1.

Lenau.

Kouzelná hádanka je to srdce lidské! — Zde onde kráčí člověk krátkým snem života, jehož nikdo nesezná, a jehožto duch přece zanícen smělou fantasií všude co sžíravý i plodný plamen těká a sahá po látce pro svůj překypující, bujný a svěží tok citu; dosud mu krásí vínek mladosti kvetoucí skráně i důmyslu plné čelo, a již klesá v chladný hrob, nenalezna toho, po čem dychtí celou silou nevšedního ducha. On má v srdci místa pro celý svět a v celém světě nenalezá místa, kam by sklonil hlavy k tichému odpočinku; unyje a dokoná — jako by kletba tížila jej i celé člověčenstvo, že netuší pokladů, jež proň mnohá prsa ukrývají, že nepřichází bytost ždaná a nevyrve snilce z náručí záhubné zmalátnělosti. Jak těchyplný, jímající však ten zjev, když dvě duše mocné i jemné, tu planoucí, tu zas nyjící, buď rozmarné, buď veselé, buď snivé se vespolek tuší, vždy blíže a blíže k sobě se vinou, a byť i jim z prvu bránily nebetyčné hory vzdorů, přece konečně v jedno splývají: pak jim vzejde život lásky, život plný hrůzolepých propastí a v nich květoucích rájů; šumné proudy citů překypují srdce do srdce a v pozvolném tišení se v něm rozlévají netušené nebe. Nevyčerpatelné zdroje blaha řinou se v duších těch; jestiť soulad tento nejkrašším , nejvelebnějším kouzlem, jeho nebe popřálo ubohému pozemšťanu! Ano, jsou i v době lásky chvíle trapnější, než možno lidskému srdci snést — jsou ale řídké a před jasným názorem mizí co stín, jenž, zaplašen důvěry slunkem, v niveč se tratí! — aj, vždyť tu slza bolu sotva splyne se zavlhlého oka a již se v něm zaleskne slza rozkoše — věčná změna! Kdo pekla v srdci svém nezakusil, neocení, nehoden jest nebe.

Pravda, že svět sahá často nešetrnou pěstí v jemné struny milujících se srdcí, kteréž by co Eolova harfa zněly vždy měnícím se, lichotivým trudo- i veselomyslným akordem. Leč kde světlo, tam i stín!

Což se již psalo o ženách a jejich lásce, jak různých odlik jejich již žasnoucímu světu odkryto! Leč který znalec lidského srdce a zvláště srdce ženy smí se honositi, že vstoupil do nejhlubších úkrytů jeho, že se vyznal v ztajeném tom vlnobití citů, že vypravil všechny jasné perly z jeho propasti na Boží světlo? Jako modravé nebe nad námi, tak nevyzpytatelné jest srdce lidské — jak vysoko ono nad námi se klene, takové hlubiny chová srdce lidské v pocitech svých; a ten zdánlivý břeh, jenž se plovoucímu v moři tom z dáli ukazuje, jest pouhý přelud, jenž člověka vábí, aby dále plul, dále zkoumal .

Vskutku, život chová nevýslovných vnad v sobě pro vzdělance, pro jemné uladěné srdce, a směšný, nerozumný jest výrok, že žití naše chudo. Jen měj, člověče, oko kráse přístupné, přijmi v sebe city spřízněných tobě srdcí a nebuď netečným při výlevu jejich, učiň se schopným, abys mohl pojímat, co jinými tobě poskytováno — abys dovedl ocenit blyštící se rosu v řase dívky, již pro tebe vyprýštila. —

Po krátkém úvodu tom pokusím se čtenáři svému nakresliti život jinocha nevyčerpatelný, bohatý život duševní, plný magické zádumčivosti a jemné výsosti — a přitom plný protiv a nedůsledností — podám jej tak, jak se před okem mým snul. Snad přece skromný obrázek ten zde onde najde bytost, v jejíchžto prsou vřelé, dechem básnictví nadšené srdce bije, do něhož splynou vtisky jednotlivých okamžení ze zašlého, zapomenutého děje; najde bytost, jež zájmům lidstva neodcizena, dovede pojmout ušlechtilé krásy lásky.

Valných tomu je už let, co jsem za letního času obyčejně k večeru vyběhl za nynější Svatováclavskou bránu a uchýliv se skrze Pštrosku na návrší usedával pod stromem, kochaje se v pohledu milené stověžaté Prahy, když slunko posledním paprskem s ní se rozloučilo a za mohutný Petřín sklánělo rudou tváři svou. Rád jsem tam dlíval za klekání; v ten čas má Praha cos velkolepého, ale i velmi truchlého v pohledu svém. Výpar počíná se v balvanech vznášeti k výši a za nedlouho zahalí nižší stavby v neproniknutelnou pro oko mhu, z níž jen vrchole věží vyzírají. Steré hlasy zvonků ozvou se ze všech stran města a kvílí ztišeným již poněkud vzduchem své modlitby k nebesům; tu i tam zahučí do souzvuku toho temný hlas co hlas starce, jenž k mladému pokolení svému vážnými slovy rozvahy mluví. Zdávalo se mi, jako by se tu byli probudili mocní duchové minulých slavných století a mluvili z velkolepého hrobu svého, o svých činech, o svých snaženích. Obyčejně jsem se pak probudil ze snivého zadumání, když již vše utichlo a čirá tma mne upomínala k návratu.

Přiblíživ se jednoho dne k obvyklému stanovisku, zpozoroval jsem, že již zaujato. Poněkud se mne to nemile dotklo, že mám mít společnost v blažené chvíli svého blouznění; nicméně usednuv několik kroků dále, počal jsem zkoumati svého souseda. Stál tam jinoch podepřen o strom a zběžným pohledem si mého příchodu povšimna, upřel planoucí temně modré oko na Prahu, poskytna mi tak vhodné chvíle k pozorování. Beztoho byla pro dnešek radost má v přírodě pokažena. Jinoch ten ztepilého zrůstu mohl mít málo přes dvacet let, rysy obličeje jeho byly významu plny, pleť sněhobílá a tváře slabým dechem růměnu nadchnuty; bujné bledorusé kadeře splývaly mu v kotoučích k ramenům a vinuly se kolem sněhobílého krku, malým šátečkem nedbale ovázaného. Krátký kabátek černé barvy přiléhal mu těsně k oudům, tak že štíhlost jeho a ztepilost oudů zřejměji prosvítala. Nevrle jsem se rozloučil tehdy s milým místem a ani jsem z mrzutosti usnouti nemohl; musím se k hanbě své přiznat, že sebe nepatrnější událost, jež mne z kolejí obyčejnosti vyšine, mívá na mne trvanlivého vlivu.

Těšil jsem se celý druhý den na večer, abych si překažené potěšení vynahradil. Večer přišel a já se s ním octnul opět nad Kanálskou zahradou. Jako by jsme se byli slovem zavázali, stál včerejší sok můj opět na svém, čili lépe na mém místě. Ze vzdoru posadil jsem se mu, jak se říká, na krk, a obličej můj nemusil prozrazovat mnoho přívětivosti. Nebo po chvilce se jinoch s úsměvem ke mně obrátil, pravě:

„Dovolte, příteli, překážím vám?“ — A marně čekaje na odpověď, neb jsem si pevně umínil vytlačiti nahodilého soka z oblíbeného místa, kdyby chování mé mělo poněkud i nezdvořilostí zapáchat, ptal se podruhé:

„Překážím vám? Toť stojí jen slovo; nejsem zatvrzelcem a přepustím vám, nač zde činíte nároky.“

Upřímně pronešená slova ta mne hryzla u svědomí, tak že mi zašla všechna chuť k zamýšleným nezdvořilostem. V hlasu jeho spočívalo tolik jemnosti a dobromyslné výčitky, že jsem okamžitě vytratil ze srdce hořkost proti člověku tomu, a přímý hled modrého oka jeho mne pojednou s ním usmířil. Ale slova jsem ze sebe v té chvíli vypraviti nedovedl, čehož on z uzardění mého seznav, vzchopil se a podával mi pravici; pološeptem pravil, jako by v té Boží přírodě za každým stéblem zrádce číhal:

„Mám dost nepřátel, nerad bych počet jejich výšil: buďme přátelé.“

Nyní se mi vrátila řeč a já mu upřímně všechny ty city zášti vyznal, kterým jsem pro malichernost proti němu dal v srdci místa. —

Slunce již dávno dohořelo, když jsme ruku v ruce vstupovali branou do města, hovoříce, jako bychom od dětinství pospolu byli rostli. — Od té doby cítil jsem se k jinochu tomu jako @přikleta — on byl tehdy nositelem smělých nadějí, v prsou jeho spočívaly skvělé myšlénky a záměry ducha jeho se nesly hrdým letem do budoucnosti, lákajíce ducha mého za sebou; on tehdy netušil, že osud se mu zpříčí v počínání a že udusí jiskry žírné v prvním výšlehu jejich.

Povolání naše nebylo stejno; on právě dokončil studie a vrhl se se vší pílí na přípravu k profesuře; já pak tonul v nekonečném moři paragrafů. Učinivše však přísným požadavkům zadost, vnesli jsme se do bujných říší volné fantasie a tvořili své vlastní vlády — arciť jen na lehkých váncích myšlenek. Byli jsme šťastni, sami tomu nevěříce; bohužel, že nás musil teprv pozdější věk k uznání tomu přivésti !

Politování hodný byl stav jeho za posledních dob; nesmělť věřit vlastnímu přesvědčení. Hleděl na Gabrielu co na ztracený ráj svůj; přátelství její bylo mu co vůně růže v rakvi uvadlé , která ho pamatovala na hroby pohřbených ideálů. Budeme vidět, kterak padla nová jiskra do hrobů těch a vyrvala jim poklady jejich, v nový vznítivši se plamen a probudivši jinocha z ovládající ho vlažnosti ke všemu životu.

Dávno již dozněl na nádvoří hrkot koles, jež odnášely Jaroslava s dvěma nadějnými chlapci po Pražské silnici. Shromážděná čeleď postávala sem tam a vypravovala noviny posledních dnů; nezdála se mít dnes právě mnoho chuti k práci, neboť byla to nevšední událost, když vrchnost se okázala na panství, a takořka sváteční den. Tu obyčejně, kde kdo byl, sešel se k slavnému uvítání příchozích, jejichžto vlídnost k poddaným každému dítěti známa byla a jejichžto lidumilnost nahrazovala surové jednání leckterého hejska, který si „panem kancelářským“ přezdívati dával. Baron byl pravým přítelem lidu a znal vyhověti potřebám jeho. Prostředků k tomu měl hojnost a nelitoval výloh k utišení bídy a nouze bližních svých. Hojnou odplatou mu bylo vřelé: „Zaplať Pánbůh!“ — nevděčnosti se jistě šlechetnému srdci nedostalo.

U hlavních vrat zámku objevil se Střemšinský a rozhledna se po tlupách rozestavených uhodl ihned, co toho příčinou. Nedával však toho na sobě znáti, přistoupil k nejbližším a na oko přísně je káral, že lenoší.

Štíhlý hoch při slovech káravých rudě v tváři zahořev, dodal si smělosti a postoupil ku předu.

„Jemnostpane správče! včera jsme se pozdě dověděli o příchodu milostivé vrchnosti, a mrzí nás to všechny, že jsme nemohli přivítat tak vznešených hostí; vy nám musíte tedy té radosti dopřát, abychom to třeba i později učinili — vždyť pak máte stejně s námi pány své rád; viďte, že nám to potěšení uděláte?“

Střemšinský se usmíval při upřímných slovech Tomše, při nichž se tento několikrát zajíkl, a když skončil, pravil k nim otcovským hlasem:

„Myslíte tedy tím dokázat svou vážnost a lásku, když pro pouhou okázalost zanedbáte svých povinností?“

„Ne, nikoli, pane správče!“ znělo odevšad. „My budeme trojnásob pilni, když se nám dostane té milosti, spatřit drahé tváře a okřát v pohledu milostivého oka jejich,“ chopil se Tomeš opět slova — „není-li pravda, hoši?“

„Ano, ano!“ ozývali se ostatní a vše se hrnulo s prosbami k správci, který v rozpacích, co počíti, hleděl přivésti dotírající k svému náhledu, aby neburcovali milostivou vrchnost již tak časně a popřáli jí oddechu po namáhavé cestě.

„Neb,“ dokládal, „milostpáni se rozloučili s mladou vrchností již večer, aby ranním odjezdem nebyli vytrhováni z libého spánku. Pročež nechte si to až k polednímu, pak s vámi sám půjdu.“

Co se řečí tou leckteré oko zasmušilo a mnohé čelo mráček nespokojenosti přelétl, objevily se v zadu na popraží čtyry osoby, dvě ženy a dva muži. Jeden z nich, vážného a přívětivého pohledu, statný, poněkud tělnatý padesátník byl obrazem pravého lidumila. Patrně mu to bylo vidět v obličeji, že by byl s každým podělil duši — kdo měl příležitost dobře seznat jednání jeho, brzy přišel k úsudku, že je lehce opanovati veškeré činy jeho, zvláště vyhoví-li se jednotlivým dětinským slabostem, které každá dobromyslná povaha za přívěsek mívá. Tento přistoupil nepozorován až k Střemšinskému a poklepav mu na rameno pravil:

„Jakou pak to poradu zde odbýváte?“

Jako by se byl náhlý vichr strhl a všem čepice a klobouky s hlavy smetl, tak stála celá tlupa v mžiknutí s obnaženými hlavami v překvapení; sám pan správec, čině hlubokou poklonu, přešlapoval, jako by byl na zlých cestách dopadnut, s nohy na nohu, a bylo třeba otázku opakovati, než vyrazil první slovo ze sebe. Zatím přiblížily se i dámy v průvodu druhého muže. Podivná to byla karikatura, jako by ji byl z modního lístku vystřihl. Ale šat přece nedovedl obličeji odejmout ohyzdnost. Široká ústa jeho se neustále křivila k úlisnému smíchu, z tváře se nedalo tak lehce na stáří soudit, neb umění toilletní ji znetvořilo k nepoznání. I hnízdícím se na čele vráskám hleděno vypomoci, ač se nedaly úplně vyhladit; temně rudý vlas, hrubý co jehličí, musel se poddati pomádou hojně natřen hřebenu a přiléhal těsně k temenu; zpod zrzavého obočí a stejnobarvých řas mžouralo sivé, nestále těkající oko, z něhož jen časem buď ouzkostlivý, buď drzý blesk vyšlehoval — podle rozdílu lidí, s kterými se právě stýkal. Celý zjev jeho byl neomylným písmem pro sebe skromnějšího pozorovatele, z něhož snadno vyčísti, že příroda v nestvůru tělesnou ukryla ještě ohyzdnější nestvůru duševní.