Vavřinec, maje pana justiciara nejen proto, že před lety o něm zaslechl pěkné kousky zpívat, ale i vůbec proto, že je „lusticiarem“, jaksi v podezření, byl vlídně a moudře pronešenou úvahou, jakož i přívětivostí, s jakouž se měl Vorovka k němu, „sprostému člověku“, jak se venkované rádi vůbec sami nazývají – velice překvapen.

Nezkrotil ho, jak si byl včera se synáčkem předsevzal; spíše zkrotil Vorovka jej, pročež také Vavřinec, hluboko se kloně, ujišťoval, že ouplně spoléhá se na správnost milostpána, a za dveřmi pak, nasadiv si klobouk k levému uchu, sám k sobě řekl:

„Povídám, tohle není, jak se pravilo. Ten muž je snad přece nevinný a všecka vina nepochybně padá na manželku! – Vida, vida! soused Šlak je přece šelma. Arci že nechtěl dát nikdy nic na bělosadského správce dopustit – arci, že se zdráhal jít se mnou obviniti sluhu jeho; ale povídám! ani necekl proč! Vždyť tuhle člověk by také nebyl pařez!“

Za chvíli na to vešel Martin tak zvolna do pokoje pana Vorovky, jako by tu byl ponejprv.

Vorovka, přicházení a odcházení sluhy svého přivyklý, nevšimnul si, že tento proti obyčeji zůstal skroušeně, jako by žebral, u dveří státi, jako v nesnázi si přešlapoval, pokašlával, ale s místa se nehýbal.

„Je pravda, Martine – došla mě žaloba na tebe.“

„Na mne, milostpane?“

„Na tebe. Bereš prý lidem s pole píci pro mé koně; což ti nedávám, kdy žádáš, na oves a na seno?“

„Jak pak ne, milostpane! – A kdo by řekl, že šidím buď milostpána neb jiného, musel by být...“

„Nu tiše. Lidé tě viděli včera ráno odnášeti posekaný jetel – vidíš, že je to pravda!“

„Proč pak, milostpane?“

„Co tě znám, takhle ses nikdy nezarděl.“

„Ty milý Bože!“

„Tedy jsi nekradl, jak?“

„Bůh jest můj svědek – nekradl!“

Doma čeká práce, a venkovan po tmě ani rád nekupuje, ani nelelkuje mimo staveni, ani rád svou „milovanou“ vrchnost nevítá – docela, když ji ani nezná. Jinak je ve velkých městech – kde mají lidé „enthusiasmus“. Ale co pak ví venkovan o tom! Ten ubožák ani není schopen takové „dojatosti z roboty“.

Když si tedy byli otcové u branky pohovořili o hospodářských záležitostech, a mladá chasa se byla pohašteřila, nechali být branku brankou, a než kukačka na „klepavých hodinách“ u Vacka v hostinci odvolala devátou, mohl se kdo koliv pod samým „Vítáme do Klopotic“ tak pokojně vyspat jako doma pod peřinou.

Sousedé však, pro strejčka příhodu, nezasedli dnes u vnitř hospody kolem stolu, nýbrž před ní, pod besídkou, kamž se tenkrát, „poněvadž jest dnes již beztoho vše zbryndané“, dostavil i mnohý z mladších obyvatelů mužského pohlaví.

Jediný Vavřinec ještě chyběl, bylo mu donešeno ku brance, že má hosti; odebral se tedy domů. Tam čekali na něj tři vojáci s ouplnou zbraní. Svobodník, spatřiv Vavřince přicházeti, pokročil mu vstříc a co rychtáři odevzdal mu jakési písemnosti, řka: „Přicházíme , pantáto, z Chrudimi, aby nám byli odevzdáni ti dva muži, kteří byli z jara odvedeni a prozatím doma na dovolené se nechali. Jsou zlé časy, pluk pozbyl mnoho lidí; jedná se tedy o rychlé doplnění. Pročež, kdyby @jeneb druhý z těch dvou byl nemocen, máte nám přece na každý způsob dva muže odevzdat.“

„Skutečně, tak zde stojí psáno; leč jaká tu pomoc? – Jeden z těch dvou před čtrnácti dny zemřel, a krom zbývajícího druhého má vše ostatní buď přes léta neb jest ještě příliš mladé. – Nu, musím s tím hned k panu správci; sedněte si, krajané! Povídám, Marjánko,“ – zvolal ze dveří na děvečku – „těm mládencům abys chleba přinesla a několik kozích homolek – také nebude škodit krajáč teplého mléka – pospěš si, pospěš! – Hned jsem tu zase, krajané!“ obrátil ochotný rychtář řeč k vojínům, načež s listem do zámku pospíchal.

Tam vše slušně Vorovkovi vyřídiv a předloživ, pravil:

„Milostpane, jak ráčíte nahlížet, můžeme poslat jen jednoho.“

„Stojí zde ale doslovně, rychtáři, že mají být dva. Což by to nebylo možné? Není vám známo, že se v čas velké potřeby odvádějí třeba i ženatí a méně dospělí?“

„I ba arcižeť, milostpane!“

„Nu, a nebude-li jinak, nezbude také nám jiného než nahradit zemřelého kým koliv.“

„Tak, tak!“ postesknul si Vavřinec.

„Ostatně – učiníme, co bude možná, abychom nikoho příliš nezarmoutili. Jsemť člověk, rychtáři, který ví, co je ztráta milované osoby – a tuhle náhodou sotva došed blahého upokojení sám, nerad bych bližnímu ta muka na bedra vložil. Buďtež ubezpečen, že tu věc uspořádáme co nejmožněji k spokojenosti obce.“

„Ouplně v jemnostpána důvěřuji – ouplně! Škoda věru, že je ta chvíle již tak blízko, kde Klopotice milostpána pohřešejí!“

„Jak to, rychtáři?“

„Ach – vždyť byl včera ten tah, milostpane, a jak důchody klopotického panství nyní stojí, nelze doufati, že by milostpán –“

„O, příteli, vy se ve mně mýlíte! Vždyť já zde nesprávcuji za plat, nýbrž pouze ze svého zalíbení; a abych vám, rychtáři, již řekl vše – tedy vězte, že zamýšlím novému pánu – zůstane to ale prozatím mezi námi – Klopotice odkoupit, půjde-li to.“

„I dejž to Bůh, milostpane, dejž to Bůh! Nu, to jste mi dal, milostpane, skutečně medu! A smím-li se opovážit zeptat se, co u nás v očích jemnostpána tak obzvláštní milosti došlo“ – doložil k svému neupřímnému potěšení skoumavě Vavřinec, mysle ustavičně při tom na Václava a maje někdejšího správce Bělosadského v podezřeni.

„Co se mi zde líbí – inu – abych řekl –všecko, milý rychtáři. Všecko! lidé – políčka, třeba jich mnoho není, těch něco ovocních stromků, jež tu máme, a i toto zbořeniště. Skutečně, rychtáři, i toto zbořeniště. A kdybyste věděl, jakého blaha jsem mezi těmito stěnami došel, uvěřil byste mi, že si té zříceniny vážím nad skvostný palác, a že mi nemožno spřáteliti se s myšlénkou, že tyto hrachoviny budu moci jednou se suchýma očima opustit.“

Podezření Vavřincovo rostlo.

„Soused Šlak zajisté něco vyblebtnul! – můj syn zde byl – oni se domluvili.“ – To byly v tu chvíli jediné jeho myšlénky.

Nahlas ale řekl: „Nepochybně rodinní záležitosti – milostpán promine, že jsem se osmělil –“

„Nebuďte dětina, rychtáři, vždyť já o tom rád mluvím, já bych to zdělil celému světu, kdyby to vědět chtěl. – Ano, uhodl jste – rodinní záležitosti – mé dítě – mé ztracené dítě se mi navrátilo!“ odpověděl Vorovka pln blahosti a chopil při tom Vavřince za obě ruce a srdečně mu jimi potřásl.

Krom toho, co bylo v malé komůrce, v níž postel starého dělníka stála, bylo vše od hbitých, ochotných rukou vynešeno z hořícího domku a před zkázou zachráněno. Pilně každý pracoval a tak byly šťastně i stodoly uchráněny.

Proti hořícímu stavení a stodolám, blíže ostatních chalup, ležela majetnost Šlakova na hromadě, a o ni se opíral ubohý mistr, lítostí a polekáním k zemi klesaje. Jako anděl, jenž dobrého člověka od nesnáze k potěšení a od radosti k zármutku doprovází, obírala se s ním – a to s ním jedině, sama též útěchy majíc zapotřebí, dceruška Annička, těšíc jej, domlouvajíc mu a podporujíc jej schváceného svým spanilým tílkem.

Ač po třikráte na své oči viděla, jak se Jan do planoucího domku odvážlivě ubírá, by ještě nějakou nepatrnou, otci neb jí snad vzácnou věc vyrval neuprositelnému nepříteli; ač pokaždé strnula, když jej zahledla mezi plamenem a kouřem zmizeti: předce se jí zdálo místo u otce pro tuto chvíli světějším, by jej byla mohla jen na okamžení opustiti a Janu domlouvati, by se svévolně do nebezpečí déle nepouštěl. Ovšem že, co duše i tělo s otcem – srdce a oči zatím s Janem se obíraly a tyto jej krok za krokem doprovázely a střežily.

Jan naproti tomu v té chvíli cítil do sebe jakási kouzla, bylo mu, jako by nedotknutelným jej byla nějaká milostná víla učinila. Sotva jedno byl Anničce k @nohoum složil, popřál si pouze na ni pohlednouti a již opět jako by do tance šlo, vrhnul se do domku, již skoro úplně v plamenu stojícího.

Ale nejen on, také jiní lidé neváhali pro rodinu Šlakovic podstoupiti trochu nebezpečenství. Kouř, hrůza, unavení a spolu noc nedaly však rozeznati, kdo který z nich, a vylíčily jednoho druhému na vlas podobně.

„Již se zmužte, tatínku,“ domlouvala Annička, „vše, co bylo v domku, leží u vašich nohou, neschází nic, a já – já tu také jsem, tatínku.“

„Bohu díky! – i sám myslím, že neschází nic,“ odpověděl slabým hlasem Šlak, kolem sebe pohlížeje a rukou se mileného dítěte nespouštěje, jako by se obával, že by se mu ztratiti mohlo. Oddechl si z hluboka a Anničku těsněji k sobě přivinuv, zvolal odhodlaně se zrakem k nebi obráceným: „Bohu poručeno!“

V tom s praskotem shrotil se strop světnice uvnitř a vysoko do povětří vyšlehnul plamen, jiskrně sem tam šlehaje. Celá náves, na zad stodoly, ba celá krajina, jako by v jediném plamenu stály, jasnočerveně zazářily.

Paní Želinská, o Karlinku se podpírajíc, stranou Šlaka od počátku svědkem celého strašného divadla, když byla tomuto hroznému podívání poněkud přivykla, obrátila se ku Karlince, řkouc:

„Podivno, že požár tento srdce moje neděsí; mně jest, jako bych s dávno oželeným přítelem se opět byla sešla; mně jest – o kdož vyrozumí touze této – mně jest, jako by každou chvíli z ohně měly vystoupit dvě nevinné děti, a nevinným úsměvem svým u prostřed zhoubných plamenů světu jeviti, že jich střeží ruka otce nebeského.“

„Matinko,“ pravila Karlinka, pohlednouc při tom paní Želinské v tvář, která, ozářená plameny, jakousi nadobyčejnou roznícenost jevila – „matinko, podobná událost jiné v životě vašem jest touto v duchu obnovena; snad by lépe bylo, kdybyste v hostinci odpočinutí tělu i duši popřála. Nemyslíte, matinko, abychom šly ? My slabé ženštiny tu beztoho nic platny nejsme.“

„O, jen ještě chvilenku – ještě okamžení – já necítím žádné unavení, věř mi, dceruško, pražádné; mně je naopak blaze!“ A přitom jí velké slze kanuly po lících.

Právě v tomto okamžení sbořil se prv podotknutý strop nad světnicí. Jisker se vyřítilo do povětří jako hvězd na nebi, a sotva byla paní Želinská na zad stojící stodoly, ty samé stodoly, jež ovšem již jednou v životě viděla též takovým božím dopuštěním, jako by je rozsvítil, spatřila – rozsvítilo se i v duší její a zakřiknouc sklesla omráčena na zem.

Krom Karlinky neměl nikdo jistější tušení o příčině tohoto zakřiknutí nad Šlaka; znova zmalátněn sám k sobě řekl:

Vešed s Broučkem do domu svého, otevřel dvéře u světnice; tu seděl Václav a to postačilo mu dati okusit ránu smrtelnou.

Brouček, Václava spatřiv, zarazil se a zvolal: „I co vidím? můj soudruh z Prahy! pan Václavíček!“

Vavřinec, pohledna na zamračené čelo syna svého, věděl dost – věděl vše! Poslal si pro pivo a zapil to.

Václav u stolu sedě, byl právě zaměstnán psaním. Nepřišel ale dále než k nadpisu, který zněl: „Milý Jene!“

Když spatřil Broučka, spletly se mu myšlénky. Měl v úmyslu Janovi vše vysvětliti a jej za odpuštění žádati; při vkročení Broučka vzbudila se v něm však jakási hrdost – alespoň on si to tak v duchu pokřtil, v skutku to ale byla – hanba, stud.

Po chladném uvítání příchozího, a ani si nežádaje věděti, co jej tam vede, zvedl se a perem o stůl mrštiv odešel ze světnice.

Vyšed před dům a maje před sebou tichou náves, proti sobě černý kopec s kaplí a v srdci ještě černější noc – bylo mu jako onoho prvního večera při opětném zavítání do Klopotic – nevěděl, kam se vrhnouti, by mstiteli svému, v ňádrech se mu ozývajícímu, ušel.

Na zdařbůh se pustil v právo z vesnice ven, až vida se na konci cesty, jedině do zámku vedoucí, postál jako na rozpacích, zdali má levou stranou podle křoví do kopce, nebo pravou stranou @polemi do údolí se zatočiti. Mimovolně upřel zrak na starý zámek, a tu připadl mu i ostatek všeho, co jej ouplně v neváženost sebe samého uvésti v stavu bylo – starý Vorovka a jemu zaslané nařknutí Jana.

@Světažádostivému mladíku nemůže snad nic větší muka působiti, nic jej snadněji v zoufanlivost poháněti a k samozkáze jej vybízeti jako vědomí – že jest všestranně opovržen.

Také Václav byl mladý a k tomu mladík bujné, horké krve, která ustavičným pěněním v něm ctižádostných nadějí, lesknavých domněnek byla zbudila.

Ach, a jak se mu vzdálila tato skoro jistě očekávaná skvělá budoucnost – jak strašná propast se mu u nohou rozestoupla, ponechávajíc jej v hrozné, v uchvacující přítomnosti, oddalujíc jej víc a víc od nábřeží protějšího – od blahé jeho naděje! A s duševní zmalátnělostí souhlasně nezdálo se mu jíti v pravo do kopce, nedoufal, že vstavu bude do výše se vyšinouti, a poddávaje se bezvolně svahu srdce svého zarmouceného, ubíral se hloub a hloub v údolí v pravo ležící.

Čím jest to, že sklíčí-li nás truchlivost, ač samotu hledáme, každé výši se vyhýbáme, že jest nám, jako bychom, čím hloub, tím více ulevení docházeli? – Jest to snad nový úkaz jsoucího v nás podílu nebeské látky, která v čas truchlení z nás mizí a tělo ponechává hrudě, a to pak, nemohouc snésti vyššího vzduchu a vyššího jasna, v doliny se ubírá, a tam k zemi se vrhá, jako by jen hloub a hloub v této útěchy dojiti mohlo!

Dál a dále veden mocí neviditelnou, octnul se Václav se sklopenou hlavou a k srdci přiloženou rukou již nedaleko polí Housteckého, a ponechávaje pěšinku v pravo, přiblížil se k oužlabině nám již povědomé. Sestoupiv s pahrbku, kráčel po písčité půdě hloub.

Výš a výše nad ním se svíraly stěny oužlabiny, leč i v této tmě zdálo se mu, že vidí vlastní svou studem zarděnou tvář. Ani zde útěchy nenacházel! Vystoupiv opět nahoru nad žlabinu, a jsa unaven sedl na její kraj, aby si odpočinul.

V blízké vesnici stranou k Mýtu ohlašoval ponocný jedenáctou. K levé straně od Václava, nad kopcemi, vznášela se černá mračna a již se zdála jednu část tamtéž ležících Klopotic zakrývati. Mimovolně pozdržel Václav @zrakův na rodišti svém; s tohoto místa však ani při jasném dnu nebylo možno víc spatřiti než zvýšeně stojící kapli a krom části Šlakova domku jen ještě asi dvě střechy jiných chalup. Ostatní a zámek – vše bylo zakryto hřbetem podlouhlého kopce a dílem i stromovím.

„Tedy skutečně? Skutečně to pravda, že mne zastihl u jejích nohou? – Ano, ano! jsem zničen, poznán, zatracen! Aj, jak se mu v lebce vyjasní, jak mžikem přehledne tu celou vtipně rozloženou síť – proč? on ví, co jsem hráti mínil a nač jsem sázel! – Ovšem se vrátím zejtra do Prahy, ovšem o Klopotice více nehodlám zavaditi; to však nevymaže proto památku mou... a otec? Patrno! viděl jsem mu to na očích – ten ví o všem; to blbé stvoření, ten Brouček, nepřichází darmo. Ha! snad se mne také odřekne, snad půjdu tou cestou k Praze, kterou přišel Jan do Klopotic! O – o, kéž nejsem živ!“

A obrátiv se při tom, jako by oči před někým ukrýval k zemi, spatřil, že se vedle něho cosi blyští. Když mdlou rukou o to zavadil, nezdálo se mu to obláskový kámen, jak z počátku mínil. Zvednuv to z trávy, nerozeznal při temnosti noční, co vlastně našel, toliko mu černá, v oušku k věci připnutá tkanice, a vůbec kulatost a celá podoba jeví, že to nepochybně obrázek nějakého svatého, jak je venkované často na krku nosívají.

I napínal zrak, aby pod hladkým sklem malbu rozeznal; tu se mu na skle zajiskřilo, jako by zakřesal.

Leknuv se, trhnul sebou a přitom poněkud vzhůru pohledna, vidí před sebou na kopci totéž jiskření, jen že ve větším rozměru.

„Ha!“ zvolal, „to je Šlakův domek! U Šlaka hoří!“

Naslouchá, zdali z vesnice k němu nezanáší právě se zdvihající vichr hlasy a pobouření; neslyší krom šumotu stromoví ničehož.

„Nebesa, snad žádný ani netuší blízké nebezpečenství!“ zvolal a hbitě se zvednuv a nalezený obrázek zastrčiv do kapsy, rychle se ubíral k domovu.

Velké krůpěje mu padají v cestu; mračno se bylo nad samé Klopotice rozložilo. Neunaveně spěchá do kopce, a sotva dechu popadaje, octnul se na návsi, odkudž vidí, že v domku Šlakově se ani živá duše nehýbá, a taktéž i v celé vsi.

Zaměří k domku, jehož komínem se valí dým a množství jisker; vší mocí zahřmí na okno, pak opět do vsi se ubírá a od domku k domku činí taktéž, volaje: „Vzhůru, hoří!“

Sousedé se dlouho pobízet nedají, za malou chvíli jest vše na nohou, a před Šlakovic domkem, v němž oheň již střechou nad síní byl prorazil.

Jediný Václav se vzdálil, když obyvatele byl na nebezpečí upozornil, nemaje ani nyní dost smělosti rodině Šlakovic vstoupiti na oči.

Co zatím sousedé, vojínové a Václav s Broučkem střechu roztrhovali a nábytek vynášeli, jak jsme již slyšeli, odstranil se Václav na kopec nedaleko kaple, jako vyloučen z podílu radosti i žalosti ostatních lidí, pouze s vlastním peklem o samotě ponechán.

Svitalo již, když ve velké haluzně v zámku, kteráž posledně co obecní špejchar sloužívala, pan Vorovka po původu ohně, u přítomnosti většiny obyvatelův, Šlaka a našich mladíků pátral.

„Tedy máte za to, mistře, že vaším jakým koliv zanedbáním neb vaší neopatrnosti oheň nevypukl?“

„Právě vhod, rychtáři, důležitou pro mne věc pomůžete mi uspořádat.“

„Mile rád, milostpane; ale poníženě bych dříve prosil –“

„Oč pak, rychtáři? proste bez poníženosti.“

„Ach, milostpane, račte slovo své odvolati, račtež jediné ‚tedy nepůjde!‘ vyřknouti a učiníte člověka šťastným!“

„Rychtáři, rozumím vám! to ale nejde – na žádný způsob to nejde! Jakže, představený obce zastává paliče? – A poněvadž správec beztoho s ohledem na to, v jakých okolnostech vinník to spáchal, jej pouze co ‚paličství podezřelého‘ v řadu hajitelů vlasti postaviti chce – zpouzíte vy se, rychtáři, jako by se mu ubližovalo?“

Vavřinec, než byl Vorovka z komnaty vyšel, od Šlaka a jiných lidí o požáru se dověděv, neměl smělosti odpírati správci – antě více než tento byl poučen, že by možná býti mohlo nařknutí Václava – ucouvnul o krok, jako by jej byl někdo pěstí v čelo udeřil, a s polo otevřenými ústy a s veškerou krví v tváři upřel na Vorovku s ustrnutím zraky.

„Pa – palič?“ konečné ze sebe vyrazil a zoufanlivé si počínal. „O, já nešťastný, oklamaný otec!“

„Nepravím, že skutečně zapálil, důkazů nemáme; ale tuhle sedí muž, který vám vysvětlí, proč nám tak snadno jej a zrovna jen jej míti v podezření.“

Vavřinec se po tom muži obrátil, který mu vysvětlení podati může, a spatřiv Šlaka, jenž, znaje prchlost Vavřincovu, uleknut řečí správcovou, pozvedl se jako k odmlouvání.

„Ten! – ten tu?“ ukázal prstem Vavřinec na Šlaka, a ušklíbnuv se jako ďábel, dal se do pronikavého smíchu. „Ten tedy? A vy jste mu ráčil uvěřiti? Vy jste mu neráčil z očí čisti, že lže? – vy jste neráčil tušit, že to může býti lest – hahaha! Ten tu – a mně, mně dát vysvětlení! hahaha! – Sem ke mně, synu, jak? on svázané ruce? Mistře! Bůh vám tohle odpusť – já nemohu!“

A nad dítě změklý řítil se proti Václavu, jejž vojínové i s druhým nováčkem vedli do dvora, a míníce učiniti dobře, ruce na zad mu byli svázali.

Vorovka nevěděl @skutečné po řeči Vavřincově, na čem jest, a rozkázav, aby Václav provazů byl zproštěn, a s ním tak se nakládalo jako s druhým mužem – pozdržel se při tom o něco déle, než potřeba bylo, pouze proto, aby času nabyl myšlénky své uspořádat, které se mu jedna do druhé míhaly a mozkem mu zmítaly.

„Mé ubohé dítě! můj nešťastný synu!“volal Vavřinec Václava objímaje a vřelé slze prolévaje.

Václav, tvář maje bledou, oko vpadlé, hlavu však hrdě vypnutou, ani ústy ani zrakem neodpovídal; pouze znáti bylo, že jej laskavost otcova těší. Tiše stál podle muže druhého, uprostřed vojínů, a s vypnutýma prsama zdál se vybízeti osud v zápas.

Vavřinec, na srdci syna svého pobědovav, opět se vrhl Vorovkovi v cestu.

„Milostpane!“ pravil, „pro milosrdenství Boží vás prosím, neračte mi tohle učiniti – vraťte mi dítě mé!“

„Rychtáři – nesmím! – Ale to jediné vám ještě slíbím i zplním: v listině ani zmínku o podezření neučiním. Bude odveden – docela obyčejně.“

„O, můj Bože, o, můj Bože! tedy žádné smilování? Milostpane – směl-li bych se opovážit tuhle těchto šedesát tolárků milostpanu –“

„Jak že, rychtáři! vy chcete, sám představený – ouřad uplácet?“

„Urozený pane – neračte se horšiti – my venkované víme kozla co a jak, a má-li být více – přidám to s radostí –“

„Nyní dost! vy jste pravý kmen syna svého!“

I chtěl odejiti.

„Povídám, pane správce, bude vás to po čertech mrzet, pamatujte na má slova!“

„Chraňte se takových slov!“ pohrozil mu Vorovka; „ani já, kdybych blaženost opětného sejití se s milovanou osobou ještě živě v srdci nekojil, nepřijal bych takovouto výhrůžku lhostejně.“

„Tedy půjde skutečně – a není pomoci?“

„Zůstane při tom, jak jsem řekl. Příčiny hněvu mého nemohl bych vám, nové utěšení v duši chovaje, se vší příslušnou hrůzou vyobrazit, i kdybych chtěl; ale jak jsem již řekl, mistr Šlak vám dopoví.“

„Tedy půjde?“

„Půjde!“

„I toť by v tom museli být všickni všude ďáblové – odpusť mi Bůh, že takhle na Boží neděli mluvím – ale povídám! Francek Šlak – nebude také oslem!“

A rychle se obrátiv, přistoupil k Václavovi, a s ním živě, leč podtají o čemsi mluviti počal, načež tento všecky barvy měně, počal se chvíti, jako by již Boží soud nad ním byl vyřkl: „Vinen a zatracen!“

Vorovka mezi tím dal zavolati nejstarší z obce, by vypátral, kam se poděly děti jeho, šílenou manželkou zanešené.

Než zavolaní přijdou, hodlal vypravit vojíny s odvedenci, a když Martin byl uchystal pod loubím stůl a na něj velké knihy a písma byl urovnal, přistoupil Vorovka a předvolal prvního z odvedených.

Smutně, leč připraven dávno na tuto chvíli, co určenec pro dosádku, přistoupil tento.

„Jak vysvitá, pod mírou, též i lékařem prohlídnut jste již byl?“

„Byl, milostpane. Letos z jara.“

„Určeno bylo, že se dostavíte, jak mile dosádky bude potřeba.“

„Ach, ano.“

„Nuže, nebesa vám popřejtež štěstí a zdraví, půjdete k pluku.“

Odvedenec pokýval smutně hlavou.

Vorovka sedl, by vyhotovil listinu.

„Vaše jméno?“

„Josef Holub, milostpane.“

„V skutku – Josef Holub.“

Po chvíli byla listina vyhotovena a pan správec ji podepsal. Na to vstal a řekl:

„Přivolejte rychtáře. Ať se také podepíše.“

Martin jej zavolal. Vavřinec, posud v neustálém hovoru se synem, obrátil se, a následoval Martina; po pátém kroku se však zastavil, připomínaje mu ještě jednou slova již několikrát opakovaná: „Povídám, nic mi nezapomeň, synáčku; však my jej chytnem!“

Na to vešel pod podloubí a s tichou krví, jako by před chvílí nic se nebylo událo, podepsal listinu.

Patrná odhodlanost a chladnost Vavřincova byla Vorovkovi jaksi podezřelá – leč příčinu toho ani dost málo tušiti nemohl; to byl vstavu jen jediný člověk z přítomných – Šlak. A tento, po celý čas očí s Vavřince nespouštěje, také tušil, co znamená to vítězné usmání Vavřincovo, a nemálo se z toho zarmoutil.

Došlo na druhého z odvedenců.

„Přistupte!“ pokynul mu Vorovka.

Václav pevným krokem se přiblížil na pět kroků.

V tom se otevřely postranní dvéře, a z nich vyšel Jan, oznamujíc otci, že si matinka přeje mimo pokoj požiti čerstvého povětří, že tedy jí musí venku nějakou pohovku urovnat. Obrátiv se, a po místě se ohlížeje, kde by sedadlo postavil, spatřil neočekávaný výstup.

Sem tam po dvoře stálo zvědavé skupení obyvatelů klopotických, uprostřed, blíže k podloubí, ozbrojení vojínové, mezi nimi Josef Holub, a před úředním stolem otcovým – Václav.

Zaraziv se, blíží se k otci a ptá se, co se tu děje?

„Odvádíme na vojnu, synáčku.“

„Na vojnu? O, otče, to bude zajisté něco jiného; vždyť tento pán jest študent.“

„Nenazývej jej tak, Jene; on se stal nehodným slouti pěstitelem věd.“

Jan chtěl ještě něco říci, leč v tu chvíli vyšla z komnaty paní Vorovková, podpírajíc se o své miláčky. Jim v patách vyšel Brouček, jehož hlava byla ovinuta bílým a tedy jiným než dříve šátkem, a bafaje, potutelně se usmíval. Bylo mu, jak také Janovi pošeptal, jako by mu ty ručičky ještě kolem čela hrály, které mu šátkem soucitně bylyhlavu ovázaly. Žádný rek si po válce na svých ranách víc nezakládá jako Brouček – ne na své ráně, na tu ani nezpomněl – ale na tom bílém šátku, jímž byla zakryta.

Paní Vorovková byla z příchozích nejprvnější, která Václava zpozorovala. Leknouc se, aniž sama vědouc proč, upřela naň zrak.

Dívky, následujíce ji, ustrnuly jedna více než druhá, spatřivše okolnost Václavovu.

Co on, spatřiv obě dívky, spatřiv někdejší milenku svou, v tu chvíli cítil, lze si lépe představiti než popsati. Ale v pevném předsevzetí, že vší minulosti i přítomnosti ujde vyloučením se ze spolku někdejšího soudružstva, dodal si zmužilosti a neohroženě, pevně očekával správcův výrok.

„Chvilku, drahá choti, posečkej, hned budu hotov; pak si zajdem společně pod šíré boží nebe! Také já toužím po čistém povětří – jen chvilku!“ požádal Vorovka manželku, a obrátiv se na to k vesničanům, kteří se četně byli dostavili ve dvoře zámeckém, představil jim manželku svou.

Hluboké, hlasité vzdechnutí ozvalo se na zad podloubí. Vyšlo z prsou Šlakových, která hrozila se mu rozskočiti.

Mezi tím se po pravé straně událo následující: Karlinka, sotva jediného krátkého pohlednutí Václavova byla došla, nebyla vstavu déle srdci svému ubránit, i vrhla se k němu, a k srdci se mu přivinula.

„Děkuji, Karlinko! tato laskavost vaše v čas všestranného opovrhání mou osobou, budiž mi ukonejšující průvodkyní na cestě mne čekající! Děkuji vám!“ byla jediná slova Václavova, pak utonul v mlčení, jak byl dříve.

Vorovka byl opět k stolu přistoupil, a vzav péro, aniž z práce své pohlédl, pravil:

„Nuže, mladíku, příčina, pro kterou zemřelého reservistu dosaditi vám ukládáme – na vzdor tomu, že jste na cestě k jinému cíli, k němuž putující jen pod zvláštní výminkou odváděni bývají – jest vám známa, a sám právník uznáte, že při takovýchto okolnostech se s vámi ještě velmi mírně, s obzvláštní šetrností nakládá.“

Václav, pohlednuv na otce, významně naň mrkajícího, šetrně vyvinul se z náručí Karlinčina, a přikročiv ještě blíže k stolku, odpověděl hlasem pevným:

„Pane, já neporovnával své neštěstí s výrokem vaším, a nelze mi tedy o té velké mírnosti tvrditi; toliko mohu s dobrým svědomím říci, že jest mi stav vojenský vítanou ratolestí, mír mi slibující.“

„Tím líp, příteli, tím líp!“ řekl Vorovka, péro si chystaje, a v oumyslu maje, že do „poznamenání“ místo „v podezření paličství“ napíše „dobrovolník“.

Méně potěšitelně znělo toto Václavovo mínění v uších Vavřince, který velice se zhrozil, nevěda, jak se s ním děje.

„Což si zapomněl, synáčku?“ připomínal mu ouzkostlivě; utišil se ale poněkud, když Václav naň pohlédl, jako by říci chtěl, že nikoli, aby jen ztrpení měl.

„Jméno tedy, příteli – křticí i přijmění!“ ouřadoval Vorovka dále.

Po malé přestávce odpověděl Václav zřetelně, ba až příliš zřetelně:

Oba se ohlédli a podívali se na pěknou lomenici Vávrovu, – zakývali hlavou, dali si ruce za záda, a stáli jako špekulanti před prázdnou fabrikou.

„Jsme jako psi,“ řekl Záruba, a podíval se mrzutě na Neškodu. „Před hromadou se říká: Však nebude, – ale hromada se stane hromadou volů... Těžko cvrčky učit mlčeti – těžko rozum do pytle cpáti. No co?“

Neškoda sebou zahoural, potom si strčil malík do ucha, podíval se na slunce, kýchnul, zívnul, a nevěděl nic, ačkoli se domníval, že by mohl být rychtářem.

Zastavil se u nich Okůrka, zachechtal se a pravil: „Vyhnálek spásl Krištofovi jetel – brynda hotova. Jářku, bude soud, bude nesvár, bude zlost, hněv, utrhání na cti, a konečně přijde kabát, který všecky kabáty porovná. Krejčí půjčí měřítko, švec kopyto, a Koprnice zůstane Koprnicí, Vávra Vávrou. Mne jen to dožírá, že musím věčně jen Vávru poslouchati.“

Neškoda se podíval na Zárubu, Záruba na Neškodu. Neškoda zívnul, Záruba také zívnul – oba sklapujíce ústa vzdychli: „Vávru!“

Byl to ton hluboký, jakým duše leze z člověka, ton zoufalého vědomí, smutných upomínek a nerůžové naděje, ton tak urputný, melancholický, flegmatický, tak hrozně křiklavý, že jen ten mu porozuměti mohl, kdo znal Neškodu a Zárubu.

Okůrka spěchal čiperně dále a myslil a šeptal: „Koprnice, koudelice – tu nic, tam nic, a u prostřed hmat a zase nic.“

Neškoda vytáhl si z kamizoly dýmčici, nastrkoval trubku a myslil: „Divná věc, že jsme pořád jen za humny!“

Záruba se rozkročil, podíval se na Vávrovu lomenici, a myslil zase: „Zrovna jako psi! – kde se octneme?“

Serbus vyběhl z rychty s velkou holí a pangrotkou, plátěnky se na něm klepaly, a na jeho bosých nohou bylo vidět, že se nedá v běhu zahanbit.

Před vraty se zastavil, ohlédl se v pravo a v levo, popadl se za nos, a už stál u Peterkových oken. Vypnul se na prsty, zaťukal na okno, a zvolal: „Strejčku – právo je na stole... Buďto Vyhnálek anebo Krištof – to vím, jeden prohraje, ale jetel jest spasen, a co je spaseno, nebude vráceno... Strejčku, jen hezky z čerstva! – rychtář bručí jako staré baronky kočár.“

Odskočil od okna, zase se ohlédl v levo, v pravo, a už zase stál u Kozděrových oken, jimiž psi se dívávali na konšela, když z celé mísy jídal podmáslí.

„Kmotře!“ zvolal, „zval bych vás na svatbu, ale mé Kačeně se srazil ženich, a to víte, že je sraženina zlá. Ostatně vám mohu jen svěřiti, že dal Krištof základ právu a že se to dnes stran toho jetele rozhodne, – jen si pospěšte na rychtu!“

Také se pozvali páni starší, a soud byl brzy pohromadě.

Vávra seděl v koutě za červeným stolem, vedle něho z jedné Peterka, z druhé strany Kozděra, oba konšelé, dále pak páni starší, Otýpka a Strnad.

Průvod postav bral se zpátky – u prostřed nesli čtyři velikáni černé máry, a celý zástup zpíval:

Vávra poslouchal se zničenou duší – každé slovo bylo hrozný soud, každý ton jeho zatracení.

„Zhřešil jsem!“ zvolal Vávra z hlubokosti duše své.

„Zhřešil!“ opakoval zástup, a celé vůkolí odpovídalo: „Zhřešil!“ – ano, obloha i země volaly: „Zhřešil!“

V popředí zástupu zazněly trouby, – ty trouby, na něž mu jindy hudebníci tak dojemně troubívali: „Ach, Andulku, vstávej!“ – zněly dnes tak kormoutlivě, tak hroznostrašně, že mu slze z @oči kanouti začaly.