„Celý život můj byl železným řetězem, jehož články – samá sklamání. Vyšel jsem na dráhu s velikou zásobou citů, snů, a těmi jsem platil v životě vše, i svůj chléb vezdejší. Ujížděl jsem velmi bystře; uniknuv jednomu sklamání doháněl jsem druhé; celé mé mládí nebylo než divoké pádění.

Co jsem vlastně chtěl? To bylo mé neštěstí, že mnoho. Především chtěl jsem býti šťasten, štěstí hledal jsem v bouřlivé rozkoši, bujivém víru a v lásce žen. Nejen šťastným, chtěl jsem býti také velikým, slavným, ctěným, ano mocným, a domnívaje se, že na ten čas leží moc v penězích, chtěl jsem býti velikým boháčem. Lákaly mne všechny statky lidské, leskly se přede mnou kouzelnými barvami; chtěl jsem po nich sáhnouť, nazvať je svými. – Co jsem činil, abych jich dosáhl? Miloval, hýřil, pracoval, mnoho pracoval; ale láska a vír nezjednaly mně štěstí, práce nedala mně velikosti, slávy, cti, bohatství. Zdálo se mně, že jsem titán, jenž dovede Olympu dobýť; ukázalo se, že jsem pidimužík. Nedosáhl jsem ničehož, vše jsem ztratil. Nezbyla mně ani víra v sama sebe, ve vlastní sílu. Jen k jednomu jsem se probrodil: ke stromu poznání, a jedl z jeho plodův. Ošklivé, hnusné to ovoce, trpké a hořké! Vzbudilo ve mně nenávisť k lidem. Všechen tak zvaný lidský svět s celým svým pachtěním a s veškerými svými vášněmi zdá se mně býti malichernou, bezúčelnou, ale ukrutnou hrou, jejíž nitky vycházejí ze žaludku a kapsy. To jsou ti bohové lidstva, ty mocnosti, jež hýbou nejdokonalejším tvorem na zemi; člověk věčně jim přináší oběť, plně je, a hydry ty nemají nikdy dosti.

Nenávidím lidí; jsou také skutečně nenávisti hodni. Není otročtějšího a spolu hloupějšího tvora nad člověka. Pravým spasitelem lidstva byl by tyran, tyran bezohledný, jenž by je dusil, šlapal, ničil, tiskl. Lidstvo není jiného hodno než strachu a hrůzy, jsouc jednak otrocké, jednak dravé, jednak hloupé. Jen dravec přemůže dravce.

Co však nyní dále? Zbylo mně tolik nevysvětlitelné lásky k životu, že nemám síly, abych jej zahodil – musím žíti. Především chci pokoj, za každou cenu pokoj. Žíť v pokoji! Jsem neskonale nešťasten, poněvadž jsem od života neskonale mnoho požadoval, a on nic mně nedav, vše mi vzal. Neskonale nešťasten... Pocit neštěstí, pocit to bolestný, jest jediný cit, jenž mně zbyl. Ne – i hněv a nenávisť!“

Výňatek z denníku Jindřichova:

„Když jest člověk mlád, vyměří činnosti své kruhy daleké a široké, domnívaje se, že dosáhne až na jich obvod. Později se přesvědčí, že to jest naprosto nemožno, že sice paprsky myšlének krásných, předsevzetí velebných, sáhají nekonečně daleko, ale že teplo činů nevystihuje letu zámyslů. Člověk úží a úží kruhy své, až se z nich stává jediný bod. Zahrnuv láskou celý národ svůj, celou vlasť, byv hotov obětovati jim celý život, chtěl jsem na oba rozšířiti činnosť. Přeceňoval jsem síly své, domnívaje se, že jsou tak veliky, jako láska má. Klamal jsem se – na té veliké půdě, v tom kruhu obsáhlém, nejsem s to, abych něco podstatného vykonal. Jest to bolestné sklamání, ale nezoufám; súžím kruh v jediný bod. – Přiznám se upřímně: v konání mém dosavádním bylo něco ctižádosti, něco i slávomamu; jsem z obého vyhojen; obětoval jsem je své lásce, jen ta mně zbyla – nyní hledám ten bod, ten jediný bod! Jsem smuten; mnoho krásných budov, jež postavil jsem ve svých útrobách, sřítilo se do trosek, mnoho velikých zámyslů se rozpadlo, odrazilo o skutečnosť a její temnou barvu. Rozvrat mezi nitrem a zevnějškem, mezi myšlénkou a předmětem, a především mezi vůlí a silou mne rozladil. Tak jsem si ten svět nenakreslil do duše své, jak jsem jej v pravdě nalezl. Nejde však o to, činiť sobě a světu výčitky, vrhať naň prokletí a zasypať jej zlořečením, že jest takým, jakým jest; úloha v tom, napraviť dle možnosti, posunouť ku předu, byť jen o píď, k tomu dalekému, nekonečnému, ba neznámému cíli, k němuž spěje člověk, národ, lidstvo.

Musím přemoci smutek, bol, musím a chci se smířiť se skutečností. Nerad bych umřel, nic nevykonav. Domníval jsem se, že mám důmysl vůdce, shledal jsem, že mám jen odvahu, odhodlanosť a nadšení řadového. Nuž do řad! Allons enfants!“

Napsav tak Jindřich, muž as osmadvacetiletý, šel a stal se – učitelem.

Jindřich stal se učitelem v Doubí, nehrubé vesnici krkonošské. Přišel tam právě na jaře. Smutno mu, jest bez rodiny a cítí se osamělým. Smutek však přemáhá prací, pocit osamělosti častým stýkáním se s lidem a vycházkami do přírody.

Jest pozdní květen; slunéčko nedospělo ještě k poledni, ale pálí žárem, jako by rozžehnouti chtělo zemi v plamennou kouli; daleko široko ani zvuku, ba i ti skřivánkové se někde skryli do jetele. – Za vsí borek, za ním kousek pole a na něm oře stařec s dvěma volky, jež popohání mladá dívčina. Šedivá hlava starcova malou čapkou pokrytá nese tíži více než sedmdesáti let, ale nese ji lehce, ba skoro spurně; do hněda osmahlá tvář a vysoké čelo smějí se letům, jako by je vyzývaly: jen se hrňte, nás neshrbíte, nepokoříte k zemi. – Proto ta skoro násilně vzpřímená, vysoká, mohutná postava s mohutnýma plecema, širokýma prsoma a jiskrným ještě okem. Ač parno, že vzduch se chvěje, přece ni krůpěje potu v jeho tváři. S krátkou dýmkou v ústech, z níž valí se malé kotoučky dýmu, povlovně kráčí za loudavými volky, jež těžce se hýbají a z hluboká oddychují.

Vedle nich mladá dívčina s bičíkem v rukou je řídí a popohání. Hlavu pokrývá šátek ku předu stažený, aby zastínil spolu tvář před úpalem. Tvář ta jest neobyčejně krásna, jemna, tvaru i kresby tak půvabné, že dívka nezdá se býť ani dívkou selskou, leč vilou nějakou, jež byla sem přišla od studánky s hor. Oko veliké, jako chrpa modré, hledí plno lahody a pohody na boží krásný svět; jeho jasný lesk jest poněkud snivý, svědče o tichém plamenu duše. Ústka červená jako třešně usmívají se plna vnady. Pleť jest bílá a něžná; postava vysoká, štíhlá s rozkošně vydmutýma, mocně upjatýma ňadrama, jest jako prodchnuta dechem vesny v nejluznějším rozkvětu. Dojemný a krásný to obraz mladé víly vedle starce, mladé stepilé lípy vedle věkonosného dubu. – Řekl bys, že to jeho vnučka, a přece ne, vždyť mu říká „tatíčku“, často slovo to opakujíc. Povídá a šveholí neunaveně: stále se starého na něco vyptává a nečekajíc odpovědi vypravuje dále. Stařec patrně takovému způsobu rozhovoru byl zvykl, neboť usmívá se, mlčí a dýmá do povětří.

Končí brázdu; za mezí jest malý palouček a na něm velký starý javor s chladícím stínem.

„Počkej, Verunko, dohořelo mně, musím si nacpať dýmku a znovu zapáliť.“

Stanuli; dívka pustivši rychle opratě z rukou mžikem octla se v stínu javorovém a shodivši s hlavy šátek sedá na zemi a utírá si pot s bílého čela, jež jarní úpal dosud nezbavil liliové barvy. Starý zatím dívaje se po slunéčku nacpává dýmku.

„Tatíčku, kolik je hodin?“ volá naň děvče.

„Bude brzy poledne.“

„Ale vidíte tatíčku, mohli bychom již odpřáhnouť; mně je hrozně horko, – nemohu to již vydržeť.“

„Musíš.“

Nastalo vyjednávání, má-li se odpřáhnouť čili nic. Verunka byla patrně mazlíčkem tatíčkovým a věděla o tom; proto se na každé přísné jeho slovo jen usmívala, jako by chtěla říci: „Jak on to nemyslí do opravdy.“ Konečné vidouc, že slovy nic nepořídí, dělá, jako by byla usnula. Stařec nacpávaje stále ještě dýmku, volá – ona nic; křičí – ona nic; hrozí – ona nic.

„Že si na tebe půjdu.“ Ona ještě nic.

Konečně si zapálil a šel. Verunka spala svým způsobem dále, majíc oči pozavřeny. Starý juž u ní; ale vida ji ležící a tak krásnou, zapomněl na všechen hněv, měl-li jaký, a s otcovským zalíbením hledí na ni. Ona pootvírá modrá očka a čtveračivý úsměv hraje na jejích krásných ústech.

„Jak já vím, že nespíš; počkej, já ti dám.“

„Ale tatíčku, vidíte, mně je tak horko, jsem tak unavena a tady je tak hezky; sedněte a odpočiňte si také.“

Malý spor byl by bezpochyby, jako obyčejně, skončil se ku prospěchu Verunky, kdyby se byl sám ze sebe vyvinoval. Byl ale přetrhnut příchodem Jindřicha, jenž vyšed z borku blížil se oběma.

Jindřich znal již starého Hájka – tak se jmenoval statný oráč – a oba se srdečně podáním pravic pozdravili. Verunka, uzřevši neznámého muže, sedla si rychle, skryla nožky a odvrátila tvář do háje, aby se přímo nemusela na neznámého muže dívať; pošilhávala naň jen z boku.

„To je má Verunka, pane učiteli, má nejmladší, ale juž také jen jediná; všechny ostatní pod zemí.“

Odlétla vesna, minulo léto, již i podzim odnesli větrové a nastal prosinec. Ten času rychlý let měl pro Jindřicha cosi skličujícího – ne snad tím, že přinášel nové bolesti; nikoliv, ale běh jeho sám o sobě působí žel, připomínaje pomíjejíčnosť všeho života. Cit ten tím více vkrádá se do duše, čím více kormoutí nás myšlénka, že žijeme život bez činů. Tak zdálo se Jindřichovi, ač svědomitě a s láskou vykonával povinnosti svého úřadu. Ale ten malý kruh, do něhož se zavřel, zdál se z počátku přece býti žalářem jeho duši, jež toužívala po svobodě a svobodou nazývala celý dálný šírý svět. Mimo to jiný cit proti vůli jeho ovládl srdcem. Byla to láska, jež nás opouští jen s mládím. Co člověku v mužném věku čin, v stáří rozvaha a rozum, to v mládí láska; vezměte mužnému věku čin, stáří rozvahu, mládí lásku – co zbude z toho života?

Jindřich byl ještě mlád, Verunka byla krásna, jeho návštěvy v Hájkově samotě časty – což div, že zahořel láskou k tomu dítěti s velikým modrým okem a pletí bílou jako první sníh.

A Verunka? Ještě jí to neřekl, že ji má rád, ale bývala často smutna, vyhledávala samotu po lesích a doubravách a již tak často nezpívala. Byla to láska? Kdož to ví...

Jest pozdní prosincová noc, blízka Štědrému dnu. V Hájkově samotě ještě světlo; Verunka leží na postýlce; vrkoče její bílých dlouhých vlasů jsou rozpuštěny a vlní se v pološeru kolem milého obličeje a krásné, úbělem se lesknoucí šíje. Stará přede. Hájek za stolem hledí do staré kroniky, ale nečte. Myslí na svého miláčka.

„Verunko spíš?“ táže se starý. Verunka se neozývá.

Petr stal se na to na jaře roku 1854 kaplanem v Stránsku, veliké sice, ale chudé vesnici krkonošské poblíže Doubí, odkud se chodilo do Stránska do kostela.

Kamkoli pohlédl, zela naň bída, jež stejně dávala vznik i smrti i novým životům. Petr pohřbíval i křtil ji, dával jí poslední útěchu i pojil ji k novým sňatkům; pomáhal ji pochovávať i uváděl ji v život, byl jí hrobařem i kmotrem. Činnosť ta zdála se mu býti zakletým kruhem, v němž otáčí jej železná nutnosť – s bolestí konal úřad svůj. Nenalezal kolem žádné útěchy; lidé ho neměli hned z počátku rádi, ano byli mnozí, kteří ho i nenáviděli. Nebyl nikomu sympatický, a poněvadž se na svět černě díval, hleděl i svět na něj skrze mrak. Byl nespolečenský a nepřívětivý, protož i od něho každý s neláskou se odvracel.

Neměl nižádného předmětu, na němž byl by s radostí utkvěl myslí svou – s bolestí odvracel se i od vlastního nitra. Myšlénky jeho byly jako prokletý duch, jemuž souzeno, že všechno, čeho se dotkne, působí mu bolesť. Bolem štván hledá marně bezpředmětnou prázdnotu; potácí se, těká, a každý krok jest nový bol, a každý bol jest zvukem, jenž vlně se po skalnatych roklích a útesích vydává v srdci sterý ohlas. – Ani příroda, kterou jindy velice milovával a jež bývala mu posledním útočištěm a lékem, nebyla s to s čela setříti mu krůpěje smrtelného potu. Bylo v přírodě té cosi divokého, rozházeného, kolosálného, ale neurovnaného, jako v tom lidu kolem a v jeho bídě.

Temena hor hola, prázdna; snivý háv lesů s nich sedrán, a nyní trčí v nebesa jako veliký pustý výkřik, jako rouhavá hrozba, jako zkamenělé myšlénky strašného vnitrného tajemství, jako nekonečná jakási touha, jež přioděla se šatem resignace. Podobny temenům i stráně pusty, holy; jen v údolích život: dědiny, potoky, stromy, lesy, zde onde továrny.

Jest dopoledne ku konci květnu. Petr vybral se navštívit starého Hájka, jenž obývá samotu uprostřed lesů. Jest to jediný člověk, jejž rád vidívá, v jehož přítomnosti na okamžik okřívá. Jde kopcem šikmo přes cestu vedoucí do továrny, jež stojí v nejbližším údolí. Kolkolem ticho, jen skřivánkové pějí neviditelně v jasném blankytu; kolkolem prázdno, jen zde onde po mezích jilm, habr, křoví, na rozcestí stará vysoká bříza a na ní za sklem obraz panny Marie. Nedaleko pod ní sedí na cestě malé asi devítileté děvčátko a pláče. Neslo bratru do fabriky k obědu hrnec kaše svázaný v šátku, kobrtlo o kámen, upadlo a hrnec rozbilo. Shrabuje rukama tekoucí v hlíně oběd a sbírá je do střepů; ale vidouc, že to „Joska“ nemůže jísť, sedí nyní uprostřed cesty, pláče a stírá slze malýma ušpiněnýma rukama. Petr zahléd je, jde k němu a táže se po příčině nářku. Děvčátko se leká, přestává plakať, upírá naň zakalené modré oči a šeptá: „Já budu bita.“ Petr vida proč, dává mu asi tolik, co hrnek i oběd stál, hladí po bílých jako len vláskách, napomíná, aby neplakalo a doneslo bratrovi peníze místo obědu. Béře je plno radosti a neřekši slova utíká s nimi po cestě dále k továrně, jako by se bálo, aby si to pan páter nerozmyslil a nevzal mu je. Vidouc se bezpečným, ulevuje běhu a vzpomenuvši si u veliké křovím porostlé meze, že tam bývávaly červené jahody, dívá se, jestli nejsou již zrály. Rostou tam daleko druh od druha jilmy, hloch, divoké růže, pupavy, mateří douška a mezi tím zde onde kvete červená jahoda; bzučí tam včeličky, čmeláci, mouchy, zpívají pěnkavy, poletují sýkorky, vrtí sebou cácorky a v nízké trávě hemží se pestří broučkové. Děvčátko vidouc, že jahody nejsou ješte zrály, béře na dlaň bedruňku, zdvihá ruku do výšky a zpívá: „Bedruňko, vzlítni na zelený kvítí, na kterou stranu, tam já se dostanu.“ Bedruňka vzlétla a dítě hledělo za ní, až mu zmizela v modrém daleku.

Mezi tím přišel Petr k Hájkově samotě, jež náležela k nedaleké vesnici Doubí. Samota ta, dřevěný, desky krytý dům, stojí na dolením konci svahu dosti příkré stráně, blízko rokli; pod domem teče potok, ve velikém půlkruhu nad domem rozprostírá se černý les, dolů ke straně západní jest široká otevřená vyhlídka a protější stráň proti domu zarostla doubravou; kolem kol luka a sad. Při zadním konci stavení vypíná se veliký jasan, jenž široko rozkládá větve a zastiňuje střechu; za stavením lípa, před okny malá zahrádka. Kvete v ní pivoňka, jest tam kosatec, jalovec, opich, brotan, barvínek, několik karafiátů a začíná se rozvíjeti růže. Po sadu stojí ve dvou řadách pestře barvené ouly a před nimi u česel hemží se včeličky; pod okny na dvoře hopcují bílí králíčci s dlouhýma ušima a červenýma očima. Všude jakési divné ševelení; potok jednotvárně zurčí, čas od času zašumí vítr z lesů a doubravy, čas od času ozývá se jalůvka v chlívě; okolo lípy bzučí roje, po stromech zpívají pěnkavy, v povětří prohánějí se lejsci, číhajíce na včely, míhají se vlašťovky, přinášejíce pokrm svým mladým do hnizd u chlíva přilepených a na střeše vrkají holoubci. Nikde lidský hlas, jako by vše bylo zakletým obydlím, nad nímž se rozklenula nejkrásnější jarní obloha – tak tichá, nepohnutá, jako by byla sama zakleta. Od ní se odráží modře klubící se dým z komína, ztráceje se v lazuru.

Samota ta přitahovala k sobě Petra nepochopitelnou silou a kdykoliv se k ní blížil, silněji v něm srdce bilo; proč, sám nevěděl. Přišed k zahrádce, uviděl rozvíjející se růže. Jich zjev v něm rozčeřil všechny city. Zdálo se mu, že růžová poupata, zaváta sem do hor, žila ve vyhnanství jako on; byla jako chorá; sám jich v rozpuku skrytý ještě růměnec byl prodechnut divnou touhou po něčem, co leželo mimo ně, co jim bylo naprosto nedostižitelno. Dlouho se na ně díval; pohled ten rozehrál v něm táhlou, unylou melodii vzpomínek, jichž jednotlivé zvuky nesly jej v minulosť. Z poupat vynořila se v mlze dívka – krásná jako jitřní zář, svěží jako v lese studánka. Za ňadry zatknutou měla růži, na niž kanuly slze, měníce se v růžovém kalichu v třpytnou rosu perel. Byla to první jeho láska, kterou zradil. – Ozvalo se v něm snad svědomí? Nikoliv; nikdy nelitoval toho, co se stalo. – Rychle se odvrátil a hledal starého Hájka. Uzřel ho sedícího pod košatou vysokou hruší, strmící o samotě opodál sadu uprostřed bujného trávníku; seděl tam s Jindřichem.

Hájek byl jedním z tak zvaných čtenářů. Staré kroniky a bible byly mu vedle včelaření a sadaření nejmilejší zábavou. Role jeho byla malá; vzdělával ji sám se svou ženou a jedinou dcerou. Ač již více než sedmdesátník, byl ještě zdráv a silen; břemeno stáří nepřekáželo mu v žádné sebe namáhavější polní práci. Býval vojákem za dob napoleonských válek; od té doby zůstal Napoleon v jeho duši jako veliká, ohromná hora, z níž vycházely a k níž vracely se všechny myšlénky. Byť počal řeč o čemkoliv, vždy se vrátil k tomu středu. Názory jeho o Napoleonovi měly do sebe něco mystického pološera, jež vkrádá se v ducha lidí, jako byl Hájek, když vidí před sebou kolosální zjev, jejž vysvětliti si nejsou s to. Měl jej jediným úkazem v historii lidstva, jemuž podobného nenalezal ani ve svých starých kronikách, ani v bibli, Nejraději přirovnával jej k viděním apokalyptickým, ale v dobrém smyslu. Zbožňoval ho a málem by ho byl prohlásil jedním ze spasitelů, již čas od času přicházejí na svět mezi lidi jako vtělená myšlénka boží. Bylť Hájek v tom pravým potomkem českých bratří, jichž originelní typy ještě před dvaceti lety nebyly řídkostí v našem českém, jmenovitě horském, vždy více k idealismu se klonícímu lidu. Jakkoliv byly náhledy jeho o tom dosti temny, jedno přece pochopil samostatně, aniž by to byl někde vyčetl, že Napoleon provedl ony nové společenské řády, jež revoluce v horečce zplodila, a že veliká revoluce bez něho byla by ještě staletí zůstala titanským sice, ale střeštěným snem. – „Každá veliká myšlénka potřebuje mesiáše,“ říkával, „a běda, když se jí uchytí pidimužíci.“ Pidimužíky nazýval muže konventu. Znal historii.

Hájek byl apoštolem svého okolí; ačkoliv ne mnozí na cele shodovali se s jeho přesvědčením a s jeho názory, přece ho všichni ctili; měl v sobě přítažlivou moc a vzbuzoval úctu, což bývá přívlastkem hluboké povahy a promyšlenosti náhledů i v té případnosti, když se k nim nepřidáváme.

Episody z napoleonských válek bývaly častým předmětem jeho rozmluv. Velmi rád vypravoval, jak Napoleon, posýlaje od severu z Německa do Čech proti Rakušanům jednoho ze svých generálů, dal mu dekret, v němž jej jmenoval českým králem; jak o tom mnoho českých vojáků vědělo a jak potom následovala nešťastná bitva u Lipska. Zda-li událosť ta je historické faktum, není známo; Hájek ji měl za svatou pravdu a přičítal ji velikému duchu Napoleonovu, jenž nezapomněl ani na český národ a jeho porobu. – Rovněž často vypravoval o tehdejším zákazu, jak ve vojště, tak i mezi lidem, že nikdo pod velikým trestem nesměl říci: „Dej pán bůh vítězství tomu, kdo s námi dobře smýšlí.“ Lid totiž, nesměje veřejně přáti vítězství Napoleonu, zahalil myšlénky své do oné věty.

Život Hájkův byl těžký. Byv dle tehdejších zákonů dlouho vojákem, vrátil se domu již mužem. Otec mu dávno zemřel, matka žila o malém výminku, a mladší bratři celé dědictví rozebrali. Nezbyly mu než dvě ruce. Jich pomocí a pomocí věrné společnice dodělal se vlastního přístřeší. Samota jeho pilně vzdělávaná byla skromným sice, ale dostatečným jměním. Nabyv tohoto, stíhán byl novými nehodami. Nejstarší syn, byv odveden na vojnu, desertoval ve válce roku 1849 z rakouského vojska k Maďarům; byl polapen a zastřelen. Jednu dceru svedl panský myslivec, a když ji opustil, sáhla si sama na život. Druhý syn byl zabit kladou, když na robotě v panském lese poráželi dříví. Zbyla mu jediná, nejmladší dcera Verunka. – Všechny pohromy a bolesti byl snášel s podivuhodnou duševní silou. Rodinné události učinily z něho takměř fatalistu. Věřil pevně, že se to tak musilo stáť, že to nemohlo ani jinak býť; byl náhledu mezi horským lidem rozšířeného, že čtvrté pokolení jest vždy nezvedeno. Byli-li děd, syn jeho a vnuk lidé řádní, a šli-li života obyčejnou cestou, musí býť pravnuk nezdařený aneb nešťastný. Nepotká-li to pravnuka, tím hůře pro pokolení páté, na něž se sřítí všechny pohromy dvojnásobně. Tu nepomohou žádné lidské síly, žádná prozřetelnosť ani vychování, v tom jest přírodní nezměnitelný zákon. Jest to pověra? Zajisté, ale Hájek věřil v nevyhnutelnosť domělého zákona toho: jeho děti byly pokolením pátým. – Všechny pohromy života měly na něj zvláštní působení. Nenechaly v povaze jeho ani dosti málo zamračenosti, hořkosti, kyselosti a pesimismu, obyčejných přídavkův oněch lidí, již mnoho protrpěli. Byl i v tom člověkem kromobyčejným. S takovou pohodou zíral na svět, tak jasně odrážel se tento v zrcadle jeho nitra, jako by na duši jeho nebylo ani jediné vrásky. Zdálo se, že každá bolesť naň svalená ryla vrásky pouze do jeho čela a žádných do jeho duše. Byl klidný, pevný a ve všem a všude důvěřoval ve vlastní svou sílu, nikdy v cizou pomoc. – Jeho náboženství bylo zvláštní. Po rodičích byl katolíkem a účastnil se všech obřadů církevních; ale činil to více z neuvědomělého citu povinnosti, any mu svaty a nedotknutelny byly všechny trvající řády, pokud nepotlačovaly člověka a nečinily z něho otroka. Vnitřní přesvědčení bylo vzneseno nad všechny zevnější formy. – Náboženské otázky bral rád ve svou vždy míryplnou, hlubokou rozpravu a se zvláštní zálibou mluvíval o spasiteli. Představu o něm učinil si bezprostředně a samostatně z evangelií; k němu lnul celým hlubokým svým duchem, v něm skupil vše veliké, krásné, vznešené. Byl to nejsvětější ideál celého jeho vnitrného života; ideál ten měl ovšem mystický přídech, s čímž přísný dogmatismus byl by se sotva shodoval, ač v jeho názoru nebylo ni nejmenšího stínu moderního ducha kritiky historické, jejíž výsledky mu ani dle doslechu nebyly známy.

Výtečný ten muž měl jedinou vadu, jež záležela v poměru k jeho ženě. Měl ji více služkou než společnicí. Byla to ovšem vada všech vrstevníkův a horských krajanů jeho, kteří ondy pokládali ženy skoro za otrokyně. Věc ta při Hájkovi tím nemileji dojímala, ježto nesouhlasila s jeho ostatní povahou. Též on, povznešen nad svůj čas i kraj, byl v tom pravým starým horalem; vůči němu nesměla žena míti vlastní vůle, tím méně samostatných činů. – Ženy podrobiti se musely na cele vůli mužově; proto všechny ty staré horské matky a babičky byly z jednoho brda – stejných povah, stejných zvyků. Neunavená pilnosť, věčné šukání, učiněná dobrota a pokora, brzké vstávání, pozdní lehání, trošku zdřímnutí odpoledne, když jich muž neviděl, růženec, pobožné písně, předčasné sestárnutí a vrásky, přádek a vřeteno – v tom shodovaly se všechny. Rok 1848 jako ve všem, tak i v tom změnil staré řády, ale jen u pokolení mladšího.

Jako všechny, byla i Barbora, žena Hájkova. V celém svém životě nebyla jinde než ve své rodné vísce a nejbližším okolí; znala asi čtyry jen neb pět dědin a malé na blízku ležící městečko. Malá ta píď země byla jí celým světem, dle něhož měřila vše ostatní. V malém tom světě svém žila spokojeně, majíc málo potřeb. Měla jen jedinou dosud nevyplněnou touhu: podívať se jednou za života na svatojanskou pouť do Prahy. Nevábily ji tam představy o velkolepých budovách, nádherných chrámech, pestrých davech lidstva, krásných palácech, rovných ulicích – nikoliv; to jediné, co ji tam lákalo, byly loretánské zvonečky. Vypravovala jí matka její o nich jako děvčeti mnoho krásných věcí a od té doby utkvěly jí v paměti a staly se ideální představou. Vdechla do nich jakousi svatou hudbu, při níž člověk jest jako u vytržení, vida nebesa. Přála si prvé, než umře, slyšeť zvonečky ty hrající pobožné písně. Slyšela-li v kostele dojemně hráť, myslila si: „Což teprvé loretánské zvonečky!“ – Každý krásný dojem, každou lahodnou duševní náladu svou, byť by ani neplynula přímo z hudby neb tonů, přirovnávala k zněuí zvonkův oněch, do nichž vložila sílu zázračnou. Často snila o jejich hudbě a probudivši se, říkávala: „Zdálo se mně, že jsem je slyšela.“ – Takové sny měla za dobré znamení a za předchůdce milého překvapení. – Domlouvali často Hájkovi, aby svou Barboru dovolil přece jednou do Prahy na pouť. Neučinil toho, říkávaje: „Měla by po radosti, protože zvuky zvonků těch ani stým dílem nejsou tak krásny, jak si to myslí.“ Našel proto vždy nějakou záminku a nepustil ji tam nikdy.

Jako život Hájkův měl ráz nezkalené pohody, sebevědomé nereptavé oddanosti k moci od lidského konání naprosto nezávislé a nezměnitelné, kterou nazýval bohem, tak život ženy jeho nebyl bez přídechu stálého utrpení, jež nemudruje, nereptá, ale tiše snáší a koná povinnosti své i všemocnou útěchu v náboženství a jeho obřadech nachází, klidně žijíc svými city – ovšem bez myšlének. Jako vzdělanému člověku myšlénka, tak prostému člověku cit. V něm vrcholí duševní život jeho, jenž proto není bez pestrosti a rozmanitosti.

Petr odvrátiv se od zahrádky, našel starého Hájka pod košatou hruší. Stanul před ním a Hájek jej představil Jindřichovi. Oba mladí mužové po obyčejných zdvořilostech pohlédli na sebe zrakem pátravým a první pohled vzbudil v nich myšlénku: „Nebudeme přátelé.“

Bárov jest velkostatek nedaleko Hájkovy samoty. Krásný zámek stojí na konci výběžku široké a daleké vysočiny, proseknuté ku straně severní hlubokou, příkrou, skalnatou, semo tamo se kroutící úžlabinou, skrze níž teče šumivá horská bystřice; do ní vtéká se strany jihovýchodní skrze podobnou úžlabinu menší potok. Na ostrohu mezi oběma těmi proudy jest zámek, pod ním strmá, skalními rozsedlinami pokrytá stráň; před ním k severní straně vysoký hřbet hory; kol kolem samý les. Kamkoli pohlédneš, černá skála a bor; ucho slyší jen lesní šumot a hučící bystřici, jež dere se skrze balvany. Za zámkem ku straně polední stojí rozsáhlý dvůr s hospodářskými staveními; kolem něho hospoda a několik baráků – tak zvaná ves.

Pánem Bárova jest baron Holinský, asi padesátiletý bezdětný vdovec. Přijel nedávno z jihu, nepobyv na svém panství skoro již deset let. S sebou přivezl jakousi dámu, která starostlivě se skrývá před lidskými zraky. Zahradník, jenž ji vidívá ráno a na večer, ana se procházívá po sadu a zahradě, vypravuje v hospodě panu správci a ostatním úředníkům divy o její kráse. Jest prý podobna nebožce paní baronce, když tato byla ještě mladá; jediný prý rozdíl mezi nimi jest, že nebožka měla malinkou bradavičku pod pravým spánkem a tato ji nemá; také to, že nebožka měla o znamínko větší nos, než jak se na její krásu slušelo, a tahle má nosejček jako k ní ulitý. A ještě něco; nebožka chodívala v létě po zahradě vždy příliš dekoltována, a tahle chodí až po krk upjatá jako husar – ostatně jako by si z oka vypadly.

„Blondýnka nebo brunetka?“ táže se s pohledem znaleckým správec, jenž jsa nedávno zde neznal nebožku vrchnosť ženské poloviny.

„Rozumí se, že blondýnka,“ odpovídá zahradník tonem poněkud opovržlivým, chtě tím dáti na jevo, že správec se s ním nesmí měřiť, protože neznal nebožku baronku.

„Tak nemůže býť krásná,“ odsekl taktéž opovržlivě správec, jenž má zvláštní zálibu v brunetkách, zvláště jsou-li venkovskými děvčaty a ve dvoře u něho v práci.

Nastala hádka, komu dáti přednosť, zdali brunetkám, neb blondýnkám. Správec, starý mládenec s opáleným obličejem, ohromným černým vousem, tlustýma, stále ve vysokých vysmoleuých botách vězícíma nohama, rozcuchanými vlasy, nerozlučitelný přítel své veliké dlouhé dýmky, na níž byla namalována jakási tučná panna, hájil brunetky s přídechem cynismu, přirozeného všem starým mládencům, kteří žijí podál světského proudu. Hájil předmět svůj mistrně. Hádky súčastnil se i polesný, Němec velikých, krásných modrých očí, vysokého čela, stále usmívavé milé tváře, majitel útloboké ženy blondýnky s uplakanýma očima. Hájil stranu, ku které stála jeho sentimentální Amalie, o níž se domníval, že jest nejkrásnější mezi krásnými.

Mezi tím, ani se tak úřednici po západě jarního slunéčka o neznámé dámě bavili, seděla tato v malé zahradní besídce, z níž měla vyhlídku ku stráni a za ní na vysoké hory. Zahradník měl pravdu, – byla krásná, ne sice již mladá, ale ještě v plném rozvití, jako pyšný květ. Bylo sice znáti po jejím výrazu, že prošla školu útrap, ale hrdá nepokořitelná životní síla přemohla hoře a učinila je jemným, skoro vonným přídechem celé bytosti. Zdálo se, že někoho očekává, a skutečně objevil se po krátké chvíli baron v besídce. Ve tváři jeho chvělo se netrpělivé očekávání. Usedl vedle ní.

„Slunéčko zapadlo, den skončen, lhůta prošla. Rozmyslila jste se?“ pravil hlasem jemným, ale pevným.

Přišel den svatby, jež dle obapolné úmluvy zasnoubenců zcela tiše, ba skoro tajně odbýť se měla v domácí kapli bárovského zámku.

Baron Holinský jest patronem chrámu stránského, a protože stařičký farář tamější nemůže pro slabosť a starobu již ani vycházeť, určen Petr, aby vykonal církevní obřad.

Jest jarní jitro. V malé kapli vše již připraveno. Do dlouhých, úzkých oken barevného skla vrhá se ranní paprsek; nemoha celý proniknouť, vniká jen úkradkem a kreslí na podlaze tajemné hieroglify, věstící o jiných světech, jiných duších, jiných srdcích. Nelze jich čísť, a přece napínají oko, rozchvívají mysl, budí tušení bez vědění, cit bez myšlénky, touhu bez cíle. Chvilkami zastírá je závoj stínu s obláčků snujících se po obloze. Na oltáři planou světla a svěží ranní větérek duje do nich skrze otevřený hlavní vchod, chtě je uhasiť. Ona chvějně kmitají, bráníce se smrti.

Petr samojediný čeká zasnoubence a svědky. Konečně přicházejí. Baron kráčí s elegancí, jež stojíc v pravém středu mezi hrdostí a sebevědomím, jest milá, lahodí oku, neujímajíc ničeho vážnosti jeho stáří. Jest šťasten, spokojen sám s sebou i světem a znáti to na jeho tváři. Vedle něho kráčí Žofie. Nikdo nemá tušení, co se v ní děje. Zdá se jí, že jde ku propasti „Jdi nazpět,“ šeptá jí hlas jeden. – „Jen zmužile ku předu,“ šeptá jí hlas druhý – ona pak nejde ani napřed, ani nazpět, leč potácí se tělem, chvěje se duší. Již vidí oltář, již světla na něm a vše před ní oživuje. Oltář se hýbá, stává se z něho tvor, divný tvor s otevřenou náručí, jenž po ní sáhá, do jehož obětí se má vrhnout; již vztahuje ramena svá, již ji tiskne a ta světélka na něm jsou jako mrtvé dušičky, tetelící se nad svým hrobem. – To vše blesku hnutím prolétlo její útroby, ale zaniklo tak rychle, jako příšerný noční zjev. Drží se pevně ramena baronova a již stojí u stupňů oltářních, klopíc oči k zemi.

Počíná se obřad. Žofie slyší hlas kněze. – „Je to nový strašný sen?“ – táže se sama sebe. Zdvihá oči, pohlíží naň, vidí velikého bezvousého muže, krátce přistřižených vlasů, vysokého čela, dlouhých řas, černých, hustých brv, bledých lící. Leknutí – krev se staví v žilách – návalný pocit – strašná vzpomínka. – „To není možné!“ myslí; ještě jednou upírá naň zrak. Přece – to on, to Labský! Půda již pod ní nestojí pevně, ale vlní a dme se; kolem počíná vše kroužiť, na čele jí vyvstává pot, tváře kryje smrtelná bledosť, síly i vědomí ji opouští; již se zdá, že klesá.

„Zmužilosť, zmužilosť!“ šeptá jí baron.

„Jen ještě jeden pevný okamžik,“ volá ji vnitrný hlas; přemáhá se, vytrvává, pronáší šeptem obřadná slova – a za krátkou dobu vše skončeno.

A Petr? Poznal ji též, zahřmělo v jeho ňadrech, zadunělo něco v něm; ale hned se zpamatoval a s tváří ocelovou, v níž se nepohnul ani sval, vykonal svou úlohu.

„Tohle byla pěkná svatba,“ povídá večer v hospodě bárovský správec zahradníkovi, „nevěstu musili polomrtvou odnésť od oltáře, co tomu říkáte?“ Při tom se potutelně na zahradníka ušklíbl, jako by chtěl říci: „Vidíš, takové jsou tvoje roztomilé blondýnky.“

„Někdo uřkl,“ durdil se zahradník a dodal, „a víte kdo? Ten páter ze Stránska, co ji oddával. Toho nám sem do hor byli sami čerti dlužni. Jaký pak je to kaplan?! S nikým nemluví, není smutný ani veselý, pečený ani vařený, karty nehraje, do hospody nechodí, jaký pak je to člověk? – Uhranul ji.“

„Nebuďte k smíchu a nevěřte takovým hloupostem; je to blondýnka, a proto by byla málem omdlela. To máte všechny blondýnky,“ odsekl správec.

Jest pozdní večer po svatbě na zámku bárovském. V prostranné komnatě na prvním poschodí s velikými okny k západu leží na posteli nemocná Žofie. Veliká lampa z červeného skla v prostřed visící vrhá slabé světlo ozařujíc bledé její tváře. Oči jsou otevřeny a snivě hledí k obrazu na protější stěně. Jest tam jedna z Rubensových bacchanalií: opilý Silen s pohárem pěnivého vína, faunové sbírající hrozny, pan bujností kypící, mouřeninka se svými dětmi, rusovlasé dívky, – celá směs jarých a rozpustilých postav míhá se jako ve snu před jejíma zrakoma; jednotlivé postavy vyvstávají z obrazu, nad nímž krásné jižní nebe rozklenulo lazur svůj. Žofie vidí blankytnou oblohu, cítí větérků vonný dech, slyší šum jeho mezi lupeny lauru, oranží, platanů a duchem letí tam. Kreslí sobě všechny krásy krajin oněch v bujných barvách a podobách, i z každého keře, ze hladiny vodní, z každého kvítku, ano i z obláčku zírá na ni ten vysoký muž bledých lící a černých jiskrných zraků. Pronásleduje ji. Přízraku jeho nemůže se sprostiť; marně zamyká oči, marně je otevírá – jest všude za ní, s ní, vedle ní, jest v její duši a vše, co cítí, myslí, chce, to vše otáčí se jen kolem něho. Již není paní svých myšlének a citů. –

Vedle postele sedí sklíčený baron a tváří plnou tichého zármutku obrácen jest k choré manželce.

„Pro bůh, Žofie, jaká to náhlá změna s vámi? Ani smyslům svým nemohu věřiť, že vy vždy tak zmužilá, tak pružná, vzdorující všem zevnějším událostem a návalům, odevzdáváte se dnes bezmocně záchvěvu, jehož příčinu mně ani nelze prohlédnouť. Co se s vámi děje? Rcete, co činiť?“

Žofie obrací naň něžný zrak plný díků, ale mlčí, mlčí skoro rozpačitě.

„Co mu mám říci?“ přemítá u sebe. – „Mám mu povědíti vše? Ne, toho neučiním, nikdy ne. Tajemství to půjde se mnou do hrobu; Petr mne nepoznal, nikdo o tom neví... a přece to není možno. Poznal mne zajisté, vždyť jsem tak, jak jsem bývala. Můj bože, já jej posud miluji!“

„Máme odjeť?“ táže se ještě jedenkráte baron.

„Já sama nevím; jsem tak slába, že ani myšlénky nejsem schopna,“ praví Žofie, podávajíc mu svou liliovou ruku.

Baron nemaje ani tušení, že před ním choť skrývá tajemství, a domnívaje se, že příčinou dnešní choroby její jest jednak obyčejné rozechvění, jednak nezvyklé drsnější podnebí, prosil, by společně již zítra odjeli. Ale jí v duši šeptalo: „Neodjížděj, abys jej ještě jedenkráte spatřila. Odjedeš-li, neuzříš ho více; jest zajisté nešťasten, velmi nešťasten.“ Jiný hlas ji zase pobízel, by odjela hned a předešla tak druhé setkání, jež by mohlo býť snad osudnější, – snad hříchem. A přece ji naplňovalo lítostí vědomí, že zanechává ho zde osamělého, nešťastného. Měla za to, že skrušen svědomím kaje se z provinění svých v kněžském povolání. Cítila s ním a domýšlela se, že jest ona spolu příčinou jeho stavu. Byl to omyl – sobecký sice, ale sladký, krásný, milý.

Opatrnosť bojovala s láskou, rozum s citem. Zvítězila ostražitosť, rozum. Přemohla se a svolila k odjezdu; již zítra chtěla býť pryč a pod lazurem nebe jižního setřít se sebe chmurné zpomínky severu. Jih skvěl se před ní rájem zapomenutí.

Baron dozvěděv se o jejím přání, slíbil, že vše na cestu přichystá ještě dnes a na dobrou noc se s ní rozloučiv, odcházel. Žofie hleděla za odcházejícím, při čemž zrak její zabloudil na stěnu, kde visel obraz s bujnou bacchanalií.

„Pro bůh, co zde chce? Vidíte jej? Řekněte mu... ne... ne... řekněte mu...“ zvolala náhle Žofie, poděšena viděním, jež vynořivši se z mlh její duše, stalo se pološerým předmětem jejího zraku.

„Můj bože, co je vám?“ obrací se baron a spěchá nazpět k ní, ana udiveným okem vyjeveně zírá v jednu stranu.

„Nevidíte ho tam, tam... pod tím obrazem...“ ukazuje Žofie rukou a odvrátivši rychle tvář, skrývá ji do peřin.

„Kdo, kdo má drahá? Jen pohleďte, nikoho zde není, já ničeho nevidím,“ chlácholí baron, bera její hlavu do svých rukou a líbaje bílé její čelo.

Jako by se chtěla přesvědčiti, zda mluví pravdu, upírá zrak svůj opětně na protější stěnu a nový výkřik raní dýkou sluch baronův.

„Hleďte, hleďte – pro bůh... on krvácí... krvácí ze srdce... nešťastný.“...

Zakryla si bílýma rukama tvář a dala se do usedavého pláče.

Baron všecek zoufalý rychle zvoní jako na poplach a volá k sbíhajícímu se služebnictvu: „Rychle pro lékaře!“

Minul týden. V ňadrech Petrových jeden záchvěv stihal druhý, každý den byl svědkem vybouřené v něm tragedie, v níž bojovaly všechny city a stavy duševní, druh druha potírajíce. Marně se snažil býť bezcitným – tam ještě nedospěl. Byla to láska, jež jím zmítala? Nikoliv. Bylo to svědomí, jejž se v něm ozývalo? Také ne. Byl to spíše pocit vlastní nicoty, byla to bolesť osamělosti, byl to zármutek o ztraceném ráji ideálův, bylo to vědomí vlastního neštěstí, bylo to poznání ztraceného života nikomu neužitečného, byla to snad i touha po – lásce. Vše to vstalo v něm jako z mrtvých, jsouc probuzeno shledáním s Žofií.

„Co chci, co chce ten lidský ve mně tvor? Nemá toho dosti, že jest, že žije? Ztracený život? Hm, k smíchu! Miliony takových ztracených životův, a kolo světové točí se dále; svět o tom ani nezví. Kdo dal bídnému tvoru ve mně právo, aby svaloval čásť bolesti své na druhé, kdo dal mu právo, aby žádal soustrasti? Chvástá se silou, a neumí vyboleť ani svůj bol, nésti vlastní nitro své. – I lásky se mu chce? Aj, koho miluješ ty, že toužiš po lásce? Skruším tebe, slabosti neozývej se ve mně.“

Tak burácel v něm rozumu hněv, ale nebyl s to zničiti v něm člověka. Jest něco v duši, co silnější jest než vůle, mohutnější než umíněnosť, opravdivější než přetvářka před sebou samým, přívalnější než každá vášeň – jest to cit. Mstil se mu.

Minul týden. Při odpoledním vedru seděl Petr v zahradní stinné besídce za farou. Díval se na dvě vlaštovky, poletující okolo malého hnízda pod střechu přilepeného. – „Ti ptáčci jsou sťastni v maličkém hnízdečku, šťastni na malé větvičce stromu, a člověk, honící se myslí svou přes celý svět, ba po všemíru, jest nešťasten. Malá větvička, malé hnízdečko – štěstí, blaho; celý svět, celý vesmír...“ nedomyslil a obrátil se pryč, jako by ani snésti nebyl s to pohled blažených, jen o dnešek se starajících ptáčků. Tu zase před jeho zrakoma dva žlutí motýlkové honili se v povětří, třepetali křídloma a houpali se jako dva opeřené lístky z květového kalichu.

„Myslí si něco, cítí tvorové ti? Jsou šťastni? Tak krátký život! Krátký? Snad se jim jediný krásný letní den zdá býti celou věčností ráje, k němuž se probudili ze zakukleného spánku; snad neměří čas měřítkem naším, a to, co jest mně okamžikem, budí v nich myriady lepých pocitů; snad vnímají jinak, slyší odvěčnou hudbu sfér světových, vidí harmonii barev nejrůznějších, celý jich život jest snad jedinou dlouhou slastí; snad nemyslí, jen pociťují blaho, rozkoš. Bídný člověk, že musí mysliť!“

Z dum těch vyrušil jej jakýsi muž rychlým krokem přes zahrádku se k němu blížící. Vyndal list, odevzdal jej Petrovi. Petr rozpečetil a četl:

„Má drahá Žofie, s kterou jste mne teprvé nedávno byl spojil k manželství, dnes ráno k nevyslovitelnému bolu mému zemřela. Byla vůle její, byste samojediný pomodlil se při její rakvi, prvé než odvežena bude do rodinné hrobky mé. Vůle její budiž mou k vám prosbou. Očekávám vás zítra na večer. Baron Holinský.“

Na zámku bárovském ve veliké komnatě na prvním poschodí s velikými okny k západu leží mrtvá Žofie v rakvi na úpravném lůžku postavené. Okna jsou otevřena a viděti z nich uhasínající rudou záplavu západní záře, rozprostřenou daleko po horách, jako pásku, stužku ohnivě růžovou, věnčící skráně obrů a spojující zemi s nebesy.

Mrtvou Žofii odvezli do rodinné hrobky Holinských pryč z Bárova; baron odjede též. Zůstala Hermina. Byl to velmi něžný, věčně rozčilený, pohyblivý, maličký tvor hubených, do žluta vybledlých tváří, suchých rukou, špičatého nosíku a dlouhých prstů s modrými nehty. Jazyk měla bodavě ostrý jako dýku; v každém člověku viděla pouze stránku jeho temnou a jedině Žofii byla milovala celým srdcem, říkajíc o ní, že to anděl v tom slzavém údolí. Petra nenáviděla trojí nenávistí: nenávistí ženy, nenávistí staré panny – neboť tou byla – a nenávistí zrazené lásky, kterýžto cit celou hloubkou cítila za Žofii. Již jediná nenávisť taková dostačí, aby mnohdy strpčila člověku celý život.

Měla odjeti beze všeho? Ne, musí se vymstíť Petrovi, jejž má za jedinou příčinu smrti milované přítelkyně. – Ale jak? Nejraději by vše zradila a pustila svůj jazejček do šírého světa bez uzdy. Ale to nesmí, neboť by tím poskvrnila památku jediné na světě jí drahé bytosti. Jak ho zničiť? Cesty starých panen bývají nevystižitelny a nevyzpytatelny, ale tentokráte nemohla najíti ani jediné. To tím více podněcovalo její hněv; z nedostatku jiných prostředků byla by mu nejraději podrápala obličej svými dlouhými suchými prsty a přimodralými u nich nehty. – Konečně ustanovila se přece na něčem. – „Poštvu na něj lid.“ řekla si a dala se chutě do díla. Dala se do vypravování, že Žofie umřela následkem uřknutí Petrova a on jedině a sám že jest příčinou velikého toho neštěstí. Aby tím více rozohnila obraznosť svých posluchaček, skládajících se ze zahradníkové, ženy polesného, šafářové, všech služek a děveček ve dvoře, dodala k tomu, že člověk ten vlastně ani žádným knězem není, že jest podvodníkem, jenž se skrývá v kněžském šatě, lotrem, který páchal a dosud páše všechny zločiny, hříšníkem, který peklu neujde; ona že zná jeho rodinu a že jablko daleko od stromu nepadlo. Vypravovala to s tajemnou hrůzou, jako by skutečné události a tajemství za slovy těmi se skrývající zraditi nemohla a nechtěla. Řekla jen všeobecně, že kněz ten horší jest než zloděj a svůdník; ale posluchačky již svatosvatě měly za to, že Petr tajně z kostela odnáší zlaté věci, že prý zpovědí svádí mladé dívky, zkrátka, že jest lidské společnosti vývrhelem poskvrněným každou neřestí. Domysly své vyjevily hned před Herminou, která mlčíc a přisvědčujíc, upevnila je v tom mínění. – Dosáhla svého účele; všechny posluchačky radostí jásaly z nového odkrytí a než minulo několik hodin, věděl už správce, zahradník, polesný, šafář, poklasný, kočí, oráč, pacholci a všichni dělníci, že Petr ukradl z kostela zlatý kalich, vyloupal tři drahokameny z monstrance, oloupil panenku Marii o zlatý dukát, zavěšený okolo jejího svatého krku a poslal to vše svému otci, jenž vede obchod s věcmi kradenými; že otrávil nebožku paní baronku, že chce se světa sprovoditi barona a že za svého krátkého pobytu v horách svedl již čtyři dívky.

To vše událo se bezprostředně před odjezdem Holínského, jenž nevěda ani o pověsti, ani o pravdě, byl Petrovi velice nakloněn a po smrti své manželky výhradně s ním obcoval.

Právě se oba loučí; baron sedá na kočár a odjíždí; Petr ze zámku přes dvůr vrací se samoten domů. Na okamžik ten čeká poštvaná dvorská čeládka, shromážděná na dvoře okolo koryta, do něhož po žlábku teče voda. Žena šafářova stojí v čele zbouřenců. Jest to vysoká, suchá, kostnatá žena s jediným velikým žlutým, uprostřed dolení dásně trčícím zubem v prázdných ústech; hlas její piští jako nejvyšší ton varhan, když píšťala je děravá. Po jejím pravém boku stojí manžel, šafář tlustého, oholeného obličeje, jejž horáci nazývají „krajským“, s velikým svislým lalochem a do hola ostříhaným vlasem. Na levo od šafářové supe malý, na jednu nohu kulhavý oráč; lidé mu říkají „brlavý Michal.“ Jest vášnivý holubář a ještě vášnivější karbaník. Když nemá peněz, hraje o šňupky do nosu a dává i béře tři za krejcar; proto nabyl nos jeho barvy červeno-modro-fialové. Kde ho neznají, mají za to, že jest to působením kořalky. Nepije jí než třikrát do roka: po prvé na svůj svátek na podzim, po druhé na den božího narození, když se vrací z půlnoční, a po třetí v noci ve tři čtvrtě na dvanáctou před popeleční srředou k oslavě masopustního úterku.

Zbouřenci vědí, že Petr půjde mimo ně; a skutečně již jde a minul je do sebe pohřížen, nikoho si nevšímaje. V tom slyší za sebou nejprvé posměch, pak nejasné reptání, konečně jednotlivé hlasy: „Zloděj, podvodník, travič, svůdce...“ „Co to!?“ myslí si – a obrací se k srocenému lidu.

Petr sedí ve své malé komnatě. Celé peklo bouří v jeho ňadrech. Neznámý, pod hladinou vědomí v temných hlubinách ukrytý cit válčí tam a dere se na povrch. Jest to strašný okamžik. V hloubi duše lidské se něco děje, nová myšlénka se tam rodí, tvoří se, roste, bojuje na život a na smrt s druhými, kormoutí útroby – a člověk nezná jejího obsahu; má jen cit, cit strašlivý, skličující, bolestný. Toť tajemství všech citů: cit jest myšlénka, deroucí se k vědomí. Každá myšlénka rodí se v bolestech, jako dítě z lůna matčina. – Jako blesk prodrala se na povrch – hrozná myšlénka sebevraždy.

„Proč život můj má býti černým pásmem, jehož každým článkem jest bolesť strašlivá? Vybojovať marný boj? Toť zbytečné, nikomu neužitečné. Neumím žíť jako ostatní lidé, jichž nenávidím. Nuže, mám prostředek, kterým bych se jich zbavil.“

Ještě se chvilku potýkal s myšlénkou tou; zvítězila však, ovládla jej cele a hnala jej ven do šíré prostory. Vzav s sebou nabitou pistoli, vyřítil se ven. Letní slunko klonilo se k západu za modré hory; Petr spěchal rychlým krokem, jako by hledal v světě prázdného místečka, které by přijalo trosky jeho bytosti. Ani sám nevěda, octl se v dolině pod Bárovem. Kolem kol strměly skály a útesy, mezi nimi zde onde zelení porostlý palouček s listnatými stromy; na nich omšených staré ponuré borovice a jedle; dole pod nimi hučela a drala se ku předu pěňavá bystřice přes veliké balvany skal: divokost a tichost vedle sebe. Sedl na jeden z balvanů na břeh vyvržených a chvilku hleděl do pěňavé vody. Ještě válka, ještě vnitřní boj, ještě hlasy pudu k životu. – „Zbabělče, žíť neumíš, umříť se bojíš?!“ vykřikl, vstal a pohlédl k slunku, jež v plné nádheře již se sklánělo za horu. Myšlénky v něm, jako by v pídi časové, která jim zbývala, prolétnouti a ještě jednou

prožíti chtěly celou řadu svou, pádily rychlostí světla, představujíce mu tisíce obrazů, do nichž nakresleno bylo celé jeho žití.

„Pryč s tou bídnou pohádkou,“ a již si míří v srdce...

zaznělo právě v tom nad ním hláskem jako ze stříbra vykouzleným.

Mimovolně spustil ruku, s ní i nataženou zbraň a ohlédl se za sebe. Neuzřel nikoho, ale slyšel opětně milý hlásek zvonící povětřím:

a nahoře na skále skoro přímo nad ním objevila se postava mladistvé dívky. Neviděla ho a zpívala dále. Byla líbezný zjev: svěží jako červená jahoda operlená ranní rosou. Dva dlouhé rulíky jako len bílých vlasů splývaly dolů pod pás, pohyb těla jako květu, jímž ohýbá větérek – a při tom pěla z bílého, táhlého, obnaženého hrdélka jako lesní ptáče. V rukou držela košík, v němž z daleka viděti bylo zeliny.

Petr mimovolně schoval zbraň. Náhlý zjev tak líbezný a milý překvapil jedním rázem strašlivé myšlénky a násilně je odháněl. Chvíli se na ni upřeně díval, a když ona, nepozorujíc, že jest pozorována, si usedla, bral se k ní houštinou nahoru. Táhla jej tajemná síla. Nepozorován vystoupil z huštiny a octl se ze zadu vedle ní. Ohledla se, leknutím vykřikla, mžikem vstala a chtěla utíkať. Uchopil ji za obě bílé, až po ramena obnažené ruce a upřev na ni temné oči, pravil: „Proč se mne bojíš?“

V otázce té kmitalo celé rozechvění jeho duše, celá propast jeho citů, jež zlahodněly a změkly v jediném okamžiku. Pozdvihla k němu sklopený prvé zrak, opřela oň modré, otevřené oko a sklopivši je opět, pravila šeptem: „Vždyť se vás nebojím.“

Při slovech těch zarůměnilo se celé líčko a bílé čelo zardělo se plamenem; malé krůpěje potu vyvstaly na něm a zrak náhle zvlhl – byla by málem plakala; proč, nevěděla sama.

„Neboj se mne dítě – znáš mne?“

„Neznám.“

„Co zde děláš?“

„Hledám koření k sušení; mám ho skoro již plný košík.“

Od té doby neměl Petr nikde stání; v duši jeho se něco dělo, co nechtěl rozbírať. Uprostřed mlhy tvořila se v něm nová vášeň – nebyla ještě vůlí, ba ani ne představou; byl to dosud pouhý temný zárodek nových citů, byla to rodící se v něm láska, jejíž celá obrovská síla byla zahalena, v celé duši rozdrobena, v jediný bod dosud neskupena. Chodíval každý den pod večer na bárovské útesy, každý den tam vidíval onu dívku, ale kdykoliv se jí chtěl přiblížiť, vždy rychle zmizela, jako mlhavý zjev, ozářen kouzlem krásy a svěžesti.

Jest parné červnové odpoledne. Petr nemůže dočkati se večera. Jde po dlouhé přestávce opět jednou k Hájkovi, by u něho pookřál.

Na konci Hájkova sadu bylo kus čtverhranné prostory, ohraničené vysokými nahoře obloučky spojenými žerděmi. Po žerdích i obloucích vinul se divoký chmel, jehož zelené jehnědy visely mezi laločným listím, šířícím pod sebou milý, útulný chládeček. Byla to jeho besídka se všech stran uzavřená, v jejíž středu bylo sedátko z drnů vedle malého, z hrubého prkna stesaného stolíku. Zde trávil Hájek své nejmilejší chvíle při knize, když ani v poli, ani v sadu nebylo žádných prací. Petr šel sem přímo; věděl, že ho zde nalezne a nemýlil se.

„Zase před sebou bibli? Řekněte mně, starý příteli, co jest to, co vám činí knihu tu nad všechny ostatní tak milou?“

„Ty poklady v ní.“

„Což jich jinde není?“

„Jsou, ale ne v tom množství a ne v té míře. Bible mne nikdy neunaví a vracím se k ní vždy, kdykoli jsem jinde v pochybnostech. Jest to vezdejší můj chléb duševní.“

Mluvil o bibli, pak o prorocích, potom o mesiáši a hned na to octl se jedním skokem u Napoleona Velikého. Věděl o něm vždy něco nového, jen zřídka se opakoval a mluvil i o bitvách, neboť ač povznesen nad obyčejné předsudky a zvyky, nezapřel přece, že je starým vojákem.

„Pane, ti Francouzové jsou dobrý národ, Francouz je švitorný a hovorný jako vlaštovka, pohyblivý jako čamrha a upřímný jako bratr. A ta krev – všechno to v něm hraje. Když jsme táhli na Paříž, byl jsem raněn do pravé nohy a dostal jsem se do zajetí. Myslil jsem, že se blíží má poslední hodinka a již v duchu loučil jsem se se světem. Ale to to! Ani znáť nebylo, že jsem z nepřátelské strany. Nakládali se mnou jako se svým a při tom stále švitoří a něco vypravují. Člověk jim nerozumí, řekne jim „ne komprampa“ ale nic naplat, již zase povídají dál a z očí a obličeje vidíš něco velmi milého a upřímného. Po vyléčení jsem děkoval pánu bohu, že jsem se nedostal našim do rukou. Byla by to bývala má poslední hodinka. Kuli z nohy skoro bez bolesti vytáhnouť dovede přece jen Francouz.“

Hájek byl ve svém živlu a chvalorečil Francouzům bez konce. Při také příležitosti býval vždy neobyčejně dobré mysii, což se jevilo tím, že hosty své častoval medem. – Nebyl lakomý, ba ani ne přes příliš šetrný; ruka jeho otevřena byla každému nuznému, žádný žebrák neodcházel od něho, aby nebyl podělen, ale byly jisté plodiny, kterými byl skoupý a o které se s druhými naprosto nerad dělil. Byly to med a ovoce; obé sám pěstoval, sám brával domů, sám ukrýval, ba skoro skrýval, zavíral a sám jediný od toho míval klíče, nesvěřiv je nikomu, ani ženě. Jednu částku obého každoročně prodal, druhou menší starostlivě držel pod zámkem. Častoval-li hosty své medem a ovocem, bylo důkazem, že jest v neobyčejně dobré míře. Tak bylo i dnes. Odešel na okamžik a dav v domě potřebné rozkazy, vracel se k svému hostu. Za malou chvilku objevila se v besídce mladá dívka, nesouc v jedné ruce talíř plný bílého lipového, třešňového a jetelového libě vonícího medu, v druhé ruce sklenici smetany. Hlavu měla sklopenou, hledíc na to, co nesla.

„To je má nejmladší a jediná, to je má Verunka,“ ukazuje na ni Hájek, – „Verunko, podívej se, to je náš nový pan pater.“

Dívka pozdvihla hlavu, ale uzřevši Petra, náhle vykřikla, upustila sklenici i talíř na zemi a obrátivši se, utíkala pryč.

Do Petra udeřilo bleskem – byla to dívka z bárovských lesů.

„Co pak se ti stalo, Verunko?“ volá za ní starý, ale nic naplat, již zmizela.

Starý Hájek byl mezi tím celé odpoledne nad míru mrzut; cítila to nejvíce jeho stará Barbora; chodě po světnici se založenýma rukama, činí jí stálé výčitky, jako by ji chtěl popudiť k odporu a tím si zjednať vítanou příležítost, aby se mohl na ni zhurta obořiť. A ona ho dobře zná, proto předouc mlčí a jenom slzy tekoucí po vráskovitých sestárlých tvářích svědčí o tom, že slyší muže. Bůh sám ví, odkud se jí těch slzí nabéře; již přes třicet let pláče při stejných aneb podobných příležitostech, které se čas od času opakují, a má těch slzí vždycky dost.

Starý vida, že jeho úsilí je marné, odchází ze světnice. Jde se dívat na včely. Kloní se k večeru, včeličky plny květinového pelu a odnožek, sletují se domů. Mezi stromovím číhá si na ně hluchá pěnice a polapivši některou, skrývá se opět mezi husté listí. Stíny jsou již dlouhé a světlo ztrácí svou bílou barvu, měníc se v růžovou; zde onde povětřím mihne se ještě vlašťovka, kolem vše ticho, jen včelky bzučí, na střeše holoubci vrkají a v nedalekém smrčí počíná drozd zpěv svůj o závod se sedmihláskem, oba hledají a zvou k sobě družky své.

To vše není dnes předmětem Hájkovy pozornosti, ba ani těch lupiček pěnic si nevšímá. Na včely sice hledí, ale nepozoruje jich také; mysl zaujata jedině Verunkou, Petrem a Jindřichem, jejž považuje skoro již svým synem.

„Proč jen to dítě před tím páterem se tak uleklo a vykřiklo?“ přemítá a nemůže to jinak vysvětliť, než že Verunka slyšela o té ošklivé pověsti a že na mysli jí tanul Ambrož, o němž dosud ve vůkolí kolují hrozné povídky.

Z přemítání vyrušil jej Jindřich. Usedše oba na drnové sedátko v malé zahrádce před okny, počali o Verunce, zamilovaném předmětu obou. Hájek vyprávěl dnešní událost; shodli se, že Ambrož byl toho příčínou.

Jindřich Petra nemiloval, cítil v něm svého protichůdce, skoro nepřítele, ač ho takým ještě býti nepoznal. Cit v něm přemohl poznání, věřil více onomu než tomuto – ne vždy, jen tenkráte, když šlo o posuzování lidí. Věřil prvním dojmům a četl člověka z jeho obličeje. Opakoval sobě i jiným, co někde byl slyšel, že obličej lidský přímo nám praví, co člověk jest, a mýlíme-li se, že to je pouze chybou naší, slova pak že jsou jen ohlasem toho, co člověk myslí, neb předstírá, že myslí, aneb čemu se naučil. Obličej ukazuje člověka i povahu jeho, jak je příroda vydala; slova a činy praví nám, jak člověk dovedl přírodu v sobě zdokonaliť, zpitvořiť, potlačiť, aneb ukrýť. Věřil proto více tváři než řeči, více dojmu než skutkům a nemiloval Petra.

Hájek naproti tomu měl Petra rád, líbil se mu i co do zevnějšku i co do chování. Ve věci té nemohli se dohodnouti a Jindřich velmi nerad slyšel, vychvaloval-li Hájek Petra. Neodmlouval sice zřejmě, ale chladným mlčením dával starci na jevo, že mu nedává za pravdu. Tak i dnes. Mlčení tomu Hájek rozumí a praví: „Musíte překonať svůj odpor proti němu, měli byste býť nejlepšími přátely, ježto byste se takto vzájemně doplňovali i co do povahy i co do činnosti své. Páter Labský není žádný strýc Tadeáš.“

„Kdo je to strýc Tadeáš?“ táže se Jindřich, jenž to jméno často slýchává z úst Hájkových. Tomu otázka ta přišla velmi vhod, neboť rád a často vypravuje o strýci Tadeášovi toto: „Když jsem byl maličký, nechodil ještě do školy a viděl, ano slunce zapadá za daleké hory a vychází z jiné strany z černých lesů, ptal jsem se babičky, proč to tak je; bylať ona mou nejlepší přítelkyní a vždy mne hájila proti každému zaslouženému výprasku se strany otcovy. Babička neměla ani ponětí, že jest země kulatá, ani že se otáčí okolo slunce, a slyšela-li kdy něco o tom, vysmála se tomu jako hlouposti od pánů vymyšlené; ale proč slunéčko odjinud vychází a jinam zapadá, nevěděla také, Vyhýbala se proto vždy odpovědi na mé otázky a jen někdy řekla: „To již jednou tak na tom světě je.“ Ale když jsem ji stále trápil a dotazoval se, kudy se slunéčko v noci nazpět vrací, musila si přece něco vymysliť, aby přede mnou neztratila vážnosti, jakou jsem měl před její učeností; znalať každou zelinu a bylinu, věděla proti čemu která je, čtla v herbáři a udílela lidem rady, když se jim roznemohly děti aneb telátka, měla tedy také věděť, kudy se slunéčko v noci nazpět vrací. Žil tam na horách, kde slunéčko zapadalo, starší její bratr jménem Tadeáš. Byl veliké postavy a nosil v zimě v letě dlouhý, černý, soukenný plášť, kterým byl pokryt od paty až ku krku, tak že mu bylo viděť jen hlavu a konce nohou. Plášť ten při pobytu nikde nikdy nesundával, málo mluvíval a nikdy a nikde se dlouho nezdržel, – míval vždy na spěch. K nám chodíval třikrát do roka pro výminěk: na jaře pro kuřata, v létě pro máslo a na podzim pro vytřený len, což vše odnášíval si sám ve veliké, staré, černé krůsně. Se mnou nežertoval, ba ani si mne nevšímal, vždy přísně hleděl, měl jsem proto před ním velikou úctu spojenou s bázní, ba skoro s hrůzou. Člověk ten přišel babičce nyní vhod, a když jsem jí jedenkráte opět onou otázkou trápil, neváhala a vypravovala: „To všechno dělá strýc Tadeáš, když tam slunéčko na ty hory přijde, vezme je, strčí pod svůj černý plášť, v noci je donese tam do lesů, ono vyjde a svítí přes celý den, až je zase strýc Tadeáš chytí a zase do lesů odnese. Tak to jde pořád.“ – Já byl velmi rád, že to vím a zdálo se mně, že jsem teprvé nyní pochopil, proč strýc Tadeáš, k jehožto černému plášti měl jsem od té doby ješte větší úctu, vypadá tak vážně a tak málo mluví. Babičce se ale stala nemilá příhoda; za několik dní po onom vypravování bylo sv. Jana Křtitele. Strýc Tadeáš přišel si odpoledne s krůsnou pro máslo a chtěl již odcházeť, když se náhle dalo do hrozného hřímání a blýskání. Chtě nechtě, musil zůstati u nás přes noc a chtě nechtě, musil svléknouť svůj černý dlouhý plášť. Ale bez plástě stal se mně praobyčejným člověkem, kterému jsem se musil nad to ještě smáť, protože měl pod pláštěm roztrhanou vestu a nosil hrozně úzké, usmolené, jen po kolena sahající koženice a při večeři mnoho jedl. Já myslil, že bude povídať o slunéčku, ale on vypravoval jen o samých slepicích a kuřatech. Bylo po vážnosti, a babiččině povídce jsem již také nevěřil. Takových strýců Tadeášů viděl jsem později v životě velmi mnoho, nejvíce kněží. Strýcové ti ztratili vůči mně hned na vážnosti, jakmile svlékli svůj černý dlouhý plášť a počali mnoho jísť, vypravujíce o slepicích a kuřatech. – A proto Vám povídám, že páter Labský není žádný strýc Tadeáš.“

Stránský farář, u něhož Petr kaplanuje, jest stařeček vysoké, zavalité postavy, s velikou lysou hlavou, milým, zvučným hlasem a přímou otevřenou tváří, v které se odrážela dobrota, prostota a srdečnosť. Jmenuje se Bouček, ale lidé mu říkají pro vysokou postavu jeho „Buk.“ Zachoval veselou mysl a přirozený, často i řízný vtip až do nejvyššího stáří, které všemi svými chorobami a slabosťmi nebylo s to oloupiť jej ani o jedinou vynikající vlastnosť duševní. K rovným sobě a k vyšším pohostinský, k nižším laskavý, byl chudině nevyčerpatelným zdrojem dobročinnosti. Dával všem, kdo se hlásili, i takovým, kteří toho nezasluhovali, ano i těm, co jej podváděli a pak se mu ještě vysmáli. Učinil-li jej někdo na to pozorna, říkával: „I nevěřte, že mne podvádějí; já podvádím vlastně je, dělaje, jako bych ani o tom nevěděl, že mne klamou.“ – Dobrota jeho a lidumilnosť nebyly výsledkem hlubokého filosofického přesvědčení, vydobytého v boji s životem, hloubáním a přemítáním v nitru; byly spíše pouhou přirozeností, která ani nemůže býti jinou, než jakou jest. Proto se krásné vlastnosti jeho zdály často býti slabostí, nikoliv silou. Lidé již jsou tací, že výše cení to, čeho člověk nabude bojem, takřka proti své přirozenosti než to, co koná lehce a bez namáhání. Dobrota jeho byla také příčinou, že nedodělal se i přes značné důchody žádného bohatství, ba ani ne skrovného jmění. Dávati bylo mu takovou nutností, že nemaje svého, rozdával i cizí. Tak bratr jeho, kraják, přivezl jednou do hor veliký náklad sušených švestek a prodav částku, složil ostatní na faře. Když tam podruhé přijel, byly již rozdány. O každém smýšlel a mluvil dobře, protože sám byl dobrý; s nikým nikdy nežil v nepřátelství a do nejpozdější staroby byl společenský, nevyhýbal se lidem, vyhledával je. Je-li pravda, že lidé velikého ducha milují samotu – nebyl velikého ducha. Samota ho tížila, sdílnosť byla mu potřebou, a došly-li myšlénky a vtipy, byl k vyměňování hned po ruce surrogát myšlének – karty. Rád si zahrál, ale vždy s mírou. V názoru jeho o světě nebylo ani hloubky, ani výšky, tím více ale přirozeného tepla a lásky. Těšil jej celý svět; mrzel se jen tehdy, když mu došly peníze neb zásoby, a to ne proto, že pro okamžik měl nedostatek, leč proto, že se styděl někomu něčeho odepříť.

Byl optimistou a měl v životě veliké štěstí, že mu nikdo nebyl nepřítelem. Svět zevnější byl k němu opravdu tak dobrý, jak si jej v nitru svém představoval. O jeho mládí lidé sice málo věděli, ale od té doby, co jej znali, nestihlo ho nikdy žádné neštěstí, žádná pohroma, ba ani žádná větší nehoda. Sama příroda se zdála k němu laskavější než k druhým. Byla-Ii v celém okolí neúroda, na farských půdách byla hojuosť; neměl-li pan farář ani krejcaru v kapse a chodil okolo fary s hlavou sklopenou, již tu byl mladý páreček hlásící se k oddavkám a – penízky byly zas. Pravda, potýkal se často s nedostatkem, ba někdy i s dluhy, ale nikdy ne dlouho, neboť šťastná náhoda vytrhla jej vždy z rozpaků. Jest obyčejně krásným údělem všech optimistů, že jsou šťastni, jako jest skoro pravidelně neblahým osudem pessimistů, že jsou nešťastni a že mívají trpké zkušenosti. Zevnějšek jest odleskem nitra a myšlének.

Štěstí našeho velebníčka bylo tak dokonalé a ničím nezkalené, že mu lidé odpouštěli i všechny jeho chybičky, a chybiček těch bylo dost, ovšem samých malých. Především byl milovníkem skleničky. Nebyla to nestřídmosť, naopak – při obyčejných poměrech a obyčejném chodu věcí nebylo střídmějšího a skromnějšího člověka nad něj, dovedl žíť i o chlebě a vodě bez reptání. Měl-li ale hosty, aneb byl-li sám hostem, rád poseděl i pozdě do noci v milé společnosti, živém, vtipném rozhovoru a plné skleničce. Při takových příležitostech býval ze všech nejbodřejší, nejveselejší, zapěl si prosté písně lidu – ale to vše mu tak slušelo, tak s ním harmonicky srostlo a bylo prázdno vší neslušné výstřednosti, že ani nejpřísnější mravokárcové nebyli tím uraženi a nevykládali to ve zlé.

Byl to šťastný člověk. Žil vždy celý v okamžiku, nikdy nehloubal, nikdy nesáhal daleko a bral vše tak, jak to naň bezprostředně působilo, i samu víru, jejíž byl hlasatelem. Tenkráte, když k němu přišel Petr za kaplana, byl již tak stár a starobou tak sláb, že konal jen nejnutnější ze svých povinností; přes pole nikdy nevycházel a z příbytku málo kdy. Slabosť svou a starobu nesl více lehce než statečně; tížil jej při tom nejvíce pocit osamělosti, protože nemohl mezi lidi, ač lidé jej zhusta navštěvovali. To mu nestačilo.

Taková povaha nemohla Petrovi býti sympatickou. – Zamračený, vždy reflektující jeho duch, k němuž každý paprslek zevnějšího světa musil se propracovať labyrintem temných myšlének, motaninou chmurných upomínek, mořem rozbolněných citů a šerou skalou neustupné vůle, tak že, prvé než dospěl k cíli svému, ztratil rozlámán a rozložen barvu svou i světlo své, neviděl v milém starci tom než všednosť a každodennosť. Byl proto k němu chladný.

Stařičký farář se své strany, ač nebyl hlubokým badatelem povah osudem zmítaných a znalcem lidí takových, měl přece tolik bezprostřední vnímavosti a teplého citu, jenž bývá často hlubší než analytický rozum, že hned poznal v Petrovi člověka nešťastného. Měl s ním soustrasť, dobrým lidem přirozenou a obyčejnou. Očekával od něho sdílnosť a vida, že Petrovi vlastnosti té se naprosto nedostává, trápil se, že mu nemůže ničím ulehčiť. Citu byl příliš jemného, aby se ho byl sám na něco tázal. Když pak dostaly se k sluchu jeho ony všechny hrozné pověsti, byl po nějaký čas všecek zaražen. Dojem pověstí těch přikvačil naň tak náhle, tak nenadále, že nebyl s to, aby se propracoval k úsudku. Jen to mu bylo hned zřejmo, že na Petra valí se nějaká bouře – zaviněná-li čili nezaviněná, nevěděl sám. Ne snad, že by býval tak pošetilý a věřil, co mu lidé donášeli; naopak plísnil je, domlouval jim, přesvědčoval je o nesmyslnosti povídaček; ale při tom si přece pravil v duchu: „Člověk ten zajisté v životě svém něco velikého zavinil.“ Na Petra při tom nehleděl s příkra, leč ovšem cítil s ním tím větší soustrasť; ale jeho naprostá nesdílnosť a uzavřenosť hnětla dobrého starce tím citelněji. Konečně nebyl již s to se přemoci. Jednoho krásného letního odpoledne rozkázal, aby jej dovedli do zahrady do stínu velikého košatého ořechu; usedl tam samojediný a dal prosiť Petra, aby k němu přišel. Petr přišel dosti nevrle a s pohledem skoro urputným, neboť se mu zdálo, že volán jest před soudce. Myšlénka ta pokořovala jeho hrdosť, neopouštějíc ho proti zevnějšku ani tenkráte, když cítil, že nitro jest zlomeno, pokořeno.

„Mějte trpělivost se starcem; posedněte a pohovořme přece jednou. Jste tak lakomý řečí a ubližujete si tím nejvíce sám, neboť věřte mně, že již samo slovo, ku komukoliv pronesené, jest s to ducha rozpoutati a uvolniti; člověku jest po rozhovoru, ať jakémkoliv, lehčeji. Tak se děje alespoň mně. Vám nikoliv?“ tázal se přívětivě stařec.

Petr usedl vedle něho, prohodiv nuceně: „Uznávám, že sdílnosť jest velikým štěstím, není však každému dána.“

„Nesdílnosť je nedůvěrou k lidem.“

„Sdílnosť bývá často odpornou, jsouc vtíravou.“

„Dovolte, abych vám byl poněkud vtíravým a odporným. Chci býť sdílným a pověděť, co o vás myslím. Jest vám předmět sdílnosti mé vhod?“ tázal se stařec s úsměvem.

„Nerad o sobě slyším,“ pronesl Petr s přídechem ironie.

„Ani já o vás rád neslýchám od jiných, ale tím raději sám u sebe o vás myslím a s vámi cítím. Víte, nač biji?“ tázal se farář otevřeně a upřímně.

„Vím,“ odpověděl Petr lakonicky a kysele.

„Dovolte, abych vám byl radou, upřímnou radou. Změňte své místo, jděte jinam.“

„Vyháníte mne?“

Otázka ta bodla starce; viděl, že šel daleko a dotkl se struny, jejíž rozechvění působí bolesť; cítil však také, že to učinil nevědomky v nejlepším úmyslu. Pravil:

„Nikoliv, nevyháním. Jste na tolik mužem, abyste snesl mínění cizí a vyslechl klidně radu, jakou vám udílí upřímnosť; ale máte býť spolu na tolik znalcem lidí, abyste věděl, ze otázka vaše mne snad více bolí, než-li má rada vás.“

Slova ta pronešena byla laskavě sice, ale spolu rozhodně a s přídechem jemné výčitky. To Petra odzbrojilo.

„Mám ustoupiť nejapnému tlachání láje, jež fantasii svou krmí každým odpadkem nejbídnějších lidí?“ tázal se hněvivě sice, ale důvěrně.

„Do způsobu otázky své položil jste i odpověď. Dovolte však, abych se já vás tázal takto: Máte ustoupiť přívalu, který vámi nezaviněn na vás se hrne a jest s to zničiť celé budoucí blaho vaše? Není lépe ustoupiť několik kroků a nechat příval ten vvbouřiť?“

„Utéci?“

Po smrti farářové stal se Petr administrátorem fary stránské. Tak náhlé rozloučení se stařičkým přítelem bylo proň osudné; chod jeho myšlének, citů, činů, jež v poslední době hleděl přizpůsobiť i požadavkům zevnějšího světa i přání starcovu, zastavil se jako stroj, ztrativší pružinu, která jej udržovala v ruchu.

Jest to zvláštní známkou jistých povah, že potká-li je neštěstí, jsou z počátku necitní jako kámen, čím však dále, tím více probouzí se v nich vědomí neštěstí toho, až procitne bolesť stále rostoucí. Takovou povahou byl Petr. Smrť přítelova náhlá a neočekávaná zarazila ho sice z počátku, tak však, jako by byly v něm všechny síly a pohyby zkameněly. Teprvé, když pochovali dobrého starce, pocítil bolesť, jež rostla každým dnem, ba skoro každou hodinou. Bylať bolesť ta jako zvuk způsobený ranou; doletuje k duši dříve než ona. Ucítil v sobě nenahraditelnou mezeru. Jeho celá povaha, které, aby jiný směr dal, velice se namahal, odbočila dvojnásobnou silou do starých kolejí a vyhrkla jako proud, jenž překonal překážku položenou mu v cestu. Bolesť se smísila se zarytostí, vzdorem a zlobou; hněval se na osud, jenž dle jeho domnění činil jej nešťastnějším než lidi ostatní, a vida, že hněv ten jest bezpředmetným, svalil jej na lidi; nenáviděl jich snad proto, že nebyli jako on. Stal se zádumčivějším než dříve, skryl se ještě více v samotu a nevlídně, skoro krutě počal zacházeti s lidem, dávaje mu na jevo své opovržení. Lidé jej neměli hned z počátku rádi; Petr jim nebyl sympatickým, nedůvěřovali mu. Neláska jejich vzrostla v zjevnou zášť pro pověsti o něm kolující. Rozumnější ovšem nevěřili nejapným povídkám, roznášeným jmenovitě starými babami, ale nenáviděli ho stejnou měrou jako nejsprostší. Veliká masa lidí snese duševní převahu jen tenkráte, když se jí buď bojí, neb když spojena jest s převahou materielní. Pouhá převaha duševní stává se jim předmětem záští, ba skoro opovržení, když jest na zevnějšek bezmocna. Pohled na člověka, jenž jeví mocné vědomí své duševní síly, hmotně však něco vykonať buď nemůže, neb nechce, protiví se lidu. Disharmonie ta jest mu odporna; milujeť lid více čin než myšlénku, odpustí spíše podlosť než tichou vznešenosť, snese spíše mrskajícího jej despotu než mlčícího nevlídníka. Oprávněná hrdosť zdá se mu býti sprostou pýchou a v sebe uzavřené mlčení podezřelým tajnůstkářstvím. – Všechny vlastnosti Petrovy byly lidu antipaticky. – Farář usiloval, aby poměr ten napravil, postavil se jako smírce mezi lid a Petra a namáhání jeho nebylo bez výsledku. Lid alespoň zjevně nereptal a Petr sám měl dosti dobré vůle. Po smrti farářově přestalo vzájemné sbližování, změnivší se v zjevný odpor.

Jinak měly se věci s Jindřichem. Lid jej měl rád, poněvadž i on jej miloval. V důležitých potřebách života nikdo nic nečinil bez něho. Jindřich také ku podivu brzy seznal poměry a potřeby lidu; vžil a vmyslil se ve své okolí. Bylť vůbec povahou přítulnou a cítil s každým, třeba i s dítětem, jež ztratilo svou hračku. Přítulnosť ta zdála se často skoro slabostí, ale byla vždy milá, ve svých účelech šlechetna, ve svém zdroji čista a výsledky svými šťastna. Miloval, proto jej milovali, cítil s jinými, cítili i oni s ním. Jsou povahy, které jsou srdcem každé společnosti; aby byly hlavou, k tomu nedostává se jim vlastnosti, kterou bych nazval spíše tvrdostí než silou. Jindřich byl povahou měkkou. Myšlénka muže, jakožto úsudek a vědomý účel životní, a z myšlénky té vyrostlá vůle, jest bezohledna a kruta, jako nutnosť logiky, ba jako zákon přírodní sám; cit jest měnivý jako čas a jako člověk v něm. Jindřich byl více citem než vůlí, více tušením než myšlénkou. Pro společnosť podle jeho ideálu již sorganisovanou byl by teplem, které ji udržuje, silou, která jí pohybuje, mozkem, který za ni přemítá, ba i rukou, která za ni koná, ale aby společnosť podle svého ideálu sorganisoval, k tomu nedostávalo se mu bezohlednosti; měl v sobě mnoho blahosklonnosti, myslil více na jiné než na sebe; nebyl bezohledný, čímž každý reformátor musí býť. Za to bylo působení jeho na jednotlivce velké a výdatné. V tom byl pravým učitelem; nepřestával pouze na dítkách, učil muže, ba i starce, ovšem každého přiměřeným způsobem. Bylť národním učitelem v nejkrásnějším a nejširším smyslu slova toho.

Petr i Jindřich byli sobě protivníky. Ač nepřátelství jejich nebylo dosud zřejmé, bylo přece znáti dle vzájemné chladnosti jich obapolnou k sobě nechuť. Nechuť ta nevznikla z uvědomělé příčiny; byla dosavád spíše instinktivní, ale proto i hlubší a trvanlivější. Tajnému nepřátelství tomu bylo nyní rozplanouť v zjevný boj.

Brzy po smrti farářově roznesla se po vůkolí pověsť, že Petr stane se sám farářem v Stránsku, poněvadž baron Holinský, tamějšího chrámu patron, tomu tak chce. Pověsť ta dráždila lid; nechtěl tomu. Počali reptať a raditi se vespolek, jakou měrou tomu překaziť; usnesli se na tom, že napíšou proti páterovi žalobu a pošlou ji konsistoři. Z Doubí se chodilo do kostela do Stránska.

Je neděle odpoledne; u Jindřicha shromážděno z celé farní obce mnoho sousedů, kteří naň naléhají, aby sepsal stížnosť. Byl proto v rozpacích; souhlasil sice s lidem, že by nebylo dobře, aby se Petr stal jejich farářem, psáti však na něj žalobu a obviňovať jej v ní, nezdálo se mu býti důstojno. Mimo to musil přiznati, že chování Petrovo bylo vždy legální, že v ničem nepřekročil zřejmě zákonů, a že tudíž žaloba nemá základu. Netajil se tím před shromážděním, řka:

„Prvé, než napíšeme žalobu, musíme přece věděti, co naň žalovať; abych vám upřímně pověděl, já na něj nic zlého nevím; nevím, že by byl něco špatného učinil. Víte vy?“

Jeden hleděl na druhého, očekávaje, že ten ví všechny hříchy nenáviděného pátera; ale žádný nevěděl ničehož; nastalo proto napnuté mlčení a očekávání, co kdo pronese. Starý dědeček Blažků to nemohl snésti a spustil konečně:

„Co pak není toho dost, co o něm celý svět vypravuje? Vždyť ten člověk nevěří ani na panenku Marii; již je zde málem půl léta, a ještě o ní ani jednou nekázal.“

Starý Blažek byl výminkářem v Doubí. Měl na sobě krátkou, šedivou kazajku, koženice jen po kolena, modré punčochy, střevíce, košili u krku svázanou šňůrkou, holý krk, dlouhé, šedivé, do zadu česané vlasy, bezvousý, nesčíslnými vráskami pokrytý obličej, bradu ku předu vyčnívající, která se starobou třásla, veliký nos, který špičkou svou sáhal skoro až k ústům, v nichž nebylo již ani jediného zubu. I starší lidé o něm pravili, že ho nepamatují jinak, ani co do oděvu, ani podoby a postavy, než tak, jak nyní vypadal. Sám Hájek, ač již více než sedmdesátník, říkal mu „dědečku“. Když se starého Blažka někdo tázal: „Dědečku, kolik je vám let?“ byla obyčejná jeho odpověď: „Když jsem se poprvé ženil, bylo mně dvacet; patnáct let jsem byl s první ženou, dej jí tam pán bůh lehké odpočinutí, byla ze všech nejhodnější, – dvacet let s druhou, – dej jí bůh věčné království, byla to dobrá ženská, – deset let s třetí, – aby jí tam pán bůh všechny hříchy odpustil, byla to dračice, – dvacet pět let s nebožkou Marií, – to máme devadesát, a nebožka Marie je již v zemi na devátý rok. Musí toho býť hodné přes sto, hodně přes sto. Býval jsem někdy až dvě léta vdovcem. Tak, tak, půjdeme také brzy pod drn.“

Ale starému výminkáři se pod drn nechce k velké lítosti všech jeho hospodářů. Jeden po druhém vyprodával se ze statku, jen aby se ho zbavil; každý kupec spoléhal na to, že výminkář již dlouho nebude žíť, a každý se mýlil. Ač sám říkával, že brzy umře, býval přece jeho největším nepřítelem, kdo mu prorokoval blízkou smrť. Měli se starým Blažkem náramný kříž. Zdraví jeho bylo tak veliké jako jeho výminek a hlad; na posvícení měl uděláno tři husy a snědl je všechny sám: na konec masopustu jednoho velikého vepře, a nedal z něho nikomu ani kousku. Nikdo také nepamatuje ze všech jeho hospodářů ani jediného, s kterým by se byl nehádal a nesoudil. Jeden mu dával v masopustě jen šedesátiosmiliberního vepře, on měl ale vymíněno sedmdesátiliberního; druhý mu dával husy, které měly jen půldruhého žejdlíku sádla, on měl však napsáno tři žejdlíky; jiný jej vozil do kostela jen jediným koněm, a v kontraktě přece stálo, že jej musí voziť párem; měl chudák i takové lotry hospodáře, kteří mu odváděli sýr z kravského mléka, ač ve smlouvě bylo řečeno: „syrečky z mléka kozího.“ Již čtyřicet let hloubá nad svou smlouvou o výminku a každý rok tam nalézá něco nového. Tak se mu stalo letos na jaře, že nemilosrdný hospodář nechtěl mu v jeho komůrce po sv. Jiří topiti, poněvadž se zdálo, že topí již slunéčko. Milý Blažek hned brejle na nos a do ruky smlouvu, v níž čte černé na bílém: „Pořádně topiť v komůrce výminkářově, pokud je zima.“ „Pokud je zima – to se rozumí, pokud je zima výminkářovi, mně; a mně je zima,“ kalkuloval Blažek a druhý den šel na úřad se soudit. Při tom všem stává se rok od roku moudřejší a jen toho mu je líto, že nebyl již tenkrát tak moudrým, když psali zápis o výminek. „To bych si byl jinak zavázal hospodáře,“ myslí si a přemítá, co by si byl všechno ještě vyhradil, ku př. právo, že jej hospodář musí voziť na každou pouť ve vůkolí. – Měl rád pouti, procesí, kostely a nezameškal ani jediného nedělního kázání; ale při každém plakal. Kázalo-li se o nebeských radostech, Blažek plakal; vyhrožoval-li kazatel pekelnými mukami, Blažek plakal; čtlo-li se evangelium o svatbě v Káni Galilejské a napomínal-li řečník k mírnému užívání statků pozemských, Blažek plakal; ano, tekly mu slzy z očí i tenkráte, když pro nahodilou překážku kázání se nemohlo odbývať a jen se ohlašovalo, že ty a ty párky v stav manželský vstoupiti míní, anebo se oznamovalo, že předešlou neděli u kostela nalezeny byly dva svázané klíče a majitel že si je může na faře vzíť.

Byl ve vůkolí nejpobožnějším, ale spolu nejpověrčivějším člověkem. Starší lidé mu říkali „farář“; v domě kde bydlel, říkalo se „na faře“. Mělo to příčinu. Když byl Blažek ještě mlád, pomáhal lidem od rozličných neduhů zažehnáváním. Zaříkával lišeje, zimnice, žloutenku, boláky, ano i duchy. Strašilo-li v některém domě a chodilo-li to v noci s náramným hlukem po půdě neb světnici, Blažek to zažehnal. Někdy bylo strašidlo ovšem mocnější než Blažek a nedalo se zapudiť; to již nebyla žádná ztracená dušička, ale zlý duch sám. – Jen jednou se mu stala při zaříkávání nehoda a od té doby toho nechal. – Bylo to v zimě, ješte za panování císaře Josefa, před vánocemi, když bývají noci nejdelší. U Blažků bývala od starodávna přástva; scházely se tam z celé vsi přástevnice – staré i mladé. Za mladými přicházeli hoši; zpívalo se, povídalo, ženské přadly, mužští drali louče aneb kouřili. Mezi přástevnicemi byly také dvě staré panny: Dorota a Lenora, jež měly společný barák asi sto padesát kroků pod Blažkovým statkem. Bylo okolo 11. hodiny v noci; Lenora sedíc u okna, podívala se ven, spráskla ruce a vykřikla: „U nás hoří!“ Celá přástva k oknům: „Neděste lidí, vždyť u vás jen svítí,“ hněvali se diváci. – „Jak pak svítí, když jsme všechno uzamykaly a oheň shasly,“ namítala Lenora. Na slova ta pojala celou přástvu tajemná hrůza; oheň to nebyl, to bylo zřejmé. Co to asi je?

„Doroto, běž domů se podívat, co to je.“

„Já nepůjdu, jdi ty,“ zdráhala se Dorota.

Konečně se usnesly, že půjdou obě; v průvodu tří statných junáků.

Chování Petrovo proti vyslancům lidu pobouřilo celou osadu. Sešli se ještě týž den na večer a usnesli se nyní jednohlasně na tom, že odešlou deputace k baronu Holinskému a k biskupovi se žádostí, aby Petr byl z obce odstraněn, aneb alespoň aby nebyl jmenován farářem stránským. Do deputace zvoleni: Krulich, Jíra, Koutecký a Sojka. Toman nechtěl příjmouť volby; vymlouval se, že jemu, jakožto člověku nechodícímu do kostela, po takových věcech vlastně ani nic není, při čemž bez obalu dával na jevo, že nenáviděný ten kněz se mu líbí, a že kdyby byl člověk ten advokátem, hned by mu svěřil svou starou rozepři. Ani Jindřich nešel s deputací. Vymlouval se, že nemůže na tak dlouhý čas opustiti školy; ale vlastní příčina byla, že se příčilo povaze jeho na Petra žalovati, třeba i křivě ho obviňovati a tím způsobem se ho zbavovati.

Již třetí den vydali se deputanti na cestu – nejprvé do Prahy k baronu; tam odtud půjdou do Litoměřic k biskupu. Všichni byli svátečně oděni, jen Jírovi měli za zlé, že si nevzal kalhoty přes boty, nýbrž do bot. Udělal to tak schválně; vysoké holinky byly u něho odznakem demokracie. Mirabeau, Danton i Robespierre zajisté dle náhledu jeho chodili v modrých, krátkých kazajkách, vysokých, hodně nasmolených botách a nízké, placaté čepici. Musil se jim při takové slavné příležitosti vyrovnať alespoň botama; chtěl se jim rovnať také kazajkou a čepicí, ale poněvadž jej Krulich a Jíra přemlouvali a prosili, vzal si kabát s dlouhými šosy a klobouk.

Nyní šlo o to, kdo by měl řečniti. I Krulich i Jíra osvojovali si k tomu právo; onen ze zvyku vždy řečniť, ten z vášně se jednou vyznamenať. Oba měli řeči své složeny a v paměti uloženy; Krulich podobnou postnímu rozjímání, Jíra podobnou rozhovoru v konventě. Onen byl chytřejší a diplomatičtější, tento otevřenější a výmluvnější; dle toho také byly jich obou řeči.

Krulich chtěl i před baronem i před biskupem jmín býti pobožným, viniť Petra z chladnosti, skoro netečnosti k náboženství, ze zanedbávání kněžských povinností, poukázať na pohoršení, jaké tím působí, upozorniť na to, jak tím náboženství trpí, zkrátka stránka náboženská měla býti počátkem i koncem jeho řeči. K tomu chtěl připojiť i obvinění z činů, s kterými jinak souhlasil: že Petr vyhání od zpovědnice staré baby, že nedoprovází procesí na svatá místa, že mimo kostel nechodí v kněžském šatě, že čte zapovězené knihy, atd. atd. Hrozbu, že nebude-li odstraněn nenáviděný kněz, celé okolí přejde na víru evangelickou, nechával si jako zálohu, kdyby všechny provazy praskly. Ve všem bylo viděť suchý rozum, zdlouhavě se plížící vypočítavosť, chytrosť, chladnosť, úmyslnosť a hledání prostredků, jen když vedou k cíli, byť byly jakékoliv.

Zcela jinak chtěl řečniť Jíra. Uměl řeč svou nazpaměť a předříkával ji doma dvakrát ženě, třikrát kocourovi a jednou ženinu přádku. Poprvé mu přišlo na mysl, že mimo svou dílnu může nápodobiť Vergniauda, a i ve světě býť tak velkým řečníkem, jako jest doma. Chtěl tam těm pánům zkrátka a dobře povědiť, že lid nenávidí Petra, poněvadž s ním nežije, nemyslí, necítí, ano spíše se ho straní, ho nenávidí. Lid má právo netrpěť toho, protože nejen všechno právo, ale i všechna moc a síla vychází z lidu. Co lid nechce, nesmí býť – zkrátka, lid a právo byly počátkem a koncem řeči Jírovy. Baron mu byl jako Ludvíkem XVI., a poněvadž si biskupa představoval horším než barona, byl mu biskup jako Marie Antonie.

Otázka, kdo má jménem farní obce a jménem její deputace mluviť před tak velikými pány, nezůstala dlouho nerozřešena. Prvé, než došli půl hodinky za Doubí, ptal se Krulich několikráte, kdo vlastně z nich bude řečniť, domnívaje se, že oba ze zdvořilosti vloží úlohu tu na něj, jakožto nejstaršího a po jeho domyslu z nich nejmoudřejšího, nejvážnějšího. Jíra se k tomu neměl, aby mu byl čestný úřad dobrovolně postoupil. Sojka byl zpozoroval, oč oběma jde, a poněvadž byl sám prost vší ctižádosti, učinil sprostředkující návrh, aby před baronem řečnil Jíra a před biskupem Krulich. Urazil tím sice oba, jak to obyčejně při sprostředkovacích návrzích bývá, ale návrh jeho byl konečně přijat, ač to Jíru velice mrzelo, že mu nenáviděná Marie Antonie v podobě biskupa uklouzla.

Přišedše na večer do Turnova, sedli na dostavník a druhý den ráno byli v Praze. Hned z počátku potkala Jíru veliká nehoda. U Pořičské brány ptali se jich všech po průvodních listinách, jak to tenkráte bylo přísným, skoro krutým zákonem a zvykem. Sojka odevzdával svůj domovský list, taktéž Krulich. To když Jíra viděl a slyšel, velice se ulekl, neboť teprvé nyní mu přišlo na mysl, že pro nával řečnických myšlének zapomněl „dokumentů“. Již si představoval, jak ho budou postrkem s četnickým průvodem dopravovať nazpět do Doubí. „Sláva pryč, hanba tu,“ naříkal v duchu a užil těch několik okamžiků, mezi kterými prohlíženy listiny druhých, k zoufalému prostředku: dělal, jako by tvrdě spal, a počal basem chrápať. „Jírko, Jírko, domovský list,“ povídá mu Krulich; Jírka nic. – „Kde máte své listiny?“ volá na něj úředník; Jírka pořád nic. Byla v něm duše na krajíčku; neměl před ničím na světě takový strach, jako před postrkem, jenž byl tenkráte u nás na denním pořádku a jednou z hlavních činností veřejných orgánů. Za těch několik sekund, co měl oči zamhouřeny, svatosvatě si umínil, že raději heroicky zemře, jako pravý girondin, než by se nechal „šupovať“. „Půjdu raději na guillotinu než na šup,“ pravil v duchu a nebylo možno ho probudiť. Konečně se usilovnému namáhání asi čtyř osob podařilo Jírku zburcovať z domnělého spánku. Prozřel, mnul si oči, díval se vyjeveně kolem sebe a dělal, jako by jej byli probudili ze strašných snů.

Události posledních téhodnů a dnů, nezdar vyjednávání s Petrem, bezvýslednosť odeslané deputace, ale především nešťastná láska k Verunce, – to vše působilo na Jindřicha zvláštním způsobem; učiniloť celou povahu jeho energičtější, ano i bezohlednější. Boj tuží povahu; ale neštěstí ji kalí, činí ji tvrdou; jest povaze tím, čím chladná voda rozžhavenémn železu. Jindřich se cítil nešťastným láskou svou, o které, že jest beznadějná, sice někdy tušil, že ale bude věnčena konečným blahem, častěji ještě doufal. Bylať mysl jeho obestřena krásným obrazem budoucnosti, na němž viděl sebe po boku Verunčině, jak společně kráčejí životem – ne skvělým, ne velikým, ne nádherným, ale tichým, skromným, útulným, plným práce v kruhu úzkém a plným činnosti podobné oné, jakou působí příroda neviditelně, skrytě v lůně země, prvé než malé zrnko rozpučí a vynoří se na povrch bujnou zelení. Proto nemohl, ani nechtěl utlumiti v sobě násilím lásku svou. Vždyť Verunka i přes svou zádumčivosť a těkání v samotě bývala po onom večerním setkání k němu přívětiva, upřímně s ním mluvívala, vyptávala se ho na věci, o kterých chtěla býti poučena, čítávala pilně knihy od něho jí půjčené, sedávala někdy pod večer v jeho a Hájkově společnosti, nebála se ho, neutíkala před ním, nevyhýbala se mu, a to vše měl Jindřich znamením blížící se změny v jejím srdci.

Domníval se, že v srdci dívky jest zrnéčko lásky k němu; proto se těšil, že pučí, že bude růsti, zazelená se krásným ratolestným stromem, v jehož stínu bude odpočívati. Čekal. Zdání neodjímalo mu sice naděje, ale činilo ho nešťastným, možno-li tak nazvať člověka, jenž doufá.

Petra každým dnem více nenáviděl, jakož i zášť lidu proti Petrovi každým dnem rostla. Přidružilť k zamračené povaze své i jednání lid nanejvýš pobuřující; jevil choutky přímo despotické, chtěl, by v obci vše dle vůle jeho se dálo; nesnesl žádného odporu. Neminulo dne, aby toho neb onoho občana nebyl buď řečí, neb jednáním popudil. Bylť zpraven o tom, jaký výsledek měla deputace, a mluvil ironicky, hrdě a s opovržením o ní, kdekoliv se mu naskytla příležitosť.

K boji o zásady přišla ještě věc – malicherná sice počátkem, ale závažná svým výsledkem

Za farou na vršku byl malý dubový lesík – veliká to vzácnosť v krajinách horských, porostlých téměř výhradně lesy černými. Lesík ten, zamilované místo Petrovo, kde trávíval letní odpoledne a večery, byl po způsobu parku propleten cestičkami se sedadly a měl malou besídku. V létě tam byl milý, příjemný chládek a z pokrají rozkošná vyhlídka. Lesíkem vedla vozová cesta, soukromý majetek benefitia; že ale nebožtík farář byl lidumil a cesta ta byla nejkratším spojením mezi Stránskem a nejbližší vesnicí, jezdili a chodili tam všichni lidé bez rozdílu.

Petrovi, jenž rád trávíval svou prázdeň o samotě, nechtě býti ničím a nikým vyrušován, vadil stálý šramot povozů, křik pocestných. Dal tam proto vyvěsiti tabulku se zákazem, že tudy nesmí nikdo ani jezditi, ani choditi, a když to nic nepomáhalo, dal na příč vykopati po obou stranách lesíku hluboké jámy, aby se nemohlo jezdiť vozy, a posázeti kusy cesty trním a bodláčím, aby se nemohlo chodit pěšky. Kdokoliv jel, musil se vrátiti, kdokoliv šel, musil si zajíti velký kus cesty. To občany pobuřovalo, poněvadž se bylo po cestě prvé často jezdívalo a chodívalo. Lidé bezvýsledností deputace již rozdráždění, usnesli se na tom, že mocí vyplení trní a bodláčí, vyplní vykopané jámy a násilím zjednají si volný průchod po cestě jimi již tak dlouho užívané. Vyhlídli si k tomu večer bezprostředně před západem slunce po denní práci, právě tu dobu, když Petr, jak se domnívali, nebyl doma, a tudíž ani v lesíku. Na návsi u sochy panenky Marie sešlo se asi padesát mužů, tolikéž ženských, asi dvě stě dětí a výrostků obojího pohlaví. Většina starších byli ozbrojeni malými sekerami, kratci, motykami, lopatami a jinými nástroji, jimiž by trní a bodláčí mohli rozmetať, jámy hlinou vyplniť a sloupky s tabulkami skáceť. Čekali ještě Antoše Kolinova, jenž dal myšlénku a při provedení nesměl chyběť. Konečně přišel i on, ozbrojen dlouhou motykou, kterou nesl jako ručnici vzhůru pozdviženou.

Nastala vřava; zástup křiče a nadávaje hnul se z návsi ku předu vzhůru k dubovému lesíku.

Mluvě v předešlých kapitolách o Antošovi Kolinovu, zapomněl jsem podotknouť, že byl také básníkem. Skládal písničky k panence Marii a jiným svatým, a vedle toho potupné verše na ony ze svých sousedů, kteří mu byli trnem v oku; verše ty zpívaly se buď dle nápěvů svatých, neb národních, a obsahem jejich byly události buď z veřejného života, neb zrazené tajnosti rodinné. O tom zpíval, že musí ženu poslouchať, o onom, že když byl v obci rychtářem, propil a projedl obecní les, o jiném, že nechodí do kostela atd. atd.

Od nějakého času byl Petr jediným předmětem potupných jeho písniček. Skládal je obyčejně časně ráno, jakmile vstal; než byla snídaně připravena, měl na nějakou notu již složenou novou písničku, kterou dal školákům opsať; na večer ji juž zpívala chasa, procházejíc se po vsi. Skoro všechny počínaly: „A ten náš pan páter je jako ...“ a nyní přišlo porovnání, jež nevystihlo-li Homerického v poesii, bylo mu podobno v zvířátkách, jakožto předmětu porovnání. Nebylo domácího ani lesního Antošovi známého zvířátka, ku kterému by byl Petra nepřipodobil, – jen koza a slepice byly výminkou.

Milý Antoš se postavil na čelo celého zástupu, a veda jej jako na procesí, držel v pravici vzhůru zdviženou motyku, na níž připevněn šátek jako korouhvičku; v levici maje kus papíru, předříkával z něho z brusu novou, právě dnes ráno urobenou písničku podle svaté „noty“. Druzí zpívali za ním, co on předříkával, smějíce se a vřískajíce, kdykoliv se jim zdálo, že se Antošovi dobře povedl vtip neb zdařilo porovnání.

Slunéčko bylo již zapadlo, když se blížili k určenému místu; vůkol bylo již šero.

Petr nalézal se právě v lesíku; domněnka, že není doma, byla lichá; slyšel z daleka zpěv, a poněvadž tam někdy chodívali krajáci do Hejnic na pouť, myslel, že jest to skutečně nějaké opožděné procesí, nevědoucí o zákazu, že se jeho cestou choditi nesmí. Proto setrval pokojně uprostřed lesíka v besídce; ale brzy zaslechl vřavu, jež nijak se nepodobala písním svatým. Náhle vše umlklo, bylo slyšeť jen kroky, dupot, přitlumený hovor houfu, zde onde pronikavý chechtot, a tu náhle kazatelský hlas Antošův:

Jindřich byl po setkání s Petrem neobyčejně rozčilen. Nebyl to tak hněv, jako spíše horečné napnutí duševního stavu se zimničnou rozechvěností. Hrozba Petrem vyslovena nebyla bez výsledku: nevzbudila v něm strachu, ale odhodlanosť a chuť k boji. Jen jediná myšlénka v pohrůžce paterově vznítila v něm nepokoj; pravil mu, že zná prostředky, kterými jej zašlápne. Jindřich vzpomněl si hned na Verunku a svou lásku k ní. Neměl sice ani nejmenšího tušení o citech dívky ku knězi a kněze k dívce, ale přece se bál, že Petr hroze mu, měl snad na mysli jeho poměr, a že nasadí všecky páky, kterými by jej v tom učinil nešťastným. Vnitrný hlas ho povzbuzoval, aby ještě dnes šel navštivit Verunku. Poslechl a šel.

Slunce zapadalo za hory, když se blížil k Hájkově samotě. Zastihl dívku samotnu v zahrádce před okny na drnovém sedátku. Právě byla odložila knihu, neboť v posledním čase velmi mnoho čtla k nemalému zármutku matky své, jež se tím kormoutila a toho se hrozila, že nyní také již dívky počínají čísť a rozumy si plésť, jako by toho neměli dost mužové.

Jest letní večer po západě slunce. Petr vrací se po dlouhém čeřenu vysoké hory domů ze sousední vesnice. Nad ním v chmůry zahalené nebe; po pravici tam dále na východ strmí pohraničné hory, obři velikáni, jichž lysé skráně vyvstávají z oblaků šedivých a pnou se z kotoučů chmůr výše a výše, až lebkami svými dotýkají se nebes. S jedné z lysých skrání, ce stojí nejzáze tam na obzoru v koutě, jejž lid nazývá koutem babím, valí se veliká, černá chmůra, jako vydechnutá myšlénka obra velikána. V chmůře té se křižují blesky, jako rudý hněv černé myšlénky té. Kolem kol v údolích snují a valí se mlhy v šerých závojích. Z mlh hlaholí večerních zvonů hlas. Každý ten zvuk má jiný cit: ten se teskně chvěje, onen hrdě se nese, ba skoro hřmí, jako by byl všem jim králem, a jiný libě hovoří jako vlnka pleskotající o květný břeh veletoku svého. Objaly se bratrsky, splynuly v sebe, rozvlněné béře vítr na svá křídla i unáší je přes hory a doly.

Petr pustil myšlénky své s vanoucími v dálavu hlaholy, letěl s nimi, cítil s nimi, hnal se s nimi přes daleké prostory, až konečně stanul – stanul tam někde daleko u malé chatky. Chatka ta stojí na pokraji lesa, slunko zapadá a okna se lesknou nachem jeho posledních promyků. Slyšeť klekání. V domku mladá žena s malým v náručí děckem hledí z okna ven. Spatřuje, koho očekává – mladý muž se vrací. – „Vidíš,“ volá k dítěti, líbajíc je, „táta jde; půjdeme mu vstříc.“ Vychází ze dvéří a děcko, vztahujíc od mladé matky ručky a třepetajíc se v její náručí, volá: „Táta, táta!“

Mladá žena ta podobna byla Verunce. – Zvuky zvonů, lety s nimi o závod ukolébaly Petra v sen – v dětinský sen. Zdálo se mu bláhovému o rodinném štěstí v praobyčejné, nejvšednější podobě. Dlouho se kochá myšlénkou tou a Verunka jasněji a jasněji vyvstává z mlhy představ.

Ze snů probouzí jej jakýsi hřmotný, chraplavý hlas. V pološeru vidí před sebou muže; muž ten nejde, ale vrávorá se strany na stranu při čemž nemilosrdně hubácí. Kleje pány, fabriky, a zapěv si asi dva řádky z jedné pouliční písně, vrací se k továrnám a pánům. Jest to dělník z blízké fabriky. Rozpráví sám se sebou a vypravuje svou historii dnešního dne, při čemž posluchač jest v pochybnostech, vypravuje-li opilá polovička jeho duše druhé své polovičce méně opilé, či-li povídá-li celá dušička strasti své světu zevnějšímu. Ať tomu jakkoliv, tolik lze seznati z jeho sem tam pronešených slov, že milý strýc jest nad míru nešťasten: propil a prohrál dnes k večeru celou svou čtrnáctidenní mzdu, kterou si byl ještě dnes ráno určil k tomu, že si za ni pořídí novou kazajku. Myšlénka na podstatnou čásť jeho oděvu budí v něm bolestné pocity a ty ulevují svému bolu srdcelomným zpěvem: „Kazajčičko, kazajko, má drahá kazajko.“

Z lyriky vrací se opět ku proze. Opilejší polovička jeho duše povídá své méně opilé polovičce: „Ale Tondo, vždyť máš téhle kazajky na sobě dost, po celý život dost.“ Ale část střízlivější odpovídá: „Ty jeden lumpe, ty ožralý Tondo, co pak nevíš, že se ti lidé v téhle kazajce smějou? Musíš si pořídiť novou, novou povídám, a ne všechno propiť.“

Hádka mezi střízlivější a opilou polovičkou byla by trvala velmi dlouho a byla by bezpochyby skončila vzájemnou rvačkou, kdyby z nenadání jiný předmět nebyl upoutal pozornost strýce Tondy. Předmětem tím byla bílá kaplička vedle cesty. Jindy před ní pokorně smekával, ale dnes mu nebyla po chuti; proto, postaviv se před ní a opřev si oběma rukama boky, spustil zhurta: „Co ty mně máš co vyčítať? He?“ Na to následovalo notné zavrávorání ku předu a zas: „Myslíš, že já se tebe bojím, he?“ Zavrávorání veliké do zadu s maličkou úchylkou na pravo: „Naschvál dnes před tebou nesmeknu, abys věděla, naschvál ne.“ – Opětné drknutí ku předu se značnou úchylkou na levo.

Vystřídav tak všechny strany světa, jde strýc Tonda dál; vítězství nad kapličkou právě dobyté dodává mu větší odvahy, a proto opětně huláká: „Já se nikoho nebojím, ani kapličky, ani svatého Jana, ba ani pána boha, a na mou duši ani pekla.“

V tom šlehl na nebi rudý blesk a od hor náhle zarachotil dunivý hrom. V Tondovi hrklo hrůzou. Střízlivější polovička dostává vrch a namáhá se udržeti milého strýce v rovnováze. Namáhání to jest ovšem marné, vrávorá jako prvé, ale stichl jako pěna. Blesky a rachocení hromu se opakují, strýc ani neceká.

Černý mrak na konci obzoru žene se ku předu jako divá šelma a v běhu roste jako netvor, jenž šíře a šíře rozpíná po nebesích křídla a ku zemi věší spáry. Déšť se blíží přívalem. Petr urychluje krok, chtě skrýti se na strání v blízkém lese, jenž pokrývá úbočí hory dole níže cesty. Lid nazýval les ten lesem vlčím. Petr znal dobře krajinu a věděl, že tam jest místo k tomu příhodné. Předhonil Tondu, který jej v náhlé skroušenosti své velmi poníženě pozdravil, zbočil s cesty, dal se po svahu dolů a za malou chvílí zmizel v černém lese. Blýskání a hřmění nepřestávalo.

Čím světlejší byl blesk a rychleji následoval hrom za ním, tím skroušenějším a skormoucenějším stával se strýc Tonda, křižoval se po každém blesknutí a měl svatosvatě za to, že jen k vůli němu pán bůh dělá tu bouři , aby ho potrestal za jeho dnešní nezdárné chování a rouhavé řeči. Nejprvé slibuje pošeptmo samu sobě, že se polepší, potom to slibuje nahlas pánu bohu, a když to všechno nic nespomáhá, počíná se modliť: „Věřím v boha.“ Sotva ale vysloví1 „stvořitele nebe i země,“ šlehl blesk, zadunělo, zarachotilo a několik sáhů před ním udeřil hrom. Strýcovi se před očima zajiskřilo, v uších zahučelo, trhlo to jím, nohy se popletly a již leží na zemi obličejem do prachu s roztaženýma na příč rukama. Země se točí do kola, kolébá se, hourá, kykmácí, zkrátka není pohybu, kterým by se nevlnila. Strýc je v tom všeobecném kolísání brzy nohama, brzy hlavou vzhůru, a všechno úsilí z té zemské revoluce vstáť jest marno. Odevzdává se osudu, nechává všeho namáhání, a právě když počíná usínať, spouští se hustý, přívalný déšť.

Mezi tím dostihl Petr ještě před deštěm les, na jehož dolejším kraji jest vysoká, holá, o samotě příkře stojící skála, vyrostlá z půdy jako lesní houba. Lid ji nazývá „Hřib“, protože je houbě podobna. Hoření její čásť je mnohem širší než dolení, klenouc se ve způsobě kulatého klobouku, pod nímž jest útulek jistý proti každé nepohodě. Útulek ten jest tím milejší, poněvadž v třenu skály jest přirozený a dosti prostranný výklenek, který byl rukou lidskou ještě více vydlabán. Skála byla známa daleko široko v celém okolí a slynula tím, že dle pověsti lidu do ní nikdy hrom nebije, ač zdvihá se a vystupuje šedou skrání svou nejvýše z celého černého lesa. Přičítají to tomu, že na ní stojí kříž, který tam postavil s nebezpečím života před dávnými léty zbožný poustevník. Kříž jest sice k nepoznání porouchán a dřevo nemá již ani podoby kříže, ale zázračnou moc udržuje stále; hrom tam nebije. Výklenek byl vždy vystlán buď mechem, neb suchým listím. Tam se skryl nyní Petr před blížícím se lijákem. Podepřev se o skalní stěnu, stál přímo naproti otvoru, majícímu podobu otevřených dvéří, a hleděl ven v šeré temno, osvětlované čas od času bleskem.

Mimo rachot hromu bylo venku ticho; v tichu tom uslyšel Petr blížící se k skalní jeskyni kroky; v otvoru naproti němu v šeru zjevila se jakási postava. Tahy její jsou neurčity; nelze ani rozeznati, zda-li to muž neb žena. Postava ta učinila po měkkém mechu asi krok ku předu, natahujíc před sebou ruku, aby v černém temnu nahmatala zeď. Právě v tom okamžiku padla hromová rána spolu s bleskem, i zadunělo; půda se otřásla, skála se zachvěla, prostora se osvítila a – Verunka vidí před sebou Petra jako černý, ke zdi přirostlý zjev a Petr před sebou vidí Verunku.

Vykřikla několik nesouvislých zvuků a puzena neodolatelnou silou hrůzy a strachu před náhlým hromem vrhla se Petrovi v náruč, jako by hledala spásu před tolikerou hrůzou v hrůze samé. Hrom udeřil do vrcholku skály, do trosek kříže, jehož třísky padaly dolů právě před otvor jeskyně. V tomtéž okamžiku zahvizdl vichr, zahučely kolem lesy, celou prostorou cosi zasténalo a s oblohy vyřinuly se celé ručeje deště. Verunka – na polo bez sebe – křečovitě se držela Petra, skrývajíc obličej na jeho ňadrech. Dlouhou chvilku se ani neozývala, cítila jen opětované objetí a tisknutí. Petr chlácholil její strach, ale neslyšela jeho slov, poznávala jen jeho hlas.

Blesky nešlehaly již tak rychle za sebou; hrom sice neutichal, ale ztrácel se v dáli, déšť však se lil, jako by se byli otevřeli průduchové nebeští. Verunka procitla k sebevědomí, prozřela jako ze sna.

„Můj bože, co jsem to učinila?“ byla první slova její i vyvinula se z náručí Petrovy. Jakmile se ale zablesklo a zahřmělo, vždy se ho zase chytala.

„Neboj se, Verunko; sečkáme zde, až vše přestane a pak tě vyprovodím; nic se ti nestane.“

Bouře přestávala, déšť se lil – usedli vedle sebe na měkký mech. Verunka, již poněkud upokojená, byla v rozpacích, a kdyby nebylo temna, bylo by viděti líce studem růměnné a čelo zrosené potem. Kdykoli se dotkla rukou svou Petra, cítil, že ruka ta se chvěla. I mluviť se z počátku bála. Petr potýkal se s bouří v ňadrech svých – chtěl zůstať chladným. – Ptal se jí, jak se zde a tak pozdě octla.

Hlasem rozechvěným mu vypravovala, že vyšla odpoledne do blízkého městečka nakoupit různých věcí. Zdržela se nejprvé kupováním a pak u známých. Žádali ji sice, aby zůstala, že bude pršeť; majíc ale od matičky nařízení, aby se ještě dnes vrátila, vydala se na cestu domů, zastihla ji bouřka, bála se deště a utekla sem se skrýt.

Rozhovořili se a rozmlouvali dlouho, an venku déšť se lil; rozhovor jich stával se nejprv živým, pak srdečným, dále vroucím, něžným a konečně vášnivým. Verunka pomalu přemohla stud; stala se neobyčejně sdílnou, přítulnou a vyprávěla i to, co by jí jindy nebylo ani přes ústa přešlo. Sdílnost její měla přídech smutku, byla skoro horečná; bylo patrno z řeči, ze slov, ze samého hlasu, že hluboké city prochvívají ňadra.

Bouře venku již ustala, jen déšť se ještě lil; rozhovor jich běžel čím dál, tím rychleji a spolu srázněji.

„Můj bože, že jest tak málo opravdové lásky na světě,“ vzdychla si náhle Verunka.

„Jak to víš, Verunko?“

„Vím to.“

„Odkud?“

„Vy se ptáte odkud?“

Bárovská stráň, plna srázných skal, porostlých stromy a keři, příkře se sklání k bystřici, jež dole, jako v propasti stejně vždy hučí, a pěníc, ku předu se dere. Za ní strmí stráň druhá – tak příkrá jako prvá. Nad oběma stráněmi stojí uprostřed modré oblohy letní slunce a praží do skal. Již je léto; proto ptáci přestali již zpívať; jen pěnkava zde onde na vršíčku mladých jedlí kroutíc s sebou na všechny strany cvrliká neb mladá sýkorka se ozývá, poletujíc z místa na místo. Čas od času zdvihá se z úkrytu některé ptáče a rychlým letem pospíchá přes rokli s jedné stráně na druhou. Za ním druhé, třetí – a pak celé stádo žene se přes propasť na protější útes: za malou chvilku vrací se nazpět tímtéž způsobem.

Verunka je skryta v chládku, v krásném místečku.

Asi uprostřed stráně visí strmá skála. Na úpatí její jest dosti prostorný výstupek, podobající se skoro pavlači, a pod ním opět příkrý, strmý útes. Výstupek ten, porostlý se strany hoření skály bujnou travou a dále hustými lískovými keři, jest jakýmsi stupněm z doleního útesu na hoření. Nikdo k němu nezná cesty – Verunka ji letos na jaře našla náhodou, lezouc po stráni jako mrštná srnka a sbírajíc koření. Však nejen cestu, našla též i jeskyni za oným výstupkem. Jeskyně ta, kterou bedlivě vystlala mechem, jest nyní její útulkem. Přivedl ji sem před východem slunce Petr; musil ji opustiti, jest zde sama. Po divných příhodách předešlé noci spala na mechu celičké dopoledne. Právě zvonili nahoře v Bárově v kapličce poledne, když se probudila. Trvalo to hodnou chvíli, než se vzpamatovala, kde je. Známý hlas zvonku jí to připomenul. Znala již od dětinství hlasy všech zvonků a zvonů po celém okolí, a když na večer vracívala se domů s polí a dolétaly k ní zvuky večerního klekání, vždy věděla: to zvoní ve Lhotce, to v Stránsku, to v Doubí. Když v neděli po vrších šla do kostela a slyšela zvony tu z městečka, tu ze Stránska, věděla již: v městečku vyzvánějí dnes velikým Pavlem a ve Stránsku prostředním Jakubem. Když byli všedního dne s tatíčkem na poli a vypřahali, slyšíce zvoniť poledne v Doubí, říkávala: to jistě dnes není starý Kubánek doma; zvoní mladý a ten to neumí.

Bárovský zvonek ji přivedl k vědomí. Vždyť tak dobře znala zvuk Jana – tak se nazýval – a byla by jej rozeznala mezi tisíci. Hlas jeho byl tak milý, tak měkký a spolu tak smutný a roztoužený, jako bývala ona sama. Nejednou se stávalo, že si vyšla po západu slunce hodný kousek k Bárovu na vršíček, aby jej slyšela, a kdykoliv jej večer slyšela, dala se do pláče. Bůh sám ví, co v něm bylo tklivého, že ji vždy rozplakal.

Probudil ji – poslouchala – poznala – vzpomněla si na matičku a tatíčka – na včerejší události – na své předsevzetí – dala se do pláče a plakala velmi, velmi dlouho.

V jeskyni byl milý chládek, na výstupku před ní též; jen úzky pruh zelené bujné trávy byl ozářen. Vyšla ven na to místo, kde právě svítilo slunéčko. Vidouc vrkoče vlásků svých rozčechrané, upletla je bedlivě na novo, upravila svou košilku a šněrovačku a pak se pomodlila krátkou modlitbičku skrápěnou slzami. Po té, cítíc hlad, vyzula obuv a bosou nohou lezla po skalách. Našla kořínky osladiče, neplné ještě lískové oříšky, borůvky, nezralé brusinky, maliny, kořeny srdečníku a ukojila tím hlad. Měla ještě žízeň – slezla dolů k bystřici, umyla si nejprvé tvář a pak se napila, a že jí bylo horko, sedla si na skálu do chládku a koupala bílé nožky v čeřivých vlnách, dívajíc se při tom na rybky a pulce, jak se prohánějí. Tak jí ušla chvíle – a přišel již čas na pole hnaní. S hůry z bárovského dvora zaslechla zatroubiť pastuchu; tam dále v tu stranu, odkud se hnala bystřice, volali na polích již skotáci na sebe: Alalalahuhu! Slyšela i bučení krav a zdálo se jí, že jedna z nich má právě takový hlas, jako jejich plavá jalůvka s bílou hvězdou na čele.

Zastesklo se jí a čím více se klonilo slunéčko k západu, tím více se množil její stesk. Šla nazpět do svého úkrytu, sbírajíc po cestě houby, kde kterou našla. Byly to skoro samé lišky, žlutá, drobně větevnatá kuřatka a jen málo bílých hřibečků, a ty byly ještě nahoře ohlodány od veverek a hlemýžďů. Spolu sbírala do klína suché chrastí, staré zetlelé koháty, a vylezši na prostranný výklenek před svou jeskyní, rozdmychala si oheň pomocí ocilky a křesiva, což vždy nosila u sebe. Udělala si z plochých větších kamenů plotnu a pekla si na ní nasbírané houby. Sedla si do trávy před rozdělaný ohníček, dívala se tu v něj, tu v kouř z něho vystupující, tu ve vzduch za plamenem se chvějící a sem tam pohybující. Potom zas zamhouřila oči a naslouhala, jak suché chrastí v ohníčku tom praská, a dohořívajíc, zvláštní táhlý, vzdálenému zvonění podobný zvuk vydává. Když se jí zdálo, že by houby byly již upečeny, vytáhla je pomocí malé větvičky a chutě se dala do jídla. Hřibečky a kuřátka snědla, lišky ale byly nekaly. Chtěla je zahazovať a ohlédla se na stranu do liskového křoví. Zahlédla tam dvě veverky vedle sebe. Jedna byla obyčejná do hněda červená, druhá ale pěkně leskle černá s bílým pruhem na spodní části těla. Držíce vzhůru ohonce své, dívaly se upřímně na Verunku a oheň; Verunka se jich skoro lekla, když tak nehybně na ni pohlížely. Vzpamatovavši se ale, vzala několik upečených lišek a hodivši jim, rozmlouvala s nimi: „Tu máte také, abyste neřekly.“ –Veveřičky se ulekly, ta rezavá, rozhoupavši se na větvičce, na které seděla, skočila náramným skokem dolů přes celou strmou skálu na jedli, kde se zachytla, a ta pěkná černá uskočila taktéž velikým skokem na stranu a opětovala skoky své s jednoho stromu na druhý. Verunka vstavši, pohlížela za nimi a šeptala si: „Jej, jej, ty umějí skákať.“ – Pak si sedla zas před oheň a dívala se v kouř. Zdál se jí býť malý. Rozpomenula se, jaké topívala doma ohníčky, a šla nasbírat topiva – syrových smrkových a jedlových větviček. Nalámala jich, co mohla unesť a položila jednu i přes druhou na plamen. Kouř v kotoučích se vyvalil a hnán větrem od shůry, klubil se přes rokli na druhou stráň, kde se rozbíjel o les a skály. Zářící ještě slunéčko ozařovalo jej zvláštním leskem. Dívka měla z toho radosť, ale vzpomenuvši si, že by ji kouř mohl snadno prozradiť, ulomila z blízkého lískového křoví hůlku, rozházela nahromaděné větvičky a udusila oheň, smetajíc žhavé uhlí dolů se skály.

Pokud se takto zabývala, necítila samoty. Nyní, – ano slunéčko klonilo se již již k západu, počalo jí býť teskno. Nebála se sice samoty – bylať jí zvyklá – ale nejistota, zdali přijde on, a netrpělivosť očekávání rozproudily jí krev v živější běh a srdéčko v rychlejší pohyb. Počala přecházeť po skalním výklenku z jednoho konce na druhý. Mezi chůzí tou utkvěl zrak její náhodou na dvou skalních holubech, kteří hluboko pod ní tiše se k sobě tulili, sedíce mezi větvem veliké, štíhlé jedle. Pohlédla nahoru – uzřela v nesmírné výšce černý bod, kroužící ve velikých obloucích. Byl to dravec; stále kroužil, kruhy jeho úžily se, až rychlostí šípky spustil se střemhlav dolů k holoubkům. Ti byli jeho cílem. Dívka se o ně chvěla a byla by málem na ně zavolala: utečte rychle pryč. Chtěla po nich alespoň hodiť kamenem, a shýbala se proto. Nebyl již čas – dravec chystal se již zapustiti v ně své spáry. V tom zaduněl výstřel z protější stráně – jeden – dva – a dravec smrtelně raněn potácí se v oklikách šikmo do rokle dolů. Zachránění holoubci vzlétli vzhůru přes dívčinu hlavu a skryli se v skalních slujích.

Verunka leknutím vykřikla, spolu ale byla ráda. Puzena zvědavostí, rozhrnula křoví, stoupla na pokraj skalního výstupku a držíc se rukama za větev, hleděla i napínala sluch, čekajíc, co se bude díť. Z temného lesa protější stráně vystoupili dva muži oděni po myslivecku, každý pušku v ruce; shlédše na druhém břehu raněného dravce, přebrodili bystřici z kamena na kámen a stanuli na téže straně. Tam na břehu ve vlhké trávě ležel na znaku dravý pták s roztaženýma velikýma křídloma; spáry vzhůru, hlavu ku předu nakloněnou, byl odhodlán brániť se do poslední krůpěje života a zápasil toutéž dobou i se smrtí i s lidmi. Supaje a otáčeje se na znaku, oháněl se zobákem i drápy na všechny strany; nesměli ho vzíť do ruky. Jednoho z nich, an se ho chtěl chopiť za konce křídel, silně klofnul, ten mu v zlosti rozbil puškou hlavu. Verunce ho bylo líto, že tak bídně vzal za své. – Myslivci, probrodivše nazpět bystřicí, zmizeli i s dravcem na druhé straně. Zůstala opět samojediná.

Jest krásné odpoledne. Na vrších v šírém poli stojí Hájkova planá hruše, pod kterou sedávala ráda Verunka. Dnes pod ní sedí muž asi pětatvacetiletý s podivně nepěknou, skoro ošklivou, rozervanou, ale výraznou tváří, na níž byly stopy vášní nejrozmanitějších. Na sobě měl ošumělý oděv, který vydával sice svědectví o lepších dobách, byl ale v stavu zoufalém. Celý zjev muže toho dojímal jako trosky; bylť to člověk, jehož se každý četník aneb policejní strážník ptá po domovském listě – byl nad míru ošumělý. Snad ho dosud prozřetelnost božská chránila před prozřetelností policejní.

Vzal do ruky maličkou knížečku, nadepsanou: „Zápisky“, položil si ji na kolena a psal do ní toto: „Co jest člověk?“ – napsav slova ta, rozmýšlel se trochu a pokračoval pak v psaní: „Jednou před miliony léty sešli se všichni bohové a démonové všehomíra, aby slavili hody. Shromáždili se, ale na mysli každého ležela černá chmůra: nemohli se rozjasniť, rozveseliť. Bolelo to jednoho z nich, který jim býval šaškem, že žádnému z jeho nápadů a vtipů nechtěli se dnes zasmáť. Napnul všechny síly ducha a na mysl mu přišla zvláštní nálada; dechl a z dechu svého stvořil člověka: muže a ženu. Postavil oba naproti sobě, přikázal jim hráti celé drama – a ejhle, ty dvě pohybující se loutky svým jednáním, myšlením, pitvořením se, svou řečí, zkrátka celým svým chováním tak rozveselily shromáždění, že se všichni rozpustilým smíchem rozjasnili, křičíce: „Brávo, to je výborný nápad!“ – Když bylo po slavnosti, chtěl démon šašek zničiť loutky, k ničemu se více nehodící. Měl ale jednoho tajného nepřítele; mrzutého to démona potměšilce. Ten požádal hraček, a onen nic zlého netuše, dal mu je. Mrzout démon dechl a stvořil tento svět, jaký jej kolem sebe vidíme, a posadil na něj člověka a člověčici, dav se oběma množiti. Vida veselý démon, že jeho nejkrásnější nápad připoután jest k světu a životu stvořenému jeho nepřítelem, zarmoutil se a jest od té doby smuten – ale mrzout démon jest rád. Oba čekají budoucího sněmu bohů, kde rozhodnouti se má, zdali člověk žíti bude na dále čili vejde v nirvánu. Jest tedy člověk vtipným nápadem boha šaška, jeho život ale a svět okolo něho výzevem boha mrzouta.“

Skončiv podivný muž slova ta, přečetl je ještě jedenkráte. Patrně se mu nelíbila, neboť vytrhl z knížky lístek, na němž byla psána, roztrhl jej na kousky a kousky ty zaházel. – Nedal se odstrašiť nezdarem, psal dále, ale vše co byl napsal, trhal týmž způsobem. Dlouho tak se sebou a papírem filosofoval uprostřed cvrčků cvrkajících, ptáčků zpívajících, kobylek skákajících, motýlův se houpajících, až ho konečně z tohoto filosofování vyrušil hlad. Hlad jest jak známo největším nepřítelem theoretické filosofie. Kant a Demokritos zajisté nemívali hladu. – Náš rek chtěl onoho rušitele klidného rozjímání vší mocí zahnati a potlačiti. Vstav a pohleděv na ptáčky v povětří se prohánějící, vzpomněl si na evangelium sv. Matouše a počal deklamovať: „Nepečujte o život svůj, co byste jedli a co pili; hleďte na ptactvo nebeské, žeť neseje ani žne, ani shromažďuje do stodol, ale otec nebeský živí je; i zdaliž vy je mnohem nepřevyšujete?“

Po skončené deklamaci nabyl nové zkušenosti, že hlad přemáhá nejen filosofii, nýbrž že jest silnější než sv. Matouš sám. Hlad se totiž nedal sv. Matoušem zastrašiť, než ovšem jako by naschvál počal našeho reka tím nemilosrdněji trápiť. Z deklamace své měl ale přece prospěch. Sv. Matouš praví: „Hleďte na ptactvo nebeské“ – náš rek počal volně interpretovať, dodav: „a čiňte jako ono ptactvo, beřte co kde najdete, to jest kraďte.“ – Sv. Matouš stal se takto nevinnou příčinou zlodějských myšlének.

Nezbývalo mu prozatím nic jiného, než dle rady evangelisty stáť se ptáčkem, čili dle jeho výkladu zlodějem. Ač jeho úmysl zcela byl uzrál, byl jeho stav přece trpký, kyselý. Svědomí ho sice juž nesužovalo – sv. Matouš je s dostatek rozšířil – ale trápilo ho slunce, ten všude vidící policejní komisař celého světa, a vedle něho – vesničtí psi. Taková venkovská bestie beze všeho estetického a filosofického vzdělání nemá ani kouska srdce, zná jen svou povinnost, a povinnost jí káže, aby každého kousala, kdo by se opovážil krásti – hrušky jakubky. Bylo jich ve vsi velmi mnoho, byly v nejkrásnějším stáří, to jest právě zralé a libě šťavnaté; ony to byly, jež se staly předmětem zločinného úmyslu našeho reka. Bylo to nejzamilovanější jeho ovoce; byl je jda skrze vesnici zahlídl.

Na jedné straně fysiologický stav hladu s psychologickým stavem silné představy o zralých hruškách, na druhé straně pocit svítícího slunéčka spojen s neméně silnou představou o kousavé psovské bestii – strašný to stav, tragicky konflikt. Z takových konfliktů vyvinuje se v dramatě silné napnutí, zajímavá činnost. Zdá se ale, že náš rek byl už pozbyl dramatické pružnosti a že se vracel k jinošskému lyrismu; protož přemožen citem, usnul v stínu plané hruše.

An náš nový známý takto spal, byl mezi tím Jindřich u Hájka. Bylo to asi čtrnáctý den po smutné události, když Verunka se náhle ztratila. Jindřich nepřestával býti skoro každodenním hostem Hájkovým. Stařec ovládal bol svůj mužně a statečně; za to matka pouštěla uzdu svému žalu naříkajíc každý den okolo domu a plačíc, až se to kolem v lesích rozléhalo. Jindřichovi bývalo z počátku nevolno; nemohl jim dáti útěchy, proto že jí potřeboval sám. Brzy ale nalezl obyčejnou rovnováhu svému jednání, a tichým i pevným klidem svým zjednal si u Hájka tím větší vážnosti. Jejich přátelský svazek stal se, možno-li, ještě srdečnější a hlubší. O Verunce mluvívali mezi sebou zřídka. Hájek proto o ní nemluvil, že tušil, že náhlé zmizení jest příčinou aneb výsledkem nějaké hrozné viny, kterou neznal – cítil ale její stín, padající temným mrakem do jeho duše. Jindřich proto o ní nemluvil, že se střežil nepozorně rozrývati ránu svěží a nezacelenou. Jen někdy si v jeho přítomnosti povzdechl stařec, dávaje mu zprávu, že všechno pátrání, všechny poptávky i u těch nejvzdálenějších známých a příbuzných zůstaly bez výsledku. Právě dnes mu vyprávěl, že ztratil poslední zbytek naděje najíti ztracené dítě své. Jindřich byl zvěstí tou omráčen, ježto dívku dosud miloval a dosud byl doufal, že se nalezne. – Zkormoucen odebral se proto dříve domů než obyčejně; slunéčko svítilo ještě na obzoru. Nešel přímo údolím, dal se přes vrchy, chtě tam uvolniti stísněnému duchu. Kráčel k známé jemu plané hruši; pod ní spatřil tvrdě spícího člověka, jejž neprobudil ani jeho příchod. Prvé, co zpozoroval vedle muže, byla malá, opodál ležící knížečka. Vzal ji zvědav do ruky a četl: „Zápisky Damiana Korala.“

„Damian Koral?“ táže se Jindřich sama sebe a pak upřeně hledí na spícího, jenž právě ze snu něco mluvil.

Pro Verunku bylo v novém její příbytku z počátku vše nové, i ta veliká dvě zrcadla, v nichž se přes tu chvíli shlížela, i ten nábytek, jenž se jí zdál býť tak lesklý, i ten měkký divan, i ty pěkné, po stěnách zavěšené obrazy, i ty krásně vázané knihy s rytými obrázky. Bylť sem Petr nanesl vše, co měl nejskvostnějšího a nejpěknějšího.

Ale rychle tomu všemu přivykla, ano za dva dni byly ty věci pro ni obyčejné, všední, malicherné, nehodné její pozornosti. Stala se již jejich paní.

Za krátký čas, za málo dnů stal se s ní veliký obrat. Vědomí spáchaného činu, vědomí velikého předsevzetí, jehož uskutečnění změní celý běh života, bujaré naděje do budoucnosti, lesklé obrazy příštího štěstí, nebezpečí okamžité situace, následky prosněné minulosti a především vroucí její láska, neobmezená oddanost k Petrovi a v ňadrech skrytá bázeň před ztrátou lásky jeho – to vše rychle, skoro překotem změnilo i vyvíjelo jejího ducha. Stala se opravdovou, horoucnější a vášnivější. Tušila, že jest prostou, venkovskou dívkou, jejíž srdce jest veliké, ale vědění malé, ba v poměru k Petrovi skoro žádné. Kdyby to byla uměla jasně pověděti, byla by si řekla: „Nedostává se mně civilizace!“ Za to cítila to tím více.

Vědomí to ji nijak nekormoutilo, neponižovalo, leč ovšem dodávalo jí odvahy, aby všeho úsilím dobyla, o čem se domnívala, že se jí nedostává. Vzbuzena v ní náhlá ctižádost, jež stávala se tak vášnivou a bouřlivou, jako její láska. Chtěla ve všem vyrovnati se paním vznešeným a vůle ta klokotala v ní i zimničným nepokojem i zimničnou činností. Kdykoliv byl Petr doma u ní, vždy musel jí vypravovati o věcech nejrozmanitějších, odpovídati na otázky nejrůznější, jež jej překvapovaly a jichž se ani nenadál, předčítati z kněh i verše i prozu a poučovati zvědavou ve všech odborech lidského vědění. Chápala rychle, pamatovala lehce, kombinovala mocí bujaré síly své obraznosti a představy byly tak živé, barvité a pohyblivé, že viděla vše jak by v skutečnosti. Řeč její stávala se uhlazenější, ač nikoliv hledanou, způsoby její ušlechtilými, pohyby půvabnými, vše vážným, opravdovým, a přece přirozeným, s ní srostlým.

Změna ta jí slušela, činila ji krásnější, i zdálo se, jako by jí bylo přibylo myšlének a příroda byla se ověnčila uměním. Petr to zpozoroval. Nebyl nerad. – Při tom přestávala si kresliti budoucnost barvami nejkrásnějšími; tušila, že ji čeká práce i namáhání; ale nelekala se toho, pevně doufajíc, že potom nastanou dny blažené. Často jí přišlo na mysl, že snad v chudobě tráviti bude dny plny znoje, i neděsila se, jsouc odhodlána ke všemu. Zmocnila se jí touha boje s životem, touha pustiti se v nebezpečí i největší. Dívka ždála trud i znoj, při tom ale snila o cti a slávě, nebojíc se ani smrti. Od té doby, co se seznámila s Romeem a Julií, nemohla se od dramatu toho ani odloučiti; uměla celé řeci a výjevy nazpaměť. Kdykoliv Petr nebyl doma, vždy čítala a s takou vášní, s takým ohněm zahloubávala se do svého předmětu, že nevěděla, co děje se kolem ní. Znalosť německého jazyka jí v tom pomáhala. Mezi knihami nalezla v pokoji svém jednu o umění divadelním a o mimice, v níž spolu vykresleno bylo mnoho velikých umělkyň v rozdílných úlohách. Kniha ta stala se jí oblíbeným, avšak tajným čtením. Dle předpisu její deklamovala i Julii, Desdemonu, pannu Orleánskou i kněžnu Eboli, jež všechny již znala. – Ze všech umělkyň, o nichž čtla, zamilovala si nejvíce Rachel.

Mimo to přebírala se ráda v dějinách. Znalať již Lucrecii, Virginii, matku Gracchův, manželku Germanica, cítila s nimi se všemi jich radosť i žel, povznešena jsouc spolu jich myslí hrdinnou. Ošklivostí ji naplnil čin manželky Senecovy: „Já bych byla zemřela s ním,“ pravila, přečetši jich děj. V okamžicích takových zdálo se, že cítí v sobě proudiť Římanky krev.

Ráda i čítala zápisky, jichž předmětem byl život dvora francouzského v předešlých stoletích. Znala paní z Maintenou, Pompadurku, Dubarry, Marii Leščinskou i Marii Antonii. Čtouc osud této, plakala, a v nitru cítila radosť a zálibu, protože hrdě i odhodlaně umírala nešťastná královna, metajíc zrakem opovržení v rozkacenou láji. Zamilovala se do ní; dívajíc se na sebe do zrcadla, kráčela vážně po pokoji a napodobila majestátnou chůzi své rekyně, ana vystupuje z káry na guillotinu.

Jest odpoledne právě téhož dne, když Jindřich našel Damiana. Petr odešel za nutnou záležitostí; Verunka jest sama doma. Dlouho čtla v jakési knize; nyní se zdvihá, jde před veliké, až ku podlaze sahající zrcadlo, a patříc na sebe, hlasitě deklamuje loučení panny Orleanské se svou rodnou vískou, deklamuje tak, že ani neslysí, an Petr otvírá dvéře, za ní stojí a jí naslouchá.

Teprvé volání: „bravo, bravo“ – a tleskání rukama probouzí ji; obrací se, jest všecka zaražena, růměnec studu polévá tvář i čelo; klopí zrak. Petr jde k ní, béře hlavinku do svých rukou, líbá ji na čelo, hledí okem upřeně v oko její, a – mlčí. Jediný okamžik dal mu poznati, jaká veliká změna se děje s Verunkou, jediný okamžik odkryl mu nejvnitrnější vnitro dívky té, její tužby, její ctižádosť i hrdosť.

Neměla odvahy podívati se mu do očí; bála se, hleděla k zemi a uronivši dvě veliké slzy, šeptala: „Hněváte se proto na mne?“

Na otázku tu Petr neodpovídal, leč upřeně na ni hleděl dále.

„Prosím vás, nehněvejte se; když četla jsem slova ta, tu zdálo se mně, že i já bych tak mluvila, kdybych byla na její místě, a čím častěji jsem je opakovala, tím více se mně zdálo, že to jsou vlastní city mé a že bych uměla sama také tak je projeviť. Zkusila jsem to. Nejsem bláhova? Pokárejte mne za to, ale nehněvejte se.“

„Bláhova nejsi, ale nejsi marniva Verunko?“ tázal se Petr s přídechem výčitky.

„Marniva? Věřte mně, že nejsem. Žádejte jakýchkoli důkazů. Rcete: ustříhej si vlasy své, i učiním; přikažte cokoliv – udělám. Jsem-li poněkud hezká, jsem tomu jen proto ráda, že tak se vám líbím. Já chci se vám líbiť, toho nezapírám. Já chci mnoho věděť, mnoho uměť jako vy, znáť svět i lidi jako vy, nebáť se ničeho jako vy, býť na vše připravena jako vy; já chci celá býti nejen vaše, ale spolu tak jako vy.“

Druhý den ráno šel Jindřich po svém zaměstnání a Damian měl dost času, aby si důkladně prohlédl krajinu. Chodil několik hodin semo tamo, hledaje stanovisko, odkud by mohl kresliti; nedostávalo se mu však klidu jako obyčejně, a dnes ho měl ještě méně. Brodil se, až unaven octl se východně od Doubí na vysoké planině, na jejíž pokraji stála o samotě hospoda. Bylo to právě opačnou stranou samoty Hájkovy.

Vstoupil v krčmu; nebylo tam nikoho, kromě jakéhosi spustlého člověka, jenž v rozedraných šatech v koutě za stolem opřen o stěnu, na polo spal, na polo bděl a sám do sebe něco bručel. Domácí byli všichni na poli; domácnosť hlídalo asi šestnáctileté mulaté děvče osmahlých tváří a kyprých tvarů. Nosilo v konvích vodu do mědenců, bylo bosé, rozhalené, prostovlasé, rozčechrané a mělo na holém krku červené korále, jež sahaly v šňůrách až na obnažená prsa.

V okamžiku tom, když Damian vstoupil do světnice, bylo právě u studnice, čerpajíc. Přišedši nazpět, vylilo rychle vodu do mědenců, zahalilo si rozhalená ňadra a podívavši se svýma velikýma sivýma očima na cizince, zhurta se tázalo, nečekajíc rozkazů: „Chcete kořalky nebo piva?“

„Přines mi piva, kořalky nepiju,“ odvětil Damian, usmívaje se.

„To máte také pravdu; podívejte se tam na toho kořalu v koutě, jak vypadá,“ durdilo se děvče.

„Kdo pak je to?“

„Má na baráku podíl a dělá někdy, když se mu chce, ve fabrice; juž čtrnáctý den zahálí a pije tady na dluh kořalku. Brzy dokořalkuje; počítám, že mu to tak stačí ještě na čtvrt léta,“ vypravovalo děvče jako husar a šlo pro pivo.

Dělník rozhovor ten slyšel a spustil:

„Co? Když může stránský pater po nocích vodiť se s holkou, můžu já píť. Co není tvor jako tvor, co? Jak já se polepším, jen co si pořídím novou kazajku.“

„Stránský páter po nocích s holkou,“ opakoval si Damian tiše, a hned v něm probleskla myšlénka: „Petr ví o Verunce, snad je u něho skryta,“ ale bál se tázati se dále, aby věc mimovolně nezradil sám.

Mezi tím přineslo děvče pivo, a nevšímajíc si na dále hosta, šlo po svých. Za dveřmi si do sebe zabručelo: „No, ten člověk je ošklivý, toho bych si nevzala, kdyby měl třeba dvě hospody.“

Damian hleděl zapřísť s dělníkem rozhovor, nebylo však potřebí, aby se namáhal, neboť strýc Tonda, v němž vzpomínka onoho bouřlivého večera byla dnes náhodou roztála, pokračoval sám k sobě: „Měsíček svítil jako rybí oko a on se s ní vedl... v noci... v noci... s holkou, a potom říkají lidé, že nemám píť. Jak pak nemám píť, když kněz chodí po nocích s holkou... má kazaječko... kazajko... až budu mít novou kazajku, pak se polepším...“ Na to usnul.

Damianovo podezření rostlo; byl přesvědčen, že zakládá se na pravdě. Zavolav děvče, zaplatil a odešel. Ještě dnes chtěl nabyti jistoty, a proto se hned oklikami přes lesy a pole obrátil k Hájkově samotě, jejíž poloha mu z Jindřichova vypravování byla známa. Za záminku návštěvy své vzal si jednak přátelství s Jindřichem, jednak včely, jejichž byl milovníkem a poněkud i znalcem. Nezastihl Hájka doma, Barbora mu sdělila, že jest na poli, že se ale za chvilku vrátí. I to mu nebylo nemilé; domníval se, že od matky více se dozví než od otce. Začal s ní rozhovor.

„Jsem dávný známý patera Labského a dozvěděv se od pana učitele, že u vás často bývá, myslil jsem, že ho zde zastihnu.“

„Nebyl u nás od té doby, co se nám přihodilo to veliké neštěstí,“ odpovídá Barbora a dala se při tom do pláče.

„Jaké neštěstí matičko?“ tázal se Damian, jako by ničehož nevěděl. Barbora odložila před cizincem všechnu jinak jí vrozenou ostýchavosť, neboť jej z řeči měla za prostosrdečného člověka. Proto vyprávěla, zalévajíc se zlzami, o náhlém zmizení své Verunky. Netajila ničehož; Damian se dozvěděl, že dívka od té doby změnila celé své chování, co se vrátila letos na jaře od tety, dozvěděl se také, že uviděvši poprvé Petra, nad míru se ulekla, ano že od toho času ubohé dítě se skoro nějak na mysli pomátlo. Staruška sdělovala pouhé pro ni smutné události, neznajíc jasně jejich příčiny a nestarajíc se hrubě o ně. Bylať naproti Petrovi beze všeho podezření; ctila jej co kněze, ačkoliv tajně tomu věřila, že Petr uřknul baronku a snad i její Verunku – bála se to ale vysloviť. Že by nevlídný a zamračený kněz ten byl schopen lásky k ženě, aneb že by miloval do konce její Verunku, o tom neměla ani tušení. Za to tím více rostlo podezření Damianovo. Nečekal návratu Hájkova, rozloučil se s dobrou stařenou a slíbiv, že přijde opět, šel přímo do Stránska k Petrovi. Nabyl skoro jistoty, že o dívce ví a že připravuje se snad k útěku s ní. Necítil k němu nižádné nenávisti, ano to, co o něm sám bezprostředně viděl aneb slyšel, budilo spíše úctu k podivnému tomu muži, jemuž byl nad to zavázán i díky. Tušil, že vznáší se nad Petrem i nad Jindřichem chmůra, z níž do obou udeřiti může blesk. Vznikla v něm myšlénka, že je oba zachrání, ano, že je oba smíří. Ne proti sobě, vedle sebe chtěl je míti, měl velikou víru v sílu jich obou; doufal, že by nebylo nemožno Petra přivesti na dráhu jinou, než kterou nyní jde. Ač sám ničehož nedělal, chtěl přece, aby druzí pracovali. Měl za to, že Jindřich i Petr spojeni a smířeni mohli by konati věci veliké v lidu, uprostřed něhož žili. Lid byl mu jediným ideálem. Cíl byl jasný, ale cesta temná, prostředky žádné. Jiskra v něm dřímající vzňala se v plamen: byl to výsledek, že setkal se s Jindřichem. Příklad, vzor jsou často neodolatelny, budíce síly zdánlivě mrtvé. Již celý hořel žádostí, že napraví všechny poklesky dosavádního života svého novou činností v spolku dvou přátel. Domníval se, že je oba bude doplňovať, jsa mezi oběma středem, těžištěm. Nebylo ani stínu egoismu v jeho záměrech; chtěl celý rozplynouti se ve svém předmětu. Smíření obou bylo podmínkou celé nové stavby jeho.

„Ano, já je smířím!“ pravil si.

„Ale jak?“ tázal se sama sebe. Náhlá vzpomínka na Herminu vynořila se v něm a s ní i strašlivá představa.

„Ano, já je smířím – nad hrobem Verunky! Jejich životy, jejich síly nemají padnouti za oběť dívce, dívka musí býti obětí jim.“

Ďábelský nápad ten chopil ho mocí neodolatelnou, a měl lehký boj, poraziti všechny ostatní myšlénky, jež mu pravily, že by bylo nespravedlivo, aby nevinná dívka byla předmětem blesků z obou chmůr proti sobě se valících, jichž elektřiny mají se vyrovnať.

„Spravedlivo jest, aby dva lidé, dva životy, dvě síly nebyly zmařeny pro život jediné, nepatrné dívky... Nad její hrobem?... Kdo ji učiní hrob?... Jak má umříť?... Kdo ji má usmrtiť?... Snad ne já zase?... Ne, ne, ne... musí býť odstraněna, ale ne mnou...“

Děsil se myšlénky, že by se měl po druhé v životě státi vrahem, a přece ho opět a opět myšlénka ta uchvacovala návalným proudem.

„Což není žádného jiného východu z toho labyrintu? Nelze dívku jinak odstraniť, leč smrtí? – Jest zajisté hezka, jako Hermina; mají ji patrně oba rádi pro její krásu; krása jest podmínkou pohlavní lásky... krása... juž to mám... není potřebí, aby byl zmičen její život... zničím jen její krásu... ano její krásu. Venkovské děvče bez krásy nebude více půvabné ani svým duchem.“

Prvé než přišel do Stránska, byl v něm již uzrál úmysl ten, jenž se stal pudem, neodolatelnou přírodní silou, démonem. Šlo mu o to, aby vypátral, kde je Verunka. Byl jist, že o ní Petr ví.

Přišel na faru předstíraje, jako by nevěděl, že zde bydlí jeho dávný známý. Dal se ohlásiti jako cestující malíř. Petr jej přijal, nehrubě si ho ale povšímnul, a proto ho ani nepoznal. Po obyčejném pozdravu počal Damian:

„Jsem cestující malíř; maluji podobizny; nabízím vám své služby.“

„Děkuji vám; nemám ani úmyslu dáti se malovati, ani času k tomu seděti.“

„Není-li jiné překážky, nežli té druhé, jest snadno ji odstraniti. Jste neobyčejně podoben jedné mně známé osobě, jejíž výraz tváře se mně tak hluboko vryl do duše, že z paměti bych vás mohl malovať. Podobnosť vaše s onou nmě známou osobou jest prekvapující; i řeč, i postava, i chůze jsou jakoby totožny. Přísahal bych, že se jmenujete Petr Labský a jste doktorem lékařství, kdybych vás neviděl knězem zde na faře.“

Petr byl slovy těmi vyrušen z lhostejnosti, pohleděl zostra na cizince, pronikavě se podíval na jeho nepěknou tvář, a – poznal Damiana. Pojal ho nemilý cit, že stojí před ním svědek jeho minulosti; ale potlačil v sobě okamžité hnutí a přívětivě uvítal někdejšiho svého nepřítele, s nímž jej byl pozdější osud smířil.

Rozpředli rozhovor. Vyznamenávali se oba bystrostí a pronikavostí; Petrov bylo hned zřejmo, že host jeho nepřišel jej malovat a že má jiné zámysly. V domněnce té utvrdil jej způsob rozprávky Damianovy. Jakmile domnělý malíř zmínil se o kolující po dědinách pověsti, že z blízké vesničky zmizela náhle dívka a při tom zostra a pronikavě podíval se na Petra, věděl již tento, odkud vítr věje. Oba na sebe bystře ponlédli a oba se vzájemně i prohlédli. Právě ten pronikavý pohled je zradil; jeden chtěl čísti z druhého a četli oba vzájemně. Petr počal:

„Sejmete škrabošku, řekněte mně bez obalu, proč jste mne navštívil a co ode mne chcete?“

„Chci od vás, abyste mně řekl, kde je Verunka.“

Petr se zachvěl, ale rychlostí myšlénky se zpamatoval, a nepohnuv ani jediným svalem v obličeji, řekl chladně:

„Povězte mně dříve, kdo vás ke mně vyslal?“

„Nikdo.“

„Vy znáte učitele v Doubí.“

„Znám.“

Damian se usídlil na delší dobu u Jindřicha, jenž mu vykázal malý a příjemný byt v prostranné a pohodlné světnici své budovy, odkud byla rozkošná vyhlídka do okolí. Počal pilně malovati jakýsi obraz a věnoval práci té větší část dne. Prázdný čas věnoval společnosti Jindřichově a Hájkově, jejž navštěvovali společně. Krom toho býval skoro denním hostem Petrovým. Chodíval k němu nejvíce pod večer a zůstával někdy i déle do noci. Při návštěvách těch seděli obyčejně on, Petr a Verunka pohromadě v pokoji, kde ukryta byla dívka; jich všech tří schůze měly ráz tajnostný, a proto přítulný. Damian bavil oba rozhovorem a vypravováním příhod z posledních dob svého tuláckého života. Vypravoval zajímavě, ba skoro krásně: byl někdy vtipný a události jím předváděné byly tak živé a tak drasticky vyvstávaly, že Verunka bývala všecka pohroužena v jeho děj a takměř visela na jeho ústech. Damian jí byl sympatický; vycházelo z něho teplo, jež mile hřálo a nepálilo. Mimo to i soucit a lítosť, kterou s ním měla, přičinily se s dostatek, aby jí byl milý. Tak upjatě to poslouchala, jako ondy v nejněžnějším mládí svém, když matka aneb někdo jiný vyprávěl jí pohádky o zakletých dívkách a jich vysvoboditelích. Damian na vzájem věnoval celou pozornost jí a uprostřed vypravování hleděl v její půvabnou tvář. Zdálo se mu, že dívka jest každým dnem krásnější a že krása její každým dnem jest živější, duševnější, prodchnuta jsouc jakousi myšlénkou, jakousi ideou, která roste do výše a zraje; zdálo se mu, že do duše dívky té se slunéčka padá světlo, světlo to že stává se teplem a obé že odráží se v jejím výrazu, její tváři. Nemýlil se; byla to pravda. Duši její kromě okamžitých chmůr smutku, touhy po domovu a vzpomínek na tatíčka a matičku, byla plna lahody i pohody, a pod slunkem dosažené lásky vyspěla v netušenou, sebevědomou sílu, z níž prýštila krása. Ani svědomí ji netížilo; měla za to, že nespáchala žádného zločinu; že následujíc hlasu svého srdce, ničehož nezavinila, co by zasluhovalo trestu; měla za to, že ani jinak jednati nemohla, než jak jednala. Z její otevřeného modrého oka zíral celý klid její duše; nižádného bolu, nižádného strachu, nižádné myšlénky zoufalé nebylo tam; byla tam jen naděje, víra a láska. I Petr stál pod její září; zdálo se, že zjemněl, ano že změnil i poněkud drsné chování naproti lidem.

Kdykoliv Damian hleděl na Verunku, zatřásla se jeho duše a hleděl na ni stále, kdykoliv u ní byl, a proto se i duše jeho u ní stále chvěla; ano i tenkráte, když byl od ní vzdálen, probíhal jím tajemný proud. Nevěděl, co počíti; přemítával sice dosud o svém záměru, jaký si byl předsevzal, když poprvé ubíral se k Petrovi, – ale ztratil sílu vůle, aby jej vykonal. Na místě odvahy vkrádal se v duši jeho povlovně žel i bol a s ním mlhavá, tajemná touha po štěstí a klidu.

Byl počátek srpna; den klonil se k večeru; byl to čas, když v údolích již slunce zapadlo, po stráních táhnou se dlouhé stíny a na návrších leskne se ještě zapadajícího slunéčka světlo v nádechu růžovém. Damian po celodenní práci šel přes vrchy na faru. Zde onde již pole prázdna a ze strnišťat na vrších dul ostrý dech větru. Ovál jej umíráním; umírání jest hroznější než smrt. Tam v dáli šuměl háj, v malém jedloví cechtal čermák, slavík to severu a podzimu, a zde onde po obloze kroužil dravec. Stanul. Obě dědiny, i Stránsko i Doubí, ležely hluboko pod ním v temném stínu dvou ouvalů, jedna z předu, druhá ze zadu; modrý kouř se nesl nad domy tiše vzhůru k nebi, až na obloze beze sledu zanikl jako myšlénka, jako modlitba. Lid se vracel s polí. Damiana kormoutilo vše, i pohled na lid ten. Zdálo se mu, že lid jest tak smuten a nešťasten, jako on sám: „Rodí se jako polní tráva, jako polní tráva žije i umírá; modlí se i děkuje a nemá za co, leč život by byl statkem nejvyšším. Žije bez myšlénky v trudu, nouzi a bídě; hlad jest jediným mu pánem i králem, jemuž obětuje vše i život. Zde oráč žene volky své domů. Přemýšlí, jak sladký bude sen a ve snu se mu bude zdáť, jak z jitra bude orať zas; tak ve dne o noci a v noci o dnu přemítá a zaklet, točí se v kruhu tom jako zakletá do kruhu země. Tam na nebi již hvězdy! Zda země naše jediná jest, již v okeánu světů dán bol i touha údělem? Zda třpytné hvězdy ty plodí tvory, jež srdce mají i cit a v útrobách svých žal i zármutek? Zda třpytné hvězdy ty plodí také tvory, muže i ženu, do jichž útrob vkrádá se láska jako pára, jako mlha, až nakupí se tam v oblak, v chmůru? Zda hvězdy ty plodí také tvory, jichž srdcem a mozkem probíhá myšlénka krásy? Krása, krása! Ona prodchne i bol i neštěstí a bol stává se slastí, neštěstí stává se blahem. Verunko, Verunko! Ó, kéž bych mohl vzíti tě do náruči své a vzlétnouť pryč s tebou se země té do jiné říše, do jiné hvězdy, k jinému slunku, jež lahodněji posílá proudy tepla i světla tvorům svým. Té zemi tě nechať, nechať tě Petrovi ? Vidím tvůj osud – budeš nešťastna a daleko někde od rodné půdy své zahyneš, jako kvítek, jenž přesazen, pod jinou oblohou ztrácí vůni svou. Raději mrtvou bych tě viděl než v moci jeho, raději na marách než v jeho objetí. Smrt? Smrt mně i jí? Toť zas hnusná, ďábelská myšlénka, jež sletěvši s mraků příšerných, jako dravec uchopila se nitra mého, noříc v ně spáry své, až krvácí. Jsem zmítán cizí mocností, jež – tak zdá se mně – nevyrostla na nivě duše mé, ale přiletěla odjinud. Smrt jí i mně?!“

Tak blouzně v duši své, přišel již za tmy na faru. Našel Petra u Verunky, ale za malou chvilku se Petr vzdálil do předních pokojů a maje nevyhnutelnou práci, nechal oba samotny.

Verunka seděla na nízkém divanu, hrála si perlemi na šíji zavěšenými, hleděla upřímně na Damiana a vidouc jej zamyšleného a mlčelivého pravila k němu hláskem, jako stříbro znějícím:

„Nebuďte tak smuten a vypravujte mně zase něco ze svých cest, vypravujete tak pěkně.“

„Budu vám povídať pohádku. Chcete?“

„O zakletých dcerách královských a vysvoboditelích králevičích? Já jsem již jich mnoho slyšela; jsou hezké, ale všechny si podobny, skoro stejny.“

Jest teplý večer srpnový, sobota. Měsíček svítí a vrhá na zemi bledé, stříbrné světlo. Petr sedí u Verunky; oba se dívají oknem ven. Vyhlídkou jim údolí, kde se lámou a stýkají stíny. Chrám vrhá stín nejdelší, jenž šerý leží jako chmůra na celé vísce. Zdálo se, jako by v sebe vpletené stíny ty žily, se hýbaly a jako by se v nich chvěl tajemný život čarovné báje, jejíž počátek řine se z krajin neznámých a jejíž konec ztrácel se hudby zvukem někam daleko... daleko... kam nesáhá ani sluch, ani zrak lidský, kam touží obraznosť a letí tušení.

Verunka dnes smutna. Jest se jí zejtra na vždy rozloučiť s těmi krásnými horami, její kolébkou a jíti v neznámý kraj. Vše přichystáno – zítra večer vydají se na cestu, a to tak tajně, že i směr jejich dráhy bude na dlouho tajemstvím. Hledí tam, kde za vrchem její domov – krásná Hájkova samota, Zatoužila po ní a opřevši rukou hlavu, patřila smutně v onu stranu.

„Co je ti, Verunko?“ táže se Petr. „Lituješ snad svého kroku?“

„Nejmenujte lítostí můj smutek, mou touhu. Přála bych si v životě jen ještě jednou spatřiti náš dům, svou zahrádku, svou jablůňku, býti na blízku matičce, tatíčkovi. Přála bych si v životě jen ještě jednou pohlédnouť v okénko mé komůrky, kde na stěně visí můj zapomenutý, malý zlatý křížeček, který jsem od maličkosti své nosila na krku. Škoda, že jsem ho tam nechala.“

„Na to na vše není nyní čas mysleť, milé dítě. Zapuď vzpomínky ze své hlavy, ze svého srdce. Ne, ne, dítě, nemysli na nic, jen na zítřek, na pozítřek, na naši cestu. Celou síť ostražitosti musel jsem splésť, aby se v ní všichni lapili, kdo by chtěli sledovati směr našeho útěku. Jindrouš jest již napřed a tak vše jest nastrojeno, že mine celý týden, ba více, prvé než se zde kdo dozví, že jsem utekl já, že jsme utekli spolu. Celá osada bude mysliť, že jsem odjel k baronu Holinskému a od něho k své matce na návštěvu do Uher. Za tři dny jsme na moři, na šírém dalekém moři, jež nás ponese v krásnou budoucnosť. Verunko, jsem již pouhou myšlénkou šťasten, ach, což teprvé bude skutečnosť. Jsi také šťastna?“

Jest druhý den ráno a neděle. Damian sedí ve své světnici, pracuje o svém obraze, celou duší do něho pohřížen. Od poslední návštěvy v Stránsku jest zevnějškem nápadně kliden, neobyčejně tich a v sebe skupen – samé vlastnosti, jichž před tím nemíval. Jindřich poznal, že se s ním stala změna, ale nevěděl o její příčinách; tázati se nechtěl. Jindy těkavý a nestálý, vycházel nyní jen velmi zřídka ze svého obydlí, kde větší část dne strávil uzavřen; jindy hovorný, byl nyní mlčeliv.

Jindřich měl za to, že duševní obrat, jaký se stal s jeho hostem, jest návratem ze života zahálčivého, tuláckého, fantastického, nestálého na dráhu tiché organické práce a pevného, byť do rozměrů skrovného uskutečňování nastřádaných myšlének; těšil se tomu tím více, ježto se domýšlel, že jest spolu příčinou šťastného obratu. Blahoslavil v duchu náhodě, že se s ním setkal. Proto se ho ani netázal, proč se náhle změnil; nevyrušoval ho z práce, ba ani ho nenavštěvoval v jeho obydlí a čekal vždy, až přijde Damian sám k němu.

Jindřich nesl pevně pohromu, která jej stihla. Nepotlačoval v sobě lásku ani smutek nad její ztrátou; nebylť povahou bouřlivou a hněvivou, – ale snášel obé, jako nutnost, jako přídavek, bez něhož by život nemohl ani býť. V snášení jeho bylo více stálosti než heroismu. Cítil žel, ale ten byl tak ukryt, že mimo Damiana a Hájka, jeho nejdůvěrnější přátelé, nikdo o něm neměl ani tušení. V celé bytosti, v celém duševním jeho životě převládal sice cit, ale dovedl ho vždy opanovať. Citem překypovala ňadra, řeč i jednání byly odměřeny dle pravidel rozumu. Mezi zevnějškem a nitrem byl rozbroj, jenž tvořívá povahy rozervané, neladně rozdrobené; u něho toho nebylo; dovedlť protivy ty pevnou vůlí krotiť, držeť na uzdě. Základem jeho konání stal se podivuhodný princip logický, skoro matematický, jenž dusil každý výbuch vášně a vůle, a tiskl v určité, jisté hranice každý nejasný, mlhavý obraz. Bylyť v něm dvě bytosti: jedna nejvnitrnější, pravá a jeho původní byla překypující síla přírodní; druhá zosobněná logika a vypočtěnost, jež vykazovala směr, dráhu a hranice činnosti. Pouze v nenávisti své proti Petrovi neznal míry, a šlo-li o protivníka jeho, byl zámezným a vášnivým. – V celé povaze podobal se velice prostému lidu, jenž v nitru svém žije skoro výhradně citem, ač na zevnějšek do očí bije vždy vypočítavosť a rozum.

Chtěl dnes společně s Damianem navštíviti Hájka; host a přítel jeho dlouho nevycházel, a proto vyrušil ho z práce, vkročiv do jeho světnice.

Damian stál před obrazem, o němž pracoval. Zdálo se, že neslyší a nepozoruje vcházejícího přítele. Ani sebou nepohnul, až uslyšel za sebou pronikavý hlas: „Totě Verunka, toť její obličej!“ Ulekl se, zarazil se, byl pomaten; ale snažil se skrýti své překvapení a zdánlivě klidným hlasem odvětil:

„Mýlíš se příteli: má to býť „Vesna“, rozdělující dary své.“

Osudné události poslední nezměnily ničehož v chování Jindřichově k lidem, ničehož v jeho žití zevnějším, nezlomily síly jeho nitra, neskácely pně mohutných myšlének a ideálů, za to ale na vždy setřásly květy se stromu jeho života. Strom rostl dál, šířil se, mohutněl, nesl ovoce, nikdy více ale nekvetl, teplý vánek vesny nikdy již nezaševelil v bujných jeho haluzích. Střídalo se v něm léto s jesení, žár s vichrem studeným, bujné kypění s tichým uzráváním, ale jarních citů luzný dech nikdy již neosvěžil jeho srdce.

Ještě více odevzdal se všecek svému povolání, neznal nic než úkol, jejž si byl vytkl, nic než lid, jenž byl první i poslední jeho myšlénkou, jediným jeho citem. Byl jako přírodní síla, jež jde ku předu, neohlížejíc se ani v levo, ani v pravo; pud mu byl mocí, rozum vůdcem. V konání jeho nebylo kouska ctižádosti neb chtivosti slávy, nežil pro sebe, žil pro druhé.

O Verunce nikdy nemluvil, ani tehdy ne, když pospolu byl s Hájkem, jejž navštěvoval a miloval jako prvé. Zda na ni také nikdy nemyslil, nikdy na ni nevzpomínal? Myslil, vzpomínal v nejtěžších chvílích svého života, v oněch chvílích, když jakýsi neznámý dech ovane naši bytost i rožžhaví ji aneb omrazí. Ani Jindřich nebyl prost okamžiků takových. Jsou to strašné chvíle. Nad proudem denních obyčejných citů, zásad, úmyslů, pod jasným slunéčkem šlechetných záměrů, letných ideálů náhle se v duši sešeří, skoro setmí, vše stává se pochmůrné; není dne ani noci a z toku vln vynoří hlavu svou příšerná, hrozná myšlénka, jež někdy mlčí, někdy šeptá, ale šeptá tak, až otřásá se celé nitro: „Kam proudíte, vy hloupé vlny, proč svítíš, ty mrkavé slunéčko, k čemu ta celá všední, dětinská hračka vaše? Blázne bláhový, vše co konáš, myslíš, cítíš, jest malicherné i nízké a utone, zanikne bez sledu v moři, jež pohltí vše i tebe. Žij v temné noci, neznej co před tebou, co za tebou, dbej jen okamžiku. Rozhoukej vlny, zadmýchni slunko, pusť uzdu, žij sobě a leť, leť v svět daleký... užívej... Někdy ani nemluví, nešeptá příšerná myšlénka ta, jen zatřese jako strašidlo chmůrnou hlavou a zatemnivši celý obzor, hledí na tě zrakem tu unylým, tu smutným, tu divokým, tu posupným, tu zoufalým, i provane tě celým svým pohledem, až oudy probíhá mráz.

Jsou to nejstrašnější chvíle v lidském životě, chvíle zoufání a neušetřily ani Jindřicha. V takových okamžicích utíkal se ku vzpomínkám na Verunku. Jde do oné komůrky, kde naposled zastihl Damiana. Nedokončený obraz visí tam dosud; jest to Verunčina spanilá postava, její půvabná tvář, milé oko, bujný vlas, její krásná ústa, jest to její celá podoba. Sedá, dívá se na ni a obraz ten silou dojemnou, mocí kouzelnou zapuzuje i zahání strašidlo zoufalosti, vyluzujíc z duše jen tichý smutek, z oka tichou slzu, z ňader přitlumený vzdech.

Přišla opět vesna. Teplé vánky tajemně ševelily dalekými prostorami a čeho se dotkly perutí svou, tam rozpučel květ i bujela zeleň, svěžest, jaré mládí. – Jest počátek června; slunéčko nedospělo ještě ku středu oblohy; kolem kol všude života dech, ruch, vzrůst, kolychání, chvění, rozvíjení, všude pohyb a síla; všude spěch a pud a vše volá jediným obrovským souzvučným akkordem: „žijme! žijme rychle!“ Z lesů černých, z keřů bujnou zelení oděných, ba z každého stromu ozývá se ptačí hlásek, ve vzduchu třepetají pestří motýlci, jako okřídlené květy, jež utekly svým lodyhám, po mezích voní mateří douška, po lukách šalvěj, divoká růže rozvijí ňadra květů svých a k nebi z nich dýchá vůni, života svého to řeč tajemnou. Ty řeči té nerozumíš, ale tušíš v ní myšlének i citů kmit, myšlének i citů báji mlhavou, a proto že jí nerozumíš, ona smutna jest, nemohouc se sděliti, i roní lístek za lístkem z luzných květů. Nad pestrým obzorem rozklenula se od hory na východě k hoře na západ dálná modrá obloha: nepoškvrněna, čista, velebna jako myšlénka boží.

Za horkem na vrších na kousku poli zase oře Hájek s dvěma volky – sám. Šedivá hlava malou čapkou pokrytá dosud neskloněna; postava dosud neshrbena, oko dosud jiskrné. Statně, ba skoro spůrně nese stařec břímě i četných let i četnějších ještě bolných vzpomínek. Jen vrásek přibylo v čele. S krátkou dýmkou v ústech, z nichž po chvilkách malé kotoučky dýmu se valí, povolně kráčí za loudavými volky, již těžce se hýbají a z hluboka oddychují.

Skončil brázdu; dýmka mu vyhasla, zastavil volky, pustil oprať, dýmku položil na trávník a posadil se v stínu starého javoru na malém paloučku za mezí.

Zíral před sebe v stranu severní; před ním v hlubokém úvalu po dvou stráních rozprostřeno leží Stránsko se svými po různu rozházenými domy a tam nahoře na konci chrám – fara – hřbitov.