Krejčí Fortunat : vydání ELTeC

Czech Converted by checkUp script for new release

BIBLIOTHEKA

ČESKÝCH PŮVODNÍCH ROMÁNŮ

historických i novověkých.

Ročník 3. — Svazek 1.

KREJČÍ FORTUNAT.

V Praze 1857.

Tisk a sklad Kat. Jeřábkové.

Krejčí Fortunat. Povídka z kraje od Františka Pravdy. V Praze 1857. Tisk a sklad Kat. Jeřábkové.

Dělá se den, slunce ještě nevyšlo, ale již se červená východ a po obloze vystupují třpytící se paprsky. Na zemi je rosa, visí na trávě jako perličky, zdá se býti chladno, zdvihá se větřícek, otepluje se však a nastává pokojné jitro, když pominuly noční páry a vyrovnaly se rozdíly ve vzduchu. Lidi ještě není viděti, probuzují se teprv ze spaní, ale ptáčkové již vstali, šveholí v krátké i dlouhé hlásky protahujíce zpěv svůj.

Ve vsi Tuříně je ticho jako po celém vůkolí, jen v některých staveních vstávají, chystají se k dílu, dohlížejí k dobytku; tu muž s kosou, tam žena s nůší již vychází do polí. V malé chaloupce na návsi vrzly dvířka a domkář Božeta ubírá se s motykou v ruce do své pevným plotem ohrazené zahrádky. Zpívá ranní píseň, ale dusí hlas nechtě vybouřiti sousedů: rád by svou práci vykonal bez svědků. Bude kopati hrob pro svého jediného syna. Vyhledal si místo, jež zůstane až do poledne v stínu, udělal kříž a počal ve jmenu Páně. Zvolna, ale bedlivě a pilně dobývá se do země, rýpá, na stranu vyhrnuje drn a pak hloub a hloub spouští se do jámy.

Domkář Božeta je prostřední výšky a již se nemůže nazývati mladý. Však mýlí se, kdo ho vidí a těžko uhodne jeho stáří. Je drobný v obličeji, červenají se mu kulaté tváře, holí si je v sobotu a před každým svátkem; má dva kabáty: pro neděli dlouhý, pro všední den krátký a mimo ty chová v zásobě bílou vlněnou kazajku. Božetovi nikdy není zima ani teplo, nemluví o tom a nenaříká si; ať na něj prší, slunce do něho pálí, je spokojen a neběduje. Také ho nikdy neslyšíš smáti se leda řekne „hm,“ k úsměchu stáhne rty a hned se zase utiší zachovávaje obyčejný poklid. Nevydává se ani za mladého ani za starého; co se patří, to činí; co nepravé a neslušné jest, toho se varuje; je mu jedno, ať se tím podobá mládencům nebo starcům: nechlubí se, že je čerstvý a silný jako oni; nežaluje a nestýská si, že by mu věk působil nesnáze a obtíže jako těmto. Je vdovec. Mimo syna nemá děti. Nikdo mu neslouží a nepomáhá. Vzal si sice do prázdné světničky chudou vdovu, jmenem Zimovou, a jejího sirotka, šestiletou Johanku, ale nevede mu hospodářství a nesmí se mu odměňovati, ze od ní nepřijímá nájemného. Vaří, topí, pere, uklízí si sám; pracuje venku v zahradě, chodí na výdělky k sedlákům. Dnes pochovává syna a s pokojnou a nepohnutou myslí pro něj vyhazuje hrob.

Již stojí až po kolena v zemi. Bez ustání kopá a zpívá. Kamení a písek hromadí se po kraji. Ještě o střevíc, o dva ponořil se do hloubky a zmizel, nemoha býti spatřen pro násyp okolo. Jen temný hlas proniká do výšky; padá dolů, odráží se o dno a stěny a ven se vine. Mezi tím následuje vrh za vrhem, ukazuje se lopata jako v letu, zaleskne se, švihlo a zarachotilo to a vyhozená prsť s náhozu valí se na rovinu.

Božeta se zpřímil, měří jámu dle těla svého, nic nehledí na délku a šířku, jen o hloubku se stará. Je přiměřena. Podepřel se na rýč , vylezl, překročil nahozený pahorek a kráčí domů.

Slunce jasně svítí, ve vsi je živo, dobytek se pase, mužští s kosami, ženské s travou přicházejí z pole. Je hotovo snídaní a pak se bude zapřahati do vozů, pluhů a bran.

Hrobníkovi v domku se nechce snídati, nic si nestrojil a sotva vešel, již se zase vrací. Není sám, má s sebou syna, toho samého, na nějž čeká otevřený rov; ale nenese ho, vedou se za ruce a oba jsou živi a zdrávi. Došli k místu, otec pokynul a syn leze do jámy. Když se v ní byl postavil a jen hlava mu vykukuje a otec zdvihá motyku: zapýřil se, počal plakati a škytá. Že se nejedná o život, ví; nevečeřel však a nesnídal, a nyní bojí se, že ho bude trápiti hlad, dokud bude v hrobě.

Prosí tedy: „Jen kousek chleba mi dejte, neboť bych jedl!“

„Mrtví nejedí,“ odpověděl mu otec, zajel motykou do země, hází, strká, šoupá dolů, co je nahoře; ze zadu i z předu, v pravo i v levo vyplňuje prázdný prostor. Již je hoch zakopán až po kolena, přiložil k tělu ruce a brzy zahrnut jest až po krk.

„Nyní rozvažuj a modli se,“ napomenul jej otec, „za hodinu přijdu zase a řekneš mi, dáš-li se v skutku radši za živa pochovati, než abysi byl krejčím.“

„Já budu...,“ chce hned slibovati syn; ale otec již se obrátil a odchází do chalupy.

Mladý Božeta učí se u mistra ve Višňově, nedalekém to městě, a nelíbí se mu tam; proto včera utekl. Přiběhl pozdě večer, žaloval, že byl od mistra bit — pro nic za nic, huboval na krejčovské řemeslo a řekl, že raději za živa v hrobě zahyne, než aby při něm zůstal.

„Pro nic za nic jsi byl bit!“ opakoval si otec a radil: „Rozpomeň se, bude ti snad ještě známo, kterak jsem trestával každou tvou lež!“

Hoch se rozpomenul, ví, že za každou lež dostával políček, zná otce a nepochybuje, že dojde třebas až do města, aby se přesvědčil, nelhal-li. Pověděl tedy pravdu a vyznal, že se drobet opozdil na cestě, když byl poslán pro svíčky; ale myslí, že proto nezasloužil, aby ho mistr tak tuze zmlátil.

„Zmlátil!“ opakoval si zase otec a poručil: „Ukaž modřiny!“

S modřinami se synáček nemohl vykázati, a vymlouval se, že dostal loktem přes záda, a že neví, zbyl-li mu tam ňáký pruh.

„Podíváme se!“ navrhl tatík a — na zádech nebylo o pruhu ani známky.

„Ono to snad už zašlo,“ tušil pan učeník.

„Nebylo to tedy tak zlé,“ namítnul otec a ptal se: „Co pak tě zdrželo na cestě pro ty svíčky?“

„Já pospíchal, ale ten ševcův na mne vyběhl a musel jsem se jíti podívat na jeho holuby.“

„Musel! — kdo ti to poručil?“

„On to chtěl.“

„A mistr chtěl, abysi se čerstvě vrátil: koho si měl poslechnouti?“

„Mistra.“

„Tedy jsi za neposlušnost dostal loktem přes záda. Nebylo to pro nic za nic. Ano trest byl levný. Já bych ti věru přál ten ňáký pruh. Jsi můj syn a chci, aby se mistři mohli na tebe spolehati. Poslušni buďte správců svých, a poddáni buďte jim. Oniť zajisté bdí nad vámi, jako počet majíce vydati za duše vaše, aby to s radostí činili a ne se stýskáním: nebo to není užitečné vám.“

Poběhlík pozoroval, že se v naději své zmýlil, přestal mluviti o tom bití, ale to zastával, že se mu krejčovství protiví. A aby slovům svým dodal váhy, pravil: „Radši za živa se dám pochovati, než abych byl krejčím.“

„Stane se ti po vůli," prohlásil Božeta, „neospravedlníš-li se důvody.“

„Já nesnesu sezení.“

„Stání jsi také nesnesl, když jsi byl u truhláře.“

Božetův syn si byl napřed vyvolil truhlářství a nevytrval v něm než čtyry neděle. Tak jej omrzelo, že se chtěl utopiti, nedá-li ho otec jinam. Poněvadž se v skutku zdálo, že je slabý na prsa a že cítí píchání, jež předstíral, nebránilo se mu, nastoupiti řemeslo jiné. Ale chuť utopiti se, musela se mu vzíti.

Božeta ho časně ráno dovedl k rybníku na náves. Voda byla studená a pršelo jen se lilo. „Potop se,“ poručil mu.

„Vždyt prší.“

„Kdo se chce utopiti, nedbá na déšť.“

„Mám se svlíci?“

„K utopení se není toho zapotřebí.“

Chlapec leze do vody, točí a otřásá se a dívá se po otci, nespokojí-li se, když si jen zmočí nohy. Však nestačilo to, musel do vody až po bradu. Ani na tom není dost, otec volá: „Hlavu do vody!“

I strčil ji tam, ale jen trochu a v mžiknutí ji zase vyzdvihl.

„Počkej,“ nařídil Božeta, „já ti ukážu, jak je člověku, který se topí. Ty si jen hraješ.“

Postoupiv na kraj k rybníku, potopil syna sám a držel ho pod vodou, až se nad ním počaly dělati bubliny a on sebou házel jako kapr. Tu ho pustil a hoch zavrávoral; když vybředl, otvíral oči, ústa, kašlal, kuckal a rukama se mnul.

„Nu, chceš, abychom pokračovali? To je jen začátek.“

„Do smrti se neutopím."

„Jsem přesvědčen, že to ani nyní nebyl tvůj úmysl; tak zpozdile už ale nebudeš ani mluvit?“

„Nebudu.“

„Tedy vylez!“

Stalo se. Syn otci políbil ruku a šli spolu po vsi domů. Někteří lidé je viděli, však na takové podivnosti Božetovy byli zvyklí a povídali si o nich v Tuříně i jinde.

Fortunat — tak se jmenoval Božetův syn, a musíme hned podotknouti, jak k tomu zláštnímu jmenu přišel. Božeta říkával, že je svatý jako svatý a žádným nepohrdal. Když se mu narodilo dítě, podíval se do kalendáře, — ten mu nikdy nescházel, ačkoliv ho neměli ani mnozí sedláci, — a vybral si pro ně jmeno svatého, který na ten den právě připadl. Žena prosívala, aby dal syny a dcery křtíti na jmena ve vsi obyčejná. Neučinil to říkaje: „Jmeno jako jmeno. Toto dnes stojí v kalendáři. Proč by tam stálo, kdyby si ho nikdo neměl všímat?“

„Ale o tom svatém my nic nevíme!“

„Dovíme se, a pak nám zajisté podá hezký příklad.“

Po křtu hledali na faře život neznámého svatého, Božeta se jej naučil nazpamět a vypravoval pak o něm ženě a kmotrům. Kmotří mu již nechtívali sloužiti bojíce se, že si nebudou pamatovati, ano že ani nedovedou vysloviti, co jim nařekne. Sám kněz se někdy mýlil. Kmotr si na cestě pořád opakoval „Fortunat, Fortunat;“ kmotra si šeptala „Symforosa, Symforosa,“ a když se velebný pán tázal: „Kterak tomu dítěti chcete říkati?“ byli Fortunat a Symforosa titam, a Božeta sám odpovídal.

Saturnin, Symforosa a Tekla mu umřely. Tato poslední narodila se 23. září, proto dostala jmeno povědomější. Stála-li v kalendáři svatá a on potřeboval svatého, vzal se ten první, jenž následoval, a tak naopak.

Fortunat si přestál zkoušku ve vodě, nechal truhlářství a šel ke krejčímu těše se, že při práci nebude stát, což prý nesnese, nýbrž pěkně sedět. Však slyšeli jsme ho naříkati, že nesnese ani sezení. Tomu otec nevěřil tuše, že ho mrzí rána, již dostal. Měl za nebezpečné řemeslo pořád měniti, a ustanovil, že bude a musí býti krejčím.

Fortunat mlčel.

Božeta se ptal: „Anebo chceš býti pochován?“

Zase nedostal odpověď.

„Tedy dobře, vykoná se to zejtra, dnes je pozdě, jdi spat.“

„Já jsem ještě nevečeřel.“

„Já také ne a nebudu večeřeti ze žalosti nad tebou. Posti se, bez toho nemáš daleko k hrobu.“

Více se nemluvilo ani v noci ani ráno a Fortunat by byl bezpochyby odvolal, co nemoudře probleptnul, kdyby mu k tomu otec byl dal příležitosti. Ale tento jej napřed pochoval a potom teprv mu řekl, že si za hodinu přijde pro odpověď.

Než minula hodina, rozneslo se po vsi, že Božetův Tuna je zakopán v zahradě. Lidé nepřivykli říkati mu „Fortunate,“ bylo jim to nepříhodné a dlouhé, a volali na něj „Tuno“. Sestru Symforosu, dokud byla živa, krátce nazývali Rosou.

Podruhyně otcova slyšela, že by Tuna jedl. Byl její miláček, vynahrazovala mu matku, a myslíc, že se to neprozradí, nesla mu hrneček mlíka. Však nemohl sám jísti, měl ruce v zemi a domníval se, že mu nic nesteče až do života, když je tak sevřen se všech stran. Chtěli to zkusiti; ale když mu podávala první lžíci, ozval se v okně Božeta hroze, že zahrabe i ji, nebude-li se kliditi, a toho se útrpná žena tak lekla, že mlíko Tunovi místo do úst vlila na nos, a utříti jej nebylo více možná, muselať utíkat, a jemu se mléko rozcrklo a rozběhlo po celém obličeji.

Bylo to zlé nadělení, přivábilo mouchy a Tuna se nestačil brániti, pořád hlavou vrtěl a kroutil. Již se dívaly skrz plot děti, přicházeli i velcí lidé, ale nikdo se neopovážil pokoušeti ho, ano komu to bylo směšné, jak se ošklíbá a škaredí, vzdálil se a potom teprv se smál a jiným o tom povídal.

Božeta seděl u okna Tunovi za zády, tak že tento na něj neviděl, dával pozor, aby se mu nic nestalo a četl si z převeliké knihy. Bylo to písmo svaté, mnozí hádali, že říká čáry, a vyhnuli se mu. Haněti ho a vytýkati mu ukrutnost, začali teprv v poli; pravili, že je blázen, ačkoliv bylo jisto, že již vykonal mnoho moudrého, a nepochybovalo se o jeho nezvratné spravedlnosti v slovech i skutcích.

Konečně na zdi ve světnici tloukly hodiny. Božeta zavřel knihu, vyšel a přiblížil se k Fortunatovi. „Nu, jak,“ ptal se, „co ti bude milejší, býti krejčím anebo živé tělo vydati k pohřbu?“

„Krejčím, krejčím budu!“ křičel hoch a slzy mu stály v očích.

„A už mi nikdy s takovou řečí nepřijdeš domů?“

„Nikdy.“

„Ani k jiným nebudeš mluviti podobný nesmysl?“

„Nebudu."

„Máš ňákou žádost na srdci?“

„Mám.“

„Vyslov ji.“

„Dejte mě k jinému mistru.“

„Proč?“

Tuna mlčel.

„Udej příčinu!“

„Byl jsem bit.“

„To už jsem slyšel včera a víš, že ti přeju, co zasloužíš. Nyní řekni: Chceš nebo nechceš? Pak tě buďto pustím, anebo odejdu a nechám tě zde.“

„Chci, otče, chci.“

„Dobře. Ať se už ale nedočkám, že bysi byl zase nestálý a vrtkavý. Důvěřuj se v Boha a zůstaň na místě svém.“

Vykopal syna, jáma zůstala otevřena, šli domů a snídali černý chleb a tvaroh. Fortunat snědl dva krajíce, než byl otec hotov s jedním, a ještě by byl podstoupil třetí, kdyby se mu nebyla uložila práce. Otec pravil: „Tu máš rýč a pojď za humna.“

Fortunat vzal rýč a následoval ho.

Za humny měl Božeta školku, sám si ji založil, a sobě a jiným do zahrad sázel stromky. Chodil od stromu ke stromu, až nalezl nejlepší, pak nařídil synovi: „Vyndej ho, ale neporuš kořen!“

Fortunat ho vyndal bez uškození mu.

Jdou skrze chalupu do zahrady a před otevřenou jamou dí otec: „Sem jej vsadíš — na památku smlouvy mezi námi.“

Hoch stromek zadělal, zaházel jámu, přihrnul zemi a tázal se: „Co nyní?“

„Přines vodu a zalej ho.“

Voda je tu, strom je zalit a otec slíbil: „Budoucně jej budu zalívat a šetřit já, aby nesl brzy ovoce — dobré. Ty zalívej a šetři sebe: vytrvej a zdokonaluj se. Strom mi dnešní den bude připomínat. Jednou se ukáže, který kterého předěláte.“

Vrátili se do světnice a jedli zase černý chleb a tvaroh. Fortunat již nemá hlad, nasytila jej slova otcova, a tento také nedbá o jídlo. Vstali, otec vzal hůl a ustanovil: „Dovedu tě k mistrovi.“

„Já bych šel sám !“ prosí syn.

„Co jsem řekl, řekl jsem," odpověděl mu otec.

Jdou a Božeta volá do komůrky: „Bábo,jdu pryč.“

Podruhyně vystrčila hlavu ze dveří a pronesla otázku: „Smí se Tuna nyní napít toho mlíka?“

„Když chce, smí.“

Tuna se zastavil v komůrce, napil se a podruhyně ho pohladila a dala mu s Bohem řkouc: „Už nezarmucuj otce, myslí to s tebou dobře.“

„Já vím,“ přisvědčil Tuna.

„Bábo, dělejte!“ napomenul Božeta.

Tuna vyskočil a opustil s otcem chalupu a ves.

Mistr Koliha, u něhož se Fortunat Božeta učí, je hodný a spravedlivý muž — až na jisté podskoky a tajné výhody v řemesle, jimž se oddávají, může se říci, všickni krejčí. Není sice předním mistrem ve Višňově, ale má díla dost a drží si dva tovaryše a dva učeníky. Jmeno jeho je známé, má svůj dům a již přes dvacet let, slouží všem pořádným měšťanům. Na malé tabulce nad okny má vymalované nůžky a nápis „Václav Koliha, mistr krejčovský,“ a za oknem visí papírové míry, hedbáví a nitě. Když ho před lety potkalo neštěstí, že vyhořel, šťastně zachovali černou tabulku s bílým Václavem Kolihou, mistrem krejčovským, na ní, a již druhý den se vznášela zase nad okny. Dům obdržel novou střechu: důkladnější a vyšší, a pokryl se cihlami; malá a stará nápisní tabule však zůstala a trvá posud.

Koliha v řemesle nezavádí smělé a křiklavé změny. Mody ovšem také šetří, ale je-li příliš divoká, zmirňuje ji moudře a přiměřeně. Když se zaváděly ty všelijaké fraky: špičaté a úzké, s límcem vysokým a nízkým, s krátkými a dlouhými rukávy, s náramky a bez náramků, zdráhal se je dělati, a kdo mermomocí chtěl býti opicí anebo vránou, jak říkával, toho nelitoval, když si vzal útočiště k druhým krejčím. Povážní otcové, mistři a tovaryši nešli jinam leč k němu; k němu se donášela jen výborná sukna a kdo si je chtěl dát pokaziti u postřihače, toho měl za blázna, neposlechl-li a nedal-li si je připraviti jednoduše — bez střihání a pálení. Mlynáři a hospodští, myslivci a sládci, velební páni a učitelé dávali si šaty šíti jen u něho a který sedlák synům svým dovolil jíti ke krejčímu do města, vymínil si aspoň, aby šli ke Kolihovi. Dílo jeho bylo trvanlivé, šev nepustil, dokud držel kabát, dírky se nepáraly a netrhaly, knoflíky a podšívka byly stálé. Konta vystavoval málo kdy, psával je po česku, ačkoliv do nich také vplítal německá chybně psaná slova, jako: „machrlon — od práce, futro — podšívka, vatirunk — vyvatování, cvišn — střediny, přikoupil štofů — látky atd.“ Bertle neb pertle — lemovky — dávati nemiloval, aniž byl přítelem zbytečných kapsiček a šňurek. Chase dával stravu i byt a manželka byla jejich panímámou.

Víc hluku v městě nadělal krejčí Panovec. Byl mladší a teprv před rokem přišel z Vídně. Udělal se mistrem a vyvěsil nad vrata přehrozné prkno s německým nápisem: „Carl Panovetz, Herrenkleiderverfertiger .“

Hned se rozneslo po městě a po celém okolí, že dlouho a dlouho pracoval ve Vídni. Byl tedy krejčí vídenský. Ještě po letech říkalo se o něm: „Přišel z Vídně,“ a kdo ho chtěl odporučiti, pravil: „Byl ve Vídni.“

Mohl se tedy od něho dostati šat zrovna takový, jako nosili tam a nelíbil-li se někomu anebo nepodařil-li se, snadná byla výmluva: „To je tam tak moda,“ a obrazem, jejž Panovec míval při ruce, se to dokázalo. Bylo dobře, ačkoliv panák na obraze s panákem živým neměl dočista žádné podoby.

Míru Panovec neměl papírovou, nýbrž koženou, vyskakovala z kolečka a dělila se na střevíce, palce a linie. Kolik se jich na člověku vyměřilo, tolik se jich zapsalo do knihy. Již k vůli té míře si mnohý u něho objednal kabát. Toť musel na tělo přiléhati, když nesměla scházeti ani čárka! A když nepřiléhal? Inu nepatřilo se to, ve Vídni kabáty nyní také nepřiléhají.

„Ale, pane, to žádáte mnoho!“

„Mnoho? Co vám to, pane, napadá? Jen si prohlídněte práci, ta není, jako se dělá zde!“

Pan mistr obrací kabát, ukazuje na kapsy a kapsičky, leckdes je kousek hedbáví, knoflík, kde nebývá, lemovky a šňury, pentličky a třapce.

Milý pán je přesvědčen, zaplatí a krejčí jako uražen shrne peníze a uloží do tobolky.

A jaký to má krásný župan! Pod nosem a pod bradou vousy! Nekouří z dýmek, kouří cigara a bez rukaviček nevyjde. Dílo roznáší v hedbávném červeném neb modrém šátku a neposílá je po učeníku, aby mu nezkazovali, že pořádek učiní s mistrem, a pak to nezanedbávali. Konta nedává, dává „noty,“ ovšem německé a píše je ještě hůř než německy mluví. Někdy také nepřijde k svému. Páni nemívají vždy peníze a pro ty on pracuje; stává se, že vídeňské slávy je žádostiv právě ten, kdo si ji nemůže zaplatit. Nicméně si stojí dobře, má tovaryšů a učeníků více než Koliha, platí jim od kusu a sám nic nešije, nýbrž jen přistřihuje.

Když Božetův Fortunat sběhl s truhlářství a na krejčovství se dáti chtěl, ptal se otec: „Víš o mistrovi?“

„Věděl bych,“ odpověděl Tuna.

„Jak se jmenuje?“

„Panovec, bydlel naproti nám a je z Vídně.“

„Má práci?“

„Nejvíc v městě, znám jeho učeníky a tovaryše, vycházívá jich celý zástup.“

Božeta se chtěl přesvědčiti, jaký je Panovec člověk a pod jakými výmínkami by Fortunata přijal. Došel si tedy k němu a vzal syna hned s sebou.

Panovec jim vyšel naproti a tázal se: „Co dobrého?“

„Chci tuhle syna dáti na krejčovství a přicházím, jestli by se vám hodil.“

„Na krejčovství?“

„Ano.“

„To by se mohl učit u vás ve vsi.“

„Mohl, ale já myslím, že se v městě víc naučí.“

„Nepotřebuju učeníka. — Můžete platit?“

„Co mám, to dám; mnoho toho však nebude. On by si to, co bude scházeti, odpracoval.“

„To u mne nejde. Já nejsem hudlař. U mne je učeník jako študent. Řemeslo se pozdvihlo na umění. Umění stojí peníze. Kdo jich nemá, musí se státi řemeslníkem, jako je jich ještě dost, a může toho dosáhnouti zadarmo, dá-li se do služby na několik let. Snad byste se mohli nabídnouti mistru Kolihovi!“

„Ano, nabídneme se mu,“ ochotné svolil Božeta. „On snad není professor a nepřijímá na študie. Do služby mu však syna také nedám. Chci ho dáti do učení. Má z něho býti krejčí. Výš my nelezeme. Kdo se povyšuje, bude ponížen. Nic nečiňte skrze tvář ani pro marnou chválu: ale v pokoře, jedni druhé za vyšší, než-li sebe sami, držíce.“

Panovec si rád zahrál na pána a naproti člověku sprostému ze vsi měl k tomu hezkou příležitost. Však zmýlil se v něm a poznal, že ho prohlídl a trestati ho chce. Byl věru zahanben, styděl se a litoval, že nepotlačil hrdost a pýchu. Již o své vznešenosti ani nešpetl, aby se mu neodpovědělo ještě určitěji. Ten člověk se mu nezdál býti zvyklý zamlčovati někomu pravdu a řeč jeho byla z písma a nedala se vyvrátiti. I štítil a bál se ho a byl rád, že dává s Pánem Bohem. Snad to nebude vypravovati Kolihovi, aby se mu vysmál? Musel si ho předejíti, vymlouval se, že si dobře nerozuměli, připustil, že je také řemeslník a krejčí jako Koliha, a doprovodil ho po schodech až dolů, pořád zastávaje, že by si jeho syna vzal, kdyby měl pro něj místa.

Božeta nebyl studený ani teplý a nechal ho státi mezi vraty řka: „Moudrost tohoto světa bláznovstvím jest u Boha; nebo psáno jest: „Polapím moudré v chytrosti jejich.“

Tím Panovce ještě více zarmoutil. Hrubě by se byl zlobil na prostořekého starce, ale nesměl, něco mu bránilo, musel se rozumu a převaze jeho obdivovat. I umínil si, že bude opatrnější a méně si důvěřoval.

Koliha také nepotřeboval učeníka, ale Božeta se mu líbil a on Božetovi též; domluvili se a Fortunat byl předce přijat. Mistr na něm viděl, že je švarný a čilý, mluvil s ním a on mu dobře odpovídal. Hádal v duchu: „Jablko nepadne daleko od stromu. Oba jsou rozšafní, bezpeční, zřetelní jako kniha. Lepší takový učeník bez platu, než hlupák a ničema s platem.“

Dovedl je k manželce, jí byli také milí a hodně mnoho si s nimi porozprávěla. Fortunat hned zůstal, kde byl. Měl věci u truhlářů, došli si tam pro ně, vyrovnali se, pověděli, co se stalo, a vrátili se ke Kolihovům. Božeta syna zcela odevzdal mistrovi, prosil, aby mu nic neodpouštěl a dobře ho cvičil v řemesle.

Na počátku šlo vše dobře. Koliha měl mimo Fortunata ještě dva učeníky: Filipa Vyskočila a Josefa Suchana. Že vzal toho třetího, bylo proti zvyku a potřebě a udělalo se hodnému otci a synu k vůli. Spali s tovaryši ve velké podkrovní světnici a Fortunat co nejmladší musel těmto, pánovi a paní sloužit. I Filip, který již za krátký čas měl dostati za vyučenou, chtěl, aby mu Tuna posluhoval, a Tuna by se nebyl zpouzel, kdyby ho byl nezrazoval Josef. I tovaryši pravili, že se to nepatří, a Filip musel se sám o sebe starati. Ano byl povinen lopotiti se s učeníky, když se to žádalo, a dost se proto nahádal a nazlobil. Nemohl se dočkati, až bude vyučen a připravoval si věci, jež, jak myslil, musí míti tovaryš. Nejpřednější ovšem byla dýmka, koupil si porculánku s třapcem, červený pytlík na tabák a žlutou rákosku s černým knoflíkem. Kouřiti se ještě neopovážil a bylo by se mu to netrpělo; předce si však někdy nacpal, když byl sám v kumbálku anebo někde v poli, kde ho neviděli. Také si již dělal známost s dívkou, vybíhal k ní na ulici a leckdes na rohu si s ní postál.

To vše vyskoumal Josef a pověděl to tovaryšům. Velmi se nad tím pozastavovali; krejčí to pověděli ševcům, ševci truhlářům, až se to dověděli všickni cechové. Musela se učiniti přítrž nenáležitosti této a Josef byl ustanoven, aby dával pozor.

V sobotu večer čekali tovaryši u ševců a Filip se jako náhodou na rohu sešel se svou milou. Drželi se za ruce, Josef je pozoroval z daleka a čerstvě doskočil pro tovaryše. Rozdělili se na dvě strany, polovic jich přicházelo s prava, polovic s leva, tak že se párek zamilovaný útěkem nemohl zachrániti. Dívčice popotáhla si šátek s hlavy, aby jí neviděli do očí, a doufala, že ji nepoznají. Pospíchala jednomu a Filip pospíchal druhému zástupu vstříc. Oba byli zastaveni.

„Ukažte svou tvář!“ volali chasníci. „Když ji viděl učeník, smí se na ni podívati také tovaryš.“

Zdráhala se, a aby jí šátek nestrhli, držela si jej oběma rukama.

Divili se tomu řkouce: „Kdo má dobré svědomí, neskrývá se.“

Musela obličej odhalit.

„Aj,“ znělo to ze všech úst, „to je bednářovic Nani! Ta tedy miluje učeníka! Fuj, hanba! Krásná to panna! Zajisté je v městě ta jediná! Učeníka chce!“

Naninka hořela, že si mohli dýmky zapáliti na lícech jejích, dívala se do země a stála před nimi jako velká hříšnice. Přinutili ji, aby šla s nimi nazpátek, tam, kde druzí stáli s Filipem.

„Co jsi?“ ptali se ho.

„Učeník,“ musel říci.

„Smí učeník míti holku?“

„Nesmí.“

„Ty ji máš, — kdo ti to dovolil?“

„Nikdo.“

„Však my ti dáme, ty darebo!“

„Za půl roku budu tovaryš jako vy.“

„Ale ještě jím nejsi, měls počkat, až jím budeš.“

Potom se obrátili k Nanince a pravili: „Věděla jste, že je učeník?“

„On říkal, že je to jedno.“

„My mu povíme, tomu holobrádkovi, je-li to jedno, a vy se dívejte!“

V předu, v zadu se bylo rozestavilo hejno učeníků, mezi nimi byl také Josef; Tuna stál nejposlednější a třásl se jako osyka. Každý ten tovaryš se mu zdál býti přehrozným pánem, měl pravomocnost nad učeníky a sám snad nepodléhal žádnému zákonu. Běda bylo, upadnouti v ruce jejich!

Tovaryši obklopili Filipa, popohnali ho dále do ulice, pak se ho chopili a než se nadál, byl vyzdvižen a hozen do kašny. Potopil se, že voda nad ním žblunkla, a když vylezl, smáli se mu: „Že jsi se rozpálil láskou, museli jsme tě ochladiti, a přijdeš-li zase do ohně, dáme ti těch koupelí víc.“

Naninka trnula, že snad i ona musí do kašny; ale ji propustili řkouce: „Varujte se, aby se nestalo i vám, co se dnes stalo amantovi. Učeníka si hodné děvče ani nevšimne. Je kluk, třebas by byl velký. A kluk nemá míti holku. Tak to vždycky bývalo. Tovaryš už o vás nezavadí. Sama jste si ublížila na cti.“

Ubohá dívka se studem mohla propadnouti. Byla trpce potrestána za lehkomyslnost, že stávala s Filipem na rohu. Ostatně neměla žádnou vinu. Jsouc ještě příliš mladá, jednala beze všeho rozsudku a úmyslu, a poddala se náklonnosti, jíž dobře ani nerozuměla. Cit její panenský byl uražen, bála se a měla lítost a nevěděla, jak bude moci předstoupiti před rodiče a ukázati se jiným lidem. Nyní teprv tušila a pochopovala, že bylo zlé, čeho se dopustila, a hned by byla utekla někam přes doly a hory. Se sklopenou hlavou proběhla skrze tovaryše a po stranách stojící učeníky, opět si šátkem přikryla obličej, nikde se nezastavila, doma nedala dobrou noc, ulehla na lůžko a až do rána plakala.

Filip také pospíchal domů, aby se převlekl, zimou a zlostí zuby jektaje. Učeníci jej pokoušeli, že dělal pána a nyní že ví, kdo je: učeník jako oni; ptali se ho, jak je ta kašna hluboká a jsou-li v ní raci. On jim nadával a hrozil, že se jim pomstí, až bude tovaryš; oni ho doprovodili až k vratům žertujíce, že plovou v potůčku, jenž se z něho prýští jako ze studánky.

Tuna se neokázal a neozval, ale myslil si: „Mně se aspoň nikdo nesmál, když mě otec topil. Ale bylo to pro něco jiného. Bůh mě zachraň! Filip pochybil škaredě.“

Nastala noc, na ulici bylo ticho, učeníci spali a tovaryši ještě byli u ševců a radili se. Tuna dřímal. Pojednou se otevrou dvéře a vstoupí několik mužských s lucernami. Jdou zrovna k posteli, kde ležel Filip přikryt peřinou až po uši, aby se zahřál.

„Vzhůru!“ přikazují mu.

Filip se zdvihl.

„Ty prý kouříš?“

„Kdo to řekl?“

„Po tom ti nic není. — Kde máš dýmku?“

„Já nemám dýmku.“

„Máš, viděli jsme tě s ní.“

„Byla vypůjčena.“

„Lžeš!“

„Tedy si ji hledejte.“

„Však my ji najdeme. Vstaň!“

Je zle, Filip již hádal, že je prozrazen, měl dýmku, pytlík s tabákem a rákosku pod sebou v slámě a nechtěl vstáti. Však musel. Tovaryši odhrnuli peřiny, hmatali v slámě a bez těžkosti nalezli, co hledali.

„Komu to patří?“ ptali se.

Filip mlčel.

„Mluv!“ volají.

„Mně to patří,“ odpověděl.

„Smí učeník míti dýmku, pytlík na tabák a hůl?“

„Nesmí to mít.“

„A ty to máš!“

„Já si to koupil do zásoby, poněvadž za půl leta budu tovaryš.“

„Ty si ve všem děláš zásoby, a brzy začínáš. Však takové zásoby my netrpíme a poberou se ti.“

Filip věděl, že ho udal Josef, a aby mu to oplatil, pravil: „Mne pronásledujete a jiným neděláte nic.“

„Nám je každý stejný,“ durdili se, „učeník jako učeník; má-li, co mu nepatří, musí to vydat.“

„Náš Pepík už má taky kamínek, ocílku a hubku.“

„Pepíku, kde jsi?“

Pepík dělal, jako by spal a dal se do chrápání.

„Ano, nyní chrápá,“ smáli se, „když to přišlo na něj.“

Pepík přestal.

„Ozvi se,“ poručili mu.

„Co pak chcete?“

„Máš prý ocílku, hubku a kamínek?“

„To já si jen tak křesám!“

„Pravil, že si k tomu koupí také dýmku,“ žaloval Filip.

Pepík byl tichý jako myš.

A Filip pokračoval: „Už taky kouřil. Když mi udělal oheň, musel jsem mu dáti bafnout.“

„Ty, pokrytče, ty,“ nadávali mu, „jiné osočuješ a sám nejsi lepší!“

„On,“ doložil ještě Filip, „vždycky se usmívá na pekařovic Karolinku a už dostal od ní celý rohlíček.“

Pepíkovi se zdálo, že se již taky koupá v kašně.

„Je to pravda nebo ne?“ obořili se na něj.

Nešťastník přiznal se.

A Tuna umíral strachy, nebyl-li to ten rohlíček, z něhož mu dal Josef víc než čtvrtku.

Však pekařovic Karolinku a rohlíček tovaryši nechali, ale hubku, kamínek a ocílku jim musel odevzdat. Vzali si to všecko s sebou a u ševců vyjednali, že to prodají. A kam dají peníze? Někteří chtěli, aby se propily, a někteří, aby se daly chudým. Tito prorazili se svým návrhem, učinila se licitace, a dýmka, pytlík s tabákem a hůl, ocílka, kamínek a hubka rozprodaly se na místě. Výtěžek se dal druhý den ráno žebrákům a Filip a Josef dověděli se to od známých tovaryšů.

Způsobilo to velké zděšení mezi učeníky. Zahazovali, odnášeli a schovávali, co měli zapovězeného, a s holkou by se byl žádný nezastavil, kdyby ho byla třebas sama zadržovala. Však všecky dívky v městě z daleka se vyhýbaly učeníkům, a bednářovic Naninka dlouho snášela zlé následky svého poklesku, nikdo ji v hospodě nevzal k tanci, mládenci na ni nemluvili, panny se jí štítily, poněvadž se jí bylo dokázalo, že stávala s učeníkem na rohu. Jen učeníci měli v ní zalíbení, považujíce ji za svou a pozdravujíce ji z daleka, a teprv když se vyučili a pokročili za tovaryše, přišla zase ke cti.

Tuna na ten večer a tu noc nezapomněl a bývalo mu úzko, když na to jen pomyslil. Zajisté se dobře zachová, aby neupadl do podobné pokuty! Od Pepíka již nebere rohlíčky, mohly by býti od Karolinky. Když má na rohlíček chuť, koupí si ho sám a jinde než u rodičů Karolinčiných. Peníze předce také přijímá. Roznáší šaty a dostává od cesty. Učeník Konrád, jenž se učí u jiného mistra a hodný uličník je, mu řekl: „V tom ohledu my se máme líp než Panovcovic.“

„Jak pak je to u nich?“ ptal se Tuna.

„Tam,“ pravil Konrád, „mistr sám chodí po městě.“

„Což jim ten výdělek nepřeje, když je takový pán?“

„To prý je tak po pansku! Vždyť ho vídáš s tím hedbávným balíkem.“

„My to nosíme jen na ruce.“

„To je mi jedno, jen když mi dají ten groš nebo dvougroš.“

„Mně také.“

„Ale ty jsi ještě hloupý!“

„Proč?“

„Odvedeš to a hned zase utíkáš.“

„Co mám dělat?“

„Když ti nic nedají, zůstaň státi, jako bysi čekal, až co zkážou pánovi.“

„Já se stydím.“

„Když oni se nestydí, nestyď se také.“

Tuna neodpovídal.

„Pak dávej pozor,“ poučoval ho dále Konrád, „abysi práci odvedl tomu, komu patří. Po děvečkách a dětech ji neposílej do pokoje.“

„Což když mi ji berou?“

„Nedej ji.“

Tuna zase mlčel.

„A nemají-li drobné, řekni: „Vždyť je na to dost času, až proměníte.“ Potom choď často pod okny, tak aby tě viděli, a nevšimnou-li si toho, vejdi tam a ptej se: „Nu, jestli pak na těch šatech nic neschází, my bychom to ponapravili?“ Zajisté se dovtípí a řeknou: „Tu máš!“ Já se také někdy nabídnu: „Chcete-li, já vám doskočím proměnit ke kupci?“ Anebo tam zapomenu čepici a pak se o ni hlásím. A kdo je mi dlužen, toho pěkně pozdravím, když ho potkám, a usměju se. Však on ví „proč“ a spustí ruku do kapsy. Oni jsou lidé na světě všelijací, učeník z nich musí míti rozum.“

To Tuna všecko dobře pochopoval, ale zdálo se mu býti těžké provesti to. A pak učinil ještě tu námítku, není-li to proti právu, že by ho snad tovaryši mohli stíhati.

Konrád mu vysvětlil, že to patří k jejich výsadám a svobodám, na které jim nikdo nesmí sáhnouti, a tovaryši a mistři mimo toho Panovce že je v tom sami zastávají a podporují. A sám Panovec prý všelicos rozesílá skrze učeníky, co jemu nestojí za cestu, aby si něco vydělali. Neopovažuje prý se zcela zavrhnouti starý od věku k věku trvající pořádek, poněvadž by to cechmistři netrpěli.

Takovýmto důvodům se nedalo odporovati. Tuna se poddal a vybíral ty krejcary a groše, jak mohl a jak směl. Za dobrou radu povolil Konrádovi žejdlík piva a jitrničku a sám si spořil — na holuby.

Vedle u ševců byl učeník, domácího pána syn, vášnivý holubář. Měl holubník na půdě pod střechou a choval si holubů mnoho a mnoho párů. Vedl v nich obchod, prodával a proměňoval je. Rodiče mu nebránili, neboť je to nic nestálo. Krmil si je z toho, co vydělal na nich a na holoubatech, ano ještě mu zbylo a někdy sám na stůl daroval pečínku. Řemesla si mnoho nehleděl, netěšilo jej. Holubi mu jedině dělali radost. Vytrval u nich třebas celý den, lezl od jednoho hnízda k druhému, díval se, kde lítají, běhal za nimi a scházel-li některý, prohledal celé město, v každém domě se zastavil, kde měli holuby, pustil se i přes pole do vůkolních vesnic a nebylo mu líto cesty a času, jen když přišel zase k svému. Někdy mu ovšem některý uvízl, chytili a zdrželi mu ho druzí holubáři. Ale vynahradil si ho; co jemu vlezlo do holubníku, nechal si také a uměl si to zachrániti. Byl-li to samec, spářil ho se samicí; byla-li to samice, dal ji k samci, zavřel je na několik dní, až si na sebe zvykly, a potom cizího holuba obarvil, aby ho nepoznali, když ho pustí se svými. Často jej také zanesl někam pryč a vrátil se s jiným. To nebyl žádný podvod, jak myslil, činili to všickni holubáři. Tak se nejlépe vyrovnaly ztráty a škody a kdo byl chytrý a bedlivý jako on, měl z toho ještě prospěch. Jeho vina to nebyla, že nerozuměl každý tak dobře řemeslu holubářskému. To požadovalo zláštní umění, zkušenost a vyšší studie.

Tuna měl velkou chuť také se vycvičiti v holubářství. Seznámil se s ševcovým Ludvíkem a přijal ho za učitele. Běhal k němu, kdykoliv mohl, a v neděli odpoledne líhával s ním na půdě anebo sedávali na dvoře a obdivovali se holubům. Tuna již je znal všecky tak dobře jako Ludvík, pozoroval jejich zvyky a rozpaloval se k nim větší a větší láskou. Pro holuby mu tovaryši nemohli nic udělati, ti nepatří k těm zapovězeným rozkošem; vyvolil si je tedy za mimořádný předmět, který chtěl studovati a těchto se varoval. Napřed se měl na pozoru, aby nezanedbával povinnosti, chodil k ševcovům, jen když směl; později to již nebral tak přísně a skočil si tam i mimo čas.

Mistr dlouho mlčel, ale všímal si ho dobře a mrzelo ho, že počíná v řemesle býti vlažný a více si hledí holubů. Když se nenapravoval, napomenul ho ponejprv a po druhé. Tuna však od holubů neupustil, a právě tu si na nich tak zakládal, že nešetřil ničeho jiného na světě.

Ludvík měl dva kaprováče, snad ty nejkrásnější v Čechách, Tuna si umínil, ti že budou jeho, shodl se o cenu, žil v nich a dýchal pro ně. Kýž si je smí vzíti domů! Ale nemá pohromadě peníze. Několik grošů mu Ludvík počká. Však kam je dá? Kam jinam než pod postel a pak na půdu, až si tam stluče holubník. Nebude se mistr zlobit? Předejde si mistrovou a dá jí holoubata.

Holubi se mu vydali. Již je měl v kumbálku. Radostí mu skákalo srdce, když je viděl a když pomyslil, že jsou jeho. Škoda, že u nich nemůže býti pořád, že dole musí pracovat!

Ludvík mu chtěl dáti na dluh ještě pár siváků a vyzval ho, aby se na ně podíval. Tuna právě běžel pro svíčky. Nemohl odolati pokušení a opozdil se u ševců. Mistr ho špehoval a již také věděl, že má doma holuby. Přivítal jej loktem a hodně přitlačil, když mu přejel záda; pak ho vedl nahoru a ptal se: „Čí jsou ti holubi?“

„Já si je koupil.“

„Kdo ti dovolil, dát si je ke mně?“

„Já budu panímámě dávati holoubata.“

„A zanedbáš řemeslo, jako ten ševcův. Hned tě přesvědčím, že to netrpím.“

Vzal jednoho, pak druhého kaprováče, zakroutil každému krk a mrtvé je hodil Tunovi k nohoum. Řekl mu ještě: „Pusť holuby z hlavy, má-li z tebe něco být. Budeš-li pořád běhati k ševcovům a proviníš-li se ještě, vyženu tě.“

Odešel a Tuna jako v sloup proměněný stál před mrtvolami. Nejvyšší poklad jeho ležel tudy zmařen. To by si nebyl pomyslil, že může člověk býti tak ukrutný, aby zaškrtil zvíře, jemuž se nevyrovnalo nic pod sluncem.

„Ubozí kaprováči, co je sivák, rousňák, pružák, lazurka proti vám! Stáli jste dva a dvacet grošů! Ještě před chvílí jste vrkali, dívali jste se na mne svýma upřímnýma očima, běželi jste sbírati zrna, co jsem vám házel, lásko a naděje má, nyní se nehýbáte, on vás zavraždil a — mne také zbil!“

Tak naříkal Tuna, zdvihal miláčky své, není-li možná vzkřisiti je, otvíral jim zobáky, foukal do nich, hladil jim lesklé peří, líbal je, tlačil je na prsa, a když vše bylo marné, plakal, zlobil se, zanevřel na mistra i na řemeslo.

„Já nebudu krejčím,“ umínil si, „ať se mnou otec udělá, co chce. Každý nás pronásleduje. Filipovi vzali tovaryši dýmku, pytlík a hůl; Pepíkovi ocílku, kamínek a hubku a mně sám pán usmrtil holuby. Co tedy máme mít? A když potkáme holku na rohu, házejí nás do kašny.“

Tato poslední pravda vehnala Tunovi krev do obličeje, čerstvě ji přeskočil a opakoval si: „Zde já to nevydržím!“

I svázal holuby do šátku, vzal si je pod paždí, sešel dolů, vystoupil na ulici a pádil k Tuřínu. Cestou se drobet upokojil a zpamatoval, a uznal za dobré, nezmíniti se otci o těch holubech. Nesměl je tedy vzíti domů. Udělal pod mez díru, strčil je do ní, zahrabal je, pak odebral se do vesnice a představil se otci.

Slyšeli jsme již, jak pochodil. Když byl veden nazpátek, tajně hodil okem na místo, kde byli holubi jeho a znova se rmoutil pro ně. Bázeň ale, že ho bude otec ještě jednou souditi, až uslyší, že mu všecko nepověděl, potlačila myšlénku na holuby, a přál si, aby to již bylo v pořádku. Ano chtěl se odříci všech holubů, jen když to s ním tentokráte dobře vypadne.

Pan Koliha uvítal Božetu přívětivě, odvedl si ho do druhého pokoje, Tuna seděl nahoře v kumbálku a trápil se. Zavolali ho, když se byli domluvili. Otec pravil: „Vše jsem se dověděl a odpustím ti to, nebude-li se to opakovat.“

Mistr mu podal ruku a řekl: „Dvěma pánům nelze sloužiti. Měj na starosti řemeslo a k jiným věcem srdce nepřikládej.“

Tuna se jim poděkoval a byl od té doby hodným a přičinlivým učeníkem.

Filip Vyskočil a Josef Suchan již jsou oba tovaryši. Filip si přestál půl leta, co mu scházelo, v neděli odpoledne byli pohromadě údové cechu, on předložil potřebná vysvědčení, mistr ho odporučil a dali mu list za vyučenou. Strčil jej do kapsy, došel domů, vyndal dýmku a kouře procházel se z ulice do ulice. Kdyby to byl udělal včera, byli by mu tovaryši dýmku zase vzali; ale nyní měl právo kouřiti, a potkal-li tovaryše, směle odfukoval kouř a již ho nepozdravil. Ano počal tykati těm, jimž až posud byl vykal a jen starší a zasloužilí chasníci zakázali si to, tvrdíce, že jim předce není roven. Šel také do hospody, sedl si za stůl, mluvil se sklepnicí, volal na domácí dceru, pil a kouřil.

Ano vyhledal si bednářovic Naninku a veřejně s ni chodil po městě. Tomu rohu se ale vyhnul, kde byli tenkráte přepadeni, aby se nepoddala úpomínkám bolestným, a minul kašnu, v níž ho vykoupali, aby sám sebe nezarmoutil.

Než se s Filipem vydala na procházku, měla Naninka strach, žeby je snad zase mohli zastaviti.

Filip pravil: „To se už nestane.“

Řekla: „Ale budou se na nás dívat.“

„Ať.“

„Třebas se nám budou smát.“

„Kdo?“

„Tovaryši.“

„Jsem také tovaryš.“

„Učeníci.“

„Ať se jen některý opováží!“

„Tedy už smíte?“

„To se rozumí!“

Poněvadž byl den dlouhý, vyšli si za město; Filip si ale napřed koupil hodně tlustou hůl a zastavili se v Nové hospodě. Byla tam muzika a skočili si. Jeden tovaryš ukazoval na Filipa řka: „To je krejčovský učeník.“

Hned jej obklopili a vytáhnuvše jej z kola a chtěli ho vystrčiti ze dveří. Anna se již lekala, že zase upadne do hanby a že Filip předce ještě všecko nesmí. Však on sáhl do kapsy, vytáhl list za vyučenou a podal jej pánům tovaryšům. Nahlídli do něho, pak mu připili, on jim také, a byli bratří a kamarádi.

Viděl to skrze okno krejčovský učeník Konrád a myslil si: „Filip je můj přítel, snad se za mne přimluví a nechají mne také.“

Vzal si holku a tančil.

„Je mezi námi učeník!“ volal přítel Filip.

„Který?“

„Tento!“

„Ven s ním!“

Ubohý učeník nechal pannu státi v kole a hlásil se k Filipovi nazývaje ho ty.

„To přestává,“ domlouval mu Filip, „co smím já, to nesmí učeník, a na to „ty“ je také ještě dost času.“

„Což jsme si tak neříkali?“

„Dokud jsme si byli rovni.“

„Hloupý nestydo!“

„Páni, ten učeník nám nadává!“

„Vyhoďme ho!“

Učeník se klidil sám a Filip se nejvíc zlobil, že byl dotíravý. Nešel domů až ráno a Naninka vydržela s ním.

Mistrové se včera v cechu také opozdili. Filip platil za vyučenou a trvalo to do půlnoci než to — propili. Koliha přisedl v obyčejnou hodinu k práci a Filip ještě spal. Šel ho buditi a vadil se s ním, že hejřil.

„Co je komu po tom?“ obořil se Filip.

„Zapomněl jsi, že jsem tvůj mistr?“ ptal se pán.

„Nezapomněl, ale vy zapomínáte, že už nejsem učeník.“

„I tovaryš musí poslouchat.“

„Ale není vázán.“

„Nedbalost já netrpím.“

„Do hospody chodit a zatančit si není nedbalost.“

„Nepřišel jsi k dílu.“

„Já se už nedám tejrat.“

„Mlč mi s takovou řečí! Tak začínáš?“

„Pane, víte co, my se k sobě nehodíme, vypovídám vám práci.“

„Jdi si, nevděčníku!“

Filip šel, nacpal si do dýmky, vzal hůlku a chodil po městě. Každému, koho potkal, vypravoval, že je „fremd,“ to sluje tolik jako, že je bez práce a vydá se na cestu. Naninka plakala, jemu to lichotilo, že pláče, posadil si čepici na stranu a dělal, jako by táhl do boje. Navštívil všecky známé, loučil se s nimi a domníval se, že se obdivují jeho udatnosti. Obědval v hospodě, pil, zase navštívil Naninku, řekl jí, že si jde připraviti tlumok, složil si do něho šaty, oznámil to opět Nanince, vodil se s ní večer a na noc šel do cechovního domu.

Druhý den ještě neodvandroval, měl boty u ševce a Naninka mu na památku obrubovala šátek. Neměl co dělati, vyřezával do stromů a lavic začáteční písmena svého jmena a na kapličku před městem jmeno své „Filip Vyskočil“ vypsal celé olůvkem a přisadil „krejčí, byl zde fremt.“

Naninka mu radila, aby vzal dílo u Panovce a řekla: „To by bylo něco pro vás, Panovec dělá pro pány a vy jste také takový!“

Filip myslil, že to ve Višňově pro něj všecko není nic a mermomocí chtěl do světa chlubě se: „Co pak já si z toho dělám, dnes jsem tu a zejtra tam!“

„Nyní by to bylo tak hezké a nikdo vám nemůže poroučet a scházeli bychom se, kdy bychom chtěli.“

„Tovaryš se nikoho nebojí!“

„Tak vidíte!“

„Milá Nani, udělám vám to k vůli, promluvím s Panovcem; ale nedá-li mi jako svému staršímu, nechám ho a půjdu.“

Filip chtěl míti výmluvu, kdyby ho snad nevzal, neboť dobře cítil, že je špatný řemeslník.

Panovec právě potřeboval tovaryše a zkusil to s ním. Nebyl spokojen. Vinu však nedával Filipovi, nýbrž jeho mistru. „To jsi se něco pěkného naučil,“ vytýkal mu; „což tam všickni tak pracujete?“

„On nám to jináč neukazoval.“

„A takové dílo jste odváděli?“

„Ještě horší, když na něm šil Josef nebo Tuna.“

„Neposlali vám je nazpátek?“

„Oni k němu chodí jen tak ti sprostí a ti tomu nerozumí.“

„Hm, to je rozdíl u mne a u něho!“

Tovaryši hádali: „To je to tam ňáké!“

Učeníci se smáli, ačkoliv uměli mnohem míň než Filip: píchali do podšívek, párali starý svrchník, z něhož měl býti nový, obraceli a vyzdvihovali kusy, aby mistr viděl, jak jim to jde od ruky.

Filip řekl: „Proto jsem šel pryč.“

A Panovec soudil: „Nyní abysi se učil ještě jednou!“

To se Filipovi nelíbilo, byl přesvědčen, že se u Panovce také více nenaučí a doufal, že jinde vystačí s tím, co umí. A doléhaly na něj nepříjemnosti skrze Naninku. Dověděl se její otec, že chce Filipa. Napřed to bylo známo jen matce, a ta to lehkomyslně trpěla. Ano tajila a vymlouvala, že dcera zdržuje se přes čas venku, přála jí tanec a vyražení, Filip kamarádil s jejím bratrem, byl hodných rodičů syn a měl děditi domek. Bednář nebyl tak shovívavý, domluvil manželce, šupl dceru obručem a Filipovi zakázal navštěvovati jeho dům.

„Napřed se, chlapče, něčemu naučte,“ napomenul ho, „než počnete mysliti na nevěstu. Jděte na zkušenou; až budete s to uživiti sebe a ženu, přihlaste se; bude-li Anna ještě svobodná, dám vám ji; musíte aie býti hodný člověk a ne tulák a neplecha. Za několik let se to ukáže. Nyní máte na bradě ještě mlíko a ona též.“

Filip odpověděl uražen: „Však ono je na světě více děvčat a já jsem tovaryš, ne chlapec!“

„Tato řeč svědčí,“ zarazil ho bednář, „že si nevidíte do huby ani do hlavy!“ a doložil: „Dopadnu-li vás ještě jednou s mou dcerou, zle se vám povede.“

To Filipovi odňalo smělost; mistr mu také hrozil, tovaryši si ho nevšímali a učeníci ho neposlouchali. Opravdu tedy opustil Višňov, šel s vakem na zádech okolo bednářovic, hvízdal si a točil holí, na níž měl vyřezáno A. a 1. — to jest: „Anna, má první milá.“

Byl žádostiv, kolik se jich vejde na celou hůl, a umínil si, že písmena a cifry bude dělati menší, kdyby se jich sešlo tuze mnoho. Prozatím odebral se do otčiny, aby si odpočinul, a odtuď teprv mínil odejíti do světa.

Brzy na to přišel pořádek na Josefa a i on se stal tovaryšem. Byl od jakživa lenoch, a poněvadž málo kdy navštěvoval opakující hodinu, předpovídalo se mu, že těžko dostane vysvědčení. Učitel mu je věru nechtěl dáti; ale on prosil a sváděl to na mistra, potřeboval prý ho doma a chlubil se, že si školní předměty opakoval sám, když mu bylo možná. Obdržel, co chtěl; přimlouvali se rodiče naříkajíce, že by to pro ně a pro něj bylo hanba a velké neštěstí, kdyby musel čekati, a obměkčili dobrého učitele. Vystavený attestat podepsal i pan katecheta, když mu byl Josef odříkal „Věřím v Boha“ a také „Desatero Božích přikázaní.“

Bylo všecko v pořádku. Josef byl přijat za tovaryše a matka si ho odvedla domů do nedaleké vesnice nesouc mu šaty a peřiny v nůši. Šel jako chudý študent na prázdniny, ano byl již vyučen a rodiče se těšili, že si to nejhorší odbyl. Byl krejčí a pomáhal otci — orat a vláčit.

Fortunat až posud pilně docházel do školy, ale vida, že to nemusí býti, také se jí někdy vyhnul. Proto přece dostal vysvědčení a sice mnohem lepší než Filip a Josef. I mistr se vynášel, že mu s dobrým svědomím dává za vyučenou.

Božeta dělal pořádnost, zaplatil, co byl dlužen, ptal se, podrží-li pán syna v díle, a když svolil, vzal si ho na několik dní domů. Napřed se ale poptal ve škole a na faře, jak se co učeník choval. Řekli, že dobře, a vytáhli mu z katalogu, kolikrát nebyl ve škole, chválíce ho, že za čtyry leta jen padesátkrát nepřišel na cvičení, což prý jest velmi málo a nebylo dosáhnuto ještě od žádného učeníka.

Božeta řekl: „Hm!“ a poděkoval se.

Fortunat zřídka kdy, sotva jednou za rok, býval v Tuříně. Otec ho k sobě nezval a ani nyní neměl úmysl mazliti se s ním, nýbrž byl odhodlán učiniti s ním zkoušku. Tuna se pěkně oblekl a chtěl choditi po vsi, aby se představil známým co skutečný krejčovský tovaryš. Otec pravil: „Počkej, ještě nevím, jsi-li tovaryš!“

Tuna vytáhl svůj list a ukazoval na pečeti a podpisy řka: „Tu to stojí!“

„Dobře,“ odpověděl otec, „stojí-li pak to také v hlavě?“

„Oni to tam vědí!“

„Kde máš knihy?“

Tuna knihy vyndal.

„Udělej si péro.“

„Já neumím.“

„To musíš umět. Dnes ti je udělám sám. Ale nauč se to, abysi nepotřeboval běhati po jiných, když chceš psáti.“

„On nám je dělal pan učitel.“

„Pravil jsem, že ty je budeš dělat.“

Tuna mlčel, chystal si papír a otec řezal péro.

„Nyní piš, co ti budu předříkávat.“

„My jsme opisovali s tabule.“

„Tabuli nebudeš nositi na zádech po světě a nenajdeš na ní, co bude třeba vyjádřiti.“

Tuna tedy psal, co mu otec napovídal, ale psal špatně a dělal chyby. Došly mu linie a on bral olůvko, aby si jich přidělal.

„Nech toho,“ poručil otec, „linie dělati nebudeš mít vždy čas a příležitost; piš bez nich.“

Tuna psal bez nich, ale šlo to do kopce nahoru a s kopce dolů.

„Co tomu písmu říkáš?“ ptal se otec.

Tuna se vymlouval, že jim učitel sám linoval.

„Učitele nebudeš míti vždy při ruce ani pravítko, já chci, abysi psal na čistém papíře.“

„Oni to druzí také neumějí.“

„Ty to musíš umět, chceš-li slouti tovaryšem. A hanba, jak to čmáráš, a ani slova tu není bez chyby!“

Otec chyby počítal a bylo jich na jedné jedinké stránce přes pětadvacet. Pak otevřel šuple a ukázal Tunovi staré jeho písmo. Chtěl věděti, které je hezčí: to, co psal nyní, anebo to, co psal před pěti a šesti lety.

Tuna odpověděl: „To, co jsem psal tenkrát!“

„Vidíš tedy, ty tovaryši, umíš míň, než jsi uměl, a měl by si uměti víc. Dokud toho nebude, nejsi vyučen.“

Následovalo čtení. Tuna četl dobře — z knih, které měli ve škole. Otec byl spokojen a předložil mu své knihy. Tuna se zajíkal a pravil: „To jsme my nečtli!“

„Bodejž do tebe,“ zlobil se otec, „což budeš jen to čítat, co jste mívali ve škole? Proto jsi se učil čísti, abysi přečetl všecko, co je psáno v knihách, a málo by ti to prospělo, kdyby si čítal jen to, co už znáš. Člověk se musí přiučovat.“

„To já nevěděl.“

„Nyní to víš, a až to budeš umět, dám já ti za vyučenou.“

„Začali počítati. Tuna spočítal jen to, nač věděl pravidlo. Ale pravidla mu nevystačila, neuhodl ani, mnoho-li je třeba žita na bochník chleba a vajec na knedlíky. Pořád jmenoval dvougrošáky a pětigrošáky, zlatníky a půlzlatníky a předce nic nedovedl. Namítal: „To jsme my nepočítali.“

A otec mu řekl: „Musíš mít náhled do všedního života, ten je ti nejbližší. Co by ti bylo platno, kdyby si věděl, jaký díl připadne na jedno z pěti dětí, když jim otec odkáže milion, a neznal děliti brambory na každodenní potřebu? A na tom nezáleží, co a jak kdo počítá; kdo tomu rozumí a není hlupec, sestaví v hlavě sám, co má posouditi, množí, spojuje, odděluje, neví ani jak, pravidlo už má v krvi, vyzná si: „Tak je to!“ a je to dobře. Ve škole se dává navedení, člověk na něm staví dále, pomáhá si sám a ničeho se nehrozí, ať jsou to hrušky nebo švestky, míry nebo lokte. Ty jsi ještě učeník, co jsi uměl, zapomněl jsi a ze svého nedokážeš nic. Přičiň se a postup mi brzy za tovaryše.“

Ještě nebyli hotovi. Otec otevřel katechismus a počal se Tuny vyptávati na všecko, co v něm stoji, a potom ještě mnoho jiného. Tuna již katechismus neuměl, ačkoliv ho jednou byl znal od začátku až do konce. Otec s ním prošel kapitolu po kapitole, a když zůstal dlužen odpověď odpověd, volal oknem do zahrady na Johanku, dcerušku podruhyninu, aby přišla a pověděla, co byl Tuna nevěděl. To se opakovalo asi desetkráte, než se dostali k čtyřem posledním věcem člověka, a ještě tu musela vypomáhati. Nevědělať arci, že Tunu zahanbuje, nýbrž domnívala se, že mu Božeta chce ukázati, co umí, a velmi si na tom zakládala. Tuna se ale zlobil, dostával na holku zlost a zdálo se mu, že se mu vysmívá, jsouc veselá a přívětivá. „Je zde cizí,“ myslil si, „a já jsem domácí, otec ji miluje víc než mě a kdo ví, nedá-li jí jednou chalupu.“ Velmi se mu protivila, nemohl se na ni bez hořkosti ani podívati a slova dobrého jí nedal.

Nejenom katechismus musel odříkávati, nýbrž i biblické příběhy; pak vykládal církevní obřady a mluvil o písmu svatém. Že máme dvojí zákon, starý a nový, věděl; jaké vsak knihy ten a onen obsahuje, bylo mu neznámo. Božeta byl, jak víme, písmář, a proto hledal u syna aspoň počáteční známost bible. Však nenašel ji a divil se: „Ale vždyť to všecko ví Johanka a je jí teprv deset let! Nestydíš se?“

„Já to také věděl, když mi bylo deset let,“ zamumlal Tuna.

„Tedys byl tenkráte moudřejší,“ pravil otec; „člověk má pokračovati, ty jsi šel nazpátek a na papíře stojí, že jsi vyučen.“

„V krejčovství jsem vyučen,“ odporoval Tuna.

„Ještě jsi mě nepřesvědčil. Za vyučenou se dává pod tou výmínkou, když má učeník dostatečné školní vědomosti. Tato výmínka ti schází, ačkoliv jsi obdržel vysvědčení. Nyní dokážeš, jsi—li lépe vycvičen v řemesle.“

Božeta otevřel truhlu a vyndal látku na novou kamizolu. „Udělej si míru,“ poručil, „vezmeš mi ji na takovýto kabát.“

„Míru dělat umím,“ bránil se Tuna; „ale bráti ji neumím, to mistr neučí.“

„Míru dělat já také umím,“ usmál se otec, „to není velké umění; ale míru brát máš umět.“

„Mistr to umí.“

„Tedy ti to měl ukázat anebo jsi se měl dovtípiti sám.“

„To on neukazuje.“

„Nauč se to, jak můžeš, já to chci.“

„Naučím se to.“

„Zde máš mou starou kamizolu, přistřihni dle ní.“

„Já jsem ještě nikdy nepřistřihoval.“

„Ale víš, jak se to dělá?“

„Nevím.“

„Řekni mi, chlapče, co jsi se naučil za čtyry leta?“

„Šil jsem.“

„Dobře, já ti na tu kazajku přistřihnu sám a ty ji ušiješ.“

Božeta vzal křídu, dle starého oděvu vyměřil na nový a potom stříhal. Zmínil se při tom : „Já to neumím jako krejčí, ale nemusí to být na vlas, jen když to bude.“

I podšívku mu připravil, vosk, nitě, knoflíky a želízko do cihličky.

Tuna sedl za stůl a šil; otec pracoval v zahrádce. Okopával stromek, vsazený do jámy, v níž byl Tuna pochován, pak ořezal škodlivé ratolestí, oškrábal kůru, kde byla mechovitá, a zalil jej. Doufal, že si toho Tuna všimne; viděl to a napadlo mu: „On mě také okopává, ořezává, oškrabává, zalívá. Stromek ještě nenese ovoce a já také ne. Mně je ale hůř, mám ušít celý kabát a sešíval jsem jen jednotlivé kousky.“

A věru mu bylo hůř. Byl zavřen celý první a celý druhý den, dostal málo jíst, s nikým nemluvil a sám si musel pomáhat a radit. Uplynul den třetí a on ještě nebyl hotov. Otec se mu na práci ani nepodíval, a když si počal stýskati, že nemůže z místa, odpověděl mu: „Jsi vyučený krejčí, nepustím tě, dokud nevyvedeš snadnou úlohu.“

Pořád páral, ale sešil to potom ještě hůř, nebylo to bez toho dobře přistřihnuto a nemělo to žádnou podobu. Co bylo platno, odvedl to pátý den večer. Doufal, že si to otec v noci neprohlídne, a tak měl ještě pokoj aspoň do rána. Ale spal špatně, a sotva vyšlo slunce a on se byl umyl a pomodlil, musel před soud.

Napřed se nový kabát položil a rozložil na stůl. Švy byly nestejné, dírka každá jiná, obojek křivý, rukávy tuze založené, prošívání a štepování nečisté, kapsy se otvíraly jako tlamy. Pak se obracela podšívka a byla příliš úzká. Božeta si kazajku oblekl a byl samé záhyby a pauše.

„Podívej se na mne,“ kázal a ptal se: „Lépe šít neumíš?“

Tuna vyznal: „Ne.“

„A ty se nazýváš tovaryšem?“

„Udělali mě jím.“

„Udělali nebo neudělali, na to já nedám a řeknu jim to. Chystej se na cestu!“

Tuna se nyní směl najísti do syta, otec do šátku zavázal svůj nový oblek a šli do Višňova.

„Pane Koliho,“ pravil Božeta, „tu máte ten list nazpátek.“

„Proč?“ divil se mistr.

„Syn ho nezasluhuje.“

„Byl hodný.“

„Ale nic neumí.“

„Umí víc než jiní.“

„To jsou tedy jiní ještě větší hlupáci a on je už dost velký!“

„Tomu já rozumím.“

„Ovšem tomu rozumíte, podívejte se jen, jak mi to ušil kazajku.“

Božeta kazajku rozvázal a oblekl a mistr se dal do smíchu, že se mu až břicho třáslo. Tovaryši ho slyšeli, dívali se skrze dvéře a vidouce Božetu v novém kabátě, taky se smáli. Tuna byl červený jako kohout. Božeta se otáčel v pravo v levo a nutil mistra, aby vyznal, že syn nic neumí. Vyznal to konečně, ale omlouval se, že se učeník dobře vycvičí teprv po vyučení. Božeta nedal jináč, než aby se Tuna dobře vycvičil ještě před vyučením. Chtěl věděti, jak dlouho se ještě musí učit. Mistr

byl jist, že se to dá jedním rokem, když se přičiní co tovaryš. Božeta na žádný způsob nedovolil, aby byl tovaryšem, a Koliha ho tedy zase přijal do učení. Božeta mu vypočítal, co všecko má uměti, a on mu přislíbil rukou dáním, že ho to naučí.

Nyní šli do školy a otec pravil k panu učiteli: „Tedy Fortunat Božeta padesátkrát nebyl ve škole?“

„Zdá se mi, že jsme to tak vypočítali, bylo toho velmi málo.“

„Kdo mu to odpustil?“

„Nestálo to za řeč, to se nebeře tak přísně.“

„Zákon to žádá.“

„Co pak zákon!“

„Milý pane, já vím, že můžete odpouštět, když se stalo zanedbání z potřeby a když ti hoši vědí, co mají vědět; ale ten můj neví nic. Než sem přišel, věděl přece něco.“

„Tak to bývá obyčejně.“

„Já bych prosil, aby se u mého dosadilo, co mu schází, nechám ho zde ještě rok, musí vynahraditi, co zanedbal.“

Tu Božeta vyslovil obšírně, co Tunovi schází, a nedal si namluviti, že toho není zapotřebí a že to nikdo neumí. On to chtěl a neustoupil, byť prý syn ještě tak dlouho byl učeníkem, jako jím už byl.

Učitel se poddal a musel poddati a doufal, že s ním za rok dokáže, co žádá, bude-li hodně pilný.

Totéž si Božeta vyjednal i na faře.

Tuna byl zase pravý a skutečný učeník. Mistr, učitel, katecheta, všickni si s ním vzali práci a po roce uměl, oč otec stál. Odbyl si doma zkoušku: psal, četl, počítal, odříkával katechismus, dobře ušil kabát, pak vrátil se k mistrovi, obdržel list výuční do ruky, dostával plat a byl tovaryš.

Měl nařízeno, aby se pořád ještě přiučoval, poněvadž mu nestačí ani nynější umění jeho. Otec se chtěl sám čas po čase přesvědčiti o jeho pokrocích. Toho se synáček bál a činil, co musel.

Fortunat chce do světa na zkušenou. Žaluje otci, že není dobře býti u mistra, u něhož se vyučil, neváží prý si ho tak, jako by si ho vážil jiný, mysle, že mu ještě může poroučet jako učeníku a mistrová prý také pořád volá „Tuno,“ když něco potřebuje. Praví: „To mi škodí u tovaryšů i učeníků. Tovaryšům se zdá, že jsou něco víc, a učeníkům, že jsem jejich kamarád. A potom se nepatří, aby mi tykali. U Kolihů to ovšem nemůže býti jináč, znají mě od maličkosti. Ale až přijdu jinam, přestane to a vyrovnám se každému.“

„To jsou věci, ,na něž já mnoho nedám,“ odpověděl mu otec; „ale to připouštím, že už je čas, abysi šel do světa. — Připravil jsi se?“

„Ano, už mám tlumok.“

„A co máš do něho?“

„Tak ty maličkosti a potom šatstvo.“

„Mnoho-li pak máš šatstva?“

„To, co jsem měl.“

„Nic sis nepřikoupil?“

„Ještě nic.“

„Tedy máš jen tento ošumělý kabát?“

„Jen ten.“

„A je ti malý!“

„Vyrostl jsem z něho.“

„Prádla máš dost?“

„Ty staré dvě košile.“

„Šátků?“

„Pro všední den jeden a jeden pro svátek.“

„Bot?“

„Ty, co mám na nohou.“

„A s tím vystačíš?“

„Musím.“

„Za čtyry neděle se ti to rozpadne.“

„Zjednám si něco jiného.“

„Tedy máš peníze?“

„Kdež bych je vzal!“

„Dostával jsi plat.“

„Ten sotva stačil na hodinky.“

„Ah, ty máš hodinky!“

„Chasník je musí mít.“

„Co jsi za ně dal?“

„Šest zlatých stříbra.“

„Kam přišlo to, co jsi vydělal víc?“

„Na rozličné jiné potřeby.“

„Jmenuj je.“

„Nemohl jsem si pomoci, každý má hůlku, pytlík, dýmku; nebyl bych ani tovaryš, kdybych to neměl.“

„To tedy máš?“

„Ovšem.“

„Co tě to stálo?“

„Asi dobrý tolar.“

„Ještě ti zbylo ze mzdy!“

„Potom je ten tabák a to pivo a někdy jsme si dali na snídaní.“

„Co jste snídali?“

„Kořalku a rohlíček.“

„Ah, kořalku!“

„Ona zahřeje žaludek.“

„Polívka by ho nezahřála?“

„Tu máme každý den.“

„Nač tedy kořalku?“

„To už je tak zvyk mezi námi, dáme si ji aspoň v pondělí.“

„Co pijete v neděli?“

„Pivo.“

„Kde?“

„V hospodě.“

„Hrajete také v karty?“

„Někteří také.“

„Ty?“

„Já málo kdy.“

„Snad máš větší zalíbení v tanci?“

„Rád si skočím.“

„Platíš muzikantům?“

„To se rozumí, my jim dáme víc než ševci a než kterýkoli jiný cech.“

„Proč?“

„Chceme být první v městě.“

„Ah!“

„To už je tam tak památka.“

„Kde vezmete tanečnice?“

„Ty se za námi jen hrnou.“

„Máš snad už také holku?“

„Nemám svou, ale vypůjčím si ji.“

„U koho?“

„U těch, kteří ji mají.“

„Ti tam nejsou?“

„Někdy jsou a někdy nejsou.“

„A dají ti ji?“

„Což mně ji dá každý, a když řeknu, nejsou mrzutosti!“

„Musíš ji snad potom vyčastovat?“

„Po tanci se jí dám napit; když chce vodu, dojde si k studni; strčím jí do ruky ňáké cukrlátko a dám-li jí koláček a kus marcipánu, víc jí nedám.“

„Ale že o tebe předce někdo stojí, nemáš šaty!“

„Když jsem krejčí!“

„To je dobře, že si zakládáš na svém řemesle; ale řemeslo ti nedodá vážnosti, když si jí nedodáš sám!“

„Já si dávám na sobě dost záležeti.“

„Ještě jsi mi to nedokázal.“

Fortunat mimovolně sáhl na hodinky, jako by chtěl říci: „Ty to dokazují!“ Neřekl ale nic.

Otec mu porozuměl a pravil: „Mimo mravné a pěkné chování dělají pořádné šaty chasníka, ne hodinky, dýmka a hůl, pití a tanec.“

„Pořádné šaty také budu mít!“

„Kdy?“

„Až si najdu lepší práci.“

„A zatím?“

„Budu nosit, co mám.“

„A tak půjdeš k mistrům?“

„Nynčko — tak.“

„Ne, nepůjdeš tak. Nechci, abysi po světě chodil jako hadrník.“

„Na hadrníka mi schází ještě mnoho.“

„Ne tak mnoho, jak myslíš. Dejme tomu, že tě hned nevezmou do díla. Za pár neděl jsi otrhán. Slunce, déšť ti sežere tvou chatrnou zásobu. A čím máš horší šaty, tím méně tě někdo bude chtít. Cestující tovaryš není žebrák. Musí si slušně vyšlapovat. Netáhá toho s sebou mnoho; ale má pořádný oblek a čisté prádlo. Pak se mistru líbí, řekne se: „Je syn hodných rodičů, přičiňuje se,“ všichni ho mají v uctivosti a neodbývají ho ledabylo.“

„Když mě tedy ošatíte,“ pochopoval Tuna, „bude arciť líp!“

„To já neučiním,“ poučil ho otec, „měl jsi se starati sám, a když jsi to zanedbal, starej se nyní.“

„Nevím — jak.“

„Já ti povím: zůstaneš mi u pana Kolihy, až si zjednáš, co musíš mít.“

„To nebude ani za rok.“

„Nedělá nic. Proč jsi utrácel peníze marně. Hospodař a vystříhej se zbytečných výloh.“

Otec mu zřetelně vypočetl ty zbytečné výlohy, opakoval, k čemu se byl přiznal sám, zapověděl kořalku, nedovolil vypůjčovati si děvče k tanci a pokáral i jiné pošetilosti. Konečně mu vyjevil, že si musí také něco zachovati na cestu, a Tuna se děsil: „To nedokážu ani za dvě leta!“

„Nemohu ti pomoci,“ ustanovil Božeta, „z čeho bysi byl živ?“

„Vždyť mi dají mistři a lidé!“

„Toť tedy chceš žebrat?“

„To není žebrat, nýbrž fechtovat.“

„To je vše jedno, ty musíš mít tolik, abysi mohl žíti ze svého. Pro mladého a zdravého řemeslníka je to hanba, když chodí po domích a ubližuje tím sobě i jiným. Na to se nespolehej a zaopatř se sám, poněvadž můžeš. Pak se budeš smíti všude ukázati se ctí, a já tě nepustím, dokud toto i ono nebude v pořádku.“

Fortunat se musel podrobiti; byl ale zarmoucen, chtěl cestovati s jedním známým, který právě odcházel, a zkazilo se mu to. S velkou nechutí vytrval u pana Kolihy, nic ho netěšilo, a když povážil, jakou těžkou úlohu před sebou má, trápil se a nebyl s to, aby posilnil se nadějí, že ji vyvede. Seděl u práce celý malomyslný, měl v hlavě samé počty, a ať počítal jak chtěl, vždy sestavil až tuze velký účet. V neděli bral plat za jeden týden; ale co pak to vydalo, za ten capart si nemohl nic koupit! Zlobil se, že mu otec uložil pravou nemožnost. A kdyby aspoň to mohl schovati, co přijal! Vydával z toho, zde potřeboval groš, tam groš, přišla sobota a nezbyla mu ani polovička. Porazilo ho to tak, že již vším chtěl praštit a na vojnu se dát a trvalo to mnoho neděl, než okřál a rozhorlil se pro věc dobrou. Jmění mu předce přibývalo, a když již měl několik zlatých pohromadě, těšilo ho to a skrblil. Nekouřil, nepil, nechodil k muzikám; dvakrát, třikrát obrátil krejcar, než jej vydal. Ano, prodal všelicos, nač byl vyhodil peníze, a třebas slevil, když mu to nepřinášelo užitek, nýbrž škodu. Hodinky měl pořád u hodináře, byly starý střep, a nestačil na ně platiti. Dal je tedy za pětku a upokojil se tím, že si jednou opatří lepší, až bude možná a důležitější potřeby budou opatřeny. Mistr vida jeho pilnost a přičinlivost, rád mu přidal a podporoval ho jak mohl v dobrém předsevzetí. Tovaryši se mu smáli a pokoušeli ho; on jej hájil a Tuna sám uměl získati si uznání a chválu. Řemeslu rozuměl lépe než oni, znal se v psaní, v čtení, byl velký a štíhlý a pěkně se šatil.

Poněvadž každý člověk rád se povyrazí a zapotřebí toho má, a Tuna se štítil rozkoší, které stály peníze, sháněl se po jiných — lacinějších a lepších. Zvykal si choditi na procházku, v neděli odpoledne zaběhl do hor a skal, toulal se po lesích, a když měl hlad, zastavil se ve vsi, jedl chleb s máslem, drobil si ho do mlíka, anebo si dal nalit pivo a vypil je pod stromem v zahradě.

Nebýváme rádi sami; též Tuna hledal si společníky. Napřed se k němu přidal jeden, pak druhý, třetí; nejen krejčí ho následovali, nýbrž i ševci a jiní řemeslníci. Nedělalo to žádný rozdíl: kdo chtěl, byl přijat, a každý přinesl, uměl, vymyslil si něco nového. Zpívati dovedli všickni. Učili se písně, ten znal tu, onen onu, a když jim nestačily, nahlídli do knih a do partesů. Bylyť mezi nimi i muzikanti, měli své nástroje, vypůjčili, koupili si je, cvičili se a hráli — v letě venku a v zimě někde v pokoji. Brzy se o nich dověděl pan učitel, zval je k sobě a pobízel, aby mu pomáhali v kostele. Kdo nebyl muzikant, jako ku příkladu Tuna, zúčastnil se ve zpěvu a z většího dílu se při mši, i při velké, zpívala pěkná píseň, a když těch několik švarných chasníků ji řídilo, přispělo to zajisté více k pobožnosti, než pískání a fidlování a krákorání na kruchtě, jak to tam bývalo a jak to posud v mnohých chrámích se nalézá.

Taky se stávalo, že tovaryši mistrům vyhrávali před svátkem, ano, vyhrávali si i mezi sebou a Tuna tak velmi postoupil v učenosti, že ke cti pánů mistrů dělal básně, jiný je sázel do not a provázeli je pak muzikou, když je zpívali.

Nejvíce poctil Tuna mistra Kolihu, jenž byl první, na nějž složil verše. Koliha na nic nemyslil, bylo před svatým Václavem, patronem jeho, a manželka pravila: „Dnes budete mít k večeři skopovou a zejtra k obědu husu.“

„Proč?“ ptal se.

Řekla: „Vždyt víte, co je!“

Usmál se a — venku se ozvaly hlasy, klarinety, housle a trouby. Divil se a žena oznámila: „Vyhrávají vám!“

„Kdo?“

„Tovaryši — a Tuna složil píseň.“

„Sběhne se celé město!“

„Ať! tím větší to pro vás bude sláva!“

„A co já mám dělat?“

„Otevřete okno a ukažte se. Já se také ukážu.“

Koliha otevřel okno, Kolihová si zatím vzala lepší čepec a oba se ukázali.

Lidu přibývalo, muzikanti a zpěváci stáli v kole, a každý rozuměl, co přednášejí. Znělo to slovo k slovu takto:

„Tobě, mistře, vzdává česť mladý, starý v našem městě, ať si švec neb krejčí jest, drží jehlu nebo kleště; Tebe každý miluje, přání Ti dnes věnuje. Václavem se nazýváš, Kolihou jsi na tom světě, a že dnes svůj svátek máš, radost, štěstí ať Ti květe: Zdráv buď, mistře, zdráv budiž! Volá každý tovaryš. Dlouhé panství dej Ti Pán, díla dost a peněz mnoho, připraviž Ti věčný stan, že jsi ctil a miloval Ho; že jsi otec, přítel náš, za to od nás poctu máš; že nám matkou choti Tvá, za to jí Bůh nebe dá.“

Zpěv utichl. Muzikanti vytahovali a nasazovali trubky, ladili struny; lidé přestupovali a povídali si; Koliha s manželkou kývali z okna a usmívali se. Zavrčel fagot, zapískl klarinet, vrzla trouba, zacinkaly housle, byl ustanoven kus a tón, a následoval nový kousek, povážlivý valčík.

Koliha šeptal manželce: „To jim něco musíme dát?“

„To víte, že musíme.“

„A co?“

„Já myslím, že tu skopovinu a piva, co vypijou.“

„Bude jí dost?“

„Však já ji pěkně rozdělím a udělám větší kusy chleba.“

Po valčíku spustili kvapík a mládež venku sotva zdržela se, že neskákala. Kolihou to také trhalo, ale byl již starý na kvapík a teprv když zahráli sousedskou, počalo to jím točit a div panímámu nevzal do kola. V skutku jí rukou obejmul tělo, jako by ji prováděl, ona však odstrčila mu ji — zvolna, aby to venku neviděli, řkouc: „Nu, nu, neblázněte!“

I musel něco učiniti, aby vyjádřil svou spokojenost, a pravil: „Jde jim to!“

„A jak!“ řekla ona.

„Nebude-li pak té skopoviny málo?“

„Přidáme jim sýra, mám švejcarský.“

„Přidejme!“

Zastaveníčko ukončilo se maršem, Koliha sám několik kroků dle taktu udělal po pokoji, a když venku volali: „Ať žije, ať žije!“ ukázal se zase v okně, děkoval a pozval muzikanty a zpěváky, aby mu dali tu čest a přišli k večeři. Čerstvě však ještě promluvil s manželkou řka: „Jen aby se najedli!“

„Nestarejte se.“

„Nadělali toho mnoho a nestalo se to ještě nikdy.“

„To je jistě pravda: ten zpěv byl tuze krásný.“

„A tebe také jmenovali.“

„Což abychom je poctili tou husou?“

„Dej jim ji.“

Tovaryši zdvořile vešli do pokoje, pozdravili mistra a mistrovou a přáli upřímnými slovy k svátku.

Koliha pravil: „Sedněte, mládenci!“

Mládenci odložili nástroje a partesy, zasedli za stůl, Koliha přisedl k nim, poděkoval se ještě jednou, Kolihová odešla do kuchyně a děvečka s ohromným džbánem běžela pro pivo.

Přišli i někteří mistři a sousedé, přátelé a známí Kolihovi, vymlouvali se, že ho chtěli navštíviti až zejtra, když se mu ale dnes děje ta sláva, že si to také odbudou. I žehnali mu vyslovujíce přání srdečné, a on prosil, aby přijali sklenici piva.

Nalilo se, podávala se skopovina, pak husa: jedli, pili, mluvili a byli veselí.

Pod okny se lidé pohybovali ještě chvíli, až je to omrzelo a oni se rozešli.

Kolihová měla pořád na mysli tu hezkou píseň, klepala Tunovi na rameno, hladila mu hlavu a zmínila se: „Nyní abych ti už netykala!“

Tunovi to lichotilo, předce v něm ale zvítězila upřímnost a láska, i žádal: „Jen to nechte při starém, panímámo!“

„Když jsi ale tak učený!“

„To není žádná učenost.“

„Otec tvůj dobře věděl, co chce, když tě přidržoval ku škole.“

„Ano, to se musí říci,“ svědčili mistři a tovaryši, „že zde nikdo nedokáže co on.“

„Odkud to jen má!“ divil se Koliha.

„Snad je to někde v kníze?“ hádala Kolihová.

„Jak pak by to bylo v kníze?“ pravil jeden tovaryš, „vždyť je to na vás!“

„Kde to tedy vzal?“

„To je z hlavy jeho.“

„Tuno, ty jsi měl študovat,“ litovala panímáma.

„Tuno, přečti to,“ nutili chasníci.

„Ano, přečtěte to, Tuno!“ volali všickni přítomní.

Tuna to uměl nazpamět a odříkal to bez chyby.

Koliha si utíral oči řka: „Takhle tomu člověk ještě lépe rozumí, než když se to zpívá. Je to ňáké!“

„Páni, píte a jezte!“ pobízela Kolihová, také si slzy stírajíc.

Pohnul ji verš:

„Že nám matkou choti Tvá, za to jí Bůh nebe dá.“

Chtěla dokázati, že je to pravda a cpala husu a sýr do koho mohla.

Muzikanti sáhli po nástrojích, přezpívali báseň ještě jednou s hudbou, pak hráli rozličné kousky k tanci a mezi tím se střídaly písně národní, jež znali též mistři a sám i Koliha přizvukoval.

„To je jako když jsem byla mladá,“ pravila panímáma a tázala se: „Znáte-li pak také:

Mně se, mně se, mně se, mně se všecko zdá?“

Znali ji a hned ji zazpívali.

„Což: Když jsem já k vám chodívával?“

Panímáma to zazpívala, aby jim ukázala také notu a oni pokračovali. Věděli všecko, co jim napověděla, a ona se tomu divila řkouc: „Ještě nejste tak staří a i to víte!“

Líbily se jí přenáramně ty krásné zpěvy, nejkrásnější byl však předce, co dělal Tuna. Měla ho od té doby ráda jako syna, přála mu a nechtěla, aby odešel. I v městě získal si vážnosti, Koliha též, a mnozí mu té slávy záviděli.

Nejvíc se mrzel mistr Panovec. Šel okolo, když tovaryši Kolihovi vyhrávali. Myslil si: „Stane-li pak se to i mně! Za pět neděl bude svatého Karla, můj svátek. Jestli pak se připravují?“

Ptal se svých tovaryšů.

Řekli: „Tuna nechce dělat píseň.“

„Snad by to dovedl některý z vás?“

„To my nedovedeme.“

„A jiný to v městě neumí?“

„Nikdo.“

„Měli byste ho přemluvit, jedná se o vaši čest jako o mou.“

„On se vymlouvá, že je Koliha jeho pán.“

„Vždyť vy jste tam také zpívali a hráli!“

„Tuna by zde také hrál, kdyby uměl, a zpívat bude, kdyby bylo co.“

„To je šlakovitá věc!“

Mistr byl mrzutý a zkázal tajně Tunovi, aby ho navštívil. Tuna přišel. Panovec se ho ptal, nechtěl-li by u něho vzíti práci? Tuna nechtěl. Dával mu o celý zlatý na týden víc nežli Koliha. Tuna nesvolil.

„Víte, proč vás chci mít?“ vyznal konečně.

„Nevím.“

„Bude můj svátek.“

„Zahrajou vám.“

„Ale zpívat nebudou.“

„Proč bychom nezpívali, umíme písní dost.“

„Ale Kolihovi jste zpívali báseň, a vy jste ji dělal.“

„Ano.“

„A na mne ji nechcete dělat!“

„On je můj mistr.“

„Což kdybych se vám odměnil?“

„Já to neučiním.“

„Dám vám, co chcete.“

„Taková věc se nedělá jehlou a neprodává se na lokte.“

„Však já vím, jak se prodává, ve Vídni to ví každý, dávají se za ni honoráry.“

Tuna byl v pytli, neboť nevěděl, co to je, a ptal se: „Jak že se to jmenuje?“

„Honoráry,“ opakoval mistr.

„A mnoho-li pak platí takový ten jeden honorár?“

„Někdy víc a někdy míň, jak je práce.“

„Nemá ten honorár stejnou cenu, jako ku příkladu dvacítník?“

„O ne, honorár je honorár, jako je litkup — litkup, a závdavek — závdavek. Někdy je větší a někdy menší, vyplatí se zlatem, stříbrem, papíry nebo mědí. Někdy záleží jen ve cti a neobnáší nic.“

„Kdy to?“

„Když se za práci nic nežádá nebo nedá.“

„Což když z ní má člověk ostudu, potom je ta honorárem?“

„Já vaši práci nechci zadarmo.“

„Tedy je možná obdržeti dva honoráry: peníze a čest nebo peníze a ostudu nebo čest a ostudu bez peněz.“

„Vy se ostudy nemáte co báti, četl jsem vaši báseň na Kolihu, je výborná, a budu spokojen, když mi uděláte podobnou.“

„Já nic neudělám.“

„Ve Vídni by mi to udělal každý, kdo to umí. Tam se to může objednat, řekne se, co a zač.“

„Tedy si tam pište.“

„Jsou tam Němci a já to chci mít české, poněvadž tady jste Češi.“

„Což abyste psal do Prahy?“

„Tam nejsem známý.“

„Dejte to do novin, on se někdo přihlásí.“

„Pak by se mi smáli.“

„Je mi líto.“

„Vezměte pětku v stříbře, je to dost za těch pár řádek.“

Fortunat již mu chtěl plesknout, tak ho ta pětka překvapila; ale zpamatoval se a pravil: „Nedávají ve Vídni víc?“

„Tam pětku nedostanete ani za arch a musíte s ním běhat od Piláta k Kaifášovi.“

„Já nic neprodávám.“

„Proto vám tolik nabízím.“

„Rozvážím si to; ale musel byste přidat. Jestli tam někde vykládají se básně na krám, zde venku je to vzácné zboží.“

„Není mi o ten nějaký přídavek a víno a pečeně předloží se vám všem. U Kolihů vám dali jen pivo.“

Tuna si myslil, žeby od jiného místo honoráru vzal třebas jitrnice, a kamarád ho za písničku na jeho milou obsypal hubičkami, a musel býti a byl spokojen. Však Panovec mohl platit a on potřeboval peníze. Proč by ho šetřil, když byl tak ctižádostivý a nepřející! A ještě nezapomněl, že ho nechtěl přijmouti za učeníka a hrdě ho odbyl. Vyjednal si s ním, že mu v neděli poví, bude-li z toho co nebo nic. A on zcela odevzdal se do jeho milosti, vyprovázeje ho velmi laskavě a přátelsky dolů až k vratům.

Fortunat se poradil s mistrem a s mistrovou. Neradi to slyšeli, že chce na Panovce a Bůh ví na koho ještě skládati verše. Těšil je: „Vám zůstane, co máte, byli jste první, a nyní se na to už tak nebude dbát. Lidé řeknou: „Když to udělali jim, dělají to také jemu, ale jsou k tomu jako přinuceni.“ A ono se roznese, že o to Panovec stál. Budou ho míti za blázna a my si dáme hodně platit. Nebude to tedy pocta, nýbrž špekulace.“

Svěřil jim, že mu již nabídl pětku a že ještě přidá, a ubezpečoval je, že na něj něco složí, co bude jako na trh.

Svolili, ano měli z toho radost, že Panovci ubyde pár zlatých, a nutili ho, aby mu to jináč neudělal leč za desítku.

Kolihová pravila: „To vám ale povídám, abyste mi to „Že nám matkou choti tvá“ docela vynechali.“

Koliha kladl podobné výmínky, přijaly se a na obou stranách bylo veselí a dobré srozumění.

V neděli se tovaryš Fortunat domluvil s mistrem Panovcem, že mu dá toho honoráru deset zlatých. Zdálo se mu to sice mnoho, ale co měl dělati, nemohl zůstat za Kolihou pozadu a Tuna neslevil ani krejcaru. Dal mu pětku hned a pětku mu slíbil dáti po svátku, a Tuna se zavázal, že vyvede něco skvělého a ještě delšího než na Kolihu. Ptal se, má-li se to zpívati na tu samu notu, ale to Panovec nechtěl a radši si jinou hlučnější objednal a zaplatil, smluviv se s tovaryšem muzikantem a skladatelem.

Chasníci reptali, že Tuna nechce pochváliti Panovcovou. Tuna se omlouval, že neví, co by na ní chválil. Pravili: „O ní se nejedná, ale o nás!“

„Co pak nám udělá!“ smál se Tuna.

„Tuno, ty jsi předce jen dnešní,“ vytýkali mu, „že tomu nerozumíš!“

„Čemu mám rozuměti?“

„Ona nám neudělá nic, když ji zanedbáme; ale dá nám víc, když se zmíníme také o ní.“

To Tuna pochopoval.

„Pamatuj si to,“ napomenuli ho, „manželkám se po každé spolu musíš pokořiti, když se koříš mužům; ony mají pod mocí pečeně, husy a sýry, a odmění se nám.“

Tuna byl přesvědčen.

Řekli: „Ženské jsou marné; když je drobet zašimráš pod nosem, hned otevrou špižírnu. A stará je kolikráte horší než mladá.“

Tuna chtěl tedy Panovcovou drobet pod nosem zašimrati, tak ale, aby nezavadil o Kolihu. Když dělal rýmy, říkal je mistru a mistrové nahlas, a co se jim nelíbilo, to vynechal. Báseň jeho na Panovce od pána i od paní přijatá a schválená začala:

Vídeň jsi, pane, opustil, zde svůj trůn a sídlo máš,“

a končila se slovy:

„Nyní také paní Tvé skládáme my přání své.“

Panovec byl vysoce spokojen a vyznal manželce, že již ty první dva verše stojí za desítku, a ona cenila ještě výš ty dva poslední.

Tovaryši se mohli utopiti ve víně, ale nechutnalo jim, neboť na ně nebyli zvyklí; zajíci však a druhému masu neodpustili, a co nesnědli, vzali si domů. I punč jim Panovec dal a rosolku, a na druhý den je všecky pozval k obědu. Tuna seděl hned vedle něho a povídali si o těch básnících ve Vídni. Mistr je seznal, bydle s jedním půl leta v malém kumbálku pod střechou.

„Což si nevydělal ani na samostatný byt?“ ptal se Tuna.

„Někdy se mu vedlo zle,“ pravil mistr, „a byl rád, když jsem se s ním rozdělil o krajíc chleba; ale to je pravda, dostal-li ňáký honorár, nešetřil ho a propili jsme ho spolu.“

„A jaký byl takto řemeslník?“ chtěl věděti Tuna, a doložil: „Snad také krejčí?“

„O ne, on byl jen básník a tím se živil.“

„Tedy se mu to nevyplácelo?“

„Myslím, že ne, neboť vždycky naříkal na ty pány tiskaře, kteří od něho ty básně kupovali.“

„Těm je tedy prodával?“

„Musel, takto se zřídka kdy co objednalo.“

„Dobře, že jsem krejčí, a soudil bych, že by mnohému tomu básníkovi prospělo, kdyby byl také ještě něčím jiným.“

„Je to dar Boží,“ povzdychl si Panovec, „važte si ho, Božeto, při krejčovství ho můžete dobře potřebovat a ponese vám ouroky.“

Tuna počal býti pyšný na své umění a umínil si, že básně své předloží takovému tomu tiskaři, až jednou přijde do Prahy, a dá-li mu desítku za jednu jako Panovec, že mu jich nadělá třebas celý tisíc. Ve Višňově se o ně trhali, každý mistr, který si jen drobet dobře stál, přál si ňákou k svému svátku; řezník nechtěl státi za kovářem a kovář za kožišníkem. Ovšem je Tuna z většího dílu dělal zadarmo, styděl se bráti neb žádati plat, kde viděl upřímnost a lásku k tovaryšům. Ale zlé a vysokomyslné mistry a manželky jejich rád potrestal. Kolihová jej tak milovala, že by ho byla přijala za zetě, a svěřila mu to jednou v žertu. Všecky dívky v městě si ho předcházely a každá by si ho byla namluvila, doufajíc, že by o ní dělal verše. On na ně dělal verše, ale ne pro sebe, nýbrž pro jiné, a byl milý všem společníkům. Honoráry mu pomohly, že se o půl leta dříve ošatil a zaopatřil vším potřebným, a na cestu mu zbylo víc, než byl otec předepsal. Byl všeobecný zármutek ve Višňově, když odcházel, a staří, mladí jej zvali, aby se zase a to hodně brzy vrátil. Otci vysvětlil, jak přišel k bohatství, a on, ačkoliv nad tím kroutil hlavou, předce mu špatnost nevytýkal.

Bývalý spoluučeník Fortunatův Josef Suchan již se byl několikráte vydal na cestu do světa, ale nikdy nedošel daleko, dojedl buchty, jak se říká, a vrátil se. Již také byl v práci u blízkých mistrů, vydělal si pár grošů, aby si mohl koupiti tak ty šátky, jak pravila matka, a to hrubší mu jednali rodiče. Nejraději byl u nich, přišel na každou pouť a na každé posvícení, pozdržel se nějaký čas, a trvalo-li to dlouho, ztratil staré místo a hledal si nové. Však nemělo to na pospěch, nevyháněli ho, pracoval doma, vypomáhal při sedlském hospodářství, ačkoliv se předce drobet šetřil, za hosta se maje a konaje práci jen jako z ochoty. Přilepšilo se mu také v jídle, dostal-li otec na talíř něco zlášť, i on to obdržel, a často si mohl odpočinouti, když druzí lopotili se v potu tváře. Měl více bratrů a sester, proto přišel na řemeslo, byl z nejmladších a nemohl se mu dáti ze statku podíl tak velký, aby se přiženil někam na statek.

Právě je zas doma, vozí hnůj, jede po silnici, popohání voly a hvízdá si. Potkal ho čistě oblečený chasník s vakem na zádech a hned z daleka ho poznal. Je to Fortunat Božeta, hlásí se k němu a oba jsou rádi, že se shledali.

„Vozíš hnůj!“

„Ukracím si dlouhou chvíli.“

„Kdy půjdeš zase k mistrovi?“

„Já myslím, že se mistrem brzo stanu sám.“

„Kam se usadíš?“

„Dám se zde na chalupu, dají mi dceru a já vyplatím děti.“

„Čím?“

„Mám ňákou maličkost z domu.“

„Tedy už nebudeš vandrovat?“

„Leda až do zimy.“

„Pojď se mnou!“

„Půjdu.“

Josef vyklopil na poli hnůj, jel domů a pravil: „To je Tuna, učili jsme se spolu ve Višňově, a chce, abych šel s ním.“

„Co uděláš?“ ptali se rodiče.

„Snad abych šel?“

„Ano, jdi, Pepíku, lépe ti to sluší, než když se zde mažeš mezi námi.“

To řekla matka, prohlídla si ustrojeného Tunu a styděla se za syna umazaného. Tento pravil: „Kdo pojede s tím vozem? My si s Tunou někam vyjdeme.“

Otec řekl: „Já.“

Josef se umyl a oblekl, nařídil matce, aby jim uvařila něco dobrého k večeři, vyšel za ní na dvůr a požádal pár grošů na pivo, kdyby se snad zastavili v hospodě. Dala mu je, ale doufala, že snad bude platit Tuna.

Šli tedy, napřed k lesu, pak k řece, a Tuna se ptal, kde je hodně hluboká, že se bude koupat.

„To se utopíš,“ bál se Josef, „jdi radši do mělka.“

„Vždyť umím plavat!“

„Ale jdi!“

„Přesvědčíš se.“

Tuna se svlekl, skočil do vody, zavřela se nad ním a Josef se lekl, že je tentam. Znal nesmírnou hloubku na tom místě, vyhýbal se jí každý ve vsi. Však Tuna vyrazil zase na vrch, jel po vodě jako žába a dělal tatrmany.

„Vykoupej se také, Pepíku,“ volal na břeh.

„Bojím se vody.“

„Což se nekoupáváš?“

„Nikdy.“

„Já večer po práci.“

„Nestudí to?“

„Styď se, babo!“

Svlekl se tedy také, lezl do vody, kde věděl, že mu nejde výš leč po kolena, jektal a třásl se a pořád se točil a shýbal na jednom místě.

„Kdybych uměl plavat!“ pravil.

„Zkus to, já tě podržím,“ navrhl Tuna.

Držel ho, ale on visel ve vodě jako poleno, a když jím popošoupl, sklátil se a žbluňkl pod vodu jako kámen. Nemohl se čerstvě postaviti na nohy, vrávoral, padal, nabral si vody do úst a myslil, že se topí. Měl toho koupání dost, nestálo to za nic, vylezl a oblekl se.

Tuna se proháněl od břehu k břehu a věru zbudil podivení Josefovo. „Kde jsi se to naučil?“ ptal se.

„Když jsi odešel od Kolihů a já byl tovaryš, zavedli jsme si to.“

„Dobře, že jsem už byl pryč!“

„Je to zdravé, Josefe, potom je člověk jako vítr a otuží se.“

„Já držím na teplou peřinu!“

„O tu nestojím ani v zimě.“

„Ty jsi se ňák šlakovitě změnil!“

„Když jde člověk do světa, musí být připraven na všecko.“

„Pojď už z vody, zastavíme se tamhle v dolíku a já ti někoho ukážu.“

Tuna přirazil ke kraji, vzal na sebe šaty a sestupoval s Josefem okolo řeky dolů. Byly tam příkopy, on každý přeskočil, ať byl široký třebas na sáh, a Josef přelízal a obcházel.

„Ty člověče nemáš v sobě kosti,“ vytýkal mu, „a jsi jako komediant!“

„V tom jsme se také cvičili u Kolihů.“

„Byl čas, že jsem tomu ušel.“

„Však ty okřeješ, až přijdeš mezi chasu.“

„Jen mě k ničemu nenuť!“

Tuna přeskočil řeku, byla tam ouzká, a Josef šel po lávce. Byli na druhé straně a viděli ženskou v obilí trhati trávu. Josef pravil: „To je ona!“

„Z té chalupy?“

„Ano.“

Děvče dělalo, jako by nic nevidělo a neslyšelo, a Josef je pozdravil řka: „Chceš, abychom ti pomohli?“

„Táhněte si po svých!“

„To je můj dobrý přítel.“

„Ať!“

„Zejtra s ním odejdu.“

„Jdi si!“

„Budeš plakat?“

„Stál bysi za to!“

„Což mě nemáš ráda?“

„Takového křivonoska bych měla ráda?“

„Jen se tak nestav!“

„Nestavím se, jsem shrbena.“

„Ty opice!“

Dívka již neodpověděla, nepozdvihla se a nepodívala se na ně, a Tuna ani neviděl, jaká je v obličeji. Josef po ní hodil hroudou, ona

pořád trhala, a teprv když odcházeli, koukla za nimi, aby viděla přítele Josefova.

„Jak se ti líbí?“ ptal se Josef.

„Výborně!“ smál se Tuna.

„Viď, ta umí odříkávat?“

„Milujete se?“

„Což jsi to nepozoroval?“

„Nebylo to vidět.“

„Ale slyšel jsi?“

„Slyšel.“

„Co tomu říkáš?“

„Dávali jste si krásná jmena!“

„Z lásky!“

„A vezme si tě?“

„Už mi zkázali otec i ona.“

„Ty ji také chceš?“

„A jak!“

„Je vždycky tak přívětivá?“

„Někdy si toho řekneme ještě víc.“

„V tom způsobu?“

„Jináč a jináč; jí nejde nikdy o slovo.“

„Jak pak se chová k jiným?“

„Také hodně; ale tak hezky jako ke mně předce ne.“

„Vzal jsi ji už také za ruku?“

„Vzal, ale vytrhuje se mi.“

„Snad jsi ji už také políbil?“

„Jednou; ale dala mi za to pohlavek.“

„Jakáž pak je v tváři?“

„Nu, jakáž má být? Vždyť víš, jaké jsou ženské.“

„Já myslím, je-li hezká?“

„Aby nebyla! A potom má tu chalupu.“

„To bude šťastné manželství.“

„Jako každé jiné.“

Přišli do vsi, zastavili se v hospodě a Tuna platil i za Josefa. Tento viděl, že má mnoho peněz a divil se tomu. Pravil: „To ti dal otec?“

Tuna odpověděl: „Otec mi nic nedal; co mám, je můj vejdělek.“

„To není možná, aby ti bylo krejčovství za ten krátký čas tolik vyneslo!“

„Přiučil jsem se ještě něčemu jinému.“

„Čemu pak?“

„Básnictví.“

„Co je to? Snad děláš basy?“

„Básně dělám, sprosťáku!“

„Básně? Jaký je to inštrument?“

„To není žádný inštrument.“

„Co je to tedy?“

„Inu, jsou to básně.“

„Máš ňákou u sebe, abysi mi ji ukázal?“

„Nemám, ale udělám ti ji hned.“

„Nosíš ty věci s sebou?“

„Nic k tomu nepotřebuju, než hlavu a papír, když to chci napsat.“ „Jsem žádostiv!“

„Tedy poslouchej:

Seděla v zelí, seděla, listí tam krávě trhala: Šel tudy Kuba mládenec, spanilý její milenec, prosil ji: Dej mi hubičku! pleskla ho: Tu máš Kubíčku!

To je kousek takové básně.“

„Jdi mi s tím, vždyť je to písnička!“

„Proto je to předce báseň.“

„A za to ti někdo co dá?“

„Panovec mi dal deset zlatých v stříbře, když jsem mu ty verše, — tak se tomu také říká, — udělal k svátku.“

„Ten blázen!“

„A jiní mi také platili.“

„Ti hlupáci!“

„Ty tomu, milý Pepíku, nerozumíš; počkej až přijdeme do Prahy, tam to dám tiskaři a dostanu ještě víc.“

„Však tam nejsou tak štědří, aby ti zadarmo něco dali.“

„Já jim dám víc, než oni mně.“

„Roznášejí to zde báby a dávají to po krejcaru.“

„Vsaď se, že to tam dobře prodám!“

„Vsadím — o mzdu na celý týden.“

„Přijímám to, a aby byla sázka rovná, dám ti mzdu za dvě neděle, když prohraju.“

„Tím líp!“

„Ošidíš se.“

„Už mám peníze jako v kapse.“

„Já je budu brát.“

„Ubohý Tuno, už vidím, že ti to básnictví v hlavě porouchalo kolečka.“

„Nechme toho, Josefe, těžko se slepým mluviti o barvách.“

„Ale při sázce zůstane?“

„Zůstane.“

Vypili, šli domů skrze ves a Josef Tunovi ukázal na jednu chalupu řka: „To je ona!“

„Ta chalupa?“

„Ano.“

„Rozloučíš se tam?“

„Třebas.“

Zastavili se tedy v chalupě. Josef se loučil s hospodářem a s hospodyní řka: „Jdu na vandr.“

„Ty každý týden chodíš na vandr!“ pravil otec.

„Kdo ví, kam až tentokráte odejdu,“ chlubil se Josef; „půjdu tuhle s kamarádem.“

„Na kraj světa to nebude,“ hádala matka.

„Buďte tu zdrávi!“

„Ty tam také.“

„Kde je Anča?“

„V chlívě.“

„Dám jí také s Bohem.“

Anča nesla vodu, a když jí Josef zastoupil cestu, křičela: „Vary, poleju tě!“

Josef hned neuskočil a hrc měl vodu na sobě. „Ty zatrolená!“ vadil se.

„Dobře ti tak,“ pravila, „proč překážíš!“

„Chci se s tebou rozloučit.“

„Jdi si a zlom někde vaz!“

„Pak bych si tě nemohl vzít.“

„Proč pak ne, jsi už bez toho bezhlavý.“

„Tedy mě chceš?“

„Táhni, tlučhubo!“

Josef táhl, otec stál na prahu a pravil: „Jak pak jste se rozešli?“

„Krásně,“ odpověděl Josef, „jen hleďte, jak se mne teče!“

„Ta holka je na tebe jako jed, hodíte se k sobě.“

„Nedávejte ji jinému.“

„Nedám, máte se tak rádi!“

„Ó, tuze!“

„Kdy pak se vrátíš?“

„Myslím, že na zimu.“

„Přines hodně mnoho peněz.“

„A bude svatba?“

„Bude.“

„Já bych tu holku snědl.“

„Ona tebe také.“

„To vím, a každý to ví, kdo nás vidí; není-li pravda, Tuno?“

Tuna řekl: „To se rozumí,“ předce se ale potom zmínil: „Mně se zdálo, jako by ti nadávala?“

„Tak si to nesmíš vykládat. Až budeš mít holku, poznáš to. Když ti řekne „křivonosko,“ to je „jsi hezký,“ a když tě poleje, to je, jako by tě obejmula.“

„Aha, tak je to tedy!“ pochopoval Tuna.

„Ovšem,“ byl přesvědčen Josef.

„Já si to ale zavedu jináč.“

„Jak chceš, my to kňoukání a lichocení nenávidíme.“

„Jen když jste svorní.“

„Jsme, a po svatbě budeme ještě svornější.“

„Pěkná to naděje!“

„Přál bych ti také něco takového, Tuno, tu se člověk narodí jako znova.“

„Já prozatím zůstanu v starém životě.“

„Však ono to na tebe přijde samo sebou — jako na mne.“

„Děkuju pěkně.“

„Až se ti v cestu postaví ta nějaká chalupa.“

„S chalupou se nezasnoubím.“

„Ale bude ti dobrá.“

„Bude-li děvče dle toho.“

„Viď, jako to mé?“

Tuna se dal do kašlání, aby nemusel přisvědčit.

Přišli domů, povečeřeli a rozprávěli chvílku s otcem a s matkou. Josef jim pověděl, že má Tuna peníze, a prosil, aby mu také přispěli na cestu. Museli si teprv vypůjčiti, a stýskali si, že mu pořád dávají, ačkoliv je už tři leta tovaryšem a v práci stál u několika mistrů. Nikdy prý nic domů nepřinese!

Matka řekla: „Nejlépe bude, když se ožení, dostane své a dá nám pokoj.“

Otec radil: „Buďto se někde drž a hospodař, anebo se ožeň.“

Josef slíbil, že učiní to neb ono.

Spali v peřinách, celou vrstvu jich měli pod sebou, a Tuna se v nich topil, že to ani vydržet nemohl. Vstal záhy, zavolal na Josefa, přistrojili se, posnídali a vydali se na cestu. Když šli okolo chalupy, zpíval Pepík: „Spi, má zlatá, boubelatá“ a z chalupy se ozval hlas: „I mlč a nebuď lidi!“

Tuna se ptal: „Jak si to mám vyložiti?“

„To je: ty jsi také můj zlatý a boubelatý.“

„Hleď, já se od tebe naučím řeči zamilovaných!“

„To si myslím.“

Dali si ruku, že zůstanou při sobě a jeden že nikde práci nevezme. Dva tovaryše nikterý mistr nepotřeboval, až přišli do města Žindavy a oba k jednomu pánu se dostali. Tuna dokázal, že je dobrý řemeslník, a Josef se hned prozradil, že neumí nic. Brali tedy nestejný plat: Tunovi se přiřklo jednou tolik než co Josefovi. Mistr pravil: „Milý brachu, vy v městě neobstojíte, vaše šití je tak pro ves, a i ve vsi se už žádá více.“

„Učili jsme se u jednoho mistra!“ vymlouval se Josef.

„Co je to všecko platno, když jste se stejně nevyvedli!“

„Já jsem spíš dostal za vyučenou.“

„Na tom nezáleží, u nás budete nejposlednější.“

Josef se durdil, chtěl odejíti; ale Tuna mu nedal řka: „Však ty do toho přijdeš a jsi se mnou!“

Zůstal tedy a šil tak ty podšívky, sešíval a spravoval s učeníky. Tuna obstarával jen pěkné dílo. Umínil si, když byl přijat, a ty první dny pořád o tom přemýšlel, že zůstane věren předešlému živobytí a nebude vyhazovati peníze za hlučné, tělu a duši škodlivé rozkoše, znaje si opatřiti jiných šlechetnějších a lacinějších. Chtěl zase shromažďovati okolo sebe zpěváky a muzikanty, vycházeti za město do lesů a vesnic, koupati se, hry udávati a říditi. Josef se mu přiznal, že v tom nemá zalíbení; pravil, že se nejlépe vyráží sám, když si poleží doma, a vyválí se, a vyjde-li předce někdy, že nepůjde jinam leč do kostela neb do hospody. Pořád se mu stýskalo po domovu, ale Tuna ho zdržoval; zůstal až do posvícení, tu došel si k rodičům a opět se vrátil. V řemesle se sic drobet vycvičil, ale mnoho ne, poněvadž se nepřičiňoval, mysle, že většího umění nepotřebuje mezi sedláky.

Byla neděle, vyšli si, aby si prohlídli Žindavu, a potkali známého, a sice třetího vyučence pana Kolihy, tovaryše Filipa Vyskočila. Vedl se s vystrojenou pannou, sám byl také vystrojen, a vida, že je Tuna pořádný chlapík, hlásil se k němu víc než k Josefovi, jehož si nevážil a nevšímal. Nebyl mu dost hezky oblečen, byl neobratný a nevzdělaný, a mimo to mu byl ublížil, když na něj navedl tovaryše. Pozval tedy jen Tunu, aby ho navštívil, byl v díle u jiného krejčího, a ta panna, s níž se vedl, byla jeho milá. Poněvadž byl Tunův přítel, byla přívětivá i k tomuto, usmívala se na něj a zdvořile s ním rozprávěla.

Josefovi tato společnost byla obtížná, to děvče se mu pranic nelíbilo, bylo tuze smělé a švitorné a nic se neupejpalo jako jeho Anča. Poručil se jim tedy, aby se mezi nimi nemusel namáhati v řeči a chůzi, a šel si domů odpočinout.

Tuna kráčel podle Fani, tak se jmenovala, a myslil si: „Je hezká!“

A byla hezká, velká a silná, a Tuna se také přesvědčil, že má bystrý rozum a útrpné srdce. Litovala Josefa, že musí býti ňáký ubožáček, a nedivila se tomu slyšíc, že je ze vsi. Tuna vyznal, že je také ze vsi, a ona pravila: „Na vás to věru není znát; když jsem vás spatřila, napadlo mi, že jste Pražák.“

„Já ještě v Praze nebyl,“ řekl Tuna.

„Tak mi přicházíte známý, jako kdybychom se už byli viděli.“

Tuna pověděl, odkud je a kde byl, a ukázalo se, že se ještě neviděli. Ona předce tvrdila, že je jí známý, jemu to lichotilo a hned k ní byl důvěrnější. Filip pravil: „ Ty jdeš s námi, jako bysi k nám nepatřil, podej jí také ruku!“

Tuna to arciť musel učiniti, byl by býval nezdvořák, kdyby se byl zdráhal; ohnul tedy loket, nastrčil jí ho a ona mu čerstvě do něho vklouzla. Ponejprv ve svém životě vedl se s holkou, ovšem cizí, a dal si pozor, aby to dobře vyvedl. Nebylo to tak snadné, jak by se mohlo zdáti. Šli po ulici, potkávali lidi, byli tři, mluvili, vyhýbali, zastavovali se. Pilně odměřoval kroky, dělal delší, kratší, jak toho bylo zapotřebí, držel loket napnutý, jako oblouk, aby ji netlačil; přitahoval si kabát, aby dobře padal do šosu a nejvíc mu překážela druhá ruka, nevěděl, co s ní má dělati, a klátil jí do zadu a do předu, aby nezahálela. Byl tak rozpačitý, že se pořád mýlil v řeči; zabíral se do myšlének a předce nic nemyslil; mluvil a nevěděl co, a pořád se musel vytrhovati jako ze sna, aby se nezdál býti hloupý a nepronesl něco nemoudrého.“

Fani nic nebyla roztržitá , vedla se s ním, jako by to nebylo ponejprv, nýbrž od jakživa, a nevěděl, stalo-li se naschvál anebo náhodou, věru mu přitiskla rameno. Když se to opakovalo a on pozoroval, že si z toho nic nedělá, žádnou váhu na to nekladouc, mluvíc a žertujíc jako dříve, také ji drobet přitiskl, ale jen malounko, aby se nepřenáhlil, a pak čekal, nevšimne-li si toho a nevyjeví-li, že se jí to nelíbí.

Nevyjevila nic, ano zase ho sevřela a on ji také — již patrněji a směleji. Nevěděl ani, jak se to vše děje, rameno mu kleslo sama sebou, jako by dostávalo křeče, a konečně se spustilo na rameno Faninčino, a již je nemohl pozdvihnouti, ačkoliv se ustavičně o to pokoušel, přiléhalo mu k tělu, tlačení se proměnilo jako v jeden tah a ruka držela ruku v tuhém a úzkém vězení.

Fani s tím byla spokojena a Tuna také. Šlo se mu to sice hůř a ještě více se bránil, aby zůstal střízlivý, ale nic nepokazil a pořád mu bylo líp a líp. Pojednou cítil, že prsty Faninčiny zavadily o jeho prsty; tyto také chtěly zavaditi, zavadily jednou, dvakrát a spojily se vespolek, že nepochopil, kdo je k tomu zavedl.

Fani se nad tím nepozastavovala, patřilo se to tedy, šli upřímně dále, až přišli na předměstí, kde byla hospoda a při ní velká zahrada. Před hospodou seděl žebrák a prosil o almužnu. Fani si povzdechla: „O ten ubohý, škoda že při sobě nemám peníze!“

Tunu by to bylo hned rozplakalo, jak je přející; čerstvě vyndal sáček a hodil mu dvougroš do čepice.

Filip se ptal: „Dal jsi mu?“ A když Tuna odpověděl: „Dal,“ vytáhl ruku zase z kapsy a peníze tam nechal, jež se mu strojil dáti řka: „Už tedy má!“

Vlastně ani neměl úmysl, poskytnouti mu dárku, a stavěl se tak, aby se nezdál býti skoupý.

V zahradě hrála muzika, okolo malých, velkých stolů seděli hosté, pili a jedli. Filip šel napřed, vyhledal místo pod stromem, hodil klobouk a hůl na stůl a volal: „Láhev piva a tři sklenice!“

Přineslo se, co poručil, a objednal ještě chleb a máslo, talíře a nože.

Tuna přivedl Fani, prosil, aby se posadila, a když jí pivo bylo hořké, pošeptal Filipovi: „Snad by chtěla kávu?“

„Kávu a rohlíčky!“ nařídil Filip.

Měli se dobře, Tunovi ta muzika probíhala oudy, lahodila u srdce; byl veselý, hovořil, žertoval, byl by zpíval, vejskal, tančil, kdyby k tomu byl měl příležitosti. Nesmírně mu bylo blaze, Fani se mu pořád víc a víc líbila, a těšilo jej, že se k němu chová tak přátelsky.

Jeden ten muzikant chodil od stolu ke stolu a vybíral peníze. Filip ho hned neviděl, když se postavil i před ně, a když mu Tuna již byl hodil desítník, čerstvě také hledal peníze, měl však za zbytečné vydati je řka: „Dva nebudeme platit, je to jedno: ty neb já, jsme z jedné společnosti.“

Seděli hezky v chládku a připíjeli si až do večera, a když se strojili k odchodu, řekl Filip: „Udělej pořádnost, Tuno, potom se vyrovnáme!“

Tuna ochotně poslechl, zavolal na sklepníka, popošel s ním drobet stranou, aby Fani neslyšela, co ta káva stojí, a zaplatil mu. Rád by byl obětoval ještě mnohem víc, vždyť to nebylo zadarmo; co pak si dělal z několika zlatých, moha se nazpátek zase vésti s přerozkošnou dívkou. Chválila ho řkouc: „Vy jste, pane, ňáké dobrotísko, děláte si pro mne outraty a ještě jsem si to o vás ani nezasloužila!“

Byl tomu rád, že to uznává, měl jako příčinu na její vděčnost, hned si ji zase zavěsil pod rameno, a ruka se chopila ruky.

Filip pravil: „Dobře, dobře, Tuno, tak to má být!“

Již to uměl, nenapínal a nevyzdvihoval loket, nebyl nejistý a nesmělý v řeči, nýbrž svandročil, že se mu až prášilo od úst, škádlil Fani a povídal jí všelicos pěkného do očí. Neviděli sice na cestu, dělalo se tma a klopýtali přes hromádky a kamení, ale on na to nedbal, zdálo se mu, že by se tak procházel až do rána, od rána do večera a potom zase do rána.

Škoda, že již byli v městě a před domem, kde bydlela, musel se s ní rozloučiti, s těžkým srdcem jí dal dobrou noc a přál si, aby se hodně často scházeli.

Filip proti tomu nebyl, navrhl, že společně budou slaviti každou neděli a ve všední den že si vyjdou po práci.

Fani zatleskala do rukou volajíc: „Ach, to bude krásné! Dobře, že jste sem přišel, pane Božeto, nemohu ani vysloviti, jak se z toha těším!“

Při tom mu poklepala na rameno a on byl šťastný, chvěje se samou blažeností.

Odkvapila. Oni se vedli spolu co nejlepší přátelé, milovali se a Tuna nemohl pochopiti, proč mu Filip u Kolihů býval odporný. Mluvili o Fani, a aby si o ní všecko pověděli, zašli si do hostince na náměstí, a Tuna se na ni pořád vyptával.

Byla švadlena, dělala klobouky a čepce, žila s tetou jsouc sirotek, a sama si vydělala na šaty a parádu. Filip slova nehezkého o ní neřekl a pořád opakoval: „Viď, to je děvče!“

Tuna se přiznával: „Je,“ a po každé k Filipovi postrčil sklenici, když ho vybídl, pochváliti ji. Ovšem za něj platil i nyní a aspoň tak mu odměnil upřímné přátelství. Nastaly mu nové časy, každý den byl s Filipem a s Fani, chodili za město, navštěvovali hospody, jedli, pili, tančili a šli do divadla, když bylo. Útraty nesl Tuna; Filip platil jen někdy, když nebyl účet velký. Nemohl arciť nic uspořiti, ano přidával z toho, co měl, a nelitoval výloh, způsobila-li mu je Faninka. Kolikráte mu napadlo, že ho má radši než Filipa, a myslíval si, žeby si ji mohl namluviti sám. Ale takové nevěry se nedopustil, tak špatný nebyl, a byl by upadl do nehezké pověsti u tovaryšů i mistrů, kdyby mu ji byl odloudil. A Filip ji dobrovolně nepřepustil, drže se jí a jeho, a k oběma se maje důvěrně.

Nechal to tedy být jak to bylo, bylo to dost hezké, a snad Filip předce jednou ustoupí. Viděl, že má na holi poznamenáno již pět milenek, jež měl, a při Fani stálo číslo šesté. Kýž brzy následuje sedmé! Nemohl se toho dočkati. Filip ale netoužil po změně, líbily se mu jeho peníze a měl se s ním pěkně. Co sám vydělal, utratil zlášť. Ani Tuna ani Fani nevěděli, že bývá v hospodě také bez nich, celou noc tam vysedí, pije a hraje v karty. Měl mnoho potřeb, nestačily mu příjmy a proto dělal dluhy.

Mistr mu konečně dal výpověd, jiný ho nevzal, musel z města, a Fani — odevzdal Tunovi. Chtěl se k ní odříci všeho práva, půjčí-li mu dvojku na cestu. Tuna mu ji radši daroval a Fani byla jeho. Přijala ho s tou největší ochotou. Plesal, zapomněl na zpěvy a procházky s chasníky, a místo laciných a šlechetných radostí, jichž chtěl s nimi vyhledávati, viděl před sebou jen jednu radost, ovšem drahou, ale nejšlechetnější na světě, jak myslil, a ta byla — Fani.

Tuna se ponejprv s Fani vede sám. Filip je pryč a on je pánem jejího srdce a její osoby. Vypíná se, klobouk mu sedí na straně, má rukavičky, kloní se k ní, vypravuje a směje se. Je ještě šťastnější než byl při Filipovi, nikdy s ní nebyl a nemluvil sám, nyní má svobodnou vůli a může jí říci, co chce. Praví tedy: „Ani nevíte, jak vás mám rád!“

„Už dávno vám patří mé srdce,“ zašveholila ona.

„Věru?“

„Já toho Filipa nemilovala.“

„Snad jste už milovala někoho jiného?“

„Vy jste moje první láska.“

„Vy moje také.“

„Neopustíte mě?“

„Má drahá, nemohu bez vás být, umřel bych.“

„Já bych z toho také měla smrt.“

„Líbím se vám?“

„Nejvíc na světě.“

„Já se na vás nemohu dost vynadívat, jak jste krásná.“

„Snad mi lichotíte?“

„Ne, je to pravda, žádná ženská se vám nevyrovná.“

„Tuze mě to těší, že jste se mnou spokojen.“

„Ó jak, za sklo bych si vás dal!“

„Já bych ráda měla váš obrázek.“

„Dám se vám vymalovat.“

„Měli bychom si dáti ňáký závdavek, že si budeme věrni.“

„Koupím vám prsten.“

„Já vám upletu ze svých vlasů šňůrku k hodinkám.“

„Což si pořád budeme vykat?“

„Milý, milý Božeto, tykejme si!“

„Ty má Faninko!“

„Ty můj Fortunate!“

Tuna se mohl rozpuknouti rozkoší, stiskl ramenem svým rameno Fanino a nepozoroval, že již dávno za nimi kráčí nějaký stařec a očí s nich nespouští. Fani si ho všimla a pravila: „Jde za námi člověk a špehuje nás!“

„Kdo?“

„Je to dědek ze vsi, ošklivě se mračí, zažeňte ho, co pak je mu po nás!“

Než se Tuna obrátil, řekl: „Ten mě nezná, jsem divoký, když se mi někdo postaví v cestu, a každého skrotím.“

V tom ho někdo chytil za šos a pozdravil ho řka: „Přišel jsem tě navštíviti, Fortunate, jak pak se máš?“

Fortunat již poznává hlas, pouští Fani, ohlídl se a vidí — otce.

Fani se ho drží jako šípek, rád by ji střásl a nemůže. Ubohý není divoký, nýbrž skrotnul sám, a neví, co má dělat.

„Ty se ke mně nehlásíš?“ mírně ho kárá Božeta.

„Kde pak jste se tu vzal?“ vykoktal konečně Tuna.

„Chci se na tebe podívati. Psal jsi, že je ti zde nesmírně blaze, a že tě potkalo velké štěstí; budu se s tebou radovat.“

„Vždyť to nemuselo být!“

„Věřím, věřím, jsi tak překvapen, žes mi ani ruku nepolíbil, jako jsi to až posud učinil vždy, když jsme se sešli.“

Tuna otci ruku políbil, a Fani vidouc to, pustila jeho rameno.

„Řekni pak předce, kdo jsem,“ nutil ho otec, „aby to ta panna věděla.“

„To je můj otec,“ nesměle vyslovil syn.

„A nyní mě seznam se svou důvěrnou společností.“

„To je Fani.“

„Fani — co je to za jmeno?“

„Františka.“

„Kdo je?“

„Ona je zdejší.“

„Svobodná?“

„Ano.“

„Čí?“

„Už nemá rodiče, je u tety.“

„Vyšli jste si sami?“

„Dnes ponejprv.“

„Už jste se ale znali?“

„Vodíval se s ní Filip a ten odešel.“

„A nyní se s ní vodíš ty?“

„Ona je tuze hodná,“ osmělil se vyznati Tuna, a čekal, co tomu otec řekne.

Otec odpověděl: „Nemám nic proti ní, — kam pak se povedete?“

„Ó, já nebudu překážet,“ upejpala se Fani, „uctivě se poroučím!“

„Nikoli,“ prosil Božeta, „jen se syna zase přichyťte, jste hodná, on je také hodný; kdo jedná dobře, neštítí se otce ani tety.“

Ona pospíchala domů, ale Božeta jí nedal řka k Tunovi: „Podej jí ruku, viděl jsem, že jste si chtěli vyjíti někam dále, nebudu vás zdržovat, abych vám radost nepřekazil.“

„Kam vy zatím půjdete?“

„S vámi.“

Co bylo dělati, Tuna Fanince nastrčil loket, ona se mu do něho zavěsila, a otec ustoupil na druhou stranu. „Tak, tak,“ pravil, „nyní dejte ruku také mně.“

Zrovna tak jí nastrčil loket jako Tuna, ona se ho chopila a vedli se ve třech.

„Co si budeme povídat?“ ptal se.

Nemohli pronesti slova.

„Já bych myslil, abyste pokračovali v řeči, jakouž jste vedli; otec ji může slyšet; zajisté byla moudrá.“

Zase mlčeli.

„Snad si už tykáte?“

„Teprv jsme si to jednou řekli,“ nezapíral Tuna.

„Vyznali jste si lásku?“

Nedali mu odpovědi.

„Bude svatba?“

„O tom jsme se ještě nezmínili,“ nepřipustil syn.

„Dobře jste učinili,“ pochválil je otec, „ještě nejsi nic, nemáš nic, znáte se jen dle obličeje a nevyskoumali jste ještě své povahy.“

„My si věříme.“

„Na slovo,“ přidal Božeta.

„Srdce se hned prozradí.“

„Šelma srdce, ono někdy běhá za tělem a ne za povahou.“

„Máte-li mě za špatnou,“ durdila se Fani, „nemusím ho chtít!“

„Ó nezlobte se, Faninko,“ šeptal jí Tuna, stydě se před otcem říci jí ty, a boje se, žeby odešla, „mne nic od vás neodloučí!“

„Ona tě nemusí chtít,“ divil se Božeta, „a ty se od ní nedáš odloučit, tedy jsi stálejší!“

„Já jsem také stálá, on to ví,“ prohodila ona krátce.

„Arciť,“ usmál se otec, „dnes jste si ponejprv vyšli sami, jindy s vámi chodil Filip, už můžete mluvit o stálosti!“

Tunovi slova otcova bodala do srdce, Fani se začervenala, a kdyby ji nebyli drželi s obou stran, byla by jim utekla. Bylo to pro ni bez toho přehrozné, jiti po ulici ruku v ruce s takovým sprostým člověkem, každý se za nimi díval, mnozí ji znali, a potkávaly je paničky a slečny, jimž dělala klobouky a čepce.

Dobře, že přišli k hospodě, do níž chtěli jíti, k té samé, kde bývali s Filipem, tam se aspoň skrýjí někde pod stromem! Však Tuna hospodu chtěl minouti; otec ale v zahradě slyšel hráti muziku a pravil: „Snad jste se chtěli zde stavěti?“

„Chtěli,“ odpověděla Fani místo Tuny.

„Tedy pojďme,“ nutil je, „já držím s vámi, neostýchejte se.“

Vešli, ale šikmo, aby se dostali skrze dvířka. Fani byla široká a Božeta ji nepustil ani nyní. Vedli se mezi stoly, Tuna chtěl do zadu, kde nebyli hosté; otec ale nechtěl a posadil se s nimi zrovna do prostřed, kde jich bylo nejvíc.

„Poruč si,“ pobízel syna, „co zde obyčejně míváš a nezapomeň na nevěstu.“

Tuna žádal pivo.

„Což nic nezakusuješ— bílý chleb a máslo nebo jitrničky, jež ten chlapec roznáší, a švýcarský sýr?“

Tuna si to dal přinesti.

„A ta panna nebude pít pivo jako ty, snad ji vyčastuješ kávou a žemličkami!“

Tuna ji častoval.

„Nyní pí. Hezky se to pije v chládku. A potom ta muzika, ta také dodává živosti. Já jsem jako na drátkách, každý ten tón mnou trhne, skákají mi ruce, nohy a na zádech mě to šimrá, že se pořád ohýbám. Což teprv ty! Tebou mimo to škubá láska, sedíte tak pěkně vedle sebe, tu se ovšem rozhřeje srdce, a člověk pro samou blaženost neví, co činí. Viď, Fortunate, že bysi s Fani srazil dnes třebas krk, ačkoliv by tě to zejtra bolelo? A co je do peněz, do pověsti, cti a jiných tretek, svědomí a věčného blahoslavenství, když se oblažíš časně takovouto chvílí?“

Tuna nic nedokázal v jídle ani v pití, a otec vida to navrhl: „Snad by neškodila sklenička hořké, víno nebo punč, máš-li pokažený žaludek?“

„Nemám, ale nechutná mi.“

„Tedy si zakuř, máš snad s sebou dýmku a tabák?“

Tuna dýmku a tabák neměl, ale vytáhl koženou tobolku z kapsy, otevřel ji, vyndal cigaro, uříznul, zapálil je a kouřil. Otec se pořád na něj díval a nepromluvil, až z úst vypustil první dým. „Aj,“ zvolal, „to je něco, vidíme, dobře to znáš, zač pak je taková ta jedna šiška?“

„Za krejcar,“ krátce odpověděl Tuna, nemoha se do větších výkladů pustiti, aby mu cigaro neuhaslo. Ještě málo jich vykouřil, a tahá a bafá, že tabák hoří a tratí se jako sláma. Cigaro pěkně odstavovat, držet v povětří mezi prsty, odfukovat dým, čekat, mluvit a pak zase si bafnout, to posud neumí a nedovede, beře to jako z roboty, namáhá se a neodpočívá si. Je brzy hotov a otec sám jej nabízí, aby si zapálil druhé, má prý jich v té tobolce hezkou zásobu. „Kolik pak jich zmůžeš?“ ptá se.

„Já to vždycky nekouřím,“ odpověděl Tuna.

„Kdy jen?“

„V neděli a někdy po práci.“

„Tak při pivě ono se jich předce spálí!“

„Pět, šest jich snadno padne.“

„To je pět, šest krejcarů. — Snad se takový ten cumel někdy také půjčí, jako když dáváme nacpat?“

„Ovšem také.“

„To dělá o krejcar, o dva víc.“

„Dělá.“

„Podívej se, tamhle přichází muzikant, zaplať mu, ale dělej pána, jsi krejčí a máš zde pannu!“

Tuna mu na talíř hodil desítník.

„Tak, nezahanbil jsi se,“ je spokojen otec. „Ale vypí a dej si nalit; nesluší se pro takového chasníka seděti zde dvě hodiny při jedné sklenici.“

Tuna si dal nalit a praví: „Vy nic nepijete, otče!“

„Nemám žízeň, ale hlad mám. — Pane hospodský, přineste mi bochník chleba. Nůž nepotřebuju, mám svou kudlu.“

Tuna domlouvá otci, aby jedl z toho, co má před sebou na talíři, a strká mu krajíčky, máslo a sýr.

„Ne, synu,“ odporuje mu. „Zapravíme si každý svůj účet. Nemám peněz nazbyt. — Zač pak je ten bochník?“

„Za půl zlatého,“ oznamuje hospodský.

„Tu máte, pantáto, to druhé zaplatí tuhle ten.“

„Co jsem dlužen?“ ptá se Tuna.

„Pivo dělá: pět grošů; chleb: čtyry; máslo a sýr: šest; káva: také šest — a kolik máte rohlíčků?“

„Tři,“ pověděla Fani.

„To jsou: tři groše, a dohromady je toho: zlatý a dvanáct krejcarů.“

Tuna zaplatil, seděli ještě, syn pil a kouřil a otec jedl. Fani se mezi nimi stýskalo, pořád se dívala na ňákého pána a pán na ni také. Kávu vypila beze vší ostýchavosti, drobila, namáčela si, a dala si na tom záležeti, aby ukázala, že dobře nalívá, míchá, dobře se šálkem a konvicí zachází. Božeta ťukl syna řka: „Znáš tam toho pána?“

„Znám.“

„Kdo je?“

„Zámečník.“

„Dívá se sem.“

Tuna se na něj také podíval, usmáli se na sebe, zámečník vstal a přisedl k jejich stolu.

„Jak se máš, krejčí?“ pravil.

„Dobře — a jak ty, zámečníku?“

„Také dobře, — Vy mě, slečno Fani, snad neznáte, ale já už mám tu čest, vídal jsem vás s Filipem, a přeju vám štěstí tuhle —„

Chtěl říci k Tunovi, ale nedořekl to, mrknul jen na něj.

„Ó ano, pamatuji se na vás,“ upejpala se, „už jsem s vámi tančila.“

„Kdy?“

„Letos v masopustě, když byl bál u červeného raka.“

„Věru, máte pravdu, nebylo by mi to napadlo.“

„Hleďte, že jsem si vás více všimla, než vy mne.“

„Ó ne, já ještě vím, jaké jste měla šaty.“

„Vy čtveráku!“

„Růžové s bílými krajkami.“

„Už bych to sama neuhodla, mám těch šatů mnoho, růžové jsem nosila o masopustě a potom bílé.“

„Pak jste měla modrou pentli.“

„Zlobím se na vás, že jste si mě tak prohlídl.“

„Prohlížím si vás, kdykoliv vás potkám, strojíte se dle mého vkusu.“

„Umíte pochlebovat.“

„Já všecko řeknu do očí, tuhle krejčí to může slyšet, není to nic zlého, on mne zná a já jej také.“

Krejčí si přál, aby byl zámečník tisíc mil pryč od nich, dopaloval ho tou svou zdvořilostí, a Fani ho také popouzela. K čemu ty řeči? Proč si to povídají před ním? Co je jemu do jejích šatů? Nemá si ji prohlížet, nemá s ní tančit, nemá se mu líbit, ona se nemá strojit dle jeho vkusu! Nadhání si ho! Jemu také tak lichotila, když s ní byl Filip. On není Filip, nebude to trpět. Buďte ano nebo ne!

Zámečník na něj nedbal, Fani také ne; vyráželi se spolu, a Tuna si dal nalít ještě sklenici. Zámečník si své pivo s druhého stolu přenesl na jejich stůl, Fani mu připila a seznámili se, že se s ním chtěla vésti domů.

Tu ztratil Tuna trpělivost a dal se se zámečníkem do hádky. Křičel, jako by byl v zahradě sám, odvolával se na své právo, hlásil se k svému jmění a jen bít a bít se chtěl.

Otec mlčel, měl bochník před sebou, krájel si a jedl. Když se nasytil, zavřel kudlu, vytáhl z kapsy šátek a chleb si do něho svázal.

Pravil k zámečníkovi: „Můj milý, dnes už nám musíte ustoupit. Kdo pak se jí dal najíst: vy nebo my?“

„Já jí dám kávy, co vypije!“ chlubil se host.

„Dnes už má dost, až jindy, a my vám potom také nebudeme překážet.“

„Přijde to na její vůli, ne na vaši. S kým půjdete, slečno, se mnou nebo s nimi?“

Slečna měla strach, že ten pantatík bude žádat, aby jim nahradila peníze za kávu, a řekla: „Půjdu, s kým musím, a ne, s kým bych chtěla.“

Tuna byl uražen, zase se počal durditi, hned by ji byl nechal a zámečníkovi strčil. Otec však volal: „My jsme vyhráli, vy, pane zámečníku, počkejte až zejtra, neujde vám, je hodná a stálá, krejčí se do rána jináč rozmyslí.“

Zdvořile podal Fanince loket, pod druhý si vzal šátek s bochníkem a nutil Fortunata, aby také sebral, co nedojedl, poněvadž prý to zaplatil dost draze.

Fortunat nesebral nic řka: „To my neděláme, zbytky zůstanou ležet, takový sprosťák nejsem.“

„Já jsem,“ mínil otec a doložil: „Tedy pak se jí předce chop a půjdeme!“

Fani mu sama nastrčila ruku, aby se již jednou vykoupila z toho očistce, on se jí přichytil a šli. Všickni se za nimi dívali a zámečník se vypínal: „Ta bude moje, od dneška za týden sedím zde s ní sám, vsadil bych se o sud piva!“

Nikdo se s ním nevsadil ani o žejdlík a on litoval: „Škoda toho anděla, že ho vedou ti medvědi! Kdo pak je ten blázen — ten stařec?“

I druzí myslili, že je ňáký pomatený, a povídali si o něm, až se rozešli.

Fani byla na cestě k Tunovi zase upřímná, vymlouvala, co se stalo, a tak jej obměkčila, že počal plakati jako dítě. Ona také plakala, jen otec neplakal, ale nebránil jim, vyjeviti si city, jimiž přetýkalo jim srdce.

„Když se ke mně tak dotíral ten zámečník!“

„Nesmí ti na nikom záležeti, než na mně.“

„Já myslila, že musím býti přívětivá.“

„To mi nedělej!“

„Když to nechceš, už to neučiním.“

„Kdybych tě neměl rád, trpěl bych ti to.“

„Ó, já se z lásky k tobě všemu podrobím!“

„Filip tě nemiloval jako já.“

„Já ho nemohla vystát, a proto jsme my hned byli svoji.“

„A zůstaneme svoji až do smrti.“

„Až do smrti.“

Oba měli v očích slzy, tiskli se a otec potutelně pravil: „Amen.“

Tuna byl zase šťastný, Fani ho milovala, nerozuměli si a nyní se domluvili.

Přišli do města a Fani pravila: „S Bohem, na shledanou!“ K Božetovi řekla: „Poroučím se, a nemějte mi za zlé, jestli jsem pochybila proti zvykům, jaké tam máte u vás ve vsi. My se zde v městě zdáme býti všelijací; ale to dělá ta naše vzdělanost, však on vám to pan syn vysvětlí, a nebudete nás tak hořce posuzovat.“

Božeta se ptal: „Tu tedy bydlíte?“

„Tu,“ odpověděla.

„U tety?“

„Ano.“

„Už ji Tuna zná?“

„Nezná.“

„U nás ve vsi je zvyk představiti se přátelům, když si hledáme nevěstu. Nesluší se jednati jim za zády. Buďte tedy tak dobrá a ukažte nás tetě.“

„Ušetřte se, pane Božeto, je už večer a u nás v síni je tma.“

„Povedete nás.“

„Teta záhy chodí spat.“

„Zbudíme ji.“

„Věru není zapotřebí, abyste se zdržovali.“

„Máme kdy.“

„Teta je stará, nebude vědět, co chcete, a lekne se.“

„Já jsem také starý, povím jí, co chceme, a bude mít radost.“

„Dovolte aspoň, abych ji připravila.“

„Škoda, že jste to neučinila dříve, nyní mně tu věc přepusťte.“

„Ale, otče,“ protivil se také Fortunat, „nevnucujte se!“

„Nejdu k cizím.“

„Řekne, že jsme s Fani už tuze známí.“

„A což nejsme?“

„Ona o tom neví.“

„Měla by o tom vědět, a když o tom neví, řekneme jí to.“

„Na to ještě dost času,“ pravila zase Fani.

A Tuna prosil: „Až jindy.“

„Pojďte, pojďte,“ doléhal otec, „já jsem si to umínil a tu přestávají všecky odpory.“

„Vy nám všecko pokazíte,“ vytýkal Tuna.

„Co jste pokazili vy, já napravím,“ odpověděl mu otec. „Jdu rovnou cestou, vy jste chodili po pěšinkách křivých a skrývali jste se před tetou.“

Fani si nemohla pomoci, táhl ji za sebou, Tuna následoval, a aby s nimi někam nevlezl, kam nepatřili, sama řídila jeho kroky, vyhledala dvéře a pustila je k tetě.

Teta se náramně divila, že dostává ještě tak pozdě návštěvu, a domnívala se na počátku, že někdo přichází objednati si čepec nebo klobouk. Seděla ve tmě a ptala se: „Jsi ty to, Fani?“

„Jsem.“

„Kdo je to s tebou?“

„Dva mužští.“

Tuna se mrzel, že ho jen tak ledabylo nazvala mužským.

Otec pravil: „Mladý a starý.“

„Co pak chcete?“

„Udělejte světlo, abychom si viděli do tváře.“

„Fani, rozsvěť!“

Fani rozsvítila — a Božeta řekl: „Dej vám Pánbůh štastný dobrý večer!“

Teta se na něj podívala a on na ni také, přistoupil a podal jí ruku. Tuna zůstal státi u dveří, a bylo mu, jako by byl ukradl tisíc zlatých. Fani ukládala, co měla na sobě, a stavěla se, jako by neposlouchala, co si povídají.

Božeta ukazoval na Fortunata řka: „To je můj syn.“

Teta si ho prohlídla, on jí udělal poklonu a mlčel.

„Je krejčovský tovaryš zde v městě,“ pokračoval otec, „a líbí se mu tato vaše schovanka.“

„Fani?“

„Ano, Fani.“

„Ona ho ale nezná!“

„Zná dobře, vedli se spolu dnes po městě, bylo to hned odpoledne, šli do hospody a tam se vyráželi.“

„Což jsi nebyla na požehnání?“ volala teta.

Nedostala odpovědi.

„Vzdyť jsi chtěla navštíviti Čermákovic Kati?“

Fani to neslyšela.

„Každou neděli tam chodíš!“

Fani pořád mlčela.

„Kde pak tě ten mládenec zastihl? Ještě jsi nikdy sama nešla s chasníkem!“

Božeta sám převzal slovo a oznámil: „Ona dříve chodila s ňákým Filipem, také krejčím, a přítelem syna mého, a nyní ji zdědil tento a sám s ní chce choditi do hospod a na procházky.“

„Je-li pak možná!“ vykřikla teta. „Děvče, co jsi učinila?“

„A vy o tom nevíte?“ skoumal Božeta.

„Nic, pranic nevím.“

„Bývala tak dlouho z domu!“

„V kostele a u přátel, říkávala.“

„Se synem se dnes zasnoubili, už jsou ty a ty.“

„Pro Pánaboha, dítě, kdyby to slyšela tvá nebožka matka!“

„Dnes si ji předcházel nějaký zámečník, a hned by byl syna vystrčil z jejího srdce.“

„To jsou věci, Fani, nebyla bych si to na tebe pomyslila!“

„Ještě vám nikdo nežaloval?“

„Ó, žaloval, žaloval, ale ta nezdárná holka mi to vždycky vymluvila, a vedla-li se s někým, lhávala, že to byl Katin bratr, její bratranec.“

„Tuhle můj syn není Katin bratr ani její bratranec; jste tedy přesvědčena?“

„Očišť se, můžeš-li!“

Nemohla a nechtěla.

„Utloukla bych tě!“ zlobila se teta. „Kam to povede!“

„Drobet byste se také musela plesknout,“ mínil Božeta, „že jste na ni nedávala lepší pozor!“

„A vy jste si toho svého syna také mohl lépe vytrestat, aby nezaváděl počestné sirotky.“

„Vždyť jsem za ním přiběhl osm mil, a vy ji zde máte doma.“

„To vám povídám, mladíku,“ kárala ho, „ať mi už o tu holku ani nezavadíte, krok ji z domu nepustím!“

„Nedají se od sebe odloučit,“ zvěstoval Božeta.

„Že nedají? Co tím chcete říci? Přišli jste mě o její ruku požádat?“

„Jak tomu sama rozumíte. Syn nemá nic, leč ňáký ten kabát na sobě; peníze, co měl, utratil s vaší schovankou, a mistrem ještě není a nebude, schází mu stáří a zkušenost.“

„A takový panáček by se chtěl ženit?“ děsila se teta.

„Snad je vaše schovanka bohatá?“ pravil Božeta.

„Ano bohatá, má tolik co on, a neumí ani hospodařit: já vařím a starám se, ona pěkně sedí a šije.“

„Tedy z toho nebude nic?“

„Ba arciť že nebude!“

„Snad ví slečna Fani jinou radu?“

„Slečna? ona že je slečna? Nesmějte se a nepřezdívejte jí!“

„Vždyť jí dnes ten zámečník tak říkal a ona to trpěla!“

„Já ti dám dělati se slečnou!“ hrozila teta. „Já nebyla slečna, matka tvá nebyla slečna: co pak ty jsi proti nám?“

Fani odešla zadními dveřmi někam do kuchyně a víc se neukázala. Teta naříkala na tu nynější mládež, že je lehkomyslná, pyšná a zpanštilá, a pořád se vadila v tu stranu, kde Tuna stál. Tuna by byl také rád utekl někam tam do kuchyně, a byl by vylezl třebas komínem, jen aby tetě ušel. Pověděla mu ještě, aby si nedělal žádné naděje, zahrozila mu pořádkem ševcovským, k němuž patřil nebožtík Fanin otec, a chtěla si na něj postesknouti u cechu krejčovského, nedá-li se na pokání. Božetovi řekla: „Já nikým nepohrdám, sedlák ze vsi je mi tak milý, jako pán z města; ale v této případnosti vás musím odbyt, zlobte se nebo nezlobte.“

„Drahá paničko,“ napomenul ji Božeta, „bděte nad svým klenotem, aby jej krejčí a zámečníci nenosili po ulici. Já doufám, že můj chlapec už nebude bláznit; otevru mu ještě oči.“

Teta prosila, aby to učinil, a on jí zase podal ruku a dal s Pánembohem; Tuna se uklonil a beze vší řeči, jak tu byl stál, také vyšel.

Na ulici kráčeli mlčky podle sebe, až řekl otec: „Dobrou noc, synu! spi hezky, zejtra se ještě uhlídáme.“

„Pojďte ke mně na noc.“

„Nepůjdu. Kde jsem dělal tři noclehy, budu dělati také čtvrtý.“

„Jste už tak dlouho zde?“

„Ano, čekal jsem, až si ponejprv vyjdeš se svou milou, a hned jsem tě zastavil.“

Tuna neodpověděl, srdce ho bolelo, styděl se, políbil ale otci ruku a tento cítil, že mu z očí kapají slzy.

Když se byl Božeta s Fortunatem rozešel, odebral se na nocleh do hospody. Ráno navštívil mistra a ptal se, jak se chová syn, a je-li s ním spokojen.

„V dílně ho výborně mohu potřebovati,“ přiznal se mu; „ale venku je jako jiní lehkomyslní chasníci. Tu bych si věru více chválil jeho spolutovaryše Josefa: netoulá se mi, neběhá s děvčaty; ale řemeslník je špatný.“

„Syn se tedy toulá a běhá s děvčaty?“

„Nebudu ho vymlouvat.“

„Nechci, abyste ho vymlouval, nýbrž prosím, abyste mi na něj všecko pověděl.“

„Neuděláte-li mi s ním žádné mrzutosti?“

„Neudělám, jsem jeho otec a rád bych mu napravil hlavu.“

„Půjde to těžko. Udělal si zde známost s ňákou švadlenou, a když si takovéto chytré zboží, jako ta je, osedlá nezkušeného koníka, toť víte, vodí ho za sebou jako ovci, a drží ho na uzdě tak pevně, že se nemůže utrhnouti, až se mu otroctví znechutí, a on tělo, jež mu poroučelo a jej vábilo, svrhne do bláta, kam patří.“

„Pane, vy jste moudrý člověk!“ divil se Božeta.

„Znám tu chasu,“ odpověděl on.

„Však já myslím, že toho koníka musíme drobet švihati, aby se zpínal a vyhazoval kopytem, a šel pak za námi a vrátil se na svobodnější a lepší pastvu.“

„Milý tatíku, ženská je obrok, který láká.“

„Slabocha a hlupce.“

„Lásce podléhá i rozumný a silný.“

„Lásce ano, ale ne vášni. Láska nehledí toliko na tělo, nýbrž také na duši. Když ta není hezká a šlechetná, nemůže se hoch dívce, a dívka hochu v pravdě líbiti.“

„Věřím; však naše mládež některá je tak tuze sprostá a spustlá, že to ani nerozezná.“

„Doufám, milý pane, že můj syn mezi ni nepatří.“

„Sám bych si to přál, a to k vůli němu. Znám mnoho příkladů, kam to přivede chasník, který se oddá tomu milkování, byť i nepáchal špatnosti. A nyní jsou skoro všickni takoví!“

„Dovolte,“ zarazil ho Božeta, „aby i syn slyšel, co míníte říci.“

„Před vámi mu to rád povím; ale pokázati tovaryše na svůj vlastní účet, mistr se už nesmí opovážiti: hned se oboří a skočil by člověku do očí.“

Tuna byl zavolán, otec mu opakoval, o čem mluvili, a mistr pravil: „Není to tak jen u nás, je to v každém řemesle: švec, truhlář, hrnčíř a jiný dělník není lepší než krejčí. Vyučí se, a holobrádek už si namlouvá holku. Nemyslí na práci, nýbrž na ni. Aby se něčemu přiučil, na to nedbá a netěší jej to. Fani, Kati, Beti, Nani je radost a starost jeho. Má ji v srdci a na jazyku. Vyjde si s ní sám, anebo se celé hejno takových klučíků vede s holkami, mladými i starými, žvastají nesmysl, dýmky se jim houpají v ústech, a nikdo se jim nesmí postaviti v cestu. Kolikráte by mnohý dostal chuť rozehnati je a vypohlavkovati jim, ale jsou tovaryši: nebojí se. Ubozí tovaryši! Zjedná si to ňáký ten lehký kabátek, strakatou vestu a pruhované spodky, a mzdu vyhazují za tabák, pivo a muziku. A jaké jsou to ženské, jichž se přidržují? Služky, které si nedají poroučeti od pánů; dcerky, na něž špatně dohlížejí rodiče; dívky z fabrik a nepořádných domů. Nic z nich nebude a nemůže býti. K řemeslu nemají lásku, provozují je jako z roboty, špatně se v něm znají, a předce nepřijímají rady a ponaučení. Pyšný je takový troup. Když se umí postaviti, čepici si posadí na stranu, hůlkou točí v povětří, ňáký hloupý žertík probleptne, nehezký šprým vyvede: myslí, že je chlapík, drzost a hrubost má za neohroženost a samostatnost. Tak promarní mládí, ztratí chuť ke všemu, co je hezké a vážné, zmaří síly a zbyde mu bída a nouze. Kam přijde, dělá si známost s holkou, zapomene na ni, ona na něj též, a živobytí kus po kusu ubíhá bez užitku a zisku. Zabijel čas, přišlo stáří a je — pozdě.“

„Tuhle váš syn,"“ pokračoval mistr ukazuje na Tunu, „sám ví, co zde pořídil. Neumí víc, než uměl, když přišel; řemeslo nyní zanedbává, ačkoliv se zdálo, že je miluje; měl peníze, ty utratil; co vydělal, také vydal. K vůli komu? K vůli ženské. Může se ženit? Nemůže. Chce si ji vzít? Nechce. Proč? Rozum mu praví, že není hodná, a srdce cítí, že k ní nemá lásku. A co k ní má? Náruživost. Viděl ji, vedl se s ní, usmála se na něj, pozbyl smyslů, klaní se jejímu tělu a přináší mu za obět čest, jmění, věk a všecko. To je slabost. Vždyť si to může rozvážiti. Nemá ho zblázniti každá ženská, o kterou zavadí. Kdo běhá po zástěrkách, zblbí a ztupí, a konečně je bez studu. Byl zde předešlý týden pohřeb, doprovázeli ho mládenci a družičky, a po pohřbu jsem viděl — Tuna také — vedli se za krky a líbali se. Nebylo-li pak to pod lidskou důstojností? Pochovali bratra, nesli ho, viděli ho v hrobě, modlili se za jeho duši: pak uzdu pustili tělu, nemohouce je skrotiti ani v tomto svatém a velebném okamžení! Co pak takové stádo dbá na slušnost a počestnost! Ženská v tom ohledu není lepší, a že patří, jak se říká, k spanilejšímu pohlaví, upadá do potupy ještě větší.“

„Milý příteli,“ obrátil se mistr k Tunovi, „bude vás škoda, nezvítězíte-li nad pokušením. Ozbraňte se mravnými zásadami. Hledejte duševní rozkoše, šlechetné vyražení. Pak nebudete hračkou každé fifleny. Co pak je do nich! Mimo ten kus těla není na nich nic. Toho si nesmíte vážit. Jednou by se vám zošklivilo, ale už byste byl zkažen časně i věčně. Přičiňte se, aby z vás byl spravedlivý člověk a dobrý řemeslník. Nevyhazujte peníze marně, abyste měl něco v zásobě a byl jednou s to uži- viti ženu. Jí zachovejte čistou lásku, a až bude čas, zajisté se vám nahodí panna, která jí bude hodna a v skutku vás oblaží.“

Božeta schválil každé slovo, co mistr pronesl, a doložil: „Jestli tě to nepohne k opatrnosti, jsi pošetilý nebo zlý. Líto by mi tě bylo. Ale neměl bych s tebou outrpnost a zavrhl bych tě. Máš zase moudrého a hodného mistra, buď Bohu chvála! S radostí jsem ho poslouchal. Totéž jsem ti chtěl říci; nebyl bych to však dovedl tak dobře, jako on. Poslouchej ho, hleď si řemesla a nech těch marností. Bude z tebe pořádný chasník, zachovalý na těle a na duši, lidé tě budou ctít, a ty sám sebe také budeš míti ve vážnosti. Veselý buď a chovej se, jako jsi se choval poslední čas u pana Kolihy.“

Tuna před nimi stál zahanben, a aby ho neměli v podezření, že snad v pravdě byl větroplach a nemrava, řekl malomyslně: „Já s tou Fani ještě nikdy nebyl sám, býval s námi Filip a včera k tomu přišel otec.“

„Jsi štastný, že se to tak stalo,“ pravil Božeta, „Na počátku člověk bývá bez oumyslu, ano tělesnost jej obelhává, že obmýšlí věci šlechetné, až setře nevinnost a jedná proti svědomí a lepšímu poznání. Dokud je na kraji propasti, snadněji se zachová, než když v ní už vězí. A ať i nepáchá zlého, víš, že se předce zavede a neschopným stane pro život — marným namlouváním.“

„Tedy mě nemáte za špatného?“ ptal se Fortunat.

„Špatný ještě nejsi; ale jsi-li hodný, to nám teprv dokážeš,“ odpověděl mu otec.

A mistr jistil, že si každý musí projíti školu, a že dobře, když v ní obstojí. Chtěl prý ho již několikráte varovati, ale je mu prý povědomo, jak se tovaryši zpouzejí, když je napomene.

Božeta si s ním vyjednal, že syna přísně bude kárati, kdyby se zase v něčem provinil; Tuna nebyl proti tomu, potěšil je však řka: „Už toho nebude zapotřebí!“

Vrátil se k práci, otec ještě dlouho rozmlouval s mistrem, líbilo se jim, že mají stejné náhledy, a rozešli se co upřímní přátelé.

Tuna byl jako pitomý, bylo mu, jako by se byl probudil ze sna, jako by byl vystřízlivěl z podnapilosti a nemohl se ani zpamatovati. Již si nic nedělal ze ženských. Nepochopoval, jak se stalo, že ho Fani tak zaslepila, a nahlížel, že je lehká osoba. Celý den ji měl na mysli, rozvažoval o tom, co byl slyšel od mistra a od otce, a pořád jim dával za pravdu. Večer již měl pochybnosti. Snad by mu neškodilo, kdyby se s Fani ještě déle miloval? Stává se jí křivda a jemu také, ničeho se nedopustili. Oni ti staří rádi přepínají, a co pak oni vědí o lásce! Sladká a příjemná je: to je věc jistá. Tělo zase potlačilo ducha, a on cítil, jak mu lahodilo, býti s Faninkou. Proč by s ní zase nebyl? Nevydrží to bez ní. Může spojiti toto i ono: přidrží se jí a předce bude hodný i u mistra. Spořiti budou spolu, a budou se jen duševně vyrážeti.

Však poznával, že ho tělo mámí, a hleděl si je podmaniti. Nemohl nad ním zvítěziti, opět a opět ho pokoušelo, celý týden bojoval a bránil se.

V neděli si chtěl Fani vyhledati, aby jí aspoň řekl, proč ustupuje, vymluvil se na otce a rozloučil se s ní. Na to loučení se jaksi těšil. Udělá je hodně slavné. Vždyť to bude naposled!

Oblekl se, vyšel si a chodil okolo domu, kde Fani bydlela. Nevychází, jak měli umluveno, ale vidí ho teta a volá na něj z okna: „Ať se mi klidíte, sice zavolám policajta!“

Odešel na druhou stranu a díval se z daleka. Nic neprospělo, teta ho předce vidí a hrozí mu prstem, nepůjde-li, že se mu povede zle. Ustoupil ještě dál, schoval se za roh ulice a tajně pokukoval k tetě. Nastojte, ona sama pospíchá přes náměstí a žene se zrovna k němu. Musí prchnout, sice mu vycinká veřejně a učiní mu hanbu.

Kam půjde? Do zahrady, kde s Fani býval, snad tam za ním přijde. V zahradě je hlučno, ohlíží se, kde si má sednout, a vidí vzadu u stolku — Fani se zámečníkem.

Zámečník by byl vyhrál, kdyby se s ním byl někdo vsadil o ten sud piva, v skutku seděl s Fani v hospodě sám. Byli veselí, smáli se a žertovali, Tuna rozuměl zrakům, jimiž se dívali na sebe. Nehlásil se k nim, přisedl ke stolu nedaleko od nich, a doufal, že je přivede do rozpaků, když je hodně ostře bude pozorovati. Však nevšimali si toho, ačkoliv ho viděli; vyráželi se nenuceně, jako by ho v zahradě nebylo, a jemu hněv a vztek vstupoval do srdce. Již se nechtěl loučiti, všecka chuť mu k tomu zašla, a myslil si: „Nezasluhuje, abych jí dal dobré slovo, mám ji v ošklivosti.“

Vypil, zaplatil, šel okolo stolu, kde seděli, a oběma se pohrdlivě podíval do očí. Nic se nezarazili, neznali ho, a zámečník pravil, tak aby to slyšel: „Do smrti budeš má?“

„Jen tvá!“ odpověděla ona.

„Neobnovíš starou známost?“

„To ani nebyla známost; to je známost, co mám nyní s tebou.“

„Já také ještě takovou známost neměl a nebudu míti. Co bylo, bylo jen s vrchu a neprorazilo k srdci: ale nyní!“

„Mně je také tak,“ šeptala Fani.

Tuna již zastavoval kroky, aby jim pověděl, že lhou; ale napadlo mu: „Však oni to vědí, a rozkřičel bych se!“

Dnes týden do smrti byla jeho a byl její první láskou. Hlupák — věřil jí to, ačkoliv ji zdědil po Filipovi, a nyní to všecko přešlo na zámečníka. Počal nenáviděti pošetilé tlachání zamilovaných, a styděl se sám před sebou, že také tlachal. Však on předce nebyl tak špatný, jako oni. Zámečník mu holku zradil, on to Filipovi neučinil; Fani ho podvedla, on jinou věru ještě nemiloval. Kypěla v něm žluč, a kdyby byl mohl, hned by se jim byl pomstil. Ale nechal je, nebude se s nimi špiniti, a dobře, že to vzalo takový konec.

Byl rád, že to nepřišlo k tomu loučení, zajisté by byl zase vyvedl nějaký hloupý kousek. Nejenom že by byl pošetile mluvil, čemu by byl nevěřil ani sám: Fani by ho byla omámila a byl by ještě déle zůstal jejím otrokem. Srdce mu to předpovídalo a blázen si to přál, nemoha se zcela probrati z té šlakovité tělesnosti.

Tak to bývá obyčejně při lásce pouze tělesné. Přetrhne se, nastane lítost, milující se sejdou naposled, aby se utvrdili v dobrém předsevzetí a dali si s Bohem; ale začnou vzdychat, cit probudí cit a — dostanou se dál, než byli dříve. K jednomu přidá se jiných sedm duchů, horších nežli jest sám: i jsou poslední věci člověka toho horší nežli první. Nejlépe jest, když se rozejdou a více se neshledají.

Tuna byl zachován a v myšlénkách o svém dobrodružství ubíral se městem domů. Ani si nevšimnul, že jde okolo bytu Fanina; tu však vyběhla teta, popadla ho za šos a táhla jej do domu.

„Kde ji máte?“ křičela, „vy lotře, podvodníku!“

„Koho mám mít?“ ptal se v překvapení.

„Vidíme, jak se staví!“ posmívala se mu, „ten svatoušek, chodil zde okolo jako vlk hledaje, aby ji sežral; byla zavřena nahoře v pokoji, viděla ho a skočila mu do tlamy. Hned mi ji vydejte!“

„Milá paní,“ bránil se Tuna, „je tuze velká pro můj žaludek, jiný vlk ji sežral.“

„Vy mi chcete vzdorovat? Pojďte lidé ku pomoci!“

Na neštěstí šel okolo počestný mistr ševcovský, přítel nebožtíka otce sirotka jejího; toho zastavila prosíc, aby jí pomohl skrotiti lupiče, jenž jí ukradl Fani.

Tuna se rozzlobil řka: „Já vám povím, kde je; ale napřed mě pusťte.“

„Nepustím!“

Uškubl se, však vytrhla mu kus šosu, volajíc: „Tu to máte, proč jste ji schoval!“

„Měl bych co schovávat!“ pravil uštěpačně Tuna. „Já o ni nestojím, a neodvedl jsem ji; utekla vám se zámečníkem, a můžete mi věřit, že ji už ani nepozdravím.“

„Jen se tak nenadýmejte,“ napomenula ho, „to je výmluva, s vámi utekla!“

„Kdo jste?“ ptal se nyní mistr.

„Co je vám po mně?“ odsekl mu Tuna. „Fani je se zámečníkem v zahradě, jděte a přesvědčte se!“

Musel jim říci, v které zahradě je, teta si vzala šátek a čepec, a pan mistr ji tam doprovodil.

Tuna by byl rád viděl, jak to vypadne; ale do zahrady se nevrátil, aby se mu nestala ještě nějaká hanba.

Fani v skutku tetě upadla do rukou, zámečník musel prchnout, a švec s tetou ji vedli domů. Však nenapravila se. Šidila tetu i napotom, nepomohlo zavírati a hlídati ji, vždy měla pohotově prostředků dostati se do společnosti milencovy. Teta brzy ulevila v přísnosti: Fani ji uprosila a obměkčila.

Když byl člověk špatně vychován a zlou má povahu, musí se napraviti tato, má-li on sám se změniti. Překážky se přemohou, moci se ustoupí, dokud trvá: kde ale není vůle, darmo se poroučí a zakazuje. Rozum, srdce, vůle se tedy musí ušlechtiti. Však to teta nevěděla a Fani neuznávala toho potřebu, majíc se za dosti šlechetnou a nechtíc býti jinou, než byla.

Jináč to bylo s Tunou. Ten dobrovolně oddal se jiným mravům a předešlých roztržitostí se odřekl. Zase si zavedl spolek mezi tovaryši, šetřili peněz, vyráželi se počestně — zadarmo nebo lacino. Hejskové a světáci se jim museli poddati, hrubost a nemravnost jejich trestala se v městě opovržením. Každý se vzdělával, chtěl býti dokonalý v řemesle; kdo byl sprosťák a nic neuměl, hleděl to napraviti, aby se druhým vyrovnal.

Ovšem zůstali mnozí při starých zvycích, a k těm zajisté patřil zámečník. Tahal se s Fani asi půl leta, pak ji nechal, udělal si známost s jinou a ona si také namluvila jiného.

Tuna zase dělal básně, a mnoho a mnoho jich nadělal na Fani — nevěrnou, nestálou, podvodnou a lichometnou. Nezapomněl ani na tetu a neodpustil jí šos, jejž mu utrhla.

Mistr nebyl dobře zdráv, pořád postonával, Fortunat vedl za něj všecko sám, a když umřel, učinila jej vdova v dílně své plnomocníkem. Měla tři děti — malé a nedospělé, dům a jiné bohatství. Hezká nebyla, ale hodná a Tunovi přála ze srdce. Snídával s ní zlášť, i k obědu a k večeři mu dávala vzácnější pochoutky, požívali je obyčejně spolu a s dětmi.

Brzy nahlídla, že bude těžko udržeti se v stavu svobodném, a k vůli řemeslu a dětem mínila se vdáti. Již se hlásili ženiši, brali si ji ne k vůli řemeslu a dětem, nýbrž k vůli domu a jmění. Jí by se byl nejvíc líbil Tuna, ale byl k ní lhostejný. A věru hodili by se k sobě! Ona je vdova, má děti, je starší; zakládá si však na statcích. On nemá nic; ale umí pracovati, dobře se chová a byl miláčkem nebožtíka muže. Ubohý tam v hrobě by jí ho sám odporučil, kdyby mohl projeviti svou vůli. On byl arciť ten nejhodnější na světě a do smrti své by mu byla sloužila; ale když jí ho Pánbůh vzal, co dělat, musí se spokojiti s jiným.

K Tunovi cítila náklonnost - takovou asi jako matka k synovi. Nebožtík byl její pán, moudřejší než ona, poroučel jí, a předce se milovali. Nyní se to mělo obrátiti: ona by zastala místo nebožtíkovo, byla by paní, moudřejší než Tuna, poroučela by a zase by se milovali. Tak to muselo býti dle přirozeného pořádku, stav a věk to sebou přinášely, neobmýšlela nic zlého.

Aby Tuna věděl, jak by se u ní měl, hodně ho krmila, radila mu, který šat mu hezky sluší, vázala mu šátek na krk a opatrovala ho, když měl kašel nebo rýmu, tak jako ve velké nemoci. Také mu dávala výstrahu před tou a onou chybou, přispívala mu svou zkušeností a chválívala ho, že je mravný a spravedlivý. I darů počala mu poskytovati, poněvadž prý jí řemeslo tuze krásně vede, svěřila mu peníze, neptala se, co vydal, a nutila ho, aby si vzal, co potřebuje. Jemu byla milejší stálá a pořádná mzda; zvýšila mu ji tedy a litovala, že s ní společně nehospodaří.

Však co není, může býti! Očekávala to, těšila se na to; on však ničemu nerozuměl a nepřiblížil se k ní ani o krok. Přiblížila se tedy ona k němu. Přišel-li ženich, říkávala: „Už mě zase někdo chce! Ale co pak je mi do nich!“

Tuna se neptal: „Jestli pak by vám do mne něco bylo?“

Ptala se sama: „Vy se nikdy nebudete ženit?“

„Nevím,“ odpověděl.

„Už byste také měl čas — kolik pak je vám let?“

„Čtyryadvacet.“

„Toť jste už plnoletý. Já jsem sice o něco starší, ale není to na mně znát, viďte!“

„Máte červenoučké tváře,“ mínil Tuna, ale to zatajil, že jí hádá pětatřicet.

Vyjadřovala se pořád zřetelněji a zřetelněji; bylo jí líto sirotků, že nemají otce, a doufala, on že by se jich ujal, kdyby byl jejím mužem.

Velmi ho hlídala, nechodí-li s děvčaty, nesměl s nikterou mluvit, na ulici se zastavit, hned mu to vytýkala, jsouc velmi žárlivá. Vždy chtěla věděti, kam jde a kde byl, a stýskala si, že ho mrzí její společnost a že se ohlíží po mladších a veselejších, než je ona smutná vdova.

Mýlil by se, kdo by myslil, že mu příležitost, vzíti si jí, nedělala žádné vrtochy. Osoba její ho sice nezaváděla, jako jednou osoba Fanina; ale zaváděl ho její dům a statek. Mohl se pěkně zaopatřiti, a takto kdo ví, kdy k něčemu přijde. Špatná a zlá nebyla, znal její vnitřní cenu, a nehledě na zevnějšek nepodléhal tělesnosti. Snad by s ní měl uzavříti sňatek! Nemohl se rozhodnouti, brzy stál na „ano“ a brzy na „ne.“ Co učiní? To „ano“ jej přivádělo k pláči, to „ne“ mu dělalo starost, že si zadá štěstí, — ale předce jej činilo spokojenějším.

Tázal se otce. Otec mu odepsal: „Dělej co chceš. Fani tě lákala tělem, vdova tě láká domem. Kdo se žení, hledí ještě na třetí věc. Je to dobrá povaha? Víc než dobrá povaha: láska, sjednocenost, nezištnost, trvanlivý pokoj. Zpytuj se takto a postav si otázku: „Vzal bych si tu vdovu, kdyby neměla dům a peníze?“ Podle toho, jak vypadne odpověď, řiď se.“

Tuna poslechl. Předstoupil před paní a oznámil jí, že — vystupuje z její služby.

Prosila, aby zůstal, přidávala mu platu, vyznala konečně, jaký s ním má oumysl.

Pravil: „Prospěje vám i mně, když odejdu, oba se utišíme, a bude dobře.“

Plakala, kdo se zastane jí a dítek.

On řekl: „Pánbůh.“

Tovaryš Josef Suchan také dal výpověď, spolu přišli, spolu odešli.

Krejčová až do smrti setrvala vdovou, vedla ještě nějaký čas řemeslo, a majíc od čeho býti živa, rozpustila pak tovaryše, zřídila si malé polní hospodářství a věrně vychovávala dítky. Později sama uznala, že se Božeta pro ni nehodil, a zachovala o něm památku, že byl prozřetelnější než ona.

Fortunat a Josef se radili, kam budou cestovati.

Josef pravil: „Pojďme do Prahy!“

Fortunat byl toho samého mínění.

Jeden druhému však neprozradil, co jej do Prahy vábí. Fortunat měl v zásobě hezkou sbírku básní a hodlal ji prodati — draze a draze. Josef se také spoléhal na tyto jeho básně, a věru byly příčinou, že s ním tak dlouho vydržel ve světě. Již několikráte odešel domů, byl pryč třebas mnoho neděl, a vždy se zase vrátil. Všickni se tomu divili: nechtěl se ženiti, byl v cizině a nikdy nedostavil se bez peněz. Otec Ančin již dostával strach, že snad dceru nechá, promluvil s ním o tom a vložil mu to na svědomí. On však ubezpečil ho, že jí bude věrný a prosil, aby ještě čekali.

Již měl také pořádnější šaty a přijímal na sebe městské mravy. Kdo ví, jaký se z něho stane švihák, až bude nějaký čas v Praze! Anča ho pořád stejně milovala a on ji také: plísnili se a nadávali si a měli to za důkaz lásky. I rodiče si to tak vykládali, a to je upokojilo, že na sebe nezapomínají.

Snad se Josef předce jednou nabaží toho světa a přestane se toulati! Divné to bylo na každý způsob. Dříve ho nemohli vyhnati, byl peciválek, a nyní ho nemohli udržeti doma. Co ho tak změnilo? Řekli jsme již, že Tunovy básně.

Tuna se s ním vsadil, že je v Praze prodá; on mu to nevěřil, dal do sázky mzdu za jeden týden, Tuna za dvě neděle, a ještě se to nerozhodlo. Nepochyboval, že vyhraje. To ho poutalo na Tunu a neopustil ho bez výhry v kapse. Nemluvil však o tom, aby ho neodstrašil, kdyby snad již sám poznával, že se přenáhlil, a jen tak jako bez úmyslu navrhl: „Pojďme do Prahy!“

Šli do Prahy, na cestě nikde nevzali práci, a šťastně se tam dostali. Tuna se poptával, který mistr je nejznamenitější, a jmenovali mu jich několik, kteří byli tenkráte vyhlášeni. Zlášť jeden měl velkou pověst. Pravilo se o něm, že študoval v Paříži u professora krejčovství, a právě se mu z cest vrátil syn, který si také v Paříži odbyl vysoké školy a zkoušeti se dal z umění přistřihovati mužské šaty. Stálo to v novinách, a starý a mladý mistr byli podepsáni.

Tuna měl chuť dáti se k nim do díla a chtěl se o to pokusiti, aby ho přijali. Josef o to mnoho nestál. Jeden tovaryš mu řekl, že onen mistr chasníkům svým každý kus otluče o tvář, který není zcela bez chyby. A toho se Josef bál. Však spoléhal se na Tunu, že napraví, co on bude kaziti, dodal si smělosti a šel s ním. Byli přijati.

Návěští v novinách povzbudilo mnoho pánů z Prahy a z kraje objednati si šaty, přistřihnuté a ušité dle nejnovější pařížské mody. Mistři nemohli stačiti, nedostávalo se jim tovaryšů, poněvadž jim práce pořád přibývalo, a protož byl jim vítán každý, kdo přišel.

Tuna si sedl ke stolu, Josef vedle něho a šili. Dívali se na druhé, jak to dělají, a sám Tuna měl strach, že to snad nedokáže. Hle, neviděl nic neobyčejného a žádné zázraky, a zdálo se mu, že nikterý ten tovaryš neumí víc než on. Ale nevěřil tomu, až se přesvědčil.

Pán prohlížel práci jeho a pochválil ji. „To se zřídka kdy přihodí,“ pravil, „aby tovaryš hned ponejprv obstál. Vy jste dobře vycvičen. Kde pak jste už pracoval?“

„V Praze ještě nikde.“

„Snad ve Vídni.“

„Také ne.“

„Kde tedy?“

„Ve Višňově u mistra, který mě vyučil, pak u mistra v Žindavě, a když ten umřel, byl jsem u jeho vdovy nějaký čas sám.“

„Tedy umíte měřit a přistřihovat?“

„Ovšem že umím.“

„Pojďte se mnou, snad vám vykážu jiný ouřad.“

Šli do druhého pokoje. Tam ležely balíky suken a rozličných jiných látek jako u kupce, neboť si sukno nikdo nepřinášel sám, a kdo to činil, byl sprosťák a nestál u krejčího ve vážnosti. Věc jeho třebas ani nepřijal anebo se ho zprostil, jak mohl: nechal ho čekati, choval se k němu nezdvořile, ztratil jeho míru. Maličkosti mu také nestály za práci; kdo málo kdy přicházel a jen tak vestu neb kalhoty si objednal, byl nemilý host a nezasloužil, aby ho vyprovodil až ke dveřím. Ale kdo potřeboval kabáty — zimní a letní, svrchníky a pláště, nic si neporoučel, co bylo laciné, se vším byl spokojen a ku konci roku pořádně zaplatil účet několik set zlatých velký: ten byl pán a stál velkou literou zapsaný v knize, ať již se jmenoval kupec, baron nebo hrabě. A dost jich měl takových, vynášel mu jeden víc, než jinému sprostému mistru všickni jeho příznivci dohromady, dal mu za všecko dvakrát a třikrát tolik, než zač to stálo, a neobdržel nic jiného, než co se dělalo i jinde. Mělo to jen tu přednost, že to bylo drahé a — od něho.

Z druhého pokoje vkročili do třetího. Tam stáli u velkého stolu dva páni a měřili a střihali. Byli to starší tovaryši. V čtvrtém pokoji teprv zdržoval se otec se synem. Na stěnách visely, na stole ležely obrazy: nejnovější vedle starších, vídeňské dle pařížských a londýnských. Velká, měkká pohovka a sesle sloužily hostům k odpočinutí, když se jich sešlo více a každý si něco zamlouval. Zapisovalo se to do knihy, jakož i, co se objednalo listem anebo skrze sloužící, lokaje a komorníky. Zláštní dvéře šly zrovna ven na chodbu, a skrze ty přicházeli a vycházeli cizí.

Kde má krejčí rodinu, nikdo neviděl. Bydlela v druhém poschodí a dole se neukazovala. Byl-li zavolán do panských domů, nešel pěšky, nýbrž najal si kočár a vystrojil se, že tak nebyl vyšňořen ani ten, jemuž míru bral. I doma býval pěkně oblečen a upraven, každý den si dal holiti vousy, vlasy si přičesával před zrcadlem každou hodinu. Mladý mistr byl ještě mnohem vznešenější, a nikdo by nebyl hádal, že je krejčí. Takto nešil jeden ani druhý.

Když se byl Tuna vykázal, co umí, — podnikli s ním zkoušku jako dva umělci a professoři, — pravil otec: „Přivedete to daleko, přidržíte-li se panského vkusu.“

Syn doložil: „Z vás bude hodný Francouz. My potřebujeme lidi, kteří mají hlavu a cit pro krásu. U vás nalézáme hezký základ. Zajisté že kreslíte?“ On totiž se mnoho let učil kresliti a myslil, že nikdo nedokáže co on, kdo se to neučil.

Tuna se přiznal, že nekreslí.

„To je škoda,“ litoval pán, „já na to držím a v Paříži se to žádá od každého lepšího tovaryše. Vezme se kružítko, udělá se dle něho, co je okrouhlé, dle pravítka, co je rovné, a pak se to musí podařiti.“

„Já to dělával z volné ruky,“ řekl Tuna.

„Tak já to nyní také dělám,“ chlubil se mistr; „ale to je něco jiného, už znám pravidla a mám v tom zběhlost.“

Vzal křídu, vykreslil na stůl kabát, vyznamenal každý šev, udal ciframi délku a šířku.

„Podle toho se dá pracovat,“ pravil, „není-li pravda, Božeto?“

„Chcete-li,“ navrhl Tuna, „já vám na takový kabát přistřihnu, vezmu si míru a více nepotřebuji nic.“

„Milý brachu, on by předce nebyl takový, to se nedá udělati pouze dle oka.“

„Všecko se tak dá udělati,“ zastával Tuna, „jen když mám vzor, a ovšem to také sám ušiju.“

Byli s ním spokojeni a přidali ho k starším tovaryšům do třetího pokoje. Do všeho se vpravil, a v krátkém čase dokázal co mladý pán, jenž se byl vrátil z Paříže. Ano tento velmi málo dělal sám, bral míru, pracoval v kanceláři: zapisoval, vystavoval konta, odpovídal na listy, žádal zboží, přijímal a vydával peníze, — procházel se po městě, navštivoval besedy a společnosti. Dle pařížského způsobu přistřihoval Tuna, staral se o všecko, dohlížel na práci a odváděl pánům hotové kusy. Jestli by oni sami kabát ušili od začátku až do konce, o tom se nikdy nepřesvědčil. On šil také, když mu zbýval čas, ačkoliv nemusel; na čem tuze mnoho záleželo, to sám vzal do ruky, pak to docházelo podivení co pařížská práce, a mistrům přiřkla se chvála. Ostatně z dílny jejich také vyšlo dost praciček chatrných; tovaryš nepracoval jako tovaryš, a mnohý uměl velmi málo.

Do nejposlednější třídy patřil Josef a bál se starého mistra jako sprostý voják generála. K vůli Tunovi jej mistr šetřil, a jen jednou mu přednici od kabátu otloukl o nos, poněvadž byl velmi špatně vyšil dírky. Ukázal mu jiné dírky čistě vyšité a vadil se: „Tak to má býti, vy lenochu! Snad myslíte, že jste někde ve vsi? Abyste si pamatoval, že děláte u mne, tu máte —!“

Přednice mu lítala po tváři, s leva na pravo, s prava na levo, že byl celý pitomý, a hned by byl vypověděl a utekl, kdyby nebylo bývalo — těch Tunových básní. Neměl v Praze žádného potěšení, s tovaryši nedržel, vysmívali se mu a pokoušeli ho, mistr byl zlý, když ho viděl, třásl se před ním, že nemohl jehlou dobře ani píchnout. Po práci a v neděli nevěděl co má dělati, šel do kostela, do hospody a jiné vyražení nevyhledával. Co dělalo radost Tunovi, to ho mrzelo. Tuna dělal pána, študoval, učil se; on nejradši ležel a spal. Nejvíce se zlobil, když si Tuna kreslil. Ty klikyháky nemohl vystáti, nazýval to hrou pro malé děti a říkal, že to nestojí za nic. A hloupý Tuna za to platil, chodil do školy k ňákému učiteli a mermomocí to chtěl umět. Že to uměl mladý pán, musel to umět i on, ačkoliv mu toho nebylo zapotřebí. A potom si přinášel domů knihy, četl, psal, sedával v bibliotece, seznámil se s jistými pány, byli jako študenti, a mluvil s nimi o spisech, spisovatelích a jiných tretkách. Všecko chtěl vidět, běhal po městě a i za město si vycházel. V letě se koupal, a pravilo se, že si zvyká na ňáký tělocvik. Josef by byl rád věděl, co to je a doprovodil ho tam jednou. Pro Pána Boha, on skákal, lezl a houpal se; již nepochyboval, že je dokonalý blázen. Litoval ho a divil se, že někdo tělo trýzní, když může pěkně sedět. On by se za to styděl, u nich doma to prý dělají pohůnci a malí chlapci. Káral ho, že se tak tuze zahazuje, a připomenul mu, že je starším tovaryšem, jenž má býti hodně vážný, usedlý a zmužilý. Tuna mu chtěl vysvětliti, že to slouží ke zdraví, zlášt lidem, kteří mnoho sedí, jako ku příkladu krejčí. To nepřipustil řka: „K zdraví slouží, když si člověk pohoví, nají a napije se, ale ne, když si činí takové násilí.“

„Hned ti dokážu, seč jsem,“ smál se Tuna, vzal se s ním do křížku, vyzdvihl ho, třásl jím, položil ho na zem a ptal se: „Kdo je silnější? Braň se, můžeš-li! Já se nebojím dvou takových slabochů, jako jsi ty!“

Josef naříkal, že ho porouchal v zádech, a nechtěl věřiti, že by se slušelo na krejčího, býti tak silným, a práti se prý dovede každý drvoštěp. Napomenul ho, aby těch daremností nechal a prodával radši — básně. Počká prý mu ještě čtvrt leta a pak že sázku prohrál a vyplatiti mu musí mzdu za dvě neděle.

Tuna se mu styděl přiznati, že s básněmi již byl u tiskaře. Hned jak přišli do Prahy, vyptával se pokradmo, kdo kupuje takové zboží. Jmenovalo se mu jich několik, i vyvolil si jednoho, který prý tomu rozumí sám a nedává to jiným do rukou, aby to posoudili. Došel si k němu jednou v pondělí, když nebylo napilno, a básně nesl zaobalené pod paždí. Oblekl se do svých nejlepších šatů, aby se nezdál býti chuďas a nemyslilo se, že to prodává z nouze.

Předstoupil a pozdraviv řekl: „Mám čest mluviti s pánem —?“

„Jsem on,“ odpověděl pan knihtiskař.

„Vydáváte knihy?“

„Má firma je známá.“

„Co je to firma?“ myslil si Fortunat; neprojevil ale, že to neví, nýbrž stavěl se, jako by ji také znal — tu jeho firmu, a pravil: „Arciť, proto k vám přicházím!“

„Čím vám mohu sloužiti?“

„Mám zde ňáké básně.“

„Rukopis?“

„Co je to rukopis?“ hádá zase Fortunat. „Snad jsou mé básně rukopis, vždyť jsem je nohou nepsal!“

Řekl tedy: „Ano, rukopis.“

„Vlastní?“

Proč se ptá, je-li vlastní? Bezpochyby mu nedůvěřuje, že to složil sám, a myslí, že ho s tím někdo posílá ! Snad ho nemá v podezření, že to ukradl? Zarazil se, ale odpověděl zdvořile: „Je to má práce.“

„Smím-li se ptáti — první?“

„Ó ne, tu první jsem vyloučil, byla na jistého mistra, a z těch druhých jsem také nechal doma, co se nehodí pro veřejnost.“

„Už jste něco vydal?“

„Arciť.“

„Pod jakým jmenem?“

„Jmenuji se Fortunat Božeta.“

„Nemohu se upamatovati, že bych od vás něco byl četl.“

„Věřím, teprv nedávno jsem zde v Praze a dříve jsem to vydával venku.“

„Snad jste nějaký pan pseudonymus , — nemýlím se?“

„Pseudonymus — šlaku, ce je to?“ diví se Tuna. „Nadává mi, anebo mě má za jiného?“ Pseudonymus není na žádný způsob! Vyznal to upřímně řka: „Prosím, to já nejsem.“

„Anebo pracujete anonym , že vás neznám?“

Tuna zase neví, co je to anonym, a myslí si: „To aby ďas prodával ty básně, když se ptají na takové věci! Co to jen mají za řeč?“ On anonym nepracuje, ať již je to cokoliv. A pořád bude říkat „ne.“ Vždyť se ničeho nedopustil, a nezaměstnává se nikterak leč počestně u krejčovského mistra. Však nebude se na něj odvolávat, snad nemusí věděti, kde a jak pracuje, a záleží-li mu na tom, inu řekne mu to později. Odpověděl: „Nikoliv, nepracuju anonym, pocházím z Tuřína, učil jsem se u pana Kolihy ve Višňově a nyní jsem zde — v pořádném domě.“

„Dovolte — hofmistrem ?“

„Mistrem ještě ne, ale starším.“

Že je krejčí, to Tuna prozatím zamlčel; vždyť se ho na to neptal, a již mu toho dost napověděl.

Pan knihtiskař si nezapíral, že pan Fortunat Božeta, pod jakýmž jmenem se mu byl představil, mluví drobet pomateně, nerozuměl mu dobře, povídal, co nechtěl věděti, a co by byl rád věděl a nač se tázal, to neřekl. Co se učil u toho pána Kolihy? Jakým starším je? Co vydal, kde to vyšlo? To vše bylo neurčité a nemohl si to vybrati z jeho slov. Však proto předce může býti hodný básník! Oni ti básníci mívají všelicos zláštního, zná je, vyjadřují se v podobenstvích a ve figurách, a nejen ve spisech, nýbrž i ve všedním životě pozdvihují se nad obyčejný rozum. Dle zevnějška by ho neměl za básníka. Je zdravý a silný, má červené tváře, jasné oči, ani vlasy ani vousy nenosí jinak než jiní lidé, strojí se jako oni a zdá se býti, ne-li bohatý, aspoň zámožný. Vynášejí mu básně tolik? To sotva. On sám již koupil dost takového zboží a ještě nikdo nezbohatnul jeho honoráry. Vydělává si jinak peníze? Možná, snad má nějaký úřad; ale jaký, to nemohl rozhodnouti, do žádného řádu se mu nehodil. Je živ z vlastního jmění? Neškodilo by, pak nebude státi o plat, a třebas ještě přidá, aby se práce jeho vytiskla. Jestli pak zač stojí? Musí se o tom přesvědčiti, a ptá se: „Je to něco lyrického , co přinášíte?“

„Lyrického? Co to zase chce? Ať mi dá pokoj s těmi jeho významy!“ mrzí se Tuna, zůstal však věren svému předsevzetí, že se mu k ničemu nepřizná, čemu nerozumí, a odpověděl odhodlaně: „Není.“

„Snad je to epika ?“

„Nikoli.“

„Tedy to bude didaktické ?“

„Také ne.“

„Nyní nám nezbývá než dráma .“

„Inu, ať zbývá nebo nezbývá, jsou to — básně.“

„Ale jaké?“

„Jakéž jiné, než ve verších!“

„Do kterého odvětví je sám kladete?“

„Takto je nazýváme — písničky.“

„Milý pane, nechtěl byste mi je ukázat?“

„Koupíte je?“

„To neslibuji, ono se toho mnoho píše, nemá to odbyt, musíme vybírat.“

„Venku byli rádi, když jsem jim to udělal, a dobře mi platili.“

„Je mi líto, že já nemohu převzíti náklad,“

Tuna dostal strach, že ho odbývá, vytáhl básně z balíku pod paždí a podal mu je. Pán si jich několik přečetl, obracel listy, pak je vrátil a řekl: „Odpusťte, my takovou věc nepřijímáme.“

„Půjdu k jinému.“

„Jak se líbí; ale radím vám, abyste nechodil, nikdo to nepřijme.“

„Proč ne?“

„Jste začátečník, neznáte sni prosodii , rýmy jsou špatné, bez pravidel, dle sluchu, nazval bych to rýmovanou prosou , a ačkoliv nejste bez básnických vloh, předce to nejsou básně.“

Tuna myslil, že haní jeho zboží, aby mu je dal lacino; chtěl se s ním smlouvati a pravil: „Vzal bych deset zlatých za jednu!“

„Co vám to napadá, tuze si zakládate na své práci, musel byste se teprv učit, musel byste studovat, a kdybyste to třebas opravil, deset zlatých vám nedám ani za všecky.“

„Věřte mi nebo nevěřte, už jsem za jednu dostal deset zlatých.“

„Bylá nějaká příležitostná!“

„Udělal jsem ji mistru k svátku, a dal nám ještě oběd a večeři a potom víno.“

„Já se nemohu na nic odvážit.“

„A pan Koliha, u něhož jsem se učil, a paní Kolihová, jeho manželka, pro jednu báseň se mi tak naklonili, že by nebyli proti tomu, kdybych si vzal jejich dceru.“

„Takové honoráry my nedáváme.“

„Co tedy dáte?“

„Věru nemohu nic dát.“

„Dokonce nic?“

„Ani zadarmo bych to nepřijal.“

„Je to vaše poslední slovo?“

„Poslední.“

„Řekněte mi upřímně, jsou ty moje básně v skutku beze vší ceny?“

„V skutku nestojejí za nic; ale kdybyste se vzdělal, mohl byste něco dokázat; jste autodidakt: samouk, naturalista, básník tak nazvaný přirozený, samorostlý.“

„Abyste věděl, kdo jsem, povím vám to: já nejsem autodidakt ani materialista, nýbrž — krejčí.“

„Těší mě, že mám čest znáti — Fortunata Božetu, není-li pravda?“

„K službám.“

„Věru je to mnoho na váš stav, vážím si vás!“

„Ale — nekoupíte to?“

„Nekoupím, chcete-li, můžete vy ode mne kupovat — knihy.“

Tuna s tím byl spokojen, vybral si několik knih, dal si poraditi, kde se knihy půjčují, a chodil napotom i do knihoven. Pan knihtlačitel ho seznámil se študenty, učiteli, professory a spisovateli; četl, učil se a poznal sám, že se nehodila k tisku jeho práce. Proto básnění nechal, a když na něj Josef pořád dorážel, přiznal se mu, že prohrál sázku, a vyplatil mu mzdu za dvě neděle.

Chtěl mu dáti mzdu, jakouž bral Josef, ten ji ale nepřijal řka: „Tak to nebylo vyjednáno, obdržím tvou mzdu, a ta obnáší pětkrát tolik co má.“

„Vždyť bysi ty mi nebyl tolik dal!“ bránil se Tuna.

„Arciť že ne, byl bych ti dal, co dostávám já, a jen za týden.“

„To je nerovná sázka.“

„Tak ty jsi to vymyslil.“

„To lechce přijdeš k penězům.“

„Ano lehce, tři leta jsem se s tebou tahal po světě; seděl bych doma, byl bych mistr, ženatý, a zde by mi rukávy a přednice netloukali o nos.“

„Vydělal jsi dost a přiučil jsi se.“

„Jen plať, musím mít náhradu.“

„Kdo pak věděl, že se nám tak tuze nestejně bude platit?“

„Já to věděl, a proto jsem s tebou chodil, za maličkost by mi to nebylo stálo.“

„Mohl jsem vyhrát já!“

„Dej si už předce jednou pokoj, o krk bych se byl vsadil, že nevyhraješ.“

„Což se ti básně pranic nelíbějí?“

„Oni ti zde bezpochyby už řekli, abysi je spálil — ty plesky třesky.“

„Je krásných básní ve světě dost!“

„Ať; ale kdo pak za to co dá!“

Tuna si nemohl pomoci. Josef mu vytýkal, je-li poctivý, že musí držeti slovo, dal prý mu na to ruku; chtěl ho pohnati před soud, nedá-li dobrovolně, co mu patří, a pak že to přijde na přísahu.

Dal mu to tedy, Josef neslevil ani krejcaru, a hned opustil Prahu, pospíchal domů a oženil se.

Ovšem se divili, když přinesl peněz plné kapsy, neboť nikdo ve vsi neočekával, že tolik dokáže. Rozšířila se o něm pověst, že se vycvičil v Praze v řemesle, meškaje dlouhý čas u nejpřednějšího mistra, a se všech stran mu donášeli práci.

Je odpoledne o svatém Václavě. Dvě ženské jdou po Starém městě Pražském; mají v rukou modlitby a bílé šátky. Jedna je stará, druhá mladičká; nelze rozeznati, v jakém poměru k sobě stojí; hezky, jednoduše však oblečeny jsou obě.

Lidu se všude hemží, těžko projíti z ulice do ulice. Hospody jsou plné, i v síni sedí hosté. Ven vyráží křik a hluk, je slyšeti hudbu. Lesknou se sklenice a konve, voní masa. U vrat stojí zelené stromky, nahoře visí věnec okrášlený červenými a modrými papíry. Mužští a ženské tam a sem se hrnou.

Společnost je rozmanitá. Vojáci všeho druhu jsou přítomni, některý jde s dívkou, některý sám. Následují tovaryši a nádenníci; mnozí se podobají mistrům a mnozí pánům. Jeden o druhého se nestará. Jsou hezky a špatně oděni; vedle parády a skvostnosti je viděti i bídu a hadry.

Ženské se tuze a tuze liší od sebe. Mají na hlavě klobouky, čepce, šátky, anebo jdou docela prostovlasé. Šaty jejich jsou všelijaké, hedbávné i kartounové, drahé i laciné. Bez pentlí není skoro žádná, a jiných ozdob připnuly a navěsily si, kam se vešly. K mužským se chovají důvěrně a směle, vedou se s nimi, na nikoho se neohlížejí, vejdou do hostince, sednou za stůl, připíjejí si, skočí do kola a prohánějí se, že se jim krev hrne do obličeje a hoří, div se nezapálí. Byloť tehdáž taneční veselí toho dne v obyčeji.

Ony dvě ženské, prohlížející si Prahu, vyjevují si své úsudky o tom, co vidí a slyší. Mladší se ptá: „Jaké pak jsou to osoby?“

„Z většího dílu služky,“ odpověděla jí starší.

„Odkud pocházejí?“

„Některá je z Prahy, některá z venku.“

„Mnohá je zde sama?“

„Ano.“

„A nikdo ji nevidí z příbuzných, když se tak chová?“

„Nikdo.“

„Cizích se nestydí?“

„Vidíš že ne.“

„To je hrozné, milá panímámo!“

„Je, Haninko.“

„U nás se děvče nemůže ani hnout, aby to nevědělo celé město, a každý ji soudí.“

„Proto je Praha tak nebezpečná, že se v ní všecko skryje .“

„Co pojde z takového živobytí?“

„Holka se pokazí skrz na skrz, buďto zde zahyne, anebo se s hanbou vrátí domů.“

„Vezme si ji takový člověk, s nímž se vodí?“

„Jak pak si ji může vzít, je voják anebo tovaryš; dnes je tu, zejtra tam, zapomene na ni, a obyčejně bývá tak darebný jako ona.“

„Proč si s ním tedy dělá známost?“

„Je lehkomyslná, zvykne si na neplechu, a pak už nedbá.“

„Ale každá zde není taková?“

„Zajisté ne. Která má dobrý základ z otcovského domu, zná cenu ctnosti, spoléhá se na Boha, boji se Ho a nenávidí hřích, třebas i o něm nikdo nevěděl ze známých: taková se udrží v počestnosti. Svědomí a víra ji chrání.“

„Do smrti se nepřestanu modliti za dědečka, že mě posílal do školy, bděl nade mnou a do srdce mi vštípil, co mám činiti a čeho se mám varovati. Matka mě také milovala, a nyní vy mi radíte.“

V tom vyskočilo z hospody, okolo níž šly, několik rozkvašených ženských, za nimi vyběhlo zrovna tolik napolo opilých mužských, každý se chopil své a vrávorali po ulici.

Johanka odvrátila oči a šeptala panímámě: „Bože, to jsou necudy; chtěla bych umřít, kdybych věděla, že to se mnou přijde tak daleko!“

„S mnohými to přijde jéště dál,“ naříkala paní; „ty jsou teprv hanbou a povrhelem našeho pokolení.“

„Ó, mlčte mi o nich!“ prosila Hani, „sice se vám dám zde na ulici do pláče.“

„Jak bysi teprv se děsila, kdybysi znala jejich živobytí a konec!“ pokračovala paní. „Mnohá sem přišla nevinná a čistá, měla počestné rodiče; nyní se odřekla všeho a jen hříchu žije a hříchem se živí. Duši už zkazila dávno, a tělo také brzy přivede na smetiště.“

„Ó, nepovídejte mi to!“ bránila Johanka a slzy jí už tekly po tváři.

„Má drahá, slyš to a raduj se, že poznáváš a cítíš, jak ohyzdná je panna bez studu, a jak nešťastná, když klesla do nepravosti. Kýž to rozváží každá, která jde do Prahy sloužiti, posilní a zachová se!“

„Já se třesu, když vidím ty lidi zde před námi. Dobře, že u nás nejsou takoví nezbednici.“

„Jsou také, všude se jim musíš vyhýbati, zavádějí a pokoušejí; mnozí ze zlé vůle, mnozí z lehkomyslnosti úklady strojí pannám.“

„Věří jim některá?“

„Věří, udělá si známost, jmenuje to láskou, je slabá, nezachová se, a z počátku třebas ani jeden ani druhý nezamýšlel zlého.“

„Láska je tedy hřích?“

„Pravá a čistá láska není hřích.“

„Kdy je pravá a čistá?“

„Když se zakládá na ctnosti a posvětit se může manželstvím.“

„A když nemůže?“

„Nesmí se jí dáti místa, musí se vytrhnouti ze srdce, byť i krvácelo.“

„Bojím se lásky!“

„Důvěřuji ti, že jsi stálá v dobrém; ať přijde co přijde, nic nad tebou nebude míti takové moci, abys odpadla od Boha a ctnosti, a stane-li se, že poznáš lásku šlechetnou, přeju ti, aby tě oblažil šťastný sňatek.“

Johanka se začervenala, nemohouc jí na ta slova říci, a teprv po chvíli vymlouvala se, že to nebude nikdy, a chtěla do smrti zůstati u dobré panímámy.

Přišly do malé Jesuitské ulice, kteréž nyní říká se Karlova, a ustupovaly kočárům a lidem.

Jeden kočí vykřikl, Johanka se lekla, že po ní koně již šlapají, skočila na druhou stranu a byla oddělena od paní. Jelo několik vozů za sebou, nemohla projíti, a když konečně prošla, byla panímáma tatam.

Dívá se v pravo, v levo; dívá se před sebe a za sebe, popochází, pospíchá zase nazpátek, paní tu není. Co si počne? Prahu nezná, je v ní ponejprv, neví, kam paní šla a kde se s ní shledá. Srdce jí tluče strachem, sotva dýchá, není s to promluviti na někoho a poprositi ho, aby se jí zastal. Strkají ji sem tam, nedbají na ni, a ačkoliv zde není, kdo by jí chtěl ublížiti, předce se ostýchá a štítí.

Zaběhla do ulice Dominikánské, ohlíží se, stojí, je v převeliké nesnázi, každému pohlédnouc do očí zpytuje, je-li hodný a smí-li se mu svěřiti. Zde již není taková tlačenice, i všimne si jí jeden mladý člověk. Je lehce oblečen do letního kabátku, ač již je podzim; má čepici malou, kulovatou, sedí mu na svršku hlavy; krk mu ozdobuje šátek s převelikou mašlí; je hubený, vpadlé a nejasné oči dokazují, že se snad nevyspal, a tvář jeho je odporná a pustá.

Ten přistoupil k Johance, usmál se na ni a ptá se: „Vy jste zabloudila?“

„Nedělá nic,“ odpověděla mu, nechtíc se přiznati, že potřebuje něčí pomoci, nechala ho stát a šla dále.

On jde s ní a mezi tím praví: „Dovedu vás, kam chcete.“

„Děkuji,“ odporuje ona, „však já se dostanu na náměstí.“

„Na které?“

„Na velké Staroměstské.“

„Tudy tam nepřijdete, — podejte mi ruku a hned tam budeme.“

„Ó, nechte mě,“ prosila, „já s vámi nepůjdu!“

„Jsem vám špatný anebo čekáte na jiného?“

„Nečekám leč na paní.“

„Přijde sem pro vás?“

„Ztratila se mi zde.“

„Pomohu vám ji hledat.“

Zase jí sahal po ruce, ona mu ji nedala a chtěla uteci na Betlemský plácek. Neodbyla ho, šel za ní vadě se, že je ňáká upejpavá, a chvále její krásu.

„Bože, jak se ho zprostím!“ myslila si. Styděla se křičeti: „Odežeňte ho!“ Bála se prchnouti někam do domu, snad by tam za ní vrazil, a kdo ví, mezi jaký lid by přišla.

Bylo jí ouzko, neodpovídala mu již, šla pořád a pořád, prošla Konviktskou ulici a dostala se do Poštovské.

Ubohá nevěděla, kde je, kam jde, a byla ráda, že má zase více lidí před sebou a za sebou. Chtěl ji vzíti na pivo, v hospodě hrála muzika, táhl ji za sebou a nectně k ní mluvil.

Musela se mu protiviti a odstrčila ho volajíc: „Ach, pomozte mi!“

I dala se do hlasitého pláče. On ji nepustil a bera ji okolo krku pravil: „Vždyť je to má milá, přišla za mnou do Prahy!“

Někteří rozpustilci před hospodou se smáli; ale okolojdoucí mladík se nesmál, viděl její spanilou tvář, slyšel, co povídá a oč prosí, hlas její zněl tak smutně a tak nevinně, že ji nemohl minouti, aby se jí neujal: zajisté se jí děje křivda a nepatří do společnosti toho dotíravého člověka. Přistoupil k němu, popadl ho za hrdlo, mrštil jím stranou a ptal se vyděšené dívky: „Je to váš známý?“

„Jak živa jsem ho neviděla,“ odpověděla mu a podívala se na něj. Vidí, že je oblečen jako pán, čisté oko jeho jeví útrpnost, vysoké čelo odhodlanost a sílu, celá postava jeho se jí líbí, zdá se jí, jako by ho znala, důvěřuje mu a utíká se pod jeho ochranu. Není a nemůže býti zlý, šeptá jí do srdce; nerozmýšlejíc se, ochotně se chopila ruky, kterouž jí podával.

Ničemník, jenž ji pronásledoval, ztratil se a zmizel do vedlejší malé uličky; pán ho ale předce poznal, je to bývalý jeho spoluučeník Filip Vyskočil a on sám je — Fortunat Božeta.

Vede se s uzardělou a těžce oddychující si pannou k mostu, těší a chlácholí ji, prosí, aby se nebála, slibuje, že ji doprovodí na místo, které mu udá, že nepřipustí, aby se k ní měl někdo lehkovážně. On sám že jí na žádný způsob nebude obtížným!

Ó, věří mu, že mluví pravdu, vypravuje, co se jí přihodilo, a žádá, aby ji dovedl na Staroměstské náměstí a odtud k Zlatému andělu. Praví: „Máme tam kočár, jsem schovanka paní polesné z Jedlovic, a dnes mě s sebou vzala na pouť do Prahy. Zajisté je v hostinci a čeká na mne.“

Tuna zvědavým okem pokukuje na dívku vedle sebe. „Je krásná,“ myslí si. „Moudře a hezky mluví; zajisté je vzdělána. Nese si modlitby: to ukazuje na pobožnost. Není parádnice; ale krásně jí to sluší. Tak sličné děvče jsem ještě nepotkal ve světě. Je sama ten zlatý anděl, kam ji vedu: nevinná jako dítě, dobrá, čistá, roztomilá! — Jen kdybych já byl něco víc!“ napadlo mu dále. „Ani nejsem mistr, nazývají mě starším. V Jedlovicích by se mi ovšem nevyrovnal žádný krejčí. Však to je všecko málo. Ona je schovanka paní polesné, bezpochyby bohatá, když mají kočár, vzácná, učená a já neumím nic leč — šít.“

Umínil si, že neřekne, kdo je, budou-li se ho ptát, aby myslila, že jí tu službu prokázal nějaký pán, a nestyděla se, zpomene-li si někdy na něj. Snad se s ní předce ještě shledá v životě? Nerad ji opouští, a škoda, že není k Zlatému andělu několik mil cesty! Sotva vstoupili do ulice, již jsou na konci, jako by letěli a jdou krokem.

Pozoruje, že pospíchá. Snad se ho předce bojí? Bolí jej to, ale nemá jí to za zlé, vždyť ho nezná. A jak je útlocitná, starostlivá, pozorná v řeči! Každé slovo její je čisté jako sklo. Ani o něho nezavazuje, a on sám drže její ruku, pro všecko na světě by ji nestiskl, aby ji na sebe nerozzlobil.

Svědomí v tom okamžení mu vytýká, že se jednou vodil s Fani. Hanbí, diví, mrzí se, že se to stalo. Ostatně by nic nevěděl , co by jí nemohl říci. Však řekl by jí i to a pověděl by, že Fani nebyla nic a ona že je všecko. Nyní teprv zná rozdíl mezi dívkou a dívkou.

Nechtěl věřiti ani sám sobě, že o ní ještě nic neví a že je mu cizí. Co mluvila, bylo mu známé a vycházelo jako z jeho duše. Zvyky a způsoby její byly jeho způsoby a zvyky; užívala slov, jichž on užíval; pronášela propovídky, jež on pronášel.

Již byli v Celetné ulici. Tuna litoval, že štěstí jeho kloní se k západu. Přešli ji a měli před sebou Zlatého anděla. I milá společnice jej poznala, poskočila a zaradovala se, a panímámě čekající mezi vraty letěla do náručí. Hned by byla zapomněla na svého dobrodince; ale obrátila se zase k němu, představila ho panímámě a pověděla, co pro ni byl učinil. Obě mu děkovaly upřímně a srdečně; polesná ho zvala, přijde-li někdy do Jedlovic, aby je navštívil, a schovanka pravila: „Bůh vám zaplať dnešní dobrý skutek!“

Panímáma chtěla věděti, kdo je; on se začervenal, neměl chuti vyznati jim to, lháti však také nechtěl a řekl: „Jsem řemeslník.“

Měly to za skromnost a nenutily ho, ale musel s nimi do hostince na svačinu. Šel ovšem rád, ačkoliv se zdráhal; nemělo se zdáti, že snad žádá, aby se mu odměnily.

Pily kávu, on pil s nimi řka, že o pivo a víno nestojí; Haninka jim nalívala, mluvili a vyráželi se. Byl zdvořilý, vyptával se jich, byly-li tu a tam v Praze, všecko znal a všecko věděl, popisoval jim to, vypravoval tak hezky, počestně a příjemně, že by ho byly pořád poslouchaly.

Koupily si knihy, panímáma mu je ukazovala; on jim hned napřed pověděl, jaký je obsah jejich, chválil, co bylo chvalitebné, a hanil, co zasluhovalo hany. Nastala řeč o knihách, povídkách a básních; on jim oznámil, které nedávno vyšly, a odporučil jim ty a ony. Vše, co se mu v nich líbilo, líbilo se i jim; neboť nic neobstálo před jeho soudem, co nebylo krásné, nemělo základ v cnosti.

Ano byl i bohabojný, věděl, co se tu a tam kázalo, jmenoval všecky kostely, znal oltáře v nich, obrazy a sochy. To panímámu nejvíc pohnulo, divila se mu v duchu: byl tak mladý a nic nesvětačil jako jiní, jen vážných a užitečných věcí si hledě.

A jak pěkné měl šaty a jak čisté prádlo!

Byl velký, zdravý, hezký; vše jevilo, že je pořádný a hodný člověk, vzdělaný muž, dobrý křesťan.

Hani o tom byla ještě více přesvědčena, než panímáma, poslouchala víc, než mluvila a myslila si: „On mi vybírá slova ze srdce. Co praví, jako bych už byla slyšela, a kdybych uměla, tak bych to řekla jako on. Miluje, chválí, činí: co já; nenávidí, tupí, zavrhuje: co se i mně protiví. Ovšem je on vysoko nade mnou: ví a vyslovuje, co já jen cítím.“

Panímáma dala zapřáhnouti, chtěly uraziti ještě hodný kus cesty. On jim pomáhal věci odnášeti do kočáru, neodešel, až si sedly, ruku mu podaly a rozloučily se s ním. Panímáma mu rukou potřásla, on jí také; s Hani se chvíli držel a konečně jí ruku stisknul.

Kočí švihnul do koní, vůz vyjel z hospody, ženské se ještě naklonily ven, usmály se na něj a více jich nespatřil.Šel za nimi, dokud bylo kočár viděti; pak chodil po Praze, jako by se byl probudil ze snu, přemýšlel o něm a litoval, že pominul.

Co se to s ním ubohým děje? Ta dívka mu nejde z mysli. Pořád ji má před sebou, vidí jí, mluví s ní, den ode dne se mu obraz její před oči staví krásnější. A v duši jeho roste a množí se přesvědčenost o její moudrosti, hodném a čistém srdci. Ne, nemůže na ni zapomenouti a nechce na ni zapomenouti!

Však co učiní? Škoda, že není nějaký pán, úředník, doktor, professor, kupec! Hned by běžel do Jedlovic, padl by jí k nohoum a musela by se státi jeho ženou. Ale je pouze krejčovský tovaryš! Toho ona nebude chtíti a nevezme si ho. A panímáma by mu ji nedala. Viděl, jak ji má ráda a jak se stará o její štěstí.

Již chtěl krejčovství nechati, aby se připravil k něčemu vyššímu. Bude studovat. Právě se začínal školní rok, došel si k řediteli, aby ho zapsal. Nemohl a nechtěl mu to učiniti. Byl již tuze starý, nescházelo mu mnoho na osmadvacet let. Za deset, za dvanáct let by ještě nebyl samostatný. A tak dlouho by na něj schovanka paní polesné arciť nečekala!

Zůstal tedy, čím byl, a všemožně se přičiňoval, aby ještě víc se vzdělal a zdokonalil, a hoden byl tak roztomilé dívky a zasloužil si její lásku, ovšem — nejsou-li to jen marné myšlénky a nápady, a nezavrhnou-li ho. Musí počkat. Co by řekly, kdyby k nim šel schválně tolik mil cesty! Vydrží přes zimu, na jaře navštíví otce v Tuříně a zastaví se v Jedlovicích, až půjde tam a nazpátek. Uvidí je dvakráte po sobě a pak — staň se vůle Boží!

Co dělaly v Jedlovicích? Zapomněly na známého z Prahy? Nikoli. Panímáma říkávala: „Nevím, proč se vydával za řemeslníka; ale to vím, že nebyl řemeslník.“

Hani si myslila: „Ať byl nebo nebyl, mně je to jedno, nikdo není takový.“

Obírala se s ním od rána do večera; do všeho se jí pletl, co vzala do rukou; dral se za ní do pokoje, seděl při ní, když šila; pronásledoval ji do kuchyně, pohlížel na ni z ohně; běda, již jí také skáče do modliteb, ráno, večer se jí do nich míchá, běhá za ní do kostela, vytrhuje ji z pobožnosti; v noci jí nedá spáti, všelijaké sny na ni posílá . Ještě ji pořád drží za ruku, cítí to, je to sladké, rozjímá o tom, nemůže si pomoci, nadarmo se snaží rozvážiti si, že to k ničemu nevede, jen nepokoj a zármutek jí to působí, vždy zase a zase upadne do myšlének na něj.

Co je mu do ní! Kdo ví, kdo je! Již ho neuvidí do smrti! Je nemoudrá, tak příliš sobě zakládati na neznámém, cizím člověku!

Je to láska, co se v ní osývá? Panímáma jí v Praze řekla, že láska musí míti základ v ctnosti, a nemůže-li se posvětiti manželstvím, že se musí vytrhnouti ze srdce, byť i krvácelo. Ona toho pána nezná, ani neví, jak se jmenuje, on ji také nezná, kterak si tedy mohou důvěřovati, že jsou ctnostní? — Ó, ona nepochybuje že je ctnostný, věřila by mu to, ale on o ní nebude přesvědčen, a kdyby i byl, co je to všecko platno, když se nejedná o manželství!

Musí tedy náklonnost svou k němu udusiti; udusí ji, bude mlčet, srdce se poddá, je to jen pokušení, co ji trápí.

Proč jen do té Prahy jela? Snad to Bůh chtěl! Snad to byla vůle Jeho, aby se sešli? Což kdyby předce přišel do Jedlovic?

Počala doufati, že přijde, nezmínila se však o tom nikomu, naděje její rostla, očekávala ho, těšila se na něj. — Mezi tím si zase vytýkala, že se klame, že se to nestane a nemůže státi. Vždyť v Jedlovicích neměl co dělat; proč by tam chodil, když k tomu nemá pražádné příčiny!

„Pražádné?“ stýskalo si srdce, „nejsem já mu příčinou?“

„Ó jsem!“ šeptalo, žádalo si, předzvídalo, radovalo se.

A Hani zase chtíc nechtíc toužila po něm, a pořád větší a větší nabývala jistoty, že přijde. Když někoho slyšela mluvit, když někoho viděla přicházet, když vkročil do jejich domu, lekla se, napadlo jí: „Není to on?“

Nikdy to nebyl, styděla se za své blouznění, nemohl to být a předce se ho neodřekla.

Nastala zima, byly v městě besedy, muziky a bály, ona se zdráhala navštěvovati je s panímámou.

Krása a mravnost její vábila ženichy. Hospodský, kupec, úředník panský ucházel se o její ruku. Nemohla a nechtěla ji zadati a nezadala ji.

„Hani, ty jsi ňáká těžkomyslná,“ domlouvala jí panímáma, „co je ti?“

„Nic,“ bývala obyčejná její odpověď .

Přišlo jaro, sešel sníh, zelenala se země, vylízaly z ní krásné květinky, vracelo se z cizích krajů ptactvo, Hani je viděla poletovat a vzdychala: „Jest-li pak on s vámi přitáhne?“

Bylo po velkonoci, blížily se letnice, příroda květla, obilí se vypínalo na poli, pastevci prozpěvovali na lukách a v lesích, všude panovala rozkoš, ozývalo se veselí.

„Jdi pak předce a proběhni se mezi stromy,“ nutila ji panímáma.

Hani vzala košíček a trhala venku na stráni pěkný žlutý petrklíč.

Dole po cestě jde muž, je oblečen do čistých letních šatů, má na hlavě klobouk, nese vak, jaký mívají bohatí pocestní, lehce se podpírá o hůl a toužebným okem pohlíží kjedlovicům.

Ještě mu neviděla na tvář a již jí ze srdce plyne hlas: „On je to, zajisté je to on!“

Klesla na drn, nemohla se udržeti na nohou, letěla by k němu dolů, kdyby mohla.

Však spatřil ji, podíval se na ni, již také ví, že ona to je. Opustiv silnici, po stráni k ní nahoru leze.

Vstala, běží mu naproti, ztrácí petrklíč po cestě, není si vědoma, co činí, teprv před ním samým zarazila a zpamatovala se.

On ji pozdravil napřed, prosil, aby mu odpustila, že ji neminul, ubezpečuje, že ho nesmírně blaží shledání se s ní.

Nemůže mu ani slova odpověděti.

Tuna se bojí, že se netěší z jeho příchodu, a praví: „Snad vám nejsem vítán?“

„Ó jste,“ vyznala mu, a slzy se jí hrnou po tváři. Srdečně mu podala ruku.

Oba jsou šťastní, nemohou se ani pustiti, ba nechtí se pustiti; popošli ruku v ruce drobéť výš, kde je rovina a dům myslivcův na blízku.

„Pojďme k panímámě!“ žádá ona.

A on ptá se: „Smím předstoupiti před ni?“

„Mnoho na vás zpomínala,“ ubezpečovala ona.

„A vy jste na mne nezpomínala?“ vyzvídá on.

Dívka se začervenala, a místo úst odpovědělo mu její oko, že zpomínala.

„A já,“ jistí on, „chybuji, že se k vám hlásím, nepatřímť ani do vaší společnosti, a budete se za mne styděti, až vám povím, kdo jsem.“

„Kdo hodný jest a dobrého mi prokázal, za toho se nikdy nebudu styděti.“

„Neznáte mě!“

„Na tom nezáleží.“

„Bude vám nízký můj stav.“

„Stav člověku ceny nedodá, nýbrž člorěk stavu.“

„Vy jste schovanka bohaté polesné, jste snad její příbuzná, vychovala vás pro společnost úředníků a pánů, a já jsem jen — krejčovský tovaryš.“

„Jste mi tak vzácný jako úředník nebo pán.“

„Pocházím ze vsi.“

„Já také.“

„Otec můj je chudý domkář.“

„Můj byl nádenník.“

„Jmenuji se Fortunat – “

„Bože, Fortunat se jmenujete?“ vykřikla Hani.

Tuna nevěděl, proč ji to jmeno tak poděsilo, snad se ho lekla, je jí podivné, neznámé, sprosté, překvapilo ji.

„Ano, Fortunat se jmenuji,“ opakoval a doložil: „Přijmění mám Božeta.“

„Vy jste Božeta? Je-li pak možná? Neklamte mě!“

Tuna nemohl pochopiti, že ji Božeta ještě více pobouřil nežli Fortunat. Ještě nikoho jmeno jeho tak nepohnulo jako ji. Co proti němu má? Ze stavu si nedělala nic, a nyní se horší nad jmenem! Anebo již o něm slyšela?

Musí se s ní domluviti a praví: „Narodil jsem se v Tuříně.“

„Ó, ano,“ přisvědčuje mu, „tedy jste Fortunat Božeta, já jsem také z Tuřína.“

„Vy?“

„Zajisté.“

„Čí?“

„Zimova.“

„Matka vaše byla u mého otce?“

„Otec váš mě vychoval.“

„Kdy jste přišla pryč?“

„Bylo mi čtrnáct let.“

„Jak jste se dostala k polesným?“

„Panímáma vám to poví, pojďte k nám, vždyť jste jako můj příbuzný.“

Šli spolu, vedli se, vždyť byli — jako příbuzní, a všecky útrapy a pochybnosti jim mizely ze srdce.

10.

Domkář Božeta dával byt chudé vdově Zimové, a ta měla dcerušku Johanku. Když syn jeho Fortunat od mistra Kolihy utekl, chtě sběhnouti s krejčovství, a otec ho v zahradě zakopal, byla to Zimová, jež mu z útrpnosti podávala jísti, a když ji Božeta zaháněl, ve spěchu mlékem ho postříkla, tak že mnoho zkusil od much, nemoha se jim ubrániti.

Johanka byla tenkrát ještě dítě a právě počala choditi do školy. Božeta ji posílal , vodil ji s sebou do kostela, vídal ji státi mezi žáky a po kostele čekal, až zašla do školní světnice. Jísti jí dával sám, kupoval jí knihy, papír a jiné maličkosti, jichž potřebovala.

Zásady, dle nichž vychovával syna Fortunata a nyní Johanku, byly: „Modli se, pracuj, poslouchej, nelži, nekraď, každému posluž.“

Od těch neustoupil ani za vlas. Plnil je sám a chtěl, aby je plnil každý. S dětmi se musel učiniti začátek.

Johanka se učila krátké modlitbičky. Rozuměla jim a říkala je ráda. Jemu se protivilo, když se děti k modlitbě doháněly metlou. Věděl, že jim rodiče modlitbu vydávají za robotu, kteráž se opakuje několikráte za den. Srdce necítí, rozum nepochopuje, co vyslovují ústa, a čím více toho je, tím se to má za Bohu milejší. On schovanku svou napřed učil znáti Pána Boha. Viděl ho ve všem na světě. Ukazoval jí věci stvořené: zvířátka a byliny, keře a stromy, obilí a ovoce; díval se s ní na oblohu nebeskou: slunce, měsíc a hvězdy se tam třpytily. Kdo toho všeho je původce? Bůh. Je všemohoucí, nejvýš, moudrý, dobrotivý. Kde je? Všude, vidí nás, a i Johanka kráčí před jeho očima. Dobré chování její ho těší, zarmoutila by ho, kdyby se chovala špatně.

Musí prosit, musí děkovat za všecko, co jí Bůh dává, musí s ním ráda rozmlouvat. To jmenujeme modlitbu, a co se dnes Johanka bude modlit? — I modlila se dnes to, zejtra ono, a když řekla: „Bože, děkuju ti, že mám dědečka,“ platilo to zajisté za celý otčenáš. — Ovšem uměla i otčenáš a druhé obyčejné modlitby, a Božeta je rozděloval dle času a potřeb. Ano, dělali si spolu nové a Johanka se modlívala s pravým potěšením.

Tak i práce jí byla radostí. Čím více dokázala, tím více nad tím plesala. Již záhy dovedla šíti a práti, starala se o pořádek a čistotu, a zastávala v domě menší služby. Co si mohla vykonati sama, v tom jí nikdo nesměl pomoci. Božeta říkal: „Člověk ať se učí býti samostatným a neodvislým.“

Zlobil se, když rodiče pracovali a děti zahálely, spolehajíce se na ně. Jednou káral sousedova chlapce: „Nestydíš se míti boty špinavé?“

Odpověděl: „Tatínek neměl kdy.“

Vzal si ho domů, dal mu černidlo a kartáč, musel si boty vyčistiti sám, a dostal rozkaz, čistiti je budoucně i otci.

Neprominul žádnou neslušnost, ať ji viděl na komkoli. Slyšel-li volati na děti a ony hned neběžely, běžel on — na ně nebo na rodiče, poučil je a vyvadil se s nimi.

On řekl: „Pojď!“ Johanka šla. — „Čiň to!“ Činila to. — „Nech toho!“ Stalo se.

Odkládati a vymlouvati se nedovolil.

Nesnesitelná mu byla lež. Netrpěl jí dětem ani v žertu. Hrozíval: „Za každou lež políček!“ A mnoho jich rozdal za svého živobytí. Ovšem děti neučil lháti sám, jak to činívají mnozí rodiče. Ještě větším nepřítelem byl krádeže. Mohl slouti obecným hajným. Odnášel-li kdo z pole, z louky něco a on ho viděl, zabránil tomu a chytil-li ho na útěku, dovedl ho tam, kde kradl, a musel věc cizí položiti na místo.

Staří, mladí se báli spravedlivého domkáře, a předce si ho vážili. Nedal činiti zlé, ale komu mohl, činil dobré, posloužil, třebas o to nebyl požádán, ano, někdy se o tom ani nevědělo, a on se tím nepochlubil.

Johanka si zcela zvykla na vlastnosti jeho a lidé o ní soudili: „To je pravý Božeta!“

Když Fortunat dostal za vyučenou a otec s ním doma podstoupil zkoušku, je-li dobře vycvičen, víme, že ona za něj odříkávala katechismus, který již byl zapomněl.

Od té doby se na ni zlobil a mrzel, že věděla víc než on. Doma nikdy nebyl dlouho: jeden den anebo přes noc, a tu se s ní kolikráte ani nesešel. Ona se ho štítíla vidouc, že si jí nevšímá, a neukázala se mu, když nemusela. Tak se dobře ani neznali, neměli se k sobě důvěrně a přátelsky, byli si cizí, a po letech jim zcela vyšlo z paměti, jak vyhlíželi. A změnili se! Tuna byl ve světě, stal se statečným mládencem a mužem, ona rostla a dospěla za pannu. Božeta ji posílal do školy až do třináctého roku, pak do ní chodila v neděli a podělkovala s matkou. Mínili ji sice dáti do služby, ale neučinili to, nemohouce se s ní rozloučiti, a Božeta se bál, že by se mu pokazila.

Stalo se, že skrz Tuřín jela nemocná paní do lázní. Byla to polesná z Jedlovic. Dlouho postonávala, jsouc slabá, a lékaři jí poradili vodu léčivou. V Tuříně se jí přitužilo, nemohla dále a ležela v hospodě, až se ukázalo, že dostává hlavničku. Tu jí hospodský vypověděl byt, boje se, žeby se nakazil s domácími a že by k němu nešli cizí. Sousedé ji nepřijali z těch samých příčin, a vyjednalo se, že ji odvezou. Tomu se protivil Božeta věda, že by byli příčinou její smrti, došel si s podruhyní svou pro ni a donesli si jí domů. Podruhyně ji ošetřovala, Božeta jí také sloužil a též Johanka pomáhala ji opatrovati. Nejvíc ovšem činila matka, ale rozstonala se potom sama a umřela, když polesnou ještě měli v domě. Tato vyvázla z nebezpečenství, ano, uzdravila se, že již nepotřebovala jeti do lázní, vrátila se do Jedlovic a z vděčnosti si Johanku vzala s sebou.

Božeta ji nezdržoval. Byla ještě mladičká, nemohla se sama uživiti, leda v službě, on byl vdovec a nechtěl ji u sebe nechati bez ženské dohlídky, bez ženského vzdělání a vychování.

„V Jedlovicích se ještě bude cvičiti,“ povážil, „má tam k tomu příležitost. Polesná je hodná a moudrá paní, zajisté se o ni postará, a nemajíc vlastní děti zaopatří ji pro život.“

On by jí nemohl pomoci. Co mohl, to jí dal: naučila se od něho býti živu počestně a po křesťansku. A když odejde, učiní místo jiným neduživým a chudým, kteří byli ve vsi bez vlastního přístřeší.

A v skutku si zase k sobě vzal podruha i s manželkou jeho a dával jim byt zadarmo jako Zimové. Nežádal od nich nic, nedal si posluhovati, ale sám jim přispíval, když byli v nouzi. On sám nikdy neměl nedostatky, nikdy nestonal, málo jedl, málo spal, nezahálel, nýbrž vsecken čas obětoval práci — duchovní i světské. Jak to byl činíval vždycky, činil to posud: každý den šel do kostela, modlil se a zpíval i doma a čítal si z pobožných kněh.

Byl mudrc, nemohl se mu odepříti velký duch a bystrý rozum: v drsné skořápce přebývalo uštechtilé jádro. Nikdo by v něm nebyl hledal vědomosti, které v něm v skutku byly; znal se v čtení, psaní, počítání, všude pronikl do pravidel, neučil se tomu a předce to uměl.

A začala-li se s ním řeč o vécech, jimž druzí ve vsi nerozuměli, odpovídal on krátce a dobře. Měl živý cit pro mravnost a spravedlnost, bez těžkosti rozhodl, co se patří a nepatří, byl stálý ve víře a důkladně si vykládal její pravdy. Proti všem neduhům věděl prostředky; byly kolikráte neobyčejné a trpké, ale neodpíraly zkušenosti. Nezdálo se, že by mu na něčem ve světě záleželo, jevil lásku více skutky nežli slovy, jednal dle toho s Fortunatem i s Johankou, ačkoliv je zajisté velmi miloval. Milovali ho též a Johanka dlouho plakala, než přivykla býti bez něho.

Měla se u polesných dobře, byla jejich schovankou, dcerou; polesný byl přísný, tvrdý, nemluvný, však přímý, správný a rozšafný muž; polesná byla útlocitná a s Hani, jak ji nyní nazývali, se mazlila. Dala ji v městě vycvičiti v ženských prácech, šatila ji pěkně a bděla nad ní jako nad svou. Ona jim sloužila oběma, vzdělala se, byla ke všemu způsobná a stala se z ní nejen krásná, nýbrž i hodná a důstojná panna. Měli a mohli z ní míti radost. Základ Božetův se nezrušil, panímáma na něm stavěla dále a zachovala Hani nevinnou a čistou, jak jsme ji byli poznali z řeči, kterouž spolu v Praze vedly.

Bůh ji svedl s Fortunatem, a hle, duse jejich poznaly se, přiblížily se k sobě, a stejné, z jedné studnice vyšlé vlastnosti, vzbudily v nich vřelou, neúhonnou lásku. Vyznali si ji u polesných, panímáma ji schválila, i polesný se naklonil šlechetnému mládenci a požehnal sňatku mezi ním a schovankou.

Tuna pospíchal do Tuřína k otci. Na cestě navštívil Josefa. Nebyl doma, Anča také ne, vozili z lesa pařezy, pan manžel byl zapřažen a táhl, paní manželka vzadu tlačila.

„Josefe, jak se vede?“ volal na něj Tuna.

„Dobře,“ chválil si Josef, „máme se tuhle se ženou rádi.“

„I mlč!“ zakřikla ho, „a skládej.“

Skládal, Tuna stál vedle něho, a vyptával se, dělá-li řemeslo. „Také,“ odpověděl on; „ale máme tu chalupu a ten kousek pole, to vzděláváme.“

„Kdy šiješ?“

„Když mám po chvíli, jdu k lidem do domu a dají mi také stravu.“

„Tovaryše si nedržíš?“

„Ne, už na mne tak nelezou jako na počátku.“

„Pojď se mnou na pivo.“

Šel. Anča se zlobila na oba, že jsou lenoši a jen po světě by se toulali. Na Tunu měla bez toho zlost, že jí Josefa tak dlouho zadržoval, a nepozvala ho ani na nocleh, bojíc se, že by jí ho snad zase odvedl. A kdo by potom oral, vozil, sekal, mlátil?

Sešli se sousedé a jistý vysloužilý voják vypravoval o svém zlém hejtmanu.

Josef pravil: „My jsme také měli takového mistra, ten hned otloukl o hlavu, co tovaryš pokazil.“ Byl rád, že se může odvolati na Fortunata. Povídával to často, když byla řeč o prudkých důstojnících a kavalířích, a nyní se potvrdilo, že je to pravda. Pak se mu Fortunat musel přiznati, že prohrál sázku strany těch básní. To byla druhá věc, jíž se chlubívával.

Bylo asi deset hodin, když mu ze síně zkázala Anča, aby šel domů. Poslechl hned, a ráno Tunu ještě doprovodil.

Božeta syna neočekával; ale byl potěšen, když ho po dlouhém a dlouhém čase opět spatřil. „Proč přicházíš,“ ptal se, „snad k tomu máš zláštní příčinu?“

„Napřed jsem neměl jinou, leč že jsem vás chtěl navštíviti a ještě někoho na cestě; nyní ale toho přináším víc.“

„Nu, slož to se sebe, chceš-li.“

„Míním se ženit.“

„Hned?“

„Má to ještě čas, ale na dlouho to neodložím.“

„Bereš si Fani?“

„Ó neberu, otče, neberu, a nevzal bych, kdyby byla ze zlata!“

„Snad vdovu?“

„Nikoli, otče, to všecko není nic proti mé nynější nevěstě.“

„Ta tedy musí být — bohatá, hezká, vzácná a ovšem také hodná!“

„Hodná je, otče, sám řeknete, že je hodná; hezká a vzácná je také; je-li bohatá, na to se neptám.“

„Z Prahy?“

„Není z Prahy, je — z Tuřína.“

„Z Tuřína?“ divil se otec.

„Ano z Tuřína,“ pravil syn, „dobře ji znáte.“

„Čí?“

„Vaše.“

„Snad Johanka Zimova?“

„Ta je to.“

„Bůh ti požehnej, synu, dostaneš dobrou ženu, a díky mu, že vám poskytl příležitosti, seznámiti se!“

Tuna vypravoval, jak se to přihodilo, a Božeta se z toho upřímně potěšil.

„Kde se usadíš?“ tázal se ho.

„Ještě nevím.“

„Zde doma by ti řemeslo nešlo, musíš do města.“

„To také myslím.“

„V Praze nezůstaneš?“

„Nerad bych tam zůstal.“

„Dobře to rozlož a nepospíchej.“

Tuna nepospíchal, ačkoliv k tomu cítil v sobě velké pokušení, vrátil se přes Višňov, Žindavu a Jedlovice do Prahy, a zastavil se u svých starých příznivců a známých.

Koliha si byl zůstal věren, ještě vždycky měl dost práce a odbýval ji dle starého pořádku a obyčeje. Dcery již byly provdány, ale předce se on i panímáma z Tuny nesmírně radovali zastávajíce, takový chasník, jako on byl, že po něm ještě nepřišel, a tak krásně, jako tenkráte, že již neslavili žádný svátek.

Panovec již nebyl tak hrdý, stal se vážným mistrem a měšťanem, a nyní sám nenáviděl cáry a fuky, jež jiný mladý mistr v městě prováděl. Ševcův Ludvík již byl samostatný, ale málo znal řemeslo a nevážil si ho, odbyl tu nějakou správku a hleděl si — holubů. Vůbec mu říkali „pan Ludvík,“ pod tím jmenem byl znám daleko široko co hlavní holubář, a že již měl ženu a děti a živil se vlastními výdělky, zkoušel dost bídy se svými, zamilovaného holubářství se však předce nikdy neodřekl.

Tuna byl rád, že mu mistr Koliha holuby byl poškrtil; přesvědčil se nejednou ve světě, že se obyčejně vede zle všem holubářům, rybářům a ptáčníkům, kteří jsou jimi, poněvadž se jim protiví pilnost a stálost v pořádném řemesle. V Žindavě Fortunat viděl Fani. Byla posud svobodná, dělala klobouky a čepce, a žila s tetou. Teta prý říkává, že ji předce napravila, neboť již neběhá s milenci, poněvadž — je stará a nikdo o ni nestojí!

Vdova, kteráž si Tunu chtěla vzíti, je spokojena, a každý si jí váží, že se zachovala dětem. V Praze mistři Tunu nechtěli pustili. Z fabriky jejich vycházely šaty, jež prý dělá syn, který byl v Paříži a učil se přistřihovati od professorů. Zatím místo syna pracoval Fortunat, vedl jim řemeslo, ačkoliv v Paříži se nebyl vycvičil. Byl jejich pravou rukou, a věděli, že druhého Božetu nenajdou.

Zůstal u nich ještě rok, a zatím uzavřel udělati se mistrem v Jedlovicích. Poradil mu to polesný sám, řka: „Máme zde mistrů sice několik, ale nepracuje dobře jen jeden a ten je opilec.“ Bylo tomu v skutku tak a lidé pravili: „To bylo od jakživa: krejčí, čím je lepší, tím více pije.“ První ženský krejčí podléhal té samé slabosti. Proto se jim nedostávalo, brali mnoho od práce, podváděli, nedrželi slovo a nechávajíce tovaryšů bez dohlídky, i špatného díla bývali původcové.

Nebylo tedy v městě krejčího, jemuž by se bylo nemohlo něco vytýkati, a Fortunat Božeta doufal, že dobře pochodí, když on bude pořádný. Činili mu mnohé překážky, než ho přijali: není prý domácí, nemá prý zásluhy, je prý v Jedlovicích krejčích až nazbyt. Nepomohlo to, udělal mistrovský kus, dal si líbiti útraty, složil, co se patřilo, a získal právo svobodně provozovati řemeslo.

V Praze bolestně pocítili ztrátu jeho, sláva z Francouz přišlého mistra klesla, neboť se brzy ukázalo, že zboží jeho přestává býti důkladné, mnohé a velké chyby se na něm nalézaly a nejpřednější byla, že trvalo od dneška na zejtřek. Za to rostla pověst nového mistra v Jedlovicích. Měl nad oknem štít a na tom stálo: „Fortunat Božeta, mistr krejčovský.“ Krátce mu říkali „krejčí Fortunat,“ neobyčejné jmeno je překvapilo a vzali si je do zvyku.

Neženil se až na podzim, když již měl všecko zřízeno a přichystáno; několik set si přinesl z Prahy a Hani k němu také nepřišla s prázdnýma rukama, polesná jí dala věno jako dceři.

Na svatbě byl i otec Božeta. Přinesl něco v šátku a neukázal to, až když po oddavkách seděli při stole a jedli. Odkryl jablka a řekl: „Fortunate, strom, jejžto jsem vsadil do jámy, z níž jsem tě vykopal, když jsi mi slíbil, že vytrváš a budeš krejčím, už nosí. Doufám, že i ty poneseš ovoce dobré, a to jsou — skutky. Kořen máš silný, kmen je zdráv, dospěl jsi, Bůh vás zachraň před škodou, bleskem a žravým hmyzem. Buďte šťastni!“

Fortunat pověděl, jak ho otec trestal, děkoval mu, a Johanka ho objímala přede všemi. Každý host si vzal jablko na památku, vybral jádra, vsadil je, a starý polesný si jimi založil celou školku.

Měšťané se divili, že krejčí Fortunat není jako jiní schopní mistři. Nebyl piják ani hráč, nedělal fuky, ačkoliv přišel z Prahy a starším byl u znamenitého umělce. Začal skromně, nechlubil se, nevábil a nelákal, byl zdvořilý a počestně se šatil. Ani manželka se nevypínala nad druhé měšťanky, nedala si říkati milostpaní, jsouc a zůstávajíc paní mistrovou.

Kdo u nich stál v díle, patřil do jejich rodiny, starali se o něj a přáli mu. Ale za to musel býti hodný. Netrpěli tuláky, bránili oddávati se pití a karbanictví, varovali nezkušené mladíky dělati si před časem známost s lehkomyslnými dívkami a učili je zaměstnávati se počestně a užitečně. Nevinné radosti a rozkoše jim připravovali sami, museli spořiti, vyrazili a obveselili se zadarmo.

Mistr byl čtenář, zachoval známost s knihkupcem, jemuž byl jednou prodával své básně, kupoval ještě vždycky knihy, měl jich už hezkou sbírku a držel si i časopisy. Spolčili se s ním i jiní měšťané, nalézali v čtení zalíbení, založili si knihovnu a půjčovali knihy i tovaryšům a učeníkům. Pak se také zavedla pořádná nedělní škola; i krejčí Fortunat v ní přednášel. Byl vyhlášen pro svou učenost, uměl dobře psáti a znal všecky hezké knihy, které vycházely.

V zimě se držívaly besedy, četlo, zpívalo, hrálo, tančilo se v nich; v letě nastaly procházky za město; přestaly schůzky pokoutní a bujné muziky, bylo hanbou hráti v karty a opíjeti se. Chasa ztratila hloupou pýchu, hleděla se zdokonaliti v řemesle, a učeníci v něm dostávali dobrý základ. Každý si zvykal na mravné a slušné chování , ani úředníci a jiní páni nestyděli se za jejich společnost a mezi sebe je připouštěli. Hrubí a neotesaní mladíci nutili se vzíti na sebe ušlechtilejší mravy, sice v Jedlovicích neobstáli. A panny Jedlovické ovšem tím samým způsobem pokročily v dobrém, vidouce, na čem si mládenci zakládají.

Cestoval skrze Jedlovice Filip Vyskočil. Přišel k Tunovi a prosil — o almužnu. Byl roztrhaný, hubený, bledý: hrozný mrzák na těle i na duši. Bylo viděti, že brzy dodělá, a zahynul, než došel k rodičům. Nepořádný život ho přivedl na mizinu, a skonal na žebráckém voze. Na domek, jejž měl děditi, nadělal tolik dluhů, že jej mladší bratr sotva vyplatil.

Krejčí Fortunat staral se, aby nikterý z jeho učeníků tak hluboko neklesl. Nikdy jich nedržel mnoho, míval jednoho nebo dva, a ty dokonale vycvičil — nejen v řemesle, nýbrž i ve všem jiném. Záleželo mu na cti a protivil se hned na počátku všem zastaralým ošemetným zvykům. Nejvíc ho pokoušeli židé. Měl jim nadháněti kupců, měl býti nápomocen, když šidili a podváděli, a za to mu chtěli dávati lacinější knoflíky, podšívky, nitě a hedbáví.

Přicházeli k němu páni a prosili, aby jim vybral sukna a jiné látky. Žid přinesl, co se žádalo, a spolehal se na krejčího, že věc jeho hodně vycení a schválí. Fortunat to neučinil, ani nebral víc, než potřeboval. Ano, dal si zaslati sukna a podšívky zrovna z fabrik a spravedlivě posloužil svým příznivcům. Přáli mu poctivý výdělek, a že je neobelhával, slovo jim držel, čistě a dobře pracoval, přibývalo mu díla; i najal si konečně deset tovaryšů.

Když polesný umřel, dala se vdova jeho k Fortunatovi, přidala jim a koupili si v městě pěkný a pořádný domek. Otec Božeta je navštěvoval, ale bydleti u nich nechtěl říkaje, že umře v Tuříně.

Jednou v letě přišel posel a vyřizoval; chce-li Fortunat s otcem ještě mluviti, aby si pospíšil, že se blíží jeho hodinka.

„Stůně?“ ptal se syn.

Posel pravil: „Neleží a nenaříká si na nemoc; ale předce se strojí k smrti. Rád by i s vámi udělal pořádnost.“

Tuna se bez prodlení vydal na cestu a manželka ho doprovodila. Zjednali si příležitost a jeli. Otec seděl u otevřeného okna, když vstoupili do jeho příbytku, četl si a modlil se. Nepozorovali na něm žádný zláštní neduh, vstal, šel jim naproti, objímal se s nimi a srdečně je vítal. Pak řekl: „Hned byste byli přišli pozdě!“

„Je vám tak zle, otče?“ pravil syn.

„Není mi zle,“ odpověděl mu.

Více jim nevysvětlil, ale podruh jim pověděl, že až posud nepřijal a nepotřeboval žádné posluhy, všecko prý si ještě dělá sám: vaří, poklízí, stele, oblíká se. Jídlo jeho prý ovšem již dlouhý čas nestojí za nic, ba ani prý se nemůže říci, že jí.

Mluvil se synem a s dcerou upřímně a moudře, vyjevil jim svou poslední vůli, a chtěl, aby ho ráno dali zaopatřit. Tuna šel a oznámil to na faře. Otec vstal jako obyčejně, přistrojil se svátečně, prostřel bílý ubrus na stůl, postavil do prostřed kříž, na strany svícny, pověsil na zeď obrazy a měl před sebou pravý oltář. Když přišel duchovní, vyzpovídal se, přijal svátost oltářní a svátost pomazání. Pak požehnal Tunovi a Johance, a rozloučil se s nimi.

Než kněz odešel, zaplatil mu pohřeb. Udal, jaký chce míti: jednoduchý, však pobožný; nutil ho, až mu řekl, co bude státi. Duchovní vzal peníze, ale myslil si, že je nechá u sebe ležeti, neboť neviděl na nemocném žádné nebezpečenství. I pro ministranty přijal několik krejcarů. Odpoledne se dostavil učitel, hrobař a zvoník, a on jim sám zapravil účet za služby, jež od nich požádal.

Celá ves pravila a sám pan farář hádal, že je to zase nějaké podivínství, a nevěřili, že tak brzy umře. Synovi zvěstoval, že má na půdě rakev, a on šel se na ni podívati; byl v ní i rubáš. I voskové svíčky měl v zásobě. Sousedovi daroval modlitby, aby ho dovezl na hřbitov. Knihy: postily a bible dědil Fortunat; šaty a nářadí odkázal podruhovi svému a jiným chudým.

Podruh měl až do své a manželčiny smrti v domku pojištěn byt. Za to musel každý rok se stromu v zahrádce Fortunatovi odváděti jablka, aby prý nezapomněl na ovoce, jakéž sám má vydávati. Strom jimi byl právě obsypán, otec s potěšením díval se na ně a ukazoval je synovi. Prosil, aby si je vymínil, kdyby domek jednou prodal.

Večer se pomodlil jako obyčejně, dal všem dobrou noc a ráno byl — mrtev.

Pochovali ho u přítomnosti celé osady. Každý uznával, že byl zláštní člověk. Kdo šel okolo hřbitova a zlé měl svědomí anebo na hřbitově žvastal, jak se někdy stává po službách Božích, před nimi a mezi nimi, lekal se, jako by se bál, že by snad Božeta vstal, okřikl ho a zastoupil mu cestu.

Hledali v matrikách a našli, že mu bylo šestaosmdesát let. Duch jeho panoval nad tělem a v poslušenství je udržel, až se vrátilo, odkud vyšlo.

Fortunat mu na hrob postavil kříž. Zachovává s manželkou jeho památku. Jsou bohatí na skutky, spravedlivě vychovávají děti a radují se z květu a ovoce, jakéhož přinášejí už i tyto. A ze zahrady jejich i za Jedlovice vycházejí dobré stromky, a čím víc se rozšířejí, tím šťastnější bude celá krajina, celá vlast: milá naše země česká.

Konec.

jmeno obchodnické, znak, nápis lichojmenec – pracujete pod smyšleným jmenem bez jmena vychovatelem zpěvobásnického báseň vypravovací, hrdinská náučné divadlo zpěvoměr, zpěvoslovnost, zpěvní časoměr prostomluva čestné platy