Jeden rok z mladého života : vydání ELTeC One year of a young life Prokop, F. F. (?-?) editor Institute of the Czech National Corpus: diachronic section 33901 COST Action "Distant Reading for European Literary History" (CA16204) Zenodo.org ELTeC ELTeC release 1.1.0 ELTeC-$textLang ELTeC-$textLang release Google Books Jeden rok z mladého života: povídka od F. F. Prokopa Kat. Jeřábková V Praze 1857

Czech Converted by checkUp script for new release

Jeden rok z mladého života. Povídka od F. F. Prokopa. V Praze 1857. Tisk a sklad Kat. Jeřábkové.

1.

Opona se spustila, obecenstvo se dalo do nesmírného hluku a v celém divadle skoro všecky ruce měly co dělati, aby přehlušily hřmot, holemi, deštníky, šavlemi a ústy působený, čímž shromaždění radosť svou na jevo dávali. Konečně herec, takto hlučně volaný, ukázal se za zdviženou zase oponou, načež se hluk utišil.

Jen dvoje ruce netleskaly. Tyto ruce náležely dvěma mladíkům v parterru sedícím, tvářemi proti lóžím obráceným a kukátka před očima držícím. Když si prohlédli shromažděné po výšinách obecenstvo, odzbrojili své oči a jeden k druhému se obrátil.

Zář světla se shora padající rozlila se plným leskem oběma po tvářích i okázala jasně jich rozdíly.

Po pravé straně stojící mladík tmavovlasý velkým modrým okem svým klidně před sebe hleděl a rty jeho, malými pod nosem vousisky okrášlené, nepozorovaným skoro úsměvem se oživovaly. V tváři jeho nápadně bledé, jen pod očima poněkud živější barvou prokvítající, spočívala odměřená chladnost, ničím nerušená, i celé tělo každým pohnutím o mužné rozvaze svědčilo. Mohlo mu býti asi dvacet a dvě léta podle zdání, jenže celý ten vážný zevnějšek zdání tomuto byl napříč. Oblek jeho prozrazoval uhlazeností svou i vkus majetníkův i to, že byl zvyklý životu poněkud vyššímu. Činilo ale smutný dojem, že byl celý černě oděn; i hůlka i kukátko jeho byly černé barvy a jen límce u krku, náprsnička a v širokých rukávech polonedohledné u pěstí vratličky leskle bílou barvou se lišily.

Soudruh jeho byl o něco menší, měl nápadně husté vlasy a k tomu nad širokým čelem i nad ušima velmi načechrané, tak že hlava jeho již od přirozenosti nemalá tím větší se zdála býti; na jasné jeho tváři a v malých švitorných očích veselost i radostné požívání krásného života si hrály, a když nemluvil, jistě se smál. Nebyl tak uhlazeně oblečen, jako černý jeho přítel, ale neméně asi stavem rozdílný, neboť na holých jeho rukou leskly se četné prsteny, pod rozhaleným kabátem se svítil těžký zlatý řetěz u hodinek a hůlka jeho měla pozlacenou rukojeť.

Aby nebylo dlouho tajno, kdo jsou a jak se jmenují, povíme raději:

Větší z nich se jmenuje Karel Dorner, a druhý taktéž Karel, ale Doubic; oba jsou nastávající doktorové práv a otcové obou, aby podobnost byla ještě nápadnější, jsou mlynáři, první v Katrosicích, a druhý v Kratosicích.

Oba tito mladíci již od dětinských let se znali, neboť blízké obou dědiny a vřelé jich rodičův vespolné přátelství dovolovaly, že často mohli scházeti se ku hrám a čtveráctví chlapeckému. Spolu nejedno ptačí hnízdo vybrali, spolu nejednou najednou bití dostali a spolu jedenkráte i do řeky spadli, a poněvadž neuměl žádný z nich plovati v plném obleku, byli by se málem utopili, kdyby srdnatá sestra Karla Doubice, tehdáž patnáctiletá Žofinka, oba je nebyla vytáhla. Oba Karlové byli stejného stáří a v jednom roce přišli z domův otcovských do latinských škol a měli spolu byt u robitelky čepců a klobouků, paní Háty Natřelské.

Když přišli zase spolu v jednom roce na vysoké školy, bylo jim oběma sotva osmnácte let. V tomto věku počíná duše jinochova živěji rozeznávati ozvěnu poesie ve chrámě přírody, hudbu její ve vlastních prsou, a že rozkoše její nejsou pro jedno pouze srdce, ohlíží se po soudruhu snů svých, hledá jej, aby buď nalezši stala se šťastnou, anebo nenalezši, smutnou. Jest i to možno, že nalezši, ztratí zase družku; pak ale obyčejně již hledati – přestane.

Naši Karlové v prvním zanícení svém se potkali, a míníce tehdáž, že přátelství jest citem tím hledaným, nejblaženějším, stali se bratry druhu druh.

Teď jim oběma blízké dosažení cíle kynulo, ale za těch několik let, na vysokých školách přežitých, byla se s nimi valná stala proměna.

Karel Dorner se byl vzdělal, i stal se z něho duch vznešený, ušlechtilého citu a nadaný schopnostmi, že mohl celý svůj vnitřní život odíti rouchem dojemných, velevýznamných slov; bylť i mnoho trpkostí zakusil za těchto několik let a pro radosti všední mu scházelo lásky. Všestranné vzdělání a pak jakási podivná soustava filosofická, o nížto se nikomu ještě nezmínil, učinily z něho mladého muže s přečasnými vlastnostmi učence lidumila, dvakráte alespoň staršího, a podivné zajímavosti mu dodávaly.

Přítel jeho, Karel Doubic, možno-li tak říci, byl pravým opakem Dornerovým. Hlubokých myšlének se stranil, a často jistil, že se raději ještě jednou bude topiti, než by se poddal učeným bádáním; krásy jiné neznal, nechtěl znáti, leč jaká mu z milostných tvářinek našich dívek se zářila; ctižádosť jen podle jmena znal, jestliže jeho časté vítězení u slabšího pohlaví, hlavně z marnivosti povstávající, nechceme ctižádostí nazvati. Neučil se a nevzdělával více, než pokud se to od něho žádalo, a když před okem knihu zavřel, zavřela se i mysl jeho před knihami, a světu se otevřela široko. Divadlo, kavárny, ještě více procházky a projížďky, záletnictví a přemnohé při něm dobrodružství – to byl svět Doubicův, to byl obor jeho pomyslův. V ostatní jeho povaze jevila se jakási vzdorná svéhlavost, což se s povrchu jakési pevnosti podobalo, při hlubším ale nahlédnutí zcela dětským se býti jevilo.

Jednu pak měl nejslabší stránku, totiž to, že nerad psal, co si myslil. Tím zanedbané cvičení se v písemnictví nejednou se již na jevo dalo v rozličných případech, tak že konečně pan Karel Doubic, kdykoliv nechtěl si nějakým listem svým útržky způsobiti, pokaždé se obrátil ku jmenovci svému Dornerovi, aby mu pomohl. Z toho povstalo ještě důvěrnější spojení mezi oběma, neboť Dorner zvěděl tak o všech skoro tajemstvích Doubicových; sám však měl nepochybně jakási tajemství pro sebe, ježto nadarmo přítel vyzvídal, neboť z prsou jeho často, když myslil, že ho nikdo nepozoruje, hluboké vzdechy vycházely, a jedenkráte Doubic, z ticha k němu vejda, spatřil v rukou jeho malý modrý lísteček a v očích uzardělého překvapením Karla Dornera leskly se dvě dcery zármutku, na řasách se třesouce jako děti opuštěné v samotách. Lístek zmizel v tobolce, slzy spadly na koberec k nohoum a Dorner zůstal nedostupným jako jindy.

Lidí se nestranil, ale také nikdy nehledal spolků živých; s muži mluvil vážně smyslem hlubokým, s dívkami málo a jen co musel, s paními zdvořile, vtipně; se svými souvěkými druhy skoro pranic neobcoval.

Tak se stalo, že o něm i rozličných úsudků mezi známými bylo slyšeti; jedni chválili jeho učenost, jeho hluboký důmysl, druhým se líbil jeho vtip; třetí se mu posmívali pro nevčasnou vážnosť a opět jiní ho vyhlašovaly za chladného, hrdého, o sobě velmi mnoho se domýšlejícího muže. A snad měli všichni pravdu.

Zato byl o Doubici jen jediný soud. Ať se ptal kdo kohokoliv, kdo pana Doubice znal, co že o něm soudí, dostal odpověď: Veselý, až příliš veselý pán; trochu mnoho a povrchně mluví, rád se hádá – a po holkách jen hoří.

Věru divno, jak se tito dva jinochové mohli spřáteliti? Dorner by jistě po celý svůj život nikoho nebyl si vyhledal, aby mu byl přítelem; v pravém smyslu mu jím ani Doubic nebyl, ale sám ze zvyku mu přál, a vlídnost jeho nikdy ani o vlas se nezjinačila, neboť byl příliš pevné povahy. Doubic pak byl z oněch slabých charakterů jeden, jižto sami o sobě obstáti nemohouce, někoho míti musí, v němžto by na sebe samy zapomenuli. Pak snad i proto se držel Dornera, že jeho pomoci často potřeboval a jinému se styděl co říci. Také ho ale opravdu nemiloval, neboť nemiluje muže muž, před nímžto stud lásce brání. – –

Doubic hledě před sebe, najednou sebou trhnul, a Dorner upozorněn tím, obrátil oči směrem jeho pohledu. Do první přízemní lóže právě vcházely tři dámy v průvodu starého pána. Když, klobouky odloživše, v popředí se posadily, objevily se jich tváře: dvě milostností se zářící a třetí dobromyslná tvář buď matky, nebo příbuzné; podobny si ale nebyly.

„Jak se ti líbí tamhle ty dámy, ta děvčata u té dámy? chtěl jsem říci.“ Tak se otázal Doubic.

„Která to?“ s pousmáním opáčil Dorner.

„Tamhle v první lóži v přízemí.“

Jako by praničeho nebyl zpozoroval, naměřil Dorner své kukátko a pozorovav chvílku obě dívky, pomalu obrátil jinam zraky své; darmo čekal Doubic, až mu odpoví, tedy netrpěliv jsa pravil konečně:

„Zůstal jsi mi dlužen odpověď. Co říkáš oněm děvčatům?“

„Hm,“ prohodil tázaný. Sličné tváře – dále nic.“

„Jsou prý to velmi dobré dívky a – bohaté,“ doložil Doubic.

„Proto jsou dobré, já vím,“ řekl Dorner. „A hodné budou bezpochyby také, viď? Pak aby nic nechybělo v partii nad míru skvělé, jsou bezpochyby skromné duchem – či ne?“

Toto poslední pronesl trochu zhrzejícím hlasem.

„To nevím,“ vece Doubic. „Znám je pouze ode včíra.“

„Aj ne snad? Ty je už znáš? Kde pak jsi přišel zase k té známosti?“ tázal se Dorner.

„To jest – chtěl jsem říci, že jsem je teprv včera ponejprv viděl, a jmeno jejich i poměry vyzvěděl.“

„A, to je jiná. Nechybím ale, viď, mysle, že bysi se pro všecko na světě rád s nimi seznámil?“

Doubic se dal do smíchu a obrátiv zraky jinam zase po malé chvílce zvolal:

„Vidíš tamhle“ – a poznamenal lóži – „onu paničku naproti tomu důstojníku sedící?“

„Vidím. Kdo jest to?“

„Jak se ti líbí?“

„S tvým líbením!“ odbyl ho Dorner.

„Hezká paní to,“ dí zase Doubic. „A ráda se baví. Byl jsem ondyno u dvorního rady, pana S*, a tam jsem se s ní přes hodinu bavil.“

„Neslýcháno!“ pravil Dorner. „Viděti tedy, že jsi s ní více seznámen, nežli tam s těmi dvěma,“ podotknul kradmo na přítele pohledna. „Já se jen divím, jak to vydržíš baviti se celou hodinu s – osobou ženského pohlaví!?“

„Činíš paní Stepinové křivdu. Já ti jen to mohu dosvědčiti, že jsem byl několikráte jejím vtipem do takových rozpaků přiveden, že jsem nevěděl, kudy kam.“

„K víře nepodobno,“ dí Dorner a okolo jeho rtů se na okamžení okázal úsměv, ve spojení s jeho pohledem vypadající, jako by řekl: „Škoda, že tebe tak brzo lze přivésti do rozpaků!“ Pak se ještě, jen aby něco řekl, tázal:

„Kdo jest pán její?“

„Bože, kdo!“ podivil se Doubic otázce té. „Kdož jím má býti –“

„Tedy čím jest její pán? když tomu nerozumíš,“ opravil svou otázku Dorner.

„Její pán jest, nemýlím-li se, vysoce postaven v úřadě berničním. Ondyno jsem jej potkal: tři hvězdy na zlatém límci!“

Dorner neřekl nic a obrátil se do předu, kdežto orchester počínal, ladě nástroje své, provozovati divoké fugy – známé co libůstka nejpříjemnější uchu tureckému.

Doubic, nejsa přítelem pozorován, zahleděl se kradmo do první s leva lóže v přízemí, kdežto ty bohaté slečinky seděly jedna podlé druhé, slova nemluvíce, a do prázdna hledíce před sebe, aby ani dole, ani v pravo, ani v levo se nepotkaly se zraky mužskými.

Mezi třetím a čtvrtým jednáním vstal Dorner a bera klobouk pravil:

„Půjdu nahoru, chceš-li, počkej na mne po divadle. Já jen slečny k vozu doprovodím, pak půjdeme na chvílku do stromořadí; rád bych trochu do čerstvého vzduchu.“

„Dobrá, já počkám,“ vece Doubic, „a pak půjdeme k Tarmolovi večeřeti.“

„Zatím tedy s Bohem!“

A Dorner odešel z přízemí. Za chvílku vstoupil do lože rodiny státního rady pana. L*.

Byly v ní jen tři osoby: paní L* a její nevlastní dcery, Laura a Karolina.

Když vstoupil, obrátily se dámy a přivítaly potěšeny milého domu jich přítele i pobídly jej, aby se posadil.

„Slečinka dnes přemilostně okrášlila čelo své,“ pravil Dorner k Lauře, jejížto světlé hedbávné vlasy v prsténcích okolo něžné bledé tváře si hrály. Byloť to dnes poprvé, že ji takto viděl.

„Divím se,“ pravila oslovená s lehkým pousmáním, „že pan doktor vzdor stvrzované přímosti své počíná se stávati lichotilem.“

„Což mi lze něčím dokázati, slečinko, že lichotím? Račte se slečny sestry optati, zdali nemám pravdu!“

„Ach té abych se ptala! Ona již vám k vůli řekne, že máte pravdu. Toť by ani s ničím se nesrovnávalo, kdyby jeden druhému tak zhola řekl, že má špatný vkus. A docela již muž dívce neřekne jakživ, že jí něco nesluší.“

„Snad předce, slečinko,“ dí Dorner. „Já na příklad, zpozorovav milostný ústroj vlasů, zároveň bych mohl říci, že tyto náramky příliš velké jsou u porovnání s touto malinkou ručkou. Slečna Karolina lepšího souměru dostihla.“

Obě dívky se daly do smíchu a jedna na druhou pohlédla.

„Skoro bych řekl,“ mluvil Dorner dále, „že přechmatem se vaše náramky dostaly na rámě sesterské.“

„To se musí říci,“ propověděla Karolina – „hádati umí pan doktor jako starozákonní prorok.“

„Mohu za to, milostpaní,“ obrátil se Dorner k matince, „že jsem uhodl, proč se slečince Karolině herec pan B* tak líbí?“

Karolina se zarděla, a ústa její zašeptala výčitkou: „Tak nešetrný jste!“

„Odpusťte mi, prosím,“ počal Dorner, z veselého tonu najednou ve vážný přešed. „Bylť to jen žert a já jsem nepomyslil, že váš outlocit slovy svými urazím. Zasluhuji pokárání, ale prosím, a prosbám ucho vaše dobrotivé nikdy se ještě nezavřelo.“

Karolina pohlédla na něho duchaplně a pak sklonila čelo, hrajíc si na klíně se svým lorgnonem.

„Tys příliš dobrá,“ ujala se Laura slova. „Já bych panu doktorovi neodpustila, pokud by litostí celý nezbělel.“

I podívala se na něho právě, an jí tiše pravil:

„Což lze býti ještě bledším?“

Slova tato projela jí jako úmrtní dech celou duší; opravdu, pan Dorner byl jako smrť bledý, neboť odlesk zelených čalounů, při světle plynu na tváři jeho se chvějící, činil ho ještě bledším, než v skutku byl.

I ona sklonila čelo a v rozpacích darmo hledala, o čem by počala novou řeč.

Dorner, cítě dojem, jaký slova jeho způsobila, i chtě je v zapomenutí přivésti, počal k oběma dívkám schýlen:

„Slyšel jsem, že jste ráčily býti u pana barona Roveniho v plesu. Mohu vám záviděti milé zábavy?“

„O nikoliv!“ dí Karolina. „My jsme šly o jedenácté domů. – Zábavy tam nebylo, a velmi málo tanečníkův. Neřekl byste, pane doktore, sotva pět pánů tančilo polku mazurku; z ostatních ji nikdo neuměl.“

„Toť ovšem divná věc – v takové společnosti,“ podivil se Dorner.

„A mezi jinými malichernostmi dávala se zrovna za bouillonem káva – pro smích!“ dí Laura.

Paní L* také se teď zúčastnila v hovoru a bavili se všickni, až se konečně opona zdvihla a poslední jednání brzo bylo u konce.

„Proč jste nás nenavštívil v sobotu, pane doktore?“ pravila paní L* v rámě jeho se zavěšujíc, aby ji dolů dovedl.

„Nevěděl jsem, že ráčíte doma býti, maje za to, že právě připadající svátek Vašnosti přinutil k rozvážení gratulací.“

„Ach to to! My jsme byly jen na dvou místech a o jedenácté jsme vás čekaly,“ pravila jdoucí za nimi se sestrou Karolina.

„Dvojnásobně lituji,“ vece Dorner.

To řka, vyňal z náprsní kapsy šátek a na zem padl bílý jakýsi papír složený. Karolina se proň sehnula a pokynouc Lauře, aby mlčela, schovala jej do rukávce svého.

Dorner, doprovodiv dámy až k vozu, rozloučil se s nimi slíbiv, že zejtra je navštíví.

Před divadlem čekal na něho Doubic. I odešli spolu do F–ského stromořadí.

Když zacházeli za roh do ulice, ku stromořadí vedoucí, šla okolo nich tou stranou, kde Dorner kráčel, dívka jakási, a dlouho zrakem utkvěla na tváři jeho. Když za ně zašla, ostala státi, a obrátila se hledíc, kam jdou. V tom se i Doubic ohlédl a lehký větru závan odhrnul bílý s tváře dívky té závoj. Bylať ku podivu spanilá, jenže se rychle zase obrátila a zrakům Doubicovým se ztratila.

„Všimnul si's jí?“ otázal se Dornera rychlými slovy přítel .

„Koho?“ opáčil onen.

„Té dívky, jež nás právě potkala a tak upřeně na tebe hleděla?“

„Viděl jsem ji, ale nechtěl jsem jí dáti na jevo, že ji vidím.“

„Proč to?“

„Řeklo se mi, že jest dívka lehké pověsti, a já tomu věřím, neboť chování její mi jest již dlouho nápadné.“

„Tys velmi nepřístupný člověk!“

„Jsme jako vrch a hromádka my dva: já nepřístupný a ty zas pro každou nohu se hodíš.“

„Ale dívčí nohu, měl jsi říci.“

„Tím hůře.“

„Abychom to nezamluvili,“ přetrhl Doubic řeč. „Tys pravil, že ti chování té dívky nápadné. Jak pak se chová, pověz!“

„Hm,“ dí Dorner v okamžitých rozpacích. „Z počátku jsem skoro myslil, že marnivost se mnou si zahrává, ale i jiní mě upozornili na ledacos. Spatřil jsem ji ponejprv na procházce v průvodu matky a sestry; mimochodem řečeno, nepodobá se ani matce ani sestře, čili vlastně jí ani matka, ani sestra podobny nejsou. Tehdáž měla růžový klobouk s bílým závojem, šedivý pláštík srstí olemovaný, těžké hedbávné šaty barvy zelenavé, a napadla mi takto nejen slíčností svou, ale i tím, že matka i sestra proti ní skoro chudě byly přistrojeny. Šel jsem s panem Dehelským a otázav se ho, kdo by ta dáma byla, dověděl jsem se, že matka její jest vdova po jakémsi doktoru lékařství a tato dcera že velmi svobodně si počíná. Od té doby se mi stala skoro protivnou. První můj na ni pohled snad příliš mluvil o udivení mém, ježto nad míru pravidelný útvar obličeje jejího vzbudil, a ona od těch dob mě počala zrakem svým i vtíravostí svou takřka pronásledovati. Byl-li jsem v divadle, buď si sedla zrovna přede mne, anebo zrovna za mne, jedenkrát i vedle mne – až jsem tím rozhorlen místo své opustil. Stál-li jsem někde zadu, ustavičně se ohlížela, byl-li jsem před ní, neustále mluvila polohlasitě – jen abych se, k tichosti napomínaje, ohlédnul; seděl-li jsem v lóži nahoře, nespouštěla očí se mne, takže až jednou paní L* mě na ni upozornila. Slečna Karolina od té doby nechce seděti v popředí a obrátím-li skla svá do přízemí, ptá se mne, zdali zase ona dívka nahoru hledí. Jdu-li někdy někam na procházku, mohu vsaditi sto proti jedné, že ji vraceje se potkám. Nemohl jsem si to vysvětliti – až jsem se dověděl, že zrovna naproti mému bytu ostává. Vystěhoval jsem se a teď mám trochu pokoj.“

„A nejsi přesvědčen, že se ona do tebe zamilovala?“

„Brániti jí v tom nikdo nemůže; ale o takovou milost jsem nikdy nestál.“

„Nemluvil jsi s ní ještě?“

„Nemluvil, a nebudu zajisté.“

„A což sama-li tě osloví?“

„To se sotva opováží.“

„A kdyby přece?“

„Kdyby přece: povím jí do pravdy.“

„To bych tě rád poslouchal, a ještě radši ji.“

„Budeš nejspíš muset upustit od tohoto přání.“

„Tys ale opravdu podivín. Lásky se vzdávaje polovicí jen žiješ. Co ti může suchý náš život lepšího dáti než rozkoše lásky? A ty se nebeského citu toho straníš, jako by nepravostí byl.“

„Já že se lásky vzdávám?“ pravil Dorner živě. – „Neporozuměl jsi mi,“ mluvil dále. „Já se straním jen toho záletního citu, jejž povrchní lidé láskou býti praví, a jenžto nic jiného není, než koření se vnadám smysly omamujícím. Každý miluje pouze tvář a tělo ženštino; dnes se vzdálí oku pohled – a zejtra duše zapomíná; náhoda do tváře vpíše rukou jizlivou nějaký důkaz o pomíjející kráse zevnější, a duše vaše, na povrchu oka dlící, zděsí se proměny, načež láska lhostejnosti, ba i často citu zhrzujícímu místa postoupí. – Jdi mi s tou láskou, ježto nasycením se již i přesytí!“

„Z tebe mluví Abaelard, můj milý,“ usmál se Doubic, „neměl jsi přijíti na svět s takovýmito náhledy.“

„Abaelard?“ ozval se Dorner a hlas jeho se trochu zachvěl. „Ty mě urážíš, s tímto a jemu podobnými mě srovnávaje. Petrarka, Tasso i Abaelard – a všichni, kdo po nich stejně milovali, byli jen trochu setrvanlivější otroci smyslů svých. Nech ať ještě jednou přijdou na svět i se svou láskou, učiň pak, aby vnady Heloisiny nemocí se ztratily; učiň, aby Lauřinu tvář zohyzdil nahodilý osud zlý, aby Eleonora byla chudým děvčetem, anebo,“ doložil s chladnou uštěpačností, „dej jim milenky jejich za ženy : a pak se podívej, zdali v lásce který setrvá.“

„Pro Boha, což tedy myslíš ty, že láska jest?“

„O tom mi netřeba mluviti, ale tím, co ty láskou nazýváš, zajisté není.“

Doubic se dal do smíchu, načež řekl:

„Tobě se ještě nezalíbila vnadná dívka – tobě, objímajíc tě, žádná ještě nepřisahala, že bez tvé lásky živa býti nemůže, sice bys mluvil jinak, věř mi!“

Dorner neodpověděl, ale čelo nachýlené pokrylo se zamýšlením do minulosti. Snad nebyla příjemná, neboť hluboce si oddechnuv zdvihl hlavu a počal mluviti o lhostejnostech.

Večer se byl proměnil v noc; okolo vrchů protějších počaly se kupiti mraky co koruny ohromné a po nebi se honící oblaky shasínaly hvězdy jednu po druhé, až nastala tma. Vítr mrazivým dechem počal od hor vanouti a nad městem se počínala hromaditi mračna sněhu plná.

Dorner i Doubic byli se již do města vrátili, aby krátce povečeřeli, a než se sněžiti počalo, byli již v bytech svých za teplými kamny.

V malém pokojíku, v ložnici své, seděla Karolina L* a před ní ležel pomačkaný lístek velínový, na němžto tužkou psáno bylo první vypracování následující básně:

Zpomínky mé! proč mě mučíte zlatými z ráje obrazy?! Rod váš budí touhu po lásce, po slasti dob zašlých na věk. – Kdy lásky cit z srdce odejde, v zpomínce žel dvojí leží. – Lehký oheň mé veselosti usnul v památce lásky mé; zavřel se chrám, v nějžto milou jsem obět nosíval svým bohům; i nadšení i slov horoucnosť pro krásy chválu víc nemám. Osud mi vzal nejspanilejší šlechetné touhy mé bytost; vše, co jsem svým byl kdy nazýval, krutost mi rány té vzala. – A teď trpím. – Srdce krvácí pomýšlením na ráj svadlý. V smutek se můj již nezazáří jasná radosti útěcha; až umru, snad nikdo na můj hrob nepřijde, můj osud želet; neznán nikým zajdu dotrápen. To smrť bolestnou dost činí; nač ještě víc trápiti mám se v památce? – Toť mi smrť dvojí! Zpomínky mé! proč mě mučíte svadlými dávno věncemi!?

V oku Karolinině slza se třese, nevědouc, má-li opustiti drahý pohled dívčin. Její celá tvář jeví bolestný nad míru dojem, jejžto slova nešťastného pěvce vybudila; srdce její k obrazu jeho nachýlené váhá, má-li se v hrdé tajno zakryti, anebo ještě úžeji přilnouti k ušlechtilé duši jeho trpící, aby ji potěšilo nebeským citem svým.

Byla již několikráte přečtla báseň tu, vždy na novo pochybujíc a vždy jistějšího přesvědčení nabývajíc, že Karlova minulost chová náhrobek zhynulé lásky. Bolelo ji, že již miloval, a zase ji rozkošným plnilo nadšením, že tak hluboce cítě chová věrně památku milenčinu. Chvílemi různé myšlénky její stávaly se přáním, aby se stala mrtvou milenkou jeho, že by po ní tak truchlil, jí věrným zůstal.

Jakáž jí kynula naděje? – Takový duch, jako Karlův, jen jednou takto miluje, a miluje na vždy. Přebohatým citem nadán a maje minulost plnou zničené blaženosti, jen jí může žíti; nový cit se ho nikdy nedotkne; darmo srdce její milostí proň hoří, nadarmo zraky mluví: on jí neporozumí, neboť nezná radostné přítomnosti.

A předc ho musí milovati, neboť lásky hoden. I její duše hluboko cítí, a kdyby se vzdala citu toho, jako naděje své, musela by život položiti v oběť.

My lidé raději doufáme i tam, kde vše podle zdání ztraceno; i tam ještě možnost vidíme, kde rozum postavil meze nedostupné. Těšíme se, že čas, že příhoda neb svrchovaný soud příznivě ukončí naději našich trvání sebe delší; ale často se mýlíme, a duše z květoucích doufání svých ustlavši si hrob, umírá nade zmařenými sny, aniž jí byl kdo porozuměl.

Karolina si podepřela čelo do dlaně, a prsty její koncemi jako perle mezi volně rozpuštěnými proudy tmavých vlasů jejích se zabělely. Let myšlének vdechl na tvář její něžnou barvu jako z růží sen a oko leskuplné se koupalo v toužebné rose jako v jezeře obraz kněžny hvězd. Myslila na něho a v zamyšlení ruka si lístkem před ní ležícím hrála, až jej i přitiskla ke rtům, a pak schovala na srdci.

Karel právě touž dobou měl o ní sen a duch jeho s ní se bez předsevzetí obíraje, i ji doprovodil do říše snův, aby na krátko milou, méně chladnou přítomností svou smazal čásť děviny touhy, vyplnil tu a tam nevinných jejích nadějí čásť.

2.

Nastal masopust. Bylo mnoho plesův oznámeno i zábav porozličnu, aby se lidé krátkým těšením posilnili na celoroční život. Nejvíce sliboval si každý v ročně držených plesích měšťanského kasina, v nichžto se shromažďovalo vše, co krásného i drahého bylo; nejen měšťané, ale i ouřednictvo, studující a vojsko bývali zastoupeni výborem svým, a dívek spanilých a paniček nádherou se skvoucích valný počet přicházel, aby radostný ze živých, horoucností bujarých květů věnec oplétaly kolem hlav i srdcí mužům, nejedno doufání tamo přinášejícím.

Oba Karlové byli do čtyr těchto plesů se zapsati dali; Dorner jen proto, aby mohl rozličné povahy v zakuklení jich pozorovati, neboť nebyl přítelem tance.

První ples byl šestnáctého února.

V ten den bylo by muselo býti velmi zajímavé, kdyby se člověk mohl státi Le Sageovým šotkem, aby přehled měl do rozličných komnat a světnic, i pozorovati mohl, jak se každý, do plesu se chystaje, namáhá, aby se co nejúhledněji vyšňořil, aby kdo přestárnul, mladším vyhlížel, komu příroda byla macechou se prokázala, zlé dary její zakryl vnadivým aneb aspoň snesitelným zevnějškem.

V jednom domě, v ulici „panenské,“ jak ji lidé překřtili, kdežto se dříve, než do ní plynové světlo dali, „ulicí tmavou“ nazývala, chystá se dívka jedna do plesu měšťanského kasina. Jakýsi nově přibylý úředník byl ji pozval, aby choť jeho tam doprovodila.

Sedí před kulatým zrcadlem, v lenošce podepřena, a se zalíbením srdce marnivého pohlíží na obraz ušlechtilé podoby své. Bílý pláštík těsně jí přiléhá u krku, aby vlasy rozpuštěné, ježto za ní stojící sestra v široké spletence upravuje, bělostnou náprsničku její neposkvrnily.

V pozadí u teplých kamen matka stojí a hrdě na slíčné dítě své pohlíží, nevidouc v okamžení tom ničehož, krom spanilosti dceřiny, a nemyslíc nic, jen jak šťastna může býti vnadami svými.

„Toni, tenhle oblouk na pravé straně mi visí doleji než druhý na levé; naprav to, prosím tě.“

Tak oslovila spanilá dívka sestru svou.

Toninka učinila jí po žádosti a pak začala přihlazovati vlasy nad čelem sestřiným. Po chvíli si vzdechla, a jakoby jen sama k sobě, promluvila:

„Kdybych se tam také mohla podívati, jak se ti budou mužští kořit, jak tě zraky svými sledovat budou a jak dámy ostatní závidíce ti pro obličej tvůj útržně mluviti budou o tobě do uší svým, k nim upoutaným milencům!“

„Mlč jen, mlč!“ vece oslovená, „upoutám-li tam někoho, kdo za to státi bude, do vazby své, půjdeme do druhého plesu obě. Mně bylo jen o první.“

„Ach jak si toho přeju, Leni! Dej Pán Bůh, aby se tam bohatý nějaký student do tebe zamiloval!“

Leni se dala do nuceného smíchu.

„Tyť jsi dobrotivá. A myslíš opravdu, že bych o študenta stála?“

„Proč ne?“ ozvala se v tom matka. „Je-li bohatý a brzo hotov bude? Toť jsou nejpěknější partie, má milá!“

„Což ale, nebude-li tam žádný?“

„Ach študenti jsou všude!“

„Ale jestli si mne žádný nevšimne!?“

„Tebe že si žádný nevšimne!“ podivila se Toni a se smíchem doložila: „Prosím tě, nech takových vtipů, anebo se za trest podívej do zrcadla, aby tě vlastní podoba krásou oslepila.“

Napomenutí toho ani nebylo zapotřebí, neboť Eleonora již pohlížela na bělostné, přímé čelo své, na hrdě klenutá, hustá obočí, do zraků temně horoucích, o nebi hlásajících, pak na zdravé růže tváří svých, na milostně prohnutou bradu a na své k nepopsání rozkoše plné rty, jichžto úsměv byl tak podmaňující, jichžto lhostejnost tak usmrcující. „Kdo mně odolá!“ pomyslila si hlava její, z lichocení starší sestry a matky přepychem naplněná.

„Musím se státi paní vznešenou, abych se o matku i sestru postarala, neboť se mnou jako s vyšší bytostí nakládají,“ myslila dále. „Ale zdaliž pak jest onen chladný, nepřístupný muž dosti bohat, že se tak snažím?! – A kdyby byl, kdybych zvítězila nad hrdostí jeho, pak: – ó já bych ho milovala vším ohněm srdce svého i kdyby byl chudým a nuzným! Ne,“ – přetrhla proud myšlének převládajících, „já musím dostati bohatého chotě, a on jest jistě dost bohatým. – Proč jen se mi tak vyhýbá?! – Jiný na jeho místě by šťasten byl, kdyby mě jen tak často vadil, jako jsem já jemu na oči se stavěla, a on, ani na mne nepohlédne! – Jen strpení! Do plesu přijde – tam se ho zmocním –“

Ale jak? to nepomyslila. Milujíc Karla, jako každá vychováním zkažená dívka, jížto osoby vlastního pohlaví takřka se kořily, myslila si, že jí žádné srdce mužské neodolá, jako posud byla uvykla každého, koho jí náhoda na blízko postavila, ihned viděti u nohou svých, an se jí klaní, rozdávati jim všem dobrodiní pohledu svého; ale nikoho posud nebyla si zamilovala, ničí lásku nevyslyšela.

Karel Dorner musel odměřeným, vážným se chováním, jako každý mladík, světu se pozorovaně odcizující, obvzláštně mladým dívkám napadnouti; a Eleonora nebyla první, jižto mladý onen bledý jinoch zvědavostí, často matkou vzájemného spojení, byl naplnil a k pohledu svému upoutal.

Povrchní ale tento cit, více svéhlavostí probuzen než vnitřním kouzlem, jaké k duším duše pudívá, zajisté byl by brzo zapomenut býval, kdyby buď jiný mocnější se byl nahodil, anebo předmět jeho s očí sešel. – Jen tím, že Karla skoro denně vídala, aniž, čeho si žádala, dosáhnouti lze bylo, nabývaly její záměry skoro takové odvážné pevnoty, jakou lepší city dávají, pro vyplnění toužení svých všeho nasazujíce. Matka ani sestra v ničem jí nebránily, ale vůli jí ve všem ponechávajíce byly z ní svévolné dítě učinily, jemužto nic se veleti ani raditi nesmí, aby opak toho se nestal. Eleonora dělala co a kdy chtěla, šla sama kam a kdy chtěla, nikdo jí nebránil; jen matka někdy vyvinující se pannu varovala před možnými ve věku tom nebezpečími: ale dcera jí několikráte ne příliš po dětsku odpověděla, že sama nejlépe na sebe pozor dáti dovede. V tom také skoro pravdu měla.

Při jejím svobodném si počínání nemohlo jinak býti, leč že se jí na zevnějšek před světem pozorní mladí mužové stranili, zhýralí pak prostopášníci všemožně se vtírali, rozličná tenata jí strojíce. Eleonoře ale ke cti budiž povědíno, že je v krátkém čase docela od sebe zapudila, tak, že si jí mnozí opravdu počali vážiti. Jiní ale rozličné závadné pověsti ze msty o ní roznášejíce zlehčovali jmeno její před lidmi, jehožto se nikdo neujal, poněvadž pomluvená sama stála mezi jazyky utrhačnými.

Čas míjel. Eleonora stála v úplném ústrojí a světlemodrá barva lehkých šatů jejích, růžovými pentlemi a kolem prsou krajkami ozdobených, přepěkně slušela k barvě jejích lící; věneček z bílých růží, nad čelem šikmo položený, do tmavohnědých vlasů kouzlil vnadyplnou něžnost a celé roztomilé její bytosti čehosi andělského dodával.

Přijel vůz a Eleonora odjela s chotí nadřečeného úředníka do plesu. –

Doubic se také tou dobou strojil a Dorner již zcela přichystán čekal na něho trpělivě.

Vlasy byly již napáleny, tvář hladká, vousy natřeny, botky na nohou, i ostatní vše v pořádku, ještě tedy svrchník přes frak, pozorně, aby vlasy nepřišly do nepořádku, klobouk na hlavu a –

„Pojďme!“ zvolal Doubic. „Ale, můj Bože, tyť jsi tak praobyčejně ustrojen!“ doložil, na pouze přihlazené vlasy přítelovy a na jeho nedbalý pohled upozorněn. „To se ani netěš, že jakou quadrillu dostaneš!“

„Jako bych o tanec tak silně dbal!“ vece Dorner. „Vždyť víš, že jen k vůli tobě jdu do plesu.“

„Aby se mi snad nic nepřihodilo?“ dí se smíchem Doubic. „Bylo by příliš časně, hráti za garde-damu!“

Dorner se pousmál a pravil:

„Kdo ví, nebude-li ti rady mé zapotřebí – dej pozor!“

„Inu dost možná. Chytím-li tam snad, abych neshořel; či ne?“

„Neboj se toho! Jiskra nestráví ohněm plameny.“

„Smál bych se,“ usmál se Doubic rukavice navlékaje, „kdyby se tam tobě něco – lidského přihodilo. Já tě vidím, jak se dvoříš nějaké krásce!“

„Však se nezmýlím, buď ujištěn!“

„To jen tak říkáš, jako každý podivín; ale já ti prorokuji, že se tam zamiluješ!“

„Bude o novozákonního proroka více,“ dí lhostejně Dorner; „já ale myslím, že máš jen jakési tušení o vlastním nebezpečenství, a jen abys se neprozradil, chceš mě jím obdařiti. Nu, však uhlídáme, nebudu-li muset zejtra přivésti doktora porouchanému, děravému snad srdci tvému, aby je dohromady sklížil a trochu pospravil.“

„Tedy pojďme!“ pobídnul Doubic. „Nezapomněl jsem nic?“ obrátil se ještě ve dveřích. „Kartáček? – mám. Peníze? – mám. Šátky dva? – mám. – Ale šlaka! Taneční pořádek jsem zapomněl!“

Vrátil se a vstrčiv zapomenutý taneční pořádek do náprsní kapsy, konečně měl vše pohromadě.

Za malou čtvrt hodiny vešli do sálu.

Tančila se právě polka, dámy v předsíních a pobočními pokojemi sem tam šuměly, jednak tam, kde se na kluzké podlaze s tanečníky svými točiti měly, jednak unaveny opouštějíce kolo, aby se chladnějším vzduchem a nějakou cukrovinkou občerstvily.

Doubic byl hned v kole, hezčí dívky jednu po druhé prováděje. Dorner se postavil podle vchodu a zadíval se do vespolného se vlnění.

Podivná to zábava – ten tanec. Točíce se jeden okolo druhého pachtí se a trmácejí, anebo podivně poskakujíce a nohama vyhazujíce jeden se dívá na druhého a myslí, že Bůh ví co rozkoše mají. A když potančili, s hlavou se točící státi ostanou, pot s čela si otírajíce, dámy pak vějířem koketujíce; anebo sálem dokola se počnou procházeti, mluvíce o nudných malichernostech: jak ten a ta dobře či nedobře tančí, jeden druhému dvornosti vnucují, lichotně pochlebujíce, anebo do rozpaků se přivádějí nesrozumitelnými a dvojsmyslnými řečmi; jen málo kdy opravdu duchaplný hovor slyšeti lze, a tomu se obyčejně všichni vyhýbají. – Politování hoden jest ten, kdo okolnostmi nucen, takovéto zábavy navštěvovati musí. –

Za Dornerem se ozval najednou známý hlas těmito slovy: „Jen dále račte, pane doktore – do kola!“

Ohlédnuv se spatřil za sebou státního radu pana L*.

„Aj, totě roztomilé, že jste ráčil s Vašnostinou rodinou navštíviti tato místa; aspoň nebudu prasamoten, jemužto se do tance nechce. Milostpaní jest v sále?“

„Není,“ odpověděl pan L*; „sedí tamto s paní vrchního komisaře.“

„O, tedy prosím, račte mě k jejím Milostem doprovoditi ! Dlouho již tomu, že jsem, pracemi zahrnut, nemohl přijíti, abych složil úctu svou; zato mi náhoda teď dvakráte příznivá krásný večer uchystala.“

I odešel s panem L*, aby se dámám poklonil. Karolina právě tančila s mladým důstojníkem a přiblíživši se ku vchodu spatřila otce s Karlem mluvícího.

Horko překvapením jí vstoupilo do tváře, neboť nepomyslila, že jej zde uhlídá.

I přestala tančiti a Lauře pokynouc, aby k ní přistoupila, zašeptala jí: „Víš, koho jsem tu spatřila?“

„Koho? Nevím.“

„Ani netušíš?“

„Ani netuším!“

„Pojď, ukážu ti!“

I odešly obě ze sálu prv než hudba umlkla.

Karel je spatřil z daleka i popojda jim vstříc, oslovil je obyčejným: „Milostslečny! překvapení mé teď už trochu se utišilo, sice bych nemohl říci, jak jsem radostí naplněn, věda vás tady, poněvadž bouře v prsou by přehlušila řeč mou.“

Dívky se zabraly s ním do rozmarného hovoru a místo co měly k rodičům se vrátiti, obrátily se v loktech jeho zavěšeny do sálu nazpět. V tom ale hudba přestala, načež se Karel zastavil.

„Jen dál, prosím,“ zvolala Laura; „nic nedělá, že vás nemůžeme hned k tanci doprovoditi: budeme se trochu v sále procházeti...“

Vcházejícím do sálu poslední mezi odcházejícími vkročila vstříc – Eleonora.

Karolina sebou trhla i přivinula se trochu úžeji k ruce Karlově, jako by se něčeho strachovala.

Eleonora neméně sebou trhla, vidouc Karla v takovéto vznešené společnosti, neboť slečny L* znala. Veškerou její bytostí projela myšlénka: „Tedy proto ta jeho chladnost?! Toť ovšem snaha má nadarmo!“

I sklonila čelo v uzardění a poustoupila, aby mohli okolo vejíti; sama pak v zamyšlení se vrátila k hostitelům svým do pobočního jednoho pokoje.

V patách za ní pospíchal okolo Karla Doubic; i poklonil se slečnám, pozdravil lehkým hlavy pokynutím a úsměvem přítele a odkvapil.

„Nebyl to váš přítel, pan Doubic?“ otázala se Laura.

„Byl, slečinko; přišli jsme spolu. On ale hned mě opustil, aby se skákáním v kole bavil.“

Laura se dala do smíchu řkouc: „Pan doktor volí zase dnes obraznou řeč; toto skákání v kole má býti popsáním tance ne? – Apropos !“ zvolala, na odpověd nečekajíc; „kolik pak máte quadrill?“

„Všecky k službám, slečinko!“

„Vždyť my také; prosím vás, nechtěly jsme se dříve zaslíbiti, až přijde-li po chuti tanečník.“

„Rozmaru plna, jako vždy,“ podotknul Karel obrácen ku Karolině, tiše na něho hledící.

„Kterou tedy chcete, abych vás oblažila?“ mluvila dále Laura plna smíchu. „Myslím, že budete spokojen s druhou a čtvrtou?“

„Jste přemilostná,“ dí Dorner. „Nebude-li mi toho nikdo záviděti, jsem vašim blaženým tanečníkem v těchto nadřečených – túrách.“

Poslední toto slovo byl s takovým významem veselého škádlení pronesl, jako by o namáhání mluvil, a pohlédl při tom zase kradmo na Karolinu. S ní totiž byl jednou již mluvil o tom, jak tanci nepřeje, a ona teď porozuměvši mu pravila:

„Ty nakládáš s panem doktorem velmi nešetrně; nevíš, že nerad tančí?“

Karel odvětil tím, že se jí poklonil, řka: „První a třetí quadrillu, prosím, abyste vy ráčila tančiti se mnou.“

Karolina radostným překvapením hned neodpověděla; ale Laura zvolala: „Nerad tančí? Totě hřích před světem ne k zodpovídání! Tak umět tančiti a nerad tančiti, to ani k víře se nepodobá!“

„Jest rozdíl v tanci, jako v každé – práci,“ dí Karel, a smích Lauřin sotva přestavší znova počal, an dále mluvil: „čím lepší odměna, tím lepší dílo, – aneb abychom pěkněji učinili podobenství, jest tanec uměním; čím více lásky kdo k němu chová, tím dále to přivede.“

„Ale, ale, zabíháte příliš,“ přerušila mu zase Laura řeč; „toť předc nemůže míti o vás platnosti; kdepak byste vzal najednou lásku k tanci?!“

„K tanci ne, ale snad ku příčině, jížto k vůli se do tance dám.“

„Totě roztomilé!“ zvolala neunavná škádlitelka. „Dejme si teď, Karolinko, dobrý pozor, s kým pan doktor bude nejhezčeji tančiti: tu má také nejradši.“

„To budete milostslečny v oboru velmi obmezeném pozorovati, neboť nemyslím, že budu, krom s Vašnostmi, ještě s někým tančiti.“

„Také dobře,“ ozvala se ihned Laura, „budeme aspoň ode dneška věděti, která vám jsme milejší!“

„A budu-li s oběma tančiti stejně –?“

„Hm, – ale pěkně; také budem spokojeny – alespoň žádná žárlivostí neonemocníme.“

„Ale Lauro!“ zvolala v tom Karolina káravě.

„Ale mlč, drahá; vždyť je masopust, tedy žertujme!“

„Kdyby to byl někdo slyšel,“ pravil Karel a chtěl doložit: „musel by mysliti, že mi sama lásku vyznáváte.“ V tom ale mu bylo, jako by opravdu někdo za nimi jda, poslouchal. I ohlédl se, a rozhorlen se hned zase obrátil; spatřilť zrovna za sebou upřený pohled beze vší pochybnosti poslouchavší – Eleonory. Vedla se s panem – Karlem Doubicem.

Dorner přišel do nesmírných rozpaků, neboť Karolina skoro zároveň s ním se byla ohlédla, načež sestře to zdělivši požádala Dornera, aby je dovedl nazpět k rodičům.

Eleonora zlostí se zarděla. V tom okamžení povstalo v ní rozhodnutí, že přestane snažiti se o Dornera, jenžto tak pevně k rodině L* již upoután jest, a že se obrátí ku příteli jeho Doubicovi. I usmála se na něho, an ji právě s růží a motýlem v jedné osobě porovnával, a počala s ním záletnou rozprávku, plnou snadů a jestlí a dvorných úklonkův, až hudba zase počala hráti valčík. To byl Doubicův nejzamilovanější tanec; Eleonora také jej ráda tančila, tedy oba spolu skoro neustále v kole byli, jen chvílkami oddechu si přejíce.

Laura také zase tančila, ale Karolina, nechuť k tomuto tanci předstírajíc, zůstala v pokoji, sedíc naproti Karlovi.

Okolo deváté, právě když se přestal tančiti valčík, vešly do sálu dvě dívky v průvodu stařičkého pána, zlatým jakýmsi řádovým křížem na prsou ozdobeného.

Pohled na ně byl přemilý. Jedna i druhá draze, a však jednoduše přistrojeny s bílými na hlavách věnečky stříbrnými, drahými kameny se třpytícími, v bílých z hedbávného tylu šatech, popředím a kolem kytinkami z bílých a růžových barev ozdobených, jako dvě andělské bytosti vyhlížely: jedna zvláště byla spanilá: ve tvářích jakoby z bílého vosku utvořena byla, na jejichžto povrchu prst stvořitelův dotknutím se dvě kapky nebeské zory položil, aby tu rozlitím se svým onen stín prosvitné barvy nakouzlily, jakým se stkví růže ve vodě pramenité potopená. Každý státi zůstal a udivené pohledy na ni obrácejíce šeptali si: „Jako anděl!“

Doubic je také spatřil; jemu však se nezalíbila bledá spanilá dívka, jako duch po boku stařičkého pána kráčející, ale života plná, rumencem planoucí sestra její.

Přistoupiv k jednomu známému pánu, otázal se: „Kdopak jest to? Neznáte je?“

„To nevíte?!“ podivil se pán.

„Ne, nevím. Vidím je dnes ponejprv.“

„Jsou to slečny Gressové; nesmírně bohaté: každá bude míti alespoň dvakrát sto tisíc.“

„Hezké partie!“ podotknul Doubic. „To bude asi ženichů, ne?“

„Podivte se! Posud se neví o nikom, že by se o ně ucházel. Jsouť za jedno ještě velmi mladé, a za druhé prý paní matka rigorosně si počíná proti všem, kdo známosti s dcerami hledají.“

„Inu, jisto, že pannami neostanou,“ pravil Doubic ukláněje se z lehka před pánem a poděkovav mu za zprávu vzdálil se od něho, aby zcela na Eleonoru, o nížto se vše opačně než o slečnách Gressových vypravovalo, zapomenuv, zrakem každé hnutí nového předmětu toužení svého sledoval.

Eleonora několikráte se k němu blížila, divíc se velice, že ji zanedbává; Karel ale po celou noc si jí více nevšimnul, neboť se byl osmělil a požádal slečnu Gressovou o kotillon, jejž to mu ochotně přislíbila. Před ním nedočkavost plnila vše jeho myšlení a po něm příliš ve všem vědomí převládal z náhla rozplameněný cit, takže nebyl pořádné myšlénky ani schopen. Byl s ní mluvil o blaženosti lidské, jak relativní jest a co vše člověka může oblažiti, aniž to druzí tak uznávají, a přesvědčil se, že slečna Berta velmi něžně i hluboce cítí, jen že nesmělost přísným vychováním způsobená často vadila slovům, citu jejímu významu dáti majícím. Karel zapomněl opravdu na celých dvakrát sto tisíc a zamiloval se tak do Berty, že by každou chvíli byl složil přísahu, že posud žádnou dívku tímto horoucím plamenem nemiloval.

Berta nebyla tak pravidelně slíčná, jako Eleonora, ba ani sestřiny podoby nedosahovala, byla však nesmělá, plná nevinnosti – a měla dvakrát sto tisíc. Ovšem na to Karel ani nemyslil, ale upříti se nedá, že by se byl sotva do ní zamiloval, kdyby mu byla co pouhá měšťanská dcerka do známosti přišla. Tak s námi vládnou okolnosti!

Eleonora po půlnoci již se zase vodila jakýmsi redaktorem jakýchsi nepatrných novin, jenžto jí byl Bůh ví co napovídal o vysokém postavení svém.

Dorner tančil s Karolinou v kotillonu.

Seděli v jednom rohu podle skupení vysokých květin; v sále u prostřed taneční pořadatel stavěl jakousi hvězdu asi z třiceti párů a ostatní mohli se zatím baviti, čím kdo chtěl.

Dorner poslouchal právě Karolinu vypravující o posledním sídle otce jejího a s ním celé rodiny. Pak i krátkými slovy popisovala loučení se odtamtud a nepříjemné na pozdní podzim cestování skoro měsíc dlouhé.

„A nyní si zajisté, slečinko, často zpomínáte na milé tam zůstavené osoby, na všecky utěšené tam prožité chvíle, – a nepříjemnosti všecky bledými jen písmeny napsány stojí vám v paměti, poněvadž blahé doby zářením svým je příliš zatemňují.“

Tak promluvil Karel, když byla učinila v řeči přestávku.

„Máte pravdu, pane doktore,“ dí Karolina. „Často si zpomínám, ale zpomínky mé nejsou tak pestré, jako snad myslíte; nemámť krom obyčejných příhod, nač bych se ráda upamatovala.“

„Však i obyčejné příhody v životě dívky, jako vy, slečinko, jste, nabývají ušlechtilého významu; nevímť, co by se v obor váš dostalo, aby neušlechtěno zůstalo.“

„Zase již to lichocení!“ pokárala ho Karolina; v pohledu jejím ale spíše díky byly napsány než kárání.

„Nesmím tedy ani před vámi mluviti, jak cítím?“ pravil Dorner a sklopil oči.

„ Nechtěla jsem vám ublížiti! Odpusťte mi!“

„A smím tedy mluviti, aniž se báti musím, že mi neuvěříte?“

„Pokud nebudete přeháněti, vše ráda poslechnu.“

„Když jsem řekl, že vše, co v obor váš přijde, se ušlechtí, myslil jsem, že mi jen přisvědčiti musíte, aniž byste mi to zjevně znáti dala; mámť na sobě samém důkaz výroku toho, neboť i já jsem se stal o mnoho lepším od těch dob, co v obor váš náležím – neračte mi namítati! Byl jsem dříve odcizen lidem, světu, sobě samému, a teď ...“

Odmlčel se.

„A teď?“ otázala se Karolina.

„Teď se ve mně probuzuje dávného cítění ohlas, teď zase počínám srdce otevírati lidem a krásnému životu, neboť jsem poznal, že neumřela ve světě veškerá vnada.“

„Dříve jste myslil tedy, že – umřela?“

„Ano, myslil jsem,“ dí Karel se sklopenýma očima.

„Vy jste mě jednou chválil, že znám poněkud lidskou mysl; dovolte mi, abych zase jednu zkoušku před vámi složila, jestli se nemýlím. Ale spoléhám se na vaši pravdymilovnost, neboť se to vás týká.“

Tak pravila Karolina, sama nevědouc, čeho chce tím docíliti; jen to jí na mysli tanulo, že se chce dověděti o minulé lásce Karlově. Dorner ji vybídl a ona mluvila dále:

„Myslil jste tedy, že ve světě veškerá vnada – pro vás totiž – vymřela? Vnucuje se takořka myšlénka, že jste dříve vnady světské znal a miloval, – že jste znal osobnost, v nížto byly podle vašeho zdání vnady ty representovány – a podle vašich slov zemřela tato vnadná osobnost?“

Bylo již vyřknuto a slova nedají se vzíti nazpět. Karolina sama se lekla odvahy své a chvěla se očekávajíc, co se doví.

Karel si tiše vzdechl, pak pohlédl přímým, vážným zrakem v oči její a promluvil hlasem přitlumeným, jako by tíže minulosti celá na něm ležela:

„Nemohu zapříti a nechci také, že jste hluboko pohlédla do minulosti mé! Snad slova má, u vaší přítomnosti méně střežená, podporovala vaše liduznalství; ale poněvadž již tušíte mnoho, jest povinností mou, abych vám sdělil vše ostatní.“

„Tím si mne velmi zavděčíte,“ podotkla ona plna rozpaků.

Karel se lehce uklonil a počal: „Bylo mi osmnáct let, a duše má počínala toužiti po lásce, ač nevědouc, čeho v ní nalezne, že tam soustředění vší poesie se domnívala. Poznal jsem, jako vás teď znám, již tehdáž bytost více andělu než lidskému tvoru podobnou, plnou ušlechtilé něžnosti citu hlubokého, bystrého ducha, slíčnou a nadevše pomyšlení vlídnou. Denně jsem ji vídal a láska má vzrůstala, jako na jihu květy bují, neboť vždy nové spanilosti jsem v ní nacházel. Ona se ke mně naklonila s výše své a opětovala lásku mou, předtuchu nebes do duše mé vlévajíc. Celý rok trvala blaženost má, a pak jsem kráčel – za rakví její.“

Hlas jeho zněl jako srdcejemná elegie; i v Karolině soucitný smutek rozechvěl. Odmlčev se chvílku, pokračoval dále:

„Od těch dob jsem nebyl ani živ, neboť lhostejné trvání mé po celé tři roky životem nazývati nelze. Pak jsem spatřil vás, a pohled můj si uvykl z vaší bytosti skládati sny o minulosti – první to známku života do duše mé se vracejícího. I vy jste, jako zvěčnělá Marie, po andělsku vlídně se mnou zacházela, i vy jste její cnosti jednu po druhé všecky jevila, a já jsem dlouho byl ve sporu sám s sebou, mám-li se vzdáliti vás, nemaje práva k požívání blízkosti vaší se srdcem vyhynulým, anebo mám-li zůstati a zkusiti, zdali se v popeli ještě jiskra vzejme, aby teplem svým duši oživila. Nevědouc o tom vy jste mi vrátila ztracený z duše život, a já bych vám toto vaše dílo k nohoum položil, kdyby kořeny jeho nebyly tak velmi podkopány.“

Karolina se celá chvěla; takové vyznání lásky snad posud nevyšlo z úst mužských! – Jaká to zásluha, přivésti v zapomenutí obrazy drahé, tak hluboko v tak pevné půdě pohrobené!? Nabyvši poněkud chladnější mysli pravila:

„Celý strom snad by nekvětl, ale nově vypučivší letorůstku lze dochovati, aby se z ní strom učinil. Minulost byste musel zasvětiti památce své, ale z myšlení svého ji odstraňte, aby přítomnosti nezacláněla, a budete z cela uzdraven.“

„Rada vaše, slečinko, dokazuje, že se podávaného vám života ujímáte; vlídnost vaše dojímá mě přehluboce, a kdybych se nemusel obávati, že pokalím nebeský mír váš, položil bych minulost, přítomnost i budoucnost svou do rukou vašich, abyste se mnou naložila, jak uznáte. Slovem otázal bych se vás, chcete-li se mi státi Marií...“

Tu poznal, jak daleko a směle pokročil. I chtěl právě prositi, aby mu odpustila, slova jeho aby zapomenula; vtom ale vybídl je pořadatel tance, aby vešli doprostřed, a omluva jeho i odpověd Karolinina jsou přerušeny.

Když stáli již v řadě, nemohl se Karel přemoci a zašeptal jí:

„Nemáte-li, slečinko, co byste mi odpověděla, tedy prosím, abyste mně ponechala osudu mému a tajemství mé v sobě pochovala. Já snesu všecko, neboť jsem resignací přivykl.“

Karolina chvílku sama s sebou zápasila; pak utrhši lístek z náprsní kytky své podala jej Karlovi řkouc po tichu a celá uzardělá:

„Obraz naděje – má odpověd!“

Pak sklopila oči nemohouc mu studem pro smělost svou do tváře pohlédnouti; on pak políbiv kradmo lístek ten schoval jej na prsou svých, a když ruku její vzal do své, oběma vyjevilo jemné stisknutí, že stejně cítí a myslí.

Ples se ku konci blížil. Slečny a vůbec dámy, tancem rozohněné, lícemi planuly, zrakoma pálily, srdcem vzdychaly a ústy mluvily slova jemněji vyzývající, tu a tam v noci povstalý cit prozrazující; skoro všichni páni byli se přidružili – vůbec šťastně, jen jeden méně, jemužto právě nejvíce snad o výboj šlo: Karel Doubic. Slečna Berta, krom když ji k tanci pobídnul, stranila se ho, stranila se mužských vůbec, a jeden důstojník, chtě se k ní poněkud smělejšími slovy přiblížiti, jest od ní beze všech okolků stoje ostaven, načež sestru vybídla k návratu a odešla s ní vyhledati starého pána, jejich průvodce.

Karel ji, když odcházela ze sálu do šatnice, naschvál potkal mysle, že ji předce musí naposledy dnes pozdraviti; ona však nikoho si nevšímajíc odešla a pokloně jeho poděkovala lehkým hlavy pokynutím jen slíčnější Bertina sestra. Načež Karel, hlavu věše, do jednoho pokoje si zasedl, očekávaje, až Dorner proň přijde.

Tento byl zatím, s celou rodinou povečeřev, s milostpaní a panem státním radou zajímavě pohovořiv, pln veselosti poslední quadrillu s Karolinou dotančil a vedl ji teď k rodičům, neboť bylo určeno, že po tomto tanci se půjde domů. Jdouce předposledním pokojem spatřili Doubice v hlubokých myšlénkách sedícího a v ruce sklénku s vínem otáčejícího.

„Což pak se přihodilo vašemu příteli?“ otázala se Karolina.

Karel se pousmál, neboť symptomy tyto mu pro časté Doubicovo se zamilování nebyly neznámy: pousmáv se tedy pravil s pohledem hlubokým k ní se kloně:

„Možná, že u něho počíná teprv nemoc, jížto jsem dnes já tady pozbyl.“

„Myslíte-li tím lásku? – toť mi líto vašeho neštěstí!“ prohodila Karolina se sklopeným čelem.

Karel jí porozuměl, a tedy rychle pravil:

„Lásku? Ano i ne. Je-li láska jen toužení nadějí a obav plné, tedy ano; je-li ale milost blažené vyslyšení tajných v srdci přání, tedy ne.“

„Škoda, že v této věci tak lehce lze se vymknouti obratem slov každému skoro provinění!“ vece Karolina.

„Já pak lituji, že v této věci, jak jste bezpochyby záležitosti srdcí nazvati ráčila, jeden druhému obyčejně jinak, a právě tak rozumí, jak si toho nejméně žádá; snad proto jen, aby se mu vždy na novo milé výmluvy podle přání dostalo.“ Tak doložil, skeptických myšlének ani před milovanou dívkou vzdáti se nemoha.

Karoliny se slova tato poslední nemile dotknula; bylať se domýšlela, že již úplně vládne citem jeho, a poznala teď, že i ji do rozsáhlého oboru chladných pravidel liduznalských staví; i tajné přiznání se srdce jejího, že pravdu pověděl, nelibostí ji naplňovalo. Tedy uraženou se stavíc, poněkud chladně odpověděla:

„Stavíte mě v roztomilou společnost, pane doktore, se vzornými charaktery bedlivých pozorování svých mne a slova má porovnávaje; jsem vám velice povděčna.“

Tentokráte musel Karel poněkud déle přemýšleti o smyslu řeči její, neboť zněla zcela tak, jako důtklivá výčitka pro cosi nemilého. Konečně vypátrav, aniž se jí byl otázal, že v rozhorlení jejím nový důkaz výroku jeho se jeví, pravil po chvíli:

„Že vás, slečno, nemám za rovnu ostatním, budiž vám důkazem to, že vás za žádné odpuštění neprosím, neboť vždy ještě myslím, že slova má nikdy se vás dotknouti nemohla urážlivým, ale pravdivým smyslem svým.“

Bylť jí to jen proto řekl, aby jí mrzutost neučinil; dosáhl také, čeho chtěl, neboť vyvinuvší se z tohoto proudu potomní řeč zase je přivedla k sobě tak blízko, ne-li blíže, jak si dříve stáli.

Karel doprovodil rodinu až k vozu, načež se vrátil, aby Doubice vyhledal. Nalezl jej posud v hlubokém zamýšlení pohřížena.

„Prosím tě, co to tropíš, čili vlastně netropíš?“ oslovil jej. „Vypadáš mi zrovna tak, jako bysi se až po uši byl zamiloval!“

„E, což ty víš o zamilování!“ odbyl ho Doubic.

„A mrzutý jsi také,“ pokračoval Dorner dále, usmívaje se; „to znamená, že jsi nebyl hrubě šťasten.“

„Prosím tě, nech mě teď!“ dí zase onen. „Víš, že takové vtipkování nemohu vystáti!“

„Ne, bez žertu, Doubici! Tvůj plamen zde už není, já také mám toho dost, – pojďme tedy domů!“

„To nevíš, není-li tu můj plamen!“

„Hm, neseděl by's tu,“ prohodil Dorner.

„Nu tedy zde není! Máš pravdu, a nech mě!“

„Mám tedy sám domů jíti?“

Na tato slova se Doubic pomalu zdvihl, a slova nemluvě odešel s přítelem.

3.

Karolina druhého dne se probudila z blahých snů, tak krátkých, že se jí zdálo, jako by musela ještě znova usnouti, aby dále mohla sníti. S jasného nebe jasný lesk plnými okny svítil, tisiceronásobně v krystalových na skle květech, mrazem vykouzlených, se obrážeje. Jak vesele se vše kolem usmívá! Opravdu, komu blaho uvnitř se zrodilo, ten vše v milejších podobách vidí, svět má proň jen veselosti dary nepočítané a rozkoše vnitřní ozvěna vším mírem vane. Naproti, komu černá ruka smutku v prsa zasáhla, srdce svírajíc ocelovými prsty, tomu i před okem tělesním jako duševním hustá rouška tmavě visí a předměty kolem mají temné barvy, jako by je soumrak tížil; myšlénky ozvěnou smutnou v hlavě bloudí a do vědomí se zahostí zádumný bratr smutku srdečního. Těžkýť stav takovýto, a život jako ten za nic nestojí. Přijdoutě tu člověku chvíle, kde si žádá vřele, aby přestal býti na světě, kde ruka odvážně rouhavá po životě sahá, chtíc jej zničiti, zkaziti ušlechtilé dílo svrchované nad námi moudrosti. Zmalatněv myslí si duch, že hrdinný čin vykoná, život-li v sobě zabije, hřeše má za to, že člověku právo dáno, aby žil, pokud mu život příjemný se podává. – Silný duch, rozumu nepozbyv, z nehod se vymůže, pokoří překážky blaha svého a budoucí štěstí si – zaslouží. Proto máme v sobě silnou vůli a duši činů schopnou, nikoliv nejsouce slepé zvůli náhodných okolností poddáni, jak by přehnané tu a tam hlavy rády nám namluvily, pro vlastní slabotu na cizí možnou sílu zapomínajíce.

Karolina tedy byla ode včíra v počtu těch, jimžto v prsou svítí jasný, milovaný, rozkoše plný den, a minulé nespokojeného toužení chvíle v zapomenutí padly.

Bylo asi deset hodin, když Dorner přišel, a nalezl Karolinu samotnou, neboť matka byla odešla s Laurou na návštěvu, a pan státní rada byl neunaveně pilen ve své písárně.

Vstoupiv do pokoje, v němžto rodina obyčejně pohromadě bývala, a spatřiv Karolinu při pianě sedící, poněkud zaražen se přiblížil. Byl nesmírně bledý, jako kdyby právě byl po těžké nemoci; v očích jeho poněkud vpadlých, ale snad ještě živěji planoucích než kdy před tím, bylo znáti, že po celou noc se nezavřely, a na mramorovém čele cosi spočívalo, jako veliké se rozhodnutí; celý obličej děsným klidem spíše zapuzoval, ale Karolina jen význam očí jeho viděla. V radostném uzardění pokročila mu vstříc a na vzájem jej pozdravujíc nabídla mu pohovku.

Dívky obyčejně, jsou-li jen poněkud vzdělanější, cítí v takovýchto případnostech, že by se muž, opravdu citem jatý, před nimi směšným stal, kdyby rozpaky jeho samy neukončily; tedy také Karolina bojíc se mlčení Karlova, počala:

„Čekala jsem vás, pane doktore, proto jsem zůstala doma; matince a Lauře musíte odpustiti, neboť byly nuceny vyjíti k paní komisarové.“

Karel místo vší odpovědi na ni pohlédl okem, plným smutna, usmál se skoro nepozorovaně, a teprv po chvílce pravil:

„Jednak se těším, slečno, že jsem vás nalezl samotnu, jednak ale jsem proto pln rozpaků, neboť ―“

A zamlčel se.

„Neboť?“ otázala se Karolina.

„Nevím, o čem bych mluvil,“ přiznal se Karel.

Dívka se usmála a znova se rdící pravila skoro šeptem:

„Mluvme o včerejšku!“

„A ještě jste nezapomenula, slečno, jak jsem byl opovážlivým?!“

„Zapomenouti?! Pane doktore, buďto nyní žertujete, anebo jste včera hrozně si zahrál se mnou.“

Rozpaky byly zmizely a Karel zvolal:

„Bůh jest svědkem mým, že jsem pochyboval o pravdě štěstí svého, slečno! Muselť jsem ještě jednou od vás slyšeti, že jsem nesnil, že jste mi nedovolila naději míti, abyste mě za nedůslednost mou potrestala.“

„Karle!“ zvolala ona káravě a on uchopiv ruku její, na čelo si ji křečovitě tiskl a zvolal vášnivě:

„Anděle! Já takového štěstí nezasloužil. Tato výčitka mě po celou noc pronásledovala, pochybováním mě mučíc.“

„Vy že jste mé lásky nezasloužil?“ dí Karolina a z prsou se jí za povzdechem tichými slovy vyvinulo: „Jsem já hodna štěstí svého?“

Pohlédli si v oči, duše jejich se potkaly a citem vroucí dívka ukryla ruměnec svůj na prsou Karlových.

Bylo jí nevýslovně blaze, jako by se měla v nebešťanku proměniti, a on se chvěl přemírou rozkoše; srdce bilo mu v prsou tak silně, tak rychle, jako by život v něm dvojnásobným spěchem ku konci dobíhal. U prostřed blažené chvíle ovíval však jeho skráně smrtní dech, předtucha, divně skličující, kalila mu šťastný o lásce sen, aniž si to sám mohl vysvětliti.

Poznavše v životě jednou jen, jak lehce nejvyšší lidské štěstí dechem přísné nad námi vlády shasíná, podržíme v duši bázlivost po celý věk; slze nad hrobem zhynulého štěstí prolité zanechávají v srdci slabost věčnou, tak že se chvěje v prsou navždy, nových neustále nehod se strachujíc. Jasné chvíle, blahem těšící, jen na krátko vzbuzují někdejší jarý život, aby za ním následující bojácná slabost tím více opanovala. V těle málo kdy lze nemoci hluboký kořen umrtviti: tak i duše churavá lékem chvílemi na bol svůj pozapomíná, snad i nadějemi se počne těšiti, že se docela pozdraví; ale vždy na novo a pokaždé prudčeji vrací se zlá choroby upomínka, život až do omrzení ztrpčujíc.

Nový milosti cit nad popelem posvátné, jediné první lásky jest tímto lékem, na chvíli zapomenutí minulého blaha přinášejícím, ale musela by láska býti horoucí, smysly omamující, v srdci nestálém, kdyby celou minulost měla v zapomenutí uvrhnouti; avšak duch mužný opravdu a vroucně jen jednou miluje, každý následující pocit prvnímu se ani nevyrovná, kdežto by, maje duši naučiti, aby zapomenula, musel nad všechen první a potomní vynikati.

V takovýchto poměrech Karel nebyl. První jeho cit vždy ponořoval myšlení do mrtvých minulostí; patře Karolině do tváře, myslil na Marii, hlava její ležela na témže místě kde Mariina, pohled její po chvíli k němu pozdvižený právě tím nebeským slovem k srdci mluvil, jako to Mariin zrak ondy činíval, a pak následující políbení vším ohněm na někdejší horoucí celování upomínalo tak, že nebylo ani lze zapomenouti na drahého, mrtvého anděla.

Karolina mu nerozuměla. Sama slastí lásky své na vše zapomínajíc, podle toho i milost Karlovu chtěla měřiti, a bylo jí podivno, že muži tak chladně milují, jaksi nuceně a zádumčivě slova i celování milenčino opětujíce, a litovala jich, že srdce dívčí mnohem živěji cítí, že milováním se stává mnohokráte blaženějším. Teď pochopovala, že dívka z lásky všecko podstoupí, ale i že musí milovaný muž Karlovi se podobati, rozuměla; neboť právě proto, že tak mužně, tak pevně se choval, byl i nezvratné lásky hoden, a sám povahou takovouto rukojemství dával věčného v citu rovném setrvání.

„Vy nejste tak blažen, jako já,“ pravila po dlouhé chvíli tichým hlasem Karolina. „Něco vám kalí myšlení, neboť s čela, z očí vám čtu, že duši odcizujete přítomnosti.“

„Odpusťte mi, drahocenná dívko!“ zvolal Karel. „Snad nejsem tak blažen, jak bych měl býti, ale blažen jsem jistě, pokud mi jen možno, věřte mi! Že první chvíle dosaženého štěstí mi probudila památku v duši tesknou, nebude vám jistě divno, ani na ujmu budoucímu blahu mému; přivyklť jsem myšlénkám svým, neustále na ztrátu mou mě upomínajícím, a než zase nynějším citům zcela přivyknu, bude nějaký ještě čas trvati, neboť musím dříve se naučiti, jak bych zapomenul.“

„Čím více se budete přítomností zabývati, tím snadněji zapomenete na doby minulé,“ zašeptala Karolina.

„Ale i vůle musí chtíti,“ vece Karel v zapomenutí.

„A scházelo by vám k tomu vůle?“ zvolala ona.

On se vzpamatoval, pohlédl jí do hlubokých očí, v nichžto nejdoleji bolestná výčitka plakala, načež obejma ji náruživě zvolal:

„Ne, ne, hvězdo má! Vždyť já rád i minulost, tu blaženou, k nohoum vám položím, jáť chci zapomenouti, ale jen tak, aby památky její přestaly pálením svým vždy žaly mé obnovovati; abych vše z paměti své vyhladil, nelze mi, aniž vy toho budete žádati, neboť se nynější láska má jen šlechetnější stane, myšlením na zvěčnělou sestru duše mé prokvítajíc.“

To Karolinu bolelo. Proč myslil jen na mrtvou Marii neustále? Zdálo se jí, jako by v těle jejím jen obraz Mariin miloval, jako by vůbec jen proto chtěl lásce se oddati, aby se živěji na někdější milost Mariinu mohl upomínati; tato Marie – byla by hodna kletby Karolininy, kdyby v srdci dívky tak andělské krom želení jiný proto cit mohl žíti. Pak i bojechtivost v ní povstala, nutíc ji pustiti se do zápasu s památkou zemřelé dívky o lásku Karlovu, o milování muže povahou tak pevného. Vědělať anebo jen tušila, že láska nová, ovládne-li srdcem, vše do zapomenutí přivede a člověka světu a lidským pocitům všem navrátí. Tedy nelibost svou přemohla i pravila, stavíc se veselejší, než byla:

„Já vám pomohu, abyste snadněji zapomenul.“

To pověděvši vstala, zasedla k pianu, a tichou předehru počínajíc, pravila:

„Dříve ale vám zazpívám píseň, učící srdce smutné, jak má zapomenouti. Pěkně poslyšte; ale musím si napřed vymíniti, abyste mě nevytrhoval, ať zpívám cokoliv; musíte všecko poslechnouti!“

Domluvivši počala, milostným nápěvem, jejžto Karel posud nikdy neslyšel, zpívajíc:

„Zpomínky mé, proč mě mučíte zlatými z ráje obrazy?! Rod váš budí touhu po lásce, po slasti dob, zašlých na věk! Trpímť, a mé srdce krvácí pomyšlením na ráj svadlý. Zpomínky mé, již mě nemučte! utiš v prsou se nářku můj! Nade hrobem, kde blaho mé spí, nový do temna den vyšel. Milý ten lesk v srdci mi sílá jasnou radosti útěchu, a duch vidí posly milosti, četné jarých květů puky. – Na obrazy z mé minulosti padá nového chrámu stín, kde zas bohům dávno uvyklou oběť duše chce páliti – Nezajdu teď, nejsa nikým znán, aniž památka má zhyne. – Po lásce mou touhu konejší dechem milosti cit nový: nač ještě dél trápiti mám se? – Zpomínky mé, umlkněte!“

Hudba slovům dodala významu, podivnou pravdou jaksi přesvědčujíc. Z počátku Karel ostal zaražen slovy vlastní básně své, pak ale čím dál tím rozdílnější smysl slov podobných zajal duši poslouchající, a když dokončila, nepozoroval zamyšlený Karel, jak oko její v nevýslovném dojmutí na něm spočívá čekajíc, až se čelo jeho pozdvihne.

Zatím ještě v nápěvu dokončené písně si libujíc tiše dohrávala, do myšlení Karlova vždy více určitosti vylévajíc.

On cítil hluboce pravdu zpěvu jejího, plesal v duchu, tuše, že z jejího pera vyšla; pátral, jak asi se stalo, že jeho báseň, před několika týdny napsaná, do rukou jejích se dostala, neboť nebylo pochybnosti, že z jeho veršů si byla vybrala látku básně své. A tak šetrně, tak něžně napomínala! Tak jasně postavila mu před oči přítomnost blaženou, že nebylo lze, leč poslechnouti. A on rád poslechl; jen kdyby ty zpomínky jeho závisely od vůle! Tak ale samy o sobě se rodíce, ostatní vše myšlení do poddanosti vázaly. Nelze jinak, než času ponechati, aby jednu po druhé zastínil, a postaviti v duši stráž vůle pevné, aby zabránila myšlénkám po zvyklé cestě za vůdkyněmi do minulosti zabíhati. Vždyť pevnému předsevzetí skoro nic nemožno není; a nestává příčin, proč by hlasu rozumného neposlechl. I ukončil také myšlení své bezvolně nahlas vážně řka: „Zpomínky mé umlkněte!“

Karolina zaplesala vstávajíc, a sedla si zase podle něho, aby laskavou řečí dokončila vděčnou práci svou. –

Když se paní radová z návštěvy s Laurou navrátily, byl již Karel úplně pozdraven a z očí jeho se jim rozkoše lesk vstříc zářil.

Poptav se, jak se vynacházejí, a podiviv se, že probděná noc ani nejmenší známky na nich nezůstavila, usmál se jen kradmo na Karolinu pohlédnuv, když Laura pravila:

„Mně nebylo pranic; probudila jsem se již o půl deváté, a jak vidíte, nejsem ani dost málo ospalá. Karolina nám ale ani nechtěla vstávat, a tak mrzutou, jako dnes, jsem ji ještě neviděla. Ani nechtěla slyšeti, když jsme chtěly, aby šla s námi! Zajisté se jí něco hodně ošklivého zdálo, anebo pozdě usnula; vizte jen, jak posud snivě a beze vší živosti na nás hledí!“

„Snad právě opakem se mýliti ráčíte, slečinko,“ vece Karel. „Možná, že rozkošný sen mysl jí poutá, život náš jí čině lhostejným, a že jen proto nechtěla vyjíti, aby tak brzo milé obrazy jeho z duše neodešly.“

Laura se potutelně na oba podívala, ruměnec sestřin, zdálo se, že náhlou myšlénku její potvrzuje, a tedy na nic se neohlížejíc, jak byla, zvolala se smíchem:

„Anebo jste vy, pane doktore, vinen, že Karolina s námi nešla, jen aby vaší návštěvy užila déle než my. – Uhodla jsem?“ zvolala rychle, čtveračivě hrozíc, neboť spatřila, že i Karel poněkud v rozpaky přichází, a dala se s paní radovou do srdečného smíchu.

„Inu já proti tomu nic nemám,“ mluvila čtveračivě dále. „Vždyť musela viděti za dne, jak se před ní zatváří na pokání přivedený nepřítel tance.“ Nedbajíc, co ostatní řeknou, dokončila: „Získala jsi sobě, má milá, velikou o pana doktora zásluhu. Oč že ani neví, čím by se ti odsloužil? Pověz nám, jakou ti tu mezi čtyrma očima odměnu zásluhy tvé nabízel?“

Sama paní radová ji napomenula řkouc:

„Ale, Lauro, Lauro! Tyť jsi jako dítě nerozumná!“

Karel nabyl již rozvahy, a vida, že nejlépe pochodí, obrátí-li vše v žert, pokračoval dále podobným smyslem, až i Karolina mysli si dodavši v hovoru vzala podílu. –

Bylo poledne, když se Karel domů vrátil, a k nemalému podivení svému shledal tu Doubice naň čekajícího.

Co jen chtěl? Vždyť po bále vždy až do dvou nejméně spával? Toť musel již o desáté aspoň býti probuzen!

Pozdravili se a Doubic pravil váhaje:

„Chceš-li, dejme si přinésti oběd sem; nerad bych šel do hostince; mámť s tebou co mluviti.“

„Pro Bůh, snad mě nepřicházíš vyzvati na souboj?“ zvolal se smíchem Dorner.

Doubic se nuceně usmál, a mluvil dále:

„Chci tě totiž, nebude-li ti to nelibo, žádati, abysi mi v záležitosti velmi důležité něčím vypomohl.“

„I s radostí!“ vece onen. „A k tomu potřebuješ tak slavnou introdukci? Vždyť jsi i ty mně kolikráte pomohl, a měl bys již býti přesvědčen, že ti má kasa –“

„Prosím tě pro všecko na světě, jen mi dobře rozuměj!“ zvolal Doubic. „Mně se tu nejedná o peníze, ale o –“

Zamlčel se.

„Tedy jen honem pověz, oč se ti jedná,“ pobízel Dorner, „ať ti mohu pomoci. Musím ti ale napřed říci, že s Eleonorou –“

„Tak pak u všech všudy mi nemluv o lidech, na něžto jsem ani nepomyslil!“ přerušil onen řeč přítele, domnívajícího se, že snad sličná záletnice hledá přiblížení se. Vida, že tomu tak není, zvolal s podivením:

„Toť tedy jsem opravdu nesmírně zvědav, co to bude. Honem povídej!“

„Víš co?“ vece Doubic, „dejme si dřív přinésti oběd a sklenici dobrého piva – pak ti to povím!“

„A nezapomeň také několik cigár objednati – rozumí se, dobrých, a na můj oučet, protože ty nekouříš!“ zvolal ještě za vycházejícím z pokoje přítelem, načež sejma se stěny kytaru, počal na ni nevelmi uměle drnkati jednotlivé akkordy a hvízdati nápěv jakési písně milostné.

Vrátivší se Dorner nemohl zadržeti smích vida roztoužený stav soudruha svého. Tento ihned odložil kytaru, chtěl začíti nějakou řeč, ale nehrubě se mu povedlo; pročež Dorner slitovav se nad ním, pravil:

„Víš-li co, nechme okolkování a domluvme se rázem! Co chceš? Povídej!“

„Nepočkáme až po obědě?“

„Dětinský člověče! Což pak tvá prosba musí vyjíti ze žaludku, že chceš počkati, až by ji oběd z něho vynutil? Neotálej déle a pověz, sice ti –“

„Nehroz jen zas; vždyť už povídám!“ vskočil mu Doubic do řeči.

„Tedy konečně!“

Ještě si zakašlal, poposednul si v pohovce víc do zadu a tváře se jako venkovská nevěsta počal:

„Víš, já jsem – snad jsi včera viděl tu dívku, která s tím starým pánem přišla?“

„Kam?“

„Ale nezlob mě! Kam!? Do plesu! Či jsme ještě někde večer byli?“

„To ne,“ vece Doubic, „ale ty's jen řekl včera, a večer jsi vynechal.“

„Teda večer! Viděl jsi ji?“

„Myslíš-li tu spanilou bledou dívku, ježto krásným, jako z bílých květů a dechu růže stvořeným obličejem pozornost všech –“

„Její sestru – tu druhou!“ vskočil mu Doubic do řeči.

„Tu – tu jsem tak nepozoroval; nevím opravdu, jak vyhlížela,“ dí Dorner.

„Povídám ti, pravý opak její!“ počal rychle rozjařený Doubic. „Jako vtělený život! Červená, plná zdravoty, jen kypí bujením. To je ti děvče! – Tedy's ji opravdu neviděl?“

„Neviděl. A proč se ptáš?“

„Tak! Víš, kdo to byl s nimi?“

„Ten starý pán? – Otec bezpochyby.“

„Ah, to to! Otce nemají! Byl to jejich strýček.“

„To asi bude pro mne velmi lhostejno.“

„Jen poslyš! Ty dívky budou míti každá dvakrát sto tisíc věna.“

„A ty bys rád do té méně hezké se zamiloval?“ Tak prohodil Dorner s polotajeným, zhrzujícím úsměvem. „Musím říci, že máš velmi bystrozraký vkus! Napřed již ti gratuluji.“

„Že ty toho škádlení nenecháš! Vždyť já jsem již láskou hořel, prvé než jsem věděl, kdo jest?“

„A – to je jiná! Nemýlím-li se, tančil jsi s ní v kotillonu?“

„Tančil a třetí quadrillu.“

„A jak jsi daleko?“

„Totě k zbláznění!“ zvolal Doubic nemoha se přemoci. „Děláš, jako bys se právě byl narodil! Kdybych byl jen někde, neřku-li daleko, neseděl bych tu vedle tebe, ale vyrazil bych ti strop samým plesem!“

„To tě tedy lituji, brachu.“

„Pro politovanou jsem ale k tobě nepřišel.“

„Tedy si hezky tiše sedni a já tě začnu těšiti; beztoho jiného nemohu nic dělati!“

„Když ti ale povídám, že můžeš!“

„Činíš mě velmi zvědavým!“

Doubic si k němu blíže přisednul a hlasem poněkud přitlumeným, jako by se bál, aby ho někdo neslyšel, počal přednášeti vlastní žádost svou:

„Víš, já jsem celou noc nespal, a ustanovil jsem, že – že jí budu psát.“

Dorner se dal do hlasitého smíchu.

„No, nesměj se! Musel bych jí všecko svědomitě psáti, že jsem se do ní zamiloval, prvé než jsem ji znal, aby nemyslila, že jsem dobrodruh jakýsi, pak i stav můj, a tak dále, jen jmeno bych rád zamlčel, a takž jakž podotknul, že bych jí je ústně zdělil, kdyby snad do budoucího kasina přišla, nebo jinak nějak se mnou se potkala. Vidíš, já mám hlavu takto plnou myšlének, ale jak mile s perem v ruce sedím, tu jako by mi prkená hradba před obrazotvornost padla: ani slova – ale ani slovíčka nedovedu pořádně – tak po básnicku, jak říkáme, napsati. Ty to ale umíš, tobě to jede na papíře, jako by prášil, a proto jsem tě tedy chtěl prositi, abys takovéto psaníčko pro mne sestavil; já to pak opíšu a pošlu jí to.“

Dopověděv oddechl si a pohledl na mlčícího přítele, v jehožto tváři se jakási ledová přísnost byla rozhostila, pocházející z myšlének o sobectví lidském, ježto Doubicovo mluvení v něm vzbudilo. I netroufal si přerušiti hluboké to přemítání, až Dorner konečně sám promluvil, řka:

„Pověz mi upřímně, Karle! miluješ ji anebo její věno?“

Doubic se zapálil, a div že hněv jeho nevypukl z hlavy rozjitřené. Přemohl se však a odpověděl:

„Krom slovem svým,“ – a na to důraz dal – „nemohu ti jinak dokázati, že jsem se do Berty zamiloval, prvé než jsem jmeno její znal a o budoucím věně jejím se dověděl.“

Dorner naň upřel pronikavý pohled svůj a po chvílce pravil neobyčejně vážně:

„Věřím ti; jinak bych pera svého ledajaké hříčce nepropůjčil, za nižto bych se musel styděti.“

Doubic se rozveselil. Umluvili se ještě podrobněji o tom, co by se psáti mělo, a následujícího dne večer sešli se zase, neboť list byl již hotov a zněl jak následuje:

„Milost slečno!

Prosím snažně, abyste ráčila odpustiti neznámému, že zvolil snad neslušnou tuto cestu, aby promluvil k Vašnostem slovo nutné. Nezazlíte mi, jestliže pohled Váš neklamal, duši jevě plnou jemného citu a dobrosrdečnosti, hněvu neschopnou.

Spatřil jsem Vás v minulém plesu měšťanského kasina, jak jste v průvodu dívky velespanilé po boku starého pána vkročila, a zrak můj ostal na stopě Vaší. Buď že zásadami veden, anebo mocí vyšší, neviděl jsem krásou zářící Vaši průvodkyni, ale před Vaším něžným pohledem klekla duše má, přejíc si jeho lesku. Neznaje Vás, zapomenul jsem nepovážně střežiti hlasů touhy své, a tak se stalo, že vláda rozkošné bytosti Vaší hloub mi v srdci opanovala, nežli se dalo před rozumem zodpovídati. Osměliv se, tančil jsem s Vámi. –

Drahá slečno! Nevěřil jsem, že lidské horoucí touhy ozvěna po neznámé cestě k srdcím doniká; jsem ale nyní o tom přesvědčen, neboť hledě na nebeský poklid čela Vašeho žádal jsem horoucně, abyste oko sklopené pozdvihla, blaho v srdce rozsívajíc, a – Vy jste vzhlédla i potkala se s duší v oku mém sestředěnou. Pohled ten, i ledy zapuzující, zapálil ve mně oheň před obrazem Vaším v srdci mi obětně planoucí, až i celá bytost má se jím zňala, neznajíc touhy jiné, leč na jejímžto počátku a konci Váš nebeský zjev se zářil. Seznal jsem za málo hodin příliš jasně, že jsem dříve bez citu byl chud a hoden politování, že ve Vaší přízni, ve Vaší milosti života mého sladký cíl spočívá, i oddal jsem se myšlénkám blaženým, daleko po cestách nadějí pestrých mě unášejícím do nesmírna.

A nyní, posuďte zhrození se duše mé: – dověděl jsem se jmena i stavu vašeho, a před daleký kraj toužení mých spadla s hůry ohromná stěna skalní, div že i srdce pod ní nezůstalo bez života.

Náhlý můj cit mi přichází od té doby co hřích, aneb aspoň co zlá odvaha základu nemající; jest mi, jako bych Vás za přečin svůj musil na kolenou odprositi.

Žel však, že srdce oživělou vládu rozumnou zapudilo a samochtíc si volí cesty k dosažení buď štěstí, anebo záhuby své, – slovem o zbavení se usmrcující nejistoty usiluje.

Vy jste snad již v prvním se rozhorlení pro nepovážný, smělý můj krok mě zatratila; máte-li však opravdu podíl duše nebeské, pilně rozvažte, než rozsoudíte nade štěstím neb záhubou života mého.

Jsemť Vám neznám, ale jen jmeno své si zachovám v tajnu, až snad pro doby příznivé, a ostatní vše o sobě povím.

Letos se stanu doktorem práv, jsem rodem Čech a vší lsti prázden; můžete-li člověku takovému důvěřovati, dovolte, aby se vám v příštím kasinu představil, a pak teprva rozhodněte nade mnou. Nepřijdete-li, bude to zápornou odpovědí důležité pro život otázce mé, a já jsem ztratil štěstí, sotva zdaleka jeho záři zhlednuv.“

K. D.“

„Bravo! bravo a ještě jednou bravo, slavný Karle Dorneroviči!“ zvolal pln vděčné veselosti Doubic a obejmul usmívajícího se přítele.

„Potěším se, jestli ti bude poslouženo.“

„O zajisté! Takovýmto psaníčkem přemluvím pevnost, aby se mi vzdala na milost, neřku-li dostupnější srdce mladé, životem vroucí dívky!“

„Nu, netěš se jen napřed, aby ses nezmýlil,“ dí Dorner, podávaje mu složený zatím list ten. „Půjdu s tebou také do druhého plesu, abych viděl, jak se ti podaří, a kdybys snad chtěl oprátku hledati v zoufalství, abych byl při ruce a mohl ti na nejvyšší hřebík pomoci.“

„Směj se mi jen! Nejlíp, kdo se směje v koncích, a mně jakési tušení ve všech žilkách povídá, že“ – a padna mu okolo krku doložil – „že bude svatba.“

To pověděv rozloučil se, neboť neměl pokoje, pokud opsaný list na poště neležel.

Dorner se svlékl, vzal na sebe župan a sedl si ke kamnům, chtěje něco čísti. Neměl však vytrvání, neboť poslední slova Doubicova i v něm bohatou vyvolala ozvěnu; i on cítil v duši podivné hlasy, tušící však budoucnost velesmutnou, všech radostí lidských prostou, jako by měl s veliké výše brzy dolů na rozkoše slastného života pohlížeti okem zaroseným, sám jich nikdy zcela nepocítiv. Bylo mu, jako by minulost zase před ním vstávala, smrti vábení na oči vodíc, – kynutí mocné do života za hrobem jiného. –

A nepamatoval, co slíbil Karolině, že chce zapomenouti minulost svou.

4.

Paní Gressová byla již na šestý rok vdovou; manžel její byl velkokupcem a nashromáždiv si velikého jmění byl se z námořního obchodního města H* s rodinou přestěhoval do rodiště svého, kdežto nedlouho pohodlí svého uživ, zemřel smrtí náhlou. Berta i Emilie byly tehdáž ještě pouhé děti, první jedenácte, druhá něco přes dvanácte let, a vychování jejich zůstalo jedinou péčí matčinou. Rozumná paní neučinila z nich slečny novomodní, přecvičené lichými, dívkám ani neslušícími vědomostmi, ač podle společenského postavení mohly doufati, že se stanou paními vznešenými. Nahlédlať pozorně, že i sebe bohatší jsouce, zůstanou měšťanskými dcerami, a pevně byla určila, že co možná jen za měšťanské syny je provdá. Mělať ve své sestře výstražní příklad, že neradno do šlechty se míchati, neboť šlechtic nebrává si z lásky choť rodu měšťanského, ale obyčejně buď že chce bohatstvím jejím dluhy své zaplatiti, anebo nucen rodičemi, aby lesk rodu sešlého nenechal v nouzi zajíti. Takž i sestra paní Gressové, dívka velmi slíčná, dcera nesmírně bohatého penězoměnce, byla se provdala za jakéhosi barona, jemužto celé jmění své upsavši napotom neustálým od šlechtické paní máti své urážením a týráním, jakož i opovrhujícím se k ní chováním chotě svého donucena byla k rozvodu, a teď žila nevelmi skvěle v malém jednom městečku poblíže sídelního města, oplakávajíc zkažené jaro věku svého a budoucnost majíc plnu samoty, beze všech radostí a nadějí.

Nesmí se mysliti, že slečny Gressové nevěděly praničehož krom čtení, psaní, počítání a ženských ručních prací, jako větší díl dcer měšťanských; bylyť se vycvičily v řeči materské, německé i francouské, věděly o zeměpisu a dějepisu hlavnější věci všecky, znaly se v literatuře naší a německé lépe než mnohý nedouk pohlaví mužského, a ostatní vzdělání jich vykvétalo subjektivně v duších jejich, neboť mnoho přečetše i ještě čtouce, nečtly bez prospěchu. I hudba jim nezůstala cizí, ale nezachtělo se jim nikdy hráti si na věhlasné umělkyně, okouzlovati svět a za slávou se honiti, neboť znaly dobře, že velmi mnoho patří k dosažení cíle vysokého, málo kterým dostupného; pak i věděly, že dráha, ku slávě čelící, nejméně bývá cestou k spokojenosti a blahu vedoucí.

Znajíce takto postavení a tušíce povolání svá přestaly na tom, čeho potřeba jest, aby člověk užil vší krásy života, tiše a skromně s blaženým sebevědomím, jakž se něžným družkám zmítaných životů mužských nejlépe přísluší.

Paní Gressová nachází se s dcerami v pěkném pokoji, do něhožto dopolední slunce skrze spuštěné bílé záclony vysílá jasno své. Sama sedí u teplých kamen na pohovce a bledost jejího obličeje, ježto byla před několika dny teprv z nemoci povstala, kontrastuje s mladistvými tvářemi dcer.

Byla právě čtla, jsouc milovnicí belletristrických spisů, a klade knihu podle sebe na polštář, neboť vstupující panská list jakýsi přináší.

Emilie vyšívá blíže u okna límeček, Berta si hraje s kanárkem.

„Aj, list od paní N–é!“ zvolala matka. „Konečně mi předc odpověď poslala!“

Panská jí odevzdala list, Emilie se sběžně jen ohlédla, Berta si dále hraje s kanárkem.

Paní Gressová, držíc psaní v ruce a vidouc neznámou rukou nápis psaný, místo devítikrejcarové známku dvoukrejcarovou, podivila se velmi, nemohouc se domyslití, kdo by jí to asi psal. I nahlédla bedlivěji na nápis a k nemalému překvapení spatřila, že list Bertě náleží.

„Aj aj, Berto!“ zvolala. „Ty zde v místě vedeš dopisování bez mého vědomí?!“

Berta se rychle vzchopila a přistoupíc vzala od matky list, zobracela jej na vše strany, aniž se mohla domysliti, od koho by byl. Zatím i Emilie byla pomalu přistoupila, práci svou zanechavši, a všecky tři beze slova promluvení divily se nečekanému, neznámému psaní. Emilie konečně pravila:

„Otevři tedy a čti, ať zmizí nejistota!“

Načež Berta učinivši tak po krátkém do vnitř nahlédnutí plná uzardění podala list matce, řkouc:

„Matinko, já opravdu nevím, kdo mi tak neladně píše –, jmeno tu žádné nestojí.“

Paní Gressová se usmála, tušíc již, co by to asi bylo, i vzala list a počala nahlas čísti.

Čím dále čtla, čtla tím hlasitěji a pozorněji; dočetši spustila ruku s psaním do klína a hledíc laskavě na dcery, pravila Bertě:

„Tento list jest docela v jiném tonu psán, než obyčejné druhu toho vyznání; neklame-li mě vše zdání, psal jej člověk plný nadanosti a citu. Opravdu ho neznáš? – Ani netušíš, kdo by to mohl býti?“

„Pan Z* s tebou nejvíce tančil,“ podotkla Emilie, chtíc docela naivně pomoci sestřině paměti.

„Ach ten to nepsal; vždyť prý se uchází o dceru pana Tresty,“ vece Berta.

„Pokud pana Z* znám,“ dí matka, „nemyslím, že by z jeho pera vyznání toto mohlo pocházeti; a pak jsou dole písmena K. D.,“ doložila na podpis ukazujíc.

„Karel Demalti!“ zvolala Emilie.

„Demalti?“ podivila se paní Gressová. „Znáš ty pana Demaltiho, Berto?“

„Já?“ dí tato. „Viděla jsem ho jakživa ponejprv v minulém plesu; ale Emilie ho zná déle.“

„Tak?“ obrátila se matka k Emilii.

„I já ho neznám; ponejprv jsem ho viděla v letě na venku v letohradě paní Ferenské, a od té doby nás pozdravoval; v kasinu pak s námi každou asi třikráte tančil.“

„Milé dívky,“ odvětila paní Gressová, „ručím vám za to, že to ani pan Demalti nepsal, neboť se to s tímto vyznáním docela neshoduje; bylť to někdo jiný, jehož to neznáme ale jistě milování hodný muž. Má smělosti do sebe, a to se mí líbí, neboť se muži nesluší, aby potajmu vzdychal a v skrytu o lásku dívky se ucházel. Při všem ale prozrazuje hluboký, opravdivý cit, a čtoucí zdá se mi, že vše, co napsal, svatá pravda jest.“

Berta stála se sklopenou hlavou, Emilie poslouchala bedlivě matku, an mluvila dále:

„Bylo by nelidské, kdybychom se k němu hrdě chovaly, a já myslím, bude-li psaní svému podobným, a zalíbí-li se ti, Berto, abysi ho hleděla poznati, hoden-li lásky tvé.“

„Ale pan strýček do druhého plesu nepůjde,“ zvolala oslovená s podivným hlasu zvukem, jakoby mrzutým a žertovným zároveň.

„Nu, nesmíme to žádati od něho, neboť probděná noc v jeho věku není žádnou maličkostí. Já vás tam sama doprovodím, neboť bych i já ráda poznala mladého muže toho.“

„Jak?! Ty sama bys chtěla s námi jíti?!“ zvolala Berta matku objímajíc. „Vždyť jsi ještě slabá po nemoci a nevydržíš to. Musíš se dříve pana doktora zeptati, zdali ti to dovolí; já bych si to ani neodpustila, kdybysi mně k vůli se snad zas rozstonala.“

„Neměj starostí, má drahá,“ těšila ji matka tvář jí hladíc; „vždyť do budoucího plesu máme ještě celý týden a já se do té doby jistě zotavím; pak i myslím, že před půlnocí se vrátíme?“

„O zajisté!“ zvolala Berta. Emilie zamyšlena odešla zase k oknu, aby ku práci své přisedla; sestra její ale dlouho ještě s matkou mluvila o všelijakých možnostech a brala rady od ní pro všemožné případnosti.

Téhož dne večer jela paní Gressová s dcerami do divadla, první to její vyjití po nemoci.

Seděla v popředí lóže, za ní výše Emilie a naproti ní Berta.

Vše ji tu těšilo, neboť uzdravivší se člověk bývá jen milým, vlídným citům dostupný, jako by duch náš o sobě cítil, že mu dobrotivá moc znova požívání rozkoše plného žití darovala. Známé paničky, vidouce paní Gressovou v lóži, přicházely přáti jí štěstí k jejímu uzdravení, tak že prostřední místo vždy nějakým hostem bylo zaujato. Dívky zatím obě se bavily pozorováním hry a lidí v přízemí.

Emilie zvlášť se byla zahleděla do postavy slíčného, černě oblečeného jinocha, stojícího na protější straně při stěně s jakýmsi důstojníkem. Bylať naň upozorněna, an po vejití svém, postaviv se na nynější místo své, vzhůru byl pozdravil, nejspíše někoho v lóži, nad nimi se nacházející, tak že se jí zdálo, jako by je pozdravoval. Čím déle jej pozorovala, tím více zrak její ve bledé jeho tváři zalíbení nacházel, až skoro mocí se musela odvrátiti vždy na chvílku jinam, aby nikdo směr oka jejího nezpozoroval. Nicméně kukátko její vždy a vždy se vracelo do jednoho směru, aby přiblížilo postavu onoho jinocha, jehožto blízkosti si oko Emiliino tak žádalo.

Jak podivno! Karel Dorner byl skoro denně v divadle, taktéž i slečny Gressovy; velmi často stával na témž místě, jako dnes, a vkročiv pokaždé pozdravil rodinu státního rady, pana L*, v prostřední jedné lóži sedící: ale nikdy se nestala podoba jeho Emilii nápadnou. Dnes pak možno příčinu toho hledati jen v tom, že list Doubicův, čili Dornerův spíše, v ní všeliká tušení a hlasy zvědavé byl vyvolal. Nemohlať se odvrátiti od bledé té tváře, oka toho hlubokého, pronikajícího srdcem; slova onoho listu, jejžto Berta dnes obdržela, zdálo se jí, jako by jen z takovýchto rtů mohla vycházeti, jen v tomto těle jako by srdce plné pravdivosti a mysli ušlechtilé mohlo spočívati; z jiných všech, ježto znala neb viděla posud, nikdo v ní podobné myšlénky neprobudil; – podivno!

Teď vstoupila do lóže paní Adamová v průvodu třicetiletého – posud svobodného syna, pana Cypriana Adama, zámožného velkokupce, jenžto všem hezkým dívkám, a nejen městským, se dvořil, všem běhal na stopu, ale samým vybíráním bylo se již čeho báti, že si jej žádná nevybeře. Paní Adamová počala rychlý hovor s paní Gressovou a pan Adam rozděloval pozornost svou mezi oběma slečnami.

Před tímto mužem nebylo se proč ostýchati, Emilie tedy si dodala mysli a pošeptala panu Adamovi otázku, kradmo prstem dolů okazujíc:

„Neznáte tamhle toho pána, jenž s tím důstojníkem stojí?“

„Pana – ach,“ dí pan Adam, zpomínaje si; „jest to nastávající doktor práv, pan Karel Dorner,“ zvolal rychle taktéž pošeptmo.

„Karel Dorner?!“ chtěla Emilie zvolati. Utajila však nesmírné podivení své, i myšlénku jako hubivý blesk do duše jí zasáhnuvší bez bolestného vykřiknutí snesla.

Nešetrné otázce páně Adamově, proč prý se táže, odpověděla roztržitě:

„Já jsem se tedy zmýlila; mám trochu nejistou paměť a pán onen podobou, snad jen tady při světle, mně poněkud napadnul.“

Paní Adamová odešla se synem a Emilie zase mohla bez vytržení pohlížeti, kam ji oko ač skoro slzící tajně nutilo, neboť Berta se byla na jeviště zahleděla.

S jak rozdílnými city pohlížela teď na muže, jenž do sestry její tak se zamiloval, že se odvážil cestou nejsmělejší o přízeň její se ucházeti! Záviděla sestře? –

Nemožno říci, byl-li onen smutný, bolestný cit, jakýž nám v duších ze zklamaných nadějí povstává, více závisti než trpkosti podoben. Nejednou pohlédla stranou na sestru, zdali tuší blízkost jeho, neb zdali ji pohled Bertin nepřistihne ve směru známém oku jejímu; ale nic neukazovalo, že by tato, krom o jeviště, o něco dbala: tedy netušila nic.

Jak jí sestřino nastávající štěstí připadlo velkým! neboť za jisto měla, že Berta, až smělého milence svého spatří, lásku jeho živě bude opětovati.

A zase oko utkvělo na jeho tváři, hledajíc, zdali se zrak jeho nepozdvihne, aby na Bertu pohleděl. Dlouho, ba již od počátku jej pozorovala, aniž jen jednou čela pozdvihl. To jí bylo velmi divné; neboť viděla, že se rozličnými směry mezi jednáními kolem rozhlíží; a předc milující srdce vábívá oko za stínem milované bytosti! Odkud tato neshoda s jednáním a citem?! Či přetvařoval se, lásku líčiv, a snad pro nízké záměry?!

Ne, ne, vždyť by ani možná nebylo více ve pravdu na světě věřiti, kdyby i tento muž klamati mohl, maje v obličeji přísném a odleskem citu hlubokého dýchajícím hluboké pravdy neklamný nápis. –

Veliký nepokoj vhostil se od tohoto večera do duše dívky, jinak mírné, nelehce vládě citů pro vrozenou lhostejnost se oddávavší. Každého večera pospíchala do divadla, denně čekajíc, že chování Dornerovo nabude jasnějších, prozrazujících známek; ale nadarmo, a vždy u větší nejistotě se pokaždé domů vracela. Matce i sestře změněný stav Emiliin nenapadl, neboť obě byly tiché a uzavřené povaze její přivykly.

Konečně, když se první rozčilení v duši její poněkud ukonejšilo, počala rozvažovati, zdali náhodné jmeno i stav Dornerův snad v nepravé posouzení jej neuvedly; a poněvadž se člověk, hledá-li potěchy, velmi rád klame sám, skoro si myšlénku tuto barvou možnosti, až i jistoty leskem pokryla, tím upokojení nabývajíc, ačkoliv za mezemi obyčejné možnosti stálo, aby jmeno i stav – možno, že stav jen ku jmenu, náhodou stejnými písmeny počínajícímu, tak se hodil, že podezření povstati mohlo; to nepomyslila však, že, kdyby z počátku již Dornera nebyla porovnávala v duchu s písařem onoho listu, nikdy by náhodná podobnost stavu a jmena tolik pravděpodobnosti v duši její nebyla nabyti mohla.

Berta skoro denně mluvila o příštím plesu i neznámém zamilovaném muži, a Emilie sama s sebou nemohla se shodnouti, má-li jí domnění své zděliti, čili nic. Šťastnou náhodou jen se stalo, že denně váhajíc neřekla ničeho, až přišel den nepokojně očekávaného druhého plesu v kasinu.

Doubic i Dorner očekávali jej neméně netrpělivě, neboť onoho čekalo snad štěstí přežádoucí, a druhý se těšil, že s Karolinou, již bez obávání moha citům svým řeči dopřáti, blahý večer prožije v blízkosti důvěrné. Netrpělivost jejich znenáhla posledního podvečera ustoupila citům prarozličným. Doubic totiž počal nahlížeti, jaké to asi bude tančení, jestli Berta nepřijde; a kdyby také přišla, což se nedalo mysliti, že ho z krátka odbyti může? Čeho se to jen dopustil! – Samé starosti z toho pocházejí – a darmo! Dorner se s podivným nepokojem ohlížel po hodinách, brzo-li osmá bude bíti; něco jako by ho zdržovalo a zase pudilo, aby jen šel do plesu, přehlušujíc tušení v prsou, že večer tento snad důležitého cosi přinese.

Přišli do taneční síně a oba rozličnými směry počali se rozhlížeti, hledajíce předměty toužení svých. Doubicova tvář se vyjasnila, jako po zamračení náhle zasvítivší plnoleský den, neboť tamto v rohu na pohovce seděly obě slečny Gressové a uprostřed nich jakási paní. Dorner darmo se ohlížel všady, – Karoliny tu nebylo, aniž koho jiného z rodiny pana L*; i neváhal a odkvapil do pokojů se podívati, zdali nejsou s někým v zábavě, a radostí se zářící Doubic již ho za sebou nespatřil, obrátiv se, aby mu skorý zdar podniknutí svého zdělil.

Mysle, že snad někam s nějakým známým odešel, vkročil sám do prostřed sálu a upřel zraky na Bertu, jížto dnes sám se měl představiti. Tato, plna nedočkavosti, brzo-li se kdo před ní objeví, rovněž jako Emilie, nabízející se jí tanečníky všecky odbývala, neustále kolem se ohlížejíc; to ale rázem Doubicovi, lze-li užiti slov takových, nohy podtrhlo, neboť byl si umínil, že Bertu k tanci vyzve, toče se s ní jmeno své jí poví, aby mu nemohla dlouhými slovy možný košíček dáti, a jestli přízeň ve tváři její spatří, že jí k místu jejímu dovede a tam teprva více mluviti bude: – a teď s nikým nechce tančiti! – Patrno, že na něho čeká!

Jak ale lze před ni předstoupiti a říci: „Slečno! To já jsem, který jsem vám to psaní poslal,“ když tam ta cizí dáma sedí!?

Za takovýchto myšlének vždy blíž a blíže k onomu rohu postupoval, až stál v popředí mezi pány, uprostřed kola stojícími.

Emilie ho spatřila i hned poznala, neboť jí nebylo ušlo, že v divadle často stával i sedal s Dornerem.

„Tedy jest již zde, a jistě že on to, jenž sestru mou miluje,“ pomyslila si, a zrak její napnutě přebíhal v davu mužských s jednoho na druhého, nemoha se dopátrati hledaného.

Právě hleděla na hlavní vchod do sálu vedoucí, neboť tu bylo četno tanečníkův, vcházející dívky si prohlížejících a tance od nich si vyprošujících; v tom štíhlý, bledý muž obratem proběhl skrze řadu tancujících a ztratil se v davu stojícím na prostředku. Bylo jen viděti podle nastalého v jednom směru ustupování, že se blíží k místu, kdežto neodhodlaný posud Doubic stál. Emilie oka nespustila čekajíc, až se objeví v předu, neboť ač se jí, rychle přeběhnuv, byl ztratil před pozorováním, byla ho již poznala.

Teď vystoupil, promluvil k příteli a tento, jako by se něčemu divil, k němu se obrátil, načež sám s veselou tváří něco mu vypravoval. Rozprávka jejich trvala několik minut, a zatím Emilie, ruku tisknouc k srdci mocně bijícímu, nemohla odvrátit zraku, k Dornerovu přísnému, dnes nápadně bledému a jaksi smutnému obličeji připoutaného. Konečně viděla, že si něco slibují oba hlavama kynouce – a Dorner odešel ze sálu.

„Co to?“ volala jí v duši otázka. „Ani sem nepohlédl?!“

V tom přistoupil pan Adam prose o tanec, a Emilie pravila, důvěrně prsty svými ruky jeho se dotknouc:

„Odpusťte nám oběma, prosíme snažně, neboť jsme slíbily matince, že dnes nebudeme tančiti. O budoucím plesu ale si to nahradíme.“

Doubic lhostejně si povšimnul, že sestra Bertina rozmlouvá se známým jemu panem Adamem, i umínil si, že se ho zeptá, kdo ta dáma jest uprostřed sedící, s nížto Berta neustále hovoří.

Na slova Emiliina pan Adam něco nevelmi duchaplně odpověděl, a ona trpělivě odhodlána s ním skoro čtvrt hodiny rozmlouvala, chtíc jen pozornost jeho podvésti, než se ho otázala pohledem okazujíc:

„Zas mi musíte sloužiti známostí svou, nemohu Vašnostem pomoci. Ráda bych věděla, kdo tamhle onen pán jest, vedle toho velikého v pravo stojící.“

„Ten? jenž má tak husté, plné vlasy?“

„Ano.“

„To jest nastávající doktor práv, pan Karel Doubic.“

„Není možná!“ zvolala Emilie skoro příliš nahlas.

Po chvilce byl pan Adam ve zdánlivé nemilosti propuštěn, neboť se byl prořekl, že panu Doubicovi poví, jaké štěstí se mu bylo stalo, poněvadž zbudil takovouto pozornost.

Sotva byl v kole, již ho měl pan Doubic a bez obalu se tázal:

„Kdo jest ta paní vedle té slečny, s nížto jste právě mluvil?“

„Ta v levo jest paní –“

„I ta ne; ta v pravo!“ namítnul Doubic.

„Ta v pravo? Božínku, toť její matka!“

„Matka? Tak?!“ dí onen a poděkovav se za sdělení obrátil se od pana Adama zase naproti Bertě.

„Líbí se vám slečna?“ tázal se tento, chtěje opravdu nešetrnou hrozbu svou vyplniti. Doubic odpověděl:

„Ta, s nížto jste mluvil?“

„Ano, ta, ta!“

„Líbí a nelíbí. Hezká jest, ale nezdravě vypadá.“

„Tedy ta druhá by se vám lépe líbila?“

„Jaká druhá?“ vece Doubic, jako by jakživ Bertu ani neznal.

„Inu druhá slečna dcera paní Gressové; sedí hned vedle matky.“

„Ta červená?“

„Ano. Ta předc jest zdravá! Oč, že se vám líbí?“

„Ah, to by se mi jich muselo líbiti!“ odbyl jej Doubic, a předstíraje chuť k tanci vzdálil se poněkud od něho, ale tak, aby Bertu viděl a na blízku jí ostal, neboť chtěl podle návodu Dornerova, jakmile hudba přestane, nastalého zmatku použiti a k ní přistoupiti.

Náhoda mu i tím posloužila , že místo vedle Berty na pravo ještě před ukončením hudby se uprázdnilo. Tedy jak mile poslední takty počaly protahováním svým a opakováním konec polky prozrazovati, ztratil se z předu, a obešed si, se strany přistoupil, aby snad, s příma jda, pohledem matčiným se nezalekl. I sklonil se a do ucha skoro se leknuvší Bertě zašeptal:

„Slečno drahá! Odvážný smělec Karel Doubic před vámi stojí, z ruky vaší osud svůj očekávaje.“

Měl vlastně říci „vedle vás,“ ne „před vámi stojí,“ neboť se Berta musela obrátiti stranou, aby mu popatřila v obličej. Zarděla se až Bůh ví kam, ale v oku jí bylo viděti, že jí Doubic není nepříjemným; načež obrácena k matce a na nesměle tu v rozpacích stojícího Karla ukazujíc, pravila představujíc jej:

„Pan Karel Doubic, nastávající doktor práv,“ a zase k němu obrácena: „Matinka má a sestra Emilie!“

„Němé poklony.“ Berta usmívajíc se dokončila:

„My jsme v neděli váš list obdržely a –“

To bylo příliš pro Doubice! To nesnesl mlče, a v rozpacích jak byl promluvením svým zbavil Bertu nesnází, kteráž nevěděla, co by dále řekla, i zvolal:

„Milostpaní, stojím tu v nesmírném zahanbení pro smělost svou a nevím, zasluhuju-li spíše politování anebo pokárání!“

To řka políbil paní Gressové ruku a tím si její přízeň navždy získal. Vímeť, že za ruky políbení paničky ještě nikdy se nepohoršily, – žádná!

Emilie zběžně si Doubice prohlédnuvši čekala jen na příhodnou chvíli, aby mohla promluviti, neboť bylo zjevno, že se dnes nejsnadněji dá učiniti, aby Dorner s nimi ve známost vešel.

Když byl pan Doubic dosti se namluvil a ujištění měl, že bude u paní Gressové hostem vždy vítaným, obrátila Emilie řeč na tanec, i vymohla u matky dovolení na jednu, ale jen jedinou quadrillu, a když se Berta ptala na vis à vis , prohodila Emilie jako maně:

„Má-li pan Doubic nějakého známého zde a není-li zadán, mohl by mi jej přivésti, abychom si zůstali naproti, nemyslíš?“

Berta přisvědčila a pan Doubic odkvapil, jak byla Emilie tušila, pro Dornera.

Quadrilla trvá déle než tanec do kola; lze více při ní hovořiti, a tak se stalo, že Mílinka, vedena ostrovtipem duše milující, než se tanec dokončil, vyvábila z Dornera jmeno a poměr jeho k Doubicovi, což ovšem již věděla, a když ji pak doprovodil k matce, pravila:

„Považ si tu divnou náhodu, matinko! Tento pán jest přítelem pana Doubice, jako on nastávajícím doktorem práv, a co nejdivnějšího, jako on se jmenuje Karel, ba i příjmění jeho počíná písmenem D. Kdyby si byli s panem Doubicem jen trochu podobni,“ doložila s významným, nezcela utajeným pohledem, „jak snadno by mohli jeden druhého zastati!“

Nelze říci, zdali jí kdo porozuměl; ani snad nejisté Dornerovo tušení nerozhodne; ale ona se nemohla vzdáti myšlénky, že psaní, ježto Berta byla obdržela, spíše Dorner než Doubic byl napsal. Slyšelať oba mluviti, a jako tohoto často planá, všeho hlubšího smyslu prázdná řeč ani stínu obrazu toho se nerovnala, jakýž si z listu onoho byla utvořila: takž ve slovech Dornerových se jí zdálo, jako by se nalezala živá, hlubokého ducha ozvěna, jako by z každého slova pravda vanoucí vážnými zvuky zvěstovala podobu jeho s obrazem dříve utvořeným.

Zaplesala radostí slyšíc, co matka odpověděla řkouc:

„Jestli pánu tomuto podobnost taková ve všem nepříjemná není, musí doprovoditi také k nám pana Doubice, kdykoliv totiž on nám potěšení to učiní.“

A takž byla Emilie dosáhla, čeho si vřelé přání její zažádalo, aniž o tom kdo věděl, anebo jen tušil. Z delšího poznání doufala, že se dá spíše posouditi, zdali pan Doubic čili pan Dorner byli Bertě poslaný list napsali, neboť jí na tom velmi mnoho záleželo. Nechtíc, aby kdo city její uhodl, stavěla se přede všemi lhostejnou, jako kdy jindy, a jen když s Dornerem mluvila, když hlubokomyslná slova jeho ušlechtilým významem svým duši její v pozornost poutala, oživila se její tvář barvou, oko nabylo lesku vyššího, řeč dojemnosti a ve všem se jevilo hluboké cítění, – obyčejné před jinými lhostejnosti ani známka.

Přísný jeho pohled z blízka pozbýval příkrosti své, měně čím dále tím jasněji význam svůj ve vlídnou mírnost; tvář jeho bledá hovorem se poněkud rozjařivši počala prokvítati poloznalými růžemi a tím nabývati slíčnosti, opravdu vševábné, zraky dívčí na se mile poutající.

Jemu to lichotilo, že dívka tak spanilá, od jiných co vyšší bytost jakási zbožňovaná, s ním se tak očividně ráda zabývá i že mu přístup do rodiny otevřen; ji pak vyplnění prozatím jediného přání činilo nesmírně šťastnou.

Nikdo z nich, když hned po půlnoci odešedše na lože své se odebrali, sen hledajíce, pro různé myšlénky usnouti nemohl, jeden každý o něčem jiném na mysli přemítaje.

Paní Gressová byla s panem Doubicem úplně spokojena, neboť byl vzdělaným člověkem, ušlechtilých mravů, a prozrazoval srdce měkké, citů plné. Již této noci byla určila, že, jestli si ho Berta zamiluje, jistě jejím zetěm se stane, a napřed již se kochala v rozkoších budoucího svatebního veselí, připomínajíc si zároveň vlastní svůj blaze užitý den sňatku s nebožtíkem chotěm.

Berta, znajíc teď Doubice, byla se lehce naklonila k muži tak smělému; romantický způsob jeho ucházení se o lásku její zabýval ochotně obraznost její, i počala si již stavěti milých nadějí zlaté hrady, neboť bylo viděti, že matka lásku Doubicovu spíše bude podporovati, než odbývati.

Doubic ze všech nejdříve usnul, bylť opojen štěstím svým, nemyslil na nic, jen u vědomí blaženosti své na prostředku plynul, a ve snu, brzy se mu dostavivším, veliký díl radostné budoucnosti napřed okoušel.

Emilie v duchu vinula se k prsoum drahého srdci jejímu miláčka, zapuzovala mu líbáním s tváře tu přísnost, a ruka její vždy znova hlavu jeho snižovala k sobě, aby mu do milovaných těch očí mohla pohlížeti. Zdálo se jí, že smutnost jeho znenáhla pod celováním jejím se ztrácí; ale než docela pohled jeho se vyjasnil, uprchnul sen, jinému, lhostejnému nástupci místa postoupiv.

A Dorner? Kdo posoudí, co vše, než do lůžka se uložil, hlavou jeho prošlo! Pobojovav s myšlénkami pranovými, nerozumnými, povahy jeho i zásad nehodnými, byl právě vypudil Emilii z mysli a obíral se teď s milovanou Karolinou. Hádal, proč asi nepřišla do plesu, obával se možných nehod, a umínil si, že zejtra musí k ní dojíti, aby se dověděl příčiny. Znenáhla se mu do myšlení vrátil bývalý mír, vše jako kdy před tím, o Emilii ani památky; pak ale sen, opanovav nestřežený chrám, stavěl do něho rozličné obrazy, vypodobňující štěstí přítelovo a nehledanou podobu Emiliinu v zevnějšku tak vábném, v okolnostech tak příznivých, že se srdci skoro zachtělo štěstí, jaké mu sen líčil.

Kdo nám vysvětlí, proč cit, lépe řečeno smyslové, vzdor zásadám i vůli samochtíce sem i tam podle příležitosti a dojmů se kloní? Víme, že tajného jich svodného šeptáni neuposlechnem, zakazujeme duši, aby nerodila z jich obrazů myšlénky, neboť se podle vlády zušlechtěného v sobě rozumu chceme toho přidržeti, co jsme za nejlepší a nutné uznali: ale hlasové ti z dáli vždy blíže přicházejí, vždy jasněji a určitěji, a než se hlava naděje, opanovali vůli; rozum dobojovav umlkne, a bytost lidská, pevnosti sama v sobě pozbyvši, sklesne do neštěstí nezaslouženého, netušeného, neodvratného.

Ani nelze říci, jak velmi třeba pozor dáti, aby první v oku, v uchu, v obou dojem mysl příliš nerozháral; jen krok do duše, jen na píď daleko v oboru myšlének, a nezbavíme se těch obrazů, vábnými jako jasno nebeské a touhy plná noc barvami v srdci povstalých a do nesčíslna se rozmnožujících. Nechať se každý zpytuje sám, a jistě se přistihne v nejedné myšlénce, jižto ani nebyl jindy pozoroval, jižto mu snad jeho již upevněná povaha zapovídá.

Jsme slabi, jsme; ale poznání choroby jest první krok, a nevyhnutelně potřebný, chceme-li k uzdravení svému vůbec něčeho podniknouti.

5.

Druhého dne navštívil Dorner rodinu pana L*. Karolina – ležela nemocna, již třetí den, a zimniční zanícení bylo již předešlé noci z hlavy její vypudilo sebevědomí; podivné obrazy v duchu se střídajíce matno mluvenými slovy děsně se jevily. Všichni v bázni jsouce o ni, vzdor lékařovu těšení, plakali okolo postele nevinné trpitelky, když Dorner vstoupil. Leknutí jeho bylo tak velké, že v prvním okamžení ani slova nalézti nemohl a jazyk i celé tělo jako by ochromeny bez vlády ostaly.

Matka mu pokročila vstříc a za ruku jej pojavši přivedla k posteli dcery své, jejížto ústa lásku byla na se vyzradila nevědouce. Všichni se k němu měli jaksi útulněji, jako vůbec lidé, jimžto neštěstí se přihodilo, bez přetvářky poddávají se citu, soustrasť hledajíce, a litovali milujícího jinocha, neboť podle svého měříce žal jeho, tušili, jak asi nešťastným se cítí.

I sedl si ku hlavám u postele a bez slzí, beze slov nad ní schýlen, položil třesoucí se ruku na čelo její horkem rozpálené; i ucítil, jak se při dotknutí tomto zachvěla. Oči její, divě kolem se točící, pokryly se jako ve spánku, divé sny se rozplašily a jeden jediný, jistě milý a blahý obraz vyvstal v mysli pobouřené, úsměvem okolo vyprahlých úst svou přítomnost naznačujíc.

Po chvíli zdvihla se jedna ruka její, jakoby neznámou vůlí vedená, obrátila se k čelu a hledajíc, na ruce Karlově spočinula. Radostnější úsměv se na rtech zachvěl, prsa z hluboka se zavlnila, vyvinul se z nich dlouhý závzdech, a na rtech pološeptem se ozvalo:

„Karle, můj Karle! Konečně jsi se vrátil!?“

Jak vroucně políbil Dorner její ruku bílou; hedbávnou, ale tím horkem, jako čelo, planoucí!

Podivný, v nemoci snad teprv povstalý cit, podle dotknutí poznávající drahocennou přítomnost, ovládl v ní; ruka její počala hladiti tvář Karlovu a druhá najednou okolo hrdla se mu ovinuvši, sklonila hlavu jeho k ústům svým, a celou bytostí pronikavé políbení suchých, tvrdých úst horkem dýchajících utkvělo mu na rtech.

I poddal se hlasu srdce svého, povolil bez ohledu velením lásky a líbaje rty, čelo, skráně a oči milenčiny – uronil dvě těžké, bolestné slze.

Jako by tím byla hradba před jeho řečí se odstranila, nalezl teď slov a počal svůj bol srdcejemně líčiti.

Karolina se utišila; umdlené smysly její bylo náhle spaní obejmulo a okolostojícím se počala vraceti do duší naděje.

Tu vkročil lékař, přistoupil k nemocné a ohledav tepnu a přesvědčiv se, že pokojně spí, najednou se sklonil, a zrak jeho bedlivě pátraje, utkvěl na čele a na ruce její. Pak prstem na několik tu a tam znalých již červenějších míst ukazuje, pravil, hledě na přístojící:

„Teď tedy, Milosti, račte se strachu vzdáti; jsouť to jen neštovice!“

„Neštovice!?“ vykřikli všichni, a strach náhlý je na krok od postele vzdálil. Lékař doložil:

„ Ano, neštovice, ale druhu nejméně nebezpečného. Za dvě neděle bude po všem, aniž jaké zbude památky.“

Ještě téhož dopoledne procitla Karolina z duševních mrákot a jistíc, že pražádných bolestí necítí, znamenitě upokojila mysli svých milých.

Když vedle spatřila Karla, rozlila se jí po celém obličeji radostná záře, a zardíc se poněkud, pravila:

„Pan Dorner! Jak jste dobrotiv, že jste nemocnou navštívil! Musíť to býti hezky dávno, co jsem se položila, – ani se již nepamatuji.“

Dorner si vyžádal dovolení, aby směl denně dvakráte přijíti a podívati se, jak se nemocné vede, a od těch dob dopoledne i odpoledne každý den sedával celé hodiny u lože Karolinina, vypravuje jí a předčítaje věci rozličné, čeho si jen žádala, aby jí ušel čas, a dlouhé u ní pobývání něčím omluveno bylo.

Nejednou s ní byl samoten, zvláště když neštovice počaly osychati, neboť ostatní podle nařízení lékařova měli se přílišné blízkosti nemocné vystříhati, poněvadž prý by se lehce mohli nakaziti; jen Dorner se neštítil a jako dříve trávil celé hodiny při ní, samotu její mile naplňuje. Byla mu za to vděčna, oběť jeho vysoko ceníc, a nejeden pohled, nejedno ruky stisknutí a později i políbení bohatě splácely mu za lásku jeho.

A druzí, přivykajíce mu vždy více i šlechetnou odvahu jeho vidouce, počali jej takřka již co úda v rodině považovati, a když se Karolina pozdravila, když mu děkovala přede všemi za služby jeho v nemoci jí prokázané, a neostýchajíc se ostatních o lásce mluvila: tu nejen že nikdo se nehoršil, ale s radostným úsměvem všichni dovolili oběma se milovati.

Druhý den po tom vyvedli zase ponejprv Karolinu na procházku. Šli s ní všichni a Karel ji vedl. Když pak se vraceli pod večer domů, a jsouce opodál za ostatními a toužením ve přírodě se rozplývajícím nadšeni o lásce své a budoucího úplného štěstí nadějích si mluvili: tu jí svěřil, že jak svůj diplom obdrží, o ruku její požádá rodiče, a pak obrazotvornosti své volně se poddávaje líčil jí bohatá doufání svá, tak že jí až v prsou nedočkavost se vzmohla. Vinouc se mu k ruce blíže, veškerou horoucnost do slov svých kladla, oddaně naň pohlížejíc, až konečné hlavu na rameno jeho položivši jako ve snách domů došla.

Dorner se rozloučil před domem, odprošuje za nepřijaté pozvání k večeři, neboť byl slíbil, že se dnes po dlouhém odloučení zase s Doubicem u večeře sejde, a když do domu byli odešli, zaobaliv se před zimou jaksi přibývající lépe do svrchníku svého, pospíšil do hostince „U Zlatého lva,“ kdežto naň Doubic podle úmluvy čekal.

„Tandem, tandem!“ uvítal jej za stolem vstávaje a pokročil mu vstříc. „Pevně v slovu stojíš!“

„Však jen to, že jsem ti slovo dal, vede mě sem; mělť jsem zůstati u večeře u pana L*...“

„Pojď, bratře rozmilý, sedni si na chvíli,“ dí Doubic, a ujav ho za ruku, dovedl jej k osamělému při okně stolu, večeři pro dva objednav. „Karle, já jsem spadl se světa do nebe – už načisto,“ pokračoval, když se byli proti sobě posadili. „Pomysli si, Berta mi už řekla, že mě má ráda: ani tomu není úplných čtrnácte dní, co mě zná! A to všecko mám na poděkovanou jen tomu zatrolenému psaníčku, jež si mi napsal. – Nemluv mi do řeči, já vím, co chceš říci, ale já ti povídám, že to všecko jen tvé psaní dokázalo; neboť kdyby mi nebyla stará se naklonila, jakživ bych se byl s Bertou nesešel, a ona teď, poněvadž ví, že matka mě ráda vidí, zamilovala se o přítrž, neboť pán Bůh ví, že k tomu má první teď příležitost. Už jsem byl několikrát u tebe, chtěje ti předložití rapporty výbojů svých a celý ten čas nahromaděných, ale řekni mi u všech všudy, kde tě neustále kozlové mají? Ani jednou jsem tě doma nenašel! Buďto jsi se také zamiloval a hledáš cestu k ráji, anebo tě zas šlaci tahají po všech zdejších archivech a půdách. Kdyby's jen toho hledání těch staročeských literárních památek jednou nechal! Hankou se nestaneš, a nalézti poškrabaný kousek lístku nepomůže ti mnoho. Já bych se s tím ani nemazal. Hledáš už tolik let, a nenašel si ještě ani tolik, že by se z toho dala složit písnička čtyřřádková!“

Karel ho nechal i dále mluviti a nenamítal všelikým jeho nepravým úsudkům ani slova. O svém štěstí, o nemoci milenčině i ostatním životě svém nesdělil mu ničehož, neboť nechtěl poslouchati, jak se výsledek dlouhé jeho rozvahy v posměch uvádí, a odbyl otázky jeho vymyšlenými odpověďmi.

Za to Doubic tím více o sobě mluvil a zevrubně vypravoval, jak při první návštěvě své přijat byl, a i co se mluvilo, skoro doslovně. Konečně mluvě o třetím plesu v kasině pravil:

„Emilie se po tobě ptala; scházelo nám vis à vis . Když jsem jí řekl, že tu nejsi, chtěla věděti, proč jsi nepřišel, a já, nevěda co říci, udělal jsem tě nemocným. Později v tomto témdni se mne i paní Gressová jaksi citlivě ptala, proč prý jsem tě ještě neuvedl, a Emilie jí řekla, že jsi podle mé výpovědi nemocen. Já jsem to zase potvrdil a ona mi odpověděla jen tím, že prý se to dá omluviti, proč jsi posud nepřišel, jinak prý by to bylo zlým znamením nešetrnosti společenské. Dnešní naše schůzka jim není neznáma; to jest, vědí, že jsi zase zdráv, a teď se musíš brzy odhodlati, aby's tam se mnou šel, neboť není jiného vyhnutí, a kdyby's nepřišel, an tě předce pozvaly, musel bych snad útržky o tobě poslouchati.“

To měl úplnou pravdu a Dorner ji také nahlédl; rozmysliv se tedy určil, že pozejtří s ním půjde ku Gressovům, neboť na zejtřek ho jistě čekala Karolina.

„To je dobrá,“ dí Doubic, „zrovna před bálem, a můžeš si hned vyprositi některou quadrillu.“

„To sotva učiním,“ odpověděl Dorner, „neboť nehodlám jíti do posledního plesu.“

„Jak že? Ty by's opravdu nešel? Aha, už vím, už pochopuji: slečny L–é nejspíš zase nepřijdou.“

„To by sotva určilo jednání mé,“ vece Dorner, a nutil se do pohledu co možná nejvíce lhostejného. „Ale nesmím se vzdáliti z postavení, ježto jsi mně vykázal. Byloť by zcela proti všemu rozumu, aby člověk třetí den po desítidenní nemoci probděl celou noc v plesu.“

„Aj, ovšem, vidíš, na to jsem zase nezpomenul. Apropos , já jsem jim řekl, že jsi měl na prsou zapálení jakési, ať víš, podle čeho se říditi. Ptaly se mě také, kdo tě léčí, a já jsem udal jmeno jim neznámé, aby snad budoucně nepřišla lež na jevo.“

„Dobře, dobře,“ usmál se Dorner.

„Kdy se mám pro tebe pozejtří zastaviti?“ otázal se Doubic. „Myslím tak asi v deset hodin?“

„Jak chceš. Řiď se podle toho, kdy ty tam obyčejně chodíváš.“

„Já o půl jedenácté.“

„Dobře, tedy v deset objednám vůz.“

„A nač vůz?“

„Inu, vždyť jsem po nemoci.“

„Zatrolená nemoc!“ zvolal Doubic se smíchem; „já na tu lež neustále zapomínám.“

„Mně se ale zdá, že nevyhlížím jako po nemoci.“

„Ba vyhlížíš! Kdybych tě neznal, myslil bych sám, že jsi nedávno teprva přestál alespoň notnou horečku! Jako stěna vyhlížíš.“

„Tím líp! Uvěří se mi spíše.“

Třetího dne po tom přijeli oba přátelé před dům paní Gressové. V prvním poschodí, sotva že se vůz byl zastavil, otevřelo se na vzdor zimě okno, a Berta se podívala, kdo to přijel; za ní bylo viděti bílé čelo a hloub zraky Emiliiny. Doubic první vyskočil a pomohl Dornerovi z vozu; všecko jen proto, aby nemoc tohoto se zdála pravdou. Pomalu vystoupili vedouce se na schody, zazvonili, a prošedše malým pokojíkem zaklepali na dvéře u komnaty, v nížto slečny s matkou byly. Trojnásobné: „Dále!“ se ozvalo, a vstoupili.

Dorner vešed první odměřeným krokem vážně přistoupil k paní Gressové, kteráž byla před ním povstala, políbil jí zlehka volně se pozdvihnuvší ruku a zpříma stoje pravil:

„Milostpaní, milostslečny, račte mi odpustiti, že jsem teprva dnes mohl Vašnostina pozvání užiti. Doufám, že mě můj přítel omluvil.“

„My vás velmi litujeme, pane doktore,“ vece paní Gressová, „i těšíme se z uzdravení vašeho i milé nám vaší návštěvy. Po celý čas nemoci vaší měly jsme vřelou s vámi outrpnost – račte býti ujištěn!“

Dorner poděkoval přiměřeně a přijal nabídnuté místo podle paní Gressové; na druhé straně polo do skryta sedla si Emilie a Doubic ostal s Bertou na levo u okna státi, žertovně hovoříce.

Bylo by zajímavým pozorováním, jaké pocity v pohledu Emiliině se jevily. Oči její bázlivě se strany tvář jeho hledaly, z počátku jen zběžně, pak vždy zjevněji, až zcela na ní utkvěly, an mluvil. Obrážela se v nich soustrast, radost, rozčilení, lásky horoucno, a zas ostýchavost, rozpaky a celý dav nesnází, kdykoliv se tichý jeho pohled s jejím okem setkal. Konečně když i jí se podílu v řeči dostalo, počala znenáhla rozpačitost její určitému myšlení ustupovati a netrvalo dlouho, rozhovořila se tak, že se jí matka až podivila.

Počalo se mluviti o zejtřejším posledním plesu, a sotva že Karel jen povrchně se byl zmínil o slabosti své po nemoci, přetrhla mu Emilie řeč pravíc:

„Ach, vždyť by nikomu nepřipadlo na mysl, aby od vás snad žádal tanec! Toť se rozumí, že byste jen na několik hodin se mohl přijít podívat a poněkud se povyrazit. Pak i soudím, že rovně jako já neráčíte býti velkým tance milovníkem, neboť jste v druhém plesu krom oné quadrilly netančil, jestli se totiž nemýlím.“

„Netančil jsem více, milostslečno, a dobře o mé nelásce k tanci soudíte. Šel jsem jen, abych přítele doprovodil, a vůbec v plesích bývám jen pro náhodné vyplnění místa.“

Zde tedy zase Karel, zapíraje obyčejnou přímost i pravdomluvnost svou, lži se dopustil, ač nevinné. Proč řekl, že jen přítele šel doprovodit?! Vždyť hlavně k vůli Karolině navštívil místo jinak nehledané! Namítne-li se proti tomu, že neslýcháno, aby cosi takového se ve společnosti dívky mluvilo, snad již proto, aby se jí nelibosti uspořilo, musíme jen pomysliti, že mezi přiznáním se a lží leží ještě mlčení, a Dorner mohl v řeči své jistě vynechati, že šel jen k vůli příteli do plesu. Jak divno a předc pravda, že i povaha tak pevná, jako Dornerova, volí si cesty křivé, cesty lži, neboť to lží předc ostane. Jediná omluva byla by, že, chtěje si zůstati důsledným a snaže se, aby o lásce jeho ani přítel, tím méně jiný kdo se dověděl, musel takovouto příležitou lží utvrditi myšlení o něm povstalé, aniž se mu zapříčilo. Vždyť již nemoc jeho byla lží, od něho podporovanou, a náš vzdělaný svět sám, pln nepravdy a klamu, nechová v sobě ducha, jenžto by všelikého stínu lži se děsil. Kdyby ale tajno v duši Dornerově nejskrytější před námi odhaleno leželo, shledali bychom co pravou lži jeho příčinu, že nechtěl pozbyti – zpozorované již přízně dívky tak ušlechtilé. Proč? – Byltě syn lidský, člověk moci smyslů svých poddaný, jako všichni, jen že v míře ušlechtilejší, a přesvědčení jeho posud bdělo nad jednáním. Myšlének ale pozbyti nebyl s to; jim nemohl zapověděti, aby se mu před oko duševní nestavěly, neboť tyto dcery smyslů našich samostatné, vůli rozumné se jen vysmívají. Myšlení, vlastně myšlénky, nejsou vůli naší poddány, ale jednání, a to nás vlastně charakterizuje: mnohý muž povahy skálopevné měl by práva k politování našemu, kdybychom všecky boje znali, ježto v hloubi duše nejdolejší jeho smyslové s rozumem přebojovali, co muk přestál, než rozumná vůle zvítězila.

Když byl Dorner dopověděl, vzplanula Emiliina tvář náhlým ruměncem, oko se sklonilo, a tiše pravila:

„Váš přítel může se velkou nad vámi mocí honositi, že jemu k vůli učiniti můžete, co vám jinak není milé.“

„To nikoliv, slečinko; ale kdybych mu to odepřel,“ vece Dorner, „snad bych mu nepříjemný pocit učinil, a já bych nerad, aby kdo i sebe kratší okamžení mou vinou měl zakalené.“

Emilie byla tím přenesmírně dojata. Ani okamžení nechtěl nikomu svou vinou pokaliti! Tak mluví, tak jedná ušlechtilý duch, tak si byla již od počátku povahu Dornerovu myslila! I odvětila:

„Ovšem, to samo se chválí, jen že musíte při tom také ohled míti na sebe samého, jako na příklad nyní, abyste snad jinému chtěje radost učiniti, na své teprv se navracující zdraví nezapomenul; sice by ten, jemužto k vůli byste zejtra ples navštívil, měl následující snad opětné vaše onemocnění těžce na svědomí.“

„Ráčíte se příliš úzkostlivě starati o zdraví mé, snad silnější, než byste myslila, alespoň cítím, že bych se neodvážil na mnoho, kdybych několik hodin, jindy spaní věnovaných, k vůli někomu probděl. Ostatně jsem již včera vydržel bez uškození, jak ráčíte viděti, až do dvanácti mimo postel, aniž mi to přišlo za těžko.“

„To tedy opravdu nevím, proč byste se zdráhal dvě nebo tři hodiny s námi v plesu stráviti? – Avšak,“ doložila poněkud rychleji, „snad jsem vás žádala o čas jinak již rozvržený; pakli tomu tak, musíte mi odpustiti.“

„Nikoliv, slečno, jsem posud úplně pánem svého času, a přijdu, abych milé vaší společnosti užil, asi na hodinu do plesu.“ I obrátil se k paní Grossové a doložil: „Milostpaní mně prosícímu dovolí, abych směl hodinu tu vedle ní hovorem stráviti, neboť nebudu moci v tanci se zúčastniti.“

„Dvě, dvě jste řekl, pane doktore,“ dí tato; „já vám celou hodinu opravdu nemohu odpustiti.“

„Tím jen dvojnásobně dobrotivou se ke mně prokazujete, a já dvojím díkem budu Vašnostem zavázán.“

„Já vám ale také musím vynutiti slib jeden,“ pravila Emilie: „totiž, nebude-li vám po dvou hodinách do spaní, abyste třetí ještě přidal.“

„Slibuji co nejslavněji!“ dí Dorner, a na tváři jeho se okázal na okamžení žertovný úsměv, mile ji oživující, ale hned zase zmizel a předešlému tichému výrazu místa postoupil.

Slib jest učiněn, Dorner půjde do plesu a řekne Karolině, že byl pozdě večer před samým plesem od přítele téměř donucen, aby aspoň na chvíli se tam podíval, ale že netančil ani krok. Rodina pana L* k vůli slabé posud Karolině i tenkrát doma zůstane.

Dorner byl skoro povděčen, že nepřišla, neboť již závadnost svého jednání cítil, a takto náhodou mohl ze všech nesnází dobře vyjíti. Nemělť dostatečné v duši síly, aby Emilii vyplnění přání jejího odepřel, tím méně, aby jí řekl, že k vůli nemocné nevěstě by vlastně nikam jíti neměl; to by svět nazval snad vším právem směšným jednáním; pak, Dorner tušil, jak by ji odepření takovéto bolelo, a – on by nerad ani okamžení svou vinou komu zakalil! Že ale to větším zaviněním jest, dovoliti trvání vzrůstajícímu v lásce její neštěstí, a nezrušiti počátky budoucího neblaha pro neopětovaný, tak hluboký děvin cit: to mu nenapadlo. –

Druhého dne po návštěvě své, ježto ho byla v přízni paní Gressové udržela i povýšila, odebral se Dorner dopoledne ke Karolině. Seděla u okna v lehkém domácím obleku, sama, neboť Laura byla právě k matce povolána; šitím zemdlené, posud slabé ruce spočívaly na klíně, polo hotovou krajkovou náprsničku držíce, a oko její příchozímu snivě vstříc zazářilo.

Činilo-li to vědomí vlastní viny anebo pohledů toho tajemná moc, nelze říci; ale Dorner ji vřele obejmul a zrušil celé to mučivé tajemství před ní. Řekl jí, že musel přítele svého, brzkého ženicha Bertina, doprovoditi za pozváním, již před čtrnácti dny učiněným, k paní Gressové, že se vymluvil sice nemocí vymyšlenou, ale vzdor tomu že musel slíbiti, na dvě hodiny že dnešní ples navštíví; jestli by ale Karolina nemile tím byla dotknuta, že se dá ihned novým ochuravěním omluviti. Podivil se však milence své, když odpověděla:

„Mne by se to mělo nemile dotknouti?! Vy mi tedy přisuzujete tak malého ducha i chcete mi takového soudu nad jednáním vaším postoupiti?! Já vás, můj drahý Karle, příliš miluji, příliš nadvládu vaši uznávám, že ani toto lichotné postoupení marnivou myšlénkou mě nenaplní. Kdybych vás méně znala, snad bych se obávala; vy ale jste šlechetný muž a já milenci svému ve všem věřím bez odmluvy, bez bázně.“

Tato ušlechtilá důvěra dojala Karla tak hluboko, že na chvíli pánem i myšlení svého se stal. „Smí-li se rovnati Emilie s touto milovanou, citu oddaného plnou dívkou!?“ pomyslil si; „a já jsem mohl míti jen na okamžení jiné vedle ní myšlénky?!“ Tato chvíle nemálo upevnila morální sílu jeho.

Večer sám se odebral do plesu, dříve ještě u Karoliny se zastaviv. Ač věděl, že mu ve všem věří, slíbil jí předce, že za hodinu, nejdéle za půl druhé přijde pod její okno se podívati, a bude-li u ní světlo, že dá svou přítomnost zatleskáním rukou na jevo; a ona s tajnou radostí přijala slib tento, vidouc podle toho, že mu jest dražší, než vnucená zábava. V skutku se o půl deváté již pod oknem jejím ozvalo zatleskání a ona otevřela okno, aby mu mohla poslati rukou dolů políbení své na dobrou noc. Pak brzo ulehla si šťastna.

Jinak Emilie. V její hlavě se honily různé myšlénky, jedna více než druhá ji znepokojujíce. Karel se k ní byl choval tak chladně v plesu, jako by ji chtěl potrestati za každou tam prožitou minutu; alespoň se jí zdálo, jako by se jí hleděl co možná odciziti, ačkoliv musel jí v očích pozorovati, jak po jeho přízni touží. Mezi jiným, když se ho tázala, brzo-li bude s universitou se loučiti a usadí-li se zde, pravil jí docela lhostejně, že ani půl léta již zde nebude, a pak že se vrátí buď do rodiště svého, aneb že se bude ucházeti o nějaký úřad ve Vídni. Zeptala se ho, proč se nemíní usaditi zde, a on jí jaksi dvojsmyslně odvětil, že prý se svým štěstím se odebeře tam, kde ho nikdo nezná, aby se mohl co nejvíce světu odciziti.

Se svým štěstím? V čem se zakládalo toto jeho štěstí? Mínil tím ukojení mysli, po dosažení cíle se dostavující, anebo – jiného co? Cítila, že se k ní nechoval jako jiný mladý muž u přítomnosti slíčné dívky; myslila, že v řeči jeho zpozoruje slova cit prozrazující, přiblížení se hledající, a tu ani praobyčejných dvorností nezakusila! I matka její na zpáteční cestě jistila, že pan Dorner včera dopoledne byl tak veselý, plný ostrovtipu a žertování, v plesu ale jako by proměněn byl, že nemluvil nic, leč praobyčejné anebo chladně vážnými slovy hluboké řeči obsahu nezábavného; Emilie se tedy nemýlila: Dorner opravdu se byl choval, jak se jí zdálo, a – nebylo pochybnosti – nestaral se o lásku její. V takovéto případnosti dívky hned soudívají, že jiná, starší láska v srdci muže hledaného vládne, a mívají ponejvíce pravdu; neboť pořídku mladý muž jen z nelásky k světu anebo z nejapnosti nechtívá rozuměti jasné řeči v oku dívky mluvící a k lásce vybízející.

Znenáhla tedy v Emilii, ač se zpočátku myšlénky té děsila, povstávalo přesvědčení, že Karlovo štěstí, s nímžto světu odcizen žíti chtěl, – není ono ukojení mysli po cíli dosaženém. A poněvadž věděla, že nemá práva k doufání a žádostem, počala se rmoutiti nad zmařeným snem svým, jako každý, jemuž to nesmělého, ale horoucího toužení cíl do dálky nedostižné jest odsunut. Představovala si v duchu milenku Karlovu, jak šťastnou bude; viděla její blahem planoucí obličej, do jejích očí svého milování lesk a do úst své lásky slova jí kladla; cítila tu bouři v prsou, blažené vědomí tělem celým rozhánějící, a ruka vstříc mu vztažená obejmula drahou šíji, sklonila celovanou hlavu jeho na prsa svá rozkoší se třesoucí: – a pláč horký jí vstoupil do unavených, rozpálených očí, neboť viděla, jakého štěstí lze na světě míti a nemíti. A poněvadž nedosažené, poznané štěstí čím větší jest, tím hlubší neštěstí bolestně do duše zaráží: zachvěla se ubohá Emilie pod jeho tíží a v okamžení tom si jen smrt přála.

Jiný snad by jistil, že závisti hlasové jsou pramenem neštěstí toho; ale v Emilii nebyly. Vůbec dívky v lásce hloub cítíce, buď ohnivě pro závist nenávidí a msty slepé hledají, zmítány běsivým nepokojem, anebo, jsou-li Emilii podobny, uzavrou v nejhlubším skrytu do prsou bol svůj, závist jen podle jmena znajíce, – aby jen touhu živily a toužením – se utrápily.

Není to přehnanost, že tak tvrdíme, ale hluboká, v duši panenské ležící pravda, i vždy by se v takovýchto případech jasně okázala, kdyby – čas a v jeho průvodu jiné a jiné poměry a okolnosti nechovaly pro takovouto duševní chorobu obyčejně mocný lék.

A Dorner? Skoro těžko bude sledovati jeho myšlének řady nesčíslné, plné rozdílů a protiv, mučivých a blažících. Jen hlavní jich přehled již dá nahlédnouti hluboko do bouře ducha jeho, i jak mocný rozum, davy ty s sebou zápasící řídě, vítězství tam ukoval, kde stanouti muselo, aby srdce do neštěstí, vědomí do nešlechetnosti neupadlo.

Z počátku, když světlo shasiv byl se už položil, tanula mu na mysli Karolina, slib, otevřené okno a zas oddaná slova její z předešlejší minulosti dne tohoto; vděčná ústa jeho za něžné to lásky znamení jednou ještě políbením jí poděkovala; byl šťasten a počal si tvořiti milý obraz budoucího života, v němžto všecky naděje měl uskutečněny. Když pak se byl myšlének těchto nabažil, vstala mu v duši způsobem podivným k nevysvětlení – památka mrtvé Marie. – Viděl ji takřka před sebou, tak jasně, že se sám ve snách býti soudil; stála před ním jako dávno před tím v plné spanilosti své, s tím holubičím, drahým, snivým pohledem, těmi ústy milovanými jako by chtěla mluviti, a zas jako by šeptala uvyklým ondy rozkošným: „Ty jsi můj, drahý, drahocenný, jediný na světě!“ – Kolem úst ale jí místo výčitky pro zanikající zpomínání jeho spíše povzbuzující úsměv zpočíval, koje duši jižjiž obávati se počínající. Tvář její posud milována citem posvátným, posvěceným bledé smrti dechem, znenáhla na se počala bráti podobu Karolininu, až zcela v ni přešla, tichý na sobě zanechavši význam míru, jako by do nebe byla pohlédla.

Konečně i jiné obrazy, ba všecky ostatní z celého dne lze říci, opanovaly místa v hlavě po prvnějších myšlénkách prázdná ostavší, a v předu jich povstala Emilie. Emilie, tato více andělu než lidským dcerám podobná dívka! Jak ta její ušlechtilá tvář, jejížto přidechnuté růže ve světle plynovém tak průsvitnými se zdály, v blahém sebezapomenutí rozčilením tmavěji se barvila! Jak ty nebeské oči její pod sněhobílým, jasným čelem naň se svítily! Tak blízko podle ní seděl, hleděl jí okem, nestřeženým u významu svém, až do duše hluboko, viděl jejího citu, její nešťastné lásky toužení, jak uvnitř s panenským se ostýcháním vede boj, cítil její neštěstí skoro v plné míře sám a dobře věděl, jak jí slova ta lhostejná bolela. Ovšem jednal tak, za to maje, že tím povstalé milosti cit v ní ochabne, nemaje, čím by se živil, jako každá vášeň příležitosti zbavená pomalu se dusí; myslil tak, poněvadž nevěděl, jak dlouhé již lásky té trvání, jinak by byl nahlédl, že jen nový, povrchně povstalý cit tak snadně se dá potlačiti, nikoliv ale do bytosti již přecházející vášeň, tajným doufáním na velko vychovaná.

Bylo mu jí líto; politoval ale i sebe. Ne snad, že nemohl zúčastnit se lásky její, ale že nevinně, nemoha pomoci, byl příčinou jejího neštěstí. Kdyby nebylo Karoliny, jak rád by splácel horkým milováním spanilé dívce hluboký cit! Snad by...

I přerušil sám tuto myšlénku, jeho nehodnou. Což nebyla i Karolina slíčná? Ovšem ne tak, jako Emilie – ale což jest tělesní krása nadevšecko? Kdož ví, zdali se kdo milostností Karolině vyrovná, a byl by povahy docela všední, sklesl by k velikému davu lidí povrchních, kdyby za neznámým, snad ani ne tak skvělým štěstím se pustil, maje již dostatečného blaha v držení; kdyby jistou přítomnost převráceným toužením chtěl za nejistou budoucnost vyměniti, aneb se držeti onoho sobeckého, Bohu dík! u nás nepovstalého: „Besser ist besser!

Uspokojení duševní – dobré vědomí také má svou cenu a snad nejvíce váží v pozemském štěstí. Lépe odříci se snadného snu a zachovati si v duši mír, než pro chtíč jakýkoliv odříci se ho. Nečiníváť obyčejně dosažený takovýmito těžkými obětmi snahy cíl duši spokojeně štastnou, ale spíše pozdní litování tentýž nepokoj pro zanícené blaho rovným trápením duši znova dvojnásobně naplní. Naproti tomu pevně zachovaný v boji těžkém rozum později sám duši upozorní na štěstí její, jehožto by se bez moudré vlády byla chtěla vzdáti.

Dorner konečně pevně ustanovil, že se co nejvíce možná Emilie straniti a hleděti bude, aby co nejdříve slovem veřejně daným o svolení rodičů Karolininých požádav, tím pevněji se upoutal; neboť ani své vlastní povaze nevěřil, dobře věda, že míváme všichni bez rozdílu chvíle slabé, v nichžto vládě smyslů svých lehce podléháme, nevíže-li nás záporné moci síla mocnější. Do jara chtěl promoci svou odbyti a míti jistotu, že Karolina mu před světem smí náležeti, a pak že se odebeře pryč s chotí svou, aby nic blahu jeho nebránilo.

Masopust minul, doba koncertův a divadel nastala. Mezi jinými také jednota hudební ohlásila na den dvanáctého března první v roku tomto koncert svůj a všichni hudby milovní obyvatelé sídelního města hleděli si zaopatřiti vstupních lístků, neboť koncerty hudební jednoty bývaly od jakživa pro výtečnost svou proslulými.

Doubic, jehožto štěstí tak náhodou bylo přišlo, byl s Bertou již tolik, jako zasnouben, a zanedbával poněkud přítele svého, jsa zcela zaměstnán záležitostmi lásky své. Tím se stalo, že se druh druhu poněkud odcizili, nehledajíce se, neboť i Dorner byl duševně dosti zaneprázdněn a málo se doma zdržoval.

Od posledního plesu měšťanského kasina, z něhožto se byl Dorner tak brzo odebral, viděli se oba jen jednou; Doubic tedy pranic nevěděl o lásce a stavu duševním přítele svého, za jedno již pro uzavřenost jeho a za druhé, že mu i nejmenší známky scházely, z nichžto by byl mohl o poměrech jeho souditi.

Dorner dostál v slovu a vzdor přišedšímu pozvání nešel více k paní Gressové, učiniv si výmluvu, že jest přípravami k brzkému doktorátu svému příliš zaměstnán. Karolina denně skoro jej vídajíc a památku na zemřelou Marii u něho vždy více pohřešujíc, oddávala se s plnou duší blažené lásce své, neboť byla zvítězila, srdce Karlovo zcela opanovavši. Navštěvovali spolu v průvodu matky a sestry její zase divadlo a koncerty a Karel opravdu – pozapomenul na Emilii.

Dvanáctý den v březnu se přiblížil. Rodina pana L* Dornerem doprovázená přišla do koncertu na tento den oznámeného. Posadili se po levé straně a Karel zůstal vedle sesle milenčiny státi.

Právě se mělo počíti, když se za ním ozval šumot, známé hlasy, a on, ohlédnuv se, spatřil slečny Gressové s matkou a provázejícího je Doubice.

V prvním okamžení se chtěl obrátiti, aby vzplanutí jeho tváře neviděli; lepší hlas ale v něm zvítězil, a učiniv slečnám i paní Gressové hlubokou poklonu, pozdravil přítele svého ruky pokynutím. Ani Karolina, ani kdo jiný to nezpozorovali; Dorner ale stál jako v ohni. Bylť spatřil Emiliinu tvář, hluboký smutek, něco jako tajený bol prozrazující, ubledlou, jak se náhle, spatřivši ho, nachem polila; stal se ku Karolině malomluvným, neboť se musel neustále přemáhati, aby se za sebe neohlédl.

Vzav si konečné sesli, přisedl k milence své a téměř se vnutil do rozmluvy, jen aby nebylo nápadno, že nejde do blízka složiti paní a slečnám Gressovým poklonu svou.

Koncert se začal a byl podle programu rozdělen na dvě části; první obsahovala několik menších skladeb, druhá měla sestávati jen z jednoho většího díla, totiž z oratoria „Samson.“

Potlesk za poslední pieci oddělení prvního byl umlknul a po sále se rozhovořilo. V tom ucítil Dorner lehké dotknutí se mu na rameně, a ohledna se spatřil vedle stojícího Doubice.

„Servus,“ pravil tento, a přitlumiv ještě více hlas svůj pokračoval: „Jak vidím, jsi velmi dobře zabaven, a jestli mě jen trochu ostrovtipu zbylo – (Dorner se pro sebe usmál) – viděti příčinu, proč jsi se dal ondy u paní Gressové omluviti. Gratuluji ti srdečně, neboť se zdá, že jsi konečně zas mezi lidmi zdomácněl!“

Nešetrným, neobratným těmto narážkám odpověděl Dorner tím, že povstal, a ukazuje paní L* přítele svého, uvedl jej řka:

„Můj přítel, pan Karel Doubic, jenžto znaje Vašnosti, ničeho si nežádal tak, jako aby Vašnostem byl předveden; to jest, neznám nynější jeho duševní stav, neboť ženichovo srdce obyčejně jen jediným přáním bývá přeplněno.“

Paní L* velmi vlídně odpověděla i slečny přívětivě se zachovaly, neboť na obě slovo ženich nemělo účinku odpuzujícího, jako mívá obyčejně, poněvadž Karolina neměla, sama šťastná, komu čeho záviděti a Laura opravdu jen ze zvědavosti prohodila:

„Aj, ženich tedy? A vy bezpochyby toužením zmítán do koncertu se utíkáte, abyste na vzdálenou slečnu nevěstu pozapomenul; to není pochvalné!“ Nevědělať, co Karolina.

Dorner za přítele odpověděl řka:

„Slečinko, nesmírně jste se zmýlila, neboť právě touha ta, o nížto jste pravila, pro ukojení se přivedla pana Doubice sem!“

Karolina se usmála, Laura se čtveračivě poklonila, nevědouc honem, jak podivení své projeviti, Doubic se zapýřil jako panna a paní L* pravila:

„Tedy zde vykvětla vám družinka?! Přejeme vám štěstí, ač nám předmět vašeho zvolení ještě neznám.“

To považoval dobrosrdečný, ale nevelmi obratný Doubic za vyzvání zcela zjevné, pročež beze všech nesnází odpověděl:

„Slečna Berta Gressová.“

Paní L* pod pláštíkem prodlouženého „Aj!?“ přikryla vnitřní smích a Laura si zakryla programem tvář; Karolina pak s dobrosrdečným úsměvem na milence pohlédla, jenžto se k ní sklonil, aby přímost přítelovu omluvil.

V tom ale dáno znamení k začátku oratoria a Doubic jest takto zbaven společnosti velmi jej tísniti počínající. Promluviv něco, čemu pro nastalý hluk ladících se nástrojů ani dobře rozuměti nebylo, vrátil se k damám svým, byv při každém hnutí zrakem nesmírně rozčilené sestry Bertiny pozorován.

Laura se nemohla přemoci a ohlédla se za ním odcházejícím, aby viděla, kde nevěsta jeho sedí a jak vyhlíží. Vidouc Bertu i Emilii podle sebe sedící, myslila, že to tato musí býti, poněvadž s mnohými jinými za to měla, že nevěsta musí vyhlížeti bledá. I podivila se její slíčnosti, a nakloníc se k uchu matčinu zašeptala jí:

„Podívej se, maminko, jaký jest to krásný obličej!“

Paní L* se obrátila, s ní i Karolina, a Dorner vida to, přišel do velkých rozpaků, neboť jestli to paní Gressová viděla, musela se domnívati, že to jeho pobídnutím se děje. Z počátku se nechtěl sice ohlednouti s ostatními, ale rozmysliv se náhle, rychle se otočil, spatřil zraky Emiliiny na se obráceny, a vážně se ukloniv pozdravil všecky tři poznovu.

Poděkovaly mu, ale jaksi nuceně; bylo znáti, že jsou pohoršeny pro nešetrné zanedbávání a že mu to chtějí na jevo dáti. Emilie ostře byla pohleděla na Karolinu a podoba její se jí vepsala hluboko do duše smutné; tato ale, netušíc, jak se tím citu Karlova dotkla, pravila obrátivši se:

„Opravdu, Karle, váš pan přítel má lepší vkus nežli...“

A odmlčela se.

„Nežli?“ dí zdlouha Dorner.

„Nežli jiných lidí mnoho,“ dokončila Karolina se sklopeným k zemi pohledem.

„To jste nechtěla říci, Karolino,“ pravil Dorner a hlas jeho zněl trochu trpce. „Kdyby jste byla pomyslila, že já otrokem smyslů svých nejsem, že jsem se přetvářce ještě nenaučil, nebyla byste zapomenula na vlastní svou důstojnost a myšlénku tu nebyla byste dostala.“

„Odpusťte!“ zvolala Karolina. „Já tak často se obávám, že nejsem v srdci vašem na svém místě důstojná, že zasluhujete mnohem sladčího štěstí, než jaké já vám dáti mohu,– ano, že ani s to nejsem, abych vás učinila náležitě šťastným.“

„A kdyby předce?“ šeptal Karel, očima do prázdna se zabrav, a skloněn k uchu jejímu. „Kdybych si já jiného štěstí nežádal, nechtěl žádati?!“

Dále nemluvil. Podivno! Karolina v tom okamžení hluboko cítila, jako by právě za tímto: nechtěl žádati leželo skryté, vřelé toužení, jen těžce mocí rozumu potlačované; i obrátila se k němu rychle a vidouc ten jeho děsný do prázdna pohled, křečovitě uchopila jeho ruku a zvolala skoro příliš hlasitě: „Karle!“

„Pst, pst!“ ozvalo se kolem: ředitel byl totiž na povýšení vystoupil a dal znamení, aby se začalo, neboť se zatím zpěváci i hudebníci byli na místech svých již stojíce, připravili.

Karel se zachvěl, ale pohledl tiše na uděšenou milenku, smutně se pousmál, a pak usednuv si vedle ní zůstal beze slova promluvení až do konce koncertu seděti. Ani když rodinu domů doprovázel, nemluvil mnoho s Karolinou, a ona skoro za to byla povděčnou, neboť ji těžké myšlénky v hlavě tížily. Slíbiv, že zejtra přijde návštěvou, rozloučil se a pln vnitřního nepokoje přišel domů.

Tato noc se mu zase stala nocí utrpení a dala v dlouhém bojování uzráti novému se odhodlání. Nebylť ani slova s Emilií promluvil, ale předc viděl, jak ubohá trpí, a jak nevinně! I bylo těžko voliti. Konečně porovnav, že dvojí neštěstí předc jen horší jest a tížeji se zodpovídá než jedno, bez viny vlastní přivolané, nové mysli a síly si dodal, aby neklesl pod návalem citu někdy snad méně ostřeženého.

Jdouc z koncertu vedla se Emilie s Doubicem, s matkou Berta.

Emilie s průvodčím svým hovořila jaksi žertovně; ale ostrovtipnější pozorovatel byl by seznal, jak nuceně její slovo zní. Právě mluví:

„Musíte mou zvědavost již ukončiti, když jste jednou začal. Řekl jste tedy, že se známost ona z prvního plesu počíná; což s nimi nebyl dříve znám?“

„Ach ovšem že byl,“ zvolal Doubic: „to jsem se tedy zmýlil! Vždyť jsem vídal dávno před tím, že k nim v divadle do lóže docházel, tedy s nimi byl dojista již aspoň půl léta před tím znám.“

„Což jste s ním nikdy o tom nemluvil?“ divila se Emilie. „Vždyť jste předc jeho přítelem!“

„On jest, má drahá, v tom ohledu zcela nepřístupný. Ptal jsem se ho několikrát na to i ono, ale on se nikdy nedal o takovýchto věcech se mnou do řeči, a já jsem spíš, podle jiných jeho se vyjádření, za to měl, že se lásce vysmívá, že ani není schopen, aby miloval. – Vytýkalť nejednou lidem vůbec, že láska jejich není vlastně nic než honění se za smyslnými lechty a že u nich oko, ucho a tělesná náruživost vlastně milují, aniž o tom duše co ví. Také, jestli se nemýlím, jedenkráte již byl miloval – (Emilie sebou trhla.) – ale buď mu milenka jeho zemřela, či jinak láska jeho byla přerušena; tolik jisto, že chová v srdci tajnou z minulosti památku, všechen cit v něm zajímající, a proto nejspíš tak ostře mudruje. Ale jen až se zamiluje na novo, však mu pak ty převrácené náhledy samy z hlavy vyjdou; já jsem mu to řekl nejednou.“

„Já bych myslila,“ pronesla Emilie váhavě, „že se již zamiloval. Zdá se, že ta, jižto jste Karolinou nazval, v jeho srdci nelhostejné místo zaujímá.“

„Zdá se, i mně se zdá!“ přisvědčil Doubic. „V tom ale aby ho Bůh ví kdo stíhal, nepřistihne. Ani slovíčkem se mi nikdy o slečně Karolině nezmínil, nechodil příliš často do domu, vůbec se choval neustále co přítel, co milý známý, a rodina páně L* také jest jedinou, s nížto se byl seznámil. U nás se mu jaksi nelíbí – (pan Doubic to u nás teprv od nedávna se byl naučil říkati) – zdá se, že miluje společnosti přísně odměřené a toho se mu v pravé míře dostává v rodině pana L*, neboť tam panuje odměřenost a –“

„Aj, to jsem právě nepozorovala,“ zvolala Emilie. „Karolina se k němu chovala velmi srdečně a nelíčeně!“

„Možná,“ dí Doubic. „Já jsem si toho tak velmi nepovšimnul; ale jen to musím říci, že se mi hned při prvním se s nimi seznámení společnost jejich docela znechutila. Snad proto,“ doložil, „že nebi jsa uvyklý, chladnou světa odměřenost nenávidím.“

„Tedy myslíte, že váš pan přítel Karolininu lásku nevyslyšel?“ pravila zas Emilie, nevšímajíc se jeho slov.

„Ach, toť jsem neřekl! Já jen myslím, že Karel pro samou filosofii ani není lásce přístupným: láska – a filosofie!“

„A předce jste pravil, že byl již jednou zamilován!?“

„To bylo asi již hodně dávno, snad dříve, než počalo jeho mudrování,“ dí Doubic se smíchem. Náhle mu ale napadla podivná myšlénka i nemaje, proč by ji tajil, pravil k Emilii vedle něho mlčící: „A proč právě myslíte, že Karolinu miluje? Což Laura méně lásky hodna?“

Emilie se zamyslila, načež pravila:

„Ach vždyť o Lauru nedbal – jen s Karolinou se zabýval – a seděl vedle ní!“

Doubic sám nahlédl nedostatek tohoto argumentu i pravil usmívaje se:

„My, na příklad, se spolu vedeme, a předc miluji vaši sestru více než vás, má milá nastávající paní švakrová!“

Emilie se opět zamlčela, načež po chvíli se obrátila po jdoucích za nimi sestře i matce a dočekavši jich počala s nimi mluviti. Doubic, jehožto ruky se byla spustila, přidružil se k Bertě, aby ji za samého laškování domů doprovodil. Emilie s matkou šly nyní napřed.

6.

Karolina přišedši domů a času majíc o samotě k přemýšlení, znenáhla počala nahlížeti, jak nemile se musela citu Karlova dotknouti; neboť že jí byl porozuměl, za to jí ručilo jeho mlčení, jeho přísný, truchlivý pohled.

Druhého dne, když se probudila, cítila jakousi nechuť ke všemu, jako nám bývá, když bychom rádi myšlénkám svým se oddali a jednotvárný výtržný život nám v tom brání. Aby tedy sama mohla ostati, dala si zavolati Lauru a řekla jí, aby ji u matky omluvila, že ji trochu hlava bolí; pan Dorner ale kdyby přišel a chtěl ji viděti, aby ho nezdržovaly.

Laura ji počala trochu škádliti, chtíc mermomocí věděti, proč se na pana Dornera rozhněvala, co jí udělal, a nebo hněvá-li on se, a proč? – a neustála dříve, až ji Karolina poprosila, aby ji nechala o samotě, že ji opravdu hlava bolí a že již včera jí jaksi dobře nebylo. Laura se však, místo aby odešla, nesmírně ulekla, i chtěla matku o tom zpraviti, a teprv po dlouhém domlouvání sestřině a přislíbení, že, nebude-li jí dopoledne lépe, pro lékaře pošle, vzdálila se plna strachu, neboť byl pan doktor nařídil, aby se slečna po dlouhý čas bedlivě všeho střežila, co by jí mohlo nějak uškoditi, sice že se zlé následky nemoci její dostaví.

Blížilo se k poledni, když Karel k ní přišel. Obličej jeho byl tak bledý, jako by na něm okolo zavanuvší smrti prst byl napsal stopu svou, – bledší mnohem více než kdy jindy, a oči jeho z hluboka temně planoucí jaksi smutným leskem svítily, upomínajíce na loučení se zimního světla denního s rovinou pod večer sněhem pokrytou.

Vážně vkročil, odměřeně se přiblížil k ní, aniž byla v ouzkostlivém zapomenutí jej přivítala, sedl si podle ní a vzav ruku její dotknul se jí rty svými, pálícími vzdor bledému obličeji. Dotknutí toto jí vrátilo všecku horoucnost, pod tíží myšlének až posud ukrytou, i vrhla se mu vášnivě na prsa, lokty její obejmuly drahou hlavu a vzlykajíc na ústech jeho zvolala:

„Odpusťte mi – odpusťte, Karle můj! Já jsem jednala nerozumně co dítě, poněvadž vás tak nevýslovně miluji, a láska čím větší, tím víc se obává!“

Karel spláceje celování přivinul ji k sobě a tvář její k sobě vzhůru obraceje pravil tiše, vlídně, hlasem shovívavým a domlouvajícím zároveň:

„Ale láska věří; nedůvěra jí štěstí kazí!“

Karolina cítila pravdu slov těch a úžeji se k němu vinouc sliby dávala, že nikdy nepřestane se důvěřovatí v něho, že i toto poslední myšlení v ní povstalo, aniž věděla jak, nejistým toliko hlasem úzkostlivého srdce vedena. On ji nechal mluviti; těšilo jej, že se neklamal, i blažilo jej tak vroucné milování. Pak i sám o stálosti citu svého ji ujišťuje pravil:

„Mé jediné provinění jest, že jsem vás, má milovaná dívko, jednou a snad i vícekráte porovnával s Bertinou sestrou a shledal jsem, že tělesní krásou vyniká nade všecky známé mi dívky; ale srdcem jste a zůstanete vy snům mým o dokonalosti ženské nejbližší. Kdyby smyslové moji ve mně byli mocnější než vůle má, snad bych neobstál před soudem rozumu svého; ale tak, jak jsem, nezvrátí nic na světě určení mé, a kdyby Emilie byla ještě sličnější, než jest, i sebe více mě milovala.“

„Jak?“ zvolala Karolina. „Ona tedy vašeho přítele nemiluje?“

„Emilie?“ podivil se Dorner.

Karolina sklopila oči a zašeptala: „Emilie tedy jest sličnější sestra Bertina a já jsem myslila, že váš přítel ji si byl zamiloval, neboť jsem jmena sester neznala.“

Načež se znova zamyslila, rozvažujíc slova milence svého, až upamatovavši se na posledek pravila:

„Vy jste pravil: kdyby mě Emilie sebe více milovala. Což ona vás miluje?“

„Proto jsem přišel, má Karolino, abych vám vše, co vím o věci té, pověděl. Ovšem se domnění mé nezakládá v jiném než v pozorování jednotlivých slov a chování se jejího ke mně; ale musel bych se již příliš klamati, kdyby to nebylo pravda, že mně Bertina slečna sestra více jest nakloněna, nežli se povrchní známostí naší ospravedlniti dá. Význam hlasu v slovech dojemných, řeč oka jejího, změněná její, tichá prý povaha, vše to mě v domnění mém potvrzuje, a já tedy, znaje již od počátku nezvratnou povinnost svou, stranil jsem se dívky politování hodné, jížto lze jen pomalu domluvou uleviti; snad posud neví, že srdce mé vám náleží, a já prosím vás o dovolení, abych to směl příteli svému oznámiti: on to poví celé rodině, a Emilie, nemohouc žádnou nadějí se obírati, zapomene znenáhla na svůj cit náhodou povstalý.“

Karolina dala ráda svolení, ústa její vlíbala mu díkem na bledé tváře barvu živější, kteráž bohužel nikdy stálosti neměla, vždy předešlé přísné bledosti ustupujíc; a o polednách byla zase zdráva jako jindy a veselá, neboť jí byl navrácen do duše poklid. I Karlovi bylo volněji, neboť se mu zdálo, že nyní před sebou i před milenkou stojí spravedliv.

Druhého dne došel k Doubicovi, aby podle úmyslu svého lásku svou mu svěřil; ale nenalezl jej doma. Později ještě jednou nadarmo v jeho bytu se zastaviv, pozapomenul pak, a chtěl první náhody použiti.

V takovémto stavu věcí míjely dni a týdny, až se přiblížil měsíc květen. Dorner byl odbyl svá rigorosa, byl s Karolinou zaslíben a hodlal koncem nadřečeného měsíce, až by byl zasnouben, s chotí svou do Vídně se odebrati. Také Doubic již se byl odhodlal a dne druhého května odbyl i on svá rigorosa.

Emilie byla po celý ten čas v úplné nejistotě zůstala, co se Dornera týkalo; neboť o lásce jeho se vskutku nedověděla. Líbezný býval ondy na ni pohled, a teď smutná chodila, nic ji netěšilo, nevábilo, nejraději dlela o samotě a zlými sny, plnými touhy marně se obírajíc, velmi zevnějšku svému škodila, neboť vadne tělo, v němžto duševní činnost příliš nadevládá. Sestřin šťastný pohled opakem svým ji bolel, aniž pravou toho příčinu tušila; viděla jen, že sestra všeho dosáhne, čeho si dívka jen žádati může, sama však že bez naděje jsouc nikdy blaha žádoucího nedojde.

Matka pátrala po příčině znepokojující truchlivosti dceřiny, darmo ji k důvěře přemlouvajíc, a Berta nemyslila na nic, co se jí nehodilo v obor blahého myšlení; bylať příliš spokojena, šťastna, i nelze bylo, aby se jí nepříjemně dotknulo chování sestřino, ani takřka nezpozorované.

Doubic byl skoro neustále u ní, rovněž jako Dorner u Karoliny, mluvili o příštím životě svém, jak si vše zařídí, ba i o jmenech budoucích rozenců svých se rozpustilý Doubic opovážil rokovati; slovem on i Berta byli blaženi.

Ne tak Dorner. V jeho duši neustále se oživovalo myšlení jednak na Emilii, jednak na mrtvou první milenku, a podivno, čím víc se blížil sňatek, tím častěji a mocněji v něm se opakovalo. Bylo mu vždy, jako by mrtvá ta památka mezi přítomností a očekávanou budoucí spokojeností hrozivě se mu stavěla, jako by ani neměl dosáhnouti, čeho si žádal, poněvadž nemoha učiniti obě dívky, jej milující, šťastnými jak chtěl, za pokutu sám že nesmí býti šťastným, se domníval.

Karolina od onoho vyznání a smíření s Karlem ani nejmenší pochybnosti nedopustila si v duši povstati, neboť jí Karel byl jasně pevnou povahu svou dokázal, a pak –: myšlení se teď na dvé dělilo; bylať nevěstou. –

Jaro se počalo jasně a jasněji rozvíjeti, milé, teplé jasno probuzovalo vždy více puků do života, vyvolávalo pěvce své do čerstvého vzduchu i zvalo lidi na prsa oživující přírody.

Rodina paně L–ova vyšla si jednoho dne časně ráno na venek, chtíc užiti v přírodě rozkoší vábných. Dorner ovšem je doprovázel. Cílem příjemného putování měly býti kopce na západě obzor zavírající a na nich starobylého hradu zříceniny.

Den se probudil jasně z noci vlažné a jako by nebe samo z milého na omladlou zem pohledu se těšiti chtělo, nebylo na něm na celém, kam až oko sahalo, ani nejmenšího mráčku, že by pohledu tomu bránil.

Vyšli za město a polní cestou se dali ke kopcům; v pravo i v levo zelenající se osení jako hedbávný koberec celou pláň pokrývalo, vzduch se jemným vanotem od lesů chvěl, chvěl se i zpěvem neviditelných s vysoka pěvců a prsa daleko se šíříce napájela veškerou bytost omlazujícími prameny síly.

Z počátku živě hovoříce znenáhla teď umlkali pod velebným dojmem, až docela utichli, každý hově myšlení svému. Ani jeden z nich neměl myšlénky s druhým stejné, neboť vstávající den byl podle povahy jednohokaždého zaúčinkoval. Jen Laura nepodlehla dumání všeobecnému, ale jako srnka brzo napřed, brzo v zadu za ostatními poskakovala od kvítka ku kvítku, všecky rukou nelitostnou z mladého života vytrhujíc, aby měla kytku z pestrých květů polních.

Teď za nimi přes blízké, taktéž na východě vrchy první záře slunečního světla počala metati do výše ohnivé paprsky své: jasněji prohlédl den, květinky se počaly lesknouti slzami radostnými, ve vzduchu zpěv se hlasitěji rozvolal a všemírem se ozvalo šumění jako radosti v prsou lidských první neznámá ještě ozvěna; jen Karlovi se zdál ten šumot býti počátkem zničující bouře, zkoušející po tichu hlasy své, než se vztekem rozeřve.

Pocestní naši zůstali všichni státi, slunce východ pozorujíce, a poněvadž světlo pramenem všeho žití probudilo i v nich ozvěnu svou, dalo hlavě jasných myšlének, ústům slov hojno a srdcím citu plno. Rozhovořili se, rozesmáli a cesty jim nepozorovaně ubývalo.

Laura teď teprv zpozorovala, že v kytce její příliš mnoho žlutých květin jest přimícháno, a počala jednu po druhé zahazovati; paní L* pověsila mantilu svou pánu choti přes ruku, neboť ji slunéčko skrz černé hedvábí do zad příliš hřálo; Karolina se zavěsila v loket Dornerův a poslouchala jeho vypravování o životu bylin, k čemužto mu vyhozené z ruky Lauřiny kvítky příčinu daly; a pan L* huče před sebe do mohutných vousů jakýsi maďarský nápěv, stínal mocnou španělkou po stranách stojící bodláky.

Slunce začínalo již poněkud obtížným býti, když vešli do stínů lesních.

Právě tou dobou, asi dva tisíce kroků jižněji než naši cestovníci, vešly do téhož lesa čtyry osoby: Doubic totiž a paní Gressová s dcerami.

Staloť se to zcela bez umluvení, zrovna náhodou, a tím vzaly osudy dvou i více lidí počátek prajiný, než by jinak byly bývaly.

Dorner s průvodčími svými přišel k patě hory nevysoké, na nížto bývalý hrad rytířský Bůh ví jak dlouho sesutý stál; v pravo při cestě stojí hostinec ouhledný, za nímžto pěkná zahrada se vzhůru návahem rozkládá, jen lehkým plotem z latí od lesa se dělíc, neboť se tu zvěře není co strachovati, a přívaly mají stranou své odtoky. V levo s cesty, něco doleji, rozkládá se velká cihelna, okolo nížto cesta vede do romantického údolí k bystrému potoku, na místa snivě vábná. Čím výš se cestou vozovou ku sbořenému hradu vystupuje, tím častěji noha státi ostává, neboť výhlídka, odtud vždy čarovnější, oko poutá.

Společnost naše zašla do hostince, kdežto v zahradě posnídali, a oběd na hodinu s poledne objednavše dali se zase na cestu.

Nebyli ještě docela na vrchu, když se jim událo spatřiti člověka dorostlého, bez kabátu, široký slaměný klobouk majícího na hlavě, na bedrách zelenou plechovou krabici, slovem botanisujícího muže, an po kamenech do výšky leza pilně v pravo i v levo slídil. Byl zajisté známou ve vůkolí osobou, neboť pan L* sotva že ho zočil, zatočil kloboukem volaje:

„Ho ho! pane Sillabo! Dejte pozor, ať se pod vámi skála neutrhne; dolů jest daleko!“

Pan Sillaba se ohlédnul, a poznav rodinu váženého pana L* zavýsknul jim vstříc jako páv, a než se nadáli stál před nimi, v jedné ruce hůl a kabát, klobouk na hlavě sestrčený, v druhé ruce jako drahý poklad jakousi nepatrnou bylinku drže. Mohl být již asi čtyřicet let stár, ale mrštné jeho a velmi dobře zachovalé tělo nejméně o deset let mladším jej činily. Zvlášť obličej, jehožto jiskrný zrak mladistvým ohněm se svítil, byl by žádnému třicetiletému hany nepřinesl. Mžiknutím se byl všem a každému zvlášť poklonil, a omluviv se pro volný oblek svůj pravil:

„Nalezl jsem tu zrovna zázrakem v tomto měsíci již u nás vůbec vzácnou Saxifragu – ach odpusťte, prosím,“ zvolal řeč svou přerušiv, „já jsem zapomenul, že mi pan státní rada již několikráte zapověděl, abych mu těmito botanickými terminy uši netrápil. Slovem,“ obrátil se k paní L*, „jest to jedna z nejvzácnějších u nás bylin, a já – (teď se k Lauře otočil) – abych jednak důstojného místa jí zjednal, jednak aby jmeno její mě do rozpaků nepřivedlo, nazvu ji Lau –“

„Prosím vás, nechte ji beze jmena,“ zvolal se smíchem pan L*.

„Laurina,“ doložil pan Sillaba, „a poprosím slečinku, aby se jí ujala.“

Laura usmívajíc se s poděkováním přijala květinku, načež pan Sillaba chtě nechtě musel celou společnost doprovoditi a zůstati při ní, neboť mu pan L* jednou za vše na celý dnešek zapověděl hledati byliny s těmi prožluklými jmeny.

Byltě pan Sillaba dobrým průvodčím po všech kolem horách, neboť veden náruživou láskou k botanisování byl za těch asi dvanáct let, co se v tamější krajině na statku svém usedle zdržoval, každý tak říkaje kout prolezl, a nebylo příjemného nebo památného něčím místečka, o němžto by nevěděl. Při tom byl člověk mravů dosti uhlazených, pln žertů, a každé hezké dívce již byl jednou se dvořil, což, mimochodem řečeno, ani tak špatně mu neslušelo; tedy opravdu jest se čemu diviti, že se posud neoženil. Říkával nejednou, když mu bylo hodně do žertů, že se dříve neožení, pokud nenajde dívku jako balsaminu, aby byla tak něžná, tak čistá, tak průsvitná a – neodmlouvavá. Toť mohl ovšem hledati déle, než mu život lidský postačoval. Důvěrní jeho přátelé však tvrdili, že prý začíná jeviti jiné náhledy, a že prý jen počká ještě, až mu bude půl sta let, a pak – že jedno oko zamhouří. –

Starý hrad byl již se všech stran ohledán, výhlídky s vrchu plně užito, otázek a odpovědí hejno dáno a zas dáno, pan Sillaba provedl společnost několika rozkošnými na vrchu a po svahu v lese místy a teď se všichni poněkud utrmáceni vraceli dolů do hostince k obědu. Když z lesa vyšli, pravil pan Sillaba stranou za údolí na protější stráň okazuje :

„To všecko není nic, ale tamhle na druhé straně za bystřicí, tam jest několik míst – ach míst, že by tam člověk usnul a –“

„A spal až do soudného dne!“ vskočil mu pan rada do řeči, což vůbec rád činíval. Rozesmáv se doložil ještě: „Jděte mi, vy jste noční karkule, pane Sillabo!“

„Pane rado, račte dovoliti, to jest Boží dobrodiní a pravé štěstí, zvlášť když se člověk chce oženiti; aspoň bude míti s paničkou méně nepohody.“

„Jak to myslíte?“ otázala se rozmarně vyzývajíc paní L*.

„Jak?“ dí pan Sillaba, jako by se divil, že nepochopila, i doložil: „Kdo spí, neslyší nic.“

„Já bych také rád, abyste se důkladněji vyjádřil,“ podotknul pan L*, „neboť tři věci se nerady poslouchají, totiž –“

„Abych tedy nepravé snad myšlénky hned v zárodu odstranil,“ vece pan Sillaba, „musím říci, že jsem si v duchu představoval příjemnosti těch rozličných domácích kázaníček, ucho páně manželovo bavících a –“

„Což pak ale vy, pane Sillabo, víte o nějakém takovém kázaní?“ zvolala v to paní L*. „Což jste toho již zakusil?“

„Ne, milostpaní,“ odpovídal pan Sillaba; „před tím mě pán Bůh až posud chrániti a opatrovati ráčil, ale slyšel jsem o tom historie, až mi vlasy vstávaly; možná, že jsem si o tom učinil obraz o mnoho děsnější, a snad se to konečně ani tak zle neposlouchá; ale račte věděti, já se bojím bubáků, a nerad se pletu, kam nepatřím, tedy jsem se o tom posud nepřesvědčil.“

„A nepřesvědčíte se nikdy,“ řekla paní radová; „vždyť vás nebude ani žádná chtít!“

„Proto, že nejsem rád na kázaní?“ dí pan Sillaba. „To by mě arciť mrzelo, a mohlo by se konečně státi, že by se ze mne učinil ještě člověk nábožný; já vůbec za nic nechci ručiti.“

Paní L* byla přišla do takového humoru, že plna smíchu zvolala:

„O, vy byste měl býti mým! Já bych vás přivedla, na pokání, že byste byl jako beránek!“

Pan Sillaba se obrátil k panu L*, zatvářil se, jako by kdoví jaký smutek ho byl potkal, a zvolal politovně:

„Ach, ubohý pane státní rado! Já Vašnost z celého srdce lituji!“

I nastal všeobecný smích! Paní L* nechtěla dopustiti, aby pan manžel takovouto urážku nechal bez pokuty, a nabízela oběma souboj, a veselost dosáhla nejvyššího stupně, když pan rada Karla za sekundanta požádal.

Za takovéhoto hovoru došli až do hostince, kdežto na ně oběd již čekal, a pan Sillaba musel s nimi ke stolu zasednouti. Vše bylo v pořádku, a paní L* se jen divila, že zde tak chutnou polívku s jaterními knedlíčky umějí strojiti. Laura byla bylinku, dar páně Sillabův, v skleničce do prostřed na stůl postavila, sama nevědouc, proč se při tom tak zarděla, i byla ráda, že ji nikdo pro to nepočal škádliti. Pan L* si přihýbal vínka s panem Sillabou si připíjeje, Dorner a Karolina spolu hovořili o něčem zcela tiše, že jim nikdo neporozuměl.

Po obědě se obyčejně dostavuje každému nesmírná touha po úplném pohodlí: mnohý by si rád lehl a oči přimhouřil, na nic nemysle, o nic se nestaraje; celým tělem se rozplane teplo tak příjemné, jako na jaře po dešti slunce; v srdci, pod nímžto žaludek upokojený nebouří, povstane chtivost lásky, družný cit, slovo se na rtech tak přísně neváží a všecka bytost by se rozveselila. Starší lidé obyčejně usnou, mladí se dají do žertu a smíchu, a kdo nemá k tomu ani k onomu času, jde mrzutěji než kdy jindy za svým povoláním, neboť cítí, jak nepříjemně se žije, když ani po jídle nelze si pohověti, kdežto každé zvíře hledá i má svého pohodlí. Tu si myslívá: „Kdybych takhle jen zlatku denně měl, raději bych kdo ví jak se nuzoval, jen abych se nemusel tak pachtiti.“ A kdo zlatku denně má, žádá si dvě, pak tři, čtyry, a tak dále až do set, pak mu spaní a pohodlí přejde, neboť bohatý život mnohem více starostmi tíží, než skromný, poněvadž zastaralý způsob života bohatého nelze od bohatství odloučiti. Blaze tomu, kdo tolik má, aby mohl po zlaté prostřední cestě životem kráčeti: spokojenost nezabíhá do krajností, – její pravé, stálé sídlo u prostřed leží.

To nás ale daleko zavádí od hostince, v němžto zatím naši hosté kávu byli vypili a podle rady páně Sillabovy karet se chopili, chtíce si sehrati whistem. Karolina i Laura museli povoliti vůli otcově, jenžto whist náruživě miloval, a paní radová si přisedla k choti svému, aby se již asi po miliónkráte podivné hře té divila.

Dorner, jejžto pan rada nejednou již ujišťoval, nenaučí-li se hráti whist, že se dozajista ve světě ztratiti musí, odešel ven, vzav od Karoliny odpuštění a slíbiv, že jí do pěti hodin přinese kytku samých lesních květin.

Vyšel z hostince, rozhlédl se kolem, jako by pátral, kde by nejlépe bylo hledati kvítí a zrak jeho mimovolně utkvěl na vchodě do údolí, za cihelnou temně vábného. Zdlouha obrátil tedy kroky v tu stranu, oko skloněné mechanicky počalo vésti nohy cestou a duch se hluboko zamyslil.

Nevědělť, čím si to vysvětliti, že po celý den již se bylo v něm jakési napnutí rozložilo; neustále se myšlení jeho sestřeďovalo, na okolní věci zapomínajíc, a sestavovalo mu v hlavě podivné obrazy, brzo plné štěstí, brzo samý smutek, ježto, u vědomí ani takřka se nezastavujíce, zase mizely tak letem, jako byly se dostavily, zůstavujíce po sobě jen divnou roztržitost, vždy po novém snění touhu.

Teď kráčel samoten, ničí přítomnost mysl nepoutala, i bylo mu volno. Nemyslil na Karolinu, ani na Emilii, ani na Marii, ale sestavoval podivné osudy lidské, vymýšlel si okolnosti a poměry, v nichžto člověk, mezi dvěma neštěstími voliti maje, nemá jiného zbavení, leč položití život svůj do zapomenutí, poněvadž by si vždy měl co vyčítati. Bylť jako všichni mladí, jimžto posud horký cit před rozumem stojí zacláněje, zapomínal, že není na celém světě ani jednou tak zapletených poměrů, aby se z nich počestně i bez výčitek svědomí nemohl člověk vymásti. Proto vida, že mu Emilie není lhostejnou, a boje se, že ubohou Karolinu oklame, vezme-li do sňatku s ní obrazy nevěru rodící, stavěl se sám do postavení přetěžkého, nemaje tolik odvahy, aby na Emilii zapomenul

A ještě by se lehce k tomu byl odhodlal, kdyby sám jen ji miloval; tak ale její štěstí muselo v její lásce kořeny míti, a zničí-li se násilím jich půda, zahyne, musí zahynouti celý kmen. Smí člověk zvolně se životy hráti? Buď Emilie se utrápí, anebo Karolina! – Ovšem tato v lásce jeho jest odchována, zaslíbená jeho nevěsta –, a buď si ji musí vzíti, anebo zahynouti: o tom byl úplně přesvědčen, neboť nelze bylo by nésti vědomí, že proň bytost milovaná – ano milovaná – trpěti musí.

Neblahé ty poměry! Kdyby ještě neměl svolení rodičů Karolininých, byl by se zajisté bez dlouhého boje rozhodnul, jako již jednou podobné rozhodnutí v něm se stalo; ale teď, že mu Karolina již jistě měla náležeti, bylo jedno napnutí z duše pryč, a veškerá síla se klonila silně na stranu, kamž by jí nejisté o Karolinu se snažení nebylo nikdy dalo přijíti. Kdyby se byl vzmužil, Emilii upřímně politoval, snad jako rozumný muž předstoupiv jí byl řekl, proč tak a ne jinak jednati musí, a sňatek svůj zrychlil, byla by si poplakala, ponaříkala, on by přestal býti předmětem touhy její a vše by se bylo do rovných tichých mezí vrátilo, srdce by se utišilo a hlava by ostala bez výčitek.

Sám sobě i jiným vždy radou jistě vypomáhaje, teď ztratil bystrého ducha svého, ztratil takřka sebe samého, a to bývá počátkem všeobecné ztráty.

Karel zašel přes potok a podle levého břehu vzhůru lesními stíny do úžlabí; – na květiny zapomenul.

Byli jsme podotknuli, že touž dobou, kdy rodina páně L–ova do lesa vešla, i paní Gressová s dcerami svými a panem Doubicem do stínů téhož lesa vkročili, jen o něco jižněji.

Bylyť dámy, hlavně ženichem Bertiným vybídnuty, k vycházce této se odhodlaly a chtěly si prohlédnouti romantické údolí v levo pod starým hradem položené, totéž, kam Dorner později přišel, a navštíviti kapli Panny Marie na temeně protějšího kopce postavenou. Jim na místě hostince poskytl mlýn známého jim pana Valného, až daleko na zad v údolí položený, hostinského pobytu, a když se okolo dvou hodin po poledni s kopce vrátili, vyšel jim pan Valný vstříc vytýkaje, že tak dlouho na sebe s obědem čekati dávají.

Když byli o všelikých možných novinách, věcech hospodářských, o mlečích a vodě pohovořili, zpozorovali teprv, že mladí všichni tři scházejí. Majíce za to, že je v zahradě za mlýnem naleznou, dali rozkaz, aby jim děvečka asi za hodinu donesla tam kávu, i vyšli se podívati na květiny, chloubu to pana Valného.

V besídce, Bůh ví jak dlouho, seděli Doubic a Berta – o Emilii žádný nevěděl. Bylať prý z besídky asi před půl hodinou vyšla a od té doby ji nikdo nespatřil; ve mlýně pravily děvečky, že viděly slečinku, jak vyšla ze zahrady a po cestičce se dala za potok na druhou stranu.

„Však ona přijde,“ jistila paní Gressová i podotknula ještě: „Bůh sám ráčí věděti, co to děvče má?! Od nedávna jest tak tichá, tak nemluvná, hledá samotu a nevšímá si skoro ničeho.“

Pan Valný se pousmál, pohlédl na svou choť a pravil:

„Ach totě neštěstí, – víme to, víme! Oč, vzácná paní, že slečna Emilie se – jak říkáme – tajně zamilovala?!“

„I toť snad ani není možná! Vždyť mi jindy všecko pověděla, se vším se mi svěřila,“ pravila paní Gressová, „a teď by najednou něco přede mnou tajila? – Ne, ne, pane Valný, tomu nemohu věřiti! Vždyť jsem sama, již něco takového tušíc, ji několikrát vybízela, aby mi pověděla, co jí schází? proč jest tak smutná? ona mi ale vždy jen odpověděla: „Maminko, nestarej se tak o mne, já zas budu veselá, mně jen dnes není do žertů, jako jindy, již hned jak jsem se probudila.“ – A byla jsem odbyta. Nemyslím tedy, že by to láska byla.“

„Ale, ale, vzácná paní,“ namítnul zase pan Valný, „snad slečinka sama neví, že se zamilovala; to byste se ji musela ráčit ve vší přímosti optati, zdali se ji některý známý pán nezalíbil, a tak dále, a jestli třeba, raději hned i jej vybídnouti, aby se přiznal, zdali ji také miluje, a hned svatbu, zároveň se slečnou Bertou!“

Paní Gressová se musela podivnému tomu rádci zasmáti, ale vzdor tomu slova jeho pravdou ji pohnula tak, že si umínila, jak mile jen domů přijdou, že s Emilií upřímně a přímě promluví, aby věděla, podle čeho se říditi. Umlkla tedy o věci té a jala se s panem Valným prohlížeti jeho květiny,

Doubic vyšel s Bertou za zahradu, dříve ujistiv, že se daleko nevzdálí, aby ho mohli k svačině zavolati. Berta chtěla zpočátku, aby s ní Doubic šel Emilii hledati, ale později, jako všichni zamilovaní, zapomněli oba na ni, na vše kolem sebe a opojovali se rozkošným pohledem v divokrásném údolí, hledajíce květiny a jeden druhého laškovně k rozličným žertům vybízejíce.

7.

Dorner posud kráčel s čelem skloněným, plným zamyšlenosti, cestou mezi povalenými balvany, a zas hladkými stíny pod zelenými stromy, brzo vysoko, brzo podle samého potoku vedoucí. Jeho se nedotýkala tichá krása vůkolní, temný šepot a hlasitá hra vln dole přes kamení se valících, ani nebe pohledem zdola tak tmavomodré a čisté v oko jeho nezasvítilo: prsa toliko prudčeji oddychovala, do nichžto mír obklopující jej přírody neměl přístupu; v tváři, ani prudším se těla pohybováním bledosti nepozbývající, jakýsi ledový znak ležel, – a jen okolo úst pevně sevřených táhl se význam úzkostlivé bolesti, až k oku do prázdna hledícímu dosahující.

V trudných myšlénkách pohroužen nedbal na cestu, až se najednou octnul na příkrém vybočení, s něhožto dvě cesty vedly: jedna v levo do zelena, druhá zrovna dolů k potoku. I dal se na levo a jsa vytržen z myšlení svého, počal si pln podivení prohlížeti rozkošné tu položení; cesta se točila neustále v levo kolem homolovitého vršku a na pravo dole otvíralo se vždy šíře jako přikouzlené nevýslovně krásné údolí, kolem dokola kopcemi obklopené a takto skryté.

Vše tu jaksi více bujelo, dole louky vysoko travou porostlé a hustým osením pokrytá role lemovaly malou ve prostřed vesničku, jejížto živě červené střechy zvědavě příchozímu cizinci jako by se divily, proč blaženou, tichou tu samotu ruší krokem svým. A když se oko divení nabažilo, uvítá je na levu nové překvapení, a snad ještě milejší, ještě rozkošnější.

Zde totiž učiněn do vrchu vykopaný půlkruh, ale dávno již dozajista, neboť vše kolem hustě travou porostlo. Na zad se prýští ze skály teninký pramének a prostředkem odtéká; několik košatých stromů stojí před vchodem, pohledu zcela nebráníce, ale přece zaclánějíce. Vejdeme po cestě mezi stromy, vstoupíme do půlkruhu a: „Ah – ah!“ mimovolně divením zvoláme.

A jest to v skutku pohled překvapující, zvláštní svou krásou omamující. V pravo i v levo totiž pod rozsázenými vkusně stromy otvírají se nové dva půlkruhy, ale výše o něco, a cest k nim vede mnoho množství samou bujnou travou, plnou kvítí. Tu a tam při stromech drnové sedátko lákavě do stínu zve a z obou vedlejších půlkruhů taktéž potůčkové se vylévají, majíce prameny své na stěnách zadních.

Karel stál chvíli okouzlen, i nemohl v prvním okamžení pochopiti, proč sem lidé z blízkého hlavního města davem neputují, a jak to možná, že sám po všecka léta ještě ničeho se o místě tomto nebyl dověděl?! Přísnost i ledový dech byly mu s tváře zmizely, ustoupivše významu rozkoše, snivému stínu duše básnické, i chtěl se již obrátiti a Karolinu – ne, Karolinu nechtěl sem přivésti, jí beztoho ukáže tato místa na cestě zpáteční. Teď se také upamatoval, že jí slíbil kytku z lesních květin, a počal trhaje nejpěknější vystupovati do půlkruhu v pravo ležícího.

Vystoupiv shledal zase nové překvapení, neboť za pramenem ze stěny skalní se prýštícím otvírala se křovím pokrytá cesta do zadu vedoucí. Aby již vše si prohlédl, vešel do ní, a učiniv několik kroků – zděsil se pronikavého vykřiknutí, ježto se zrovna před ním ozvalo, a spatřil postavu ženskou s malého sedadla k zemi klesající.

Přiskočil a poznal – Emilii!

Byla to náhoda, že se s ní sešel, a právě zde, za takových poměrů sešel?

I poklekl k ní a hlavu její zdvihaje, darmo ji volal jmenem; bylať omdlela. Podepřev ji tedy hlavou o drnové sedadlo a klobouk jí odvázav odběhl, aby šatek svůj ve vodě omočil, v okamžení tomto lepší rady si nevěda.

Rychle se vrátil, – Emilie posud bez sebe ležela. I počal ji otírati studeným, mokrým šátkem, hlavu její zase kleče na ruce své drže, a celou bytostí jeho zimničné chvění otřásalo; nemyslilť v tom okamžení pranic, jen viděl ubohou tu bledou, andělskou tvář, a – cítil – cítil, že nesmí býti šťastným.

Jaký dlouhý obsah utrpení jejího stál na tom čele mramorovém a oči zavřené ještě poslední slzu v třesoucích se řasách držely, pláčem zčervenalé! A pro něho, on to cítil, že pro něho ty slze kanuly, – ubohá trpitelka! Což nelze tu pomoci?! Což musí ostati nepotěšenou, nešťastnou?

I sklonil se nade drahýma očima, sám zaslzel, a pak třesoucí se jeho rty vssály rosu s očí jejích hluboko do srdce.

Jako by políbením jeho, co mlhy sluncem rozplašené, mrákoty její byly zmizely, otevřela nebe pohledu svého a vidouc jej před sebou, jej, přesvědčena, že to nebyl prve sen, když ho přicházeti spatřila, zaštkala hlasitě a přikryla si oběma rukama tvář uzardělou.

„Bohu díky, slečno, že mdloby vaše přestaly,“ počal Karel chvějícím se hlasem, jednak aby ticho trapně přetrhl, jednak aby se vytrhl z myšlének zrádných. „Odpusťte mi,“ pokračoval, „že vás náhlý příchod muže tak polekal; nevědělť jsem, že vás tu naleznu!“

Emilie se byla zatím zas posadila na drnovku a teď, když Karel poslední slovo byl pronesl, přitiskla šátek svůj křečovitě na oči a usedavým hlasem zvolala:

„O, já vím, že byste nebyl přišel, kdybyste byl věděl, že mne zde naleznete!“

Dorner v smrtelních nesnázích jen zvolal: „Slečno!“ – Ale v jediném slově tomto tak, jak je byl pronesl, ležela celá dlouhá řeč na výčitku pro křivé její posouzení; jí ale nezněla z něho ta odprošující výčitka, spíše jen omluva praobyčejná. V její hlavě ovládl cit a myšlénky jemu poddané přivedly jí na rty slova, ježto by jindy do smrti nebyla vyslovila. Možná i, že přírody mohutný z lásky dech v ní tak byl zapůsobil, an pravila:

„Pane Dornere, vy jste se mně schválně až posud vyhýbal, a to může býti znamením, že mnou povrhujete, že nejsem vaší přítomnosti hodna, že mě nenávidíte –“

Dorner stál před ní beze slova promluvení. Krev se mu byla do hlavy veproudila, i viděl před sebou jen dvojí cestu: buď nechati Emilii v těchto myšlénkách, aneb jí vše pověděti, proč tak a ne jinak musel jednati. – Za hlubokým povzdechem vypravil ze sebe:

„Slečno, slečno, já jsem jinak nemohl!“

„Byla jsem ovšem neprozřetelná, já vím,“ počala zas Emilie tiše slzíc; „muž si nikdy nebude vážiti dívky, která se v citu svém tak zapomene, že jej příliš jasně před ním na jevo dá, jako jsem já učinila; nenaučila jsem se však přetvařovati se a prvně poznavši muže ušlechtilého, sama jsem si zvolila neštěstí své. Já je ráda trpím, ráda bych milujíc ještě více trpěla, jen kdybych nemusela viděti, jak se mne straníte, jen kdybych cítiti nemusela, že mnou tak opovrhujete!“

„Probůh, slečno, nemluvte tak!“ zvolal Dorner a jen vší silou duše své odolal moci jej k nohoum jejím pudící; „já vámi nikdy neopovrhoval, nikdy jsem nepřestal vážiti si vás, ale – já jsem jinak nemohl!“

„Karle!“ vykřikla ona, hned ale zpamatujíc se, s hlavou sklopenou znova počala: „Pane Dornere, vy snad ani nevíte, jakého štěstí jste mi slovy svými daroval. Z vašich úst vždy jen pravdu jsem očekávala, i věřím vám bez nejmenšího pochybování, věřím i to, že jste jinak nemohl jednati, ačkoliv jste mi neřekl děsivou tu příčinu. Nemajíc k vaší lásce práva, vím alespoň, že jste pro neutajený můj cit na mne se nehněval i že dále smím bez tísně předešlých myšlének svých vás milovati.“

Vše to byla mluvila s takové vznešenosti významem, že neobyčejná slova její a celé jednání bez nejmenší skvrny stály. – Tak se nejeví záletný cit ani lehkomyslného srdce chtění: takovými hlasy mluví do duše nevinost panenská, v nížto se cit byl stal všemohoucím.

Karel musel, chtěl-li se jí v šlechetnosti vyrovnati, příčinu jednání svého jí sděliti, aby před ní stál ospravedlněn; tedy pravil:

„Slečno! dovolte mi, ať tajno duše své před vámi odhalím, a milujíc již, politujete mě zajisté.“

Emilii probíhalo duchem divné tušení; učiníc vedle sebe místa, mlčky vybídla Karla, by se posadil, načež on po krátkém pomlčení sedě již vedle ní a před sebe do vzduchu hledě, počal:

„Nežli jsem vás poznal, miloval jsem anděla mezi dívkami – Marii. Neuprositelná smrt mi ji vzala z objetí a já jsem od těch dob ztratil veškerý cit pro lásku, svět se mi byl stal pouští dalekou. – Na počátku minulého leta seznámil jsem se náhodou s rodinou státního rady, pana L*. Světu odcizen, bez přítele a radostí, byl jsem již odvykl všemu citu něžnému, nikdo mě po celý ten čas od smrti mé Marie až do těch dob nemiloval, a já jsem počal již mysliti, že celý život svůj přísným činného muže povinnostem věnuji, o jednotlivce se nestaraje. V rodině pana L* byl jsem tak srdečně, tak laskavě přijat, tak šetrně se mnou zacházeli, jen upřímnou přízeň mi okazujíce, že ledy, pod nimižto lidský cit můj hluboko ležel, zponenáhla roztávati počínaly jasným paprskem vnadného života. Denně jsem pozoroval, že se ve mně zmáhá jakási příchylnost k rodině pana L*, a jen památka mrtvé mé Marie střídala se s myšlénkami jasnějšími. Opíral jsem se z počátku převratu tomu, chtěje památku svou podle předsevzetí zachovati; ale nebylo možná. Karolina, starší dcera páně L–ova, vším jevením se svým příliš na Marii mě pamatujíc, obraz její vždy víc a více mi v duši zastiňovala, nový svůj na jeho místě živějšími barvami upevňujíc, až jej skoro docela zapudila.“

Emilie si zakryla z nova šátkem tvář, aby nebylo slyšeti její bolestný pláč, neboť nechtěla Karla vytrhovati, an pokračoval dále:

„O masopustě jsem se jí vyznal z citů svých, ozvěn to těch, ježto jsem byl pro Marii cítil, a potkal jsem se s láskou tak vřelou, tak oddanou, jako byla Mariina. Karolina se brzo po tom roznemohla a v zimničném zanícení bez sebevědomí ležíc objevila všem lásku svou. Její rodiče se i po tomto rozhodném ději vždy se stejnou přízní ke mně chovali, ani slovem na stav Karolinin mě nepamatujíce, takže jsem se jim i já k lásce své přiznal, a maje svolení jejich s Karolinou se zaslíbil. – Jedna, vedlejší sice na zdání, ale důležitá pro mne příčina, proč jsem pospíchal, abych daným slovem pevně se upoutal, byla – jste vy...“

Emilie se zachvěla po celém těle. Karel po krátké přestávce zvolna zase počal:

„Bylť jsem vás poznal, a poněvadž ušlechtilý duch váš, přetvářky neznaje, cit svůj přede mnou již byl vyzradil, než jste si sama toho byla vědoma, strachoval jsem se o vás i – o sebe.“

I pohlédl na ni a vida němou její bolest, pokračoval hlasem dojemným, pomalu a vážně, jako by vyšší bytost jakási z něho mluvila:

„Emilie! již vidíte, že jsem nemohl, že nemohu a nebudu nikdy jinak moci jednati, než jak jsem jednal, i mohu vám již vše říci. Poznav vás, počínal jsem nahlížeti, že spíše ten cit, jejžto jste vy ve mně probudila, lásce se podobá než náklonnost má ku Karolině. Musel jsem tedy sám sebe střežiti, abych se lásce své snad nepoddal, neboť mě Karolina miluje náruživě a ví o každém slově, ježto jsem s vámi byl mluvil, z mých vlastních úst. Byla by nešťastnou na věky, kdybych ji oklamal, a její neobmezená ve mne důvěra nesmí podvedena býti. Já jí povím i o tomto našem setkání se, čeho jí věděti třeba, aniž bych vás kompromittoval; ona vás bude ctíti, zajisté, neboť jest plna dobrotivé, šlechetné mysli, a na podzim, až bude mou chotí, odjedu s ní na vždy odsud, a – snad vřelá láska má k vám v chladném času proudě ochladne, jakož i pro vás úlevy jen z tohoto léku očekávám. Nikdy na vás nezapomenu, ale – nesmím se přiznati ani sobě samému, že vás miluji.“

Emilie se celá třásla. Na tisíce myšlének byla v krátké této chvíli již rozvážila, na sta odpovědí vymyslila, ježto mu chtěla dáti; ale teď jen neodvratná jeho ztráta jí na očích stála, jen ta drahá jistota ji blažila, že i on ji miluje, a byla v okamžení tomto více šťastna nežli nešťastna.

Chvíle takovéto vší rozvahy obyčejně zbavují a duše se naplní toužením, aby aspoň kapku nahodilou se z toho celého moře zapovězeného vypila, jako roztouženi za sluncem zapadajícím hledíme a do výšky vystupujeme, abychom aspoň jeden ještě jasný ten milovaný paprsek v oko zavřeli, nežli se do snů ponoří.

Ohlédla se a vidouc Karla na smrt bledého, an vedle ní s čelem sklopeným jako vtělený smutek ducha ušlechtilého sedí, zaštkala na novo plačíc hlasitě, i vrhla se mu na prsa, těžkých bojův ukončení v sobě ukrývající, a zvolala bolestně, až slova co plamenný blesk duší pronikala:

„Já nešťastná! O, já nešťastná!“

Chtěla se mu na prsou z bolesti své vyplakati, ale vyšší jakási moc nutila ji, aby čelo pozdvihla, nutila ji hledati ústa jeho a utkvěti na nich dlouho – do smrti – věčně.

Dorner byl přemožen. Veškerá jeho síla zmizela na okamžení před ohněm jejího políbení, plnými proudy novým, neznámým životem jej naplňujícího: i obejmul ji též, a jako slabý kov k silnému magnetu přiletěv se tiskne, splatil dlouhým i náruživým políbením Emiliino celování.

Bůh ví, jaké proudy podivných citů a myšlení oba držely této chvíle ve víru svém; ale Karel nepřestal mysliti, nepřestal pamatovati na povinnosti své. Krátké, všemocnou vášní způsobené zapomenutí stalo se i pronikavým napomenutím, aby se probudil z unešení svého. Odpustil si vinu svou, neboť věděl, že by ji sám nebyl spáchal a že nebylo lze odolati; pak se zlehka vyvinul z objetí nešťastného a stoje neméně smuten před neustále slzící dívkou, i sám vlhkým pohledem ji lituje, pravil:

„A teď s Bohem, drahá dívko, osud nás dělí; zapomeňte, možno-li, na mne, a hleďte býti šťastnou!“

To pověděv sklonil se k čelu jejímu, a políbiv je zlehka obrátil se na rychlý odchod, aniž se za sebe více ohlédnul.

Emilie již ani odchod jeho nezpozorovala, ani políbení jeho na čele svém neucítila; bylať novými mdlobami sklíčena nazpátek sklesla i zůstala tak ležeti.

Dorner jda cestou, trhal pro Karolinu kvítí, ale oko nevidělo, hlava nevěděla, co ruka trhá; bylť ducha svého daleko vyslal do říše myšlení a tvář jeho ledová beze všeho znamení života hroznou bledostí strašila.

Teprv když cihelnu a za ní hostinec uviděl, kdežto na něho se svačinou čekali, zpamatoval se, a nahlédnuv, že by se lehce mohl prozraditi v zoufalém smutku svém, umínil si, že se přemůže, a sebrav veškerou, duševní sílu svou, vskutku přemohl obrovským se namáháním sebe samého a učinil ze sebe člověka vesele, co možná nenuceně se chovajícího.

Vkročiv a rozličnými výčitkami, že tak dlouho na sebe čekati nechal, přivítán, přikročil k nevěstě své, a podávaje jí velikou kytku beze všeho ladu z nejrozmanitějších květin sestavenou, ani nesvázaných, ale jen tak podle sebe složených, jak mu je náhoda byla pod ruku dala, pravil:

„Prosím celou společnost velmi snažně za odpuštění; byl jsem velmi daleko, ale na místě tak krásném, že jsem se musel všemi silami k návratu přemluviti.“

„Vidíte, pane Dornere,“ podotknul pan L*, „to jsou následky toho, že nechcete hráti whist.“

Dorner se usmívaje poklonil se, a paní L* pravila:

„Víte-li pak, že už bude šest hodin?“

„Není možná!“ zvolal Dorner.

„A slíbil jste, že se do pěti vrátíte,“ dí Karolina.

„Vy mě také káráte? Což jsem nepřinesl kytku?“

„A jakou hrozitánskou!“ zvolala se smíchem Laura.

Pan Sillaba byl zatím přikročil ku Karolině a vyprosiv si dovolení, vytáhl z květin jednu s květem modrým a zvolal v nejvyšším podivení:

„Ne, toť ani k víře podobno není! Vy šťastný člověče! jářku, pane doktore, víte, co jste to nalezl? víte, jaká to květina?“ a držel mu ji před očima. „Víte?“

„To je Breptaria opicinalis! “ zvolal pan L* a způsobil tím nesmírný smích.

To upamatovalo pana Sillabu, že nesmí zabíhati do botaniky, tedy vyprosiv si od Karoliny tuto květinu, vstrčil ji do své plechovky a smál se s ostatními. –

Mohlo býti asi šest hodin, když z hostince vyšli, a podováděvše si ještě chvíli na lukách, odešli konečně Dornerem vedeni, jenžto jim na zpáteční cestě chtěl okázati ono rozkošné místo, ježto ho tak dlouho bylo poutalo. Mělť tolik srdnatosti, že mohl ještě jednou navštíviti místo, na němžto byl sám sobě poslední, neodvolatelný ortel smrti vyřknul.

Karolina kráčela po boku jeho, pranic netušíc, a těšila se velmi z jeho nyní nápadně veselejšího rozmaru, než jaký byl dopoledne měl. Říci mu však něco bála se, nechtíc upomínkami snad nelibými pokaliti řídký zálesk jeho veselosti. Šli před ostatními.

Hned za nimi kráčeli rodiče Karolinini a jeden přes druhého se divili krásnému vůkolí, jen že pan L* často žerty svými pokoušel pana Sillabu, v patách za nimi Lauru vedoucího. Brzy mu podával nějakou zeleninu a křtil mu ji jmeny nejsměšnějšími, nebo mu zas holí přistrkoval oblátky a jiné kameny a hroudy, a zas si vyprošoval jeho síťku, až přijdou do města, že prý mu chytí motýla, jakého ještě co živ neviděl; pan Sillaba totiž hned v hostinci se byl nabídl, že je až do města doprovodí. Bylť to hlavně kvůli Lauře přislíbil, neboť se mu byla její pozornost zalíbila, s jakoužto jeho rozličná vysvětlování o bylinách a zvířatech poslouchala. Teď si docela uzdu popouštěl, a nebylo nápadnější byliny nebo jiné věci po cestě se nahodilé, o nížto by ji nebyl sáhodlouhé deliberace činil.

Za takového stavu přišli až k záhybu, s něhožto v pravo k potoku cesta sbíhá. Karel náhodou pohlédl v stranu tu, a – hrůzou se zachvěl, neboť spatřil do lesa zacházeti Doubice, an ještě s jedním mužem nesl – Emilii. Za nimi plačíc, podle zdání, šlo několik ženštin.

„Probůh,“ pomyslil si, „co se to stalo?!“ První domněnka jeho byla, že snad Emilie, nemajíc tolik síly, aby neštěstí své snesla, v potoku byla nalezla smrt; ale tomu odporoval rozumný náhled, neboť se nedalo lehce mysliti, že by za dvě hodiny již byli, pohřešivše ji, nalezli její mrtvolu v potoku velmi rychle tekoucím. Či snad ji zrovna přistihli v činu?

Jak řečeno, zachvěl se celý. Pohleděv ale před sebe na cestu, shledal stopy vícera lidí a obávání jeho se z části umírnilo, neboť se dalo souditi, že ji tudy nesli. – Když pak shledal, dále jda, že se veškeré ty stopy až do půlkruhu a v pravo nahoru táhnou, měl již skoro za jisté, že ji znova omdlelou zde nalezli. Stal se opět veselým, jako prvé, a tak dovedl, že nikdo ani leknutí jeho, ani dosti dlouhého zatrudění si nepovšimnul.

Emilie teprv ve mlýně procitla ze mdloby, a vidouc se v rukou sestry a matky své, pochopila hned, jak sem přišla, i promluvila:

„Odpusťte mi, že vás omdlení mé tak polekalo. Právě jsem se chtěla vrátiti k vám, když mě závrať paměti zbavila. Už bude asi hodně pozdě?!“

Uchlácholili ji, napomínajíce, aby se chovala tiše, a Berta jí umývala na čele přischlou krev, neboť si byla v pádu o hrubý písek čelo nad pravým okem poranila. Pak jí vypravovala, že se jí nemohli k svačině dočkati a pan Valný že je zrovna dovedl sem, maje za to, že jinde nebude.

Když se Emilie tak zotavila, že mohla choditi, dal pan Valný zapřáhnouti koně a celou rodinu, po cestě ovšem delší, dovézti do města. Když vjížděli mezi první domy v předměstí, setkali se s rodinou pana státního rady, toutéž cestou se vracející. Dorner viděl Emilii se zavázaným čelem podle matky sedící, na kozlíku Doubice, i pozdravil je, okolojedoucí, zcela nenucené, jako by se jakživo nebylo nic přihodilo, a Emilie, vidouc po boku jeho Karolinu – šťastnou Karolinu, obrátila zároveň s pozdravením tvář svou jinam, neboť na ní zahořel oheň, jako naproti ní v záři slunce zapadnuvšího rudý na nebi mrak.

Ubohá dívka byla přestála těžký boj. Nahlíželať, že Karel jinak ani nesmí jednati, a předc věděla nyní, že ji miluje! Nesměla tedy daleko za ním v hrdinství ostati a odhodlala se, že nenahraditelnou již ztrátu ponese a že smutek svůj na věky do srdce nešťastného před světem uzavře. Nikdo neměl o něm zvěděti, ani matka, ani sestra, chtěla podle Karlova příkladu okolí své přijatou, líčenou veselostí šáliti; ale pro takovéto více než obrovské namáhání neměla dostatečných sil. Viděla, že jejímu se usmívání pranikdo nevěří, cítila, že z rozmarných slov jejích spíše mráz, nežli jasný teplý život vane, a tedy přestavši se stavěti jinou, než byla, ustanovila, že bude jako před tím a že si jen v skrytu popláče, kde jí nikdo neuhlídá.

Matka druhého dne vešla k ní, sedla si k její posteli, poslala Bertu do kostela, načež ostavši s Emilií o samotě, počala jí domlouvati, aby se jí svěřila, co jí schází, proč jest tak smutná, jako by ji něco tajně trápilo, a nechtěla věřiti jejím úchylným odpověděm.

„Ty nemáš ke mně důvěry,“ pravila; „jsi neupřímná k matce své, v jejíchžto prsou zajisté nejspíše soucitu nalezneš, a snad by ti důvěrná sdílnost i pomoci zjednala. Pověz mi, co je ti, jen mi napověz, a já srdci tvému porozumím.“

Emilie jen zavrtěla hlavou mlčíc, a rukou si oči zakrývala, nechtíc, aby slze bylo viděti.

„Hleď, já tuším tvé tajemství,“ pokračovala matka dále. „Ty se trápíš, tajně milujíc, a já bych ti ráda pomohla, poradila, nebo aspoň útěchy dala.“

Emilie jí přerušila další řeč řkouc: „Ach, maminko, ty se mýlíš! Kdybych jen milovala, bylo by mi pomoci; ale můj smutek z pouhé lásky nepochází, já bych zajisté před tebou cit svůj netajila, kdyby on jen byl neštěstí mého příčinou: proto jsem nešťastna, poněvadž milujíc a milována jsouc, nikdy se nesmím kojiti nadějí, že muže lásky své budu kdy moci nazývati svým. Neptej se mne dále, maminko má, nech mě jen z ruky mocného času očekávati úlevy, já ti nesmím více říci, neboť jsem se slibem zavázala.“

Matka jí konečně musela slíbiti, že jí v jejím smutku nebude výtržnost činiti a že příčinu jeho nikomu nesdělí, načež se Emilie na oko upokojila.

8.

Dorner, doprovodiv rodinu páně L–ovu až do bytu, rozloučil se a odešel domů. Zpočátku chtěl ještě vyhledati Doubice, aby se vyptal, co se s Emilií bylo stalo, neboť chtěl na zejtřek o všem úplně Karolinu zpraviti a zároveň přípravy k sňatku svému začíti. Cítil v sobě ale jakési podivné mrazení, a to ho pohnulo, že vše na druhý den odložil.

Přijda do bytu svého ani si nerozsvítil, a sotva že se byl odstrojil, sklesl na lože. Tělo jeho, již i cestou nezvyklou zemdlené, podlehlo krom toho i mocně shrocujícím návalům na ducha jeho nalehnuvším; síla jeho, po celý čas tak napnutá, jej nyní, když jí už třeba nebylo, najednou zcela opustila, smutek tak dlouho tajený a s velikým namáháním líčenou veselostí zahalovaný, vstal nyní ve vší moci své a rozhostil se po všem jeho myšlení.

Věděl dobře, že nyní na vždy neblahý boj ten ukončen, že každé možné k Emilii se přiblížení na vždy jest zamezeno, a právě tato ukrutná jistota jej činila tak nešťastným, neboť byl z jejích milovaných úst vyznání opojující uslyšel a sám k citu svému se přiznal, jemužto nemohl delšího trvání dovoliti, aniž by jej předc zapuditi mohl.

Věděti, že milujeme a jsme milováni, a nemoci užiti blaženého štěstí toho, ba nesmět ani chtíti – toť hrozný stav!

Karolina mu počala v hlavě tichý svůj obraz upřímný stavěti vedle plačícího proň anděla, Emilie, a Dorner musel srdce své křečovitým chvatem obraceti od tohoto pohledu, aby nezrušil posvátný slib vůle své. – Jasně mu před očima stálo, že se srdce v takovémto zápasu roztrhá a že musí kus po kuse je odvraceti od samovolně zvoleného letu na cestu nucenou; cítil, že v boji takovém se o životy jedná, že srdce to, zcela osamostatněvší jen ve smrti citu svého se vzdáti může: a předc musel boj ten dobojovati, v němžto musel sám podlehnouti, ať již srdce nebo rozum zvítězí.

Rozum ale, když tak silně se zasadí, rovně tak zahubí cit jako tento, když nad slabým rozumem ovládne, a tudíž bylo jisto, že musí cit, a poněvadž ruku v ruce s tělesním zdarem kráčí, také tělo zkázu vzíti.

Děsivá ta tušení, že nikdy štěstí svého nedosáhne, již od tolika let jej pronásledujíc, všecka ozvěnou stonásobnou se v duši jeho rozezněla, mučíce již napřed bytost jeho, zkáze zasvěcenou a zajisté bez viny do neštěstí takového upadlou. Hlavou jeho se honily hrozné myšlénky, všeliké děsné výsledky jeho jednání na oči mu stavíce. Byl zcela přesvědčen, že musí zhynouti, že nelze déle takto žíti, a jako každá ztracená věc v onemocnělé tím obrazotvornosti žádoucího lesku nabývá, takž i Dornera ztracený život nejjasnějšími, nejlahodnějšími obrazy svými počal pronásledovati, že si div nezoufal.

Pozdě se dostavivší spaní pokračovalo v jeho trápení mučivými sny, z nichžto se hlava rozpálená neustále vytrhovala, by se vždy na novo do nich zabírala. Střídajíce se vespolek strašné s blaženými, opakem svým v hlavě spící o mnoho více nápadné, rozdýmaly palčivou bolest v jediný ohromný plamen, bez ustání srdce užírající.

Spaní Dornerovo netrvalo dlouho, ale daleko před slunce východem namáhavému, duchamornému přemýšlení ustoupilo. Býváť po spaní v hlavě lidské obyčejně jasněji, myšlénky živější a paměť ostřejší se dostavují a člověk omlazený s novými silami do života se pouští. Ale nepokojné spaní, v němžto duše místo poklidu jen těžký, trapný ruch byla nalezla, nejen že neposilní ducha dnem zemdleného, ale spíše dvojí slabostí jej naplní. Ovšem i tu zdánlivě cítíme a myslíme živěji, činnost duševní jaksi se zjaří; ale to jest jen zdánlivý, čilejší život, a dal by se porovnati s rozdrážděným, zapáleným údem těla našeho, v němžto i horko i cit na vyšším stupni stojí, a předce pravidelný život se zastavuje vždy víc a více, až se rozpadne v produkty mrtvé.

Dorner cítil nesmírné bolení hlavy; krev mu všemi žilami probíhala letem, jako živý, tekutý oheň, a rychlé v prsou i celé hlavě bušení její celým organismem třáslo. Neměl v pokoji stání, v uších jeho se ozývalo hučení, jako nedaleko hřmící vodopád, na celém těle jakási neznámá tíž ležela, ven jen ven nutíc, neboť se mu chvílemi zdálo, jako by strop i stěny pomalu se nad ním a kolem něho k sobě blížily, chtíce ho mezi sebou zadusiti.

Otevřel okna, to však nepomohlo, a venku rozkošný den pod jasné nebe do zelena vábil, i nelze bylo vábení tomu odolati.

Ovšem se volněji umírá pod nebem širým, nežli ve světnici dušné, od tamtud se život z těla vypuzený lehčeji vrací do všemíra, nikdo mu nebrání, aby se všady rozšířil, a jako dítě v kolébce nebo v náručí matčině usne člověk, jemužto do shasínajícího pohledu naposled svítí usmívající se příroda, na jehožto čele její posvěcující políbení chladíc a konejšíc bylo utkvělo.

Zvíře, nežli pojde, naposledy ze stáje své se plíží ven pod slunce Boží, a je-li venku, zaleze si pode křoví někam do stínu, aby je umírající nikdo nevytrhoval, ale nikdy ve dne do příbytku se nevrací, neboť venku mu volněji. – V noci z jiných příčin naopak se stává, neboť za noci se umírá hrozně těžko v samotách.

Dorner vyšel ven a odebral se do jedné zahrady veřejné, kdežto právě vycházející slunce počínalo probouzeti vše k životu veselejšímu.

Jak ten svět je krásný! Proč jen musí býti na něm tolik lidí nešťastných!? O mnoho méně zločinců bylo by, kdyby bylo méně nešťastných. Neštěstí ale rodí přemocnou touhu po štěstí buď ztraceném, anebo ještě nedosaženém, touha ta se mění v závist, působí prudké žádosti, a nedovolené jich naplnění, poněvadž jinak nelze je ukojiti, rodí hřích, rodí zločiny. Kdyby každý mohl bez toho zničujícího vědomí, že mezi tolika šťastnými kolem jest nešťastným, napájeti se slastným dechem přírody, musel by se státi všem citům šlechetnějším dostupným, a bylo by lepších lidí na světě, než jich posud stává.

Nelze však jinak učiniti, a snad právě ten, jejžto neštěstí zde přivedlo tak daleko, že buď si zoufati, anebo zemříti musí, stává se, když umřel, vznešenou látkou, z nížto veliká nad námi moc rodí své duchy světější.

Setrvejme tedy až do konce, neboť se často i mění naši osudové, skoro jako by dvě moci nad námi zápasily, jedna dobrá, druhá pak zlá. Zvítězí-li jedna, promění veškeren život náš buď na lepší, nebo na zlou stranu. Takovéto povrchní pozorování snad probudilo dualism, jenžto nemá zajisté hlubokého základu. A bylo by také v našem věku zcela nemožno, aby jej kdo zastával, neboť by tím celá ta hrdá bytost, jižto člověkem nazýváme, se všemi mohutnými silami, s vůlí a rozumem svým, pouhou hříčkou zápasu nerozumného, neodůvodněného se stala. Nás, jak teď jsme, upokojí jen víra v nejvyšší jednu, všemoudrou hlavu, lásky své puzením vedenou, osudy naše podle neznámých sice, ale vždy k dobrému čelících zákonů zpravující; tedy doufejme jen a setrvejme až do konce!

Dorner vyšel z domu, jak praveno, a odebral se do veřejné zahrady; ale po celé cestě již připravovaly se v jeho duchu všecky hrůzy, ježto napotom v něm zcela ovládly. Šel rychlým krokem, s očima polozavřenýma, z příma před sebe tvář maje obrácenu, a nevšímal si, koho potkal, ani za pozdravení žádnému nepoděkoval.

Přišed až do zahrady vyhledal si osamělý kout, a zde, ačkoliv lavice laťová vedle stála, vrhl sebou do trávy pod široko se rozpínající strom. Klobouk vedle sebe pohodiv, přikryl si jednou rukou čelo, druhou pak zavřenou přitiskl na prsa z hluboka oddychující a hodnou chvíli takto setrval. Nelze říci, zdali usnul, anebo myšlením se obíral, neboť ani pohnutím těla nedal znáti, že vědomí jeho žije.

Mohlo býti asi devět hodin. V tom jako neznámou silou vymrštěn na nohy se postavil, oko jeho beze všeho významu mrtvě, děsně se koulelo na vše strany a ústa jeho s podivným přízvukem zašeptala pro sebe, jako ve snách:

„Vím to, vím, ale já jsem včera zapomněl! – Proč tak přísně na mne hledíš?“ pokračoval hlasitěji; „což já za to mohu, že tě nesmím – ha, ha, ha ty bělostná! – Měla jsi mi říci, že se jmenuješ Marie –, to Karolina ví, a starší právo jest starší právo! – Nepadej!“ vykřikl zděšeně a ruce rozepjav sklesl podle lavice. Chvíli klečel a pak vstal zase pomalu, s rukama sepjatýma, v očích veliké dvě slze, a ústa jeho se chvěla vzlykáním, an pravil:

„Proč jsi mi umřela!? Či jsem tě já zavraždil? – Promluv jen slovo ještě, abych věděl, kdy za tebou přijíti smím? – S Bohem, živote můj, teď já umírám!“

I lehl si zase pod strom a počal divně rukama házeti, jako by se bránil; zuby křečovitě zaťaté třely se o sebe skřípajíce a oči divoce se svítily; z úst mu sliny kypěly a krátký přetrhovaný ryk se z prsou hluboce ozýval.

Ve tváři smrtelná bledost ustupovala znenáhla planoucí záři na skráních počínající, až byla přes celý obličej rozestřena; chvílemi zase zmizela, předešlé barvě smrti místa postupujíc, aby v příštím okamžení znova rozplanula.

Dlouho trval tento děsný jeho zápas, půl hodiny skoro; pak se zase vzchopil, ale sil jeho ubylo, neboť několikráte tělo polozdvižené zvrátilo se opět do trávy. A když konečně na nohou stál, nebylo ani památky jeho přímého se držení, ale sem tam vrávoraje spíše opilému se podobal.

Hrozný byl jeho hlas, an zachroptěl:

„Tady neumru – jinde spíš – oko její mi dodá!“

To pověděv nechal klobouk i hůl ležeti a odvrávoral s místa toho. Neučinil ani třicet kroků, když jej potkal neznámý mladík. Dorner se před ním postavil a prázdný pohled svůj o něho upíraje, položil mu obé ruce těžko na hlavu a zvolal:

„Pojďte se mnou, já vám postoupím jednu, tu hezčí, tu smutnou!“

Mladík se ho zděsil; pak maje za to, že jest Karel opilý, s nadávkou se obrátil od něho a nechal ho státi. Dorner svěsil hlavu a beze slova promluvení chvíli postál, načež učiniv několik kroků do předu, dal se do usedavého nářku a ruce si na oči tiskna upadl nazpátek do písku, jímžto cesta byla posypána.

Mnoho lidí okolo něho kráčelo, ale každý s opovržením hleděl na zdánlivého člověka opilce; zvědavějších celý zástup se okolo něho nastavěl, posmívaje se jeho usedavému pláči, až konečně přišel voják od policie a k povstání jej pobízeje počal ho zdvihati. Karel nepochybně již ani nevěděl, co se s ním děje, neboť sebou dal vládnouti jako loutka, ale kdekoliv mu podpory ubylo, znova k zemi těžek padal. Policejní sluha, maje za to, že to jen vyšší stupeň opilství, klel a nadával ubohému Dorneru a ani – ran nešetřil. Ale vše bylo nadarmo. V tom vystoupil z davu lidí okolostojících vážný pán, černě oděný, a přistoupiv blíže pravil:

„Poshovte chvílku; mně se zdá, že to není opilství.“ A vida, že slova jeho podivení zbuzují, doložil: „Já jsem doktor medicíny K.*“

Policejník ustoupil stranou, a doktor K* ohledav nemocného po krátké chvílce zvolal: „Zde třeba bez odkladu lékařské pomoci, nemá-li umříti. Musíme jej sami donéstí do nemocnice, sic bude pozdě!“

Hned se mu nabídlo potřebných sil, a Dorner jest donošen do nemocnice, kdežto se jmeno jeho i stav objevily, načež jeho známí o všem jsou zpraveni.

Nejprvnější byl u něho Doubic a smutek jeho byl upřímný, velmi hluboký. Dověděv se od lékařů, že to zapálení mozku přítele jeho zastihlo a že sotva jaké naděje, i slzou politoval nešťastný osud jeho, a odešel rovnou cestou k paní Gressové, aby jí sdělil smutnou tu zprávu. Emilie, slyšíc, co se stalo, zůstala jako omráčena, i nebyla s to slova promluviti.

Nehoda ta odhalila celé rodině tajemství smutku jejího, tak dlouho skrývané, neboť v zoufalém spěchu se oblékla, chtíc do nemocnice, aby ještě jednou spatřila drahého, nyní snad ztraceného mladíka. Nikdo jí v tom nebránil a Doubic ji s nevěstou svojí doprovodil do nemocnice, kdežto zatím nešťastný Karel vždy více stavem nemoci se horšil, takže mu do večera smrt předpovídali.

Emilie plačíc bolestně vrhla se na kolena u jeho postele, mluvila na něho, líbala čelo jeho, ústa i ruce bez vlády ležící, volala jej nejdražšími jmeny, ale vše darmo; jen chroptivé jeho dýchání jí odpovídalo. Skoro s násilím ji museli odvésti, když přišel kněz, aby umírajícího na poslední cestu připravil.

Smutek její byl srdcejemný, nesmírný, proto tak velký, že náhle byl vyvolán. Viděla teď, že i oku jejímu má býti odveden, jako dříve již srdci milujícímu, a jistá jeho ouplná ztráta naplňovala veškeré myšlení její, tak že i sokyni svou, jížto dříve tak záviděla, nyní, sama nešťastna, politovala.

Karolina byla dnes tak šťastná, tak spokojená; očekávala milence svého, neboť jí byl včera sdělil, že míní na den poslední v tomto měsíci slaviti svatbu svou, že již psal rodičům svým, aby přijeli, a vše zapořádal, aby hned po svatbě mohli odjeti. Času již mnoho nezbývalo, tedy počala prohlížeti své výbytní věci, a kde co třeba bylo, dávati do pořádku. Laura jí pomáhala, rozličným žertováním podle způsobu svého ji škádlíc, ale tenkráte ji sestra blažená ráda poslouchala, neboť jí vše připomínalo brzké její uplné štěstí.

A pak lidé mluví o jakémsi tušení! Karolina si zpívala veselou píseň, co zatím Dorner se smrtí zápasil, o sobě již nevěda.

Konečně přišel posel a ukrutným zvěstováním svým jedním rázem přetrhl celou řadu štěstí ubohé dívky a na různo je rozplašil. V prvním okamžení ostala státi omráčena, i musela se násilím pamatovati, že bdí, že to není sen, a i pak ještě chvíli se přemlouvala, že to není možná, i počala se posla obšírně vyptávati. Když ale všecku tu pravdu v omamující hrůze poznala, zastavil se na okamžení veškeren život v ní a div že zděšení ji neusmrtilo.

Ale ještě žila, ještě se nechtěla vzdáti vší naděje. Matka musela s ní, doprovoditi ji na místo hrozné, odkudž si měla přinésti ukrutnou jistotu. Když přišly do nemocnice, byl již kněz od Karla odešel, a poslední zákmity života dokonávaly děsný výjev.

Karolinin pronikavý nářek a matky její usedavý pláč doprovodily prchající duši Karlovu do věčného míru.

Omdlelou na mrtvole jeho Karolinu museli odnésti, a když ji vzkřísili, probudila se do vědomí zničujícího, ducha křečovitě svírajícího, bědujíc, že ji nenechali umříti s ním. Bez slzí, obraz největšího hoře, vrátila se domů s matkou, a když byla v pokoji svém, zůstala u prostřed státi před otcem, zatím o všem zpraveným, ale ani slovem ústa její sevřená si nechtěla uleviti, ani jedna slza nevyšla z očí, aby bolest její umenšila. Hrozno bylo na ni se podívati. Laura seděla po straně a usedavé její štkání se mísilo s pláčem matky, rady si nevědoucí.

Otec přistoupil k nešťastné, tak nevinně nešťastné dceři své, obejmul ji, a hlavu její na prsa svá ukládaje, počal ji po tváři hladiti, a třesoucí se jeho rty promluvily:

„Dítě mé, ubohá dívko má, promluv k nám, ulev si pláčem, naříkej si: jen ten hrozný, němý smutek ukonči!“

A matka také přistoupila, obejmula ji s druhé strany a čelo jí líbajíc slzami svými ji polévala.

Bolestný to pohled! Všichni plakali, kolem ležící šaty a prádlo, nevěstina výbava, hrozně pamatovaly na zničené všecky naděje, pročež Laura, cítíc pronikavý opak tento, začala vše do příhrad skládati před pohledem ubohé sestry, jižto zatím rodiče byli na pohovku dovedli. Zde konečně prolomila si divá její, vášnivá bolest z prsou dráhu a proudy horkého pláče a bědujících slov nastoupily na místo mlčení smyslů zbavující. –

Přišel pohřeb Karlův. Paní Gressová s dcerami svými v průvodu Doubice se dostavila – pan státní rada L* převzal zapravení výloh a vymohl dovolení, aby se pohřeb o den později konal, poněvadž rodiče Karlovi nemohli v obyčejný čas se dostaviti.

Průvod měl jíti z nemocnice bez zacházky na blízký hřbitov svatohavelský.

Byl krásný jasný den, v němžto měl býti Dorner pochován. Jeho kollegové všichni se dostavili k průvodu, i všichni professoři v jich čele, a dlouhá řada vozů pohotově stála. Rodiče Karlovi byli v poledne přijeli a příjezd jejich nářku všeobecnému nové potravy dal. Karolinu nechtěl otec pustiti z domu, neboť se o ni bylo co báti; ale ona tak prosila, že ji nelze bylo déle odporovati.

„Nech mě jíti s vámi, tatínku,“ prosila pláč svůj zastavujíc. „Já budu silná, nebudu příliš hořekováním svým ti bolest působiti; ale nech mě jíti, abych jej doprovodila na cestě poslední! Vždyť ho na vždy neuhlídám a on bude lehčeji spáti, když na rakev jeho vlastní rukou země naházím a slzami svými hrob jeho vykropím. Nech mě jíti, tatínku!“

I vzali ji s sebou a dobře učinili, neboť se bolest její značně utišila, poněvadž dlouhý a hojný pláč, za ztraceným miláčkem do hrobu vylitý, veliký díl její s sebou vzal a na rakvi jeho ji uloživ zároveň s ní pochoval.

Právě před rokem byl se Karel ponejprv s rodinou státního rady pana L* seznámil.

Krátká to doba – jeden rok – v životě zvěčnělého, však veliké převraty učinila. Na hrobě staré lásky novou vystavěla, naplnila duši rozporem zlým, a připravivši nesnadný boj dala mu ve smrti zvítěziti.

Karolina, jejížto duše v jedno byla s miláčkem se sloučila, nemohla životu bez něho přivyknouti a o výroční památce jeho úmrtí odnesli také ji do země, kdežto vedle vyvolence spí věčně tichým snem.

A Emilie? – Uvěří-liž kdo, že ještě před smrtí Karolininou slavila svatbu? –

A předc tomu tak. Touhy její předmět byl mrtev, nebylo se proč rmoutiti, neboť od počátku nevěděla, zdali jí bude kdy, a později z jeho úst byla uslyšela, že jí nebude nikdy náležeti; pak čas ránu povrchní, ač dosti bolestnou, lichotným prstem svým zahojil, a nová láska brzo v srdci jejím ovládla, zatím pozapomenuvším.

Lidé často na více ještě zapomínají.

Konec.

Jest známo, že Abaelard v Bretagne se tajně zasnoubil s Heloisou; ale tajný sňatek a veřejný sňatek ― toť rozdíl. A pak trval jen rok a Abaelard byl mužství zbaven.