Na den prohlášení tohoto posledního mandátu stal se v městě K... velký ruch. Město toto, v příjemném a úrodném oudolí nedaleko pomezí bavorského ležící, vynikalo průmyslem a obchodem nad mnohá města země české. Obyvatelé města toho měli podobně oučastenství v povstání proti císaři, a že bylo dosti pevné a že Mansfeld se svým vojskem na blízku ležel, zdráhalo se ještě po bitvě bělohorské delší čas zbraň složiti, až se posléze smlouvou bavorskému vévodovi Maxmilianovi poddalo. Pro tuto příčinu uvalilo na sebe ještě tužší osud.

Znamenitá čásť Vallonů pod velením Španěla Dona Huerty byla silnou posádkou města tohoto a sužovali lid ukrutným způsobem, by jej od víry evangelické odvrátili, což se jim však nevelmi dařiti chtělo.

Pověst o novém rozkazu císařském se roznesla již den před tím po městě a odňala poslední naději i těm, kteří až dosaváde od císařské milosti ulehčení osudu svého doufali.

Ráno okolo deváté hodiny postavil se silný zástup Vallonů na náměstí a jiné oddělení obsadilo silně hlavní ulice. Dva trubači vystoupili z radnice a zatroubivše několikráte vybízeli obyvatele, aby se na náměstí sešli a v slušné tichosti přečtení císařského mandátu nového vyslechli. Lid se se všech stran zvědavě sbíhal. Vojsko stálo o své halapartny podepřeno, hledělo drze na lid a činilo sobě buďto hrubými slovy aneb nestydatými posuňky ousměšky z něho.

Nad hlavním vchodem do radnice táhl se výstupek, železným zábradlím opatřený, na nějž dvéře přímo z radnice vedly. Ty se otevřely a napřed vyšel císařský komisar, za ním městský rychtář, městský písař a několik konšelů. Opět zatroubili trubači a vybízeli k tichosti.

Když se lid utišil, rozvinul městský písař listinu a četl silným hlasem císařský mandát. Po přečtení zatroubili opět trubači a vybízeli lid, aby se pokojně rozešel; páni se odebrali s výstupku. S utajeným zármutkem odcházeli evangeličtí a mnohého katolíka bylo viděti, an v smutném přemýšlení k domovu kráčel. Kdo by byl město prošel a do příbytků ukrytých nahledl, byl by mnohé bolestné vzdechy a hořké slze pozoroval.

Ve velké síni městské radnice seděly u podlouhlého dubového stolu, zeleným suknem potaženého, tři osoby; sem tam po stole ležely porůznu papíry a otevřené knihy.

První osoba byl císařský komisar v kroji španělském. Z obličeje jeho vyhlížela vážná přísnost, modré oči a pravidelné tahy obličeje svědčily však, že v srdci jeho také dobromyslnost přístupu má. Okolo krku přes prsy se mu vinul zlatý řetěz, znamení to zvláštní přízně císařovy.

Jemu po levé straně seděl městský rychtář, Pavel Netolický, dle tehdejšího způsobu v černém, těsně k tělu přilehajícím oděvu, maje široký bílý límec okolo krku přeložený. Hubená zažloutlá tvář, nos okrouhlý, špičatý, malé oči černé, silným obočím zastíněné, rty pevně sevřené svědčily o tvrdé, nepřístupné mysli.

O něm šly všeliké pověsti. Za času povstání horlil všemožně proti císaři a podporoval snažně všelikerá podnikání povstalců; při obratu však byl první, jenž stranu svou opustil a ji potom jizlivě pronásledoval. I uměl to tak nastrojiti, že i potom rychtářem zůstal, což ovšem mnoho neplatilo; neboť císařský komisar měl všecku moc v rukou, tak že byl Netolický pouze dle jmena rychtářem. Že však poměry celého města dobře znal a nejlépe udati mohl a ke všem záměrům upotřebiti se dal, byl v úřadu tom podržen.

Třetí osoba byl městský písař, Jiří Kralovický, jenž podál od obou seděl. Čelo nízké, oči sivé zapadlé, nos orličí, k širokým ústům se zahýbající, vyzrazovaly lest a ouskočnost. Byla to osoba, jíž se každý bál a jíž každý povrhoval. Pod záštitou úlisnosti a podlízavosti uměl nejhanebnější věci prováděti.

„Zvláštním nařízením J. C. Msti,“ promluvil komisar, „jsme zavázáni, abychom přísně o provedení dnes ohlášeného mandátu dbali. Vám, pane rychtáři, jsou poměry oněch osob povědomy, jež se proti J. C. Msti provinily a ještě dosaváde v bludu svém kacířském zatvrzele zůstávají. Bude třeba, aby se nám jasný seznam jmen a statků takových lidí podal, bychom dle toho jednati mohli.“

Městský rychtář se uklonil a pravil: „Potřebu toho jsem již předvídal, protož jsem již napřed seznam ten zhotoviti dal. Pane písaři, podejte spis ten Jeho Milosti panu císařskému komisarovi.“

Městský písař vyňal nadzmíněný spis a podal jej s hlubokou poklonou císařskému komisarovi. Tento jej přijav pravil: „Ochotnost vaše k prospěchu J. C. Msti jest velmi horlivá. Neopominu příležitostně se o tom na patřičném místě zmíniti.“

Rychtář se oulisně klaně pravil: „Chci pouze věrnost a oddanost svou J. C. Msti osvědčiti.“

An komisar listinu prohlížel, pohlédl rychtář významně na písaře, načež se tento úlisně usmál, hlavou na znamení srozumění kývaje. Byl to úsměch radost projevující, jakouž jenom zlý člověk při provedení utajeného žádoucího úmyslu cítiti může.

Po chvíli pravil komisar: „Nacházím v tomto seznamu jmeno člověka, jehož velmi těžce viníte. Což o něm víte?“

Rychtář pravil: „Jest to mladík, ostatně způsobný, ale krve prudké; má v městě mnoho přívrženců, a tudíž by snadno nějaké rozbroje způsobiti mohl. Bylo by velmi prospěšno, by se na něho ostře dohlíželo.“

„Otec jeho,” jal se písař mluviti, „došel co buřič zaslouženého trestu božího v bitvě na Bílé hoře. Matka jeho v tomto městě v kacířství zemřela a za zdí hřbitovní pochována jest. Byli to oba zatvrzelí a urputní kacíři a také svého syna v této víře vychovali, tak že tento nejen sám od ní odstoupiti nechce, ale i jiných od přistoupení k spasitelné víře svádí, již by se bez něho snad nezdráhali tento chvalitebný krok učiniti. Přitom jest mravů ne příliš chvalných. Potlouká se celé noci po krčmách a mnohých neplech tropí, tak že by byl již svrchovaný čas, aby se proti němu přísně zakročilo.“

Takové udání bylo v tomto čase velmi těžké a postačovalo, že mohl vinník okamžitě v těžký žalář uvržen býti. Náhoda však tenkráte obžalovaného spasila. Nežli komisar odpověděti mohl, zaklepáno na dvéře a na vyzvání vstoupil do síně rektor řádu jesuitského, v městě kollej majícího. S císařským komisarem se obapolně velmi vlídně a dvorně pozdravili, na hluboké poklony rychtářovy a písařovy však rektor jen chladně a lehce se uklonil.

K nim pravil komisar: „Mladíka toho mi vezměte prozatím pod dohlídku, až pak dále o něm promluvíme.“

Na pokynutí rychtář a písař ze síně se odebrali, mnohé a hluboké poklony pánům činíce.

„Důstojný pane,“ pravil nyní komisar, „vyžádal jsem sobě od vás tuto návštěvu, bych se s vámi poradil o prostředcích, jakýchž použiti nutno, bychom u provedení posledního nařízení J. C. Msti co nejrychleji cíle došli. Musím se přiznati, že se nám v tomto městě až dosaváde naše přičinění nehrubě daří. Lid jest zatvrzelý a nechce uznávati výhod, jakýchž mu spasitelná víra naše poskytuje. Uznávám za dobré, bychom se náležitě k vůli prospěchu církve a J. C. Msti srozuměli. Vy jste ráčil dříve zde delší čas stráviti; nepochybně vám bude povaha zdejšího obyvatelstva povědoma a snad nebude těžko vaší moudrosti a zkušenosti prostředků udati, jakýchž bychom použiti měli, abychom lid tento zbloudilý na pravou cestu spasitelnou přivedli.“

Po krátkém rozmýšlení odpověděl rektor: „Nám jest dána moc duchovní, vám moc světská; spojíme-li obě tyto zbraně, nemineme se s pomocí boží cíle vytknutého. Bude nám potřebí obojí zbraně co nejpřísněji užívati, ačkoliv my více jemnou láskou a výmluvností oučinkovati musíme. Lid zdejší jest nad míru zatvrzelý a lpí vší silou na víře své. Co se týče zámožnějších, jsem přesvědčen, že mnozí raději statky své prodají a ze země se vystěhují, nežli by se kacířství svého odřekli. Přijde na to, jakým způsobem se jim povolí, aby statky své prodali.“

„Mám od nejvyššího správce země nejpřísnější rozkazy a neobmezenou moc jednati dle uznání svého a jak to okolnosti požadují,“ odpověděl komisar, „a usnesl jsem se tenkráte na tom, že jich také úplně použiju. Shovívavostí jsem až dosaváde málo pořídil, chci nyní zpupnost tohoto bouřivého lidu mocí zlomiti. Bez vědomí mého nesmí nikdo ani statků prodati ani zem opustiti, a jak se statky tyto prodávati budou, o to se postará rychtář. Nouze a bída jich přivede k rozumu. Račte prosím užívati své výmluvnosti a duchovní zbraně a já vynaložím své moci. Hned dám Don Maradasovi své rozkazy.“

„Již se nám podařilo,“ pravil rektor, „některé rodiny poučiti, mnozí se k nám již sklánějí, ale právě ony osoby nám odporují, jejichž příklad by na jiné velmi blahodějně oučinkoval. Doufejme, že se snažení našemu podaří časem i tyto obrátiti. Ostatně to považuji za svou povinnost vás na to upamatovati, abyste spravedlivou přísností svou ony osoby nezasáhl, jež by snad vlídností daly se na pravou cestu přivesti. Kdož by však urputně a zlomyslně upřímné snahy naše zavrhoval, ať jej zastihne celá přísnost zákona. Tu nebude na škodu, když se s nimi velmi přísně naloží.“

Komisar přisvědčil a vzav seznam osob, jemu od rychtáře podaný, pravil: „Tuto mi dal městský rychtář seznam některých osob, na něž by se pro jich zpupnost obzvláště nalehati mělo. Obzvláště mne upozorňuje na jakéhosi mladíka, Bedřicha Volšovského, jenž prý svým příkladem velké pohoršení v obecenstvu činí; toho chci také na výstrahu jiným veřejně pokárati.“

„Císařský pane komisare,“ pravil rektor velmi mírně, ale vážně, „neračte zhola všemu víry přiložiti, co vám rychtář neb písař praví; jsouť to lidé neupřímní a byla doba, kdež v prospěch církve a země naší tak horlivě nejednali. Rodiče toho mladíka jsem velmi dobře znal a mnoho jsem s otcem jeho za dřívějších dob obcoval. Musím vyznati, že to byl muž správný. Jediná jeho chyba byla, že byl příliš horlivý protestant a že se mocnáři svému zpronevěřil, začež ale zaslouženého trestu došel. Jsem mu také něčím povděčen; neboť když jsme v té bouřlivé době toto město opouštěli a luza nás pohaněti chtěla, byl to on, jenž nás svou zmužilostí a výmluvností chránil. Chci se mu zavděčiti, a protož vás žádám, odevzdejte mladíka toho do rukou mých; snad se mi podaří jej o bludu jeho přesvědčiti a tím snad i mnohých jiných získám.“

„Velmi rád k tomu přivoluji,“ dí komisar; „vezměte jej v moc svou a naložte s ním dle moudrosti a vůle své.“

Ještě déle spolu rozmlouvali, až pak se rozešli.

Vojtěch Volšovský byl zámožným měšťanem a pro svou správnost velké vážnosti a obliby i spoluobčanů svých požíval. Živil se obchodem v chmeli, za kteroužto příčinou časté cesty do sousedních zemí konával. Že byl rozumem bystrým nadán a všeho sobě vždy dobře všímal, nabyl velké zkušenosti praktické a znal dobře všelikerou povahu lidskou. Byl povahy přímé a rázné, zásad pevných a vždy hotov radou a skutkem pomáhati, kdykoliv se kdo k němu důvěrně obrátil.

U víře evangelické vychován, zachovával víru svou s největší přísností a byl jí celým svým srdcem oddán, tak že byl hotov jmění i život pro zachování víry své nasaditi. V hádky náboženské, tenkráte zhusta panující, se nikdy sice nemíchal; kdož by mu byl však u vykonávání jeho své překážky činil, toho za největšího nepřítele považoval.

Manželka jeho, velmi tichá žena, jemu vší láskou oddaná řídila se ve všem dle milovaného chotě svého a z přesvědčenosti sdílela zásady jeho. Není tedy divu, že jediného syna svého, Bedřicha, v těch samých zásadách vychovali a jemu víru svou co nejhorlivěji v srdce mladistvé vštípili.

Když se bouře proti Ferdinandovi 2. v Čechách strhla a téměř všecka města království toho se stavy českými se spojila, zbouřilo se také město K.....

Vojtěch Volšovský, vida víru svou v nebezpečenství, spojil se s povstalci rodiště svého a pro svou horlivost a zkušenost stal se brzy náčelníkem evangelické strany v městě, a když se branný lid sbíral, odevzdali mu měšťané správu nad dosti silným zástupem, s kterýmž tento pak do boje táhl, by se více nevrátil. V bitvě na Bílé hoře padl.

Vojtěch Netolický byl nejbohatší měšťan v městě, ačkoliv prý bohatství jeho ne vždy z čistého pramene pocházelo, jakž tu i tam proskakovalo. Byl i nad míru ctižádostivý, a že sám takové důstojnosti pro sebe nabyti nemohl, po jaké toužil, přál sobě syna, jemuž by byl mohl své bohatství a prostředků k dosažení nějaké vysoké hodnosti pozůstaviti. Však mu nebe tohoto přání nevyplnilo; vynaložil tedy všecku péči na skvělé vychování jediné dcery své Anežky, těše se tou nadějí, že ona v zasnoubení s mužem vznešeného stavu rod Netolických k velké cti a vážnosti přijde.

Nyní měly v okamžení všecky záměry jeho zmařeny býti. Syn nepatrného písaře pozdvihl očí svých k dceři jeho a otec žádá o ruku její. K tomu byl mladík pro své náruživosti v špatné pověsti, jenž miláčka srdce jeho nikdy šťastným učiniti nemohl. Ale jaká příčina to byla, že písařovu žádost hned naprosto neodmrštil? Jaký vliv a jakou moc měl písař nad rychtářem, že se mohl takovou jistotou na to spolehati, že žádost jeho neodepře? Příčina byla zajisté nad míru důležitá, byla ale v hustou roušku zahalena a spočívala v prsou dvou mužů, kterým, jak se zdálo, obapolně na tom záleželo, aby na světlo nevyšla.

Srdce lidské jest tmavá prohlubeň a nevyskoumatelné rejdiště jak divokých náruživostí a vášní, tak také jemných citů. Jak přečasto klame nás a my opět je! Jak zhusta překypí cit, jímá rozum a svádí k činům na oko šlechetným! Tu se opět zbouří vášně a náruživosti a strhují v bezednou propast trapného želení toho, co se víc napraviti nedá. Kdož může vyskoumati a odhaliti pohnutku, která k činům dobrým i neblahým svádí!

Stav rychtářův byl velmi smutný. Svých hrdých záměrů se odříci a dítě jediné a s ním všecku naději obětovati, proti tomu se zpouzela přepjatá pýcha jeho, a písaře odbyti - nemohl. Jediná nejistá a smutná naděje jeho spočívala v odkládání, umínil věc tu co možná prodlužovati. Věděl sice, že syn písařův mnoho stálosti nemá, a tudíž se domníval, že snad u něho láska tato brzy pomine, jakož se to bylo již mnohokráte u něho v podobných případnostech stalo.

Nějaký čas uplynul, aniž by byl otec s dcerou o věci té promluvil a písař se také skutečně dále nehlásil i zdálo se, jako by celá ta věc byla k zapomenutí přišla; zdání to však zklamalo.

Václav řečí otce svého posilněn, neupustil od záměru svého a snažil se marně náklonnost Anežčinu sobě získati. Žárlivostí puzen stíhal tajně všecky kroky její a tu zpozoroval, že často k tetě své dochází. Pátravému oku podařilo se jednoho dne, že tam i Bedřicha jíti a po dosti dlouhé chvíli s Anežkou z domu vyjíti spatřil. To rozpálilo žárlivost jeho i nemeškal, otce o tom zpraviti, a ten pak bez odkladů rychtáře navštívil a dlouhou tajnou rozmluvu s ním měl.

Co spolu rozmlouvali, nedověděl se nikdo; ale rychtář dceři své oznámil, že písař městský o ruku její pro syna svého požádal, a že on k sňatku tomu přivoluje. Nadarmo předstírala Anežka, že Václava nemiluje a milovati nemůže, nadarmo se odvolávala na slib otcem matce učiněný, že ji k žádnému sňatku nutiti nebude, nadarmo tekly slzy její a marny byly všecky prosby: otec stál na svém, že dal písaři slovo, jež odvolati nemůže.

Vidouc Anežka, že jí nic nezpomáhá , odvážila se k poslednímu kroku. Vyjevila otci, že miluje Bedřicha, líčila mu vroucími slovy lásku svou, tvrdila, jak nešťastná by s Václavem byla. Slzíc pravila dojímavými slovy otci, by jedinou dceru svou nečinil tak nešťastnou.

Vyznání toto nezpůsobilo u rychtáře jiného oučinku, nežli že k ní tvrdými slovy takto promluvil: „Chování tvé jest nad míru nesmyslné. Jak můžeš věšeti se na člověka, jehož celý rod bídný jest a který sám v bludech kacířských vězí? - Doufám, že k rozumu přijdeš, a marných libůstek zanecháš!“ doložil velmi vážně.

Odešel pak, nechav dceru v největším zármutku.

Stav ubohé dívky nedá se líčiti. Ctnostná jsouc a srdce nad míru jemného a ušlechtilého, oddala se první své lásce s vroucím citem a milovala vroucně jinocha, jehož co ideál šlechetnosti a mužnosti milovala a jenž i jí životem i srdcem oddán byl. Nyní se měla najednou vší blaženosti života odříci a člověku se obětovati, jehož pro nezpůsoby jeho nenáviděla. Střežena se všech stran, nedopídila se ani útěchy, aby s miláčkem srdce svého žal svůj sdíleti mohla.

Květ tváří jejích mizel, pružnost mladistvého ducha jejího ochabovala a tichá zádumčivost se jí zmocňovala, jež nemocí hrozila.

Ale i s rychtářem stala se velká změna. Byl vždy zamyšlen, málomluvný a často celé dny v komnatě své zavřen trávíval. Písař nyní častěji se svým synem k němu přicházel, ale rozmluvy jejich bývaly krátké a jak pozorovati bylo, s obou stran nucené a nepřímé. Kdykoliv tito odešli, zůstával rychtář obyčejně samoten, a tu se i hojné vzdechy z prsou jeho draly, jež o tajemném hryzení zlého svědomí svědčily. Že i truchlení dcery jeho na něho působilo, zřejmě bylo viděti; neboť kdykoliv na ni pohledl, zakalilo se oko jeho a bledá tvář mnohem více mu zbledla.

Takového okamžení chtěla Anežka použiti, aby otce k změnění úmyslu pohnula. Vidouc jej velmi pohnutého, pojala jej laskavě za ruku a líbajíc mu ji pravila hlasem smutným: „Drahý otče! zdá se mi, že i ty se mnou trpíš. Příčina zármutku našeho spočívá v rukou tvých: odstraň ji, vyplň slib matce učiněný a blahý mír se opět do domu našeho navrátí. Ustaň od úmyslu svého a nečiň dítě své nešťastným; tys byl vždy laskavým otcem mým, neodvracuj srdce svého ode mne, neuvrhuj mě do věčného zármutku a neštěstí.“

Bylo na rychtáři patrně viděti, že jest prosbou dceřinou nad míru pohnut; oči se mu zakalily, tváře mu bledly a rty se mu chvěly; pojal Anežku za druhou ruku a pravil třesoucím se hlasem: „Cítím s tebou, dcero má! Ale strašlivý osud - ne, ne vina má“ - vyrazil ze sebe - „mne tak daleko přivedla, že se nemohu člověka zbaviti, jenž co upír na mně lpí, a nemohu jináče, nechci-li propadnouti hanbě a právu!“

Zakryl si oči oběma rukama.

Takových slov se Anežka náramně lekla a po chvíli pravila: „Ty mě lekáš, drahý otče! Jaká to strašná vina, jež tíží srdce tvé? jakou moc může míti takový člověk nad tebou, aby tě právu vydati mohl?“

Tu se otřáslo celé tělo rychtářovo a on jako v šílenosti přitáhl prudce Anežku k sobě a přiloživ ústa svá k uchu jejímu, pošeptal jí několik slov tak tajně, jako by se bál, aby je ani povětří neuneslo; pak pravil hrobovým hlasem: „Nuže, chceš mne světské hanbě vydati?“

Tajemná tato slova dojala velmi Anežku; zbledla na smrt, ústa jí zsinala, oči jí vystouply, jako by z hlavy vyskočiti chtěly, ruce se jí křečovitě sevřely. Chvíli hleděla na otce jako v šílenosti, pak vyrazivši křečovitě ze sebe: „Milosrdný Bože!" vrhla sebou jako bez sebe na křeslo.

Rychtář maje ruce pevně sevřené, hleděl upřeně na dceru; v tváři na smrt bledé se mu jevil strašný výraz zoufalosti a zlého svědomí.

Chvíli panovalo v komnatě ticho hrobové, strašlivé. - Proud slzí, jež se konečně z očí Anežčiných vylil, zdálo se, že stavu jejímu ulehčil, tak že zponenáhla opět k sobě přicházela; utírala si čelo, hleděla okolo sebe tázavým zrakem, jako by ze strašlivého sna se probouzela, posléze upřela pomatený zrak na otce a dlouho naň podivně hleděla. On, nemoha pohledu jejího snésti , sklopil oči.

Promluvila pak slabým hlasem: „Jest to pravda? Není to klam?”

„Odpusť, odpusť otci ubohému!“ šeptal rychtář.

„Dcera otci vinu odpouští,“ odpověděla Anežka; „ale on žádá víc, žádá, aby se obětovala, aby vyplatila vinu jeho blahem vezdejšího života!“ Slzy se jí hojněji ronily a ona lkala: „Mám se odříci celého štěstí svého a za živa v chladný hrob vstoupiti!“

Na dojímavé lkání ubohé dívky nevěděl otec žádné odpovědi.

Osud dvou šlechetných srdcí byl rozhodnut.

Písař pozoroval bedlivě, co se v domě rychtářově děje. Maje pouze sobecký svůj cíl na zřeteli, nedbal na zármutek tam panující; srdce jeho zatvrzelé a lakotné neznalo jemných citů, kdykoliv se jednalo o dosažení nějakého záměru jeho. Chladně a rozmyslně uměl síti své tak rozprostírati, že nebylo možná se mu vymknouti. O lásce Anežčině k Bedřichovi dobře věděl, protož si umínil, jej odstraniti. Rychtáře, jenž mu ve všem po vůli býti musel, snadno přemluvil, že Anežka lehčeji zapomene, když se Bedřich vzdálí. Nebylo mu ale dosti na tom, chtěl jej v hanbu a v opovržení uvrci, aby jej v očích Anežčiných snížil.

S Václavem, synem jeho, se mezi tím stala velká změna. Jindy náruživý, v rozpustilostech sobě libující, stal se najednou usedlým; vyhýbal se všem bývalým hejřivým společníkům svým a snažil se patrně, aby chvalným chováním bývalé rozpustilosti v zapomenutí přišly. Láska jeho k Anežce byla čistá; věděl, že ho nemiluje, i chtěl svým chováním aspoň vážnost její získati. Nikdy se jí nevtíral, když s ní mluvil, měl se k ní šetrně a projevoval jí svým chováním, veškerou úctu svou.

Anežka svolivši k sňatku tomu, skryla lásku svou do hlubiny srdce svého, z níž útěchy a síly k vyplňování nových povinností čerpala. Vědomí, že touto obětí otce spasí, poněkuď tišilo bolestný nepokoj její, a pozorujíc chování budoucího chotě svého, hledala i v tom útěchy, že snad vplyvem svým pobloudilého napraví. Celé chování její bylo mírné a vyzrazovalo ducha pevného; pojmouc dobře postavení a povinnosti své, vynasnažovala se, každý jiný cit přemoci. Z počátku byl boj její příkrý a těžký; dlouho nemohla přivyknouti myšlénce, že se má své lásky odříci. Nikdo nepozoroval bolestný boj její, před světem se chovala mírně a odměřeně, jenom v nočních dobách kanuly slze, jež lásce své vylévala. Jediná myšlénka ji však na nejvýš znepokojovala. Co tomu bude Bedřich říkati? - kterak o ní bude souditi ? - Aby od něho za vrtkavou a nestálou považována byla, to ji děsilo. Ale jak ho přesvědčiti? Jak se u něho ospravedlniti? Mohla-li, směla-li mu příčinu svého jednání zjeviti? - Bude-liž pouhému tvrzení věřiti, že tak a nejinak jednati může? - Takové a podobné otázky tanuly neustále na mysli její a kormoutily ji nemálo. Několikráte si předsevzala s ním promluviti, ale kdykoliv se ku kroku tomu odhodlati chtěla, opouštěla ji všecka síla. Věděla, že ji co život svůj miluje, předvídala, jak trpké takové shledání bude, protož se toho vždy hrozila. Odkládala den ode dne.

Rychtář vida dceru ke všemu tak volnou a netuše tíži oběti její, zahrnoval ji laskavostí a činil vše, co jí na očích viděl; v svém sobectví nepozoroval, jak bolestně se právě tím srdce dítěte svého dotýká; považovala se za obět, jakouž krátký čas ozdobují, aby ji potom tím ukrutněji zavraždili. Neznaje citů něžných, neocenil oběti dcery své a považoval jednání její za změnu u ženských obyčejnou. Zproštěn tudy vší bázně, upokojil svědomí své a nabýval opět předešlého způsobu chování.

Jak mile se městský písař o zvolení Anežčině dověděl, rozhlásil to u svých známých a věděl to tak nastrojiti, aby se o tom Bedřich tak dověděl, jako by v tom byla svobodná vůle Anežčina, a neopominul zprávu tu v jizlivá a uštěpačná slova obaliti.

Z počátku tomu nechtěl Bedřich ani uvěřiti, neboť se příčilo jeho přímé a šlechetné mysli, aby dívka takového ducha v tak krátkém čase úmysl svůj změnila; byl o lásce její tak pevně přesvědčen, že ho to ani neznepokojovalo. Když ale Anežka delší čas k tetě nepřicházela, a i přátelé jeho mu tvrdili, že Václav každodenně do domu rychtářova dochází, a když jej i teta sama o tom zpravila, tuť musel uvěřiti.

Pružnost ducha ubohého jinocha sklesla; láska tato byla jediná páska, která jej na rodiště jeho vázala, byla to jediná lesknoucí se hvězda, z níž mu blahost zářila. Že strašný osud milenku jeho k tomuto kroku donutil, to netušil; považoval to za zradu, považoval to za rozmařilost a vinil ji, že s vroucími a věrnými city jeho pouze pohrávala. Osud dovršil míru jeho utrpení. Vedl sám s sebou boj strašný, ale mužný. Opuštěn odevšeho, co mu na světě milé a drahé bylo, pohřbil lásku svou v zapomenutí a usnesl se na tom, že co nejdříve rodiště i vlasť opustí a ve světě nikoli štěstí, ale ulevení bolu svého hledati bude, k čemuž jej i poslední patent nemálo přiměl.

V zármutku svém pohřížen seděl Bedřich jednoho dne v komůrce, v níž ubohá matka jeho poslední okamžení dnů svých byla skončila. Kdož by ho byl spatřil, byl by ho za krásnou sochu považoval. Jednou rukou opíral o vetchý stůl hlavu k prsoum skloněnou, druhá mu spočívala v klíně; husté kaštanové vlasy dlouhé splývaly okolo pravidelné tváře jeho, bledostí nadobyčejnou pokryté; z modrých očí hluboko v hlavě zapadlých planuly zraky s jakousi děsnou zádumčivostí. Jasné paprsky zapadajícího slunce osvěcovaly malým okýnkem zlatostkvoucí barvou světničku. Bedřich seděl v hlubokém přemýšlení nepohnutě, jenom chvílkami se vyluzovalo temné vzdechnutí ze sevřených prsou jeho, o veliké, nesmírné bolesti svědčící.

Po chvíli se otevřely nízké dvéře z vedlejší světnice vedoucí a do nich vstoupil muž asi třicetiletý, silné složité postavy, dle tehdejšího obyčejného kroje měšťanského oblečený. Byl to hospodář, jenž Bedřicha až dosaváde po hostinsku u sebe choval.

Zůstal chvílku státi a hleděl soucitně na jinocha; když se však tento nehýbal, přikročil k němu, vložil mu ruku na rameno a pravil: „Bedřichu, nepohružujte se v tak trapné myšlénky; vždyť až žalostno na vás se podívati.“

„Ach, milý příteli,“ odpověděl Bedřich, „těžko jest myšlénkám odolati, když skutečnost tak strašně na nás doléhá.“

„Ovšem nastala pro nás doba smutná; ale právě proto káže opět potřeba, abychom síly své napnuli, bychom v proudu strastí neutonuli.“

Bedřich se trpce usmál řka: „Smutný jest osud můj, jehož jsem za lepších dob netušil. Zbaven všeho musím býti také ještě zrazen.“

Jako by se byl zamyslil, pravil po chvíli hospodář: „Nevím, mám-li vám to říci, abych ve vás zbytečné naděje nepovzbudil a bolest vaši nemnožil. Po městě se o té věci ledacos mluví a mnozí tvrdí, že to u Netolických tak zhola nejde.“

„A co se mluví?“ tázal se dychtivě Bedřich.

„Znáte písaře, víte, že jest to člověk každé ohavnosti schopný. Kdož ví, jakých prostředků užíval - a abych zkrátka pověděl, že prý otec Anežku k tomu sňatku nutí.“

„Že ji nutí?“ zvolal Bedřich.

„Ano, že prý ji nutí,” dokládal hospodář. „Něco neobyčejného se v domě tomto děje,

V trudných myšlénkách pohroužen seděl Bedřich ve světničce, jakéž mu laskavé hostinství co obydlí dopřálo. Vířily se v něm myšlénky tak, že jich z počátku ani uspořádati nemohl. Vlasť a milenka byly osou, okolo níž se vše rozjímání otáčelo. Obě miloval horoucím srdcem, oběma chtěl zasvětiti celý život svůj a nyní jedním okamžením obě ztratil.

Trapné přemýšlení jeho přetrhl konečně hospodář, jenž byl z města se navrátil. Bylo na něm jakési rozpaky pozorovati; rád by byl nějakou rozprávku začal, ale nevěděl jak; také očekával, že snad Bedřich sám mluvit počne; když ale tento v mlčení svém setrval, pravil konečně: „Byl jsem v radním domě, kdež se o věcech posledního patentu se týkajících jednalo. Viděl a slyšel jsem tam velmi mnoho, což se mě bolestně dotklo. Rád bych se byl odtud odstranil, ale musel sem tam k rozkazu pana rychtáře čekati. Šacují a prodávají se tam statky ubohých, kteří se vystěhovati míní. Ubohému vystěhovalci se dostane za dosti znamenitou mohovitost jedva tolik, s čím by se za hranice dostal, a nesmí se ani ozvat. Smutek a zármutek musí zatajiti, sice se mu to za reptání pokládá a pohrůžky se mu činí.“

„Nám nezbývá jiného, než osudu se podrobiti!” vzdychl Bedřich.

„I o vás, milý Bedřichu, stala se tam zmínka,“ pravil hospodář, vida jej odhodlaného. „Celému městu jest povědomo, jak velmi mnoho dobrého šlechetný váš otec naší rodině prokázal. Přišel čas smutný a otec můj z vděčnosti přijal pronásledovanou matku vaši a vás pod střechu svou. Pro toto jednání mi dnes pan rychtář velmi ostře domlouval a přísně mi rozkázal, abych vás déle než čtyřiadvacet hodin pod střechou svou netrpěl, sice že se proti mně zakročí.“

Poražením Čechů na Bílé hoře, jak známo, neskončila se válka. @Zňal se oheň válečný velmi zhoubný v Německu, jenž téměř celou Evropou otřásal a blahobyt velkých a bohatých zemí na mnohá léta vyhubil. Válka tato strašlivá jest v letopisech pod jmenem třidcetiletá válka zaznamenána.

V bouři proti císaři Ferdinandu 2. zvolili sobě Čechové kurfirsta falckého Fridricha za krále. Fridrich byl sice laskavých a uhlazených mravů, ale k spravování království v tak bouřlivém čase zcela neschopný. Všelikými radovánkami a dary oblíbencům svým promarnil mnoho peněz, jež by byl mohl jiným způsobem lépe ve prospěch země obrátiti. Obíraje se marnivě pouze leskem své nové koruny královské, zapomínal na důležitější věci, jakby korunu tuto sobě zachovati měl. Protož se také koruna tato brzy s hlavy jeho skácela a on pro krátké panování své králem zimním nazván jest.

Když se bitva blíže Prahy na Bílé hoře dála, seděl Fridrich v královském hradě při velké hostině a pouze na opětné a důtklivé vyzvání vůdců svých opustil tabuli a vyšel za Strahovskou bránu, kdež úplnou porážku svých věrných spatřil. Událostí touto pozbyl vší zmužilosti a strach jej pojal tak, že nedbaje na domlouvání Čechů, ještě té noci Prahu opustil a ke dvoru kurfirsta braniborského se odebral, kdež nějaký čas pobyl a pak konečně v Nizozemsku outočiště hledal.

Vítězstvím tímto dosáhl císař Ferdinand veliké moci a mohl na to mysliti, jak by další úmysly své proti Fridrichovi provedl. Spojen s bavorským vévodou Maxmilianem, jal se Fridricha pronásledovati. Maxmilian obrátil celou svou moc proti Mansfeldovi a jiným vůdcům Fridrichovým. Bavorský vůdce Tilly přemohl v Němcích Mansfelda, jakož i ostatní vůdce, a vtrhl i do země falcké, jejíhožto pána císař Ferdinand do klatby říšské dal a jej všech zemí jeho zbavenu prohlásil.

Mnozí protestantští knížata němečtí, bojíce se zrůstající moci císařovy, že by mohl víru jejich vyhubiti, učinili mezi sebou spolek proti nátiskům víře jejich činěným, ozbrojili se a ujali se Fridricha Falckého. Tak povstala tato pamětihodná třidcetiletá válka, v níž nad jiné vynikli hrabě Tilly, rozený Nizozemec, a Albrecht Valdštein, pán český, se strany císařské, pak Kristián 4. , král dánský, a Gustav Adolf, král švédský, se strany evangelické.

Válečný ryk se rozléhal od Rýnu až k Visle a od Baltu až k Dunaji. Celé krajiny se obrátily v smutné poušti a mnohá města byla mečem a ohněm vyhubena. Nejstrašlivější osud v celé válce této zasáhl město Magdeburg, tři dni bylo v tomto nešťastném městě loupeno, páleno a vražděno, tak že mnoho tisíc obyvatelů dílem mečem, dílem ohněm zahynulo a téměř celé město zničeno bylo.

Proud této války zasáhl nejednou vlast naši, kdež mnohá města a vesnice zlostí nepřátelskou tak zničena jsou, že vícekráte opět vystavena nebyla. Pro nedostatek rukou celé krajiny zpustly, tak že i hlad a všeliké nemoci povstaly. Dle hodnověrného svědectví obnášelo obyvatelstvo království českého před válkou touto asi tři milliony lidu, kterýžto počet na 800.000 po válce této klesl.

Tomu se nebude nikdo diviti, kdož uváží, jakým způsobem se v těchto časech válka vedla. Tehdáž nebývalo stálého zřízeného vojska. V čas války najímali válčící branný lid se všech končin světa. Mnozí náčelníci, majíce slavného jména v umění válečném, najímali na svou ruku lid a prodávali se tomu, kdo lépe platil. Na svém polním tažení hleděli co možno mnoho nakořistiti, a tudíž ani nepřítele ani přítele nešetřili. Potulující se žoldnéřové a dobrodruzi se vždy toho drželi, kdož lépe platil a komu štěstí válečné přálo, opouštěli ale dle libosti prapor svůj, kdykoliv jich nehoda potkala a neb kdykoliv se jim zlíbilo. Mnozí neznajíce kázně, libovali si v tom, že se po zemi potulovali a mnohé nepravosti a loupeže páchali. Lidnatá města se ovšem neměla takové chátry co báti, tím více ale trpěli lidé ve vesnicích neb na samotě bydlící. Tu se páchaly skutky, jakýchž se člověčenstvo hrozilo.

Mnohé kraje byly tak nebezpečné, že cestující jenom ve velkém počtu a dobře ozbrojeni se tudy bráti mohli. Kdo se na cestu vydati nemusel, raději doma zůstával. —

Bylo to jednoho dne odpoledne ku konci listopadu roku 1630, an se osamělý cestující bral cestou křivolakou a neschůdnou. Krajina byla pahrbkovitá a nad míru smutná; v levo a v pravo táhnoucí se vršky byly hustým lesem zarostlé a místy les cestu s obou stran svíral. V celém okolí nebylo žádného stavení, tím méně člověka viděti. K tomu bylo povětří nad míru nepříjemné; mrazivý vítr fičel od severu a sháněl na obloze šedé mraky; temena vysokých vrchů byla vlhkou mhou zakryta a chvílkami se přeháněl hustý déšť, jenž tělo mrazivě pronikal.

V tak nepříjemném počasí by zašla zajisté každému chuť k cestování, tím více se tedy musíme tomu diviti, že osamělý cestovatel se odvážiti mohl, sám jediný touto odlehlou krajinou se bráti, kteráž ještě k tomu příliš bezpečná nebyla, jelikož nedaleko odtud nepřátelská vojska proti sobě stála. Cestující ale, jak se podobalo, buď žádného nebezpečenství netušil, buď se ho nebál.

Muž tento byl postavy vysoké; dlouhý, dosti široký hrubý plášť a plstěný klobouk se širokou kulatou střechou jej chránili před deštěm, nohy vězely ve vysokých botách, od nichž holénky až přes kolena přesahaly. Kdykoliv vítr cíp pláště odhrnul, bylo viděti, že dostatečně ozbrojen jest; široký meč mu visel po boku a ze širokého koženého pasu vyhlížely dvě hlavně a jílec dlouhé dýky. Byl tedy dostatečně proti každému přepadení loupežnickému připraven a že by byl zbraně své dobře použil, o tom svědčilo dvé velkých modrých očí, v nichž žádné bázně pozorovati nebylo, a pak silné svalovité oudy jeho.

Dílem že mu dlouhý promoklý plášť v chůzi překážel, dílem také, jak se zdálo, dlouhou chůzí unaven, kráčel pomalu; chvílkami zůstal státi a hleděl pátravým okem vůkol do krajiny, jako by byl nějakého přístřeší hledal, po němž tím více toužiti musel, an se již k večeru schylovalo, a pro husté mraky před časem se stmívalo, tak že vzdálí sto kroků předměty již ztěžka rozeznati bylo.

Konečně se dostal na návrší, s něhož příkrá cesta do kulatého, kotlině se podobajícího údolí vedla, v němž se dole malé světýlko lesklo. Dlouhým deštěm rozbředlou hlinovitou cestou kráčel obtížně dolů a čím blíže k světlu tomu přicházel, přesvědčoval se tím více, že jest to jakési stavení, z něhož temný hluk vycházel. Když se konečně k stavení dostal, viděl, že jest to osamělá krčma.

Stavení bylo dřevěné, nízké a ne příliš velké. Ze dvou oken dílem měchuřinou zadělaných padalo temné světlo a lesklo se venku před oknem v kalužině, z třetího otevřeného okna se valily páry, hluk a křik pronikavý.

Pocestný zůstal státi, jako by se rozmýšlel, má-li vejíti a neb dále jíti; otevřeným oknem hleděl do světnice, ale co tam spatřil, nebylo nic příjemného.

Nepříjemné povětří , nastalá úplná noc, neznámost krajiny a konečně utrmácení cestou jej donutily, že do světnice vstoupil.

Když dvéře otevřel, vyvalila se proti němu hustá nepříjemná pára, tak že mu na okamžení blízké předměty zahalila. Když nepříjemnost tato pominula, spatřil dosti prostrannou, ale nízkou jizbu; podlaha hlínou vytlučená byla hrbolatá a zde a tam byly jámy, tak že musel dáti pozor, aby nikdež neklopýtnul; stěny jakož i strop, v prostřed dřevem neotesaným podepřený, byly černé a začazené, kolem stěny se táhla dlouhá lavice. Po levé straně byl veliký krb, v němž několik kusů hmotného vlhkého dříví doutnalo, kouř šel dílem komínem vzhůru, dílem se táhl co temný mráček po stropě, až pak otevřeným oknem na svobodu se dostal.

U několika stolů sedělo mnoho osob obojího pohlaví, jež mezi sebou hovoříce a křičíce, nemalého hluku dělaly. Zaměstnání jejich nebylo příliš těžce uhodnouti, kdož do těchto drzých zpustlých obličejů nahlédl.

Míhavé světlo kahanů po stolech rozestavených, nemohouc všady kouř proniknouti, osvětlovalo temně světnici tuto, tak že v odlehlejších koutech skoro tma byla.

Drnčení špinavých a plechových nádob vyzývalo malou zavalitou ženštinu s bosýma nohama brzy sem brzy tam, jež z velkého žbánu na malém stolku v koutě hostům nápoj nalévala. Tlustý zavalitý hospodský s tlustým zardělým obličejem přecházeje od stolu ke stolu, obveseloval hrubými žerty hosti své.

Toto vše přehledl příchozí ostrým zrakem svým mnohem dříve, nežli jsme to popsati mohli; svraštěné čelo jeho vyzrazovalo, že s takovou společností příliš spokojen není, nicméně sňal svůj promoklý plášť, pověsil jej na bidlo blíže krbu, aby tam uschl, a kráčel přímo ke stolu, blíže otevřeného okna stojícího, u něhož pouze dva mužové seděli.

Sednuv na lavici ke zdi, pozdravil jich; tito však mu nepříliš vlídně poděkovali a dále od něho se pošoupli, jako by mu na srozuměnou dáti chtěli, že jim příliš vhod nepřichází.

Ostatní hosté, zdálo se, že si příchodu jeho ani nevšímali, pokračujíce nepřetrženě ve svém veselení dále.

Hospodský hned k němu ochotně přistoupil a pohleděv naň zrakem pátravým, ptal se ho silným hlasem, čím by mu mohl posloužiti. Na žádost jeho přinesla mu ženština kus uzeniny na dřevěném talíři a v plechovci pivo.

Když pocestný pojedl, opřel se zády o zeď, založil ruce a hleděl po světnici, jako by si společnost tuto prohlížel, až pak oko jeho na jeho dvou sousedech utkvělo, kteřížto si ho skoro ani nevšímali, tajný hovor mezi sebou vedouce.

Na cizinci bylo pozorovati, že se v takové krčmě a v takové společnosti ponejprv nenachází, jakkoliv celý způsob chování jeho prozrazoval, že k lepší třídě společnosti lidské náleží. Šat jeho byl úpravný, ale vyzrazoval, že majetník jeho se již po delší čas po světě potloukal. A tak to také skutečně bylo.

Pohledneme-li lépe do těchto modrých očí a v tuto bledou tvář, jež při temném světle zde panujícím ještě bledší se býti zdála, poznáme v něm starého známého — Bedřicha Volšovského.

Bedřich Volšovský, opustiv vlast, zašel do Sas, kdež souvěrci jeho pod vládou knížete Jana Jiřího ochrany a přítulku nacházeli. Ale štěstí mu nechtělo přáti.

Válečné časy, jakož také jakýsi vnitřní nepokoj popoháněly jej s místa na místo, tak že se nikdež dlouho nepozdržel, aby si někde nějakého stálého zaměstnání opatřiti mohl. Co mladík silný a obratný mohl se snadno k vojsku odebrati, ale dosaváde se tomu z jakési nechuti vždy vyhýbal, domnívaje se, jiným způsobem výživy sobě vyhledati.

Prošel Sasko, Braniborsko a velkou část Německa a přestál mnohé dobrodružství a nebezpečenství, z něhož vždy šťastně vyvázl. Nyní se ubíral opět zpátky do Sas přes hranice a octnul se v této krajině, kdež jsme jej byli potkali. Snášel mnoho bídy a nedostatku, jsa však pevného těla a rázného ducha, přemohl všecky nesnáze; ale nyní mu šel již majitek ku konci a on se obrátil opět s tím úmyslem do Sas, by zde nějaké krajany vyhledal, s nimiž se byl dříve přátelsky seznámil a jichžto pomocí nějaké výživy dojíti doufal, a když by se tohoto cíle chybil, byl odhodlán, že vojenskou službu nastoupí.

Tak seděl ještě dlouho do noci. Hluk ve světnici se zponenáhla tišil, jeden po druhém se ukládal ke spaní porůznu, kde místa bylo; jenom sousedé Bedřichovi seděli a zdálo se, jako by noc sedě přečkati chtěli. Cestou utrmácený Bedřich zaplatil hospodskému svůj řad, sňal plášť svůj s bidla, kdež trochu oschl, zaobalil se do něho a položil se na tvrdou lavici bezděčně tak, že hlavou k dobrodruhům obrácen byl. Brzy na něho přišla dřímota a on usnul; ale spaní jeho nebylo příliš pevné, každou chvílku se probouzel a duch jeho se obíral všelikými obrazy, tak že polo spal polo bděl a každé hnutí ve světnici slyšel.

Jak dlouho v takovém stavu dlel, nemožno udati. Blízké šustění u hlavy jeho jej úplně probudilo. Tito dva tovaryši se sbírali ve vší tichosti a chystali se, jako by se chtěli na cestu vydati. Toho si Bedřich nevšímal, ale několik slov, jež tito dva muži mezi sebou polohlasně promluvili, domnívajíce se, že Bedřich spí, zbystřilo úplně ducha jeho.

„Již budou asi dvě hodiny přes půlnoc,“ pravil jeden, „máme čas, abychom se na ustanovené místo dostali. On jest na koni a my jsme pěšky, snadno by nám mohl upláchnouti a nás o mzdu připraviti.“

„Máš dobře,“ pravil druhý. „Dej pozor, aby prach nenavlhnul, venku jest povětří vlhké!“

„Nestarej se o to a pojď!“ odpověděl druhý. Na to se zticha sebrali a ze světnice v největší opatrnosti a tichosti se vyloudili.

Bedřich se vzchopil a spatřil dvě postavy okolo oken se mihnouti. První myšlénka jeho byla, že tito dva lotři nějakou loupež, ne-li něco horšího, zamýšlejí; druhá byla, aby jim překazil a snad nějakého nevinného z nebezpečenství vysvobodil.

Chtěl-li to ale dovesti, nesměl váhati; i sebral se též zticha, ale velmi rychle, a tak též vyšel z krčmy a kráčel v tu stranu, kamž oni dva šli.

Nepršelo více, vítr se utišil, ale hustá tma zahalovala krajinu tak, že nebylo ani na deset kroků viděti. Bedřich, jakkoliv dlouho nemeškal, neviděl ani neslyšel toho nejmenšího o těch tovaryších. I kráčel na zdař Bůh velmi rychle ku předu a přišel brzy do lesa, kdež byla tma tak velká, že musel opatrně jíti, aby nikde nikam nevrazil.

Přímá, šlechetná mysl jeho se čím dále tím více rozpalovala, neboť čím více řeči těch dvou rozjímal, tím více se přesvědčoval, že jakýsi nešlechetný skutek provesti chtějí, a tím více toužil, aby lotvovství to překazil.

Již urazil hezký kus cesty a že nic neslyšel, počal se již domýšleti, že se oni dva v jinou stranu odebrali. Ale tenkráte jej šťastná náhoda dobře vedla.

Po chvíli zaslechl ostrým sluchem svým lidský hlas, i pospíšil si velmi opatrně, a za chvíli spatřil ve mlze dvě postavy se pohybovati. Nepochyboval, že jsou to oni chlapi. Aby ho nepozorovali, držel se více na pokraji lesa, jenž nyní dosti širokou cestu lemoval, a tak se za nimi s napnutou myslí opatrně ploužil.

Asi za hodinu dostali se na návrší, kdež se dvě cesty křižovaly.

Oba muži zůstali státi a jeden pravil: „Tudy musí přijítí! Škoda, že nám ta prokletá mlha v míření překážeti bude. Tím opatrněji musíme jednati. Ty jdi tamto do toho křoví a já se uhostím za tento buk. Musel by mít z pekla štěstí, aby nám ušel! Napřed vypálíme a pak na něho vyrazíme. Poštěstí-li se nám, že jej trefíme, budeme pak snadnou práci míti.“

Oba se rozešli na svá místa. Bedřich slyšel, co mluvili, i připlížil se co možno ještě blíže k místu tomu a skryv se v houští, přemítal na mysli, jakým způsobem by nevinnou oběť těm dvěma padouchům vyrval.

Přemýšlel dlouho, až pak se na tom usnesl, počkati, jak se věc ta díti bude, a pak dle okolností jednati. Tak uplynula dlouhá chvíle; počalo se rozednívati, ale hustá mlha zabraňovala dennímu světlu, tak že se pouze nejbližší, stromy rozeznati mohly. Posléze se ozýval ze zdálí dusot koňský, jenž se vždy více blížil, až se právě z druhé strany na cestě jezdec objevil.

Bedřich nepochyboval, že jest to ona osoba, jíž ti zákeřníci úklady strojí, vyskočil a zahoukl, co síly měl, aby jezdcovu pozornost vzbudil; v tom ale také padly dvě rány, kůň se sepjal, učinil hrozný skok na stranu a svalil se i s jezdcem; tento však byl hned opět na nohou. Byl ale svrchovaný čas, neboť již se na něho hnali oba lotři s vytasenými meči; ale i Bedřich pospíchal ku pomoci.

Již se oháněl cizinec mečem, bráně se; vida však i Bedřicha a mysle, že i on jest společníkem jejich, zvolal: „Aj, tři na jednoho, totě příliš mnoho, však já se vám předce tak snadno nedám!“

Bedřich zvolal: „Ne tři na jednoho, ale dva na dva!“ A již přinutil jednoho zákeřníka, že od jezdce upustil a proti němu se postavil.

„To si dám líbit,“ pravil nyní jezdec, máchaje obratně mečem proti svému odpůrci, „tak jest to v pořádku! — A nyní, chlape, ukaž, co umíš, a jsi-li hoden, abych ti poctivým mečem svým žilou pustil a něco té lotrovské krve ti ubral.“

Takto mluvě dotíral na lotra, jenž se nyní proti ranám jeho co brániti měl.

Jezdec, jenž se výborně v užívání zbraně znal, choval se v tomto boji velmi chladně, posléze však jednou ranou lotru meč vyrazil, tak že mu daleko z ruky vylítl a pravil: „Chlape, tys velmi nemotorný a meče mého nehoden! Běž a vyřiď pánu svému, aby podruhé obratnějších holomků najal, když mne bude chtít skolit.“

Tento se nedal dvakráte pobízet: jedním skokem zmizel v lese, načež se jezdec do hlasitého smíchu dal a k Bedřichovi se obrátil.

Bedřich zastrčiv balíček opatrně do kapsy pod plášť, obrátil se a kráčel hbitě po pěšině jemu vykázané. Všeliké myšlénky se mu kolotaly v hlavě; proběhl v mysli ještě jednou celou tuto událost, kteráž mu nyní co sen přicházela. Kdo jest ten člověk? jaká důležitost vězí v tom poselství? jaké to tu tajnosti? Jaké mohly následky pro něho z toho všeho pojíti? Zdaliž by se státi nemohlo, že by svým ochotenstvím mohl se do nemilých věcí zaplésti?

Dlouho sem a tam přemítaje, ustanovil se posléze na tom, že slovu svému dostojí, balíček odevzdá a pak že uvidí, jak se má budoucně chovati.

Zatím se dostal k naznačenému dubu a obrátiv se v pravo vyšel po nějakém čase, jak mu cizinec pravil, z lesa a spatřil před sebou dosti postrannou rovinu.

Rovina tato podobala se podlouhlému kruhu, objímala prostoru asi dvou hodin a byla kolem dosti vysokými vrchy obklopena, tak že Bedřich úzkou stezkou dolů kráčeti musel, než se na rovinu dostal.

Mha vystoupivši na vrch zahalovala temena jejich svým šedým pláštěm tak, že se tyto ještě vyšší býti zdály. Jednotlivé paprsky ranního slunce pronikaly zde onde oblaky šedými a osvěcovaly ohromné začernalé zdi starobylého zámku uprostřed roviny stojícího.

Když se Bedřich k němu přiblížil, spatřil zámek dosti pevnou zdí obehnaný, okolo níž se hluboký a široký příkop napolo vodou naplněný táhl. Hlavní stavení však se nad zeď vypínalo. Byla to hmotná velikánská budova na dávné věky poukazující, v čtverhran vystavená, na každém rohu byla věž s průlomy pro střelnou zbraň opatřena, jakéž podobně v pořadí celého zámku byly. Starobylý zámek a divoká krajina měly jakýsi ráz tajemné zádumčivosti, jakouž hrobové ticho a osamělost ještě více zvyšovaly.

Bedřich nemohl jakémusi tesknému citu odolati, nicméně kráčel přes padací most k zavřené bráně a dle nařízení cizince třikráte na vrata zatloukl, načež se hlučný štěkot jakéhosi velikého psa uvnitř ozval.

Po chvíli se otevřelo nahoře ve vratech malé okénko a někdo, jehož Bedřich pro výšku spatřiti nemohl, ptal se dosti silným hlasem: „Kdo jste a co chcete?“

„Posel přichází pro mzdu!“ odpověděl Bedřich.

Rachocení klíčů bylo znamením, že se otvírá, a v skutku se také jedna polovice těžkých vrat ve svých veřejích otočila; Bedřich vstoupil do vnitř, kdež na něho velký černý pes na řetězu uvázaný zavrčel.

Vrátný, šedivý silný muž v tmavém obleku, prohlížel Bedřicha chvíli velmi bedlivě, pak pravil: „Jaká jest žádost vaše?“

„Chci okamžitě s pánem tohoto zámku mluviti, mám mu něco velmi důležitého oznámiti,“ odpověděl Bedřich.

Zatím byl vrátný vrata opět zavřel a zastrčiv náramný klíč za široký kožený pás, pravil: „Pojďte se mnou!“

Nevelkým dvorem se dostali k hlavním dveřím do zámku vedoucím, jež po stranách dle starobylého vkusu hrubě otesaným kamenem ozdobeny byly. Širokými kamennými schody přišli do prvního poschodí a kráčeli až na konec dlouhé neširoké chodby, kdež do malé světnice vešli.

„Počkejte zde!“ pravil vrátný, sám pak vešel do postranních dveří.

V světnici této se nacházelo několik sedadel s vysokými opěradly okolo zdi rozestavených. Bedřich sňal plášť, odložil zbraň svou na jednu sesli a čekal žádostivě na svého průvodce, jenž se brzy navrátil a jej ještě několika světnicemi vedl, až pak mu na jedny dvéře ukázal a se vrátil.

Bedřich vstoupiv do světnice, spatřil před sebou státi muže v nejlepším věku, vysokého zrostu a nad míru příjemného a uhlazeného vzezření. Na nohou měl střevíce se stříbrnými přeskami a vysokými podpadky, černé hedbávné punčochy a spodky pod kolenama malými zlatými přeskami zapnuté, kabátec též hedbávný na loktech s bufami. Bílý, dosti široký límec se mu vinul okolo krku přeložený; bradu měl obkrátle zarostlou a dlouhé černé vlasy mu splývaly po šíji, vysoké čelo, orličí nos a pěkné černé oči ozdobovaly půvabný obličej jeho.

Prohlednuv si bystře Bedřicha, pravil příjemným zvučným hlasem: „Kdo jste? Kdo vás posílá a co chcete?“

„Jsem Čech,“ odpověděl Bedřich, „pro víru svou z vlasti vypovězený, a přicházím sem nejpodivnější náhodou. Kdo mne sem posílá, dovíte se nejlépe snad sám, když vám tuto věc odevzdám.“

Vyňal balíček a podal mu jej.

Tento jej přijal; sotva ale že plátno odhrnul a koženou tobolku malým zámečkem opatřenou spatřil, zbledl a zvolal v největším úžasu: „Ha! co to? Jak přišla tobolka tato do rukou vašich?“ - Svraštil čelo a hleděl přísným a hrozivým okem na Bedřicha.

Tento pravil pokojně: „Že tobolka tato žádným nešlechetným způsobem do rukou mých nepřišla, jest patrným důkazem, že vám ji věrně odevzdávám.“

A nyní vypravoval všecko, jak se s zákeřníky sešel, co jej ku pomoci pohnulo, a co se v lese dálo.

Neznámý jej poslouchal bedlivě a s napnutým oučastenstvím, a když Bedřich dokončil, pravil: „Nepochybuji o pravdivosti vašich slov, neboť jsem přesvědčen, že by byl věrný sluha můj dříve život nežli tobolku tuto vydal. Želím toho velice, že se opět v tak velké nebezpečenství vydal, aby mne spasil. Doufám též, že mi moje podezření za zlé pokládati nebudete,“ doložil velmi přívětivě.

Bedřich se uklonil a pravil: „Doufám jistě, že služebník váš svou obratností a srdnatostí z každého nebezpečenství vyvázne a že jej zejtra uvidíte.“

„Dejž to Bůh!“ pravil neznámý. „Nikdo by neměl z toho větší radosti, nežli já; neboť bych v něm více nežli sluhu ztratil.“

Nyní se upamatoval Bedřich na Černého Petra, a protož pravil: „Věrný sluha váš vám dává mnou také věděti, že se zrada proti vám kuje, a protož mě požádal, abych vám vyřídil, byste dal hned jakéhosi Černého Petra zatknouti.“

Neznámý rychle zazvonil, načež v tom okamžení vrátný vstoupil, jenž nepochybně na rozkaz pána svého ve vedlejším pokoji čekal.

„Jdi,“ rozkázal pán, „zatkni Černého Petra a do nejpevnějšího žaláře jej zavři.“

„Ten pes to již dávno zasluhoval!“ zabručel vrátný a spěchal, aby rozkaz pána svého vyplnil.

„Pane,“ obrátil se neznámý nyní velmi vlídně k Bedřichovi, „vy jste mně a mému sluhovi neocenitelnou službu prokázal, za kterouž se vám snad nikdy nebudu moci hodně odsloužiti. Pravíte, že jste z vlasti vypovězen; buďte tedy tak laskav a přijměte ode mne pohostinství. Pokusím se upřímně o to, abych každou vaši žádost s největší ochotností vyplnil, pokud to v možnosti mé bude.“

Takové přátelské nabídnutí bylo Bedřichovi velmi příjemné a vida pána tak přímého a laskavého, nabyl k němu hned z počátku jakési důvěry, protož pravil: „Děkuji vám srdečně za laskavé nabídnutí vaše, jež s vděčností přijímám. Doufám pod ochranou vaší útulku nalezti, začež vám věrně sloužiti chci.“

Další rozmluvu přetrhl vrátný, jenž se jaksi rozčilen vrátil a oznamoval, že Černého Petra v zámku není.

Opět se čelo pánovo svraštilo; pravil přísně k vrátnému: „Jak mohl člověk ten bez vědomosti tvé ze zámku ujíti? Kdybych věrnost tvou neznal, musel bych se něčeho zlého domýšleti.“

„Pane!“ omlouval se vrátný, „mou vinou se to jistě nestalo. Byl to šelma prohnaný a zajisté nějakým ďábelským způsobem ven se dostal.“

„Však tomu přijdeme na stopu," odpověděl pán a ukázav na Bedřicha doložil: „Tento mladý muž jest mým vzácným hostem, přichystáš mu nejpříjemnější byt a budeš se o pohodlí jeho co nejpečlivěji starati.“ Obrátiv se k Bedřichovi pravil: „Jděte a odpočiňte si. Bude mě těšit, kdykoliv mě navštívíte.“

Bedřich se poděkoval a ubíral se za vrátným, jenž nyní s největší uctivostí před ním kráčel; to však mu v tom nepřekáželo, že neustále mumlal: „Ten ničema mi byl vždy podezřelý a já vždy říkával, nevěřte mu, on vám jednou udělá kličku, že na to do smrti pamatovati budete; ale ti se tomu jen smáli, on je svými pekelnými šprýmy omámil, tak že zkušenému muži nevěřili. Teď to mají. Já bych se jim nyní sám vysmál, kdyby ta věc tak povážlivá nebyla.“

Nyní se zastavil před jedněmi dveřmi, otevřel a ustoupil s poklonou na stranu, aby mohl Bedřich vejíti. Tento vkročil do prostranného pokoje s vysokým klenutím, do něhož dosti světla dvěma velkými okny padalo. U prostřed stál kulatý vykládaný stůl a okolo něho čtyry židlice s vysokými opěradly, zeleným aksamitem potažené, na stěnách visely velké obrazy, rozličná zvířata lesní představující. U široké zdi mezi okny stál psací stolek, velmi nádherně a skvostně vyhotovený, na němž několik knih bylo; v jednom rohu stály hodiny v stojaté černé skříni. V pravo ode dveří byla kamna z bílé hlíny, veliký pařez nápodobňující.

„Tuto jest přední světnice,“ pravil vrátný a otevřev dvéře do vedlejší světnice, doložil: „zde jest ložnice vaše.“

Na to odešel, aby mu něco k posilnění a občerstvení přinesl, a navrátiv se, přinesl na cínovém talíři bílý chléb, uzeninu a láhev vína.

Zatím se Bedřich poohledl v ložnici, jež velmi skvostně ozdobena byla; podlaha i stěny byly tkanými koberci a čalouny všelikých barev pokryty, veliká postel s nebesy stála u zdi a záclony u ní, jakož u dvou oken byly z těžkého zeleného damašku, ozdobnou látkou byla i křesla potažena. Postel byla medvědí kůží a pokrývkou ze zelené hedbávné tkaniny přikryta. Nad umyvadlem viselo nemalé zrcadlo v tehdejších časech něco neobyčejného a skvostného. Není divu, že se Bedřich z takového pohodlí nad míru těšil, an se byl tak dlouho po světě potloukal a mnoho nesnází utrpěl.

Nyní přisedl ke stolu a požíval, co mu hostinsky předloženo.

Utrmácení těla, příjemné teplo, hrobové ticho, pouze pravidelným tepáním hodin rušené, ukolébaly Bedřicha a duch jeho zaletěl do říše blouznivého snění, v němž se mu obrazy minulého života objevovaly.

Pevné kročeje v síni se rozléhající vytrhly ho ze sna a do světnice vstoupil pán zámku, jenž přišel, aby dohlídl, zdali host jeho všemožného pohodlí požívá. Přitom mu ještě jednou za prokázanou službu velmi srdečně děkoval.

„Aj,“ pravil Bedřich, „vy mě skoro až zahanbujete, že nepatrnou službu mou na tak velkou váhu kladete.“

„Nikoli, milý příteli, jeť to vskutku znamenitá služba, kterou jste mi prokázal. Že vám dále nic více říci nemohu, odpusťte; neboť tajemství toto se týká také jiných osob. To však nebude překážeti, abych vám vděčnost svou na jevo dal.“

Ještě chvíli spolu rozmlouvali a tu se Bedřich konečně i dověděl, že laskavý hostitel jeho jest hrabě Duchheim, což Bedřicha velmi potěšilo, znaltě dle pověsti Duchheima co muže, jenž pro svou šlechetnost vůbec milován a ctěn byl.

Hrabě Duchheim pocházel ze staré rodiny saské, jejížto oudové pro své bohatství a pro svou šlechetnost vůbec v zemi váženi byli a nemalé přízně a důvěry u dvora saského požívali.

Tento hrabě Duchheim zastával vysoký úřad u kurfirsta Jana Jiřího; že však se v těchto bouřlivých časech v politickém mínění s mnohými rádci kurfirsta saského nesrovnával a své mínění i před samým knížetem neskrýval, způsobil sobě mezi dvořany mnoho nepřátel, jižto u knížete vymohli, že byl ode dvora vypovězen.

Bedřich věda nyní pod čí ochranou se nachází, všecky starosti mimo sebe pustil a blahé naději se oddal.

Tak ušel drahný čas; zima nastala tuhá a sníh pokryl celou krajinu dosti vysoko, tak že bylo obtížno, někam ze zámku vyjíti.

Bedřich nepozoroval žádné změny; jenom časem vídal jakéhosi jezdce přijížděti, jenž mnoho s hrabětem vyjednával, a když odjel, povolal hrabě vždy Burkharda k sobě a dlouho jej u sebe podržel. To bývala jediná změna po celý čas zimní v jednotvárném živobytí zámeckém.

Nastaly příjemnější dny březnové; paprsky sluneční rozhřívaly sníh, k čemuž teplé polední větry napomáhaly.

Jednoho večera přikvapil jezdec. Bylo na něm i na koni viděti, že těžkou a rychlou jízdu vykonali. Jezdec slézal obtížně s koně a opíral se o Burkharda, jenž jej hned s jakousi úctou k pánu svému vedl. Kůň byl však upocen, se svěšenou hlavou a klopotavým krokem následoval sluhu jej do stáje vedoucího.

Toto vše pozoroval Bedřich z okna svého. Rád by byl věděl, kdo ten muž jest; že obyčejný posel není, soudil z chování se Burkharda k němu, jenž se k němu velmi šetrně měl. Brzy ale pustil tuto myšlénku z mysli a chystal se na odpočinutí; neboť s Burkhardem nebylo již dnes žádné jednání možno, an se tenkráte dlouho od hraběte nevracel.

Druhého dne ráno navštívil Bedřich Burkhardovu rodinu jako obyčejně. Burkhard sedě v pohodlném křesle, přivítal jej velmi laskavě, čelo jeho nebylo však tak jasné jako jindy; bylo na něm znáti, že v mysli jeho něco utkvělo, co mu nemalou starost působiti se zdálo.

Bedřich se posadil k oknu a hleděl chvíli na Burkharda, jenž se neobyčejně zamyslil, pak pravil:

„Dnes vás vidím, milý příteli, velmi zamyšleného, čemuž se nad míru diviti musím, an vždy veselé mysli býváte. Zajisté něco důležitého se přihodilo.“

Burkhard, jako by se byl ještě chvílku rozmýšlel, odpověděl: „Ano, něco velmi důležitého... nastává doba rozhodující, doba, kdežto šlechetnému pánu mému, doufám, i možno bude, aby o vaši budoucnost se postaral, jak vám to byl přislíbil. Až posud sem o věcech těchto s vámi nemluvil; nyní však, an blíží se doba rozhodující, všecko vám krátce vysvětlím, a že pak vyplníte, oč vás požádám, již napřed jsem přesvědčen.“

I pokynul mu, aby k němu přisedl, načež jal se vypravovati takto:

„Jan Jiří, kníže náš, vešel ve spolek s císařem německým, k čemuž mu mnozí přednější u dvora radili. Někteří pánové saští se však tomu opírali, mezi nimiž i náš hrabě jest, jenž u dvora vysoký úřad zastával. Odporná strana dostala vrch a hrabě náš byl ode dvora vypovězen a poukázáno mu obydlí na tomto zámku. Pánové stejného smýšlení udělali mezi sebou úmluvu, že chtí všemožně Jana Jiřího k tomu přemluviti, aby od strany císařské odstoupil a s protestantskou stranou se spojil. Hrabě náš jest hlavou tohoto spolku. Nepřátelé naši mají o tom vědomost a hledí všemožným způsobem účel ten překaziti, a aby nějakých důkazů proti pánu mému se dopídili, střeží svým lidem pilně zámek náš. Že mne tito dva žoldnéři přepadli, byl skutek jejich. Já jsem nesl důležitý dopis našemu hraběti, a kdyby se byl dopis ten do rukou našich nepřátel dostal, byl by hrabě náš co zrádce vlasti prohlášen a soudu odevzdán. Jaký rozsudek by byl od nepřátel vyšel, můžete sobě pomysliti. Nyní víte, jak důležitou službu jste hraběti našemu prokázal. O spisu tom ovšem nevěděli; ten šelma Černý Peter, jenž se dal od nepřátel našich zakoupiti, nepochybně jakýmsi způsobem vyslídil, že nějakou zprávu ponesu, a vyzradil to. Jezdec, jehož jste viděl, jest důvěrný přítel našeho pána, kterýž mu vždy zprávy přinášel. Ale tenkráte se mu zle vedlo, neboť pronásledován měl co dělati, aby svým nepřátelům uklouzl, v čemž mu nejlépe posloužilo, že krajinu naši dobře zná. Nyní vsak nesmí zámek opustiti, neboť by zajisté lupičům těm do rukou upadl. Ovšem by u něho nic nenašli; tím však není pánu našemu poslouženo. Blíží se doba nad míru důležitá a rozhodná, protož se také nepřátelé naši všemožně vynasnažují, aby se udrželi. Našemu pánu záleží na tom, aby předůležitou zprávu spojencům svým poslal. Koho však má poslati? Našim lidem se nemůže a nesmí z mnohých příčin svěřiti. Jezdec a já jsme příliš známi, abychom na tak dlouhé cestě všem ůkladům ujíti doufali. Protož nám věc tato velmi mnoho starostí dělá.“

Bedřich poslouchal napnutě celou tuto řeč, jejížto konec jej obzvláště do velkých nesnází přivedl. Znamenal dobře, kam Burkhard míří; ale věc ta se mu zdála velmi nesnadná. Jak by byl mohl poselství toto na se vzíti, jež samo v sobě nad míru nebezpečné bylo, pro něho však co cizince v případě zatknutí jistou záhubu za následek mělo? V bouřlivých těchto časech bylo se těžko spravedlnosti dovolati, obzvláště, kde náruživosti průchodu měly. To však by jej bylo méně zdržovalo; přímost jeho ale se zpouzela, aby se propůjčil jakémusi podniknutí, kteréž ještě úplně neznal. Tuto povážlivost také netajil, nýbrž přímo ji vyslovil, když Burkhard ve jmenu pána svého jej požádal, zdali by poselství to sám na sebe nepřijal?

„To tedy jest, co vás v rozpaky uvádí usmál se Burkhard. „Toť právě důkaz šlechetnosti vaší a nyní jsem přesvědčen, že úplné důvěry hoden jste. Buďte tak laskav a doprovoďte mě k pánu mému, ten vám všecko k žádosti vaší vysvětlí. Nemyslete však, že se tím v nějakou povinnost uvážete. Ručím za to, že i potom dle uznání svého jednati můžete.“

Navržení to přijal Bedřich ochotně a oba se k hraběti odebrali.

Následek rozmluvy s hrabětem byl, že se Bedřich uvolil, že se pokusí o vykonání poselství toho.

Druhého dne odpoledne stál Bedřich u okna ouplně na cestu připraven a zcela tak oblečen, jak jsme jej byli před několika měsíci na cestě viděli. Změny na něm nebylo žádné viděti, krom že bledý obličej jeho jaksi mírnější býti se zdál, ačkoliv oko jeho plamene děsného nepozbylo.

Po krásném dnu včerejším nastalo opět bouřlivé počasí, jak to obyčejně z jara bývá, nežli se povětrnost usadí. Šedé husté mraky, větrem prudkým poháněné, zakrývaly oblohu a pošmourný den předpovídal velmi tmavou noc.

Bedřich hleděl zamyšlen do vůkolí, kdež mraky, z nichž déšť se sněhem padal, chvílemi až k hlavám vrchů snižovati se zdály. Burkhard sedě u kulatého stolu, s těžkými myšlénkami se obíral.

Dle usnešení měl Bedřich dnes v noci na cestu se vydati. Nejbližší městečko, kdež dobrý kůň na něho čekal, bylo několik hodin vzdáleno, odtud měl ještě skoro čtyry dni co jeti, než se do Lipska dostal. Ze zámku jej měl věrný sluha postrannými stezkami lesními, pouze několika obyvatelům zámeckým povědomými, vesti, aby protivníkům ušel.

V německé říši se dosaváde vedla válka mezi katolickou a protestantskou stranou s největší rozhořčeností. Spojivše se protestantští knížata mezi sebou zvolili sobě dánského krále Kristiana 4. za nejvyššího vůdce. Ale i císař postavil silné vojsko pod zkušeným vůdcem do pole. Hrabě Valdštein, nejbohatší šlechtic v Čechách, jenž se byl již v dřívějších válkách vyznamenal a za to mnohými statky obdarován byl, nabídl císaři a pánu svému, že na své útraty znamenité vojsko nejen sebere, ale i vydržovati bude, jestliže mu císař povolí 50.000 mužů sebrati. Císař Ferdinand 2. , jenž posaváde celou válku tuto v spojení a pomocí vévody bavorského Maxmiliana vedl, přivolil k tomu a udělil Valdšteinovi právo, že směl dle své libosti důstojníky ve vojště svém ustanoviti. Pověst o zkušenosti a bohatství hraběte Valdšteina přivábila velký počet dobrodruhů ze všech končin Německa pod prápor jeho, tak že v krátkém čase v počtě 30.000 mužů do pole vytáhl.

On a zkušený vůdce bavorský Tilly postavili se proti dánskému králi, jenž proti přesile takové pole držeti nemohl a brzy v krvavé bitvě od vůdce Tilly poražen s císařem narovnání učiniti musel, v němž se zavázal, že se více do záležitostí německé říše míchati nebude.

Takovým vítězstvím dosáhl císař Ferdinand 2. v německé říši veliké moci; neboť ostatní menší knížata, jsouce hlavní podpory zbaveni, nemohli se sami císaři opříti. Císař vydal patent, v němž všem protestantským knížatům rozkázal, aby všecky statky, jež byli katolické straně odňali, opět navrátili. Strach a hrůza před císařským vojskem byla tak velká, že se skoro nikdo neopovážil, takového rozkazu neuposlechnouti. Kteří se však tomu opřeli, byli Valdšteinem k tomu nuceni.

V domě hraběte S... scházívalo se denně několik osob, jak bylo pozorovati, vyššího stavu, jež s hrabětem, jak se zdálo, důležité věci vyjednávaly. Bedřich si toho hrubě nevšímal; očekával toužebně příchod hraběte Duchheima, příznivce svého; ale den po dni mizel a hrabě S... jej vždy přívětivě odbýval, aby měl ztrpení, že věc ta se přenáhliti nedá a že dosaváde protivná strana jakousi převahu má, která se však již ku konci blíží. Jednoho dne však mu zvěstoval, že kurfirst Jan hraběte Duchheima opět ke dvoru svému povolal a že jest již posel na cestě, aby jej o tom zpravil. A tak tomu také skutečně bylo.

V několika dnech přijel hrabě Duchheim do Lipska a ubytoval se u svého přítele hraběte S... , dílem, aby se svými přátely pohodlněji vyjednávati mohl, dílem také, že v domě jeho byt pro něho ještě v pořádku nebyl. Pozdravil Bedřicha velmi laskavě i Burkhard se měl velmi srdečně k němu a vítali se oba co staří dobří přátelé.

Na druhý den ráno sešlo se v domě mnoho pánů, kteří všickni hraběte Duchheima s nelíčenou radostí a srdečností vítali, a usnesli se na tom, aby se hrabě Duchheim bez odkladu ke dvoru kurfirstovu odebral a Janovi se představil, oni že jej chtí tam očekávati.

Doprovázen Burkhardem a Bedřichem a sloužícími, ubíral se hrabě Duchheim koňmo do paláce pána svého. Tam ve velké předsíni již mnoho osob čekalo, by se buď knížeti představily, buď jej o nějakou milost žádaly: větší počet náležel stavu vojenskému. Několik známých a přátel hned hraběte obklopilo a dvorně jej vítajíce s ním hovořiti počali. Hrabě požádal okolojedoucího dvořenína, by jej u knížete ohlásil. V tom však vstoupil do síně posel a přiblíživ se ke dveřím do komnaty knížecí vedoucím požádal tu stojícího panoše, by jej bez prodlení u knížete ohlásil, že předůležité poselství přináší. Panoš vešel do komnaty, hned se ale zase vrátil a posla tám pustil.

Hovor v síni okamžitě umlkl a každý obracel zrak svůj ke dveřím, v nichž posel zmizel. Že důležité poselství přináší a že dalekou cestu vykonal, bylo na jeho chvatu a na obleku viděti, jeden hleděl zvědavě na druhého, jako by se tázati chtěl, co to znamená.

Dvéře se opět otevřely a několik dvořanínů kráčelo rychlým krokem ze síně a než čtvrt hodiny minulo, scházeli se nejpřednější radové také tak rychle a vstupovali mlčky do komnaty knížecí.

Konečně tajemství toto jedním dvořenínem vyšlo. Postel přinesl zprávu , že Tilly Magdeburku dobyl; podrobnější zprávy však se ještě nedostávalo. Zpráva tato způsobila veliké pohnutí mezi přítomnými. Mnozí nahlížejíce, že se v této případnosti ku knížeti nedostanou, opouštěli síň, by novinu tu svým známým oznámili; někteří však předce zde zůstali, očekávajíce, co se v komnatě děje; mezi těmi byl také hrabě Duchheim.

Po dosti dlouhém čase počali se knížecí radové rozcházeti a jeden z dvořenínů přistoupiv k hraběti Duchheimovi, vyzval jej, aby do komnaty knížecí vstoupil, kteréžto vyzvání tento hned vyplnil.

Hrabě vstoupiv do komnaty hluboce se před knížetem poklonil. Jan Jiří, muž něco přes čtyřidcet let, ušlechtilé postavy, seděl ve velkém červeným aksamitem potaženém křesle u malého stolku, na němž několik papírů a pergamenu porůznu leželo; svraštělé čelo jeho bylo důkazem, že neobyčejné starosti ducha jeho tíží.

„Osvícený kníže a milostivý pane můj!“ pravil Duchheim, „přicházím k rozkazu vašemu a přináším věrnost a dobrou vůli k službě Osvícenosti Vaší.“

Jan mu pokynul přívětivě rukou a pravil přímě: „Původem některých lidí povstalo mezi námi nedorozumění, kteréž když sobě nepřipomeneme, nejlépe učiníme. Buďte jist, že v srdci našem jsme vždy nesli památku muže, jehožto předkové knížecímu domu našemu věrně sloužili, čehož se i my do vás nadějeme.“

Rozmlouvali spolu dlouho. Kníže mu oznámil, že právě obdržel smutnou zprávu o dobytí Magdeburku, načež doložil: „Tímto vítězstvím nabyl císař opět velké moci a jest se obávati, aby ji k našemu útisku nepoužil. Jest tedy nutná potřeba, abychom na všelikery nehody se připravili. Vaši službu, pane hrabě, ponechávám si v příhodný čas; zůstaňte zde a k mému rozkazu vždy pohotově.“

Zatím se také ve městě pověsť o dobytí Magdeburku roznesla a mnohé strašlivé věci se tu a tam vypravovaly, jakéž nepřítel v tomto nešťastném městě páše: mnoho tisíc lidí přišlo dílem mečem, dílem ohněm o život a vyjmouc pouze několik stavení, celé město popelem lehlo. Všecko se děsilo, Tilly vyvýšil moc císařovu tak, že mnozí knížata protestantští se ze strachu úmluvy lipské odříkávali a císaři se vzdávali. Jiní opět znamenajíce, jak ukrutně sobě Tilly všady počíná, neupouštěli od prvního úmyslu svého a spojili se s švédským králem ze strachu, čehož dříve z dobré vůle učiniti nechtěli.

Mezi těmi byl kurfirst saský Jan Jiří, jeden z nejmocnějších a nejpřednějších. Proti tomu, aby se s králem švédským spojiti nemohl, táhl hned Tilly se vší svou mocí, všady strašlivě zem hubě. Nežli do Saska vtrhl, vyslal ke kurfirstovi posly, žádaje od něho, aby se úmluvy lipské odřekl a vojsko své buď propustil, buď proti švédskému králi s císařským spojil, hroze mu jinak nejstrašlivějším zpustošením zemí jeho. Takovým počínáním Tillyho rozhorčen a spolehaje se na blízkou pomoc krále švédského, odřekl se Jan Jiří docela císaře, načež Tilly do Saska vtrhna, pálil a hubil všady co nejukrutněji.

Jan nemeškal a vyslal rychle posly ku králi Gustavovi, nabízeje se mu se vší svou mocí a žádaje o pomoc. Po dlouhém vyjednávání svolil Gustav Adolf k žádosti jeho. Zatím stáhl Jan celou svou moc v okolí lipském. Vida však, že by sám jediný přesile císařské odporovati nemohl, a umluviv se s králem, odporučil hájení Lipska vůdci svému Janovi z Pforty, a když se král švédský s vojskem svým přes Labe přeplavil, přirazil se svými Sasy k němu.

Před domem hraběte S... stáli jednoho dne časně ráno čtyři vojínové, každý sedě na koni držel ještě jednoho za uzdu a očekávali svých pánů. Koně tito byli silní a bujní; náčiní měli na sobě dle tehdejšího času skvostné a stříbrem vykládané; z pouzder u sedel čouhaly hlavně pušek, znamení to, že jezdci do nastávajícího boje potáhnou. Jakkoliv to velmi časně bylo, stálo předce okolo nich v tlupech mnoho diváků, kteří zvědavě a netrpělivě příchod pánů očekávali.

Konečně vyšli z domu hrabě S..., hrabě Duchheim, Burkhard a Bedřich; všickni vsedali na koně a vojíny doprovázeni ubírali se z města do ležení. Kromě hraběte S... byli všickni ozbrojeni. Kníže Jan znaje válečnou zkušenost Duchheimovu, poručil mu jedno oddělení vojska svého; on měl v tomto tažení předvoj vésti. Hrabě S..., jemuž vysoké stáří nedovolovalo, aby do boje táhl, doprovázel svého přítele až za město.

Za nimi jeli Burkhard a Bedřich. Tento sedě na statném koni, byl dle tehdejšího času po vojensku oblečen; na sobě měl hnědý bůvolový kabátec hedbávím lemovaný a vyšívaný, spodky byly též kožené, na nohou měl boty, jichž holenky do polovice lýtek dosahovaly, kdež překlopeny byly, ostruhy měl hmotné, dobře postříbřené; hlavu mu kryl široký španělský klobouk s dlouhým bílým perem, jež se na zad sklánělo, přes prsy mu visel široký pás kožený, hedbávím prošívaný, na jehož konci po levé straně pádný meč se houpal. Hrabě Duchheim mu vymohl u knížete saského důstojenství polního hejtmana a zaopatřil jej velmi štědře všemi potřebami do pole. Vida Bedřich na blízku pohyblivý život vojenský, zalíbil jej sobě; duch jeho se rozjařil a on vyhledával hlučného zaměstnání, by bol srdce svého v dobách nečinnosti vždy více zrůstající opět utajil. Protož se také dlouho nerozmýšlel a nabídnutí svého příznivce vděčně přijal.

Asi za hodinu dostali se k svému oddělení, kdež již všecko k pochodu připraveno bylo. Poněvadž již den před tím polní maršálek saský, hrabě Arnheim, jenž celému zástupu velel, byl rozkazy vydal, kázal hned hrabě Duchheim svým k pochodu. Hluk trub a bubnů se rozléhal, praporce vlály vesele v povětří jasném a celý zástup se vydal v nejlepším pořádku na cestu. Táhli krajinou, jež dosaváde smutných nehod válečných málo byla zakusila.

Bedřich jel v čele svého oddělení s tváří bledou, okem děsným ohněm planoucím hleděl do vůkolí, zabrán v hluboké myšlénky. Tu se k němu přidružil Burkhard a rozmluvu s ním rozpředl, aby jej trochu povyrazil. Mezi hovorem tázal se Bedřich, co slyšeti jest o císařském vojsku.

„Nic dobrého,“ odpověděl Burkhard. „Vůdce Tilly vtrhl již do země naší a všecko ohněm a mečem hubí. Kdyby bylo jenom polovice pravda, co se o těchto ukrutnostech vypravuje, musel by býti člověk ten všeho lidského citu prázden. Dle posledních zpráv se soudí, že jej brzy Lipsko uvidí.“

„To asi sotva tak hroznému návalu odolá,“ prohodil Bedřich.

„Ba sotva; nepříteli k velkému prospěchu ale také sotva bude; neboť jak mile Sasové se Švédy se spojí, potáhnou hned Tillymu v oustrety a nepochybně rozhodne krvavá bitva, kdo zde má pánem býti.“

Druhého dne spatřili předvoj Švédů a k večeru rozbili po boku švédského ležení stany své. Oba zástupy se vítaly radostným pokřikem a střelbou. Někteří důstojníci švédští přijeli do ležení saského a seznámivše se se svými soudruhy, veselili se obapolně.

Když slunce zapadlo, zazněly v švédském táboře trouby a bubny, každý chvátal na stanovisko své a v tomto hrubém a divém životě se objevil vznešený obraz. Každý pluk se shromáždil okolo svého kazatele a vykonával pod širým nebem svou modlitbu; z tisícera úst se ozývaly hlasy modlitbu odříkávající, pak se rozešli a pořádek a ticho se rozhostilo po celém táboře švédském. Gustav Adolf, jda ve všem příkladem napřed, bděl přísně nad zachováváním zákonů a pořádku, žádné hry a nepořádné živobytí netrpěl a přísně každého vinníka trestal.

Saské vojsko ze všech končin sehnané a takovému přísnému pořádku neobvyklé hledělo na to s podivením a příklad ten na ně působil tak mocně, že ten den Švédy následovalo a brzy se vše utišilo, tak že krom volání stráže málo kde jakéhosi hluku slyšeti bylo.

V městečku Torgavě, na levém břehu polabském ležícím, bylo na druhý den hned z rána velmi živo a hlučno. Důstojníci vojenští jakož i množství zprostých vojínů buďto službou vázáni, aneb pouze z vůle přecházeli sem a tam, neb se rychle davem prodírali; chvílkami bylo spatřiti důstojníka řadou jemu slušně ustupujících vojínů pospíchati. Střed tohoto hemžení byl veliký zámek, v němž kurfirstové saští sídlo své mívali. Ve vůkolí zámku tohoto bylo velmi obtížno ke předu se dostati a mnohý musel nezřídka loktů svých vydatně upotřebiti, by se dostal k řadě kopiníků, kteříž zde na stráži zvědavý lid v pořádku udržovali a jenom povolaných do vnitř ohromného stavení vpouštěli.

V prostranném sále, podobiznami bývalých kurfirstů ozdobeném, sedělo okolo dlouhého hmotného stolu na velikých křeslech fialovým aksamitem potažených mnoho nejvyšších vůdců k vojenské radě shromážděných. Král švédský, Gustav Adolf, kurfirst saský, Jan Jiří, kurfirst braniborský, Jiří Vilém; mnozí vůdcové ve válce této proslulí, Gustav Horn, hrabě Otto Ludvík, Banner, Teufel, Tott, Arnheim a mnozí jiní se zde sešli, by pod zprávou královou uvažovali, jakých prostředků v okolnostech těchto se uchopiti mají. Bylo to okamžení povážlivé a osudné; na uzavření tohoto shromáždění zakládal se osud mnoha tisíc lidí a panovníků jejich, vše se muselo opatrně a důkladně uvážiti a ohledati, co by k provedení zámyslu jejich sloužiti mělo a přispělo; nic se nesmělo osudu neb náhodě ponechati. Nepřítel byl silný a zkušený; nepatrná chyba, malá neopatrnost je mohla v největší neštěstí a zkázu uvaliti.

Kníže saský, práhna po tom, aby zem svou takového ukrutného a strašlivého nepřítele zbavil, radil horlivě k tomu, aby bez průtahu proti Tillymu táhli a s ním bitvu svedli, nežli by ještě více vojska stáhl, že by pak těžko bylo přesile jeho odolati; Gustav Adolf radil k opatrnosti.

Po dlouhém rokování se konečně rozhodl k bitvě. Kurfirst Jan předložil rozvrh k tažení tomu od polního maršálka Arnheima vypracovaný a ten i přijat jest. Rada se skončila. Kurfirst braniborský, rozžehnav se s přítomnými, odebral se do země své, by přípravy válečné řídil.

Druhého dne časně ráno se chystalo švédské a saské vojsko na pochod proti Tillymu k Lipsku.

Zatím přitáhl Tilly k Lipsku a vyzval město, aby se vzdalo. Velitel posádky vida že nepříteli tak silnému odolati nemůže a nechtě město v úplnou záhubu uvrci, kdyby outokom dobyto bylo, vzdal se pod mírnými výminkami. Dověděv se Tilly, že proti němu král švédský táhne, rozložil své vojsko v pevném táboru mezi vsí Vahren a Lindenthalem, odkudž nepřítel přijíti měl. V nepřehledné řadě stálo vojsko to v mnohých odděleních; s vrchů za vojskem otvírala děla své temné jícny, jsouc připravena záhubu a smrt na nepřítele metati. Tilly velel v prostředku, Papenheim vedl levé křídlo a hrabě Fürstenberk pravé. Síla celého vojska obnášela asi 35.000 mužů.

Tak očekával soka svého, jenž se v úplném pořádku ve dvou odděleních blížil. U vsi Podelvice zvané strhla se první bitka. Aby Švédům přechod přes potok stížili, postavili se jim zde císařští na odpor, byli však brzy poraženi a král mohl své vojsko proti císařským volně v šik postaviti. Po pravé straně postavili se Švédové ve dvou odděleních tak, kdyby jedno poraženo bylo, aby druhé do boje postoupiti mohlo. V středu velel vůdce Teufel, na levém křídle Gustav Horn a na pravém sám král. Nedůvěřuje se král v udatnost saského vojska, a aby v případu porážky neb povstalého nepořádku jedni druhým nepřekáželi, postavil Švédy tak, že je dosti široká mezera od Sasů dělila. Spojení Švédové a Sasové byli tak četní jako císařští.

Tak stála dvě udatná, v mnohých bitvách vítězná vojska pod nejzkušenějšími vůdci téhož času proti sobě, aby v krátce rozhodla, kdo dále tu vítězem bude.

Ještě pozdě večer před bitvou seděl Bedřich s Burkhardem v stanu svém, přátelsky rozmlouvajíce. Blížila se doba, kde život a smrt na vahách byly. Burkhard zpomněl si na manželku a na syna, Bedřich na vlast, na Anežku, na přítele, jehož laskavost hostinského přístřešku mu byla dopřála.

„Vám, milý příteli,“ pravil tu Bedřich, „může být útěchou to, padnete-li, že vás aspoň někdo srdečně oželí. Jinak jest to se mnou; padnu-li, nikdo na mne nezpomene a tělo své ani ve vlasti nesložím.“

Oba se zamlčeli. Burkhard, že nevěděl na tento stesk žádné podstatné odpovědi, a Bedřich zaletěl v duchu se svými trudnými myšlénkami do krajů otčiny své. Hodnou chvíli panovalo v stanu hluboké ticho. Konečně pravil Bedřich: „Dvě věrné duše chovají pro mne přátelskou lásku v čistých srdcích svých. Padnu-li zejtra, prokažte mi tu přátelskou lásku a oznamte jim smrt mou. Budou sice truchliti, ale myšlénka, že jsem v boji padl, zmírní bolest jejich.“

„Aj toť vyhlíží, jako byste chtěl při dobrém zdraví poslední vůli dělati!“ odpověděl Burkhard, nutě se k veselosti. „Kdož by hned o smrti mluvil! Já doufám, že budeme zejtra v úplném zdraví radostně vítězství slaviti.“

„Dejž to Bůh!“ vzdychl si Bedřich.

Nastal den 7. září 1631. Slunce vystupovalo jasně na modré báni nebeské, mír a blaho přinášejíc, a zlaté paprsky jeho se odrážely v tisíceré zbrani, jež se brzy v krvi lidské ztápěti měla. Lomoz zbraně a hluk četných hlasů naplňovaly celé okolí, z nichž mnohé na vždy umlknouti měly. Tisícero mužů udatných a hrdých vítalo den tento osudný hlukem a zpěvem, z nichž mnozí konce jeho nedočkali.

Oboje vojska nepřátelská stála hned časně ráno v šiku. Král Gustav Adolf projížděl řady vojínů svých, bystré oko jeho přehlídlo ještě jednou každé postavení vojska svého. Jízda byla v malé oddělení rozdělena, tak že se snadno na každou stranu obrátiti mohla; mezi ní stála opět pěchota, též v malých odděleních. Ohnivými slovy vybízel král vojíny své k stálosti a udatnosti a všady, kde se ukázal, vítaly jej pokřiky lásku a oddanost projevující. Podobně učinil polní maršálek Arnheim a kurfirst Jan ve vojště saském.

Maje křídlo saského vojska krýti a spolu též mezeru mezi saským a švédským vojskem brániti, kdyby se tam císařští vedrati chtěli, stál hrabě Duchheim s dosti silným oddělením a s několika děly v té straně; nedaleko něho byl Bedřich. Bylo ještě záhy a obě nepřátelské strany stály, očekávajíce znamení k bitvě. Zahlídna hrabě Bedřicha, přiklusal na svém bujném oři k němu.

„Jak jest, příteli?“ promluvil k němu vlídně a laskavě. „My zde máme rozkošné místečko, tak že nám je nepřátelé naši závidí a brzy nás navštíví.“

„Právě jsem se také ohlížel,“ pravil Bedřich usmívaje se, „a myslím, že zde dlouho pokojně státi nebudem.“

„Tím lépe,“ odpověděl hrabě, „aspoň se nám krev trochu rozhřeje, a pak to půjde hned veseleji.“

„Snad až příliš vesele,“ řekl Bedřich. „Hle, jak tamto na návrší ti neohrabaní kyrysníci na vás jaksi až příliš laskavě pohlížejí , jako by se ani dočkat nemohli, aby nás upřímně uvítali.“

V tom zahoukla rána z děla císařského, hned za ní druhá, třetí a hrubá střelba počala hlubokým houkáním povětří naplňovati. Harcovníci s obou stran se rozvinuli a začali mezi oběma vojsky lehkou bitku . Prach se zdvihal s oraných polí a spojiv se s kouřem a dýmem dělovým, zahaloval obě vojska, tak že jen zde onde odlesky zbraní se kmitaly. Hluk a lomoz se zmáhal a krvavé divadlo začalo. To trvalo dlouhou chvíli, až pak pronikavé troubení a bubnování a divý pokřik bojovníků oznamovaly, že hlavní voje do sebe vrazily.

Saské oddělení stálo dosaváde skoro nečinně; nepřítel zde činil posud jen slabé útoky, jako by jim chtěl pouze brániti, aby Švédům ku pomoci býti nemohli, an se tam hlavní bitva děla.

U paty nevysokého pohoří stálo v příjemném oudolí nevelké, ale pohodlné a čisté stavení; okolo něho vypínalo se několik lip, jejichž lupení již žloutlo; bylo to za dnů říjnových. Pod jednou krásnou košatou lípou stála lavička a malým stolkem zeleně natřeným, odkudž se mohlo celé toto okolí přehlednouti, jež nepříliš vysoké, borovím porostlé vrchy obíhaly. Schylovalo se k poledni, paprskové sluneční vysílaly ještě dosti tepla. Nikde ani živé duše viděti nebylo.

Tu se otevřely dvéře u stavení a dvě osoby se objevily na prahu. Muž nepříliš vysoké ale zavalité postavy opatrně vedl muže zrostu vysokého, jenž celou hlavu a jednu stranu obličeje obvázanou měl a jednou rukou se o menšího tovaryše svého, druhou o silnou hůl podpíral.

„Dnes jest velmi krásný, příjemný den,“ pravil menší, „a toto povětří vás zajisté občerství. Pojďte a posaďte se na lavičku, tam budete pohodlně seděti a dobře si pohovíte.“

„Děkuji ti, milý Bartoši,“ odpověděl ovázaný, „za tvou pečlivost, bez níž bych byl nepochybně světla božího nikdy víc nespatřil.“

„Aj, nechte toho,“ pravil Bartoš prostosrdečně. „Nemáme sobě co vyčítati, jest to bez toho váš skutek, že vám službičku tuto prokázati mohu.“

Oba se zatím posadili.

Povšimneme-li si lépe poraněného a pohledneme-li mu do té přebledé tváře, poznáme v něm brzy Bedřicha Volšovského.

Když v bitvě s koně sklesl, zůstal mezi hromadou mrtvol na polo mrtvý ležeti. Boj trval v těch místech ještě nějakou chvíli, až pak Sasové ustoupiti museli, načež se boj v jinou stranu táhl. Nynější průvodce Bedřichův, Bartoš, sloužil co sprostý vojín v setnině jeho. I stalo se jednoho času, že byl z loupeže obviněn, a důkazy proti němu byly tak světlé, že byl k provazu odsouzen. Bedřich znaje poctivost jeho a maje ho na vzdor všemu za nevinného, vymohl to u vůdce, že odpravení jeho na několik dní odloženo bylo. Mezi tím se stala opět loupež, vinník byl postižen a vyznal se, že i onu loupež zpáchal, pro kterou Bartoš oběšen býti měl.

Od tak potupné a nezasloužené smrti osvobozený Bartoš hleděl nyní každé příležitosti, jak by se ochránci svému odměniti mohl. V bitvě byl jeden z těch, kteří za Bedřichem pospíchali, když Duchheimovi na pomoc chvátal. Viděl Bedřicha padnouti, nemohl mu však v tomto okamžení pomoci; když se ale Sasové rozprchli, skryl se nedaleko u potoka v hustém křoví tak, že ho nepřátelé nepozorovali. Po bitvě chvátal v ta místa, kde Bedřich padl, a šťastně jej vyhledal. Byl posud bez sebe, kyrysník jej zasáhl palašem tak silně, že mu přes levé oko čelo a nos rozťal, a jenom železný kruh, v klobouku upevněný, zabránil, že mu hlavu nerozťal, předce ale dost těžce jej ranil. Bartoš obmyl mu ránu a šťastně jej zkřísil. Co starý vojín, v takových věcech zkušený, roztrhl svou vlastní košili, aby krev zastavil, jenž nyní opět z rány téci počala, což se mu za dlouhou chvíli podařilo. Nyní šel hledati jiné pomoci a šťastná náhoda jej svedla s člověkem, jenž mu pomohl Bedřicha do onoho domku dopraviti a v tom jej nyní nalezáme. Obyvatelé vidouce raněného obhájce vlasti své přijali Bedřicha outrpně pod střechu a Bartošovým ošetřováním a péčí ušel Bedřich smrti a pozdravil se tak, že mohl každý den vycházeti a rána jeho se patrně lepšila.

Bartoš byl hrubý, skoro ve zbrani vyrostlý a válečnému řemeslu tělem i duší oddaný vojín. Dle tehdejšího způsobu sloužil brzy tomu, brzy onomu, mnohých zemí prošel, byl svědkem mnohých surovostí a sám také mnohé zpáchal, což se před svědomím tak snadno ospravedlniti nedá. Nenadálá nastávající smrt hanebná, jemu okamžikem hrozící, a osvobození od ní působilo na jeho spustlý cit tak mocně, že se sám sobě zapřísáhl, že docela jiný, lepší život povede, a poznav ušlechtilost Bedřichovu, zamiloval si jej a umínil sobě, jej nikdy neopouštěti a osud svůj a ním sdíleti. Bedřich přivykl také brzy svému ochránci a rád mu zyyklé hrubé chování jeho promíjel, znaje dobrý úmysl jeho.

„Bartoši!“ pravil Bedřich, „nemáš posud žádné jisté zprávy o Duchheimovi a Burk- hardovi?“

„Není možno něčeho jistého se dopíditi,“ odpověděl Bartoš. „Švédové opět odtáhli, Sasové dobyvše Lipska, táhli do Lužice, kdež s císařskými bojují. To je vše, čeho jsem se mohl dověděti.“

„Což bych za to dal, kdybych se o svých přátelích něčeho dověděti mohl!“ řekl Bedřich.

„Jest to v tomto okamžení velmi těžká věc!“ pravil Bartoš. „Kde Duchheim bojoval , stál se nejprudčeji; neboť toto oddělení bylo jediné, které císařským statně odporovalo. Dá se tedy mysliti, že jich tam s obou stran hezky mnoho padlo, ale kdo, těžko říci.“

Druhého dne ráno vstal Bedřich, vzal obyčejný měšťanský oblek na sebe a spoléhaje se na to, že jej pro jízvu v obličeji nikdo z jeho bývalých známých nepozná, odebral se do města, by slyšel a viděl, co se tu děje.

Zde bylo již velmi živo; množství lidí přecházelo rozjitřeně sem a tam, mnozí opět stáli v tlupách velmi živě mezi sebou hovoříce a z mnohého takového skupení ozývaly se hlasy náruživé a výhrůžky strašlivé. Jednotlivci přecházeli od zástupu k zástupu a zdálo se, jako by lid bouřili.

To se však Bedřichovi nejvíce nelíbilo, že pozoroval mnohé ohyzdné, vysmahlé a zpustlé tváře, nic dobrého nevěštící; jeho zkušené oko poznalo v nich snadno poběhlíky vojenské, kteříž se byli sem nepochybně proto sešli, aby ze všeobecného zmatku kořistili.

V tomto pohnutí si Bedřicha hrubě nikdo nevšímal, a tak měl pohodlné příležitosti, všecko dobře vyskoumati. Znaje z předešlých dob obyvatele města toho, viděl, že toto jitření pouze lůza působí, kterou ale jakási neviditelná ruka vede. To mohlo ale býti nebezpečné, kdyby se s ní oni poběhlíci spojili; vědělť, co tito umí, když se do práce dají.

Aby takovému neštěstí zabránil, odvážil se rozhodného, ale nebezpečného kroku. Vrátil se do své hospody a zavolav Bartoše stranou, takto k němu promluvil: „Milý příteli! ty víš, že jest toto město rodiště moje. Se strachem pozoruji, že zde znikají různice mezi katolíky a protestanty, a obávám se, že by to mohlo přijíti ke krve prolití, kteréž by jistě k záhubě města vedlo. Jsou zde vojenští poběhlíci a ty víš, čeho jsou schopni: čekají pouze na příležitost k tomu. Já však chci souvěrcům svým pomoci k právu beze vší pračky a město od velké záhuby zachovati. Poslyš tedy, co učiniti chci. Rozhlásíme, že jsem saský hejtman a že v několika dnech setnina moje za mnou přijde. My jsme zde proto, abychom lid pro saské vojsko najímali, kteroužto záležitost hned zde v hospodě začneš; k tomu účelu ti tuto část peněz odevzdávám. Rozumíš?“

„Jak pak bych nerozuměl,“ zasmál se Bartoš, „jest to vojenská lesť, kteráž by dobrému vůdci zajisté ke cti sloužila. Ostatně se o to postarám, aby se najímání v dobrém pořádku vedlo. Znám se v tom výborně, neboť jsem toto veselé řemeslo již také provozoval.“

„Obzvláště měj ostré oko na ty poběhlíky. Doufám, že ti chlapi buďto strachem před naší setninou utekou, buďto se najmouti dají, a tak se jich na každý způsob zprostíme. Ještě něco; každému, kdož se najmouti dá, obzvláště na srdce vlož, že stojí pod přísnou vojenskou kázní a že bude hned odpraven, kdo by se toho nejmenšího provinění dopustil.“

An Bartoš s největší ochotností potřebné přípravy k najímání dělal, oblekl se Bedřich co saský hejtman a kráčel přímo k městskému rychtáři. Pozoroval, že si ho nyní rozjitřený lid lépe všímá a že mu také zde onde slušné pozdravení vzdává.

Rychtáře nalezl doma a promluvil k němu bez okolků takto: „Jsem saský hejtman od vůdce Arnheima sem vyslaný, abych město toto obsadil a zde lid pro saské vojsko najímal. Setnina moje přijde za mnou zejtra neb pozejtří a najímání válečného lidu se již v hospodě „U Červeného vola“ na předměstí začalo. Doufám, že obec zdejší za příkladem jiných měst mi v tom žádné překážky činiti nebude, chce-li se dalším přísnějším následkům vyhnouti.“

Takovou smělou řečí poněkud pomaten, pravil rychtář: „Musíme se přesile poddati; Sasové jsou nyní ovšem páni v zemi naší; my však nesmíme zapomenouti, že jsme poddaní Jeho Milosti císaře a krále našeho Ferdinanda 2. “

„Čiňte, jak se vám za dobré uzná; upozorňuji vás ale na následky, jakéž by z toho pošly, kdybyste mi v něčem odporoval.“

„Jak jsem pravil,“ odpověděl rychtář, „my vám žádných překážek v ničemž dělati nemůžeme; starejte se ale také i vy o to, aby se i nám u vykonávání našich povinností k našemu zeměpánu nepřekáželo.“

„Pokud to proti bezpečnosti naší čeliti nebude, učiňte tak. Nemíním vás v právech vašich ztenčovati. Jedna věc se ale musí do pořádku uvésti, tak jak to v Praze a v ostatních městech českých místa má. Vůdce Arnheim mi uložil také povinnost, abych zde roztržky mezi katolíky a protestanty urovnal. Jak jsem již příležitosti měl, pozoroval jsem, že by bylo nebezpečno, kdybyste to déle odkládali. Radím vám, aby se obě strany sešly a věc tu po dobrém mezi sebou urovnaly.“

Rychtář uznal to za dobré, podotknul ale, že mezi lidem jest velké jitření a k tomu že i mnoho cizí holoty do města přišlo, která zmatky rozdmychuje, aby pak u příležitosti něco uloviti mohla.

Bedřich pravil: „Bohužel, že tomu tak jest, protož máte tím více příčiny, abyste se obapolně srovnali, a v tom vám já chci nápomocen býti. Svolejte mírných do rady, postarám se o dobré srovnání, s tou loupeživou holotou pak budu brzy hotov.“

Takové podpory se uchopil rychtář velmi rád a brzy se s Bedřichem smluvil.

Bedřich se odvážil zajisté smělého kroku, chtěje město zachovati. Dost malá neopatrnost aneb nepříznivá náhoda mohla záměr jeho zmařiti a i jej v nebezpečenství strhnouti.

Najímání se dobře dařilo a čeho se strany poběhlíků domýšlel, také se vyplnilo. Někteří se dali najmouti a ostatních nebylo více spatřiti; nahlíželi, že se jim úmysl nepovede a protož se vytratili.

Druhého dne ráno sešlo se, a to i nemalým přičiněním bývalého hostitele Bedřichova, v radním domě skutečně asi šedesáte mužů jak katolíků, tak evangelíků, aby věc tu urovnali, ku kteréžto radě také Bedřich přišel, aby co saský hejtman místo nejvyššího vůdce zastoupil. Na náměstí shromáždil se velký dav lidu, pozorovati se ale dobře mohlo, že vždy jedna strana k sobě stála.

Ve velkém prostranném sále se zatím rokovalo; s obou stran se mluvilo, při čemž strana vytýkala straně činěné jí nespravedlnosti. Konečně usnesli se na tom: Katolíci i protestanti mají užívati úplného stejného práva občanského a žádný rozdíl v náboženství se nemá činiti. Dva kostely mají míti katolíci a dva protestanti a nemají jedni druhým u vykonávání církevních obřadů překážeti.

Hůře to šlo strany statků, jež vyhnanci a vystěhovalci nazpět žádali. Po dlouhém a ostrém hádání se posléze v tomto smyslu usnesli: Statkové zabavení a císařské komoře přiručení mají se předešlým držitelům vydati; takové statky však, jež lidé prodávali, aby ze země se vystěhovali, mají v té samé ceně navráceny býti, v jakéž se prodaly; kdyby pak předešlý majetník zákupné hned v hotovosti položiti nemohl, má se cena na tom statku pojistiti, aby dřevnější kupec o ni nepřišel.

Tak se věc tato v tomto městě mírněji urovnala, nežli se to bylo na mnohých jiných místech stalo, kdež mnozí nevinní o svůj statek přišli. Usnešení toto se hned obecnému lidu s výstupku ohlásilo a ten nesmírným jásáním spokojenost svou na jevo dal.

Musíme zde podotknouti, že narovnání toto se také v několika dnech v skutek uvedlo; nesmíme však tvrditi, že by se bylo k spokojenosti obou stran stalo. Protestanti se ovšem z toho radovali, ne tak katolíci. Ti to považovali za ztenčení práva svého, mocně jim vynuceného; těžce to nesli, že museli statky lacino nabyté postupovati. Že však strana protestantská dosti silná byla, museli ke všemu mlčeti.

Po skončené radě vystoupil Bedřich; napřed děkoval přítomným v slušné řeči za jich moudré a opatrné jednání a vybízel jich k setrvání a k svornosti. Jak se ale divili, když z úst jeho slyšeli, že jest syn bývalého jejich spoluměšťana Vojtěcha Volšovského, a jak se radovali, když se dověděli, že obzvláště jeho přičiněním se stalo, že věc tak nesnadná se tak mírně ukončila. Chvála ze všech úst mu vycházela a každý bez rozdílu se k němu hrnul, aby mu ruku tiskl. Že mu všecky statky po otci vydány byly, netřeba připomenouti.

Válka tato nešťastná ještě mnohá léta trvala a zdálo se, jako by žádného konce vzíti nechtěla. Náruživosti, všeliké politické záměry a úmysly rozdmychovaly oheň tento k veliké záhubě mnohých zemí. Mnohé krvavé bitvy svedly se a mnohé hrdinské skutky vykonaly se na ujmu blahobytu občanského; ale i všeliké neřesti a ohavné skutky se tropily a souvěcí letopisci nemohou ani slov najíti, jimiž by všeobecnou bídu a zkázu téhož času popsati mohli.

Mnozí věhlasní vůdcové zmizeli s krvavého dějiště tohoto, ale jiní opět nastoupili na jich místo a vedli válku dále.

Od dobytí a ukrutného rozboření města Magdeburka odstoupilo štěstí od vůdce Tillyho, až pak v bitvě poraněn dne 30. dubna 1632 v bavorském městě Ingolstadtu život svůj dokonal. Jej následoval brzy švédský král Gustav Adolf. V bitvě u města Lützen v Sasku, mezi ním a Valdsteinem dne 16. listopadu 1632 svedené, prohnala prsa jeho nepřátelská koule a on vypustil zde velkého ducha svého. Osiřelí Švédové však pádem milovaného krále svého rozníceni, udeřili nyní s největší prudkostí na zástupy Valdsteinovy a on musel ustoupiti do Čech.

Mezi ním a bavorským vévodou Maxmilianem panovalo dosaváde největší záští a ten, podporován španělskou a jinou stranou, obvinil Valdsteina u císaře Ferdinanda 2. ze zrady, jako by se chtěl se Švédy a se Sasy proti císaři spojiti. Nedůvěřivý císař uvěřil takovému udání a zbavil po druhé Valdsteina velitelství, načež byl tento dne 25. února 1634 v městě Chebu zavražděn.

Ale ani císař Ferdinand 2. se nedočkal konce války této, jíž on několikráte konec učiniti mohl, ale zlou radou veden toho neučinil. Umřel dne 15. února 1637 v 59. roce stáří svého.

Jej následoval na trůn syn jeho Ferdinand 3. , jenž již dříve na království uherské a české a na císařství německé korunován byl. Mocnář tento, jenž co vůdce vojska císařského bídu a nouzi z této války vzniklou osobně spatřil, skláněl se vždy k míru, ale okolnosti mu v tom zbraňovaly, a tak válka ta dalšího průchodu měla a to tím více, an se Francouzi se Švédy proti císaři spojili a bídu rozmnožovali, by ze všeobecného zmatku těžiti mohli.

Zhoubný proud této války přeháněl se několikráte přes vlasť naši českou. Roku 1645 porazil švédský vůdce Torstenson císařské vojsko u Jankova v Čechách pod císařským vůdcem Hatzfeldem a Götzem tak, že nejen celých Čech vybojoval, ale také skrze Moravu do Rakous vtrhl a Vídeň oblehati počal. Brzy však byl císařským vojskem přinucen, nejen z Rakous a z Moravy, nýbrž i z Čech ustoupiti.

Západní Čechy však musely hořkosti této války až do posledního okamžení zakoušeti.

Co Anežku přimělo k tomu, že nepřátelského vůdce o rozmluvu požádala?

Jakmile Bedřich na radním domě měšťanům zvěstoval, jakou sumu peněz složiti mají, a oni vidouce, že od tak tvrdého nepřítele žádné milosti očekávati nemohou, sešli se nejbohatší měšťané a šacovali se, mnoho-li může každý z nich dáti, aby tak velké neštěstí od města odvrátili. Mnozí z nich byli na nemovité statky dosti bohati, ale tím nebylo pomoženo, nepřítel žádal hotových peněz a tu shledali, že ani polovičku neseberou, jakkoliv se nad sílu svou vynasnažovali. I vyvolili ze sebe některé, kteří po městě chodili, a kdo co z ostatních měšťanů dáti může, sbírali; ale prostředek ten nebyl při takovém nedostatku hotových peněz vydatný.

Mezi těmito vyvolenými byl také Václav Kralovický, manžel Anežčin. Od něho se Anežka všecko podrobně dověděla. Znajíc bídu v městě, měla srdečné účastenství ve strastech manželových a v nesnázi obyvatelů.

Po tolika letech nepoznal nikdo Bedřicha, ale oko Anežčino poznalo s bolestí bývalého miláčka svého a nad míru se zarmoutila, vidouc jej co nepřítele vlastí a co drancovníka rodiště svého. Cit její se tomu zpříčil; i nemohla, ani nechtěla uvěřiti, když jí manžel o tvrdosti vůdce nepřátelského vypravoval. Znala Bedřicha co šlechetného muže a nemohla pochopiti, jak by se byl tento vážný a ve svých zásadách tak pevný muž změniti mohl. Láska její k Bedřichovi nepominula, ale za tak dlouhá leta se zmírnila v něžný cit přátelské laskavosti. Ona horká krev neproudila více v srdci jejím, čas a skutečnost života zmírnily náruživosti a ona byla nejen manželkou, ale i štastnou matkou. Čemu se před lety vyhýbala a čeho se obávala, na to mohla nyní směle pomysliti.

Dvojí příčina ji pohnula s Bedřichem promluviti. Nouze a bída v městě panující a sužování nepřátelské bolestně se dotklo outlocitného srdce jejího i chtěla se o to pokusiti, zdali by Bedřicha prosbou neobměkčila. Že Bedřich s nepřítelem se spojiv, vlast svou loupiti pomáhá, považovala za hrozné provinění; chtěla se také o to pokusiti, zdali by Bedřicha od takového spolku odvrátiti a vlasti opět navrátiti nemohla. Doufala pevně, že láska jeho k ní dosaváde nevyhasla, a že prosbu její neoslyší.

Nevyzradila nikomu, že Bedřicha zná, též si předsevzala, že se k němu z počátku tak bude míti, jako by ho neznala; takovým způsobem chtěla si první sejití s ním ulehčiti. Manželu svému svůj úmysl oznámila; on jí v tom neodpíral, ale také žádného sťastného následku od tak tvrdého člověka neočekával.

Jakkoliv se chladnou a pokojnou býti domnívala, počalo jí předce srdce rychleji tlouci a nepokoj se jí zmocňoval, když ji Bartoš příchod pána svého oznamoval. I sebrala všecku svou pevnost a zmužilost a očekávala jej v komnatě své. Léta a tajné trápení sňala jí bývalou krásu její; za to jí však poskytly příjemné vážnosti, jakáž ženám dospělejších let půvabnosti a příjemnosti poskytuje.

Když Bedřich vešel, vstala a uklonila se hluboce, by první pohnutí své poněkud skryla, a pravila temným hlasem: „Odpusťte, pane vůdce, že vás obtěžuji!“

Bedřich zůstal státi a hleděl smutným okem na ni; ona se mimovolně zachvěla a oči sklopila. Konečně pravil zdlouhavě a mírně: „Paní Anežko Kralovická, vy jste se velmi změnila. Doufal jsem, že chcete mluvit s Bedřichem, ale zklamal jsem se.“

Ačkoliv Anežku při těch slovech srdce zabolelo, zaradovala se předce, poznajíc, že všecko ztraceno není a že se jí snad úmysl povede, tudíž pravila: „Chci mluviti s vůdcem; nezapomenu ale také při tom na bývalého přítele mého.“

Pokynula mu, aby se posadil. Na obou bylo viděti rozpačitost a jakkoliv oba plné srdce měli, předce to chvílku trvalo, než Anežka mluviti se jala.

„Odvážila jsem se kroku, k jakémuž mne smutné okolnosti přiměly, a doufám, že u vás šetrnosti a náchylnosti najdu a že se k prosbě skloníte, jakouž vám přednésti míním. Vy jste přišel do města rodinného co nepřítel a uložil jste ubohým měšťanům daň, jakáž sílu jejich přesahuje a již jinak ani sehnati nemohou. Ve vašich rukou spočívá osud ubohých; odstupte od žádosti tak nemírné a tisícero srdcí vám bude vděčností zavázáno.“

Hlas její byl jemný a dojímavý, srdce jí mocně tlouklo; očekávala s nadějí a se strachem odpovědi.

Na Bedřichovi bylo pozorovati, že slova Anežčina v něm boj způsobila, jejž on utajiti se snažil, pak pravil:

„Vy jste mluvila k vůdci a já vám co vůdce odpověděti musím. Jednání moje nepochází z vůle mé, jest to rozkaz velitele mého, jejž vyplniti mně vojenská kázeň velí.“

Okolo nevelikého, z hrubých prken na chvat sbitého stolu sedělo v stanu Königsmar- kově asi osm nejpřednějších vůdců pod Königsmarkem stojících, mezi nimiž i Bedřich. Königsmark zaujal první místo, maje na stole před sebou papír, plán města Prahy naznačující. Vedle něho seděl cizí muž v polovojenském oděvu, jedné ruky nemaje. Ve vyzáblém obličeji se mu lesklo dvé očí, hustým obočím zastíněných, z nichž jakási potměšilá zášť vyhlížela.

„Pánové!“ promluvil Königsmark velmi vážně, „muž tento nám nabízí podniknutí nad míru skvělé a lákavé, které, kdyby se nám podařilo, nejenom zbrani švédské by velikou čest přineslo, ale i nám osobně k velkému prospěchu posloužilo. Nesmím však tajiti, že jest nad míru nebezpečné, a v případu nepodaření se by nás všecky do velké nesnáze přivésti mohlo. Zodpovědnost takového podniknutí však sám na sebe vzíti nemohu, a protož jsem vás pozval, abyste udání muže toho vyslechli a pak věc tu náležitě uvážili.“

Na pokynutí Königsmarkovo vypravoval cizinec takto:

„Byl jsem císařským důstojníkem a jmeno mé jest Arnošt Ottovaldský. Ztrativ v jedné bitvě pravou ruku, stal jsem se k další službě vojenské neschopen, a že mi vaši statek můj poplenili, neměl jsem od čeho živu býti. I hledal jsem u císaře podpory, ale nevděčný pán, aneb abych raději řekl, nespravedliví úřadové jeho mne odmrštili naprosto, tak že jsem se ve své nesnázi k vám odebral, doufaje dojití podpory za službu, jakouž vám prokázati míním. Za svého pobytu v Praze jsem se osobně přesvědčil, že na jednom místě na Malé straně městské hradby spravují; za tou příčinou tam dosaváde lešení stojí a odvážnému a udatnému vojsku není nic snadnějšího, než po tomto lešení nočního času do města se vedrati a beze vší ztráty Malé strany i královského hradu se zmocniti.“

Když domluvil, panovalo v stanu hrobové ticho; zraky všech přítomných spočívaly na Ottovaldském, v nichž se více opovržení nežli podivení jevilo; neboť ačkoliv z udávání zrádcova těžíváme, nic méně zrádcem opovrhujeme.

Konečně se ozval jeden starý, ve zbrani sešedivělý vůdce, řka: „A kdož nám ručí za pravdu slov vašich?“

Ottovaldský naň pohledl svým jízlivým zrakem a pravil: „Za pravé udání slov mých ručím vám svou ctí!“

Opět nastalo ticho a rty přítomných jevily opovržení.

Königsmark pozdvihl hlasu a pravil: „Že udání Ottovaldského úplně pravdivé jest, o tom mám jistých a bezpečných zpráv; neboť mi je byl již dříve svěřil a já jsem se o pravém udáni jeho skrze své vyzvědače dověděl. Ti mne také zpravili, že posádka města velmi slabá jest a že měšťané, bezpečni jsouce vzdáleného nepřítele, sobě žádných starostí nečiní, aniž se jakéhos nepřátelského vpádu obávají. Z té strany nám nehrozí žádné nebezpečenství. My však jsme zde na hranicích a při vší rychlosti potřebujeme nejméně tři dni, než se ku Praze dostaneme. V tom čase může však býti pochod náš vyzrazen a my bychom snadno do nesnází přišli, kdybychom se Prahy náhle nezmocnili a císařští nám cestu zpáteční zaskočili.“

Radili se, každý pronesl své mínění, až konečně se usnesli, že na podniknutí se odváží.

„Podniknutí jest nad míru vábné,“ pravil opět onen sestárlý vůdce, „a stojí za to, abychom se o ně pokusili. Nepovede-li se, najdem vždy nějakou cestu, kudy bychom se protloukli, a císařští nemají v Čechách tak četné síly, aby proti nám něco vydatného podniknouti mohli. Aspoň jim ukážem, že smělých srdcí máme.“

Nedbá Bedřich na utrmácenost, rychlým krokem dál a dál pospíchá ... pospíchal ku Praze, aby před mrzkou zradou ji zachránil. Vypočetl, že Švédové tři i čtyry dni potřebují, nežli se ku Praze dostanou. Kdyby byl mohl rovnou cestou jíti, snadno by je byl předešel, ale on si musel velký kus cesty zajíti, aby jim do rukou neupadl; tím ztratil mnoho času. Pospíchal, aby se do nějakého většího městečka dostal, kdež by sobě koně zaopatřiti mohl. To ale opět bylo v tom čase něco velmi nesnadného, neboť Švédové v této krajině velmi zle hospodařili a lidem všecken dobytek odnímali, tak že mnozí hospodáři nevěděli, jak by obilí domů dostali. Pro tuto příčinu ležely zhusta celé dědiny a kraje úrodné ladem.

Úplná noc rozprostírala temná křídla svá nad Prahou; hluk, lomoz a pestré hemžení obyvatelů tichne, jen zde onde kráčí jěště mnohý opozdilý pustou ulicí a chvátá rychlým krokem k domovu. Spánek tuhý vine lidi v jemnou náruč a vlévá v příjemném snění útěchu a ulevení v mnohé srdce utrýzněné. Vlna za vlnou se žene v dávnověké Vltavě městem a líbajíc sloupy rukou Karlovou vystavené, hučí tajemné a zádumčivé písně své.

Praha spí!

Půlnoc se blíží, zhlíží se v stříbropěných vlnách Vltavy, hledí na slavné bývalé sídlo mocných vládců proslulé země a dech její tíží víčka smrtelníků, aby nespatřili, co se v osudném klíně jejím děje.