "Slyšíš to, Bože, jak se nám posmívají? Ať se jim to vrátí i s úroky, ať sami poznají, jak chutná zajetí v cizí zemi. Nezapomeň jim to, vždyť se vlastně posmívají tobě, je to přece tvoje zeď!" Podařilo se nám hradbu uzavřít alespoň v polovině původní výšky kolem celého města - lidé pracovali skutečně s nadšením. 7-8 To se ovšem ani trochu nelíbilo Sanbalatovi a Tóbijášovi, Arabům, Amóncům a Ašdódcům. Když slyšeli, že průlomy v hradbách se zacelují a zeď roste do výšky, usnesli se náhlým přepadem vyvolat ve městě zmatek. *** My jsme se však modlili a bděli na stráži ve dne v noci. Mezi dělníky se nicméně začala šířit únava a nespokojenost. Zdálo se jim, že není v lidských silách odstranit ty obrovské haldy sutě. 11-12 Navíc ze všech stran přinášeli venkované zprávy o válečných přípravách nepřátel. Ti doufali, že nás nečekaným útokem překvapí a Jeruzalém hravě dobudou. *** Proto jsem rozestavěl podél hradeb všechny, kdo unesli zbraň, a vyhlásil obecnou pohotovost. Když jsem zhodnotil situaci, svolal jsem velitele čet a zástupce města a řekl jsem jim: "Ničeho se nebojte! Pamatujte na Boha, velikého a mocného! Budeme bojovat za své rodiny a domovy!" Když nepřátelé uslyšeli, že o připravovaném útoku víme a že jsme odhodláni mu čelit, celou operaci zase odvolali. Tak Bůh zmařil jejich záměry. My jsme se opět vrátili k práci, ale od toho dne stavěla jen polovina mužů, druhá stála na stráži a kryla jim záda. Ale i ti, kdo stavěli, ať to byl zedník nebo nosič, jednou rukou pracovali a v druhé drželi zbraň nebo ji aspoň měli u pasu. Po boku jsem měl trubače, abych v nouzi mohl okamžitě vyhlásit poplach. "Staveniště je rozsáhlé," vy-světlil jsem jim, "těžko bychom se na dálku dorozumívali. Jakmile uslyšíte trubku, všeho nechte a seběhněte se ke mně. Bůh bude bojovat za nás." Tak jsme pracovali od svítání do soumraku, polovina na stavbě, polovina ve zbrani. Těm, co bydleli vně hradeb, jsem nařídil přestěhovat se dovnitř, aby se jejich čeleď mohla podílet na nočních hlídkách i denních směnách. Nikdo z nás se kromě mytí nesvlékal, i v noci jsme spali oblečení - páni, sluhové i vojáci. Zbraň jsme neodložili ani na chvíli. V té době se začali bouřit někteří z chudších obyvatel proti jednání svých bohatých krajanů, kteří kořistili z jejich bídy. 2-4 Když totiž někdo neměl čím zaplatit za jídlo, nutili ho prodat do otroctví dítě nebo brali do zástavy pole, vinice a domy. Někteří však už neměli ani co dát zástavou, protože svůj majetek už předtím museli zastavit na zaplacení daní. *** *** "Jsme přece všichni z jedné krve, mezi našimi a jejich dětmi není žádný rozdíl. Proč musíme prodávat své děti do otroctví? Jen proto, abychom se uživili? Některé dcery jsme už prodali a nemáme je čím vykoupit, protože nám vzali i to pole." Tak naříkali. Zmocnil se mne hněv. Nechal jsem si zavolat všechny ty bezcitníky: "Nestydíte se, takhle ožebračovat své soukmenovce?" A svolal jsem veřejné zasedání, aby po-soudilo jejich vydřidušství. Před celým shromážděním jsem jim pak dal co proto: "My ostatní jsme vynakládali svůj majetek, abychom vykoupili bratry z pohanského otroctví, zatímco vy z nich znovu děláte otroky - otroky vlastních krajanů! Že vám není hanba!" Klopili hlavy, ani nemukli. Pokračoval jsem: "Je to nestydatost. Což se ani trochu nebojíte Boha? Nemáme snad dost nepřátel okolo, kterým jde o náš život? My všichni půjčujeme svým krajanům peníze i obilí bezúročně. Nemohli byste i vy být trochu velkorysejší? Očekávám od vás, že ještě dnes vrátíte jejich pole, vinice, sady a domy a všechny zástavy v penězích, obilí, víně a oleji." Slíbili mi to a zřekli se všech nároků na děti i pole svých dlužníků. Svolal jsem tedy kněze a nechal jsem to před nimi odpřísáhnout. Vyslovil jsem pak kletbu nad každým, kdo by chtěl přísahu porušit: "Ať Bůh zničí toho, kdo nedodrží toto slovo, i všechen jeho majetek," prohlásil jsem. "Amen!" vzkřikli všichni přítomní a chválili Boha. A skutečně, nikdo ten slib neporušil. Zde bych rád uvedl, že během dvanácti let mého správcovství v Judsku (od dvacátého do dvaatřicátého roku vlády Artaxerxovy) jsem ani já ani nikdo z mých úředníků nepobíral žádné platy od Židů, na rozdíl od dřívějších místodržitelů, kteří požadovali olej a víno a čtyřicet stříbrňáků denně a prostý lid ponechali na milosti a nemilosti svých podřízených, kteří jej tyranizovali. Nemohl jsem si to před Bohem dovolit. Místo spekulací s pozemky jsem raději pracoval na hradbách a vedl jsem k tomu i své úředníky. Přitom jsem denně hostil u stolu kolem sto padesáti židovských hodnostářů kromě cizích diplomatů. To představovalo každý den jednoho býka, šest vykrmených ovcí a spoustu drůbeže, a jednou za deset dnů slušnou dodávku vína. Přesto jsem nechtěl zatížit obyvatelstvo dalšími dávkami, měli se i tak co ohánět. Přičti mi k dobru, Bože, mé ohledy na lid! Když se doneslo k Sanbalatovi, Tóbijášovi, arabskému Gešemovi a ostatním nepřátelům, že hradby jsou před dokončením (chybělo už jen zavěsit vrata), po- zvali mě k setkání v jedné z dědin na planině Ónu. Byla to celkem průhledná léčka, měl jsem tam být zavražděn. Odmítl jsem zdvořile s tím, že jsem velice zaneprázdněn stavbou. Čtyřikrát mě zvali, čtyřikrát dostali stejnou odpověď. 5-6 Po páté přišel Sanbalatův pobočník s otevřeným dopisem následujícího znění: "Vzkázal mi Gešem, že se na všech stranách proslýchá, že prý chystáte povstání proti králi, a proto opevňujete město. Tvrdí také, že se chceš sám prohlásit za krále. *** Prý jsi naverboval dokonce i proroky, aby všude rozhlašovali, že Nehemjáš je ten pravý muž na trůn. To se určitě brzy dozvědí také na královském dvoře. Proto ti na-vrhuji společné setkání, jinak je tvoje bezpečnost ohrožena." Odpověděl jsem stručně: "Všechno, o čem jsi psal, je jen snůška lží a ty to dobře víš. Nejde vám o nic jiného, než stavbu překazit." Bože, dej mi teď dost síly! O několik dnů později jsem šel navštívit poustevníka Šemajáše Delajášova z rodu Mehétabelova, protože mi vzkázal, že má pro mě poselství od Boha. "Rychle do chrámu," vykřikl, sotva jsem vstoupil. "Musíme se tam zamknout a zabarikádovat dveře, protože dnes v noci máš být zavražděn!" "Já, právoplatný místodržitel, mám před někým utíkat? To za prvé. A za druhé: jak bych si mohl dovolit vstoupit do svatyně, když nejsem kněz? To bych teprve ohrozil svůj život! Ne, v žádném případě." 12-13 A vtom jsem si uvědomil, že to nebylo poselství od Boha, ale léčka připravená Tóbijášem a Sanbalatem. Najatý prorok mě měl vystrašit, abych se provinil nezákonným vstupem do chrámu a tak na sebe uvalil Boží hněv. *** Ó Bože, pamatuj na Tóbijášovu a Sanbalatovu proradnost, i na prorokyni Nóadju a ostatní, kteří chtěli podlomit mou důvěru v tebe! Konečně začátkem měsíce elúlu byly hradby dokončeny - pouhých dvaapadesát dnů od zahájení práce! Když to viděli naši nepřátelé a okolní kmeny, všechna odvaha je opustila, protože poznali, že na naší straně pracoval sám Bůh. Celou tu dobu putovaly dopisy od bohatých měšťanů k Tóbijášovi a naopak. Byli spojeni přísahou i pokrevními svazky, vždyť byl zetěm Arachova syna Šekanjáše a jeho syn měl za ženu Mešulámovu dceru z rodiny Berekjášovy. Nemohli si Tóbijáše vynachválit a donášeli mu každé moje slovo. Tóbijáš zase psal dopisy, kterými mě doufal zastrašit. Když byla zeď dostavěna, brány zavěšeny a ustanoveni strážní, zpěváci a levité, předal jsem správu města svému bratru Chananímu a veliteli hradu Chananjášovi, který byl znám svou spolehlivostí a zbožností. Nařídil jsem, že brány se nesmějí otevírat před východem slunce a strážní nesmějí odejít ze svých stanovišť, dokud brány nezavřou a nezajistí závorami. Strážní musejí bydlet ve městě poblíž svého stanoviště. Město je totiž rozlehlé a řídce obydlené a jen málo domů bylo v pořádku. Tu mi Bůh vnukl, abych svolal obyvatele, urozené i prostý lid, a pořídil jejich soupis. Našel jsem totiž seznamy dřívějších navrátilců ze zajetí v následujícím znění: Seznam Židů, kteří se vrátili do Judska z exilu, kam byli přesídleni babylonským králem Nebúkadnesarem. Vůdcové: Zerubábel, Jéšua, Nechemjáš, Azarjáš, Raamjáš, Nachamaní, Mordokaj, Bilšán, Misperet, Bigvaj, Nechúm, Baana. 8-38 S nimi přišli: z rodu mužů Pareóš 2172 Šefatjáš 372 Arach 652 Pachatmoáb (Jéšua + Jóab) 2818 Élam 1254 Zatú 845 Zakaj 760 Binúj 648 Bebaj 628 Azgad 2322 Adoníkam 667 Bigvaj 2067 Adín 655 Ater (Chizkijáš) 98 Chašum 328 Besaj 324 Charíf 112 Gibeón 95 Bét-lechem, Netóf 188 Anatót 128 Bét-azmávet 42 Kirjat-jearím, Kefír, Beerót 743 Ráma, Geba 621 Mikmás 122 Bétel, Aj 123 Nebo 52 Élam 1254 Charim 320 Jericho 345 Lod, Chadid, Ono 721 Senaa 3930 *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** 39-42 Kněží podle rodů: Jéšuovci 973 Imerovci 1052 Pašchúrovci 1247 Charimovci 1017 *** *** *** 43-45 Lévité: Kadmíelovci (Hódev, Jéšua) 74 Azafovci (zpěváci) 148 Šalúmovci (vrátní) 138 *** *** 46-56 Mezi chrámovými služebníky byly zastoupeny tyto rody: Sícha, Chasúf, Tabaót, Kéros, Sía, Padón, Lebán, Chagáb, Šalmaj, Chanan, Gidél, Gachar, Reajáš, Resín, Nekód, Gazam, Uza, Paséach, Besaj, Meún, Nefíšes, Bakbúk, Chakúf, Charchúr, Baslít, Mechíd, Charša, Barkós, Sísera, Tamach, Nesíach, Chatífa. *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** 57-59 Z potomků Šalomounových úředníků rody: Sótaj, Sóferet, Perída, Ja'ala, Darkón, Gidél, Šefatjáš, Chatíl, Pokeret-Sebaj, Amón. *** *** Dohromady s předchozími 392. 61-62 Z Tel-melachu, Tel-charši, Kerúb-adónu a Imeru přišly rody Delajášův, Tóbi-jášův a Nekódův v celkovém počtu 642, nemohly se však prokázat izraelským rodokmenem. *** 63-65 Několik kněžských rodin se hlásilo původem k Chobajášovi, také Kósovci a Barzilajovci (jeden z jejich předků se oženil z dcerou Barzilaje Gileádského a přejal její jméno). Jejich rodokmeny se ztratily, takže nemohli vykonávat kněžskou službu. Místodržící jim dokonce zakázal jíst z kněžských přídělů, dokud posvátný los "urím a tumím" nerozhodne o pravosti jejich původu. *** *** 66-69 Celkem se vrátilo 42.360 lidí, k tomu 7.337 jejich otroků a 245 zpěváků a zpěvaček. Velbloudů bylo 435, oslů 6.720. *** *** *** 70-72 Někteří z představitelů věnovali peněžité i věcné dary. Místodržitel dal na chrámový poklad 1.000 zlaťáků, 50 kropenek a 530 kněžských oděvů. Ostatní hodnostáři dali na chrámový poklad celkem 20.000 zlatých a 2.200 liber stříbra a prostý lid mezi sebou vybral dalších 20.000 zlatých, 2.000 liber stříbra a na 67 kněžských suknic. *** *** Kněží, levité, vrátní, zpěváci, chrámoví pomocníci i ostatní lid se všichni vrátili do svých měst a vesnic po celém Judsku. V sedmém měsíci se však všichni shromáždili v Jeruzalémě. 1-5 Uprostřed sedmého měsíce se lid shromáždil na prostranství před Vodní bránou a žádal Ezdráše, svého duchovního vůdce, aby jim četl zákony, které Bůh dal Mojžíšovi. Ezdráš tedy přinesl svitky Mojžíšových zákonů. Vystoupil na pódium, postavené k tomu účelu, aby ho bylo odevšud dobře vidět a slyšet. Všechen lid po-vstal, když otevřel svitky. Četl tam na ulici před Vodní bránou od časného rána až do poledne, a lid stál a pozorně naslouchal. Okolo něho stáli zprava Matitjáš, Šema, Anajáš, Úrijáš, Chilkijáš a Maasejáš, zleva Pedajáš, Míšael, Malkijáš, Chašum, Chašbadána, Zekarjáš a Mešulám. *** *** *** *** Ezdráš pak pozvedl ruce k díkůvzdání velikému Bohu a celé shromáždění se připojilo s mohutným "Amen" a klanělo se Hospodinu až k zemi. 7-8 Po přečtení Zá-kona ho pak v menších skupinkách vykládali Jéšua, Baní, Šerebjáš, Jamín, Akúb, Šabetaj, Hódijáš, Maasejáš, Kelíta, Azarjáš, Józabad, Chanan, Pelajáš a další levité. *** Posluchači byli tím, co vyslechli, pohnuti až k pláči. Nakonec jsem vystoupil jako místodržitel i s knězem Ezdrášem a oslovili jsme zástup: "Prosím vás, neplačte, vždyť dnes je veliký Boží svátek! Udělejte hostinu, pozvěte všechny chudáky a štědře je obdarujte, protože vaší silou je Boží radost. Zažeňte všechny chmury!" Také levité utěšovali zkroušené: "Ovšemže, dnešek je den radosti, a ne truchlení!" A tak se lid rozešel, aby připravil hostinu a výslužky pro chudé. Celé město radostně oslavovalo, že mohlo slyšet Boží slovo a rozumět mu. Příštího dne se sešli představitelé rodů, kněží a levité u Ezdráše, aby podrobněji prostudovali Zákon. Přitom zjistili, že podle Božího nařízení Mojžíšovi se svátek stánků, který připadal právě na tento měsíc, měl oslavovat přestěhováním do stanů a dočasných přístřešků. Ve všech městech a hlavně v Jeruzalémě se měla rozhlásit výzva, aby se obyvatelé vypravili do okolních kopců pro olivové, myrtové, palmové a fíkovníkové větve a postavili si z nich chatrče, v nichž budou po celé svátky bydlet. 16-17 A tak se poprvé od dob Jozuových vydali měšťané do okolních hájů, nařezali větve a stavěli si chatrče na nádvořích, plochých střechách nebo prostě na ulicích, hlavně kolem Vodní a Efrajimské brány. To bylo radosti a vzrušení! Celý týden bydlelo město pod zelení! *** Každý den četl Ezdráš ze svitků Božího zákona a svátek byl zakončen předepsaným slavnostním shromážděním. Dvacátého čtvrtého dne toho měsíce se lid shromáždil znovu. Tentokrát se postili, byli oblečeni v oděvech z pytloviny a ve vlasech měli popel. To dělali vždy, když chtěli dát najevo lítost nad svou nevěrností. 2-3 Tato záležitost byla výlučně židovská. Znovu jim byl dvě nebo tři hodiny předčítán zákon a několik hodin trvala zpověď, v níž vyznávali hříchy své i svých předků. *** Všichni pak vzývali a oslavovali Boha se zpěváky na pódiu, kde vedli lid ve chvalách lévijci Ješua, Kadmiel, Baní, Šebanjáš, Buni, Šerebjáš, Baní a Chenaní. Na pódiu se provolávalo: "Povstaňte a chvalte Boha, on kraluje od věků až na věky! Oslavujte jeho jméno vyvýšené nad každé pomyšlení!" Střídali se v tom Ješua, Kadmiel, Baní, Chašabnejáš, Šerebjáš, Hodijáš, Šebanjáš a Petachjáš. Pak se modlil Ezdráš: "Ty, Bože, jsi jediný Bůh, který učinil nebe, zemi i moře a všechno, co je v nich. Jen tobě všechno vděčí za svou existenci, tebe vzývají zástupy andělů. Ty jsi ten, kdo vyvolil Abrama, vyvedl ho z kaldejského Uru a dal mu jméno Abraham - Otec mnohých. Když ti osvědčil svou věrnost, uzavřels s ním smlouvu, že zemi Kenaánců, Chetejců, Emorejců a Perizejců, Jebúsejců a Girgašijců dáš na věčné časy jeho potomkům. Nyní jsi splnil svůj slib, neboť ty nikdy své slovo nerušíš. Viděls utrpení našich předků v Egyptě a slyšels jejich volání u Rákosového moře. Učinils veliké zázraky proti faraónovi a jeho národu za to, jak zpupně se nad nás vyvyšoval. Své jméno jsi proslavil těmi nezapomenutelnými činy. Moře jsi rozdělil, aby tvůj lid mohl projít po souši, ale nepřátele jsi utopil v hlubinách, klesli ke dnu jako kámen. Ve dne jsi ho vedl sloupem oblakovým, v noci sloupem ohnivým, aby nezbloudil. Sestoupils na horu Sinaj a mluvils k nim z nebe, dals jim dobré zákony a spolehlivá přikázání, naučils je odpočívat sedmý den a dodržovat řády, kterés jim poslal po svém služebníku Mojžíšovi. Dávals jim chléb z nebe, když měli hlad, a vodu ze skály, aby nežíznili. Přikázals jim, aby šli a zmocnili se země, kterous jim s přísahou slíbil. Ale naši otcové byli pyšní a tvrdohlaví a nechtěli tě poslouchat. Nic si nedělali z tvých přikázání, snadno zapomněli na zázraky, kterés činil pro jejich dobro. Ve svém vzdoru si vzali do hlavy, že se vrátí do Egypta! Ty jsi však Bůh, který odpouští, trpělivý a shovívavý, nedáš se snadno vyprovokovat, proto jsi je neopustil. Ani když si udělali modlu - tele, tančili kolem ní s křikem "To je náš bůh, který nás vyvedl z Egypta!" a znovu tě uráželi, nemstil ses a nenechals je po zásluze zahynout na poušti. Oblakový sloup je dál vedl ve dne a ohnivý v noci. Posílals jim svého Ducha k poučení a nepřestals jim dávat nebeský chléb i vodu k uhašení žízně. Čtyřicet let jsi je ochraňoval na poušti a nic jim nechybělo, šaty se jim neroztrhaly a nohy neotekly. S tvou pomocí porazili velká království a národy a obsadili všechny kouty své země, zem chešbónského krále Síchona a bášanského krále Óga. Rozmnožils je jako kobylky a přivedl je do země, kterou jsi slíbil jejich otcům. Celé národy se jim podrobily, ani jeden z Kenánských králů proti nim neobstál. Zmocnili se opevněných měst i úrodných polí, bohatých domů se studnami, vinic i olivových sadů a nesčetných ovocných stromů, takže se najedli dosyta a s požitkem si užívali tvých požehnání. Ale přes to všechno byli neposlušní a vzdorovití. Zavrhli tvé zákony, vraždili proroky, kteří je kárali a napomínali tvým jménem. Znovu a znovu tě uráželi. Vydals je tedy napospas nepřátelům, aby je potrápili. Ale když jim bylo opravdu zle a volali k tobě o pomoc, zase ses slitoval a poslal jim osvoboditele. Jenže sotva se zotavili, zase páchali jen samé zlo. Tak na sebe zase přivolali tvůj bič, ale kdykoli si na tebe vzpomněli a volali k tobě, nesčetněkrát ses slitoval a znovu je zachraňoval. Tvé tresty je měly varovat, aby dbali tvých zákonů. Oni však jimi pohrdali, byli hluší k tvým životodárným nařízením a obrátili se k tobě zády. Měl jsi s nimi trpělivost mnoho let. Posílals jim proroky, ale oni si zacpávali uši před jejich varováním. A tak jsi je znovu podrobil cizímu národu, ale ve svém milosrdenství jsi nedopustil jejich úplný zánik a neopustils je navždy. Jak jsi soucitný, jak milostivý Bůh! Nyní tedy, veliký a mocný Bože, který stojíš ve slově a v milosrdnosti, neber na lehkou váhu všechno to trápení, které na nás dolehlo. Od první porážky asyrským králem jsme zkusili velice mnoho, naši králové, kněží i proroci i naši předkové. Kdykoli jsi nás trestal, bezezbytku jsme si to zasloužili. Tys vždycky své slovo do-držel, my jsme ho neustále porušovali. Naši králové a knížata, kněží a otcové se neřídili tvými zákony a nedbali tvých varování. Neprokazovali ti náležitou úctu a vděčnost za všechno dobro, kterým jsi je zahrnoval. Dals jim velikou, žírnou zemi, přesto se neodvrátili od svých špatností. Proto jsme dnes otroky v té zemi hojnosti, kterou jsi daroval našim otcům! Její bohatá úroda jde do sýpek králů, kterým jsi nás podrobil kvůli našim hříchům. Jsou pány našich těl i našeho dobytka, mohou si s námi dělat, co se jim zlíbí, pro ně nejsme lidi. Proto se dnes slavnostně zavazujeme, že chceme opět sloužit tobě, svému Bohu. K této smlouvě připojujeme své podpisy spolu s knížaty, levity a kněžími. 1-8 Podepsán Nehemjáš, místodržitel, dále kněží Sidkijáš, Serajáš, Azarjáš, Jirmejáš, Pašchúr, Amarjáš, Malkijáš, Chatúš, Šebanjáš, Malúk, Charim, Meremót, Óbadjáš, Daniel, Gintón, Barúk, Mešulam, Abijáš, Mijamín, Maazjáš, Bilgaj, Šemajáš. *** *** *** *** *** *** *** 9-13 Za levity podepsali: Jéšua Azanjášův, Binúj Chénadadův, Kadmíel, Šebanjáš, Hódijáš, Kelíta, Pelajáš, Chanan, Míka, Rechób, Chašabjáš, Zakúr, Šerebjáš, Šebanjáš, Hódijáš, Baní, Benínu. *** *** *** *** 14-27 Za ostatní lid: Pareóš, Pachatmoáb, Élam, Zatú, Baní, Buní, Azgád, Bebaj, Adonijáš, Bigvaj, Adín, Ater, Chizkijáš, Azúr, Hódijáš, Chašum, Besaj, Charíf, Anatót, Nébaj, Magpíaš, Mešulam, Chezír, Mešézabel, Sádok, Jadúa, Pelatjáš, Chanan, Anajáš, Hóšea, Chananjáš, Chašúb, Lócheš, Pilcha, Šobek, Rechúm, Chašabna, Maasejáš, Achijáš, Chanan, Anan, Malúk, Charim, Baana. *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** Tito všichni podepsali jménem celého národa, za prostý lid, za kněží, levity, vrátné, zpěváky, chrámové služebníky a za všechny muže i ženy, syny a dcery, pokud byli dost staří, aby chápali, o co jde, a kteří se oddělili od pohanů té země ke službě Bohu. Všichni přicházeli za svými představiteli a přísahali, že se budou podřizovat Božím zákonům, jak je vydal jeho služebník Mojžíš. Dále se každý zavázal neprovdávat své dcery za nežidovské muže a synům nevybírat nežidovské manželky. Také jsme slíbili, že nebudeme od pohanských venkovanů kupovat obilí ani jiné plodiny, které by přinesli na trh v den odpočinku nebo ve svátek. Každé sedmé léto necháme pole ležet ladem a odpustíme všechny dluhy svým židovským spoluobčanům. Zavázali jsme se odvádět pravidelně chrámovou daň, aby bylo dostatek prostředků na chrámový provoz. Bylo potřeba zajistit obětní chleby, obilí a maso na sobotní zápalné oběti a na oběti při měsíčním novu, na výroční svátky a mnoho dalších věcí pro chrámovou službu a očištění Izraele. Potom jsme rozlosovali pořadí, v jakém budou rodiny kněží, levitů a městského představenstva dodávat dříví pro zápalné oběti, jak je vyžaduje Mojžíšův zákon. Také první úrodu z pole i ze sadu jsme se zavázali obětovat Bohu. Chrámu bude podle zákona náležet i každý prvorozený syn a každé prvorozené dobytče. Kněžím budeme odvádět první semleté obilí, první ovoce, víno a olivový olej, a lévitům odvedeme desetinu všech výnosů. Při vybírání desátků ve všech městech bude přítomen kněz Áronova rodu a desetinu všeho, co se shromáždí, odvede k uskladnění do chrámových komor. Tam se budou podle zákona shromažďovat od izraelců i levitů zásoby obilí, vína a oleje pro kněze, vrátné a zpěváky, kteří konají službu ve chrámě. Tak jsme se společně dohodli, aby chrám netrpěl nedostatkem. Až dosud bydleli v Jeruzalémě převážně Židé vyššího postavení. Nyní měla být losem určena desetina obyvatel okolních měst a vesnic, která přesídlí do Jeruzaléma. Někteří se k tomu odhodlali dobrovolně a všichni si jich proto považovali. Následující řádky obsahují soupis provinčních úředníků, kteří se přestěhovali do Jeruzaléma, ačkoli většina čelných osobností, kněží, levitů, chrámových zaměstnanců a potomků Šalomounových úředníků zůstala i nadále v okolních judských osadách. (Jména v závorkách jsou rodokmeny). 4-6 Z pokolení Judova: Atajáš (Uzijáš, Zekarjáš, Amarjáš, Šefatjáš, Mahalalel, Peres) Maasejáš (Báruk, Kol-choz, Chazajáš, Adajáš, Jójaríb, Zekarjáš) Celkem 486 bojeschopných mužů z Peresových potomků. *** *** 7-9 Z pokolení Benjamínova: Salu (Mešulam, Jóed, Pedajáš, Kólajáš, Maasejáš, Ítíel, Ješajáš) Celkem 928 lidí z rodu Gabajsalajova pod vedením Zikrího Joelova a Judy Senúova. *** *** 10-14 Z kněží: Jedajáš Jójaríbův Jakín Serajáš (Chilkijáš, Mešulam, Sádok, Merajót, Achitúb velekněz) S nimi celkem 822 kněží kvalifikovaných pro službu v chrámě. Adajáš (Jerocham, Pelaljáš, Amsí, Zekarjáš, Pašchúr, Malkijáš) a s ním celkem 242 mužů. Amašsaj (Azarel, Achazaj, Mešilemót, Imer) a 128 bojovníků pod velením knížete Zabdíela. *** *** *** *** 15-18 Z levitů: Šemajáš (Chašúb, Azríkam, Chašabjáš, Buní); Šabetaj; Józabad. Ti měli na starosti provoz a údržbu chrámového nádvoří. Matanjáš (Míka, Zabdí, Asaf), předzpěvák při chvalozpěvech spolu s Bakbukjášem. Abda (Šamúa, Galal, Jedútún) Celkem všech levitů 284. *** *** *** Z vrátných: Akúb, Talmón a jejich rodiny, celkem 172 strážných. Ostatní Iz-raelci, kněží a levité zůstali na svých venkovských pozemcích. Chrámoví sluhové se usadili na Ófelu. Dohled nad nimi byl svěřen Síchovi a Gišpovi. 22-23 Vrchním levitou byl ustanoven Uzí (rodokmen: Baní, Chašabjáš, Matanjáš, Míka) z asafovců, kteří obstarávali chrámový zpěv. Podle příkazu krále Davida to byla jejich každodenní povinnost. *** Petachjáš (Mešézabel, Zerach, Juda) byl ustanoven pro styk s veřejností. 25-30 Sídla, kde se judejci usadili, byla tato: Kirjat-arba, Díbon, Jekabseel a okolní vesnice, Ješúa, Mólada, Bét-pelet, Chasar-šúal, Bee-ršeba a okolí, Siklág, Mekóna a okolí, Énrimon, Sorea a Jarmút, dále Zanóach, Adulám a okolí, Lakíš, Azek a okolní statky. Celé jejich území se rozkládalo od Bee-ršeby až po Hinómské údolí. *** *** *** *** *** 31-35 Benjamínovci se usídlili v Gebě, Mikmáši, Aji, Bét-elu a okolí, v Anatótu, Nóbu, Ananje, Chasóru, Rámě, Gitajích, Chadídu, Seboích, Nebalatu, Lódu a Ónu (v údolí řemeslníků). *** *** *** *** Někteří z judských levitů byli přestěhováni mezi Benjamí-novce. 1-7 Seznam kněží, kteří doprovázeli Zerubábele Šealtíelova a Jéšuu: Serajáš, Jir-mejáš, Ezra, Amarjáš, Malúk, Chatúš, Šekanjáš, Rechúm, Meremót, Idó, Ginetoj, Abijáš, Mijamín, Maadjáš, Bilga, Šemajáš, Jójaríb, Jedajáš, Salú, Amók, Chilkijáš, Jedajáš. *** *** *** *** *** *** Levité: Jéšua, Binúj, Kadmíel, Šerebjáš, Juda a Matanjáš, předzpěvák při chva-lozpěvech. Při bohoslužbách jim pomáhali Bakbukjáš a Uni, jejich příbuzní. 10-11 Z Jéšuova semene se narodil Jójakim, z něho Eljašíb a dál v postupných po-koleních Jójada, Jónatan a Jadú. *** 12-21 Za velekněze Jójakima sloužili kněží pod následujícími představiteli kněž-ských rodů: Merajáš (Serajášovci) Chananjáš (Jeremjášovci) Mešulam (Ezdrášovci) Jóchanan (Amarjášovci) Jónatan (Malúkovci) Josef (Šebanjášovci) Adna (Charímovci) Chelkaj (Merajótovci) Zekarjáš (Idovci) Mešulam (Ginetónovci) Zikrí (Abijášovci) Piltaj (Minjamínovci a Móadjášovci) Šamúa (Bilgovci) Jónatan (Šemajášovci) Matenaj (Jójaríbovci) Uzí (Jedajášovci) Kalaj (Salajovci) Eber (Amókovci) Chašabjáš (Chilkijášovci) Netanel (Jedajášovci) *** *** *** *** *** *** *** *** *** Během vlády perského krále Dareia, za působení levitů Eljašíba, Jójady, Jócha-nana a Jadúa, byly sestaveny rodokmeny všech čelných kněží a levitů. V knihách Kronik byla zapsána jména všech levitů až do doby Jóchanana Eljašíbova. Představenými levitů byli v té době Chašabjáš, Šerebjáš a Jéšua Kadmíelův. Ti řídili obřady díkůvzdání a chval spolu se svými soukmenovci, jak nařídil David, muž Boží. Vrátní, kteří dohlíželi nad vybíráním poplatků v branách: Matanjáš, Bakbukjáš, Obadjáš, Mešulam, Talmón, Akúb. Ti všichni působili za Jójakima Jéšuova, Józadakovce, když jsem byl judským místodržitelem a Ezdráš nejvyšším knězem a duchovním učitelem. 27-29 K zasvěcení městské zdi se sešli do Jeruzaléma levité z celé země, aby sloužili při obřadech a podíleli se na radostném díkůvzdání a zpěvech se svými cimbály, citerami a harfami. Shromáždili se i zpěváci z okolí města a z netófského kraje, z Bét-gilgálu a z okolí Geby a z Azmavetu. Zpěváci si totiž založili vesnice na předměstí Jeruzaléma. *** *** Kněží nejdříve posvětili sami sebe a levity, pak ostatní lid, brány a zeď. 31-32 Šel jsem v čele průvodu judských předáků a vystoupili jsme na hradby. Tam jsem rozdělil průvod na dvě větve, které postupovaly dlouhou řadou po hradbách, každá jedním směrem, za hlasitých chvalozpěvů. Doprava směrem ke Hnojné bráně šla jedna polovina judských předáků *** v čele s Hóšajášem, Azarjášem, Ezdrášem, Mešulamem, Judou, Benjamínem, Šemajášem a Jeremjášem. 35-36 S nimi trubači Zekarjáš (potomek Jónatanův, Šemajášův, Matanjášův, Míkajášův, Zakúrův a Asafův), Šemajáš, Azarel, Milalaj, Gilalaj, Maaj, Netanel, Juda a Chananí. Troubili na rohy, které pocházely ještě z Davidových dob. Celý tento průvod vedl kněz Ez-dráš. *** U Studničné brány vystoupili po schodišti podél Davidova paláce do Starého města Davidova a pokračovali k východní Vodní bráně. 38-39 Druhá větev, kde jsem byl i já, jim šla naproti opačným směrem podél Pecné věže, po Široké zdi přes Efrajimskou bránu, Starou a Rybnou bránu a věž Chananel, kolem věže Stovky a Ovčí brány až k Vězeňské bráně, kde jsme se zastavili. *** 40-41 Obě větve průvodu pak zamířily na chrámové nádvoří. Se mnou šli trubači Eljakím, Maasejáš, Minjamín, Míkajáš, Eljóenaj, Zekarjáš a Chananjáš, *** a zpěváci Maasejáš, Šemajáš, Eleazar, Uzí, Jóchanan, Malkijáš, Elam a Ezer. Za řízení sbormistra Jizrachjáše zněl jejich zpěv vskutku mohutně. Mnoho obětních darů bylo sneseno v ten radostný den, vždyť bylo proč se radovat! Nechyběly u toho ani ženy a děti, takže hlahol davu se rozléhal široko daleko. Toho dne byli ustanoveni správci skladů, obětních dávek, desátků a prvotin z úrody, aby je shromažďovali a uskladňovali podle starodávného Mojžíšova nařízení. To mělo být živobytí kněží a levitů, jejichž služby si judský lid velice považoval. Oceňována byla i služba zpěváků a vrátných, kteří vypomáhali při vzývání Boha a při očistných obřadech, jak je nařizovaly zákony Davidovy a Šalomounovy. Povolání chrámových zpěváků a sbormistrů, kteří měli řídit zpěv, chvály a vzývání, vzniklo totiž za krále Davida a jeho prvního sbormistra Asafa. Jako tehdy, tak i nyní za dnů Zerubábelových a Nehemjášových přinášeli lidé denní zaopatření pro chrámové zpěváky, vrátné a levity, a levité zase odváděli příslušný díl kněžím. Téhož dne se při předčítání Mojžíšova zákoníku narazilo na ustanovení, že Moábcům a Amóncům nemá být dovolena účast na chrámových bohoslužbách. Nechovali se totiž k Izraelcům pěkně. Najali si dokonce proroka Bileáma, aby Izra-elce proklel, Bůh však místo objednané kletby vložil do jeho úst slova požehnání. Když tedy bylo přečteno toto ustanovení, byli všichni cizinci okamžitě vypovězeni z chrámu. Ještě někdy předtím kněz Eljašíb, který byl správcem chrámových skladišť a dobrý přítel Tóbijášův, uvolnil pro něho velkou komoru, kde se dosud skladovaly obětní dary, kadidlo, nádoby, desátky z obilí, vína a oleje, které podle Mojžíšova ustanovení patřily kněžím, zpěvákům a vrátným. Nebyl jsem právě v Jeruzalémě, protože jsem nakrátko odcestoval do Babylona (bylo to v dvaatřicátem roce Artaxerxovy vlády). Když jsem se vrátil zpět a dozvěděl se o té nepřístojnosti, že totiž Eljašíb dal chrámové skladiště k dispozici Tóbijášovi, rozčilil jsem se a dal jsem všechny Tóbijášovy věci vyházet ven. Pak jsem místnosti nechal důkladně vyčistit a vrátil do nich bohoslužebné nádobí, obětní dary a kadidlo. Dověděl jsem se také, že lévité nedostávali to, co jim náleželo, a tak se i se zpěváky, kteří měli sloužit při bohoslužbách, rozešli na svá hospodářství. Pohádal jsem se kvůli tomu s představenstvem. "Jak jste mohli dopustit, aby Boží dům zůstal prázdný?" vyčinil jsem jim. Svolal jsem levity a znovu jim připomněl jejich povinnosti. A lidé opět začali přinášet desátky z obilí, vína a oleje do chrámových skladů. Tentokrát jsem pověřil správou skladu kněze Šelemjáše, písaře Sádoka a levitu Pedajáše, a jako pomocného skladníka jsem jim přidělil Chanana Zakúrova, Matan-jášovce. Měli pověst spolehlivých lidí a dalo se předpokládat, že budou svědomitě vydávat příděly svým spolubratřím. Pamatuj, Bože, a nezapomeň, co dobrého jsem učinil pro tvůj chrám! Jednoho sobotního dne jsem si na kterémsi statku povšiml, že tam lisují víno, nakládají na osly hrozny a fíky a další plodiny, aby je prodali v Jeruzalémě na trhu. A to byl, prosím, svatý den odpočinku! Hned na místě jsem jim to vytkl. Také týrští trhovci přicházeli do Jeruzaléma s rybami a jiným zbožím a vesele si obchodovali uprostřed města, sobota nesobota. Znovu jsem se musel ostře obrátit přímo na městské radní: "Pánové, takhle vy dbáte na svaté Boží příkazy? Nestačí vám, že díky vašim předkům, kteří jednali stejně, přišlo na Jeruzalém a celou zem neštěstí? To chcete přivolat znovu Boží hněv na izraelský národ znesvěcováním soboty?" Hned jsem vydal nařízení, že městské brány se musejí uzavřít v pátek se sou-mrakem a nesmějí být otevřeny před skončením dne odpočinku. Několik svých služebníků jsem poslal dohlédnout na to, aby skutečně nikdo z prodavačů nebyl vpuštěn do města. Jednou dvakrát nocovali obchodníci před hradbami, pak jsem se na ně obořil: "Tady nemáte co dělat! Povolil vám snad někdo tábořit u hradeb? Jestli vás tu ještě jednou uvidím, půjdete za mříže!" Od toho dne se tam v sobotu neukázali. Levitům jsem pak přikázal, aby svůj hřích dali před Bohem do pořádku a napříště brány pořádně hlídali, aby nebyl rušen svatý sobotní klid. Pamatuj, Bože, i na tento můj skutek ve své nekonečné dobrotě! Neušlo mi ani to, že si Židé brali manželky z řad Ašdódců, Amónců a Moábců, a jejich děti mluví ašdódsky, ale židovsky mluvit neumějí. Naučily se jen jazyku svých matek. Předvolal jsem si jejich rodiče a vynadal jim, do některých jsem se dokonce pustil pěstmi a vykrákal je za vlasy, dokud neodpřísáhli, že ani nepomyslí na sňatek s pohanskými ženami. "Copak nevíte, že přesně na tohle doplatil král Šalomoun? Nebylo krále nad něho, Bůh ho miloval a dosadil ho na izraelský trůn, a přece ho právě pohanské ženy svedly k modlářství, to jste už zapomněli?" naléhal jsem. "Ani jemu to neprošlo, a vám snad by měl Bůh takový hřích prominout?" Jeden ze synů Jójadových, vnuk nejvyššího kněze Eljašíba, si vzal dceru Sanbalata chorónského. Vyhnal jsem ho z chrámu. Viděl jsi, Bože, jak poskvrnili svatý úřad kněžský a levitský? Nezapomeň jim to! Tak jsem je očistil od pohanství, přidělil úkoly kněžím i levitům, aby každý přesně znal své povinnosti. Zajistil jsem pravidelné zásobování oltáře dřívím a náležité přinášení obětí a prvotin z úrody. Pamatuj na mne, Bože, ve své dobrotě. 1-3 Stalo se to třetího roku vlády krále Ahasvera, panovníka rozsáhlé persko-médské říše, jejíchž 127 provincií se prostíralo od Indie až po Etiopii. Toho roku se konaly hlučné oslavy v Šúšanském paláci, kam král sezval všechny své místodržitele, velmože a důstojníky ze všech koutů své říše. *** *** Oslavy trvaly šest měsíců a byly okázalým divadlem královského bohatství a slávy. Po jejich skončení uspořádal král týdenní slavnost pro všechny obyvatele Šúšanu, od představitelů města až po ty poslední sluhy na palácovém nádvoří a v hradních zahradách. Prostranství ohraničovaly bělostné, zelené a modré bavlněné závěsy na šarlatově rudých provazech, natažených mezi mramorovými sloupy se stříbrnými úvazy. Na mozaikách z černého, bílého, červeného a žlutého mramoru byly rozestavěny zlaté a stříbrné pohovky. Nápoje se podávaly v zlatých číších nejrůznějších tvarů a královské víno teklo proudem. Král nevydal žádný příkaz, který by omezoval množství vypitého vína. Každý muž si mohl dopřát, co jen hrdlo ráčilo. Také královna Vašti učinila hlučné oslavy pro ženy královského domu. Sedmý den hodokvasu měl král už poněkud obměkčené srdce a zamanul si, že se hostům pochlubí krásou své manželky. Přikázal proto svým sedmi eunuchům - Mehúmanovi, Bizetovi, Charbónovi, Bigtovi, Abagtovi, Zetarovi a Karkasovi - aby královnu přivedli v plné parádě, i s korunou na hlavě. Těšil se, jak všichni budou zírat, protože Vašti byla skutečně krasavice. Když jí však vyřídili králův vzkaz, odmítla vyhovět jeho rozmaru. Tu se ovšem král velmi rozčílil 13-14 a svolal své právní znalce, se kterými se měl ve zvyku radit, než vydal nějaké nařízení nebo zákon. Byli to Karšena, Šetar, Admata, Taršíš, Meres, Marsena a Memúkan. Dokonale se vyznali v paragrafech i ve veřejném mínění a měli plnou královu důvěru. *** Těm tedy předložil otázku: "Co s tím uděláme? Jaké možnosti dává zákon, když se královna vzepře králově příkazu, který jí byl řádně doručen?" Slova se ujal Memúkan: "Královna se provinila nejen proti vaší Výsosti, ale proti každému z velmožů i obyčejných občanů vaší říše, Veličenstvo. Až se rozkřikne, že královna si dovolila vzdorovat králově vůli, kdejaká žena si řekne, že jí man-žel také nemá co poroučet. Naše manželky si z ní vezmou příklad a než skončí den, bude po celém království spousta zbytečných mrzutostí. Navrhuji proto, pokud s tím budete souhlasit, abyste vydal královský příkaz podle neměnného práva perského a médského, že královně se navždy zakazuje předstoupit před vaše Veličenstvo, a královskou hodností abyste poctil jinou ženu, která si jí bude lépe vážit. Až se ta vyhláška rozšíří po celé vaší veliké říši, vzbudí to u žen větší respekt k jejich manželům, od největšího do nejmenšího." Králi i jeho poradcům se návrh zamlouval, a tak se podle něj zařídil a do všech provincií dal rozeslat vyhlášku, přeloženou do místních jazyků, že každý muž je pánem své rodiny. Jenže: když se král uklidnil, vzpomněl si na Vašti, na její jednání i na svou reakci. Z představy, že svou Vašti už nikdy neuvidí, ho přepadl smutek. Navrhli mu tedy: "Ať dá Veličenstvo vyhledat pro sebe nejkrásnější dívky, panny z celého království. Král pověří dozorce ve všech svých provinciích, aby shromáždili nejsličnější mladice, panny pro královský harém a kleštěnec Hegaj, správce harému, ať jim věnuje tu nejlepší péči. Která z nich se vám nejvíce zalíbí, tu učiníte královnou." Král se tento návrh jevil jako velmi dobrý, a proto rozkázal, aby to tak učinili. V Šúšanu byl jistý Žid jménem Mordokaj. Pocházel z kmene benjamínovců, jeho otec byl Jaír, děd Šimeí, praděd Kíš. Ten byl z Jeruzaléma odvlečen jako zajatec vítězným Nebúkadnesarem spolu s poraženým králem Jekonjášem a mnoha jinými. S ním žila jeho překrásná schovanka Hadasa, jinak Ester, osiřelá dcera jeho strýce, kterou po smrti rodičů adoptoval. Podle královské vyhlášky byla i ona odvedena do harému v Šúšanu, jako i mnoho jiných dívek. Hegajovi, správci harému, padla tak do oka, že by jí byl snesl modré s nebe. Zařídil jí vše potřebné, nutnou kosmetickou péči, a přidělil jí sedm vybraných dívek k osobní obsluze. Ester nikomu neprozradila svůj židovský původ, jak jí přikázal Mordokaj. Ten denně docházel do harémového nádvoří, aby se poptal, jak se jí vede a co se s ní děje. 12-14 Obvyklá praxe v harému byla následující: Každá dívka se nejdříve podrobila šestiměsíční kosmetické kůře, což bylo hlavně pravidelné potírání myrhovým olejem, a dalších šest měsíců ji mazali různými balzámy a voňavkami. Teprve pak, když na ni přišla řada, směla vstoupit ke králi a strávit s ním noc. K tomu si mohla vyžádat jakékoli šaty a klenoty. Večer byla přivedena ke králi a ráno byla zase odvedena do harému královských manželek. Tam pod dohledem eunucha Šaašgaze trávily zbytek života, aniž krále znovu spatřily, pokud si některou neoblíbil a nepozval ji k sobě jmenovitě. *** *** Když přišla řada na Ester, oblékla se podle rady Hegajovy. Sklidila velký obdiv. Ester tedy uvedli ke králi, bylo to v lednu sedmého léta jeho vlády. Král si nad všechny ženy a dívky zamiloval Ester tak, že ji rovnou nechal korunovat místo Vašti. Poté král uspořádal na počest Ester velkou hostinu pro všechny své velmože a úředníky. Štědře je obdaroval a všem svým provinciím poskytl velké daňové úlevy. Zbývající dívky byly přestěhovány do druhého harému. Mordokaj zatím zasedal v královské bráně. Ester dosud nikomu neprozradila svůj původ, jako předtím doma i teď v královském paláci dbala Mordokajových příkazů. Jednoho dne kdosi slyšel, jak se dva ze strážných, Bigtan a Tereš, spolu domlouvají, že krále zavraždí. Mordokaj se o tom doslechl na zasedání v královské bráně, oznámil to královně a ta předala vzkaz králi. Nastalo vyšetřování, spiklenci byli usvědčeni a popraveni. Celá událost byla zaznamenána před králem do kroniky. Krátce nato král jmenoval Hamana (syna Hamedatova z potomků Agagových) nejvyšším královským rádcem. Haman se stal druhým nejmocnějším mužem v říši a všichni ostatní dvořané se před ním museli klanět, jak nařídil král. Mordokaj se však před ním nesklonil. 3-4 "Pro tebe snad královský rozkaz neplatí?" ptali se ho. "Jsem Žid," byla jeho odpověď. Udali ho Hamanovi, aby se ukázalo, zda Mordokaj vydrží ve svém postoji. *** 5-6 Haman se rozzuřil: "To ho bude stát krk..." Ale zdálo se mu, že kdyby potrestal jen jeho, bylo by to málo. Chtěl vyhubit všechny Židy v celém království!" *** Aby zajistil úspěch celé akce, nechal Haman předpovědět její nejpříznivější dobu kartami. Losovalo se v dubnu dvanáctého roku Ahasverovy vlády a všeobecný pogrom určily karty (hebrejsky "purim") na únor příštího roku. Ve vhodné chvíli oslovil Haman Ahasvera: "Veličenstvo, po říši je rozptýlen jakýsi zvláštní druh lidí, kteří se řídí svými vlastními zákony a tvé zákony nechtějí poslouchat. Představují pro říši nebezpečí, které by král neměl přehlížet. Nejlépe by bylo včas je vyhubit. Pokud byste s tím souhlasil, nechť je to zapsáno a já bych přispěl na náklady deseti tisíci centy stříbra." Král sňal prsten a na důkaz své podpory jej odevzdal s plnou mocí Hamanovi, nepříteli Židů. "Stříbro si můžeš nechat," řekl mu, "a s těmi lidmi si dělej, co chceš". Za nějaké dva tři týdny si Haman povolal královské písaře a nadiktoval jim vý-nos pro guvernéry a místní správce všech provincií; každému byl přeložen do jeho vlastního jazyka či nářečí. Listiny byly podepsány jménem krále Ahasvera a zapečetěny jeho prstenem. Rychlí kurýři měli okamžitě doručit do nejzazších držav králův rozkaz, aby všichni Židé, muži i ženy, starci i děti, byli vyvražděni a totálně vy-hlazeni, a to třináctého dne měsíce adaru příštího roku. Jejich majetek propadá jako odměna vykonavatelům příkazu. "Vyhláška nechť je v opisech rozšířena do každé obce," stálo v průvodním listu, "aby se každý z našich lidí mohl včas připravit na určený den." Poslové okamžitě vyrazili z Šúšanského hradu. Král pak zasedl s Hamanem k pohárům, zatímco městem se šířil pláč. 1-2 Když se zlověstná novina donesla k Mordokajovi, a on pochopil, co to znamená, roztrhl svůj oděv, oblékl se do pytloviny a posypal se popelem. Tak vyšel s hlasitým nářkem do ulic a zamířil k paláci. Do paláce ovšem takto ustrojen nesměl, proto zůstal před bránou. *** Po všech provinciích, kam vyhláška došla, Židé podobně naříkali, modlili se a postili, oblékali pytlovinu a skrývali tvář v popelu. Když se to Ester od služebnictva dozvěděla, velmi zeslábla a poručila, aby Mordokaje umyli a převlékli. On to však odmítl. Poslala k němu tedy svého osobního sluhu Hatáka, aby zjistil, co se vlastně děje. Haták vyšel na náměstí před bránu a tam se od Mordokaje všechno dozvěděl: že Haman slíbil zaplatit neslýchanou sumu králi za povolení vyhubit Židy a že to povolení opravdu dostal. Mordokaj mu předal i královskou vyhlášku, aby ji odevzdal královně a požádal ji, aby se za svůj lid u krále přimluvila. 9-10 Haták všechno vyřídil, ale Ester Mordokajovi vzkázala toto: *** "Každý tady v paláci i v celém království ví, že vstoupit do vnitřního nádvoří králova paláce bez pozvání se trestá smrtí, ledaže by král příchozímu pokynul žezlem. A král mě k sobě nepozval už víc než měsíc." Když Haták vyřídil její odpověď, vzkázal zase Mordokaj královně: "Myslíš, že ty budeš z rozsudku smrti nad všemi Židy vyjmuta jen proto, že jsi v paláci? Jestli teď nic nepodnikneš, Bůh zachrání svůj národ jinak, ale ty sama stejně zahyneš. Ostatně - kdo ví, zda jsi se do královského paláce nedostala právě kvůli tomuto okamžiku?" Nato vzkázala Ester: "Jdi, svolej všechny Židy v Šúšanu a postěte se za mne. Nejezte ani nepijte tři dny a tři noci, já a moje dívky uděláme totéž. Potom, ačkoli je to přísně zakázáno, předstoupím před krále. Mám-li zahynout, zahynu." Mordokaj tedy šel a udělal, oč ho žádala. Po třech dnech oblékla Ester královské roucho a vstoupila do vnitřního nádvoří královského sídla, přímo proti trůnu, na němž seděl král. Ten, sotva královnu zahlédl, potěšen jí pokynul žezlem. Ester tedy přistoupila a dotkla se hlavice žezla. "Co si přeješ, královno Ester? Co pro tebe mohu udělat? I kdyby to měla být polovina království - bude tvoje!" "Jestli je libo vašemu Veličenstvu, nechť mě i s Hamanem dnes poctí svou přítomností na hostině, kterou jsem pro vás připravila." "Rychle přiveďte Hamana," zvolal král, "ať se splní Esteřino přání!" A zanedlouho se vskutku i s Hamanem dostavil k Esteřině tabuli. Při víně se pak naklonil král k Ester: "O cokoliv požádáš, dám ti. Víš, že ti nic neodmítnu, i o království se s tebou rozdělím!" 7-8 Ester odvětila: "Jestli jsem nalezla v očích krále zalíbení a chce-li splnit král mé toužebné přání, ať přijďte zítra opět s Hamanem na hostinu, kterou vám připravím. Pak vám povím, co mám na srdci." *** Haman se při odchodu z hostiny přímo vznášel blahem. Jenže pak uviděl v bráně Mordokaje, který ho ani tentokrát očividně nebral na vědomí, a rozčílil se. 10-11 Prozatím však ještě udržel hněv na uzdě. Došel domů a všem se chlubil, jak ho král zahrnuje přízní, pochvaloval si svou početnou rodinu i své bohatství, a vůbec - teď je hned po králi nejmocnějším mužem království. *** "Představte si," řekl, "Ester pozvala na hostinu jenom krále a mne! A na zítřek zrovna tak! Jenže," zachmuřil se vzápětí, "to všechno mě přestává těšit, když vidím toho Žida Mordokaje sedět u brány. "No tak co," navrhla mu manželka Zereš, "necháš postavit dvacetimetrovou šibenici a králi ráno řekneš, aby na ni Mordokaje pověsili. Pak už ti na hostině nic nemusí kazit náladu." Hamanovi se návrh líbil, a tak hned poručil vztyčit šibenici. 1-2 Té noci král nějak nedokázal usnout. Poručil tedy, aby mu přinesli kroniky památných událostí, že si aspoň něco přečte. Někdy k ránu narazil na zápis o vražedném spiknutí královských strážců Bigtana a Tereše, který byl včas odhalen Mordokajovou zásluhou. *** "Jak byl tenkrát odměněn ten Mordokaj?" ptá se svých sluhů. "Ani slovem jsme se mu nepoděkovali," odpověděli králi. "Kdo má dnes službu na nádvoří?" chtěl vědět král. Tou dobou právě vkročil na nádvoří Haman, aby si vy-žádal královo svolení pověsit Mordokaje na šibenici, kterou už nechal postavit. Sluhové vyhlédli a hlásí: "Na nádvoří je Haman!" "Uveďte ho," poručil král. Když Hamana uvedli, král se ho otázal: "Jak bych měl ocenit člověka, který mi dobře posloužil?" Koho může myslet jiného než mne? myslí si Haman. 7-8 A tak odpoví: "Ať ho obléknou do královského pláště a posadí na královského koně, na hlavu ať mu dají královskou korunu. *** Ale ne sluhové, nýbrž nejvýznamnější velmožové ať jsou mu k službám, povezou ho po městě a provolávají před ním: 'Tak jedná král s člověkem, kterého chce vyznamenat!'" "Výborně," řekl král. "Vezmi plášť a koně a prokaž tu poctu, jak jsi mi radil, Židovi Mordokajovi, který sedá v královské bráně. Nic z toho nevynech!" Vzal tedy Haman oděv a koně oblékl Mordokaje, vozil jej po městě a provolával před ním "Tak jedná král s člověkem, kterého chce vyznamenat!". Mordokaj se pak vrátil do královské brány, zatím co Haman se vlekl domů dokonale pokořen. Když pak manželce a ostatním doma vyprávěl, jak dopadl, řekli mu: "Jestli je Mordokaj opravdu židovského původu, nemáš proti němu nejmenší šanci. To bys šel hlavou proti zdi." Mezitím už dorazili královi poslové, aby Hamana odvedli na hostinu u královny Ester. Král s Hamanem se tedy opět sešli u Esteřiny tabule. Při víně se král obrátil ke královně: "Tak jaké je tvé přání, královno Ester? Co pro tebe mám udělat? Ať je to cokoliv, až do poloviny království, bude ti vyhověno!" Královna se tedy vzchopila a řekla: "Jestli jsem, Výsosti, získala vaši přízeň a uznáte-li to za vhodné, zachraňte můj život a můj národ! Byli jsme prodáni, aby nás všechny povraždili. Kdyby nás jenom prodali do otroctví, ani bych se o tom nezmínila, abych krále neobtěžovala." "O čem to mluvíš?" podivil se král. "Kdo by si dovolil vztáhnout ruku na královnu?" "Ten zloduch a nepřítel Haman", řekla Ester. Po těch slovech zůstal Haman před králem a královnou jako opařený. Král vstal a vyšel do zahrady. Také Haman se postavil, aby královnu prosil o milost, neboť z králova hněvu poznal, že je ztracen. Král se za okamžik vrátil, právě když Haman v zoufalství padl na královnino lehátko. "Tak ty se snad ještě chceš dotknout královny přímo v mém domě, v němž byl odhalen tvůj hněv?" zařval. Hamanovu tvář museli okamžitě zakrýt. Jeden ze sluhů, Charbóna, poznamenal: "Výsosti, na Hamanově dvoře stojí dvacetimetrová šibenice, kterou poručil postavit pro Mordokaje, vašeho zachránce před vraždou!" "Pověste ho tam," poručil král. Rozkaz byl splněn a král se pomalu uklidnil. Téhož dne, kdy Haman, nepřítel Židů byl oběšen, daroval král jeho dům královně Ester. Také Mordokaje přivedli před krále, protože Ester se přiznala, že byl jejím pěstounem. Král ho povýšil a dal mu také prsten, který odebrali Hamanovi. Ester ho pak ustanovila správcem bývalého Hamanova paláce. Ester promluvila před králem ještě jednou. Padla mu k nohám a v slzách prosila, aby zastavil zhoubu proti Židům, uvedenou již do chodu agagovcem Hamanem. Král jí pokynul žezlem, aby vstala. Postavila se tedy a přednesla svou žádost: "Bude-li to pro krále dobré a získám-li Vaši přízeň, odvolejte Hamanovu vyhlášku, která nařizuje vyhubit Židy v celé zemi. Jak bych se mohla dívat na to, jak má rodina a můj národ jsou masakrováni?" Král Ahasver odpověděl královně Ester i Židu Mordokajovi: "Esteře jsem dal Hamanův palác a jeho jsem nechal pověsit na šibenici za to, že vztáhl ruku na Židy. Máte teď královský prsten, napište tedy Židům královským jménem, co budete pokládat za dobré. Ale co bylo jednou královským prstenem pečetěno, to už nelze odvolat." 9-10 Okamžitě byli svoláni královští písaři - bylo to 23. dne měsíce sivánu - a Mordo-kaj jim nadiktoval novou vyhlášku, určenou všem Židům, místním úředníkům, správcům a knížatům všech sto sedmadvaceti provincií od Indie po Etiopii. Vyhláška byla přeložena do všech jazyků i nářečí říše. Mordokaj ji podepsal v zastoupení krále Ahasvera, zapečetil jeho prstenem a rozeslal po rychlých poslech na plnokrevnících, chovaných v královských hřebčincích. *** Dekret dával Židům na celém území právo bránit svůj život všemi prostředky jednotlivě i společně, zničit jakékoli síly, které by je napadly a jejich majetek zabavit jako válečnou kořist. Osudný den měl nastat 13. dne měsíce adaru. Opis tohoto dekretu měl být všude zveřejněn jako závazný zákon a rozšířen do všech sídel, aby se všichni Židé mohli připravit na setkání s nepřáteli. Kurýři na rychlých koních vyrazili z Šúšanských bran, pobízeni královským rozkazem. Mordokaj vyšel z paláce v královském, purpurovém a bílém rouchu, na hlavě velkou zlatou korunu, a v plášti ze sněhobílého plátna a šarlatu. Ulice Šúšanu byly plné jásotu. Židé se radovali a veselili a dostávalo se jim obecné úcty. Kamkoli dorazil nový zákon, nastaly Židům dobré dny veselic a oslav. Mnozí z pohanů se začali připojovat k Židům, protože se jich velmi obávali. Přišel 13.den měsíce adaru, kdy se měly uplatnit oba královské dekrety, den, kterého se nepřátelé Židů předtím už nemohli dočkat, aby je tvrdě ovládli. Stal se však pravý opak. Po celé říši se Židé opevnili ve svých sídlech proti očekávanému útoku, ale útok se nekonal, neboť Židé ovládli ty, kdo je nenáviděl Nikdo se jim nepostavil, protože se jich všichni báli. Místní správcové, místodržitelé provincií a všichni královští úředníci Židy podporovali, protože se báli Mordokaje, jehož jméno mělo velikou váhu nejen v královském paláci, ale i v okolních krajinách díky jeho neustále rostoucímu vlivu. Židé tedy pobili všechny své nepřátele. Na Šúšanském hradě padlo 500 lidí, 7-10 zabito bylo i všech deset synů Hamanových: Paršandata, Dalfón, Aspata, Pórata, Adalja, Arídata, Parmašta, Arísaj, Aridaj a Vajzata. Jejich majetek však zůstal nedotčen. *** *** *** Večer králi ohlásili počet obětí na Šúšanském hradě. "Pět set lidí jen v Šúšanu, k tomu deset synů Hamanových," obrátil se k Ester. "Co se asi dělo v ostatních městech? Nu, jsi spokojena? Nebo žádáš ještě něco? Bude ti vyhověno!" Ester odpověděla: "Jestli tedy král dovolí, ať je platnost jeho dekretu prodloužena ještě do zítřka a deset synů Hamanových ať je pověšeno na kůl." Král souhlasil, dodatek dekretu byl vyhlášen v Šúšanu a těla Hamanových synů pověšena na kůlech. Příštího dne židovské oddíly pobily ještě 300 mužů, ale kořisti se opět nedotkli. Podobně se shromažďovali Židé i v jiných městech říše na obranu svých životů a pobili celkem 75.000 nepřátel. Kořisti a dalších nepřátel si nevšímali. To se událo 13. dne měsíce adaru, následující den pak oslavovali vítězství. V Šúšanu trvaly boje dva dny, tedy i oslavy byly o den později. Proto lidé na venkově mají 14. dne měsíce adaru tradiční veselici a posílají si dárky a blahopřání. 20-22 Mordokaj sepsal všechny tyto události a rozeslal Židům po celé říši výzvu, aby poslední dva dny v únoru každého roku oslavovali tyto dny na památku záchrany Židů od nepřátel, kdy se den pohromy změnil v den vítězství, zármutek v radost a nářek v jásání, aby se navzájem hostili a obdarovávali chudé. *** *** Mordokajem navržený výroční svátek Židé přijali. 24-25 V tyto dny si Židé připomínají, jak Agagovec Haman, syn Hamedatův, který Židy sužoval, připravoval jim zhoubu a kartami vylosoval její datum; když se ta věc dostala před krále, vydal dekret, kterým se Hamanovy úklady obrátily proti svému autorovi, takže on i jeho synové skončili na šibenici. *** Protože los se persky řekne "pur", dostal tento svátek jméno Purim. Proto má tento spis také takový obsah, je zde napsáno to, co lidé zažili a jak celou událost hodnotili. Židé po celé říši tuto tradici převzali a předávali ji dál svým potomkům i přistěhovalcům. Jsou to pamětné a slavné dny pro všechny generace a památka na tyto události se tak udržuje v národních dějinách a nebude nikdy zapomenuta. Také královna Ester, dcera Abíchajlova a adoptivní dcera Žida Mordokaje, podepřela Mordokajův návrh vlastním dopisem. Oba jejich dopisy, ustanovující nový židovský svátek Purim, byly rozeslány Židům do všech 127 provincií Ahasverovy říše. Židé si v tyto dny už stejně připomínali národním půstem a modlitbami, takže Ester tento lidový zvyk pak jenom uzákonila. Král Ahasver uložil daně centrální říši i mořským ostrovům. Jeho rytířské činy, stejně jako vylíčení Mordokajova vlivu a poct, jakých od krále dosáhl, to vše je vylíčeno v kronice pro krále perské a médské. Žid Mordokaj byl hlavou královské rady a vlivem stál hned za králem. Mezi Židy byl velice vážen a oblíben, protože pečoval o dobro svého národa a blaho svých rodáků. V zemi Úsu žil muž jménem Jób. Byl to člověk bezúhonný a bohabojný. 2-3 Měl početnou rodinu, sedm synů a tři dcery, a byl neobyčejně bohatý. Jeho stáda čítala 7000 ovcí, 3000 velbloudů, 500 spřežení skotu a 500 oslic. K tomu u něho pracovalo mnoho služebníků. Byl daleko nejbohatším dobytkářem v širokém okolí. *** Pokaždé, když jeho synové slavili narozeniny, zvali své sourozence na hostinu. Stoly se prohýbaly pod vybraným jídlem a pitím. Když hostina skončila - a někdy to trvalo i několik dní, Jób je všechny pozval k sobě, aby se za ně modlil. Časně ráno obětoval za každého z nich zápalnou oběť. Říkal si totiž: "Třeba moji synové zhřešili a zarmoutili Boha." Tak to dělával po řadu let. Jednoho dne, když se nebeské bytosti shromáždily před Bohem, postavil se mezi ně i satan. Hospodin se ho otázal: "Odkud přicházíš?" Satan na to odpověděl: "Procházel jsem zemi a prohlížel si ji." Tu se Hospodin zeptal: "Všiml sis mého služebníka Jóba? Ne má na světě sobě rovného, ctí Boha a straní se všeho zlého." "Jaký div, že tě ctí, když se mu to tak dobře vyplácí, " s výčitkou poznamenal satan. "Vždycky jsi ho chránil, i jeho rodinu a majetek. Daří se mu skvěle - je se podívej na jeho bohatství! To se mu to uctívá! Ale zkus mu to sebrat, a uvidíš, bude-li ti žehnat!" "Dobrá," odpověděl Bůh. "Máš volnou ruku, pokud jde o jeho bohatství, jenom jeho těla se nedotýkej." S tím satana propustil. Netrvalo dlouho a katastrofa udeřila, když Jóbovi synové a dcery právě hodovali v domě svého nejstaršího bratra. 14-15 Do Jóbova domu přiběhl čeledín se zprávou: "Šebovci nás přepadli na poli při orání, všechnu čeleď pobili a dobytek odehnali. Jediný já jsem utekl." *** Ani nedomluvil a přiběhl další s ještě horší novinou: "Na pastvině spadl oheň od Boha a zabil všechny ovce i pastevce, jenom já jsem zůstal naživu." Sotva to dořekl, vpadl dovnitř další muž a křičel:. "Tři bandy Kaldejců přepadly stádo velbloudů, povraždily hlídače a stádo odehnaly," křičel. "Nikoho neušetřili, než mě!" 18-19 K dovršení všeho čtvrtý posel zvěstoval: "Tvoji synové a dcery právě hodovali v domě nejstaršího, když se přihnal z pouště uragán, strhl dům a všechny je pohřbil v sutinách. Pře žil jsem jenom já jediný!" *** Když Jób vše vyslechl, povstal, roztrhl svůj oděv, padl tváří do prachu a zašeptal: "Nahý jsem na svět přišel, nahý ho zase opustím." "Bůh si vzal zpátky jen to, co mu stejně patřilo. Buď požehnáno jeho jméno!" Ani přes to hrozné neštěstí nepřešla přes jeho rty výčitka vůči Bohu. Nebeské bytosti se znovu shromáždily před Hospodinem a satan byl opět mezi nimi. Hospodin se ho otázal: "Odkud přicházíš?" Satan odpověděl: "Procházel jsem zemi a prohlížel si ji." Tu se Hospodin zeptal: "Všiml sis mého služebníka Jóba? Ne má na světě sobě rovného, ctí Boha a straní se všeho zlého. A to i přesto, že jsem ti dovolil oloupit ho bez příčiny o všechno, co měl." 4-5 "Kůži za kůži," odpověděl satan. "Vlastního života si člověk cení nadevšecko. Jen se dotkni jeho těla a do očí tě prokleje!" *** "Budiž," odvětil Hospodin, "dělej si s jeho tělem co chceš, ale na život mu nesahej." S tímto svolením satan odešel a hned postihl Jóba ošklivými vředy na celém těle. Svědily tak, že se Jób škrabal starým střepem, vyhrabaným na smetišti. Manželka nad ním vrtěla hlavou: "Jak můžeš uctívat Boha, který na tebe tohle všechno dopustil? Tak za to Bohu zase pěkně poděkuj!" On však odpověděl: "Jak můžeš mluvit tak bezbožně? Copak máme právo přijímat od Boha jen příjemné věci a nepříjemné odmítat?" Ani v tomto trápení se Jób vůči Bohu neprohřešil jediným slovem. Když se o Jóbově neštěstí doslechli tři jeho přátelé, sešli se u něho, aby ho potěšili. Byli to Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský. Našli Jóba tak zuboženého, že ho nejdřív vůbec nepoznali. Pak vykřikli zděšením a propukli v pláč. Na znamení účasti roztrhli své oděvy a hlavu si posypali popelem. Pak se posadili kolem Jóba a sedm dní a nocí mu dělali mlčenlivou společnost, neboť pro tak velké utrpení nedokázali najít vhodná slova. Pak promluvil Jób a proklel den svého narození: 2-3 "Prokletý den, kdy jsem se narodil, prokletá noc, kdy jsem byl počat! *** Ať jsou navěky zapomenuty, ať je Bůh škrtne a pohřbí ve věčné temnotě! Ano, ať zmizí ve tmách a temný mrak je zahalí! Ať jsou navždy vymazány z kalendáře, ze svého měsíce i roku! 7-8 Kéž ta noc byla neplodná, kéž v ní nebylo žádné rozkoše! Kéž ji proklejí znalci zaklínání, *** aby se její hvězdy zatměly a nikdy nad ní nevzešlo ráno! Kéž je prokleta za to, že dopustila mé početí a přivedla mě na svět, kde mě čekalo tohle trápení! 11-12 Proč jsem nezemřel při porodu, proč mě nechali žít? Proč mě kojila má matka? *** Mohl jsem teď mít pokoj, v klidu jsem mohl spát, 14-15 stejně jako králové a knížata s celou jejich slávou, jako velmožové s hrady plnými zlata a stříbra! *** Kéž jsem se narodil mrtvý, nikdy se nenadechl a nikdy neuviděl světlo! Vždyť mrtvý už nemůže napáchat nic zlého a unavený dojde v smrti odpočinku! Vězňům se uleví, už nemusejí poslouchat křik dozorců. Bohatí i chudí jsou si tam rovni, otrok je svobodný od svého pána. 20-21 Ach, proč dostávají život ubožáci, když je tak plný hořkosti? Když touží po smrti jako hladový po jídle? *** Jaká úleva, když konečně spočinou v hrobě! Proč se rodí člověk, jemuž je Bohem určeno trpět a zoufat si? Pro samé vzdychání nedokážu pozřít sousto, nářek ze mne prýští jako pramen vody. 25-26 Čeho jsem se vždycky bál, to mě postihlo. *** Nijak jsem si nehověl ani nelenošil, a přece na mě dopadla zhouba." Na to promluvil Elífaz Témanský: "Dovolíš, abych k tomu taky něco řekl? Kdo k něčemu takovému může mlčet? 3-4 V minulosti jsi tolik zarmoucených lidí napomínal, aby důvěřovali Bohu, povzbuzoval jsi slabé a klesající a pozvedal ty, kdo byli na dně a zoufalí. *** Ale teď, když došlo na tebe, neseš to těžce a jsi zničený. Neměl bys právě teď osvědčit svou důvěru v Boha? Věřit, že se postará o toho, kdo žije správně? 7-8 Uvaž přece: už jsi někdy viděl, že by trestal spravedlivého a nevinného? Zkušenost mne naučila, že kdo rozsévá zlo a trápení, ten ho taky sklidí. *** Zhyne v Božím hněvu, Boží dech ho odvane. Může řvát jako mladý lev, stejně ho zhouba nemine. Vyhladoví jako starý, bezzubý lev, jeho mláďata se rozprchnou. 12-13 Bylo mi to zjeveno v nočním vidění, jako by se ke mně kdosi přikradl a pošeptal mi to do ucha, když ostatní spali. *** Popadl mě strach, hrůza mě zachvátila, jako by se přede mnou zjevil duch, tak se mi zježily vlasy. Cítil jsem něčí přítomnost, ale nikoho jsem neviděl. Pak z toho strašidelného ticha ke mně promluvil hlas: "Je snad člověk spravedlivější než Bůh? Čistší než sám Stvořitel?" 18-19 Jestliže Bůh nemůže spoléhat na své anděly (vždyť ani oni nejsou neomylní), což teprve na člověka, ten pozemský prach, kterého rozmáčkne stejně snadno jako mola! *** Ráno je plný života - a večer je mrtvý, dřív než se kdo nadál. Zrovna jako sfoukneš svíčku, najednou je po něm, konec! Volej si o pomoc, nikdo tě neslyší. Žádný z andělů se k tobě neobrátí. Bezmocně hynou pošetilci, sami jsou obětí vlastního vzteku. Odvrácení od Boha může přinést chvilkovou výhodu, ale na konci je zkáza. Jejich děti tu zůstanou bez pomoci, bez ochrany. 5-6 Jejich úrodu sklidí cizinec, z jejich bohatství se nasytí kdekdo, jen ne oni. Bída bude údělem těch, kdo rozsévají semeno zla. *** Člověk je určen pro trápení tak samozřejmě, jako že plameny šlehají vzhůru. Radím ti tedy: předstup před Boha a vyznej mu své hříchy. Vždyť on je Bůh mocných a nepopsatelných zázraků a nesčíslných divů, on dává zemi déšť a polím vláhu, povyšuje ponížené a utěšuje soužené. On kazí úklady zákeřníků, spiklence chytá do jejich vlastních pastí, jejich záměry nevyjdou. Za denního světla tápou jako slepci, v pravé poledne je obklopuje tma jak o půlnoci. Bůh zachraňuje nešťastníka z ruky násilníků, ubožákovi dává naději a pomlouvačům zavírá ústa. Blažený je člověk, kterého Bůh trestá! Nepohrdej kázní Všemohoucího! Ano, jeho ruka uhodí, ale také obváže a uzdraví. Vysvobozuje znovu a znovu, nenechá tě padnout. Zachová tvůj život v čas hladu, ukryje tě před válkou. Pomluvy se tě nedotknou, zkázy se nemusíš bát. Vysměješ se zhoubě i hladomoru, dravá zvěř se ti vyhne, šelmy tě nechají na pokoji. Ani o svůj dům si nemusíš dělat starosti, zatím co jsi pryč. Vše najdeš na svém místě. Tvým synům se dobře povede, potomků budeš mít jak trávy. Tvůj život bude dlouhý a plodný. Dozraješ jako klas na poli, než nadejde čas sklizně. Přesvědčil jsem se, že to všechno je pravda. Dej na má slova, uvidíš sám!" Na to odpověděl Jób: "Kéž by někdo zvážil můj zármutek a moje neštěstí! Jsou těžší než písek na všech pobřežích. Sotva už vím, co mluvím. Střely Všemohoucího mě zasáhly, otrávený šíp probodl mé srdce, všechny Boží hrůzy se proti mně srotily. 5-7 Hýká snad divoký osel, dokud má dostatek trávy? Bučí býk, dokud má co žrát? Může si člověk pochutnat, když nemá sůl? Stačí si představit neosolený syrový bílek - všechna chuť mě přejde. To, čeho jsem se štítil, si nyní užívám. *** *** 8-9 Kéž by mi Bůh dopřál, po čem už dlouho toužím - rychlou smrt, která by mě vysvobodila z toho trápení! *** Měl bych při tom alespoň útěchu, že jsem se nikdy nevzepřel proti jeho svatému slovu. Proč mě ještě neopustily mé síly? Jak dlouho to mám ještě vydržet? Copak jsem kámen bez citu, mám snad tělo ze železa? Copak mi nikdo nepomůže, nebo alespoň nepochopí? Mluvíte se mnou tak nelítostně, jako byste se vůbec nebáli Boha. 15-18 Vždyť vy jste, bratři, jako ten potok, co jen kypí vodou, dokud tají sněhy, ale vytratí se, když uhodí vedra. Karavany u něj marně hledají osvěžení, nemají čím svlažit rty, hynou žízní. *** *** *** 19-21 Karavany z Témy a Šeby ho toužebně vyhlížejí, místo osvěžení se však dožijí zklamání. Stejně jsem se zklamal i já ve vás - místo pomoci jste se s hrůzou odvrátili. *** *** Proč? Chtěl jsem snad od vás něco? Prosil jsem vás o nějakou laskavost? Žádal jsem vás snad o pomoc? Poučte mne, ale tak, abych porozuměl - a zmlknu. Řekněte mi, co špatného jsem udělal? 25-26 To všechno, co mi tady říkáte, zní pravdivě, ale o co vám jde, když mi stále domlouváte? Zasloužím si snad odsouzení za svůj zoufalý výkřik? *** To by bylo stejně necitelné jako ublížit sirotku, jako prodat přítele. Podívejte se na mě! Copak bych vám lhal do očí? Přestaňte mě obviňovat, opravdu jsem nic zlého nespáchal. Nekřivděte mi! Myslíte si, že neznám rozdíl mezi dobrem a zlem? Že bych se nepřiznal ke svým pokleskům? Co se člověk na zemi nalopotí! Dře se jak otrok a nemá to konce. Jak se už těší na večer, na konec týdne a na odpočinek! Zrovna tak se mi vlečou ty poslední krušné měsíce, ty nekonečné noci. Když ulehnu, říkám si: "Kéž by už bylo ráno!" A pak se zas nemohu dočkat večera. Má kůže je plná červů a strupů, rozpraskaná až do masa. Tak se vleče den za dnem, beze smyslu a bez užitku. Život mi uplynul jak pára nad hrncem, co dobrého mě může čekat? Dnes jsem ještě tady, ale už brzo vám zmizím z očí navždy. Jako se rozplyne oblak, tak ani z mrtvého nic nezůstane, nevrátí se ke svým, už nikdy nevstoupí do dveří. Ach, nedokážu mlčet, musí to ven, všechna má úzkost a hořkost. Ó Bože, copak jsem netvor, že mě tak pronásleduješ? 13-14 Ani ve spánku mi nedáš zapomenout na mou bídu, jen zamhouřím oko, děsíš mě sny a noční můrou. *** Než takhle žít dál, to už je lepší se oběsit. K čemu je takový život? Pohrdám jím. Je to zbytečné. Proč mě nenecháš na pokoji? To ti stojím za to, abys mě takhle trápil? Musíš mě každý den znova mučit a zkoušet, co ještě vydržím? Nemůžeš mě nechat ani na chvilku vydechnout? Jestli jsem zhřešil, řekni mi to! Řekni, co zlého jsem udělal! Proč sis mě vzal tak na mušku, že se mi život stal nesnesitelný? Nemohl bys mi odpustit, aby všechno bylo jako dřív? Vždyť za chvíli ze mne nezbude než prach a popel, vzejde jitro a já tu nebudu." Nato Jóba přerušil Bildad Šúchský: "To už by stačilo, Jóbe, nemyslíš? Zastav konečně proud své výmluvnosti! Myslíš, že Bůh křiví právo, obrací naruby spravedlnost? Jestli tvoje děti proti němu zhřešily, musel je potrestat. Ale ty jsi naživu, můžeš ještě hledat Boha a prosit o odpuštění. Když budeš ryzí a přímý, vyslyší tě a odpoví, obnoví tvůj dům i důstojnost. I když jsi začal s málem, skončíš v nadbytku. Jen se začti do historie a pouč se od minulých generací. Jsme tu teprve od včerejška, všechno naše poznání je tak nicotné a prchavé jak stín. Ale naši předkové nashromáždili moudrost mnoha věků, vyplatí se jí naslouchat. Co zjistili? Rákosí roste jen tam, kde je voda, papyrus najdeš jen na mokřinách. Vyschne-li bažina, uschne i rákos, mnohem rychleji než tráva, ani nedoroste k posekání. Tak dopadne každý, kdo zapomněl na Boha: jeho naděje vyschne, a to je jeho konec. Všechno, nač spoléhá, ukáže se pouhou pavučinou. Opře se o ni - neudrží ho. Hledá bezpečí ve svém domě - i ten se mu zhroutí. Za svítání se zdá svěží a plný života, jako strom, který rozkládá větve nad celou zahradou. Jeho kořeny prorůstají i kamennými valy. Ale jak je jednou poražen, sotva někdo vzpomene, že tu kdysi stával, vzápětí jiné rostliny vyraší na jeho místě. Ale Bůh nezavrhne přece dobrého člověka, ani nepožehná zlosynovi. Uvidíš, zase se budeš smát a jásat radostí. Tvoji protivníci budou zahanbeni a po zlomyslnících se slehne země!" Jób odpověděl: "Ano, tohle všechno vím. Ale copak může být v Božích očích nějaký člověk vskutku dobrý? Když se s Bohem dostane do pře, dokáže odpovědět na jedinou z tisíce jeho otázek? Bůh je tak mocný a moudrý, kdo se mu postaví na odpor? Když se rozhněvá, hory se třesou a padají, země se chvěje v základech. Slunce nevyjde a hvězdy přestanou svítit na jeho rozkaz. To on přece rozprostřel oblohu a vymezil břehy oceánům. On to byl, kdo rozmístil hvězdy v souhvězdí Lva, Oriona i Kuřátek, sestavil i jižní zvířetník. Jeho divy jsou neuvěřitelné a nespočetné. Obchází kolem nás, neviditelný, nepostřehnutelný. Když si usmyslí někoho zničit, kdo ho zastaví? Komu se musí zodpovídat? Ne, Bůh si nedá rozmluvit svůj hněv. Lidská pýcha před ním padá do prachu. Kdo jsem já, abych se přel s Všemohoucím, nebo se s ním dokonce hádal? I kdybych byl bez poskvrny, nenašel bych slov, jen bych musel prosit o milost. A i kdyby mi odpověděl, sotva bych dokázal uvěřit, že vyslyšel můj křik. Vždyť mě ničí zaživa, bez příčiny mě stíhá rána za ranou. Ani vydechnout mě nenechá, naplnil můj život hořkostí. Všechnu sílu a spravedlnost si nechává pro sebe. Nemám zastání. Ale co já? Jsem já spravedlivý? Uznávám to - nejsem. I kdybych byl jakkoli zbožný, Bůh mě stejně usvědčí. Mohl bych být sebenevinnější - ale nestarám se o to, jakože moje svědomí je čisté, není mi to k ničemu. Dobrák nebo darebák, Bůh zahubí oba. A když pohroma dopadne na nevinného, ještě se mu vysměje. Svět si rozdělili násilníci, soudci jsou ke zlu slepí. Kdo za to může, když ne on? Mé dny uplynuly jako voda, nic dobrého z nich nezbylo. Mé roky přeletěly jako vítr, jako orel, když se vrhá na kořist. Kdybych si i přestal stěžovat a smířil se s osudem, naložíš mi tím větší trápení, Bože, nic mi nepromineš. K čemu se tedy namáhat? I kdybych se umyl sněhem a ruce do běla vydrhl louhem, stejně mě strčíš do bláta a zas budu před tebou jen špinavý tulák. 32-33 Ubránit se ti nelze, vždyť nejsi obyčejný smrtelník jako já. Kdybys byl, mohli bychom se střetnout v rozhovoru, předložit svůj spor nestrannému rozhodčímu. Ale takhle - kdo se mě zastane? *** Ach, ať už mě konečně přestane mučit, abych se nemusel pořád děsit, co ještě na mě vytasí! Pak bych se před něj směle postavil a řekl mu, že jsem si to nezasloužil! Dost! Už nechci žít. Jsem si odporný. Řeknu to, jak to cítím, bez oklik a bez příkras. Řeknu Bohu: Když už mě hubíš, řekni mi aspoň proč. To se ti zdá správné, týrat a mučit tvora, kterého jsi sám stvořil? A zdá se ti správné, zároveň přát úspěch a radost bezbožníkům? 4-7 Copak jsi stejný jako lidi? Žiji tak krátce, a ty ještě vyhledáváš mé chyby, ač jsem na tebe zcela odkázaný! Proč jsi zaměřen na mé nedostatky, když víš mnohem lépe než kdokoli jiný, že nejsem svévolník. Dělá ti to snad radost, že jsem ti vydán na milost a nemilost? *** *** *** Sám jsi mě stvořil, a teď mě ničíš. Z prachu jsi mne stvořil - pamatuj na to - chceš mě snad zase rozdrtit na prášek? Přelévals mě z nádoby do nádoby jako mléko, až jsem se srazil jako sýr. Obdařils mě svaly, potáhl je kůží a vyztužil kostmi a šlachami. Darovals mi život a byls ke mně tak laskavý, tak dobrotivě jsi o mne pečoval. 13-14 A přitom po celou tu dobu jsi číhal na můj sebenepatrnější poklesek, abys mě nelítostně zničil, zahubil mě bez milosti. *** Běda mi, jsem-li bezbožný, běda mi, jsem-li spravedlivý. Tak jako tak musím žít v ponížení a hanbě. K čemu to je? Sotva se jen maličko pozvednu, vrhneš se na mě jako lev, abys mi ukázal, jak jsi silný a zlomil mi vaz. Přivádíš proti mně nové a nové svědky, stupňuješ svůj hněv, celé armády na mě posíláš. Proč jsi mě vůbec přivedl na svět? Proč jsem nezemřel při porodu? Mohl jsem být ušetřen téhle mizérie, z matčina těla bych putoval rovnou do hrobu. Nevidíš, jak málo dnů už mi zbývá? Už nestojím ani o úlevu. Nech mě na pokoji a dopřej mi vydechnout, než sestoupím do země stínů, odkud není návratu, do země temné jak půlnoc, kde vládne smrt a rozklad, kam ani nejmenší paprsek nepronikne." Nato odvětil Sófar Naamatský: "Není už na čase zarazit ten vodopád slov? Řečněním se chceš ospravedlnit? Mám já mlčet k tomu, jak se vysmíváš Bohu a nikdo tě neusadí? Vynášíš se tady svou nevinností! Jen kdyby Bůh chtěl promluvit a říct svůj názor! Kdyby ti tak chtěl ukázat, jak tě vidí on i v těch nejtajnějších zákoutích tvého nitra! Zjistil bys, že Bůh tě jen zbavuje nepravostí. Dokážeš prozkoumat Boží úmysly, obsáhnout velikost Všemohoucího? Jeho dokonalost převyšuje nebesa - co jsi ty proti němu? Jeho vědění je bez hranic - čím se mu chceš rovnat? Jeho duch přesahuje pevniny i oceány. Když on popadne viníka a svolá nad ním soud, kdo mu to překazí? On ví, co jsou lidé zač, zná dokonale jejich špatnosti - i bez vyšetřování. Má snad lidskou faleš přehlížet? Že by se moudrost usídlila v člověku? To spíš osel porodí lidské nemluvně. 13-14 Než předstoupíš před Boha a pozvedneš k němu ruce, očisti se od svých ničemností a odlož všechnu neupřímnost. *** Jen tak, čistý od všech poskvrn, se můžeš směle postavit před Boha. Tvé trápení bude zapomenuto, i vzpomínky na ně se rozplynou jako dým. Tvůj život se rozjasní, mraky vystřídá polední jas. S nadějí se ti vrátí i odvaha, v klidu budeš odpočívat. Bez obav budeš uléhat, tvé rady budou ceněny u všech. Bezbožníci ale neuniknou, jejich nadějí je pouze smrt." Do toho vpadl zase Jób: "No ovšem, vy jste ti praví, s vámi vymře všechna moudrost! Jako bych tohle všechno nevěděl stejně dobře jako vy! Nakonec se mi i přátelé vysmívají, protože Bůh přestal odpovídat na mé modlitby, ačkoli se necítím vinen. Když se někomu dobře vede, to se hned povyšuje nad chudáka, který je na dně. Ale i zlodějům a darebákům se vede dobře; především těm, kdo Bohu "koukají do karet" a dobře rozumí, co Bůh dělá. Těm, kdo i Bohu umí poradit. Je to snad důkaz, že Bůh je na jejich straně? 7-9 Rozhlédni se kolem sebe a pouč se. Pozoruj dobytek, ptáky v povětří, ryby v moři, rostliny na zemi: není to všechno dílo Boží? *** *** Všechno živé je v jeho rukou, i každé naše nadechnutí. Jako jazyk rozeznává chuť, tak ucho rozlišuje slova a rozum jejich smysl. Je pravda, že s věkem přibývá zkušeností a vědomostí? Pravá moudrost je jen u Boha. Jen on ví, co dělá a proč. Kdo znovu postaví, co Bůh zbořil? Kdo otevře člověka, kterého on zavřel? Když zadrží déšť, země se změní v poušť. Když pošle příval, odplaví břehy. Všechna moc a moudrost je jeho, vládne podvodníkům stejně jako podvedeným. Rádce a soudce odhaluje jako hlupáky, z králů činí otroky a z otroků krále. Knížata odvádí do zajetí, mocné svrhuje do prachu, umlčuje rady moudrých, starce zbavuje soudnosti. Urozené zahrnuje opovržením, moc vládců obrací vniveč. Odhaluje tajné věci, rozhání i temnotu smrti. Dává povstat národům a přivádí je zas k pádu, dopřává jim vzestup a vzápětí je vymaže z mapy světa. Zatemňuje rozum státníků, takže tápou v slepých uličkách a jako opilci se bezmocně potácejí. Podívejte se, to, co mi říkáte, jsem viděl a slyšel nesčetněkrát. Co víte vy, to vím taky. Nejsem pozadu. Nejsem o nic hloupější než vy. Kdybych tak mohl mluvit s Všemohoucím, předložit svou věc přímo jemu! Myslíte si, že tomu všemu rozumíte, hrajete si na doktory, ale léčit neumíte. Kdybyste aspoň nežvanili, vypadali byste věrohodněji. Poslouchejte přece taky trochu mou obhajobu, uvažujte o mých argumentech! To se musíte zastávat Boha tím, že mu vkládáte do úst něco, co nikdy neřekl? Kdo vám řekl, že Bůh stojí o to, abyste mluvili za něj? Myslíte, že on stojí o takovouhle pomoc, že vás potřebuje jako advokáty? Jen si dejte pozor, aby si na vás neposvítil! Myslíte, že se dá napálit jako nějaký člověk? Se zlou se potážete, jestli se pokusíte zbožně lhát! To nemáte žádný respekt před jeho majestátem? Jak se toho můžete opovážit? Všechny vaše řečičky nestojí za zlámaný pětník, vaše obrana je z hlíny! Držte teď jazyk za zuby a nechte mě mluvit - řeknu, co si myslím, ať se se mnou stane cokoliv. I kdyby mě to mělo stát život, povím vám, co mám na srdci. Ať mě za to Bůh třeba zabije, dobrá, počítám s tím. Ale svoje mu řeknu. Mám k dobru aspoň to, že nejsem bezbožník, který by se nesměl před něj vůbec postavit. Poslouchejte dobře, prosím vás, poslouchejte! Tvrdím a trvám na tom, že jsem se ničím neprovinil. Kdo mi může dokázat opak? Jestli mě usvědčíte ze lži, neřeknu už ani slovo a zemřu. Ó Bože, o dvě věci tě prosím, abych se před tebe odvážil postavit. Zastav ten strašný soud nade mnou a zbav mě té ochromující hrůzy z tvé přítomnosti. Zavolej mě - jak rád se ti ozvu! Nebo mě nech k tobě promluvit a odpověz mi. Řekni - co jsem spáchal? Pomoz mi! Ukaž na můj hřích! Proč se ode mne odvracíš? Proč mě považuješ za nepřítele? Chceš osočit spadlý list točený větrem, chceš honit suché stéblo? Zanevřels na mě kvůli hříchům a pošetilostem mého mládí? To mé hříchy stále jen sepisuješ? Jsem jako ve vězení, tvé oko hlídá každý můj krok, každý můj pohyb. Rozpadám se jako zetlelý strom, jako plášť prožraný moly. Lidský věk je tak krátký, ale trápení v něm víc než dost. Na chvíli rozkvete, ale vzápětí vadne jak utržená květina. Musíš být tak přísný, účtovat tak nesmlouvavě? Copak můžeš očekávat neposkvrněnost od toho, kdo se poskvrněný už narodil? Tak krátký čas jsi vyměřil člověku, jeho měsíce jsi odpočítal, ani o den si je neprodlouží. Přestaň už na mě upírat svůj zrak, nech mě oddechnout, než zemřu. Strom má aspoň naději, když ho porazí, že vyrazí nový výhonek, i když kořeny zestárnou a pařez ztrouchniví. Jakmile ucítí vláhu, vypučí a vyžene listy jako nový stromek. Když však zemře člověk, kam se poděje jeho duch? Jako se vypaří voda z louže, jako vyschne za veder koryto říčky, tak ulehne naposled člověk a neprobudí se tak dlouho, dokud budou existovat nebesa. Kéž bys mě ukryl v hrobě a nevzpomněl na mne, dokud nepomine tvůj hněv! Kdyby tak mrtvý mohl znovu ožít, jak rád bych čekal v hrobě na své vzkříšení! Zavolal bys a já bych se ti ozval, zas by ses těšil ze svého stvoření. Byl bych pak dokonalý, už bys nemusel nic připisovat do seznamu mých hříchů. Všechna má provinění by skončila v koši na odpadky. Hory ohlodává déšť a vítr, skály pukají a drolí se, voda podemílá břehy a odplavuje půdu. Nic tu není na věky, tím méně člověk. Dotíráš na něj, svraskne mu tvář a odejde ze scény. Zda jeho děti potkala sláva nebo hanba, je mu už jedno. Se svou bolestí zůstane nakonec sám." Nato promluvil Elífaz Témanský. "Vždycky's byl pokládán za rozumného člověka, Jóbe, teď ale mluvíš jako blázen. Jako bys byl nadmutý východními naukami. K čemu všechny tyhle pošetilé řeči? 4-5 Copak se nebojíš Boha, ani trochu úcty před ním nemáš? Už jen to, jak mluvíš, je hřích, i když maskovaný chytrými slovy. *** Nemusím k tomu nic dodávat, ne já, ale tvůj vlastní jazyk tě usvědčuje. 7-8 Myslíš si, že jsi nechytřejší pod sluncem? Byls tady snad dřív než tyhle kopce kolem? Zúčastnil ses tajných porad s Bohem? Jak můžeš být tak domýšlivý? *** Co víš navíc oproti nám? Čemu rozumíš líp než my? Podívej se, někteří jsme tu starší než tvůj otec. Boží útěcha ti nestačí? Byli jsme snad málo citliví a ohleduplní? Proč se tak rozčiluješ a blýskáš očima? S Bohem se odvažuješ mluvit takovým tónem? Kdo na světě je tak čistý a spravedlivý, že si může dovolit volat Boha před soud? 15-16 Ani na andělé se Bůh nemůže spolehnout, tím méně na člověka, který od malička nasával hřích jako houba. *** 17-19 Poslyš, tohle je má osobní zkušenost, potvrzená mnoha generacemi našich předků ještě z dob, kdy všechna tahle země byla jejich a žádný cizinec se tu nepotloukal: *** *** Špatný člověk bude mít celý život potíže, a tyran neví dne ani hodiny. O život aby se bál ve dne v noci, stále je terčem lupičů a vrahů. Neodváží se vyjít za tmy, ta může skrývat zákeřnou smrt. 23-24 Tuší, že se stane potravou supů, žije v neustálém strachu a úzkosti, že jednou ho přece dostanou. *** 25-26 To je úděl člověka, který pozvedl pěst proti Bohu, postavil se Všemohoucímu a z úkrytu se mu posmívá. *** 27-29 Ačkoli brada se mu leskne a prsa kynou tukem, skončí špatně. Usadí se na zbořeništi dobytých měst a v opuštěných domech vyhnanců, ale nic tím nezíská, své bohatství nerozmnoží. *** *** Nakonec ho pohltí temnota, dech Boží ho odvane, jeho majetek stráví oheň. Přesto nevěří, že jeho život je marný, a marnosti se mu dostane jako údělu. Stane se to dřív, než by se nadál. Jako uvadlá réva shazuje nezralé hrozny a olivovník květy, tak ani on nedočká se úrody. Bezbožníci zůstanou neplodní, oheň je pohltí se vším všudy. Jakmile způsobili jedno trápení, už zase připravují další." Na to odpověděl Jób: "To všechno už jsem slyšel. Vy tedy dovedete člověka potěšit, jen co je pravda! Nemohli byste mě ušetřit těch nekonečných kázání? Ale možná, že bych mluvil stejně, kdybych byl na vašem místě a vy na mém, byl bych zrovna tak kritický a vrtěl nad vámi hlavou. Abyste věděli, jaké to je, rád bych vám pouze slovy vyjádřil soucit, když vy byste v soužení čekali nějaký čin. Ale ať teď řeknu cokoliv, mé bolesti to neuleví, a když neřeknu nic, taky se nezmenší. Ó Bože, jsem na dně. Připravils mě o rodinu. Jsem jen kost a kůže, a podle nich je to důkazem mé viny. Bůh na mě zanevřel, rve mé tělo na kusy, číhá na každý můj pohyb, aby mě dorazil. Lidé se shlukli, civí na tu podívanou, vyšklebují se, sem tam i facku přidají. Bůh mě vydal napospas bezbožníkům, každý darebák si do mě smí kopnout. Žil jsem si poklidně, než mě popadl za krk a obličej mi strčil do bláta. Stal jsem se terčem jeho střelcům, rozstříleli mě na cucky, na krvavé cáry. Doráží na mě znova a znova jak posedlý hrdlořez. Sedím tady v pytlovině, hodím se už jen na smetiště. Oči mám krvavé od pláče, víčka opuchlá, podmalovaná už smrtí. Přesto jsem bez viny, mé modlitby jsou čisté. Země, nepřijímej mou krev, ať tu zůstane a vykřičí mou nevinu! Mám svědka v nebi, tam je můj přímluvce. Ať se mi přátelé posmívají, Bůh sčítá moje slzy, když k němu volám o vyslyšení, jako se člověk dovolává sluchu u souseda. Vždyť už zanedlouho půjdu cestou, z které není návratu. Jsem vyřízen, smrt mám na jazyku, hrob už na mě čeká. Kolem není než samý posměvač, nikdo se mě nezastane. Už ani spát nemohu. 3-4 Copak se za mě nikdo nepostaví? Ani ty, Bože? Tys je, Bože, ranil slepotou, nenech je tedy nade mnou triumfovat. *** Kdo ale ostouzí své přátele, sklidí odplatu od vlastních dětí. Ach, Bože, všem jsem tady pro posměch, každý po mně plive. Oči jsem si vyplakal, zbyl ze mně už sotva stín. Čestní lidé jsou otřeseni mým osudem, přičítají ho mé bezbožnosti. Ale kdo je spravedlivý, nemusí se stydět za své činy, a kdo je upřímný, nemá se čeho bát. Ale vy tady, raději se seberte a běžte. Moudrého mezi vámi nevidím ani jednoho. Moje dny vypršely, mé naděje se rozplynuly, mé srdce je zlomeno. Noc nazývají dnem a den nocí - není s nimi rozumná řeč. 13-14 I kdybych snad nějakou naději i měl, až zavřu oči, temnota mě pohltí, hrob bude mým otcem, červi mou matkou a sourozenci. *** Kde je jaká naděje? Mám snad nějakou lepší vyhlídku? Řekněte! Ne, má naděje sestoupí do hrobu se mnou, spolu se proměníme v prach." Bildad Šúchský na to řekl: "Komu tady chceš co namluvit? Vezmi rozum do hrsti, jinak se nikam nedostaneme. Máš nás snad za němá, hloupá hovádka? Myslíš, že kvůli tvému sebedrásání vypukne snad zemětřesení? Faktem je, že to jde s tebou z kopce, a to nemůže být samo sebou. Tvoje svíčka dohořívá. Ano, temnota je konečný úděl každého bezbožníka. Přestane si pyšně vykračovat, všechna síla se s věkem vytratí. 8-9 Směřuje do pasti, svými hříchy si sám upletl smyčku. Do té se chytí a ven se nedostane, padne za oběť lupičům. *** Ať se pustí kamkoli, všude šlápne na nástrahu. Strach se mu usadí v týle, nepřítel je mu v patách. Jeho svěžest povadne, pohroma mu visí nad hlavou. Kůži mu rozežírá choroba, smrt ho nakonec pozře. Z domu, kde se cítil bezpečně, bude vyvlečen a předveden před Strašlivého krále. Jeho příbytek bude srovnán se zemí, stane se pastvou pro oheň. Větve mu uschnou seshora, kořeny vyschnou zespodu. Zanedlouho na něj už nikdo ani nevzpomene, jako by nikdy nebyl. Z říše světla bude vyhnán do temnot, ze světa navždy vypovězen. Nezůstane po něm syn ani vnuk, nezanechá jediného potomka. Staří i mladí se budou děsit nad jeho koncem. Tak dopadne každý, kdo odmítl Boha." Jób se nedal umlčet: "Jak dlouho mě ještě budete trápit a mučit svými řečmi? Nejméně desetkrát jste mě už prohlásili za hříšníka. Není vám hanba takhle mě deptat? Kdybych byl opravdu vinen, byla by to jen moje věc a vám do toho nic není. Vy se však chcete rehabilitovat na můj úkor a jako jediný důkaz proti mně máte mou potupu. Bůh mi skutečně křivdí, políčil na mě a lapil mě do sítě. Křičím o pomoc, ale nikdo mě neslyší. Úpím, ale spravedlnosti se nedovolám. Bůh mi zahradil cestu, nevím kudy ven, jen temnota je všude kolem. Zbavil mě vší slávy, strhl korunu z mé hlavy. Obořil se na mě ze všech stran, rdousí mě, zničil všechny mé naděje. 11-12 Zuří proti mně jako proti nejhoršímu nepříteli, vyslal proti mně armády a obklíčil mě neprodyšně. *** Připravil mě o náklonnost mých bratrů i všech přátel. Rodina se ode mne odvrátila, všichni známí se teď tváří, jako by mne neznali. I moje vlastní služebnictvo se mnou zachází jak s cizincem, jak s nevítaným vetřelcem. Zavolám na sluhu, ani se neotočí. Když ho prosím, dělá se hluchým! Manželce zapáchám, svým nejbližším se hnusím. Dokonce i děti se mi pošklebují. Nejlepší přátelé si mě oškliví, ti, které jsem miloval, točí se ke mně zády. Jsem už jen kost a kůže, můj život visí na vlásku. Ach, přátelé, slitujte se nade mnou, hněv Boží se mě dotkl! Snad nebudete ještě i vy přikládat polínka do ohně, kterým mě pálí Bůh? To toho ještě nemáte dost? Proč jste tak bezohlední a lační vidět mou potupu? 23-24 Kéž by můj nářek byl zapsán železným rydlem do kamene, navždy vytesán do skály! *** Ale já vím, že můj Vykupitel žije a nakonec se postaví nad prachem. A tohle tělo, i když se jednou rozpadne, uvidí Boha! Na vlastní oči ho uvidím, nikoli jako protivníka, ale jako spojence. Právě já, navzdory tomu, co jsem protrpěl. Jakým právem mě chcete soudit, jako bych byl usvědčeným zločincem? Dejte si pozor, abyste sami nestáli nakonec před soudem Božím!" 1-2 "Dost, dost," vpadl Jóbovi do řeči Sófar Naamatský. "Něco k tomu musím říct. *** Tak já se mám stydět, že jsem tě nazval hříšníkem. K tomu přece nemůžu mlčet. Vždyť ty přece dobře víš, jak to na světě chodí od nepaměti, že darebák nikdy netriumfoval a dlouho se nechvástal. Chvilku si možná vykračoval a zvedal nos až do nebe, ale nakonec dopadl bídně, zbyl po něm jen smrad. Kde je mu konec, divili se všichni, je to možné? A nikdy už ho nikdo neuvidí. Jeho děti musí žebrat spolu s chudinou, vlastní dřinou splácet jeho dluhy. Takový mladík to ještě byl, a teď hnije v hlíně. Liboval si v darebáctví, s požitkem ho vychutnával, převaloval tu chuť na jazyku, nemohl se s ní rozloučit. No, a teď mu to najednou zhořklo, jako by se napil blínu. Vyzvrátí všechno, co zhltal, Bůh mu to vyžene z břicha. Změnilo se to v smrtelný jed. Nakonec to nebyla taková lahůdka, za jakou to považoval. Co si nahospodařil, nic mu nezůstane, majetek mu nepřinese blaho. Protože se přiživoval na bídě chudáků, zmocnil se jejich domů, nikdy se už nevzpamatuje. Sám je obětí své nenasytnosti, není mu k ničemu, po čem tolik bažil. Ze svého blahobytu si nic nemůže vzít s sebou. Na vrcholu úspěchů přepadne ho zkáza, stane se obětí ponižovaných. Než si stihne nacpat bachor, Boží ruka dopadne, dštít na něho bude hněv z nebe. Před ocelovým mečem bude prchat, a bronzový šíp ho zasáhne. Střela ho probodne zezadu, játra mu rozetne jako blesk, hrůza smrti ho obestře. Jeho poklady zmizí v temnotách, planoucí oheň je stráví, pohltí vše, co tu zanechal. Nebesa odhalí jeho hřích, země povstane proti němu jako svědek. Jeho bohatství bude odneseno, odváto Božím hněvem. To bude osud bezbožníka, jak mu ho určil Bůh." 1-3 "Vyslechněte mě aspoň, prosím vás," odpověděl Jób, "prokažte mi tu laskavost. Pak se mi třeba vysmějte. *** *** Nehádám se přece s vámi, přu se s Bohem. Nemám snad důvod k netrpělivosti? Jen se na mě podívejte! Nestačí to, aby vás přešla řeč? Sám se třesu při pomyšlení, co mě všechno potkalo a co by se ještě mohlo stát. Jak to přijde, že darebáci si v klidu užívají stáří, moci a bohatství uprostřed svých dětí a vnuků? Že si ve svých domech bydlí beze strachu z Božího trestu? Dobytek se jim krásně množí, děti kolem nich skotačí, hýří a tancují, muzika jim vyhrává, užívají si pohody a na smrt nemyslí. A to jsou, přitom, ti, kdo Boha odmítli, Všemohoucímu se posmívají: "Pchá, kdo by se staral o Boha? Co z toho?" Nikdy jsem se k nim nepřidal, ale jim to vždycky vycházelo, když se starali o své úspěchy. 17-18 Kolik jich dopadlo tak, jak tvrdíte vy? Kolik jich odvála vichřice Božího hněvu? *** No, ale aspoň jejich děti neujdou trestu, říkáte. Proč děti? Proč ne ten, kdo si ho sám zasloužil? Což mu Bůh nepromíjí? Jestliže ne, on to ani nepozná. Vypil snad někdo z nich kalich Boží prchlivosti až do dna? Koho zajímá, co tady bude po jeho smrti? Naopak - pečlivě se stará, aby nebyl o nic ukrácen. Ale kdo z nás si může dovolit poučovat Boha, toho nejvyššího soudce? 23-25 On odvolává ze světa zdravé i nemocné, bohaté i chudé, tlusté i hubené, mocné i ponížené. *** *** Všichni stejně se obrátí v prach a sežerou je červi. Já vím, co mi chcete namítnout. Vím taky o příkladech, které byste mohli uvést. To jste hluší a slepí? Nikoho jste se neptali a nesnažili jste se porozumět různým vyprávěním o tom, že: 30-33 boháči a darebáci pohromě obyčejně uniknou. Nikdo si netroufne je pranýřovat, nikdo je nedonutí vrátit, co nakradli. Nakonec jim ještě vystrojí slavný pohřeb a ke hrobu jim postaví čestnou stráž. *** *** *** Tohle má být pro mě útěcha? Vždyť to nedává smysl!" Nato promluvil Elífaz Témanský: "Čím může být Bohu prospěšný člověk? I kdyby byl sebechytřejší? Přidáš snad něco svou zbožností k jeho slávě? Nebo svou dokonalostí k jeho moci? Má snad Bůh zalíbení ve tvé spravedlnosti? Bojí se tě snad Bůh? Trestá tě snad za to, že ho máš v úctě? Určitě ne! Jen pro tvůj tvrdošíjný vzdor a zlobu! Možná jsi odmítl půjčku potřebnému člověku, nebo jsi žádal do zástavy jeho poslední oděv. Nebo jsi nepodal vodu žíznivému, chleba vyhladovělému, zatímco boháčům jsi ve všem vyhověl, nejlepší pozemky jim postoupil. Vdovy jsi odehnal ode dveří, sirotky zbavoval jejich opory. 10-11 Proto teď vidíš kolem sebe samé nástrahy, svírá tě strach a polévá hrůza. *** Bůh nekonečně převyšuje oblohu i hvězdy. Jenže ty říkáš: Právě proto, že je moc vysoko, nemůže vidět, co se tady děje, nemůže dohlédnout až sem vesmírnými temnotami. Zahalen mračny prochází se kdesi daleko po okraji nebes. 15-16 Copak jsi zapomněl, jak ti, kdo kdysi bezstarostně chodívali cestou ničemnosti, v nejlepších letech najednou zmizeli jak pára nad hrncem? *** 17-18 "Nepřekážej nám, Bože," kasali se, "my tě vůbec nepotřebujeme!" A přece to byl on, od koho měli všechno své bohatství. Kéž mě Bůh uchová osudu těch troufalců! *** Ale spravedliví uvidí nakonec jejich zkázu a nevinní se jim vysmějí: "Podívejte, to je konec našich nepřátel, zbyl z nich jen prach a popel!" Nech už toho hašteření se s Bohem! Poddej se mu a budeš mít pokoj! Jakmile uznáš své pochybení, jeho přízeň se ti zas nakloní. Poslouchej jeho příkazy a ukládej si je do srdce. Když se vrátíš k Bohu a dáš do pořádku svou domácnost, bude zase všechno jako dřív. Zřekni se touhy po mamonu, zbav se všeho zlata, a Všemocný sám bude tvým pokladem, cennějším nad stříbřitý kov! V něm najdeš potěšení, k němu budeš vzhlížet. Budeš k němu volat a on tě uslyší, a ty splníš všechno, cos mu slíbil. A cokoliv si budeš přát, splní se ti, nad tvou cestou bude zářit světlo. A kdyby tě i někdo zaskočil a srazil tě, víš, že Bůh zase pozvedne pokorné srdce, ba i hříšníku vzejde záchrana z tvých neposkvrněných rukou." Jóbova odpověď: "Pořád si myslím, že jsem si nezasloužil tak krutý trest. Je snad můj nářek vzpourou? Kdybych tak věděl, kde sídlí Bůh a jak se tam dostanu! 4-5 Řekl bych mu, jak to všechno vidím já. On by se k tomu vyjádřil a já bych mu snad porozuměl. *** Nevěřím, že by mě prostě umlčel svou převahou. Určitě by mě vyslechl s pochopením. Proč by nedovolil upřímnému a poctivému před ním se obhájit, jestliže je spravedlivý soudce? Ale ať ho hledám jak hledám, nemůžu ho najít. Vpravo nebo vlevo, na sever nebo na jih, nikde po něm ani stopy. Zato on o mně určitě ví docela všecko, a z jeho vyšetřování vyjdu čistý jako ryzí zlato. Vždycky jsem se držel jeho cest, neuhnul jsem napravo ani nalevo. Jeho příkazy jsem ctil a jeho slovo mi bylo vzácnější než chleba. On však svůj názor na mě nezměnil; vždyť kdo by ho k tomu mohl přinutit? Co si umínil, to taky provede. Má se mnou svůj záměr, tak jako vždy a já s ním nepohnu. Proto se tak bojím, co by ještě mohlo přijít. Stačí pomyslet, co se už stalo, a padá na mě hrůza. Bůh zlomil všechnu mou odvahu, bojím se ho. Nebojím se smrti ani temnot, které mě čekají, ale Boha se bojím víc než kdy předtím. Proč Bůh konečně nevystoupí, aby nastolil spravedlnost? Proč nechává své věrné čekat celou věčnost? 2-3 Darebáci a zloději si mnou ruce, nestydí se okrádat ani vdovy a sirotky. *** Chudáka odkopnou z cesty, když včas neuhne. Jako osel bez pána musí si nuzák shánět živobytí, jeho děti paběrkují v pustinách. Musejí dřít na cizím poli, sklízet úrodu pro darebáky. V chladné noci se nemají čím přikrýt, promáčeni deštěm se třesou někde v jeskyni na studené skále. Vydřiduchové utrhnou mámě sirotka od prsu jako zástavu za své půjčky. Proto chodí chudák polonahý, hladový snáší bohatým úrodu. Z oliv jim lisuje olej, který nesmí ochutnat, z hroznů víno, kterého se nenapije. Z měst stoupá křik hladových a oloupených, Bůh však neodpovídá. Zlosynové se bouří proti světlu, nezajímá je pravda a právo. 14-15 Vrahové číhají za úsvitu na bezbrannou oběť, noční tmou se plíží zloději a cizoložníci, 'Nikdo nás neuvidí,' říkají a nasazují si škrabošky. *** V noci se vloupávají a ve dne vyspávají, světlo není jejich přítel. Jejich dnem je temná noc, tma nejlepším spojencem. Ale jejich konec uhodí z čistého nebe -budou shledáni lehcí, jejich majetek přijde vniveč a vinice zpustnou. Smrt je pohltí jako se sníh rozplyne v ohni. Ani vlastní matka na ně nevzpomene, až si na nich budou pochutnávat červi. Budou zlomeni, roztříštěni napadrť jako strom poražený uragánem. Nemají soucit s vdovou, zneužívají osamělosti bezdětné. 22-23 Je to jen Boží milost, když boháči jsou úspěšní a vede se jim dobře, ale životem si jisti být nemohou. Dnes mohou mít postavení, jistotu, ale Boží oko je sleduje. *** Chvíli se hřejí na výsluní moci, ale vzápětí je po nich veta, jako po každém obyčejném smrtelníkovi. Nemám snad pravdu? Ať někdo zkusí dokázat, že lžu!" Bildad Šúchský pokýval hlavou. "Bůh je mocný a strašný. Proto vytváří mír na výšinách. Kdo spočítá sílu jeho vojska? Celá země je osvětlena jeho světlem. Jak se může člověk postavit před něj s tvrzením 'Já jsem spravedlivý'? Kdo na celém světě se může pochlubit, že se nikdy ničím neprovinil? Bůh je tak velký, že měsíc a hvězdy jsou vedle něho nic! Co teprve člověk, takový červíček?" 1-2 "Na co jsou mi tvoje slova?" odpověděl Jób. "Tak co tedy mám dělat? *** Spousta krásných řečí, ale co já s tím? Nic nového jste mi neřekli, ani jste mě nepovzbudili. K čemu to tedy bylo dobré? 5-6 Může snad mrtvý chválit Boha? Můžou si vrátit život ti, co leží pohřbeni na dně moří? Smrt stojí obnažena před Všemohoucím, hrob mu není uzavřen. *** On roztáhl oblohu nad prostorem, zavěsil Zemi na ničem. Déšť zabalil do oblaků, a přece se tou tíhou neprotrhnou. Postavil si trůn na oblacích, mračny ho zahalil. Vytyčil břehy oceánům, obzory dnu i noci. Sloupy nebes se rozechvívají jeho hlasem, jeho mocí se vzdouvají vody, slovem krotí mořské obludy. Jeho dech vyjasní oblohu, jeho ruka chytá klikatého hada. A to jsou jen ty nejmenší z jeho skutků, pouhý šepot jeho moci. Kdo by mohl odolat jejímu hřmění?" A Jób pokračoval: "Při samém Bohu, který mě připravil o má práva, při Všemohoucím, který mě naplnil hořkostí, dokud jsem naživu a dokud dýchám, nevyslovím nic zlého a neuchýlím se ke lži. Nikdy vám nedám za pravdu, vždycky budu trvat na své nevině. Nejsem si vědom žádné viny, mé svědomí je čisté, nemusím se za nic stydět. Kdo tvrdí opak, je můj nepřítel a nectný utrhač. Jakou naději má ten, kdo stále jen hamižně hromadí, když Bůh vztáhne ruku na jeho život? Vyslechne snad jeho nářek, až mu bude nejhůř? Když mu bylo dobře, o Boha se nestaral, jakým právem se ho chce dovolávat, když je v úzkých? Poučím vás o Bohu, poslyšte, jak je to s Všemohoucím. Sami jste leccos z toho poznali. Proč tedy vymýšlíte jen plané teorie? Toto je osud zlosyna, který je mu připraven z rukou Všemohoucího: i kdyby měl synů jako máku, pohubí je meč nebo hladomor. Kdo z nich přežije, toho sklátí do hrobu mor, nezbude nikdo, kdo by je oplakával. I kdyby nahromadil peněz jako želez a šatníky si nacpal k prasknutí, všechno střižené a šité na míru, nosit to budou spravedliví a jeho poklady si rozdělí. Dům, který si postavil, je chatrnější než pavučina, bezpečnější je hlídačova budka na poli. Ulehne k spánku bohatý, aby se probudil na mizině. Jak příval vod přepadne ho noční vichřice, východní orkán ho odnese do náruče věčnosti. Boží ruka naň dopadne nelítostně, marně se bude snažit uniknout. Jeho smrti každý zatleská, ze světa ho vypískají. Lidé vědí, kde se těží stříbro a jak se taví zlato, umějí vyrobit z kamene železo a z rudy měď. 3-4 Umějí zahnat tmu a osvětlit důlní šachtu, prozkoumat její nejtajnější kouty. Zavěšeni na laně spouštějí se do černé díry, houpajíce se sem tam. *** Umějí si vypěstovat potravu na povrchu země, pod nímž dřímá oheň. Vědí, kde najdou safíry a zlatý prach, poklady skryté bystrému oku sokola i orla, kterých se nedotkla noha zvěře ani tlapa lva. Lidé umějí trhat skály a převracet hory, prorážet skalou tunely k drahokamům v nitru hor, přehradit cestu vodám, vynášet na světlo nevídané poklady. Ale moudrost, tu najít neumějí. Nejen že nevědí, kde ji hledat, ona mezi nimi vůbec není. 'Ve mně není,' řekne oceán,,ani já ji neznám, odpoví mu moře. Nedá se koupit za stříbro ani zlato, za všechno zlato Ofíru, za všechny jeho onyxy a safíry. Je mnohem vzácnější než všechny drahokamy, její cena je nad křišťál a rubín. Ani za habešský topas ji nekoupíš, za nejryzejší zlato. Kde se tedy dá získat? Kde ji můžeš najít? Je skryta lidským zrakům, nejbystřejší oko dravce v povětří ji neobjeví. Ale Zánik a Smrt říkají: Cosi jsme o ní zaslechli! 23-24 Jen Bůh, který přehlíží celou zemi pod nebem, ví, kde se dá najít. *** On uvádí do pohybu vítr a vyměřuje hranice oceánů. On určuje dešti, kam má pršet, a blesku, kam uhodit. On ví, kde je moudrost, a oznamuje to každému, kdo chce slyšet. On ji ustavil a důkladně prozkoumal. A toto dal vědět člověku: Hle, pravá moudrost je bát se Panovníka, a vyhýbat se zlému je pravá rozumnost. 1-3 Ach, kam se poděly ty dny, kdy mi bylo dobře, kdy Bůh byl se mnou a svítil mi na cestu v temnotách! *** *** Byla to šťastná léta, Boží přízeň spočívala na mém domě, Všemohoucí byl mým přítelem uprostřed mé rodiny, stáda mi dávala potoky mléka a olivy moře oleje. Ano, tenkrát jsem zasedal mezi nejváženějšími muži města, mladíci mi uctivě uhýbali z cesty, ba i starci mi vzdávali úctu. 9-10 Velmožové umlkali, vévodové povstávali, když jsem se objevil. *** 11-12 Každý mi uctivě naslouchal a všichni mě uznávali jako spravedlivého soudce, u kterého vdovy a sirotci vždycky našli zastání. *** Pomáhal jsem těm, kdo byli v koncích, a rozjasňoval tváře vdov. Jak mi byli všichni vděční! Jednal jsem poctivě a spravedlivě, pravda a právo byly mým oděvem. Mé oči sloužily slepým a mé nohy chromým. O chudé jsem se staral jako otec a nedovolil jsem ukřivdit cizinci. Zato bídákům jsem zvyrážel zuby a vyrval jim jejich kořist. Říkával jsem si: 'Jistě se ve svém doupěti dožiju v klidu vysokého stáří.' Na co jsem sáhl, všechno se mi dařilo. Rosa zavlažovala má pole celou noc, každý den jsem sklízel pocty a uznání. Mé rady byly vyhledávané a vysoce ceněné, mé slovo rozhodující. Když jsem promluvil, debaty skončily, všichni byli spokojeni. Na mé vyjádření se čekalo jako na déšť v dobách sucha, naslouchali mi s otevřenou pusou. Pro sklíčené jsem měl vždycky povzbudivý úsměv a většinou to pomáhalo. Všichni na mě dali, mé rady přijímali jako vojsko rozkazy, šli za mnou jak ovce za pastýřem. Ale teď? Holobrádkové se mi posmívají, takoví, jejichž otcům bych nesvěřil ani svého psa. K čemu je mi jejich síla, když jim práce nevoní? Raději se potloukají, živoří na poušti, živí se kořínky a lebedou. Z obce je vyhnali jako prachsprosté zloděje, tak se zabydleli v jeskyních a slujích mezi skalisky. Hýkají v křoví jako dobytek, tlačí se před nepohodou pod převis. Z jejich synů nevyrostlo nic lepšího, samí vyvrhelové a chamraď. A tihle si teď ze mě udělali terč svých popěvků! Hrdinu svých anekdot! Vyhýbají se mi jako prašivému a plivají mi do tváře! Bůh mě pokořil, takže mě týrají docela bez zábran. Ta chátra po mně šlape, podráží mi nohy, strojí pasti na cestě. Proč by si do mě nekopli, když vědí, že se mě nikdo nezastane? Shlukli se na mě jako sršni, jak supové na mrtvolu. Můj život je jedna hrůza. Vrhli se na mě nelítostně, mou důstojnost vláčí v prachu. Srdce mi puká, upadám do bezedné deprese. V noci oko nezamhouřím, jak mě bolest hlodá v kostech. Házím sebou ze strany na stranu, div se v těch hadrech neudusím. Bůh mě srazil do bláta, nejsem už víc než prach a popel. Bože, křičím k tobě, proč mi neodpovídáš? Stojím tu před tebou, ani se na mě nepodíváš. Proč mě tak krutě pronásleduješ, nepříteli můj? Proč všechno to důmyslné mučení? Hodils mě jak zrnko prachu do vichru, unáší mě to nevím kam. Vím jen, že mě obracíš ke smrti, kde se protnou cesty všeho tvorstva. Proč pořád bušíš do té bídné trosky, která už stěží dokáže volat o milost? Mám snad k tobě přestat volat o milost? Copak jsem se dost nenaplakal za všechny ubožáky, neprolil dost slz za zbědované? Čekal jsem, že přijde úleva. Místo toho přišla ještě větší bída. Čekal jsem světlo, přišla tma. V mém nitru všechno vře, utrpení stíhá utrpení. Tvář mi ztmavla, volám o pomoc uprostřed davu. Ale zrovna tak bych mohl volat uprostřed pouště, kde vyje šakal, a bratřit se s pštrosem. Kůži mám spálenou a kosti mi stravuje horečka. Harfu jsem vyměnil za nářek a flétnu za pláč. Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima, že nepohlédnu žádostivě na dívku. 2-3 Dobře vím, že Všemohoucí sesílá neštěstí na ty, kdo si v tom povolují. *** On ví o každém mém kroku, žádný skutek se před ním neutají. 5-6 Ať posoudí Bůh sám, jestli jsem někdy lhal a podváděl, *** 7-8 nebo jsem uhnul z jeho cesty, jestli jsem někdy v srdci bažil po něčem, co se mi líbilo, jestli jsem se čímkoli nějak provinil, ať někdo jiný sklidí mou úrodu a s kořeny vyrve, co jsem zasadil. *** Jestli jsem někdy zatoužil po cizí manželce a ukládal o blaho jejího muže, ať je hned po mně a má žena ať odejde k jinému, kdo ji pojme za manželku. Takový hřích volá do nebe, je to zločin hodný odsouzení. Vášeň dokáže jako požár zničit všechno, co člověk budoval. Jestli jsem byl nespravedlivý ke svým sluhům, jak bych se mohl postavit před Boha? Co bych mu řekl? Vždyť jsem vyšel z jeho rukou, stejně jako můj otrok. Oba jsme jeho stvořením. Jestli jsem ublížil nuznému a vdovu přivedl k pláči, nebo odmítl potravu sirotkovi, (v našem domě jsme jich měli spoustu, a starali jsme se o ně jako o vlastní), 19-20 nebo jestli jsem někoho viděl mrznout a nenabídl mu oděv nebo ovčí kůži, aby se zahřál, *** nebo jestli jsem zneužil sirotka, protože jsem si mohl být jist, že mi to projde, jestli jsem se provinil čímkoliv z toho všeho, ať mi ruka upadne a rameno se vymkne z kloubu! Raději tohle, než muset stát před Božím soudem, toho se bojím víc než čeho jiného. Kdybych byl postaven před Boží majestát, jakou bych měl naději? Jestli jsem někdy spoléhal na majetek, jestli jsem si zakládal na bohatství, 26-27 jestli jsem někdy vzhlížel ke slunci nebo měsíci a v srdci jsem se jim poklonil, *** i to by bylo hodno odsouzení, protože bych tím zapřel svrchovaného Boha. Nikdy jsem se škodolibě neradoval z neštěstí mého nepřítele, nikdy jsem nikoho neproklel ani nebažil po pomstě, svou čeleď jsem nikdy nenechal hladovět, ba ani cizince jsem nikdy neposlal pryč s prázdnou a všichni měli u mě otevřené dveře. Nepokoušel jsem se jako Adam utajit své chyby a skrývat se před Bohem. Nestaral jsem se o lidské řeči a neustoupil jsem nikdy nátlaku davu, veřejného mínění ani vlivných osobností. Vyhýbal jsem se velkým shromážděním. Copak to všechno nestačí? Klidně se pod to podepíšu a odpřísáhnu, že každičké slovo je čistá pravda. Ať to sám Všemohoucí zkusí popřít! On bude odpovídat za mne. Ať můj žalobce podá písemně, co proti mně má! Nasadím si ten spis na hlavu jako korunu, ať ho každý může číst. Nemám co skrývat! Každý svůj krok mu vylíčím, promluvím s ním jako rovný s rovným. 38-39 Kdyby má pole chtěla žalovat, že jsem jejich úrodu využil jen pro svůj blahobyt, a dělníky, co na nich pracovali, nechal hladovět, *** ať od této chvíle nerodí než kamení a bodláčí místo pšenice a ječmene." Tak skončil Jób svou obhajobu. Ti tři mlčeli, když viděli, že Jób trvá na své bezúhonnosti. Jóbovo umíněné přesvědčení, že Bůh ho trestá nespravedlivě, protože se ničím neprovinil, však rozhněvalo Elíhúa, syna Bera keela Búzského z rodu Rámova. Zlobil se však i na jeho tři přátele, protože mu nedovedli dát správnou odpověď, a přesto ho odsuzovali. Elíhú až dosud mlčel, protože byl mladší než ostatní. Když teď však viděl, že jsou s argumenty v koncích, už to nevydržel a chopil se slova: "Jsem proti vám mládě, proto jsem se neodvážil míchat se do vašeho rozhovoru. Říká se, že čím starší člověk, tím je moudřejší a tím spíš může poučovat druhé. 8-9 Ale není to věk, co dává člověku moudrost. Ani starci nerozumějí. Komu není dána shůry, vdechnuta Všemohoucím, ten lety nezmoudří. *** Poslouchejte mě teď chvíli, řeknu vám svůj názor. 11-12 Čekal jsem celou tu dobu, pozorně poslouchal vaše vývody, ale nikomu z vás se nepovedlo usvědčit Jóba z hříchu ani dát mu věcnou odpověď. Na Jóba prostě nemáte. *** Kam se poděla vaše moudrost? A neschovávejte se za výmluvu, že jenom Bůh dokáže usvědčit hříšníka! Ač mě Jób nežádal o odpověď, odpovím mu, ale jako vy nikoli. Zmateně tady sedíte a ztratili jste řeč. 16-17 Tak jsem se rozhodl, že dál už mlčet nebudu a řeknu k tomu svoje. *** Vře to ve mně, musí to ven. Připadám si jako kvasný sud, jenjen se roztrhnout. Musím promluvit, ať se mi uleví. Nebojte se, nikoho nechci urážet ani nikomu pochlebovat. Řeknu to přesně tak, jak to vidím, jinak ať mě Bůh ztrestá. 1-2 Jóbe, teď poslouchej, to byl teprve úvod. *** 3-4 Jakože mě stvořil Bůh a vdechl mi život, budu mluvit naprosto upřímně a bez obalu. *** Rozmysli si dobře, co odpovíš. Ty a já jsme si naprosto rovni, budu tě tedy zastupovat před Bohem. Mě se nemusíš bát, nejsem taková osobnost, abych ti naháněl strach nebo tě k něčemu nutil. Nehodlám tě zahnat do kouta. Řekl jsi tady a několikrát jsi to opakoval: 'Jsem čistý, jsem nevinen, ničeho jsem se nedopustil. 10-11 Bůh si na mě zasedl. Má mě za nepřítele a chce na mně stůj co stůj něco nalézt, číhá, aby měl důvod mě stírat, mučit mě a vůbec se po mně vozit.' *** Víš, co ti tedy řeknu? Už jenom tím, že takhle o Bohu mluvíš, nejsi spravedlivý. Bůh je větší než člověk. Jestliže ti zrovna neskládá účty ze svého jednání, dává ti to snad právo takhle se s ním dohadovat? Bůh k člověku mluví jednou tak, podruhé jinak. Někdy přichází ve snu, když usneš na lůžku. Tehdy otvírá lidem uši, šeptá jim svá varování. Snaží se je tak odvrátit od jejich zlých úmyslů, zbavit pýchy, varovat před nástrahou a nevyhnutelným trestem. Někdy posílá Bůh bolest a trápení, takže člověk ztratí všechnu chuť k jídlu a nelákají ho ani jeho nejoblíbenější lahůdky. Hubne a hubne, je kost a kůže, a blíží se jeho poslední hodinka. Když se ale najde posel z nebe, prostředník, jeden z tisíců, které Bůh posílá, aby lidi vedli k dobrému, a pomáhali rozumět tomu, co pochází od Boha pro člověka, možná se Bůh smiluje a nechá ho žít, protože za něj dostal výkupné. Tu se zase jeho tělo zotaví a je zas jako mladík. A když bude volat k Bohu, Bůh ho uslyší a odpoví mu, který v něm nalezl zalíbení, dá mu spravedlnost, takže bude výskat radostí. Svým přátelům vyzná: 'Uchýlil jsem se, pokazil jsem to, ale Bůh se nade mnou smiloval. Nenechal mě zahynout, budu dál žít v jeho světle.' Takhle se Bůh přibližuje k člověku znovu a znovu, aby zachránil jeho duši před jámou, aby ji zachoval pro věčnost. Poslouchej dobře, Jóbe, mlč, ještě jsem neskončil. Ale jestli k tomu máš co poznamenat, mluv, chci ti zjednat spravedlnost. Nemáš? Tak poslouchej dál, nepřerušuj mě a něco se dovíš o moudrosti. 1-2 Poslouchejte i vy, moudří muži," pokračoval Elíhú. *** "Člověk si může vybrat, jakou řeč chce poslouchat, může ji vyzkoušet, může si vybrat jídlo, na které má chuť, a může si zvolit, co je správné. Nejdřív se ale musíme shodnout na tom, co je správné. Jób říká: 'Jsem nevinen, ale Bůh má práva přehlíží. Jsem prohlašován za lháře, ačkoli mluvím pravdu. A jsem krutě trestán, ačkoli jsem nic nespáchal.' 7-9 Jóbovo utrpení je bezedné. Není tedy divu, když prohlásil: 'Je jedno, jestli jsem dobrák nebo darebák.' *** *** Poslouchejte a vezměte rozum do hrsti! Každý přece ví, že Bůh nemůže být nespravedlivý. Naopak, on odměňuje činitele dobra, a pachatele zla nechá sklízet plody zla! Jak by mohl křivit právo ten, z něhož všechno právo pochází? Kdo dal Bohu pravomoc nad světem? Dostal snad moc od někoho většího? Kdyby se Bůh rozhodl vzít ze země svého ducha, všechen život by zhynul a lidstvo by se změnilo v prach. Poslouchejte a uvažujte! Mohl by Bůh vůbec vládnout, kdyby nemiloval spravedlnost? Troufáte si odsuzovat všemocného Soudce? Král nekrál, vládce nevládce - když je to ničema, naloží s ním Bůh jako s ničemou! Ten si nic nedělá z titulů a hodností. Miliardář jako žebrák, oba mu podléhají. Nikdo nemá privilegia. Stačí okamžik - a nejsou, o půlnoci stejně jako v poledne, než někdo pohne rukou. Bůh bedlivě sleduje lidské stezky, zná je dokonale. Ani nejhustší temnota neskryje před ním sebemenší špatnost. Nikomu neuloží tvrdší trest, než si zasloužil, nikdo si nemá proč stěžovat. Nikoho nežádá o dovolení, když shazuje z trůnů mocnáře a jiné tam posadí. Zná jejich činy a během jediné noci je svrhne a zničí, případně veřejně odhalí jejich ničemnost. To proto, že se ho zřekli a nectili jeho řády, takže křik utiskovaných už se nedal přeslechnout. 29-30 Ale i když nic nepodnikne, kdo má právo ho kritizovat? Kdo jej může vidět, když si zakryje tvář? On je naprosto svrchovaný v tom, zda odstraní tyranského vládce, aby zachránil národ, nebo smete celý národ mrknutím oka. Dbá ale, aby na trůnu neseděl křivák. *** Jóbe, už jsi někdy vyznal Bohu, že jsi ochoten nést trest, a slíbil to napravit? Anebo jsi ho aspoň prosil, aby ti odhalil, čemu nerozumíš a v čem chybuješ? Řekl jsi, že to již více neučiníš? Je snad Bůh povinen přizpůsobit svou spravedlnost tvým představám? Musí převracet vesmírné řády kvůli nějakému Jóbovi? Ty tomu snad rozumíš lépe? Odpověz si sám! 34-35 Každý, komu to jen trochu myslí, dá mi za pravdu, že ty, Jóbe, mluvíš velmi neopatrně. *** Zasloužíš být dokonale prozkoušen Proč nás považuješ za svévolníky? Tím jsi ke všemu ostatnímu přidal ještě vzpouru, zpupnost a rouhání proti Bohu a nás zesměšňuješ! 1-3 Myslíš, že je v pořádku tvrdit 'Moje spravedlnost převyšuje Boží. Nezhřešil jsem, ale před Bohem na tom nejsem o nic líp, než kdybych byl hřešil?' *** *** Něco ti povím, a tady přátelům také. 5-6 Podívej se na oblohu. Když se dopustíš hříchu, otřese to snad nebem a srazí Boha z trůnu? I když budeš hřešit znovu a znovu, čeho tím dosáhneš? *** Když naopak budeš dobrý, prokazuješ mu tím snad nějakou laskavost? Tvé hříchy nanejvýš ublíží jinému člověku, nebo mu naopak prospěješ dobrým skutkem. Když se někomu děje křivda, protestuje a volá o pomoc, hledá někoho, kdo by se ho zastal. Takový by neměl o Bohu pochybovat. 10-11 Ale hledat pomoc u svého Stvořitele, to nikoho nenapadne. A přece je to on, kdo dává zpěv i v noci, komu vděčíme za to, že jsme o něco chytřejší než čtvernožci a ptáci. *** Lidé volají o pomoc, ale Bůh jim neodpoví pro jejich pýchu a zpupnost. To však neznamená, že Bůh je hluchý. 14-15 A už vůbec omyl je myslet si, že je slepý, že nevidí, co se děje. To ti nedává právo neohlížet se na něj a říkat, že si stejně dělá, co uzná za vhodné. Spravedlnost nakonec dostane průchod, jen počkej! Děláš povyk jen proto, že nezakročí okamžitě? *** Jóbe, jsi úplně vedle a mluvíš zcesty! 1-2 Moment, ještě chvilku vydrž. Neřekl jsem o Bohu ještě zdaleka všechno. *** Uvedu ti řadu příkladů Boží spravedlnosti. Nejsou to žádné smyšlenky, a já taky nejsem žádný hlupák. Bůh se nikomu nemusí zpovídat, ale přesto nikoho nezavrhne bez příčiny. Bezbožníky nenechá žít, ale ubožákům pomáhá k právu. Ani dobré skutky nenechá bez povšimnutí, dostane se jim královské odměny. Když spravedlivého postihne neštěstí, upadne do otroctví a podobně, Bůh mu odhalí, jaký hřích to způsobil, nebo že prostě příliš zpyšněl, napomíná ho a varuje před dalšími ničemnostmi. Když se dá napomenout a poslechne, bude zahrnut požehnáním po zbytek života. Když ale neposlechne, zahyne v bitvě pro svou umíněnost. Bezbožníci však sklidí jeho hněv. Nedají si říct, ani trest je nepřivede k pokání. Nedožijí se stáří, umírají předčasně jako vysáté, hříchem opotřebované ruiny. Bůh zachraňuje trpícího a dává porozumět těm, kdo žijí v trápení. je to jeho prostředek k záchraně. Vábí tě k sobě, aby tě vyvedl z nebezpečí do širokého údolí, kde se ti povede dobře. Ale ty máš hlavu plnou toho, čím ti kdo ubližuje, a toho, jak to odplatit. Dej si pozor, aby se to tvé rozhořčení neobrátilo proti Bohu. Varuj se předčasné radosti. Nebo si myslíš, že když proti němu budeš vykřikovat dost hlasitě, že ho k něčemu donutíš? Nepřivolávej noc, nečekej úlevu od smrti. Nevztekej se na Boha a nepřidávej tak další polínka ke svému utrpení, které tě má dovést k němu. Kdo má právo poučovat nejvyššího Vládce? Kdo má právo posuzovat a hodnotit jeho skutky? Nemůžeš nic než ho oslavovat za všechno, co učinil, čemu člověk jen zdálky a s úctou přihlíží. Bůh je nekonečně vyšší než všechno naše vědění. Dokáže někdo pochopit věčnost? Nebo ten úžasný pohyb vod, které se zvedají vzhůru v podobě oblaků, aby jako déšť spadly zase jinde: dokáže někdo vypočítat cestu mraku, předpovědět úder blesku? Přebývá v záplavě světla, přikrývá vrcholky hor. V přírodních jevech ukazuje svůj majestát, s deštěm posílá lidem obživu. Soudí národy. V ruce svírá blesky, vrhá je na cíl, který si vybral. Hrom zdálky ohlašuje blížící se bouři, i dobytek vycítí její příchod. Člověku se až srdce zachvěje. Poslouchej, poslouchej ten hromový hlas Boží. Rozléhá se celým nebem, blesky ozařují obzor kolem dokola. Za nimi burácení hromu ohlašuje jeho majestát. Jak vznešeně zní jeho hlas! Jak velkolepá jeho moc, nad lidské chápání! Na jeho povel se snáší sníh, spustí déšť nebo propukne bouře. Člověk musí přerušit svou práci, zastavit se a uznat, že on je vládcem všeho, zvěř si hledá úkryt v jeskyních a doupatech. Ze západu přichází vláha, ze severu chlad. Pod jeho dechem zamrzá řeka, znehybní vodopád. Mraky bobtnají vodou, vystřelují ohnivé blesky. Valí se nad zemí, kam jim určil, poslušné jeho příkazů. Tu přinášejí blahodárnou vláhu, jinde trestající zkázu. Poslouchej, Jóbe, a zamysli se nad těmi zázraky. Víš snad, jak Bůh ovládá živly, jak spouští nebeský ohňostroj? Znáš dráhy mraků, umíš vysvětlit, jak se tuny vody udrží ve vzduchu? Umíš snad ochladit žhavý jižní vítr? Pomáhals Bohu vztyčit nebeskou báň, tavil jsi snad pro ni bronz? 19-20 Když jsi tak chytrý, pouč nás ostatní, jak se přiblížit k Bohu. My jsme na to moc hloupí. Sám bych se neodvážil zeptat Boha, proč to nebo ono dělá či nedělá. Kdo by si přál být spolknut zaživa? *** Zrovna tak jako nedokážeš za jasné oblohy hledět přímo do slunce, nemůžeš pohlédnout na strašlivý Boží majestát, který k nám sestupuje z nebe v oslňující nádheře. Boží moc a velikost si ani neumíme představit, a přesto je k nám tak milosrdný, že nás dosud nezahubil. Jaký div, že se ho každý bojí! Co je proti němu i ten nejchytřejší ze všech vědců světa? Všichni k němu hledí. Vtom promluvil Bůh z větrné smrště: "Kdo to blábolí o věcech, o kterých nemá ponětí? Postav se, Jóbe, jako muž v plné zbroji a odpověz mi: 4-5 Kde jsi byl, když jsem formoval zemi? Řekni mi, co o tom víš! Máš ponětí, kdo natáhl měřicí pásmo a stanovil její rozměry? *** 6-7 Na čem stojí její základy a kdo položil základní kámen za zpěvu hvězd a jásotu andělů? *** 8-9 Kdo vymezil hranice oceánů, když se vody valily z hlubin, kdo je oděl mraky a zahalil temnotou, *** 10-11 vytyčil jim břehy a řekl, 'Až sem smíš, ale dál už ne, tady se zastavíš'? *** Rozkázal jsi někdy jitru 'přijď' a jitřence 'vyjdi'? Přikázal jsi světlu vytřást noční chásku z jejich skrýší? Oděl jsi někdy rozbřesk do červánků a překazil temné pikle zákeřníků? Objevils prameny moří, prošel ses po dně oceánů? 17-18 Vypátrals brány do podsvětí, vrata do říše smrti? Máš ponětí, jak velká je země? Mluv! *** Odkud se bere světlo? Kde bydlí tma? Dokážeš je rozdělit a vytyčit jim místo? Byls u toho tenkrát se mnou, když jsem určil, že Jób se má narodit a prožít na světě tolik a tolik dní? 22-23 Provedl tě někdo mými zásobárnami sněhu, sklady krupobití, připravenými pro čas boje? *** Dostal ses na místo, odkud vypouštím blesky, odkud přichází východní vítr? 25-27 Kdo vyryl koryta povodni, stanovil dráhu blesku, vylil průtrž na liduprázdnou poušť a napojil ji vláhou, takže se zazelenala svěží trávou? *** *** Má snad déšť otce? Kdo zplodil rosu? Kdo je matkou ledu a jinovatky? Kdo působí, že voda ztuhne jako kámen, hladina zamrzne jako sklo? Kdo drží pohromadě souhvězdí Kuřátek? Troufáš si rozvázat Orionův pás, vodit hvězdy po obloze, vyplašit Lva z jeho místa a Velkému Vozu přikázat, kam má jet? Znáš vesmírné řády, dokážeš ovlivnit osudy národů? Spustí se z mraku déšť, když na něj křikneš? Sjede blesk na tvůj rozkaz a uhodí, kam jsi mu určil? Kdo vložil neomylný instinkt do ptáků? 37-38 Kdo je tak moudrý, že dokáže sečíst mraky? Kdo jim umí přikázat, aby vylily svůj obsah na vyprahlou zem? *** 39-40 Kdo uloví potravu pro lvíčata a utiší jejich hlad, když nevyženu lvici z doupěte a nepošlu jí do cesty kořist? Nakrmíš je snad ty? *** Kdo opatří úlovek krkavci, když jeho mláďata křičí a k Bohu natahují hladové krky? Víš snad, jak se rodí mláďata kozorožce? Byl jsi někdy u toho, když přicházela na svět? Počítal jsi měsíce březosti, vedeš si záznamy o každém vrhu? Víš předem, kde která samice přivede své mladé na svět? Zda vyrostou, zesílí a osamostatní se? Kdo dal divokému oslu jeho touhu po svobodě? Vykázal jsem mu za domov poušť a solné pláně, protože nesnáší hluk města a křik poháněčů. Raději si hledají skoupou trávu na horských hřebenech, slídí po každém lístečku. Ochočíš snad nosorožce, aby ti sloužil, zlákáš ho ke svému krmelci? Dá se zapřáhnout ke tvému pluhu, bude ti vláčet pole? Je ti něco platná jeho ohromná síla, dá se na ni spoléhat? Svěřil bys mu svou úrodu, aby ji odvezl do sýpky? Víš snad, proč má pštrosice křídla, když stejně neumí létat? Vejce klade jen tak do písku, ať je zahřívá prach. Nedělá si nejmenší starosti, že je někdo může rozšlápnout nebo je zničí zvěř. O mláďata se nestará, jako by ani nebyla její, je jí jedno, zda zahynou. Což jí Bůh nedal předvídavost? Nemá snad ani za mák rozumu? Když ji však něco vyplaší, ani jezdec na koni ji nedokáže dohonit. Dal jsi snad koni jeho sílu, ozdobils hřívou jeho krk? Dals mu schopnost skákat jako luční kobylka? Když zařehtá, nepocítíš úctu? 21-23 Kopytem buší do země a raduje se ze své síly, do boje jde bez bázně a neuteče před krupobitím šípů, nezalekne se blýskavého kopí ani oštěpu. *** *** Když zazní polnice, dá se do cvalu, až země duní pod jeho kopyty. Nic ho nezastaví. Nedočkavě řehtá, když větří bitvu, zvuk trubky, řev velitele a bitevní vřava jsou jeho živlem. Ptá se tě sokol na radu, jak rozprostřít křídla, když plachtí v povětří? Potřebuje orlice tvůj návod, aby si postavila hnízdo na nepřístupném útesu? Bydlí ve skalách, nocuje v horské pevnosti. Odtud si vyhlíží kořist, bez námahy ji objeví i z dálky. Kde je mršina, tam se slétnou orlové i supi a jejich mláďata hodují na krvi. 1-2 Ještě se chceš hádat s Všemohoucím? Máš nějaké námitky? Odpověz!" *** Co mohl Jób odpovědět Bohu? "Nejsem vůbec nic, nevím, co bych odpověděl. Můžu jen mlčet. Už tak jsem řekl víc, než se slušelo." Znovu promluvil Bůh k Jóbovi z větrné smrště: "Postav se jako muž, neutíkej z boje. Ještě jsem neskončil s otázkami a chci slyšet tvou odpověď. Chceš zpochybňovat mou spravedlnost a odsuzovat mě, abys sám sebe očistil? Jsi snad silný jako Bůh a dokážeš ho překřičet? Dobrá tedy, předveď svou moc, svou vznešenost a slávu. Vylej si svůj vztek, odkaž domýšlivce do patřičných mezí. Pokoř pýchu pyšných, zdeptej neurvalce. Sraz je do prachu, ustel jim v hrobě. Když to dokážeš, uznám, že máš na to, aby ses sám zachránil. Jen se podívej na takového hrocha! Stvořil jsem ho stejně, jako jsem stvořil tebe. Žere trávu jako buvol. Všimni si, jaké má svaly, jak úžasnou má sílu. Ocas má jako cedr, a ten propletenec šlach na jeho stehnech! Kosti jako z bronzu, nohy jako ocelové sloupy. Je nejpodivuhodnější ze všech Božích tvorů, jen sám Stvořitel se s ním může měřit v síle. Pastvu mu poskytují hory, ale při vší jeho síle může si ostatní zvěř klidně dovádět v jeho blízkosti. 21-22 Uléhá pod lotosem mezi rákosím, ukryt v jejich stínu mezi topoly. *** Z rozvodněné řeky si nic nedělá, vzedmutý Jordán ho nevzruší. Nikdo se mu nedokáže postavit, lapit ho, nikdo ho nezkrotí. Chytíš snad ještěra na udici? Můžeš ho vodit na uzdě? Protáhneš mu smyčku tlamou, probodneš mu čelist hákem? Bude škemrat o milost nebo tě přemlouvat, abys ho nechal? Přistoupí na dohodu, že bude doživotně tvým otrokem? Zavřeš ho do klece jako kanárka a dáš ho na hraní svým dcerkám? Prodáte ho řezníkovi, aby ho rozporcoval na řízky? Jak ho vůbec ulovíte? Musel bys prorazit jeho krunýř, harpunami probodnout hlavu. Zkus to, a zažiješ bitvu, jaké se příště raději vyhneš. Není naděje na jeho polapení. Už při pohledu na něj se vyděsíš. Pokoušet se o to je opravdu zbytečné, už jen ta představa nahání člověku hrůzu. Ani vyrušit se ho nikdo neodváží, natož ho porazit. A jestli má každý takový respekt před ním, kdo se opováží postavit se mně? Nikomu nejsem nic dlužen, všechno pod nebem patří mně. A co síla v jeho nohách, ta skvělá stavba celého těla? 5-6 Kdo prorazí jeho krunýř, kdo se odváží přiblížit jeho tlamě, plné strašlivých zubů? *** Jeho hřbet je jak řada pancéřových štítů, 8-9 přiléhají neprodyšně jeden k druhému, nenajdeš skulinku. *** Když kýchne, slunce hraje barvami na oblacích páry, oči mu žhnou jako uhlíky. Z tlamy mu plane oheň, z nozder vychází pára jak z vroucího kotle. Funí jak kovářský měch, plameny šlehají z jeho chřtánu. Síla skrytá v jeho krku budí hrůzu, kamkoli se pohne. Nehoupá se na něm sádlo, je jen samý sval. Srdce má z křemene, je jako mlýnský kámen. Když se zvedne, i nejstatečnějšího popadne hrůza. Nezastaví ho meč, kopí se o něj zlomí, šíp se odrazí. Železo je proti němu sláma, bronz jen trouchnivé dřevo. Luku ani praku se neulekne, kyje si všimne asi jako stébla, lechtání oštěpu se směje. Šupiny na břiše má jak skleněné střepy, vyrývá jimi rýhy do bahna. Voda kolem něho víří, jak se převaluje v hlubinách, nechává za sebou zpěněnou brázdu. Na zemi není druhého tak neohroženého tvora! Na všechny shlíží z výšky, je opravdovým králem tvorstva." Na to odpověděl Jób: "Uznávám, že můžeš všechno a nikdo ti v tom nezabrání. Uznávám - blábolil jsem o věcech, o kterých nemám ponětí. Je to všechno nad moje chápání. Řekls, že mám poslouchat a odpovídat na tvé otázky. Až dosud jsem o tobě věděl jenom z doslechu, ale teď jsem tě viděl na vlastní oči. Mrzí mě to. Všechno odvolávám, stydím se za své řeči." Když Bůh skončil řeč k Jóbovi, oslovil Elífaza Témanského: "Ty a tvoji dva přátelé jste mne vyprovokovali k hněvu, protože jste o mně nemluvili správně, jako můj služebník Jób. Vezměte každý sedm býčků a sedm kozlů, přiveďte je k Jóbovi a obětujte je v ohni za své provinění. Můj služebník Jób se za vás bude modlit a já jeho přímluvy vyslyším a nebudu vás trestat za to, jak jste o mně mluvili s mým služebníkem Jóbem. A tak Elífaz Témanský, Bildad Šúchský a Sófar Naamatský udělali, co jim Pán nařídil, a Bůh vyslyšel Jóbovy přímluvy. A když se Jób modlil za své přátele, Hospodin ho uzdravil a ztracený majetek mu nahradil dvojnásobně. Jóbovi sourozenci, přátelé a známí se u něho sešli a hodovali s ním v jeho domě a utěšovali ho pro to, co z Božího dopuštění musel přetrpět. Každý mu přinesl nějaký dárek. A Hospodin požehnal Jóbovi víc než na začátku, takže měl čtrnáct tisíc ovcí, šest tisíc velbloudů, tisíc volských spřežení a tisíc oslic. 13-14 Měl taky sedm synů a tři dcery, Jemímu, Kesíu a Kerenu. *** Po celé zemi nebylo krásnějších dívek nad Jóbovy dcery. Otec na ně pamatoval v závěti stejně jako na své syny. Jób žil potom ještě sto čtyřicet let a dočkal se vnuků a pravnuků. Dožil se vysokého věku, než zesnul po dlouhém a spokojeném životě. Ten člověk je vzácný Bohu, který se o životě neradí s nevěrci, nenaslouchá špinavostem hříšníků, nevysedává s těmi, kdo se všemu vysmívají. Ale miluje Boží slovo a rozvažuje o něm v slunných dnech i temných nocích. Takový člověk se podobá stromu vkořeněnému u tekoucích vod, jenž nese ovoce v určený čas, listí jeho víry neopadává, co dělá, k tomu se přiznává Bůh. Bezbožní se podobají plevám, které rozfoukává vítr; na Božím soudu neobstojí, nevydrží ve shromáždění Božích lidí. Bůh zná cestu těch, kdo mu věří, ale cesta těch, kdo ho odmítají, vede do záhuby. Proč ve světě je tolik nepokoje, proč lidé vymýšlejí tolik zla? Králové zemí scházejí se spolu, své smlouvy dohadují vládcové: vše bez Boha a proti jeho Králi. Prý Boha poslouchat je otročina, být věrný už se dávno nenosí. Pán ze svých nebes vidí vládce dole, jsou k smíchu mu ty vzpoury bezbožných. Jednou mu ovšem dojde trpělivost, a rozhněván k nim takto promluví: Já Izraeli dal jsem svého Krále, na Sijónu mně stavěl svatyni. Tam zaslíbil jsem poslat svého Syna, on můj je dědic jednorozený. To je ten pravý vládce nad národy a celá Zem je jeho dědictvím. Vše může rozbít jak bezcenné střepy, jak drtí hrnce z hlíny železo. Je ale ještě čas, vládcové pyšní, tak rozum do hrsti a učte se, vy, kdo jste prosluli svou moudrostí! S velikou úctou nyní naslouchejte Bohu, je hrozný, ale dnes přichází v míru. Na koho přestává se Pán můj hněvat? Na toho, kdo už zanechal své vzpoury a rozeznal, že Syn ho miluje. Na Boha spoléhá a je mu u něj dobře. (Žalm, který složil král David, když prchal před svým synem Abšalomem) Co já mám nepřátel, můj Bože, a povstalců, co s chutí volají: Je konec s Davidovou vládou, už nechrání ho ani Hospodin. Já ale vidím stále, Pane, že obklopil jsi mne jak hradba. Na tvé moci já zakládám, ta dodává mně odvahu. Já modlil se, volal jsem nahlas, a tys mne, Pane, vyslyšel, ze svého vysokého sídla. Jsem na tom dosud zle, jak nikdy dříve, a přesto jsem si v noci lehl, klidně se vyspal, zase procitl; jak dítě spal jsem v Boží náruči. Proti mně jde jich deset tisíc a další ukryli se v zálohách, já však se té přesily nebojím. Vždyť ty jsi už tolikrát, Pane nad nepřáteli mými zvítězil, ranami umlčel jsi bezbožníky - přijď znovu, zachraň mne i dnes! Jen u tebe je, Pane Bože, spása, nad lidem tvým nebeská ochrana. (Davidův žalm s doprovodem harfy) Když k tobě volám, slyš mne, prosím, Bože, jenž se mne zastáváš. Kdykoli jsem se octl v tísni, tys daroval mně zase svobodu. Dnes také, prosím, milostivě mou upřímnou modlitbu vyslýchej! Ach, lidé, proč mne pomlouváte, proč vymýšlíte samé marné lži? Co se vám líbí na těch řečech? Pochopte přece, Bůh má právo říci: Já svého Syna miluji, a jeho slyším — vy ho poslouchejte. Už utichněte, zanechejte vzpoury, začněte o všem vážně přemýšlet, zvlášť za noci, když rozhostí se ticho. Svou naději skládejte jenom v Bohu, a jemu dejte, co mu náleží. Budoucnost pěknou chceme přece každý; a ta je v tom, že milostivý Bůh se na nás dívá s láskou, odpuštěním. Když vím to, radost začne zpívat v srdci jak o veselých dožínkách, když vinobraní přijde čas. Spát pokojně zas mohu ve svém domě, bez nebezpečí - se mnou bydlí Bůh. (Davidův žalm s doprovodem flétny) Poslouchej, prosím, co ti zpívám, Pane, v svém těžkém zármutku a soužení. Nejenom hudbu, slyš i moje slova, můj Králi, Bože všemocný, má píseň, to je modlitba. Já přivstal si a zpívám v časném jitru, ať slyšíš mezi prvními mé žádosti a touhy - čekám nyní, co řekneš, co mi odpovíš. Ty, silný Bože, vzpouru nenávidíš, kdo podvádí, ten k tobě nepřijde, kdo popírá tě zpupně, pošetile, ať raděj nechodí ti na oči, kdo seje zlo, tvou sklidí zlobu, kdo lže, v tvých očích propadá, kruté a falešné ty odsoudíš. To vše jsem odložil a tys mne přijal, vše mi ze své milosti odpustil. Jen proto smím se ukázat v tvém chrámu a v úctě klanět se tvé svatosti. Můj každý krok hlídají nepřátelé, přikryj mne sám svou spravedlností, chci zůstat vždycky jenom na tvé cestě, a zachovat tvůj směr jim navzdory. Ty dobře znáš je, jsou to jenom lháři, a zlobou jejich srdce přetéká, když chtěji lichotit, páchne to hrobem. Chytnou se ale do svých vlastních pastí, už napáchali dost, zastav je Pane, dělají všecko tobě navzdory. To bude radost pro všechny tvé věrné, na věky potom jásat budeme, že ujímáš se těch, kdo s láskou vyslovují i jméno tvé. Ty, Pane Bože, jenom tomu žehnáš, kdo ochotně tvé plní příkazy, a kolem něj na všecky strany tvá láska staví ochranu. (Davidův žalm s doprovodem basové loutny) Můj Bože, jen mne netrestej v svém hněvu a nekárej mne ve zlosti. Smiluj se, dost už bylo trestů, Pane, jsem unavený, nemocný a zchromlý, jen ty mne můžeš uzdravit. Děsím se toho, co by mohlo přijít, jak dlouho ještě, Pane můj? Aťje to, Bože, jako dříve, zachraň a pomoz, smiluj se! Co budu platný, když dnes zemřu? Píseň ti z hrobu nezazní. Jsem unavený naříkáním, mé lůžko, noc jak střídá noc, je promáčené slzami. Smutek mi vrývá vrásku k vrásce, jak stařeček už vypadám k radosti všech svých nepřátel Teď ale utíkejte, zlí a krutí, můj pláč do nebe doletěl! Bůh slyšel prosby pokorné a přijal mé modlitby, mé duše hlas. Teď dojde na vás, už se bojte, nepřátelé mí urputní, jste odraženi, ostuda vás čeká. (David žaluje Bohu, když ho slovy napadl Benjaminec Chusi) Pane Bože můj, ty jsi má naděje, ty vysvoboď mne od mých nepřátel, vyrvi mne spárům hladového lva, on roztrhá mne, když hned nezasáhneš. Jestliže jsem se, Pane, provinil, a nalézáš-li u mne hřích, jestli jsem tomu ublížil, kdo se mnou dobře vycházel, a naopak jsem šetřil protivníka, pak zasloužím si toho nepřítele, který můj ohrožuje život a vláčí moji pověst blátem, špínou. Ty Pane, pozvedni svůj hněv, stůj proti vzteku všech mých nepřátel, staň se mým obhájcem na soudu, kterýs předpověděl. Ty svoláš přece velké přelíčení, zavoláš k němu všechny národy, zveš celé lidstvo před svůj tribunál. Přihlédni, Soudce, že jsem usiloval jednat, jak kážeš, zcela upřímně! Už překaz, prosím, zlobu bezbožníků, zastaň se těch, kdo žijí pravdivě. Jsi spravedlivý Bůh a vidíš nás skrz naskrz. Vím, ochráníš mne, ceníš upřímnost. Ty soudíš podle pravdy každou faleš. Kdo neustoupí, pozná tvoji sílu, již brousíš meč a napjal jsi svůj luk, přichází smrt a střely tvoje vzlétly. Kdo rozsel zlo, teď sklízí pelyněk, kdo kopal jámu, sám teď do ní spad, kdo líčil pasti, na hlavu mu spadly a hříchy jeho dohonily ho. Chválím tě, Bože, za tvou spravedlnost a žalmy zpívám tobě, nejvyšší! (Davidův žalm k Novému roku) Bože, náš Stvořiteli, celá Země svědčí o tvé důstojnosti a tvoje sláva převyšuje nebe. I první dětský křik, zdravý pláč nemluvněte, jsou dokladem tvé stvořitelské síly; ať bezbožníci říkají, co chtějí, zastavíš nepřítele, činíš přítrž pomstě. Když zadívám se na oblohu v noci, vidím tvé skvělé dílo, měsíc, hvězdy, jak každá sleduje svou dráhu… Tu myslím: Co jsem já, co člověk, že zajímáš se o každého všude a lidským rodem vůbec nepohrdáš? Jen trochu jsi nás omezil, že nejsme jako andělé, a nechybí nám ani čest a sláva. Jsme správcové tvé Země, všecičko nám tu slouží: dobytek i zvěř polní, na nebi ptáci, ve hlubinách ryby a všecko živé, co se hemží v moři. Náš Bože, Stvořiteli, jak mnohé svědčí o tvé důstojnosti! (Davidův žalm na nápěv Mút labben) Volám ti "sláva!" celým srdcem, Pane, vypravuji o všech tvých zázracích. Mám radost, že jsem tvůj, a jásám, o tobě chci teď zpívat, Nejvyšší! Mí nepřátelé zpět jsou odraženi, padají, hynou, jen tě zahlédli. Mé pře ses ujal, spravedlivý Soudce, národy zmlkly, bezbožník už skončil, nikdo ho nevzpomene teď i na věky. Už dost se vyřádil, rozesel zkázu, města má v troskách, kdo je obnoví? Jen Bůh je Pánem až na věky věků, na soudnou stolici teď usedl, svět celý bude spravedlivě soudit, uslyší pravdu všecky národy. Skryje se v Bohu, každý utlačený, tam najde pomoc ve svém trápení. Kdo tebe poznal, v tebe doufá,Pane, vždycky tě hledá, není opuštěn. Zpívejte žalmy Pánu na Sijónu, hlásejte jeho činy do světa! Kdo prolil krev, před Bohem neobstojí, křik utlačených nepřeslechne Pán. Teď, Bože, prosím, skloň se také ke mně, pohleď, jak mnoho napáchali zla mí nenávistní, tvrdí nepřátelé. Umřel bych býval, nebýt ruky tvé! Však živ jsem, abych dále chválil tebe mezi tvým lidem v Jeruzalémě, ať každý radost má ze spásy tvé. Už kopali hrob pro nás nepřátelé, teď do té jámy sami upadli, roztáhli sítě - sami v nich však vězí. Všichni teď vidí: To učinil Bůh! Žít bez Boha je marné, nebezpečné. Zastav se každý, tiše přemýšlej! Do říše tmy směřují bezbožníci, na Boha zapomněl - teď zapomenut sám. Snad chudý jsi, když však pokorně věříš, Bůh, ten tě neopustí nikdy, tvé trápení nebude na věky. Už, Pane, přijď a podetni strom pýchy. zavolej k soudu svému celý svět! Kéž poznají tu pravou bázeň lidé, strach před Bohem, nejenom ze smrti. Proč opodál jen stojíš stále, Pane, a nepřicházíš ke mně v trápení? Bezbožník z pýchy trápí bezmocného. Ať spadne sám do vlastní nástrahy, proč má se chlubit svými choutkami, sobectví chválit, Boha urážet? Je oslepený pýchou, proto říká: "Bůh nepozná nic, asi není doma." A tomu posměvači všecko dál se daří, tvé soudy, Bože, jak by neplatily. Na protivníky dělá obličeje, sám sobě říká: Mnou nic neotřese, má rodina má jistou budoucnost. Nadávky, chytrost, lsti jsou slova jeho, jen trápí, lidem dělá starosti. Číhá jak lupič ve městě i v lese, nevinné vraždí, chudé špehuje. Jak lev svou kořist vyslídí a čeká, aby ji chytil, vtáhl do houští. Plíží se, skočí, svoje drápy zatne, co proti němu zmohou ubozí? Pořád si říká: "Bůh vše zapomene, snad zavřel oči, aby neviděl a od svých už se navždy odvrátil.“ Pojď na pomoc nám, Pane Bože silný, na ponížené své se rozpomeň! Jak to, že bezbožník tak mluvit může, dovolíš mu, aby tě urážel? Že mu to projde, ujišťuje se. Já vím, ty, Pane, všecko dobře vidíš, útlak i bolest přesně rozeznáš. Až dovrší se čas, tvá silná ruka zpupného ztrestá, zvedne sirotka. Už přes paži ho uhoď, která loupí, vystav mu účet, který nesplatí. Ty na věky jsi Králem veškerenstva, národy hynou, ty však zůstáváš. Pokorných prosby slyšíš, Hospodine, své ucho nakláníš a ujišťuješ je, že spravedlnost sirotkům svým zjednáš, a utrápené jednou vysvobodíš od nepoctivých, chtivých vladařů. (Davidova píseň pro sólový hlas) Já v Hospodina, Boha svého doufám a vy mě chcete zaplašit jak ptáčka: „Uleť, jen rychle uleť ze svých hor!“ Bezbožní už už napínají luky a na tětivu přikládají šíp, na upřímné tvé míří ze záloh. Základy pravdy již se otřásají, co dosáhnu, když na nich budu stát? Hleď, Pán je stále ve svém svatém chrámě, moc jeho však je výš než nebesa, on všecky vidí, zrakem svým nás zkoumá. Nic neujde mu v srdci spravedlivých, jak neviděl by nitro plné tmy. Kdo milují zlo, poznají hněv Boží, jak ohnivý déšť soud se na ně snese, zaseli vítr, sklidí vichřici. Bůh spravedlivý je, miluje právo, a z upřímného oko nespustí. (Davidův žalm s doprovodem basového nástroje) Ty, Hospodine, přijď mi ku pomoci! Já marně hledám soucit člověka a věrní - ti už asi vymřeli. Lži slyším pořád místo čisté pravdy, úlisná slova z obojakých úst. Kéž učiní Bůh konec falešnosti a velkohubé řeči potrestá! Jak ostrý meč kdo tasit umí jazyk, z pochvy svých úst, je mocí opojen. Chudých si přece nevšímá dnes nikdo! Však Hospodin se nuzných zastane a z léček vysvobodí vězněné. Když promluví Bůh, zazní čistá hudba, zvuk jako stříbra přečištěného. Pán upřímným však poskytuje pomoc a ochranu před touhle sebrankou. Svět ničemnými teď se jenom hemží, a darebáci uchvacují moc. (Davidova píseň pro sólový zpěv) Což nikdy více, Pane, si na mne nevzpomeneš? Jak dlouho ještě k tobě se nesmím přiblížit? Jak dlouho budu bezradný nad svými starostmi? Jak dlouho se můj nepřítel bude tak vypínat? Už podívej se, nakloň sluch, ty přece jsi můj Bůh! Mým očím dopřej prohlédnout, ať nezavřou se na věky. Což má se chlubit nepřítel: „Má dost, je poražen“? Když padnu, koho potěším? Jen svoje soupeře. Já doufám, že se smiluješ, zachráníš mne a píseň má se ozve vesele: Jsem Boží a můj dobrý Pán se o mne postará. (Davidova píseň pro sólový zpěv) Je bláznivé si namlouvat: Buď v klidu, nevěř na Boha! Pak se nám ztratí měřítka, co dobré je, co škodlivé. A každý tomu propadá. Pán čeká, z nebe dívá se, zda není někdo rozumný, kdo hledá Boha upřímně. Všichni si ale po svém jdou, dělají samé hlouposti a nikdo, ani jediný už nedrží se dobrého. Což nevíte, vy ničemní, že můj lid není na pospas? Jste otupeni nevěrou. Jednou však na vás padne strach, poznáte, že je s těmi Bůh, kdo hledají ho upřímně. Byli vám terčem výsměchu, teď vidíte, že skryl je Pán. Do hradeb věčných vcházejí, už nejsou vaši zajatci. Ty nyní jásej, Jákobe, a zpívej, Izraeli! Kdo, Pane můj, je pozván, aby bydlil s tebou, v tvé svatyni měl domov na věky? Ten, kdo svůj život stále věrně řídí tvým přikázáním, jedná podle něj a pravdu říká přímo ze srdce. Nešíří pomluvy a druhé neuráží, za dobré nikdy neoplácí zlým. Nedá na toho, kdo pohrdá Bohem, váží si těch, kdo Boha bojí se. Když slíbil, a pak třeba trpěl škodu, své slovo splní cele, beze změn. Odmítá bohatnout na lidské nouzi, na prodej není jeho svědectví. Kdo takto jedná, toho drží Bůh. (Davidova zlatá píseň) Ochraňuj stále mne, můj silný Bože, jen na tebe já mohu spoléhat. Vyznávám: Ty jsi jediným mým Pánem, a nad tvou dobrotu nemám nic lepšího. Nevím si rady, co ti obětovat, tak dám to všecko tobě milým lidem. Vážím si jich a mám je velmi rád. Kdo jiné bohy má než tebe, Pane, množí si bolest, klidu nepřidá. Nemám v tom podíl, nechci jejich dary, zapomenu i na to, jak se jmenují. Mým dědictvím je věčný Hospodin, on životem můj pohár plní a střeží pro mne právoplatný podíl. Bůh přidělil mi zemi radostnou, těším se z toho, co mně přisoudil. Jsem vděčný, že mně stále dobře radí, i ve spánku on nad mým dobrem bdí. Když probudím se, hned na něho myslím, vím, že jde se mnou, a tak nemám strach. Proto jsem veselý, mám v Božích očích cenu, i tělo mé on chová v bezpečí. Ty vysvobodíš mne pak jednou z hrobu a nenecháš mne navždy zahynout. Bůh povede mne správnou cestou žití, kde raduji se z jeho blízkosti a mířím k dokonalosti a k cíli: Bůh k sobě přivine mne na věky. (Davidova modlitba) U tebe, Bože, hledám spravedlnost, ať k tobě dosáhne mé volání, naslouchej, prosím, prosby naléhavé, jdou z mého srdce, bez příkras a lsti. Sám, Pane, posuď, předkládám svůj případ, měj před očima moji upřímnost. Znáš moje srdce, znáš mé sny i v noci, jak zlatník který čistí žárem kov, nenašels u mne žádnou strusku klamu a víš, že mluvím to, co v mysli mám. Své činy podřizuji tvému slovu a nejdu, jak mi radí Nepřítel. Drž kroky mé v svých stopách, Pane, pomoz mi šlapat rovně za tebou! Dnes k tobě volám znovu, silný Bože, ty znovu naslouchej a nepřeslechni mne. Tvou milost potřebuji, nic si nezasloužím, vím, chráníš ty, kdo v tebe doufají, před útoky tvých zpupných nepřátel. Chraň mne jak zřítelnici svého oka, přikryj mne, prosím, stínem křídel svých, před bezbožníky, kteří po mně pasou, svou nenávistí obkličují mne. Jsou přejedení, chvástají se pyšně, nadběhli nám a v krytu číhají, jak skočit, kořist svoji srazit k zemi jak hladoví a nenasytní lvi, kteří se plíží noční temnotou. Postav se mezi mne a nepřítele, Pane, sehni ho pod svůj vytasený meč, zachraň můj život z moci bezbožníků. Myslí, že jídlo, majetek je všecko, chtějí si užít, více neznají a nevědí, že ty dáváš i pokrm, jim samotným i jejich rodinám, tak jako šelmám s jejich mláďaty. J á tebe poslouchám a do tváře ti hledím, abych si dobře vštípil Boží podobu a poznal tě až přijde moje chvíle, a ty mne k sobě jednou zavoláš. (V den, kdy ho Bůh vysvobodil z ruky Saula a všech nepřátel, zazpíval David Bohu tuto píseň) Až z hloubi srdce vyznávám ti lásku, můj Bože, moje sílo největší! Tys moje skalní pevnost, Hospodine, můj Zachránce a silný Bůh, mohutná skála, o kterou se opřu Já útočiště naleznu v tvém chrámu, skrýš, tiché místo, kde jsem v bezpečí. Uprostřed bojů jsem tě chválil písní a tys mě zbavil všech mých nepřátel. Smrtelná křeč už sevřela mé tělo stržené proudy děsných, zhoubných vod. Hladina zavřela se nade mnou jak hrob, ovíjely mne zrádné sítě smrti. Ve strachu jsem se obrátil na Pána, ke svému Bohu hlasitě jsem volal. Vysoko v nebi zaslechl můj hlas, mé volání se dostalo až k němu. Hospodin povstal, zatřásla se země, základy hor se pohnuly a chvěly, Z průduchů země hustý dým se valil a žhnuly kameny jak výheň kováře. Šel dolů oblohou jak po schodišti, kam vkročil všecko haslo, byla tma. Letěl jak jezdec na báječném koni, rychleji letěl než nejprudší vítr. Kol něho tmí se, černé mraky kupí, průtrže vod teď z oblaků se valí. Rozčísl oblohu jasnými blesky, jak uhlí hoří vše, kam dopadnou. Burácí hrom a zem bičují kroupy, jak trubky Nejvyššího, jak válečné bubny jsou bouře, hromy, krupobití zvuk. Pod blesky, jeho ohnivými šípy, se rozestoupí masy temných vod. Ty, Pane, hněváš se a mocným dechem dno obnažíš, nejhlubší základ světa. Z výše jsi vztáhl svoji mocnou ruku, mne popadl a vytáhl z hlubin. Tak zachránil jsi mne z děsivé moci mých zavilých a silných nepřátel, z přesily těch, kdo nenávidí mne. Přepadli mě, když svírala mne slabost, můj Bůh však přispěchal mi na pomoc. Vyvedl mě jak z vod na pevnou zemi, to jeho láska zachránila mne. Nezapomněl Pán, že se vždycky snažím jednat jak chce a čisté ruce mít. Pečlivě sleduji, kam vedou Boží cesty a nedám se od něho odlákat. Mám před očima všecky jeho řády a nezlehčuji Boží zákony. Jsem upřímný ve vztahu k svému Bohu a hříchu na hony se vyhýbám. On vidí moji snahu, myslí na ni a čistotu mých pohnutek má rád. S milosrdným Bůh milosrdně jedná a věrnost splácí svojí věrností, s bezelstným mluví vždy jen otevřeně, přetvářku trestá, faleš nesnáší. Trpícím lidem pomáhá vždy s láskou, nemá rád pyšné, ti dopadnou zle. Mou lampu znovu rozžíháš svým ohněm, temnotu rozptýlí zas světlo tvé. V tvé síle prorazil jsem obklíčení, s tvou pomocí jsem překonal i zeď. Silného Boha plán je dokonalý, co říká Bůh - ryzího kovu zvuk. Je štítem ochranným všem slabým lidem, kdo na Boží moc plně spolehli. Jsou tu snad někde ještě jiní bozi, nad skálu spolehliví, věrní, silní, jakým je pro mne Pán Bůh Hospodin? On, jenom on mne strojí statečností, vede mne cestou přímou, jedinou. Mým krokům dává hbitost gazely, pomáhá vystoupit až na vrchol. Učí mé slabé ruce bojovat, sílu jim dává zlomit ocel zbraní. Štít poskytuje, před střelami chrání, sám při mně stojí, dává vítězství. Pod mými kroky vratkou zemi rovná, jdu pevně, kroky nekolísají. Nepřítel odražen, ve zmatku běží, já jsem mu v patách, neunikne mi. Je poražen a u nohou mi leží, z toho se jen tak nevzpamatuje. To vítězství je tvoje, Pane Bože, tys posílil mne, nepřátele sehnul, kdo nevzdal se mi, každý padl v boji. V poslední chvíli volali k Hospodinu, už ale pozdě, nevyslyšel je. Jsou smeteni jak nepříjemná špína a jako bláto střásl jsem je z bot. 44-45 Dal jsi mi vyváznout ze vzpoury mého lidu, mé panování sám jsi upevnil a další národy jsi podrobil mé vládě, *** Ti cizinci, co dřív proti mně štvali, na slovo slouží mi a zalíbit se chtějí, mně otvírají pokorně své tvrze. To proto, že jsi živý, jediný, Bůh žehnající, skála má a spása, buď tobě sláva, vyvyšuji tě! Bůh silný jsi, sám vykonáváš pomstu a tobě náleží, koho jsem porazil. Jsem vysvobozen od nepřátel zvenku, kdo uvnitř povstal, je též podroben, násilí krutých učinil jsi konec. Tak chválím tebe, Pane, před národy, tvé svaté jméno zpívám ve svých žalmech: Jak úžasně ses zastal svého krále, jak láskou zahrnuješ Davida a slibuješ, že právě z jeho rodu Král přijde jednou vládnout na věky. (Davidova píseň ke sborovému zpěvu) Mně vesmír ukazuje slávu Tvůrce a na obloze vidím práci Božích rukou. Den za dnem o tom hovoří, noc za nocí je umělecké dílo. Není to stejné jako lidská řeč, slova a hlas tu neuslyšíš, a přece rozumí jim všude po celé zemi všechny národy. Na obloze se zabydlelo slunce. Radostně ráno z lože vyskočí, jak ženich ve své svatby den, jak posel na cestu když vybíhá. Od východu na západ vždycky běží, nic neunikne jeho mocné záři. To Hospodin dal všemu pevný zákon, přemýšlej o tom, občerstvíš svou duši. Vše svědčí o tom jak je Bůh náš moudrý, jak nepřidal by rozumu i lidem. Co ustanovil Pán, to dává radost, a jeho příkazy nám pročišťují zrak. Máš před Bohem upřímnou, čistou úctu? Ta povede tě stále jenom přímo. Bůh všecko dobře řídí, spravedlivě. To stojí za mnoho, za všecko zlato, a je to sladší než med z včelí plástve. 12 Kdo přijímá to, dobře vždycky vidí, kdo řídí se tím, nebude mít škodu. A přece je tak snadné dát se klamat, nepřiznat viny, na omyl je svádět. Odpusť mně, Bože, i to, o čem nevím, a před vědomým hříchem zastav, prosím, mé kroky, ať ničemu neotročím. Umyj mne dokonale od vší špíny! Chci mluvit a též tiše přemýšlet tak, abys spokojen byl se mnou, Pane, má pevná skálo, naděje mé spásy. (Davidova píseň pro sólový zpěv) Až bude ti moc zle, Pán Bůh ti odpoví, zachránil Jákoba, chce zachránit i tebe. Svou pomoc hledej u něj, mysli na Jeruzalém, ne nadarmo jsi chodíval tam Bohu obětovat. Kéž naplní tvá přání, přizná se ke tvým radám, tvé vroucí prosby Hospodin z milosti naplní. Pak pomoc jeho proměň na slova nové písně, a zvedni vzhůru prapor, barvy Hospodinovy! Teď poznali jsme znovu, že Pán zachová toho, kdo věrně sloužit mu je vždycky připraven. Hospodin rád ho slyší a dá mu svoji pomoc. Mnozí se chlubí vojskem a obrněnou jízdou, my zase Boží sílu si připomínáme. Vojsko, to jednou zklame a bitvu prohraje, my jenom Boží mocí statečně stojíme. Buď, Hospodine, s námi, nás znovu zachovej, dej králi stálou ochotu, ať slyší lidu hlas. (Davidova píseň ke sborovému zpěvu) Svou silou, Bože, potěšil jsi krále, má radost, že jsi ty ho zachránil. Dal jsi mu opět, po čem tolik toužil a jeho modlitby jsi vyslyšel. Žehnáš mu více nežli očekával z tvé ruky přijal zlatou korunu. Jen abys zachoval mu život, prosil, a tys mu slíbil: Věčně budeš žít. Je obdivován, uctíván, je krásný, to vše jsi daroval mu z milosti. Je na něm vidět, jak Bůh může žehnat a dávat veselost svou věčnou radostí. Ty, Bože, nadějí jsi jeho jistou, když v tebe doufá, nemusí se bát. Své nepřátele, Bože, zastav mocně, kdo nenávidí tě, tvé ruce neujdou. Ta vzpoura shoří v ohni Božích soudů, nezůstane z ní ani památka. Na zemi nebudou mít následníky, ti kdo se bouří, vymře jejich rod. Tvou proti sobě obrátili zlobu a jejich plány vyústily v nic, stali se terčem šípů tvého hněvu, tětiva tvého luku drnčí již. Ukaž nám znovu, Pane, svoji sílu, my chceme zpívat o tvém vítězství. (Davidova píseň pro osamělý zpěv za ranního svítání) Můj Bože, Bože můj, proč jsi mne opustil? Nechceš mne zachránit a neslyšíš můj hlas? Můj Bože, Bože můj, celý den volal jsem, v noci neumlkám, ale ty neslyšíš. Jsi svatý, velký Bůh, chválí tě Izrael, otce jsi slýchával, byl jejich nadějí. Když k tobě volali, ty jsi jim pomáhal, když v tebe doufali, ty jsi je nezklamal. Já červíček jsem jen, ne člověk důstojný, jen troska člověka, všemi odhozená. Jsem pro smích zástupům, má bída baví je, mě napodobují, posměšně volají: „Na Boha spoléhal, ať vysvobodí ho, má-li ho trochu rád, ať stojí při něm teď!“ Ty jsi mně život dal, ty, Bože jediný, v mé matky náruči bezpečně uložil. Na tobě závisím od svého zrození a nikdy Bohem mým jsi býti nepřestal. Nenech mne tedy samotného nyní když utrpení jde a nemám pomocníka. Jak silní býkové se valí nepřátelé, jak lidožraví lvi se na mne sápají. Mé tělo roztéká se jako voda, mé srdce, nitro tají jak vosk v žáru, kosti se uvolňují jedna od druhé. Má síla vyprahla jak pohozený střep, jazyk mi hroznou žízní přilnul k patru, a brzy rozpadnu se v suchý, mrtvý prach. Jak smečka psů mne kati obklíčili, mé ruce, nohy moje hřeby probili. Bolí mě každičká kost v celém těle, jim je to podívaná, baví je můj žal. Dělí si na kusy mé svrchní roucho, kdo vezme košili, to rozhoduje los. Teď, Bože, zůstaň blízko po mém boku, mne posiluj a pomáhej to všecko snést. Můj život ochraň od těch, kdo mne mučí, ze smečky psů a ze lví tlamy vysvoboď, ať ostré býčí rohy neprobodnou mne. Pak budu o tom vyprávět svým bratřím, jak jsi mne vysvobodil, každý dozví se. Kdo máte Boha v úctě, teď ho chvalte, potomci Izraele s úctou vzdejte čest! On přece poníženým nepohrdl, neodvrátil se od něj v trápení, když k němu volal v nouzi, vyslyšel ho. Chválím tě za to, Bože, mezi lidmi, před tvými věrnými ti splním sliby své. Hladový u mne dosyta se nají, kdo mlčel, chválí Boha hlasitě, kdo hledá Boha, najde život věčný. Vzpomenou na Pána a přijdou k němu, celého světa lidé k němu vrátí se, národy všecky budou se mu klanět. Bůh pánem je a vladařem všech lidí, prostírá stůl a zve nás všecky k němu: slyšte to lidé bohatí a sytí, ale i vy, kdo umíráte hladem. Potomci vaši budou Bohu sloužit, patří mu totiž všecky generace. Dál a dál dětem vypravovat budou, že nad námi Bůh spravedlnost koná. (Davidova píseň) Bůh je můj pastýř, dává mi vše, co potřebuji. Duši mou sytí jak ovci na zelených pastvinách, žízeň srdce tiší prameny poklidných vod, mému životu dává novou sílu. Stezkami pravdy mne vodí pro zvuk svého jména. I kdybych musel jít setmělým údolím smrti, budeš mi, Bože nablízku, provedeš mne, a proto se nebojím zlého. Prutem svým vracíš mne, holí svou zvedáš, a to mě potěšuje. Před tváří nepřátel se mne zastáváš a prostíráš svůj bohatý stůl, dotekem slávy své pozvedáš mou hlavu, číše má přetéká tvým požehnáním. Laskavost tvoje a tvé slitování provázet mne budou po všechny dny mého života, a pak budu žít v tvém domě navěky. (Davidova píseň) Jen Bohu patří země, všecičko, co je na ní, rozličné krajiny i s těmi, kdo v nich žijí. To přece on obklopil souši mořem řekami protkal ji a ozdobil. Kdo z lidí by si troufal vystoupit k svému Tvůrci, odvážně přiblížit se jeho svatosti? Musel by být skutečně prostý viny, mít čisté srdce, mysl, ústa pravdivá. Kdo po tom touží, bývá Bohu milý, Pán odnímá mu viny, je mu Zachráncem. Takový lid Bůh na zemi si tvoří, takový má být Boží Izrael. Dokořán otevřete brány chrámu králi, ať vůbec nic mu vstoupit nebrání! Kdo je ten král, že je tak velmi slavný? Je to sám Bůh, nad všemi zvítězil. Dokořán otevřete brány chrámu králi, ať vůbec nic mu vstoupit nebrání! Kdo je ten král, že je tak velmi slavný? Je to sám Bůh a mnozí jdeme s ním. (Davidova píseň) Přemýšlím o tobě, můj Bože, na tebe upínám svou naději a vím, že nežiji jen ve snu, nevzbudím se za smíchu nepřátel. Ne, není snílkem ten, kdo pevně čeká na tebe, můj Pane. Však lidé, kteří dělají, co chtějí, ti probudí se jednou do prázdna. Chci rozumět tvým plánům, Hospodine a uč mne, prosím, jednat podle nich. Veď mne svou pravdou, dej mi pochopit ji! Jenom ty, Bože, ukážeš mi cíl, všecky své dny teď do tvé ruky vkládám. Tolikrát slitoval ses, jen si vzpomeň, Pane, od věků na věky jsi milosrdný Bůh. Mých hříchů mládí, prosím, nevzpomínej, pošetilostí mnoho, prosím, zapomeň. Měj na paměti jen svou trpělivost, dívej se na mne sklem své dobroty. Bůh dobrý je, ale i nesmlouvavý, nám ukazuje cestu z hříchu ven. Kdo před ním umlkne, dostane se mu práva, a pokorného vede cestou svou. Těm, kteří dodržují svatou smlouvu s Bohem a mají v úctě jeho příkazy, pomáhá Boží pravda laskavá. Tvé jméno, Pane můj, zní jako odpuštění, dej mi je, prosím, nepravost mou smaž. Ukaž mi člověka, který má úctu k tobě, Boží směr volí, jak mu poradíš. Bude se dobře mít a jeho majetek i víra stanou se jeho dětem dědictvím. Bůh není hádankou těm, kdo ho uctívají, ti netápou v zákonech Věčného. S pohledem k tobě upřeným jdu, Hospodine, cestami života a vím, že projdu vším. Hleď také na mne pro svou lásku, Pane, bez tebe zůstanu sám, ztrápený, strach roste v srdci mém, a cesta má se úží, vyveď mne, prosím, ze všech nesnází! Zlo na mne valí se, jsem slabý člověk, a moje hříchy dohánějí mne. Mí nepřátelé z toho mají radost, že klesám. Jak si rádi přisadí! Můj život zachovej a vysvoboď mne, Pane, ať není na posměch zlým moje naděje. Jsem očištěn, mé srdce střeží pravda, čekám jen na tebe a na tvé vedení. A celý Izrael, tvůj národ, Hospodine, v úzkostech svých na tebe spoléhá. (Davidova píseň) Ujmi se, Pane mé pře, volám k tobě! Do mého života bez zábran vidíš, víš, že ti věřím a že jsem v tom pevný. Můžeš mne vyzkoušet, poznat mé nitro, jak zlatník kovy své prozkoumá v ohni. Myslívám na tvoji shovívavost, řídit se chci ale vždycky tvou pravdou. Nechci své dny mařit marnými řečmi, předstírat, podvádět, chlubit se nechci. Společnost ničemů protiví se mi, bezbožnost, nevěra není mi blízká. Chtěl bych mít před tebou vždy čisté ruce, do tvého chrámu tak přicházet často, abych ti hlasité vzdával tam chvály a lidem o činech tvé lásky svědčil. Miluji, Bože, ta místa, kde bydlíš a kde se věrným tvá zjevuje sláva. Nepatřím, Pane můj, k bezbožným lidem, kteří si neváží života druhých, podvody, úplatky plní si kapsy. Snažím se upřímně vyhýbat hříchu, přece však záchranu a smilování hledám před soudem tvým, Hospodine. Bezpečný základ jsem nalezl v tobě, se sborem lidí tvých budu tě chválit. (Davidova píseň) Bůh je moje světlo i má záchrana, proč bych se měl kohokoli bát? Bůh je moje síla, strachy odkládám. Nepřátelé na mne slétli se jak dravci, pohltit mě chtěli moji protivníci, navzájem však oni pobili se spolu. Staví znovu stany, útočnický tábor, srdce moje ale nebude se chvět, vyhrožují válkou, já však důvěřuji, že mě Bůh můj znovu ochrání. Na jediné věci záleží mně stále: Chci být blízko Bohu po celý svůj život, prožít jeho vlídnost, zkoumat jeho vůli. U něho mám úkryt, až mně bude nejhůř, jeho příbytek je pevný na skále. Vyzdvihne mne jako na věž svého hradu, dá mně vidět všecky moje nepřátele, kteří obklíčili mne již dokola. Tam ho budu slavit, budu obětovat, zazpívám mu svoje nové žalmy chval. Slyš mne Hospodine, naléhavě volám, naslouchej mým prosbám, odpovídej mi! Přemýšlím o tobě, že nám stále říkáš: Pojďte ke mně blíže, následujte mne! Tak jsme tady, Pane, přicházíme k tobě. Neskrývej mi tvář svou, neodmítej v hněvu, nepropouštěj svého služebníka nyní, pomáhej mi znovu, Bože, zachraňuj. Rodiče už nemám, otce ani matku, Hospodin mne s láskou k sobě přivine. Trpělivě uč mne, kudy choditi mám, přímým směrem proveď houfem nepřátel. Nevydej mne, prosím, té prolhané chásce, chtějí mne jen zničit, krutě obelstít. Jenom víra v tebe, v tvoji dobrotivost, při životě drží, dává naději. Zkus to také s Bohem, vyhlížej jen k němu, rozhodni se pro něj, on tě posilní, vyhlížej ho stále, dá ti naději. (Davidova píseň) Bože, k tobě volám, jsi má pevná skála, na tebe spoléhám. Neodmlčuj se teď, bez tvé odpovědi bych jistě zahynul. Pokorně se modlím, vyslyš moje prosby, jsem ve tvé svatyni. S bezbožnými nejdu, mezi ně nepatřím, zlo jejich odmítám. Oni nalhávají, že chtějí žít v míru, však zradu osnují. Oplať jim ty činy, jejich zlobu trestej, ty víš, co páchají. Do klína jim nasyp mzdu za jejich skutky, dej, co zasluhují. Tvoje činy, Bože, tvoje přikázání, nic je nezajímá. Jejich podvrácení je teď ve tvých rukou, už je nepozvedej. Díky, žes mne slyšel, dobrý Hospodine, ty poznáš pokorné. Bůh je moje síla, záštita má pevná, jen na něj spoléhám. Naději nezklamal, pomohl mi v tísni, teď zpívám vesele. Bůh je síla lidí, zachraňuje mnohé, i syna zachrání. Svůj lid neopouštěj, Pastýři náš, Pane, dej nám požehnání. Patříme ti přece, pas nás jako stádo, na věky jsme tvoji. (Davidova píseň) Mocní tohoto světa, Bohu vzdávejte chválu, jemu jedině patří síla, veškerá moc. Bohu přiznejte slávu, jemu klaňte se stále, krásu svatosti jeho všichni uznejte dnes. Rachot hromu nad mořem, hukot nesmírných vodstev, ano, to je hlas Boží, i vy bojte se ho! 4-5 Hlučné velebné hlasy, vichr stromy jež láme, ano, to je hlas Boží, kdo mu porozumí? *** Velký Libanon skáče, hora Hermon se třese, jsou jak splašené stádo, když ten uslyší hřmot. 7-8 Boží hlas srší ohněm, nikdo není si jistý, mění nádherné lesy v neutěšenou poušť. *** Cedry v pahýly mění, stáda zvěře se plaší, potom právě tak náhle přijde velebný klid. Kdysi potopou všecko svoje stvoření zničil, Králem zůstane moří, věčný vesmíru Pán. Tak je Hospodin mocný, přesto k lidem se sklání, on nám pokoj svůj dává, svoje požehnání. (Davidova píseň při otevření Božího chrámu) Pane zpívat budu o tvé velikosti, tys mne vysvobodil, na trůn posadil, škodolibou radost nepřátelům vzal. Hospodine, Bože, k tobě jsem se modlil, nemoci mé ty jsi zcela uzdravil. Už mně pohřbívali moji nepřátelé, jámu přichystali — tys mne zachránil. Bohu vzdejte chválu jeho věrní lidé, pokloňte se mnou jeho svatosti. Vždyť jen na kratičko dovede se hněvat, po celý však život náš nám odpouští. Večer bojíme se, rozplýváme v slzách, jitro líbezné nám zase vrací zpěv. Když mně bylo dobře, cítil jsem se silný: pořád to tak bude, namlouval jsem si. Zapomněl jsem rychle, že jsi to ty, Pane, kdo mě pevně drží, dává jistotu. Jen jsi poodešel, padl na mne strach. Znovu jsem se modlil, prosil úpěnlivě: Vrať se ke mně, Bože, poslouchej můj hlas! Jak ti budu sloužit, když můj život skončí, prolijí mou krev, dají mne do hrobu? Vyslyš, Hospodine, nade mnou se smiluj, jako vždycky dříve, přijď mi na pomoc! Pláč můj proměnil jsi na radostnou píseň, místo rubáše mám roucho svatební. Tak ti znovu zpívám vesele a zvučně, moje píseň zní, můj jazyk nemlčí. Na věky chci chválit tvoje spasení. (Davidova píseň pro sólový zpěv) Bože, v tebe doufám, dej ať nejsem ponížen navěky; zastaň se mne, vždyť jsi spravedlivý! Skloň se ke mně, slyš moje volání a rychle mne vysvoboď! Buď mi jako neotřesitelná skála, a jako dům dobře střežený, pro mé bezpečí. Ty jsi má skála i pevnost. Pro slávu svého jména veď i doveď mne. Otevři past, kterou mi nepřátelé nastražili, ty jsi moje záchrana. Do tvých rukou svěřuji svůj život, tys mě vykoupil, Bože věrný. Nechci mít nic s těmi, kteří si hledí ničemností, já skládám v Boha svoji naději. Jásat a radovat se budu, že jsi se nade mnou slitoval, shlédl na mé pokoření a přiznal ses ke mně v mém soužení. A že jsi mne nakonec nevydal do rukou mých nepřátel, ale daroval mi svobodu. Prosím, již se nade mnou smiluj, vždyť mé soužení je velké; povadla nářkem má tvář, moje duše i tělo chřadnou. Zdraví mi strastí ubývá, život se zármutkem krátí, bídou mou ochabla síla má, vyprahlý jsem až na kost. Všichni nepřátelé mnou pohrdají, ale nejvíce mí sousedé. Známí se mne bojí, vyhýbají se mi a dělají, že mne nevidí. Lidé na mne zapomněli, jako bych už dávno nežil; připadám si jako rozbitý džbán. Mnozí mne pomlouvají, jde z nich strach, když se spolu radí, jak se mne chytře zbavit Já však v tobě naději skládám, ty jsi můj Bůh. V tvých rukou je čas mého života. Vytrhni mne z rukou mých nepřátel a všech, kdo mne pronásledují. Obrať ke mně svou jasnou tvář, pro své milosrdenství mne zachovej. Bože, ať nejsem zahanben, vždyť se k tobě modlím; Ať jsou pokořeni, kdo tě nenávidí, ať jejich zpupnost je zkrocena v pekle. Nechť oněmí lživá ústa, mluvící tvrdě, pyšně a nelítostně proti těm, kdo se drží spravedlnosti. Jak nesmírná je tvoje dobrotivost, Bože, máš ji připravenou pro ty, kdo tě mají v úctě; dobře ji znají ti, kdo u tebe našli své útočiště. Takové ukrýváš svou přítomností před pyšnými lidmi, jak na skále před záplavou zlých slov. Pochválen buď Bůh, který mi prokázal své podivuhodné slitování, jako bych byl v opevněném městě. Ukvapeně jsem si myslel, žes mne zavrhl, ale tys mé pokorné modlitby vyslyšel. Milujte Boha všichni, kdo mu patříte, protože Bůh své věrné chrání; odplácí však plnou měrou těm, kdo si počínají zpupně. Buďte stateční a vytrvalí a Bůh posilní vaše srdce, vy všichni, kdo očekáváte na Boha. (Vyučující Davidův žalm) Vzácný v Božích očích je člověk, jemuž jsou odpuštěny viny a přikryty hříchy. Šťastný člověk, kterému už Bůh nepočítá nepravosti a v jehož srdci není klamu. Když jsem já skrýval svůj hřích, prahly ve mně kosti mé a celé dny jsem pronaříkal. Ve dne i v noci na mne těžce doléhala spravedlivá ruka tvá, Bože, a svěžest má se vytratila jak v letním žáru. Proto jsem ti, Bože, přiznal svůj hřích a odkryl před tebou své špatnosti. Řekl jsem: Vyznám se Bohu ze svých hříchů! A tys mi odpustil a sňal ze mne mé špatnosti a hříchy! A proto ať se každý věřící k tobě modlí, dokud je čas tě nalézt; dříve, než nadejde den soudu. Vody soudu k němu nedosáhnou. Ty jsi skrýše má, zbavíš mě trápení, mé srdce naplníš písní z vítězství. Bůh říká: Dám ti prozíravost a poučím tě o cestě, kterou půjdeš, budu ti radit, mé oči tě budou provázet. Nebuďte jankovití jako kůň nebo mezek, které je třeba zkrotit ohlávkou a uzdou, aby neublížili. Mnoho zbytečných bolestí zakouší bezbožný, ale Boží laskavost obklopí toho, kdo v něho doufá. Velice se raduj v Bohu každý, komu bylo odpuštěno a prozpěvuj každý, kdo má srdce bez falše. Radujte se v Bohu, kdo v něho věříte, vám upřímní, se ho sluší chválit. Oslavujte Boha na harfě, kytaře, na nástrojích o deseti strunách, zpívejte mu chvalozpěvy (chvály). Zpívejte mu novou píseň hrajte s radostí a co nejdokonaleji. Vždyť jeho slovo platí a jeho dílo obstojí. Bůh miluje spravedlnost a právo, země je naplněna jeho dobrotou. Slovo jeho úst učinilo nebesa a na jeho rozkaz zazářily hvězdy. Vody shromáždil do oceánů a moří, jiné jako zásobu uložil do hlubin země. Boj se ho celá země; všichni lidé, mějte před ním posvátnou úctu. Co on řekl, stalo se na jeho rozkaz vše vzniklo. Bůh ruší úmysly národů, jako chmýří odfoukává lidské plány. Jeho zákony platí věčně, on má na mysli všechny národy i kmeny. Dobře je národu, jehož Pánem je Bůh, lidem, které si vyvolil za dědice. Bůh hledí z nebe na každého člověka, z majestátu (z místa)svého trůnu obhlédne všechny obyvatele země. On stvořil srdce každého člověka a žádný čin před ním není skryt Krále nezachrání mocné vojsko, ani zdatného vojáka jeho statečnost. Nejlepší výzbroj selže a nepomůže k úniku. Bůh hledí na ty, kdo ho mají v úctě a čekají na jeho slitování, aby je vysvobodil od smrti a živil je v čas hladu. Jen na Boha spoléhá naše duše, on je naše pomoc, náš štít. V něm se rozveselí naše srdce, jeho svaté jméno je naše naděje. Bože, tvé slitování buď nad námi, tebe s důvěrou vyhlížíme. (David na útěku před Saulem se chce ukrýt u pelištejského krále Akíše. Ze strachu předstírá pomatenost. Není však přijat a ubírá se dál). V každém čase chci Bohu dobrořečit, vždy ho budou ústa má chválit. Bohem se bude chlubit duše má. Když to uslyší ponížení, povzbudí je to. Se mnou budou oslavovat Boha a společně budeme vyvyšovat jeho jméno. Na Boha jsem se obracel, slyšel mne a vyprostil mě ze všeho, čeho jsem se lekal. Tvář každého, kdo se na něho obrátí se rozjasní a nemusí se rdít studem. Lidé řeknou: pohleďte, tento ponížený volal a Bůh ho ze všech jeho úzkostí vysvobodil. Vojensky obstupuje anděl Boží ty, kdo se k Bohu modlí a zastává se jich. Přesvědčte se sami, jak dobrý je Bůh. Blaze každému, kdo se k němu utíká. Vy, kdo v Boha věříte, chovejte se k němu s posvátnou úctou, protože takoví nemívají nedostatek v ničem dobrém. Lvíčata strádají a hladovějí, ale ti, kdo mají Boha v úctě, nepostrádají nic dobrého. Pojďte děti, dejte na mne, chci vás naučit mít úctu k Bohu. Jak si má počínat člověk, který má rád život a jeho dary? Ať si dá pozor na svůj jazyk, aby mluvil pravdu a nerozséval zlo. Odvrať se od zlého, konej dobro, vyhledávej pokoj a zasazuj se o něj! Oči Hospodinovy hledí pozorně na ty, kdo v něho věří a jeho uši slyší volání o pomoc. Boží hněvivá tvář se obrací proti pachatelům zla, aby je, i památku jejich jména odsoudil. Bůh slyší a vysvobozuje ze všech úzkostí ty, kdo k němu volají. Blízko je Bůh těm, kdo jsou zkrušeni v srdci a zachraňuje ty, jejichž duch je zdeptán. Mnohá trápení potkávají věřícího, ale Bůh ho ze všech vytrhuje. Střeží každou kost v jeho těle a žádná nebývá zlámána. Bezbožného zahubí jeho vlastní činy a ti, kdo nenávidí spravedlivého, budou odsouzeni. Bůh vykoupí duše svých služebníků a ten, kdo v Bohu našel své útočiště, nebude odsouzen. Bože, suď ty, kdo se soudí se mnou a bojuj proti těm, kdo mne napadli. Uchop svůj štít a přijď mi na pomoc. Pozvedni kopí a zadrž mé pronásledovatele. Ujisti mě, že jsi má spása. Ať jsou zahanbeni všichni, kdo mi ukládají o život. Zažeň mé nepřátele a prosím, abys zmátl ty, kdo mě chtějí lapit. Ať jsou bezmocní jako plevy ve větru, ať je anděl Boží odvěje. Ať je jejich cesta tmavá a kluzká, aby mne nedostihli. Boží anděl ať je pronásleduje. Bez důvodu mi v jámě nastražili past, aby mne ulovili jako zvěř. Nechť sami padnou do jámy, kterou vykopali duši mé. Ať se sami zamotají do sítí, které mi rozestřeli, aby mne zničili. Duše má tě chválí, Bože, a děkuji, že mne zachráníš. I ta nejmenší kůstka ve mně se bude radovat: Kdo se ti může rovnat, Bože? Kdo jiný může ochránit slabého, bezmocného z moci ozbrojených siláků; chudého a nuzného z rukou toho, kdo ho násilně okrádá? Falešní svědci svědčí proti mně a jsem obviněn z něčeho, o čem nemám ani tušení. Odplácejí mi zlým za dobro, které jsem jim prokázal. Chtějí mě připravit o život. Když byli nemocní, cítil jsem s nimi, modlil jsem se za ně a postil, když nebývali uzdravováni. Navštěvoval jsem je jako svého přítele, rmoutil se nad nimi jako nad svým bratrem a plakal nad nimi jako nad svou matkou. Když jsem upadl v nemilost, přáli mi to, srotili se proti mně i ti nejméně úctyhodní, které jsem často ani neznal a bez přestání mě očerňovali. Jako šašci se mi posmívali, rouhali a cenili na mě zuby. Bože, jak ještě dlouho budeš jen přihlížet? Jde mi o život, vytrhni před těmi lvy duši mou, to jediné, co mi zbývá. I budu tě slavit před nesčíslným zástupem lidí a vděčně chválit před mnohými. Ať se mi nevysmívají ti, kdo mi bezpráví činí a ať nade mnou pohrdavě nemhouří oči ti, kdo mne bez příčiny nenávidí. Jejich štvavé řeči nevedou k pokoji, jsou namířeny proti mírumilovným lidem. Jsou záludní. Vysmívají se mi a říkají: Na vlastní oči vidíme, jak jsi dopadl! Ty o tom, Bože, víš. Odpověz jim, neopouštěj mne! Můj Pane a Bože, začni již svůj soud a postav se za mou při. Podle své spravedlnosti mně zjednej právo, nedopusť, aby se nepřátelé nade mnou vypínali. Ať si v srdci neříkají: Dobře mu tak. To jsme chtěli, dostali jsme ho. Nechť jsou pokořeni a zahanbeni ti, kdo se radují ze zlého, které mne potkalo. Ať je polije hanba a stud, že se nade mne tak povyšují. Ti, kdo mi přejí spravedlnost, ať radostně prozpěvují a provolávají: Velice buď chválen Bůh, že dopřává svému služebníkovi pokoj. O tvé spravedlnosti budu všem vyprávět a každý den tě ze srdce chválit. Žalm Davidův pro předního zpěváka, Božího služebníka. Bezbožný vzpurně říká, že má z Boha pro strach uděláno. Přesvědčuje sám sebe, že si smí, až do zvrácenosti, dovolit všechno. Jeho slova jsou nestydatá a prolhaná, nenechá se poučit, co je dobré. I na lůžku si vymýšlí ničemnosti, vyhledává špatné cesty, neštítí se zlého. Bože, až do nebe láska tvá, až do nejvyšších oblaků tvá věrnost. Tvoje spravedlnost jako nejvyšší hory, soudy tvé jako největší hlubiny. Na zřeteli máš lidi i zvířata. Jak úžasná je tvá slitovná láska, Bože. Lidé se k ní utíkají jako do stínu tvých křídel. Ty je sytíš svým požehnáním, dáváš jim pít z potoka svého potěšení, protože,ty, Bože, jsi pramenem života a v tvém světle vidíme světlo. Rozprostři svoji neměnnou lásku na ty, kdo tě znají a pravdu svou na upřímné srdcem. Nechť na mne nedotírá noha zpupných a kéž ze mne ruka ukrutníka nedělá štvance. Jednou padnou pachatelé zla a nepovstanou více! (Žalm Davidův) Nehněvej se na lidi, kteří jednají bez skrupulí, nezáviď podlým lidem. Rychle uvadnou jako tráva a jako zelená bylina uschnou. Doufej v Boha a čiň dobro, těš se z toho, co máš a zachovávej věrnost. Hledej své štěstí v Bohu a dá ti, po čem touží tvé srdce. Odevzdej Bohu svoji cestu, slož v něm naději a on sám bude jednat. Dá, že tvoje spravedlnost se zaskví jako jitro a právo tvé jako polední slunce. Tiše a trpělivě očekávej na Boha. Nehněvej se a nezáviď člověku, který jedná bezohledně a přesto se mu daří. Přestaň se hněvat a rozčilovat, -aby ses nedopustil něčeho zlého. Zlí lidé nakonec padnou, ale ti, kdo doufají v Boha, budou vládnout zemí. Posečkej chvíli, a ničemové tu nebudou. Místa, která obsadili, budou prázdná. Utištění budou vládnout zemí a těšit se podivuhodnému pokoji. Bezbožník jedná se spravedlivým záludně a mívá na něho vztek. Bohu je však k smíchu, on totiž ví, že se jeho konec blíží. Bezbožníci tasí meč a napínají luk, aby srazili chudého a nuzného a ubili toho, kdo jde cestou pravdy. Meč však pronikne jejich vlastní srdce a luk se jim poláme. Lepší je málo, co má spravedlivý, než velké bohatství ničemníka. Paže ukrutníka bude zlomena, ale paži spravedlivého podepře Bůh. Bůh má na paměti dny upřímných a jejich dědictví jim zůstane navěky. Pečuje o ně ve dnech zlých a najedí se dosyta i ve dnech hladu. Ukrutníci zahynou, Boží nepřátelé pominou jako tráva a vytratí se jako dým. Bezbožník si půjčuje a nemá se k zaplacení dluhu, ale spravedlivý je štědrý a rozdává potřebným. Ten, komu Bůh požehná, bude vládnout zemí. Koho Bůh odsoudí, zahyne. Bůh zpevňuje kroky spravedlivého a rád hledí na cestu, kterou se ubírá. I kdyby všelijak klopýtal, neupadne, protože ho Boží ruka drží. Býval jsem mladý a zestárnul jsem, ale po celý svůj život jsem neviděl, že by spravedlivého opustil Bůh, ani jeho potomky žebrat o chléb. Spravedlivý bývá velkorysý a půjčuje potřebným. I jeho potomci bývají požehnáním. Odstup od zlého a čiň dobré a navěky budeš mít podíl na zemi, protože Bůh miluje právo a své věrné neopustí. Pod jeho ochranou budou navždy, ale potomci bezbožných vymizí. Spravedliví obdrží zemi a sídlit v ní budou navěky. Ústa spravedlivého mluví moudře a rty jeho vynášejí právo. Zákon Boží je v jeho srdci a proto neuklouzne. Bezbožný slídí po spravedlivém, chce ho uštvat k smrti. Bůh ho však v jeho ruce nenechá a nedopustí, aby soudem bezbožného byl potupen. Slož v Bohu svoji naději a drž se jeho cesty; povýší tě a obdržíš zemi. a uvidíš, jak budou bezbožní ze země vykořeněni. Viděl jsem krutost bezbožného. Narostl jako neporazitelný strom, a najednou ho tu nebylo, byl pryč. Chtěl jsem vědět, kde je, ale hledal jsem ho marně. Drž se spravedlivého, pozoruj upřímného a uvidíš, že nakonec jemu bude patřit útěšná budoucnost. Bezbožní i jejich potomci do jednoho zmizí z povrchu země. Bůh je spása spravedlivých, záštitou v čase soužení. Bůh jim pomáhá a dává jim vyváznout z moci bezbožného a zachraňuje je, protože se k němu utíkají. (Davidova naléhavá prosba) Bože, nekárej mne ve svém hněvu a netrestej mne. Šípy tvého hněvu ve mně uvázly, a ruka tvá na mne dolehla. V mém těle není místečka, kterého by se nedotkl tvůj hněv. Jsem znepokojen až do morku kosti. Moje nepravosti jsou jako záplava nad hlavou mou, jako těžké břemeno, pod kterým padám. Bláznivě jsem si počínal rány duše mé teď hnisají a odpuzují. Jsem sehnutý a sklíčený, moje dny jsou plny smutku. Hanebnost má je jak vypálené znamení, nic ve mně není celistvého. Jsem vyčerpaný a zdrcený oje srdce křičí úzkostí. Pane, ty znáš každou moji touhu a slyšíš každý můj vzdech. Mé srdce je neklidné, opouští mě síla má, jas očí mých se ztrácí. Ti, kdo mě milovali, moji přátelé se štítí mých ran, i moje rodina stojí opodál. Ti, kdo mi usilují o život, nastražili léčky a snaží se mi ublížit. Šíří o mně hrozné pomluvy a lstivě vymýšlejí, jak mne zničit. Jsem však jako hluchý, který nic neslyší, a jako němý mlčím. Jsem jako hluchý člověk a jako němý, který se nebrání. Jen na tebe očekávám, Bože můj, ty se mne zastaneš. Říkám: Ať se nade mnou neradují. Kdybych klopýtnul, ať se nade mnou pyšně nevypínají. 18 Můj pád je nedaleko, bolest mě stále provází. Vyznávám své nepravosti a pro hřích svůj se trápím. Zatímco moji nepřátelé si spokojeně žijí, sílí se a přibývá těch, kdo mne bez příčiny nenávidí. Zlým za dobré mi odplácejí, osočují mne, protože usiluji o to, co je dobré. Neopouštěj mne, Hospodine Bože můj, nevzdaluj se ode mne. Pospěš mi na pomoc, Bože má spáso. (Davidův žalm Jedutunovi, přednímu zpěvákovi) Řekl jsem: Budu střežit své cesty, abych nehřešil svým jazykem. Na uzdě budu držet ústa svá, zvláště, je-li bezbožník nablízku. A tak jsem mlčel jako němý. Zdržel jsem se i spravedlivého odporu, ale tím více se jitřila má bolest. Srdce ve mně hořelo a čím více jsem přemýšlel, tím více mě přemáhal neklid, až jsem to vše musel Bohu říci: Hospodine, zjev mi, kdy skončí život můj, kolik dnů mám ještě před sebou. Na dlaň jsi mi vyměřil mé dny a život můj je jako nic před tebou. Skutečně, člověk je jako vánek, i kdyby si jakkoli pevně stál. Je jako stín a vším, čím se zaměstnával a co nashromáždil, čí bude? Jakou tedy naději mám, Bože? Na tebe očekávám. Vysvoboď mne od všech mých hříchů, ať nejsem terčem posměchu bláznivému člověku. Již jsem zticha, nestěžuji si, vždyť to učinila tvoje ruka. Již mě netrestej, protože od tvé pádné ruky bych už docela zahynul. Když někoho napomínáš tresty, vše, na čem si kdy zakládal, se zdá jako šaty prožrané moly. Člověk je jen vánek. Hospodine, vyslyš modlitbu mou, kéž tě dostihne mé volání o pomoc. Popatři na mé slzy a slituj se nade mnou, však jsem u tebe jen host a přistěhovalec, jako všichni moji předkové. Dovol, ať pookřeji, dříve, než mi bude odejít a už víc nebudu. (Davidova píseň pro sólový zpěv) S touhou a nadějí jsem čekal na Boha a on se sklonil, volání mé slyšel. Jak z jámy plné bahna vytáhl mne ven, na pevnou zemi postavil, mé kroky jsou zas jisté. Do úst mi vložil novou vděčnou píseň, chválím ho nahlas, ať to všichni vědí. Někdo to slyší, poleká se Boha, jiný v něm začne hledat naději. Kdo doufá v Boha, vyvolil si šťastně, už nebojí se mocných, nevěští si osud. Ty mnohokrát jsi pomohl nám, Pane, myslel jsi na nás, po boku nám stál, ani to vypočítat všecko nedovedu. Snažím se vyzpívat to ve svém žalmu, slova mi schází, nedokážu to. Honosné obřady, můj Pane, nemiluješ, oběti za hříchy a dary nežádáš však místo toho otvíráš mi uši. Teď mluvíš ke mně jako k svému Králi, kterého jsi nám všem v Písmu zaslíbil. A já jdu jako on tvou naplniti vůli, tvým slovem moje srdce přetéká. Hlásám, že musí vyplnit se všecko, co uložil jsi, nezatajím nic. Tvůj spravedlivý soud, tvou svatou pravdu teď musím mnohým předkládat. Však zároveň smím ohlašovat lidem, že milosrdně odpustíš a zachováš. Mně také dávej poznat slitování, tvou věrnou, tolik láskyplnou péči! Já přece nejsem jako ten tvůj Vyvolený! Brodím se zlem a nespočetné hříchy vystoupily mně vysoko nad hlavu, nezvládám je, mám víc jich nežli vlasů, k dalšímu boji ztrácím odvahu. Jen ty, můj Bože, můžeš vysvobodit, přijď, prosím v této chvíli na pomoc! Ti, kdo mne s chutí odsuzují k smrti, ať sami nad sebou se zastydí a jejich zlost a pýcha musí ustoupit. Smáli se mně, teď ozvěnou se vrací ten jejich posměch: nyní platí jim! Skutečnou veselost a radost dej, Pane, těm, kdo upřímně se ptají co po člověku chceš, co lidem nabízíš. Tvá vůle i tvá spása mění se nám v píseň! Jsem jenom chudý, nevýznamný člověk však mocný Bůh, ten o mně přemýšlí, pečuje o mne, zvedá, vyprošťuje. Přijď, Pane, rychle, potřebuji tě! (Davidova píseň pro sólový zpěv) Dobře je tomu, kdo, má pochopení pro lidi v nouzi a všelijak slabé. Až na něj přijde těžkost, ochrání ho Bůh. Sám Hospodin vždy po boku mu stojí, život mu zachová a přidá zemské štěstí, útokům nepřátel ho nikdy nevydá. Až přijde nemoc, dá mu svoji sílu a nové zdraví pro něj připraví. Teď jsem to já, kdo uzdravení čeká. Vím, hřešil jsem, a přesto v tebe doufám, že smiluješ se, znovu pozvedneš. Mí nepřátelé mluví škodolibě, prý brzo umřu, zanikne můj rod. I navštívit mě občas přicházejí, je to však faleš, samá přetvářka. Ptají se starostlivě na mé zdraví, a pak mě mezi lidmi pomluví. Po straně šeptají si: Tak už na něj došlo, jen to dostává, co si zasloužil, ne, z toho již se nevzpamatuje. Co horšího, i můj důvěrný přítel, jenž ode mne vždycky obživu, teď také vyšlápl si na mne. Jen ty, můj Bože, můžeš se mne zastat, zas zvedni mne a dej mi novou milost, odplať jim jejich zradu, nenávist. Tím dokážeš mně, Pane, svoji lásku, že utichne zlý posměch nepřátel. Jsem upřímný, a proto stále věřím, že budu věčně před tvou tváří stát. Jen Bohu Izraele náleží mé díky, amen i amen, nyní, na věky! (Tuto píseň ať zpívají strážci chrámové brány.) Jak jelen hledá studánku v čas sucha, tak duše má jen tebe hledá, Bože můj. To, co je chladný doušek pro žíznivé tělo, je pro mé nitro Bůh, můj živý Pán. Mohu jít domů, být mu zase blízko? Co jsem se natrápil a napolykal slzí, když lidé říkali: „Tvůj Bůh tě opustil.“ Jen vzpomínky mně zbyly, pálí v srdci, jak chodíval jsem s poutníky do chrámu, a vedl jsem je, zpíval s nimi, jásal; to bylo halasu, když slavili jsme svátky! Proč naříkáš a vzpomínkami trápíš, proč zarmoucená jsi teď moje duše? Jen čekej na Boha, on na pomoc ti přijde, a ještě zazpíváš mu zvučnou píseň chval! Dnes, Bože můj, je ve mně ještě smutek: Na kopci sedím, kolem jenom pouště, na vznosný Hermón nepohlédnu ani, má touha letí, Pane, na tvou horu. Jsem jako ten, kdo místo doušku vody do moře spadl, vlnami je zmítán, tvé hlubiny mne, Bože, pohltí… Však nepřestávám věřit, že noc hrůzy skončí a znovu vyjde slunce milosrdenství! Ve dne i v noci budu opět zpívat, ty dáš i písničku a modlitbu mou přijmeš. Můj Bůh je silná spolehlivá skála, a proto z bolesti své k němu zavolám: „Tys na mne zapomněl, že chodím sevřen v srdci a nepřítel mne svírá ze všech stran?“ Jak kostižer mě hlodá jejich posměch a stálé rýpání: „Tvůj Bůh tě opustil.“ Proč naříkáš a vzpomínkami trápíš, proč zarmoucená jsi teď moje duše? Jen čekej na Boha, on na pomoc ti přijde, a ještě zazpíváš: „Můj Zachránce je Bůh!“ Rozsuď nás Bože, zjednej pro mne právo, vysvoboď od lidí a celých národů úskočných, ukrutných a podlých. Jen v tobě, Pane, měl jsem posilu, proč nyní nechceš mne už znát? Proč kalich nepřátelství, hořkosti a zloby mám do dna beze zbytku vychutnat? Kéž vzejde pro mne znovu tvoje světlo a pravda tvá mne opět cestou přímou veď se všemi poutníky do tvého, Pane, chrámu. Chci přinést oběť, rozezpívat chválu, na svoji harfu zase zvučně hrát jen pro tebe můj Bože, Bože můj! Proč zarmoucená jsi teď, moje duše, proč naříkáš a vzdycháš nadarmo? Jen čekej na Boha, on na pomoc ti přijde, a ty pak zazpíváš: „Můj Zachránce je Pán!“ (Zpívané kázání pro nejlepšího zpěváka z rodu Kóre) Tolikrát jsme to slýchali od otců, Bože, co všechno činíval jsi v jejich dnech, v těch dobách dávno, dávno minulých. Sám před nimi jsi vyhnal pohany a našim předkům dal jsi jejich zemi: jedny jsi sklidil — druhé rozesel. Tu zemi nedobyli oštěpy a meči a nebyla kořistí jejich námahy. To pravice tvá, paže vykonaly. Jak slunce jsi jim vzešel, jenom z lásky své. Tak tedy kraluješ nám jenom ty, náš Bože, vždy znovu zas buď štítem Jákoba! Jen s tebou nad nepřáteli jsme vítězili, ve jménu tvém jsme poráželi vzpurné. Neříkám: Luk mne opět vysvobodí, můj meč je spolehlivou obranou. Můj Bože, tys nás vždycky osvobodil, nepřátel zběsilých jsi zkrušil nenávist. Ať každý den ti, Pane, zazní chvála, tvé jméno na věky náš bude slavit zpěv. Teď jsi nás ale zapudil a musíme se stydět, do bojů jdeme sami, bez tebe. Poráženi z těch bitev utíkáme, nepřítel pobral vše, co patří nám. Nás vydal jsi jak ovce na porážku, rozehnal jsi své stádo mezi pohany. Lacino rozprodal jsi, co ti právem patří, o cenu ani trochu nesmlouvals. Sousedům pro smích mluví o nás vtipy, pro pohany jsme vzorem nemehla, hlavami kroutí lidé nad námi Ostudu naši stále znovu vnímám, tvář červenou mám od zahanbení, když slyšíme ty urážky a posměch a nepřítel si vychutnává pomstu. Na nás to dopadá, i když jsme nezradili a smlouvu s tebou dodržujeme, netoužili jsme po neznámých cestách, tvým směrem věrně šli jsme za tebou. Vedl jsi nás po poušti, sídle draků, a smrt jak soumrak zahalila nás. Kdybychom zapomněli, Bože, na tvé jméno a modlili se k modle cizinců, ty věděl bys to, odhaluješ všecko, myšlenku čteš už v jejím zárodku. A přece pohané nás pobíjejí denně jak ovce na jatkách, jak pouhý dobytek. Probuď se, nespi, vstaň už, Hospodine, navždy jsi na nás, Bože, zanevřel? Schoval ses nám, nebo zavíráš oči, porážku naši, útlak nevnímáš? Ležíme v prachu přišlápnuti k zemi, na duchu klesáme a sami nevstanem. Zvedni nás, prosím, pomoz znovu povstat, vysvoboď pro své milosrdenství! (Píseň o lásce, zpívaná vybraným pěvcem při předávání svatebních lilií) Mé srdce překypuje dobrým slovem, o králi svém chci píseň zpívat, jako bych jazykem ji zapsal. Jsi krásný, krásnější než všichni lidé, tvá ústa hovoří o velké lásce, tvůj Bůh navěky s tebou bude. Ozdob se zbrojí, slavný bojovníku, chvála a úcta právem tobě patří. Sláva však bývá ke štěstí jen tehdy, když nese pravdu, tichost, spravedlnost; pak zmůžeš věci neuvěřitelné. Jak ostré šípy letí tvoje slova, nebude národ, který nepřemohou, svědomí nepřátel tvých těžce zraní. Syn Boží jsi, tvůj trůn je tedy věčný, tvá vláda vždy zůstane vládou práva. Miluješ právo, zpupnost nenávidíš; proto tě, Božský, ustanovil králem sám Bůh — a my se z toho radujeme. Tvé roucho voní všemi bylinami, tvůj palác vykládaný slonovinou zní hudbou jenom pro tvé potěšení. Princezny krásné patří k tvému dvoru, manželka tvá je ze všech nejkrásnější. Říkáš jí: Odlož svůj stesk po domově, jsi doma u mne, ne u svého otce. Král touží po tobě a po tvé kráse, on je tvůj pán, to jemu se teď pokloň. Podívej, z Týru princezna dar ti nese, bohaté národy teď stojí o tvou přízeň. Nevěsta krále je už ozdobena, protkané roucho má jen ryzím zlatem. Ten oděv září, jak ji vedou králi v průvodu družiček — a ženich vyhlíží ji. Průvod jde s jásotem a zvučným zpěvem, po schodech stoupá do paláce krále. Otce máš daleko, však budeš míti syny, budou to mocní vládcové mé země. Tvé jméno vždy se bude připomínat, po všecky generace, navěky a navždy a mnohé národy královně vzdají poctu. (Sbormistrovi Kórachovců, píseň pro tenor) K Bohu se utečem, je naše síla, v trápení pomoc, jež nezklame. Odložte strach, ať svět třeba se boří, hory se kácejí do hlubin. Moře ať bouří a vlnami hučí, horstva se třesou až v základech, však tichá řeka tvá zavlaží mírně, obtéká chrám, Boží obydlí. Tam není rozruch, on vše pevně drží, den za dnem od slunce východu. Národy hlučí a padají státy, zavelí Bůh - země hroutí se. Hospodin veliký jen s námi drží, Jákobův Pán je náš přepevný hrad. Pohleďte znovu na to dílo Boží, jak skvělé věci nám na zemi dal! Pokyne jen a hned utichnou boje, lámou se luky a oštěpů hrot, válečné vozy — ty na popel shoří. “Tak dost!“ jsi zavelel válečné hrůze, „uznejte všichni mne, Hospodina, prokažte úctu mně národy všecky!“ Hospodin veliký, ten s námi drží, Jákobův Pán je náš přepevný hrad. (Píseň pro vedoucího zpěvu Kórachovců) Ať zazní potlesk, fanfáry, zpěvy na počest Bohu! Je hrozně mocný, podrobil lidi, národům vládnem. Dědíme slávu, protože Bůh tak miloval předky. Hospodin přijde za zvuku polnic. Zpívejte žalmy, zpívejte Králi, zpívejte zvučně! Je Králem země, uznávejte ho, národů Pánem na trůnu svatém. Teď vládce mnohý Boží lid hledá a najde úkryt na hoře spásy. Náš Bůh je velký! (Sborový zpěv všech Kórachovců) Veliký je Hospodin, chvalte ho všichni lidé! Jeruzalém sídlo je, Boží svatá hora. Ozdobou je krajiny, potěchou celé země Sion všecky svatyně mocně převyšuje. Žádné hradby, paláce, přesilu neodrazí, hradem naším je sám Bůh, na něj spoléháme. Králové se smluvili, dobývat město chtěli, když tam Boha poznali, na útěk se dali. Padl na ně velký strach, jak na ženu, když rodí, třásli se a kvíleli, svíjeli se v křeči. Od konce moří zjednali plavidla proti Králi, Bůh je větrem rozehnal, vůbec nepřistála. Viděli jsme očima, co dříve vyprávěli otcové o síle tvé, Bože, mocný králi, město své jsi ochránil, zástupy tě slaví. Víme, je to milost jen, zásluhy naše blednou, klečíme tu v chrámu tvém, ty na hradbách stojíš. Jménu tvému, Bože náš, vzdávati budem chválu, uslyší to do končin zemí všichni lidé, spravedlnost zjednává tvoje mocná ruka. Sión dnes se raduje, zpívají naše dcery právo že nám přináší tvůj soud věčný, pravý. Zkuste město obejít, spočítat jeho věže, hradby pevné, pevnosti jeho ohledejte. Projděte i paláce, prohlédněte je dobře, budete pak vyprávět příštím generacím: “Bůh je věčný, silný, odolat jemu nelze, Kéž nás vede životem až do smrti naší!“ (Píseň pro vedoucího zpěvu Kórachovců) Slyšte to, všichni vy lidé, kdo kolem bydlíte po celém světě, vy chudí prostého rodu, vy také, dědici velikých jmění. Vyložím vám, co je moudré, srdce mé přináší skutečnou pravdu. Naladím kytaru, zpívám písně, jež učí vás základy věcí. Proč bych se obával zloby, která tu na světě ze všech stran číhá? Jistotu falešnou hledá, kdo ve svém majetku naději vidí. Vykoupit z otroctví bratra neumíš — sám sebe Bohu jak splatíš? Života cena je velká, nedoufej, že jsi už našetřil dosti, podplatit smrti moc nelze, život si nekoupíš navěky, navždy. Umírá moudrý i hlupák, jmění své zanechá na zemi jiným. Chtějí si zachovat věčnost v rodině, ve jménech ulic i domů. Dnes velmi vážený člověk nepřečká dlouho, jak živočich zajde. Vše, co jsi našetřil, blázne, potomci pochválí, tím s tebou skončí. Lidé jak bezhlavé stádo, pastýře sledují, svoji smrt jistou. Člověku přímému vzejde nad hrobem od Boha nádherné jitro Vykup též duši mou, Pane, vysvoboď ze spárů hrobu a pekla! Když druhý bohatne, nedbej, neboj se, když jeho dům rychle roste; nevezme do hrobu zlato, slávu svou zanechá za sebou všecku. Ačkoliv zaživa slýchal, jak si to zařídil moudře a dobře, musel se odebrat do tmy, kde jeho předkové dávno už bydlí. Vyslechni, člověče, pravdu: Když ve svém životě časném, moudrost a poznání o sobě nemáš, jak zvíře zahyneš, promarníš věčnost. (Píseň pro Azafa) Bůh sám, Bůh Hospodin mluví a volá celou zemi od slunce východu až na západ. Z Jeruzaléma, krásného města, tam odtud volá Bůh, přichází k nám a teď bude mluvit. Kam vstoupí, tam plane oheň, kam pohlédne, tam vane vichřice. Za svědky svolává nebe i zemi, začíná soud se svým vlastním lidem. “Sem pojďte všichni, kdo jste podepsali obětní krví svou věrnost mé Smlouvě!“ Vesmír je svědkem Božích řádů, proč by Bůh nemohl soudit svůj lid? Ať slyší Izrael: „Svědčím proti tobě, je jeden Bůh — a to jsem já, Hospodin. Nechci se s tebou přít o každou oběť, dým z tvého oltáře valí se stále. Nechci tvůj dobytek, netoužím po tvém masu. Což nepatří mi v lese všecka zvěř i stáda rozsetá pro horských loukách? Znám všecky ptáky, co na polích žijí, to vše patří mně — co ty mně chceš dát? Kdybych měl hlad, tak nepřijdu k tobě, mně patří přece ten široký svět. Nejídám maso, nemám radost z krve, tvé oběti nechci, mám jich už dost. Co chci, je oběť tvých upřímných díků, splnění slibů, které dal jsi Pánu. To přineseš teprv, až zakusíš bolest, já přijdu ti na pomoc — pak podějkuješ. Kdo ze své vůle se ohání Bohem, zpaměti zná Smlouvu, neplní ji, tomu dnes říkám: Poslechnout nechceš, slovům mým dávno ses zpronevěřil. Když někdo krade, hned k němu se přidáš, kdo žije nemravně, ten je tvůj vzor. Zlo hájíš mnohými vzletnými slovy, jazyk tvůj je jenom úskok a lež. Jen sedneš, pomlouváš lidem své blízké, hanbu své rodiny probíráš rád. Dlouho to děláš — já k tomu jsem mlčel, zmýlil ses ve mně, dne volám tě na soud. Odhodit Boží řád je přece stejné, jak dráždit lva. Kde se teď schováš? Jen toho mám v lásce, kdo věrně kráčí, cestou mou, za všecko vzdává mně díky. Jedině ten bude zachráněn navždy.“ 1-2 (Davidova píseň pro sólový hlas. Složil ji po tom, kdy ho prorok Nátan obvinil z cizoložství a vraždy.) *** Odpusť mi, Bože, odpusť mi, prosím, pro lásku svoji odpusť mi hřích. Slituj se, sejmi mé nepravosti, umyj mou špínu, umyj sám. Doznávám viny, které jsem spáchal, svědomí mé mne utrápí. Jistě jsem lidem ublížil, Pane, tebe jsem zradil, urazil. Právo mne soudit náleží tobě, soudce jsi, Pane, pravdivý. Já jako člověk na svět se zrodil, hřích — to je moje dědictví. Ty hledáš u mne upřímnost, pravdu, moudrosti své jsi učil mne. Jako kněz krví, yzopem kropíš, očist mne tedy, smyj můj hřích! Krev tělo bílí jako sníh čistý, ostudnou vinu odstraní. Navrať mi radost, ať se mi vrátí, veselost má, jsem sklíčený. Přestaň se dívat na moje viny, smaž každou moji nepravost. Stvoř mi zas, Bože, stvoř čisté srdce, v mém nitru obnov upřímnost. Nevyžeň, prosím, mne od své tváře, neber mi Ducha svatého! Navrať mi radost, že zachráněn jsem, mysl mou naplň pokorou. Ty, kteří bloudí po hříšných cestách, zvát budu, ať se navrátí. Poskvrnu vraha odejmi, Pane, záchrano pravá, jediná. Vrátí se píseň, budu tě chválit, otevři ústa umlklá. Oběť mou nechceš, nelíbí se ti, když srdce mé je nečisté. Pokání moje přijmi jak oběť, zkroušené srdce nesu ti. Vybuduj hradby Jeruzaléma, Sijónu dopřej oddechnout. Zalíbí se ti oběti naše nebohaté, však upřímné. 1-2 (Píseň pro sólový hlas. David ji složil, když Edomec Dóeg vyzradil králi Saulovi jeho úkryt.) *** Chlubíš se svou zradou, hrdinství to není. Milosrdný Bůh je s námi na věky. Špatnosti jen mluvíš, jazyk nabroušený pořád splétá jenom samé pletichy. Zlo tě přitahuje, dobro opomíjíš, klamu dáváš přednost před poctivostí. Slovo, které boří, snadno pustíš z pusy, na to, co mi říkáš, nelze spolehnout. Boží trest tě stihne pojednou a provždy, z domova tě vezme, život ukončí. Věrní Boží lidé podiví se nad tím, řeknou: „S Bohem nelze žertovat. Ten na Boha nedbal, spoleh´ na peníze, nahrabal si hodně, získal velkou moc.“ Mne pěstuješ jako olivový stromek ve svém sadě, Pane, pro svůj užitek. Doufám ve tvou milost, ve tvé slitování, navěky a navždy, stále dál a dál. Chci ti vzdávat díky, chválit tvoje jméno, za vše, co jsi pro mne dodnes udělal.. Naději svou skládám ve tvé mocné jméno, jsi tak dobrý ke mně, ke všem věrným svým. (Pamětní Davidův žalm pro zpěváka, který vede slavnost) Jen blázen si může myslet: Nad námi není Bůh. Jen zmatek mají v hlavě a hříchy rozšiřují. kde najdu jednoho rozumného? Bůh z nebe se na nás dívá, hledá a vyhlíží, zda rozum vede nás k Bohu blíže. Však odpadli od něj všichni, ztratili správný směr, dobro, to nešíří vůbec nikdo. Vy myslíte, že vám projdou útoky na můj lid, je pro vás kořistí, bezbožníci. Však brzy hrůza přijde, jakou jsi nepoznal, smrt na tě dopadne bez milosti, pak rozmetám tě jak kosti do čtyřech světa stran, hanba jen zbude ti, zavržení. Kéž zachráněn už je Sijón, Izrael svobodný! Až naši zajatci domů přijdou, to zazvučí jásot, radost pro celý Izrael. 1-2 (Pamětní Davidova píseň, připomínající, jak ho Zifejci prozradili Saulovi) *** Bože, pro slávu tvoji mne zachraň, postav se na mou stranu svou mocí! Bože, mé modlitby přijmi a vyslyš, naslouchej úzkostným slovům mých úst. Cizinci spojili se s mými soky, chtějí můj život, Bůh neleká je. Hospodin je však na mojí straně, přeje všem, kteří mne podpírají. Zlé úklady na hlavu nepřátel shrne, nezanechá mne, porazí zrádce. Rád přinesu oběti dobrovolné, vděčně chci chválit tvé dobré jméno. Trápení přešlo, Bůh vysvobodil, porážku nepřátel jasně teď vidím. (Davidova modlitebná píseň, pro sólového zpěváka s doprovodem harfy) Vyslyš, ó Bože, modlitbu moji, prosby mé nepřeslechni. Všimni si, prosím a odpověz mi, bezradný pláču, naříkám. Bezbožný nepřítel nadává, tísní, vzteklé lži na mne vymýšlí. Srdce mé tluče a přepadá mne strach, že smrt moje přichází. Bojím se, chvěji, děsím se konce, hrůza mne zcela ochromí. Kdybych tak létal jak holubice, uletěl bych a našel klid. Daleko ulét´ bych ve svém strachu, v pustinách bych se ukrýval. Uniknout větru, vichřici utéct, nalézt před nimi bezpečí. Zkaz je, ó Pane, popleť jim jazyk, násilí, rozbroj rozseli. Zlo už se plíží po hradbách města, spojencem jeho je náš hřích, je mezi námi těžkostí mnoho, chytrosti, lsti a týrání. Od nepřítele člověk zlo čeká, to se dá unést, přetrpět. Před nenávistí zvenku se umím ukrývat, té se ubráním. Je to však přítel, kdo napadá mě, mým nepřítelem — kamarád. Co jsme se spolu napovídali, s radostí šli jsme do chrámu. Příteli klamný, nenaděješ se, smrt přijde, cesta do pekel. Pelechům zrady peklo je blízko, pácháš-li zlo, jsi skoro v něm. Já volám k Bohu celou duší, Hospodin sám mne zachrání. Večer i ráno, v poledne sténám, nevzdám to, až mne vyslyší. Válka, ta skončí, pokoj se vrátí, ač je jich tolik proti mně. Slyší mne Bůh a pokoří zlobu, je přece Králem na věky. Nevědí to a nechtějí uznat, že Bůh si úctu zaslouží. Ten, který zradil, porušil smlouvu, přepadl mírné sousedy. Řeč jako máslo měkounce krájí v srdci má ale tvrdý boj, jak olej hladká slova jsou jeho, potom jak meč tě probodnou. Na Boha slož svou starost i bolest, on se o tebe postará, nedá ti padnout, jsi přece jeho, domov máš u něj na věky. Do jámy zkázy srazí však všecky, kdo mají ruce samou krev, lest ta jim život najednou zkrátí. Pane, tys moje naděje! (Davidova pamětní „Píseň zaplašené holubice“, vzpomínka na to jak byl v zajetí Pelištejců v Gátu) Na pomoc, Bože můj! Dupají po mně, vojáci na paty šlapou mi teď. Zničit mě hodlají mí nepřátelé, mám jich už tolik, že nepočítám. Každý den děsí mne, na ostří nože kolísám — na Boha spoléhám jen, na Boha, kterému žalmy své zpívám, naději skládám v něm, odkládám strach. Člověče, tebe já měl bych se bát? Překroutí ovšem, co řekl jsem jinak, přejí mi nejhorší, co může být. Radí se, číhají, sledují stopy, nežli mne zabijí, nemají klid. Uniknout necháš je soudu a trestu? Sraz je svým hněvem, můj Hospodine! Jen ty znáš trápení vyhnanství mého, sčítáš mé slzy a všecky je máš. Na útěk jednou se lidé ti dají, já vyznám: Bože, jsi po boku mém. Na Boha, kterému žalmy své zpívám, spoléhám, slovo své vyplní dnes. Naději skládám v něm, odkládám bázeň. Člověče tebe já měl bych se bát? Také já sliby své Bohu pak splním, chvála má zazvučí nad obětí. Vyvedl jsi mne dnes z náruče smrti, nohy mé uchránil od pasti zlé. Před tebou půjdu dál cestami svými, života světlo mi rozsvítíš zas. (Davidova pamětní píseň pro sólový zpěv na nápěv „Nevyhlazuj“. Vzpomínka na chvíle, kdy se David ukrýval před Saulem v jeskyni) Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se nade mnou! Skryji se v stínu tvých křídel, přečkám tam v bezpečí. Nejvyšší, k tobě dnes volám ty za mne dobojuj. Z nebe mně pošli svou pomoc, smiluj se, při mně stůj. Zahanbi ty, kdo mne ničí, věrnost mi dokazuj. Mezi lvy já žíti musím, s paliči uléhám, své zuby cení jak zbraně, jazykem probodnou. Vysoko, Bože můj, bydlíš, slávu svou ukaž všem. Sítě své roztáhli zrádné, polekat chtěli mne. Kopali hrob — komu asi? Spadli však do jámy. Připraven jsem, milý Bože, srdce mé jde ti vstříc, připraven jsem, milý Bože, chci zpívat víc a víc. Ladím svou slavnostní harfu, jitřenku písní svou zvu. Jen tobě, ne lidem vzdám chválu, národy, slyšte můj zpěv! Milost tvá do nebe sahá, věrnost tvá do oblak. Vysoko, Bože můj, bydlíš, slávu svou ukaž všem! (Další Davidova pamětná píseň pro sólový zpěv na nápěv „Nevyhlazuj“) Spravedlnosti škodíš, když soudu neřekneš pravdu, lidé jen po lidsku soudí. Zákony své jste násilím vtiskli celičké zemi, silou je prosadit chcete. Od narození bezbožníci jste, lháři a zrádci, po cestách bludných si jdete. Jste jako hadi, smrtelný jed vám ze zubů kape. Nechcete slyšet, co říká krotitel hadů rozkazující, abyste ztichli, přestali syčet a hrozit. Vylámej zuby hadům těm, Bože, zavři jim ústa, tesáky šelmám těm vyraz! Ať musí zmizet jak jarní vody, co rychle vyschnou, šípy už letící otup. Na horkém slunci vyschnou jak slimák, jako plod lidský předčasně ztracený zemřou. Nepochopí, že smrtelný plamen sežehne život mladíka tak jako starce. Ta pomsta Boží nepostihne však spravedlivého, ten projde vřavou až k cíli. Lidé si řeknou: „Tak přece melou ty Boží mlýny, Pán Bůh svůj soud stále koná.“ Další Davidova pamětní píseň pro sólový hlas na nápěv „Nevyhlazuj“. Připomínka toho, jak musel David před Saulem prchnout ze svého domu oknem.) Zbav mě, prosím, Bože, těch mých protivníků, buď mi pevnou tvrzí proti nim! Vysvoboď mne od těch, kdo jsou schopni všeho, nedej, aby prolili mou krev. Podívej se na ně nástrahy mi strojí, nejsem vinen — přesto po mně jdou. Spojují se k tomu, aby zakročili, proti mně, ač já jsem bez viny. Hospodine, Bože, Pane Izraele, trestej ty kdo nenávidí nás. Neměj slitování, nemají ho také, ničemnosti tropí bez zábran. K večeru se plíží, vyjí jako vlci, kolem hradeb města běhají. Jejich ostrý jazyk zraňuje jak mečem, myslí si, že Bůh to neslyší. Ty se jim však, Bože, směješ — dobře slyšíš všecky, kdo tě uznat nechtějí. Moje věčná sílo, budu se tě držet, Bože, nedobytný hrade můj. Můj Bůh milosrdný přede mnou jde stále, konec nepřátel svých uvidím. Neznič všechny, Pane, aby tvoji lidé znali, před kým jsi nás ochránil. Nedej zlým však klidu, zmítej jimi mocně, poraz je svým štítem, Pane náš. Jedem svého slova, svojí vlastní kletbou, ať jsou zasaženi v pýše své. Skoncuj v rozhněvání, skoncuj s nimi, Pane, který vládneš nám i dálavám. Ať se znovu plíží, vyjí jako vlci, kolem městských hradeb běhají, potravu si shání, ale často marně, spát jdou s prázdným, lačným žaludkem. Já však budu zpívat o tvé mocné síle, lásku tvoji ráno vyzpívám. Hradem nedobytným, útočištným městem, Bože, jsi mně v době soužení. Ty jsi zdroj mé síly, pevnost nedobytná, Bůh můj milosrdný, Hospodin. 1-2 (Davidova pamětní píseň pro sólový zpěv na nápěv „Lilie věrnosti“. Vzpomínky na války s Aramejci a zvláště na Joábovu bitvu s Edomci v Solném údolí.) *** Zanevřels na nás, Bože, rozvrátils naše řady, stíhals nás velkým hněvem, navrať se zase k nám! Země se strachem chvěje, pod tvojí sílou puká, zacel ji, dost je trhlin, hroutí se naše zem. Vlastnímu lidu dáváš, okusit tvrdost hněvu, hořkosti kalich pijem, závrať nás poráží. Nevidíš? Tvoji věrní před luky nepřítele utéci rychle musí, k ústupu trubka zní. Zachovej svoje milé, zachovej lidi Boží, pomoz nám, Pane v boji, pomoz svou pravicí! Promluvil Bůh náš silný, ozval se, slyšte, mluví: „Vítězství už se blíží, Šekem vám, Sukót dám. Mně přece patří Galád, nevzdám se Manasesa, Efraim je moje přilba, Juda mé kladivo. Moáb je pouhý škopek, Edoma mám za rohož. Copak je, Pelišteo? Zmlkl tvůj válečný křik. Kdo cestu probojuje do srdce Idumeje, do jejich města v skalách, kam těžko dá se vlézt? Což ne ty, mocný Bože? Už nechceš s námi táhnout, zanevřel jsi už na nás, pomáhat nechceš nám? Před nepřáteli pomoc buď zase jako dříve, když všichni lidé jsou nám křehkou jen oporou. S Bohem to zase půjde, statečně budem válčit, pošlape protivníky a dá nám vítězství! (Davidova píseň pro sólový zpěv za doprovodu strunného nástroje.) Bože, slyš mé úpěnlivé volání, naslouchej mým modlitbám. V sevření srdce svého, z pouště, kam jsem se musel uchýlit, volám o pomoc. Uveď mne na bezpečné místo, vždyť jsi býval mým útočištěm, pevnou věží před nepřítelem. Navždy chci pobývat v tvé blízkosti, ochráněn stínem tvých křídel. Bože, ty jsi slyšel mé sliby a dal jsi mi podíl na dědictví, které náleží těm, kdo tě ctí. Přidej králi života, ať jsou jeho léta jako celá pokolení, ať jeho trůn před Boží tváří trvá navěky. Připrav mu svoje milosrdenství a spravedlnost. Tvému jménu, Bože, chci navždy zpívat písně chvály a den po dni plnit své sliby. (Davidův žalm pro sólový zpěv a chrámový sbor). Jen v Bohu se utiší duše má, od něho je má spása. On sám je má skála, má záchrana, můj nedobytný hrad, nic mne nezdolá. Jak dlouho budete vymýšlet zlo proti člověku? Vyhrožujete, že ho zabijete, a zatím jste sami jako nachýlená zeď s podkopanými základy. Přesto se domlouváte, jak svrhnout krále. Jste samá přetvářka, ústy lichotíte, ale v srdci jste plní nenávisti. Před Bohem se upokoj má duše, v něm je tvá naděje. Jistěže on je má skála a spása, můj nedobytný hrad, nic mne nezdolá. V Bohu je má spása i důstojnost, on je má pevná skála, moje skrýše. Lidé, v každý čas doufejte v Boha, vypovězte mu vše, co vás tíží, jen on sám je naše útočiště. Člověk je jen jako vánek, jeho urozenost jenom zdání. Rád nabývá na důležitosti, obyčejný i mocný, ale dohromady jsou jen závan větru. Nechtějte se vyšvihnout na úkor druhých, nedomnívejte se, že okrádáním bližních něco získáte. A i kdyby vám přibývalo majetku, neupněte k němu své srdce. Bůh jednou promluví, ale jako bych to dvakrát slyšel: že Bohu patří všechna moc, že on jediný je milosrdný a že odplatí každému podle jeho skutků. (Žalm Davidův, když se v Judské poušti skrýval před Saulem). Bože můj, tebe hned za úsvitu hledám, po tobě žízní má duše, po tobě touží i mé tělo, v zemi vyprahlé, kde není vody. Toužím tě nalézt, vejít do svatyně, spatřit tvou moc i slávu. Tvoje milosrdenství je lepší, než sám život, a proto ti chci zpívat písně chval. Celý život ti nepřestanu dobrořečit, a k tobě své ruce v modlitbě. V tobě se má duše sytí a upokojuje, a radostnou písní tě chválí moje ústa. Za bezesných nocí, na loži, se na tebe rozpomínám a připomínám si, že jsi mi býval ku pomoci, a proto i nyní, v stínu tvých křídel si budu prozpěvovat. Má duše k tobě přilnula a tvá pravice mne pevně drží. Ti, kdo mi usilují o život, sami sestoupí do hlubin země. Od meče zahynou, vydáni na pospas šakalům. Král se však rozveselí v Boží blízkosti a spolu s ním i všichni věrní, budou Boha chválit. Ale všichni lháři zmlknou. (Davidův žalm pro sólového zpěváka). Slyš můj hlas, Bože, moje naříkání. Před krutostí nepřítele ochraň můj život. Skryj mne před úklady zlých lidí, před rebely, kteří neznají slitování. Jako meč naostřili svůj jazyk proti mně, jejich řeči jsou jedovaté šípy. Ze zálohy, zákeřně, je na mne vystřelují. Nestydí se, že napadají bezbranného! Navzájem se utvrzují ve zlém, domlouvají se, jak mi nejlépe nastražit past. Říkají: „Nikdo nás při tom nepřistihne. Jen ať si pátrají“. Vymýšlejí stále nové léčky, přemýšlejí, jak by uškodili. Jejich nitro je jak temná propast. Ale až Bůh na ně vystřelí svůj šíp, budou poraženi. Sami se chytí do sítí svých slov. Každý, kdo je spatří, se jim vyhne. Lidé si budou s úctou připomínat, jak Bůh zasáhl a všecko změnil. Spravedlivý se bude radovat v Bohu a utíkat se k němu. Upřímní budou rozhlašovat, jak velikou má Bůh moc. (Davidova píseň pro vedoucího hudebníka). Bože, před tebou se sluší zmlknout. Hoden jsi naší chvály a na Sijónu, při tvém lidu, chceme plnit sliby tobě dané. K tobě, který odpovídáš na modlitby, přicházejí lidé odevšad. Hříchy, které se nás zmocnily, i naše nevěrnosti, ty sám odpustíš a očistíš. Prokazuješ čest tomu, koho vyvoluješ a dovolíš mu žít ve své blízkosti, ve svém chrámu. V tvém domě budeme nasyceni dobrými dary, tvým požehnáním. Ve své podivuhodné spravedlnosti k nám promlouváš činy budícími bázeň. Bože, ty jsi naše spása, skutečná naděje lidí všech končin země i dalekých moří. Bože, ty jsi svou silou ztvárnil hory, tišíš hukot moře, zkrocuješ vlnobití i vřavu bouřících se národů. Tvá znamení moci vzbuzují v lidech strach. Ale když se probouzí jitro, i den se k sklonku chýlí, rozezní se v srdci píseň. Ty o zemi pečuješ, svlažuješ ji, činíš ji bohatou a úrodnou. Potoky naplňuješ vodami z nebes zemi obstaráváš obilím. Zavlažuješ brázdy, kypříš hroudy, dešti změkčuješ a žehnáš tomu, co raší. Celý rok korunuješ svou dobrotou: Kamkoli vkročíš, čeho se dotkneš, je znamenáno hojností. Pastviny v stepi se zelenají, stráně kopců kvetou radostí. Louky jsou pokryty ovcemi, údolí zdobena obilím, vše jásá a zpívá. (Píseň pro sólový zpěv). Prokřikuj Hospodinu celá země! Zpívejte oslavné písně jeho jménu. Vyznejte Bohu: Jak podivuhodné jsou tvé činy. Velká je tvá moc, že i tví nepřátelé se raději před tebou skloní. Celá země tě bude uctívat a tobě i tvému jménu bude zpívat písně chvály. Pojďte a popatřte na Boží skutky. Vše, co koná mezi lidmi, vzbuzuje úctu. Našim předkům vysušil v moři cestu, takže unikli svým pronásledovatelům. Jakou to přineslo vděčnou radost! Svojí nesmírnou mocí vládne navěky. Před jeho zrakem jsou národy jako na dlani, a kdo se proti němu staví, neobstojí. Dobrořečte Bohu všechny národy, chvalte ho zvučně! Zachoval nás při životě a nedopustí, abychom padli. Vyzkoušel jsi nás, Bože, protříbil jako stříbro. Dopustil jsi, abychom uvízli v tenatech a vložil jsi na nás těžká břemena. Dovolil jsi, aby nás nepřátelé převálcovali; prošli jsme ohněm i vodami, ale dovedl jsi nás do bezpečí a hojnosti. A proto vejdu do tvého domu a budu ti přinášet obětiny a splním sliby, které vyřkla má ústa, v dobách soužení. Přinesu ti oběti z toho nejlepšího, co mám. Pojďte a slyšte všichni, kdo jste oddáni Bohu. Chci vám povědět, co mi Bůh dobrého prokázal Volal jsem k němu o pomoc, a chválil ho písněmi. Kdybych si však nebyl vědom svých hříchů, nebyl by mě vyslyšel Bůh. Ale vyslyšel mě Bůh, naslouchal mým prosbám. Požehnaný Bůh, protože mou modlitbu neodmítl a neodepřel mi svoji laskavost a lásku. (Sólovému zpěváku za doprovodu strunných nástrojů). Bože, smiluj se nad námi a požehnej nám! Rozjasni nad námi svou tvář! Ať je lidem zřejmá tvá vůle a mezi všemi národy tvá spása! Kéž tě, Bože, lidé chválí, kéž ti všichni lidé vzdají chválu! Nechť se národy radují a prozpěvují, protože ty soudíš lidi podle skutečného práva a každý národ je pod tvojí spravedlivou správou. Kéž tě, Bože, lidé chválí, kéž ti všichni lidé vzdají chválu! Země vydává svou úrodu, Bůh nám žehná, náš Bůh. Bůh nám dává své požehnání. Ať ho uctívají všechny končiny země! (Davidův žalm pro sólový zpěv). Povstane Bůh a jeho nepřátelé se rozprchnou, na útěk se dají ti, kdo ho nenávidí. Vyvanou jako dým. Jako se taví vosk v ohni, tak zhynou před Bohem ti, kdo působí zlo. Ale spravedliví se rozveselí, jásavě budou Boha chválit, radostí poskakovat. Zpívejte Bohu, chvalte jeho jméno, připravte cestu tomu, kdo přichází shůry. Hospodin je jeho jméno - radujte se z jeho přítomnosti. Bůh, který přebývá na svatém místě, je otcem sirotkům a ochráncem vdov. Osamělým poskytuje rodinu, vězňům dává svobodu a pomáhá jim k pokojnému životu, ale vzpurné vykazuje na vyprahlá místa. Bože, když jsi pouští vedl svůj lid, v tvé přítomnosti se otřásala země, zastřelo se nebe i hora Sinaj. Hojným deštěm jsi skrápěl svůj lid a posiloval ho, když umdléval. Tvůj houfeček se usadil v zemi, kterou jsi mu připravil. Bože, jak dobrotivě se staráš o poníženého. Bůh Panovník vyřkl své slovo a veliký zástup žen zvěstoval radostnou novinu: Králové i se svými vojsky o překot utíkali, a ženy, které zůstaly doma se dělily o kořist. Ač jste museli tábořit mezi začouzenými kotly, jste jako holubice s postříbřenými křídly a brky z ryzího zlata. Když Bůh rozprášil nepřátele, zmizeli rychle jako sníh z hory Salmón. Mohutné horstvo je Bášan, samý horský štít. Horou pohanských bohů je hora Bášan. Proč se, vy hory, s nevolí díváte na horu Sinaj, kde se zalíbilo Bohu přebývat navěky? Bůh ve své moci, provázen nesčíslným množstvím nebeských vozů, vedl svůj lid z hory Sinaj na horu Sion, místo své svatyně. Bože, vstoupil jsi na posvátné místo a s tebou ti, kdo bývali otroky, které jsi přijal jako vzácný dar. I vzpurné jsi přiměl, aby šli s námi. Požehnaný Pán, který den po dni nadlehčuje naše břemena. Bůh je naše spása! On je Bohem, který nás svou mocí zachraňuje a vyvádí ze smrti. On potře hlavu nepřátel, těch, kteří se brodí v hříchu. Bůh řekl: vyvedu svůj lid z pohanského Bášanu, jako jsem je vyvedl z hlubin moře. Nepřátele stihne drtivá porážka, psi budou lízat jejich krev. Viděli jsme, že Bůh vešel do své svatyně jako Král. V triumfálním průvodu šli napřed zpěváci, pak hudebníci a mezi nimi dívky s tamburinami. V shromážděních dobrořečte Pánu Bohu vy, kdo patříte k jeho lidu. V čele půjde nejmenší rod ze všech rodů, Benjamin, a pak teprve kmeny ostatní. Tak zní Boží příkaz! Tys nás, Bože, obdařil silou. Co jsi mezi námi již vykonal, potvrď, ze svého chrámu nad Jeruzalémem, do něhož i králové budou přinášet své dary. Oboř se na válečníky, na kruté mocipány a nespoutané vojáky, kteří se pyšní každým kouskem kořisti. Rozežeň lidi chtivé válek! Velmožové z Egypta přijdou a přinesou ti dary. Etiopie vztáhne ruce vstříc k Bohu. Zpívejte Hospodinu, vy království země, oslavujte Boha písněmi. Zpívejte tomu, kdo vládne od věčnosti, jehož slovo se mocně ozývá i dnes. Přiznejte Bohu moc, kterou dokazoval svému lidu Jeho všemohoucnost sahá do nejvyšších oblaků. Bůh svou svatostí vzbuzuje bázeň, dává svému lidu sílu a moc. Požehnaný Bůh! (Píseň Davidova pro sólového zpěváka za doprovodu strunného nástroje). Vysvoboď mne, Bože! Vody dosáhly až k mé duši. Uvázl jsem v bezedném bahně, strhává mne proud hluboké řeky. Neustálým voláním jsem vysílený, ztratil jsem hlas. Mé oči pohasly, jak tě neustále vyhlížím, Bože můj. Více než vlasů na mé hlavě je těch, kdo mne nenávidí bez příčiny. Proti mně stojí mocní a chtějí mne osoudit. Vymáhají na mně to, co jsem nevzal. Bože, ty znáš moji nemoudrost a žádné z mých provinění není před tebou skryto. Prosím, Pane Bože, abych neublížil těm, kdo na tebe očekávají. Nechť kvůli mně nejsou zahanbeni ti, kdo tě, Pane Bože, hledají. Pro tebe, Bože, snáším pomluvy a stín hanby padl na mou tvář. Svým nejbližším jsem se stal cizincem, protože horlivost ve službě tobě mne strávila a tupení, kterým tupí tebe, padlo i na mne. Když jsem kořil, postil a plakal, jen mi to v jejich očích přitížilo. Když jsem se hluboce kál, stal jsem se jen předmětem tlachání. Veřejně mě pomlouvali, pijani si mě brali do úst. Bože, k tobě se bez ustání modlím, vím, že jsi mi nakloněn. Pro své milosrdenství, pro svoji pravdu mě zachraň. Vysvoboď mne z toho bahna dříve, než utonu. Jako z hluboké vody, mě zachraň z ruky těch, kteří mě nenávidí. Ať mě nestrhne dravý proud a nepohltí hlubina, ať mě divoký vír neumlčí navždy. Vyslyš mě, Pane, jsi plný dobroty, pro své milosrdenství, smiluj se nade mnou. Neodvracej svou tvář od svého služebníka, jsem sklíčený, vyslyš mne rychle! Přijď a zastaň se mne. Vyprosti mou duši z rukou nepřátel, spas mne! Ty znáš mé pohanění, moji potupu a pokoření. Ty dobře znáš každého mého protivníka, i to, co kdo o mně řekl. Srdce se mi bolestí láme, uvízl jsem v žalu. Doufal jsem, že mě někdo polituje, ale nikdo se nenašel, kdo by mě potěšil. Místo pokrmu mě sytili žlučí, když jsem žíznil, napájeli mě octem. Ať se jim jejich zábava obrátí v smutek a a hostina s příznivci změní v past. Ať jsou raněni slepotou, ať ztratí sílu. Vylej na ně svůj hněv ať tvůj planoucí hněv pocítí. Ať jejich pevnost zpustne a všichni je opustí. Neboť pronásledují toho, koho už jsi potrestal a baví se na účet zraněného. Sečti jejich nepravosti, ať neuniknou tvé spravedlnosti. Ať jsou jejich jména vymazána z knihy živých a nejsou v seznamu spravedlivých. Jsem ztrápený a zoufalý, ale věřím, že tvoje spása mne vyzvedne na bezpečné místo. Písní budu chválit tvé jméno a velebit je s upřímnou vděčností. To bude Bohu příjemnější, než oběti zvířat. Když to spatří utlačený, potěší ho to a pookřeje ten, kdo hledá Boha. Neboť Bůh vyslýchá zubožené a neodvrací se od vězněných. Chvalte ho nebesa a země, moře i vše, co v nich žije, neboť Bůh vysvobodí Sijón a vystaví judská města. Jeho lid tu bude přebývat a nebude vyhnán. Jeho potomci zemi zdědí a ti, kdo Boha milují, tu budou žít navždy. (Davidova pamětní píseň pro sólového zpěváka). Bože, vysvoboď mne, pospěš mi ku pomoci! Ať jsou poníženi a zmateni ti, kdo mi usilují o život. Pokoř ty, kdo se kochají v mém neštěstí. Ať odtáhnou ti, kdo se mě snaží potupit a kdo posměšně říkají: Dobře mu tak! Ale ať se radují a veselí všichni, kdo tě hledají, kdo jsou vděčni za tvou spásu a říkají vždy znovu: jak velký je náš Bůh! Chvalme ho! Já pak, ačkoliv jsem slabý a zubožený, vždy znovu k tobě volám: „Bože, přispěchej mi na pomoc, vždyť ty jsi můj vysvoboditel. Přijď rychle, můj Pane! Naději skládám v tebe, Pane, a věřím, že mne nezklameš. Ty pravdu znáš, ty vysvoboď mne a vyslyš, buď mi záchranou. Bezpečí dej mi, skalní skrýši, kam stále bych moh přicházet. Ty přece tolikrát jsi uschoval mne u sebe jako v pevnosti. Jdou po mně, Pane, bezbožníci, jsou plní falše, násilí. Naděje má jsi ty, Hospodine, od mládí čekám na tebe. Dal jsi mi život, péči matky, za všecko to ti děkuji. S údivem poznávají mnozí, jak mocně se mne zastáváš. Hlasitě proto Boha chválím, den chválou začnu, ukončím. Neodmítej mne v době stáří, sil ubývá, teď při mně stůj. Nepřátel smečka už se sbíhá, jen na svou chvíli číhají, říkají: „Bůh ho neochrání, pusťte se za ním, je teď sám!“ Buď blízko, Bože, nevzdaluj se, na pomoc rychle přispěchej! Zahanbi ty, co na mne líčí, ať do vlastních pastí chytí se. Na tebe čekám vytrvale a chválit nepřestanu tě. Správně vše soudíš, to jsem poznal, tvou lásku popsat nestačím. Tvou nesmírnou moc chci připomínat, tvou spravedlnost - a jenom ji. Učím se znát tě již od mládí, o divech tvých rád vyprávím. Ve stáří, když jsem zešedivěl, Bože můj, neopouštěj mne. Popřej mi času, abych mladým tvou pomoc a tvou velkou sílu já mohl slovy dosvědčit. Spravedlnost tvá nekonečná, dosahuje až k výšinám; kdo se ti, Bože, vyrovná? Ano, i těžkost dopouštěl jsi, vedls mne tmavým údolím, však život jsi mně zachoval, a z hrobu jsi mne přivedl. Tak znovu důstojnost mně vracíš a vždycky znovu potěšíš. Ladím si harfu ke tvé chvále, a chystám nové žalmy chval, tvou věrnost, Pane, vyzpívám. Radostnou písní oslavím tě, že duši mou jsi vykoupil. Jsi spravedlivý, o tom zpívám, den za dnem zvučí píseň má. Ti, kdo mně chystali zlé věci, ztichnou, hanbou se propadnou. (Modlitba za Šalomouna, aby se podobal Božímu Králi.) Bože, dej králi, Davidovu synu souditi vždycky spravedlivě, aby hájil tvůj lid a zastávat se chudých podle práva. Na horách ať je mír a v kraji spravedlnost. Král zjedná právo poníženým: syn chudáka se může zvednout, kdo utlačuje, bude potrestán. Král získá úctu, která nepomine, co trvat bude lidstvo a slunce s měsícem nad zemí vyjdou každý den. Přijde jak déšť na posečenou louku, jak hojná rosa na vyprahlou zemi. Dá rozkvět Božím lidem a hojnost pokoje, co země vytrvá. Ten Boží panovník ovládne celou zemi, od moře k moři velikému, od řeky až do končin země. Kočovné národy ho provolají králem a nepřátelé před ním budou líbat prach. Vládcové Tarzu, Šeby, Sáby, ostrovů mu dají dary, odvedou mu daně. Králové bez výjimky pokloní se před ním, národy všecky budou jemu sloužit. Chudého vysvobodí, nepřeslechne prosbu, pomůže tomu, kdo nemá zastání. Bude mít soucit s ubohými lidmi, a chudé vysvobodí z jejich nouze, vykoupí slabé z rukou násilníků, vždyť každý člověk je mu stejně vzácný. Ať na věky nám vládne! Dostane zlato až z daleké Sáby, Budou mu žehnat a modlit se za něj. Postačí rozhodit obilí jen pár hrstí a klasy na horách porostou jako stromy, ve městech lidí jak na louce kvítí. Jméno Božího Krále bude trvat věčně, poroste, dokud slunce denně svítí. Národy země budou si jím žehnat a vyvýší je nade všecka jména. Hospodin Bůh, to on je požehnaný, Pán Izraele — jen on koná divy. Ať Boží slavné jméno, na věky požehnané, naplní celou zemi touto slávou. Tak staň se, Bože, prosím! Amen! (Tím končí modlitby a žalmy Davida, syna Jišajova.) (Asafova píseň) Jak je Bůh dobrý k Izraelcům, kteří si zachovali čisté srdce! Málem jsem už mezi ně nepatřil, málem jsem uhnul z Boží cesty: Závidět začínal jsem darebákům a podvodníkům jejich snadný život. Žijí si, jak by nebylo smrti, zdá se, že nikdy nezeslábnou. Práce jim nevoní, neunaví se, trestu se dovedou vyhnout. Klenotem pro ně je pýcha, násilí ozdobným rouchem. Musejí mít, co lahodí oku, opatří si, nač mají chuť. Jsou samý výsměch a kluzké vtipy, svou pýchou druhé urážejí. Dokonce o nebi troufale mluví, a všecko na zemi pomlouvají. Lidem se ty jejich drzosti líbí, jak vodu lokají všecku tu špínu. Říkají: „Bůh to nemůže vidět, je vzdálený, neví, co se tu děje!“ Zdá se, že bezbožní nepohnou prstem, mají se dobře a jen hromadí jmění. Tak tedy zbytečně chovám se čestně, snažím si uchovat své ruce čisté? Den po dni přichází jen samá bolest, od rána bojím se, co mě zas čeká. Kdybych tak opravdu myslel a mluvil, pak bych už nepatřil k Božímu lidu. Přemýšlím, chtěl bych se v tom ve všem vyznat, vzdal jsem to, nemá to smysl. Pak jsem šel do chrámu a pochopil jsem, co tyhle chytráky nakonec čeká: Na kluzké cesty se dali a tys je tam nechal, Bože, pak ze srázu dolů je srazíš. Okamžik smrti je zastihne náhle, poznají s hrůzou, že všemu je konec. Všecko, co žili, byl pouhý sen, zdání, tím jejich přeludem, pohrdneš, Bože Když jsem jim záviděl, počítal křivdy, srovnával majetek, srovnával úspěch, byl jsem jen hlupák, co nechápe Boha, splašené dobytče, které se vzpírá. Já přece ti patřím a chci zůstat s tebou, protože pevně držíš mou ruku. Jak sám chceš, vedeš mne, rady mi dáváš, dovedeš k cíli, přijmeš do mě k sobě. Bez tebe, Bože, je nebe prázdné, bez tebe mě k zemi nic nepoutá. Mé tělo chřadne a slábne mé srdce, Bůh však je navěky mou pevnou skálou, má pro mne místo na věčnosti. Kdo žijí po svém a kdo se ti vzdálí, ty nakonec umlčíš a zahynou navždy. Mně však je nejlépe v blízkosti Boží, v Pánu mám naději, bezpečnou skrýši. O něm vám zpívám a o jeho činech! (Vyučující žalm pro Asafa) Stále se na nás budeš hněvat, Bože? Jsi jako pastýř, který bije ovce. Rozpomeň se na vyvolený národ, který jsi získal, pak vysvobodil, ujmi se dědictví, své svatyně Sijón. Vidíš tu horu, jak je prázdná, pustá? Nepřítel zanechal jen trosky chrámu. Vojenský pokřik, kde bývalo shromáždění, pomníky vítězství svého tu postavili. Jak sekerami stromy, pokáceli sloupy, ničili trámy ve tvém svatém chrámu, 6-7 sekali řezby, otloukli krásu, znesvětili a nakonec zapálili. *** Chtějí nás vyhubit, tak ničí všecka místa, kde jsme tě vzývali a modlili se spolu. Svatyni nemáme a není kdo by kázal, prorok nám neříká, kdy zastavíš tu zkázu. Jak dlouho dopustíš to rouhání, náš Bože, kdy zavřeš ústa těm, kdo se ti vysmívají? Proč odvracíš se od nás a nepomáháš? Už zvedni ruku, ukonči to s nimi! Vždyť jsi náš Král od dávné minulosti, mnohokrát už jsi spasil naši zemi. Svou mocí rozdělil jsi vody moře, egyptské modly vydal jsi pak vlnám, a nilský netvor ještě dlouho živil svým bohatstvím tvůj lid na cestě pouští. Když chtěli pít, vydala vodu skála, když chtěli přejít, vysušil jsi řeky. Vždyť ty jsi stvořil, tobě Bože patří měsíc i slunce, světlo dne i noci, ty rozmístil jsi pouště, hory, vody, střídání léta se zimou jsi určil. Neslyšíš, Pane, rouhání nepřítele? Posměchu bláznů udělej už konec! Jsme hrdlička tvá, nevydej nás dravci a na své ponížené nikdy nezapomeň. Ty jsi nám slíbil že nás budeš chránit, proveď nás kolem doupat násilníků. Nenech nás znovu zahanbit a hubit, dej vězňům svobodu a vytryskne ti chvála. Vstaň, Pane, k soudu, jde o tvoje právo, má pošetilý myslet si, že vyhrál? Slyšíš, jak křičí? Je jich stále více, jak moře hučí příliv útočníků. (Asafova píseň pro sólového zpěváka na nápěv „Nevyhlazuj“.) Chválíme tě, Bože, všichni chválíme tě, jsi nám tak blízký, vidíme tvé činy. „Můj soud je blízko,“ říkáš, „zraje chvíle, kdy všecko srovnám podle svého práva. Země se rozplyne, i ti, kdo na ní bydlí, nevědí dnes, že já ji držím pevně.“ Chci volat nahlas: Nevěra je hloupost, svou hrdost zkroťte, skloňte svoje hlavy! Před Boha s pýchou? Kam jste dali rozum, co platné budou nabubřelé řeči? Nepomohl východ, nepomůže západ, spojenci nepřijdou ani z hornatých pouští. Jen Bůh je soudce, on vše rozhoduje, jednoho sníží a jiného zvedne. Bůh zvedá kalich kvasícího vína, plného kalu, dá ho vypít do dna těm, kdo jím vždycky pohrdali. O Bohu zpívám, Bohu Jákobovu, o jeho činech dnes i do věčnosti. Vidím, jak pýcha bezbožných se sklání a Pán Bůh pozdvihuje svoje věrné. (Asafova píseň pro sólový zpěv za doprovodu harfy.) V Judeji znají Hospodina, má velké jméno v Izraeli. Jeruzalém je jeho město a chrám mu patří na Sijónu. Tam zlomil sílu nepřítele, zničil mu zbraně, skončil válku. Vzešel jak slunce nad bojištěm, kde leží těla protivníků. Porazil jsi je, usnuli navždy, a zbraně vypadly jim z rukou. Jen pouhé slovo Hospodina uspalo vozy válečné i koně. Bojte se Boha, nemůžete obstát, až rozpálí se hněvem. Soud z nebe ohlásil a země před ním tichne, zbraň odložena, je zas mír. Bůh zastává se pokorného v zemi, zachrání ho a zachová. Hněváš se na zlé lidi, za to ti patří chvála. Až skončíš soud, oblékneš, Pane, svůj zbylý lid jak roucho slavnostní Obnovte sliby, jež jste dali Pánu, plňte je nyní Bohu vašemu. Přineste dary, toho uctívejte, kdo bázeň probouzí, kdo zkrotil pýchu vojevůdců a získal úctu národů. (Asafova píseň pro sólový zpěv na Jedútúnův nápěv.) Volám k Bohu úpěnlivě, volám k Bohu, kéž mě slyší! Je mi úzko, hledám radu, Boží radu po celou noc, ruce zvedám, moje duše snad již utěšit se nedá. K Bohu volám, přece pláču, i když volám, je mi smutno. Nemohu spát, neklidný jsem, chci se modlit, nemám slova. Vzpomínky se zatoulaly do doby před mnoha lety. Tehdy moje harfa zněla. Přemýšlím a napadá mě: Už mě nechceš, Pane Bože, už mně lásku neukážeš? Skončilo tvé smilování, nebude znít tvoje slovo těm, kdo přicházejí po nás? Přestala už Boží láska, zbyl jen hněv a odsouzení? Nechtěl bych žít ani chvíli, kdyby to tak zůstat mělo. Náhle slyším: Bůh to změní. Připomínám Boží činy, jeho divy od pradávna. Boží skutky na mysli mám, musím o nich znovu mluvit. Tvoje cesta, jíž nás vedeš, Bože, dobrá je a svatá. Nikdo se ti nevyrovná. Ty jsi Bůh, jenž činí divy, Ukázal jsi svou moc lidem. Zachránil jsi svoje věrné, Jákoba a jeho děti. Když tě uviděly vody, vířily a na tvůj rozkaz hnuly se ze svého místa. Spustil liják, bouře hřměla, blesky byly tvými šípy, hrom za hromem, světlo blesků země třásla se a chvěla. Provedl jsi svůj lid mořem, kde nevedla žádná stezka. Šli za tebou jak tvé stádo, Mojžíš s Áronem je vedli. (Asafova vyučující píseň) Lide můj, chci vás teď učit, Slyšte slova mojí písně. Příběhy oživím dávné, moudrosti staré tu zazní. Vzpomeneme známé věci, tradici, učení otců. Jak oni nám, máme to předat svým dětem: o skutcích Božích, o divech, jež s námi činil, chvályhodných, mocných činech. Zjevoval se Jákobovi, Izraelcům vydal Zákon. Ten máme předávat synům, aby i potomci naši, všecko znali to a mohli svědectví předávat dále. Kéž by uvěřili Bohu, nezapomněli na jeho činy, plnili a ctili Zákon. Ať se vyhnou se chybám otců, vzdorovitým, umíněným, rozkolísaného srdce, nestálým ve víře v Boha. Vzpomeňte, jak lučištníci efraimští utekli z bitvy. Nedbali na Boží smlouvu, pohrdli zákonem jeho, jako by neznali divy, jež viděly jejich oči. Jako by nebyla svědkem egyptská krajina Sóan, že Bůh sám rozpoltil moře, Izrael provedl středem, vody chránily je z boků. Ve dne je oblakem vodil, za noci jim svítil ohněm. Pukaly vyprahlé skály, z hlubiny tryskaly vody, ze suchých hor tekly řeky, vody nabrali, co chtěli. Přidali ale hřích k hříchu, v pusté poušti proti Bohu už zase mluvili vzdorně. Pokoušeli svého Pána, troufale si vymýšleli, co by přáli mít k jídlu. Bez úcty říkali Bohu: „Copak nám na poušti prostřeš? Voda ze skály nám tekla, ale co chleba a maso?“ To bylo na Pána příliš, jeho hněv vzplanul jak oheň, protože mu nevěřili v Bohu nehledali pomoc. Přestože takoví byli, otevřel Pán svoje sýpky, jako déšť pršela mana, chléb z nebeské obilnice, jako na hostině mocných, směli jísti do sytosti. Pak zadul východní vítr, k němu se připojil jižní, přivály křepelek mračna, jak jindy oblaka písku. Ptáci jim padali rovnou ke stanům, bylo jich mnoho. Jedli a přejídali se, Pán jim dal, co hrdlo ráčí. Ještě to nespolykali, zas něco jiného chtěli. Hněv Boží zaplál a srazil, velmože, hrdiny pyšné. Přes to vše hřešili dále nevěrou a pochybami. Náhle je zaskočil konec, život jim mizel jak vánek. Tu všecky přepadla bázeň, strach z toho, že je tak hubí. Ptali se po Boží vůli, po noci vzdoru hned ráno hledali opět Boha. Říkali: „Byl naše skála, Hospodin, náš vykupitel.“ Často to byly jen řeči, slovíčka prázdná a lživá, ve svém srdci nestáli při něm, smlouvě nezůstali věrní. Bůh přesto znovu a znovu odpouštěl, nezahubil je, odvracel hněv svůj a svoje zklamání potlačoval. Na mysli měl, že jsou tělo, vítr, co na chvíli vane. Kolikrát na cestě pouští, trápili Boha svým vzdorem! Nevděční znovu a znovu, výčitky na místo díků. Svatého izraelského jako by neznali, který vysvobozoval je mocně ze spárů nepřítele. Vždyť Boží znamení poznal i Egypt v okolí Sóan. Řeky se změnily na krev, z bystřin se nemohli napít. Pak přišly bodavé mouchy, záplava žab, které hnily. Úrodu napadli brouci, kobylky zničily pole. Révu jim otloukly kroupy, fíky jim na stromech zmrzly. Dobytek kroupami trpěl, potom zas strašlivým horkem. Poznali hněvivost Boží, přísné zakusili soudy, těžkost za těžkostí přišla, zásahy andělů zkázy. Boží hněv vylil se z břehů, mnozí tam podlehli smrti morem kosil všecko živé. Všecko prvorozené hyne, Egyptu zemřeli náhle dědicové jeho rodin. Svůj lid však Bůh jako ovce vyvedl z Egypta na poušť. Vedl je bezpečně mořem, kde zhynuli nepřátelé. Až sem je dovedl, k hoře, na které teď chrám jeho stojí. Národy z Kanánu vyhnal, rozdělil tuto zem kmenům, Izrael dnes tady bydlí. Ten ale nebyl mu vděčný, vzdoroval, odmítal Zákon, nejvyššího Boha nectil, toulal se a odpadával tak, jako otcové jejich. Byl jako luk, jenž se zkřivil a šípy zanáší jinam. Pohanské oltáře spravil, modlami urážel Boha. Tak Boží žárlivost vzplála, Izrael zprotivil se mu. Opustil svatyni v Šílu, nebydlil už mezi nimi. Přestal už Izrael chránit, vydal ho na pospas lidem. Na dědice své se hněvá, prohrávají své bitvy, žár válek požírá chlapce, nevěsty čekají marně. I kněží v té vřavě hynou, vdovám už vyschly i slzy. Zdálo se, že náš Bůh usnul, jak bojovník zmožený vínem. Ale už vstává a nepříteli do týla vpadl a ničil. Josefův kmen Bůh už nechce, nebude vládnout nám Efraim. Judu si Hospodin vybral, Sijón si zamiloval, postavit chrám si tam nechal; ta bude na zemi navždy svědčit, že Bůh sídlí v nebi. Davida za krále zvolil, prostého pastýře ovcí. Izrael dal mu do péče, dědice po Jákobovi. On upřímně miloval stádo, vedl je dobře a věrně. (Píseň pro Asafa) Do dědičné země tvého lidu, Bože, vtrhli útočníci ze všech národů, znesvětili tvůj chrám, špínou zanesli a Jeruzalém obrátili v trosky. Pobili zde tvoje věrné služebníky, jejich těla prostě ponechali supům, ostatky tvých věrných rozsápala zvěř. Potoky pod městem naplnili krví, pohřeb našim padlým nikdo nevystrojil. Dřívější sousedé se nám vysmívají, nadávky a posměch šíří o nás kolem. Jak to dlouho ještě bude trvat, Pane? Tvůj hněv nepohasne, docela nás spálí? Jak to, že jim trpíš tolik ukrutnosti? Nehlásí se k tobě, jen své krále znají, tvoje svaté jméno není u nich v úctě. Jákobovu zemi polykají chtivě, co se zelenalo, obrátili na poušť. Naše staré hříchy přestaň, prosím, trestat, slituj se a odpusť, jsme už vyčerpáni. Bože, zachránče náš, když nás vysvobodíš, tvoje jméno vzbudí zase novou úctu, odpuštění hříchů přidá ke tvé slávě. Proč si mají říkat nevěřící lidé: „Kdepak je ten mocný, jediný Bůh Židů?“ Jenom spravedlnost otevře jim oči, když je potrestáš za prolévání krve. Zajatci a vězni volají teď k tobě, zachovej nás mocně, vždyť jsme syny smrti! Proradným sousedům našim také odplať, když se smějí nám, tak zesměšňují tebe. Potom my, tví lidé, ovce, které paseš, nepřestanem chválit tvoje velké činy, budeš v úctě vždycky, ve všech generacích. (Sólová píseň na Asafovu paměť. Podle nápěvu „Lilie“) Slyš nás, Pane Izraele, ty nás jako ovce vodíš, zjev se ze svatyně svatých kmenům od severu k jihu! Probuď svoji mocnou sílu, přijď a zachraň, bojuj za nás. Bože, dej nám nový život, sešli světlo, ujmi se nás! Pane Bože, jsme tvůj zástup, prosíme, přestaň se hněvat, naše modlitby už vyslyš. Místo chleba máme slzy, pijeme jich plnou míru. Sousedé nás obviňují, nepřátelé se nám smějí. Bože zástupů, přijď znovu, sešli světlo, ujmi se nás! Jako sazenici révy z Egypta jsi přesadil nás sem, do zaslíbené země. Národy jsi odtud vyhnal, kořeny jsme zapustili, v půdě úrodné jsme rostli. Vinice přikryla hory, rozvětvila se jak cedry, výhonky sahaly k moři, z Eufratu se napájely. Proč jsi pobořil ohrady, vpustil do vinice všecky, kteří chtěli trhat hrozny? Rozrývá ji kanec z lesa, polní zvěř se na ní pase. Bože zástupů, přijď znovu, pohleď z nebe, révu zachraň! Je to přece tvoje sadba, tys pěstoval letorosty. Teď je poničena ohněm, posekána, brzy zajde, když se tvář tvá nerozjasní. Chraň našeho panovníka, je to sice jenom člověk, ale tys ho vypěstoval. Nikdy se tě nepustíme, zachovej nás při životě, aby zazněla ti chvála. Bože, dej nám nový život, sešli světlo, ujmi se nás! (Pro sólového zpěváka při gitejském doprovodu, žalm věnovaný Asafovi.) Vstříc Bohu jásejte, naší síle, zpívejte zvučně Jákobovu Bohu! Žalmy mu zpívejte, bubnujte sáhněte dovedně do strun. Když bude měsíční nov, a pak když úplněk vyjde, ať zvučí sváteční trubky. To je řád ve chrámu Izraele, na počest Boha Jákobova. Povýšil Bůh tehdy Josefa v Egyptě nepřátelském, nad lidmi cizího jazyka. Potomky jeho otroctví zbavil, zednické nádoby odložili. Volal jsi ke mně na poušti v nouzi já jsem tě znovu vysvobodil. Jako hrom zazněl můj hlas u vody, kde jsi se rouhal. Slyš slovo Zákona mého, naslouchej dobře, Izraeli. Nesmíš ctít cizího boha, neklaň se modlám cizozemců! Já jsem tvůj Bůh a Pán, já jsem tě z Egypta vysvobodil. Otevři ústa a nasytím je. Můj lid mne neuposlechl, Izrael jde si zas po svém. Zatvrdil jsem jejich srdce, ať jdou si za svými plány. Kdyby mne Izrael poslouchal, cestami mými by chodil, zkrotil bych odpůrce jeho, sám bych je na útěk zahnal. Nepřítel můj by stál o jeho přízeň, na věky bydlel by Izrael v míru, pšeničnou mouku, med ze skály včelí, nejlepší jíst bych jim dával. (Žalm věnovaný Asafovi) Hospodin postavil se v čele mocných sám bude soudit ty mocipány. “Jak dlouho budete souditi křivě, nadržovat mocným navzdory právu? Suďte teď ve prospěch sirotků, chudých, ponížený ať má spravedlnost, svobodu navraťte ubožákům, chraňte je před rukou svévolníků!“ Nechápou nic, kolem tápou jak ve tmě, základy země se bez práva hroutí. Já jsem je vyvýšil, vládu jim svěřil, prohlásil jsem je i za svoje syny. Říkám jim teď: „Jste jen smrtelní lidé, padnete jak všichni vladaři světa.“ Povstaň již, Bože, a suď celou zemi, vždyť tobě všecky národy patří! (Píseň věnovaná Asafovi) Už nemlč déle, Bože, jak němý, nezůstaň v klidu a znovu jednej! Vidíš, jak nepřátelé tvoji běsní, s nenávistí své zvedají hlavy, chytrácké léčky na tvůj lid strojí, radí se, proti těm, které chráníš. Říkají: „Pojďte a pobijme všecky, Izrael zahyne a zmizí z dějin!“ Spolu se smluvili, spojili smlouvou, to proti tobě se spojenci spikli. Edomci, Moáb, Izmael i Hager, Amalek, Gebal, Týrus s Pelištejci. Amón chce pomáhat potomkům Lota, Ašúr se také k nim ochotně přidal. Znič je jak kdysi Síseru, Midján, Jabína v údolí nazvaném Kíšon, Én-dór se pro ně stal hřbitovním polem, poseté jejich mrtvými těly. Knížata jejich, Oréb se Zébem, velitel Zebach i se Salmunou, všichni, kdo chtěli si zabírat nivy, které jsou přece jen krajinou Boží. Bože můj, dechem svým rozežeň je, tak jako plevy a stébla slámy! Buď jako požár, když stravuje lesy, leť jako plamen po úbočích hor, sešli svou bouři na nepřátel davy, strašlivou, ničivou větrnou smršť. Zahanbi je, aby pokoru našli, tvé jméno hledali, Hospodine. Navždy ať hanby své znamení nesou, do smrti na to nezapomenou, že ty jsi jediný Bůh a Pán lidí, nejvyšší nad celou zemí. (Pro sólového zpěváka při gitejském doprovodu. Žalm je věnován Kórachovým synům.) Byl nám vždy drahý a milý tvůj chrám, Bože náš, Pane všech zástupů! Nesmírně toužím jít zas po tvých nádvořích, tělem i nitrem vstříc živému Bohu. Vrabec si nalezl ve chrámu místo, vlaštovky hnízdí u oltářů Božích, své mladé krmí tam a opatrují, tak blízko tobě, Bože, můj Králi. Jak těm je dobře, kdo u tebe bydlí: dají se do zpěvu vždy ke tvé chvále. Šťastný je člověk, kdo u tebe hledá svou sílu, na cestu k tobě se vydal. Vyprahlým údolím jdou, a tam najdou studánky k napití, svlaží je deště. Jdou dále svěží, dáš novou jim sílu dojít až před Boha na horu Sijón. Pane můj, vládče všech zástupů země, modlitbu vyslyš mou, Jákobův Bože. Ochránče náš, když na nás se díváš, kéž vidíš tvář svého vyvoleného. Den, jenž jsem strávil ve tvém svatém chrámu, má větší cenu než tisíce jiných. Před prahem zůstat ve svatyni Boží je lepší než pocty u bezbožníků. Bůh štítem stal se nám, je naše slunce, přijal nás, nad námi smiloval se, zahrne dobrem toho, kdo se snaží žít před ním upřímně, bez přetvářky. Šťastný je člověk, jenž naději skládá v tebe jen, zástupů Hospodine! (Žalm pro sólového zpěváka z Kórachových potomků) Bože, tys miloval věrně svou zemi, Jákoba vrátil jsi ze zajetí. Prominul jsi lidu spáchané hříchy, zapomněl jsi jeho nepravosti. Všechen hněv znovu jsi odložil zcela, uhasil jsi svoje rozhořčení. Navrať se k nám, Bože, záchrano naše, ukonči, prosím, své rozhněvání! Chceš na nás zlobit se, Pane náš, věčně, svým soudem stíhat potomky naše? Navrať nám zas život v blízkosti tvojí, abychom z tebe se radovali! Milosrdenství své nám opět ukaž, zachraň nás, buď naším spasitelem! Vyslechnu všechno, co Bůh nám chce říci. Jistě chce hovořit o pokoji pro svůj lid, který se hlouposti vzdal. Záchrana blíží se těm, kteří v úctě žijí tu, Boží kde přebývá sláva. Pravda a milost se nakonec sejdou, spravedlnost a mír políbí se. Ze země upřímná vyraší víra, spravedlnost z nebe vyhlíží ji. Daruje Pán Bůh nám i časné dobro přinese země nám bohatou sklizeň. Spravedlnost příchod Boží nám hlásá, Hospodin pravdu vždy následuje. (Davidova modlitba) Pane můj, naslouchej a odpovídej, jsem na dně, nezbývá mně vůbec nic. Patřím ti, ochraň mě, zachraň, můj Bože, služebníka, který vždy v tebe doufá. Smiluj se nade mnou, můj Panovníku, od rána do noci já tebe vzývám. Radost mi navrať a potěš mou duši, povzbuzení své jen u tebe hledám. Vždyť dobrý jsi, Pane, ty odpouštíš stále, k těm, kdo se modlí, jsi milosrdný. Vyslýchej, Pane můj, když k tobě volám, modlitby upřímné neodmítej! Přišel den trápení, tak k tobě volám, vím, že mi určitě odpověď dáš. Není bůh na nebi žádný krom tebe, činům tvým nikdo se nevyrovná. Národy, dílo tvé, tobě se klaní, slaví tvé jméno, všech Panovníku, že jsi tak veliký a konáš divy, Hospodin jediný, všemocný Bůh. Cestu mi ukazuj, pravdu svou zjevuj, s uctivým srdcem tě následuji, všecko, co ve mně je, chválu ti vzdává, jméno tvé stále chci vyvyšovat. Láska tvá ke mně vždy zůstává se mnou, duši mou od smrti zachoval jsi. Ukrutných nepřátel mám stále mnoho, jdou po mně, s tebou však nepočítají. Ty, Pane, velikou máš trpělivost, shovíváš, odpouštíš, miluješ věrně. Pohlédni na mne a znovu se smiluj, obnov mou sílu a vítězství popřej. Sloužím ti tak, jako dříve má matka, ukaž i na mně, že přeješ mi dobré, zahanbi ty, kdo mne nenávidí, Bože, má pomoci, mé potěšení! (Žalmová píseň pro Kórachovy syny) Založil chrám svůj na svatých horách, shlíží teď s láskou na Jeruzalém, dává mu přednost přede všemi městy. O městě Božím se hovoří všude, Izrael celý tam pohlíží s úctou. Z Egypta jsi, a ty z Babylóna? Jistě jsi doma o Sijónu slýchal. Pelištejci i ti černoši z Kúše přijali Boha, jsou rodáci naši. Ze všech stran země se k Sijónu hlásí: Patřím tam, Nejvyšší ke mně se hlásí! Sčítání Boží nás překvapí všecky, kdo všecko rodem je z Jeruzaléma. Vypukne jásot, zpěv, zazvučí hlasy: Záchrana pramení ze Sijóna! (Žalmová píseň pro Kórachovy syny za doprovodu na michalat. K vyučování složil Héman Ezrachejský.) Bože, má spáso, před tebou úpím, ve dne i v noci, Hospodine. Modlitbo, stoupej vzhůru až k Bohu, uslyší snad on mé bědování. Zlé věci duši mou zahltily, já jenom temné smrti jdu vstříc. Pokládají mne už za mrtvého, člověka zcela na konci sil. Jako bych mrtvý v márnici ležel, Bůh o mně neví, zbavený jsem ochrany jeho vztažené ruky. Jako bys spustil mne do tmy hrobu, hlubiny temné a chladné. Dolehla na mne tvá těžká zloba, příbojem hněvu jsem zmítán. Přátelé ode mne odtáhli se, štítí se mne, vězím v bahně. Oči jsem žalem vyplakal téměř, po celé dny jsem tě, Bože můj, volal, vztahoval jsem k tobě dlaně. Opravdu necháš mne čekat v hrobě na zázrak vzkříšení mrtvých? Cožpak je smrt důvod k díkůvzdání, svědčí snad zkáza má o lásce tvé? V temnotě teprve zjevíš svou lásku, spravedlnost v zemi zapomnění? Pane můj, prosím tě, vyslyš mne dnes, ráno když volám, tak naslouchej! Proč mne zas odmítáš, Pane Bože, proč tvář svou přede mnou skrýváš? Ponížen zahynu, když ty se hněváš, děsím se, nevím kdo pomůže. Prošel jsem požárem tvého soudu, tresty tvé mne zcela umlčely, jsou jako povodeň, jež se valí, obklopen vodou jsem dokola. Přátelé odešli, spojenci s nimi, objímá mne jenom temnota. (Poučná píseň věnovaná Étanovi Ezrachejskému) Věčně chci zpívat o milosrdenství, zvěstovat budoucím generacím, jak je nám Hospodin stále věrný. Základy věčné má, Bože, tvá milost, věrnost jsi zakotvil na nebesích. Řekl jsi: „S Davidem pevnou mám smlouvu, slouží mi věrně a tak jsem mu slíbil: Dám, že tvá rodina bude stát pevně, tvá vláda na věky zůstane synům.“ Za to tě chválí i nebesa, Pane, církev tvá s radostí vyznává pravdu. Kdo v celém nebi je podoben Bohu? Kdo mezi anděly jemu se rovná? On budí bázeň i v zástupech svatých, vše kolem sebe Bůh převyšuje. Zástupů Bože, kdo podobá se ti? Moc tvá a pravda tě obklopují. Bouřlivé moře tvé poslechne slovo, vzedmuté vlny ty upokojíš. Egypt jsi zdeptal a smrtelně ranil, rukou jsi rozprášil nepřátele. Nebe ti patří a tvá je i země, stvořil jsi svět se vším, co je na něm. Sever i jih ty jsi založil, Pane, Tábor i Chermón ti zpívají chválu. Paže tvá silná a ruka tvá mocná k záchraně naší je pozdvižena. Právo a spravednost, pilíře trůnu, milost a věrnost tví velvyslanci. Blaze je lidu, jenž slyší tvé slovo, světlo tvé tváře mu na cestu svítí. Každý den oslavou je tvého jména pro lidi, kterých se zastáváš ty. Svou září ozdobuj dny naší síly, nás jenom přízeň tvá posiluje. Ochrana naše je v Boží jen ruce, král také poslouchá Hospodina. Poslal jsi proroka, dal jsi mu pokyn, kterému z hrdinů pomáhat budeš, koho chceš postavit do čela lidu. Zvolil jsi Davida za svého muže, olejem svatým jsi povýšil ho. Slíbil jsi: „Ruka má bude vždy při něm, udatným činí ho síla mých paží, nepřítel v záloze nepřekvapí ho, nebude bídákům na pospas vydán. Bude se dívat, jak nepřítel padne, porazím ty, kdo ho nenávidí. Milost a věrnost má zůstanou při něm, já sám ho vystrojím velikou mocí. Království jeho se dotkne i moře, od řeky k řece si upevní vládu. V modlitbě bude mě oslavovat: ´Otče můj, Bože, má záchranná Skálo!´ Učiním synem ho prvorozeným, králem všech králů na celé zemi. Milosrdenství mu zachovám věčně, věrně mu dodržím svoji smlouvu. Potomky bude mít na věčné časy, jeho trůn upevním v nebi. Synové jeho ať plní můj Zákon, řídí se věrně jen podle mých řádů. Jestli však znesvětí má nařízení, přestanou dbát na má přikázání, potrestám já přísně nevěrnost jejich, stihnou je rány za nepravosti. Milosrdenství však nezruším svoje, zůstanu věrný i nevěrníkům: Co jednou slíbil jsem, na věky platí, své slovo já nikdy nevezmu zpět. Přísahal přece jsem na svoji svatost, Davida nezklamu, nebudu lhát. Bude mít na věky následovníky, jeho trůn září jak sluneční jas, Měsíc, jenž vychází pevně v svém řádu, na nebi svědkem je věrnosti mé.“ Teď se však zdá, že jsi zanevřel na něj, zavrhl jsi svého pomazaného. Hněváš se, smlouvu svou s králem jsi zrušil, korunu z hlavy jsi srazil mu na zem. Hradební zdi jeho nechal jsi zbořit, pevnosti jeho jsou rozvaleny. Plení ho všichni, kdo jen táhnou kolem, sousedé na něj si dovolují. Nepřítel jeho má nad ním teď navrch, dopřál jsi radosti protivníkům. Králova meče jsi otupil ostří, nedaroval jsi mu vítězství v boji. Posvátné okrasy z něho jsi strhal, trůn jeho povalen na zemi leží. Neužil si svého mládí moc dlouho, místo cti hanba mu pokrývá čelo. To už tak zůstane, Pane můj, Bože? Odvrátil ses od něj natrvalo? Stále tvůj hněv bude sálat jak oheň? Vzpomeň, jak kratičký je život lidí! To jsi nás stvořil jen k umírání? Každý z nás dočká se jistě své smrti, Zachránil se někdo z temného hrobu? Kde jsou tvá dřívější milosrdenství, která jsi sliboval Davidovi? Pane náš, otroci jsme potupení, okolní národy nás zasypaly urážkami svými, nezapomeň! Jsou to tví nepřátelé jako naši, co tupí každičkou rozpomínku, na toho, kterého vyvolil jsi. Věřím, že vrátí se tvé požehnání na věky, Pane náš. Staň se to, amen! (Modlitba Božího muže Mojžíše) Pane Bože, u tebe svůj měly domov všecky naše generace. Dříve než jsi stvořil horstva, dřív než svět jsi stvořil, zemi, ty jsi byl od věků, Bože. Lidem dáváš jednou zemřít, velíš: „Pojďte zpátky ke mně, potomkové Adamovi!“ Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka. Jako kdysi při povodni smeteš každý lidský život, jako sen při probuzení, jako jednodenní květy, které rozkvétají ráno, odkvetou a večer uschnou. Hněváš se, náš život končíš, zloba tvá nás vyděsila. Vidíš totiž naše hříchy, i ty nejskrytější poznáš, ve světle své jasné tváře. Soud tvůj zkrátil naše léta, jako vzdech, jak jedno slovo. Našich let je sedmdesát, pro ty zdatné osmdesát. Přitom náš věk naplněn je trápením a potížemi. Přeletí jak závan větru a my rychle odcházíme. Kdo ví, jak hřích soudíš přísně, bojí se tě neposlouchat. Nauč nás, ať počítáme svoje dny, získáme moudrost. Vrať se k nám zas, Pane Bože, odvrať svůj hněv, prokaž soucit, patříme ti, dej nám milost, od rána náš celý život naplň radostí a zpěvem. Kolik bylo dnů tvých trestů, roků naplněných smutkem, tolik dej nám času štěstí. Ať je na nás vidět, Pane, že tvá práce není marná. Kéž by naše děti žily ke tvé cti a důstojnosti. Vlídnost tvoje ať je s námi, Bože, práci naši potvrď, aby dílo našich rukou bylo dále užitečné. Ten, kdo se u Nejvyššího ukrývá, přečká noc ve stínu Všemohoucího. Řekne o něm: „ Ty jsi moje útočiště, můj pevný hrad, můj Bůh, v tobě je má jistota.“ On tě vysvobodí z nastražené pasti, ochrání před smrtelnou ranou. Svými křídly přikryje tě, pod jeho starostlivostí jsi v bezpečí; jeho věrnost je tvůj štít a tvoje ochrana. Nemusíš se bát úzkostí noci, ani náhlého útoku ve dne, pohrom, které udeří za tmy, nákazy, která se šíří o poledni. I kdyby jich tisíc padlo po tvém boku a deset tisíc po tvé pravici, tebe to nepostihne. Na vlastní oči to spatříš a uvidíš, jaké odplaty se dostane zlým. Zvolil sis Boha za své útočiště, u Nejvyššího máš svou ochranu, nestane se ti nic zlého tvůj domov nestihne neštěstí. Svým andělům přikázal, aby tě střežili na všech tvých cestách. Na rukou tě ponesou, aby ses nerozbil o kámen. Na lva i zmiji šlápneš, zašlápneš lvíče i jedovatého hada. Pro lásku ke mně ho vysvobodím, budu jeho hradem, protože zná mé jméno. Kdykoliv ke mně bude volat, vyslyším ho, budu s ním v každé starosti, spasím ho, obdařím svou slávou. Dlouhostí života ho nasytím, ukáži cestu k mé spáse. (Zpívaný žalm. Píseň ke dni odpočinku.) Dobré je oslavovat Hospodina, vyzpívat chválu tvému jménu, Nejvyšší. Zrána hlásat tvoji lásku a v noci tvoji věrnost při doprovodu nástrojů o deseti strunách, při harfě a loutně s písničkou. Neboť jsi mne, Bože, rozveselil svými činy a o skutcích rukou tvých prozpěvovat budu. Jak velkolepé jsou tvé skutky, Bože, jak hluboké tvé záměry! Bláznivý je nepozná a hlupák nepochopí. I když jako tráva rostou lidé zlí a rozkvétají ti, kdo páchají nepravosti, jako plevel přijdou vniveč. Ty však, Nejvyšší, jsi Bůh navěky. Tvoji nepřátelé, Hospodine, zahynou. Běda těm, kdo páchají ničemnosti, budou rozprášeni. Dáš mi sílu jakou má jednorožec, vyvolil sis mne a požehnal. Pohledím na ty, kdo mě osočují a uslyším o pádu vzbouřenců. Spravedlivý poroste jako palma, rozroste se jako cedr libanónský. Spravedliví jsou jako stromy zasazené do Božího domu, kvetou v Božím chrámu. Ještě i ve stáří ponesou ovoce, zůstanou statní a svěží, aby všem bylo pověděno, že Bůh, má skála, je upřímný a není v něm žádná špatnost. Hospodin je král! Oděl se majestátem a opásal se mocí. Pevně je založen svět, nic jím neotřese. Tvůj trůn, Bože, je tu od věčnosti do věčnosti. K tvé chvále pozdvihují řeky svůj hlas, mohutné vlnobití oceánů ti vzdává hold. Avšak nad zvuk mnohých vod, nad velebné příboje mořských vln, mocnější a vznešenější je Bůh. Tvé královské výnosy jsou neměnné. Svatost je podstatou tvého panování. Hospodine, ty jsi Bůh, který spravedlivě trestáš, projev se tak tedy! Ty jsi soudce celé země, odplať pyšným, co si zaslouží. Jak dlouho ještě se budou zlem posedlí lidé všemu vysmívat? Dokdy budou žvanit, honosit se, pyšně a nabubřele jednat s druhými? Viz, jak potlačují tvůj lid, jak plundrují tvoje dědictví, vraždí vdovy, a bezdomovce, ničí sirotky. Říkají: Bůh to nevidí a nezajímá ho to. Nemylte se, hlupáci, pochopte to, vy blázni. Bůh, který stvořil ucho, že by neslyšel? ten, který stvořil oko, že by neviděl? Myslíte, že neumí potrestat zlo ten, který napomíná národy a učí člověka tomu, co by měl vědět? Hospodin zná smyšlení lidí, ví, že je slabé jak vánek. Blaze je tomu, koho ty, Bože, napomínáš a vyučuješ svým zákonům. Dopřeješ mu pokoje před zlými časy, kdy se bude kopat jáma zlosynům. Neboť Bůh neopustí svůj lid a své dědictví nenechá nikomu napospas. Ke spravedlnosti se navrátí soud a budou se jí řídit všichni, kdo mají poctivé srdce. Vždyť, kdo by se mne zastal proti ničemům? Kdo by se postavil se mnou proti těm, kdo páchají zlo? Kdyby mi Bůh nestál ku pomoci, už bych tu asi nebyl. Říkávám si: „Klopýtám, už padnu,“ ale tvé slitování, to mne drží. Když ve mně roste neklid, tvá útěcha mi dává radost. Může být tvým spojencem ten, kdo zločinně vládne, kdo za zákon prohlásil bezpráví? Pronásleduje spravedlivého a vynáší ortel nad nevinným. Avšak Hospodin je můj nedobytný hrad, má útočištná skála. On obrátí jejich podlosti proti nim a zahubí je vlastním zlem. Ztrestá je Hospodin, Bůh náš! Pojďte, zpívejme Hospodinu, vzdávejme díky skále naší spásy. Předstupme před jeho tvář s díkůvzdáním, radostně mu vyzpívejme chválu. Vždyť Bůh, náš mocný Pán, je velký Král nad všemi bohy. Ve svých rukou drží hlubiny země, i temena nejvyšších hor mu náležejí. Patří mu moře, protože je učinil, i pevnina, kterou vytvořil. Pojďte, klaňme se mu, poklekněme před Hospodinem, který nás učinil. On je náš Bůh, my lid, o který pečuje, ovce, které bezpečně vede. Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce jako vaši otcové na poušti, kdy pro nedostetk vody proti všemu reptali, jakoby zapomněli, že jsem je vysvobodil z otroctví a celou dobu o ně pečoval. Zkoušeli tak mou trpělivost. Po čtyřicet let jsem měl co do činění s tímto pokolením. Řekl jsem: Ve svém srdci nic nechápou, k mým cestám se neznají. V hněvu jsem se tehdy zapřisáhl: Nevejdou do zaslíbené země, kterou jsem jim k přebývání připravil. Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívej Hospodinu celá země! Zpívejte Bohu, dobrořečte jeho jménu, den po dni zvěstujte, že v Bohu je spása. Všem národům vypravujte o jeho slávě, seznamujte lidi s jeho mocnými činy. Neboť nejvyšší je Bůh, zaslouží si chválu i naši úctu, je nade všechny bohy. Ostatní božstva jsou jen modly, ale Hospodin stvořil i nebesa. Je vznešený ve své slávě, jeho svatytni zdobí moc a nádhera. Všichni lidé, přiznejte Hospodinu, přiznejte Hospodinu slávu i moc. Vzdejte čest jeho jménu, přinášejte mu dary a vejděte do jeho chrámu. V nádheře svatého místa klaňte se mu. Nechť se před jeho tváří v úctě chvěje celá země. Hlásejte mezi národy: Hospodin kraluje! pevně je založen svět, nic jím neotřese. Svou neomylnou spravedlností bude soudit národy. Ať se rozveselí nebesa, země zajásá, rozezvuč se moře i vše, co v něm je. Pole i s tím, co se na něm urodilo, ať se směje. Lesy ať zpívají svou píseň chvály vstříc Hospodinu, který přichází soudit zemi. Bude soudit svět spravedlivě a národy podle své pravdy. Hospodin kraluje! Vesel se země a radost ať má i sebemenší ostrov! Bůh je skrytý, oblak i tma ho zastírají, spravedlnost a právo jsou podnoží jeho trůnu. Oheň soudu ho předchází a pohltí všechny jeho nepřátele. Svět osvěcují světla jeho blesků. Když to země uvidí, zděsí se. Před Boží tváří, Pánem vší země i hory se taví jak vosk. Nebesa hlásají jeho spravedlnost, všechny národy budou svědky jeho slávy. Budou zahanbeni všichni, kdo slouží modlám a klaní se soškám vyrobených bůžků. Vy, kdo si říkáte bohové, skloňte se před Hospodinem. O tvých soudech, Bože, uslyšel Sijón a zaradoval se a dcery judské jásaly. Vždyť ty, Bože, jsi nejvyšší nad celou zemí. Jsi vznešený a všechna božstva převyšuješ Vy, kdo milujete Hospodina, mějte v nenávisti všechno zlé. On chrání duše svých věrných a z rukou zlosynů je vysvobozuje. Světlo je zaseto pro spravedlivé a radost pro upřímná srdce. Radujte se spravedliví z Hospodina, připomínejte si, co učinil, a vzdávejte čest jeho svatému jménu! (Žalm Davidův.) Zpívejte Hospodinu píseň novou, podivuhodné věci učinil. Svou mocí a pokynem svaté ruky zvítězil. Hospodin oznámil svou pomoc a před očima nevěřících zjevil svou spravedlnost. Dodržel svůj slib daný domu izraelskému. Všechny končiny země viděly spásu, kterou mu Bůh poskytl. Jásej Hospodinu, celá země! Prokřikujte, hlasitě mu zpívejte chvalozpěvy. Zpívejte chvály Hospodinu, při loutně zvučně prozpěvujte. Nechť zaznějí slavnostní fanfáry trumpet a pozounů před Hospodinem, naším Králem! Zvuč moře i se vším, co v tobě přebývá, jásej země i všichni, kdo na ní bydlíte. Řeky tleskejte rukama, hory radostně zněte vstříc Hospodinu, který přichází, aby soudil zemi. Spravedlivě bude soudit svět a každý národ podle stejného práva. Hospodin kraluje, chvěj se země! Jeho trůn je nad nebesy, třes se země! Velký je Hospodin na Sijónu, vyvýšený nad všemi národy. Oslavujte jeho velké a bázeň vzbuzující jméno, protože je svaté. Mocný Králi, oblibuješ si právo. Ty jsi ustanovil právní řád. Svůj soud a spravedlnost jsi projevil v Izraeli. Vyvyšujte Hospodina, je svatý! Sklánějte se před ním již u paty jeho trůnu. Kněží, Mojžíš a Áron a prorok Samuel, byli z těch, kdo k Bohu volávali a on je vyslýchal. Promlouval k nim, skrytý. Dbali na jeho slova i na zákony, které jim dal. Hospodine, Bože náš, tys jim odpovídal, ukazoval jsi jim, že jsi Bůh, který odpouští, i když jsi je za jejich hříchy trestával. Vyvyšujte Hospodina, Boha našeho, kořte se mu již na místě, kde je vzýván, protože Hospodin, náš Bůh, je svatý! (Píseň díků.) Zpívej Hospodinu, celá země! Služte Hospodinu s radostí! S písní přicházejte před jeho tvář. Vězte, že Hospodin je náš Bůh, on nás učinil a ne my sami sebe. Jsme jeho lid, jeho ovečky, které sytí. Vcházejte do dveří chrámu s díkčiněním a do předsíně s vděčnou písní na rtech! Oslavujte ho, dobrořečte jeho jménu, neboť dobrý je Bůh, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost platí pro všechna pokolení. Žalm krále Davida. O tvém milosrdenství a soudu chci zpívat, Hospodine, žalmy ti prozpěvovat. Moudře a poctivě si budu počínat, když budeš se mnou. Chci s upřímným srdcem žít i ve svém domě. Nechci se dívat na nešlechetné věci, nebude mi vzorem mizera. Nenávidím činy těch, kdo od tebe odstupují. Nechci s tím mít nic společného. Kdo má zvrácené srdce, ať se ke mně nepřibližuje, nechci nic zlého ani znát. Kdo pomlouvá bližního, toho umlčím. pyšné a nadutce nestrpím. Pravdomluvné si vyhlédnu, aby v mém domě přebývali. Jen ten, kdo žije bezúhonně, mi může sloužit V mém domě nebudou mít místa podvodníci, žádný lhář přede mnou neobstojí. Každého rána se zbavím darebáků, abych vyčistil město od všech, kdo rozsévají zlo. (Modlitba hluboce sklíčeného člověka, který před Bohem vylévá své srdce.) Bože, slyš modlitbu mou, naslouchej mému lkání! Neodvracej se ode mne v den soužení mého, nakloň své ucho ke mně, pospěš, vyslyš mne. Mé dny mizejí jak dým, mé zdraví rychle ubývá. Jako podťatá bylina uvadá srdce mé. Ani chléb mi nechutná. Od samého pláče a naříkání jsem seschl na kost a kůži. Jsem jako zbloudilý pelikán na poušti a jako výr v rozvalinách. Ležím a nespím, osamělý jak jediný vrabec na střeše. Den co den mě moji nepřátelé tupí a proklínají mne. Popel mám za chléb, slzami hasím žízeň, protože ses na mne rozhněval; vyvýšil jsi mne a zase srazil. Moje dny rychle mizejí jako večerní stín, a jako posečená tráva uvadám. Ty, Hospodine, zůstáváš Králem na věky, všechna pokolení si tě budou připomínat. Vím, že přijdeš a slituješ se nad Jeruzalémem. Nyní nadešel čas prokázat mu milosrdenství, ted je ten čas. Vždyť tvůj lid miluje každý kámen v jeho zdech a je jim líto každé sutiny. Národy se budou bát jména Božího a králové země v úžasu pohledí na jeho slávu a moc, neboť Bůh znovu vybuduje Sijón a ukáže se ve své slávě. K modlitbám bezmocných se přizná a jejich modlitbami nepohrdne. Toto vše je zapsáno, aby budoucí generace, lidé, kteří se teprve narodí, mohli chválit Boha za to, že Bůh pohlédl na člověka ze své svatyně, shlédl z nebes na zem, aby vyslyšel nářek zajatců a vysvobodil k smrti odsouzené, aby jeho jméno bylo vzýváno na Sijónu a v Jeruzalémě šířili jeho slávu. Národy a králové se spojí, aby sloužili Bohu. Na cestě podlomil Bůh mou sílu a ukrátil mé dny. Volal jsem k němu: Neber mě odsud uprostřed života! y jsi věčně živý, po všechna pokolení. Byl jsi tu, dříve, než jsi stvořil nebe a zemi. Všechno pomine, jen ty zůstaneš. Všechno zvetší jako obnošené šaty, které je třeba vyměnit, ale i ty nové časem doslouží. Ty však zůstáváš tentýž a tvůj život nikdy nekončí. Rodiny tvých služebníků tu budou a jejich potomstvo bude pevně stát pod tvou ochranou. (Píseň Davidova.) Dobrořeč, duše má, Hospodinu a celé mé nitro jeho svatému jménu! Dobrořeč, duše má, Hospodinu a nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! On ti odpouští všechny hříchy, hojí tvé nemoci, vykupuje ze zkázy život tvůj, korunuje tě milosrdenstvím a mnohým slitováním. Tvá ústa sytí dobrými věcmi, takže se jako síla orla obnovuje tvá mladost. Hospodin jedná spravedlivě a zjednává právo všem utlačeným. Dal Mojžíšovi poznat své záměry a lidu izraelskému své skutky. Laskavý a milosrdný je Bůh, umírněný v hněvu, ochotný odpouštět. Nebude nás ustavičně kárat, nebude se hněvat věčně. Nenakládá s námi podle našich hříchů a netrestá nás, jak bychom si zasloužili. Jak vysoko je nebe nad zemí, tak se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo ho mají v úctě. A jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdálil naše přestoupení. Jako se slitovává otec nad svými dětmi, tak se slitovává Bůh nad těmi, kdo se ho bojí. On zná naši křehkost v paměti má, že jsme jenom prach. Dny člověka jsou jako tráva a jako květina na louce. Jen vítr silněji zavane, květ opadne a není. Avšak Hospodinovo milosrdenství je od věků až na věky nad těmi, kdo se ho bojí, a jeho spása i pro syny synů, kteří uchovávají smlouvu s Bohem, připomínají si jeho přikázání a plní je. Hospodin si postavil svůj trůn na nebesích a všemu vládne svou královskou mocí. Dobrořečte Hospodinu, jeho andělé, vy silní a mocní, kteří plníte každý jeho příkaz a posloucháte ho na slovo. Dobrořečte Hospodinu, všichni jeho nebeští služebníci, kteří plníte jeho vůli. Dobrořeč Hospodinu, každé jeho dílo, každý jeho skutek na každém místě jeho vlády. Dobrořeč, duše má, Hospodinu! Dobrořeč, duše má, Hospodinu! Hospodine, Bože můj, jak jsi veliký! Oděl ses vznešeností a slávou, zahalil světlem jako rouchem. Jako zdobený strop jsi nad námi rozklenul nebesa. Nahoře, nad vodami ses usídlil, oblaka jsou tvými vozy, vznášíš se na křídlech větru. Užíváš větru jako poslů, blesky jsou tví služebníci. Založil jsi zemi na pevných základech, nemůže se nikdy zbortit. Propasti i hory jsi přikryl vodami. Na tvé slovo opadly vody, odchvátaly na tvůj příkaz. Když vystoupila horstva, voda klesala do míst, která jsi jim určil. Ohraničil jsi vodstvo, aby již nikdy znovu nezalilo zemi. Prameny sesíláš do údolí. Vinou se mezi horami a přinášejí vodu všem polním živočichům. I divocí osli se z ní napájejí. Poblíž vod, na stromech i ptáci hnízdí a prozpěvují. Z nebe svlažuješ hory, takže země je plná tvého požehnání. Dáváš růst, trávě pro dobytek, i rostlinám, aby se člověk uživil, a navíc i vínu, jež rozradostní srdce. Olej je mastí na vysušenou kůži, chléb dodá člověku sílu k životu. Vpíjejí vláhu libanónské cedry, které Hospodin vysadil. I tam hnízdí ptáci, a na cypřiších má své hnízdo čáp. Vysoké hory patří kozorožcům a ve skalách se ukrývají damani. Lunu jsi stvořil, aby vyměřila měsíce a slunce, aby vymezilo dny. Tmu jsi učinil a když se snese noc, probouzí se lesní zvěř. Hladová lvíčata se s řevem vydávají za kořistí, kterou se dožadují na Bohu. Když slunce vychází, vracejí se do svých doupat a uléhají. Tehdy člověk vychází za svou prací a setrvává při ní až do večera. Bože, co všechno jsi učinil! S jakou moudrostí jsi vše stvořil! Kolik živých tvorů je na zemi! A moře, veliké a nedozírné! Kolik je v něm živočichů, malých i velkých! Těch lodí, co na něm pluje! Je úchvatné hledět na hravé velryby, které jsi také stvořil! A všechno to spoléhá na tebe, že jim dáš pokrm v pravý čas. To, co jim dáš, jedí. Když otevřeš svou ruku, nasytí se dobrotami. Odvrátíš-li se však, je vše ztraceno. Odejmeš-li jim dech, umírají a v prach se navracejí. Sesíláš- li svého ducha, jsou stvořeni znova, a tak obnovuješ i tvář země. Sláva Hospodinova potrvá věčně! Hospodin se raduje ze svého díla. Pohlédne-li, otřásá se země, dotkne-li se hor, dýmá se z nich. Zpívat budu Hospodinu, dokud jsem živ. Do posledního dechu chci chválit Boha svého. Přemýšlení o něm mě naplňuje smírem. Hospodin je moje radost. Kéž hříšníci vymizí ze země, kéž už tu nejsou svévolníci! Dobrořeč, duše má, Hospodinu! Oslavuj ho! Haleluja! Oslavujte Hospodina, vzývejte jeho jméno. Seznamte národy s jeho velikostí. Zpívejte Bohu, žalmy prozpěvujte, hovořte o všech jeho podivuhodných činech. Chlubte se jeho svatým jménem, raduj se srdce těch, kdo hledáte Hospodina. Hledejte Pána a sílu jeho. Tvář jeho hledejte ustavičně. Připomínejte si jeho mocné činy a zázraky, i soudy, které vyřkla jeho ústa, vy potomci Abrahama, jeho služebníka, vy děti Jákoba, jeho vyvolení. Vždyť on je Hospodin, Bůh náš, jeho soudy však platí pro celou zemi. Dodrží svou smlouvu na věky, sliby, které dal tisícům pokolení. Dodrží smlouvu, kterou kdysi dal Abrahamovi, a sliby dané Izákovi. Hospodin uzavřel s Jákobem smlouvu, která má trvalou platnost: „Dědičně ti dám kenaanskou zemi." Byla jich tehdy hrstka a byli cizinci v zemi. Putovali z jednoho místa na druhé, z jednoho národa do druhého. Nedopustil však, aby jim kdokoliv ublížil. Chránil je, varoval i krále: „Neubližujte mým vyvoleným a nesahejte na mé proroky.“ Dříve než dopustil na zemi hlad, a odebral jim vše, na co mohli spoléhat, vyslal do Egypta Josefa, kterého tam jeho vlastní bratři prodali jako otroka. Nohy mu v Egyptě spoutali řetězy, na krk mu dali železný obojek a vsadili ho do vězení. Tvrdou zkouškou ho Bůh protříbil, až nadešel čas Božího záměru. Král rozkázal, aby Josefa přivedli. Vládce národů mu daroval svobodu. Učinil ho pánem svého domu, ustanovil správcem veškerého svého majetku. Dal mu moc nad královskými velmoži a dostal pověření vyučovat moudrosti i jeho starce. V době hladu přišel do Egypta i Jákob se svými syny, Josefovými bratry. Byli vítanými hosty. Během let rozmnožil Bůh svůj lid, takže počtem předčili své hostitele. Ti je začali nenávidět a nadělali z nich otroky. Jednali s nimi nelidsky. Bůh to viděl. Poslal tam svého služebníka Mojžíše s bratrem Áronem, aby tam prokázali mocné Boží činy a zázraky. Bůh seslal tmu. I když tma byla neproniknutelná, Egyptští se ve své zášti nezměnili. Pak je stíhala rána za ranou. Změnil vodu v krev a uhynuly ryby. Rozmnožily se žáby a naskákaly až do královských komnat. Zemi zamořila hejna much a komárů. Místo deště dal krupobití, zemi ohrožovaly požáry. Potloukl révoví i fíkovníky a polámal stromy v jejich zemi. Snesla se mračna kobylek a chroustů. Požrali všechny rostliny, všechnu úrodu v zemi. Nakonec pobil všechno prvorozené v zemi, vše, co bylo chloubou jejich síly. Pak vyvedl Bůh svůj lid z Egypta, i se zlatem a stříbrem. Všichni byli zdraví a silní. Egyptští konečně byli ochotni propustit je na svobodu. Byli rádi, že už táhnou pryč, protože z nich šel strach. Bůh je zastínil oblakem před žhnoucím sluncem, ohněm jim svítil v noci. Prosili o maso a poslal jim hejna křepelek, dal jim chléb z nebe, manu. Otevřel skálu a vody se řinuly na vyprahlou krajinu jako řeka. Pamatoval na svůj svatý slib, který kdysi dal svému služebníkovi Abrahamovi. A tak vyvedl svůj lid ze zajetí. Jak se radovali a zpívali! Daroval jim v dědictví země pohanů, se vším, co se tam urodilo, aby na tom místě dbali na Boží nařízení a zachovávali jeho zákony. Sláva Bohu! Haleluja! Chvalte Hospodina! Díky vzdejte Hospodinu, protože je dobrý. Jeho láska je věčná! Kdo dokáže popsat všechny jeho mocné činy a vypovědět jeho slávu? Bůh žehná těm, kdo se drží práva a jednají vždycky spravedlivě. Hospodine, rozpomeň se i na mne, když svému lidu prokazuješ dobro. Zahrň i mě do své spásy, abych s tvým vyvoleným lidem mohl užívat tvá dobrodiní, veselil se a chlubil tebou spolu s nimi. Ale i my jsme hřešili jako naši předkové. Počínali jsme si svévolně a zle. Když byli naši otcové otroky v Egyptě, nechápali tvé divy, a tvé velké lásce nevěnovali pozornost. U Rudého moře se proti tobě vzbouřili. Přesto je Hospodin vysvobodil. Dokázal jim, že je pravý a nesmírně mocný Bůh. Pokynul Rudému moři a vyschlo. Prošli suchou nohou až na druhý břeh. Zachránil je z rukou nepřátel. Vody se vrátily a všichni pronásledovatelé utonuli. Tehdy mu uvěřili a zpívali písně chvály. Vzápětí však na všechny jeho skutky zapomněli a neptali se Boha na radu. Na poušti začali toužit po mase. Vzpomínali na egyptskou hojnost. Vyčítali Mojžíšovi i Bohu, že je vyvedl z Egypta. Bůh jim tedy dal, oč žádali. Mnozí tam zemřeli z chamtivosti, protože si sbírali do zásoby. V táboře žárlili na Mojžíše, i vyvoleného kněze Božího, Árona. Rebelii vedli Dátan a Abiram. Byli potrestáni: Otevřela se země a pohltila je. Jejich následovníky pozřel oheň. Na Chorébu zase udělali zlatou modlu, v podobě býčka a klaněli se jí. Zaměnili tak Boží slávu za podobu zvířete, které požírá trávu. Zapomněli tak na Boha, který je svými mocnými činy vysvobodil z egyptského otroctví. Jak podivuhodné věci se udály v Egyptě u Rudého moře! Později, když se Bůh rozhodl, že tento vzpurný lid vyhladí, jeho vyvolený služebník Mojžíš se za ně postavil před Boha, jinak by zahynuli. Pak zase odmítali jít do zaslíbené země, protože nevěřili Božím slibům. Reptali ve svých stanech a Božímu hlasu nenaslouchali. Bůh je varoval, že je nechá zahynout na poušti a že jejich potomstvo rozptýlí mezi ostatní národy. Aby toho nebylo dost, dali se svést k modloslužbě, a při obětních hodech jedli oběti mrtvým modlám. Uráželi tím Hospodina, proto je postihla pohroma. Vnuk Áronův, Pinchas, se postavil proti modloslužbě svým rozsudkem a pohroma se zastavila. Tento jeho spravedlivý čin, bude připomínán po všechna pokolení, až navěky. U Meribských vod, vod sváru, Boha znovu rozhněvali, až se Mojžíš kvůli nim dostal do potíží. Tak ho popudili, že Mojžíš si nedal pozor na ústa a mluvil neuváženě. Nevyhladili pohany, jak jim nakázal Bůh, ale smísili se s nimi a přebrali jejich pohanské způsoby. Boží vyvolení tu sloužili modlám, a to je vedlo k záhubě. Své vlastní syny a dcery přinášeli jako oběti kenaanským modlám. Zabíjeli nevinné děti, svoje vlastní syny a dcery! Proléváním krve zhanobili celou zemi. Sami se svými skutky znečistili a zpronevěřili seBohu. Bůh se na tento lid rozhněval, byl jím znechucen. Vydal je do rukou pohanů a jejich nepřátelé nad nimi panovali, utiskovali je a museli se jim zcela podrobit. Mnohokrát je Hospodin zachránil, oni ho však vždy znova popouzeli. Na svoje hříchy sami dopláceli. Odpovídal na jejich úzkostné modlitby, kdykoliv se dostali do těžkostí. Dodržoval smlouvu, kterou s nimi uzavřel, a ze své velké lásky se nad nimi vždy znovu slitovával. I jejich nepřátele, kteří je odvlekli do zajetí, obměkčil. Hospodine, Bože náš, zachraň nás a přiveď nás ze všech národů zpět do naší země, abychom ti tam mohli vzdát díky a zpívat ke tvé chvále. Hospodine, Bože Izraele, zasloužíš si chválu od věků až navěky! Ať každý řekne: „Amen, staň se! Oslavujte Hospodina! Oslavujte Hospodina, dobrý jest a jeho láska trvá navěky! Nechť to rozhlašují všichni, které vysvobodil z ruky nepřítele a přivedl zpět ze zemí na východě, na západě, ze severu i jihu. Někteří bloudili po pustinách a nenacházeli vhodného města, kde by se mohli usídlit. Byli hladoví, žízniví a ztráceli naději. Když se ve svém soužení modlili k Bohu, vyprostil je z jejich útrap. Dovedl je přímou cestou až do města, kde mohli bydlet. Ať oslavují Hospodina za jeho lásku a divy, jež pro lidi koná. Dává pít žíznivým a lačné sytí dobrými věcmi. Někteří seděli ve tmách, ve stínu smrti, v železných poutech, v ponížení, neboť se vzepřeli Božím příkazům a pohrdli jeho radami. Byli vysíleni otrockou prací a nebylo nikoho, kdo by pomohl. Když však ve svém soužení volali k Hospodinu, vysvobodil je z útrap. Vyvedl je z nejhlubších temnot a rozlomil okovy. Ať oslavují Hospodina za jeho lásku a divy, jež pro lidi koná. Rozrazil bronzová vrata a železné mříže zlomil. Někteří si sami přivodili trápení, protože hřešili, z nerozumu i posedlosti. Bylo jim ze všeho zle, i jídlo se jim zošklivilo a k smrti neměli daleko. Pak se rozpomenuli na Boha modlili se k němu. Mocí svého slova je uzdravil a zachránil před smrtí. Ať oslavují Hospodina za jeho lásku a divy, jež pro lidi koná. Nechť mu přinášejí oběti vděčnosti a radostnými písněmi ať to všude hlásají. Někteří lidé se plaví po moři a získávají tak obživu. Ti vídají mocné Hospodinovy činy, které koná i v hlubinách. Na jeho rozkaz se strhne vichr a rozbouří celé moře. Vlny se vysoko zvedají a zase klesají hluboko dolů. Loď se bezbranně zmítá, až muži ztrácejí odvahu. Potácejí se jako opilí a jejich zkušenosti jim nepomohou. Pak v úzkostech volají k Hospodinu a on je vyvede z tísně. Utiší bouři a moře se zklidní. Jsou vděčni, že vše utichlo, on pak je dovede do přístavu, po kterém touží. Oslavujte Hospodina za jeho lásku a divy, jež pro lidi koná. Vyvyšujte Hospodina, kdykoliv se shromáždíte k bohoslužbám spolu s vašimi představenými. On vysouší řeky a prameny vod obrací v suchopár. Úrodnou zemi mění v solnou poušť, protože lidé, kteří tam sídlí, jsou zlí. Ale Hospodin mění také poušť v jezera a suchopár v prameny vod. Hladoví se tu mohou usadit a vystavět si města k bydlení. Osejí tu pole, vysadí vinice a sklidí hojnou úrodu. Požehná jim a obdaruje je mnoha dětmi. Nedopustí, aby jim ubýval dobytek. Někdy však byli poraženi a poníženi, zkrušeni těžkostmi a strastmi. Bloudili nepřehlednými pustinami a ubývalo jich. Pokořeni nebyli jen chudí, ale i jejich knížata. Když však trpěli nouzí, vysvobozoval je a jejich rodiny se rozrostly jako stáda ovcí. Nechť na to hledí spravedliví, radují se a uvěří, že ústa zlých budou umlčena. Nechť moudrý přemýšlí o těchto věcech a pochopí, že Boží láska je věčná. (Píseň Davidova.) Bože, mé srdce je připraveno ti zpívat a oslavovat tě vším, co jsem. Procitni má harfo a loutno, ať již před svítáním zní naše píseň. Slaviti tě budu mezi lidmi, Hospodine, mezi národy zpívat písně díků. Vyšší nad nebesa je tvá láska a až k nejvyšším oblakům dosahuje tvá pravda. Bože, nechť jsi ctěn nad nebesa a nechť je zřejmá tvá sláva po vší zemi! Slyš moji prosbu: ať jsou vysvobozeni tvoji milí, ochraň je svou pravicí! Búh ve své svatosti řekl: „S radostí rozdělím území Šekem, rozměřím údolí Sukót. Patří mi Gileád i Manases. Efrajim je mi jako přilba, Juda vynáší můj zákon. Moáb mi bude umyvadlem v Edómu si zuji opánky na znamení, že to vše mi náleží. I nad Pelištejci budu jásat.“ Bože, kdo mě uvede do hrazených měst? Kdo mě doprovodí až k Edómu? Opravdu jsi nás, Bože, zamítl, když jsi s našimi vojsky netáhl? Ochraň nás před nepřítelem, protože lidská pomoc je slabá. Bude-li Bůh na naší straně, porazíme své nepřátele. (Davidova píseň pro sólového zpěváka.) Bože, chválím tě, neodmlčuj se! Ústa nešlechetníků a lhářů se otevřela proti mně, pomlouvají mě. Mluví o mně nenávistně a bojují proti mně bez příčiny. Staví se proti mně, i když jsem je miloval a modlil se za ně. Odplácejí mi zlým za dobré a nenávistí za lásku. Postav mého nepřítele před soud a dej mu za soudce člověka, který převrací právo. Nechť je souzen a uznán vinným. Ať je mu i modlitba počítána za hřích, ať pozná, jak jednal s druhými. Nechť jeho život brzy skončí a jiný převezme jeho úřad. Nechť jeho děti osiří a manželka ovdoví. Nechť se z jeho dětí stanou žebráci bez domova. Nechť se lichvář zmocní všeho, co má a čeho nabyl prací, ať mu uloupí cizáci. Nechť s ním nikdo nemá slitování a o siroty po něm, ať se nikdo nestará. Ať vyhyne jeho rod, již ve druhém pokolení. Nechť jsou stále připomínány před Bohem hříchy jeho předků, i jeho matky. Nechť si Bůh vždycky připomene jejich hříchy, dokud nebudou zapomenuti. Ten muž nikdy nepomyslel na to, aby byl k někomu laskavý. Pronásledoval a zabíjel chudé, ubohé a bezmocné. Rád druhým zlořečil, ať se mu to vrátí. Nikomu nepřál požehnání, nechť ho také nemá. Ať je oblečen do oděvu svého zlořečení, ať se vsákne do jeho nitra jako voda a do jeho kostí jako morek. Nechť ho zahalí jako plášť a obepne jako pás. Pane, potrestej takto moje nepřátele, za všechno zlo, které mě od nich postihlo. Se mnou však, Pane Bože, nalož laskavě, pro jméno své vysvoboď mne, protože tvá láska je dobrotivá. Jsem chudý a zdeptaný a hluboko ve svém srdci zraněný. Podobám se večernímu stínu, který se ztrácí, luční kobylce, která jen tak tak uskakuje. Kolena se mi hladem podlamují, velice jsem pohubl. Když mě vidí moji nepřátelé, vysmívají se mi a pohrdlivě pokyvují hlavami. Pomoz mi, Pane Bože, slituj se nade mnou, vysvoboď mne pro svou věčnou lásku, tak aby poznali, že tvá ruka to učinila. Nechť mi jakkoliv zlořečí, ty mi, prosím, žehnej. Ať jsou zahanbeni moji pronásledovatelé a tvůj služebník ať se raduje. Stud ať poleje ty, kdo mě osočují, hanbou ať jsou zahaleni jako pláštěm. Uprostřed shromáždění lidí, hlasitě budu chválit Hospodina, protože se zastal ubožáka a zachránil hopřed těmi, kdo ho odsoudili k smrti. (Píseň Davidova.) Hospodin řekl mému Pánu: usedni po mé pravici a já ti položím nepřátele jako trnož pod tvé nohy. Hospodin tě obdaří královskou mocí ze Sijónu, z Božího chrámu a budeš vládnout nepřátelům. V den, kdy budeš bojovat s nepřáteli, se tvůj lid dobrovolně přidá. Přijdou k tobě jako rosa zrána. Hospodin učinil přísahu a nebude jí litovat: Ty budeš kněz podle Malkisedekova řádu. Hospodin ti bude po pravici. Když se rozhněvá, potře mnohé krále. Spravedlivě bude soudit národy. Porážka bude hrozná, rozdrtí hlavu veliké země. Cestou se občerství z pramene vod a posílen zvítězí! Haleluja, chválu vzdávám Pánu Bohu celým srdcem v kruhu jeho věrných. Činy Boží veliké jsou v očích lidí, kteří svoji zálibu v nich našli. Překrásné je, slavné dílo Stvořitele, spravedlnost jeho trvá navždy. Pamatuj na Boží divy! On je plný trpělivosti a slitování. Pokrm dává těm, kdo prosí, celé věky, nezapomněl nikdy na své sliby. Ohlašoval lidem svým své mocné skutky, zemi pohanů jim navždy svěřil. Vše, co dělá, vždy jsou správné, věrné činy, jeho přikázáním nelze otřást, spolehnout lze na ně na věky a navždy, je to sama upřímnost a pravda. Vykoupil svůj lid a dal mu věčnou smlouvu, úctu budí jeho svaté jméno. 10 Chceš být moudrý? Boj se vždycky Hospodina, ctí ho všichni prozíraví lidé. Jemu věčně patří naše chvála. Haleluja, dobře dělá člověk, jenž má k Bohu opravdovou úctu, v jeho příkázáních našel radost. Silní budou ti, kdo přijdou po něm rody věrných budou požehnány. Přibývá i majetek a jmění tomu, kdo se právem Božím vždycky řídí. Bůh jak světlo vychází i ve tmě, laskavý i spravedlivý ke všem. Dobře bývá muži, který umí nouzi druhých pochopit a půjčit, i když ve všem jedná obezřetně. Žádná pomluva jím neotřese, všichni na něj vzpomínají vděčně. Neděsí se, když zlé přijdou zprávy, jeho srdce pevně doufá v Boha. Oporu v něm má a nebojí se, uvidí i pád svých protivníků. Chudým dává štědře, spravedlivě, to mu navždy bude sloužit ke cti. Závidí mu bezbožník, však marně skřípe zuby, nakonec to vzdává, úklady zlých končí bez úspěchu. Haleluja,chvalte Boží jméno, chvalte služebníci Hospodina. Požehnáno nyní jeho jméno a na věky věků bude velebeno. Od východu slunce až na západ chváleno buď jméno Hospodina. Bůh náš panující nad národy vládne nad zemí i nad nebesy. Kdo se vůbec může rovnat Bohu, jehož moc je tolik vyvýšena? On však přece sestupuje níže, aby viděl nebesa i zemi. Chudého člověka zvedne z prachu, z hnoje vyzdvihuje ubožáka, posadí ho potom vedle knížat, dá mu čestné místo v čele lidu. Ženě bezdětné dá místo v domě jako matce synů. Haleluja! Když vyšel Izrael z Egypta, Jákobův lid z cizí země, Juda se stal Boží svatyní, Izrael královstvím Božím: Moře se před nimi otvírá, Jordán i směr proudu mění, hory jak berani skotačí, pahorek hopsá jak jehně. Proč, moře, před nimi utíkáš, Jordáne, proč tečeš vzhůru? Proč hory tak jako berani, pahorek nezbedně skáče? Chvěj se, když prochází Panovník, ty země před naším Bohem! On mění skalisko v jezero, v křemeni otvírá pramen. Nám ne, Hospodine, vzdej čest svému jménu pro své milosrdenství a věrnost svou! Proč si mezi sebou lidé mají říkat: „Kdepak asi zůstal jejich mocný Bůh?“ Bůh náš sídlí v nebi, všechno, co chce, koná, ne jak jejich modly ze stříbra a zlata s ústy, jež jsou němá, očí nevidoucích, uší neslyšících, nosů bez čichu; rukama bez hmatu nemohou nic dělat, nohy nechodí, nevydá hrdlo zvuk. Ať se podobají jim, kdo stvořili je, ti, kdo skládají v nich svoji naději. Ty však, Izraeli, doufej v Hospodina, pomocí a štítem Pán Bůh tobě je. Áronův rod celý doufá v Hospodina, pomocí a štítem Pán Bůh jemu je. Kdo ho uctíváš, ty doufej v Hospodina, pomocí a štítem Pán Bůh tobě je. Bůh nás nezapomněl, on nám stále žehná, Izraelcům všem i Áronovu rodu, těm, kdo se ho bojí, nepatrným, velkým. Bůh vám dej, ať ještě víc se rozmnožíte, vaše rodiny i vaši potomci! Bůh si vás oblíbil, Tvůrce nebe, země, nebesa mu patří, zemi svěřil nám. Mrtvé neslyšíme chválit Hospodina, zpívejme my živí Bohu haleluja! Miluji Boha, on slyší můj hlas, vyslýchá i moje prosby. Sklání se ke mně, když každého dne modlitby vysílám k němu. Bolesti smrti mne obklíčily, přepadly úzkosti hrobu, smutek a úzkost mne svírá. Vysílám modlitby úpěnlivé: Pane můj, zachraň mi život! Spravedlivý je Pán, milostivý, Bůh náš se slitovat umí. Ochránce slabých je Hospodin Pán, z únavy znovu mne zvedá. Duše má, můžeš si odpočinout, Pán Bůh sám zastal se tebe. Smrti mne nevydal, setřel mi slzy, uchránil nohy před úrazem. A tak smím chodit dál před Boží tváří po zemi lidí, jež živi tu jsou. Důvěřoval jsem ti, však když jsem trpěl, moje řeč bývala nesmyslná. Myslel jsem totiž a také jsem říkal: „Nikomu na světě neuvěřím!“ Jak se mám odvděčit teď Pánu Bohu, že se mne zastal a pomáhal mně? S vděčností uchopím spasení kalich, přijmu ho, díky své vyzpívám mu. To, co jsem slíbil, já Bohu teď splním, před jeho veškerým lidem. Velikou cenu má před Bohem stálost těch, kterým hrozí pro věrnost i smrt. Bože, jsem sluha tvůj, syn služebnice, tys mě však z otroctví vysvobodil. Děkovnou oběť ti přináším za to, všem říkám: To všecko učinil Bůh! To, co jsem slíbil, já Bohu teď splním, před jeho veškerým lidem v nádvořích svatého Božího chrámu, uprostřed města Jeruzaléma. Halelu, Haleluja! Chvalte Pána Boha, lidé všech národů, zpívejte mu zvučně chvalozpěv! Láska jeho kryje nás jak klenba nebes, věrnost jeho k nám je bez konce. Haleluja, haleluja, zněj! Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné! Celý Izraeli vyznej nahlas: Boží milosrdenství je věčné! Kněží Áronovci ať teď řeknou: Boží milosrdenství je věčné! Kdo má Boha v úctě, ten ať volá: Jeho milosrdenství je věčné! V soužení jsem volal svého Pána, odpověděl, daroval mi volnost. Hospodin je při mně, nebojím se. Co mně může udělati člověk? Bůh je při mně, on je pomocník můj, já se dočkám pádu protivníků. Lépe hledat zastání u Boha, nežli doufat v pomoc od člověka. Lépe hledat zastání u Boha, nežli ochranu mít mocných lidí. Všechny národy mne obklíčily, odrazil jsem útok v Božím jménu. Oblehli nás, ano obklíčili, v Božím jménu jsme se ubránili. Přilétli jak vosy, v ohni prudkém však si svoje křídla popálili, odrazil jsem ten roj v Božím jménu. Nepříteli, dotíral jsi tvrdě, nepadl jsem, Bůh je moje pomoc. Hospodin je síla má i píseň, u něho jsem záchranu vždy našel. Tábor Božích lidí zvučí chválou: Boží ruka dokázala sílu! Boží ruka měla zase navrch, nový důkaz její moci máme! Šlo mi o život, však nezemřel jsem, vypravuji dál o Božích činech. Potrestal mne Pán a hodně přísně, ale přece nevydal mě smrti. Otevřete pro mne bránu chrámu, chci vzdát svoji chválu Hospodinu. Těmi branami se chodí k Bohu, vejdou tudy ti, kdo hledají ho. Tobě vzdávám chválu, moje spáso, modlitbu jsi slyšel, odpověděl. Kámen, který nehodil se nikam, použit byl jako svorník klenby. Bůh to chtěl a my jsme viděli to, když jsme budovali stěny chrámu. Dnes chrám stojí, Pán nám dal se dočkat, jásejme a radujme se z toho! Při nás nadále stůj, Hospodine, prosím, Pane, dopřávej nám zdaru! Přichází k nám Boží Požehnaný, pojďte s námi, dá nám požehnání. Pán nám nese světlo, vítejte ho květy, doprovoďte ho až k oltáři. Ty jsi Bůh můj, tobě vzdávám chválu, tvoje jméno vyvyšuji dnes. Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné! Dobře je těm lidem, co usilují poslušně chodívat po cestách žití, kterým nás učí jen tvůj, Bože, Zákon. Dobře je těm, kteří slova tvá plní, tvou svatou vůli vždy snaží se poznat celým ji hledají srdcem. Vyhýbají se všem špatnostem světa, drží se stále a věrně cest Božích. Ty, Pane, vydal jsi zákony svoje, abychom věrně je poslouchali. Kéž cesta celého života mého směřuje jasně a drží se pevně zábradlí Zákona tvého. Nedělám vůbec nic pošetilého, když všecky příkazy tvé, Pane Bože, na mysli mám v každé chvíli. Z celého srdce tě, Pane můj, chválím, že se smím učit a rozeznávat spravedlivé tvoje soudy. Dodržovat chci tvá nařízení, jenom mě, prosím tě, neopouštěj! Jak chlapec uchrání čistou si duši? Jenom tím, že se vždy říditi bude radami Božího slova. Celým svým nitrem chci poznat tvou vůli, nedej mně daleko zabloudit, Pane! Co říkáš, do srdce, do mysli skládám, abych snad nehřešil proti tobě. Jak jsem ti vděčný, můj Hospodine, že mne svým příkazům vyučuješ. Já budu učit zas ostatní lidi, soudy tvé předám jim spravedlivé. Svědectví tvoje jsou radostí mojí, těší mě víc nežli majetek můj. Přemýšlím nad každým ustanovením, tvé cesty nepouštím ze zřetele. Příkazy tvé těší v každé mne chvíli, na slova tvá myslím stále. Zastávej se svého služebníka, chtěl bych žít tak, jak si, Pane můj přeješ. Dej, abych viděl a rozuměl dobře, Zákon tvůj dosud že působí divy. Jsem jenom na chvíli na této zemi, neskrývej přede mnou svou svatou vůli. Má duše dychtivě hledá tvé rady pro každý okamžik života mého. Zpupné jsi potrestal a přísně soudíš ty, kdo své bludy nad příkaz tvůj staví. Potupy zbav mne i ponižování, posměchu, slova že tvá zachovávám. Přesto, že vládcové na mne se radí, já hledám moudrost jen v Zákonu Božím. Svědectví tvoje mne potěší znovu, radost v nich najdu i převzácnou radu. Jsem prach a duše má k prachu se lepí, dej, abych mohl žít tak, jak si přeješ! O cestách svých jsem já vyprávěl tobě, odpověděl jsi mi; uč mne i dále. Dej, abych rozuměl cestám tvé moci, přemýšlet chci o tvých zázračných činech. Když je mi smutno a duše má pláče, potěš mě svým slovem, pozdvihni mne. Na lživou cestu mi nedávaj sejít, Zákon i milost svou daruj mi zas. Cestu tvé pravdy chci věrně si volit, úsudky tvé mít vždy před očima. Přilnul jsem ke slovu tvému, tak nedej, abych byl zahanben před lidmi, Pane! Rozběhl jsem se po cestě tvé pravdy, mé srdce jako pták svobodně letí. Cestu své vůle mně ukazuj, Pane, chci se jí držet a zachovat všecko. Dej, abych rozuměl Zákonu tvému, abych ho poslouchal celičkým srdcem. Cestou svých příkazů ty veď mne stále, oblíbil jsem si ji nad všecky jiné. Ke slovům svým moji přitahuj mysl, odnauč počítat, kolik co nese, nechci už sledovat vidiny klamné, potěší mne jenom cíle tvé cesty. Sloužím ti, smlouvu svou znovu mi potvrď, úcta má tobě jen, Pane můj, patří. Nenech mne potupit, toho se bojím, tvé soudy přece jsou dobrotivé. Toužím znát všechny tvé přikazy, Bože, prožít svůj život, tak jak si to přeješ. Obklopen být chci tvým milosrdenstvím, slíbils mně spásu, tak dej mi ji, Pane, Naději v Bohu mám, odpovím tomu, komu je směšná má důvěra v tebe. Pomoz mi říkat vždy věrně tvou pravdu, věřím, že budeš mít poslední slovo. Zákona tvého vždy budu se držet po celý život, za všech okolností. Svobodu pravou mně dává tvůj Zákon, beru ho vážně a nebývám svázán. O tom, co učíš mě, bez zahanbení hovořit mohu i před panovníky. Radost mám stále ze tvých přikázání, opravdu jsem si je zamiloval. Jako bych rukama hladil je s láskou, slova tvá znovu když běží mou myslí. Vzpomeň si, Pane, že dal jsi mi slovo, probudilo ve mně očekávání. Útěchou v tísni a životem novým jsou pro mne slova tvá, Hospodine. Zpupní a pyšní se mně posmívají, Zákona tvého však nevzdám se nikdy. Vzpomínám, kolikrát osvědčilo se tvé slovo dřív, a teď těší mne zas. Zuří a vzteká se nepřítel Boží, opustil Zákon, chce vzít ho i mně. Nařízení tvoje zní však jak písně, domů jež volají po strasti cest. Zvučí i do noci pokojné, tiché, na lůžku Zákon si připomínám. Vím, co mám za úkol: Poslouchat tebe, přikázání tvoje zachovávat. Údělem mým jsi ty, Pane, můj Bože, slovo tvé stále chci dodržovat. Přesto tě prosím, buď shovívavý, smiluj se tak, jak jsi zaslíbil nám. Promýšlím cesty své, kroky své řídím, podle tvých znamení, ke tvému cíli. Nechci se zdržovat, odkládat nechci poslušnost příkazů Hospodina. Zlí lidé kladou mi na cesty léčky, Zákon tvůj z každé mne vysvobodí. V půlnoci vstávám a vzdávám ti díky, ke mně že vždycky jsi spravedlivý. Přítelem lidí jsem těch, kteří s úctou ustanovení tvá dodržují. Země je plná tvých laskavých činů, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. Prokazuješ ke mně dobrotu svoji, tak, jak jsi zaslíbil, Hospodine. Posoudit správně a dobře pak jednat učíš mne, já ti v tom důvěřuji. Býval jsem pyšný a pošetilý, dnes tvoje pokyny dodržuji. Dobrý jsi, dobrotu prokazuješ, jednat chci podle tvých přikázání. Bezbožní lidé mne pomlouvají, já držím Zákon tvůj bez výjimky. Bezcitné je jejich ztučnělé srdce, mně však je Zákon tvůj potěšením. Trápení bylo mi nakonec k dobru, naučil jsem se v něm poslušnosti. Dražší než zlato a stříbro je pro mne řeč tvoje, které mne vyučuješ. Ruce tvé stvořily, sformovaly mne, přidej mi rozumnou podřízenost. Kdo Boha má v úctě, ten dívá se na mne, raduje se z mojí poslušnosti. Uznávám, Pane, že spravedlivé jsou soudy tvé, po právu káznily mne. Kéž se teď projeví tvé smilování, potěšení, které zaslíbil jsi. Milosrdenství tvé život mi vrátí, znovu se potěším Zákonem tvým. Zahanbi pyšné, ty, kteří mně křivdí, já o tvých příkazech rozvažuji. Obklop mne těmi, kdo mají tě v úctě a tvoje svědectví vyznávají. Upřímným srdcem chci poslouchat, Bože, příkazy tvoje a nekolísat. Po spasení tvém zde vyhlížím, Pane, tvé slovo laskavé očekávám. Dívám se stále a zrak mi už slábne, ozvi se, potěš mne svým novým slovem! Vyprahlý jsem jako měch nad ohništěm, slovo tvé však ve mně nevysýchá. Kolikpak dnů ještě zbývá mi, Bože? Nad nepřáteli kdy vykonáš soud? Nadutí lidé mně chystají pasti, tvůj Zákon to přece zakazuje. Příkazy tvoje jsou spravedlivé, neprávem honí mne, vysvoboď mne! Bezmála už se mnou skoncovali, já však jsem cesty tvé neopustil. Láska tvá život mi zachová jistě, abych dál poslouchal příkazy tvé. Zakotvil na nebi slova svá Pán, na věky trvají, nemění se. Věrnost tvá přechází z rodu na rod, tak jako zemi nám udržuješ. Podle tvých příkazů stvoření trvá, až podnes všecko tě respektuje. Kdybych se netěšil z tvých svatých řádů, dlouho bych ve zmatku nemohl žít. Proto tvé příkazy opustit nechci, udržují mne i při životě. Tvůj jsem a jen ty mne zachováváš, na tvá se pravidla dotazuji. Zahubit chtějí mne bezbožní lidé, chci vědět kudy mně otvíráš cestu. Ke konci všecko tu na světě spěje, jenom tvé slovo je nekonečné. Jak jsem si Zákon tvůj zamiloval! Každý den přemýšlím o něm. Dáváš mi moudrost, již nepřítel nemá, proto si tě stále připomínám. Poznal jsem více než mí učitelé, myšlení mé plní myšlenky Boží. Rozumu nabyl jsem více než starci, to všecko díky jen Zákonu tvému. Před každou zlou stezkou uchránil jsi mne, držím se zábradlí Božího slova. Pokyny stále tvé sleduji věrně, cestu mi zřetelně vyznačují. Slova tvá jsou jako lahodný pokrm, jako med sladká jsou pro ústa má. Rozumnost dává mi vše, co ty radíš, cestičky klamu já nenávidím. Slovo tvé na cestě nocí mně svítí jak lampa, vidím v něm, kudy se dát. Slíbil jsem poslušnost, také to splním, držím se pravdy tvých přikázání. Trápení prožil jsem nad svoje síly, obnov můj život svým laskavým slovem. Kéž se ti líbí, co o tobě zpívám, kéž vždycky právům tvým porozumím. Znovu a znovu dám život svůj v sázku, ale tvůj Zákon chci dodržovat. Bezbožní pasti své líčili na mne, přesto mne s cesty tvé nezahnali. Svědectví tvá jsou mé dědictví věčné, těším se na ně a v srdci mám radost. Rozhodl jsem se, že budu vždy plnit, Pane, tvé příkazy do důsledků. Nemám rád lidi „kam vítr, tam plášť“, miluji, Pane, tvá přikázání. Ty, Bože, jsi pro mne bezpečnou skrýší, tvé slovo jako štít ochrání mne. Odstupte ode mne pachatelé zlého! U mne vždy platí jen zákony Boží. Podpírej mne, Pane, tak, jak jsi slíbil, naději na život mám jenom s tebou. Staň se mou oporou a budu spasen, zachrání mne tvoje nařízení. Zavrhneš všecky, kdo zavrhli Zákon, kráčejí cestami bludu a klamu. Bezbožník bude jen struskou v tvé peci, ryzí kov: láska k tvým přikázáním. Přesto se chvěji a děsím tvých soudů, ze strachu mého ty vysvoboď mne. Snažím se být k lidem spravedlivý, nevydej mne moci bezohledné. Zastávej, Pane, mne, ochraňuj dobro, aby mně nadutí neporoučeli. Vyhlížím tvou pomoc, zrak mi už slábne, čekám, že řekneš mi: Zbaven jsi viny. Laskavě nakládej se mnou, svým sluhou, vysvětli jasně, co nařizuješ. Sloužit chci, přidej mně rozum a moudrost poznávat vůli tvou, pokyny tvé. Zasáhni, Pane náš, čas k tomu dozrál, Zákon tvůj mnozí dnes porušují. Cením si Zákona víc nežli zlata, víc než ten drahý kov nejryzejší. Všecky tvé rozkazy správně chci plnit, klamavé cestičky nenávidím. Divím se moudrosti učení tvého, proto je upřímně zachovávám. Kam vniknou slova tvá, tam svítí světlo, prostí tak nabudou rozumnosti. Chci mít tvá slova, až otvírám ústa bezděky, jako bych polykal je. Smiluj se nade mnou, pohlédni na mne, patřím k těm, kdo mají v lásce tvé jméno. Upevni kroky mé tím, co jsi řekl, dej, ať mne ničemnost neovládne. Vykup mne z útlaku násilných lidí, rozkazy tvé, to je jistota má. Usměj se na mne, vždyť věrně ti sloužím, chci tvoje příkazy bezpečně znát. Rozplakal jsem se, že tolik je lidí, kteří tvé zákony odmítají. Ty, Pane Bože, jsi spravedlivý, nestranně všecko sám posuzuješ. Přikázal jsi, aby pravdivě bylo každé tvé svědectví zaznačeno. Proto se hněvám, že mí protivníci, jako by slova tvá neslyšeli. Tak jako ryzí kov, protříbený, znějí tvé příkazy, miluji je. Jsem malý člověk, jsem opomíjený, avšak tvá slova mám v patrnosti. Spravedlnost tvoje na věky platí, pravda tvá nikdy se nepromění. Těžkosti, úzkosti dolehly na mne, v slově tvém našel jsem potěšení. Správnost tvých svědectví potrvá věčně, toto jsem poznal, a tak mohu žít. Z celého srdce já k tobě se modlím, vyslyš mne, sílu dej k poslušnosti. Volám o záchranu, vysvoboď, Pane, ať vždycky vedou mne svědectví tvá. Ještě než svítá, už pomoc tvou hledám, dychtivě slovo tvé očekávám. Vzhůru jsem dříve, než budí mne hlídka, přemýšlím o tom, co říkáš mi dnes. Vyslyš mne laskavě, Pane můj, Bože, probuď mne k životu, přidej mi den. Blíží se ti, kteří plánují špatnost, Zákon tvůj pustili ze zřetele. Blíž nežli oni jsi u mne ty, Pane, pravdivá jsou tvoje přikázání. Dávno vím o každém, Bože, tvém slovu, že jsi ho postavil na věčný základ. Pohleď, jsem v trápení, vysvobozuj mne, Zákon tvůj stále mám před očima. Zastaň se, ochraň mne před tím, kdo soudí, život můj zachovej, vždyť jsi to slíbil. Bezbožní nestojí o spásu tvoji, neptají se po tvých nařízeních. Nesmírné, Pane, je tvé slitování, vzpomeň si na mne a daruj mi život! Mnoho je těch, kdo mne pronásledují, soužení od tebe nevzdálí mne. Nepěkný pohled je na ty, kdo žijí ve vzpouře proti tvým přikázáním. Já jsem si Zákon tvůj oblíbil, Pane, laskavě život mi zachovávej. Slova tvá především hlásají pravdu, každý tvůj úsudek na věky je. Mocní mne bez příčin pronásledují, já však mám úctu jen před slovem tvým. Radost mám, slovo když pochopím tvoje, jak lovec, který má bohatý lov. Lež a klam nenávidím já z té duše, miluji pravdu tvých závazných slov. Sedmkrát za den tvé chválívám slovo, soudy tvé vždycky jsou spravedlivé. Láska k tvým příkazům dá lidem pokoj, na cestě své potom neklopýtnou. S nadějí vyhlížím spasení tvoje, Pane, tvé pokyny vykonávám. Mám v duši hluboko svědectví tvoje, velice jsem si je zamiloval. Držím se slov tvých i přikázání, před tebou jsou moje životní cesty. Kéž slyšíš nářek můj zřetelně, Pane, dej, abych slovům tvým porozuměl. Pokorná prosba má kéž dojde k tobě, tak, jak jsi slíbil mi, vysvoboď mne. Radostný chvalozpěv zazní mi ze rtů, když mně dáš chápat, co přikazuješ. Tvá slova proměním v oslavnou píseň, všecky tvé příkazy spravedlivé. Na pomoc podej mi, Pane, svou ruku, chci plnit jenom tvá přikázání. Toužím po spasení tvém, Hospodine, tvůj Zákon je pro mne potěšením. Chtěl bych žít, Pane, a vždycky tě chválit, Zákon tvůj všude mne podepírej. Bloudím jak ovečka ztracená v poušti, hledej mne, služebník chci zůstat tvůj, jenž na tvé příkazy nezapomněl! (Davidova píseň poutníků) K Hospodinu v soužení jsem volal, nenechal mne bez odpovědi. Od úst zrádných, řečí záludného ochraňuje mne, Bože, prosím tě! Co si zaslouží ten jazyk lživý? Probodnut být šípem hořícím. Je mi těžko, skrývám se v Mešeku, potom zase v zemi Kédarců. Dlouho žiji mezi těmi lidmi, kteří nesnášejí klid a mír. Nabízím jim pokoj, usmíření, oni jenom válku chystají. (Poutní píseň) Pozvedám oči své k horám. Dočkám se pomoci? Pomoc mi přijde od Hospodina, jenž stvořil nebe i zemi. Bůh je tvůj ochránce, nedopustí, aby uklouzla noha tvá. Vždyť nikdy nespí, nedříme ten, jenž střeží Izraele. Hospodin, strážce tvůj, po pravici ti stojí. Zastíní tě před sálavým sluncem, ochrání i za svitu měsíce. Hospodin tě uchrání ode všeho zlého, uchrání i duši tvou. Hospodin tě bude střežit, když vycházet i vcházet budeš, od této chvíle, až navěky. (Davidova poutní píseň) Zaradoval jsem se, když přátelé řekli: Pojďme do domu Hospodinova! A nyní již stojíme v branách tvých, Jeruzaléme. Jak krásné a sjednocující město je Jeruzalém! Do něho vstupují kmeny Božího lidu, aby tu vzdávaly čest jménu Hospodinovu, na svědectví celému Izraeli. Tu zasedali soudci z Davidova. domu. Modlete se o pokoj pro Jeruzalém! Ať žijí v pokoji ti, kdo tě milují! Nechť za tvými zdmi vládne mír a bezpečí ve tvých palácích. Pro bratry a přátele své modlit se budu o pokoj v tobě. Pro dům Hospodina, Boha našeho, budu usilovat o tvoje dobro. (Poutní píseň) Pane Bože, k tvému trůnu na nebesích pozvedám své oči. Jako služebník vzhlíží ke svému pánu a služebnice ke své paní, tak vzhlížíme k Hospodinu, našemu Bohu, dokud se nad námi nesmiluje. Slituj se nad námi, Bože, slituj se nad námi, už nemůžeme unést to ponížení. Jsme přesyceni posměchem sebejistých a pohrdáním pyšných. (Davidova poutní píseň) Kdyby s námi nebyl Hospodin, řekni Izraeli, co by s námi bylo? Kdyby Hospodin nestál při nás, když nás napadli nepřátelé, byli by nás ve svém rozpáleném hněvu zaživa pohltili. Naši duši by strhl a potopil proud vody, rozbouřené vody by nás zaplavily. Chvála Hospodinu, že nás těm dravcům nevydal. Duše naše unikla jak ptáče ze sítí ptáčníků. Osidla se strhala a my jsme unikli! Naše pomoc je v Hospodinu, který stvořil nebe i zemi. (Poutní píseň) Ti, kdo doufají v Hospodina, jsou jako hora Sijón; nepohne se a bude stát navěky. Jako hory kolem Jeruzaléma, tak obklopuje Hospodin svůj lid, nyní i navěky. Nedopustí, aby nad spravedlivými natrvalo vládli svévolníci a učili je špatnostem. Hospodine, prokaž dobro dobrým a těm, kteří mají upřímné srdce. Ty, kdo se vydávají na křivé cesty, potrestá Bůh spolu s pachateli zla. (Poutní píseň) Když nás Hospodin navrátil ze zajetí, bylo to jako nejkrásnější sen. To bylo všude smíchu a jásotu! V ostatních národech se říkalo: „Veliké věci jim prokázal Hospodin!“ Veliké věci nám prokázal Hospodin a my jsme se radovali. Hospodine, prosíme, požehnej nám znovu, ať jsme jako proudy vod, které vracíš zpět na vyprahlou krajinu. Ti, kdo s pláčem rozsévají, si budou při žních prozpěvovat. Nyní s pláčem hledají, kam by naseli, ale jásat budou, až sklidí plné klasy. (Šalomounova poutní píseň) Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, zbytečně bdí hlídka. Nadarmo časně vstáváte a do noci pracujete, abyste jedli chléb trápení, protože Hospodin dopřává svému vyvolenému i sen. I děti jsou darem od Hospodina, jsou skutečným požehnáním. Jako šípy v ruce bojovníka, jsou zdárné děti. Šťastný je ten, kdo jich má plný toulec. Ochrání tě, když tě osočí nebo napadne nepřítel. (Poutní píseň) Šťastný ten, kdo má v úctě Hospodina a chodí po jeho cestách. Práce tvých rukou tě uživí, budeš šťastný, bude s tebou dobře. Tvá žena bude jak plodná réva, jež se vine po zdech domu a děti kolem stolu jako větvička oliv. Takové požehnání bude mít muž, který má Boha v úctě. Požehnání ti uděl Hospodin ze Sijóna, abys viděl dobro Jeruzaléma, po celý svůj život, abys viděl i děti svých dětí. Pokoj s Izraelem! (Poutní píseň) Jak často mě od mládí sužovali, vyznávej Izraeli: Jak často mě od mládí sužovali, ale nepřemohli! Na záda mi zasazovali hluboké rány, jak brázdy na zoraném poli. Spravedlivý Bůh však přeťal pouta. Pokořeni a odehnáni budou všichni, kdo nenávidí Sijón. Budou jak tráva na střechách, která uschne dříve, než doroste. Nikdo ji nepožne a nesklidí jako obilí. Nikdo, kdo je bude míjet, neřekne: Ať vám Bůh žehná, nebo: dobrořečíme vám ve jménu Božím. (Poutní píseň) Z hlubokosti volám k tobě, Hospodine. Slyš moje volání, vyslyš mou pokornou prosbu. Zaznamenáš-li si každý náš hřích, Bože, kdo před tebou obstojí? Ty nám však odpouštíš, a tak probouzíš posvátnou úctu. Skládám svou naději v Hospodina, má duše v něj naději skládá a jeho slovu věřím. Vyhlíží duše má Boha více, než noční stráž svítání. Důvěřuj, Izraeli, v Hospodina, neboť Bůh je milosrdný a vždy ochotný tě spasit. On spasí svůj lid ode všech nepravostí. (Davidova poutní píseň) Bože, nesnažím se ti vyrovnat a nehledím na druhé přezíravě. Nehoním se za velkými cíli a nepřisvojuji si, co mi nenáleží. Upokojil jsem se a ztišil, jak nasycené dítě u své matky. Jak nasycené dítě byla ve mně duše má. Doufej v Hospodina, Izraeli, nyní i navěky. (Davidova poutní píseň) Hospodine, rozpomeň se na Davida a na všechna trápení, která snášel. Zapřisáhl se Hospodinu a zavázal slibem Mocnému Bohu Jákobovu: „Nevkročím do svého obydlí, neulehnu na své lože, ani oka nezamhouřím, dokud nenajdu vhodné místo, kde bude přebývat Mocný Bůh Jákobův.“ Slyšeli jsme totiž v Efratě o Boží schráně úmluvy a na polích Jaarských jsme ji nalezli. Řekli jsme: „Vstupme tedy do jeho příbytku a u podnoží jeho nohou se mu klaňme. Vstup, Hospodine, na místo svého odpočinku, ty i schrána úmluvy, připomínka tvé moci. Tvoji kněží se obléknou v spravedlnost a tvoji věrní budou vesele prozpěvovat. Hospodine, uzavřel jsi se svým služebníkem Davidem smlouvu, neodmítej svého vyvoleného krále! Hospodin přísahal Davidovi věrnost a neodvolá to: „Ustavím jednoho z tvých synů králem po tobě. Budou-li tví synové věni mé smlouvě a uchovávat svědectví, jak byli vyučeni, budou i jejich synové kralovat.“ Hospodin si totiž zvolil a oblíbil Sijón jako své sídlo. „To bude sídlo mé navěky, zde budu přebývat, protože jsem si je oblíbil. Požehnám Sijónu a budou mít hojnost, i jeho chudí se dosyta najedí. Jeho kněžím za oděv dám spásu a jeho věrní budou vesele prozpěvovat. Z Davidova rodu vzejde potomek, pomazaný Král Hospodinův, který bude jako planoucí světlo. Nepřátelé budou oblečeni v hanbu, ale na něm bude zářít královská koruna. (Davidova poutní píseň) Jak krásné a milé, žijí-li bratři spolu svorně! Je to jako ušlechtilý olej, jakým byl pomazán Áron za Božího kněze. Je to jako rosa z hory Hermon, která štědře pokrývá sijónské hory. Tu udílí Hospodin své požehnání, život navěky. (Poutní píseň) Dobrořečte Hospodinu všichni jeho služebníci, kteří noční stráž držíte v jeho domě. Pozvedejte ruce ke svatyni, dobrořečte Hospodinu! Nechť požehná ti ze Sijónu Bůh, který stvořil nebe i zemi. Haleluja, chvalte Boha! Chvalte Hospodinovo jméno, chvalte je Hospodinovi služebníci, kteří sloužíte v Hospodinově domě, i na nádvořích jehodomu. Chvalte Hospodina, neboť Bůh je dobrý, opěvujte jeho jméno, neboť je nádherné. Vyvolil si rodinu Jákobovu a lid Izraele jako zvláště mu drahé. Poznal jsem, že Hospodin je velký, větší nad všechny bohy. Je svrchovaný, co chce, učiní na nebi i na zemi, v hlubinách moře, i v propastech. Působí, že z končin země se mraky zvedají, déšť blesky provází a ze svých pokladnic Bůh rozdává vítr. Prvorozené od člověka až po dobytek v Egyptě pobil. Mnohé zázraky a rány seslal na Egypt, kvůli faraonovi a jeho služebníkům. Pobil mnohé národy a zahubil mocné krále: krále Emorejců Sichona a bášanského krále Oga, a rozvrátil kenaanská království. Jejich země dal do vlastnictví Izraeli, svému lidu. Hospodine, tvé jméno je věčné, Hospodine, po všechny časy budeš připomínán. Hospodin obhájí svůj lid, svým služebníkům bude milostiv. Modly národů jsou ze stříbra a zlata, vyrobila je lidská ruka. Mají ústa a nemluví, oči, ale nevidí. Mají uši a neslyší, není v nich život, nedýchají. Každý, kdo si tvoří modly a skládá v nich svou naději, bude stejně bezmocný. Dome Izraelův, dobrořeč Hospodinu, dome Áronův, dobrořeč Hospodinu. Dome Léviův, dobrořeč Hospodinu, všichni, kdo se bojíte Hospodina, dobrořečte Hospodinu. Požehnaný Hospodin ze Sijóna, který přebývá v Jeruzalémě. Haleluja, chvalte Hospodina! Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý jeho milosrdenství je věčné. Chválu vzdejte Bohu bohů, jeho milosrdenství je věčné. Chválu vzdejte Pánu pánů, jeho milosrdenství je věčné. On jediný koná velké divy, jeho milosrdenství je věčné. Svou moudrostí stvořil nebesa, jeho milosrdenství je věčné. Zemi na moře rozprostřel, jeho milosrdenství je věčné. Na nebi rozsvítil veliká světla, jeho milosrdenství je věčné. Slunce, aby svítilove dne, jeho milosrdenství je věčné. Měsíc a hvězdy, aby svítily v noci, jeho milosrdenství je věčné. Ranil Egypt v jejich prvorozených, jeho milosrdensvtí je věčné. Vyvedl Izraele z Egypta, jeho milosrdenství je věčné. Pevnou paží a vztaženou rukou, jeho milosrdenství je věčné. Rozdělil Rudé moře na dva díly, jeho milosrdenství je věčné. Převedl Izrael suchou nohou, jeho milosrdenství je věčné. Do vod Rudého moře smetl faraóna i s jeho vojskem, jeho milosrdenství je věčné. Svůj lid provedl pouští, jeho milosrdenství je věčné. Mocné krále porazil, jeho milosrdenství je věčné. Vznešené krále svrhl, jeho milosrdenství je věčné. Krále Emorejců Sichona, jeho milosrdenství je věčné. I krále Bášanu Oga, jeho milosrdenství je věčné. Jejich země dal v dědictví svému lidu, jeho milosrdenství je věčné. V dědictví Izraeli, svému služebníkovi, jeho milosrdenství je věčné. Když jsme byli poníženi, rozpomenul se na nás, jeho milosrdenství je věčné. Vyprostil nás z rukou našich nepřátel, jeho milosrdenství je věčné Všemu stvoření připravil pokrm, jeho milosrdenství je věčné. Chválu vzdejte Bohu nebes, jeho milosrdenství je věčné. Při řekách babylónských jsme sedávali a plakávali, vzpomínali jsme na Sijón. Na vrby jsme zavěšovali lyry své. Ti, kdo nás tam zavlekli, si vynucovali naše písně, aby se pobavili. Říkali: „Zazpívejte nám nějakou píseň sijónskou.“ Jak bychom mohli v nepřátelské zemi zpívat písně o Hospodinu? Ať mi raději ochrne ruka, kdybych zapomněl na tebe, Jeruzaléme. Ať mi jazyk přilne k patru, nebudu-li si tě připomínat a nebude-li Jeruzalém mou největší radostí. Rozpomeň se, Hospodine, jak naši nepřátelé vtrhli do města a volali: „Zničte ten Jeruzalém, ať nezůstane kámen na kameni!“ Babylone, tvé dny jsou sečteny. Blaze tomu, kdo ti odplatí za zlo, které jsi na nás páchal. Blaze tomu, kdo ani tvá nemluvňata neušetří v tom boji. (Davidův žalm) Celým srdcem svým ti vzdávám chválu, před mocnými tobě zpívám žalmy. Pokloním se před tvým svatým chrámem, vzdám tam chválu, Bože, tvému jménu za tvé milosrdenství a věrnost: nejvyšším tvým jménem je tvé Slovo. Kdykoliv jsem k tobě volal, slyšels, odpověděl jsi a dodal jsi mi sílu. Pane, všichni králové se skloní, chválu vzdají ti za tvoje slovo. Budou zpívat, Bože, o tvých cestách, opěvovat tvoji věčnou slávu. Pán ač velký, má rád pokorného, domýšlivým zdaleka se vyhne. I když musím projít utrpením, zachováš mi život proti hněvu nepřátel mých, ruka tvá mne spasí. Hospodin můj zápas dobojuje. Tvoje milosrdenství je věčné, Hospodine, neopouštěj dílo, Které jsi vytvořil vlastní rukou! (Davidův žalm pro sólového zpěváka) Bože, ty mne znáš a stále zkoumáš, víš, zda sedím, nebo právě vstávám, předem je ti jasné, co chci dělat. Odpočinek můj i moje práce, všecky moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, ty jsi je už, Hospodine, slyšel. Minulost mou i dny, které přijdou, přikrýváš svou láskyplnou dlaní. Nad mé chápání jsou tyto věci, tvoje divy nikdy nepochopím. Jak bych unikl tvé pozornosti, jak bych mohl utéct tvému zraku? Když vylétnu vzhůru, tam tě potkám, v žádné propasti se neukryji. Na paprscích slunce kdybych letěl na břeh vzdáleného oceánu, tvoje ruka bude stále se mnou, tvoje pravice mne bude držet. Kdybych se chtěl schovat třeba ve tmě, pro tebe se noc promění v světlo, žádná temnota mne neukryje, tobě noc je jasná, tma je světlá. Ty jsi vytvořil mou každou částku, v těle matky tělo mé jsi utkal. Chválu vzdávám ti za tvoje činy, každý probouzí můj údiv, úctu. Podivuhodně jsi vytvořil mne, vím to, nepřestanu nad tím žasnout. Ty znáš každou kůstku mého těla, skrytě jsi mne tvořil v hloubi země. Od zárodku měls mne před očima, jaký budu měl jsi ve svém plánu, všecky dny, jež měl jsem někdy prožít dávno před tím, než ten první nastal. Myšlenky tvé, Bože, obdivuji, přitom jich je nesčíslný počet, víc než na poušti je zrnek písku. Sotva procitnu, na tebe myslím. Kéž bych jen měl pokoj od bezbožných, kéž by odtáhli ti vražedníci! Hájí svoje pletichy tvým jménem, zneužívají je nepřátelé. Nemám nenávidět ty, kdo mají tebe v nenávisti, Hospodine? Odporní jsou mi, kdo proti tobě ve vzpouře a zlobě povstávají. Z hloubi duše já je nenávidím, nepřátelé tvoji jsou též moji. Bože, zkoumej mne i moje srdce, poznej moje myšlenky i neklid, pokud jednám jinak, než si přeješ, zastav mne a veď mne do věčnosti! (Davidův žalm pro sólového zpěváka) Vysvoboď mne, Hospodine od člověka zlého, ochraňuj mne proti zlobě násilníků, proti těm, kdo mají v srdci úmysly zlé, kruté, spojují se k boji proti mně den po dni. Ostré mají jazyky jak jedovatí hadi, ze zubů jim kape jed jak z tlamy zmije. Ochraňuj mne, Hospodine, před rukama toho, kdo zamýšlí podrazit mi lstivě nohy. Osidlo mi nastražili protivníci pyšní, z provazů síť rozestřeli, abych padl. Volám k tobě, Hospodine, ty jsi Bůh můj silný, modlitbám mým popřej sluchu, slyš mé prosby! Panovníku, Spasiteli, buď svou mocí při mně, jako přilba kryje hlavu, ochraňuj mne. Nevydej mne, Hospodine, choutkám svévolníka, byl by pyšný, kdyby vyšly jeho plány. Na hlavu těch, kdo mne trápí, utrpení obrať, jejich smlouvy proti tobě ať jsou marné. Trest Boží jak žhavé uhlí sesype se na ně, do ohně a vodních vírů Bůh je srazí. Pomlouvač se neudrží tam, kde vládneš, Bože, násilníka stihne jistě spravedlnost. Hospodin své ponížené obhájiti umí, ruka jeho zjedná právo pokořeným. Spravedliví slavit budou tvoje jméno, Bože, upřímní zde budou bydlet před tvou tváří. (Davidův žalm) Hospodine, volám k tobě, pospěš ke mně, dopřej sluchu hlasu mému. Jako vůně kadidla ať k tobě stoupá modlitba má, obětní dým. Hospodine, postav, prosím, stráž mým ústům, ke rtům mým svou postav hlídku! Raději mé srdce hlídej proti zlému, nechci mít nic s ničemníky, i když mluví sladké řeči. Pokárání od čestného prospívá mi, je jak olej na mou hlavu, rád je přijmu; v neštěstí když on se octne, modlím se za takového. Toho, kdo rád spravedlivé odsuzuje, čeká trest, pád do propasti. Dobré lidi, ty rád chválím. Jako když se kácí les, tak posekáni, skáceni do hrobu budem. K tobě oči pozvedám teď, Hospodine, nevydej mne jisté smrti, ochraňuj mne před léčkami lidí špatných, pachatelů ničemností! Bezbožníci ať se chytí do svých pastí, zatím co já jimi projdu. (Davidova modlitba, když se ukrýval v jeskyni) Volám a úpím dnes k Hospodinu, prosím já o pomoc Boha, vylévám před ním žal, vypovídám soužení svoje mu všecko. Klesám už na duchu, znáš moji cestu, na ni mně nakladli pasti. Napravo, nalevo není tu nikdo, kdo by se ke mně dnes hlásil, kdo by se postaral o mě. Tak už jen k tobě smím volat, můj Bože, ty se mnou počítáš stále, u tebe mohu se schovat. Věnuj svou pozornost mým naříkáním, síly mé jsou vyčerpány. Zbav mě mých nepřátel, přesilu mají. Vězení otevři, budu tě chválit, jméno tvé vyvyšovat. Když se mě zastaneš, přijdou i lidé, věrní tví obstoupí mne. (Davidova píseň) Pane, slyš mou modlitbu, dopřej sluchu prosbám, odpověz pro pravdu svou, spravedlivý Bože! Nesuď přísně, prosím tě, toho, kdo ti slouží neobstál by před tebou nikdo z živých lidí. Nepřítele v patách mám, život můj má v moci, do temnot se propadám, jako bych již umřel. Sklíčený jsem na duchu, usedá mi srdce: Vzpomínkami dávných dnů těším svoji duši, o tvých skutcích přemýšlím, o činech tvých rukou. Spínám ruce v modlitbě, obracím se k tobě, jak vyprahlá pustina po tvé vodě žízním. Pospěš, Pane, odpověz, můj duch sklíčený je, neskrývej se přede mnou, cítím se jak v hrobě. Zjitra promluv laskavě, vždyť já doufám v tebe, ukaž cestu, veď mne sám, úpěnlivě volám. Vysvoboď mne z rukou mých protivníků silných, úkryt hledám u tebe, Hospodine, Bože. Tvoji vůli plnit chci, ty jsi přece Bůh můj, dobrým duchem svým mne veď jako po rovině. Pro své jméno zachovej život mi, můj Pane, spravedlivě ukonči moje utrpení! Nepřátelé umlknou, když jim zavřeš ústa, skonči s nimi; vždyť jsem tvým věrným služebníkem. (Davidova píseň) Vyvyšuji Hospodina, skálu svou, on mne učí, jak se mohu bránit, cvičí moje ruce i mé prsty. Jeho shovívavost je jak pevná tvrz, nedobytný hrad a moje spása. On je štít můj, za který se ukrývám, on mi dává věrné pomocníky. Co je člověk, Pane, že se k němu znáš, lidský syn, že pamatuješ na něj? Je jak slabý vánek, lehký, prchavý, jeho dny tak mizí, jako stíny. Hospodine, sestup z nebe dolů k nám, hor se dotkni, aby dým se valil! Zaburácej, nepřátele rozežeň, šípy blesků rozvracej jim řady, silnou rukou z nebe vytáhni mne z vod, z hlučícího moře cizozemců! Jejich ústa stále jsou jen samá lež, jejich ruka chystá jenom zradu. Bože, chci ti novou píseň zazpívat, s harfou v ruce skládám nové žalmy. Spasiteli králů, který Davida zachraňuješ od zhoubného meče, pomoz mi a vyveď z rukou cizinců, kteří lžou a připravují zradu. Jako stromy ať jsou naši synové, krásně urostlí už ve svém mládí, naše dcery jako sloupy ozdobné, vytesané podle vzoru chrámu. Naše sýpky ať jsou plné obilí, poskytují nám všem hojnost chleba. Stáda ovcí ať čítají tisíce, deset tisíc na pastvinách našich. Dobytka ať stádům našim přibývá, ať je nikam neodvléká zloděj, žalostný křik v ulicích ať nezní. Blaze lidu, který pokoj prožívá, blaze lidu, jehož Bůh je Pánem. (Davidův chvalozpěv) Chci tě Bože vyvyšovat, Hospodine, tvoje dobré jméno chválit navěky. Každý den chci písní hlásat tvoji slávu, tvoje dobré jméno chválit navěky. Hospodin je velký, každé chvály hodný, jeho velikost, tu nelze prozkoumat. Rodina rodině zpívá o tvých činech, hlásá tvoje skutky velké, odvážné. Tvoje vznešenost je důstojná a slavná, o tvých skvělých dílech stále přemýšlím. Všichni rozhlašují mocné Boží činy, já chci také stále o nich vyprávět. Lidé mluví o tom, jak jsi dobrotivý, radují se ze tvé spravedlnosti. Pán je milostivý, plný slitování, shovívavý, milosrdný nesmírně. Pro každého Hospodin je dobrým Pánem, slituje se nade vším, co učinil. Kéž ti vzdají chválu, Pane, tvoje činy, tvoji věrní lidé tobě děkují, vyprávějí o tvém slavném kralování, o tvé velké síle rádi hovoří, aby lidé poznali tvé mocné skutky, ůstojnost a slávu tvého království. Tvoje království je věčné, tvoje vláda všecky lidské generace přetrvá. Klesající lidi podpírá moc Boží sehnutým pomáhá zas se napřímit. S nadějí tě, Pane, všichni vyhlížejí, ty jim dáváš pokrm v jejich pravý čas, otevíráš ruku, svou vše živé sytíš, těší se z tvé neustálé dobroty. Bůh je spravedlivý v tom, jak uvažuje, milosrdný ve všem, co pak učiní. Pán je blízko lidem, kteří volají ho, těm, kdo volají ho vždycky upřímně. Vůli činí těch, kdo mají k němu úctu, slyší jejich křik a jde jim na pomoc. Kdo ho milují, jsou pod ochranou jeho, ale běda těm, kdo cestou vzpoury jdou. Hospodina chválím svými ústy, zpěvem, spolu se vším tvorstvem navždy, navěky! Haleluja, duše má chval Hospodina! Boha svého budu chválit celý život, žalmy zpívat jemu k chvále, co živ budu. Nespoléhej na knížata, mocipány, nakonec ti nepomohou, jsou jen lidé, jednou zemřou, uloží je na hřbitově, jejich plány pohřbí s nimi, bude po nich. Dobře dělá, kdo spoléhá jen na Boha, naději má v Bohu silném Jákobovu; to on stvořil nebe, zemi, hloubky moří, věrnost všemu, co tam žije, zachovává. Utlačeným k spravednosti dopomáhá, chudým chleba, vězňům volnost poskytuje. Slepci vidí, sehnuté on napřimuje, upřímné si Hospodin náš zamiloval. Bezdomovců, sirotků, vdov ujímá se, chrání slabé, bezbožným však mate cestu. Hospodin je Králem věčně, Pánem Bohem, Sijóne, po všecky doby. Haleluja! Haleluja! Jak je dobré zpívat žalmy Hospodinu, překrásná a příjemná je chvála. Bůh náš znovu staví město Jeruzelém, rozehnaným Izraelcům domov. Uzdravuje, obvazuje rány lidí, srdce jejich unavená těší. Všecky hvězdy stvořil, určil jméno každé, jednotlivě si je vyvolává. Veliký je Hospodin a velmi mocný, mysl jeho obsáhnouti nelze. Přesto tichých ujímá se, prostých lidí, svévolníky snižuje až k zemi. Zazpívejte Hospodinu píseň díků, zahrajte mu žalmy při kytaře! Zahaluje nebe mračny, dává deště, hory nechá pokrýt svěží trávou, pastvu zvěři, dravým ptákům dává kořist, slyší Bůh, když hladem křičí k němu. Necení si příliš síly rychlých koní, svaly muže netěší ho v boji. Ocenit zná člověka, jenž má ho v úctě, očekává slitování Boží. Jeruzaléme, chval Boha, zpívej jemu, Sijóne slav písní Hospodina! Zamyká on tvoje brány nedobytné, bezpečím tu požehná tvé syny. Na území tvém ti zjednal usmíření, bílou moukou z pšenice tě sytí. Když Bůh pošle na zemi svůj mocný příkaz, uskuteční rychle svoje slovo. Zemi sněhem obléká jak bílou vlnou, nebo jíní rozhodí jak popel. Kroupy jako ztvrdlý chleba odhazuje, mráz když pošle, komu není zima? Potom řekne, sníh i kroupy roztávají, teplý vítr na vodu je změní. Jákobovi jenom však dal svoje slovo, Izraeli nařízení, Zákon. Národům své slovo Pán Bůh nedaroval, nikdo z nich tak Boží soudy nezná. Izraeli zpívej haleluja! Haleluja, chvalte Boha, vy stvoření nebeská, zpívejte mu z nebes výše! Chvalte Boha andělé a všechny nebe zástupy, zpívejte mu z nebes výše! Chval ho slunce, chval ho měsíc, chvalte hvězdy zářivé, zpívejte mu z nebes výše! Chvalte ho nebesa nebes, nad oblohou oceán, zpívejte mu z nebes výše! Chvalte jméno Hospodina, Stvořitele mocného, přikázal a všecko vzniklo. Utvrdil na věčné věky slovo své, jímž stvořil vše, stvoření pak určil cíle. Chvalte Boha suchozemští, ba i mořští tvorové, velryby i propast hlubin! Chval ho oheň, krupobití, sníh i mlha, vichřice; na slovo ho poslouchají. Chvalte hory, chvalte kopce, strom, jenž nese ovoce, chvalte i vy, vznosné cedry! Chval ho zvěř i dobytčata, plazi v prachu ukrytí, chvalte ptáci okřídlení! Přidejte se k chvále mocní králové nad národy, vladaři a všichni soudci! Mládeži, chval Hospodina, chlapci spolu s dívkami, chvalte i vy, staří lidé! Pouze jméno Boží chvalte, vyvýšené nad všecko, slávu vzdej mu zem i nebe. Tobě také patří chvála, Izraeli, má tě rád, Bohu věrný, proto milý; Haleluja, chvalte Boha! Haleluja, zazpívejte Hospodinu píseň novou vzdávejte mu čest a chválu v shromáždění věrných. Izraeli, raduj se a jásej Bohu, jenž tě stvořil, kdo ses zrodil na Sijónu, jásej nad svým Králem. Radujte se všichni spolu, chvalte jméno Hospodina, zpívejte mu žalmy zvučně s kytarou a bubnem. Hospodin má ve svém lidu zalíbení, miluje ho, pokorné on obdaroval záchranou a slávou. Věrní Bohu, připravte mu oslavu a zajásejte, připoutaní k loži také radujte se z něho. Z plna hrdla vyvyšujte Hospodina bojovníci, zbraně přitom neodložte, pozdravte ho meči, připraveni buďte k boji proti Božím nepřátelům, které Bůh odsoudil k trestu, vy mu pomáháte. Jejich vládce spoutejte, ty, které stále uctívají, železnými řetězy je přikovejte pevně, předejte je spravedlivým Božím soudům, jak je psáno; čestný úkol Pán vám svěřil, ať zní haleluja! Haleluja, chvalte Boha ve svatyni jeho, chvalte ho i na obloze, na nebeské klenbě, chvalte ho za to, co koná odvážně a mocně, nesmírná velikost Boží zaslouží si chválu! Polnice mu rozeznějte, harfy s kytarami, bubny v rytmu, různé struny, ať se ozvou flétny, udeřte i do cymbálů, které zvoní nahlas! Co jen může, vydej chválu, haleluja Bohu! Toto jsou přísloví izraelského krále Šalomouna, Davidova syna. Jejich sbírka má přispět k poznání moudrosti a kázně a k pochopení rozumných myšlenek. Tyto výpovědi mají naučit rozvážnosti, vést ke spravedlnosti, mravnosti a poctivosti, aby se nezkušení stali obezřetnými a mladí aby získali poznání a osvojili si prozíravost. Kdo jsi moudrý, naslouchej a rozmnož svoje znalosti, kdo jsi rozumný, obohať svoje schopnosti. Seznam se s příslovími a rčeními moudrých a pochop jejich skryté tajemství. Bázeň před Hospodinem je počátek poznání; jenom nadutí pošetilci pohrdají moudrostí a kázní. Můj synu, dbej na rady svého otce a nepohrdej matčinými pokyny. Jako krásný věnec ozdobí tvou hlavu a jako skvostný řetěz vyniknou na tvém hrdle. Můj synu, budou-li tě lákat hříšníci, nezadávej si s nimi! Přijdou a řeknou ti: „Pojď s námi, domluvíme se na toho pobožného, nic se nám nemůže stát. Zlikvidujeme ho, pošleme ho tam, odkud není návratu mezi živé“. Budou lákat slibem: „Víš, kolik toho získáme a jakou kořist si přineseme domů? Všechno dáme na hromadu, a pak se stejným dílem rozdělíme.“ Můj synu, včas se zastav a nespolčuj se s nimi v takovém jednání. Vždyť oni se řítí ke zlému a nerozpakují se prolévat krev. Jako se ptáci chytají do sítí přímo před nimi roztaženými, tak i oni sami sobě kladou léčky, na sebe číhají. Tak skončí všichni, kdo se pachtí jen za ziskem, který nakonec zaplatí životem. Věnujte pozornost moudrým, kteří i dnes veřejně vystupují. Moudrost lze slyšet na náměstích, její hlas se ozývá i v hluku světa, rozhlašuje se z hradeb a hlásá se u vchodů do městských bran: „Vy pošetilci, jak dlouho chcete setrvávat ve své naivitě? Vy posměvači, jak dlouho se budete posmívat? Obraťte se, když vás napomínám! Já, moudrost, vás chci ovlivnit svým duchem a ochotně vám svěřím svá slova! Volala jsem, ale jako bych křičela do větru, vztahovala jsem k vám ruku, ale vy jste mne odmítli, každou moji radu jste zavrhli a všechna pokárání jste hodili za hlavu. Proto se budu smát, až budete v úzkých, ano, budu se vám posmívat, až ve strachu nebudete vědět kudy kam, až se vás jako náhlá bouře zmocní hrůza, až se jako vichr přižene svízel a přijde na vás bída a strádání. Budete mne volat, ale já se neozvu, budete mne hledat, ale nenajdete mne, protože jste pohrdli poznáním a nezvolili jste si bázeň před Hospodinem. Zavrhli jste moje rady a pohrdli jste mými domluvami. Proto budete jíst plody, které na své cestě sklidíte a pojídat budete to, co jste si sami zvolili. Pošetilce zavraždí jeho vlastní pošetilost, hlupáka zhubí jeho hloupost. Kdo mne však poslouchá, bude bezpečně bydlet; bude žít beze strachu a bude ochráněn před vším zlým. Můj synu, přijmeš-li má slova a přivlastníš-li si mé rady, nastavíš-li své ucho, abys naslouchal moudrosti a otevřeš-li své srdce rozumnosti, budeš-li se hlásit o moudrost a bytostně se domáhat porozumění, budeš-li toužit po moudrosti jako po stříbře a hledat ji jako skrytý poklad, tehdy přijdeš k poznání Boha a pochopíš, co je to bázeň před Hospodinem. Vždy je to Hospodin, kdo dává moudrost, z jeho úst přichází vědění a rozumnost. K vítězství pomáhá jen poctivým a všem čistým je ochranným štítem. On je ten, kdo drží stráž na cestách práva a své věrné na nich chrání. Pak pochopíš, co je to právo a spravedlnost, pak poznáš, co je poctivé a správné. Ve tvém srdci se usídlí moudrost a teprve potom se budeš těšit ze svých vědomostí. Bude tě střežit rozvážnost a ochraňovat prozíravost. Vyvaruješ se zlých cest a budeš uchráněn před těmi, kdo mluví převrácené věci, před těmi, co opustili přímé stezky a vydali se na temné cesty. Neuškodí ti ten, kdo si libuje ve zlu a kdo jásá nad zvráceností, jehož cesta je zmateně pokřivená a kdo je falešný v každém činu. Moudrost tě ochrání před ženou, která ti nepatří a která se jen úlisně vemlouvá, která opouští svého partnera a nedbá na slib, který dala před Bohem. Taková žena propadla smrti a ke zkáze vede i svůj dům. Kdo se s ní zaplete, nenajde cestu zpět a ztratí život. A tak choď po cestě dobrých lidí a drž se stezky spravedlivých, protože jenom takovým je určena tato země, ti ji budou obývat. Bezbožníci z ní budou vyhlazeni, ti, kteří zradili, budou z ní vyrváni. Můj synu, nezapomeň na tyto rady vezmi si je k srdci a zachovávej je. O mnoho let ti prodlouží život a přinesou ti hodně dobrého. Ať tě nikdy neopustí láska a věrnost; přivaž je na své hrdlo, ať jsou vidět jako vzácný skvost, vtiskni je do svého srdce, ať řídí tvé smýšlení! Tak najdeš u Boha odměnu a získáš sympatie i přízeň lidí. Důvěřuj Bohu celým svým srdcem a nespoléhej se jen na svůj rozum. Snaž se Boha poznávat na všech svých cestách a on ti vyrovná všechny tvé stezky. Nehledej jenom svoji moudrost, ale žij v uctivé bázni před Hospodinem a odmítej všechno zlé. To přinese tvému tělu zdraví a osvěžení tvým kostem. Hospodinu prokazuj úctu svým majetkem a prvotinami ze všech výnosů úrody. Tvé sýpky se bohatě naplní zrním, tvé kádě budou přetékat moštem. Můj synu, nepohrdej Hospodinovým káráním, neodporuj jeho kázni. Vždyť Hospodin napomíná toho, koho má rád a koho miluje tak, jako otec svého syna. Šťastný je ten, kdo našel moudrost, kdo dosáhl rozumnost a je rozvážný. Skutečná moudrost je mnohem užitečnější než stříbro a získat ji je více než získat zlato. Je drahocennější než vzácné perly, nevyrovná se jí žádný ze skvostů, po kterém toužíš. V její pravici je dlouhý život a z levice nabízí bohatství a slávu. Ne jejích cestách najdeš pravé štěstí a na všech jejích stezkách se setkáš s pokojem. Kdo se jí chopí, stane se mu stromem života. Šťastni jsou ti, kdo se jí drží. Moudrostí učinil Hospodin celý svět a rozumností rozprostřel nebeskou klenbu, jeho věděním se rozdělily propastné tůně a mraky seslaly krůpěje rosy. Můj synu, tuto radu nikdy nepusť ze zřetele: Uchovej si zdravý úsudek a obezřetnost. Stanou se ti životem, budou jako ozdobný řetěz na tvém hrdle. Bezpečně půjdeš svou cestou a tvá noha nikdy neklopýtne. Pokojně se uložíš k spánku a ničeho se nebudeš děsit; spaní ti bude požitkem. Nepřekvapí tě nečekaná hrůza, ani záhuba, jež čeká bezbožné, protože Hospodin je tvá jistota. On ochrání tvé nohy před každou nástrahou. Neodpírej dobrodiní těm, kdo je potřebují, zvlášť, když je můžeš prokázat. Neříkej svému bližnímu: „Dnes musíš počkat! Zítra ti dám, co potřebuješ.“ Nevymlouvej se, když to můžeš dát hned. Neplánuj nic zlého proti svému bližnímu, proti tomu, kdo ti důvěřuje. Nemáš-li důvod, nevyhledávej s nikým spory, zvláště, když ti neučinil nic zlého. Nezáviď bezohlednému a neurvalci, nenapodobuj jeho jednání. Pamatuj, že zvrácený člověk se Hospodinu hnusí, a že Bůh prokazuje přízeň těm, kteří jsou poctiví. Hospodinova přízeň odstoupila od domu zvráceného, ale dům spravedlivého má jeho požehnání. Posměvače vydává posměchu, ale pokorným prokazuje milost. Moudří lidé přijmou slávu jako dědictví, zatímco hlupáci a pošetilci skončí s hanbou. Synové, naslouchejte otcovu kárání, pozorně hledejte vše rozumné. Chci vám předat nejlepší znalosti, a tak se držte mých rad. Když jsem byl jako malý chlapec u svého otce a jako křehký miláček u své matky, tak mne poučoval a říkal mi: „Drž se pevně toho, co ti říkám, dej na moje rady a budeš žít! Buď moudrý, buď rozumný. Nezapomeň na má slova a dělej to, co ti radím. Drž se moudrosti, ta bude tvou ochranou, miluj ji a bude tě střežit. Moudrost je nad všechno jmění, ničeho nelituj a snaž se ji získat za každou cenu. Připoutej se k ní a ona tě vyvýší, obejmi ji a získáš s ní slávu. Na hlavu ti vloží nádherný věnec a ozdobí tě skvostnou korunou. Můj synu, poslouchej, co ti říkám a budeš dlouho šťastně žít. Ukazuji ti cestu moudrosti a chci tě přivést na přímou stezku Jestli se na ni vydáš, pak nezabloudíš a nikde na ní neklopýtneš a nepadneš. Přijmi mé rady a neopouštěj je, jednej podle nich, protože na nich závisí tvůj život. Nevydávej se na cestu bezbožných a stezkou zlých lidí se neubírej; vyhni se jí, nechoď po ní, nevstupuj na ni a jdi správnou cestou. Vždyť oni nemohou usnout, dokud nespáchají něco zlého. Nespí, dokud někoho nepřivedou k pádu. Chléb, kterým se živí, je bezbožnost; víno, kterým se napájejí, je násilí. Cesta spravedlivých se podobá světlu při ranním rozbřesku, které je stále jasnější až do plného dne, kdežto cesta bezbožných je jako temná noc. Ti nevědí, o co zakopnou. Můj synu, věnuj pozornost mým radám, nastav své ucho, abys slyšel má slova. Nedopusť, abys je ztratil ze zřetele, ulož je hluboko v srdci. Vždyť jsou životem všem, kteří je přijmou, jsou lékem pro zdraví celého těla. Především stůj na stráži u svého srdce, protože ono je zdrojem života. Dbej, aby se ve tvých ústech neobjevila faleš a ze svých rtů nevypusť lež. Buď přímý a bezelstný, své oči obracej jen k správné cestě. Dbej na stezku, po níž kráčíš, ať tvé stopy mají správný směr. Neuchyluj se napravo ani nalevo, své nohy zdržuj od zlého. Můj synu, věnuj pozornost mé moudrosti a naslouchej rozumným radám, které ti dávám. Učiň vše pro to, abys plnil moje prozíravé pokyny a v každém slovu se držel toho, co ti říkám. Ústa cizí ženy sice přetékají medem a její řeč je příjemnější než olej, nakonec je však hořká jako pelyněk a mnohem ostřejší než dvojsečný meč. Její nohy směřují ke smrti, svými kroky vede do hrobu. Její počínání nepochopíš, její cesta je tak záludná, jelikož nevíš, kam vede. Proto, můj synu, mne poslechni a neodvracej se od toho, co ti říkám. Zdaleka se vyhýbej nejenom jí, ale i dveřím jejího domu. Proč bys dával svou čest a nejlepší roky té, která by tě zotročila; nelopoť se ve prospěch druhých, kteří jsou v cizím domě. Nakonec přijdou léta, kdy zeslábneš a nezbude ti než hořekování a pláč. Budeš naříkat: „Proč jsem jen neposlechl? Proč jsem nedbal na moudré varování? Jak je možné, že jsem neposlechl své učitele a vzepřel se radám vychovatelů? Vždyť jsem si připravil takový konec mezi svými nejbližšími.“ Nabírej vodu jen z vlastní studny, pij pouze z vlastního pramene. Proč by se měly tvé prameny rozlévat po ulicích? Proč by měly zaplavovat náměstí? Ne, ony patří jenom tobě a nikomu cizímu. Ať je požehnaný tvůj pramen, raduj se z manželky svého mládí. Vždyť ona je tvá milovaná laň, tvá rozkošná srna. Její prsy ať tě vždycky uchvacují, nechávej se unášet její láskou! Proč by tě měla omámit nějaká jiná? Proč bys měl objímat tu, která ti nepatří? Hospodin vidí všechno, jak se člověk chová, on pozoruje všechny jeho cesty. Kdo jedná svévolně, polapí se sám do svých vin; hříchy ho spoutají jako pevné provazy. Nedal si říct, a tak zahyne, zemře pro svoji pošetilost. Můj synu, jestliže ses za někoho zaručil a zavázal se za něj podáním ruky, ale pak ti došlo, že jsi dal neprozřetelný slib a nechal se tak polapit do léčky, neváhej a učiň vše, aby ses znovu vysvobodil. Dostal ses do něčího područí! Proto se pokoř, jdi za ním a padni před ním třeba do prachu. Pros a naléhej na něj, aby tě zprostil slibu. Neodkládej, odepři si i spánek, chraň se třeba i podřimnutí, a snaž se vyprostit, jako gazela uniká z rukou lovce, jako ptáče ze sítí ptáčníka. Lenochu, jdi k mravenci a dívej se, jak žije, ať zmoudříš. Nemá nad sebou žádného vůdce, dozorce nebo vládce, a přece si v létě shromažďuje potravu, ve žních si zajišťuje pokrm. Lenochu, jak dlouho se chceš povalovat? Kdy se probudíš ze svého spánku? Chvilku pospíš, chvilku zdřímneš, chvilku složíš ruce v klín a chudoba tě přepadne jako ozbrojený lupič, přijde jako loupežník. Ničemný člověk, padouch, se dovede vetřít s ústy plnými přetvářky; očima mrká, nohou naznačuje, rukou ukazuje, ve svém falešném srdci strojí úklady a vyvolává rozbroje. Proto ho stihne rychlý pád; náhle bude rozdrcen a nikdo mu nepomůže. Je šest věcí, které Hospodin nenávidí a sedmá, která je mu odporná: namyšlené oči, zrádný jazyk, ruce prolévající nevinnou krev, srdce osnující zhoubné plány, nohy, které kvapně spěchají za zlem, falešného svědka, který lživě mluví a toho, kdo mezi bratry rozněcuje sváry. Můj synu, dbej na otcovy příkazy a nezavrhuj, co tě naučila matka. Přivaž si je natrvalo ke svému srdci, jako náhrdelník je připni ke krku. Povedou tě, kamkoli půjdeš, budou tě střežit ve spánku a když se probudíš, budou k tobě promlouvat. Vždyť tato naučení jsou ti pochodní a tyto rady světlem. Žít moudře, to znamená přijímat dobré rady a řídit se jimi. Zachrání tě před nemravnou ženou, před lichotivým jazykem úlisné ženy. Nevzhlížej se v její kráse, nedej se uchvátit jejími pohledy. Pamatuj, že prostitutce zaplatíš kusem chleba, ale ona uloví tvůj drahý život. Cožpak je možné shrnout si do klína oheň a nespálit si přitom šaty? Může někdo chodit po žhavém uhlí, aby si nepopálil nohy? Tak bude potrestán i ten, kdo spí se ženou svého bližního. Lidé nepohrdají zlodějem, který krade proto, aby ve své nouzi ukojil hlad. Je-li ovšem přistižen, musí škodu sedmeronásobně nahradit, i kdyby měl přijít o všechno, co má. Kdo však cizoloží, jedná jako rozumu zbavený, protože ničí sám sebe. Sklidí rány a ostudu, a svého potupení se už nezbaví. Vždyť žárlivý muž se dokáže rozběsnit, a když se mstí, nezná slitování. Nepřijme žádný úplatek, i kdyby byl sebevětší. Můj synu, dbej na moje rady a uchovej si ve své mysli mé příkazy. Chraň mé rady jako zřítelnici svého oka a budeš žít. Jako prsteny je navlékni na své prsty a napiš je na tabulku svého srdce. Moudrosti řekni: „Ty jsi moje sestra,“ a rozumnost přijmi jako svou příbuznou, aby tě chránily před cizoložnicí, před úlisně tlachající cizí ženou. Jednou jsem stál u okna svého domu a přes jeho mříž se díval na ulici. Pozoroval jsem některé pošetilce. Mezi nimi byl jeden nerozumný mladík. Ulicí se procházel sem a tam, až se náhle vydal k jejímu domu. Bylo již k večeru, snášel se soumrak, a všechno se pomalu zahalovalo do noční tmy. A ejhle, žena v oblečení prostitutky mu se svým vychytralým úmyslem vyšla vstříc. Byla vyzývavá a halasně na něj pokřikovala. Její nohy neměly doma stání. Hned byla na ulici, hned zas na náměstí, číhala na každém rohu. Teď k němu přiskočila, bez rozpaku ho políbila a beze studu mu řekla: „Po obětní večeři jsem připravila hody, dnes mohu splnit svůj slib. Proto jsem tě šla hledat a tady jsem tě potkala. Své lehátko jsem vystlala koberci a prostřela jsem na ně barevná egyptská prostěradla. Lůžko jsem navoněla myrhou, nakropila jsem je voňavkou z aloe a skořice Pojď, budeme se opájet láskou, až do rána se budeme těšit milováním. Můj manžel není doma, vydal se na dalekou cestu. Vzal si s sebou váček s penězi a domů se vrátí až v den úplňku.“ Přemluvila ho mnohými řečmi a svedla úlisnými lichotkami. Vydal se za ní jako vůl na porážku, šel jako jelen směřující do pasti. Dokud střela nezasáhne jeho játra, pospíchá jako ptáče do nástrahy. Neví, že mu jde o život. A tak, můj synu, poslouchej mne, dbej na to, co ti říkám: Nedej se obalamutit způsobem jejího života, nenechej se zlákat na její stezky. Už svedla a přivedla k pádu mnohé oběti, zardousila i ty nejsilnější. Její dům — to je cesta do hrobu, končí až v komorách smrti. Cožpak moudrost nevolá? Cožpak není slyšet rozumnost? Ale ano, stojí na výšinách u cesty, setkáš se s ní na rozcestích. Její hlasité volání uslyšíš u bran, kudy se chodí do města a kterými se vychází ven. „Ne vás, muži, volám, na všechny lidi se obracím: Vy prostoduší, pochopte, v čem je chytrost, Vy hlupáci, uvědomte si, co je rozumné. Poslouchejte, mám vám říci co rozumného. Má ústa nenávidí proradnost. Všechno, co říkám, je jen pravda, hnusí se mi bezbožnost. Má slova jsou spravedlivá; není v nich klam ani faleš. Všem soudným jsou jasná a srozumitelná jsou těm, kdo je chtějí pochopit. Raději než stříbro přijměte mé napomenutí a více než zlata si važte poznání. Vždyť moudrost je vzácnější než perly, nevyrovnají se jí žádné skvosty. Já, Moudrost, bydlím s chytrostí a vlastním poznání a rozvahu. Bát se Hospodina znamená nenávidět zlo. Proto mám v nenávisti nadutost, pýchu, špatný život a zvrácené řeči. Jen u mne je rada a záchrana, já jsem rozumnost, u mne je rozvaha a síla. Králové vládnou jen skrze mne a se mnou vládcové činí spravedlivá rozhodnutí, jen se mnou panují knížata a soudci spravedlivě soudí. Já miluji ty, kteří mne milují, a těm, co mne úzkostlivě hledají, dávám se nalézt. U mne je bohatství a sláva, stejně jako blahobyt a spravedlnost. Mé plody jsou lepší než čisté zlato a mé výnosy jsou nad nejdražší stříbro. Chodím po cestách spravedlnosti a přímými stezkami práva, abych těm, kdo mne milují, naplnila pokladny a dala trvalé dědictví. Hospodin mne vlastnil již na počátku, před všemi svými skutky a před všemi časy. Ustanovena jsem od věčné věčnosti, od počátku, dříve než byl ustaven svět. Zrodila jsem se dříve, než byla učiněna pramoře a propasti, dříve než vytryskly prameny napájející studnice. Byla jsem zplozena dříve, než byly založeny hory a než vznikly pahrbky. Dříve než učinil zemi a roviny, dříve než zformoval na pevninách hroudy, stála jsem při Hospodinu. Když vyklenul nebesa, byla jsem tu, když vyměřoval obzor nad vodními propastmi, když vysoko na něm zavěšoval mračna a v hlubinách zakládal prameny, když vymezoval moři pevné hranice, aby vody byly poslušné jeho hlasu, když vyměřoval základy země, stála jsem mu oddaně po jeho boku. Na každý den jsem byla jeho potěšením, neustále jsem si před ním hrála. Od toho času si hraji na celé zemi a raduji se, když jsem s lidmi. Nyní mne, synové, poslouchejte: Šťastní jsou ti, kdo se drží na mých cestách. Dbejte na mé rady a buďte moudří; nepohrdejte tím, co vám říkám. Blaze je tomu, kdo mě poslouchá, kdo ostražitě bdí každý den u mých dveří a kdo hlídá, kudy vcházím. Vždyť život nalézá ten, kdo nalezne mne; ten nachází i Hospodinovu přízeň. Kdo hřeší proti mně, škodí sám sobě, kdo mnou pohrdá, miluje smrt. Moudrost si vystavěla dům a vzepřela jej sedmi sloupy, porazila dobytče, namíchala víno a prostřela svůj stůl. Vyslala své dívky a z nejvyšších míst ve městě nechala rozhlásit: „Všichni prostí, pojďte sem. A kdo nemá rozum, tomu říkám: Pojďte a nasyťte se a pijte víno, které jsem připravila. Opusťte svoje naivní cesty a budete žít. Vydejte se na cestu rozumnosti!“ Kdo chce napravit posměvače, sklízí hanbu kdo napomíná bezbožného, bývá potupen. Posměvače nekárej, aby tě nezačal nenávidět. Napomeň moudrého a bude tě mít rád. Přidej moudrému a bude ještě moudřejší, Pouč zbožného a přidáš k jeho znalostem. Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem a poznání Svatého je rozumnost. Vždyť jen skrze mne se rozmnoží dvoje dny, přidáno ti bude let života. Jsi-li moudrý, pak jsi moudrý jen ke svému prospěchu, jsi li posměvač, je to jen ke tvé škodě. Paní Hloupost dává o sobě hlasitě vědět, i když je pošetilá a nic nezná. Sedá u dveří svého domu, sebevědomě trůní na nejvyšších místech města a láká kolemjdoucí, kteří se ubírají po svých přímých cestách: „Pojďte sem, vy všichni naivní!“ A nerozumné svádí svými řečmi: „Víte, jak je sladká kradená voda, a jak lahodný je chléb, který jíte utajeně?“ Ti chudáci však nevědí, že sedí v místě smrtelných stínů, že je zve do říše mrtvých. Moudrý syn dělá otci radost, zatímco hloupý působí matce zármutek. Neprávem nabyté poklady nejsou k prospěchu, od smrti vysvobozuje spravedlnost. Hospodin nedovolí, aby spravedlivý hladověl, kdežto bezbožníkům zkříží plány. Líná ruka vede k chudobě, kdežto ruka pilného vytváří bohatství. Moudře jedná ten, kdo v létě shromažďuje zásoby, ostudný je ten, kdo žně prospí. Hlavu spravedlivého korunuje požehnání, kdežto ve tváři ničemů se odráží násilí. Vzpomínka na spravedlivého je k požehnání, kdežto jméno neřáda páchne hnilobou. Kdo je ve svém srdci moudrý, nechá si poradit, kdežto hloupý žvanil si natluče. Bezúhonný člověk žije bezpečně, potácí se však ten, kdo chodí po křivých cestách. Kdo potměšile mžourá očima, působí nesnáze, kdo otevřeně pokárá, působí pokoj. Ústa spravedlivého jsou zdrojem života, kdežto v ústech ničemů se skrývá násilí. Nenávist působí sváry, ale láska přikrývá všechna přestoupení. Na rtech rozumného se nachází moudrost, kdežto hřbet toho, kdo nemá rozum, si zaslouží jen hůl. Moudří se nevynášejí se svým poznáním, zatímco hlupáci vyžvaní všechno, co vědí, a to přináší zkázu. Majetek je bohatému je jako pevný hrad, nedostatek je pro chudého zkázou. Spravedlivý užívá svůj výdělek k životu, ale bezbožnému slouží k hříchu. Cestou života chodí ten, kdo přijímá napomenutí, kdo však nedbá na domluvu, je sveden na scestí. Kdo skrývá v srdci nenávist a kdo šíří pomluvy, je hlupák. Kdo mnoho mluví, nezůstává bez hříchu. Rozvážný je ten, kdo drží jazyk za zuby. Jako nejlepší stříbro je jazyk spravedlivého, srdce svévolníků nemá žádnou cenu. Z úst spravedlivých jsou mnozí živi, kdežto pošetilci pro svůj nerozum zahynou. Hospodinovo požehnání obohacuje, a to bez jakéhokoliv trápení. Páchat hanebnost, to hlupák považuje za rozptýlení, kdežto rozumný se raduje z moudrosti. Čeho se bezbožný obává, to na něj přijde, kdežto zbožnému dá Bůh to, po čem touží. Bezbožného pošetilce smete vichřice, zatímco spravedlivým nic neotřese. Lenoch je pro ty, kdo s ním mají co do činění, jako ocet zubům a dým očím. Bázeň před Hospodinem prodlužuje život, pošetilcům se léta krátí. Spravedliví mají radostné vyhlídky, naděje svévolníků je planá. Pro bezúhonného je Hospodinova cesta bezpečná, ale ti, co páchají ničemnosti, se jí bojí. Spravedlivým nic neotřese kdežto bezbožní budou vykořeněni ze země. Ústa spravedlivého vynášejí moudrost, kdežto jazyk věrolomných bude umlčen. Rty spravedlivého vědí, co se líbí Bohu, zatímco ústa svévolníků vynášejí jen zvrácenost. Falešné váhy jsou Hospodinu odporné, kdežto správné závaží ho těší. Za pýchou přichází hanba, kdežto pokorní vynikají moudrostí. Umírněnost vede k bezúhonnosti, zatímco věrolomnost je cesta k záhubě. V den Božího soudu nebude majetek k ničemu, ale spravedlnost zachrání před smrtí. Spravedlnost vyrovnává bezúhonnému cestu, kdežto ničemu skolí vlastní podlost. Upřímné vede spravedlnost k záchraně, kdežto zrádci doplatí na svoji vášeň. Se smrtí bezbožného umírá i jeho naděje, nic z toho, v co doufal, se už nenaplní. Spravedlivý bývá vysvobozen ze své úzkosti, svévolníku však zůstává trápení. Posměvač svými ústy poškozuje bližního, kdežto spravedliví budou zachráněni svou rozvahou. Město se těší z prospěchu spravedlivých a raduje se, když zhynou ničemníci. Požehnání spravedlivých je k užitku celému městu, kdežto svévolníci je vedou ke zkáze. Svým bližním pohrdá jen ten, kdo nemá rozum; muž rozumný mlčí. Klevetník roznáší důvěrnosti, ale věrný člověk udrží tajemství. Bez moudrého vedení národ upadá, jde ovšem kupředu, má-li dostatek dobrých rádců. Špatně dopadne, kdo se zaručuje za druhého, v bezpečí je ten, kdo má odpor k zárukám. Šlechetná žena dosáhne uznání a čest, kdežto bezcitní prahnou jen po bohatství. Dobrosrdečný člověk prospívá druhým i sobě, kdežto nemilosrdný trápí sám sebe. Ničemův zisk je šalebný a zdánlivý, zatímco odměna spravedlivých je jistá. Vždyť spravedlnost vede k životu, kdo však rozněcuje zlo, ten jde vstříc smrti. Falešní lidé jsou Hospodinu odporní, kdežto v oblibě má ty, kdo jednají bezúhonně. Není pochyb, že zlí lidé neujdou trestu! Jen rod spravedlivých bude zachráněn. Krásná žena bez rozumu a citu je jako zlatá spona v rypáku vepře. Spravedliví usilují jen o dobro, kdežto ničemové se prosazují vztekem. Někdo rozdává a stále mu přibývá, zatímco skrblík má stále méně. Štědrému člověku se bude dobře dařit a kdo občerstvuje, bude sám občerstven. Lidé láteří tomu, kdo spekuluje a zadržuje obilí, ale žehnají tomu, kdo je v čas nouze prodává. Kdo hledá dobro, hledá Boží přízeň, kdo se pídí po zlu, toho zlo potká. Padnou ti, kdo si zakládají na bohatství, kdežto spravedliví vyraší jako ratolesti. Kdo rozvrací svou rodinu, sklidí vítr a hlupák bude sloužit moudrému. Ovoce spravedlivého je jako strom života a kdo získává duše pro Boha, je moudrý. Jestliže zde na zemi nesou odplatu i spravedliví, oč více budou postiženi hříšníci a ničemové. Kdo má v oblibě kázeň, miluje poznání a moudrost, kdo však pohrdá napomenutím, je hlupák. Dobrý nachází Hospodinovu přízeň, kdežto s intrikánem jedná podle zásluhy. Bezbožnost nepřináší životní stabilitu; nevyvrátí se jen kořen spravedlivých. Statečná žena je korunou svého manžela, kdežto nestoudná žena je mu jako zákeřná nemoc v kostech. Spravedliví uvažují o pravdě a právu, svévolníkům je vlastní lstivé jednání. Už ve slovech svévolníků jsou vražedné úklady, kdežto v ústech spravedlivých je záchrana. Bezbožní budou poraženi a zmizí, ale dům spravedlivých bude uchován. Rozumný člověk je chválen a ctěn, ovšem v opovržení je ten, kdo má zvrácené srdce. Lépe je být nevýznamný, ale umět se uživit, než se pyšně vynášet a nemít na chleba. Spravedlivý se stará o potřeby svého dobytka, ale srdce svévolníka je bezcitné. Kdo obdělává své pole, bude mít dostatek chleba, kdo se honí za marnými věcmi, je blázen. Svévolník se honí za kdejakým zlem, kdežto spravedlivý je pevně zakořeněn a přináší dobré plody. Zlý člověk se slovy zaplétá do vlastní léčky, ale spravedlivý se zachrání před trápením. Dobrým ovocem svých rtů se lze nasytit, stejně se ovšem každý setká i s vlivem svých činů. Pošetilec se domnívá, že jen jeho cesta je správná, kdo však přijme radu, ten je moudrý. Hlupák dá bez rozpaků najevo svou zlobu, kdežto moudrý se nenechá unést hněvem. Pravdomluvný svědek se vždy postaví za to, co je správné, kdežto falešný svědek podvádí a klame. Nerozvážná a bezohledná slova bodají jako meč, kdežto slova moudrých léčí. Pravdivá slova mají trvalou hodnotu, zatímco lež má krátký život. Kdo jedná lstivě, má v srdci zlo, radostí jsou odměněni ti, co vedou k pokoji. Spravedlivého nepostihne neštěstí, ničemové vrchovatě sklidí, co rozsévali. Hospodin nenávidí lživé rty, ale líbí se mu ti, co upřímně jednají. Chytrý člověk se nechlubí svými vědomostmi; hlupák vytlachá, co v něm je. Ruka pilných bude vládnout, kdežto lenoši budou otročit. Starosti člověka tlačí k zemi, ale dobré slovo působí radost. Spravedlivý prokazuje druhým přízeň, kdežto ničema svým klamem zavádí na scestí. Lenoch si neuloví, a proto nemá, co by upekl, ale pilný rozmnoží svůj majetek. Na cestě spravedlnosti je život, ale cesta bezbožnosti vede k smrti. Moudrý syn přijímá otcovo napomenutí, ale posměvač rady odmítá. Z dobrého ovoce svých rtů se sklízí dobrá úroda, kdežto proradný člověk vyvolává násilí. Kdo střeží svá ústa, střeží svůj život, odmlouvačnému hrozí zkáza. Lenoch touží, ale nadarmo, kdo pilně pracuje, bude nasycen. Spravedlivý nenávidí lež, kdežto ničema jedná hanebně a odpudivě. Spravedlnost je ochranou bezúhonného, ale přivádí hříšníka k pádu. Někdo nic nemá, avšak vydává se za bohatého, jiný je zámožný, ale sobecky předstírá chudobu. Bohatstvím se lze vykoupit z otročení, kdežto chudý žádnou možnost nemá. Světlo spravedlivých jasně svítí, zatímco lampa bezbožných uhasíná. Pýcha vyvolává jen spory, ale ti, kdo přijmou radu, ukazují svou moudrost. Majetek nabytý rychle a bez námahy se scvrkne, ale tomu kdo poctivě sbírá hrst po hrstce, přibývá. Dlouhé čekání člověka unaví, kdežto naplněná touha je stromem života. Kdo pohrdá přikázáním, jde do záhuby, odměněn bude, kdo přijme jeho radu. Učení moudrého je zřídlem života, držet se ho znamená uniknout smrti. Obezřetnost získává uznání a přízeň, cesta proradných končí zkázou. Moudrý dělá vše s rozvahou, kdežto hlupák se blamuje svou hloupostí. Pošetilý svými zprávami žene druhé do neštěstí, zatímco spolehlivý jimi uzdravuje. Hanba a chudoba je údělem toho, kdo pohrdá napomenutím, respekt má ten, kdo přijme radu. Splněná touha je sladká duši, ale hlupák se děsí opustit zlo. Moudrý bude ten, kdo se stýká s moudrými, kdo však táhne s hlupáky, dopadne špatně. Hříšníky stíhá zlo, spravedliví mají za odměnu dobro. Dobrý zanechá svým vnukům dědictví, majetek hříšníků je uchováván pro spravedlivé. Chudému i úhor vydá dostatek pokrmu, bezprávím se však mnoho zmaří. Prut nepoužívá ten, komu je jeho syn lhostejný, kdo ho má rád, zavčas ho i trestá. Spravedlivý má vždy pokrm k nasycení, kdežto břicho ničemů má nedostatek. Moudrá žena buduje svůj dům, kdežto nerozumná jej ničí. Kdo má bázeň před Hospodinem, jedná upřímně, kdo jím pohrdá, ten se nachází na scestí. Nerozumný člověk si domýšlivými řečmi chystá na sebe hůl, kdežto moudrý se svými rty chrání. Prázdné jsou žlaby, kde není starost o dobytek, kde je však v péči, bývá i hojná úroda. Věrný svědek mluví pravdu, zatímco křivý svědek roznáší lži. Posměvač marně hledá moudrost, kdežto rozumný ji snadno nachází. Od hlupáka utíkej, jak jen můžeš, od něj žádnou moudrost neuslyšíš. Moudrý člověk ví, jak správně žít, nerozumný sklízí jen zklamání. Přiznat chybu a hřích je hlupákovi k smíchu, kdežto dobrá vůle dojde uznání. Jen člověk sám zná svoji hořkost, ale ani o radost se nelze rozdělit. Dům bezbožníka přijde vniveč, zatímco stavení spravedlivých bude vzkvétat. Mnohou cestu považuje člověk za správnou, atímco na jejím konci čeká smrt. Někdo přikrývá bolest srdce smíchem, ale nakonec se jeho radost promění v zármutek. Odpadlíci od Boha se nasytí svým životem a dobří sklidí ovoce svých činů. Naivní člověk všemu uvěří, kdežto vše dobře uváží. Moudrý má bázeň před Bohem a vyhýbá se zlému, kdežto hlupák se v domýšlivosti spoléhá na sebe. Prchlivý člověk jedná bláznivě a prohnaný je nenáviděn. Hloupost je dědictví prostoduchých, kdežto korunou prozíravých je poznání. Zlí se musí sklonit před dobrými a bezbožní se pokoří u dveří spravedlivého. Chudému se vyhýbá i jeho soused, zatímco bohatý má mnoho přátel. Kdo pohrdá svým bližním, dopouští se hříchu, ale šťastný je ten, kdo má soucit s utlačovaným. Cožpak se neřítí do neštěstí ti, kteří připravují zlo? Lásku a věrnost sklízejí ti, kdo rozsévají dobro. Každá námaha a trápení přináší užitek, ale žvanění vede jenom k chudobě. Moudrým se stává bohatství korunou, zatímco hlupák zůstane hlupákem. Pravdivý svědek zachraňuje životy, kdežto lživý šíří zhoubu. V bázni před Hospodinem nachází člověk jistotu a bezpečí a útočiště pro své syny. Bázeň před Hospodinem je pramenem života, kdo z něho pije, unikne osidlům smrti. Ozdobou krále je množství lidu, úbytek národa je vládcova zkáza. Shovívavý překypuje rozvahou, ale ukvapený vystavuje své bláznovství. Klidné a pokojné srdce slouží ke zdraví těla, kdežto žárlivost a závist je jako kostižer. Kdo utlačuje nemajetného, haní jeho Stvořitele, kdo mu však prokazuje milosrdenství, ten oslavuje Boha. Vlastní zlobě podlehne ten, kdo jedná podle své vůle, kdežto spravedlivý má útočiště v životě i smrti. V srdci rozumného spočívá moudrost, kdežto hlupák svou potrhlost neukryje. Spravedlnost povznáší národ, zatímco hřích je k jeho hanbě. Moudrý vladař prokazuje přízeň těm, kdo mu rozumně slouží, kdežto na nestoudného dolehne jeho hněv. Laskavá odpověď odvrací nenávist, kdežto tvrdé slovo vyvolává hněv a rozpor. Moudrý svým jazykem přináší poznání a dobro, ale z úst hloupého vytéká bláznovství. Oči Hospodinovy na všechno dohlížejí, sledují dobré i zlé. Mírný jazyk je jako strom života, kdežto úskočný drtí ducha. Nerozumný pošetilec pouští otcovy rady do větru, kdo si je však bere k srdci, jedná moudře. V domě spravedlivého je mnoho pokladů, zisk svévolníka se promění v rozvrat a zkázu. Rty moudrých rozsévají užitek a poznání, ze srdce hlupáka nevzejde nic. Hospodin nenávidí oběť svévolníka, kdežto modlitbu upřímného přijímá s potěšením. Cesta bezbožných se Hospodinu hnusí, miluje však toho, kdo miluje spravedlnost. Trest stihne každého, kdo opustí správnou cestu, kdo nepřijímá výtku, zahyne. Smrt i zkázu má Hospodin pod dohledem, oč více mu záleží na srdcích lidí. Posměvač nemiluje toho, kdo ho napomíná, proto se moudrým vyhýbá. Radost v srdci se odráží ve tváři, kdežto starosti a trápení kormoutí ducha. Mysl rozumného dychtí po poznání, ale ústa hlupáků se sytí pošetilostmi. Všechny dny utlačovaných jsou naplněny trápením, uchovat si však dobrou mysl znamená mít stálou hostinu. Je lépe mít málo s posvátnou bázní před Hospodinem, než mít velký poklad a žít v neklidu. Lepší je jíst jen zeleninu, ale s láskou, než chutný biftek s nenávistí. Vznětlivý člověk vyvolává sváry, zatímco shovívavý hádky uklidňuje. Lenochova cesta je plná trní, Upřímný a spravedlivý jde cestou dlážděnou. Moudrý syn dělá otci radost, kdežto pošetilec, ten matkou pohrdá. Hlupák se raduje ze svého bláznovství, zatímco rozumný jde za správným názorem. Bez uvážlivé porady se plány zhroutí, dostatek rádců je zárukou úspěchu. Vhodná odpověď přináší radost; dobré je vhodné slovo v pravý čas. Cesta moudrých vede vzhůru, hluboko pod ním zůstanou osidla smrti. Hospodin strhne stavbu pyšných, kdežto meze bezbranní vdovy ochrání. Úskočné plány Hospodin nenávidí, ale těší se z každého bezelstného slova. Kdo bezostyšně dychtí po bohatství, boří svůj dům; kdo nenávidí úplatky, bude žít. Spravedlivý člověk zváží každé slovo, kdežto z úst ničemy soptí zlo. Hospodin je vzdálený od svévolných ničemů, modlitby spravedlivých však vyslýchá. Zářivý pohled naplňuje srdce radostí, dobrá zpráva osvěží ducha i kosti. Mezi moudrými se cítí jako doma ten, kdo je ochoten naslouchat životodárným domluvám. Kdo se vyhýbá pokárání, neváží si svého života, moudrost však získává ten, kdo přijme výtku. Bázeň před Hospodinem je cesta k pravé moudrosti, pokora stojí vždy nad lidskou slávou. Pro člověka je přirozené, že uvažuje o tom, co řekne, ale jeho slova by měl nakonec usměrnit Hospodin. Člověk se snaží obhájit všechno svoje konání, ale Bůh zkoumá všechny naše pohnutky. Spoléhej na Hospodina ve všem, co činíš a tvé plány se zdaří. Hospodin všechno učinil s určitým záměrem a s bezbožníkem počítá k neblahému dni soudu. Hospodin si oškliví každého nafoukance; buďte si jisti, že nezůstane bez trestu. Provinění lze smířit milosrdenstvím a láskou; v bázni před Hospodinem se lze vyvarovat zla. Jestliže se Hospodinu líbí jednání člověka, způsobí, že má pokoj i od svých nepřátel. Lepší je získané méně, ale poctivě, než velké bohatství podvodně a s bezprávím. Člověk si dělá plány, ale poslední slovo má Hospodin. Bůh vede krále k pevným rozhodnutím, proto je jeho rozsudek jistý. Správné váhy a misky jsou určeny Hospodinem, on určil i správná závaží v pytlíku. Dobrý panovník nenávidí podlé jednání! Jen poctivé jednání upevňuje jeho trůn. Těší ho každý, jehož ústa nejsou falešná, v oblibě má ty, kdo vždy mluví pravdu. Králův hněv je poslem smrti; jen moudrý muž ho uklidní. V radostné králově tváři je život, jeho vlídnost je jako oblak s jarním deštěm. Získat moudrost je více než dostat zlato a rozumnost je cennější než stříbro. Charakterní lidé se vyhýbají zlu; ovládají své chování, a tak střeží svůj život. Pýcha předchází pád, povýšenost klopýtnutí. Je lépe žít v pokoře s prostými lidmi, než se dělit o zisk s pyšnými. Šťastný je ten, kdo dbá na Boží slovo, dobře je tomu, kdo spoléhá na Hospodina. Ten, kdo má moudré srdce, je nazýván rozumný; příjemná slova zvyšují váhu naučení. Rozvážnost je zdrojem života pro ty, kdo ji mají, kdežto napomínat pošetilé je pošetilost. Srdce moudrého dává jeho ústům uvážlivost a na jeho rtech rozmnožuje vědění. Laskavá slova jsou jako plást medu, jsou útěchou pro duši a lékem pro tělo. Leckterá cesta se zdá být přímá, ale nakonec vede k smrti. Dělníka nutí k práci hlad, pohání ho prázdný žaludek. Ničema odrývá jen zlo, jeho slova jsou jen jako spalující oheň. Proradný člověk vyvolává jen sváry, a klevetník rozděluje přátele. Ničema se snaží svést svého bližního a zláká ho na nedobrou cestu. Kdo klopí oči, má zlé úmysly, kdo svírá rty, ten zhoubu dokonal. Ozdobou člověka je koruna šedin; člověk ji získá na cestě spravedlnosti. Kdo je shovívavý, je více než hrdina, kdo se umí ovládat, je více než, kdo dobyl město. Rozhodnutí může člověk ovlivnit i losem, ale jak to dopadne, to rozhodne Hospodin. Raději kus suchého chleba k tomu klid než dům plný masa a hádky. Ničemného syna převyšuje rozvážný otrok, který nad ním panuje; s jeho bratry se rozdělí o dědictví. Hospodin zkoumá lidská srdce, Jako se čistí stříbro v kelímku a zlato v peci. Zlý člověk poslouchá řeči ze rtů ničemů, darebného lháře přitahuje zlomyslný jazyk. Kdo se posmívá chudému, ten tupí jeho Tvůrci, trest nemine toho, kdo se raduje z jeho neštěstí. Vnuci jsou ozdobou starců, synové jsou hrdí na své rodiče. Hlupákovi se nelíbí moudré řeči, a ušlechtilý ještě více ušlechtilý pohrdá lží. Jako kámen s tajemnou mocí je úplatek, i úspěch se za něj dá koupit. Komu jde o lásku, ten nemluví o poklescích; kdo je však přetřásá, rozbíjí důvěrná přátelství. Rozumnému pomůže pokárání více než sto ran hlupákovi. Zlý ničema spřádá plány ke vzpouře, proto jako zlý posel na něj přijde trest. Lépe je potkat medvědici zbavenou mláďat než hlupáka s jeho pošetilostí. Kdo zlem za dobro oplácí, ten zlo ze svého domu nevyžene. Kdo svár rozpoutá, jakoby vodní hráz protrhnul; proto se zastav dřív, než se rozpoutá bouře. Ospravedlnit viníka a odsoudit nevinného, to obojí je odporné Hospodinu. K čemu jsou peníze hlupákovi? Rád by koupil moudrost, ale nemá rozum! Skutečný přítel miluje v každé chvíli, stává se bratrem v každém trápení. Ruku podává a zaručuje se tak za bližního, kdo rozum nemá. Kdo miluje sváry, ten miluje hřích, kdo staví vysoký dům, připravuje si pád. Člověk s falešným srdcem nebude šťastný; věrolomný jazyk vede jen ke zkáze. Kdo zplodil pošetilce, připravil si trápení; otec nerozumného nemůže mít radost. Radostné srdce je lékem na bolest, zármutek působí chřadnutí těla. Ničemný člověk přijímá úplatek, a tak ničí cesty práva. Rozumný má za svůj cíl moudrost, hlupák bloumá od ničeho k ničemu. Nerozumný syn působí svému otci trápení a hořkou bolest té, která ho porodila. Je nesprávné pokutovat spravedlivého a šlechetného bít pro upřímnost. Kdo ovládá svůj jazyk, je prozíravý, kdo jedná s klidem a rozvahou, je rozumný. Za moudrého lze považovat i hlupáka, pokud mlčí, a za mudrce, neotevře-li pusu. Od druhých se odlučuje, kdo hledá vlastní zájmy; bezohledně vyvolává sváry. Hlupák nepřijme moudrou radu druhých, ale stojí jen za svými názory. Kam vstoupí svévolník, přináší s sebou pohrdání; netupí však jen druhého, ale dělá hanbu sám sobě. Slova moudrého jsou jako hluboké vody, životodárný pramen, osvěžující potok. Není dobré nadržovat svévolníkovi a nezastat se spravedlivého. Rty hlupáka rozněcují svár, jeho ústa volají po výprasku. Svými ústy si hlupák připravuje zkázu, svými rty si chystá past. Slova klevetníka jsou jako lahůdky a člověk se jimi dlouho živí. Se svou prací kdo se loudá, je bratrem toho, kdo dílo pustoší. Hospodinovo jméno je bezpečná věž, spravedlivý v ní nalezne útočiště. Svůj majetek považuje boháč za pevnou tvrz, za vysokou hradbu ve svých představách. Pýcha člověka předchází jeho pád; za pokorou přichází sláva. Pro člověka je hanbou a bláznovstvím, skáče-li ukvapeně do řeči druhému. Statečný člověk překoná bolesti těla, kdo ale přemůže zlomenou mysl? Srdce rozumného usiluje získat poznání, ucho moudrého je vyhledává. Dar otvírá člověku cestu, přivádí ho až vysoce postaveným. Při každé rozepři se zdá, že právo je na straně toho, kdo mluví první, odpůrce však prokáže, jestli má pravdu. Losem lze rozřešit nejasný spor a pokojně rozhodnout mezi svárlivými. Spíše získáš nedobytný hrad než srdce zklamaného bratra, sváry jsou jako závora u pevnosti. Pronesená slova jsou plody, které později sklidí a bude se jimi sytit. V moci jazyka je život i smrt, kdo ho moudře používá, nasytí se jeho plody. Kdo nalezl dobrou manželku, získal bohatství a přijal dar od Hospodina. Chudý člověk se musí domáhat přízně, kdežto bohatý se tvrdě vynáší. Hledat přátelství za každou cenu není k užitku, pravý přítel je však více nežli bratr. Lépe je být chudý, ale bezúhonný, než bohatý a žijící nepoctivě. Je bláznovství mít pošetilá přání, ale být k tomu ještě ukvapený, to vede k hříchu. Člověk si škodí svým pošetilým jednáním, ale pro nezdar se hněvá na Hospodina. Bohatství rozmnožuje počet přátel; ale chudého nemá kdo opustit. Křivý svědek nezůstane bez trestu, nevyhne se mu ten, kdo šíří lži. Urozenému se mnozí vtírají do přízně, se štědrým se kdekdo přátelí. Jestliže se chudáka straní i jeho nejbližší, oč více ho opouštějí přátelé Kdo má rád svůj život, usiluje o moudrost, kdo se snaží být rozumný, dosahuje úspěch. Křivý svědek nezůstane bez trestu, záhuba potká toho, kdo šíří lži. Nehodí se, aby hlupák žil v blahobytu, natož aby otrok vládnul nad panovníkem. Rozvážnost vede člověka ke shovívavosti a je mu ke cti, umí-li odpouštět. Jako řev lva nahání hrůzu, tak i hněv panovníka, kdežto jeho vlídnost působí jako vláha na rostlinu. Neštěstím pro muže je nerozumný syn a hašteřivá žena je jako zatékající střecha. Majetek a dům lze zdědit po rodičích, ale moudrá žena — to je dar od Hospodina. Zahálčivost otupuje až do mrákoty líný člověk musí hladovět. Kdo dbá na přikázání zákona, chrání svůj život kdo jimi pohrdá, ten zahyne. Dobročinnost prokázaná potřebnému je půjčka, kterou Hospodin splatí. Trestej syna, dokud je naděje, pomoz mu, dříve než zahyne. Jestliže hněvivě vzplaneš, také ho tím potrestáš, jestliže odpustíš, budeš později více trestat. Neodmítej rady a napomenutí, abys získal moudrost. Člověk si vytvoří mnoho plánů, jisté však je jen to, co řídí Bůh. Člověk touží po nechřadnoucí lásce, proto je mu čestný chudák bližší než lhář Bohabojný člověk jde cestou k životu, je nasycen, bezpečně bydlí a unikne zlu. Lenoch může vztahovat ruku k míse, ale jídlo do úst nedonese. Potrestej posměvače a mnozí hlupáci se poučí, domlouvej rozumnému, ten si to vezme k srdci. Hanebný je ten, kdo sužuje otce a odcizuje se matce. Můj synu, odvrhni moje rady a napomenutí a sejdeš z cesty moudrých. Úplatný svědek zesměšňuje právo a ústa ničemů se živí zlem. Na posměvače čekají tresty a na hřbet hlupáků nářez. Víno dodává klamnou odvahu a opojný nápoj vede k výtržnostem; vedou k vrávorání a zbavují moudrosti. Oprávněný hněv panovníka budí hrůzu jako řev mladého lva; kdo ho vydráždí, zahrává si s životem. Je ke cti člověku, zabrání-li hádce, jenom hlupák se do ní pouští. Neoře-li lenoch na podzim, marně hledá o žních úrodu. Úmysly v srdci muže jsou jako hluboká voda jen moudrý člověk z ní čerpá. Mnoho je těch, kteří staví na odiv svou dobrotu, komu však lze věřit? Šťastné jsou děti toho, kdo žije bezúhonně. Zasedne-li král na svůj trůn, aby soudil, Obezřetně oddělí zlé od dobrého. Kdo může říci: „Zachoval jsem si čisté srdce, jsem bez viny, bez hříchu“? Dvojí závaží a dvojí metr — obojí Hospodin nenávidí. Už na dítěti se pozná, vyroste-li z něj čestný a upřímný člověk. Slyšící ucho a vidoucí oko — obojí učinil Hospodin. Nelibuj si ve spánku, abys nezchudnul, buď bdělý a nepoznáš hlad. Kupující haní pokrytecky zboží: „Je špatné, špatné“, sotva však odejde, chlubí se, jak dobře nakoupil. Zlata a drahých perel je dostatek, nejcennějším skvostem jsou však moudré rty. Vezmi šaty tomu, kdo se zaručil za cizince; místo na nich, žádej zástavu na něm. Chléb získaný klamem zpočátku chutná, ale nakonec mezi zuby skřípe jako písek. Plánuješ-li, raď se, chceš-li vést boj, dobře rozvažuj. Pomluvač nikdy neudrží tajemství a zradí; nesvěřuj nic důvěrného tomu, kdo je mnohomluvný. Kdo zlořečí otci nebo matce, tomu zhasne světlo v hluboké tmě. Nečestně získané jmění je bez požehnání. Neříkej: „Odplatím se za zlo!“ Počkej na Hospodina, on se tě zastane. Hospodinu se hnusí dvojí závaží, zavrženíhodné jsou falešné váhy. Kroky člověka řídí Hospodin. Jak bychom mohli pochopit cesty, kterými nás vede? Je pastí pro člověka něco unáhleně slíbit a teprve potom o správnosti slibu uvažovat. Moudrý král pročišťuje svévolníky jako rolník obilí, dá je přejet koly mlátícího vozu. Hospodin prosvěcuje nitro člověka, prozkoumává nejskrytější místa jeho duše. Milosrdenství a věrnost chrání krále, milosrdenstvím upevňuje svůj trůn. Ozdobou mladíků je jejich síla, krásou starců jsou šediny. Modřiny a šrámy jsou lékem na zlo, šlehy prutem čistí skvrny duše. Královo srdce je v ruce Hospodinově jako potok; ubírá se podle jeho uvážení. Člověk považuje všechny cesty za správné, Jeho srdce však posuzuje Hospodin. Více než obětí si Hospodin váží spravedlnosti a práva. Svévolník si zakládá na tom, co je hříchem, pýcha a nadutost mu čiší z očí. Pracovitému jsou plány k užitku; ukvapený zisk je ztrátou. Lživým jazykem získaný poklad je jako lehký opar, jako smrtelná past. Ničemové zahynou ve vlastní pasti, protože nečinili, co je správné. Křivolaká je cesta hříšníka, chování čistého člověka je přímé. Lépe je bydlet v koutku na střeše než žít v jednom domě se svárlivou ženou. Ničema touží jenom po zlu, ani přítel si nezíská jeho přízeň. Bij toho, kdo se posmívá a jiný hlupák se poučí, Domlouvej rozumnému, ten si to vezme k srdci. Hříšníkův dům je spravedlivému výstrahou; svévolníka zahubí jeho vlastní zloba. Kdo nechce slyšet volání chudáka, Bude jednou nadarmo volat o pomoc. Tajný dar ukonejší hněv a úplatek strčený do kapsy přemůže zlost. Správné jednání přináší člověku radost, kdežto konat zlo nahání strach. Kdo opustí rozumnou cestu, směřuje do říše smrti. Cestou k chudobě je záliba v zábavách, nezbohatne ten, kdo miluje víno a hodování. Spravedlivý bude za své viny vykoupen, bezbožného potká to, co pro něho zamýšlel. Lépe je žít na poušti než s hašteřivou a zlou ženou. Moudrý ve svém domě shromažďuje poklad, kdežto hlupák jej lehkovážně promrhá. Kdo usiluje o spravedlnost a milosrdenství, ten získá život, Boží ospravedlnění a čest. Moudrý se zmocní města se silnou posádkou a zboří pevnost, na kterou spoléhali. Kdo si dává pozor na svá slova, uchrání se před mnohým trápením. Posměvač — to je drzý a pyšný muž, jeho opovážlivost nezná mezí. Lenocha zahubí nenaplněné touhy, protože jeho ruce se štítí práce. Neukojené choutky ho denně sžírají, kdežto spravedlivý neskrblí, a přece má z čeho rozdávat. Hospodin má odpor k oběti svévolníka, zvláště když ji přináší s vypočítavostí. Lživý svědek musí zahynout, ale kdo vypoví podle pravdy, co viděl a slyšel, ten bude mít poslední slovo. Ničema dokáže vystoupit s nestoudnou tváří; ohleduplný a čestný jedná s rozmyslem. Před Hospodinem neobstojí žádná lidská moudrost, žádný úmysl ani lidský záměr. I když je jezdec svým koněm sebelépe vyzbrojen, o vítězství nakonec rozhodne Hospodin. Dobré jméno je nad všechno bohatství a uctivý respekt je víc než zlato a stříbro. Před Hospodinem jsou si rovni bohatý i chudý, oba vzešli z jeho ruky. Chytrý vidí nebezpečí a skryje se, hlupák jde dál a doplatí na to. Odměnou za pokoru a bázeň před Hospodinem je bohatství, pocta a život. Na cestě zvráceného člověka jsou pasti a trní, kdo se chce zachránit, vyhne se jim. Už v dětství vychovej chlapce jak správně žít a zůstane takový až do stáří. Bohatý vždy panuje nad chudáky; dlužník se stává otrokem věřitele. Kdo rozsévá nespravedlnost, sklidí trápení, bude bit holí své vlastní drzosti. Dobrosrdečný pohled bude odměněn požehnáním, protože se rozděluje o svůj chléb s nemajetným. Vyžeň posměvače a hádka odejde s ním, skončí hádky a nadávky. Hospodin miluje toho, kdo má čisté srdce, a přívětivého v řeči si oblíbí i král. Hospodin usměrňuje toho, kdo se řídí jeho moudrostí, ale slova ničemů v nic obrací. Lenoch se vymlouvá: „Venku je lev! Když půjdu na ulici, zakousne mě!“ Ústa svůdných žen jsou jako hluboká jáma; kdo na sebe přivolá Hospodinovu nepřízeň, upadne do ní. Zmocní-li se chlapcova srdce pošetilost, metla ji vyžene. Kdo ve svůj prospěch utlačuje chudáka nebo dává bohatému, činí to jen ke své škodě. Dobře poslouchej slova moudrých a dávej na ně pozor, jsou důležitá! Uložíš-li je ve svém srdci, přinesou ti radost a budeš z nich čerpat pro svá slova. A tak ti dnes kladu na srdce, abys vždy spoléhal na Hospodina a důvěřoval mu. Vždyť jsem ti ji dříve dával rady a ponaučení, abys je mohl spolehlivě a pravdivě předávat těm, kteří přijdou, aby jim poradil. Nepoškozuj chudého proto, že nemá postavení, buď jeho zastáncem při soudu, protože Hospodin se ho zastane a smrtí potrestá ty, kdo mu škodí. Nepěstuj přátelství s popudlivým člověkem a se vznětlivým se nestýkej, abys nakonec nejednal jako on a nenastražil si past na svůj život. Dej si pozor, aby ses nestal ručitelem za dluhy druhého. Nebudeš-li moci zaplatit, přijdeš i o vlastní postel. Mezníky a hranice, které určili tvoji otcové jsou nedotknutelné, proto je neposunuj. Věz, že zdatný a pečlivý pracovník nezůstane u bezvýznamné práce, ale získá si postavení. Usedneš-li ke stolu s vysoce postaveným, chovej se podle toho. Nasadíš si nůž na vlastní hrdlo, když budeš nestřídmý. Nedej se svést jeho pochoutkami, ty nepatří mezi pokrm ke zdravému nasycení. Nehoň se za bohatstvím, Seber rozum a usiluj o to, co má trvání. Vždyť sotva je získáš, vypadne ti z ruky; nasadí si křídla a jako orel k nebi uletí. Nenechej se hostit hamižným člověkem a neprahni po jeho lahůdkách! Jako je odporný on, takové bude i to, co ti nabízí. Pobídne tě: Jen jez a pij! ale v srdci si myslí něco jiného. Nakonec nazloben zvrátíš, co jsi snědl a budeš litovat každé lichotky, kterou jsi mu řekl. Nesnaž se radit hlupákovi, protože každou dobrou radou pohrdne. Neposunuj staré mezníky vdov a nesnaž se získat pole sirotků; mají mocného zastánce, který je před tebou ochrání. Buď přístupný dobrým napomenutím a nezacpávej si uši před moudrými radami. Nezdráhej se potrestat chlapce, švihneš-li ho prutem, nezemře, jestli mu dáš výprask, odvrátíš ho od záhuby. Můj synu, jestliže si budeš moudře počínat, budu z toho mít i já radost, budu se těšit, když budu slyšet, jak moudře mluvíš. Nenechej se unášet horlivostí proti hříšníkům, ale buď nadšený v uctivé bázni před Hospodinem. Budoucnost ti dá za pravdu a tvá naděje tě nezklame! Poslouchej, můj synu, a buď moudrý, rozhodni se pro rovnou cestu! Straň se pijanů vína a nevyhledávej žrouty masa, protože opilci a žrouti zchudnou a nakonec budou spát v hadrech. Poslouchej otce, který ti dal život a nepohrdej svou matkou, když přijde do let. Kup si pravdu — a nikdy se jí nezbavuj. drž se moudrosti, kázně a rozvahy! Otec zbožného syna může jásat, a kdo má moudrého syna, může se z něho těšit. Ať se raduje tvůj otec i tvá matka, ať jásají tvoji rodiče. Můj synu, dej mi své srdce, vydej se na moji cestu, kterou jsem ti ukázal. Prostitutka — to je hluboká jáma, cizí žena je jako úzká studna, jako past; jako loupežník klade léčky a rozmnožuje řady nevěrných mužů. Kdo vzdychá? Kdo naříká? Kdo hledá hádky? Kdo vede blábolivé řeči? Kdo se bije bez příčiny? Kdo chodí se zkaleným zrakem? Ti, kdo dlouze vysedávají u vína, Ti, co si libují v míchaných alkoholických nápojích. Nehleď na víno, jak se červená, jak se perlí v poháru, jak lehce sklouzne hrdlem. Nakonec uštkne jako had a štípne jako zmije. Tvé oči budou vidět ztřeštěné věci a budeš mluvit nesmysly. Budeš jako ten, co usíná na vzdutím moři, jako ten, co se drží na vrcholu stožáru. Řekneš si: ‚Bili mne, ale nebolelo to, mlátili mne, ale necítil jsem to. Až se probudím, zkusím to znovu.’ Nezáviď zlým lidem a nehledej s nimi přátelství; přemýšlejí jen o násilnostech a vedou řeči, jak připravit trápení. Moudrostí se buduje dům a rozumností se upevňuje. Poznáním a znalostí se naplňují jeho pokoje útulným a drahocenným majetkem. Moudrý dokáže mnohem víc než silák, a kdo je rozumný, převyšuje toho, kdo spoléhá jen na svou sílu. S rozvahou se lépe vede boj a dostatek rádců přispěje k vítězství. Pošetilec nedosáhne na moudrost, a když má vynést svůj úsudek, mlčí. Za zákeřného a intrikáře považují toho, kdo spřádá zlo. Chytračení a pletichaření je hřích, jízlivý člověk se lidem hnusí. Jestliže se ukážeš jako slaboch v krizi, když o něco jde, jak se projevíš ve dnech pohody? Zastaň se těch, které posílají na smrt a vysvoboď ty, které vedou na popravu. Chceš se vymluvit, žes o tom nevěděl? Ten, který zkoumá lidská srdce, všechno vidí, ten, který střeží tvůj život, všechno ví a odplatí každému podle jeho činů. Můj synu, jez med, je dobrý, plást medu bude lahůdkou ve tvých ústech. A stejně tak prospívá moudrost tvojí duši. Budoucnost bude tvá a naděje tě nezklame. Bezbožníku, nestroj úklady proti domu spravedlivého a nepustoš místo, které má pro odpočinek. Zbožný klesne třeba sedmkrát, ale vždy povstane; svévolník, ten se řítí do neštěstí. Neraduj se, když tvůj nepřítel klopýtne, nejásej nad jeho pádem, aby Hospodin neodvrátil svůj hněv od něho proti tobě. Nepobuřuj se proti bezbožným a nezáviď svévolníkům. Pomysli jen, jaká budoucnost je čeká: jejich světlo zhasne. Můj synu, měj úctu před Hospodinem a králem, nezaplétej se s nestálými lidmi; náhle na ně přijde záhuba. dřív než pomyslíš, zahynou. Také toto jsou přísloví moudrých: Je špatné, nebýt na soudu nestranný. Kdo řekne o viníkovi, že je spravedlivý, toho lidé proklínají a národy mu zlořečí. Ovšem těm, kteří správně rozhodnou, se dobře povede a budou mít požehnání. Dobrá odpověď je jako polibek na rty. Konej všechno ve správném pořadí: Nejprve obdělej pole a zajisti obživu, potom postav dům a zajisti si domov. Nebuď bez důvodně svědkem proti svému bližnímu a nemluv o něm to, co není pravda. Neříkej: ‘Jak on mně, tak já jemu! Odplatím mu, jak si zaslouží!’ Šel jsem kolem lenochova pole, kolem vinice nerozumného člověka; a co jsem viděl? Všechno bylo zarostlé plevelem, všude samá kopřiva a její kamenná zeď byla pobořena. Když jsem to viděl, vzal jsem si z toho ponaučení: Stačí trochu pospat, trochu zdřímnout, trochu založit ruce a polehávat - a chudoba přijde jako tulák, nouze se tě zmocní, jako ozbrojený muž. Také toto jsou přísloví Šalomounova, která sebrali mužové judského krále Chizkijáše. K Boží slávě patří, že působí v skrytu, ke cti králů slouží, když skryté věci zkoumají. Výšiny nebes, hlubiny země a srdce králů nelze prozkoumat. Jen tehdy, když zlatník odstraní ze stříbra strusku, dokončí dokonalé dílo. Jen tehdy, když se král zbaví ničemného svévolníka, upevní svůj trůn spravedlností. Nevynášej se před králem, nevtírej se do jeho přízně a sám neusiluj být jeho poradcem. Je lepší, když tě sami vyzvou: „Pojď, potřebujeme tě!“ než tě poníží, protože tě odstaví stranou, jak se to často stává. Nevstupuj unáhleně do sporu, když jsi právě o někom něco zjistil; mysli na to, co bys dělal, kdyby tě tvůj bližní svým svědectvím zahanbil. Máš-li spor se svým bližním, vyřiď si ho sám a nevynášej při tom tajemství někoho jiného; dozvěděl by se to a svými pomluvami by se obrátil proti tobě. Jako zlatá jablka na stříbrné míse Jsou slova pronesená v pravou chvíli. Jako zlatý prsten, jako klenot z ryzího zlata Je moudrá rada pro vnímavé ucho. Spolehlivý posel s dobrou zprávou je jako chladivý sníh v žáru žní; tak osvěží duši svého pána. Vítr věštící bouři a oblaka bez kapky deště — to je ten, kdo slíbí dar, ale nikdy ho nedá. Trpělivostí přemluvíš i vlivnou osobu a vlídnou řečí zlámeš i kosti. Našel jsi med? Jez ho s mírou; Dej pozor, ať se jím nepřejíš a nezvrátíš ho. Svého bližního navštěvuj jen zřídka, jinak se tě přesytí a začne tě nenávidět. Kdo vydává proti svému bližnímu křivé svědectví je jako kladivo, meč a ostrý šíp. Počítat s proradným člověkem v čase neštěstí je stejné jako spoléhat se na vykotlaný zub nebo vymknutou nohu. Kdo zarmoucenému zpívá písně, je jako ten, kdo v zimě svléká druhému šaty nebo mu nalévá do rány ocet. Hladoví-li ten, kdo tě nenávidí, nasyť ho chlebem a má-li žízeň, napoj ho vodou; nahrneš tím na jeho hlavu řeřavé uhlí a Hospodin ti odplatí. Severní vítr přináší déšť a pomlouvačný jazyk způsobí hněvivý obličej Lépe je bydlit někde v koutku na střeše než s hašteřivou ženou v jednom domě. Dobrá zpráva z daleké země je jako studená voda pro utrmáceného člověka. Spravedlivý, který se chová vrtkavě před svévolníkem, je jako zkalený pramen a zkažená studánka. Sníst mnoho medu není zdravé, proto šetři slova chvály a uznání. Muž, který nedovede ovládnout je jako město s rozbořenými hradbami. Jako sníh k létu a déšť ke žním, tak se hodí k hlupákovi sláva. Stejný vliv jako poletování vrabce a oblétání vlaštovky má nezasloužená kletba. Nesplní se a neuškodí. Na koně bič, na osla uzdu, na hlupákův hřbet hůl. Neber vážně pošetilcovy hloupé otázky, abys nebyl jako on. Odpověz hlupákovi podle jeho řeči, aby si pak nezakládal na své moudrosti. Poslat po hlupákovi vzkaz je stejné jako si nohy uběhat a vypít mnoho hořkého. Hlupákova řeč má stejnou sílu, jakou mají ochablé nohy chromého. Prokázat poctu hlupákovi je stejně nebezpečné jako vložit do jeho praku kámen. Moudrá průpověď v ústech hlupákových je jako trn vražený do ruky opilcovy Jako střelec, který všechny kolem zraní, je ten, kdo najímá opilce a blázna. Hlupák, který opakuje svoje pošetilé jednání, je jako pes, který se vrací k tomu, co zvrátil. Setkáš-li se s někým, kdo si zakládá na své moudrosti, pak věz, že hlupák je na tom lépe než on. Lenoch se vymlouvá: „Na ulici je lev! Na náměstí je lvice!“ Jako se dveře otáčejí na svých pantech, tak se lenoch obrací na své posteli. Lenoch vztáhne ruku k míse, ale je mu už zatěžko podat jídlo k ústům. Lenoch si připadá moudřejší než sedm zkušených, kteří moudře mluví a odpovídají. Kdo se míchá do sporu, po kterém mu nic není, je jako ten, kdo chytá za uši zaběhlého psa. Jako šílenec, který pouze z dlouhé chvíle vystřeluje šípy a ohnivé střely, tak jedná ten, kdo podvádí bližního a říká: „Já jsem jen žertoval!“ Když není dřevo, zhasne oheň, když není pomluvač, utichne svár. Čím je uhlí pro výheň, čím je dříví pro oheň, tím je hašteřivý muž pro zapálení sporu. Slova toho, kdo pomlouvá, jsou jako lahůdka; sestupují až do útrob těla. Sladkost na rtech, ale zlo v srdci, jsou jako postříbřený hliněný střep. Kdo nenávidí, má na rtech přetvářku, ale v srdci ukrývá lest. Nevěř mu, i když mluví vlídně; v jeho srdci je sedmero ohavností. Svou nenávist šalebnými slovy může zakrývat, ale ve shromáždění vyjde jeho zloba najevo. Kdo jiným kope jámu, sám do ní spadne, kámen, který valí na jiného, nakonec padne na něj. Falešný jazyk nenávidí ty, kterým ubližuje, sladká ústa připravují pád. Nechlub se zítřejším dnem, vždyť nevíš, co přinese dnešek. Ať tě chválí jiní, a ne ty sám, cizí ústa, ne tvoje rty. Těžký je kámen, i závaží z písku má svou váhu, ovšem těžší než obojí je nenávist zlého člověka. Hněv je zlý a vztek může být nezkrotný, ale kdo obstojí před žárlivostí? Lepší je zjevné napomínání než utajovaná láska. Lépe je snášet upřímné jsou rány od toho, kdo miluje, než zrádné polibky od toho, kdo nenávidí. Sytý rozšlape i plástev medu, ale hladovému bude chutnat i hořké. Kdo je vyhnán z místa, kde zapustil kořeny, je jako pták, který vypadl z hnízda. Jako vůně parfému a kadidla potěšuje (srdce) člověka, tak přináší radost laskavá rada od přítele. Svého přítele ani přítele svého otce neopouštěj, ale v den svého trápení nechoď do domu vlastního bratra. Lepší je blízký soused než vzdálený bratr, od kterého bys čekal pomoc. Můj synu, buď moudrý a potěš mě, abych mohl umlčet toho, kdo mne trápí. Chytrý vidí nebezpečí a ukryje se, Hlupák jde dál a doplatí na to. Vezmi šaty tomu, kdo se zaručil za cizince, místo na nich, žádej zástavu na něm. Podezřelý je ten, kdo hned ráno druhého hlasitě zdraví; je to, jako by mu skrytě zlořečil. Svárlivá žena je jako okap, kterým zatéká v době deště; kdo ji chce ovládnout, jako by chtěl zastavit vítr, jako by chtěl v hrsti olej zadržet. Železo se ostří železem, charakter se vytváří v jednání s druhými. Kdo pečuje o fíkovník, bude sklízet jeho plody, kdo je svědomitý ke svému pánu, získá si vážnost. Jako se na vodě zrcadlí tvář, tak se srdce člověka odráží v jeho jednání. Jako se nikdy nenasytí říše mrtvých, tak je nenasytné i lidské srdce. Čím je pro stříbro kelímek a pro zlato tavící pec, tím je dobrá pověst pro člověka. I kdybys hlupáka v hmoždíři roztloukl, hloupost z něj nevytlučeš. Dávej dobrý pozor na to, jak vypadají tvé ovce, starej se svědomitě o svá stáda, protože žádný blahobyt sám od sebe netrvá věčně; i potomek krále může přijít o svou čelenku. Vyroste tráva a sklížíš seno, na horách sbíráš byliny, z beránků máš oděv, prodáš kozly a koupíš pole, kozí mléko máš pro sebe i pro rodinu a ještě zbývá pro obživu těch, kdo pro tebe pracují. Bezbožníci utíkají, i když je nikdo nehoní, ale spravedlivý se cítí bezpečný jako mladý lev. Když vládne v zemi hřích, derou se mnozí k moci, ale pod vedením rozumného ustálí se poměry. Boháč, který utiskuje chudé, je jako prudký liják, který zničí úrodu. Ti, kdo opouštějí Zákon, vychvalují bezbožného, ale ti kteří Zákon ctí, staví se mu na odpor. Zlí lidé nemají pro Zákon pochopení, ale ti, kdo hledají Hospodina, rozumí všemu. Lepší je chudý, který žije bezúhonně než boháč, který jde životem pokřivenými cestami. Rozumný syn dodržuje Zákon, kdo se spolčuje se zhýralci, dělá otci hanbu. Kdo svůj majetek rozmnožuje úroky a lichvou, shromažďuje ho pro toho, kdo má soucit s nemajetnými. Odvrací-li se někdo od Zákona, i jeho modlitba je ohavností. Kdo svádí spravedlivé na špatnou cestu, spadne nakonec do vlastní jámy, ale bezúhonní získají požehnání. Boháč se může považovat za dobrého, rozumný chudák jej však prohlédne. Je nádherné, když jásají spravedliví, když však plesají svévolníci, lidé se ukrývají. Nedobře se daří tomu, kdo ukrývá svá přestoupení, kdo je však vyzná a opustí, získá milost a požehnání. Šťastný je ten, kdo má bázeň před Bohem, kdo však zatvrdí své srdce, upadne do neštěstí. Bezbožný panovník nad zotročeným lidem je jako řvoucí lev a útočící medvěd. Nerozumný vládce s malým příjmem, je velký vyděrač. Kdo nenávidí hanebný zisk, bude dlouho žít. Člověk poskvrněný krví druhého je psanec směřující k jámě. Nikdo mu nepomáhej! Kdo žije bezúhonně, bude zachráněn, ale kdo jde po křivých cestách, padne do jámy. Dostatek chleba má ten, kdo se stará o svá pole, kdo se však honí za marnostmi, nasytí se bídou. Věrný muž má bohaté požehnání, ale trestu neujde ten, kdo chce rychle zbohatnout. Není dobré stranit někomu; mnozí se zaprodají k hanebnosti pro skývu chleba. Závistivec se honí ze majetkem a netuší, že na něho čeká bída. Kdo druhému domlouvá, setká se nakonec s větší vděčností než ten, kdo úlisně pochlebuje. Kdo okrade rodiče a řekne: „To není hřích“, není lepší než těžký zločinec. Chamtivý člověk rozdmychává spory; kdo důvěřuje Hospodinu, bude mít hojnost. Kdo spoléhá na svůj rozum, je hlupák, ale kdo žije moudře, ten se zachrání. Kdo se rozdělí s chudobným, nebude mít nedostatek, Kdo se od něho odvrací, sklidí jen jeho kletbu. Když se vzmáhají bezbožní, lidé se skrývají, když však zmizí, spravedliví získávají vliv. Kdo se zatvrdí proti domluvám, náhle se zhroutí; nepomůže mu nikdo. Národ se raduje, když spravedliví získávají vliv, vládne-li však bezbožný, lidé naříkají. Radost otci působí ten, kdo miluje moudrost, mrhá však majetek ten, kdo se stýká s nevěstkami. Spravedlivý král prospívá své zemi, kdo ji však vydírá mnohými daněmi, ničí ji. Kdo lichotí svému bližnímu, nastavuje past jeho nohám. Ničema nastavuje léčku sám sobě, spravedlivý se může vždycky radovat. Spravedlivý vnímá trápení a spory chudých, ale ničemu to nezajímá. Klevetníci vnášejí do města napětí, Moudří svým vlivem usilují o klid. Když se moudrý soudí s pošetilcem, Pak s klidem vzdoruje jeho úšklebkům i křiku. Krvelační lidé nenávidí bezúhonného; ale upřímní se snaží zachránit mu život. Hlupák se neudrží a vybuchne, ale moudrý se vždycky ovládne. Naslouchá-li panovník lživým řečem, jednají jeho poradci a ministři jako ničemové. Chudý a mocný žijí vedle sebe a oba přijímají život a světlo od Hospodina. Jestliže panovník spravedlivě hájí práva chudých, upevňuje natrvalo svůj trůn. Prut a napomínání otevírají cestu k moudrosti, ale nezdárný syn je k hanbě rodičům. Uchvacují-li bezbožní moc, rozmáhá se hřích, spravedliví však uvidí jejich pád. Trestej svého syna a odmění se ti pokojem a radostí. Nenaslouchá-li národ Božímu slovu, národ upadá! Dobře se daří tam, kde zachovávají Hospodinův zákon. Otroka nelze vychovávat slovy; on jim rozumí, ale neřídí se jimi. Vidíš-li člověka ukvapeného v řeči, pak věz, že blázen má větší naději než on. Kdo od mládí hýčká otroka, bude se nakonec chovat jako vzdorovitý syn. Hněvivý člověk je strůjce svárů, a popudlivý je příčinou mrzutostí a hříchu. Pýcha ponižuje člověka, ale pokora je mu ke cti. Kdo se dělí se zlodějem, škodí sám sobě; vyslechne jeho rozsudek, ale svědčit proti němu nemůže. Kdo je někomu zavázán a má z něho strach, je jako by se ocitl ve vlastní pasti; důvěra v Hospodina přináší jistotu a bezpečí. Mnozí si předcházejí panovníka, ale jen Hospodin zajistí každému právo. Poctivému a čestnému člověku se ničema hnusí, ničema nesnese vedle sebe spravedlivého. Slova Agúra, syna Jákeova z Massy. Takto zní jeho výrok k Itíelovi a Ukalovi: Unavil jsem se, Bože, jsem na konci svých sil. Jsem ze všech nejhloupější a nemám rozum. Nenaučil jsem se moudrosti ani jsem nezískal poznání o Bohu a jeho věcech. Kdo vystoupil na nebesa a zase se vrátil? Kdo svýma rukama uchopil vítr? Kdo svázal vody do svého pláště? Kdo stanovil všechny končiny země? Jaké je jeho jméno? Jaké jméno má jeho syn? Ty to jistě víš! Každé Boží slovo je jen pravda. On je štítem všem, kdo se k němu utíkají. K jeho slovům nic nepřidávej, jinak tě potrestá a nazve lhářem. O dvě věci tě žádám: neodpírej mi je, dříve než zemřu: Vzdal ode mne klamání a lež, nedávej mi ani chudobu ani bohatství; dej mi tolik chleba, kolik potřebuji, abych se nepřesytil a nezapřel tě; abych neřekl: „Kdo je Hospodin?“ Nedopusť abych tak zchudnul, že bych se stal zlodějem, a tak udělal hanbu tvému jménu. Nepomlouvej otroka před jeho pánem; mohl by se bránit tím, že by prosil Hospodina, aby tě potrestal, a ty bys pak trpěl za svou vinu. Co je to za pokolení, které proklíná své otce a nežehná svým matkám? Co je to za pokolení, které se považuje za čisté, ale od své špíny očištěno není? Co je to za pokolení, které má pyšné oči a povýšeně zvedá svá víčka? Co je to za pokolení, které má zuby jako meče a chrup jako ostré nože, a požírá ze země chudé a ubožáky ze společnosti? Pijavice má dvě dcery a ty jen žádají: Dej! Dej! Tři věci nelze nikdy nasytit a čtyři nikdy neřeknou: „Dost!“: Hrob a neplodné lůno ženy, půda nenasycená vodou a oheň, který nikdy neřekne: “Dost!“ Oko, které se posmívá otci a pohrdá poslušností matky, vyklovou havrani z údolí nebo je sezobou mláďata orla. Tři věci jsou pro mne záhadou a čtyři nemohu pochopit: Cestu orla po obloze, cestu hada po skále, cestu lodi na širém moři a cestu muže k dívce. Právě tak je nepochopitelná cesta cizoložné ženy; Užije si, utře si ústa a řekne: „Nic zlého jsem neudělala!“ Pod třemi věcmi se chvěje země a čtyři nemůže unést: pod otrokem, který se stane vládcem, pod bláznem, který má dostatek chleba, pod ženou, která se vdala bez lásky a pod služkou, která vyžene svou pani. Čtyři tvorové patří mezi nejmenší na zemi, a přece patří mezi nejmoudřejší: mravenci — nejslabší národ, a přece si v létě zajišťují pokrm na zimu; jezevci — národ bez síly, a přece si budují obydlí ve skalách; kobylky — nemají krále, a přece táhnou v semknutých hejnech; ještěrky — které chytneš pouhou rukou, a přece je i v královských palácích. Tři bytosti si pyšně vykračují a čtyři hrdě chodí: lev — rek mezi zvířaty, před nikým neustoupí; pyšný kohout, kozel a král, který kráčí před svým lidem. Jsi hlupák, když se vyvyšuješ; jestli si to uvědomíš, zastyď se a dej si ruku na ústa. Stloukáním smetany, vznikne máslo, ranami do nosu se spustí krev, dráždění k hněvu vyvolá hádku. Slova Lemúela, krále z Massy, která mu kladla na srdce jeho matka. Můj synu, co ti mám říci? Jsi ten, kterého jsem porodila a kterého jsem si vyžádala na modlitbách. Svou sílu nedávej ženám, nedávej ji v sázku podle příkladu jiných králů. Lemúeli, není správné, aby král byl pijan vína, stejně tak nemají pít opojné nápoje ti, co s ním spravují zemi, protože by v opilosti nedbali na Boží pravidla a nehájili by práva utlačovaných. Opojný nápoj dopřejte hynoucímu a víno ztrápeným lidem; ať se napijí a zapomenou na svoje trápení, ať stále nemyslí na svoje trampoty. Svá ústa otevři za práva všech slabých a obhajuj všechny trápené, zastaň se utištěných, kteří se sami nemohou bránit. Kdo najde statečnou ženu? Její cena daleko převyšuje drahé perly. Její muž ji celý srdcem důvěřuje a ona neustále rozmnožuje jeho bohatství. Po celý jeho život je mu ku pomoci a nikdy mu nezpůsobí škodu. Zajišťuje tak potřebnou vlnu a len a svýma rukama je ochotně spřádá. Podobá se obchodní lodi. která zdaleka přiváží potravu. Ještě před rozbřeskem vstává, připravuje pokrm pro rodinu a stará se i o sloužící děvčata. Má přehled o svých polnostech a když je potřebí, přikoupí další a to pak z výtěžku svých rukou i osází. Svá bedra činorodě posiluje a paže utužuje hbitou prací. Moudře zvažuje, jak se jí dílo daří. Její lampa nezhasíná ani v noci. Rukama se chopí přeslice a svými prsty si obratně vládne vřetenem. Její dlaň je vždy otevřená pro nuzného a ruce vztahuje k potřebnému. Nebojí se ani zimy; když sněží, všichni v domě mají dvojí oblečení. Sama zhotovuje přikrývky, její oděv je z jemného plátna a šarlatu. Její manžel je uznáván jako vážená osobnost, když zasedá s představiteli země. Zhotovuje nádherné oděvy a prodává je, také opasky dodává kupcům. Jejím šatem je síla a vznešenost, s úsměvem jde vstříc budoucnosti. Když otevře ústa, ozve se moudrost, na jazyku má jen přívětivá naučení. Bedlivě dohlíží na chod domácnosti a nikdy se nesytí chlebem lenosti. Její synové pro ni mají pochvalné uznání a také manžel ji chválí: Je mnoho statečných žen, ale ty je všechny převyšuješ. Půvab může být klamný a krása je pomíjivá, ale bohabojná žena zasluhuje pochvalu. Pomozte jí, ať užívá vše dobré, o co se přičinila, ať je i na veřejnosti odměněna uznáním a chválou. Slova Kazatele, Davidova syna, jeruzalémského krále: Marnost, samá marnost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno je marné. Jaký užitek má člověk ze vší lopoty, ze svého klopotného snažení, které vede pod sluncem? Přichází pokolení za pokolením a zase jedno po druhém mizí, ale země zůstává na věky. Slunce vychází a zapadá a opět spěchá k místu, odkud zase vyjde. Vítr vane k jihu, obrátí se k severu, v kruzích se točí, až se opět vrátí. Všechny řeky se valí do moře, a přece moře nenaplní; vrátí se ke svému prameni a znovu opakují svůj koloběh. Všechno je tak únavné, že je škoda o tom mluvit; oko se nikdy nenasytí díváním a ani ucho nikdy nebude mít dost toho, co slyší. Co bylo, bude i nadále, a bude se pokračovat v tom, co se dělalo; nic nového pod sluncem. Je možno o něčem říci: „Podívej se, to tu ještě nebylo!“? Vše zde už bylo dávno před námi. Nemáme zprávy o všem, co se dělo v dávnověku, a ti co přijdou po nás, také nepostihnou vše, co se stane. Já, Kazatel jsem byl v Jeruzalémě králem nad Izraelem. Umínil jsem si, že moudře prozkoumám všechno, co se děje pod nebem. Lidé se trápí a lopotí, ale je to jejich úděl, který jim Bůh uložil. Viděl jsem všechno, co se děje pod sluncem a poznal jsem, že všechno je jen marnost a honba za větrem. Co je křivé, nedá se narovnat a co chybí, nelze spočítat. Řekl jsem si: „Jsem vzdělanější a moudřejší než všichni králové, kteří přede mnou vládli v Jeruzalémě, mnoho jsem poznal a mnoho si ve vlastních zkušenostech ověřil.“ Usmyslil jsem si, že se budu pídit nejenom po moudrosti, ale že se nebudu stranit ani ztřeštěných a bláznivých. Poznal jsem však, že i to je všechno marnost a planá honba za větrem, protože s moudrostí roste i hořkost a s poznáním přibývá bolest. Řekl jsem si tedy: „Začnu se radovat, chci se mít dobře, a tak si budu užívat“, ale i to byla marnost! Když jsem se měl smát, říkal jsem si: „Proč? Vždyť je to ztřeštěnost!“ A pro radost jsem také nenašel důvod. Rozhodl jsem se proto, že se rozptýlím vínem. Nebylo však snadné hledat odpověď, proč lidé pijí, protože všechno mé poznání a moudrost mi bránily chopit se té pomatenosti. Usmyslil jsem si, že vykonám velké věci: vystavěl jsem domy a založil vinice, vysázel jsem sady a zahrady a v nich naštěpoval všechny druhy ovoce. Vybudoval jsem vodní nádrže a vodou z nich jsem zavlažoval zahrady a lesy. Získal jsem služky a služebníky, nakoupil i otroky a jejich počet rostl o ty, kteří se u mne narodili. Měl jsem velká stáda dobytka a skotu - mnohem více než všichni, kteří přede mnou vládli v Jeruzalémě. Nahromadil jsem si zlato a stříbro a v množství pokladů jsem předčil jiné krále. Pořídil jsem si zpěváky a zpěvačky a velký zástup žen mi skýtal rozkoše, po kterých jiní touží. Stal jsem se větší a věhlasnější, než všichni, kteří přede mnou byli v Jeruzalémě, a navíc jsem byl obdařen moudrostí. Dopřál jsem si vše, co oči viděly a po čem srdce toužilo; to všechno jsem bral jako odměnu za svoji námahu. Když jsem se podíval na všechno, co jsem vykonal a na všechnu lopotu, kterou mne to stálo, musel jsem přiznat, že všechno je jen marnost. Marnost, samá marnost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno je marné, pouhá honba za větrem a žádný trvalý užitek z toho není. Potom jsem přemýšlel o moudrosti, hlouposti a bláznovství a chtěl jsem vědět, jaká je přednost moudrosti. Jaký bude a co bude dělat nový král? Zjistil jsem, že moudrost má výhodu před bláznovstvím, tak jako má výhodu světlo před tmou. Moudrého vedou jeho oči, zatímco hlupák tápe ve tmách. Ovšem i zde jsem poznal, že oba potká stejný úděl. A tak jsem si řekl: K čemu je mi moudrost, jestliže mne má stihnout stejný úděl jako hlupáka? Všechno je jen marnost! Moudrý zemře stejně jako bláznivý a oba upadnou v zapomenutí. A tak když jsem viděl, že všechno co se děje na světě, je marné a pomíjivé, začal jsem život nenávidět. Zprotivila se mi všechna lopota a pachtění, protože jsem si uvědomil, že to, co jsem nahromadil, spadne do klína někomu druhému. A kdo ví, jaký člověk to bude! Ať bude moudrý nebo potřeštěný, zmocní se všeho, co jsem s prozíravostí a námahou pracně vydobyl. Všechno je jen marnost! Zmocnila se mne pochybnost a zoufalství, když jsem myslel na to, že všechno je marnost a planá honba za větrem. Proč člověk, který si moudře počíná, namáhá se a svědomitě pracuje, musí odevzdat výsledky svého snažení tomu, kdo hledal jen své pohodlí a výhody? To je marnost a velké zlo. Co má tedy člověk ze všeho svého pachtění, co má z toho, že si nedá pokoj a chce vykonat užitečné věci? Vždyť celý jeho život je jedna bolest a zaměstnání mu přináší jen zlost a rozmrzelost; dokonce ani v bezesných nocích nenachází klid. I toto je marnost. A tak jsem došel k názoru, jestli není pro člověka nejlepší jíst a pít, a při všem plahočení se alespoň tak mít dobře. Vždyť i tyto dary jsou od Hospodina. Kdo může jíst a užívat si bez něho? On totiž člověku, který je mu milý, dává moudrost, poznání a skutečnou radost. Hříšníka nechává, aby se lopotil, aby sháněl a shromažďoval, ale nakonec nic neužije, protože dědici všeho budou ti, kteří se líbí Bohu. Také toto je marnost a honba za větrem. Všechno má svůj čas, každá věc pod sluncem má určenou chvíli. Je čas rození i čas umírání, čas sázení i čas trhání, je čas zabíjení i čas léčení, čas bourání i čas stavění, je čas pláče i čas smíchu, čas truchlení i čas radování se, je čas pro rozhazování kamení i čas pro jejich sbírání, je čas objímání i čas zdrženlivosti, je čas hledání i čas ztrát, čas schovávání i čas odhazování, je čas roztrhávání i čas sešívání, čas mlčení i čas mluvení, je čas milování i čas nenávidění, čas války i čas míru. Co má ze své práce ten, kdo pracuje, co má z toho, že se namáhá? Přemýšlel jsem o vší dřině, kterou Bůh lidem uložil. On ve svém čase učinil všechno krásné a do srdce jim vložil touhu po věčnosti, jenže člověk není schopen pochopit ani počátek ani konec toho, co Bůh koná. To mne přivedlo k poznání, že není nic lepšího, než se radovat a prokazovat sobě i druhým dobro. Ale je to také Boží dar, jestliže člověk může jíst a pít a tak se mít dobře i při vší své námaze. Poznal jsem, že všechno, co Bůh stvořil, zůstává navěky; nic k tomu nelze přidat a ani ubrat. Bůh to tak učinil, aby lidé před ním měli posvátnou bázeň. Co je, to bylo už odedávna, a co bude, to už dávno bylo. Bůh nepouští ze zřetele to, co u lidí upadlo v zapomenutí. Dále jsem poznal, co je běžné mezi lidmi: kde má být právo, tam je křivda a bezpráví, kde má být spravedlnost, tam je bezbožnost. Tehdy jsem si řekl: Bůh bude soudit jak spravedlivého tak i ničemu. Každá věc a každý skutek má svůj čas. Pomyslil jsem si: Bůh zkouší lidi a chce jim ukázat, že je to s nimi jako se zvířaty. Zvířata i lidé mají stejný úděl, jedny i druhé stihne stejný osud: mají společné to, že jako živé duše dýchají a nakonec jedni i druzí umírají. Jakou přednost má člověk před zvířetem? Všechno směřuje k jednomu místu: všechno z prachu povstalo a všechno se do prachu vrací. Kdo má takové poznání, aby mohl s jistotou říci, že lidský duch stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje do země? A tak jsem opět došel k závěru, že není nic lepšího, než aby se člověk radoval z toho, co koná. Cožpak mu někdo může oznámit, co bude potom? Znovu jsem se zamyslil nad tím, kolik trápení a bídy je na světě. Viděl jsem slzy utlačovaných a jejich zoufalost, když nemají nikoho, kdo by je potěšil. Usoudil jsem, že šťastní jsou ti, kteří už dávno zemřeli; záviděl jsem jim, že jsou blaženější než ti, kteří ještě žijí. Nakonec jsem však došel k závěru, že nejšťastnější jsou ti, kteří se ještě nenarodili, protože nic nevědí o zlu, které se na světě páchá. Poznal jsem také, že úspěch, který člověk vším svým snažením a pachtěním získá, vyvolává jen žárlivost a závist. A to je také marnost a honba za větrem. Hlupák své ruce složí v klín a sžírá se závistí nad úspěchy druhých. Jemu je milejší ždibec bez námahy než plné hrsti s lopotou, která není nic jiného než marná honba za větrem. A znovu jsem spatřil další marnost. Kolik je těch, kteří jsou sami a nikoho nemají, ani syna a bratra, do úmoru se dřou, a přece se bohatstvím nenasytí. Neměl by si takový hamižník říct: „Proč to všechno vůbec dělám? Pro koho se dřu? Proč se připravuji o klid? Vždyť všechno je marnost a zbytečné trápení!“ Vždycky je lépe dvěma než jednomu, jestliže mají dobrou odměnu za svoji práci. Jestliže jeden upadne, druhý ho zvedne, a tak si navzájem pomůžou. Ovšem chudák je ten, kdo je sám! Kdo jeho pozvedne? Leží-li dva spolu, vzájemně se zahřejí. Kdo ale zahřeje samotného? A jestliže jednoho někdo přepadne, dva ho spíše přemohou. Trojitý provaz se tak snadno nepřetrhne. Lepší je chudý, avšak moudrý mladík, než starý, ale hloupý král, který si nedá poradit. Moudrý z vězení vyšel a získal trůn, jako chuďas se narodil, ale stal se králem. A viděl jsem, že všichni lidé šli za tím, který po tom starém nastoupil. Bezpočet byl těch, kterým vládnul, ovšem další generace se z něho radovat nebudou. I to je marnost a honba za větrem. Dej si pozor na každý krok, když jdeš do Božího domu. Buď připraven k naslouchání. Je to lepší než mnohé oběti, které přinášejí hlupáci. Ti ani nevědí, co dělají. Nebuď unáhlený v řeči, neukvapuj se v srdci. Zvaž dobře všechna slova, která chceš pronést před Hospodinem. Pamatuj, že Bůh je v nebi a ty jsi na zemi. Jako se přemíra práce projeví ve snu, tak se bláznovství hlupáka ukáže v jeho mnohomluvnosti. Jestliže Bohu něco slíbíš, neotálej slib splnit, protože Bůh nemá v oblibě věrolomné. Co slíbíš, to také splň! Lépe je neslíbit, než slíbit a nesplnit. Nedovol, aby tě tak tvá ústa svedla k hříchu. Nikdy neříkej před Božím služebníkem: s tím slibem jsem to tak nemyslel, zmýlil jsem se. Proč bys měl takovým jednáním popudit Boha a ztratit jeho přízeň pro dílo, které konáš? Mnohé sny a představy, ale žádné činy, to jsou jen prázdná slova. Ty se však boj Boha! Uvidíš-li, že je utiskován chudý a že je utlačováno právo a spravedlnost, nediv se tomu; vysokého úředníka hlídá ještě vyšší a nad ním je ještě vyšší. Ovšem pro zemi je velkým přínosem, má-li krále, který všemu moudře vládne. Kdo miluje peníze, nikdy se jich nenasytí, kdo chce být bohatý, nikdy nebude mít dost. Také toto je marnost. Množí-li se majetek, množí se i ti, co se na něm přiživují. Jaký užitek z toho má majitel? Nic víc, než že se na to všechno jen kouká. Sladce spí ten, kdo pracuje; nezáleží na tom, jestli se mnoho nebo málo najedl. Bohatým však přesycenost nedá spát. A to nejsmutnější, k čemu jsem došel: majetek, který boháč shromáždil, je pro něj neštěstím. Stačí nějaká nepředvídaná událost a všechno pachtění přijde vniveč. Zplodí sice syna, ale nic mu nezanechá. Nahý přišel na svět, nahý zase odejde; z toho co nahromadil, si neodnese ani to, co by se do ruky vešlo. A tak i toto je bezpráví, které působí bolest: Každý musí odejít tak, jak přišel. K čemu mu to všechno bylo, že se pachtil pro marnost? Od tmy do tmy, ve smutku a nemoci se trápil, a mnohými mrzutostmi procházel. A tak jsem poznal, co je dobré a pěkné: jíst a pít a mít se dobře při vší té námaze, která člověka potkává v životě, který mu Bůh daroval. Jestliže Bůh dá člověku bohatství a majetek, jsou taktéž jeho darem, může-li se z výsledků své námahy radovat a brát z nich podíl. Potom nemyslí na minulost, protože vložil radost do jeho srdce. Poznal jsem ještě jiné zlo, které všude na světě na lidi těžce doléhá: Bůh dá člověku bohatství, majetek a slávu, takže má všechno, co si jen přeje. Bůh mu však nedopřeje, aby to užíval, ale prospěch z toho má někdo cizí. Stačí zlá nemoc a všechno je marné. I kdyby někdo zplodil třeba sto dětí a dožil se co nejvyššího věku, přitom však dobré věci neužil a ani nebyl řádně pohřben, pak říkám, že je na tom lépe potracené dítě, které se krátce objeví v pomíjivém světě, ale zmizí v temnotě a temnota zahalí i jeho jméno; ani slunce nespatří, vědomí nemá, nic nepozná a má více klidu než tento člověk. A kdyby žil i dva tisíce let, ale dobra neokusil, což neodejdou oba na stejné místo? Všechno lidské pachtění uspokojí jen to, po čem touží ústa, ale touhy duše uspokojit nemůže. V čem převyšuje moudrý hlupáka? Co má ze života nuzný chudák, který by uměl i žít? Lepší je to, co vidím a získám, než to, co je pouhou touhou mého srdce. I to je marnost a honba za větrem. Všechno, co vzniklo, už dávno dostalo své jméno. A je jasné, že člověk se nemůže přít s tím, kdo je v přesile. Čím více slov, tím více marnivosti. A jaký prospěch z toho člověk má? Kdo ví, co je člověku ku prospěchu? Co je pro něho užitečné v životě, který mu uniká jako stín? Kdo oznámí člověku, co bude na světě, až on se ztratí? Dobré jméno je lepší než vzácný parfém a den smrti je lepší než den narození. Lépe je navštívit dům smutku než jít do domu, kde se hoduje. Tam si člověk uvědomí, jak pomíjivý je život každého. Moudrý člověk se nevyhýbá myšlence na smrt, kdežto pošetilec hledá v radovánkách falešnou útěchu. Lépe je přijmout pokárání od moudrého než poslouchat pochlebující chvalozpěvy od hlupáků, neboť jejich lichotivé žerty a smích jsou jako praskot hořícího trní pod hrncem. Také to je marnost. I z moudrého se stane potřeštěnec, nechá-li se svést falešným ziskem a úplatek kazí srdce. Lepší je konec věci nežli její začátek, lepší je shovívavá trpělivost nežli domýšlivá pýcha. Chraň se vzplanout podrážděností a hněvem, neboť hněv se rodí v srdci hlupáků. Neříkej: Čím to je, že dříve to bylo lepší než dnes? To není moudré, když se tak ptáš. Být moudrý je stejné jako být bohatý, užitek z toho však mají jen živí, kteří vidí ještě slunce. Být skrytý ve stínu moudrosti je stejné jako být zajištěn penězi, ovšem užitečnější je získat moudrost, protože ta vede k zajištění života toho, kdo ji má. Pohleď na Boží dílo! Kdo může narovnat to, co on zkřivil? V den dobrý užívej dobro, které ti nabízí, v den zlý pamatuj, že i tento ti dal Bůh, aby ses mu více v důvěře odevzdal. Dva výstřední postoje jsem poznal ve dnech svého pomíjivého života: je zde moudrý a spravedlivý — a hyne, a je zde zlý a bezbožný, a ten dlouho žije. Proto se nedělej příliš spravedlivým ani moudrým; proč by sis měl škodit? Nepřičítej si však ani přílišnou hříšnost a nerozumnost; proč bys měl předčasně zemřít? Dobré je, když se jednoho držíš a druhé neopouštíš. Měj uctivou bázeň před Bohem a uchrání tě obou extrémů. Moudrost je větší síla než jakou má deset radních, kteří spravují město. Není na zemi tak spravedlivý člověk, který by jen dobře činil a nehřešil. Nevšímej si všeho, co se povídá, jinak se dozvíš, co o tobě vypráví ten, kterého zaměstnáváš. Vždyť musíš přiznat, že jsi sám také někoho pomluvil. Tím vším jsem se ve své moudrosti zabýval. Předsevzal jsem si, že budu moudrý, ale moudrost mi unikala. Poznání podstaty všeho je tak vzdálené, je ve velké hloubce ukryté; kdo ji může nalézt? Rozhodl jsem se, že plně poznám, prozkoumám a dopátrám se smyslu všech věcí, a že odhalím příčiny bezbožnosti a hlouposti. Dospěl jsem však k poznání toho, co je trpčí než smrt: je to žena, která se stane osidlem. Její srdce je sítí a její ruce jsou okovy. Kdo se líbí Bohu, vyvázne z její léčky, ovšem hříšník je jí vydán na pospas. Pohleď, na co jsem přišel, říká Kazatel, když jsem hledal rozluštění všech věcí, a které stále ještě hledám, ale dopátrat smyslu se nemohu: mezi tisíci jsem objevil pouze jediného muže, ale ženu jsem již mezi nimi nenašel. Přišel jsem na to, že Bůh učinil upřímného člověka, ale ten však vyhledává scestné myšlenky. Jak je podivuhodné být moudrý a znát odpověď na mnohé otázky. Moudrost rozzáří člověku tvář a změní hrubý výraz jeho tváře. Moje rada je tato: Dbej na královo nařízení, ale se slibem Bohu se neunáhli. Když od něho odejdeš, nebroj proti němu, vždyť on může vykonat všechno, co chce. Slovo krále má moc a nikdo mu nemůže říci: „Co to děláš?“ Se zlým se nesetká, kdo dbá na zákony a přikázání; kdo je moudrý, v pravý čas pozná, co je dobré. Každá věc na zemi má svůj čas, i když člověka často stíhá neštěstí. Nikdo nikdy neví, co se kdy stane; nebo může snad někdo říci, jaká bude budoucnost? Nikdo nemá moc nad svým duchem, nikdo jej nezadrží, když přijde den smrti. Ve válce není pro vojáka dovolenka, stejně jako není záchrana pro toho, kdo páchá zlo. Co jsem viděl, když jsem sledoval, co všechno se děje pod sluncem? Poznal jsem, že člověk chce ovládnout druhého a působí mu zlo. Viděl jsem také, jak pochovávali zlé a bezbožné. Lidé je uložili na místo klidu, a sotva se vrátili zpět do města, už na jejich jednání zapomněli. To je také marnost. Protože zlý čin není hned potrestán, odvaha lidí roste k páchání dalšího zla. Vím však, že i kdyby bezbožníci ještě více konali zlo a přitom třeba i sto let žili, dobře bude bohabojným, protože mají bázeň před Bohem. Ničemům se nebude dobře dařit a ani o den si neprodlouží svůj život, protože nemají bázeň před Bohem. A další marnost, která je na zemi: je to skutečnost, že někteří spravedliví jsou stíháni, jako by páchali zlo, a někteří bezbožní jsou odměňování, jako by činili dobré. A tak jsem řekl: I toto je marnost! Rozhodl jsem se tedy, že budu velebit radost, protože pro člověka není na světě nic lepšího než jíst a pít a radovat se po všechny dny jeho krátkého života, které mu Bůh dává. Umínil jsem si, že skutečně poznám moudrost, ale přesvědčil jsem se, že se lidé jen pachtí a ani ve dne ani v noci si nedopřejí spánku. Dospěl jsem k poznání, že pro člověka je nemožné postihnout, co všechno Bůh ve světě koná; ať se snaží sebevíce, do hloubky Božího díla nepronikne. Dokonce i moudrý nadsazuje, když řekne: „Poznal jsem, vím!“ protože je stále jen na počátku poznání. Toto všechno jsem bedlivě zvážil a zjistil jsem, že spravedliví a moudří jsou se vším, co konají, v Boží ruce. Sám člověk je bezradný, má-li se rozhodnout co milovat a co nenávidět. Budoucnost všeho a všech je zamlžena. Jen jedno je jisté: spravedlivé i svévolníky čeká stejný úděl. Dobrý a čistý i nečistý, kdo obětuje, protože hledá smíření i ten, kdo po smíření netouží, kdo se slibem zavazuje Bohu i bezbožný, všichni jsou na tom stejně. Zlé je to, že v tomto hříchem porušeném světě mají všichni stejný úděl a že lidská srdce jsou naplněna zlem, a to po celou dobu, než se odeberou do hrobu. Ovšem pokud člověk žije, má naději, protože živý pes je na tom stále lépe než mrtvý lev. Ti co žijí, stále ještě vědí, že zemřou, kdežto mrtví, ti už nevědí nic; už nemají co očekávat a záhy upadnou v zapomenutí. Jejich láska, nenávist a žárlivost jsou ty tam, už nikdy se nebudou podílet na ničem, co se děje na světě. Proto pojídej svůj chléb s radostí a víno popíjej s veselou myslí, protože Bůh si již dávno oblíbil, co děláš. Bílý oděv znamená slávu a vítězství, a tak si ho oblékni; svou hlavu pomaž vonícím olejem. Všechny dny, jimiž Bůh naplní tvůj život, si užívej se ženou, kterou sis zamiloval; to je tvůj podíl na životě, při vší námaze, která tě na světě potkává. Všechno, co můžeš vykonat, bez odkladu udělej, protože v hrobě, do kterého se ubíráš, už není žádná činnost ani myšlení ani poznání ani moudrost. A dále jsem na světě poznal, že rychlý nemusí zvítězit v běhu, hrdina nemusí vyhrát boj, stejně jako moudrý může žít o hladu, rozumný nemusí být bohatý a vzdělaný nemusí být v oblibě. Záleží na tom, zda se člověku naskytne v pravou chvíli vhodná příležitost. Člověk nezná svůj čas. Jako jsou ryby chyceny do sítě a jako ptáky polapí tenata, tak končí i lidé, když na ně dolehne neštěstí. A ještě další moudrost jsem na světě objevil, a hluboce mne zasáhla: Bylo malé městečko a v něm jen málo obyvatel. K městu přitáhl mocný král, obklíčil je a postavil proti němu velké valy. Ve městě žil chudý, ale moudrý muž, který by svou moudrostí město zachránil, ovšem na chudáka si nikdo ani nevzpomněl. I řekl jsem si: Moudrost je lepší než síla, a přece moudrostí pohrdli, protože patřila chudákovi. Jeho slova nikdo nechtěl slyšet. Přitom slova moudrých v klidu vyslechnutá jsou mnohem cennější než křik toho, kdo vládne nad hlupáky. Moudrost je lepší, než válečné zbraně, ovšem jeden hříšník pokazí mnoho dobrého. Mrtvé mouchy v parfému způsobí, že celá láhev voňavky se zkazí a páchne. Stejně způsobí stačí troška bláznovství a pošetilosti, jestliže jsou ceněny více než moudrost a čest. Myšlení moudrého je zaměřeno na správné věci, kdežto hlupák se zabývá pošetilostmi. Ať jde hlupák kamkoli, rozum vždycky postrádá, a přesto každého považuje za omezence. Jestliže upadneš v nelibost u nadřízeného, nevzdávej se svého místa; mírnost a rozvážnost odvrátí mnohá pochybení. Jednu špatnost jsem na světě poznal, a to je zlo, které páchají ti, co mají moc: Hlupákům svěří vysoké postavení zatímco schopní sedí dole. Viděl jsem, že na koních jezdí sluhové, kteří se dostali k moci, zatímco knížata chodí pěšky jako podřízení. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní spadne, kdo bourá zeď, toho uštkne had, který se v její škvíře skrýval. Kdo láme kámen, zraní ho střepina, kdo štípe dříví, způsobí si bolest. Jestliže se ztupí sekera a nenaostří-li se znovu, je k práci potřebí vynaložit mnohem více síly. I zde je potřebná moudrost. Zaříkávat hada, když už uštknul, nemá žádný význam. Když moudrý mluví, šíří příjemnou pohodu, kdežto hlupák svým tlacháním škodí sám sobě. Sotva pusu otevře, sype se z ní hloupost, a když domluví, zůstanou jen nesmysly. Blázen, ten má mnoho řečí; člověk přece nikdy neví, co nastane. Je snad někdo, kdo by to mohl oznámit? Blázen se tak vyčerpá svým pachtěním, že mu nezbude síla, aby došel k cíli. Běda tobě, země, je-li tvým králem nezkušený mladík a jestliže tvá knížata hned ráno hodují. Dobře je té zemi, jejíž panovník je z důstojného rodu a kde se knížata scházejí pro posílení a ne pro opilství. Pro lenost se rozpadají krovy domu a pro pohodlnost zatéká do domu. Pro potěšení se připravuje pokrm a pro obveselení se nalévá víno. Peníze všechno vyřeší. Králi ani v myšlenkách nespílej a ani ve svém pokojíku, kam sám chodíš spát, nenadávej na bohatého; pamatuj, že i nebeské ptactvo roznese tvůj hlas a opeření poslové vyzradí každé tvé slovo. Svůj chléb rozdávej, pouštěj ho po vodě, a po čase se k tobě opět navrátí. Můžeš-li, na sedm i osm částí rozděl co můžeš, vždyť nevíš, jaké neštěstí může přijít na zem. Mraky se naplní a vylijí se na zem, strom se vyvrátí, buď na sever, nebo na jih, a zůstane ležet. Kdo příliš hledí na vítr, ten nic nezaseje a kdo hledí na mraky, ten nikdy nesklidí. Jako neznáš cesty větru a jako nevíš, jak v lůně matky vznikají kosti, tak neznáš záměry Boha, který to všechno koná. Již od rána rozsévej semeno a buď pilný až do večera, vždyť nevíš, jestli se ti to či ono podaří, nebo jestli je obojí dobré. Světlo je příjemné pro oči a je úžasné vidět slunce. I když někdo žije třeba sto let, ať se raduje z každého dne, ale ať pamatuje i na dny, kdy se začne nad jeho životem stmívat, neboť i těch bude dost. Všechno, co přijde, je pomíjivé. Jinochu, raduj se ze svého mládí a užívej dobré věci v rozkvětu svého života. Jdi za věcmi, ke kterým tě táhne srdce a které se tvým očím nabízejí, ale přitom pamatuj, že ze všeho, co vykonáš, se budeš zodpovídat na Božím soudu. Odstraň ze svého srdce každou zatrpklost a své tělo zdržuj od všeho, co je zlé. Pamatuj, že mládí i čerň tvých kadeří pominou. Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého mládí, dříve, než přijdou zlé dny a než se dostaví léta, ve kterých řekneš: „Vůbec se mi to už nelíbí!“ Dříve, než se ti zatmí slunce a světlo, měsíc a hvězdy a sotva přestane pršet, přitáhnou nové mraky. Tvé ruce už nebudou mít sílu tě střežit, protože se budou třást; mužná síla tě opustí, když se ti zchromlé nohy zkřiví, zuby, které drtí potravu, přestanou pracovat, protože jich bude poskrovnu, oči, které jako ženy hledí z oken, se smutkem zatemní, dveře do ulice se zavřou, hlas mlýnu, který mlel potravu, zeslábne, stářím se na hlas ptáka zvýší a všechny písně ustanou. Dostaví se závratě, strach z výšek a obava z úrazu na cestě. Hlava jako bílý mandloňový květ rozkvete, chůze ztěžkne jako malátné kobylce a kořeněná chuť kapary se vytratí. Tak se člověk vydává do svého věčného domu a na ulici se pomalu scházejí truchlící. Pamatuj na svého Stvořitele, dříve, než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se zlatá číše, než se roztříští džbán nad pramenem a rozpadne se kolo u studny. Prach se vrátí do země, tam, kde byl a duch se vrátí k Bohu, který jej dal. Všechno je jako vítr, všechno pomíjí jako ranní mlha, řekl Kazatel. Marnost nad marnost! A co ještě dodat? Kazatel byl moudrý, lidi stále vedl k poznání, vyučoval je, přemýšlel a bádal a složil mnoho přísloví. Kazatel hledal výstižná slova a názvy věcí, a tak bylo všechno pravdivě a výstižně zapsáno. Slova moudrých jsou jako ostny, jsou jako hřeby pevně vbité do této sbírky, ale jsou jedním pastýřem sebraná. A tak tedy, můj synu, ještě poslyš: Vyvaruj se psaní mnohých knih. To nemá konce. A také mnohé mudrování unaví tělo. Na závěr vyslechni souhrn všeho: Boj se Boha a zachovávej jeho přikázání; jenom tak budeš celým člověkem. Bůh nade vším vyřkne soud; bude soudit věci tajné — a to dobré i zlé. Píseň písní je nejkrásnější z písní Šalomounových. Dívka: Líbej mne znovu a znovu, vždyť tvé laskání je opojnější než víno. Jak voní tvůj parfém, tvé jméno je příjemné jako vzácný olej. Není divu, že tě všechny dívky tak milují! Vezmi mne s sebou, pojď, poběžíme spolu. Zaveď mne, králi, do svého paláce. Jak budeme spolu šťastni! Vždyť tvá láska je opojnější než víno. Není divu, že tě všechny dívky tak milují. Jsem snědá, přesto však krásná, ó, dívky z Jeruzaléma. Jsem opálená jako tmavé stany Kedaru, jako jemné houně Šalomounova stanu. Že jsem snědá? Nedívejte se na mne spatra. Jsem sice tmavá, ale to mne tak slunce ožehlo. Moji bratři se na mne rozhněvali a v poledním žáru mne poslali střežit vinici, ale já jsem ji neuhlídala. Ty, jediný, kterého tolik miluji, pověz mi, kde budeš dnes pást? Kde budou v poledne odpočívat tvá stáda? Chci za tebou přijít. Proč se mám toulat se zakrytou tváří se stády tvých druhů? Milenec: Cožpak to nevíš, nejkrásnější z žen? Jdi jen ve stopách mých stád, až k pastýřským kolibám a tam pas své ovce i jehňátka. Jsi jako klisna vozu faraónova, lásko moje. Jak půvabná je tvoje tvář, lemovaná přívěsky. Jak vznosná je tvá šíje, ozdobená šňůrou perel. Náušnice zlaté ti udělám, přívěsky stříbrné, zdobené perlami. Dívka: Král leží na lehátku, je omámen vůní tvého parfému. Jako sladce vonící myrha je můj milý, spočívající na mých ňadrech. Jako hrozen henny v éngedských vinicích je můj milý. Milenec: Jak jsi krásná, moje lásko, jak jsi nádherná! Tvé oči jsou mírné jako oči holubice. 16-17 Dívka: Jak jsi rozkošný, jak líbezný, můj milý! V našem paláci, pod střechou cypřišů se už zelená naše lůžko z cedrových větví. Dívka: Jsem růže ze Sáronu, lilie z údolí. Milenec: Jako lilie mezi trním, tak je moje milá mezi ostatními dívkami. Dívka: Jako nejlepší jabloňový štěp mezi planými stromy, tak je můj milý mezi ostatními mládenci. Usedla jsem roztouženě v jeho stínu, na rtech mi sládne jeho ovoce. Vzal mne do hodovní síně a jakoby nade mnou vztyčil korouhev, tak všichni mohou vidět, jak velká je jeho láska. Nakrm mne hroznovými koláči, občerstvi mne jablky své lásky, protože chřadnu touhou. Jeho levici mám pod hlavou, svou pravicí mne objímá. Dívky z Jeruzaléma, zapřísahám vás při srnách a gazelách: nebuďte mého milého! Nechejte ho spát. Slyším svého milého! Přichází ke mně, přeskakuje hory, přenáší se přes kopce. Můj milý je jako gazela je jako mladý jelen. Podívej se, právě stojí za naší zdí a nahlíží nám do oken. Přes mříž se dívá. Můj milý mi řekl: "Vstaň, lásko moje, krásko má a pojď se mnou. Zima už pominula, ustal čas dešťů. Rozkvétají květiny, ptáci se rozezpívali, hlas hrdličky se ozývá. Fíkovník ukazuje své plody, hroznové víno rozkvetlo a opojně voní. Milenec: Vstaň, lásko moje, krásko má a pojď se mnou. Holubičko moje, která se skrýváš za skalním útesem, zavolej na mne, ať uslyším tvůj lahodný hlas. Dovol mi spatřit tvou půvabnou tvář. Jeruzalémské dívky: Pochytejte lištičky, které nám ničí vinici. Ať ji nepoškodí, vždyť právě rozkvetla. Dívka: Můj milý je můj a já patřím jemu. On pase mezi liliemi. Než nastane svítání a než se stíny rozplynou, přijď ke mně, drahý můj, přiběhni jako gazela nebo jako mladý jelen z vrcholků Béterských hor. Dívka: Jedné noci zmizel můj milý z mého lůžka. Vstala jsem a marně ho hledala. Vyšla jsem do ulic města, náměstí proběhla, všude jsem hledala, kterého miluji. Hledala, pátrala, ale marně. Našla mne stráž, jež chodí po městě a já se zeptala: "Neviděli jste toho, kterého mám tak ráda?" A sotva jsem se od nich vzdálila, našla jsem toho, koho tak miluji. Uchopila jsem ho a nepustím se ho, dokud ho nepřivedu do svého domova, do ložnice té, která mne zrodila. Dívky jeruzalémské, zapřísahám vás, při srnách a gazelách: nerušte mého milého, nebuďte ho, dokud sám nebude chtít. Jeruzalémské dívky: Kdo to vychází z pouště, jako oblak dýmu vonící myrhou a kadidlem? Kdo je tak provoněn nejjemnějším kořením, jaké jen lze koupit? Pohleďte, vždyť je to Šalomoun na svém loži. Šedesát silných bohatýrů je kolem něj. Všichni jsou zruční a obratní, v boji s mečem vycvičeni. Každý je vyzbrojen mečem, každý je připraven na noční boj. Nosítka si dal Šalomoun zhotovit z libanónských cedrů. Jejich sloupky ze stříbra ukoval, opěrky ze zlata pořídil, sedadlo purpurem potáhl a vnitřek ebenem pobil. Dívka: Pojďte a pohleďte na krále Šalomouna, dívky ze Sijónu. Na hlavě má korunu, kterou mu matka na hlavu vložila v den jeho svatby, v den jeho radosti a štěstí. Milenec: Jak jsi krásná, lásko moje, jak jsi nádherná! Tvé oči jsou mírné jako oči holubice ve stínu závoje. Tvé vlasy splývají kolem tvé tváře jako stáda koziček, které skotačí na gileádských horách. Tvé zuby jsou bílé jako ovce před stříží, když právě vyšly z koupele; každá z nich dvojčata porodí, žádná z nich není neplodná. Tvé rty jsou jak rudá šňůrka, a ústa tvá plná půvabu. Tvé hrdlo je vznešené jako Davidova věž, ozdobená tisíci štíty statečných bohatýrů. Tvá ňadra jsou jak dvojčátka gazelích koloušků pasoucích se mezi liliemi. Než přijde svítání a než se stíny rozplynou, vystoupím na horu myrhovou, na pahorek kadidlový. Celá jsi krásná, milá moje, poskvrny na sobě nemáš. Pojď se mnou z Libanónu, nevěsto moje, vystoupíme na horu Amána, rozhlédneme se z hory Chermón a Senír, kde mají doupata lvi, kde žijí pardálové. Uchvátila jsi mé srdce, moje milá, zajala jsi mne pohledem svých očí, jediným korálem svého náhrdelníku. Jak sladká je tvá láska, moje milá, je více než nejlepší víno. Vůně tvých mastí je silnější než vůně balzámu. Tvé rty, moje milá, jsou stvořeny z medu. Mléko a med máš pod svým jazykem a vůně tvých šatů je jako vůně Libanónu. Jsi jako zahrada, jen pro mne zavřená, nevěsto má. Jsi jako studánka, jen po mne určená. Jsi jako nádherný sad, v něm plody granátu, v něm květy cyprusu, v něm vzácná henna i nard, šafrán i puškvorec, skořice s kadidlem, myrha i aloe s nejlepším balzámem. Jsi jako fontána, studnice vody živé, jež stéká z libanónských hor. Dívka: Probuď se, severní větříku, duj, jižní vánku a prověj mou zahrádku a zanes tu nádhernou vůni až k mému milému. Ať přijde do své zahrady a nasytí se jejími plody. Milenec: Do své zahrady jsem přišel, sestro má, nevěsto má! Natrhal jsem si myrhu a nabral balzámu, z plástu jsem pojedl medu a vína i mléka se napil. Jeruzalémské dívky: Jen jezte a pijte, přátelé, opojte se milováním. Dívka: Spala jsem, ale mé srdce bdělo a slyšelo, jak milý můj klepe: "Otevři mi, sestro má a lásko má, holubičko moje čistá, hlava má je plná rosy a vlasy zvlhly nočními krůpějemi." Ale já jsem řekla: "Už jsem svlékla svoje šaty, to je mám zas obléknout?" Už jsem si umyla nohy, to je mám zas ušpinit?" Můj milý vsunul do otvoru ruku, aby otevřel dveře, a mé srdce se rozechvělo. Vyskočila jsem, abych mu otevřela. Z mých rukou stékal vonný olej, z mých prstů se na dřevěnou závoru stírala jemná myrha. Otevřela jsem mému milému, ale on už byl pryč. Když ke mně mluvil, srdce se mi chvělo. Nyní se však zastavilo, protože se neozval. Našli mne strážní, jež chodí po městě, udeřili mne a zranili. Hlídači hradeb mi strhli závoj. Zapřísahám vás, dívky z Jeruzaléma, najdete-li mého milého, řekněte mu, že jsem chorá láskou. Jeruzalémské dívky: Pověz nám, ty nejkrásnější z žen, jaký je ten tvůj jediný a milovaný? Proč je lepší, než kterýkoli jiný? Proč nás tak zapřísaháš? Dívka: Můj milý je bílý jako mléko a rudý jako krev. Vyniká nad tisíce jiných. Hlavu má jako ryzí zlato, vlasy jako palmové třásně - černé jako havran. Jeho oči jsou hluboké a tiché, jako oči holubice nad potoky vod; koupají se v mléce a nad hojností sedí. Tváře má jako záhon balzámu, jen vůně se z nich šíří. A rty jeho voní jako lilie, jen vonná myrha z nich stéká. Ruce má jako zlaté válce, taršíšskými kameny zdobené; tělo jako slonovinu, vykládanou safírem. Nohy jeho - to jsou sloupy z bělostného mramoru, jež na zlatých deskách stojí. Postavou je jako Libanón, vznosný je jako cedr. Ústa má tak přesladká, a celý je jako klenot. Takový je, dívky z Jeruzaléma, takový je milý můj a přítel můj. Jeruzalémské dívky: Kam odešel tvůj milý, ty nejkrásnější z žen? Kam se odebral tvůj milý? Kde ho máme hledat? Dívka: Můj milý odešel do své zahrady. Šel k záhonům balzámu. Tam v zahradách pase a trhá lilie. Já patřím svému milému a můj milý patří mně. On pase svá stáda v liliích. Milenec: Jak jsi krásná, moje milovaná, jsi krásná jako bájná země Tirza, jsi půvabná jako Jeruzalém. Jsi silná a hrozná jako armáda, která pod prapory vyšla do boje. Nedívej se na mne, vždyť tvé oči mne už přemohly! Tvé vlasy splývají kolem tvé tváře jako stáda koziček, které skotačí na gileádských horách. Tvé zuby jsou bílé jako ovce před stříží, když právě vyšly z koupele. každá z nich dvojčata porodí, žádná z nich není neplodná. Tvoje skráně - to jsou granátová jablka, rozpuklá a skrytá závojem. I když tu je šedesát královen, a vedle nich osmdesát družek a bez počtu mladých dívek, ty jsi má jediná, holubičko moje, jediná dcera své matky, která tě zrodila a která tě miluje. Jeruzalémské ženy tě spatřily a vzdaly ti poctu. Dokonce i královny a družky tě chválily. "Kdo to je?" ptaly se. Je podobná Jitřence, je krásná jako Luna. Je jasnější nad slunce a hrozná jako armáda, která pod prapory vyšla do boje! Sestoupil jsem do ořechového sadu, chtěl jsem se podívat na květy v údolí. Chtěl jsem se podívat, jestli už réva pučí a jestli raší granátové stromy. A znenadání - ani nevím jak - jsem se ocitl v Amínádíbových vozech. Jeruzalémské dívky: Vrať se k nám, dívko ze Šulamu, vrať se k nám, chceme tě vidět. Milenec: Proč ji chcete vidět? Protože tak nádherně tančí s meči? Jak krásné jsou tvé nohy v střevíčkách, knížecí dcero. Křivky tvých boků jsou jako náhrdelníky, Nejlepší dílo zručného umělce. Tvůj pupek je pěkně vytvořený pohár, ať nechybí v něm víno. Tvé břicho je jako obilný stoh lemovaný liliemi. Tvé prsy jsou jako dva koloušci, jako gazelí dvojčátka. Tvé hrdlo je vznešené jako věž ze slonoviny, tvé oči průzračné jako rybníky Chešbónu u brány Bath-rabímské. Tvůj nos je jako libanónská věž shlížející na Damašek. Jako Karmel korunuje hory, tak jsou korunou tvé purpurové kadeře. Král je spoután tvými vlasy. Jak jsi příjemná a krásná, lásko moje. Jak půvabná jsi v rozkoších. Jako palma jsi vysoká a štíhlá, tvé prsy jsou dva hrozny datlí. Řekl jsem si: „Vystoupím na palmu a zmocním se jejích plodů.“ Ať jsou tvá ňadra jako hrozny révy, Tvůj dech ať voní jablky. Patro tvých úst ať je vzrušující jako nejlepší víno, které stéká pro mého milého a rty i zuby jeho svlažuje. Dívka: Patřím svému milému, Jsem jediná, po které touží. Pojď, můj milý,vyjdeme do polí a přenocujeme v keřích henny. Brzy ráno vstaneme, půjdeme do vinic a podíváme se, jestli už pučí vinná réva, jestli se už otevřely její květy a jestli rozkvetly granátové stromy. Tam tě zahrnu svojí láskou. Nad našimi dveřmi voní mandragora a všechny vzácné plody, nové i staré. Schovala jsem je pro tebe, můj milý. Dívka: Kéž bys byl jako můj bratr, kterého kojila má matka! Když bych tě potkala, mohla bych tě líbat a nikdo by mne neodsoudil. Vzala bych tě a odvedla do domu mé matky a tam bys mne učil. Dala bych ti pít kořeněné víno, sladkou šťávu svých granátových jablek. Jeho levici mám pod hlavou, svou pravicí mne objímá. Zapřísahám vás, dcery z Jeruzaléma, nerušte a nebuďte mou lásku, dokud on sám nebude chtít. Jeruzalémské dívky: Kdo je ta, co přichází z pouště a opírá se o svého milého? Dívka: Pod jabloní jsem tě probudila, kde tě počala tvá matka a kde tě také porodila. Polož si mne na své srdce jako pečeť, jako pečeť na své rameno. Vždyť láska je silnější než smrt a jako hrob je nezlomná její žárlivost. Žár ohně lásky je plamen Hospodinův. Plamen lásky neuhasí potopa, proudy řek ji nezatopí. Kdyby za lásku někdo nabízel všechno své jmění, sklidil by jen pohrdání. Dívčiny bratři: „Máme malou sestru, ještě příliš mladou. Prsy ještě nemá. Co s ní uděláme, jestliže se někdo o ni bude ucházet? Jestliže je jenom hradbou, stříbrné cimbuří na ní postavíme. Jestliže je branou, cedrovou desku na ni připevníme.“ Dívka: „Já jsem hradba a mé prsy jsou jako věže.“ Tehdy jsem našla přízeň v očích svého milého a přinesla mu pokoj. Král Šalomoun měl vinici v Baal-hamónu; tu vinici svěřil hlídačům a od každého vybírá tisíc stříbrných. „Moje vinice však patří jenom mně. Nechej si svých tisíc stříbrných, Šalomoune, i ty dvě stovky pro hlídače úrody. Milenec: Ty, která sedáváš v zahradách, kde přátelé slyší tvůj hlas, ozvi se, ať tě i já slyším.“ Dívka: Pospěš, můj milý, pospíchej jako gazela nebo mladý jelen na balzámových horách.“ Tato kniha obsahuje několik vidění osudu Judska a Jeruzaléma, která za vlády judských králů Uzijáše, Jótama, Achaza a Chizkijáše dostal od Boha Amósův syn Izajáš. Slyšte, nebesa, a dobře poslouchej i ty, země! řekl Izajáš, vždyť k vám nyní mými ústy hovoří sám Hospodin: Mé vlastní děti, které jsem vychoval a dobře se o ně staral, se postavily proti mně. Zatímco dokonce i vůl zná svého pána a také osel ví, kdo mu dává jíst, můj izraelský národ se tváří nechápavě a neví vůbec nic. Jak hříšný je tento národ, pokračoval Izajáš, jeho lidé se doslova sklání pod tíhou vin. Jsou obrazem svých zlých rodičů, děti, které neznají nic víc než zkaženost! Opustili svého Boha, pohrdli svatým vůdcem Izraele a obrátili se k němu zády. Proč chcete stále dál dostávat rány? Proč se neustále vzpíráte? S vaším myšlením něco není v pořádku a zkaženost pronikla hluboko do vašeho srdce. Od hlavy k patě na vás není jediné zdravé místo. Jen samé podlitiny a otevřené rány, které nikdo nevyčistí a neováže ani nepotře hojivou mastí. Vaše země leží v troskách a z vašich měst zůstal jen popel a prach; úrodu z vašich polí vám přímo před očima berou a odnášejí cizinci a zanechávají po sobě jen vypleněnou spoušť. Zůstali jste opuštění jako chatrč na vinici nebo na poli, kde už není co sklízet. Jste jako vylidněné město, které oblehli nepřátelé. A kdyby Všemocný Hospodin neponechal několik z nás naživu, potkal by nás stejný osud jako Sodomu, dopadli bychom jako Gomora. Opravdu se podobáte vládcům Sodomy a obyvatelům Gomory. K čemu jsou mi vaše nesčetné oběti? říká Hospodin. Mám už víc než dost zápalných obětí beranů a tuku vykrmených zvířat; Nelibuji si v krvi býků, jehňat a kozlů. Kdo od vás žádá, abyste šlapali má nádvoří jen proto, abyste se mi občas ukázali? Takové přinášení obětí nemá žádný smysl. Přestaňte s tím! Vůně vašeho kadidla je mi odporná. Nemohu už dál snést vaše pokrytecká setkání, slavnosti novoluní ani sobotní shromáždění. Z duše nenávidím vaše oslavy a tradiční svátky. Vláčím je jako těžké břemeno a už jsem z nich skutečně unavený. Když ke mně v modlitbách vzpínáte své ruce zakrývám si před vámi oči; nevyslyším vás, ani kdybyste se modlili sebevíc. Vždyť na vašich rukou lpí krev nevinných! Chci, abyste byli čistí, abych se už nemusel dívat na zločiny, kterých se dopouštíte. Přestaňte páchat zlo a naučte se konat dobro! Jednejte spravedlivě a pomáhejte všem, kdo musí snášet příkoří. Ujměte se sirotků a zastaňte se ovdovělých žen. Přijďte za mnou a promluvíme si spolu, praví Hospodin. I kdyby na vás lpěly vaše viny jako šarlat a nepravosti vás zbarvily jako purpur, budete čistí jako padlý sníh a bílí jako beránčí rouno. Budete-li ochotni mi naslouchat, země vám vydá své nejlepší ovoce; jestliže se však vzepřete a postavíte se na odpor, zahynete rukou svých nepřátel. To vám říkám jako váš Hospodin. Jen se podívejte, pokračuje Izajáš, jak se dříve věrné město spustilo jako lehká žena! Kdysi v něm vládla spravedlnost a obývali je bezúhonní lidé. Dnes se však stalo doupětem vrahů! Z jeho původního lesku nezbylo už téměř nic, jako když se víno zředí s vodou. V jeho čele stojí zločinci a kumpáni zlodějů; všichni se dají snadno koupit a ženou se jen za úplatky. Osudy osiřelých dětí je nezajímají a záležitosti vdov se k nim ani nedostanou. Proto slyšte, co praví Všemocný Hospodin, Bůh a vládce Izraele: Všichni, kdo se mi postavili, ponesou důsledky své vzpoury. Dovolím, aby je zahubily jejich vlastní viny. Zakročím proti vám, a přetavím vás jako drahý kov, dokud nebudete dokonale čistí. Do čela vám pak postavím odpovědné vůdce a moudré muže, stejně jako tomu bylo kdysi na začátku. Potom se váš domov opět stane věrným městem, ve kterém zavládne spravedlnost. Všem obyvatelům Jeruzaléma, kteří litují svých vin, Hospodin zajistí spravedlnost a zachrání je. Avšak buřiči a provinilci spolu zahynou, neboť každého, kdo opustí Hospodina, čeká záhuba. "Vás, kdo jste vědomě navštěvovali posvátné zahrady a uctívali falešná božstva, přikryje hanba a opovržení. Sami budete jako duby, jimž vadne listí, budete jako zahrady, které sužuje sucho. I ti nejmocnější shoří jako suchá sláma. Jejich vlastní nepravosti v nich zažehnou oheň, který nikdo neuhasí. V dalším vidění ohledně Judska a Jeruzaléma obdržel Amósův syn Izajáš toto poselství: V závěru dějin se hora, na níž stojí Hospodinův chrám, stane nejvyhledávanějším místem na světě; její význam převýší cokoliv jiného a do Jeruzaléma budou směřovat lidé ze všech koutů země. Pojďme, řeknou obyvatelé všech národů světa, vydejme se na Hospodinovu horu do chrámu Boha Izraele. Tam nás Hospodin naučí vše, abychom mohli žít podle jeho představ a vůle. Z Jeruzaléma se ze Sijónu se bude šířit známost Hospodinova zákona. Z Jeruzaléma bude Hospodin vládnout celému světu a sjedná pořádek mezi mnohými národy země. Lidé pak překují své meče na radlice a svá kopí na vinařské nože, a již nikdy se proti sobě nepostaví ve válce. Žádný z národů se již nebude připravovat k boji. Proto pojďte, Izraelci, a jednejte podle slov Hospodina. Bože, opustil jsi svůj izraelský národ, potomky praotce Jákoba, neboť cele propadli falešnému náboženství východu; stali se vyznavači okultismu jako Pelištejci a jsou jedna ruka s pohany. Jejich země je plná stříbra a zlata a jejich pokladnice jsou bezedné. Všude se pasou početná stáda koní a vozů je tolik, že je nikdo nespočítá. Jejich zemi ale zaplavily modly falešných bohů; lidé uctívají vlastní výtvory a dílo svých rukou. Všichni bez rozdílu se klaní falešným bohům. Proto je Hospodine srazíš na kolena, ponížíš je a nebudeš znát slitování. Prchněte do skal a ukryjte se pod zem ze strachu před Hospodinem a jasem jeho majestátu! Každého domýšlivce naučí pokoře a jeho pýchu srazí až k zemi. V ten den zůstane vyvýšen jedině Hospodin. Všemocný Hospodin připravuje den, kdy pokoří vše, co se dme pýchou a nadutostí, všechny vzrostlé libanónské cedry i bášanské duby, tyčící se hory a vysoké kopce, každou vznosnou věž i pnoucí se hradbu. Potopí obchodní lodě i okázalé jachty Každého domýšlivce naučí pokoře a srazí jeho pýchu až k zemi. V ten den zůstane vyvýšen jedině Hospodin, zatímco všechny modly falešných bohů zmizí. Až Hospodin vstane, aby otřásl zemí, lidé ve strachu před ním a jasem jeho majestátu prchnou do jeskyň a ukryjí se pod zem! V ten den lidé nechají napospas krysám a netopýrům všechny své stříbrné a zlaté bůžky, které si vyrobili, a uctívali je. Jakmile Hospodin povstane, aby otřásl zemí, uprchnou ve strachu před ním a jasem jeho majestátu do úkrytu skal a útesů! Proto se přestaňte spoléhat na pomoc od lidí. Vždyť každý člověk jednou vydechne naposled a nezůstane po něm vůbec nic. Pohleďte, Všemocný Hospodin již brzy odřízne Jeruzalém i Judsko od všech zdrojů i pomoci. Připraví je o potravu i vodu a zahubí jejich hrdiny i armády. Zničí jejich vladaře i falešné proroky a také všechny lháře a prodejné vůdce. Zahynou i velitelé a lidé vysokého postavení, politici, umělci i všichni vychytralí šarlatáni. Do čela lidu Hospodin postaví nezkušené mladíky, kteří budou vládnout jako malé děti. Lidé se budou snažit jeden druhého opanovat, každý se postaví proti všem, včetně nejbližších. Mladí se vzepřou starším a lůza z ulice váženým a slavným. Kdokoliv pak půjde a navrhne třeba svému bratru: Tobě ještě zůstal plášť, tak se ujmi vlády a postav se do čela této hromady rozvalin! Ten se však ihned začne bránit: Nemám, čím bych pomohl. Nemám doma ani jídlo, ani oděv; nechci s tím mít nic společného. Jeruzalém se potácí a Judsku se již podlomily nohy. Vše, co jeho obyvatelé řekli nebo udělali, bylo namířeno proti Bohu a jeho spravedlivému charakteru. Stačí jim pohlédnout do tváře a všechno je hned jasné. Vystavují svou nepravost na obdiv jako obyvatelé Sodomy a nesnaží se vůbec nic skrýt. Avšak běda jim! Sami na sebe přivolali pohromu. Spravedlivým ale vyřiďte, že pro ně všechno dobře skončí a za své skutky budou odměněni. Na hlavu viníků však dopadne spravedlivý trest! Stihne je odplata za jejich vlastní činy. Lidé, cožpak nevidíte, že naši nelítostní vladaři jsou nezkušení jako děti hrající si na krále a bezmocní jako ženy? Vedou nás do slepých uliček a svádějí z pravé cesty. 13-14 Avšak Hospodin již zasedl v soudní síni a povstává, aby soudil svůj lid. Vznáší obvinění proti vůdcům a vladařům svého lidu: 'To vy jste rozvrátili můj národ; okrádali jste chudé a bohatli na jejich úkor. *** Ptám se vás jako Všemocný Hospodin, jakým právem utlačujete můj lid a šlapete po právu chudých?' A nyní poslouchejte vy, Jeruzalémské ženy, co vám vzkazuje Hospodin: 'Ladně se procházíte s domýšlivě zdviženým nosem a ověšeny drahými šperky svůdně pomrkáváte po kdejakém muži. Proto já sám, Hospodin, zasáhnu vaše hlavy prašivinou a zanechám vám namísto vlasů jen pleš. Až přijde ten den, strhám z vás všechny vaše šperky: řetízky, čelenky i okrasné náhrdelníky. Sejmu také náušnice, náramky a závojíčky, ozdoby z vlasů i jemné nákotníky a stužky. Připravím vás o lahvičky s parfémy a talismany, vezmu prsteny a nosní kroužky i vznosné róby, přehozy, pláštíky a kabelky. Nevynechám ani zrcátka, košilky, turbany a šály. Namísto vůně z vás povane zápach a šerpa kolem pasu se promění v provaz; tam, kde byl účes, se zaleskne pleš, jemná plátna vašich šatů nahradí pytlovina, a na místě znaménka krásy, budete nosit vypálené znamení. Vaši manželé padnou v boji a celý Jeruzalém zahalí smutek a pláč. Zůstane opuštěný a bez prostředků jako vdova. Až přijde ten den, říká dále Izajáš, zůstane naživu tak málo mužů, že o každého z nich se bude s křikem přetahovat sedm žen: Budeme se samy živit i šatit, jen si nás prosím vezmi za manželky, jinak zůstaneme s hanbou na ocet. Přichází den, kdy vyraší nádherný a slavný Hospodinův výhonek a všem Izraelcům, kteří zůstanou naživu, země opět ponese bohaté ovoce. Všem obyvatelům Jeruzaléma, kteří jsou zapsáni v knize, Bůh udělí svatost. Zbaví je špíny nepravosti a duchem soudu a ohně očistí Jeruzalém od prolité krve. Potom Hospodin obklopí celou horu Sijón a všechny, které na ni shromáždil, ve dne oblakem kouře a v noci klenbou z plamenů. Jeho sláva všechno zahalí jako baldachýn. Bude zemi chránit před denním horkem a poskytne útočiště před bouří a deštěm. Dále Izajáš píše: Zazpívám vám píseň o svém příteli a jeho vinici: Můj přítel měl vinici na úrodné stráni. Nejprve pro ni připravil půdu, zbavil ji kamenů a potom ji osázel nejlepšími druhy vín. Vystavěl na ní strážnou věž a připravil lis na uzrálé plody. Čekal a těšil se na dobrou úrodu, ale hrozny, které se na vinici urodily, byly odporné a nedaly se jíst. Můj přítel říká: Vstaňte obyvatelé Jeruzaléma i celého Judska a sami vyneste rozsudek mezi mnou a mou vinicí. Co víc jsem měl pro svou vinici udělat a já jsem to neudělal? Proč mi vydala jen trpkou úrodu, když jsem se těšil dobré víno? Řeknu vám nyní, co se svou vinicí udělám. Strhnu zeď, kterou jsem ji ohradil, a nechám svou vinici zničit a rozdupat. Udělám z ní pustinu, kterou nikdo nebude obdělávat, a poroste na ní jen trní a bodláčí. Zakážu oblakům, aby ji smáčely deštěm. Tou vinicí Všemocného Hospodina, zahradou, na kterou se tolik těšil, jste vy, Izraelci, a také všichni obyvatelé Judska. Očekával, že uvidí právo a spravedlnost, ale spatřil jen krveprolití a uslyšel zoufalé volání lidské bídy. Běda všem, kdo hromadíte majetek a zabíráte veškerou půdu. Jednáte, jako kdyby jste byli na světě sami, zatímco ostatní nemají kde žít. Poslouchejte, co mi oznámil Všemocný Hospodin: "Ať jsou jejich domy jakkoliv velké a přepychové, zpustnou a zůstanou prázdné. Rozsáhlé vinice přinesou jen pár zrnek hroznů a osetá pole urodí sotva hrstku obilí. Běda všem, kdo už od časného rána holdují alkoholu a neustanou dokud je pozdě večer víno úplně neskolí. Pořádají bujaré hostiny a za zvuku opojné hudby se oddávají nevázanému pití a veselí. Vůbec je nezajímá, co na to Hospodin, a všechna jeho slova jsou jim úplně lhostejná. Ale právě proto, že jsou tak nepoučitelní, Hospodin vypoví Izraelce z jejich země. I ti nejvýše postavení pak budou trpět hladem a celé zástupy lidí připraví o život palčivá žízeň. Hroby už se hladově olizují a otvírají své chřtány dokořán. Pohltí všechny vznešené i davy prostých lidí se všemi výtržníky a rozmařilci. Každého domýšlivce Hospodin naučí pokoře a srazí pýchu opovážlivců až k zemi. Všemocného Hospodina však vyvýší jeho spravedlnost a všichni uvidí, že Bůh je spravedlivý a svatý. Jeho ovce se pak budou pást i tam, kde dříve stála vznosná sídla bohatých a mocných. Běda všem, kdo na provazech lži za sebou táhnou své nepravosti a viny, těm, co říkají: Pán Bůh by si měl pospíšit a namísto řečí taky něco udělat, ať konečně vidíme, co dokáže. Jen ať pěkně všechny ty své hrozby splní a uvidíme, kdo z koho. Běda všem, kdo omlouvají a podporují špatnost a dobré věci prohlašují za zlé, těm, kdo zaměňují černé a bílé a vydávají hořké za sladké. Běda také těm, kdo spoléhají na svou vlastní moudrost a myslí si, že jsou nejchytřejší na světě. Zkáza čeká i na ty, kdo se hojně opájejí vínem a soutěží, kdo vypije víc. Padnou všichni, kdo za úplatek přehlížejí vinu, zatímco právo nevinných je nezajímá. Zaniknou jako kořeny, jež shnijí, a květy, které odvane vítr jako prach. Zmizí stejně jako sláma a suchá tráva, kterou pohltí plameny ohně, neboť odmítli zákon Všemocného Hospodina a pohrdli slovy svatého Boha Izraele. Proto Hospodin ukáže svůj spravedlivý hněv a na hlavu jim nechá dopadnout jejich vlastní viny. Hory se budou třást a ulice se pokryjí těly mrtvých. Ale ani to Hospodina nepřiměje, aby své rozhodnutí změnil. Hvizdem pozve daleké národy, až z nejvzdálenějších končin země. A jejich vojska přispěchají rychleji, než by se kdo nadál. Nebudou znát únavu a nikdy nezakolísají. Nezastaví se, aby si odpočinuli, a spánek jim bude cizí. Výstroj jim všem padne jako ulitá a nikdo z nich nepřijde ani o řemínek u sandálu. Hroty jejich šípů budou ostré a luky pevně napjaté. Jejich koně budou mít kopyta jako z křemene a kola jejich vozů budou rychlejší než vítr. Přitáhnou s řevem jako mladí lvi a s rachotem odtáhnou svou kořist, kterou jim již nikdo nikdy nevyrve. Nad svým úlovkem zaburácejí jako rozbouřené moře. Kdokoliv pak pohlédne na izraelskou zem, uvidí jen temnotu a zkázu pod zčernalým nebem. Téhož roku, kdy zemřel král Uzijáš, uvádí dále Izajáš, jsem ve vidění spatřil Hospodina. Seděl vznešeně na svém trůnu a jeho sláva naplňovala celý chrám. Nad ním byli serafové se šesti křídly. Dvěma si zakrývali tvář, dvě halily jejich nohy a na zbylých dvou křídlech se vznášeli. Jeden druhému zpívali: Svatý, svatý, svatý je Všemohoucí Bůh; celá země je plná jeho slávy. Jejich hlasy otřásly celým chrámem až k základům a najednou všechno zahalil dým. To je můj konec! zvolal jsem, jsem nadobro ztracen! Vždyť jsem jen hříšný smrtelník, který žije uprostřed prolhaného národa, a na vlastní oči jsem spatřil Krále, Všemocného Hospodina. Nato ke mně přiletěl jeden ze serafů a přinesl žhavý uhlík, který kleštěmi vytáhl z ohně na oltáři. Dotkl se jím mých úst a řekl: Tímto dotekem ti byla odpuštěna tvá vina a zahlazeny všechny tvé nepravosti. Potom jsem zaslechl, jak se Hospodin ptá: Koho mám poslat? Kdo se odhodlá a půjde? Já, odpověděl jsem, pošli mě! Jdi tedy, odvětil Hospodin, a oznam lidem tato slova: I kdybyste poslouchali sebevíc, nikdy nic nepochopíte; Dívejte se, jak nejlépe umíte, ale stejně ničemu neporozumíte. Tvé poselství ještě více zatvrdí srdce mého národa, protože jejich sluch už dávno otupěl a ani očima už nevidí vůbec nic. Kdyby tomu tak nebylo, viděli by, dopřáli by sluchu mým slovům, srdcem by mé poselství pochopili, obrátili by se ke mně a já bych je uzdravil. Jak dlouho to potrvá, Pane? zeptal jsem se. Odpověděl mi: Tak dlouho, dokud z měst nezůstanou jen rozvaliny, v nichž nikdo nebydlí, dokud všechny domy nezůstanou prázdné a namísto polí neuvidíš jen zkázu a spoušť. Dokud já sám, Hospodin, neodvedu všechny co nejdále a nenechám jejich zemi zcela opuštěnou. Ačkoliv jich v zemi zůstane pouhá desetina, i tento zbytek vydám na milost a nemilost nepřátel. Stejně jako když se pokácí keř nebo strom, tak i z mého národa zůstane jen pahýl. Právě z něj však vyraší nový svatý lid. V době, kdy v Judsku panoval král Achaz (Jótamův syn a Uzijášův vnuk), napadl aramejský král Resín spolu s izraelským králem, Remaljášovým synem Pekachem, Jeruzalém, ale nepodařilo se jim ho dobýt. Když se však, dříve než zaútočili, donesla zpráva o spojenectví Aramejců a Efrajimců na dvůr judského krále Achaza a rozšířila se po celé zemi, všechny zachvátil strach a třásli se jako stromy v lese zmítané větrem. Tenkrát mi Hospodin řekl: Izajáši, vezmi s sebou svého syna Šearjašúba a vyhledejte krále Achaza. Najdete ho na konci vodní strouhy, která vede k Horní nádrži, na cestě k valchářovu poli, kam lidé chodí bělit plátno. Vyřiďte mu, ať se uklidní a ničeho se nebojí. Řekněte, že oba rozhněvaní králové, Aramejec Resín i Remaljášův syn Pekach, jsou jen jako dva doutnající oharky a vůbec ho nemusí znepokojovat. 5-6 Naplánovali si, že napadnou Judsko, rozvrátí je, rozdělí si mezi sebou jeho území a dosadí na královský trůn Tabealova syna. *** Oznamte mu však, co jsem jako Nejvyšší Panovník o jejich plánech řekl: Nic takového se nestane. Resín dál zůstane jen králem Damašku a Aramu a než uplyne šedesát pět let, národ Efrajimců se rozpadne. Avšak i do té doby bude Remaljášův syn vládnout jen Samaří a Efrajimu. Musíte mi však plně důvěřovat, jinak nemáte šanci obstát. Zanedlouho poté jsem pro krále Achaza dostal od Hospodina další poselství. Řekl jsem mu: Požádej Hospodina, svého Boha, aby ti poslal znamení, že tě opravdu zachrání před nepřáteli. Můžeš požádat o cokoliv ať už z hlubin země nebo z výšin nebes. Achaz však odpověděl: O nic žádat nebudu, nechci Hospodina s něčím takovým vůbec obtěžovat. Nato jsem zvolal: Poslyšte potomci krále Davida, nestačí vám, že zkoušíte trpělivost lidí? Chcete ještě navíc pokoušet i trpělivost samotného Boha? Pak tedy Hospodin sám vybere znamení: Dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to znamená S námi Bůh). Budou ho krmit smetanou a medem lesních včel až do jeho jinošských let. Dříve, než ho matka přestane kojit a chlapec natolik povyroste, aby se naučil rozeznávat dobro od zla, budou země obou králů, ze kterých máš takový strach, zničené a pusté. Avšak také na tebe a tvůj lid i celou vaši zemi Hospodin sešle časy, jakých nebylo od té doby, kde se Izrael odtrhl od Judska - nechá na vás zaútočit asyrského krále. Hospodin zahvízdá a bojovníci z Egypta i armáda z Asýrie se na vás slétnou jako mouchy a včely. Přitáhnou a usadí se na příkrých srázech a ve skalních roklích i ve všech houštinách a mokřinách. A tehdy vás Hospodin pokoří mečem asyrského krále, kterého přivede ze země za řekou a připraví vás o všechno, co máte. Až to přijde, farmářům zůstane z velkých stád jediná kráva a dvě ovce. Jediné, čeho bude díky pastvinám dostatek, bude mléko. Všichni, kdo zůstanou v zemi, proto budou odkázáni jen na tvaroh a med divokých včel. 23-24 Všude, kde se dříve rozprostíraly rozsáhlé a výnosné vinice, poroste jen samé trní a bodláčí, v němž budou muži s lukem a šípy lovit divokou zvěř. *** Na kdysi úrodné stráně kopců, které lidé původně obdělávali, se kvůli neprostupnému trní a bodláčí už nikdo raději ani neodváží; jen dobytek a ovce se tam budou chodit pást. Jednoho dne mi Hospodin řekl: Vezmi si hliněnou tabulku a čitelně, tak aby si to každý mohl přečíst, na ni napiš: Ničitel spěchá a kořistník chvátá. Jako důvěryhodné svědky tohoto zápisu k tobě pošlu kněze Urijáše a Jeberekjášova syna Zekarjáše. 3-4 Krátce nato moje žena počala a přivedla na svět syna. Když se narodil, Hospodin mi řekl: Dej mu jméno Ničitel spěchá a kořistník chvátá, protože ještě dříve, než se chlapec naučí vyslovit máma nebo táta, přitáhne asyrský král, vyplení Damašek i Samaří a odnese si jejich bohatství jako kořist do své země. *** Dále mi Hospodin řekl: Protože Izraelci odmítají něžnou péči a pomoc od svého vlastního Boha a raději bláhově spoléhají na spojenectví s Resínem a Remaljášovým synem, já sám, jejich Hospodin, způsobím, aby je jako mohutná povodeň řeky Eufrat zaplavila vojska asyrského krále. Stejně jako voda, která vystoupí ze všech koryt a vylije se ze všech břehů, přeženou se nepřátelé celým Judskem a sáhnou na život všem jeho obyvatelům. Sám Bůh vás chraň, neboť obrovská armáda Asyřanů pokryje celou zemi. Jen křičte nepřátelé a vyhrožujte hrůzami válek, klidně se i vy, národy z dalekých zemí, připravujte k boji, ale připravte se na porážku, protože vaše armády neuspějí. Prohrajete, i kdybyste se připravili sebevíc. Veškerá vaše strategie přijde nazmar a vaše nejlepší plány neobstojí, protože na naší straně stojí Bůh. Potom mě Hospodin varoval, abych se neřídil tím, co dělá celý zbytek jeho národa, a velmi důrazně mi řekl: Nepovažujte za zradu to, co většina zradou nazývá. Nepodléhejte panice jako můj národ a neztrácejte odvahu jako oni. Důvěřujte výhradně tomu, co vám řekne váš Všemohoucí Hospodin. Jenom jeho respektujte a jen jemu prokazujte posvátnou bázeň. Pak ve mně naleznete bezpečí, zatímco lidu Izraele, Judska a obyvatelům Jeruzaléma se stanu kamenem úrazu, který způsobí jejich pád, a budu jim pastí, do které se chytí. Mnoho jich zakolísá, padne a už nevstane. Uvíznou v osidlech a už neuniknou. Všechna má poselství řádně zapiš, ať je všichni moji učedníci znají jako zákon. Ano, pokračuje Izajáš, já budu čekat na Hospodina, i přestože se nyní na čas odmlčel. Jedině v něj složím svou důvěru. Izraelci, Všemocný Hospodin, který sídlí na hoře Sijón si mne a mé děti vybral, abychom vám zvěstovali jeho poselství a byli pro vás znameními. Proč tedy posloucháte rady pošetilců a hledáte odpovědi na své otázky u astrologů a spiritistů? Vždyť nedovedou nic víc než mumlat svá zaklínadla. Cožpak nemáte svého Boha, kterého byste se zeptali? Proč se na osud živých dotazujete mrtvol? Raději obraťte svou pozornost k zákonu a svědectví o Božích skutcích a s nimi srovnávejte. Jestliže pak ti, kdo vám něco předpovídají, nejsou s nimi v souladu, nemluví pravdu. Přichází čas, kdy obyvatelé této země budou hladovět a potulovat se sem a tam; hlad je bude dohánět až k šílenství a oni budou hledět k obloze a proklínat svého krále i Boha. Ale když znovu sklopí svůj zrak k zemi, opět spatří jen bídu, temnotu a skličující zoufalství. Celý národ bude prožívat těžké a temné časy. Soužení Izraelců však nebude trvat navěky. Ačkoliv Hospodin nejprve jejich zemi (Zabulón a Neftalí) pokoří, přijde doba, kdy je spolu s pohanskou Galileou a celou zemí od pobřeží Středozemního moře na západě až k Jordánu na východě naplní slávou. Lidem, kteří dnes bloudí v temnotách a žijí v zemi stínů a smrti, vzejde a zazáří velké světlo; Hospodin udělá z Izraele opět velký národ a navrátí jeho obyvatelům důvod k radosti. Budou šťastní, jako v čase žní a budou jásat jako vítězové, kteří se dělí o kořist. Neboť stejně, jako dříve porazil jejich nepřátele Midjánce, sejme i nyní z jejich ramen tíživé jho, břemeno jejich utlačovatelů a nepřátel. Všechnu válečnou výstroj, boty i zkrvavený oděv pak budou moci naházet do ohně a spálit. Neboť se nám narodí dítě, bude nám darován syn, který na svá ramena převeze vládu. Budou ho nazývat Divuplným rádcem, Mocným Bohem, Otcem věčnosti a Vládcem pokoje. Jeho království pokoje bude růst a nikdy neskončí. Zasedne na trůn krále Davida a stane se vládcem jeho říše. Od samého počátku svou vládu založí na neotřesitelném právu a spravedlnosti, a tak bude panovat na věky, neboť to učiní sám Všemocný Hospodin. 7-9 Proti obyvatelům Izraele a Samaří pronesl Hospodin tento soud: Izraelci jsou nadutí a pyšní. Chvástají se, že z rozvalin sami znovu vybudují ještě krásnější zemi a padlé keře nahradí mohutnými cedry. *** *** Hospodin však místo toho dopustil, aby je napadla Resínova vojska. Z východu přitáhli také Aramejci a ze západu Pelištejci a všichni společně se jako hladové šelmy pustili do Izraelců. Ale ani potom se Hospodin neslitoval a nechal na ně dále dopadat svůj spravedlivý hněv. Ani to však nepomohlo, aby se k němu jeho lid opět vrátil a hledal svého Panovníka a Hospodina. 13-14 Proto Hospodin připravil v jediném dni izraelský národ o hlavu, o jeho vůdce a prominenty, a zbaví ho také veškerých falešných proroků, kteří učí lži. *** Vždyť ti, kdo stojí v čele, svádějí celý národ na scestí a všichni, kdo se nechávají vést, tak míří do záhuby. Proto se Hospodin neslituje ani nad dětmi, sirotky či vdovami, neboť všichni jsou bezbožní a zpustlí a z jejich úst nevychází nic než lži. Avšak ani potom se Hospodin neslituje a jeho rozhořčení neopadne. Nepravost je jako požár, který stravuje veškeré trní a bodláčí. Zapaluje každý suchý keř a houští a mění vše v oblaka dýmu. Jakmile se Všemocný Hospodin spravedlivě rozhněvá, zemi zahalí temnota a zůstanou zde hromady popela. Lidé budou hořet jako suchá tráva a i ti nejbližší se obrátí jeden proti druhému. Budou se snažit kdekoliv a jakkoliv si opatřit jídlo, ale přesto ničím svůj hlad neukojí. Aby se najedli, sáhnou dokonce na životy svých dětí. Jedna rodina bude napadat a okrádat druhou a společně se pak vrhnou na další. Ale ani tehdy se Hospodin neslituje a nechá na Izraelce dál dopadat svůj spravedlivý hněv. Běda vám všem, kdo překrucujete zákon a vydáváte nespravedlivé předpisy, abyste připravili chudé o jejich práva a všem utlačovaným odepřeli spravedlnost. Nestydíte se odírat ani vdovy a okrádáte dokonce i osiřelé děti. Co ale uděláte, až přijde den účtování? Až přijde slibovaná pohroma? Koho pak poběžíte prosit o pomoc a kam ukryjete své bohatství? Odvlečou vás jako zajatce nebo rovnou přijdete o život. Jiná možnost není. Ale ani potom se Hospodin neslituje a ve svém hněvu bude dále trestat. Hospodin dále řekl: Můj hněv však postihne také Asýrii. Národ, který jsem si vyvolil jako nástroj svého soudu. Nechávám její vojska plenit bezbožný národ a vysílám je proti všem, kdo si zaslouží můj trest. Chci, aby je vojáci oloupili a připravili o všechno, co mají, zbídačili je a srovnali jejich sídla se zemí. Asyřané si však usmysleli něco jiného. V hlavě se jim zrodil jejich vlastní plán. Rozhodli se, že všechny národy zcela zničí a vyhladí. Říkají si: Nejsou snad naši vojevůdci víc než králové? Cožpak jsme už nedobyli Kalno, Karkemíš, Chamát, Arpád nebo Samaří a Damašek? Když jsme tedy dokázali přemoci království, která měla daleko více bohů než Jeruzalém a Samaří, a dobýt Samaří nebyl žádný problém, proč bychom si neporadili s Jeruzalémem a jeho bohy? Jakmile se však Hospodin rukou asyrského vojska vypořádá s Izraelci a Jeruzalémem, obrátí se také proti samotné Asýrii, neboť srdce i mysl asyrského krále naplnila svéhlavá pýcha a povýšená opovážlivost. Vždyť otevřeně prohlašuje: Všechna má vítězství potvrzují, že jsem nejmocnější a nejmoudřejší panovník na celém světě. Odstranil jsem hranice národů a vyplenil jejich bohatství. Jako nejmocnější ze všech panovníků jsem pokořil i jejich krále. Sáhl jsem si pro poklady národů, jako lidé vybírají vejce z opuštěných hnízd. Vydrancoval jsem, co se dalo, a nikdo neměl šanci postavit se mi na odpor, ani nesebral odvahu, aby protestoval. Avšak mají se snad sekera nebo pila povyšovat nad toho, kdo je používá? Bylo by to stejné, jako kdyby se hůl či palice začala ohánět po tom, kdo ji drží v ruce. Asyřanům však přerostla jejich pýcha přes hlavu. Panovník Hospodin je proto nechá zaniknout a po jejich nadutosti a slávě zůstane jen spáleniště. Vždyť Hospodin je lidstvu nejen světlem, ale i planoucím ohněm, který v jediném dnu dokonale spálí všechno zlo, nepravost a vinu. Celá nádhera jejich země zcela zanikne, jako když člověka zachvátí smrtelná nemoc. Z celého lesa obyvatel země zůstane jen hrstka, jen tolik, že by je spočítalo i malé dítě. Teprve tehdy se zbytek těch, kdo z izraelského národa přežijí, přestane spoléhat na své zrádné spojence a konečně začne důvěřovat Hospodinu, Bohu Izraele. Všichni, kdo z Izraele zůstali, se navrátí k mocnému Bohu. Ale přestože je Izraelců jako písku na mořském břehu, vrátí se jich jen hrstka. Zdrcující, ale spravedlivý rozsudek, byl již vynesen a Všemocný Hospodin své rozhodnutí platné pro celou zemi nepochybně vykoná. Proto Panovník Hospodin říká: Obyvatelé Jeruzaléma, nebojte se Asyřanů, kteří vás nyní pobíjejí a ničí, jako to kdysi dělal Egypt. Již brzy se nad vámi slituji, ale je stihne spravedlivý trest. Všemocný Hospodin je zmrská bičem, jako kdysi uhodil na Midjánce na Havraní skále. Zavře nad nimi hladiny vod, jako nad Egypťany. Bude to den, kdy vám konečně sejme z ramen břemeno jejich moci, kdy bez nejmenších obtíží zlomí jejich jho. Asyřané nejprve vtrhli do Ajátu, prošli Migrónem a rozložili svůj tábor v Michmásu. Potom překročili průsmyk a rozhodli se přes noc utábořit v Gebě. Rámu a Saulovu Gibeu zachvátil strach a jejich obyvatelé se dali na útěk. Nebezpečí hrozí také Galímu a se zlou se potáže také Lajša a Anatót. Své město opouštějí i obyvatelé Madmény a také lidé v Gebímu hledají, kam by se skryli. Ještě dnes přitáhne asyrská armáda k Nóbu a bezprostředně začne ohrožovat Jeruzalém. Pak se ale všichni dobře dívejte, neboť Panovník Hospodin se Asyřanům mocně postaví. Oklestí je a porazí jako přerostlý strom; nechá je z jejich výšin padnout až k zemi. On sám, mocný Bůh, vykácí vlastní rukou jejich řady jako lesní houští a mohutné stromy Libanónu. Z kořenů podťatého rodu krále Davida vzejde výhonek, který přinese bohaté ovoce. Spočine na něm Hospodinův duch a obdaří ho moudrostí a poznáním. Udělí mu své rady a naplní ho také svou mocí. Tento potomek bude znát svého Boha a s láskou ho bude plně respektovat. Nebude soudit podle toho, jak se věci na první pohled jeví, ani rozhodovat na základě řečí, které se donesou jeho sluchu. Bude uplatňovat spravedlnost pro potřebné a chránit práva všech přehlížených a zbídačených lidí. Zasáhne zemi svým mocným slovem, které připraví všechny provinilce o život, neboť ten, kdo je vysloví, se opáše spravedlností a pravdou. Potom budou vlk a beránek žít v míru a levhart vedle sebe nechá spát malé kůzle. Telátka se budou klidně pohrávat se lvem, zatímco se mezi nimi bude procházet malé dítě. Krávy se budou pást spolu s medvědem a jejich mláďata budou vedle sebe klidně odpočívat. Dokonce i lev bude žrát slámu, jako dobytek. Děti si budou moci bezpečně hrát u zmijího doupěte a brát hady do svých rukou. Nic na celém světě je nijak neohrozí, neboť všichni obyvatelé země konečně poznají, jaký je Hospodin. V ten den budou lidé vzhlížet k potomku Davidova rodu s velikou nadějí a celé národy k němu budou přicházet, aby tam, kde je on, nalezly vytoužený pokoj. Tehdy Hospodin podruhé vztáhne svou ruku, aby shromáždil zbytek svého lidu z Asýrie, dolního a horního Egypta, z Etiopie, Élamu, Babylónie, Chamátu a ostrovních zemí. Svou korouhev vztyčí mezi národy a z nejvzdálenějších koutů země shromáždí Izraelce i obyvatele Judska, kteří žili rozptýleni ve vyhnanství. Potom konečně ustanou spory mezi Efrajimovci a Judskem a jejich obyvatelé již nebudou nepřáteli. Společně porazí Pelištejce na západě a vyplení území národů z východu. Zasáhnou Edómce i Moábce a podrobí si také Amónce. Hospodin vysuší Rudé moře a žhavým větrem rozdělí Eufrat na sedm ramen, aby jej lidé mohli snadno překročit. Vytvoří pro zbytek svého národa širokou cestu domů z Asýrie stejnou, jakou kdysi udělal, když Izraelci opouštěli Egypt. Až přijde ten den, radostně zvoláš: Chci tě chválit, můj Pane. Ačkoliv ses na mne rozhněval, tvůj hněv pominul a přišel jsi, abys mne potěšil. Jedině ty, můj Bůh, mě můžeš zachránit a tobě mohu s jistotou a bez obav důvěřovat. Dáváš mi, Hospodine, svou sílu a radost připravil jsi mi spasení. Budeš radostně pít vodu z nevyčerpatelného zdroje Hospodinova spasení a zvoláš: Děkujte Bohu a provolávejte mu slávu; oznamte všem národům, co pro vás udělal a řekněte všem, jak je úžasný. Zpívejte na jeho počest, protože vykonal slavné dílo; ať se o tom dozví celý svět. Obyvatelé Jeruzaléma, hlasitě křičte a zpívejte radostí, neboť svatý Bůh Izraele je mocný a veliký a poctil vás svojí přítomností. Další vidění, které Amósův syn Izajáš dostal od Boha, se týkalo Babylónu. Hospodin řekl: Na vrcholu hory zavlají bojové korouhve, velitelé dají pokyn a mocným hlasem zavelí k útoku na hradby vznešeného Babylónu. K tomuto boji shromáždím všechny své věrné, kteří se radují nad mým vítězstvím, a tito bojovníci vykonají můj rozsudek. Po horách se bude rozléhat hluk mohutného davu, vřava národů, které já sám, Všemocný Hospodin, shromáždím k boji. Přitáhnou až z nejvzdálenějších končin země a v mých rukou se stanou zbraní, která zničí celý Babylón. Už začněte naříkat, Babylóňané, protože den, kdy vás postihne zkáza, je blízko. Až to přijde, ruce obyvatel Babylóna ochrnou strachem a všichni ztratí svou odvahu. Zachvátí je hrůza a mučivá bolest a budou se svíjet jako žena při porodu. Zděšeně pohlédnou jeden na druhého a tváře jim zblednou strachem. Nelítostný den mé neodvratné odplaty už je skutečně blízko. Zanechá zemi zpustošenou a zahubí její zkažené obyvatele. Navždy pro ně pohasnou hvězdy i souhvězdí a sluce i měsíc před nimi skryjí svou tvář. Nechám na svět dopadnout jeho vlastní zlo a na hlavy provinilců jejich vlastní nepravosti. Učiním přítrž opovážlivosti domýšlivců a pokořím pýchu všech bezcitných troufalců. V Babylónu pak zůstane méně lidí než ryzího zlata. Budou vzácnější než zlato z Ofíru, neboť já sám, Všemocný Hospodin, otřesu nebem i zemí a dovolím, aby zlo ukázalo, co umí. Všichni cizinci v Babylónu se dají na útěk jako štvaná zvěř a jako ovce bez pastýře prchnou každý ke svému lidu do rodné země. Koho však na útěku dopadnou, toho probodnou mečem a na místě zahubí. Nepřátelé rozsekají děti na kusy před očima jejich rodičů, vyplení domy a znásilní ženy. Poštvu proti Babylónu Médy, kteří se nestarají o stříbro a zlato. Jejich šípy však usmrtí všechny mladíky a střelci neprojeví slitování ani nad dětmi. Já sám, Bůh vesmíru, nechám zničit Babylón, klenot mezi národy a pýchu svého lidu, stejně jako Sodomu a Gomoru. Již nikdy se do něj nevrátí život a po všechny generace ho již nikdo neosídlí. Ani kočovníci si v těch místech nepostaví stany a žádný pastýř tam nenechá odpočívat své stádo. Jeho jedinými obyvateli budou pouštní tvorové. V domech se zabydlí šakalové a sovy a ulicemi budou poskakovat divoké kozy. Z babylónských paláců a pevností se bude ozývat jen vytí hyen a šakalů. Zkáza Babylónu se nezadržitelně blíží a nic už ji neoddálí. Dále Izajáš píše: Hospodin se znovu slituje nad Izraelci a přivede potomky praotce Jákoba zpět do jejich vlastní země. Připojí se k nim také cizinci a přilnou k izraelskému národu. Sami přivedou Izraelce domů a stanou se jejich služebníky v Hospodinově zemi. Izraelci tak ovládnou ty, kterým původně sloužili, a stanou v čele svých nepřátel! 3-4 V den, kdy vás Hospodin vysvobodí z utrpení, zmatku a krutého otroctví, se vysmějete babylónskému králi: Konečně došlo i na krutovládce! Dohrál jsi králi!" *** Hospodin zlomí kopí provinilců a žezlo nelítostných panovníků, kteří zlostně a bez přestání pobíjeli národy a jejich obyvatele neúprosně zotročovali. Potom se v celé zemi rozhostí pokoj a klid; národy si začnou prozpěvovat a zajásají dokonce i libanónské cedrové lesy, neboť jejich nepřítel padl a již nikdo nepřijde, aby je pokácel. Už nyní se podsvětí nedočkavě těší, jak oslaví tvůj příchod, Babylóne. Burcuje přízraky zemřelých, zvedá z trůnů všechny bývalé vládce a krále světa, aby tě přivítali v hrobě. Všichni se shromáždí a řeknou ti: "Nyní jsi stejně bezmocný jako my. Není již mezi námi rozdíl." Všechna tvá chlouba zemře s tebou a hrob umlčí i tvé bujaré radovánky. Ulehneš do tlejícího lůžka a přikryjí tě odporní červi. Padl jsi z nebeských výšin, jitřenko, synu svítání! Padl jsi až k zemi, ty, který jsi ničil celé národy. V srdci sis říkal, že vystoupíš do nebe, povýšíš svůj trůn až nad samotného Boha a usadíš se na Hoře setkávání na dalekém severu. Toužil jsi usednout na trůn Nejvyššího a povznést se až nad vrcholky mraků. Chtěl ses stát Bohem vesmíru, ale skončíš v hluboké propasti hrobu. Všechny, kdo tě znají, tvůj osud překvapí. Budou udiveně říkat: 'Vždyť to je ten, který děsil celou zemi a hýbal základy všech království. Muž, který vyplenil města a proměnil svět v pustinu. Ten, který nikdy nepropouštěl své zajatce domů.' Zatímco všichni ostatní králové důstojně odpočívají ve svých hrobkách, tebe pohodí do společného hrobu jako ulomenou větev. Tam tě přikryjí těla všech, které jsi dal pobít zbraněmi svých vojsk. Skončíš jako zapomenutá a pošlapaná mrtvola. Nikdo ti nevystrojí pohřeb, neboť jsi zničil svou vlastní zemi a povraždil svůj lid. Nebudeš mít následníka a tvé jméno tak zanikne s tebou. Všechny tvoje potomky čeká smrt, protože nesou vinu svých předků. Nedospějí, aby zdědili zemi a pokryli ji svými městy. "Já sám proti nim povstanu!" říká Všemocný Hospodin. "Vymažu Babylón, všechny jeho obyvatele i jejich potomky z tváře země. Proměním to město v nehostinný močál, kde sídlí jen sovy. Já sám, Všemocný Hospodin, ho smetu a zničím. Jako že jsem Hospodin, přísahám, že všechno se odehraje a uskuteční tak, jak jsem rozhodl a naplánoval. Jakmile Asyřané vstoupí do hor Izraele, pošlapu je a zničím. Zbavím tak svůj lid jha nadvlády cizinců a sejmu jim z ramenou břemeno útlaku. Toto rozhodnutí, píše Izajáš, platí pro celou zemi a týká se všech národů. A jestliže o tom rozhodl sám Všemocný Hospodin, kdo se proti němu postaví? Chystá-li se zasáhnout Bůh, kdo mu v tom zabrání? Následující poselství obdržel Izajáš v roce, kdy zemřel král Achaz: Zbytečně se, Pelištejci, radujete, že hůl, která vás bije, se zlomila. Jestliže jeden had zemře, na jeho místo přijde nový, který bude ještě horší a jedovatější než ten první. Zatímco i ti nejchudší z bědných budou v bezpečí a budou mít co jíst, každého z vás, kdo přežije, nechám zajít hladem. Ano, Pelištejci, máte důvod naříkat a skučet, neboť na vaše města už se od severu v oblacích prachu valí armáda nepřátel, v jejichž řadách není jediný slaboch. Svým poslům však vyřiďte, že Jeruzalém je městem samotného Boha a jeho lid v něm najde bezpečí. Následující vidění se týká Moábu: Stačí jediná noc a z moábských měst Aru a Kíru zůstanou jen rozvaliny. Obyvatelé Díbónu vstupují do svého posvátného chrámu, aby naříkali nad stejným osudem, který potká také města Nebó a Médebu. Všichni si na důkaz zoufalství ostříhali vlasy a oholili vousy. Lidé se oblékají do šatů z režného plátna a na všech veřejných prostranstvích společně naříkají a truchlí. Pláč, který vychází z Chešbónu a Eleále, je slyšet až v Jahsu. Naříkají také moábští vojáci, protože také jejich nitro zachvátil strach. Mé srdce pláče nad tím, co mi Hospodin řekl o Moábu. Jeho obyvatelé prchají až k Sóaru a Eglat-šelišiji. S pláčem vystupují k Lúchítu a cestou do Chóronajimu naříkají nad svým osudem. Vodní zdroje v Nimrímu vyschly a tráva i veškerá vegetace se vysušila na troud. Ze vší zeleně nezůstalo vůbec nic. Moábci proto odnášejí všechno své nastřádané bohatství přes Topolový úval. Jejich volání se ozývá podél celé hranice Moábu a doléhá až k Eglajimu a Beer-élímu. Ačkoliv ve vodách Dibónu již nyní teče krev, ani zdaleka to není všechno. Nepřátelé se pustí i za těmi Moábci, kteří se dali na útěk, a za všemi, kteří ještě zůstali v zemi naživu. 1-2 Moábští, pošlete ze Sély, beránka jako svůj dar Jeruzalému. Vždyť Moábské ženy u arnónských brodů jsou jako chvějící se ptáčata, která vypadla z hnízda. *** Požádejte obyvatele Judska o pomoc: Ukryjte nás prosím ve své zemi jako v temné noci. Poskytněte nám útočiště a nevydávejte nás našim nepřátelům. Moábci, dovolte nám, izraelským uprchlíkům, abychom zde zůstali pod vaší ochranou před těmi kdo nás ničí. Každá tyranie a zkáza jednou skončí a dobyvatelé opustí zemi. Potom v Judsku usedne na trůn spravedlivý vládce, věrný potomek z rodu krále Davida. Bude to panovník, který bude vládnout laskavě a podle práva. Obyvatelé Judska vám však řeknou: Tak to jste vy, ti domýšliví Moábci, o jejichž pýše jsme toho tolik slyšeli. Dnes je vám vaše pýcha a drzost k ničemu, prázdné řeči vám v nouzi nepomohou. Proto všichni Moábci budou naříkat nad svým osudem, říká Hospodin. Budou hořekovat a truchlit nad ztrátou Kírcharesetu, a nad ztrátou úrodných vinic v jeho okolí, nad holými poli v Chešbónu a povadlými vinicemi v Sibmě. Velitelé nepřátelských vojsk nechali zpustošit ty nejlepší vinice, které se kdysi táhly směrem k Jaezeru a dosahovaly až k poušti a k moři. Také mě je líto Jaezeru i sibemských vinic a prolévám slzy nad Chešbónem a Eleále. Radostné jásání nad zralými plody po bohaté úrodě již dávno umlklo. Radost a štěstí se z vinic vytratila a nikdo si tam už nezpívá. Nikdo nešlape hrozny v lisu, neboť jsem jejich veselí ukončil. V nitru však nad osudem Moábu i Kír-cheresu truchlím jako teskná harfa. Vždyť Moábci chodí ke svým falešným bohům a neví, že se snaží marně. Modlí se k nim v chrámech, ale nic jim to není platné. Takto už kdysi Hospodin o Moábcích hovořil, píše Izajáš. Nyní však Hospodin říká: Do tří let a ani o den později zcela jistě nádhera Moábu i všichni jeho obyvatelé zmizí. Zůstane jen malá hrstka zesláblých lidí. V tomto vidění Hospodin oznámil jaký osud čeká Damašek. Kdysi kvetoucí město, Damašek, se promění v hromadu trosek a města Aróeru zůstanou bez obyvatel. Budou se v nich pást jen stáda ovcí, a nebude nikoho, kdo by je vyhnal. Efrajimci přijdou o svá opevněná města a Damašek o svou královskou moc. Neboť tak, jako přišli o svou slávu Izraelci, dopadnou i obyvatelé Aramu. Jsem Hospodin, a proto vám oznamuji, že přijde den, kdy národ praotce Jákoba ztratí veškerou svou slávu a přijde o svůj blahobyt. Izrael bude vypadat jako prázdné pole v údolí Refájců po žních, kdy veškerá úroda skončí v rukou ženců. Zůstanou jen paběrky jako na očesaném olivovníku. Dvě nebo tři olivy na samém vrcholku a čtyři či pět plodů na nejúrodnějších větvích. Rozhodl jsem tak, neboť jsem Hospodin, Bůh Izraele. Toho dne, pokračuje Izajáš, lidé opět obrátí svůj zrak ke svému Stvořiteli, svatému Bohu Izraele. Nebudou vzhlížet k oltářům a posvátným sloupům falešných bohů ani uctívat své vlastní výtvory. Jejich opevněná města, ze kterých uprchli kvůli Izraelcům, budou pustá a zarostlá trním a bodláčím. Zůstane jen prázdnota a spoušť. To všechno kvůli tomu, že jste opustili Boha, svého Spasitele; zapomněli jste, kdo je vaší bezpečnou oporou. Proto ačkoliv vysazujete tu nejlepší sadbu a pěstujete cizokrajnou révu, která bujně roste a pro kterou časně ráno vstáváte, abyste o ni pečovali, nepřinese vám žádnou úrodu a sklidíte jen neutišitelnou bolest a žal. Armády nepřátelských národů se již blíží a hlučí jako mohutné vody rozbouřeného moře. Jakmile však proti hukotu národů vzedmutých jako vlny zaburácí Hospodin, rozprchnou se do všech stran jako plevy hnané větrem po horách. Ti, kdo nám ještě večer naháněli strach, budou pryč dříve, než se rozední! Takový osud potká všechny, kdo by chtěli vyplenit a okrást Boží lid. Běda vám, Kúšijci, obyvatelé země nenasytných kobylek, vám, kdo žijete podél řeky Nilu. Vyslali jste k nám po řece své posly v lodích z papyrusu. Posíláme je však zpět k vám. K vašemu lidu, kterého se každý široko daleko bojí, výbojnému národu zvláštní řeči, jehož zemí protéká mnoho řek. Obyvatelé země, pohleďte na varovná znamení a slyšte naléhavý signál polnice. Oznámím vám, co mi řekl sám Hospodin: Jen ať nepřátelé mého lidu přijdou. Budu shlížet ze svého trůnu klidně jako chvějící se vzduch v horký letní den; stejně jako mlžný opar v čase žní. Neboť ještě předtím, než vztáhnou ruku na jeho lid, pokračuje dále Izajáš, když jejich kvetoucí plány uzrají v krvelačný čin, Hospodin prořeže jejich řady jako výhonky sadařským nožem a všechny bojovníky jako divoce pnoucí se větve odstraní. Potom je nechá napospas dravému ptactvu a divoké zvěři, kteří se na jejich tělech budou živit po celý rok. Jednoho dne se ale všechno změní a Kúšijci přinesou Všemocnému Hospodinu své dary. Dary lidu, kterého se každý široko daleko bojí, výbojného národa zvláštní řeči a bronzové pleti, jehož zemí protéká mnoho řek. Předloží je pak Hospodinu v Jeruzalémě, kde sídlí jeho dobrota a sláva. V následujícím poselství hovoří Izajáš o osudu Egypta. Vidím, jak Hospodin na oblaku rychle vjíždí do Egypta. Napodobeniny falešných egyptských bohů se před ním třesou a nitro všech obyvatel Egypta zachvátila nepopsatelná hrůza. Hospodin praví: Nechám Egypťany bojovat jednoho proti druhému a dovolím, aby se postavil dokonce i bratr proti bratru a soused proti sousedovi. V celé zemi se rozpoutá občanská válka a všechna města zachvátí násilí. Zmařím všechny jejich plány a nechám Egypťany dojít až na pokraj zoufalství. Budou pak prostřednictvím astrologů a spiritistů žádat o pomoc své falešné bohy a duchy zemřelých. Já sám, Všemocný Hospodin, je však vydám na milost a nemilost krutému a nelítostnému vládci. Tehdy také vyschnou vody Nilu, pokračuje Izajáš, a jeho dno suchem rozpraská. Egyptské potoky se vypaří a v kanálech zůstane jen páchnoucí rákosí. Zvadne všechna vodní zeleň i rostlinstvo na březích a v ústí Nilu. Osetá pole podél řeky vyschnou a půdu navždy odvane vítr. Rybáři, kteří na Nilu lovili na udice a do sítí, hořce zanaříkají a poznají velkou bídu. Díky neúrodě postihne zoufalství také pěstitele lnu a tkalci lněného plátna ztratí veškerou naději. Výrobci oděvů přijdou o práci a budou propouštět své zaměstnance. Správci Sóanu připomínají spíše blázny než moudré faraónovy rádce. Vždyť radí jen samé nesmysly. Nechápu, jak o sobě mohou před faraónem prohlašovat, že pocházejí z rodu nejmoudřejších rádců bývalých králů. O jaké moudrosti to mluví? Když jsou tak chytří, ať vám tedy sami řeknou, co jako Všemocný Hospodin zamýšlím s Egyptem! Sóanští i memfidští správci jednají zcela pošetile a žijí v naprostém podvodu a klamu. Namísto toho, aby byli Egyptu oporou, svedli celý národ na scestí. Hospodin jim úplně zamotal hlavu, takže ať udělají cokoliv, nic se jim nezdaří. Potácejí se kolem dokola jako opilci. Osud Egypta je zpečetěn a žádný z jeho obyvatel na tom nic nezmění. Bohatý ani chudý. V den, kdy Všemocný Hospodin pozvedne proti Egyptu svou ruku, zeslábnou jeho obyvatelé strachem jako bezbranné ženy. Judsko se stane postrachem nejen pro Egypťany, ale také pro každého, kdo o něm třeba jen uslyší, neboť pochopí, že je nástrojem v rukou samotného Boha. Až ta doba přijde, z egyptských měst se bude ozývat jazyk Izraele. Jejich obyvatelé se obrátí k Hospodinu. Jedním z měst bude i Město zkázy. V srdci Egypta lidé postaví Hospodinu oltář a na hranicích vztyčí na jeho počest památník. Ty pak budou pro Egypťany znamením a připomínkou Hospodinovy moci. Když pod útlakem protivníka zavolají k Hospodinu o pomoc, pošle jim svého Spasitele, který je vysvobodí. Hospodin ukáže Egyptu svou pravou tvář a Egypťané mu radostně odpoví. Předloží mu své oběti a dary a všechno, co Hospodinu slíbí, také dodrží. Hospodin nejprve nechá Egypt nést důsledky jeho vlastní nepravosti, ale pak jeho obyvatele opět uzdraví. Egypťané se v bídě obrátí k němu a Hospodin je vyslyší a pomůže jim. Přijde doba, kdy hranice mezi Egyptem a Asýrií ztratí svůj význam. Obyvatelé obou zemí se budou svobodně navštěvovat a budou uctívat Hospodina. Také Izrael se spolu s Egyptem a Asýrií stane oázou klidu a pokoje, neboť na jejich straně bude stát sám Všemocný Hospodin, který jak obyvatelům Egypta, tak celé asyrské zemi i svému vyvolenému Izraelskému národu požehná. 1-4 V roce, kdy nejvyšší velitel na rozkaz asyrského krále Sargóna zaútočil na Ašdód a dobyl jej, oznámil Hospodin Amósovu synu Izajášovi: Svlékni si žíněnou sukni a zuj si boty. Jakmile ho Izajáš uposlechl a začal chodit nahý a bosý, Hospodin řekl: Na znamení a pro výstrahu Egyptu a zemi Kúš bude můj služebník Izajáš chodit nahý a bosý, protože právě tak odvede asyrský král zajaté Egypťany a Kúšijce nahé a bosé od vyhnanství. Odhalí nahotu starců i mladíků a zostudí tak celý Egypt. *** *** *** Hanba a strach však zachvátí také ty, kdo se spoléhali na pomoc Kúšijců a chlubili se mocí Egypta. Když Pelištejci uvidí, co postihlo Egypt, s hrůzou zvolají: "Jestliže asyrský král přemohl ty, v jejichž pomoc a ochranu jsme doufali, jak bychom se mohli zachránit my? Následující vidění se týká území Babylónu: Z pouště, ze země obávaných národů, se jako vichřice zuřící nad Negebem valí armáda dobyvatelů. Bůh mi ukázal hrůzné vidění: Viděl jsem zradu a rabování. Élam a Médie zaútočí na Babylón, obsadí ho a Hospodin ukončí nářek všech národů, které Babylón tyranizoval. Když jsem to spatřil, sevřelo se mi hrůzou nitro a zachvátila mě bolest jako ženu při porodu. To, co jsem viděl a slyšel, mne zcela ohromilo a šokovalo. Roztřásl jsem se strachy a téměř se mi zastavilo srdce. Namísto klidného spánku mne zachvátila odporná noční můra. Babylóňané však zatím klidně strojí bohatou hostinu a chystají se bezstarostně jíst a pít! Vzpamatujte se velitelé, vstaňte a naleštěte svoji zbroj! Poslechněte si, co mi oznámil Hospodin: Pošli na hradby pozorovatele a přikaž mu, aby ti podal zprávu o všem, co uvidí. Ať bedlivě vyhlíží válečné vozy tažené koňmi a bojovníky jedoucí na oslech a velbloudech. Potom jsem slyšel, jak hlídač volá: Den za dnem tady, můj pane, stojím na stráži a své místo neopouštím ani v noci. Teď vidím, jak se k nám blíží muž na voze taženém koňmi a provolává: Osud Babylóna je zpečetěn, je s ním konec! Nepřátelé roztříští všechny napodobeniny falešných bohů a zašlapou je do země! Lidé budou jako vymlácené obilí. To mi oznámil sám Všemocný Hospodin, Bůh Izraele. Slova tohoto vidění se týkají Dúmy: Ze Seíru na mě někdo volá a ptá se: Jak dlouho ještě bude trvat noc, hlídači? Kolik ještě zbývá? Jako strážce odpovídám: Ráno už přichází, ale zatím trvá noc. Chcete-li se ptát, přijďte znovu a jen se ptejte. Další poselství se týká Arábie: Dedánci, budou se svými karavanami tábořit v arabské pustině. Přineste jim vodu, obyvatelé Témy, vždyť žízní! Dejte těm uprchlíkům najíst, vždyť utíkají přímo z válečné vřavy a prchají před zbraněmi v rukou nepřátel. Hospodin mi řekl: Do roka a ani o den později, veškerá vznešenost Kédaru zanikne. Zůstane v něm sotva hrstka těch, kteří všechny boje přežijí. Jsem Hospodin, Bůh Izraele, a stane se, jak říkám. V tomto poselství Hospodin hovoří o osudu Jeruzaléma: Co se vám stalo, obyvatelé Jeruzaléma, města plného rozruchu, vřavy a veselí, že jste všichni utekli na střechy svých domů? Vždyť vaši mrtví nezemřeli násilnou smrtí ani nepadli v boji. Všichni vaši velitelé společně uprchli a nepřátelé je bez boje zajali. Dali jste se na útěk, i když protivníci byli ještě daleko. Každý, koho však polapili, se stal jejich vězněm. Proto jsem řekl: Nechte mne být, ať mohu hořce plakat. Nesnažte se mírnit můj žal nad zkázou mého národa. Všemocný Hospodin připravil Jeruzalému čas soužení, nepokoje a strachu. Den, kdy padly jeho hradby a jeho obyvatelé s křikem hledali pomoc v horách. Obyvatelé Élamu a Kíru přitáhli se svými vozy a koňmi a vytáhli proti Izraeli své zbraně. Nádherná údolí Jeruzaléma se naplnila válečnými vozy a městské brány obsadili jezdci na koních. Veškerá obrana před nepřáteli selhala. Tehdy jste se bláhově spoléhali na svá skladiště zbraní, prověřili jste, na kolika místech jsou porušené hradby, a zásobili jste se vodou z dolní nádrže. Prošli jste stavby Jeruzaléma a některé z nich jste strhli, aby byl materiál na opravu hradeb. Mezi dvěma hradbami jste vytvořili nádrž na vodu ze Starého rybníka. Avšak ani jednou jste nepozvedli svůj zrak k tomu, kdo celou situaci způsobil a již dávno naplánoval. Ano, byl to sám Všemocný Hospodin, kdo vás tenkrát vyzýval, abyste projevili lítost, na znamení smutku si ostříhali vlasy a oděli si smuteční roucho. Vy jste se však raději oddali bujarému veselí, porazili dobytek a ovce a vystrojili si hostinu plnou jídla a pití! Všude bylo slyšet jen: Jezme a pijme, vždyť zítra už budeme mrtví! Všemocný Hospodin mi pro vás oznámil: Až do vaší smrti vaši vinu nikdo neočistí. Potom mi Panovník Hospodin řekl: Vydej se k Šebnovi, správci paláce, a řekni mu: Co tady pohledáváš a kdo ti dovolil vytesat si zde vysoko ve skále svůj hrob? 17-18 Měj se na pozoru, siláku, protože Hospodin se tě zmocní, vezme tě do svých rukou jako míč a uvrhne tě do vyhnanství do veliké země, kde zahyneš. Tam se tvé honosné vozy zastaví, neboť jsi zostudil dům svého pána! *** Připravím tě o tvé místo a postavení. 20-21 Současně povolám svého služebníka, Chilkijášova syna Eljakíma, obléknu mu tvé roucho i pás a postavím ho na tvé místo. Bude se o obyvatele Jeruzaléma a celého Judska starat jako vlastní otec. *** Svěřím mu do rukou vládu nad Davidovým královstvím. Rozhodnutí, která učiní budou konečná a nikdo je nebude moci změnit. Upevním jeho postavení tak, že bude jako pevně zatlučený hřebík. Stane se chloubou domu svého otce. To se mu však stane osudným, neboť celá jeho rodina se na něj pro jeho slávu pověsí a vytrhne ho z jeho místa. Ačkoliv jsem ho na jeho místo postavil já sám, říká Všemocný Hospodin, všichni jeho potomci i příbuzní, kteří se na něj pověsí jako mísy a džbány, ho svojí vahou zviklají strhnou a padnou spolu s ním. Stane se přesně jak říkám. Následující poselství hovoří o osudu Týru: Zámořské lodě, plačte a naříkejte, neboť váš domovský přístav v Týru již neexistuje. Zprávy, které jste zaslechli na Kypru, hovořily čistou pravdu. Zmlkněte ostrované i vy obchodníci ze Sidónu, kteří jste bohatli ze zámořských plaveb. Přiváželi jste po moři množství obilí a díky úrodě z povodí Nilu Týr bohatl a stal se centrem mezinárodního obchodu. Styďte se, obyvatelé Sidónu, lide přímořské pevnosti, neboť moře nemá žádné své vyvolené, za které jste se sami neprávem prohlašovali. Samo moře se proti vám obrátí a připraví vám zkázu. Až se zpráva o zkáze Týru donese do Egypta, jeho obyvatele zachvátí strach. Všichni obyvatelé, přeplavte se do Taršíše a naříkejte. Z města vašich radovánek zůstaly jen rozvaliny. Nezachránila ho ani jeho dávná historie, ani kolonie, které jeho obyvatelé založili v dalekých zemích. Kdo připravil Týru takový osud? Městu, které vládlo světu a jehož kupci a obchodníci patřili k nejznámějším a nejváženějším v zemi? Postaral se o to sám Všemocný Hospodin, aby ponížil pýchu jejich slávy a zahanbil všechny, které zná celá země. Obyvatelé Týru, jako vody Nilu se rozlejte po celé zemi, neboť přístav, kam jste vozili svou úrodu, již není. Hospodin zasáhl do dění na moři a otřásl námořními velmocemi. S jeho svolením zanikla také pevnost Fénicie. Sám prohlásil: "Přišel konec vašich radovánek, obyvatelé Sidónu, vaše město čeká zkáza! A třebaže se přeplavíte na Kypr, ani tam nebudete mít pokoj." Jen pohleďte na území Babylónu, národa, který již patří minulosti. Asyrská vojska z něj učinila pustinu, kde přebývá jen zvěř. Oblehla město, strhla jeho hradby a zanechala z něj jen trosky. Plačte a naříkejte, zámořské lodě, neboť z vašeho útočiště nezůstalo vůbec nic! Na sedmdesát let, jakoby na dobu života jednoho krále, upadne Týr v zapomnění. Po celou tu dobu však bude zpívat o zašlé slávě. Jako nevěstka, zapomenutá svými milovníky, vezmi si citaru a hrej sladké melodie, zpívej líbezné písně, ať se zase připomeneš. Na konci sedmdesáti let se Hospodin vypořádá s Týrem nadobro. Město se jako prodejná žena opět vrátí ke svému řemeslu a bude obchodovat se všemi zeměmi světa. Jeho zisky však připadnou Hospodinu a nikdo už je nebude shromaždovat a uchovávat. Hospodin je rozdělí mezi ty, kdo žijí podle jeho vůle, aby měli hojnost jídla a krásný oděv. Až Hospodin začne jednat, bude to pro zemi znamenat zničující událost. Zcela promění její tvář a rozptýlí její obyvatele. Až Hospodin přijde, budou na tom všichni lidé stejně. Kněží i obyčejný lid, páni i jejich služebnictvo, prodejci i jejich zákazníci a také dlužníci a jejich věřitelé. Hospodin prohlásil, že jeho příchod zanechá zemi zcela zničenou a zpustošenou. Země už dnes skomírá a chátrá a spolu s ní budou umdlévat a slábnout také všichni, kdo si zakládají na světské slávě. Její vlastní obyvatelé, lidé, znesvětili zemi svou neposlušností zákona a porušováním Božích nařízení. Porušili tak věčnou smlouvu, kterou s nimi Bůh uzavřel. Proto na zemi spočívá prokletí a lidé ponesou důsledky svého vlastního provinění. Hospodinova sláva bude pro většinu obyvatel země ohněm a na živu zůstane jen velmi málo lidí. Zásoby vína dojdou, vinohrady zvadnou, a všichni, kdo se bezstarostně veselili, budou kvílet. Utichne radostný zvuk hudebních nástrojů a zmlknou také všichni hýřilové a prostopášníci. Nebudou si už prozpěvovat u poháru vína, ale sklidí hořké důsledky své závislosti na alkoholu. Tam, kde byla města, zůstanou jen opuštěné rozvaliny, které zatarasí vchod do každého domu. Z ulic se bude ozývat volání o pomoc a všechna radost se promění v noční můru. Ze země se vytratí veškeré veselí, města i jejich hradby podlehnou zkáze a skončí v troskách. Na zemi a mezi národy to bude vypadat jako v sadě či na vinici po sklizni, kdy na stromech a keřích zůstanou jen paběrky. Zachránění však radostnými hlasy provolají Hospodinu slávu. Od moře na západě, až po východní země budou vzdávat svému Bohu čest a chválit jeho neskonalou dobrotu a lásku. Ze všech končin země i z mořských ostrovů se bude ozývat radostný zpěv: Sláva spravedlivému Bohu! Nyní však chřadnu a skomírám, píše Izajáš, neboť země je stále plná podvodníků a zrádců a obyvatelé tohoto světa se řítí do propasti. Jakmile zemi stihne soud, kdokoliv by se pokusil mu uniknout, skončí v pasti. A unikne-li z pasti, čekají na něj jiné léčky. Z oblohy se snesou pohromy a země se otřese v základech. Celá planeta se sesype, a vše, co je na ní, se zhroutí. Bude se potácet jako opilec, jako stará chatrč ve větru. Vina jejích obyvatel na ni dopadne takovou silou, že se již nikdy nevzpamatuje. Tehdy Hospodin po zásluze ztrestá jak nebeské mocnosti, tak vladaře dole na zemi. Shromáždí je a uvězní jako zločince v žaláři. Tam budou spoutaní čekat na svůj trest. Až se Všemocný Hospodin před zraky moudrých slavně ujme vlády na hoře Sijón a v Jeruzalémě, dokonce i samotné slunce a měsíc se zastydí. Ach, Hospodine, jedině ty jsi můj Bůh! Chci ti vzdávat chválu a slavit tvou dokonalost, neboť jsi věrně vykonal úžasné věci, o nichž jsi už dávno rozhodl. Nedobytné pevnosti i opevněná města cizinců proměňuješ v hromady sutin, ze kterých již nikdy nikdo město znovu nepostaví. Proto si tě váží a ctí i ty nejsilnější národy a neohrožená města. Poskytuješ všem ubožákům a lidem v nouzi útočiště a chráníš je jako přístřeší před bouří a stín před žárem. Neboť ti, kdo s nimi nemají slitování, je sužují jako divoká bouře a pouštní žár. Ty však dokážeš chvástání nepřátel a cizinců umlčet. Jejich písně utichají jako slábne žár slunce, které přikryje mrak. Všemocný Hospodin připraví na své hoře bohatou hostinu pro všechny národy a předloží jim nejlepší nápoje a vybraná jídla. 7-8 Navždy tam také pohltí a zničí příkrov prokletí smrti, který visí nad všemi národy. Nejvyšší Hospodin setře slzy ze všech tváří a zbaví svůj lid na celém světě hanby a potupy. On sám slíbil, že to udělá. *** Až přijde ten den, lidé řeknou: "Ano, to je náš Bůh; věřili jsme mu a on nás vysvobodil. Je to Hospodin, kterému jsme důvěřovali; a nyní se můžeme radovat z jeho záchrany." Hospodin podrží nad Jeruzalémem svou ochrannou ruku, avšak Moábce zašlape jako slámu do hnoje. Budou se vzpínat a mávat rukama jako tonoucí. Bůh však pokoří jejich pýchu i navzdory jejich snaze uniknout. Rozboří opevnění jejich měst, srazí je do prachu a srovná se zemí. Tehdy se celým územím Judska bude rozléhat tato píseň: Máme mocné město, protože Bůh je chrání hradbami svého spasení. Otevřete jeho brány dokořán, vstříc spravedlivému národu, který oddaně věří Bohu. Díky tomu, že jeho lidé mu plně důvěřují, je jejich mysl vyrovnaná a žijí v dokonalém klidu a harmonii. Důvěřujte Hospodinu na věky, neboť jedině on, Panovník, je skálou věčnosti. Dokáže pokořit pyšné a domýšlivé a rozbořit honosná a povýšená města. Srovnává je se zemí, vrhá je do prachu a nechává po nich šlapat utlačované a bědné. Cesta spravedlivých je však přímá, neboť ty sám, spravedlivý a přímý Bože, mu ji vyrovnáváš. Ano, Pane, rádi kráčíme po cestách tvého zákona a toužíme oslavit tvoje jméno. V našich srdcích plane touha po tvé lásce a slávě. Dnem i nocí, po tobě prahne a touží i má duše a duch. Když soudíš zemi, obyvatelé celého světa začínají chápat, co je to spravedlnost. Prokazuješ svou milost také všem provinilcům, ale oni ji nechtějí znát. Nedbají na tvou vznešenost, Hospodine, a dále se dopouštějí nepravosti dokonce i ve tvé zemi. Přestože jim dáváš jasně najevo svou vůli, oni ji nevidí. Ukaž jim, jak ti záleží na tvém lidu, ať je přikryje hanba a pohltí je oheň, který jsi připravil svým nepřátelům. Jen ty sám, Pane, nám můžeš zaručit pokoj, vždyť všechno, co nás postihlo za naše skutky, bylo jen k našemu dobru. Ano, Hospodine, Bože náš, ovládali nás kromě tebe také jiní, falešní bohové, ale nyní máme v úctě jedině tebe. Všichni ostatní bohové jsou mrtví, nežijí a nikdy nikdo je k životu nemůže probudit. Pokořil jsi je a vše, co by je připomínalo jsi zničil. Tvůj národ, Hospodine, se ke tvé slávě rozrostl a rozšířil se do všech koutů země. Když jsi jeho obyvatele káral, přicházeli ve své bídě k tobě, Pane, a s opravdovou modlitbou na rtech tě hledali. Ano, Pane, cítili jsme se před tebou jako žena, která má přivést na svět dítě, trápí se a křičí bolestí. Byli jsme jako těhotní a svíjeli se bolestí, ale porodili jsme jen vítr. Nepřinesli jsme světu záchranu ani jsme neprobudili jeho obyvatele k životu. Mrtví však ožijí a opět vstanou k životu. Všichni, kteří se proměnili v prach, procitnou a radostně zajásají. Přijdeš jako svěží ranní rosa a země opět vydá své mrtvé životu. Nyní však jděte a zavřete se do svých domovů. Na malou chvíli se skryjte, dokud Boží odplata neskončí. Vždyť Bůh již opustil svůj příbytek a přichází, aby nechal obyvatele země nést důsledky jejich vin. Všechna krveprolití na zemi budou odhalena a již nikdo své zločiny a vraždy nikam neskryje. Tehdy Hospodin ztrestá velikým a hrozným mečem své moci livjátana, úskočného a mrštného hada. Zabije ho a zbaví tak moře jeho prokletí. Až přijde ten den, budete o Izraeli zpívat jako o úrodné vinici, o kterou já sám, Hospodin, pečuji. Pravidelně ji zalévám a dnem i nocí ji střežím, aby jí nikdo neublížil. Již se na ni nehněvám, kdyby však začala plodit trní a bodláčí, tvrdě bych proti ní zasáhl a spálil ji. Proto ať u mě raději hledají útočiště a uzavřou se mnou pokoj a mír. Přijde doba, kdy se Izrael opět postaví na nohy, znovu rozkvete a celému světu přinese plody. Nebo jej snad Hospodin srazil a zničil jako jeho nepřátele a vrahy jeho lidu? Nikoliv! Aby se s Izraelci vypořádal, zavál je pouze do vyhnanství jako východní vítr. Udělal to, aby tak očistil nepravosti svého lidu a mohl odstranit příčiny jejich provinění: Rozdrtí všechny kameny oltářů falešných bohů na kusy je rozbije jako křídu a neponechá stát ani jeden jediný. Vylidní opevněné město a promění je v pustinu, kde nalezne svůj domov jen dobytek a bude spásat jeho zeleň. Jestliže výhonky uschnou, hodí se jenom na podpal. A právě takový je tento nechápavý národ. Proto se nad nimi jejich Stvořitel neslituje a neprokáže jim svou přízeň. Jednoho dne však Hospodin opět shromáždí svůj lid z celého území od řeky Eufratu až po Egypt a přivede odtud všechny Izraelce až do posledního. Dá znamení mocným hlasem polnice a všichni Izraelci, kteří hynuli v Asýrii a trpěli ve vyhnanství v Egyptě, přijdou a budou svého Hospodina oslavovat v chrámu na svaté hoře v Jeruzalémě. Běda Samaří, pýše Efrajimců, kteří propadli alkoholu! Sláva a krása tohoto města ležícího nad úrodným údolím je jako vadnoucí květ. Běda tomuto městu, jehož obyvatelé se nadále opíjejí! Hospodin pošle někoho, kdo je mocný a silný. Ten je pak srovná se zemí jako mocné přívaly krupobití a poryvy ničivé vichřice. 3-4 Zašlape pýchu efrajimských opilců do prachu země. Jejich slavné a krásné město, vadnoucí květ ležící nad úrodným údolím, skončí jako fík, který uzraje dříve, než přijde sklizeň. Jakmile ho kdokoliv uvidí, utrhne jej a sní. *** Potom se konečně všem, kteří z Božího lidu zůstanou, stane nádhernou ozdobou a králem Všemocný Hospodin. Naučí jejich soudce spravedlnosti a dá sílu všem, kdo odvracejí útoky zla už v jeho zárodku. Opojeni vínem a znaveni pitím těžkých nápojů se však potácejí a vrávorají také kněží a proroci Jeruzaléma. Když dostávají vidění, klopýtají se zakaleným zrakem, a při vynášení rozhodnutí se jim podlamují kolena. Všechno kolem nich je plné zvratků jako ve chlévě, kde není kousek čistého místa. Koho si ten Izajáš myslí, že učí? Komu vysvětluje svá poselství? Copak jsme malé nechápavé děti, které sotva přestaly sát mléko z matčina prsu? Vždyť nám stále znovu a znovu něco opakuje a nařizuje jako, kdybychom byli úplně hloupí. Pořád jen tlachá a tlachá a nedá pokoj a nedá. Dobrá tedy, píše Izajáš, Bůh si s nimi promluví jazykem cizích nepřátel. Udělá to, neboť když jim kdysi říkal: Zde je místo, kde si můžete odpočinout, místo klidu a pokoje, neposlouchali ho. Proto jim Hospodin bude stále znovu a znovu něco opakovat a nařizovat, jako kdyby byli úplně hloupí. Nedá jim pokoj a nedá, dokud vysílením nepadnou, aby je pak raněné nechal padnout polapil. Proto vy, kteří vládnete obyvatelům Jeruzaléma a všemu se jen vysmíváte, dobře poslouchejte, co vám Hospodin vzkazuje. Chvástáte se, že jste se dohodli se smrtí a hrobem, a ať se přes vás přežene jakákoliv pohroma, nemá nad vámi žádnou moc, protože se dokážete skrýt pod rouškou lží a klamu! Proto Panovník Hospodin říká: Buďte bdělí, neboť položím na Sijónu osvědčený základový kámen. Vzácný úhelný kámen, který vytvoří pevný základ, a ti, kdo se na něj spolehnou, se nebudou muset ničeho bát. Jediným pravým měřítkem a ukazatelem se stane spravedlnost; ta jako příval vody a krupobití smete všechny tajnosti a lži, za které se lidé skrývají, Vaše dohoda se smrtí a hrobem nikdy neplatila, a proto neobstojí. Jakmile se potom přes vás přežene pohroma v podobě vašich nepřátel, zůstane po nich jen zpustošená země. Přižene se den co den a také každou noc a pokaždé, když nepřátelé přijdou, srazí vás k zemi a odvlečou do zajetí. Toho, kdo tomuto poselství porozumí, zachvátí nepopsatelná hrůza. V noci oka nezamhouří a bude se jen převalovat sem a tam. Hospodin totiž zakročí, jako to kdysi udělal na hoře Perasímu nebo v údolí Gibeónu. Udělá něco velice zvláštního, čin, který je mu naprosto cizí. Proto se nyní už konečně přestaňte pobaveně usmívat nebo bude všechno ještě horší. Vždyť Všemocný Hospodin mi oznámil, že celá země je odsouzena ke zkáze. Pozorně poslouchejte a dávejte dobrý pozor na to, co říkám. Neoře snad rolník půdu proto, aby do ní později zasel? Je snad nějaký hospodář, který by bez ustání jen oral a vláčel? Jakmile si připraví a urovná půdu, zaseje do ní kopr a kmín a na jiné místo vyseje pšenici, ječmen a na okraj pole špaldu. Jedná tak, jak ho to naučil jeho Bůh. Jakmile kopr dozraje, nikdo ho nemlátí smykem a ani po semínkách kmínu se nejezdí koly vozů. Kopr se vyklepává prutem a kmín se mlátí holí. Aby se z obilí dal upéci chléb, musí se rozemlít; nikdo je však nemlátí donekonečna, protože ani když se na ně vjíždí koly vozů kopyta koní zrna nerozdrtí. Všemocný Hospodin je úžasný rádce a jeho moudrost je velkolepá. Běda tobě, Aríeli - Jeruzaléme, říká Hospodin ústy Izajáše. Běda vám, obyvatelé města, kde panoval král David! Jen si klidně dál rok za rokem stále dokola přinášejte oběti a oslavujte své svátky. Nic z toho nezastaví útok nepřátel, které proti vám pošlu, a ti vám přinesou jen zármutek a pláč. Udělají z vašeho města jedno velké ohniště jako na oltáři. Budu stát na jejich straně a oblehnu vás ze všech stran. Nechám proti vám vybudovat také náspy a valy. Potom dám vaše město srovnat se zemí a srazím vás i vaše hlasité chvástání do prachu. Zůstane z něj jen tiché šeptání jako ze záhrobí. Nepřátel, kteří vás napadnou, bude jako prachu, jako plev na mlatě, a již to nebude dlouho trvat. Já sám, Všemocný Hospodin, přijdu náhle a nečekaně s hlasitým hřmotem a zemětřesením jako silná větrná bouře a nenasytné plameny ohně. Nebudete věřit vlastním očím a bude se vám zdát, že blouzníte, až uvidíte vojska národů, jak obléhají Jeruzalém a útočí na jeho opevnění. Budete jako hladoví, kteří touží po vybraných pokrmech, nebo žízniví, kteří sní po čerstvé vodě. Když se však probudí ze svého snu, poznají, že hlad neukojili a žízeň neuhasili. Stejně to dopadne s vámi. Vaše sny o vysvobození se nenaplní. Ti, kteří bojují proti Jeruzalému, dokonají své dílo." Jen se divte a tvařte se nechápavě a překvapeně, pokračuje Izajáš. Zavírejte oči a dělejte, že jste slepí a nic nevidíte. Dál klopýtejte, jako kdybyste byli opilí. Hospodinova slova vás jen uspávají a nudí, a proto vaši proroci nic nevidí a nechápou. Jednají jako slepí a zmatení. Všechno, co vám ukazuji a říkám, je pro vás jako zašifrovaná zpráva. Ať ji předáte komukoliv, kdo umí číst, a požádáte ho, aby vám vyložil její obsah, odpoví vám, že ji nedokáže rozluštit. Je to stejné jako kdybyste ji předali někomu, kdo ani číst neumí a chtěli po něm, aby vám sdělil, co obsahuje. Nikdo vám ji nerozluští. Hospodin mi řekl: Tito lidé mají sice ústa plná zbožnosti a neustále o mě hovoří, ale svým srdcem jsou ode mě nesmírně vzdáleni. Jejich projevy úcty a zbožnosti nejsou nic víc, než pouhé obřady a pravidla, která již dávno ztratila smysl. Proto svůj národ znovu ohromím divy a zázraky. Připravím jejich mudrce o moudrost a všichni, kdo si zakládají na svém poznání, budou vypadat jako blázni. Běda všem, kdo se domnívají, že mohou své úmysly před Hospodinem utajit a skrýt, všem, kdo jednají potají a myslí si, že je nikdo nevidí. Převracejí všechno vzhůru nohama jako kdyby stavěli hlínu na stejné místo jako hrnčíře. Ale cožpak může něčí výtvor říci svému tvůrci, že to nebyl on, kdo jej vytvořil? Smí snad hliněná nádoba prohlašovat o hrnčíři, že ničemu nerozumí? Nebude to již dlouho trvat a území Libanónu se promění v úrodné pole a bude ceněno jako les. Tehdy se hluchým otevřou uši a slepí prohlédnou skrze šero a tmu, aby slyšeli a na vlastní oči viděli slova Hospodinova poselství. Všichni pokorní a nuzní pak opět naleznou radost ve svém Hospodinu a svatém Bohu Izraele. Avšak bezcitní a zlomyslní lidé stejně jako všichni, kdo s oblibou páchají zlo, zahynou a navždy zmizí. Tak skončí i ti, kdo obviňují druhé kvůli každé maličkosti, ale proti všem, kdo by je chtěli kárat, plánují léčky a podrazy. Vydávají křivá svědectví a připravují tak nevinné o spravedlnost. Proto však Hospodin, který vysvobodil praotce Abrahama, vzkazuje Izraelcům: Na Izraeli již nikdy nespočine hanba, aby se jeho lidé museli stydět. Až uvidí, že jejich národ se rozrůstá a všechno, co s mým požehnáním dělají, se jim daří, budou mě respektovat a chválit. Uznají mou svatost a postaví se přede mne jako před Boha Izraele s úctou a bázní. Svéhlaví a vzpurní lidé dostanou rozum a také všem, kteří si stěžují, se dostane vysvětlení. Dále Hospodin řekl: Běda tvrdohlavým Izraelcům, kteří stále trvají na svém, a moje vůle je nezajímá. Hledají východiska kdekoliv jinde, jen ne u mne, a dopouštějí se tak jedné nepravosti za druhou. Spolčují se s Egypťany a nezajímá je, co si o tom myslím. Spoléhají se na to, že u faraóna naleznou ochranu a že Egypt jim poskytne bezpečné útočiště. Faraón vás však namísto pomoci zklame a potupí a vaše skrývání v Egyptě vám přinese jen ostudu a ponížení. Ačkoliv vaši zástupci jednají v Sóanu a vyslali jste posly do Chánesu, všichni se vrátí s nepořízenou, neboť spoléhat se na pomoc cizích národů je zcela zbytečné. Jejich obyvatelé vám nijak nepomohou ani neprospějí a jenom vás zostudí a potupí. V tomto vidění hovoří Hospodin ústy Izajáše o zvířatech v Negebu: Izraelští poslové vozí na hřbetech oslů a hrbech velbloudů své bohatství a poklady do Egypta a bláhově doufají v jeho pomoc. Spoléhají na pomoc země plné otroctví a nouze, plné lvů, jedovatých hadů a štírů. Egypt jim však nijak neprospěje a jako Hospodin mohu odpovědně říci, že pro Izraelce nehne ani jedním prstem. Proto nyní jdi, Izajáši, a všechno, co jsem ti řekl, napiš na desky a na svitek, aby se toto svědectví zachovalo i pro budoucí generace. Izraelci jsou vzpurný a nevěrný národ, jsou jako děti, které nechtějí poslouchat rady svého Otce. Říkají svým prorokům a lidem, kterým dávám vidění, aby je už nezatěžovali tím, co je správné a co není! Chtějí slyšet pouze samé příjemné věci a nabádají mé posly, aby jim předkládali jen samé sny a iluze. Nutí je, aby jim dali pokoj, nestáli nikomu v cestě a přestali je obtěžovat řečmi o mně, svatém Bohu Izraele! Avšak právě proto, pokračuje Hospodin, já, svatý Bůh Izraele říkám: Protože jste odmítli mé poselství a namísto toho jste věřili tyranům a spoléhali se na podvodníky, vaše provinění padne v nestřeženém okamžiku na vaše hlavy jako bořící se stěna. Roztříští se jako hliněný džbán tak dokonale, že se mezi jeho střepy nenalezne ani jediný větší kousek, kterým by se dal vytáhnout uhlík z ohniště nebo nabrat voda z louže. Dále Panovník Hospodin a svatý Bůh Izraele řekl: Záchranu naleznete pouze tehdy, jestliže se ztišíte a projevíte lítost nad svým proviněním. Sílu naleznete jedině v pokoře a důvěře, ale ty vám právě schází. Prohlašujete, že nepřátelům uniknete na rychlých koních, a máte pravdu, budete se muset dát na útěk a koně vašich pronásledovatelů nebudou o nic pomalejší. Jediný protivník zažene na útěk tisíc vašich lidí a pět jich bude stačit na to, abyste utekli úplně všichni. Nepřestanou, dokud nezůstanete osamělí jako stožár či korouhev na vrcholu hory. Hospodin vám však přesto chce projevit milost, pokračuje Izajáš. Chce se nad vámi slitovat, neboť Hospodin je Bohem spravedlnosti a všichni, kdo se na něj spoléhají, pocítí jeho přízeň. Ano, obyvatelé Jeruzaléma na Sijónu, již nikdy nebudete naříkat. Když se k němu obrátíte s prosbou o pomoc, sotva vás uslyší, laskavě a bez otálení vám odpoví. Ačkoliv vám nyní Hospodin předkládá chléb utrpení a vodu bolesti, nebude se před vámi jako váš učitel navždy skrývat. Ať se vydáte nalevo či napravo, na vlastní uši uslyšíte, jak vám říká: Jděte tudy, to je ta správná cesta. Potom konečně zavrhnete své falešné bohy i jejich napodobeniny ověšené stříbrem a zlatem a bez milosti se jich zbavíte jako bezcenného odpadu. 23-24 Hospodin také pošle déšť na vaše osetá pole a země vám vydá bohatou a hojnou úrodu. Stáda vašeho dobytka se budou pást na širých lukách a také tažní býci a osli, kteří obdělávají pole, budou vidlemi a lopatou dostávat hojnost bohaté stravy. *** 25-26 Až přijde den zúčtování, den strašných katastrof, kdy se budou hroutit města, z každé vysoké hory i pahorku vytrysknou proudy vod. V den, kdy Hospodin ováže podlitiny svého národa a uzdraví rány, které jeho obyvatelům zasadil, bude měsíc zářit jako slunce a sluneční svit bude sedmkrát jasnější jako světlo sedmi dnů dohromady. *** Jen pohleďte, z dálky již přichází Hospodin a plane takovým hněvem, až ho halí hustá oblaka dýmu. Každé slovo, které má v ústech a na jazyku, je jako stravující oheň pomsty. Stačí, aby zafoukal a nastane záplava, která dosahuje až po krk. Národy nepřátel svého lidu po celé zemi bude soudit. Proseje je na sítu zkázy a sevře jejich čelisti uzdou, která je svede z cesty. Izraelci však budou prozpěvovat jako o slavnosti a jejich srdce se budou radovat, jako když za zvuku hudby vystupují na Hospodinovu horu k nepohnutelné Skále Izraele. Hospodin dá lidem zaslechnout svůj vznešený hlas a nechá je, aby poznali jeho činy, které jako důsledek jejich vin a jako stravující oheň zahalený oblaky dýmu s duněním a hřmotem dopadne na hlavy jeho nepřátel. Hospodinův rozsudek otřese Asýrií, kterou pak svým žezlem srazí k zemi. Každou ránu, kterou jim Hospodin zasadí svou holí odplaty, když s nimi bude svádět boj vlastní rukou, bude doprovázet zvuk tamburín a harf. Vždyť výheň pro Asyrského krále je již dlouho připravena. Ohniště pod ní je hluboké a široké a v plamenech na něm hoří množství dřeva, které svým dechem jako proudem hořící síry zapaluje sám Hospodin. Běda všem, kdo se spoléhají na pomoc Egypta a raději důvěřují množství jeho válečných vozů tažených koňmi a síle jeho jezdců, namísto toho, aby přišli k svatému Bohu Izraele a požádali jej jako svého Hospodina o pomoc. On si však také dokáže poradit a rozpoutá proti nim pohromu, před kterou je varoval a už ji neodvolá. Postaví se proti všem ničemníkům i jejich kumpánům, kteří jim pomáhají páchat zlo. Vždyť Egypťané jsou jenom lidé a nikoliv Bůh; i jejich koně jsou jen z masa a kostí a ne nějaký duch. Jakmile se proti nim Hospodin postaví, padnou ti, kdo chtějí pomoci i i, kterým pomáhají. Hospodin mi oznámil toto poselství: Stejně, jako řve mocný lev nad svou kořistí a nezalekne se ani houfu pastýřů, kteří se s křikem a lomozem shromáždí proti němu, sestoupím i já, Všemocný Hospodin, abych bojoval o Jeruzalém. Budu chránit Jeruzalém jako ptáci, kteří krouží nad hnízdem. Stanu se jeho záštitou, a město zachráním a vysvobodím. 6-7 Izraelci, dodává Izajáš, jestliže se navrátíte ke svému Bohu, jemuž jste tolik vzdorovali, potom každý z vás sám zavrhne zlaté a stříbrné napodobeniny falešných bohů, které si vlastníma rukama vyrobil. *** Asýrii neporazí lidská armáda, nebo vojsko obyčejných smrtelníků, tento národ padne z moci a vůle Hospodina. Dají se před ním na útěk, ale on podrobí jejich mladíky nuceným pracím. Jejich pevnosti zachvátí hrůza a způsobí jejich pád, neboť jejich velitelé se zděsí, sotva zahlédnou znamení k boji. To řekl Hospodin, jehož oltář s ohništěm a výhní stojí v Jeruzalémě. Přijde spravedlivý král, a spolu s ním i přední muži bude vládnout spravedlivě a podle práva. Ochrání Izrael jako úkryt před vichrem i bouří a občerství svůj lid jako prameny v poušti a stín veliké skály ve vyprahlé zemi. Potom oči a uši všech, kdo vidí a slyší, prohlédnou a uslyší, mysl všech nerozvážných konečně pozná a pochopí a také všichni, kdo koktají, promluví plynule a jasně. Nikdo již nenazve blázna urozeným a darebáci se přestanou těšit úctě. Vždyť hlupáci mají jen plná ústa nesmyslů a zloby, jednají bezbožně a šíří o Bohu samé lži. Jejich plané řeči nikoho nenasytí a neuhasí žízeň těch, kdo touží po spravedlnosti. 7-8 Zatímco skutečně vznešení lidé jednají ušlechtile a zdobí je dobré skutky, lotři spřádají své nečestné a podlé plány a přemýšlí, jak by svou lží připravili chudáky a nuzné o spravedlnost. *** Nyní povstaňte vy, samolibé ženy, které se spoléháte na falešné bezpečí, a dobře poslouchejte, co vám chci říci! Již za rok a den se vaše zdánlivé bezpečí otřese. Postihne vás neúroda a nebude co sklízet. Třeste se, vy samolibé a sebejisté, a namísto šatů si oblékněte roucho z pytloviny. Naříkejte kvůli překrásným polím a úrodným vinicím, kvůli zemi tohoto národa, která zarostla trním a bodláčím. Ano, truchlete pro všechny domy tohoto města, v nichž bývala radost a vládlo veselí. Neboť panovník opustí svůj palác a celé město zůstane pusté a prázdné. Jeho pevnosti i strážná věž navěky zpustnou a jeho prostranství se promění v pastviny stád. Teprve až nám Bůh sešle svého Ducha, poušť se promění v úrodnou zem, úrodná pole a bohatý les. V celé zemi se usadí právo a spravedlnost a díky nim všude navždy zavládne pokoj a mír. Lidé budou žít v poklidných a bezpečných domech, kde nic nenaruší jejich pohodu, i kdyby na les spadlo krupobití a úplně srovnalo město se zemí. Budete se těšit Hospodinově přízni, pěstovat svou úrodu na zavlažované zemi a necháte svůj dobytek a osly volně se pást. Běda všem, kdo ničí ostatní, aniž by jim kdokoliv ubližoval. Běda těm, kdo zrazují, přestože je nikdo nezradil. Až dovršíte své dílo zkázy, zkáza se vrátí na vaši hlavu. Nebudete zrazovat, ale jiní zradí vás. Ach, Hospodine, slituj se nad námi, toužíme být s tebou. Dávej nám každý den svou sílu a ve zlých časech nám buď oporou. Burácení tvého hlasu zahání nepřátele na útěk, když se proti nim postavíš, jejich národy se rozpadají. Přijdete o svou kořist, nepřátelé, jako kdyby ji sežraly kobylky, lidé se na ni vrhnou jako hejna nenasytných sarančat. Chvalte Hospodina, vždyť přebývá na nebesích; nastolí v Jeruzalémě právo a spravedlnost. Stane se pevným základem, bohatým zdrojem záchrany, moudrosti a poznání. Klíčem k této pokladnici je zbožnost a úcta k Hospodinu. Podívejte se, jak odvážní jeruzalémští muži hlasitě naříkají na ulicích a vyslanci s poselstvím míru hořce pláčí. Nikde není ani jediný pocestný a cesty zejí prázdnotou. Smlouva se nedodržuje a jednou dané slovo přestává platit, jakoby člověk už neměl žádnou cenu. Izrael truchlí a žalem chřadne a také na Libanón dolehla zkáza. Úrodná šáronská rovina se proměnila v poušť a bášanská krajina i pohoří Karmel jsou vypleněny. Nyní však zakročím já, říká Hospodin, a to, co udělám, mě vyvýší a proslaví. Skutky Asyřanů se obrátí proti nim a zničí je jako oheň stravuje plevy či suchou slámu. Národy budou vřít jako hašené vápno a vznítí se jako vykácené trní. Ať jste blízko či daleko, slyšte, co jsem učinil a uznejte mou sílu! Hříšníci na Sijónu i všichni bezbožní se chvějí strachy. Kdo snese Hospodinovu přítomnost, která je jako spalující oheň? Jedině ten, kdo jedná spravedlivě a mluví pravdu, kdo nenávidí vydírání a dává ruce pryč od úplatků, ten, kdo nenaslouchá plánům ničemníků a se zlem nechce mít nic společného, pouze takový člověk obstojí a nalezne své útočiště v Bohu jako ve skalní pevnosti. Vždy bude mít co jíst a nikdy nepocítí žízeň. Tehdy tvoje oči spatří krále v celé jeho kráse a uzří zemi, která sahá do daleka. V myšlenkách se vrátíš ke svým starým obavám a zeptáš se: Kde je konec veliteli nepřátel? Jak skončil ten, kdo nás okrádal? Kde je ten, který stál v čele protivníků? Již nikdy tyto opovážlivce nespatříš, národy, které mluví zvláštním a nesrozumitelným jazykem. Když pohlédneš na Jeruzalém, město své radosti, tvé oči spatří poklidná obydlí, která již nikdo nikdy nezničí. Budou jako stan, jehož kolíky zůstanou navždy v zemi a jehož lana se nikdy nepřetrhnou. Tam nám bude vládnout náš Hospodin. Jeruzalém bude jako oáza obklopená širokou řekou, kterou nepřepluje žádná veslice ani koráb nepřátel. Vždyť Hospodin bude naším soudcem, zákonodárcem a králem, bude to právě on sám, kdo nás vysvobodí. Nepřátelé jsou jako lodě se svěšenými plachtami, jejichž stěžně se nebezpečně klátí. Jejich kořist připadne Božímu lidu a odnesou ji dokonce i chromí. Žádného z obyvatel Jeruzaléma již nesklátí nemoc a jejich provinění nebude nikdy připomínáno. Přistupte blíže, národy, a pozorně poslouchejte! Ať celá země a všichni její obyvatelé ze všech koutů světa slyší! Hospodin se hněvá na všechny národy a nechá jejich obyvatele nést důsledky vlastních vin. Zcela je zničí a nechá je navždy zahynout. Z jejich pohozených mrtvých těl se bude šířit zápach a země nasákne jejich krví. Rozplynou se také hvězdy na nebi a obloha se stočí jako svitek papíru. Tehdy padnou všechny nebeské zástupy jako zvadlé listí vinné révy či uschlý fík z fíkovníku. Jakmile Hospodin vykoná své dílo v nebi, vynese rozsudek nad Edómem a zcela tento národ zničí. Zbraně nepřátel, které on sám, jejich Hospodin, proti nim pošle, se pokryjí krví a tukem jako při porážce obětních zvířat. V Bosře přinese Hospodin velkou oběť, Edóm postihne strašlivé krveprolití a spolu s lidmi padne také množství skotu. Celá jejich země bude zmáčena krví a prach nasákne tukem. Hospodin připravil den zúčtování, rok odplaty, kdy rozsoudí případ Jeruzaléma. Vody v potocích Edómu se promění v tekoucí asfalt a prach se vznítí jako síra. Celé jeho území zachvátí plameny jako hořící smůlu! Bude hořet celé dny a noci a ještě dlouho z něj bude vystupovat hustý dým. Po mnoho generací zůstane opuštěný a nikdo na jeho půdu raději ani nevstoupí. Nad zpustošenou a prázdnou zemí budou poletovat jen draví ptáci, havrani a sovy. Bůh vyměří Edómu osud zmatku a zatracení. Jeho šlechticům nezůstane nic z toho, co se kdysi nazývalo královstvím a všichni jeho urození zaniknou. Paláce zarostou trním, kopřivami a ostružiním a stanou se vyhledávaným útočištěm šakalů a divokých ptáků. Budou se v něm potkávat pouštní nestvůry s hyenami a všude se budou rozléhat děsivé skřeky. Usídlí se v něm také mnoho nočních tvorů a společně tam naleznou odpočinek. Zahnízdí se tam sovy a snesou vajíčka. Vysedí je a ukryjí svá mláďata ve stínu svých křídel a zavítají tam také páry sokolů a jestřábů. V knize Hospodinova svědectví je pravdivě uvedeno vše, co se má stát: Žádné z těchto zvířat tam nebude chybět, všechny ty nestvůry tam budou žít. Vždyť to byl právě Hospodin, kdo o tom všem rozhodl, a jeho duch je shromáždí. Každému přidělí jeho díl a rozdělí je podle velikosti. získají tu zemi navždy a budou v ní žít všechny další generace. Potom se však poušť i suchem vyprahlá země zazelená, stane se zahradou plnou květin. Všechno rozkvete a v zemi zavládne radost a veselí. Vrátí se sláva Libanónu a také nádhera Šáronu i Karmelu. Lidé spatří slávu a nádheru svého Boha a Hospodina. Posilněte malomyslné, jejichž ruce slábnou, podepřete kolena, jež se podlamují. Řekněte všem, kdo se bojí: 'Vzchopte se a nemějte strach, vždyť váš Pán přijde! Vrátí se s odplatou a Božím soudem. Přijde, aby vás zachránil!' Tehdy se slepým navrátí zrak a hluší opět uslyší. Chromí budou poskakovat jako srnci a němí hlasitě jásat radostí. Na poušti vytrysknou prameny a celou ji protkají potoky a říčky. Žhavý písek se promění v jezero a z vyprahlé země vyrazí bublající zřídlo. Tam, kde dříve měli svůj brloh jen šakali, vyraší tráva a bohaté rákosí. Povede tudy cesta, jež ponese jméno Svatá. Bezbožní lidé a pošetilci na ni nikdy nevkročí, neboť bude pouze pro ty, kdo následují Boha, a ti na ní nikdy nezabloudí. Neohrozí je žádný lev či jiná krvelačná šelma, protože nic takového na ni nevstoupí. Půjdou po ní ti, kteří dovolili Bohu, aby za ně zaplatil. Ze svého zajetí se vrátí domů. Vstoupí do Jeruzaléma s písní na rtech a jejich radost již nic nekalí. Bude je provázet jen radost a blaho, zatímco smutek a nářek je opustí. Ve čtrnáctém roce vlády krále Chizkijáše zaútočil asyrský král Sancheríb proti všem opevněným judským městům a obsadil je. Potom vyslal svého polního velitele s rozsáhlou armádou z Lakíše ke králi Chizkijášovi do Jeruzaléma. Když velitel došel až k přívodnímu kanálu Horní nádrže na cestě k valchářovu poli, kam lidé chodí bělit prádlo, vyšli mu vstříc správce paláce, Chilkijášův syn Eljakím, písař Šebna a kancléř, Asafův syn Jóach. Když se setkali, polní velitel asyrské armády jim řekl: "Vyřiďte Chizkijášovi, co mu vzkazuje mocný panovník a král Asýrie: "Na čem vlastně zakládáš svou jistotu? Říkáš, že máš strategický plán a disponuješ vojenskou silou, ale všechno jsou to jen plané řeči. Na koho se vlastně spoléháš, že se mi opovažuješ vzdorovat? Spoléháš se na Egypt? Jen se podívej, vždyť ta země je jako roztřepená rákosová hůl, která propíchne ruku každému, kdo se o ni opře! Tak egyptský faraón jedná s každým, kdo na něj spoléhá. Nebo snad chcete říci, že se spoléháte na Hospodina, svého Boha? Cožpak nedal král Chizkijáš odstranit všechny Hospodinovy oltáře a nezrušil všechna jeho posvátná místa? Nenařídil snad obyvatelům Judska a Jeruzaléma, aby uctívali Boha pouze v jeruzalémském chrámu? Uzavřete s mým pánem dobrý obchod: Jestliže seženete dostatek jezdců, dáme vám dva tisíce koní. Vy ale nemáte vůbec nic! Jak tedy potom chcete odrazit útok třeba i toho nejslabšího z velitelů mého pána? Jak, když i vaše naděje na pomoc jezdců a válečných vozů z Egypta je marná? A navíc, přitáhl jsem snad, abych tuto zemi napadl a zničil bez Hospodina? Vždyť on sám, Hospodin, mi poručil, abych vytáhl proti této zemi a zničil ji. Nato Eljakím, Šebna a Jóach požádali polního velitele: Hovoř s námi, prosím, raději aramejsky. Budeme ti rozumět i v této řeči. Jen nemluv hebrejsky, ať lidé na hradbách nevědí, co se děje. Velitel jim však odpověděl: Můj pán mne neposlal proto, abych toto poselství předal jen vašemu panovníku a vám. Mají ho slyšet také všichni ostatní obyvatelé města, neboť vás všechny postihne taková nouze, že stejně jako vy budou také oni muset jíst své vlastní výkaly a pít svou moč. 13-14 Nato se velitel postavil a hebrejsky zvolal: Poslouchejte, co vám vzkazuje mocný panovník a král Asýrie! Nenechávejte se Chizkijášem klamat. Není schopen vás zachránit! *** Nedovolte, aby vás Chizkijáš svými slovy přesvědčil k falešné víře v Hospodina. Snaží se vám namluvit, že Hospodin vás zcela jistě vysvobodí a že Jeruzalém nepadne do rukou asyrského krále. Neposlouchejte Chizkijáše! Král Asýrie vám navrhuje, abyste s ním uzavřeli mír a připojili se k němu. Potom bude každý z vás i nadále jíst plody své vlastní úrody a pít víno ze svého vinohradu a vodu z vlastní studny, dokud vás král neodvede do země, která je podobná té vaší. Do země plné obilí a vinné révy, země chleba a jiskrného vína. Nedejte se Chizkijášem ošálit, když vám říká, že Hospodin vás zachrání. Cožpak již někdy nějaký Bůh kteréhokoliv z národů vysvobodil svou zemi z rukou asyrského krále? Kde skončili bohové Chamátu a Arpádu? Kam se poděli bohové Sefarvajimu? Zachránili snad před jeho mocí Samaří? Který ze všech bohů těchto zemí dokázal zachránit svůj národ před králem Asýrie? Jak by potom mohl Hospodin před ním uchránit Jeruzalém? Když ale velitel domluvil, lidé zůstali potichu a nikdo z nich vůbec nic neodpověděl, neboť král jim nařídil, aby nijak neodpovídali. Pouze správce paláce, Chilkijášův syn Eljakím, písař Šebna a kancléř, Asafův syn Jóach, na znamení smutku roztrhli svůj oděv a zamířili ke králi Chizkijášovi, aby mu oznámili vše, co jim polní velitel řekl. Když král Chizkijáš vše vyslechl, také on roztrhl svůj šat, oblékl si oděv z pytloviny a odebral se do Hospodinova chrámu. 2-3 Současně poslal správce paláce Eljakíma, písaře Šebnu a představitele kněží k Amósovu synovi, proroku Izajášovi, s tímto vzkazem: Postihlo nás neštěstí, trest a ponížení jako ženu, která je připravena přivést na svět dítě, ale nemá žádnou sílu k porodu. *** Kéž Hospodin, tvůj Bůh, slyší naparování polního velitele, kterého jeho pán, král Asýrie, poslal, aby se vysmíval živému Bohu. Kéž mu za jeho opovážlivá slova proti Bohu po zásluze odplatí. Proto se, Izajáši, modli za všechny zbývající Izraelce, kteří dosud zůstali na živu. 5-6 Když královští poslové dorazili k Izajášovi, odpověděl jim: Vzkažte svému pánu slova, která mi sdělil samotný Hospodin: Vůbec se toho, co kolem sebe slyšíš, neboj. Urážky ani naduté řeči poddaných asyrského krále tě vůbec nemusí znepokojovat. *** Odvanu ho svým dechem, takže když král uslyší určitou zprávu, vrátí se do své země a tam ho nechám zahynout násilnou smrtí. Když polní velitel uslyšel, že asyrský král opustil Lakíš, odtáhl a nalezl krále, jak bojuje proti Libně. Tam krále zastihla zpráva, že proti němu vytáhl do boje kúšský král Tirhák. Když se o tom doslechl, vypravil posly k judskému králi Chizkijášovi a vzkázal mu: Nedej se podvést vlastním Bohem, na kterého se spoléháš a který se ti snaží namluvit, že já, asyrský král, neobsadím Jeruzalém! Zajisté se ti doneslo, co asyrští panovníci udělali se všemi okolními zeměmi. Zcela je zničili. Jak byste se tedy vy mohli zachránit? Zachránili snad bohové kterýkoliv z národů před náporem mých předků? Ať už to byl Gózan, Cháran, Resef nebo obyvatelé Edenu, kteří sídlili v Telasáru. Kde je dnes král Chamátu, král Arpádu a panovník města Sefarvajimu, Heny a Ivy? 14-15 Když král Chizkijáš obdržel od posla tento dopis a přečetl si ho, vstoupil do Hospodinova chrámu a předložil mu ho s touto modlitbou na rtech: *** Všemocný Hospodine a Bože Izraele, který trůníš mezi anděly. Ty jediný jsi pravý Bůh všech zemí světa. Vždyť jsi to byl ty, kdo stvořil nebe i zemi. Proto nyní, Hospodine, slyš, otevři oči a pohlédni na slova, která mi poslal asyrský král Sancheríb, aby tebe, živého Boha, urazil. Ano, Pane, vím, že asyrští králové zpustošili všechny tyto národy i jejich země. Naházeli jejich bohy do ohně a zničili je, neboť to ve skutečnosti bohové nebyli, ale jen kamenné a dřevěné výtvory lidských rukou. Nyní nás proto, Hospodine, náš Bože, vysvoboď ze Sancheríbových rukou, ať se všechna království země dozví, že jedině ty, Hospodin, jsi skutečný Bůh. 21-22 Krátce nato poslal Amósův syn Izajáš králi Chizkijášovi tento vzkaz od Hospodina: Protože jsi mne, izraelského Boha, prosil o pomoc proti Sancheríbovi, králi Asýrie, poslouchej, jak jsem o něm rozhodl: Jeruzalém i jeho obyvatelé tebou opovrhují a smějí se, že tě vidí utíkat. *** Víš vůbec, koho jsi urážel a ponižoval? Víš, na koho ses odvážil rozkřikovat a před kým jsi vystavoval svou drzou tvář? Proti Svatému Bohu Izraele jsi se těžce provinil! Prostřednictvím svých poslů jsi jen vršil urážky proti Hospodinu. Sám jsi prohlašoval: Vystoupil jsem se svými vozy na vysoká pohoří, až na samotné vrcholky libanónských hor. Pokácel jsem jejich vzrostlé cedry a nejkrásnější cypřiše. Dosáhl jsem těch nejvzdálenějších míst a pronikl jsem do nejkrásnějších lesů. Vyhloubil jsem studny po celé zemi a z každé z nich jsem se napil. Egyptské potoky jsem vysušil a moji vojáci je přešli suchou nohou. Teď ale poslouchej ty mě, pokračuje Hospodin: Cožpak nevíš, že to všechno jsem již dávno připravil a naplánoval já sám? Nyní jsem své plány uskutečnil a dovolil jsem ti proměnit opevněná města v hromady trosek. Jejich obyvatelé ztratili svou moc i odvahu a spočívá na nich hanba a ponížení. Jsou jako polní kvítí, jako křehké zelené výhonky, které vyrůstají na střechách domů, kde je slunce spálí, dříve než vyrostou. Vím o každém tvém kroku a činu, znám tvůj vzdor i zarputilost. Vždyť tvůj vzdor a tvá drzost jsou trestuhodné. Já tě ale zkrotím a uvážu tě jako divokého býka. Donutím tě, aby ses vrátil tam, odkud jsi přišel. A pro tebe, králi Chizkijáši, pokračoval Hospodin, mám následující znamení. Tento a příští rok sklízejte a jezte pouze to, co vyroste jen tak samo od sebe. Třetího roku však začněte sázet a sklízet, pěstujte vinice a jezte jejich plody. Zbytek obyvatel Judska tak opět pevně zapustí své kořeny a ponese bohaté ovoce. Neboť jako starostlivý Hospodin nechám některé z obyvatel Jeruzaléma naživu jako základ budoucího národa. A pokud jde o asyrského krále, znovu jako Hospodin říkám: Nejenže do Jeruzaléma nevstoupí, ale nevystřelí tam dokonce ani jediný šíp. Nepřitáhne k městu se svými ozbrojenci a nebude ho nijak obléhat. Vrátí se tam, odkud přišel, a do města nevstoupí, neboť já sám, Hospodin, jsem o tom rozhodl. Já sám toto město ochráním a vysvobodím kvůli sobě a svému služebníku, králi Davidovi! Nato vyšel Hospodinův anděl a zahubil v Asyrském ležení sto osmdesát pět tisíc lidí. Když někteří na druhý den ráno vstali, všude kolem ležela mrtvá těla. Asyrský král Sancheríb proto sebral zbytek svého vojska a odtáhl. Vrátil se do Ninive a tam zůstal. Jednoho dne, právě když uctíval svého boha Nisrocha v chrámu, který mu zasvětil, jeho vlastní synové Adramelek a Sareser ho zabili mečem a uprchli na území Araratu. Jeho třetí syn Esarchadón pak po něm usedl na královský trůn. V té době král Chizkijáš vážně onemocněl a ulehl na smrtelné lože. Amósův syn, prorok Izajáš, ho na Hospodinův podnět navštívil a oznámil mu: Hospodin ti vzkazuje, abys dal do pořádku záležitosti svého království i rodiny, neboť se ze své choroby již neuzdravíš a brzy zemřeš. Když to Chizkijáš uslyšel, obrátil se obličejem ke zdi a prosil Boha: Ach, Hospodine, vzpomeň si prosím, že jsem ti po celý život věrně a oddaně z celého srdce sloužil a činil jen to, co považuješ za dobré. Když pak domluvil, hořce se rozplakal. Netrvalo dlouho a Hospodin řekl Izajášovi: Jdi a pověz Chizkijášovi, že mu jako Hospodin a Bůh jeho otce Davida vzkazuji toto: Slyšel jsem tvou prosbu a viděl tvé slzy. Dopřeji ti tedy ještě patnáct let života, vysvobodím tebe i toto město z rukou asyrského krále a budu ho před ním chránit. 7-8 Na znamení toho, že skutečně vykonám vše, co jsem ti jako Hospodin slíbil, vrátím stín, který vrhá slunce na Achazovo schodiště, zpět o deset schodů, po kterých sestoupil. A opravdu, jak Hospodin řekl, tak se také stalo. *** Jakmile se král Chizkijáš uzdravil ze své nemoci, napsal tato slova: Říkal jsem si: Cožpak musím již nyní v nejlepších letech svého života projít branou smrti a přijít o všechno, co mi ještě zbývá? Uvědomil jsem si, že již nikdy nespatřím Hospodina, Panovníka v zemi živých, a že se již nikdy nebudu dívat na ostatní lidi ani přebývat s těmi, kdo dosud žijí na toto světě. Můj život je jako stan kočovníka, zbortil se a bude odnesen jako stan. Svinul jsem tedy svůj život jako tkadlec látku, neboť jsi mne, Hospodine, odřízl od stavu; čekal jsem, že ještě ten den v noci přijde můj konec. Trpělivě jsem čekal až do svítání, že mi zlámeš v těle všechny kosti jako lev a ještě ten den v noci přijde můj konec. Naříkal jsem jako rorýs či jestřáb a sténal jako truchlící holubice. Stále jsem vzhlížel k nebi, až mi začal slábnout zrak. Ach, Bože, je mi úzko, přijď mi na pomoc! Nyní se mi však nedostává slov. Vždyť co Hospodin řekl, to také udělá. Přišel čas, abych odešel z tohoto světa, přestože je mi to velice líto. Hospodine, k takovému konci směřoval celý můj život? Bylo to snad vše, pro co jsem žil? Vrať mi, prosím, zdraví a ponechej mne naživu. Strach, který jsem vytrpěl, mi přinesl také mnoho dobrého. Ze své nesmírné lásky jsi mne ochránil před propastí zániku. Hodil jsi všechna má provinění za hlavu. Vždyť hrob ti nemůže vzdávat chválu ani smrt ti nebude provolávat slávu. Lidé, kteří sestupují mezi mrtvé, již nemohou prožívat tvou přízeň. Pouze živí tě chválí stejně jako dnes já. Rodiče vyprávějí dětem o tvé věrnosti. Hospodin mě vysvobodí a pak mu budeme každý den do konce života za doprovodu hudby v jeho chrámu zpívat. Dříve než se to stalo, Izajáš nařídil: Připravte fíkový obklad, přiložte ho na nemocné místo a král se uzdraví. Chizkijáš se ho tehdy zeptal: Podle čeho poznám, že půjdu do Hospodinova chrámu? Když se o Chizkijášově nemoci a uzdravení doslechl babylónský král, Baladánův syn, Meródak-baladán, poslal mu písemný pozdrav a dary. Chizkijáš přijal jeho posly velmi vlídně a ukázal jim všechno, co měl - stříbro, zlato, koření, jemné olejíčky, celou svou zbrojnici a všechno ostatní, co mezi svými poklady našel. Vzápětí přišel ke králi Chizkijášovi prorok Izajáš a zeptal se: Odkud byli ti muži a co říkali? Zavítali k nám ze vzdálené země, odvětil Chizkijáš. Přišli za mnou až z Babylóna. Prorok se zeptal: A co ve tvém paláci viděli? Chizkijáš mu odpověděl: Mezi mými poklady není vůbec nic, co bych jim neukázal. Nato Izajáš Chizkijášovi řekl: Poslechni si, co o tom říká Všemocný Hospodin: Přijde čas, kdy vaši zdánliví spojenci odnesou do Babylóna všechno, co máš ve svém paláci, poklady, které jste ty a tvoji předkové nashromáždili až do toho dne. Hospodin říká, že zde nezůstane vůbec nic. Navíc Babylóňané odvlečou také některé z tvých vlastních potomků, kteří se ti narodí, a udělají z nich eunuchy v paláci babylónského krále. Když to Chizkijáš vyslechl, odpověděl Izajášovi: Každá zpráva od Hospodina je dobrá. Prosím však o jedno: ať za mého života mohu ještě vládnou v klidu. Jednoho dne řekl Bůh Izajášovi: Potěšte můj lid a dodejte mu odvahy! Něžně oznamte obyvatelům Jeruzaléma, že jejich těžké časy skončily a že jejich provinění je odčiněno. Vždyť se jim za jejich nepravosti dostalo ode mne více než dvojnásobné odplaty. Slyšte! Někdo volá: Připravte a vyrovnejte na poušti cestu pro Hospodina, svého Boha! Zaplňte všechna údolí a snižte všechny kopce a hory. Vyrovnejte každou nerovnost a z rozeklaných míst udělejte pláně. Potom se zjeví Hospodinova sláva a celé lidstvo ji společně uvidí. Vždyť to vlastními ústy oznámil sám Hospodin. Hlas mne vybídl: Volej! Ale co mám volat? zeptal jsem se. Oznam všem toto poselství: Všichni lidé jsou jako tráva a jejich sláva je polní kvítí. Tráva uvadá a květy opadají, neboť Hospodin je ovane svým dechem. Lidé opravdu nejsou nic víc než tráva, která usychá, a kvítí, jež vadne. Slovo našeho Boha je však věčné. Vy, kdo přinášíte na Sijón do Jeruzaléma dobré zprávy, vystupte na vysokou horu a pozvedněte svůj hlas. Volejte hlasitě a bez obav a oznamte judským městům, že se blíží jejich Bůh! Jen pohleďte, Panovník Hospodin přichází se svou mocí, aby se vlastní rukou ujal vlády. Podívejte se, přináší s sebou slibovanou odměnu a všechno ztracené vynahradí. Pečuje o své stádo jako pastýř. Shromažďuje ovečky do své náruče a nosí je blízko u srdce. Něžně pečuje o ty, které čekají mláďata. Kdo svou dlaní odměřil vody světa a šíří své ruky vyznačil nebesa? Kdo drží pohromadě všechen pozemský prach a zvážil hory a kopce na vahách? Kdo dokáže porozumět záměrům Hospodina nebo mu dokonce udílet své rady? S kým se Hospodin radil, aby nabyl moudrosti, a kdo ho naučil spravedlivě jednat? Kdo mu předal své poznání nebo mu ukázal cestu k porozumění? Všechny národy jsou jen jako jediná kapka ve vědru vody a neváží víc než prach, který pokrývá misky vah. Ostrovy země jsou pro Hospodina jen nepatrná zrníčka písku. V celém Libanónu není dost dřeva na takový oheň na oltáři a ani všechna jeho zvířata nestačí na takovou oběť, které je Hospodin hoden. Ve srovnání s ním národy celé země nejsou ničím, nemají žádnou cenu a jsou méně než nic. S kým tedy hodláte Boha srovnávat? Jak a čím ho chcete napodobit? Ať už vytvoříte cokoliv, bude to vždy jen práce lidských rukou, kterou zlatník pokryje zlatem a ozdobí stříbrnými řetízky. Chudáci, kteří si nic takové nemohou dovolit, pak sáhnou alespoň po dřevě, které netrouchniví, vyhledají zručného řezbáře a nechají zhotovit napodobeninu, která bude jen nehybně stát. Cožpak to nevíte? Nikdy jste o tom neslyšeli? Nehovoří se o tom snad už od samotného počátku? Cožpak jste to od založení země ještě nepochopili? Hospodin má svůj trůn vysoko nad zemí a její obyvatelé jsou jen jako luční kobylky. On rozprostírá nad zemí nebesa jako modrý baldachýn, jako prostorný stan k obývání. Má moc přivést vládce a mocné tohoto světa na mizinu a rozptýlit je jako mlhu. Sotva byli dosazeni na trůn a jejich moc začala růst, jen zapustili kořínky v zemi, už pod závanem jeho dechu vadnou a odlétají jako plevy hnané divokým větrem. "S kým mě tedy chcete srovnávat? Kdo je mi roven?" ptá se svatý Bůh. Pozvedněte svůj zrak a pohlédněte k nebi. Kdo to všechno stvořil? Ten, kdo rozsvěcuje všechny hvězdy ve vesmíru a každou z nich zná jménem. Díky jeho veliké moci a nezměrné síle nikdy žádná neschází. Proč naříkáte, Izraelci, a stěžujete si, že Hospodin neví, co se s vámi děje, Proč si myslíte, že váš Bůh přehlíží vaši situaci? Cožpak nevíte? Nikdy jste o tom neslyšeli? Vždyť Hospodin je věčný Bůh, Stvořitel všech končin země. Neví, co je to únava, ani vyčerpání a nikdo nedokáže změřit hloubku jeho moudrosti. Vyčerpaným dodává sílu a je zdrojem odvahy slabých. Dokonce i na mladíky dopadá únava a slábnou, stejně tak mladí muži klopýtají a padají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, dostávají novou sílu. Vznášejí se jako orlové, běží, ale necítí únavu, kráčejí a nejsou vyčerpáni. Mlčte a poslouchejte, obyvatelé ostrovů! Vzchopte se, národy, a seberte svou sílu! Přistupte blíže a promluvíme si, setkáme se společně, tváří v tvář soudu. Kdo povolal vojska nepřátel z východu, aby zde učinil spravedlnosti zadost? Kdo jim pomáhá vítězit nad národy a podrobuje jim jejich obyvatele i krále? Kdo je svou mocí mění na prach a zbraněmi je rozhání jako vítr plevy? Je jim stále v patách a sám prochází bez jediného šrámu stezkami, kam nikdy předtím jeho noha nevstoupila. Kdo to všechno způsobil a vykonal a rozhoduje o osudu generací od samého počátku? To já, Hospodin, první i poslední, já jsem ten, kdo za tím vším stojí. Když to všechno uvidí obyvatelé ostrovů a ostatních končin země, zachvějí se strachy. Spojí se, aby pomohli jedni druhým, a navzájem budou povzbuzovat a dodávat si odvahu. Všichni řemeslníci, kteří vyrábějí modly, se budou pobízet a navzájem uklidňovat. Vždyť jsou přesvědčeni, že jejich výtvory jsou dobré, ale pro jistotu je přibíjejí k oltářům, aby se neviklaly. 8-9 Ale vás, Izraelci, jsem povolal za své služebníky. Vždyť jste potomci mého přítele Abrahama a praotce Jákoba. Jste můj národ, moji služebníci, které jsem si vyvolil. Vás jsem vyvedl ze všech končin země a povolal z nejvzdálenějších koutů světa. Nazval jsem vás svými služebníky, vybral jsem si vás a nechci vás zavrhnout. *** Proto se nebojte, vždyť jsem s vámi. Ničeho se nelekejte, neboť já jsem váš Bůh. Dodám vám síly a pomohu vám, moje spravedlnost vám bude opravdovou oporou. Všechny, kdo stojí proti vám, ponížím a zahanbím. Vaši nepřátelé se rozplynou jako dým a zahynou. A když pak budete své protivníky hledat, nikoho z nich nenajdete. Ti, kdo proti vám dnes bojují, budou znamenat méně než nic. Vždyť jsem Hospodin, váš Bůh, a pevně vás držím za ruku. Znovu vám opakuji: Nebojte se, já vám pomohu. Nemějte strach! I když si připadáte slabí a bezmocní, přestože váš národ není z nejpočetnějších, já sám, váš Hospodin, vám pomohu. Jsem váš vysvoboditel a svatý Bůh Izraele. Uvidíte, udělám z vás národ silný jako nový a ostrý smyk na mlácení obilí. Potom rozdrtíte třeba i hory a proměníte vysoké kopce v plevy. Nakonec je necháte napospas silnému větru, který je navždy odvane pryč. Vy se však budete radovat a těšit se mnou, svým Hospodinem a svatým Bohem Izraele. Ubožáci a bědní marně hledají vodu, zatímco jejich jazyk již prahne žízní. Jsem Hospodin a Bůh Izraele, a proto je neopustím a odpovím na jejich prosby. Pokryji holá návrší řekami a v údolích nechám vytrysknout prameny vod. Proměním pouště v rozsáhlá jezera a vyprahlou zemi ve vodní zřídla. Vysadím na poušti cedry, akácie, myrtu i olivy a na pustých místech nechám vyrůst lesy cypřišů, platanů a zimostrázu. Udělám to, aby lidé na vlastní oči viděli, zamysleli se a konečně jim došlo, že to všechno jsem udělal a stvořil já, Hospodin, a svatý Bůh Izraele. Přistupte blíže, říká Hospodin, král Izraele, falešným bohům. Řekněte něco na svoji obhajobu. Předpovězte něco z budoucnosti nebo nám vyložte smysl minulých událostí. abychom vše mohli posoudit a vzít si z toho poučení. Prozraďte nám, co teprve přijde a jaká nás čeká budoucnost, abychom poznali, že jste skuteční bohové. Hlavně už něco udělejte, ať je to dobré či zlé, ať nás třeba naplní obavy a strach. Vy jste však ještě méně než nic a nejste schopni cokoliv vykonat. Ten, kdo se na vás spoléhá, je blázen. Povolal jsem nepřátele ze severu a od východu. Přicházejí v mém jménu, aby pošlapali vladaře národů jako když hrnčíř šlape hlínu. Našel se snad někdo, kdo by nám to předem řekl, abychom o tom věděli a mohli uznat, že mluvil pravdu? Nikdo o tom nemluvil, nikdo nic nepředpověděl a nikdo od vás nezaslechl ani jediné slovo. Já jediný jsem oznámil obyvatelům Jeruzaléma, že někdo přichází! Vypravil jsem do Jeruzaléma posla s radostnou zvěstí. Ať se sebevíc rozhlížím, mezi bohy jiných národů není ani jediný, který by vám cokoliv poradil, Žádný z nich vám neodpoví, když se ho budete ptát. Jen se podívejte, všichni jsou falešní! Nedokáží vůbec nic a jejich napodobeniny neznamenají víc než vítr a lži. Jednoho dne přijde můj služebník, jemuž jsem oporou. Můj vyvolený, který mi přináší radost a potěšení. Obdařím ho svým Duchem a on nastolí mezi národy spravedlnost. Nebude se na nikoho rozkřikovat ani hrozit, nebude zvyšovat hlas, aby upoutal pozornost. Nepřijde proto, aby dokonal dílo zkázy a uhasil poslední zbytky naděje, ale aby věrně a navždy nastolil spravedlnost. Nezaváhá a nedá se odradit, dokud na zemi neobnoví právo. Celý svět i ostrovy na moři v něj složí svou naději. Toto jsou slova Panovníka Hospodina, který stvořil a rozepjal nebeskou klenbu, rozprostřel zemi se vším, co z ní pochází. Dává pokrm jejím obyvatelům a je zdrojem života všech, kteří na zemi žijí: Já, Hospodin, jsem tě povolal jako spravedlivého. Povedu tě a budu ti silou i oporou. Tvým prostřednictvím uzavřu s lidmi smlouvu a dám světlo poznání i pohanům, abych otevřel oči zaslepeným, osvobodil všechny, které cokoliv svírá a vězní a zachránil ty, kdo žijí v zajetí temnoty. Jsem Hospodin a vždy jím zůstanu. Nepřenechám svou slávu nikomu jinému, ani se nebudu o svou chválu dělit s modlami. Jen se podívejte, stalo se všechno, co jsem v minulosti předpověděl, a věci, které mají teprve přijít, vám oznamuji dříve než nastanou. Zpívejte Hospodinu novou píseň a oslavujte ho po celé zemi. Chvalte ho i vy, kdo se plavíte po mořích, a také všichni mořští tvorové a obyvatelé ostrovů. Nechť také pouště a města s jejich obyvateli pozvednou své hlasy a radují se. Zpívejte vy, kdo sídlíte v Kédaru a Sele, a radostně povykujte na vrcholcích hor. Vzdávejte Hospodinu slávu a chvalte ho po celé zemi i na moři. Hospodin vystoupí v plné síle jako neohrožený bojovník s válečným pokřikem na rtech a porazí své nepřátele. Dost dlouho jsem mlčel a vyčkával v ústraní. Mám snad i nadále vzdychat a křičet jako rodící žena, jíž se nedostává dechu? Zpustoším kopce i hory a nechám uschnout vše, co na nich roste. Vysuším koryta řek a tam, kde byla jezera, zanechám jen vyprahlou půdu. Ty, co tápali v mrákotách, povedu cestou, kterou nikdy nepoznali. Temnotu kolem nich proměním v jasné světlo a vyrovnám všechny překážky na cestě. To všechno vykonám a nikdy je neopustím. Ale všichni, kdo důvěřují falešným bohům a říkají jejich napodobeninám můj pane, se budou stydět a s hanbou odejdou. Slyšte, hluší, otevřete oči, vy slepci, a konečně prohlédněte! Je snad na světe někdo tak zaslepený jako můj národ a hluchý jako jeho obyvatelé, přestože jsem si je vyvolil za své posly? Kdo jiný je tak slepý jako moji vlastní lidé, služebníci svého Hospodina? Tolik jsem jim toho ukázal, ale nevěnovali tomu pozornost. Tolik toho již vyslechli, ale nepochopili vůbec nic. Hospodin ve své spravedlnosti povznesl a proslavil úžasný zákon. Tento národ je však nyní vypleněný a zbídačený. Jeho obyvatelé padli do zajetí a nepřátelé je vězní. Stali se snadnou kořistí a není nikoho, kdo by je vysvobodil. Jsou z nich zajatci a nikdo neřekne pošli je zpět. Je ještě vůbec někdo, kdo naslouchal, zamyslel se a vzal si poučení do budoucna? Kdo dopustil, aby Izraelci stali kořistí lupičů? Nebyl to snad Hospodin, proti němuž se provinili? Vždyť se neřídili jeho radami a přehlíželi jeho zákon. Proto je nechal nést důsledky jejich vlastního jednání, které jim přineslo jen násilí a válku. Zachvátili je plameny, ale oni opět nic nepochopili. Pohltil je žár, ale oni se z toho nepoučili. Hospodin, který vás Izraelci, potomci praotce Jákoba, stvořil a dal vám život, však praví: Nebojte se, vždyť jsem vás vysvobodil. Nezapomněl jsem ani na jediného z vás, neboť všichni jste můj lid. Budu s vámi v jakékoliv životní situaci, a i kdyby vás těžkosti chtěly strhnout jako dravá řeka, dám vám sílu a podržím vás. Ochráním vás také před ohněm zkoušek, takže jejich plameny vás nepopálí. Vždyť jsem váš Hospodin a Bůh, svatý Panovník Izraele a váš zachránce. Dal jsem za vás Egypt, Kúš a Sebu. Protože si vás nesmírně cením a mám vás rád, nepotká vás osud jiných národů, protože jste pro mne mnohem cennější. Nemusíte se ničeho bát, neboť já stojím při vás. Přivedu zpět všechny Izraelce z vyhnanství na východě i na západě. Vašim nepřátelům na severu i na jihu přikážu, aby vás již nevěznili a nechali vás odejít. Shromáždím všechny své syny a dcery i z těch nejvzdálenějších končin země. Přivedu každého, kdo se ke mě hlásí, koho jsem stvořil a vdechl mu život, aby zrcadlil můj charakter. Hospodine, vysvoboď prosím tento národ, jehož obyvatelé sice mají oči i uši, ale nevidí a neslyší. I kdyby se shromáždili všechny národy s jejich obyvateli, nenajde se mezi nimi ani jediný, který všechny tyto události předpověděl a ví, co se dělo na počátku. Jen ať přivedou své svědky, a dokáží, že mají pravdu. Nechť to všichni ostatní slyší, aby mohli posoudit, zda je to skutečně tak. Jedině vy jste moji praví svědkové a služebníci, které jsem si vybral. Chci, abyste poznali a pochopili a uvěřili mi, že já jsem jediný Bůh. Žádný jiný Bůh přede mnou neexistoval a nikdy existovat nebude. Já jediný jsem Hospodin a nikdo jiný mimo mě vás nezachrání. To já jsem vám vše odhalil a zachránil vás a ne nějaký jiný cizí a falešný bůh, kterého uctíváte. Sami to přece můžete dosvědčit, že jsem váš Hospodin a Bůh. Byl jsem již dávno předtím, než nastal první den. Jsem Bůh a nikdo nemůže změnit či zvrátit má rozhodnutí a činy. Dále Hospodin a zachránce, svatý Bůh Izraele praví: Kvůli vám udeřím na Babylón, srazím do prachu všechny jeho obyvatele a potopím jejich lodě, na kterých si tolik zakládají. Vždyť jsem váš Hospodin a svatý Bůh. Já jsem vás stvořil a proto jsem i váš Král. Tato slova pronesl Hospodin, který vytvořil v moři cestu a suchou nohou převedl Izraelce na druhou stranu. Ten, který pak utopil vozy i s koňmi a celou ozbrojenou armádu Egypťanů. Zůstali ležet na dně a již nikdy nepovstanou. Zhasli jako dohořelá svíce. A právě tento Hospodin nyní praví: Zapomeňte na to, co bylo, a neznepokojujte se přemýšlením o minulosti. Vždyť tvořím všechno úplně znovu. Jen se podívejte, jak už všechno kolem raší, cožpak nic nevidíte? Zpřístupním neobydlenou poušť a vyprahlé pustiny zavlažím vodou. Divá zvěř, šakalové i pštrosi mi budou vděční, neboť v poušti a na vyprahlé půdě naleznou vodu, kterou připravím pro svůj vyvolený lid. Pro ty, kterým jsem věnoval zvláštní péči, aby mohli jiným vyprávět o tom, co jsem pro ně vykonal. Vy jste mne však, Izraelci, přesto nehledali a nebyli jste ochotni cokoliv pro mne podstoupit. Nepřinášeli jste mi žádné oběti za svá provinění ani jste mne z vděčnosti neuctili svými dary. Nechtěl jsem po vás nic, co by vás zatěžovalo, a nevyžadoval jsem žádné zvláštní obřady a rituály. A vy jste mi opravdu žádné hezké věci nepřinesli a nedopřáli mi nic, co by vás skutečně něco stálo. Naložili jste však na má bedra vaše nepravosti a vyčerpávali jste mne svou opovážlivostí. Já však vaše provinění dokonale smažu a navždy na vaše nepravosti zapomenu. Vy to učinit nemůžete. Jen mi připomeňte svou minulost, projednejme ji spolu a dokažte mi svou nevinu. Vždyť už ten nejstarší z vašich předků se proti mně provinil a rovněž vaši učitelé se mi postavili na odpor. Proto zbavím všechny, kdo pečují o chrám své přízně a přivedu Izraelce, potomky praotce Jákoba, do velkého ponížení. Nyní však, Izraelci, moji vyvolení, dobře poslouchejte. Budu k vám mluvit jako váš Hospodin, který vás stvořil a při narození vám daroval život. Vždyť já vám chci pomoci. Jste můj milovaný národ, Izraelci, a ničeho se nemusíte bát, protože jsem si vás vyvolil. Vaší vyprahlé zemi dopřeji vodu a suchou půdu zaliji bystřinami. Vaše potomky zahrnu svým pokojem a prokážu jim svou přízeň a požehnání. Porostou jako luční tráva či jako topoly na břehu řeky. Jeden bude s hrdostí říkat, že náleží Hospodinu, a jiný si dá jméno praotce Jákoba. Další si na ruku napíše, že náleží Bohu, a hrdě ponese jméno Izraele. Král Izraele, vysvoboditel a všemocný panovník Hospodin říká: Jsem první a jednou provždy jediný, mimo mne neexistuje žádný jiný Bůh. Vždyť kdo jiný je jako já? Jen ať se kdokoliv postaví a prokáže to. Nechť mi prozradí, co všechno se odehrálo od doby, kdy jsem si vyvolil svůj národ, ať předpoví, co nás teprve čeká a co přinese budoucnost. Nemusíte se chvět a být bezradní. Cožpak jsem o tom již dávno nehovořil? Vy sami jste mi svědky, existuje snad mimo mne ještě jiný Bůh? Nikoliv, žádnou jinou jistotu a oporu nehledejte. Jiný Bůh není. Všichni, kdo se upínají k falešným bohům, jsou na špatné cestě a veškeré jejich poklady jsou jim úplně k ničemu. Jejich učitelé jsou zcela zaslepení a vůbec nic nevědí. Jsou jedině pro smích. Vždyť kdo jiný než blázen si vyrobí mrtvou napodobeninu boha, která mu nic nepřinese? Takoví lidé mohou sklidit jen potupu. Vždyť tvůrci všech bůžků jsou jen obyčejní lidé, řemeslníci. I kdyby všichni společně spojili své síly, s hanbou a hrůzou padnou do prachu. Silný kovář svými nástroji vyrábí ve výhni železného bůžka. Tvaruje ho kladivy a kuje ho mocnými údery své paže. Brzy však jako každý člověk dostane hlad a ztrácí sílu, trápí ho žízeň a bez vody je vysílený. Tesař si nejprve vše metrem rozměří a pečlivě s pomocí kružidla nakreslí návrh. Potom své modle dlátem vtiskne podobu člověka v celé jeho slávě a postaví ho na zvláštní místo. Lidé v lesích kácejí cedry, cypřiše či duby a sázejí borovice, kterým pak déšť pomáhá růst. Používají jejich dřevo na topení, aby se ohřáli nebo na ohni upekli chleba. Dělají si z něj také ale falešné bohy, uctívají je a klaní se jim až k zemi. Polovinu dřeva spálí při přípravě jídla. Smaží pečou a vaří, aby se dosyta najedli. Také se nechávají hřát jeho teplem a pochvalují si, jak je jim u ohně dobře. Ze zbytku si však udělají napodobeniny bohů, kterým se potom s úctou klaní až k zemi. Modlí se k nim, nazývají je svými bohy a prosí je o záchranu a vysvobození. Jednají jako hlupáci a ničemu nerozumí. Vůbec nic nevidí, jako kdyby jim někdo zalepil oči, a jejich myšlení je natolik zabedněné, že nikdy nic nepochopí. Žádný z nich nezačne přemýšlet a nikdo neprojeví ani náznak rozumnosti či uvažování, aby si řekl: Polovinu dřeva jsem přiložil na oheň, nad jeho žhavým uhlím jsem upekl chléb, připravil maso a všechno jsem snědl. Mám si snad z toho, co zůstalo, vyrábět bůžky a potom se klanět pouhému kusu dřeva? Vždyť by mohl uctívat i popel, když je dřevěný bůžek spálen. Kdo na takovou modlu spoléhá, jedná bláznivě. Sám sebe tím nezachrání a ani nepozná, že to, čeho se tolik drží, je podvod a klam. Proto nikdy, Izraelci, nezapomeňte, že jste moji služebníci. Jste potomci praotce Jákoba, vás jsem stvořil a vyvolil. Nikdy na vás nezapomenu. Všechno, čím jste se proti mně provinili, jsem odvál jako mrak a vaše nepravosti jsem rozptýlil jako ranní opar. Navraťte se ke mně, neboť jsem to já, kdo vás vysvobodil. Nebesa, radostně jásejte nad tím, co Hospodin vykonal, a výskej i ty země! Ať se po horách a v lesích mezi stromy rozléhá zpěv, neboť Hospodin zachránil potomky praotce Jákoba a zahrnul Izraelce svou přízní a slávou. Jako váš Panovník a Vysvoboditel, který vám při narození daroval život, vám oznamuji: Já, Hospodin, jsem ten, kdo všechno stvořil, sám jsem rozepjal nebeskou klenbu. Nebo snad někdo byl přitom, když jsem tvořil zemi? Mařím znamení falešných proroků a dělám z různých šarlatánů blázny. Dokážu vyvrátit učení moudrých a proměnit je v holý nesmysl. Jednám však podle slov svých služebníků a naplňuji předpovědi svých poslů. Jsem Bůh, který řekl, že v Jeruzalémě budou opět sídlit lidé a města v Judsku budou vzkvétat. Zvednu je z trosek a znovu vystavím. Dokážu vysušit moře a nechám vyschnout vody všech bystřin. Prohlásil jsem o králi Kýrovi, že je pastýř mého lidu, a vykoná všechno, co si budu přát. Nechá znovu vystavět Jeruzalém a položí základy k budování chrámu. Tato slova promluvil Hospodin o králi Kýrovi: Stane se nástrojem v mé ruce, před nímž srazím národy na kolena a připravím ostatní krále o jejich moc. Dám mu volnost a nikdo ho nezastaví. Půjdu před tebou, Kýre, a vyrovnám ti cestu. Prolomím bronzové brány a rozpůlím železné závory. Dám ti poklady a bohatství z nejtajnějších skrýší, abys poznal, že jsem Hospodin, Bůh Izraele, který tě osobně zná. Povolám tě kvůli svému vyvolenému izraelskému národu a dám ti čest a slávu, přestože jsi mne dříve neznal. Já jediný jsem Hospodin, nikdo jiný už není, mimo mě neexistuje jiný Bůh. Dám ti svou sílu, ačkoliv jsi mne dříve neznal. Udělám to, aby na všech světových stranách lidé věděli, že mimo mě neexistuje jiný Bůh. Já jediný jsem Hospodin, nikdo jiný zde není. Dokáži vytvořit světlo i tmu, přináším pokoj, ale dopustím i zlo. Jsem Hospodin, původce všech věcí. Nebesa, nechť vaše oblaka přinesou déšť spravedlnosti! Ať se otevře i země a jako pramen vytryskne vysvobození. Ať společně vládnou, vždyť jsem je stvořil já, Hospodin. Běda tomu, kdo by se chtěl přít se svým tvůrcem, vždyť člověk není víc než hliněný střep z rozbitého džbánu. Cožpak může hlína mluvit hrnčíři do jeho práce? Může snad něčí výtvor prohlásit, že nemá tvůrce? Se zlou se potáže každý, kdo se bude ptát svého otce, co to vlastně zplodil, nebo řekne své matce, koho to přivedla na svět? Také tato slova promluvil Hospodin, svatý Bůh a tvůrce Izraele. Ptáte se mne na své děti a na věci, které teprve přijdou? Chcete mi snad nařizovat, co a jak mám dělat? Nebyl jsem to snad já, kdo vytvořil zemi a stvořil na ní lidstvo? Svýma rukama jsem rozepjal nebesa a nechal nastoupit všechny hvězdy. Ve své spravedlnosti přivedu k moci krále Kýra a odstraním mu z cesty všechny překážky. On pak znovu vybuduje můj Jeruzalém a bez úplatků či jiné odměny pustí na svobodu všechny zajatce mého lidu. Jako Hospodin vám říkám, že veškeré bohatství Egypta, země Kúš i národa urostlých Sebajců bude vaše. Obyvatelé těchto národů se za vámi budou plahočit v řetězech, budou se vám klanět až k zemi, prosit vás a říkat: "Bůh je zcela jistě s vámi a jiného v celém vesmíru není. Ano, Hospodine, jsi neviditelný, ale skutečný Bůh, Pán a spasitel Izraele. Na všechny tvůrce falešných bůžků dopadne potupa a hanba a s ostudou společně zmizí. Izraelce však Hospodin zachrání a na věky je vysvobodí. Nikdy už je nikdo neponíží ani nezneuctí. Neboť Hospodin je Bohem, který stvořil nebesa, to on vytvaroval zemi a dal jí pevný základ, on na ní stvořil život, aby nezůstala prázdná. On prohlásil: Jsem Hospodin a jediný skutečný Bůh. Nikdy jsem nehovořil tajně a zastřeně jako odněkud z temnoty. Nepřikázal bych potomkům praotce Jákoba, aby mne hledali, kdyby to bylo marné. Jako Hospodin vždy mluvím pravdu a stojím na straně práva a spravedlnosti. Vyhnanci, shromážděte se a pojďte, ať už jste kdekoliv na světě. Lidé, kteří se spoléhají na dřevěné napodobeniny svých bůžků a modlí se k falešným bohům, kteří je nezachrání, jsou blázni. Vyřiďte všem moji výzvu k návratu, ať se spolu poradí a zváží to. Kdo o tom všem už dávno mluvil a již v minulosti předpověděl, co se bude dít? Nebyl jsem to snad já, Hospodin? Samozřejmě, vždyť jiný Bůh neexistuje. Není žádný jiný spravedlivý Bůh a spasitel, není nikdo, jen já. Obyvatelé všech končin země, obraťte se ke mně a budete zachráněni, neboť jedině já jsem skutečný a živý Bůh. Osobně jsem vlastními ústy vyslovil tuto nedotknutelnou přísahu, kterou již nikdy nikdo nezvrátí: Všichni obyvatelé země přede mnou padnou na kolena a každý z nich až do posledního prohlásí, že spravedlnost a síla spočívají jedině ve mně, v Hospodinu. Ti, kdo se Hospodinu stavěli na odpor, k němu přijdou s ostudou a hanbou. Ale pro všechny Izraelce Hospodin zajistí spravedlnost a oni budou prožívat opravdovou radost. Falešní bohové Babylóna Bél i Nébo padli a vezou se na hřbetě prostého dobytka! Jsou to jen těžké výtvory lidských rukou, které každého, kdo je nese, brzy vyčerpají a unaví. Dobytek pod jejich tíhou klesá a modly se hroutí k zemi. Nedokáží pomoci ani samy sobě. Jací jsou to bohové, když sami táhnou do zajetí? Slyšte, potomci Jákobovi, vy všichni, kdo jste zůstali z národa Izraelců. Vy, které jsem opatroval již od okamžiku vašeho početí a pomáhal vám od té doby, co jste se narodili. Až do nejdelšího stáří, kdy vám zešediví vlasy, budu stát při vás a obdařím vás láskou. Stvořil jsem vás a také se o vás postarám. Budu vám oporou a vysvobodím vás. S kým mne chcete srovnávat? Kdo myslíte, že je mi roven? Někteří lidé vysypou ze svých měšců spousty zlata a na vahách odváží kusy stříbra. Potom si najmou zlatníka, aby jim z toho vyrobil bůžka, před kterým se pak klaní a uctívají ho. Hodí si ho přes rameno a odnesou, kam sami chtějí. Tam ho postaví a on se odsud nikdy ani nehne. I kdyby na něj kdokoliv křičel sebevíc, nikdy neodpoví. Není schopen zbavit člověka jeho starostí. Proto si, vy rebelové, dobře zapamatujte, co vám nyní řeknu. Zapište si to za uši a vezměte si z toho ponaučení. Zapamatujte si, co platí od samého počátku. Jedině já jsem Bůh a žádný jiný neexistuje. Já jsem Bůh a není nikdo jiný jako já. Jedině já dokážu předpovědět konec již na samém začátku. Odedávna vím, co má teprve přijít. Říkám vám, že mé záměry se vždy uskuteční a že udělám cokoliv, pro co se rozhodnu. Od východu přivedu dravce, panovníka z daleké země, aby vyplnil můj úmysl. Aby vykonal to, o čem jsem hovořil a před čím jsem varoval, všechno, co jsem plánoval a co jsem slíbil. Proto mne poslouchejte, zatvrzelci, kteří ani zdaleka nevíte, co je to spravedlnost. Přichází doba, kdy nastolím svou vlastní spravedlnost a již to nebude dlouho trvat. Má záchrana přijde v pravý čas. Přinesu Jeruzalému vysvobození a Izraeli svou slávu. Sestupte s trůnu, nadutí Babylóňané, a vrhněte se na zem do prachu. Již nikdy o vás nikdo nepromluví jako o vznešených. Jako otroci budete nosit těžké mlýnské kameny a budete mlít mouku. Čeká vás zotročení, přes vody vás budou vláčet. Vyjde najevo vaše skutečná tvář a odhalí se všechny vaše hanebnosti. Já sám se o to postarám a nikdo mi nebude odporovat. Takto promluvil náš vysvoboditel, všemocný a svatý Bůh Izraele. Už konečně zmlkněte, Babylóňané, a skryjte se do temných míst. Nikdy více již vaši zemi nenazvou královnou všech říší. Nechal jsem svůj lid nést důsledky jejich vlastního jednání a zbavil jsem je své přízně a pomoci. Vložil jsem svůj národ do vašich rukou, ale vaše jednání s nimi postrádalo jakékoliv slitování. Dokonce i starci se museli prohýbat pod tíhou vašich břemen. Říkali jste si, že tak to zůstane navěky, že Babylónie navždy bude královnou všech říší. Vaše úvahy však byly špatné, nepomysleli jste na to, co se může stát. Proto nyní poslouchejte, vy nemravní požitkáři, vy, kdo se jen povalujete s falešným vědomým bezpečí. Sami sobě namlouváte, že jste jediní a nejmocnější, a že nikdo není víc. Bláhově se domníváte, že nikdy neztratíte své postavení a vaši potomci si budou užívat stejně jako vy. Obojí se vám však v okamžiku rozplyne pod rukama. V jediném dni přijdete o svou slávu i dědictví. Odplata na vás dopadne v plné síle navzdory všemu vašemu kouzlení a čárování i mocné magii. Libovali jste si ve špatnosti a namlouvali si, že vás nikdo nevidí. Vaše moudrost a poznání vás klamou, když sami sobě říkáte, že jste jediní a nejmocnější, a že nikdo není víc. Stihne vás pohroma a nic vám nebudou platná vaše kouzla. Padne na vás neštěstí, ze kterého se nevykoupíte penězi. Z ničeho nic vás překvapí katastrofa, kterou nelze předvídat. Klidně se pak dál spoléhejte na svá kouzla a čáry, držte se svých zaklínadel, která s sebou vláčíte již od dětství. Snad se vám i povede někomu nahnat strach. Všechny rady vašich mudrců z vás jen vysávají sílu. Nechť předstoupí vaši astrologové, hvězdopravci, kteří vám měsíc co měsíc předpovídají budoucnost. Ať vás ochrání před tím, co vás čeká. Nejsou nic víc než sláma, kterou pohltí oheň. Nedokáží z jeho mocného žáru vysvobodit ani sami sebe. Nezůstane z nich ani žhavé uhlí, u kterého by kdokoliv mohl posedět a ohřát se. To je všechno, co od nich můžete čekat. Od lidí, kteří s vámi již od mládí jen obchodovali a odírali vás o peníze. Každý z nich je jen obyčejný lhář a podvodník a není mezi nimi ani jediný, který by vás mohl zachránit. Poslouchejte, potomci Jákobovi, Izraelci, kteří sídlíte na území Judska, vy všichni, kdo přísaháte v mém jménu a vzýváte mne jako svého Boha a Hospodina, ale nevíte, co je to pravda a spravedlnost, 2-3 vy, kdo bydlíte v Jeruzalémě a spoléháte se, že jen díky tomu budu jako Bůh Izraele a všemocný Hospodin stát na vaší straně: O všem, co se odehrálo v minulosti, jsem již dávno předtím rozhodl a také to dopředu oznámil. Potom jsem znenadání zasáhl a všechno vykonal. *** Věděl jsem, jak jste zatvrzelí. měli jste šíji jako ze železa a hlavu tvrdou jako z bronzu. Po každém napomenutí jste se otřepali a stali se ještě zarputilejší. Říkal jsem vám o všem dlouho předem a oznamoval vám to dříve, než se cokoliv stalo, abyste nemohli tvrdit, že za tím, co se děje, stojí vaši falešní bohové a jejich dřevěné a kovové napodobeniny. Všechno jste slyšeli a viděli na vlastní uši a oči, nebo snad ne? Od nynějška však s vám budu hovořit o zcela nových věcech a odhalovat vám skryté skutečnosti, o kterých nemáte ani zdání. Všechny se zrodily nyní a ne v minulosti a až dodnes jste o nich neslyšeli. Proto nebudete moci tvrdit, že již o všem víte. Nikdy jste o nich neslyšeli ani je neznali. Dobře vím, jak jste zrádní, vždyť jste mi vzdorovali již od narození. Jen díky své dobrotě a laskavosti stále oddaluji vaši odplatu a chráním vás před důsledky vašich činů, aby váš národ zcela nezanikl. Přetavil jsem vás ve výhni zkoušek a utrpení, jako se pročišťuje stříbro v tavící peci. Vysvobodím vás jedině díky své shovívavosti a lásce k vám. Nemohu dopustit, aby si ostatní mysleli, že nade mnou zvítězili, a nevzdám se své slávy na úkor jiných. Slyšte, potomci praotce Jákoba, Izraelci, jež jsem si povolal. Jedině já jsem Bůh. Jsem první i poslední, jednou provždy jediný. Vlastníma rukama jsem položil základy země a svou pravicí jsem nad ní rozepjal nebeskou klenbu. Řekl jsem jen slovo a můj rozkaz se ihned uskutečnil. Všichni se shromážděte a poslouchejte. Který z vašich falešných bohů toto všechno předpověděl? Ten, které jsem pověřil," praví Hospodin, "vykoná záměr, který mám s Babylónem, a postaví se proti jeho obyvatelům. To já sám jsem vydal příkaz a povolal jsem ho. Přivedu ho až sem a vím, že své poslání úspěšně naplní. Přijďte ke mně blíže a poslouchejte: Již od samotného počátku mluvím zcela otevřeně a nic nezatajuji. Jakmile se něco začne dít, jsem u toho. Dále Izajáš píše: Panovník Hospodin mě obdařil svým duchem a on sám, váš vysvoboditel a svatý Bůh Izraele, mě k vám posílá s tímto poselstvím: Jsem Hospodin a váš Bůh, který vás učí, co je pro vás nejlepší, a vede vás cestou, kterou máte jít. Kéž byste od počátku věnovali pozornost mým nařízením. Potom by se ve vás rozhostil pokoj jako klidná hladina řeky a vaše spravedlnost by měla sílu mořských vln. Měli byste tolik potomků, že stejně jako zrnka písku na poušti by je nikdo nedokázal spočítat. Jejich národ by nikdy nezanikl a nikdo by ho nedokázal zničit. Opusťte tedy Babylón, a utečte od jeho obyvatel! Všem tuto zprávu s radostí oznamte a s hlasitým jásáním ji rozešlete do všech končin země. Rozhlašujte, že Hospodin vysvobodil své služebníky Izraelce. Když je vedl pouští, netrpěli žízní; nechal pro ně vytrysknout vodu ze skály, kterou rozdělil. Nakonec Hospodin dodal: Ti, kdo páchají zlo, neznají klid. Slyšte, obyvatelé ostrovů a vzdálených zemí, co vám chci říci: Hospodin mě povolal ještě dříve, než jsem přišel na svět, když jsem byl ještě v lůnu své matky, znal mne podle jména. Vkládal mi do úst slova ostrá jako meč a chránil mne v bezpečí své dlaně. Učinil ze mne svůj nástroj, ostrý šíp ve svém toulci. Řekl mi: Ustanovil jsem tě svým služebníkem, v Izraeli na tobě chci odhalit svou nádheru. Nejprve jsem namítl, že má snaha je marná, že jsem nadarmo vynakládal úsilí a zbytečně se snažil. Avšak teď vím, že můj život má v rukou Hospodin a jedině on, můj Bůh, mě odmění. Hospodin mě stvořil v těle matky a povolal mne za svého služebníka, abych přivedl zpět jeho vyvolený izraelský národ. Získal jsem jeho přízeň a on mě obdařil svou mocí. A právě tento Hospodin mi říká: Mám pro tebe ještě další poslání, než pouze shromáždit a přivést zbylé Izraelce. Chci, aby ses stal také světlem pohanům a přinesl poselství o záchraně do všech konců světa. Hospodin, vysvoboditel a svatý Bůh Izraele, praví svému služebníku, kterým národy i jejich vládcové opovrhují: Já, věrný a svatý Hospodin, Bůh Izraele, jsem si tě sám vyvolil, a proto až tě králové uvidí, s úctou a bázní povstanou a šlechticové se pokloní až k zemi. Hospodin dále praví: Jakmile přijde čas, abych projevil svou přízeň, odpovím ti a v den vysvobození ti přijdu na pomoc. Budu ti oporou a tvým prostřednictvím obnovím svou smlouvu s lidmi a zemi vrátím původní krásu a bohatství. Propustím zajatce z žalářů a všechny, kdo bloudí v temnotě zla, vyvedu na svobodu. Naleznou pokrm na všech svých cestách a čerstvé pastviny na kdysi holých návrších. Nepocítí hlad ani žízeň a pouštní žár ani sluneční svit jim neublíží. Ten, kdo stane v jejich čele, s nimi bude mít soucit a povede je k pramenům vod. Proměním všechny hory v cesty a vyzvednu silnice z údolí. Shromáždím svůj lid ze vzdálených zemí, některé ze severu, jiné ze západu a také ze země Síňanů na jihu Egypta. Nebesa, jásejte a raduj se i ty, země! Nechť si začnou prozpěvovat také pohoří, neboť Hospodin začal utěšovat svůj lid a slituje se nad těmi, kdo trpí. Obyvatelé Jeruzaléma však prohlásili, že Hospodin je opustil a zcela na ně zapomněl. Ale cožpak může matka zapomenout na své dítě a nemít se svým vlastním potomkem žádné slitování? I kdyby se něco tak neslýchaného stalo, já, váš Hospodin, na vás nikdy nezapomenu! Jen se podívejte, vždyť jsem si vás vryl do dlaní a neustále bdím nad vašimi hradbami. Vaši synové spěchají zpátky domů, zatímco ti, kdo vám přinášeli zkázu, prchají. Jen pozvedněte zrak a rozhlédněte se kolem sebe. Všichni vaši obyvatelé už se scházejí a vracejí. Já, živý Hospodin, pravdivě prohlašuji, že přijdou a ozdobí vaše město jako šperky nevěstu. Ačkoliv z vaší země zůstaly jen trosky a spoušť, opět se zcela zaplní obyvateli a vaši krutí nepřátelé odtáhnou. Potomci, kteří se narodili v čase vašeho soužení ve vyhnanství, přijdou a prohlásí, že vaše země je jim malá a k bydlení potřebují více místa. Potom se ve svém nitru snad začnete ptát, kdo to všechno způsobil. Uvědomíte si, že jste byli opuštění a bezdětní jako otroci ve vyhnanství, aniž by se vás kdokoliv zastal. Tak kde se najednou vzalo tolik dětí? Vždyť jste zůstali sami, tak odkud vlastně přišly? Nato Panovník Hospodin řekl: To já sám dám pokyn a své znamení pohanům a ti pak přinesou vaše syny v náručí a vaše dcery na ramenou. Dokonce i králové a královny vám budou sloužit a pečovat o vás. Budou se před vámi klanět až k zemi a plazit se vám u nohou. Potom poznáte, že jsem Hospodin a že se nikdy nezklamal ten, kdo na mne spoléhal. Ptám se vás, Izraelci, Už jste někdy viděli, aby se nepřátelé jen tak vzdali své kořisti, vrátili ji zajatcům a propustili je na svobodu? Poslouchejte, co na to říká Hospodin: Nepřátelé skutečně propustí své zajatce a vrátí jim veškerou uloupenou kořist. Budu bojovat s těmi, kdo bojují s vámi, a zachráním vaše potomky. Donutím vaše protivníky, aby jedli vlastní maso a jako víno pili svou vlastní krev. Potom celé lidstvo pozná, že já, Hospodin, jsem váš vysvoboditel, zachránce a mocný Bůh Izraele. Hospodin dále prohlásil: Kde máte důkaz, že jsem se s vámi nadobro rozešel a navždy vás od sebe zapudil? Nebo jsem vás snad prodal některému ze svých věřitelů? Byly to vaše nepravosti a vaše vlastní provinění, které vás ode mne odloučily a vydaly napospas nepřátelům. Proč na mě nikdo nečekal, když jsem k vám přicházel? Proč nikdo neodpovídal na má volání? Cožpak nemám moc vás zachránit? Jsem snad příliš slabý na to, abych vás vysvobodil? Vždyť pouhým slovem dokážu vysušit moře a proměnit řeky ve vyprahlou poušť. ryby pak na souši hynou žízní a se zápachem na souši umírají. To já večer stmívám oblohu, jako kdybych ji oblékal do temného roucha. Panovník Hospodin mě naučil mluvit a volil taková slova, která jsou oporou slabým. Každé ráno mě budí a podněcuje, abych naslouchal jako pozorný žák. On sám, Hospodin, mi otevřel uši a já mu nevzdoruji, neodtahuji se od něj. Nastavil jsem svá záda těm, kdo mě bijí, a svůj obličej lidem, kteří mi chtěli vytrhat vousy. Vysmívali se mi a plivali mi do tváře, ale já ji přesto před nimi neskrývám. Nikdy mě nemohou zlomit, neboť mi pomáhá sám Panovník Hospodin. Proto se má tvář ani nepohnula, jako kdyby byla z tvrdé žuly, neboť vím, že nikdy neskončím v hanbě a ponížení. Můj Obhájce se o mne zasadí, kdo se mě pak odváží žalovat? Pohlédněte mi rovnou do očí! Kdo z vás mne obviní? Jen ať to zkusí, posoudíme! Vždyť při mně stojí sám Panovník Hospodin. Kdo se mi postaví, aby mne odsoudil? Všichni se unaví a budou jako obnošený oděv, který zcela sežerou moli. Kdo z vás projevuje Hospodinu svůj respekt a úctu a řídí se podle slov jeho služebníka? Ať každý, kdo žije v temnotě a nemá žádnou naději, důvěřuje Hospodinu a spoléhá na svého Boha. Vy ostatní, kdo rozdmýcháváte oheň nenávisti a uklidňujete se jeho jiskrami, jen klidně spoléhejte na vlastní rozum a jednejte podle svého úsudku. Počítejte však s tím, že vás nechám padnout v mukách a utrpení. Nyní poslouchejte, všichni, kdo usilujete o spravedlnost a hledáte mě, svého Hospodina. Pohlédněte na hluboký a pevný základ, ze kterého jste vzešli. Podívejte se na svého praotce Abrahama a jeho ženu Sáru, která vás v bolestech přivedla na svět. Když jsem Abrahama povolal, byl úplně sám, ale já jsem mu projevil svou přízeň a dopřál mu mnoho potomků. Jsem váš Hospodin a opět celému Izraeli požehnám. Slituji se nad jeho troskami a svou zpustošenou zemi proměním v rajskou zahradu. Ta se pak naplní radostí a štěstím a rozezní se vděčností a jásavým zpěvem. Slyš, Izraeli, můj vyvolený národe, vydám zákon a má spravedlnost přinese světlo celému světu. Má spravedlnost se již kvapem blíží a s ní přichází vysvobození. Svou vlastní rukou obhájím právo národů. S nadějí ke mně budou vzhlížet i obyvatelé ostrovních zemí. Pozvedněte svůj zrak k nebi a pohleďte také dolů k zemi. Zatímco nebesa se rozplynou jako dým, země zvetší jako obnošený šat a její obyvatelé zahynou jako mouchy, má záchrana bude věčná a má spravedlnost nikdy neskončí. Slyšte mě i vy, kdo znáte spravedlnost a nosíte v srdci můj zákon. Nemějte strach z posměchu lidí a nebojte se jejich urážek, neboť takoví zaniknou a zmizí jako oděv sežraný moly. Zahynou a stanou se potravou červů. Má spravedlnost je však věčná a přináší vysvobození ve všem dobách. Hospodine, povstaň a ukaž svou sílu jako kdysi za dnů našich předků. Cožpak jsi to nebyl ty, kdo rozprášil Egypt a zasadil mu smrtelnou ránu? Nebyl jsi to snad ty, kdo vysušil hluboké vody moře a vytvořil na jeho dně cestu, aby zachránění mohli přejít na druhou stranu? Hospodinův vysvobozený lid se vrátí a s jásotem vejde do Jeruzaléma. Z každého z nich bude zářit věčná radost a štěstí a zármutek i nářek uprchnou. Jsem zde, abych vás utěšil. Proč máte strach z obyčejných smrtelníků, kteří stejně jako tráva nemají dlouhého trvání? Zapomínáte, že jsem Hospodin a Stvořitel, který rozepjal nebesa a položil základy země, a proto žijete v neustálém strachu před hrozbou nepřátel, jejichž napadení se obáváte. Ale kde jsou ti vaši protivníci? Již brzy vás propustím ze zajetí na svobodu. Nezahynete v žaláři ani nebudete trpět hladem. Neboť já jsem Hospodin, váš všemocný Bůh, který dokáže rozbouřit moře a rozpoutat vlnobití. Vložil jsem svá slova do vašich úst a chráním vás stínem své dlaně. Jsem to já, kdo rozepjal nebesa a položil základy země, To já jsem Izraelce nazval svým lidem. Probuďte se a vstaňte, obyvatelé Jeruzaléma. Vy, kterým dal Hospodin nést důsledky vlastních provinění a pít kalich hořkosti vaší nepravosti až do dna. Pohár, po kterém se lidem podlamují kolena. Nikdo z vás nedokázal své město ochránit ani mu podat pomocnou ruku. Postihla vás dvojí pohroma, kdo vás nyní potěší? Všude kolem je jen zkáza, hlad a zbraně nepřátel, kdo vám bude oporou? Vaši bojovníci padli vysílením a leží na rohu každé ulice jako antilopa chycená v síti. Hospodin je zbavil své přízně a nechal je napospas nepřátelům. 21-22 Stihla vás pohroma a hrůza, točí se vám hlava, ale z vína to není. Proto nyní dobře poslouchejte, co vám říká Panovník Hospodin, Bůh, který chrání svůj lid: Vidíte? Vzal jsem vám z rukou kalich, který vás srazil k zemi, pohár mé odplaty, ze kterého již nikdy nebudete muset pít. *** Vložím ho do rukou vašich utlačovatelů, kteří vás považovali za rohožku u svých nohou. Museli jste před nimi padnout na zem a oni po vás šlapali jako po obyčejné zemi. Probuď se, Jeruzaléme, vstaň a seber svou sílu. Obleč si nádherné roucho, vždyť jsi městem svatého Boha. Již nikdy do tvých bran nevstoupí cizozemec, aby zneuctil tvá prostranství. Zanech smutku, setřes prach a povstaň, Jeruzaléme. Zpřetrhej pouta na své šíji a zbav se zajetí. Jen si poslechni, co vzkazuje Hospodin: Když vás nepřátelé odváděli do zajetí, nic mi nezaplatili. Proto vás nyní také zadarmo vysvobodím. Dále Panovník Hospodin pokračoval: Nejprve musel můj lid odejít do Egypta a později ho tyranizovala Asýrie. V mé zemi nikdo nezůstal, říká Hospodin. Nepřátelé bez námahy odvedli můj lid do zajetí a jejich vládci jej utiskují a trápí. Od rána do večera se mi vysmívají a urážejí mne. Proto svému lidu opět odhalím, kdo jsem. Až přijde den zúčtování, poznají, že jsem to já, kdo za nimi přichází a říká: Zde jsem - a není nikdo jiný. Jak je nádherné, když přicházejí ti, kdo po horách roznášejí dobrou zprávu, kolem sebe šíří pokoj a radostné poselství a zvěstují vysvobození. Jak příjemně se naslouchá těm, kdo oznamují Jeruzalému, že Bůh opravdu vládne. Poslouchejte! Vaši strážní pozvedají své hlasy a společně radostně jásají, protože Hospodin se vrací do Jeruzaléma, a oni to uvidí na vlastní oči. Radostně zapějte nad jeruzalémskými troskami, neboť Hospodin vysvobodil své město a vrátil naději svému lidu. Hospodin odhalí svou svatost a moc před zraky obyvatel všech národů. Obyvatelé ze všech končin této země budou svědky Božího vysvobození. A nyní rychle pryč odtud, odejděte z Babylóna a všechny špatnosti nechejte za sebou. Všichni, kdo ponesou nádoby z Hospodinova chrámu, musí mít čisté ruce i svědomí. Nebudete se muset odplížit potají a ve spěchu, neboť vás povede Hospodin a Bůh Izraele a bude i toho posledního z vás chránit. Uvidíte, že můj služebník zvítězí. Proslaví se a všichni si ho budou vysoce vážit. Přesto, když ho mnozí lidé spatřili, byli zděšeni jeho zjevem. Byl zmrzačen k nepoznání, že se jen stěží podobal člověku. Národy i jejich panovníci budou stát v němém úžasu, neboť uvidí něco, o čem s nimi nikdy nikdo nehovořil, a pochopí skutečnost, o které nikdy předtím neslyšeli. Můj služebník je vysvobodí a očistí svou vlastní krví! Uvěřil někdo našemu poselství? Komu Hospodin odhalil svou moc? Jeho služebník vyrostl jako křehká ratolest s kořeny ve vyprahlé zemi. Neoplýval krásou ani vznešeností, kterou by nás mohl přitáhnout. Nebylo na něm nic, po čem lidé prahnou. Proto jím pohrdali a zavrhli ho. Údělem toho muže byl jen zármutek a neustálé utrpení. Opovrhovali jsme jím a nevážili si ho. Každý z lidí od něj odvracel svou tvář. On však přesto na sebe vzal naši slabost a nesl naše soužení. Zatímco my jsme se domnívali, že ho tak postihl a ztrestal Bůh, on trpěl za naše vlastní provinění a klesal pod tíhou našich nepravostí. Vzal na sebe odplatu za naše špatnosti, aby nám přinesl pokoj. Uzdravil nás svými ranami a utrpením. Všichni jsme bloudili jako ztracené ovce a každý z nás si dělal, co se mu zachtělo. Na něj však Hospodin vložil zlo a provinění všech nás. Ačkoliv trpěl a snášel příkoří, ani slovem neprotestoval. Když ho vedli jako beránka na porážku, byl zticha jako ovce před střihači a svá ústa neotevřel. Zajali ho a odsoudili k smrti. Komu z lidí by záleželo na tom, že tento člověk přišel o život kvůli jejich proviněním? Potom jej jako zločince pohřbili, do hrobu bohatého muže uložili, přestože nevyslovil jediné lživé slovo. Jeho utrpení a smrt však byly součástí Božího plánu, a protože jej Hospodin obětoval za naše viny, navrátil mu život a jednoho dne spatří zástupy jeho následovníků. Hospodinův služebník dovede Boží záměr ke zdárnému konci. Zakusil nesmírné vnitřní utrpení, ale připravil světlou budoucnost, která ho naplní štěstím. Svým činem navrátí tento spravedlivý služebník spravedlnost mnoha lidem, jejichž špatnosti vzal na sebe. Proto jej Hospodin vyvýší nad všechny ostatní, aby spolu s nespočetnými zástupy lidí sdílel svou radost a štěstí. Vždyť položil svůj vlastní život a zemřel jako nějaký provinilec. Vzal na sebe nepravosti všech lidí a stal se prostředníkem těch, kdo se provinili. Hospodin řekl: Raduj se, Jeruzaléme, a zpívej! Byl jsi jako neplodná žena, která nikdy nepřivedla na svět děti ani nepoznala porodní bolesti. Nyní však jásej a zpívej štěstím, neboť i navzdory své samotě budeš mít více potomků než vdaná žena. Radím ti, abys posunul své hranice, rozšířil své brány, zvětšil rozlohu území a posílil své hradby. Rozrosteš se do všech směrů a tvoji občané vypudí obyvatele cizích národů a znovu vybudují opuštěná města. Už se neboj, Jeruzaléme, nikdo tě nezostudí. Nemusíš mít strach ani z hanby či ponížení. Zapomeneš na potupu, kterou jsi dříve prožil a již nikdy si nevzpomeneš na útrapy svého osamocení. Vždyť tvým manželem jsem já, samotný Stvořitel, všemocný Hospodin, svatý Panovník Izraele a tvůj Vysvoboditel, který je Bohem celého světa. Jako tvůj Hospodin tě opět vyvedu z tvé samoty a nesnází jaké prožívá mladá žena, kterou opustil její manžel. Vzdal jsem se tě jen na okamžik, ale o to více se slituji a přivedu tě zpět. Rozhněval jsem se a na chvíli jsem se od tebou odvrátil, ale kvůli své věčné laskavosti se nad tebou slituji, neboť jsem tvůj Hospodin a vysvoboditel. Stejně jako v době, kdy žil Noe, a já jsem přísahal, že zemi již nikdy nepostihne taková potopa, i nyní přísahám, že se na tebe již nikdy znovu nerozhněvám. I kdyby se hory otřásaly a pahorky se hýbaly sem a tam, mou neochvějnou lásku k tobě nic neohrozí a smlouvu o pokoji, kterou jsem s tebou jako tvůj laskavý Hospodin uzavřel, nikdy nic nezruší. Ach, Jeruzaléme, jsi město ošlehané vichřicemi, jež nezná klid. Já tě však znovu vybuduji z drahokamů na safírových základech. Tvá cimbuří vystavím z rubínů a tvé brány i celé hradby ze třpytivých drahokamů. Já sám, tvůj Hospodin, budu učit všechny tvé obyvatele a přinesu jim nevídaný klid. Naučím tě spravedlnosti a vzdálím od tebe veškeré násilí, takže se nebudeš muset ničeho bát. Strach nadobro odejde a již nikdy se k tobě nepřiblíží. A jestliže se proti tobě přece jen někdo postaví, nepošlu ho já, a proto ti podlehne každý, kdo na tebe zaútočí. Vždyť jsem to já, kdo stvořil kováře, který rozdmýchává oheň ve výhni a kuje železné zbraně tak, aby se s nimi dobře bojovalo. A byl jsem to opět já, kdo stvořil tvého protivníka, aby tě poplenil. Avšak žádná ze zbraní, kterou proti tobě vyrobili, nevydrží a vy umlčíte ústa všech, kteří vás obviňují. To všechno vám navíc jako svým služebníkům dám dědičně, abych vám vynahradil vaše utrpení. Jen pojďte, všichni, kdo trpíte žízní, a občerstvěte se vodou. Přijďte i vy, kdo nemáte peníze, a zdarma si nakupte všeho do sytosti, vína i mléka bez placení! Proč utrácíte za zbytečnosti a děláte práci, která nikam nevede? Poslouchejte mě a užívejte toho, co je dobré. Potom se vaše nitro zaraduje a duše se upokojí. Dopřejte mi sluchu a přijďte ke mně. Poslouchejte mě, a váš život již nic neohrozí. Uzavřu s vámi trvalou smlouvu a zahrnu vás svou laskavou přízní, jak jsem slíbil králi Davidovi. Vždyť právě on byl svědkem pro ostatní národy, aby je vyučoval mým zákonům a přiváděl je ke mně. Také vy k sobě shromáždíte obyvatele národů, které neznáte, a tak ti, kdo vám jsou cizí, sami k vám přispěchají kvůli mně, vašemu Hospodinu a svatému Bohu Izraele, neboť vás obdaruji nevídanou krásou. Hledejte Hospodina, dokud jej můžete najít, volejte ho, dokud je nablízku. Všichni, kdo se dopouštějí nepravostí, ať s nimi skončí, a zločinci ať opustí své nekalé myšlenky. Jestliže se obrátí k Hospodinu, našemu Bohu, slituje se nad nimi a nabídne jim své odpuštění. Hospodin prohlásil: Mé myšlení je zcela odlišné od vašeho a také způsob, jakým jednáte, je mi úplně cizí. Tak jako nebesa převyšují zemi, jsou i mé záměry vyšší než vaše a mé myšlení vysoko přesahuje vaše chápání. Ale stejně jako z nebe na zem padá déšť a sníh a nevystupuje zpět, aniž by zavlažil zemi a probudil ji k životu, aby přinášela lidem úrodu a obživu, také slova, která plynou z mých úst se ke mně nevrátí s prázdnou. Splní má očekávání a dosáhnou cíle, pro který jsem je vyslal. Radostně opustíte své zajetí a já vás pokojně přivedu až domů. Hory i kopce se před vámi rozezpívají a všechny stromy na polích budou tleskat větvovím. Namísto trní vám porostou ušlechtilé dřeviny a tam, kde bylo bodláčí, vyraší myrta. To všechno mě jako vašeho Hospodina proslaví a navěky to zůstane znamením, které nikdo nezmění. Jednejte poctivě a čestně a dělejte jen to, co je správné, neboť mé vysvobození je již na dosah ruky a má spravedlnost brzy vyjde najevo. Šťastný je člověk, který tak jedná a všeho se pevně drží, který respektuje sobotní odpočinek, nenarušuje jeho svatost a nedopouští se ničeho zlého." Ať žádný cizinec, který se připojil k Hospodinu, neříká, že Hospodin jej zcela určitě vyloučí ze svého lidu. Ať si ani žádný z eunuchů nezoufá, že je méněcenný, neboť Hospodin o tom řekl: Eunuchům, kteří respektují sobotní odpočinek, jednají podle mých představ a pevně se drží mé smlouvy, udělím ve zdech svého chrámu čestnější jméno a místo než vlastnímu lidu. Projevím jim navždy svou přízeň a nikdo je o ni nepřipraví. Také všechny cizince, kteří se ke mně připojili a slouží mi, mají mě rádi a projevují mi svou úctu, respektují sobotní odpočinek, nenarušují jeho svatost a pevně se drží naší úmluvy, přivedu na svou svatou horu v Jeruzalémě a budu se radovat spolu s nimi. Přijmu jejich oběti a dary, které vloží na oltářní oheň, a lidé budou můj chrám nazývat chrámem modliteb pro všechny národy. Jsem Panovník Hospodin, který vyvádí Izraelce z vyhnanství, a prohlašuji, že kromě těch, které už jsem shromáždil, přivedu ještě mnoho dalších. Jen pojďte dravci a šelmy z polí i lesů, pojďte a roztrhejte můj lid. Strážcové Izraele, vůdcové mého národa, jsou slepí a nemají rozum. Všichni jsou jako němí psi, kteří neumí ani štěknout, jen tak se povalují a sní, protože ze všeho nejraději spí. Jsou jako nenasytní psi, kteří nikdy nemají dost. Jsou to nerozumní pastýři, kteří se vydali svou vlastní cestou a každý z nich usiluje jen o vlastní blaho. Přijďte! říkají, obstaráme si víno a pěkně se opijeme. Každý den si dopřejeme a bude nám dobře. Spravedliví umírají a nikoho nezajímá. Lidé oddaní Bohu odcházejí, ale nikdo nezná důvod. Nevědí, že Hospodin je ukrývá a chrání před zlem a všechny své věrné zahaluje pokojným spánkem smrti. Ostatní Hospodin vyzývá: Tak se ukažte, synové čarodějnic a potomci cizoložnic a prostitutek! Komu si myslíte, že se vysmíváte? Na koho se šklebíte a vyplazujete jazyk? Cožpak nejste potomky mých odpůrců a děti lhářů? U svých posvátných dubů a pod každým zeleným stromem pácháte ničemnosti a hoříte chtíčem. Ve skalách a roklích dokonce obětujete své vlastní děti. Uctíváte hladké kameny v roklích jako své bohy a sami jste si tak zvolili svůj úděl. Přinášíte jim všemožné oběti a dary a já bych vás měl ještě chválit? 7-8 Obětujete jim a pořádáte své hanebné rituály na vrcholcích kopců a nanosili jste si pohanské bůžky dokonce až do svých domovů. Mě jste opustili a otevřeli svou náruč i lože jiným. Zamilovali jste si neřest a přijali hanebné praktiky pohanů. *** Falešnému bohu Molekovi jste přinášeli oleje a vonné masti. Posílali jste si pro falešné bůžky až do dalekých zemí a sestupovali pro ně až do samotného podsvětí! Všechno vaše počínání vás jen vyčerpávalo, ale vy jste si odmítali přiznat, že to k ničemu nevede. Vždy znovu jste se nějak sebrali, jen abyste nepadli vysílením. Koho jste se tak báli, kdo vám nahnal strach, že jste mne zradili? Nejenže jste si na mě ani nevzpomněli, byl jsem vám dokonale lhostejný. Není to snad tím, že jsem k vám byl tak dlouho shovívavý, takže jste mne nakonec úplně přestali respektovat? Odhalím vaši zdánlivou spravedlnost a vypočítavé skutky, které vám nijak nepomohou. Až budete volat o pomoc, ať vás zachrání zástup vašich falešných bohů! Vždyť i pouhý závan větru je dokáže smést a odvát. Zemi a mou svatou horu dostane jedině ten, kdo u mě hledá svoji pomoc. Nechám vystavět a připravit cestu, odstranit překážky z cesty, kudy půjde můj lid. Neboť ačkoliv jsem vznešený a svatý Bůh, který navěky žije na vyvýšeném a posvátném místě, přebývám i s těmi, kdo litují svých činů a jsou zdeptaní, abych je povzbudil na duchu a potěšil jejich srdce. Vždyť nikoho nehodlám trvale obviňovat a nebudu odplácet na věky, neboť žádný z lidí, které jsem stvořil, by nic takového nevydržel. Nepravosti mého lidu mě popudily, a proto jsem jej nechal nést jejich důsledky. Odepřel jsem jim svou přízeň, protože každý z nich dělal, co sám chtěl. Viděl jsem, co dělají, ale přesto je uzdravím. Opět je vysvobodím a pokoj navrátím nejenom jim, ale i všem, kdo s nimi soucítí. Jsem jejich Hospodin, a proto je uzdravím a dopřeji klid a mír všem vzdáleným i blízkým. Vše, co jim slibuji, se stane skutečností. Provinilci však stále budou jako neklidné moře, jehož vlny trvale přináší bahno a písek a nikdy se neuklidní. Jako váš Bůh vám říkám, že každý, kdo neustále prosazuje svou, nikdy nepozná pokoj. Volej, co ti síly stačí, hlasem silným jako zvuk polnice vytkni mému lidu všechny jeho nepravosti a nic nezamlčuj. Den za dnem mě chodí uctívat a zdánlivě se zajímají o mou vůli. Vypadají jako národ, který koná jen to, co je správné, a drží se nařízení svého Boha. Žádají mne o spravedlnost a na oko si přejí, abych jim byl nablízku. Ptají se mne, proč se vlastně postí, když si toho nevšímám a proč se přede mnou pokořují, když tomu nevěnuji pozornost. Vždyť v den, kdy držíte půst, si stejně děláte, co chcete a zbídačujete své dělníky. Výsledkem vašich postů jsou jen hádky a spory, které mnohdy končí rvačkou. Nemůžete se postit tak, jako to děláte dnes a očekávat, že vyslyším vaše volání. Cožpak to je půst, o jaký stojím? Jeden den si hrát na pokorného a nic víc? Klopit hlavu jako zvadlé rákosí, ležet v pytlovině a na popelu? Tomu říkáte postní den, který se mi jako Hospodinu má líbit? Není snad smyslem postu, který si přeji, zlomit pouta nespravedlnosti a snímat břemena, která člověka tíží? Navracet utlačovaným svobodu a zotročeným vrátit naději? Neznamená to snad dělit se o jídlo s hladovějícími a přístřeší poskytovat vyhnancům a chudým pocestným? Oblékat nuzné, kterým nezbývá na oděv, a neodvracet se od vlastní rodiny a národa? Když takto budete jednat, potom budete skutečným světlem světu a brzy se zhojí všechny vaše bolesti a rány. Tehdy vás bude provázet spravedlnost a Hospodinova přízeň vás obklopí ze všech stran. Když mi pak předložíte své prosby, odpovím vám, a požádáte-li mne o pomoc, budu vám nablízku. Jestliže skoncujete s utlačováním ostatních, s pomluvami, vyhrožováním a zákeřným obviňováním, prokážete-li štědrost hladovějícím a uspokojíte potřeby utiskovaných, potom se kolem vás rozhostí skutečné světlo a změní okolní temnotu v pravé poledne. Jako váš Hospodin vás vždy povedu, dám vám všechno, co potřebujete, i když půjdete vyprahlou krajinou, a budu se starat o vaše zdraví. Váš národ bude jako dobře zavlažovaná zahrada či jako pramen, který nikdy nevysychá. Vaše děti z rozvalin vystaví izraelská města, na starobylých základech vystavějí města nová. Budou mít pověst stavitelů a obnovovatelů zbořenin. Jestliže přestanete porušovat sobotní odpočinek, a dělat si v tento posvátný den, co se vám právě hodí, stane-li se vám sobota potěšením a budete ji chovat ve vážnosti a úctě, jestliže ji budete respektovat a nepromarníte ji tím, že povedete plané řeči, potom se budete těšit a radovat z mé přítomnosti a já sám, váš Hospodin, dohlédnu, aby vám vaše země, kterou jste zdědili po svém praotci Jákobovi, poskytovala hojnost všeho, co si budete přát. To vám jako váš Hospodin slibuji. Poslyšte! Hospodin není slabý, aby vás zachránil ani nepřišel o sluch, aby neslyšel. Vaše nepravosti vás odloučily od vašeho Boha. Jen díky vašim vinám jste se zbavili jeho přízně, proto vás neslyší. Vždyť na vašich rukou lpí krev a viny a z vašich úst vycházejí jen pomluvy a lži. Nikoho nezajímá spravedlnost a čestné jednání je všem cizí. Každý se ohání prázdnými slovy, spřádá plány jak koho oklamat a všichni jen vyvolávají spory a podněcují ke špatnostem. Jejich skutky jsou jako zmijí vejce a svým jednáním jako by spřádali pavoučí sítě. Jejich činy přinášejí jen smrt a plodí další zlo. Šat z pavoučích sítí je jim však k ničemu a žádný z jejich činů je před Bohem neschová. Páchají jen samé zlo a špatnosti. Zlo si natolik oblíbili, že neváhají ani prolévat nevinnou krev. Jejich myšlení je jen a jen zlé a všude po sobě zanechávají zkázu a zmar. Nevědí, co je to pokoj, a neznají spravedlnost. Na svých křivolakých cestách spřádají záludné plány a žádný, kdo je následuje, nepozná pokoj a klid. Právo a spravedlnost jsou nám a hony vzdáleny, a přestože toužíme po světle a změně k lepšímu, všechno kolem je temné a přikryté tmavými stíny. Jako slepci tápeme podél zdí a i v pravé poledne klopýtáme jako v šeru. Okolní národy vzkvétají a sílí, zatímco my jsme jako bez života. I když všichni vrčíme jako medvědi a naříkáme jako holubice, nic nám to není platné, neboť i když hledáme spravedlnost a záchranu, všechno naše počínání je marné. Příliš jsme se proti Bohu provinili a svědčí proti nám naše mnohé nepravosti. Nedokážeme se svých přečinů zbavit a přiznáváme své viny. Vzepřeli jsme se našemu Bohu a zradili jej. Obrátili jsme se k němu zády, vzájemně se podněcovali k násilí a vzdoru a vědomě šířili podvod a klam. Právo a spravedlnost vrávorají na nádvořích a pravda s čestností k nám nemohou. Pravda se nadobro vytratila a kdokoliv se snaží vyhýbat zlu, stává se jeho kořistí. Hospodin je rozhořčen, když vidí, že spravedlnost vymřela. Nenašel nikoho, kdo by proti tomu zakročil, a zděsil se nad tím. Proto se rozhodl zajistit vysvobození vlastní silou a opřel se o svou vlastní spravedlnost. Oblékl si spravedlnost jako brnění a na hlavu si posadil přilbu vysvoboditele. Oděl se rouchem odplaty a opásal se horlivostí. Každého odmění podle toho, jak jednal. Po zásluze odplatí svým nepřátelům a protivníkům a svůj podíl dostanou také obyvatelé ostrovů. Od západu na východ lidé opět začnou projevovat Hospodinu úctu a vážit si jeho slávy, neboť se přižene jako povodeň hnaná vichrem od samotného Boha. "Já sám, váš Hospodin, přijdu do Jeruzaléma, abych vysvobodil Izraelce, kteří se odvrátili od svých vin. Osobně vám jako Hospodin slibuji, že můj duch, kterým vás obdařím, a má slova, jež vám vložím do úst, již nikdy neopustí ani vás, ani vaše děti či jejich další potomky a věčně zůstanou s vámi. Hospodin řekl: Vzhůru, Izraelci! Rozjasněte svou tvář, neboť se nad vámi rozzářila moje sláva. Jen se podívejte! Zatímco celou zemi a všechny její obyvatele halí neproniknutelná temnota, nad vaším lidem vzešla Hospodinova sláva. Národy světa i jejich panovníci nyní půjdou za vaším světlem. Zvedněte zrak a rozhlédněte se kolem. Všichni se shromažďují a scházejí se k vám. Z dalekých zemí se vracejí vaši synové a nesou vaše dcery na ramenou. Až to spatříte, rozzáříte se štěstím a vaše sevřená srdce se rozbuší radostí. Spolu s nimi k vám začne proudit bohatství a poklady všech okolních národů. Zemi zaplaví stáda mladých velbloudů z Midjánu a Éfy a se svým zlatem a kadidlem přijedou také poslové ze Sáby, aby mně, Hospodinu, s radostí vzdali čest. Shromáždí se k vám veškerá stáda ovcí z Kédaru, a berani z Nebajótu budou přineseni na můj oltář. V ten den oslavím svůj chrám. Kdopak to vlastně přilétá k Izraeli jako mrak po obloze či jako holubice do svého hnízda? Jsou to plavidla obyvatel ostrovů. Ti na svých lodích ze vzdálených zemí přivážejí vaše potomky a s nimi náklady zlata a stříbra na počest mě, Hospodina, vašeho Boha a svatého Panovníka Izraele, který vás zahrnul svou přízní. Cizinci opraví vaše hradby a dokonce i jejich králové vám budou sloužit. Ačkoliv jsem vás nechal nést tvrdé následky vašich vin, rád vám nyní prokáži svou přízeň a slitování. Brány vašeho města zůstanou dnem i nocí otevřené, aby vám obyvatelé národů mohli neustále přinášet své bohatství a jejich králové vzdávat úctu. Národ či království, které vám nebude sloužit, zanikne a navždy zmizí z povrchu země. Bude vám patřit také nádhera libanónských borovic, jedlí a cypřišů, které ozdobí můj chrám a zvelebí tak místo, kde přebývám. Pak se před vámi skloní až k vašim nohám i potomci vašich utlačovatelů a všichni, kdo vámi pohrdali. Jeruzalém nazvou městem Hospodina a svatého Boha Izraele. Ačkoliv jste zakusili samotu a nenávist, kdy kolem vás neprošel ani pocestný, nyní získáte trvalou vážnost a radost pro všechny generace. Národy a jejich panovníci se o vás budou starat a sytit vás z královských stolů. Tehdy poznáte, že já, váš Hospodin, jsem skutečně vysvoboditel, zachránce a Bůh Izraele. Namísto bronzu a železa vás zahrnu zlatem a stříbrem a bronzem a železem nahradím dřevo a kámen. Namísto útlaku a bezpráví nechám zavládnout pokoj a spravedlnost. Vaše země již nikdy neuslyší o násilí a její hranice už nepřekročí zkáza a zmar. Moje záchrana se vám stane hradbami a branami bude má sláva. Ve dne již nebudete potřebovat sluneční svit a také měsíční záře ztratí svůj význam, neboť má sláva, záře vašeho Boha, vám bude světlem navěky. Slunce již nikdy nezapadne a měsíční svit již nebude slábnout. Vaším věčným světlem se stanu já, Hospodin, a dny zármutku navždy skončí. Každý již bude jednat jen spravedlivě a já jim dám do vlastnictví zemi. Vždyť jsem je stvořil vlastníma rukama, aby odráželi mou slávu. Až to přijde, bude mít i ten nejnepatrnější tisíce potomků a malé skupiny se rozrostou v mocný národ. Jsem Hospodin a v pravou chvíli všechno bez váhání vykonám. Duch Panovníka Hospodina na mne sestoupil, protože mne Bůh povolal, abych chudým přinesl radostnou zprávu, a uzdravil ty, kteří jsou v srdci zraněni. Abych sejmul lidem pouta, která je svazují, a ohlásil, že přichází čas Hospodinovy přízně, ale také den Božího soudu. Abych potěšil všechny plačící a dal novou naději těm, kdo truchlí v Jeruzalémě. Namísto popela, který si sypou na hlavu, jsem jim přišel udělit korunu slávy, nářek nahradit štěstím a proměnit jejich zoufalství v radost a chválu. Až je ostatní uvidí, nazvou je stromy, které Hospodin vypěstoval, aby odrážely jeho slávu. Budou zjevovat jeho spravedlnost a moc. Přestavějí dlouho rozbořená místa a obnoví rozbitá města, jež po generace ležela v troskách. Cizinci vám budou hlídat stáda a pracovat na vašich polích a vinicích. Vás však Hospodin povolá za své kněze a stanete se Božími služebníky. Budete užívat poklady národů a honosit se jejich bohatstvím. Potupu, kterou Izraelci zakusili, jim dvojnásob vynahradím a namísto opovržení se budou navždy radovat ze svého dědictví. "Vždyť jsem Hospodin a miluji spravedlnost, zatímco zločiny a nepravosti nenávidím. Dodržím svůj slib a odměním je. Uzavřu s nimi věčnou smlouvu. Všechny národy budou znát jejich potomky a každý, kdo je spatří, uzná, že jsou národem, kterému Hospodin projevil svou přízeň." Hospodin, můj Bůh, mě naplnil velikou radostí a štěstím, neboť mne vysvobodil a jako pláštěm mne oděl spravedlností a důstojností. Nyní zde stojím jako ženich, s čelenkou na hlavě, jako nevěsta okrášlená svými šperky. Stejně jako půda dává vzrůst klíčícím rostlinkám a semínkům, tak Panovník Hospodin nechá před zraky všech národů vyrůst spravedlnost a chválu. Osud Jeruzaléma mi není lhostejný, a proto nebudu mlčet, dokud se jeho spravedlnost nerozzáří jako jitřní slunce a jako pochodeň v něm nezaplane svoboda a vítězství. Všechny národy i jejich králové spatří tvou spravedlnost a slávu a já sám, tvůj Hospodin, ti dám nové jméno. Staneš se nádhernou královskou korunou v rukou svého Boha. Již nikdy nebudeš opuštěný a tvou zemi nikdo nevyplení. Dostaneš jméno Oblíbený a izraelskou zemi nazvu Vdaná, neboť Hospodin v tobě nalezne zalíbení a pojme tvou zemi za manželku. Tvoji obyvatelé k tobě přilnou jako mladík ke své milované a Bůh se z tebe bude radovat jako ženich ze své nevěsty. Postavil jsem na tvé hradby strážce, Jeruzaléme, a řekl jim, aby dnem i nocí připomínali Hospodinova slova Nedopřávejte tedy sobě ani jemu oddechu, dokud opět nepostaví Jeruzalém na nohy a neproslaví ho po celé zemi. Hospodin přísahal svou mocnou pravicí, že obilí jeho lidu se již nikdy nestane kořistí nepřátel a cizinci nebudou pít mladé víno, na kterém dřeli Izraelci. Jedině ti, kdo pracovali, budou jíst plody své úrody a chválit Hospodina. A ti, kdo sklidí hrozny, budou pít jejich víno na nádvoří jeho chrámu. Projděte branami a připravte Izraelcům cestu! Postavte jim silnici, odvalte z ní kameny a dejte znamení národům. Hospodin vypravil posly do všech končin země, aby oznámili Izraelcům, že jejich zachránce přichází a přináší s sebou odměnu a odškodné. Nazvou je svatým lidem, který vysvobodil Hospodin, a Jeruzalém dostane jméno Vyhledávaný a Plný života. Kdopak to přichází z Edómu a z Bosry oblečen do červeného roucha? Kdo je ten oděný do nádhery, jenž ve své moci a síle kráčí vpřed? To jsem já, Hospodin, spravedlivý a mocný vysvoboditel. A proč je tvůj oděv tak rudý jako šaty těch, kdo lisují víno? Protože jsem skutečně lisoval, ale byl jsem na to sám. Žádný z národů mi nepomáhal, neboť právě jejich obyvatele jsem vystavil tlaku své odplaty a nechal jsem je nést důsledky jejich provinění. To jejich krev skropila můj šat a zbarvila ho celý na červeno. Nastal den pomsty pro nepřátele mého lidu a čas vysvobození pro Izraelce. Když jsem se rozhlédl, ke svému úžasu jsem nespatřil nikoho, kdo by mi pomohl nebo mě podpořil. Proto jsem se pustil do záchrany sám vlastní silou a spolehl jsem se na svůj soud. Nesmlouvavě jsem odplatil všem národům a dal jim napít z vrchovaté číše mého hněvu, takže za své činy zaplatili vlastní krví. Budu hovořit o Hospodinově laskavosti, o jeho chvályhodných skutcích a o všem, co pro nás Hospodin vykonal. O mnoha dobrých věcech, které ve své laskavosti a ze soucitu udělal pro Izraelce. Prohlásil je za svůj lid, národ, který ho nezradí, a stal se jejich vysvoboditelem. Když byli v nesnázích, také on se trápil a posílal své anděly, aby je zachraňovali. Ze své lásky a milosti je vysvobodil, ulehčoval jim jejich úděl a po celou dobu v minulosti jim byl oporou. Oni se mu však přesto vzepřeli a zarmucovali jeho svatého ducha. Proto se obrátil proti nim, stal se jejich nepřítelem a sám s nimi začal bojovat. Teprve tehdy se Izraelci rozpomněli na dávné časy, na dobu praotce Mojžíše a jeho následovníků, a začali se ptát, kde je ten, který jim Mojžíše postavil do čela a pod jehož vedením je provedl mořem. Na jeho příkaz Mojžíš rozdělil mořské vody a tak navždy proslavil Hospodinovu moc. Nejhlubší vody přešli bz klopýtnutí, jako když kůň pádí po rovné stepi a Hospodinův Duch jim dopřával odpočinek jako stádu pasoucímu se na stráni. Takto jsi vedl svůj národ, Hospodine, aby všichni poznali, jak jsi úžasný. Shlédni z nebe, ze svého vznešeného a svatého trůnu, a dívej se. Kam se podělo tvé zanícení a tvá moc? Přišli jsme snad o tvou něhu a slitování. Nemůžeme se spoléhat na naše praotce Abrahama a Izáka, ti o nás nic nevědí. Jedině ty, Hospodine, jsi stále náš Otec a můžeš nás vysvobodit! Proč nám, Hospodine, dovoluješ scházet z tvé cesty a necháváš v našich tvrdých srdcích vzdor, abychom tě přestávali ctít? Pane, vrať se, prosím, potřebujeme tě, vždyť jsme tvůj národ, který sis vyvolil. Jen chvíli nám patřil tvůj svatý Jeruzalém a pak ho naši nepřátelé rozbořili i s tvou svatyní. Vždyť jsme přece od nepaměti tvým lidem zatímco nad nimi jsi nikdy nepanoval ani ses k nim nikdy nehlásil. Kéž bys rozevřel nebesa a sestoupil dolů, aby se před tebou chvěly i hory! Přijď a dej poznat svým protivníkům, s kým mají tu čest, aby se celé národy před tebou chvěly, jako suché klestí v plamenech ohně a jako vroucí voda v plamenech ohně. Neboť když jsi na zemi konal úžasné věci, které jsme neočekávali, třásly se před tebou strachem i hory. Odedávna nikdo nikdy neslyšel ani neviděl žádného jiného Boha mimo tebe, který by jednal ve prospěch těch, kdo se na něj spoléhají. Přicházíš na pomoc všem, kdo s radostí konají dobro a nezapomínají na tebe ve všem, co dělají. Když jsme se jim však neustále bránili, nechal jsi nás nést zhoubné důsledky vlastního rozhodnutí. Můžeme ještě vůbec doufat v záchranu? Všichni jsme se poskvrnili nepravostmi a veškeré naše spravedlivé činy spíše připomínají špínu. Všichni jsme jako suché listy, s nimiž si pohrává vichřice špatnosti. Nikdo tě nehledá a nedrží se tvých rad, neboť jsi se od nás odvrátil a nechal nás skomírat pod tíhou našich vlastních vin. Přesto jsi však, Hospodine, stále naším Otcem. My jsme hlína a ty jsi hrnčíř a my všichni jsme dílem tvých rukou. Nenechávej nás, Hospodine, trpět víc, než sneseme, a netrestej nás za naše viny věčně. Prosíme tě, slituj se nad námi, vždyť jsme tvůj vyvolený národ. Na místě tvých posvátných měst jsou dnes trosky a pustina a dokonce i z Jeruzaléma zůstaly jen opuštěné rozvaliny. Náš nádherný a svatý chrám, v němž tě uctívali už naši předkové, vyhořel a lehl popelem a veškeré naše poklady vzaly za své. Cožpak ani po tom všem, Hospodine, nezasáhneš? Budeš stále mlčet a dovolíš, aby nás důsledky našich vin zničily? Odpovídal jsem i těm, kteří se mě na nic neptali, a setkal jsem se s těmi, kdo mne nehledali. Představil jsem se obyvatelům národa, který mě nerespektoval jako svého Boha. Dlouho jsem podával svou pomocnou ruku zatvrzelým lidem, kteří kráčí po špatné cestě, a zajímají je pouze jejich vlastní představy a záměry. Lidem, kteří mne bez ustání tváří v tvář provokují tím, že přinášejí oběti a kadidlo na cihlové oltáře falešných bohů, shromažďují se na hřbitovech mezi hroby a po nocích pořádají své tajné seance a obřady. Krmí se masem z vepřů a vůbec nedbají na rozdíl mezi čistým a nečistým, a přitom nahlas pohrdají ostatními a nechtějí mít s nimi nic společného, neboť se domnívají že sami jsou svatí. Takoví lidé mě však dráždí jako dým a dopalují jako neuhasínající oheň. Ale už kdysi jsem dal zapsat, že nebudu stále mlčet a beze zbytku jim odplatím. Jsem Hospodin a nechám je nést důsledky jejich provinění i nepravosti jejich předků, neboť na horách přinášeli na ohně oltářů oběti falešným bohům a svým jednáním mne zneuctili. Jako samotný Hospodin slibuji, že jim plnými hrstmi odplatím za jejich minulé činy. Avšak stejně jako lidé neničí trsy hroznů, ve kterých ještě zůstala nějaká šťáva, tak i já budu jednat ve prospěch těch, kdo mne poslouchají. Nedovolím, aby všichni zahynuli, a těm Izraelcům, kteří přežijí, dopřeji potomky, kteří pak jako můj vyvolený lid dědičně obdrží území, jež jsem jim už kdysi daroval. Tam budou spokojeně žít. Lidé, kteří mne hledají, naleznou v Šáronu i v údolí Akór úrodné pastviny a bezpečné místo pro svá obydlí. Avšak vás, kdo jste mne jako svého Hospodina opustili a zapomněli jste na svatost mého chrámu, vás, kteří podstrojujete falešným bohům pokrmy a nápoje a spoléháte, že vám přinesou štěstí a ovlivní váš osud, vás nechám zahynout zbraněmi nepřátel a až do posledního vás dám vyhladit. Neboť i když jsem vás volal, vy jste mi neodpovídali a nevěnovali jste mým slovům pozornost. Dělali jste věci, které považuji za ničemnosti a lpěli na tom, co nenávidím. Proto vám jako Panovník Hospodin říkám, že svým služebníkům dám najíst a napít. Vy však budete vydáni napospas hladu a žízni Moji služebníci se budou radovat, ale vás čeká hanba a opovržení. Zatímco moji služebníci budou radostí zpívat, vy budete zdrceně naříkat a lkát. Moji praví následovníci budou vaše jméno vyslovovat s odporem, neboť až vás jako Panovník Hospodin zahladím, dám svým služebníkům nové jméno. Kdokoliv pak v jejich zemi bude prosit o pomoc, bude žádat jedině mě, pravého Boha. Pro všechny se stanu symbolem jistoty a zárukou, na niž se lze spolehnout. Nikoho ani nenapadne vzpomínat na staré trápení a ani já se k nim již nebudu vracet. Spatříte, jak stvořím nové nebe a novou zemi. Nikdo si už nebude připomínat hrůzy minulosti a na to, co bylo, už ani nepomyslí. Radujte se a na věky jásejte nad tím, co učiním, neboť v novém Jeruzalémě, který stvořím, budou lidé spokojení a šťastní. Jeruzalém i jeho obyvatelé mi budou přinášet potěšení a již nikdy se v něm nebude ozývat nářek a pláč. Již nikdy v něm nezemře právě narozené dítě a starci se budou i ve stu letech cítit jako mladíci. Jen provinilci tam budou umírat mladí. Lidé si vystavějí domy a usadí se v nich, vysadí vinice a budou se těšit z jejich plodů. Již nebudou stavět proto, aby jejich domy obsadili jiní, ani pěstovat plodiny, které jim nakonec vezmou nepřátelé. Moji lidé budou jako statné stromy, které žijí stovky let. Budou se dlouho těšit ze všeho, co vlastníma rukama vytvoří. Nebudou pracovat nadarmo ani přivádět na svět potomky do nejistých časů. Vždyť já sám, jejich Hospodin, je i s jejich dětmi zahrnu svou přízní. Vyjdu jim vstříc ještě dříve, než vysloví svá přání, a splním je rychleji, než domluví. Vlk a beránek budou společně spásat trávu a také lev se bude živit slámou jako dobytek. Pouze hada nechám stále žrát prach země. V té době, dodává Hospodin, se již nikdo v celém mém svatém Jeruzalémě nepokusí cokoliv ničit nebo někomu ubližovat. Jsem Hospodin, který trůní na nebesích, a celá země mi leží u nohou. Kde tedy pro mě chcete vybudovat dům, ve kterém bych odpočíval? Cožpak jsem nestál na počátku existence všech věcí a nestvořil jsem je já sám, Hospodin? Člověk, kterého si skutečně cením, je pokorný, dokáže litovat svých činů a respektuje má slova. Avšak mnozí si zvolili svou vlastní cestu a vyžívají se ve špatnostech. Když mi takoví lidé obětují býka, je to pro mě stejně nepřijatelné, jako kdyby obětovali člověka, a obětovanými beránky mě urážejí, jako by mi přinášeli mrtvé psy. Když mi nosí na oltář své dary, jako by jej polévali prasečí krví a jejich obřady s pálením kadidla připomínají spíše uctívání mrtvých napodobenin falešných bohů. Proto je již více nebudu šetřit a sešlu na ně to, co si skutečně zaslouží. Neboť i když jsem je volal, neodpovídali mi a nevěnovali mým slovům pozornost. Dělali věci, které považuji za ničemnosti a lpěli na tom, co nenávidím. Všichni, kdo neberete Hospodinova slova na lehkou váhu, dobře poslouchejte, co říká: Pokořím všechny, kteří vás kvůli mně nenávidí a straní se vás se slovy: Jen si chvalte toho svého Hospodina a uvidíme, co z toho budete mít!" Jen se zaposlouchejte do té vřavy, jež vychází z města, slyšíte jaký hluk se rozléhá v chrámu? To já sám, Hospodin, vracím svým protivníkům, všechno, co si zaslouží. 7-8 Což může žena porodit dříve, než pocítí porodní bolesti? Kdo kdy něco takového slyšel? Je snad možné, aby se v jediném dni zrodila nová země nebo za malou chvíli vznikl celý národ? A přesto dříve, než Jeruzalém cokoliv pocítí, přivede na svět své potomky. *** Cožpak bych mohl přivést Izraelce až ke chvíli nového zrození a vzápětí jim v tom opět já sám, jejich Hospodin, zabránit? Jsem snad Bůh, který nedokončí, co začal? Všichni, kdo milujete Jeruzalém a truchlili jste nad jeho osudem, jásejte a radujte se spolu s jeho obyvateli, neboť vám poskytne hojnost všeho, co chcete, a nasytí vás k vaší plné spokojenosti. Jako váš Hospodin vám slibuji, že rozliji po Jeruzalémě pokoj jako rozvodněnou řeku a zaplavím ho bohatstvím národů. Vaše město vás bude hýčkat a nosit na rukou. Já sám se v Jeruzalémě budu starat o vaše pohodlí, stejně jako matka konejší své dítě. Až to přijde, vaše srdce poskočí radostí a začnete vzkvétat jako svěží kvítí. Vám, svým služebníkům, ukážu jakou mám moc, ale své nepřátele podle spravedlnosti potrestám. Jen pohlédněte, Hospodin již přijíždí za doprovodu ohně ve voze rychlém jako vichřice. Nechá na zemi dopadnout svou odplatu a očistí ji plameny ohně. Neboť Hospodin vynese rozsudek nad všemi obyvateli země, s ohněm a mečem vykoná svůj spravedlivý soud a mnoho z nich padne. Lidé, kteří se různými očistnými obřady pod vedením svých učitelů zasvěcují v zahradách falešným bohům, i ti, kdo jedí maso z vepřů, krys a jiných odporných živočichů, zahynou společně. Jsem Hospodin a znám jejich činy i pohnutky, a proto přijdu a shromáždím obyvatele národů všech jazyků, aby přišli a spatřili mou slávu. Dám jim jasné znamení a z těch, kdo se osvědčí, vypravím své posly ke všem národům - do Taršíše, k slavným lukostřelcům do Púlu a Lúdu, do Túbalu a Řecka i na všechny vzdálené ostrovy, jejichž obyvatelé dosud neslyšeli nic o mém věhlasu ani neviděli mou slávu. Ti pak předají těmto národům poselství o mé slávě a přivedou jejich obyvatele ke svaté hoře v Jeruzalémě jako své bratry, kteří uvěřili v Hospodina. Přijedou na koních a ve vozech, na oslech i na velbloudech, jako když Izraelci přinášejí do mého chrámu své oběti a dary v čistých obřadních nádobách. Některé z nich si pak dokonce vyvolím za své kněze, říká Hospodin a dodává: Tak dlouho, jak budou trvat nové nebe a nová země, které stvořím, budou existovat také vaše rody a jméno. Každý měsíc a každý sobotní odpočinek se budou scházet všichni obyvatelé země, aby mi jako svému Hospodinu projevili úctu. Potom půjdou a pohlédnou na mrtvá těla těch, kdo se proti mně vzbouřili. Červi, kteří budou hodovat na tělech zesnulých, neustanou, dokud bude co jíst, a oheň, který je bude spalovat, neuhasne, dokud všechno nespálí. Všichni, kdo to spatří, se s odporem odvrátí. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Král Sidkijáš nastoupil na trůn ve svých jedenadvaceti letech a vládl v Jeruza- lémě jedenáct let. Jeho matka Chamútal byla dcerou Jirmejáše a pocházela z Libny. Stejně jako jeho předchůdce Jójakím však také král Sidkijáš svým jednáním porušoval příkazy, které stanovil Hospodin. Nakonec to došlo tak daleko, že Hospodin nechal na Jeruzalém a celé Judsko dopadnout pohromu v podobě nepřátel a jejich obyvatele dal odvléci do vyhnanství. Král Sidkijáš si totiž znepřátelil babylónského krále Nebúkadnesara, a ten proto s celou svou armádou přitáhl desátého dne v desátém měsíci devátého roku Sidkijášovy vlády k Jeruzalému. Když dorazili k městu, obklíčili je a vybudovali okolo hradeb obléhací val. Drželi pak celé město v obležení až do jedenáctého roku Sidkijášova panování. Devátého dne ve čtvrtém měsíci toho roku však hladomor, který sužoval Jeruzalém, dosáhl svého vrcholu, neboť v celém městě již nebylo vůbec nic k jídlu. V noci byly prolomeny městské hradby a Jeruzalémští se dali na útěk. Navzdory skutečnosti, že Babylóňané obklíčili celé město, se tak obránci Jeruzaléma i se svým králem dostali ven z města bránou mezi dvěma hradbami nedaleko královské zahrady a vydali se směrem k poušti. Pozornosti hlídek babylónských vojáků rozestavěných kolem města však neunikli. 8-9 Babylónští vojáci je pronásledovali a na planině nedaleko Jericha krále Sidkijáše dostihli. Když rozehnali všechny jeho vojáky, zajali ho a přivedli před svého krále Nebúkadnesara do Ribly na chamátském území, kde nad ním král vynesl krutý rozsudek. *** Nejprve však dal babylónský král přivést do Ribly také všechny královské syny a ostatní judské dvořany a před očima krále Sidkijáše je nechal popravit. Potom dal Sikdijáše oslepit a spoutaného bronzovými pouty ho nechal dopravit do Babylóna, kde ho až do konce jeho života věznil. Desátého dne v pátém měsíci devatenáctého roku vlády babylónského krále Nebúkadnesara přišel do Jeruzaléma velitel královských stráží Nebúzaradán. Nechal podpálit Hospodinův chrám, královský palác i veškeré ostatní domy ve městě. Všechny důležité stavby Jeruzaléma tak lehly popelem. Babylónští vojáci pak na jeho rozkaz rozbořili také celé městské hradby. Nakonec velitel stráží Nebúzaradán shromáždil část nejchudšího lidu, všechny zbylé obyvatele města a spolu s Izraelci, kteří přešli na stranu nepřátel, je odvlekl do vyhnanství v Babylóně. Ponechal však v Judsku zbytek nejchudších obyvatel země, aby obdělávali vinice a půdu. Babylóňané potom v Hospodinově chrámu zničili bronzové sloupy, podstavce i velkou bronzovou nádrž pro očistu kněží, a veškerý bronz si odnesli do Babylóna. Vzali s sebou rovněž hrnce, lopatky, nůžky na knoty, kropenky a mísy a všechny ostatní bronzové předměty používané při chrámové bohoslužbě. Velitel královské stráže dal rovněž odnést umývadla, kadidelnice, kropenky, hrnce, svícny, mísy a podnosy, které sloužily k přinášení obětí a byly vyrobeny z čistého zlata a stříbra. Bronzu ze dvou sloupů, nádrže pro očistu kněží, dvanácti býků, na kterých nádrž stála, a podstavců, které dal král Šalamoun zhotovit pro Hospodinův chrám, bylo tolik, že se ani nedal zvážit. Každý sloup byl více než osm metrů vysoký a po obvodu měřil asi pět a půl metru. Uvnitř byl dutý, ale jeho stěna měla tloušťku asi osm centimetrů. Bronzová hlavice na jeho vrcholu měřila na výšku asi dva a půl metru a byla vyzdobena bronzovým vzorem ve tvaru granátových jablek na mřížovém podklaku. Každá hlavice měla na sobě celkem sto granátových jablek, z nichž devadesát šest bylo po stranách. Když Nebúzaradán vtrhl do chrámu, zajal hlavního kněze Serajáše, jeho zástupce, kněze Sefanjáše a tři strážce vchodu. Z těch, kteří ještě zůstali ve městě, zajal velitele stojícího v čele celé armády, sedm královských rádců, velitele zodpovědného za mobilizaci armády a šedesát jiných mužů, kteří byli ve městě. 26-27 Všechny je pak nechal odvést k babylónskému králi do Ribly na chamátském území, kde je král dal popravit. Ostatní obyvatelé Judska se díky králi Nebúkadnesarovi ocitli ve vyhnanství daleko od své vlasti. *** V sedmém roce svého panování dal totiž zajmout a odvléci tři tisíce dvacet tři Judejců; v osmnáctém roce své vlády pak nechal odvést osm set třicet dva obyvatel Jeruzaléma, a když už byl na královském trůnu dvacet tři let, pověřil velitele svých stráží Nebúzaradána, aby odvlekl do zajetí dalších sedm set čtyřicet pět Judejců. Celkem tedy zajal a odvedl čtyři tisíce šest set lidí. Když v Babylóně nastoupil na trůn král Evíl-merodak, propustil dvacátého pátého dne v dvanáctém měsíci z žaláře na svobodu judského krále Jójakína, který tam trávil jako vězeň už třicet sedm let. Zahrnul ho svou přízní a povýšil ho nad všechny ostatní krále, kteří s ním byli v Babylóně. Jójakín tak konečně odložil svůj vězeňský oděv a po celý zbytek svého života každodenně jídal přímo u královského stolu. Babylónský král se o něj pečlivě staral a poskytoval mu vše, co potřeboval, po celý zbytek jeho života až do smrti. Jak zeje prázdnotou Jeruzalém, který kdysi překypoval životem! Byla doba, kdy v očích národů budil respekt, a dnes je opuštěný jako vdova! Těšil se výsadnímu postavení krále měst, avšak nyní je z něj otrok. Za nocí hořce naříká a po tvářích mu stékají slzy, ale nikdo z těch, kdo jej milovali, mu nepřichází na pomoc. Všichni, které nazýval svými přáteli, ho zradili a postavili se proti němu. Obyvatelům Judska připravili utrpení, jako otroky je odvlekli do vyhnanství. Judejci jsou rozptýleni mezi cizími národy, kde marně hledají odpočinek a klid. Pronásledovatelé je uštvali a pak si je v jejich oslabení podrobili. Opuštěné cesty na Sijón jsou smutné, lidé už nepřicházejí na slavnosti do chrámu. Městské brány jsou zpustošené a kněžím zbyly jen oči pro pláč. I pannám zůstalo pouhé trápení a Jeruzalém prožívá hořká muka. Jeho nepřátelé si jej podrobili a přiživují se na něm k vlastnímu prospěchu. Hospodin mu dal pocítit hořkost za množství jeho vin a špatností a dovolil nepřátelům, aby jeho děti odešly do vyhnanství. Všechna nádhera, sláva a vážnost Jeruzaléma pominula a všichni, kdo stáli v jeho čele, jsou jako štvaná zvěř, která marně hledá pastvu. Vysílení prchají před svými pronásledovateli. Jediné zůstalo obyvatelům Jeruzaléma jako útěcha v jejich toulání se světem: vzpomínky na staré zlaté časy, na dobu bohatství, slávy a blahobytu. Když město napadl nepřítel, nenašel se nikdo, kdo by přispěchal na pomoc. A tak se nepřátelé nad jeho zkázou mohli jen smát. Jeruzalém se těžce provinil a tak se před Bohem stal nečistý jako špinavý hadr. Všichni, kdo si Jeruzaléma vážili, ho nyní odsuzují, neboť vidí její nahotua ponížení. Obyvatelé města proto náříkají a v hanbě si zakrývají svou tvář. Bezohledně páchali zlo a bezpráví a vůbec nemysleli na důsledky svého jednání. Náhlý pád jejich města je natolik ohromil, že je nikdo nedokázal utěšit. Nezbylo jim, než zasténat: "Ach, Hospodine, jen pohleď, na naše utrpení. Zvítězili nad námi naši nepřátelé." A skutečně, nepřátelé zničili všechno, na čem si Jeruzalémští zakládali. Dokonce se museli dívat, jak bezbožní cizinci, kterým Hospodin zakázal účast na bohoslužbách, vstupují do chrámu a znesvěcují ho. Lidé ve městě sténají hlady a marně žebrají o chléb. Všechny své poklady směňují za jídlo, jen aby si zachránili holý život. "Podívej se na nás," volají k Hospodinu, "jen pohleď, v jakém jsme opovržení." "Proč jste tak neteční, vy všichni, kdo jdete kolem? Jen otevřete oči a posuďte sami, jestli je větší utrpení a bolest, než ta, kterou na mne dopustil sám Hospodin v den svého rozhněvání. Z výšin svého trůnu seslal oheň a sežehl mne až do morku kostí. Nastražil mi do cesty past a donutil mne vrátit se zpět. Proměnil mne v pustinu, v místo, které špínou všechny odpuzuje. Vězím v chomoutu vlastních provinění, a jsem jím tlačen až k zemi. Panovník Hospodin ze mne vysál všechnu sílu a vydal mne do rukou nepřátel. V jejich spárech jsem bezmocný. Hospodin se odvrátil od všech mých bojovníků a povolal proti mně armádu nepřátel, aby mé mladé a silné válečníky vyvraždili. Jako jsou ve vinném lisu drceny hrozny, tak Hospodin pošlapal a rozdrtil své oblíbené město. Proto nyní tolik naříkám a mám oči plné slz. Vždyť nemám nikoho, kdo by mi pomohl, kdo by mne potěšil a znovu mi vrátil chuť k životu. Naše děti čeká chmurná budoucnost, neboť nás nepřátelé přemohli." Se vztaženýma rukama prosí Sijón o pomoc, ale nikoho se nedovolá. Sám Hospodin totiž rozhodl, aby se sousedních národy staly protivníky Jeruzaléma. Jeruzalém je teď v jejich očích jen jako špinavý hadr. "Hospodin je spravedlivý, ale já jsem se proti němu postavil. Slyšte, okolní národy, pohleďte na moje utrpení. Moji mladíci a panny museli odejít do vyhnanství. Prosil jsem o pomoc spojence, ale všichni mne zradili. Moji kněží i vážení muži ve městě marně prosili o sousto; alespoň holý život si chtěli zachovat, pomoci se však nedočkali a umírali hlady. Jen pohleď, Hospodine, jak jsme zbídačení! Strašlivá muka trýzní moje nitro a zneklidňují mé srdce, protože jsme se ti neústupně postavili na odpor. Všude kolem vraždily zbraně nepřátel a dokonce ani doma nás nečekalo nic než smrt. Můj nářek bylo slyšet široko daleko, avšak není nikoho, kdo by mi dokázal pomoci a utěšil mne. Naopak všichni moji nepřátelé, kteří jsou svědky naší bídy se radují z toho, co jsi na mne dopustil. Kéž bys uskutečnil to, co jsi o nich prohlásil, a připravil jim stejný osud, jaký potkal mne. Pohlédni na všechny jejich nepravosti a nalož s nimi tak, jako ses kvůli všem našim vinám vypořádal s námi. Vždyť pro samé nářky mi umdlévá moje srdce. Hospodin zahalil Jeruzalém oblakem svého rozhořčení a svrhl nádheru a slávu Izraele z nebe na zem. V den, kdy projevil svůj hněv, neušetřil ani chrám - místo svého přebývání. Bez milosti nechal rozbořit všechny izraelské domy a strhnout veškeré pevnosti. Srovnal celé království se zemí a srazil na kolena všechny, kdo stáli v jeho čele. Ve svém rozhořčení připravil Izrael o veškerou jeho moc a zbavil jeho obyvatele své ochrany před hrozbou nepřátel. Prohnal se zemí praotce Jákoba jako planoucí oheň, který zničí všechno kolem. Napjal svůj luk proti Izraelcům, jako by byl jejich nepřítel. Jako jejich protivník zahubil všechny, které si dříve oblíbil. Ničivý oheň jeho hněvu srovnal se zemí i chrám. Zachoval se jako skutečný nepřítel a zpustošil Izrael. Zničil všechny jeruzalémské paláce a rozbořil jeho pevnosti a zanechal v zemi jen nářky a bědování. Jako zahradu nechal vyplenit a zničit svůj chrám, v němž se setkával se svým lidem. Učinil tak přítrž všem slavnostem a sobotám, které si Izraelci připomínali. Ve svém rozhořčení zavrhl jak panovníky tak kněze. Neušetřil ani svůj vlastní oltář a opustil svatyni. Veškeré paláce města vydal do rukou nepřátel. Cizáci ztropili v chrámových prostorách rozruch jaký býval za dnů, kdy se v něm radoval izraelský lid. Hospodin nařídil nepřátelům strhnout hradby okolo Jeruzaléma. Vydal jim svůj rozkaz a dohlédl na jeho splnění. Veškeré ochranné valy a zdi tak padly před jeho mocí a zanikly. Nepřátelé prolomili jeruzalémské brány a zasypali je sutinami města. Odvlekli jeho panovníky do vyhnanství, a zbavili zemi jakéhokoliv zákona a práva. Navíc Hospodin přestal promlouvat k prorokům Izraele. Staří a moudří muži izraelského národa si proto oblékli smuteční žíněný oděv, mlčky sedí a sypou si na hlavu prach. Také jeruzalémské dívky sklonily zoufale své hlavy až k zemi. Mé oči již pro samý pláč nevidí a celé mé nitro se nesmírně trápí. Srdce mě bolí a ztratil jsem radost ze života, neboť můj národ zničili nepřátelé. V ulicích Jeruzaléma leží malé děti a čekají na smrt. Leží tam jako zranění válečníci, a zatímco je pomalu opouští život, ptají se svých matek, které je drží v náručí: "Kam se ztratilo všechno, co se dalo jíst?" Co o tobě mám říci? S čím tě mohu srovnávat, Jeruzaléme? Jaký příklad mám použít, abych tě utěšil. Vždyť tvá rána je hluboká jako sám oceán. Kdo tě dokáže uzdravit? Tvoji proroci ti lhali a falešně tě uklidňovali. Neupozornili vás na vaše provinění, aby odvrátili hrozbu vyhnanství. Věštby, které vám tito lidé předkládali, byly nepravdivé a svedly vás na scestí. Všichni, kdo prochází kolem Jeruzaléma, okázale vyjadřují své opovržení a výsměch. Ptají se: "Copak tohle má být to město, které bylo symbolem dokonalosti krásy a zdrojem potěšení pro celou zemi?" Všichni vaši nepřátelé si na vás dovolí, cokoliv si usmyslí. Vysmívají se vám, cení zuby a chvástají se: "Konečně jsme je pohltili. Na tento okamžik jsme dlouho čekali a těšili se až přijde." Hospodin vykonal vše, o čem rozhodl a před čím již dávno svůj lid důrazně varoval. Bez milosti Izraelce smetl a dovolil jejich nepřátelům, aby nad nimi zvítězili. Postavil se na stranu jejich protivníků. Srdce Izraelců nyní volají k Hospodinu. Plačte, jeruzalémské hradby, dnem i nocí roňte potoky slz a nedopřejte sobě ani svým očím odpočinku. Bděte a naříkejte i za soumraku, kdy začíná služba nočních strážců. Lidé, otevřete Hospodinu svá srdce dokořán. Pozvedněte k němu své ruce kvůli životu svých dětí, které umírají hlady na rohu každé ulice. Jen pohleď, Hospodine, a rozvaž, zda jsi někdy s někým naložil tak jako s Izraelci. Mají snad matky jíst vlastní děti, které vychovaly? Mají snad vrahové zabíjet kněze a proroky přímo v tvé svatyni? Mladí i staří spolu leží v prachu ulic. Nepřátelé zavraždili mladíky i panny. Přišli o život, neboť Hospodin je zbavil své přízně a nechal je nést důsledky jejich provinění. Stejně, jako jsi shromažďoval svůj lid ke slavnostem, shromáždil jsi nyní proti němu nepřátele ze všech stran. V den, kdy Hospodin přestal Izraelce chránit, se nikomu nepodařilo uniknout a nikdo nepřežil. Nepřátelé tak zahubili všechny, pro které byl dříve Jeruzalém místem bezpečí. Na vlastní kůži jsem zakusil utrpení, které doprovází Boží výchovu. Zburcoval mě a nechal mě tápat v temnotách, nikoliv kráčet ve světle. Opravdu, dlouho se stále znovu a znovu obrací proti mně. Nechal zestárnout mé tělo i kůži a zpřerážel mi kosti. Neproniknutelně mne obklopil hořkostí a trápením. Nechal mě napospas temnotě jako ty, kdo již dávno zemřeli. Obehnal mne zdí, abych nemohl uniknout a připoutal mě k zemi těžkými řetězy. Dokonce i když ho volám a křičím o pomoc, nařizuje mi, abych mlčel. Zatarasil mé cesty kamennými kvádry. Číhal na mě jako medvěd nebo vskrytu číhající lev. Nechal mě zabloudit a rozdrásaného mne zanechal bez pomoci. Napjal svůj luk a udělal ze mne cíl svých střel. Proklál mé srdce šípy ze svého toulce. Stal jsem se terčem výsměchu celého národa, který na mě skládá posměšné písně. Naplnil mne hořkostí odpornou jako žluč. Nechal mi vylámat zuby na štěrku a za pokrm mi dal prach. Přišel jsem o klid a zapomněl, jak vypadá zdar. Proto jsem řekl, že cokoliv bylo krásné, je pryč a s ním také zmizelo všechno, co jsem očekával od Hospodina. Vzpomínám si na své utrpení a bloudění i hořkost horší než žluč. Všechno mi zůstalo v živé paměti a mé nitro je úplně na dně. Přesto však žiju očekáváním, které mi vrací naději: Jen díky nesmírné Boží lásce jsme úplně nezanikli, neboť jeho soucit nikdy neslábne. Je vždy znovu připraven na každý den, protože Bůh je věrný. Sám se utvrzuji v tom, že mou nadějí je jen Hospodin, a proto na něho budu čekat. K lidem, kteří v něm skládají svou naději a usilovně ho hledají, je Hospodin neskonale dobrý. Je správné tiše očekávat vysvobození od Hospodina. Je dobré, když člověk nosí jeho jho, už od svého mládí. Takový ať ho o samotě a v tichosti snáší, neboť ho něj vložil sám Hospodin. Ať se vrhne tváří do prachu, neboť stále ještě neztratil naději. Ať tomu, kdo ho bije, nastaví svou tvář a nechá se naplnit hanbou. Vždyť Hospodin nezavrhuje člověka na věky. Ačkoliv dopouští trápení, projeví také své slitování. Tak obrovská a nezlomná je jeho láska. Vždyť Hospodin nepřináší lidem utrpení a zármutek svévolně a bez příčiny. On dobře vidí ty, kdo pod nohama drtí všechny zajatce v zemi. Ty, kdo odpírají člověku jeho práva přímo před tváří jeho samotného, Nejvyššího Boha. Vidí všechny, kdo převracejí právo a připravují člověka o spravedlnost. Vždyť kdo dokáže uskutečnit svá slova, jestliže o tom nerozhodl Hospodin? Cožpak nepřicházejí pohromy i dobré věci právě z úst Nejvyššího? Proč by si měl kterýkoliv žijící člověk stěžovat, když sklidí důsledky jen svých vlastních provinění? Raději prověřme a přehodnoťme cesty, kterými se ubíráme, a navraťme se k Hospodinu. K Bohu na nebi pozvedněme nejen ruce, ale i srdce a přiznejme: "Provinili jsme se a vzepřeli se ti a ty jsi nám to neodpustil. Zahalilo tě rozhořčení a začal jsi nás pronásledovat. Bez milosti jsi nás připravoval o život. Přikryl ses oblakem, aby k tobě nepronikla žádná naše prosba. Udělal jsi z nás nejposlednější a nejodpornější ze všech národů. Všichni naši nepřátelé se na nás šklebí a tropí si z nás posměšky. Museli jsme snášet útisk a úskoky protivníků, zmar a zkázu. Z očí mi kanou proudy slz, neboť nepřátelé zničili mé město. Nepřestanu plakat a nenechám své oči odpočinout, dokud Hospodin nepohlédne z nebe dolů a na vlastní oči se nepřesvědčí. Když vidím, co potkalo všechny ženy Jeruzaléma, mé nitro se plní zármutkem. Nepřátelé mne pronásledovali bez příčiny jako lovci ptáčka. Snažili se mě připravit o život. Vhodili mne do jámy a zasypali kamením. Když se nade mnou zavřela hladina, pomyslel jsem si, že přišel můj konec. Tehdy jsem k tobě, Hospodine, volal z hlubin jámy, a ty jsi zaslechl mé úpěnlivé volání: "Neodvracej svůj sluch od mých proseb o pomoc." Přišel jsi na mou prosbu až ke mě a řekl jsi mi: "Neboj se." Ujal ses mého případu a zachránil jsi mi život. Byl jsi svědkem všeho zla, které jsem vytrpěl. Proto ty sám převezmi můj spor. Viděl jsi hloubku pomstychtivosti mých nepřátel i všechny úklady, které proti mně strojili. Hospodine, ty sám jsi slyšel, jak mě uráželi a chystali proti mě své intriky. Znáš všechno, co si moji nepřátelé proti mě celé dny tajně sdělovali a šeptali. Jen se na ně podívej! Ať dělají cokoliv, prozpěvují si o mě potupné písničky. Ach, Hospodine, odplať každému z nich, jak si zaslouží, za to, čeho se dopustili vlastníma rukama. Dej jim pocítit zármutek a připrav jim zlý osud. S hněvem je pronásleduj a vyhlaď je z tváře země. Vybrané zlato, které pokrývalo zdi chrámu, zašlo a ztratilo svůj třpyt! Kameny z této velkolepé a posvátné stavby leží pohozeny na nárožích všech ulic. S obyvateli Jeruzaléma, kteří kdysi mívali cenu zlata, se nyní jedná jako s hliněnými džbány, které vzešly z rukou hrnčíře. Moji vlastní lidé jsou ke svým dětem krutí jako pštrosi na poušti ke svým mláďatům. Dokonce i šakalové se starají o své potomky a krmí je mateřským mlékem, kojencům mého lidu se žízní lepí jazyk na patro. Děti žebrají o kousek chleba, avšak od nikoho jej nedostanou. Lidé, kteří si kdysi dopřávali vybraná jídla, nyní strádají v bídě na ulicích. Ti, které vychovali v přepychu, nyní leží na hromadách popela. Obyvatelé Jeruzaléma se provinili mnohem víc než obyvatelé Sodomy, město, které se v jediném okamžiku změnilo v hromady sutin, a nikdo mu již nemohl pomoci. Naši přední muži byli čistší než sníh a bělejší než mléko. Bývali to lidé statného vzezření, drahokamy mezi vším stvořením. Nyní jsou však černější než saze a na ulicích už je nikdo nepozná. Kůže na jejich kostech se svraštila a vyschla jako kůra. Lidé, kteří zahynuli zbraněmi nepřátel, jsou na tom lépe než ti, kdo umírají hlady. Týráni hladem se ztrácejí před očima, neboť v celém městě není co jíst. Když Jeruzalém oblehli nepřátelé, ženy, které byly dříve soucitnými matkami, uvařily vlastníma rukama své děti a snědly je. Hospodin nechal svému spravedlivému hněvu volný průběh a dopustil, aby se projevily jeho důsledky. Založil na Sijónu oheň, který pohltil samotné jeho základy. Králové celého světa ani žádný z národů na zemi by nikdy nevěřili, že nepřátelům a protivníkům se podaří proniknout branami a vstoupit do Jeruzaléma. Kvůli provinění proroků a nepravosti kněží k tomu však nakonec došlo, neboť v jeho zdech prolévali krev spravedlivých. Nyní tápou ulicemi jako slepci a jsou natolik poskvrněni krví, že se nikdo neodvažuje dotknout ani jejich oděvu. Lidé na ně pokřikují: "Pryč od nás! Jste nečistí! Odejděte! Nedotýkejte se nás!" Proto odcházejí a bloudí po celém světě, ale žádný z národů je nechce přijmout. Sám Hospodin je rozptýlil a už nad nimi nedrží ochranou ruku. Kněžím už nikdo neprokazuje úctu a také staří a moudří muži ztratili veškerou přízeň. Oči nás bolely od marného vyhlížení pomoci. Z nejvýše položených míst jsme vyhlíželi národ spojenců, ale nikdo nás zachránit nepřišel. Nepřátelé střežili každý náš krok, takže ani v ulicích uvnitř města nebylo bezpečno. Náš konec se nezadržitelně blížil a naše dny byly sečteny. Tehdy přišel čas naší zkázy. Naši pronásledovatelé byli rychlejší než orli na nebi. Štvali nás přes hory a počkali si na nás v poušti. Chytili do svých léček záruku našeho pokojného života, panovníka, kterého vyvolil sám Hospodin. Domnívali jsme se, že nás dokáže ochránit před kterýmkoliv národem světa. A co vy, Edómci, obyvatelé země Úsu. Je vám to všechno k smíchu? Jen tak dál. Také na vás se již brzy dostane. Všechny vaše nepravosti vyjdou najevo a padnete k zemi jako opilí. Zatímco Hospodin ukončí soužení Izraelců, a nebude prodlužovat jejich vyhnanství, vaše provinění, Edómci, vystaví všem na odiv a potrestá vaše hříchy a zpupnost. Ach, Hospodine, vzpomeň si na všechno, co nás potkalo. Pohlédni na nás a uvidíš, jak jsme potupeni. Všechno, co bylo naše, nám vzali cizinci, kteří se nastěhovali dokonce i do našich domů. Připravili nás o otce a učinili z našich matek vdovy. Nutí nás kupovat si vlastní pitnou vodu a draze nám prodávají dokonce i obyčejné dříví na topení. Naši pronásledovatelé jsou nám neustále v patách, takže nemáme klidu a jsme na pokraji vyčerpání. Museli jsme se podřídit Egyptu a Asýrii, abychom měli alespoň co jíst a nezemřeli hlady. Naši předkové se provinili a zahynuli a my stále ještě sklízíme plody jejich nepravostí. Ti, kdo byli dříve našimi otroky, nám nyní vládnou a není nikoho, kdo by nás z jejich moci vysvobodil. Abychom se najedli, nasazujeme svůj vlastní život, neboť všude kolem jsou ozbrojení nepřátelé. Kůži máme hlady vysušenou a rozpálenou jako pec. Protivníci znásilnili naše ženy a dívky v Jeruzalémě i v ostatních judských městech. Vlastníma rukama oběsili přední muže našeho národa a čest starých a moudrých je znevažována. Mladíky nechávají dřít u svých mlýnů a chlapce nechávají klesat pod těžkým nákladem dříví. Staří už nesedávají v městských branách a mladí dávno přestali vesele zpívat a hrát. Z našich srdcí se vytratila radost a veselé tance nahradil zármutek. Ztratili jsme svou moc a slávu i výsadní postavení. Provinili jsme se a spravedlivě za to pykáme! Právě proto srdce každého z nás umdlévá a kalí se nám zrak. Vždyť Jeruzalém leží v troskách, mezi kterými se potulují už jen šakali. Ach, Hospodine! Tvá vláda je věčná a tvůj trůn stojí nepohnutě po všechny generace. Proč jsi nás na takovou dobu opustil a stále na nás zapomínáš? Hospodine, jestliže jsi nás již zcela nezavrhl a tvé rozhořčení nepřesáhlo všechny hranice, ukaž nám cestu zpět k tobě, abychom se mohli vrátit, a dej, aby všechno bylo jako dříve. 1-3 Když uplynulo téměř pět let od té doby, co Babylóňané odvlekli do vyhnanství krále Jójakína, oslovil Hospodin pátého dne v měsíci kněze Ezechiela a obklopil ho svou mocí. Ezechiel byl synem Buzího a právě pobýval u řeky Kebaru na babylónském území. Sám Ezechiel o tom píše: Ve třicátém roce, pátého dne ve čtvrtém měsíci, když jsem sídlil ve vyhnanství mezi Izraelci u řeky Kebaru, otevřelo se náhle nebe a Bůh mi ukázal něco úžasného. *** *** Viděl jsem, jak se od severu žene veliká bouře - obrovské mračno, z něhož šlehaly blesky, a všechno kolem prostupovala úžasná záře. Samotný střed této ohnivé záře vypadal jako žhnoucí kov, v jehož ohni jsem viděl něco jako čtyři živé bytosti. Vypadaly jako lidé, ale každá z nich měla čtyři tváře a čtyři křídla. Na vzpřímených nohou měly chodidla podobná býčím kopytům, která se třpytila jako vyleštěné zrcadlo. Na všech čtyřech stranách měly pod křídly lidské ruce. Každá bytost měla čtyři tváře a čtyři křídla, kterými k sobě těsně přiléhaly. Bytosti se pohybovaly přímo vpřed a nikam se neotáčely. Každá ze čtyř bytostí měla tvář podobnou lidské, napravo od ní tvář lva, vlevo podobu býka a všechny měly také tvář orla. Tak vypadaly jejich hlavy. Všechny bytosti měly dvě nahoru rozepjatá křídla, kterými k sobě navzájem přiléhaly, a dvě jiná křídla, kterými si zakrývaly těla. Každá z nich se pod vlivem svého ducha pohybovala přímo vpřed, aniž by se musela otáčet. Tyto živé bytosti vypadaly jako žhnoucí uhlí nebo planoucí pochodně. Mezi nimi se navíc pohyboval jasný oheň, z něhož sršely blesky. Také samotné bytosti se pohybovaly sem a tam jako blesk. Při pohledu na ně jsem na zemi vedle každé z těchto bytostí uviděl po jednom kole. Všechna čtyři kola byla stejná a třpytila se jako chrysolit. Každé kolo vlastně tvořila dvě navzájem se protínající kola, a proto se mohla pohybovat všemi směry, kam se dívaly bytosti, aniž by se musela otáčet. Kola měla dlouhé obdivuhodné loukotě, které byly po obvodu plné očí. Kola i bytosti se pohybovaly současně, a když se bytosti vznesly od země, kola je v pohybu následovala. Pohyb všech bytostí vedl duch a kola je všude následovala, protože duch těchto živých bytostí byl právě v těchto kolech. Když se bytosti pohybovaly, také kola byla v pohybu a když bytosti stály, zastavila se i kola. Kola se také spolu s bytostmi vznášela nad zemí, neboť je vedl jeden duch. Nad hlavami bytostí se klenula podivuhodná záře třpytivá jako oslnivě jiskřící sníh. Pod její klenbou se všechny čtyři bytosti vzájemně dotýkaly rozepjatými křídla a zbylými dvěma křídly si přikrývaly tělo. Když se bytosti pohybovaly, jejich křídla vydávala zvuk podobný burácejícímu vodopádu, hlasu všemohoucího Boha či vřavě velkého vojska. Když však bytosti stály, stáhla se křídla k tělu. Když bytosti stály se staženými křídly, ozval se z ozářeného prostoru nad jejich hlavami hlas. Nad klenbou jsem viděl něco, co vypadalo jako safírový trůn a vysoko na něm seděla postava podobná člověku. Zpozoroval jsem, že od pasu nahoru tato postava vypadala jako planoucí rozžhavený kov a od pasu dolů připomínala oheň. Celá postava byla obklopena úžasnou září, která vypadala jako duha na obloze v deštivém dni. V takové podobě se mi tenkrát zjevila Hospodinova sláva. Když jsem to všechno spatřil, padl jsem tváří k zemi a slyšel jsem hlas, který ke mně promluvil. Bůh povolává Ezechiela Ten hlas, který patřil Hospodinu, mi řekl: "Povstaň, Ezechieli, pomíjivý člověče, chci ti něco oznámit." Když hlas promluvil, vstoupil do mě Hospodinův duch a postavil mě na nohy. Pak jsem slyšel, jak Hospodin řekl: "Posílám tě, pomíjivý člověče, ke vzbouřenému izraelskému národu, který se proti mně postavil. Oni sami i jejich předci se mi neustále stavěli na odpor a dodnes na tom nic nezměnili. Lidé, ke kterým tě posílám, jsou neústupní a zatvrzelí. Vyřiď jim, že to, co uslyší, jim vzkazuji já, Panovník Hospodin. Ať už na tvá slova dají nebo ne - protože je to národ rebelů, alespoň budou jasně vědět, že mezi ně přišel prorok. Nedej se zastrašit jejich slovy, Ezechieli, ani se neboj jich samotných. Neztrácej odvahu, ačkoliv si budeš připadat jako v trní a bodláčí nebo dokonce jako mezi škorpióny. Přestože ti budu zarytě odporovat, nedej se tím odradit ani vyvést z míry. Musíš jim předat mé poselství, ať už tě budou poslouchat nebo ne, vždyť jsou to vzbouřenci. Proto Ezechieli dobře poslouchej, co ti říkám. Nesnaž se vzdorovat stejně jako ti vzbouření Izraelci. Otevři ústa a přijmi, co ti dávám." Když jsem se podíval pozorněji, uviděl jsem nataženou ruku, která mi podávala svitek. Hospodin ho přede mnou rozvinul a já jsem viděl, že svitek je po obou stranách popsaný smutečními písněmi, nářky a bědováním. Nato mi Hospodin řekl: "Sněz tento svitek, který máš před sebou, pak vyjdi a promluv k izraelskému národu." Otevřel jsem tedy ústa a Hospodin mi do nich vložil svitek, abych ho snědl. Znovu mne vyzval: "Naplň své břicho i vnitřnosti tímto svitkem." Když jsem uposlechl a snědl jej, svitek mi v ústech chutnal jako med. Hospodin mne poté vybídl: "Ezechieli, nyní jdi k Izraelcům a mluv s nimi tak, jako bych k nim mluvil já sám. Neposílám tě k národu podivné řeči, které bys nerozuměl, ale k Izraelcům. Neposílám tě k cizím národům rozdílných a obtížných jazyků, které neznáš. Ačkoliv, kdybych tě poslal k nim, jsem si jist, že by ti naslouchaly. Avšak Izraelci ti nedopřejí sluchu, protože nejsou ochotni naslouchat dokonce ani mně, svému Bohu. Všichni jsou neústupní a zatvrzelí jako kámen. Ale já tě uschopním, abys byl stejně neústupný a nezdolný jako oni. Budeš odolnější a pevnější než ten nejtvrdší křemen. Neboj se jich a nedej se jimi zastrašit, vždyť jsou to vzbouřenci." Dále mi Hospodin řekl: "Ezechieli, pomíjivý člověče, pozorně naslouchej mým slovům a vezmi si je k srdci. Vydej se nyní ke svým krajanům zde ve vyhnanství a promluv k nim. Mým jménem jim vyřiď všechno, co ti říkám, bez ohledu na to, zda tě budou poslouchat nebo ne." Po těchto slovech mě Hospodinův duch pozvedl a za mnou to hlasitě zaburácelo: "Chvalte a oslavujte Hospodinovu slávu, která se kolem něho šíří!" Ozvalo se též hlasité dunění a zvuk rozepjatých křídel bytostí, která se vzájemně dotýkala, a rovněž kol, která se pohybovala spolu s nimi. Hospodinův duch se mně zmocnil a odnesl odtud. Bylo mi hořce a v mém nitru se všechno bouřilo, ale Hospodin mě zcela obklopil svou mocí. Vrátil jsem se k vystěhovaným Izraelcům v Tel Abíbu nedaleko řeky Kebaru a celý týden jsem mezi nimi jen seděl, mlčel a přemýšlel. Varování Izraele Za sedm dní mne opět oslovil Hospodin a řekl: "Ezechieli, pověřuji tě k tomu, aby ses stal strážcem izraelského národa. Proto vyslechni, co ti říkám, a mé varování předej Izraelcům. Neboť když o některém provinilci prohlásím, že je hoden smrti, a ty ho nebudeš varovat, abys ho odradil od jeho nepravostí a zachránil mu tak život, ten člověk v důsledku svých provinění zemře. Za jeho smrt však budu volat k zodpovědnosti tebe. Jestliže však takového provinilce na jeho nepravosti upozorníš, ale on ani přes varování nepřestane páchat zlo, zemře za své zlé činy, ty však zůstaneš nevinen. Stejně tak upozorním spravedlivého, který sejde na scestí a zaprodá se zlu. Nebudeš-li ho varovat, zemře pro své nepravosti a ani dobro, které kdysi konal, ho nezachrání. Jeho smrtí však opět budeš vinen ty sám. Jestliže však takového člověka důrazně vyzveš, aby přestal páchat zlo, a on tě uposlechne, zachrání si život; ponechám ho naživu, protože vzal mé varování vážně, a také ty zůstaneš zcela bez viny." Hospodin mne na tom místě opět zcela ovládl a řekl mi: "Vstaň a vydej se na planinu. Chci ti tam předat své poselství." Uposlechl jsem, a sotva jsem tam dorazil, zjevil se mi tam Hospodin stejně velkolepým způsobem, jako to učinil u řeky Kebaru. Padl jsem tváří k zemi, ale Hospodinův duch mne postavil na nohy. Nato ke mně promluvil jeho hlas: "Zavři se ve svém domě. Spoutám tě provazy, abys nemohl vyjít mezi lidi. Přilepím ti jazyk na patro, abys byl zticha a nemohl je kárat, přestože je to národ ničemníků. Až k tobě promluvím, tvá ústa se otevřou a ty jim oznámíš všechno, co jsem jako jejich Panovník Hospodin prohlásil. Izraelci jsou národem vzbouřenců, ale každý, kdo bude chtít naslouchat, uslyší. Avšak každého, kdo mé varování odmítne, ponechám v jeho zatvrzelosti. Nyní si, Ezechieli, vezmi hliněnou tabulku, polož ji před sebe a vyryj do ní plán města Jeruzaléma. Potom kolem města zřetelně vyznač obléhací valy a nájezdový násep, rozestav u městských hradeb šiky nepřátelských vojsk s bojovými beranidly. Pak vezmi železnou pánev a postav ji jako železnou stěnu mezi sebe a město. Jakmile k němu obrátíš svou tvář, město se ocitne v obležení. Necháš je oblehnout a dáš tak celému izraelskému národu znamení. Lehni si poté na levý bok a poneseš symbolicky provinění Izraele. Poneseš jejich vinu po celou dobu, kdy budeš ležet na boku. Budeš tak ležet tolik dní, kolik let Izraelci páchali zlo. Provinění Izraelců poneseš po celých tři sta devadesát dnů. Jakmile tato doba uplyne, lehneš si na druhý bok a poneseš viny obyvatel Judska. Zůstaneš tak po dobu čtyřiceti dní, za každý rok jeden den. Když to všechno podstoupíš, obrať se proti Jeruzalému a se vztaženou rukou provolávej, jaký osud ho stihne. Spoutám tě provazy, aby ses nemohl obrátit z jedné strany na druhou, dokud obléhání neskončí. Naber si do nádoby pšenici, ječmen, boby a čočku a také jáhly a špaldu; z této směsi si budeš připravovat jídlo po celých tři sta devadesát dní, kdy budeš ležet na boku. Odvaž si na každý den asi čtvrt kilogramu jídla a v určenou dobu je sněz. K tomu si odměříš asi půl litru vody, kterou budeš pít také ve stanovenou dobu. Svůj pokrm si připravuj tak, jako se peče ječný podpopelný chléb. Upeč jej před zraky lidí na ohni z lidských výkalů." Potom Hospodin dodal: "Až rozptýlím Izraelce do vyhnanství mezi národy, i oni budou jíst podřadný a nečistý pokrm." "Jen to ne, Panovníku Hospodine, vždyť jsem nikdy nic tak odporného nepozřel. Od útlého mládí až do dnešního dne jsem nikdy do úst nevložil ani kousek masa z uhynulého či rozsápaného zvířete." "Dobrá tedy," odvětil Hospodin, "smíš si péci chléb nad dobytčím trusem namísto lidských výkalů." Nato Hospodin pokračoval: "Připravím Jeruzalém o přísun potravin. Vystrašení lidé budou jíst potraviny na příděl a v zoufalství popíjet odměřené dávky vody, neboť jídla a pití bude nedostatek. Ve tvářích lidí se bude zrcadlit zděšení, protože na ně se vší silou dopadnou důsledky jejich provinění. Vezmi si, smrtelný člověče, ostrý meč a ohol si jím hlavu i bradu jako břitvou. Potom vezmi váhu a rozděl ostříhané vlasy na třetiny. Až se přiblíží konec obležení, třetinu vlasů zapal uvnitř nákresu města, který jsi zhotovil. Druhou třetinu rozsekej a rozsyp okolo načrtnutých hradeb. Poslední třetinu pak rozptyl ve větru na znamení toho, že dám Izraelce pronásledovat vojsky nepřátel. Několik pramínků vlasů však zastrč do záhybu svého pláště. Část z nich pak ještě uber a vhoď do ohně, ať shoří. Právě tak totiž plameny ohně zachvátí celý Izrael. Jsem Panovník Hospodin a obklopil jsem celý Jeruzalém jinými národy a obyvateli cizích zemí. Jeruzalém se však postavil proti mému zákonu a nařízením a provinil se více než kterýkoliv z okolních národů. Postavil se k mým požadavkům zády a nerespektoval má přikázání. Proto jako Panovník Hospodin prohlašuji, že Jeruzalém napáchal více zla než okolní národy, neboť se neřídil mými výnosy a pošlapal můj zákon. Počínání jeho obyvatel je dokonce horší než jednání pohanských národů. Proto znovu jako Panovník Hospodin prohlašuji, že jsem se postavil proti tobě, Jeruzaléme, a před zraky národů na tebe nechám dopadnout důsledky tvých vlastních vin. Kvůli všem tvým odporným falešným bohům s tebou naložím tak, jak jsem nikdy s nikým nenaložil ani již nikdy nenaložím. Rodiče budou uvnitř tvých hradeb pojídat vlastní děti a děti vztáhnou ruku na své rodiče. Potrestám vás, obyvatelé Jeruzaléma, a na všechny světové strany rozeženu ty, kdo zůstanou naživu. Nezastavili jste se před ničím a dokonce i můj chrám jste znesvětili svými nepravostmi a odpornými napodobeninami všemožných falešných bohů. Proto jako Panovník Hospodin přísahám, že s vámi skoncuji a neprojevím nad vámi ani náznak slitování, abych vás zachránil. Třetina z vás zahyne přímo ve městě v důsledku nemocí a hladu. Třetinu pobijí svými zbraněmi nepřátelé útočící na hradby Jeruzaléma a poslední třetinu rozeženu do všech světových stran a hrozba smrti jim bude neustále v patách. Teprve tehdy, až se naplní všechny pohromy, před kterými jsem je varoval, polevím ve svém rozhořčení a nechám svůj hněv odeznít. Až na Izraelce nechám dopadnout důsledky jejich vlastních nepravostí, snad konečně pochopí, že všechno, co jim jako jejich Hospodin říkám, myslím naprosto vážně. 14-15 Jeruzalém zůstane ležet v troskách a budou si na něj poukazovat veškeré okolní národy i všichni, kdo půjdou okolo. Ve svém rozhorlení a hněvu podrobím Jeruzalém drtivým následkům svého soudu. Pak se toto město stane terčem hanobení a posměchu a varovnou výstrahou pro všechny okolní národy. Jsem Hospodin a vše se uskuteční tak, jak říkám. *** Zasáhnu vás v obklíčeném městě na nejcitlivějším místě a jako otrávený šíp na vás dopadne hladomor, který vás bude nemilosrdně kosit. Odříznu vás od všech zdrojů potravin a vystupňuji váš hlad až do krajnosti. A ani tehdy se nezastavím. Spolu s hladem na vás poštvu dravou zvěř a nechám rozsápat vaše děti. Jako váš Hospodin přísahám, že vás vystavím moru a krveprolití a pošlu proti vám vojska nepřátel." Proroctví proti izraelským modlářům a horám Hospodin ke mně opět promluvil a poručil mi: 2-3 "Smrtelný člověče, povstaň a mým jménem provolávej toto varovné poselství: Slyšte, izraelské hory a rokliny. Naslouchejte i vy, hluboká údolí, co vám chci jako Panovník Hospodin říci. Přivedu na vás ozbrojené armády nepřátel, kteří zničí posvátná místa na všech vašich pahorcích. *** Rozboří veškeré oltáře k pálení obětí i kadidla a usmrtí všechny kněze, kteří u nich slouží falešným bohům. Pohodím mrtvá těla Izraelců před napodobeniny jejich falešných bohů a rozmetám jejich kosti okolo nepravých oltářů. Ano, Izraelci, nepřátelé zničí vaše města, ať žijete kdekoliv. Smetou se zemského povrchu vaše posvátná místa, strhnou veškeré oltáře a rozmetají napodobeniny vašich falešných bohů. Připraví vás o všechno, na čem jste si tak sebejistě zakládali. Až vás postihne nebývalé vraždění, pak vám snad dojde, že jste se protivili samotnému Hospodinovi. Ty z vás, kterým se podaří uprchnout před zbraněmi nepřátel, nechám přežít a rozptýlím vás do všech zemí a národů. Lidé odvlečení do vyhnanství v cizích zemích a národech, kterým se podařilo vyváznout, si pak na mě vzpomenou. Rozpomenou se, jak mne rmoutilo, když se ode mne odvraceli svým nevěrným srdcem a chtivě vzhlíželi k napodobeninám falešných bohů, které si sami vytvořili. Začnou se štítit své vlastní zrady a všeho odporného jednání. Pochopí, že jedině já, Hospodin, jsem Bůh a že jsem svá varování nepronesl jen tak do větru." Nato mi Panovník Hospodin nařídil: "Zatleskej dlaněmi, zadupej nohama a zvolej běda nad vším odporným a zlým jednáním Izraelců, neboť je nechám padnout zbraněmi nepřátel a zahynout v důsledku nemocí a hladomoru. Ty, kdo budou nejblíže, pobijí nepřátelé, všechny vzdálené postihne mor a ostatní, kteří přežijí obě tyto pohromy, zahynou hlady. Já sám jim připravím spravedlivou odplatu. Jejich mrtvoly padnou k napodobeninám falešných bohů a k nepravým oltářům na všech pahorcích i pod každým posvátným stromem. Budou ležet na vrcholcích kopců i pod korunami dubů, kde pálili kadidlo pohanským bohům. Potom snad poznají, že skutečným Bohem jsem já, Hospodin. Postavím se proti nim a proměním celou jejich zemi v pustinu horší než je Diblatská poušť. Pak poznají, že jsem Hospodin." Oznámení konce Boží trpělivosti Hospodin mne opět oslovil s následujícím poselstvím: "Poslouchej, Ezechieli, jaký osud jsem jako Panovník Hospodin Izraeli připravil. S jejich královstvím je definitivní konec, neboť bude ze všech stran rozvráceno. Konec Izraele se přiblížil, neboť na něj nechám dopadnout zhoubné důsledky jeho vlastních vin. Budu soudit Izraelce za jejich jednání a připravím jim odplatu za všechny jejich nepravosti. Ano, Izraelci, neprojevím nad vámi ani náznak slitování a nenechám vás vyváznout. Odplata za vaše počínání a odporné skutky vás nemine. Potom poznáte, že já, Hospodin, jsem skutečný Bůh. Jako váš Panovník Hospodin vám oznamuji, že na vás přichází neslýchaná pohroma. Přiblížil se konec! Slyšíte? Konec je tady! Váš zánik se blíží. Všichni obyvatelé země budou odsouzeni. Přiblížil se den naprostého zmatku, den konce už je ve dveřích. Radostný hlahol na horách zanikne a každého zachvátí nepopsatelná hrůza. Dopustím na vás všechno, před čím jsem vás varoval. Budu vás soudit za vaše jednání a připravím vám odplatu za všechny vaše nepravosti. Neprojevím nad vámi ani náznak slitování a nenechám vás vyváznout. Odplata za vaše počínání a odporné skutky vás nemine. Potom poznáte, že jsem to já, Hospodin, kdo vám zasadí rozhodující úder. Váš poslední den už je opravdu tady. Zazněl rozsudek, neboť čas dozrál a míra nepravostí se naplnila. Vaše násilí se však obrátilo proti vám. Sami jste si připravili trest, který postihne všechny bez výjimky. Z početného národa, kde každý spěchá za svými cíly, i z jeho bohatství nezůstane vůbec nic. Stanovený čas se naplnil a nastal den zúčtování. Ať se nikdo neraduje z výhodných obchodů ani netruchlí nad tím, že utrpěl ztrátu, protože odplata postihne všechny. Vaše obchody vám nic nepomohou. Nikdo již nezíská zpět ztracený majetek - i kdyby snad zůstal naživu, neboť rozsudek nad všemi obyvateli země je nezvratný. Každý se díky svému provinění sám připraví o život. Ačkoliv zatroubí na poplach a lidé se připraví k boji, žádná bitva se nestrhne, protože na celý ten zmatený dav dopadne můj hněv. Za hradbami na ně čekají ozbrojení nepřátelé, uvnitř města nemoci a hladomor. Ty, kdo zůstanou venku, skolí nepřátelé, a všechny, kdo naleznou úkryt ve městě, zahubí nemoci a hladomor. Každému, komu se podaří přežít a uprchnout do hor a skalních slují, zůstanou jen oči pro pláč. Všichni propadnou naprostému zoufalství; tak tvrdě na ně dopadnou jejich nepravosti. Ruce všech roztřese nebývalá hrůza a kolena se pod nimi strachem podlomí, jakoby stáli na vodě. Lidé se oblečou do smutečního oděvu, protože se jich zmocní nepopsatelné zděšení. Z tváří bude vyzařovat naprostá rezignace a na znamení zoufalství se ostříhají dohola. Rozhází své stříbro po ulicích a k zlatu se s odporem obrátí zády. Konečně pochopí, že v den Hospodinova soudu je žádné bohatství nezachrání. Peníze jim nenaplní žaludky a neukojí jejich hlad. Vždyť to byly jejich nepravosti, kterými zapříčinili svůj pád. Lidé se dmuli pýchou nad svými nádhernými šperky a zdobili jimi také své odporné napodobeniny falešných bohů. Tentokrát se jim ale všechny jejich drahocenné věci dokonale zprotiví. Všechny je nechám padnout za kořist cizincům a ničemníkům po celé zemi, kteří s nimi naloží, jak se jim zlíbí. Přestanu Izraelce chránit a dovolím jejich nepřátelům vstoupit do mého chrámu, aby vyplenili a znesvětili jeho poklady. Připrav pouta pro odsouzence, protože země je plná nespravedlnosti a v městech se rozmohlo bezpráví. Přivedu ty nejkrutější národy, aby připravili Izraelce o jejich zemi. Srazím k zemi pýchu jejich vůdců a všechny, kdo se odvolávají na svůj svatý úřad, zbavím jejich postavení. Až všechny ty hrůzy nastanou, lidé budou marně hledat bezpečné útočiště. Bude přicházet pohroma za pohromou a jedna špatná zpráva vystřídá druhou. Budou žádat proroky o radu, ale i kněží, učitelé zákona a všichni moudří v Izraeli budou bezradní. Král bude truchlit a dvořany přepadne beznaděj. Všichni lidé v celé zemi se strachy roztřesou. Naložím s nimi podle jejich jednání a budu je soudit za jejich vlastní činy. Potom všichni poznají, že jsem Hospodin, skutečný Bůh." Znesvěcení chrámu modloslužbou 1-2 Když jsem v polovině šestého roku, pátého dne šestého měsíce seděl ve svém domě s představiteli Judska, Hospodin mne obklopil svou mocí a já jsem spatřil postavu člověka. Od pasu dolů byla zahalena v ohni a od pasu nahoru měla podobu oslnivě se třpytícího rozžhaveného kovu. *** Postava ke mně vztáhla něco jako ruku a uchopila mě za vlasy na hlavě. Současně mne Hospodinův duch vynesl vzhůru mezi nebe a zemi a ukázal mi obraz Jeruzaléma. Spatřil jsem severní bránu vedoucí do vnitřního nádvoří chrámu, kde opovážlivě stála hanebná napodobenina falešného boha. Byla tam rovněž přítomna sláva Boha Izraele, kterou jsem již dříve viděl na planině. Potom mě Hospodin vyzval, abych se podíval směrem k severu. Když jsem to udělal, spatřil jsem na sever od brány oltář a u něj tu odpornou podobiznu falešného boha. Vtom mi Hospodin řekl: "Smrtelný člověče, vidíš, čeho se dopouštějí? Vidíš ty ohavnosti, které Izraelci páchají přímo zde, v mém chrámu, a jimiž mne vytlačují z mé vlastní svatyně? Ale to není všechno, ukážu ti ještě daleko horší věci." Nato mne Hospodin vzal ke vchodu na nádvoří, a sotva jsem se podíval pozorněji, spatřil jsem díru ve zdi. Hospodin mi nařídil, abych se tou zdí prokopal, a když jsem to udělal, narazil jsem na nějaké dveře. "Vejdi dále," vybídl mne Hospodin, "a jen se podívej, jaké odporné věci se tady dějí." Vstoupil jsem tedy dovnitř, a jakmile jsem se rozhlédl, všude kolem jsem viděl na zdech obrazy rozličných nestvůr, odporných zvířat a veškerých falešných bohů izraelského národa. Před nimi stálo sedmdesát izraelských představitelů a byl mezi nimi také Šáfanův syn Jaazanjáš. Každý z nich držel v rukou kadidelnici, ze které vystupoval vonný proužek dýmu. Slyšel jsem, jak mi Hospodin říká: "Vidíš, Ezechieli, čeho se dopouštějí samotní představitelé izraelského národa pod rouškou tmy? Každý má vlastní posvátné místo a svého falešného boha. Obelhávají sami sebe slovy: Hospodin nás nevidí, vždyť naši zemi opustil. Potom Hospodin znovu dodal: "Uvidíš je však páchat ještě mnohem horší věci." Po těchto slovech mne Hospodin přenesl k severní bráně Hospodinova chrámu a ukázal mi sedící ženu, která oplakávala falešného babylónského boha Tamúza. "Vidíš to, Ezechieli," otázal se mne opět Hospodin. "A to opět není ani zdaleka to nejhorší." Dále mi Hospodin ukázal vnitřní nádvoří svého chrámu. Tam jsem uviděl jak u vchodu do chrámu, mezi krytým sloupořadím a oltářem stojí asi dvacet pět mužů. Stáli zády k Hospodinovu chrámu s tváří obrácenou k východu a klaněli se směrem k vycházejícímu slunci. Nato mi Hospodin řekl: "Vidíš, Ezechieli, s jakou lehkostí se obyvatelé Judska dopouštějí takových hanebností, které jsi právě viděl? Ale aby toho nebylo málo, zamořili navíc celou zemi násilím a neustále mne provokují a uráží. A přitom všem si počínají ještě troufaleji než pohané. Proto s nimi naložím, jak si skutečně zaslouží a nebudu brát žádné ohledy, abych jejich odplatu zmírnil. A i kdyby z plna hrdla volali o pomoc, já je nevyslyším." Smrt modlářů Hospodin na mne hlasitě zvolal: "Přiveďte městské stráže se zbraněmi v rukou." Nato jsem spatřil, jak směrem od Horní brány obrácené k severu přichází šest mužů se zbraněmi v rukou. Byl s nimi muž v plátěném oděvu a nesl s sebou psací náčiní. Přišli až k bronzovému oltáři a zůstali stát. Nato se sláva Boha Izraele, která spočívala v prostoru mezi cheruby, přenesla k prahu chrámu. Potom Hospodin zavolal na toho muže v plátěném oděvu a přikázal mu: "Projdi celý Jeruzalém a označ na čele každého, kdo naříká a běduje nad všemi nepravostmi, které se ve městě dějí." Zaslechl jsem také, jak rozkázal ostatním mužům: "Projděte městem a bez jakéhokoliv slitování zabijte každého, koho potkáte. Povražděte staré i mladé a nešetřete ani ženy a děti. Naživu ponechejte pouze ty, kdo mají na čele znamení. A začněte v mém chrámu." Muži uposlechli a zahubili nejprve starce shromážděné okolo chrámu. Nato jim Hospodin řekl: "Jděte a naplňte prostory chrámu i jeho nádvoří mrtvolami." Muži tedy vyšli do města a začali vraždit jeho obyvatele. Zatímco kolem sebe šířili smrt, zůstal jsem sám, padl jsem tváří k zemi a zoufale prosil: "Ach, Panovníku Hospodine, cožpak chceš v tomto krveprolití zahubit v Jeruzalémě všechny zbylé Izraelce?" Hospodin odpověděl: "Provinění Izraele a Judska je stále větší a větší. Země je plná násilí a ve městě se rozmáhá bezpráví. Lidé si namlouvají, že jsem někam odešel a nevidím nic z toho, co se děje. Proto s nimi nebudu mít žádné slitování a nechám na ně dopadnout zhoubné následky jejich vlastních provinění a zlých činů." Nato se vrátil muž oděný do plátěného oděvu s psacím náčiním po boku a oznámil: "Vykonal jsem, Hospodine, co jsi mi nařídil." Hospodinova sláva odchází z chrámu Když jsem se podíval nad hlavy cherubů, náhle jsem spatřil něco jako třpytivý safírový trůn. Zaslechl jsem, jak Hospodin říká muži v plátěném oděvu: "Vejdi do prostoru mezi koly pod cheruby, naber odtud do dlaní žhavé uhlíky a rozhoď je po celém městě." Muž uposlechl a před mými zraky Hospodinův příkaz splnil. Když to udělal, cherubové stáli na jižní straně chrámu a celé nádvoří zahaloval oblak. Potom se však Hospodinova sláva přenesla z prostoru nad cheruby k chrámovému prahu. Současně celý chrám naplnil oblak a nádvoří zalila zář Hospodinovy přítomnosti. Zvuk křídel cherubů se nesl až k vnějšímu nádvoří a zněl jako hlas všemocného Boha, když promluví. Hospodin přikázal muži v plátěném oděvu, aby nabral oheň z prostoru mezi koly pod cheruby, muž vstoupil dovnitř a postavil se vedle jednoho kola. Vtom jeden z cherubů natáhl ruku do ohně, který hořel mezi nimi, nabral trochu žhavého uhlí a vložil je do dlaní muže v plátěných šatech. Muž vzal oheň a vyšel ven. Pod křídly cherubů bylo totiž vidět něco jako lidské ruce. Vedle cherubů jsem viděl celkem čtyři kola. Každé kolo stálo vedle jednoho z cherubů a třpytilo se jako chrysolit. Všechna kola vypadala úplně stejně - jako dvě navzájem se protínající kola. Když se kola pohybovala, mohla jet bez otáčení do všech čtyř směrů, kam se cherubové dívali. Také cherubové se pohybovali všemi směry, aniž by se museli otáčet, neboť jejich těla, končetiny i křídla byla stejně jako kola plná očí. Zaslechl jsem, že ta kola nazývali krouživým soukolím. Každý z těch cherubů měl čtyři tváře. Jedna tvář patřila cherubovi, druhá byla lidská, třetí měla podobu lva a čtvrtá se podobala orlu. Potom se cherubové vznesli a já jsem si uvědomil, že jsou to ony bytosti, které jsem viděl u řeky Kebaru. Když se cherubové pohybovali, kola je následovala a neopustila je, ani když cherubové rozepjali křídla a vznesli se od země. A naopak, když cherubové stáli, také kola se zastavila. Pohybovala se podle cherubů, protože duch bytostí byl právě v těchto kolech. Nato se Hospodinova přítomnost vznesla z chrámového prahu a zastavila se nad cheruby. Zatímco jsem se díval, cherubové rozepjali křídla, vznesli se a kola je následovala. Zastavili se u východního vchodu do Hospodinova chrámu a Hospodinova přítomnost stále spočívala nad nimi. Znovu jsem si uvědomil, že cherubové představovali stejné živé bytosti, které jsem viděl pod trůnem izraelského Boha u řeky Kebaru. Každý z cherubů měl čtyři tváře a čtyři křídla. Pod křídly měli navíc něco, co připomínalo lidské ruce. Také výraz jejich tváře byl stejný jako v případě bytostí, které jsem předtím spatřil u řeky Kebaru, a všichni se pohybovali přímo vpřed. Soud nad předáky lidu Náhle mě duch vyzvedl vzhůru a přenesl mě k východní bráně Hospodinova chrámu. Zde jsem spatřil dvacet pět mužů a mezi nimi také dva vysoce postavené představitele Izraele: Azúrova syna Jaazanjáše a Benajášova syna Pelatjáše. Hospodin mě upozornil: "Ezechieli, muži, které vidíš, jsou zodpovědní za všechno zlo a nepravosti v tomto městě. Klamavě prohlašují: Cožpak už nenastává čas nového budování a rozkvětu našeho města? A dodávají: Toto město je jako hrnec a my jsme jako maso, které je v něm ukryto. To my jsme ti, na kterých záleží. Proto je Ezechieli vyveď z omylu a řekni jim, co je ve skutečnosti čeká." Potom ke mně promluvil Hospodinův duch a oznámil mi, že mám těmto lidem předat následující poselství: "Dobře vím, Izraelci, co jste říkali, a také vím, co vás k tomu vede. Zavinili jste v tomto městě smrt mnoha lidí a naplnili ulice jejich mrtvými těly. Proto vám nyní jako Panovník Hospodin říkám, že ne vy, ale vaše ubité oběti zůstanou ve městě ukryti jako maso v hrnci. Vás nechám vyhnat. Máte strach z ozbrojeného útoku nepřátel a budou to právě jejich zbraně, které proti vám já sám, Panovník Hospodin, postavím. Vyženu vás z města a vydám vás do područí cizinců, kteří nad vámi vykonají můj rozsudek. Budu vás soudit a nechám vás na hranicích vaší země zemřít jejich rukou. Potom pochopíte, že skutečným Bohem jsem já, Hospodin. Přestanete nazývat toto město svým útočištěm, neboť vám neposkytne žádnou ochranu. Vynesu nad vámi rozsudek na hranicích vaší vlastní země. Tehdy poznáte, že jsem skutečný Bůh a že jste se neřídili mými výnosy a zákony. Namísto toho jste napodobovali obyčeje okolních národů." Když jsem pronášel slova tohoto proroctví, Benajášův syn Pelatjáš zemřel. Sotva jsem se to dozvěděl, padl jsem tváří k zemi a hlasitě jsem zvolal: "Ach, Panovníku Hospodine, cožpak chceš nadobro vyhladit i ten nepatrný pozůstatek izraelského národa?" Zaslíbení návratu přesídlenců Hospodinovo slovo mi však dodalo novou naději: "Ezechieli, obyvatelé Jeruzaléma o vás, kteří jste ve vyhnanství, prohlašují, že jste se Hospodinu nadobro odcizili a on vás natrvalo zapudil. Tvrdí, že jsem nyní přenechal území Izraele jenom jim. Proto vyřiď všem Izraelcům ve vyhnanství, co o tom říkám já, Panovník Hospodin: Ano, poslal jsem vás skutečně až k nejvzdálenějším národům a rozptýlil jsem vás po všech zemích. Ať jste však odešli kamkoliv, já sám svou přítomností jsem vám po tuto dobu nahrazoval Jeruzalém a chrám. Nezapomeň je ujistit, že jednou to budu opět já, Panovník Hospodin, kdo shromáždí všechny Izraelce odvlečené do vyhnanství k cizím národům a přivede je zpět ze všech zemí, kam byli rozptýleni. Tehdy vám také vrátím vaši zemi. Vyhnaní se do ní vrátí a odstraní z ní veškeré napodobeniny falešných bohů. Stanou se naprosto novými lidmi a jejich mysl projde hlubokou proměnou. Nahradím jejich neoblomné a zatvrzelé srdce srdcem plným soucitu a lásky. Potom budou respektovat má nařízení a zachovávat mé zákony. Budou mým vyvoleným národem a já budu jejich jediný a pravý Bůh. Jako Panovník Hospodin však také prohlašuji, že na každého, kdo se rozhodl uctívat své vlastní ničemné a falešné bohy a jejich odporné napodobeniny, nechám dopadnout důsledky jeho vlastních činů." Když Hospodin domluvil, cherubové rozepjali svá křídla a spolu s koly se vznesli, zatímco Hospodinova přítomnost zářila nad nimi. Potom se Hospodinova přítomnost vznesla a zastavila se nad horou směrem na východ od Jeruzaléma. Současně mne Hospodin svým duchem přenesl ve vidění zpět k Izraelcům ve vyhnanství v Babylónii. Když se vidění, které mi Bůh ukázal, rozplynulo, seznámil jsem Izraelce se vším, co mi Hospodin uložil. Jindy mi Hospodin řekl: "Ezechieli, žiješ uprostřed národa vzbouřenců. Ačkoliv mají oči i uši, nic nevidí ani neslyší, protože se mi postavili na odpor. Proto si sbal své věci, jako kdybys měl odejít do vyhnanství, a za bílého dne se před jejich zraky přestěhuj z místa, kde pobýváš, na místo jiné. Snad jim navzdory jejich zatvrzelosti dojde, co to znamená. Ve dne si všechny své věci připrav a sbal, a to tak, aby to všichni jasně viděli, a večer se opět před jejich očima vydej na cestu jako lidé, kteří odcházejí do vyhnanství. Zatímco tě budou pozorovat, probourej stěnu a otvorem za sebou protáhni také všechny věci, které ti patří. Potom si je před zraky shromážděných přehoď přes rameno a za soumraku je odnes. Zakryj si tvář tak, abys neviděl zemi, protože chci, aby ses stal výstrahou celému izraelskému národu." Když Hospodin domluvil, vykonal jsem všechno, co mi poručil. Během dne jsem si sbalil své věci jako na cestu do vyhnanství a večer jsem se vlastníma rukama prohrabal zdí. Za soumraku jsem si na ramena naložil ranec se svými věcmi a před zraky Izraelců jsem je odnesl. Ráno se mne Hospodin otázal: "Ezechieli, cožpak se tě nikdo z těch izraelských vzbouřenců nezeptal, co tvé počínání znamená? 10-11 Vzkaž jim tedy mým jménem, že jsi naznačil osud, který postihne všechny Izraelce od panovníka Jeruzaléma až po posledního obyvatele, který žije v tomto městě. Na rovinu jim řekni, že to, cos udělal ty sám, je předobrazem údělu, který dolehne na všechny ostatní. Odejdou jako zajatci do vyhnanství. *** Vládce města si za soumraku přehodí své věci přes rameno a vykrade se dírou ve zdi. Zahalí si tvář, aby se nemusel dívat na zemi, kterou musí opustit. Já mu však nastražím past a chytím ho do svých sítí. Nechám ho odvést mezi obyvatele Babylónie, a přestože tam zemře, nikdy to místo vlastníma očima nespatří, neboť ho dám oslepit. Veškeré jeho služebnictvo i vojsko pak nechám rozehnat nepřáteli po celé zemi. Až je rozptýlím mezi národy do cizích zemí, pak konečně poznají, že jsem opravdový Bůh. Část obyvatel však ochráním před všemi pohromami a ponechám je naživu, aby všem národům, mezi něž je rozeženu, vyprávěli, jak odporných zvrhlostí se dopouštěli. Tehdy pochopí, že já, Hospodin, jsem skutečný Bůh." Dále mi Hospodin oznámil: "Když se pustíš do jídla nebo se budeš chtít napít, roztřeseš se při tom strachem na celém těle. Izraelcům pak vysvětlíš, že to děláš kvůli tomu, co jsem ti já, Panovník Hospodin, oznámil o osudu obyvatel Jeruzaléma a celého Izraele: Ať budou jíst nebo pít, budou se třást strachy a propadat zoufalství. Nepřátelé dokonale vyplení jejich zemi, neboť Izraelci ji naplnili bezprávím. Z obydlených měst zůstanou jen liduprázdné rozvaliny a celá země bude nebývale zpustošena. Tehdy pochopí, že Hospodin je jediný pravý Bůh." Potom Hospodin pokračoval: "Slyšel jsem, Ezechieli, že se v Izraeli často říká: Čas plyne a předpovědi proroků se neplní. Proto oznam Izraelcům, co o tom soudím já, Panovník Hospodin: Skoncuji s tímto rčením a nikdo ho v Izraeli již ani nevysloví. Blíží se doba, kdy se všechny předpovědi naplní. Žádný z Izraelců již nevyřkne falešné proroctví nebo nepravdivou předpověď. Promluvím totiž já sám, Hospodin, a co řeknu, to se bez odkladu naplní. Nastává čas, izraelští vzbouřenci, a vy se toho dožijete, kdy splním každé slovo, které jako Panovník Hospodin vyslovím." Nakonec Hospodin dodal: "Izraelci si namlouvají, že poselství, která jim předkládáš, se naplní až někdy v daleké budoucnosti. Proto jim mým jménem vyřiď: Jsem Panovník Hospodin a prohlašuji, že žádné z mých slov se ani o chvíli neopozdí. Všechno se neodkladně splní přesně tak, jak sem o tom rozhodl." Odsouzení falešných proroků Za čas mne Hospodin znovu oslovil a přikázal mi: "Ezechieli, důrazně vystup proti falešným izraelským prorokům. Všem, kdo prohlašují své vlastní představy za proroctví, mým jménem vyřiď: Jsem Panovník Hospodin a proklínám všechny pomatence, kteří nikdy neviděli nic víc než výplody své vlastní bujné fantazie a prohlašují je za proroctví. Vězte, Izraelci, že předpovědi takových proroků neznamenají víc než vytí šakalů mezi rozvalinami. Nevarují vás před nebezpečím a nevyzývají k nápravě, abyste byli připraveni a mohli obstát v den Hospodinova soudu. Jejich proroctví jsou falešná a předpovídají jen samé lži. Tvrdí že ode mne obdrželi poselství, ale já jsem jim žádné nesvěřil. A navíc ještě troufale očekávají, že jejich slova se jistě naplní. Jen se přiznejte, falešní proroci, zda nešíříte falešné zprávy a nevěštíte lži, když tvrdíte, že máte mé poselství, ačkoliv jsem k vám nepromluvil. Proto vás jako Panovník Hospodin obviňuji z šíření falešných zpráv a lživých zvěstí a hodlám proti vám tvrdě zakročit. Postavím se jako Hospodin každému, kdo vydává tato falešná vidění a lživé předpovědi za proroctví. Vyloučím je ze svého vyvoleného národa a vyhostím z izraelského území. Vymažu každou vzpomínku na ně. Tak všichni poznají, že jsem Hospodin, jediný pravý Bůh. Tito falešní proroci mezi lidem šíří klamný pocit pokoje a bezpečí, přestože k tomu není sebemenší důvod. Lidé se uklidňují falešnými nadějemi a oni jim jejich postoje ještě líbivě zdůvodňují. Právě proto jim, Ezechieli, vzkaž, že jejich domnělé opory se jim zřítí jako domeček z karet. Můj soud je smete jako jarní přívaly deště nebo ledové krupobití doprovázené strašnou vichřicí. Jejich falešné jistoty se zhroutí jako chatrná zídka a lidé se začnou ptát: Kam se poděla vaše líbivá fasáda, kterou jste tak dlouho zakrývali skutečný stav věcí? Jako Panovník Hospodin nyní prohlašuji, že dám volný průchod svému rozhořčení. Můj hněv se přižene jako vichr a ničivá síla přívalů deště a krupobití, která vše nadobro smete. Strhnu obílenou zeď lží; srovnám ji se zemí a rozmetám její základy. Její pád však zničí i vás. Potom poznáte, že Hospodin je Bůh. Můj hněv skoncuje se všemi falešnými oporami a postihne rovněž falešné proroky, kteří obyvatelům poskytovali klamnou jistotu. Jejich nepravdivé řeči zaniknou spolu s nimi. Zmizí společně s falešnými proroky, kteří předpovídali Jeruzalému pokoj, přestože mu hrozilo nebezpečí. Jsem Hospodin a své slovo dodržím. Postav se, Ezechieli, také proti izraelským prorokyním, které vydávají své vlastní výmysly za má proroctví. Vyslov proti nim mým jménem toto poselství: Běda ženám, které si zápěstí zdobí kouzelnými talismany a skrývají svou tvář závojem, aby využili každého, koho potkají. Zahráváte si s životy lidí a okrádáte je o jejich majetek. Myslíte si snad, vaše životy ušetřím? Zneuctíváte mne před očima celého národa pro trochu ječmene či zbytku chleba. Lžete mým lidem a oni vás poslouchají. Zahubily jste ty, kdo neměli zemřít, a naživu chcete ponechat ty, kdo propadli smrti. Jako Panovník Hospodin však nyní prohlašuji, že stojím proti vám. Nenávidím vaše kouzelné talismany, kterými chytáte lidi do pastí jako ptáky, a také vás o ně připravím. Osvobodím všechny, kterým jste nastražily léčku. Strhnu vaše masky a závoje a vymaním svůj lid z vašeho područí. Již nikdo se nestane obětí vašich intrik. Potom poznáte, že jsem Hospodin, jediný pravý Bůh. Zmalomyslňovaly jste spravedlivé svými podvody, ačkoliv jsem já sám nechtěl, aby se čímkoliv trápili. Provinilce jste však povzbuzovaly, aby nepřestávali páchat své zločiny, a nezachránili si tak holý život. Proto vám znemožním dál šířit jakákoliv další falešná poselství a zabývat se věštěním. Vysvobodím svůj lid z vašich rukou, abyste poznali, že já, Hospodin, jsem jediný skutečný Bůh." Odsouzení modlářů 1-2 Jednou mě navštívilo několik vážených představitelů Izraele, aby se mým prostřednictvím dotázali Hospodina na jeho vůli. Když se posadili, Hospodin mi řekl: *** "Ezechieli, tito muži se nezbavili svých falešných bohů a vědomě se dopouštějí špatností, které je nakonec zahubí. Mám tedy s nimi hovořit, jakoby se nic nedělo? Proto s nimi promluv a mým jménem jim vyřiď: Jako Panovník Hospodin prohlašuji, že každému z Izraelců, který se nezbavil svých falešných bohů, vědomě se dopouští špatností, které ho nakonec zahubí, osobně odpovím takovým způsobem, jaký si za své zvrhlé modlářství zaslouží. Všíchni Izraelci doplatí jen na hříšné sklony svých zkažených srdcí, protože se do jednoho zaprodali odporným modlám. Proto všem obyvatelům vyřiď, že je jako Panovník Hospodin vyzývám, aby litovali svých provinění, zanechali uctívání falešných bohů a přestali jednat podle odporných zvyklostí pohanů. Znovu opakuji, jak naložím s kterýmkoliv z Izraelců, ale také s každým cizincem, který se usadí v Izraeli a přestane mne respektovat jako svého Boha. Začne-li uctívat falešné bohy, vědomě se dopouštět špatností, a přesto se bude prostřednictvím proroků dotazovat na moji vůli, osobně mu jako Hospodin odpovím takovým způsobem, jaký si za své jednání zaslouží. Naložím tak pro výstrahu s každým, kdo by takto jednal, a vyloučím ho ze svého vyvoleného národa. Tehdy pochopíte, kdo je váš Hospodin. Jestliže se některý z proroků nechá svést k tomu, aby i navzdory mému zákazu pronesl proroctví, stanou se pro něj jeho vlastní slova léčkou. Takového proroka pak vypovím z Izraele a navždy ho zničím. Svou vinu ponese jak prorok, tak i člověk, který se k němu přišel poradit. Izraelci pak konečně přestanou tápat a nebudou se už nadále dopouštět zhoubných nepravostí. Stane se z nich skutečně můj vyvolený národ a já, Panovník Hospodin, budu jejich jediný Bůh." Soud je neodvratný Dále mi Hospodin oznámil: "Ezechieli, jestliže se proti mně postaví celá země a její obyvatelé se mi vzepřou a odcizí, připravím ji o všechny zásoby potravin, postihnu ji hladomorem a nechám zahynout její obyvatele i zvířata. A i kdyby v té zemi žili tito tři spravedliví muži: Noe, Daniel a Jób, jako Panovník Hospodin prohlašuji, že svou spravedlností zachrání pouze sami sebe. Může se také stát, že na tu zemi poštvu divoké šelmy, které roztrhají všechny její obyvatele. Země se promění v pustinu, kterou kvůli šelmám nebude moci nikdo ani projít. Jako Panovník Hospodin přísahám, že i kdyby v takové zemi žili tito tři spravedliví muži, nepomohou ani svým vlastním dětem. Zachrání pouze sami sebe, ale všichni ostatní zahynou. Mohu proti takové zemi také vyslat armádu ozbrojených nepřátel, aby vyvraždili všechny její obyvatele i zvířata. I v tomto případě jako Panovník Hospodin prohlašuji, že i kdyby zde žili tito tři spravedliví muži, nezachrání dokonce ani vlastní potomky. Zachovají si pouze svůj holý život. Stejné to bude, i kdybych zasáhl tuto zemi nemocemi a v hrozném vraždění připravil o život veškeré její obyvatele i zvířata. Jako Panovník Hospodin přísahám, že i kdyby v této zemi žili Noe, Daniel a Jób, nepomohou svou spravedlností zachovat život ani svým vlastním dětem. Jejich spravedlnost zachrání pouze je samotné. Oč strašnější bude, když jako Panovník Hospodin sešlu na Jeruzalém všechny čtyři pohromy najednou. Nepřátele, hladomor, divoké šelmy a nemoci, které připraví o život všechny obyvatele i zvířata žijící ve městě. Přesto hrstku obyvatel ponechám na živu a vyvedu je z Jeruzaléma. Přivedu je k vám, a když poznáte jejich minulost a vše, co napáchali, ale také pohromy, kterými jsem se je snažil zastavit, lehčeji ponesete zkázu Jeruzaléma. Jako Panovník Hospodin přísahám, že sotva spatříte jejich činy, pochopíte a uznáte, že jsem nic nevykonal jen tak bez příčiny." Jeruzalém je jako neužitečná réva Hospodin ke mně promluvil a otázal se: "Řekni mi, smrtelný člověče, v čem je dřevo z vinné révy lepší než dřevo jiných stromů? Může se rovnat lesním stromům? Používá se snad její dřevo k výrobě něčeho užitečného? Dají se z něj zhotovit kolíky, na které se dá něco pověsit? A co když se takové dřevo vloží do ohně a ten je spálí; když shoří s obou stran a oheň zachvátí i jeho střed, je potom ještě k něčemu dobré? Ani když bylo ještě celé, nebylo možné použít je k ničemu užitečnému; což teprve, když z něj oheň zanechá jen ohořelé uhlíky, dá se z něj ještě vůbec něco vyrobit? Jsem Panovník Hospodin a prohlašuji: jako jsem ze všech lesních dřevin určil právě vinnou révu plamenům ohně, tak jsem ke zkáze odsoudil obyvatele Jeruzaléma a nebudu s nimi mít žádné slitování. Ohni první zkázy unikli, avšak plameny druhého je sežehnou. Až začnu trestat jejich nepravosti, teprve tehdy poznají, kdo je Hospodin. Jejich zemi zpustoším a vyplením; vždyť svým vzdorem se odcizili mě, svému Panovníku a Hospodinovi." Alegorie o nevěrném Jeruzalému V dalším vidění mně Hospodin vyzval: "Ezechieli, zcela otevřeně vytkni obyvatelům Jeruzaléma, jak odporných nepravostí se dopouštějí. Mým jménem vyřiď celému Jeruzalému tato slova: Jsi jako dcera, která se narodila emorejskému otci a chetejské matce v kenaanské zemi. Avšak v den, kdy ses narodila, nikdo neodřízl tvoji pupeční šňůru a neumyl tě vodou, abys byla čistá. Neošetřili tě ani nezavinuli do plenek. Nikdo se nenašel, kdo by se nad tebou slitoval a alespoň něco z toho pro tebe udělal. Namísto toho tě už v den tvého narození s opovržením pohodili v polích. Šel jsem tenkrát kolem a spatřil, jak se bezmocně zmítáš ve své vlastní krvi. Když jsem viděl, jak tam bezmocně ležíš, rozhodl jsem se, že se o tebe postarám a zachovám tě naživu. Nechal jsem tě růst jako polní květinu. Dospěla jsi a zkrásněla jako ten nejhezčí šperk. Stala se z tebe žena svůdných tvarů s nádhernými vlasy, ale ještě stále jsi byla nahá. Když jsem tě za čas míjel a pohlédl na tebe, viděl jsem, že už jsi dospěla a jsi připravena stát se ženou. Proto jsem přikryl tvou nahotu svým pláštěm a slavnostně ti přísahal svou péči a lásku. Tak s tebou uzavřel smlouvu samotný Panovník Hospodin. Umyl jsem tvé zakrvácené tělo a potřel je hojivými mastmi. Oblékl jsem tě do nádherně zdobených šatů z jemných látek a obul ti sandály z nejvzácnější kůže. 11-12 Tvé paže jsem ozdobil náramky a na šíji ti pověsil náhrdelník. Nos a uši jsem ti zkrášlil náušnicemi a na hlavu posadil překrásnou korunku. *** Zdobilo tě zlato a stříbro a tvé šaty byly jen ze samých jemných a drahých vyšívaných látek. Jedla jsi vybraná jídla z bílé mouky, medu a vzácného oleje. Stala se z tebe překrásná žena a byly ti prokazovány královské pocty. Zvěsti o tvé nádheře pronikly ke všem národům, neboť já sám, Panovník Hospodin, jsem z tebe udělal bytost dokonalé krásy. Ty sis však na své kráse začala zakládat a zachovala ses jako nevěrná žena. Nabízela ses každému, kdo se objevil, a oddávala jsi se smilstvu. Svých krásných šatů jsi použila k vyzdobení posvátných návrší a právě tam jsi pak nabízela svou krásu jiným. Něco takového se nikdy nemělo stát. Zlaté a stříbrné šperky, kterými jsem tě tak štědře zahrnul, jsi zneužila k výrobě chlípných mužských model a uctívala jsi je namísto mě. Halila jsi je do krásných vyšívaných šatů, které jsem ti daroval, předkládala jsi jim můj posvátný olej a pálila pro ně vonné kadidlo. Dokonce i jídlo, které jsem ti dal, bílou mouku, olivový olej a med, jimiž jsem tě živil, jsi obětovala jim. Jsem Panovník Hospodin a prohlašuji, že všechno se stalo tak, jak říkám. Jako kdyby nestačilo, že jsi mne sama podváděla s jinými, obětovala jsi falešným bohům dokonce své potomky, které jsem ti dal. Připravila jsi mé děti o život a obětovala je svým falešným bohům. Dopouštěla ses skutečně odporných zločinů a ani sis nevzpomněla na dobu svého mládí, kdy ses úplně nahá zmítala ve vlastní krvi. Jako Panovník Hospodin tě za to po zásluze odměním, neboť sis k tomu všemu vystavěla svou vlastní svatyňku a zřídila si posvátná místa, kdekoliv sis usmyslela. Na všech nárožích sis zřídila honosná posvátná místa a nabízela ses každému, kdo šel kolem. Tvá krása a důstojnost vzaly za své, protože tvá nevěra a nevázanost narůstaly den za dnem. Zapletla ses s chlípnými Egypťany ze sousedství a tak jsi jen vršila svou nevěru a nestoudnost. Proto jsem se proti tobě postavil a učinil přítrž tvému blahobytu. Vydal jsem tě napospas nenasytným Pelištejcům, tvým dávným nepřátelům, kteří tvým jednáním opovrhují, ačkoliv jsou to pohané. Protože jsi nikdy neměla dost, zapletla ses také s Asyřany. Ale ani tehdy se tvůj chtíč nenasytil. Proto ses ve své nevěrnosti obrátila také do Babylónu - země obchodníků, ale ani to tě neuspokojilo. Jako Panovník Hospodin vidím, jak hluboko jsi klesla. Vždyť jednáš stejně jako nestydatá prostitutka! Vlastně ani to ne. Prostitutka se nabízí za peníze, ale ty sis zřídila posvátná místa na nárožích a na všech veřejných místech jen tak, bez pomyšlení na odměnu. Jsi nevěrnice a dáváš přednost jiným před vlastním manželem. Každá prostitutka se prodává za peníze, ty se ale svým milencům rozdáváš zadarmo a ještě je podplácíš, aby za tebou přicházeli ze všech koutů a uspokojovali tvou nenasytnou dychtivost. Tvé chování označují za zvrácené dokonce i lehké ženy. Nikdo tě o tvé služby nežádá, ale ty se nabízíš sama a ještě za to platíš! Proto nyní vyslechni, jak s tebou za tvoji nevěru jako tvůj Panovník Hospodin naložím. Rozdávala jsi své bohatství milencům a zcela bezostyšně jsi jim nabízela své tělo. Uctívala jsi odporné napodobeniny falešných bohů a obětovala jim dokonce vlastní děti. Proto nyní shromáždím všechny tvé milence, s nimiž sis užívala, všechny, které jsi milovala, ale také ty, jež jsi nenáviděla. Svolám je z celého okolí a zbavím tě před nimi veškeré důstojnosti. Konečně uvidí, jaká ve skutečnosti jsi. Odsoudím tě ke stejnému trestu jako všechny cizoložnice a vražedkyně. Připravím ti krvavou odplatu, protože si ji právem zasloužíš. Vydám tě na milost a nemilost tvých milenců, kteří rozboří tvé svatyně a zničí všechna tvá posvátná místa. Strhají z tebe šaty, připraví tě o veškeré šperky a zanechají tě osamocenou a zoufalou. Nakonec přivedou davy lidí, kteří tě ukamenují a rozsekají na kusy svými meči. Ztrestají tě před zraky jiných žen a vypálí tvé domy. Tak učiním přítrž tvé nevěrnosti a podplácení tvých milenců. Teprve potom nechám svůj hněv odeznít a odvrátím se od tebe. Teprve pak nastane opět klid a mír. Protože jsi zapomněla na dobu svého mládí a popouzela jsi mne svým jednáním, já sám, Panovník Hospodin, obrátím proti tobě všechny tvé viny. Vždyť ses dopouštěla těch nejodpornějších činů! Mezi lidmi se o tobě bude říkat: "Jaká matka, taková dcera." Jsi skutečně obrazem své matky, která pohrdla svým manželem a vlastními dětmi. Jednáš stejně jako tvé sestry, které rovněž opustily svou rodinu. Tvojí matkou byla Chetejka a otcem Emorejec. Tvou starší sestrou na severu je Samaří a jeho okolní vesnice. Na jihu pak leží se svými vesnicemi tvá mladší sestra Sodoma. Nejenže jsi jednala stejně jako tato města a přijala jejich pohanské zvyky, ale veškeré tvé činy byly brzy mnohem horší. Přísahám jako Panovník Hospodin, že ani tvá sestra Sodoma a její okolí nikdy nejednala tak zvrhle jako ty a všichni, kdo k tobě patří. Sodoma a její vesnice byly opovážlivé, žily v blahobytu a zcela bezstarostně. Ani je však nenapadlo, aby pomáhaly chudým a všem, kteří pomoc potřebovali. Jejich obyvatelé se chovaly povýšeně a zcela otevřeně mne provokovali svými odpornými činy. Proto jsem s nimi skoncoval, a ty to dobře víš. Samaří nenapáchalo ani polovinu nepravostí, kterých ses dopustila ty. Provinila ses ještě mnohem více než obě tato města, která nyní vedla tebe vypadají jako spravedlivá. Sama jsi způsobila, že tvé sestry se zdají bez viny, a proto teď sama poneseš své ponížení. Tvá provinění zastínila i jejich nejhorší nepravosti a obě města se v porovnání s tebou jeví jako spravedlivá. Zavinila sis to ale sama, a tak nyní s hanbou poneseš důsledky. Jednoho dne však znovu obnovím Sodomu i Samaří a jejich okolní vesnice a opět postavím na nohy také tebe a všechny, kdo k tobě patří. Dříve však na tebe dolehne hloubka tvého ponížení a ty se zastydíš za všechno, co jsi kdy napáchala Samaří i Sodoma se svými vesnicemi, stejně jako ty a tvé okolí mi potom budete patřit jako dřív. 56-57 Než vyšla najevo tvá zkaženost, měla jsi pro Sodomu pouze opovržení. Nyní však aramejská města, Pelištejci i celé další okolí pokořují a urážejí tebe. *** Já sám, tvůj Hospodin, tě nechám nést důsledky tvého provinění a tvých odporných činů. Jsem Panovník Hospodin a naložím s tebou tak, jako ses ty zachovala ke mně; vždyť jsi znevážila mé sliby a porušila smlouvu, kterou jsem s tebou uzavřel. Přesto však nezapomenu na to, co jsem ti slíbil, když jsi byla ještě mladá, a uzavřu s tebou smlouvu věčně platnou. Vrátí se k tobě také tvé sestry - Samaří Sodoma. Tehdy se rozpomeneš na všechny své viny a zastydíš se. Obě města ti pak budou blízká jako tvé dcery, ačkoliv nebudou zahrnuty do mé smlouvy. Tuto smlouvu však uzavřu s tebou, abys poznala, jaký je Hospodin. Až ti já sám, tvůj Panovník Hospodin odpustím všechny tvé viny a smířím tě sám se sebou, všechno pochopíš a tvůj stud a ponížení ti již nikdy nedovolí vynášet se nad ostatní." Dva orlové a vinný kmen Jednou mi Hospodin řekl: "Ezechieli, seznam Izraelce s následujícím příběhem a řekni, že jim ho posílám já sám, Panovník Hospodin: Do Libanónu přiletěl veliký orel; měl silná křídla a pestrobarevné peří. Uchopil do drápů vrcholek cedru a ulomil vršek jeho koruny. Potom s ním odletěl do země obchodníků, zanesl jej do kupeckého města. Vzal také sazeničku z oné země a zasadil ji do úrodné půdy. Pečlivě se o ni staral a poskytoval jí bohatou vláhu. Semínko vzklíčilo a vyrostla z něj vinná réva - nízký, bohatě rozvětvený vinný kmen. Její výhonky se vinuly vzhůru a kořeny se pevně uchytily hluboko v zemi. Z mladé sazeničky vyrostla krásná rostlina, rozvětvená vinná réva plná zdravých výhonků. Našel se však druhý velký orel se silnými křídly a hojným peřím a vinná réva své kořeny i větve vztáhla k němu, aby od něho čerpala svou vláhu. Tak se odcizila půdě, do niž byla vysazena. Byla to půda bohatá a plná vláhy, země poskytující hojnost živin. Vždyť právě na ní se rozvinula do plné krásy." Panovník Hospodin se tedy ptá: "Bude se jí i nadále dařit? Nevytrhnou ji nakonec i s kořeny? Nesklidí její plody a nenechají ji uschnout? Celá nakonec úplně zchřadne, takže k jejímu vytržení nebude třeba příliš námahy. Réva sice vzrostla a zakořenila. Vydrží však? Neuschne, až se do ní opře žhavý východní vítr? Přečká veškerou nepřízeň, nebo ji umoří sucho?" Hospodin ke mně opět promluvil: "Zeptej se těch izraelských vzbouřenců, zda porozuměli, co to všechno znamená. Vysvětli jim, že se to týká jejich osudu: Jeruzalém dobyl babylónský král, zmocnil se krále i dvořanů a odvlekl je do Babylónu. Potom si vybral jednoho z členů královské rodiny, uzavřel s ním smlouvu a přinutil ho k přísaze. Do vyhnanství odvedl každého, kdo něco znamenal. Tím zlomil odpor celého království a přiměl všechny obyvatele k poslušnosti. Jen tak byl ochoten je tolerovat Nový judský král se však vzepřel a vypravil své posly do Egypta, aby tam získal koně a silnou armádu. Myslíte snad, že se mu jeho intriky zdaří? Zachrání se ten, kdo nedrží dané slovo? Unikne trestu ten, kdo porušuje smlouvu? Jsem Panovník Hospodin a přísahám, že judský král, který se postavil proti smlouvě s babylónským králem a porušil ji, zemře přímo v Babylónu, v zemi krále, který ho dosadil na trůn. Až mu babylónský král vyhlásí válku, oblehne Jeruzalém a navrší obléhací val, aby tak zmařil mnoho lidských životů, nepomůže judskému králi ani egyptský farao se svou silnou armádou. Vždyť odmítl respektovat svou přísahu a porušil smlouvu. Protože se sám zavázal, ale svůj slib nerespektoval, důsledky ho neminou." Potom Panovník Hospodin pokračoval: "Judský král přísahal v mém jménu, a přesto svůj slib nedodržel. Já sám se postarám, aby neunikl trestu. Nastražím na něj svou léčku a on v ní beznadějně uvízne. Nechám ho spoutaného odvléci do Babylóna a vynesu nad ním rozsudek, protože mne zradil. Jeho armádu nechám vyvraždit zbraněmi nepřátel a všechny, kteří přežijí, rozeženu po celém světě. Tehdy konečně pochopíte, že jsem Hospodin a všechna svá varování jsem mínil zcela vážně." 22-23 Nakonec Hospodin dodal: "Já sám potom ulomím z vrcholku cedru mladý výhonek a zasadím ho na izraelské hoře, která se tyčí do výšky. Vyroste z něj nádherný cedrový strom a krásná koruna přinese bohaté plody. V jeho větvích se uhnízdí všechny druhy ptáků a mohutné větve jim poskytnou chladivý stín. *** Všichni kolem ale jasně poznají, že za vším stojím já sám, Hospodin. To já jsem skoncoval se vzrostlým stromem a nechal vyrůst nepatrnou sazeničku. Zelený strom vzal za své a uschlý pahýl se zazelenal. Vždyť jsem Panovník Hospodin a všechno, co jsem slíbil, také splním." Když ke mně Hospodin opět promluvil, řekl mi: "Proč se mezi Izraelci tak rozšířilo rčení: Rodiče jedli kyselé hrozny, ale trpko v ústech mají jejich děti. Jako Panovník Hospodin přísahám, že s tímto příslovím v Izraeli skoncuji. Vždyť mi patří všichni lidé na zemi, rodiče i jejich děti. Život ztratí pouze ten, kdo si to za své činy zaslouží. Připusťme, že na zemi žije skutečně spravedlivý člověk, který dělá pouze samé dobré věci. Neúčastní se hodování ve svatyních pohanských bohů a neuctívá napodobeniny falešných Bohů, které si Izraelci zhotovili. Nesvádí manželky cizích mužů ani se nestýká s ženou v době jejího měsíčního cyklu. Nikoho nevyužívá a dlužníkovi vrací zástavu v souladu se zákonem. Nekrade, dělí se o jídlo s hladovějícími a dává šaty těm, kdo žádné nemají. Nezneužívá nouze svých bližních a nepůjčuje na vysoký úrok. Nepodílí se na špatnostech a s každým jedná spravedlivě. Respektuje mé výnosy a věrně dodržuje můj zákon. Jako Panovník Hospodin prohlašuji, že takový spravedlivý člověk zcela jistě bude žít. Pokud je však jeho syna ničema, který se nezastaví ani před vraždou a jinými zločiny, přestože jeho otec se nikdy ničeho takového nedopustil. Hoduje ve svatyních pohanských bohů a svádí manželky cizích mužů. Utlačuje chudé a zbídačené, krade a nevrací zástavu podle práva. Uctívá napodobeniny falešných bohů a dopouští se nepravostí. Zneužívá ty, kdo jsou v nouzi, a půjčuje na vysoký úrok. Takový člověk o svůj život přijde. Protože páchal samé zlo, sám nad sebou vynesl rozsudek smrti. Může se ovšem stát, že tento syn bude mít potomka, který sice uvidí veškeré jeho špatnosti a zlé jednání, ale navzdory tomu se nebude řídit jeho příkladem. Nebude se účastnit hodování ve svatyních pohanských bohů a nebude uctívat napodobeniny falešných bohů, které si Izraelci zhotovili. Nebude svádět manželky cizích mužů a nikoho nebude utlačovat ani zadržovat zástavu v rozporu se zákonem. Nebude krást, ale podělí se o jídlo s hladovějícími a dá šaty těm, kdo žádné nemají. Poskytne pomoc lidem v nouzi a nikoho nebude využívat ani půjčovat peníze na vysoký úrok. Dodrží můj zákon a bude respektovat mé výnosy. Takový člověk nezemře za provinění svého otce, ale bude žít. Pouze jeho otec zemře za své vlastní nepravosti, za to, že vydíral, okrádal své bližní a ubližoval lidem kolem sebe. Vy se však přesto ptáte, proč se otcova vina neodrazí také na jeho synovi. Ale vždyť jeho syn jednal spravedlivě a pečlivě respektoval všechna má nařízení. Proto bude žít. Pouze ten, kdo se proviní, zaplatí svým životem. Děti nebudou trpět za provinění svých rodičů a rodiče nebudou trestáni za viny svých dětí. Každý člověk buď dostane odměnu za svoji spravedlnost, nebo zaplatí životem za svou vzpouru. Jestliže se však nějaký provinilec odvrátí od špatností, kterých se dopouštěl, začne jednat podle mého zákona a dodržovat právo a spravedlnost, zcela jistě zůstane naživu. Nikdo mu nebude připomínat žádný z jeho zlých činů, kterých se dopustil. Protože se změnil a jednal podle toho, daruji mu život. Cožpak si myslíte, že mám jako Panovník Hospodin ze smrti provinilců nějakou radost? Nepotěší mne snad daleko víc, když se od svých nepravostí odvrátí a já je budu moci zachovat naživu? Jestliže však spravedlivý člověk opustí svou spravedlnost a začne jednat zle stejně jako každý jiný provinilec, také on přijde o život. Nikdo nevzpomene na jeho spravedlivé činy. Protože zradil a dopouštěl se zlých činů, provinil se, a proto zemře. Vy však přesto tvrdíte, že s vámi jako váš Hospodin nejednám spravedlivě. Ptám se tedy vás, Izraelci. Skutečně jsem to já, kdo nejedná správně? Cožpak to nejste vy, kdo žije v hlubokém omylu? Jestliže spravedlivý člověk přestane jednat správně a začne konat zlo, potom zemře za nepravosti, kterých se dopustil. Jestliže se však naopak provinilec od svých špatností odvrátí a začne dělat to, co je dobré a správné, svůj život si zachrání. Protože se zamyslel nad všemi špatnostmi, kterých se dopouštěl, a skoncoval s nimi, nezemře, ale bude žít. Váš národ, Izraelci, však přesto dál tvrdí, že já, váš Hospodin, nejednám spravedlivě. Znovu se vás však ptám, zda jsem to opravdu já, kdo si počíná nesprávně. Nejsou to spíše vaše činy, které postrádají jakoukoliv spravedlnost? Proto vám, Izraelci, znovu opakuji, že každého z vás budu jako Panovník Hospodin soudit na základě jeho vlastního jednání. Dokažte činy, že litujete svých vin, a přestaňte se dopouštět nepravostí, aby se vám nestaly kamenem úrazu. Odvraťte se od všeho zlého a přehodnoťte své pohnutky a smýšlení. Proč by měl, Izraelci, celý váš národ zahynout? Vždyť jsem vám řekl, že mne jako Panovníka Hospodina nijak netěší, když kdokoliv zemře. Skoncujte tedy se zlem a budete žít!" Nářek nad královským domem Po těchto slovech se ke mně Hospodin obrátil a řekl: "Ezechieli, zazpívej tuto smuteční píseň nad panovníky Izraele: Vaše matka byla jako lvice, které se nikdo nevyrovnal. Pečovala o svá mláďata mezi prudkými mladými lvy. Z prvního ze svých lvíčat vychovala silného lva. Naučil se obratně lovit a začal napadat a požírat lidi. Když se o něm doslechly okolní národy, připravily na něj past a chytily ho. Chřípím mu provlékly kovový kruh a v okovech ho odvlekly do Egypta. Když lvice viděla, že mladý lev se nevrací, ztratila veškerou naději. Vzala tedy další ze svých mláďat a vychovala z něj odvážného lva. Vynikal svou silou mezi ostatními a naučil se lovit a požíral lidi. V trosky obracel jejich paláce a ničil jejich města. Celá země se před ním chvěla strachem a jeho řev všem naháněl nepopsatelnou hrůzu. Lidé z okolních národů se proto spojili a vypravili se pro ti němu. Nastražili na něj důmyslnou léčku a on v ní beznadějně uvíznul. Zavřeli ho do pevné klece a v okovech jej dovlekli k babylónskému králi. Tam ho vsadili do vězení a na izraelských horách se již nerozléhal jeho řev. Vaše matka byla jako vinná réva vysazená u hojných zdrojů vody. Díky dostatku vláhy se bohatě rozrostla a nesla hojné ovoce. Z jejich silných a pevných větví mohla být zhotovena i vladařská žezla. Dosáhla nebývalé výšky a mohutnosti, takže zastínila i okolní stromy. Její košatou korunu nemohl nikdo přehlédnout. Ve svém hněvu jsem se však rozhodl s ní skoncovat; vytrhl jsem ji i s kořeny a pohodit na zem. Žhavý východní vítr vysušil její plody, její silné větve uvadly a pohltil je oheň. A jak to s ní nakonec dopadlo? Nyní je přesazena do suché a vyprahlé pouště! Mohutné větve sežehly plameny ohně i plody byly zachváceny jeho žárem. Na révě dnes nezůstala ani jediná větev, která by se hodila na královské žezlo. Zpívejte tuto smuteční píseň na vyjádření svého žalu." V sedmém roce izraelského zajetí v Babylónii ke mně desátého dne v pátém měsíci přišlo několik vážených představitelů Izraele. Posadili se a požádali mě, abych jejich jménem položil Hospodinu několik otázek. Hospodin mně vzápětí oslovil a přikázal mi: "Ezechieli, vyřiď představitelům Izraele tato slova: Jsem váš Panovník Hospodin. Přicházíte se ptát na mou vůli, ale já vám přísahám, že vám neodpovím ani na jedinou otázku." Potom Hospodin dodal: "Jsi připraven, Ezechieli? Vyneseš nad těmito muži můj rozsudek? Seznam je tedy s odpornými činy jejich předků a řekni jim: Již v den, kdy jsem jako Panovník Hospodin učinil z Izraele svůj vyvolený národ, jsem jeho obyvatelům otevřeně a čestně přísahal, že vždy budu jejich Hospodinem a Bohem. Když byli jako otroci v Egyptě, ukázal jsem jim svou moc a přísahal jejich předkům, že je z Egypta odvedu do země, kterou jsem vyhradil jen pro ně. Do země, která svou krásou předčí všechna okolní království a oplývá hojností mléka a medu. Všem jsem tehdy řekl, aby se zbavili veškerých posvátných předmětů, které uctívali, a neponižovali se před falešnými bohy Egypta. Neboť jedině já, Hospodin, jsem pravý Bůh. Izraelci mne však neuposlechli a postavili se mi na odpor. Nezbavili se svých posvátných předmětů ani nezavrhli falešné egyptské bohy. Proto jsem se rozhodl, že je po zásluze odměním a nechám na ně ještě v Egyptě dopadnout svůj spravedlivý hněv. Nakonec jsem to však jako spravedlivý Bůh udělal tak, abych před obyvateli národů žijících okolo Izraele neporušil svůj závazek. Neboť právě před jejich zraky jsem Izraelcům ukázal svou moc a přísahal jim, že je z Egypta vyvedu. Proto jsem Izraelce skutečně z Egypta vysvobodil a zavedl je na poušť. Tam jsem jim svěřil svá nařízení a seznámil je se svým zákonem, který každému přinese jen prospěch, když se jím opravdově řídí. Jako součást své smlouvy jsem jim dal sobotní dny odpočinku, aby si uvědomovali, že jedině já, jejich Hospodin, jim mohu dát trvalou svatost. Izraelci se mi však v poušti postavili na odpor. Neřídili se mými radami a zavrhli mé zákony, přestože pro každého, kdo je respektuje, znamenají cestu k plnému životu. Navíc zcela znevážili mé sobotní dny odpočinku. Proto jsem se rozhodl, že je po zásluze potrestám a nechám je zahynout na poušti. Přesto jsem to však jako spravedlivý Bůh udělal tak, abych před obyvateli ostatních národů neporušil své slovo. Neboť právě před jejich zraky jsem vysvobodil Izraelce z Egypta. S konečnou platností jsem tedy Izraelcům na poušti oznámil, že je nezavedu do země, kterou jsem jim chtěl věnovat. Do země krásnější než všechny ostatní, která oplývá hojností mléka a medu. Rozhodl jsem se tak proto, že odmítli můj zákon a pošlapali mé dny sobotního odpočinku, neboť uvnitř svých srdcí se nikdy zcela nezbavili falešných bohů. Přesto mi jich nakonec bylo líto, a tak jsem s nimi tenkrát na poušti neskoncoval. Oslovil jsem tedy jejich potomky a varoval je: Nebuďte jako vaši předkové a neřiďte se odkazem vašich předků ani neuctívejte falešné bohy. Jedině já, Hospodin, jsem váš Bůh. Řiďte se mými příkazy a respektujte mé zákony. Na důkaz svojí věrnosti zachovávejte dny sobotního odpočinku, aby vám trvale připomínaly, že vašim Bohem jsem já, Hospodin. Avšak i tato generace Izraelců se proti mně vzbouřila a nebrala vážně má varování. Lidé nerespektovali můj zákon, ačkoliv každému, kdo jej dodržuje, přináší jen dobro. Pohrdali i mými dny sobotními dny odpočinku, a proto jsem rozhodl, že s nimi zúčtuji ještě na poušti. Nakonec jsem však na ně neuhodil a jako spravedlivý Bůh jsem to udělal jen proto, abych nepozbyl vážnosti před obyvateli ostatních národů. Neboť právě před jejich zraky jsem Izraelce vyvedl z Egypta. Také jsem Izraelcům tenkrát v poušti přísahal, že je rozptýlím mezi národy a rozeženu do všech koutů země. Vždyť neposlouchali mé zákony a zavrhli má ustanovení. Znesvětili také sobotní dny odpočinku a uctívali falešná božstva svých předků. Vydal jsem je tedy napospas jejich zlým zvyklostem a zvráceným zákonům, které povedou jen k jejich záhubě. Nechal jsem je také nést vinu za to, že obětovali falešným bohům všechny prvorozené potomky. Naplnil jsem je hrůzou nad zvráceností jejich vlastních činů, aby konečně pochopili, že já jsem jejich Hospodin. Proto, Ezechieli, promluv mým jménem k Izraelcům a vyřiď jim: Vaši předkové mnou opovrhli a dělali mi jen hanbu. Když jsem je přivedl do země, kterou jsem jim slíbil, sotva spatřili nějaký kopec nebo košatý strom, začali tam uctívat pohanské bohy. I přes můj výslovný zákaz jim předkládali své dary a oběti, pálili pro ně na oltářích vonné kadidlo a konali úlitby. Když jsem se Izraelců zeptal: Kam chodíte uctívat své falešné bohy? Jakoby ozvěnou jsem zaslechl: Na posvátné pahorky. A ty zůstaly v Izraeli až dodnes. Jdi tedy k Izraelcům a řekni jim: Ptám se vás jako váš Panovník Hospodin. Chcete dál jednat stejně zle jako vaši předkové a uctívat napodobeniny jejich falešných bohů? Vždyť až do dnešního dne se stále ponižujete uctíváním falešných bohů a obětujete jim dokonce své vlastní děti. Domníváte se snad, Izraelci, že se na mě můžete obracet s dotazy, jako kdyby se nic nedělo? Jako váš Panovník Hospodin vám přísahám, že k vašim otázkám zůstanu hluchý. Vždyť sami přiznáváte, že chcete být jako pohanské národy, které uctívají dřevěné a kamenné bohy. Vaše představy se však nikdy nenaplní. Jsem Panovník Hospodin a prohlašuji, že vám dám pocítit svou sílu a povedu vás tvrdou rukou. Neohroženě vás svou mocí shromáždím ze všech národů a království, kam jsem vás ve svém hněvu rozehnal. Celý váš národ bude obklopen nepřátelskými národy a právě uprostřed nich nad vámi vynesu svůj rozsudek. Jsem Panovník Hospodin a odsoudím vás stejně jako kdysi vaše předky v egyptské poušti. Bedlivě dohlédnu na to, abyste respektovali smlouvu, kterou jsem s vámi uzavřel. Odstraním z vašeho středu všechny, kdo se proti mně bouří. Navzdory tomu, že je vysvobodím ze zajetí cizích národů, nedovolím jim vstoupit na izraelské území. Tehdy snad pochopíte, že já, Hospodin, jsem skutečně váš Bůh. Ano, Izraelci, jsem váš Panovník Hospodin a něco vám řeknu: Když mě nechcete poslouchat, uctívejte si tedy své odporné falešné bohy, ale pak se ke mě raději už ani nehlaste a neodvolávejte se na moje jméno. Jednou skutečně přijde doba, kdy mne celý izraelský národ bude uctívat na hoře Sijónu jako svého jediného Boha. Opět budete můj vyvolený lid a já ochotně přijmu vaše posvátné oběti a dary. Shromáždím vás ze všech zemí a národů, kam jsem vás rozptýlil, a přijmu vás stejně jako příjemnou vůni kadidla. Vašim prostřednictvím zjednám mezi okolními národy respekt svému jménu. Až vás opět přivedu do Izraele, do vaší země, kterou jsem daroval již vašim předkům, pochopíte, jaký je váš Hospodin. Tam se rozpomenete na své jednání i na všechna svá provinění a s nechutí se otřesete nad veškerým zlem, které jste napáchali. Tehdy však pochopíte, že jsem váš Hospodin a že mi na vás záleží. Vždyť s vámi, Izraelci, naložím se svým Božským soucitem a nikoliv podle toho, jak si zasloužíte za své špatnosti a odporné činy." Jindy mi Hospodin řekl: "Ezechieli, pohlédni směrem k jihu a vyslov proti jižním lesům rozkládajícím se v Negebu toto proroctví: Jsem váš Panovník Hospodin a chystám se uprostřed vás založit požár. Jeho plameny pohltí veškeré stromy bez ohledu na to, zda jsou suché nebo se zelenají. Požár se rozšíří z jihu až na sever a nikdo ho neuhasí. Každý pocítí žár jeho plamenů. Všichni si uvědomí, že takový požár jsem mohl založit jedině já, Hospodin, a že nikdo ho nedokáže uhasit." Když Hospodin domluvil, postěžoval jsem si: "Ach ne, Pane. Už teď si všichni stěžují, že stále mluvím v hádankách, kterým nikdo nerozumí." Hospodin mi odpověděl: "Ezechieli, pohlédni směrem k Jeruzalému a vynes rozsudek nad místy, kde lidé uctívají falešné bohy. Varuj všechny Izraelce a vyřiď jim: Jako Panovník Hospodin jsem se stal vaším nepřítelem. Vytasím proti vám svůj meč a vyhladím vás bez ohledu na vaši spravedlnost nebo provinění. Se zbraní v ruce se postavím proti všem dobrým i zlým a projdu zemí od jihu až na sever. Teprve tehdy všichni lidé pochopí, že když se já, Hospodin, rozhodnu vytasit svůj meč, své slovo také dodržím. Proto, Ezechieli, před zraky Izraelců sténej zoufalstvím a hořce naříkej. Až se tě zeptají, proč tak úpíš, odpověz jim, že naříkáš nad tím, co již brzy všechny potká. Tehdy nebojácní ztratí odvahu a všichni ostatní zůstanou zcela bezmocní. Každý bude jako omámený a všem se podlomí kolena, jako kdyby stáli na vodě. Jako Panovník Hospodin prohlašuji, že všechno, co jsem řekl, již brzy uskutečním." Později mi Hospodin řekl: "Ezechieli, oznam Izraelcům, že já sám, Panovník Hospodin, jsem ti svěřil toto proroctví: Nad Izraelem visí ostrý nablýskaný meč, září jako blesk a je připraven zabíjet. Není nad čím jásat, vždyť můj posel je již připraven šířit zkázu. Meč se blyští a je dokonale ostrý. Zbývá jen vložit ho do rukou popravčího. Proto křič a naříkej, Ezechieli, neboť meč míří proti mému lidu a jeho panovníkům. Bij se do prsou a zoufale hořekuj, protože meč skolí lid i jeho vůdce. Již brzy já sám, Panovník Hospodin, pečlivě prověřím svůj lid. Čas k tomu vrchovatě dozrál a nelze spoléhat na jakýkoliv odklad. Proto, Ezechieli, neváhej a můj lid varuj. Zjednej si pozornost, ať pochopí, že meč na ně dopadne několikrát. Jeho ostří je obklíčí ze všech stran a přinese velké krveprolití. Obehnal jsem svým mečem celé město, abych jim vzal odvahu a srazil je k zemi. Leskne se jako blesk a je připraven, aby zabíjel. Nechám jej bít na všechny strany, kamkoliv se jeho ostří obrátí. Tak si zjednám respekt a úctu a jako Panovník Hospodin nechám svůj hněv odeznít." Dále mi Hospodin řekl: "Ezechieli, vyznač dvě cesty, kudy se vydá babylónský král, až přitáhne se svým ozbrojeným vojskem. Obě ať začínají ve stejné zemi a na místo, kde se rozdělují, postav ukazatel. Naznač cestu, kudy král přitáhne k Rabě, která náleží Amóncům, a také k opevněnému Jeruzalému na území Judska. Babylónský král se totiž na tom rozcestí zastaví a bude hledat znamení, které by mu ukázalo, jak se má rozhodnout. Bude losovat pomocí šípů, požádá o radu své falešné bohy a pověří kněze, aby mu věštili z jater obětovaných zvířat. Věštby jej povzbudí k tomu, aby se vydal proti Jeruzalému. Přitáhne k němu a nechá zhotovit beranidla, vystavět násep a vybudovat obléhací valy. Potom poručí svým vojákům, aby s válečným pokřikem v hrdle vyrazili brány a zabili každého, na koho narazí. Obyvatelé Jeruzaléma však budou sebejistě spoléhat na vlastní strategii a spojence, že se takovým věštbám jen s pohrdáním vysmějí. Babylónský král však na ně přesto zaútočí a odvede je do zajetí; to proto, aby si uvědomili svou vinu. Jako váš Panovník Hospodin vám to říkám otevřeně. Všichni okolo vidí, že jste se provinili a postavili se mi na odpor. Ve všem, co děláte, ukazujete, jak jste zkažení, a proto vás nechám odvléci do zajetí. Nastal rovněž čas, abych potrestal prohnilého a zlého vládce Izraele, neboť míra jeho provinění již dosáhla vrcholu. Jsem Panovník Hospodin a nařizuji, aby si sňal turban i královskou korunu, protože jsem se rozhodl, že všechno změním. Bezmocným dám do rukou moc a všechny vznešené srazím na kolena. Rozbořím celý Jeruzalém a všechno skončí v rozvalinách. Nikdo jej nevystaví, dokud se nevrátí ten, komu vše právem náleží. Teprve ten bude jednat z mého pověření. Nyní promluv, Ezechieli, také k Amóncům a řekni jim, co si jako Panovník Hospodin myslím o tom, jak urážejí Izrael: Visí nad vámi tasený meč! Třpytí se jako blesk a je připraven zabíjet. Šíříte falešná proroctví a věříte lživým věštbám. Den vašeho trestu se však přiblížil a již brzy pocítíte můj meč na šíji, neboť míra vašeho provinění již dosáhla vrcholu. Schovejte své zbraně, je zcela zbytečné se bránit. Vynesu nad vámi rozsudek v zemi vašich předků, kde se zrodil váš národ. Pocítíte žár mého rozhořčení, neboť vás po zásluze odměním. Vydám vás na milost a nemilost krutých zabijáků, a ti vám připraví krvavou lázeň. Pohltí vás jako plameny ohně a vyvraždí vás ve vlastní zemi. Nikdo si na vás pak ani nevzpomene, neboť jsem vás odsoudil já sám, Hospodin." Když ke mně Hospodin opět promluvil, zeptal se mě: "Ezechieli, jsi připraven vynést rozsudek nad Jeruzalémem? Nad městem plným krveprolití? Poukaž tedy jeho obyvatelům na všechny jejich odporné činy 3-4 a mým jménem jim vyřiď: Jeruzaléme, jsi městem plným vražd a falešných bohů. Leží na tobě vina za spáchané bezpráví a uctívání pohanských mocností. Proto se tvůj čas naplnil a přiblížil se tvůj konec. Staneš se terčem výsměchu a opovržení obyvatelům všech národů a zemí. *** Tvá nestálost tě neblaze proslavila a budou se ti smát všichni blízcí i vzdálení. Každý z panovníků, který v tobě vládl, zneužíval svou moc a proléval nevinnou krev. Tvoji obyvatelé pohrdali svými rodiči a utlačovali cizince, vdovy i sirotky. Znesvěcovali vše, co mi bylo svaté, a znevažovali mé sobotní dny odpočinku. Ve tvých zdech žijí ničemové ochotní vraždit a také všichni, kdo pořádají na pahorcích hostiny na počest falešných bohů. Tím vším se dopouštějí jen dalších zvrhlostí. Přebývají zde synové, kteří pohlavně žijí s manželkami svých otců, a také muži, kteří nutí ženy k sexu i v době jejich měsíčního cyklu. Celé město je plné manželské nevěry a jsou zde i takoví, kteří pohlavně zneužívají svou snachu nebo sestru. Po tvých ulicích se procházejí nájemní vrazi, kvetou finanční podvody a vydírání a jedni se obohacují na úkor druhých. Úplně jsi zapomněl, Jeruzaléme, že jsem tvůj Panovník Hospodin. Avšak já zakročím a ztrestám nepoctivost i krveprolití, které v tobě bují. Až s tebou zúčtuji, uvidíme, zda ti zůstane tvá odvaha a zda se ti ruce neroztřesou strachem. To ti slibuji jako Hospodin a také to splním. Rozptýlím tvé obyvatele mezi národy všech zemí a učiním přítrž jejich špinavostem. Až se před zraky národů úplně zhroutíš a znemožníš, snad pak pochopíš, že jedině já, Hospodin, jsem pravý Bůh." Potom Hospodin dodal: "Ezechieli, Izraelci jsou jako struska. Jsou jako měď, cín, železo a olovo, které zůstalo v peci jako odpad po vytavení stříbra. Proto jdi a vyřiď jim: Protože jste k ničemu stejně jako struska, já sám, Panovník Hospodin, vás shromáždím do Jeruzaléma jako tavné kovy do výhně. Stejně jako se vkládá stříbro, měď, železo, olovo a cín do pece, aby je žár roztavil, tak i já vás ve svém rozhořčení shromáždím do Jeruzaléma a dám vám pocítit žár své odplaty. Shromáždím vás a nechám vás nést důsledky vašeho vlastního provinění, které vás zničí. Roztavím vás uvnitř hradeb Jeruzaléma, stejně jako se taví stříbro ve výhni. Tehdy poznáte, že na vás dopadlo rozhořčení a soud vašeho Hospodina." Nakonec mi Hospodin řekl: "Ezechieli, vyřiď Izraelcům, že po pustošících pohromách zůstane jejich země neúrodná a vyprahlá. Jeho podlí proroci si počínají jako hladoví lvi a snaží se jen urvat něco pro sebe. Ožebračují lid, shrabují majetek a drahocenné věci a nezastaví se ani před vraždou. Kněží si můj zákon vykládají podle svého a pohrdají mými posvátnými věcmi. Nic jim není svaté a již dávno nejsou schopni rozlišovat dobro od zla. Jsou lhostejní k zachovávání mých sobotních dnů odpočinku a zcela mne přestali respektovat. Všichni představitelé Izraele se chovají jako vlci, které zajímá jen kořist. Prolévají krev, aby sobecky urvali co nejvíc pro sebe. Proroci jim jejich činy sebevědomě omlouvají a používají k tomu falešná proroctví a lživé předpovědí. Troufale tvrdí, že já sám, Panovník Hospodin, jsem jim svěřil své poselství, ačkoliv jsem k žádnému z nich nepromluvil. Lidé v celé zemi kradou a odírají jeden druhého. Utlačují chudáky a nemajetné a odpírají cizincům právo na spravedlnost. Snažil jsem se mezi nimi najít někoho, kdo by se za zemi postavil a nasadil třeba svůj vlastní život, aby ji hájil a zachránil před zkázou, kterou na ni chystám. Nikdo se však nenašel. Proto nad nimi jako Panovník Hospodin vynesu svůj rozsudek a nemilosrdně je nechám nést důsledky jejich vlastních provinění." Dále mi Hospodin oznámil: 2-3 "Jedna matka měla dvě dcery, které se již v mládí spustily. Začaly v Egyptě nabízet své tělo a již jako panny se nechávaly laskat na odhalených ňadrech. *** Starší dceři, Samaří, jsem dal jméno Ohola a mladší dceru, Jeruzalém, jsem pojmenoval Oholíba. Obě města patřila mně a vychovávala můj lid. Přestože Ohola byla moje, uchylovala se k nevěře a myslela jen na své milence. Toužila po mladých a mužných asyrských válečnících v modrých uniformách, po jejich vůdcích a velitelích, kteří jezdili na bujných koních. Oddávala se všem vysoce postaveným Asyřanům a uctívala falešné bohy svých milenců. Jednala dál jako prostitutka, která se z ní stala v Egyptě, kde se již od mládí oddávala kdejakým mužům, kteří laskali její pevná ňadra a ukájeli s ní svůj chtíč. Proto jsem ji vydal na milost a nemilost asyrským milencům, po kterých tak dychtila. Ti ji zbavili veškeré důstojnosti, odvlekli všechny její potomky a ji samotnou připravili o život. Pro osud, který ji potkal, se stala pověstnou mezi ostatními ženami. Oholíba to viděla, ale přesto morálně poklesla ještě hlouběji než její sestra. Rovněž zatoužila po mladých a mužných asyrských vůdcích, velitelích a válečnících v plné zbroji na bujných koních. Brzy se zvrhla a následovala příklad své sestry. Dovedla však svou prodejnost a nevěru ještě mnohem dál. Jednoho dne spatřila na zdi portréty Babylóňanů s řemeny kolem pasu a turbany na hlavách. Všichni vyobrazení muži vypadali jako babylónští velitelé válečných vozů, a sotva je Oholíba spatřila, zatoužila po nich a vypravila za nimi do Babylónie své posly. Babylóňané přišli a začali s ní ukájet svůj chtíč. Zneužívali ji tak dlouho, až se od nich s nechutí odvrátila. Když se takto otevřeně chovala jako prostitutka a před každým se nestydatě obnažovala, s odporem jsem se od ní odvrátil stejně jako od její sestry. Ona se však rozpomněla na své mládí, kdy byla nevěstkou v Egyptě, a začala jednat ještě hůře a nevázaněji. Prahla po milencích, kteří vynikali svou mužností a vášní. Toužila po chlípnostech z doby svého mládí v Egyptě, kdy si nechávala laskat svá mladá ňadra. Proto nyní, Oholíbo, dobře poslouchej, co ti jako tvůj Panovník Hospodin říkám: Poštvu proti tobě ze všech stran tvé milence, od kterých ses s odporem odvrátila. Všechny Babylóňany, Kaldejce, Pekóda, Šóu, Kóu a také veškeré Asyřany - mladé a mužné vůdce a důstojníky na bujných koních i velitele válečných vozů. Přitáhnou proti tobě zástupy lidí se zbraněmi a válečnými vozy. Ze všech stran tě obklíčí bojovníci vyzbrojeni štíty a pavézami s přilbami na hlavách. Dovolím jim, aby s tebou naložili podle svých zvyklostí, neboť jsi vzbudila mé rozhořčení. Naloží s tebou velmi krutě a usekají tvým obyvatelům nosy a uši. Veškeré živé připraví svými zbraněmi o život a nakonec všechno podpálí. Strhnou z tebe šaty a připraví tě o veškeré šperky. Učiním přítrž tvé hanebnosti a prostituci, s niž jsi začala v Egyptě. Již nikdy nebudeš po ničem takovém toužit a na Egypt si ani nevzpomeneš. Otevřeně ti jako tvůj Panovník Hospodin říkám, že tě vydám napospas těm, které nenávidíš a od nichž se s odporem odvracíš. Také oni k tobě přijdou s nenávistí a připraví tě o všechno, co jsi kdy získala. Zanechají tě úplně nahou, takže hanba tvé nevěry a špíny vyjde otevřeně najevo. Zavinila sis to sama svou chlípností a nevázaností, neboť ses toužebně upínala k cizím národům a uctívala jejich falešné bohy. Vydala ses ve stopách své sestry, a proto tě čeká stejná odplata. Jako Panovník Hospodin prohlašuji: Dám ti vypít objemný a hluboký kalich rozhořčení, jaký jsem podal tvé sestře. Můj rozsudek ti přinese posměch a ponížení, protože míra mé trpělivosti je dovršena. Hlava se ti zatočí bolestí a zármutkem. Kalich tvé sestry Samaří ti přinese záhubu a zpustošení. Vypiješ ho až do dna, roztlučeš jej na kusy a jeho střepy si rozdrásáš ňadra. Tak jsem rozhodl já sám, Panovník Hospodin." Potom Hospodin dodal: "Protože jsi na mě zapomněla a postavila ses ke mně zády, nechám tě nést důsledky tvé chlípnosti a nevěry." Nato se obrátil ke mně a zeptal se: "Ezechieli, jsi připraven vynést rozsudek nad městy, která jsem nazval Oholou a Oholíbou? Potom předlož jejich obyvatelům všechna jejich provinění, neboť se dopustili nevěry a potřísnili si ruce prolitou krví. Podváděli mne s falešnými bohy a dokonce jim obětovali své děti, které jsem jim dal. Současně znesvěcovali můj chrám a znevažovali mé sobotní dny odpočinku. Ve stejný den, kdy obětovali své děti, troufale přicházeli do mého chrámu, takže ho znesvětili už jen svou přítomností. Ohola i Ohlíba vypravovaly své posly a pozývaly si muže ze vzdálených zemí. Když pak tito muži přijížděli, obě dcery se pro ně vykoupaly, nalíčily a ozdobily se šperky. Vítaly cizince v nádherném loži a s plně prostřenými stoly, na které pokládaly i mé posvátné kadilo a olej. Neustále je tak obklopoval hluk bezstarostného davu opilců přiváděných z pouště. Ti jim přinášeli náramky na ruce a zdobili jejich hlavy čelenkami. Když už jednu z nich její nevěra unavila, řekl jsem, aby ji dál zneužívali jako prostitutku, neboť po celou dobu nejednala jinak. A tak se u ní muži střídali jako u lehké ženy. Stýkali se s nevěrnicí Oholou i s Oholíbou. Spravedliví je však obě odsoudí k trestu, který náleží prostitutkám a vražedkyním, neboť obě nabízely své tělo a prolévaly nevinnou krev. Já sám, Panovník Hospodin, vydám rozkaz a přivedu na obě města zástupy cizinců, kteří je dobudou a vyrabují. Rozběsněné davy jejich obyvatele ukamenují a rozsekají svými meči. Vyhladí všechny jejich potomky a vypálí veškerá obydlí. Ano, nevěrnice, pro výstrahu všem ženám učiním přítrž vašim hanebnostem v zemi, aby už žádná nejednala jako vy. Budete za svou chlípnost pykat a ponesete následky vlastního uctívání falešných bohů. Potom snad poznáte, že jedině já, Panovník Hospodin, jsem skutečný Bůh." Další Hospodinovo poselství jsem obdržel devátého roku izraelského zajetí v Babylónu. Desátého dne v desátém měsíci mi Hospodin řekl: "Ezechieli, zaznamenej si dnešní datum, neboť právě dnes babylónský král oblehl Jeruzalém. Jdi k zajatým Izraelcům a mým jménem jim předlož následující poselství: Nalij vodu do hrnce a postav ho na oheň. Vhoď do něj kusy masa, kýtu a plec i vybrané kosti. Vše ať je vzato z nejlepších kusů stáda. Narovnej pod hrncem dřevo a přiveď vodu do varu, ať se i kosti vaří. Jako Panovník Hospodin prohlašuji: Proklínám Jeruzalém plný vražd. Vždyť je jako připálený hrnec, který se nikdy nezbaví svých příškvarů. Vytáhni z něj kus po kusu všechno maso a nedbej přitom na pořadí. Celý Jeruzalém pokrývá nevinná krev, vrazi ji nechali ulpívat na kamenech. Ani se nesnažili vylévat ji na holou zem, kde by ji alespoň přikryl prach. 8-9 Nyní však já sám, Panovník Hospodin, slibuji: Skoncuji s městem, kde se svévolně vraždí. Já sám v něm založím veliký oheň. *** Nanos dříví a zapal oheň. Vhoď do hrnce maso a uveď je do varu; a přikládej tak důkladně, až se i kosti přiškvaří. Prázdný hrnec pak postav na rozžhavený popel, ať se rozpálí a rozžhaví měď, z níž je vyroben. Snad se v něm všechny nečistoty roztaví a veškeré příškvary shoří. Potom uvidíš, že tvá námaha byla marná. Silné připáleniny a nánosy neodstranil z hrnce ani oheň! Nečistotou, o které jsem hovořil, je tvůj morální úpadek, Jeruzaléme. Snažil jsem se tě očistit, ty ses však své špíny nezbavil. Již nikdy nebudeš čistý, dokud se beze zbytku nenaplní rozsudek, který jsem nad tebou vynesl. Přišel čas, abych jako tvůj Panovník a Hospodin zakročil. Nic již nebudu oddalovat, neprojevím lítost a nepovolím. Já sám, Panovník Hospodin, tě budu soudit podle tvého jednání a tvých činů." Dále mi Hospodin řekl: "Ezechieli, náhle a nečekaně tě připravím o člověka, který je ti nejdražší. Přesto nenaříkej, netruchli a neprolévej slzy. Zkrývej svůj žal a neoplakávej jeho ztracený život. Nedrž se žádných smutečních obřadů a zvyklostí ani nejez pokrm, který jedí truchlící pozůstalí." Ráno jsem toto poselství oznámil Izraelcům a téhož večera zemřela má žena. Na druhý den jsem se však zachoval přesně tak, jak mi nařídil Hospodin. Lidé na mě naléhali, abych jim vysvětlil význam toho, co se stalo, a proto jsem jim řekl: Promluvil ke mně Hospodin a vyzval mne, abych vám jeho jménem předal toto poselství: "Nechám znesvětit svůj chrám, na který jste tak pyšní. Zhlížíte se v něm a čerpáte z něj falešný pocit bezpečí. Proto všichni vaši potomci, kteří zůstali v Jeruzalémě, zahynou ve válce. Vy se však musíte zachovat stejně jako Ezechiel. Nedáte najevo svůj zármutek a nebudete jíst pokrm jako truchlící pozůstalí. Nebudete ani naříkat či dodržovat jakékoliv smuteční zvyklosti. Svůj žal ponesete tiše a jen potlačované vzdechy dají tušit hloubku vašeho hoře, až na vás dopadnou důsledky vašeho zatvrzelého vzdoru. Na Ezechielovi vidíte, co všechno vás v budoucnu čeká. Jakmile se toto všechno stane, zachováte se přesně jako on. Potom poznáte, že já, Hospodin, jsem skutečný Bůh." Později mě Hospodin znovu ujistil: "Ezechieli, připravím svůj lid o chrám, jehož velikostí a významem se tolik chlubí. Zhlédli se v něm a cítí v jeho zdech falešné bezpečí. Proto zahubím také jejich potomky. V den, kdy svůj rozsudek vykonám, k tobě přijde někteří z těch, kdo uniknou zkáze, aby ti vylíčil všechny hrůzy, které se staly. Téhož dne ti také vrátím řeč, kterou jsem ti načas vzal, abys mohl promluvit k lidem. Staneš se tak varovným znamením všem Izraelcům, aby pochopili, že jsem jediný skutečný Bůh." Za čas mne Hospodin znovu oslovil a přikázal mi: "Povstaň, Ezechieli, a vynes rozsudek nad zemí Amónců. Řekni, že jim jako Panovník Hospodin vzkazuji: Se škodolibou radostí a potěšením jste sledovali úpadek mého chrámu, zkázu Judska i odchod jeho obyvatel do vyhnanství. Protože jste se radovali z cizího neštěstí, smetou vás národy z oblasti východní pouště. Postaví si své stany ve vaší zemi a usadí se v ní. Budou jíst plody vaší práce a pít mléko, které mělo být vaše. Město Rabu proměním v ohradu pro velbloudy a celé území Amónců v pastviny pro stáda ovcí. Tehdy poznáte, že já, Hospodin, jsem skutečný Bůh." Po těchto slovech Panovník Hospodin pokračoval: "Nenáviděli jste Izrael a s tleskáním jste skákali radostí nad jeho zkázou. Za to vás vydám do područí jiných národů, které vás vyplení a ožebračí. Nechám vás zničit tak dokonale, že váš národ ani zemi již nikdo neobnoví. Tehdy poznáte, že já, Hospodin, jsem jediný pravý Bůh." Potom mi Panovník Hospodin odhalil, co čeká Moábce: "Moábci prohlašovali, že Judsko je stejné jako všechny ostatní národy kolem. Proto nechám napadnout všechna moábská pohraniční města včetně výstavného Bét-ješimótu, Baal-meónu a Kirjátajimu. Stejně jako v případě Amónců nechám proti Moábu zaútočit hordy z oblasti východní pouště a navždy vymažu národ Moábců ze zemského povrchu. Dostane odměnu, kterou si zaslouží, aby poznal, že jedině Hospodin je Bůh." Ohledně Edómců mi Hospodin svěřil toto poselství: "Také Edómci jednali s obyvateli Judska nesmírně krutě. Mstili se jim a velmi se proti nim provinili. Proto nyní prohlašuji, že Edómcům po zásluze odplatím a vyhladím všechny jeho obyvatele i zvířata. Od Témanu až po Dedán jej nechám vyplenit vojsky protivníků a všechny jeho obyvatele dám pobít. Svěřím soud nad Edómem do rukou svého izraelského národa, aby jejich prostřednictvím pocítil mé veliké rozhořčení. Já sám, Panovník Hospodin, dám obyvatelům Edómu poznat, jak hrozné věci si zasloužili." Nad Pelištejci vynesl Hospodin tento soud: "Pelištejci vždy jednali s Izraelci velmi krutě a ve své nenávisti usilovali o jejich naprostou zkázu. Proto dnes prohlašuji, že se proti Pelištejcům postavím a vyhladím je. Zahubím všechny živé v jejich zemi až do posledního. Nebudu je litovat a nechám je naplno pocítit svou odplatu a rozhořčení. Tak poznají, že jedině já, Hospodin, jsem Bůh." První den v měsíci v jedenáctém roce izraelského zajetí v Babylónii mě Hospodin opět oslovil: "Ezechieli, obyvatelé Týru jásají nad porážkou Jeruzaléma a volají: Brány Jeruzaléma jsou zničeny a město se nám otevřelo dokořán. Jeruzalém leží v troskách a jeho místo teď zaujmeme my. Já sám, Panovník Hospodin, však prohlašuji: Stal jsem se tvým protivníkem, zpupný Týre. Pošlu proti tobě armády mnoha národů, které se přes tebe převalí jako rozběsněné mořské vlny. 4-5 Zničí tvoje hradby, strhnou všechny věže a odnesou dokonce i trosky, které z tebe zbudou. Na místě, kde stojíš, nezůstane nic než holá skála, na které budou lidé sušit své rybářské sítě. Jsem Hospodin a jak jsem řekl, tak se stane. Týr nemilosrdně vyplení okolní národy *** a všechny jeho obyvatele připraví o život. Tak konečně poznají, že skutečným Bohem jsem já, Hospodin. Otevřeně říkám, že směrem od severu přivedu proti Týru babylónského krále Nebúkadnesara a jeho obrovskou armádu s koňmi, válečnými vozy a ohromujícím počtem pěšího vojska. Tví obyvatelé, Týre, padnou v boji, budou povražděni zbraněmi nepřátel. Nebúkadnesar dá vystavět obléhací valy a vybudovat násep až k vrcholku hradeb. Pak vydá povel, a jeho vojáci vyrazí do útoku. Přikáže jim prorazit tvé hradby beranidly a rovněž strhnout veškeré věže. Prach zvířený kopyty jeho koní zahalí celé město a hradby se zatřesou při rachotu jeho vozby. Vítězoslavně projede zbořenými branami a triumfálně vstoupí do pokořeného města. Kopyta jeho koní rozdupou všechny tvé ulice a zbraně jeho vojáků připraví o život veškeré obyvatele; nechá strhnout i symboly tvé moci a pýchy. Vyplení veškeré bohatství a odveze si tvé poklady. Vojáci rozboří tvé hradby i honosné domy a veškeré kamení i dřevo smetou do moře. Už nikdy v tvých ulicích nebudou znít bujaré písně ani zvuk hudebních nástrojů již nebude slyšet. Zůstane z tebe jen holá skála, na které rybáři rozprostřou své sítě. Již nikdy tě znovu nepostaví, neboť já sám, Panovník Hospodin, jsem tak rozhodl. Slyš, Týre: Až obyvatelé celého pobřeží uslyší sténání raněných a vřavu krveprolití, které tě postihne, zachvátí je nepopsatelná hrůza. Všichni panovníci pobřežních území raději sestoupí ze svých trůnů a odloží královská roucha i svůj vyšívaný oděv. Strach je všechny přiková k zemi a budou se bez přestání třást zděšením nad tvým osudem. Nakonec ve svém zoufalství zapějí tento žalozpěv: Jak strašně zaniklo věhlasné město, město tak lidnaté a proslulé. Jeho obyvatelé ovládali moře a naháněli strach celému okolí. Nyní se všechny přímořské oblasti chvějí hrůzou nad tvým pádem a dokonce i mořské ostrovy pojala hrůza nad tvým osudem." Hospodin nakonec osud Týru uzavřel slovy: "Nechám tě, Týre, dokonale zničit, dokud neskončíš jako všechna ostatní vylidněná města. Potopím tě do hlubin oceánu a navěky se nad tebou zavře voda. Naložím s tebou jako se zesnulým, kterého ukládají do hrobu k jeho předkům. Zmizíš v hlubinách země a tvé trosky již nikdy neobnoví ani neobydlí. Připravím ti strašlivý konec a navěky tě zničím. Marně tě budou hledat, neboť o tvé trvalé zkáze jsem rozhodl já sám, Panovník Hospodin." Po těchto slovech se Hospodin obrátil na mě a vyzval mě: "Ezechieli, zazpívej smuteční píseň nad osudem Týru. Jdi a mým jménem přednes Týru, tomu slavnému obchodnímu přístavu mnoha národů, toto poselství: Chvástal ses a vynášel, Týre, pyšnil ses svou dokonalostí a nádherou. Zřídil sis panství na moři a tvoji stavitelé tě dokonale zbudovali. Vystavěli tvé lodě ze senírských cypřišů a na stožáry použili dřevo z libanónských cedrů. Vesla zhotovili z bášanských dubů a palubu z kyperského dřeva vyložili slonovinou. Na plachtoví použili jemně tkaná plátna z Egypta a vlajky zhotovili z modrých látek elíšských ostrovů. K tvým veslům usedali obyvatelé Sidónu a Arvadu a lodím veleli zkušení a osvědčení muži Zkušení loďaři z Gebalu pak opravovali lodní trhliny a šrámy. Sjížděly se k tobě všechny lodě s posádkami, aby obchodovaly s tvým zbožím. V tvé armádě sloužili zdatní bojovníci muži z Persie, Lúdu a Pútu. V honosných zbrojnicích měli uloženy své štíty a přilby a jejich věhlas tě proslavil po celé zemi. Po mohutných hradbách se procházely hlídky z Arvadu a ve strážných věžích sedávali Gamáďané. Jejich štíty pověšené na hradbách jen přispívaly k tvé dokonalosti a kráse. Díky nesmírné rozmanitosti tvého zboží s tebou obchodoval i Taršíš. Dával ti za tvé výrobky stříbro, železo, cín a olovo. Obyvatelé Řecka, Túbalu a Mešeku směňovali za tvé zboží otroky a předměty z bronzu. Obchodníci z Bét-togarmy ti zase výměnou za tvé výrobky nabízeli tažné i válečné koně a mezky. Za obchodem k tobě přicházeli také Dedánci a obyvatelé mnoha dalších ostrovů, kteří ti platili slonovinou a ebenovým dřevem. Také Aramejci s tebou směňovali mnoho věcí a nabízeli ti za tvé zboží malachit, fialové a vyšívané látky, jemná plátna, korály a rubíny. Obchodovali s tebou i obyvatelé Judska a Izraele, kteří ti za tvé výrobky přiváželi mínitskou pšenici, med, olej a vzácné balzámy. Damašek s tebou zase pro rozmanitost tvého zboží směňoval chelbónské víno a sacharskou vlnu. Nakupovali u tebe také obchodníci z Danu a Jávanu a nabízeli ti za tvé věci kované železo, skořici a jiná koření. Dedánci s tebou směňovali zdobená koňská sedla. Tvými zákazníky se stali také Arabové a panovníci Kédaru, kteří u tebe obchodovali s jehňaty, berany a kozly. Obchodníci z Šéby a Raemy ti zase za tvé zboží nabízeli to nejvybranější koření, drahokamy a zlato. Stranou obchodu nezůstali ani obyvatelé Cháranu, Kané, Edenu, ale také Šéby, Asýrie a Kilmadu. Přicházeli na tvá tržiště s nádhernými oděvy, modrými a vyšívanými látkami a také s pestrobarevnými koberci a pevně pletenými lany. Velké zámořské lodě i karavany byly plné tvého zboží, neboť ses stal světovým centrem námořního obchodu. Veslaři tě však zavezou na širý oceán, kde tě daleko od pevniny roztříští východní vítr. Až ten den nastane a ty budeš zničen, pohltí vše mořské hlubiny. Tvé rozmanité zboží a výrobky, námořníci i loďaři, ale také obchodníci, vojáci a všichni ostatní na palubě - vše skončí v bezedných hloubkách oceánu. Celé pobřeží se zachvěje hrůzou, když tvoji námořníci budou volat o pomoc. Všichni veslaři opustí své lodě a námořníci raději zůstanou na pobřeží. Hlasitě a hořce nad tebou zanaříkají a na znamení zármutku si posypou hlavu popelem. Na hlavách si vyholí smuteční lysinu a oblečou se do hrubých smutečních šatů. V hlubokém zoufalství a zármutku tě pak budou hořce oplakávat. Ve svém žalu nad tebou budou zpívat: Nikoho nepotkal tak strašný osud jako město Týr na pobřeží. Plavil ses po mořích a čile obchodoval ke spokojenosti mnoha národů. Nasytil jsi trhy nepřeberným množstvím zboží a okolní království z toho jen těžila. Nyní tě však pohltí hlubiny moře a veškeré zboží i posádka zmizí v nenávratnu. Všichni obyvatelé ostrovů se zděsí a tváře jim zsinají strachem. Králové národů se budou třást strachy a jejich obličeje se zkřiví hrůzou. Obchodníci ze všech národů budou nevěřícně kroutit hlavou nad krutým osudem, který tě potkal; Neboť se již nikdy nevzpamatuješ." Pro týrského krále jsem od Hospodina obdržel tento příkaz: "Ezechieli, jdi k týrskému vladaři a řekni mu, co mu jako Panovník Hospodin vzkazuji: Natolik se dmeš pýchou, že se prohlašuješ za Boha a své město na pobřeží moře považuješ za Boží trůn. Jsi však jen pouhý člověk, a nikoliv Bůh, ačkoliv se za Boha vydáváš. Jsi snad moudřejší než Daniel a znáš všechna tajemství? Svou chytrostí a důvtipem sis vybudoval bohatství a naplnil své pokladnice stříbrem a zlatem. Díky své obchodní obratnosti jsi nabyl nebývalého majetku a právě kvůli nesmírnému bohatství ses stal domýšlivým. Proto dobře poslouchej, co o tobě soudím já, Panovník Hospodin: Protože se domníváš, že jsi stejně moudrý jako Bůh, pošlu proti tobě vojska těch nejkrutějších národů. Tvou krásu i moudrost smetou jejich zbraně a veškerý tvůj lesk a nádheru zničí. Násilím tě připraví o život a pohřbí tě na dnou oceánu. Odvážíš se snad ještě, tváří v tvář svým vrahům, troufale prohlašovat, že jsi Bůh? V rukou svých ničitelů poznáš, že nejsi Bůh, ale jen obyčejný člověk. Zhyneš jako lidé, kteří Boha zavrhli, tvůj život ukončí horda cizáků. Jsem Panovník Hospodin a jak jsem řekl, tak se také stane." Hospodin mě dále vyzval: "Ezechieli, zapěj nad týrským králem smuteční píseň a řekni, že mu jako Panovník Hospodin posílám tento vzkaz: Byl jsi vzorem dokonalosti, plný moudrosti a nedostižné krásy. Přebýval jsi v Boží rajské zahradě a zdobily tě všechny drahokamy: rubín, topas, jaspis, chrysolit, karneol,onyx, safír, malachit i smaragd. Tvé bubínky i flétny byly zhotoveny ze zlata a byly pro tebe připraveny již v den tvého stvoření. Já sám jsem tě ustanovil strážným cherubem a nechal tě přebývat na Boží hoře; tam ses procházel uprostřed třpytivých drahokamů. Od té doby, co jsem tě stvořil, jsi byl zcela čistý a nevinný; pak se však v tobě zrodilo zlo. Tvé rozsáhlé obchody tě naplnily násilím a ty ses provinil. Proto jsem tě s hanbou vyhostil ze své hory a vyhnal tě z míst mezi zářícími drahokamy. Vědomí tvé krásy v tobě probudilo pýchu a tvá nádhera tě připravila o rozum. Proto tě srazím na zem jako výstrahu ostatním králům. 18-19 Množstvím svých podlostí a nepoctivých obchodů jsi pošpinil a znesvětil vše svaté. Proto tvé město nechám zachvátit požárem a spálím ho na prach. Před zraky všech přihlížejících z tebe nezůstane nic než popel. Všechny národy, které tě znaly, zachvátí zděšení nad tvým strašlivým koncem, neboť zanikneš navěky." *** Nakonec Hospodin dodal: "Ezechieli, obrať svou tvář také proti Sidónu a mým jménem vyslov toto proroctví: Jsem Panovník Hospodin a prohlašuji, že stojím proti tobě, Sidóne. Vynesu nad tebou svůj rozsudek a nechám na tobě projevit svou spravedlnost a slávu, aby lidé poznali, že jsem Hospodin, jediný pravý Bůh. Postihnu Sidón takovým soužením, až jeho ulicemi poteče krev. Nepřátelé obklíčí město ze všech stran a povraždí svými zbraněmi všechny obyvatele. Potom snad pochopí, že jedině já, Hospodin, jsem jediný skutečný Bůh. Izraelci se tak navždy zbaví zákeřných nepřátel horších než pichlavé trní a bodláčí. Také oni poznají, že já, Panovník Hospodin, jsem jejich Bůh. Proto nyní otevřeně prohlašuji, že před zraky ostatních národů prokážu svou spravedlnost a shromáždím Izraelce ze všech zemí, kam je protivníci odvlekli do zajetí. Budou opět žít ve své vlastní zemi, kterou jsem věnoval jejich praotci, mému příteli Jákobovi. Až potrestám všechny lstivé a zákeřné sousedy Izraele, bude zde můj lid v bezpečí stavět domy a pěstovat vinice. Tehdy také poznají, že já, Hospodin, jsem jejich Bůh." V desátém roce izraelského zajetí v Babylónii mi dvanáctý den v desátém měsíci Hospodin řekl: "Ezechieli, vynes rozsudek nad egyptským faraónem i nad celou jeho zemí. Promluv k němu a sděl mu toto mé poselství: Jsem Panovník Hospodin a stojím proti tobě, egyptský faraóne. Jsi jako obluda, která se usadila u řeky, a prohlašuješ, že ty sám jsi stvořil řeku Nil, a proto prý patří jen tobě. Chytím tě však za čelisti jako rybu na hák a všechny tvé spojence z povodí Nilu, kteří se k tobě upínají, vytáhnu s tebou jako na udici. Vytáhnu s tebou z vody všechny, kdo se drží tvých šupin. Pohodím vás na poušti, jako ryby na suchu. Padnete na holou zem a nikdy se již nevzmůžete. Stanete se kořistí krvelačných šelem a dravých ptáků v povětří. Potom všichni obyvatelé Egypta poznají, že jedině já, Hospodin, jsem pravý Bůh. Tvá opora byla pro Izraelce jako třtinová hůl. Když se tě chopili, roztřepil ses jim v dlaních a poranil jim celou paži. Když u tebe hledali oporu, rozlomil ses a těžce je zranil na zádech. Proto nyní dobře poslouchej, co ti jako Panovník Hospodin říkám: Vyšlu proti tobě nepřátelská vojska, která vyvraždí tvé obyvatele i zvířata 9-10 a promění Egypt v neobydlenou pustinu. Potom snad Egypťané pochopí, že jedině já, Hospodin, jsem Bůh. Stal jsem se tvým protivníkem, egyptský faraóne, neboť tvrdíš, že Nil patří jen tobě a že jsi ho sám stvořil. Proto nechám Egypt zničit a zpustošit od Migdólu po Sevénu a až k hranicím na severu. *** Celých čtyřicet let zde lidé ani zvířata nebudou žít a dokonce sem ani nevkročí. Celé území Egypta i všechna jeho města budou po čtyřicet let zpustošená a v troskách jako ostatní válkou zničené země. Rozeženu Egypťany mezi obyvatele cizích zemí a národů. Teprve až uplyne čtyřicet let, potom opět já sám, Panovník Hospodin, shromáždím Egypťany z míst, kam je nepřátelé odvlekli do vyhnanství. 14-15 Přivedu je zpátky ze zajetí a vrátím jim zemi, která jim odedávna patřila. Přesto však zůstanou jedním z nejslabších národů a nikdy nepřevýší žádnou jinou zemi. Natolik je oslabím, že již nikdy nezískají nadvládu nad ostatními národy. *** Egypt již nikdy nebude pro Izraelce symbolem jistoty a bezpečí, ale bude jim připomínat, jak se provinili, když se spoléhali na jeho pomoc. Tehdy pochopí, že jedině já, Panovník Hospodin, jsem jejich Bůh. Ve dvacátém sedmém roce izraelského zajetí v Babylónii, hned první den v prvním měsíci, mě Hospodin znovu oslovil a řekl: "Ezechieli, babylónský král Nebúkadnesar vyslal své vojsko do krvavé války proti Týru. Naložil svým vojákům tak těžkou výzbroj, že jim pod její tíhou vypadaly vlasy a kůže na ramenou se prodřela až do masa. Přesto si však ani král, ani nikdo z jeho vojáků neodnesl z tohoto náročného boje proti Týru žádnou kořist. Proto jsem se jako Panovník Hospodin rozhodl, že babylónskému králi Nebúkadnesarovi přenechám Egypt a veškeré jeho bohatství. Vyplení jeho území a získá kořist pro celou svou armádu. Já sám, Panovník Hospodin, mu dám Egypt jako odměnu za to, co pro mě se svým vojskem vykonal." Nakonec Hospodin dodal: "Až se to stane, vrátím sílu také svému izraelskému národu. Tvým prostřednictvím budu s Izraelci otevřeně hovořit, aby poznali, že jedině já, Hospodin, jsem jejich Bůh." V dalším poselství o osudu Egypta mi Hospodin oznámil: "Ezechieli, jdi a předej lidem toto proroctví. Seznam je s tím, co jsem ti jako Panovník Hospodin odhalil." Uposlechl jsem tedy a provolával: "Naříkejte a bědujte nad tím, co přichází. Vždyť den Hospodinova soudu je tak blízko a bouřlivý den prokletí všech národů nastává. Proti Egyptu se postaví ozbrojení nepřátelé a na obyvatele Kúše dolehne strach. Egypťané budou povražděni a nájezdníci odnesou jejich bohatství jako kořist. Nepřátelská vojska srovnají celý Egypt se zemí." Spolu s Egypťany však v boji zahynou také najatí vojáci z Kúše, Pútu a Lúdu, ale také z Kúbu a dokonce i někteří Izraelci. Jen si poslechněte, co prohlásil Hospodin: "Spojenci Egypta padnou a Egypt přijde o moc, kterou se tolik pyšnil. Jsem Panovník Hospodin a prohlašuji, že od Migdólu až po Sevénu budou všichni povražděni. Egypt a všechna jeho města zůstanou ležet v troskách jako ostatní země a města zpustošená válkou. Až roztavím Egypt i jeho spojence ve výhni války, konečně vyjde najevo, že já, Hospodin, jsem skutečný Bůh. Ještě téhož dne, kdy zničím Egypt, vypravím na lodích své posly do Kúše a připravím její obyvatele o klidný spánek. Zachvátí je hrůza, neboť den jejich zkázy se blíží. Jsem Panovník Hospodin a prohlašuji: Dovolím babylónskému Nebúkadnesarovi, aby Egypt dobyl a skoncoval s jeho lidem. Přivedu s ním mohutnou armádu, jejíž krutosti se žádné vojsko nevyrovná. Vojáci vytáhnou proti Egypťanům dobře vyzbrojeni a celá zem bude pokryta těly zabitých. Vysuším přítoky Nilu a zemi přenechám ničemníkům. Jsem Hospodin, a proto dovolím, aby cizinci celou zemi nadobro zničili. Poslouchejte, co vám jako váš Panovník říkám: Zničím falešné bohy Memfidy i jejich napodobeniny. Do čela Egypta se již nepostaví žádný Egypťan a celou zemi ochromí nebývalý strach. Nechám zničit celý Horní Egypt, podpálit Sóan a také podrobit Théby. Srovnám se zemí rovněž Sín, oporu Egypta, a obyvatele Théb budou povražděni. Nepřátelé celý Egypt nakonec zapálí a připraví palčivá muka také Sínu. Thébami se přežene ničivá smršť a obyvatele Memfidy sevře úzkost. Mladíci z Ávenu a Pí-besetu budou povražděni a ten, kdo přežije, půjde do zajetí. Tachpanchésu skončí jeho zlaté časy, neboť moc pyšného Egypta bude zlomena. Na Egypt se jako mračna stáhnou nepřátelé a jeho obyvatelé půjdou do zajetí. Odplatím Egyptu, jak si zaslouží, aby poznal, že jedině já, Hospodin, jsem pravý Bůh." Další poselství od Hospodina jsem dostal v jedenáctém roce izraelského zajetí v Babylónii. Sedmý den v prvním měsíci mi Hospodin obrazně řekl: "Ezechieli, zlomil jsem mocnou paži egyptského faraóna. Nikdo mu ji neováže ani nezpevní dlahou, aby opět nabyla dostatek síly a dokázala uchopit meč." Po těchto slovech Panovník Hospodin pokračoval: "Postavil jsem se proti egyptskému faraónovi a zcela ho připravím o veškerou moc, kterou kdy měl a která mu ještě zbývá. Rozpráším jeho ozbrojené síly a rozeženu všechny Egypťany mezi obyvatele cizích zemí a národů. Sám podpořím babylónského krále a vybavím ho mimořádnou vojenskou silou. Egyptský faraón, kterého naopak o veškerou moc připravím, pak před ním bude sténat jako smrtelně raněný muž. Jakmile upevním vládu babylónského krále, moc egyptského faraóna zcela zanikne. Až babylónský král zamává nad Egyptem mečem mého soudu, všichni poznají, že skutečný Bůh jsem já, Hospodin. Egypťany nechám rozehnat mezi obyvatele cizích zemí a národů, aby pochopili, že jen já, Hospodin, jsem skutečný Bůh. V jedenáctém roce izraelského zajetí v Babylónii ke mně Hospodin promluvil ještě jednou. První den v třetím měsíci mi řekl: "Ezechieli, seznam egyptského faraóna i jeho poddané s tímto poselstvím: Kdo jiný se vyrovná tvé vznešenosti, Egypte? Podobně jako kdysi Asýrie jsi jako libanónský cedr, jehož mohutná koruna zastiňovala celý les. Tyčil se vysoko nad bohaté větve ostatních stromů. Díky dostatku vláhy vyrostl do výšky a prameny hluboko v zemi ho vyživovaly. Proudily všude kolem jeho kořenů a jejich stružky zavlažovaly všechno v okolí. Díky hojnosti vláhy vyrostl výše než kterýkoliv jiný strom a jeho silné větve se rozprostřely doširoka. V koruně hnízdili všichni nebeští ptáci a v mohutných větvích se rodila mláďata. V chladivém stínu krásné koruny sídlily národy. Byl vznešený svou krásou a rozložitostí, neboť zapustil kořeny až k vodním pramenům. Žádný z cedrů v Boží zahradě s ním nemohl soupeřit ani vzrostlé cypřiše se nevyrovnaly jeho větvím. Dokonce ani platany se mu v mohutnosti rovnat. Žádný jiný strom v Boží zahradě nebyl tak krásný. Já sám jsem ho obdařil takovou krásou a košatostí, že mu záviděly všechny stromy v Boží zahradě Edenu. Nyní však musím jako Panovník Hospodin říci toto: Protože začal být pyšný na svou velikost a vyvyšoval svou korunu nad husté listy ostatních stromů, vydám ho napospas jinému vládci národů, aby s ním naložil tak tvrdě, jak se mu zachce. Zavrhnu ho a dovolím těm nejkrutějším národům, aby ho porazily a nechaly ležet. Jeho větve dopadnou na pahorky i údolí a třísky budou ležet v roklinách po celé zemi. Všechny národy světa vyjdou z jeho stínu a opustí jej. Až kmen padne a jeho větve budou podťaty spolu s ním, nalezne v jeho koruně úkryt ptactvo i polní zvěř. Proto se již nikdy žádný strom, ať má sebevíc vláhy, nebude pyšně tyčit vysoko nad hustými korunami ostatních stromů. Žádný strom již navzdory hojnosti vláhy nedosáhne takové výšky, neboť všechny čeká smrt. Musí zahynout jako obyčejní smrtelníci, nad jejichž hroby se zavře zem. Jsem Panovník Hospodin a v den, kdy tento vznešený strom pohřbím, přikážu podzemním vodám, aby ho přikryly na znamení smutku. Zadržím jejich vláhu i proudy řek a zahalím celý Libanón zasmušilostí. Veškeré okolní stromy budou žíznit a uvadnou. Až ten strom pokácím a pohřbím do země stejně jako všechny smrtelníky, jeho pád otřese všemi národy. Potěší ale všechny stromy Edenu a nádherné, hojně zavlažované stromy Libanónu. Do hrobu s ním ale sestoupí také všichni jeho spojenci, kteří přebývali v jeho stínu, a připojí se tak ke všem obětem zbraní nepřátel. Tím cedrem jsi ty a tvůj lid, egyptský faraóne. Který ze stromů zahrady Edenu se vyrovná tvé kráse a vznešenosti? Přesto tě nechám pohřbít do země stejně jako všechny ostatní stromy. Ulehneš mezi pohany a oběti skolené zbraněmi nepřátel. Jsem Panovník Hospodin a všechno vykonám tak, jak jsem řekl." První den v dvanáctém měsíci dvanáctého roku izraelského zajetí v Babylónii mi Hospodin nařídil: "Ezechieli, zapěj nad egyptským faraónem tuto smuteční píseň: Vynikáš mezi národy jako lev v říši zvířat. jsi jako netvor mořských hlubin, který sebou hází v proudech a svýma nohama čeří a kalí vodu. Nyní však dobře poslouchej, co ti jako Panovník Hospodin říkám: Četné okolní národy vytvoří velkou síť, do které tě polapí a vytáhnou z vody na břeh. Nechám tě pohodit na holé zemi jen tak na poli pod širým nebem. Dovolím, aby se na tebe snesli draví ptáci a učiním z tebe potravu divokých šelem. Rozmetám tvé maso po horách a naplním údolí zbytky tvého těla. Zemi zaplavím proudy tvé krve až k úpatí hor a řeky se jí naplní až zrudnou. Až tě sfouknu jako svíčku, zakryji oblohu a zhasnu hvězdy. Zastřu slunce oblakem a připravím o světlo také měsíc. Zatemním nad tebou všechna světla, která doposud svítila jasně, a uvrhnu tvou zemi do naprosté tmy. Vždyť jsem Panovník Hospodin. 9-10 Až v zemích, o nichž jsi nikdy neslyšel, rozšířím zprávu o tvém konci, bude to pro mnohé národy těžká rána. Až před nimi zamávám svým mečem, jejich obyvatelé se zděsí a panovníci se začnou třást strachem nad svým osudem. Až padneš, každý z nich se bude chvět obavami o vlastní život. *** Jako Panovník Hospodin ti prohlašuji, že proti tobě pošlu vojska babylónského krále. Zahubím všechny obyvatele Egypta zbraněmi bojovníků, kterým se v krutosti nikdo jiný nevyrovná. Vyhladí celý národ Egypťanů, kteří se tolik pyšnili svou mocí. Nechám zničit také veškerý dobytek v okolí vod, takže již žádná lidská ani zvířecí noha nezčeří ani nezakalí jejich hladinu. V řekách pak poteče průzračně čistá a klidná voda, neboť jsem Panovník Hospodin a všechno, co jsem řekl, se naplní. Až nechám Egypt zpustošit a připravím jej o všechno jeho bohatství, až dám vyhladit všechny jeho obyvatele, vyjde zřetelně najevo, že jsem Hospodin, jediný pravý Bůh. Toto varovní, které jsem nyní jako Panovník Hospodin vyslovil, budou ženy okolních národů zpívat jako smuteční píseň nad osudem Egypta a jeho obyvatel." O čtrnáct dnů později mne Hospodin znovu oslovil a řekl mi: "Naříkej nad obyvateli Egypta a vzkaž jim, že jsem nad nimi i jejich spojenci vyřkl svůj ortel. Jejich výkvět skončí v bezedné propasti spolu s těmi, kteří jsou pohřbeni do hlubin. Zaslouží si snad více přízně než ostatní? Zahynou a ulehnou do hrobu mezi pohany. Padnou spolu s těmi, které zahubily zbraně protivníků. Vždyť nepřátelé již čekají, aby připravili všechny Egypťany o život. Jejich spojence uvítají z hrobu nejmocnější vůdcové Egypta. Řeknou o nich, že také ulehli do hrobu mezi pohany a oběti válek. Leží zde Asýrie a celá její armáda s hroby svých bojovníků zabitých zbraněmi nepřátel. Její vojáci leží hluboko v zemi, v jámě, kde skončila veškerá pýcha jejich země. Všichni Asyřané, kteří zaživa naháněli hrůzu ostatním, padli zbraněmi nepřátel. Leží zde také Élam a jeho obyvatelé. Všichni zahynuli v bojích s nepřáteli. Přestože za svého života šířili kolem hrůzu, dnes leží v zemi spolu s pohany. Jsou na tom stejně jako všichni ostatní, kdo v ponížení ulehli do hrobu. Místo posledního odpočinku je jim určeno mezi skolenými a hroby bojovníků jsou všude kolem. Každý z těchto pohanů až do posledního přišel o život v boji s nepřáteli. Přestože mezi živými kolem sebe šířili strach a hrůzu, nyní sdílejí osud všech mrtvých a ulehli spolu s oběťmi válek. Je tam i Mešek-Túbal a všichni obyvatelé. Také tito pohané zahynuli v boji s nepřáteli, ačkoliv za svého života rozsévali hrůzu a strach. Leží zde spolu s ostatními pohanskými válečníky, které pohřbili i s jejich válečnou výzbrojí a vložili jim jejich meč pod hlavu. Dolehl na ně trest za jejich provinění, neboť šířili mezi živými strach a hrůzu. Tak dopadneš i ty, faraóne, a ulehneš do hrobu k pohanům a obětem krvavých bojů. Navzdory své moci jsou zde také králové a vládci Edómu. Leží zde mezi těmi, kteří zahynuli v bojích zbraněmi svých nepřátel. Jsou pohřbeni mezi pohany stejně jako všichni obyčejní smrtelníci. Leží zde také všichni panovníci ze severu a Sidóňané. Zahynuli s hanbou spolu s oběťmi válek, ačkoliv svou mocí naháněli lidem hrůzu. Leží jako pohané mezi těmi, kdo zahynuli zbraněmi protivníků a sdílejí osud všech smrtelníků." Po těchto slovech Panovník Hospodin dodal: "Až faraón a celá jeho armáda spatří, kolik obětí již padlo ve válkách, bude to pro ně jediná útěcha nad jejich osudem. Ačkoliv jsem já sám, Panovník Hospodin, šířil prostřednictvím faraóna strach mezi živými, také on a jeho lid ulehnou mezi pohany a bojovníky zabité ve válkách." Jednou, když mne Hospodin opět oslovil, vybídl mne: "Ezechieli, jdi a vyřiď Izraelcům tato slova: Může se stát, že dovolím, aby některou zemi napadli nepřátelé. Obyvatelé té země pak mezi sebou vyberou jednoho z mužů a pověří ho strážní službou. Když strážce uvidí, že se do země valí nepřátelé, zatroubí na poplach a upozorní tak každého na hrozící nebezpečí. Jestliže kdokoliv z lidí zaslechne varovné znamení, ale vezme ho na lehkou váhu a nepřátelé ho připraví o život, potom je svou smrtí vinen jedině on sám. Neboť kdyby bral varování vážně, mohl uprchnout a zachránit se. Pokud strážce nepřátelské vojsko sice uvidí, ale nezatroubí, aby lid varoval, protivníci přitáhnou a někteří z lidu zaplatí za svoji chybu životem. Za jejich smrt však tentokrát ponese zodpovědnost strážce." Vzápětí však Hospodin dodal: "Nyní tě tedy, Ezechieli, ustanovuji strážcem Izraele. Proto dobře naslouchej mým slovům a varuj jimi můj lid. Když o někom z provinilců prohlásím, že spěje k záhubě, ale ty s ním nepromluvíš, abys ho od jeho špatností odradil, ten člověk sice zahyne kvůli své vlastní nepravosti, ale zodpovědnost za jeho smrt poneseš ty. Jestliže však takového člověka upozorníš, aby se od zla odvrátil, ale on na tebe nedá, zemře jen za své vlastní nepravosti, ty však budeš bez viny. Nyní jdi, Ezechieli, a vyřiď Izraelcům: Říkáte, že hynete pod tíhou svých vin a nepravostí, a ptáte se, jak byste za těchto okolností mohli zůstat naživu. Já vám však jako váš Panovník Hospodin přísahám, že nechci, aby kdokoliv z provinilců zemřel. Naopak, přeji si, aby zanechal svých špatností a zůstal naživu. Proto vás vyzývám, Izraelci, přestaňte páchat zlo! Vždyť proč byste měli zahynout?" Potom Hospodin pokračoval: "Dále jim, Ezechieli, vyřiď, že všechna minulá spravedlnost je člověku na nic, začne-li se dopouštět nepravostí. Podobně ani dřívější provinění nemusí pro nikoho znamenat jistou smrt, pokud svých špatností zanechá. Bývalá spravedlnost žádnému z provinilců život nezachrání. Ujistím-li někoho ze spravedlivých, že ho zachovám naživu, ale on se s falešným pocitem bezpečí začne dopouštět nepravostí, zapomenu na to, že dříve jednal spravedlivě, a nechám ho zahynout za provinění, kterých se dopustil. Naopak pohrozím-li některému z provinilců smrtí a on přestane páchat zlo a vydá se cestou spravedlnosti - vrátí, co si vzal do zástavy nebo dokonce ukradl, bude respektovat všechna spravedlivá nařízení a zanechá špatností - zcela jistě nezemře, ale bude žít. Nepoužiji proti němu žádné z jeho minulých provinění, neboť začal konat to, co je správné, a proto zůstane naživu." Po těchto slovech Hospodin dodal: "Přesto však někteří z Izraelců tvrdí, že já, Hospodin, nejsem spravedlivý. Jsou to však oni, komu chybí spravedlnost. Vždyť pokud spravedlivý začne konat zlo, musí zemřít. A naopak svévolník, který se odvrátí od svých vin a bude jednat čestně a spravedlivě, zůstane naživu. Vy si však, Izraelci, dál tvrdíte své a obviňujete mne, že nejsem jako váš Hospodin spravedlivý. Já však každého z vás odměním jen a jen podle jeho vlastního jednání." V dvanáctém roce izraelského zajetí v Babylónii ke mně pátý den v desátém měsíci přišel muž, kterému se podařilo uprchnout z Jeruzaléma, a oznámil mi, že město padlo. Večer předtím, než tento muž dorazil, mi Hospodin vrátil řeč, takže ráno, když mě uprchlík navštívil, jsem již opět mohl mluvit. Ihned nato mne oslovil Hospodin a řekl mi: "Ezechieli, lidé, kteří žijí v rozvalinách izraelských měst, vedou tyto řeči: Abraham byl sám a přesto vlastnil zemi. Nás je mnoho, a proto tato země dozajista patří nám. Proto jdi a vyřiď jim, jak se na to dívám já, jejich Panovník Hospodin: Zasloužíte si snad tuto zemi za to, že jíte maso i s krví, uctíváte modly a dopouštíte se násilí a bezpráví? Spoléháte jen na svou vlastní sílu, pácháte ničemnosti a všichni se bezostyšně dopouštíte nevěry se ženami svých bližních. Cožpak za to vám má tato země patřit?" Potom Hospodin pokračoval a řekl mi: "Jsem Panovník Hospodin a přísahám, že všechny, kdo žijí v rozvalinách měst, nechám padnout zbraněmi nepřátel. Další, co zůstali na venkově, dám roztrhat divokou zvěří a ostatní, kteří se ukrývají ve skalách a jeskyních, nechám zahynout morem. Udělám z této země liduprázdnou pustinu a skoncuji s její pýchou. Izraelské hory zůstanou natolik bezútěšné, že do nich raději nikdo ani nevkročí. Až kvůli ohavnostem, kterých se tito lidé dopouštějí, proměním tuto zemi v liduprázdnou poušť, potom snad pochopí, že jedině já, Hospodin, jsem pravý Bůh." Po těchto slovech Hospodin dodal: "Ezechieli, lidé si o tobě povídají venku na ulici i ve svých domovech a jedni druhým říkají: Pojďme a poslechněme si Hospodinovo poselství. Přicházejí však k tobě jen ze zvyku, aby poseděli a vyslechli si tvá slova. Nikdy však podle nich nejednají. Vedou okázalé řeči o své oddanosti, ale v nitru je zajímá pouze jejich nepoctivý zisk. Ve skutečnosti pro ně nejsi nikdo víc než člověk, jehož horoucí hlas se příjemně poslouchá. Vždy tě jen vyslechnou, ale nikdy tvá poselství neuplatní ve svém životě. Ale až se toto všechno stane - a můžeš si být jist, že se to uskuteční, potom poznají, že k nim hovořil skutečný prorok." Jindy mi Hospodin nařídil: "Ezechieli, pozvedni svůj hlas proti izraelským vůdcům a mým jménem jim vyřiď: Jsem váš Panovník Hospodin. Běda vám všem, vůdci Izraele, kteří se staráte jen o svůj vlastní prospěch. Cožpak právě vy nemáte, podobně jako pastýři, pečovat především o své stádo? Jíte samá vybraná jídla, oblékáte se do honosných šatů a pro své hostiny porážíte ty nejlepší kusy zvířat, ale o svěřené stádo, o vlastní lid, se nestaráte. Nijak jste nepomohli slabým, nepečovali jste o nemocné ani neovazovali raněné. Nehledali jste a nepřivedli zpět ztracené, ale vládli jste nad nimi silou a ukrutností. Nebylo pastýře, který by je vedl, a proto se všichni rozutekli. Zabloudili a stali se snadnou kořistí divokých šelem. Můj lid se rozprchl po horách; všichni se jako ovce zatoulali do všech končin země, aniž by je někdo hledal nebo postrádal. Proto nyní slyšte, pastýři mého národa, co vám jako Panovník Hospodin říkám: Můj lid je jako stádo bez pastýře, které se stalo kořistí lupičů a potravou divokých šelem. Neboť jeho vůdci se nestarali o své poddané, ale zajímali se pouze o svůj vlastní prospěch. Proto nyní, falešní pastýři, dobře poslouchejte má slova, protože já sám, váš Panovník Hospodin, stojím proti vám a budu vás volat k zodpovědnosti za péči o můj lid. Připravím vás o stádo svého lidu a nedovolím vám nadále zneužívat Izraelce ve svůj vlastní prospěch. Zachráním je před vámi jako své ovce, aby se již nikdy nestali kořistí vašeho sobectví. Já sám, Panovník Hospodin, potom své ovce vyhledám a postarám se o ně. Budu o ně pečovat jako pastýř, který našel své ztracené stádo. Shromáždím Izraelce jako své ovce ze všech míst, kam se ztratili v mlze a šeru. Vysvobodím je z cizích národů a vzdálených zemí a odvedu je do jejich vlasti. Budu je pást na svazích izraelských hor a v travnatých údolích po celé zemi. Zavedu je na dobrou pastvu a vezmu je na zelené stráně izraelských hor. Nechám je odpočívat na bohatých pastvinách a dovolím jim spásat bujnou zeleň na úbočí izraelských hor. Tentokrát se o své ovce postarám já sám, Panovník Hospodin, a nechám je konečně vydechnout. Najdu ztracené a přivedu zpět všechny, co zabloudily. Ovážu jejich rány a pozvednu slabé. Avšak vykrmené a silné porazím. Budu se o své stádo starat velkoryse a spravedlivě. A nyní mne poslouchejte vy, mé ovce. Jsem váš Panovník Hospodin a budu vás soudit. Rozdělím vás na dobré a zlé jako berany a kozly. Neboť některým z vás nestačí, že se pasou na nejlepší pastvě a pijí z nejčistších bystřin. Co zůstane na pastvě, zašlapáte svýma nohama, a když se napijete, všechnu zbylou vodu zakalíte. Proč by ale ostatní mé ovce měly jíst trávu, kterou jste podupaly, a pít vámi zakalenou vodu? Protože jsem Panovník Hospodin, všem vám oznamuji, že já sám vynesu rozsudek nad vykrmenými i hubenými ovcemi. Vy, tučné ovce, jste tak dlouho odstrkovaly a trkaly svými rohy ty slabší, až jste je nadobro odehnaly. Já se však svého stáda zastanu a nenechám je dále ničit. Ujmu se jejich sporu a všechny ovce rozsoudím. Postavím do jejich čela jediného pastýře z rodu svého služebníka, krále Davida, který o ně bude pečovat jako opravdový pastýř. Jako Hospodin nyní prohlašuji, že zůstanu jejich jediným Bohem a že jim bude vládnout můj služebník z Davidova rodu. Uzavřu s nimi smlouvu, která jim přinese pokoj. Zbavím zemi divokých šelem, aby mé ovce, mohly bezpečně žít v pustinách a spát v lesích. Prokážu jim svou přízeň a svlažím jejich zemi hojností dešťů. Stromy v sadech jim vydají své ovoce a země přinese bohatou úrodu. Lidé se budou cítit ve své zemi bezpečně, neboť až zlomím jejich trápení a vysvobodím je z moci protivníků, Izraelci konečně pochopí, že já, Hospodin, jsem jejich Bůh. Již nebudou úpět v područí cizích národů a divoká zvěř jim neublíží. Budou žít v bezpečí a již nikdo je neohrozí. Dám jim zemi, která je vyhlášená hojností své úrody, aby již nikdy nehynuli hladem a nebyli terčem posměchu ostatních národů. Tehdy Izraelci poznají, že jako Panovník Hospodin a jejich Bůh stojím při nich a vyvolil jsem si jejich národ za vlastní. Budu se o svůj národ starat jako ten nejpečlivější pastýř o své stádo, neboť jsem jejich Hospodin a Bůh." Jindy mi Panovník Hospodin nařídil: "Ezechieli, chci, abys proti Seírskému pohoří vyslovil následující proroctví: Jsem Panovník Hospodin a stojím proti vám, obyvatelé Edómu. Vynesu nad vámi svůj rozsudek a vaši zemi obrátím v liduprázdnou poušť. Dám zpustošit vaše města a jejich obyvatele rozeženu. Tehdy konečně pochopíte, že já jsem Hospodin. Již odedávna jste byli nepřáteli Izraelců a v době jejich největší nouze, kdy pykali za svá provinění, jste je nechali napospas zbraním protivníků. Proto jako Panovník Hospodin přísahám, že vás čeká smrt. Svému osudu neuniknete, neboť krveprolití, které jste škodolibě schvalovali, se obrátí proti vám. Seírské pohoří proměním v pustinu bez obyvatel, které se raději každý zdaleka vyhne. Poštvu na vás nepřátele, kteří naplní stráně vašich hor, údolí i strže mrtvými těly. Vaše země navždy zůstane pustá a města již nikdo neobydlí. Tehdy pochopíte, že jedině já jsem Hospodin. Prohlašovali jste, že se zmocníte Judska a Izraele a obě země budu patřit jenom vám. Vůbec vám nevadilo, že náležejí mě, a proto vám jako Panovník Hospodin přísahám, že s vámi naložím se stejnou zlobou a nenávistí, kterou jste projevili vůči nim. Až vás budu soudit, obě země pochopí, jaký jsem. Potom poznáte, že vím o všech podlostech, které jste o Izraeli prohlašovali. Tvrdili jste, že Izrael padl, jeho hory jsou zpustošeny a vše je vám vydáno za kořist. Na vlastní uši jsem slyšel, jak jste se nade mne povyšovali a bezostyšně mne uráželi. Proto však nyní poslouchejte, co vám jako Panovník Hospodin říkám: Až vás zničím, celá země se zaraduje. Právě tak, jako jste vy jásali nad zkázou izraelského národa, se ostatní zachovají k vám. Celé Seírské pohoří bude vypleněno a území celého Edómu padne do rukou nepřátel. Pak všichni poznáte, že Hospodin je Bůh." Dále mi Hospodin řekl: "Ezechieli, promluv také k izraelským horám a vyřiď všem jejich obyvatelům toto mé poselství: Izraelci, slyšte, co vám praví váš Panovník Hospodin. Vaši nepřátelé se škodolibě radují v domnění, že vaši zemi obsadí a přivlastní si ji. Proto nyní slyšte, co vám jako váš Bůh říkám ústy proroka Ezechiela. Protože nepřátelé vás svými neustálými útoky a pronásledováním vehnali do područí cizinců a učinili vás terčem urážek a posměchu okolních národů, vynesu nad nimi jako Panovník Hospodin rozsudek. Slyšte, izraelské hory, rokliny i údolí a také vy, zničená a opuštěná města, která vyplenili a vydrancovali obyvatelé okolních národů. Poslouchejte, jak s nimi jako Panovník Hospodin naložím. Všem těmto národům i celému Edómu jsem již v rozhořčení vyhlásil nepřátelství, neboť se s neskrývanou záští a škodolibou radostí v srdci zmocnili mé vlastní země, aby mohli vyplenit její bohatství. Proto jsem pověřil Ezechiela, aby promluvil ke všem Izraelcům v horách i údolích a oznámil vám mou vůli. Jako Panovník Hospodin jsem pobouřen nad tím, jaké pohrdání jste museli snášet od cizích národů. Proto sám při sobě přísahám, že na všechny národy kolem dopadne stejné opovržení. Avšak vy, izraelské hory, se zazelenáte a vydáte plody pro můj izraelský lid, který se již brzy vrátí domů. Záleží mi na vás, a proto vás zahrnu svou přízní. Nechám zorat a osít vaše svahy a rozmnožím izraelský národ, který vás obývá. Města opět povstanou z trosek a zaplní se obyvateli, neboť lidé i zvířata se rozmnoží a osídlí zemi jako dřív. Budete vzkvétat více než v minulosti a pochopíte, že jedině já, Hospodin, jsem váš skutečný Bůh. Stanete se trvalým vlastnictvím a dědictvím Izraelců a již nikdy je nenecháte hynout hlady. Jsem Panovník Hospodin a slyším, jak o vás cizinci říkají, že hubíte obyvatele vlastního národa. Proto se postarám, aby již nikdo z Izraelců na vašich svazích nestrádal. Již vás nenechám déle poslouchat výsměch národů a snášet pohrdání cizinců. Jsem váš Panovník Hospodin a nenechám svůj národ padnout." Zanedlouho ke mně Hospodin opět promluvil a sdělil mi: "Ezechieli, když Izraelci žili ve své zemi, znesvětili ji svým jednáním a zlými činy. Svým hanebným počínáním se znečistili, stejně jako ženu znečistí její měsíční cyklus. Proto jsem jim dal pocítit svou přísnost a rozhořčení, neboť se dokonce nezdráhali ani prolévat krev a uctívat napodobeniny falešných bohů. Dal jsem Izraelce odvléci do vyhnanství cizích národů a rozptýlil jsem je do všech končin země. Odměnil jsem je pouze za jejich vlastní jednání a činy. Vyhnanství Izraelců však mezi národy znevážilo mou pověst a obyvatelé cizích zemí si o nich začali říkat: Tito lidé mají Boha, který je sám vyhnal z jejich země. Velice mne znepokojovalo, že zajetí Izraelců mne jako jejich Boha představovalo ve špatném světle. Proto jdi, Ezechieli, a vyřiď Izraelcům tato slova: Slyšte, Izraelci, poselství svého Panovníka Hospodina. Nezakročím kvůli vašim zásluhám, ale kvůli očištění svého svatého jména, které jste znevážili mezi národy, kam jsem vás rozptýlil. Ukážu obyvatelům národů, před nimiž jste mě znesvětili, jaký skutečně jsem. Až vám před jejich užaslým zrakem prokážu svou přízeň, pak poznají, že jedině já, Panovník Hospodin, jsem skutečný Bůh. Vyvedu vás ze zajetí národů a shromáždím vás ze všech cizích zemí zpět do vaší vlasti. Očistím vás od všeho, co mezi námi stojí, a z vašeho středu odstraním všechny falešné bohy. Naplním vám nitro upřímností a vaše smýšlení naprosto proměním. Nahradím vaše neoblomné a zatvrzelé srdce srdcem plným soucitu a lásky. Obdařím vás svým duchem a povedu vás, abyste sami zachovávali má nařízení a respektovali můj zákon. Budete sídlit v zemi, kterou jsem daroval již vašim předkům. Stanete se opět mým vyvoleným národem a já budu váš Bůh. Odvrátím od vás všechny pohromy, které vás souží, a dopřeji vám hojnost úrody, abyste již nehladověli. Nechám vaše stromy nést tolik ovoce a na vašich polích vyrůstat tak bohatou úrodu, že okolní národy vámi již nikdy nebudou opovrhovat kvůli hladu. Když si pak vzpomenete na své špatnosti a zlé činy, sami se s odporem zhrozíte nad tím, jak hrozně jste jednali a žili. Jako váš Panovník Hospodin vám však, Izraelci, musím znovu připomenout, že to nedělám pro vaše zásluhy. Za své jednání se můžete jen stydět." Dále Hospodin řekl: "Až z vás sejmu tíhu vašich provinění, nechám vás znovu vystavět a osídlit vaše města. 34-35 Všichni, kdo půjdou kolem, uvidí, že vaše země již neleží ladem, ale je opět obdělávaná. S obdivem a uznáním prohlásí: Tato země byla jako poušť a nyní vzkvétá jako rajská zahrada. Kolem liduprázdných měst, která ležela v troskách, nyní stojí hradby a v ulicích to tepe životem. *** Tehdy okolní národy poznají, že jsem to byl já, váš Hospodin, kdo vám opět umožnil vystavět ruiny Izraele a znovu obdělat pustou zemi. Jsem Bůh a co jsem slíbil, to také splním." Nakonec Panovník Hospodin dodal: "Opět vyslyším prosby Izraelců a pomohu jim. Rozmnožím je jako početná stáda ovcí, která vždy době svátků zaplní Jeruzalém. Rozbitá města opět ožijí množstvím obyvatel a Izraelci poznají, že jedině já, Hospodin, jsem jejich Bůh." Jednoho dne se mne Hospodin zmocnil a jeho duch mne odnesl doprostřed jakéhosi údolí. Když mne vodil sem a tam, viděl jsem, že celé údolí pokrývá ohromné množství naprosto vysušených lidských kostí. Po chvíli se mne Hospodin zeptal: "Ezechieli, myslíš, že tyto ostatky mohou vůbec ještě ožít?" "To víš jen ty, Panovníku Hospodine," odvětil jsem. Nato mi Hospodin nařídil: "Promluv k těm kostem a řekni jim: Suché kosti, slyšte, neboť k vám mými ústy hovoří sám Panovník Hospodin. Vdechnu do vás život, obalím vás svaly i šlachami a potáhnu je kůží. Svým dechem vás oživím a stanete se opět živými bytostmi. Pak jistě poznáte, že Hospodin je skutečný Bůh." Promluvil jsem tedy ke kostem, jak mi Hospodin nařídil, a zatímco jsem hovořil, kosti se s rachotem spojily k sobě. Vzápětí jsem viděl, jak obrůstají šlachami a masem a nakonec je pokryla kůže. Žádné tělo však nejevilo známky života. V tu chvíli mi Hospodin řekl: "Ezechieli, oslov dech života a přikaž mu: Panovník Hospodin tě vyzývá, abys přilétl ze všech světových stran a vdechl život těmto zabitým." Uposlechl jsem, a sotva jsem domluvil, dech života všechna těla oživil. Když se všichni vzkříšení lidé postavili, byla jich celá armáda. Tehdy mi Hospodin řekl: "Ezechieli, tyto kosti jsou jako všichni Izraelci, kteří stále jen naříkají: Naše kosti vyschly a stejně tak zmizela i veškerá naše naděje. Je s námi konec. Proto jdi a oznam Izraelcům: Jsem váš Panovník Hospodin a vy jste můj lid. Otevřu vaše hroby, vzkřísím vás k životu a přivedu zpět do vaší země. Vyvedu vás z hrobů a vy konečně poznáte, že jsem skutečný Bůh. Vdechnu do vás svého ducha a daruji vám život. Vy pak osídlíte vlastní zemi a konečně si oddechnete. Tehdy poznáte, že cokoliv jako Hospodin slíbím, to také skutečně vykonám." Později mi Hospodin přikázal: "Ezechieli, vezmi si dřevěnou hůl a napiš na ni: Obyvatelé judského království. Pak vezmi jinou hůl a napiš na ni: Obyvatelé izraelského království. Potom uchop obě hole do jedné ruky a přilož jejich konce k sobě tak, aby vypadaly jako jedna hůl. 18-19 Až tě tvoji krajané požádají, abys jim vysvětlil, co to znamená, oznámíš jim: Nařídil mi to Hospodin a řekl: Spojím izraelskou a judskou hůl dohromady. Uchopím je do své ruky a ze dvou holí udělám jednu. *** 20-21 Současně všem ukaž hole, které jsi předtím popsal, a pokračuj slovy: Jsem Panovník Hospodin a prohlašuji, že vyvedu Izraelce z národů, kam se rozptýlili. Shromáždím je z celého okolí a přivedu je zpět do jejich vlasti. *** Učiním z nich v izraelské zemi jeden národ, kterému bude vládnout jeden král. Již nikdy se znovu nerozdělí na dva národy či dvě království. Nebudou se znesvěcovat uctíváním falešných bohů a jejich ohavných napodobenin. Nebudou páchat ani žádné jiné špatnosti, neboť je vysvobodím ze všech míst, kde se dopouštěli nepravostí, a zprostím je všech vin. Stanou se opět mým vyvoleným národem a já budu jejich Bohem. Všem jim bude vládnout stejně dobrý panovník, jako byl můj služebník David, a bude se o ně starat jako pastýř o své stádo. Budou respektovat můj zákon a věrně zachovávat má přikázání. Usadí se v zemi, kterou jsem věnoval svému služebníku Jákobovi, v zemi, kde sídlili jejich předkové. Navěky zde budou žít také všechny generace jejich potomků, nad nimiž budou navždy kralovat panovníci z Davidova rodu. Osobně jim zaručím trvalý mír a prosperitu a rozmnožím jejich počet. Navěky pak zůstanu ve svatyni mezi nimi jako jejich Bůh a oni budou můj vyvolený lid. Až si mezi nimi navždy postavím svůj chrám, všechny národy poznají, že jsem to já, Hospodin, kdo si vyvolil a posvětil Izrael jako svůj národ." V dalším rozhovoru mi Hospodin nařídil: "Ezechieli, chci, abys vystoupil proti Gógovi, nejvyššímu vládci v zemi Magógu. Předáš mu toto mé poselství: Slyš, Gógu, vládce Mešeku a Túbalu, jak s tebou jako Panovník Hospodin naložím. Zvrátím tvé plány a donutím tě odtáhnout. Odvedu tě i s celou tvou armádou - koňmi a obrovským zástupem plně ozbrojených vojáků, kteří dokonale vládnou mečem a chrání se velkými i malými štíty. 5-6 Půjdou s nimi i obrnění bojovníci z Persie, Kúše a Pútu a také veškeré oddíly z Gómeru a Bét-togarmu z dálného severu. Budou tě následovat všichni tví spojenci. *** Proto se připrav a vezmi si na povel všechny, kdo se kolem tebe shromáždili, neboť jednoho dne vás povolám do zbraně. Napadnete izraelskou zemi, jež se zotaví z války a zaplní se obyvateli, kteří se vrátí z vyhnanství u mnoha národů. Ačkoliv byl Izrael dlouho opuštěný, opět shromáždím všechny jeho obyvatele a nechám je žít v bezpečí. Ale právě tehdy se jako bouře přiženeš ty se svými oddíly vojsk mnoha národů a jako oblak přikryješ celou zemi. Jsem Panovník Hospodin, a proto vím, že se toho dne v tobě zrodí ďábelský plán. Řekneš si: Útočím přece na neopevněnou zemi, jejíž obyvatelé vůbec nic netuší, a proto ani nechrání svůj majetek. Klidně tedy tyto znovu obydlené ruiny vydrancuji a vyplením. Vždyť lidé, kteří se sem vrátili, nyní opět oplývají hojností zboží i dobytka, neboť žijí na křižovatce obchodních cest. Obyvatelé Šeby a Dedánu i kupci z Taršíše se tě zeptají: Přišel jsi, abys loupil? Shromáždil jsi své vojáky, aby vyrabovali zemi a odnesli z ní stříbro a zlato, dobytek i zboží a mnoho další kořisti? Proto neváhej, Ezechieli, a vyřiď Gógovi, co mu jako Panovník Hospodin vzkazuji: Až se jednoho dne dozvíš, že Izraelci se bezpečně usídlili ve své zemi, přitáhneš z dalekého severu. Přivedeš s sebou velikou a mocnou armádu bojovníků mnoha národů na koních. Se zlým úmyslem dolehneš na Izraelce a přikryješ jejich zemi jako mrak. Ano, Gógu, přijde den, kdy tě nechám napadnout svou zemi a prokážu tak svoji moc, aby ostatní národy na vlastní oči poznaly, že jsem skutečně svatý. Vždyť právě o tobě jsem já sám, Panovník Hospodin, již dávno hovořil prostřednictvím izraelských proroků. Celé roky jsem je nechal zvěstovat poselství, že tě jednou postavím proti Izraelcům. Nyní však, Gógu, poslouchej, co se stane. V den, kdy se svým úkladným plánem zaútočíš proti Izraeli, probudíš mé rozhořčení. Již dnes planu hněvem a prohlašuji, že v ten den mocně otřesu celou izraelskou zemí. Vše živé na tomto světě, ryby v mořích, ptáky ve vzduchu, ale i zvířata a všechny obyvatele země zachvátí hrůza. Hory i skály se rozpadnou a všechny stavby se s rachotem zřítí. Na všech pahorcích, kam vkročíš, Gógu, obrátím tvé vlastní vojáky jednoho proti druhému. Vynesu nad tebou rozsudek zkázy a smrti; sešlu na tebe i na tvá vojska mnoha národů déšť, krupobití a hořící síru. Tehdy ostatní národy poznají, že jsem mocný a spravedlivý. Pochopí, že jedině já jsem pravý Bůh." Hospodin mne znovu vyzval, abych promluvil: "Ezechieli, pozvedni svůj hlas proti Gógovi a vzkaž mu: Slyš, Gógu, nejvyšší panovníku Mešeku a Túbalu, jsem Panovník Hospodin a stojím proti tobě. Dovleču tě, kam budu chtít, a přivedu tě z dalekého severu proti Izraeli. Potom ti však vyrazím z ruky všechny tvé zbraně a 4-5 nechám tebe i všechny tvé oddíly bojovníků z mnoha národů padnout na svazích Izraele. Vaše mrtvá těla zůstanou ležet na holé zemi a stanou se potravou dravých ptáků a divokých šelem. Jsem Panovník Hospodin a své slovo splním. *** Potom sešlu oheň na Magóg a na všechny, kdo s falešným pocitem bezpečí žijí na ostrovech. Tehdy poznají, že skutečným Bohem jsem já, Hospodin. Dám všem Izraelcům poznat svou pravou tvář a již nikdy nedopustím, aby mne kdokoliv znevážil. Potom i ostatní národy poznají, že jedině já, Hospodin, jsem Bohem Izraele. Den, o kterém hovořím, již brzy přijde a všechno, co říkám, se zaručeně naplní. Obyvatelé izraelských měst pak budou celých sedm let topit jen zbraněmi tvých padlých bojovníků. Budou přikládat do plamenů malé i velké štíty, luky a šípy, ale i hole a kopí. Nebudou muset sbírat dřevo na polích ani je kácet v lese, neboť si rozdělají oheň ze zbraní. Jsem Panovník Hospodin a dovolím Izraelcům, aby oloupili ty, kdo je dříve ožebračovali. Až bude po všem, Gógu, nechám všechny tvé muže pohřbít v Izraeli v Údolí nájezdníků na východ od Mrtvého moře. Bude jich tolik, že jejich hroby úplně zatarasí průchod údolím. Lidé pak toto místo nazvou Údolím Gógovy hlučící hordy. Izraelci budou pohřbívat jejich těla celých sedm měsíců, aby očistili svou zemi. Pohřbívání se zúčastní všichni obyvatelé země a získají si tím uznání okolních národů; tehdy i mě bude vzdána patřičná úcta. 14-15 Zvlášť vybraní muži budou neustále prohledávat zemi a nechají pohřbít všechno, co z nepřátel ještě zbylo, aby tak zemi dokonale očistili. Když některý z nich na svých pochůzkách narazí na lidské ostatky, postaví vedle nich znamení, aby ji hrobníci pohřbili v Údolí Gógovy hlučící hordy. Tak bude celá země nakonec očištěna. *** Jako připomínka a výstraha pro budoucí pokolení se jedno z měst bude jmenovat Hamóna (to znamená Hlučení)." Nakonec mi Panovník Hospodin oznámil: "Ezechieli, svolej rozmanité ptactvo a divokou zvěř. Obrať se k nim a mým jménem zvolej: Shromážděte se ze všech končin k oběti, kterou pro vás chystám v horách Izraele. Dosyta se tam najíte masa a napijete krve. Budete hodovat na tělech bojovníků a opájet se krví vůdců mnoha národů země, jako kdyby to byli vykrmení berani, jehňata, kozlové a býčci z Bášanu. Na této obětní hostině, kterou pro vás já sám, Panovník Hospodin, připravím, se najíte tuku do sytosti a napijete se krve, co hrdlo ráčí. U mého stolu se můžete vydatně nakrmit koňmi i jejich jezdci a všemi ostatními udatnými bojovníky a vojáky. Proslavím se mezi národy, neboť všichni uvidí, jak vynáším rozsudek a odplácím za nespravedlnost. Od toho dne již budou Izraelci navždy vědět, že jedině já, Hospodin, jsem jejich Bůh. Také ostatní národy poznají, že Izraelci se dostali do vyhnanství jen za svá provinění, neboť mi přestali věřit. Proto jsem je přestal chránit a vydal je na milost a nemilost jejich nepřátelům, kteří je pobili svými zbraněmi. Odplatil jsem jim za jejich nepravosti a provinění a nechal je nést jejich důsledky. Jsem však jejich Panovník Hospodin, a proto prohlašuji, že se nad všemi Izraelci slituji a opět je přivedu zpátky ze zajetí. Chci, aby lidé věděli, že jsem dobrý. Až budou Izraelci bezpečně žít ve své zemi a nikdo je již nebude ohrožovat, zapomenou na svou hanbu i na to, jak nevěrně se ke mně zachovali. Až je přivedu zpět ze zajetí cizích národů a shromáždím je ze zemí nepřátel, všechny okolní národy na vlastní oči spatří, jaký jsem Bůh. Pochopí, že jedině já, Hospodin, jsem jejich pravý Bůh, neboť i když jsem Izraelce nechal odvléci do vyhnanství v zemích cizinců, shromáždím je opět do jejich vlasti a na nikoho z nich nezapomenu. Zahrnu Izraelce svou přítomností a již nikdy se od nich neodvrátím. Jsem Panovník Hospodin a svá slova splním." 1-2 Čtrnáct let po dobytí Jeruzaléma, přesně desátý den v měsíci na začátku dvacátého pátého roku izraelského zajetí v Babylónii, se mne zmocnil Hospodin a ve vidění mne přenesl do Izraele. Postavil mne na vysokou horu, na jejímž jižním svahu stálo několik budov, které připomínaly město. *** Spatřil jsem tam také nějakého muže, který vypadal, jakoby byl celý z bronzu. Muž stál v jedné z bran a v ruce držel lněnou šňůru a měřící hůl. Najednou mne ten muž oslovil a řekl: "Ezechieli, pozorně sleduj a poslouchej všechno, co ti ukážu, protože kvůli tomu tě sem Bůh přivedl. Potom jdi a oznam Izraelcům všechno, co jsi tady viděl." Když jsem se rozhlédl, spatřil jsem, že celý prostor kolem chrámu obepínají hradby. Měřící hůl, kterou ten muž držel v ruce, měla délku tři a půl metru. Když ji přiložil k hradbám, jejich výška a tloušťka odpovídala délce hole. Potom přešel dále a vystoupil po schodech nahoru k východní bráně. Šířka otvoru brány byla opět stejná jako délka hole. Výklenky pro stráže po stranách brány měly rovněž výšku i šířku jedné hole, přičemž tloušťka zdi mezi výklenky byla téměř tři metry. Před branou stálo směrem k chrámu kryté sloupořadí a k němu vedl práh o délce jedné hole. 8-9 Muž také změřil sloupořadí. Mělo délku jedné hole a bylo široké přes čtyři metry. Pilíře tohoto sloupového průčelí, jež stálo u brány směrem k chrámu, měřily jeden metr. *** Uvnitř východní brány byly na každé straně tři výklenky shodných rozměrů a také stěny, které je oddělovaly, byly stejné. Dále muž změřil samotnou bránu. Byla pět metrů široká a šest a půl metru dlouhá. Před každou z postranních místností byla asi půl metru vysoká zídka, přičemž všechny místnosti měřily tři krát tři metry. Potom změřil bránu od vrcholku zadní zdi jednoho z výklenků k vrcholu zadní zdi protilehlého výklenku a naměřil vzdálenost dvanáct a půl metru. 14-15 Sloupy stojící na nádvoří měřili třicet metrů. Od nich začínalo sloupořadí obklopující bránu, přičemž vzdálenost od vstupu do brány až ke konci sloupořadí činila dvacet pět metrů. *** Výklenky a vnitřní zdi brány byly nahoře po celé délce až k sloupořadí olemovány malými okny, jejichž otvory se dovnitř zužovaly. Stejně tomu bylo u stěn ohraničujících sloupořadí. Pilíře byly navíc zdobeny palmami. Dále mě můj průvodce zavedl na vnější nádvoří. Viděl jsem, že okolo dlážděného nádvoří bylo celkem třicet místností. Dlažba přiléhala až k branám, a to po celé jejich délce. Tato dlažba byla položena níže než na vnitřním nádvoří. Muž přeměřil také vzdálenost od nižší brány k vnějšímu okraji vnitřního nádvoří. Vzdálenost na jižní i na severní straně byla padesát metrů. Potom muž přešel k severní bráně, která vedla na vnější nádvoří a změřil její délku a šířku. Také v této bráně byly na každé straně tři postranní místnosti. Místnosti, jejich dělící zdi i kryté sloupořadí měly stejné rozměry, jako u první brány. Rovněž samotná brána měřila na délku dvacet pět metrů a byla široká dvanáct a půl metru. Stejně tak její vnitřní prostor, kryté sloupořadí i palmy měly stejné rozměry jako brána obrácená k jihu. Na opačné straně než stálo sloupořadí, vystupovalo k bráně sedm schodů. Naproti severní bráně vedla na vnitřní nádvoří ještě jedna brána a stejně tomu bylo s bránou na východě. Nato mě muž odvedl k jižní straně, kde stála další brána. Když ji změřil, měla stejné rozměry jako obě předchozí brány. Také tato brána i její kryté sloupořadí měly po celém obvodu malá okna jako ostatní brány a rovněž měřila na délku dvacet pět metrů a na šířku dvanáct a půl metru. I k této bráně vedlo z druhé strany krytého sloupořadí sedm schodů a její pilíře byly vyzdobeny palmami; na každé straně jedna. Podobně i jižní brána ústila na vnitřní nádvoří a vzdálenost, kterou muž naměřil mezi touto branou a venkovní branou, byla padesát metrů. Jižní branou mne pak muž zavedl na vnitřní nádvoří. Když předtím tuto bránu změřil, získal stejné rozměry jako u všech ostatních bran. Platilo to jak pro její vnitřní místnosti, tak pro sloupové průčelí. Brána i sloupořadí měly kolem dokola okna a celkové rozměry brány byly dvacet pět krát dvanáct a půl metru. Krytá sloupořadí před branami na vnitřním nádvoří měřila na šířku dvanáct a půl metru a vyčnívala dva a půl metru před brány. Sloupořadí brány ze strany vnějšího nádvoří zdobily palmy a vedlo k němu osm schodů. Potom mě muž vzal na jižní stranu vnitřního nádvoří. Brána, kterou zde změřil, měla stejné rozměry jako všechny ostatní brány. Shodné byly i její vnitřní místnosti a sloupové průčelí. Brána i sloupořadí měly kolem dokola okna a také celkové rozměry brány byly stejné jako u všech ostatních. Obě řady sloupů průčelí brány ze strany vnějšího nádvoří zdobily palmy - po dvou na každém pilíři - a k sloupořadí vedlo osm schodů. Potom mne muž zavedl k severní bráně, která opět měřila stejně jako všechny ostatní. Shodné byly i její vnitřní místnosti a sloupové průčelí. Brána i sloupořadí měly kolem dokola okna a také celkové rozměry brány byly stejné jako u všech ostatních. Kryté sloupořadí brány ze strany vnějšího nádvoří zdobily po obou stranách palmy a vedlo k němu osm schodů. Vedle sloupořadí byla v každé bráně místnost s dveřmi, kam lidé chodili omývat oběti určené ke spálení na oltáři. Na obou stranách v samotném sloupořadí stály dva stoly, na kterých se zabíjely oběti určené ke spálení a oběti za spáchané nepravosti a provinění. U vnější zdi sloupového průčelí brány, vedle schodů ke vstupu do severní brány byly dva stoly a další dva stoly stály na opačné straně schodiště. Na každé straně brány se nacházely čtyři stoly - dohromady tedy osm stolů, na nichž se porážela obětní zvířata. Stoly byly zhotoveny z opracovaného kamene, měřily sedmdesát pět centimetrů na délku i na šířku a byly půl metru vysoké. Pokládaly se na ně nástroje k porážení zvířat určených ke spálení na oltáři i k jiným druhům obětních obřadů. Na zdi všude okolo navíc visely asi osmicentimetrové háky. Stoly sloužily také k rozporcovaných kusů masa. Z vnější strany vnitřní brány na vnitřním nádvoří se nacházely také dvě místnosti pro chrámové zpěváky. Jedna byla vedle severní brány a byla obrácena k jihu a druhá naopak stála u jižní brány a směřovala k severu. Muž se na mě obrátil a upozornil mě: "Místnost obrácená k jihu je pro kněze, kteří mají na starosti chrám a místnost směřující na sever slouží kněžím, kteří pečují o oltář. Kněžími jsou zde Sádokovi potomci, kteří jako jediní z lévijců mohou vykonávat bohoslužby v Hospodinově přítomnosti." Nakonec muž přeměřil nádvoří. Mělo tvar čtverce o délce strany padesát metrů. Před samotným chrámem stál obětní oltář. Potom mě můj průvodce odvedl k sloupovému průčelí před chrámem a změřil z obou stran jeho sloupy. V průměru měřil každý z nich asi dva a půl metru. Šířka zdiva vstupní brány do chrámu činila jeden a půl metru Sloupořadí bylo široké deset metrů a vyčnívalo pět a půl metru před chrám. Vystupovalo se k němu po schodišti a po obou stranách pilířů navíc stály ještě sloupy. Dále se mnou muž vstoupil do chrámu a změřil chrámové pilíře. Z obou stran měřily tři metry. Vchod do této části chrámu byl pět metrů široký, přičemž stěna, v níž se vstup nacházel, měla z obou stran tloušťku dva a půl metru. Samotná chrámová loď měřila na délku dvacet metrů a na šířku deset metrů. Nato muž vstoupil dovnitř a změřil sloupy u vchodu. Každý z nich měl v průměru jeden metr. Vstupní otvor byl tři metry široký a nacházel se ve zdi o síle tři a půl metru. Délka i šířka velesvatyně byla deset metrů. Že tato místnost, která se nacházela za hlavní chrámovou lodí, je velesvatyní, to mi oznámil můj průvodce. Potom se pustil do měření chrámové zdi. Měla tloušťku tři metry a po celém obvodu chrámu na ní byl dva metry široký ochoz. Tyto ochozy se nacházely ve třech řadách nad sebou a na každém z nich bylo vybudováno třicet místností. Podél celého chrámu byly také opěrné římsy, které podpíraly postranní místnosti, aby nosné trámy nezasahovaly do vlastní chrámové zdi. V každém dalším patře byly tyto místnosti širší. Obvodová konstrukce chrámu měla stupňovitý charakter, takže směrem nahoru se místnosti rozšiřovaly. Z nejnižšího patra se do středního i horního podlaží vystupovalo po schodišti. Také jsem si povšiml, že chrám má po celém obvodu vyvýšenou plošinu, která tvořila základ postranních místností. Šířka základu odpovídala délce měřící hole - tedy tři a půl metru. Vnější zeď bočních prostor měla tloušťku dva a půl metru. Mezi postranními komorami a ochozy přiléhajícími k domu byl kolem celého chrámu deset metrů široký volný prostor. Z ochozu bylo možno vstoupit do jiného prostoru, který po obvodu obepínal celou budovu a zabíral místo široké dva a půl metru. Na západní straně naproti chrámovému nádvoří stála třicet pět metrů široká a čtyřicet pět metrů dlouhá stavba. Zeď této mohutné budovy dosahovala po celém obvodu tloušťky dvou a půl metru. Potom se muž pustil do měření celého chrámu. Na délku měřil padesát metrů stejně jako oddělený prostor a budova na západní straně. Šířka chrámového nádvoří na východě byla včetně průčelí chrámu sto metrů. Dále muž změřil délku budovy obrácené směrem k nádvoří vzadu za chrámem včetně jejich postranních ochozů a opět naměřil sto metrů. Hlavní chrámová loď, velesvatyně i kryté sloupořadí obrácené směrem k nádvoří, ale také prahy, úzká okna a ochozy ze tří stran chrámu byly obloženy dřevem. Dřevo bylo na podlaze, na zdech až do výšky oken a okna byla rovněž obložena. 17-18 V prostoru nad vchodem do velesvatyně a na všech stěnách po celé svatyni byly pravidelně rozmístěny rytiny cherubů a palem. Motivy palem a cherubů se střídaly. Každý z cherubů měl dvě tváře. *** Na jednu z palem se díval tváří člověka a na druhou tváří lva. Tyto plastiky cherubů a palem pokrývaly celý obvod chrámu od podlahy až nad úroveň vchodu. 21-22 Zárubně vchodu do chrámu měly čtverhranný tvar. Ve svatyni stál metr a půl vysoký dřevěný oltář. Byl jeden metr široký i dlouhý a ze všech stran byl obložen dřevem. Na tomto místě muž poznamenal: "Tento oltář patří do Hospodinovy přítomnosti." *** Jak svatyně, tak velesvatyně byla opatřena dvojitými dveřmi. Každé dveře měly dvě křídla, která se otáčela na čepech. Dveře hlavní chrámové lodi zdobily stejné plastiky cherubů a palem, jaké byly všude na zdech. Venkovní prostor před předsíní byl zakryt dřevěným přístřeším. Ve zdech této průčelní sloupové síně pak byla okna s plastikami palem na obou stranách. Podobné zdobení bylo i na ochozech chrámu a přístřešcích. Potom mě muž zavedl na sever vnějšího nádvoří a ukázal mi místnosti naproti chrámovému nádvoří a severní obvodové zdi. Stavba, v níž se tyto místnosti nacházely a jejíž dveře směřovaly k severu, měřila na délku padesát metrů a na šířku dvacet pět metrů. Z jedné strany této budovy byly ve třech řadách nad sebou ochozy o délce deseti metrů. Ochozy byly orientovány k vnitřnímu nádvoří naproti dlažbě nádvoří vnějšího. Chodba, která umožňovala přístup k jednotlivým místnostem byla pět metrů široká a přístupové chodníčky měřily půl metru. Dveře místností směřovaly k severu. Místnosti v horním a prostředním patře byly užší než místnosti spodního patra, neboť část místa zabíraly ochozy. Celá stavba byla vybudována bez opěrných sloupů, jaké stály na nádvoří, proto se místnosti vyšších pater postupně stupňovitě zužovaly. Z přední části stavby se táhla dvacet pět metrů dlouhá zídka, která vedla k vnějšímu nádvoří. Zatímco místnosti obrácené směrem k vnějšímu nádvoří měřily dohromady dvacet pět metrů, řada místností na straně směrem k chrámu měřila padesát metrů. Spodní místnosti měly vchod na východní straně a vcházelo se do nich z vnějšího nádvoří. Nedaleko této budovy s místnostmi stála směrem na jih od chrámu podél zdi vnějšího nádvoří ještě jedna stavba s podobnými místnostmi. Také k ní vedla přístupová cesta. Její místnosti měly stejné rozměry a byly stejně rozvrženy jako místnosti na severní straně. Také jejich vchody odpovídaly uspořádání stavby na severní straně. Hlavní vstup do místností se nacházel na začátku přístupového chodníku souběžného se zdí vedoucí směrem na východ. Muž mi k těmto stavbám řekl: "Místnosti v budovách na severu a na jihu chrámového nádvoří jsou určeny pro kněze. V těchto prostorách budou jíst posvátné oběti kněží, kteří slouží v Hospodinově chrámu. Současně se zde budou všechny tyto posvátné oběti ukládat - obilné oběti a oběti za spáchané nepravosti a provinění - neboť tato místa jsou svatá. Jakmile kněz vstoupí do těchto posvátných prostor, nesmí vyjít na vnější nádvoří, dokud neodloží posvátný oděv, ve kterém konal bohoslužbu. Dříve než kněží vyjdou mezi ostatní Izraelce, musí se převléci." Jakmile muž změřil všechno, co se nacházelo v chrámovém komplexu, vyvedl mne východní branou ven a změřil celý chrám kolem dokola. Okolo celého chrámu se táhla dlouhá zeď, která oddělovala toto posvátné místo od všedních prostranství. Vymezený posvátný okrsek měl půdorys čtverce, neboť když jej muž přeměřil ze všech stran měřící holí, byla ze severu, z jihu, z východu i ze západu vždy stejně dlouhá. Měřila na šířku i na délku dvě stě padesát metrů. 1-2 Pak mě můj průvodce odvedl k východní bráně, kde jsem spatřil jasné světlo přítomnosti Boha Izraele, která přicházela směrem od východu a ozařovalo celou zemi. Slyšel jsem také jeho mocný hlas, který duněl jako rozbouřené vody. *** Všechno, co jsem viděl, mi připomínalo scény, kdy Hospodin přišel zničit Jeruzalém, nebo vidění, které mi ukázal u řeky Kebaru. Proto jsem neváhal a padl tváří k zemi. Když záře Hospodinovy přítomnosti vstoupila jižní branou do chrámu, jeho duch mě zvedl a přenesl na vnitřní nádvoří. Hospodinova přítomnost mezitím naplnila celý chrám. Stál vedle mne také můj průvodce a já jsem zaslechl, jak ke mně z chrámu někdo hovoří. Hlas patřil Hospodinu a řekl: "Ezechieli, na tomto místě mám svůj trůn a budu zde navěky mezi Izraelci přebývat. Oni sami ani jejich králové již nikdy neposkvrní důstojnost mého jména uctíváním falešných bohů. Těla mrtvých králů již nebudou znesvěcovat má prostranství a modlářská posvátná návrší nadobro vymizí. Izraelští králové si postavili své paláce přímo za zdí mého chrámu a znesvěcovali mé jméno svým odporným jednáním. Proto jsem v rozhořčení dopustil, aby se jejich provinění obrátila proti nim. Nyní chci, aby přestali uctívat falešné bohy a odstranili z mé blízkosti své mrtvé krále. Jen tak mohu mezi nimi navěky přebývat. Ezechieli, popiš Izraelcům podobu chrámu, jak jsem ti jej představil, aby se zastyděli za své nepravosti. Ať si má slova vezmou k srdci a poučí se z nich. A když opravdově a upřímně přiznají hanebnost svých činů, seznam je podrobně s projektem chrámu, jeho uspořádáním, rozmístěním vchodů a východů a celou jeho úpravou včetně veškerých předpisů a zákonů, které se týkají chrámové služby. Všechny tyto informace jim pak dáš také písemně, aby dodrželi plán a dbali rovněž na všechna nařízení. Pro chrám bude platit následující zákon: Veškeré okolí vrcholu pahorku bude posvátné a nedotknutelné." Po těchto slovech mě Hospodin seznámil s rozměry chrámového oltáře: "Kolem oltáře bude šedesát centimetrů vysoký a stejně široký podstavec s osmicentimetrovou obrubou kolem okraje. Samotný oltář se bude skládat ze tří stupňů s půdorysem ve tvaru čtverce. Spodní část stojící na podstavci bude sto dvacet centimetrů vysoká s šíří okraje šedesát centimetrů. Střední část bude na výšku měřit bezmála dva a půl metru a šířka okraje bude rovněž šedesát centimetrů. Horní část oltáře - vlastní ohniště - bude rovněž dva a půl metru vysoká a v jejích rozích budou nahoru vyčnívat čtyři výstupky ve tvaru rohu. 16-17 Na délku i na šířku bude ohniště měřit přes sedm metrů. Poslední stupeň lemující ze všech čtyř stran celý oltář bude osm a půl metru široký i dlouhý a po celém obvodu bude mít třiceticentimetrový lem. Podstavec, na němž celý oltář stojí, bude po celém obvodu vysoký šedesát centimetrů a schodiště k oltáři povede z jeho jižní strany." *** Dále mi Panovník Hospodin řekl: "Ezechieli, až stavbu oltáře dokončíte, bude se na něm obětovat podle přesně stanovených pravidel. Oběti budou přinášeny v souladu s pokyny a oltář bude rovněž kropen krví. Lévijští kněží, kteří mi slouží ve svatyni a jsou potomky Sádoka, za sebe přinesou mladého býčka jako oběť za provinění. Potřete jeho krví všechny čtyři rohovité výčnělky oltáře, rohy oltářního ohniště a celou jeho obrubu. Tímto smírčím obřadem se celý oltář očistí. Samotného býka potom spálíte na stanoveném místě před vlastní svatyní. Na druhý den přinesete jako další oběť za provinění kozla bez jakékoliv tělesné vady a vykonáte stejné očistný obřad jako při obětování býka. Po skončení těchto očistných obřadů mi obětujete naprosto zdravého mladého býčka a berana. Když mi je budete předkládat, kněží je posypou solí a vloží je do plamenů na obětním oltáři jako zápalnou oběť. Každý den po sedm dní mi takto budete obětovat jednoho kozla, jednoho býčka a jednoho berana jako oběti za provinění. Všechna zvířata musí být naprosto zdravá a bez jakékoliv tělesné vady. Po sedmi dnech těchto smírčích a očistných obřadů bude oltář vysvěcen. Počínaje osmým dnem mohou kněží na oltáři vykonávat všechny obvyklé obětní obřady a já je jako váš Panovník a Hospodin ochotně přijmu." Nato mne muž odvedl zpět k východnímu vchodu do svatyně. Dveře tohoto vchodu byly zavřené a Hospodin mi oznámil: "Tyto dveře zůstanou zavřené a nebudou se otvírat. Nikdo jimi nesmí vejít dovnitř, neboť jsem jimi do svatyně vstoupil já, Panovník Hospodin a Bůh Izraele. Pouze vladař smí jako jediný z Izraelců sedávat u východního vchodu a jíst posvátný pokrm. Bude však do prostoru brány vcházet přes sloupové průčelí." Když Hospodin domluvil, můj průvodce mne vyvedl severním vchodem před chrám. Když jsem se ohlédl a spatřil jsem, jak prostor chrámu naplnila záře Hospodinovy přítomnosti, padl jsem tváří k zemi. Vtom mne Hospodin opět oslovil a řekl: "Ezechieli, pozorně sleduj a poslouchej, co ti oznámím ohledně pravidel, která budou platit pro můj chrám. Postarej se o to, aby u lidí vstupujících do prostor chrámu i svatyně byly dodrženy všechny zákonné požadavky, které musejí všichni splňovat. Potom se obrať k Izraelcům, kteří se proti mně neustále bouří, a mým jménem je napomeň: Jsem Panovník Hospodin a déle již nemohu tolerovat vaše odporné jednání. Jako kdyby nestačily všechny ohavnosti, kterých se jako můj lid dopouštíte, přivedli jste do mé svatyně ještě i pohany a můj chrám tak ještě více znesvětili. Přestože jste mi obětovali pokrmy, tuk i krev, porušili jste smlouvu, kterou jsem s vámi uzavřel. Namísto abyste sami pečovali o posvátné věci sloužící bohoslužbě, svěřili jste starost o chrám, komu se vás zrovna zachtělo. Jako Panovník Hospodin však prohlašuji, že do mé svatyně smí vstoupit pouze takový cizinec, jehož srdce je změněné a který na důkaz svého rozhodnutí patřit mi přijal obřízku. Všichni lévijci, kteří mne opustili, když se ke mně Izraelci obrátili zády a rozutekli se za svými falešnými bohy, ponesou důsledky svého provinění. Budou moci sloužit v mé svatyni a starat se o chrámové brány, smějí porážet zvířata, která jim Izraelci přinesou k obětování, a budou k ruce všem příchozím, kteří přijdou do chrámu, aby se účastnili bohoslužeb. Protože však uctívali také falešné bohy a stali se tak kamenem úrazu celému izraelskému národu, já sám, Panovník Hospodin, jsem přísahal, že jejich těžkou vinu nenechám jen tak bez povšimnutí. Nedovolím jim vykonávat úřad kněží a svatých darů se ani nedotknou. Služba, která by jakkoliv souvisela s velesvatyní, vůbec nepřichází v úvahu. Za nepravosti, jichž se troufale dopouštěli, ponesou trvalou hanbu. Dovolím jim pouze, aby zastávali ostatní běžné povinnosti a všechnu práci, kterou je třeba v chrámu vykonávat." "V mé přítomnosti," dodal Panovník Hospodin, "budou sloužit a přinášet tuk a krev obětí pouze lévijští kněží ze Sádokova rodu, kteří své povinnosti ve svatyni zastávali věrně, i když mne Izraelci opustili. Jen oni smějí vstupovat do mé svatyně, vykonávat v mé přítomnosti posvátné obřady a vést bohoslužby. Jakmile projdou branou na vnitřní nádvoří, musí být oblečeni do oděvu z lněného plátna; při službě na vnitřním nádvoří nebo uvnitř chrámu nesmějí na sobě mít nic vlněného. Na hlavách budou nosit plátěné turbany a pod oděv si obléknou lněné spodní prádlo. Nesmí se obléci natolik, aby se při obřadech potili. Naopak když budou odcházet na vnější nádvoří mezi ostatní Izraelce, musí se vysvléci z oděvu, ve kterém sloužili ve svatyni, a odloží ho do posvátných místností. Obléknou si jiné šaty, aby svatost svého kněžského oděvu nepřenášeli mezi lid. Kněží se nesmí ostříhat dohola ani si nenechají narůst dlouhé vlasy. Musí si svůj účes pravidelně zastřihávat. Žádný z kněží, který půjde na vnitřní nádvoří, nesmí předtím pít víno. Kněží se také nesmějí ženit s vdovami nebo propuštěnými ženami. Smí si vzít pouze pannu z Izraele nebo vdovu po jiném knězi. Kněží budou Izraelce učit, jaký je rozdíl mezi posvátným a obyčejným, a naučí je rovněž rozlišovat mezi dobrem a zlem. Současně budou vystupovat jako soudci v jakémkoliv sporu a vynášet rozsudek na základě mého rozhodnutí. Budou zachovávat všechny mé zákony a nařízení ohledně stanovených svátků a zajistí, aby se dodržovaly mé sobotní dny odpočinku. Kněz se nesmí přibližovat k mrtvému člověku, aby se neznesvětil. Jestliže však knězi zemře otec nebo matka, syn nebo dcera či bratr nebo neprovdaná sestra, toto nařízení neplatí. Potom se však musí očistit a vyčkat sedm dní. Když se pak opět ujme služby na vnitřním nádvoří a ve svatyni, musí za sebe předložit oběť na očištění viny. Já, Panovník Hospodin, budu pro kněze to jediné, co mají. Nedostanou v Izraeli žádné dědičné území. Jejich trvalým vlastnictvím bude jejich služba pro mě. Za obživu jim bude sloužit obilí z obětních darů a maso z obětí za nepravosti a provinění. Bude jim náležet všechno, co v Izraeli propadne v prospěch chrámu." Po těchto slovech pronesl Hospodin na adresu Izraelců: "To nejlepší z první úrody a ze všech vašich zvláštních darů bude patřit kněžím. Budete jim přinášet také první upečený chléb, aby na vašich domovech spočinula má přízeň. Kněží nesmí jíst maso z žádného uhynulého nebo zadáveného ptáka ani jiného zvířete." Po těchto slovech Hospodin vydal pokyny týkající se dělení země: "Až si budete losováním rozdělovat zemi, vyhradíte mi část území jako posvátnou oblast. Toto území bude na délku měřit dvanáct a půl kilometru a bude pět kilometrů široké. V rámci této zóny ponecháte prostor ve tvaru čtverce o délce strany dvě stě padesát metrů, který připadne chrámu. Kolem tohoto místa navíc ze všech stran ponechejte dalších dvacet pět metrů volné země. Jako posvátné území tedy vyměřte pás o délce dvanácti a půl kilometru a šířce pěti kilometrů, na kterém vyhradíte místo pro mou svatyni. Bude to posvátné území pro kněze, kteří vykonávají svůj úřad ve svatyni a slouží mi jako svému Hospodinu. Zde budou stát jejich domy i samotný chrám. Toto území v délce dvanácti a půl kilometru a šířce pěti kilometrů bude patřit lévijcům, kteří slouží v mém chrámu. Na něm si postaví své domy, v nichž budou bydlet. V sousedství tohoto posvátného území odměříte pás země široký dva a půl kilometru a dlouhý opět dvanáct a půl kilometru. Zde si budou moci vybudovat své domy a žít všichni ostatní Izraelci ze všech rodů. Vládci země pak připadne veškeré území na východ a na západ od hranic posvátné země a Jeruzaléma. Souběžně s územím jednoho izraelského rodu mu bude náležet celý pás země od východu na západ. Toto území bude v Izraeli jeho trvalým vlastnictvím. Panovníci již nebudou utlačovat své poddané a nechají všechny Izraelce svobodně žít na územích, která jednotlivým izraelským rodům připadla." Nato Hospodin obrátil pozornost k panovníkům Izraele a napomenul je: "Napáchali jste již více než dost zla, vládcové Izraele! Zanechejte násilí a bezpráví a dělejte jen to, co je spravedlivé a správné. Jako Panovník Hospodin vás vyzývám, abyste přestali můj lid okrádat. 10-12 Buďte poctiví a pro všechny mějte stejná měřítka. Dodržujte přesně stanovené jednotky váhy, míry a objemu i jejich poměrné části. *** *** 13-14 Chci, abyste mi jako panovníci Izraele přinesli tento dar: šest litrů pšenice a stejné množství ječmene a k tomu tři a půl litru oleje. *** Ze všech stád ovcí na zavlažovaných pastvinách Izraele mi přineste vždy po jedné z dvou set kusů. Všechny tyto dary mi předložíte jako oběti smíření za izraelský lid. Na tomto mimořádném daru vládce Izraele se budou podílet všichni obyvatelé země. Povinností panovníka vždy bude zajišťovat dostatek obětí na všechny izraelské slavnosti, kalendářní výročí a sobotní dny odpočinku. Prostřednictvím těchto předkládaných darů obilí, zvířat a ostatních obětí vždy vykoná smírčí obřady za obyvatele Izraele. Vždy první den v novém roce očistíte svatyni obětí mladého býčka bez jakékoliv tělesné vady. Krví této oběti za provinění Izraele potom kněz potře zárubně chrámových dveří, všechny čtyři rohy oltářového ohniště a také zárubně brány na vnitřním nádvoří. Stejný smírčí obřad za chrám a na odpuštění všech nechtěně a neúmyslně spáchaných nepravostí vykonáte také sedmý den téhož měsíce. Čtrnáctý den prvního měsíce pak budete slavit hod beránka - výročí dne, kdy vaši předkové opustili Egypt. V průběhu sedmi dní oslav budete jíst pouze nekynuté chleby. První den slavností obětuje váš panovník za sebe i za všechny obyvatele země jednoho býka. Celých sedm dní oslav pak bude každý den na ohni oltáře obětovat jednoho býka a jednoho berana a k nim ještě přidá jednoho kozla jako oběť za provinění. Všechna zvířata musí být zdravá a bez tělesných vad. Ke každému z obětovaných býků a beranů mi dále předloží 22 litrů obilí a 4 litry oleje. Stejné oběti zvířat, obilí i oleje mi Izraelci budou předkládat také při každoroční sedmidenní slavnosti na památku jejich putování po poušti, která začíná patnáctý den sedmého měsíce." Dále mi Panovník Hospodin řekl: "Východní brána vnitřního nádvoří bude po dobu šesti pracovních dní v týdnu zavřená, ale v sobotu a každý první den v měsíci ji otevřete. Vždy, když bude brána otevřená, přistoupí k ní ze strany sloupového průčelí panovník Izraele a zůstane stát mezi veřejemi brány. Kněží mezitím spálí v ohni na oltáři jeho oběť a předloží mi také jeho ostatní dary. Vladař mi na prahu brány vzdá úctu a opět odejde, ale brána zůstane otevřená až do večera. Ve stejné dny, tedy každou sobotu a vždy první den v měsíci, se mi k této bráně přijdou poklonit také všichni ostatní Izraelci. Panovník pro mě každou sobotu nechá obětovat v ohni na oltáři šest mladých beránků a jednoho dospělého berana. Žádné z obětovaných zvířat nesmí mít jakoukoliv tělesnou vadu. K dospělému beranovi navíc přidá 22 litrů obilí a k mladým beránkům tolik, kolik sám bude chtít. Na každých 22 litrů obilí však doplní ještě 4 litry oleje. Při oslavách příchodu nového měsíce mi vladař obětuje mladého býčka, šest jehňat a berana. Všechna zvířata musí být zdravá. K býkovi i k beranovi přidá dvakrát po 22 litrech obilí a k jehňatům tolik obilí, kolik bude sám chtít, přičemž na každých 22 litrů obilí mi navíc obětuje 4 litry oleje. Panovník však vždy musí přicházet zvenčí od sloupového průčelí a stejnou cestou vycházet ven. Pro ostatní Izraelce, kteří budou přicházet během stanovených svátků, aby mne uctívali jako svého Boha, však bude platit něco jiného. Všichni, kdo se mi přijdou poklonit a vstoupí severní branou, vyjdou ven jižní branou a naopak ti, co přijdou z jihu, budou odcházet branou obrácenou směrem na sever. Nikdo se nebude vracet stejnou branou, kterou vstoupil, ale odejde branou protější. Panovník i ostatní lidé budou přicházet a odcházet současně. Jak jsem již řekl, o všech svátcích mi jako svou oběť předložíte býčka, berana a jehňata a ke všem zvířatům přidáte stanovené množství obilí a oleje. Východní bránu budete rovněž otvírat vždy, když mi panovník bude chtít sám od sebe přinést nějakou oběť. V takovém případě bude postupovat stejně jako v sobotu, ale když odejde, bránu za ním zavřete. Dále mi jako svému Hospodinu budete každé ráno v ohni na oltáři obětovat jednoho ročního beránka bez jakékoliv tělesné vady. Současně mi každé ráno s trvalou platností přinesete čtyři litry mouky smíchané s jedním litrem oleje. Tuto obilnou oběť i beránka mi budete přinášet pravidelně ráno co ráno jako oběť zápalnou." Když mi Hospodin oznámil všechno, co se týká obětí, dodal: "Jestliže panovník věnuje něco ze svého majetku některému ze svých synů, zůstane dar jeho synovi a bude jako jeho vlastnictví dědičně patřit také jeho potomkům. Pokud však panovník věnuje dar některému ze svých služebníků, služebník si ho smí ponechat pouze do roku navrácení. V tomto zvláštním roce vrátí dar panovníkovi. Panovníkův majetek bude náležet pouze jeho potomkům. Ani vladař však nesmí připravit žádného z poddaných o cokoliv z jeho vlastnictví a ponechat ho bez prostředků. Svým potomkům smí dávat dědictví pouze ze svého vlastního majetku, aby nikdo z Izraelců nepřišel o to, co mu právem náleží." Když Hospodin domluvil, muž mne vchodem vedle brány zavedl na sever do posvátných místností pro kněze, ukázal mi západní část budovy a řekl: "Na tomto místě budou kněží vařit maso zvířat obětovaných za nepravosti a provinění a péct chléb z obětovaného obilí. Tyto posvátné pokrmy se tak nedostanou na vnější nádvoří mezi lid, kterému jejich svatost musí zůstat nedostupná." Pak mne můj průvodce vzal na vnější nádvoří a ukázal mi všechny jeho kouty. Ve všech čtyřech rozích vnějšího nádvoří byla další malá nádvoří každé o rozměrech patnáct krát dvacet metrů. Kolem všech těchto malých nádvoří se táhla malá kamenná zídka, vedle které bylo několik ohnišť. Zde muž poznamenal: "Tady budou chrámoví služebníci vařit oběti, které Izraelci přinesou." Potom jsme se vrátili zpět ke vchodu do chrámu, kde jsem uviděl, jak zpod prahu chrámové brány vytéká směrem k východu voda. (Chrám byl totiž obrácen čelem k východu.) Voda přitékala z jižní strany chrámu podél jižního okraje oltáře. Muž mě vyvedl severní branou a vedl mě okolo chrámu k jižnímu vchodu. Tam jsem viděl, že voda skutečně vytéká z jižní strany. Jak můj průvodce postupoval k východu, šňůrou odměřil pět set metrů a v této vzdálenosti jsme vodu přebrodili. Byla hluboká jen po kotníky. Potom odměřil dalších pět set metrů, a když jsme na tom místě vodou přešli, bylo jí už po kolena. Pokračoval v měření a po dalších pěti stech metrech již bylo vody po pás. Když odměřil dalších pět set metrů, byla již z potoka řeka, která se nedala přebrodit, ale jen přeplavat. "Vidíš to?" zeptal se muž a vedl mne zpět podél břehu potoka. Viděl jsem, že na obou stranách vyrůstá množství stromů a 8-9 můj průvodce dodal: "Tato voda proudí směrem na východ a teče rovnou do Araby, kde se vlévá do Mrtvého moře. Všude, kam se voda z této řeky dostane, Mrtvé moře ztrácí svou slanost a prohánějí se v něm tisíce živočichů a ryb. Voda z potoka přináší Mrtvému moři život. *** Po celém mořském pobřeží od Én-gedí až k Én-eglajimu budou rybáři rozprostírat své sítě a dočkají se bohatého úlovku mnoha druhů ryb jako v moři Středozemním. Bažiny a močály však zůstanou slané. Na obou březích řeky vyrostou rozličné ovocné stromy s nevadnoucím listím, které bez ustání ponesou ovoce. Budou rodit každý měsíc, protože stojí u vody, která vytéká ze svatyně. Jejich plody každého nasytí a listy budou lidem přinášet zdraví." Když muž domluvil, oslovil mne Hospodin a řekl: "Oznámím ti, jak stanovit hranice území, které si Izraelci rozdělí do vlastnictví mezi dvanáct svých rodů. Rozdělíte si celou zemi rovnoměrně a spravedlivě, jen Josefův rod obdrží dvojnásobný díl. Země bude navždy patřit jen vám, protože jsem už kdysi dávno přísahal vašim předkům, že ji dostanou do trvalého dědictví. 15-17 Hranice území bude procházet těmito místy: Na severu povede od Středozemního moře na východ souběžně s cestou k Chetlónu a Chamátu, potom okolo Sedadu, Beróty a Sibrajimu, které leží na pomezí Damašku a Chamátu, a potáhne se až k Chasér-tíkónu, který se nachází na hranici s Chavránem. Severní hranice tedy bude probíhat od Středozemního moře až k Chasar-énónu podél území Damašku a Chamátu, které leží na severu. *** *** Na východní straně povede hranice mezi Chavránem a Damaškem a podél Jordánu mezi Gileádem a Izraelem až k městu Támar na břehu Mrtvého moře. Zde východní hranice skončí. Na jihu se hranice vydá od Támaru až k Vodám sváru v Kádeši a dále podél koryta Egyptského potoka až ke Středozemnímu moři. Západní hranici pak bude tvořit samo Středozemní moře až k cestě do Chamátu. Takto bude země ohraničena ze západu. Toto vymezené územní si mezi sebou rozdělíte podle izraelských rodů. Bude trvale patřit jak vám, tak cizincům, kteří se usadili mezi vámi a přivedli v Izraeli na svět své potomky. S takovými usedlíky budete jednat stejně jako s rodilými Izraelci. Společně s vámi obdrží svůj podíl stejně jako všechny izraelské rody. Ať už se cizinec připojí ke kterémukoliv z rodů, dostane svou půdu, na níž bude žít. To vám jako váš Panovník Hospodin důrazně nařizuji." 1-7 Po těchto slovech Hospodin vyjmenoval, která území připadnou jednotlivým izraelským rodům: "Každý z rodů obdrží pás území od východní hranice směrem na západ až k Středozemnímu moři. První část území bude začínat u severní hranice, která vede od moře podél cesty k Chetlónu a Chamátu až k Chasar-énanu a odděluje Izrael od Damašku a Chamátu. Směrem od severu na jih obdrží izraelské rody svá území v tomto pořadí: Danovci, Ašerovci, Neftalíovci, Manasesovci, Efrajimovci, Rúbenovci a Judovci. *** *** *** *** *** *** 8-9 Na území Judova rodu vyčleníte od východu k západu zvláštní část země a zasvětíte ji mně, svému Bohu. Na délku bude měřit dvanáct a půl kilometru o šířce pět kilometrů; potáhne se od východní hranice Izraele až k Středozemnímu moři. Uprostřed tohoto pásu země pak bude stát svatyně. *** V rámci vyčleněného území vyměříte posvátnou část pro kněze - oblast dlouhou dvanáct a půl kilometru na severu i na jihu a širokou pět kilometrů na západní a východní straně. Právě uprostřed této plochy pak bude stát má svatyně. Bude to území určené pro vysvěcené kněze, Sádokovy potomky, kteří mne na rozdíl od ostatních lévijců nezradili, když se ke mne Izraelci obrátili zády. Proto tato nejsvatější část země bude patřit právě mým kněžím. V jejich sousedství obdrží stejně velký podíl ostatní lévijci. Také jejich část země bude dlouhá dvanáct a půl kilometru a široká pět kilometrů. Nesmějí z tohoto území nic prodat ani vyměnit. Je to nejlepší část země a především je zasvěcena mě, Bohu Izraele. Proto nesmí připadnout do vlastnictví nikomu jinému. Ve zbývající části vyčleněného území široké dva a půl kilometru a dlouhé dvanáct a půl kilometru budou domy ostatních Izraelců a pastviny pro dobytek. Uprostřed tohoto území bude stát Jeruzalém. Město bude mít čtvercový půdorys a ze všech stran bude měřit dva a čtvrt kilometru. K městu bude rovněž ze všech stran přiléhat sto dvacet pět metrů široký pás pastvin. Zbývající část území souběžná s posvátnými pozemky bude měřit na západě i východě pět kilometrů. Tyto oblasti budou zásobovat potravinami pracovníky a obyvatele Jeruzaléma. Půdu na tomto území budou obdělávat Izraelci ze všech rodů. Celé území, které oddělíte jako svaté, tedy bude včetně města dlouhé i široké dvanáct a půl kilometru. Území, které zůstane po obou stranách posvátného území a města, připadne vašemu panovníkovi. Bude se rozkládat z obou stran podél dvanáct a půl kilometru dlouhé hranice posvátného území až k podílům, které připadnou jednotlivým kmenům. Obě části země budou náležet panovníkovi a posvátná oblast se svatyní bude uprostřed. Rovněž po obou stranách pozemků náležejících lévijcům a území, které připadne městu, bude část půdy oddělena pro panovníka. Panovník tak bude spravovat pás země mezi územními podíly Judovců a Benjamínovců. 23-27 Směrem na jih od panovníkova území obdrží své podíly ostatní izraelské rody. Každému z nich opět připadne pruh země od východní hranice Izraele až na k Středozemnímu moři na západě. Od severu k jihu osídlí území v tomto pořadí: Benjamínovci, Šimeónovci, Isacharovci, Zabulónovci a Gádovci. *** *** *** *** Jižní hranice posledního rodu se potáhne od Támaru až k Vodám sváru v Kádeši a dále podél koryta Egyptského potoka k Středozemnímu moři." Nakonec Panovník Hospodin dodal: "Rozdělte celou zemi do vlastnictví mezi izraelské rody tak, jak jsem vám nařídil." Nakonec mi Hospodin oznámil, jak budou vypadat jeruzalémské brány: "Kolem Jeruzaléma se ze čtyř stran potáhnou městské hradby o celkové délce devíti kilometrů. Protože město má čtvercový půdorys, každá ze stran bude tedy měřit dva a čtvrt kilometru. Na každé straně do města povedou tři brány a jednotlivé brány ponesou jména izraelských rodů. Na severní straně do města povedou brány Rúbenova, Judova a Léviho. Ve východní hradbě to budou brány Josefova, Benjamínova a Danova. Do jižní zdi budou vsazeny brány Šimeónova, Isacharova a Zabulónova. Na západ povedou brány Gádova, Ašerova a Neftalíova. Město dostane nové jméno, které bude znamenat: Zde sídlí Hospodin. Ve třetím roce vlády judského krále Jójakíma přitáhl babylónský král Nebúkadnesar k Jeruzalému a se svým vojskem ho obklíčil. Jójakím se stal jeho vazalem a Nebúkadnesar si jako válečnou kořist odnesl do klenotnice svého božstva část nádob z Božího chrámu v Jeruzalémě. Potom Nebúkadnesar nařídil veliteli dvořanů Ašpenazovi, aby ze šlechtických a královských rodů Izraele vybral mladé muže, kteří nemají žádnou tělesnou vadu a kteří jsou krásní, nadaní a vzdělaní. Chtěl, aby se naučili kaldejský jazyk a seznámili se s národním písemnictvím, protože měli vykonávat státnickou službu u jeho dvora, a kromě toho král rozhodl, aby po dobu tří let denně dostávali příděl z vybraných pokrmů, lahůdek a vína z jeho stolu. Takto připraveni pak měli být králi ke službám. Z Judova kmene byli vybráni také Daniel, Chananjáš, Míšael a Azarjáš. Velitel dvořanů jim dal nová jména: Daniela nazval Beltšasarem, Chananjáše Šadrakem, Míšaele Méšakem a Azarjáše Abed-negem. Daniel se pevně rozhodl, že nemůže ustoupit od svých náboženských zásad, a proto královský pokrm a nápoj odmítal. Požádal velitele dvořanů, aby na jeho přesvědčení vzal ohled. Bůh ovlivnil velitele, ten projevil pro Danielovu žádost porozumění a byl ochoten vyjít mu vstříc. Jen Danielovi řekl: "Jsem za vás zodpovědný a bojím se krále, který rozhodl, co máte jíst a pít. Když zjistí, že jste pohublí a bez elánu, přijdu o hlavu." Daniel tedy vyhledal opatrovníka, který na ně měl dohlížet a navrhl mu: "Prosím tě, zkus to s námi. Nám čtyřem dávejte deset dní jíst zeleninu a pít vodu, a pak se uvidí. Podíváš se, jak vypadáme my a jak vypadají ti, co jedí z králova stolu a potom se rozhodne, co dál." Ten na Danielův návrh přistoupil. Po deseti dnech se ukázalo, že vypadají lépe než ti, co jedli královské pokrmy. Proto dále dostávali jen tu stravu, jakou požadovali. Těmto čtyřem mladým mužům dal Bůh obdivuhodné poznání, moudrost a schopnost porozumět všemu písemnictví. Daniel pak navíc uměl vykládat vidění a sny. Když uplynula doba určená králem k jejich vzdělávání, přivedl je velitel k Nebúkadnesarovi. 19-20 V rozhovoru s nimi král zjistil, že Daniel a jeho tři přátelé daleko převyšují všechny, kteří se s nimi vzdělávali. Dokonce mnohonásobně předčili všechny královy poradce a astrology. Proto je král přijal do své služby. *** Daniel v královských službách zůstal až do prvního roku krále Kýra. Ve druhém roce své vlády měl Nebúkadnesar sen. Ten ho tak vyděsil, že se probudil a nemohl již znovu usnout. Nejhorší bylo, že ten sen zapomněl! Rozkázal tedy, aby mu zavolali všechny astrology, jasnovidce a členy kněžské třídy. Od nich očekával, že mu řeknou, co se mu zdálo a co sen znamená. Když přišli, spustil: "Měl jsem hrozný sen a nemohu si vzpomenout, o čem byl. Rozčiluje mě to, a vy mi musíte říci, co se mi zdálo. Moc mi na tom záleží." Astrologové mu odpověděli aramejsky: "Buď živ, králi! Řekni nám, jaký jsi měl sen a my ho pak vyložíme." Nebúkadnesar se na ně obořil: "To jste mi nerozuměli, co od vás chci? Přece jsem vám jasně řekl, že jsem sen zapomněl. Buď mi ho oznámíte a vysvětlíte, nebo vás nechám rozsekat na kusy a z vašich domů nadělám hnojiště. Dostanete však velké dary a vysoké pocty, když mi připomenete, co se mi zdálo a co to znamená." Kněží se bránili: "Rádi ti sen vysvětlíme, ale ty nám ho nejdřív musíš říct." Nato se král rozkřikl: "Je mi jasné, že chcete získat čas, protože víte, co vás čeká. Když mi to neoznámíte, neustoupím ani o krok. Trest vás nemine! Spikli jste se proti mně a pěkně dlouho mne balamutíte svými výmysly. Myslíte si, že odkladem něco vyřešíte. Připomeňte mi sen a já pak budu mít důvěru i ve váš výklad." 10-11 Kněží se tedy pokusili ještě jednou králi věc vysvětlit: "To přece nikdo z lidí nedokáže, aby vyložil sen, který nezná. A také se ještě nenašel král, který by něco takového od svých věštců žádal. To vědí jen bohové. Ale jak se to od nich dozvědět, když s námi nebydlí!" *** To už krále natolik vyvedlo z míry, že rozkázal, aby povraždili všechny, od kterých očekával výklad snu. Ti, kteří králův rozkaz vykonávali, přišli i pro Daniela a jeho tři přátele. 14-15 Daniel rozvážně oslovil Arjóka, který velel popravčí četě: "Co se stalo? Proč máme být zabiti?" Arjók to Danielovi vylíčil. *** A tak si Daniel vyžádal slyšení u krále a poprosil ho o určitý čas, aby se mohl modlit ke svému Bohu a sen potom králi vyložit. Nebúkadnesar jeho žádosti vyhověl. Daniel spěchal domů a okamžitě tu věc oznámil svým třem přátelům. Požádal je, aby společně prosili Boha o pomoc. Modlili se tedy, aby jim Bůh zjevil králův sen a jeho smysl. Jenom tak mohli přežít spolu s těmi babylónskými mudrci, co ještě nebyli popraveni. Bůh jejich prosbu vyslyšel a v nočním vidění dal Danielovi odpověď. Ten v modlitbě vyjádřil Bohu svoji vděčnost: "Ať je Bůh na věky žehnán! Vždyť jedině on je moudrý a mocný. On je pánem dějin a mění doby. Bez jeho vůle není žádný vládce ustanoven ani sesazen. Kdo má moudrost, má ji jen od něho a kdo má poznání, nezískal je nikde jinde než u něj. On je ten, kdo odhaluje tajemství a zjevuje skryté věci, on proniká tmou, neboť sám je světlem, on všechno ví. Tobě děkuji, Bože mých otců, a tebe chválím, tys mi dal moudrost a naplnil mne odvahou. Zjevils mi to, oč jsme tě prosili, teď víme, co král chce znát." A tak Daniel vyhledal Arjóka, který byl vykonavatelem královského rozkazu, a řekl mu: "Mudrce už nezabíjej. Uveď mne před krále a já mu všechno oznámím." Arjók se okamžitě vydal s Danielem ke králi a řekl: "Objevil jsem jednoho z judských zajatců, a ten je schopen oznámit ti zapomenutý sen a sdělit i jeho výklad." Nebúkadnesar se obrátil na Daniela, který měl nové jméno Beltšasar: "Opravdu mi můžeš vysvětlit ten sen a říct, co znamená?" "Králi, ne tvoji poradci, věštci a astrologové", začal objasňovat Daniel, "ale jen Bůh, který je v nebesích, odhaluje tajemství. On sám ti ve snu zobrazil běh dějin až do jejich posledních dnů a ukázal ti, co se v nich stane. Ty jsi přemýšlel o budoucnosti a Bůh ti ukázal tajemství budoucích událostí. Mohu ti nyní sen vysvětlit, ale neber to tak, že bych byl moudřejší než tvoji poradci. Zjevil mi to Bůh. A tak se nyní dozvíš, o čem jsi přemýšlel: Ty jsi, králi, viděl obrovskou sochu. Stála před tebou, měla mimořádný lesk a pohled na ni tě šokoval. Její hlava byla z ryzího zlata, hruď a ruce ze stříbra, břicho a boky z mědi, stehna ze železa a nohy někde ze železa a někde z hlíny. Díval ses na sochu, když zničehonic - bez lidského přispění - přiletěl kámen, udeřil do jejích nohou a rozdrtil je. Socha se zřítila, na prach rozbila a vítr všechno železo, hlínu, měď, stříbro i zlato rozfoukal jako plevy při mlácení o žních. Nezůstalo po nich ani stopy. Ten kámen, který sochu rozbil, se náhle stal skálou a naplnil celou zemi. To byl tedy tvůj sen. A nyní ti vysvětlím jeho smysl: Zlatá hlava - to jsi ty. Vždyť tobě, jako nejvznešenějšímu králi, Bůh svěřil království, dal ti autoritu, sílu i slávu. Ty spravuješ obrovskou říši, která je domovem lidí, zvěře i ptactva, a Bohu jsi za vše zodpovědný. Tvoji říši vystřídá jiné království - stříbrné. Bude méně slavné. A další království - měděné, které po něm přijde, rozšíří svou vládu na velké území. Říše čtvrtá bude tvrdá jako železo; vše bude ničit a nic před ní neobstojí. 41-43 Nohy a prsty ze železa a hlíny naznačují, že tato říše bude později rozdělena a všelijak rozčleněna na nejrůznější státní útvary. Železo ukazuje na sílu jedněch, hlína pak na křehkost druhých. Tato směs železa s hlínou také napovídá, že budou mezi sebou vytvářet vzájemné svazky, které se však přes všechno úsilí neudrží. *** *** 44-45 V době těchto státních útvarů přiletí kámen. Tento zásah nezpůsobí nikdo z lidí. To sám Bůh zřídí svoje věčné království, které už nikdy nebude zničeno a nikým přemoženo. Ono docela rozdrtí všechna království a samo bude trvat na věky. A takto ti Bůh ukazuje, co se v budoucnu stane. To je celá pravda o tvém snu, a výkladu také můžeš věřit, je spolehlivý." *** Nato král Nebúkadnesar poníženě sestoupil z trůnu, hluboce se Danielovi poklonil a rozkázal, aby na jeho počest přinesli obětní dary a kadidlo. Pak vyznal: "Váš Bůh je opravdu Bůh nade všemi bohy, svrchovaně vládne nade všemi králi a odhaluje skryté věci i tajemnou budoucnost. To nyní vím, díky tobě." Potom Nebúkadnesar Daniela povýšil, poctil ho velkými dary, jmenoval ho místodržitelem celé babylónské krajiny a ustanovil ho nade všemi mudrci. Daniel se pak u krále přimluvil za Šadraka, Méšaka a Abed-nega, aby je učinil správci babylónské krajiny, zatímco on sám zůstal na královském dvoře. Na příkaz krále Nebúkadnesara postavili v babylónské krajině na rovině Dúra zlatou sochu. Byla asi třicet metrů vysoká a tři metry široká. Král Nebúkadnesar rozkázal, aby na slavnost jejího zasvěcení přišli nejenom vysocí hodnostáři a poradci, ale i úředníci, pokladníci a správci různých území. 3-4 Když se všichni shromáždili před sochou, královský hlasatel silně zvolal: "Vám všem, kteří jste sem přišli ze všech zemí, kteří pocházíte z různých národů a mluvíte různými jazyky, vám se nařizuje: *** Jakmile uslyšíte slavnostní fanfáry královského orchestru, padnete a uctíte zlatou sochu, kterou přikázal král Nebúkadnesar postavit. Kdo se opováží neposlechnout a soše se nepokloní, bude ihned vhozen do rozpálené pece." A tak jakmile zazněly první tóny hudby, celý ten dav se okamžitě vrhl na zem a uctíval královu zlatou sochu. Vzápětí přispěchali ke králi někteří babylónští astrologové a škodolibě udali Judejce: "Buď živ, králi! Ty jsi přikázal, aby bez výjimky každý člověk při zvuku hudby uctíval zlatou sochu. Kdo tak neučiní, má být podle tvého rozkazu vhozen do rozpálené pece. Představ si, že ti tři judští muži, kterým jsi svěřil správu nad babylónskou krajinou, mají tu odvahu ignorovat tvůj rozkaz. To jsou ti, kteří neuctívají babylónské bohy, a nyní se nepoklonili ani zlaté soše, kterou jsi nechal postavit." Tato zpráva krále popudila. Rozzuřil se a nařídil, aby je k němu neprodleně přivedli. A tak se Šadrak, Méšak a Abed-nego dostali před krále. Ten na ně spustil: "Jakto, že neuctíváte mé babylónské bohy a na můj příkaz se neklaníte zlaté soše? Jste ochotni, jakmile uslyšíte fanfáry královského orchestru, padnout na zem a poklonit se? V případě, že to neuděláte, skončíte v rozpálené peci. Chtěl bych vidět toho boha, který by vás vyrval z mé moci." 16-17 Tři Judejci odvážně vyznali: "Je zbytečné, abychom o této věci hovořili. My uctíváme našeho Boha a věříme, že bude-li nás chtít zachránit z rozpálené pece i před tebou, udělá to. *** A nebude-li chtít, pak si pamatuj, že my se v žádném případě babylónským bohům a tvé zlaté soše klanět nebudeme." 19-20 Tentokrát se už král rozčílil na nejvyšší míru až zesinal hněvem. Nařídil co nejvíc rozpálit pec a svým vojákům rozkázal, aby tyto vzbouřence svázali a hodili do ohně. A tak se i stalo. *** 21-23 Všechny tři - v šatech a svázané - uvrhli do pece. Protože její žár byl veliký a daleko zasahoval, a protože králův rozkaz musel být okamžitě splněn, doplatili na to někteří jeho vojáci životem. Ti, co rozkaz vykonali, uhořeli. *** *** Král, který všechno pozorně sledoval, se náhle zděsil. Vyskočil ze svého trůnu a překvapeně se obrátil na své poradce: "Copak jsme tam nehodili tři svázané muže?" Ti mu odpověděli: "Jistě, králi!" Nebúkadnesar vzrušeně pokračoval: "Podívejte se! Jsou tam čtyři a vůbec nejsou svázaní, dokonce se v peci procházejí a oheň jim neškodí. Ten čtvrtý vypadá jako Boží syn." Nato král přispěchal k peci - tak blízko, jak jen mohl - a do žáru ohně zavolal: "Šadraku, Méšaku a Abed-negu, vy kteří sloužíte nejvyššímu Bohu, pojďte ven - sem ke mně!" A tak ti tři vyšli z pece ven. Hned se kolem nich shlukli vysocí hodnostáři, ministři, poradci a různí úředníci a s údivem zjistili, že těm třem oheň vůbec neublížil. Nejenže neměli poškozené oděvy a ožehnuté vlasy, ale ani nebyli cítit dýmem. Potom Nebúkadnesar slavnostně prohlásil: "Ať je požehnán Bůh Šadrakův, Méšakův a Abed-negův! Jeho posel zachránil ty, kteří mu oddaně sloužili a cele důvěřovali. Nebáli se a vzepřeli se mému královskému rozkazu, i když věděli, že jim hrozí smrt. Uctívají jen svého Boha, a proto odmítli poklonit se jinému. Nařizuji tedy, aby každý člověk - ať je z kteréhokoli národa, ať mluví jakýmkoli jazykem a hlásí se k jakémukoli náboženství - byl výstražně potrestán, jestliže by řekl něco proti Bohu Šadrakovu, Méšachovu a Abed-negovu. Každý takový bude na kusy rozsekán a z jeho domu se stane hnojiště. Poznal jsem, že žádný jiný bůh není schopen někoho zachránit; tento však ano." Od té chvíle se Šadrak, Méšak a Abed-nego těšili králově přízni a dařilo se jim jako správcům v babylónské krajině dobře. Toto je prohlášení krále Nebúkadnesara, které poslal všem národům své říše: "Přeji vám pokoj! Rozhodl jsem se, že vám oznámím, jak velké a podivuhodné věci se mnou učinil nejvyšší Bůh. Jak mimořádné jsou jeho činy, jak podivuhodná je jeho moc! Jeho království je věčné, jeho vláda nikdy nepomine." Já, Nebúkadnesar, jsem spokojeně žil ve svém paláci a dařilo se mi dobře. Až jedné noci mne vyděsil sen. To, co se mi zdálo, bylo hrozné. Hned jsem nařídil, aby se ke mně dostavili všichni babylónští mudrci a ten strašný sen mi vysvětlili. Přišli tedy učenci, věštci, zaklínači a astrologové a já jsem jim řekl, co mne tak znepokojilo. Oni však nebyli schopni sen mi vysvětlit. Nakonec také přišel muž, který má ducha svatého Boha - Daniel. Tomu jsem kdysi k poctě mého boha dal jméno Beltšasar. I jemu jsem řekl o svém snu: "Beltšasare, nejvyšší z mých mudrců! Přesvědčil jsem se, že je v tobě duch svatého Boha a že umíš vyložit každé tajemství. Pověz mi, co znamená můj sen. Viděl jsem strom. Byl velmi vysoký a stál uprostřed krajiny. Rostl a rostl, až nakonec dosáhl nebe, takže jej odevšad bylo vidět. Pokrývalo ho svěží listí a jeho větve byly obtěžkány množstvím plodů. Všem nabízel dostatek potravy, zvířatům poskytoval stín a v jeho větvích hnízdili ptáci. Skutečně každý u něho nalezl obživu. Potom jsem viděl, jak s nebe sestoupil svatý posel a mocně rozkázal: ‚Skácejte ten strom, osekejte jeho větve, otrhejte jeho listí a rozházejte jeho plody. Ať se rozuteče všechna zvěř, která je pod ním a ptáci z jeho větví ať se rozletí. Pařez s kořeny však uchovejte. Ať zůstane uprostřed zeleně, spoutaný obručí ze železa a bronzu. Ať ho smáčí nebeská rosa a se zvěří ať se pase. Po dobu sedmi let se nebude chovat jako člověk a bude žít jako zvíře. Tak bylo v nebesích rozhodnuto a nic se na věci nezmění. Tak všichni lidé poznají, že Nejvyšší je svrchovaný vládce nad všemi pozemskými královstvími a vládu dává komu chce - - třeba i tomu nejposlednějšímu.' Tak to je tedy můj sen, Beltšasare, a nyní je na tobě, abys mi ho vyložil, protože nikdo z mých poradců toho není schopen. Ty to jistě dokážeš, protože v tobě je duch svatého Boha." Králova řeč Daniela tak zasáhla, že se téměř hodinu nezmohl na jediné slovo. Pochopil, co sen znamená, a to ho vyděsilo. Proto ho král vyzval: "Beltšasare, uklidni se a neboj se mi říci, co sen znamená." Beltšasar tedy začal: "Můj pane, přál bych si, aby tvůj sen platil pro tvé nepřátele a jeho výklad zasáhl tvoje protivníky. Strom, který rostl až do nebe a byl vidět po celé zemi, který pokrývalo nádherné listí a přinášel bohaté ovoce, který všem poskytoval potravu, pod kterým žila zvířata a v jehož koruně hnízdili ptáci, ten strom jsi ty, králi. Tvoje sláva dosáhla nebe a tvá moc všech končin země. Potom jsi spatřil svatého posla, jak sestoupil z nebe a rozkázal: ‚Skácejte ten strom a zničte jej. Pařez s kořeny však uchovejte. Ať zůstane spoutaný obručí ze železa a bronzu. Ať ho smáčí nebeská rosa a sedm let ať žije se zvěří.' A nyní ti, králi, řeknu, co sen znamená: To, co tě má postihnout, můj králi a pane, je z rozhodnutí Nejvyššího. Lidé tě vyženou, se zvěří budeš žít, živit se bylinami jako dobytek a rosa z nebe tě bude smáčet. Uplyne sedm let a ty poznáš, že Nejvyšší je svrchovaný vládce nad všemi pozemskými královstvími a že vládu dává, komu chce. Avšak pařez s kořeny toho stromu byly ponechány, a to znamená, že své království dostaneš zpět, až poznáš, že vládne nebeský Bůh. Králi, přál bych si, aby sis vzal k srdci moji radu: Přestaň hřešit a začni dělat to, co je správné. Buď laskavý k poddaným. Snad je tu cesta k záchraně a bude se ti dařit dobře. 25-26 Uplynulo však dvanáct měsíců a všechno se to králi Nebúkadnesarovi přihodilo. Když se procházel po terase svého paláce v Babylóně, *** pyšně prohlásil: "Jak velkolepý je tento můj Babylón! Svou mocí a svými schopnostmi jsem ho vybudoval ke své slávě jako královskou rezidenci." Ještě to nedořekl, když zazněl hlas z nebe: "Králi Nebúkanesare, tato slova jsou určena jen tobě: Už nejsi vládcem svého království. Lidé tě vyženou a sedm let budeš žít se zvěří a živit se bylinami jako dobytek, dokud nepoznáš, že Nejvyšší je svrchovaný vládce nad všemi pozemskými královstvími a že vládu dává, komu chce." V té chvíli se naplnilo vše, co mu bylo předem oznámeno. Nebúkadnesara vyhnali z jeho paláce, jedl byliny jako dobytek a rosa z nebe ho smáčela. Narostly mu vlasy dlouhé jako orlí pera a jeho nehty se podobaly ptačím drápům. Po sedmi letech jsem se já, Nebúkadnesar, obrátil k Bohu na nebi a moje duševní zdraví se mi vrátilo. Děkoval jsem Nejvyššímu a toho, který je věčně živý, jsem chválil a velebil: "Jeho vláda nikdy nepomine, jeho království je věčné. Ve srovnání s ním jsou všichni lidé na zemi jako nic. Podle své vůle jedná na nebi i na zemi. Nikdo mu nemůže v ničem bránit, ani se ho ptát: ‚Co to děláš?'" Když se mi vrátil rozum, dostal jsem zpět království, důstojnost a slávu. Vyhledali mne královští poradci a hodnostáři, znovu mne uvedli na trůn a dostalo se mi větší úcty než kdykoli předtím. Nyní já, Nebúkadnesar, chválím, vyvyšuji a velebím Krále, který je na nebi, protože každý jeho skutek je správný a všechna jeho rozhodnutí jsou dobrá. Má právo pokořit ty, kteří jednají pyšně." Král Belšasar pozval tisíc svých hodnostářů na velkou hostinu s pitkou. V náladě z vína si vzpomněl na zlaté a stříbrné nádoby, které jeho děd Nebúkadnesar odnesl jako kořist z jeruzalémského chrámu. Přikázal, aby je přinesli. 3-4 A tak spolu s pozvanými hodnostáři, se svými ženami i konkubínami z těchto posvátných nádob pili víno a zpěvem při tom oslavovali svoje zlaté a stříbrné, bronzové, železné, dřevěné i kamenné modly. *** Náhle se objevily prsty lidské ruky a naproti svícnu na omítku stěny královského paláce něco psaly. Také král viděl zápěstí ruky, a to na něj tak zapůsobilo, že zblednul úzkostí jako stěna a strachy se mu tak roztřásla kolena, že o sebe klepala. "Přiveďte zaklínače a astrology, přiveďte jasnovidce!" hlasitě přikázal. "Tomu, kdo přečte tento nápis a řekne mi, co znamená, dám purpurové roucho, na krk dostane zlatý řetěz a stane se třetím vládcem v království." Královi mudrci přišli, ale nic nesvedli. Písmo ani nepřečetli, natož aby je vyložili. V Belšasarově obličeji se objevila ještě větší úzkost a také jeho poradci byli zděšeni. Do této situace se v hodovním sále objevila se svou radou královna matka: "Buď živ, králi! Uklidni se. Zbytečně se trápíš. Vždyť máš ve svém království jednoho moudrého a osvíceného muže, ve kterém je duch svatých bohů. Právě tvůj děd - král Nebúkadnesar - ho jmenoval nadřízeným všech věštců, zaklínačů, astrologů a kouzelníků, protože se ukázalo, že má mimořádnou schopnost vykládat sny, řešit problémy a vysvětlovat nesnadné záhady. Jmenuje se Daniel, ale tvůj děd mu dal jméno Beltšasar. Zavolej ho, a ten ti řekne, co nápis znamená." Tak byl Daniel hned přiveden ke králi, který se ho nejprve zeptal: "Jsi židovský zajatec Daniel, kterého můj děd přivedl z Judska? Slyšel jsem o tobě, že je v tobě duch bohů a že jsi neobyčejně osvícený, zběhlý a moudrý. Všichni moji učení poradci se pokoušeli přečíst tento nápis na stěně, ale marně. Řekli mi, že umíš řešit různé záhady a vysvětluješ nesnadné věci. Jestli mi tedy přečteš a oznámíš, co tato slova znamenají, dostaneš ode mne purpurové roucho, na krk ti dám zlatý řetěz a staneš se třetím vládcem v království." Daniel na to králi odpověděl: "Dary si můžeš nechat a odměny dej někomu jinému. Já ti nápis přečtu a také ti povím, co znamená. Králi, nejvyšší Bůh dal tvému dědovi Nebúkadnesarovi království a moc, slávu i důstojnost. Propůjčil mu takovou velikost, že se před ním strachem třásli lidé všech národů a jazyků. Koho chtěl zabít, toho zabil a nad kým se chtěl smilovat, toho nechal žít. Koho chtěl povýšit, toho povýšil. Jestliže se mu někdo znelíbil, toho ponížil. Když se však jeho srdce zmocnila nadutost a propadl pýše, Bůh ho sesadil s trůnu a odebral mu slávu. Byl vyhnán pryč od lidí a žil venku jako zvíře. Bydlil s divokými osly, k jídlu mu dávali byliny jako dobytku a smáčela ho rosa z nebe, dokud neuznal, že svrchovaným Pánem nad každým pozemským královstvím je Bůh a že jenom on dává vládu komu chce. Ty, králi Belšasare, jsi jeho vnuk a nástupce. Tys o tom všem věděl, a přece ses nenaučil pokoře, ale povýšil ses nad Boha, který je Pánem nebes. Nechal sis přinést nádoby z jeho chrámu a spolu se svými hosty a svými ženami i konkubínami jste z nich pili víno a při tom jste zpěvem oslavovali svoje zlaté, stříbrné, bronzové, železné, dřevěné a kamenné bohy, kteří nic nevidí, neslyší ani nevědí. Boha, který má nad tebou moc, protože v jeho rukou je tvůj život a všechny tvé cesty, jsi nevelebil. 24-25 Proto poslal ruku, která napsala tento nápis: "Mené, mené, tekel uparsin." *** Toto je význam těch slov: ‚Mené' znamená sečetl. Bůh sečetl dny tvého kralování a ukončil je. ‚Tekel' znamená zvážil. Byl jsi zvážen na váze a shledán příliš lehký. ‚Uparsin' znamená rozdělil. Tvoje království bylo rozděleno a dáno Médům a Peršanům. Nato Belšasar přikázal, aby Daniela oblékli do purpurového roucha, na krk mu dali zlatý řetěz a jmenoval ho třetím vládcem v království. Ještě té noci však byl babylónský král Belšasar zabit. Médský král Darjaveš vstoupil do města a ve svých dvaašedesáti letech začal kralovat. 1-2 Darjaveš se rozhodl jmenovat ve svém království sto dvacet místodržitelů - satrapů - pro nově stanovené správní celky. *** Nad nimi určil tři říšské vládce. Jedním z nich byl Daniel. Těm měli satrapové podávat hlášení, zda se králi neděje škoda. Daniel opět nad všemi satrapy i oběma vládci vynikal. Protože byl mimořádně schopný, chtěl ho král postavit do čela říšské správy. Tehdy se říšští vládcové a satrapové rozhodli, že Daniela odstraní, a tak proti němu hledali nějakou záminku. Bedlivě jej sledovali na každém kroku, ale bezvýsledně. Nepřistihli ho při žádné nedbalosti nebo zlém úmyslu. Daniel totiž sloužil věrně. Proto si řekli: "Je to marné. Nic proti němu nemáme. Ledaže bychom našli něco, co se týká zákona jeho Boha." Šli tedy za králem a naléhali: "Králi Darjaveši, žij na věky! Všichni vládcové a satrapové, všichni, kdo ti radí a ve tvém jménu spravují říši, se sjednotili na tom, že máš vydat královský výnos, který by zakazoval obracet se během následujících třiceti dnů v modlitbě nebo prosbě na kteréhokoliv boha nebo člověka krom na tebe, králi. Podle nezměnitelného médskoperského zákona by takový přestupník měl být potrestán vhozením do jámy se lvy." Král Darjaveš tento výnos vydal a podepsal. Když se Daniel o tom dozvěděl, odešel do svého domu, kde měl v horní místnosti okna obrácená k Jeruzalému. Tam se podle svého zvyku modlil na kolenou a vzdával Bohu čest. Dělal to jako dříve - při otevřeném okně a třikrát denně. Pod oknem však již čekali oni muži, a tak ho přistihli, jak se modlí ke svému Bohu a prosí ho o milost. Ihned šli k Darjavešovi a dovolávali se platnosti jeho královského výnosu: "Platí to, co jsi podepsal, že každý, kdo by se během třiceti dnů na modlitbě obrátil na kteréhokoli boha nebo člověka kromě tebe, králi, že bude vhozen do jámy se lvy?" Král odpověděl: "Ten výnos platí. Je to nezměnitelný médskoperský zákon!" Na to mu ti muži řekli: "Ten judský zajatec Daniel ignoruje tebou podepsaný výnos. Modlí se, a to dokonce třikrát za den." Král byl udáním znechucen a až do večera přemýšlel, jak by Daniela zachránil. Večer přišli muži znovu za Darjavešem a naléhali na něj: "Připomínáme ti, králi, že žádný médskoperský zákon nesmí být změněn." A tak král nakonec rozkázal, aby Daniela přivedli. Než ho vhodili do jámy se lvy, král mu však ještě řekl: "Kéž tě Bůh, kterého stále uctíváš, zachrání." Pak donesli kámen a položili jej na vstup do jámy se lvy. Pečeť krále a jeho hodnostářů měla být zárukou nezměnitelnosti Danielova osudu. Pak se Darjaveš vrátil do svého paláce. Odmítl však jakékoliv obveselení, bez večeře si šel lehnout, ale celou noc oka nezamhouřil. Jakmile se začalo rozednívat, vstal a pospíchal k jámě se lvy. Sotva k ní přišel, smutným hlasem volal: "Danieli, služebníku živého Boha, žiješ? Dokázal tě Bůh, kterého stále uctíváš, zachránit před lvy?" Daniel odpověděl: "Králi, přeji ti dlouhý život. Můj Bůh poslal svého anděla a ten mne před lvy ochránil. Zavřel jim tlamy a nemohli na mě, protože Bůh věděl, že jsem bez viny. Ani proti tobě jsem se nedopustil ničeho zlého." Král se velmi zaradoval. Když na králův příkaz Daniela z jámy vytáhli, zjistili, že nemá sebemenší poranění, protože důvěřoval svému Bohu. Potom král nařídil, aby přivedli nejenom muže, kteří Daniela osočovali, ale i jejich rodiny a hodili je lvům. Sotva dopadli na dno, již se jich lvi zmocnili a rozdrtili jim všechny kosti. Král Darjaveš pak napsal všem lidem v zemi: "Ať se vám daří! Nařizuji, aby se všichni v mém království chvěli před Danielovým Bohem a ctili ho. On je živý Bůh a trvá na věky. Jeho království nikdo nezničí a jeho panování nikdy neskončí. On vysvobozuje a zachraňuje, činí divy a znamení jak na nebi tak na zemi. On vysvobodil Daniela ze spárů lvů." Po této události se během Darjavešovy vlády dařilo Danielovi dobře. Podobně tomu bylo i za panování perského krále Kýra. V prvním roce vlády babylónského krále Belšasara měl Daniel sen, když odpočíval na svém lůžku. Hlavou mu prošlo vidění, které hned vylíčil těmito slovy: "V noci jsem viděl, jak po celé zemi foukal čtverý vítr a rozbouřil moře. Z moře vystoupily čtyři dravé šelmy. Každá byla jiná. První vypadala jako lev a měla orlí křídla. Najednou jí však byla ta křídla vytržena, šelma byla zvednuta ze země a postavena na nohy jako člověk. Dostala lidské srdce. Druhá šelma se podobala medvědu. Ten medvěd stál na zadních. V tlamě držel tři žebra. Jakýsi hlas mu řekl: ‚Běž a pořádně se nažer masa.' Potom jsem viděl šelmu podobnou levhartovi. Na hřbetě měla čtyři ptačí křídla a měla také čtyři hlavy. Byla jí dána velká moc. Pak mě čekalo největší překvapení. Uviděl jsem čtvrtou šelmu. Naháněla hrůzu a měla obrovskou sílu. Svými velikými železnými zuby žrala a drtila, co se dalo, a zbytek rozdupávala svýma nohama. Byla úplně jiná než předchozí šelmy a měla deset rohů. Když jsem si tyto její rohy prohlížel, začal mezi nimi náhle vyrůstat roh další. Zpočátku byl docela malý, ale posléze tři z těch deseti vyvrátil. Ten malý roh měl lidské oči a ústa. Mluvil troufale. Jak jsem se tak díval, spatřil jsem soudní přelíčení. Na soudcovskou stolici usedl Věčný. Měl na sobě sněhobílý oděv a jeho vlasy byly jako čistá vlna. Jeho trůn stál na ohnivých kolech, šlehaly z něj plameny a vytékala z něj žhavá řeka. Sloužilo mu mnoho tisíc andělů a miliony dalších se účastnily jednání jako svědkové. Byly otevřeny soudní spisy. Přelíčení začalo. Díval jsem se a slyšel jsem pyšné řeči, které vedl malý roh. (Čtvrtá) šelma byla kvůli nim zabita. Její tělo zničili a spálili ohněm. Zbylé šelmy ztratily už předtím vládu, avšak do určité doby jim byl ponechán život. V noci jsem viděl, jak na nebeských oblacích přicházel někdo jako Syn člověka. Slavnostně předstoupil před Věčného. Byla mu předána vláda, sláva a království, takže ho ctili lidé všech národností, ras a jazyků. Jeho vláda potrvá věčně a jeho království nikdy neskončí." Byl jsem zmaten. To, co jsem viděl, mě strašně vyděsilo. Přistoupil jsem k jednomu ze stojících andělů a požádal jsem ho, aby mi to všechno vysvětlil. Vyložil mi to takto: "Ty čtyři velké šelmy, to jsou čtyři říše, které budou vládnout na světě. Nakonec však dostanou království svatí lidé, kteří slouží Nejvyššímu. Toto království potrvá navěky. Chtěl jsem se dovědět něco bližšího o té čtvrté šelmě, která se tolik lišila od ostatních a byla hrůzostrašná. Měla železné zuby a bronzové drápy, žrala a drtila, co se dalo, a zbytek rozdupávala svýma nohama. Toužil jsem znát podrobnosti také o deseti rozích, které měla šelma na hlavě. Zvláště mě zajímal malý roh, který vyrostl mezi nimi a tři z nich vyvrátil. Měl oči a ústa, mluvil troufale a zdál se větší než ostatní. Viděl jsem, že ten malý roh pronásledoval svaté věřící a měl úspěch. Přišel však Věčný a předal soud svatým lidem, kteří slouží Nejvyššímu. Nastal okamžik, aby věřící dostali království. Anděl řekl: "Čtvrtá šelma je čtvrtá světová říše, která se bude lišit od všech pozemských království. Bude se rozprostírat po celé zemi, bude ji ničit a ovládat. Deset rohů znamená, že se ta říše rozpadne na deset království. Pak povstane další království, které bude úplně jiné a způsobí zánik tří z těch deseti. Toto království bude mluvit proti Nejvyššímu a bude pronásledovat svaté lidi, kteří slouží Nejvyššímu. Změní dobu určenou k bohoslužbám a Boží zákon. Věřící budou pronásledováni po dobu tři a půl let. Zasedne však soudní tribunál. Malému rohu bude odňata moc a bude úplně zahuben a vyhlazen. Královská moc, vláda a důstojnost všech pozemských království budou předány svatým lidem, kteří slouží Nejvyššímu. Ti budou věčně kralovat, a všichni vládcové je uznají a podřídí se jejich rozhodnutí." Zde je konec toho vidění. Vyděsilo mě to tak, že jsem zbledl. Všechno jsem si však dobře uložil do srdce. Ve třetím roce panování krále Belšasara jsem měl jiné vidění. V té době jsem byl na na hradě Šúšanu v élamské provincii a stál jsem na břehu řeky Úlaje. Ve vidění jsem spatřil na břehu řeky berana se dvěma rohy. Oba rohy byly velké, avšak jeden z nich začal před mýma očima ještě více růst, takže se stal výrazně větším. A pak jsem viděl toho berana trkat. Útočil na sever - směrem k moři - a na jih, a nikdo před ním neobstál. Bylo marné chtít mu vzít, čeho se jednou zmocnil. Dělal si, co chtěl a velice zmohutněl. Zatímco jsem uvažoval, co by to mohlo znamenat, náhle se od západu přiblížil kozel, a to tak rychle, že se ani země nedotýkal. Kozel, který měl mezi očima jeden mohutný roh, zuřivě přisupěl k dvourohému beranu, vztekle do něho vrazil a zlomil mu oba rohy. Beran nebyl schopen postavit se na odpor, a protože nebyl nikdo, kdo by beranovi pomohl, srazil ho na zem a rozdupal ho. Kozel velice zmohutněl a vzrostl ve své moci. Ovšem když byl na vrcholu své síly, zlomil se jeho roh a na jeho místě vyrostly čtyři významné rohy - každý na jinou stranu. Na jednom z nich vyrostl ještě jeden maličký roh. Ten najednou velmi zesílil a rozrostl se na východ, na jih, a dokonce až k nádherné zemi. Bojoval proti Božímu lidu a zmocnil se i některých jeho představitelů. Dokonce se postavil proti veliteli vojska, zrušil stálou kněžskou službu a rozvrátil jeho svatyni. Vojsko zlákal k odboji proti stálé službě. Výsledkem bylo, že potlačil pravdu a spravedlnost a cokoli činil, v tom měl úspěch. Slyšel jsem rozhovor dvou svatých. Jeden z nich se zeptal: "Jak dlouho bude trvat, než bude znovu obnovena stálá služba? Jak dlouho bude svatyně pošlapávána a znečišťována a vojsko utlačováno?" Ten druhý odpověděl: "Dva tisíce a tři sta dní musí uplynout, než svatyně dojde svého práva." A vtom se stalo, že během toho vidění, kterému jsem se snažil porozumět, se přede mnou někdo postavil. Vypadal jako člověk. A slyšel jsem lidský hlas, který se zvučně nesl nad řekou Ulajem: "Gabrieli, vysvětli tomuto muži, co znamená to vidění!" Postava, kterou jsem viděl, se přiblížila až ke mně a to mne naplnilo strašnou hrůzou, takže jsem padl na zem. "Danieli, dávej dobrý pozor!" řekl mi. "To vidění se týká času konce." Když se mnou mluvil, ležel jsem jako omráčený s obličejem na zemi. A tak se mne dotkl, postavil mne na nohy a řekl: "Chci ti oznámit, co se stane na konci doby, kdy se lidé rozběsní. Vidění se týká času konce. Dvourohý beran, kterého jsi viděl, je médskoperský král. Chlupatý kozel představuje krále řecké, a velký roh mezi jeho očima je první král. Čtyři rohy, které vyrostly na jeho místě, když byl zlomen, znamenají, že z jednoho národa povstanou čtyři království. Ty už nebudou mít takovou moc, jakou měl ten první. Na konci jejich vlády, když násilníci naplní míru zla, povstane drzý a intrikánský král. Získá velkou moc, ne však svojí zásluhou. Způsobí nepředstavitelnou zkázu a vše se mu bude dařit. Porazí i ty, kteří se mu s odvahou postaví na odpor a zpustoší svatý národ. Promyšlenými úskoky a lstí si získá prosperitu, což ho povede k nadutosti. Neočekávaně mnohé zničí, a dokonce se postaví i nejvyššímu Veliteli. A přece nakonec bude zničen, nikoli však lidskými prostředky. Vidění o dvou tisících třech stech dnech, jak ti bylo ukázáno, je pravdivé. Ty je však zapečeť, protože se týká vzdálené budoucnosti." Já, Daniel, jsem byl velice vyčerpaný a na dlouhou dobu jsem se roznemohl. Pak jsem ale vstal a ujal se svých povinností, které jsem z králova pověření musel konat. Nad babylónským královstvím byl ustanoven médský král Darjaveš, syn Achašvéroše. Já, Daniel, jsem v prvním roce jeho panování studoval knihu proroka Jeremjáše a pochopil jsem, že podle Hospodinova výroku bude Jeruzalém sedmdesát let v troskách a pod babylónskou nadvládou. 3-4 A tak jsem se modlil k Bohu. Oblékl jsem si režný oděv, postil se, prosil jsem ho o slitování a vyznával Hospodinu, svému Bohu: "Pane Bože, veliký a mocný. Ty plníš svou smlouvu a jsi milosrdný k těm, kteří tě milují a žijí podle tvých přikázání. *** Hřešili jsme, postavili jsme se proti tobě, jednali jsme svévolně, vzbouřili jsme se a nedbali jsme na tvá přikázání a zákony. Neposlouchali jsme proroky, které jsi k nám posílal a kteří tvým jménem mluvili k našim králům, knížatům a otcům a vůbec k celému národu. Pane, ty jednáš spravedlivě, ale my se musíme stydět, protože každý z nás, kdo žil v Judsku nebo v Jeruzalémě, jednal nevěrně. Všichni Izraelci v zemích, do nichž jsi je rozptýlil, se ti zpronevěřili. Hospodine, musíme se stydět, naši králové, knížata a otci, protože jsme všichni proti tobě hřešili. Náš Pane a Bože, smiluj se nad námi a odpusť nám, že jsme se proti tobě vzbouřili. Neposlouchali jsme tě, Hospodine, náš Bože. Neřídili jsme se tvými zákony, které jsi nám dal prostřednictvím svých služebníků proroků. Celý Izrael přestupoval tvůj zákon, odvrátil se od tebe a odmítl ti naslouchat. Na nás spočívá prokletí a zlořečenství. Na nás se naplnilo, co je psáno v zákoně tvého služebníka Mojžíše, protože jsme proti tobě hřešili. Splnil jsi, co jsi řekl. Udělal jsi to, před čím jsi nás a naše vládce tolik varoval. Upozorňoval jsi nás, že nás potká hrozné neštěstí, když nebudeme dbát na tvé slovo. A to se stalo. Jeruzalém je v troskách. Přišlo na nás všechno to zlé, o němž se píše v Mojžíšově zákoně. My jsme tě však, Hospodine, neprosili o slitování. Neodvrátili jsme se od svých hříchů, nejednali jsme moudře a nežili jsme podle tvé pravdy. Proto jsi dodržel své slovo a dopustil jsi, aby nás potkalo neštěstí. Hospodine, náš Bože, ty jsi v tom všem jednal vždy spravedlivě. My jsme tě neposlouchali. Nyní, Pane Bože, který jsi mocně vyvedl svůj lid z egyptského otroctví a tím se proslavil, vyznávám, že jsme hřešili a jednali jsme podle svého. Pane, nechť se od Jeruzaléma odvrátí tvůj hněv a tvé rozhořčení. Je to přece tvé město. Máš tam svou svatyni. Já vím, že pro naše hříchy a pro přestoupení našich otců je Jeruzalém a tvůj lid všemi tupen. Nyní tedy, náš Bože, vyslyš modlitbu a úpěnlivé prosby svého služebníka a rozpomeň se na svůj zpustošený chrám. Udělej to kvůli sobě, Pane. Můj Bože, slyš a podívej se, v jakém jsme neštěstí a co potkalo město, které nese tvé jméno. Nevoláme k tobě, abychom ti předložili své spravedlivé skutky. Dovoláváme se pouze tvého slitování. Pane, slyš a odpusť! Pohleď a jednej! Neváhej! Ať všichni poznají, že jsi Bůh a že vládneš! Vždyť tvé město i tvůj lid patří tobě a nesou tvé jméno." A zatím co jsem se modlil, vyznával svůj hřích a hříchy izraelského lidu a prosil jsem Hospodina, svého Boha, aby se nad námi a nad chrámem smiloval, tedy ještě během tohoto rozhovoru s Bohem na modlitbě ke mně náhle přiletěl Gabriel. Byl to anděl, s nímž jsem se setkal v předchozím vidění. Byla právě doba, kdy se v chrámu přinášely večerní oběti. Mluvil se mnou a řekl mi: "Danieli, přišel jsem, abych ti vysvětlil, čemu nerozumíš. Když jsi začal prosit Boha o slitování, byl jsem k tobě poslán, protože jsi Bohu velmi milý. Dávej pozor, když ti budu vysvětlovat, co jsi viděl. Sedmdesát týdnů (z údobí dvou tisíc tří set dnů) je odkrojeno pro tvůj lid a tvé svaté město, aby byla dokončena vzpoura vůči Bohu a aby bylo skoncováno s hříchem. V té době Bůh usmíří vinu a prokáže svou věčnou spravedlnost, vidění a proroctví bude zapečetěno a Nejsvětější se ujme své služby. Dobře se zamysli a snaž se to pochopit: Od chvíle, kdy bude dán příkaz, aby se izraelský lid vrátil z babylónského zajetí a znovu vybudoval Jeruzalém, až do vystoupení Mesiáše uplyne nejprve sedm a potom šedesát dva týdnů. Vystavějí celé město a vykopou hradní příkop. Bude to však těžká doba. Po šedesáti dvou týdnech zabijí Mesiáše a nikdo se ho nezastane. Lid toho Mesiáše, který vystoupí, zapříčiní zánik svého města i chrámu. Konec přijde jako potopa, a boje na tom místě budou trvat až do konce času. O zpustošení je již rozhodnuto. Mesiáš s mnohými v posledním týdnu upevní smlouvu a v polovině tohoto sedmdesátého týdne způsobí, že všechny oběti ztratí smysl. Přijde rychle pustošitel se svými ohavnými modlami. Avšak i jeho určitě stihne zkáza. Ve třetím roce panování perského krále Kýra bylo Danielovi (nazývanému také Beltšasar) oznámeno ve vidění zvláštní poselství, které je pravdivé a týká se velkého válečného neštěstí. Měl jsem zájem, abych mu plně porozuměl, a tak mi bylo ve vidění dáno vysvětlení. V těch dnech jsem já, Daniel, byl celé tři týdny smutný. Nejedl jsem ani nejchutnější chléb a do úst jsem nevzal ani maso ani víno. Také jsem se nepotíral žádnou mastí, dokud neuplynuly tři týdny. Čtyřiadvacátého dne prvního měsíce jsem stál na břehu velké řeky Tigridu. Zvedl jsem zrak a spatřil jsem muže oblečeného do lněného roucha s pásem z nejčistšího zlata. Jeho tělo bylo jako chryzolit, jeho tvář zářila jako blesk, oči měl jako plamenné pochodně, ramena a nohy se podobaly lesknoucí se mědi a jeho hlas zněl jako hukot velkého davu. To vidění jsem měl jenom já. Muži, kteří byli se mnou, nic neviděli, ale padla na ně hrůza, takže se ve strachu ukryli. Zůstal jsem sám a pozorně jsem hleděl na toto velké vidění. Všechna síla mne opustila, celý jsem zbledl a byl jsem bezmocný. Náhle jsem uslyšel jeho hlas a jako omráčený jsem padl obličejem na zem. Vtom se mne dotkla ruka a zvedla mne tak, že jsem klečel na kolenou a dlaněmi se opíral o zem. Pak mne oslovil: "Danieli, jsem k tobě poslán, protože jsi velmi milý! Postav se a dávej dobrý pozor na všechno, co ti řeknu." Uposlechl jsem jeho výzvu, zvedl se ze země, ale celý jsem se třásl. Pak pokračoval: "Neboj se, Danieli! Od prvního dne, kdy jsi pochopil situaci a pokorně se začal modlit k Bohu, byla tvá slova vyslyšena a já přicházím s odpovědí na tvé prosby. Ovšem zlý duch, který ovládá perského krále, jedenadvacet dní stál proti mně. Až mi nakonec přišel na pomoc Michael, nejpřednější v nebi, takže jsem se zlým duchem perského krále nic nemusel vyřizovat a mohl zůstat u králů Persie. Nyní jsem tedy u tebe, abych ti vysvětlil, co v budoucnosti stihne tvůj lid, protože vidění se splní až za mnoho dní. Zatím co mi toto všechno říkal, uklonil jsem se až k zemi a nemohl jsem ze sebe vydat ani slovo. Ale ten, co vypadal jako člověk, se dotkl mých rtů a pomohl mi opět promluvit. Tak jsem mu řekl: "Prožívám úzkost nad celým tím viděním a již nemám sílu. Můj pane, co ti já, jenom obyčejný služebník, na to všechno mám říci? Jsem bezmocný, a když mám promluvit, pozbývám dechu." Ten, který stál přede mnou na mne opět položil ruku a znovu mne povzbudil. "Neboj se a uklidni se. Jsi velmi milý. Buď zmužilý, buď silný." A když mi to řekl, pocítil jsem, jak se mi vrátila síla, a tak jsem mu odpověděl: "Mluv, můj pane, protože jsi mne opravdu posílil." Nato mi řekl: "Víš, proč jsem k tobě přišel? Povím ti to, ale pak se budu muset vrátit, abych bojoval se zlým duchem, který ovládá perského krále. Až přijde čas, kdy odejdu, přijde ten, který ovládá řeckého krále. Nyní ti však oznámím, co je zapsáno v Knize pravdy. (Já nebudu mít po boku nikoho, kromě vašeho zastánce Michaela. A hned v prvním roce médského Darjaveše jsem přišel, abych ho podpořil a chránil). A tak nyní sleduj, jaká je pravda: "V Persii povstanou ještě tři králové a po nich čtvrtý, mnohem bohatší než ostatní. A právě bohatství mu pomůže k dosažení velké moci, čímž v Řecku kdekoho popudí. Potom se objeví schopný král, který vybuduje obrovskou a mocnou říši a bude dělat, co se mu zachce. Až dosáhne největší moci, jeho království bude rozbito a rozděleno na čtyři části. Vláda již nepřipadne na někoho z jeho potomků a ten, kdo bude vládnout, nebude mít moc, jakou uplatňoval tento schopný král. Jeho království bude totiž vykořeněno a přejde do rukou jiných. Na jihu povstane silný král, ovšem jeden z jeho velitelů získá větší moc než on a bude vládnout rozsáhlému království na severu. Po nějaké době se však obě království sblíží. Dcera jižního krále si vezme krále severu, a tak uzavřou spojenectví. Tento krok však vyzní naprázdno, protože nejenom ji a její královský doprovod, ale i jejího manžela a dokonce i otce potká smrt. V té době se na otcovo místo postaví jeden z její rodiny. Se svým vojskem zaútočí na pevnosti severního království a dobude je. Zmocní se i jejich bůžků, jejich kovových soch, drahých stříbrných a zlatých nádob a všechno to odveze do Egypta a po řadu let severního krále nechá na pokoji. Ten se sice pokusí postavit proti Egyptu, ale vážně ho neohrozí. Synové tohoto severního krále však vybudují armádu a jako nezadržitelná povodeň přitáhnou k pevnosti jižního krále. Toho to rozzuří, vytáhne proti nim a zmocní se velkého počtu vojáků. I když jich desetitisíce pobije a mnoho dalších odvede do zajetí, přece nezvítězí. Seveřané sestaví ještě větší armádu než předtím a po několika letech přitáhnou znovu, tentokrát s početným a dobře vyzbrojeným vojskem. V té době se mnozí postaví proti jižnímu králi a dokonce i násilníci ve tvém vlastním národě se vzbouří, aby naplnili toto vidění, ale padnou. Pak přitáhne severní král, zbuduje náspy a opevněné město dobude. I nejlepší obránci budou bezmocní. Bude si dělat, co se mu zlíbí a nic před ním neobstojí. Usadí se i v Krásné zemi a zpustoší ji. Rozhodne se, že ovládne celé jižní království. Proto s jeho králem uzavře smlouvu a dá mu za ženu svoji dceru. Učiní to jenom proto, aby je zničil. To všechno bude ovšem marné, protože ona se postaví proti němu. Potom obrátí svou pozornost na země ležící při moři a mnohé z nich obsadí. Jeho dotěrnosti však učiní přítrž jeden velitel. Zastaví ho a potupně pokoří. Král se tedy zaměří na pevnosti své vlastní země, ale v nevýznamné potyčce ztratí život a tak zmizí lidem z očí. Po něm nastoupí král, který na sebe upozorní tím, že vyšle výběrčího daní do Jeruzaléma. Ovšem i ten po několika letech sejde nedůstojnou smrtí. Po něm přijde opovrženíhodná osoba. Nikdo nebude předpokládat, že se stane králem. Přijde a bez velkých překážek se úskočně ujme severního království. Odstraní všechny své nepřátele, dokonce i představitele Boží smlouvy. I s těmi, kteří se k němu přidají, bude jednat proradně. Úspěch získá s hrstkou lidí. Bez problému přitáhne do bohatých oblastí a učiní to, co neučinil žádný z jeho předchůdců: zmocní se majetku a rozdělí ho svým lidem. Úkladně bude dobývat pevnosti, ale jen do určité doby. Ve své rozpínavosti se obrátí proti jižnímu králi. Proti jeho velké a zdatné armádě vytáhne s ještě větším vojskem. Zosnuje spiknutí, ale nezvítězí. Jeho nejbližší, kteří s ním sedají u stolu a pojídají vybraná jídla, mu připraví pád. Jeho armáda bude rozmetena a v boji jich mnoho padne. I nadále budou oba králové jednat lstivě. Posadí se sice k jednomu stolu, ale navzájem si budou lhát a osnovat zradu jeden proti druhému. Jejich záměry se však neuskuteční, protože ještě nenastal stanovený čas. Když se král severu bude s bohatou kořistí vracet do své země, rozhodne se, že se postaví proti svaté smlouvě. To také udělá. Po nějakém čase opět potáhne proti jižnímu králi. Tato výprava však nebude úspěšná. Na lodích přijedou Kitejci (Římané) a těžce ho rozčílí. Bude zuřit a opět se postaví proti svaté smlouvě. Učiní tak při návratu, a tehdy zahrne přízní ty, kteří svatou smlouvu opustili. Uplatní svoji moc a znesvětí svatyni. Odstraní každodenní služby a nastolí uctívání ohyzdné modly. To bude spoušť! Všechny, kteří se vždy ke smlouvě stavěli nezodpovědně, přivede svým lichocením k rouhání. Ti však, co se ke svému Bohu přiznávali, nezmění se ani v této době. Budou neochvějní. Ti, kdo jsou moudří, usměrní mnohé vyučováním. Budou však po nějakou dobu umírat mečem nebo ohněm, budou snášet zajetí nebo loupení majetku. Tímto utrpením musí projít a jen málo jim bude ulehčeno. Přesto i tehdy se k nim připojí mnoho neupřímných lidí. Někteří z těch moudrých klesnou, ale jen proto, aby byli zkoušeni, tříbeni a očištěni pro dobu konce. Ta doba přijde v určený čas. Severní král bude činit, co se mu zlíbí. Bude se vypínat a vyvyšovat nad každého boha, a dokonce bude mluvit neslýchané věci proti nejvyššímu Bohu. Vše se mu bude dařit, dokud nebude dovršen hrozný hněv. Tak je to určeno a stane se to. Nebude pokračovat v uctívání bohů svých otců ani v uctívání Oblíbence žen, protože sám se nade všechno povýší. Bude ctít jen boha pevností, a to zlatem, stříbrem, drahokamy a cennostmi. Kult tohoto mocného boha, kterého neznali jeho otcové, uvede do nejnepřístupnějších pevností. Kdo ho uzná, toho zahrne velkými poctami. Takovému svěří vládu nad mnohými a přidělí mu půdu. V době konce proti němu vytáhne jižní král. On, král severu, však proti němu zaútočí s vozbou, jízdou a nesmírným loďstvem. Přitáhne do mnoha zemí, ovládne je, ale bude pokračovat ještě dál. Nakonec přitáhne i do nádherné země. Tak mnohé země podlehnou. Ovšem Edom, Moáb a přední z Amónovců uniknou z jeho moci. Podrobí si četné země; ani silný Egypt nevyvázne a bude muset vydat všechny své skryté poklady zlata, stříbra a cenných věcí. Dokonce z Lúbijců a Kúšijců učiní své válečné zajatce. Tehdy ho vyděsí zprávy z východu a ze severu. Rozlítí se a bude chtít mnohé zahladit. Svoji vládu rozprostře od moře k moři a svůj královský stan postaví na svaté nádherné hoře. Tehdy přijde jeho konec a nikdo mu nepomůže. V době konce bude mít tvůj lid vznešeného zastánce - Michaela. Bude to totiž doba soužení, jakou tvůj lid ještě neprožil a obstojí jen ten, jehož jméno je zapsáno v knize. Pak mnoho z těch, kteří spí v prachu země, vstanou z mrtvých. Jedni k věčnému životu, druzí k věčnému zavržení. Tehdy ti, kteří jsou moudří, zazáří jako slunce na obloze a ti, kdo přivádějí mnohé ke spravedlnosti, se navždy zaskvějí jako hvězdy. Danieli, zatím vše udržuj v tajnosti. Napiš to do knihy, a ta bude rozpečetěna v době konce. Tehdy lidé budou toužit po poznání a rozmnoží se vědění. Nakonec jsem spatřil toto: Jiní dva muži stáli na obou březích řeky. Jeden na jednom břehu, druhý na břehu druhém. Ten, který se nacházel na druhé straně, oslovil třetího, který se vznášel nad vodami řeky a byl oblečený do lněného oděvu: "Kdy se uskuteční tyto podivuhodné věci?" Pak jsem slyšel odpověď toho třetího muže. Zvedl obě své ruce k nebi a přísáhl při věčně žijícím Bohu: "Tyto podivuhodné věci se uskuteční až po třech a půl časech, kdy skončí násilí na Božím lidu." Odpověď jsem slyšel, ale nerozuměl jsem jí. Proto jsem řekl: "Pane, jak to vše skončí?" Ten mi odpověděl: "Nedělej si starosti, Danieli. Poselství bude zapečetěné a nepochopené až do doby konce. Tehdy mnozí projdou zkouškami, ve kterých budou pročištěni, zbaveni poskvrny a prověřeni ohněm. Ale jiní nepřestanou jednat svévolně. Žádný svévolník se totiž nepoučí; avšak prozíraví se poučí. Tisíc dvě stě devadesát dní uplyne od doby, kdy bude odstraněna každodenní obětní služba a vnucen modlářský kult pustošitele. Šťastný je ten, kdo očekává a kdo se dočká tisícího třístého třicátého pátého dne. Danieli, ty vytrvej. Zemřeš a budeš odpočívat až do posledního dne. Pak vstaneš z mrtvých a přijmeš svůj úděl. Zde jsou zapsána poselství, která v době vlády judských králů Uzijáše, Jótama, Achaza a Chizkijáše a izraelského krále, Jóašova syna Jarobeáma předal Hospodin Beérovu synu Ozeášovi. Když Hospodin promluvil k Ozeášovi poprvé, řekl mu: "Jdi a ožeň se s prostitutkou. Její potomci budou plody její nevěry a cizoložství. Udělej to proto, že celá země je zachvácena smilstvím. Není jiné východisko. Nadto se tak vaše manželství stane věrným obrazem otevřené morální zvrhlosti Izraelců a jejich lhostejnosti s jakou ke mně přistupují." Ozeáš tedy šel a vzal si za ženu Diblajimovu dceru Gomeru. Krátce nato Gomera otěhotněla a porodila syna. 4-5 A tak Hospodin opět promluvil k Ozeášovi: "Dáš svému synu jméno Jizreel, neboť právě v údolí Jizreelu zanedlouho potrestám dynastii krále Jehúa za krvavý zločin, kterého se tam dopustil. Ukončím tak v údolí Jizreelu izraelské království a zlomím veškerou jeho moc." *** Když po krátkém čase Gomera opět otěhotněla a přivedla na svět dceru, řekl Hospodin Ozeášovi: "Pojmenuješ svou dceru Lórucháma, (což znamená Už žádné slitování), protože už nebudu Izraelcům nadále prokazovat svou milost a stále znovu a znovu jim odpouštět. Nad Judovými potomky se však smiluji a sám je bez pomoci jejich zbraní a jakéhokoliv boje zachráním a vysvobodím z rukou jejich nepřátel." Sotva Gomera přestala kojit Lóruchámu, znovu počala a porodila dalšího syna. I tentokrát se Ozeášovi ozval Hospodin a řekl mu: "Dej chlapci jméno Lóami (to je Nejste můj lid), protože Izraelci již nejsou mým lidem a já jsem přestal být jejich Bohem. Přijde však čas, kdy se rozkvět a sláva Izraelců opět vrátí a oni se znovu stanou velkým a nespočetným národem, kterému se nic nevyrovná. Tenkrát už jim neřeknu: 'Nejste můj lid,' ale nazvu je svými dětmi, 'Syny živého Boha.' Potomci Judy i Izraele se opět sjednotí a zvolí si jediného vládce. Jak slavný bude ten den, kdy se společně navrátí z vyhnanství a budou opět žít ve své vlastní zemi. Nazvi tedy své bratry 'Mým lidem' a svým sestrám říkej 'Bohem milovaná'. Kárejte tedy Izrael - - obviňujte svou matku a přete se s ní, neboť se stala ženou jiného a já už nejsem jejím mužem. Řekněte jí, ať zanechá své nevěry a přestane své tělo nabízet jiným. Jinak všem odhalím její úplnou nahotu a vystavím ji neoděnou, jako byla v den svého narození. Vyženu ji na poušť a v nekonečné vyschlé pustině ji nechám zemřít žízní. Neušetřím však ani její potomky, kteří se zrodili z její neřesti. Neskrývala dokonce ani svou nevěru a hanebné okolnosti, za jakých je počala, a říkala: 'Půjdu si klidně za svými milenci a prodám se jim za jídlo, pití a za krásné šaty.' Přehradím však její cestu trním a bodláčím, postavím před ni zeď a ona už svou stezku nikdy nenajde. Bude se dál trmácet za svými milenci, ale nikdy je už nedostihne. Bude je hledat, ale nenajde je. Teprve potom řekne: 'Půjdu a vrátím se ke svému muži. Vždyť mi u něj bývalo mnohem lépe, než je mi teď.' Nyní totiž stále nechce pochopit, že jsem to vždy byl já, kdo jí dával obilí, víno i čerstvý olej. Neuvědomuje si, že jsem to byl já, kdo ji zahrnoval vším stříbrem a zlatem, které bez uzardění skládala na oltář svému falešnému bohu Baalovi. Proto si všechny své dary vezmu zpět. Nebude již sklízet dozrávající obilí ani neochutná zrající plody vinic. Svou vlnu a len, kterými jsem zakrýval její nahotu, z ní strhnu a před zraky všech jejích milenců veřejně odhalím její zkaženost. Nebude nikoho, kdo by mi v tom zabránil. Rázně ukončím její bezstarostné veselí. Zruším všechny ustanovené svátky, oslavy, obřady, slavnosti a soboty. zničím její vinice a zpustoším její sady, které hrdě prohlašuje za odměnu od svých milenců. Proměním je v divočinu, ve které se bude pást už jen divoká zvěř. Ztrestám ji za to, že pálí kadidlo baalům a zdobí se kvůli nim drahými šperky. Za to, že klidně chodí za svými milenci a na mě zapomněla, jako bych snad ani nebyl," prohlásil Hospodin. "Avšak právě proto ji znovu uvedu na poušť a budu se jí opět dvořit. Něžnými slůvky a láskou oslovím její srdce. Vrátím jí zpět její úrodné vinice a bránou naděje ji vyvedu z údolí trápení. Potom mi opět s radostí v hlase odpoví, jako tenkrát, když byla mladá. Jako v den, kdy jsem ji vyvedl z Egypta. Až přijde ten čas," řekl Hospodin, "opět mne nazveš svým mužem a nikoliv pouze svým vlastníkem a pánem. Dám ti Izraeli zapomenout na jména všech tvých falešných bohů a nikdo je už nikdy nebude připomínat. Obnovím rovněž vaše ztracené přátelství se zvěří a ptactvem a každým tvorem pod sluncem. Zničím všechny zbraně a ukončím všechny konflikty a války. Pak budeš konečně bezpečně a klidně spát. Na věky tě k sobě připoutám spravedlností a právem. Zahrnu tě svou láskou a slitováním a zasnoubím si tě věrností. Potom skutečně poznáš a pochopíš Hospodina. Toho dne," řekl Hospodin, "dám rozkaz nebi a ono pak hojností svého deště odpoví zemi. Země potom vydá bohatou úrodu obilí, vína i oleje a odpoví tak Jizreeli. Nechám jej s radostí vzkvétat a ty, jež jsem dříve zavrhl, zahrnu svou láskou. Národ, kterého jsem se zřekl, opět nazvu svým lidem a oni mě nazvou svým Bohem." Když ke mně Hospodin opět promluvil, nařídil mi: "Jdi znovu za svou pochybnou ženou a řekni jí, že ji i přes její nevěru stále miluješ. Stejnou láskou Hospodin miluje Izraelce, přestože se od něj tak často odvrací a vybranými dary uctívají své falešné bohy." Svou ženu jsem tedy vyhledal a vykoupil jsem ji z rukou kuplíře za patnáct kousků stříbra a více než tři sta litrů pšenice. Doma jsem jí řekl: "Po určitou dobu musíš nyní žít (pro) mne. Nesmíš znovu podlehnout nevěře a stát se opět prostitutkou. Já budu žít jen pro tebe." (Právě tak totiž) budou Izraelci dlouho žít bez krále či knížete. Nebudou už moci ani přinášet oběti svým falešným bohům ani uctívat posvátná místa či rituální předměty. Potom se vrátí, aby opět začali hledat Hospodina, svého Boha a v něm svého jediného vládce a vykupitele. Na konci časů pak budou s bázní přicházet k Hospodinu a vyhledávat jeho dobrotu. Poslouchejte Izraelci, co vám Hospodin oznamuje: "Celou vaši zemi i každého z vás viním z nevěry a nelásky, neboť všichni jste mne opustili a nikdo mne už nezná. Všude se rozmohla sprostá lež a přetvářka. Vraždy, krádeže a cizoložství naplnily celou zemi a brutalita násilí roste den za dnem. Díky vašim nepravostem pomalu umírá celá země a strádají všichni její obyvatelé. Zkáza zasahuje zvěř na zemi i ptáky v oblacích a nevyhýbá se ani rybám žijícím pod vodou. Ať se nikdo nesnaží svalovat vinu na někoho jiného, nebo někomu domlouvat a poučovat ho! Duchovní stav národa a zcestné názory lidí jednoznačně ukazují, že největší podíl na tom máte právě vy, kněží. Proto znejistím vaše kroky a nechám vás ve dne i v noci tápat. Nechám padnout vás i vaše falešné proroky. Umlčím celé vaše prolhané pokolení. Můj lid kvůli vám odmítá pravé poznání, a proto zahyne. Protože pohrdáte poznáním, neodvolatelně vás zbavím vašeho kněžského úřadu. Zapomněli jste na zákony svého Boha, a já teď proto zapomenu na vaše potomky a následovníky. Čím více jich je, tím více se proti mně proviňují. Zbavím je jejich postavení a váženosti a nahradím je hanbou a posměchem. Bohatnou a tloustnou z obětí, které Izraelci přinášejí na odpuštění svých přestupků, a ve své nenasytné touze po majetku je dokonce k nepravostem navádějí. Proto ztrestám jak lid, tak kněží. Oběma se za jejich skutky dostane spravedlivé odměny. Ačkoliv budou jíst, nikdy se nenasytí. Přestože se budou dále ukájet nevěrou a neřestí, postihne je neplodnost a bude jich ubývat. To všechno je postihne proto, že namísto k Hospodinu se obrátili k jiným bohům, poskvrnili se neřestí a otupili své smysly vínem a mokem. Chodí se radit ke svým mrtvým dřevěným výtvorům a bezmyšlenkovitě se jejich falešnými radami nechají navádět k nepravostem a nevázaným orgiím. Úplně se od svého pravého Boha odvracejí a na vrcholcích hor přinášejí oběti jiným. Uctívají je a své rituály pořádají v příjemném stínu posvátného stromu. Není proto divu, že všechny vaše dcery a snachy se oddávají nevěře a prostituci. Nebudu je však za to trestat, neboť příčinou jejich hanebného jednání jsou muži - a dokonce sami kněží. Namísto konání posvátných obřadů se spolčují s lehkými ženami a zavádějí kultickou prostituci. Lidi s takto zatemněným rozumem však nečeká nic jiného než zkáza. Ačkoliv Izraelův kmen sešel na scestí, vy, potomci Judovi, se na jejich nepravostech nijak nepodílejte. Nespolčujte se s těmi, kdo mě falešně uctívají v Gilgálu a Bét-ávenu. Nepřísahejte! Izrael se chová jako tvrdohlavý beran, který odmítá následovat svého pastýře - Hospodina - na zelenou pastvu. Nevšímej si ani Efrajimovců, neboť také oni se dali do spolku s falešnými stvůrami. Oddávají se nezřízeným pitkám a bezuzdné prostituci. Zamilovali si zlo a obrnili se nepravostmi. Avšak jejich falešné oběti se jim stanou léčkou a oni zaniknou, jako kdyby je odvál vítr. Budou se stydět a sevře je duch. 1-2 Nyní proto slyšte, kněží. Pozorně naslouchejte všichni vůdcové Izraelců i vy příslušníci královského rodu, neboť proti vám bylo vzneseno obvinění. Stali jste se svému lidu v Mispě a na Táboru osidlem a nastražili jste na něj svým odpadlictvím hlubokou past. Já vás však za to všechny spravedlivě ztrestám. *** Dobře vím o všech Efrajimových skutcích a ani Izrael přede mnou nic neutají. Efrajimova nepravost se jako morová nákaza rozšířila po celém Izraeli. Jejich zlé skutky všechny lidi zavedly tak daleko, že pro ně už není cesty zpět k Bohu. Jsou zcela ovládnuti mocí zla a nikdo z nich už Hospodina nezná. Jejich povýšená pýcha se jim však stane osudnou a obrátí se proti nim. Nepravosti Izraelců a Erajimovců způsobí jejich neodvratný pád, který se nakonec nevyhne ani Judovcům. Potom se konečně vypraví se svými obětními stády hledat Hospodina, ale nikde ho nenaleznou. Příliš se už od nich vzdálil. Zradili jej a zplodili syny, kteří jsou mu již zcela cizí. Proto dříve, než by se kdo nadál, všichni i se svým bohatstvím zaniknou. Trubte a křičte v Gibeji, v Rámě a v Bét-ávenu na poplach. Zburcujte celou zemi Benjamínovců. V den, kdy opět zvítězí spravedlnost se Efrajimovci stanou pouhou pustinou, jež bude úděsnou výstrahou všem Izraelcům. Judští vůdcové si zase bezostyšně posunují hranice spravedlnosti, kam až se jim zachce. Proto je zaleji přívaly svého hněvu a podrobím je spravedlnosti. Naložím tak s Efrajimovci proto, že slepě věřili žvástům falešných bohů. Zničím Efrajimovce tak, jako moli ničí šat a postihnu Judovce jako rozkladná hniloba. 13-14 Když potom Efrajimovci i Judovci uvidí svou bídu a své otevřené rány, obrátí se Efrajimovci o pomoc k asyrskému králi. Ten jim však nijak nepomůže, neboť já se na Efrajima i na Judu vrhnu jako lev na svou kořist. Rozsápu je a nechám je pohozené ležet. Zmocním se jich a nenajde se nikdo, kdo by jim mohl jakkoliv pomoci. *** Vrátím se pak do míst, kde přebývám, a nebudu se k nim znát až do té doby, kdy si přiznají a pochopí svou vinu a začnou mne znovu opravdově hledat. Teprve až na ně dolehne soužení, se totiž rozpomenou a řeknou: 'Navraťme se zpátky k Hospodinu. Vždyť to byl on, kdo nás rozsápal jako lev. Jistě nás tedy také jedině on vyléčí. Zranil nás, ale určitě nám i ováže rány. Jistě neuplynou ani tři dny a Hospodin nás znovu postaví na nohy, abychom opět mohli žít v jeho přítomnosti. Poznávejme tedy našeho Hospodina. Všechno své úsilí věnujme tomu, abychom jej skutečně poznali. Tak jistě, jako každé ráno vychází jitřenka, se nám potom Hospodin sám ukáže. Jako každý rok s železnou pravidelností přicházejí jarní přívaly dešťů, tak jistě k nám přijde i on.' Co jiného s vámi Efrajimovci a Judovci mohu dělat? Vždyť váš vztah ke mně je nestálý jako ranní opar. Je jako rosa, která každé ráno pod paprsky slunce zmizí. 5-6 Právě proto jsem vás vždy varoval ústy proroků a ubíjel vás svými slovy. Doufal jsem, že z mých soudů nad vámi konečně pochopíte, že po vás nechci oběti, ale milosrdenství. Než abyste pro mě pálili dary, je lepší zakoušet moji blízkost. *** Vy jste však stejně jako už kdysi Adam porušili naši smlouvu a zradili jste mne. Gileád se stal městem krvavých zločinů a nepravostí páchaných na každém kroku. Dokonce i sami kněží se sdružují do pokoutních spolků. Na cestě do Šekemu ze zálohy přepadávají své oběti a páchají ty nejhorší zločiny. Jak strašný je pro mne pohled na celý Izrael. Efrajimovci se oddávají prostituci a strhávají ke stejným ohavnostem i potomky Izraele. V den, kdy přijde zúčtování, však plody své nepravosti budou sklízet i potomci Judovi. Kdykoliv se rozhodnu léčit potomky Izraele, vyjde na povrch Efrajimova nepravost a objeví se zkaženost Samaří. Nejednají jinak, než podle a hanebně. Loupí a přepadávají v domech i na ulicích. Ani jeden z nich si však neuvědomuje, že já všechny jejich zločiny dobře vidím a nezapomínám na ně. Vždyť kdykoliv se na ně podívám, nevidím nic jiného než nepravosti, které je obklopují ze všech stran. Jejich král a vůdcové navíc nalézají v jejich bezostyšných skutcích a lžích zvrhlé potěšení. Jeden vedle druhého jsou posedlí a rozpálení chtíčem jako sálající pec, která neztrácí svůj žár, ani když pekař zadělá těsto a čeká než vykyne. Když král oslavuje, klidně se opije tak, že se vůbec neliší od nejzákeřnějších pokrytců a posměvačů. Jejich proradná a vínem rozpálená srdce skrytě doutnají celou noc a za jitra vzplanou jako pochodeň. Všichni jako žhnoucí pece pohlcují své vůdce a vraždí své krále jednoho za druhým. A přesto ke mně nikdo nevolá o pomoc. Efrajimovci se volně mísí s okolními zvrhlými národy a přejímají od nich jejich ohavné jednání. Jsou proto dnes stejně k ničemu jako nedopečený chléb. Cizí národy je připravují o jejich jedinečnou sílu, ale oni si to vůbec neuvědomují. Nevidí, že slábnou jako šedivějící vlasy. Jejich vlastní pýcha se obrací proti nim, a přesto ani v nejmenším nepomyslí na návrat ke svému Bohu. Nikoho z nich ani nenapadne, aby jej vůbec hledal. Efrajimovci jsou jako nerozumná a naivní holubice, kterou každý snadno naláká na hrstku zrní. Jednou se obrací k Egyptu, jindy zase chodí do Asýrie. Až se však znovu rozhodnou někam si zaletět, rozestřu sítě a pochytám je jako ptáky. Potrestám je tak, jak si o tom vyprávěli a slýchali v shromáždění. Běda jim, neboť mne opustili. Záhuba na ně přijde, protože se vzbouřili proti mně. Vykoupil jsem je, avšak oni o mně mluví jen samé pomluvy a lži. Svíjejí se pod tíhou vlastního osudu, a přesto ke mně nevolají o pomoc. Scházejí se jen kvůli vínu a obilí, ale na mě se nikdo z nich neobrátí. Ačkoliv jsem je všemožnými zkouškami trestal i zocelil a posiloval, přece se stále stavějí proti mně. Obracejí se ke všem, jen ke mně ne. Jsou jako vadný luk, který pokaždé mine svůj cíl. Jejich vůdcové proto kvůli své drzosti zahynou mečem nepřátel a celý Egypt se potom Izraelcům vysměje. Zvedněte polnice k ústům a trubte na poplach. Nepřítel už se snáší na Hospodinův lid jako útočící orel. Izraelci porušili mou smlouvu a vzepřeli se proti mému zákonu. Volají ke mně a tvrdí, že já jsem jejich Bůh a oni jsou můj lid. Avšak ve skutečnosti zanevřeli na všechno dobré, a proto je stihne pomsta nepřátel. Bez mého vědomí si ustanovili krále a vůdce a nečekali, až jim k tomu dám své svolení. Ze zlata a stříbra si udělali falešné mrtvé bohy a klanějí se jim. Neví však, že je uctívají jen ke své vlastní zkáze. Proto se k nim neznám. Vaše zlaté tele vás, Samařané, opustilo a nyní proti vám plane můj hněv. Jak dlouho vám ještě bude trvat, než se konečně navrátíte na stezku spravedlnosti a čistoty? Kdy konečně pochopíte, že vaše zlaté tele není nic víc, než mrtvý výtvor lidských rukou. Nemá s Bohem nic společného. Nakonec ze samařského telete stejně zbude jen hromada třísek. Zaseli jste vítr, a proto sklidíte bouři. Vzejdou vám jen holá stébla bez klasů a nebude z čeho namlet mouku. A kdyby se vám snad přesto podařilo něco vypěstovat, přitáhnou cizinci a nepřátelé a o všechno vás připraví. Izrael je zcela zničen a leží mezi ostatními národy jako bezcenná rozbitá nádoba. Je jako osamělý divoký osel. Chodili si pro pomoc do Asýrie a prodávali se jako nějaká nevěstka. Ale i kdyby se spolčili a obchodovali se všemi národy země, já je opět shromáždím a dám jim pocítit tíhu břemene, které nakládá ten nejmocnější král. Efrajimovci vystavěli mnoho falešných oltářů a uctívají u nich nepravé bohy. Obracejí se tak proti mně. Napsal jsem jim mnoho věcí ze svého velkého zákona, ale oni je považují za něco úplně cizího. Vyžívají se v obětních rituálech a sami se pak z obětí určených pouze pro mne klidně sytí. Jejich počínání je mi vskutku odporné. Rozpomenu se proto na jejich nepravosti a po zásluze je potrestám. Půjdou zpět do Egypta. Izraelci si všude nastavěli mnoho chrámů a posvátných míst a Judovci si vybudovali velká opevněná města. Přitom však úplně zapomněli na svého Stvořitele, a proto na jejich města, paláce i chrámy sešlu oheň, který je úplně zničí. Izraelci, nejásejte a neradujte se jako pohané. Uctíváte falešné bohy a všude, kde je to jen možné, obchodujete s prostitucí a neřestí, a na každé mezi i obilním mlatu smilníte. Vaše pole vám proto nepřinesou úrodu a na vinicích se neurodí žádné plody. Nezůstanete v zemi, kterou vám dal Hospodin, ale navrátíte se zpět do Egypta a do Asýrie, kde se budete živit zbytky a nečistými pokrmy. Tam už pak nebudete moci Hospodinu přinášet víno a neuctíte ho ani jinými obětmi, neboť všechny budou nečisté a Bohu nepříjemné. Pro vás budou oběti podobné potravě kvílících. Také každý, kdo takové oběti bude jíst, se jimi sám poskvrní, a jelikož jí sám pro svou duši, nesmí proto předstoupit před Hospodina. Co budete dělat, až přijdou Hospodinovy slavnostní a sváteční dny? I kdyby se vám snad podařilo uniknout jedné zkáze, najde si vás nelítostný Egypt a Memfis vás pohřbí. Přijdete o všechen svůj majetek a všechny stopy po vaší existenci zahladí trní a bodláčí. Přišel čas účtování a spravedlivé odplaty. Izrael to pozná na vlastní kůži. Velká zvrácenost, nenávist a šílenství už mezi Izraelci zakořenila tak hluboko, že považují Boží proroky za pošetilé a muže, které inspiruje svým Duchem sám Hospodin, mají za blázny. Efrajmův strážce spolu s mým Bohem je prorok. Vy jste však na všech cestách na něj nastražili pasti a vaše nenávist se už rozšířila až do Hospodinova chrámu. Klesli jste už tak hluboko, jako v době Gibeóňanů. Bůh však na jejich zlé činy nezapomíná a po zásluze je potrestá. Když jsem mezi všemi národy nalezl Izraelce, bylo to jako kdybych nalezl hrozny na poušti. Když jsem spatřil vaše otce, jako bych uviděl první zralé plody na fíkovníku. Později mne však opustili a odešli za Baal-peórem a všichni se té nestvůře zasvětili. Brzy se podle toho, který se stal jejich ideálem, změnili a stali se stejně obludnými jako on. Sláva a moc Izraelců proto odlétne jako ptáče. Stihne je neplodnost a žádná z jejich žen neotěhotní. A i kdyby snad své potomky odchovali, o všechny je až do posledního připravím. Avšak v den, kdy se od Izraelců odvrátím, si i všichni živí mezi nimi budou přát, aby se raději nikdy nenarodili. Efrajimovci vzkvétali stejně jako obyvatelé slavného města Týru, ležícího na úrodných pláních, k nimž obdivně vzhlížejí, ale nyní přijdou o všechny své potomky. Hospodine, dej Izraelcům, co si zaslouží. Co jiného mohou dostat? Sešli na jejich lůna neplodnost a jejich prsy zbav mateřského mléka. Veškeré zlo mezi Izraelci začalo v Gilgálu. Právě tam jsem je proto začal nenávidět i já. Pro jejich nepravosti je od sebe zapudím. Už nikdy je nebudu opět milovat, neboť všichni jejich vůdcové jsou nenapravitelně tvrdohlaví rebelové. Efrajimovci budou nelítostně biti. Budou jako strom s uschlými kořeny, který už nenese žádné ovoce. A i kdyby snad něco zplodili, všechny jejich vytoužené potomky usmrtím. Můj Bůh je všechny zavrhne. Protože ho neposlouchali, stanou se mezi národy země psanci bez domova. Izrael je jako rozrůstající se vinná réva, sama pro sebe bohatě obsypaná plody. Čím více však nese plodů, tím více staví falešných oltářů. Čím větší úrodu mu země vydá, tím krásnější a mohutnější posvátné sloupy staví. Jejich srdce jsou rozpolcená a úskočná. Spravedlivému trestu za své viny však neuniknou. Bůh jejich falešné oltáře a posvátné sloupy strhne a zničí. Budou si říkat: "Nemáme žádného krále, protože jsme se nebáli ani samotného Hospodina. Ale i kdybychom krále měli, co by nám mohl udělat?" Stále jen mluví do větru, když přísahají a záměrně nedrží své sliby. Soud nad nimi se však blíží tak rychle, jako roste plevel na čerstvě zoraném poli. Obyvatelé Samaří se úzkostlivě bojí o bétávenské jalovice - své falešné bohy. Avšak všichni lidé včetně kněží, kteří tolik jásali nad jejich falešným leskem, je již brzy budou oplakávat, neboť jejich pomíjivá sláva je opustí. Sochu telete - svého boha - totiž budou muset darovat jako oběť úcty Asyrskému králi, který je všechny zotročí. Efrajimovci budou nesmírně zahanbeni a celý Izrael sklidí výsměch za svou slepou důvěru falešnému bohu. Samaří i jeho král zmizí jako pěna na vodě. Posvátná návrší Ávenu, kde se Izraelci oddávali nepravostem, budou srovnána se zemí. Jejich falešné oltáře zpustnou a zarostou trním a bodláčím. Potom budou všichni v úzkostech volat k horám a pahorkům, aby na ně padly a přikryly jejich viny. Od doby zločinu Gibeóňanů se Izraelci nepoučili a jsou stále stejní. Ani gibejská válka rozpoutaná kvůli jejich nepravostem je nepřivedla k rozumu. Sám je proto nyní ztrestám. Pošlu proti nim armády jejich nepřátel, aby je za jejich nenapravitelnou troufalost a zlobu uvrhli pod svou nadvládu. Efrajimovci jsou jako práci navyklá jalovice, která ráda mlátí obilí. Nyní však její pěknou šíji zapřáhnu do přetěžkého jha. Zapřáhnu Efrajimovce ať sami táhnou, Judovce donutím orat a Jákobovi potomci budou muset vláčet. Zasejte spravedlnost a sklizejte milosrdenství. Rozorejte tvrdou půdu vašich srdcí, neboť je nejvyšší čas, abyste konečně začali hledat Hospodina. On sám vás pak svlaží deštěm své spravedlnosti. Vy jste však zaseli nepravost, a sklidili jste proto bezpráví. Dostalo se vám ovoce vašich vlastních lží a podvodů. Spoléhali jste se na svou vlastní chytrost a sílu a na velikost své armády. Ale rozbroj, který ve vašem lidu propukne, všechny jeho pevnosti a jistoty zničí tak, jako Šalman vyplenil Bét-arbél. Na živu tenkrát nezůstaly ani ženy a děti. A právě tak pro vaše nepravosti dopadne i Bét-el. Jednoho rána nadobro odstraním Izraelského krále. Když byl Izrael ještě mladý jako chlapec, miloval jsem ho jako svého syna a vyvedl jsem ho z područí Egypta. Kdykoli jsem Izraelce volal, oni se ode mě odvraceli, uctívali falešné bohy a obětovali jejich mrtvým sochám. Přestože jsem Izraelce nosil v náručí a učil je prvním krůčkům, neuvědomují si to a nechápou, že jsem to byl já, kdo je uzdravoval. Přitahoval jsem je k sobě poutem lásky. Nadlehčoval a pomáhal jsem jim nést jejich břemena. Skláněl jsem se až k nim, abych je nasytil. Nyní však ke mně ztratili cestu, a proto se brzy dostanou pod nadvládu Asyrského krále. Nevrátí se sice do Egytpa, ale povede se jim stejně zle, jako když tam byli otroky. Branami izraelských měst se prožene válka a všechny jejich pyšné a vzpurné žvanily zprovodí ze světa. Můj lid se totiž rozhodl nevrátit se, a přestože jej volám zpátky, nevrací se. Cožpak bych se tě Izraeli mohl jen tak vzdát. Jen tak tě vydat na pospas a nechat odejít? Mohu tě snad opustit jako Admu a naložit s tebou jako se Sebójímem. Mé vlastní srdce mi to nedovolí. Zažehla se ve mně hluboká lítost. Proto potlačím svůj prudký hněv a Efrajimovce nezničím. Jsem přece Bůh a ne člověk. Jsem Svatý mezi vámi a nepřišel jsem, abych bořil a ničil. Až zařvu na jejich nepřátele jako lev, Izraelci mne opět budou následovat. Jakmile se ozvu, přiběhnou ke mně ze všech stran. Jako roztřesená ptáčata se vrátí z Egypta a přiletí z Asýrie jako holubice. Já sám Hospodin slibuji, že je přivedu zpět do jejich domovů. Efrajimovci a celý Izrael mne obklopil svou přetvářkou a podvody. Snad jen Judovci jsou ještě stále Bohu věrni a drží se svatých obyčejů. Efrajimovci se celé dny sytí planými sliby a stále zhoubnějšími podvody východních národů. Kam foukne vítr, tam se obrátí. Uzavírají dohody s Asýrií a chtějí si za olej koupit i Egypt. Také Juda si však zaslouží svůj podíl a ani Jákob se nevyhne spravedlivému trestu za své činy. Už v těle své matky zažehl spor se svým bratrem, a když se stal mužem, zápasil dokonce se samotným Bohem. 5-6 Ano utkal se s andělem, a přece se nezalekl a obstál. Naříkal a prosil ho o milost a požehnání. Tenkrát v Bét-elu se Jákob skutečně setkal a hovořil tváří v tvář s Hospodinem, Bohem celého vesmíru, jehož jméno je všem dobře známo. *** Navraťte se tedy zpět ke svému Bohu a žijte v lásce, milosrdenství a právu. S nadějí očekávejte. Vždyť zatím jste jako kupci, kteří ochotně podvádí a váží na falešných vahách. Efrajimovci se navíc lživě vychloubají: "Zbohatli jsme a nashromáždili jsme pohádkové jmění a přitom nás nikdo nemůže obvinit z nepoctivosti." Já jsem Hospodin, váš Bůh, který vás vyvedl z Egypta. Nyní vás však opět učiním poutníky bez domova a nechám vás bydlet ve stanech jako při každoroční slavnosti stánků. Hovořil jsem k vám prostřednictvím svých proroků a dával jsem jim mnohá varovná vidění a podobenství. Zmizely však potom ničemnosti páchané v Gileádu? Vše marné. Ani v Gilgálu nepřestali obětovat býky falešným bohům. Husté řady jejich navršených oltářů připomínají brázdy na polích. Jákob uprchl do Mezopotámie a Izrael kvůli ženě hlídal stáda a posluhoval. Kdysi poslal Hospodin proroka, aby vyvedl Izraelce z Egypta a ochraňoval je. Avšak nyní Efrajimovci svým jednáním opět roznítili Hospodinův hněv. Pán jim proto nechá nést důsledky jejich vlastní nepravosti a krveprolití a spravedlivě jim za jejich jednání odplatí. Dříve, když kmen Efrajimovců promluvil, ostatní izraelské kmeny mu s respektem naslouchaly. Určoval právo, byl vznešený a vysoce postavený. Začal však uctívat falešného boha Baala a nastoupil tak cestu do záhuby. Přesto se však nepoučil a jeho příslušníci činí nepravosti stále více a častěji. Ze stříbra si odlévají podobizny různých nestvůr a bohů, které si sami vymyslí. Přestože jsou to všechno jen obyčejné výtvory lidských rukou, říkají o nich: "Jedině těmto bohům obětujte! Tato telata uctívejte a líbejte!" Proto zaniknou jako jitřní opar, jako rosa, která ihned po ránu mizí. Budou jako plevy, které odvane vítr, jako kouř, jenž vyletí z komína a rozplyne se. Avšak já jsem Hospodin, váš Bůh. To já jsem vás vyvedl z otroctví Egypta. Mimo mne neexistuje žádný jiný bůh, není jiný vysvoboditel. Já sám jsem o Izraelce pečoval na vyprahlé a nehostinné poušti. Dával jsem jim dostatek všeho, co potřebovali. Avšak když se všeho spokojeně nabažili, zpyšněli a zapomněli na mě. Přijdu proto na vás jako mladý lev. Počíhám si na vás jako levhart u cesty. Napadnu vás jako medvědice, které vzali mláďata a vytrhnu vám srdce z hrudi. Rozsápu vás jako lev a vaši zkázu dokončí polní zvěř. Tím, že jste se postavili proti mně, který jediný vám může pomoci, jste se sami přivedli až do záhuby. Kdepak je teď ten váš král? Proč vám nyní nepomůže? A kde jsou všichni vaši soudci, které jste ode mne žádali? S nelibostí jsem vám nakonec krále dal, ale nyní si jej s hněvem vezmu zpět. Provinění Efrajimovců totiž nejsou zapomenuta. Všechny jejich nepravosti jsou pečlivě zaznamenány. Jsou jako svéhlavé novorozeně, které nechce opustit lůno matky, přestože přišel jeho čas a doléhají na ně bolesti jeho matky. Já je však z moci podsvětí vyplatím. Vykoupím je ze spárů smrti a budu se ptát: "Kde jsou, smrti, tvé morové nákazy a epidemie? Kam se, podsvětí, ztratila tvá ničivá a destruktivní moc? Nečekejte však nyní ode mne žádné slitování. Přestože Efrajimovci vzkvétají a prosperují nejvíce ze všech izraelských kmenů, Hospodinův východní vítr, který se už zdvihá z pouště, jim všechny jejich jistoty vezme. Vyschnou jejich prameny a studny a nepřátelé je připraví o veškeré jejich bohatství. Také obyvatelé Samaří ponesou kruté následky svého odporu proti Bohu. Všichni do jednoho padnou zbraněmi nepřátel. Dokonce i jejich děti nepřátelé rozdupou a těhotné ženy rozetnou mečem. Izraelci, navraťte se zpět k Hospodinu, svému Bohu. Vždyť všechno zlo, které na vás dopadá, je jen důsledkem vašich vlastních přestupků a nepravostí. Přijďte za ním a proste ho slovy: "Hospodine, odpusť nám všechny naše nepravosti a pády a milostivě nás opět přijmi takové, jací jsme. Chceme ti znovu svými ústy vzdávat čest a chválu. Víme, že spojenectví s Asýrií ani naše vlastní vojenská síla nás nezachrání. Již více nebudeme plody své fantazie a výtvory svých rukou nazývat našimi bohy, neboť jenom ty jediný se nad námi, opuštěnými sirotky slitováváš." Potom vaši nevěru a odpadnutí vyléčím. Můj hněv se od nich odvrátí a s radostí jim opět budu prokazovat svou lásku. Svlažím je jako ranní rosa a Izraelci budou opět vzkvétat jako lilie. Mohutně zapustí své kořeny jako libanónský cedr. Budou čile růst jako mladé výhonky, krásní jako půvabný olivovník. Budou příjemní jako vůně libanónských cedrů. Navrátí se a opět vejdou pod ochranu Nejvyššího. Vzejdou jako bujné obilí a rozkvetou jako libanónská réva, krásná na pohled a chutná na jazyku. Efrajimovci, proč bych si stále připomínal vaše falešné bohy. Jsem tu přece já, Bůh který slyší a odpovídá na vaše prosby. Jsem jako věčně zelený strom. Ovoce, které ponesete i vy, bude pocházet jen ode mne. Kdo je moudrý, ten mým slovům porozumí. Každý, kdo má jen trochu rozumu, pochopí, co chci říci. Hospodinovy cesty jsou přímé a spravedliví po nich budou kráčet jistým krokem. Avšak ti, kdo chtějí jít vlastní cestou, na nich upadnou. Zde je poselství, které Hospodin předal Izraelcům prostřednictvím Petúelova syna Jóele: "Vůdcové Izraele i všichni obyvatelé! Pozorně naslouchejte slovům, která vám nyní říkám. Prožil snad už někdo z vás nebo z vašich předků něco takového? Vypravujte o té události svým potomkům a oni ať vaši zkušenost předávají dále z pokolení na pokolení. Na veškerou vaši úrodu se vrhla hejna nenasytných housenek a sežrala, co se dalo. Co zbylo po housenkách, to sežraly kobylky, a co zůstalo po kobylkách, to snědli brouci. Poslední zbytky čehokoliv zeleného potom zcela zlikvidovala různá jiná havěť. Tak se konečně vzbuďte vy opilci a začněte naříkat. Procitněte z opojení vínem a plačte nad tím, že všechno vaše mladé víno je pryč. Nepřítel, který tentokrát napadl mou zemi, je příliš početný a mocný. Silou a ostrostí svých zubů předčí i lva. Zcela zpustošil všechny mé vinice a zničil i sady fíkovníků. Serval z jejich kmenů a větví kůru až na holé dřevo. Naříkejte tak hlasitě, jako pláče panna, která ztratila svého milého. Není už z čeho přinášet do chrámu oběti a dary Hospodinu. Kněží tak přišli o své živobytí a bědují. Pole jsou holá a půda vyschla na kámen. Všechno obilí i veškerá vinná réva a olivovníky jsou do posledního zpleněny. Farmářům, vinařům i všem ostatním zůstaly jen oči pro pláč, protože celá jejich úroda pšenice i ječmene přišla nazmar. Vinná réva uschla a fíkovníky vadnou. Granátovníky, palmy i jabloně a rovněž všechno ostatní stromoví suchem zahynulo a lidem s nimi vyschl také veškerý zdroj radosti a potěšení. Kněží, vezměte na sebe prostý smuteční oděv a celou noc hlasitě a lítostivě plačte. Naříkejte v chrámě před Hospodinovým oltářem, neboť už není z čeho přinášet do chrámu oběti a dary. Vyhlaste půst a svolejte mimořádné posvátné shromáždění. Přiveďte vůdce i všechny ostatní obyvatele od prvního až do posledního do Hospodinova chrámu. Společně pak k němu volejte a křičte. Běda každému, koho zastihne den Hospodinova soudu. Přináší zkázu a soud od všemohoucího Boha. Přímo před očima nám mizí poslední zbytky obživy a z Hospodinova chrámu se ztrácí všechna radost a štěstí. Zaseté obilí uschlo a rozpadlo se dříve, než stačilo vůbec vyrůst. Stodoly a sýpky zejí prázdnotou a pomalu chátrají. Stáda ovcí a dobytka zoufale bučí hlady a v marné snaze nalézt alespoň kousek zelené pastviny se zmateně plouží sem a tam. Ach, Hospodine, volám tě! Pomoz nám! Vždyť ten strašný žár už pozřel veškeré pastviny i všechno stromoví. Dokonce už i dobytek na polích k tobě volá o pomoc, neboť nemá co jíst a pít. Trubte na poplach! Voláním z Hospodinovy hory Sijónu varujte všechny obyvatele, neboť přichází den Hospodinova soudu. Nastává den tmy a smutku. Den zahalený temnými oblaky a černotou. Stejně rychle, jako ranní úsvit zalévá úbočí hor, napadají celé izraelské území nespočetné zástupy mocných nepřátel, jaké v celé historii ještě nikdo neviděl, a dokud bude svět světem, ani neuvidí. Všude, kam vstoupí, šíří zkázu jako nenasytné plameny ohně. Proměňují zemi rozkvetlou jako rajskou zahradu v mrtvou a zničenou pustinu bez života a nikdo se před nimi neschová. Vypadají jako koně, jako divoce cválající válečná jízda. Za zvuku, který připomíná dunění válečných vozů, poskakují po svazích a vrcholcích hor. Hlučí jako praskající oheň spalující strniště. Jejich řady jsou pevně semknuty, jako šiky vojáků směle jdoucích do boje. Kdokoliv je spatří, ochrne hrůzou a tvář mu zbledne úzkostí. Jsou jako neúnavná cvičená armáda, které nestojí v cestě ani vysoké hradby. Každý jde nepohnutě svou vlastní cestou a vzájemně si nepřekáží. Všichni jdou jedním směrem a bez újmy proniknou všemi nástrahami. Jejich zástupy neprořidnou a nic je nezastaví. Přes hradby se dostávají do města a vnikají do domů. Lezou dovnitř okny jako zloději. Celá země se před nimi třese a nebesa se chvějí. I slunce a měsíc před nimi skryjí svou tvář a hvězdy pohasnou. Jejich nesčíselnému zástupu velí sám Hospodin a všichni vykonávají jeho rozkazy, proti kterým není odvolání. Den Hospodinova soudu je strašný! Vzbuzuje děs a hrůzu! Kdo mu odolá? Avšak dnes ještě Hospodin říká: "Celým svým srdcem se navraťte ke mně, dokud je čas. Přijďte s pláčem a s lítostí nad sebou samými. Touhu po očistění charakteru potvrďte postem. Namísto prázdných a pokryteckých vnějších gest se změňte uvnitř, ve svém srdci. Jenom se ale, prosím vás, vraťte k svému Bohu Hospodinu. Vždyť je tolik laskavý a soucitný. Ve své nekonečné lásce a shovívavé trpělivosti stále čeká, aby vás zachránil a nikoliv trestal. Kdo ví, jestli se nad námi i tentokrát neslituje, a namísto trestu nám nepřinese požehnání. Potom opět bude z čeho přinášet obětní dary Hospodinu, vašemu Bohu. Troubením na polnice na hoře Sijónu vyhlaste půst a svolejte slavnostní shromáždění. Povolejte všechen lid a posvěťte jej. Sezvěte rovněž starce a přiveďte i děti. Vezměte s sebou i ty nejmenší, kteří ještě sají mateřské mléko. Ať také ženich a nevěsta opustí soukromí svých pokojů a připojí se k vám. Potom ať mezi chrámovou předsíní a oltářem s lítostí naříkají kněží a těmito slovy prosí Boha: "Ušetři prosím, Hospodine, svůj lid spravedlivého trestu a nevydávej nás, kteří náležíme jen tobě, potupě a výsměchu okolním národům. Proč by se o nás mělo mluvit jako o lidech, které opustil jejich Bůh." Hospodin se ale naopak za svou zemi žárlivě postaví a ukáže vlastním lidem svůj soucit. Odpoví jim: "Pohleďte, posílám vám hojnost obilí, vína i čerstvého oleje, abyste měli dostatek všeho, co potřebujete. Nikdy vás už nevystavím výsměchu a opovržení okolních národů. Zastavím všechny pustošitele, kteří vás ze severu napadli a vyženu je do vyprahlých a mrtvých končin země. Polovinu jich utopím v Mrtvém moři a druhou polovinu v moři Středozemním. Přes všechnu jejich sílu, neohroženost a samolibost z nich nezůstane nic víc, než odporný hnilobný zápach. Ničeho se neboj, země, raduj se a jásej, neboť Hospodin pro tebe vykoná velké věci. Nebojte se, zvířata, vždyť vaše pastviny se opět zazelenají. Stromy budou zase plné ovoce a fíkovníky i vinná réva opět přinesou bohatou úrodu svých plodů. Jásejte a veselte se lidé ze Sijónu. Radujte se ze svého Boha Hospodina, neboť vám v pravý čas sešle hojnost raných i pozdních dešťů, aby úroda vzešla i dozrála. Dal vám učitele pro spravedlnost. Sýpky budou opět plné zlatavého obilí a lisy na víno i na olej budou hojností úrody přetékat. Bohatě vám vynahradím všechno, oč vás po dlouhá léta připravovaly kobylky, housenky, brouci i jiná havěť - - celá ta mocná a ničivá armáda pustošitelů, kterou jsem na vás posílal. Konečně se zase nasytíte a budete chválit Hospodina, svého Boha, za vše, co pro vás udělal. A nikdy v budoucnu už vás podobná pokořující událost nepotká. Sami prožijete, že já Hospodin jsem s vámi a jsem váš jediný a pravý Bůh, neboť žádný jiný Bůh neexistuje. Nikdy už se nestanete obětí něčí zvůle ani terčem posměchu nepřátel. 1-2 Potom nechám svého ducha mocně působit na každého člověka, i na služebníky a otrokyně, a následkem toho se všem lidem, starým i mladým, otevřou oči a uvidí pravdu, kterou jim já sám zjevím. Starci budou mít sny, synové a dcery budou prorokovat. Působení Ducha bude přístupné všem lidem bez ohledu na jejich majetek nebo společenské postavení. *** Na nebi i na zemi se v té době budou dít neobvyklé věci a bude možné pozorovat zvláštní úkazy jako krev, oheň a sloupy dýmu. Dojde k zatmění slunce a barva měsíce se změní na krvavě rudou. Teprve potom přijde veliký a hrozný den Hospodinova soudu. Avšak každý, kdo vzývá Hospodina, nezahyne, ale zachrání se. Jak Hospodin řekl, na Sijónu a v Jeruzalémě vyváznou pouze ti, kteří odpověděli na Hospodinovo volání a spolu s ostatními zachráněnými přijali jeho ochranu. 1-2 Za vlády judského krále Uzijáše a izraelského krále Jarobeáma, Jóašova syna, dva roky před zemětřesením, žil v Tekóji pastýř Ámos, který dostal od Hospodina vidění o Izraeli. Zde jsou zapsána slova jeho poselství: "Až se Hospodin ozve svým mocným hlasem ze Sijónu a z Jeruzaléma, pastýři budou truchlit, neboť vyprahnou všechny pastviny a uschne i vrchol Karmelu." *** Hospodin říká: "Obyvatelé Damašku několikrát se zbraněmi v rukou nelítostně napadli můj lid v Gileádu. Avšak nyní už jejich zločiny nebudu dále přehlížet. Zničím ohněm všechny paláce jejich králů Chazaela a Ben-hadada. Prorazím bránu Damašku a všechny obyvatele toho údolí nepravosti i s jejich zlým a krutým vládcem vyhladím. Aramejský lid pak znovu uvrhnu do otroctví Kíru." Hospodin říká: "Nemohu se už dále dívat ani na opakované a stále se zhoršující zločiny Gázy, a proto i tam nezvratně zakročím. Její obyvatelé napadli můj lid a po celých rodinách a vesnicích jej prodali do otroctví Edómu. Sešlu proto na hradby Gázy oheň a spálím na prach celé město i s jeho paláci. Všechny obyvatele Ašdódu i vládce z Aškalónu do jediného vyhladím. Obrátím se také proti Ekrónu a zahubím tam všechny zbylé Pelištejce." Hospodin říká: "Nenechám bez trestu ani nenapravitelné zločiny Týru. Protože zrádně porušili mírovou smlouvu, kterou uzavřeli s Izraelci, napadli je a prodali do područí Edomitů, nechám celé jejich město i s jeho hradbami a paláci lehnout popelem." Hospodin říká: "Pro jejich ustavičné nepravosti neodvrátím svůj hněv ani od obyvatel Edómu. Se zbraní v ruce nelítostně a krutě utlačovali své bratry Izraelce a libovali si v násilí a hněvu. Proto žárem ohně spálím Téman i paláce Bosry." Hospodin říká: "Také Amónovci se mnohokrát proti mému lidu trestuhodně provinili, a proto ani jejich zločiny neujdou spravedlivé odplatě. Na svých výbojných válečných taženích proti Gileádu, podnikaných kvůli rozšíření vlastního území a vlivu, neprokazovali ani špetku soucitu a lidskosti a svými meči roztínali dokonce i těhotné ženy. Roznítím proto oheň i na hradbách jejich města Raby a uprostřed válečného ryku jako v den boje, ve vichřici, která přijde jako za divoké bouře, to město dokonale zničím. Jejich krále a s ním všechny jejich vůdce potom pošlu do vyhnanství." Hospodin říká: "Obyvatelé Moábu páchají jeden zločin za druhým, a proto je už před mým trestem nic nezachrání. Protože spálili na popel ostatky edómského krále, sešlu na ně oheň a připravím tak jim i jejich městu Kerijótu stejný osud. Za ohlušujícího zvuku polnice a v divoké vřavě válečného ryku Moáb a jeho obyvatele zahubím. Zničím rovněž jejich krále i se všemi jeho veliteli a vůdci." Hospodin říká: "Pro své opakované nepravosti a nenapravitelně zlé jednání se mému trestu nevyhnou ani Judejci. Opovrhli mým zákonem a odmítli se jím řídit. Namísto toho se opět nechali svést nepravdivými pomluvami na mou adresu a uctívali falešné bohy, kterým se klaněli už jejich otcové. Zahladím proto ohněm i Judejce a celý jejich slavný opevněný Jeruzalém." Hospodin říká: "Izraelité ustavičně páchají všemožné ničemnosti a neustále se ode mne odvracejí. Já však jejich jednání nenechám jen tak bez povšimnutí, ale po zásluze je za jejich činy potrestám. Vždyť obchodují s chudými příslušníky svého vlastního národa jako se zbožím a bezostyšně je za stříbro prodávají do otroctví. Bezbranné žebráky dokonce vyměňují za pár obyčejných sandálů. Nelítostně zneužívají bezmocnosti chudáků a zašlapávají veškerou jejich lidskou důstojnost do prachu země. Všem utlačovaným navíc odpírají jakékoliv nároky a práva, která jim náleží. Otec i jeho vlastní syn klidně spí se stejnou prodejnou ženou a svou neřestí znesvěcují moje svaté jméno. Přestože jsem jim to důrazně zakázal, přivlastňují si oděvy, které si vzali od svých dlužníků do zástavy, a ještě se na nich troufale rozvalují při svých nadutých náboženských rituálech. Přímo v mém chrámu se navíc ještě opíjejí zabaveným vínem. Ach, Izraelci! Copak jsem to nebyl já, kdo vás zbavil Emorejců. Vyhnal jsem je před vámi, přestože byli urostlí jako cedry a silní jako duby. Zničil jsem je všechny od koruny až ke kořenům. To já jsem vás přece vyvedl z otroctví Egypta. Čtyřicet let jsem s vámi strávil na poušti a potom jsem vám pomohl obsadit emorejskou zemi. Po celou dobu jsem vám zjevoval čistou pravdu a svou vůli prostřednictvím proroků povolaných z vašich potomků. Některé z vašich synů jsem slibem čistoty a neposkvrněnosti odděloval pro nazírskou službu. Copak vám snad, Izraelci, neříkám i nyní pravdu? Vždyť jsem to opět já, Hospodin. Vy jste však nazíry nutili pít víno a porušovat tak jejich slib. Mým prorokům jste záměrně zavírali ústa a přikazovali jim, aby o tom, co dostali ode mne, mlčeli. Avšak proto vás nyní donutím sténat jako vůz příliš naložený obilím. Ani ti nejrychlejší z vás přede mnou neutečou. I ti nejsilnější hrdinové budou v tu chvíli úplně bezmocní a žádnému z udatných bojovníků se nepodaří ubránit. Žádný z vašich skvělých střelců neobstojí a nikdo nebude dosti rychlý na to, aby přede mnou uprchl. Nezachráníte se ani útěkem na nejrychlejších koních. Jakmile přijde den Hospodinova soudu, i ti nejodvážnější a nejsilnější z vojáků odhodí strachem všechny své zbraně a štíty a dají se na zběsilý útěk, aby si zachránili alespoň holý život." Slyšte slova odsouzení, která ke všem kmenům Izraele, jež kdysi sám vyvedl z Egypta, promluvil Hospodin: "Ze všech národů celé země jsem si vyvolil a vedl jenom vás. Vaše vzpoury a nepravosti jsou však horší, a proto si zasloužíte spravedlivý trest. Cožpak mohou jít dva stejnou cestou, aniž by se na tom společně nedohodli? Myslíte, že se ozývám hlasitě jako lev, aniž bych měl k tomu důvod? Vždyť i malé lvíče v doupěti vrčí, když má kořist. Je snad možné, aby se pták chytil, když na něj nečíhá žádná léčka? Cožpak se ale nastražená past samovolně vymrští a zavře, aniž by se do ní někdo chytil? A když ve městě zatroubí polnice, není to snad proto, aby probudila a varovala jeho obyvatele? Jestliže pak na to město přijde pohroma, nepřichází snad z vůle samotného Hospodina? Dobře však víte, že Hospodin nikdy nejedná bez předchozího včasného varování. Vždy nejprve odhalí svá tajemství svým služebníkům prorokům. Kdo by se tedy nebál, když mocným hlasem zařve lev? A kdo by se opovážil cokoliv zamlčet, jestliže uslyší hlas samotného Hospodina? Vzkažte panovníkům v Ašdódu i v palácích Egypta, ať se shromáždí na svazích Samařských hor a pohlédnou na tu otřesnou podívanou, kterou skýtají zločiny a násilnosti mého vlastního, Hospodinova lidu. Izraelci už dávno zapomněli, co je to spravedlnost, čistota a čestné jednání. Namísto toho naplňují svá bohatá sídla a paláce kořistí a lupem ze svých násilnických zločinů." Hospodin však praví: "Proto nechám vaši zemi obklíčit a napadnout silným nepřítelem, který rozboří všechna vaše skvělá opevnění a vaše panská sídla vyloupí a obrátí vzhůru nohama. Tak, jako z ovce, kterou napadne lev, někdy pastýř najde už jen pár kostí či zbytky kůže, nezůstane mnoho ani z Izraelců, kteří si v Samaří klidně odpočívají na pohodlných lehátkách s měkkými poduškami." Pozorně vyslechněte poselství všemocného Hospodina, Boha celého vesmíru a oznamte je pro výstrahu všem Izraelcům, potomkům praotce Jákoba: V den, kdy spravedlivě ztrestám nevěru a nepravosti Izraelců, zničím také falešné oltáře v Bét-elu. Odstraním oltářní rohy, jež měly poskytovat ochranu a útočiště, a nechám je padnout do prachu země. Srovnám se zemí veškerá jejich zimní i letní sídla. Smetu z povrchu jejich nádherné domy zdobené slonovinou i všechny ostatní paláce a panská sídla. Dobře mě poslouchejte nenasytné samařské ženy. Pasete se na chudobě a utrpení bezbranných ubožáků jako dobře vykrmené bášanské krávy a navádíte k tomu i své manžely. Holdujete hostinám a nemáte nikdy dost. Hospodin však při své svatosti přísahal, že přichází čas, kdy vás nepřátelé odtáhnou háky a udicemi jako dobytek, jemuž se svým jednáním tolik podobáte. I kdyby vás měli protáhnout třeba trhlinami ve zdi, nejkratší cestou vás vytrhnou z vašich domovů a odvlečou vás do vyhnanství. Takže jen tak dál! Klidně si choďte do Bét-elu a do Gilgálu a ještě více se ode mne ve své nevěře odvracejte. Jen si přinášejte ranní oběti svým falešným bohům a dávejte jim pravidelné desátky. Spalujte na nepravých oltářích děkovné oběti a hlasitě se chvástejte tím, co přinášíte navíc. Vaše otupělost už zašla tak daleko, že jste se zamilovali i do svých pompézních a pokryteckých obřadů a rituálů. Vzal jsem vám veškerou potravu a celou vaši zemi jsem trápil hladem. Ale ani to vás nepoučilo a vy jste se ke mně nevrátili. Tři měsíce před sklizní jsem zničil vaši úrodu suchem. Zadržoval jsem déšť a nechával jej spadnout jen na některá města, zatímco jiná pomalu vysychala. Některá pole jsem zavlažoval, avšak ostatní půda, na kterou jsem dlouho nenechal padnout ani kapku, za čas zcela vyprahla. Lidé bloudili od jednoho města k druhému, aby nalezli vodu a napili se. Nikde jí však nebylo dostatek, aby skutečně uhasili svou žízeň. Přesto se však ani tentokrát nikdo z vás ke mně, svému Hospodinu, nevrátil. Napadal jsem vaše obilná pole, zahrady i vinice různými chorobami a veškerou vaši úrodu ovoce a oliv jsem dal sežrat housenkám a kobylkám. Ani tyto pohromy vás však nepřiměly k návratu ke mně, svému jedinému pravému Bohu. Sesílal jsem na vás morové rány a drtil jsem vaši zemi nájezdy nepřátel. Mnoho z vašich mladých mužů zahynulo v nelítostných bojích a nepřátelská vojska si jako kořist odvedla jejich koně. Záměrně jsem vás nechal dýchat vzduch prosycený zápachem z rozkládajících se těl obětí moru a vašich vlastních zabitých bojovníků. Avšak i to bylo marné. Nikoho z vás to k návratu nepřimělo. Planoucím ohněm jsem já, sám Bůh, záměrně spálil některá z vašich měst na popel jako kdysi Sodomu a Gomoru. Jejich spáleniště připomínající ohořelé uhlíky se varovně černala do celého kraje, ale stejně jako žádná z předchozích katastrof, vás ani tato pohroma nepřivedla ke mně zpět. Proto na vás Izraelci znovu uhodím. Radím vám, abyste se na to, co vás nyní čeká, dobře připravili, neboť vás tentokrát se svým rozsudkem navštívím já sám, váš Bůh. Já, který jsem stvořil rozeklaná pohoří i poletující vítr. Já, který znám každou vaši myšlenku a přesto se s vámi dělím o to, co zamýšlím. Dokážu změnit světlo ve tmu a i ta nejvyšší posvátná návrší země mi leží u nohou. Mé jméno vám není neznámé. Jsem to já Hospodin, všemocný Bůh." Slyšte Izraelci můj nářek a přesmutnou píseň o trpkém osudu celého vašeho národa: "Izrael padl a jeho krása a neposkvrněnost jsou navždy pryč. Zůstal opuštěný ve své vlastní zemi a nikdo mu už nepomůže opět se vzchopit a vstát." Sám Hospodin o něm totiž řekl: "Vytáhne-li kterékoliv město s tisícovou armádou, vrátí se mu zpět pouhá stovka bojovníků. Vypraví-li se do boje sto mužů, do města se jich navrátí jen deset." Izraelci, poslouchejte! Vždyť k vám promlouvá sám Hospodin: "Usilovně mne hledejte, navraťte se ke mně a budete moci opět bezpečně a pokojně žít. Nehledejte odpověďi u vašich falešných bohů v Bét-elu, Gilgálu ani v Beer-šebě, neboť všechna tato místa, semeniště lží a podvodů vymýtím a zahladím. Hledejte Hospodina a budete žít. Jinak se prožene Izraelem jako ohnivá smršť a svým žárem ho stráví. Ani v Bét-elu se nenajde nikdo, kdo by jeho planoucí hněv uhasil. Potrestá ty, kdo překrucují právo a pravdu v hořkou lež a zašlapávají spravedlnost do prachu země. On je tím, který stvořil vesmír i souhvězdí Plejád a Orionu. Dokáže učinit z noci den, ale i ze dne noc. Rozkazuje vodám moří a oceánů a zaplavuje jimi tvář země. Ano, jeho jméno je Hospodin. Dokáže v mžiku rozmetat nedobytné pevnosti a zničit hradby opevněných měst. 10-11 Nenávidíte ty, kteří vynáší spravedlivé soudy a těmi, kdo mluví pravdu opovrhujete. Svými daněmi a úroky nelidsky vydíráte chudé a nemajetné. Proto, třebaže jste si vystavěli přepychové kamenné vily, nebudete v nich nikdy bydlet. Ačkoliv jste si vysadili nádherné vinice, neochutnáte jejich víno. *** Pamatuji si totiž více než dobře vaše nespočetné zločiny a nepravosti. Utlačujete spravedlivé, berete úplatky a chudým upíráte jejich práva. Ten komu ještě zůstala alespoň trocha prozíravosti, raději mlčí a zůstává stranou, neboť vidí, že zkáza celého národa už zašla příliš daleko. Usilujte o dobro a nikoliv o zlo. Potom budete žít a Hospodin, Bůh celého vesmíru, bude s vámi. Právě tak, jak o tom mezi sebou zatím pouze planě mluvíte. Mějte v nenávisti zlo a milujte dobro. Za všech okolností podporujte spravedlnost a právo. Jedině tehdy se snad Hospodin, Všemocný Bůh, nad vámi smiluje a nechá ty, kdo ještě zůstali, na živu. Proto, aby vás varoval, odhaluje všemocný Panovník Hospodin události, které budou provázet den jeho soudu. Ze všech náměstí i ulic se bude ozývat zoufalý nářek a usedavý pláč. K nářkům nad zkázou a utrpením budou povoláni i oráči, neboť bědování těch, které si lidé doposud najímali, aby hlasitě truchlili při smutečních obřadech, nebude ani zdaleka stačit. Pláč a nářek postihne (i zdroj vaší radosti a veselí). Zasáhne veškeré vinice, neboť Hospodin projde Vaším středem a vaši nevěru spravedlivě odsoudí. Všichni, kdo se těší na den Hospodinova soudu jako na pouhé vysvobození z rukou nepřátel, budou svým omylem nepříjemně zaskočeni a překvapeni. Běda jim! K čemu jim ten den bude? (Volají, aby už přišel, avšak netuší, co je ve skutečnosti čeká.) Ten den se jim totiž stane temnou nocí a zkázou a nikoliv světlem vysvobození. Je to jako když se radují, že utekli ze spárů lva, a přitom narazí na medvěda. Nebo jsou jako člověk, který se v domnělém bezpečí svého domu lehkomyslně opře o stěnu a uštkne ho had. Chápete už, že den Hospodinova soudu pro vás, takové jací jste dnes, znamená temnotu a zkázu a nikoliv světlo a jas? Já totiž nenávidím vaše pokrytecké obřady a slavnostní společná shromáždění. Otevřeně vám říkám, že opovrhuji vašimi prázdnými a bezduchými náboženskými rituály. Nemohu už vystát vaše zištné oběti a pochlebnické dary. I kdybyste jich přinášeli sebevíc, nepřijmu je, ba ani na ně nepohlédnu. Nechci už slyšet vaše písně ani zvuk vašich nástrojů. Chci, aby namísto přívalů přetvářky a pokrytectví z každého z vás pramenila spravedlnost a aby nezadatelné právo - skutečně pro každého - zaplavilo celou vaši zemi. 25-26 Ptejte se však nejprve sami sebe, jaký vztah ke mně ve skutečnosti máte. Bylo třeba obětovat na poušti? Už v průběhu čtyřicetiletého putování na poušti jste namísto mě uctívali své krále a falešné pohanské bohy hvězd. Stavěli jste pro ně oltáře a výtvorům lidských rukou jste přisuzovali božskou moc. *** Avšak proto vás já Hospodin, jediný pravý a všemohoucí Bůh, odvedu do vyhnanství daleko na východ od Damašku. Běda vám, samolibí vůdcové vyvoleného izraelského národa, kteří si na Sijónu a v Samaří bezstarostně a lhostejně užíváte přepychu, místo, abyste se o lid starali. Uctíváni vlastním lidem se cítíte v bezpečí. Avšak projděte se v zemi Kalné a pohlédněte na to, co se tam mezitím stalo. Potom si zajděte také do pelištejského Gatu a také tam se dobře dívejte. Obě tato království kdysi bývala mocnější a větší než je vaše země, ale pohleďte, co z nich zůstalo dnes? Jste snad vy lepší? Vy se však přesto i nadále bláhově uklidňujete tím, že den soudu je daleko a vyháníte ze své mysli každou myšlenku na nápravu. Avšak vaše zločiny a nepravosti a skutečnost, že se v sobotu podílíte na bohoslužebných fraškách, tento den rychle a nezadržitelně přibližují. Obklopeni přepychem se povalujete na měkkých pohovkách vykládaných slonovinou a krmíte se nejjemnějším masem jehňat a telat. Za doprovodu harfy předvádíte své ubohé a bezcenné skladby a hrajete si při tom na velké umělce, jakým byl kdysi král David. Opíjíte se litry vína a používáte ty nejdražší parfémy. Avšak zoufalá bída a potřeby příslušníků vašeho vlastního národa vás nechávají naprosto chladnými. Vaše lenošné radovánky a marnivé slavnosti však brzy vystřídá otrocká práce a budete to právě vy, koho ze všech nejdříve odvedu do vyhnanství." Těmito slovy přísahal na svou vlastní čest Panovník Hospodin, Bůh celého vesmíru: "Nenávidím nadutost a pýchu Izraelců. Jejich přepychové paláce jsou mi odporné, a proto celé jejich hlavní město i se všemi jeho obyvateli vydám do rukou nepřátel. Jeho obyvatele nechám zahubit a veškeré budovy dám srovnat se zemí. I kdyby žilo v jediném domě třeba deset mužů, všichni do jednoho zahynou. Když potom přijde jejich nejbližší příbuzný, na kterého připadne povinnost vynést z domu jejich ostatky a spálit je, a zeptá se posledního, kdo se schoval a zachránil: "Zůstal s tebou na živu ještě někdo jiný?" Dostane se mu odpovědi, že ne. Naplněn úzkostí a hrůzou pak ten příbuzný ztichne a řekne: "Raději mlčme, abychom snad náhodou v neopatrnosti nevyslovili Hospodinovo jméno." Hospodinu totiž stačí vyslovit jediný rozkaz a v okamžiku zničí každý dům bez ohledu na to, zda je malý nebo velký. Mohou snad po tvrdých rozeklaných skaliscích a balvanech běhat koně? Nebo je snad možné takovou půdu zorat pomocí dobytka? Byl by blázen, kdokoliv by o něco tak nemožného usiloval. Vy jste se však o to pokusili. Z dobré věci, ze stejného práva pro všechny jste udělali věc zlou, jed, který zabíjí. Sladké ovoce spravedlnosti jste proměnili v odporný a hořký pelyněk. Ke všemu se z toho ještě radujete, a přitom vůbec nemáte z čeho. Chvástáte se svou mocí a úspěchy vašich válečných výprav pyšně přisuzujete své vlastní ubohé síle. Avšak já sám Hospodin, Bůh celého vesmíru, proti vám, Izraelci, pošlu mohutnou armádu nepřátel, kteří obsadí celé vaše území od Chamátu na severu až po údolí Arabachu na jihu, a budou vás krutě utlačovat a trýznit." Panovník Hospodin mi ve vidění ukázal, že připravuje ohromný roj žravých kobylek. Spatřil jsem, jak po první sklizni, která cele připadla jako daň králi, napadla hejna nenasytných kobylek právě vzcházející druhou úrodu a zcela ji zničila. Když jsem viděl, že kobylky beze zbytku sežraly veškerou zeleň, zděšeně jsem zvolal: "Ach, Panovníku Hospodine, odpusť prosím svému lidu! Takovou pohromu nemohou Izraelci nikdy přežít. Vždyť jsou tak malý a slabý národ!" Má prosebná slova přivedla Hospodina ke slitování, a proto mi řekl: "Dobrá tedy. To, co jsem ti ukázal v tomto vidění se nestane." Potom mi však Panovník Hospodin ukázal další obraz, ve kterém jsem ho viděl, jak se chystá soudit Izraelce za jejich nepravosti obrovským požárem. Viděl jsem, jak nepředstavitelný žár neuhasitelného ohně vysušil veškerou vodu moří a začal spalovat Jákobovu suchou zemi. Zvolal jsem: "Ach, Panovníku Hospodine, prosím zadrž! Copak může tak malý a slabý izraelský národ přežít něco takového?" I tentokrát má slova přiměla Hospodina ke slitování, a proto řekl: "Nestane se tedy ani toto." Nakonec mi však ukázal ještě třetí vidění. Spatřil jsem, jak sám Hospodin stojí s olovnicí v ruce u zdi, aby přeměřil, zda byla postavena rovně. Obrátil se ke mně a zeptal se: "Ámosi, co vidíš?" 8-9 "Olovnici," odpověděl jsem. Nato Hospodin řekl: "Spustím tedy mezi svůj lid olovnici, abych Izraelcům ukázal pokřivenost jejich charakteru. Tentokrát jim však už nebudu dále promíjet a znovu odvolávat své rozsudky. Rozbořím a zničím veškeré svatyně a posvátná místa, kam chodí Izraelci uctívat své falešné bohy. Udělám z nich pouhé hromady trosek a dynastii krále Jarobeáma dám vyhladit mečem nepřátel." *** Ámosovo vidění se brzy doneslo až k bételskému knězi Amasjášovi. Jakmile je Amasjáš vyslechl, neváhal a poslal izraelskému králi Jarobeámovi udání: "Mezi tvými poddanými se našel zrádce jménem Ámos a chystá proti tobě spiknutí. Bude-li i nadále svobodně šířit své zcestné názory a rozvratné myšlenky mezi ostatními lidmi, brzy přivede celou zemi do záhuby. Klidně si prohlašuje, že nás napadnou nepřátelé, tebe, králi Jarobeáme, zabijí a ostatní Izraelce odvedou z jejich vlastní země daleko do vyhnanství." Tentýž Amasjáš potom vypravil jiné posly k Ámosovi a vzkázal mu: "Seber se ty prorocký vševěde a zmiz odsud, jak nejrychleji umíš. Jdi ujídat chleba do judské země a tam si prorokuj, jak chceš. Ale zde v Bét-elu se už se svými proroctvími neukazuj, neboť zdejší svatyně náleží pouze králi." Nato však Ámos Amasjášovi odpověděl: "Nebyl jsem nikdy prorokem ani nepocházím z prorocké rodiny. Byl jsem obyčejným pastevcem dobytka a sbíral jsem plody sykomor. Hospodin mne však od mého stáda povolal a přikázal mi: "Jdi a prorokuj mému izraelskému lidu." Proto i ty nyní slyš, co ti oznamuje sám Hospodin: "Protože jsi nabádal mého proroka, aby nepozvedal svůj hlas proti Izraeli a neoznamoval lidu mou vůli, stane se tvá žena prostitutkou a veškeré tvé potomky zahubí nepřátelé. Tvůj majetek a půda budou rozděleny a ty sám zemřeš ve vyhnanství uprostřed pohanského národa. Stejně jako ty, pak skončí i celý Izrael. Nepřátelé jej porazí a všechny jeho příslušníky odvedou do vyhnanství daleko od jejich rodné země. 1-2 V dalším vidění mi Panovník Hospodin ukázal koš zralého ovoce a zeptal se mne: "Ámosi, co vidíš?" "Koš zralého ovoce," odvětil jsem. Nato mi Hospodin řekl: "Stejně jako toto ovoce, je i můj izraelský lid zralý pro odměnu. Dám jim to, co si skutečně zaslouží a nebudu jim už nadále promíjet a neustále odkládat svůj rozsudek. *** V den, kdy své rozhodnutí uskutečním," pokračoval Hospodin, "se chrámové zpěvy mého lidu změní v zoufalý nářek a ohlušující kvílení. Hromady jejich mrtvých těl potom pokryjí všechny ulice i volná prostranství a nad městem se rozestře hrobové ticho. Proto mě nyní všichni vy, kteří zašlapáváte a vykořisťujete chudáky a bezmocné, dobře poslouchejte. Kdykoliv přijde některý z pravidelných náboženských svátků nebo sobota, den Hospodinova odpočinku, vaším jediným zájmem je, aby už co nejdříve skončil a vy jste opět mohli začít se svými nekalými obchody. Záměrně zkracujete stanovenou míru, vážíte na falešných vahách a zvyšujete ceny až do krajnosti. Podílíte se na obchodech s otroky a bezbranné ubožáky, kteří pro vás nemají ani cenu stříbra, klidně prodáváte i za pár obyčejných sandálů. Prodáváte obilí i s plevami a podvádíte na každém kroku. Já Hospodin však přísahám, že pro vaši pýchu na žádný z vašich hanebných skutků nezapomínám. Způsobím, že celá země se bude třást a všichni její obyvatelé budou truchlit. Země se bude vzpínat a hučet jako egyptský Nil při záplavách a stejně jako jeho vody pak i ona bezmocně klesne a ustoupí. V den, kdy nad vámi vynesu svůj rozsudek," říká Hospodin, "nechám slunce zapadnout v pravé poledne a namísto jasného denního světla zahalím celou zemi neproniknutelnou tmou. Vaše rozpustilá a okázalá shromáždění a slavnosti změním v čas truchlení a nářků a všechny vaše veselé písně proměním v žalozpěvy. Všechny vás donutím nosit smuteční žíněný oděv a oholit si na znamení žalu vlasy na hlavě. Po celou dobu budete truchlit, jako kdyby vám zemřel jediný syn a každá z vašich posledních chvil bude hořká jako pelyněk. Přichází čas," praví Panovník Hospodin, "kdy obyvatelé země pocítí krutý hlad a trýznivou žízeň, kterou na ně pošlu. Nebude to však hlad po jídle ani žízeň po nápoji, ale hlad a žízeň po slyšení Hospodinova slova. Budou marně bloudit od moře k moři a zbytečně putovat do všech světových stran. Kamkoliv se budou štvát a pátrat po Hospodinově slovu, nenaleznou je. Dokonce i překrásné mladé panny a statní a zdraví mládenci toho dne podlehnou žízni a zahynou. Také všichni, kdo uctívají falešné bohy Samaří, Danu a Beer-šeby a přísahají při nich, padnou a již nikdy nevstanou." V dalším vidění jsem spatřil Hospodina, jak stojí vedle oltáře a říká: "Udeř do vrcholů chrámových pilířů tak silně, až se celý chrám začne třást, jeho pilíře se podlomí a celá stavba se zřítí na ty, kdo jsou uvnitř. Ty, kteří nezahynou pod jeho troskami, potom nechám do posledního zahubit zbraněmi nepřátel. Nikomu z nich se nepodaří uniknout a zachránit si život. I kdyby se třeba zakopali jakkoliv hluboko pod zem, vždy je najdu a vlastní rukou je z jejich skrýše vyvedu. A kdyby snad ve snaze uniknout trestu vystoupili až do samotného nebe, i odtud je strhnu zpět na zem. Nenajdou přede mnou bezpečný úkryt ani na vrcholu hory Karmel. Budu je pronásledovat, až je i tam vypátrám a zmocním se jich. Ukryjí-li se na samotném dně nejhlubších moří a oceánů, poručím mořským hadům, aby je napadli a do posledního je uštípali. A i kdyby je odvedli jejich nepřátelé do vyhnanství, ať budou kdekoliv, poručím, aby je všechny zahubili. Dohlédnu na to, aby se jim vedlo jen a jen zle a nic dobrého je nepotkalo. Panovník Hospodin je všemocný. Sotva se dotkne země, už se taví a zmítá. Vzdouvá se a klesá jako rozbouřený egyptský Nil a všichni její obyvatelé naříkají a truchlí. Je to on, který staví své obydlí vysoko na nebesích a celá rozlehlá země je mu při tom pouhým základem. Rozkazuje vodám moří a oceánů a zaplavuje jimi tvář země. Ano, jeho jméno je Hospodin. Hospodin vám nyní, Izraelci, říká: "Copak si myslíte, že ze všech národů země sleduji jen vás? Nemylte se, nemáte u mne před nikým žádnou protekci, ale ani před vámi nikoho neupřednostňuji. Starám se o vás stejně jako třeba o obyvatele Etiopie. Tak, jako jsem vás vysvobodil z Egypta, vyvedl jsem Pelištejce z Kaftóru a Aramejce z Kíru. Ano, můj pohled se nyní soustřeďuje na vás. Jestli je však vaše království v mých očích něčím výjimečné, pak je to jedině množstvím a velikostí vašich zločinů a nepravostí, které vidím, kamkoliv jen pohlédnu. Proto celý váš izraelský národ až na několik jedinců, kteří mi zůstali věrní, vyhladím z povrchu země. Stačí, abych vydal jediný rozkaz, a celý Izrael se pod nájezdy okolních národů otřese v základech. Zatřesu s vámi jako se sítem a oddělím spravedlivé od ničemníků tak, jako zrno od plev. Potom každý, kdo páchá nepravosti, uvízne v sítu mého soudu jako kamínek a už více neunikne. Všichni izraelští zločinci a podvodníci, kteří si ještě stále bláhově myslí, že je nikdy nic zlého nepotká, pak do posledního zahynou pod nájezdy nepřátel. Potom však přijde čas, kdy znovu obnovím rozpadlý Davidův stánek. Opět vystavím jeho města, která nyní leží v rozvalinách, a navrátím mu jeho bývalou čest a slávu. Jeho obyvatelé získají zpět všechen svůj majetek a svá území, a nad těmi, kdo zůstali z Edómu, i obyvatelé okolních národů budou vzývat mé jméno a budou pod mým vlivem. Takové je rozhodnutí Hospodinovo, který jistě učiní to, co říká. Přijdou dny, kdy úroda bude tak velká, že než ji stačí ženci sklidit, přijde čas, aby oráči připravili půdu na další setbu. Pěstitelé vinné révy nebudou stačit sklízet ovoce pro ty, kdo z něj lisují mošt, a z horských strání bohatě porostlých vinicemi tak bude stékat čerstvá hroznová šťáva. Přivedu Izraelce zpátky ze zajetí a oni si znovu vystavějí svá zpustošená města a usadí se v nich. Vysadí mladé vinice a budou pít jejich víno. Založí sady a zahrady a budou jíst ovoce, které se jim v nich urodí. Nechám Izraelce pevně zakořenit v jejich vlastní zemi a nikdy je už odtud nevyženu, V zemi, kterou jsem jim já sám Hospodin, jejich Bůh, kdysi daroval." Zde je zapsáno proroctví o Edómu, které Hospodin svěřil proroku Abdijášovi. Z jeho slov k nám zaznělo toto Boží poselství: "Vzkázal jsem mezi národy, aby se připravily k boji proti tobě, Edóme. Staneš se nejbídnějším ze všech národů a každý tebou bude pohrdat. Zabydlel ses vysoko v horách mezi hradbami skal a falešný pocit vlastního bezpečí v tobě probudil pýchu a povýšení. Sám sobě namlouváš, že není nikoho, kdo by mohl ohrozit tvé postavení. Ale i když se vznášíš vysoko jako orel a usadil ses téměř mezi hvězdami, já sám, Hospodin, tě srazím k zemi, ať budeš kdekoli. Tvoji nepřátelé přijdou náhle, jako zloděj v noci, když ho nečekáš. Tvé dny jsou sečteny, protivníci přijdou a vezmou si cokoliv budou chtít. Ačkoliv sběrači hroznů vždy nechávají několik plodů na keřích, tobě nezůstane nic. Slyšte, potomci Ezauovi, nepřátelé proniknou i do těch nejtajnějších skrýší a vyplení všechno vaše bohatství. Spojenci a přátelé, kterým jsi, Edóme, důvěřoval, tě násilím vyženou za hranice tvé vlastní země. Právě ti, které jsi sytil, ti uchystají zákeřnou léčku a lapí tě jako pomatence, který nic netuší. V ten den nechám zaniknout všechnu moudrost a myslitele Edómu. Strach zachvátí i nejudatnější bojovníky z edómského města Téman, protože vy všichni, potomci Ezauovi, zahynete v horách Edómu v hrozném krveprolití. Dám vás pokořit a navěky vyhladit za násilí, které jste páchali proti národu Ezauova bratra Jákoba. V době, kdy Izraelce sužovali nepřátelé, jste jen lhostejně přihlíželi, a když cizinci vtrhli do bran Jeruzaléma, aby vyplenili jeho bohatství, přidali jste se dokonce na jejich stranu jako další z řady nepřátel. Proč jste se tak škodolibě a s pohrdáním radovali nad neštěstím a zkázou svých bratrů Judejců? Proč jste se vysmívali jejich soužení? Zneužili jste jejich poroby a v době, kdy je postihlo neštěstí, jste pronikli branami do měst a okradli jejich obyvatele o to, co nestačili odnést ostatní nepřátelé. Neměli jste na cestách zabíjet ty, kdo se snažili zachránit útěkem, a vydávat na smrt nešťastníky, kteří přežili nájezdy nepřátel. Blíží se den, kdy jako Hospodin zúčtuji se všemi národy. Naložím s tebou, Edóme, právě tak, jako jsi ty sám nakládal s ostatními. Tvé jednání a činy obrátím proti tobě. Nejprve jsem na Sijónu nechal vypít kalich rozhořčení svému lidu. Nyní však stejně naložím se všemi ostatními národy a nechám je pít tak dlouho, dokud navždy a beze stopy nezaniknou. Potom přinesu Sijónu vykoupení a učiním z něj svaté místo. Jákobovi potomci tak získají zpět vše, co dostali trvale do vlastnictví. Izraelský národ pohltí Edóm, jako plameny ohně stravují suché strniště. Žár odplaty mého lidu," dodal Hospodin, "nepřežije žádný z potomků Ezauova rodu. Území Edómu pak osídlí Izraelci z Negebu a obyvatelé podhůří na západě si rozdělí zemi Pelištejců, sídla Efrajimovců a Samaří. A konečně Benjamínovcům připadne Gileád. Izraelci, kteří se navrátí z vyhnanství, obsadí kenaanskou zemi až do Sarepty a jeruzalémští zajatci v Sefaradu osídlí města na území Negebu. Vítězové na Sijónu pak ovládnou Edóm a vlády se ujmu já sám, jejich Hospodin. Jednoho dne Hospodin oslovil Amítajova syna Jonáše a přikázal mu: "Vydej se do asyrského hlavního města Ninive a proklej ho, protože opovážlivé jednání jeho obyvatel je donebevolající." Jonáš ale Hospodina neuposlechl a pokusil se před ním uprchnout. V přístavu Jafa nastoupil na loď, která směřovala do Taršíše, zaplatil za cestu a odplul, aby unikl Hospodinu. Hospodin ale poslal vítr a rozpoutal na moři tak velkou bouři, až se zdálo, že se loď každou chvíli potopí. Námořníci dostali strach a každý z nich úpěnlivě prosil svého boha o pomoc. Aby si zachránili alespoň holý život, vyházeli z lodi veškerý náklad, aby ji odlehčili. Jen Jonáš, který si hned v přístavu lehl na lůžko v podpalubí, o ničem nevěděl a tvrdě spal. Kapitán lodi ho ale probudil a obořil se na něj: "Jak můžeš spát? Vstaň a modli se ke svému bohu! Snad tě vyslyší a nenechá nás zahynout." Mezitím se námořníci rozhodli, že budou losovat, aby zjistili, kvůli komu je postihlo takové neštěstí. Pustili se tedy do losování a vina padla na Jonáše. Ihned ho začali vyslýchat: "Řekni nám, kdo na nás seslal takovou pohromu? Co jsi zač a odkud pocházíš? Z jaké jsi země a ke kterému národu patříš?" Jonáš odpověděl: "Jsem Hebrej a uctívám Hospodina. Boha, který stvořil nebe, moře i zemi." Když jim pak Jonáš vysvětlil, že před Hospodinem utíká, námořníci se zhrozili a zabědovali: "Víš vůbec, co jsi učinil?" Bouře však neustále sílila, a tak se námořníci Jonáše zeptali: "Co s tebou máme udělat, aby se moře uklidnilo?" "Hoďte mne přes palubu," odvětil Jonáš, "a bouře utichne. Jsem si jist, že celou tu pohromu mám na svědomí právě já." Námořníci se však namísto toho ze všech sil opřeli do vesel, aby dopluli ke břehu. Moře se ale rozběsnilo ještě více, takže vůbec nic nezmohli. Nakonec tedy zoufale zvolali k Hospodinu: "Ach, Hospodine, nezatracuj nás, za smrt tohoto člověka. Neobviňuj nás z toho, že jsme ho zabili, protože celé to neštěstí nás potkalo z tvé vůle." Po těchto slovech se chopili Jonáše, a sotva ho svrhli přes palubu, moře se utišilo. Všechny námořníky to natolik vyděsilo, že předložili Hospodinu oběť na usmířenou a přísahali mu svou věrnost. Hospodin poslal k Jonášovi velkou rybu, aby ho zachránil. Ryba ho spolkla a Jonáš strávil v jejích útrobách tři dny a tři noci. 1-2 Zatímco byl Jonáš v břiše ryby, modlil se k Bohu: "Na pokraji smrti jsem tě prosil o pomoc, Hospodine, a tys mé volání zaslechl a vyšel jsi mi vstříc. *** Nechal jsi mne padnout do hlubin moře, kde mne uchvátily mocné proudy a přikrylo zpěněné vlnobití. Myslel jsem, že jsi mne navěky zatratil, ale teď mám naději, že znovu uzřím tvůj chrám. Voda v hlubinách mne obklopila ze všech stran a chaluhy mi ovinuly hlavu. Klesal jsem na dno až k úpatí útesů a země se nade mnou navěky zavřela. Tys mne však, Hospodine, z tohoto hrobu vysvobodil. Když jsem ztratil veškerou naději, upínal jsem svou mysl k tobě, Hospodine, a mé prosby pronikly až do tvého svatého chrámu. Lidé, kteří se spoléhají na falešné bohy, se připravují o tvou laskavost a slitování. Já ti však s děkovnou písní na rtech přinesu svou oběť a splním, co jsem přísahal. Vždyť ty jediný můžeš člověka zachránit." Ryba pak na Hospodinův příkaz vyvrhla Jonáše na pevninu. Tehdy Hospodin oslovil Jonáše podruhé a řekl mu: "Běž do Ninive a předej jeho obyvatelům poselství, které ti nyní svěřím." Tentokrát Jonáš Hospodina uposlechl a vydal se na cestu. Ninive bylo nesmírně významné a velké město. Trvalo celé tři dny, než ho člověk vůbec prošel. 4-5 Hned první den, kdy Jonáš začal zvěstovat, že již za čtyřicet dní bude Ninive zničeno, obyvatelé města Božímu poselství uvěřili. Vyhlásili půst a všichni bez rozdílu věku či postavení si oblékli smuteční šaty z hrubé tkaniny. *** Když se o proroctví doslechl sám panovník Ninive, opustil trůn, svlékl vladařský oděv a ve smutečním rouchu se na znamení zármutku a lítosti posadil do prachu. Společně se svými rádci pak vydal nařízení: "Žádný z obyvatel Ninive nesmí nic jíst ani pít a nebude krmit a napájet ani svá zvířata. Všichni ať se zahalí do smutečního roucha a přehodí je také přes svá zvířata. Společně se budeme modlit k Bohu a každý zanechá svých nepravostí. Snad se nad námi Bůh ještě slituje, potlačí své rozhořčení a nenechá nás zahynout." Když Bůh viděl, že obyvatelé Ninive se poučili a zanechali svých ničemností, slitoval se nad nimi a rozhodl se, že je nezahubí, jak slíbil. 1-2 Toto rozhodnutí však Jonáše nesmírně pohoršilo a s hněvem začal Hospodinu vyčítat: "Od samého začátku jsem věděl, že to takto skončí. Právě proto jsem chtěl zmizet do Taršíše. Dobře vím, že jsi milosrdný a soucitný Bůh. Nikdy se nehněváš a stále jsi samá laskavost. Než bys někoho potrestal, raději si to rozmyslíš. *** Vezmi si, Bože, můj život. Bude lepší když zemřu, než abych zůstal naživu." Hospodin však Jonášovi odvětil: "Myslíš, že je správné, aby ses tak hněval?" Jonáš tedy odešel a na východ od města si postavil přístřešek. Usadil se tam a čekal, jestli se s městem něco stane. Zatímco tam Jonáš seděl, Hospodin vedle něj nechal vyrůst keř vinné révy, aby Jonáše zastínil a ulevil mu v denním horku. Jonáš měl z keře velkou radost. Na druhý den za úsvitu ale Hospodin nasadil do keře červa, který ho tak nahlodal, až keř uschl. Když se rozednilo, poslal Bůh na Jonáše žhavý východní vítr a nechal mu pálit slunce na hlavu tak dlouho, až Jonáš začal omdlévat. Opustila ho veškerá chuť do života a zvolal: "Proč mám vlastně ještě žít? Chci raději zemřít!" Bůh se však Jonáše znovu zeptal: "Je správné, aby ses tolik hněval kvůli vinnému keři?" "Mám na to plné právo!" odvětil Jonáš. "Jsem rozhněvaný až k smrti." Hospodin ale řekl: "Tobě záleží na vinném keři, který jsi nezasadil ani nevypěstoval. Vyrostl přes noc a na druhý den uschl. V Ninive ale žije více než sto dvacet tisíc lidí, které nikdo nenaučil rozeznat, co je a co není správné. A kromě toho je tam také mnoho dobytka. Cožpak by mi na tak velikém městě nemělo záležet?" Za vlády judských králů Jótama, Achaza a Chizkijáše oslovil Hospodin Micheáše z Mórešetu a svěřil mu následující proroctví o Samaří a Jeruzalému: Micheáš píše: "Zpozorněte, národy a všichni obyvatelé země! Vyslechněte obvinění, které proti vám vznesl Panovník Hospodin ze svého svatého chrámu. Jen pohleďte, Hospodin už sestupuje ze svého trůnu a šlape po návrších země. Když kráčí Hospodin, hory se taví jako vosk v ohni a údolí se propadají jako vody vodopádů. Podobný osud čeká Izraelce, potomky Jákobovy, za jejich nepravosti a odpadnutí. Izraelce svedlo k provinění Samaří a Judejcům se stal kamenem úrazu Jeruzalém plný pohanství. Hospodin praví: "Proto proměním Samaří v hromadu trosek, v širé pole, kde se pěstuje vinná réva. Smetu jeho sutiny do údolí a srovnám celé město se zemí. Dám rozmetat všechny napodobeniny jeho falešných bohů a chrámové dary nechám zničit ohněm. Bohatství, které Samaří získalo z rituální prostituce, se opět stane kořistí a odměnou nevěrníků." To vše mne dohání k pláči a nářku," pokračuje prorok Micheáš. "Na znamení svého smutku budu chodit bosý a bez šatů. Budu výt jako šakal a ronit krokodýlí slzy. Vždyť na rány mého lidu není lék. Neštěstí postihlo i Judsko a zkáza pronikla dokonce branami Jeruzaléma. Neříkejte o tom v Gatu a zatajte svůj pláč. Sypte si prach na hlavu v Bét-leafře a vy, kdo žijete v Šafíru, opusťte město nazí a s hanbou. Nikdo z obyvatel Saanánu raději nevychází ven. Ze sousedního Bét-eselu je slyšet pláč, neboť město ztratilo oporu. Obyvatelé Marótu s úzkostí čekají úlevu, protože Hospodin nechal proniknout zkázu až za brány Jeruzaléma. Vy, občané Lakíše, zapřáhněte do vozů to nejlepší spřežení. Vždyť právě od vás se do Jeruzaléma rozšířily nepravosti severního Izraele. Také Mórešet-gatu dejte dary na rozloučenou. Izraelští králové odhalí podlost obyvatel Akzíbu. A proti vám, občané Maréši, postavím přemožitele. Sám slavný izraelský král se bude muset ukrýt v jeskyni v Adulámu. Na znamení smutku se, Judejci, ostříhejte dohola jako supi, neboť vaše milované děti budou odvlečeny do zajetí. Prokleti budou všichni, kdo v bezesných nocích na loži strojí své úkladné plány. Za časného jitra pak jdou a sami své intriky vykonají. Prahnou po polích a domech a klidně si berou, co chtějí. Kohokoliv bez ostychu připraví o majetek a vezmou mu i střechu nad hlavou. Hospodin však takovým lidem praví: "Chystám pro vás spravedlivý trest, jemuž nikdo neunikne. Skoncuji s vaší nadutostí a pýchou a dám vám poznat, co je to bída. V ten den se stanete terčem posměchu a lidé si váš osud budou připomínat písní: "Všechno je pryč, naše bohatství vzalo za své. Zemi, jež nám patřila, předal Hospodin do rukou protivníků." Nikdo z mého lidu, vám již nikdy žádné území nepřidělí." Vaši proroci," píše dále Micheáš, "mi říkají, abych raději mlčel. Prý se mé hrozby nikdy nevyplní. Mám vám snad, Izraelci, tajit, že Hospodin proti vám plane rozhořčením? Myslíte, že toho není schopen? Vždy jedině ten, kdo je spravedlivý, se mých slov obávat nemusí. Nechováte se snad jako nepřátelé? Lidé se vracejí z boje, a cítí se doma v bezpečí. A vy? Dokážete je okrást i o šat, který mají právě na těle. Vyháníte ženy Hospodinova lidu z jejich útulných domovů a okrádáte jejich děti o dary, které pro ně on sám připravil. Sbalte se a odejděte, protože tady již nikdy klid nenajdete. Vaše nepravosti proměnily toto místo v prokletou zemi, odsouzenou k zániku. Vždyť jste ochotni považovat za proroky jen podvodníky a lháře, kteří vám předpoví hojnost vína a piva! "Ale vás, Izraelci, kteří jste mi zůstali věrní," praví Hospodin, "opět shromáždím k sobě jako ovce do ohrady, jako stádo na jeho pastvu. Zemi opět zaplní můj lid. Do jejich čela se postaví vůdce, který jim ukáže cestu. Budou ho následovat a prolomí brány, jež jsou jim vězením. Králem, který je povede, bude sám Bůh."" Dále prorok Micheáš píše: "Dobře mne poslouchejte, vy, kdo stojíte v čele Izraele. Právě vy, kteří máte především hájit spravedlnost, jste si namísto dobra zamilovali zlo. Ožebračujete Hospodinův lid a vysáváte jej až do morku kostí. Nejraději byste z nich sedřeli i kůži a nacpali si břicha masem z jejich těl. Jednáte hůře než nenasytní lidožrouti. Ale až budete s nářkem prosit Hospodina o pomoc, pro všechna vaše provinění se k vám obrátí zády a neodpoví. Vám, falešní proroci, kteří podvádíte lid, Hospodin vzkazuje: "Těm, kdo vás sytí a vykrmují, předpovídáte jen to nejlepší, ale ostatním, kteří vás odmítají uplácet, bez váhání vyhlašujete válku. Proto vás zbavím vašeho prorockého zraku a všechno před vámi zahalím temnotou jaká panuje za nejhlubší noci. Vaše místo na výsluní zahalí temný stín. Čeká vás hanba a opovržení, protože vám již jako Bůh neodpovím." Na rozdíl od vás," pokračuje Micheáš, "mne Hospodinův Duch naplnil svou mocí a spravedlností, abych Izraelcům ukázal jejich viny. Proto mě slyšte, vůdcové Izraele, kteří pošlapáváte spravedlnost a překrucujete ji, jak se vám to hodí. Samotné Boží město, Jeruzalém, jste vystavěli na bezpráví a krvavém násilí. Představitelé města stejně jako kněží a proroci soudí, učí a věští za úplatky. Přesto však drze prohlašují, že za nimi stojí Hospodin, a nic zlého je tedy nepotká. Ale právě kvůli vám nechá Hospodin proměnit Jeruzalém v hromadu sutin a srovná ho se zemí jako zorané pole. I pahorek, kde nyní stojí chrám, pak zaroste trním a bodláčím. V závěru dějin se hora, na níž stojí Hospodinův chrám, stane nejvyhledávanějším místem na světě; její význam převýší cokoliv jiného a do Jeruzaléma budou směřovat lidé mnoha národů. "Pojďme," řeknou obyvatelé všech národů světa, "vydejme se na Hospodinovu horu do chrámu Boha Izraele. Tam nás Hospodin naučí vše, abychom mohli žít podle jeho představ a vůle." Hospodin bude z Jeruzaléma vládnout celému světu a sjedná pořádek mezi mocnými národy země, ať jsou jakkoliv vzdáleny. Lidé pak překují své zbraně na radlice a již nikdy proti sobě nestanou ve válce. Žádný z národů se již nebude připravovat k boji. Sám všemocný Hospodin slíbil, že každý spočine pod vlastními fíkovníky a keři vinné révy a již nikdo jejich pokoj nenaruší. Ať si ostatní národy uctívají své falešné bohy, ale my budeme navždy ctít jen Hospodina. On jediný je náš Bůh. "Přichází čas," praví Hospodin, kdy opět povolám svůj zbídačený lid a shromáždím z vyhnanství všechny, které jsem tak tvrdě pokořil. Ze zbytku Izraele a všech, kdo žili v zajetí, vytvořím mocný národ, a sám mu jako Hospodin budu věčně ze Sijónu vládnout. A tobě, Jeruzaléme, strážce mého stáda, opět vrátím tvou královskou moc a slávu. Proč nyní tolik naříkáš, Jeruzaléme? Proč sténáš jako rodička v bolestech? Snad proto, že nemáš krále, a tvoji rádcové zahynuli? Jen se dál svíjejte, obyvatelé Jeruzaléma, a křičte jako žena, co rodí, neboť budete muset své město opustit a přežívat jako štvanci na polích. Nepřátelé vás odvlečou do Babylónu, ale budu tam také já, váš Hospodin, a z rukou vašich protivníků vás vykoupím a vysvobodím. Nyní se však proti tobě, Jeruzaléme, shromáždila vojska mnoha národů a volají: "Připravíme Jeruzalému potupnou porážku a budeme se kochat jeho osudem." Nikdo z nich ale netuší, že já sám, Hospodin, jsem je záměrně shromáždil jako snopy obilí, které je zralé k vymlácení. Tak jděte, obyvatelé Jeruzaléma, a rozdrťte své nepřátele. Dám vám sílu, abyste byli jako býk se železnými rohy a bronzovými kopyty. Rozprášíte mnoho národů a veškeré jejich bohatství pak předložíte mě, svému Hospodinu a Pánu celé země." Vzchopte se Jeruzalémští," vyzývá Micheáš, opevněte město, neboť jsme obklíčeni. Nepřátelé se chystají uhodit přímo na vůdce Izraele. Hospodin předpověděl: "Ačkoliv je Betlém efratský jedním z nejmenších judských měst, právě z něho mi vzejde panovník, jenž bude vládnout Izraeli. Jeho původ sahá do pradávných časů až na počátek věčnosti." Avšak do té doby, než se vládce narodí," pokračuje Micheáš, "Hospodin vydá Izrael do rukou nepřátel. Teprve potom se všichni zajatci a odvlečení opět shromáždí ke svému lidu. On stane v jejich čele a v Hospodinově moci a vznešenosti svého Boha je povede jako pastýř své stádo. Budou žít v bezpečí, neboť jeho velikost zastíní celou zemi. Bude pro svůj lid zárukou pokoje. Až do země vtrhnou Asyřané a proniknou přes naše opevnění, postavíme se jim v čele se silnými vůdci. Ti rozdrtí asyrskou zemi s taseným mečem a pod vedením panovníka nás osvobodí. Tak skončí Asyřané, až zaútočí a překročí hranice našeho území. Izrael se pak stane požehnáním mnoha národům jako rosa či déšť, jež seslal Hospodin, aby svlažil zeleň na zemi. Nebudou se spoléhat na člověka ale na svého Boha. Izrael se stane králem mezi národy jako lev mezi ostatní zvěří. Jako mladý lev mezi stády ovcí, který trhá a rdousí a není před ním záchrany. Izrael slavně zvítězí a všichni jeho protivníci zhynou. "Jednoho dne," praví sám Hospodin, "zahubím vaše koně a zničím válečné vozy. Dám rozbořit města a strhnout všechny pevnosti. Skoncuji s vašimi pohanskými zvyky a vymýtím z vašeho středu kouzla a čáry. Zničím vyřezávané napodobeniny vašich falešných bohů i posvátné kameny, které jste jim zasvětili. Nikdo z vás již nebude uctívat nic, co vytvořili lidské ruce. Nechám skácet posvátné sloupy bohyně Ašery a vaše města dám proměnit v hromady sutin. Všem národům, které mne zavrhly, dám pocítit svůj hněv a rozhořčení." Izraelci," praví dále prorok Micheáš, "Hospodin vás vyzývá, abyste otevřeně, tak aby to slyšely i hory kolem vás, přednesli svou obhajobu proti obvinění, které proti vám vznesl. Ať celá země od základů až na vrcholky hor slyší, jaký spor vede Hospodin se svým lidem. "Co jsem vám udělal?" táže se Hospodin Izraelců. "Odpovězte, čím jsem vám ublížil? Vždyť jsem vás v čele s Mojžíšem, Áronem a Miriam vysvobodil z Egypta, kde jste žili jako otroci. Jen si vzpomeňte, jak vás chtěl moábský král Balák proklít a co jsem mu odpověděl prostřednictvím Beórova syna Bileáma? Rozpomeňte se také na to, jak jsem vás cestou ze Šitímu do Gilgálu převedl přes Jordán. Vzpomínejte a poznáte, že to s vámi jako Hospodin myslím dobře." Ptáš se sám sebe, člověče," pokračuje Micheáš: "S čím mohu přistoupit k Hospodinu a poklonit se mu jako vznešenému Bohu? Mám mu snad předložit jednoleté býčky a obětovat je v ohni na oltáři? Cožpak Hospodina těší tisíce mrtvých beranů a desítky tisíc obětních darů? Mám snad právo položit za svá provinění život svého vlastního nejstaršího syna? Smí za mé nepravosti trpět můj potomek?" Hospodin ti přece, člověče, ukázal, co je dobré a co od tebe žádá: Chce jen, abys jednal spravedlivě, miloval odpuštění a pokorně ho ctil jako svého Boha. Slyšte, obyvatelé Jeruzaléma, počínejte si moudře a respektujte Hospodina. Pamatujte, že je to on, kdo určuje pravidla, a spravedlivě trestá. Hospodin praví: "Mám neustále přehlížet nakradené bohatství a do nebe volající podvody v domech bezbožníků? Cožpak mohu zprostit viny toho, kdo šidí a měří lidem, jak se mu to hodí? Boháči z města páchají násilí a z úst ostatních vycházejí jen samé lži. Právě kvůli vašim nepravostem dnes stojím proti vám. Nechám vás hladovět, i kdybyste jedli sebevíc. Budete prázdní a nic vás nenasytí. Z vašich zásob nezůstane vůbec nic. Všechno dám zničit rukou protivníků. Zasejete, ale sklizně se nedočkáte. Vylisujete olej z oliv a víno z hroznů, ale jíst a pít je budou jiní. Řídili jste se zákony Omrího a jednali jako bezbožný král Achab. Proto Jeruzalém zničím a jeho obyvatele vystavím hanbě. Stanete se terčem výsměchu všem národům." Ach běda," naříká Micheáš, jsem jako zoufalec, který se snaží ukojit hlad, když na sklizených keřích a stromech už nezůstal ani jediný hrozen či fík. Vždyť v zemi již není nikdo zbožný a spravedlivý. Všichni lidé jsou jako lstivé a krvelačné šelmy a podvádějí dokonce i vlastní příbuzné. V páchání zla jsou nadmíru vynalézaví. Ti, kdo mají moc nebo vedou či soudí, jsou úplatní a rozhodují, jak sami chtějí. Společně strojí své intriky a plány a i ti nejlepší z nich jsou jako trní a bodláčí. Ale již přichází den, který předpověděli proroci. Den, kdy se objeví Hospodin, a zavládne zmatek. Nevěřte ani svým nejbližším přátelům a dávejte si dobrý pozor na to, co říkáte před vlastní ženou. Vždyť synové klidně ponižují své otce, dcery se bouří proti svým matkám a snachy proti svým tchyním. Každý má nepřátele ve své vlastní rodině. Já však navzdory tomu s nadějí vzhlížím k Hospodinu a čekám na svého Spasitele. Já vím, že můj Bůh mne slyší. Zbytečně se, nepřátelé, radujete nad naším osudem. Nyní jsme na kolenou, ale jednoho dne opět povstaneme. Dnes se nad námi stáhla mračna, ale naše naděje září v Hospodinu. Provinili jsme se proti němu a poneseme důsledky jeho rozhořčení, ale jednou se za nás opět postaví a navrátí nám naši důstojnost. Vyvede nás z temnoty ponížení a dá nám poznat svoji spravedlnost. Spatří to všichni naši nepřátelé a budou to oni, kdo zakusí zahanbení. Právě ti, kteří se s výsměchem ptali: "Tak kdy už vás konečně ten váš Hospodin vysvobodí?" Před našimi zraky padnou do prachu a budou rozneseni jako bláto na ulicích. Tehdy Izraelci opět vystaví hradby Jeruzaléma a rozšíří hranice svého území. Navrátí se všichni zajatci z Asýrie, Egypta a také od řeky Eufrat a ze všech končin od moře k horám. Avšak okolní země zpustnou kvůli provinění jejich obyvatel. Hospodine, veď svůj dávno vyvolený lid jako pastýř své stádo v lesích a na pastvinách. Dopřej jim pastvu v Bášanu a Gileádu, jako kdysi za starých časů. Vždyť ty sám jsi zaslíbil, že uděláš pro svůj lid divy, jako tenkrát, když jsi ho vyváděl z Egypta. Obyvatelé všech národů, kteří to spatří, s hanbou zjistí jak jsou bezmocní a v úděsu si zakryjí ústa i uši, jako hluchoněmí. Strachy se budou plazit v prachu jako hadi, vylezou ze svých skrýší a všichni se před tebou, Hospodine, pokoří. Vždyť kdo jiný je jako ty, Bože? Kdo by svému lidu odpustil vinu a přestoupení? Ty nechováš své rozhořčení na věky, ale s potěšením prokazuješ své milosrdenství. Opět se nad námi slituješ rozdrtíš naše provinění a pohřbíš je do hlubin oceánů. S láskou a věrně pak naplníš všechno, cos kdysi přísahal praotcům Izraele. Na základě vidění od Hospodina pronesl Nahum z Elkóše následující proroctví: Hospodin nepřehlíží žádnou nevěrnost a spravedlivě trestá všechna provinění. Na všechny, kdo se mu postaví, Hospodin nechá dopadnout důsledky jejich vlastních nepravostí. Ačkoliv je Bůh nesmírně mocný, je trpělivý a nemá sklon k rozhořčení. Přesto však neponechává viníky bez trestu. Dokáže rozběsnit bouři i hurikán a mraky jsou jako prach zvířený jeho chůzí. Pouhým slovem krotí a vysouší moře i řeky a s nimi uvadá zeleň v Bášanu a Karmelu i květy na stráních Libanónu. V Hospodinově přítomnosti se taví hory a celá země i s obyvateli se chvěje. Před jeho planoucím hněvem nikdo neobstojí. Když se rozohní, skály se drolí na prach. Avšak těm, kdo mu důvěřují, je Hospodin útočištěm v čase soužení. Nyní však smete Ninive jako ukrutná povodeň a zahalí své protivníky temnotou zatracení. Ať se spiklenci postaví Hospodinu jakkoliv, on bude mít poslední slovo. Bohu je možné vzdorovat jen jednou. Jako opilí se zapletou do ostnů vlastních intrik a shoří jako suchá tráva. A právě z Ninive vzešel vladař, který se staví proti Hospodinu a svádí lid k nepravostem. Proto Hospodin řekl: "Navzdory spojencům a vojenské síle Asýrie podlehne a navždy zanikne. Nechal jsem Judejce trpět, ale již nikdy víc to nedovolím a zbavím je tíživé nadvlády Asyřanů." Hospodin také rozhodl o osudu Ninive: "Dám zničit všechny posvátné výtvory z chrámu tvých falešných bohů. Pohřbím tě za tvé nepravosti, takže navždy upadneš v zapomnění." Pohleďte k horám Judejci," pokračuje Nahum, "míří k vám posel se zprávou o vítězství. Můžete opět slavit své svátky a dát Bohu to, co mu patří. Již nikdo neobsadí vaši zemi, neboť všichni nepřátelé zahynuli. Jen pohleď, Ninive, tvá zkáza se již blíží. Dej střežit své hradby a hlídej cestu. Vzchop se a zmobilizuj celou svou armádu. Hospodin se rozhodl vrátit Izraeli jeho původní slávu a krásu, kterou pošlapali jeho nepřátelé. Tvoji protivníci, Ninive, mají rudé štíty i brnění. Kov jejich válečných vozů se blyští a koně se vzpínají, připraveni zaútočit. Už vidím, jak se vozy valí ulicemi a křižují náměstí. Jsou jako pochodně, jako zářící blesky. Vladař povolal své nejlepší bojovníky, ale i těm se podlamují kolena, když běží k hradbám, aby vztyčili obranné štíty. Útočníci otevřeli stavidla řeky a zaplavili město vodou. Je po boji. Královna a bohyně Ninive je v poutech vlečena do zajetí a její otrokyně naříkají a lomí rukama. Obyvatelé utíkají z města jako voda z rybníka a žádné rozkazy ani volání je nezastaví. Dobyvatelé se vrhli na stříbro a zlato a s jásáním plení hromady bohatství. Ninive je zničené a vydrancované. Všichni jeho obyvatelé jsou v šoku, jsou bledí a chvějí se hrůzou. Kam se podělo to město? Jeho obyvatelé se domnívali, že je bezpečné jako lví doupě, kde si i lvíčata mohou žít v pokoji, protože se tam nikdo neodváží. Byli jako dravci a plnili si své doupě kořistí. Zabíjeli a sytili se krví svých obětí. Sám všemocný Hospodin ale řekl: "Jsem tvůj nepřítel, Ninive. Tvou válečnou vozbu dám zničit ohněm a obyvatele nechám zahynou zbraněmi protivníků. Připravím tě o všechnu kořist a hlasy tvých poslů navěky utichnou." Buď prokleto, Ninive, město vrahů a podvodníků, plné kořisti a úkladů. Chceš slyšet, co tě čeká? Už práskají biče a duní kola tvých protivníků. Jejich koně se řítí a válečné vozy hrozivě rachotí. Jezdci už útočí a jejich meče i kopí se jen blyští. Po boji zůstane tolik mrtvých, že živí budou zakopávat o jejich těla. Vždyť Ninive jednalo jako nejhorší prostitutka. Svou magií a kouzly uhranulo a zotročilo celé národy. Hospodin praví: "Já sám se ti teď postavím a přede všemi národy tě odhalím a ponížím. Nechám tě zapadnout do tvé vlastní špíny a učiním z tebe výstrahu hodnou opovržení. Všichni, kdo tě spatří, se s odporem odvrátí a řeknou: "Ninive je v troskách, kdo by nad ním truchlil?" Nenajde se žádný, kdo by nad tebou projevil lítost." Jsi snad, Ninive, lepší než Théby? Také jejich obyvatele chránila řeka a namísto hradeb měli Nil. Spoléhali se na nepřekonatelnou sílu Egypta a spojenectví s Pútem a Libyí. Přesto se dostali do zajetí a jejich potomci byli vyhlazeni na nárožích. Nepřátelé si rozdělili šlechtu jako kořist a všechny udatné muže odvedli v řetězech. Také tobě se, Ninive, podlomí nohy jako opilci a budeš se snažit svému nepříteli skrýt. Ale nepomohou ti ani všechny tvé pevnosti. Budou jako fíkovníky se zralými plody. Stačí, když s nimi kdokoliv zatřese, a plody mu spadnou rovnou do úst. Tví vojáci zeslábnou jako bezmocné ženy. Dřevěné závory pohltí oheň a brány tvé země se doširoka otevřou. Klidně si načerpejte zásoby vody a zpevněte hradby, ať odoláte obležení. Vyrobte si cihly a umíchejte maltu. Ale ať uděláte cokoliv, město lehne popelem. Armáda nepřátel vás pohltí jako hejno nenasytných kobylek. Neubráníte se, ani kdyby vás bylo sebevíc. Vašich kupců je více než hvězd na nebi, ale nepřátelé vyplení vaši zemi jako hejno sarančat a zase klidně odletí. Vaše vojska i velitelé jsou jako roje much. Stejně jako ony si klidně odpočívají na chladné zdi, ale sotva jim začne být horko, rozletí se neznámo kam. Je to tak, asyrský králi. Všichni tví velitelé a urození vládci padnou a lid, který se rozprchne po horách, již nikdy nikdo neshromáždí. Na nemoc tvé země není lék, její rány jsou smrtelné. Všichni, kdo se doslechnou o tvém pádu, budou tleskat radostí. Vždyť není mnoho těch, kdo nepoznali tvoji krutost. Zde je zapsáno poselství, které Bůh svěřil proroku Abakukovi. "Jak dlouho musím Hospodine volat o pomoc, než mne vyslyšíš? Jak dlouho mám snášet násilí, než mne vysvobodíš? Proč mne necháváš dívat se na bezpráví, aniž bys proti němu jakkoliv zakročil. Všude kolem je zkáza, násilí a nekonečné spory. Zákon skomírá a spravedlnost nikdy nezvítězí. Ničemníci utlačují spravedlivé a překrucují si právo po svém. Hospodin opověděl: "Sledujte národy okolo sebe a to, co uvidíte, vás ohromí. Až uslyšíte, co již brzy udělám, nebude věřit vlastním uším. Povolám kruté a prchlivé Babylóňany, kteří se valí světem a obsazují cizí země. Je to strašný a obávaný národ, který se zpupně řídí jen vlastními zájmy. Jejich koně běží rychleji než levharti a jsou divočejší než vlci po setmění. Jezdci se ženou z daleké země a vrhají se na oběť jako supi. Všichni prahnou po násilí a po svém tažení mají zajatců jako písku. Ponižují a zesměšňují krále a panovníky a s pohrdáním dobývají opevněná města. Navozí k hradbám vysoký násep a proniknou dovnitř. Proženou se zemí jako vichříce a táhnou dál. Jsou to ničemové, kteří uctívají jen svou vlastní sílu." Ach, Hospodine, svatý Bože, jsi věčný, a když budeš chtít, ani my nezahyneme. Avšak ty sám, Hospodine, nezdolná skálo, nyní posíláš vojska Babylónu, aby nad námi vykonala tvůj soud. Nesnášíš zlo a nestrpíš provinění, tak proč si nyní voláš na pomoc zrádce? Proč mlčíš, když bezbožníci trestají někoho, kdo je spravedlivější než oni sami? Cožpak jsme jako ryby v moři, které nemají nikoho, kdo by se jich zastal? Nepřítel si pak klidně loví lidi, jako ryby na háček nebo do sítě. Pochytá, kolik chce, a pak se raduje a jásá. Proto pak uctívá svou výzbroj a klaní se své síle. Vždyť díky nim si žije v pohodlí a užívá si těch nejvybranějších věcí. Bude snad Babylón napadat národy a bez milosti vyhlazovat jejich obyvatele navěky? Když jsem si Hospodinu takto postěžoval," píše dále Nahum, "postavil jsem se na strážnou věž na hradbách a čekal, co mi Hospodin odpoví. Netrvalo dlouho a Hospodin mi řekl: "Všechno, co ti odhalím, zaznamenej na tabulky. Piš tak jednoduše a srozumitelně, aby to každý hned pochopil a zpráva se rychle rozšířila. To, co ti ukáži, se totiž naplní ve stanovený čas, který se nezadržitelně blíží a prokáže pravdivost mých slov. Někomu se možná bude zdát, že to trvá příliš dlouho, ale co se má stát, stane se, a nikdo to nezadrží. Domýšlivci doplatí na své nečestné touhy a přežijí jen ti, kdo důvěřují Hospodinu. Opovážliví lidé (Babylóňané) jsou zrádní jako víno. Nic je neuspokojí a jsou nenasytní jako smrt. Proto si podrobují všechny národy a odvlékají jejich obyvatele do zajetí. Přichází ale doba, kdy se všichni napadení vysmějí svým utlačovatelům a s opovržením řeknou: "Konečně došlo i na ty, kdo bohatli z kradeného zboží, vydírali a žili si na účet jiných. Jak dlouho jsme to museli snášet!" Ano, troufalci, náhle a bez varování povstanou ti, kteří vám, dluží svou pomstu. Tentokrát to budete vy, koho zachvátí strach a kdo se stane obětí. Zbylí obyvatelé mnoha národů, které jste vyplenili, nyní přijdou a vyplení vás. Prolévali jste jejich krev, ničili zemi a pálili města plná obyvatel. Všichni, kdo budují na nečestném zisku a myslí si, že tak uniknou bídě a utrpení, spějí k zatracení. Úklady namířené ke zkáze ostatních se obrátily proti vám a připraví vás o život. Ozvou se i kameny a trámy vašeho vlastního města a jejich slova vás usvědčí: "Toho, kdo staví své město z výnosů zločinu a násilí, čeká prokletí. Vždyť všemocný Hospodin rozhodl, že plody práce bezbožných národů přijdou nazmar a skončí v plamenech. Zemi pak naplní ti, kdo poznali Boží slávu, jako ji pokrývají vody moří a oceánů. Běda tomu, kdo drtí a ponižuje ostatní, až vrávorají jako opilí, a potom se kochá pohledem na jejich bídu. On sám pak sklidí hanbu namísto slávy jako opilec, který se neudrží na nohou. Hospodin mu pravicí podá kalich plný opovržení. Zporážené lesy v Libanónu a zmařené životy zvířat se obrátí proti vám a budou vám nahánět hrůzu. Prolévali jste lidskou krev, ničili zemi a pálili města plná obyvatel. K čemu je bůh zhotovený člověkem, napodobenina, která je sama o sobě falešná? Vždyť ten, kdo ji vyrobil, věří němému výtvoru svých rukou. Každý, kdo doufá, že dřevo či kamení oživne, je pošetilec odsouzený k zániku. Cožpak němá napodobenina někomu něco poradí? Přestože je pokrytá zlatem a stříbrem, je mrtvá a nikdy se neprobudí. Avšak nyní ať celá země mlčí, neboť Hospodin dlí ve svém svatém chrámu. Abakukova modlitba To, co mi Hospodin zjevil," dodává nakonec Abakuk, "mne inspirovalo k této modlitbě: Slyšel jsem o tvé slávě, Hospodine, a s bázní žasnu nad tím, cos vykonal. Slituj se ve svém rozhořčení a dej nám své činy poznat i dnes. Přijď nám, svatý Bože, na pomoc, jako jsi přišel z Témanu a z hory Páran. Tvá vznešenost a sláva tenkrát naplnila nebesa i zemi. Zářil jsi jasněji než slunce a z tvých mocných dlaní vycházel jas. Tvé kroky předcházel mor a za tebou kráčela smrt. Když ses zastavil, země se chvěla a tvůj pohled otřásl národy světa. Odvěká horstva se drolí a hroutí ale ty zůstáváš věčný. Viděl jsem, jak rody Kúšanců a Midjánců postihla pohroma a jejich obyvatele zachvátil strach. Hněval ses tenkrát, Hospodine, na řeky či moře? Nikoli, ve svém válečném voze jsi vezl vítězství věrným. Napjal jsi luk a připravil mnoho šípů. Protkal jsi zemi řekami. Sotva tě spatřila pohoří, začala se svíjet jak v křeči. Z oblohy se valil déšť a na mořích zuřilo vlnobití. Záře tvých šípů a kopí zastavila slunce i měsíc na obloze. Procházel jsi zemí a v rozhořčení drtil národy bezbožníků, abys vysvobodil své vyvolené. Vyhladil jsi ničemné národy od jejich vládců až po obyčejný lid. Když se armáda nepřátel vrhla na nás s jásotem a vidinou jistého vítězství nad bezmocnou kořistí, zahubil jsi její velitele zbraněmi jejich vlastních bojovníků. Tvá nebeská jízda pošlapala řady protivníků jako rozbouřené a vzedmuté moře. Když jsem od tebe uslyšel, co všechno se chystá, rozbušilo se mi srdce a roztřásla brada. Strach se mi zaryl až do morku kostí a rozklepala se mi kolena. Přesto však trpělivě vyčkám, až národ našich trýznitelů postihne zkáza. I kdyby fíkovník nezarodil a vinice zůstala bez hroznů, i kdyby olivy zvadly a pole nevydala žádnou úrodu, i kdyby v ohradách nebyly ovce a ve stájích dobytek, přesto se budu vesele radovat, protože mým Záchrancem je sám Hospodin, můj Bůh. Vždyť Hospodin mi dává sílu a střeží mé kroky i vysoko v horách. Díky němu kráčím jistě a bezpečně jako laň. (Poznámka pro dirigenta sboru: Zpívejte tato slova za doprovodu strunných nástrojů.) V době, kdy V Judsku vládl Amónův syn Jóšijáš, oslovil Hospodin proroka Sofonjáše (potomka Kúšiho, Gedaljáše, Amarjáše a Chizkijáše) a svěřil mu následující proroctví: "Hospodin prohlásil: "Zničím na zemi všechno živé. Smetu lidi i zvířata, ptáky v povětří i ryby ve vodách. Všechno zlé a nečisté nechám zahynout a vyhladím z povrchu země lidskou rasu. Zasáhnu také proti Judsku a všem obyvatelům Jeruzaléma. Vymýtím z jejich středu všechny falešné bohy a zbytky pohanství včetně odpadlých kněží. Zahubím všechny, kdo na střechách uctívají slunce a hvězdy, i ty, kdo mi naoko přísahají věrnost, ale přitom slouží Melekovi. Zahynou všichni, kdo se ke mně obrátili zády a nedbají na to, že jsem Hospodin. Jsem nejvyšší vládce, a proto zmlkněte, neboť den mého soudu se blíží. Jsem připraven obětovat svůj lid a pozval jsem národy, které můj rozsudek vykonají. Až přijde ten den, ztrestám knížata i královské potomky a také všechny, kdo jednají po vzoru cizích národů. Zúčtuji s těmi, kdo ctí pohanské zvyky, a kdo plní chrámy svých falešných bohů kořistí získanou násilím. Tehdy uslyšíte nářek od jeruzalémské Rybné brány. Budou hořekovat také obyvatelé nových částí města a z čtvrtí na kopcích se bude ozývat hlasitý rachot. Všichni, kdo žijí v údolí, pak hlasitě zanaříkají, protože obchodníci a penězoměnci budou mrtví. Tehdy si posvítím na celý Jeruzalém a potrestám ty, kdo si pokojně a samolibě namlouvají, že jsem Hospodin, který stejně nikdy neudělá nic dobrého ani zlého. Dám zničit jejich obydlí a vyplenit jejich bohatství. Nebudou žít v domech, které si vystavěli, a nebudou pít víno z hroznů, které vypěstovali." Velký den Hospodinova soudu je blízko," pokračuje Sofonjáš, "a přijde rychleji než se zdá. Bude tak strašný, že i ti nejstatečnější hořce zapláčí. Bude to den hněvu, úzkosti a strachu, čas zkázy a neštěstí. Vše ztichne a potemní jako pod příkrovem černých mraků. V ten den zazní polnice a povel k útoku proti opevněným městům a hradebním věžím. Všechny, kdo se proti němu provinili, stihne Hospodin takovým soužením, že budou jako smyslů zbavení. Jejich krev se vylije do prachu a těla shnijí na holé zemi. V den Hospodinova účtování jim nepomůže jejich bohatství, neboť plameny jeho rozhořčení pohltí celý svět. Rychle a znenadání skoncuje se všemi obyvateli země. Vzchop se hanebný národe! Dříve než přijde stanovený čas - rychle jako plevy hnané větrem a stihnou tě důsledky Hospodinova planoucího rozhořčení. Přimkněte se k Hospodinu, všichni pokorní země, kteří zachováváte jeho přikázání. Jednejte spravedlivě a se zbožnou bázní a Hospodin vás snad v den svého soudu ochrání. V Gáze nezůstane nikdo z obyvatel a z Aškalónu zbudou jen trosky. Ašdód zpustne uprostřed dne a Ekrón bude srovnán se zemí. Také vás, Pelištejci, i vy, Keréťané, Hospodin odsoudil k zatracení a vyhladí všechny obyvatele Kenaanu až do posledního. Na vašem území na pobřeží moře se usadí pastýři se svými stády. Přímoří konečně připadne těm, kdo zůstanou z judského národa naživu. Budou tam pásat svá stáda a večer se uchýlí do opuštěných domů Aškalónu. Bude se o ně starat sám Hospodin, jejich Bůh, a vrátí jim slávu i bohatství. "Slyším, jak Moábci a Amónovci uráží a hanobí můj lid a ohrožují jeho zemi. Proto jako všemocný Hospodin a Bůh Izraele přísahám, Moábci i Amónovci skončí stejně jako Sodoma a Gomora, po nichž navěky zůstala jen pustá a neúrodná země plná plevele. Sami Izraelci, kteří přežijí, vás vyplení a obsadí vaši zemi." Tak odmění všemocný Hospodin Moábce a Amónovce za jejich pýchu a soužení jeho lidu. Hospodin nelítostně udeří a zničí všechny falešné bohy světa. Potom se všechny národy na celé zemi budou klanět jen jemu. Hospodin odsoudil k smrti i obyvatele Etiopie. Zničí svou mocí také Asýrii na severu a promění její hlavní město Ninive v liduprázdnou poušť. Na jeho troskách bude odpočívat zvěř a na zbytcích sloupů se usadí sovy. Z opuštěných oken se bude ozývat jejich houkání a dveře budou zasypány trámy a kamením. Tak skončí to lehkomyslné a pyšné město, jehož obyvatelé se mylně cítí v bezpečí a namlouvají si, že jejich město nikdo nepřekoná. Zůstane z něj pusté zbořeniště, kde se usadí jen zvěř. Každý, kdo půjde kolem, jen projeví své opovržení a zalomí rukama. Jeruzalém se stal městem násilí, vzdoru a zločinu a spěje k zatracení. Jeho obyvatelé nejsou ochotni poslouchat žádná napomenutí, nedůvěřují Hospodinu a stále více se mu vzdalují. Lidé, kteří stojí v čele, si počínají jako nenasytné a zákeřné šelmy, které nezajímá, co bude zítra. Jeruzalémští proroci jsou troufalí a zrádní a kněží znesvěcují chrám i zákon. Jediným spravedlivým ve městě zůstal Hospodin. Den za dnem prosazuje právo a nikdy neselhává, ale bezbožníci páchají své zlo bez jakýchkoliv zábran. "Jako Hospodin jsem vyhladil celé národy. Rozbořil jsem jejich pevnosti a vylidnil ulice měst. Zůstaly z nich trosky, v kterých nikdo nebydlí. Řekl jsem obyvatelům Jeruzaléma, aby se z toho poučili a řídili se mými radami. Pak by nebyl důvod, abych město trestal za jeho provinění. Všichni ale stále jednali jen a jen zle. Jednoho dne proto povstanu, abych soudil národy a království světa. Nechám je nést důsledky jejich vlastních provinění a sežehnu zkaženou zemi plameny svého rozhořčení. Pak ale všechny národy uzdravím, aby mě společně mohly ctít jako svého Boha. Tehdy mi přinesou své dary i věrní mého lidu, které jsem odvál do Etiopie. Už se nebudete muset stydět za to, že jste se vůči mně provinili, protože vyhladím z Jeruzaléma všechny pyšné a domýšlivé. Nikdo z nich se již na mé svaté hoře nebude naparovat. Ponechám ve městě jen mírné a pokorné, kteří mi důvěřují jako svému Hospodinu. Ti, kdo přežijí, již nebudou jednat zle ani podvádět. Budou si užívat hojnosti a odpočívat s jistotou, že už je nikdo neohrozí." Proto zpívejte a hlasitě jásejte, Izraelci! Radujte se, obyvatelé Jeruzaléma! Vždyť Hospodin zahladí vaše nepřátele a všechno zlé vám odpustí. Hospodin, král Izraele, stojí při vás, a proto už se nebudete muset čehokoliv bát. Přichází čas, Jeruzaléme, kdy ti oznámí: "Neboj se, a neochabuj! Vždyť Hospodin, tvůj Bůh, je s tebou a má moc, aby tě vysvobodil. Jsi pro něj velkým potěšením a jeho láska ti přinese pokoj. Bude nad tebou zpívat a jásat." Sám Hospodin slíbil: "Odstraním veškerá soužení, jež vás trápí a brání vašemu veselí. Přichází čas, kdy zúčtuji se všemi, kdo vás utlačovali a shromáždím vaše raněné i odvlečené. V každé zemi, kde je ponižovali, jim provolám čest a slávu. Až vás opět odvedu domů," dodává Hospodin, "a před vašimi zraky obnovím vaše původní bohatství, získáte úctu a slávu mezi národy celého světa. V době, kdy na perském trůnu druhým rokem vládl král Dareios, svěřil Hospodin první den šestého měsíce proroku Ageovi poselství pro judského správce, Šealtíelova syna Zerubábela, a Jósadakova syna, velekněze Jóšuu. Protože Izraelci otáleli s obnovou chrámu a vymlouvali se na to, že není vhodná doba, všemocný Hospodin jim prostřednictvím proroka Agea vzkázal: "Je správné, abyste sami bydleli v nádherných domech, zatímco můj chrám chátrá? Zamyslete se nad tím, co se děje. Ačkoliv sejete mnoho, úroda je malá. Máte sice co jíst a pít, ale nikdy se pořádně nenasytíte ani neuhasíte žízeň. Váš vetchý oděv už vás ani nedokáže zahřát a peníze, které vyděláte, se rozkutálejí dříve, než se nadějete. Proto vás jako všemocný Hospodin opět vyzývám, abyste se důkladně zamysleli nad tím, co říkám. Vydejte se do hor, přivezte odtud dříví a dejte se do opravy mého chrámu, abych v něm mohl s potěšením přebývat a přijímat vaše pocty. Chcete, aby se vám dařilo, ale zatím je to spíše naopak. Dokonce i o to, co se vám podařilo získat, jsem vás nakonec připravil. Ptáte se proč? Protože navzdory tomu, že jsem všemocný Hospodin, necháváte můj chrám ležet v troskách a každý z vás se stará jen o svůj vlastní dům. Proto neprší a úroda nepřichází. To kvůli vám jsem postihl suchem pole i pastviny na horách. Obilí, vinná réva, olivy a všechny ostatní plodiny trpí nedostatkem vláhy a sucho trápí i lidi a dobytek a ničí veškeré plody vaší práce." Šealtíelův syn Zerubábel i Jósadakův syn, velekněz Jóšua, a všichni ostatní Izraelci si vzali Ageovo poselství k srdci, protože poznali, že jeho ústy skutečně promluvil jejich Bůh, Hospodin. Lidé začali přistupovat k Hospodinu s úctou a on jim prostřednictvím proroka Agea slíbil, že bude stát při nich. Hospodin probudil u správce Zerubábela i velekněze Jóšuy a také u všech ostatních Izraelců nadšení do díla, takže už dvacátý čtvrtý den téhož měsíce se pustili do opravy Hospodinova chrámu. Jednadvacátého dne v následujícím měsíci Hospodin opět oslovil proroka Agea a řekl mu: "Předstup před správce Zerubábela, velekněze Jóšuu a všechny ostatní Izraelce a zeptej se jich: Zůstal mezi vámi ještě někdo z těch, kdo viděli Hospodinův chrám v jeho původní nádheře s slávě? Jaký se vám zdá dnes? Nepřipadá vám nicotný ve srovnání s tím, co býval? Ale vzchopte se a nezoufejte, Zerubábeli, Jóšuo a všichni Izraelci, protože jsem všemocný Hospodin a pomohu vám. Ničeho se nebojte, protože jsem stále s vámi, jak jsem slíbil vašim předkům, když jsem je vysvobodil z Egypta. Nebude to dlouho trvat a opět otřesu nebem i zemí a vším, co je na souši i v moři. Zalomcuji se všemi národy a jako všemocný Hospodin naplním svůj chrám jejich nejvzácnějšími poklady. Vždyť všechno stříbro i zlato země je mé. Sláva obnoveného chrámu daleko přesáhne jeho původní věhlas a jako všemocný Hospodin se postarám, aby se můj chrám stal místem klidu a pokoje." Dvacátý čtvrtý v devátém měsíci téhož roku řekl Hospodin proroku Ageovi: "Polož kněžím mým jménem dvě otázky, které ti nyní prozradím." Ageus tedy Hospodina vyslechl a zeptal se kněží: "Když někdo ponese v kapse svého roucha maso posvěcené k obětování a dotkne se svým oděvem chleba, vína, oleje nebo jiného pokrmu, posvětí tak věci, kterých se dotkl?" "Nikoliv," odpověděli kněží. Ageus jim tedy položil druhou otázku: "Kdyby se stejných věcí dotkl člověk, který se z hlediska chrámových předpisů znesvětil kontaktem s mrtvolou, znesvětí tak věci, kterých se dotkl?" "Samozřejmě," řekli tentokrát kněží. Nato Ageus Hospodinovým jménem řekl: "Stejné je to i s vámi, Izraelci. Všechno, co děláte a co mi přinášíte na oltář, je pro mě nepřijatelné. Nyní však pozorně poslouchejte, co bude dál. Vzpomeňte si, jak to vypadalo, než jste opět začali s opravou mého chrámu. Když tenkrát někdo z vás očekával, že vymlátí ze stohu dvacet pytlů obilí, získal sotva deset. A kdo čekal že ze sudu hroznů vylisuje padesát litrů vína, dočkal se pouhých dvaceti. Veškeré plody vašeho snažení jsem vydal napospas škůdcům, nemocím a krupobití, ale přesto jste se ke mně, ke svému Bohu, neobrátili. Dnes dvacátý čtvrtý den devátého měsíce jste dokončili základy mého chrámu, a proto pozorně poslouchejte, jak změním váš osud. Přestože sýpky dosud zely prázdnotou a vinná réva, fíkovníky, granátovníky ani olivy nenesly plody, ode dneška vám projevím svou přízeň." Téhož den pak Hospodin oslovil proroka Agea ještě jednou a řekl: "Vzkaž judskému správci Zerubábelovi, že se chystám otřást celým nebem i zemí. Svrhnu vladaře z jejich trůnů a připravím jejich království o veškerou moc. Zpřevracím jejich válečné vozy, nechám zahynou koně a jejich jezdci se vyvraždí mezi sebou navzájem. Svého služebníka, správce Zerubábela, jsem si však jako všemocný Hospodin vyvolil za svého zástupce na zemi. Ve druhém roce vlády perského krále Dareia oslovil Hospodin Berekjášova syna Zacharjáše (vnuka kněze Ida) a svěřil mu následující proroctví: "Izraelci, jsem váš Hospodin a před mnoha lety jsem dal vašim předkům pocítit své rozhořčení. Nyní vás ale vyzývám, abyste se ke mně vrátili, a já, všemocný Hospodin, vám opět projevím svou přízeň. Nebuďte jako vaši předkové. Já sám, jejich Hospodin, jsem je varoval ústy svých proroků, aby zanechali páchání zla a nepravostí, ale oni mi nevěnovali pozornost a neuposlechli mě. Vaši předkové ani ti, kdo jim předávali má poselství, už nežijí. Ale jen si vzpomeňte, jak se naplnily mé předpovědi, s nimiž jsem vaše předky seznámil prostřednictvím svých služebníků proroků. Teprve potom se ke mně vrátili a s lítostí přiznali: "Všemocný Hospodin vyplnil svá varování a naložil s námi, jak jsme si za své jednání a provinění zasloužili."" "Dvacátý čtvrtý den jedenáctého měsíce téhož roku," píše dále prorok Zacharjáš, "mi Hospodin dal toto vidění: V noci jsem spatřil roklinu porostlou myrtovými keři. Mezi nimi stál jezdec na ryšavém koni a za ním byli další jezdci na ryšavém, hnědém a bílém koni. 9-10 "Co to všechno znamená, můj pane," zeptal jsem se anděla stojícího mezi myrtovými keři, který mne oslovil. On odpověděl: "Vysvětlím ti to. Poslal je Hospodin, aby prošli a shlédli zemi." *** Nato se ozvali jezdci a řekli andělovi: "Projeli jsme celý svět a zjistili, že všude panuje klid a mír." Když to anděl slyšel, zvolal: "Všemocný Hospodine, jak dlouho ještě potrvá, než se slituješ nad Jeruzalémem a ostatními judskými městy, které již sedmdesát let nesou důsledky tvého rozhořčení?" Hospodin dal andělovi laskavou a uklidňující odpověď. Nato se anděl obrátil ke mně a řekl: "Oznam lidem toto poselství všemocného Hospodina: "Nesmírně mi záleží na Jeruzalému a hoře Sijón. Proto se velmi hněvám na všechny národy, které zneužily situaci, kdy jsem chtěl dát Izraelcům mírné ponaučení, a způsobily jim velké utrpení. Nyní však jako Hospodin slibuji, že prokáži Jeruzalému svou milost, nechám obnovit chrám a opravit celé město. Všechna má města budou opět vzkvétat a já sám, všemocný Hospodin zajistím svému vyvolenému Jeruzalému pokoj."" Krátce nato," píše Zacharjáš, "jsem spatřil čtyři zvířecí rohy. Když jsem se opět otázal anděla, co tyto výjevy znamenají, odpověděl mi: "Rohy symbolizují čtyři světové mocnosti, které napadly a rozprášily Judsko, Izrael a Jeruzalém." Nato mi Hospodin ukázal čtyři kováře. Zeptal jsem se, co mají tito čtyři kováři za úkol udělat, a on mi odvětil: "Viděl jsi čtyři rohy, mocnosti, které hubily a pronásledovaly můj lid. Nyní však kováři svrhnou všechny tyto národy, neboť zneužily své moci proti Izraeli a rozehnaly jeho obyvatele." Dále jsem ve vidění spatřil muže s měřícím pásmem. Zeptal jsem se ho, kam kráčí, a on mi odpověděl: "Jdu přeměřit šířku a délku Jeruzaléma." 3-4 Potom se anděl, který se mnou hovořil, chystal odejít, ale přistoupil k němu jiný anděl a řekl mu: "Rychle řekni tomu mladíkovi, že Jeruzalém nebude mít hradby. Bude v něm žít příliš mnoho obyvatel a dobytka, než aby mohl mít hranice. *** Sám Hospodin zaslíbil, že bude Jeruzalém chránit jako ohnivá hradba a propůjčí mu svou slávu." Vzápětí se ozval Hospodin a zvolal: "Izraelci, rozptýlil jsem vás po celé zemi. Nyní ale neotálejte, co nejrychleji opusťte Babylón a vraťte se do Jeruzaléma. Vždyť kdokoliv vám ubližuje mi působí bolest, jako kdyby se dotýkal mého oka." Když Hospodin domluvil, poslal mě s tímto poselstvím k národům, které sužovaly jeho lid, a dodal: "Postavím se proti nim a připravím jim porážku z rukou těch, kdo dříve byli jejich otroky. Potom poznají, že jsem k nim skutečně hovořil já, všemocný Hospodin." Potom Hospodin obrátil svou pozornost zpátky k Izraelcům a řekl: "Jásejte a radujte se, obyvatelé Jeruzaléma, neboť již přicházím a budu žít mezi vámi." Až ta doba nastane," pokračuje Zacharjáš, "připojí se k Izraeli obyvatelé mnoha národů a budou následovat Hospodina. Stanou se součástí Božího lidu a Hospodin bude žít mezi nimi. Tehdy poznáte, že mne k vám skutečně poslal všemocný Hospodin. Hospodin se natrvalo ujme Izraele a Jeruzalém se opět stane jeho vyvoleným městem. Lidé, buďte proto pokorní a tiší, neboť Hospodin vstal ze svého trůnu." V dalším vidění mi Hospodin ukázal velekněze Jóšuu, jak stojí před Hospodinovým andělem a napravo od něj stojí satan, aby ho obvinil a pošpinil. Ozval se však Hospodin a řekl satanovi: "Satane, tvá obžaloba se zamítá. Já sám, Hospodin, jsem rozhodl o osudu Jeruzaléma, a proto ti nařizuji, abys mlčel. Vytrhl jsem Jóšuu i Jeruzalém z ohně zkoušek, aby je plamen nepohltil." Jóšua ale skutečně stál vedle Hospodinova anděla ve špinavých šatech. Anděl proto přikázal ostatním, kteří stáli okolo, aby Jóšuovi svlékli nečisté roucho. Potom se obrátil k Jóšuovi a řekl mu: "Zbavil jsem tě tvého provinění a obléknu ti čisté roucho spravedlnosti." Nato jsem řekl: "Posaďte mu na hlavu také čistý turban." Vyhověli mé žádosti a oblékli Jóšuu do čistých šatů i s turbanem. Hospodinův anděl, který stál u něj, Jóšuovi řekl: "Všemocný Hospodin tě vyzývá: "Jestliže se budeš řídit mou vůlí a respektovat mé požadavky, ponechám tě v čele svého chrámu i jeho nádvoří a umožním ti přicházet do mé přítomnosti, jako těmto andělům, kteří zde stojí. Proto nyní, veleknězi i vy kněží, dobře poslouchejte, neboť jste předobrazem toho, kdo přichází. Přivedu mezi vás svého služebníka, vysvoboditele. Postavím před Jóšuu dokonalý kámen a sám do něj vyryji tento nápis: "Já, všemocný Hospodin, zbavím tuto zemi nepravostí za jediný den." Až přijde ten čas, každý z vás se bude spolu s ostatními těšit z klidu a pokoje ve stínu vinné révy a fíkovníků."" 1-2 Potom mě anděl, který se mnou hovořil, probudil ze stavu, který připomínal spánek, a zeptal se mě, co vidím. "Vidím svícen z ryzího zlata. Nahoře má zásobník na olej, který ústí sedmi kanálky do sedmi kahanů. *** Vedle svícnu také stojí dva olivovníky. Jeden je vpravo a druhý vlevo. Nevím však pane, co tento výjev představuje," otázal jsem se anděla, který se mnou hovořil. "Skutečně nevíš, co to znamená?" zeptal se anděl. "Nevím, pane," odvětil jsem. Anděl začal svou odpověď Hospodinovým vzkazem pro judského správce Zerubábela: "Nespoléhej se na svou sílu a moc ale na mého ducha. Vždyť jsem všemocný Hospodin. Proto i kdyby se ti do cesty postavily překážky jako hory, já je před tebou srovnám se zemí. Dokončíš opravu mého chrámu až do posledního kamene a Izraelci mi provolají slávu." Vzápětí se anděl obrátil ke mně a jménem Hospodina mi řekl: "Zerubábel položil nové základy tohoto chrámu a také ho dokončí. Potom všichni poznají, že tě k nim skutečně poslal všemocný Hospodin. A ti, kdo na začátku celé dílo podceňovali a zatracovali, se zaradují, až uvidí, že Zerubábel stavbu dokončil. Sedm kahanů na svícnu představuje Hospodinův dokonalý zrak, kterým vidí, co se děje všude na zemi." Zeptal jsem se však anděla dále: "Co představuje dvojice olivovníků vpravo a vlevo do svícnu? A také nevím, co znamenají ty dvě olivové ratolesti vedle zlatých kanálků, kterými protéká zlatavý olej?" "Opravdu nevíš, co to je?" otázal se anděl stejně jako předtím. "Nevím pane," odvětil jsem. Anděl tedy řekl: "Jsou to dva lidé zvláště vyvolení a pomazaní k tomu, aby na zemi sloužili Hospodinu." Když jsem znovu pozvedl zrak, spatřil jsem letící svitek. "Co vidíš?" zeptal se mě anděl. "Vidím letící svitek," odpověděl jsem. "Je devět metrů dlouhý a čtyři a půl metru široký." Nato se anděl obrátil ke mně a řekl: "Na svitku je zapsána kletba proti celé zemi. Na jedné straně se píše o zkáze všech zlodějů a na druhé straně o zničení všech lhářů. Sám všemocný Hospodin prohlásil: "Pošlu prokletí z tohoto svitku do domu každého zloděje a lháře a ponechám je tam dokud jejich obydlí neskončí v troskách." Potom ke mně přistoupil anděl, který se mnou mluvil a řekl: "Podívej, co se objevilo na obloze." "Co je to?" zeptal jsem se. "To je koš plný provinění obyvatel celého světa," odpověděl anděl. Sotva domluvil, nadzvedlo se olověné víko koše a ukázalo se, že v koši sedí nějaká žena. Anděl ji zatlačil zpět do košíku, zavřel nad ní víko a řekl: "Ta žena je ztělesněná nepravost." Když jsem se podíval nahoru, spatřil jsem přilétat jiné dvě ženy. Snášely se k zemi na křídlech, jaké mají čápi. Vzaly koš a vzlétly s ním vzhůru. "Kam s tím košem letí?" zeptal jsem se svého nebeského průvodce. On odpověděl: "Letí do Babylónie, kde vybudují té ženě chrám. Až bude hotov, koš do něj postaví." Nakonec jsem spatřil, jak z údolí mezi dvěma bronzovými horami vyjíždějí čtyři vozy. Do všech vozů byli zapřaženi statní koně. 2-3 První byli ryšaví, druzí černí, třetí bílí a čtvrtý vůz táhli grošovaní koně. *** Stejně jako předtím jsem se zeptal anděla, který se mnou hovořil, co to všechno znamená. Anděl odpověděl: "To přicházejí čtyři nebeští duchové, kteří přebývají v přítomnosti Hospodina celého světa. Vůz tažený černými koni směřuje na sever, vůz s bělouši míří na západ a vůz s grošáky jede k jihu." Koně byli plní energie a netrpělivě chtěli vyrazit na cestu. Proto když anděl přikázal: "Projeďte a propátrejte celou zemi," bez váhání vyjeli. Nato se anděl obrátil ke mně a řekl: "Koně, kteří odjeli do země na severu vykonali rozsudek a utišili Hospodinovo rozhořčení." 9-10 Poté ke mně promluvil sám Hospodin a řekl: "Vyprav se do domu Sefanjášova syna Jóšijáše, kde nalezneš Cheldaje, Tóbijáše a Jedajáše, kteří se právě vrátili z babylónského zajetí a přivezli dary. *** Převezmi od nich stříbro a zlato a dej z nich zhotovit královskou korunu. Tu potom vsaď na hlavu Jósadakovu synu, veleknězi Jóšuovi. 12-13 Jakmile to uděláš, řekni mu: "Všemocný Hospodin řekl, že se objeví muž, který jako výhonek vyraší vzhůru a vybuduje Hospodinu chrám. Získá vznešenost a vážnost a usedne na trůn jako panovník. Současně se však stane také veleknězem a spojí oba úřady v dokonalém souladu. *** Jeho koruna zůstane v Hospodinově chrámu jako upomínka na Cheldaje, Tóbijáše, Jedajáše a také na Sefanjášova syna Jóšijáše. Z daleka se budou scházet lidé, aby pomohli při výstavbě Hospodinova chrámu. Tehdy poznáte, že k vám skrze proroka skutečně hovořil všemocný Hospodin. Budete-li opravdově poslouchat Hospodina, svého Boha, všechno se takto naplní."" Další poselství svěřil Hospodin Zacharjášovi čtvrtý den devátého měsíce ve čtvrtém roce vlády krále Dareia. 2-3 Obyvatelé Bét-elu totiž předtím vyslali Sar-esera s Regem-melekem a dalšími muži, aby se prostřednictvím modliteb kněží a proroků zeptali v chrámu všemocného Hospodina, zda mají i nadále každý pátý měsíc truchlit a držet půst kvůli zničení chrámu, jako to činili doposud. *** 4-5 "Hospodin mne tedy oslovil," píše Zacharjáš, "a nařídil mi, abych všem Izraelcům a kněžím předal jeho jménem tuto odpověď: "Sedmdesát let jste každý pátý měsíc truchlili a postili se. Ale dělali jste to skutečně kvůli mně? *** A když jste naopak jedli a pili, cožpak jste nehodovali jen sami pro sebe? Vždyť stejné věci, které vám dnes jako váš Hospodin vytýkám, jsem pranýřoval skrze proroky už v době, kdy Jeruzalém a města v jeho okolí žila v míru a vzkvétala a Izraelci obývali i Negeb a přímořskou nížinu. 8-9 Proto jdi, Zachrjáši," pokračoval Hospodin, "a vzkaž Izraelcům: Jsem všemocný Hospodin a chci, abyste jednali spravedlivě a byli k sobě navzájem laskaví a soucitní. *** Neutlačujte vdovy, sirotky ani cizince a chudé a nepěstujte v sobě nenávist vůči druhým. Vaši předkové mi nevěnovali pozornost, zatvrzele se ke mně obrátili zády a zacpali si uši. Byli neoblomní jako kámen a neposlouchali ani zákon, ani varování, která jsem jim skrze svého Duch jako všemocný Hospodin posílal prostřednictvím tehdejších proroků. Jejich postoj mne rozhněval. Když jsem je oslovil, neposlouchali mne, a proto jsem také já, jejich Hospodin, přestal poslouchat jejich volání. Rozehnal jsem je jako vichřice do cizích zemí, kde je nikdo neznal. Jejich krásná vlast zůstala kvůli je jich vlastnímu provinění tak prázdná a skličující, že se jí každý raději z daleka vyhnul." Později mi Hospodin svěřil toto poselství: "Jsem všemocný Hospodin a miluji Jeruzalém. Jsem proto velmi rozhořčen proti jeho nepřátelům. Jako Hospodin ale slibuji, že se do Jeruzaléma vrátím a usadím se v něm na Sijónu. Lidé pak nazvou Jeruzalém městem věrných a horu, na které budu přebývat, horou svatosti. 4-5 V ulicích Jeruzaléma budou opět v pokoji vysedávat starci a radostně skotačit děti. *** Těm, kdo sotva zůstali naživu, se to může zdát nemožné, ale pro mne, všemocného Hospodina, to nemožné není. Já sám vysvobodím obyvatele svého národa ze zemí na východě i na západě. Přivedu je zpět do Jeruzaléma, kde budou znovu žít jako můj lid, a já budu jejich věrným a spravedlivým Bohem. Vzchopte se a dokončete můj chrám. Vždyť od počátku, kdy byly položeny jeho základy, vás jako všemocný Hospodin neustále povzbuzuji slovy svých proroků. Dříve zde lidé ani zvířata nemohli bezpečně žít a pracovat, protože jsem dovolil, aby se všichni obrátili proti všem a v zemi zavládlo nepřátelství. Nyní však jako všemocný Hospodin slibuji, že s těmi, kdo zůstali, již nebudu nakládat jako dříve. Budou v pokoji obdělávat svou půdu a sklízet plody vinné révy. Deštěm z nebe svlažím jejich zemi a ta jim vydá bohatou úrodu. Prokáži zbytku izraelského národa natrvalo svou přízeň. Dříve jste, Judejci a Izraelci, byli v očích ostatních národů symbolem zatracení, ale až vás vysvobodím, stanete se jim příkladem požehnání. Proto se ničeho nebojte a neztrácejte odhodlání. Když vaši předkové vzbudili mé rozhořčení, rozhodl jsem se, že je bez milosti jako všemocný Hospodin potrestám. Nemějte však obavy, neboť právě tak jsem se nyní rozhodl, že Jeruzalému a Judsku opět projevím svou přízeň. Chci jen, abyste říkali jeden druhému pravdu a při vzájemných sporech ctili zásady spravedlnosti. Nezamýšlejte proti ostatním nic zlého a vyvarujte se lží, neboť to všechno jako Hospodin nenávidím." Nakonec všemocný Hospodin dodal: "Milujte pravdu a žijte v pokoji. Potom se půsty, které na mou počest čtyřikrát do roka držíte, stanou pro celé Judsko radostnou příležitostí k oslavám. Připojí se k vám mnoho národů a obyvatel velkých měst. Jedni budou říkat druhým: "Jdeme prosit všemocného Hospodina, aby nám projevil svou přízeň. Pojďte a připojte se k nám." Obyvatelé početných národů budou přicházet do Jeruzaléma a žádat mne, abych jim jako všemocný Hospodin projevil svou přízeň. Až ta doba nastane, ke každému z Židů se přidá deset obyvatel jiných národů a společně řeknou: "Dovol nám, abychom tě následovali, protože víme, že na tvé straně stojí Bůh."" Hospodinova věštba: Hospodin shlíží na Izrael a celou zemi a vynesl soud nad Chadrákem a Damaškem. Rozsudek postihne také nedaleký Chamát a navzdory jejich chytrosti a umění také města Týr a Sidón. Obyvatelé Týru učinili ze svého města skutečnou pevnost a nashromáždili tolik stříbra a zlata, jako je prachu a bláta na ulicích. Hospodin je však o jejich bohatství připraví a nechá svrhnout týrské hradby do moře. Celé město nakonec lehne popelem. Když to uvidí Pelištejci v Aškalónu, Gáze a Ekrónu zachvátí je strach a svíravá beznaděj. Gáza přijde o svého krále a Aškalón zůstane liduprázdným městem. Ašdód obsadí cizinci, neboť Hospodin řekl: "Skoncuji s pýchou Pelištejců. Ty, kteří zůstanou, pak připojím ke svému lidu, jako jsem to kdysi učinil s Jebúsejci. Zbavím ekrónské Pelištejce pohanských zvyků a nečistého jednání. Budu svůj národ chránit proti všem jeho nepřátelům. Již nikdy nedovolím, aby mému lidu někdo ublížil, a sám dohlédnu na jeho pokoj." Jásejte a radujte se, obyvatelé Jeruzaléma! Přichází váš spravedlivý král a přináší vám vysvobození. Je král a přesto pokorně přijíždí na malém oslátku. Hospodin odstraní z Izraele válečné vozy a jejich tažné koně z Jeruzaléma. Veškeré zbraně beze zbytku zničí. Váš král vyhlásí mír všem národům a bude vládnout po celé zemi. Hospodin praví: "Uzavřeli jsme spolu smlouvu stvrzenou krví, a proto vysvobodím všechny, kdo padli do zajetí jako do vyschlé jámy. Jen pojďte, vězňové. Neztrácejte nadějí a navraťte se do bezpečí. Slibuji, že vám všechno dvojnásobně vynahradím. Učiním z Judska a Izraele mocný luk a šíp. Těšte se, Řekové, neboť namířím svůj národ proti vám jako meč válečníka." Hospodin se postaví do čela svého lidu a zasáhne protivníky svými blesky jako šípy. Dá znamení zvukem polnice a vyrazí jako vichřice z jihu. Izraelce ale všemocný Hospodin ochrání a oni pak rozpráší vojska nepřátel jako kamení vystřelené z praku. Budou se radovat z vítězství jako opojeni vínem a krví nepřátel padlých za oběť v boji. Tehdy je Hospodin, jejich Bůh, zachrání jako pastýř své stádo a Izraelci ozdobí jeho zemi jako drahokamy v královské koruně. Vše kolem bude dobré a krásné. Mládenci budou sílit jako obilí a dívky vzkvétat jako vinná réva. Chcete-li na jaře déšť, proste Hospodina. Vždyť je to on, kdo tvoří oblaka k bouřce. Sesílá vláhu lidem i rostlinám a nikoho nevynechá. Nevěřte napodobeninám falešných bohů ani samozvaným prorokům a lhářům. Rozšiřují jen klamné výplody své fantazie a konejší lid marnými a bezcennými věcmi. Celý národ proto bloudí a trpí jako stádo bez pastýře. 3-4 "Můj hněv," praví všemocný Hospodin, "plane právě proti vám, vůdcové národa. Sám se postarám o svůj lid a proměním je z ubohých ovcí ve stádo válečných koní. Jednoho dne z jejich středu vzejde vládce pevný jako základní kámen a nepohnutelný jako stanový kolík. Bude mocný jako zbraň a bude vládnout celé zemi. *** Protivníci Izraele skončí jako bláto pod nohama bojovníků. Hospodin bude bojovat po boku svého lidu a společně porazí i jízdu nepřítele. Dám obyvatelům Judska i Izraele sílu a vysvobodím je. Je mi jich líto, a proto jim vrátím jejich původní velikost a slávu, jako kdybych se na ně nikdy nehněval. Vždyť jsem Hospodin, jejich Bůh, a tak odpovím na jejich volání o pomoc. Z Izraele se opět stane mocný národ a jeho obyvatelé se budou radovat jako opojeni vínem. Jejich potomci si to zapamatují a budou šťastní, že jsem jejich Hospodinem. Dám jim znamení a shromáždím je. Vysvobodím je a jejich národ bude početný jako dřív. Ačkoliv jsem je rozptýlil mezi mnoho národů, nezapomenou na mě, ať jsou jakkoliv vzdálení. Zůstanou naživu a jednou se i se svými dětmi vrátí. Shromáždím je a přivedu zpět jako kdysi z Egypta a Asýrie. Až je usadím, nebude jim stačit ani celý Gileád a Libanón. Pomohu jim překonat soužení, stejně jako jsem před nimi kdysi zkrotil vzedmuté moře a vysušil vody Nilu. Pokořím pýchu jejich asyrských protivníků a zbavím je nadvlády Egypta. Já sám, Hospodin, dám Izraelcům sílu a oni mne budou následovat jako svého Boha." Otevři brány, Libanóne, ať může oheň pozřít tvé cedry. A vy, borovice a bášanské duby naříkejte a plačte, vždyť z hustých lesů plných mohutných cedrů už nezůstalo vůbec nic. Je slyšet, jak bědují pastýři, neboť přišli o své bohaté pastviny. Ozývá se i řev lvů, kteří měli v lesech okolo Jordánu svá doupata. Jednou mi Hospodin poručil: "Necháš se najmout jako pastýř ovcí určených na porážku. Jejich kupci je beztrestně vraždí a ty, kdo je prodávají, zajímá jen vlastní zisk. Dokonce ani pastýře nezajímá, co se děje s jejich vlastním stádem. Ale ani mě, Hospodinu, už nebude líto obyvatel země. Obrátím jednoho proti druhému a vydám je napospas jejich vládcům. Těm pak dovolím, aby pustošili zemi, a nikoho nevysvobodím z jejich moci." Uposlechl jsem," píše Zacharjáš, "a stal se pastýřem toho nejzuboženějšího stáda ovcí určených na porážku. Vzal jsem si dvě pastýřské hole a pojmenoval je. První jsem nazval "Přízeň" a druhou "Jednota" a pásl jsem s nimi své stádo. Během jediného měsíce jsem vyhnal tři pastýře, kteří pásli se mnou. Stádo mě nenávidělo a také já jsem ztratil veškerou trpělivost. Proto jsem řekl: "Už vás nebudu déle pást. Jestli některé ovce umírají, ať si klidně zahynou. Kusy určené na porážku, ať jsou poraženy a ostatní ať se třeba sežerou navzájem." Nato jsem vzal svou první hůl pojmenovanou Přízeň a na znamení toho, že Hospodin odstupuje od smlouvy, kterou uzavřel se všemi národy, jsem ji zlomil. Kupci a prodavači ovcí ihned pochopili, že to, co jsem toho dne udělal, bylo znamení od Hospodina. Obrátil jsem se k nim a řekl: "Pokud myslíte, že byste mi za mou práci měli zaplatit, udělejte to. Nechcete-li, nedávejte mi nic." Ti, kdo mě najali, mi tedy vyplatili třicet stříbrných. Hospodin mi však vzápětí řekl, abych tu "skvělou sumu", kterou mě ocenili, hodil k nohám hrnčíři. Uposlechl jsem a odnesl peníze hrnčíři do Hospodinova chrámu. Když jsem to udělal, zlomil jsem druhou hůl nazvanou Jednota, která byla symbolem bratrství mezi Judskem a Izraelem. Tehdy se ke mně opět obrátil Hospodin a řekl: "Chci, abys znovu vystupoval jako pastýř a počínal si při tom jako bezcitný pomatenec. Budeš obrazem panovníka, který bude vládnout zemi jako pošetilý pastýř. Nebude hledat zbloudilé a nezkušené ovce, neošetří zraněné ani nenakrmí ostatní. Jen on sám se bude krmit masem těch nejlepších kusů a nechá jenom kosti. Avšak takového pastýře, který zradí své stádo, čeká zatracení. Zbraně vykonavatelů mého soudu ho připraví o moc i moudrost. Kéž ho nepřátelé v boji zmrzačí a oslepí." Další Hospodinovo poselství se týkalo Izraele: "Jsem Hospodin, jenž rozepjal nebesa, stvořil zemi a dal člověku život. Proto slyše, co vám oznámím: Až národy nepřátel zaútočí na Judsko a Jeruzalém, učiním z Jeruzaléma pohár jedu, který se jim stane osudným. Až se proti němu sešikují vojska protivníků ze všech koutů země, proměním Jeruzalém v přetěžký kámen, který rozdrtí každého, kdo se pokusí jej zvednout. V ten čas splaším a oslepím koně nepřátel a jejich jezdce připravím o rozum. Obyvatele Judska však já sám, Hospodin, ochráním. Potom si vůdcové všech judských rodů uvědomí, že zdrojem síly obyvatel Jeruzaléma jsem já, jejich všemocný Hospodin a Bůh. Až přijde ten čas, judské rody pohltí vojska okolních národů jako oheň hromadu dříví či otep slámy. Jeruzalém však zůstane nedotčen na svém místě. Nejprve zachráním zbytek judského území, aby se občané Jeruzaléma nepovyšovali nad ostatní obyvatele Judska. Jako Hospodin ale ochráním také všechny, kdo žijí v Jeruzalémě. I ti neubožejší z nich budou silní jako byl král David a všichni ostatní Davidovi potomci budou jako by je vedli andělé či samotný Bůh. Tehdy povstanu a rozmetám všechny národy, které napadají Jeruzalém. Samotné obyvatele Jeruzaléma, potomky krále Davida, pak naplním duchem slitování a modliteb. Když pohlédnou na toho, koho probodli, hořce nad ním zanaříkají jako rodiče nad ztrátou svého prvního a jediného potomka. V ten den se Jeruzalémem bude rozléhat stejně hlasitý pláč jako po smrti krále u Hadad-rimónu na planině nedaleko Megida. Všechny izraelské rody postihne zármutek a podle zvyku budou muži a ženy v jednotlivých rodinách truchlit odděleně. Budou naříkat potomci královského rodu, proroci, kněží a také všechen ostatní lid. Až ten čas nastane, vytryskne pramen, který smyje nepravosti a provinění Izraele a obyvatel Jeruzaléma. Tehdy já sám, Hospodin, z celé země vymýtím všechny falešné bohy a uvrhnu je v zapomnění. Vyženu lživé proroky a ukončím jejich špinavé intriky. A kdyby pak ještě někdo chtěl klamat jako oni, jeho vlastní otec a matka ho zavrhnou a odsoudí k smrti za podvádění v mém jménu. Všichni proroci budou za své falešné věštby pokořeni a už nikdo z nich si neobleče prorocký šat, aby takto podváděl. Raději řekne: "Kdepak já a prorok! Budu obdělávat zemi, která mě živí už od mládí." A když se ho někdo zeptá, co to má na těle za rány, odpoví: "Ty jsem utržil při rvačce v domě mého přítele." Já sám, všemocný Hospodin, pozvednu meč proti pastýřům, vůdcům svého vlastního lidu. Uhodím na ně a jejich ovce se rozprchnou. Ani ty nejmenší neušetřím. Zahynou dvě třetiny obyvatel země a pouhá třetina zůstane na živu. Tuto třetinu však pečlivě prověřím a pročistím jako stříbro a zlato. Budou-li mne o něco žádat, já jim vyhovím. Opět je prohlásím za svůj lid a budu pro ně Hospodin a Bůh." 1-2 Izraelci," píše dále prorok Zacharjáš. "Blíží se den soudu, kdy Hospodin shromáždí vojska nepřátel k boji proti Jeruzalému. Ti pak obsadí a vyplení město a před vašimi zraky si rozdělí váš majetek jako válečnou kořist. Vyloupí domy, znásilní vaše ženy a polovinu obyvatel města odvlečou do vyhnanství. V Jeruzalémě zůstane sotva polovina těch, kdo tam přebývali. *** Potom se však těmto národům naopak postaví Hospodin a sám s nimi bude bojovat jako válečník. Až přijde čas, postaví se na Olivovou horu na východ od Jeruzaléma. Hora se od východu na západ rozdělí údolím, takže polovina jí zůstane na severu a polovina na jihu. Tím údolím, které bude sahat až k Asalu, se vám, Izraelci, podaří uniknout, jako jste unikli zemětřesení za vlády judského krále Uzijáše. A tehdy přijde Hospodin, váš Bůh, v doprovodu svých andělů. V ten den vám světlo ani chlad neprozradí, zda je noc či den. Ten zvláštní den zná jedině Hospodin. Až přijde večer, zůstane světlo jako ve dne. Tehdy vytryskne z Jeruzaléma proud živé vody, která nikdy nevyschne. Polovina zamíří k na východ k Mrtvému moři a polovina poteče na západ do Středozemního moře. Hospodin převezme vládu nad celou zemí jako jediný a pravý Bůh. Celé území od Geby až k Rimónu se promění v rovinu, nad níž se bude na místě, kde stál, vznešeně tyčit Jeruzalém. Od Benjamínské brány až k původní Nárožní bráně a od věže Chananeelu až ke Královským lisům. Obyvatelé Jeruzaléma budou žít v bezpečí a město již nikdy nikdo neohrozí. Všem ostatním národům Hospodin naopak připraví potupný a strašlivý konec. Jako chodící mrtvoly budou umírat zaživa. Oči jim vypadají z důlků a jazyk shnije v ústech. V den Hospodinova soudu všechny zachvátí nesmírný zmatek. Lidé budou hledat pomoc jeden u druhého, ale všichni se postaví proti všem. Judejci budou bojovat za Jeruzalém a připraví národy protivníků o jejich bohatství. Nashromáždí množství zlata a stříbra i drahého oblečení. Stejný osud potká také stáda koní, mezků a velbloudů i ostatních zvířat v osadách nepřátel. Všichni, kdo z národů, které útočily proti Jeruzalému, zůstanou naživu, se připojí k Izraeli a každý rok budou přicházet, aby během oslav vysvobození z Egypta uctili všemocného Hospodina jako svého krále. 17-19 Kdyby snad Egypťané nebo obyvatelé kteréhokoliv z národů světa nepřišli do Jeruzaléma, aby se během slavnosti Hospodinu poklonili, on sám postihne jejich zemi suchem. *** *** Jednoho dne budou všemocnému Hospodinu zasvěceny dokonce i zvonce na koňském postroji a všechny obyčejné hrnce v celém Judsku i v Jeruzalémě budou stejně posvátné jako obětní mísy. Každý tak bude moci připravit Hospodinu oběť ve vlastní nádobě a z chrámu konečně zmizí všichni, kdo chtěli obchodovat s Hospodinovou svatostí. Zde je zapsána věštba, kterou Hospodin svěřil Izraelcům prostřednictvím svého proroka Malachiáše: "Jsem váš Hospodin a od samého počátku vás miluji. Přesto se tváříte nechápavě a ptáte se: "A jak se vlastně ta tvá láska projevuje?" Zapomněli jste snad, že váš praotec Jákob, kterému jsem projevil svou přízeň, měl staršího bratra Ezaua? Přesto jsem si vyvolil Jákoba a stal se mu Hospodinem. A naopak Ezauovi jsem odepřel, co mu náleželo jako dříve narozenému. Hornaté území Edómu, na kterém jeho rod sídlil, jsem proměnil v pustinu, kde přežijí snad jen šakalové. I dnes, kdy Edómci říkají, že se opět vzchopí a vystaví z trosek novou říši, jim odpovídám, že jejich snaha bude marná, protože toto dílo překazím. Jejich země se stane symbolem prokletí a jejich národ výstrahou věčného zatracení. Až to spatříte na vlastní oči, změníte názor a řeknete: "Hospodinova veliká moc přesahuje hranice Izraele!" Každý syn má ctít svého otce a služebník poslouchat svého pána. Já, všemocný Hospodin, jsem váš Otec a Pán, tak proč ke mně nemáte úctu a respekt? Právě vy, kněží, mnou nejvíce pohrdáte a ještě se drze ptáte, co proti vám mám. Jak se můžete ptát, čím mne urážíte, když mi předkládáte podřadné oběti a rozhlašujete, že je úplně jedno, co mi kdo přinese na oltář. Cožpak je v pořádku, když mně, všemocnému Hospodinu, přivádíte a obětujete slepá, zmrzačená a nemocná zvířata? Jen zkuste něco takového nabídnout správci své země. Myslíte, že z vás bude nadšený, že něco takového přijme? Raději se modlete, abych se nad vámi slitoval, protože to, co mi vlastníma rukama nosíte, nemohu jako všemocný Hospodin přijmout. Kéž by jeden z vás zavřel chrámová vrata, abyste na mém oltáři zbytečně nezapalovali obětní oheň. Nejsem s vámi jako všemocný Hospodin spokojen a nepřijmu žádné vaše oběti. Celá země od východu k západu jednoho dne uzná mou velikost. Všechny národy mi jako všemocnému Hospodinu s úctou budou předkládat své nejlepší obětní dary a pálit na moji počest vonné kadidlo. Jen vy mne ponižujete svou neúctou k mému oltáři a lhostejností k obětem. Prohlašujete, že už toho máte akorát tak dost, a s opovržením ohrnujete nos. Mám snad ale od vás jako všemocný Hospodin přijímat za oběť zmrzačená či nemocná zvířata? Každý, kdo přísahá, že mi ze svého stáda přinese řádnou oběť, ale nakonec mi předloží nanicovaté zvíře, bude zatracen. Neboť já, všemocný Hospodin, jsem nejvyšší král, kterému jednou vzdají svou úctu všechny národy světa. Proto slyšte, kněží, mé rozhodnutí. Řekl jsem, že jestli mne nezačnete respektovat a brát má varování vážně, já sám, všemocný Hospodin, vás prokleji a připravím o svou přízeň. A protože vidím, že si z toho nic neděláte, proklínám vás. Kvůli vám ponesou mé rozhořčení i vaši potomci. Ponořím vám obličeje do hnoje vašich obětních zvířat a odstraním vás jako špínu. Potom pochopíte, že jsem to byl skutečně já, všemocný Hospodin, kdo vám nařizoval, abyste se trvale drželi smlouvy, kterou jsem uzavřel s rodem Lévijců. Slíbil jsem jim život a pokoj a také jsem jim to dopřál. Oni mi pak prokazovali svou vážnost a měli ke mně zbožnou úctu. Hovořili jen pravdu a nikdy nelhali. Pokojně a spravedlivě mne následovali a pomohli mnoha lidem zanechat nepravostí. Vždyť slova kněží by měla být studnicí moudrosti a zdrojem poznání pro všechny ostatní, neboť kněz je vyslancem všemocného Hospodina. Vy jste však naopak sešli na scestí a svými bludy jste způsobili pád mnoha jiných. Porušili jste dohodu, kterou jsem já sám, všemocný Hospodin, uzavřel s příslušníky rodu Lévijců. Proto jsem vás pokořil a ponížil před celým národem, neboť nerespektujete mou vůli a vynášíte nespravedlivé soudy." Izraelci," píše dále Malachiáš, "nemáme snad všichni společného Otce? Jediného Boha, který nás stvořil? Proč tedy znevažujeme smlouvu, kterou Bůh uzavřel s našimi předky a podvádíme jeden druhého? Obyvatelé Judska i Jeruzaléma zradili a v celém Izraeli páchají hrozné věci. Judejci znesvětili Hospodinův milovaný chrám a oddali se falešnému bohu. Kéž všechny, kdo takto jednají, Hospodin vyhostí z izraelského národa, ať už jde o kněze nebo obyčejného člověka. A to není všechno. Hlasitě naříkáte a roníte slzy na Hospodinův oltář, protože přestal přijímat vaše dary. Chcete znát důvod? To proto, že Hospodin ví, jak jste nevěrní svým ženám, které jste v mládí přijali za manželky. Nebyl to snad právě Hospodin, kdo vás spojil do jednoho svazku těla i ducha? Co tím sledoval? Chtěl, abyste přivedli na svět bohabojné potomstvo. Proto kontrolujte své vášně a nebuďte nevěrní svým manželkám. Sám všemohoucí Hospodin, Bůh Izraele říká, že nenávidí rozvod a bezcitnost mužů vůči ženám. Proto se ovládejte a neporušujte manželskou věrnost. Hospodin už nemůže vystát, co říkáte. Ptáte se, co ho tak ubíjí? Vaše řeči, že Hospodinu nevadí, když se někdo dopouští nepravostí. Rozhlašujete, že tak to má být, protože jinak by přece Bůh sjednal spravedlnost. "Poslouchejte," praví všemocný Hospodin. "Vypravím posla, aby mi připravil cestu, a po něm přijdu do chrámu já sám, Hospodin, kterého očekáváte - posel Božího zaslíbení, po němž toužíte." Přečká ale někdo jeho příchod?" pokračuje Malachiáš. "Kdo zůstane naživu, až se objeví? Vždyť Hospodin je jako očistná výheň, jako žíravina, která zničí každou špínu. Zasedne, aby soudil, a protříbí rod Lévijců jako tavič čistí zlato a stříbro. Ti, kdo zůstanou, pak uctí Hospodina, jak se sluší a patří. Hospodin bude opět přijímat dary obyvatel Judska a Jeruzaléma jako v minulosti. "Přijdu, abych vás soudil," říká Hospodin. "Bez váhání jako všemocný Hospodin usvědčím bezbožné okultisty, nevěrníky a lháře a také všechny, kdo upírají mzdu svým pracovníkům, zneužívají bezbrannosti vdov a sirotků a jednají nespravedlivě s cizinci. Jsem Hospodin a nikdy se neměním. Také proto jsem vás, Jákobovi potomci, dosud nezahubil, přestože už vaši předkové zavrhli a nerespektovali má nařízení. Nyní se však ke mně opět vraťte a já budu váš všemocný Hospodin. Ptáte se mě, co pro to máte udělat? Je správné, aby člověk okrádal Boha? A přesto nejednáte jinak. Ptáte se, co jste mi vzali? Nepřinášíte mi řádné desátky a dary. Celý váš národ spěje k zatracení, protože mne okrádáte. Vracejte mi skutečnou desetinu všeho, co vám dávám, aby služebníci v mém chrámu měli co jíst. Sami se přesvědčete, zda to ocením. Zahrnu vás tolika dary, že je nebudete mít kam dát. Já sám, všemocný Hospodin, také ochráním vaši úrodu před škůdci a dopřeji vám hojnost vinné révy. V očích ostatních národů se stanete symbolem mé přízně, protože vaše země bude vzkvétat. Zatím však o mně jako o svém Hospodinu rozhlašujete hrůzné zvěsti. A ke všemu se nechápavě ptáte, čím jste mne očernili. Vždyť říkáte: "K čemu je nám úcta k Bohu? Co z toho máme, že se řídíme jeho požadavky a žijeme zbožně? Vždyť nejvíce se daří právě těm nepoctivým. Všem ničemníkům se vede dobře a ani těm, kdo otevřeně uráží Boha se nestane nic zlého." Hospodin ale vždy slyšel, o čem mezi sebou rozmlouvají jeho věrní," píše dále Malachiáš. "Nechal proto otevřít nebeské knihy a zaznamenat, kdo mu projevuje svou zbožnou úctu. "Až se jednou vrátím," říká všemocný Hospodin, "přijmu tyto lidi za vlastní a prokážu jim svou milost, jako každý otec, který má slitování se svým synem. Tehdy sami poznáte, jaký je rozdíl mezi spravedlivým a ničemníkem, mezi tím, kdo mne ctí jako svého Boha a tím, kdo mne zavrhuje. ***ERROR*** ***ERROR*** ***ERROR*** ***ERROR*** ***ERROR*** ***ERROR*** ***ERROR*** ***ERROR*** ***ERROR*** ***ERROR*** ***ERROR*** ***ERROR*** ***ERROR*** ***ERROR*** Ježíšův rodokmen sahá přes Davida až k Abrahamovi. Od praotce Abrahama k Davidovi je to čtrnáct generací, dále čtrnáct generací od Davida po babylónské zajetí a od zajetí v Babylóně až ke Kristu také čtrnáct. Rodokmen uzavírá Josef, manžel Marie, které se narodil Ježíš - Boží Syn. Abraham - Izák Izák - Jákob Jákob - Juda (a bratři) Juda - Peres a Zerach (matka Támar) Peres - Chesrón Chesrón - Rám Rám - Amínadab Amínadab - Nachšón Nachšón - Salmón Salmón - Bóaz (matka: Rachab) Bóaz - Obéd (matka: Rút) Obéd - Jišaj Jišaj - David (král) David - Šalomoun (matka: Batšeba) Šalomoun - Rechabeám Rechabeám - Abijám Abijám - Ása Ása - Jóšafat Jóšafat - Jóram Jóram - Uzijáš Uzijáš - Jótam Jótam - Achaz Achaz - Chizkijáš Chizkijáš - Menaše Menaše - Ámon Ámon - Jóšijáš Jóšijáš - Jechoniáš Jekonjáš a jeho bratřiJekonjáš - Šealtíel Šealtíel - Zerubábel Zerubábel - Abiud Abiud - Eljakim Eljakim - Azór Azór - Sádok Sádok - Achim Achim - Eliud Eliud - Eleazar Eleazar - Mattan Mattan - Jákob 16-17 Jákob - Josef Josef (muž Marie) JEŽÍŠ KRISTUS (narozen z Marie) *** S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Ježíšova matka Marie byla zasnoubena s Josefem. Dříve, než se vzali, se však ukázalo, že bude matkou. Josef byl ohleduplný muž a nechtěl Marii vystavit veřejné hanbě, proto se rozhodl, že se s ní rozejde. Když o tom uvažoval, ukázal se mu ve snu Boží posel a řekl: "Josefe, Davidův synu, neboj se vzít si Marii. Co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš. On vysvobodí svůj lid z moci zla. Těmito událostmi se splní předpověď proroka Izajáše: ,Slyšte! Panna bude těhotná a porodí syna. Budete mu říkat Immanuel, to znamená: Bůh je s námi.'" Když se Josef probudil, udělal vše tak, jak mu přikázal Boží posel, a oženil se s Marií. Ale nežil s ní manželsky až do doby, kdy se jí narodil syn, kterému dal jméno Ježíš. Ježíš se narodil v Betlémě v Judsku za vlády krále Heroda. V té době přijeli do Jeruzaléma učenci z východní země a vyptávali se: "Kde je ten židovský král, který se právě narodil? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit." Tato novina velmi znepokojila krále Heroda, a nejen jeho, ale i všechny obyvatele Jeruzaléma. Král svolal všechny přední kněze a učitele zákona a ptal se jich, kde se má narodit Kristus. Oni mu odpověděli: "V Betlémě v Judsku. Prorok to předpověděl: ,Betléme, nejsi poslední v Judsku,z tebe vyjde vévoda,který se bude starat o můj lidjako pastýř o ovce.'" Herodes si učence z východu tajně pozval a podrobně se jich vyptával, kdy se ta hvězda objevila. Poslal je do Betléma a pověřil je úkolem: "Jděte a důkladně zjistěte vše o tom dítěti, a až je najdete, přijďte mi to oznámit; půjdu se mu také poklonit." Učenci krále vyslechli a vydali se na cestu.A hle! Hvězda, kterou viděli na východě, jim ukazovala cestu až k místu, kde bylo dítě. Měli z toho nevýslovnou radost. Vešli do domu a našli tam dítě s jeho matkou Marií. Padli před ním na kolena, klaněli se mu a dali mu vzácné dary - zlato, kadidlo a drahocenný olej. Ve snu je však Bůh varoval, aby se nevraceli k Herodovi. Zvolili tedy jinou zpáteční cestu. Po odchodu učenců měl Josef sen, ve kterém mu anděl přikázal: "Vstaň, vezmi dítě a jeho matku a uteč s nimi do Egypta; tam zůstaň, dokud ti neřeknu. Herodes bude totiž pátrat po dítěti, aby je připravil o život." Josef hned v noci vstal, vzal dítě i matku a vydal se s nimi do Egypta. Tam byli až do smrti krále Heroda. Splnila se tím Boží předpověď vyslovená prorokem: "Z Egypta jsem povolal svého syna." Když Herodes poznal, že ho východní učenci zklamali, velmi se rozhněval a dal pobít v Betlémě a okolí všechny chlapce do stáří dvou let. Tento věk odhadl podle výpovědi učenců. Tehdy se vyplnilo Jeremjášovo proroctví: "Slyším nářek,pláč a bědování.To matka oplakává své synya nedá se utěšit,protože jsou mrtví." Když Herodes zemřel, znovu se ukázal Josefovi ve snu anděl a vybídl ho: "Vezmi dítě i jeho matku a vrať se do izraelské země, protože už zemřeli ti, kteří usilovali o život dítěte." Josef poslechl a vrátili se. Velmi se však zalekl, když se dověděl, že Herodovým nástupcem v Judsku je jeho syn Archelaos. Ve snu dostal od Boha další pokyn, aby šel do Galileje. Usídlil se v Nazaretu a tím se splnila další proroctví o Mesiáši, že totiž bude nazýván Nazaretský. V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal lidem, kteří za ním přicházeli na Judskou poušť: "Obraťte se od svých hříchů k Bohu, protože přichází jeho vyvolený král." O Janovi prorok Izajáš předpověděl: "Z pouště zazní hlas:Připravte cestu pro Pána a odstraňte všechny překážky." Jan měl oděv z velbloudí srsti přepásaný koženým pásem. Živil se tím, co poskytovala poušť: kobylkami a medem divokých včel. Scházeli se k němu lidé z Jeruzaléma, z celého Judska a ze Zajordání. Dávali se od něho křtít v řece Jordánu, aby tím veřejně vyznávali svá provinění. Když Jan uviděl, že ke křtu přicházejí mnozí horliví a nejvznešenější Židé - farizejové a saducejové, řekl jim: "Myslíte si, že se z Božího soudu vykroutíte jako hadi? Dokažte změnou svého života, že jste se obrátili od svých vin. Nemyslete si, že vám pomůže, budete-li říkat: ‚Jsme potomci Abrahamovi, Boží vyvolený národ.' Vždyť Bůh si může proměnit i ty, se kterými vy pohrdáte. Sekera Božího soudu je už přiložena ke kořeni stromu. Každý člověk, který nežije novým životem, je jako strom, který nenese dobré ovoce; bude poražen a spálen. Já křtím vodou ty, kteří cítí svá provinění jako břemeno a vyznávají je. Avšak po mně přijde někdo daleko mocnější než já; nejsem hoden ani toho, abych mu vyčistil obuv. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Jako se prohazováním odděluje zrno od plev - zrno do sýpky, plevy na oheň, tak i On rozsoudí lidi - jedny k životu a druhé ke smrti." Tehdy přišel Ježíš z Galileje k Jordánu, aby se dal od Jana pokřtít. Ten se velmi zdráhal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe a ty jdeš ke mně." Ježíš mu odpověděl: "Jen to, prosím, udělej. Musíme splnit Boží vůli." A tak ho Jan pokřtil. Když Ježíš vystoupil z vody, uviděl, jak se na něj z nebe snáší Boží Duch v podobě holubice. Současně se ozval hlas: "Toto je ten můj milovaný Syn, moje radost." 1-2 Potom Duch Boží vedl Ježíše na poušť, kde se po dobu čtyřiceti dnů a nocí postil a velmi vyhladověl. *** Tu se k němu přiblížil pokušitel a řekl mu: "Jsi-li Boží Syn, proměň toto kamení v chleby!" Ježíš mu odpověděl: "V Písmu je napsáno: Člověk se nenasytí jen chlebem, ale hlad ve své duši utiší přijetím Božího slova." Pak ho ďábel vzal do Jeruzaléma na věž chrámu a řekl: "Jsi-li Boží Syn, seskoč dolů! Vždyť je psáno, že Bůh přikáže svým andělům, aby tě zachytili na svých rukou dříve, než dopadneš na kámen." Ježíš mu zase pohotově odpověděl: "Je však také psáno: Nepokoušej Boha, je tvůj Pán." Nakonec ho ďábel postavil na vysokou horu a ukázal mu všechna království světa s jejich okázalostí a bohatstvím. Tam mu řekl: "Toto všechno ti dám, jestliže přede mnou klekneš a pokloníš se mi!" Ježíš odpověděl: "Odejdi, satane! Vždyť je psáno: Nikomu kromě Boha se nebudeš klanět ani ho uctívat." V tu chvíli ho ďábel opustil; Ježíše obklopili andělé a pečovali o něj. Když Ježíš uslyšel, že Jana uvěznili, vrátil se do Galileje. Nezůstal však v Nazaretu, ale usadil se v Kafarnaum. To město leželo u jezera Genezaretského, v oblasti, kterou kdysi obývaly izraelské kmeny Zabulónovy a Neftalího. Tím se splnila předpověď proroka Izajáše: "V Galileji, zemi Zabulónověa Neftalího,mezi mořem a Jordánem,se usídlili pohané. Tento lid pohroužený do temnotyuvidí veliké světlo.Těm, nad kterými se rozprostírá noc smrti,se rozední." V té době začal Ježíš kázat: "Změňte se! Bůh je tu a zakládá na zemi svoje království!" Ježíš šel po břehu Galilejského jezera a uviděl dva muže, jak spouštějí sítě do vody. Byli to rybáři Šimon, později nazývaný Petr, a jeho bratr Ondřej. Ježíš na ně volal: "Přátelé, pojďte se mnou! Udělám z vás jiné rybáře, budete zachraňovat lidi!" Ti dva všeho nechali a šli s ním. O kus dál jiní dva bratři, Jakub a Jan, seděli spolu se svým otcem Zebedeem ve člunu a spravovali sítě. Také je Ježíš vyzval; oba se okamžitě zvedli, opustili otce a vykročili za ním. Ježíš chodil po celé Galileji, vyučoval v synagogách, šířil radostnou zvěst o Božím království a uzdravoval lidi postižené všemi možnými nemocemi. Zprávy o něm se rychle roznesly, takže až ze Sýrie k němu vodili nemocné, posedlé démony, duševně choré, ochrnuté a on je uzdravoval. Všude se za ním táhly davy lidí; nejen z Galileje, ale i z Desítiměstí, Jeruzaléma, Judska a Zajordání. Když Ježíš uviděl zástupy lidí, vystoupil se svými učedníky na návrší, posadil se v jejich středu a učil je: "Kteří lidé jsou skutečně šťastni?Šťastni jsou pokorní, nenamyšlení,vždyť těm patří Boží království. Šťastni jsou ti, kteří pláčou v zármutku,vždyť Bůh je potěší. Šťastni jsou ti, kteří pro sebe nic nevymáhají,vždyť jim Bůh dá celou zemi. Šťastni jsou ti, kteří touží po tom, co je správné,jako žízniví po vodě,vždyť jejich žízeň bude utišena. Šťastni jsou milosrdní,vždyť Bůh k nim bude také milosrdný. Šťastni jsou ti, kteří si zachovali čistý pohled na život,vždyť oni uvidí Boha. Šťastni jsou ti, kteří působí pokoj,vždyť k těm se Bůh bude hlásit jako ke svým dětem. Šťastni jsou ti, kteří mají těžkosti proto,že poslouchají Boha;jim se otevírá Boží svět. Šťastni jste, když vámi kvůli mně pohrdají, pronásledují vás a vymýšlejí si na vás pomluvy. Máte důvod k radosti a dokonce i k veselí, neboť co vás čeká v nebi, mnohonásobně převýší vaše utrpení. Ostatně takhle zacházeli s Božími lidmi vždycky. Vy jste sůl země. Když už sůl by měla ztratit svoji chuť, čím se bude solit? Sůl bez chuti se nehodí k ničemu a může být jen vyhozena a zašlapána. Vy jste světlo světa. Město postavené na hoře je odevšad vidět. Také svíčku nerozsvěcujete proto, abyste ji schovali, ale stavíte ji na svícen, aby svítila každému v domě. Tak ať svítí vaše světlo všem lidem; ať za vašimi dobrými činy vidí Boha a jeho chválí. Nemyslete si, že jsem přišel proto, abych zrušil, co bylo přikázáno a předpověděno ve Starém zákoně. Naopak, přišel jsem, abych to všechno uskutečnil a dovršil. Ujišťuji vás, že dokud trvá nebe a země, ani písmenko nebo čárka z toho, co Bůh přikázal, neztratí svou platnost, dokud se nenaplní. A proto každý, kdo by nebral vážně i to nejmenší přikázání a vedl by tak lidi, bude poslední v Božím království. Ale ten, kdo se Božími příkazy řídí a učí tak druhé, bude velký v nebeském království. Pamatujte si: chcete-li vejít do nebeského království, musí vám jít o víc než jen o formální plnění příkazů a zákazů, jako to činí učitelé zákona a farizejové. V Desateru stojí psáno: Nezabiješ. Proto kdo zabil, musí před soud. Ale já vám říkám, že bude souzen každý, kdo se hněvá na svého bližního. Pohrdání člověkem je zločin, a kdo svolává na druhého Boží trest, sám mu propadne. Dáváš-li do pořádku svůj vztah k Bohu a uvědomíš si, že máš s někým nesrovnalost, 24-26 odstraň ji a smiř se s ním. Teprve potom předstup před Boha. Nejsi-li ochoten ke smíru s druhým člověkem, bude na tebe žalovat tvůj hněv před Bohem a neunikneš odsouzení. Je to tak, jako když tě věřitel vede k soudci. Nedomluvíš-li se s ním cestou, půjdeš do vězení a celý dluh si odpykáš. *** *** Znáte další přikázání Desatera: Nebudeš cizoložit. Já vám však říkám, kdo by se podíval žádostivě na jinou ženu, porušil manželství, byť jenom v myšlenkách. 29-30 Učiň všechno pro to, aby k tobě pokušení nepronikalo. Neboj se zříci se něčeho, co se ti dnes zdá pro tvůj život tak nepostradatelné jako oko nebo pravá ruka. Lépe je žít s jedním okem nebo jednou rukou než ztratit věčný život. *** Mojžíšův zákon připouští, aby se muž se ženou rozvedl, musí jí to však dát písemně. Já však říkám, že kdo se rozvádí se svojí ženou, aniž mu byla nevěrná, sám ji uvádí do nevěry. Kdo se ožení s takovou ženou, cizoloží. A další přikázání: Nepřísahej křivě, ale splň své přísahy jako dané Pánu Bohu! Já vám však říkám: Nepřísahejte vůbec; neberte si za svědka nebe, protože je Božím trůnem; nedovolávejte se ničeho na zemi, protože je jeho podnoží. Nepřísahejte ani při posvátném Jeruzalému, protože je městem velikého Krále. Nepřísahejte ani při své hlavě, protože není ve vaší moci, aby vám rostly bílé nebo černé vlasy. Říkejte prostě ano, nebo ne. To stačí. Když zdůrazňujete svoje slova přísahou, dokazujete, že nemluvíte vždycky pravdu a každá lež pochází od zlého. Je také psáno: Oko za oko, zub za zub. Já vám říkám, abyste neodpláceli zlým za zlé. Naopak, uhodí-li tě někdo přes pravou tvář, nastav mu i levou. A když by se s tebou chtěl někdo soudit a vzít ti šaty, dej mu i kabát; jestliže tě někdo nutí, abys s ním šel kus cesty, jdi s ním dvakrát tak daleko. Dej tomu, kdo tě prosí, a neodmítej toho, kdo si chce od tebe vypůjčit. A dále bylo řečeno: Miluj přítele a měj v nenávisti svého nepřítele! 44-45 Ale já vám říkám: milujte své nepřátele, modlete se za ty, kteří vás pronásledují. Tak budete dělat čest svému Otci v nebi. On dovoluje, aby slunce svítilo na zlé i dobré, a déšť sesílá na ty, kdo ho ctí, i na ty, kdo jím pohrdají. *** Jakou máte zásluhu, když projevujete lásku těm, kteří vám ji oplácejí? Copak to nedokážou i sobci? A chováte-li se přátelsky jen ke svým blízkým, co děláte zvláštního? Na to ještě nemusíte věřit v Boha. Nevymlouvejte se na hranice svých možností, ale buďte tak dokonalí v lásce, jako je váš nebeský Otec. Dejte si pozor, abyste nedělali dobré skutky okázale před lidmi a nestavěli tím na odiv svoji dobročinnost. Tak rozhodně nezískáte odměnu od nebeského Otce. Proto když pomáháš bližnímu, nechtěj, aby o tom všichni věděli. Okatě - v synagogách a na ulicích - prokazují dobro pyšní pokrytci, protože chtějí, aby je lidé chválili. Tak si vlastně vybírají svoji odměnu předem. 3-4 Když ty někomu pomůžeš, udělej to nenápadně. Tvůj nebeský Otec, který vidí všechno, ti to odplatí. *** A podobně je to s modlitbami. Když se modlíš, nebuď jako pokrytci, kteří chtějí okázalou modlitbou dokázat svoji zbožnost. Modlí se pro lidi, a tak nemohou čekat, že je Bůh vyslyší. Když se chceš modlit, jdi domů, zavři za sebou dveře a modli se ke svému Otci, který je tam s tebou. A On, který vidí i to, co je skryto, tě vyslyší. Neopakujte bezmyšlenkovitě modlitbu jako nerozumní lidé, kteří si myslí, že Boha umluví a on je vyslyší. Nenapodobujte je, vždyť váš Otec zná vaše potřeby dříve, než je vyslovíte. Dám vám vzor prosté modlitby:Náš nebeský Otče,vzdáváme čest tvému svatému jménu. Ujmi se vlády,ať se děje všechno podle tvé vůlejak v nebi, tak na zemi. Dej nám chléb i dnes a odpusť nám naše provinění,tak jako my odpouštíme těm,kteří nám ublížili. Chraň nás před pokušením a vysvoboď nás z moci zlého.Vždyť tobě navždy patří vláda,moc i sláva. Amen. Odpustíte-li druhým jejich provinění, i váš nebeský Otec vám odpustí. Jestliže jim však neodpustíte, nemůžete ani vy počítat s Božím odpuštěním. Jestliže svou modlitbu podepřete postem, nenasazujte si ztrápenou, zbožnou masku jako ti, kteří úmyslně zanedbávají svůj vzhled, aby upozornili okolí na to, že se postí. Tím už dosáhli, co chtěli, a víc nemohou čekat. Když se ty postíš, dobře se uprav, aby na tobě nikdo nic nepoznal. Ví o tom jen tvůj Otec, který vidí to, co je lidem skryto. Jedině tak ti půst přinese duchovní užitek. Nehromaďte si bohatství zde na zemi, kde může zrezivět, padnout napospas molům nebo zlodějům. Ukládejte si poklady v nebi, kde nepodlehnou žádné zkáze a ani je žádný zloděj nevykope a neukradne. Kde je vaše bohatství, tam je i vaše srdce. Světlem těla je oko. Je-li tvé oko čisté, jsi naplněn jasem. Je-li však tvé oko zakaleno nečistými myšlenkami, žiješ v duchovní tmě. Nemáš-li jasno v sobě, tápeš v beznadějné temnotě. Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Jednoho bude nenávidět a druhého mít v lásce, nebo jednomu dávat přednost a druhého zanedbávat. Nelze sloužit zároveň Bohu a majetku. Radím vám: nezatěžujte se starostmi o jídlo, pití a oděv. Cožpak nemají pokrmy sloužit jen k udržení života a šaty k oblečení těla? Podívejte se na ptáky: nesejí ani nesklízejí, neshromažďují obilí do sýpek, ale nebeský Otec je živí. Což vy nejste o mnoho cennější? I když se budete starat sebevíc, přece svůj život neprodloužíte ani o jediný okamžik. A proč si děláte starosti se svým oblečením? Podívejte se na polní květiny: nepracují ani nepředou, a vidíte, ani Šalomoun ve svém královském majestátu nebyl tak oděn jako kterákoliv z nich. Jestliže tedy Bůh dává takovou krásu nepatrným polním kvítkům, které nemají dlouhého trvání, nepostará se tím spíše o vás? To mu tak málo důvěřujete? A tak se netrapte otázkami: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si vezmeme na sebe? Pro lidi bez Boha je to první a poslední. Ale vy máte nebeského Otce a ten dobře ví, co všechno potřebujete. Dejte jeho na první místo a žijte tak, jak On si přeje, a On se o vás postará. Nezatěžujte se zítřejšími starostmi. Ty patří k zítřku. Každý den má dost svých problémů. Nesuďte druhé, abyste nebyli souzeni. Podle toho, jak soudíte, budete souzeni i vy a na váš život budou přiložena stejná měřítka, jaká sami používáte. Jak to, že vidíš pilinu v oku druhého člověka a poleno ve svém oku přehlížíš? Jak můžeš říkat druhému: ‚Dovol, abych ti vyndal smítko z oka,' a poleno ti ve vlastním oku nepřekáží? Pokrytče! Vyčisti si nejprve svoje oko, a teprve potom jasně uvidíš na to, abys mohl vyjmout pilinu z oka svého bližního. Je zbytečné vysvětlovat Boží pravdy těm, kteří jimi pohrdají. To je stejné, jako byste očekávali, že pes ocení vzácný pokrm a vepř krásu perly. Co se stane? Všechno zašlapou a nakonec vás napadnou. Proste a dostanete, hledejte a najdete. Klepejte a bude vám otevřeno. Protože každý, kdo prosí, dostane, kdo hledá, nalezne a tomu, kdo tluče, bude otevřeno. Kdyby kohokoliv z vás poprosilo vlastní dítě o kus chleba, dali byste mu snad kámen? A místo ryby byste mu dali hada? Určitě ne! Jestliže tedy vy, lidé tvrdého a hříšného srdce, dovedete dávat svým dětem dobré věci, tím spíše je nebeský Otec dá těm, kteří ho prosí. Jednejte s druhými tak, jak byste si přáli, aby jednali oni s vámi. Tak se dá shrnout Starý zákon. Do Božího království lze vstoupit jen úzkou brankou. Prostorná brána a široká cesta vedou do záhuby a mnoho lidí se tudy ubírá. Brána a cesta k životu jsou úzké a je málo těch, kteří je najdou. Mějte se na pozoru před falešnými náboženskými učiteli, kteří přicházejí v masce neškodné ovce, ale ve skutečnosti jsou jako lační vlci. Poznáte je podle toho, jak žijí a jednají - právě tak jako posuzujete strom podle ovoce, které se na něm rodí. Cožpak se sklízejí hrozny z trnek a fíky z bodláčí? 17-18 Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a zase špatný strom dobré. *** Každý strom, který nedává dobrou úrodu, je poražen a spálen. Ovoce - činy člověka, to je spolehlivý rozpoznávací znak. Ne každý, kdo mne oslovuje Pane, Pane, přijde do nebeského království. Rozhodující je, zda poslouchá mého Otce. V den posledního soudu mi mnozí řeknou: ‚Pane, Pane, cožpak jsme v tvém jménu nemluvili, nebojovali proti zlu a nedokázali mnoho divů?' Já jim však odpovím: ‚Nikdy jste mi nepatřili a neřídili se podle Boží vůle. Jděte pryč!' Kdo slyší tato má slova a jedná podle nich, ten může být přirovnán k prozíravému člověku, který založil svůj dům na skále. Přesto, že přišly deště s povodní a vichřice se opírala do jeho zdí, dům vydržel, protože byl postaven na skále. Kdo však slyší tato má slova, ale neuvede je do života, jedná jako pošetilý člověk, který založil svůj dům na písku. Přišly deště, zaplavily krajinu a prudká vichřice se opřela do zdí domu. Ten se zřítil s velkým rachotem." Když Ježíš domluvil, lidé žasli nad jeho učením. Na rozdíl od učitelů, které znali, z Ježíše vyzařovala zvláštní síla. Velké zástupy se hrnuly za Ježíšem, když sestupoval s hory. Tu se k němu přiblížil malomocný, klekl před ním a řekl: "Pane, budeš-li chtít, můžeš mne uzdravit!" Ježíš zvedl ruku, dotkl se toho muže a řekl: "Ano, chci. Ať tvá nemoc zmizí!" A hned byl ten malomocný zdráv. Ježíš mu pak řekl: "Nikomu nic neříkej, ale jdi, ukaž se knězi a vezmi s sebou obětní dar, který ustanovil Mojžíš pro uzdravené od malomocenství. To bude veřejné svědectví o tvém uzdravení." Když Ježíš přicházel do Kafarnaum, přistoupil k němu římský setník s prosbou: "Pane, můj služebník leží doma ochrnutý a má velké bolesti." Ježíš mu odpověděl: "Přijdu za ním a uzdravím ho." Setník mu však na to řekl: "Pane, nezasloužím si, aby ses namáhal ke mně domů. Vždyť stačí tvé slovo a bude uzdraven. Já vím, jak to je: sám poslouchám i poroučím. Když vojákovi rozkážu, tak jde, když ho zavolám, přijde. A když uložím svému služebníkovi práci, tak ji vykoná. Takovou moc máš ty i nad nemocemi." Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kteří šli s ním: "Řeknu vám, že s tak velikou vírou jsem se nesetkal v celém Izraeli. Je to opravdu tak, že mnozí lidé z celého světa budou přijati do Boží věčné říše, zatímco mnozí Izraelci, pro které byla připravena, budou z ní vyloučeni; zbyde jim beznaděj, bolest a pláč." Potom se Ježíš obrátil opět k setníkovi: "Jdi domů. Čemu jsi uvěřil, ať se stane." V tu chvíli se služebník uzdravil. Pak Ježíš navštívil Petra a našel jeho tchyni schvácenou horečkou. Dotkl se její ruky, teplota klesla a jí se ulevilo natolik, že vstala a obsloužila hosta. Večer k němu přivedli mnoho posedlých, on je pouhým slovem zbavil zlého a všechny nemocné uzdravil. Tím se naplnilo, co předpověděl prorok Izajáš: "On na sebe vzal naše slabosti a nesl naše nemoci." Když Ježíš viděl, jak se kolem něj kupí množství lidí, chtěl se na loďce přeplavit na druhou stranu jezera; zadržel ho však ještě jeden učitel zákona: "Mistře, chci být stále s tebou." Ježíš mu odpověděl: "Každá liška má svou noru, pták hnízdo, ale já často nemám kde spát." Jeden z jeho žáků mu zase řekl: "Pane, než půjdu s tebou, dovol mi ještě pohřbít mého otce." Ale Ježíš mu odpověděl: "Ty pojď se mnou! Poslední službu mrtvému může poskytnout za tebe i ten, kdo se ještě duchovně neprobudil." Pak vyplul spolu se svými učedníky. Nad jezerem se strhla prudká bouře, takže člunu hrozilo potopení ve vlnách. Ježíš však klidně spal. Probudili ho: "Pane, zachraň nás. Jde o život!" Ale on jim řekl: "Proč se bojíte? Kde je vaše víra?" Vstal, okřikl vítr i vlny a nastal klid. Kteří to viděli, byli naplněni údivem a říkali si: "Kdo to vlastně je, že ho poslouchají vítr i moře?" Když přistáli na druhém břehu jezera poblíž Gadary, narazili na dva muže posedlé démony. Ti žili ve skalních hrobech a byli tak nebezpeční, že se nikdo neodvážil tudy chodit. Na Ježíše začali křičet: "Co je ti do nás, Boží Synu? Ještě na nás nemáš právo!" Opodál se páslo velké stádo vepřů. "Když nám bereš moc nad lidmi, nech nám ji aspoň nad těmi vepři," prosili démoni. On jim řekl: "Zmizte!" Démoni opustili muže a zmocnili se zvířat. V tom okamžiku se celé stádo splašilo a hnalo se dolů k jezeru, kde se utopilo. Pasáci vepřů utekli do města a všude roznesli, co se stalo. Celé město se šlo na Ježíše podívat, ale žádali ho, aby z jejich kraje odešel. Ježíš tedy vstoupil opět do člunu, vrátil se na druhý břeh a přišel do Kafarnaum. Na nosítkách k němu přinesli ochrnutého člověka. Ježíš viděl jejich víru, a tak řekl nemocnému: "Už se netrap, chlapče! Tvé hříchy jsou ti odpuštěny!" Ale někteří z učitelů zákona se nad tím pozastavovali: "To jsou prázdná slova. Na to má právo jen Bůh." 4-7 Ježíš však prohlédl jejich myšlenky a obrátil se k nim: "Myslíte si, že zůstalo jen při slovech, když jsem mu odpustil hříchy? Dokážu vám, že moje slovo má moc." Nato se obrátil k ochrnutému: "Vstaň a odnes svá nosítka domů!" *** *** *** Lidé nad tím žasli a děkovali Bohu, že dal člověku takovou moc. Cestou odtud uviděl Ježíš muže jménem Matouš, jak vybírá poplatky."Pojď se mnou a staň se mým učedníkem!" vyzval ho. Matouš hned vstal a následoval ho. Později při hostině v Matoušově domě přišlo také mnoho celníků a lidí pochybné pověsti, aby poznali Ježíše a jeho učedníky. Zbožné farizeje to popudilo: "Jak si váš mistr může sednout k jednomu stolu s takovými lidmi?" Když to Ježíš uslyšel, řekl jim: "Lékaře potřebují nemocní a ne zdraví. Zamyslete se nad tím, co znamená to staré slovo Písma: Nechci vaše oběti a dary, ale chci, abyste byli milosrdní. Nepřišel jsem schvalovat vaši bezúhonnost, ale zvát hříšníky k pokání." Potom přišli za Ježíšem žáci Jana Křtitele s otázkou: "My a farizejové často držíme půst. Proč se tvoji učedníci také nepostí, jak je zvykem zbožných lidí?" Ježíš jim odpověděl: "Žádá někdo po svatebčanech, aby byli smutní a odmítali jídlo, dokud je ženich mezi nimi? Kdyby někdo ženicha odvlekl, bude po svatebním veselí. I moji učedníci se jednou postí, až přijde pravý čas. Nový život z Boha se nedá vtěsnat do starých zvyků a forem. To je podobné, jako kdyby někdo přišil na staré šaty záplatu z neseprané látky. Co se stane? Záplata vytrhne chatrné tkanivo a díra se ještě zvětší. Mladé víno přece také nedáváte do měchů ze staré kůže, jinak by popraskaly a obojí by přišlo nazmar. Nové víno potřebuje nové měchy!" Zatímco Ježíš mluvil, přišel jeden z představených místní synagogy a poklonil se mu."Moje dcera právě zemřela," řekl,"ale ty jí můžeš zase vrátit život. Pojď, polož na ni ruku a vrátíš jí život." Ježíš i jeho učedníci šli s ním. Vtom však jedna žena, již dvanáct let postižená krvácením, se k Ježíšovi zezadu přiblížila a dotkla se okraje jeho roucha. Myslela si: Když se alespoň dotknu jeho šatu, určitě se uzdravím. Ježíš se však otočil, podíval se na ni a řekl: "Raduj se, tvá víra tě zachránila." A opravdu, v tu chvíli byla žena zbavena svého trápení. Pak Ježíš došel k domu onoho představeného synagogy, kde hrála pohřební hudba a naříkal shromážděný dav. Řekl jim: "Jděte všichni pryč! Smrt té dívky pomine jako spánek." Ale nikdo ho nebral vážně a vysmívali se mu. Když byl dům konečně vyklizen, Ježíš vešel, vzal děvčátko za ruku a ono vstalo. Zpráva o tom se rychle roznesla po celém kraji. Na cestě odtud se k Ježíšovi přidali dva slepci a volali: "Kriste, králi, slituj se nad námi!" Šli za ním až do domu. Ježíš se jich zeptal: "Opravdu věříte, že vám mohu vrátit zrak?" "Určitě, Pane," ujišťovali ho slepci. Dotkl se jejich očí a řekl: "Staň se vám, jak věříte." V tu chvíli prohlédli. Pak jim důrazně přikázal: "Nechte si to pro sebe, ať se nikdo o tom nedoví!" Ale oni chodili po celém kraji a všude o něm mluvili. Sotva odešli, přivedli k Ježíšovi němého člověka, posedlého zlým duchem. Ježíš démona vyhnal a němý začal mluvit. Zástupem proběhla vlna údivu: "Nikdy se v Izraeli nic podobného nedělo!" Farizejové to však vysvětlovali: "Vyhání ďábly, protože je ve spojení s jejich vládcem." Potom Ježíš procházel všemi městy i vesnicemi, učil v tamních synagogách a kázal radostnou zvěst o Božím království. A kamkoliv přišel, všude uzdravoval nemoci všeho druhu. Když se tak díval na zástupy lidí stojící před ním, bylo mu jich líto, protože nevěděli, na koho se obrátit a kde hledat pomoc. Byli jako ovce bez pastýře. Svým učedníkům řekl: "Ti všichni patří Bohu jako úroda svému hospodáři. Je však málo ženců. Proto proste Pána, ať pošle pracovníky na své žně." Potom Ježíš svolal svých dvanáct žáků a dal jim moc nad temnými silami, aby je vyháněli a uzdravovali všechny nemoci těla i ducha. Jména těch dvanácti, které nazval svými vyslanci - apoštoly, jsou:Šimon, zvaný Petr,Ondřej - Petrův bratr, Jakub - syn Zebedeův a jeho bratr Jan, Filip,Bartoloměj,Tomáš,Matouš - bývalý celník,Jakub - syn Alfeův,Tadeáš, Šimon Kenaanskýa Jidáš Iškariotský,jenž ho nakonec zradil. Těchto dvanáct Ježíš vyslal a na cestu jim dal pokyny: "Nechoďte nyní mezi pohany a nevcházejte do samařských měst. 6-7 Raději jděte k těm Izraelcům, kteří se Bohu odcizili, a rozhlašujte, že Boží království je již blízko. *** Uzdravujte nemocné, mrtvé probouzejte k životu, očišťujte malomocné, vyhánějte démony. Co jste zdarma dostali, zdarma rozdávejte. Neshánějte žádné peníze, neberte si na cestu zavazadlo s náhradními šaty či obuví, ani hůl na obranu. Jako dělník dostává mzdu, tak i ti, kterým sloužíte, by se měli o vás postarat. Kdykoliv vstoupíte do města nebo vesnice, ptejte se po bohabojném člověku a v jeho domě pak zůstaňte, dokud se nevydáte na další cestu. Když vstoupíte do domu, pozdravte přáním pokoje. Jestliže vaše poselství vděčně přijmou, naplní je pokoj, který přinášíte. Odmítnou-li, jejich škoda, vám pokoj zůstane. Opusťte každé město nebo dům, kde by vás ani vaše svědectví nepřijali, a nezdržujte se s nimi. Říkám vám, že takové město na tom bude v den soudu hůře než Sodoma a Gomora. Posílám vás jako ovce mezi vlky. Buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice. Mějte se na pozoru před lidmi, protože vás budou vydávat soudům a budou vás bičovat v synagogách, vláčet vás před vládce a panovníky kvůli mně. To všechno bude příležitost, abyste jim i celému světu vydali svědectví. Až vás postaví před soud, nedělejte si starosti s tím, jak a co budete mluvit, protože vám budou dána pravá slova v pravý čas. To nebudete mluvit vy, ale Duch vašeho Otce promluví skrze vás. Bratr vydá bratra na smrt, otec syna, děti se vzbouří proti rodičům a zabijí je. Všichni vás budou nenávidět, protože jste moji. Ale ten, kdo vytrvá až do konce, bude zachráněn pro věčnost. Budou-li vás v některém městě pronásledovat, utečte do jiného. Říkám vám, že nestačíte projít všechna izraelská města dříve, než se prokáže, kdo vlastně jsem. Žák nemůže očekávat víc než učitel, ani služebník Boží víc než jeho pán. Ať je spokojen s údělem svého učitele a pána. Když mne obvinili, že jsem ve spojení s ďáblem, co si asi vymyslí na vás! Ale nebojte se jich. Přijde čas, že pravda vyjde najevo a všechno skryté bude odhaleno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co vám šeptám do ucha, rozhlašujte veřejně! A nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo; věčný život vzít nemohou. Spíše mějte strach z toho, který vás může navěky zahubit. 29-30 Jakoupak cenu má vrabec? A přece ani jeden nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. *** Tak nemějte strach - jste daleko cennější než celé hejno vrabců. Otci záleží na každém vašem vlásku. Kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já budu hlásit před svým Otcem v nebi. Kdo mne však před lidmi zapře, toho se zřeknu před svým nebeským Otcem. Nemyslete si, že můj příchod přinese světu bezprostřední pokoj; můj příchod způsobí i boj a násilí. Víra ve mne může rozdělit syna a otce, dceru a matku, snachu a tchyni. Nepochopení a zloba vlastní rodiny bývají nejhlubší. Kdo má ve svém srdci na prvním místě otce nebo matku, syna nebo dceru, a ne mne, není mne hoden. Kdo by chtěl za mnou jít a nevzal by na sebe tyto těžkosti jako kříž, není mne hoden. Kdo lpí na svém životě, ztratí ho, kdo však je ochoten pro mne všechno obětovat, ten teprve pravý život získá. Kdo přijímá vás, přijímá mne, a kdo přijímá mne, ten přijímá toho, který mne poslal. Přijme-li někdo mého svědka s vědomím, že Bůh ho posílá, dostane stejnou odměnu jako on. Kdo se ujme věřícího pro jeho víru ve mne, dostane stejnou odměnu jako ten věřící. A kdo by podal třeba jen sklenici studené vody jednomu z nepatrných, protože je můj učedník, ten bude určitě odměněn." Když Ježíš skončil s pokyny pro svých dvanáct učedníků, šel, aby učil a kázal v tamějších městech. Jan Křtitel ve vězení uslyšel o Ježíšových činech, poslal za ním své dva žáky a ti se ho zeptali: "Jsi opravdu ten zaslíbený Mesiáš, nebo máme čekat jiného?" Ježíš jim na to odpověděl: "Vraťte se k Janovi a povězte mu o tom, co jste viděli a slyšeli: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou uzdravováni, hluší slyší, mrtví vstávají k životu a ti, kteří u lidí neznamenají nic, jsou ujišťováni, že Bůh s nimi počítá. Šťastný je ten, kdo mne přijímá bez výhrad." Když Janovi žáci odešli, řekl o něm Ježíš zástupu: "Když jste šli za Janem na poušť, jistě jste v něm nenašli slabocha - ‚kam vítr, tam plášť'; ani jste nenašli žádnou vysoce postavenou osobu - takoví chodí pěkně oblečeni a bydlí v palácích. Šli jste za ním jako za prorokem a měli jste pravdu. Ujišťuji vás, že on je ještě víc než prorok. Proroci a celý Starý zákon až po Jana vyhlíželi Mesiáše. Chcete-li pochopit to, co míním, Jan je novým Elijášem, o kterém proroci říkali, že má přijít před začátkem království. To o něm se píše v Písmu, že půjde přede mnou, ohlásí můj příchod a připraví mi cestu k lidským srdcím. Opravdu, mezi všemi lidmi, kteří se kdy narodili, není nikdo, kdo by převyšoval svým posláním Jana Křtitele; a přece i nejskromnější z mých následovníků se dostal dál než on. 12-15 Od doby, kdy Jan Křtitel začal kázat a křtít, Boží vláda se prosazuje, ale násilí jí škodí. Kdo slyšíš, rozuměj! *** *** *** K čemu mám přirovnat tuto generaci? Je jako hrající si děti, které sedí na návsi a pokřikují nespokojeně na své kamarády: ,Hráli jsme vám a vy jste netancovali, smutně jsme vám zpívali a vy jste neplakali.' Přišel Jan, žil odříkavě a měli ho za fanatika. Přišel jsem já, Syn člověka, žiji normálně a říkají, že jsem žrout a pijan vína, přítel celníků a nejhorší lůzy. Ale Boží moudrost prokáže, co je pravda!" Tvrdá slova měl Ježíš pro města, která byla svědky mnoha jeho mocných činů, a přece nečinila pokání: "Běda ti, Korozaim, běda ti, Betsaido! Kdybych udělal v Týru a Sidónu takové zázraky jako u vás, už dávno by jejich obyvatelé činili pokání a projevili nejhlubší lítost nad svými vinami. Proto vám říkám, že Týru a Sidónu bude v den soudu snáze než vám. A ty, Kafarnaum, myslíš, že poroste tvá sláva až k nebi? Do propasti věčné záhuby padneš! Kdybych udělal v Sodomě takové zázraky jako u vás, stála by dodnes. Znovu vám říkám, že zemi Sodomské bude lehčeji v den soudu než tobě!" Potom se Ježíš modlil: "Otče, Pane nebe i země, děkuji ti, že pravdu skrýváš před těmi, kteří se považují za moudré a učené, a odkrýváš ji nepatrným a prostým. Je to, Otče, jak sis přál. Otec mi svěřil všechno, jenom Otec zná Syna a Otce zná jenom Syn a ti, kterým ho Syn zjeví. Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a nesete tíhu břemen, najdete u mne klid a úlevu. To, co na vás já vložím, netlačí a není těžké. Učte se ode mne, mám tiché a pokorné srdce. U mne získáte mír a odpočinutí své duše." Jednou v sobotu, sváteční den židů, procházel Ježíš se svými učedníky obilným polem. Učedníci měli hlad, trhali klasy a jedli zrní. Farizejové to viděli a žalovali Ježíšovi: "Podívej se, tvoji žáci dělají, co je v sobotu zakázáno!" Ježíš na to: "Cožpak jste nečetli, co učinil král David, když on a jeho družina byli hladoví? Jak vešli do chrámu a jedli posvátné chleby, které směli jíst jen kněží? Nebo jste nečetli v Mojžíšově zákoně, že kněží v chrámu pracují v sobotu? Porušují sobotní klid, a přesto jsou bez hříchu. Ale říkám vám, že je tu někdo, kdo je víc než chrám. Kdybyste rozuměli biblickému slovu ‚Nejde mi o oběti, ale chci, abyste byli milosrdní!', pak byste nikoho neodsuzovali neprávem. Kristus je pánem i nad sobotou." Odtud šel do synagogy. Tam byl člověk s ochrnutou rukou. Farizejové hledali nějakou záminku, aby mohli Ježíše obžalovat, a proto se ho otázali: "Je dovoleno v sobotu uzdravovat?" On jim na to řekl: "Kdyby někdo z vás měl jedinou ovci a ta by spadla v sobotu do rokle, nepodnikli byste vše, abyste ji vytáhli? Oč cennější je člověk! Proto je správné dělat dobro i v sobotu." Obrátil se k postiženému a řekl mu: "Natáhni ruku!" On to udělal a byla zdravá jako ta druhá. Farizejové odešli a radili se, jak by Ježíše zneškodnili. Ježíš to poznal a odešel odtud. Mnozí ho však následovali a on uzdravil všechny nemocné. Ale přikázal jim, aby o něm moc nemluvili. Tak se naplnilo Izajášovo proroctví: "To je můj služebník,ten, pro kterého jsem se rozhodl,můj milovaný,potěšení mé duše.Dám mu svého Duchaa bude soudit národy. Nebude se přít, ani nikoho překřikovat,nebude dělat hluk na ulicích, nalomené stéblo nedolomí,doutnající knot neuhasí,dokud všechno nenapraví. Stane se nadějí všech národů." Pak přivedli k Ježíšovi slepého a němého člověka. Ježíš ho uzdravil, takže viděl a mluvil. Lidé užasli a říkali: "On je snad opravdu Boží král z rodu Davidova!" Ale slyšeli to farizejové a namítali: "Vždyť neuzdravuje jinak než s pomocí temných sil!" Ježíš však poznal, co si myslí, a proto řekl: "Rozdělené království končí v ruinách a žádné město nebo domov vnitřně rozdvojené neobstojí. Tak nemůže satan vyhánět satana. Jak by pak obstálo jeho království? Já, podle vás, odstraňuji temnotu ve jménu duchovní tmy. I mezi vámi jsou lidé, kteří bojují proti temným silám. Zeptejte se jich, jakou mocí to činí. Jestliže já ovšem vyháním zlo v moci Božího Ducha, pak už k vám přišlo Boží království. Když chce někdo ukrást věci z domu silného člověka, musí ho nejdříve svázat, a pak si to může odnést. Tak i ze satanovy moci může vysvobodit jen ten, kdo je silnější než on. Kdo není se mnou, je proti mně, kdo se mnou neshromažďuje, rozhazuje. 31-32 Co mluvíte proti mně, to vám může být odpuštěno. Ale pozor - nemluvte proti moci Ducha, který působí skrze mne. To vám Bůh nikdy neodpustí. *** Jaký strom vypěstujete, takové ponese ovoce. Dobrý dobré, planý plané. Vy podvodníci! Jak byste mohli mluvit dobré, když jste zlí? Čím srdce oplývá, tím ústa přetékají. Dobrý člověk rozdává z dobrého pokladu svého srdce a zlý člověk ze zlého. Počítejte s tím, že budete skládat účty z každého neupřímného slova. Vaše slova o vás rozhodnou: buď vás ospravedlní, nebo odsoudí." Potom žádali farizejové a učitelé zákona Ježíše, aby se prokázal nějakým zázrakem. On jim však odpověděl: "Vězíte v hříchu a zatvrzelosti, a proto vyžadujete další důkazy. Nedostanete je! Tak jako věříte, že byl Jonáš tři dny a tři noci v útrobách mořského živočicha, tak budete muset uvěřit, že Syn člověka třetí den vstane z hrobu. Lidé z Ninive vystoupí na soudu proti vám a usvědčí vás, protože oni vzali vážně Jonášovu zvěst. A k vám mluví ten, kdo je víc než Jonáš. Královna ze Sáby vystoupí na soudu jako další svědek proti vám. Neváhala přijet z daleké země, aby poznala Šalomounovu moudrost. A tady je někdo větší než Šalomoun. 43-45 Když je z člověka vyhnán nečistý duch, hledá, kde jinde by se zabydlel. Ale nechce se snadno vzdát prvního hostitele. Když vidí, že srdce toho člověka je sice vyčištěné a upravené, ale zůstává prázdné, nastěhuje se tam zpět se sedmi společníky horšími, než je sám. Takový člověk je na tom potom hůř než předtím. To nebezpečí hrozí i vám." *** *** Ježíš ještě mluvil v přeplněném domě, když přišla jeho matka a bratři. Čekali venku, protože s ním chtěli mluvit. Když ho jeden z davu upozornil, že na něho čekají, řekl: "Kdo je má matka a moji bratři?" Ukázal na své učedníky se slovy: "To je moje rodina. Každý, kdo poslouchá mého nebeského Otce, je můj bratr, sestra i matka!" Téhož dne vyšel Ježíš z domu a usedl na břehu jezera. Zanedlouho se kolem něho shromáždilo tolik lidí, že musel vstoupit do loďky, aby je mohl všechny oslovit. Rád vyjadřoval duchovní pravdy obrazně.Tentokrát začal vyprávět: "Rolník zaséval na poli obilí. Některá zrna padla na okraj cesty. Slétli se ptáci a sezobali je. Jiná zrna dopadla na skalnatou zem, kde bylo málo ornice. Obilí rychle vyhnalo do výšky, ale když začalo pálit slunce, uschlo, protože kořínky nešly do hloubky. Další část zrna zapadla mezi bodláky. Když vyrostlo bodláčí, udusilo klásky. Ostatní zrna padla do dobré ornice. Vyrostlo obilí a přineslo úrodu. Některý klas měl sto zrnek, jiný šedesát a jiný třicet. Víte, co tím myslím?" Učedníci se ho zeptali: "Proč mluvíš v obrazech?" Vysvětlil jim to: "Vám už Bůh odkrývá svoje záměry se světem. Ostatním je to zatím skryto. Kdo přijímá ochotně, bude mít stále víc. Kdo je spokojen s tím, co má, přijde nakonec o všechno. Používám obrazy, lidé slyší i vidí, a přece nechápou. Tak se na nich plní Izajášovo proroctví:‚Budete poslouchat,ale neporozumíte,budete se dívat,ale neuvidíte. Protože srdce tohoto lidu otupělo,jsou hluší a zavřeli oči,aby neviděli,neslyšeli a neporozuměli,aby se neobrátili k Bohu,kde by mohli být uzdraveni.' Jak je dobře, že vaše oči vidí a uši slyší. Mnoho proroků toužilo vidět to, co vy vidíte a slyšet to, co vy slyšíte, ale nebylo jim to dopřáno. A teď k tomu příběhu o rozsévači. Cesta, kam padla některá zrna, představuje srdce lidí, kteří slyší o Božím království a nezajímá je to. Přichází satan a sebere, co bylo zaseto. 20-21 Skalnatá země představuje srdce člověka, který slyší Boží poselství a přijímá je sice s velkou radostí, ale povrchně a ono v něm nezapustí kořeny. Když pak přijdou těžkosti nebo pronásledování pro víru, jeho nadšení ochabne a to, co bylo zaseto, zmizí. *** Země porostlá bodláčím představuje člověka, který slyší poselství, ale v jehož srdci záležitosti každodenního života a touha po lepším hmotném zajištění slovo udusí. Dobrá ornice představuje srdce člověka, který slyší Boží poselství, rozumí mu a nechává působit jeho životodárný vliv. Užitek z toho je mnohonásobný, u někoho větší, u jiného menší." Potom použil dalšího přirovnání."Bůh je jako dobrý hospodář, který zasel na své pole dobré semeno. V noci, když lidé spali, hospodářův nepřítel rozhodil mezi pšenici semeno plevele. 26-27 Když vyrostlo obilí a s ním i plevel, přišli služebníci za hospodářem a řekli mu: ‚Vždyť jsi zasel dobré semeno, kde se tedy vzal plevel?' *** ‚To udělal nepřítel!' odpověděl.,My půjdeme a vyplejeme to pole,' nabídli se. Ten jim na to řekl: ‚Ne, to nedělejte. Spolu s plevelem byste mohli snadno vytrhnout i pšenici. Necháme obojí vyrůst a při žních řeknu žencům, aby vybrali plevel a spálili ho a pšenici dali do mé stodoly.'" Předložil jim jiný obraz: "S Božím dílem je to jako s hořčičným seménkem, které člověk zasel na poli. Je sice drobné, ale vyroste z něho tak mohutná bylina, že i ptáci na ní stavějí hnízda." Dále užil tohoto obrazu: "Boží vliv působí jako kvas. Malé množství prokvasí i velkou dávku těsta." V tomto kázání Ježíš používal výhradně podobenství. Tak se naplnilo staré proroctví: "Budu mluvit v obrazecha vypovím,co bylo skryto od stvoření světa." Ježíš pak opustil shromážděné posluchače a šel domů. Obklopili ho jeho učedníci a žádali, aby jim vyložil obraz plevele na poli. "Dobře," řekl,"já jsem ten hospodář, který seje dobré zrní. Pole představuje svět a zrna, to jsou lidé, kteří patří Bohu. Plevel, to jsou lidé propadlí zlému. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žně představují konec světa a ženci jsou andělé. Tak jako v tomto příběhu je plevel oddělen a spálen, tak bude na konci světa. Pošlu své anděly a ti vyženou z Boží blízkosti všechny, kteří stáli v cestě Boží věci a páchali zlo. Jejich konec bude hrozný. Zbyde jim pláč a zoufalství. A tehdy ti, kteří plnili Boží vůli, budou v království nebeského Otce zářit jako slunce. Přemýšlejte o tom! Nový život, k němuž vás Bůh volá, je jako poklad zakopaný v poli. Kdo ho najde, zatím o tom nemluví, ale má takovou radost, že prodá všechno, jen aby to pole získal. 45-46 Nebo: je jako drahocenná perla, kterou objeví obchodník s perlami. Vyprodá všechno, co má, a koupí ji. *** Boží království je jako síť spuštěná do moře, ve které uváznou nejrůznější tvorové. Když je síť plná, vytáhnou ji rybáři na břeh, do košů vyberou dobré ryby a ostatní vyhodí. Tak to bude i na konci světa. Přijdou Boží andělé a oddělí zlé od bohabojných a zlé hodí je do ohně. Tam bude pláč a zoufalství. Porozuměli jste všemu?""Ano," odpověděli. Potom dodal: "Každý vykladač Písma, který pochopil, oč mi jde, je jako hospodář, který ze své zásobárny nabízí nové i staré." 53-54 Když Ježíš skončil svůj výklad v podobenstvích, vrátil se do svého domovského města. Učil v tamní synagoze. Všichni se divili: "Kde se v něm bere taková moudrost a moc? *** Vždyť to je tesařův syn, jeho matka je přece Marie, a Jakub, Josef, Šimon a Juda to jsou jeho bratři! I jeho sestry žijí mezi námi. Odkud to ten člověk má?" Nemohli se s tím vyrovnat a pro jejich nedůvěru tam Ježíš nemohl vykonat mnoho zázraků. Vysvětlil to slovy: "Proroka si váží všude víc než v jeho rodném městě a v jeho domově!" Tehdy slyšel galilejský vládce Herodes Antipas vyprávění o Ježíšovi a řekl svým dvořanům: "To musí být Jan Křtitel! Vstal z mrtvých, a proto dělá takové zázraky!" Před časem dal tento Herodes Jana zatknout a uvěznit. Jan mu totiž vytýkal, že žije s Herodiadou, manželkou svého bratra Filipa. Herodes by se Jana rád zbavil, ale bál se, protože lidé v něm viděli proroka. Na oslavě Herodových narozenin tančila dcera Herodiady a okouzlila Heroda tak, že jí přísahal splnit každé přání. Herodiada navedla svou dceru a ta požádala: "Chci tady na míse hlavu Jana Křtitele." To bylo i na Heroda příliš. Nechtěl se však zostudit před hosty tím, že by zrušil svou přísahu. Poručil proto, aby Jana sťali přímo ve vězení. Jeho hlavu přinesli na míse tanečnici a ta ji donesla své matce. Janovi žáci si vyžádali jeho tělo a pohřbili ho. Pak šli oznámit Ježíšovi, co se stalo. Když to Ježíš slyšel, vstoupil do loďky a odplul na osamělé místo. Jakmile však lidé z okolí zjistili, kam jeho loďka míří, shromáždili se tam. Když Ježíš vystoupil na břeh, čekaly ho již davy lidí. Měl s nimi soucit a uzdravil jejich nemocné. Večer za ním přišli jeho učedníci a řekli: "Už je pozdě a tady v pustině se nedá koupit nic k jídlu. Rozluč se s nimi, ať si mohou po vesnicích něco opatřit." Ježíš jim na to řekl: "Kam by chodili, dejte jim najíst vy!" Namítli: "Vždyť tu máme všeho všudy pět chlebů a dvě ryby!" "Přineste je sem," vybídl je. Potom řekl lidem, aby se usadili na trávě. A vzal těch pět chlebů a dvě ryby a poděkoval za ně Bohu. Pak ulamoval, dával učedníkům a ti rozdávali lidem. 20-21 Najedlo se tam dosyta pět tisíc mužů kromě žen a dětí. A ještě nasbírali plných dvanáct košů zbytků. *** Hned potom Ježíš přiměl své učedníky, aby přepluli na druhý břeh, zatímco on propustí shromážděné lidi. Když se zástupy rozcházely, vystoupil Ježíš na horu, aby se o samotě modlil. Strávil tam skoro celou noc. Loď s učedníky stále nemohla dosáhnout druhého břehu, protože vítr hnal vlny proti ní. K ránu se Ježíš přiblížil k lodi po hladině jezera. Učedníci ho považovali za přízrak a vyděsili se. Ale Ježíš promluvil a uklidnil je: "Vzchopte se, to jsem já, nebojte se!" Petr zvolal: "Pane, když máš takovou moc, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě!" "Tak pojď!" řekl Ježíš. A tak Petr opustil loď a šel k Ježíšovi. Velké vlny ho však přece poděsily a začal se topit."Pane pomoz!" vykřikl. Ježíš ho rychle zachytil a řekl: "Kde je tvoje víra? Proč jsi pochyboval?" Vstoupili na loď a vítr se hned utišil. Učedníci před Ježíšem poklekli a vyznávali: "Ty jsi určitě Boží Syn!" Pak přistáli v genezaretském kraji. Jakmile ho tamější lidé poznali, rozneslo se to po širokém okolí a odevšad k němu nosili nemocné. Prosili ho, aby se mohli alespoň dotknout lemu jeho šatu. A kdo se dotkl, byl uzdraven. Farizejové a učitelé zákona z Jeruzaléma přišli za Ježíšem s otázkou: "Proč tvoji žáci nedodržují staré židovské tradice? Vždyť ignorují i obřadní mytí rukou před jídlem!" Ježíš jim na to odpověděl: "Proč vy pro své tradice porušujete Boží přikázání? Například - Boží příkaz zní: ‚Cti otce i matku; a kdo potupí otce nebo matku, ať zemře.' 5-6 Ale vy říkáte: ‚Jestliže odkážeš svůj majetek druhému, nesmíš už z něho podporovat své rodiče, i když mají nedostatek.' Tak jste svými ustanoveními zrušili přímý Boží příkaz. *** Chytráci! I na vás se vztahují slova proroka Izajáše: ,Tento lid říká, že mne ctí,ale jejich srdce je ode mne daleko. Jejich uctívání je bezcenné,protože vyučují svým vlastním zákonůmmísto Božím.'" Pak kolem sebe shromáždil lid a řekl: "Poslouchejte, co vám říkám, a snažte se porozumět: Vaše nitro nešpiní to, co vchází do úst, ale co z nich vychází." Učedníci mu pak řekli: "Víš, že se farizejové urazili, když tě slyšeli?" On odpověděl: "S příkazy je to jako s rostlinami. Co nezasel můj Otec, je plevel a podle toho s tím bude naloženo. Nechte je! Jsou to slepí vůdcové slepých. Když slepý povede slepého, oba spadnou do jámy." Petr se Ježíše zeptal: "Jak's to myslel s tím, co nás špiní?" Ježíš se podivil: "Ani vy tomu nerozumíte? Nechápete, že všechno, co jíme, prochází vnitřnostmi a vychází z těla? Ale zlá slova vznikají ve zlém srdci, a tak špiní člověka. Ze srdce vycházejí špatné myšlenky na vraždu, nevěru, necudnost, krádež, lež a pomluvy. To jsou věci, které člověka zbavují vnitřní čistoty. Ale jíst nemytýma rukama, to člověka nepošpiní." Ježíš odešel do týrského a sidónského kraje. Jedna obyvatelka těchto pohanských končin za ním přišla a prosila: "Slituj se nade mnou, Pane, ty očekávaný Králi! Moje dcera je posedlá démonem a velmi trpí!" Ale on na to nic neříkal.Jeho učedníci na něho naléhali: "Udělej s ní něco, vždyť za námi stále volá!" Tu se obrátil k té ženě a řekl jí: "Byl jsem poslán pomoci židům a ne pohanům." Ale ona přišla až k němu, klaněla se mu a prosila: "Pane, pomoz mi!" "Není správné brát chléb dětem a házet ho štěňatům!" řekl. Ona odpověděla: "Máš pravdu, ale štěňata dostávají zbytky ze stolů svých pánů." "Ženo," řekl jí Ježíš,"máš velikou víru, tvoje přání je splněno!" A od té chvíle byla její dcera zdravá. Pak se Ježíš vrátil a vystoupil na pahorek u jezera. Spousta lidí se k němu začala scházet a měli s sebou chromé, zmrzačené, slepé, němé a jinak postižené. Pokládali je před něj a on je uzdravoval. Jaký div! Němí mluví, chromí chodí, zmrzačení jsou zdrávi a slepí vidí. Okolostojící nad tím žasli a vzdávali díky Bohu. Ježíš zavolal svoje učedníky a řekl jim: "Je mi těch lidí líto, vždyť tu jsou se mnou tři dny a nemají už nic k jídlu. Nechci je nechat odejít hladové, vždyť by ani nedošli domů!" Učedníci odpověděli: "Kde v takové pustině vezmeme chléb pro tolik lidí?" "Kolik jídla máte s sebou?" zeptal se Ježíš."Sedm chlebů a několik ryb," odpověděli učedníci. Ježíš rozkázal, aby se shromáždění lidé usadili. Vzal těch sedm chlebů a ryby, poděkoval za ně Bohu; pak je lámal a dával učedníkům a ti je rozdávali shromážděným. 37-38 Najedlo se tam dosyta čtyři tisíce mužů kromě žen a dětí - a ještě sebrali sedm košíků zbytků. *** Pak se Ježíš s nimi rozloučil, vstoupil do člunu a přeplul do Magdalské krajiny. Jednou přišli za Ježíšem farizejové a saducejové a vymáhali na něm důkaz, že má Boží pověření. On jim na to odpověděl: "Když jsou večer červánky, říkáte, že bude jasno; když jsou červánky ráno, říkáte, že bude špatné počasí. Úkazy na obloze umíte posoudit, a to, co se děje před vašima očima, je vám pořád málo? Tento zlý, nevěřící národ se dožaduje zvláštních znamení, ale nakonec si bude muset vzpomenout, co se stalo s prorokem Jonášem," a nechal je stát a odešel. Znovu se plavili přes jezero a teprve na druhém břehu jeho učedníci zjistili, že s sebou zapomněli vzít chleba. Ježíš jim řekl: "Dejte si pozor na farizejský a saducejský kvas!" Oni se domnívali, že mluví o skutečném chlebu. Ježíš to věděl, a proto jim řekl: "Proč si děláte starosti o jídlo? To máte tak malou víru? Ještě nechápete? Cožpak si nevzpomínáte na nasycení pěti tisíc mužů pouhými pěti chleby a na koše posbíraných zbytků? Ani na ty čtyři tisíce, které jsem nasytil sedmi chleby a ještě se sebralo tolik zbytků? Nechápete, že mi nešlo o skutečný chleba, když jsem vás varoval před kvasem farizejů a saducejů?" Teprve potom pochopili, že kvasem mínil pokřivené učení židovských vůdců. Když se potom Ježíš přiblížil k Césareji Filipově, zeptal se svých učedníků: "Za koho mne lidé pokládají?" Oni odpověděli: "Někteří za Jana Křtitele, druzí za Elijáše, jiní za Jeremjáše nebo jiného z proroků." "A vy?" chtěl Ježíš vědět. Šimon Petr zvolal: "Ty jsi Kristus, Syn živého Boha!" "Raduj se, Šimone," řekl Ježíš."To nemáš ze sebe, tu pravdu ti dal poznat sám Bůh. 18-19 Ty jsi Petr a tvé jméno připomíná skálu. Svou církev zbuduji na Skále a žádná ďábelská moc ji nezničí. Kdekoliv se bude zvěstovat pravda, kterou jsi vyznal o mně, otevřou se lidem dveře do Božího království. Těm, kdo ji odmítnou, oznámíš soud, a ty, kdo ji přijmou, ujistíš o Boží milosti. Co se rozhodne zde na zemi, bude platit i v nebi." *** Svým učedníkům potom přikázal, aby zatím nikomu neříkali, že on je očekávaný Mesiáš. Od toho dne začal Ježíš otevřeně mluvit se svými učedníky o tom, že musí jít do Jeruzaléma a co ho tam čeká - mnoho bude trpět od židovských náboženských vůdců, bude zabit, ale třetí den vstane zase k životu. Petr ho odvedl stranou a začal mu to rozmlouvat: "Takhle nemluv, nic takového nedopustíme." On se však od Petra odvrátil a řekl: "Jdi mi z cesty, satane! Pokoušíš mne, protože to vidíš jen z lidského hlediska a ne z Božího!" Potom řekl učedníkům: "Kdo mě chce následovat, přestaň myslet na sebe, neboj se pro mne trpět a pojď za mnou. Každý, kdo by si chtěl život zachovat pro sebe, ztratí ho. Kdo mi odevzdá svůj život, ten ho získá. Co člověku prospěje, když získá celý svět a ten skutečný život ztratí? Co může vyvážit hodnotu věčného života? Přijdu ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy budu soudit každého člověka podle toho, jak žil. Někteří se ještě za svého života stanete svědky slávy a moci mého království." Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš pouze Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyšli na vysokou horu. Náhle učedníci zpozorovali, že Ježíšův vzhled se změnil. Tvář mu oslnivě zářila jako slunce a jeho oděv se skvěl bělostí. Vtom uviděli Mojžíše a Elijáše, jak s ním rozmlouvají. Petr zvolal: "Pane, je nám tu tak dobře! Jestli chceš, postavíme vám tu přístřeší a zůstaňme tady!" Než to však dořekl, zahalil je oblak a slyšeli hlas: "Toto je můj milovaný Syn, moje radost, toho poslouchejte!" Když to učedníci slyšeli, padli k zemi s uctivou bázní. Ježíš k nim přišel, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte a nebojte se!" Když se rozhlédli, viděli pouze samotného Ježíše. Cestou z hory jim Ježíš přikázal: "Nikomu neříkejte, co jste viděli, dokud nevstanu z mrtvých." Učedníci se ho ptali: "Proč učitelé zákona zdůrazňují, že před tebou měl přijít Elijáš?" Ježíš jim odpověděl: "Mají pravdu. On má přijít a připravit lidská srdce na Kristův příchod. Já vám však říkám, že Elijáš už přišel, ale oni ho neuznali a naložili s ním podle svého. A také pro mne chystají jen utrpení." Učedníci pochopili, že mluví o Janu Křtiteli. Na úpatí hory na ně čekal zástup lidí. Nějaký muž klekl před Ježíšem a řekl: "Pane, slituj se nad mým synem! Mnoho zkusí, má zlé záchvaty a při nich často spadne do ohně nebo do vody. Prosil jsem tvé učedníky, ale nevědí si s ním rady." Ježíš si povzdechl: "Co to s vámi je? Nevěříte a překážíte Boží moci! Nemám to s vámi lehké. Přiveďte mi ho sem!" Pak Ježíš přikázal démonu, který byl příčinou nemoci, aby chlapce opustil. A od té chvíle byl chlapec zdráv. Když potom byli s Ježíšem sami, zeptali se učedníci: "Proč my jsme nemohli toho chlapce uzdravit?" Ježíš jim odpověděl: "Protože málo věříte. Budete-li mít víru alespoň jako semínko hořčice a řeknete této hoře:,Posuň se,' poslechne vás. Nic pro vás nebude nemožné. Takový případ vyžaduje opravdovou modlitbu a půst." Když přišli do Galileje, Ježíš jim řekl: "Mám být vydán do rukou těch, kteří mne zabijí. Ale třetího dne zase vstanu k životu." Učedníky to velmi zarmoutilo. V Kafarnaum přišli k Petrovi výběrčí chrámové daně a zeptali se: "Váš mistr neplatí daň?" "Platí," odpověděl Petr. Doma ho Ježíš předešel otázkou: "Co myslíš, Petře, od koho vybírají králové a panovníci daně a poplatky? Od synů nebo od cizích?" "Od cizích," odpověděl Petr. "Dobře tedy," řekl Ježíš,"synové tedy nejsou vázáni touto povinností! Ale nebudeme Jeruzalém zbytečně dráždit. Jdi k jezeru, nahoď udici a v první rybě, kterou chytneš, najdeš minci. Ta bude stačit na poplatek za nás oba." Tehdy Ježíše obstoupili jeho učedníci a ptali se ho: "Kdo z lidí je v nebeském království nejpřednější?" Zavolal malé dítě, postavil je mezi ně a řekl: "Dobře mne poslouchejte: Půjde-li vám o přední místa, do Božího království se vůbec nedostanete. Ujišťuji vás, že jen s pokornou myslí dítěte tam můžete vejít a něco znamenat. Kdo si umí vážit takového nepatrného člověka, prokazuje tím úctu mně. Na kom by ztroskotala víra jednoho z těchto maličkých ve mne, tomu by bylo lépe, kdyby ho hodili do moře s mlýnským kamenem na krku. Běda světu, že se tu dějí věci, pro které člověk ztrácí víru. Pokušení jsou sice nevyhnutelná, ale běda tomu, kdo je působí. Neváhej odložit všechno, co tě odvádí od Boha. I kdyby to měla být tvá ruka nebo noha, raději ji utni a zahoď. Lépe je vkulhat do Božího království než skočit oběma nohama do záhuby. A kdyby tě tvé oko svádělo ke zlému, zbav se ho! Je lepší získat věčný život jednooký než přijít s oběma očima do věčného zatracení. Dejte pozor, abyste nepohrdli ani tím nejprostším člověkem. Věřte tomu, každý z nich má anděla, který ho stále zastupuje před Bohem. Přišel jsem zachránit ztracené. Když má někdo sto ovcí a jedna z nich se ztratí, co myslíte, že takový člověk udělá? Nenechá těch devadesát devět na pastvině a nepůjde hledat tu ztracenou? A když ji najde, má z ní větší radost než z těch devadesáti devíti, které mu zůstaly. A právě tak můj Otec nechce, aby sebenepatrnější člověk zahynul. Proviní-li se proti tobě někdo z věřících, vyhledej ho a promluv si s ním mezi čtyřma očima. Přizná-li svoji chybu, udělal sis z nepřítele znovu bratra. Bude-li neústupný, přizvi ještě jednoho nebo dva z věřících, aby byli svědky rozhovoru. Když si ani tak nedá říci, pověz to shromáždění věřících. Když neuposlechne ani je, ať je vyloučen. Mějte přitom na mysli, že co rozhodnete zde na zemi, bude platit i v nebi. A také platí: spojí-li se dva z vás k modlitbám za jakoukoliv záležitost, nebeský Otec je vyslyší. Tam, kde se už dva nebo tři sejdou, aby jednali podle mé vůle, tam jsem já s nimi." Potom mu Petr položil otázku: "Pane, když se proti mně můj bližní opakovaně prohřešuje, kolikrát mu mám odpustit? Sedmkrát?" Ježíš mu odpověděl: "Ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát. Pán Bůh s námi jedná jako král, který se rozhodl provést vyúčtování se svými podřízenými. Mezi prvními mu přivedli jednoho, který měl u něj miliónový dluh. Ten muž však neměl na zaplacení. Král tedy nařídil, aby ho s celou rodinou prodali do otroctví, rozprodali jeho majetek, a tak uhradili dluh. On však před králem padl na kolena a prosil ho: ‚Pane, měj se mnou trpělivost a já všechno zaplatím!' Králi bylo líto toho člověka, propustil ho a dokonce mu celý dluh odpustil. Sotva však ten muž vyšel od krále, potkal člověka, který mu dlužil nepatrnou částku. Popadl ho a křičel: ‚Hned mi vrať, co jsi dlužen!' Ten chudák si před něj klekl a zoufale ho prosil: ‚Měj strpení a já ti zaplatím!' Ale věřitel stál na svém a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí. Svědky té události to pobouřilo a šli to oznámit králi. Ten si předvolal nemilosrdného věřitele a řekl mu: ‚Ty ničemo! Jak velký dluh jsem ti odpustil, když jsi mne prosil! A tys nemohl odpustit svému druhovi tak směšnou částku?' A rozhněvaný král jej potom dal zavřít, dokud svůj dluh do posledního haléře nezaplatí. Tak bude jednat můj nebeský Otec s vámi, jestliže nebudete ochotně odpouštět druhým." Po tomto hovoru Ježíš odešel do Judska za Jordánem. Mnoho lidí šlo za ním a on uzdravoval nemocné. Přišli za ním i farizejové a chtěli ho vyprovokovat k nějakému výroku, který by mohli použít proti němu."Může se člověk rozvést z jakéhokoliv důvodu?" zeptali se. 4-6 On odpověděl: "Nečetli jste v Písmu, že když na počátku Bůh stvořil muže a ženu, ustanovil: Muž opustí své rodiče, připojí se ke své ženě a stanou se jednou bytostí? Nikdo nemá právo rozdělit to, co Bůh spojil." *** *** Oni však namítali: "Proč tedy Mojžíš řekl, že muž může propustit manželku jednoduše tím, že jí dá rozlukový lístek?" Ježíš odpověděl: "Toto ustanovení Mojžíšova zákona je ústupkem vaší tvrdosti a nesnášenlivosti. Původní Boží úmysl to však nikdy nebyl. Já vám říkám, že kdo se rozvádí z jiného důvodu, než je cizoložství jeho partnera, a uzavírá nový sňatek, dopouští se sám cizoložství." Učedníci mu řekli: "Když mohou nastat takové těžkosti mezi mužem a ženou, pak je lepší se neženit." On odpověděl: "Tak jednoduché to není. Je zde nutné porozumět Boží vůli. Jsou tři důvody proto, aby člověk zůstal svobodný: když je k manželství od narození nezpůsobilý, když mu v uzavření sňatku zabránili lidé, nebo když se manželství zřekne dobrovolně pro plnou službu Boží věci. Rozumíte tomu?" Potom k Ježíšovi nosili malé děti, aby jim žehnal a modlil se za ně. Učedníci však domlouvali těm, kteří děti přivedli, aby Ježíše neobtěžovali. On jim ale řekl: "Nechte je, ať jdou ke mně, a nebraňte jim. Jejich místo je u mne." Kladl na ně ruce a žehnal jim. Pak odtud odešel. Za Ježíšem přišel jeden mladý člověk a ptal se ho: "Mistře, jakými dobrými skutky mohu získat věčný život?" Ježíš mu na to řekl: "Snažíš se být dobrý? To se chceš vyrovnat Bohu, který jediný je skutečně dobrý! Plň jeho přikázání a budeš věčně živ." "Která to jsou?" zeptal se mladý muž.Ježíš odpověděl: "Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, lhát, budeš ctít svoje rodiče, své bližní budeš milovat jako sebe!" Mladík na to řekl: "To všechno jsem vždycky dodržoval. Co mi ještě chybí?" Ježíš odpověděl: "Chceš-li být dokonalý, jdi a prodej celý svůj majetek a peníze rozdej chudým, a tak budeš mít poklad v nebi. Pak se vrať a staň se mým učedníkem." Mladík zesmutněl a zklamaně odešel. Měl totiž velký majetek. Ježíš pak řekl svým učedníkům: "Pro zámožného člověka je velmi nesnadné postavit se na Boží stranu. Kdybych to měl k něčemu přirovnat, pak snáze projde velbloud uchem jehly, nežli bohatý branou Božího království." Učedníky to překvapilo a ptali se: "Kdo tedy vůbec může být spasen?" Ježíš se na ně zadíval a řekl: "V lidských silách to není, ale Bůh dokáže všechno." Petr se ozval a řekl: "My jsme se vzdali všeho a jdeme za tebou. Co nás čeká?" Ježíš odpověděl: "Ujišťuji vás, že až přijdu, abych stvořil nový svět, nad kterým budu panovat v plné slávě, pak vás dvanáct, kteří mne následujete, posadím po svém boku jako soudce celého Izraele. A každému, kdo se vzdá domova, bratrů, sester, otce, matky, manželky, dětí nebo majetku proto, aby šel za mnou, všechno mu mnohokrát vynahradím a bude mít podíl na věčném životě. Mnozí první budou poslední a poslední budou první. Když Bůh dává podíl na věčném životě, jedná jako vinař, který časně najal dělníky k práci na své vinici a dohodl se s nimi na denní mzdě ve výši jednoho stříbrňáku. Dopoledne šel opět okolo místa, kde se najímaly pracovní síly, a uviděl tam stát ještě jiné, kteří čekali na práci. Řekl jim tedy: ‚Jděte i vy na mou vinici a dostanete mzdu, která vám náleží.' A oni šli.Potom šel znovu na to místo v poledne a opět odpoledne a najal další dělníky. K večeru tam uviděl postávat jiné a zeptal se jich: ‚Proč tu tak nečinně stojíte celý den?' ,Nikdo nás nenajal k práci,' odpověděli.On jim na to řekl: ‚Jděte také na mou vinici a dostanete spravedlivou mzdu.' Večer potom vinař nařídil svému správci: ‚Zavolej dělníky a zaplať jim za práci. Začni u těch, kteří přišli poslední.' Ti, kteří nastoupili do práce až večer, dostali po stříbrňáku. Dělníci, kteří pracovali od rána, si mysleli, že dostanou víc. Dostali však stejnou mzdu. Vzali ji, ale protestovali: ,Ti, co přišli poslední, pracovali jenom hodinu a dostali stejně jako my, kteří jsme dřeli celý den v slunečním žáru!' Majitel vinice se obrátil k jednomu z nich a řekl: ‚Příteli, nekřivdím ti! Což jsme se předem nedohodli na denní mzdě? 14-15 Dostal jsi svoje, a tak buď spokojený. Když chci zaplatit všem stejně, je to přece moje věc. Nebo chceš závidět, že jsem štědrý?' *** A tak poslední na tom budou jako první a první jako poslední." Během cesty do Jeruzaléma si Ježíš vzal stranou svých dvanáct učedníků a mluvil s nimi o tom, co ho tam čeká: "Vstupujeme do Jeruzaléma, kde budu zrazen a vydán do rukou velekněžím a židovským právníkům. Ti mne odsoudí k smrti a vydají Římanům, aby mě zesměšnili, zbičovali a ukřižovali. Třetího dne však vstanu opět k životu." 20-21 K Ježíšovi přišla Zebedeova manželka se svými syny Jakubem a Janem. Po uctivém pozdravu mu přednesla své přání: "Slib mi, že až se ujmeš vlády, dáš mým synům nejčestnější místa po svém boku." *** Ale Ježíš na to řekl: "Nevíte, co chcete! Můžete pít z kalicha utrpení, který je připraven pro mne?" Oni odpověděli: "Můžeme!" Ježíš jim řekl: "Z mého kalicha pít budete, avšak čestná místa po mé pravici a levici neurčuji já, ale můj Otec." Ostatních deset slyšelo tu rozmluvu a zlobili se na ty dva. Ale Ježíš je zavolal všechny k sobě a řekl: "Víte, že panovníci vládnou těm, kteří jsou jim podřízení, a kdo má moc, dává ji pociťovat ostatním. 26-27 Mezi vámi to však musí být jiné. Kdo chce být velký, ať je vaším služebníkem, a kdo chce být mezi vámi první, ať slouží bez nároku všem. *** Ani já jsem nepřišel, abych si dal sloužit, ale abych sloužil a obětoval svůj život jako výkupné za mnohé." Když prošli Jerichem, táhl se za Ježíšem velký dav. Tam u cesty seděli dva slepci. Když uslyšeli, kdo jde kolem, začali křičet: "Pane, králi Izraele, smiluj se nad námi!" Lidé z davu je okřikovali. Ale oni tím více volali: "Pane, králi Izraele, slituj se nad námi!" Ježíš se zastavil zavolal je k sobě a zeptal se jich: "Co chcete, abych pro vás udělal?" Oni odpověděli: "Pane, chceme vidět!" Ježíšovi jich bylo líto. Dotkl se jejich očí a oni v tom okamžiku prohlédli. Pak šli za Ježíšem. Když se blížili k Jeruzalému a přišli do Betfage u Olivové hory, poslal Ježíš dva ze svých učedníků napřed a řekl jim: "Jakmile přijdete do vesnice tady před námi, najdete přivázanou oslici s oslátkem. Odvažte je a přiveďte mi je. 3-4 Kdyby se vás někdo ptal, co děláte, řekněte, co předpověděl prorok: *** ,Oznamte Jeruzalému:Tvůj král přichází k tobě,tichý, přijíždí na oslátku.'" Učedníci šli a udělali vše podle Ježíšova příkazu. Přivedli oslici i oslátko, místo sedla podložili své pláště a na ně posadili Ježíše. Mnozí z davu pokládali své pláště na cestu, jiní osekávali větve ze stromů a zdobili jimi cestu. Průvod lidí, který ho obklopoval zepředu i zezadu, volal: "Ať žije Davidův syn! Sláva jemu, Bůh ho poslal! Nebe jásej!" Když vjel do Jeruzaléma, celé město vřelo a lidé se vzrušeně ptali: "Kdo je to?" Z průvodu se ozývalo: "To je Ježíš, ten prorok z galilejského Nazaretu!" Ježíš pak vešel do chrámu a vyhnal všechny, kteří tu prodávali a kupovali, zpřevracel stoly směnárníků a prodavačů obětních holubů a řekl jim: "Písmo praví: Boží chrám je místem pro modlitbu, ale vy jste z něj udělali zlodějské doupě!" Na chrámovém nádvoří se kolem něj shlukli slepí a chromí a on je uzdravoval. Když však velekněží a vykladači zákona viděli ty zázraky a slyšeli, jak i malé děti volají v chrámu: "Sláva Davidovu synu!", velmi je to pobouřilo. Vyčítali mu: "Neslyšíš, co volají?"On jim odpověděl: "Ovšem. Což jste nečetli v Písmu: I křik nemluvňat chválí Boha." Nechal je být a odešel zpět do Betanie, kde zůstal přes noc. Když se ráno vracel do Jeruzaléma, dostal hlad. Všiml si fíkovníku u cesty. Když však přišel ke stromu, viděl, že na něm nejsou žádné plody, ale jen listí. Řekl: "Už nikdy se na tobě neurodí ovoce!" A ten fíkovník rázem uschl. Když to viděli učedníci, udiveně říkali: "Jak jsi to dokázal, že ten fíkovník tak rychle uschl?" Ježíš jim odpověděl: "Skutečně vám říkám, věříte-li bez pochybností, můžete dělat i větší věci než to, co jste nyní viděli. Kdybyste rozkázali této hoře, aby se pohnula a sesula do moře, pak se to stane. Všechno je pro vás dosažitelné, zač se s vírou modlíte." Když pak zas učil v chrámu, přišli k němu velekněží a židovští předáci a ptali se ho: "Jakým právem zde takto jednáš? Kdo ti k tomu dal moc?" 24-26 "Řeknu vám to, ale nejprve odpovězte vy na moji otázku: Křtil Jan z pověření Boha nebo lidí?"Říkali si mezi sebou: "Odpovíme-li, že byl od Boha, namítne nám, proč jsme tedy nevěřili jeho slovům. A jestliže odpovíme záporně, pak abychom se báli davu, protože Jana všichni považují za proroka." *** *** Tak nakonec odpověděli: "Nevíme." Nato Ježíš: "Ani já vám tedy neřeknu, kdo stojí za mnou. Jak byste rozsoudili takový případ? Jeden muž měl dva syny a řekl jednomu z nich: ‚Jdi dnes pracovat na vinici!' On však odpověděl: ‚Nechce se mi!' Potom si to ale rozmyslel a šel. O totéž požádal druhého syna. Ten řekl: ‚Ano, půjdu,' ale nešel. Který z těch dvou synů poslechl svého otce?"Oni odpověděli: "Ten první.""Právě tak," řekl Ježíš,"vás podvodníci a prostitutky předbíhají do Božího království. Jan Křtitel vám ukázal správnou cestu k pokání; vy jste na něj nedali, ale tihle lidé ano. Ani to vás nezahanbilo a stejně jste neposlechli. Nyní si poslechněte jiný příběh: Byl jeden hospodář, který založil vinici. Obehnal ji plotem, zřídil v ní lis a postavil věž pro hlídače. Pak vinici pronajal vinařům a odcestoval. V době vinobraní poslal k vinařům své zástupce, aby vybrali jeho podíl. 35-36 Vinaři je však popadli, jednoho zbili, druhého utloukli a dalšího ukamenovali. Hospodář tedy poslal další muže; tentokrát jich bylo více. Ale vinaři s nimi naložili stejně. *** Nakonec k nim tedy poslal svého syna. Myslel si, že alespoň před ním budou mít respekt. Ale když jej viděli přicházet, řekli si: ‚To je dědic! Zabijme ho a vinice bude naše!' Popadli ho, vyvlekli z vinice ven a zabili. Co myslíte, že udělá hospodář s těmi vinaři, až se vrátí?" Odpověděli mu: "Ty zločince dá bez milosti popravit a vinici pronajme lidem, kteří mu budou svědomitě odvádět výnosy." Potom se jich Ježíš zeptal, zda znají slova Písma: "Kámen, který stavitelé neustále odkládali,sloužil nakonec jako hlavní svorník klenby.Jaký to div! Jak zvláštní věc Bůh udělal!" "Chci tím říci, že vám Bůh odejme správu nad svým královstvím a svěří ji lidem, kteří mu budou odvádět, co mu patří. Kdo ten kámen nedá na pravé místo, zakopne o něj, nebo ho kámen rozdrtí." Když velekněží a farizejové slyšeli tyto příměry, pochopili, že mluví o nich. Chtěli ho zatknout, ale báli se davu, protože všichni považovali Ježíše za proroka. Ježíš jim vyprávěl další příběh: "Když Bůh nabízí účast ve svém království, je jako král, který připravil velkou hostinu při svatbě svého syna. Pozvaných bylo mnoho, ale když pro ně přišli královi poslové, odmítli pozvání. Král k nim poslal ještě jednou se vzkazem: ‚Je pro vás připravena bohatá hostina, přijďte!' 5-6 Ale pozvaní to vůbec nebrali vážně. Jeden šel za prací na své pole, jiný za obchodem, někteří se dokonce králových poslů zmocnili, ztýrali je a několik jich zabili. *** To krále popudilo, poslal vojsko, dal ty ukrutníky pobít a město vypálit. Potom řekl svým poslům: ‚Hostina je připravena, ale svatební hosté jí nebyli hodni. Jděte na rozcestí a pozvěte na svatbu každého, koho potkáte.' Poslové tedy šli a přivedli všechny, které našli, ubohé i slušné, takže svatební síň se zaplnila. Když vstoupil král, aby hosty přivítal, uviděl jednoho, který nepřijal svatební oděv. Řekl mu: ‚Člověče, jak jsi se odvážil vejít bez svatebních šatů?' On mlčel. Král pak rozkázal sluhům: ‚Svažte ho a vyhoďte ven do tmy, kde bude jen nářek a utrpení. Mnoho je pozvaných, ale těch, kteří skutečně vejdou, je málo.'" Farizejové se sešli, aby se domluvili na taktice, jak Ježíše chytit do léčky. Chtěli ho vyprovokovat k slovům, kterých by pak mohli použít k obžalobě. Poslali k němu své žáky spolu s Herodovými stoupenci a ti řekli: "Mistře, víme, že jsi čestný a že pravdivě učíš cestě k Bohu, bez ohledu na to, jaké kdo má postavení. Řekni nám: Je správné odvádět římské vládě daň?" Ježíš však prohlédl jejich zlý úmysl."Vy pokrytci!" zvolal."Proč se mne snažíte nachytat takovými otázkami? Ukažte mi minci!" Oni mu podali denár. "Čí obraz a jméno je na něm vyraženo?" "Císaře," odpověděli.On jim na to řekl: "Co je tedy císařovo, dávejte císaři, a co je Boží, dávejte Bohu." Zaskočeni tou odpovědí, odešli. Také za ním přišli saducejové, kteří tvrdí, že vzkříšení z mrtvých je nemožné. Předložili mu nepravděpodobný příběh: "Mistře, v Mojžíšově zákoně čteme, že svobodný švagr je povinen vzít si bezdětnou vdovu po svém bratru, aby v dětech zachoval bratrovo jméno. U nás se vyskytl tento případ: Bylo sedm bratrů. První z nich se oženil a potom jako bezdětný zemřel, takže jeho žena se stala manželkou druhého bratra. Tento bratr také zemřel bez dětí, a tak se opakovalo u druhého, třetího - a nakonec u všech sedmi bratří. Poslední ze všech zemřela i ta žena. Kterému z těch bratří bude patřit po vzkříšení? Byla přece manželkou všech sedmi!" Ježíš odpověděl: "Mluvíte nesmysly, protože neznáte ani Písmo, ani Boží moc. Po vzkříšení zaniknou tělesné vztahy. Lidé nebudou žít v manželství, ale budou tvořit Boží rodinu. A pokud jde o vzkříšení z mrtvých, pak čtěte pozorně Písmo. Jak nazývá Bůh sám sebe? Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. On není Bohem mrtvých, ale živých." Tyto Ježíšovy odpovědi udělaly na lidi hluboký dojem. Farizejové se doslechli, jak Ježíš umlčel saduceje. Pověřili jednoho ze svých vykladačů Písma, aby ho vyzkoušel: "Mistře, které přikázání je v zákoně nejvýznamnější?" Ježíš mu odpověděl: ",Miluj Pána, svého Boha, celým srdcem, duší i myslí.' To je první a nejdůležitější přikázání. Druhé v pořadí důležitosti je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.' Na těch dvou přikázáních stojí celý Mojžíšův zákon a odkaz proroků." Potom Ježíš, obklopen farizeji, se jich zeptal: "Co si myslíte o Kristu? Čí je to syn?"Odpověděli: "Davidův." On na to řekl: "Jak by mohl David svého vlastního potomka nazývat Pánem? Vždyť o něm z podnětu Ducha svatého píše v žalmu: ,Bůh řekl mému Pánu:Seď po mé pravici,dokud ti nepodložím tvé nepřátele k nohám.' Jestliže ho tedy David nazývá svým Pánem, jak může být jeho synem?" Na to nikdo nedovedl odpovědět a už se mu neodvážili klást další otázky. Ježíš oslovil shromážděné lidi a učedníky: "Učitelé a farizejové jsou tu od toho, aby vám vykládali Mojžíšův zákon. Poslouchejte všechny jejich příkazy. Avšak neřiďte se příkladem jejich života, protože oni jen mluví, ale v životě to neuplatňují. Vkládají na vás těžká břemena svých požadavků, ale svoje vlastní ústupky dovedou omluvit. Všechno, co dělají, je jen na efekt. Aby vypadali svatě, pořizují si nápadné odznaky své zbožnosti, rádi sedávají na čestných místech na hostinách a mají vyhrazená místa při bohoslužbách. Jak mají rádi, když je lidé zdraví na veřejných místech a když je oslovují"Mistře"! Ale vy se tak titulovat nedávejte, protože jenom jeden je váš Mistr a vy všichni jste navzájem bratři. A nikomu z lidí nedávejte titul Otec, protože máte jediného Otce, a ten je v nebi. Ani se nepovažujte za svrchovanou autoritu, protože tou je jedině Kristus. Největší mezi vámi je ten, kdo všem slouží. Kdo má o sobě příliš dobré mínění, bude zklamán a snížen. Pokorní však budou povýšeni. Běda vám, učitelé zákona a farizejové, pokrytci! Zavíráte lidem vstup do Božího království. Sami do něho nevcházíte a těm, kteří by tam chtěli vejít, bráníte. Pod pláštíkem dlouhých a okázalých modliteb jste schopni vymámit peníze i od vdov. Těžko vám bude na soudu! Běda vám, pokrytci! Kraj světa projdete, abyste obrátili jednoho člověka na víru, ale sotva uvěří, zavalíte ho svými předpisy. Jestliže ho předtím čekalo zatracení, vaším přičiněním ho čeká dvojnásob. Běda vám! Chcete vést druhé a sami nevidíte na krok. Stanovili jste: přísaha na chrám nezavazuje, ale teprve přísaha na chrámové zlato platí. Není to nesmysl? Co je víc? To zlato nebo chrám, který mu dodává posvátnost? A další váš vynález: přísaha na obětní oltář nic neznamená, zatímco přísaha na oběť se musí plnit. Jak jste na to mohli přijít? Co je víc? Oběť, nebo oltář? Teprve položením na oltář se oběť stává obětí. Kdo tedy přísahá při oltáři, přísahá i při všem, co na něm leží. 21-22 Ať tedy přísaháte na chrám, na nebe nebo na Boží trůn, přísaháte ve skutečnosti na Boha, který tomu všemu dává smysl. *** Běda vám, vykladači zákona a farizejové, pokrytci. Do chrámu dáváte desetinu i z úrody máty, kopru a kmínu, ale nedbáte na to, co Bůh považuje za důležité: abyste jednali podle jeho práva, milosrdně a s vírou. Odvádějte desátky, ale nezanedbávejte to nejdůležitější! Slepí vůdcové! Dáváte si pozor, abyste nespolkli komára, ale zhltnete velblouda! Běda vám, pokrytci! Omýváte nádobí na povrchu a vnitřek plníte tím, co jste ve své chamtivosti nahrabali. Slepý farizeji, vyčisti nejdříve vnitřek nádoby, jedině tak bude opravdu čistá. Běda vám, vy pokrytci! Podobáte se ozdobeným hrobům: zevnějšek je pěkný, ale uvnitř jsou jen kosti mrtvých a práchnivina. Zdáte se být svatí, ale v nitru jste samá přetvářka. Běda vám, vy neviňátka! Stavíte náhrobky prorokům, které zabili vaši předkové, zdobíte hroby mučedníků a říkáte: ‚Kdybychom my žili v době našich otců, nejednali bychom tak!' Nic si nenamlouvejte, jste pravými potomky těch, kteří zabíjeli proroky. Jděte v jejich šlépějích a dovršte jejich dílo! 33-34 Vy si myslíte, že ujdete ohni Božího soudu? Jako jedovatí hadi číháte na proroky, pravé učitele a vykladače Písma, kteří k vám přicházejí z mého pověření. Budete je bičovat ve svých synagogách a pronásledovat od města k městu, některé z nich zavraždíte, jiné ukřižujete. *** Na vás padne vina za všechnu prolitou krev nevinných, počínaje od Ábela až po posledního mučedníka pro Boží věc, kterého připravíte o život. Skutečně vám říkám, že to všechno padne na hlavu této generace. Jeruzaléme, Jeruzaléme, město, které zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kteří jsou k tobě posláni! Jak často jsem toužil shromáždit vás, jako kvočna ukrývá svá kuřátka pod křídla, ale nechtěli jste. Proto nyní odcházím z vašeho chrámu a se mnou odchází vaše naděje. Teprve až se vrátím, pochopíte a vyznáte: ‚Požehnaný, který přichází ve jménu Božím!'" Pak Ježíš vyšel z chrámu. Učedníci ho dostihli a poukazovali mu na velkolepost staveb v chrámu. Ale on jim řekl: "Vidíte to všechno? Pamatujte si, že to bude naprosto zničeno, nezůstane kámen na kameni." "Kdy se to stane?" vrátili se k Ježíšovým slovům učedníci, když se posadili na Olivové hoře."Které události ohlásí tvůj příchod a konec světa?" Ježíš jim odpověděl: "Mějte se na pozoru, nenechte se někým oklamat. Někteří se prohlásí za vykupitele a svedou mnohé tím, že budou tvrdit: ‚Já zachráním svět.' Když uslyšíte o válkách daleko i blízko, nebojte se. Ty musí přijít, ale nebude to ještě konec. Národy se znepřátelí a státy se budou vzájemně napadat. Na mnoha místech vypukne hlad, rozšíří se nemoci a nastanou přírodní katastrofy. Ale to bude jen počátek hrůz. Tehdy budete pro víru ve mne všude nenáviděni, trýzněni i zabíjeni. Mnozí toto násilí nevydrží, zradí víru i své spolubratry a navzájem se budou nenávidět. Objeví se také nemálo falešných proroků, jimž mnozí podlehnou. Na světě se natolik rozmůže zlo, že udusí lásku mnohých. Ale ten, kdo vytrvá až do konce, bude zachráněn. Než však nastane konec, musejí se lidé všech národů dovědět potěšující zprávu, že Bůh v tomto světě vládne, zve všechny k sobě a plně uplatní svou moc. Až uvidíte, že Jeruzalému hrozí zneuctění od pohanů, jak to předpověděl prorok Daniel, pak utečte z Judska do hor; 17-18 kdo bude mimo dům nebo při práci, ať se pro nic domů nevrací. *** Zle na tom budou v těch dnech těhotné a kojící ženy. Modlete se, aby váš útěk nepřišel v zimním období dešťů nebo v době sobotního klidu. 21-22 Přijde velké utrpení, jaké dosud nebylo a už nebude. Ale kvůli svému lidu Bůh to těžké období zkrátí. Kdyby tak neučinil, žádný by to nepřečkal. *** Uslyšíte-li: ‚Tady je Kristus, nebo tam je,' nevěřte. Vystoupí totiž falešní Kristové a proroci a předvedou tak ohromující a přitažlivé činy, že by málem na svou stranu získali i moje vyvolené. Pamatujte na tato má varování. A tak když vám budou říkat, že Kristus je už zde, v pustině nebo v úkrytu, nevěnujte tomu pozornost, ani se nechoďte o tom přesvědčit. Skutečný příchod Syna člověka bude viditelný jako blesk, který proletí celou oblohou od východu k západu. Znamení jeho příchodu se budou hromadit, tak jako se rozrůstá hejno supů kroužících nad kořistí. A hned po tom velkém utrpení se zatmí slunce a měsíc a nastane neobvyklý pohyb nebeských těles. Pak se objeví poslední signály mého příchodu na obloze. Všichni lidé budou zděšeni a uvidí mne přicházet s mocí a velkou slávou. Pošlu své posly s mohutným zvukem polnice a ti shromáždí mé věrné ze všech světových stran. Poučte se z tohoto přirovnání: Když se větve fíkovníku nalévají mízou a nasazují listy, víte, že brzy bude léto. Podobně když uvidíte, že se plní, co jsem předpověděl, poznáte, že jsem blízko, ve dveřích. Říkám vám, že lidstvo nevyhyne a dočká se splnění všech těchto věcí. Nebe a země pominou, ale moje slova budou platit věčně. Ten den a hodinu nezná nikdo, ani andělé v nebi. Pouze sám Otec to ví. Můj druhý příchod bude připomínat dobu Noeho. Lidé tehdy na nic nedbali, starali se jen o jídlo a pití, ženili se, vdávaly se až do dne, kdy Noe vstoupil do korábu. Potopa je zachvátila, ačkoliv nevěřili, že by se něco takového mohlo stát. Tak to bude i při mém příchodu. Dva budou spolu pracovat na poli, jeden z nich bude vzat, druhý zanechán. Dvě ženy budou pracovat v jedné domácnosti, jedna bude vzata, druhá zanechána. A tak buďte připraveni, protože nevíte, kdy váš Pán přijde. Je jasné, že kdyby hospodář věděl, že v noci přijde zloděj, byl by vzhůru a zabránil by vloupání. Stejně i vy musíte být na můj příchod stále připraveni. Přijdu, kdy se toho nenadějete. Jak se chová věrný a prozíravý služebník, kterého pán pověřil správou služebnictva? Pochválen bude tehdy, když pán při svém návratu shledá, že věrně plnil svěřené povinnosti. Takového pak ustanoví správcem celého svého majetku. Špatný služebník by si řekl: ‚Pán dlouho nejde,' začal by týrat své druhy a hodovat s opilci. Tu se pán neočekávaně vrátí a potrestá ho jako nejhoršího podvodníka. Nezbude mu nic než zoufalství." "Můj druhý příchod se bude v určitém smyslu podobat svatbě. Ti, kteří mne budou očekávat, jsou jako deset družiček, které vyhlížely ženicha, aby ho přivítaly světlem svých lamp. 2-4 Jenom pět z nich bylo prozíravých a vzalo si s sebou nádobky s olejem na doplnění svítilen. Ostatní dívky na to lehkomyslně zapomněly. *** *** Ženich dlouho nešel, a tak všechny družičky zmohla únava a usnuly. O půlnoci je vytrhl ze spánku křik: ‚Ženich jde! Pojďte ho přivítat!' 7-8 Dívky vyskočily a rychle si upravovaly svítilny. Ty lehkomyslné, které si nevzaly dost oleje, žadonily na ostatních: ‚Dejte nám trochu svého oleje, světlo nám již zhasíná!' *** Ale ty rozumné jim odpověděly: ‚Když se rozdělíme, nevystačí olej nám ani vám. Zkuste to raději u kupce!' Sotva však odběhly pro olej, přišel ženich a ty dívky, které byly připraveny, šly s ním na svatební hostinu. Dalších pět družiček přišlo už k zavřeným dveřím. Volaly: ‚Pane, otevři nám!' Ale on odpověděl: ‚Je pozdě, už vás nemohu přijmout.' A tak buďte vždycky připraveni, protože nevíte, ve které chvíli přijdu. 14-15 Dám vám jiný příklad. Jeden člověk si před odjezdem na dalekou cestu zavolal své zaměstnance a svěřil jim svůj majetek. Každému podle jeho schopností: jednomu pět tisíc, druhému dva a dalšímu jeden. Potom odcestoval. *** Zaměstnanec, který dostal pět tisíc, začal obchodovat a vydělal dalších pět tisíc. Ten, který dostal dva tisíce, také sumu zdvojnásobil. Ale ten, kterému byl svěřen jeden tisíc, vykopal v zemi jámu a do ní peníze ukryl. Po delší době se zaměstnavatel vrátil a chtěl, aby mu podřízení předložili účty. První přinesl peníze a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi pět tisíc a tady máš zisk dalších pět tisíc.' Pán ho pochválil za dobrou práci a řekl mu:,Osvědčil ses v malém úkolu, proto ti mohu svěřit mnohem víc. A nyní tě zvu na oslavu svého návratu.' Přišel druhý a řekl: ‚Pane, svěřil jsi mi dva tisíce a odevzdávám ti čtyři.' - ,Velmi dobře!' řekl pán, ‚jsi pilný a spolehlivý. Splnil jsi malý úkol, svěřím ti větší. I tebe zvu na hostinu.' Pak skládal účty ten poslední: ‚Pane, vím, že jsi přísný a záleží ti na zisku, ale já jsem měl strach, abych neprodělal, a proto jsem raději peníze zakopal a tady ti je v pořádku vracím.' - Pán zvolal: ‚Ty lenochu! Ty ničemo! Věděl jsi, oč mi jde. Měl jsi svěřené peníze uložit a vynesly by mně aspoň úrok! Vezměte od něho ty peníze a dejte je prvnímu. Protože tomu, kdo dobře využívá, co mu bylo svěřeno, bude ještě přidáno. Kdo se ani trochu nesnaží, přijde o všechno. Toho lenocha vyžeňte ven do tmy. Zbyde mu jen pláč a pozdní lítost.' Až přijdu v královském majestátu, v doprovodu všech andělů, zasednu k soudu, 32-33 kam se dostaví všichni lidé. To bude chvíle konečného rozdělení lidstva. Jako pastýř vybírá ze stáda ty, které si ponechá a které vyřadí, *** tak i já řeknu svým věrným po pravici: ‚Pojďte, sám Otec vás zve do království, které je pro vás připraveno od počátku světa. Měl jsem hlad a dali jste mi najíst, žíznil jsem a dali jste mi pít, neměl jsem střechu nad hlavou a vy jste mne přijali, neměl jsem co na sebe a vy jste mne oblékli, v nemoci jste o mne pečovali, a když jsem byl ve vězení, přišli jste za mnou.' 37-39 Ti věrní namítnou: ‚Nevzpomínáme si, že bychom měli někdy příležitost se takto o tebe postarat.' *** *** Tehdy jim odpovím: ‚Co dobrého jste udělali pro jednoho z mých nepatrných bratrů, to jste udělali pro mne.' Těm shromážděným po levici řeknu: ‚Pryč ode mne, propadli jste ohni zatracení, který je připraven pro satana a pro jeho pomocníky! 42-43 Vždyť když jsem měl hlad, nedali jste mně najíst, žíznil jsem a nedali jste mi pít, neměl jsem střechu nad hlavou a zavřeli jste přede mnou, neměl jsem co na sebe a neoblékli jste mne, v nemoci jste o mne nepečovali, a když jsem byl ve vězení, nepřišli jste za mnou.' *** Budou se obhajovat: ‚Pane, jak jsme ti mohli pomoci, když jsme tě nikdy neviděli?' Řeknu jim: ‚Teď už na tom nic nezměníte. Co jste zůstali dlužni tomu nejposlednějšímu, upřeli jste mně.' Ti postavení na levici budou odsouzeni na věky, ale ti na pravici budou žít věčně." Když Ježíš dokončil tento výklad, řekl svým učedníkům: "Jak víte, za dva dny budou Velikonoce a já budu zrazen a ukřižován." V tu dobu se sešla židovská velerada v paláci nejvyššího kněze Kaifáše. Radili se, jak by se Ježíše nenápadně zmocnili a zprovodili ho ze světa. Dohodli se, že by to nemělo být o velikonočních svátcích, aby to nevzbudilo rozruch mezi shromážděnými poutníky. Mezitím byl Ježíš pozván v Betanii do domu Šimona, zvaného Malomocný. Byli již u stolu, když k Ježíšovi přistoupila žena. Měla alabastrovou nádobku s drahocenným vonným olejem, a ten mu všechen vetřela do vlasů. Učedníci tím byli pohoršeni: "Takové plýtvání! To se dalo výhodně prodat a peníze mohli dostat chudí!" Ježíš to slyšel a řekl: "Proč jí to máte za zlé? Prokázala mi dobrou službu. Chudých bude mezi vámi vždy dost, ale já s vámi už dlouho nebudu. Tato žena mne pomazala olejem, a tak vlastně připravila mé tělo k pohřbu. To, co učinila, neupadne v zapomenutí, ale spolu se zvěstí o mém díle záchrany to bude připomínáno." Jeden z dvanácti Ježíšových učedníků, Jidáš Iškariotský, odešel k velekněžím a řekl jim: "Kolik mi zaplatíte, když zradím Ježíše, abyste ho nenápadně dostali do rukou?" A oni mu dali třicet stříbrňáků. Od té chvíle hledal Jidáš vhodnou příležitost, aby provedl svůj záměr. První den Velikonoc se učedníci zeptali Ježíše: "Kde máme připravit velikonoční večeři?" Poslal je do města a k jednomu člověku se vzkazem: "Nastal můj čas, budu u tebe se svými učedníky jíst velikonočního beránka." Učedníci se podle toho zařídili a připravili tam večeři. 20-21 Když po setmění Ježíš večeřel s dvanácti učedníky, řekl: "Jeden z vás mne zradí." *** To je velice zarmoutilo a jeden přes druhého se ptali: "To myslíš mne, Pane?" On odpověděl: "Je to ten, kdo si bral z mísy současně se mnou. Já musím jít cestou, která je mi určena, ale to nijak neospravedlňuje toho, kdo mne zrazuje. Lépe by mu bylo, kdyby se vůbec nenarodil." Jidáš se ho zeptal: "Mistře, jsem to já?" On odpověděl: "Ano." Když jedli, vzal Ježíš chléb, poděkoval Bohu, rozlamoval ho a podával učedníkům se slovy: "Vezměte a jezte, to je mé tělo." Potom vzal kalich s vínem, vzdal díky Bohu a podal jim ho se slovy: "Pijte z něho všichni, to je má krev, prolitá, aby smyla hříchy mnohých. To je nová smlouva Boha s člověkem. Já s vámi piji tento nápoj naposled. Příště budeme pít spolu nové víno až v království mého Otce." Potom zazpívali píseň a šli na Olivovou horu. Tam Ježíš řekl: "Ještě této noci se stane něco, co vám vezme odvahu. Vždyť Písmo předpovídá: ‚Budu bít pastýře a jeho stádo se rozprchne.' - Ale až povstanu k životu, sejdeme se spolu v Galileji." Petr rozhorleně protestoval: "Kdyby tě všichni opustili, já tedy ne!" Ale Ježíš mu odpověděl: "Říkám ti, že ještě této noci, dřív než zakokrhá kohout, mne třikrát zapřeš." Petr zvolal: "To raději s tebou umřu, než bych tě zapřel!" A stejně mluvili i ostatní. Potom přišli na místo zvané Getsemane a Ježíš řekl svým učedníkům: "Vy se tady posaďte a já se jdu modlit." Vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Padl na něho smutek a tíseň. Řekl jim: "Sevřela mne smrtelná úzkost. Zůstaňte tu a buďte se mnou vzhůru." Poodešel, padl tváří k zemi a modlil se: "Můj Otče! Jestli je tu možné, zbav mne toho hrozného údělu! Ale nechci prosazovat svoji vůli. Chci, aby se stalo, co chceš ty." Pak se vrátil k těm třem a oni spali. "Petře," budil ho,"to jste nemohli ani hodinu být se mnou vzhůru? Bděte a modlete se, abyste obstáli ve zkoušce. Máte dobrou vůli, ale slabé tělo." Opět se vzdálil a modlil se: "Můj Otče! Není-li jiné východisko, ať se stane tvá vůle." Vrátil se zase ke svým učedníkům a oni opět spali. Byli velice unaveni. Nechal je spát, odešel potřetí a modlil se podobnými slovy. Pak se vrátil k učedníkům a řekl: "Teď už nepotřebuji, abyste se mnou bděli. Nastává chvíle, kdy budu zrazen a vydán do rukou podlých lidí. Vstaňte, půjdeme! Tam se blíží můj zrádce." Ještě ani nedomluvil a už přicházel Jidáš. S ním táhl oddíl ozbrojený meči a holemi, poslaný veleradou. Měli s Jidášem domluvené znamení: Chopí se toho, koho Jidáš políbí. A tak přistoupil Jidáš k Ježíšovi: "Buď zdráv, Mistře!" řekl a políbil ho. Ježíš mu řekl: "Příteli, co to děláš?" Tu se však Ježíše chopili a zajali ho. Jeden z těch, kteří byli s Ježíšem, vytasil meč, ťal po veleknězovu služebníkovi a usekl mu ucho. Ježíš řekl svému obránci: "Schovej svůj meč! Kdo čím zachází, tím také schází. Cožpak nevíš, že kdybych poprosil svého Otce o ochranu, okamžitě by mi poslal celé nebeské vojsko? Ale jak by se pak splnil Boží plán spásy?" Pak se obrátil k ozbrojencům: "Přitáhli jste na mne jako na rebela. Proč jste mě nezatkli už v chrámu, kde jsem vám denně kázal? Já vím proč! Plníte tak přesně prorocké předpovědi." V té chvíli ho všichni jeho učedníci opustili a rozutekli se. Zatčeného Ježíše pak odvedli k nejvyššímu knězi Kaifášovi, kde se sešla velerada. Petr je z povzdálí následoval až k veleknězovu paláci. Vešel na nádvoří a vmísil se mezi služebnictvo, aby věděl, jak to dopadne. Velekněží i celá rada se snažili pomocí křivého svědectví Ježíše obvinit tak, aby ho mohli odsoudit k smrti. Ale i když sehnali mnoho falešných svědků, přece se nepodařilo najít vhodnou obžalobu. Nakonec vystoupili dva a shodně vypovídali: "Tento muž řekl, že má moc zničit chrám a ve třech dnech ho znovu vystavět." Nato vstal nejvyšší velekněz a řekl Ježíšovi: "Jak se obhájíš proti této obžalobě?" Ale Ježíš mlčel. Tu sáhl velekněz k poslednímu prostředku: "Beru tě pod přísahu při živém Bohu: Jsi ten zaslíbený Mesiáš, Boží Syn?" Ježíš odpověděl: "Ty sám jsi to řekl. Ale ujišťuji vás, že brzy budete svědky toho, že mne Bůh vyzdvihne, abych seděl po jeho pravici, odkud se vrátím ve svém majestátu." 65-66 Velekněz si na znamení největšího pohoršení roztrhl své roucho a prohlásil: "To je rouhání! Cožpak potřebujeme ještě svědky? Teď jste to slyšeli na vlastní uši! Jaký vynesete rozsudek?" *** 67-68 Odpověděli: "Zaslouží si smrt!" Pak mu někteří plivali do obličeje, bili ho po hlavě a tloukli holí s výsměchem: "Když jsi Mesiáš, hádej, kdo ti teď dal ránu!" *** Petr zatím seděl venku na nádvoří. Tu si ho všimla jedna služka: "Ty jsi také byl s tím Ježíšem z Galileje!" Ale Petr přede všemi popřel: "Ani nevím, o čem mluvíš!" Pak si to namířil k bráně, kde ho uviděla jiná a upozornila okolostojící: "Tento člověk chodil s Ježíšem z Nazaretu." Petr se však zapřísahal a řekl: "Vůbec toho člověka neznám." Oni se však kolem něj shlukli a doráželi: "Určitě k němu patříš! Je to znát na tvém nářečí!" Petr se dušoval a přísahal, že Ježíše opravdu nezná. V tom okamžiku se ozval kohout a Petr si vzpomněl na Ježíšova slova: "Dříve než zakokrhá kohout, třikrát mne zapřeš." Vyběhl ven a hořce se rozplakal. Ráno se opět sešli členové židovské velerady a domlouvali se, jak by přiměli Římany, aby potvrdili rozsudek smrti. Potom poslali spoutaného Ježíše k římskému místodržiteli Pilátovi. Když Jidáš viděl, že Ježíše odsoudili k smrti, hnulo se v něm svědomí, že ho zradil. Vzal třicet stříbrných, které dostal za zradu a chtěl je vrátit představitelům velerady: "Zhřešil jsem, zradil jsem nevinného člověka!" Oni však lhostejně odpověděli: "Do toho nám nic není, to je tvoje věc!" Jidáš odhodil peníze v chrámu, vyběhl ven a oběsil se. Velekněží dali peníze sebrat a řekli si: "Co s nimi? Pro chrámovou pokladnu se nehodí. Lpí na nich krev!" Dohodli se tedy, že za ně koupí pozemek, kde si dříve hrnčíři kopali hlínu, a že tam budou pohřbívat cizince, kteří zemřou v Jeruzalémě. A tak se tomu místu až dodnes říká"Krvavé pole". Tím se splnilo staré proroctví: "Vzali třicet stříbrňáků- náhradu za život otroka,na kterou ho Izrael ocenil, a dali je podle Božího rozkazuza hrnčířovo pole." Ježíš byl předveden před římského místodržitele Piláta. Ten se ho zeptal: "Tak ty jsi židovský král?""Když tomu tak říkáš, budiž," odpověděl mu Ježíš. K dalším žalobám židovské velerady se však nevyjádřil. "Neslyšíš, z čeho tě obviňují?" ptal se Pilát. Ale k jeho velkému údivu Ježíš mlčel, nehájil se. Bývalo zvykem, že místodržitel o velikonočních svátcích propouštěl jednoho vězně podle přání lidu. Tehdy právě Římané měli ve vězení zvlášť pověstného zločince jménem Barabáš. Když se lid toho jitra shromáždil před Pilátovým domem, zeptal se jich místodržitel: "Koho vám mám propustit - Barabáše, nebo Ježíše Krista?" Věděl, že Ježíše udali velekněží, protože mu záviděli jeho popularitu. V té chvíli dostal Pilát na soudcovském křesle vzkaz od své ženy: "Ruce pryč od toho nevinného člověka! Kvůli němu mne v noci pronásledovaly strašné sny." Zástupci velerady zatím přesvědčovali lid, aby žádal svobodu pro Barabáše a pro Ježíše smrt. Když se Pilát znovu zeptal, koho z těch dvou má propustit, ozval se pokřik: "Barabáše!" "A co mám udělat s Ježíšem Kristem?" zeptal se Pilát. Dav křičel: "Ukřižuj ho!" Pilát ještě namítl: "Vždyť se ničeho zlého nedopustil." Ale křik davu se stupňoval: "Na kříž! Na kříž!" Pilát viděl, že jeho snaha zachránit Ježíše je marná a že napětí davu roste, umyl si přede všemi ruce a řekl: "Jsem čistý od krve toho člověka. Je nevinný, odpovědnost je na vás!" Nato dav volal: "Jeho krev na nás i na naše děti!" Barabáše jim tedy propustil, Ježíše nechal zbičovat a svolil, aby byl ukřižován. Římští vojáci jej nejprve odvedli do vládní budovy a svolali k němu celou četu. Svlékli ho a přes ramena mu přehodili rudý plášť. Z trní upletli korunu, narazili mu ji na hlavu a do pravé ruky mu dali prut místo žezla. Pak před ním klekali a posměšně volali: "Ať žije židovský král!" Plivali na něj a tím prutem ho bili po hlavě. Když se dost pobavili, vyměnili mu zase plášť za jeho šaty a vedli ho na popraviště. Cestou popadli jednoho muže a přinutili ho, aby nesl Ježíšův kříž. Byl to Šimon z Kyrény. Došli až na pahorek zvaný Golgota - Lebka. Tam mu nabídli zkyslé víno s hořkou přísadou. Když ochutnal, odmítl. Ukřižovali ho a pak mezi sebou losovali o jeho šaty. Tím se splnilo jedno z proroctví: "Rozebrali si můj oděv, o mé šaty losovali." Pak se posadili a drželi stráž. Nad hlavou mu připevnili nápis s označením viny: "Ježíš, král Židů." Současně s ním byli po obou stranách ukřižováni dva zločinci. Kolemjdoucí se Ježíšovi pošklebovali a vysmívali: "Tak chrám jsi chtěl zbořit a za tři dny znovu postavit. Teď ukaž svou moc a zachraň sám sebe. Když jsi Boží Syn, sestup z kříže!" 41-42 K nim se přidali i členové velerady: "Podívejte se na zachránce! Sám se zachránit neumí. Židovský král - visí na kříži! Sestup dolů a uvěříme ti. *** Dovolával se Boha, říkal, že je Boží Syn. Ať ho tedy Bůh vysvobodí!" Podobná slova se ozvala i z vedlejších křížů. V poledne se nad celým krajem setmělo a tma trvala až do tří hodin. Pak Ježíš hlasitě zvolal: "Eli, Eli, lema sabachtani?," což znamená: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?" Někteří z těch, co stáli poblíž, se domnívali, že volá proroka Elijáše. Jeden z nich běžel pro houbu, namočil ji v tom kyselém nápoji, nastrčil na prut a podával Ježíšovi k ústům. Ostatní ho okřikovali: "Jen ho nech, ať vidíme, jestli mu přijde Elijáš na pomoc!" Potom Ježíš znovu vykřikl a zemřel. V tom okamžiku se v chrámu roztrhla opona, zakrývající vstup do svatyně. Tak bylo naznačeno, že úloha bohoslužeb je Kristovou obětí naplněna a končí. Země se chvěla, skály pukaly 52-53 a hroby se otvíraly. Když pak Ježíš vstal z mrtvých, mnozí v Jeruzalémě dosvědčovali, že viděli vzkříšené z těch hrobů. Byli předzvěstí toho, že Ježíš zvítězil nad smrtí a jednou vzkřísí všechny své věrné. *** Když velitel s popravčí četou viděli zemětřesení a všechno, co se dělo, padla na ně hrůza a říkali: "On to byl opravdu Boží Syn!" Z povzdálí přihlíželo také mnoho žen, které přišly s Ježíšem až z Galileje a staraly se o něj a jeho učedníky. Mezi nimi byla i Marie Magdaléna, Marie - matka Jakuba a Josefa, a matka Jakuba a Jana Zebedeových. Když nastal večer, přišel jeden bohatý muž z Arimatie, jménem Josef, jeden z Ježíšových následovníků. Dal se ohlásit u Piláta a prosil, aby mu vydal Ježíšovo tělo. Pilát mu vyhověl. Josef zavinul Ježíšovo tělo do čistého plátna a uložil do hrobu, který si dal před nedávnem vytesat ve skále. Vchod do hrobky dal po pohřbu uzavřít těžkým balvanem. Pak odešel. Dvě Marie - jedna z nich Marie Magdaléna - přihlížely pohřbu. Druhý den v sobotu šli velekněží a farizejové k Pilátovi a řekli: "Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník svého času řekl: ‚Třetího dne opět vstanu k životu.' Dej tedy aspoň tři dny hlídat hrob, nebo přijdou jeho učedníci, ukradnou ho a pak budou lidem namlouvat, že vstal z mrtvých. A to by k tomu bludu ještě chybělo!" "Dobře," řekl Pilát,"postavte tam stráž, jak myslíte." Oni šli, postavili tam stráž a dokonce zapečetili vstupní kámen. Na úsvitu neděle se Marie Magdaléna a ta druhá Marie vypravily k hrobu. Nastalo silné zemětřesení. Boží anděl sestoupil s nebe, odvalil kámen a sedl si na něj. Zářil jako blesk a jeho oděv byl bílý jako sníh. Strážci byli tak vyděšeni, že se nemohli ani hnout. Anděl promluvil k ženám: "Nebojte se, vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Ale on tu již není, vstal opět k životu, jak to předpověděl. Pojďte se podívat do hrobu. A teď si pospěšte a řekněte jeho učedníkům, že vstal z mrtvých a jde napřed do Galileje, kde ho uvidíte. To jsem vám měl vyřídit." S bázní, a přece s velkou radostí opustily ženy rychle hrob a běžely to oznámit učedníkům. Na cestě se setkaly se samým Ježíšem. Pozdravil je a ony padly na kolena a objímaly jeho nohy. Ježíš jim řekl: "Nebojte se, jen jděte za mými bratry a řekněte jim, ať jdou do Galileje a tam se setkáme." Po odchodu žen se někteří strážci odebrali do města, aby ohlásili velekněžím všechno, co se stalo. 12-13 Ti hned svolali poradu s ostatními židovskými představiteli, aby se dohodli, co dělat. Potom štědře podplatili vojáky, aby mluvili shodně s nimi: "V noci jsme usnuli, a zatímco jsme spali, přišli Ježíšovi učedníci a ukradli jeho tělo." *** Pak vojákům slíbili, že doslechne-li se o tom místodržitel, uchlácholí ho a postarají se, aby z toho vyvázli bez nepříjemností. Vojáci si tedy vzali peníze a rozhlašovali, k čemu byli navedeni. Tato verze se mezi židy rozšířila, takže tomu věří dodnes. Jedenáct apoštolů šlo do Galileje, na horu, kterou Ježíš určil jako místo setkání. Tam ho uviděli, klaněli se mu, ale někteří pochybovali, že to je skutečně on. Ježíš jim řekl: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Proto jděte a získávejte mi následovníky ve všech národech, křtěte je ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého. Veďte tyto nové učedníky k tomu, aby poslouchali všechny příkazy, které jsem vám dal. A spoléhejte na to, že já jsem vždy s vámi až do konce světa." Zde začíná radostná zpráva o podivuhodném životě Ježíše Krista, Božího Syna. Již prostřednictvím dávného proroka Izajáše Bůh promluvil tak, jako by mluvil přímo ke svému Synovi: "Pošlu před tebou zvláštního posla, který připraví svět na tvůj příchod. V době duchovně pusté bude volat: ‚Přichází k vám Bůh! Napravte svůj život, odložte všechno, co mu stojí v cestě!'" Tím poslem byl Jan Křtitel. Žil na poušti a vybízel lidi, aby od něho přijali křest a dali tak najevo, že se veřejně přiznávají ke svým proviněním, že jich litují a touží, aby jim Bůh odpustil. Lidé z Jeruzaléma a z celého Judska přicházeli, aby mu naslouchali, a když vyznali své viny, Jan je pokřtil v řece Jordánu. Jan nosil oděv z velbloudí srsti přepásaný pásem a živil se kobylkami a medem divokých včel. Ve svých kázáních stále zdůrazňoval: "Záhy po mně přijde někdo daleko mocnější, než jsem já; bude tak vznešený, že nejsem hoden ani jako otrok rozvázat řemínek jeho obuvi. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým." Jednoho dne přišel Ježíš z galilejského Nazaretu k Janovi a dal se od něho v Jordánu pokřtít. Ve chvíli, kdy vystupoval z vody na břeh, viděl, jak se obloha rozevřela a na jeho hlavu se snesl Boží Duch v podobě holubice. Současně z nebe promluvil hlas: "Ty jsi můj milovaný Syn, z tebe mám radost." Hned nato Boží Duch vnukl Ježíšovi, aby odešel na poušť do samoty. Šel tedy a čtyřicet dní tam strávil sám mezi divokou zvěří, vystaven satanovu pokoušení; potom přišli andělé a pečovali o něho. Později, když král Herodes uvěznil Jana Křtitele, vydal se Ježíš do Galileje a hlásal tam radostné poselství od Boha: "Konečně přišel čas a přiblížilo se Boží království. Přestaňte myslet jen na pozemské věci, změňte svůj život a uvěřte tomu, co vám Bůh vzkazuje!" Jednoho dne šel Ježíš po břehu Galilejského jezera a uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají do vody síť; byli totiž rybáři. Ježíš na ně zavolal: "Pojďte za mnou! Udělám z vás jiné rybáře, budete lovit lidi!" Ti dva všeho nechali a šli s ním. O něco dále pak spatřil jiné dva rybáře - Jakuba a Jana Zebedeovy. Seděli v lodi a opravovali potrhané sítě. I ty Ježíš vyzval. Oba bratři se okamžitě zvedli, opustili svého otce a najaté pomocníky a vykročili za Ježíšem. Tak přišli společně do města jménem Kafarnaum; v sobotu navštívili tamější synagogu, ve které se židé scházeli ke společným modlitbám, ke čtení i výkladu Písma. Ježíš tam začal kázat a posluchači žasli, protože mluvil s nezvyklou přesvědčivostí. Bylo to úplně něco jiného, než co dosud slýchali od učitelů zákona. Byl tam také jeden muž posedlý démonem a ten začal vykřikovat: "Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský? Chceš nás snad zničit? Vím dobře, že jsi svatý Boží Syn!" Ježíš ho rázně okřikl: "Už ani slovo! Vyjdi z něho ven!" Posedlý se ještě chvíli zmítal a křičel, než ho démon opustil. Lidé byli ohromeni a začali se dohadovat: "Co to je? Nové učení? Odkud bere takovou moc? Vždyť i zlým duchům poroučí a oni ho poslouchají!" A zpráva o tom, co Ježíš učinil, se rychle roznesla po celém kraji. Když pak Ježíš opustil synagogu, vydal se s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. Šimonova tchyně právě ležela v horečkách na lůžku, tak o tom pověděli Ježíšovi. Ten k ní přistoupil, vzal ji za ruku a pomohl jí, aby si sedla. Horečka hned přestala, žena vstala a začala se starat o hosty. 32-33 Jakmile slunce zmizelo za obzorem (a skončil sobotní klid), sešli se lidé z celého města u Šimonova domu. Přivedli s sebou nemocné a posedlé. *** Toho večera uzdravil Ježíš mnoho lidí a z velkého množství posedlých vyhnal démony. Těm však nedovolil mluvit, protože věděli, že je Mesiáš - svatý Boží Syn. Příští ráno vstal Ježíš ještě před svítáním a odešel na osamělé místo, kde se mohl v klidu modlit. O něco později jej Šimon se svými druhy začali hledat. Když ho našli, řekli mu: "Každý se ptá jenom po tobě!" Ježíš jim však pověděl: "Musím jít také do jiných měst, abych i tam oznámil své poselství. Vždyť proto jsem přišel." A tak procházel celou galilejskou zemí, kázal v synagogách a mnohé vysvobozoval z moci démonů. Jednou za ním přišel člověk postižený malomocenstvím a na kolenou ho prosil: "Pane, vím, že mne můžeš uzdravit, když budeš chtít." Ježíš, pohnut soucitem, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: "Chci, abys byl zdráv." V tu chvíli malomocenství zmizelo a muž byl uzdraven. 43-44 Ježíš mu však přísně nařídil: "Jdi a dej si své uzdravení ověřit knězem. Cestou se však nikde nezastavuj a s nikým nemluv. Vezmi s sebou obětní dar, jak to uzdraveným z malomocenství předepsal Mojžíš, aby se všichni přesvědčili, že jsi očištěn." *** Muž odešel, ale nevydržel mlčet. Každému na potkání radostně vyprávěl, že je uzdraven. A tak Ježíš nemohl veřejně vstoupit do žádného města a zůstával venku na osamělých místech. I tam se však za ním ze všech stran táhly zástupy lidí. Po několika dnech se Ježíš opět vrátil do Kafarnaum a hned se rozneslo, že je opět doma. Nahrnulo se tam tolik lidí, že zaplnili celý dům, ba dokonce ani přede dveřmi nebylo k hnutí. Když jim Ježíš zvěstoval Boží poselství, chtěli se k němu dostat čtyři muži, kteří nesli na nosítkách ochrnutého člověka. Protože se k němu nemohli prodrat zástupem, vystoupili po vnějším schodišti na plochou střechu domu, tu rozebrali a spustili lehátko s ochrnutým přímo před Ježíše. Když viděl, jak ti muži bezvýhradně věří v jeho pomoc, řekl nemocnému: "Synu, tvé hříchy jsou ti odpuštěny." Sedělo tam také několik učitelů zákona a ti se mezi sebou začali domlouvat: "Slyšeli jste, co ten člověk řekl? To je přece rouhání! On si snad o sobě myslí, že je Bohem! Vždyť jedině Bůh může odpouštět hříchy." Ježíš však četl jejich myšlenky a obrátil se k nim: "Proč vás to tak popudilo, co jsem právě řekl? Co je snadnější? Oznámit ochrnutému, že se mu odpouštějí hříchy, nebo mu rozkázat, aby se zvedl, sebral svoje lehátko a odešel domů? Abyste uvěřili, že mám moc odpouštět lidem hříchy, dívejte se teď dobře." Nato se obrátil k ochrnutému a vyzval ho: "Vstaň a jdi domů, jsi uzdraven." Ten vstal, sebral své lehátko a před očima všech odcházel. Udivení lidé chválili Boha a říkali: "Něco takového jsme ještě neviděli." Jindy vyšel Ježíš k jezeru, aby kázal zástupu, který ho tam očekával. Když potom šel dál, uviděl Alfeova syna Leviho, který seděl v celnici a vybíral poplatky od pocestných."Pojď za mnou a staň se mým učedníkem," řekl mu Ježíš. Levi bez váhání vstal a šel s ním. Ježíš se svými učedníky pak přijal pozvání do Leviho domu, kde usedli za stůl společně s dalšími celníky a lidmi pochybné pověsti; tyto vyděděnce společnosti Ježíš zvláštním způsobem přitahoval. Když však židovští náboženští vůdcové viděli, že Ježíš stoluje s lidmi špatné pověsti, vyptávali se jeho učedníků: "Jak si jen může sednout k jednomu stolu s takovou lůzou?" Ježíš to uslyšel a odpověděl jim: "Lékaře nepotřebují zdraví lidé, ale nemocní. Nepřišel jsem proměnit lidi, kteří se považují za dobré, ale ty, kdo znají svou špatnost." Janovi učedníci a židovští předáci měli ve zvyku se postit. Jednou přišli lidé za Ježíšem s otázkou: "Proč se tvoji učedníci také nepostí jako žáci Jana a farizejů?" Nato jim Ježíš řekl: "Cožpak ženichovi přátelé odmítají na svatbě jídlo, když je ženich mezi nimi? To se přece radují, a teprve až je ženich opustí, budou mít důvod ke smutku a k půstu. Nový život z Boha nelze vtěsnat do tradičních náboženských zvyků a forem, jako se na staré šaty nedá přišít záplata z neseprané látky. Vždyť záplata by se srazila, vytrhla by okolní chatrné tkanivo a díra by se ještě zvětšila. Nové, bouřlivé víno také nedáváte do měchů ze staré kůže; ty by popraskaly a obojí by přišlo nazmar. Nové víno potřebuje nové, nezpuchřelé měchy." Jednou v sobotu procházel Ježíš se svými učedníky obilným polem. Protože měli hlad, trhali učedníci klasy a jedli zrní. Farizejové to uviděli a vytýkali Ježíšovi: "Proč to dělají? Vždyť náš Zákon přece zakazuje v sobotu pracovat, a oni trhají obilí!" 25-26 Ježíš na to odpověděl: "Nikdy jste nečetli, co udělal král David a jeho družina, když měli na útěku hlad? Neslyšeli jste o tom, jak vešli do Božího chrámu - nejvyšším knězem byl tehdy Ebjátar - a jedli posvátné chleby, které směli jíst pouze kněží?" *** A potom ještě dodal: "Sobotní klid má přece sloužit člověku, a ne aby předpisy lidi zotročovaly. Já, jako Syn člověka, který přišel z nebe, stojím nade všemi zákony, i nad dodržováním soboty." Když opět přišel Ježíš do synagogy, spatřil tam člověka, který měl bezvládnou ruku. Protože byla právě sobota, Ježíšovi nepřátelé napjatě sledovali, co učiní. Jestliže ho uzdraví, bude to vítaná příležitost, jak jej obžalovat z rušení předepsaného svátečního klidu. A opravdu, Ježíš vyzval postiženého, aby předstoupil před celé shromáždění, a pak položil ostatním otázku: "Co se smí v sobotu? Mohou se konat dobré skutky, nebo se má páchat zlo? Je možné zachránit život, nebo jej zničit?" Na tyto otázky se nikdo neodvážil odpovědět. Jejich mlčení Ježíše naplnilo spravedlivým hněvem, jejich lhostejnost k lidskému utrpení ho roztrpčila. Přeměřil si je přísným pohledem a potom se obrátil k postiženému."Natáhni tu ruku!" řekl mu. On to učinil, a ejhle - ruka byla zdravá. Farizejové opustili synagogu a šli se domlouvat s přívrženci krále Heroda na tom, jak Ježíše odstranit. Ježíš se opět se svými učedníky uchýlil k jezeru. Znovu jej následovaly zástupy lidí z celé Galileje, Judska, Jeruzaléma, Idumeje a Zajordání, ba dokonce přišli i lidé z okolních pohanských měst Týru a Sidónu. Široko daleko se roznesly zprávy o jeho zázracích a velmi mnoho lidí se o nich chtělo přesvědčit na vlastní oči. Ježíš požádal své učedníky, aby pro něj měli připravenu loďku, na kterou by se mohl uchýlit, kdyby ho dav příliš tísnil. Mnoho nemocných už totiž uzdravil a další se k němu přímo vrhali, jen aby se ho mohli dotknout. A když ho spatřili ti, kdo byli posedlí démonem, padali před ním na zem a křičeli: "Ty jsi Boží Syn!" On je však rázně umlčoval, protože nestál o jejich svědectví. Potom k sobě zavolal ty, které si vybral pro zvláštní svědecké poslání, a vystoupil s nimi na horu. Z nich pak ustanovil dvanáct, kteří ho měli všude doprovázet a které bude posílat samostatně kázat a uzdravovat. Byli to: Šimon, kterému přidal jméno Petr, Jakub a Jan - synové Zebedeovi, kterým někdy říkával"synové hromu", Ondřej, Filip, Bartoloměj, Matouš, Tomáš, Jakub Alfeův, Tadeáš, Šimon Kenaanský a Jidáš Iškariotský, který ho později zradil. Když se Ježíš vrátil domů, lidé se k němu začali znovu scházet a brzy jich bylo tolik, že se ani neměl kde najíst. Jeho příbuzní uslyšeli, co se děje, a tak se vypravili za ním, aby ho přinutili k návratu domů; domnívali se, že ztratil zdravý rozum. Židovští náboženští učitelé, kteří přišli z Jeruzaléma, dokonce tvrdili, že Ježíš je posedlý Belzebubem, králem všech démonů. Jen proto prý ho ďáblové poslouchají, když je vyhání. Ježíš je pozval k sobě a vyvracel tyto pomluvy. Aby mu všichni rozuměli, použil příklad: "Jak může satan vyhnat satana? Království, které je vnitřně rozdělené, se musí zhroutit. Také rodina, kde je svár a nejednota, se nakonec rozpadne. A jestliže satan bojuje sám proti sobě, jak může něco dokázat? Nutně musí přijít jeho konec. Chce-li někdo vniknout do domu siláka a zmocnit se jeho věcí, musí ho nejprve spoutat. Tak i démony může vyhánět jen ten, kdo přemohl satana. Ujišťuji vás o jednom: všechno může být lidem odpuštěno, i když se v nevědomosti Bohu rouhají a hrubě ho urážejí slovy i skutky. Když ovšem někdo v zatvrzelosti odmítá Boží záchrannou moc a přitom ví, co odmítá, takový člověk se rouhá Duchu svatému. A to je hřích, který nemůže být odpuštěn." To jim Ježíš řekl proto, že jeho činy úmyslně připisovali satanově moci, místo aby přiznali, že uzdravuje mocí Ducha svatého. Tehdy přišli k přeplněnému stavení, kde Ježíš učil, také jeho bratři s matkou a vzkázali mu, že s ním potřebují mluvit. Sedělo kolem něj plno lidí, když mu kdosi oznámil: "Tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě." Ježíš věděl, s jakým záměrem rodina přichází, a proto řekl: "Kdo je má matka? A kdo jsou moji bratři?" Rozhlédl se po těch, kteří mu dychtivě naslouchali, a řekl: "Hle, tady je má matka a tady jsou moji bratři. Každý, kdo jedná podle Boží vůle, je můj bratr, moje sestra i moje matka." Jednou Ježíš opět učil na břehu jezera. A protože se kolem něho znovu shromáždily davy lidí, nastoupil do člunu a odtud mluvil k těm, kteří byli na břehu. Ježíš své učení často vkládal do zvláštních obrazů - podobenství. Toto je jedno z nich: "Poslouchejte! Jeden rolník se vydal na pole, aby zasel obilí. Ne každé zrno však padlo na vhodnou půdu. Některá se dostala na okraj cesty, kde je sezobali ptáci. Jiná padla na skálu, kde bylo jen málo půdy. Tam sice zrna brzy vyklíčila, ale ve slunečním žáru osení uschlo, protože kořínky v mělké vrstvě země neměly dost vláhy. Jiná zrna zapadla mezi bodláčí, které záhy mladé rostlinky udusilo, takže ani nenasadily klasy. Ovšem to zrní, které padlo do úrodné půdy, přineslo třicetinásobný, jiné dokonce šedesáti- až stonásobný užitek." "Kdo má uši k naslouchání, ten ať poslouchá a přemýšlí," uzavřel Ježíš. Později, když byl sám se svými dvanácti učedníky, ptali se ho: "Jak máme tvým podobenstvím rozumět?" "Vy, kteří mi býváte nablízku," odpověděl,"jste už pochopili mnohé z tajemství Božího království. Ale těm, co jsou ještě opodál, se to snažím vysvětlovat v podobenstvích. Je však o nich psáno v proroctví:Dívají se a nevidí,poslouchají, a přece nerozumějí,a tak nejsou ochotni obrátit se k Bohu,aby jim odpustil jejich viny. Jestliže ovšem ani vy nechápete tento jednoduchý obraz, jak potom porozumíte všem dalším, které vám chci vyprávět? Zde je tedy výklad: Tím rolníkem, o kterém jsem mluvil, je každý, kdo lidem přináší Boží poselství, aby je zasel do jejich života jako dobrou setbu. Srdce některých posluchačů je tvrdé jako ušlapaná cesta. Satan okamžitě přichází a usiluje o to, aby zapomněli, co slyšeli. Mělká skalnatá půda představuje srdce nestálých lidí. Boží poselství vyslechnou a radostně přijmou, jsou však povrchní a slovo u nich nepronikne do hloubky. I když si zpočátku vedou dobře, odpadají, jakmile mají pro víru trpět. Půda zaplevelená bodláčím je obrazem lidí, kteří dobrou Boží zprávu sice vyslechnou a přijmou, ale všední starosti, záliba v majetku a touha po blahobytu Boží poselství v srdci udusí, takže zůstane bez užitku. Úrodné půdě se podobají ti, kteří bez výhrad přijímají Boží zvěst, a proto mohou přinést bohatou sklizeň - někteří dokonce mimořádnou sklizeň." "Když někdo z vás rozsvítí lampu, zakryje ji snad nádobou nebo ji strčí pod postel, aby zakryl její světlo? Určitě ne! Umístí ji tak, aby svítila. 22-24 Všechno, co je dosud skryto, vyjde najevo a tomu, co je nesrozumitelné, bude porozuměno. Dobře poslouchejte, co vám říkám. Kolik jste ochotni přijmout, tolik dostanete a ještě vám bude přidáno. *** *** Kdo už něco pochopil, porozumí ještě víc; kdo o to nestojí, přijde o všechno." Dále Ježíš vyprávěl jiné podobenství: "S Božím královstvím je to jako s rolníkem, který oseje pole a odejde. Dny plynou, zrno vyklíčí a roste ve dne v noci, aniž by se o ně musel nějak starat nebo mu pomáhat. Půda sama dává semenu, co potřebuje k růstu. Nejdříve vzejde klíček, pak vyroste stéblo, potom klas. A když v něm nakonec dozraje zrno, přijde rolník a sklidí je." "Jak ještě znázornit Boží království? K čemu ho přirovnat?" uvažoval Ježíš. "Je to s ním jako se seménkem hořčice. To sice patří mezi nejmenší semena, ale vyroste z něho největší bylina na poli. Na jejích větvích mohou dokonce hnízdit ptáci." Ještě mnoho podobných obrazů Ježíš použil, aby lidem přiblížil svoje učení. Když mluvil veřejně, používal výhradně přirovnání. Když však potom býval se svými učedníky o samotě, všechno jim vysvětloval. K večeru toho dne vyzval Ježíš své učedníky: "Přeplavme se na druhou stranu jezera." Odrazili tedy s lodí, ve které seděl, a vzdalovali se od zástupů na břehu. Několik člunů však vyplulo za nimi. Zanedlouho se strhla silná větrná bouře. Vysoké vlny dorážely na člun a ten se začal plnit vodou. Ježíš však klidně spal na zádi, s poduškou pod hlavou. Učedníci ho probudili: "Mistře, tobě je jedno, že se potápíme?" Ježíš vstal, okřikl vítr a poručil vlnám: "Uklidněte se!" V tu chvíli se vítr utišil a kolem se rozhostil klid. Pak se Ježíš obrátil na učedníky: "Proč jste se tolik báli? Copak mi nedůvěřujete?" Byli tím vším ohromeni a ptali se jeden druhého: "Kdo to jen může být, že ho poslouchá vítr i voda?" Na protějším břehu jezera přistáli v gerasenském kraji. Jakmile Ježíš vystoupil ze člunu, přiběhl k němu nějaký člověk. Byl to muž posedlý démony, který žil ve starých hrobech vytesaných do skály a měl takovou sílu, že když ho spoutali okovy na nohou a řetězy na rukou, pouta vždycky rozlámal a řetězy roztrhal. Nenašel se nikdo tak silný, aby ho mohl zkrotit. Ve dne i v noci se skrýval v hrobech a toulal se po okolních pahorcích, skučel a tloukl se kamením. 6-8 Když teď uviděl Ježíše, přiběhl a vrhl se před ním na zem. Ve chvíli, kdy Ježíš přikazoval démonovi, aby posedlého muže opustil, začal onen ubožák křičet: "Co si mne všímáš, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Zapřísahám tě při Bohu, nech mne na pokoji!" *** *** "Jak se jmenuješ?" zeptal se Ježíš."Zástup, protože je nás v tomto těle mnoho," zněla odpověď. A potom démoni žadonili, aby je neposílal nikam daleko. Na stráni nad pobřežím se právě páslo stádo vepřů. "Pošli nás do těch prasat," volali démoni. Ježíš svolil a nečistí duchové vjeli do zvířat. Vzápětí se to velké, asi dvoutisícové stádo splašilo a hnalo se po stráni dolů k jezeru, vběhlo do vody a utopilo se. Pasáci těch vepřů utekli do města a cestou všude rozhlašovali, co se stalo. Každý, kdo je uslyšel, spěchal se o tom přesvědčit na vlastní oči. A tak se kolem Ježíše shromáždilo mnoho lidí. Když viděli uzdraveného muže, jak sedí oblečený a chová se rozumně, polekali se. Ti, kteří byli svědky celé události, jim totiž vyprávěli, co se událo s mužem a kam se poděli vepři. A tak začali všichni Ježíše prosit, aby z jejich kraje raději odešel. Nastoupil tedy zase do člunu. Uzdravený muž ho prosil, aby mohl jít s ním. Ježíš však odmítl: "Jdi domů ke své rodině a řekni všem známým, jaké dobrodiní ti Bůh prokázal a jak se nad tebou slitoval." Ten člověk tedy v celém tom kraji zvaném Desítiměstí vyprávěl, jak velké dobrodiní mu prokázal Ježíš. A každý nad tím žasl. Když se Ježíš znovu vrátil na galilejský břeh, sešel se kolem něho zase obrovský zástup lidí. Přišel i představený místní synagogy Jairos, klekl před ním a úpěnlivě ho prosil: "Moje dceruška umírá. Pojď a zachraň ji, aby žila." Ježíš tedy šel s ním. Také zástup se vydal s nimi a tlačil se na Ježíše ze všech stran. V davu byla jedna žena, která už dvanáct let trpěla krvácením. Mnoho lékařů na ní zkoušelo své umění. Stálo ji to celé jmění, ale nebylo to nic platné, nemoc se stále zhoršovala. 27-28 Až jednou se doslechla o Ježíšovi a jeho zázračné moci, a tak ho hledala s myšlenkou: "Když si jen sáhnu na jeho plášť, určitě se uzdravím." *** A opravdu! Jakmile se ho dotkla, krvácení přestalo a žena cítila, že je nadobro zdravá. Ježíš ovšem ihned poznal, že z něho vyšla uzdravující síla, otočil se a otázal se: "Kdo se to dotkl mého pláště?" Jeho učedníci se divili: "Všichni se na tebe tlačí a ty se ptáš, kdo se tě dotkl?" Ale Ježíš se rozhlížel, aby zjistil, kdo to byl. Žena, celá rozechvělá tím, co se s ní událo, padla mu k nohám a všechno mu pravdivě pověděla. On ji ujistil: "Dcero, tvá víra tě uzdravila. Můžeš klidně jít, protože nemoc tě už nebude trápit." Když s ní ještě mluvil, dorazili poslové z Jairova domu se zprávou, že již je pozdě shánět pomoc."Tvá dcera právě umřela, už Mistra neobtěžuj," oznamovali Jairovi. 36-37 Jako by nic neslyšel, obrátil se Ježíš k Jairovi a řekl mu: "Jen se neboj a důvěřuj mi!" Do Jairova domu s sebou vzal pouze Petra, Jakuba a jeho bratra Jana. Ostatní požádal, aby zůstali venku. *** 38-39 Dům byl plný hlasitého pláče a nářku."K čemu ten pláč a rozruch? Vždyť to děvče není mrtvé, jenom spí!" *** Vysmáli se mu. Vykázal všechny kromě rodičů a svých tří učedníků. Vešli do místnosti, kde dívka ležela. Vzal ji za ruku a řekl: "Děvčátko, přikazuji ti, vstaň!" Dvanáctiletá dívka vstala a chodila.Přítomní oněměli úžasem. Ježíš jim důrazně nařídil, aby nikomu nevypravovali, co se stalo."Dejte jí najíst," připomněl rodičům. Pak se Ježíš s učedníky vrátil do svého domovského města Nazaretu. Když přišla sobota, kázal v tamější synagoze, kde mu naslouchalo mnoho lidí. Všichni žasli a říkali si: "Kdepak se to naučil? Kde se u něho vzala ta moudrost? A dokonce dělá i zázraky! Známe ho přece jako tesaře, syna Marie. Jeho bratři jsou Jakub, Josef, Juda a Šimon. A také jeho sestry žijí mezi námi." Nemohli se s tím prostě vyrovnat, dokonce se nad tím pohoršovali. Ježíš jen poznamenal: "Nikde prorok neznamená tak málo, jako ve vlastní obci a rodině." Jejich nedůvěra ho zarmoutila 5-6 a nemohl tam učinit žádný zázrak; jen na několik nemocných položil ruku a uzdravil je. Rozhodl se, že se obrátí k lidem v okolních vesnicích. *** Potom svolal svých dvanáct učedníků, vysílal je po dvojicích do okolních vesnic a propůjčil jim schopnost osvobozovat lidi z moci zla. 8-9 Nakázal jim, aby si na cestu kromě hole nic nebrali: žádný chléb, žádná zavazadla, žádné peníze, dokonce ani náhradní obuv nebo šaty. *** "V každé vesnici se ubytujte na jediném místě, a to tam, kde vás nejprve přijmou. Když vás někde nebudou chtít přijmout ani vyslechnout, jděte pryč a vyklepejte i ten jejich prach ze svých bot; ať mají, co jim patří." Vydali se tedy na cesty a všude vyzývali, aby lidé zanechali svých zlých činů, litovali jich a začali žít nový život. Vyháněli démony, nemocné potírali olejem a uzdravovali je. Ježíšův věhlas se šířil a zprávy o něm se donesly až k uším krále Heroda. Někteří lidé říkali, že to ožil Jan Křtitel, proto prý koná takové zázraky. Jiní se zase domnívali, že znovu přišel dávný prorok Elijáš, a další byli přesvědčeni, že prostě povstal nový prorok, jak tomu bývalo za starodávna. Sám Herodes, když se o Ježíši dozvěděl, se polekal: "Je to Jan, kterého jsem dal popravit. Určitě vstal z mrtvých." Král dal již dříve Jana zatknout a uvěznil ho ve své tvrzi. Jan mu totiž vytýkal, že odloudil vlastnímu bratru Filipovi manželku Herodiadu. Ta Jana Křtitele za to nenáviděla a ukládala mu o život, bez králova souhlasu se však neodvažovala dát ho zavraždit. Věděla, že Herodes si ho vážil jako spravedlivého a svatého člověka a držel nad ním ochrannou ruku. Rozhovory s ním ho sice vždycky jaksi znepokojovaly, ale přesto mu rád naslouchal a někdy se podle jeho slov i řídil. Herodiadě se naskytla příležitost Jana odstranit, když král na oslavu svých narozenin uspořádal hostinu pro své dvořany, důstojnictvo a vedoucí osobnosti Galileje. Dcera Herodiady při banketu tančila před hosty a všem se velice líbila. Král byl tak okouzlen, že jí pošetile slíbil splnit jakékoliv přání, i kdyby to měla být polovina království. Dokonce to přede všemi slavnostně odpřisáhl. Šla se tedy poradit se svou matkou a ta ji navedla, aby si řekla o hlavu Jana Křtitele. Rychle se vrátila ke králi a přednesla mu své přání: "Chci, abys mi hned teď dal přinést mísu s hlavou Jana Křtitele." Král tím byl otřesen, ale neměl odvahu odvolat, co přede všemi hosty tak okázale slíbil. Poslal tedy do vězení kata, aby Jana sťal. Kat rozkaz splnil a na míse přinesl Janovu hlavu. Děvče ji předalo své matce. Když se to doslechli Janovi učedníci, přišli pro jeho tělo a pohřbili ho. Apoštolové se vrátili z cest a znovu se sešli u Ježíše. Vyprávěli mu o všem, co dělali a o čem hovořili s lidmi, se kterými se setkali. Ježíš jim navrhl: "Pojďme na chvíli někam do ústraní a odpočiňme si." Stále totiž měli kolem sebe tolik lidí, že jim sotva zbýval čas na jídlo. Odjeli tedy lodí na odlehlé místo. Lidé je však viděli odplouvat, nadeběhli si je po břehu, a než loďka přirazila, už tam na ně čekali. Když Ježíš vystoupil a uviděl znovu veliký zástup, bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. Začal je tedy opět učit. 35-36 Později odpoledne mu jeho učedníci připomínali: "Už bys je měl poslat domů. Tady se široko daleko nedá koupit nic k jídlu a za chvíli bude večer." *** "Tak jim dejte najíst vy!" navrhl Ježíš."Kde bychom vzali tolik jídla," namítali,"to by stálo pěkné peníze nakrmit takový zástup." "Kolik tu mají lidé potravin? Jděte a zjistěte to!" požádal Ježíš."Všeho všudy jen pět chlebů a dvě ryby," hlásili mu, když se vrátili. Vyzval je, aby se posadili po padesáti na travnatá místa. Vzniklo sto takových skupin. Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby a poděkoval za ně Bohu. Lámal je na kusy a předával učedníkům, aby jídlo roznášeli lidem. Tak se všichni najedli dosyta a ještě se sesbíralo dvanáct plných košů zbytků. Těch, kteří se najedli, bylo na pět tisíc. 45-46 Hned nato nařídil Ježíš svým učedníkům, aby nasedli na loď a vyrazili přes jezero do Betsaidy. Sám se rozhodl vydat se na cestu o něco později, protože se chtěl ještě s lidmi rozloučit a poslat je domů. Potom vystoupil na blízkou horu, aby se tam modlil. *** Noc míjela, loď byla někde uprostřed jezera o on sám ještě na hoře. Za ranního svítání viděl, že jeho učeníci stále ještě namáhavě veslují proti větru. Vydal se za nimi po hladině jezera.Přiblížil se až k lodi a chtěl kolem nich přejít. Když ho spatřili kráčet po vodě, začali křičet hrůzou, protože ho pokládali za přízrak. On je však uklidňoval: "Nebojte se, vždyť jsem to já!" Pak vstoupil k nim do člunu a vítr hned ustal.Dlouho se z toho nemohli vzpamatovat. Nechápali ještě, že když Ježíš může rozmnožit chléb, má moc i nad přírodou. Potom přistáli u nejbližšího břehu, v oblasti, která se nazývala stejně jako jezero: Genezaret. Sotva vystoupili z lodi, lidé hned Ježíše poznali a po celém okolí se rozkřiklo, že sem připlul. Ať Ježíš odešel kamkoliv, z celé té krajiny k němu přinášeli nemocné. Všude, kam přišel, ve vesnicích, městech i venku na samotách, kladli na volně přístupná místa nemocné. Prosili ho, aby se mohli dotknout alespoň cípu jeho šatů. A každý, kdo se ho s vírou dotkl, byl uzdraven. Jednou za Ježíšem přišli z Jeruzaléma farizejové a učitelé zákona. Všimli si, že jeho učedníci nedodržují obřad umývání rukou před jídlem a tak porušují židovskou tradici. Židé a zvláště znalci zákona úzkostlivě lpěli na zvycích svých předků a nedotkli se jídla dříve, než si pečlivě umyli ruce. A když přišli z trhu, vždy se umyli celí, než se pustili do přípravy pokrmů. Stejně pečliví byli i při omývání číší, džbánů a kuchyňského nádobí. Už po staletí dodržovali mnoho podobných předpisů. Teď tedy dotírali na Ježíše: "Proč tvoji učedníci nedodržují zvyky našich předků a jedí neumytýma rukama?" "Pokrytci!" odrazil je."Pravdivě o vás řekl Izajáš:‚Ústa mají plná Boha,ale srdce prázdné. Jejich obřady jsou k ničemu,jejich učení nic než lidské výmysly.' Opomíjíte skutečné Boží příkazy a nahrazujete je svými předpisy. Vždyť vy vlastně rušíte Boží zákon ve jménu svých tradic. Tak například Mojžíš vám tlumočil toto přikázání Božího zákona: ‚Měj v úctě svého otce i svou matku.' K tomu dodal, že každý, kdo by třeba jen nadával svým rodičům, propadá trestu smrti. 11-12 Vy však připouštíte, aby člověk zanedbával své rodiče, kteří potřebují pomoc, jestliže má výmluvu: ‚Nemohu se o vás postarat, protože to, co z mého výdělku mělo patřit vám, jsem odevzdal jako příspěvek v chrámu.' *** Tak stavíte svoje názory nad Boží zákon. A to je jenom jeden příklad z mnoha." Pak k sobě přivolal zástup lidí a řekl jim: 15-16 "Poslouchejte mě a snažte se porozumět. To, co sníte, nemůže nijak ublížit vaší duši; ničíte ji však, když se zabýváte nečistými a zlými myšlenkami a šíříte je kolem sebe." *** Když potom vešel do nějakého domu, aby si odpočinul, začali se ho učedníci vyptávat na význam toho, co právě řekl. "Ani vy tomu nerozumíte? divil se Ježíš. Nechápete, že duši člověka nemůže uškodit to, co snědl? Vždyť jídlo neznečišťuje nitro; projde jen žaludkem a vychází ven." K tomu připojil: "Člověku škodí to, co pochází z jeho nitra. Tam se líhnou zlé myšlenky, necudnost, nevěra, krádež, vražda, sobectví, zlost, podlost, sprostota, závist, urážky, pýcha a všelijaké výstřednosti. To je to zlo, které vychází z nitra člověka a odděluje ho od Boha." Když opustil Ježíš Galileu, odešel na sever do pohanské Fénicie, kde se ubytoval v jednom domě. Chtěl utajit svou přítomnost, ale bylo to marné; už se o něm vědělo i tam. Tak o něm uslyšela i jedna Syroféničanka. Přišla a prosila ho na kolenou, aby uzdravil její pomatenou dceru. Ježíš jí odpověděl: "Přišel jsem především pro ty, kdo se hlásí k živému Bohu. Nech nejprve najíst děti. Nebylo by správné vzít jim jídlo a hodit je štěňatům." Žena se však nevzdala: "To je pravda, Pane, ale i štěňata sbírají pod stolem, co dětem upadne." "Když to vidíš tak," řekl jí,"jdi klidně domů, tvoje dcera je zdravá." Vrátila se tedy domů, kde nalezla dítě, jak klidně spí, beze stopy pomatenosti. Z Fénicie se Ježíš vracel velikou oklikou zpět ke Genezaretskému jezeru, až se ocitl na území Desítiměstí. Tamější lidé k němu přivedli hluchoněmého člověka a žádali, aby ho uzdravil. Ježíš si vzal muže stranou od zástupu. Nasliněným prstem se dotkl jeho jazyka a vložil mu své prsty do uší. (To byla jeho řeč k hluchoněmému.) Pak se Ježíš krátce pomodlil a zvolal: "Otevři se!" V té chvíli začal muž slyšet a srozumitelně mluvit. Pak Ježíš žádal všechny shromážděné, aby se o tom nikomu nezmiňovali; ale čím více jim to zakazoval, tím více o tom mluvili, protože se s něčím podobným ještě nesetkali. Lidé žasli a říkali: "To už je schopen napravit všechno, když hluchým vrací sluch a němým řeč." Opět se kolem Ježíše shromáždilo velké množství lidí. Byli s ním tak dlouho, že dojedli své zásoby. Ježíš si svolal učedníky, aby se o tom poradili. "Je mi líto těch lidí," řekl."Jsou zde již tři dny a nemají co do úst. Když je pošlu domů bez jídla, cesta je vyčerpá. Vždyť někteří bydlí daleko." "Chceš snad, abychom jim tady v té pustině sháněli něco k jídlu?" ulekli se učedníci. "Kolik chlebů máte?" zeptal se Ježíš."Sedm," odpověděli. Nato řekl všem shromážděným, aby se posadili na zem. Vzal těch sedm chlebů, děkoval za ně Bohu, ulamoval z nich a dával svým učedníkům, kteří je rozdělovali všem ostatním. Měli ještě několik malých ryb, za které Ježíš také Bohu poděkoval a dal je učedníkům, aby je opět roznesli. 8-9 Všichni se dosyta najedli; bylo jich tentokrát asi čtyři tisíce. Když potom posbírali zbytky nalámaných chlebů, naplnili jimi sedm košů. Pak Ježíš poslal lidi domů *** a sám se svými učedníky nastoupil na loďku a přeplavili se k městečku Magdala. Když se o Ježíšově příchodu dověděli tamější farizejové, přišli k němu a začali na něj dotírat: "Udělej nějaký zázrak! Prokaž se nějakým božským znamením, a pak ti uvěříme." "Kolik zázraků a znamení byste ještě chtěli?" povzdechl si Ježíš."Stejně byste ani potom neuvěřili." Nechal je, nastoupil s učedníky znovu do loďky a pluli jinam. Protože se zapomněli postarat o doplnění zásob, měli s sebou jen jednu chlebovou placku. Během plavby jim Ježíš vážně kladl na srdce: "Dejte si pozor na farizejský a herodovský kvas!" Tu si uvědomili, že nemají dost chleba. Neřešitelná situace! Ježíš zaslechl, co je znepokojuje."Co se staráte o jídlo? Ještě pořád vám nic nedošlo? To jste tak nechápaví? ‚Oči mají a nevidí, uši mají a neslyší.' Cožpak si nic nepamatujete? Co těch pět tisíc, které jsem nasytil pěti chleby? A kolik košů jste nasbírali?""Dvanáct," odpověděli. 20-21 "A když jsem nasytil čtyři tisíce pouhými sedmi chleby, kolik ještě zbylo? Vzpomínáte si?""Sedm plných košů," přiznali."Tak vidíte - ještě vám to nestačí?" *** Když dorazili do Betsaidy, přivedli k němu slepce s prosbou, aby ho svým dotekem uzdravil. Ježíš ho vzal za ruku a vyvedl za vesnici. Tam se nasliněnými prsty dotkl očí slepce a zeptal se: "Vidíš něco?" Muž se rozhlédl a zvolal: "Ano, vidím lidi, ale nejasně; vypadají jako chodící stromy!" Ježíš se ještě jednou dotkl jeho očí. Když se muž znovu podíval kolem sebe, viděl všechno jasně; jeho oči byly uzdraveny. Ježíš ho poslal domů se slovy: "Přes vesnici raději nechoď a nikomu to neříkej." Potom Ježíš se svými učedníky opustil Galileu a procházel vesničkami v okolí Césareje Filipovy, na úpatí pohoří Hermonu. Cestou se svých učedníků zeptal: "Za koho mne lidé považují?" "Někteří se domnívají, že jsi Jan Křtitel, jiní říkají, že jsi Elijáš nebo jiný velký prorok." "A za koho mne považujete vy?" otázal se dále."Ty jsi ten zaslíbený král - Kristus," zvolal Petr. Nato jim přikázal, aby to nikomu neříkali, a začal jim vykládat, co ho čeká, než uskuteční své poslání. Bude muset velmi trpět, velekněží, učitelé zákona i židovští předáci ho odsoudí, bude zabit, ale třetí den vstane z mrtvých. Mluvil s nimi naprosto otevřeně. Petr si ho vzal stranou a chtěl mu to rozmluvit. Ježíš se však obrátil k učedníkům a před nimi Petra pokáral: "Mlč, pokušiteli! Díváš se na to z lidského hlediska, a ne z Božího." Ke svým učedníkům přizval ještě další lidi a kladl jim na srdce: "Kdo mě chce následovat, musí odložit své vlastní zájmy, nést kříž svých nesnází a utrpení a ve všem následovat můj příklad. Kdo si život a jeho radosti chce zachovat za každou cenu, ten přijde o všechno. Kdo se však všeho zřekne pro mne a moji nabídku, najde pravý a věčný život. Vždyť co člověku prospěje, získá-li celý svět, a pravý život promarní? Dostane snad ještě jednou takovou příležitost? Jestli se někdo stydí za mne a za má slova před nevěřícími a hříšnými lidmi, za toho se také já budu stydět, až se vrátím se svatými anděly v slávě svého Otce. Někteří z vás, jak tu stojíte, se ještě dočkají mocných projevů Božího království." Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra, Jakuba a Jana a vystoupili na vršek hory.Tam, daleko od lidí, se před očima učedníků stala s Ježíšem zvláštní proměna. Jeho tvář ozářila nadpozemská sláva a oděv se skvěl oslnivou bělostí, nedosažitelnou lidskými prostředky. Tu uviděli dva muže, jak s Ježíšem rozmlouvají; byli to Elijáš a Mojžíš. Petr zvolal: "Mistře, jak je dobře, žes nás vzal s sebou! Hned vám třem postavíme přístřeší." Ani si vzrušením neuvědomoval, co říká; tak byli tím viděním vyvedeni z míry. Vtom je všechny zahalil oblak a z něho se ozval hlas: "Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!" Když se mrak rozplynul, učedníci se rozhlédli, ale kromě Ježíše už nikoho neviděli. Cestou dolů jim Ježíš přikázal, aby o té události nikomu nevyprávěli dříve, než vstane z mrtvých. Slíbili, že o tom zatím budou mlčet, ale vůbec nechápali, co myslel tím, že"vstane z mrtvých". "Proč učitelé zákona říkají, že dříve než Kristus musí znovu přijít prorok Elijáš?" otázali se Ježíše. 12-13 "Ano, nejprve měl přijít Elijáš, aby dal vše do pořádku. A on také přišel a připravil mi cestu. Ovšem, jak je v Bibli předpověděno, naložili s ním, jak se jim zlíbilo. Ale všimněte si, že Písmo hovoří také o Synu člověka, jak musí velmi trpět a upadnout do opovržení." *** Když sestoupili k ostatním učedníkům, našli je obklopené množstvím lidí; mezi nimi byli i učitelé zákona, kteří se s učedníky o něčem dohadovali. Když však uviděli Ježíše, uctivě ztichli a šli mu naproti, aby ho uvítali. "O čem se dohadujete?" zeptal se jich. Z davu vystoupil jeden muž: "Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna; je posedlý démonem, který ho připravuje o řeč i sluch. Kdykoliv se ho ten duch zmocní, svíjí se v křeči, skřípe zuby, z úst mu jde pěna a upadá do bezvědomí. Žádal jsem tvé učedníky, aby ho od toho osvobodili, ale nedokázali to." "Ach, vy lidé," zvolal Ježíš,"jak dlouho bude trvat, než uvěříte? Jak dlouho vás budu ještě snášet a mít s vámi trpělivost? Přiveďte toho hocha ke mně!" Šli pro něj. Sotva se s však přiblížil k Ježíšovi, chlapec se svalil na zem a svíjel se s pěnou u úst. "Jak dlouho tím trpí?" otázal se Ježíš otce."Už od malička. Často byl ve smrtelném nebezpečí, protože ten démon jím smýkal do ohně i do vody. Jestliže je to možné, slituj se a pomoz!" "Jestli je to možné?" podivil se Ježíš."Všechno je možné pro toho, kdo věří." "Věřím, Pane, ale pomoz mi věřit víc!" zvolal otec se slzami v očích: Ježíš si všiml, že se sbíhají další lidé, a tak přikázal: "Duchu, který ovládáš jeho smysly, vyjdi z něho - jednou provždy!" Mladík vykřikl, ještě jednou se zkroutil křečí a pak ztichl. Démon ho opustil. Hoch však zůstal ležet bez známek života. Davem proběhl šepot, že je mrtvý. 27-28 Ale Ježíš ho vzal za ruku, zvedl jej a on se postavil.28Když pak Ježíš vešel do domu a jeho učedníci s ním byli sami, zeptali se ho: "Proč jsme toho démona nemohli vyhnat my?" *** "Zde pomůže jen modlitba a půst," odpověděl jim. Když se odtamtud vydali na další cestu, procházeli Galileou, ale Ježíš si nepřál, aby se o něm lidé dozvěděli. Chtěl mít čas pro své učedníky. Znovu je připravoval na to, že Syn člověka - totiž on sám - bude vydán na pospas lidem, kteří ho zabijí. Ale třetí den po smrti zase vstane k životu. Oni tomu sice stále nerozuměli, styděli se však zeptat se ho. Potom se vrátili do Ježíšova příbytku v Kafarnaum. Tam se Ježíš zeptal svých učedníků, o čem se to cestou dohadovali. Oni však mlčeli. Přeli se totiž, kdo z nich je významnější. Ježíš se posadil a shromáždil je kolem sebe."Kdo chce být na prvním místě u mne, bude u lidí jako ten poslední a všem bude sloužit," řekl. Pak k sobě zavolal malé děcko a vzal je před nimi do náruče se slovy: "Kdo se zastane takového dítěte a přijme ho v mém jménu, přijímá mne. Nepřijímá však jenom mne, ale i toho, který mne poslal." "Mistře," hlásil mu Jan,"viděli jsme člověka, který tvým jménem vyhání démony, a nebyl to nikdo z našich. Zakázali jsme mu to, když mezi nás nepatří." "Neměli jste mu bránit," odpověděl Ježíš."Vždyť přece žádný, kdo v mém jménu učiní zázrak, nemůže se hned po tom obrátit proti mně. Kdo není proti nám, je s námi. A kdyby vám někdo podal sklenici vody jen proto, že jste moji - říkám vám, nepřijde o svou odměnu. Kdo by však připravil o víru někoho, kdo mi důvěřuje jako toto dítě, lépe by mu bylo uvázat mlýnský kámen na krk a hodit ho do moře. 43-44 Svádí-li tě tvá ruka k činění zla, utni ji! Je pro tebe rozhodně lépe být bez ruky a mít jistotu, že budeš žít věčně, než mít obě ruce a jít do neuhasitelného ohně, odkud není vysvobození. *** 45-46 Podobně - svádí-li tě ke zlému tvá noha, zbav se jí. Je lépe být chromý a mít jistý věčný život, než s oběma nohama navěky zahynout. *** 47-48 A tak i oko: je-li původcem zla ve tvém životě, zbav se ho. Lépe je vejít do Božího království jednooký, než s oběma očima do věčného zahynutí. *** Ke každé oběti patří sůl. Sůl je dobrá věc. Ztratí-li však svou chuť a schopnost bránit rozkladu, čím ji nahradíte? Nebraňte se proto zkouškám a držte spolu." Ježíš opustil Kafarnaum a prošel Zajordáním do Judska. I zde ho obklopilo množství lidí a on je začal učit jako obvykle. Přišli však za ním farizejové a pokoušeli se ho nachytat: zeptali se ho, zda je dovolen rozvod. Místo odpovědi jim dal otázku: "Co řekl o rozvodu Mojžíš?" "K tomu, aby manželství bylo zrušeno, podle Mojžíše stačí, když muž napíše ženě rozlukový list." "To byl jen Mojžíšův ústupek tvrdosti lidského srdce," řekl na to Ježíš."Bůh si to tak nikdy nepřál. Hned na počátku stvořil člověka jako nerozlučnou dvojici, muže a ženu. Proto muž opustí své rodiče a připojí se ke své manželce; v tom spojení již nežijí jako dva jedinci, ale stávají se jednou bytostí. A proto člověk nemá právo rozdělit, co Bůh spojil." Později se učedníci znovu k té otázce vrátili. Vyložil jim to: "Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, hřeší stejně, jako by měl ženy dvě. A právě tak rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství." Lidé nosili k Ježíšovi děti, aby jim žehnal. Učedníci jim domlouvali, aby ho neobtěžovali. Když to Ježíš slyšel, zlobil se: "Neodhánějte ty děti a nebraňte jim, když chtějí ke mně. I jim přece patří Boží království. A říkám vám, že kdo nepřijde k Bohu s dětskou prostotou, nestane se občanem toho království." Bral děti do náruče, hladil je a žehnal jim. Když se zase vydali na cestu, dohonil je nějaký muž a padl před Ježíšem na kolena: "Dobrý učiteli, co mám dělat, abych získal věčný život?" "Proč mi říkáš dobrý? Vždyť dobrý je jen Bůh," odvětil Ježíš. "A k tvé otázce - přikázání přece znáš: nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, lhát, podvádět, budeš si vážit svých rodičů." "Mistře, všechno jsem dodržoval od mládí." Ježíš ho objal pohledem: "A přece ti něco schází. Jdi a prodej všechno, co máš, peníze rozdej chudým a získáš tak poklad v nebi. Potom se vrať a staň se mým následovníkem." Když to ten člověk vyslechl, zesmutněl a odešel s těžkým srdcem. Byl totiž velmi bohatý. Ježíš ho mlčky sledoval očima a pak se otočil k učedníkům: "Jak těžké je pro boháče vejít do Božího království!" To je zarazilo. Není snad majetek důkazem Boží přízně?"Přátelé, do Božího království se těžko dostanou ti, pro které jsou peníze a majetek smyslem života. Snáze projde velbloud tou uzoučkou brankou, které říkáte jehelné ucho, než bohatý vejde do Božího království." To jim dodalo."Má vůbec někdo naději, že se tam dostane?" říkali si mezi sebou. Podíval se na ně."Člověk na to nestačí, ale Bůh je všemocný." Tu promluvil Petr: "Ale my jsme se všeho vzdali a šli za tebou." "Ujišťuji vás," odpověděl Ježíš,"že každému, kdo se z lásky ke mně a pro šíření evangelia něčeho vzdá - ať už domova, života se sourozenci, rodiči, manželkou a dětmi, nebo majetku, se to vrátí stonásobně už zde na zemi (i když neujde pronásledování) a v budoucnosti ho čeká věčný život. Mnozí, kteří u lidí něco znamenají, budou poslední, a těm nejpohrdanějším se tam dostane čestných míst." Když potom byli na cestě do Jeruzaléma, Ježíš šel vpředu a ostatní se drželi za ním. Co jim Ježíš řekl, to je znepokojilo a naplnilo obavami.Zavolal k sobě svých dvanáct učedníků a znovu je připravoval na to, co ho čeká: "Musíme do Jeruzaléma a tam Syn člověka padne do rukou velekněží a učitelů zákona a ti ho odsoudí a vydají pohanům. Budou se mu veřejně vysmívat, plivat na něj, zbičují a zabijí ho. Ale třetí den vstane z mrtvých." Přihlásili se Zebedeovi synové Jakub a Jan: "Mistře, chtěli bychom tě o něco poprosit." "Co si ode mne přejete?" vzhlédl Ježíš. "Až usedneš na trůn, chtěli bychom ti sedět nejblíže se všech, každý z jedné strany vedle tebe." "Nevíte, oč prosíte. Můžete pít z kalicha hořkosti, ze kterého musím pít já, a projít křtem utrpení, který mě čeká?" "Ale jistě," přisvědčili."Dobře, budete pít z mého kalicha a budete pokřtěni stejným křtem. Ale není mou věcí určovat vám pořadí v Božím království. To už je stanoveno." Ostatních deset se zlobilo na Jakuba a Jana. Ale Ježíš je svolal dohromady a řekl jim: "Víte, že vládcové mají moc nad národy, a kdo vládne, obvykle druhé utlačuje. Ale mezi vámi to tak být nemá. Naopak, kdo z vás chce být velký, ať všem pokorně slouží. A kdo z vás chce být na předním místě, ať je pomocníkem všech. Vždyť já - Syn člověka - jsem nepřišel na svět proto, aby mi ostatní sloužili, ale abych já sloužil jim a abych položil život pro záchranu mnoha lidí." Procházeli také Jerichem, kde se k nim přidal velký zástup. U cesty seděl slepý žebrák Bartimeus - Timeův syn. Když uslyšel, že to jde Ježíš Nazaretský, křičel: "Ježíši z rodu krále Davida, slituj se nade mnou!" Lidé mu domlouvali, aby mlčel. Ale on volal tím hlasitěji: "Synu Davidův, slituj se nade mnou!" Ježíš ho uslyšel, zastavil se a přikázal, aby slepce zavolali. Vrátili se tedy k Bartimeovi se vzkazem: "Máš štěstí, Ježíš tě volá - vstaň!" Slepec odhodil svůj starý kabát, vyskočil a klopýtal k Ježíšovi. "Co pro tebe mohu udělat?" dotkl se ho Ježíš."Mistře, chci vidět!" "Staň se, tvá víra tě zachránila."V té chvíli se slepci vrátil zrak a on se vydal také za Ježíšem. Když se blížili k Jeruzalému a stoupali na Olivovou horu, uviděli Betfage a Betanii. Ježíš poslal dva ze svých učedníků napřed a řekl jim: "Jděte do vesnice tamhle před námi. Na kraji vesnice uvidíte u plotu uvázané oslátko, na kterém ještě nikdo nejel. To mi přiveďte. A kdyby se vás někdo ptal, co to děláte, odpovězte krátce: Pán ho potřebuje a brzy ho vrátí." Učedníci šli a skutečně našli u jednoho domu přivázané oslátko. Když ho odvazovali, někteří z kolemjdoucích se ptali, proč to dělají. Odpověděli tak, jak jim poradil Ježíš, a lidé je nechali zvíře odvést. Přivedli oslátko k Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště, Ježíš se na ně posadil a vydali se na cestu. Lidé ze zástupu, který ho provázel, se začali předhánět v pozornostech; prostírali před ním své pláště, jiní lámali větve a zdobili jimi cestu. Za ním i před ním se utvořil průvod a všichni volali: "Ať žije král! Sláva! Jde v Božím jménu!Ať žije Davidovo království!Nebe jásá s námi!" Tak vstoupil Ježíš do Jeruzaléma a vešel do chrámu. Všechno si tam pozorně prohlédl, a protože byl již večer, odešel se svými dvanácti na noc do Betanie. Druhý den cestou z Betanie dostal Ježíš hlad. Z dálky uviděl fíkovník obalený listím a šel se podívat, zda nemá nějaké ovoce. Když pak přišel až ke stromu, zjistil, že kromě listí na něm nic neroste; první úroda byla pryč a na novou strom ještě nenasadil. Učedníci slyšeli, jak říká stromu: "Nikdo už z tebe nebude jíst ovoce!" Vrátili se do Jeruzaléma a Ježíš šel do chrámu. Když na nádvoří chrámu uviděl stánky s obětními zvířaty a pulty směnárníků, zpřevracel je a obchodníky vyhnal. Nedovolil ani, aby si někdo tamtudy krátil cestu s vodou od studny. "Cožpak nevíte," horlil,"že je napsáno v Písmu: ‚Můj chrám je určen k tomu, aby se v něm všechny národy modlily?' Vy jste však z něho udělali lupičské doupě." Slyšeli to i velekněží a učitelé zákona a přemýšleli, jak by se Ježíše zbavili. Měli z něho strach, protože lid byl jeho učením nadšen. Večer Ježíš s učedníky opustil město. Když šli ráno zase kolem toho fíkovníku, viděli, že je úplně suchý. Petr si vzpomněl na včerejší příhodu."Mistře, ten fíkovník, který jsi odsoudil, uschl!" "To vás překvapuje?" usmál se Ježíš."Boží moc je daleko větší. Když budete věřit Bohu - a myslím to smrtelně vážně - a řekli byste této hoře: ‚Zvedni se a padni do moře,' ta hora to udělá. Musíte jen věřit bez nejmenší pochybnosti. Pamatujte si: budete-li za něco prosit ve svých modlitbách s pevnou vírou, že vaše prosba bude naplněna, pak se tak určitě stane. Ale když se modlíte, odpusťte nejdříve tomu, proti komu něco máte, aby i váš nebeský Otec mohl odpustit vám. Jestliže ve vás zůstane hněv, ani Bůh vám nepromine vaše provinění." Přišli zase do Jeruzaléma. Když Ježíš procházel chrámem, zastavili ho zástupci představenstva chrámu "Od koho máš pověření k takovým činům? Kdo tě k tomu zmocnil?" "Já se vás také zeptám na jednu věc," opáčil Ježíš."Když mi odpovíte, řeknu i já, od koho mám tu moc. Povězte mi: Byl Jan Křtitel skutečně poslán od Boha, nebo si to vymyslel?" Dali hlavy dohromady: "Odpovíme-li, že od Boha, pak nám řekne, proč jsme mu tedy neuvěřili. A před lidmi zase nemůžeme Jana prohlásit za obyčejného fanatika. Vždyť jsou všichni přesvědčeni, že to byl Boží prorok." A tak odpověděli Ježíšovi: "Nevíme!""Ani já vám tedy nepovím, od koho mám pověření," odtušil Ježíš. Začal pak vyprávět následující příběh: "Jeden člověk založil vinici. Obehnal ji plotem, postavil lis na víno a vystavěl hlídkovou věž. Potom vinici pronajal pachtýřům a sám odcestoval. Když přišla doba vinobraní, pověřil jednoho ze svých sluhů, aby od pachtýřů vybral podíl z úrody, který mu náležel. Ale pachtýři sluhu ztloukli a vyhodili s prázdnou. Majitel tam poslal jiného. Po něm začali házet kamení, těžce ho zranili na hlavě a vyhnali. Poslal tam tedy dalšího a toho zabili. Tak majitel vinice postupně vyslal ještě několik svých lidí. Ke všem se chovali surově, některé ztloukli, jiné ubili. Nakonec tam vypravil svého jediného milovaného syna. Domníval se, že před ním přece jen budou mít respekt. Ale nájemci si řekli: ‚To je jediný dědic. Zabijme ho a vinice bude naše.' A tak se stalo. Syna zavraždili a tělo vyhodili z vinice ven. Co si myslíte, že udělá ten majitel, až přijde? Spravedlivě je odsoudí k smrti a vinici pronajme jiným. Vzpomeňte si, že v Bibli je psáno:‚Kámen, kterým stavitelé opovrhli, se nakonec stal kamenem nejdůležitějším - svorníkem klenby. Pán Bůh to tak učinila my stojíme v údivu.'" Židovští vůdci pochopili, že ten příběh platil jim, že oni jsou těmi proradnými pachtýři. Rádi by byli Ježíše zatkli, ale báli se davu. Prozatím od toho museli upustit. Poslali však za ním několik farizejů a členů Herodovy strany, aby ho vyprovokovali k nějakému žalovatelnému výroku. "Mistře," oslovili ho úlisně,"víme, že pravda je ti nade všechno; ať se to komu líbí či nelíbí, učíš pravdě tak, jak ji znáš od Boha. Řekni nám: máme platit Římu daně, nebo nemáme?" Ježíš však nastraženou past prohlédl."Co to na mě zkoušíte, podejte mi peníz!" Když mu ho podali, zeptal se: "Čí obraz a jméno je na té minci?""Římského císaře," řekli. "Dávejte tedy císaři, co je císařovo, a co je Boží, dávejte Bohu." Tak jim to zase nevyšlo. Potom přišli se záludnou otázkou příslušníci skupiny saducejů, kteří nevěřili ve vzkříšení z mrtvých. Řekli: "Mistře, v Mojžíšově zákoně je psáno: Zemře-li ženatý muž a nezanechá po sobě žádného dědice, jeho svobodný bratr je povinen oženit se s vdovou a zplodit bratrovi potomka. Povíme ti příběh: Bylo sedm bratrů. Nejstarší se oženil, brzo však zemřel a nenechal po sobě žádných dětí. Druhý se oženil s vdovou, ale brzy zemřel bezdětný. Tak to stále pokračovalo, až zemřel i poslední. Nikdo z nich nezanechal dědice. Nakonec zemřela i ta žena. Naše otázka zní: Čí bude ta žena po vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm." Ježíš odpověděl: "Vaše chyba je v tom, že neznáte Bibli a nevěříte v Boží moc. Manželství je záležitostí pozemského života. Až lidé vstanou z mrtvých, nebudou už mezi nimi tělesné svazky. Přetrvají jen svazky ducha. 26-27 A o vzkříšení samotném vůbec nepochybujte. Cožpak jste nečetli o Mojžíšovi a hořícím keři? Jak se tam Bůh tehdy představil? ‚Já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův.' Když o lidech zesnulých před mnoha staletími říká: ‚já JSEM jejich Bůh,' pak je jasné, že pro něj nikdy nepřestali existovat. Vidíte, jak jste vedle." *** Tyto rozhovory sledoval jeden z učitelů zákona. Zdálo se mu, že Ježíš odpovídá znamenitě. A tak mu předložil svůj problém: "Které přikázání je nejdůležitější?" Ježíš nezaváhal: "První přikázání zní takto: Slyš Izraeli, Pak Bůh je jediný Pán. Miluj ho z celého srdce, celou bytostí a ze všech sil. A to druhé: Miluj druhého člověka tak, jako miluješ sebe. Nejsou důležitější přikázání než tato." "Mistře, tys dobře vystihl to podstatné," musel uznat tazatel."Bůh je jen jeden a kromě něho není jiného. Milovat ho z celého srdce, celým rozumem a vší silou své vůle a druhé lidi milovat jako sebe - to je víc než všechny oběti zvířat na oltáři." "Ty nejsi daleko od Božího království," ocenil jeho postoj Ježíš. Pak už se ho nikdo neodvážil na nic zeptat. Později, když Ježíš učil v chrámu, položil otázku: "Z čeho náboženští učitelé usuzují, že Kristus musí být potomkem krále Davida? Vždyť sám David napsal, inspirován Duchem svatým:‚Bůh řekl mému Pánu:Seď po mé pravici,dokud ti tvé nepřátele nepoložím k nohám.' Když ho David nazývá svým Pánem, jak by tedy mohl být Davidovým synem?"Ježíš měl vždycky mnoho pozorných posluchačů. Jednou je varoval: "Dejte si pozor na učitele, kteří se na veřejnosti procházejí v krásných šatech a čekají, že je lidé budou uctivě zdravit a klanět se jim. Rádi si zajišťují přední sedadla v modlitebnách a čestná místa na hostinách. Vyjídají vdovské domy tím, že si dávají platit za modlitby, které úmyslně protahují. Protože učí jiné a takhle se chovají, Bůh je potrestá tím přísněji." Jednou si Ježíš sedl proti chrámové pokladně a pozoroval lidi. Mnozí bohatí tam vkládali značné částky peněz. Přišla také jedna chudá vdova a do pokladny vhodila dvě drobné mince. Ježíš si zavolal své učedníky a řekl jim: "Poslyšte, ta chudá vdova vlastně dala víc než boháči. Ti dávali jen přebytky, bez kterých se snadno obejdou, ale ta žena dala všechno, co měla na živobytí." Když vycházel z chrámu, řekl mu jeden z jeho učedníků: "Podívej, Mistře, z jakých mohutných kvádrů je chrám vystavěn. Není to krása?" "Z téhle krásy," zachmuřil se Ježíš,"nezbude nic než rozvaliny. Vše bude rozbořeno." Vyhledal tiché místo na svahu Olivové hory, odkud byl výhled na chrám. Petr, Jakub, Jan a Ondřej se ho ptali, kdy ta pohroma nastane a jaké varování ji bude předcházet. Ježíš začal hovořit: "Dejte si pozor, aby vás někdo neoklamal. Mnozí přijdou a budou tvrdit, že oni spasí svět. A řadu lidí zmatou. Na mnohých místech vzplanou války a nepokoje. Neděste se, to bude znamení konce, ale ještě ne konec světa. Znepřátelí se národ s národem, stát se státem. Na různých místech budou zemětřesení, nastane hlad. Ale to bude jen počátek porodních bolestí nového věku. Nedejte se překvapit. Budou vás vláčet před soudy, bičovat v synagogách, předvedou vás před vlády a krále, protože jste moji následovníci. A to bude vaše příležitost, abyste jim svědčili, že já jsem přišel zachránit svět. Dříve, než nastane konec světa, musí se o mně dozvědět lidé všech národů. Až vás budou vyslýchat, nestarejte se předem, jak budete odpovídat. Duch svatý vám dá pravá slova. Bude to těžká doba; bratr vydá na smrt svého bratra, otec syna. Děti se postaví proti rodičům a zničí je. A vy? Vás budou všichni nenávidět, protože jste mi oddáni. Ale kdo se mne přes všechno nezřekne, bude spasen. To, co se odehraje zde v Jeruzalémě, bude obrazem událostí na konci světa. Až bude chrám znesvěcen, nečekejte na nic a utečte do hor. Budete-li na schodišti, už se nevracejte do domu, abyste si něco vzali s sebou. Budete-li pracovat na poli, nechoďte se domů převléknout. Zle bude v těchto dnech těhotným ženám a kojícím matkám. Proste Boha, abyste nemuseli utíkat v zimě. Také na konci věků budou strašné doby, jaké tu od stvoření světa nebyly. Kdyby Bůh ty dny nezkrátil, žádný člověk by nebyl zachráněn. Ale zkrátí je pro záchranu svých vyvolených. A když vám někdo řekne: Hleďte, tenhle je spasitel nebo tamten - nevěřte! Ukáže se mnoho falešných spasitelů a lživých proroků a budou dělat lecjaké zázraky ve snaze obelstít všechny, kteří patří Bohu - kdyby to bylo možné. Předem vás varuji, dejte si na ně pozor. Po těchto útrapách se slunce zatmí, měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat a zákony vesmíru budou otřeseny. A pak uvidíte mne - skutečného Spasitele, jak přicházím v oblacích s mocí a slávou. Vyšlu své posly, aby shromáždili moje vyvolené ze všech koutů světa. Posuzujte znamení té doby, jako pozorujete ovocné stromy: Nejprve raší listí, pak stromy nasazují na květ a potom na ovoce; tehdy víte, že brzo přijde sklizeň. Až se stanou ty věci, o kterých jsem hovořil, vězte, že konec je blízko, přede dveřmi. Již vaše generace se přesvědčí o pravdivosti mých slov. Nebe a země zaniknou, ale má slova nepozbudou platnosti. Dnes nikdo, ani andělé, ani já, neznáme den a hodinu, kdy se to má stát; jen můj Otec to ví přesně. A protože to ani vy nemůžete vědět, buďte bdělí. Čekejte na mne. Můj příchod bude jako návrat muže, který odcestoval do ciziny. Svým zaměstnancům uložil práci, kterou mají zatím vykonávat, a vrátnému poručil, aby bděl. Buďte ostražití! Vždyť nevíte, kdy se mám vrátit. Může to být večer, v noci, za svítání nebo i za bílého dne. Nerad bych vás našel spící. Očekávejte můj návrat. 1-9 Dva dny před židovskými Velikonocemi byl Ježíš v Betanii hostem u Šimona, zvaného Malomocný. Právě byli u stolu, když do domu přišla žena s alabastrovou nádobkou drahocenného vonného oleje z pravého nardu. Otevřela ji a olej vylila na Ježíšovu hlavu.Některým se to zdálo přehnané a říkali si mezi sebou: "K čemu takové plýtvání? Vždyť ten olej měl cenu přes tři sta denárů. Mohli jsme ho prodat a výtěžek rozdat chudým." Vyčetli to i té ženě.Ale Ježíš se jí ujal: "Nechte ji. Proč jí kazíte radost? Vždyť ona to myslí dobře. Chudých bude vždycky dost a budete mít příležitost jim pomáhat, ale já od vás odejdu. Udělala, co mohla. Vlastně předem ošetřila moje tělo, jako se to dělá před pohřbem. Poslyšte, co vám teď řeknu: Kdekoliv po světě se bude mluvit o mně, tam se také bude připomínat tento její čin."Mezitím se radili velekněží a učitelé zákona, jak by Ježíše nenápadně zatkli a odstranili. Usnesli se: "Nesmíme to udělat o svátcích, aby nevznikly nepokoje, když je v Jeruzalémě mnoho poutníků." *** *** *** *** *** *** *** *** Jidáš Iškariotský, jeden z dvanácti Ježíšových učedníků, nabídl vedoucím židovským kněžím, že jim Ježíše vydá, až bude na nějakém opuštěném místě. To právě potřebovali, a tak mu za to slíbili peněžitou odměnu. Od té chvíle čekal Jidáš na svou příležitost. První den svátků, kdy se zabíjel a jedl velikonoční beránek, zeptali se učedníci Ježíše: "Kde máme připravit velikonoční večeři?" Ježíš poslal dva z nich do města; měli potkat člověka se džbánem vody a sledovat ho až do domu. Majiteli toho domu měli říci: "Mistr prosí, abys nám ukázal místnost, kde máme jíst velikonoční večeři." A on jim měl ukázat velikou jídelnu v patře, zařízenou a připravenou. Tam měli prostřít k jídlu. Dva z učedníků šli tedy do města, podle Ježíšova návodu našli dům a připravili velikonočního beránka. Večer tam přišel Ježíš s ostatními. Při večeři se na ně obrátil: "Poslyšte, co vám řeknu: Jeden z vás, kteří jste se mnou u stolu, mě zradí." Zaraženě na sebe pohlédli: "Koho tím míní? Snad ne mne?" Opakoval jim: "Je to jeden z vás dvanácti, který si nabírá ze stejné mísy se mnou. Jdu cestou, která je mi určena, ale běda tomu člověku, který se propůjčil ke zradě. Bylo by pro něho lépe, kdyby se byl nenarodil." Na závěr večeře vzdal Ježíš díky Bohu za chléb, lámal ho a podával kousky stolovníkům se slovy: "Jezte, to je moje tělo!" Pak se pomodlil nad kalichem vína a podával jim ho všem se slovy: "To je moje krev, prolitá za mnohé jako pečeť nové smlouvy mezi Bohem a člověkem. A já vám říkám, že už neokusím jiného vína až do té doby, než s vámi zasednu k hostině v Božím království." Nakonec zazpívali píseň a vyšli ven na Olivovou horu. Cestou jim Ježíš řekl: "Tuto noc mě všichni opustíte. Prorok o tom napsal: ‚Zabijí pastýře a ovce se rozprchnou.' Ale vstanu z mrtvých a půjdu napřed do Galileje, kde se setkáme." "I kdyby tě všichni zradili, já tě neopustím," prohlásil Petr. "Poslyš, co ti řeknu," odvětil Ježíš."Dřív než kohout ráno podruhé zakokrhá, třikrát mne zapřeš." "Kdybych měl i zemřít, nezapřu tě," zapřísahal se Petr. Ostatní slibovali podobně. Přišli do olivového sadu, zvaného Getsemane."Počkejte tady na mne, než se pomodlím," požádal Ježíš učedníky. Vzal s sebou jenom Petra, Jakuba a Jana. Ti viděli, že Ježíše se zmocňuje strach a tíseň. Netajil se tím: "Je mi těžko až k smrti. Zůstaňte tady a bděte se mnou." Odešel kousek dál, padl na zem a modlil se, aby byl ušetřen nastávajících hodin, kdyby to bylo možné. "Otče, Otče," volal,"ty máš všechny možnosti. Ušetři mne toho kalicha utrpení. Nehleď však na to, co chci já, podrobím se poslušně tvé vůli." Vrátil se k těm, které vzal s sebou, a viděl, že spí. Probudil Petra: "Šimone, jak můžeš spát? To nedokážeš se mnou bdít ani tu chvíli? Probuďte se a modlete se, abyste obstáli v přicházející zkoušce. Odhodlání nestačí, když člověk nemá dost sil." A opět odešel a modlil se jako předtím. Když se k nim vrátil podruhé, spali zase, protože byli velmi unaveni. Nevěděli, co říci na svou omluvu. Když přišel potřetí, řekl jim: "Ještě spíte? Ještě odpočíváte? Už dost! Přichází chvíle, kdy Syn člověka bude vydán do rukou zlých lidí. Vstaňte a pojďte, můj zrádce už je zde." Jen to dořekl, přicházel Jidáš - jeden z dvanácti nejbližších, a s ním velký zástup mužů, ozbrojených meči a obušky. Byla to chrámová stráž, poslaná velekněžími. Aby se ve tmě nezmýlili, zrádce si s nimi smluvil toto znamení: "Kterého z nich políbím na pozdrav, to je on. Chyťte ho a dobře držte." Přistoupil tedy k Ježíši a se slovem"Mistře" ho políbil. Ozbrojenci Ježíše popadli a zajali ho. Jeden z jeho učedníků vytasil meč a sekl po jednom z útočníků tak, že mu uťal ucho. Ježíš se hájil pouze slovy: "Cožpak jsem zločinec, že jste na mne přitáhli jako do boje? Každý den jsem přece učíval v chrámu, ale tam jste se na mne neodvážili. Ani nevíte, jak přesně plníte proroctví řečená o mně." Ježíšovi učedníci se rozprchli. Pouze jeden chlapec narychlo oblečený sledoval Ježíše z povzdálí. Strážci ho chytili za plášť, ale on se z něj vyvlékl a utekl nahý. Ježíše odvedli k veleknězi, který ihned svolal nejvyšší židovskou radu. Petr se opatrně vydal za nimi, a tak se dostal až na nádvoří veleknězova paláce. Posadil se k ohni strážců a hřál se s nimi. Mezitím velekněz a jeho poradní sbor marně hledali člověka, který by dosvědčil, že Ježíš spáchal nějaký hrdelní zločin. Měli dost falešných svědků, ale jejich výpovědi si příliš odporovaly. 57-58 Několik se jich shodlo na Ježíšově výroku: "Zbořím tento chrám, postavený rukama. Za tři dny pak postavím jiný a nebude k tomu třeba lidských rukou." *** Ale ani tato svědectví nebyla jednotná. Velekněz se ujal slova a zeptal se Ježíše: "Jak vyvrátíš tato obvinění?" Ježíš však mlčel a nijak se nehájil."Jsi Kristus, Boží Syn?" dotíral velekněz. "Ano, jsem," potvrdil Ježíš."Uvidíte mne, jak sedím po Boží pravici a jak se vracím na zem z nebeských oblaků." Teď velekněz roztrhl svoje vnější roucho na znamení pobouření a vykřikl: "Nač ještě svědky? Sami jste slyšeli, jak se rouhá. Co si zaslouží?"Jednohlasně ho odsoudili k smrti. Někteří se vrhli dopředu, plivali na Ježíše, pak mu zavázali oči, políčkovali ho a křičeli: "Hádej, kdo to byl, ty proroku?" A také strážci ho začali bít obušky. 66-67 Mezitím jedna z veleknězových služek uviděla Petra u ohně, prohlédla si ho a řekla: "Ty jsi také jeden z těch, co chodili s tím Nazaretským Ježíšem!" *** "Nechápu, o čem mluvíš," zapíral. Vykradl se z nádvoří a tehdy poprvé zakokrhal kohout. Služka ho za chvíli opět zahlédla a začala vykládat okolostojícím: "Je to jeden z jeho přívrženců!" Petr to však znovu popřel.Kdosi se na něj osopil: "Určitě k nim patříš, máš taky galilejský přízvuk." Tu se Petr začal dušovat a přísahal: "Neznám vůbec toho člověka, o kterém mluvíte." A právě tehdy zakokrhal kohout podruhé. To připomnělo Petrovi Ježíšova slova, že ho třikrát zapře, než kohout dvakrát zakokrhá. Vyběhl ven a propukl v pláč. Brzy ráno velekněží s nejvyšší židovskou radou vynesli nad Ježíšem rozsudek smrti a poslali ho v poutech k římskému místodržiteli Pilátovi. "Tak ty jsi ten král Židů?" ušklíbl se Pilát."Jak říkáš," odpověděl Ježíš. Velekněží ho u Piláta obvinili z mnoha zločinů. "Co ty na?" dal mu slovo místodržitel."Co odpovíš na všechny ty žaloby?" Ježíš však už ani nepromluvil, nehájil se. Divný zločinec! Vždy o Velikonocích amnestoval místodržitel podle volby lidu jednoho ze židovských vězňů. Pro výtržnost a vraždu seděl ve vězení jakýsi Barabáš se svými kumpány. Před Pilátovým sídlem se shromáždil dav a začal se dovolávat tradiční amnestie. Pilát toho využil a promluvil k nim: "Chcete, abych propustil toho židovského krále?" Tušil totiž, že velekněží ho odsoudili k smrti, protože se báli jeho vlivu na lidi. Ale velekněžími navedená chátra žádala propuštění Barabáše. "Co tedy mám udělat s tím, kterému říkáte židovský král?" "Ukřižovat!" ozvaly se výkřiky. "Ale za jaký zločin?" namítal Pilát. Lůza však skandovala: "Na kříž! Na kříž!" Pilát tedy ustoupil nátlaku davu, dal propustit z vězení Barabáše a Ježíše vydal popravčí četě, aby ho zbičovali a ukřižovali. Vojáci odvedli Ježíše na nádvoří vládní budovy a svolali celou rotu. Oblékli ho do purpurové látky jako do královského pláště, spletli věnec z trní a posadili mu ho na hlavu jako korunu. Začali ho výsměšně zdravit a volali: "Ať žije židovský král!" Bili jej holí do hlavy, plivali na něj a pak si zase před něj klekali a klaněli se mu. Když se dost pobavili, svlékli mu zase purpurový plášť, oblékli mu jeho vlastní šaty a vedli ho na popraviště. Ježíš nemohl těžký kříž sám unést. Do města právě přicházel jistý Šimon, rodák z Kyrény, a toho vojáci přinutili, aby mu pomohl. (Šimon je otec pozdějších křesťanů Alexandra a Rufa.) Tak přivedli Ježíše až na popraviště, které se jmenovalo Golgota, což znamená Lebka. Nabídli mu víno s omamnou příměsí, ale on je odmítl. Pak jej přibili na kříž a losovali o jeho šaty. Poprava se konala v devět hodin ráno. Ježíšovu vinu oznamoval nápis nad jeho hlavou: "Židovský král". Zároveň s ním ukřižovali dva zločince; jednoho po pravé a druhého po levé straně. Splnila se tak prorocká předpověď: "Je zahrnut mezi zločince." Kolemjdoucí mu nadávali a vysmívali se mu: "Tak tys nám chtěl zbořit chrám a za tři dny ho zase postavit? Když jsi tak mocný, pomoz si sám a sestup z kříže!" Mezi posměvači byla i skupina významných kněží a učitelů zákona, kteří si mezi sebou říkali: "Jiným pomáhal a teď je bezmocný. Jestli je to opravdu Mesiáš, zaslíbený král Izraele, ať sestoupí z kříže. To nás přesvědčí a uvěříme mu."A také zločinci na křížích mu spílali. V poledne se náhle setmělo a zlověstné šero trvalo až do tří hodin. Ve tři hodiny odpoledne vykřikl Ježíš: "Eloi, Eloi, lema sabachtani?" Jsou to úvodní slova dvacátého druhého žalmu: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?" Někteří z přihlížejících mu nerozuměli a domnívali se, že volá na pomoc proroka Elijáše. Jeden z nich připevnil na hůl houbu nasátou kyselým vínem a přistrčil mu ji ke rtům se slovy: "Počkáme si, zda mu Elijáš přijde na pomoc." Ježíš vykřikl ještě jednou a zemřel. V tu chvíli se opona, která zastírala nejsvatější místnost chrámu, roztrhla napůl od shora až dolů. Římský setník, který velel popravčí četě a byl svědkem Ježíšových posledních chvil, zvolal: "Ten člověk byl opravdu Boží Syn!" Zpovzdálí přihlížely některé ženy, mezi nimi Marie Magdaléna, Marie, matka Jakuba"malého" a Josefa, a Salome. Ty v něho uvěřily už kdysi v Galileji a od té doby mu sloužily. A byly tu i jiné ženy, které s ním přišly do Jeruzaléma. Nastával páteční večer, pro židy začátek sobotního svátku. Josef z Arimatie, vážený člen velerady, který také vyhlížel Mesiášovu vládu, přišel odvážně k Pilátovi a žádal Ježíšovo tělo. Místodržitel se podivil, že by Ježíš tak brzy zemřel. Zavolal si velitele popravčí čety a zeptal se ho na to. Když mu to setník potvrdil, přikázal vydat Ježíšovo tělo Josefovi. Ten koupil plátno, a když sňali Ježíšovo tělo z kříže, zavinul je a uložil do vlastní hrobky, vytesané ve skále. Před vchod přivalili kamennou desku. Marie Magdaléna a Marie Josefova je sledovaly, a věděly tak, kde je Ježíš pohřben. V sobotu večer, když skončil svátek, Marie Magdaléna, Jakubova matka Marie a Salome nakoupily vonné masti, aby jimi podle židovského zvyku potřely Ježíšovo tělo. Druhý den, již za svítání, šly ke hrobu. Cestou hovořily o tom, kdo jim odstraní obrovský kámen, kterým byl vchod zatarasen. Když tam došly, pohlédly na hrob a zjistily, že kámen už někdo odvalil. Vchod byl volný. Vešly do hrobky a na pravé straně uviděly sedět mladého muže v bílých šatech. Ženy se ho velice lekly, ale on jim řekl: "Nebojte se! Hledáte ukřižovaného Ježíše Nazaretského? Není tady, vstal z mrtvých. Podívejte se na místo, kam ho položili; je prázdné. Jděte a ohlaste jeho učedníkům i Petrovi, že půjde napřed do Galileje. Tam ho uvidíte, jak vám to před svou smrtí řekl." Ženy vyšly ven a utíkaly pryč, protože se vyděsily. Ze strachu o tom ani nikomu neřekly. Ježíš Kristus vstal z mrtvých časně ráno v neděli. Nejprve se ukázal Marii Magdaléně, ženě, ze které kdysi vyhnal sedm démonů. Ta šla a oznámila to Ježíšovým učedníkům, které nalezla plačící a zoufalé. Vyprávěla jim, že Ježíš žije a že ho viděla, ale nevěřili. Pak se Ježíš za jiných okolností ukázal dalším dvěma, kteří odcházeli z Jeruzaléma. Když ho poznali, vrátili se, aby to sdělili ostatním. Ale ani těm neuvěřili. Později se ukázal svým jedenácti apoštolům, právě když jedli. Káral je pro jejich nevěru a nechápavost, když odmítali uvěřit, že je živ. Pověřil je úkolem: "Jděte do celého světa a neste všem lidem radostnou zprávu: Kdo uvěří ve mne a dá se pokřtít, bude zachráněn; kdo však neuvěří, toho Bůh odsoudí. Věřící dostanou různé důkazy moci: budou mým jménem vyhánět démony a mluvit novými jazyky. Bez nebezpečí budou brát do ruky hady a jedovatý nápoj jim neuškodí. Svým dotykem budou uzdravovat nemocné." Po těchto slovech byl Pán Ježíš vzat do nebe a zaujal své místo po Boží pravici. Jeho apoštolové se rozešli do světa a všude zvěstovali radostnou zprávu o Kristu. Pán jim pomáhal a jejich slova potvrzoval mocnými činy. 1-2 Vážený Teofile! Mnozí přede mnou se snažili pravdivě vylíčit život a dílo Ježíše Krista na základě spolehlivých zpráv jeho žáků a jiných očitých svědků. *** Nyní jsem se tedy rozhodl i já důkladně přezkoumat, utřídit a sepsat veškeré dostupné zprávy. Vznikl tento spisek, který ti věnuji, abys nabyl jistoty, že to, o čem ses již leccos dověděl, je pravda. Začnu tím, co se přihodilo židovskému knězi Zachariášovi, který žil v době vlády judského krále Heroda. Zachariáš byl členem jedné ze čtyřiadvaceti kněžských skupin, jejichž povinností bylo dvakrát do roka, vždy po celý týden, přisluhovat při bohoslužbách v jeruzalémském chrámu. Jeho manželka Alžběta pocházela z kněžského rodu Árónova. Oba byli upřímně zbožní a řídili se svědomitě všemi Božími příkazy a předpisy. Byli to již starší lidé a zůstali bezdětní, protože Alžběta byla neplodná. Jednoho dne šel Zachariáš do chrámu, aby tam splnil svoji kněžskou povinnost. Tentokrát byl vylosován, aby vstoupil do svatyně a tam na oltáři pálil kadidlo. Zatím se venku shromáždění lidé modlili, jak bylo v té hodině zvykem. Tu se knězi po pravé straně oltáře ukázala postava. Zachariáš se vyděsil. Boží posel ho však uklidňoval: "Neboj se, Zachariáši! Přišel jsem ti oznámit, že Bůh vyslyšel tvé modlitby. Tvoje manželka porodí syna, kterému dáte jméno Jan (Bůh je milostivý). Přinese ti mnoho radostia mnozí budou vděčni, že se narodil. Stane se jedním z velkých Božích mužů.Nedotkne se nikdy vína ani opojného nápoje.Duch svatý ho naplní hned od narození. Mnohé z židů přivede zpět k Bohu, jejich skutečnému Pánu. Svou duchovní mocí a horlivostí bude připomínat proroka Elijáše.Smíří otce se syny a vzpurným otevře oči pro pravdu.Jako královský posel připraví lidi na příchod Božího vládce." Zachariáš namítl: "Jak tomu mohu věřit? Vždyť jsem už starý a moje žena také není mladá." Anděl ho pokáral: "Já jsem Gabriel a přijímám rozkazy přímo od Boha. On sám mě poslal, abych ti vyřídil tyto radostné zprávy. Protože jsi však neuvěřil, budeš němý, dokud se má slova ve svůj čas nesplní." Lidé zatím venku čekali na Zachariáše a už jim bylo divné, že tak dlouho nejde. Když se konečně objevil, nemohl promluvit. Posunky jim dal najevo, že měl ve svatyni vidění. Když skončil týden jeho chrámové služby, vrátil se domů. Brzy na to Alžběta otěhotněla, ale tajila to před veřejností až do pátého měsíce. Radovala se: "Bůh se nade mnou slitoval a sejmul ze mne pohrdání a neúctu lidí." Asi půl roku po Zachariášově vidění poslal Bůh anděla Gabriela do galilejského městečka Nazaretu k dívce jménem Marie. Byla snoubenkou Josefa, který pocházel z Davidova královského rodu. Anděl ji oslovil: "Blahopřeji ti, Marie, Bůh ze všech žen vyvolil právě tebe k velikému úkolu!" Jeho slova ji znepokojila a nechápala jejich smysl. Posel pokračoval."Neboj se, Marie. Bůh ti chce nevídaně požehnat. Narodí se ti syn a dáš mu jméno Ježíš (Bůh vysvobozuje). Nebude to obyčejný člověk, ale právem bude nazýván"Syn Nejvyššího". Usedne na trůn Davidův a bude nejen vládce Izraele, ale založí království, které nikdy neskončí." Marie namítla: "Jak se mi může narodit dítě? Vždyť nežiji s mužem!" Anděl jí řekl: "Sám Stvořitel na tobě projeví svou moc. Duch svatý to způsobí, a tak tvé dítě bude svatý Boží Syn. U Boha není nic nemožného. 36-37 Vždyť i tvá příbuzná Alžběta, po celý život neplodná, bude mít nyní ve svém stáří syna. Již za tři měsíce se jí narodí." *** Marie na to řekla: "Chci přijmout, co mi Bůh ukládá. Ať se tedy stane, jak jsi řekl." Pak anděl odešel. Brzy nato se Marie vydala do judských hor, do města, kde žil Zachariáš s Alžbětou. 40-41 Když k nim vešla a pozdravila, pocítila Alžběta, jak se její dítě živě pohnulo. V tu chvíli Alžbětu nadchl Boží Duch *** a zvolala: "Marie, Bůh tě vyvolil mezi všemi ženami a tvůj syn bude veliký dar lidem. Jaká je to pro mne čest, že mne navštívila matka mého Pána! Sotva jsem zaslechla tvůj pozdrav, děťátko ve mně radostí poskočilo. Jak je dobře, že jsi uvěřila Božím slibům. On je všechny splní." Nato se Marie začala modlit: "Celým srdcem chválím Pána a raduji se v Bohu, svém Spasiteli. 48-49 Mne, nepatrné, si povšiml.Lidé ze všech národů si mne budou vděčně připomínatpro velké věci, které mi Bůh prokázal.Je mocný a svatý, *** ale neustále se slitovává nad těmi,kteří ho ctí v kterékoliv době. Vztahuje svoji mocnou ruku,aby mařil plány pyšných, aby sesazoval mocné z trůnů,pozvedal ponížené, sytil hladové dobrými věcmia bohaté propouštěl s prázdnýma rukama. 54-55 Ujímá se svého lidu, Izraele,protože slíbil našim otcům,Abrahamovi i jeho potomkům,že k nim bude na věky milosrdný." *** Marie pobyla u Alžběty asi tři měsíce a pak se vrátila domů. Přišel Alžbětin čas a narodil se jí syn. Všichni sousedé a příbuzní se radovali, že ji Bůh tak obšťastnil. Sešli se osmého dne, kdy podle zákona bývali chlapci obřezáváni. Všichni předpokládali, že dítě se bude jmenovat po otci Zachariáš. Alžběta však chtěla, aby se jmenoval Jan. Namítali: "Ale vždyť se tak ve vaší rodině nikdo nejmenoval." Žádali, aby se k tomu vyjádřil otec. Ten vzal tabulku a k překvapení všech napsal: "Jeho jméno je Jan." A tehdy se jeho ústa zase otevřela a prvními slovy děkoval Bohu. Užaslí sousedé pochopili, že se tu děje něco mimořádného, a zpráva o tom se roznesla po judských horách. Kdo ji slyšel, uvažoval, co s tím dítětem Bůh zamýšlí. Všichni viděli, že ho provází Boží moc. Duch svatý vnukl Zachariášovi tato prorocká slova: "Chvála Pánu, Bohu Izraele,že přichází svému lidu na pomoc a vysvobozuje ho. Posílá nám mocného Zachránce z rodu krále Davida, kterého již dávno ústy svých proroků ohlašoval. Ten nás vytrhne z rukou nepřátela všech, kteří nás nenávidí. Dnes se Bůh láskyplně přiznává k našim otcůma ke své smlouvě s nimi. 73-78 Vždyť se zavázal Abrahamovi,že jednou budeme sloužit Bohu po celý život,zbaveni útlaku a strachu, očištěni a poslušni.A ty, synu, budeš prorokem Nejvyššího.Připravíš cestu Božímu Synu:Lidem budeš ohlašovat, že je přichází zachránita odpustit jim všechna provinění.V něm k nám přichází Bůh plný slitovné lásky.Slunce spásy již vychází, *** *** *** *** *** aby zazářilo všem, kdo žijí ve tmách a ve stínu smrti,a osvítilo nám cestu ke smíření s Bohem!" Chlapec Jan se dobře rozvíjel tělesně i duševně. Později odešel na poušť, kde žil v ústraní až do chvíle, kdy vystoupil se svým poselstvím před veřejností. V té době nařídil císař Augustus, aby bylo provedeno sčítání lidu v celé římské říši. Byl to první soupis a prováděl ho římský místodržitel v Sýrii Quirinius. Každý byl povinen dát se zapsat v místě, odkud pocházel jeho rod. 4-5 Tak se vydal na cestu i Josef s Marií, která byla již ve vysokém stupni těhotenství. Putovali z galilejského Nazaretu do judského městečka Betléma, rodiště krále Davida; Josef totiž pocházel z jeho rodu. *** Sotva tam došli, naplnil se Mariin čas a porodila svého prvorozeného syna. Zabalila ho do plenek a položila do jeslí, protože v hostinci bylo plno a jinde než ve chlévě už na ně nezbylo místo. Nedaleko Betléma pásli pastýři ovce. V noci se střídali v hlídkách u svých stád. Najednou se před nimi objevil anděl a celá krajina se rozzářila odleskem Boží slávy. Velice se ho ulekli, ale anděl je uklidňoval: "Nebojte se, nesu vám dobrou zprávu, ze které se mohou radovat všichni lidé. V Betlémě, ze kterého před dávnými časy vyšel David, se vám dnes narodil Kristus, Spasitel poslaný od Boha. Jak ho poznáte? Najdete malé dítě v plenkách, položené do jeslí v chlévě." Potom se k andělu připojilo mnoho dalších andělů a všichni provolávali: "Sláva Bohu na nebi! Pokoj lidem na zemi! Zjevil lásku všem!" Andělé je opustili a pastýři si řekli: "Pojďme do Betléma a přesvědčme se o tom, co nám anděl oznámil." Rychle se vydali na cestu a skutečně našli Marii s Josefem i novorozeňátko položené v jeslích. Když je uviděli, začali vyprávět, co jim bylo pověděno o tom dítěti. Všichni, kdo je slyšeli, se divili. Marie si to zapamatovala a přemýšlela o tom. Pastýři se vrátili ke svým stádům, radovali se a děkovali Bohu, že našli všechno tak, jak jim anděl oznámil. Osmý den dali Marie s Josefem chlapce obřezat. Dostal jméno Ježíš, jak to anděl určil ještě před jeho narozením. 22-23 Mojžíšův zákon přikazoval, aby každá žena čtyřicátý den po narození chlapce přinesla oběť do chrámu. *** Proto i Marie po této době splnila tuto povinnost. Zároveň s sebou vzali i dítě, aby ho podle jiného Mojžíšova předpisu jako prvorozeného syna zasvětili Bohu. V Jeruzalémě žil zbožný stařec jménem Simeon. Řídil se Božími přikázáními a očekával Mesiáše. Byl veden Duchem svatým, který ho také ujistil, že nezemře dříve, dokud Mesiáše na vlastní oči neuzří. Na pokyn Ducha přišel do chrámu právě ve chvíli, kdy rodiče zasvěcovali Ježíše Bohu. Simeon vzal dítě do náruče a modlil se: "Pane, děkuji ti, že jsi splnil svůj slib.Nyní mohu klidně zemřít, protože jsem na vlastní oči viděl Spasitele, kterého dáváš celému světu. Pohanům bude světlem a Izraeli slávou." Josef a Marie se podivili tomu, co Simeon pověděl o dítěti. Potom jim požehnal a Marii ještě řekl: "Toto dítě bude příčinou pádu jedněch a vyvýšení druhých v Izraeli. On je znamení z nebe, proti kterému se mnozí postaví a tak prozradí svoje nejvnitřnější smýšlení. Tvé vlastní srdce pronikne bolest jako meč." 36-37 Byla tam také prorokyně Anna, dcera Fanuelova z rodu Ašerova. Po sedmiletém manželství ovdověla a nyní jí bylo čtyřiaosmdesát let. Nevycházela už vůbec z chrámu a její dny i noci byly naplněny službou Bohu, modlitbami a častými posty. *** V tu chvíli k nim přistoupila i ona a děkovala za to dítě. Všem, kteří v Jeruzalémě vyhlíželi Spasitele, oznamovala, že očekávaný Mesiáš je již zde. A tak Josef s Marií splnili, co přikazoval zákon. Později se vrátili do Nazaretu v Galileji. Dítě rostlo, sílilo a bylo velice moudré. Všichni mohli poznat, že ho Bůh miluje. Ježíšovi rodiče putovali každý rok do Jeruzaléma slavit velikonoční svátky. Když bylo Ježíšovi dvanáct let, vzali ho poprvé s sebou. Po slavnosti se všichni vydali na cestu domů, ale Ježíš zůstal bez vědomí rodičů v Jeruzalémě. Ti ho zpočátku ani nepohřešovali. Domnívali se, že zůstal někde vzadu mezi poutníky, kteří s nimi měli stejnou cestu. Protože se však celý den neukázal, sháněli ho mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho tam. Po třech dnech ho objevili v chrámu, jak sedí mezi učiteli zákona, naslouchá jim a hovoří k nim. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad moudrostí, se kterou odpovídal na otázky. Rodiče tím byli překvapeni a matka mu vyčítala: "Chlapče, proč nám děláš takové starosti? Otec a já jsme tě hledali celí zoufalí." Ježíš jim odpověděl: "Proč jste mne hledali? Cožpak nevíte, že musím být tam, kde se jedná o záležitosti mého Otce?" Ale oni nepochopili, co tím mínil. Ježíš se pak s rodiči vrátil do Nazaretu a poslouchal je. Jeho matka si všechny takové události dobře zapamatovala. S Ježíšovým věkem rostla i jeho moudrost a byl milý Bohu i lidem. 1-3 Z Božího pověření Jan Křtitel procházel údolím řeky Jordánu a kázal: "Zanechejte hříšného života a proste Boha, aby vám odpustil. Já vás pokřtím na znamení vašeho pokání." Jana, syna Zachariášova, Bůh vyzval, aby vystoupil z ústraní. Stalo se to v patnáctém roce vlády císaře Tiberia. Tehdy byl římským správcem Judska Pontský Pilát, Herodes byl knížetem v Galileji, jeho bratr Filip v Iturii a Trachonitidě a Lyzaniáš v Abiléně. Velekněžský úřad v Jeruzalémě zastávali Annáš a Kaifáš. *** *** Tak se splnila dávná předpověď proroka Izajáše: "Z pouště volá hlas:Připravte Pánu cestua odstraňte mu překážky! 5-6 Zasypejte všechny strže,srovnejte každou horu a pahorek,napřimte křivé stezkya uhlaďte hrbolaté pěšiny,dříve než se zjeví Boží Vysvoboditel všem!" *** Lidé se k Janovi hrnuli v zástupech, aby se od něho dali pokřtít. Často však od něho slýchali ostrá napomenutí: "Vy chytráci! Myslíte, že se vykroutíte z Božího soudu jako hadi? Ovoce pokání jsou činy; dokažte jimi, že se opravdu chcete změnit! Domníváte se, že se vám nemůže nic stát, protože máte praotce Abrahama? To vám nepomůže. Vždyť i z nevěrců tvrdých jako kámen si může Bůh stvořit dědice Abrahamovy víry. Dejte si pozor! Na kořeny stromů již míří sekera. Každý strom, který neponese dobré ovoce, bude poražen a vhozen do ohně." Lidé se ho ptali: "Tak co máme dělat?" Jan jim odpovídal: "Máš dvě košile? Rozděl se s tím, kdo nemá žádnou. Máš co jíst? Rozděl se s tím, kdo hladoví." Přicházeli k němu i výběrčí daní a ptali se ho: "Mistře, co máme dělat my?" A on jim řekl: "Nevymáhejte více, než je stanoveno." I vojáci se ptali: "A co my?" Těm říkal: "Nikoho netýrejte a nevydírejte, spokojte se se svým žoldem." Lidé byli plni očekávání Mesiáše a začali se dohadovat, zdali to není Jan. On to však popřel: "Já vás křtím vodou, ale přichází mocnější, než jsem já. Tomu nejsem hoden ani boty zavázat. Ten vás bude křtít Duchem svatým a pročistí vás ohněm soudu. Již drží lopatu, aby na mlatu proházel zrno a oddělil je od plev. Pšenici shromáždí do své sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm." A podobným způsobem mluvil Jan k lidem, aby je vyburcoval a vnitřně připravil na příchod Mesiáše. I Heroda, vládce Galileje, káral za to, že svému bratru Filipovi přebral manželku Herodiadu, a za všechno další zlo, které napáchal. Později dal Herodes Jana uvěznit a tím svoje zločiny dovršil. Jednoho dne přišel se zástupem ke křtu také Ježíš. Byl pokřtěn, a když se modlil, otevřelo se nebe, Duch svatý na něj sestoupil v podobě holubice a ozval se hlas: "Ty jsi můj milovaný Syn, moje radost." Ježíšovi bylo asi třicet let, když začal veřejně působit. Lidé ho považovali za syna tesaře Josefa. V Josefově rodokmenu se setkáváme s některými významnými muži historie. Jsou to například Zerubábel - obnovitel chrámu po babylónském zajetí, král David, praotcové Juda, Jákob, Izák, Abraham, Noeho syn Šém, který byl potomkem Šéta a jeho otce Adama, jehož stvořil Bůh. Ježíš se vrátil od Jordánu naplněn Duchem svatým a ten ho nyní vedl do ústraní na poušť. Pobyl tam čtyřicet dní a po celou tu dobu nic nejedl. Když už byl vyčerpán hladem, přišel k němu ďábel a pokoušel ho: "Jsi-li opravdu Boží Syn, nadělej si chleba z těchto kamenů." Ježíš odpověděl: "Je psáno v zákoně: ‚Člověku nestačí k životu jen chléb, ale Boží slovo potřebuje vždycky.'" Potom ďábel v jediném okamžiku odkryl moc a bohatství všech království světa a řekl: "To všechno mi patří a mohu to rozdávat, komu se mi zlíbí. Vzdej mi poctu a všechno to bude tvé." Ježíš řekl: "Je psáno, že jedině Boha máme uctívat a jenom jemu se klanět." Nakonec ho ještě ďábel vyvedl na ochoz chrámu a řekl: "Jsi-li Boží Syn, seskoč dolů. Vždyť je přece psáno, že Bůh přikáže svým andělům, aby tě ochránili, a že tě ponesou na rukou, aby ses nezranil." Ježíš na to odpověděl: "Ale je také psáno, že nemáme Boží sliby zneužívat, ani Boha pokoušet." Po těchto slovech ho ďábel opustil a čekal na svou další příležitost. Vyzbrojen mocí Ducha, vrátil se Ježíš do Galileje. Pověst o něm se brzy rozšířila po celém okolí. Učil v synagogách, lidé se mu obdivovali a pozorně mu naslouchali. Přišel i do Nazaretu, kde vyrůstal. I tam šel podle svého zvyku v sobotu do synagogy. Povstal, aby dal najevo, že chce číst z Písma. Podali mu svitek z knihy proroka Izajáše. Rozvinul ho a nalezl místo, kde je psáno: "Duch Boží mě vede,protože mne Bůh určil,abych chudým přinesl radostnou zprávu,uzdravil ty, kteří jsou v srdci zraněni,sňal lidem pouta, kterými jsou svázáni,slepým abych vrátil zrak,utlačené osvobodil a ohlásil, že teď přichází čas,kdy se Bůh chce nad každým slitovata zachránit ho." Pak Ježíš stočil svitek, podal ho sluhovi a posadil se. Lidé napjatě čekali na výklad přečteného oddílu. Obsahem Ježíšova kázání bylo: "Dnes se uskutečňuje to, co jsem právě četl." Všichni souhlasně přikyvovali a divili se, jak pěkně Ježíš hovořil. Říkali: "A to je syn tesaře Josefa!" Ježíš ale pokračoval: "Asi byste mi rádi připomněli přísloví: Lékaři, uzdrav se sám! Proč neuděláš doma stejné zázraky, o jakých slyšíme třeba z Kafarnaum? - Víte proč? Protože jako každý prorok nacházím nejméně víry u vás doma. Jen si vzpomeňte, jak to bylo v době proroka Elijáše, kdy tři a půl roku nepršelo. V Izraeli bylo mnoho vdov, ale Elijáš byl poslán jen k jediné, a to ještě pohanské vdově ze Sarepty v Sidónsku. Anebo v době proroka Elíši bylo v Izraeli mnoho malomocných, a nakonec byl uzdraven jen Naamán, pohan ze Sýrie." Po těchto slovech se lidé v synagoze rozzuřili, popadli Ježíše a vlekli ho za město na sráz hory, odkud ho chtěli svrhnout dolů. On se jim však ztratil v davu a odešel odtud. Odešel do Kafarnaum v Galileji a kázal tam v sobotu k lidem. Na posluchače udělal hluboký dojem, protože z jeho slov vyzařovala zvláštní moc. V synagoze byl také muž posedlý démonem a ten vykřikoval: "Co je ti do nás, Ježíši z Nazaretu? Přišel jsi nás zničit? Znám tě, tebe posílá Bůh." Ježíš démona okřikl: "Buď zticha a ven z něho!" Zlý duch s tím mužem ještě zalomcoval, ale už mu neublížil. Od té chvíle měl ten muž pokoj. Lidé se polekali a dohadovali se mezi sebou: "Co je to v jeho slovech? S jakou autoritou poroučí démonům, že ho na slovo poslouchají?" A tak se o Ježíši brzy mluvilo po celém okolí. Ze synagogy odešel Ježíš do domu rybáře Šimona. Tam ho prosili, aby pomohl Šimonově tchyni, která ležela na lůžku s vysokou horečkou. Ježíš se nad nemocnou sklonil a slovem ji uzdravil. Horečka okamžitě klesla, žena vstala a dokonce byla schopna je pohostit. Večer přicházeli mnozí k Ježíšovi a přiváděli s sebou svoje blízké postižené nejrůznějšími nemocemi. Kladl na ně ruce a uzdravoval je. Osvobodil také mnoho lidí od démonů, kteří hrůzou křičeli: "Ty jsi Boží Syn." Ježíš je umlčoval, protože nestál o to, aby právě oni zveřejňovali, že je Mesiáš. Časně ráno opustil Ježíš dům a vyhledal si osamělé místo. Lidé ho všude hledali. Chtěli ho zadržet a zabránit mu, aby od nich odešel. On jim však řekl: "Musím i v jiných městech hlásat radostnou zprávu o přicházejícím Božím království, vždyť k tomu mne Bůh poslal." A tak kázal v různých synagogách i v Judsku. Jednoho dne stál Ježíš u Genezaretského jezera. Lidé se kolem něho tlačili a chtěli slyšet jeho kázání. Všiml si, že u břehu jsou dvě lodi. Opodál prali rybáři svoje sítě. Posadil se do jedné lodi, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby ho zavezl kousek od břehu. Odtud pak kázal zástupům. Když skončil, navrhl Šimonovi: "Zajeď s lodí na hloubku a roztáhněte sítě k lovu." Šimon namítal: "Pane, celou noc jsme se namáhali, ale marně. Když to však říkáš ty, zkusím to ještě jednou." Vypluli a zatáhli takové množství ryb, že se i sítě trhaly. Museli si zavolat na pomoc své přátele z druhé lodi. Obě lodi byly nakonec rybami tak naplněny, že se div nepotopily. Když to viděl Šimon, padl před Ježíšem na kolena a prosil: "Odejdi Pane, neobstojím v tvé blízkosti, jsem hříšný člověk." 9-10 Všichni rybáři, kteří u toho byli - mezi nimi také Šimonovi přátelé, Jakub a Jan, synové Zebedeovi, žasli nad tím neobvyklým úlovkem. Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se! Učiním tě rybářem lidí. Budeš je získávat pro mne." *** Přirazili s loděmi ke břehu, všechno tam nechali a šli s Ježíšem. V jednom městečku potkal Ježíš člověka s pokročilým malomocenstvím. Ubožák před ním poklekl a prosil: "Pane, kdybys chtěl, mohl bys mne uzdravit." Ježíš se ho dotkl a řekl: "Ano, chci, buď zdráv!" V tom okamžiku malomocenství zmizelo. Ježíš mu poručil: "Nikomu o tom nevyprávěj, jdi, ukaž se knězi, ať tě prohlásí za zdravého, a pak obětuj předepsanou oběť vděčnosti." Zpráva o Ježíšovi se rychle šířila. Lidé za ním přicházeli v houfech, aby ho slyšeli a aby uzdravoval jejich nemoci. On si však vždycky našel čas, aby se v ústraní modlil. Jednoho dne se kolem Ježíše shromáždili farizejové a učitelé zákona z různých měst Galileje a Judska a dokonce i z Jeruzaléma. Posadili se kolem něho a naslouchali mu. I zde mu dal Bůh moc k uzdravování. 18-19 Nějací lidé přinesli na nosítkách ochrnutého muže. Chtěli ho vnést dveřmi a položit před Ježíše, ale bylo tam tolik lidí, že nemohli projít. Vystoupili tedy na střechu a otvorem spustili nemocného i s lehátkem přímo před něho. Když *** Ježíš viděl, kolik důvěry v něho mají, řekl: "Příteli, tvoje hříchy jsou ti odpuštěny." Učitelé zákona a farizejové uvažovali: "Jak se může opovážit něco takového říci? To je přece rouhání. Nikdo jiný než Bůh nemůže odpouštět hříchy!" Ježíš dobře věděl, co si myslí, a proto řekl: "To vám vadí? Co je snazší? Zvěstovat člověku odpuštění jeho hříchů, anebo ho uzdravit? Přesvědčím vás, že Syn člověka má na zemi právo odpouštět hříchy." Obrátil se k ochrnutému se slovy: "Vstaň, vezmi si svoje lehátko a jdi domů!" A tak se stalo: před očima všech muž vstal, sbalil svou rohož, šel domů a cestou hlasitě děkoval Bohu. Celé shromáždění bylo vzrušeno a lidé, plni svaté bázně, chválili Boha a říkali: "Dnes jsme viděli neuvěřitelné věci." Ježíš šel dál. Cestou uviděl v celnici výběrčího daní jménem Levi a řekl mu: "Pojď, staň se mým následovníkem!" Levi nechal všeho, vstal a šel za Ježíšem. Doma pak vystrojil pro Ježíše a jeho žáky hostinu. Na ni pozval i mnoho svých dřívějších kolegů. To pohoršilo farizeje a učitele zákona, takže vytýkali učedníkům: "Proč jíte a pijete s lidmi, kterými každý slušný člověk pohrdá?" Ježíš na to odpověděl: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání ty, kteří mají o sobě dobré mínění, ale hříšníky." Někteří farizejové Ježíšovi předhazovali: "Janovi učedníci se často s postem modlí a právě tak i naši žáci. Jak to tedy, že tvoji hodují?" Ježíš odpověděl: "Je přirozené, aby se svatebčané postili, když je ženich s nimi? Však přijde chvíle, kdy ženicha odvedou, a pak bude vhodný čas k půstu." Ještě přidal další přirovnání: "Nikdo si přece nevystřihne kus látky z nových šatů, aby si jím vyspravil starý oděv. Zničil by si tak šaty nové a na starých šatech by se záplata srazila a díra by byla ještě větší. Nikdo také nebude nalévat víno do starých kožených měchů, protože kvasící víno by staré měchy roztrhalo, a tak by obojí přišlo nazmar. Proto mladé víno patří do nových měchů. Vás ovšem znepokojuje moje poselství. Jako mladé víno nesnesou staré měchy, ani ono se nevtěsná do vašich starých tradic a zvyklostí. Jste jako pijáci, kteří si libují ve starém uleželém vínu." Jedné soboty procházel Ježíš a jeho učedníci obilným polem. Učedníci ulamovali klasy, vymílali je a zrní jedli. Viděli to farizejové a pohoršovali se: "Co to děláte? Vždyť přece Boží zákon zakazuje v sobotu i takovou práci!" Ježíš odpověděl: "Nikdy jste nečetli o tom, co udělal král David se svou družinou, když měli hlad? Jak vešel do svatyně, vzal tam posvátné chleby, jedl je a podělil jimi i své druhy? Posvátné chleby přece smějí jíst jen kněží. A pak, Syn člověka je i pánem soboty." Jinou sobotu šel Ježíš kázat do synagogy. Byl tam člověk, který měl pravou ruku ochrnutou. Farizejové a učitelé zákona čekali, zdali se Ježíš odváží v sobotu toho muže uzdravit. Chtěli mít totiž záminku, aby Ježíše mohli obžalovat. On však dobře znal jejich záměry, a přesto toho člověka s ochrnutou rukou vyzval, aby přišel k němu. Muž poslechl. Ježíš pak oslovil všechny přítomné: "Ptám se vás, má se podle zákona konat v sobotu dobro, nebo zlo? Má se člověk zachránit, nebo nechat hynout?" Když nikdo neodpovídal, řekl nemocnému: "Natáhni tu ruku!" Muž poslechl a jeho pravice byla zdravá. Ježíšovi protivníci, na nejvyšší míru podráždění, se domlouvali, co by se dalo proti Ježíšovi podniknout. V těch dnech vystoupil Ježíš na horu, aby se modlil. Celou noc hovořil s Bohem. Když se rozednilo, svolal všechny svoje učedníky, které pak nazval apoštoly. Byli to: Šimon, kterému dal nové jméno Petr, jeho bratr Ondřej, Jakub, Jan, Filip, Bartoloměj, Matouš - původně výběrčí Levi, Tomáš, Jakub - syn Alfeův, Šimon - bývalý příslušník tajné organizace radikálů, Juda - syn Jakubův a Jidáš Iškariotský, který později Ježíše zradil. Když pak sestoupili na rovné prostranství, očekával je už veliký dav Ježíšových stoupenců i mnoho lidí z Jeruzaléma, z celého Judska i z pobřežních měst Týru a Sidónu. Přišli, aby si poslechli jeho kázání a dali se uzdravit. Vyléčil tam celou řadu duševně chorých. Lidé se ho chtěli alespoň dotknout, protože z něho vycházela uzdravující moc. Ježíš se obrátil na své učedníky a řekl: "Radujte se, vy chudí,protože vám bude patřit Boží království. Radujte se, kdo teď hladovíte,protože Bůh vás nasytí.Radujte se i vy, kdo teď pláčete,protože jednou se budete smát. Radujte se, když vás budou nenávidět, vyženou jako prašivé a pošpiní vaše jména, protože se hlásíte k Synu člověka. Radujte se a prozpěvujte si, protože vás v nebi čeká velká odměna. Stejným způsobem zacházeli jejich předkové s Božími proroky. Ale běda vám, bohatí,protože vy už máte svoje potěšení. Běda vám, sytí,však budete jednou hladovět.Běda vám, kteří se lehkomyslně smějete,protože jednou budete hořce plakat a naříkat. Běda vám, jestliže vás všichni chválí, vždyť tak se za starodávna chovali k falešným prorokům. Vám pak, moji posluchači, radím: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kteří vás nenávidí. Přejte dobré věci těm, kteří vás proklínají, a modlete se za ty, kteří vám činí bezpráví. Tomu, kdo tě uhodí do tváře, nastav i druhou. Tomu, kdo ti bere kabát, přidej i košili. Každému, kdo tě o něco prosí, dej, a jestliže tě někdo okradl, nevymáhej to zpátky. Jak chcete, aby s vámi lidé jednali, tak s nimi jednejte vy. Jakou čekáte od Boha pochvalu, když milujete jen ty, kteří milují vás? To umějí lidé, kteří se na Boha neptají. Jestliže jednáte dobře jen s těmi, kteří se k vám chovají slušně, jaké uznání od Boha čekáte? A myslíte, že Bůh ocení, když půjčujete jenom těm, kteří vám to vždycky vrátí? Tak to přece na světě chodí, že si lidé půjčují, jenom když mají jistotu, že o nic nepřijdou. Ale vy jednejte jinak. Milujte své nepřátele, konejte dobro, půjčujte a nevymáhejte zpět. Vždyť vás čeká bohatá odměna. Budete jednat jako Boží děti. Vždyť Bůh je dobrý i k lidem nevděčným a zlým. Buďte tedy velkorysí jako váš Otec. Nesuďte nikoho a Bůh vás také nebude soudit. Nezavrhujte nikoho a ani Bůh vás nezavrhne, odpouštějte a Bůh vám také odpustí. Dávejte ochotně a Bůh vás zahrne svými dary. Bůh neskrblí, ale dává vrchovatou míru. Jak tedy odměříte lidem, tak bude odměřeno i vám." Ježíš použil také několika přirovnání: "Slepec přece nepovede slepého, vždyť by oba spadli do jámy. Učedník nezná tolik jako mistr; teprve když se vyučí, může se mu podobat. Proč se staráš o pilinu v oku svého bližního a polena ve svém oku si nevšímáš? Jak můžeš říkat svému bratrovi: ‚Dovol, odstraním ti pilinu z oka,' a přehlížet poleno ve svém vlastním oku? Pokrytče, nejprve si vyčisti své vlastní oko a teprve potom jasně uvidíš, co potřebuje tvůj bratr. Štěpovaný strom nerodí plané ovoce a žádný planý strom nenese ušlechtilé ovoce. Jakost stromu se pozná podle ovoce, které dává. Z trní se nesklízejí fíky ani z bodláků hrozny. Člověk je schopen konat skutečné dobro jen tehdy, je-li jeho srdce plné dobra. Když je však jeho srdce naplněno zlem, šíří jenom zlo. Čím srdce naplněno, tím ústa přetékají. Proč mi stále říkáte: Pane, Pane, a neděláte, co vám říkám? 47-48 Každý, kdo ke mně přichází a naslouchá tomu, co říkám, a řídí se podle toho, podobá se člověku, který začal stavět dům a vykopal základy hluboko ve skále. Když se přihnala povodeň, dům se ani nepohnul, protože měl dobré základy. *** Každý, kdo mě slyší, ale neřídí se podle toho, podobá se člověku, který si vystavěl dům bez základů: dům smetla povodeň." Když Ježíš skončil kázání k lidem, šel do Kafarnaum. Tam žil jeden římský důstojník, který vlastnil otroka. Velice si ho cenil, a proto těžce nesl, když otrok smrtelně onemocněl. Důstojník se doslechl o Ježíšovi a poslal k němu židovské starší s prosbou, aby přišel a otroka zachránil. Ti se vydali za Ježíšem a naléhali: "Ten muž si zaslouží tvou pomoc. Má rád náš národ a dokonce nám dal postavit synagogu." Ježíš s nimi šel. Když už byli nedaleko jeho domu, poslal k němu důstojník své přátele se vzkazem: "Pane, neobtěžuj se tolik, nezasloužím si, abys mne poctil svou návštěvou. Jako pohan jsem se ani neodvážil jít za tebou osobně. Stačí, když řekneš slovo, a můj otrok se určitě uzdraví. Vždyť i já musím splnit rozkaz svých nadřízených a moji podřízení se musí zase podrobit mým povelům. Řeknu-li vojákovi: ‚Jdi!' tak jde, a řeknu-li druhému: ‚Přijď!' tak přijde. Poručím-li svému otrokovi: ‚Udělej toto!' tedy to udělá." Ježíš byl těmi slovy velmi udiven a řekl svým průvodcům: "S tak velkou vírou jsem se nesetkal u žádného Žida." Když se poslové vrátili do domu římského důstojníka, byl již otrok zdráv. Brzy nato se Ježíš odebral do města Naim. Jeho žáci a mnozí další lidé ho doprovázeli. V blízkosti městské brány potkali pohřební průvod. Jedna vdova pochovávala svého jediného syna. K pohřbu se sešlo hodně lidí. Když Ježíš spatřil tu vdovu, bylo mu jí velice líto a řekl: "Neplač!" Pak přistoupil blíže, dotkl se már a zastavil průvod."Mládenče, vstaň!" zvolal. Tu se mrtvý posadil a promluvil. Tak Ježíš vrátil matce syna. Počáteční zděšení okolostojících vystřídala radost a začali chválit Boha: "Velký prorok přišel mezi nás! Bůh navštívil svůj lid." Zpráva o této události se rozšířila po celém Judsku a okolí. O tom všem vyprávěli učedníci Jana Křtitele svému učiteli. Jan poslal dva z nich za Ježíšem, aby se zeptali: "Jsi Mesiáš, anebo máme čekat ještě někoho jiného!" 20-21 Když přišli s tou otázkou, Ježíš právě uzdravoval nemocné, všelijak postižené, osvobozoval spoutané duševními nemocemi, mnohým slepým vracel zrak. *** Poslům odpověděl: "Jděte zpět k Janovi a řekněte mu, co jste viděli a slyšeli: slepí vidí, chromí chodí, hluší slyší, mrtví ožívají a těm, kteří nic nemají, nabízí Bůh podíl ve svém království. Šťasten je každý, kdo mne neodmítne." Když poslové odešli, začal Ježíš mluvit ke shromážděným lidem o Janu Křtiteli: "Když jste chodili za mužem, který strávil život v pustinách, koho jste očekávali? Rákos, který se otočí podle větru? Nebo jste chtěli vidět člověka v přepychových šatech? Takoví jsou jen v palácích. Chtěli jste slyšet proroka? Ano, poznali jste někoho ještě většího než proroka. Jan je ten, o němž je napsáno: ‚Posílám svého posla před tebou, aby ti připravil cestu.' Jan dostal nejvyšší úkol ze všech lidí: oznámit, že Kristus přichází! A přece i ten nejnepatrnější, kdo se dočkal a uvěřil, byl poctěn více než Jan. Víte, že Janovi posluchači - a byli mezi nimi i lidé s všelijakou pověstí - přijali Jana jako Božího posla a dali se proto od něho pokřtít. Farizejové a znalci zákona však Janův křest odmítli, protože nepochopili, že i oni potřebují Boží odpuštění." Ježíš pokračoval: "Komu se tak podobají? Jsou nespokojení a náladoví jako děti, které si hrají na návsi chvíli na svatbu, chvíli na pohřeb a vzájemně si vyčítají: ‚Pískali jsme vám a vy jste netancovali. A pak jsme vám zase smutně zpívali a vy jste neplakali.' Když se Jan Křtitel postil a nepil víno, říkali jste, že je fanatik, a když Syn člověka jí a pije, říkáte pohrdlivě: ‚Podívejte se na toho žrouta a pijana, který se přátelí i se zrádci národa a s kdejakou sebrankou.' Ale kdo přijme Boží moudrost, ten tomu porozumí." Jeden farizej pozval Ježíše na oběd. Ten přišel a stoloval s ním. V tom městě žila také žena, která měla špatnou pověst. Když slyšela, že Ježíš je na návštěvě u farizeje Šimona, vzala alabastrovou nádobku s drahocenným vonným olejem a šla tam. Poklekla k Ježíšovým nohám, smáčela mu je slzami, utírala svými vlasy, líbala je a potírala vonným olejem. Když to viděl farizej, který Ježíše pozval, myslel si: "Kdyby to byl prorok, věděl by, co je to za ženu, a nedovolil by, aby se ho taková hříšnice vůbec dotkla." Tu ho Ježíš oslovil: "Rád bych se tě, Šimone, na něco zeptal.""Prosím, jen mluv," řekl Šimon. "Jeden věřitel měl dva dlužníky. První mu byl dlužen pět set stříbrných, druhý padesát. Když však ani jeden z nich nemohl zaplatit, věřitel odpustil dluh oběma. Co myslíš, který z nich ho bude mít víc rád?" Šimon odpověděl: "Mám za to, že ten, kterému více prominul.""Správně," řekl Ježíš. Pak ukázal na ženu u svých nohou a pověděl Šimonovi: "Podívej se na tu ženu. Přišel jsem do tvého domu a ty jsi mi nedal umýt nohy, jak je zvykem; tato žena mi je umyla svými slzami a vytřela svými vlasy. Na uvítanou jsi mne jako hostitel nepolíbil, ale tato žena mi nepřestává líbat nohy. Nepotřel jsi mi hlavu olejem, ale tato žena nelitovala drahocenného oleje na mé nohy. Je to jako s těmi dlužníky: velký hřích je jí odpuštěn a to se projevuje na lásce, kterou mi prokazuje. Kdo si myslí, že odpuštění nepotřebuje, pak málo miluje." Potom se obrátil k ženě: "Tvoje hříchy jsou ti odpuštěny." Když si ostatní hosté říkali mezi sebou: "Co je to za člověka, že si troufá odpouštět hříchy?" uklidnil ji: "Tvoje víra tě zachránila, jdi pokojně domů." Potom Ježíš chodil od města k městu, od vesnice k vesnici a všude kázal radostnou zvěst, že Boží království přichází. Doprovázelo ho jeho dvanáct učedníků a některé ženy, které zbavil démonů a uzdravil z různých nemocí. Byly to: Marie Magdaléna, kterou osvobodil od naprosté posedlosti, Jana - žena Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnohé jiné, které je ze svých prostředků podporovaly. Jednou se okolo Ježíše shromáždilo mnoho lidí ze všech koutů. Vyprávěl jim toto podobenství: "Vyšel rolník na pole, aby rozséval. Jak rozséval, padlo některé zrno na cestu, kde je buď zašlapali lidé, nebo sezobali ptáci. Jiné padlo na skalnatou půdu. Vyklíčilo sice, ale pro nedostatek vláhy uschlo. I do trní některé zapadlo, trní je však přerostlo a udusilo. Pouze v připravené půdě se zrno trvale uchytilo a vyhnalo do plných klasů, v jakých bývá i na sto zrnek." Když dovyprávěl, řekl: "Slyšeli jste - přemýšlejte!" Později se ho učedníci ptali, co to podobenství znamená. Ježíš odpověděl: "Bůh vám dopřává, abyste porozuměli jeho záměrům se světem. Ostatním jsou dána podobenství: vidí, a přece mnozí nic nepoznají, slyší, a nakonec většinou nepochopí nic. Tomu podobenství je třeba rozumět takto: Zrno je Boží řeč k lidem. U mnohých se mu daří tak jako zrnu, které padlo na cestu. Ti Boží slovo vyslechnou, a pak přichází ďábel a to, co slyšeli, jim ze srdce sebere, jen aby neuvěřili a nebyli zachráněni. U těch druhých se daří slovu jako zrnu, které padlo na skalnatou půdu. Ti Boží slovo vyslechnou, radostně je přijmou, ale nedovolí, aby v jejich životě zapustilo kořeny. Nějakou dobu vydrží věřit, ale když přijdou zkoušky, odpadnou. U jiných je to jako se zrnem, které padlo do trní. Ti rozumějí Božímu slovu, ale nedozraje v nich a nepřinese užitek; každodenní starosti, snaha něco vlastnit a honba za požitky je udusí. A konečně u některých je to jako se zrnem, které padlo do úrodné půdy. Ti slyší rádi Boží slovo, opatrují je v připraveném srdci a upřímně mu věří. Ti pak přinášejí trvalý užitek. Nikdo nerozsvěcuje svíci proto, aby ji přikryl nádobou nebo strčil pod postel, ale proto, aby ji postavil na svícen. Jenom tak posvítí na cestu těm, kdo vcházejí. Všechno, co je skryté, bude jednou vyneseno na světlo a vše, co se úzkostlivě tají, vyjde najevo. Zamyslete se nad tím, jak nasloucháte Božímu slovu! Kdo je bere vážně, porozumí víc a víc, ale kdo je bere na lehkou váhu, přijde nakonec i o to, co si myslí, že má!" Ježíšova matka a jeho bratři pro něj přišli, ale nemohli se k němu dostat pro nával lidí. Lidé mu oznámili: "Tvoje matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí ti něco říci." Ježíš jim odpověděl: "Moje matka a moji bratři jsou ti, kteří slyší Boží slovo a řídí se podle něho." Jednoho dne nastoupil Ježíš se svými učedníky na loď a řekl jim: "Přeplavíme se na druhý břeh jezera." Cestou usnul. Vtom se na jezero přihnala větrná bouře. Vlny se vysoko zvedaly, loď se plnila vodou a hrozilo, že se potopí. Učedníci Ježíše vzbudili a volali: "Pane, Pane, utopíme se!" Ježíš vstal, poručil větru a utišil vlny. V nastalém tichu se zeptal učedníků: "Kde zůstala vaše víra?" Byli celí vyděšení a udivení a říkali si mezi sebou: "Kdo to jen může být, že ho i vítr a vlny poslouchají?" Plavili se dále do gerasenského kraje, který leží na protějším břehu než Galilea. Sotva Ježíš vystoupil na břeh, přiběhl k němu muž z Gerasy, posedlý démony. Již delší dobu pobíhal nahý, potloukal se bez domova a přespával v prázdných skalních hrobech. Když uviděl Ježíše, zaječel, vrhl se před ním na zem a křičel: "Co ode mne chceš, Ježíši, synu Nejvyššího Boha? Nech mne na pokoji!" Ježíš přikázal démonu, aby toho muže opustil; záchvaty jej totiž týraly už dlouhou dobu. Lidé ho svazovali na rukou řetězy, na nohy mu nasazovali okovy, ale on měl takovou sílu, že všechno zpřetrhal. Pak se skrýval v pustinách. Ježíš se ho zeptal: "Kdo vlastně jsi?" On odpověděl: "Nás je spousta." Byl totiž posedlý mnoha démony. Nešťastník teď za ně prosil Ježíše, aby je úplně nezničil. Vybrali si stádo vepřů, které se páslo nedaleko na stráni. Když Ježíš dovolil, démoni opustili muže a zmocnili se vepřů. Stádo se splašilo a hnalo se po srázu rovnou do jezera, kde utonulo. Když to viděli pasáci vepřů, utekli a ve městě i na vesnicích vyprávěli, co se stalo. 35-36 Lidé se chtěli na vlastní oči přesvědčit a přišli k Ježíši. U jeho nohou seděl onen muž uzdravený a oblečený, Bylo na něm jasně znát, že má zdravý rozum. Nejvíce lidmi otřáslo vyprávění očitých svědků, jakým způsobem byl ten člověk uzdraven. *** Zmocnil se jich takový strach, že prosili Ježíše, aby jejich krajinu opustil. A tak vstoupil na loď a plavil se zpět. Muž, kterého Ježíš uzdravil, prosil, aby ho vzal s sebou. Ježíš odmítl a rozloučil se s ním se slovy: "Jdi domů a vypravuj, jak veliké věci s tebou Bůh učinil." Muž poslechl, odešel a všude vyprávěl, jaké dobrodiní mu Ježíš prokázal. Na druhém břehu zatím čekal na Ježíšův návrat zástup lidí. Byl mezi nimi také představený synagogy Jairus. Padl Ježíšovi k nohám a prosil, aby šel k němu, že jeho jediná, dvanáctiletá dcerka umírá. Cestou se na Ježíše tlačili lidé ze všech stran. Byla tam i jedna žena, která již dvanáct let trpěla krvácením, a ačkoliv nechala u lékařů již celé své jmění, nikomu se nepodařilo ji uzdravit. Ta se zezadu dotkla třásní Ježíšova pláště a hned ucítila, že její nemoc přestala. Ježíš se zeptal: "Kdo se mne to dotkl?" Nikdo se nepřiznával a Petr řekl: "Pane, vždyť je kolem tebe tolik lidí a ti se na tebe tlačí." Ježíš na tom však trval: "Někdo se mne úmyslně dotkl, pocítil jsem, že ze mne vyšla síla." Když žena viděla, že se to nedá tajit, přišla celá rozechvělá k Ježíši a padla na kolena. Přede všemi lidmi mu vyprávěla, proč se ho dotkla a že se v tom okamžiku uzdravila. Ježíš jí řekl: "Tvoje víra tě uzdravila. Jdi pokojně domů." Zatímco Ježíš mluvil, přišel kdosi k Jairovi a sděloval mu: "Tvoje dcera zemřela, už Ježíše neobtěžuj." Ježíš to slyšel a řekl: "Neboj se, jen věř a tvoje dcerka bude zachráněna." Když došli k Jairovu domu, vzal s sebou Ježíš dovnitř jen Petra, Jana, Jakuba a rodiče dívenky. Tam už nad ní všichni plakali a naříkali. Ježíš řekl: "Neplačte, vždyť neumřela, ale spí." Hořce se mu vysmáli, protože věděli, že dívka skutečně zemřela. Ježíš všechny poslal ven, vzal ji za ruku a zvolal: "Dítě, vstaň!" A ona hned začala dýchat a vstala. Nařídil, aby jí dali něco k jídlu. Rodičů se zmocnil úžas a radost. Ježíš jim však nařídil, aby nikomu nevyprávěli, co se stalo. Ježíš svolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad všemi démony a nemocemi. Poslal je, aby uzdravovali a oznamovali, že Boží království je zde. Řekl jim: "Nic si s sebou na cestu neberte, ani hůl, ani mošnu, ani chléb, ani peníze, ani náhradní šaty. Kde vám poskytnou přístřeší, tam nějakou dobu zůstaňte a odtamtud vycházejte ke svým úkolům. Jestliže vás někde nepřijmou, nevnucujte se, odejděte a setřeste před nimi i prach se svých opánků, abyste je tak varovali před Božím hněvem." Učedníci se vypravili na cestu a chodili od vesnice k vesnici. Všude kázali radostnou zvěst o spáse a uzdravovali. Všechno, co Ježíš kázal a činil, se doneslo až k vladaři Galileje Herodovi. Nevěděl dobře, co si o tom má myslet. Někteří tvrdili, že to Jan Křtitel, kterého dal Herodes popravit, vstal z mrtvých. Jiní se domnívali, že se znovu ukázal prorok Elijáš, další usuzovali, že vstal z mrtvých některý ze starých proroků. Herodes říkal: "Jana Křtitele jsem přece dal popravit, kdo je tedy ten muž, o kterém slyším tak zvláštní věci?" Proto si velice přál Ježíše poznat. Učedníci se vrátili k Ježíšovi a vypravovali mu o všem, co vykonali. Odebral se s nimi na odlehlé místo v okolí města Betsaidy. Jakmile se však lidé dozvěděli, kam šel, vypravili se za ním. Ježíš je neodmítl, ale znovu kázal o Božím království a uzdravoval ty, kteří to potřebovali. Začalo se stmívat. Učedníci za ním přišli a říkali: "Propusť už lidi, ať se mohou rozejít do okolních vesnic a dvorců, aby si sehnali něco k jídlu a mohli tam přenocovat; tady v té pustině nic neseženou." 13-14 Ježíš jim řekl: "Tak jim dejte najíst vy." Podivili se: "My? Vždyť máme jen pět chlebů a dvě ryby a jen mužů je tu asi pět tisíc. Ledaže bychom my sami šli a něco pro ně nakoupili." Ježíš nato řekl svým učedníkům: "Rozsaďte je do skupin asi po padesáti." *** Tak se stalo. Potom vzal Ježíš těch pět chlebů a ty dvě ryby a poděkoval za ně Bohu. Pak lámal ty pokrmy a podával svým učedníkům, aby je předkládali lidem. Všichni se dosyta najedli. Nakonec učedníci ještě sesbírali dvanáct košů zbytků. Jednou se Ježíš odebral se svými učedníky na odlehlé místo k modlitbám. Otázal se jich: "Za koho mě vlastně lidé považují?" Odpověděli mu: "Někteří za Jana Křtitele, jiní za Elijáše, anebo za některého z dávných proroků, který vstal z mrtvých." A tu jim Ježíš položil přímou otázku."A za koho mě máte vy?" Petr odpověděl: "Ty jsi ten Boží Syn, Mesiáš." Ježíš svým učedníkům kladl na srdce, aby o tom zatím nehovořili. A dodal: "Syn člověka musí ještě mnoho vytrpět. Starší, přední kněží a učitelé zákona ho odsoudí, bude zabit, ale třetí den vstane z mrtvých." Všem pak řekl: "Kdo chceš jít za mnou, přestaň myslet na sebe, den za dnem nes svůj kříž a následuj mne. Kdo chce žít podle sebe, promarní svůj život, ale kdo mi svěří celý svůj život, zachrání ho pro věčnost. Co by z toho člověk měl, kdyby získal třeba celý svět, ale prohrál věčnost? Kdo se ke mně nezná a za má slova se stydí, za toho se budu jednou stydět i já, až znovu přijdu v plné slávě Boha Otce a v doprovodu andělů. Můžete se spolehnout, že někteří z vás nezemřou dříve, dokud neuvidí rozmach Božího království na zemi." Asi za týden po této rozmluvě vystoupil Ježíš s Petrem, Jakubem a Janem na jednu horu, aby se tam modlil. Během modlitby se proměnil výraz Ježíšovy tváře a také jeho šat oslnivě zbělel. 30-31 Pojednou se tam objevili dva muži nadzemského vzhledu - byl to Mojžíš a Elijáš. Hovořili s Ježíšem o událostech, které ho čekají v Jeruzalémě - o závěru jeho pozemského života a jeho odchodu k Otci. *** Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když procitli, uviděli Ježíše zářícího nebeským jasem a ty dva muže vedle něho. Když se pak proroci chtěli vzdálit, řekl Petr Ježíšovi: "Jak je nám tu dobře, Pane! Co kdybychom tu postavili tři přístřešky: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Elijášovi?" Nevěděl dobře, co mluví. Ještě to ani nedořekl, když je zahalil oblak. To je naplnilo bázní. Z oblaku se ozval hlas: "Toto je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!" Po tom všem zůstal na hoře Ježíš zase jen se svými učedníky. O tom, co zde učedníci prožili, zatím nikomu nevyprávěli. Když příštího dne sestupovali z hory, vyšel jim naproti velký zástup lidí. Z davu začal na Ježíše volat jeden muž: "Pane, prosím tě, ujmi se mého syna. Mám jen jeho. Zmocňuje se ho démon, můj syn pak křičí, u úst má pěnu a je celý zkroucený. Ten záchvat trvá dlouho a nesnadno ho přechází, strašně ho to týrá. Prosil jsem tvoje učedníky, aby mi syna uzdravili, ale nepodařilo se jim to." Ježíš na to řekl: "Vy ale napínáte moji trpělivost. Jak dlouho vám to bude ještě trvat než uvěříte? Přiveď sem svého syna!" Než však k němu chlapec došel, padl k zemi v novém záchvatu. Ježíš démona vyhnal, chlapce uzdravil a předal ho otci. Všichni byli tím jasným projevem Boží moci ohromeni.Lidé se ještě obdivovali Ježíšovu skutku, ale on se obrátil na své učedníky: "Teď mne obdivují, ale uvidíte, co se mnou jednou provedou." To ovšem učedníci tenkrát nechápali, ale neodvážili se ho zeptat. Jednou se učedníci začali dohadovat, kdo z nich je nejvýznamnější. Ježíš to postřehl, postavil před ně dítě a řekl: "Podle toho, jak se chováte k nejmenším, se dá usoudit, jaký vztah máte ke mně, a tak ukazujete svůj postoj k Bohu, který mne poslal. Ten nejpokornější mezi vámi je v Božích očích největší." Ještě se ozval Jan: "Pane, viděli jsme člověka, který ve tvém jménu vyháněl démony. Snažili jsme se mu v tom zabránit, protože s námi nechodí." Ježíš odpověděl: "Jen ho nechte, kdo není proti nám, je s námi." Přiblížil se čas, kdy měl Ježíš zemřít, a tak nastoupit cestu vzhůru k Bohu. Uvědomil si, že proto musí do Jeruzaléma. Na cestě přes samařské území poslal napřed učedníky, aby vyjednali nocleh v jedné vesnici. Tamní obyvatelé však Židy a Jeruzalém nenáviděli a nepřijali tedy Ježíše. Jakuba a Jana to rozhněvalo a řekli: "Pane, nemáme na ně svolat oheň z nebe, jako to kdysi udělal Elijáš? Ať ta vesnice shoří!" Ježíš to rozhodně odmítl: "Jak vás může něco takového napadnout? Jako byste ani nebyli moji učedníci. Syn člověka přece nepřišel lidské životy mařit, ale zachraňovat." Šli tedy do jiné vesnice. Cestou mu řekl jeden muž: "Pane, jsem připraven tě kamkoliv následovat." Ježíš ho však upozornil: "Lišky mají své nory, ptáci hnízda, ale já často nevím, kam se večer uložím." Jiného muže vyzval: "Pojď se mnou!" Ale on váhal a vymlouval se: "Dovol mi nejprve pochovat mého otce." Ježíš řekl: "Poslední službu mrtvým může vykonat kdokoliv, ale ty neotálej a kaž o Božím království, o záchraně člověka pro věčnost." A ještě jiný řekl Ježíši: "Chci jít s tebou, ale dovol, abych se nejprve doma pořádně rozloučil." Ježíš mu řekl: "Chce-li oráč vyorat rovnou brázdu, nemůže se ohlížet nazpátek. Kdo není ochoten jít hned, není způsobilý pro Boží království." Ježíš vybral ještě jiných sedmdesát svých následovníků a poslal je ve dvojicích napřed do míst, která chtěl později sám navštívit. Řekl jim: "Úroda je bohatá, ale ženců je málo. Proste Boha, ať pošle dělníky na svoji sklizeň. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Neberte s sebou žádnou peněženku, ani mošnu, ani náhradní obuv. Nemarněte čas zbytečným povídáním. Do kteréhokoliv domu vejdete, pozdravte je přáním pokoje. Přijmou-li vás přátelsky, usídlí se skutečně v tom domě pokoj, který jste jim přáli. Odmítnou-li vás, vám pokoj zůstane, a oni ho budou postrádat. 7-8 Tam, kde vás přijmou, zůstaňte potřebnou dobu a nerozpakujte se přijmout jejich pohostinnost, protože dělník má právo na svou mzdu. *** V tom místě uzdravujte nemocné a hlásejte, že docela nablízku je Boží moc a milosrdenství, že Kristus je zde. Tam, kde vás nepřijmou, vyjděte do ulic a řekněte: ‚Nechceme od vás nic, i ten váš prach setřásáme ze svých nohou. Vezměte však na vědomí, že i k vám přichází Kristus, a protože ho odmítáte, čeká vás Boží soud. Budete na tom hůř než lidé ze Sodomy, kteří neměli takovou příležitost jako vy.'" Pak Ježíš začal hovořit o galilejských městech, kde mu tak mnozí neuvěřili: "Běda ti, Korozaim, běda ti, Betsaido! Kdyby se v pohanských městech Týru a Sidónu děly takové zázraky jako u vás, dávno by činili pokání ze všeho zlého, kterého se kdy dopustili. A tak Týru a Sidónu bude v den posledního soudu snesitelněji než vám. Poroste až do nebe tvá pýcha, Kafarnaum? Tvůj pád bude veliký!" Potom učedníkům ještě dodal: "Kdo vám bude naslouchat, naslouchá mně, kdo vámi pohrdne, pohrdá i mnou. A kdo mne odmítne, odmítne toho, který mne poslal - samého Boha!" Později se těch sedmdesát učedníků vrátilo s radostnými zprávami: "Pane, dařilo se nám vyhnat i démony, když jsme vyslovili tvé jméno." Ježíš řekl: "Mám před očima satanovu konečnou porážku. Už teď vám dávám moc zašlapávat síly tohoto nepřítele, jako když člověk hubí jedovaté hady a štíry. Nebojte se jich, neuškodí vám. Z toho se však neradujte, že se vám mocnosti zla podrobují, ale radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebi." Boží Duch naplnil Ježíše v té chvíli velkou radostí, takže se modlil: "Děkuji ti, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl před učenými a rozumáři tyto skutečnosti a odkrýváš je dětsky prostým lidem. Ano, Otče, tak se ti to líbí. Všechno jsi mi svěřil; jen ty víš, kdo jsem já, a já vím, kdo jsi ty. Nikdo není schopen tě pochopit, pokud mu to neobjasním." Pak se obrátil na své učedníky a řekl jim: "Radujte se, že to všechno smíte vidět na vlastní oči. Mnozí proroci a králové si přáli vidět a slyšet, co vy teď spoluprožíváte, ale nebylo jim to dáno." Jeden z učitelů zákona chtěl přivést Ježíše do úzkých a zeptal se ho: "Mistře, co mám dělat, abych si zajistil věčný život?" Ježíš mu odpověděl otázkou: "Co o tom říká Mojžíšův zákon? Co tam čteš?" Muž na to uvedl slova ze zákona: "Miluj Pána Boha z celého srdce, z celé duše, vší silou a celým rozumem a svého bližního miluj tak, jako miluješ sebe." "Správně," řekl Ježíš,"řiď se podle toho a přijdeš do nebe." Učitel zákona se však nechtěl tak lehce vzdát, a proto se ještě zeptal."Ale kdo je můj bližní?" Na to mu Ježíš vyprávěl následující příběh: "Jeden muž se vydal z Jeruzaléma do Jericha. Cestou ho přepadli lupiči, okradli, zbili a polomrtvého nechali ležet. Šel kolem kněz, uviděl zraněného, ale vyhnul se mu. I jeden chrámový sluha šel okolo, ale ani ten mu neposkytl pomoc. Nakonec přišel jeden muž ze Samaří. Když uviděl zraněného, bylo mu ho líto. Zapomněl na starou nenávist mezi Židy a Samařany, ošetřil přepadeného a ovázal mu rány. Pak ho posadil na svého mezka, zavezl do hostince a tam o něho pečoval. Druhého dne dal hostinskému dva stříbrňáky s prosbou: ‚Věnuj mu potřebnou péči, a kdyby tě to stálo víc, než jsem ti dal, vyrovnám se s tebou, až pojedu zpátky.'" "Co myslíš," zeptal se Ježíš,"který z těch tří se zachoval k tomu přepadenému jako bližní?" Učitel zákona odpověděl: "Ten, který mu pomohl." Ježíš na to řekl: "Jdi a jednej také tak." Ježíš s učedníky pokračoval v cestě. V jedné vesnici je do svého domu pozvala žena jménem Marta. Její sestra Marie se posadila a pozorně naslouchala Ježíšovým slovům. Marta měla zatím plné ruce práce s pohoštěním. Za chvíli přišla k Ježíšovi s výčitkou: "Pane, nevidíš, co mám práce, a že Marie si jen tak sedí? Pošli ji, ať mi pomůže!" Ježíš jí odpověděl: "Milá Marto, ty se moc staráš a příliš se namáháš pro věci, které za to nestojí. Člověk potřebuje jen málo. Doopravdy vlastně jen jedno. Marie to pochopila a to jí nikdo nevezme." Jednou se Ježíš opět modlil o samotě. Když skončil, požádal ho jeden z učedníků: "Pane, nauč nás, jak se máme modlit. Jan Křtitel tomu své učedníky také učil." Ježíš mu vyhověl: "Když se modlíte, říkejte:Náš nebeský Otče,vzdáváme čest tvému svatému jménu.Ujmi se vlády,ať se děje všechno podle tvé vůlejak v nebi, tak i na zemi. Dej nám chléb i dnes a odpusť nám naše provinění,tak jako my odpouštíme těm,kteří nám ubližují.Chraň nás před pokušeníma vysvoboď nás z moci zlého.Amen." Dále řekl svým učedníkům: "Představte si, že někdo z vás má přítele a o půlnoci u něj zaklepe se žádostí: ‚Prosím tě, půjč mi tři chleby, dostal jsem nenadálou návštěvu a nemám jí co podat k jídlu.' Přítel neotevře a nevlídně odpoví: ‚Dej mi pokoj! Nevidíš, že je zamčeno, všichni jsme v posteli a děti spí? Teď ti přece nebudu něco dávat!' Napřed odmítá, ale nakonec určitě vyhoví, když se žádající nenechá odradit, ale buší a vytrvale prosí. Podobně je tomu i s modlitbami. Proste vytrvale a bude vám dáno, hledejte bez přestání a naleznete, tlucte znovu a znovu a bude vám otevřeno. Protože, kdo prosí, obdrží; kdo hledá, nalezne; kdo klepe, bude mu otevřeno. Je snad mezi vámi takový otec, který by dal svému synovi kámen, kdyby prosil o chléb, nebo by mu dal hada, kdyby prosil o rybu, či snad jedovatého štíra místo vajec? Vy, hříšní lidé, nikdy nedáte dětem, co by jim uškodilo. Tím spíše váš nebeský Otec vyslyší vaše vytrvalé modlitby. Usměrní vaše přání a dá to, co vám skutečně prospívá." Jednou Ježíš vysvobodil člověka ze zajetí němoty. Když lidé slyšeli, že němý mluví, divili se. Někteří však říkali: "To máte tak: Zlí duchové ho poslouchají, protože mu kníže démonů propůjčil moc." Jiní ho chtěli vyzkoušet a žádali ho, aby nějak prokázal svoje spojení s Bohem. Ježíš však věděl, oč jim jde, a proto řekl: "Stát, v němž zuří občanská válka, je v nebezpečí zániku, a jsou-li v rodině neustálé hádky, nemá daleko k rozpadu. Podle vás tedy bojuje satan sám proti sobě. Říkáte, že vyháním démony mocí satana. Ale co vaši léčitelé? Jakou mocí oni přemáhají nemoci? Na nich si ověřte, jak mne nesmyslně obviňujete. Jestliže však skrze mne pracuje Boží ruka, buďte si jisti, že k vám už přišlo Boží království. Střeží-li nějaký statný, dobře ozbrojený muž svůj majetek, nemůže se mu nic stát, ledaže by přišel někdo silnější, odzbrojil ho a majetku se zmocnil. Kdo není se mnou, je proti mně. Kdo mi nepomáhá, maří moji práci. Když se člověk rozhodne skončit se špatným životem, opouští ho vlastně duch nečistoty. Ten hledá jiný předmět svého zájmu. Když se mu to nedaří, vrací se k člověku, kterého musel opustit. Vidí-li, že dům - srdce toho člověka - je sice čistý, vyzdobený, ale prázdný, pozve si sedm jiných společníků, horších než je sám, a usídlí se tam. S takovým člověkem je to pak horší než na začátku." Když domluvil, jedna žena zvolala: "Šťastná ta žena, která tě porodila a odkojila." Ježíš na to řekl: "Šťastnější jsou ti, kteří slyší Boží slovo a žijí podle něho." Lidé se scházeli u Ježíše a on k nim začal mluvit: "Jak jsou dnešní lidé zaslepení! Domáhají se na Bohu nějakého důkazu, ale nedostanou ho. Ninivští neviděli od Jonáše žádné zázraky, ale uvěřili, že jeho ústy mluví Bůh. Tak i já mám být pro vás dostatečným důkazem. Královna ze Sáby neváhala podniknout dalekou cestu, aby poznala Šalomounovu moudrost. A proto ona bude jednou soudit tuto generaci pro lhostejnost, se kterou se staví k moudrosti, jež převyšuje moudrost Šalomounovu. A tak v den posledního soudu obyvatele Ninive obviní lidi dnešní doby, protože oni tenkrát litovali svých zlých činů, když jim Jonáš kázal, a tady je přece kdosi větší, než byl Jonáš. Žádný nerozsvítí lampu proto, aby ji strčil do kouta anebo pod kbelík, ale postaví ji tak, aby všem, kdo chtějí vejít, svítila. Světlo vstupuje do člověka okem. Je-li oko zdravé a čisté, pronikne světlo do celé bytosti; je-li zalepené špínou, je celý člověk ve tmě. Dej tedy pozor, aby to světlo, které jsi už obdržel, nebylo zastíněno. Budeš-li naplněn vnitřním světlem a nebude-li v tobě žádného tmavého koutu, pak celý tvůj život bude svítit, jako bys stál v plné záři lampy." 37-38 Když Ježíš domluvil, pozval ho jeden farizej k sobě na oběd. Ježíš přišel a posadil se za stůl. Vynechal obřadné omytí rukou a to nemile překvapilo hostitele. *** Ježíš mu řekl: "Vy, farizejové, omýváte nádobí jen zvenku a vnitřku si nehledíte. A právě tak přes všechno obřadné mytí je vaše nitro plné hrabivosti a špatnosti. Vy zaslepenci! Bohu Stvořiteli patříme se vším, co jsme i co máme. Chudým dejte všechno, co máte v mísách, a pak i na vás bude všechno čisté. Běda vám, farizejové! Pečlivě odvádíte desátý díl ze všeho, i z máty, heřmánku a každého koření, ale nejednáte spravedlivě a podle lásky k Bohu. Je pěkné, že odvádíte desátky, ale to hlavní byste neměli zanedbávat. Běda vám, farizejové! Vyhledáváte čestná místa v synagogách a vyžadujete, aby vás lidé na ulicích uctivě zdravili. Jste jako místo, kde je tajně zakopaná mrtvola. Lidé tam klidně chodí a nevědí, jak nakažlivá hniloba se tam skrývá." Ozval se jeden z učitelů zákona: "Mistře, to, co tu říkáš, uráží i nás." Ježíš odpověděl: "Však ani s vámi zákoníky to není lepší. Nakládáte lidem víc, než mohou unést, ale sami s tím nehnete ani prstem. 47-49 Běda vám! Stavíte sice pomníky prorokům, které zabili vaši otcové, ale od svých předků se nijak nelišíte. Bůh ve své prozřetelnosti věděl, že budete pronásledovat a zabíjet jeho proroky a posly. *** *** 50-51 Na hlavu této generace padne vina za prolitou krev všech Božích mužů od Ábela až po posledního mučedníka pro Boží věc. Říkám vám, že vaše generace na sebe svolá trest. *** Běda vám, učitelům zákona! Skryli jste klíč, kterým lze otevřít dveře pravého poznání. Sami jste nevešli a překážíte těm, kdo by vejít chtěli." Když domluvil, začali na něj farizejové a učitelé zákona zle dotírat a kladli mu záludné otázky, aby ho pro nějaký výrok mohli obžalovat. Mezitím se shromáždily tisíce lidí. Bylo jich tolik, že se málem ušlapali. Ježíš však nejprve promluvil ke svým učedníkům: "Varujte se pokrytectví farizejů. Je jako kvas, který snadno pronikne těsto. Nic se nedá navždy zatajit. Všechno, co jste si řekli za tmy, bude jednou řečeno na denním světle. A co jste si šeptali za zavřenými dveřmi, bude voláno ze střech. Jako přátelům vám radím: nebojte se těch, kteří mohou zabít jen tělo, ale víc vám udělat nemohou. Jen toho se bojte, kdo má moc ukončit nejen časný život, ale rozhodnout i o vaší věčnosti: Boha mějte v úctě! Jakou cenu má vrabec na vašem trhu? Pár haléřů. Vidíte, a ani na jednoho z nich Bůh nezapomene. Jak by tedy mohl zapomenout na vás? On ví i to, kolik máte vlasů na hlavě. Proto se nebojte, vás si Bůh váží daleko víc než mnoha vrabců dohromady. Říkám vám, kdo se ke mně hlásí před lidmi, toho jako Syn člověka zastoupím na posledním soudu. Kdo mě však před lidmi zapře, k tomu se hlásit nebudu. Kdo urazí Syna člověka, tomu může být odpuštěno. Ale kdo uráží Ducha svatého, který působí skrze mne, tomu odpuštěno nebude. Až vás budou vyslýchat před úřady a soudy, nestarejte se, co a jak byste měli mluvit, protože Duch svatý vám to v té chvíli vnukne." Jeden ze zástupu ho požádal: "Pane, řekni mému bratrovi, ať se se mnou spravedlivě rozdělí o dědictví." Ježíš mu odpověděl: "Nejsem tu na to, abych rozsuzoval vaše spory." Všem potom řekl: "Varujte se chamtivosti. Vždyť smysl života není v tom, aby člověk hromadil." 16-17 A pověděl jim k tomu příběh: "Když jeden člověk sklidil z polí velkou úrodu, přemýšlel, kam ji uložit. *** 18-19 Rozhodl se, že dá zbořit staré stodoly a postaví prostornější, kam si všechno uskladní. Těšil se, že bude mít na léta po starosti a v klidu a pohodě si bude všeho užívat. *** Ale promluvil k němu Bůh: ‚Blázne, dnes v noci zemřeš a komu připadne, co sis nahromadil?'" Ježíš uzavřel: "Tak se stane každému, kdo hromadí majetek a nestará se o to, co má věčnou hodnotu v Božích očích." Pak ještě řekl svým učedníkům: "Týká se to i Vás: Nedělejte si starosti, co budete jíst, pít a jaké šaty si pořídíte. Život je víc než pokrm a nápoj a tělo je důležitější než šaty. Podívejte se na havrany! Nesejí, nežnou, nemají spíže ani stodoly a Bůh je živí. Pro něho máte větší cenu než ptáci! 25-26 Kdyby se někdo z vás sebevíc snažil, může povyrůst třeba jen o jediný centimetr? Když ani taková maličkost není ve vaší moci, proč se trápíte starostmi o to ostatní? *** Podívejte se, jak rostou květiny na louce. Nepředou, netkají, a přece ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak skvostně oblečen jako kterákoliv z nich. Když tedy Bůh tak pěkně odívá rostlinu, která jeden den kvete a druhý den uvadá, jak by se tím spíše nepostaral o vás, vy malověrní. A tak se tolik nepachtěte po tom, co byste jedli nebo pili, a netrapte se tím. To bývá hlavní zájem lidí, kteří Boha neznají. Váš Otec ví, že i ty věci potřebujete. Hledejte především Boží království a On vás opatří vším, co k životu potřebujete. Nebojte se, ač je vás jen malá hrstka; jste občany Božího království. Nelpěte na tom, co máte, ale dávejte to do služby a rozdávejte potřebným. To je to nejlepší, co můžete s pomíjivým majetkem udělat. Promění se v nevyčerpatelný poklad u Boha, kde ho žádný zloděj nemůže ukrást a mol rozežrat. Člověk totiž přilne k tomu, na čem mu opravdu záleží. Buďte připraveni a udržujte své lampy rozsvícené. Buďte jako sluhové, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu otevřeli na první zaklepání. Pochválí ty, kteří budou při jeho příchodu vzhůru. Dokonce je posadí za stůl, sám si vezme zástěru a bude je obsluhovat. Dobře bude těm, které jejich pán najde bdělé, i kdyby přišel o půlnoci nebo až k ránu. Je přece jasné: Kdyby hospodář věděl, v kterou dobu přijde zloděj, jistě by se na něj přichystal. Proto buďte připravení vždycky, protože Syn člověka přijde ve chvíli, kdy se toho nenadějete." Petr se zeptal: "Pane, to, co říkáš, platí jenom nám, anebo všem lidem?" Ježíš odpověděl: "Vy máte být jako dobrý správce, kterému pán dal na starost ostatní pracovníky, aby jim pravidelně rozděloval pokrm. Pán bude spokojen s takovým správcem, kterého zastihne, že to tak poctivě dělá. Takovému pak svěří do správy celý svůj majetek. Ale běda tomu správci, který by si říkal: ‚Můj pán se hned tak nevrátí' a začal by špatně nakládat s těmi, kdo by mu byli svěřeni, a sám by hodoval a opíjel se. Když jeho pán nenadále přijde, potrestá ho a vyhodí. 47-48 Kdo zná vůli svého pána, ale neřídí se podle ní, bude tvrdě potrestán; kdo ji nezná a udělá něco, co zasluhuje trestu, nedopadne tak zle. Od toho, komu bylo mnoho svěřeno, bude mnoho očekáváno, a kdo dostal jasné pokyny, od toho bude mnoho vyžadováno. *** Zvěst o spáse, kterou jsem přinesl na zem, se bude šířit jako oheň; a jak si přeji, aby už vzplál! Předtím ovšem musím projít křtem utrpení. Jak je mi úzko, než se dokoná. Myslíte si, že jsem přišel, aby zůstalo všechno při starém? S tím nepočítejte! Zvěst o mně každého zneklidní a dokonce postaví i lidi proti sobě navzájem. I leckterá rodina se rozdělí do dvou táborů: otec se postaví proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři, dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni." Pak Ježíš řekl zástupům: "Když vidíte, že se od západu zatahuje, čekáte déšť a míváte pravdu. Když vane jižní vítr, očekáváte horko a bývá horko. Chytráci! Úkazy na nebi i na zemi posuzujete a umíte z nich vyvodit závěry. Jak to, že nedovedete posoudit znamení této doby? Jestliže je tu chvíle rozhodnutí, proč otálíte dát věci do pořádku? Je to tak, jako když tě věřitel už vede k soudu. Snažíš se s ním ještě cestou vyrovnat. Jinak tě předá soudu a skončíš ve vězení. Odtamtud se nedostaneš dříve, dokud svůj dluh do posledního haléře nezaplatíš." V té době lidé přinesli Ježíšovi zprávu, že Pilát dal pobít galilejské poutníky, zrovna když obětovali. Ježíš na to řekl: "Myslíte si, že ti, které zavraždili, byli horšími hříšníky než ostatní obyvatelé Galileje? Ne, nebyli. Ať je vám to výstrahou: Smrt čeká na každého z vás a potom bude pozdě litovat svých hříchů. Anebo těch osmnáct, na které se zřítila věž v Siloe; ti také nebyli horší než druzí lidé v Jeruzalémě. Když však nebudete litovat svých zlých činů, i vás čeká Boží soud." Ježíš pak vyprávěl toto podobenství."Jeden muž si vypěstoval na své vinici fíkovník. Když přišel čas sklizně, hledal na něm ovoce, avšak marně. Řekl vinaři: ‚Podívej, už třetí rok čekám na ovoce z tohoto fíkovníku, ale nic nerodí. Poraž ho, jenom tu překáží.' Vinař se přimlouval: ‚Pane ponech ho ještě jeden rok. Zkypřím mu a pohnojím půdu, snad přece bude rodit. Když na něm ani příští rok nic nebude, dáš ho porazit.'" Jednou v sobotu kázal Ježíš v synagoze. Mezi posluchači byla také žena postižená již osmnáct let nemocí, která ji tak pokřivila, že se nemohla napřímit. Když ji Ježíš uviděl, zavolal ji k sobě a řekl: "Ženo, tvé trápení končí." Dotkl se jí a v tom okamžiku se žena narovnala a srdečně děkovala Bohu. Představený synagogy však byl pobouřen, že Ježíš uzdravoval v sobotu a napomínal zástup: "Šest dní se má pracovat! Nechte se uzdravit jindy a ne v sobotu, kdy dodržujeme klid." Ježíš na to řekl: "Pokrytci! Kdo z vás neodvazuje dobytek, aby ho zavedl k napajedlu? A tato žena, která je potomkem Abrahamovým, neměla být v sobotu zbavena toho, co ji osmnáct let svazovalo?" Jeho odpůrci se zastyděli, ale ostatní lidé se upřímně radovali z podivuhodných činů, které konal. Ježíš řekl: "K čemu mám přirovnat Boží království? Je jako nepatrné hořčičné semeno, které si člověk zaseje do zahrady. Ono vyklíčí a vyroste z něho tak mohutná bylina, že na ní mohou hnízdit ptáci. 20-21 Boží království se dá také přirovnat ke kvasu, který žena zadělá do těsta. I když mouky bude hodně, postačí jen trochu kvasu, aby celé těsto nakynulo." *** Ježíš pokračoval na své cestě do Jeruzaléma. Chodil od města k městu, od vesnice k vesnici a všude kázal. Kdosi se ho zeptal: "Pane, je asi málo těch, kteří budou zachráněni, že?" Ježíš odpověděl: "Do Božího království vedou úzké dveře a těmi se snažte za každou cenu vejít. Jakmile totiž jednou Pán domu přijde, zamkne a pak už bude pozdě. Mnozí by potom ještě rádi vešli, ale už to nepůjde. Marně byste tloukli na dveře a volali: ‚Pane, Pane, otevři nám!' Zůstanete venku a Pán vám odpoví: ‚Nevím, kdo jste a odkud jste.' A i kdybyste říkali: ‚Sedávali jsme s tebou u stolu a učil jsi v našich ulicích,' ani to vám nepomůže. Jen byste znovu slyšeli: ‚Neznám vás a nevím, odkud jste. Promarnili jste svůj život v hříchu, pryč s vámi.' Bude pozdě na nářek, až uvidíte Abrahama, Izáka, Jákoba a všechny proroky v Božím království a vy budete odmítnuti. Ze všech světových stran budou proudit lidé, aby v něm zaujali svá místa. Mnozí, kteří dnes platí mezi lidmi za poslední, budou první a mnozí, kteří jsou dnes vysoce ceněni, se octnou mezi posledními." Za Ježíšem přišlo několik farizejů a varovali ho: "Měl bys utéci z Galileje, Herodes tě chce zabít." On jim řekl: "Jděte a řekněte tomu lišákovi: Ještě po nějaký čas budu uzdravovat, zbavovat lidi trápení na těle i na duchu. Ale přijde chvíle, kdy odtud odejdu do Jeruzaléma a tam všechno dokonám. Vždyť je nesmyslné, aby prorok zemřel jinde než tam. Jeruzaléme, Jeruzaléme, zabíjíš proroky a kamenuješ ty, které ti Bůh posílá. Jak často jsem toužil shromáždit svoje děti jako kvočna kuřátka pod ochranná křídla, ale nechtěli jste. I váš slavný chrám bude Bohem opuštěn. Říkám vám, že mne neuvidíte do chvíle, kdy budete volat: ‚Sláva tobě, který přicházíš ve jménu Božím.'" Jednou v sobotu pozval významný farizej Ježíše do svého domu, aby s ním pojedl. Všichni přítomní pozorně sledovali, zda Ježíš dodrží všechny předpisy zákona. V blízkosti Ježíšově se objevil muž postižený těžkou vodnatelností. Ježíš se na farizeje a vykladače zákona obrátil s otázkou: "Je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo ne?" To jim zavřelo ústa. Ježíš se muže dotkl, uzdravil ho a poslal pryč. Pak jim ještě řekl: "Kdyby někomu z vás spadlo dítě nebo dobytče do jámy, nevytáhli byste ho, i kdyby byla sobota?" A zase nevěděli, co na to odpovědět. Všiml si, jak se někteří hosté snaží zaujmout čestná místa u stolu, a řekl jim: 8-10 "Pozve-li vás někdo na svatbu, nesedejte si na přední místa. Mohlo by se totiž stát, že by přišel někdo váženější než vy a bylo by trapné, kdybyste mu se zahanbením museli ustoupit. Není lépe posadit se skromně stranou a nechat hostitele říci: ‚Pojď, příteli, posaď se blíž?' To ti bude v očích druhých ke cti. *** *** Protože každý, kdo vynáší sám sebe, bude pokořen, ale kdo se umí pokořit, ten bude povýšen." A hostiteli řekl: "Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele, sourozence, příbuzné či vlivné známé. Oni by zase na oplátku pozvali tebe, aby nezůstali nic dlužni. Raději pozvi chudé, zmrzačené, kulhavé a slepé. Ti nemají, čím by ti to vynahradili, ale ty budeš mít radost. Takový čin nebude zapomenut ani na věčnosti." Jeden z hostů ho slyšel a řekl: "Jaká pocta pro každého, kdo bude pozván ke stolu v Božím království." Na to mu vyprávěl Ježíš podobenství: "Jeden muž připravoval velkou hostinu a pozval na ni mnoho lidí. Když se už přiblížil ten slavnostní den, poslal svého sluhu k pozvaným se vzkazem: ‚Přijďte, vše je uchystáno!' Ale pozvaní se začali svorně vymlouvat. Jeden řekl: ‚Koupil jsem pole a musím ho jít obhlédnout. Prosím tě, omluv mě u svého pána.' Druhý řekl: Koupil jsem pět volských spřežení a chci je vyzkoušet. Prosím tě, omluv mě.' Jiný řekl: ‚Právě jsem se oženil. Uznáš, že teď nemohu přijít.' Když se sluha vrátil a sdělil vše svému pánovi, ten se rozhněval a nařídil mu: ‚Vyjdi rychle do ulic a na náměstí a pozvi chudé, zmrzačené, slepé a chromé.' Když se tak stalo, oznámil sluha pánovi: ‚Splnil jsem tvůj příkaz a ještě zbývá místo.' Pán mu řekl: ‚Prohledej ohrady a příkopy a přiveď všechny tuláky a pobudy, ať se můj dům naplní. Přemluv i ty, kteří by si sami netroufali. Ale to vám říkám, žádný z těch pozvaných nevděčníků neokusí nic z mé hostiny.'" Když se Ježíš zase vydal na cestu, doprovázely ho davy lidí. Obrátil se k nim a řekl: "Kdo se chce ke mně připojit a nemiluje mne víc než svého otce, matku, ženu, děti, bratry a sestry a dokonce víc než sám sebe, nemůže se stát mým učedníkem. Kdo není ochoten vzít na sebe těžkosti, které mu nastanou, když mne bude následovat, nemůže být mým učedníkem. Kdo chce stavět dům, musí si nejprve udělat rozpočet a odhadnout, bude-li mít dost prostředků na to, aby stavbu dokončil. Když tak neučiní, stavbu začne, ale nedokončí ji. Všichni se mu vysmějí a řeknou: ‚Podívejte se, chtěl stavět, ale nemá na to.' A když panovníkovi hrozí válka, neporadí se nejprve, zda se může se svými deseti tisíci vojáky postavit proti dvaceti tisícům? Nepošle raději mírové poselstvo dříve, než ho nepřítel napadne? A tak každý, kdo se chce stát mým učedníkem, ať si dobře rozváží, čeho by se pro mne musel vzdát. Sůl je dobrá věc, ale k čemu bude, ztratí-li svou chuť a schopnost bránit hnilobě? Ani k hnojení se nehodí, musí se vyhodit. Snažte se pochopit, co vám říkám." Za Ježíšem přicházeli výběrčí daní a jiní lidé se stejně špatnou pověstí, aby si ho poslechli. Farizejové a učitelé zákona se nad tím pohoršovali a říkali: "S takovou sebrankou se přátelí a sedá s nimi za jedním stolem!" Ježíš na to odpověděl podobenstvím: "Kdyby někdo z vás měl sto ovcí a jedna z nich by se mu zaběhla, nepokusil by se ji nalézt? Těch devadesát devět ponechá na pastvě a půjde za tou ztracenou tak dlouho, dokud ji nenalezne. Když ji najde, vezme ji na ramena a s radostí ji ponese domů. Svolá své přátele a sousedy a vybídne je: ‚Radujte se se mnou, našel jsem svou ztracenou ovečku.' Říkám vám, že v nebi je daleko větší radost nad jedním ztraceným člověkem, který lituje svých hříchů, než nad devadesáti devíti takovými, kteří si myslí, že pokání nepotřebují. Nebo si představte ženu, která má deset stříbrných mincí a jedna se jí doma někam zakutálí. Nerozsvítí světlo, nevymete kouty a nebude hledat tak dlouho, až peníz najde? Určitě pak svolá přítelkyně a sousedky a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, našla jsem svůj ztracený peníz.' Říkám vám: Zrovna takovou radost mají v nebi andělé nad jedním ztraceným člověkem, který lituje svých hříchů." Ježíš dále vyprávěl: "Jeden muž měl dva syny. Mladší přišel za otcem a řekl: ‚Otče, dej mi už teď podíl z dědictví, které nám chceš jednou odkázat.' A tak otec rozdělil svůj majetek mezi oba syny. Po několika dnech zpeněžil ten mladší svůj podíl a odešel daleko od domova. Tam prohýřil všechno, co měl. A nejenže všechno utratil; v té krajině vypukl hlad, a tak neměl co do úst. Konečně si našel práci u jednoho sedláka. Ten ho poslal na pole pást vepře. Byl by se rád dosyta najedl alespoň sladkých lusků, kterými krmili vepře, ale nikdo mu nic nedal. A tak šel do sebe a uvažoval: ‚Dělníci mého otce mají jídla více, než mohou spotřebovat, a já tu umírám hlady. Půjdu za ním a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě a dobře vím, že si nezasloužím, abys mne ještě nazýval svým synem. Najmi mne, prosím, jako dělníka.' A tak se vydal na cestu k domovu. Otec ho už z dálky uviděl a plný soucitné lásky mu vyběhl naproti, objal ho a políbil. ‚Otče,' řekl syn, ‚zhřešil jsem proti Bohu a proti tobě, nejsem hoden, abych byl ještě tvým synem.' Ale otec nařídil služebníkům: ‚Rychle přineste nejlepší šaty, navlékněte mu synovský prsten a obujte ho! Poražte vykrmené tele a připravte hostinu. Oslavíme společně návrat mého syna. Vždyť je to, jako by umřel a zase oživl. Byl ztracen a je nalezen.' A tak oslavovali jeho návrat. Starší syn se vracel z pole a uslyšel hluk hostiny. Zavolal si jednoho sluhu a zeptal se, co se děje. Sluha řekl: ‚Tvůj bratr přišel domů a otec dal porazit pěkné tele z radosti, že se mu syn vrátil zdráv.' Starší bratr se rozhněval a vůbec nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel ven a domlouval mu. Ale syn mu vyčítal: ‚Tolik let jsem pro tebe dřel, ve všem tě poslechl a co z toho mám? Nikdy jsi mi nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. A teď, když se vrátil tenhle tvůj synáček, který všechno prohýřil s děvkami, ještě mu vystrojíš hostinu.' ‚Hochu,' řekl otec, ‚my jsme tu přece vždycky byli spolu a ty víš, že všechno, co mám, je tvoje. Ale teď nemůžeme dělat nic jiného než se radovat. Vždyť tvůj bratr, kterého jsme považovali za mrtvého, žije, ztratil se a je nalezen.'" Ježíš vyprávěl svým učedníkům: "Jeden boháč měl správce a ten byl obviněn ze zpronevěry. Pán si ho dal zavolat a řekl mu: ‚Co to o tobě slyším? Předlož mi všechny účty, a jestli jsi mě podváděl, dám ti výpověď.' Správce přemýšlel: ‚Co teď? Krumpáčem se neuživím, žebrat se stydím. Mám nápad, jak si získat přátele; snad mi pak nabídnou slušné místo, až budu propuštěn!' Dal si zavolat dva dlužníky svého pána, ale s každým mluvil zvlášť. Zeptal se prvního: ‚Kolik jsi dlužen mému pánovi?' Muž odpověděl: ‚Sto džbánů olivového oleje.' Správce řekl: ‚Tady máš svůj dlužní úpis, sedni si a napiš nový na padesát.' Zeptal se pak toho druhého: ‚Co dlužíš mému pánovi?' On odpověděl: ‚Sto pytlů pšenice.' I řekl mu správce: ‚Vezmi si dlužní úpis a napiš jiný na osmdesát.' Pán nakonec vychytralého správce pochválil, že si uměl v nouzi poradit. Nutno přiznat, že lidé, kterým jde o hmotný zisk, bývají ve svých záležitostech prozíravější než věřící, když jde o zajištění věčného života. Říkám vám: Na penězích lpí hodně špíny a jednou úplně ztratí hodnotu. Jestliže však jimi někomu pomůžete, proměníte je na lásku, se kterou se sejdete na věčnosti." Ježíš pokračoval: "Kdo je spolehlivý v drobnostech, je spolehlivý i v podstatných věcech. A ten, kdo je nečestný v maličkostech, selhává i ve věcech závažných. 11-12 Jste-li nepoctiví v záležitostech tohoto života, kdo může důvěřovat vaší víře v Boha? Neumíte-li správně zacházet s mizernými penězi, jak vám může Bůh svěřit věčné bohatství? *** Žádný nemůže sloužit dvěma pánům. Vždycky bude jednoho nenávidět a druhého milovat. Jednomu dá přednost a druhým bude pohrdat. Nemůžete tedy sloužit Bohu a zároveň otročit majetku." Slyšeli to farizejové, kteří byli chtiví peněz a vysmáli se mu. On jim však řekl: "Chcete dělat dobrý dojem na lidi svou zbožností, ale Bůh do vás vidí. Vnějším úspěchem, kterému se obdivují lidé, Bůh pohrdá. Období zákona a proroků skončilo Janem Křtitelem. Teď slyšíte radostnou zprávu, že přišlo Boží království a kdekdo si dělá nárok na vstup do něho. Ale nepleťte se, spíše pomine nebe a země, než by jediný z požadavků Božího zákona ztratil svou platnost. Například, kdo se rozvádí se svou ženou a bere si jinou, proviňuje se proti přikázání"nezcizoložíš"; a kdo se žení s rozvedenou, také cizoloží. Byl jednou jeden bohatý muž, který se nákladně oblékal a každý den u něj bylo veselo a bohatě prostřeno. U vrat jeho domu sedával žebrák Lazar. Jeho tělo bylo samý vřed. Aby utišil hlad, čekával na zbytky ze stolu toho boháče. Psi přibíhali a olizovali mu rány. Lazar zemřel a andělé ho přenesli k Abrahamovi. Krátce nato zemřel i boháč a pohřbili ho. V ohnivých mukách pozdvihl oči a uviděl v dálce Abrahama s Lazarem a prosil: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať namočí alespoň špičku prstu ve vodě a svlaží mi rty, hrozně tu v tom žáru trpím.' Abraham však řekl: ‚Vzpomeň si, jak se ti vedlo na zemi. Tobě se vždycky dařilo dobře, ale na Lazara zbylo jen to nejhorší. Nyní se má dobře on, a ty trpíš. Kromě toho je mezi námi taková propast, že ji nikdo nemůže překonat, i kdyby se snažil.' Boháč se ještě přimlouval: ‚Otče Abrahame, pošli ho tedy do mého rodného domu. Mám pět bratrů, ať je někdo varuje, aby nedopadli jako já.' Abraham odpověděl: ‚Mají přece Bibli, ať se podle ní řídí.' Boháč však odporoval: ‚Kdepak, otče Abrahame, Písmo na ně nestačí, ale kdyby tak někdo vstal z mrtvých, to by na všechno hleděli jinak.' Abraham odpověděl: ‚Když nedají na Mojžíšův zákon a proroky, neuvěří nikomu, i kdyby vstal z mrtvých.'" Ježíš řekl svým učedníkům: "Vždycky se setkáte s někým, kdo svádí ke zlému, ale běda tomu, kdo to dělá. Pro takového by bylo lépe, kdyby mu uvázali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře, než aby svedl ke zlému jednoho z těch nejposlednějších. Buďte na to opatrní! Jestliže se proti tobě někdo proviní, domluv mu, a když toho bude litovat, odpusť mu. A i kdyby tě prosil o odpuštění sedmkrát za den a upřímně litoval svých činů, vždy mu znovu odpusť." Učedníci prosili Ježíše: "Dej nám mocnou víru!" On odpověděl: "Kdybyste měli víru aspoň jako zrnko hořčice a řekli tomuto stromu: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře,' stalo by se to. 7-8 A ještě něco: Když se nějaký otrok vrátí po celodenní práci na poli, není zbaven domácích povinností. Nebo jste snad slyšeli, že by si sedl ke stolu a že by ho pán obsluhoval *** a děkoval mu za vyplněný úkol? Podobně je to i s vámi. Když uděláte všechno, co vám Bůh ukládá, řekněte: ‚Jsme jen služebníci, vykonali jsme pouze svou povinnost.'" Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš pomezím Samařska a Galileje. U jedné vesnice se s ním potkalo deset malomocných. Zastavili se opodál a volali: "Ježíši, Pane, slituj se nad námi." Podíval se na ně a řekl: "Jděte a ukažte se kněžím, ať vám potvrdí, že jste zdrávi." Poslechli a cestou byli své nemoci zbaveni. Jeden z nich, když zjistil, že je zdráv, vrátil se a hlasitě chválil Boha. Padl Ježíšovi k nohám a z celého srdce mu děkoval. Ten muž byl Samařan. Ježíš se ho zeptal: "Nebylo vás uzdraveno deset? Kde je devět ostatních? Proč se také nevrátili, aby Bohu poděkovali jako tento cizinec?" A tomu muži řekl: "Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila." Farizejové se Ježíše ptali, kdy přijde Boží království. Odpověděl jim: "Boží království nenajdete na určitém místě, abyste mohli říci: Je tady nebo tam. Ono už je mezi vámi." Svým učedníkům řekl: "Přijde doba, kdy si budete toužebně přát, abych se vrátil a viditelně se ujal vlády. Ale ještě to nebude tak hned. Nedejte se mýlit, když vám budou říkat: ‚Kristus je tamhle' nebo ‚je tady!' Nechoďte nikam a nikoho takového nenásledujte. Jako když oslňující blesk protne oblohu a je dobře viditelný z mnoha míst země, tak náhlý a zřetelný bude můj návrat. Napřed však musím mnoho vytrpět a tato nevěřící generace mne zavrhne. V den, kdy znovu přijdu, bude to s lidmi stejné jako za dnů Noeho. I tehdy se lidé zajímali jen o jídlo, pití a sex až do chvíle, kdy přišla potopa a všechny zahubila. Jen Noe se svou rodinou se zachránil v korábu. Stejně tomu bylo s Lotem. Obyvatelé Sodomy jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli i stavěli až do dne, kdy Bůh Lota vyvedl z města. Tehdy nastala zkáza a celá Sodoma zahynula v ohni. Tak překvapivý a zřejmý bude i můj příchod. Ať v té chvíli budete kdekoliv, nevracejte se už pro nic domů. Vzpomeňte si na Lotovu ženu. Jediné ohlédnutí po Sodomě ji stálo život. Kdo lpí jenom na svém pozemském životě, ztratí všechno, ale kdo ho odevzdá Bohu, bude zachráněn. Říkám vám: V tu noc budou dva na jednom lůžku, jednoho vezmu k sobě, druhý bude zanechán. Dvě ženy budou spolu pracovat v kuchyni, jedna bude zachráněna, druhá zanechána. Dva muži budou spolu dělat na jednom poli, jeden bude zachráněn, druhý zanechán." Učedníci se ho zeptali: "Kde se to všechno stane?" Odpověděl jim: "Tak jako supi bezpečně najdou každé mrtvé tělo, tak také nikdo na žádném místě neunikne Božímu soudu." Ježíš ještě připojil podobenství o tom, jak je zapotřebí vytrvale se modlit: "V jednom městě žil soudce, který na Boha nedal a na lidi se neohlížel. Byla tam také jedna vdova a ta za ním neustále chodila, aby jí dopomohl v právu proti člověku, který jí ublížil. Soudce ji dlouho odbýval, ale nakonec si řekl: ‚Je mi sice jedno, co si Bůh nebo lidé o té věci myslí, ale když je tak neodbytná, vyhovím jí. Jinak bude stále za mnou chodit, až mne umoří.' Vidíte, neodbytné prosebnici nakonec vyhoví i tak špatný soudce. Jak by Bůh nepřišel na pomoc těm, kteří k němu volají dnem i nocí. I když jim okamžitě nevyhoví, přesto jim trpělivě naslouchá a nakonec pomůže v pravý čas. Ale až znovu přijdu, naleznu lidi s tak vytrvalou vírou?" Těm, kteří si myslí, že jsou bez chyby, a dívají se na druhé spatra, vyprávěl Ježíš toto podobenství: "Dva muži přišli do chrámu, aby se pomodlili; jeden farizej a druhý publikán. Farizej si stoupl dopředu a modlil se: ‚Bože děkuji ti, že nejsem tak chamtivý, nečestný nebo rozbíječ rodiny jako ostatní lidé, třeba jako tady ten výběrčí daní. Dvakrát týdně se postím a dávám ti desetinu ze všech svých příjmů.' Ten výběrčí stál úplně vzadu, hlavu měl skloněnou, ani se neodvážil pohlédnout vzhůru. Na znamení lítosti se bil do prsou a modlil se: ‚Bože, slituj se nade mnou, jsem velký hříšník.'" Ježíš uzavřel: "Publikán nebyl v chrámu nadarmo; Bůh ho vzal na milost, ale toho farizeje si ani nevšiml. Každý, kdo vynáší sám sebe, bude pokořen, a kdo se před Bohem koří, bude povýšen." Lidé přinášeli k Ježíšovi i malé děti, aby jim žehnal. Když to učedníci viděli, odháněli je. Ježíš však zavolal rodiče s dětmi k sobě a řekl: "Nebraňte dětem v přístupu ke mně, neodhánějte je. Boží království je právě pro takové, jako jsou ony; kdo neuvěří tak prostě jako dítě, nevejde do něho." Jeden vznešený muž se Ježíše zeptal: "Svatý učiteli, co musím dělat, abych získal věčný život?" Ježíš mu řekl: "Co tě vede k tomu, že mě nazýváš svatým? Vždyť svatý je pouze Bůh! Znáš jeho přikázání: Nezcizoložíš, nezabiješ, nikoho neokradeš, nepomluvíš a nenařkneš nikoho křivě, budeš si vážit svých rodičů." Muž odpověděl: "Tato přikázání se snažím dodržovat už od svého mládí." Ježíš mu řekl: "A přece ti ještě něco chybí. Prodej všechno, co máš, rozdej to chudým a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mne." Jak to muž uslyšel, zesmutněl a odešel, protože byl velice bohatý. Když to Ježíš uviděl, řekl: "Jak nesnadno přicházejí lidé k Bohu. To spíš projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království." Lidé, kteří to slyšeli, se ptali: "Kdo tedy vůbec může být spasen?" On odpověděl: "Na co člověk nestačí, to může učinit Bůh." Na to řekl Petr: "Ty víš, že jsme pro tebe opustili všechno a šli za tebou." Ježíš odpověděl: "Žádný, kdo se musel pro Boží království něčeho vzdát - domova, manželky, sourozenců, rodičů nebo dětí, nezůstane bez odměny. Již v tomto světě získá mnohem více a v budoucím obdrží život věčný." Ježíš si vzal stranou svých dvanáct učedníků a řekl jim: "Jdeme teď do Jeruzaléma a tam se vyplní všechno, co napsali starodávní proroci o Synu člověka. Budu vydán do rukou pohanů, budou se mi vysmívat, budou mne týrat a plivat na mě. Pak mne zbičují a zabijí, ale třetího dne vstanu z mrtvých." Učedníci to vůbec nechápali a jeho slova jim byla záhadou. Když se blížili k Jerichu, seděl u cesty slepec a žebral. Slyšel, že kolem proudí davy lidí a ptal se, co to má znamenat. Řekli mu, že tudy jde Ježíš z Nazaretu. Začal volat: "Ježíši, Davidův potomku, slituj se nade mnou." Lidé, kteří Ježíše provázeli, slepce okřikovali, ale on volal tím víc: "Králi z Davidova rodu, slituj se nade mnou." Ježíš se zastavil a zavolal slepce k sobě. Když ho k němu přivedli, zeptal se Ježíš: "Co pro tebe mám udělat?" Slepec odpověděl: "Pane, ať vidím!" Ježíš řekl: "Prohlédni! Tvá víra tě zachránila." V tom okamžiku slepec nabyl zrak děkoval Bohu a šel za Ježíšem. A všichni, kteří toho byli svědky, chválili Boha. Potom Ježíš vešel do Jericha. Žil tam vrchní výběrčí daní Zacheus, velký boháč. Chtěl za každou cenu vidět Ježíše, ale protože sám byl malé postavy a okolo Ježíše se tísnily davy lidí, předběhl průvod a vylezl na strom; odtamtud ho vyhlížel. Když Ježíš došel až k tomu místu, podíval se vzhůru a řekl: "Zachee, pojď rychle dolů, chci dnes být tvým hostem." Zacheus slezl, jak nejrychleji uměl a plný radosti si odváděl Ježíše domů. Lidé se posmívali: "Jde na návštěvu k takovému hříšníkovi!" Tu se Zacheus zastavil a obrátil na Ježíše: "Pane, polovinu svého majetku rozdám chudým a koho jsem okradl, tomu to čtyřnásobně vynahradím." Nato Ježíš řekl: "Dnes se pro tohoto muže a jeho rodinu všechno mění. Teď plným právem patří k Božímu lidu. Přišel jsem hledat a zachránit právě ty ztracené." Tyto události a to, že měl Ježíš namířeno do Jeruzaléma, vedlo lidi k domněnce, že se nyní ujme své vlády. Jak to doopravdy bude, jim Ježíš naznačil následujícím vyprávěním: "Jeden vznešený muž odešel daleko za hranice své vlasti, aby se tam dal korunovat a vrátil se zpět jako král. Předtím si však zavolal svých deset úředníků, dal každému z nich určitý obnos a řekl: ‚Nenechte je ležet ladem a snažte se jimi něco získat.' Někteří občané ho však nenáviděli, a proto žádali: ‚Nechceme, aby byl naším králem.' Vladař se však přesto vrátil s královskou hodností. Ihned si dal předvolat úředníky, kterým svěřil peníze, aby zjistil, jak hospodařili. Přišel první a řekl: ‚Pane, získal jsem desetkrát tolik, než jsi mi svěřil.' Král ho pochválil: ‚Výborně, jsi dobrý hospodář. Nešlo o mnoho a obstál jsi. Svěřuji ti proto vládu nad deseti městy.' Přišel druhý úředník, aby vykázal zisk: ‚Pane, mám pro tebe pětkrát tolik, než jsi mi svěřil.' I toho král pochválil a svěřil mu správu nad pěti městy. Pak přišel další a řekl: ‚Pane, vím, že jsi přísný, a tak jsem se bál o tvůj majetek. Dobře jsem ho ukryl a tady ti ho vracím nedotčený.' Král mu řekl: ‚Tvá vlastní slova tě soudí, lenochu. Věděl jsi, co jsem nařídil, a nesplnil jsi to. Proč jsi moje peníze alespoň neuložil na úrok?' Pak řekl okolostojícím: ‚Vezměte ty peníze od něho a dejte je tomu, kdo získal desetinásobek.' Namítali: ‚Pane, vždyť ten už má dost.' Král odpověděl: ‚Každému, kdo se osvědčí, bude ještě přidáno, ale ten, kdo se neosvědčí, přijde o všechno. A mé nepřátele, kteří mne nechtěli za panovníka, popravte!'" Když skončil svoje vypravování, pokračoval v cestě do Jeruzaléma. 29-30 V blízkosti dvora Betfage u Betanie pod Olivovou horou vyzval dva své učedníky: "Jděte naproti do městečka. Najdete tam uvázané oslátko, na kterém dosud nikdo neseděl. Odvažte ho a přiveďte. *** Kdyby se vás někdo ptal, proč to děláte, řekněte: ‚Pán ho potřebuje.'" Ti dva šli a nalezli všechno tak, jak Ježíš řekl. Když oslátko odvazovali, přišli majitelé a ptali se, proč to dělají. Odpověděli: "Pán ho potřebuje." Přivedli oslíka, pokryli mu hřbet svými plášti a posadili na něj Ježíše. Ostatní lidé stlali dokonce své pláště na cestu, kudy jel. Když začali sestupovat z Olivové hory, zmocnilo se zástupu nadšení; děkovali Bohu za všechny divy, které na vlastní oči viděli. Provolávali: "Sláva králi, Bůh ho posílá! Nebe je smířeno, sláva!" Byli tam také někteří farizejové a ti mu domlouvali: "Pokárej své učedníky, aby se takhle nerouhali." Ježíš odpověděl: "Jestliže oni zmlknou, bude volat kamení." Když se před Ježíšem otevřel pohled na Jeruzalém, vstoupily mu slzy do očí a plný smutku řekl: "Město, kéž bys alespoň dnes pochopilo, co ti může přinést pokoj. Ty však nic nechápeš, a tak přijde den, kdy tě obklíčí nepřátelé a oblehnou tě. Nakonec tě srovnají se zemí a tvé syny pobijí, protože jsi nerozeznalo čas, kdy k tobě přichází Bůh." V Jeruzalémě vešel do chrámu a hned za branou narazil na ty, kdo tam prodávali. Začal je vyhánět se slovy: "Je psáno, že tento chrám je svaté místo pro modlitby, a vy jste z něho udělali tržiště." Po několik dní se Ježíš vracel do chrámu a učil tam. Velekněží a vykladači zákona se ho chtěli za podpory předních občanů Jeruzaléma zmocnit a připravit ho o život, ale nevěděli, jak to udělat, protože lid ho miloval a rád mu naslouchal. Jednoho dne, když Ježíš mluvil k lidem shromážděným v chrámu a ukazoval jim, jak se k nim Bůh přiblížil, přišli za ním velekněží, učitelé zákona a židovští představitelé s otázkou: "Kdo tě pověřil, od koho máš takovou pravomoc?" Řekl jim: "Než odpovím, chci slyšet od vás: Kdo pověřil Jana Křtitele jeho posláním? Bůh nebo lidé?" Tou otázkou je zaskočil a oni se mezi sebou dohadovali: "Řekneme-li Bůh, pak se nás zeptá, proč jsme mu tedy neuvěřili, a řekneme-li, že lidé, mohl by nás lid kamenovat, protože oni věří, že Jan Křtitel byl prorok." Nakonec odpověděli: "Nevíme, kdo poslal Jana." Nato Ježíš řekl: "Pak nemá význam, abych vám pověděl, kdo pověřil mne." Pak se obrátil k okolostojícím a vyprávěl jim obrazný příběh: "Jeden člověk založil vinici. Pronajal ji vinařům a na dlouhou dobu odcestoval. Když přišla doba sklizně, poslal k vinařům svého sluhu, aby mu odevzdali podíl z úrody. Ti však posla zmrskali a vyhnali s prázdnou. Majitel vinice tam poslal jiného sluhu, ale i toho zbili, vysmáli se mu a nic mu nedali. Ještě třetího sluhu tam pán poslal. Toho dokonce zranili a vyhnali. Majitel vinice si řekl: ‚Co mám dělat? Zkusím to ještě s nimi. Pošlu tam svého syna, 42 Ale když vinaři uviděli majitelova syna, dohodli se mezi sebou: ‚To je dědic, zabijeme ho a vinice bude naše.' A tak se stalo. Vyvlekli ho ven z vinice a zabili ho. Co myslíte, že udělá majitel s těmi proradnými nájemci? Přijde, podle zásluhy je ztrestá a vinici svěří jiným." Posluchači pochopili, kam tím Ježíš míří, a namítali: "Co si to o nás myslíš? Tak hluboko jsme neklesli." Ježíš se na ně podíval a řekl: "Přemýšlejte o tom, co znamenají slova napsaná v Bibli: ‚Kámen, který stavitelé odhodili jako nepotřebný, se ukázal jako nejdůležitější - svorník stavby.' Každý, kdo ten kámen přehlíží, o něj dříve nebo později klopýtne a potluče se. Kdo ho dává jinam, než kámen skutečně patří, vystavuje se nebezpečí, že se mu celá stavba zřítí a ten kámen ho rozdrtí." Velekněží a učitelé zákona mu v té chvíli v duchu podepisovali rozsudek smrti, ale nic nepodnikli, protože se báli lidu. Dobře totiž pochopili, že to podobenství platilo jim. Hledali tedy vhodnou příležitost a poslali za ním své lidi. Měli předstírat upřímný zájem o jeho kázání a vyprovokovat ho k nějakému výroku, pro který by mohl být obžalován před římskou správou. Zeptali se ho tedy: "Mistře, my víme, že tvoje učení je správné, neděláš mezi lidmi rozdíl a hlásáš Boží pravdu, padni komu padni. Řekni nám, máme platit daně římskému císaři, nebo nemáme?" On však prohlédl jejich lest a vyzval je: "Podejte mi peníz! Čí obraz a jméno jsou na něm vyraženy?" Odpověděli: "Císaře." On jim na to řekl: "Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, dávejte Bohu." A tak se jim nepodařilo Ježíše nachytat a zmlkli, překvapeni jeho odpovědí. Pak přišli k Ježíšovi saducejové. Ti chtěli být moderní, a tak popírali i vzkříšení z mrtvých a věčný život. Předložili mu vymyšlený problém: "Mistře, Mojžíš napsal ve svém zákoně: Zemře-li ženatý muž bezdětný, jeho bratr je povinen oženit se s vdovou. Představ si rodinu, kde bylo sedm bratrů. Nejstarší se oženil a zemřel, aniž by zanechal potomka. 30-31 S vdovou se oženil druhý bratr, ale také zemřel bez dětí. Tak tomu bylo i s třetím a dalšími, až se s tou ženou oženilo postupně všech sedm a všichni zůstali bezdětní. *** Nakonec zemřela i ona. Komu bude při vzkříšení náležet, když měla sedm manželů?" 34-36 Ježíš odpověděl: "Manželství a rodina jsou záležitostí pozemského života. Avšak pro ty, které Bůh vzkřísí a přijme do věčného života, ztratí manželství svůj pozemský smysl. Budou všichni tvořit Boží rodinu, podobně jako jeho andělé. *** *** A že bude vzkříšení z mrtvých, to poznal již Mojžíš, na kterého se tak rádi odvoláváte. Když k němu Bůh mluvil z hořícího keře, představil se mu jako Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. Ti přece dávno před tím zemřeli. A tak Bůh není Bohem mrtvých, ale živých; on nabízí život všem, kdo mu uvěří." Několik učitelů zákona řeklo: "Mistře, to jsi jim dobře odpověděl." Pak se už nikdo neodvážil na něco se ho zeptat. Položil jim tedy otázku: "Jak to, že někteří z vás nazýváte Mesiáše synem Davidovým? Vždyť sám David o něm píše v knize Žalmů: ‚Bůh říká mému Pánu: Seď po mé pravici a vládni se mnou, dokud ti neodevzdám moc nade všemi lidmi.' Jak by tedy mohl být Mesiáš Davidovým potomkem, když ten ho nazývá svým Pánem?" Učedníkům pak řekl přede všemi lidmi: "Varujte se takových znalců zákona, kteří se rádi ukazují v honosných talárech a čekají, že je lidé budou na ulici uctivě zdravit. Při bohoslužbách sedají v předních řadách a vyhrazují si čestná místa na hostinách. Dlouze se modlí, aby udělali dobrý dojem. Ve skutečnosti jsou to pokrytci, kteří se nestydí vyjídat domácnosti vdov. Ti budou jednou zvlášť přísně potrestáni." Ježíš pozoroval, jak zámožní lidé vhazují peníze do chrámové pokladny. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila tam dvě nepatrné mince. Ježíš k tomu poznamenal: "Tato chudá vdova dala vlastně více než kterýkoliv z těch boháčů. Ti darovali jen to, co mohli snadno postrádat, ale ta žena obětovala všechny své peníze, vše, co měla na živobytí." Někteří se obdivovali, z jakého pěkného kamene je chrám vystavěn a jak je nádherně vyzdoben. Ježíš ale řekl: "Přijdou dny, kdy ze všeho, čemu se teď obdivujete, nezůstane kámen na kameni, všechno to bude rozbořeno." Zeptali se ho: "Mistře, kdy se to stane? Budou tomu předcházet nějaká znamení?" Odpověděl: "Nedejte se nikým svést. Mnozí přijdou a budou se prohlašovat za Mesiáše. Budou říkat: ‚Čas se naplnil.' Ale nevěřte jim. Až uslyšíte o různých válkách a povstáních, neděste se. To vše musí přijít, ale ještě to nebude konec světa." A dodal: "Znepřátelí se národy i státy. Budou velká zemětřesení a z různých stran přijdou zprávy o hladu, nakažlivých nemocech, hrůzách a nezvyklých úkazech na obloze. Ale než k tomu dojde, nastane ještě doba velkého pronásledování. Budou vás vláčet před soudy, vodit před krále a vladaře, uvrhnou vás do vězení, a to všechno proto, že jste uvěřili ve mne. To bude vaše příležitost, abyste se ke mně přiznali. Nepřipravujte si předem svoji obhajobu. Já vám v té chvíli vnuknu pravá slova i vhodné argumenty, které vaše protivníky umlčí. Někdy vás zradí i vlastní rodiče, sourozenci, příbuzní a přátelé. A některé z vás dokonce vydají i na smrt. Budete v nenávisti, protože se ke mně hlásíte. Ale nebojte se, ani jeden vlas z hlavy neztratíte zbytečně. Jen vydržte, získáte život! Až uvidíte, že se kolem Jeruzaléma stahují vojska, pak přišla chvíle, kdy bude zpustošen. Koho to zastihne v Judsku, ať uprchne do hor. Kdo bude v Jeruzalémě, ať se pokusí rychle z něho utéci, a kdo bude mimo, ať se do něho nevrací. To budou dny trestu a splní se vše, co o tom napsali proroci. Zle bude v těch dnech těhotným ženám a kojícím matkám. Velké strádání čeká tento národ, protože Boží hněv je namířen proti němu. Mnozí budou zabiti, mnozí odvlečeni do otroctví po celé říši; v Jeruzalémě se budou roztahovat pohané, ale i na ně nakonec dojde. Na konci času vyměřeného lidstvu se objeví na slunci, měsíci i hvězdách zvláštní úkazy. Lidé na zemi budou prožívat velikou úzkost a události se na ně budou valit jako vzedmuté moře. Smrtelný strach zachvátí celý svět. I stálost řádů ve vesmíru bude narušena. A tehdy uvidí přicházet Syna člověka v oblaku s královskou mocí a slávou. Až se to všechno začne dít, vzmužte se a hleďte vzhůru, protože vaše konečné vysvobození bude již blízko." Ještě jim to zdůraznil přirovnáním: "Všimněte si fíkovníku nebo kteréhokoliv jiného stromu. Když vyraší listí, sami dobře víte, že se blíží léto. Zrovna tak, až uvidíte všechna znamení, o kterých jsem s vámi mluvil, poznáte, že se blíží Boží království ve své plné moci. Říkám vám, že ještě tato generace uvidí, jak se má slova začínají plnit. Nebe i země jednou skončí, ale má slova nikdy neztratí svou platnost. 34-35 Dejte si na sebe pozor! Nedopusťte, aby vaše mysl byla otupena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí. Pak by vás ten den zastihl jako past, ze které nikdo nepřipravený neunikne. *** Buďte proto na stráži, modlete se, abyste unikli hrůzám, které mají přijít, a mohli nakonec obstát před Synem člověka." Ve dne učil Ježíš v chrámu a večer odcházel na Olivovou horu a zůstával tam přes noc. Už časně ráno přicházeli lidé do chrámu, aby mu naslouchali. Přiblížily se Velikonoce. Velekněží a učitelé zákona hledali vhodný způsob, jak Ježíše zprovodit ze světa. Báli se však lidí, kteří se v Jeruzalémě shromažďovali k velikonočním svátkům. Jidáš Iškariotský - jeden z dvanácti Ježíšových učedníků - podlehl satanskému pokušení, odešel za veleknězi a veliteli chrámové stráže a nabídl jim pomoc při Ježíšově zatčení. Ti se samozřejmě zaradovali a slíbili mu odměnu. Jidáš souhlasil a od té chvíle čekal na vhodnou příležitost, kdy by Ježíš mohl být nenápadně, bez mnoha svědků zatčen. Židé se o Velikonocích scházeli k večeři, při níž jedli nekvašený chléb a předepsaným způsobem připraveného beránka. Proto Ježíš uložil Petrovi a Janovi, aby tuto večeři uchystali pro něj a ostatní učedníky. Zeptali se: "Kde chceš, abychom ji udělali?" Odpověděl: "Když přijdete do města, potkáte muže, který ponese džbán vody. Jděte za ním do domu, kam vejde. Majiteli domu řekněte: ‚Mistr tě žádá abys nám ukázal místnost, ve které by se mohl se svými učedníky sejít k velikonoční večeři.' Zavede vás do velké jídelny v horním patře. Tam všechno nachystejte." Odešli a našli všechno přesně tak, jak jim Ježíš řekl, a připravili velikonočního beránka. Ve stanovenou hodinu zaujal Ježíš se svými dvanácti apoštoly místo u stolu. Řekl jim: "Velice jsem si přál ještě jíst s vámi beránka, dříve než budu trpět. Je to naposledy, co ho takto jíme. Záhy se totiž stane to, co vám Bůh oběťmi velikonočního beránka naznačoval." Když jim po modlitbě podával kalich s vínem, řekl, že už ho s nimi nebude pít, dokud se nesejdou k hostině v nebi. Pak vzal chléb, poděkoval Bohu, rozlámal ho a podával svým učedníkům se slovy: "To je moje tělo, které se za vás obětuje. Tímto způsobem si mne vždycky znovu připomínejte." Po večeři jim podal opět víno a řekl: "Tento kalich je znamením nové smlouvy Boha s člověkem, zpečetěné krví, kterou za vás proliji. Zde u stolu sedí člověk, který se tváří jako přítel, ale je odhodlán mne zradit. Vím, že musím zemřít, ale běda zrádci." Po těchto slovech se začali mezi sebou dohadovat, kdo z nich by byl schopen něčeho takového. Nakonec mezi nimi vznikl spor, kdo z nich je přednější. Ježíš jim řekl: "Vládci panují nad svými poddanými a dávají si říkat dobrodinci. U vás ať je tomu naopak. Nechtějte panovat, ale sloužit. Kdo je mezi vámi nejvyšší, ať jedná, jako by byl nejnižší, kdo je vůdčí osobností, ať slouží druhým. Kdo je přednější? Ten, kdo sedí za stolem a dá se obsluhovat, nebo ten, kdo obsluhuje? Obecně platí, že ten, kdo se dá obsluhovat. Vidíte, a já jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží. 28-29 Až dosud jste mi v mých zkouškách stáli věrně po boku. Můj Otec mi dal království a já vám uděluji právo, *** abyste v tom království jedli a pili u mého stolu. Však také usednete na soudné stolice a budete soudit dvanáct izraelských rodů." Pak oslovil Šimona Petra: "Satan si vyžádal, aby vás mohl prosívat jako obilí, ale já jsem se za tebe přimlouval, aby tvoje víra vydržela. A až se pak obrátíš, utvrzuj ve víře své bratry." Šimon odpověděl: "Pane, s tebou jsem odhodlán jít do vězení i na smrt." Ježíš mu řekl: "Říkám ti, Petře, že dříve než dnes zakokrhá první kohout, třikrát popřeš, žes mne znal." Pak jim ještě řekl: "Posílal jsem vás za lidmi bez peněz, bez zásob a bosé. Můžete říci, že jste měli v něčem nedostatek?" Oni odpověděli: "Ne, ani v nejmenším." Ježíš pokračoval."Teď se situace mění, přijde pro vás těžká doba. Dobře se na ni vybavte a vyzbrojte. Brzy budu souzen jako zločinec, jak to bylo předpověděno. Prorocká slova o mně se plní." Řekli: "Pane, máme tu dva meče." Ježíš odpověděl: "To stačí." Pak se jako obvykle vydal na Olivovu horu a jeho učedníci ho provázeli. Když došli na místo, řekl jim: "Modlete se, abyste obstáli v těžkých zkouškách, které vás čekají." Sám se pak vzdálil, co by kamenem dohodil, poklekl a modlil se: "Otče, kdybys mne mohl ušetřit tohoto kalicha utrpení, ale ať se vyplní tvoje vůle, ne moje." Tu při něm stál anděl a dodával mu sílu. Ježíš se modlil v smrtelné úzkosti. Pot jako krvavé kapky mu stékal na zem. Když skončil modlitbu, šel ke svým učedníkům a shledal, že pod tíhou událostí usnuli. Probudil je: "Jak můžete spát? Vstaňte a modlete se, abyste obstáli ve zkouškách, které jsou před vámi." Ještě to ani nedořekl a objevil se houf lidí s Jidášem v čele. Ten přistoupil k Ježíšovi, aby ho políbil. Ježíš mu řekl: "Jidáši, polibkem mne zrazuješ?" Když ostatní učedníci pochopili, co se děje, volali: "Pane, máme tě bránit?" A jeden z nich skutečně vytasil meč a uťal pravé ucho jednomu muži z chrámové stráže. Ježíš však řekl: "Dost! Nechte toho!" Dotkl se ucha zraněného a uzdravil ho. Pak Ježíš oslovil stráž, jejich velitele a kněze, kteří je vedli: "Přišli jste si pro mne s meči a klacky jako pro lotra. A přitom jsem s vámi denně býval v chrámu a ruku jste na mne nevztáhli. Ale já vím, přišla vaše chvíle a tma teď nabývá vrchu." Tu se ho zmocnili a odvedli do veleknězova paláce. Petr je zpovzdálí sledoval. Vojáci rozdělali uprostřed nádvoří oheň a sesedli se okolo. Petr se přišel mezi ně také ohřát. Jak mu plamen osvěcoval tvář, všimla si ho jedna služka, prohlédla si ho a řekla: "Podívejte se, ten s ním také chodil." Petr se bránil: "Ženo, vždyť já ho vůbec neznám." Za chvíli si ho všiml někdo jiný: "Ty k nim taky patříš." Petr řekl: "To se mýlíte." Asi za hodinu zase někdo jiný začal tvrdit: "Tenhle s ním určitě byl také, je to Galilejec." Petr to popřel: "Člověče, vůbec nevím, o čem mluvíš." Než to dořekl, zakokrhal kohout. A tu se Ježíš otočil a podíval se na Petra a ten si vzpomněl, že mu Pán řekl: "Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mne zapřeš." Vyběhl z nádvoří a venku se hořce rozplakal. Stráž se začala Ježíšovi vysmívat. Zavázali mu oči, bili ho do tváře a říkali: "Jsi přece prorok, tak hádej, kdo tě uhodil." A předháněli se v tom, kdo ho víc poníží. Když se rozednilo, sešla se nejvyšší rada, kterou tvořili představitelé lidu, velekněží a učitelé zákona. Dali si Ježíše předvést a naléhali na něho: "Jsi Mesiáš? Řekni nám to!" On odpověděl: "I kdybych vám to řekl, stejně tomu neuvěříte. A kdybych se já vás na něco zeptal, neodpovíte mi. Řeknu vám jenom to: Již záhy usedne Syn člověka po Boží pravici." Všichni začali volat: "Ty jsi tedy Boží Syn?" Ježíš odpověděl: "Vaše vlastní slova to potvrzují." Tu křičeli jeden přes druhého: "To nám stačí, už žádné další svědectví nepotřebujeme, usvědčil se sám!" Celé shromáždění velerady povstalo a odvedli Ježíše k římskému místodržiteli Pilátovi. Tam ho začali obviňovat: "Tento člověk rozvrací náš národ, nabádá, aby se neplatily daně císaři, a sám se vydává za krále poslaného od Boha." Pilát se Ježíše zeptal: "Ty jsi židovský král?" Ježíš řekl: "Chceš-li mne tak nazvat..." Pilát namítl žalobcům: "Nezdá se mi, že by se ten člověk provinil něčím závažným." Ale oni naléhali: "Jeho učení působí nepokoje v celém Judsku. Nejdříve to začalo v Galileji, ale už je toho i tady plno." Když to Pilát uslyšel, zeptal se, zda je Ježíš Galilejec. Přisvědčili; Pilát se toho chopil a poslal Ježíše k Herodovi, vládci Galileje, který byl právě o svátcích v Jeruzalémě. Herodes tím byl nadšen, protože si už dávno přál Ježíše vidět. Mnoho o něm slyšel a doufal, že mu Ježíš předvede nějaký zázrak. Kladl mu řadu otázek, ale Ježíš na ně neodpovídal. Zato přítomní kněží a zákoníci se předháněli v obviňování. Herodes se od Ježíše pohrdavě odvrátil. Domluvil se se svými dvořany, že Ježíše zesměšní: dal ho obléci do bílého korunovačního roucha a tak ho poslal zpět k Pilátovi. Tehdy se Herodes a Pilát spřátelili, ačkoliv předtím si nemohli přijít na jméno. Pilát svolal přední kněze, členy velerady i lid a řekl jim: "Přivedli jste mi tohoto člověka s obviněním, že pobuřuje lid proti Římu. Byli jste při tom, když jsem ho vyslýchal, a musíte mi dát za pravdu, že jsem ho neusvědčil ze žádného zločinu. Stejně jste dopadli se svou žalobou u Heroda, jinak by mi ho neposlal zpět. Nespáchal žádný hrdelní zločin, a tak, abyste neřekli, dám ho zbičovat a pak ho propustím. Vždyť víte, že každý rok o Velikonocích uděluji milost jednomu vězni. Tentokrát propustím Ježíše." Ale dav křičel: "Pryč s ním, propusť Barabáše!" Barabáš byl odsouzen k smrti pro pokus o povstání a pro vraždu. Pilát se znovu pokusil přesvědčit dav o Ježíšově nevině, aby ho mohl propustit. Ale lidé ho přehlušili: "Ukřižovat, ukřižovat!" Zkusil to ještě do třetice: "Ale čím se provinil? Nedokázal jsem mu přece nic, za co je podle zákona trest smrti. Dám ho zbičovat a propustím ho." Volání davu, aby byl Ježíš ukřižován, se však stále stupňovalo, a tak jim Pilát nakonec vyhověl. Propustil Barabáše a Ježíše poslal na popravu, jak žádali. Když vojáci Ježíše odváděli, přinutili cestou jednoho muže, aby nesl Ježíšův kříž. Byl to Šimon z Kyrény, který právě přicházel z pole. Odsouzeného sledoval zástup lidí a mnohé ženy nad ním plakaly a naříkaly. Ježíš se k nim otočil a řekl: "Ženy, nade mnou neplačte, ale nad sebou a svými dětmi. Jednou budete litovat, že jste do tohoto světa přivedly děti. Lidé budou prosit hory, aby se na ně sesuly a pohřbily je. Jestliže se takto nakládá se zeleným stromem, jak to může dopadnout se suchým? Když jdu na smrt já, co můžete čekat vy?" Spolu s Ježíšem byli vedeni na popraviště ještě dva zločinci. Když je dovedli na místo, kterému se říká Golgota - Lebka, ukřižovali tam Ježíše i ty dva zločince; jednoho po Ježíšově pravici, druhého po levici. Ježíš se modlil za své nepřátele: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co dělají!" Vojáci losovali o jeho šaty. Kolem stál a přihlížel dav. Ozval se i posměch, který podněcovali přítomní členové nejvyšší rady: "Pomáhal jiným, ať pomůže teď sobě. Mesiáš poslaný od Boha by to dokázal!" Také vojáci se přidali k posměchu. Nabízeli mu svoje kyselé víno a říkali: "Jsi-li skutečně židovský král, zachraň se sám!" Nad jeho hlavou byl upevněn nápis v řečtině, latině a hebrejštině: "Král Židů." Také jeden z ukřižovaných zločinců se Ježíšovi posmíval: "Co jsi za Mesiáše, když nepomůžeš sobě ani nám!" Ale ten druhý ho okřikl."Ani ve chvíli smrti se nebojíš Boha? My si to všechno zasloužíme, ale tenhle člověk určitě nespáchal nic špatného a trpí nevinně." Pak se obrátil k Ježíšovi a řekl: "Pane, vzpomeň si na mne, až přijdeš do svého království." Ježíš mu odpověděl: "Slibuji ti, dnes budeš se mnou v ráji." Kolem poledne se najednou setmělo a tma trvala do tří hodin. Chrámová opona, která oddělovala svatyni od nejsvatějšího místa, se v tu chvíli roztrhla od shora až dolů. Ježíš hlasitě zvolal: "Otče, odevzdávám svého ducha do tvých rukou!" A s těmi slovy na rtech zemřel. Když důstojník velící popravě viděl, co se stalo, vzdal čest Bohu a řekl: "Je jasné, že tenhle člověk byl nevinný." Také v přihlížejícím davu se probudilo svědomí a lidé odcházeli otřesení. Nakonec tam zůstali v povzdálí jen Ježíšovi přátelé a ženy, které ho doprovázely z Galileje a všechno to viděly. Jeden z členů velerady, Josef z Arimatie, čestný a ušlechtilý člověk, nesouhlasil s postupem a rozsudkem ostatních. Patřil k těm, kdo uvěřili zvěsti o Božím království. Ten teď navštívil Piláta a vyžádal si tělo mrtvého Ježíše. Sňal je z kříže, zavinul do plátna a uložil do hrobky vytesané ve skále, kde ještě nikdo nebyl pochován. To bylo v pátek večer, právě před začátkem soboty. Ženy, které provázely Ježíše z Galileje, se připojily k pohřbu. Viděly hrobku i způsob, jakým bylo tělo uloženo. Chtěly je ještě potřít vonnými oleji a mastmi, ale musely to odložit, aby neporušily zákon o sobotě. V neděli brzy ráno se ženy vydaly ke hrobu a nesly s sebou vonné masti a oleje. Kámen, který zakrýval vchod do hrobu ve skále, byl však odvalen stranou. Ženy vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše tam nenašly. Bezradně se rozhlížely a vtom u nich stáli dva muži v oslnivě bílých oděvech. Ženy se jich velice lekly a sklopily oči. Oni jim řekli: "Proč hledáte živého tam, kde jsou jen mrtví? Ježíš tady není, je živ! Vzpomeňte si, jak vám ještě v Galileji říkal, že bude jako Syn člověka vydán do rukou zlých lidí, ukřižován, ale třetí den vstane z mrtvých." Ženy si na to skutečně vzpomněly. Vrátily se od hrobu a všechno vyprávěly jedenácti apoštolům a všem ostatním Ježíšovým žákům, které našly. Svědkyně vzkříšení byly: Marie z Magdaly, Jana, Marie Jakubova a ještě další. Učedníci jim však nevěřili a považovali jejich zprávu za výplod fantazie. Petr se však přece jen rozběhl ke hrobu, nahlédl dovnitř a uviděl jen odložená plátna. Vrátil se a nemohl pochopit, co se stalo. Jiní dva Ježíšovi učedníci šli toho dne do městečka Emauzy, nedaleko Jeruzaléma. Cestou spolu hovořili o událostech posledních dnů. Byli zabráni do rozhovoru, takže skoro ani nezpozorovali, že se k nim někdo přidal; byl to Ježíš. Ale oni, jako by měli mlhu před očima, nepoznali ho, ani když se s nimi dal do řeči: "O čem to mluvíte, že jste tak smutní?" Zastavili se a jeden z nich, Kleofáš, mu řekl: "Jdeš z Jeruzaléma a nevíš, co se tam teď o svátcích stalo?" Ježíš chtěl, aby mu to vyprávěli, a tak pokračovali: "Cožpak jsi nic neslyšel o Ježíši z Nazaretu? O tom prorokovi, který tak mocně kázal a dělal zázraky? Bůh stál při něm a lidé ho měli v úctě. A toho muže velerada odsoudila k smrti a byl ukřižován! My jsme doufali, že on je ten očekávaný Mesiáš a že vysvobodí Izrael. Stalo se to předevčírem. Dnes nás některé ženy překvapily zprávou: byly časně ráno u hrobu a nenašly jeho tělo. Dokonce prý viděly anděly, kteří jim řekli, že Ježíš žije. Někteří z našich si ověřili, že hrob je prázdný, ale jeho neviděli. A tak nevíme, co si o tom všem máme myslet." Ježíš jim na to řekl: "Proč jste tak nechápaví a proč váháte uvěřit tomu, co předpovídali už dávní proroci? Mesiáš to musí přece všechno vytrpět, než nastolí své království." A začal jim vykládat všechna slova, která o něm byla napsána od Mojžíše až po proroky. Když došli do Emauz, cíle jejich cesty, Ježíš jako by chtěl jít dál. Oni ho však přemlouvali: "Zůstaň s námi, vždyť je již pozdě a stmívá se. Kam bys šel?" Dal se tedy pozvat a vešel s nimi do domu. Když zasedli k večeři, vzal Ježíš do rukou chléb, poděkoval Bohu, rozlomil ho a podával jim. A v tu chvíli konečně prohlédli a poznali ho. Ale v tom okamžiku jim Ježíš zmizel. Říkali si vzrušeně: "A proto nám bylo tak dobře u srdce, když s námi na cestě mluvil a vykládal nám smysl proroctví." Už nehleděli na to, že je večer a hned se vydali zpátky do Jeruzaléma. Našli jedenáct učedníků pohromadě s ostatními. Apoštolové jim řekli: "Pán opravdu vstal z mrtvých! Ukázal se Petrovi!" A oni zase vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak poznali Ježíše podle způsobu lámání chleba. Ještě neskončili svoje vyprávění a tu sám Ježíš stál mezi nimi a pozdravil je: "Pokoj vám!" Velice se lekli; domnívali se, že se jim zjevil nějaký duch. Avšak on je pokáral: "Co se lekáte a proč si vymýšlíte takové věci? Podívejte se na moje ruce a nohy, jsem to opravdu já. Můžete si na mne sáhnout, nejsem duch, ten nemá tělo z masa a kostí." Při těch slovech jim ukázal rány po hřebech na rukou i na nohou. Jeho žáci tomu stále nemohli uvěřit, připadalo jim to příliš krásné, než aby to mohla být pravda. Požádal je tedy: "Máte tu něco k jídlu?" Podali mu pečenou rybu a plástev medu a on to s nimi snědl. Pak jim řekl: "Vzpomeňte si! Když jsem býval s vámi, často jsem vám připomínal, že se musí naplnit všechno, co je o mně předpověděno u Mojžíše, Proroků a v Žalmech." A tak je dovedl k tomu, že konečně porozuměli slovům Bible, která o něm hovořila. Pak pokračoval: "To všechno ukazovalo k tomu, že předpověděný Mesiáš musí mnoho vytrpět, zemřít a třetího dne vstát z mrtvých. A nyní se lidé všech národů musí dovědět, že on má právo odpouštět hříchy a moc změnit jejich život. Začne se to rozhlašovat nejprve v Jeruzalémě. Vy budete dosvědčovat všechno, co se událo a čeho jste byli svědky. A já vám pošlu Ducha svatého, kterého vám slíbil můj Otec. Čekejte v Jeruzalémě, pokud vás Bůh nevybaví touto mocí." Pak je vedl známou cestou z Jeruzaléma do Betanie. Zastavili se a Ježíš zvedl ruce, aby učedníkům požehnal. Když jim žehnal, vzdaloval se vzhůru, až jim zmizel v oblacích. Uctivě se mu poklonili a pak se radostně vrátili do Jeruzaléma. Dobu čekání trávili v chrámu, kde chválili Boha. 1-3 Kristus existoval od věčnosti,byl stále s Bohem Otcema byl to Bůh sám.On byl tvořícím Božím Slovem,kterým vše vzniklo a trvá. *** *** Je zdrojem všeho životaa pro lidi světlem na cestě k Bohu. To světlo přemáhá temnotu světa,ale ta ho nikdy nepřekoná. Bůh pověřil muže, který se jmenoval Jan (zvaný Křtitel), aby svědčil o Ježíši a vedl lidi k víře,že Ježíš je tím světlem. Jan nikdy ani nenaznačil,že by jím byl on sám. Ježíš je to pravé světlo,které září vstříc každému člověku. 10-11 Přišel na zem, kterou stvořila k lidem, které miloval,ale oni ho nepřijali. *** Těm však, kteří ho přece přijalia uvěřili v něho,otevřel přístup do Boží rodiny. Nestali se jejími členy rodem ani lidským úsilím,ale Božím působením. A věčné Slovo se stalo člověkem,který žil mezi námi.Viděli jsme jeho vznešenost,vznešenost vlastní jedinému Božímu Synu.Poznali jsme jej plného lásky a pravdy. Také Jan Křtitel o něm vydával jasné svědectví: "To je ten, který jde sice za mnou, ale je mnohem významnější a byl dávno přede mnou." Z jeho bohatství jsme přijímali dar za darem. Mojžíšovým prostřednictvím nám Bůh sdělil požadavky svého zákona, ale v Ježíši Kristu jsme se setkali s Božím milosrdenstvím a pravdou. Boha nikdo z lidí neviděl; jenom ten, který má k němu blízko jako jediný Syn k Otci, nám o něm sdělil pravdu. Z Jeruzaléma přišla za Janem Křtitelem delegace židovských kněží s otázkou, zda je očekávaný Mesiáš - Boží Syn, izraelský král. 20-21 "Ne, nejsem Mesiáš," řekl jim Jan otevřeně."Kdo tedy jsi?," zeptali se ho znovu."Jsi prorok Elijáš?""Nejsem." *** "Tak řekni, kdo jsi. Musíme o tobě podat zprávu těm, kteří nás poslali. Jsi tedy jiný Mesiášův předchůdce?" "Nedávejte mi žádný titul. Jsem hlas, který na poušti volá: Upravte cestu pro Pána. Tak to předpověděl prorok Izajáš." 24-25 Protože Janovu odpověď nepochopili, ptali se dál: "Když tedy nejsi Mesiáš, ani jeho předchůdce, proč křtíš?" *** 26-27 Jan odpověděl: "Divíte se, že křtím. Ale co budete říkat tomu muži, který přichází za mnou? Ještě ho neznáte, ale je už mezi vámi. Jemu nejsem hoden ani obuv rozvázat." *** To se stalo v Betanii u Jordánu, kde Jan křtil. Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak k němu přichází. Ukázal na něho a řekl: "Beránek Boží, který bere na sebe hříchy celého světa. To o něm jsem vám včera řekl, že za mnou jde mnohem významnější muž, který byl dávno přede mnou. Když jsem byl pověřen, abych křtil a připravoval izraelský lid na příchod Mesiáše, ještě jsem nevěděl, kdo to je. 32-34 Bůh mi však řekl: ‚Dávej pozor, na koho při křtu sestoupí můj Duch a zůstane na něm. To je ten, kdo bude křtít Duchem svatým.' Pak jsem viděl, jak se Boží Duch v podobě holubice snáší z nebe na Ježíše. Do té chvíle jsem ho neznal, ale protože se to na něm vyplnilo, vydávám svědectví, že je Boží Syn." *** *** Příštího dne, asi ve čtyři hodiny odpoledne, stál Jan se dvěma svými učedníky. Opět spatřil Ježíše, jak jde okolo a zvolal: "Podívejte se, to je Boží Beránek!" Když to Janovi učedníci uslyšeli, vydali se za Ježíšem. Ten se po chvíli ohlédl a viděl, že ho oba následují. Zeptal se jich: "Přejete si něco?""Mistře," odpověděli,"kde bydlíš?" "Pojďte se mnou!" řekl Ježíš. Přijali to pozvání a zůstali ten den u něho. Jeden z těch učedníků se jmenoval Ondřej a měl bratra Šimona. Po návštěvě u Ježíše vyhledal Ondřej svého bratra a řekl mu: "Nalezli jsme Mesiáše - Krista." Pak ho přivedl k Ježíšovi. Ten se na něj zahleděl a řekl: "Ty jsi Šimon, Janův syn. Ode dneška se však budeš jmenovat Petr." Příštího dne se Ježíš rozhodl, že půjde do Galileje. Setkal se s Filipem a vyzval ho, aby ho následoval. Stejně jako Ondřej a Petr pocházel i Filip z Betsaidy. Filip pak vyhledal Natanaela a řekl mu: "Nalezli jsme toho, o kterém hovořil Mojžíš a kterého předpověděli proroci. Jmenuje se Ježíš a je to syn Josefa z Nazaretu." "Může být z Nazaretu něco dobrého?" zapochyboval Natanael."Pojď a přesvědč se sám!" řekl Filip. Když Ježíš spatřil Natanaela, řekl: "To je pravý a bezelstný Izraelec." "Odkud mne znáš?," zeptal se ho překvapeně Natanael."Viděl jsem tě pod fíkovým stromem dříve, než tě našel Filip," odpověděl Ježíš. Natanael s údivem zvolal: "Mistře, ty jsi Boží Syn a izraelský král." Ježíš mu na to řekl: "Ty mi věříš proto, že jsem ti pověděl, jak jsem tě viděl pod fíkovníkem. Uvidíš větší věci a uvěříš, že jsem v neustálém spojení s nebem." V galilejské vesnici Káně se za tři dny konala svatba a byla tam Ježíšova matka Marie. Mezi svatebními hosty byl Ježíš a jeho učedníci. Docházelo jim víno a Marie o tom řekla Ježíšovi. "Proč mi to říkáš?" odpověděl Ježíš."Moje chvíle ještě nepřišla." Marie vyzvala obsluhující: "Udělejte všechno, co vám můj syn přikáže." Na chodbě stálo šest kamenných - asi hektolitrových - nádob, kterých se používalo k obřadnímu umývání. Ježíš poručil sloužícím, aby je naplnili vodou. Když to udělali, vyzval je: "Dejte z toho ochutnat správci hostiny." Nic netušící správce ochutnal vodu, kterou Ježíš proměnil ve víno, zavolal ženicha a řekl mu: "To víno je vynikající. Obvykle se začíná lepším a končí horším. Ale tobě vydrželo dobré víno až do konce." Zázrakem v Káni Ježíš poprvé projevil svou božskou moc. A jeho učedníci v něho uvěřili. Potom Ježíš se svou matkou, bratry a učedníky strávil několik dní v Kafarnaum. Blížily se židovské velikonoční svátky, a tak se Ježíš vydal na cestu do Jeruzaléma. Na nádvoří Jeruzalémského chrámu našel směnárníky peněz, prodavače obětních býčků, ovcí a holubů. Upletl si z provázků důtky a z chrámového nádvoří prodavače i s dobytkem vyhnal. Směnárníkům zpřevracel stoly a rozházel peníze. "Pryč s tím odtud. Nedělejte z domu mého Otce tržiště!" volal za nimi. V té chvíli si učedníci vzpomněli na starozákonní proroctví: "Stravuje mne horlivost pro Boží dům." Židé se ho hněvivě ptali: "Jak si můžeš dovolit takto jednat? Máš-li pověření od Boha, dokaž je nějakým zázrakem!" "Dobře," odpověděl Ježíš,"zbořte tento chrám a já ho ve třech dnech znovu postavím." "Co je to za nesmysl?" posmívali se mu Židé."Vždyť chrám stavěli plných čtyřicet šest let, a ty bys ho chtěl vystavět ve třech dnech?" Židé Ježíšova slova nepochopili. Nemluvil totiž o chrámu, ale o svém těle. I učedníci tomu porozuměli až po jeho zmrtvýchvstání. Během Velikonoc vykonal Ježíš v Jeruzalémě řadu zázraků, a tak v něj mnozí uvěřili. Věděl o každém všechno, nepotřeboval se na nikoho vyptávat. Sám však zůstával pro mnohé hádankou. Jedním z předních Židů byl Nikodém, člen nejvyšší židovské rady. Patřil do skupiny farizejů, kteří přísně dodržovali všechny náboženské předpisy. Ten jedné noci vyhledal Ježíše a řekl mu: "Mistře, víme, že jsi učitel poslaný od Boha. Kdyby za tebou nestál sám Bůh, nemohl bys dělat takové zázraky, jaké jsi nám ukázal." Ježíš mu řekl: "Víš, na čem záleží? Na tom, aby se člověk znovu narodil, protože jinak se nestane občanem Božího království." "Znovu se narodit v mém věku?" podivil se Nikodém."Cožpak se někdo může vrátit do matčina těla a narodit se podruhé?" Ježíš vysvětloval: "Jestliže se s člověkem nestane zásadní proměna a není na něm patrný nový život z Ducha a jestliže není na znamení toho pokřtěn, nemůže vstoupit do Božího království. Život zrozený z člověka je tělesný. Teprve Boží Duch v člověku probouzí duchovní život. Nediv se mým slovům, že se musíte znovu narodit. Ovšem s Duchem svatým je to jako s větrem: Nemůžeš ho ovládat, ale pozoruješ jeho účinky. Tak se člověk znovu narodí z Ducha." Nikodém se zeptal: "Jak toho všeho dosáhnu?" "Jsi učitelem Božího národa a toto nevíš?" podivil se Ježíš. "Věř mi, že mluvím o tom, co vím, a svědčím o tom, co jsem viděl. Vy ovšem moje slova neberete vážně. Když nechápete to, co se týká člověka, jak porozumíte tomu, co se týká Boha? Nikdo z lidí vám nemůže podat svědectví jako já, vždyť jsem přišel od Boha. Vzpomínáš si, co Izraelcům zachránilo život na poušti, kde je ohrožovali jedovatí hadi? Jak Mojžíš vyzvedl na sloup bronzového hada, a kdo na něj pohlédl s vírou, zachránil si život? Tak i já musím být vyzdvižen na kříž. Každý, kdo ve mne uvěří, ujde smrti a narodí se pro věčnost. Vždyť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho uvěří, unikl záhubě a získal věčný život. Bůh svého Syna neposlal proto, aby svět odsoudil, ale zachránil. Kdo v něho věří, unikne odsouzení. Kdo však v něho nevěří, odsuzuje sám sebe, protože odmítá milost nabízenou samým Bohem. Pro takové lidi je osudné, že na svět přišlo světlo, ale oni se nechtějí vzdát tmy, protože doufají, že ta zakryje jejich viny. Zlé činy dělá člověk potmě, aby to nikdo nevěděl. Bojí se světla, aby nebyl odhalen. Kdo se však řídí Boží pravdou, tíhne ke světlu, aby věděl, zda jsou jeho činy v souladu s Boží vůlí." Potom Ježíš odešel se svými učedníky na judský venkov, aby tam s nimi mohl v klidu pobývat a aby křtil. 23-24 Také Jan Křtitel, který byl v té době ještě na svobodě, křtil v Ainonu nedaleko Salimu, kde bylo mnoho vody. Četní lidé se tam dali od Jana pokřtít. *** Někteří Židé se dohadovali s Janovými učedníky, kdo má právo křtít. Ti se obrátili na svého učitele: "Mistře, ten, kterého jsi označil za Mesiáše, také křtí a všichni teď chodí k němu." Jan jim řekl: "Člověk sám si nemůže přisvojit žádnou duchovní moc, pokud mu není dána od Boha. Vy sami jste svědky, že jsem prohlásil: ‚On je Bohem poslaný Mesiáš a já mu jen připravuji cestu.' 29-30 Nevěsta přece patří ženichovi. Jeho přítel je také na svatbě, ale raduje se z ženichova štěstí. To je právě moje radost. Jeho hvězda vychází a já chci, aby jasně zářila, a nechci jí zaclánět. *** Protože Ježíš přišel z nebe, převyšuje nás všechny. My lidé mluvíme jen o tom, co jsme prožili na zemi. On svědčí o tom, co viděl v nebi, a přece ho tak málo lidí přijímá. Kdo mu uvěří, dává za pravdu Bohu. Ježíš totiž mluví Boží slova z Božího pověření. Bůh jej k tomu také plně uschopnil svým Duchem. Vždyť Otec miluje Syna a svěřuje mu všechno. Proto, kdo věří Synu, má věčný život. Kdo mu nedůvěřuje, místo života ho stíhá Boží hněv." 1-2 Stále více lidí se připojovalo k Ježíšovi a jeho učedníci je křtili. *** Aby zabránil případnému střetnutí s náboženskými vůdci, opustil Ježíš Judsko a vrátil se do Galileje. Šel skrze Samařsko. 5-6 Kolem poledne přišel k Jákobově studni u městečka Sychar. *** 7-8 Jeho učedníci odešli do města nakoupit něco k jídlu. Ježíš si chtěl u studny odpočinout. Sotva usedl, jedna z místních žen přišla pro vodu."Prosím tě, dej mi napít," obrátil se na ni Ježíš. *** "Jak to, že žádáš službu od Samařanky, když jsi Žid?" (Mezi Židy a Samařany vládlo totiž napětí.) Ježíš jí odpověděl: "Kdybys věděla, kdo jsem a co ti nabízím, prosila bys ty mne, abych ti dal napít té životodárné vody." "Vždyť nemáš žádnou nádobu! Jak chceš nabrat vodu z tak hluboké studny?" namítla žena. "Jsi snad mocnější, než byl náš praotec Jákob, který ji vyhloubil? Čerpal z ní vodu pro sebe, svou rodinu i svůj dobytek." 13-14 Nato jí Ježíš odpověděl: "Voda, kterou nabízím já, uhašuje žízeň navždy a naplňuje touhu po věčnosti." *** "Pane, tu vodu mi dej ať už sem nemusím chodit," prosila ho žena. "Jdi a přiveď svého muže," přikázal jí Ježíš. "Nemám muže," odpověděla žena."To máš pravdu," řekl jí Ježíš. "Vystřídala jsi jich pět a ani ten, se kterým žiješ nyní, není tvůj muž." "Pane, vidím, že jsi prorok," vyhrkla s údivem. "To bys mi mohl odpovědět, proč vy Židé považujete jen Jeruzalém za místo vhodné k uctívání Boha. Naši předkové se od nepaměti modlili na této hoře." Ježíš jí odpověděl: "Věř mi, blíží se doba, kdy lidé nebudou uctívat Boha ani v Jeruzalémě, ani na této hoře. My známe smysl naší bohoslužby, ale vy ho neznáte, protože Mesiáš vyjde ze Židů. Nastává však doba, kdy nebude záležet na tom, kde se kdo modlí, ale jak se modlí. Skuteční vyznavači budou ctít Otce upřímně a neformálně. O takové vyznavače Otci jde. Bůh je duchovní bytost a ti, kdo ho vzývají, mají tak činit opravdově a pod vedením Ducha svatého." "Vím, že přijde Mesiáš," pravila žena,"ten nám všechno vysvětlí." "Ten Mesiáš jsem já," řekl jí nato Ježíš. V té chvíli se učedníci vrátili z města a byli překvapeni, když Ježíše zastihli v rozhovoru se ženou. Neodvážili se však zeptat, proč s ní mluví. Žena nechala své vědro ležet u studny a spěchala do města, kde řekla lidem: "Pojďte se podívat na člověka, s nímž jsem se dosud nesetkala, a přesto o mně všechno ví. Není to snad Mesiáš?" Lidé z města se tedy vydali za Ježíšem. Učedníci ho zatím pobízeli, aby se najedl. On však odmítl: "Nebudu jíst. Mám jiný pokrm, který neznáte." "Kdo mu přinesl jídlo?" říkali si. Ježíš je hned vyvedl z nejistoty: "Sytím se tím, že konám Boží vůli. Dokončit jeho dílo - to je můj pokrm. Obilí bude zralé za čtyři měsíce, ale lidé jsou již zralí ke žni. Ten, kdo bude sklízet a shromažďovat tuto úrodu pro věčnost, dostane za svou práci odměnu. A ten, kdo rozséval, bude se radovat spolu s ním. Neříká se nadarmo, že jeden zasévá a druhý žne. Já vás posílám sklízet pole, které jste neosévali. Jiní se před vámi lopotili a vy sbíráte výsledky jejich práce." Na základě svědectví té ženy uvěřilo v Ježíše mnoho Samařanů ze Sychar. 40-41 Prosili ho, aby u nich zůstal. Zdržel se tam dva dny, mluvil k nim a jejich víra rostla. *** Ženě řekli: "Teď už věříme ne pro to, co jsi o něm pověděla, ale slyšeli jsme ho a víme, že je opravdu Spasitel světa." Po dvou dnech pokračoval Ježíš v cestě do Galileje. 44-45 I když doma nebývá nikdo ve vážnosti, přijali ho Galilejští velmi srdečně. I oni byli totiž o Velikonocích v Jeruzalémě a stali se tam svědky některých jeho zázraků. *** Když Ježíš procházel Galileou, zastavil se také v Káni, kde před nedávnem při svatbě proměnil vodu ve víno. Nedaleko odtud leželo město Kafarnaum. Zde žil jeden královský úředník, jehož syn těžce onemocněl. Jakmile se dověděl o Ježíšově návratu, hned ho vyhledal a prosil o pomoc. Žádal ho, aby s ním šel domů a vrátil zdraví umírajícímu synovi. Ježíš mu odpověděl: "Cožpak mi neuvěříte, pokud neuvidíte zázraky?" Královský úředník úpěnlivě prosil: "Pane, pojď hned se mnou, vždyť mi doma umírá syn." Ježíš mu však jen krátce řekl: "Vrať se domů. Tvůj syn je zdráv." Úředník jeho slovům uvěřil a rychle spěchal domů. Již cestou potkal své sluhy, kteří mu běželi naproti se zprávou o synově uzdravení. Ten se jich dychtivě zeptal, v kterou dobu se jeho syn uzdravil."Včera v jednu hodinu odpoledne mu přestala horečka," odpověděli. Radostí naplněný otec si uvědomil, že právě v tu chvíli mu Ježíš řekl: "Tvůj syn je zdráv."Po této události královský úředník uvěřil, že Ježíš je pravý Mesiáš. A uvěřila tomu i jeho rodina a všechno služebnictvo. Tak Ježíš učinil druhý zázrak v Galileji po svém návratu z Judska. O dalším židovském svátku se Ježíš zase vracel do Jeruzaléma. Ve městě nedaleko Ovčí brány je rybník zvaný Bethesda. 3-4 Podél jeho břehů leželi pod pěti podloubími nemocní, slepí a ochrnutí. Toužebně čekali na okamžik, kdy se hladina vody zčeří. Čas od času se to stávalo a lidé věřili, že kdo první vstoupí do vřídla, bude uzdraven, ať už trpí čímkoliv. *** Mezi postiženými ležel muž nemocný už třicet osm let. Když ho Ježíš uviděl a zjistil, že je už dlouho nemocen, zeptal se ho: "Chceš být zdráv?" "Chci, Pane, ale nemohu," odpověděl mu ubohý muž."Sám se špatně pohybuji a nemám nikoho, kdo by mi pomohl v pravý čas do vřídla. Ať se namáhám, jak chci, pokaždé mě někdo předběhne." Ježíš mu řekl: "Vstaň, vezmi si své lehátko a choď." Muž se zvedl, sebral svoje věci a šel. Po nemoci nebylo ani památky. Protože se to stalo v sobotu, Židé napomínali uzdraveného: "Nesluší se, abys dnes něco nosil." "Vím," odpověděl."Ale poručil mi to člověk, který mne uzdravil." "A kdo to byl?" ptali se rozhořčeně Židé. To ovšem uzdravený nevěděl, protože se mu Ježíš ztratil v davu. Později se setkali v chrámu. Ježíš mu řekl: "Važ si toho, že jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco mnohem horšího." Muž běžel za Židy a oznámil jim, že ho uzdravil Ježíš. Židé začali na Ježíše dotírat, že ruší sobotní řád. Ježíš jim však řekl: "Můj Otec stále pracuje ve prospěch stvoření, proto ani já nemohu odpočívat." Ta slova Židé považovali za rouhání a rozhodli se, že Ježíše zabijí. Ježíš na jejich hrozby odpověděl: "Syn může opravdu dělat jen to, co vidí, že dělá jeho Otec. A činí to právě tak jako on. Vždyť Otec miluje svého Syna a ukazuje mu všechno, co sám koná. Budete žasnout nad ještě většími skutky. Tak jako Otec má moc nad životem a smrtí, tak i Syn vzkřísí k životu ty, které bude chtít. Vždyť ani Otec sám nikoho nesoudí, ale všechen soud předal Synovi, aby si ho všichni vážili a ctili ho stejně jako Otce. Kdo si neváží Syna, nemá úctu ani k Otci, který ho poslal. Ujišťuji vás, že každý, kdo přijímá moje slovo jako slovo Boha, má věčný život a unikl smrti při soudu. Říkám vám podle pravdy, že začíná doba, kdy lidé uslyší hlas Božího Syna a kdo ho poslechne, bude žít, protože jako Otec je dárce života, tak i Syna pověřil, aby dával život. A také jedině jemu dal právo konat soud. Jednou však k údivu všech budou muset všichni poslechnout jeho hlas a povstat ze svých hrobů: ti, kteří uvěřili Synu, vstanou k věčnému životu, ti kteří ho za vrhli, vstanou k odsouzení. Já osobně nemohu udělat nic. Má vůle je totožná s vůlí Otce. Jak mi radí, tak soudím. Proto je můj soud spravedlivý. Jistě by nepůsobilo věrohodně, kdybych sám dokazoval, že jsem Boží Syn. Já mám někoho, kdo by pro mne svědčil. Sami jste poslali k Janu Křtiteli a on vydal pravdivé svědectví. Nemusím však stavět na lidském svědectví, ale připomínám to pro vaši záchranu. Jan Křtitel zářil jako pochodeň a vy jste se radovali z jeho světla. Ale bylo to jen na čas. Je tu ještě závažnější svědectví, a to jsou moje skutky. Otec mi je uložil, abych je vykonal. Vydal o mně svědectví i můj Otec, který mne poslal. Ale vy jste jeho hlas nikdy neslyšeli a nemáte o něm ani zdá ní. Jeho slovo ve vás neutkvělo a tomu, kterého poslal, nevěříte. Zkoumáte Písmo a domníváte se, že jeho plněním získáte věčný život. Ale i ono svědčí o mně. Vy mne odmítáte a tak zavrhujete život. Nechci, abyste mi děkovali nebo mne chválili, vždyť já vás dobře znám a poznal jsem, že nemáte pravý vztah k Bohu. Přišel jsem k vám v Božím pověření a to vás dráždí. Kdybych přišel se svým vlastním programem, přijali byste mne s nadšením. Jak byste mi mohli uvěřit, když se chcete líbit lidem a ne Bohu. Nemyslete si, já na vás nebudu Otci žalovat. Na to stačí Mojžíšův zákon, na jehož plnění tolik spoléháte. Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, protože on o mně psal. Když nevěříte jemu, jak byste mohli věřit mně." Ježíš se vydal na druhou stranu Galilejského jezera, jinak zvaného Tiberiadské. Lidé viděli, že mnohé uzdravil, a hrnuli se za ním v zástupech. Ježíš vystoupil na jednu horu a tam se posadil se svými učedníky. Bylo krátce před velikonočními svátky a Ježíš ze svého vyvýšeného místa viděl, že se mnoho poutníků připojuje k zástupu jeho posluchačů. Obrátil se na Filipa s otázkou: "Kde nakoupíme tolik chleba, aby se všichni ti lidé najedli?" (Ježíš chtěl tou otázkou vyzkoušet Filipovu víru; sám již věděl, jak tu situaci vyřeší.) Filip mu odpověděl: "Pane, i kdybychom měli chleba za deset tisíc, stále by to pro ně bylo málo, i kdyby každý jen ochutnal." Jeden z učedníků, Šimonův bratr Ondřej, Ježíše upozornil: "Je tu jeden chlapec, který má s sebou pět ječných chlebů a dvě ryby. Ale to je jako kapka do moře!" "Zařiďte, ať se všichni lidé posadí," přikázal Ježíš učedníkům. Rozsadili se tedy pohodlně po travnatém úbočí; jen mužů tam bylo asi pět tisíc. Ježíš vzal těch pět chlebů, poděkoval za ně Bohu, rozlamoval je a učedníci je roznášeli sedícím. Stejně tak učinil i s rybami a každý dostal, kolik chtěl. Když se všichni najedli, přikázal Ježíš učedníkům: "Seberte všechny zbytky, ať nic nepřijde nazmar." Nasbírali dvanáct košů zbytků. 14-15 Lidé si uvědomili, jak velký zázrak Ježíš udělal, a s úžasem říkali: "To je jistě ten prorok, na kterého už tak dlouho čekáme." A chtěli ho provolat králem, třeba proti jeho vůli. Ježíš to však poznal, a proto se vrátil sám do hor. *** Když nastal večer, odešli učedníci dolů k jezeru. Tma houstla, Ježíš stále nepřicházel, a tak učedníci nasedli do člunu a plavili se do Kafarnaum. Začal vát prudký vítr a jezero se vzdulo silným vlnobitím. Když učedníci urazili pět šest kilometrů od břehu, uviděli Ježíše, jak k nim přichází po vodě. Protože ho hned nepoznali, zmocnil se jich strach. Ježíš je však uklidnil: "Nebojte se, to jsem já!" Tak ho pozvali s radostí k sobě do člunu a brzy byli u břehu. Zástupy na protějším břehu čekaly na Ježíše až do rána. Věděly totiž, že učedníci odpluli do Kafarnaum bez něho na jediném člunu, který měli. K místu, kde Ježíš nasytil zástup, připlulo příštího dne několik člunů z Tiberiady. 24-25 Když lidé poznali, že se nedočkají ani Ježíše, ani učedníků, nasedli někteří do těch lodí, přeplavili se do Kafarnaum a tam Ježíše skutečně nalezli. Ptali se ho: "Mistře, jak jsi se sem dostal?" *** Ježíš jim místo odpovědi řekl: "Stále ještě nechápete pravý smysl mých činů. Hledáte mne teď jen proto, že jsem vás včera nasytil. Proč se staráte pořád o tak pomíjivé věci, o jídlo a pití? Usilujte o duchovní pokrm, kterým byste rostli pro věčný život. Nabízím vám ho, protože mne k tomu pověřil Bůh, můj Otec." "A co bychom měli dělat, abychom se Bohu líbili?" ptali se. "Bůh od vás žádá jenom jedno," odpověděl."Věřte v jeho Syna, kterého poslal!" "Jak nám dokážeš, že jsi Bohem poslaný Mesiáš?" namítli někteří."Ty jsi sice nasytil několika chleby zástup, ale Mojžíš dělal pro naše předky na poušti větší zázraky. Je přece o něm psáno: ‚Sytil je manou - chlebem z nebe.'" 32-33 "Ten chléb jim nedával Mojžíš, ale můj Otec," řekl na to Ježíš."On vám nabízí pravý chléb a tím i život věčný." *** "Pane," prosili ho lidé,"dávej nám ten chléb pořád!" "Já jsem ten životodárný chléb. Kdo přijde ke mně, nebude už nikdy hladovět, a kdo ve mne uvěří, nebude nikdy žíznit," odpověděl jim Ježíš a pokračoval: "Slyšeli jste má slova, viděli jste mé činy, a přece mi nevěříte. Každý, koho mi Bůh dává, přichází ke mně a já ho neodmítám. Přišel jsem z nebe ne proto, abych dělal, co chci, ale abych plnil vůli nebeského Otce. A ten si přeje, abych nikoho z těch, které mi svěřil, neztratil, ale vzkřísil je v den svého druhého příchodu k věčnému životu. Boží vůle je, aby každý, kdo se rozhodne pro Syna a uvěří v něho, získal věčný život. Já ho vzkřísím v onen den." Židy pobouřilo, že se přirovnal ke chlebu přicházejícímu z nebe. "Je to přece Ježíš, Josefův syn! Dobře známe jeho rodiče. A to se nám odvažuje tvrdit, že pochází z nebe?" volali rozhořčeně. "Nevzpírejte se tomu," řekl Ježíš. "Sám Bůh mne poslal k vám a vás přivádí ke mně, abyste ve mne uvěřili a já vás vzkřísil k věčnému životu. Proroci přece předpověděli, že Bůh ke každému člověku promluví. Kdo dbá na tento Otcův hlas, přijde určitě ke mně. To ovšem neznamená, že pozná o Bohu všechno - jenom já jsem Otce viděl a znám ho. Znovu vám opakuji, že každý, kdo mi uvěří, získává věčný život. Já jsem ten životodárný chléb. Vaši předkové jedli na poušti manu, a přesto zemřeli. 50-51 Kdo však okusí skutečný nebeský chléb - a to jsem já, nezemře. Kdo se mnou sytí, bude věčně žít. Tím chlebem je mé tělo a já je obětuji, aby svět mohl žít." *** To vyvolalo mezi posluchači nový rozruch: "Jak si to představuje, cožpak můžeme jíst jeho tělo?" Na to jim Ježíš řekl: "Je to tak. Žádný z vás sám o sobě nebude žít věčně. Chcete-li mít věčný život, musíte se sytit mým tělem a krví. Jedině ten, kdo přijme moji oběť, bude žít na věky a já ho vzkřísím v poslední den. Moje oběť je váš pravý duchovní pokrm a nápoj. 56-58 Kdo ji přijme, ten je se mnou nerozlučně spojen. Já mu budu zdrojem života, který vyvěrá z Otce. Proto je moje oběť ten pravý nebeský chléb. Vaši předkové jedli manu, a přece zemřeli. Jestliže vy přijmete mne jako svůj chléb, budete žít věčně." *** *** To Ježíš prohlásil v kafarnaumské synagoze. Mnozí z jeho dosavadních přívrženců teď říkali: "Co je to za nesmysly, to se nedá poslouchat!" Ježíš uslyšel, že se je ho posluchači rozhořčují, a zeptal se jich: "To je vám kamenem úrazu? A co řeknete, až uvidíte, jak vystupuji tam, odkud jsem přišel? Mluvil jsem o duchovních skutečnostech, ale vy chápete moje výroky hmotně. Váš rozum na to nestačí, jenom Duch vám pomůže, abyste pochopili a získali tak život. Ale někteří mi nevěříte." Ježíš totiž hned poznal, kdo k němu přistupoval s nedůvěrou a kdo ho zradí. Pak dodal: "Proto jsem vám řekl, že vám ke mně může otevřít cestu jedině Bůh." Tehdy Ježíše opustilo mnoho dosavadních přívrženců. Obrátil se tedy ke svým dvanácti nejbližším s otázkou: "Co vy, chcete mě také opustit?" Šimon Petr odpověděl za všechny: "Pane, ke komu bychom šli? Tvoje slova pro nás znamenají věčný život. Uvěřili jsme a poznali, že jsi Kristus, Boží Syn." Ježíš na to řekl: "Vás dvanáct jsem si vyvolil, a přece i v jednom z vás je ďábel." Myslel tím Jidáše, syna Šimona Iškariotského. Věděl, že ten ho zradí, třebaže byl jedním z jeho dvanácti učedníků. Pak Ježíš chodil po Galileji, v Judsku mu ukládali o život. Když se blížily židovské svátky díkůvzdání, Ježíšovi bratři naléhali: "Jdi do Judska, ať lidé vidí tvoje činy! Neskrývej se v ústraní, ale snaž se prosadit na veřejnosti." Oni ho totiž nechápali. Ježíš jim řekl: "Půjdu, až přijde můj čas. Vy můžete jít kdykoliv, protože vás lidé nebudou nenávidět tak jako mne. Neradi slyší, když je obviňuji z jejich zlých činů. Jděte klidně sami a já přijdu, až bude vhodná chvíle." 9-10 Ježíš zůstal v Galileji, ale brzy po odchodu svých bratrů se tajně vydal na cestu. Chtěl totiž dojít do Jeruzaléma nepoznán. *** 11-12 O svátcích ho tam lidé hledali a všude se o něm hovořilo. Někteří ho chválili, jiní zase říkali, že plete lidem hlavu. *** Ale to se jen šeptalo, protože mluvit o něm na veřejnosti bylo nebezpečné. Uprostřed oslav se Ježíš objevil v chrámu a začal kázat. Překvapení Židé se divili: "Jak to, že se tak vyzná v Písmu, když na to nemá školy?" Ježíš jim odpověděl: "Nepředkládám vám své vlastní názory. Tlumočím jen to, co vám chce sdělit Bůh. Jste-li ochotni plnit Boží vůli, jistě poznáte, že to nejsou má vlastní slova. Kdo přináší světu jen vlastní myšlenky, ten touží po slávě a lidské chvále. Ale ten je upřímný a pravdomluvný, kdo svou řečí oslavuje Boha. Mojžíš vám dal zákon, ale nikdo z vás ho neplní. Jakým právem mne osočujete? Proč mi ukládáte o život?" "Ty ses snad pomátl na rozumu! Copak tě chce někdo zabít?" ozvalo se z davu. Ježíš jim řekl: "Uzdravil jsem v sobotu nemocného člověka a vyvedlo vás to z míry. 22-23 Přitom vy sami nepovažujete za porušení, když připadne na sobotu povinnost udělat obřízku, a klidně ji vykonáte. Proč vás tedy tak rozčiluje, že jsem v sobotu vrátil člověku zdraví? *** Neulpívejte na povrchu, ale pronikejte k jádru věci." Někteří z jeruzalémských občanů povstali: "Je to opravdu ten, kterého chtějí zabít? 26-27 Veřejně káže v chrámu a oni ho nechají. Že by ho přece uznali za Mesiáše? To se nám nezdá. O Mesiáši prý nikdo nebude vědět, odkud přišel, ale Ježíšův původ známe." *** "Znáte mne a víte, odkud pocházím," zvolal Ježíš."Ale neznáte toho, který mne poslal. Já ho znám dobře a vím, že si zaslouží naši důvěru. On za mnou stojí, neprosazuji svou vlastní věc." Chtěli ho zatknout, ale nikdo se k tomu neodhodlal, protože ještě nepřišla chvíle, kdy se to mělo stát. Mnozí z posluchačů v Ježíše uvěřili. Řekli si: "Mesiáš by určitě nedělal více zázraků než on!" Když se to doneslo farizejům a velekněžím, poslali chrámovou stráž, aby ho zatkla. Ježíš pokračoval: "Zůstanu s vámi ještě nějaký čas a pak se vrátím k tomu, který mne poslal. Až odejdu, budete mne marně hledat, ale za mnou se nedostanete." 35-36 Židé se překvapeně ptali: "Kam chce odejít, že se za ním nedostaneme? Chce snad jít mezi pohany a učit je?" *** 37-38 Poslední den svátků, když kněží v průvodu nesli vodu do chrámu, stál tam Ježíš a volal: "Kdo má žízeň, pojď se ke mně napít. Písmo říká, že nitro každého, kdo ve mne uvěří, vydá životodárný pramen." *** Mluvil o Božím Duchu, který měl být seslán až po dovršení Ježíšova díla na zemi. Měl ho dostat každý, kdo v Ježíše uvěří. Ze zástupu se ozvaly dohady: "To je asi Mesiáš." Někteří však namítali: "Ne, to může být nanejvýš jeho předchůdce. Pochází přece z Galileje! A Písmo říká, že Mesiáš se narodí v Betlémě a že bude potomkem krále Davida." Nakonec se pohádali. 44-45 Chrámová stráž se neodvážila Ježíše zatknout. Vrátili se ke kněžím a farizejům, kteří se na ně obořili: "Kde ho máte? Proč jste ho nepřivedli?" *** "Nemohli jsme, takového člověka jsme ještě neslyšeli." "Tak i vy jste se nechali svést?" zlobili se farizejové. "Uvěřil mu snad někdo z velerady nebo z nás? Co se dá čekat od nevzdělaného davu! Nevyznají se v Bibli a takhle to dopadá." Jeden z farizejů - Nikodém, který před časem Ježíše navštívil, namítl: "Jak můžete odsoudit člověka, kterého jste nevyslechli? Odpovídá to našemu zákonu?" "Nejsi snad jeho krajan?" zeptali se ho."Ukaž nám v Bibli, že má přijít prorok z Galileje." A s tím se rozešli. Ježíš odešel na Olivovou horu. Brzy ráno se do chrámu vrátil, sedl si tam a začal učit shromážděný dav. Za chvíli k němu znalci zákona a farizejové přivedli jednu ženu přistiženou při nevěře. "Mistře," oslovili Ježíše,"tuto ženu jsme přistihli při cizoložství. Mojžíšův zákon je přísný. Odsuzuje ji k smrti ukamenováním. Co ty tomu říkáš?" Čekali, že jim Ježíšova odpověď poskytne záminku k jeho odsouzení. Ježíš však mlčel, sklonil se k zemi a psal něco prstem v prachu. Žalobci stále dotírali, aby odpověděl. Ježíš se vzpřímil a řekl: "Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí první kamenem!" Pak se znovu sklonil a psal po zemi. Jeho slovy byli zahanbeni. Ozvalo se v nich svědomí, a tak jeden po druhém odcházeli - ti nejváženější jako první. Nakonec zůstal Ježíš s provinilou ženou sám. Znovu se vzpřímil a zeptal se ženy: "Kam se poděli tvoji žalobci? Žádný z nich tě neodsoudil?" "Ne, Pane," odpověděla žena."Já tě také neodsuzuji," řekl Ježíš."Jdi, ale už nehřeš!" Jindy Ježíš řekl: "Já jsem světlo světa, kdo mne následuje, nebude tápat ve tmě, ale bude mít světlo na cestu života." Nato mu farizejové řekli: "Mluvíš stále jen sám o sobě. Kdo to potvrdí?" Ježíš jim odpověděl: "Říkám jen pravdu, i když se týká mne samotného. Já vím, odkud jsem přišel a kam jdu, ale vy to nevíte. Vy mne posuzujete nesprávně - jen podle svého zdání. Já tak nesoudím. Můj úsudek odpovídá skutečnosti, protože není jen můj, ale i Boží. A když se dva svědci shodnou ve výpovědi, vaše zákony považují takové svědectví za platné. Nemluvím tedy o sobě jen sám, ale svědčí o mně i Otec, který mne poslal." "A kde je ten tvůj Otec?" ptali se farizejové. Řekl jim: "Když neznáte mne, nemůžete znát ani mého Otce. Kdybyste znali mne, znali byste i jeho." Tato slova Ježíš řekl v blízkosti chrámových pokladen, kde byla stráž. Přesto ho nezatkli, protože ještě nepřišel čas, kdy se to mělo stát. "Opustím vás," pokračoval Ježíš."Budete mne hledat, ale bude pro vás pozdě. Zemřete v zajetí svých hříchů a tam, kam jdu, nebudete moci přijít." "Chce snad spáchat sebevraždu?" ptali se mezi sebou."Proč by jinak říkal, že za ním nemůžeme přijít tam, kam jde?" Ježíš jim řekl: "Já jsem od Boha, vy jste ze světa, který je Bohu odcizen. Proto zemřete v hříchu, když mi neuvěříte." "Tak nám tedy řekni, kdo vlastně jsi!" naléhali na Ježíše. "Už jsem vám to jasně řekl. Jsem ten, za koho se od začátku prohlašuji," odpověděl."Ale o vás bych mohl říci mnoho, co vás odsuzuje. A není to můj úsudek. Každé mé slovo pochází od toho, který mne poslal. On je pravda sama." Nikdo v té chvíli nepochopil, že Ježíš mluví o Bohu. Proto na vysvětlenou dodal: "Poznáte mne, až mne přibijete na kříž, teprve pak si uvědomíte, že všechno, co jsem vám říkal a co jsem udělal, nebylo ode mne, ale od mého Otce. To on mne naučil všemu, co jsem vám řekl. Je stále se mnou. Neopouští mne, protože dělám jen to, co mu je milé." Po těch slovech mnozí v něho uvěřili. Těm Ježíš řekl: "Držte se mých slov a budete opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí." "Jsme potomci Abrahama," ozvali se."Nikdy jsme nebyli otroky, proč tedy říkáš, že budeme osvobozeni?" Ježíš jim řekl: "Nemyslete si, že jako potomci Abrahamovi to máte u Boha jisté. Každý člověk je otrokem hříchu a otrok nemá právo na nic. 36-38 Musíte se stát svobodnými členy Boží rodiny, a to vám může darovat jedině Syn. Nabízím vám takový dar, ale vy ho odmítáte a chcete se mne zbavit. Nedorozumění mezi námi je v tom, že nemáme stejného Otce." *** *** "Naším otcem je Abraham," řekli jednomyslně Židé."Byl by vaším otcem," odpověděl jim Ježíš,"kdybyste ho svými životy následovali. Chcete mne zabít, přestože vám říkám pravdu, kterou mi sdělil Bůh. Abraham by tak nejednal. Projevujete se jako děti svého skutečného otce." To je rozhněvalo a jízlivě mu odsekli: "Nenarodili jsme se ze smilstva jako ty. Kdo myslíš, že je naším otcem? Kdo jiný, než Abrahamův Bůh! Nezpronevěřili jsme se mu." Ježíš však namítl: "Kdyby Abrahamův Bůh byl opravdu vaším otcem, milovali byste mne. V něm je můj původ. Nepřicházím sám od sebe, ale on mne k vám posílá. Proč nechápete, co říkám? Protože váš otec je ďábel a vy děláte, co vám našeptává. Jeho lži od počátku přinášejí smrt a nic jiného, protože v něm není ani trochu pravdy. Nemůže si pomoci, lhaní je jeho přirozenost. A je původcem každé lži. 45-46 Kdo z vás mne může usvědčit z hříchu? Nikdo! Proč mi tedy nevěříte, když říkám pravdu? *** Kdo je opravdu Božím dítětem, ten rád přijímá Boží slovo. Vy je odmítáte, a to dokazuje, že z Boha nepocházíte." "Vždyť to říkáme, jsi odrodilec a blázen," křičeli na něj Židé. "Nejsem," odpověděl jim Ježíš klidně."Já Otci vzdávám čest, ale vy mu ji upíráte, když mne nepřijímáte. Nemyslete si, že toužím po slávě a velikosti. Mne chce oslavit Bůh. Odsoudí každého, kdo mne odmítne. Budete-li žít podle mého slova, nemusíte se bát smrti." "Teď se ukázalo, jaký jsi blázen!" posmívali se."Abraham zemřel, proroci zemřeli, a ty tvrdíš, že kdo dá na tebe, unikne smrti. Myslíš si snad, že jsi významnější než náš otec Abraham a větší než proroci? Co to ze sebe děláš? Vždyť ti všichni zemřeli!" Ježíš jim odpověděl: "Kdybych se chválil sám, má slova by neměla žádnou váhu, ale chválí mne můj Otec, kterého uznáváte za svého Boha. Nikdy jste ho však nepoznali, ale já ho znám dobře. Kdybych to zapřel, byl bych stejný lhář jako vy. Opravdu ho dobře znám a ve všem ho poslouchám. Jakou radost by měl váš otec Abraham, kdyby se dočkal mého příchodu. Už tehdy věděl, že přijdu, a jak se z toho radoval." "Teď jsi se projevil. Není ti ani padesát a pamatuješ Abrahama?" smáli se Židé. Ježíš odpověděl: "Žil jsem dávno před tím, než se narodil Abraham." To rozpálilo jejich hněv a chtěli ho ukamenovat. V rozruchu, který nastal, se Ježíš vytratil z chrámu. Cestou Ježíš potkal člověka, který byl od narození slepý. "Mistře," ptali se Ježíše učedníci,"proč se narodil slepý? Zhřešil on, nebo jeho rodiče?" "Nehledejte vinu ani u něho, ani u jeho rodičů," odpověděl Ježíš."Jeho slepota dovolí Bohu, aby ukázal svoje dílo pro člověka. Dílo spásy musí být vykonáno, pokud je k němu příležitost. Člověk pracuje ve dne, v noci jsme všichni jako slepí. Dokud prosvětluji temnotu světa, je čas k Božímu dílu." Pak Ježíš plivl na zem, ze sliny udělal bláto, potřel jím slepcovy oči a přikázal: "Běž se umýt do rybníka Siloe." Slepý Ježíše poslechl. Umyl si v rybníku obličej a pak si promnul oči. Náhle zjistil, že vidí. Ti, kdo ho znali jako slepého, se divili: "Je to ten slepý žebrák, nebo ne?" Někteří si mysleli, že je to on, jiní, že je to jeho dvojník. Ale on řekl: "Jsem to já!" "A jak to, že teď vidíš?" ptali se ho. Pověděl jim, jak se to stalo: "Nějaký Ježíš mi potřel oči blátem a řekl mi, abych se umyl v rybníku Siloe. Udělal jsem to a od té chvíle vidím." "Nevíš, kde bychom ho našli?" ptali se zvědavě."To nevím," odpověděl. 13-15 Slepec byl uzdraven v sobotu, a proto ho odvedli k farizejům a tam musel znovu vyprávět, jak se to přihodilo. *** *** Některým z nich se to nelíbilo: "Ten člověk neuzdravuje z Božího pověření. Vždyť nezachovává sobotu."Jiní ho zase bránili: "Takové zázraky přece nemůže dělat hříšný člověk." A už byli v sobě. Znovu se tedy obrátili na uzdraveného: "Co ty si o něm myslíš?""Určitě je to Boží posel," odpověděl jim. Farizejové začali pochybovat o tom, že býval slepý. Zavolali si jeho rodiče a zeptali se jich: "Je to váš slepý syn, který od narození neviděl?" 20-23 Rodiče odpověděli: "Je to náš syn a býval vždycky slepý. Ovšem nevíme, kdo ho uzdravil. Konečně, je už dospělý, ať vám to řekne sám."Odpověděli vyhýbavě, protože se báli. Farizejové hrozili vyloučením z židovské obce každému, kdo by Ježíše prohlásil za Mesiáše. *** *** *** A tak si znovu zavolali toho bývalého slepce a přikázali mu: "Řekni pravdu! Bůh tě slyší! Víme, že Ježíš je špatný člověk." "Nevím, co je to za člověka," odpověděl uzdravený,"ale vím, že jsem byl slepý a teď vidím!" "Jak tě uzdravil, co s tebou dělal?" ptali se ho znovu. "Už jsem vám to řekl jednou," odpověděl,"proč se mne na to znovu ptáte? Chcete se snad stát jeho učedníky?" Farizejové mu spílali a osopili se na něj: "Ty jsi jeho učedník, my jsme učedníci Mojžíšovi. Víme, že Bůh mluvil k Mojžíšovi, ale o tomto člověku nevíme vůbec nic." "To je ale divné! Vy nevíte, kdo to je, a otevřel mi oči," řekl uzdravený. 31-32 "Bůh by jistě nevyslyšel prosbu zlého člověka! Slyší jen toho, kdo ho poslouchá a ctí. Ještě jsem neslyšel, že by někdo uzdravil slepého od narození. *** Proto si myslím, že by Ježíš nedokázal něco podobného, kdyby ho neposlal Bůh." "Ty mrzáku, ty nás budeš poučovat?" křičeli na něho farizejové a vyhodili ho. Když se Ježíš dověděl, co se mu přihodilo, vyhledal ho a zeptal se: "Věříš v Božího Syna?" Uzdravený odpověděl: "Rád bych v něho věřil, ale neznám ho." Ježíš řekl: "Vidíš ho a právě s tebou mluví." "Věřím, Pane!" vydechl a padl před Ježíšem na kolena. Ježíš dodal: "Přišel jsem na svět proto, abych uvedl věci na pravou míru: slepí prohlédnou a ti, kdo vidí, oslepnou." Zaslechli to někteří farizejové a zeptali se: "Jsme my ti slepí?" "Kdybyste byli opravdu slepí, byla by to polehčující okolnost pro váš hřích," odpověděl jim Ježíš."Vaše vina však zůstává, protože říkáte, že vidíte, a to znamená, že víte, co děláte." "Každý ví, že kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, není pastýř, ale zloděj. Pastýř vchází do ovčince zásadně dveřmi. Hlídač otevírá jenom jemu a ovce svého pána poznávají už po hlase. Pastýř na ně volá jménem a ony k němu běží, protože vědí, že je vyvede na pastvu. Vodí své stádo a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. Cizího člověka neposlechnou a nejdou za ním, protože jeho hlas neznají." Posluchači nepochopili toto Ježíšovo srovnání, a tak je vysvětlil: "Já jsem pastýř, který střeží vchod do ovčince. Všichni, kdo se tam dobývají jinudy, jsou zloději a lupiči a ovce je neposlouchají. Já jsem vchod. Kdo mnou vejde, bude zachráněn. A kdo se mnou bude vcházet i vycházet, nebude mít nedostatek. Zloděj ovce krade a zabíjí, já jim však přináším život plný hojnosti. Já jsem dobrý pastýř, který za ovce i život obětuje. 12-13 Námezdný pastevec nemá k ovcím vztah, a když se blíží vlk, uteče. Ovce nejsou jeho, a tak mu na nich nezáleží. Ať je vlk třeba rozežene nebo roztrhá. *** Já jsem však dobrý pastýř a mám rád své ovce a ony mne. Podobně mne miluje Otec a já zas Otce. Za ovce položím i život. Mám ještě jiné ovce, mimo vyvolený národ. I ty svolám, přivedu je a bude jeden ovčinec a jeden pastýř. Protože dávám svůj život, Otec mne miluje a z lásky mi ho zase vrátí. Nikdo mne nemůže zabít bez mé vůle. Je v mé moci, abych se života vzdal a opět ho získal. Činím to z pověření svého Otce." Ježíšova slova opět vyvolala mezi posluchači roztržku. Mnozí říkali: "Je posedlý démonem a dočista se zbláznil. Vůbec ho neposlouchejte." Jiní však mínili: "To není řeč posedlého. Což může zlá moc uzdravit slepého?" V Jeruzalémě se právě konala výroční slavnost zasvěcení chrámu. Bylo to v zimním období dešťů, a tak se Ježíš procházel chrámovým podloubím. Židé ho obklopili a ptali se ho: "Jak dlouho nás necháš ještě v nejistotě? Proč nám otevřeně neřekneš, jsi-li opravdu Mesiáš?" "Vždyť jsem vám to již nejednou řekl, ale vy jste to nikdy nevzali vážně," odpověděl jim Ježíš."Mé činy vydávají svědectví o tom, že jsem Mesiáš. Vždyť je konám z Otcova pověření. Nevěříte mi, protože nepatříte do mého stáda. Moje ovce slyší můj hlas a následují mne; já je miluji a dávám jim věčný život. Vysvobodím je ze smrti, nikdo a nic mi je z ruky nevyrve. 29-30 Já a Otec jsme jedno, a koho Bůh uchopil, toho se nikdy nevzdá. Kdo je větší než Bůh?" *** To Židy tak popudilo, že začali sbírat kameny a chtěli Ježíše zabít. Ježíš se hájil: "Ve všech mých činech jste mohli vidět Boží lásku. Pro který z nich mne chcete ukamenovat?" "Nechceme tě ztrestat pro tvé činy, ale protože se rouháš," vyjeli na něho Židé."Jsi člověk a děláš ze sebe Boha." 34-36 Ježíš se hájil slovem Písma, kde sám Bůh propůjčuje určitým lidem titul bohové."Písmo berete za neměnnou autoritu. Proč vám najednou vadí, když se Božím Synem nazývám já, zplnomocněný Boží vyslanec? Prokázal jsem přece, že mne Bůh poslal a zplnomocnil. *** *** Jestliže jsem nekonal Otcovy skutky, nevěřte mi. Jestliže jsem je konal, nechte se jimi přesvědčit. Dokazují důvěrnou jednotu mezi mnou a jím." Židé se chtěli Ježíše znovu zmocnit, ale on jim unikl. Odešel za Jordán a zdržoval se na místě, kde předtím Jan křtil. Mnozí z těch, kteří za Ježíšem přicházeli, si říkali: "Jan sice nedělal zázraky, ale všechno, co o tomto muži řekl, se plní." Mnozí tam v Ježíše uvěřili. Ježíšův přítel Lazar těžce onemocněl. Žil se svými sestrami Marií a Martou ve vesnici Betanii. (Marie byla ta žena, která pomazala vzácnou mastí Ježíšovy nohy, jak se ještě dovíme.) Bály se o bratrův život, a tak poslaly Ježíšovi vzkaz: "Pane, tvůj milovaný přítel je vážně nemocný." Když se to Ježíš dověděl, řekl: "Nebojte se, Bůh nechce Lazarovu smrt, chce jen oslavit svého Syna." 5-6 Měl velmi rád obě sestry i Lazara, ale přesto se ještě dva dny zdržel na místě, kde ho zastihla zpráva o Lazarově nemoci. *** Teprve pak řekl svým učedníkům: "Pojďme tedy do Betanie!" Ale ti namítali: "Mistře, ty chceš do Judska? Vždyť tě tam chtěli nedávno zabít, a ty se tam chceš vrátit?" "Proč se bojíte, jako by už nastávala noc," řekl jim Ježíš."Můj den ještě neskončil. Kdo chodí ve dne, nemusí se bát úrazu, protože dobře vidí na cestu. Teprve cesta za tmy je nebezpečná." Potom dodal: "Náš přítel Lazar usnul a já ho jdu probudit." Učedníci se zaradovali: "Tak on spí? To mu udělá dobře." Ježíš však nemluvil o uzdravujícím spánku, ale o Lazarově smrti. Řekl jim tedy otevřeně: "Lazar zemřel a já jsem rád, že jsem k němu nepřišel před jeho smrtí. Mohu vám tak podat nový důkaz o své moci, abyste mi uvěřili. Pojďme tam." Tomáš, kterému říkali Dvojče, rezignovaně povzdechl: "Pojďme, ať třeba umřeme s ním!" Do Betanie přišli čtyři dny po Lazarově pohřbu. Z Jeruzaléma bylo do Betanie jen asi tři kilometry, a tak mnozí známí z města přicházeli těšit Lazarovy sestry v jejich žalu. 20-21 Ty se dověděly, že Ježíš přichází. Marie zůstala doma, ale Marta mu běžela vstříc se slovy: "Pane, kdybys tu byl, bratr by jistě neumřel. *** Ale já vím, že ani teď Bůh neodmítne žádnou tvoji prosbu." "Neboj se," odpověděl jí Ježíš,"tvůj bratr bude zase žít." 24-26 Ježíš jí řekl: "To já přináším vzkříšení a život. Ti, kdo ve mne uvěřili, ať zemřeli nebo ještě žijí, v žádném případě nezemřou navždy. Věříš tomu, Marto?" *** *** "Věřím, že jsi Boží Syn. Jsi Mesiáš, který měl přijít na svět," odpověděla. Marta se pak vrátila domů a pošeptala své sestře: "Přišel Mistr a chce s tebou mluvit." Sotva to Marie uslyšela, vstala a spěchala k němu. Ježíš se zatím zdržoval na místě, kde se setkal s Martou. Židé, kteří Marii utěšovali, se domnívali, že se jde vyplakat k Lazarovu hrobu, proto šli za ní. Jakmile Marie našla Ježíše, poklekla před ním na zem a naříkala: "Pane, kdybys byl zastihl Lazara živého, jistě bys ho nenechal zemřít." Mariin pláč Ježíše rozrušil a okázalý nářek Židů se ho nemile dotkl. Zeptal se: "Kam jste Lazara pohřbili?""Pojď, Pane, ukážeme ti," odpověděli. Teď vyhrkly slzy i Ježíšovi. "Podívejte, jak ho měl rád," šeptali někteří mezi sebou. Jiní však namítali: "Proč nechal Lazara zemřít? Vždyť před tím uzdravil slepce. Nemohl ho zachránit?" To Ježíše popudilo a vykročil k hrobu. Byla to jeskyně zavalená balvanem. "Odvalte ten kámen!" přikázal Ježíš."Pane, bratr zde leží už čtyři dny a jeho tělo je jistě v rozkladu," namítla Marta. "Kde zůstala tvoje víra, že se Bůh oslaví?" podivil se Ježíš. Otevřeli hrob, Ježíš pohlédl k nebi a modlil se: "Otče, děkuji ti, že mne vyslyšíš. Já vím, že vždycky slyšíš, ale říkám to nahlas, aby tito lidé uvěřili, že jsi mne poslal." Pak zvolal: "Lazare, pojď ven!" A Lazar vyšel.Ruce a nohy měl ovinuté plátnem, tvář zahalenou šátkem."Sundejte mu to," přikázal Ježíš,"ať může chodit." Tehdy mnoho z přihlížejících Židů Ježíšovi uvěřilo, protože se stali svědky tohoto zázraku. Někteří z nich však zprávu o této události donesli farizejům. Ti se sešli k poradě s předními židovskými kněžími: "Co si s ním počneme? Ten člověk dělá skutečné divy! Bude-li ve své činnosti pokračovat, všichni mu uvěří a provolají ho králem. Římané zakročí a je konec s naší vládou, chrámem i národem." Úřadující velekněz Kaifáš řekl: "Vezměte rozum do hrsti! Proč by měl být zničen celý národ, ať zemře jeden za všechny." Když Kaifáš navrhoval tento úklad proti Ježíšovi, netušil, že pověděl slova, která se naplní. Jako velekněz prohlásil, že Ježíš má být obětován za svůj lid. Jeho výrok se nevztahoval jen na Židy, ale na lidi ze všech národů, ze kterých bude vytvořena Kristova církev. Od této chvíle usilovali židovští kněží a farizejové o Ježíšův život. Ježíš přestal veřejně vystupovat mezi Židy a usadil se se svými učedníky v Efrajimu, na okraji pouště. Přiblížily se opět Velikonoce. Do Jeruzaléma přišlo mnoho poutníků, aby se ještě před hlavními svátky očistili od hříchů. Ptali se po Ježíši a říkali si mezi sebou: "Co si myslíte o tom, že tu není?" Kněží a farizejové veřejně vyhlásili, že každý, kdo by o Ježíši věděl, musí to ihned oznámit, aby ho mohli zatknout. Asi týden před Velikonocemi se Ježíš vrátil do Betanie, kde žil vzkříšený Lazar. Na Ježíšovu počest připravili večeři. Marta obsluhovala a u stolu seděl i Lazar. Marie vzala nádobku s drahým olejem, který byl vyroben z pravého nardu. Pomazala jím Ježíšovy nohy a utřela mu je svými vlasy. Vůně nardu naplnila celý dům. Jeden z Ježíšových učedníků - Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil, nesouhlasil s počínáním Marie. Řekl jí: "Proč tak vzácný olej raději neprodáš? Vždyť by na něj musel dělník pracovat celý rok. Utržené peníze se mohly rozdat chudým." Jidáš to neřekl ze soucitu s chudými, ale proto, že byl zloděj. Staral se o společnou pokladnu, avšak často si z ní něco přisvojil. Ježíš mu k tomu řekl: "Nech ji, připravila mne tím na můj pohřeb. Chudé budete mít mezi sebou stále, ale já už tu s vámi dlouho nebudu." Poutníci v Jeruzalémě se brzo dověděli o Ježíšově pobytu v Betanii. Ve velkých zástupech se za ním vypravili. Nepřitahoval je však jenom Ježíš, ale chtěli spatřit i vzkříšeného Lazara. Přední židovští kněží se proto usnesli, že odstraní i Lazara, protože byl přesvědčivým dokladem Ježíšovy moci. Mnoho lidí kvůli němu věřilo. Příštího dne se po Jeruzalémě rozkřiklo, že do města přichází Ježíš. Shromáždil se velký dav lidí a šli ho vítat. Natrhali palmové ratolesti a nadšeně volali: "Sláva Ježíši! Ať žije Mesiáš! Ať žije náš Král!" Ježíš k nim přijel na oslátku a tak se naplnila předpověď dávného izraelského proroka: "Neboj se, Jeruzaléme. Tvůj král se blíží, přijíždí na oslátku." (Ježíšovi učedníci si tehdy tuto souvislost neuvědomili. Teprve po Ježíšově vzkříšení pochopili, že se tenkrát naplnilo proroctví.) Ježíše doprovázelo mnoho svědků Lazarova vzkříšení. Všem o tomto divu vyprávěli, a tím zástup narůstal. Farizejů se zmocnila panika: "Jsme ztraceni! Všichni se k němu přidávají." V Jeruzalémě bylo i několik Řeků, kteří přišli oslavit velikonoční svátky spolu s Židy. Chtěli Ježíše poznat, a tak poprosili o pomoc Ježíšova učedníka Filipa: "Pane, rádi bychom se setkali s tvým učitelem." Filip vyrozuměl o jejich prosbě Ondřeje a společně to sdělili Ježíšovi. Ježíš jim na to řekl: "Blíží se chvíle, kdy dílo Božího Syna bude dovršeno. Pšeničné zrno, které není zaseto do země, se sice zachová, ale zůstane samo a bez užitku. Zaseté zrno odumírá, aby mohlo vzklíčit a přinést hojný užitek. Ten, kdo hledá jen vlastní prospěch, prohraje všechno, kdo mi však dá svůj život k dispozici, bude zachráněn pro věčnost. Svěřit mi svůj život znamená následovat důsledně mého příkladu. To znamená jít cestou radosti i utrpení. Takového služebníka si i můj Otec váží. Nyní mne svírá úzkost. Mám říci: Otče, uchraň mne toho, co se na mne valí? Ne, tím bych zradil svoje poslání. Otče, proveď svůj plán záchrany, ukaž lidem svoji slávu!"Vzápětí se z nebe ozval hlas: "Již jsem to učinil a ještě učiním." Ježíš v té chvíli stál uprostřed velkého davu lidí. Někteří z nich tvrdili, že zahřmělo. Jiní mínili: "To k němu mluvil anděl." "Hlas, který jste slyšeli, nepromluvil kvůli mně, ale kvůli vám," vysvětloval Ježíš. "Teď se rozhoduje o tomto světě. Satanova nadvláda nad lidmi bude zlomena. 32-33 Tím, že za lidi zemřu, vysvobodím je z jeho tyranie a vezmu je pod svoji ochranu." *** "Mluvíš o smrti?" ozvalo se ze zástupu."Vždyť Písmo říká o Mesiáši, že bude žít navždy. O kom to tedy vlastně mluvíš?" Ježíš jim odpověděl: "Světlo vám zůstane už jen krátce. Važte si ho, dokud svítí. Jděte za světlem, jinak se ocitnete ve tmě. A beze světla ztratíte cestu. Uvěřte tomu světlu a nechte se jím naplnit, aby z vás svítilo dál, až tu nebude." Po těchto slovech se Ježíš vzdálil a skryl se. I když Ježíš učinil mnoho zázraků, lidé mu stejně neuvěřili a tak se potvrdila slova proroka Izajáše: "Pane, kdo uvěřil našim slovům? Kdo poznal Boží moc?" Prorok Izajáš dále ukazuje, jaký důsledek Bůh vyvodil z jejich nevíry. "Zaslepil jejich oči a zatvrdil srdce, takže nevidí a nechápou. Neobrátí se k Bohu, aby jim mohl pomoci." Prorok zde mluví o Mesiáši a jeho majestátu. V Ježíše uvěřilo sice mnoho významných mužů, ale veřejně se k němu nepřiznali, protože se báli o své postavení. Záleželo jim více na lidském než na Božím hodnocení. Ježíš mluvil naléhavě k lidem: "Kdo mně věří, věří Bohu, který mne poslal. Kdo mne vidí, vidí také toho, z jehož vůle přicházím. Přišel jsem na svět jako světlo, a kdo ve mne uvěří, nezůstane ve tmě. Kdo slyší má slova a nedbá na ně, toho nesoudím. Nepřišel jsem svět soudit, ale zachránit. Kdo mne odmítá a má slova nepřijímá, ten má již svého soudce: moje slova ho budou soudit v poslední den. Říkám jen to, čím mne Otec pověřil, a moje poselství přináší věčný život. To, co vám říkám, jsou Otcova slova." Ježíš věděl, že nastávající Velikonoce jsou posledními dny jeho života na zemi, než se vrátí k Otci. Miloval ty, mezi nimiž žil, a prokazoval jim lásku až do konce. V předvečer svátků večeřel Ježíš společně se svými učedníky. To už Jidáš pojal ďábelský záměr zradit svého Mistra. Ježíš si byl vědom velikosti svého poslání a moci jako ten, kdo byl a bude rovný Bohu. Když viděl, že se nikdo z učedníků nechtěl snížit k službě, kterou obvykle konali otroci, vstal od stolu, odložil svrchní oděv a opásal se ručníkem. Nalil vodu do umývadla a začal učedníkům umývat a utírat zaprášené nohy. Když došlo na Petra, ten se začal bránit: "Pane, ty mi přece nebudeš mýt nohy!" Ježíš odpověděl: "Jestliže tě neočistím, ztratíš se mnou spojení a odcizíš se mi." 8-9 A tak Petr najednou obrátil: "Když je to tak, Pane, umyj mne celého." *** 10-11 Ježíš mu na to řekl: "Koho Bůh už jednou očistil, ten se potřebuje zbavovat jen každodenní špíny a vy jste čistí, ale ne všichni." Tím myslel na svého zrádce. *** Když umyl nohy poslednímu, oblékl se, vrátil se ke stolu a zeptal se jich: "Pochopili jste, proč jsem to udělal? 13-14 Jestliže jsem vám umyl nohy já, váš Pán a Mistr, i vy si máte navzájem sloužit v pokorné lásce. *** Dal jsem vám příklad. A vy se jím řiďte a jednejte jako já. Je nepochybné, že sluha není větší než jeho pán a vyslanec není významnější než hlava státu. Tak teď to víte, a když se podle toho budete řídit, přinese vám to radost. 18-20 Na jedno se můžete spolehnout: kdo přijímá moje posly, přijímá mne, a tím i Otce.To, co jsem řekl, netýká se všech. Vím, koho jsem vyvolil. Plní se výrok Písma: ‚Ten, kdo se mnou jídal, podrazil mi nohy.' Až se to stane, pochopíte, že to byla řeč o mně a mém zrádci." *** *** Když to Ježíš řekl, teprve to na něj v plné síle dolehlo a dodal otevřeně: "Je to tak, jeden z vás mne zradí." Učedníci se tázavě dívali jeden na druhého, o kom to vlastně mluví. 23-25 Petr se naklonil k učedníkovi, který byl u stolu Ježíšovi nejblíže, a naznačil mu, aby se zeptal. Ten se obrátil k Mistrovi: "Pane, kdo to je?" *** *** "Ten, kterému podám chléb," odpověděl Ježíš, namočil kousek chleba do omáčky a podával ho Jidášovi. V tu chvíli naplnil Jidáše hněv. Ježíš mu řekl: "Neotálej a proveď rychle, co chceš." Učedníci nechápali, o čem je řeč. Někteří si dokonce mysleli, že Jidáš má nakoupit nějaké jídlo na svátky nebo že má rozdat peníze chudým; byl totiž jejich pokladníkem. Jidáš přijal podávaný chléb, zvedl se a odešel. Byla noc. 31-33 Po Jidášově odchodu Ježíš řekl: "Je rozhodnuto, půjdu poslušně cestou, která se líbí Bohu, cestou Božího vítězství. Moji milí, už s vámi dlouho nebudu. Marně mne budete hledat. Na mojí cestě mne nemůžete doprovodit. *** *** Odkazuji vám, abyste se navzájem milovali, jako jsem já miloval vás. Vaše vzájemná láska dokáže světu, že jste mými žáky." "Mistře, kam chceš odejít?" zeptal se Petr."Teď se mnou nemůžeš jít," odpověděl mu Ježíš,"budeš mne následovat později." "Proč s tebou nemohu jít už teď?" ptal se znovu Petr."Jsem ochoten dát za tebe život!" "Život za mne chceš dát?" zeptal se Ježíš."Uvidíš, že mne třikrát zapřeš, než ráno zakokrhá kohout." "Nebuďte smutní, věříte v Boha, věřte i ve mne. U mého Otce je domov pro všechny. Odcházím, abych vám připravil místo. Až ho připravím, přijdu, vezmu si vás k sobě a zůstanete se mnou. Kdyby to nebyla pravda, já bych vám to neřekl. Znáte cíl i cestu." "Pane, nevíme, kam jdeš," namítl Tomáš,"jak bychom mohli znát cestu?" Ježíš mu na to řekl: "Já jsem cesta k Bohu, pravda o Bohu a život s Bohem. Proto k mému Otci můžete přijít jen skrze mne. Kdo zná mne, zná i Otce a vidí ho." "Ukaž nám Otce a budeme spokojeni," řekl Filip. Ježíš ho pokáral: "Filipe, tak dlouho s vámi žiji a ty jsi mne ještě nepoznal? Jak se tak můžeš ptát? Kdo vidí mne, vidí Otce. Proč mne tedy žádáš, abych ti ho ukázal? 10-11 Nevěříš, že mezi mnou a Otcem je dokonalá jednota? Vždyť všechno, co říkám a dělám, pochází z mého Otce. *** V těch, kteří mi uvěří, bude moje dílo pokračovat a rozmáhat se, protože já odcházím k Otci. 13-14 Tam se postarám o to, aby vaše modlitby v zájmu mého díla došly naplnění. Tak bude oslaven Otec i Syn. *** Milujte mne a nebude vám zatěžko mne poslouchat. Přimluvím se u Otce, aby vám seslal za mne Zástupce, který by s vámi navždy zůstal. Bude to Boží Duch, který vás povede k pravdě. Lidem, kteří dají jen na své smysly a pocity, zůstane skryt. Vám nebude cizí, protože bude s vámi a ve vás. Vrátím se k vám a nenechám vás opuštěné. Zanedlouho mne svět ztratí z očí, ale vy mne budete vidět očima víry a budete mít podíl na mém životě. Pak budete prožívat skutečnou jednotu se mnou. Svou lásku mi dokážete tím, že mne budete poslouchat. A kdo mne miluje, zachová si Otcovu lásku. I já ho budu milovat a dám se mu poznat." "Pane, proč tě smíme poznat jen my a ostatní ne?" zeptal se Juda. "Kdo mne miluje oddanou láskou, také můj Otec mu vyjde vstříc; přijdeme k němu a budeme u něho. Kdo mě nemiluje, nedbá na moje slova a pohrdá Bohem. Řekl jsem vám vše, co jsem vám tu na zemi měl říci. Až odejdu, Otec vám pošle Ducha svatého, který mne zastoupí. Ten vás všemu naučí a bude vám připomínat, co jsem vám kdy řekl. Odkazuji vám svůj pokoj. Dávám jiný pokoj, než slibuje svět, a tak se nebojte a nedejte se zastrašit. Vždyť jsem řekl: odcházím a zase přijdu. Milujete-li mne, pak se z mého odchodu budete radovat spolu se mnou. Vždyť odcházím k Otci, který je větší než já. Odhalil jsem vám to, co se stane, abyste uvěřili, až se mé předpovědi splní. Nezbývá už mnoho času k rozmluvě, protože přichází zlý vládce tohoto světa. Proti mně však nic nezmůže, protože se podřizuji Otcově vůli. Činím to z lásky k Otci a na svědectví světu. Pojďme, přátelé!" "Jsem kmen vinné révy a můj Otec je vinařem. Odřezává plané výhonky a plodné očišťuje, aby nesly větší úrodu. I vás očistil, a to mým poselstvím. Zůstaňte ve spojení se mnou. Vždyť výhonek oddělený od kmene nemůže nést žádné ovoce; právě tak je to i s vámi. Já jsem vinný kmen a vy jste výhonky. Proto jen v těsném spojení se mnou prožijete plodný život. Beze mne to nedokážete. Kdo žije beze mne, bude jako planý výhonek odříznut, uschne a bude spálen. Zůstanete-li se mnou spojeni a nepřestane-li na vás působit mé poselství, pak dostanete všechno, o co v modlitbě požádáte. Když povedete plodný život jako moji učedníci, vzdáte tím čest Bohu. Miluji vás tak, jako mne miluje Otec. Jste-li se mnou spojeni poslušností mých příkazů, proudí do vás Boží láska jako životodárná míza.Právě tak jsem já spojen poslušností s Otcem a naplněn jeho láskou. Raduji se z toho a chci, abyste se i vy mohli vždycky plně radovat. Přikazuji vám, abyste se vzájemně milovali tak, jako jsem já miloval vás. Největší lásku přátelům prokáže ten, kdo za ně položí vlastní život. Zůstanete mými přáteli, budete-li jednat v souladu se mnou. Nejste už mými sluhy, protože sluha se nevyzná v úmyslu svého pána. Řekl jsem vám s důvěrou vše, co vím od Otce, a proto jste se stali mými přáteli. Já jsem si vybral vás, ne vy mne. Vybavil jsem vás k tomu, abyste žili plodný život, který by před Bohem obstál. Proste a Otec vám to dá. Usilujte především o vzájemnou lásku. Lidé vás budou nenávidět, ale vzpomeňte si, že mne nenáviděli dříve než vás. Milovali by vás, kdybyste se přizpůsobili. Vy mezi ně ale nepatříte, protože já jsem si vás vyvolil. Vyvedl jsem vás ze světa a oni vás za to nenávidí. Připomeňte si slova, která jsem vám už jednou řekl: sluha není větší než jeho pán.Jestliže pronásledují mne, jak by nepronásledovali vás! Když chytali za slovo mne, budou číhat i na vás. To všechno vám budou dělat proto, že nevěří, že za mnou i za vámi stojí Bůh. Kdybych byl nepřišel a nemluvil k nim, byli by bez viny. Teď jsou však bez výmluvy. Ti, kdo mnou pohrdají, pohrdají Bohem. 24-25 Usvědčuje je moje dílo, které nemá obdoby. Mají je před očima, a přece se zatvrdili proti mně i Otci. Však je o nich psáno v Písmu: ‚Nenáviděli mne bez důvodu.' *** Pošlu vám zastánce od Otce - Ducha pravdy, který pochází z Otce. Ten dosvědčí, co vám říkám. Ale i vy budete mými svědky, protože mne všude provázíte. Těmito slovy jsem vás chtěl varovat, abyste nepodlehli zmatku z budoucích událostí. Nejdříve vás vyženou ze synagog. Pak vás budou dokonce zabíjet v domnění, že tím slouží Bohu. Budou to dělat, protože nepoznali Otce ani mne. Říkám to proto, abyste se na má slova rozpomněli, až se naplní.Zatím jsem o tom nemluvil, protože jsem byl s vámi. 5-6 Můj čas se však naplnil a já brzy odejdu k tomu, který mne poslal. Vidím však, že nechápete, kam jdu. Místo abyste se radovali, jste stísněni smutkem a starostmi. *** Věřte mi, že pro vás bude lepší, když odejdu. Kdybych zůstal, Zastánce by k vám nepřišel. Odejdu-li, pošlu ho k vám. Až přijde, ukáže lidem, v čem spočívá hřích, zda existuje spravedlnost a koho je třeba soudit. Hřích je v tom, že lidé ve mne nevěří. Spravedlnost je v tom, že Bůh potrestal Krista jako zástupce hříšníků, vzkřísil ho a přijal do své slávy. A soud znamená, že uchvatitel tohoto světa je již odsouzen. Je toho ještě mnoho, co bych vám chtěl říci, ale vy to nemůžete v této chvíli pochopit. Teprve až přijde Duch svatý, odkryje vám plnou pravdu. On bude jejím věrným tlumočníkem. Oznámí vám i to, co má přijít. Nebude zdůrazňovat sebe, ale vyvyšovat mne, protože mně Otec svěřil všechno. A tak co vám sdělí Duch, bude ukazovat vždycky ke mně. Zanedlouho již mezi vámi nebudu, ale brzy potom mě znovu uvidíte. Pak půjdu zase k Otci." 17-18 "O čem to jen mluví?" ptali se učedníci jeden druhého."Kde bude zanedlouho? Kdy ho zase uvidíme? Co to znamená, že půjde k Otci? Tomu nerozumíme." *** Ježíš poznal, že si učedníci s jeho slovy nevědí rady."Vysvětlím vám to," řekl. "Brzy se svět bude radovat z mého utrpení, zatímco vy budete plakat. Ale váš pláč se záhy promění v radost, protože mne opět uvidíte. Vaše radost se bude podobat radosti ženy, která zapomněla na všechnu úzkost a porodní bolesti, protože se jí narodilo dítě. 22-23 Nyní jste smutní, ale budete se zase radovat, až se setkáme. O tuto radost vás nikdo nepřipraví. Pak všechno pochopíte. *** Znovu vás vyzývám, abyste se ve svých modlitbách k Otci na mne odvolávali a On vás vyslyší. Proste, Bůh vás obdaruje a vaše radost bude plná. Dosud jsem o těchto věcech mluvil v podobenstvích, ale brzy budu o Otci hovořit otevřeně. Nespoléhejte se na to, že já budu prosit Otce za vás, ale vy se modlete a odvolávejte na mne. Vždyť vás Otec miluje pro vaši lásku ke mně a pro víru, se kterou jste mne přijali jako Božího Syna. Pravda je nejen to, že jsem od Otce přišel, ale i to, že se k němu opět vrátím." "Teď už ti rozumíme," přisvědčili učedníci."Co jsi dříve říkal v náznacích, pověděl jsi teď jasně. Pochopili jsme, že víš všechno a rozumíš už napřed našim otázkám. Teď opravdu věříme, že jsi přišel od Boha." "Opravdu tomu věříte?" otázal se jich Ježíš. "Nastane čas, vlastně už nastal, kdy se rozprchnete do svých domovů a necháte mne samotného. Já však nebudu sám, protože Otec je se mnou. Toto všechno jsem vám řekl proto, abyste ve spojení se mnou našli jistotu a klid. Svět vám připraví mnoho těžkostí, ale neztrácejte odvahu. Já jsem nad ním zvítězil." Když Ježíš domluvil, pohlédl vzhůru k nebi a řekl: "Otče, přichází můj čas. Přiznej se ke mně a dovol, abych prokázal tvoji velikost. Svěřil jsi mi přece moc nade všemi, abych ty, které mi dáváš, uvedl do věčného života. Kdo chce věčně žít, musí poznat tebe jako jediného pravého Boha a mne jako toho, kterého jsi poslal. Vykonal jsem vše, co jsi mi uložil, a tím jsem dokázal, v čem je tvoje velikost. Otče, navrať mi nyní moc a čest, kterou jsem měl u tebe dřív, než byl svět. Lidé tě nechápou, ale těm, které jsi mi dal, jsem objasnil, kdo vlastně jsi. Patří tobě a tys mi je svěřil. Dali na má slova a poznali, že pocházejí od tebe. Všechno, cos mi pro ně svěřil, jsem jim předal a oni uvěřili, že jsi mne poslal. Nemodlím se teď za celý svět, ale za ty, které jsi mi už dal, neboť oni jsou tvoji. Vždyť všechno, co patří mně, je tvoje a všechno, co je tvé, je moje. Na nich bude patrná moje sláva. Já odcházím k tobě, oni zůstávají. Otče svatý, vezmi si je teď na starost a sjednocuj je tak, jak jsme my zajedno. Já jsem o ně pečoval, dokud jsem byl s nimi. Chránil jsem je, takže jsem nikoho neztratil - kromě Jidáše. Ale i jeho zrada musí posloužit tvým plánům. Proč o té péči znovu mluvím? Odcházím k tobě, ale chci, aby si oni uchovali plnou radost. Svěřil jsem jim tvé slovo a svět se postavil proti nim, protože stejně jako já nesplynuli s proudem. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je chránil od zlého. Oni nepatří světu, jako ani já mu nepatřím. Strhni je svým slovem a přiveď je k dokonalosti svou pravdou. Posílám je do světa právě tak, jako jsi ty poslal mne. Pokládám za ně svůj život, aby oni své životy zasvětili pravdě. Nemodlím se jen za ně, ale také za ty, kteří přijmou jejich poselství a uvěří ve mne. 21-23 Dávej jim tutéž jednotu, která spojuje nás, aby z jejich jednomyslného svědectví svět poznal, že jsi ty mne poslal. Jejich jednomyslnost ať je odleskem jednoty mezi mnou a tebou. Já působím v nich, jako ty působíš ve mně. To je sjednocuje a lidé poznají, že jsi mne poslal a že je miluješ tak jako mne. *** *** Otče, dal jsi mi je a já chci, aby přišli tam, kam jdu já. Poznali mne v plné slávě, kterou jsi mi dal z lásky, dřív než byl svět. Otče, vím, že jsi hoden vší důvěry, ale svět si to neuvědomuje. Tito však poznali, že jsi mne poslal. Objasnil jsem jim a ještě objasním, kdo jsi.Ať milují tak, jako miluješ ty mne. Pak se mezi nimi budou lidé setkávat se mnou." Po této modlitbě odešel Ježíš se svými učedníky do olivového háje za potok Kidrón. Zrádce Jidáš toto místo dobře znal, protože tam s Ježíšem a učedníky často chodíval. Teď tam vedl chrámovou stráž posílenou vojenskou jednotkou; byli ozbrojení a svítili si na cestu kahany a pochodněmi. Ježíš věděl, co ho čeká. Vyšel jim naproti a zeptal se: "Koho hledáte?" "Ježíše z Nazaretu," odpověděli."To jsem já," řekl jim. Když to uslyšeli, ustoupili zpět a padli na zem. "Koho hledáte?" zeptal se jich Ježíš znovu."Ježíše Nazaretského," opakovali. "Vždyť jsem vám již řekl, že jsem to já. Tady mne máte, ale tyhle nechte odejít." Tak se splnil jeho slib, že neztratí žádného z těch, které mu Otec svěřil. Šimon Petr vytasil meč, napadl jednoho z nich a uťal mu pravé ucho. Byl to Malchos, sluha nejvyššího kněze. Ale Ježíš řekl Petrovi: "Schovej svůj meč! Otec určil, abych trpěl." V té chvíli se ozbrojenci Ježíše zmocnili a spoutali ho. Vedli ho nejprve k Annášovi, tchánovi úřadujícího velekněze Kaifáše. Byl to právě Kaifáš, který zastával ve veleradě názor, že je prospěšnější, aby zemřel jeden člověk, než aby byl vydán všanc národ. Petr Ježíše neopustil a sledoval ho s jiným učedníkem. Ten byl známým nejvyššího kněze, a tak se dostali za Ježíšem až na nádvoří veleknězova paláce. Petr zůstal před vraty. Jeho společník se přimluvil u vrátné, aby Petra pustila dovnitř. Ta se Petra zeptala: "Nepatříš i ty mezi společníky toho člověka?""Co tě nemá!" ohradil se Petr. Protože bylo sychravo, zapálili si sluhové a strážci oheň a hřáli se kolem něho. Petr se šel také hřát. Mezitím Annáš zahájil výslech: "Kdo s tebou chodil? Čemu jsi učil?" "Mé učení je obecně známé," odpověděl Ježíš."Mluvíval jsem veřejně v synagogách i v chrámu. Tam má každý Žid přístup. Potají jsem nemluvil nic. Co se vyptáváš mne? Ptej se mých posluchačů, ti vědí, co jsem říkal." "Jak to mluvíš s veleknězem?" obořil se na Ježíše jeden ze strážných a udeřil ho. Ježíš se ohradil: "Jestli nemám pravdu, tak to dokaž. Jsem-li v právu, proč mne biješ?" Annáš potom předal spoutaného vězně Kaifášovi. Jak se tak Petr hřál u ohně, kdosi se ho zeptal: "Nejsi také jeden z Ježíšových učedníků?"Petr to popřel. Jeden z veleknězových sluhů, příbuzný Malchose, kterého Petr poranil, ho obvinil: "Vždyť jsem tě s ním viděl tam v zahradě!" Petr to opět popřel a vtom zakokrhal kohout. Ráno odvedli Ježíše od Kaifáše k římskému místodržiteli. Židovští žalobci do jeho domu nevstoupili, aby se neposkvrnili v den svátku a nebyli tak vyloučeni z účasti na velikonoční večeři. Pilát tedy vyšel k nim a ptal se: "Z čeho toho člověka obviňujete?" "Je to zločinec! Proč bychom ho sem jinak vodili," odpověděli. "Tak si ho nechte a suďte podle svých zákonů," odsekl Pilát."Vždyť víš, že nemáme právo nikoho popravit," bránili se Židé. Tak se naplnila Ježíšova slova, kterými předpověděl způsob své smrti. Pilát se vrátil dovnitř, nechal si Ježíše předvolat a zeptal se ho: "Ty jsi král Židů?" "Zajímá tě to osobně, nebo v souvislosti s žalobou?" otázal se Ježíš. "Jsem snad Žid, abys mohl být mým králem?" ohradil se Pilát."Tvůj vlastní národ a tvoji představení tě sem předvedli. Čeho ses dopustil?" Ježíš odpověděl: "Jsem král, ale nejde mi o politickou moc. Kdyby moje království bylo pozemské, moji poddaní by mne proti Židům ubránili. Má říše je jiného druhu." "Přece jsi tedy král," konstatoval Pilát."Sám to připouštíš." odpověděl Ježíš."Narodil jsem se proto, abych oznámil pravdu o tomto království. Kdo miluje pravdu, ten mne poslouchá." "Co je pravda?" ukončil Pilát rozhovor a vyšel opět k Židům."Ten člověk je nevinný," prohlásil. "Jestli ho vy považujete za zločince, udělím mu velikonoční amnestii, jak je tady zvykem. Chcete, abych vám propustil židovského krále?" Oni však křičeli: "Toho ne! Propusť Barabáše!"Ten Barabáš byl buřič. Potom dal Pilát Ježíše zbičovat. Vojáci upletli z trní věnec, nasadili ho Ježíšovi na hlavu a hodili mu přes ramena rudý plášť. Obklopili Ježíše, bili ho a pokřikovali: "Ať žije židovský král!" 4-5 Pilát se pokusil obměkčit žalobce a přesvědčit je o Ježíšově nevině tím, že jim ho předvedl zmučeného a zesměšněného. Ukázal na něj a řekl: "Člověk." *** Velekněží a jejich stráž začali křičet: "Na kříž s ním, na kříž!""Ukřižujte si ho sami, pro mne je to nevinný člověk," řekl jim Pilát. "Podle našeho zákona je vinen," odporovali Židé."Vydává se za Božího Syna." Po tomto obvinění Pilátův neklid ještě více vzrostl. Vrátil se do soudní síně a zeptal se obžalovaného: "Co jsi vlastně zač?" Ale Ježíš mlčel. "Tak ty se mnou nemluvíš? Nevíš, že rozhoduji o tvém životě a smrti?" řekl Pilát. "Neměl bys nade mnou žádnou pravomoc, kdyby ti ji nedal Bůh," odpověděl Ježíš."Ty porušuješ právo, ale moji žalobci na sebe berou větší vinu." To ovlivnilo Piláta, aby se ještě jednou pokusil Ježíše osvobodit. Židé však sáhli k hrubému nátlaku: "Jestliže ho propustíš, zpronevěříš se císaři. Kdo se vydává za krále, staví se proti císařskému majestátu." Když to Pilát slyšel, dal Ježíše vyvést na Dlážděné nádvoří a usedl do soudcovského křesla. Chtěl už případ uzavřít, protože bylo před polednem a večer začínaly židovské velikonoční svátky. Pověděl Židům: "Tak co s tím vaším králem?" Oni se dali do křiku: "Pryč s ním! Pryč s ním! Ukřižuj ho!"Pilát ještě namítl: "Vašeho krále mám poslat na smrt?"Velekněží prohlásili pokrytecky: "Nepotřebujeme krále! Máme přece římského císaře." Pilát se vzdal a předal Ježíše popravčí četě, aby ho ukřižovali. Tak naložili Ježíši na záda jeho vlastní kříž a vedli ho za město na pahorek zvaný"Lebka", hebrejsky Golgota. Tam ho ukřižovali a po obou stranách vztyčili kříže pro dva zločince. Nad hlavou každého odsouzence bývalo napsáno, čím se provinil; na Ježíšův kříž dal Pilát napsat hebrejsky, latinsky a řecky: Ježíš Nazaretský, židovský král. Popraviště bylo blízko města, takže ten nápis četlo mnoho lidí. Velekněží protestovali u Piláta: "Nepiš, že je židovský král, ale že se za něj jenom vydával." Pilát je odbyl: "Co jsem napsal, to tam bude!" Popravčí četě podle práva náležely svršky odsouzenců. Ježíšův svrchní plášť - pruh plátěné látky - roztrhali na čtyři díly a podělili se o ně. Jeho nesešívaný spodní oděv, utkaný vcelku, nechtěli trhat, ale řekli si: "Budeme losovat, kdo z nás ho dostane." Tím nevědomky uskutečnili prorockou předpověď: "Rozdělili si můj plášť a losovali o můj oděv." U Ježíšova kříže stála jeho matka, její sestra, Marie Kleofášova a Marie Magdaléna. Ježíš pohlédl na svou matku a na milovaného učedníka Jana, který stál vedle ní. Jí řekl: "On teď bude tvůj syn," a jemu: "Přijmi ji jako svou matku." Od té chvíle se ten učedník o ni staral jako o vlastní. Ježíš věděl, že se blíží konec. Řekl: "Žízním." Vojáci namočili houbu do kyselého vína a na lodyze yzopu mu ji podali k ústům. Tím se také vyplnila prorocká předpověď. Ježíš svlažil rty a řekl: "Je dokonáno." Hlava mu klesla a skonal. Protože se blížila sobota a navíc začátek velkého svátku, nemohli Židé připustit, aby těla zůstala na křížích. Žádali Piláta, aby urychlil popravu a mrtvé dal sejmout. Oběma zločincům vojáci přerazili nohy. U Ježíše to bylo zbytečné, protože viděli, že je už mrtev. Jeden z vojáků mu kopím otevřel bok, aby se přesvědčil, zda již doopravdy zemřel. Z rány vytékala sražená krev a čirá tekutina. Popisuje to, kdo to viděl na vlastní oči. Můžete se na to spolehnout, je to pravda. Opět se naplnila dvě proroctví Písma: "Ani kost mu nebude zlámána," a"Uvidí, koho probodli." Ježíšovo tělo si na Pilátovi vyžádal Josef z Arimatie. Byl to Ježíšův učedník, který se dosud bál veřejně se k němu přiznat. Pilát souhlasil a Josef Ježíšovo tělo sňal z kříže. Pomáhal mu přitom Nikodém, který měl kdysi s Ježíšem noční rozhovor. Ten přinesl velké množství vonných látek. Ježíšovo tělo s těmito vonnými věcmi zavinuli do plátna, jak to Židé dělávají při pohřbívání. V zahradě nedaleko popraviště byla nová, dosud nepoužitá hrobka, vytesaná do skály. Tam Ježíše uložili, protože do začátku soboty nezbývalo mnoho času. První den po sobotě, ještě před rozedněním, přišla k Ježíšovu hrobu Marie Magdaléna. Uviděla, že kamenný uzávěr hrobky je odsunut. Běžela k Petrovi a k učedníkovi, kterého měl Ježíš tolik rád, a oznámila jim: "Našeho Pána vzali z hrobu a nevíme, kam ho položili." 3-4 Ti dva se zvedli a spěchali ke hrobu. Druhý učedník Petra předběhl a byl tam první. *** Do hrobu však jenom nahlédl a uviděl prázdné plátno. Ale tu přiběhl Petr, který vešel dovnitř a kromě plátna nalezl i šátek, jímž byla ovázána Ježíšova hlava; ten byl svinutý a položený zvlášť. 8-9 Za Petrem vstoupil do hrobu i druhý učedník, všechno si prohlédl a uvěřil, že Ježíš vstal z mrtvých. Až dosud to totiž stejně jako ostatní nechápal. *** Oba učedníci se vrátili zpět, ale Marie zůstala u hrobu a plakala. Náhle spatřila v hrobce dva anděly v bílém; seděli na obou koncích kamenné lavice, na níž předtím spočívalo Ježíšovo tělo. "Ženo, proč pláčeš?" zeptali se jí."Vzali mého Pána a nevím, kam ho uložili." Když to řekla, obrátila se a spatřila, že za ní někdo stojí. Neznámý ji oslovil: "Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?"Myslela, že je to zahradník, a odpověděla: "Pane, jestli jsi ho odnesl, řekni mi, kam jsi ho uložil, a já ho pochovám." Ježíš jí řekl: "Marie!"Pohlédla na něj a řekla: "Můj Mistře!" a poklekla před ním. "Nedotýkej se mne!" varoval ji Ježíš,"ještě jsem se nevrátil k svému Otci. Běž a pověz bratřím, že odcházím k svému i vašemu Bohu a Otci." Marie Magdaléna vyhledala učedníky a řekla jim: "Viděla jsem Pána," a sdělila jim, co jí uložil. Téhož dne večer byli učedníci pohromadě za zamčenými dveřmi, protože se báli, že teď přijdou Židé na ně. Pojednou stál Ježíš mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom jim ukázal rány v rukou a v boku.To byla radost pro učedníky, že zase vidí svého Pána! Ježíš opakoval: "Pokoj vám!" a pokračoval: "Otec vyslal mne a já vysílám vás." Dýchl na ně a řekl: "Přijměte svatého Ducha! Komu budete zvěstovat odpuštění hříchů a kdo je přijme, tomu bude odpuštěno. Komu tu zvěst zadržíte, zůstává ve svém hříchu." Toho večera chyběl mezi učedníky Tomáš, kterému přezdívali Dvojče. Ostatní mu o setkání s Ježíšem vyprávěli, ale on pochyboval: "Neuvěřím, dokud neuvidím a neohmatám rány na jeho rukou a boku." Po týdnu byli učedníci znovu spolu a tentokrát byl s nimi i Tomáš. Dveře byly zase zamčeny, když se Ježíš mezi ně postavil a oslovil je: "Pokoj vám!" Potom se obrátil k Tomášovi: "Podívej se a sáhni si na mé rány! Už nepochybuj, ale věř!" Tomáš přesvědčen vyznal: "Jsi můj Pán a můj Bůh!" Ježíš mu na to řekl: "Viděl jsi mne, a proto věříš. Cennější však je nevidět a uvěřit." Za dobu svého působení Ježíš před zraky učedníků vykonal mnoho dalších mocných činů, které nejsou v této knize zaznamenány. Ty činy, které jsou zaznamenány, ve vás mají vzbudit víru v Ježíše jako Božího Syna a zajistit vám tak věčný život. Později se Ježíš zjevil učedníkům na břehu Genezaretského jezera. 2-3 Šimon Petr tehdy totiž řekl ostatním: "Jdu lovit ryby." Někteří se přidali: "Půjdeme s tebou." Byli to: Tomáš Dvojče, Natanael z galilejské Káně, Jakub a Jan a ještě další dva.Vypluli na jezero, ale celou noc se namáhali zbytečně. *** Za svítání si všimli, že někdo stojí na břehu. Zavolal na ně: "Přátelé, máte něco k jídlu?""Nemáme. Nic jsme neulovili," odpověděli. "Já vám poradím: Hoďte síť na pravou stranu a ulovíte!"Uposlechli a nemohli přeplněnou síť ani utáhnout. Jan řekl Petrovi: "To je Pán!"Jakmile to Petr uslyšel, přioblékl se a brodil se ke břehu. Ostatním učedníkům ještě chvíli trvalo, než se člunem a sítí plnou ryb překonali tu nevelkou vzdálenost. Když vystoupili na břeh, uviděli ohniště, na kterém se pekla ryba a chléb. "Přineste několik ryb ze svého úlovku," řekl jim Ježíš. Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb. Napočítal jich sto padesát tři, a přesto se síť nepotrhala. "A teď se pojďte nasnídat," pozval je Ježíš.Nevyptávali se ho, kdo je; věděli že je to Pán. Ježíš jim rozdělil chléb i ryby. To bylo Ježíšovo třetí setkání s učedníky po vzkříšení. Když pojedli, rozvinul se mezi Ježíšem a Petrem tento rozhovor: "Šimone, miluješ mne více než ostatní?""Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.""Pas mé beránky!" Podruhé se zeptal: "Miluješ mne, Šimone?""Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.""Pečuj o mé ovce!" Zeptal se ho ještě potřetí: "Šimone, máš mne rád?"Petra zarmoutilo, že se ho potřetí zeptal, zda ho má rád a odpověděl: "Pane, ty víš všechno, i to, že tě mám rád.""Starej se o mé ovečky! - Na jedno však nezapomeň: Donedávna jsi chodil, kam jsi chtěl. Jako stařec rozpřáhneš ruce, přivážou tě a povedou vstříc smrti." Tím mu chtěl naznačit, že bude ukřižován a touto smrtí oslaví Boha.A pak ještě dodal: "Následuj mne!" Petr si všiml, že za nimi jde učedník, který byl Ježíšovi tak blízký. (Ten se při poslední večeři ptal, kdo Ježíše zradí.) Petr se zeptal: "Pane, co bude s ním?" Ježíš odpověděl: "Kdybych ho tu ponechal až do svého příchodu, je to moje věc. Nestarej se o to, ale pojď mojí cestou!" O tom učedníkovi se rozhlásilo, že nezemře, ale Ježíš nic takového neřekl. Je to učedník, který to všechno zaznamenal, a jeho svědectví je spolehlivé. Ježíš učinil ještě mnoho jiného, co tu není zaznamenáno. Kdyby se to všechno mělo vypsat, svět by to nemohl pochopit. To, co je zapsáno, stačí, abyste uvěřili, že Ježíš je Kristus, Boží Syn, a aby se vám v něm otevřel věčný život. Milý Teofile, také tuto druhou knihu věnuji tobě. V té první jsem se snažil zachytit vše, co Ježíš dělal a učil od počátku 2-3 až do svého odchodu k Bohu. Tehdy dal také poslední pokyny o Duchu svatém úzkému kruhu svých učedníků. V období čtyřiceti dnů od své smrti a zmrtvýchvstání se s nimi setkával, dokázal jim, že je opravdu živ, a pověděl jim, že se vrátí, aby uskutečnil Boží záměr se světem. *** Když byli ještě pospolu, řekl jim, aby po jeho odchodu neopouštěli Jeruzalém, ale čekali tam, až Bůh vyplní svůj slib. Vysvětlil jim: "Jan křtil vodou, ale vás Bůh v nejbližších dnech pokřtí svým svatým Duchem." Učedníci se ho také otázali: "Pane, teď už konečně vezmeš do ruky vládu nad Izraelem?" Odpověděl: "Není vaše starost, kdy to bude! Nechte to na Bohu, který jedná podle svých rozhodnutí. Teď dostanete Ducha svatého a s ním zvláštní sílu k tomu, abyste se stali mými vyslanci nejen v Jeruzalémě, ale v celém Judsku, v Samařsku a po celém světě." Potom byl před jejich očima zdvižen vzhůru a zakryt oblakem. Když se upřeně dívali za ním, objevili se vedle nich dva muži v bílém a oslovili je: "Galilejci, co tu tak stojíte a díváte se do oblak? Ježíš od vás odešel do nebe, aby se jednou vrátil stejným způsobem." To se stalo na Olivové hoře, jen asi čtvrt hodiny cesty od Jeruzaléma. Vrátili se do města, kde v horní místnosti domu bydleli společně Petr, Jakub, Jan, Ondřej, Filip, Tomáš, Bartoloměj, Matouš, Jakub - syn Alfeův, Šimon Zélot a Juda - syn Jakubův. Ti všichni se jednomyslně a vytrvale modlívali a s nimi ještě některé ženy, Ježíšova matka Marie a Ježíšovi bratři. Na jednom shromáždění, kde se sešlo asi sto dvacet Ježíšových následovníků, vystoupil Petr a řekl: 16-17 "Bratři, Jidáš byl jeden z nás, dvanácti apoštolů. Dostal stejné pověření jako my, a přece se propůjčil k tomu, že přivedl na Ježíše stráž, aby ho zatkla. Pak se sám zprovodil ze světa tak hrozným způsobem, že mu až vyhřezly vnitřnosti. *** 18-19 Za jeho zrádcovskou odměnu byl koupen pozemek, kterému dnes jeruzalémští obyvatelé říkají"Hakeldama" - Krvavé pole. Tak se naplnila předpověď Bible. To Duch svatý vložil Davidovi do úst slova o Jidášovi, *** která jsou zaznamenána v Žalmech: ‚...ať zpustne jeho dům, ať v něm nikdo nebydlí,' a jinde: ‚...jeho pověření ať převezme jiný.' Je tedy nutné nahradit Jidáše. Vyberme muže, který s námi následoval Pána Ježíše po celou dobu od chvíle, kdy ho pokřtil Jan, a byl s ním až do jeho odchodu do nebe. Takový ať se spolu s námi stane jedním ze svědků Ježíšova zmrtvýchvstání." Vybrali dva takové: Josefa Barsabáše, kterému se říkalo Justus, a Matěje. Potom se modlili: "Ty, Pane, znáš srdce každého člověka. Ukaž, kterého z těchto dvou jsi vybral, aby byl tvým apoštolem místo Jidáše, který zradil." Dali jim vytáhnout los, a ten označil Matěje. Tak se tedy připojil k jedenácti apoštolům. Padesát dní po Velikonocích začaly Letnice, svátek vděčnosti za úrodu. Kristovi následovníci se opět shromáždili. Náhle se ozval zvláštní zvuk, jako by celým domem zavanul silný vítr. Tu se jim objevil plápolající oheň, který se rozdělil a hořel nad každým z nich. A všichni byli naplněni Duchem svatým. Projevilo se to tím, že získali schopnost mluvit cizími jazyky, které předtím neovládali. V Jeruzalémě byli na svátky zbožní židé, kteří jinak žili mimo Palestinu v různých zemích a s různými národy. Ten zvláštní zvuk přilákal zástup těchto poutníků a oni teď naslouchali učedníkům. Přitom každý slyšel, že učedníci mluví jeho rodným jazykem. To je velice překvapilo a vzrušeně o tom hovořili: "Vždyť je známe, to jsou přece samí prostí Galilejci! A každý z nás je slyší ve svém rodném jazyce! Mluví o tom, že Bůh udělal něco velikého." Mezi posluchači byli Partové, Médové, Elamité, Mezopotámci, Judejci, lidé z Kapadokie, od Černého moře a z Malé Asie, z Frýgie, Pamfýlie, z Egypta, Libye, z Říma, Kréty i Arábie, rození židé i na židovskou víru obrácení pohané. Ptali se mezi sebou: "Co se to děje?" Ale někteří se tomu smáli a říkali: "Vždyť jsou opilí!" Tu vystoupilo dvanáct apoštolů do popředí a Petr promluvil k zástupu: "Židé a vy všichni, kteří jste právě v Jeruzalémě! Vysvětlím vám, co se zde děje, ale prosím vás o pozornost. Určitě nejsme opilí, jak se nám někteří posmívají. Vždyť je teprve devět hodin, doba ranních modliteb. Tady se však plní, co předpověděl prorok Jóel: ‚Bůh říká:V posledních dnech sešlu svého Ducha na lidi,vaši synové a dcery budou prorokovat,mladí budou mít viděnía staří významné sny. Moji služebníci a služebnice dostanou mého Duchaa stanou se proroky. Na obloze i na zemi se objeví zvláštní úkazy,krev, oheň a sloupy dýmu, slunce se zatmí a měsíc zrudne.To bude znamením,že Pán přichází soudit všechny lidi. Jenom ten, kdo ho uznává svým Pánem,bude zachráněn.' 22-23 Izraelci, poslyšte! Žil tady mezi vámi Ježíš z Nazaretu, muž, kterému dal Bůh moc činit zázraky a znamení; mnozí z vás by to mohli dosvědčit. A tohoto muže jste se vy zmocnili a zabili jste ho na kříži rukama pohanů. Tím jste vlastně jen splnili Boží úmysl. *** Bůh však vyrval Ježíše z moci smrti, která ho nemohla udržet, a vzkřísil ho z mrtvých. To o něm zpívá David v žalmu:‚Pána mám neustále před očima,stojí při mně, a tak nezakolísám. Proto se mé srdce raduje,moje ústa zpívají,vždyť i pro mé mrtvé tělo zůstává naděje. Ty mne nenecháš mezi mrtvými,nedopustíš, aby tělo tvého vyvoleného podlehlo zkáze. Povedeš mne cestou životaa dáš mi, abych se radoval u tebe.' Je nám všem jasné, že dávný král David zemřel, byl pochován a jeho hrob je tady až dodnes. Nemluvil tedy o sobě, ale prorokoval to o Mesiáši, který podle Božího slibu měl být Davidovým potomkem. A tak když říkal, že nezůstane mezi mrtvými a jeho tělo nepodlehne zkáze, viděl vlastně dopředu Kristovo vzkříšení z mrtvých. Ano, právě Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni to můžeme dosvědčit. Nyní je na nebesích po Boží pravici a má právo dávat svatého Ducha. Všechno to zvláštní, co vidíte a slyšíte, pochází od něho. 34-35 A zase David nemluvil o sobě, když napsal: ‚Bůh řekl mému Pánu: Seď po mé pravici, až ti všechny nepřátele položím k nohám.' *** Ať tedy ví každý Izraelec: Toho Ježíše, kterého jste ukřižovali, toho poslal Bůh jako Pána a Mesiáše!" Petrova slova zasáhla mnoho posluchačů a ti se začali ptát apoštolů: "Bratři, co máme dělat?" "Litujte svých hříchů," volal Petr,"vyznávejte je a na znamení Božího odpuštění přijměte křest, který Ježíš Kristu určil pro své následovníky. Také vy dostanete Ducha svatého. Vždyť ten prorocký slib platí vám, vašim dětem, a dokonce lidem po celém světě, které si Pán Bůh zavolá." A ještě jim říkal mnoho dalších věcí a radil jim naléhavě: "Nemějte už nic společného s těmi, kteří se postavili proti Mesiáši!" Ti, kteří Petra poslechli, byli nakonec pokřtěni. Toho dne se připojilo k Ježíšovým následovníkům okolo tří tisíc lidí. Všichni chtěli slyšet od apoštolů ještě více, bývali rádi pohromadě, společně stolovali, lámali chléb na památku Kristovy poslední večeře a modlili se. Apoštolové činili mnoho mocných činů a divů, takže každý cítil, že tu působí Bůh. Věřící vytvořili pospolitost, ve které se o všechno dělili a dokonce majetek měli společný. Zámožní mezi nimi prodávali své nemovitosti a výtěžek dělili mezi všechny, jak kdo potřeboval. Všichni se společně shromažďovali každý den v jeruzalémském chrámu. V menších skupinách se pak scházeli po domech a jedli společně, s radostí a upřímností. Svou vděčnost Bohu vyjadřovali modlitbami a zpěvem, a kdo to slyšel, tomu se to líbilo. Pán jim denně přidával další, kteří uvěřili a byli zachráněni. Petr a Jan šli jednou ve tři hodiny do chrámu, aby se zúčastnili pravidelných odpoledních modliteb. Mezi četnými žebráky tam byl také muž chromý od narození, kterého jeho přátelé každý den přinesli a posadili u chrámových vrat, zvaných Krásná brána. Chodilo tudy hodně lidí a on je prosil o almužnu. Tak požádal i Petra s Janem. Zastavili se u něho a Petr mu řekl: "Podívej se na nás!" Žebrák dychtivě zvedl oči, protože čekal dobrou almužnu. Petr však pokračoval: "Peníze nemám, ale dám ti cennější dar. Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, vstaň a choď!" Pak uchopil žebráka za napřaženou pravici, pozvedl ho a v tom okamžiku do ochrnutých nohou vstoupila síla. Postavil se, zkusil chodit a za chvíli už mohl jít dovnitř chrámu spolu s apoštoly. Dokonce radostně poskakoval a hlasitě chválil Boha. 9-11 Lidé nevěřili svým očím, ale jasně poznávali, že dlouholetý mrzák, který žebrával u Krásné brány, teď chodí a z vděčnosti k Bohu prozpěvuje. Sbíhali se kolem uzdraveného i kolem apoštolů, kteří zatím došli do Šalomounova podloubí. *** *** A tak k nim Petr začal mluvit: "Přátelé, proč se divíte? Snad si nemyslíte, že jsme toho člověka uzdravili vlastní mocí nebo mimořádnou zbožností? Kdepak! To Bůh, kterého vyznáváte, Bůh našich praotců - Abrahama, Izáka a Jákoba - tu právě před vámi dokázal moc svého Syna Ježíše. Toho Ježíše, kterého vy jste vydali Římanům a veřejně jste se ho zřekli před Pilátem, ačkoliv ho chtěl zprostit obžaloby. A když vám dal vybrat, koho má propustit, vy jste se zřekli svatého a spravedlivého muže a vyžádali jste milost pro vraha. Toho, kdo vám chtěl dát věčný život, jste zabili! Ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých a my to můžeme osobně dosvědčit. Protože v něho věříme, dal nám sílu uzdravit tohoto muže, kterého znáte po léta jako bezmocného. To, že je teď zdráv, je výsledkem víry v Ježíše Krista. Uvědomuji si však, bratři, že jste se Ježíše zřekli z nevědomosti a že ani vaši vůdcové netušili, o koho se jedná. Bůh tak vlastně dopustil, aby Kristus trpěl, jak to už dávno předpověděl ústy svých proroků. Přiznejte svou vinu na tomto hrozném činu a proste Boha, aby vám odpustil. Pak se i vy budete moci těšit na dobu, kdy Bůh znovu pošle Ježíše jako vašeho osvoboditele. Teď je v nebi a zůstane tam až do chvíle, kdy se Bůh rozhodne obnovit celý svět, jak to také předpovídali proroci. Tak například Mojžíš přece řekl:‚Z vašeho národa jednou Bůh povolá nového proroka,podobně jako k vám poslal mne,ale toho budete skutečně poslouchat na slovo. Kdo by se mu nepodřídil,nebude už náležet mezi Boží vyvolené.' Samuel a všichni další proroci mluvili často o době, kterou my právě prožíváme. Vy jste syny těch proroků a máte dědický podíl v úmluvě mezi Bohem a Abrahamem. Bůh přece Abrahamovi slíbil: ‚Tvůj potomek bude požehnáním pro všechny národy země.' Vám na prvním místě poslal Bůh svého Syna Ježíše, aby vám přinesl všechno dobré a odvrátil vás od vašich špatností." Zatímco Petr a Jan mluvili, přivedli na ně kněží a saducejové velitele chrámové stráže. 2-3 Ten je zatkl, a protože byl už večer, vzal je do druhého dne do vazby. Kněze totiž popudilo, že Petr a Jan učili lidi v chrámu a hlásali, že Ježíš vstal z mrtvých. *** Ale mnozí z posluchačů jim uvěřili, takže počet věřících už dosáhl asi pěti tisíc mužů. 5-6 Příštího dne právě zasedala v Jeruzalémě židovská velerada - shromáždění politických i náboženských předáků a učitelů zákona, kterému předsedal úřadující velekněz Kaifáš. Byl tam také jeho předchůdce Annáš a dále Jan, Alexandr a ostatní příslušníci velekněžského rodu. *** Dali si předvést Petra a Jana, Ježíšovy apoštoly, a začali je vyslýchat. Chtěli vědět, jaká to je moc, kterou uzdravili chromého, a kdo jim ji svěřil. Na to Petr odpověděl z popudu svatého Ducha: "Vůdcové a představitelé národa! Vyslýcháte nás pro dobrý skutek a chcete vědět jak to, že postižený mohl být uzdraven. Prohlašujeme tedy jasně před vámi a před celým Izraelem, že jsme to udělali ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých. Je to jeho moc, která postavila na nohy úplně chromého člověka. Na Ježíše se vztahuje Izajášovo proroctví:,To je ten kámen, který jste vy, stavitelé, odložili, ale který se stal hlavním kamenem celé klenby.' Jenom on je Spasitel a nečekejte, že se ozve ještě jiné jméno, které by znamenalo záchranu." Členové velerady se podivili, jak odvážně a jasně Petr promluvil. Věděli totiž, že on i Jan jsou jen prostí, nevzdělaní lidé, a byli překvapeni, jaký vliv na ně měl pobyt s Ježíšem. Předvolali uzdraveného a ten teď stál vedle apoštolů jako živý doklad jejich slov. Nikdo z velerady nevěděl jak dál, a tak dali zase apoštoly odvést a radili se, co s nimi. "Nemůžeme zakrýt, že udělali nesporný zázrak," přiznávali."Už to ví celý Jeruzalém. Musíme však zabránit tomu, aby se ty jejich zvěsti šířily dál. Postrašíme je, aby už o Ježíšovi nikomu nevyprávěli." Zavolali je zpátky a důrazně jim přikázali, že už o Ježíšovi nesmí mluvit. Petr s Janem odpověděli: "Myslíte, že je správné, abychom dali víc na vás než na Boha? Nemůžeme přece zamlčet, co jsme viděli a slyšeli." Velerada jim ještě vyhrožovala, ale pak je propustila. Neodvažovali se apoštoly potrestat, protože se báli, že by se lid bouřil. Všichni totiž děkovali Bohu za tento zázrak. Vždyť tomu uzdravenému člověku bylo už přes čtyřicet let. Jakmile se Petr s Janem dostali na svobodu, šli ke svým a vyprávěli jim, co bylo ve veleradě. Když to všechno vypověděli, modlili se společně: "Pane Bože, ty jsi stvořil nebe, zemi i moře a všechno, co žije. Ty jsi vnukl Davidovi slova: ‚Proč se lidé bouří a národy se obírají marnými plány? Pozvedají se pozemští králové a vladaři se spolu umlouvají proti Pánu a jeho Mesiáši.' A skutečně se spojil král Herodes s místodržitelem Pilátem, Izraelci neváhali spřáhnout se s pohany, aby zabili tvého svatého Syna Ježíše, kterého jsi ustanovil Vysvoboditelem. Vykonali však jenom to, co jsi předem určil a rozhodl. Pane, teď vyhrožují také nám. Prosíme, dej nám odvahu, abychom tvoje slovo mluvili s odvahou a bez zábran, a dávej nám i dále svoji moc, abychom ve jménu tvého Svatého Syna Ježíše mohli činit zázraky na důkaz pravdivosti našeho zvěstování." Ještě během této modlitby se pod nimi zachvěla země a všichni shromáždění byli naplněni svatým Duchem. A tak dále odvážně hlásali Boží poselství. Všichni ti věřící byli podivuhodně jednomyslní. Nikdo z nich nepovažoval nic za vlastní, ale dávali vše ke společnému užívání. Svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše bylo velmi přesvědčivé a všichni se navzájem měli rádi. Netrpěli mezi sebou chudobu a bídu; majitelé pozemků a domů prodávali své nemovitosti a skládali stržené peníze u apoštolů. Ti je rozdělovali všem potřebným. Tak prodal a obětoval své pole také muž, o kterém později ještě uslyšíme: Josef, kterému dali apoštolové přezdívku Barnabáš (to znamená Syn útěchy). Byl z rodu lévijských chrámových pomocníků, ale narodil se na Kypru. Svůj pozemek prodal i jistý Ananiáš a jeho manželka Zafira. Ti se však domluvili, že část získaných peněz odnese Ananiáš apoštolům a bude je vydávat za celou částku. Ale Petr mu řekl: "Ananiáši, tento podvod ti poradil sám ďábel. Tím, že se nás snažíš obelstít a vydáváš částku za celek, obelháváš vlastně svatého Ducha. Vždyť to pole bylo tvoje a mohl sis je klidně nechat. I stržené peníze patřily tobě a nikdo z nás by ti nevyčítal, kdyby sis je byl všechny ponechal. Co tě to jen napadlo? Chtěl jsi podvést nejen lidi, ale samotného Boha." Když to Ananiáš vyslechl, zhroutil se mrtev na zem. Všechny, kdo se to dověděli, naplnila hrůza. Několik mladých mužů vyneslo Ananiášovo tělo, aby ho pohřbili. Asi za tři hodiny přišla také Zafira, která netušila, co se mezitím odehrálo. Petr se jí zeptal: "Poslyš, Zafiro, prodali jste to pole za tolik a za tolik?" Odpověděla: "Ano, jistě za tolik." Na to Petr: "Proč jste se tak smluvili? To jste chtěli podvést Božího Ducha? Právě se vracejí chlapci, kteří pohřbili tvého muže. A tebe stihne stejný trest jako Ananiáše." Zafira padla k Petrovým nohám a zemřela. Ti mládenci právě vešli do dveří a hned museli jít vykonat ještě druhý pohřeb do stejného hrobu. To se samozřejmě rychle rozkřiklo nejen mezi věřícími, ale i mezi ostatními lidmi a všemi to hluboce otřáslo. Apoštolové se pravidelně scházeli v Šalomounově podloubí v chrámu, 13-14 kde se je nikdo neodvážil rušit. Stali se totiž mezi jeruzalémským lidem velmi populárními pro divy a zázračná uzdravení, která se děla jejich prostřednictvím. *** Došlo to tak daleko, že když měl jít Petr do chrámu nebo zpět, lidé podél cesty připravovali nemocné na rohožích a nosítkách, aby na ně padl alespoň Petrův stín. Dokonce z širého okolí snášeli do Jeruzaléma nemocné a pomatené a všichni byli uzdraveni. A mnoho dalších mužů a žen uvěřilo Pánu a připojilo se k církvi. Toto hnutí vyvolalo žárlivost a strach především u nejvyššího kněze a jeho přívrženců - saducejů. Ti totiž učili, že se žádné zázraky - a natož vzkříšení z mrtvých - nedějí. Dali proto apoštoly zatknout a uvěznit, tentokrát do městské věznice. Boží anděl však v noci otevřel dveře žaláře, vyvedl apoštoly ven a povzbudil je: "Nebojte se, jděte zase do chrámu a říkejte lidem, jak mohou dosáhnout věčného života!" Poslechli a už na úsvitě byli v chrámu a učili.Mezitím velekněz a jeho stoupenci svolali zasedání velerady a přikázali, aby byli apoštolové předvedeni. Chrámoví strážci však našli vězení prázdné, vrátili se a podali hlášení: "Věznice je v naprostém pořádku, dveře zamčené, strážní u nich drželi řádně hlídku, ale když jsme odemkli, uvnitř nikdo nebyl." Velekněz, velitel a jeho chrámová stráž vyslechli tu zprávu a byli zmateni. Nevěděli, co si o tom mají myslet. Vtom někdo přiběhl a hlásil: "Ti muži, které jste včera uvěznili, jsou zase v chrámu a klidně mluví k lidem!" Velitel tam spěchal se stráží, ale neodvážili se žádného násilí, protože lid by je ukamenoval. Apoštolové však s nimi šli dobrovolně před veleradu.Velekněz je obvinil: "Copak jsme vám nezakázali Ježíšovo jméno veřejně vyslovit? Jak to, že jste naplnili celý Jeruzalém svými výklady o něm a nás označujete za jeho vrahy?" Petr promluvil jménem ostatních apoštolů: "Boha přece musíme poslechnout víc než lidi. To Bůh našich praotců vzkřísil z mrtvých Ježíše, kterého jste vy zabili potupným způsobem na římském kříži. Bůh mu však svěřil veliký úkol Mesiáše a Vysvoboditele. Jenom on může Izraeli odpustit jeho hříchy, když se mu ovšem pokoříte. My jsme svědkové všeho, co říkáme. Jasným dokladem vám může být moc svatého Ducha, kterou Bůh dal těm, kdo si už dali říct a učinili pokání." To ovšem veleradu rozzuřilo a ozvalo se volání, aby byli apoštolové popraveni. O slovo se však přihlásil známý farizejský učitel zákona Gamaliel, muž značné autority, a dal pokyn, aby na chvíli obžalované odvedli. Pak oslovil veleradu: "Izraelci, dobře si rozmyslete, co chcete udělat s těmito lidmi. Vzpomínáte na rozruch kolem Teuda? Ten ze sebe dělal velkou osobnost a shromáždil na čtyři sta přívrženců. Když však zemřel, jeho lidé se rozprchli a všechno utichlo. Nebo vzpomeňte na povstání Judy z Galileje za sčítání lidu. Měl hodně následovníků, ale i on zahynul a jeho tlupa se rozptýlila. A tak vám radím, nechte ty lidi prostě na pokoji. Jestli je to zase nějaké lidské hnutí, brzo se rozpadne. Stojí-li však za tím Bůh, nic proti tomu nezmůžete a vlastně byste se snažili bojovat s Bohem." Dali na jeho radu. Opět předvedli apoštoly, vyměřili jim obvyklý trest bičování a znovu jim přísně zakázali hlásat cokoliv o Ježíšovi a šířit jeho učení. Pak je propustili. Apoštolové šli ze soudu a radovali se, že byli vyznamenáni těžkostmi a utrpením pro jméno Pána Ježíše. Učili i nadále každý den o Ježíšovi a jak v soukromí, tak na veřejnosti ho prohlašovali za Božího Syna. Jak církev rychle rostla, vyskytly se neshody. Řecky mluvící křesťané si stěžovali, že jejich vdovám se dostává méně podpory než vdovám po křesťanech ze židovského prostředí. Dvanáct apoštolů svolalo společné shromáždění celého sboru a předložilo tento návrh: "My se musíme plně věnovat rozhlašování Božího poselství a nemůžeme tedy ještě dohlížet na pořádek a spravedlnost při rozdílení jídla. Navrhujeme vám, bratři, abyste ze svého středu zvolili sedm mužů, kteří se už osvědčili, jsou naplněni svatým Duchem a dovedou moudře rozhodovat. Těm svěříme starost o hmotnou pomoc ve sboru, abychom se my mohli plně soustředit na modlitby a kázání." Sborové shromáždění souhlasilo s návrhem apoštolů a hned přistoupilo k volbě. Zvoleni byli: Štěpán, muž neobyčejně silné víry a plný Ducha svatého, Filip, Prochorus, Nikánor, Timón, Parménas a Mikuláš, který již dříve v Antiochii přestoupil z pohanství k židovskému náboženství. Po volbě se těch sedm postavilo před apoštoly, kteří se modlili a pak jim udělili pro jejich práci zvláštní požehnání. Toto nové rozdělení práce prospělo šíření Božího poselství a k jeruzalémskému sboru věřících se připojovali stále další a další lidé. Dokonce uvěřila v Krista i početná skupina židovských kněží. Štěpán byl tak naplněn vírou, že měl moc ke konání zázračných činů mezi lidmi. Jednou se dostal do diskuse s příslušníky takzvané Synagogy propuštěnců, židovského sboru, který shromažďoval bývalé otroky z Kyrenaiky, Alexandrie, Kilikie a Malé Asie. Když viděli, že jejich argumenty neobstojí před Štěpánovou moudrostí a Božím Duchem, který z něho mluvil, nastrčili proti němu křivé žalobce. Ti ho falešně obvinili: "Slyšeli jsme, jak se posmíval Mojžíšovu zákonu a jak se rouhal samotnému Bohu!" Tak poštvali proti Štěpánovi prosté lidi i některé učitele zákona. Nakonec byl Štěpán zatčen a předveden před veleradu. Falešní svědci tam zopakovali své tvrzení: "Ten člověk stále jen pobuřuje proti chrámu a Mojžíšovu zákonu. Slyšeli jsme, jak říká, že Ježíš z Nazaretu zničí chrám a dá nám nové zákony!" Po tomto obvinění se všichni obrátili na obžalovaného. Stál tam a z obličeje mu zářil přímo andělský klid. Předsedající kněz ho vyzval: "Můžeš popřít tuto obžalobu?" (Před židovskou veleradou měl obžalovaný právo obhajoby a Štěpán toho využil. Chtěl dokázat, jak zvěst o Ježíši zřetelně navazuje na Boží činy v izraelských dějinách.)"Bratři a otcové," oslovil je,"sám jediný Bůh se kdysi zjevil našemu předku Abrahamovi, který pocházel z Mezopotámie a později bydlil v Cháranu. Dal mu příkaz: ‚Vystěhuj se z rodné země a od svého kmene a putuj do země, kterou ti určím.' Nejprve se tedy Abraham přestěhoval z Chaldeje do Cháranu a po smrti svého otce až do této naší vlasti. Ačkoliv měl Boží slib, že té zemi bude vládnout on i jeho potomci, nepatřil mu zde ani kousek, na který by se mohl postavit, a dokonce ani neměl dědice. Další Boží předpověď Abrahamovi byla ještě podivnější: ‚Tvoji potomci se odtud vystěhují do cizí země a tam budou otročit čtyři sta let ve špatných podmínkách. Ten národ otrokářů však potrestám, tvoje potomky vysvobodím a budou mě vzývat v této zemi.' Viditelným znakem smlouvy Boha s člověkem se stala obřízka. A tak, když se Abrahamovi narodil syn Izák, obřezal ho. Posloupnost této smlouvy šla dále přes Izákova syna Jákoba na jeho dvanáct synů, našich patriarchů. Jeden z nich, Josef, se stal terčem nenávisti bratrů a oni ho prodali jako otroka do Egypta. Bůh však Josefa neopustil a nakonec ho vysvobodil ze všech těžkostí. Vybavil ho neobyčejnou prozíravostí a naklonil mu i samotného egyptského faraóna. Ten ho pak jmenoval svým ministrem a pobočníkem. Potom celý Egypt i Palestinu zachvátil hladomor a naši praotcové prožívali těžké chvíle, když jim došly zásoby potravin. Jákob se doslechl, že v Egyptě se ještě prodává obilí, a poslal tam syny. Při druhém nákupu se dal Josef svým bratrům poznat a představil je faraónovi. Pak Josef poslal pro otce Jákoba a přestěhoval celou rodinu, celkem sedmdesát pět lidí, do Egypta. Usadili se tam a Jákob i naši patriarchové zůstali v Egyptě do smrti. Pochováni však byli v Palestině do hrobky v Šekemu, na malém pozemku, který si Abraham kdysi koupil od místních obyvatel. A tak se splnilo, o čem Bůh mluvil Abrahamovi. Zpočátku se našemu lidu dařilo v Egyptě dobře a jeho počet rostl. Ale přišla jiná dynastie faraónů a na Josefovy zásluhy se zapomnělo. Naše předky zotročili, a protože si nepřáli, aby se rozmáhali, přikázali házet narozené hochy do řeky. Tehdy se narodil Mojžíš. Bylo to krásné dítě a rodiče ho tři měsíce skrývali doma. Když už nemohli chlapce dále utajit, položili ho v košíku do rákosí. Našla ho faraónova dcera a dala jej vychovat, jako by to byl její syn. Tak se Mojžíšovi dostalo nejlepšího egyptského vzdělání a vyrostl z něho výmluvný a schopný muž. Když mu bylo čtyřicet, napadlo ho, aby navštívil svůj lid. Přitom uviděl, jak Egypťan nespravedlivě trápí Žida, a tak toho otrokáře zabil. Už tehdy totiž tušil, že mu Bůh ukládá, aby svůj lid osvobodil z otroctví. Nenašel však u Izraelců pochopení. Příštího dne se snažil usmířit dva Židy, kteří se hádali, ale ten, který nebyl v právu, Mojžíše odbyl: ‚Kdo tě ustanovil za našeho vládce a soudce? To mě chceš zabít jako včera toho Egypťana?' Mojžíš se polekal a uprchl z Egypta do Midjánské země. Oženil se tam a měl dva syny. Po čtyřiceti letech tohoto vyhnanství se Mojžíšovi zjevil Boží anděl v hořícím keři na Sínajské poušti. Když se chtěl Mojžíš zblízka podívat na ten neobvyklý úkaz, uslyšel Boží hlas: ‚Já jsem Bůh tvých otců Abrahama, Izáka a Jákoba.' Mojžíš se vyděsil a zakryl si tvář, aby nic neviděl. Ale Bůh mluvil dál: ‚Zuj si opánky, vždyť stojíš na svatém místě! Viděl jsem trápení svého lidu v Egyptě, slyšel jsem jejich vzdechy a jdu, abych je vysvobodil. Seber se a pojď, mám pro tebe v Egyptě úkol!' 35-36 A tak prostřednictvím tohoto vidění poslal Bůh Mojžíše Izraelcům za vůdce a vysvoboditele, přestože ho před čtyřiceti lety nechtěli uznat. A on je vysvobodil, činil před jejich očima mnoho zázračných věcí už v Egyptě, pak při přechodu Rudého moře a během čtyřicetiletého putování pouštěmi. *** Vzpomeňte si, že právě Mojžíš řekl Izraelcům: ‚Pán Bůh vám pošle proroka z vašeho národa, Vysvoboditele, tak jako k vám poslal mne; toho poslouchejte.' Mojžíš byl zprostředkovatelem mezi našimi otci a Bohem, který mu na hoře Sínaji svěřil slova života, aby nám je předal. Přesto ho naši otcové neposlouchali, ale bouřili se proti němu a pořád vzpomínali jen na Egypt. Když se Mojžíš ze Sínaje dlouho nevracel, řekli jeho bratru Áronovi: ‚Nevíme, co se stalo s Mojžíšem, který nás vyvedl z Egypta. Udělej nám bohy, aby nás chránili na další cestě.' A tak zhotovili sochu býčka, obětovali té modle a radovali se, jak si to dobře zařídili. Bůh se od nich odvrátil a dopustil, že propadli ještě horšímu modlářství. Uctívali i hvězdné mocnosti, jak o tom mluví Bůh v knize proroka Ámose:‚Vy, že jste mi věrně sloužilia obětovali po čtyřicet let na poušti, národe izraelský? Naopak, nosili jste s sebou svatyni Molekaa symbol planety Saturna,modly, které jste si sami udělalia pak jste se jim klaněli.Proto půjdete do vyhnanství až za Babylón.' Bůh však nařídil Mojžíšovi, aby vybudoval Stan Smlouvy, přesnou svatyni, a dal mu pokyn, jak má vypadat. Tento stan přenášeli naši otcové při svém kočování pouští a pod Jozuovým vedením ho vnesli až do zaslíbené země. Ta byla tehdy domovem pohanů, ale Bůh je vytlačil, aby našim otcům udělal místo. Stan Smlouvy sloužil až do dnů krále Davida, kterého Bůh miloval. Ten velice stál o to, aby mohl Jákobovu Bohu vystavět chrám, ale uskutečnit to směl až jeho syn Šalomoun. Ovšem Nejvyšší nebydlí v chrámech, které postavili lidé. U proroka Izajáše Pán říká: ‚Vesmír je můj trůna země koberec pod mýma nohama.Jaký mi chcete postavit důma kam mě chcete vtěsnat? Což jsem všechno nestvořil?' A tak se to zase opakuje. Jste právě tak tvrdošíjní jako vaši otcové, zacpáváte si uši, zavíráte srdce a stavíte se proti svatému Duchu. Byl nějaký prorok, aby ho vaši předkové nepronásledovali? Zabíjeli ty, kteří předpovídali příchod Spravedlivého, a vy jste se ho teď úplně zřekli a zavraždili jste ho! Dostali jste zákon přímo od Boha, ale stejně se jím neřídíte." Tato slova působila jako píchnutí do vosího hnízda. Ale Štěpán byl v té chvíli uchvácen Boží slávou, kterou mu dal svatý Duch zahlédnout. Díval se vzhůru a volal: "Vidím otevřené nebe a Ježíše Krista, jak stojí po Boží pravici!" Tu přehlušili Štěpána křikem a zacpávali si uši, aby už nic neslyšeli. Vrhli se na něj, odvlekli ho za hradby města a tam ho ukamenovali. Ti, kdo házeli na Štěpána kameny, odložili své pláště k nohám mladého farizeje Saula, který souhlasil se Štěpánovou smrtí. Štěpán nejprve stál, vzýval Boha a modlil se: "Pane Ježíši, přijmi mého ducha!" Pak sražen na kolena se ještě modlil: "Pane, nepočítej jim to za vinu!" a zemřel. 1-3 Kristovi následovníci odnesli Štěpánovo tělo a pohřbili je. Církev byla velice zarmoucena jeho smrtí. Pro křesťany v Jeruzalémě nastaly zlé časy a všichni - kromě apoštolů - se rozptýlili po Judsku i Samařsku. Saul se teď chopil iniciativy: pronásledoval církev, vnikal do soukromých domů a dával zatýkat věřící muže a ženy, kteří se tam scházeli. *** *** Ti, kdo uprchli z Jeruzaléma, se však neskrývali, ale na svých cestách šířili Boží poselství. Filip, další ze sedmi zvolených pracovníků, se dostal do města Samaří a tam hlásal Krista. Celé zástupy lidí mu pozorně naslouchaly, zvláště když se staly svědky Filipových mocných činů. 7-8 Uzdravil totiž mnoho posedlých, ochrnutých i chromých a město bylo brzo plné těchto radostných zpráv. Mnoho mužů i žen uvěřilo Filipově zvěsti o Božím království a o tom, kdo je Ježíš Kristus, a dávali se od něho pokřtít. *** V Samaří žil také nějaký Šimon, který ze sebe dělal velkou osobnost, ale vlastně jen pletl Samařanům hlavu kouzelnými triky a magií. 10-11 Měl však velkou autoritu u prostých i významných lidí a obecně se soudilo, že jeho síla pochází od Boha. *** 12-13 Tento Šimon sledoval pozorně Filipa a zachvátila ho posvátná hrůza nad skutečnými zázraky, vykonanými Boží mocí. Vyznal víru v Krista, dal se pokřtít a skoro se od Filipa nehnul. *** Apoštolové v Jeruzalémě se dověděli, že také Samařsko přijalo Boží zvěst, a vyslali tam Petra a Jana. 15-16 U Samařanů se zatím projevovala práce svatého Ducha tím, že se obraceli ke Kristu a byli pokřtěni. Petr a Jan se modlili, aby i samařským věřícím byla dána moc svatého Ducha. *** Pak na ně kladli ruce a skutečně i skrze Samařany začala působit Boží moc. Když Šimon viděl, co se dělo s lidmi, na které apoštolové položili ruce, přinesl jim peníze s prosbou: "Dejte i mně tu moc, abych mohl pokládáním rukou udělovat Ducha svatého!" Petr mu řekl: "Ty tvé peníze tě ještě přivedou do zatracení. Copak myslíš, že se takový Boží dar dá koupit? Předávat Ducha ti nepřísluší a ztrácíš i to, co jsi dostal, protože chceš jednat s Bohem nečestně. Uznej, že je to tak, a pros Boha, snad ti tvůj špinavý úmysl odpustí. Vidím, že v tobě hlodá závist a ještě nejsi osvobozen od své hříšné minulosti." Šimon zahanbeně prosil: "Modlete se za mne, aby mne Pán nepotrestal." Apoštolové také vykládali Kristova slova a dotvrzovali je tím, co na vlastní oči viděli. Také na zpáteční cestě do Jeruzaléma rozhlašovali evangelium po samařských vesnicích. Filip dostal pokyn od Božího anděla: "Připrav se a jdi na silnici z Jeruzaléma do Gázy, tam, kde prochází pouští." Filip se hned vydal na cestu. Brzy uviděl průvod etiopského hodnostáře, ministra financí kandaky, jak se tehdy nazývala vládkyně Etiopie a Súdánu. Byl v Jeruzalémě, aby vzýval Boha, a teď jel zpátky a na voze si četl svitek proroka Izajáše. Boží Duch vnukl Filipovi: "Dohoň ten vůz!" Filip přiběhl k vozu a tu slyší, že si černoch nahlas předčítá z knihy Izajášových proroctví. Filip se zeptal: "Říká ti to něco?" Ministr mu odpověděl: "Neříká, potřeboval bych to vyložit. Pojď si ke mně sednout a pomoz mi!" Právě četl slova: "Byl veden jako ovce na porážku,a jako beránek ztichne, když mu stříhají vlnu,tak ani on neotevřel ústa. Ponížili ho a nespravedlivě odsoudili.Kdo by čekal, že bude mít tolik potomků,když ho přece zabili!" Dvořan se zeptal Filipa: "Prosím tě, to mluvil prorok o sobě, nebo o někom jiném?" A tak Filip navázal na to prorocké slovo a ukázal, jak se vyplnilo na Ježíšovi. Cestou přijeli k nějaké vodě. Dvořan zvolal: "Podívej se, voda! Mohl bych i já být pokřtěn?" Filip na to: "Jestliže jsi uvěřil celým srdcem, proč ne?" A on vyznal: "Věřím, že Ježíš Kristus je Boží Syn." Etiopský ministr dal příkaz k zastavení, vstoupil s Filipem do vody a ten ho pokřtil. Když se vrátili na břeh, Kristův Duch způsobil, že se Filip ztratil dvořanovi z očí. Musel tedy pokračovat sám, ale měl velkou radost. Filip se pak objevil v Azotu, prošel celým krajem až k Césareji a ve všech městech zvěstoval Ježíše. Saul se však snažil Ježíšovy následovníky zastrašit a zlikvidovat. Vyžádal si od velekněze pověřující listiny pro židovské synagogy v Damašku. Chtěl tam pátrat po křesťanech, mužích i ženách, zatknout je a přivést do Jeruzaléma před soud. Vydal se tam se svým doprovodem a byl již před branami Damašku, když ho obklopilo zvláštní světlo z nebe. V úleku padl na zem a uslyšel hlas: "Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?" Zeptal se: "Ale kdo jsi, pane?" Pán mu odpověděl: "Já jsem Ježíš a ty mne pronásleduješ v mých učednících. Je to stejné, jako bys chtěl hlavou rozbít zeď." Saul zlomený hrůzou řekl: "Pane, čekám na tvoje rozkazy." A Pán k němu: "Vstaň, jdi do města a tam se dozvíš další." Muži ze Saulova doprovodu stáli v úžasu; něco slyšeli, ale nevěděli, s kým jejich velitel mluví. Saul se zvedl ze země, protíral si oči, ale neviděl nic; oslepl. Uchopili ho za ruce, a tak ho odvedli do Damašku. Tři dny trvala jeho slepota a po celou tu dobu nic nejedl ani nepil. V Damašku žil věřící muž jménem Ananiáš. Tomu se zjevil Pán Ježíš a oslovil ho jménem. Ananiáš se zeptal: "Pane, co si přeješ?" Pán mu řekl: "Vstaň a jdi do Přímé ulice. Tam v Judově domě najdeš Saula, který pochází z Tarsu. Při modlitbě tě uviděl, jak k němu jdeš, kladeš na něj ruce a on znovu dostává zrak. Zjevil jsem mu i tvoje jméno." Ale Ananiáš namítl: "Pane, o tom muži kdekdo vypráví, jak mnoho zla způsobil mezi tvými věrnými v Jeruzalémě. I sem prý přišel s pověřením předních kněží, aby pozatýkal všechny, kdo vyznávají tvoje jméno." Pán mu však řekl: "Přesto jdi. Já jsem si ho vybral za svůj zvláštní nástroj, který bude šířit zvuk mého jména nejen mezi židy, ale i mezi pohany a donese ho až před panovníky. A ukáži mu, že pro moje jméno hodně vytrpí." Ananiáš šel a v určeném domě nalezl Saula. Položil na něj ruce a řekl: "Saule, bratře, posílá mě k tobě Pán Ježíš, který se ti ukázal na cestě k nám. Máš zase prohlédnout a být naplněn svatým Duchem." A tu jako by se protrhla tma a Saul okamžitě prohlédl. Povstal a dal se pokřtít. Potom se posilnil jídlem.Připojil se k damašským následovníkům Krista a byl s nimi několik dní. Brzy však začal chodit také do synagog a veřejně hlásal, že Ježíš je Boží Syn. Všichni posluchači se divili a říkali: "Cožpak to není ten, kdo tak tvrdě v Jeruzalémě pronásledoval Ježíšovy vyznavače? I sem přece přišel, aby je pochytal a předvedl před veleradu." Avšak Saula tím neumlčeli. Naopak on umlčoval damašské židy a dokazoval jim, že Ježíš je Mesiáš. Když už to trvalo dlouho, domluvili se někteří z nich, že ho zabijí. Saul se dozvěděl o těch úkladech, ale oni dali hlídat ve dne i v noci městské brány, aby jim neunikl. Tak ho křesťané nakonec spustili v koši přes hradby. Saul přišel zpět do Jeruzaléma a pokoušel se připojit k Ježíšovým následovníkům, ale všichni se ho báli; nevěřili, že by se mohl tak změnit. Tu se ho ujal Barnabáš, přivedl ho k apoštolům a všechno jim vyprávěl: Jak se Pán na cestě ukázal Saulovi a mluvil s ním a jak potom Saul v Damašku bez bázně hlásal Ježíše. A tak ho věřící v Jeruzalémě přijali mezi sebe a také zde směle mluvil o Pánu Ježíši. Zvláště rád diskutoval s řecky mluvícími židy. Ti mu nakonec také ukládali o život. Když se to dozvěděli bratři, odvedli ho tajně do Césareje a odtud ho poslali do rodného Tarsu. Saulovým obrácením nastala pro sbory v Judsku, Galileji i v Samařsku pokojná doba vnitřního budování a života v oddanosti Bohu. Duch svatý mezi nimi působil, takže rostly i počtem. Petr podnikl okružní cestu po všech sborech a přišel tak i k věřícím v Lyddě. Navštívil tam jakéhosi Eneáše, který byl už osm let ochrnutý upoután na lůžko. Petr mu řekl: "Eneáši, Ježíš Kristus tě uzdravuje. Vstaň a skliď si své lůžko!" A on hned vstal. Když to viděli obyvatelé Lyddy a Sáronu, uvěřili v Pána Ježíše. Nedaleko Lyddy, v Joppe, žila věřící žena jménem Tabita, řecky Dorkas. Byla známá tím, jak z lásky podporovala chudé. Právě v těch dnech však onemocněla a zemřela. Připravili ji k pohřbu a zatím uložili do místnosti v patře. Věřící se doslechli, že Petr je v Lyddě, a poslali k němu s prosbou, aby k nim hned přišel. Petr šel s posly a ti ho vedli přímo nahoru do domu. Tam byl zástup plačících vdov, ty ho obklopily a ukazovaly mu šaty, které jim ušila jejich milá Dorkas. Petr požádal, aby všichni odešli, poklekl a modlil se. Po chvíli se obrátil k mrtvému tělu a řekl: "Tabito, vstaň!" Ona otevřela oči, uviděla Petra a posadila se. Petr jí podal ruku a pomohl jí vstát. Pak zase zavolal všechny nahoru a odevzdal jim Tabitu živou. To se rychle rozkřiklo po celém Joppe a mnoho lidí uvěřilo v Pána Ježíše. Petr pak bydlel dlouho v Joppe v domě koželuha Šimona. V Césareji žil římský setník Kornélius, který sloužil u takzvaného Italského pluku. Tento voják s celou svojí rodinou uvěřil v jediného Boha. Podporoval chudé a pravidelně se modlíval. Při odpolední modlitbě, která se konala ve tři hodiny, uviděl, jak k němu přichází Boží posel, a uslyšel oslovení: "Kornélie!" Setník na něj ustrašeně zíral a zeptal se: "Co tě ke mně přivádí, Pane?" Anděl mu řekl: "Bůh slyší tvé modlitby a ví o tvé dobročinnosti. Pošli své sluhy do Joppe a pozvi k sobě Šimona zvaného Petr. Bydlí v domě koželuha Šimona u moře. Petr ti poví, co máš dělat." Potom anděl odešel. Kornélius si hned zavolal dva ze svých sluhů a jednoho oddaného vojáka ze své stráže. Vysvětlil jim, co se stalo, a poslal je do Joppe. Druhého dne v poledne, když se Kornéliovi poslové blížili k městu, byl Petr na ploché střeše domu, aby se tu mohl v klidu modlit. Dostal velký hlad, a zatímco mu připravovali jídlo, spatřil zvláštní vidění. Jako by se nebe otevřelo a někdo k němu spouštěl plachtu uvázanou za čtyři rohy. V té plachtě byla všelijaká zvířata, čtvernožci, plazi i ptáci. Vtom uslyšel hlas: "Vstaň, Petře, zabíjej a jez!" Petr odpověděl: "Kdepak, Pane, zásadně nejím, co je podle tvého zákona nečisté." Ale hlas se ozval znovu: "Neodtahuj se od toho, co Bůh pokládá za čisté!" Tak se to opakovalo třikrát a nakonec byla plachta vytažena do nebe. Petr byl zaražený tím viděním a přemýšlel, co mu to má říci. Kornéliovi poslové mezitím nalezli dům Šimona koželuha a stáli před vraty. Dotazovali se, zda tam bydlí Šimon zvaný též Petr. Petrovi, který ještě přemýšlel o tom vidění, ujasnil Boží Duch: "Ti muži, co tě hledají, jsou sice pohané, ale ty sejdi dolů a bez rozpaků se vyprav s nimi. Já jsem je k tobě poslal." Petr tedy sestoupil dolů a řekl jim: "To jsem já, koho hledáte. Proč jste přišli?" Odpověděli: "Posílá nás římský setník Kornélius, spravedlivý muž, který ctí Boha a má dobrou pověst mezi všemi Izraelci. Zjevil se mu totiž anděl a dal mu pokyn, aby tě pozval do svého domu a vyslechl tvoje poselství." Petr uvedl ty muže dovnitř a oni u něho přenocovali. Nazítří se Petr s několika bratřími z Joppe vypravil s nimi. Dalšího dne dorazili do Césareje, kde už je očekával Kornélius. K setkání s Petrem sezval své příbuzné a dobré přátele. Když Petr vcházel do jeho domu, Kornélius mu vyšel naproti, klekl si před ním a hluboce se mu poklonil. Petr ho však pozvedl se slovy: "Vstaň, já jsem také jen člověk." A v přátelském rozhovoru šli spolu dovnitř, kde Petr uviděl to shromáždění. Oslovil je: "Vy jistě víte, že jako žid bych sem neměl chodit a že máme zakázáno přátelit se s lidmi jiného původu. Ale Bůh mi ukázal, že nemám žádného člověka považovat za poskvrněného nebo nečistého. Poslechl jsem proto bez rozpaků vašeho pozvání a tady mě máte. Jen chci vědět, proč jste mě pozvali." Kornélius vysvětloval: "Před třemi dny jsem držel půst až do tří hodin a pak jsem se tady doma modlil. Najednou přede mnou stál muž v běloskvoucím rouchu a oslovil mne: ‚Kornélie, Bůh slyší tvé modlitby a ví o tvé dobročinnosti. Pošli do Joppe a pozvi k sobě Šimona řečeného Petr. Bydlí u moře v domě koželuha Šimona. Má pro tebe důležité zprávy.' Tak jsem tedy pro tebe hned poslal a jsem rád, žes mi vyhověl. Všichni, co jsme tady, věříme v jediného Boha a tvá slova přijmeme jako jeho vzkaz." Petr k nim promluvil: "Teď jsem tedy přesvědčen, že Bůh nedělá mezi lidmi rozdílu a že je mu milý člověk z kteréhokoliv národa, když ho ctí a jedná správně. Izraelcům svěřil své poselství, radostnou zprávu, že nastává věk smíření ve jménu Ježíše Krista, Pána všech. Snad už víte, jaké události začaly v Galileji a pak se rozšířily i do Judska. Nejprve Jan hlásal pokání a křtil. Potom Ježíše z Nazaretu vybavil Bůh zvláštní mocí a svatým Duchem. Všude, kam přišel, pomáhal a uzdravoval všechny, které sužoval ďábel. Bůh se k němu přiznával a my můžeme dosvědčit jeho činy v zemi Židů i v Jeruzalémě. A přesto ho tam popravili na kříži! Bůh však Ježíše třetího dne vzkřísil a my jsme se s ním opět setkávali. Neukázal se všem lidem, ale jenom nám, které si vybral za svědky zmrtvýchvstání. Dokonce jsme s ním po jeho vzkříšení jedli a pili. Dostali jsme příkaz, abychom všem hlásali a dosvědčovali, že toho Ježíše Bůh ustanovil soudcem nad živými i mrtvými. Na něho se vztahují sliby, které vyřizovali proroci: každému, kdo v něho uvěří, odpustí Bůh hříchy." Petr ještě nedomluvil a Duch svatý již sestoupil na všechny posluchače. Petrovi průvodci, kteří byli židé obráceni ke Kristu, žasli, že dar Ducha svatého dostávají nyní i lidé pohanského původu. Vždyť je slyšeli, jak mluví zvláštními jazyky a chválí Boha. Petr jim řekl: "Copak jim můžeme odepřít křest, když jim Bůh dal svého Ducha jako nám?" A dal pokyn, aby noví věřící byli pokřtěni ve jméno Ježíše Krista. Na jejich prosbu tam pak ještě několik dní zůstal. Apoštolové a ti bratři, kteří zůstali v Judsku, se dozvěděli, že i pohané uvěřili Boží zvěsti. Když se Petr vrátil do Jeruzaléma, někteří křesťané židovského původu mu vyčítali: "Ty jsi navštěvoval pohany a dokonce jsi s nimi jedl!" Petr jim to pěkně po pořádku vypověděl. 5-14 Vyprávěl o vidění, které měl na střeše domu v Joppe, o příchodu Kornéliových poslů a o všem, co se pak událo v Césareji. Představil jim i šest křesťanů z Joppe, kteří s ním šli ke Kornéliovi.Pak Petr ukončil slovy: *** *** *** *** *** *** *** *** *** "Když jsem k nim mluvil o Kristu, sestoupil na ně svatý Duch právě tak jako tenkrát na nás. Vzpomněl jsem si v té chvíli na slova Pána Ježíše: ‚Jan vás křtil na znamení pokání vodou, ale vy budete pokřtěni svatým Duchem.' A tak když uvěřili v Pána Ježíše Krista jako my a dostali i stejný dar od Boha, nemohl jsem se přece stavět proti Boží vůli!" Když to židovští bratři vyslechli, uklidnili se, s radostí děkovali Bohu a říkali: "Tedy i pohany probouzí Bůh k pokání a k novému životu!" Ti věřící, kteří po Štěpánově smrti při pronásledování uprchli z Jeruzaléma, se dostali až do Fénicie, na Kypr a do města Antiochie v Sýrii. Radostné zvěsti o spáse hlásali jenom židům. Někteří však, rodáci z Kypru a Kyrenaiky, začali v Antiochii mluvit o Ježíši Kristu také pohanům. Pán stál při nich a velký počet lidí uvěřil a obrátil se ke Kristu. Když se o tom doslechli v jeruzalémském sboru, vyslali do Antiochie Barnabáše. Ten tam uviděl, jak mocně zapůsobila Boží milost. Měl z toho velkou radost a všechny povzbuzoval, aby věrně vytrvali při svém rozhodnutí pro Pána. Barnabáš byl muž na svém místě, plný Ducha svatého a víry.V Antiochii bylo pro Ježíše získáno velké množství pohanů. Barnabáš se odtud vypravil do Tarsu, vyhledal Saula a přivedl ho s sebou do Antiochie. Tam zůstali po celý rok, a když kázali o Kristu, připojilo se ke skupině tamějších věřících překvapivé množství lidí. V Antiochii se poprvé začalo říkat Kristovým následovníkům kristovci - křesťané. Do antiochijského sboru přišli také z Jeruzaléma někteří věřící, kteří měli dar prorockého vidění. Jednomu z nich, Agabovi, ukázal Bůh, že v celé říši bude velký hlad. To se skutečně vyplnilo za vlády císaře Klaudia. Křesťané v Antiochii se tedy rozhodli přispět každý podle svých možností a podpořit věřící v Judsku, kde bylo mnoho chudých. Sbírku poslali představeným církve v Jeruzalémě po Barnabášovi a Saulovi. Tehdy začal pronásledovat církev také král Herodes. Apoštola Jakuba, bratra Janova, dal popravit mečem. Když viděl, jak se tím zalíbil židovským předákům, dal o Velikonocích zatknout i Petra. Vsadil ho do žaláře, který hlídalo šestnáct vojáků. Střídali se po čtveřicích; z toho dva strážili přede dveřmi a dva byli stále uvnitř s Petrem, který měl s každým z nich spojenu jednu ruku řetězem. Tak pečlivě dal král svého vězně hlídat a po Velikonocích ho chtěl okázale soudit. Po celou tu dobu se církev za Petra nepřetržitě modlila. V noci před chystaným procesem, když Petr spal mezi svými strážci, rýpl ho někdo do boku a probudil ho. 7-8 Petr vidí, že kobka je plná světla a řetězy z jeho rukou dole. Před ním stojí Boží anděl a říká: "Rychle, vstávej, oblec se a obuj!" Petr poslechne a dostává další příkaz: "Vezmi si plášť a pojď za mnou!" *** Anděl jde napřed, Petr ho následuje, ale neví, zda bdí či sní. Minou bez potíží vnitřní i vnější stráž a už přicházejí k železné hlavní bráně. Ta se před nimi sama otevírá! Vycházejí do ulice, projdou ji a tu se anděl Petrovi ztrácí. Tehdy jako by se Petr probral ze sna; stál na ulici a teprve si plně uvědomil, že to Pán poslal svého anděla, vytrhl ho z Herodových rukou a tak zmařil plány Židů. Když si to Petr ujasnil, spěchal do domu Marie, matky Jana Marka. Tam se právě sešli křesťané a modlili se. Petr zabušil na dveře a služebná jménem Rodé se přišla zeptat, kdo to je. Když se Petr ohlásil, poznala ho Rodé po hlase, ale samou radostí zapomněla otevřít a běžela zvěstovat dovnitř, kdo to stojí u dveří. Nikdo jí nechtěl uvěřit: "To není možné, tys to popletla!" Rodé však trvala na svém: "Poznala jsem přece Petrův hlas!" Usoudili tedy, že apoštol byl zabit a že přišel jeho anděl. Vtom však Petr zaklepal znovu. Otevřeli a celí užaslí uvítali Petra živého. Když je konečně utišil, vypravoval jim, jak ho Pán vyvedl ze žaláře. Ještě je požádal, aby podali zprávu Ježíšovu bratru Jakubovi a ostatním křesťanům; pak odešel, aby se ukryl. Ráno vypukl mezi strážci poplach: Kam se poděl vězeň? Herodes ho dal hledat, ale marně. Vyslýchal vojáky, a když se od nich nic nedozvěděl, dal je popravit. Záhy nato se Herodes odebral z Judska do Césareje, kde se nějaký čas zdržel. Měl tehdy spory s obyvateli přístavů Týr a Sidón. Ti se nakonec zalekli jeho výhrůžek a chtěli raději uzavřít příměří, protože byli na Herodově území hospodářsky závislí. Poslali společného vyslance a úplatkem získali přízeň předního králova dvořana Blasta. V den audience usedl Herodes ve slavnostním rouchu na trůn a přednesl řeč. Lid začal provolávat: "Nemluvil člověk, to promluvil bůh!" Herodes tu božskou poctu přijímal jako samozřejmost, ale náhle se zhroutil; Bůh ho ranil pro jeho pýchu. Zemřel pak velice bídně, plný červů. Navzdory pronásledování se Boží poselství rozmáhalo a šířilo. Barnabáš a Saul splnili svoje poslání v Jeruzalémě a vrátili se do Antiochie, kam s sebou vzali Jana Marka. Ve sboru v Antiochii bylo několik mužů, kterým Bůh dával zvláštní porozumění jeho pokynům i schopnost tlumočit je lidem. Byli to Barnabáš, Šimon zvaný Černý, Lucius z Kyrény, Manahen, který byl vychováván spolu s galilejským knížetem Herodem Antipou, a Saul. Ti se jednou připravovali postem a modlitbami na službu Bohu a dostali pokyn od Ducha svatého: "Vyšlete ze svého středu Barnabáše a Saula k práci, kterou jim chci svěřit!" Znovu se tedy modlili a postili, pak jim požehnali pokládáním rukou a vyslali je na misii. Jako pomocník s nimi šel Jan Marek. Podle pokynů Ducha se vypravili do přístavu Seleukie a odtud se plavili na ostrov Kypr. Přistáli v městě Salamině a v židovských synagogách začali kázat o Kristu. Prošli tak celým ostrovem až do Páfu. Tam sídlil římský místodržitel Sergius Paulus, vzdělaný muž, a ten k sobě pozval Barnabáše a Saula, aby od nich slyšel Boží zvěst. U Sergia byl také židovský mág Barjezus, který se vydával za proroka. Říkalo se mu Elymas, to znamená čaroděj. Ten se teď tvrdě postavil proti Barnabášovi a Saulovi a snažil se ze všech sil, aby jim Sergius neuvěřil. Saul, nyní známější pod jménem Pavel, se v síle svatého Ducha podíval Barjezovi přímo do očí a řekl: "Tvoje jméno sice znamená"syn Ježíšův", ale ve skutečnosti jsi syn ďáblův, plný klamu a falše! Jsi nepřítel Boží pravdy a stojíš v cestě lidem, kteří hledají Boha. On je však pánem i nad tebou. Na důkaz toho teď oslepneš a na čas neuvidíš ani slunce!" Barjezovi se skutečně setmělo před očima, tápal kolem sebe a hledal, kdo by mu podal ruku a vedl ho. Když místodržitel viděl, co se stalo, uvěřil a dychtivě přijímal Ježíšovo učení. Z Páfu se Pavel a jeho průvodci plavili do Perge v Pamfylii. Jan Marek se však od nich odloučil a vrátil se odtud do Jeruzaléma. Z Perge šli do Pisidiské Antiochie a zúčastnili se tam sobotní bohoslužby v synagoze. Když byly přečteny oddíly ze zákona a prorockých knih, vyzvali je představení synagogy: "Bratři, jestliže máte pro nás nějaké duchovní povzbuzení, ujměte se slova!" Tu vystoupil Pavel, naznačil obvyklým gestem, že bude hovořit, a začal: "Muži Izraele, i vy, jiného původu, kteří ctíte jediného Boha! Dobře poslouchejte! Bůh si vyvolil naše praotce a za pobytu v Egyptě dal jejich potomkům vyrůst ve veliký národ. Mocnými činy je pak z té otrokářské země vysvobodil. Po čtyřicet let kočovali pouštěmi a Bůh se o ně pečlivě staral. Potom jim podmanil všechny národy, které obývaly Kenaan a daroval tu zemi dědičně Izraeli. Po více než čtyři století jim Bůh vládl prostřednictvím moudrých vůdců, z nichž poslední byl prorok Samuel. V jeho době zatoužili naši předkové po králi a Bůh jim tedy dal za krále Saula, syna Kíšova z kmene Benjamín. Vládl jim čtyřicet let. Bůh se však od něho odvrátil a dal Izraeli za krále Davida, o němž řekl: ‚Vybral jsem si Davida, Jišajova syna. To je muž podle mých představ a bude se řídit mou vůlí.' Slíbil také, že z Davidova rodu se narodí Vysvoboditel, a splnil to, když poslal Ježíše. Před jeho příchodem hlásal Jan všem Izraelcům, aby se zřekli svých hříchů a dali se pokřtít. Ke konci své činnosti Jan říkal: ‚Nemyslete si, že já už jsem ten očekávaný! Ten přichází po mě a pro mne by byla příliš velká čest, kdybych mu směl třeba jen boty rozvázat.' Bratři, kteří jste z Abrahamova národa, i vy ostatní, kteří spolu s námi ctíte jediného Boha, dnes vám přinášíme zvěst o spáse! Obyvatelé Jeruzaléma ani jejich vůdcové však v Ježíšovi nerozeznali Spasitele. Odsoudili ho a nevědomky tak splnili, co o něm psali proroci, jak to čítáme každou sobotu. Neměli žádný důvod, aby ho vydali na smrt. Přesto však naléhali na Piláta, aby ho dal popravit. Ale i tak se uskutečnily doslova všechny předpovědi Písma. Ježíšovo tělo bylo sňato z kříže, pohřbeno, ale Bůh jej vzkřísil z mrtvých! Po řadu dní jej vídali jeho galilejští učedníci, kteří s ním přišli do Jeruzaléma. Ti to dosud osobně dosvědčují. I vám dnes zvěstujeme, že veliký slib, který Bůh dal našim předkům, 33-34 splnil nyní jejich potomkům a potvrdil ho Ježíšovým vzkříšením. Na něho se vztahují slova druhého žalmu: ‚Ty jsi můj syn, dávám ti dnes život.' Bůh slíbil Davidovi, že jeho království bude věčné. *** 35-36 A David říká Bohu: ‚Nedopustíš, aby tvůj vyvolený podlehl smrti.' To se ovšem netýkalo samého Davida, jenž splnil ve své době úkol, zemřel, byl pohřben a jeho tělo se rozpadlo v prach. *** Ta proroctví se vztahují na Krista, Davidova potomka, kterého Bůh vzkřísil, takže jeho tělo nepodlehlo zkáze. Uvědomte si, bratři, co to pro vás znamená: Každému, kdo uvěří v Ježíše, odpouští Bůh všechny hříchy, a to i ty, které podle Mojžíšova zákona nemohly být odpuštěny. Dejte si však pozor, aby se na vás nesplnila prorocká předpověď: 40-41 ‚Jen se dobře dívejte, vy, kteří mnou opovrhujete. Zděste se, váš konec se blíží. Před vašimi zraky se děje něco velikého, druzí vám o tom svědčí, ale vy tomu nechcete věřit.'" *** Když vycházeli ze synagogy, posluchači prosili Pavla a Barnabáše, aby jim o tom všem znovu vyprávěli ještě další sobotu. Mnozí židé i na židovskou víru obrácení pohané doprovázeli Pavla a Barnabáše. Ti s nimi hovořili a vedli je k tomu, aby se drželi Božího odpuštění. Následující sobotu se shromáždilo skoro celé město, aby slyšelo hlásání Božího slova. Židé žárlili, že se sešlo tolik lidí, skákali Pavlovi do řeči, odporovali a posmívali se mu. Nakonec jim tedy Pavel s Barnabášem řekli: "Vy jste měli přednost, vám jsme měli vyřídit Boží slovo jako prvním. Protože je však odmítáte a vzdáváte se tak naděje na věčný život, obracíme se k pohanům. Tak nám to Pán totiž přikázal: ‚Neste světlo pohanům a zvěstujte spásu všem lidem.'" Pohané z toho měli velkou radost a ze srdce děkovali Bohu za to, co od Pavla slyšeli. Ti, v nichž Bůh probudil touhu po věčném životě, uvěřili a Kristovo evangelium se šířilo v celém kraji. Židé, kteří Krista odmítli, však využili svého vlivu na urozené ženy, které se přiklonily k víře Izraele, a na městské úředníky. Vzbudili tak nepřátelství proti Pavlovi a Barnabášovi, až je vyhnali z kraje. Ti se rozhodli, že se nebudou svým odpůrcům vnucovat a odešli do Ikonia. Sbor v Antiochii však rozkvétal a Bůh tamějším věřícím dával radost a svého Ducha. Také v Ikoniu kázali Pavel s Barnabášem nejprve v synagoze, a to tak mocně, že uvěřilo mnoho židů i pohanů. I tam se ovšem vyskytli židé, kterým se to nelíbilo, popouzeli místní obyvatele a šířili nenávist proti křesťanům. Pavel s Barnabášem tam přesto zůstali dost dlouho a neohroženě zvěstovali Krista. Pán se přiznával k jejich hlásání evangelia, dával jim moc konat znamení a divy. Obyvatelé Ikonia se rozdělili na dva tábory - jedni byli s pravověrnými židy a druzí s křesťany. 5-6 Apoštolové se dozvěděli, že jejich odpůrci - pohané i židé v čele s představenstvem synagogy - je chtějí napadnout a ukamenovat. Proto utekli a zdržovali se v nedalekých městech Lystře, Derbe a v jejich okolí. *** Nedali se však zastrašit a hlásali tam dále Kristovo evangelium. V Lystře žil muž s ochrnutýma nohama. Měl vrozenou vadu, takže nikdy v životě nechodil. Ten byl také mezi Pavlovými posluchači. Pavel se na něj pozorně zahleděl a poznal u něho víru v Boží pomoc. Zavolal na něj: "Narovnej se a postav se na nohy!" Chromý vyskočil a chodil. Lidé, kteří byli u toho, začali provolávat: "Navštívili nás bohové v lidské podobě!" O Barnabášovi tvrdili, že je Zeus, a o Pavlovi, že je Hermes - posel bohů, protože většinou mluvil. Došlo to tak daleko, že kněz místního Diova chrámu už přiváděl na shromaždiště ověnčené býky a chystali se je apoštolům obětovat. Ti nejprve netušili, co se děje, protože lidé mezi sebou mluvili lykaonsky. Když to však pochopili, roztrhli svá vrchní roucha na znamení nesouhlasu, rychle sestoupili z vyvýšeného místa, odkud mluvili k lidem, a horlivě je přesvědčovali: "Přátelé, co to děláte? My jsme přece lidé jako vy! Vyzýváme vás, abyste zanechali též marné modloslužby a obrátili se k jedinému živému Bohu, stvořiteli nebe, země, moře a všech tvorů. Dosud vás nechával jít po vašich vlastních cestách, ale nyní chce, abyste opustili své bludy. Vždyť vás má rád a všechno dobré máte od něho: déšť, úrodu, jídla dosyta a každou radost." Jen stěží jim apoštolové rozmluvili, aby jim neobětovali jako bohům. Potom se však objevili židé z Antiochie a Ikonia, přetáhli zmatený zástup na svou stranu a poštvali ho proti apoštolům. A tak místo pocty Pavla kamenovali a jeho bezvládné tělo vyvlekli za hradby, protože se domnívali, že je mrtev. Křesťané se k němu sběhli, a když se Pavel probral, vrátil se do města. Příštího dne však raději odešel s Barnabášem do Derbe, kde opět kázali radostnou zvěst o Kristu a získali mu tam mnoho následovníků.Pak se vydali na zpáteční cestu přes Lystru, Ikonium a Pisidiskou Antiochii. Všude dodávali křesťanům odvahu a povzbuzovali je: "Jen vytrvejte ve víře! Čeká nás mnoho utrpení, ale cíl - Boží království - za to stojí." V každém sboru po modlitbách a půstu ustanovili správce a odevzdali všechny do ochrany Pána, v něhož uvěřili. Pisidií tentokrát jen prošli, ale v Pamfylii kázali ve městě Perge. Z přístavu Attalia se pak plavili zpět do Antiochie v Sýrii, kde jim před časem vyprosili Boží milost k práci, kterou právě dokončili. Po návratu apoštolů se shromáždil celý sbor a oni vyprávěli, co Bůh konal jejich prostřednictvím a jak otevírá pohanům přístup k víře. Pavel a Barnabáš pak zůstali s křesťany v Antiochii delší dobu. V Antiochii se objevili někteří křesťané z Judska a přesvědčovali bývalé pohany, že nestačí jen uvěřit v Krista, ale že ke spáse je nutné přijmout židovské tradice, jak je předepisuje Mojžíšův zákon, a to především obřízku. Pavel a Barnabáš s nimi naprosto nesouhlasili a vznikl z toho vážný spor. Nakonec se rozhodli předložit spornou otázku apoštolům a vedení církve v Jeruzalémě. Vyslali tam skupinu pod vedením Pavla a Barnabáše. Ti, když cestovali Fénicií a Samařskem, vyprávěli křesťanům, jak pohané přijímají víru v Pána Ježíše, a bratři z toho měli všude velkou radost. V Jeruzalémě je přijali starší sboru a apoštolové. I těm vyprávěli, jak se Bůh přiznává k jejich práci mezi pohany. Hned se však ozvali někteří křesťané - příslušníci židovské sekty farizejů: "Pohané, kteří uvěřili v Krista, musejí přijmout obřízku a dodržovat Mojžíšův zákon." Apoštolové a starší svolali poradu o této těžké otázce. Když po dlouhém rozhovoru stále nemohli dojít k žádnému rozhodnutí, vzal si slovo Petr a řekl: "Bratři, víte, že mne si Bůh vybral, abych jako první zvěstoval evangelium pohanům, a oni uvěřili. Bůh, který vidí do srdce člověka, se k nim přiznal a dal jim stejného Ducha jako nám. Nedělal v tom žádný rozdíl mezi rozeným židem a pohanem - očistil i jejich srdce vírou. Proč chcete být moudřejší než sám Bůh a předělávat je na židy? Vždyť je to zbytečné břemeno, které jsme my ani naši předkové nemohli unést. I my jsme uvěřili, že nebudeme zachráněni pro svoje židovství, ale pro lásku Pána Ježíše Krista. A v tom jsou nám plně rovni." Po tomto projevu celé shromáždění ztichlo a vyslechlo zprávu Barnabáše a Pavla o tom, jaké divy a nadpřirozené věci konal Bůh jejich prostřednictvím mezi pohany. Když skončili, ujal se slova Jakub: "Bratři, chtěl bych něco říci. Slyšeli jsme Šimonovu zkušenost: sám Bůh to byl, kdo poprvé promluvil k pohanům a přijal je mezi svůj lid. To plně souhlasí se slovy proroka: ‚Vrátím se a obnovím svůj příbytek,který je v rozvalinách,znovu budu bydlet s vámi. Potom mne naleznou i pohané,kterým budete hlásat moje jméno.'To říká Bůh, který nyní koná,co slíbil už před věky. Nenakládejte tedy na pohany, kteří uvěřili v Boha, zbytečná břemena. Napišme jim, aby zachovávali jen základní pravidla: ať se vyhýbají všemu, co souvisí s modloslužbou, mravní nezřízeností, a ať nejedí maso s krví ani samotnou krev. Vždyť Mojžíšův zákon se už odedávna vyučuje každou sobotu v synagogách a má dost horlivých zastánců." S tím celé shromáždění souhlasilo. Vybrali z vedoucích bratří dva muže. Ti měli v Antiochii vyřídit vše, na čem se v Jeruzalémě usnesli. Byli to Juda zvaný Barsabáš a Silas. Po nich poslali tento dopis: "Apoštolové a starší jeruzalémského sboru vzkazují bratrský pozdrav bratřím v Antiochii, Sýrii a Kylikii, bývalým pohanům. Slyšeli jsme, že k vám přišli od nás lidé, kteří vás znepokojovali a mátli svými názory. My jsme je ničím nepověřili. 25-27 Teď jsme se jednomyslně rozhodli poslat k vám Judu a Silase společně s Barnabášem a Pavlem, o nichž víme, že ve službě Kristovu evangeliu nasazují život. Ti vám ještě blíže vysvětlí naše písemné usnesení. *** *** Podle rozhodnutí Ducha svatého i podle našeho názoru není nutno vám ukládat jakákoliv břemena kromě těchto nejzákladnějších požadavků: Varujte se toho, co bylo obětováno modlám, nejezte krev ani maso s krví a zachovávejte mravní čistotu. Budete jednat správně, když se přidržíte těchto pokynů. Mějte se dobře!" Pověření bratři se tedy odebrali do Antiochie, odevzdali dopis a ten byl přečten celému shromáždění. Přinesl všem velikou úlevu a radost. Juda a Silas, kterým Duch svatý ukazoval, co mají mluvit, posilovali a povzbuzovali celý sbor. 33-35 Po nějaké době se měli zase vrátit do Jeruzaléma, ale Silas raději zůstal v Antiochii. Také Pavel a Barnabáš tam zůstali a spolu s mnoha dalšími vyučovali a hlásali Kristovo učení. *** *** Po čase navrhl Pavel Barnabášovi: "Měli bychom se vypravit navštívit sbory a bratry ve všech těch městech, kde jsme kázali o Pánu Ježíši. Rád bych věděl, jak si počínají." Barnabáš souhlasil a radil, aby s sebou vzali zase Jana Marka. To se Pavlovi nezdálo, protože je Marek opustil už v Pamfylii a do hlavní práce s nimi nešel. Nemohli se dohodnout, a tak se raději rozdělili. Barnabáš vzal s sebou Marka a vypluli na Kypr. Pavel si vybral Silase, vyžádali si požehnání od bratří a vydali se na cestu po pevnině. Prošli Sýrií a Kilikií a povzbuzovali křesťany v tamních sborech. Dorazili do Derbe a pak do Lystry. Tam žil mladý věřící muž jménem Timoteus, syn křesťanské Židovky a pohanského otce. Křesťané v Lystře a Ikoniu si ho velice pochvalovali. Také Pavel si ho oblíbil a vybral za svého dalšího průvodce. Protože v těchto oblastech měli stále co činit s židovskými usedlíky, kteří Timotea znali a považovali ho podle otce za pohana, Pavel mu raději doporučil obřízku. Putovali pak společně do dalších měst a seznamovali je s dopisem apoštolů a vedoucích jeruzalémské církve. Maloasijské sbory se upevňovaly ve víře a také tam stále přibývali noví křesťané. 6-7 Tak procestovali Frygii a obrátili se nazpět do Galacie, protože neměli vnitřní jistotu, že mají pokračovat dále na západ do provincie Asie. Pak chtěli na pobřeží Černého moře do Bytinie, ale cítili, že ani tam je Kristus neposílá. *** Obrátili se tedy znovu k západu, bez zdržování prošli Mysií, až dorazili do Troady. V noci měl Pavel sen. Stál před ním muž v makedonském kroji a prosil ho: "Přeplav se do Makedonie a pomoz nám!" My všichni jsme uvěřili, že tento sen byl Božím příkazem, abychom šířili zvěst o spáse také v Evropě, a hned jsme se začali připravovat na cestu. Z troadského přístavu jsme se plavili na ostrov Samotraké a na evropskou pevninu jsme vystoupili v makedonské Neapoli. Po souši jsme pokračovali do Filip, nejvýznamnějšího města severní Makedonie, obydleného hlavně římskými kolonisty. Tam jsme se usadili na několik dní. Protože ve městě nebyla synagoga, vyšli jsme v sobotu za bránu na břeh řeky. Předpokládali jsme totiž, že by se tam mohli scházet místní židé a bohabojní pohané k modlitbám. Byla tam opravdu skupina žen, a tak jsme se posadili a mluvili k nim. Mezi posluchačkami byla také Lydie, obchodnice s purpurovými sukny, pohanka, která uvěřila v Boha. Kristovo slovo ji zaujalo a ona dychtivě naslouchala Pavlovu kázání. Přijala s celou svou rodinou křest a přiměla nás, abychom se stali hosty v jejich domě. Když jsme zase jednou šli na místo modliteb, potkala nás mladá otrokyně, která měla věštecké nadání. Její majitelé na tom pořádně vydělávali. Připojila se hned k nám a hlasitě vyvolávala: "Vidíte ty lidi? To jsou sluhové nejvyššího Boha a říkají nám, jak najít záchranu!" Tak to dělala den za dnem. Pavel to těžce nesl a jednoho dne jí přikázal: "Ve jménu Ježíše Krista, okamžitě přestaň!" Dívka se probrala ze svého vytržení a úplně tu schopnost ztratila. To ovšem rozzlobilo její pány, kteří přišli o zdroj značných příjmů. 20-21 Přivlekli Pavla a Silase na radnici před soudce a vznesli proti nim vážné obvinění: "To jsou židé, kteří pobuřují v našem římském městě a snaží se tu šířit svoje náboženství." *** Srocený lid se také připojil k tomu obvinění a úředníci tedy dali Pavla a Silase zmrskat pruty po nahém těle. Po krutém bičování je předali vězeňskému strážci do přísné vazby. Ten je vsadil do nejhlubší kobky a nohy jim sevřel kládou. Pavel a Silas se ještě o půlnoci hlasitě modlili a zpívali Bohu chvalozpěvy, až se to rozléhalo celou věznicí. Tu se zatřásla země, základy vězení byly porušeny, dveře vyvaleny a okovy se uvolnily. Žalářník se probudil a viděl, co se stalo. Tasil svůj meč a chtěl se jím probodnout, protože se domníval, že vězňové utekli, a on za ně ručil svým životem. Pavel na něj zavolal: "Nezabíjej se, vždyť nikdo neutekl!" Správce žaláře popadl pochodeň, seběhl do jejich kobky a vrhl se před nimi na kolena. Pak je vyvedl ven a ptal se: "Vy jste jistě bohové; co mám dělat, abych byl zachráněn?" Řekli mu: "Bůh je Ježíš Kristus, v něho uvěř a budeš zachráněn s celou rodinou." A vyprávěli jemu a všem obyvatelům jeho domácnosti o Kristu. Žalářník je pečlivě ošetřil a ještě v noci se dal s celou svojí rodinou i otroky pokřtít. Pak zasedli ke stolu a bylo tam veselo, vždyť uvěřili v živého Boha! Ráno k němu poslali úředníci vojáka se vzkazem, aby apoštoly propustil. Žalářník měl radost, že mohou klidně odejít, ale Pavel si postavil hlavu: "To tedy ne! Nás, římské občany, dají bez výslechu veřejně zmrskat, vsadit do žaláře, a teď by se nás chtěli v tichosti zbavit? Ať pěkně sami přijdou a propustí nás." Voják to vyřídil. Městští úředníci se polekali té skutečnosti, že Pavel a Silas jsou občany Římské říše. Přišli tedy s omluvami, ale prosili je, aby opustili Filipy. A tak apoštolové ještě navštívili křesťanku Lydii, kde se setkali s věřícími, potěšili se navzájem a odešli z města. Vydali se přes Amfipolis a Apollonii, až přišli do Tesaloniky, kde byla židovská synagoga. Pavel, jak už to měl ve zvyku, zahájil svou misijní činnost mezi židy. Tři soboty po sobě k nim promlouval a snažil se jim dokázat z Bible, že slíbený Mesiáš musel projít utrpením, zemřít a vstát z mrtvých."Ten Mesiáš je Ježíš a o něm jsem vám přišel povědět," říkal Pavel. Někteří z nich tomu uvěřili a ty Pavel a Silas dále vyučovali. Získali pro Krista i mnoho bývalých pohanů, mezi nimi také řadu žen z významných rodin. To vzbudilo závist židů, kteří v Ježíše neuvěřili. Najali si lidi z městské spodiny a ti vyvolali pouliční výtržnost. Přitáhli k Jásonovu domu, kde Pavel a Silas bydleli, a chtěli je lynčovat. Nezastihli je však, a tak dovlekli Jásona s několika věřícími na radnici. Tam židé žalovali na křesťany: "Tihle lidé organizují vzpoury v celé říši. Ruší císařovy zákony a snaží se nastolit za krále jakéhosi Ježíše. Teď dorazili až k nám a tento muž jim poskytl svůj dům." Městští úředníci dostali strach, ale nakonec propustili Jásona a jeho přátele, když zaplatili kauci. Křesťanští bratři hned v noci tajně vyvedli Pavla a Silase z města a vypravili je na cestu do Beroje. Také tam začali činnost v židovské synagoze. Berojští židé byli otevřenější a naslouchali ochotně zprávám o Ježíšovi; každý den se scházeli a studovali Písmo a ověřovali si, zda se Pavlova zvěst shoduje s předpověďmi izraelských proroků. Mnoho jich uvěřilo a opět se k nim připojili pohané, muži i ženy, někteří i z urozených vrstev. To se ovšem doneslo k židům v Tesalonice. Vypravili se do Beroje a snažili se i tam Pavlovu práci překazit. 14-15 Berojští křesťané raději hned dovedli Pavla do nejbližšího přístavu a někteří ho doprovodili po moři až do Atén. Silas a Timoteus zůstali zatím v Beroji. Pavel jim však vzkázal po svých průvodcích, aby se za ním co nejdříve vypravili. *** Zatímco na ně čekal, procházel Pavel Aténami. Všechno se v něm bouřilo, když viděl, jak tam lidé horlivě uctívali sochy bohů. Den co den hovořil s židy a bohabojnými Řeky v synagoze, ale vycházel i na náměstí a mluvil ke všem, kdo mu byli ochotni naslouchat. 18-21 Tak se dostal do hovoru i s aténskými filozofy, epikurejci a stoiky, a vyprávěl jim o Ježíšovi, který vstal z mrtvých. Někteří ho okřikovali: "Neposlouchejte toho žvanila!," ale druhé to začalo zajímat. Říkali: "To bude nějaké nové náboženství."Atéňané i lidé, kteří tam přicházeli studovat, byli totiž velice zvědaví a posedlí touhou povědět nebo uslyšet něco nového a neobvyklého. Vzali Pavla mezi sebe, dovedli ho na řečniště zvané Areopag a požádali ho, aby jim pověděl něco více o tom novém učení plném překvapujících myšlenek. *** *** *** Pavel tedy vystoupil na místo pro řečníky a oslovil shromážděné: "Atéňané, všiml jsem si, že jste opravdu nábožensky založení lidé. Když jsem prohlížel vaše četné chrámy a svatyně, viděl jsem také oltář zasvěcený"neznámému bohu". Tušíte tedy, že je zde někdo, kdo přerůstá vaše představy a máte ho v úctě. A právě o něm jsem vám přišel povědět! Jediného pravého Boha, který stvořil svět a všechno živé, který ovládá Zemi a celý vesmír, toho nemůžete postavit jako sochu do svých chrámů. On není závislý na tom, zda ho někdo uctívá a přináší mu oběti. Vždyť on sám dává všem život a udržuje i zajišťuje ho vším potřebným. Celé lidstvo vytvořil z jediného člověka, rozsadil nás po celé zemi a vymezil jednotlivým národům prostor i dějinná období. A všichni máme veliký úkol: hledat Boha. A tu po pracném poznávání zjišťujeme, že je nám vlastně nablízku. On nám totiž dává život, pohyb a celé bytí. Pěkně to vyjádřili někteří vaši básníci: jsme jeho děti, Boží rodina. Jak bychom si tedy měli myslet, že božská pocta přísluší nějakému lidskému dílu ze zlata, stříbra nebo mramoru? To je přece výtvor lidského umění a obratnosti. Vidíte, do takového omylu lidstvo zapadlo, ale Bůh je trpělivý a chce nám to prominout. Teď ale vzkazuje všem lidem, že je na čase toho všeho nechat a obrátit se k němu, k pravému Bohu. Blíží se totiž den, kdy nás bude soudit, a všechno závisí na tom, jaký zaujmeme postoj k jedinému muži, kterého Bůh poslal, ke Kristu Ježíši. K němu se Bůh jasně přiznal tím, že ho vzkřísil z mrtvých." 32-33 Dosud pozorní posluchači teď Pavla přerušili. Vzkříšení z mrtvých bylo na ně příliš. Někteří se mu rovnou vysmáli, druzí se vymluvili: "Pro dnešek to stačí, poslechneme si tě zase příště." *** Ale někteří byli přece jen zaujati, požádali Pavla o bližší vysvětlení a uvěřili. Byl mezi nimi i člen soudního dvora Areopagu Dionysios a žena jménem Damaris. Pavel pak odcestoval z Atén do Korintu. Tam se seznámil s židovskými manžely; Akvila byl rodák z Pontu, ale do Korintu se přistěhoval se svou ženou Priscilou teprve nedávno z Itálie. Císař Klaudius totiž nařídil, aby se všichni židé vystěhovali z Říma. Pavel u nich našel byt i zaměstnání, protože měli dílnu na výrobu stanů, a to bylo jeho řemeslo. Pracoval tady s nimi a o sobotách v synagoze rozmlouval s židy i pohany. Když konečně z Makedonie dorazili Silas a Timoteus, mohl se Pavel více soustředit na šíření evangelia. I tady se především snažil přesvědčit židy, že Ježíš je ten slíbený Mesiáš. Oni mu však napořád odporovali, a když dokonce začali mluvit o Ježíšovi neuctivě, Pavel symbolicky naznačil, že za ně nenese odpovědnost: vytřásl si prach ze šatů a řekl jim: "Přivoláte na sebe Boží soud a moje vina to nebude; já se od této chvíle budu věnovat pohanům." Ke své další činnosti si zvolil dům zbožného muže Tita Justa, který bydlel hned vedle synagogy. Někteří ze židů uvěřili, dokonce i sám představený synagogy Krispus s celou rodinou. I mnozí jiní Korinťané se pod vlivem Pavlova kázání obrátili ke Kristu a dali se pokřtít. Jedné noci měl Pavel vidění a dostal od Pána Ježíše pokyn: "Neboj se a nedej se umlčet. Já jsem s tebou a odrazím všechny útoky proti tobě. V Korintu je ještě mnoho těch, kteří se stanou mými následovníky." A skutečně, Pavel tam zůstal půldruhého roku a mohl pokojně kázat Boží slovo. Když se římským místodržitelem Řecka stal Gallio, smluvili se židé na Pavla a přivedli ho před soud s obžalobou: "Tento muž navádí lidi, aby ctili našeho Boha způsobem, který se příčí zákonům." Pavel se chystal k obhajobě, ale Gallio ho předešel a řekl žalobcům: "Kdyby se jednalo o nějaké bezpráví nebo zločin, vyslechl bych vás jako kterékoliv jiné občany. Ale spory o slůvka, jména a články vašeho náboženství si vyřizujte mezi sebou. Do toho mně nic není." Potom židy vykázal ze soudní síně. Srocený dav napadl představeného synagogy Sostena. Tloukli ho přímo před Galliovýma očima, ale ten si toho nevšímal. 18-19 Pavel zůstal v Korintu ještě delší dobu. Nakonec se však rozloučil s bratry a vydal se na cestu lodí zpět do Sýrie. Spolu s ním vypluli i manželé Priscila s Akvilou, kteří se stěhovali do Efezu. Ve východním korintském přístavu si dal Pavel naposled ostříhat vlasy. Po celou cestu až do Jeruzaléma se totiž zavázal dodržovat nazírský slib (vnějšími projevy tohoto slibu bylo, že si muž nestříhal vlasy a vousy a nepil žádné opojné nápoje).V Efezu se Pavel rozloučil s přáteli, ale před odjezdem ještě zašel do tamní synagogy pohovořit si s židy. *** Ti ho dokonce přemlouvali, aby u nich nějakou dobu zůstal, ale Pavel nechtěl. Při loučení jim řekl: "Bude-li to Boží vůle, tak se k vám vrátím." Z Efezu odplul do Césareje v Judsku a pak pěšky pokračoval až do Jeruzaléma. Pozdravil jeruzalémské křesťany a odcestoval do syrské Antiochie. Pavel se však ve svém domovském sboru dlouho nezdržel a brzy vyrazil na další cestu do Galacie a Frygie. Postupně tam navštívil všechny sbory a upevňoval jejich členy ve víře. Mezitím přišel do Efezu žid z Alexandrie jménem Apollos. Byl to výborný řečník a znalec Starého zákona. Byl pokřtěn po způsobu Jana Křtitele, znal leccos z Ježíšova učení a nadšeně a přiléhavě mluvil o Ježíšovi. 26-27 Tak vystoupil bez bázně i v efezské synagoze. Tam ho uslyšeli Priscila a Akvila, pozvali ho k sobě a důkladněji mu vysvětlili Kristovo evangelium. Apollos se pak rozhodl jít dále do Řecka a zvěstovat Ježíše. Efezští křesťané mu to schvalovali a dali mu pěkný doporučující dopis. Svým výjimečným obdarováním prokázal platné služby věřícím v Řecku. *** Zvláště vynikal v debatách se židy, kterým dokazoval ze Starého zákona, že Ježíš je Mesiáš. Zatímco Apollos působil v Korintu, prošel Pavel hornatým středem Malé Asie a dostal se až do Efezu. Seznámil se tam se skupinou asi dvanácti mužů, kteří si říkali"učedníci". Pavel chtěl zjistit, čemu vlastně věří, a tak se jich vyptával: "Projevila se na vás moc Božího Ducha, když jste uvěřili?" Oni odpověděli: "Ne, o něčem takovém jsme ani neslyšeli." Pavel jim položil další otázku: "Čí jste tedy následovníci? Pokřtil vás někdo?" Prohlásili: "Byli jsme pokřtěni po způsobu Jana Křtitele." "To je dobře," navázal na to Pavel."Jan křtil ty, kdo vyznávali své hříchy a chtěli jich upřímně zanechat. Snad tedy také víte, že Jan vybízel lidi, aby uvěřili v Ježíše, který vystoupil po něm, a přijali ho jako Vykupitele." Ti mužové přijali vše, co jim Pavel vyprávěl, a dali se pokřtít na znamení toho, že uvěřili v Ježíše Krista. 6-7 Když jim potom Pavel žehnal, sestoupil na ně Duch svatý a oni začali mluvit v prorockém nadšení. *** Tři měsíce pak Pavel navštěvoval synagogu, svobodně tam promlouval a snažil se přesvědčit židy, že zaslíbený Boží Král už přišel. Někteří se však ostře stavěli proti němu, odmítali mu uvěřit a snažili se jeho kázání před ostatními zesměšnit. Nakonec musel Pavel zřídit oddělená shromáždění pro křesťany. Hovořil k nim každodenně v přednáškové síni filozofa Tyrana. Kázal tam dva roky, takže snad všichni obyvatelé toho kraje, židé i pohané, uslyšeli o Ježíšovi. Bůh se přiznával k této službě tím, že v Pavlově blízkosti byli lidé mimořádným způsobem uzdravováni. Dokonce i Pavlovy kapesníky a části oděvu kladli lidé s vírou na nemocné a ti, zvláště duševně choří, tak byli vyléčeni. Toho se pokoušeli využít někteří židovští zaklínači nemocí. Začali používat novou formulku: "Zaklínám tě ve jménu Ježíše, kterého káže Pavel." Nepřineslo jim to však úspěch. Sedm synů jakéhosi významného židovského kněze Skévy zkoušelo tímto způsobem uzdravit jednoho šílence. Temný duch z něho promluvil: "Ježíše i Pavla znám, ale kdo jste vy?" Pak se na ně ten člověk vrhl, strhal z nich šaty, ztloukl je a jen tak tak, že vyvázli živí; všechny je zmohl. To se rozkřiklo po celém Efezu mezi židy i pohany, takže si už na takové čáry nikdo netroufal a jméno Pána Ježíše bylo vyslovováno s úctou. Také křesťané přicházeli a veřejně se přiznávali, že se dříve pokoušeli zaklínat. Mnozí teď přinášeli své knihy o magii a veřejně je pálili. Takového čarodějnického braku bylo spáleno dobře za padesát tisíc stříbrných drachem. I to byl projev šířícího se vlivu a rostoucí moci Kristovy. Pavel chtěl pokračovat v misijní cestě do Makedonie, do Řecka a pak se mínil vrátit do Jeruzaléma. Říkal: "Po nějakém čase bych se rád vypravil do Říma." Dva ze svých pomocníků, Timotea a Erasta, vyslal do Makedonie napřed, ale sám se ještě zdržel v Asii. Pak ale vypukl odpor proti křesťanskému učení, tentokrát ze strany pohanů. Příčinou byly ohrožené zisky efezských řemeslníků, kteří ve velkém vyráběli upomínkové modely chrámu se sochou bohyně Diany a prodávali je poutníkům.Vedl je stříbrotepec Demetrios, který svolal všechny podnikatele a jejich dělníky a oslovil je: "Přátelé, všichni dobře víme, jak výnosné je naše řemeslo. A teď, jak jste jistě slyšeli, přijde si nějaký Pavel a nejenom v Efezu, ale i po celé Asii odvrací lidi od naší víry! Že prý bohové vyrobení lidskýma rukama nejsou bohové, ale jen modly. Tím nejen poškozuje naše obchody, ale vážnost efezského chrámu a samotné Diany tak povážlivě upadá v Asii a snad v celém světě!" 28-29 Tím ovšem přivedl shromáždění do varu a ti začali provolávat: "Velká je Diana z Efezu!" Nepokoje se rychle rozšířily po celém městě, lidé se sbíhali do amfiteátru. Někde chytili Gaja a Aristarcha, Pavlovy makedonské průvodce, a přivlekli je tam. *** Pavel chtěl jít a promluvit ke shromážděnému lidu, ale ostatní křesťané z provinčního úřadu, kteří sympatizovali s Pavlem, mu naléhavě vzkazovali, aby tam nechodil. V amfiteátru zatím už každý vyvolával něco jiného a většina lidí vůbec nevěděla, proč tam přišli. Židé dostali strach, aby se hněv davu nevybil na nich, a vyslali tam svého řečníka Alexandra. Chtěl si zjednat ticho a vysvětlit, že s Pavlem nemají nic společného. Jakmile však lidé poznali, že je to žid, sjednotili se zase na společném heslu: "Velká je Diana z Efezu!" A tak křičeli skoro dvě hodiny. Konečně se dostavil tajemník městské rady, podařilo se mu dav utišit a promluvit k nim: "Občané Efezu! To přece ví každý, že právě v našem městě je nejvýznamnější chrám bohyně Diany a že její zdejší socha spadla přímo z nebe. 36-37 Kdo by se to odvážil popírat? Přivedli jste k soudu tyto muže. Ale oni přece neznesvětili náš chrám, ani se nerouhali naší bohyni. Prosím vás, uklidněte se a neukvapujte se! *** Jestliže si Demetrios a ostatní řemeslníci chtějí na někoho stěžovat, jsou tady od toho veřejné soudy a římské úřady, kde se může konat řádné přelíčení. A máte-li nějaké požadavky, je třeba je projednat ve schůzi městské rady. Takhle je nebezpečí, že budeme obviněni z povstání. Vždyť nemáte pro tenhle rozruch žádný rozumný důvod." Po těch slovech se lidé rozešli. Když se rozruch utišil, svolal Pavel shromáždění, povzbuzoval efezské křesťany a zároveň se s nimi loučil; rozhodl se totiž pokračovat ve své misijní cestě. Vydal se do Makedonie a Řecka a cestou dodával skupinám křesťanů odvahu a naději. V Řecku se zdržel čtvrt roku a potom chtěl odplout zpátky, přímo do Sýrie. Dozvěděl se však, že židé hlídají přístavy a chtějí se ho zmocnit, a tak se rozhodl pro zpáteční cestu zase přes Makedonii. 4-5 Někteří z Pavlových spolupracovníků se přeplavili napřed do Troady a čekali tam na nás. Byli to Sopatros z Beroje, Aristarchos a Sekundus z Tesaloniky, Gájus a Timoteus z Derbe, Tychikos a Trofimos ze západní Malé Asie. *** My s Pavlem jsme nasedli ve Filipách po Velikonocích na loď a po pěti dnech jsme se s nimi sešli v Troadě, kde jsme se zdrželi týden. V neděli večer se tamní sbor sešel ke svaté večeři Páně. Pavel kázal, a protože to bylo slovo na rozloučenou, mluvil až do půlnoci. V místnosti hořelo mnoho lamp a byla plná lidí, takže tam bylo horko. Mládenci se proto posadili do oken. Jak se shromáždění protáhlo, jeden z nich, Eutychos, usnul a vypadl z třetího poschodí na dvůr. Běželi k němu, ale ležel tam mrtev. Pavel k němu poklekl, vzal ho do náruče a po chvíli řekl: "Nedělejte si starosti, žije." Vrátili se nahoru a pokračovali ve večeři Páně. Pavel k nim mluvil celou noc a teprve za svítání se rozloučili. Eutycha přivedli zase zdravého a všichni z toho měli radost. Pavel nás poslal lodí napřed do přístavu Assos, ale sám tam šel po souši. 14-15 V Assu nastoupil k nám. Po přistání v Mityléně a po obeplutí ostrovů Chios a Samos jsme třetí den zakotvili v Milétu. *** Pavel se úmyslně vyhnul Efezu, protože se bál zdržení. Spěchal totiž, aby byl na svátek Letnic v Jeruzalémě. Pozval si však do Milétu představené efezského sboru 18-19 a řekl jim: "Jistě si pamatujete, že jsem po celý čas u vás sloužil Pánu se vší skromností, ale přesto s velikými obtížemi a úklady ze strany židů. *** Neopomněl jsem nic, co jste měli slyšet, hlásal jsem to veřejně i v soukromých domech. Židům i pohanům jsem stejně zdůrazňoval, že musejí vyznat Bohu své hříchy a uvěřit v Ježíše Krista jako Pána nás všech. Teď mne však Duch svatý posílá do Jeruzaléma a já nevím, co mne tam potká. V každém sboru, kde jsme se zastavili, mně bratři z Božího vnuknutí předpovídali, že mě tam čeká vězení a těžkosti. Ale já si tolik nezakládám na životě. Jde mi především o to, abych doběhl závod až do konce a splnil úkol, který mi Pán Ježíš dal: být nositelem radostné zvěsti o Boží lásce. Dnes naposled hovořím k vám, kterým jsem tolikrát mluvil o Božím království. Mohu říci, že mou vinou nikdo neztratí věčný život. Všechno, co mi Bůh pro vás dal, jsem vyřídil. Teď je na vás, abyste si dobře počínali a jako pastýři vedli stádo, které vám Duch svatý svěřil. Pamatujte, že Kristus za ně prolil svou krev! Vím, že po mém odchodu se mezi vás vplíží jako draví vlci falešní učitelé a nadělají ve stádu škody. Dokonce z vašeho vlastního středu povstanou lidé, kteří budou překrucovat pravdu a přetahovat lidi na svou stranu. Buďte na stráži a pamatujte, že po tři roky jsem ve dne v noci na každém osobně pracoval, i když to nebylo lehké. Teď vás tedy poroučím Bohu a jeho milostivému slovu, které má sílu vás zdokonalovat a zajistit vám dědický podíl mezi jeho věrnými. Nikdy jsem od vás nežádal peníze ani oděv; svýma rukama jsem si na všechno vydělával pro sebe i pro své pomocníky. Snažil jsem se dát vám příklad: vaší povinností je ujímat se slabých a pracovat pro ně. Vždycky mějte na paměti slova Pána Ježíše: Větší radost je dávat než dostávat!" Po těch slovech s nimi poklekl a modlil se. Loučení se neobešlo bez slz a bylo mnoho objímání a bratrských polibků. Nejvíce je zarmoutilo, že by se už neměli s Pavlem vidět. Nakonec ho doprovodili až k lodi. Skončilo loučení a loď zvedla kotvy. Pluli jsme k ostrovu Kós, druhý den na ostrov Rodos a jižního pobřeží Malé Asie jsme dosáhli v přístavu Patara. Tam jsme přestoupili na loď, která směřovala do fénických měst v Palestině. Kypr jsme obepluli vpravo a dorazili jsme do Týru, kam loď vezla nějaký náklad. Využili jsme času a strávili jsme celý týden s tamními křesťany. Také těm Bůh vnukl obavu, že Pavla nečeká v Jeruzalémě nic dobrého, a tak mu další cestu rozmlouvali. Přesto jsme pokračovali dál. Vyprovodili nás s celými svými rodinami až za město. Na pobřeží jsme společně klečeli a modlili se. 6-8 Pak jsme se rozloučili a vypluli do Ptolemaidy. Také tam jsme mohli zůstat jeden den s věřícími.Naše loď končila svou plavbu v Césareji, kde jsme navštívili známého kazatele Filipa, jednoho z těch prvních sedmi apoštolských pomocníků. Ubytoval nás jako hosty své rodiny. *** *** Filipovy čtyři svobodné dcery byly také nadšené tlumočnice Kristova poselství. Po několika dnech tam přišel jeden křesťan z Judska, Agabos, který měl prorocký dar. Půjčil si od Pavla jeho opasek, spoutal si jím ruce i nohy a řekl: "Duch svatý mi ukázal, že majitele tohoto pásu židé v Jeruzalémě takhle svážou a vydají ho pohanům." To už bylo příliš, a tak jsme všichni, průvodci i místní křesťané, začali Pavla přemlouvat, aby do Jeruzaléma nechodil. On nás však napomenul: "Proč tolik pláčete a děláte mi to těžší? Pán Ježíš přece stojí za to, abych byl pro něho uvězněn a třeba i zabit." Viděli jsme, že je marné na Pavla naléhat, a tak jsme řekli: "Ať se tedy stane, co chce Bůh." Skončil odpočinek u Filipovy rodiny a my nachystali svá zavazadla na poslední pěší úsek cesty do Jeruzaléma. 16-17 Několik křesťanů z Césareje nás doprovodilo až do cíle. Zavedli nás tam k našemu dalšímu hostiteli, Mnasonovi z Kypru, jednomu z prvních křesťanů. Jeruzalémská církev nás přijala radostně. *** Hned druhý den jsme byli všichni pozváni k Jakubovi, představenému sboru, kde se shromáždili všichni starší. Pavel se s nimi pozdravil a podal jim zevrubnou zprávu o výsledcích práce mezi pohany, k níž ho Bůh zmocnil. Rádi to slyšeli a chválili Boha.Potom však řekli Pavlovi: "Jistě už víš, že u nás již několik tisíc židů uvěřilo v Pána Ježíše a ti i nadále horlivě zachovávají Mojžíšův zákon. Zde se však šíří zprávy, že ty přesvědčuješ židy v pohanském světě, aby od zákona odstoupili, syny už nedávali obřezat a vůbec zavrhli starobylé židovské zvyky. Měl bys něco podniknout dříve, než se všichni dozvědí, že jsi tady. 23-24 Máme pro tebe tento návrh: Mezi námi jsou teď čtyři muži, kteří se zavázali plnit nazírský slib. Jejich lhůta vypršela, ale jsou chudí a nemají prostředky na závěrečný obřad v chrámu. Jistě by na židy dobře zapůsobilo, kdybys za ty muže zaplatil a při té příležitosti podstoupil očišťování navrátilců z pohanské ciziny. Všichni by viděli, že máš zákon v úctě a pomlouvačům by to vzalo vítr z plachet. *** Pro obrácené pohany ovšem platí naše původní rozhodnutí, které jsme vám kdysi dali písemně. Žádáme od nich jen základní ohled na zákon, aby totiž nejedli maso obětované předem modlám, krev a maso s krví a především aby odložili pohanskou pohlavní nevázanost." Druhého dne tedy Pavel podstoupil spolu s těmi čtyřmi muži obřad očištění. Pak šel do chrámu, aby oznámil, kdy skončí jejich nazírský závazek a jeho očišťování, a aby za každého z nich objednal oběti. Když končilo sedm dní a Pavel s nimi přišel zase do chrámu, aby byli obřadně prohlášeni za čisté, poznali ho židovští poutníci z Malé Asie. Poštvali na něho okolostojící, popadli ho a křičeli: "Věrní Izraelci, pojďte sem! Tady máme toho odpadlíka! Všude hlásá bludy a nic mu není svaté: ani naše vyvolení, ani zákon, ani chrám. Teď sem dokonce přivedl pohany, aby poskvrnil svaté místo." Předtím totiž Pavla zahlédli ve městě s Trofimem z Efezu a mysleli, že ho vzal i do chrámu, kam pohané nesměli. To ovšem vyvolalo obrovský rozruch a lidé se sbíhali ze všech stran. Mezitím vyvedli Pavla z vnitřního chrámového nádvoří a brány rychle zavřeli. Vypadalo to, že rozlícený dav Pavla utluče, když vtom zasáhli Římané.Velitel posádky hradu Antonia, který přiléhal přímo ke chrámu, dostal hlášení o nepokoji a seběhl s pohotovostní četou do nádvoří. Lidé se vojáků lekli, přestali Pavla tlouci a stáhli se od něho. Velitel ho považoval za původce výtržnosti, dal ho zatknout a nasadit mu pouta. Pak začal vyšetřovat, kdo to je a co udělal. Lidé křičeli jeden přes druhého. Velitel viděl, že se takhle nic nedozví, a tak dal rozkaz odvést Pavla do pevnosti. 35-36 Dav však táhl za nimi, dorážel a křičel: "Zabijte ho!" Po schodišti do hradu museli vojáci vězně dokonce nést, aby na něho rozzuření lidé nemohli. *** Pavel se zeptal velitele, zda s ním může mluvit. Ten se podivil: "Ty mluvíš řecky? Já jsem myslel, že jsi ten Egypťan, co se před nedávnem pokusil o povstání a schovává se někde v poušti se čtyřmi tisíci banditů." "Ne," řekl Pavel,"jsem žid z Tarsu v Kilikii, římský občan. Dovol mi, prosím, promluvit k těm lidem." Velitel souhlasil, Pavla postavili na vrchol schodiště a on dal znamení, že chce mluvit. Dav se utišil a Pavel začal hebrejsky: "Bratři a otcové, rád bych se před vámi obhájil." Lidé byli překvapeni, že mluví jejich rodným jazykem, a tak tiše poslouchali. Pavel pokračoval: "Jsem žid, narozený sice v Tarsu v Kilikii, ale vychován jsem byl zde v Jeruzalémě. Vám dobře známý učenec Gamaliel mě vyškolil přesně podle zákona našich otců a horlil jsem pro Boha, právě tak jako vy dnes. Víru v Ježíše Krista jsem nenáviděl k smrti. Dokonce jsem jeho vyznavače, muže i ženy, dával zatýkat a věznit. To mi může dosvědčit velekněz a celá velerada.Jednou mi také vydali pověřující listiny pro židovskou obec v Damašku a já jsem se tam vypravil, abych mezi nimi pozatýkal křesťany a dopravil je do Jeruzaléma k potrestání. A poslyšte, co se stalo. Bylo kolem poledne a my jsme byli na dohled od damašských hradeb. Náhle se okolo mne rozzářilo oslnivé světlo, mnohem jasnější než polední slunce. Padl jsem na zem, když jsem uslyšel hlas: ‚Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?' Ozval jsem se: ‚Kdo jsi, Pane?' Slyšel jsem odpověď: ‚Já jsem Ježíš z Nazaretu a ty bojuješ proti mně.' Moji průvodci byli tím světlem také oslněni, ale neslyšeli, že by ke mně někdo mluvil. Zeptal jsem se: ‚Pane, co mám dělat?' Ježíš mi odpověděl: ‚Teď vstaň a jdi do Damašku. Tam ti řeknou, jaký mám pro tebe úkol.' Jas toho světla mne docela oslepil a tak jsem klopýtal do Damašku, veden za ruce svými průvodci. Tam mne navštívil Ananiáš, zbožný ctitel zákona, kterého si židé v Damašku velice vážili. Přišel a řekl mi: ‚Bratře Saule, otevři oči!' Tu se mi vrátil zrak a já ho uviděl. Řekl ještě: ‚Tak to chtěl Bůh, abys konečně poznal jeho vůli, abys uviděl Božího Spravedlivého a uslyšel jeho vlastní hlas. Staneš se Ježíšovým svědkem celému světu a budeš všude vyprávět, co jsi viděl a slyšel. Neváhej, vyznej, že je tvým Pánem, dej se pokřtít na znamení, že jsi očištěn od hříchů.' Později, když jsem se vrátil do Jeruzaléma a modlil se v chrámu, měl jsem ještě jedno vidění. Viděl jsem Pána a slyšel jeho slova: ‚Nezdržuj se a rychle odejdi z Jeruzaléma. Tady nepřijmou tvoje svědectví o mně.' Ale já jsem odporoval: ‚Pane, tady jsem dával tvoje věrné věznit a bičovat v synagogách. Tady byla prolita první krev, krev tvého svědka Štěpána. Já byl při tom, souhlasil jsem s tím a hlídal jsem pláště těm, kdo ho kamenovali. Všichni to tu o mně vědí.' Pán mi však řekl: ‚Jen jdi, protože tě pošlu k pohanům.'" 22-23 Až potud dav Pavla pozorně poslouchal, ale zmínka o pohanech je znovu pobouřila. Začali mávat plášti, házeli na něho hrsti prachu a křičeli: "Pryč s tím zrádcem! Na smrt! Nemá tu co dělat!" *** Velitel dal Pavla rychle odvést do pevnosti a nařídil, aby ho zbičovali a vyslechli; chtěl vědět, čím vzbudil tolik nenávisti. Už ho připoutali k bičovací lavici, když se Pavel obrátil k velícímu setníkovi: "Nemáte přece právo bičovat římského občana. Musím být postaven před řádný soud." Důstojník dal přerušit přípravy, šel k veliteli a hlásil mu: "Stal se nějaký omyl, ten člověk prohlašuje, že je občanem Říma." Velitel s ním šel k Pavlovi a zeptal se: "Je pravda, že jsi římský občan?""Ano, jsem," odpověděl vězeň. Velitel zapochyboval: "Vím z vlastní zkušenosti, že je to pěkně drahé. Kdepak bys na to vzal?" Pavel řekl: "Já jsem nic nekupoval, jsem občanem od narození." Po tomto prohlášení vojáci odhodili důtky a spěšně jej odvazovali.Velitel měl obavy, protože se dopustil takového přehmatu vůči rodilému římskému občanu. Rozhodl se, že vyšetří, z čeho židé Pavla vlastně obviňují. Na velitelovu žádost se nazítří sešla židovská velerada za předsednictví úřadujícího i minulého velekněze. *** Velekněz Ananiáš to považoval za rouhání a přikázal strážnému, aby vězně udeřil přes ústa. Pavel na něj zavolal: "Ty křiváku, tebe jednou udeří Bůh! Tváříš se jako ochránce zákona a místo spravedlivého soudu rozdáváš rány." Strážní ho okřikli: "Takhle mluvíš s Božím veleknězem?" Pavel se omlouval: "Nevěděl jsem, bratři, že je to velekněz. Vím, že je psáno: Nespílej svému vládci!" Věděl však, že v radě jsou dva tábory, saducejský a farizejský. Zvolal tedy, aby to všichni slyšeli: "Bratři, jsem farizej a byl jsem tak už od mládí vychován. Jsem postaven před soud, protože hlásám naději na vzkříšení a věčný život!" Tím se mu podařilo vnést do velerady rozkol. Saducejové totiž popírali vzkříšení, věčný život a existenci duchovního světa, kdežto farizejové to všechno vyznávali. Obě strany se do sebe pustily a byla z toho velká hádka. Bohoslovci farizejského směru nakonec žádali, aby byl Pavel osvobozen. Říkali: "Vždyť se ničím neprovinil. Co když k němu skutečně promluvil duch nebo anděl? Abychom se nestavěli proti Bohu!" Teď teprve vypuklo pobouření. Velitel se polekal, že vězeň, za kterého ručil, by mohl být ubit. Přivolal rychle vojáky, vysvobodili Pavla z té vřavy a dal ho znovu odvést do pevnosti. Té noci se Pavlovi ukázal Pán Ježíš a posiloval ho slovy: "Neztrácej odvahu! Vydal jsi o mně statečné svědectví v Jeruzalémě a vydáš je i v samotném Římě." 12-13 Druhý den ráno se smluvilo přes čtyřicet židovských mužů, *** šli k velekněžím a prohlásili: "Přísahali jsme si, že se nedotkneme jídla ani pití, dokud toho Pavla nezabijeme. Vzkažte veliteli, ať ho znovu přivede do velerady, a řekněte, že se chcete jeho případem důkladněji zabývat. My si na něj počkáme a na cestě ho sprovodíme ze světa." O tomto spiknutí se však dověděl syn Pavlovy sestry. Podařilo se mu strýce v pevnosti navštívit a varovat. Pavel požádal sloužícího důstojníka: "Prosím, zaveď toho mládence k veliteli, má pro něho důležité sdělení." 18-21 Důstojník jeho přání vyhověl. Velitel hovořil s Pavlovým synovcem mezi čtyřma očima. Ten mu řekl: "Židé chystají léčku; zítra tě požádají, abys jim vězně znovu přivedl do velerady, že ho musí ještě důkladněji vyslechnout. Cestou však bude na Pavla číhat víc než čtyřicet mužů ke všemu odhodlaných; zavázali se slavnostní přísahou, že ho zabijí. Jeho život, pane, je ve tvých rukou!" *** *** *** Velitel mladíka propustil a varoval ho: "Nikomu ani slovo, že o tom vím!" Rozhodl se, že raději Pavla odešle pod bezpečným doprovodem k římskému místodržiteli Felixovi do Césareje. Dvěma důstojníkům vydal rozkaz, aby v devět hodin večer nastoupilo dvě stě pěšáků, sedmdesát jezdců a dvě stě lehkooděnců. Pro vězně měli připravit nosítka mezi dvěma mezky. Po důstojníkovi eskorty poslal dopis tohoto znění: "Klaudius Lysias ctěnému místodržiteli Felixovi. Muže, kterého ti posílám, jsem se svým oddílem zachránil z rukou židů. Ti ho málem zabili. Zjistil jsem totiž, že je to římský občan. Abych se dozvěděl, co vlastně proti němu mají, dal jsem ho předvést jejich veleradě. Ukázalo se, že nejde o žádný vážný nebo dokonce hrdelní zločin, ale pouze o jejich náboženské spory. Dostal jsem však zprávu, že ho chtějí úkladně zavraždit, a tak ho rychle posílám pod tvoji ochranu. Zároveň dávám na vědomí veleradě, že žalobu na něho mohou podat u tebe. Srdečně tě zdravím!" Pěší oddíly provázely vězně v noci na hranice Judska, do Antipatridy, odkud se vrátily do kasáren. Za dne doprovodila Pavla již jen jízda. V Césareji jej předali místodržiteli a odevzdali mu i velitelův dopis. Felix vzkaz přečetl a hned se zajímal, ze které římské provincie Pavel pochází, zda totiž vůbec spadá pod jeho pravomoc. Když se dověděl, že je z Kilikie, řekl: "Vyslechnu tě, až se dostaví tvoji žalobci." A dal Pavla střežit ve vládní budově, kterou kdysi postavil Herodes Veliký. Za pět dní dorazil do Césareje sám velekněz Ananiáš v doprovodu několika členů velerady a právního zástupce Tertulla, aby Pavla zažalovali u místodržitele. Ten dal vězně přivést 2-3 a Tertullus přednesl obžalobu: "Slavný Felixi! Náš národ ti vděčí za mnoho; tvou zásluhou žijeme již tolik let v míru a pod tvou moudrou vládou se nám dobře daří. Mohl bych tě chválit mnohem déle, ale nechci si dělat nárok na tvůj vzácný čas. *** Vyjádřím se stručně a prosím, abys nám laskavě věnoval pozornost. Máme důkazy, že tenhle člověk patří k vůdcům křesťanské sekty a znamenitě přispívá k tomu, že se v celé říši mezi židy jako epidemie šíří jejich buřičské názory. Nakonec chtěl také znesvětit jeruzalémský chrám. Přitom jsme ho chytili a chtěli jej soudit podle našich zákonů. Velitel Lysias se ho však násilně zmocnil a nás odkázal na tebe. Vyslechni ho a přesvědčíš se, že naše stížnosti jsou oprávněné." Potom vystoupili židé jako svědkové obžaloby. Nato pak udělil místodržitel slovo Pavlovi. Ten řekl: "Vím, že náš národ spravuješ již delší dobu. Důvěřuji tvým zkušenostem a na svoji obhajobu chci uvést jen to, co si můžeš ověřit. Před dvanácti dny jsem dorazil do Jeruzaléma jako poutník do svatyně. Ani v chrámu ani v synagogách jsem za tu dobu nepronesl jediný veřejný projev, s nikým jsem nediskutoval a nikoho jsem nepodněcoval ke vzpouře. Nic takového mi nemohou dokázat. Rád se ovšem před tebou přiznávám, že sloužím Bohu našich otců podle způsobu, který oni považují za sektářství. Věřím všemu, co je psáno u Mojžíše i proroků, a vyznávám naději na vzkříšení všech lidí z mrtvých, což ostatně hlásají i mnozí mezi nimi. Tato víra mě zavazuje, abych se choval před Bohem i před lidmi podle svého nejlepšího svědomí. Nyní se po několika letech vracím a nesu chudým svého lidu peněžitou podporu od křesťanů z jiných národů. 18-19 Když jsem pak v chrámu podstupoval předepsané náboženské očišťování, nařkli mě někteří židé z Malé Asie, že jsem tam přivedl pohany. Nebyla to ovšem pravda a ty židy ani nevidím mezi žalobci. To oni způsobili srocení ve svatyni, ne já. *** Ani velerada mi nedokázala žádný zločin. Jediné, co jsem tam stačil říci, bylo: ‚Mám být souzen pro víru ve vzkříšení!'" Felix už sice o křesťanství něco věděl, ale přesto líčení odročil s tím, že musí ještě vyslechnout svědectví velitele Lysia. Důstojníkovi pak nařídil, aby Pavla držel jen v lehkém vězení, kde by ho mohli jeho přátelé navštěvovat a posloužit mu. Po několika dnech si dal Felix Pavla předvést v přítomnosti své manželky Drusilly, která byla židovka, a vyptával se ho na učení Ježíše Krista. Pavel ochotně vykládal, ale když začal mluvit o otázkách mravnosti, sebeovládání a Božího soudu, bylo to Felixovi nepříjemné a přerušil ho: "Pro dnešek to stačí, zase si tě pozvu, až budu mít čas." Opravdu si pro Pavla často posílal a hovořil s ním, ale hlavně proto, že od něho čekal nějaký úplatek. Aby si usmířil židy, nechával Pavla i nadále ve vězení. Tak to trvalo po celé dva roky, až byl Felix v úřadě vystřídán Porciem Festem. Třetí den po převzetí úřadu přijel Festus z Césareje do Jeruzaléma, kde přijal velekněze a další židovské představitele. Ti mu připomněli svou žalobu proti Pavlovi a snažili se pohnout Festa k tomu, aby dal vězně dopravit zase zpět do Jeruzaléma; ve skutečnosti však zamýšleli Pavla na cestě přepadnout a zavraždit. Festus je však odbyl: "Vězeň je v Césareji a já se tam vrátím co nevidět. 5-6 Vyšlete se mnou své zplnomocněnce, a máte-li svou žalobu dobře podloženou, ať ji přednesou u řádného soudu." V Jeruzalémě se zdržel ještě osm deset dní a pak se vrátil do Césareje. *** Hned následující den zahájil přelíčení a dal Pavla předvést.Jeruzalémští vyslanci vězně obžalovali z mnoha zločinů, ale neměli pro ně žádné důkazy. Pavlova obhajoba zněla: "Neprovinil jsem se ani proti židovskému zákonu, ani proti chrámovým předpisům, a tím méně proti římskému právu." Festus chtěl židům ukázat dobrou vůli, a tak Pavlovi navrhl: "Jsi ochoten postavit se v Jeruzalémě před soud, kterému bych předsedal?" Pavel vytušil smrtelné nebezpečí, a tak odmítl: "Ne, trvám na tom, abych byl ponechán v pravomoci římského soudu. Sám jsi zjistil, že jsem se proti židům nijak neprovinil. Kdyby mně byl prokázán nějaký zločin, byl bych ochoten podstoupit spravedlivý trest, třeba i popravu. Jejich žaloby jsou však smyšlené a ty nemáš právo vydat mě jim. Odvolám se k císařovu soudu!" Festus se odebral k poradě se svými rádci a vynesl rozsudek: "Odvoláváš se k císaři, tedy tam půjdeš." 13-14 Po několika dnech navštívil Césareju král Herodes Agrippa se svojí sestrou Bereniké. Přijeli přivítat Festa a zdrželi se u něho delší dobu. Festus se jim při jedné příležitosti zmínil: "Podědil jsem tu po Felixovi zvláštního vězně. *** V Jeruzalémě na něho žalovali velekněží a velerada a žádali na mně rozsudek smrti. Musel jsem jim dát lekci z římského práva a poučit je, že my Římané nikoho nesoudíme bez řádného slyšení obou stran a že každý musí dostat možnost obhajoby. Hned po mém návratu do Césareje se dostavili žalobci, a tak jsem toho muže vyslechl. Očekával jsem kdovíjaké zločiny, ale nic takového mu nemohli dokázat. Mají nějaké náboženské spory o jakéhosi Ježíše; byl popraven, ale ten Pavel tvrdí, že žije. 20-21 V tom se ovšem nevyznám. Když jsem mu navrhl, aby se obhajoval přímo v Jeruzalémě, trval na tom, aby byl ponechán v pravomoci římského soudu. Je to římský občan, a dokonce se odvolal k císaři. Tak ho tu mám ve vězení a s příštím transportem ho musím poslat do Říma." *** Agrippa řekl Festovi: "Ten člověk mě zajímá, rád bych si ho poslechl." Festus tedy navrhl, že uspořádá slyšení hned následujícího dne. Nazítří se dostavili Agrippa a Bereniké v celé královské pompě s dvorní suitou i hodnostáři města. Festus dal předvést Pavla a představil ho slovy: "Králi Agrippo, dámy a pánové! To je člověk, jehož smrt tak neodbytně vymáhají židé v Jeruzalémě i zde. Nedopustil se ničeho, za co by podle římského práva mohl být odsouzen k smrti. Sám se však odvolal k jeho císařskému veličenstvu, a tak jsem se rozhodl poslat ho do Říma. Jsem teď na rozpacích, co uvést v obžalovacím spisu, který musím vystavit. Snad mně v tom pomůžete vy, znalci židovských záležitostí, a zvláště ty, králi, až ho vyslechnete." Agrippa vyzval Pavla: "Pověz, co můžeš uvést na svou obhajobu!" Pavel pozvedl ruku po způsobu řečníků a začal: "Jsem rád, králi Agrippo, že se mohu hájit proti obžalobám židů právě před tebou. Vím, že znáš dobře židovské zvyky i sporné otázky. Chci ti vše vyložit od začátku, a tak tě prosím o trpělivost. 4-5 Už v mládí jsem přišel do Jeruzaléma a všichni se tam na mne pamatují. Musejí připustit, že jsem patřil k nejhorlivější skupině našeho náboženství, k farizejům. *** 6-7 A vlastně i dnes stojím před soudem proto, že pevně držím to nejlepší, co vyznávají farizejové: že totiž Bůh splní sliby, které dal našim otcům, když mu budeme všichni vytrvale sloužit. *** Možná, že vám to připadá absurdní, ale opravdu věřím, že Bůh vzkřísí mrtvé. Tehdy jsem se ovšem i já domníval, že musím všemi prostředky bojovat proti učení Ježíše z Nazaretu, a byl jsem při tom v Jeruzalémě nejhorlivější. Velekněží mne zplnomocnili, abych Ježíšovy následovníky vyhledával, zatýkal a dával uvěznit. Vždy jsem byl pro to, aby byli odsouzeni k smrti. Dával jsem ty lidi bičovat v synagogách a nutil je, aby veřejně tupili svou víru. Byl jsem jako posedlý a začal jsem je pronásledovat i v jiných městech. Tak jsem se také vypravil s plnou mocí od velekněží do Damašku. A tu na cestě, ačkoliv to bylo v pravé poledne, nás zalilo světlo, proti kterému se polední slunce zdálo stínem. V úleku jsme se vrhli na zem a ke mně promluvil hlas v hebrejštině: ‚Saule, Saule, proč mne pronásleduješ? Proč biješ hlavou proti zdi?' Zeptal jsem se: ‚Kdo jsi, pane?' a on mi odpověděl: ‚Já jsem Ježíš, proti kterému se stavíš. Ale teď vstaň a poslouchej: Jak jsi mne horlivě pronásledoval, tak horlivě mne budeš vyznávat. Budeš svědkem toho, žes mne potkal, a všeho, co ti ještě ukáži. Budu tě chránit před lidmi, židy i pohany, mezi kterými ti dávám nesnadný úkol: Budeš jim otevírat oči oslepené hříchem, aby přestali tápat ve tmě, kde vládne satan a aby vešli do Božího světla. Všem, kdo ve mne uvěří, odpustím hříchy a dám jim místo mezi svým lidem, který usiluje o nový způsob života podle mé vůle.' Jistě uznáš, Agrippo, že jsem nemohl odmítnout tak zřetelný pokyn z nebe. A tak jsem začal hned v Damašku, potom v Jeruzalémě, v celém Judsku a konečně i mezi pohany volat lidi, aby se dali na pokání, obrátili se k Bohu a dotvrdili to novým životem. To je můj"zločin", pro který mne chtěli židé v chrámu ubít. Bůh mne však z jejich rukou vytrhl, a tak tu stojím a mohu vydávat své svědectví prostým i vznešeným. To, co hlásám, je totéž, co předpovídali proroci i Mojžíš: že Mesiáš bude trpět, že však vstane jako první z mrtvých a tak přinese naději na věčný život židům i pohanům." To už bylo pro Festa příliš, a proto se ozval: "Pavle, ty ses zbláznil. Znáš toho tolik, že tě to připravilo o rozum!" Pavel se však bránil: "Můj rozum je v pořádku, vážený Feste. Mluvím jen pravdu a jsem plně při smyslech. Král je v pojmech židovské víry doma, a proto mohu mluvit tak otevřeně. Myslím, že i o nás křesťanech dobře ví; vždyť nejsme žádná tajná sekta. Jde vlastně o to, králi Agrippo, zda skutečně věříš tomu, co předpověděli židovští proroci. A já vím, že věříš." Agrippa mu řekl: "Mluvíš tak, že bys mne málem přesvědčil, abych se stal křesťanem." Pavel nato odpověděl: "Kéž by Bůh dal, abys nejen ty, ale vy všichni byli to, co jsem já, až na ty řetězy." Král, místodržitel, Bereniké a pak i ostatní se zvedli a odcházeli. Jejich shodný úsudek byl, že Pavel nespáchal nic, zač by si zasloužil smrt nebo vězení. Agrippa řekl Festovi: "Nebýt toho odvolání k císaři, mohl bys ho klidně propustit." Přišel čas transportu vězňů do Itálie. Byl do něho zařazen také Pavel a my s Makedoncem Aristarchem z Tesaloniky jako jeho průvodci. Transportu velel důstojník Julius z císařského oddílu. Najal loď, která obeplouvala pobřeží Malé Asie a na cestě k jejímu severnímu cípu měla udělat řadu zastávek. Když jsme druhý den přistáli v Sidónu, dovolil důstojník Julius, který zacházel s Pavlem skutečně lidsky, aby navštívil ve městě své přátele; ti ho vybavili na cestu vším potřebným. Kvůli nepříznivému větru jsme se dále plavili mezi Kyprem a pevninou; minuli jsme Kilikii a Pamfylii a přistáli nakonec v lykijské Myře. Tam velitel najal alexandrijskou loď, která měla namířeno do Itálie a převedl nás na ni. 7-8 Po několik dalších dní byla plavba obtížná a v Knidu jsme ani nemohli přistát, jak silný vítr vál od pevniny. Propluli jsme tedy mezi Krétou a ostrovem Salmonou a s námahou jsme se drželi jižního pobřeží Kréty až do"Dobrých přístavů" u Lasaia. *** Měli jsme zpoždění, byl již konec září a plavba přes otevřené moře je v tomto období nebezpečná. Pavel jako zkušený cestovatel varoval: "Jestli teď vyplujete, dáváte v sázku nejen loď a její náklad, ale i životy nás všech." 11-12 Důstojník však dal víc na kapitána a majitele lodi, kteří radili sledovat ještě dále krétské pobřeží až k jihozápadnímu přístavu Foiniku. Tvrdili, že je vhodnější k přezimování lodi než Lasaia. Zdálo se, že se to podaří, protože začal vát jižní vítr. Tak jsme tedy zvedli kotvy. *** Zanedlouho se však zvedl od Kréty silný severovýchodní vítr, kterému loď nemohla vzdorovat, a ten nás unášel dál a dál od krétského pobřeží. 14-16 Přišel tak nenadále, že jsme ani nestačili naložit do lodi záchranný člun, obvykle vlečený vzadu. To se nám podařilo až v závětří ostrůvku Klauda. *** *** Námořníci stáhli lany trup lodi, aby lépe odolával a spustili vlečnou kotvu, abychom snad v plné rychlosti nenajeli na nebezpečné mělčiny Syrtis u afrického pobřeží. Druhý den vlny už dosahovaly nebezpečné výše, takže jsme museli zmenšit ponor lodi: plavci vyházeli část nákladu a další den i část lodní výstroje. Po mnoho dní bylo zataženo, neviděli jsme slunce ani hvězdy, takže jsme ztratili orientaci a divoká bouře stále zmenšovala naši naději na záchranu. Po celou tu dobu nikdo na lodi ani nepomyslel na jídlo. Pavel vyšel na palubu a oslovil námořníky: "Přátelé, měli jste dát na mne a přezimovat na Krétě v,Dobrých přístavech'. Byli byste si ušetřili spoustu těžkostí a škod. Ale neklesejte na mysli, není všechno ztraceno: nikdo z nás nezahyne, jen loď vezme za své. Dnes v noci se mi zjevil posel Boha, kterému náležím a sloužím, a řekl mi: ‚Neboj se, Pavle, máš ještě stát před císařem! Jako dar ti Bůh přidá životy všech, kteří se s tebou plaví.' Odvahu, přátelé! Já věřím svému Bohu, že se jeho vzkaz doslova splní. Máme se zachránit na nějakém ostrově." Už čtrnáctou noc jsme byli unášeni Středozemním mořem do neznáma, když kolem půlnoci hlídka hlásila zemi na obzoru. Námořníci spustili olovnici a naměřili hloubku čtyřiceti metrů a po chvíli už jen třicet metrů. Dostali strach, že bychom mohli potmě najet na skaliska, a tak vyhodili přes záď čtyři kotvy a všichni jsme toužebně očekávali svítání. Ale námořníci chtěli zrádně opustit ohroženou loď. Spustili na moře záchranný člun, jako že roztáhnou ještě další kotvy z přídi. Pavel však postřehl jejich pravý úmysl a řekl důstojníkovi a vojákům: "Pozor na ně, bez nich se nezachráníte!" Vojáci tedy přesekli lana člunu a nechali ho odplout prázdný. Ještě než se rozednilo, přesvědčoval Pavel posádku: "Čtrnáct dní tu zápolíte, hlídáte a přitom skoro nic nedáte do úst. Alespoň teď se pořádně najezte, ať máte sílu dostat se na břeh. Řekl jsem vám přece, že se nikomu nic nestane." Vzal chléb, přede všemi za něj Bohu nahlas poděkoval a začal jíst. Ostatní to povzbudilo a dali saké do jídla. Bylo nás tam všech dohromady dvě sta sedmdesát šest. Když jsme se najedli, vyhazovali námořníci do moře obilí, hlavní náklad, aby zmenšili ponor lodi. Konečně se rozednilo. Viděli jsme před sebou pás plochého pobřeží se zálivem, ale nikdo tu zemi neznal. Plavci se chtěli pokusit o přistání v zátoce. Kotvy nevytahovali, ale odsekli kotevní lana, odvázali upevněné kormidlo a s přední plachtou na stožáru se pustili ke břehu. Brzy jsme však najeli na písčinu a loď uvázla. Příď se zabořila pevně do dna a prudký příboj začal rozbíjet záď. Vojáci se už chystali podle římských pravidel pro takové situace pobít všechny vězně, aby některý z nich neodplaval na břeh a neutekl. Velitel však chtěl zachovat Pavla při životě, vzal na sebe odpovědnost a nedovolil jim to. Nařídil, aby nejprve skočili přes palubu ti, kdo umějí plavat, ostatní ať si opatří kusy dřeva z lodi a všichni ať se snaží dostat na břeh. Tak nikdo neutonul a všichni se v pořádku dostali na souš. Od lidí, kteří se seběhli k místu naší záchrany, jsme se dozvěděli, že jsme na ostrově Malta. Byli k nám neobyčejně laskaví. Pršelo a bylo zima, a tak nám rozdělali velký oheň a vůbec se o nás starali. Pavel také pomáhal sbírat chrastí. Jak je však přikládal na oheň, vylezla z jeho otýpky zmije vypuzená horkem a zakousla se mu do ruky. Mezi domorodci se ozvalo: "Ten člověk je jistě vrah! Zachránil se z moře, ale božské spravedlnosti neutekl." Pavel však klidně hada setřásl do ohně a nic zlého se s ním nedělo. Lidé čekali, že opuchne a zemře. Když však byl Pavel i po hodné době v pořádku, začali si lidé šeptat, že je to asi nějaký vtělený bůh. Zachránili jsme se na pomezí statků Publia, římského správce ostrova. Přijal nás a tři dny přátelsky hostil. Publiův otec stonal - byl postižen horečnatou úplavicí. Pavel ho navštívil, modlil se nad ním a pak ho dotekem rukou uzdravil. Rozkřiklo se to po ostrově, a tak ze všech stran přicházeli za Pavlem nemocní a on je uzdravoval. Za to si nás ohromně vážili a před odjezdem nás zahrnuli všemi potřebnými věcmi. Trvalo to však tři měsíce, než jsme mohli pokračovat v cestě. Vzala nás loď, která měla domovský přístav v Alexandrii a jejímž znamením byla dvojčata Kastor a Pollux, ochránci námořníků. Přistála nejprve v Syrakusách na Sicílii, kde jsme se zdrželi tři dny. Pak jsme přepluli úžinu do Regia a s jižním větrem v zádech jsme se po dalších dvou dnech dostali do přístavu Puteoli. Tam tedy skončila naše pohnutá plavba do Itálie. Na prosby tamních křesťanů jsme zůstali v Puteolech celý týden. Odtud jsme se pěšky vydali do Říma. Mezitím se o nás dozvěděli bratři v Římě a někteří nám přišli naproti sedmdesát kilometrů, až na Appiovo tržiště, jiní alespoň ke Třem hospodám. Když se s nimi Pavel setkal, děkoval Bohu a šel dál s novou odvahou. V Římě byl potom umístěn v soukromém bytě - vždy s jedním vojenským strážcem. Tři dny po příchodu do Říma si Pavel k sobě pozval tamní významné židy. Když přišli, řekl jim: "Bratři, nijak jsem se neprovinil proti našemu národu, ani proti našim tradicím. Přesto jsem byl v Jeruzalémě uvězněn a předán Římanům. Ti mě vyslýchali a byli by mě propustili, protože jsem neudělal nic, zač bych zasluhoval smrt. Jeruzalémští židé však proti mně byli zaujatí, a tak jsem nakonec nucen odvolat se k císaři. Nehodlám tu však žalovat na svůj národ. Proto jsem si přál setkat se s vámi a vysvětlit vám to. Pro naši společnou víru v Mesiáše mám tato pouta!" Odpověděli mu: "My jsme o tobě z Judska nedostali žádnou zprávu nebo žalobu, ani písemně, ani ústně. Chtěli bychom však slyšet tvoje názory. Víme totiž, že vaše sekta se všude setkává s odporem." Dohodli se tedy na dalším setkání a pak se jich u něho sešlo mnohem více. Pavel jim celý den vykládal o tom, že Boží království přišlo mezi lidi v osobě Ježíše Krista. Snažil se je o tom přesvědčit důkazy a předpověďmi ze Starého zákona. Některé získal, jiní však odmítali uvěřit. Odcházeli takto rozdvojeni a Pavel těm zatvrzelým řekl: "Přesně tak to Duch svatý předpověděl vašim předkům ústy proroka Izajáše: ‚Jdi k tomu lidu a řekni mu:Budete naslouchat a naslouchat,a přece neporozumíte.Budete se dívat a dívat,ale nic neuvidíte. Máte totiž otupělé srdce,zacpané uši a zavřené oči,aby se vám snad nestalo,že byste viděli, slyšeli a srdcem pochopili;to byste se totiž ke mně obrátili a já bych vás uzdravil.'" 28-29 "Proto se nedivte," dodal Pavel,"že zprávu o Boží záchraně hlásáme pohanům. Ti ji dychtivě přijímají." *** Celé dva roky byl Pavel ve svém soukromém římském vězení a směl přijímat všechny návštěvy. A tak svobodně a bez překážek hlásal Boží království a učil o Pánu Ježíši Kristu. Milí přátelé, jako Kristův služebník posílám všem křesťanům v Římě srdečný pozdrav a přeji vám Boží milost a pokoj. Jak víte, byl jsem pověřen šířením radostné zprávy o Božím Synu Ježíši Kristu, zprávy, kterou z Božího vnuknutí předpovídali už proroci. Tělesně je Kristus potomkem Davidovým, ve skutečnosti je však Synem samého Boha, jak nade vší pochybnost dokázalo jeho vzkříšení z hrobu. 5-7 Nám nehodným prokázal tu přízeň, že z nás učinil své vyslance a uložil nám vybízet lidi všech národů, aby ho uposlechli a uvěřili mu. K tomu jste byli mezi všemi povoláni i vy. *** *** Nemohu však zamlčet, jak jsem za vás vděčný Bohu, vždyť o vás a vaší víře se všude s uznáním hovoří. Bůh dobře ví, jak na vás nepřetržitě myslím a neustále ho prosím, aby mi někdy dopřál přijít k vám, bude-li chtít. 11-12 Rád bych vás osobně viděl a rozdělil se s vámi o povzbuzení a potěšení ze společné víry. *** 13-14 Už několikrát jsem se k vám chystal, ale vždycky mi do toho něco přišlo. Tak jako v jiných zemích i u vás chci pomáhat v šíření Kristova radostného poselství.14Cítím totiž svůj dluh nejen vůči Řekům a vzdělancům, ale i vůči prostým lidem z jiných národů. *** Všem chci sloužit. A tak toužím promluvit o Ježíši Kristu také u vás v Římě. Za jeho poselství se rozhodně nestydím. Vždyť ono může zachránit každého, kdo mu uvěří; nejen člověka zbožného, ale i toho, kdo žil dosud bez Boha. On sám v něm oznamuje, jak se postaral o to, abychom před ním obstáli. Nežádá od nás nic jiného než bezpodmínečnou důvěru. Vždyť již prorok Abakuk napsal: "Kdo Bohu důvěřuje, obstojí před ním a bude žít." Boží hněv se však obrací proti těm, kdo pošlapávají jeho zákony a svévolně přehlížejí pravdu. Vždyť vše, co může člověk o Bohu poznat, ukázal on sám i jim. I takovým lidem Bůh poskytl možnost, aby jej poznali. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, mohou spatřit ve stvořené přírodě. Protože nad tím zodpovědně nepřemýšleli, není pro ně omluvy. Leccos o Bohu poznali, a přece ho jako Boha nectili. Spláceli mu nevděčností. To je zavedlo na scestí a jejich mysl pozbyla schopnosti rozpoznat pravdu. Svou pošetilost hrdě nazývali moudrostí a místo Boha uctívali člověka a přírodu. 24-25 Bůh jim pak už nebránil, ale nechal je, aby okusili ovoce svého počínání. *** 26-27 Proto klesli do nízkých vášní. Začali holdovat pohlavním výstřednostem a oddali se homosexualitě. *** Jejich bezbožnost je dovedla ke všemu špatnému a zlému; jsou naplněni podlostí, chamtivostí a nevraživostí. Snížili se k závisti, vraždám, svárům, podvodům a zlomyslnostem, udavačství, 30-31 pomluvám, urážkám, pýše a domýšlivosti, neúctě k rodičům, otupělosti, bezcitnosti, věrolomnosti a nenávisti k Bohu. Každá bezzákonnost je jim vlastní. *** Ačkoliv vědí, že podle Božích ustanovení odplatou za takové věci je smrt, nejen to sami dělají, ale schvalují to i jiným. 1-2 "Dobře jim tak," říkáš si,"mají, co si zasloužili." Ale pozor! Myslíš, že sám jsi na tom lépe? Chceš snad tvrdit, že ses nikdy ničeho špatného nedopustil? *** Druhé soudíš a doufáš, že sám soudu ujdeš, přestože děláš totéž? Nepohrdáš tak i ty Boží laskavostí, trpělivostí a shovívavostí? Uvědom si, že právě Boží laskavost vede člověka k tomu, aby se zastyděl a začal nový život! Kdo však setrvává v tvrdošíjném odporu proti Bohu, na toho dopadne Boží hněv v den soudu. V ten den Bůh spravedlivě odplatí každému po zásluze: věčný život dá těm, kdo usilují o nepomíjející hodnoty neúnavným konáním dobra; ty však, kteří prosazují sami sebe, odporují pravdě a dopouštějí se bezpráví, stihne spravedlivý trest. Zlo se jako bumerang vrátí na každého, kdo je páchá, ať je to nevěrec nebo pobožnůstkář - na toho tím spíš! Věčná sláva, čest a pokoj budou však odměnou všech, kdo konají dobro: věřících především, ale stejně tak i nekřesťanů. U Boha neplatí žádná protekce. Každý, kdo hřeší proti Božím přikázáním, musí zahynout, ať už je zná či nikoliv. Aby byl člověk uznán za bezúhonného, k tomu nestačí zákon pouze znát; je nutno také jej plnit. Jestliže nevěrci, přestože Boží zákon neznají, jednají podle svého svědomí tak, že je to v souladu s Božími příkazy, dokazují tím, že Boží zákon skrytě existuje v jejich svědomí. Ono je jejich zákonem, který je buď obviňuje nebo obhajuje, a to se ukáže i v den soudu, kdy Bůh odhalí hlubiny lidského nitra. Ty jsi věřící, spoléháš na příslušnost k církvi, oháníš se Bohem, znalostí jeho vůle, poučen Biblí umíš věci správně hodnotit. 19-20 Domníváš se, že ostatní jsou slepí, nevzdělaní a nevychovaní a ty že jsi jejich vůdce, učitel a vychovatel, poněvadž z Bible čerpáš pravé vědění a poznání. *** Jak je tedy možné, když druhé poučuješ, že si sám poučení nebereš? Kážeš, že krást je hřích, ale to ti nebrání, aby sis přivlastňoval cizí majetek? Druhým cizoložství zakazuješ, sobě ne? Modláře zatracuješ, jejich peníze jsou ti však dobré? Na všechno máš pohotově biblický citát, ale Boha urážíš tím, že ho neposloucháš. Jaký div, že se nevěrci Bohu posmívají, když u věřících vidí takové jednání! Na svém vyznání si může zakládat jen ten, kdo podle něj žije. Jestliže se věřící člověk ve svém jednání rozchází s učením Bible, není víc než pohan a nevěrec. Spíše má právo počítat se mezi lidi ten, kdo Boha sice nezná, ale žije v souladu s Božími požadavky. Takový člověk, který zásady tvé víry nepoznal - ač třeba jiného náboženství nebo ateista, pokud žije podle biblických zásad, plným právem zahanbí tebe se vším tvým náboženstvím, jehož zákony přestupuješ. Pravým židem rozhodně není ten, kdo tak navenek vypadá nebo se může vykázat židovským původem. To snad udělá dojem na lidi. Před Bohem však je rozhodující čistota srdce. Přece však má židovský národ zvláštní postavení a určité výsady. Jaké? Není jich málo! Předně jim byla svěřena Boží slova. A co když jim někteří neuvěřili - můžete namítnout. A já se ptám: Myslíte, že Bůh jen pro jejich nedůvěru nedostojí svému slovu? Ale kdepak! Právě na tom ukáže, jak dovede být věrný i tehdy, když mu člověk nevěří. Tak to stojí i v Písmu: "Každý uzná, že čestně dodržíš to, co jsi slíbil, a jako vítěz vyjdeš z každého obvinění." Někdo však může namítnout: "Jestliže naše špatnost dává vyniknout Boží spravedlnosti, snad by nás Bůh neměl za ni trestat." Jaký smysl by potom měl Boží soud? To bychom mohli rovnou nabádat ke zlu, aby se dobro vedle něj tím víc zaskvělo. Někteří lidé to opravdu dělají, ale my ne, i když nás z toho obviňují. Takoví hříšníci budou plným právem odsouzeni. Napsal jsem vám již, že židovský národ má určité přednosti. To však neznamená, že židé jsou před Bohem lepší než ostatní. O všech lidech je v Žalmech napsáno: "Nikdo na světě není spravedlivý, ani jediný. Nikdo není moudrý, nikdo Boha nehledá. Všichni úplně zabloudili, jejich život ztratil smysl.Opuštěná je cesta dobra, nikdo po ní nekráčí. 13-14 Jejich hrdlo - otevřený hrob;jazyk - nástroj lsti a podvodu;rty - schránky jedu,uštknou tě jako had. *** K prolití krve je nemusíš pobízet, zkáza a bída jsou jejich průvodci, cestu k pokoji však neznají, ani úctu před Bohem." Víme však, že ustanovení zákona jsou závazná pro všechny, kterým byla určena. Každý tu musí uznat, že před Bohem je vinen, neboť sebeupřímnější snahou dodržovat zákon si nikdo před Bohem nedobude postavení bezúhonného; zákon naši vinu pouze blíže určuje a usvědčuje nás z ní. Dnes však už známe jinou cestu k věčnému životu než spoléhání se na vlastní dodržování Božích zákonů. Už Mojžíš a proroci o ní mluvili, 22-23 ale teprve Kristem ji Bůh otevřel. On sám, jak odpovídá jeho povaze, rozhodl se dát novou příležitost lidem, kteří svými vinami ztratili podíl na Boží slávě: odevzdat život do všech důsledků Kristu. *** Jaká to milost, že nic jiného není člověku zapotřebí. Kristus - toť svrchovaný důkaz Boží shovívavosti k nám. 25-26 Jeho krev prolitá na popravišti je pečetí smíření Boha se světem. Až dosud Bůh trest za naše viny pouze s nekonečnou trpělivostí odkládal; nyní je však vložil na Ježíše Krista, který pro ně zemřel. A tak jsou nám definitivně odpuštěny; odpuštěny všem, kdo tuto Boží nabídku smíření přijali. Tak Bůh z hříšných dělá opět bezúhonné, aniž sám cokoliv slevuje ze své spravedlnosti. *** Čím se tedy můžeme před Bohem chlubit? Ničím! Skutky? Ty nás nespasí. Jedině víra nás může zachránit. Jsem přesvědčen, že nikoliv úzkostlivé dodržování všech přikázání a předpisů, ale pouze víra nás uschopní obstát před Bohem. Což je tu Bůh jen pro členy církve? Není snad Bohem všech lidí? To se rozumí, že je! Bůh je pouze jeden a bez rozdílu přijímá všechny, kdo se obrátí ke Kristu. Neprohlašujeme snad zákon za bezcenný tím, že stavíme víru tak vysoko? Rozhodně ne! Naopak, platnost zákona se tím jen potvrzuje. O Abrahamovi je napsáno: "Uvěřil Bohu, a byl proto uznán za dokonalého." Kdyby toho byl dosáhl svými skutky, měl by na co být hrdý. On si však nedobyl Božího uznání tím, co dělal, ale jen tím, že Bohu důvěřoval. 4-6 Stejně i David mluví o šťastných lidech, které Bůh považuje za bezúhonné bez jakékoliv vlastní zásluhy: *** *** "Jak dobře je těm,jimž Bůh odpustil jejich provinění, jak šťasten je každý,komu viny nepočítáa na jeho poklesky nehledí!" Nuže, platí to snad jen o židech, kteří se podrobili obřadu náboženské obřízky? O Abrahamovi jsem řekl, že byl uznán dokonalým pro svoji víru. Kdy se to stalo? Po jeho obřezání na znamení židovství - nebo ještě před ním? Ano, bylo to ještě před tím, než se stal židem. Obřízka jako znamení židovství měla jen zpečetit, že ho Bůh uznal za bezúhonného ještě dříve, než toto znamení přijal. Tak se stal Abraham nejen praotcem židů, nýbrž i duchovním předchůdcem všech, kdo se vydali cestou víry, jako to učinil on před svým obřezáním. Abrahamovi a jeho potomkům zaslíbil Bůh slavnou budoucnost nikoliv na základě poslušnosti zákona, ale pro jejich bezúhonnost, kterou přijali vírou. Kdyby tu rozhodoval jen zákon, víra by nebyla k ničemu a Boží sliby Abrahamovi by pozbyly smyslu. 15-17 Zákon je pouze měřítkem provinění - bez zákona by vina neexistovala. Protože Bůh je milostivý, zahrnul do svého slibu nejen zákonité potomky Abrahamovy, ale také všechny ty, které s Abrahamem spojuje stejná víra. Proto nezaložil svůj slib na zákonu, ale na víře.Věříme-li tedy, pak naším společným duchovním otcem je Abraham, jak je o něm napsáno: "Otcem početných národů jsem tě ustanovil." *** *** On také uvěřil, ač se to zdálo nemožné, že Bůh mu skutečně dá tak četné potomstvo. Nepochyboval o Božím slibu, i když mu bylo bezmála sto let a jeho žena Sára již překročila věk, kdy mohla mít děti. 20-21 Abraham byl přesvědčen, že Bůh nic neslibuje naplano, a to mu stačilo, aby Boha chválil a děkoval mu. *** A právě tuto hlubokou Abrahamovu důvěru ocenil Bůh stejně vysoko jako to nejpříkladnější dodržování požadavků zákona. Toto však nebylo zaznamenáno jen kvůli Abrahamovi, ale i pro nás. I nás Bůh přijme, když se na něj spolehneme. Vždyť on vzkřísil z mrtvých Ježíše, který odpykal trest za naše viny a vstal z hrobu, aby nás změnil do té podoby, v níž bychom před Bohem mohli obstát. Poněvadž naše víra v Ježíše Krista má u Boha stejnou hodnotu jako nevinnost, nejsme již Bohu odcizeni. Právě Kristus nám umožnil tímto způsobem dosáhnout důstojného postavení u Boha. Naše výsada není však jen v této naději, nýbrž i v nesnázích. Víme přece, že když snášíme nesnáze, získáváme vytrvalost, vytrvalostí dosahujeme osvědčenost a ta nás opět vede k naději. A to není klamná naděje, protože Bůh nám dal svého Ducha a ten v nás probouzí lásku. Mějme na paměti, že za nás Kristus umíral v době, kdy jsme si zasloužili Boží odsouzení. A to je co říci, protože i za nejušlechtilejšího člověka málokdo takovou oběť podstoupí. Nám však Bůh dokázal svou lásku právě tím, že Kristus zemřel za nás, třebaže jsme byli špatní. Oč více můžeme počítat s jeho milostí teď, kdy jsme Kristovou obětí již očištěni od svých vin! Jestliže Kristova smrt smířila nás s Bohem ještě v době, kdy nás dělilo nepřátelství, tím spíše nás Kristův život zachrání před Božím hněvem nyní, kdy jsme již smířeni. I Bohem se tedy můžeme chlubit díky Ježíši Kristu, který nás s ním smířil. Hřích se v tomto světě usadil prostřednictvím jednoho člověka a stejně i důsledek hříchu - smrt. A protože všichni podlehli hříchu, propadli také všichni smrti. Již před vydáním zákona lidé Boha neposlouchali, ale nemohli být odsouzeni podle zákona, protože ještě nebyl vydán. Ale výsledkem jejich neposlušnosti byla stejně smrt, i když nešlo o stejné provinění jako Adamovo. Ježíš je jakýmsi Adamovým protějškem; jeho působnost má pro nás stejně zásadní význam, jenže ve smyslu opačném. Tak jako Adamova neposlušnost přivedla k smrti celé množství lidí, tak dar Boží milosti prostřednictvím Ježíše Krista ruší všechna provinění bez ohledu na jejich množství. A jako vinou jediného člověka ovládla smrt celý svět, tím spíš budou prostřednictvím Ježíše Krista vládnout ti, kterým on jediný vydobyl milost a bezhříšnost. 18-19 Shrnuto: Jako pro neposlušnost jednoho byli všichni lidé odsouzeni, tak zase poslušnost jednoho přinesla celému lidstvu odpuštění znamenající život. *** Zákon ovšem přispěl k tomu, že přestupků jen přibylo. Čím větší však odpadnutí od Boha, tím většího významu nabývá jeho milost. Odpadnutí od Božího zákona přineslo člověku smrt. Bůh však nabídl člověku milost, tedy dokonalost získanou prostřednictvím Ježíše Krista, která mu opět vrací život. Co z toho plyne pro nás? Že máme setrvávat v hříchu, abychom mu dali příležitost udělit nám ještě větší milost? Ovšemže ne! Náš dřívější bezbožný život přece již zanikl, jak by mohl ještě pokračovat? Kdo se bytostně spojil s Kristem, má účast jak na jeho životě, tak hlavně na jeho smrti, 4-5 jak vyznáváme ponořením do vody při křtu; vždyť je to výraz definitivního rozchodu s dřívějším životem. Současně však jako za Kristovou smrtí následovalo vzkříšení - je to počátek úplně nového života, nové existence. *** 6-7 Víme přece, že naše dřívější"já" bylo ukřižováno s Kristem. Aby se vymanilo z nadvlády zla, muselo zemřít, protože jen mrtvý je mimo jeho dosah. *** 8-9 Když jsme tedy své"já" nechali s Kristem zemřít, musí teď být na nás vidět, že žijeme docela jiný život. *** Kristus zemřel proto, aby jednou provždy zničil zlo, jímž člověk dává smrti právo nad sebou. Když potom vstal z mrtvých, je už smrt proti němu bezmocná, na jeho život má nárok pouze Bůh. I vy tedy - jestliže jste zemřeli hříchu a jste spojeni s Ježíšem Kristem - se zlem teď nemáte nic společného a váš život patří jedině Bohu. Zlo už nesmí nabýt vrchu ve vašem jednání. Nestůjte znovu v jeho službách, ale dejte se plně k dispozici Bohu, aby vás mohl užívat jako své nástroje v šíření dobra. Ne už zákon, nýbrž Boží slitování nás zavazuje k dokonalému životu! To ovšem neznamená, že bychom si nyní mohli dovolit cokoliv. Komu se totiž dáváme do služeb, tomu jsme zavázáni poslušností. Povolíme-li zlu, stane se naším pánem a to vede ke smrti; anebo budeme poslouchat Boha - a pak budeme žít bezhříšně. 17-18 Bohu díky za to, že vy jste byli vysvobozeni z nevolnictví zla, když jste se přiklonili ke Kristovu učení a rozhodli se žít bezúhonně. *** Přiblížím vám to ještě jinak: kdysi jste své tělo propůjčovali pochybným požitkům a nevázaným zábavám, takže jste žili nezřízeně. Teď se tedy celou svou osobností oddávejte novému bezúhonnému životu, který by nehyzdila žádná skvrna. Dokud jste se řídili svými choutkami, byly vám nějaké mravní požadavky docela lhostejné. Teď se za to stydíte, a co jste z toho měli tenkrát? Stejně to vše končí smrtí. Teď jste však vůči zlu svobodni a dali jste se do Božích služeb. A co z toho máte? Život bez poskvrny už v přítomnosti a život věčný před sebou. Hřích dává svou odplatu - smrt; Bůh dává jako projev své milosti věčný život. Získáváme ho prostřednictvím našeho Pána, Ježíše Krista. Milí, bratři, vy se přece dobře vyznáte v zákoně, a tak víte, že se vztahuje pouze na živého člověka. Podle zákona je například žena vázána věrností svému muži jen potud, dokud její muž žije. Jestliže však manžel zemřel, závazek tím pro ženu skončil; když se tedy provdá za jiného, nikdo ji nemůže obžalovat z mnohomužství. Tak i vaše podřízenost zákonu Kristovou smrtí skončila a vy teď náležíte jinému Pánu, totiž vzkříšenému Kristu, aby z vás měl užitek Bůh. Dokud jsme si žili po svém, ovládal nás hlad po zakázaném ovoci, touha po tom, co zákon zakazuje; tím jsme si vysloužili smrt. Když jsme však s Kristem obrazně zemřeli, unikli jsme moci zákona. Nad naším nynějším životem už není nejvyšší autoritou mrtvá litera zákona, nýbrž Duch živého Krista. Tím však nechceme říci, že zákon není dobrý. Vždyť právě zákon nám říká, co je hřích. Kdyby zákon nezakazoval touhu po cizím vlastnictví, ani bych nevěděl, že je to něco špatného. Na druhé straně však zákon také ukazuje, že existuje i zakázané ovoce, když říká: Nepožádáš. Tím podněcuje k silnější touze po zakázaném ovoci. A tak vidíme, že kdyby tu nebyl zákon, nebyl by tu ani hřích. Příchodem zákona do mého života hřích začal existovat 10-11 a s hříchem přišla smrt. A tak se ukázalo, že Boží příkaz, který měl můj život chránit, způsobil vlastně jeho zkázu. Jakmile jsem chtěl jednat nezávisle na Bohu, byl ortel smrti zpečetěn. *** 12-13 Nuže, byla to tedy ta dobrá a správná Boží přikázání, která zapříčinila moji smrt? Nikoliv ona, nýbrž neposlušnost, pýcha mého"já" přivolala na mou hlavu prostřednictvím dobrých přikázání rozsudek smrti a tím se odhalila jako skutečný nepřítel života. *** Zákon, jak víme, pochází od Boha. My jsme však slabí lidé, jako otroci prodaní hříchu. I když víme, co je dobré a správné, a chceme se tím řídit, vyzní naše snaha často v pravý opak. Třebaže dobrou vůli máme, neumíme ji proměnit v čin. Jako by v nás jednal kdosi jiný proti našemu lepšímu přesvědčení, takže Boží vůli neustále přestupujeme, ačkoliv ji rozumem schvalujeme. Čemu to nasvědčuje? 18-23 Ukazuje to, že uvnitř jsme ovládáni zákonem zla, který i naše nejlepší úmysly dovede převrátit ve špatné jednání. Na jedné straně tedy rozumem chceme sloužit Bohu a dobru, na druhé straně neustále podléháme zlu. *** *** *** *** *** Jak ubozí jsme my lidé! Což neexistuje vysvobození z tohoto nešťastného otroctví? Díky Bohu existuje. Je tu cesta, kterou nám otevřel Ježíš Kristus. My, kdo jsme spojeni s Kristem, nemusíme se již obávat žádného odsouzení k smrti. Vždyť způsob života, jak jej při nás uskutečňuje oživující Duch skrze naše spojení s Kristem, nás vymanil ze zákonitosti hříchu a ze smrti. Zákon nás sice mohl před zlem varovat, ale nemohl nás před ním uchránit. Proto Bůh poslal svého Syna Ježíše Krista, aby se stal člověkem a byl pokoušen k neposlušnosti. Takto odsoudil hřích tam, kde nejvíce působí, tedy v lidské přirozenosti. Tak můžeme i my Ježíšovou zásluhou splnit požadavky zákona, když nepodléháme tomu, co chce tělo, ale jsme vedeni Duchem. Jestliže někdo žije podle své přirozenosti, je ovládán sobeckými touhami. Žije-li však v někom Boží Duch, je jím také usměrňován. 6-8 Vlastní touhy vedou ke smrti. Duch Boží však dává život a pokoj. Ti první nemají Boha příliš v lásce, protože je jim nepříjemný a jeho zákony nepřijatelné. Takoví se Bohu ovšem nemohou líbit. *** *** Ale vy, jestliže Boží Duch ve vás působí, jste jím vedeni k docela jinému životu. Patříte-li opravdu Kristu, nemůže to být jinak. Z vlivu zla se vaše tělo vyprostilo Kristovou zásluhou; jeho bezúhonnost vám teď zprostředkovává život, vyvěrající z jeho Ducha. A tento Duch, jenž vzkřísil z mrtvých Ježíše Krista, vzkřísí i vaše smrtelné tělo, pokud jej v sobě necháte sílit a vládnout. Ano, bratři, teď už nejsme podřízeni tomu, k čemu nás dříve naše přirozenost samozřejmě vedla. Kdo totiž sám sobě ve všem vyhoví, ten sám sebe zničí. Kdo však s Boží pomocí vítězí nad svými slabostmi, ten získá nepomíjející život. Kdo se dá vést Božím Duchem, smí se právem pokládat za Božího syna a dceru. 15-17 Bůh nám daroval postavení vlastních dětí, které se k němu smějí obracet jako k milujícímu Otci a jimž patří všechno, co patří jemu. Duch svatý nás o tom ujišťuje. *** *** Stejnou slávu, jakou obdařil Krista, jednou přizná i nám, budeme-li ochotni podstoupit i stejné utrpení. Jsem plně přesvědčen, že všechno pozemské trápení neznamená nic proti slávě, která nás nakonec čeká. Vždyť celá příroda dychtivě očekává, kdy se objeví Boží synové v plné slávě. 20-21 Hříchem se porušilo všechno stvořené; přesto však zde zůstává naděje na vysvobození všeho tvorstva. Svým věrným dá Bůh svobodu a slávu a ostatnímu stvoření vrátí neporušenost. *** Jen se podívejte, jak nyní celá příroda úpí a sténá jako v porodních bolestech! A dokonce i my křesťané, kterým Bůh jako příslib nového života dal svého Ducha, toužebně vyhlížíme viditelný důkaz, že jsme byli přijati mezi Boží děti, které zachrání k věčnému životu; touto nadějí jsme naplněni. Těšíme se na to, co brzy uvidíme. Čekáme trpělivě, neboť mít naději znamená čekat, i když ještě není nic vidět. My sami jsme slabí a často ani nenacházíme slova k modlitbě. Ale Duch Boží nám přichází na pomoc a úpěnlivě volá za nás slovy, která se vymykají našemu jazyku. A Bůh, který vidí do nejhlubších záhybů lidského srdce, přímluvná volání Ducha přijímá a dobře mu rozumí. 28-29 Víme, že vše nakonec slouží k prospěchu těch, kteří Boha milují. Ti jsou podle jeho vůle povoláni, aby získali podobu Božího Syna. Mají se stát jeho rodinou a Ježíš bude nejpřednější. Proč jsou k tomu povoláni? *** Protože je Bůh před věky důvěrně poznal a k tomu vyvolil. Tento cíl dosáhnou, protože je ospravedlní a oslaví. Co z toho plyne? Je-li Bůh s námi, kdo nás může ohrozit? Když neváhal vzdát se kvůli nám svého vlastního Syna, co by pro nás ještě neudělal? Kdo se odváží být naším žalobcem před Božím soudem, když soudcem je ten, kdo nás sám ospravedlnil? Kdo nás odsoudí, když naším obhájcem je sám Ježíš Kristus? Kdo nás odloučí od jeho lásky? Snad těžkosti nebo strach, pronásledování či hlad, nebezpečí života nebo sama smrt? To vše se nám může přihodit. Vždyť už dávný žalmista napsal: "Každou chvíli vedou někoho z nás na smrt kvůli tobě, mají nás za ovce, určené na porážku." Ale s jeho pomocí máme vítězství zajištěno. Vždyť si nás zamiloval! A já jsem přesvědčen, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani vládci, nic z toho, co se děje nebo teprve má přijít, ani moci světské ani duchovní a vůbec nic z toho, co vyšlo z rukou Stvořitele, nemůže nás odloučit od Boží lásky. Vždyť jsme ji poznali v Ježíši Kristu, když za nás umíral. 1-2 Ach, Izraeli! Ach, můj národe! Kéž bys i ty našel cestu ke Kristu! Trápím se a naříkám pro tebe dnem i nocí. *** Život bych za tebe dal, kdyby tě to mohlo zachránit. Kristus ví, že nepřeháním, Božímu Duchu nelze nic předstírat. Tolik jsi toho od Boha dostal, a přesto nechceš poslouchat! Za vlastní děti vás přijal, slavně vás vedl dějinami k ještě slavnější budoucnosti, dal vám své zákony, abyste v životě nemuseli tápat, naučil vás, jak ho máte uctívat, dal vám úžasné sliby, slavné vůdce jste měli mezi praotci a nejslavnější - Kristus, věčný Bůh a Vládce - se jako člověk také narodil z vaší krve. A toho jste se zřekli! 6-9 Boží slovo však platit nepřestalo: Izraelci nejsou všichni, kdo odvozují svůj rodokmen od Abrahama nebo Jákoba - Izraele. I když jsou to potomci Abrahamovi, měl Bůh na mysli pouze Izáka, když Sáře sliboval syna. To znamená, že ne všichni z Abrahama jsou Božími dětmi, ale jenom ti, kteří se narodili na základě Božího slibu. *** *** *** Také o synech, které měl Izák se svou ženou Rebekou, rozhodl Bůh ještě před jejich narozením. Oznámil, že starší z nich bude sloužit mladšímu. Když tak Bůh určil jejich vzájemné postavení ještě před tím, než se o to mohli osobně nějak zasloužit, zdůraznil tím, že má právo rozhodovat o lidech naprosto svobodně, 12-13 bez ohledu na jejich záslužné skutky. Proto mohl také říci, jak stojí jinde v Bibli: "Dal jsem přednost Jákobovi před Ezauem." *** Můžeme z toho usuzovat, že je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne! Mojžíšovi přece řekl: "Projevím svou přízeň komu chci a slituji se nad kým chci." 16-18 Nikomu tím není povinen, nikdo na to nemá nárok. Je to jen jeho milost, když to učiní. Faraónovi, jak sám říká, propůjčil jeho postavení proto, aby na něm ukázal svou moc a aby rozšířil svůj věhlas po celé zemi. Tak tedy žádným sebevětším úsilím, nýbrž z pouhé Boží milosti jsou lidé to, co jsou. *** *** Možná někdo namítne: Proč nám tedy Bůh ještě pořád něco vytýká, když se nic nemůže dít proti jeho vůli? Ale člověče, kdo ty vlastně jsi, že si troufáš přít se s Bohem? Říká snad výrobek svému tvůrci: Proč jsi mne udělal zrovna takhle? Copak se hrnčíř ptá hlíny, zda z ní má udělat vázu nebo mísu? Nemohl i Bůh ukázat nejen svou pravomoc trestat, ale i svou shovívavost s lidmi zralými k potrestání? Nemá právo projevit svou dobrotu k lidem, které zahrnul milosrdenstvím a určil pro věčnou slávu? Podobně povolal i nás, a to nejen židy nebo členy církve, ale i jiné, jak naznačuje prorok Ozeáš: "Nazvu svým lidem ty,k nimž jsem se nechtěl znát,vyhnané zase zavolám nazpět. Kdo předtím slyšeli mé slovo odsouzení,budou ujištěni, že je přijímám za své syny." O Izraeli říká Izajáš: "Kdyby jich bylo jak mořského písku, jen hrstka se jich zachrání. Bez odkladu a do písmene splní Bůh své slovo na zemi." A už dříve předvídá: "Kdyby nebyl nebeský vládce ten zbytek lidu nezachoval, byli bychom jak Sodoma zpustli a Gomoře se podobali." Co tu vidíme? Že ti, kdo k izraelskému náboženství nepatřili a o bezúhonnost před Bohem nijak neusilovali, ti ji dosáhli na základě víry. A ti, kdo spoléhali na svou příslušnost k vyvoleným a na plnění náboženských předpisů, vyšli naprázdno. Proč to? Protože se domnívali, že si Boha nakloní okázalou zbožností místo upřímnou vírou. Na tom ztroskotali, zcela podle slov Izajášových: "Hle, na Sijón kladu kámen úrazu, o něj se mnohý z vás rozbije. Kdo se mne však vírou uchopí, ten žádnou škodu neutrpí." Bratři, denně prosím Boha za Izraelce, aby si uvědomili svůj omyl. Musí se jim přiznat, že o Boží přízeň horlivě usilují, ale mají klapky na očích. Nepochopili ospravedlnění v tom způsobu, jak je nabízí Bůh, a proto je odmítají a chtějí si je vydobýt sami. Zákon je měl přece přivést ke Kristu, který je vrcholem a dává bezúhonnost tomu, kdo věří. Mojžíš řekl, že člověk získá život plněním zákona; říkejme tomu ospravedlnění cestou zákona. Ospravedlnění cestou víry je však něco jiného. Klíč k životu není třeba hledat v nadpozemských výšinách, ani pracně dobývat z hlubin země. Vše potřebné již za nás udělal Kristus. Každý člověk má ten klíč na dosah, má ho ve svém srdci: je to víra, kterou hlásáme. Jestliže tedy Krista vyznáváš jako Pána a opravdu věříš, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, jsi zachráněn. Kdo věří, ten je před Bohem spravedlivý a jako takový, hlásí-li se k tomu veřejně, je u něho v milosti. Bible přece říká: Kdo mu uvěří, nebude zklamán. A v tom není rozdíl mezi židem a jinověrcem. Všichni mají jednoho a téhož Pána a ten je stejně štědrý ke všem, kdo se k němu obracejí. Je přece psáno, že každý, kdo ho bude vzývat, bude zachráněn. Každý! Vzývat ho může ovšem jen ten, kdo v něj uvěřil: uvěřil jen ten, kdo o něm slyšel; slyší jen tehdy, když bude někdo mluvit; a mluvit o něm - k tomu právě Bůh posílá nás. Vždyť víte, co je psáno v Písmu: "Vždy vítán je, kdo dobrou zprávu nese!" Skutečnost je ovšem taková, že ne všichni tu zprávu uvítali. Vždyť už Izajáš si stěžuje: "Pane, kdo uvěřil tomu, co jsme hlásali?" Věříme-li my, je to proto, že jsme Kristovo poselství přijali. Pokládám však otázku: Což snad Izraelci neslyšeli stejné poselství? jistě slyšeli. Nepochopili je snad? ptám se dál. Už Mojžíš říkal: "Budete jednou žárlit na ty, kterými pohrdáte, a hněvat se na ně, národe nechápavý!" A Izajášovými ústy říká Bůh: "Dal jsem se nalézt těm, kdo mne nehledali, a poznat jsem se dal těm, kdo se o mne nestarali." O Izraelcích však mluví jako o lidu neposlušném a vzpurném. Ptám se tedy: Zavrhl snad Bůh svůj národ? Rozhodně ne! Vždyť já jsem také židovské národnosti, potomek Abrahamův z větve Benjamínovy. Bůh nezavrhl svůj lid, který si předtím vybral. V Bibli se dočteme, že už Elijáš si Bohu na svůj národ stěžoval: "Pane, tvé proroky povraždili, tvé oltáře rozbořili. Už jen já jsem zůstal při tobě a také mně o život ukládají." A co mu na to odpovídá Bůh?"Sedm tisíc věrných - kromě tebe - se bohům cizím ještě neklaní!" Stejně tak dnes je tu takový zbytek věrných. Bůh je ovšem nevyvolil pro jejich zásluhy, nýbrž ze své milosti. 6-7 Tak tedy: o co se tolik snažili Izraelci, toho - kromě těch vyvolených - nedosáhli. *** Bůh je ranil slepotou, takže mají oči - a přesto nevidí, mají uši - a přesto neslyší, slepí a hluší jsou až dodnes. A David říká v jednom svém žalmu: "Jejich blahobyt ať je jim osidlem a kamenem úrazu. Zatmi jim zrak, ať nevidí a pod břemenem stále se hrbí." Ptám se tedy: Je snad smyslem jejich klopýtnutí, aby padli nadobro? V žádném případě! Jejich pád však umožnil záchranu pohanů, a to má probudit u židů zdravou žárlivost. Oč větším požehnáním pro svět bude návrat Izraele k Bohu, když jeho úpadek znamenal už takové dobrodiní! Proto vám, bývalým pohanům, sloužím tak horlivě, abych vyvolal žárlivost u svých soukmenovců a alespoň některé tak zachránil. To, že se ocitli v nepřátelském táboře, přineslo světu smíření s Bohem. A což teprve, až je Bůh znovu přijme! To bude přímo vzkříšení z mrtvých! Co vyrostlo ze svatých kořenů, je rovněž svaté. Jestli byly některé větve ze svatého stromu ulomeny a vy, jako plané větve, naroubováni na jejich místo, nevypínejte se nad větve původní. Nezapomeňte, že kořen nese vás a ne naopak! Říkáš: "Byly přece ulámány, abych já mohl zaujmout jejich místo." Máš pravdu, byly ulámány kvůli své nevěře a ty rosteš na jejich místě díky své víře. To však měj za důvod spíš k pokoře než k domýšlivosti. Když Bůh neušetřil větve původní, tím spíš by neušetřil tebe. Máš v tom vidět důkaz jeho přísnosti, ale zároveň i dobroty: přísnosti k odpadlým a dobroty k tobě - pokud ovšem zůstaneš věrný. Jinak odřízne i tebe. 23-24 A stejně i židé, vrátí-li se k Bohu, budou naroubováni zase zpět. Bude to tím snadnější, že Bůh je vlastně jen vrátí na jejich původní místo. Nemělo by vám zůstat tajemstvím, bratři, jaké úmysly má Bůh s Izraelem, *** a nechci vás v tom nechat jen vašim představám. Část židů zůstane od Boha odvrácena tak dlouho, dokud počet povolaných z ostatních národů nebude dovršen. Když se to stane, otevře se cesta všemu Izraeli a nalezne spasení, jak píše Izajáš: "Z Jeruzaléma přijde vysvoboditela všechnu bezbožnost z národa vymýtí. Já, Bůh, s nimi učiním smlouvu,že všechny jejich viny zahladím." Jak se tedy máte na židy dívat? Nepřijali Pána Ježíše Krista, a proto je můžete pokládat za Boží odpůrce; přitom však nezapomínejte, že vás jejich vzdor přivedl k Božímu milosrdenství. Bůh je však stále miluje, protože jsou dětmi svých předků, které on vyvolil. Když Bůh něco daruje, nebere to zpět; když někoho povolá, sám to neruší. Vy jste kdysi Boha odmítali, ale teď se vám dostalo Božího milosrdenství, když ho židé odmítli. V podobné situaci jsou teď oni. Staví se odmítavě k milosti, která byla udělena vám právě proto, aby ji nakonec mohli dostat i oni. Tak se všichni nerozdílně stali svou neposlušností stejně závislými na Boží milosti, jak Bůh chtěl. Jak nesmírné je Boží bohatství, jak hluboká jeho moudrost a poznání. Jak nevyzpytatelná jeho rozhodnutí a nepředvídatelné jeho jednání! Kdo může pochopit Boží myšlení, kdo byl kdy jeho poradcem? Kdo mu kdy dal něco ze svého, aby mu to on musel vrátit? Vždyť z Boha vše pochází, díky jemu a pro něho vše trvá. Jemu sláva na věky! Když nám Bůh tak mnoha způsoby projevuje své milosrdenství, dejte mu i vy sami sebe plně k službám. Taková oběť je mu nejmilejší, tím ho nejlépe můžeme uctít. Přestaňte napodobovat zvyky a způsoby ostatního světa a změňte celé svoje smýšlení, abyste byli schopni rozeznat, co je v souladu s Boží vůlí, co je tedy správné, dokonalé a jemu milé. Jako Boží vyslanec vám kladu na srdce: nikdo ať si o sobě nemyslí víc, než odpovídá jeho víře. Tělo se skládá z mnoha orgánů a každý v něm má jinou funkci. Také my všichni tvoříme s Kristem jedno tělo, ale jako jeho jednotlivé orgány máme různé úkoly podle schopností, jimiž nás Bůh obdaroval. Komu Bůh svěřil poselství, ať ho zvěstuje v souladu s vírou. Kdo je nadán k službě, ať slouží. Kdo má schopnost vyučovat, ať se věnuje vyučování. Kdo umí povzbuzovat, ať povzbuzuje. Kdo rozdává, ať přitom neskrblí. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo slouží trpícím, ať to dělá s radostí. V lásce nemá místo přetvářka. Ke zlu mějte odpor, dobro milujte. Mějte se rádi jako bratři, překonávejte se ve vzájemné úctě. V horlivosti nepodléhejte únavě, ale služte Pánu v duchovním zápalu. Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. Podporujte spolubratry v nouzi, buďte pohostinní. Svým nepřátelům přejte jen dobré a neživte v sobě nenávist. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Žijte spolu v souladu. Nechtějte dosáhnout závratných úspěchů, spíš buďte svědomití v drobných úkolech. Nepokládejte sami sebe za nejmoudřejší a nejchytřejší. Zlo nikdy neoplácejte zlem, ale usilujte o dobro pro všechny. Pokud bude záležet na vás, udržujte dobré vztahy se všemi lidmi. Nezjednávejte si spravedlnost sami, moji drazí, přenechte odplatu Bohu, neboť v Bibli čteme: "Mně patří odveta, já odplatím, praví Pán." Pro vás však platí: když má nepřítel hlad, dejte mu najíst, když má žízeň, dejte mu napít. Tím dosáhnete toho, že se za své jednání zastydí. Nenechte se strhnout ke zlému, ale přemáhejte zlo dobrem. Každý se má podřídit pozemské vládě, neboť vládní moc má svůj původ od Boha. Kdo se staví proti ní, staví se proti řádu, který Bůh ustanovil, a přivolává na sebe trest. Vláda tu není od toho, aby naháněla strach za dobré jednání, nýbrž za špatné. Jednej v souladu se zákony a nemusíš se jí bát. Jejím úkolem od Boha je sloužit občanům k dobru. Kdo ovšem páchá zlo, má se proč bát; ne nadarmo má vláda také meč. I to je jejím posláním od Boha, aby trestala zlo. Proto je nutno vládu respektovat nejen ze strachu před trestem; to je i věc svědomí. Ze stejného důvodu například platíme daně. Stát je vybírá v zájmu veřejného blaha a také výběrčí svým způsobem slouží všem, když plní tento svěřený úkol. Dávejte tedy každému, co mu náleží: Komu daň - tomu daň, komu clo - tomu clo, komu úcta - tomu úcta, komu čest - tomu čest. Nedělejte si dluhy. Jediný dluh nikdy nesplatíte: vzájemnou lásku mezi vámi. Kdo druhé lidi miluje, ten plní zákon. Vždyť všechna ta přikázání jako"nebudeš cizoložit, zabíjet, krást, toužit po cizím vlastnictví" a kterákoliv jiná jsou zahrnuta v tomto jediném: Miluj svého bližního jako sám sebe. Láska neumí ublížit, proto láska je naplněním zákona. Mějte to vše na paměti tím spíše, že víte, v jak kritické době žijeme. Přišel už čas probrat se z netečnosti. Očekávané vysvobození se blíží. 12-13 Noc se chýlí ke konci, den je přede dveřmi. Nechme tedy všeho, co patří do říše tmy, jako jsou pitky a nevázané zábavy, nemravnosti a bezuzdnosti, sváry a závist a připravujme se vstříc světlu. *** Všechno vaše jednání ať určuje Ježíš Kristus. Nevěnujte příliš pozornosti tělu, abyste se nestali otroky jeho potřeb. Lidi, kteří mají příliš úzkostlivou víru, přijímejte mezi sebe, ale ne proto, abyste kritizovali a vyvraceli jejich názory. Jeden je přesvědčený, že je nutno dodržovat celou řadu náboženských zákazů a příkazů, například nejí jídla, která pokládá za nečistá. Jiný naopak věří, že na tom tolik nezáleží, že může jíst všechno. Kdo jí všechno, ať se nedívá spatra na toho, kdo třeba nejí vůbec maso. A kdo nepožívá maso, ať nekritizuje toho, kdo ho jí bez zábran: vždyť také on byl přijat Bohem. Jakým právem chceš odsuzovat toho, jehož pánem nejsi ty, ale Bůh? Je jen Boží záležitostí, zda člověk stojí nebo padá - a i v pádu ho Bůh dokáže zadržet. 5-6 Někdo zase činí rozdíl mezi dny v týdnu, zatímco pro jiného je den jako den. Důležité je, aby v těchto věcech každý jednal podle svého přesvědčení a s touhou oslavit Boha. *** 7-8 Vždyť nikdo z nás nežije ani neumírá jen pro sebe. *** Proto Kristus zemřel a zase vstal, aby si podmanil vše živé i mrtvé. Tak tedy v životě i ve smrti náležíme jemu. Proč tedy odsuzovat bratra a pohrdat jím? Všichni se přece budeme muset postavit před Boží soud. Vždyť je psáno: "Každé koleno přede mnou poklekne,každý jazyk mě bude velebit." Každý sám za sebe bude skládat účty Bohu. Nechte už tedy vzájemného kritizování; raději se mějte na pozoru, aby váš bratr neklopýtl a nepadl vaší vinou. 14-16 Vím a jsem o tom plně přesvědčen - tak mi to dal poznat Ježíš, že nic není nečisté samo o sobě. Nečistými se stávají věci jen tomu, kdo je za nečisté považuje. Ale rozhodujícím hlediskem ať je vždy láska. I když nám svědomí v tom či onom nebrání, důležitější je nepohoršit bratra. Co samo o sobě ještě není špatné, může vyvolat špatnou odezvu. *** *** V Božím království nejde přece o jídlo a pití, ale o spravedlnost, pokoj a radost, jak je dává Duch svatý. Kdo v tomto duchu slouží Kristu, líbí se Bohu a váží si ho i lidé. Usilujme tedy především o to, co slouží všem k pokoji a ke vzájemnému duchovnímu prospěchu. Nepoškozujme Boží dílo kvůli podružnostem a vyhýbejme se všemu, co by mohlo oslabit víru bratra. Je lepší odepřít si, co vadí mému bratru, než někoho zranit. Své přesvědčení však nezrazujme; Bůh o něm ví. Budeme šťastni a bez výčitek, když uposlechneme hlas svého svědomí. Neřídit se jím a zapřít své přesvědčení je hřích. My vyspělejší ve víře jsme povinni snášet nedostatky těch, kdo tak pokročilí nejsou, a nesmíme být na svou úroveň domýšliví. Pamatujte především na bližní a na to, co prospívá jim. Vždyť ani Kristus nehledal svůj prospěch, ale podle prorockých slov ze žalmu snášel výsměch nepřátel: "Urážky těch, kdo tebe, Bože, tupili, snesly se na moji hlavu." I toto, jako vše v Písmu, bylo napsáno k našemu naučení, abychom získali vytrvalost a čerpali z toho povzbuzení a naději. Ať vám tedy Bůh, dárce toho všeho, dá žít navzájem v souladu. Tak si to přál Ježíš Kristus, abyste jednomyslně oslavovali Boha, jeho Otce. Nechtějte být nějakou uzavřenou společností. Nestraňte se jeden druhého; přijímejte se navzájem, jako nás Kristus přijal do slávy. Kristus byl poslán k židům, aby tak Bůh prokázal svou věrnost a splnil sliby, jež dal praotcům. Současně přinesl milost i všem ostatním lidem, aby také oni oslavovali Boha. Bible to potvrzuje na mnoha místech. Cituji alespoň některá: "Velebit tě budu mezi pohany a před nevěrci budu chválit tvé jméno." "Pohani, i vy se radujte společně s jeho lidem!" "Chvalte Boha ve všech národech, celý svět mu vzdej chválu!" "Z kořene Jišajova vyroste výhonek, početných národů stane se vládcem. On bude nadějí pohanů, nadějí vzdálených Bohu." Ať vás Bůh, dárce naděje, naplní pokojem, radostí a důvěrou, abyste s pomocí Ducha svatého naději neztráceli, ale naopak šířili. Nepochybuji o tom moji bratři, že co do vědomostí i schopností jste sami dostatečně na výši, abyste se obešli i bez mých rad. Přesto jsem si v tomto dopise dovolil připomenout vám některé věci. K tomu mne přece Bůh povolal, abych byl služebníkem Ježíše Krista mezi všemi národy. Plním tedy tento svatý úkol, aby se všichni obrátili k Bohu a pod vedením Ducha svatého se mu cele odevzdali. Účast na Božím díle je mou největší chloubou. 18-19 Považuji za přednost, že Kristus mým prostřednictvím probouzí víru v pohanech, mění jejich život a zázračným způsobem je přesvědčuje o své moci. Rozšířil jsem jeho poselství po celém okolí Jeruzaléma a ve všech krajích až po Illyrii. *** Zakládám si na tom, že zvěstuji Krista těm, kteří o něm dosud neslyšeli. Nechci stavět na cizích základech, ale řídím se slovy Písma: "Uvidí ho ti, kdo o něm nic nevěděli, a poznají ho ti, kdo o něm nikdy neslyšeli." To byl tedy důvod, který mě dlouho zdržoval od cesty k vám do Říma. Ale nyní jsem v této oblasti svou práci dokončil. Už několik let se těším, že se u vás zastavím při cestě do Španělska. Doufám, že teď se mi to přání konečně splní a že se s vámi nějakou chvíli potěším, než mne zase vyprovodíte dál. Zatím však musím ještě podniknout cestu do Jeruzaléma, abych pomohl tamním křesťanům. V Makedonii a Řecku uspořádali totiž sbírku na potřebné bratry v Jeruzalémě. Rozhodli se tak, protože jsou Jeruzalémským zavázáni vděčností za užitek z jejich duchovního bohatství. Až tedy vyřídím tuto záležitost a vybrané peníze odevzdám, vypravím se do Španělska a cestou se zastavím u vás. Už teď cítím, že Kristus našemu setkání určitě požehná. Chci vás ještě poprosit, milí bratři, modlete se za mne, abych byl ochráněn před nepřátelstvím nevěřících v Judsku a také aby Jeruzalémští mou službu dobře přijali. Potom - když mi to dopřeje Bůh - s radostí přijdu k vám, abych mezi vámi trochu pookřál. Bůh, dárce pokoje, buď s vámi všemi. Doporučuji vám sestru Fébu, obětavou služebnici Kenchrejského křesťanského sboru. Ochotně pomáhala mně i jiným. Jestli se na vás obrátí, udělejte pro ni všechno, co budete moci, jak se na křesťany sluší. 3-4 Pozdravujte Prisku a Akvilu, kteří pro mne v Kristových službách riskovali život; nejen já, ale všichni křesťané jsou jim za to dlužníky. *** Také všem věřícím, kteří se u nich scházejí, posílám srdečný pozdrav. Obzvlášť zdravím Epaineta, prvního asijského křesťana, a Marii, která tolik pro vás udělala. Pozdravujte mé krajany a bývalé spoluvězně Andronika a Junia, vynikající muže mezi apoštoly, kteří se stali křesťany dříve než já. 8-16 Dále pozdravujte Ampliáta, Urbana, Stachyna a Apella. Také všechny od Aristobulů a Narcisů, Herodiona, Tryfainu, Tryfosu a Persidu. A ovšem Rufa a jeho matku - měla mě jako vlastního. A ještě Asynkrita, Flegonta, Herma, Patrobu, Hermeu a ostatní tamější bratry, Filologa, Julii, Nerea a jeho sestru, Olympa a všechny křesťany u nich. Pozdravte je ode mne bratrským polibkem. Taky ode všech křesťanských sborů a skupin vyřizuji pozdravy. *** *** *** *** *** *** *** *** Jedno bych vám ještě rád položil na srdce: dejte si pozor na ty, kdo vyvolávají spory a svádějí vás z cesty, kterou jste nastoupili. Takoví kážou ne proto, aby sloužili Kristu, ale pro svůj vlastní prospěch. Vyhýbejte se jim. Bezelstného člověka snadno zmatou líbivými řečmi. O vaší víře všude slyším jen to nejlepší a mám z toho radost. Přeji vám moudrost v konání dobra a zlo ať se vás ani nedotkne. Bůh, dárce pokoje, už brzo rozdrtí satana u vašich nohou. Náš Pán Ježíš Kristus ať vás obdaří svou milostí. Pozdravuje vás můj spolupracovník Timoteus a přátelé Lucius, Jáson a Sozipater. I já, písař tohoto listu, Tercius, připojuji svůj pozdrav. Také Gaius, náš hostitel, vás nechá pozdravovat a rovněž správce městské pokladny Erastus a bratr Kvartus. 24-26 Bůh vám může dát schopnost žít podle slov, která jsem vám zvěstoval. Byly vám zjeveny jeho dávné plány, dlouho skryté, ale nyní objasněné proroctvími, abyste je vírou poslušně přijali a podle nich žili. *** *** Nade vše moudrému Bohu věčná sláva za Ježíše Krista.Váš Pavel 1-3 Milí přátelé a drazí bratři, srdečně vás zdravím a zároveň i od Sosthena vyřizuji přání Boží milosti a pokoje - nejen vám v Korintu, ale i všem, kteří se kdekoliv hlásí ke Kristovu jménu. *** *** Stále znovu musím děkovat Bohu, když vidím, jaké cenné hodnoty zplodilo mezi vámi svědectví o Ježíši Kristu. Právě tím se potvrdila jeho pravdivost, takže teď víte a znáte všechno, co je třeba. 6-7 Zbývá jen jedno: s touhou vyhlížet návrat našeho Pána, Ježíše Krista. *** On vám dá také sílu vydržet až do konce, takže se toho dne určitě dočkáte bez úhony. Vždyť ke společenství s Kristem nás povolal přece sám Bůh - můžeme snad mít lepší záruku? 10-11 Doslechl jsem se, milí bratři, že vaše obec není jednotná a že se dělíte na skupiny, které se mezi sebou hádají. *** Jedni prý vynášíte Pavla, jiní držíte s Petrem, jiní se hlásí k Apollovi a jiní zase ke Kristu. Proto vás jménem našeho Pána, Ježíše Krista, napomínám: buďte všichni zajedno a nehádejte se. Smýšlejte a usuzujte stejně; Kristus je přece jen jeden. Byl snad za vás ukřižován Pavel? Nebo jsem snad někoho křtil ve svém vlastním jménu? Ještě dobře, že jsem kromě Krispa a Gája nikoho z vás nekřtil, takže se na můj křest nemůže nikdo odvolávat. Vlastně jsem křtil ještě Štěpánovu rodinu, ale jinak už o nikom nevím. Kristus mě totiž neposlal křtít, ale hlásat jeho radostné poselství; ne ovšem tak, abych posluchače oslňoval svou moudrostí, která nikomu nepomůže, nýbrž abych jim předkládal jedinou cestu k záchraně - jeho kříž. Kdo směřuje do záhuby, má ovšem učení o Kristově kříži za hloupost. Ale my víme - a to je naše záchrana, že Bůh právě tímto způsobem projevil svou moc. V Písmu stojí: "Způsobím, že moudrým nepomůže jejich moudrost a chytrost chytrých nebude k ničemu." Kde jste, filozofové, znalci zákona a všichni učenci? Nedokázal Bůh, jak pošetilá je všechna moudrost světa? A protože přemoudřelému světu nestačily projevy Boží moudrosti k poznání Boha, rozhodl se Bůh zachránit ty, kdo mu uvěří,"pošetilým" kázáním. Židé čekají jen samé zázraky, Řekové ve všem hledají logiku, ale my kážeme - ukřižovaného Krista. Židy to uráží a ostatní to pokládají za nesmysl. Ale povolaní, ať židé či jinověrci, získávají v Kristu Boží moc i moudrost. Boží"pošetilost" je totiž moudřejší a Boží"nemohoucnost" je silnější než lidé. Jen se kolem sebe rozhlédněte, bratři, koho si to vlastně Bůh.povolal. Zjistíte, že mezi vámi není mnoho vzdělanců ani lidí vlivných a vážených. A přece si Bůh vyvolil právě ty nevzdělané, aby zahanbil moudré. Obyčejné malé lidi si vyvolil, aby zahanbil vlivné a mocné, a bezvýznamné"nuly" si vybral, aby zlomil moc pyšných domýšlivců. A to všechno proto, aby se před Bohem nikdo nepovyšoval. Vždyť jen z vašeho spojení s Ježíšem Kristem pramení vaše moudrost, bezúhonnost, svatost i vykoupení. Opravdu se nemáme chlubit ničím jiným než Kristem, jak nás i Písmo napomíná: Kdo se chlubí, chlub se skutky Božími. Bratři, když jsem vám hlásal poselství o Kristu, také jsem nepřišel s nějakými zvlášť výřečnými proslovy nebo kdovíjak učenými výklady. Rozhodl jsem se totiž, že pokud budu u vás, nechci mluvit o ničem jiném než právě o Kristu, a to o Kristu ukřižovaném. 3-4 Často se mi třásl hlas, musel jsem překonávat slabost a všelijaké obavy. A jestli vás nakonec něco přesvědčilo, tak to nebyla moje učenost nebo výmluvnost, nýbrž moc Božího Ducha. *** A to je dobře, protože vaše víra nemá stát na lidské moudrosti, ale na moci Boží. Je pochopitelné, že pokročilejším křesťanům předkládáme i náročnější učení. Nejsou to ovšem poznatky přírodních nebo společenských věd, nýbrž pravdy pocházející z Boha, a proto bez Božího přispění zůstávají tajemné a skryté. Bůh už před věky připravil moudrý plán, jak nás převést do své nebeské slávy. Nikdo z těch, kdo vládnou světu, neměl o nich tušení. Jinak by byli nemohli Krista ukřižovat. My hlásáme, jak stojí i v Písmu: "Co lidské oko nikdy neviděloani žádné ucho neslyšelo,co člověka ani ve snu nenapadlo- to nabízí Bůh těm, kdo ho milují." Nám to Bůh odhalil prostřednictvím svého Ducha, kterému nic není skryto. 11-12 Jako nitro člověka je přístupné jen vlastnímu vědomí každého jedince, tak i Boží myšlení je známé jen Božímu Duchu, takže jenom s jeho pomocí můžeme poznat, co všechno nám Bůh daroval. *** Když o těchto věcech mluvíme, nejde nám o to, aby to vypadalo"rozumně", ale nasloucháme prostě tomu, co nám"napovídá" Boží Duch, a jeho myšlenky tlumočíme slovy, která nám dává. Člověku vyzbrojenému jen vrozenými schopnostmi jsou ovšem pravdy Božího Ducha proti mysli. Zdají se mu hloupé a nepochopitelné, protože pochopit se dají jen s pomocí Ducha. Kdo je však proniknut Božím Duchem, dovede ke všemu zaujmout jasný postoj a nemusí se ohlížet, co tomu řeknou lidé; vždyť nikdo z nich nestojí ve svém poznání nad Bohem. Naše myšlenky pak vycházejí ze stejného zdroje jako myšlenky Kristovy. 1-2 Bratři, jestli jsem k vám mluvil jako k malým dětem, mělo to svůj důvod. Nemohl jsem přece od vás v duchovních záležitostech očekávat chápavost vyspělých křesťanů, když vaše víra byla teprve v plenkách. *** Mám dokonce dojem, že z nich dosud nevyrostla a že stále ještě u vás převládají tělesné sklony. Řekněte sami - nejsou vaše spory a žárlivost až příliš lidské? Když někdo tolik zdůrazňuje"já jsem s Pavlem" a jiný zase"já s Apollem", nelpíte příliš na osobě? Vždyť kdo je Apollo? A kdo je Pavel? Pouze služebníci, kteří vám pomohli dospět k víře - každý zase jen tou měrou, jak mu uložil Bůh. Já jsem zasadil, Apollo zaléval, ale vzrůst dal Bůh. 7-9 To on dává vznik životu, a ne ten, kdo sází nebo zalévá. On své pomocníky odmění podle jejich práce, ale jinak jsou si všichni rovni v tom, že jsou jen pouhými pomocníky na Božím díle. *** *** Z Božího pověření jsem jako zkušený v tomto směru mohl položit základy, na kterých dál staví už jiný. Dávejte však pozor, jak staví! 11-12 Základem je Ježíš Kristus, jiný základ už položit nelze. Ale i potom je možno na ten základ stavět buď solidní budovu, jež přetrvá věky, nebo slepit chatrč, kterou rozhází první nápor větru. *** Kvalita stavby se musí osvědčit ve zkouškách - teprve ty ukáží, co kdo vlastně postavil. Když dílo vydrží, dostane stavitel odměnu. Komu se jeho dílo sesype, ten se sice sám zachrání, ale nic po něm nezůstane. Nezapomeňte, že ve vás působí Boží Duch, že jste Božím příbytkem. Kdo by ničil Boží chrám, který je nedotknutelný, toho zničí Bůh. Nežijte v sebeklamu. Kdo si o sobě myslí, že všechno umí vysvětlit rozumem, jak se to dnes požaduje, ten má nejvíc zapotřebí stát se pro svět"pošetilcem". Jen to je cesta k opravdové moudrosti. Všechno vědění, jímž se svět pyšní, je v Božích očích směšné. Stojí přece v Písmu: "On chytá rozumáře do léčky, kterou si sami nastraží", anebo"Pán dobře zná výpočty moudrých: nejsou k ničemu". Ať si tedy nikdo nezakládá na lidech. Pavel nebo Petr nebo Apollo - všichni jsou"vaši" stejným dílem. Vám patří i svět, život i smrt, všechno v přítomnosti a všechno v budoucnosti. Všechno je vaše, vy Kristovi a Kristus Boží. Nedívejte se na nás tedy jinak než jako na Kristovy služebníky a správce Božích tajemství. Od služebníka se očekává, že bude vykonávat příkazy svého pána. Dá se to říci o mně? Co o tom soudíte vy, není pro mne nejdůležitější. A nemůže to posoudit ani nikdo jiný, dokonce ani můj vlastní úsudek není rozhodující, i když mé svědomí je klidné. Jen sám Pán o tom může rozhodnout s konečnou platností. Nedělejte proto o nikom předčasné závěry, dokud se nevrátí Kristus. Však on už vynese na světlo to, co bylo zrakům skryto, a odhalí i ty nejtajnější pohnutky. Pak teprve dostane každý od Boha takové uznání, jaké mu náleží. Bratři, jistě rozumíte, že nemluvím jen o sobě a Apollovi, když vám tohle všechno říkám. Chtěl jsem jen na tom příkladu zdůraznit, že nemáte prosazovat své oblíbené kazatele proti jiným. Nikdo přece nejsme ničím víc než ostatní. Všichni máme jen to, co jsme dostali, a nemáme se tedy před druhými čím chlubit. Vy jste přesvědčeni, že už jste duchovně dost vysoko a že víc nepotřebujete. Pyšníte se, že jste příslušníky Božího království. Kéž byste jimi skutečně byli! Necítili byste se pak tolik nad nás povzneseni. Tak se mi zdá, že nám apoštolům vykázal Bůh to nejposlednější místo, jako odsouzencům na smrt. Stali jsme se podívanou pro svět, anděly i lidi. Prý nám náboženství popletlo hlavu, zato vy jste docela rozumní a vážení křesťané! Námi kdekdo pohrdá, vás každý uznává, my jsme slabí, vy siláci! Trpíme hladem a žízní, zimou a nemocemi, jsme štváni z místa na místo a na svůj chléb musíme tvrdě vydělávat. Žehnáme těm, kdo nás proklínají, když nás šikanují, trpělivě to snášíme, pomlouvají-li nás, modlíme se za ně. Nikde nemáme zastání, jsme stále jen vyděděnci. Ale to nepíšu proto, že bych vám chtěl něco vyčítat. Vždyť vás mám rád jako vlastní děti. Kazatelů a vychovatelů můžete mít celou řadu, ale vaším duchovním otcem jsem já, protože prvně jste evangelium slyšeli ode mne. Proto vás nabádám, abyste žili podle mého příkladu. Z téhož důvodu k vám posílám svého milovaného a věrného spolupracovníka Timotea. Víte, že ho mám rád jako svého vlastního syna. Ten vám připomene mé křesťanské způsoby, jak jim taky v každé církevní obci vyučuji. Někteří se začali povyšovat, jako bych už neměl do Korintu přijít. Velice se mýlí! Přijdu co nejdříve, jak mi jen Pán dovolí, a pak uvidíme, zda je v jejich řeči Boží síla, nebo jen prázdné holedbání. Boží království přece nestojí na řečnickém umění, ale na síle Božího Ducha. Co mám tedy přibalit na cestu: hůl - nebo lásku a přívětivost? Slyšel jsem, že se dokonce u vás vyskytla nemravnost, jakou by člověk i mezi pohany těžko hledal: že si totiž jeden z vás udělal milenku z nevlastní matky. A to se ještě nestydíte zdvihat nos až k nebi, místo abyste se zhrozili a vyloučili takového člověka ze svého společenství! 3-4 Ačkoliv nejsem mezi vámi, mnoho jsem o tom přemýšlel a jako služebník Ježíše Krista jsem už rozhodl, co je třeba udělat. Svolejte shromáždění všech věřících, moc Pána Ježíše bude s vámi - a já v jeho Duchu také - *** a ten člověk ať je vyloučen ze společenství křesťanů a ať je ponechán moci zla. Vždyť může být zachráněn, až Ježíš Kristus přijde soudit svět. Nechápu, jak se můžete chlubit svou dokonalostí a přitom mezi sebou trpět takovou špínu. Cožpak nechápete, že nákaza, když se jí neučiní přítrž, může brzy zachvátit i ostatní? 7-8 Ložisko rozkladu musíte odstranit, chcete-li sami zůstat čistí. Kristus byl zabit za nás! Nechme už tedy toho starého, hříchem prolezlého života a oslavujeme Krista v čistotě, upřímnosti a pravdivosti. *** Napsal jsem, že od špatných lidí se máte držet co nejdál. Nemyslel jsem to ovšem tak, že se máte vyhýbat všem nepoctivým, chamtivým, oplzlým a bezbožným lidem. To byste se museli vystěhovat na pustý ostrov. Jestliže se však někdo vydává za křesťana, ale je nepoctivý a chamtivý, holduje kariéře a majetku, alkoholu, pohlavní nevázanosti nebo jiným neřestem, pak s ním ani nesedejte k jednomu stolu. Soudit nekřesťany - na to právo nemáte, ty ať soudí Bůh. Ale z našich řad musí být takový člověk vyloučen! Smutné je i to, že mezi sebou vedete spory před světskými soudy. Není vám hanba? Cožpak křesťané, kterým jednou bude svěřen soud nad celým světem, nejsou schopni dohodnout se sami mezi sebou? Nevíte, že jednou máte soudit i anděly? Co jsou proti tomu nějaké obchodní záležitosti? Styďte se, že vám tohle musím vytýkat. 5-8 To se mezi vámi nenajde ani jeden, kdo by vás rozsoudil? Není v takovém případě lepší nést křivdu než žalovat na svého bratra u nekřesťanů? Určitě tím uděláte svému Pánu větší čest. *** *** *** Myslíte, že do Božího království se dostane někdo hříšný? Neklamte sami sebe. Žádný chamtivec a požitkář, ani cizoložník nebo homosexuál, ani zloděj, opilec a hrubián do Božího království nevkročí! I vy jste takoví bývali ale byli jste očištěni, prohlášeni za bezúhonné a odděleni pro Boha prostřednictvím jeho Ducha, a to zásluhou Ježíše Krista. Křesťanství - to není žádný seznam"smíš - nesmíš". Nic nám není zakázáno, ne všechno nám však prospívá. Ke všemu smíme přistupovat svobodně - ale ne tak, aby nás to nakonec ovládlo. Bůh nám dal chuť k jídlu a žaludek pro přijímání potravy; ovšem ani jedno ani druhé tu nebude věčně. Smilstvo je však problém daleko vážnější. Tělo nám nebylo dáno k tomu, abychom ho zneužívali, ale aby sloužilo Kristu. A stejnou mocí, jakou vzkřísil Bůh Krista, vzkřísí také nás. Naše těla jsou vlastně buňkami těla Kristova. Jak bychom mohli něco takového spojovat s prodejnou ženou? Mojžíš říká, že"dva se stanou jedním tělem". Je myslitelné a lze si vůbec představit jedno tělo ze dvou tak rozdílných"materiálů"? My přece máme usilovat o jinou jednotu - o jednotu s Kristem! Proto se varujte smilstva. Ostatní přestupky se těla přímo nedotýkají, ale smilstvem se proviňujete na svém vlastním těle. Mějte na paměti, že vaše tělo je chrámem svatého Ducha, který v něm bydlí a kterého vám dal Bůh. Nepatříte už sami sobě, byli jste koupeni - a velmi draze koupeni. Ať tedy i vaše tělo dělá Bohu čest! Teď ještě k dalším otázkám vašeho dopisu. Dokáže-li si muž odepřít ženu, prospěje mu to. 2-3 Než však své síly přecenit a podlehnout pak pokušení s cizí ženou, je lépe, aby muž měl svou manželku a žena svého manžela. Pohlavní touha je přirozená a její naplnění by si manželé neměli vzájemně odepírat. *** V manželství nemá ani muž ani žena právo nakládat se svým tělem bez ohledu na toho druhého. Proto se jeden druhému neodpírejte, leda po vzájemné dohodě a jen na čas, kvůli modlitbám; pak se zase jeden druhému odevzdejte, jinak byste se vystavovali nebezpečným pokušením. Tím samozřejmě manželství nikomu nenařizuji, jenom k němu vyslovuji souhlas. Pochopitelně bych byl rád, kdyby měl každý takovou svobodu zříci se ho, jako mám já. Ale Bůh nedává všem stejný dar: jednomu dá to, jinému ono. Osamělým a zejména vdovám doporučuji, aby do manželství už nevstupovali. Jestliže jim však zdrženlivost dělá potíže, ať se raději ožení či vdají. Je lepší se vdát a oženit, než se trápit neukojenou touhou. Pro manžele však platí jednoznačně - a to není příkaz můj, nýbrž Kristův: žena ať od svého muže neodchází; pokud už odešla a nechce se k němu vrátit, musí zůstat neprovdána. Stejně ani muž se nesmí se ženou rozvést. 12-13 O dalších problémech se Kristus sám nevyjádřil. Já bych však radil toto: když se stal křesťanem jen jeden z manželů, ale ten druhý s ním chce žít dál, ať se nerozcházejí. Nemusíte mít strach, že by vaše děti byly nečisté. *** Víra i jen jednoho z manželů má v tomto případě očistný účinek i na druhého nevěřícího. 15-16 Ale chce-li nevěřící z manželů odejít, nechte ho odejít. Nejste přece povinni držet se ho za každou cenu, jako byste byli jeho otrokem. Nebo máte nějakou záruku, že ho zachráníte, když rozchod odmítnete? *** Každý by měl zůstat v tom postavení, v jakém ho zastihlo Boží povolání. Tak to vykládám ve všech křesťanských obcích. Kdo se například nechal po židovském způsobu obřezat, nemusí si z toho dělat těžkou hlavu, když se stal křesťanem. A kdo nebyl obřezán, nemusí ten obřad podstupovat ani nyní. Pro křesťana není důležité, zda podstoupil obřad obřízky či nikoliv. Důležité je, aby vyplnil Boží příkazy. Zůstaň tedy tím, čím jsi byl, když jsi uslyšel Boží hlas. Zastihl tě v otroctví? Nic si z toho nedělej; otroctví hříchu je daleko strašnější - a z toho jsi přece vysvobozen. Občanskými svobodami ovšem nepohrdej, když jich můžeš využít. A naopak, jestliže jsi svobodný občan, pamatuj, že Kristus tě povolal, aby ses stal jeho otrokem. On tě koupil a draze zaplatil. Jak by tě mohlo zotročit ještě něco jiného? Nehledej tedy únik z postavení, ve kterém jsi se nacházel, když tě Kristus povolal. On je tam přece s tebou. O neprovdaných dívkách mi Kristus žádné zvláštní pokyny nedal. Když mi však Bůh dal vaši důvěru, řeknu vám své osobní mínění. Myslím, že vzhledem k soužením, která jsou před námi, je moudřejší se nevdávat. Vdané a ženatí ať se kvůli tomu ovšem nerozcházejí, ale svobodní ať do manželství nespěchají. Kdo se přes všechna nebezpečí rozhodne do manželství vstoupit, ten samozřejmě nehřeší; musí však počítat s tím, že mu z toho rozhodnutí vzejdou nemalé problémy, kterých bych vás rád právě nyní ušetřil. Hlavně nesmíme zapomínat, že před sebou nemáme už mnoho času. Ať tedy manželku máš nebo nemáš, ať jsi smutný nebo se raduješ, nedej se tím zdržovat od Božího díla. Užívej s radostí všeho dobrého, co svět nabízí, ale mysli na to, že nic z toho nepotrvá věčně, a nezabydluj se ve světě, který dnes je a zítra být nemusí. Byl bych rád, abyste si sami nepřidávali starostí. Svobodný může věnovat svůj čas Božímu dílu, kdežto ženatý se musí starat o ženu a rodinu, a tak dělit své myšlenky mezi Boha a pozemské věci. Stejné problémy má vdaná žena: starost o svůj zevnějšek, o domácnost, jak vyhovět mužovým zálibám a vrtochům. Naproti tomu svobodná dívka a neprovdaná žena má spíš možnost pečovat o krásu ducha, která se líbí Bohu. 35-36 To všechno vám říkám, abych vám pomohl, ne abych vás odradil od sňatku. Chci vám ukázat, jak sloužit Pánu co nejlépe a co všechno by vás od toho mohlo odvádět. *** 37-38 Kdo si nedovede představit život bez manželství, ať do něj vstoupí, není na tom nic špatného. Kdo však má sám sebe tak dalece v moci, že dokáže svou touhu udržet na uzdě, a rozhodne se zůstat svobodný, učinil moudré rozhodnutí. Zkrátka a dobře; obojí je správné, ale to druhé je lepší. *** Žena je vázána věrností, pokud její muž žije. Jestliže věřící žena ovdoví, je volná a může se znovu provdat, ovšem jen za křesťana. Bude však šťastnější, když to neudělá. To je moje rada a domnívám se, že i já se smím odvolávat na vedení Božím Duchem. 1-3 Tázali jste se také, zda křesťan smí jíst maso ze zvířat obětovaných při pohanských obřadech. Jsme zajedno v tom, že každý z nás má o Bohu a jeho vůli nějaké poznání. Pouhé vědomosti a vytříbený úsudek však často vedou jen k domýšlivosti. Kdo nehledá nic jiného než vědění a poznatky, jedná v podstatě sobecky. Láska však směřuje k druhému člověku, buduje vzájemné vztahy. *** *** Pokud jde o maso obětované z pohanských obětí, víme, že Bůh je jenom jeden, a modly tudíž naprosto nic neznamenají. Jestli se jim také říká"bůh" - a takových"bůžků" je celá řada, to na věci nic nemění. My známe jednoho Boha, našeho Otce, od něhož všechno pochází a jemuž patříme i my. A máme jen jediného Pána, Ježíše Krista, který dal život všemu - a také nám. Ne všichni však dospěli k tomuto poznání. Někteří nedávno sami uctívali modly, a proto v tomto mase dosud cítí příchuť modloslužby. Svědomí ovlivňované ještě pohanskou minulostí, jim to pak ovšem vyčítá. Je pravda, že jídlo nám u Boha ceny nedodá ani neubere, nic jím nezískáme ani neztratíme. Ale musíte být opatrní, aby se váš svobodný postoj nestal příčinou poklesku jiných, slabších. Když tě totiž někdo vidí dělat něco, co sám pokládá za nesprávné, může být tvým příkladem sveden dělat totéž - proti hlasu svého vlastního svědomí! A tak se tvé poznání může stát neštěstím pro tvého slabšího bratra, za kterého Kristus zemřel. Připravovat takto bratrovo svědomí o klid a vyvolávat v něm konflikt je proto nejen nelaskavé vůči bratrovi, ale urážlivé i vůči Kristu. Jestliže by tedy moje jídlo mělo být příčinou bratrova pádu, raději se toho jídla zřeknu, než bych bratrovi ublížil. Zamyslete se nad tím, jak já nakládám se svou svobodou. Což nejsem zplnomocněnec Ježíše Krista? Což se mi osobně neukázal u Damašku? Jestli mi někteří tuto autoritu upírají, vy sami jste živým důkazem, že opravdu mám jeho pověření. Jinak byste přece byli až dosud pohany. Svým kritikům odpovídám: Nemám snad i já právo na hmotné zaopatření a na manželku jako ostatní apoštolové a Ježíšovi bratři nebo i jako sám Petr? Proč právě já a Barnabáš bychom měli být odkázáni na to, co si vyděláme prací? Už jste snad viděli vojáka, který by sloužil v armádě na vlastní náklady? Nebo hospodáře, který by nesklízel plody z toho, co zasadil? Nebo pastevce, který pase krávy a nepije jejich mléko? Nemyslete si, že jsou to jen moje ziskuchtivé nápady. I v Mojžíšově zákoně najdete: "Zvířeti, které používáš při sklizni, nedáš náhubek." Má-li na svůj podíl nárok i ta němá tvář, nemá ho mít tím spíš člověk? 10-12 Když my mezi vámi rozséváme věčné hodnoty, proč by nám nemohlo být dopřáno podílet se na vašich hmotných statcích, tak jako se na nich podílejí i jiní? Přesto však jsme se toho práva nijak nedovolávali a raději budeme snášet i bídu, aby někomu závist nebránila slyšet radostné poselství o Kristu. *** *** Ano, vzdal jsem se práva na zaopatření, ačkoliv víte, že kdo je zaměstnán v chrámových službách, toho platí chrámová pokladna, a kdo slouží u oltáře, dostává z obětí svůj díl. Tak i Kristus ustanovil, že jeho poslové mají žít z toho, co dostanou od posluchačů. 15-16 Přesto jsem se nikdy ničeho nedožadoval a ani teď to nepíšu proto, že bych snad něco takového očekával. Raději bych zemřel, než bych zahodil to, nač jsem až dosud mohl být hrdý. *** 17-18 Abyste mi dobře rozuměli: to, že hlásám Kristovo poselství, nepokládám si za zásluhu, za níž bych měl nárok na odměnu. Je to prostě moje povinnost, úkol, který musím splnit - jinak se mnou bude zle. Jsem však hrdý na to, že sloužím Kristu jako jeho vyslanec a vůbec nic za to nechci, že se vzdávám i toho, co mi právem náleží. *** Na nikom tedy nejsem závislý, a přesto jsem se dobrovolně dal do služby všem, abych získal víc lidí pro Krista. Abych získal židy, vystupoval jsem mezi nimi jako žid. Mezi lidmi podřízenými Mojžíšovým zákonům jsem se i já podřizoval, i když už jimi vázán nejsem. A mezi lidmi, kteří je neznají, jsem na nich ani já nikterak nelpěl. (To ovšem neznamená, že Boží zákony neuznávám; váže mě přece zákon Kristův.) 22-23 Mojí snahou bylo přiblížit se ke všem na jejich vlastní úrovni, abych alespoň některé zachránil. A mou odměnou za to všechno je, že smím mít podíl na užitku, který jim mé poselství přináší. *** A teď se podívejte na sportovce: v závodě může zvítězit jen jeden, i když o to samozřejmě usilují všichni. Snažte se tedy, abyste to byli vy, kdo zvítězí! To ovšem vyžaduje - jako od každého špičkového sportovce - tvrdý trénink a odříkání! Ale jsou-li toho schopni sportovci, kterým jde jen o pozemské vavříny, musíme to brát tím vážněji my, když v našem případě jde o věčnost. I váš a můj život je závod a zápas, a to nikoliv pro pouhou zábavu. Proto držím své tělo pěkně zkrátka a trénuji ho v ukázněnosti, aby se snad nestalo, že bych kázal druhým a sám v boji podlehl. Jenom si, bratři, připomeňme židovské dějiny! Boží oblak se rozprostíral nad všemi našimi předky, když odcházeli z Egypta, a všichni společně s Mojžíšem prošli mořem, v němž pohřbili svoji otrockou minulost. Všem bylo duchovní potravou stejné slovo od Boha a sílu čerpali všichni z téhož duchovního pramene, který je stále doprovázel - a to byl Kristus. A přesto se většina z nich svým jednáním Bohu znelíbila a našla svůj hrob na poušti. Nechť se nám stanou výstražným příkladem. 7-8 Opusťte své modly, pohlavní nepřístojnosti a jiné neřády, abyste nedopadli jako oni: za jediný den jich pomřelo třiadvacet tisíc. *** Nesvádějte lidské špatnosti na Boha, 10-11 neprovokujte ho, jako to dělali někteří z nich; a přivolali na sebe jedovaté hady a smrt. Vezměme si z toho ponaučení, mnoho času nám už nezbývá. *** Mějte se na pozoru - nejblíže pádu je ten, kdo si je sám sebou příliš jist. Až dosud vás nepotkalo nic, co by člověk nedokázal unést. Bůh vaši víru nezklame ani v dalších zkouškách: pokud je dopustí, dá vám i sílu vydržet a překonat je. 14-16 Proto, moji drazí, co nejdál od modloslužby! Mluvím s vámi jako s rozumnými lidmi. Řekněte sami: neznamená snad kalich, který si vzájemně podáváme, že nás spojuje Kristova krev? A co jiného vyznáváme při lámání chleba než to, že jsme součástí Kristovou? *** *** Jako všechny ty kousky pocházejí z jednoho chleba, tak i my - ať je nás sebevíc - jsme tím jedním chlebem navzájem spojeni. Podívejte se na rodilé židy: tím, že jedí maso obětované na oltáři, hlásí se i oni k Bohu, kterému ten oltář patří. A stejný význam má pro pohany zase jejich pohanský oltář. Tím ovšem neříkám, že modla je snad bohem a že maso obětované modle je něco víc než obyčejné maso; samy o sobě ty věci neznamenají nic. Ale tím obřadem vzývají pohané démony místo Boha, a proto nechci, abyste se něčeho takového zúčastňovali. Nemůžete se přece současně hlásit k Bohu i ke zlým mocnostem. Nebo jsme snad tak silní, že si nemusíme nic dělat z Božího hněvu? Ano, křesťanu je všechno dovoleno, ale ne všechno je prospěšné. Vše je mi dovoleno, ale ne vše slouží k dobru také ostatním. Nesmíme si hledět jen svého vlastního zájmu, nýbrž především musíme dbát toho, co je dobré pro druhé. Tedy: co se prodává v obchodech, to jezte klidně a nelamte si hlavu původem jídla. Země i se vším, co je na ní, patří přece Bohu. Také na návštěvách jezte s klidným svědomím všechno, co vám hostitel předloží. 28-29 Když vás však někdo upozorní, že to či ono jídlo leželo předtím na pohanském oltáři, nejezte to, abyste se nešetrně nedotkli jeho svědomí. Jakže - moje svoboda má být omezována cizím svědomím? *** Což mě může někdo odsuzovat za to, co vděčně přijímám z Boží ruky? Milí bratři! Všechno, co děláme - ať už jde o jídlo nebo o pití či cokoliv jiného, všechno má sloužit k Boží oslavě. Nebuďte tedy kamenem úrazu ani židům, ani nevěrcům, ani křesťanům. I já se vždycky snažím vyjít každému vstříc a neohlížím se na sebe, nýbrž na dobro těch druhých, aby jich bylo zachráněno co nejvíc. Tak mě tomu učí Kristus, dělejte to tak i vy. 2-16 Jinak vás musím pochválit, že na mne nezapomínáte a držíte se toho, co jsem vás naučil. Nelíbí se mi však móda, jakou u vás některé ženy začínají pěstovat: když ve veřejných shromážděních vzývají Boha nebo o něm hovoří, nezahalují si hlavu. Vždyť je to stejný projev neúcty, jako když muž si nechá ve společnosti na hlavě pokrývku. Platí-li v důstojnosti pořadí Bůh - Kristus - muž - žena, pak si má žena hlavu zahalovat, jako si ji zahalují andělé před Bohem. Muž to nedělá proto, že má nezakrytě zrcadlit Boží slávu, a žena to má dělat proto, že tím uznává vyšší autoritu muže. Takový je aspoň všeobecný zvyk. Jinak jsou si ovšem obě pohlaví rovna v tom, že jako žena pochází z muže, tak se muž zase rodí z ženy; oba stejně vděčí za svůj život Bohu. *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** 17-21 Když už jsem v tom napomínání, ještě jedna věc mě rmoutí. Vidím, že vaše shromáždění začínají být spíš ke škodě než k užitku. Slyšel jsem - a něco pravdy na tom zřejmě je, že do vašich shromáždění pronikají různice. Na tom je dobré snad jedině to, že se aspoň jasně odliší zdravé od nezdravého mezi vámi. Výsledkem však je, že se ani nedá společně zasednout ke stolu Páně, protože každý honem spěchá sníst to, co si přinesl, a pak už často nemůže pozřít sousto s těmi, kdo přišli hladoví. *** *** *** *** Copak se nemůžete najíst už doma? Nebo se snad chcete vychloubat svou kuchyní před méně zámožnými bratry a zlehčovat tak Boží církev? Za to tedy ode mne pochvalu nečekejte. Učil jsem vás přece, co mi Kristus svěřil: v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, poděkoval za něj Bohu, rozlámal ho a řekl: "Toto je moje tělo, které se za vás obětuje. Čiňte to na mou památku." Po večeři pak pozvedl kalich se slovy: "Hle, nová smlouva, kterou zpečetím svou krví. Ten kalich vám ji připomene, kdykoliv z něho budete pít." Jedením toho chleba a společným pitím z kalicha tedy hlásáte Kristovu smrt až do jeho příchodu. To ovšem znamená, že kdo bere ten chléb nebo to víno na lehkou váhu, znevažuje tím Kristovu smrt. 28-29 Ať tedy každý nejdřív sám sebe zkoumá, než sáhne po chlebu a kalicha. Jinak na sebe přivolává odsouzení, protože pohrdá Kristovou obětí. *** Proto je vás tolik nemocných, slabých a umírajících. Nemuselo by to být, kdybychom byli sami na sebe přísnější. Takto nás však musí trestat Pán, aby nás pak nemusel odsoudit s ostatním světem. Proto vás prosím, bratři, abyste při takových setkáních čekali, až se sejdete všichni. Kdo by nemohl vydržet hladem, ať se nají doma a nepřivolává Boží trest. Ostatní zařídím, až přijdu. Co se týká projevů Božího Ducha, rád bych, abyste v té věci měli jasno. 2-3 Sami víte, že modly, které jste nevšedními dary uctívali, byly mrtvé a němé. Teď se však setkáváte s lidmi, kteří o sobě prohlašují, že jejich ústy mluví Bůh. Jak si to můžete ověřit? Spolehlivým vodítkem je vždy toto: kdo pohrdá Kristem, nejedná z pověření Božího Ducha. A naopak: za Pána prohlašuje Krista jen ten, koho k tomu vede Boží Duch. *** Je mnoho rozmanitých obdarování, ale Duch je jenom jeden. Způsoby služby se mohou velice různit, Pán je však stále tentýž. Duch se projevuje rozmanitě případ od případu, ale vždycky v každém z nás jde o dílo téhož Boha. Jím obdarovaní jednotlivci mají každý svým způsobem sloužit celé církvi: jednomu Boží Duch dává schopnost moudře mluvit, jinému skvěle formulovat nejhlubší myšlenky. Jednomu dává tentýž Duch víru, která působí zázraky, jinému schopnost uzdravovat a jinému zase schopnost velkých činů. Někdo jeho prostřednictvím dovede tlumočit Boží poselství, jiný rozlišovat, z jakého ducha co pochází. A další je obdařen schopností mluvit jinými jazyky a další zase schopností takovou neznámou řeč vyložit srozumitelně. To vše je dílo jednoho a téhož Ducha, který každému jednotlivci přiděluje takové obdarování, jaké uzná za dobré. Křesťanské společenství se dá přirovnat k lidskému tělu, kde je také mnoho údů a orgánů, které tvoří jediný celek. Tak i každý z nás, ať žid nebo pohan, otrok nebo svobodný občan, byl při křtu začleněn do jednoho společného těla. Způsobil to jeden a týž Duch, kterého nyní společně sdílíme. Tělo - to přece není jediný orgán, nýbrž mnoho orgánů. Dejme tomu, že by noha řekla: "Já k tělu nepatřím, protože nejsem ruka." Proto však ještě nepřestává patřit k tělu. Nebo kdyby řeklo ucho: "Já k tělu nepatřím, když nejsem oko," přestává snad proto být částí těla? Kdyby celé tělo bylo okem, jak by mohlo slyšet? A kdyby bylo celé uchem, kde by byl čich? Bůh však určil každému orgánu zvláštní úlohu v těle, jak sám chtěl. Kdyby totiž celek byl jediným orgánem, nebylo by tu žádné tělo. Takto máme mnoho různých orgánů, ale všechny dohromady tvoří jediný organismus. Oko nemůže říci ruce: "Nepotřebuji tě," ani hlava noze: "Obejdu se bez tebe." Spíš naopak: právě ty zdánlivě podřadné orgány jsou nepostradatelné 23-25 a zrovna těm orgánům, za které se stydíme, věnujeme při oblékání zvláštní péči. Bůh zařídil naše tělo tak, aby se"důstojné" údy staraly o"nedůstojné", aby za ně nesly odpovědnost a aby tělo jako celek bylo jednotné. *** *** Když trpí jeden orgán, cítí to i všechny ostatní. Když je jeden z nich obdivován, radují se všechny. Vy jste nyní Kristovo tělo a každý z vás je údem či orgánem toho těla. V našem společenství ustanovil Bůh jedny jako své vyslance, druhé jako proroky, třetí jako učitele, dalším dal moc k podivuhodným činům, některým schopnost uzdravovat, jiným sílu sloužit potřebným nebo spravovat církev či mluvit jazyky. Jsme snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky, všichni učiteli? Mají všichni moc činit divy, uzdravovat, mluvit jazyky a vykládat je? On dává organizační schopnosti k vedení církve, ale umění sloužit v maličkostech je také jeho dar. Usilujte o ty dary, které jsou jiným nejprospěšnější. Kdybych ovládal všechny řeči světaa uměl mluvit vznešeně jako sám anděl,ale neměl v sobě lásku,jsou má slova jen prázdnými zvukyjako dunění zvonu nebo řinčení plechu. A kdybych se mohl honosit, že mými ústy mluví Bůha že znám veškerá tajemství,a kdybych měl tak velikou víru,že bych dokázal přenášet hory- jestliže nemám lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechen svůj majeteka nechal se třeba i upálit,a přitom bych to dělal bez lásky,není to k ničemu. Láska je shovívavá, laskavá, nezná závist.Není chlubivá a domýšlivá, nejedná nečestně,nehledá svůj prospěch,nerozčiluje se pro nepochopeníani nevzpomíná na křivdy, není škodolibá,ale má zálibu v pravdě.Se vším se dokáže vyrovnat; její víra, naděje a vytrvalost jsou nevyčerpatelné. Láska nemá konce.Proroctví umlknou, jazyky domluví, vědění se rozplyne; vždyť všechno naše poznání je kuséa všechna vnuknutí omezená; až jejich místo zaujme úplnost a dokonalost,všechno kusé a omezené bude překonáno. Dokud jsem byl dítě,byl dětský můj rozhled i způsob myšlení.Z dětských bot jsem však vyrostla spolu s nimi jsem odložil i dětské představy. V tomto životě můžeme vidět jenom cosijako zamžený obraz v zrcadle,ale pak staneme Bohu tváří v tvář.Zatím ho známe jen z nepatrné části;pak ho budeme znát tak úplně,jak on už nyní zná nás. Tři věci jsou silnější než smrt:víra, naděje a láska.A největší z nich je láska. Ať je tedy u vás láska na prvním místě. O duchovní dary také usilujte, ale především o schopnost tlumočit Boží slovo. Když někdo mluví neznámým jazykem, mluví sice k Bohu, ale lidé z toho nic nemají, protože mu nerozumějí. Jestliže však někdo promluví prorocky, posluchači to pochopí a taková slova jim pomáhají, povzbuzují je a podněcují. Neznámý jazyk má význam jen pro toho, kdo jím mluví, kdežto srozumitelné poselství buduje křesťanské společenství. Ne že bych vám nepřál, abyste třeba všichni mluvili cizími jazyky, ale přednost dávám tomu, abyste Boží slovo přinášeli srozumitelně. Vždyť církev má užitek jenom z toho, čemu může každý rozumět. Řekněte sami: k čemu by vám bylo, kdybych mluvil jazyky pro vás nesrozumitelnými a nevyložil současně, v čem je poučení, co má smysl vzdělávací a co prorocký? Podívejte se na hudební nástroj - třeba harfu nebo varhany. Kdyby se rozezvučely všemi tóny najednou, kdo by v tom poznal nějakou melodii? Anebo polnice: když zatroubí nezřetelně, kdo rozezná signál k boji? Stejně tak vaše řeč: není-li srozumitelná, nikomu nic nedá. Mluvíte do větru. Na světě se mluví stovkami různých jazyků a kdo je zná, krásně se jimi dorozumí. Když ale na mne mluví někdo slovy, jejichž význam neznám, zůstaneme si navzájem cizinci. Vím, že usilujete o duchovní obdarování. Snažte se tedy vyniknout hlavně v tom, co pomáhá budovat církev. Proto radím tomu, kdo mluví neznámým jazykem: modli se, abys uměl vyložit, co říkáš. Když totiž někdo hovoří takovým jazykem, modlí se sice jeho duch, ale bez účasti rozumu. Co s tím? I já se chci modlit vroucně, ale tak, abych se zároveň modlil rozumem. A když zpívám k Boží oslavě, chci ho chválit i svým rozumem. 16-17 Jak by mohl obyčejný posluchač připojit svůj souhlas k modlitbě, kdyby nerozuměl jejím slovům? I kdyby byla sebeupřímnější, nic z ní nemá. *** Jsem vděčný Bohu, že mne tímto darem obdaroval víc, než kohokoliv z vás. Přesto ve shromáždění povím raději pět srozumitelných vět než tisíce slov nesrozumitelných. Bratři, nebuďte dětinští. Zlo ať je vám cizí jako nemluvňatům, ale jinak myslete jako dospělí lidé. Ve starozákonním proroctví říká Bůh: "Pošlu k nim cizince, aby k nim promluvili cizím jazykem, ale ani těm nebudou naslouchat." Ten nesrozumitelný jazyk tedy sotva někoho přivede k víře; a kdo již křesťanem je, potřebuje taky slyšet spíš jasné Boží pravdy. Představte si, že se sejdete, každý z vás bude mluvit jiným jazykem a teď mezi vás přijde nezasvěcený nebo nevěřící člověk. Neřekne si, že vám nejspíš přeskočilo? Když ale všichni budete tlumočit Boží pravdu jasnou řečí, pak to, co nahodilý host uslyší, zasáhne jeho svědomí. Bude usvědčován a jeho nejtajnější myšlenky budou odkrývány, takže padne na kolena a vyzná: Mezi vámi je určitě Bůh! Jaký závěr z toho udělat? Když se sejdete, jeden poslouží zpěvem, jiný poučením, další poselstvím od Boha a další zase jeho výkladem. Pro všechny tu platí jediné pravidlo: aby to, co dělají, bylo k prospěchu celé obci věřících. Pokud jde o mluvení cizím jazykem, ať tedy mluví nejvýše dva nebo tři, ale pěkně jeden po druhém a zároveň ať to někdo překládá. Když se nenajde nikdo, kdo by byl schopen to učinit, ať toho mluvící raději nechá nebo mluví s Bohem potichu, sám pro sebe. Také ti, kterým se dostálo zvláštního Božího poselství, ať hovoří jen dva nebo tři, ostatní ať o něm uvažují. 30-31 Jestliže Bůh odhalí něco dalšímu z přítomných, zatímco předchozí ještě mluví, má mu být postoupeno slovo. Tak se dostane na všechny, kdo mají co říci pro pomoc a povzbuzení ostatním. *** Pamatujte, že kdo mluví z Božího pověření, umí se také odmlčet a čekat, až na něj zase přijde řada. Bůh si nelibuje ve zmatku a hluku, ale v řádu a pokoji. Zatím jsem se nikde nesetkal s tím, aby ženy zasahovaly do průběhu křesťanských shromáždění. Ať to tedy nedělají ani u vás. Pro ně je vhodnější přijímat usnesení mužů než s nimi diskutovat; konečně jim to ukládá i zákon. Jestli se jim něco nezdá, ať si to nechají doma vyložit od manžela a nedohadují se na veřejnosti. Někomu se to jistě nebude líbit, ale nemyslete si, že právě vy v Korintu rozumíte všemu nejlíp. Nejste první ani jediní, kdo přijali Krista za svého pána. A jestli někdo tam u vás tvrdí, že má zvláštní nadání slyšet Boží hlas a jiné schopnosti z Božího Ducha, měl by tím spíš pochopit, že to, co vám říkám, pochází od Boha. Kdo to odmítá uznat, ten sám nemá nárok na uznání. Tak tedy, milí bratři, proste Boha o to, abyste mohli hlásat jeho pravdy. Nebraňte mluvit cizími jazyky, ale všechno ať má svůj pořádek a kázeň. Rád bych vám, bratři, připomněl, že i dnes hlásám totéž radostné poselství jako na začátku, jak jste je i vy přijali a na něm založili svou víru. V něm je vaše záchrana, pokud se ho pevně držíte v té podobě, jak jsem vám je předal. Stojí-li vaše víra na něčem jiném, není víc než pouhou iluzí. Učil jsem vás tomu, k čemu jsem byl sám přiveden: že Kristus zemřel za naše viny, byl pohřben, ale třetí den vstal z mrtvých, jak to vše Bůh už dávno předtím nechal zapsat do starých Písem. Pak se ukázal Petrovi, potom všem zbývajícím dvanácti. Později ho vidělo přes pět set svědků společně; někteří z nich už nežijí, ale většina dosud ano. Pak ho uviděl Jakub a ostatní apoštolové a docela nakonec se ukázal i mně, ač jsem toho nejméně hoden. Vždyť mezi všemi apoštoly jsem já ten poslední, a to je pro mne ještě přílišná čest po tom, jak jsem pronásledoval církev. Bůh se však nade mnou slitoval a jen z jeho milosti jsem to, co jsem. A nebylo to nadarmo: vykonal jsem mnohem víc práce než všichni ostatní. Ale co to říkám - ne já, nýbrž Bůh, jehož jsem byl nástrojem. Ostatně ať už jsem to já nebo někdo jiný, všichni hlásáme totéž poselství, které jste již přijali i vy. Jestliže však věříte, že Kristus vstal z mrtvých, jak potom mohou někteří z vás tvrdit, že mrtví už nikdy neožijí? Kdyby měli pravdu, pak by i Kristus musel dosud ležet v hrobě. A jestli Kristus zůstal v hrobě, všechno naše mluvení o něm a veškerá vaše důvěra v Boha jsou naprosto zbytečné, bezvýznamné a nesmyslné a všichni my, apoštolové, jsme lháři a podvodníci, když o Kristu prohlašujeme, že vstal z mrtvých. Nevěříte-li v možnost vzkříšení, popíráte i zmrtvýchvstání Kristovo. 17-18 A jestliže Kristus nevstal z mrtvých, jakou máte naději? Vaše viny zůstaly neodčiněny, stejně jako viny těch, kteří zemřeli před vámi. *** Jestliže jsme na Krista vsadili jen pro časný život, neužijeme ani tolik co ateisté. A pak jsme tedy nejubožejší ze všech lidí! Skutečnost je však taková, že Kristus opravdu vstal, a to je nám zárukou, že ještě další budou po něm následovat. 21-22 Na počátku dějin člověk svou neposlušností způsobil, že se lidstvo dostalo pod vládu smrti. Kristus, prototyp nového člověka, tuto vládu smrti zase zlomil. My jsme od svých předků zdědili smrt jako nevyhnutelný úděl; kdo však přijme za svůj Kristův život, bude sdílet jeho úděl i ve vzkříšení z mrtvých. *** Všechno má svůj pořádek: nejdříve vstal Kristus, při jeho druhém příchodu pak přijdou na řadu ti, kteří k němu patří. 24-26 Kristův boj o vítězství nad silami zla a smrti zatím stále ještě pokračuje; smrt sice už prohrála, ale ještě není docela zničena. Až Kristus zlomí moc všech svých nepřátel a své království odevzdá Bohu Otci, dějiny se uzavřou. *** *** Bůh totiž svěřil Kristu veškerou moc nad celým vesmírem - samozřejmě s výjimkou sebe sama. Až tedy Kristus zvítězí nad posledním odpůrcem, tehdy přijde ke svému Otci a složí mu všechnu svou moc k nohám, takže nakonec bude svrchovaným vládcem zase sám Bůh. Ale ještě zpět ke vzkříšení: Jak zdůvodníte, že někteří z vás v Korintu podstupují zkoušky a utrpení pro svoji víru? Jaký to má smysl, jestliže nebude vzkříšení z mrtvých? A proč my stále riskujeme svůj život a denně se díváme smrti v tvář? Ujišťuji vás při všem, co pro mne znamenáte, že skutečně hledím každý den smrti do tváře. K čemu by byl i můj boj na život a na smrt tenkrát v Efezu? Kdyby po smrti nebylo už s čím počítat, mohl bych si to všechno ušetřit a řídit se raději příslovím"dnes užívej života, zítra můžeš být po smrti". Takovými názory se však nedejte zmást. Špatná myšlenka je matkou zlého činu. Uvažujte tedy střízlivě a nezahrávejte si se zlem. Vždyť je to ostuda - někteří z vás se pokládají za křesťany, a přitom nemají ani ponětí o základních věcech víry. Někdo by se ovšem mohl zeptat: "Jak budou ale vzkříšeni ti mrtví? Jaké pak budou mít tělo?" Dětinská otázka! Odpověď roste na tvé vlastní zahrádce. Když semeno zapadne do země, vzejde z něho nová rostlinka - ono samo však tím"zemře", zanikne. Co ze semene vyklíčí, ani zdaleka se mu nepodobá: zasel jsi suché zrnko pšenice nebo něčeho jiného, ale životu skrytému v tom semeni dá Bůh novou, nádhernou podobu, nový tvar, jaký sám určil. Z jednoho semene vyroste to, z jiného ono. A zrovna tak, jako jsou různé druhy semen a rostlin, liší se navzájem těla živočichů: člověk, zvíře, ryba, pták - co druh, to jiné tělo. A od pozemských bytostí a tvarů liší se zase nebeská tělesa na obloze krásou docela jiného druhu - a dokonce i mezi nimi vidíme rozmanitost: jinak svítí slunce, jinak měsíc a jinak zase hvězdy, a z nich každá má svůj osobitý třpyt. Tak nějak si můžeme představovat i vzkříšení z mrtvých. Tělo, které obdržíme při vzkříšení, bude jiné než to naše dosavadní; toto zemře, tamto bude žít věčně. To, které se pohřbívá, podléhá rozkladu a budí odpor. To, které vstane, bude se skvít nadzemskou slávou. To nynější je slabé, to budoucí bude plné sil. Z umírajícího těla odchází život biologický, přírodní, vzkříšené tělo bude oživeno Duchem Božím. Jako biologický život musí mít svou hmotnou schránku, tak i život duchovní obdrží své tělesné sídlo. Mojžíš nás učí, že Adam, první člověk, se stal živou bytostí; Kristus je však víc než to - je duchem života. Nejdříve máme tedy lidské, živočišné tělo, teprve později nám Bůh dá nové,"duchovní" tělo. 47-49 Adam byl stvořen pouze z pozemského materiálu, zato Kristus přišel z říše, která převyšuje vše hmotné. Pozemský člověk je téhož druhu, jako byl Adam, vzkříšený bude bytostí podobnou Kristovi. *** *** Zdůrazňuji vám, milí bratři: naše pozemské tělo z masa a kostí není způsobilé pro Boží říši, protože naše kvality nejsou ani zdaleka takové, aby si zasloužily nesmrtelnost. Prozradím vám jedno nádherné tajemství: zemřeme jen někteří, ale všichni obdržíme nové tělo. Až z nebe zazní signál posledního soudu, v jediném okamžiku se naše tělo promění. Zesnulí křesťané vstanou v novém, nesmrtelném těle a my ostatní, pokud budeme ještě naživu, všichni najednou dostaneme zrovna takové tělo, skvělé a nezničitelné. Tak se konečně stane skutečností dávné prorokovo vidění:Vítězství je dovršeno,smrt slavně navždy zničena! Kam ses poděla, ó smrti,a kam zmizel tvůj náhončí? Náhončím smrti je míněn hřích - a ten má svou sílu ze zákona. Bůh nám však prostřednictvím Ježíše Krista umožnil nad obojím zvítězit a za to mu nikdy nemůžeme být dost vděčni. Vítězství je naše, bratři, zůstaňte pevní a nenechte se zviklat v usilovné spolupráci na Božím díle. Můžete si být jisti, že nic z toho, co jste vykonali pro Pána, se vaší smrtí neztratí. Teď ještě několik slov ke sbírce pro jeruzalémské křesťany. Doporučili vám stejný postup, jaký jsem zavedl v Galacii. Vždycky v neděli si doma dejte stranou ze svého týdenního příjmu tolik, kolik můžete postrádat. Nečekejte s tím až na můj příchod, po částkách se šetří lépe než najednou. Až pak přijdu, napíšu k vašemu daru průvodní dopis a spolehliví poslové, které sami určíte, vezmou peníze s listem do Jeruzaléma. Bude-li třeba, připojím se k nim i já. Mám v úmyslu cestovat k vám přes Makedonii, kde bych se krátce zastavil v některých křesťanských obcích. U vás bych se rád zdržel trochu déle, možná přes celou zimu, než se zase vypravím dál. Korintem jen tak projít a s vámi se jen tak letmo uvidět, zdálo se mi příliš málo, a tak doufám, že mi Pán dovolí trochu déle mezi vámi pobýt. Tady v Efezu zůstanu pravděpodobně až do Letnic, otevírají se zde slibné možnosti dalšího působení - i když o nepřátele taky ovšem není nouze. Až k vám přijde Timoteus, ať se u vás cítí jako mezi svými, vždyť pracuje pro Pána stejně jako já. Je sice ještě mladý, to je pravda, ale proto si nezaslouží nějaké přezírání. Přijměte ho dobře a pomozte mu s přípravou na zpáteční cestu, budu ho čekat a těšit se i na všechny, kteří přijdou s ním. Apolla jsem dlouho přemlouval a prosil, aby se k vám vydal spolu s ostatními, ale tentokrát cítil svou povinnost jinde. Vydá se k vám hned, jakmile bude zase volný. Buďte připraveni na všechno, stůjte věrně při svém Pánu, jednejte jako muži, buďte silní. Z každého vašeho činu ať vyzařuje láska! Mám k vám jednu prosbu. Pamatujete se jistě, že Štefan a jeho rodina byli první v Řecku, kdo se stali křesťany a svůj život zasvětili spolubratřím. Mějte tedy pro ně uznání stejně jako pro všechny, kdo svůj čas a síly věnovali naší společné práci. Jsem velmi rád, že Štefan, Fortunát a Achaikos přišli, aby mi svou přítomností vynahradili naše odloučení. Moc mě tím povzbudili, jako jistě i vás. Takových lidí je třeba si vážit. Asijské křesťanské obce vás všechny srdečně pozdravují. Pozdrav vám vzkazují také Akvila s Priscilou a všichni, kdo se u nich scházívají. Od všech zde mám vyřídit upřímné pozdravy. Obejměte se navzájem v křesťanské lásce. Na konec připojuji vlastnoručně i svůj pozdrav. Náš Pán se vrátí brzy! Kdo jím pohrdá, toho stihne trest. Modlím se, aby vás i nadále provázela milost Ježíše Krista. V jeho lásce, která nás spojuje.Váš Pavel Drazí bratři, tento dopis vám píši jako Bohem zmocněný posel Ježíše Krista, společně s Timotejem. Adresovaný je sice k vám do Korintu, ale je určen všem křesťanům v celém Řecku: kéž vás náš Otec Bůh i Ježíš Kristus bohatě obdarují svou milostí a pokojem. 3-4 Jak nevýslovně dobrý je náš Bůh. V něm, Otci našeho Pána Ježíše Krista, máme nevyčerpatelný zdroj útěchy a posily pro naše zkoušky a utrpení, takže i jiné pak můžeme těšit a posilovat, když je to zapotřebí. *** Stejnou pomoc, jakou jsme obdrželi od Boha, rozdáváme všude kolem sebe. Můžete se spolehnout, že čím víc utrpení podstoupíme pro Krista, tím hojněji nás zahrne svou útěchou a povzbuzením. Kristovo utrpení je mým denním chlebem, ale to je můj příspěvek k vaší záchraně. On mi však denně dává též novou sílu a klid - a to má být zase posilou vám ve vašich zkouškách. Pokud s námi sdílíte naše bolesti, nemám o vás obavy: zdroj naší útěchy je otevřen i pro vás. 8-9 Nebudu vám, drazí, tajit, že tady v Malé Asii jsme prožili snad nejhorší chvíle svého života. Vypadalo to už, že je s námi konec, připravovali jsme se na smrt. Cítím, že to muselo dojít tak daleko proto, abychom nespoléhali již na nic jiného než na Boha, který má moc vzkřísit i mrtvé. *** Skutečně nás vyrval přímo z drápů smrti a věřím, že ne naposledy. Přesto prosím, abyste na nás stále mysleli ve svých modlitbách - tím větší budou pak vaše chvály a vděčnost za jejich vyslyšení. S naprosto čistým svědomím mohu prohlásit, že jsem s vámi ve všech směrech jednal vždy jen a jen upřímně, jak mě Bůh vedl, a na to jsem hrdý. Ne lidská vypočítavost, ale Boží milost je mi vůdčí silou. To platilo vždy i ve vztahu k vám. 13-14 Všechno, co čtete v mých listech, je míněno naprosto upřímně. Doufám, že to tak přijmete, i když se dosud mnoho neznáme, a že při Kristově návratu se za sebe navzájem nebudeme muset stydět, ale naopak budeme mít důvod k hrdosti. *** V této důvěře jsem vás chtěl navštívit už na cestě do Makedonie a pak se vrátit do Judska zase přes Korint. 16-20 Proč jsem svůj plán později změnil? Nebylo to z vrtkavosti ani z lehkomyslnosti. Když jednou něco řeknu, pak to také tak myslím; nikdy neříkám"ano", když myslím"ne", a naopak. Boží Syn Ježíš Kristus, jak jsme vám ho přiblížili se Silvánem a Timotejem, také nebyl muž dvojí tváře. Jeho osoba je hmatatelným ANO všem slibům, které Bůh kdy dal člověku. Proto taky, když k modlitbě připojíme Amen (tj."ano"), připomínáme si vlastně, že v Kristu na ně Bůh už odpověděl, a oslavujeme ho za to. *** *** *** *** Že jste v Kristu obdrželi tentýž nový život jako my, že v něm dosud pevně stojíme - to je jen Boží dílo. To On nás učinil svým vlastnictvím, pověřil svým poselstvím a vtiskl nám svou vlastnickou pečeť - svatého Ducha - jako záruku na vše ostatní, co má ještě pro nás přichystáno. Pán Bůh ví, že to nebylo jinak, než vám tady píšu: Korint jsem nakonec rozhodl vynechat jen proto, abych vás ušetřil setkání, které by pro vás mohlo být velice trapné. Ne že bych vám chtěl vytýkat nedostatky ve vaší víře - v té si stojíte docela dobře. Přál jsem si však, aby vám můj příjezd přinesl jen radost a ne rozpaky jako posledně. Kdyby vás měla moje návštěva opět zarmoutit, nemohl bych z našeho setkání mít ani já žádnou radost. V tomto smyslu jsem vám také posledně psal, abyste dali všechno do pořádku dřív, než zase přijedu, aby naše shledání nebylo už ničím kaleno. Pevně věřím, že mne nezklamete - vždyť vím, že ani vás by netěšilo, kdybych k vám měl přijet sklíčen a nerad. Věřte mi, že ani mně nepůsobilo žádné potěšení psát vám takový dopis. Dělal jsem to s velmi těžkým srdcem - a proč to nepřiznat, dokonce jsem přitom plakal. Nechtěl jsem vás ranit, právě naopak, chtěl jsem vám ukázat, jak vroucně vás mám rád a jak mi na vás záleží. Jestliže mi dal někdo příčinu k zármutku, neublížil ani tolik mně samotnému, jako v jistém smyslu všem vám. Myslím, že už je potrestán víc než dost; teď mu zase ukažte ochotu odpustit a povzbuďte ho, aby nezahořkl a nepropadl beznaději. 8-11 Přijměte ho zase s láskou mezi sebe. Můj dopis měl, abych tak řekl, vyzkoušet, jakou mám autoritu. Komu však odpustíte vy, tomu odpouštím i já. Osobně tu věc mám už za vyřízenou, ale chcete-li to výslovně slyšet, tedy ano, odpouštím mu podle Kristova příkazu. Mějme se na pozoru, abychom setrváváním v hněvu nespolkli satanovo vnadidlo - však víme dobře, o co mu jde. *** *** *** Když jsem dorazil do Troady, našel jsem tam pro své poselství o Kristu velice dychtivé posluchače. Znepokojilo mne však, že jsem se tam nesetkal s Titem, svým milým spolupracovníkem. Neměl jsem stání, musel jsem se s Troadskými rozloučit a pokračovat dál do Makedonie, abych zjistil, co s ním je. Nemohu si pomoci, znovu musím děkovat Bohu, že se na nás prokazuje jeho vítězná moc a že poznání Boha můžeme šířit okolo sebe jako vzácnou vůni. My jsme - obrazně řečeno - kadidlem, které Kristus zapaluje Bohu a jehož vůně se rozlévá mezi všechny lidi, ať patří do tábora Božího, nebo do tábora Bohu nepřátelského. S ní vdechují jedni život a druzí smrt. Ale kdo je k tomu způsobilý? My nejsme jako kramáři, kteří si z církevní funkce udělali výnosné řemeslo. Naší ctí je vyřizovat nezištně to, co nám bylo Bohem uloženo jako Kristovým služebníkům, s vědomím, že on nás stále vidí. Že se zase stále oháníme svou důvěryhodností? Máme snad zapotřebí o vaši důvěru se teprve ucházet, či si na ni od vás objednávat vysvědčení? 2-3 Naším nejlepším vysvědčením jste přece vy sami! Inkoust a papír mohou lhát, ale jak změnil Kristus vaše životy, to může každý vidět na vlastní oči. Vy jste Kristův dopis, který jsem psal ne perem, ale Božím Duchem; ne na papír, ale na živá lidská srdce. *** Neužíval bych sám o sobě tak velkých slov, kdybych si nebyl jist, že to všechno působí sám Bůh prostřednictvím Ježíše Krista. Ponecháni jen svým vlastním schopnostem nedokázali bychom vůbec nic. Má-li naše práce přece nějaké výsledky, je to působením Boží moci. Bůh nás učinil hlasateli nové smlouvy, kterou s člověkem uzavírá pro jeho záchranu. Tato smlouva není založena na liteře, ale na Duchu. Litera zabíjí, ale Duch dává život. Když Mojžíš předával izraelskému národu Boží zákony vytesané do kamenných desek, zářil odlesk Boží slávy na jeho tváři tak silně, že oči všech přítomných byly oslněny; a to šlo o zákony, které za neposlušnost přisuzovaly smrt. Oč slavnější je smlouva, v níž Bůh nyní daruje člověku nový život prostřednictvím svého Ducha. Jestliže vyhlášení zákonů, které odsuzovaly, bylo provázeno takovým leskem, kolik slávy teprve musí být spojeno s tímto darem života? Proti tomu ani Mojžíšova svatozář není vůbec nic! Když už to, co bylo jen pomíjející, tak oslňovalo, oč velkolepější bude teprve to trvalé. Protože víme, že tato Boží sláva nepodléhá zubu času, můžeme vystupovat s jistotou a otevřeností. Mojžíš si před lidmi zahaloval obličej, aby si nevšimli, jak jeho záře postupně vybledává; toho se my bát nemusíme. Mojžíšův národ byl však postižen ještě jinou slepotou: dodnes, kdykoliv se v synagogách čte Starý zákon, zůstává mu jeho pravý smysl zahalen. Lidé nepochopí pravý smysl Starého zákona, dokud jim ho neodhalí Kristus. A tak jsou dosud přesvědčeni, že jen podle Mojžíšova návodu získají věčný život. Kdo se však ze své duchovní bídy obrátí k Pánu, tomu se otevřou oči. Pán je Duch, a kde je Duch Páně, tam člověk již není otrokem zákona. V naší nezakryté tváři se odráží Boží sláva jako v zrcadle; sami se tak postupně stáváme jeho obrazem čím dál věrnějším a krásnějším, jak nás jeho Duch mění a přetváří. Sám Bůh mi z milosti svěřil úkol, proto neklesám na mysli. Své posluchače nezískáváme pro křesťanství nějakými lacinými triky ani překrucováním Božího slova. Mluvíme čistou pravdu, a proto nás rád přijme každý, kdo zpytuje své svědomí před Bohem. Zůstává-li naše poselství někomu nesrozumitelné, pak jen těm, kdo směřují k záhubě. Zlo, které je ovládá, je natolik zaslepilo, že světlo Božího slova k nim nepronikne a oni nejsou schopni pochopit kázání o slávě Ježíše Krista, v němž se Bůh viditelně ztělesnil. Účelem našich kázání není přitahovat pozornost k našim osobám, ale k Ježíši Kristu jako Pánu. My jsme jen služebníci, kteří vám slouží na jeho příkaz. Vždyť tentýž Bůh, který řekl: "Budiž světlo uprostřed tmy", rozzářil své světlo i v nás, aby lidé viděli božskou krásu vyzařující z Ježíše Krista. My jsme jen křehké nádoby, do nichž Bůh nádherný poklad vložil. Každý hned musí poznat, že ta zvláštní moc nepochází z člověka, nýbrž z Boha. Ačkoliv se na nás útočí ze všech stran, přece nepodléháme. Někdy jsme bezradní a nevíme jak dál, ale nevzdáváme se. Býváme štváni jako divoká zvěř, ale cítíme, že Bůh je při nás. Sráženi k zemi, přece znovu vstáváme a jdeme dál. Utrpení a smrt se nám nevyhýbají, jako se nevyhnuly Kristovi. Dnes a denně nám hrozí mučednická smrt kvůli Ježíšovu jménu, ale právě v takové situaci se na nás nejzřetelněji projevuje Ježíšův život. Naším údělem je umírat, abyste vy žili. Pisatel jednoho ze žalmů říká: "Mluvím, protože důvěřuji Boží moci." Totéž mohu říci o sobě i já. Protože jsem poznal Boží moc, nedám se ničím odradit od hlásání Božího poselství. Bůh vzkřísil z mrtvých Ježíše a já nepochybuji, že vzkřísí i mne a že se s vámi u něho shledám. Vždyť to všechno konám jen kvůli vám. Čím více vás bude získáno pro Krista; tím více hlasů bude pak Boha oslavovat. Proto není důvod k malomyslnosti. Náš přirozený život směřuje ke konci, ale život, který nám dává Bůh, se každým dnem obnovuje. Co musíme dnes podstupovat, to je konec konců stále ještě snesitelné a brzy to přejde. Zato radost, která nás očekává, překonává všechnu lidskou představivost a navíc je věčná, je bez konce. Naše budoucnost nestojí na tom, co lze vidět a hmatat, protože všechno hmotné je pomíjivé. My stavíme na základech neviditelných, neboť jen ty jsou trvalé. Víme přece, že až zemřeme, ožijeme znovu v lepší a konečné podobě. 2-9 Toužíme po tom a zároveň kolísáme, protože bychom se rádi vyhnuli umírání a vstoupili přímo do nesmrtelného života, k němuž nás Bůh už nyní připravuje: jako záruku nám dal svého Ducha. Proto se můžeme důvěřivě těšit na náš nebeský domov; ve svých tělech tu vlastně žijeme v cizině, daleko od své vlasti, kde nás očekává Kristus. Nevidíme ho, ale jsme s ním spojeni vírou. Proto s plnou důvěrou a rád opustím třeba hned toto tělo, abych získal domov u svého Pána. V každém případě však chci dělat to, co se líbí jemu, ať už to znamená setrvat zde v cizině, nebo se vydat do své vlasti. Na ničem jiném totiž nezáleží. *** *** *** *** *** *** *** Tak jako tak se nakonec všichni musíme postavit před Kristův soud, kde bude každý náš čin, dobrý i zlý, spravedlivě ohodnocen. Je to právě tahle bázeň před Bohem, která mě nutí vést lidi k víře. Bůh moje pohnutky zná a věřím, že ani vy mne nepodezíráte z něčeho postranního. 12-13 Ne, nechci znovu sebe vychvalovat. Chci vám jen ukázat, že se za mne nemusíte stydět, a tak můžete zavřít ústa těm, kdo si zakládají na vnějším projevu místo na vnitřní hodnotě. Poslouží-li to k Boží slávě, ať si mě lidé mají třeba za blázna. Jsem-li však při dobrých smyslech, poslouží to zase vám. *** Kristova láska nás zajala. Je přece zřejmé, že smrt toho, kdo zemřel za všechny, se rovná tomu, jako kdyby zemřeli všichni, takže naše životy nepatří už nám, ale tomu, kdo za nás zemřel a vstal z mrtvých. Není tedy správné posuzovat někoho podle toho, co o něm soudí svět nebo jaký se navenek jeví. Takto chybně jsem se kdysi i já díval na Krista a posuzoval jej jako každého jiného člověka. Jak jsem se mýlil! Kdo se stane křesťanem, stává se úplně jiným člověkem. Už nikdy není takovým, jakým byl předtím. Začal docela nový život! To je změna, kterou působí sám Bůh. Ačkoliv jsme se nacházeli v nepřátelském táboře, Bůh s námi prostřednictvím Ježíše Krista uzavřel mír a pak nás pověřil, abychom jeho jménem předložili nabídku smíření všem lidem na této planetě. Z Kristova pověření - jako jeho velvyslanci - tedy provoláváme, aby to všichni slyšeli: Pojďte a přijměte přátelskou ruku, kterou vám Bůh v Kristu podává! Na toho, který se nikdy nedopustil ničeho špatného, přenesl Bůh všechnu naši špatnost a jeho spravedlnost přenesl na nás. Jakožto Boží spolupracovník vás snažně prosím: nepromarněte tu milost, které se vám od Boha dostalo! Bůh říká: "V čas milosti jsem vyslyšel tvou modlitbu, v den záchrany jsem ti pomohl." Ten čas je tu právě teď - nezmeškejte ho! Den záchrany je dnes - nezaspěte ho! Nikomu nechci svým jednáním zavdat příčinu k urážce, aby nevznikly nějaké pochybnosti o mém poslání. 4-5 Z celého mého způsobu života má každý poznat, že stojím ve službách Božích. Proto si nestěžuji na starosti, nouzi nebo potíže, bezesné noci, dřinu a hlad, útoky nepřátel, bití a vězení. Jako Boží spolupracovník to všechno snáším bez reptání. *** Mou legitimací je bezúhonný život, trpělivost a přívětivost za všech okolností a pravdivé poznání. Všechny tyto schopnosti mi dává Duch Boží, k tomu upřímnou lásku a Boží sílu k hlásání pravdy. Mou zbraní pro útok i pro obranu je mi dobré svědomí před Bohem i před lidmi. 8-10 Stojím při Bohu věrně, ať mě za to oslavují nebo mi nadávají, ať mi věří nebo mě prohlašují za podvodníka. Pro jedny mé jméno nic neznamená, jiní nahlédli až na dno mého srdce. Denně se nade mnou vznáší smrt, ale nikdy jsem nežil plněji. Bili mě, div jsem ducha nevypustil, ale přece mě nezabili. Stále mi házejí klacky pod nohy, o radost mě tím však nepřipraví. Jsem chudý, a přece rozdávám poklady nesmírné ceny. Nemám nic - a přece mi patří celý svět! Moji drazí přátelé, musel jsem vám to napsat tak, jak to cítím. *** *** Nic neskrývám, ani nepřikrašluji. Nikdo vás přece nemá raději než já! Jestli mezi námi ještě stojí nějaká překážka, není to nedostatek mé lásky k vám, ale vaše výhrady ke mně. Říkám vám to jako svým vlastním dětem: opětujte moji lásku stejnou měrou! Nespolčujte se s nevěrci, to pro vás není dobrá společnost. Co může mít společného světlo s tmou, spravedlnost s bezprávím? Je snad možné nějaké dorozumění mezi Kristem a ďáblem? Dovedete si představit pohanské bůžky v křesťanském chrámu? A co jiného jsme, ne-li chrám živého Boha? Bůh řekl: "Budu žít uprostřed nich a mezi nimi bydlet, já budu jejich Bohem a oni budou mým lidem." Proto také řekl: "Oddělte se a odejděte od nich, pryč od všeho nečistého. Jen tak vás přijmu za své, abych byl vaším Otcem a vy mými syny a dcerami - praví všemocný Bůh." Mějme na paměti, milí přátelé, že tyto sliby platí právě nám. Zřekněme se proto všeho, co špiní tělo nebo duši. Berme vážně Boží slova a usilujeme o to, abychom se Bohu líbili. Nikomu z vás jsem neukřivdil, nikdo o nic nepřišel mým přičiněním. Proč by měly být na vaší straně ještě nějaké výhrady? Nechápejte to, prosím vás, jako výčitku, skutečně vás mám rád a na tom se v životě ani ve smrti nic nezmění. Mám k vám naprostou důvěru a jsem na vás hrdý; myšlenky na vás mě povzbuzují, takže přes všechny trampoty se mám pořád z čeho radovat. Ani příchod do Makedonie mi nepřinesl úlevu: okolo samý nepřítel, uvnitř neklid a nejistota. Ale Bůh se ujímá těch, kdo se octli na dně. Když bylo nejhůř, vrátil se Titus a vlil do mne novou sílu - nejen svou přítomností, ale hlavně zprávami, které mi od vás přinesl. Vyprávěl mi o vaší lítosti a jak se těšíte na můj příchod a že jste připraveni postavit se plně za mne. To mě nejen docela uklidnilo, ale přímo zaplavilo radostí. I když jste mým dopisem byli dotčeni, jsem nakonec přece jen rád, že jsem ho napsal. Nejdřív jsem toho skoro litoval, ale teď vidím, že jsem udělal dobře, protože jste přece jen změnili stanovisko. Bůh užil bolesti jako léku k vaší nápravě, takže jsem vám nijak neublížil. Lítost způsobená Bohem vede člověka ke změně postoje a tím i k záchraně, taková lítost je žádoucí. Na druhé straně nespokojenost bez Boha člověka jen ubíjí. Podívejte se, jak vám tahle hořká pilulka prospěla! Pryč je lhostejnost ke hříchu. Konečně jste se ho ulekli a zošklivili si ho a horlivě spěcháte omluvit se a viníka potrestat. Udělali jste pro nápravu všechno, co jste mohli. Když jsem tento dopis psal, nešlo mi však ani tolik o viníka či postiženého, jako jsem se chtěl přesvědčit, zda vám na mně ještě záleží. Díky Bohu, nezklamal jsem se. Ještě víc mě však potěšilo, jakou radost z vás měl Titus. Ze vší chvály, kterou ode mne na vás slyšel, nemusel jsem nic brát zpátky. Vždycky jsem mluvil jen pravdu, i Titus se teď mohl přesvědčit, že jsem nepřeháněl. Po tom, s jakou starostlivostí jste ho přijali a jak ochotně jste se zařídili podle mých pokynů, i on si vás oblíbil. Jsem šťastný, že je mezi námi zase všechno jako dřív a že vám mohu i nadále plně důvěřovat. Musím vám teď povědět, jak ohromně zapůsobila Boží milost v křesťanských obcích v Makedonii. Ačkoliv se tam museli potýkat s všelijakými nesnázemi a podstoupit nejednu tvrdou zkoušku, byla radost věřících tak veliká, že při vší své chudobě sebrali mezi sebou neuvěřitelnou částku. Nedávali jen to, co jim přebývalo, ale daleko víc. Pokládali to za vyznamenání, že se mohli podílet na sbírce pro jeruzalémské křesťany. Jejich obětavost předstihla všechna moje očekávání - tak úplně se dali k dispozici Bohu a v jeho jménu i nám. Proto jsem požádal Tita, který u vás začal organizovat sbírku už dříve, aby se k vám znovu vypravil a pomohl vám toto dílo lásky dokončit. Není nic, čeho by se vám nedostávalo: víra, účinné slovo, poznání, dobrá vůle i vřelý vztah k nám - ve všem můžete být dáváni za vzor. Doufám, že i váš příspěvek k této službě lásky bude stejně příkladný. Neberte to jako příkaz. Přál bych si jen, abyste dokázali svou lásku stejně horlivě. Jistě jste nezapomněli, co pro vás udělal Kristus: sám bohatý, kvůli vám vzal na sebe dobrovolně chudobu, abyste vy jeho chudobou zbohatli. 10-12 Měli byste tedy ten nápad, který se zrodil u vás, dotáhnout až do konce. Když jste začali s takovým nadšením, nepolevujte nyní a ochotně dávejte, kolik můžete. Kdo více dát nemůže, ať se netrápí. Bohu záleží na ochotě, a ne na velikosti daru. *** *** 13-14 Nejde o to, aby si jiní mohli dopřávat na váš účet. Ale jestliže se vám nyní vede lépe, rozdělte se s potřebnějšími. Vždyť oni mohou zase pomoci vám, když se situace změní. Tak budete mít každý právě tolik, kolik potřebujete, *** jak čteme v Písmu o Izraelcích sbírajících pokrm na poušti: "Kdo nashromáždil více, tomu nepřebývalo, kdo nasbíral méně, neměl nedostatek." Jsem vděčný Bohu za to, že Titus k vám přilnul stejně jako já. Můj návrh hned s radostí přijal, ale myslím, že by byl tak jako tak využil první příležitosti vydat se opět k vám. Posílám s ním ještě jednoho bratra, kterého si pro jeho oddanost ve službě Kristu váží ve všech církvích. Byl vybrán, aby mě doprovázel do Jeruzaléma s výtěžkem sbírky, jež má oslavit našeho Pána a veřejně prokázat naši horlivost k službě. Předejde se tak možným pozdějším dohadům, zda se opravdu všechny peníze dostaly tam, kam byly určeny. Bůh ví, že nikoho z nás by ani ve snu nenapadlo zpronevěřit jediný haléř, ale abychom vyloučili i sebenepatrnější podezření, zařídili jsme to raději takto. Doprovází je ještě další bratr, mnohokrát již osvědčený jako upřímný křesťan. Těší se k vám, protože jsem mu vyprávěl o vašem nadšení pro pomoc druhým. Přijměte je tedy všechny přívětivě. Titus je v této věci mým zplnomocněným zástupcem. Je to můj nejbližší spolupracovník. Ostatní dva vyslaly zdejší církve jako své nejlepší představitele. Ukažte jim, že všechny moje chvály na vás nebyly plané. Myslím, že bych se o té akci na pomoc Jeruzalémským ani nemusel tolik rozepisovat. Vím, že tyto věci jsou pro vás samozřejmé, a v Makedonii jsem hrdě prohlašoval, že vy jste se sbírkou začali už vloni. Právě ta vaše horlivost nakazila mnohé z nich. 3-4 Teď k vám posílám tyto bratry, abych se přesvědčil, zda jsem vás nepřechválil. Jak bych potom vypadal před Makedonskými, kdyby se ukázalo, že jsem neměl pravdu? Musel bych se propadnout hanbou a vy teprve! *** Proto jsem pokládal za nutné poprosit tyto bratry, aby shromáždili všechny vaše příspěvky ještě před mým příjezdem, aby to pak nevypadalo, že jsem je přijel vymáhat. Pamatujte však: skoupá setba - hubená sklizeň. Bohatou úrodu sklidí ten, kdo zasévá štědře. Velikost svého příspěvku ať si určí každý sám, nikoho nenuťte dávat víc, než sám chce. Bůh nemá zájem o vynucené dary: miluje toho, kdo dává rád. On si může dovolit ponechat to na vás: vždyť od něho dostáváte nejen všechno, co sami potřebujete, ale navíc ještě tolik, abyste mohli být štědří i k jiným. Vždyť podle Písma Bůh nikdy nezavře svou ruku před štědrými. 10-11 On, který dává rolníku chléb i zrno na setí, poskytne potřebnou setbu i vám a z její sklizně budete mít stále víc pro sebe i pro druhé. K němu pak budou směřovat vždy četnější díky, které od vás odevzdáme. *** Nejde totiž jenom o to, že se pomůže jeruzalémským křesťanům; neméně důležitá je vděčnost Bohu, která tím bude vzbuzena. Kdekdo bude Bohu děkovat za to, že jeho slovo milosti a záchrany našlo u vás tak bohatou odezvu. Budou se za vás modlit a přilnou k vám vřelým bratrským vztahem. Díky Bohu za Ježíše Krista - ten vzácný dar nad všechny dary! Ještě jedné věci bych se chtěl dotknout - týká se to mé vlastní osoby a řeknu to beze vší hořkosti a nevraživosti, v duchu Kristovy lásky. Povídá se prý o mně, že v dopisech se stavím jako kdovíjaký silák, ale když dojde k osobnímu střetnutí, jsem prý maličký a ubohý. Prosím vás, nenuťte mě, abych vás přesvědčil, že mi nechybí odvaha k ráznějšímu postupu proti těm, kdo přičítají mému jednání pouze lidské pohnutky. Ano, jsme jen obyčejní lidé, ale své boje nevyhráváme pouze vlastní sílou. Máme účinné zbraně, schopné porazit každého odpůrce. Proti nim neobstojí žádná domýšlivost, ani nejchytřejší filozofie, popírající Boží pravdu. Každého myslícího člověka jednoznačně vedeme ke Kristu jako ke konečné odpovědi a svrchované pravdě. Rozhodnete-li se společně pro poslušnost, jsem připraven potrestat každého, kdo nebude poslušný. 7-8 Nenechte se klamat vnějším zdáním. Jestliže si kdokoliv z vás může dělat nárok, že je Kristův, pak můj nárok není o nic menší - spíš naopak! Navíc bych se ještě mohl odvolávat na přímé Boží pověření. *** Nechci ovšem vzbudit dojem, jako bych vás chtěl svými listy zastrašovat. "Nevšímejte si jeho dopisů," říkají někteří,"je to jen plané vyhrožování. Až přijde, poznáte sami, že není proč se ho bát. Slabšího kazatele jste ještě neslyšeli." Ujišťuji vás, že tentokrát budu jednat stejně přísně, jako jsem doposud psal. V žádném případě se nechci měřit s těmi oslňujícími kazateli, kteří ve svých projevech vychvalují sami sebe. Těm se samozřejmě nemohu vyrovnat, protože oni jsou sami sobě jediným měřítkem a vzorem vší dokonalosti. Jaká pošetilost! 13-15 Mým cílem je splnit se ctí úkoly, které mi vytyčil Bůh. K nim patří i má práce v Korintu. Odpovědnost za vás si neosobuji neprávem - vždyť jsem byl první, od koho jste vůbec slyšeli o Kristu! Kdybych svou autoritu odvozoval jen z toho, že pokračuji v díle, které začal někdo jiný, dalo by se o ní možná pochybovat. Ale jako váš duchovní otec bych spíš čekal, že s vaší vírou vzroste i úcta ke mně. *** *** 16-17 Pak budu moci šířit Boží poselství dál i za vaše území, do krajů, kam dosud neproniklo. Písmo nás učí, že se nemáme honosit vlastními úspěchy, ale tím, co vykonal Bůh. Když někdo vykřikuje do světa, jaký je chlapík, to ještě nic neznamená. *** Důvěru si zaslouží ten a jenom ten, komu dává své vysvědčení Bůh. Doufám, že mé skromné řádky nevyčerpaly ještě všechnu vaši trpělivost. Už jenom chviličku strpení, prosím vás. Záleží mi totiž na vás, opravdu moc mi na vás záleží - ne méně než samotnému Bohu. Jako byste byli mou jedinou dcerou, kterou jsem zaslíbil jedinému muži - Kristu. Chci mu ji přivést čistou, nedotčenou. Teď mi však svírá srdce úzkost, aby vaše věrná a čistá láska k němu nebyla zkalena a pošpiněna nebo aby docela nezanikla. 3-4 Víte přece, jak chytře dokázal satan ošálit Evu v ráji! A vy s takovým klidem popřáváte sluchu každému, kdo vám předkládá jiného Krista než my a vnáší mezi vás cizího ducha a rozšiřuje jakési jiné poselství, než jste slyšeli od nás. *** Mám za to, že si s těmi veleapoštoly v ničem nezadám. Jestli jsem slabší řečník, tak alespoň vím, o čem mluvím. O tom jste se přece mohli už přesvědčit, vždyť jsem to nejednou dokázal. Nebo jsem snad chybil tím, že jsem od vás za svou kazatelskou službu nepřijal žádný plat? Že jsem sám sebe ponižoval, abych vám pomohl výš? Můj pobyt u vás hradily jiné křesťanské obce - tak jsem je"vykořisťoval", jen abych vám nebyl na obtíž. A když mi došly peníze a neměl jsem co do úst, zase jsem vás nežádal o pomoc, protože mi vypomohli křesťané z Makedonie. Ani korunu jsem od vás nevzal a také v budoucnu nevezmu. A jako že sloužím Kristově pravdě - tak a ne jinak to budu dělat po celém Řecku. 11-12 Proč? Protože vás snad nemám rád? Bůh ví, že mám. Chci vám i nadále sloužit bez jakékoliv odměny, aby ti lidé nemohli tvrdit, že v naší a jejich činnosti není žádný rozdíl. *** Vždyť jsou to podvodníci, tihle"lžiapoštolové", kteří se za Kristovy vyslance pouze vydávají! Není se tomu ovšem co divit, vždyť i sám satan na sebe často bere andělskou podobu. Jaký tedy div, že jeho pomahači se maskují za služebníky Boží! Však je nakonec spravedlivá odplata nemine. Věřte mi, že to mám v hlavě docela v pořádku. A jestli ne, jak někteří tvrdí, proč bych se nemohl jednou trochu pochlubit po jejich způsobu a vyložit vám nějaké ty svoje přednosti? 17-21 Jako křesťanovi by se mi to ovšem dost příčilo, ale jako údajný blázen si to snad mohu dovolit. Vy jste přece tak moudří, že umíte být i k bláznům shovívaví! Nevadí vám, že vás tyranizují a vydírají, že vámi pohrdají a šlapou po vás. Tedy ano, přiznávám, že tohle bych já nedokázal. *** *** *** *** A jaké jsou jejich další přednosti? Starobylý původ? Promiňte nerozumnému, můj není horší! Náboženské vzdělání? Ani v tom nejsem pozadu. Prohlašují se za Kristovy služebníky? Když se již nerozumně chlubím, pak i v tom se jim více než vyrovnám! Kdo vynaložil pro Krista více potu? Kdo byl vícekrát ve vězení, vícekrát týrán, vícekrát riskoval svou kůži? Pětkrát mi nechali židé vysázet devětatřicet ran karabáčem na holá záda. Třikrát mě zmlátili klacky, jednou dokonce kamenovali. Třikrát jsem zažil ztroskotání lodi, z toho jednou jsem noc a den strávil ve vlnách moře. 26-27 Kolikrát jsem cestoval stovky vyčerpávajících kilometrů, ohrožován rozvodněnými řekami, lupiči, vlastními soukmenovci i pohany. Smrt mi hrozila v rozběsněných davech i liduprázdných pouštích, na rozbouřeném moři i mezi falešnými bratry. Vím, co jsou bezesné noci a smrtelná únava, sžíravý hlad a mučivá žízeň, co je být na kost promrzlý a nemít se čím zahřát. *** 28-29 A k tomu navíc neustálé starosti, jak se vede mým křesťanským obcím. Odmítl jsem snad někdy pomoc někomu, koho tížilo svědomí? Netrápil jsem se snad, kdykoliv někdo kolísal ve víře? *** 30-31 Když už jsem tedy nucen nějak se chlubit, budu mluvit o věcech, které neslouží ke cti mně, nýbrž Bohu. On - věčná sláva jeho jménu - ví, že nelžu. *** V Damašku dal místodržící krále Arety hlídat městské brány, aby mě dopadl. Nechal jsem se tedy spustit na laně z okna v městských branách a tak jsem z té pasti utekl. Co tomu říkáte? A když jsem v tom chlubení (i když to k ničemu není), povím vám ještě o viděních a zjeveních od Pána. Před čtrnácti lety jsem byl ve vytržení vzat do nebe. Zdali to bylo vidění nebo skutečnost, to se mě neptejte. Jen Bůh by na to mohl odpovědět. Ale tak či onak byl jsem v ráji a slyšel jsem věci tak ohromující, že se to nedá vylíčit slovy, ani jinak vykreslit. Takový zážitek, to už by byl nějaký důvod k vychloubání, ale raději o tom pomlčím a budu poukazovat spíš na svou slabost. Mohl bych se chlubit ještě jinými věcmi a nebyla by to chlouba neoprávněná, ale ať mě každý posuzuje jen podle toho, co v mém životě vidí a v mém poselství slyší. Bůh mi toho ukázal tolik, že mi musel přidat i jedno trápení, abych nezpyšněl: je to bolest, která mi jako satanův posel má stále připomínat, že jsem jen smrtelný lidský červíček. Třikrát jsem Boha prosil, aby mě toho zbavil, ale on odmítl."Jsem s tebou, víc nepotřebuješ," odpověděl."Moje moc vynikne tím víc, čím ty sám budeš slabší." Nesu tedy svou nemoc rád a jsem hrdý na to, že právě na jejím pozadí se ve mně tak zřetelně prokazuje Kristova síla. Nevadí mi ani ta nemoc, ani příkoří, ani bída, pronásledování a jiné těžkosti, protože vším sloužím Kristově věci. A největší sílu dostávám tehdy, když jsem s vlastními silami u konce. Teď jsem se tedy představil opravdu jako dokonalý blázen. Ale sami jste mě k tomu přinutili. Vždyť to mělo být spíše vaší věcí, abyste se mě zastali! I když nic neznamenám, nejsem přece za těmi"veleapoštoly" nijak pozadu. Když jsem byl mezi vámi, poskytl jsem vám dostatek důkazů, že mě poslal Bůh; trpělivě jsem mezi vámi konal to, co mi uložil, a nebyla to maličkost, nýbrž divy a zázraky. Jen v jedné věci jsem vás proti křesťanům na jiných místech"zkrátil": nežádal jsem vás o hmotnou podporu. Tuhle nespravedlnost mi tedy promiňte. Chystám se k vám už po třetí. Ani tentokrát od vás nic nežádám. Bez vašich peněz se mohu obejít - ale vás samých se vzdát nemohu. Ostatně rodiče mají živit děti a ne se od dětí nechat vydržovat - a vy jste moje děti. 15-16 Rád se pro vás zřeknu všeho, i sám sebe, jestli vám to prospěje; ale jak se zdá, projevy mé lásky nacházejí u vás odezvu spíše opačnou. I toto se prý u vás dá slyšet: "Ten Pavel se ale vyzná. Chytře to zařídí tak, aby se zdálo, že nás jeho návštěva nic nestojí, ale můžete si být jisti, že je to jen trik a že z nás peníze dostane jinak." *** Jak tedy, ptám se? Chtěl snad od vás něco některý z lidí, které jsem k vám poslal? Těžil z vaší pohostinnosti Titus nebo někdo z jeho doprovodu? Neřídili se snad stejnými zásadami jako já? Tak vidíte! Jednáme v témž duchu, který řídí každý náš čin - ne k našemu, nýbrž k vašemu prospěchu. Nemyslete si, že se tím snažím znovu se vemluvit do vaší přízně. Bůh je mi svědkem, že mi opravdu jde o vaše dobro, o váš duchovní růst - a ne o získávání výhod. Obávám se, až k vám zase přijdu, abych u vás nenašel věci, které nerad vidím. Vám by se pak nelíbilo, jaké důsledky bych z toho musel vyvodit. Nerad bych se shledal s hádkami a závistí, s urážlivostí a pomluvami, vzájemným osočováním, nadutostí a rozkolnictvím. Nechtěl bych zažít, aby mě Bůh před vámi tak pokořil, že bych musel plakat a naříkat nad některými, kteří místo toho, aby se v pokání odvrátili od svých poklesků, hřeší klidně dál a stále se oddávají nemravnosti a nezřízeným vášním. Toto bude moje třetí cesta k vám. A vy znáte zásadu, že každá výpověď musí být potvrzena dvojím nebo trojím svědectvím. Já jsem už dvakrát dotyčné osoby napomínal. Teď je varuji znovu a zároveň i všem ostatním připomínám, co jsem řekl při své druhé návštěvě: až přijdu příště, nebudu už nikoho šetřit. Pak dostanete důkaz, že ze mne mluví Kristus. Ten se vám nepředstaví jako slaboch, ale jako vládce. Zemřel na kříži jako bezmocný člověk, ale nyní z Boží moci žije! Jsme slabí lidé, ale přesvědčíte se, že táž moc, která vrátila život Kristu, sídlí i v nás. Zkoumejte své nitro: jste opravdu křesťany? Test je jednoduchý: pozorujete na sobě Kristovu přítomnost, jeho moc? Jestliže ne, pak jste neobstáli. Uvidíte sami, jak doufám, že my obstojíme. Modlím se však, abyste se dali správnou cestou bez ohledu na nás. Samozřejmě ne proto, abych mohl ozdobit svůj štít dalším vítězstvím; vy byste měli jednat správně, i kdybychom se my neosvědčili. 8-9 Vždyť nic nezmůžete proti pravdě, nýbrž jen ve jménu pravdy. Ať už tedy dopadneme jakkoliv, jen když to s vámi bude v pořádku. Nic jiného si tak vroucně nepřejeme a jen za to se modlíme, abyste nalezli správnou cestu. *** Tento dopis píši s jediným záměrem - abych nemusel, až k vám přijdu, tvrdě použít autority, kterou mi propůjčil Pán k tomu, abych církev budoval a ne bořil. Tak tedy nashledanou, moji drazí. Buďte radostní, dejte všechno do pořádku a vykročte zase správným směrem, žijte v jednomyslnosti a vzájemném pokoji a Bůh, pramen lásky a pokoje, bude s vámi. Obejměte se vzájemně v křesťanské lásce. Celá zdejší církev vás pozdravuje. Kéž vás provází milost našeho Pána Ježíše Krista. Boží láska a jeho svatý Duch ať vás naplňují.Váš Pavel 1-3 Bratři, přijměte ode mne i od všech, kteří jsou zde se mnou, přání Božího pokoje a milosti. *** *** 4-5 Věčná chvála buď Bohu i Kristu Ježíši, který podle Boží vůle za nás obětoval svůj život a tak nás zachránil z moci zla, které ovládá tento svět. *** Jsem překvapen, bratři, jak rychle jste se nechali svést k následování falešného evangelia. Pamatujte si, že není jiná cesta k věčnému životu než ta, kterou nám otevřel Kristus. Nedejte se mýlit těmi, kdo se snaží jeho učení - jak jsme vám ho kázali - všelijak překrucovat. Kdo to činí, ať je na věky zavržen. 8-9 Znovu opakuji: I kdyby někdo z nás - nebo dokonce anděl z nebe - hlásal něco jiného, než jsme vás učili my, ať je na věky zavržen. *** Vidíte, že nezačínám žádnými lichotkami. Nechci se totiž za každou cenu líbit lidem. Jestliže se chci opravdu někomu líbit, pak jedině Bohu; jinak bych nebyl Kristův služebník. Ujišťuji vás, bratři, že to, co jsem vám hlásal, není lidský výmysl. To poselství mi nesvěřil nikdo jiný než sám Ježíš Kristus. Jsou to jeho vlastní slova a nemám je z druhé ruky. Vy přece víte, čeho jsem se dopouštěl ještě jako žid - jak jsem křesťany pronásledoval a snažil se je vyhubit. V té době snad nebylo mezi mými vrstevníky horlivějšího a pravověrnějšího žida nade mne. Nikdo jiný nehořel pro tradice mého národa tak fanaticky jako já. 15-16 Ale pak to přišlo! Bůh mi odhalil pravdu o svém Synu a uložil mi šířit jeho poselství po celém světě. K této službě mne ve své dobrotě vybral již dávno před mým narozením. *** Když se to stalo, nevyptával jsem se na Krista jiných lidí, ani jsem se nešel radit s jeruzalémskými apoštoly. Odešel jsem do Arábie, vrátil se zase do Damašku a teprve po třech letech jsem se vypravil do Jeruzaléma, abych se osobně seznámil s Petrem. Pobyl jsem u něho dva týdny, ale kromě Jakuba, Ježíšova bratra, jsem se s dalšími apoštoly nesetkal. Tak to skutečně bylo, Bůh je mi svědek, že nelžu. Pak jsem se vydal do Sýrie a Kilikie, zatímco v Judsku mě křesťané stále ještě neznali. Věděli jen, že dřívější nepřítel hlásá nyní to, co sám předtím tak krutě potíral, a chválili za to Boha. Až o čtrnáct let později jsem přišel do Jeruzaléma znovu, tentokrát s Barnabášem a Titem. Dostal jsem totiž od Boha pokyn, abych všechno, čemu učím v pohanských zemích, předložil ke zvážení čelným osobám v církvi. Vše jsme spolu prohovořili a nikdo neměl námitky, dokonce nepožadovali ani na Titovi, který byl Řek, aby se dal po židovsku obřezat. Otázku obřízky rozvířili teprve někteří z dřívějších příslušníků farizejské strany. Ti se mezi nás vloudili, aby vyslídili, do jaké míry jsme opustili mojžíšovské obřadní předpisy. Rádi by z nás byli opět udělali otroky starých příkazů a zákazů, ale tomu jsme se bránili a ubránili, abyste snad nebyli přinuceni věřit, že spása je v plnění židovských zákonů. Také nikdo z představitelů církve necítil potřebu dodávat něco k tomu, co jsem vás učil. (Mimochodem, jejich postavení stejně nic neznamená, protože před Bohem je člověk jeden jako druhý.) 7-9 Když Petr, Jakub a Jan viděli, jak se Kristovo učení úspěšně šíří mezi pohany, rozpoznali v tom důkaz, že mě Bůh k této práci pověřil, stejně jako pověřil Petra k práci mezi židy. Tito tři nejvýznamnější apoštolové potom mně a Barnabášovi stiskli ruku na znamení dohody."Pokračujme dál ve své práci," řekli,"vy mezi pohany a my mezi židy." *** *** Jenom nám doporučili, abychom nezapomínali na chudé, což mi taky vždy leželo na srdci. Když však přišel Petr do Antiochie, musel jsem ho veřejně pokárat, protože si to opravdu zasloužil. Než totiž mezi nás přišli někteří jeruzalémští křesťané, jimž dosud leží na srdci dodržování židovských tradic, jídával klidně s dřívějšími pohany. Potom však, ze strachu před jeruzalémskými, začal se jich stranit. A po něm si takhle pokrytecky počínali i Barnabáš a ostatní. Když jsem to viděl, okamžitě mi bylo jasné, že to není v souladu s evangeliem. Proto jsem Petrovi řekl přede všemi: "Ty jsi rodem žid, se židovstvím jsi již skončil, ale teď chceš najednou nutit pohany, aby dodržovali židovské zákony?" My jsme sice rodilí židé, 16-17 ale přece jako křesťané víme, že před Bohem obstojíme pouze pro víru v Ježíše Krista. *** Před zákonem jsme všichni propadli, a proto nás žádná zásluha nemůže zachránit. Co kdyby se však naše spoléhání na Krista ukázalo klamné a dodržování mojžíšovských zákonů nepostradatelné? Nebyl by pak Kristus příčinou našeho zavržení? Nechme toho! Sami vidíte, k jak nesmyslným závěrům bychom dospěli. Já osobně jsem na zákonu a jeho předpisech ztroskotal. Ve smyslu zákona jsem byl odsouzen k smrti a popraven. Na mně si zákon už nic nevezme. Kristovo ukřižování bylo i mým ukřižováním. A tak to, co žije, nejsem už já, ale žije ve mně Kristus. A tomuto pravému životu dala v mém těle vzniknout víra v Božího Syna, který mě miloval a obětoval se za mne. Nepatřím tedy k těm, jimž je Kristova oběť lhostejná. Kdybychom se před Bohem mohli vykázat naplněním zákona, byl by Kristus zemřel zbytečně! Kam jste dali rozum, Galaťané! Kým jste se to dali napálit? Vy, kteří jste měli ukřižovaného Krista takřka přímo před očima! Jen mi řekněte: Dostali jste snad Božího Ducha odměnou za dodržování židovských zákonů, nebo jste ho obdrželi proto, že jste uvěřili v Ježíše Krista? Tak vidíte! Copak jste ztratili najednou soudnost? Začali jste v síle Božího Ducha, a teď chcete ve vlastní síle pokračovat? Bylo snad všechno, co jste prožili, k ničemu? Ne, tomu nevěřím! Znova se vás ptám: Boží Duch a všechny jeho zázraky mezi vámi - lze to vše přičítat vašemu přesnému plnění zákona? Rozhodně ne! Bůh mezi vámi prokázal svou moc a dává vám svého Ducha. Je to snad odměna za vaše skutky, nebo důsledek vaší víry v Krista? Jak to bylo s Abrahamem? Uvěřil Božímu slibu a Bůh ho zahrnul svou přízní. 7-9 K Abrahamovi se tedy může rovnat jen ten, kdo je ochoten věřit Bohu stejně, jako uvěřil on. A Bůh už tehdy vlastně Abrahamovi oznámil, co vy dnes prožíváte: že zachrání i jiné národy, jestliže mu uvěří tak, jako uvěřil on, Abraham. *** *** Na druhé straně tvrdost zákona dopadá na ty, kdo spoléhají na své záslužné činy. Vždyť zákon říká jasně: "Odsouzen je každý, kdo se proviní i jen proti jedinému z přikázání zapsaných v knize zákona." Je tedy jasné, že žádné naše zásluhy nám nebeskou bránu neotevřou; ta se otvírá jiným klíčem - vírou. Mluví o tom i prorok Abakuk, když říká: "Jen ten, kdo Bohu důvěřuje, obstojí před ním a bude žít." Zákon se o víru nestará; tam stojí: "Žít bude ten, kdo bude činit to a to." Bez výjimky. Z této kletby námi nesplněného zákona jsme však vysvobozeni Kristem. On vzal naše přestupky i jejich následky na sebe. Naše prokletí nechal dopadnout na svou hlavu, když umíral na kříži, neboť je napsáno, že"proklet je každý, kdo visí na dřevě". A díky jemu mohou všichni lidé bez rozdílu dostat stejné požehnání jako Abraham a všichni mohou natáhnout ruku víry po slíbeném Božím Duchu. Bratři, vždyť sami víte, že když někdo pořídí závěť a náležitě ji potvrdí, nemůže na tom později již nikdo nic změnit. Bůh se zavázal slibem Abrahamovi a jeho potomku. Není zde užito množného čísla, a proto nejde o všechny Abrahamovy potomky - celý židovský národ. Řeč je o potomku, a tím je míněn Kristus. Chci tím říci toto: Bůh dal Abrahamovi závazný slib. Ten nemohl být zrušen zákonem, který přišel o čtyři sta třicet let později. Kdyby nás totiž mohlo od věčné smrti zachránit přesné dodržování zákona, nemusel Bůh Abrahamovi nic slibovat. On to však udělal. K čemu bylo tedy zapotřebí ještě zákonů? Jen k tomu, aby nám Bůh ukázal, jak jsme od něj vzdáleni. A jen do té doby, než přijde ten ohlášený potomek, Kristus, jehož se týkal onen Boží závazek. (Ještě jeden rozdíl: Zákon vydal Bůh lidem Mojžíšovým prostřednictvím a tomu je poslal po andělovi; smlouvu s Abrahamem však uzavřel osobně, bez prostředníků.) 21-23 Znamená to snad, že Boží sliby a Boží zákony jsou navzájem v rozporu? Ovšem že nikoliv! Kdyby byl zákon stačil zachránit člověka z moci zla (a podle Písma jsme všichni v jeho područí), nenabízel by Bůh jiné východisko - víru v Ježíše Krista. *** *** Zákon byl naším vychovatelem. Vzdělával nás a vedl ke Kristu, abychom v něj uvěřili, přijali ho za svého Spasitele a tak byli před Bohem ospravedlněni. 25-26 Ale nyní, po příchodu Kristově, již nejsme svěřeni tomuto vychovateli, protože jsme se stali Božími dětmi. *** Všichni, kteří křtem vyznali svou víru v Krista, jsou s ním úzce spojeni. Není už rozdílu mezi židem a pohanským Řekem, otrokem a pánem, mužem a ženou; všichni jsme si v Kristu rovni. Jsme s ním zajedno. V tomto smyslu jste tedy i vy potomky Abrahamovými a všechny Boží sliby dané Abrahamovi smíte vztahovat i na sebe. I s dědictvím je to ovšem tak, že dokud dědic nedosáhne zletilosti, neliší se jeho postavení od postavení sluhy, ač mu náleží celý otcův majetek. Musí poslouchat svého poručníka, dokud neuplyne zákonná doba. V takovém postavení jsme se nacházeli před Kristovým příchodem. Byli jsme vázáni běžnými zákony a zvyklostmi. Ale když nadešel čas určený Bohem, poslal Bůh svého Syna. Narodil se z ženy a byl podřízen zákonu. Proč? Musel se postavit na místo nás, kteří jsme propadli před zákonem, aby nás, odsouzence k smrti, vrátil do svobodné Boží rodiny. A protože jsme adoptováni za Boží děti, dal nám Bůh i stejné smýšlení a cítění, jaké měl Kristus, takže smíme stejně jako On nazývat Boha svým Otcem. Nejsme už otroky, jsme Božími dětmi a vše, co patří Bohu, je i naše, protože tak to On sám rozhodl. Dokud jste Boha neznali, sloužili jste bohům, které jste si sami vymysleli. Ale teď, když jste Boha nalezli, nebo spíše když on nalezl vás, chcete se zase vracet k tomu ubohému, bezcennému náboženství záslužných skutků? Váš život by se měl znovu točit jen kolem seznamu zákazů a příkazů? Bojím se o vás. Jako by všechno úsilí, které jsem vám věnoval, bylo nadarmo. Bratři, vroucně vás prosím, vžijte se trochu do mého postavení, jako jsem se já snažil vcítit do vašeho! Kdysi jsme si přece rozuměli docela dobře. Nijak vám nevadila má tělesná slabost, když jsem k vám poprvé mluvil o Kristu. Nedali jste najevo pohrdání ani nelibost nad mou ubohou tělesnou schránkou; naopak, přijali jste mne jako skutečného posla od Boha, jako samého Ježíše Krista. Kam se podělo všechno vaše nadšení, které nás tak sbližovalo? Vždyť jste byli ochotní dát mi vlastní oči, kdyby mi to pomohlo. A teď jen proto, že vám říkám pravdu, má mezi námi vzniknout nepřátelství? Ti falešní učitelé, kteří se tak horlivě ucházejí o vaši přízeň, nemyslí to s vámi dobře; chtějí nás rozdělit a strhnout vás na svou stranu. Horlivost je chvályhodná, ale musí usilovat o dobrou věc, a to nejen po tu chvíli, kdy jsem u vás. Moje děti, znovu pro vás trpím jako matka při porodu. Vždyť jde o to, aby na vás bylo vidět, že se podobáte Kristu. Tak bych si přál být teď mezi vámi a promluvil k vám osobně. Opravdu už nevím, co s vámi mám dělat. Poslyšte vy, kteří vyžadujete poslušnost židovským předpisům: Proč si pořádně nepřečtete Bibli? Dočetli byste se tam, že Abraham měl dva syny, jednoho se svou manželkou, ale jednoho ještě předtím se svou otrokyní, což tehdy nebylo nic neobvyklého. 23-24 Ten prvý, syn otrokyně, se narodil jen proto, že si to muž a žena přáli. Narození druhého bylo navíc darem od Boha a naplněním jeho slibu. Můžeme to použít jako obraz: ty dvě ženy představují dva odlišné vztahy k Bohu. *** Otrokyně Hagar odkazuje ke smlouvě uzavřené mezi Bohem a lidmi na hoře Sínaji. To odpovídá židovskému přístupu k Bohu. Tam je člověk otrokem předpisů a zákonů. Abrahamova manželka Sára je obrazem Kristovy církve, a to je naše matka. O ní prorokoval Izajáš: "Raduj se neplodná, která nemáš děti,jásej ty, kterás nepoznala,co je to být matkou!Mnoho potomků dá Bůh tobě,ponížené a opovržené,víc než otrokyni,která má tvého muže." Ti zaslíbení potomci, to jste vy, bratři, vám platí slib, kterým Bůh požehnal Izákovi. Ale už tenkrát pronásledoval syn narozený z otrokyně toho druhého, který svůj život dostal od Boha. A tak je tomu i dnes. Co však čteme v Bibli?"Vyžeň otrokyni i jejího syna. Syn otrokyně nebude dědit se synem manželky." Bratři, my nejsme syny otrokyně, my jsme svobodní. Naši svobodu nám vydobyl Kristus, nedejme si ji nikým vzít! Poslyšte, co vám říkám, je to vážná věc: dáváte-li se obřezat po židovském způsobu, není vám Kristus nic platný. Znovu opakuji: kdo chce dosáhnout Boží přízně tímto způsobem, je povinen dodržovat židovský zákon do posledního puntíku, jinak je ztracen. Kdo se chce dovolávat svých skutků, nemůže se už dovolávat Krista ani Boží milosti. 5-6 Ale my smíme v Božím Duchu spoléhat na to, že Kristova smrt smazala naše provinění a smířila nás s Bohem. Obřízka a ostatní židovské obřady nám už nemusí dělat těžkou hlavu, protože vše záleží jen na víře, projevující se láskou. *** Vedli jste si docela dobře! Kdo vás to tak zmátl, že jste upustili od cesty za pravdou? Ten rozhodně nemá nic společného s Bohem, který vás povolal ke svobodě. Dejte si pozor, nepatrná nákaza může přerůst ve zhoubnou epidemii. Pořád však doufám, že pochopíte, která cesta je správná. Ale ten, kdo vám káže takové bludy, bude se z toho zodpovídat, ať je to kdokoliv. 11-12 Jestli si snad myslíte, že já sám jsem zastáncem obřízky, tak mi řekněte, proč mě židé s takovou nenávistí pronásledují. Kdyby to tak bylo, měli by se mnou být docela spokojeni a Kristův kříž by je nemusel tolik urážet. Obřízku však nezastávám a těm, kdo na ní trvají, říkám: Proč jenom obřízku, proč ne přímo kastraci podle pohanského vzoru? *** Bůh vás povolal ke svobodě. Nezneužívejte ji však k prosazování vlastních zájmů. Naopak, v lásce si navzájem pomáhejte. Vždyť celý zákon se dá shrnout do jediné věty: Měj rád svého bližního jako sám sebe. Jestliže se místo toho jen koušete a žerete, dejte pozor, abyste se navzájem nesežrali. Chci tím říci: Jednejte podle rady Božího Ducha, pak si vás nepodmaní vaše sobecké touhy. Přirozená lidská vůle se vzpírá Božímu Duchu a Boží Duch se nemůže shodnout s naším sobeckým chtěním. Tyto dvě síly svádějí nepřetržitý boj o vládu nad námi a my podléháme buď jedné, nebo druhé z nich. Když se však dáte řídit Božím Duchem, je i podle Božího zákona všechno v pořádku. Kdo se nechává vláčet svými přirozenými sklony, to se snadno pozná: najdete u něj necudnost, pohlavní nevázanost, modlářství, pověrčivost, nenávist, bojovnost, žárlivost, hněvivost, kariérismus, škarohlídství, nadržování, závist, neúctu k životu, opilství, hýření a podobné nectnosti. Už jsem to jednou řekl a opakuji znovu: takoví lidé do Božího království nevstoupí. Kdo však žije podle Božího Ducha, v jeho srdci se rodí láska, radost, pokoj, trpělivost, přívětivost, laskavost, důvěra, pokora a sebeovládání. Takový člověk se nemusí bát žádného zákona. Vždyť ten, kdo náleží Kristu, nechal sám sebe a všechny své vášně a hříšné sklony zemřít s ním na kříži. Jestliže jste tedy vládu nad svým životem odevzdali Božímu Duchu, jednejte podle něho. Se ctižádostí, nadřazeností a závistí jednou provždy skoncujte. Bratři, když už se někomu stane, že klopýtne a dopustí se něčeho nesprávného, snažte se vy, kteří jste duchovně na výši, podat mu pomocnou ruku bez vší povýšenosti; nezapomeňte, že zítra se vám může přihodit totéž. Berte na sebe trampoty druhých, jako to za nás udělal Kristus. Kdo si o sobě myslí, já jsem"pan Někdo", klame sám sebe; takový je u Boha jen velká nula. Každý se kriticky podívej sám na sebe. Objevíš-li u sebe nějaké přednosti, nech si to pro sebe a nevytahuj se nad druhé. Nakonec stejně každý bude před Bohem zodpovídat za svoje činy. Těm, kteří vás obdarovávají bohatstvím Božího slova, ochotně oplácejte ze všeho, co máte. A nemylte se: s Bohem nejsou žerty. Co zasejete, to taky sklidíte. Kdo staví na svých vlastních schopnostech, spěje do záhuby, protože myslí jenom na sebe. Kdo však jedná tak, jak chce Bůh, sklidí od něj věčný život. Proto vytrvejme v dobré setbě; jen ten, kdo vydrží, dočká se sklizně. A tak dokud máme příležitost, prokazujme lásku všem lidem, především těm, s nimiž jsme spojeni vírou. Závěrem vám píšu vlastní rukou; to poznáte podle mého velkého písma. Těm, kteří vám vnucují obřízku, jde jenom o to, aby se vyhnuli šikanování kvůli nepopulárnímu Kristovu kříži. Oni sami však, i když jsou obřezáni, zákon nedodržují. Vaše obřízka má sloužit jenom jejich vlastní reklamě: Získali jsme tolik a tolik nových členů. Mně je taková reklama cizí. Nechci se dovolávat ničeho jiného než Kristova kříže. Na něm zemřel svět pro mne a já pro svět. Být obřezán neznamená nic, stejně jako nebýt obřezán. To jediné, na čem záleží, je být"novým stvořením". Boží pokoj a milosrdenství ať provází všechny, kdo se tímto zlatým pravidlem řídí, a vůbec všechny, kdo Bohu náleží. A ať už mi nikdo nemluví o nějakém tělesném"odznaku vyvolení". S Kristem jsem spojen utrpením, o tom svědčí jizvy na mém těle. Ať milost našeho Pána, Ježíše Krista, zůstává se všemi vámi.Váš Pavel 1-3 Píšu vám jako Bohem ustanovený apoštol Ježíše Krista. Přeji vám Boží milost a pokoj a chválím Boha za všechno požehnání, kterým nás obdařil z toho důvodu, že náležíme Kristu. *** *** Už dávno před stvořením světa rozhodl se Bůh získat si nás prostřednictvím Kristovým, aby z nás učinil své děti a přiznal nám svou dokonalost. 5-7 Dík Bohu za jeho nekonečnou laskavost, kterou nám prokázal v osobě Ježíšově! Jeho milost k nám je tak nesmírná, že nám pro jeho oběť odpustil všechno zlé a zachránil nás od jisté smrti. *** *** 8-9 Ve své moudrosti a prozíravosti nám odhalil svůj velkorysý záměr, který po staletí zůstával lidem ukryt, že totiž ve stanovenou dobu pošle svého Syna, aby nás ze všech stran, živé i mrtvé shromáždil navždy k sobě. *** A tak nás, přesně podle svého rozhodnutí, učinil svým majetkem, abychom ho chválili a oslavovali, kdo jsme svou naději upnuli ke Kristu. 11-12 Vždyť Kristovou zásluhou jste do tohoto záměru byli zahrnuti i vy, když jste uslyšeli jeho poselství a uvěřili. *** Na důkaz toho vás Bůh poznamenal svou pečetí, totiž Duchem svatým, který byl dávno zaslíben. Jeho přítomnost v nás je zárukou, že Bůh nám skutečně dá všechno, co slíbil. Je to i jakási pečeť, že jsme jeho vlastnictvím a že nás vezme k sobě. Což je možné nechválit a neoslavovat ho za to? Proto také od chvíle, kdy jsem uslyšel o vaší důvěře ke Kristu a o vaší lásce ke všem jeho vyznavačům, nepřestal jsem nikdy za vás Bohu děkovat ve svých modlitbách. Prosím ho, aby vám dal plné a jasné pochopení Kristova významu a dosahu jeho díla pro nás. Modlím se, aby ve vašem srdci zazářil odlesk slavné budoucnosti, k níž jsme pozváni, abyste si uvědomili, jak fantastického bohatství se stáváte plnoprávnými spolupodílníky. 19-21 Vždyť vše, co patří Bohu, je i vaše! A prosím i o to, abyste se přesvědčili, jak neuvěřitelně velká je moc, která ve vás působí. Je to táž moc, která vzkřísila Krista z mrtvých a vyzdvihla ho vysoko nad všechny krále a vlády, velitele i diktátory, až na čestné místo po pravici Boží. Jeho sláva nemá obdoby v minulosti ani budoucnosti. *** *** Všechno je mu podřízeno. On je hlavou církve, církev je jeho tělem, naplněná jím samým, původcem a dárcem všeho. I vy jste kdysi byli pod kletbou, navždy odděleni od Boha svými hříchy. Stejně jako všichni ostatní jste podléhali moci nepřátelské Bohu, která se rozprostírá nad světem a dosud je činná v lidech, kteří se Bohu vzpírají. Právě takoví jsme bývali i my. Žili jsme si dle vlastní libosti, pro své vlastní sobecké zájmy a tak jsme propadli Božímu trestu jako všichni ostatní. Ale Bůh tak nekonečně milosrdný, miloval nás do té míry, že vzkřísil Krista, a tak nás, navždy ztracené pro naše hříchy, obdaroval novým životem. Jen Boží dobrotě máme co děkovat za tuto záchranu! Když vzkřísil Ježíše, vzkřísil s ním i nás, a když ho vyvýšil až do nebe, vyvýšil tam i nás. A teď může komukoliv předložit důkaz své přebohaté dobroty, patrné v tom, co pro nás Kristovým prostřednictvím vykonal. Je to skutečně milost, že jste zachráněni. Sami k tomu nemůžete přidat nic, než že s důvěrou přijmete, co Bůh pro vás učinil. Na své záchraně nemáte vlastní zásluhy. Je to Boží dar. Sami nemáme nic, s čím bychom se před Bohem mohli pochlubit. On sám z nás udělal to, co jsme, a schopnost k dobrým skutkům jsme rovněž dostali od něho. Proto je od nás samozřejmě právem očekává. Pomyslete na to, čím jste kdysi byli. Pocházíte z národů, které židé pokládali za bezbožné a nečisté. S Kristem jste neměli nic společného, nevztahovala se na vás žádná zaslíbení daná vyvolenému národu, nebyla pro vás tudíž naděje. Bůh pro vás neexistoval. 13-14 Nyní se situace zcela změnila: co pro vás dříve bylo nedosažitelné, to vám Kristovou zásluhou patří stejně, jako byste odjakživa k vyvoleným patřili. *** Kristus spojil to, co bylo nesmiřitelně rozděleno přehradou židovských zákonů, která dělila svět na dva tábory. Kristovou smrtí tato zeď padla a oba tábory, až dosud nepřátelské, byly spojeny v jednu Boží rodinu, v jedno tělo a tak konečně zavládl mír. 16-18 Ježíšův kříž obě strany smířil s Bohem, a tak zmizelo i vzájemné nepřátelství. Proto teď máme možnost všichni předstupovat před Boha Otce. *** *** Nemusíte se už cítit jako vetřelci a přivandrovalci do Božího domu, jste plnoprávnými členy jeho rodiny. Proroci a apoštolové jsou základem, na němž stojíte; jeho ústředním kamenem je ovšem Kristus. On spojuje všechny své věrné v jeden duchovní chrám a vy také spoluvytváříte tento Boží příbytek. Kvůli tomu jsem se dostal do vězení. Jistě jste slyšeli, že mne Bůh pověřil hlásat jeho milost pohanům, jak už jsem se zmínil. 3-4 On sám mi odhalil tajemství svého plánu s Kristem; to jen na vysvětlenou, odkud to všechno vím. *** Za starých časů člověk do Božích plánů vidět nemohl, ale teď je Bůh svatým Duchem odkryl svým apoštolům a prorokům. A toto tajemství zní: pohané jsou součástí téhož těla a spoludědici všech Božích zaslíbení spolu se židy. Mám to za slavnou výsadu, že smím tento plán každému objasňovat. 8-9 Když pomyslím, jak ubohý a nepatrný jsem mezi všemi křesťany - a on mě přesto vyznamenal tou zvláštní radostí, že smím pohanům přinášet poselství o nekonečném bohatství, jaké je jim v Kristově osobě darováno! A právě já jim smím vysvětlovat, že Bůh, Stvořitel všeho, je i jejich zachráncem. *** A důvod? Aby všechny vlády i nadzemské mocnosti poznaly jeho dokonalou moudrost, když jeho rodina - pohani stejně jako židé - je opět sjednocena v Kristově církvi, jak to bylo už dávno naplánováno. Když před něj předstupujeme ve společenství s Kristem, můžeme tak činit bez zábran a strachu. Nenechte se tedy odradit tím, co mě kvůli vám potkalo - naopak, mějte to za důvod k hrdosti. Když tak uvažuji o dokonalosti jeho plánu, padám na kolena a volám k Otci, od něhož má svůj život každá pozemská i nadzemská bytost, aby svou nekonečnou mocí vnitřně posilnil a upevnil i vás. A modlím se, aby Kristus ve vašich srdcích zdomácněl. Přijali jste ho vírou, zapusťte tedy kořeny hluboko do Boží lásky. Jen tak poznáte jako ostatní křesťané, co je Kristova láska v plné její šíři a délce, hloubce i výšce. Sami se přesvědčíte, jak je nezměřitelná a neobsažitelná, a budete nakonec prostoupeni skrz naskrz Bohem. A tak nemohu jinak než chválit Boha a děkovat mu, že svou mocí v nás pracuje a dokáže s námi vykonat nekonečně víc, než se odvážíme prosit i jen ve snu. Chvála Bohu za Ježíše! Chvála Bohu za jeho církev! Chvalte ho lidé všech dob! 1-2 Prosím vás tedy ze svého vězení: žijte a jednejte způsobem důstojným lidí povolaných k tak slavné budoucnosti. Buďte pokorní a mírní, trpěliví a shovívaví k sobě navzájem. *** Za všech okolností pozorně zkoumejte, co vám napovídá Boží Duch. Tak se vyhnete třenicím. Všichni patříme k jednomu tělu a jsme vedeni týmž společným Duchem k jediné slavné budoucnosti. Máme jednoho Pána, jednu víru, jeden křest; máme jednoho Boha Otce nad sebou a v sobě a vše, co máme a jsme, je od něho. Každému z nás dal Kristus ze své bohaté zásoby zvláštních schopností právě tolik, kolik uznal za potřebné. Tak promluvil prorocky o Kristu již David: Když se po svém vzkříšení a vítězství nad satanem triumfálně vrátil do nebe, obdaroval lidi skvělými dary. Všimněte si, že je tu řeč o návratu. To znamená, že musela předcházet cesta opačným směrem, z nebeských výšin do nejhlubších končin země. Ten, kdo sestoupil dolů, je tentýž, kdo vystoupil vzhůru, aby naplnil celý vesmír. Tak jsme se někteří stali apoštoly, jiní dostali dar výřečnosti; někdo má schopnost úspěšně získávat lidi pro Krista, další umí pečovat o jejich potřeby, tak jako se pastýř stará o své ovce, a jiný zase dovede dobře vyučovat. Jejich úkolem je připravovat věřící ke službě, aby církev zdravě prospívala, abychom ve své víře a vztahu k Božímu Synu postupně dosáhli stejné úrovně, plné lidské zralosti, dokonalého naplnění Kristem. Pak už nebudeme jako malé děti podléhat kdejakému módnímu názoru svého okolí, jeho falši a prohnaným svodům. Místo toho se budeme vždy s láskou držet pravdy, opravdově mluvit, jednat a žít a tak budeme stále podobnější Kristu, který je naší hlavou. Z něho roste dokonale skloubené tělo a každá jeho část slouží svým způsobem všem ostatním, aby tělo zdravě rostlo a žilo v lásce. Rád bych vám proto předložil Kristovým jménem tuto výzvu: nežijte už jako ti, kteří neznají Boží vůli. Jejich myšlení je zavádí a v jejich srdci je tma, protože o Bohu nechtějí nic vědět. Takoví nepoznali pravý život. Mezi zlým a dobrým nevidí rozdíl a vrhají se do prostopášností. Před ničím se nezastaví, tak je ženou vášně a chamtivost. Ale Kristus nás učí něco docela jiného! 20-21 Pokud jste opravdu slyšeli jeho hlas a poznali v něm pravdu, *** je vám jistě jasné, že musíte odhodit svůj dřívější způsob života - honbu za požitkem vlastního zkaženého"já", na jejímž konci číhá záhuba - a stále znovu nechat provětrávat své srdce Božím vanutím. Ano, musíte se stávat novými odlišnými osobnostmi, dobrými a svatými, které zrcadlí Boží tvář. Nechte tedy lhaní a říkejte si navzájem pravdu, patříte přece všichni k sobě jako údy v jednom těle. Někdy je těžké ubránit se hněvu, ale nehřešte tím, že byste ho v sobě rozdmýchávali. Když vás už někdo rozzlobil, nechoďte s tou zlostí spát; nezahrávejte si s ďáblem. Kdo kradl, ať toho hned nechá a přiloží ruce k pořádné práci, aby měl čím přispět potřebnějším. Nevypusťte z úst žádnou jedovatost. Hleďte raději, aby vaše slova byla každému v pravou chvíli pomocí a povzbuzením. Nezbavujte se svým jednáním Ducha svatého, kterého vám dal Bůh. Nemáte jinou propustku pro vstup do nebeského domova. Pryč s tvrdostí, náladovostí a vznětlivostí. Hádky, urážky a jízlivost ať jsou vám naprosto cizí. Buďte k sobě navzájem laskaví a shovívaví a odpouštějte si, jako vám odpustil Bůh kvůli Kristu. Jednejte podle Božího příkladu a jako milované děti napodobujte svého Otce. Mějte k lidem takovou lásku, jakou má Kristus k vám: sám sebe obětoval Bohu za vaše hříchy. Z takové lásky se Bůh těší. Chamtivost, jakékoliv výstřednosti - a pohlavní zvlášť - ať vám nepřijdou ani na mysl, jak se sluší na Boží děti. Stejně tak oplzlé vtipy, vulgární řeči a sprosté historky křesťanovi nesluší; naše ústa mají chválit Boha! Pamatujte si, že do nového světa, kde vládne Bůh, nevstoupí žádný sprosťák ani nemrava, ba ani lakomec, který je ve své podstatě modlář, protože věcem dává přednost před Bohem. Nenechte si namluvit, že to není nic tak strašného. Boží hněv proti lidem tohoto druhu je a bude hrozný! Proto se od nich držte co nejdál. Kdysi byla i ve vašem srdci tma, ale teď tam září Boží světlo a vaše vystupování to musí dokazovat. To světlo vás přece vede k dobrotě, spravedlnosti a pravdě. Zkoumejte, co se líbí Pánu, a nepodílejte se na činech zplozených tmou, naopak - pranýřujte je. Vždyť člověku je hanba o tom i mluvit, co všechno se potají páchá. Ale když se na ty věci veřejně posvítí, jejich pravá podstata se ozřejmí. Proto se říká: "Probuď se, ospalče, vstaň z mrtvých a zazáří ti Kristus." Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete. Nebuďte lehkomyslní, ale moudří. 16-17 Doba je vážná, a proto nejednejte bezmyšlenkovitě, ale ve všem se snažte rozpoznat a vyplnit Boží vůli. *** Neholdujte alkoholu, číhá v něm mnohé nebezpečí, raději se nechte naplnit Duchem Božím. Ve vzájemných rozhovorech si připomínejte slova žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a za všechno děkujte Bohu Otci, jak to činil Ježíš Kristus, náš Pán. Podvolujte se jeden druhému, to dělá Kristu čest. Manželky, vy se svým mužům podřizujte stejně, jako by to byl Kristus; 22-24 muž totiž vede ženu, jako Kristus vede své tělo - církev, pro jejíž záchranu sám zemřel. Proto má žena svého muže poslouchat, jako církev poslouchá Krista. *** *** A vy, manželé, mějte své ženy rádi tak, jako Kristus miloval svou církev, když pro ni obětoval život, aby ji učinil svatou a čistou Božím slovem a vodou při křtu. Tím si ji připravil slavnou, bez poskvrny a vrásky, svatou a bez kazu. Tak by měl zacházet i muž se svou manželkou a milovat ji jako vlastní tělo. Protože oba jsou teď jedním tělem, prokazuje milující manžel lásku sám sobě! 29-30 Nikdo přece nemá své tělo v nenávisti, ale s láskou o ně pečuje, stejně jako Kristus pečuje o tělo církve, jehož jsme údy. *** Že muž a jeho manželka tvoří jedno tělo, říká jasně Písmo: "Proto muž, když se ožení, připojí se ke své ženě a stanou se jednou bytostí." Je to snad těžké k pochopení ale takovým způsobem jsme i my částmi Kristova těla. Proto znovu říkám: muž má svou ženu milovat jako sebe sama a žena má svého manžela mít v úctě. Děti, poslouchejte své rodiče. Tak to má u křesťanů být, to se líbí Bohu. "Važ si svého otce a své matky." To je první z Desatera přikázání, které slibuje odměnu: "...aby se ti dobře vedlo a abys dlouho žil na zemi." A vy, rodiče veďte své děti v kázni, ale nedrážděte je k zlosti a užívejte ve výchově takových prostředků, které schvaluje Pán, hlavně dobrých podnětů a rad. Vy, podřízení, poslouchejte své představené uctivě a svěřené úkoly plňte s upřímným přesvědčením a ochotně, jako by vám je ukládal Kristus. 6-7 Ne tedy jen když jste na očích, ale i když vás nikdo nekontroluje. *** Pamatujte: za vykonané dobro dostane od Pána každý svou odměnu, ať poslouchal nebo poroučel. Tak i vy, nadřízení, zacházejte se svými podřízenými ve stejném duchu. Nestrašte je výhružkami. Mějte na paměti, že i nad vámi je kdosi, kdo vás bude volat k zodpovědnosti, Petra jako Pavla. A ještě toto: silní budete jen ve spojení s Kristem - pak bude jeho veliká moc i ve vás. Ozbrojte se až po zuby Boží výzbrojí, abyste mohli čelit ďáblovým nástrahám. Vždyť boj není namířen proti lidem, nýbrž proti silám neviditelné duchovní říše, proti mocnostem zla a tmy, které ovládají vztahy mezi lidmi a národy. Ať tedy ve vaší výzbroji nechybí nic z Božího arzenálu - jen tak odoláte útoku nepřítele, až udeří. Pásem, na němž visí váš meč, ať je pravda a vaším brněním bezúhonný život. Zavažte si boty a buďte připraveni vykročit s radostnou zprávou o Božím pokoji. Vírou jako štítem odrážejte střely ďáblovy. Přilbou ať je vám jistota konečného vítězství. Jedinou zbraň máte k útoku, a to je meč Božího slova. Ptáte se, jak to všechno získáte? Je jenom jedna cesta: Modlete se dnes a denně, Duch Boží je připraven vám pomáhat. Modlete se za křesťany všude na světě a také za mne se přimlouvejte, abych vždy dostal od Boha pravé slovo a abych mohl beze strachu hlásat pravdu o Kristu, pro kterou jsem teď právě v okovech. Modlete se, abych i tady ve vězení mohl statečně splnit své poslání. Bratr Tychikus vám o mně poví všechno ostatní. Je to můj milovaný a věrný pomocník v Božím díle. Proto jsem poslal právě jeho, aby vám o nás podal zprávu a tak vás povzbudil. Kéž vám, drazí, Bůh Otec i Ježíš Kristus, náš Pán, dá svůj pokoj, lásku a víru, kéž dá svou milost všem, kdo Ježíše Krista z celého srdce milují.Váš Pavel 1-2 Milí křesťané ve Filipech, přijměte pozdrav ode mne i Timotea. Vám všem, vašim správcům a pomocníkům přejeme milost a pokoj od našeho nebeského Otce a od Ježíše Krista, našeho Pána. *** 3-5 Kdykoliv si na vás vzpomenu, děkuji za vás všechny Bohu, že od chvíle, kdy jste poprvé slyšeli radostné poselství o Kristu, nepřestali jste mi pomáhat v jeho šíření. Za to jsem velmi vděčen. *** *** Nepochybuji, že když Bůh své dobré dílo u vás započal, dovede je až k slavnému konci v den Kristova návratu. Nemohu o vás smýšlet jinak; stali jste se mi zvlášť blízkými svou vnitřní účastí na všem, co jsem prožíval, ať už to bylo ve vězení nebo na svobodě, při obhajování pravdy o Kristu. 8-9 Bůh ví, jak po vás všech toužím. Láska, kterou mne naplňuje Ježíš, mne táhne k vám. *** abyste vždy správně rozlišovali dobré od zlého a neposkvrnili se ničím špatným až do příchodu Ježíšova. Každý váš skutek ať svědčí o Kristově moci ve vás a oslavuje tak Boha. Chci vám sdělit, bratři, že moje uvěznění se stalo vynikající reklamou pro Kristovu věc. I ten poslední písař u soudu totiž ví, že mým jediným proviněním je má víra v Krista, a zdá se, že ostatním bratřím to pomohlo zbavit se strachu, takže teď o Kristu hovoří daleko otevřeněji než dříve. Je sice pravda, že někteří to dělají jen ze závisti a ctižádosti, aby také získali pověst neohrožených kazatelů, a myslí si, že jim tady ve vězení budu závidět jejich úspěchy. Ale jiní mluví o Kristu z lásky k němu a ve mně vidí obhájce jeho učení. Ať však už rozhlašují Krista z pohnutek čistých nebo s postranními úmysly, jen když je hlásána zvěst o Kristu. Z toho se mohu vždy jen radovat. Vím, že soudní přelíčení tak či onak povede k dobrému. To mi zaručují vaše modlitby i Duch svatý, který stojí při mně. 19-20 Proto doufám a těším se na to, že budu moci mluvit stejně směle, jak jsem to dělal dosud, a že z této pře vyjde Kristus vítězně, ať už sám vyváznu se zdravou kůží či nikoliv. *** Vždyť mým životem je Kristus, a proto i smrt mi bude ziskem. Zůstanu-li ovšem na živu, mohl bych ještě být užitečný lidem. Takže kdybych měl možnost volit, sám nevím, čemu bych dal přednost: zemřít a být s Kristem (to by mě přitahovalo nejvíc), anebo žít dál kvůli vám, což by bylo zase potřebnější. Ale nějak cítím, že mne ještě mezi vámi čeká práce, a tak se kloním k přesvědčení, že tentokrát tu ještě zůstanu, abyste rostli v radostné víře a měli v mém vysvobození další důvod k oslavě Krista. Bez ohledu na můj příští osud myslete však na to, abyste žili tak, jak se sluší na Kristovy vyznavače. A ať už vás budu moci navštívit nebo o vás jen uslyším, chci se dovídat, že držíte pevně pohromadě, spojeni úsilím o šíření Kristova poselství přes všechny zuřivé útoky nepřítele. Ten v tom bude vidět předzvěst své záhuby, ale pro vás je to důkaz, že Bůh je s vámi a že vám dal věčný život. Vždyť vám bylo dopřáno nejen v Krista uvěřit, ale také pro něho trpět ve stejném boji, jaký vedu já. Znamená pro vás něco napomenutí ve jménu Kristovu? Má pro vás význam, že nás Duch Boží vzájemně spojuje? Záleží vám na mé upřímné lásce? Pak tedy buďte svorní, mějte se rádi, usilujte o jednotu a jednomyslnost. Ničím jiným mi neuděláte větší radost. Nebuďte laskaví a jednomyslní jen z vypočítavosti, nechtějte sklízet vděčnost a uznání, ale přejte je jiným. Nemyslete jen na sebe a na vlastní blaho, spíš přemýšlejte, jak prospět jiným. Osvojte si smýšlení Ježíše Krista: Ač sám byl Bůh,nedomáhal se božských nároků, odložil svou slávu a moc,stal se člověkem a dokonce přijal úděl otroka.Poslušně šel cestou ponížení až k potupné smrti:popravili ho na kříži jako zločince. Ale právě proto ho Bůh nade všechno povýšila dal mu takovou slávu, 10-11 aby se před jeho jménem každé stvoření v úctě skloniloa uznalo, že je Pánem všeho. *** Moji drazí, dokud jsem byl u vás, vždycky jste dbali mých slov. Tím spíše teď, když mezi vámi být nemohu, úzkostlivě se snažte, abyste získali věčný život. Bůh, jenž ve vás působí, k tomu povzbudí vaši vůli a dá vám sílu proměnit ji v činy. Všechno, co činíte, dělejte bez reptání a pochybností. 15-16 Tím dokážete čistotu svého srdce a mezi zkaženými a převrácenými se osvědčíte jako ryzí Boží děti. Buďte svému okolí světlem. Až se Kristus zase objeví - jak budu šťasten, že jsem se nenamáhal zbytečně. *** I kdybych měl své poslání zpečetit vlastní krví, raduji se z toho a také vy se můžete radovat se mnou. Věřím, že mi Pán brzo umožní poslat k vám Timotea, abych se potěšil zprávami o vás. Jinak tu nemám nikoho, kdo by měl o vás tak upřímný zájem. Všichni myslí spíš na svůj vlastní prospěch než na zájmy Kristovy. Ale Timotea jste už poznali, když mi ve službě Boží věci pomáhal jako vlastní syn. Jakmile bude o mně rozhodnuto, pošlu ho hned k vám. Mám ale ke Kristu důvěru, že brzo přijdu i já sám. Rozhodl jsem se však poslat k vám zpátky Epafrodita. Jeho služby byly pro mne velmi cenné. V práci i boji mi stál po boku jako bratr. Ale teď se mu přece jen silně zastesklo po domově, zvlášť když uslyšel, že jste se dověděli o jeho nemoci. Měl už opravdu namále, ale Bůh se nad ním slitoval. Také mne tím ušetřil další velké rány. Vypravil jsem ho nazpět co nejrychleji, aby vás osobně uklidnil a zbavil mne tím velké starosti. Buďte k němu milí jako k bratrovi. Takových lidí si važte. Vždyť pro Kristovo dílo dal v sázku vlastní život a ve snaze nahradit mi vás všechny by byl se málem uštval k smrti. A tak ať se děje cokoliv, bratři, radujte se z toho, že patříte Bohu. Musím to opakovat znovu a znovu, protože v té radosti je vaše síla. A nedejte se zmást těmi svůdci, kteří jako psi pořád štěkají, že jste povinni řídit se starými tradicemi, jako je například židovská obřízka, a tvrdí, že jen podle toho se pozná, kdo patří Bohu. Poznávacím znamením Božího dítěte je sloužit Bohu a nechat se jím vést. My jsme Boží děti. Celý svůj život stavíme na Kristu a nespoléháme se na vnější znaky židovství. Kdyby oni měli pravdu, pak bych největší výsady u Boha musel mít já. Vždyť jsem narozen z čistokrevných židovských rodičů, jejichž rodokmen sahá až k Benjamínovi, obřezán jsem byl týden po narození. Může mít někdo židovštější původ? Navíc jsem byl jako farizej vychováván k nejpřísnějšímu dodržování zákona a tradic a sotva kdo byl v pronásledování křesťanů horlivější než já. Ze strany židovského náboženství mi nikdo nemohl nic vytknout. Ale to všechno, na čem jsem si kdysi zakládal, ztratilo pro mne jakoukoliv cenu, když jsem poznal Krista. Ve skutečnosti to všechno pokládám za nevýhodu, srovnám-li to s tím úžasným poznáním, že Ježíš Kristus je můj Pán.Kvůli němu jsem to všechno zahodil jako odpadky, jen abych získal Krista a v něm zakotvil. Už se nestarám jako dříve, dokud jsem byl židem, jak si Boha naklonit zachováváním zákonů a nařízení, protože vím, že Bůh ode mne nevyžaduje nic jiného než víru v Krista. Věřit ovšem znamená: poznat Krista a moc jeho zmrtvýchvstání a podílet se na jeho utrpení. A tak chci i já podstoupit jeho smrt a dosáhnout tím i zmrtvýchvstání. Nemyslím si, že bych toho všeho už dosáhl; to jistě ne. Snažím se však ze všech sil, abych to získal, když mne již získal Kristus. Bratři, opravdu si nenamlouvám, že bych již byl u cíle, ale o jedno mi jde: nechávám všechno za sebou a upírám se jen k tomu, co je přede mnou. Mířím přímo k cíli, kde mne čeká věnec vítězů - nový život, ke kterému mne Bůh prostřednictvím Ježíše Krista povolal. Doufám, že všichni, kdo jste už ve víře dorostli k dospělosti, díváte se na ty věci stejně jako já. Pokud byste měli ještě nějaké pochybnosti, Bůh vám i v tom dá časem jasno. Hlavně se pevně držte alespoň té pravdy, kterou už znáte. A tak, bratři, dělejte to jako já a řiďte se příkladem všech, kdo tak žijí. Už jsem vám přece víckrát říkal - a dnes se mi chce přímo plakat při tom pomyšlení -, kolik je mezi námi lidí, kteří jsou ve skutečnosti Kristovými nepřáteli. Zbožňují jen svůj vlastní žaludek, chlubí se tím, zač by se měli stydět, a myslí jen na to, jak se mít na světě dobře. Ti svou věčnost prohráli. Naše pravá vlast je tam, kde je Ježíš Kristus, a my se těšíme, že se k nám odtud vrátí, aby naše slabá a smrtelná těla proměnil a dal jim stejnou podstatu, jakou mělo jeho tělo po vzkříšení. On je schopen to učinit, protože je Pánem vesmíru. Stůjte proto pevně ve spojení s Pánem, moji drazí bratři! Tak velmi po vás toužím, vždyť jste moje radost a má odměna. Euodie a Syntyché, moc vás prosím, smiřte se zase a nehádejte se, jste přece křesťanky! Syzygu, tebe prosím, pomoz jim v tom! Vždyť obě byly mými platnými pomocnicemi při šíření Kristova poselství, spolu s Klementem i ostatními, které Pán zapsal do Knihy života. Radujte se a důvěřujte Pánu, radujte se zas a znovu. Ke všem buďte shovívaví a laskaví! Myslete na brzký Kristův návrat! Ničím se příliš netrapte, všechno svěřte v modlitbě Bohu: své prosby i díky za jejich vyslyšení. Uvidíte, že vás Bůh naplní klidem, jaký si nedovedete ani představit. Stačí jen důvěřovat Ježíši Kristu. Než skončím, bratři, rád bych vám položil na srdce ještě jedno: podporujte všechno, co je pravdivé, dobré a správné, čisté, milé a chvályhodné, co má dobrou pověst a pokládá se za ctnost. Žijte tak, jak jsem vás učil a jak jste u mne slyšeli i viděli. A Bůh, dárce pokoje, bude s vámi. Udělali jste mi, bratři, velikou radost a jsem za to Pánu vděčný, že jste mysleli na moje potřeby. Vím, že vám na mně záleželo i dřív, ale chyběla vám příležitost. Nestěžuji si na nedostatek, naučil jsem se být spokojen s tím, co právě mám. Umím žít v odříkání i blahobytu, když se stůl prohýbá i když nemám co do úst. Ke všemu mám sílu, Kristus mi ji dává. Ale od vás je hezké, že jste mi pomohli svým darem. Nemusím vám jistě připomínat, že ani tenkrát, když jsem se poprvé vypravoval z Makedonie hlásat Krista, byli jste jediní, kdo mi přispěli na mou cestu. Dokonce i do Tesaloniky jste mi dvakrát poslali, co jsem potřeboval. Vašeho daru si vážím, ale ještě víc mne těší vědomí, jak každou takovou obětí se zvětšuje váš vklad u Boha. Všechno jsem tedy v pořádku dostal a nic mi teď nechybí, když Epafroditus doručil vaši zásilku. Věřte, že tato vaše oběť je Bohu stejně milá jako mně. Proto dá i vám, kteří patříte Ježíši Kristu, ze svého nevyčerpatelného bohatství všechno, co potřebujete. Jemu, našemu Otci, sláva na věky!Váš Pavel P.S. Pozdravujte ode mne všechny křesťany u vás. Taky od těch, kteří tu bydlí se mnou, vás mám pozdravovat. I ostatní zdejší křesťané, zvlášť ti, co slouží v císařském paláci, vzkazují pozdrav. Přejeme vám všem milost Ježíše Krista, našeho Pána. 1-2 Milí bratři, zdravím vás ve jménu Ježíše Krista, kterému z Boží vůle sloužím. Spolu s Timotejem vám, věrným křesťanům v Kolosech, přejeme milost a pokoj od Boha, našeho Otce. *** Kdykoliv na vás myslíme ve svých modlitbách, vždycky děkujeme Bohu, Otci našeho Pána Ježíše Krista. Slyšeli jsme, jak živá je vaše víra v Ježíše Krista a jak vřele milujete všechny, kteří mu patří. S nadějí očekáváte, co vám Bůh připravil. Slyšeli jste o tom už na začátku, když jste se poprvé setkali s radostnou zvěstí evangelia. Ta se šíří do celého světa a všude mění životy lidí, stejně jako tomu bylo u vás, když jste se dozvěděli o Božím slitování a sami se o pravdivosti tohoto poselství přesvědčili. S tím vším vás seznámil náš milý spolupracovník Epafras, který nás v této službě pro Krista věrně zastupoval. Od něho také víme, jak ve vás Boží Duch probouzí pravou křesťanskou lásku. Od té doby se za vás nepřestáváme modlit. Prosíme Boha, aby vám dal pochopit své záměry a vyzbrojil vás všestrannou duchovní znalostí i moudrostí. Tak bude váš život plný ušlechtilých činů, budete mu dělat radost i čest a vaše poznání Boha se bude stále prohlubovat. Prosíme ho, aby vás naplnil svou mocí a silou k trpělivému překonávání všech zkoušek. Můžete radostně děkovat Otci, který vám umožnil podílet se na slavném nebeském dědictví. Vždyť on nás vysvobodil z moci tmy a uvedl do světla, kde vládne jeho milovaný Syn. Jeho prostřednictvím jsme byli vysvobozeni a kvůli němu nám Bůh odpustil naše viny. Kristus je obrazem neviditelného Boha.Existoval dříve, než bylo cokoliv stvořeno. Jen díky jemu a kvůli němu bylo stvořeno vše,říše pozemská i nadpozemská,svět viditelný i neviditelný s jeho bytostmi. V něm má všechno svůj začátek i své trvání. On je hlava těla, totiž své církve.On je počátek nového života,protože je první, kdo sám zvítězil nad smrtí. V něm je od věčnosti plnost všeho božství, takže svou obětí na kříži všemu stvoření- hříchem od Boha odcizenému -otevřel cestu k dokonalému smíření. I vy jste kdysi byli pro své špatné myšlenky a činy s Bohem znepřáteleni. Ale nyní Kristus obnovil mír mezi vámi a Bohem tím, že podstoupil smrt a jako své bezúhonné přátele vás k Bohu přivedl. Musíte ovšem stát pevně ve své víře a nesmíte se nechat připravit o naději, která pramení z tohoto radostného poselství. Já nyní sice trpím ve vězení, protože jsem vám zvěstoval radostné poselství o Kristu, ale z toho se jenom raduji, neboť se tím podílím na utrpení, které církev musí pro Krista ještě podstoupit. Bůh mne povolal, abych se stal služebníkem církve a vyřídil vám jeho poselství. A tak tajemství, které bylo od počátku lidem skryto, nyní odhalil těm, kteří ho milují a pro něho žijí. A to tajemství zní: Kristus žije ve vás; jeho sláva bude i vaší slávou. Tohoto Krista hlásáme všude a všem. Poučujeme a napomínáme, jak nejlépe umíme, aby každý ve spojení s ním dosáhl dokonalosti. O to usiluji a zápasím; sílu mi dává Kristus, který ve mně přebývá. Kdybyste věděli, jaké boje svádím v modlitbách za vás a za věřící v Laodiceji i za mnohé jiné, kteří mne ani osobně neznají. Jak mi záleží na tom, aby byli potěšeni a vzájemně se milovali, aby plně poznali a pochopili Boží tajemství. Tímto tajemstvím je Kristus. V něm je obsaženo vše, co člověk vůbec může o Bohu vědět. Říkám to proto, aby vám někdo něco nenamluvil. I když jsem daleko od vás, přece jsem v duchu s vámi. Jsem rád, že vaše víra v Krista je tak pevná a spořádaná. Přijali jste Krista jako svého Pána. Zůstaňte s ním v živém spojení. Zapusťte do něj kořeny, na něm budujte celý svůj život. Držte se pevně toho, co jste od něj přijali. A stále znovu za vše děkujte Bohu. Mějte se na pozoru před domnělou moudrostí, která do křesťanského hávu odívá jen lidské teorie, s živým Kristem však nemá nic společného. Kristus je pánem i všech andělských bytostí, které někteří z vás uctívají. On je dokonalým ztělesněním božství a jenom v něm máte plné spojení s Bohem. Tak jste se i vy stali Božím lidem a nebylo k tomu již třeba obvyklé židovské obřízky, která je dílem člověka."Obřízka", kterou na nás provádí Bůh, je účinnější, protože zasahuje celé tělo, až dosud ovládané hříchem. Vždyť ve křtu jsme se postavili po bok Kristu v jeho smrti i pohřbení a s jeho vzkříšením jsme přijali i my nový život. Vaše hříchy, vaše přirozená odcizenost Bohu, byly hrobem, do něhož jste se sami uzavřeli. On ale vaše hříchy odklidil, hrob otevřel a propustil vás na svobodu. Seznam vašich hříchů, který svědčil proti vám, přibil na kříž a tím jej navždy zničil. Tak odzbrojil, zneškodnil a na pranýř postavil neviditelné síly, které vás držely v hříchu. Jak slavné vítězství! Nikdo už tedy nemá právo vytýkat vám, co jíte nebo pijete, ani že nedodržujete svátky, slavnosti nových měsíců nebo židovské dny odpočinku. Všechny ty předpisy byly jen dočasné a Kristovým příchodem ztratily smysl. To všechno bylo jen obrazem nového Božího světa. V Kristu se již setkáváme s jeho skutečností. Nenechte si nic předepisovat od lidí, kteří uctívají anděly a odvolávají se přitom na svá vidění. Nemají nač být domýšliví. Nedrží se totiž Krista - hlavy, s nímž všichni tvoříme jedno tělo. V něm jsme všichni navzájem spojeni a růst můžeme jen tehdy, bereme-li výživu a sílu z Boha. S Kristem jste vstoupili do nové roviny života. Starý život vzal za své a s ním i všechny obřadní předpisy, které z něho vzešly. Proč tedy stále ještě to staré: toho se nedotýkej, to nejez, to neber. Vždyť jde o věci určené ke spotřebování. Jsou to jen lidské předpisy a jejich plnění nemusí být ani tolik projevem zvláštní zbožnosti, jako spíše ukájením vlastní ctižádosti. A tak všichni, kdo jste byli s Kristem probuzeni k novému životu, zaměřte se cele tam, kde Kristus vládne se svým Otcem. To ať vás zaměstnává, a ne pozemské starosti. Svoje já jste nechali zemřít, a to, co nyní žije, má v ruce Kristus. Jste tedy v rukou Božích, i když to navenek není vidět. Až Ježíš přijde na zem viditelně, tato skrytá skutečnost se zaskví před zraky všech. 5-6 Odsekněte proto všechny kořeny, které vás dosud spojují s hříchem. Sexuální nevázanost, mravní zkaženost, oplzlost a náruživost vyvolávají Boží hněv, stejně jako chamtivost, která v podstatě zbožňuje majetek. *** Takový byl kdysi i váš způsob života, ale nyní odložte zlobu, nenávist, urážky a pomluvy. Neoklamávejte jeden druhého; lež a neupřímnost provázely váš starý život. 10-11 Zřekněte se svých dřívějších zvyků a dejte se přetvořit Bohem, abyste byli jemu podobní a plnili jeho vůli. Na všechno se budete dívat jinak: nebude pro vás podstatné, jakého je kdo původu, národnosti, jak je bohatý, v jakých tradicích vyrostl, jaké má vzdělání, postavení a nevím co ještě. Bude-li vám Kristus vším, zastíní všechno ostatní. *** Bůh vás miluje a vybral si vás pro sebe. Dokazujte to soucitností, přívětivostí, skromností. Buďte pokorní, trpěliví a snášenliví. Odpouštějte si navzájem, co máte proti sobě; vždyť i vám Bůh odpustil. Především prokazujte lásku, ona je poutem nejdokonalejším. Ať ve vašem srdci nakonec vždy zvítězí Kristův pokoj, jak to má být u těch, které on spojil. A nezapomeňte na vděčnost. Mějte stále na paměti Kristovo učení; jeden druhému pomáhejte k jeho lepšímu pochopení a vzájemně se moudře napomínejte. Z vděčného srdce zpívejte Bohu písně k jeho oslavě. Všechno, co činíte a mluvíte, dělejte tak, jak by to na vašem místě dělal Kristus. Ženy podřizujte se svým mužům, jak se na křesťanky sluší. A vy, muži, své ženy milujte a nejednejte s nimi jako se služkami. Děti, poslouchejte ve všem své rodiče, tak se to líbí Pánu. A vy, otcové, nebuďte ke svým dětem nespravedliví, aby se vám neodcizily. Vy, podřízení, mějte v úctě své představené. Svoje povinnosti plňte ochotně, ne jenom když jste sledováni. Pracujte opravdově, ne na oko pro lidi, ale jako pro Pána. Vždyť také od něho dostanete konečnou odměnu, podíl na jeho království. Vaším skutečným Pánem je přece Kristus. A konečně - každý kdo se dopouští křivdy, dočká se odplaty, ať je to kdo chce. U Boha nemá nikdo protekci. Na druhé straně vy, kteří máte pravomoc, buďte ke svým podřízeným spravedliví a nestranní. Nezapomeňte, že i vy máte Pána nad sebou. V modlitbách buďte vytrvalí a v děkování Bohu neúnavní. 3-4 Modlete se i za nás, aby nám Bůh otevřel dveře k hlásání jeho poselství a dal nám i ochotné posluchače. Proste, abych mohl bez překážek pokračovat v osvětlování Kristova poselství, jak mi Bůh uložil a za co jsem právě ve vězení. *** Ve styku s lidmi, kteří nepatří k církvi, jednejte moudře a využívejte vhodné příležitosti, pokud je čas. Vaše řeč ať je vždycky přívětivá a výstižná; pak v ní každý nalezne pro sebe správnou odpověď. Můj drahý přítel Tychikus vám podrobně vylíčí, jak to se mnou vypadá. Věrně mi pomáhá v mé službě Pánu. Od něj budete mít nejpřesnější zprávy. Proto ho posílám, abyste nebyli zbytečně znepokojeni starostmi o můj osud. Provází ho váš krajan Onezimus, se kterým jsme se velmi sblížili. Ti vám všechno povědí. Pozdravuje vás můj spoluvězeň Aristarchos a Barnabášův bratranec Marek, o kterém jsem vám už psal; pokud k vám přijde, přijměte ho srdečně. Pozdravuje vás také Ježíš Justus. Tito tři jsou jediní ze židů, kteří zde se mnou spolupracují na Božím díle a jsou mi oporou. Dále vám posílá pozdrav váš krajan Epafras. Je to vskutku horlivý Kristův služebník a nepřetržitě se za vás modlí, abyste byli ve víře pevní a dovedli rozeznat Boží vůli ve všem, co děláte. A stejně jako vy mu leží na srdci i křesťané v Laodiceji a Hierapoli. I náš milý lékař Lukáš vás pozdravuje, a ještě Démas. Pozdravujte všechny v Laodiceji, hlavně Nymfu a ostatní, kteří se scházejí v jejím domě. Až tento dopis přečtete, pošlete ho do Laodiceje, ať se s ním seznámí i tam. A vy si zase vyžádejte dopis, který jsem napsal jim. Archippovi vyřiďte, ať svědomitě zastává službu, kterou byl pověřen. Nakonec připisuji pozdrav vlastní rukou. Myslete na moje pouta. Bůh vám žehnej.Váš Pavel Milí bratři, vám všem v Tesalonice, kteří jste ve spojení s Ježíšem Kristem, naším Pánem, a s Bohem, jeho Otcem, posíláme spolu se Silvánem a Timotejem přání Boží milosti a pokoje. V každé naší modlitbě za vás děkujeme. Připomínáme si vaše láskyplné skutky, vaši pevnou víru a trpělivé očekávání Pána Ježíše Krista. Víme, milovaní, že si vás Bůh vyvolil, abyste se stali jeho dětmi. Když jsme vám tlumočili radostné Boží poselství, přijali jste ho s nepředstíraným zájmem. Naše kázání na vás hluboce zapůsobila, protože Boží Duch stál při nás a dával nám odvahu a našim slovům přesvědčivost. Tak jste se stali našimi a Kristovými učedníky a vzdor všem nesnázím vás teď Duch svatý naplňuje radostí, takže jste vzorem i ostatním křesťanům po celé Makedonii a Acháji. Nejenom tam se však vaší zásluhou dostalo Kristovo poselství. Kamkoliv přijdeme, všude nám vyprávějí - dřív než se sami dostaneme ke slovu -, že jste nalezli pravého Boha. Každý hovoří o tom, jak jste nás přijali, jak jste se od svých model obrátili, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému, a jak očekáváte příchod jeho Syna Ježíše, kterého Bůh vzkřísil a v němž je naše jediná záchrana před blížícím se soudem. Konečně, sami víte nejlíp, drazí bratři, k čemu byla dobrá návštěva u vás. Víte, jak s námi předtím zacházeli ve Filipech a co jsme tam zkusili. A přece nám Bůh dal odvahu vystoupit se stejným poselstvím i u vás, ačkoliv jsme byli obklopeni nepřáteli. Vidíte tedy, že za naším kázáním nebyly žádné nečestné úmysly ani snaha někoho podvést; naše řeč byla přímá a upřímná. Bůh nás přece poctil úkolem hlásat jeho radostné poselství, a proto nemůžeme změnit jediné písmenko z jeho slov. Vždyť jemu ani naše nejtajnější myšlenky nejsou neznámé. Nikdy jsme se nepokoušeli získat někoho lichotkami ani jsme předstíraným přátelstvím z nikoho nemámili peníze. Bůh je naším svědkem. Ani jsme pro sebe nepožadovali nějaké zvláštní pocty, i když jsme jako apoštolové na vaši úctu jistě měli právo. My jsme dali přednost spíš mateřsky laskavému přístupu a také jsme si vás tak zamilovali, že bychom vám rádi odevzdali nejen Boží poselství, ale i vlastní život. Vzpomínáte ještě, drazí, jak tvrdě jsme si u vás vydělávali svůj denní chléb? Ve dne v noci jsme dřeli, abychom při svém kázání nebyli nikomu na obtíž. Sami můžete dosvědčit - a Bůh to ví také, že jsme se všemi jednali s úctou, spravedlivě a čestně. Víte přece, že jsme s každým z vás zacházeli jako otec se svými dětmi. Povzbuzovali jsme vás i napomínali, abyste žili ke cti a radosti Boha, který vás povolal do svého království. Když jsme vám přinesli Boží poselství, přijali jste ho ne jako lidské slovo, ale jako slovo Boží, jak bylo i na místě. Zato znovu a znovu Bohu děkujeme. Vždyť i vaše životy byly tím slovem proměněny, ale stalo se totéž, co už dříve zažili křesťané v Judsku: přišlo pronásledování od vlastních krajanů. Tam židé zabíjeli své vlastní proroky, zabili i Ježíše Krista a teď zase pronásledují nás a odevšad nás vyhánějí. Přivolávají na sebe Boží hněv a jednají nepřátelsky vůči lidstvu, když nám brání zvěstovat poselství, jež ho může zachránit. Tak jen dovršují míru svých hříchů a Boží neodvolatelný hněv se už nad nimi stahuje. Bratři, když jsme od vás museli na nějakou dobu odejít - ale v duchu jsme s vámi pořád, přemýšleli jsme, jak se k vám zase co nejdříve vrátit. Já, Pavel, jsem se o to už několikrát pokoušel, ale vždycky mi to Boží nepřítel překazil. Vždyť kdo bude naší radostí, naší nadějí a vavřínem, až se jednou postavíme před Kristem v den jeho návratu? Vy jste naše sláva a radost. 1-2 Když se mi po vás v Aténách stýskalo, rozhodl jsem se poslat Timotea, toho milého bratra a Božího spoluslužebníka. Měl vás navštívit a povzbudit vaši víru, *** abyste v pronásledování nezakolísali. Trpět patří ke křesťanskému údělu; to jsme vám přece říkali už od začátku, a tak nebuďte překvapeni, když k tomu opravdu dochází. Proto jsem tehdy poslal Timotea k vám, abych se tu nemusel trápit úzkostí, jestli vás protivník přece jen nedostal na svou návnadu a nepřivedl všechnu naši práci vniveč. Teď se však právě Timoteus vrátil s dobrými zprávami, že jste ve víře ani v lásce nepolevili, že na nás stále myslíte a toužíte po novém setkání stejně jako my. 7-8 A tak nás při všech těch trampotách tady potěšily zprávy o vaší věrnosti Pánu. Vydržíme všechno, jen když víme, že s vaší vírou je vše v pořádku. *** Jak se Bohu odvděčit za všechnu tu radost, jakou z vás máme? Dnem i nocí vroucně prosíme, abychom vás mohli znovu spatřit a podle potřeby upevnit vaši víru. Přejeme si, aby nám Bůh, náš Otec, a Ježíš, náš Pán, připravili cestu k vám! Ať dá bohatě růst vaší lásce navzájem i navenek, stejně jako naší lásce k vám. Ať vás vnitřně posílí, abyste se mohli bezúhonní a dokonalí postavit před Boha, našeho Otce, až se náš Pán, Ježíš Kristus, vrátí se všemi svými. 1-2 Nakonec vás, bratři, prosíme a připomínáme vám Ježíšovým jménem: usilujte o to, abyste se líbili Bohu. V tom se bez přestání cvičte a zdokonalujte. *** Bůh vás chce mít bezúhonné a čisté, neposkvrněné smilstvem; držte proto své tělo v kázni a nepropadejte vášnivosti jako pohané, kteří neznají Boha. 4-6 Respektujte manželský svazek svého bližního; kdo by ho rozvracel, neujde trestu. To opakuji znovu a se vší vážností. *** *** Bůh nás přece nepovolal ke špinavosti, ale ke svatosti a čistotě. Kdo těmito hodnotami pohrdá, nepohrdá člověkem, ale samotným Bohem, dárcem svatého Ducha. Co se týče bratrského vztahu, jaký má být mezi věřícími lidmi, o tom se jistě nemusím příliš rozšiřovat. Sám Bůh vás učí, jak se máte mít navzájem rádi, a myslím, že vám v tomto směru nemám co vytknout. Vždyť je to o vás známo v celé Makedonii. Přesto vás prosím, buďte v tom ještě horlivější. Pokládejte za věc své cti, že budete pokojně plnit své povinnosti a živit se vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili. Tak získáte úctu svého okolí a nebudete na nikoho odkázáni. Ještě vám chci napsat něco o tom, co se stane s křesťanem, když zemře, abyste v této věci měli jasno a nemuseli pro něho truchlit jako ti, kdo už nemají žádnou naději. Když totiž věříme, že Ježíš zemřel a pak znovu ožil, můžeme počítat s tím, že až se k nám Ježíš vrátí, přivede Bůh současně k životu i všechny, kteří ve víře v Krista zemřeli. A přímo od Pána vám mohu vyřídit: nikdo z těch, kdo zemřeli před Kristovým příchodem, se neopozdí při setkání s ním za těmi, kteří se ho dočkají ještě zaživa. Sám Pán se přiblíží z nebe, hlasem archanděla vydá mocný povel a ozve se Boží polnice. Nato vstanou všichni, kdo s vírou v Krista zemřeli, a spolu s věřícími, kteří zůstali naživu, budou shromážděni k němu. Tam se setkáme všichni, abychom s ním už zůstali na věky. Touto zprávou se vzájemně povzbuzujte a potěšujte. Kdy se to má stát? O tom skutečně nemusím nic říkat, milí bratři, vždyť sami dobře víte, že to nikdo neví. Ta chvíle přijde nečekaně jako zloděj v noci. Až si lidé budou říkat"všechno je v pořádku, žádné nebezpečí nehrozí", tehdy zčista jasna dopadne na ně zkáza, jako porodní bolesti přepadají rodičku. Nikdo neunikne, nikdo se neschová. Ale vy, bratři, netápejte ve tmách. Vás Kristův příchod nepřekvapí jako zloděj. Vy jste děti světla a dne, ne děti noci a temnoty. Buďte tedy bdělí a nespěte jako ostatní, čekejte a buďte střízliví. Noc je čas spáčů a opilců. Ale my, kdo žijeme ve světle, zůstaňme střízliví, chráněni pancířem víry a lásky a přilbou radostné naděje záchrany. Nás přece Bůh neurčil k tomu, abychom propadli jeho soudu, ale abychom byli zachráněni zásluhou našeho Pána, Ježíše Krista: on za nás zemřel, abychom s ním mohli žít věčně, ať už se jeho příchodu dožijeme či nikoliv. Tak se vzájemně povzbuzujte a pomáhejte si, jak jste to dělali doposud. Milí bratři, važte si svých představených v církvi, kteří se pro vás namáhají a napomínají vás. Mějte je ve zvláštní úctě a lásce, vždyť vám slouží. A mezi sebou se nehádejte. Neukázněné a líné napomínejte, malomyslné povzbuzujte, ujímejte se slabých a se všemi mějte trpělivost. Křivdy neoplácejte, prokazujte dobro sobě navzájem i ostatním. Buďte radostnými lidmi. Neochabujte v modlitbách. Za všech okolností děkujte Bohu, neboť to očekává ode všech, kdo patří Ježíši Kristu. Nepřekážejte působení Božího Ducha a nezlehčujte jeho poselství. 21-22 Bedlivě však posuzujte vše, co se za Boží slovo vydává, a přijímejte jen to, co odpovídá Písmu. Co mu odporuje, není dobré a s tím nic nemějte. *** Prosíme Boha, který nám dává svůj pokoj, aby vás přivedl k dokonalosti a celou vaši bytost - ducha, duši i tělo - zachoval bez úhony až do dne, kdy přijde Pán Ježíš Kristus. Bůh, který vás přijal za své děti, to pro vás jistě učiní, jak sám slíbil. Bratři, i vy se za nás modlete. Obejměte za nás všechny spoluvěřící. A všem dejte tento dopis přečíst, je to mé přání a vaše povinnost před Pánem. Nechť vám Ježíš Kristus všem bohatě žehná.Váš Pavel 1-2 Drazí bratři v Tesalonice, opět se hlásíme s přáním milosti a pokoje od Boha Otce i Pána Ježíše Krista. *** Nemůžeme jinak, než za vás Bohu stále děkovat. Je to namístě, když navzdory všemu pronásledování vaše víra i láska dělá tak úžasné pokroky, že vás můžeme v ostatních církvích dávat za příklad. 5-8 V tom se projevuje spravedlivý Boží soud: těm, kteří vás nyní trápí, odplatí trápením, zatímco vás, kteří nyní trpíte, vysvobodí spolu s námi. To bude tehdy, až Ježíš, náš Pán, v ohnivém plameni sestoupí se svými anděly z nebe, aby potrestal ty, kdo Boha nectí a odmítají jeho poselství o Ježíši, našem Pánu. *** *** *** Za trest budou navždy vzdáleni od Pána a jeho moci a slávy. V ten den Kristus přijde sklidit chválu a vděčnost za všechno, co pro své vyvolené učinil. I vy patříte mezi ně, protože jste uvěřili našemu svědectví. Neúnavně se za vás modlíme, aby vás Bůh proměňoval a pomáhal vám dosáhnout cíl, k němuž vás povolal. Prosíme ho, aby svou mocí podepřel všechna vaše dobrá předsevzetí v životě víry. Tak mu každý bude moci vzdát čest a chválu za výsledky jeho díla ve vás; vaší slávou pak bude, že patříte jemu. To vše vám umožnila jeho milost a moc. A teď k tomu očekávanému příchodu Pána Ježíše Krista. 2-4 Prosím vás, nenechte si poplést hlavu pověstmi, že ten den už přichází, i kdyby to někdo tvrdil na základě nějakého prorockého vidění nebo se dokonce odvolával na nás. Nikdy jsme nic takového neřekli ani nenapsali. Než ten den nastane, musí dojít k velkému odpadnutí od původního Kristova učení a vystoupí člověk ztělesňující vzpouru proti Bohu a jeho zákonu. Ten se vyvýší nade všechno, co nese Boží jméno, a bude vyžadovat božské pocty sám pro sebe. Dokonce si přisvojí Boží trůn a představí se jako Bůh. *** *** Nevzpomínáte si, že jsem vám to říkal už při své první návštěvě? 6-7 Náznaky této vzpoury proti Bohu jsou již zde a nechybí mnoho, aby propukla naplno a nepřítel člověka i Boha se projevil veřejně. *** Pán ho však nakonec odsoudí k záhubě a zničí svým slavným příchodem. Ten bezbožník přijde jako satanův nástroj a vyzbrojen satanskou mocí bude předvádět všelijaké triky a zázraky, aby okouzlil ty, kteří řekli pravdě"ne" a míří k záhubě, protože odmítli pravdu, která jediná je mohla zachránit. Proto je Bůh nechá napospas té lživé moci, aby je ovládla, a tak všichni, kdo si místo pravdy oblíbili lež a hřích, sklidí spravedlivé odsouzení. Ovšem za vás, Pánem milovaní bratři, musíme stále děkovat Bohu, který vás vyvolil k záchraně, očistil svým Duchem a dal vám víru a pravdu. Naším prostřednictvím vám poslal slovo záchrany a povolal vás k podílu na slávě našeho Pána Ježíše Krista. Nuže, stůjte tedy pevně a držte se všeho, co jsme vám odevzdali, ať osobně či v dopisech. Ať Ježíš Kristus, náš Pán, a Bůh, náš Otec, který si nás zamiloval a dal nám trvalou útěchu a pevnou naději, povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu. Závěrem, bratři, prosíme o vaše přímluvné modlitby, aby se Boží poselství rychle šířilo a všude vítězilo jako u vás a abychom byli ušetřeni úkladů zvrácených a zlých lidí. Vždyť ne všichni stojí věrně na Boží straně, ale Pán je věrný. On vás posilní a ochrání od zlého. My patříme Pánu stejně jako vy, a proto spoléháme, že se našimi slovy řídíte a budete řídit i dál. Přejeme si, aby vaše srdce bylo naplněno Boží láskou a Kristovou trpělivostí. Dále přikazujeme jménem Ježíše Krista, abyste se stranili všech, kteří si neberou k srdci naše naučení a ubíjejí čas zahálkou. Dali jsme vám přece sami příklad, jak máte žít; nikdy jste nás neviděli zahálet a přiživovat se u jiných. - Ve dne v noci jsme si tvrdou prací vydělávali na chléb, abychom nikoho nevyjídali. Ne, že bychom neměli právo žádat od vás zaopatření, ale chtěli jsme vám dát příklad k napodobování. Taky jsme vám vždycky zdůrazňovali: Kdo nechce pracovat, ať nejí! A přece teď slyšíme, že jsou mezi vámi darmojedi, kterým práce nevoní. Takové vyzýváme a Kristovým jménem jim nařizujeme, aby nezaháleli a na svůj chléb si řádně vydělávali. Vám, však bratři, připomínáme: v konání dobra nepolevujte. Kdyby se někdo zdráhal podřídit tomu, co píšeme, dejte mu pocítit, že mezi vás nepatří; snad se pak zastydí. Ale nejednejte s ním jako s nepřítelem; spíš ho varujte jako bratra, na němž vám záleží. Ať vám Pán pokoje dá svůj pokoj vždycky a všude a zůstává s vámi. Tento pozdrav připisuji ve všech dopisech vlastní rukou na důkaz, že jsou skutečně ode mne. Milost našeho Pána, Ježíše Krista, ať vás provází.Váš Pavel 1-2 Můj drahý synu ve víře, milý Timoteji,přeji ti milost, slitování a pokoj od Boha Otce i Ježíše Krista, našeho Pána. *** Při svém odjezdu do Makedonie jsem tě prosil, abys zůstal v Efezu a stavěl hráze falešným naukám a nekonečným diskusím o bájích a rodokmenech. Vedou spíš k jalovému mudrování, než aby objasňovaly význam víry v Božích plánech. Cílem našeho snažení musí být láska, která pramení z čistého srdce, z dobrého svědomí a opravdové víry. Od toho někteří uhnuli a dali se na prázdné řečnění. Chtějí se proslavit jako učitelé Mojžíšova zákona a přitom nemají ponětí, co je jeho pravým smyslem. Zákon je jistě užitečný, je-li užíván tak, jak Bůh zamýšlel. 9-11 Ale nesmíme zapomenout, že Bůh svými zákony nemíří proti nám, kteří jsme jeho, nýbrž proti zlým a vzpurným, kteří Boha neuznávají, trápí své rodiče, lžou, křivě přísahají, libují si v oplzlostech, proti homosexuálům a zvrhlíkům, smilníkům, únoscům a vrahům i všem ostatním, jejichž jednání se příčí Božím řádům, určeným k našemu blahu. *** *** Jak jsem Ježíši Kristu vděčný, že si mne vybral za svého spolupracovníka. 13-14 Dříve jsem se jeho jménu vysmíval a jeho vyznavače hubil, ale Bůh se nade mnou smiloval, protože jsem to dělal z nevědomosti, když jsem ještě Krista neznal. Ve své dobrotě mne dovedl k tomu, abych uvěřil, a naplnil mne celého svou láskou. *** Jak je to pravdivé a jak rád bych to každému rozhlásil: Ježíš přišel na svět zachránit nás, od Boha odloučené a smrti propadlé. A jestli byl někdo od Boha daleko, byl jsem to já. Ale Bůh se nade mnou smiloval a Ježíš Kristus na mém příkladu ukázal, jakou trpělivost má i s tím nejbídnějším hříšníkem, aby si každý uvědomil, že věčný život je tu i pro něho. Sláva a čest Bohu za to na věky! On je věčný král, neviditelný, nesmrtelný, jediný a slavný Bůh! To ti tedy, milý synu, kladu na srdce: bojuj dobře v Božím boji, jak to o tobě i Bůh v prorocké řeči pověděl. Drž se pevně své víry v Krista a udržuj si stále čisté svědomí. Někteří své svědomí zničili tím, že jednali svévolně proti němu. Není divu, že pak ztratili i víru v Krista, jako například Alexandr a Hymeneus. Musel jsem ty dva vyloučit z církve, aby nedělali hanbu Kristovu jménu. Předně pamatuj na to, abyste v modlitbách prosili za své bližní a děkovali za vše, co Bůh pro ně učinil. 2-4 Myslete tak zvlášť na vládnoucí osoby a na všechny, kteří rozhodují o závažných věcech, abychom žili v míru a klidu, abychom mohli bez překážek a důsledně vyznávat svou víru. *** *** Je totiž jenom jeden Bůh pro všechny lidia jednom jeden, který Boha a lidi navzájem spojuje,člověk Ježíš Kristus. Ten dal svůj život za celé lidstvo.Tuto zprávu Bůh ve vhodný čas oznámil světu. Já jsem byl vybrán, abych ji jako Boží posel věrně a pravdivě zvěstoval jiným národům. Chci tedy, aby se při bohoslužbě muži modlili k Bohu v čistotě srdce, bez hněvu a hádek. 9-10 Také křesťanské ženy ať se oblékají slušně a zdobí se prostě a střízlivě; pozornost ať budí svou laskavostí a ne účesem, drahými šaty nebo šperky. *** Poučení ať přijímají tiše a pokorně. Ve shromážděních ať nemají rozhodující slovo ženy. Proč? Protože Bůh stvořil nejprve Adama, pak Evu. A nebyl to Adam, kdo první podlehl hříchu, ale žena, kterou je snadnější oklamat. Je jí však svěřena úloha matky. Musí ovšem setrvat ve víře, lásce, svatosti a kázni. Ano, je to tak: Být v církvi autoritou, to je velký úkol. 2-4 Takový člověk musí být bezúhonný, věrný své jediné manželce, střídmý, rozvážný, pořádný. Vyžadují se také pohostinnost, pedagogické vlohy, taktnost, smířlivost a nezištnost. Nesmí být pijan ani rváč, rodinu musí mít spořádanou, děti vychované k poslušnosti a poctivosti. *** *** Jak by mohl prospět církvi ten, kdo by vlastní rodinu dobře vést nedokázal? Ve víře a v církvi nesmí být nováčkem, aby mu pýcha nestoupla do hlavy a nepřivedla ho do pádu. I mimo církev musí mít dobrou pověst, aby mu pomluvy nepřekážely v práci. Také správci společného majetku musí mít stejné morální kvality jako pastýři: nesmějí se přetvařovat, holdovat alkoholu ani mamonu. 9-10 Bohem svěřenou pravdu ať uchovávají v čistém srdci. Pro tuto službu vybírejte jen muže s bezvadnou pověstí. *** 11-12 Také ženy musí být rozvážné, diskrétní, spolehlivé a střídmé. Pro tento úřad je rovněž podmínkou manželská věrnost a spořádané rodinné poměry. *** Všem, kteří konají dobře svou službu, bude odměnou stále rostoucí úcta ostatních i vlastní jistota ve víře v Ježíše Krista. I když doufám, že se brzy uvidíme, pro případ většího zdržení ti všechno píšu, abys věděl, jak vybírat pracovníky v církvi živého Boha, která je sloupem a pevností pravdy. Všichni jsou zajedno v tom, jak jedinečná je pravda, kterou nám Bůh odhalil:Kristus přišel na svět v lidském těle,veden Božím Duchem, zvítězil nad hříchem,jako vítěz představen v nebesích,zvěstován všem národům,vírou uznán ve světě,korunován věčnou slávou. 1-2 Duch svatý nám říká jasně, že v posledních dobách se někteří v církvi odvrátí od Krista a přikloní se k hlasatelům ďábelských nauk, nestydatým lhářům, kteří si už z ničeho nedělají špatné svědomí. *** Ti budou zakazovat manželství a požívání některých pokrmů, i když poučeným křesťanům svěřil Bůh tyto věci k radostnému a vděčnému užívání. Vždyť vše, co pochází z Boží ruky, je dobré a nic není zakázané, když za to Bohu děkujeme: jeho slovo a naše modlitba to očistily. Budeš-li to takhle učit, bude z tebe dobrý služebník Ježíše Krista. Živ se slovy víry a správným učením, které sis osvojil. Nepopřávej sluchu bohaprázdným povídačkám a babským tlachům. Všechen čas a energii zaměř raději na svůj duchovní vzestup. Tělesná zdatnost je sice užitečná, ale ta duchovní je nepostradatelná při všem. Cvič se tedy v poslušnosti vůči Bohu, budeš to potřebovat zde a je to dobrý vklad i pro věčnost. Toto je pravda, kterou by měl každý uznat. A když na to vynakládáme všechny síly, je to proto, že máme naději v živém Bohu, který je zachráncem všech, kdo v něho uvěřili. Tomu uč a dbej, aby si to všichni dobře osvojili. Nikdo ať tě nepodceňuje pro tvé mládí. Naopak: křesťanům buď vzorem lásky, víry a čistého smýšlení, v řeči i v celém chování. Než přijdu, předčítej a vysvětluj Písmo, zvěstuj Boží slovo. Nezanedbávej schopnosti, které ti daroval Bůh, když na tebe podle prorockého pokynu starší spoluvěřící s modlitbou vkládali ruce. Snaž se je rozvíjet v práci, aby každý viděl, že rosteš a děláš pokroky. Své myšlení i jednání podrobuj neustále kontrole. Od pravdy neuhýbej a Bůh požehná tobě i těm, kteří jsou ti svěřeni. 1-2 Musíš-li domluvit staršímu člověku, nenapadej ho, ale jednej s ním uctivě, jako by to byl někdo z tvých rodičů. K mladším přistupuj jako k sourozencům, k dívkám jako ke svým sestrám, bez všech postranních myšlenek. *** Církev ať pečuje o vdovy, které zůstaly osamělé. 4-8 Vždyť vdova skutečně osamělá a nemajetná musí spoléhat jen a jen na Boha. Jestliže však má děti nebo vnuky, je na nich povinnost splatit dluh vůči rodičům. Tak to chce Bůh. To jim důrazně připomínej, ať na ně nejsou stížnosti.Kdo se nestará o své příbuzné a nechá na holičkách dokonce vlastní rodiče, manžela nebo děti, nemá právo nazývat se křesťanem. Takový člověk je dokonce horší než ten, kdo vůbec nepoznal Boha.Vdovy, které se oddávají jen hmotným starostem a požitkům, jsou"mrtvé" už za živa. *** *** *** *** Vdova, kterou sbor pověřuje službou a za to ji podporuje, musí být starší šedesáti let, jen jednou vdaná a dobře osvědčená ve výchově dětí, pohostinnosti a v ochotné službě všem potřebným. Mladší vdovy odmítej. Většinou později zatouží znovu se vdát a závazek ke službě poruší. Kromě toho si při návštěvách domů zvyknou na zahálku a naučí se klevetit a plést se do cizích věcí. Myslím, že mladá vdova udělá lépe, když se znovu vdá, má děti a stará se o vlastní domácnost; pak jí nikdo nemůže nic vytknout. Jinak se bojím, že některé již sešly z Kristovy cesty. Ještě jednou opakuji: o vdovu se musí postarat především její příbuzní, a ne ji prostě nechat na starosti církvi. Jen tak bude mít církev dost prostředků, aby mohla dobře pečovat o vdovy, které opravdu nemají nikoho, kdo by se jich ujal. Kdo koná svou práci v církvi svědomitě, má za ni být náležitě odměněn. Dvojnásobně ať je oceněna služba kázání a vyučování. I v Písmu přece čteme: "Dobytku, který užíváš při sklizni, dovolíš nažrat se z tvé úrody." A na jiném místě zase: "Kdo pracuje, má nárok na odměnu." Stížnosti proti starším musí být ověřeny alespoň dvěma svědky, jinak si jich nevšímej. Ale toho, kdo se opravdu provinil, pokárej veřejně před celou církví, pro výstrahu ostatním. Zapřísahám tě jménem Boha, Ježíše Krista i všech andělů: řiď se tímto pravidlem, ať se jedná o tvého přítele či nepřítele. Buď v tom naprosto nestranný. Při svěřování odpovědnosti se neukvapuj. Přehlédneš-li při tom nějaký hřích, mohlo by se to chápat tak, že ho schvaluješ. A hlavně se sám vyvaruj každého poklesku. Tvému nemocnému žaludku by prospělo občas trochu vína místo vody. Při posuzování lidí nezapomeň, že u některých jsou zlé skutky patrné každému, u jiných je odhalí teprve den soudu. Stejně tak ne všechny dobré skutky jsou vidět hned, ale jednou všechny vyjdou najevo. Všichni křesťané mají respektovat své nadřízené, i když jsou nevěřící, aby si nikdo nemohl stěžovat na jejich špatnou práci. Nelze dopustit, aby pro nesvědomitost bylo zneváženo křesťanské učení nebo Boží jméno. Je-li nadřízený také křesťanem, není to důvod k menší horlivosti, ale právě naopak: tím ochotněji ať mu vychází vstříc jako bratru ve víře. To nepřestávej klást na srdce všem věřícím. Některým se to možná nebude líbit, ale toto je zdravé učení Kristovo a základ zbožného života. Kdo hlásá něco jiného, 4-5 je jednak pyšný, jednak ničemu nerozumí; jen vyvolává zbytečné hádky a roztržky a z toho jsou pak urážky, křivá nařčení a neustálé třenice. Ti mistři rozvratu mají rozum zakalený a neschopný poznat pravdu. Zbožnost je jim dobrá jen k rychlému a snadnému zbohatnutí. Těch se varuj. *** Je ovšem pravda, že taková zbožnost, která se umí spokojit i s málem, je vlastně obrovským bohatstvím. Konečně, nic jsme si na svět nepřinesli a nic si z něho neodneseme. Mělo by nám tedy stačit, že máme co jíst a co obléknout. Kdo však touží po bohatství, brzy v honbě za penězi začne užívat nepoctivých prostředků, které si ho osedlají a nakonec strhnou do zkázy. Kořen všeho zla je totiž láska k penězům; mnoha lidem už zavřela cestu k Bohu a kolik trápení jim připravila! Ty však, Timoteji, patříš Bohu! Vyhýbej se takovým věcem a usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost a mírnost. Být křesťanem znamená vést neustálý duchovní zápas. Vlož do tohoto boje celé své srdce, abys dosáhl věčného života, ke kterému tě Bůh povolal. Zavazuje tě k tomu už to slavnostní vyznání, které jsi učinil před mnoha svědky. Vyzývám tě před Bohem, který všemu dává život, a před Ježíšem Kristem, který své slavnostní svědectví pronesl před Pontiem Pilátem; nehleď napravo ani nalevo a plň svěřený úkol tak, abys čisté jméno křesťana uchoval až do příchodu Ježíše Krista. Ten, až přijde jeho čas, objeví se jako jediný a slavný Panovník, Král nad všemi králi a Pán nad všemi pány; on jediný je nesmrtelný a bydlí v neproniknutelném světle. Lidské oko ho nevidělo a vidět nemůže. Jemu patří sláva i čest a vláda na věky věků! Důtklivě varuj všechny majetné, aby si na nejistém majetku nezakládali a raději upírali naději k Bohu, který na všechny naše potřeby štědře pamatuje. Ať konají dobro a s potřebnými se dělí ochotně a obětavě. Tak nastřádají dobrý základ pro budoucnost a získají pravý život. Timoteji, dobře si hleď toho, co ti Bůh svěřil! Vyhýbej se planým řečem a falešným naukám o poznání. Jejich vyznavači mají"poznání" o všem možném, jen to nejdůležitější - totiž Boha - neznají.Boží milost s tebou. Zdraví těPavel 1-2 Timoteji, můj drahý synu, přeji ti Boží pokoj, milost a slitování! Jsem za tebe tolik vděčný Bohu; *** myslím na tebe každý den a nejednu noc jsem vyplnil prosbami, aby ti Bůh bohatě žehnal. Když si vzpomenu, jak jsi při našem rozloučení plakal, nejraději bych se hned rozběhl za tebou - tak rád bych tě ještě jednou uviděl. Vzpomínám na tvou upřímnou víru, jakou jsem poznal už u tvé babičky a maminky. Jistě si pamatuješ, jak jsem na tebe vkládal ruce, když jsem ti svěřoval službu v církvi. 6-8 Bůh ti dal všechny dary a schopnosti, které potřebuješ. A tak když budeš toto božské obdarování rozvíjet a podporovat, nepřijde ti nikdy zatěžko hovořit o Kristu s lidmi, ani ti nebude trapné přiznat se k přátelství se mnou, i když jsem kvůli Kristu v okovech. Naopak - dostaneš dost odvahy a síly snášet pro něho třeba i stejné utrpení. *** *** To on nás zachránil a vyvolil pro zvláštní úlohu. Nesvěřil nám ji proto, že bychom se o to sami zasloužili, ale protože se tak už dávno sám rozhodl. Již před stvořením světa nám daroval svou milost a ta se viditelně projevila, když Kristus přišel, aby zlomil moc smrti a ukázal nám, jak důvěrou v něho můžeme dospět k věčnému životu. A mne si Bůh zvolil za svého vyslance, abych tyto věci hlásal a učil. Kvůli tomu jsem teď právě za mřížemi, ale nijak se za to nestydím, protože znám toho, komu jsem uvěřil. Jsem si jist, že vše, co mi svěřil, s jeho pomocí bezpečně zachovám až do jeho příchodu. Drž se tedy vždycky toho, co jsi ode mne slyšel. Měj to za pravidlo a příklad, jak máš sám mluvit, a s láskou důvěřuj Kristu Ježíši. S pomocí jeho Ducha, který v nás bydlí, opatruj jako oko v hlavě duchovní jmění, které ti Bůh daroval. Jak už asi víš, všichni křesťané, kteří sem přišli se mnou z Asie, mě teď opustili. Odešel i Fygellos a Hermogenes. Jen Oneziforus mě sem chodil často navštěvovat a mě vždycky tak povzbudilo a zahřálo u srdce, že se za mne jako vězně nestyděl. Bůh žehnej celé jeho rodině! Když přišel do Říma, pátral po mně tak dlouho, až mne našel. Ať mu to Pán bohatě odplatí po svém příchodu. A co pro mne znamenala jeho pomoc v Efezu, to víš nejlíp sám. Tvou silou, můj synu, ať je Kristova moc. Co jsi se naučil ode mne, předávej spolehlivým a schopným lidem, kteří budou šířit pravdu dál. Jako řádný bojovník Ježíše Krista ochotně snášej nepohodlí a útrapy. Kdo stojí v boji, nemá čas na soukromé záležitosti, nechce-li upadnout v nelibost u velitele. I sportovec musí dodržovat pravidla, nemá-li být diskvalifikován. Pracuj pilně jako rolník, který sklidí úrodu jen tehdy, když ji zaléval svým potem. Přemýšlej, co tím chci říci. Pán ti jistě pomůže zaujmout ke všemu správný postoj. Nikdy nezapomeň, že Ježíš Kristus jako člověk pochází z královského Davidova rodu. Zároveň však svým zmrtvýchvstáním dokázal, že je Bohem. 9-10 Jenom proto, že jsem tyto velké pravdy hlásal, jsem teď přikován ve vězení jako nějaký zločinec. Ale Boží slovo nikdo neuváže na řetěz jako mne. A tak to s radostí snáším pro ty, kterým chce Bůh dát záchranu a věčnou slávu v Kristu Ježíši. *** Utěšuje mne vědomí, že trpět a zemřít pro Krista znamená taky žít s ním na věčnosti, a kdo vydrží s ním všechna utrpení zde, bude s ním jednou vládnout. Kdo se ho však tady zřekne, toho se zřekne i on. Ale i když my zklameme jeho důvěru, on nám věrně stojí po boku, protože neumí být nevěrný. Připomínej to vždycky znovu a v Boží autoritě umlčuj hádky o slovíčka; nepřispívají k ničemu, leda ke zmatku u posluchačů. Snaž se být užitečným Božím pracovníkem, Boží pravdy hlásej čistě a jasně, abys mohl své dílo odevzdat bez obav, že propadne. Vyhýbej se lidem, kteří si libují v planých diskusích a tím odvádějí od Boha. Jejich bludy působí zhoubně jako rakovina. Patří k nim i Hymenaios a Filétos, kteří řadu křesťanů pomátli učením, že vzkříšení mrtvých už nastalo. Ale Boží pravda stojí pevně jako skála, kterou nic neotřese, jako základní kámen, na němž je napsáno: "Bůh zná ty, kdo mu patří" a"Kdo vyznává Boha, odvrať se od bezbožností". V zámožných domácnostech bývá zlaté a stříbrné nádobí pro slavnostní příležitosti; dřevěné a hliněné se užívá jen v kuchyni nebo na odpadky. Když si s těmi bludaři nezadáš, zůstaneš vzácnou nádobou, kterou bude sám Kristus moci použít pro své vznešené účely. Buď na stráži před nebezpečími, která obkličují mladého člověka. Pěstuj v sobě víru a lásku ve společenství s těmi, kdo Pána milují z čistého srdce. Znovu ti připomínám, nepouštěj se do takových debat, které lidi jen rozeštvávají. Kristův služebník se nesmí hádat; musí být taktní a trpělivě poučovat toho, kdo se mýlí. Když ti někdo odporuje, zůstaň přesto vlídný; možná, že ho tím s Boží pomocí snáze přesvědčíš o jeho omylu a on unikne z ďábelské léčky. Počítej s tím, že před Kristovým návratem přijdou zlé doby. 2-3 Lidé budou sobečtí a chamtiví, domýšliví a chlubiví, budou se Bohu vysmívat a pohrdat rodiči, budou nevděční a bezbožní, bezcitní a nesmířliví. Budou si libovat ve lži a pomluvách, v hrubosti, krutosti *** a zrada jim bude vlastní. Samolibě budou zesměšňovat každého, kdo nepotáhne s nimi. Rozkoš a zábavy jim budou přednější než Bůh. Někteří možná budou vystupovat i docela pobožně, ale tím se nedej mýlit. Také se vyhni lidem, kteří pod rouškou náboženských rozhovorů vyhledávají společnost pochybných žen. Předstíraný zájem o duchovní věci nikdy k ničemu nepovede, protože ve skutečnosti jim jde o něco úplně jiného. 8-9 Když Mojžíš dokazoval egyptskému faraónovi, že ho posílá Bůh, podařilo se faraónovým mágům jeho divy napodobit. S něčím takovým musíme počítat i my, a proto se mějme před falešnou zbožností na pozoru. Nakonec bude stejně odhalena. *** Ty jsi však byl u toho, když jsem učil, víš, jak jsem žil, znal jsi mé úmysly, viděl mou víru, lásku i trpělivost. Byl jsi při tom, co mne postihlo v Antiochii, v Ikoniu a Lystře. Co všechno jsem tam přestál, a přece mě Pán ze všeho dostal! A tak ani ostatní, kdo chtějí žít pro Krista, nevyhnou se pronásledování. Ale se zlými lidmi a s podvodníky to půjde stále k horšímu, neboť se stanou obětí vlastního klamu. Ty se pevně drž toho, čemu ses naučil a čemu jsi uvěřil. Vždyť ses přesvědčil, že můžeš důvěřovat těm, kdo tě učili. Svatá písma znáš už od dětství a v nich je obsažena moudrost jak dosáhnout záchrany vírou v Ježíše Krista. Všechny svaté spisy byly inspirovány Bohem; poučují nás o tom, co je pravda, vedou ke zpytování a nápravě vlastního života a vychovávají nás k správnému jednání. Tak je potom Boží člověk náležitě připraven ve všech směrech konat dobré Boží dílo. Před Bohem a Ježíšem Kristem, který jednoho dne přijde ustavit zde nové království a soudit živé i mrtvé, tě zapřísahám: Hlásej neúnavně a naléhavě Boží slovo, kdykoliv se ti naskytne příležitost, ať jsou okolnosti příznivé či nepříznivé. Bude-li třeba, napomínej a kárej, povzbuzuj k dobrému a trpělivě předkládej Boží pravdy. Přijde totiž doba, že lidé nebudou chtít pravdu slyšet a obklopí se učiteli, kteří budou přitakávat jejich názorům. Nebudou už naslouchat Bibli; slepě se pohrnou za svými klamnými představami. Ty však stůj pevně a neboj se pro Krista i trpět. Přiváděj lidi k němu a věnuj se plně své službě. Pro mne již přišel čas, že budu obětován a rozloučím se s tímto životem. V boji, který mám za sebou, jsem bojoval ze všech sil, závod jsem dokončil a ve víře vytrval. Teď už mne čeká jen věnec vítěze. To mne Pán - ten spravedlivý Soudce - zprostí všech vin a odmění věčným životem; a nejen mne, ale každého, kdo toužebně vyhlíží jeho příchod. Prosím tě, přijď, jak jen budeš moci. Démas mne opustil, protože dal přednost pozemským zájmům, a odešel do Tesaloniky. Krescens odcestoval do Galacie, Titus do Dalmácie; jen Lukáš mi tu zůstal. Vezmi s sebou také Marka, jeho pomoc by mi byla velice vítaná. (Tychikus je taky pryč, poslal jsem ho do Efezu.) Cestou se zastav u Karpa v Troadě, zůstal tam můj plášť. Přines mi ho, prosím tě, a taky knihy a hlavně pergamen. O všechno zlé, co mne potkalo, se největším dílem postaral kovář Alexandr. Stavěl se proti našemu poselství velmi tvrdě. Dej si na něho pozor. Pán mu jistě odplatí po zásluze. Při prvním přelíčení jsem se neměl o koho opřít, všichni mě nechali na holičkách. Kéž jim Bůh odpustí! Ale Pán stál při mně a dal mi sílu vyřídit jeho poselství přede všemi cizinci a nepřáteli. Tentokrát mne tedy nehodili lvům. A já věřím, že i nadále budu chráněn od zlého a vejdu do nebeského království. Buď Bohu věčná sláva! Pozdravuj ode mne Prisku a Akvilu a taky Oneziforovu rodinu. Erastus zůstal v Korintu. Trofima jsem nechal v Milétu, protože onemocněl. Snaž se dorazit sem dřív, než uhodí zima. Pozdravuje Eubulus, Pudens, Linus, Klaudia a všichni ostatní spoluvěřící. Ježíš Kristus nechť je s tebou.Pavel Milý Tite, můj duchovní synu, jsem poslán hlásat víru těm, které si Bůh vyvolil, učit je poznávat Boží pravdy, které proměňují život. Kdo je přijme, získá nehynoucí život, slíbený od Boha již před dávnými věky. Nyní Bůh svůj slib Kristovým prostřednictvím potvrdil a po celém světě rozhlašuje zprávu o věčném životě. Z jeho příkazu jsem i já byl pověřen účastí na tomto díle. Přeji ti, můj synu, aby tě Bůh Otec i Ježíš Kristus, náš Zachránce, obdařil svým pokojem a milostí. Nechal jsem tě na Krétě, abys tam uvedl do pořádku, co jsem já už nestihl, a abys podle mých pokynů ustanovil v každém městě starší. Připomínám: musí to být muži bezvadné pověsti, jen jednou ženatí, též jejich děti musí být oddány Ježíši Kristu, své rodiče musí mít v úctě a nepohoršovat svou nezvedeností. Církevní představený je přece Boží správce, a proto musí být mužem bezúhonným: ani domýšlivec, ani vztekloun, ani pijan, ani rváč, ani ziskuchtivý. Musí být pohostinný, dobrosrdečný, rozvážný, nestranný, zbožný a zdrženlivý. Jeho život musí být v dokonalém souladu s vírou, kterou hlásá, aby měl právo nabádat k zdravému učení a umlčovat odpůrce. Je totiž spousta těch, kteří tvrdohlavě překrucují pravdu, hlavně mezi bývalými židy. Těm je třeba zavřít ústa. Do mnoha rodin vnesli zmatek, a to jen proto, aby mohli lovit v kalných vodách. Konečně sám jeden z nich, považovaný dokonce za proroka, charakterizoval své krajany takto: "Kréťané jsou lháři, dobytek a břicha lenivá." Opravdu výstižné! Buď na ně co nejpřísnější, aby konečně dostali rozum a přišli ke správné víře. Vždyť ty židovské báje a vymyšlené předpisy zatemňují pravdu. Kdo má čisté srdce, tomu se všechno jeví dobré a čisté. Ale kdo je uvnitř zlý a bezbožný, nachází totéž i kolem sebe, protože se na svět dívá brýlemi svého vlastního špinavého nitra. Takové osoby prohlašují, že znají Boha, ale způsob jejich jednání je usvědčuje ze lži. Jsou protivní, zpupní a neschopní dobrého skutku. Veď své posluchače k tomu, co odpovídá zdravému učení: starší muži ať jsou střídmí a vážní, zdraví ve víře, lásce a trpělivosti. Podobně starší ženy ať se chovají důstojně, nepomlouvají a neholdují alkoholu. Mladším ženám mají být vychovatelkami k dobrému, aby milovaly své muže a děti, ovládaly své nálady, pečovaly o čistotu těla i duše, pořádně vedly domácnost, byly laskavé a povolné k manželům, aby nezavdaly příčinu ke kritice křesťanské víry. Také mladé muže veď k sebeovládání. Buď jim vzorem správného jednání po všech stránkách. Všechno, čemu učíš, ať je výstižné a odpovídá pravdě, aby protivník neměl co namítnout. Podřízení ať poslouchají své představené, ať jsou úslužní, neodmlouvají, nepodvádějí a ve všem ať je na ně naprosté spolehnutí. Tak budou vzbuzovat zájem o víru v našeho Zachránce, Boha. On ukázal, že miluje všechny lidi a chce je zachránit. To nás vede k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a tělesných choutek a žili své dny moudře, spravedlivě a v úctě před Bohem. Před námi přece leží věčná radost; vždyť očekáváme, že se ukáže ve své slávě náš veliký Bůh a Zachránce, Ježíš Kristus. On se za nás obětoval, abychom už nepodléhali moci hříchu a stali se jeho lidem, nadšeným pro vše dobré. Tak lidi uč, naléhavě přesvědčuj a napravuj, kde bude třeba. Nikdo ať tě nebere na lehkou váhu. Připomínej bratřím, ať respektují své státní zřízení a ať jsou ochotni ke každé obecně prospěšné práci. O nikom ať nemluví špatně, nehádají se, ale ať jsou mírní a vždycky ke všem vlídní. Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, vzpurní, bloudili jsme bez cíle, otročili všelijakým vášním a v našem srdci sídlil hněv, závist a nenávist. Ale Bůh ukázal svou lásku a dobrotu a zachránil nás. Neučinil to kvůli našim kdovíjakým zásluhám, ale ze své laskavosti a soucitu. Očistil nás od všech hříchů 6-7 a udělil svého Ducha, který v nás zrodil nový život. Toho Ducha jsme dostali v hojnosti zásluhou Ježíše Krista a pouze z jeho dobroty. Již nyní smíme mít podíl na věčném životě, který toužebně očekáváme. *** Na všechno, co ti říkám, se můžeš spolehnout. Trvej na těchto slovech, aby se všichni, kdo věří v Boha, snažili vynikat dobrým jednáním. Je to nejen správné, ale i užitečné. Nenech se zatáhnout do debat o neřešitelných otázkách a sporných teologických myšlenkách a nepouštěj se do hašteření o závažnost židovského zákona; není to k ničemu a nikam to nevede, jen k hádkám. Toho, kdo si v tom libuje, varuj jednou, nanejvýš dvakrát. Nepomůže-li to, rozejdi se s ním; takový člověk hřeší vědomě a tím sám sebe odsuzuje. Chci k tobě poslat buďto Artemu nebo Tychika. Jakmile dorazí, přijď za mnou co nejdřív do Nikopole; rozhodl jsem se, že zimu přečkám tam. Právníka Zénu a Apolla vyprav na cestu pečlivě, aby jim nic nechybělo. I věřící lidé se musí učit pomáhat potřebným a tak svou víru prokazovat v praxi. Všichni, co jsou se mnou, tě pozdravují. Pozdravuj také všechny naše přátele ve víře.Tvůj Pavel 1-3 Milý příteli, milost a pokoj ať spočinou na tobě, sestře Apfii, Archipovi a celé tvé domácnosti! Píši ti z vězení, které mne potkalo pro Kristovu věc; je u mne právě Timoteus. *** *** 4-6 Stále děkuji v modlitbách Bohu za tvou věrnost Ježíši Kristu a lásku ke všem bratřím. A modlím se, abys poznal, kolik dobrého v nás může vyrůst působením Ježíše Krista. *** *** Tvá láska, bratře, mi způsobila velkou radost a povzbudila mne. Potěšil jsi tím srdce všech věřících. Chci tě o něco poprosit. Mohl bych ti sice Kristovým jménem přikázat, co máš učinit, ale nebylo by to ode mne příliš laskavé. Proto dávám přednost prosbě - jsem už starý člověk a teď ještě pro Krista v žaláři. Ta prosba se týká Onezima, kterého jsem zde ve vězení přivedl k víře a mám ho rád jako vlastního syna. Dosud ti způsobil více škody než užitku, ale nyní nám bude užitečný oběma. Posílám ti ho nazpět a s ním ti posílám své vlastní srdce. Rád bych si ho zde ponechal, aby mi ulehčil pobyt ve vězení. Nechci to však učinit bez tvého souhlasu, aby ten dobrý skutek nebyl vynucen, ale vyšel od tebe. Snad proto se ti musel Onezimus na krátkou dobu vzdálit, aby byl navždycky tvým - ne otrokem, ale milovaným bratrem. Je-li tak drahý mně, oč víc bude milý i tobě - jako člověk i jako křesťan. Jestli jsem skutečně tvým přítelem, přijmi ho stejně, jako bych to byl já sám. Jestli tě nějak poškodil nebo něco ukradl, připiš to na můj účet. Já, Pavel, zaručuji se zde vlastní rukou, že ti to zaplatím. Nechci ti připomínat, že mi dlužíš celý svůj život. Bratře, mysli na Pána a prokaž mi tu laskavost. Nežádal bych tě o to, kdybych si nebyl jist, že uděláš ještě víc, než oč tě prosím. Zároveň mi připrav nějaké ubytování. Doufám, že díky vašim modlitbám budu se k vám moci brzo vrátit. Pozdravuje Epafras, který je tady také se mnou vězněn pro víru, dále moji spolupracovníci Marek, Aristarchos, Démas a Lukáš. Milost Pána Ježíše Krista vám přejePavel Bůh mluvil odedávna k otcům mnoha různými způsoby prostřednictvím proroků a odhaloval jim postupně své plány. V tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu.Boží Syn je podivuhodná bytost. Bůh mu vše dal a skrze něho stvořil svět a vše, co je v něm. On vyzařuje Boží lásku. Každý jeho čin a každé jeho slovo dosvědčuje, že je Bůh. Řídí vesmír podmanivou silou svého rozkazu. Zemřel, aby očistil naše svědomí od všech hříchů, vstal z mrtvých a pak se posadil na čestné místo u Boha. Boží Syn převyšuje i Boží posly - anděly. Jeho jméno to dokazuje. Vždyť Bůh nikdy neřekl andělu: "Ty jsi můj Syn, kterého jsem dnes zplodil." Ani: "Budu mu otcem a on mi bude synem." Ale když uvádí svého prvorozeného Syna na zem, říká: "Ať se mu klanějí všichni Boží andělé." Bůh mluví o svých andělích jako o vanutí větru a plamenech ohně, ale o svém Synu říká: "Ty budeš, Bože, vládnout navzdory všem změnáma tvoje vláda bude spravedlivá. Miluješ spravedlnost a nenávidíš svévoli.Proto ti Bůh učinil radost a vyvýšil tě nad tvé druhy." "Ty jsi, Pane, na počátku učinil zemia nebesa jsou dílo tvých rukou. Nebesa se rozplynou, ale ty zůstaneš. Obnosí se jako plášť a jednou je odložíš a vyměníš.Ty však nezestárneš a nezahyneš." Bůh nikdy nevyzval žádného anděla, aby se posadil na čestné místo nedaleko něho, dokud mu nepodrobí všechny nepřátele. Andělé jsou jen duchovní poslové, kteří jsou vysíláni, aby pečovali o ty, kterým se má dostat spásy jako dědictví. Proto se musíme pečlivě držet nebeských pravd, které jsme slyšeli. Jinak pro nás pozbudou smyslu. Poselství vyřizované anděly se vždy prokázalo jako pravdivé a lidé, kteří si od nich nedali říci, nikdy neunikli trestu. Co nás proto opravňuje k tomu, abychom se domnívali, že nám beztrestně projde, když si nebudeme všímat příležitosti k záchraně, kterou nám nabízel sám Pán a nyní ještě nabízí prostřednictvím svých svědků? Bůh sám potvrzoval pravdivost těchto nebeských poselství znameními, divy, různými projevy své moci a tím, že věřícím rozděloval prostřednictvím svatého Ducha v rozličné míře zvláštní schopnosti k vzájemné službě. Budoucí svět, o kterém mluvíme, nebude podroben andělům, ale Ježíši a lidem, kteří v něho uvěřili. V Písmu se o Ježíši říká: "Kdo je člověk, že na něho pamatuješa že se o něj tak staráš? Jen na krátko jsi ho postavil níž než anděly,ale pak jsi ho obdařil slávou a ctí a všechno jsi mu podrobil.Nic nebylo vyňato z jeho pravomoci."Zatím ještě nevidíme, že by mu bylo všechno podrobeno. Zato je zřejmé, že Ježíše, který byl na chvíli menší než andělé, Bůh opatřil slávou a ctí, protože za každého z nás vytrpěl smrt. A bylo správné, že Ježíš - skrze něhož a pro něhož bylo všechno stvořeno - přivedl mnohé do slávy. Tato záchrana se uskutečnila skrze jeho utrpení. Všimněte si, že ten, který vede, i ti, kteří jsou vedeni, mají stejný původ. Ježíš se nestydí nazývat je svými bratry, protože říká: "Budu svým bratrům ohlašovat tvé jméno. Budu tě oslavovat spolu s jinými." A jindy říká: "Spolehnu se na Boha." A dále: "Hle, já a děti, které mi dal Bůh." Protože sourozence spojuje tělo a krev, stal se i Ježíš člověkem, aby svou smrtí zlomil moc ďábla, který ovládá smrt, a osvobodil ty, kteří procházejí životem zotročeni neustálým strachem ze smrti. Je přece jasné, že pomoc, kterou Ježíš přinesl, neplatí andělům, ale Abrahamovým potomkům. Proto se nám musel ve všem připodobnit, aby se stal před Bohem naším milosrdným a důvěryhodným prostředníkem a smírcem. Protože podstoupil pokušení, může pomáhat těm, kteří procházejí zkouškami. Proto se, bratři Bohem povolaní a Bohu oddaní, snažte poznávat Ježíše, který byl Božím vyslancem na zemi a nyní je naším zástupcem u Boha. Nezpronevěřil se Bohu, který jej ustanovil. Byl věrný jako Mojžíš, který se staral o Boží lid. 3-4 Ale Ježíš převyšuje Mojžíše, jako tvůrce převyšuje své dílo. Vždyť on jako Bůh stvořil vše. *** Mojžíš byl pouze svědek toho, co pověděl Bůh. Byl věrný služebník Božího lidu. Kristus však jako Boží Syn je naším Pánem a zůstane jím, jestliže si až do konce zachováme pevnou jistotu a radostnou naději. Proto nás Duch svatý napomíná: "Když dnes zaslechnete jeho hlas, nezatvrzujte se ve vzdoru proti němu jako Izraelci při zkoušce na poušti, kde si vaši otcové žádali důkazy a tak mne pokoušeli. To pokolení se mi zošklivilo a řekl jsem: ‚Nerozumí sami sobě, ani nechápou mé cesty. Proto jsem v hněvu přísahal, že nedosáhnou odpočinku, který jsem jim připravil.'" Dejte si tedy pozor, bratři, aby se ve vás neuhnízdilo zlo a nevěra, které by vás odváděly od živého Boha. Zkoumejte se každý den, dokud je k tomu příhodná chvíle, aby se někdo z vás nezatvrdil zaslepující a mámivou svůdností hříchu. Máme podíl na všem, co náleží Kristu, když setrváme do konce v počáteční důvěře. Ale vraťme se ke slovům: "Když dnes zaslechnete Boží hlas, nezatvrzujte se vzpurně proti němu." Kdo se to vlastně vzbouřil, když zaslechl Boží hlas? Ti, které Mojžíš vyvedl z Egypta. A koho měl Bůh v ošklivosti po čtyřicet let? Ty neposlušné, kteří pak zahynuli na poušti. Přísahal jim, že nedosáhnou odpočinku, který jim připravil. Nemohli ho dosáhnout pro nevěru. Slib, že je možné dosáhnout u Boha odpočinku, dosud trvá. Ale je nebezpečí z prodlení. Izraelcům bylo stejně jako nám zvěstováno radostné poselství, ale nebylo jim to nic platné, protože mu nevěřili. Tedy jen když důvěřujeme Bohu, dosahujeme skutečného odpočinutí. Jinak i pro nás platí: "Přísahal jsem v hněvu: Nedosáhnou mého odpočinku." To se netýká Božího odpočinutí od stvoření. O sedmém dni je přece v Písmu řečeno: "Sedmého dne Bůh odpočíval od svého díla," a to je hotové od založení světa. 5-8 Nevztahuje se to ani na Jozua a na usídlení Izraelců v zaslíbené zemi. To by Bůh v pozdější době nemluvil o jiném odpočinku. Tím, že znovu řekl: "Nedosáhnou mého odpočinku," ukázal, že dále zůstává možnost dosažení odpočinku. Proto později skrze Davida nabízí novou příležitost: "Jestliže uslyšíte dnes jeho hlas, nezatvrzujte se proti němu." *** *** *** Boží lid má tedy připraven svátek odpočinutí. Ten, kdo ho dosahuje, odpočine si od svého díla podobně, jako Bůh odpočíval od svého. Usilujeme o to, abychom měli podíl na tomto odpočinku, aby někdo po příkladu Izraele nepropadl neposlušnosti. Boží slovo je živé, průbojné a ostré jako nabroušený dvojsečný meč. Proniká naši osobnost a ducha, naše pohnutky a okolnosti, ve kterých žijeme, rozebírá naše pocity a myšlení. Žádná bytost před ním není zabezpečena. Bůh, před kterým se budeme ze všeho zodpovídat, vidí vše takové, jaké to ve skutečnosti je: propadlé Božímu soudu a odkázané na jeho milost. Máme však u Boha mocného prostředníka, jeho Syna Ježíše. Pevně se ho držme. Je schopen s námi spoluprožívat naše slabosti, protože procházel stejným pokušením jako my, ale nedal se jím nikdy svést k hříchu. Proto směle přistupme k Bohu, který nás miluje, abychom dosáhli smilování a nalezli pomoc v čas tísně. Velekněz je člověk, který jménem ostatních předstupuje před Boha a přináší mu dary a oběti s prosbou o smíření. 2-3 Protože i on podléhá slabostem, musí přinášet oběti nejen za lid, ale i za sebe a je schopen chápat nevědomé a pobloudilé. *** Toto postavení si nikdo nemůže svévolně přivlastnit, ale musí k němu být Bohem povolán. Ani Kristus se k němu sám nepovznesl. Ustanovil ho Bůh, když mu řekl: "Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil." A jindy prohlásil: "Jsi na věky knězem podle řádu Malkísedekova." Když byl Kristus na zemi, přednášel hlasitě, úpěnlivě a s pláčem prosby Bohu, který ho jediný mohl zachránit před smrtí. Bůh ho v jeho úzkosti vyslyšel. 8-9 Ačkoliv byl Boží Syn, měl se ve škole utrpení naučit, co znamená bezvýhradná poslušnost. Když v té zkoušce obstál, stal se všem, kdo se mu podrobují, zdrojem trvalé ochrany. *** A Bůh ho nazval veleknězem podle řádu Malkísedekova. Rád bych vám o těchto věcech řekl mnohem víc, bylo by to pro vás nesnadno pochopitelné, protože je vaše vnímavost otupena. Už jste měli být dávno učiteli druhých, ale zůstali jste žáky. Opět potřebujete, aby vás někdo učil abecedě Boží řeči. Potřebujete mléko, ne hutný pokrm. Kdo se živí jenom mlékem Božího slova, dokazuje, že neproniká do hloubek Božího myšlení. Ti, kdo na základě zkušenosti dovedou smysly rozeznat dobré od zlého, jsou dospělí a pronikají k jádru věci. Přestaňme stále jenom ohledávat základy Kristova učení a usilujme postoupit dále. Nevracejme se pořád jenom k lítosti nad nesprávným jednáním, k víře v Boha, k učení o křtu, ke vkládání rukou, k učení o vzkříšení mrtvých a o věčném odsouzení. Když Bůh dovolí, postupme k dalším věcem. 4-5 Ten, kdo byl jednou osvícen, okusil Božího daru, získal podíl na Duchu svatém, poznal, jak vážná je Boží věc, zakusil moc přicházejícího světa, *** a potom od Boha odpadl, nemůže se vrátit zpátky, protože veřejně potupil a znovu ukřižoval Božího Syna. Země, která je často skrápěna deštěm a vydává těm, kdo ji obdělávají, hojnou úrodu, přijímá od Boha požehnání. Plodí-li však bodláky a trní, není vhodná k obdělávání, bude vypálena a ponechána svému osudu. I když říkám takové věci, milovaní, nemyslím, že by se týkaly vás. Jsem přesvědčen, že přinášíte dobré plody a spočíváte v Boží ochraně. Bůh je spravedlivý, nezapomíná na vaši práci a věrnost jeho věci, na vaši minulou i přítomnou službu, kterou prokazujete těm, kteří jsou mu cele oddáni. Napomínám každého z vás k horlivosti. Nebuďte leniví a zachovejte si až do konce plnou naději. Nebuďte tupí. Řiďte se příkladem těch, kteří vírou a trpělivostí dosáhli splnění Božích slibů. 13-14 Bůh dal Abrahamovi slib a chtěl ho potvrdit přísahou. A protože nemohl přísahat při nikom větším, přísahal při sobě, že bude Abrahama provázet svou přízní a že rozmnoží jeho rod. *** A Abraham svou trpělivostí skutečně dosáhl splnění tohoto slibu. Když se lidé přísahou dovolávají někoho mocnějšího, ukončují tím svůj spor. Bůh dědicům zaslíbení svou přísahou nepochybně prokázal nezměnitelnost své vůle. Protože je vyloučeno, aby Bůh lhal, můžeme se tedy neochvějně opírat jak o jeho slib, tak o jeho přísahu. Když jsme se k němu uchýlili, smíme čerpat mocné potěšení z nabízené naděje, které jsme se chopili. Je to bezpečná a pevná kotva celé naší bytosti, která nás spojuje s Bohem, k němuž nás předešel Ježíš, který se stal navždycky knězem podle řádu Malkísedekova. Malkísedek je předobrazem Božího Syna, který je knězem navždycky. 1-2 Když se totiž Abraham vracel z vítězného válečného tažení, při kterém vysvobodil svého synovce Lota, vyšel mu vstříc král pokoje a spravedlnosti, kněz Nejvyššího - Malkísedek ze Sálemu. *** 3-10 Neznáme jeho rodiče ani rodokmen, nevíme, kdy se narodil, ani kdy zemřel. Abraham mu odevzdal desátky z kořisti a přijal od něho požehnání jako potvrzení slibů, kterých se mu od Boha dostalo. V Abrahamovi se před Malkísedekem sklonil a desátky mu odevzdal i praotec kněžského rodu Lévi, jehož potomci později podle ustanovení zákona konali kněžskou službu a vybírali desátek. *** *** *** *** *** *** *** 11-13 Lévijská služba nebyla s to přivést Boží lid k dokonalosti. Proto bylo třeba jiné služby a jiného kněze - a to podle řádu Malkísedekova. Je zřejmé, že přenesením kněžství zaniká zákonité oprávnění pro trvání lévijské služby. *** *** Náš Pán, jak všichni víme, pochází z Judova pokolení, jehož členy Mojžíš nikdy nepověřil kněžskou službou a žádný člen jeho rodu ji také nikdy nekonal. Je proto zřejmé, že v něm povstává nový kněz podle řádu Malkísedekova, který svou hodnost nedědí na základě lévijského zákona, ale ujímá se jí mocí své nesmrtelnosti. To dosvědčuje žalmista, když říká: "Ty jsi kněz na věky podle řádu Malkísedekova." Předchozí zákonné ustanovení o kněžské službě bylo zrušeno, protože se ukázalo jako slabé a neužitečné. Vždyť samo o sobě nikoho nepřivedlo k dokonalosti. Vystřídala je lepší naděje, jejímž prostřednictvím se přibližujeme k Bohu. Toto přenesení kněžství se nestalo bez přísahy. Kněží bývali jmenováni bez přísahy, ale Ježíš byl ustanoven s přísahou, poněvadž mu bylo řečeno: "Pán přísahal a nebude toho litovat: Ty jsi kněz na věky podle řádu Malkísedekova." Proto se Ježíš stal ručitelem lepší smlouvy. Kněží bylo mnoho. Protože byli smrtelní, nastupoval jeden za druhým. Žádný nemohl konat úřad do nekonečna. Ježíš však nepotřebuje předávat úřad dalšímu, protože zůstává na věky. Proto přináší dokonalé spasení těm, kteří jeho prostřednictvím přicházejí k Bohu. Je stále připraven zasáhnout v jejich prospěch. Takového velekněze jsme potřebovali: svatého, nevinného, neposkvrněného, odděleného od hříšníků a vyššího než sama nebesa, který není povinen přinášet každý den oběť napřed za své hříchy a pak za hříchy lidu. Obětoval sama sebe. Zákon dosazoval za velekněze lidi podrobené slabosti, ale slovo přísahy vynesené po vydání zákona ustanovilo na věky veleknězem Syna dokonalého. 1-2 Náš velekněz koná svou službu v nebeském chrámu, který postavil Pán a ne člověk jako pravé místo bohoslužby. Koná ji od chvíle, kdy zaujal vysoké postavení u Boha. *** 3-5 Každý velekněz je ustanoven k tomu, aby obětoval dary a oběti. I Ježíš měl tuto povinnost. Ale nebyl z kněží, kteří přinášejí dary podle zákona a jejichž služba je jen stínem nebeské bohoslužby. Víme přece, že Mojžíš zhotovil na Boží příkaz svatyni přesně podle vzoru, který mu byl zjeven. *** *** Kristus je však prostředníkem lepší smlouvy, která je založena na dalekosáhlejších zaslíbeních, protože mu byla svěřena vznešenější služba. Kdyby stará smlouva neměla vady, nebyla by nahrazována novou. Ale Bůh říká svému lidu: "Nastane den, kdy uzavřu s Izraelci a Judejci novou smlouvu. Bude se lišit od té, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je vyvedl z Egypta. Nedodrželi ji a já jsem o ně přestal dbát. Toto je nová smlouva, kterou uzavřu s Izraelci, praví Pán. Napíšu své zákony do jejich myslí, takže budou vědět, co po nich žádám, aniž bych to musel říkat. A ty zákony budou vepsány v jejich srdci a oni budou toužit po tom, aby je plnili. A budu jejich Bůh a oni budou můj lid. A nebude třeba, aby někdo říkal svému příteli, sousedovi nebo bratrovi: Poznávej Pána, poněvadž mne už všichni, velcí i malí, budou znát. Odpustím jim jejich přestupky a na jejich hříchy ani nevzpomenu." Tím Bůh ohlašuje nové sliby a novou smlouvu místo staré, která je už nevhodná a pozbývá platnosti. Pravá smlouva měla svatostánek a pravidla bohoslužby. Svatostánek měl podobu stanu, který byl oponou rozdělen na dvě části. Přední části se říkalo svatyně. Byl tam sedmiramenný svícen a stůl, na který bylo každou sobotu kladeno dvanáct chlebů. Za závěsem byla velesvatyně Patřila k ní zlatá kadidelnice a zlatem kovaná truhla smlouvy, v ní byla zlatá nádoba s pokrmem, který Izraelci jedli na poušti, Áronův prut, kterým Bůh rozhodl o tom, kdo má vykonávat službu ve svatyni, a desky se zněním Desatera. Přikrývalo ji zlaté víko zvané slitovnice. Nad víkem držely stráž okřídlené bytosti nazvané cherubové. Do svatyně denně vcházeli kněží pověření bohoslužbou. Do velesvatyně směl vejít jenom jedenkrát za rok velekněz. Přinášel krev jako oběť za bezděčné přestupky svoje i lidu. Touto bohoslužbou Duch svatý naznačoval, že ještě nebyla otevřena cesta, která by vedla přímo k Bohu. 9-11 Všechno, co se ve svatyni dělo, bylo předobrazem budoucnosti. Dary a oběti nestačily uklidnit svědomí těch, kteří je přinášeli. Zachovávání předpisů o pokrmech, nápojích a všelijakém obmývání zajišťovalo vnější spravedlnost do chvíle, než přišel nový velekněz Ježíš Kristus. Ten vešel do větší a dokonalejší svatyně, kterou nepostavili lidé. *** *** Místo krve kozlů a býků obětoval jednou provždy svou vlastní krev. Tak nám vydobyl věčné vykoupení. Krví kozlů a býků a ve vodě rozmíchaným popelem z jalovice skrápěl poskvrněné lidi a tak posvěcoval a očišťoval jejich těla. Krev bezúhonného Krista, který se obětoval Bohu, očišťuje naše svědomí od neužitečných skutků ke službě živému Bohu. Kristus zemřel a tak se stal prostředníkem nové smlouvy, která zajišťuje vykoupení ze všech přestupků spáchaných v době platnosti staré smlouvy uzavřené s Izraelem. Můžeme se tedy pevně chopit toho, co bylo slíbeno. 16-17 Ano, k závěti musí přistoupit smrt odkazujícího. Teprve potom je neměnná. Nelze ji vykonat, pokud je živ. *** Proto bylo zapotřebí krve i při uzavírání prvé smlouvy. Když Mojžíš přečetl shromážděnému lidu všechna přikázání zákona, smíchal krev býků a kozlů s vodou, vzal rudou vlnu a větvičku yzopu a pokropil tou vodou knihu i shromáždění a řekl: "Toto je krev smlouvy, kterou s vámi uzavřel Bůh." Podobně postříkal krví svatostánek a všechno bohoslužebné náčiní. Podle zákona je totiž téměř všechno očišťováno krví a bez prolití krve není odpuštění vin. Takovým způsobem se muselo očišťovat to, co nebeskou svatyni jen připomínalo. Nebeská svatyně však vyžaduje vzácnější oběť. Kristus vešel do pravé nebeské svatyně, aby nás v ní před Bohem zastupoval; nevstoupil do její pozemské napodobeniny vytvořené lidmi. Nepřinášel za nás svou oběť opakovaně, jako to každoročně dělával velekněz, který do svatyně vstupoval s krví cizí; vždyť by za ta tisíciletí musel často trpět. Ale přišel nyní, aby jednou provždy svou obětí odčinil hřích. Člověk umírá jen jednou, a pak bude postaven před soud. Proto se i Kristus jednou obětoval a vzal na sebe hříchy mnohých. Podruhé se ukáže bez oběti za hříchy, aby zachránil ty, kteří ho očekávají. Zákonné ustanovení o lévijské službě je jen stínem budoucího dobra. Oběti, které se každý rok opakují, nemohou nikoho z těch, kdo se jich účastní, přivést natrvalo k dokonalosti. Kdyby skutečně jednou provždy očišťovaly ty, kteří je přinášejí, přestali by je už dávno obětovat, protože by je přestalo tížit svědomí. Každoroční oběti vlastně připomínají hříchy. Není totiž možné, aby krev býků a kozlů odčinila hříchy. 5-6 Proto Kristus při vstupu na tento svět prohlásil: "Nepřál sis, Bože, oběť ani dar, ale dal jsi mi tělo." *** A k tomu řekl: "Hle, jdu, abych vykonal, Bože, tvou vůli, jak je o mně psáno." Písmo napřed říká, že Bůh si nepřál a neoblíbil oběti a dary, které byly přinášeny podle zákona, a potom dodává: "Hle, jdu, abych vykonal tvou vůli." Ruší prvé, aby ustanovil druhé. Bůh si přeje, abychom byli očištěni a jemu navráceni obětí těla Ježíše Krista, která byla přinesena jednou provždycky. Kněží sloužili každodenně Bohu a přinášeli oběti, které nemohly odčinit hřích. Ježíš přinesl oběť za hříchy jednou, a pak natrvalo zaujal významné postavení u Boha. Od té chvíle čeká, až mu budou podrobeni nepřátelé. Jedinou obětí přivedl navždycky k dokonalosti ty, které odděluje od hříchu. I Duch svatý nám vydává svědectví. "Toto je smlouva, kterou uzavřu s nimi po oněch dnech: Vložím své zákony do jejich srdcí a vepíšu je do jejich myslí a na jejich hříchy a přestupky nevzpomenu." Takže kde je odpuštění hříchů, tam už není třeba oběti za hříchy. Krev Ježíše Krista nám, bratři, umožňuje přistupovat bezprostředně k Bohu. On svou obětí otevřel novou a živou cestu. Stal se tak naším prostředníkem. 21-22 Přistupujeme tedy k němu obmyti, s opravdovým srdcem naplněným vírou, zbaveni špatného svědomí. *** Držme neochvějně vyznání naděje, protože Bůh plní svoje sliby. Podněcujme se navzájem k lásce a k dobrým skutkům. Neopouštějte svá shromáždění - jak si někteří navykli, ale vzájemně se potěšujte - tím horlivěji, čím jasněji vidíte, že se blíží den příchodu Pána Ježíše v slávě. Kdo z vás by znal pravdu, a přece by svévolně jednal proti ní, u toho pozbude oběť za hříchy platnosti a zůstane mu jen bázlivé očekávání soudu a hrozného trestu, který má stihnout přestupníky. Kdo překročil zákon vydaný Mojžíšem, byl bez milosrdenství popraven, jestliže jeho hřích dosvědčili dva nebo tři svědci. Uvědomte si, oč horšího trestu zasluhuje ten, kdo pohrdá Božím Synem a znevažuje jeho krev smlouvy, kterou byl posvěcen, a uvádí v posměch Ducha milosti. Známe přece toho, který řekl: "Mně náleží pomsta, já odplatím." Jinde Pán upozorňuje, že bude soudit svůj lid. Je proto hrozné upadnout do rukou živého Boha. Rozpomeňte se na dny, kdy jste uvěřili a vzápětí museli trpělivě a vytrvale zápasit s mnohým utrpením. Byli jste veřejně vystavováni urážkám a útisku, neboť jste podepírali ty, kteří byli uráženi a utiskováni. Trpěli jste spolu s vězni, a když jste byli olupováni o majetek, snášeli jste to radostně s vědomím, že máte v nebi lepší a trvalejší jmění. Nezbavujte se své radostné důvěry, která přinese velkou odměnu. Vyzbrojte se trpělivostí, abyste vykonali Boží vůli a dosáhli toho, co vám bylo slíbeno. "Ještě malou chvilku a ten, který se blíží, přijde a nebude otálet. Můj spravedlivý bude žít z víry. Nemám zalíbení v tom, kdo ode mne utíká." Ale my přece nepatříme k těm, kdo odpadají a zahynou, nýbrž k těm, kdo věří a dosáhnou života. Víra je naprostá důvěra, že se stane to, v co doufáme, a ona způsobuje, že nepochybujeme o tom, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal a podal o ní svědectví prostřednictvím proroků. Vírou chápeme, že vesmír byl stvořen Božím slovem a nevznikl nějakým neznámým způsobem. Ve víře obětoval Adamův syn Ábel lepší oběť než jeho bratr Kain a pro víru byl prohlášen za bezhříšného. Kain ho po oběti zabil, ale Ábel navzdory smrti mluví skrze svou víru dál. Pro svou víru byl Henoch ušetřen smrti, protože Bůh si ho vzal k sobě. Předtím o něm bylo vydáno svědectví, že se líbil Bohu. To je bez víry nemožné. Ten, kdo přistupuje k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kteří ho hledají. Noe uvěřil Bohu, který mu předpověděl potopu, ačkoliv na ni v té době ještě nic neukazovalo. Poslušně začal stavět loď k záchraně své rodiny. Svou vírou vynesl soud nad světem a dosáhl dokonalosti, která je z víry. Vírou Abraham uposlechl, když byl vyzván, aby se vypravil do země, která měla být dědičně svěřena do užívání jeho rodu. Uvěřil a uposlechl, ačkoliv nechápal, kam jde. S důvěrou bydlel jako cizinec v zemi, která mu byla přislíbena. Žil se spoludědici zaslíbení - synem Izákem a vnukem Jákobem - ve stanech jako kočovník a toužil po pevně založeném městě, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. Také Abrahamova manželka Sára vírou přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas. Pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. Proto z jednoho muže - a to už starce - vzešlo"množství lidu jako hvězd na nebi a jako nespočetný písek na břehu moře." Ti všichni zemřeli ve víře, aniž se dočkali splnění všech zaslíbení. Víra je posilovala, byla jim útěchou a pomáhala jim k vyznání, že jsou na zemi jenom cizinci a poutníky. A kdo říká něco takového, naznačuje, že hledá vlast. Kdyby přitom měli na mysli vlast, kterou opustili, měli ještě dost času, aby se do ní vrátili. Oni toužili po lepší - nebeské. Proto jim Bůh připravil město a nemusí se stydět, že ho vzývali jako svého Boha. 17-19 Bůh vznesl na Abrahama neuvěřitelný požadavek: Přál si, aby obětoval svého jednorozeného syna Izáka, se kterým bylo spojeno zaslíbení o rozmnožení rodu. Abraham se k tomu poslušně rozhodl v přesvědčení, že Bůh má moc vzkřísit i mrtvého. Proto mu Bůh Izáka vrátil jako obraz budoucího vzkříšení. *** *** Ve víře požehnal Izák svým synům Jákobovi a Ezauovi; on totiž věřil, že se uskuteční, co bylo zaslíbeno. Jákob měl pak dvanáct synů, z nichž nejznámější je Josef. Bratři se ho zbavili tím, že jej bez vědomí otce prodali do Egypta. Po počátečních nesnázích se tam nakonec stal místodržícím. V této vysoké funkci se dal bratřím poznat a v době hladu pozval svého otce k sobě do Egypta. Než tam pak Jákob zemřel, ve víře požehnal dvěma Josefovým synům. Když Josef umíral, ve víře připomněl svému lidu, že Bůh po staletích vyvede izraelské syny z Egypta, a vyslovil přání, aby ti, kdo se toho dočkají, přenesli jeho ostatky do Palestiny, Ta doba nastala, když se narodil Mojžíš. Jeho rodiče tehdy prožili těžké chvíle. Egyptský král totiž nařídil, aby izraelští chlapci byli hned po narození usmrceni. Ale Mojžíšovi rodiče si svého chlapce zamilovali a ve víře jej navzdory královskému rozkazu ukrývali; věřili, že je to Bohem vyvolené dítě. Když Mojžíš dospěl, zřekl se postavení králova vnuka. Rozhodl se raději trpět společně s Božím lidem, než prožívat svůj život v nevázaném veselí na královském dvoře. Byl si vědom, že Bůh odměňuje své věrné, a proto si vážil potupy pro Krista více než egyptského bohatství. Ve víře opustil Egypt a nebál se faraónova hněvu, neboť se pevně držel Toho, jenž je neviditelný, jako by ho viděl. Po dlouhém pastýřském životě se na Boží rozkaz vrátil do Egypta, aby odtud vyvedl svůj lid. Nebylo to snadné. Na zarputilý Egypt dopadala za trest rána za ranou. Došlo to tak daleko, že měli zemřít prvorození ve všech domech, jejichž veřeje nebyly potřeny krví berana na znamení, že je to příbytek člena vyvoleného národa. Tak Mojžíš ve víře v Boží slovo ustanovil velikonoční hod s obětováním beránků, aby Zhoubce nezahubil prvorozené Izraele. Na útěku před Egypťany Boží lid ve víře překročil Rudé moře, jako by šel po souši. A když se o to pokusili Egyptští, utonuli. Po letech putování pouští, které bylo zaviněno neposlušností lidu, se Izraelci pustili pod vedením Jozue do dobývání Palestiny. Výsměšně před nimi stálo pevné Jericho. Ve víře je sedm dní obcházeli a pak jeho hradby padly. Z obyvatel Jericha byla zachráněna jedině rodina prostitutky Rachab, která nezahynula s ostatními, protože ve víře přijala před bojem do ochrany izraelské vyzvědače. Co k tomu mám ještě dodat? Nestačí mi čas na vyprávění o Gedeónovi, Barákovi, Samsonovi, Jiftáchovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích, kteří ve víře dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosahovali toho, co jim bylo slíbeno, zavírali tlamy lvům, vzdorovali žáru ohně, unikali násilné smrti, v slabosti získávali novou sílu, nabývali převahu v boji a zaháněli nepřátelské armády. Někteří mrtví byli vzkříšeni a vrátili se ke svým rodinám. Jiní byli mučeni, odmítli záchranu a dali přednost něčemu lepšímu - totiž vzkříšení k věčnému životu. 36-38 Byli kamenováni, rozřezáváni pilou a stínáni. Další se podrobili zkoušce posměchu a bičování, dokonce i pout a žaláře. V ovčích a kozích kůžích o hladu, v úzkostech a zubožení byli štváni po pustinách a horách, skrývali se v jeskyních a dírách. Svět jich nebyl hoden. *** *** A ti všichni ačkoliv, osvědčili svou víru, nedočkali se splnění všech zaslíbení. Neměli totiž dospět k cíli bez nás, protože Bůh si přeje, abychom vstoupili do věčného života společně. To je ten velký zástup těch, kteří osvědčili svou víru. Odložme proto všechno, co nás tíží a zdržuje, i hřích, ve kterém můžeme snadno uvíznout, a vytrvale pospíchejme k cíli. Dívejme se přitom na Ježíše, který je zdrojem i obsahem naší víry, který se nebál hanby, opustil nebeskou radost, byl popraven a ujal se s Bohem vlády. Uvažte, s jakým odporem ze strany hříšníků se setkal a jak trpělivě jej nesl. Neochabujte tedy a neklesejte na mysli. Zatím jste v zápase proti hříchu neprolili svou krev. Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny?"Neber, můj synu, na lehkou váhu, když tě Pán kárá. Neklesej na mysli, když tě napomíná. Koho Pán miluje, toho kárá. A trestá každého, koho přijímá za syna." Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti. 9-10 Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme tedy být mnohem více poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život?A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. *** Přísná výchova nám nikdy nebývá po chuti a vyvolává v nás odpor. Později však přináší ovoce pokoje a dokonalost těm, kdo jí prošli. Posilněte proto své zemdlené ruce a podlomená kolena a vykročte jistým krokem, aby to, co kulhá, nezchromlo docela, ale naopak se uzdravilo. Snažte se žít se všemi v míru a zasvěcujte se Pánu - jinak nevejdete v jeho slávu. Nevymykejte se svým otálením působení Boží milosti, aby se mezi vámi nezakořenila nějaká hořkost, která by se pro ostatní stala zdrojem nákazy a nesnází. 16-17 Ať nikdo není nevěrný nebo lehkomyslný jako Ezau, který se vzdal práv prvorozeného za trochu jídla. Pak by byl rád dosáhl zvratu, ale na věci se už ani slzami nedalo nic změnit. *** Izraelci přistoupili k hmatatelné hoře Sínaji, obklopené plameny, mračny, temnotou a vichřicí, kde se za zvukem polnice ozýval Boží hlas. Bůh požadoval usmrcení i každého zvířete, které by se přiblížilo k hoře. Účinek tohoto projevu byl tak mocný, že sami Izraelci prosili o ukončení Boží řeči. Dokonce Mojžíš prohlásil: "Třesu se hrůzou a děsem." Vy jste však přistoupili k duchovní hoře - Sijónu, k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému, k nesčetným zástupům andělů, k církvi těch, kteří jsou zapsáni v nebi, k Bohu - Soudci všech a všeho, k zesnulým věřícím, kteří již dosáhli cíle dokonalosti, k Ježíši - prostředníku nové smlouvy a k jeho krvi, která naši vinu smazává, místo aby volala o pomstu jako krev Ábelova. Hleďte, ať neodmítáte toho, kdo mluví. Jestliže Izraelci neunikli trestu, když vypověděli poslušnost pozemskému poslu Mojžíšovi, jakému nebezpečí bychom se vystavovali my, kdybychom se odvraceli od posla nebeského. Jeho hlas kdysi otřásl zemí a nyní ohlašuje: "Ještě jednou zatřesu nejen zemí, ale i nebem." Výrazem"ještě jednou", dává najevo, že prověří všechno, co nemá pevné základy, takže zůstane jen to, co je neochvějné. Obdrželi jsme nezničitelné království. Projevujme proto vděčnost tím, že budeme Bohu sloužit tak, jak se mu to líbí: s bázní a uctivostí. Neboť náš Bůh je"oheň stravující". 1-2 Jste bratři. Nepřestávejte se mít rádi. Nezapomínejte na pohostinnost. Byli už takoví, kteří, aniž si toho byli vědomi, přijali za hosty anděly. *** Pamatujte na vězně, jako byste byli spolu s nimi uvězněni, a na trýzněné jako ti, které to může postihnout také. Manželství mějte všichni v úctě. Manželé, buďte si věrni. Cizoložné a nestoudné bude soudit Bůh. Ať se vás nezmocní láska k penězům. Spokojte se s tím, co máte. Neboť Bůh řekl: "Nezřeknu se tě, ani tě neopustím." Proto smíte směle prohlásit: "Pán je můj pomocník. Nebojím se ničeho, co by mi mohl udělat člověk." Nezapomínejte na své vůdce, kteří vám vyřizovali Boží poselství. Sledujte cíl jejich života a důvěřujte Bohu jako oni. Ježíš Kristus je týž včera, dnes i na věky. Nenechte se proto strhávat různými cizími naukami. Svou duchovní sílu čerpáme pouze jako dar od Boha. Nezískáme ji tím, že budeme dodržovat určité předpisy o požívání potravy. Pouhým dodržováním takových předpisů nikdo nic nezíská. Máme nový způsob služby Bohu, na kterém nemají podíl ti, kteří lpí na původních izraelských obřadech. Ve staré obětní praxi je však i pro nás něco poučného. Těla zvířat obětovaných za hřích, jejichž krev vnášel velekněz do svatyně, byla spalována za městem. To je předobraz Ježíše, který trpěl za branami Jeruzaléma. Vykročme tedy za ním, opusťme náš starý způsob života a nebojme se pro něho snášet potupu. Vezměme na sebe jeho potupu. Vždyť zde na zemi přece nemáme trvalý domov, ale naším cílem je město, které jistě přijde. Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno. Nezapomínejme na dobročinnost a štědrost, protože takové oběti se Bohu velice líbí. Důvěřujte těm, kteří vás vedou, a podřizujte se jim. Oni nad vámi bdí a budou voláni k odpovědnosti. Dbejte, ať mohou podat zprávu s radostí a ne s lítostí, aby vám to nebylo ke škodě. Modlete se za nás. Jsme přesvědčeni o svém čistém svědomí, neboť se chceme ve všem správně zachovat. Snažně prosím: Modlete se, abych se zase mohl mezi vás brzy vrátit. Bůh je dárce pokoje. Vzkřísil našeho Pána Ježíše z mrtvých. Učinil jej pro jeho oběť naším nejvyšším pastýřem. Ať vás Bůh uschopní ke konání všeho dobrého, abyste plnili jeho vůli. Kristovou mocí ať ve vás tvoří všechno, co se mu líbí. Jemu buď navždycky sláva. Amen. Prosím vás, bratři, přijměte tato napomenutí. Sděluji vám, že byl náš bratr Timoteus propuštěn z vězení. Přijde-li brzo, navštívím vás s ním. Pozdravte všechny, kteří vás vedou, a všechny, kteří jsou Bohu oddáni. Pozdravují vás všichni italští bratři. Milost s vámi se všemi. Milí bratři, ať žijete kdekoliv, přijměte pozdrav od Jakuba, služebníka Boha a Pána Ježíše Krista. 2-4 Vím, že máte mnoho nesnází a pokušení. Radujte se z toho, protože čím obtížnější bude cesta vaší víry, tím více poroste vaše vytrvalost. Když ve všem obstojíte, stanete se skutečně zralými křesťany. *** *** Nevíte-li, jak si počínat, žádejte Boha o moudrost a on vám ji dá štědře a rád. Proste o ni s důvěrou a bez pochyb. Ten, kdo pochybuje, podobá se mořské vlně hnané a zmítané větrem. 7-8 Takový člověk je rozpolcený a jeho rozhodnutí jsou nestálá. Kdo neprosí s vírou, nemůže očekávat od Pána odpověď. *** 9-10 Křesťan, který nemá významné postavení v tomto světě, ať si je vědom bezvýznamnosti svého bohatství, *** neboť pro Pána je pomíjivé právě tak jako květina, která v prudkém letním žáru uvadne a ztratí květy. Vždyť i nejvýznamnější člověk se vším, co vykonal, jednou vezme za své. Dobře bude tomu, kdo obstojí ve zkouškách. Jako odměnu obdrží život, který Pán slíbil těm, kdo ho milují. Uvědomte si, že žádné pokušení ke zlému nepřichází od Boha. Bohu je totiž každé zlo odporné a nikoho ke zlu nenavádí. Pokušení pochází z našich vlastních myšlenek a zlých tužeb. Zlé myšlenky jsou zárodkem hříchu a hřích vede k rozkladu a smrti. Nedejte se oklamat, milí bratři! Všechno, co je dobré a dokonalé, pochází od Boha. On sice stvořil střídání světla a tmy, ale u něho samého není kolísání mezi dobrem a zlem. Ze své dobré vůle otevírá v Ježíši Kristu dveře do života a vy jste první, kdo jimi vešli. Drazí, nezapomeňte, že člověk má vždy s ochotou naslouchat, s rozvahou mluvit a nemá se dát vyprovokovat k hněvu. Když se totiž člověk rozzlobí, nejedná tak, jak si Bůh přeje. Odstraňte ze svého života všechnu špinavost a zpupnost a vpusťte do něho Boží slovo, které má moc od základu vás proměnit. Ale pozor: Tomuto slovu musíte nejen naslouchat, ale také podle něho jednat. 23-24 Jestliže někdo Božímu slovu pouze naslouchá a nepřizpůsobí svůj život tomu, co slyší, podobá se člověku, který se na sebe podívá do zrcadla, ale pak se otočí a zapomene na své nedostatky. *** Kdo se však pozorně zahledí do Božího zákona a pochopí, že ho jím Bůh nechce svázat, nýbrž osvobodit, nezůstane jen zapomnětlivým posluchačem, ale vede ho to k činům, které mu přinesou radost a štěstí. Kdo se považuje za křesťana a přitom nedovede ovládnout svůj ostrý jazyk, klame sám sebe a jeho zbožnost je bezcenná. Víte, co Bůh považuje za pravé a ryzí náboženství? Pomáhat osamělým a osiřelým v jejich těžkém údělu a nezadávat si se špínou světa. Bratři, jestliže věříte v Ježíše Krista, který je slavným Pánem všech, nemůžete měřit lidi podle kabátu. Představte si, že do vašeho shromáždění přijde bohatě oblečený host se zlatým prstenem na ruce a hned za ním obyčejný člověk v obnošených šatech. K prvnímu budete samá pozornost a uvedete ho na pěkné místo, zatímco druhého si ani nevšimnete a necháte ho někde stát. Čeho jste se dopustili? Udělali jste rozdíl mezi lidmi, a navíc podle zvrácených měřítek. Nezapomeňte, že Bůh si často z bezvýznamných lidí vírou dělá osobnosti a otevírá dveře do svého království těm, kdo ho milují, ne těm, kdo na to mají. A vy byste s takovým člověkem pohrdli! Copak vás právě vlivní lidé nepronásledují a nevláčejí po soudech? Vždyť právě oni se tak často posmívají jménu toho, který je pro vás vším! Korunou Božích přikázání je láska. Jednáte správně, posloucháte-li příkaz Písma: "Miluj svého bližního právě tak, jako miluješ sebe!" Nadržovat jednomu a přehlížet druhého je podle tohoto zákona hřích. Člověk, který chce přísně dodržovat Boží zákon, ale v jedné věci se od něho odchyluje, je vinen právě tak jako ten, kdo porušuje celý zákon. Bůh, který řekl"Nezabiješ!", řekl také"Nezcizoložíš!". A tak i když jsi nikoho nezabil, ale porušil jsi nevěrou manželství, stejně jsi porušil zákon. Každý z vás bude souzen podle toho, zda se ve svém životě řídil či neřídil Božím zákonem lásky. Proto dávejte pozor na to, co říkáte a jak jednáte. Kdo jedná nemilosrdně, hrozí mu přísný soud. Milosrdenství však soud převažuje. Co by vám byla platná víra, bratři, kdybyste podle ní nežili? Myslíte, že vás taková víra spasí? Řekněme, že někdo z vašich přátel bude hladovět a nebude mít co na sebe. Řeknete-li mu: "Tak se měj dobře, ať nenachladneš a nemáš hlad!" a sami mu nedáte ani jídlo ani oblečení, jakou to má cenu? Víra, která se neprojevuje činy, je sama o sobě mrtvá a bezcenná. Máte-li jen takovou víru, pak vám může někdo namítnout: "Ty mluvíš o své víře. Dokaž ji svými činy. A o mně říkáš, že víru nemám. O mé víře svědčí činy." Věříš, že je Bůh. To je dobře. Ale nezapomeň, že v Boha věří i ďábel, ale nic mu to nepomůže. Chvěje se před Božím soudem. Vy bláhoví, ještě chcete, abych vás přesvědčoval o bezcennosti víry, která není dokázána skutky? Čím projevil Abraham svou víru? Tím, že byl ochoten i k takovému činu, jako obětovat Bohu svého syna Izáka. U něho šla víra ruku v ruce s činem a dozrála poslušností. O takovou víru jde v Písmu, když čteme: "Abraham uvěřil Bohu, Bůh se k němu přiznal a nazval ho svým přítelem." Vidíte, že Bůh může přijmout člověka jen tehdy, když svou víru dokazuje skutky. Poslušný čin víry zachránil i prostitutku Rachab, když ukryla izraelské zvědy a umožnila jim útěk. Víra bez činů je jako tělo bez duše. 1-2 Bratři, nevytýkejte tak horlivě chyby druhým, vždyť chybujeme všichni. Jestliže budeme jednat špatně jakožto učitelé, náš trest bude o to přísnější.Kdo umí zkrotit svůj jazyk, dokazuje, že je zralý člověk a umí ovládat sám sebe. *** I velkého koně donutíte k poslušnosti, jestliže mu do huby vložíte nepatrné udidlo. Nebo taková loď: i když je velká a žene ji silný vítr, kormidelník ji ovládá malým kormidlem. Jazyk je také nepatrný, a přesto může způsobit velké věci. Od malého plaménku může shořet celý les. A jazyk je takový plamének. Zapálen hříchem může způsobit v duši člověka i v jeho okolí mnoho zla. Člověk umí zkrotit různé druhy zvířat, ptáků, plazů i mořských živočichů, ale svůj vlastní jazyk zkrotit nedovede. Co jednou vysloví zlého, vymkne se jeho vůli a šíří se to jako smrtelný jed. 9-10 Bratři, jedním a týmž jazykem nelze chválit nebeského Otce a zároveň nenávistně útočit na lidi, jeho děti. *** Tak jako z jednoho pramene nevyvěrá zároveň sladká a hořká voda, tak nemůže ani z jedněch úst vycházet chvála a osočování. Cožpak si můžete natrhat olivy z fíkovníku a fíky z vinné révy? Pokládá se někdo za moudrého a zkušeného? Ať tedy prokáže svou moudrost jemným a krásným jednáním. Máte-li však v srdci plno hořkosti, závisti a sobectví, nechlubte se moudrostí, protože to se nesrovnává. Vaše myšlení neovládá Bůh, nýbrž vaše pudy a ďábel. Vždyť tam, kde se objeví závist a sobecké zájmy, objeví se též nesvár a jiné zlo. Moudrost pocházející od Boha je především čistá, mírumilovná, laskavá a ústupná. Je vždy milosrdná a vede k dobrým skutkům. Je upřímná a bez jakéhokoliv pokrytectví. Bohu se líbí ti, kdo šíří pokoj. Co působí vzájemné hádky a boje mezi vámi? Není to snad ctižádost, která vás ovládá? Po mnohém toužíte, a přece nic nemáte. Chcete mít totéž co druzí - i za cenu, že je ničíte, ale nemůžete toho dosáhnout. Bojujete a pletichaříte, zatímco byste se měli modlit. A pokud se modlíte, nic nedostáváte, protože prosíte ze špatných pohnutek, abyste uspokojili sami sebe. Podobáte se nevěrné ženě, která koketuje s nepřítelem svého muže. Cožpak nechápete, že když chcete být zadobře kde s kým, odcizujete se nutně Bohu? Znovu vám říkám, že nemůžete být lidmi blízkými Bohu, pokud toužíte po přízni tohoto světa. Myslíte si snad, že Bůh, který si nás stvořil pro sebe, může souhlasit s tím, že koketujeme s jeho nepřítelem? Boží láska je však přece větší než naše zpronevěra. Vždyť Bible praví: "Bůh se staví proti pyšným, ale nad pokornými se smilovává." Proto se před Bohem v pokoře skloňte. Postavte se na odpor ďáblu a on od vás uteče. Přibližte se k Bohu a Bůh se přiblíží k vám. Očistěte si ruce, hříšníci, a dejte svá srdce cele Bohu, nerozhodní. Uvědomte si svou ubohost, zarmuťte se a plačte nad sebou. Při tomto poznání není čas na smích a radost, ale na pokání. Ponížíte-li se takto před Bohem, on vás pozvedne. Bratři, nesnižujte se a nesuďte jeden druhého. Kdo to dělá, staví se nad zákon. Místo aby ho plnil, hraje si na soudce. Je jen jeden zákonodárce a soudce - Bůh. Jenom on může udělit milost, nebo odsoudit. Na jaké místo se to stavíš, když soudíš bližního? Slyším, že někteří říkáte: "Co nejdřív se přesuneme do toho či onoho města, budeme tam asi rok pracovat a vyděláme si spoustu peněz." Jak můžete vědět, co se stane zítra? Vždyť náš život se podobá ranní mlze, která se objeví a za chvíli zase zmizí. Měli byste spíše říkat: "Jestli si to bude Pán přát a zachová-li nás při životě, uděláme to či ono." Ale vy mluvíte jen o vlastních plánech a chvástáte se jimi. Takové sebejisté řeči jsou hřích. O tom všem, co jsem vám dosud napsal, platí: Kdo ví, co má činit, a neřídí se podle toho, má hřích. Vy, boháči, už teď plačte a naříkejte nad tím, co vás čeká. 2-3 Nahromadili jste tolik potravin, že vám hnijí, vaše šatstvo žerou moli a vaše peníze ztrácejí na ceně.Chtěli jste si nashromáždit poklady, a zatím jste si navršili hranici, která při posledním soudu shoří i s vámi. *** Mzda, o kterou jste ošidili dělníky najaté ke sklizni vašich polí, svědčí proti vám a nářek ženců dolehl k Božímu sluchu. Váš život strávený v radovánkách a hýření se podobá vykrmování zvířat na porážku. Odsoudili jste a zabili nevinného, který se nebránil. Bratři, čekejte trpělivě až přijde Pán. Vezměte si příklad z rolníka, který vytrvale čeká na vytouženou sklizeň, až uzraje po podzimních a jarních deštích. Nedejte se zviklat a mějte jistotu v srdci, vždyť příchod Páně se blíží. Bratři, nestěžujte si jeden na druhého, vždyť sami nejste lepší než ti, které odsuzujete. Nezapomeňte, že velký Soudce je již přede dveřmi a bude soudit i vás. Za příklad trpělivosti si vezměte proroky, kteří trpěli proto, že vyřizovali Boží poselství. Vážíme si těch, kteří vydrželi. Slyšeli jste o Jobově trpělivosti a vzpomeňte si, jak Bůh nakonec jeho utrpení obrátil k dobrému. Vidíte, jak je Pán plný soucitu a slitování. Nehřešte tím, že si berete Boha za svědka svých řečí. Buďte tak pravdomluvní, aby každý mohl věřit vašemu prostému ano nebo ne. Prožívá někdo z vás těžkosti? Ať se modlí! Daří se někomu z vás dobře? Ať zpěvem chválí Boha! Sužuje-li někoho nemoc, ať pozve starší sboru, aby se za něho modlili a potírali ho olejem ve jménu Páně. Modlitba spojená s opravdovou vírou uzdraví nemocného, Pán ho povzbudí, a tíží-li ho svědomí, odpustí mu hříchy. Vyznávejte si vzájemně své hříchy a modlete se jedni za druhé, abyste mohli být uzdraveni. Opravdová modlitba upřímně věřícího má velkou moc. Vzpomínáte si na Elijáše? Byl to člověk stejně křehký jako my, ale když se opravdově modlil, aby nepršelo, jeho modlitba byla vyslyšena - nesprchlo tři a půl roku. Potom se modlil znovu a tentokrát prosil za déšť. Také tato modlitba byla vyslyšena a země se po dešti opět zazelenala a dala úrodu. Moji bratři, jestliže někdo zabloudí od pravdy a druhý ho přivede zpět, zachrání jeho duši před zahynutím a pomůže mu získat plné odpuštění Apoštol Petr píše přistěhovalcům roztroušeným v Pontu, Galacii, Kappadokii, Asii a Bitynii. Drazí přátelé! Bůh vás již dávno znal a vyvolil vás, abyste se stali jeho dětmi. Duch svatý působil ve vašich srdcích, očistil vás krví Ježíše Krista, abyste žili životem jemu podobným. Ať vám Bůh bohatě žehná a vysvobozuje vás od všech úzkostí a strachů! Díky a čest vzdejme Bohu, Otci našeho Pána Ježíše Krista, že pro jeho milosrdenství jsme mohli začít zcela nový život plný naděje, protože Ježíš vstal z mrtvých. Teď patříte do jeho rodiny, čeká vás tedy skvělé dědictví, které nepodléhá žádným změnám ani nemůže být zkaženo. Je pro vás připraveno v nebi. Protože věříte, Boží moc vás chrání, abyste došli až k tomu konečnému cíli - ke spáse, která se v plnosti ukáže v blížícím se posledním dnu. To je důvod k velké radosti, i když vím, že jste nyní asi v úzkostech pro různá pokušení a zkoušky, kterými procházíte. Zkoušky přicházejí proto, aby se ukázalo, zda vaše víra je pevná a čistá. Vždyť i zlato se čistí v ohni a vaše víra má v Božích očích nesrovnatelně vyšší hodnotu než pouhé zlato. Zvítězí-li vaše víra v těchto zkouškách, Ježíš vás radostně přijme, až přijde v ten poslední den. 8-9 I když jste ho nikdy neviděli, přece ho milujete, a ačkoliv ho ještě nevidíte, přece v něho věříte. A prožíváte nezměrnou radost z toho, že dosahujete cíle své víry - spasení, *** které se snažili odhalit a poznat již proroci. Předpovídali a pátrali po tom, na který čas a na jaké okolnosti poukazoval Duch svatý, který v nich působil a který prorokoval o Kristově utrpení a slávě. Bylo jim však zjeveno, že k těmto událostem nedojde za jejich života, ale o mnoho let později - za vašeho života. Jsou to pravdy, které vám byly zvěstovány, rozhlašovali je lidé zmocnění týmž z nebe seslaným Duchem svatým. Jsou to tak zvláštní a úžasné věci, že i andělé v nebi touží do nich důkladněji nahlédnout. Vaše mysl ať je připravena, buďte střízliví a ostražití. Celou svou naději upřete k daru Boží milosti, který vám bude dán při návratu Ježíše Krista. Žijte před Bohem jako jeho poslušné děti. Nedopusťte, aby váš charakter byl formován myšlením vašeho dřívějšího života bez Boha. Naopak, buďte svatí - to je čistí - ve všem podobně jako ten, který vás pozval, abyste se stali Božími dětmi. Vždyť v Písmu je psáno: "Buďte svatí, neboť já jsem svatý." Pamatujte, že u vašeho nebeského Otce, ke kterému se modlíte, neexistuje při soudu žádná protekce. Bude vás soudit naprosto spravedlivě podle vašeho jednání; a tak pokud jste zde na zemi, jednejte vždy s uctivým zřetelem k němu. Víte přece, čím bylo zaplaceno to, že nemusíte žít životem bez smyslu a cíle, jak jste jej přejali od svých předků. Nebylo to zlatem a stříbrem, které ztrácejí svou hodnotu, 19-20 ale drahou krví Kristovou. On byl k tomu jako beránek bez vady a bez poskvrny předem vyhlédnut před stvořením světa, ale objevil se kvůli vám až teď v poslední době. *** Když znáte Krista, věříte i v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a dal mu velkou slávu. A tak vaše víra a naděje může být cele zakotvena v Bohu. Nyní můžete opravdově milovat každého, protože jste byli očištěni od sobectví a nenávisti tím, že jste přijali Krista. Mějte se proto upřímně a vřele rádi. Vždyť vám byl dán nový život - ne ten, který jste obdrželi od svých rodičů jako pomíjející dar, ale ten, který jste přijali skrze stále živé Boží slovo a který potrvá věčně. Je totiž pravda, že každý člověk je jako tráva, která zežloutne a uschne, a všechna jeho velikost je jako květ, který opadá. Ale Boží slovo zůstane věčně - je to slovo radostné zvěsti, které vám bylo kázáno. A tak se zbavujte všech špatných vlastností, návyků a pocitů. Mezi ně patří nečestnost, závist, pomluvy a přetvářka. Jste jako nemluvňátka nově narozená pro Boží rodinu. Jako se nemluvně dožaduje mléka, tak i vy byste se měli živit Božím slovem - číst je a přemýšlet o něm, abyste rostli ve víře a k spáse. Vždyť jste už na sobě poznali Boží dobrotivost. Přicházejte ke Kristu, kameni živému, který byl lidmi zavržen, ale před Bohem je vyvolený a vzácný. I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům. Nadto vám Kristus vydobyl právo, abyste mohli jako kněží bezprostředně přistupovat k Bohu. Přinášejte mu tedy duchovní oběti vašeho čistého života, které rád přijme pro zásluhy Ježíše Krista. Písmo o tom hovoří takto: "Posílám Krista jako pečlivě vybraný, vzácný základní kámen mé církve a nikdy nezklamu ty, kdo v něho věří." Ano, vám, kteří věříte, je velmi drahý, ale nevěřícím jsou určena tato slova Písma: "Stavitelé zavrhli kámen, který se stal základním kamenem. Pro ně je kamenem, o nějž klopýtnou, a skálou, která způsobí jejich pád." Svým vzdorem vůči Božímu slovu na sebe přivolávají to, co Bůh předem řekl, svůj úplný pád. Ale vy jste vyvoleni samým Bohem jako kněží Krále, jste svatí a čistí, jste jeho vlastní lid. To vše pro to, abyste svědčili druhým o tom, který vás povolal ze tmy do svého úžasného světla. Dříve jste nebyli ničím, nyní jste Božím lidem. Dříve jste nevěděli o Boží dobrotě, a nyní proměnila vaše životy. Prosím vás, moji milí, žijte na tomto světě jako hosté. Váš skutečný domov je nyní v nebi, proto se zřekněte zlých přání, která ohrožují váš život s Kristem. Mezi nevěřícími se chovejte vždy správně. I když o vás mluví jako o nejhorších lidech, nakonec, uvidí-li vaše dobré jednání, mohou být při druhém příchodu Ježíše Krista mezi zachráněnými. 13-14 Jako věřící respektujte představitele své země. Mají povinnost stíhat všechny, kdo činí zlo, a odměňovat ty, kteří jednají dobře. *** Bůh si přeje, abyste svým příkladným životem umlčeli kritiku těch, kteří odsuzují Boží zvěst, třebaže nevědí, co jim přináší, a aniž zakusili její moc. Jste svobodní lidé, neznamená to však, že máte svobodu k činění zla. Pro vás je vždy směrodatná Boží vůle. S každým jednejte s úctou, mějte rádi své spoluvěřící, žijte v uctivé poslušnosti před Bohem a vládu mějte ve vážnosti. Respektujte své nadřízené, nejen když jsou k vám mírní a laskaví, ale i když jsou přísní a tvrdí. Je to přednost, když někdo pro věrnost Bohu snáší utrpení neprávem. Vždyť co je na tom záslužného, snášíte-li trest, který je vám spravedlivě vyměřen? Ale když jednáte správně, a přece za to trpíte, Bůh to ocení. Taková utrpení jsou jen částí toho, co zakusil pro nás Kristus, který se v tom stal naším příkladem. Proto ho následujte! On nikdy nezhřešil, nikdy nevyslovil lež; snášel urážky, ale sám neurážel; když trpěl, nehrozil, ale ponechával vše Bohu, který soudí spravedlivě. On sám nesl naše hříchy na sobě, když zemřel na kříži, aby nám dal sílu skoncovat s hříchem a žít novým životem. Jeho utrpením jsme byli uzdraveni. Byli jste jako ovce, které zabloudily, ale nyní jste navráceni ke svému pastýři a strážci. 1-2 Rovněž i vy, ženy, podřizujte se svým mužům, a když se někteří z nich vzpírají Božímu slovu, můžete je beze slov získat svým čistým a bohabojným životem. *** 3-4 Nenakloníte si je vnějšími ozdobami - šperky, okázalými účesy a nákladnými oděvy, které nejsou pro vás vhodné, ale nepomíjející krásou křesťanské osobnosti. Vaší ozdobou nechť je jemnost a mírnost, které se líbí Bohu. *** Taková vnitřní krása zdobila zbožné ženy dávných dob, které se podřizovaly svým mužům. Vzpomeňte na Sáru, která poslouchala svého manžela Abrahama a nazývala ho svým pánem. Jdete její cestou, jednáte-li správně a nepodléháte nervozitě a strachu. Tak i vy, muži, snažte se rozumět svým manželkám, neboť jsou slabší. Ctěte je, protože jsou z Boží milosti, stejně jako vy, dědičkami věčného života. Nejednáte-li tak, nemůžete čekat, že vaše modlitby budou vyslyšeny. Na závěr se obracím k vám všem; buďte jednomyslní, mějte porozumění jeden pro druhého a milujte se jako Boží rodina. Mějte citlivá srdce a pokornou mysl. Zlo neoplácejte zlem, urážky urážkami, ale naopak prokazujte dobro. Vždyť jedině tak vám Bůh může požehnat. Máte za úkol dokázat, že si vážíte života, a přejete-li si žít dobře a šťastně, dávejte pozor na svůj jazyk, aby z vašich úst nevyšlo nic špatného a lstivého. Obraťte se zády k zlému a čiňte dobro. Šiřte kolem sebe pokoj, i když to není snadné. Vždyť Pán se dívá s láskou na své poslušné děti a vyhovuje jejich prosbám. Na ty pak, kteří činí zlo, hledí s přísnou tváří. Kdo by měl zájem vám ublížit, když budete činit dobře? Stane-li se však, že budete trpět pro dobrou věc, Bůh vás odmění. Nenechte se zastrašit a nebuďte malomyslní; usilujte o to, aby vaše srdce patřila cele Kristu. Využijte každé příležitosti ke svědectví o vaší víře, hovořte však skromně a s úctou. Jednejte správně, aby ti, kteří o vás mluví jako o nejhorších lidech a nadávají vám, se zastyděli, že hanobí vaše křesťanské chování. Pamatujte, že dopustí-li Bůh, abyste trpěli, pak je lepší trpět pro dobro než pro zlo! Vždyť Kristus také trpěl. Sám bez viny - zemřel za naše hříchy, aby nás přivedl k Bohu. Jeho tělo bylo vydáno na smrt, ale Boží Duch jej vzkřísil. 19-20 A týž Duch svatý zmocnil Noeho, když nesl Kristovo poselství záchrany těm, kteří před potopou byli pro svou nevěru v zajetí smrti. Bůh na ně trpělivě čekal, zatímco Noe stavěl koráb. Přesto jen osm lidí bylo zachráněno. *** To je předobraz křtu, který nyní zachraňuje vás. Při křtu vyznáváme, že jsme byli zachráněni před smrtí vzkříšením Ježíše Krista. Křest vyžaduje samozřejmě daleko více než pouhé obmytí tělesné špíny. Vyjadřuje skutečnost, že se obracíme k Bohu s prosbou, aby očistil naše svědomí od hříchu. Nyní je onen Kristus v nebi po Boží pravici a andělé i všechny nebeské síly se před ním sklánějí a poslouchají ho. K utrpení přistupujte jako Kristus, který zakusil mnoho bolesti. Kdo takto trpěl, rozhodl se skoncovat s hříchem. A tak pokud jste ještě zde na zemi, nepoddávejte se hříšným touhám, ale řiďte se Boží vůlí. Stačí, že jako nevěřící jste v minulosti žili nevázaným životem, ve vášních, v opilství, v obžerství, v pitkách a v hanebném modlářství. Samozřejmě, vaši dřívější přátelé budou překvapeni, že už s nimi nedržíte, budou se vám posmívat a pohrdat vámi. Ale z toho si nic nedělejte; vždyť oni se budou za svůj život zodpovídat Soudci všech živých i mrtvých. Proto bylo evangelium zvěstováno i těm zemřelým, kteří za svého života byli lidmi povrchním hodnocením odsuzováni, které však Bůh, jenž soudí podle ducha, odmění věčným životem. Rychle se blíží konec všeho, proto žijte ukázněně a horlivě se modlete. Především ať vaše vzájemné vztahy jsou plné opravdové lásky - vždyť láskou můžete přikrýt mnoho provinění. Ochotně otevřte svůj domov všem, kteří to potřebují. Každý z vás je Bohem obdarován nějakými schopnostmi. Užívejte jich moudře k vzájemné službě a k dalšímu rozvoji. Jsi povolán kázat Boží pravdy? Potom ať tvá řeč je poselstvím od Boha. Jsi povolán, abys pomáhal druhým? Dělej to tedy s veškerou energií, kterou ti Bůh dává, aby On byl oslaven v Ježíši Kristu. Jemu patří všechna sláva a moc navždy. Amen. Moji milí přátelé, nenechte se zmást různými těžkými zkouškami, které prověřují vaši víru není, to nic neobvyklého. Přijímejte takové zkoušky rádi, vždyť tím trpíte jako Kristus a o to více se budete v den jeho příchodu radovat. Urážejí-li vás lidé proto, že jste křesťany, považujte to za výsadu. Můžete si být jisti, že Boží Duch, Duch slávy, bude při vás. Nerad bych slyšel, že někdo z vás trpí pro vraždu, krádež, nějaký zločin nebo zasahování do záležitostí druhých lidí. Jestliže však trpíte jako křesťané, pak to není žádná hanba. Chvalte Boha za výsadu, že patříte do Boží rodiny a že smíte nést Kristovo jméno - křesťané. Vždyť je určena doba, kdy má začít soud od těch, kteří patří Bohu. A jestliže máme být nejprve souzeni my křesťané, jaký hrozný osud čeká ty, kteří Boží poselství odmítají? Když se stěží zachrání věřící člověk, co teprve čeká hříšné a bezbožné? A tak trpíte-li podle Boží vůle, pokračujte v činění dobra a svěřte se cele svému Stvořiteli, jenž vás nikdy nezklame. A nyní několik slov starším sboru. I já jsem takovým duchovním představitelem. Mluvím jako očitý svědek Kristových utrpení a jako ten, kdo spolu s vámi bude účastníkem Kristovy slávy při jeho příchodu. Žádám vás naléhavě, abyste se jako pastýři starali o stádo, které vám Bůh svěřil. Tuto službu konejte rádi a ne s nechutí, ne pro zisk, ale z touhy sloužit Pánu. Neporoučejte, ale veďte svěřené stádo svým dobrým příkladem. Až potom přijde nejvyšší Pastýř, odmění vás účastí na věčné slávě. Vy mladí, podřizujte se starším. Všichni mějte k sobě navzájem citlivý přístup a buďte pokorní, protože pro pokorné má Bůh zvláštní požehnání, ale obrací se proti pyšným. A tak se skloňte pod silnou Boží ruku a Bůh vás pozvedne, až přijde k tomu čas. Všechny své obavy a starosti přenechte jemu, vždyť jste středem jeho zájmu. Mějte se na pozoru před útoky vašeho nepřítele ďábla; obchází jako hladový řvoucí lev a hledá, koho by roztrhal. Vzepřete se mu zakotveni ve víře. Pamatujte, že křesťané na celém světě procházejí stejnými zkouškami jako vy. Obstojíte-li v dočasných utrpeních, pak Bůh plný lásky a milosti zjevené v Ježíši Kristu vám dá věčnou radost. On při vás doplní vše, co vám schází, utvrdí vás, posilní a postaví na pevný základ. Jemu patří provždy všechna moc a sláva. Tento krátký dopis posílám po Silvánovi, kterého považuji za věrného bratra. Chtěl jsem vás ujistit o Boží lásce a povzbudit vás, abyste se jí drželi. Váš bratrský sbor zde v Římě vás pozdravuje, stejně jako Marek, kterého považuji za svého syna. Pozdravte se navzájem políbením lásky. Vám všem, kteří náležíte Kristu, přeji pokoj. 1-2 Apoštol a služebník Ježíše Krista - Šimon Petr - posílá tento dopis všem, kterým Bůh a náš zachránce Ježíš Kristus dal tutéž vzácnou víru jako nám. Přeji vám, abyste prožívali Boží dobrotivost a pokoj. Toho dosáhnete hlubším poznáváním Boha a Ježíše, našeho Pána. *** Bůh nám dal ve své moci vše, co je potřebné k opravdovému životu ve víře; poznali jsme toho, který nás pozval k sobě, a dokonce nám dává účast na slávě a ctnostech. Dal nám ty největší a nejdražší sliby, a to proto, abychom unikli všem špatnostem, které nás ve světě obklopují, a získali Boží charakter. 5-7 Učiňte vše pro to, aby vás víra vedla ke správnému životu, ke stále hlubšímu poznávání Boha, k sebekázni, trpělivosti, naprosté oddanosti Bohu, k bratrské náklonnosti a křesťanské lásce. *** *** Půjdete-li usilovně touto cestou, duchovně porostete, váš život přinese ovoce a budete užiteční pro našeho Pána, Ježíše Krista. Ten, kdo nemá tyto povahové rysy, je krátkozraký, dokonce slepý a zapomíná, že Bůh ho zbavil starého hříšného života. 10-11 Moji milí bratři, usilujte tedy o to, abyste svým křesťanským životem prokazovali, že vás Bůh zavolal a vyvolil. Pak nikdy nesejdete z cesty víry a Bůh vám široce otevře věčné království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. *** Chci vám stále připomínat tyto věci, i když je už dávno znáte a podle nich také žijete. 13-14 Náš Pán Ježíš Kristus mi zjevil, že můj život zde na zemi se chýlí ke konci, že brzo zemřu. Ale dokud jsem zde, pokládám za svou povinnost povzbuzovat vaši víru. *** Chci k tomu využít každou příležitost, a proto vám píši, abyste se mohli k mým radám vracet i po mé smrti. Když jsme vás seznamovali s Kristovou mocí a jeho příchodem, nebyly to žádné smyšlenky. Vždyť jsme viděli jeho božský majestát na vlastní oči! Byl jsem s ním na jedné galilejské hoře, když se nám ještě jako člověk představil ve své božské vznešenosti. Slyšel jsem ten slavný mocný hlas volající z nebe: "To je můj milovaný Syn, moje radost." A tak jsme byli svědky toho, jak se do důsledku naplnila proroctví. Proto jim věnujte tu největší pozornost, vždyť svítí jako světlo uprostřed noční tmy, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci. Buďte si však především vědomi toho, že žádné proroctví Písma nezáleží na osobním výkladu; Vždyť proroctví nikdy nevzešlo z lidské vůle, ale Duch svatý svěřil prorokům, těmto Božím lidem, pravdivé poselství. V Božím lidu se vyskytli i lživí proroci, jako se objeví i mezi vámi lživí učitelé. Vymyslí různé bludné nauky o Bohu. Dokonce budou zapírat Pána, který je vykoupil, ale tím na sebe přivodí rychlý a hrozný pád. Mnoho lidí se dá strhnout jejich zhoubným učením a tím zhanobí cestu pravdy. Ve své hrabivosti vám budou namlouvat různé výmysly, aby z vás těžili. Ale soud je jim v patách a jejich zkáza je blízká. Vždyť Bůh neušetřil ani anděly, kteří proti němu zhřešili, ale uvrhl je do temného vězení, kde očekávají den soudu. Neušetřil ani svět před potopou; zachránil jenom kazatele spravedlnosti Noeho a sedm jiných. Také města Sodomu a Gomoru obrátil v popel a odsoudil k zániku jako výstražný příklad do budoucnosti pro bezbožné. 7-8 Zachránil však zbožného Lota, muže, který se trápil nad nemravným životem svých současníků. *** 9-10 Pán totiž dovede ochránit zbožné lidi, kteří se octli v pokušení, ale hříšné potrestá v den soudu - zvláště pak ty, kteří propadají svým hříšným vášním a pohrdají každou autoritou. Takoví lživí učitelé jsou pyšní, samolibí, opovážliví a nebojí se ani nadpozemských bytostí. *** Přesto andělé, nesrovnatelně mocnější a silnější, je nekritizují a nehaní před Pánem. Tito falešní učitelé jednají podle svých tělesných popudů. Stejně jako nerozumná zvířata, přírodou určená k polapení a záhubě, čeká i tyto falešné učitele stejný konec. Vysmívají se tomu, čemu nerozumějí; jejich hříšnost je přivede do záhuby a za svou špatnost budou pykat. Tito lidé uspokojují den za dnem jen svoji pudovost, jsou samá skvrna a hanba, když se s nimi sejdete u stolu, jsou nevázaně poživační. Jejich pohled na ženu je vždy plný smyslnosti a jejich touha po hříchu je nenasytná. Svádějí slabé lidi a propadli hrabivosti. Jsou to zplozenci prokletí. Opustili správnou cestu a zbloudili jako Bileám, syn Beórův, kterého ovládla představa, že by mohl získat peníze vykonáním nešlechetného činu. Byl však usvědčen z chystané špatnosti: němá oslice promluvila lidským hlasem a zabránila mu v nemoudrém jednání. Tito lživí učitelé jsou neužiteční jako studně bez jediné kapky vody, nestálí jako mraky po vichřici; jsou určeni ke zkáze ve věčné temnotě. Mluví nadutě o nesmyslných věcech a svou nemravností a nízkými vášněmi svádějí zpět do hříchu ty, kteří se rozhodli s hříchem skoncovat. Slibují jim svobodu, ale sami jsou otrocky oddáni svým zvrácenostem. Vždyť člověk je otrokem toho, čemu podléhá. Jestliže tedy ti, kdo poznáním Pána a Spasitele Ježíše Krista unikli svodům světa, znovu se do nich zapletou a podlehnou jim, dočkají se toho, že jejich konce budou horší než začátky. Pro takové by bylo lepší, kdyby tu pravou cestu vůbec nepoznali, než když se po jejím poznání od Božího poselství odvrátili. Na ně se hodí staré přísloví: "Pes se vrací k tomu, co vyzvracel" a"Umyté prase se znovu válí v blátě." 1-2 Píši vám už druhý dopis, moji milí přátelé. V obou jsem se snažil ve vás probouzet čisté smýšlení a připomínat vám skutečnosti, které jsou vám známy z poselství Božích proroků a vašich apoštolů, kteří vám přinesli slovo našeho Pána a Zachránce. *** Především vám chci připomenout, že v posledních dnech tohoto světa se objeví posměvači, kteří si budou žít po svém a budou se vysmívat: "Ježíš přece slíbil, že znovu přijde. Kde tedy je? Naši otcové již zemřeli a od stvoření světa se nic nezměnilo." Úmyslně přehlížejí skutečnost, že nebe i zemi stvořil Bůh svým slovem. Přikázal a země vystoupila z vody. Opět poručil a voda celou zemi při potopě zachvátila. A nyní totéž Boží slovo uchovává náš svět až do dne, kdy bezbožní budou odsouzeni a zničeni ohněm. Ale nezapomínejme, moji drazí přátelé, že pojem času u Pána je jiný než u nás. Pro něho může být jeden den jako tisíc let a tisíc let jako pouhý den. Není to tak, jak si někteří myslí, že by se s naplněním svých slibů opozdil. Spíše má s námi velkou trpělivost. Nechce, aby byl někdo zničen, ale aby všichni zanechali své bezbožnosti a obrátili se k němu. Den soudu přijde tak náhle a nečekaně jako zloděj v noci. V ten den zmizí nebesa s děsivým rachotem, hmota se bude žárem rozkládat a země se vším, co je na ní, bude spálena. Když všechno má takto podlehnout zkáze, jak se na ten den připravíte? Nechte se vést Božím slovem a poddejte se Bohu. Dokazujte, že na ten den čekáte a upřímně po něm toužíte. Je pravda, že v ten den nebesa shoří a hmota se rozplyne strašlivým žárem, ale naše naděje se upíná k novému nebi a nové zemi, které nám Bůh přislíbil. Tam bude jen dobro. Moji drazí, očekáváte-li tyto věci, usilujte o čistý život, protože jedině tak můžete jít vstříc Božímu soudu beze strachu. Uvědomte si, že ve své trpělivosti vám Pán poskytuje čas ke spáse. O tom vám už psal náš drahý bratr Pavel s moudrostí, která mu byla dána Bohem. Mluví tak o tom ve všech svých dopisech. Je pravda, že jsou tam některé věci nesnadněji pochopitelné a těch se chytají nerozumní a nevyrovnaní lidé, kteří jeho dopisy překrucují. Ale oni to činí i s ostatními částmi Písma, čímž přivolávají na sebe zkázu.Moji milovaní, varoval jsem vás, a tak si dejte pozor, aby ani vás tito bludaři nestrhli z pevného základu víry. Usilujte o duchovní růst a hlubší poznání Pána Ježíše Krista. Jemu patří všechna sláva již nyní i na věčnosti!Petr Přinášíme a dosvědčujeme vám zvěst o tom, co bylo od počátku: o Ježíši, který je živé slovo - viditelný projev Otcova věčného života. Slyšeli jsme ho, viděli jsme ho, sledovali jsme ho, dotýkali jsme se ho. 3-4 Podáváme vám o něm zprávu, abyste se s námi sjednotili, jako jsme my zajedno s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem, aby se tím naše radost vzájemně znásobila. *** Předáváme vám poselství, které jsme přijali od Krista: Bůh je světlo a není v něm žádná tma. Tvrdíme-li, že máme k Bohu dobrý vztah, a přesto setrváváme ve tmě, lžeme a náš život je nepravdivý. Žijeme-li však stále ve světle Boží přítomnosti, krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu a nic neruší náš vzájemný vztah. Tvrdíme-li, že nehřešíme, pak klameme sami sebe a nechceme si připustit pravdu. Jestliže však své hříchy vyznáváme, smíme se spolehnout na Boží sliby, že nás očišťuje od každé špinavosti a promíjí nám každé selhání. Říkáme-li, že nic špatného neděláme, obviňujeme Boha ze lži a vůbec ho nechápeme. Přátelé, chci vám zdůraznit, abyste nezůstávali v hříchu. Jestliže však někdo zhřeší, má u Boha Obhájce - Ježíše Krista. On, jediný bez hříchu, byl potrestán na našem místě, a proto viny naše i celého světa mohou být odpuštěny. Jestliže dbáme na to, co nám ukládá, můžeme si být jisti, že ho známe. Neprávem se k němu hlásí, kdo se mu nepodřizuje. V tom, kdo se řídí jeho slovem, se uskutečňuje Boží záměr. Poslušnost je dokladem naší sounáležitosti s ním. Každý, kdo se k Ježíši přiznává, má žít jako on. Milí, nepíšu vám nic nového. Již ve Starém zákoně je nám uloženo, abychom milovali. Nové je to, že se tato láska uskutečnila v Kristu. On je to pravé světlo, které rozptyluje temnotu. To se má projevit i na nás: 9-11 Kdo nenávidí bližního, tápe ve tmě a neví, kam jde. Kdo miluje bližního, setrvává ve světle a nepřekáží nikomu v cestě. *** *** Děti, poznaly jste Otce a jsou vám pro Ježíše odpuštěny hříchy. 13-14 Otcové, poznali jste toho, který byl od počátku. Mládenci, jste silní, působí ve vás Boží slovo, zvítězili jste nad zlým. *** 15-16 Nemilujte svět a to, co jím hýbe. Láska k Bohu a láska ke světu se vylučují. Lidé se nechávají vést svými touhami, chtějí mít, co vidí, a zakládají si na tom, čím jsou a co mají. *** To všechno jednou vezme za své. Ale to, co děláme podle Boží vůle, obstojí věčně. Přátelé, poslední hodina je tu. To znamená, že přijde Antikrist. Však už se objevuje jeho předvoj - mnozí odpadlíci od Krista. Vyšli z našeho středu, ale svým odchodem dokázali, že k nám vlastně nikdy nepatřili. Jinak by zůstali. 20-22 Vás však Duch svatý vede spolehlivě. Znáte pravdu a rozpoznáte ji ode lži. Kdo tedy překrucuje pravdu? *** *** Kdo popírá, že Ježíš Kristus je Boží Syn, Spasitel, se Synem zavrhuje i Otce. Kdo se přiznává k Synu, přiznává se i k Otci. Držte se toho, co jste slýchali od počátku. Setrváte-li v tom, setrváte i v Synu a Otci. A to je to, co nám slíbil - věčný život. Nyní však dost o těch, kteří vás matou. Není třeba, abych vám to zvlášť zdůvodňoval. Duch Kristův, kterého jste přijali, vás učí rozlišovat mezi pravdou a lží. A v tom se nedejte zviklat. Ano, přátelé, zůstávejte v Kristově Duchu a nemusíte se bát, že budete zahanbeni, až Kristus znovu přijde na tento svět. Víme, že Bůh je spravedlivý a jenom ten, kdo jedná v jeho Duchu, k němu patří. Jak nás Otec miluje! Přijal nás za syny a dcery. Lidé nás často nechápou, protože Boha neznají. Už teď jsme jeho děti, ale neumíme si představit, jak nás Bůh ještě přetvoří. To však víme, že až Kristus přijde a my ho uvidíme v celém jeho majestátu, bude v nás dokončena proměna do jeho podoby. Každý, kdo v něj složil tuto naději, vyhýbá se všemu zlu, protože i Kristus je bez poskvrny. Kdo hřeší, staví se proti Bohu, protože hřích je porušení Božího zákona. Víte, že Boží Syn přišel, aby nás hříchů zbavil. U něho nemá žádný hřích místo. Kdo se Krista drží, ten se hříchu vyhýbá; kdo si s hříchem zahrává, Krista nezná a nerozumí mu. Děti, nedejte se nikým oklamat. Podle činů se pozná, zda se podobáme Kristu, který žil v souladu s Boží vůlí. Komu se hřích neoškliví, podobá se ďáblu, který se odjakživa staví proti Bohu. Boží Syn přišel proto, aby zrušil ďáblovo dílo. Kdo se stal Božím dítětem, vyhýbá se hříchu, protože v něm působí Bůh. Nemůže setrvávat v hříchu, neboť Bůh a hřích se navzájem vylučují. Podle toho se pozná, ke komu kdo patří: kdo se dopouští bezpráví a nemiluje bratra, nepatří Bohu. Když jste poprvé slyšeli o Kristu, slyšeli jste také: milujte se navzájem. Podívejte se na Kaina. Přiklonil se k ďáblu a skončilo to bratrovraždou. Proč zabil svého bratra? Protože Ábelův příkladný život ho usvědčoval z hříchu. A tak se nedivte, když vás mnozí nenávidí. Víme, že už nepodléháme vládě smrti, ale vládě života, protože se navzájem milujeme. Kdo nemiluje, zůstává v zajetí smrti. Kdo nenávidí, rozsévá smrt a ztrácí podíl na věčném životě. Pravou lásku nám ukázal Kristus tím, že za nás obětoval život. To nás zavazuje, abychom byli ochotni nasadit za bratra i život. Kdo má dostatek a nedbá, že jeho bratr je v nouzi, marně tvrdí, že miluje Boha. Nemilujme jenom slovy, ale opravdovými činy. Taková láska nám dá vnitřní jistotu a uspokojí naše svědomí. Ale i při nejlepší snaze jsme odkázáni na Boží pochopení a odpuštění. Moji drazí, když zachováváme jeho přikázání a děláme, co se mu líbí, svědomí nás neobviňuje a smíme Bohu s důvěrou předkládat své prosby a očekávat, že je splní. A co nám tedy Bůh přikazuje? Abychom věřili, že Ježíš Kristus je Boží Syn, a milovali se navzájem. Kdo se podle toho řídí, je s Bohem zajedno. O této jednotě s Bohem nás ujišťuje Duch svatý. Milovaní, nepřijímejte lehkověrně všechno, co zní zbožně, ale napřed si ověřte, zda to pochází od Boha; vždyť kolem nás je mnoho falešných učitelů. Zkušebním kamenem ať vám je, zda vyznávají, že se v Ježíši Kristu Bůh stal člověkem. Kdo tuto skutečnost odmítá, nemluví v Božím jménu. Je na straně Kristova nepřítele, který už ve světě působí. Děti, váš život pramení z Boha, a proto odoláváte vlivu falešných učitelů. Váš zdroj je mocnější než jejich. Oni jsou pravými dětmi své doby, proto říkají, co lidem vyhovuje a co lidé rádi slyší. My jsme však děti Boží, a kdo to myslí s Bohem vážně, naslouchá nám. Naše svědectví vám pomůže spolehlivě odlišit pravdu od lži. Přátelé, milujme se navzájem, protože láska pochází z Boha. Kdo rozdává lásku, dokazuje, že Boha zná a je jeho dítětem. Kdo nemiluje, neví o Bohu nic, protože Bůh je láska. Jak velice nás miluje, prokázal Bůh tím, že poslal na zem svého jediného Syna, aby se nám stal zdrojem života. Na počátku tedy stojí Boží láska a oběť, tam se rodí naše láska k Bohu. Jestliže nás Bůh tak miluje, zavazuje to i nás ke vzájemné lásce. Boha sice nevidíme, ale když se navzájem milujeme, působí mezi námi a jeho láska v nás nabývá přesvědčivosti. Jenom Duch svatý nás může ujistit, že máme k Bohu pravý vztah. Viděli jsme a dosvědčujeme, že Otec poslal Syna, aby zachránil svět. Kdo vyznává, že Ježíš je Boží Syn, otevřel se Božímu působení a je s ním zajedno. Známe Boží lásku a spoléháme na ni. Bůh je láska a ten, kdo miluje, zůstává s Bohem v živém spojení. Boží láska nám dává jistotu, že se nemusíme bát jeho soudu, protože se snažíme uvádět do života jeho lásku. Kde je láska, mizí strach; naše jednání je teprve tehdy ryzí, když nevyplývá ze strachu před trestem, ale z lásky. Naše láska pramení z Boží lásky. Kdo staví na odiv svou lásku k Bohu a nenávidí bratra, klame druhé i sebe. Když nemiluje bratra, kterého má před očima, jak může milovat Boha, kterého nevidí? Kristus nám řekl jednoznačně: Miluješ-li Boha, miluj bratra. Kdo věří, že Ježíš je Spasitel, patří do Boží rodiny, a kdo miluje Otce, miluje i jeho děti. 2-4 Naše vzájemná láska prozrazuje, jak milujeme a posloucháme Boha.Jeho přikázání nejsou těžká, plníme-li je z lásky. Když posloucháme Boha jako děti, nepodléháme zlu. Vítězství v tomto zápase nám přináší víra v Ježíše Krista jako Božího Syna. Bez ní nemáme naději. *** *** 5-6 K víře, že jsme zachráněni, nás opravňují tři skutečnosti: to, že se dal Ježíš pokřtít, jako by byl hříšník; to, že místo nás zemřel na kříži jako zločinec; a to, že jsme obdrželi Ducha svatého, který nám to potvrzuje. *** Máme tedy tři svědky: Ducha svatého, vodu a krev, a ti tři svědčí shodně. Přijímáme-li svědectví lidí, proč nevěřit tomu, co o svém Synu říká Bůh? 10-12 Kdo tedy věří v Ježíše jako v Božího Syna, dává Bohu za pravdu. Kdo Bohu nevěří, dělá z něho lháře, protože odmítá svědectví Otce o Synu. Kdo přijímá toto svědectví, stojí na prahu věčného života. Dveře nám otevřel Boží Syn. Bez něho se dovnitř nedostaneme. *** *** To je smysl mého dopisu, abyste měli jistotu, že věříte-li v Božího Syna, máte věčný život. 14-15 Můžeme si však být jisti i tím, že už dnes nás slyší, když o něco prosíme v souladu s jeho vůlí. A nejen slyší, ale dává nám to, oč ho prosíme. *** Vidíte-li, že bratr hřeší, proste za něj, aby neztratil život. Ale nemyslete si, že modlitbami zachráníte člověka, který se zatvrdil a odmítá činit pokání. Každá neposlušnost je hřích, ale hřích bez pokání vede k smrti. Víme, že kdo je skutečně Boží dítě, nehřeší, protože ho Boží Syn chrání a ten zlý na něho nemá právo. Jenom pod Boží mocí jsme v bezpečí, všude jinde jsme vydáni zlému napospas. Boží Syn, Ježíš Kristus, přišel, abychom v něm poznali zachránce a přimkli se k němu. On je pravý Bůh a dárce věčného života. A proto si ho nedejte nikým a ničím zastínit. 1-2 Jan Boží církvi u vás a všem jejím členům.Miluji vás spolu se všemi, kdo poznali pravdu, která žije v našich srdcích a zůstane tu věčně. *** A nejen pravda, ale i láska, slitování a pokoj od Boha Otce i od Ježíše, jeho Syna. 4-6 Mám radost, že někteří z vás žijí opravdu podle Božích přikázání. Nebude to nic nového, ale připomenu jen to, co víte už dávno: Milujme jedni druhé, jak nás tomu učil Ježíš Kristus. *** *** Láska a poslušnost jsou naše jediná ochrana před svůdci, kterých je dnes všude plno. Kdo popírá, že Ježíš Kristus je Boží Syn, který se stal člověkem, vás zavádí a je Kristův nepřítel. Mějte se na pozoru, aby nepřišlo nazmar, co jsme společně vybojovali, a abyste nakonec o všechno nepřišli. Kdo nemá dost na Kristově učení a pouští se do spekulací, vzdaluje se od Boha. Kdo se Kristova učení drží, má blízko k Bohu Otci i Synu. Přijde-li někdo s jiným učením, zavřete před ním dveře a nedávejte mu příležitost. Kdo mu ji dává, stává se spoluviníkem. Mám ještě mnohé na srdci, ale nechci to svěřit papíru. Doufám, že se k vám dostanu a osobně si pohovoříme a potěšíme se navzájem. Všichni zdejší křesťané vás pozdravují. 1-2 Jan drahému Gájovi.Milovaný příteli, ujišťuji tě o své lásce a modlím se za tebe, aby ses měl tak dobře na těle, jako se máš na duchu. *** Měl jsem velikou radost z vyprávění některých bratří, kteří se u mne zastavili a pověděli mi, že svým životem věrně následuješ pravdu. Nic mne nepotěší jako zpráva, že mé děti se drží Kristovy pravdy. Milovaný příteli, konáš opravdu záslužnou a dobrou práci, že se staráš o kazatele, kteří navštěvují váš sbor. Všude o tvé lásce vyprávějí. Dobře děláš, že jim umožňuješ další práci, jak si Bůh přeje. Pracují přece pro Krista, a proto nepřijímají podporu od nevěřících. Pro takové lidi máme mít otevřené dveře a tak napomáhat šíření pravdy. Napsal jsem vašemu sboru dopis, ale Diotrefés, který chce mít mezi vámi vždycky první i poslední slovo, neuznává naši autoritu. Až k vám přijdu, povolám ho k odpovědnosti za to, že nás ošklivě pomlouvá, nepřijímá naše posly a dokonce brání těm, kdo se jich ujímají, a vylučuje je ze sboru. Drahý příteli, drž se ne zlého, ale dobrého příkladu. Kdo jedná podle Boží vůle, je jeho dítě. Kdo jedná svévolně, Boha nezná. Demétria si váží a staví se za něj sám Bůh. I my za něho ručíme a vy víte, že naše svědectví je spolehlivé. Rád bych napsal ještě více, ale je to zbytečné, protože doufám, že se brzo uvidíme a důkladně si o všem pohovoříme. Měj se dobře. Pozdravují tě přátelé a také ty pozdravuj každého z bratří. Juda, služebník Ježíše Krista, bratr Jakubův, píše těm, které Bůh povolal, miluje a pro Ježíše Krista chrání. Přeji vám, abyste zakoušeli stále více milosti, pokoje a lásky! Moji drazí, tolik jsem si přál napsat vám o našem společném spasení, ale cítím, že je potřebnější, abych vás povzbudil v zápase o víru, která byla jednou provždy darována Božímu lidu. Mezi vás se totiž vloudili lidé, kteří nemají žádnou úctu před Bohem a jeho milost využívají jako příležitost k nevázanému životu. O takových lidech bylo už dávno psáno, že jsou odsouzeni, protože se obrátili proti našemu jedinému Vládci a Pánu - Ježíši Kristu. Připomínám vám to, co už znáte: ačkoliv Bůh zachránil Izraelce vyvedením z Egypta, přece potom zahubil ty z nich, kteří mu nedůvěřovali a neposlouchali ho. Také anděly, kteří zklamali ve svém vysokém postavení, Bůh navždy vyhostil ze své blízkosti a střeží je pro den soudu. Podobně obyvatelé Sodomy a Gomory i okolních měst, kteří šli cestou nemravnosti a sexuální zvrácenosti, jsou stále výstražným příkladem hrozného konce ve věčném ohni. Přesto se tito falešní křesťané chovají podobně. Zapadli hluboko do hříchu, zneužívají svá těla, pohrdají jakoukoliv autoritou a rouhají se nadpozemským mocnostem. A přece ani sám archanděl Michael se neodvážil odsoudit satana. Když se s ním přel o Mojžíšovo tělo, řekl pouze: "Pán tě potrestej!" Tito zbloudilci si však klidně tropí žerty z toho, co nechápou. Co svými pudy jako nerozumná zvířata znají, tomu propadají, a to je vede ke zkáze. Běda jim! Dali se cestou Kainovou, který nedbal na Boží příkazy a stal se nakonec vrahem svého bratra. Stejně jako Bileám jsou schopni zradit Boží pravdu pro peníze. Odsoudili se k záhubě vzpourou proti Bohu, podobně jako Kórach, který toužil dosáhnout vysokého postavení. Při vašem bratrském stolování se tito lidé beze studu přecpávají, protože myslí jen na sebe, a tak se stávají poskvrnou vašeho společenství. Jsou jako mraky bez deště hnané větrem sem a tam, jako neplodné stromy na podzim, mrtvé a vykořeněné. Jsou jako divoké mořské vlny vyplavující vlastní špínu, jako zbloudilé hvězdy, které se ztratily v temnotě vesmíru. O takových lidech prorokoval Henoch, příslušník šesté generace od Adama: "Pán přijde s mnoha tisíci anděly, aby všechny soudil a bezbožné hříšníky trestal za jejich nevěru, špatné jednání a tvrdá slova proti Bohu."Těmto lidem není nic vhod a dělají všechno zlé, co se jim zachce. Mluví nadutě a lichotí lidem, přináší-li jim to prospěch. Ale vy, moji milovaní, pamatujte na slova Ježíšových apoštolů, kteří nám předpověděli, že se v posledním čase objeví lidé zlehčující Boží pravdu. Jejich jediným cílem je"užívat života", jak se dá. Působí roztržky. Jsou to lidé ovládaní svými pudy, a ne Božím Duchem. 20-21 Ale vy, moji přátelé, budujte dále na základech dokonalé víry, modlete se v Duchu svatém a zůstávejte v Boží lásce. Trpělivě čekejte na věčný život daný z milosti našeho Pána Ježíše Krista. *** Soucitně pomáhejte těm, kteří kolísají ve víře. Zachráníte je tak od záhuby. Mějte slitování i nad těmi, kteří hrubě zhřešili. Přistupujte k nim však s velkou opatrností, abyste sami zůstali čistí. Bůh má moc uchránit vás před pádem a přivést vás čisté a dokonalé do slávy ve věčně trvající radosti. Pouze jemu jedinému, který nás v Kristu zachránil, patří všechna sláva, velebnost, vláda a moc nyní a zůstane navěky! V této knize je zapsáno, co Bůh svěřil Ježíši Kristu o budoucích událostech a co Ježíš odhalil svému služebníku Janovi prostřednictvím anděla. Jan dosvědčuje, že to všechno viděl a zachytil jako Boží slovo sdělené Ježíšem Kristem. A tak, jestliže čteš nebo posloucháš toto proroctví, uděláš dobře, když se podle něho zařídíš; začne se totiž plnit už brzo. Já, Jan, chci nejprve pozdravit adresáty, sedm křesťanských sborů v Malé Asii: Přeji vám potěšení a pokoj od Boha, který je, který byl a který přijde; od Ducha svatého, který zastupuje před Božím trůnem každý váš sbor; od Ježíše Krista, který za všemi následujícími slovy věrně stojí. Ten, který jako první vstal z mrtvých a je vládcem všech pozemských panovníků, ten nás miluje a prolil svou krev, aby odčinil naše provinění. Tak nás povýšil na spoluvládce svého království a kněze Boha Otce; jemu patří veškerá sláva a moc až na věky. Amen. On přijde a ujme se vlády nad celou zemí, takže ho všichni uvidí a zděsí se, dokonce i ti, kteří ho zabili. Tak to bude. Tento Pán říká: "Já jsem začátek i konec - žiji, žil jsem od prvopočátku a bude mi patřit i závěr dějin, protože mám všechnu moc." Já, váš bratr Jan, spolu s vámi pronásledovaný a s vámi očekávající Kristovo království, byl jsem vyhnán na ostrov Patmos, protože jsem hlásal Boží slovo a svědčil o Ježíši Kristu. A zde jsem byl v duchu přenesen do událostí posledního dění.Zezadu na mne volal hlas, zvučný jako polnice: "Co uvidíš a uslyšíš, zapiš do knihy a pošli to sedmi sborům v Malé Asii - do Efezu, Smyrny, Pergama, Tyatiry, Sard, Filadelfie a Laodiceje." Otočil jsem se za tím hlasem a uviděl jsem sedm zlatých svícnů. Mezi nimi stála postava podobná Ježíši Kristu, oblečená do dlouhého pláště, sepnutého přes prsa zlatou šerpou. Jeho obličej svítil jako polední slunce a vlasy jako sněhobílá vlna. Oči mu zářily jako oheň a také jeho nohy žhnuly jako rozpálená mosaz. Jeho hlas hřměl jako mořský příboj. V pravé ruce držel sedm hvězd a v ústech měl ostře nabroušený meč. Když jsem ho uviděl, ulekl jsem se a padl před ním na zem. Ale on na mne položil ruku a řekl mi: "Neboj se! To jsem já, První i Poslední. Jsem živ; i když jsem zemřel, teď žiji na věčné věky. Mám klíče od smrti i hrobu. Zapiš všechno, co vidíš a co ti ještě ukáži. Abys dobře rozuměl tomu, co vidíš: Sedm svícnů je sedm sborů; sedm hvězd jsou ti, kteří za ně přede mnou nesou odpovědnost a jsou pod mou ochranou." Představiteli efezského sboru napiš: Hovoří k vám ten, který je ve vašich sborech neustále činně přítomen a na němž jsou jejich představitelé plně závislí. 2-3 Vím o tom, co jste už vykonali a také o vaší usilovné práci. Jste vytrvalí, stateční a trpěliví, snášíte pro mne mnoho a neochabujete. Cením si toho, že jste se nenechali svést falešnými apoštoly, ale vyzkoušeli jste je a odhalili jejich lži. Dobře děláte, že jste ostře vystoupili proti zastáncům nevázaného života, který já také odsuzuji. *** Musím vám však vytknout, že jste polevili v lásce; není už tak vřelá jako na počátku. 5-6 Vzpomeňte si, jak to s vámi bylo, jděte do sebe a navraťte se k činorodé lásce. Nebudete-li činit pokání, hrozí vašemu sboru zánik. *** Slyšte, co vám říká Bůh: Kdo zvítězí, okusí ovoce stromu věčného života, který je v Božím ráji. Představiteli smyrenského sboru napiš: Hovoří k vám První a Poslední, ten, který zemřel a ožil. Znám vaše činy, těžkosti a chudobu - ale přesto jste bohatí! Vím, jak vás lživě obviňují ti, kteří se pyšní svou pravověrností, ale pracují vlastně pro satana. Nebojte se utrpení, které ještě přijde. Ďábel dostane některé z vás i do vězení a bude zkoušet vaši věrnost po deset dnů. Buďte věrní až do smrti a dám vám věčný život - cenu vítězů. Slyšte, co vám říká Bůh: Kdo zvítězí, nepodlehne věčné smrti. Představiteli pergamského sboru napiš: Hovoří k vám ten, jehož slovo platí. Vím, na jak nebezpečném místě působíte. Hlásíte se k mému jménu přímo v satanově sídelním městě, ve stínu jeho trůnu. Nezapřeli jste víru ve mne ani tehdy, když byl umučen můj věrný svědek Antipas. 14-15 Jednu věc vám však přece musím vytknout: klidně ponecháváte mezi sebou ty, kteří se pod rouškou křesťanské svobody účastní nestydatých orgií, a to já nenávidím. *** Dejte tu záležitost rychle do pořádku, nebo přijdu a vynesu nad nimi spravedlivý rozsudek. Slyšte, co vám říká Bůh: Toho, kdo zvítězí, dokonale nasytím. Vtisknu mu nový charakter a poctím ho svým osobním přátelstvím. Představiteli tyatirského sboru napiš: Hovoří k vám Boží Syn, jehož oči září jako oheň a nohy žhnou jako rozpálená mosaz. Znám vaše činy lásky, víry, trpělivé naděje a vím, že v tom všem rostete. Avšak to vám musím vytknout, že mezi sebou trpíte tu ženu, která se vydává za prorokyni, ale svádí moje věrné k sexuálním zvrácenostem a modlářským hostinám. Dal jsem jí lhůtu k nápravě, ale ona provádí své nečisté rejdy dál. 22-23 Dopustím těžkou nemoc na ni i na ty, které svedla, pokud nebudou činit pokání z toho, co páchali; nezůstane po ní ani památka. Tak bude jasné všem sborům, že každému vidím do svědomí a každého budu soudit podle jeho činů. *** Vám, kteří odmítáte její učení a nejste zvědavi na to, čemu pyšně říká"satanova nejhlubší tajemství", vám, věrní Tyatirští, slibuji: víc už na vás nenaložím. Musíte se však pevně držet toho, čemu jste uvěřili, dokud nepřijdu. Tomu, kdo zvítězí a splní mou vůli, dám mocné poslání ke všem lidem. Bude mít mezi nimi takovou autoritu, jakou dal Otec mně, a to, na čem si zakládají, rozbije jako hliněné hrnce. Vítězům vyjdu vstříc jako jitřní hvězda, která ohlašuje den. Slyšte, to vám říká Bůh. Představiteli sardského sboru napiš: Hovoří k vám ten, kdo dává plnost Ducha Božího a kdo opatruje ty hvězdy sedmi sborů. Znám vaše činy: vypadáte jako živá církev, ale jste už téměř mrtví. Probuďte se a vstaňte vy, ve kterých zbylo trochu života! Mnohý váš skutek před Bohem neobstojí. Vraťte se ke svým počátkům, kdy jste všechno brali opravdově. Vezměte mne vážně, čiňte pokání! Jestliže se neprobudíte, překvapím vás jako zloděj spáče. Někteří z vás přece zůstali ryzí. Ti si zaslouží, aby mne provázeli v bílém oděvu, protože vítězům obléknu běloskvoucí šat své bezúhonnosti. Jejich jména nevyškrtnu z Knihy života, ale přiznám se k nim před svým Otcem a před jeho anděly. Slyšte, to vám říká Bůh. Představiteli filadelfského sboru napiš: Hovoří k vám Svatý a Pravdivý, který má klíč od Božího království. Komu on je otevře, tomu nikdo nezabrání vejít, a před kým on zavře, ten nevejde. Znám vaše činy. Otevřel jsem před vámi dveře, které nikdo nemůže zavřít. Není vás mnoho, ale zachováváte mé slovo a nezapíráte mé jméno. Některé z té satanovy bandy, která se neprávem prohlašuje za dědice Božích zaslíbení, přivedu k tomu, aby pokorně přijali vaši zvěst. Poznají totiž, že vás miluji. Protože jste zachovali mé slovo a vytrvali, zachovám vás i já v hodině zkoušky, která přijde na celý svět a prověří obyvatele země. Přijdu brzo. Držte pevně, čemu jste uvěřili, aby vás nikdo nepřipravil o věnec vítězů. Toho, kdo zvítězí, postavím jako nepohnutelný sloup do Božího chrámu. Ponese jméno Boha, Krista a nového města - nebeského Jeruzaléma. Slyšte, to vám říká Bůh. Představiteli laodicejského sboru napiš: Hovoří k vám ten, který má jméno Amen - pravý a věrný svědek, původce a vládce všeho. Znám vaše činy a to, že nejste ani studení ani vřelí. Kéž byste byli to nebo ono, ale vy jste odporně vlažní, a tak vás vyplivnu z úst. Říkáte: "Jsme bohatí, přičinili jsme se a nikoho nepotřebujeme." A nevíte, že ve skutečnosti jste ubozí, politováníhodní chudáci a nazí slepci. Jenom u mne můžete získat ryzí zlato víry, které vás skutečně obohatí, a bílé roucho bezúhonnosti, které je s to zakrýt hanbu vašeho hříchu. Nabízím vám také Ducha svatého - léčivou mast na oči, abyste prohlédli. Ty, které miluji, napomínám a trestám. Pohněte se konečně a čiňte pokání! Stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet jako s přítelem. Já jsem Vítěz a sedím na trůnu po boku svého Otce. Toho, kdo zvítězí, učiním svým spoluvládcem. Slyšte, to vám říká Bůh. Potom jsem uviděl otevřené nebe a uslyšel jsem týž hlas jako prve, zvučný jako polnice. Přikázal mi: "Vstup sem, dám ti nahlédnout do budoucnosti!" 2-3 A tu jsem v duchu viděl trůn. Z toho, který na něm seděl, vycházela bílá a rudá záře jako z démantů a rubínů a trůn byl obklopen smaragdově zelenou duhou smíření. *** Okolo Božího trůnu stálo čtyřiadvacet stolců. Na nich sedělo čtyřiadvacet bíle oděných starců se zlatými korunami na hlavách. Od trůnu šlehaly blesky a duněly hromy. Před trůnem hořelo sedm světel, obraz plnosti Božího Ducha. Bylo tam také jezero, průzračné jako křišťál. Kolem trůnu stály čtyři bytosti, které měly oči vpředu i vzadu; upínaly zrak k Bohu, a zároveň sledovaly všechno ostatní. První se podobala vznešenému lvu, druhá silnému býku, třetí moudrému člověku a čtvrtá rychlému orlu. 8-9 Každá měla tři páry křídel. Bez ustání, ve dne i v noci, vzdávaly slávu, čest a díky tomu, který seděl na trůnu, živému od věků na věky: "Svatý, svatý, svatý je všemohoucí Bůh. On byl, je a bude!" *** Tu také těch čtyřiadvacet starců pokleklo před tím, který seděl na trůnu, klaněli se mu a kladli mu k nohám své koruny se slovy: "Tobě patří, Pane, všechna sláva, čest a moc. Ty jsi stvořil všechno, z tvé vůle to vzniklo i trvá." Tu jsem uviděl, že onen sedící na trůnu má v pravé ruce svitek popsaný z obou stran, zapečetěný sedmi pečetěmi. Jeden mocný anděl zvolal silným hlasem: "Kdo může rozlomit tyto pečetě a rozvinout ten svitek?" 3-4 Nikde se však nikdo nenašel, kdo by to mohl učinit a přečíst. To mě zarmoutilo, že jsem až plakal. *** Ale jeden z těch starců mě potěšil: "Neplač! Ježíš, Lev z Judova kmene, Davidův potomek zvítězil! On proto může rozlomit ty pečetě a svitek rozvinout." Setřel jsem slzy a vidím, že v kruhu starců, mezi čtyřmi bytostmi u trůnu, stojí Beránek, s jizvami po smrtelných ranách. Na hlavě má znamení plnosti síly a vševědoucnosti Božího Ducha. Beránek přistoupil až k sedícímu na trůnu a z jeho pravice přijal ten svitek. Jakmile se to stalo, ty čtyři bytosti a dvacet čtyři starci se mu hluboce uklonili. Každý z nich měl harfu a zlatou nádobu z níž jako vonný dým vystupovaly modlitby věřících. Začali zpívat novou píseň: "Ty jediný jsi hoden vzít tento zápis a rozlomit pečetě! Vždyť jsi položil svůj život a z otroctví hříchu jsi Bohu vykoupil svou krví lidi všech kmenů, jazyků, tříd i národů. Udělal jsi je Božími králi a knězi na zemi." Tu se k nim připojil obrovský zástup andělů, kteří obklopovali Boží trůn. Byly jich statisíce. Volali: "Obětovanému Beránkovi patří všechna moc, bohatství, moudrost i síla, čest, sláva i dík." A všechno tvorstvo v nebi, na zemi, v hlubinách, v mořích - prostě celý vesmír se rozezvučel: "Bohu na trůnu a Beránkovi díky, čest, sláva a moc na věky věků!" Čtyři bytosti kolem trůnu uzavřely chvalozpěvy společným"Amen!" A čtyřiadvacet starců se hluboce poklonilo. Viděl jsem, jak Beránek rozlomil první z těch sedmi pečetí, a slyšel jsem, že jedna ze čtyř bytostí zvolala hromovým hlasem: "Pojď!" Tu se ukázal bílý kůň. Jezdec na tom koni - mající v ruce luk a na hlavě věnec vítězů - vyjel, aby dobýval jedno vítězství za druhým. Když Beránek rozlomil druhou pečeť, druhá z bytostí před trůnem zvolala: "Pojď!" Tentokrát vyběhl ohnivě rudý kůň s jezdcem ozbrojeným velikým mečem. Ten měl moc rozrušit mír na zemi, takže se lidé začali vzájemně pobíjet. Pak Beránek rozlomil třetí pečeť a třetí bytost zavolala: "Pojď!" Ukázal se černý kůň, jehož jezdec nesl váhy na znamení nedostatku. Ze středu těch čtyř bytostí zaznělo: "Celý den bude člověk pracovat za kilo pšenice nebo za tři kila ječmene. Ponech jim však dostatek oleje a vína!" Když Beránek odstranil čtvrtou pečeť, slyšel jsem čtvrtou bytost, jak volá: "Pojď!" Vyrazil kůň mrtvolně bledé barvy a jela na něm sama Smrt a za ní zůstávali mrtví. Čtvrtina země jí padla za oběť: rozsévala války, hlad, epidemie a přírodní pohromy. Tu Beránek rozlomil pátou pečeť svitku a já jsem uviděl oltář a kolem něho ty, kteří podstoupili mučednickou smrt pro věrnost Bohu a pro hlásání Boží zvěsti. Společně volali: "Svatý Pane, ty plníš své sliby. Kdy vykonáš spravedlivý soud a potrestáš ty, kdo prolili naši krev?" Potom každý z nich obdržel bílý šat na znamení vítězství. Bylo jim však řečeno, aby ještě čekali, protože se k nim mají připojit další mučedníci pro Krista, jejich spolupracovníci a bratři. Pak jsem viděl, že Beránek rozlomil šestou pečeť. Nastalo velké zemětřesení, slunce se zatmělo jako smuteční flór, měsíc zrudl jako krev. Hvězdy padaly z nebe jako zralé plody ze stromu, do kterého se opře silný vítr. Obloha zmizela, jako když se svine plachta. Každá hora a každý ostrov se pohnul ze svého místa. Vládci země, úředníci, vojevůdci, boháči a mocipáni, otroci jako svobodní, všichni se schovávali do jeskyní a skalních rozsedlin. Volali: "Hory a skály, sesuňte se na nás a ukryjte nás před pohledem toho, který sedí na trůnu, a před Beránkovým hněvem! Den jeho soudu přichází, kdo z nás může obstát?" Potom jsem viděl, jak se čtyři andělé postavili do čtyř světových stran a bránili všem zhoubným vichrům, aby nezuřily na zemi, na moři ani v lesích. Tu se na východě objevil ještě jiný anděl a v ruce držel Boží pečetidlo. Volal na ty čtyři anděly, kteří mohli zadržet nebo rozpoutat všeobecnou zkázu: "Neškoďte zemi, moři ani lesům, dokud neoznačíme na čelech všechny, kdo slouží Bohu!" A byl oznámen počet těch označených: sto čtyřicet čtyři tisíce ze všech kmenů Izraele, to je po dvanácti tisících z každého z dvanácti kmenů: 5-8 Juda, Rúben, Gád, Ašer, Neftalí, Manases, Šimeón, Lévi, Isachar, Zabulón, Josef a Benjamín. *** *** *** Pak jsem spatřil nesčíslné zástupy lidí všech národů, ras, kmenů i jazyků. Stáli před Božím trůnem a před Beránkem oblečeni do bílých oděvů, s palmovými listy v rukou a hlasitě volali: "Sláva našemu zachránci, Bohu Králi a Beránkovi!" Také všichni andělé byli shromážděni kolem trůnu, kolem starců a čtyř bytostí. Poklekli a slavili Boha: "Ano. Chvála, sláva a čest našemu Bohu! Dík jemu, moudrému, silnému a mocnému na věky. Amen!" Jeden z těch čtyřiadvaceti starců se mne zeptal: "Víš, kdo jsou ti lidé v bílých oděvech a odkud přicházejí?" Odpověděl jsem: "Nevím, pane, pověz mi to." Řekl: "To jsou ti, kteří prošli velikým utrpením pro víru. Očistili se od každé poskvrny hříchu Kristovou krví. Teď stojí před Božím trůnem a slouží Bohu bez překážek dnem i nocí. On je bude chránit, nebudou trpět hladem ani žízní, slunce ani jiný žár jim už neublíží. Beránek je povede, nasytí a napojí z pramenů životodárné vody a Bůh sám jim setře každou slzu z očí." Když Beránek rozlomil sedmou pečeť svitku, ztichlo celé nebe a to mlčení trvalo asi půl hodiny. Potom jsem uviděl sedm andělů stát před Bohem a každý z nich dostal polnici. Další anděl přistoupil k oltáři se zlatou nádobou v ruce. Smísil množství vonných pryskyřic s modlitbami věřících lidí a zapálil to vše na zlatém oltáři před Božím trůnem. Dým z této oběti stoupal z oltáře až k Boží tváři. Pak anděl nabral žhavé oharky z oltáře do nádoby a vysypal je na zem. Tu se strhla bouře, blýskalo se, burácel hrom a nastalo zemětřesení. Těch sedm andělů s polnicemi se připravilo, aby troubili. Zatroubil první: Nastalo krupobití a na zem spadl krvavý oheň a sežehl třetinu všech lesů a každé stéblo trávy. Pak zatroubil druhý anděl a do moře se zřítilo jakési obrovské ohnivé těleso. Třetina mořské vody se zbarvila do krvava, třetina živočichů v moři uhynula a potopila se třetina všech lodí. 10-11 Když zazněla třetí polnice, spadla z nebe veliká hvězda sršící jako vržená pochodeň. Padla na třetinu řek a pramenů a zamořila třetinu vod svou jedovatou hořkostí; mnoho lidí v důsledku toho zemřelo. Ta hvězda byla nazvána Pelyněk. *** Potom zatroubil čtvrtý anděl. Slunce i měsíc ztratily třetinu svého jasu a pohasla třetina hvězd. Den i noc potemněly. Pak jsem spatřil orla, který se vznášel vysoko na obloze a hlasitě křičel: "Běda, běda, běda, hrůza obyvatelům země, až zatroubí poslední tři andělští trubači!" Tu se ozvala polnice pátého anděla. Z nebe spadla na zem jiná hvězda. Dostala klíč od propasti, otevřela její jícen a z propasti se vyvalil dým jako z velké pece, zakryl slunce a zamořil vzduch. 3-4 Z dýmu se pak vyrojila mračna hmyzu s jedovatými žihadly. Byly to kobylky, jež však nenapadaly rostliny, ale lidi, kteří neměli Boží znamení na čele. *** 5-6 Nesměly je usmrcovat, ale mohly je pět měsíců trápit. Bodání toho hmyzu bude tak bolestivé, že mnozí se budou chtít sami zabít, avšak nepodaří se jim to, budou toužit po smrti, ale marně. *** Zblízka ty kobylky vypadaly jako koně vystrojení do boje. Jejich hlavy ozdobené zlatými korunami měly lidské tváře, hřívy vlající jako rozpuštěné ženské vlasy, zuby jako lev. Hruď měly jako okovanou pancířem a zvuk jejich křídel připomínal rachot útočící vozby. Ocasy měly jako štíři a v nich žihadla, která po pět měsíců trápila lidi. Vedl je král propasti zvaný hebrejsky Abaddon, řecky Apollyon, to znamená Zhoubce. Zdálo se, že první hrůza končí, ale už se valí další. Zatroubil šestý anděl a od čtyř rohů Božího oltáře se ozval hlas. Poručil šestému trubači: "Rozvaž pouta čtyř démonů od velké řeky Eufratu!" Tak byli osvobozeni čtyři spoutaní démoni, kteří čekali na svou hodinu, aby vyhladili třetinu lidstva. Vyrazili s jízdou v počtu dvě stě miliónů jezdců (to číslo mi bylo přesně sděleno): 17-18 Jezdci měli na sobě ohnivě rudé, hyacintově modré a sírově žluté pancíře. Hlavy jejich koní byly jako hlavy lvů a z tlam jim šlehal oheň, vycházel kouř a čpěla síra. Právě tím - ohněm, kouřem a sírou - zabíjeli. *** Vražedná moc těch koní nevycházela jenom z jejich tlam, ale i z ocasů; měli totiž místo nich jedovaté hady a ti lidi kousali. Avšak lidé, kteří přežili tyto katastrofy, se přesto nezměnili a nečinili pokání. Boha nectili, ale dál uctívali svoje zlaté, stříbrné, měděné, kamenné nebo dokonce jen dřevěné modly, slepé, hluché a bezmocné. Ne, lidé se vůbec nezměnili, nepřestali se vraždit neustoupili od svých pověr, cizoložství a krádeží. Pak jsem spatřil jiného mocného anděla, jak sestupuje z nebe zahalen oblakem. Nad hlavou se mu klenula duha, tvář mu zářila jako slunce a jeho nohy se podobaly ohnivým sloupům. V ruce držel právě otevřenou knihu. Pravou nohou se postavil na moře, levou na pevninu. Zařval a odpovědělo mu sedminásobné hřmění hromů. Rozuměl jsem tomu a chtěl jsem to zaznamenat, ale hlas z nebe mi to zakázal: "Co jsi teď slyšel, nezapisuj, nech si to zatím pro sebe!" Pak ten anděl stojící na moři i na zemi pozdvihl pravici k nebi a přísahal při tom, který žije věčně a stvořil nebe i zemi se vším, co je na ní, i moře a všechny jeho obyvatele. Přísahal: "Čas je dovršen. Bůh už nebude odkládat svůj konečný soud; až zatroubí sedmý anděl, cele se naplní Boží tajemný plán, který však už dávno vyhlašoval Bůh ústy svých proroků." Hlas, který už před tím ke mně mluvil z nebe, se ozval znovu: "Jdi a vezmi tu otevřenou knihu z ruky anděla stojícího na moři i na zemi!" Šel jsem tedy k tomu andělovi a požádal jsem ho, aby mi tu knihu dal."Vezmi si ji," řekl anděl,"a sněz ji. V ústech bude sladká jako med, v žaludku ti však zhořkne." Vzal jsem tedy tu knihu a poslušně jsem ji snědl; skutečně chutnala sladce, ale když jsem ji spolkl, byla opravdu hořká. Pak mi bylo řečeno: "Pokračuj ve svém těžkém úkolu a prorokuj proti mnoha národům, kmenům, jazykům a vládcům." Dostal jsem měrnou tyč se slovy: "Běž a změř Boží chrám i s oltářem. Spočítej ty, kdo se v něm modlí. Chrámové nádvoří vynech, neměř je, protože je vydáno pohanům. A ti budou ničit svaté město čtyřicet dva měsíce. Ještě však pošlu dva svědky; oblečeni ve smuteční šaty budou po dvanáct set šedesát dní připomínat, že je nejvyšší čas činit pokání." To jsou ty dvě olivy dosvědčující, že Bůh nabízí lidem smír - dva svícny, které osvětlují cestu k Pánu země. Ti, kdo by je chtěli předčasně umlčet a odstranit, budou sežehnuti ohněm soudu z jejich úst. Po dobu svého poslání mají moc zadržovat déšť, znehodnocovat vodu a přivádět na zem různé pohromy, kdykoliv budou chtít. Jakmile však tito dva svědkové skončí určený úkol, vystoupí z propasti šelma, svede s nimi boj, přemůže je a usmrtí. Jejich těla budou pohozena na náměstí velkého města, kde byl ukřižován jejich Pán. To město bude pro své zvrácenosti, zotročování a bezbožnost nazýváno Sodoma a Egypt. Lidé z celého světa se po tři a půl dne pohrnou ze všech národů, ras a kmenů, aby si prohlédli ty dva mrtvé, a proto je ani nedovolí pohřbít. Budou se z jejich smrti radovat, pořádat oslavy a vzájemně si blahopřát: Ti dva už nás nbudou obtěžovat. Po třech a půl dnech však Bůh ty dva svědky oživil a oni vstali. Kdo to viděl, strašně se lekl. K těm dvěma zazněl hlas z nebe: "Pojďte sem!" A oni vystoupili v oblaku do nebe před očima zděšených nepřátel. V tu chvíli se strhlo velké zemětřesení. Desetina města byla v troskách a sedm tisíc lidí v nich zahynulo. Ti, kdo přežili, dostali strach a pokořili se před Bohem. Druhá hrůza také pominula, ale již je tu třetí. Zatroubil sedmý anděl a celým nebem zazněly mocné hlasy: "Bůh a jeho Vyvolený - Kristus - se ujímá vlády nad celým světem a bude vládnout na věky!" Těch čtyřiadvacet starců, kteří sedí před Bohem na svých trůnech, padlo na kolena, klaněli se Bohu a volali: "Díky tobě, všemohoucí Bože, ty živý a věčný, že jsi konečně použil své moci a uchopil ses vlády! Národy se rozběsnily a doba uzrála pro tvůj hněv. Nyní nastává soud nad mrtvými: tvoji služebníci, proroci a všichni, kdo tě ctili, velcí i malí, budou odměněni a ti, kdo hubili zemi, zahubeni." Boží chrám v nebi se otevřel a zrakům všech se ukázala truhla, v níž je uložena Boží smlouva s lidmi. Tu se rozpoutala bouře s blesky a hromy, opět následovalo zemětřesení a hrozné krupobití. Na nebi se objevil nápadný úkaz: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a korunou z dvanácti hvězd na hlavě. Byla těhotná a sténala, protože přicházely její porodní bolesti. Vzápětí další úkaz na obloze: Veliký ohnivě zbarvený drak se sedmi hlavami a deseti rohy, na každé hlavě korunu. Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe na zem. Postavil se před ženu a číhal, aby sežral její dítě, jakmile se narodí. Porodila chlapce, který má vládnout všem národům železnou rukou. Bůh však vzal to dítě a přenesl je ke svému trůnu. Žena utekla na poušť, kde ji Bůh ukrýval a pečoval o ni dvanáct set šedesát dní. V nebi se strhla bitva: Michael se svými anděly bojoval proti draku a jeho andělům. 8-9 Veliký drak se svou družinou byl poražen, vyhnán z nebe a svržen na zem. To je ten dávný had z ráje, nepřítel, pomlouvač a svůdce všech lidí. *** Nebem zazněl mohutný hlas: "Nyní se dovršilo dílo záchrany. Bůh dokázal svoji plnou moc, nastolil svoje království a Kristus se ujal vlády. Je svržen žalobce, který dnem i nocí osočoval naše bratry před Bohem. Zvítězili nad ním krví Krista, Beránka obětovaného za ně, a svým svědectvím o něm. Nemilovali svůj život natolik, aby se zalekli smrti. Jásejte nebesa! Jásejte, vy na nebi! Ale běda zemi a moři. Vrhl se na vás ďábel a zuří - ví, jak málo času mu zbývá." Když se drak octl na zemi, začal pronásledovat tu ženu, která porodila toho chlapce. Ona však dostala orlí křídla, aby mohla uletět do pustiny, kde se před tím hadem ukrývala po tři a půl roku. Had vychrlil z tlamy mohutný proud vody, aby ženu smetl. Země jí však přišla na pomoc: otevřela své útroby a proud pohltila. Rozlícený drak se chtěl ženě pomstít, a tak rozpoutal boj proti jejím ostatním dětem, které zachovávají Boží přikázání a je jim svěřeno Ježíšovo poselství. Já jsem stál na břehu moře. Viděl jsem, že se z moře vynořila šelma a měla také sedm hlav a deset rohů jako drak. Královskou korunu však měla na každém svém rohu a na každé hlavě božský titul urážející pravého Boha. Vypadala jako levhart, nohy měla jako medvěd a tlamu jako lev. Drak jí propůjčil svou sílu, trůn a velikou moc. Jedna z jejích hlav se zdála smrtelně zraněna, ale vyhojila se. Celý svět se té bestii obdivoval a poslušně ji následoval. Chválili draka, že jí dal takovou moc, uctívali šelmu a říkali: "Kdo se vyrovná takovému dravci, kdo se s ním může měřit?" Šelma se holedbala a rouhala Bohu a vládla světu dvaačtyřicet měsíců. Po celou tu dobu se snažila zneuctít Boha, jeho jméno a svatyni a všechny, kteří mají svůj domov v nebi. Bylo jí dovoleno, aby válčila proti věřícím a vítězila nad nimi. Nakonec ovládala každý kmen, národ i rasu. Uctívat ji budou však jen ti obyvatelé země, jejichž jména nejsou zapsána do Knihy věčného života, knihy obětovaného Beránka. Slyšte! Komu je určeno vězení, půjde do vězení, kdo má jít na smrt, bude popraven. Ano, takové zkoušky musejí přijít na Boží lidi, aby osvědčili svou vytrvalost a víru. Pak jsem spatřil jinou šelmu, jak vystupuje ze země. Měla jen dva malé rohy jako beránek, ale mluvila jako drak. Ta se teď stává vykonavatelem moci té první šelmy. Nutí obyvatele země, aby uctívali onu první šelmu, která se vyléčila ze smrtelné rány. I ta druhá šelma koná neuvěřitelné divy, předvede dokonce, že před očima lidí sestoupí oheň z nebe. Přikáže jim, aby postavili sochu té smrtelně zraněné a zase uzdravené bestii. Druhá šelma dokáže i tu sochu oživit, socha promluví a rozkáže pobít všechny, kdo se jí neklanějí. Nutí všechny, malé i velké, bohaté i chudé, otroky i svobodné, aby si na pravé ruce nebo na čele dali udělat její znak, takže nikdo nedostane povolení k nákupu a prodeji zboží, kdo nemá znak té šelmy nebo číslo, které ukazuje na její jméno. Zamyslete se nad tím a sečtěte číslice té šelmy. Je to číslo šest set šedesát šest a značí člověka bez Boha. A tu jsem spatřil Beránka, jak stojí na hoře Sijónu, a kolem něho sto čtyřicet čtyři tisíce těch, jejichž čela jsou označena jménem Beránka a jeho Otce. Z nebe se ke mně donesl zvuk nejprve jako mohutného vodopádu nebo burácení hromu, potom jako hra na mnohé harfy. Těch sto čtyřiačtyřicet tisíc začalo zpívat před Božím trůnem, před čtyřmi bytostmi a čtyřiadvaceti starci docela novou píseň. Nikdo jiný se k ní nemohl připojit, uměli ji jen tito vykoupení. To jsou ti, kteří nejsou poskvrněni modloslužbou a následují Beránka všude. Byli jako první sklizeň vykoupeni pro Boha a pro Beránka. Jsou čistí a mají čistá ústa - nepropůjčili je nikdy lži. Pak jsem viděl anděla, jak letěl vysoko nad nebeskou klenbou. Nesl radostnou zprávu o vykoupení, zprávu, která nikdy neztratí svou platnost. Ohlašoval ji všem obyvatelům země, lidem všech ras, kmenů, jazyků i národností. Volal silným hlasem: "Bojte se Boha, vzdejte mu čest! Chvíle jeho konečného soudu nastává. Poklekněte před Stvořitelem nebe i země, moře i pramenů vod!" Následoval ho druhý anděl a ten volal: "Padl, padl mocný Babylón, který opájel národy, aby zrazovaly Boha. Jeho číše se teď změnila v pohár Božího hněvu." Za nimi letěl třetí anděl s důležitou zprávou: "Kdo uctívá šelmu a její sochu, kdo nese na čele nebo na ruce její znak, ten okusí víno Božího rozhořčení; už se nalévá nezředěné do poháru Božího hněvu. Ctitelé šelmy, její sochy a nositelé jejího znaku propadnou před svatými anděly a před Beránkem soudu. V jejich utrpení nebude pro ně úleva ve dne ani v noci. Vyplatí se vytrvalost těch, kdo zachovali Boží přikázání a věrnost Kristu!" K tomu se připojil hlas z nebe: "Piš! Ti, kdo umírají s Kristem a zůstávají mu věrní, mohou se od této chvíle radovat. Boží Duch jim dává odpočinek i zadostiučinění." Tu vidím sněhobílý oblak a na něm muže - ano, je to sám Kristus! Na hlavě má zlatou korunu a v ruce ostrý srp. Z chrámu vyšel anděl a volá na něj hlasitě: "Začni svou žeň, chvíle pro ni nastala, úroda země už dozrála!" Pán z oblaku mávl srpem po zemi a země byla rázem požnutá. Z chrámu vyšel jiný anděl s ostrým vinařským nožem v ruce. Od oltáře vyšel další anděl, ten který měl moc nad ohněm. Hlasitě zavolal na anděla se srpem a vybídl ho: "Sklízej hrozny, vinice země dozrály k soudu!" Anděl odřezával hrozny pozemské révy a házel je do obrovského lisu Božího hněvu za hradbami města. Tam byly hrozny tlačeny, až víno rudé jako krev se rozlévalo do nedohledna. 1-2 Ještě jiné mocné a podivuhodné úkazy jsem uviděl na nebi. Přede mnou se rozprostíralo křišťálově průzračné jezero, jiskřící jako oheň. U něho se shromáždili všichni ti, kdo zůstali věrni Bohu a zvítězili nad ďábelskou šelmou, neuctívali její sochu a nedali se označit jejím číslem. *** Nyní dostali od Boha harfy, aby hráli a zpívali píseň vysvoboditele Božího lidu a píseň Spasitele světa Ježíše: "Velké a podivuhodné jsou tvé činy,Pane Bože všemohoucí.Tvoje cesty jsou spravedlivé a přímé,Králi všech národů. Kdo by se tě, Pane, nebála kdo by neuctíval tvoje jméno?Vždyť ty jediný jsi Svatý.Všechny národy přijdu a skloní se před tebou,všichni poznají, že tvoje soudy jsou spravedlivé." Potom jsem viděl: Otevřela se svatyně nebeského chrámu a vyšlo z ní sedm andělů - vykonavatelů sedmi posledních pohrom, kterými se dovrší spravedlivý Boží hněv. Ti andělé měli zářivě čistá kněžská roucha a byli přepásáni zlatými šerpami. Jedna ze čtyř bytostí od Božího trůnu jim předala sedm zlatých číší naplněných hněvem od Boha, živého od věků na věky. Chrám se naplnil dýmem Boží velebnosti a moci. Nikdo teď nemohl vstoupit dovnitř, dokud andělé nevykonají soud na zemi. Ze svatyně jim přikázal hlas: "Jděte a vylijte těch sedm číší Božího hněvu na zemi!" První z andělů šel a vylil na zem svou číši. Tu se na lidech, kteří nesli znak šelmy a klaněli se její soše, objevily zhoubné vředy. Druhý anděl vlil obsah své číše do moře. Všechno živé v moři uhynulo, takže se naplnilo hnilobou a rozkladem. Třetí anděl vylil svou číši nad řekami a prameny vod. Vody byly zkaženy. Slyšel jsem toho anděla, který měl moc nad vodami, jak říká: "Jsi spravedlivý, svatý a věčný Bože, a je to zasloužený rozsudek. Opíjeli se krví nevinných a proroků, a proto teď umírají žízní." A mučedníci od oltáře se připojili: "Ano, všemohoucí Pane, soudíš spravedlivě a podle pravdy." 8-9 Čtvrtý anděl vylil obsah své číše na slunce. Pálilo tak, že lidé padali těžkým úžehem. Místo aby činili pokání a aspoň teď vzdali Bohu čest, proklínali ho za tu pohromu. *** Pátý anděl vylil číši na trůn šelmy a v jejím království se setmělo. Lidé, trýzněni již vředy, se bolestí až kousali do rtů. A přece ještě zlořečili Bohu, místo aby se jejich ústa otevřela k pokání. Šestý anděl vlil obsah své číše do veliké řeky Eufratu. Její vody vyschly, a tak se otevřela cesta pro vladaře z východu. 13-16 Tu jsem viděl, jak z tlamy draka, z huby šelmy a z úst lživého proroka vylezli tři nečistí duchové jako odporné ropuchy. Snažili se lidem imponovat různými divy. Obcházeli vládce světa, aby je získali za spojence k rozhodující bitvě proti všemohoucímu Bohu. Svolávali je na místo nazvané Harmagedon. Doba je vážná. Pán připomíná: "Přijdu nečekaně jako zloděj v noci. Dobře tomu, kdo bdí a je připraven." *** *** *** Sedmý anděl vylil svou číši do ovzduší a z chrámu zazněl mohutný hlas: "Je dokonáno!" Strhla se bouře s blesky a hromy a celá země se otřásala; takové zemětřesení nezažil nikdo od počátku lidstva. Bůh nezapomněl na hříchy velikého bezbožného města, zvaného Babylón. Dal mu pít z poháru svého trestajícího hněvu. Roztrhlo se na tři kusy a i ostatní města se zhroutila. Všechny ostrovy zmizely a po horách nezůstalo ani památky. Lidi postihla nepředstavitelná zkáza - krupobití. A oni za tu strašnou pohromu proklínali Boha. Jeden ze sedmi andělů, kteří vylili sedm číší hněvu, vyzval: "Pojď, ukáži ti soud nad tou nevěstkou, která vládne nad mnohými vodami, se kterou se spouštěli vládcové země a obyvatelé se opíjeli vínem její nemravnosti." Anděl mě přenesl v duchu na poušť a tam jsem uviděl tu ženu. Seděla na šarlatově zbarvené šelmě se sedmi hlavami, desíti rohy a mající mnoho jmen, jimiž se rouhala proti Bohu. Žena sama byla oděna jako královna do purpuru a šarlatu, nazdobena šperky ze zlata, drahokamů a perel. Pozvedala bujně zlatou číši plnou neřesti. Na čele měla napsáno jinotajné jméno"Velké město Babylón - matka modloslužebnic a všech ohavností země". S úžasem a hrůzou jsem poznal, že je opilá krví věřících a mučedníků pro Ježíše. Anděl mi řekl: "Proč se hrozíš? Odhalím ti tajemství té ženy i toho zvířete, sedmihlavého a desetirohého, které ji nese. Ta šelma už řádila, byla přemožena, ale ještě jednou smí vyjít ven z propasti, aby ukázala svou sílu, dříve než zahyne navždy. Obyvatelé země, jejichž jména nejsou zapsána v Knize života, užasnou, až uvidí tu šelmu, která byla, není a zase nakrátko bude. Moudrý, snaž se pochopit: Sedm hlav je sedm pahorků, na nichž ta žena trůní. Znamenají však také sedm králů. Pět z nich již padlo, šestý právě kraluje, sedmý král má teprve přijít, avšak jeho vláda potrvá jen krátce. Šelma sama je osmý panovník, který již vládl a jde s jistotou do záhuby. Deset rohů je deset králů, kteří se ještě neujali vlády. Ti převezmou moc na krátký čas spolu se šelmou. Vytvoří navzájem i s ní mocné spojenectví a vytáhnou do boje proti Beránkovi. Beránek však nad nimi zvítězí, protože on je Pán pánů a Král králů. Jeho povolaní, vyvolení a věrní jsou mu po boku." Dále mi anděl řekl: "Vody, na kterých trůní ta nevěstka, to jsou davy lidí, rasy, národy a kmeny. Šelma a těch deset králů se však nakonec obrátí i proti samé nevěstce. Strhají s ní šaty, budou jíst její maso a spálí ji. Stanou se tak nástrojem Božího hněvu. To jim Bůh vnukl, aby se spřáhli a s nevěstkou spojili, dokud se neuskuteční Boží záměry. A ta žena, to je velkoměsto, v němž se soustřeďuje světovláda." Potom jsem spatřil jiného anděla sestupovat s nebe. Byla mu dána velká moc a jeho sláva ozářila celou zemi. Zvolal silným hlasem: "Padl, padl veliký Babylóna jeho rozvaliny budou obydleny všelijakými démony a odpornými ptáky. Jeho nízké vášně posedly všechny národy a jejich vládce,takže se nezastavili před ničím.Obchodníci bohatli z jeho rozmařilého života." Pak jsem slyšel z nebe jiný hlas: "Utečte z toho města, moji věrní,neúčastněte se jeho hříchů,abyste s ním nepropadli trestu. Jeho hříchy se nakupily až k nebia Bůh se chystá soudit jeho zločiny. Odplaťte mu po zásluze za jeho ohavné činy!Do číše, ve které míchal svoje ďábelské nápoje, mu nalejte dvakrát tolik. Slávu a hýření teď zaplatí trýzní a žalem.Namlouval si: Mám královskou moc a houf nápadníků,nikdy nebudu nosit smutek jako opuštěná vdova. Proto se teď na něj v jediném dni nahrne pohroma za pohromou,smrt, pláč, hlad a oheň.Tak rozhodl mocný Pán Bůh." Mocipáni, kteří s ním smilnili a hýřili, nad ním budou plakat a naříkat, až uvidí dým hořícího města. Plni hrůzy se mu neodváží jít na pomoc a budou jen z povzdálí skučet: "Škoda, škoda tě, veliký a mocný Babylóne! Co se to s tebou najednou stalo?" 11-12 I bohatí obchodníci budou toho města velice želet, protože přijde nazmar jejich zboží, sklady zlata a stříbra, drahých kamenů a perel, nejjemnějšího plátna, purpuru, hedvábí a šarlatu, vonných dřev a uměleckých předmětů ze slonoviny, vzácných dřev, mědi, oceli a mramoru. *** Komu teď nabídnou skořici a jiná koření, voňavky, masti, kadidlo, víno a olej, mouku a obilí, dobytek a koně, vozy, ano i těla a duše lidí? Všechno bohatství, které to město tak dychtivě shromažďovalo, přišlo vniveč, po všem jeho lesku a nádheře není už památky. Ti, kteří s ním obchodovali a bohatli z něho, tu stojí opodál, děsí se té zkázy a bědují: "Škoda tě, veliké město, škoda tě milovníku jemných látek, purpuru a šarlatu, zlata, drahokamů a perel. V jedné hodině vzalo za své takové bohatství!" Ani loďaři, kapitáni lodí, námořníci a kdokoliv se zabývá mořeplavbou se neodváží přispět tomu městu na pomoc. 18-19 Budou jen lamentovat a truchlit: "Tobě už se žádné město nikdy nevyrovná! Škoda tě, škoda, jak jen z tvého blahobytu těžila námořní doprava. A v jedné hodině je všechno v troskách!" *** Avšak raduj se, nebe, i ty, věrná církvi, protože se vás Bůh zastal. Dal tomu městu zakusit tvrdost soudů, které ono vynášelo nad vámi. Jeden silný anděl pak zdvihl obrovský kámen a vhodil ho do moře se slovy: "Veliké město Babylón zmizí navždy jako kámen v hlubinách. Nikdy už v něm nezazní hudba ani zpěv. Nikdy se už v něm neusadí žádný řemeslník, nikdy už v něm nezazní lomození strojů. Ztemní a žádné okno už se v něm nerozsvítí. Nikdy se už v něm neozve svatební veselí. Jeho obchodníci ovládali celý svět a jeho opojné nápoje mámily celé národy. Jeho ulice jsou skropeny krví proroků a mučedníků pro víru a všech ostatních obětí." Potom jsem slyšel jednohlasý sbor mohutného zástupu v nebi: "Haleluja, chvalte Boha!Jeho vítězství, sláva i moc, jeho soudyjsou jedině správné a spravedlivé.On vykonal rozsudek nad tou nevěstkou,která vínem svých neřestí přivedla do záhuby celou zemi,on pomstil své služebníky,jejich krev ulpěla na jejích rukou." A pak ještě: "Haleluja chvalte Boha.To město chtělo vládnout na věkya věčně ho bude připomínat jenom oblak dýmu." Čtyřiadvacet starců a ty čtyři bytosti padli na kolena, hluboce se klaněli Bohu sedícímu na trůnu a volali: "Je to tak, chvála Bohu!" Od trůnu zazněl hlas: "Chvalte Boha všichni, kteří mu sloužíte a ctíte ho, malí i velcí!" Pak se ozvalo mocné volání připomínající hukot vodopádu nebo hřmění bouře: "Haleluja, chvalme Boha.Náš všemocný Bůh a Pán se ujal své vlády. Radujme se, jásejme, vzdejme mu čest!Nadešel den Beránkovy svatby.Jeho nevěsta církev je už připravena. Dostala běloskvoucí svatební šaty z nejjemnější látky,utkané ze svatého života vykoupených." Anděl mi dal pokyn: "Piš! Dobře bude těm, kdo jsou pozváni na Beránkovu svatbu. To jsou slova samotného Boha." Přemohla mne vděčnost, padl jsem před andělem na kolena, ale on mne zvedl a řekl mi: "To nesmíš! Jsem přece pouhý služebník jako ty a tvoji bratři, kterým je svěřeno Ježíšovo poselství. Jenom Bohu se klaněj!" Pak jsem uviděl otevřené nebe a hle, bílý kůň; a jezdec, který na něm seděl, se jmenoval Věrný a Pravý. To je ten, který vynáší spravedlivé rozsudky a vede spravedlivý boj. Jeho oči jsou jako naskrz propalující plamen, jeho hlavu zdobí mnohonásobná královská koruna. Na čele má napsané jméno, které nikdo nezná než on sám. Je ztělesněné Boží Slovo. 13-14 Oděv má zbrocený krví. Následuje ho družina jezdců na bílých koních, v pláštích z bělostného plátna. *** Z jeho úst vychází ostrý meč, kterým přemáhá národy. Nastolí novou vládu své spravedlnosti a jako vinař tlačí hrozny v lisu, tak ve spravedlivém hněvu vykoná soud nad bezbožnými. Na boku svého pláště má napsáno: Král králů, Pán pánů. 17-18 Dále jsem viděl anděla, stojícího v plném slunci. Svolával mrchožravé ptáky, kteří létali nad ním: "Poleťte sem, budete hodovat na Božích nepřátelích, králích, vojevůdcích, bojovnících, koních i jezdcích, svobodných i otrocích, slabých i mocných!" *** Tu jsem viděl, jak se pozemští vládcové a jejich armády střetli s jezdcem a jeho vojskem. Šelma a lživý prorok, (který jí přisluhoval a svými zázraky mnohé svedl, aby přijali znak té šelmy a klaněli se její soše) skončili v moři plamenů. Jejich armády byly pobity mečem jezdce na bílém koni a ptáci se vrhli na těla mrtvých. Z nebe sestoupil anděl s klíčem od propasti a se silným řetězem. Popadl draka, toho starého hada, toho ďábla a satana a spoutal ho na tisíc let. Hodil ho do propasti, přikryl ji a zapečetil, aby nemohl svádět národy, dokud se nedovrší těch tisíc let. Pak musí být ještě na krátký čas propuštěn. 4-5 Na soudní stolici potom usedli soudci, lidé popravení pro věrnost Ježíšovi a Božímu slovu, kteří se neklaněli šelmě ani její soše a nepřijali znak šelmy na čelo ani na ruku. Ti nyní ožili a vládli s Kristem tisíc let. To je první vzkříšení. Ostatní mrtví musejí počkat, dokud se nedovrší tisíciletí. *** Šťastni jsou ti věrní, kteří mají účast na prvním vzkříšení. Na ty už druhá smrt nemá nárok, jsou to Boží kněží a Kristovi spoluvládci v tisíciletém království. Až skončí těch tisíc let, bude satan ještě nakrátko propuštěn. Vyjde z propasti a zmobilizuje všechen svůj lid, početný jako mořský písek. Viděl jsem, že se dali na pochod a obklíčili ležení věřících i město, které Bůh miluje. Tu však s nebe spadl oheň a sežehl je. Jejich vojevůdce satan byl vhozen do ohnivého moře, kam již padla dravá šelma a její lžiprorok. Tam budou trýzněni ohněm dnem i nocí na věky věků. Spatřil jsem bílý trůn a na něm Panovníka. Před jeho pohledem se rozplynulo nebe i země a nezůstalo po nich ani památky. 12-13 A viděl jsem vzkříšené mrtvé, malé i velké, stát před tím trůnem. Moře, smrt i její říše vydaly své mrtvé. Byly otevřeny Knihy skutků a Kniha života a byli souzeni podle svých činů. *** Smrt a její pomocníci skončili v moři plamenů. Toto ohnivé moře je druhá, věčná smrt. Tam skončí každý, jehož jméno není zapsáno v Knize života. Pak jsem uviděl nové nebe a novou zemi.Staré nebe a stará země zmizely.Moře už na nové zemi nebylo. A viděl jsem svaté město, nový Jeruzalém,sestupovat od Boha z nebe,jako když ozdobená nevěsta jde vstříc svému ženichovi. S trůnu se ozval mohutný hlas: "To je Boží domov s lidmi,Bůh tam bude bydlet s nimi a oni s ním.Už nikdy je neopustí a setře jim každou slzu s očí.Tam už nebude smrt ani nářek ani bolest,protože starý svět zmizel v nenávratnu." Sedící na trůnu řekl: "Pohleď, všechno tvořím nové." Vybídl mne: "Zapiš to, protože tato slova jsou pravdivá a je možno se na ně plně spolehnout." A dodal: "Vlastně se již vyplnila. Já jsem začátek i konec všeho. Tomu, kdo žízní, dám zdarma napít z pramene vody života. Kdo zvítězí, získá všechno. Já budu jeho Bohem a on bude mým synem. Ale zbabělci, nevěrci, nemravní, cizoložníci, vrazi, šarlatáni, pověrčiví a lháři všeho druhu budou neodvolatelně odsouzeni k sžíravé beznaději a palčivému utrpení. To bude jejich zánik." Pak ke mně přistoupil jeden z těch sedmi andělů, kteří vylévali posledních sedm pohrom z číší a vyzval mě: "Pojď, ukážu ti Beránkovu nevěstu, jako nastávající choť." Přenesl mne v duchu na vysokou, rozložitou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, které tam sestoupilo od Boha. Boží sláva z něho zářila jak nejdražší drahokam, jako jiskřivý křišťál. Bylo obehnáno vysokou a silnou zdí, ve které bylo dvanáct bran střežených dvanácti anděly, označenými jmény dvanácti kmenů Izraele. Tři brány směřovaly na východ, tři na sever, tři na jih a tři na západ. Městská zeď byla založena na dvanácti kvádrech, které nesly jména dvanácti Kristových apoštolů. Anděl, který se mnou mluvil, měl zlatou tyč a měřil město, jeho hradby i brány v obvyklých lidských mírách. Půdorys toho města tvořil čtverec o straně dvanáct tisíc měr, a tak bylo město i vysoké. Rozměr zdi byl sto čtyřicet čtyři lokty. Hradba byla z jaspisu a samo město z ryzího zlata, ale průhledného jako křišťálové sklo. 19-20 Základy hradeb byly samý drahokam. *** Dvanáct bran bylo z dvanácti perel, každá z jedné. I ulice toho města byly vydlážděny tím průzračným zlatem. Avšak neviděl jsem tam žádný chrám, protože Bůh a Beránek vládl všude. To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, protože je osvěcuje Boží sláva a Beránek. Národy nové země budou žít v tomto světle a vládcové mu předají svou moc. Brány toho města budou stále otevřeny, vždyť už nebude noc, ale jenom den. Nic nečistého tam nesmí, ani rouhač ani podvodník. Budou tam jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově Knize života. Ještě mi ukázal řeku života, čistou jako křišťál. Vyvěrala z trůnu Boha a Beránka a protékala na náměstí toho města. Po obou jejích březích rostl strom života nesoucí dvanáct druhů ovoce, na každý měsíc jeden. A listy toho stromu sloužily všem ke zdraví. Tam nebude vůbec nic škodlivého. Vládě Boha a Beránka se všichni ochotně podřídí. Budou ho vidět tváří v tvář a na čele ponesou jeho jméno. Už se tam nikdy nesetmí, takže nebudou rozsvěcet lampy ani čekat na východ slunce. Bůh bude jejich stálé světlo a s ním budou kralovat na věky věků. Anděl mi řekl: "Tato slova jsou spolehlivá a pravdivá. Pán Bůh, který dával svého Ducha prorokům, mě poslal, abych oznámil jeho služebníkům, co se zanedlouho stane. Vzkazuje vám: Pozor, přijdu náhle! Dobře dělá, kdo bere vážně proroctví této knihy." Když jsem to všechno já, Jan, slyšel a viděl, padl jsem před svým průvodcem na kolena. On mi však řekl: "Nech toho, vždyť jsem jen spoluslužebník tvůj i tvých bratří, proroků a těch, kdo budou dbát slov této knihy. Před Bohem klekej!" Pak dodal: "Nic z toho nezatajuj, ale zveřejni to. Doba těch událostí se nezadržitelně blíží. Kdo činíš bezpráví, pokračuj, kdo máš rád špínu, válej se v ní. Kdo jsi však přijal Kristovu bezúhonnost, jednej podle toho, kdo zápasíš o čistý život, nepolevuj! Čekejte, přijdu už brzo a odplatím každému podle jeho činů. Já jsem první i poslední, začátek i konec. Šťasten, kdo má očištěné srdce: před ním se otevírá věčný život a brány nebeského města, venku zůstanou pohlavně nevázaní, zvrhlíci, šarlatáni, vrazi a všichni, kdo dávají čemukoliv přednost před Bohem a libují si v podvodech. Já, Ježíš, jsem pověřil svého posla, aby tuto zvěst vyřídil církvi. Já, potomek velkého krále Davida, Jitřenka nového svítání." Duch i církev volají: "Přijď!"A všichni, kdo je slyší, ať se připojí svým: "Přijď!"Kdo žízníš, pojď sem a čerpej zdarma vodu života. Upozorňuji každého čtenáře této knihy; kdo k ní něco přidá, dostane přidáno Božích ran tady popsaných. Kdo z ní něco ubere, tomu Bůh odepře přístup ke stromu života i do svatého města, o kterých jste tu četli. Ten, kdo stojí za slovy této knihy, praví: "Jistě, přijdu brzy."Ano, přijď, Pane Ježíši! Vám všem, milí čtenáři, platí dosud nabídka Kristovy milosti!