Nastala večeře. Všem údům rodiny, již vespolek se milovali, zářila radosť na lících, že Frantík šťastně a dobře odbyl školu měšťanskou.

Počal hovor o tom, co nyní s Frantíkem , jestli do reálky, nebo do učitelského ústavu, nebo k řemeslu by se obrátiti měl.

Na dlouhá reální a technická studia nebylo lze pomysliti, poněvadž nebylo peněz, to nahlížel Frantík sám, ale učitelem by byl přece rád býval, proto zjevil rodičům přání, že by po prázdninách nejraději do ústavu učitelského vstoupil.

„Milý synu,“ odvětí mu otec, „milerád bych splnil přání tvé, však věz, že mám jen tuto skrovnou chaloupku a malým výdělečkem svým že sotva vyživím vás všecky a že bídně vydržel jsem tě tři léta na škole měšťanské, abys nabyl pro život nejpotřebnějšího vzdělání, bez něhož nelze se obejíti obchodníku a průmyslníku. Kdybych ještě čtyři léta na ústavu tě měl vydržovati, zadlužil bych se strašlivě a octl bych se na mizině. Co bych dal pak Vojtíškovi, mladšímu bratrovi tvému, a sestrám tvým? Tobě jest obrátiti se k řemeslu, řemeslo má zlaté dno, praví přísloví, a kdo vzdělán a pracovit jest a těla zdravého, uživí se dobře, ba i šťastným a zámožným se může státi. Velikou chybou jest, že dosud málo lidí vzdělaných řemeslu se věnuje, kteří by s to byli, aby stav řemeslnický zbavili předsudkův a řemesla povznesli. Trochu vzdělaní mladíci štítí se vstoupiti do nečisté dílny za učně k nevzdělanému mistrovi a raději za mizerný groš dávají se najati za písaře, kdež se plahočí bez vyhlídky po celý život.

Ale to jest velikou chybou v našich poměrech. Poněvadž přece v městech nalezneme mistry uvědomělé, k těm by se měli učňové obraceti, dokud není odborných škol průmyslových s dostatek, aby vyučivše se řemeslu a jsouce vzdělanější provozovali je pak průmyslně. Na tobě jest, abys takovým řemeslníkem – průmyslníkem se stal. Co škola pro život řemeslnický poskytnouti může, již jsi si osvojil, nyní třeba jen zvoliti si řemeslo, kterému bys věnoval se, a vyhledati mistra dovedného, praktického, pokročilého, abys u něho se vyučil.”

Ostatních domácích kromě Frantíka nebyl tajen tento záměr otcův, neboť před příchodem Frantíkovým často byla již tato otázka uvažována v radě domácí. Frantík však nebyl příliš příjemně dojat touto řečí otcovou, neboť i on dosud myslil, že „dosti malý pán od péra jest předce mnohem větší pán“ nežli poctivý mistr řemeslnický; však řečí otcovou poučen byl o jiném.

Když Frantík viděl, že by marno bylo otce přemlouvati, že nedopustí, aby na ujmu ostatních sourozenců na studie se dal, počal uvažovati, které řemeslo by bylo pro něho nejlepší. Však na žádném nemohl se ustáliti; při tom líbilo se mu to, při onom zase ono – volba vůbec byla těžká, poněvadž i matka i sestry rozličně radily.

Když semotam hádáno a bez výsledku uvažováno, řekl otec: „Zítra bude v M... výroční trh, půjdeme tam, tam spatříme rozličné řemeslníky, ani výrobky své vykládají, který z nich bude míti největší odbyt a bude na něm viděti, že jest pokročilý a spořádaný, toho požádáme, by tě do učení přijal.“

Frantík těšil i staral se na zítřek, jenž měl o něm rozhodnouti.

Nastalo jitro; otec, matka a František hotovili se na cestu k městu M... Celé okolí mělo vzhled sváteční – lidí obojího pohlaví a rozmanitých stavů valilo se množství do města. Ve městě bylo již velmi živo. Obchodníci se sjížděli, vykládali, lidí mnoho se mezi krámy procházelo, ale nikdo skoro ještě ničeho nekupoval, čekal až na odpoledne.

I Frantík se mezi krámy s rodiči procházel a pilně si jednotlivých řemeslníků všímal jako ještě nikdy před tím.

Velice se mu líbil krám jistého kloboučníka, jenž rozmanité druhy klobouků na prodej měl, i kloboučník ten, jehož zevnějšek zámožnost prozrazoval a jehož dobromyslná tvář o spokojenosti svědectví dávala.

Řekl rodičům, že když tedy řemeslu se mu učiti jest, že dle toho, co dnes poznal a spatřil, by se mu kloboučnictví nejlépe líbilo a u onoho kloboučníka v tom velkém krámě že by se učiti chtěl.

Otec neřekl ničeho – ale když ještě jednou trh pozorně prošel, poznal, že se kloboučník onen nejlépe odporučuje jak zbožím, tak i vlídnou, příjemnou tváří, ze které vyčísti se dalo, že nejen pokročilým jest, nýbrž i že s učněm dobře zacházeti bude.

„Dobře máš, synu, že u tohoto kloboučníka do učení vstoupiti chceš,“ pravil otec, „i mně, když jsem všecko rozumně uvážil a prohlédl, zdá se, že tak nejlépe bude. Kloboučnictví je řemeslo dobré, kloboukův odbývá se nyní veliké množství a pěkné dobře se platí. Poněvadž kloboučník tento pěkné i špatné klobouky na prodej má, jest naděje, že se u něho řemeslu dokonale vyučíš.

Hnedle bude poledne, půjde zajisté obědvat do hostince, dáme pozor, kam půjde, odebéřeme se za ním a požádáme ho, by tě do učení přijal.” Byl to mistr Vejdovský, známý daleko svými pěknými klobouky.

Odbila dvanáctá.

Za nedlouho bral se kloboučník zanechav u krámu pomocníka do hostince „U Bílého lva”, za nímž i náš František s rodiči svými brzy se ubíral. Ku stolu, za kterým kloboučník seděl, přisedli si též oni.

Počali rozmlouvati o trhu, až přišli konečně k tomu, že by se Frantík rád učil kloboučnictví. Mistr ptal se ho, zdaž již školu vychodil a ve které třídě byl posledně. Když mu Frantík ukázal pěkné vysvědčení ze 3. ročníku školy měšťanské, byl úplně spokojen a brzy a snadno bylo vše vyjednáno a Frantík za učně přijat. Za týden měl nastoupiti.

„U mne,“ dí mistr, „nebudeš chůvou a děvečkou, jako na mnoze učenník jest, u mne úplně řemeslu se budeš věnovati.“

„To jest mé přání,“ vece otec, „by jen řemeslu se věnoval,“ proto hledal jsem mistra, u kterého by tak bylo. Chlapec má patřičné vědomosti, chci, aby z něho byl řádný řemeslník. Chlapec by sice raději byl nějakým „pánem“, ale on neví, že není všecko zlato, co se třpytí.“

„Poddávám se úplně vaší vůli,“ odvětí František, „neboť vím, že dobře se o mne staráte a jen o blaho mé usilujete.“

„Při řemesle,“ dí mistr, „možno štěstí dosíci, když jest člověk pilný, vytrvalý a poctivý.

Já také začal jsem s málem a domohl jsem se hezkého stupně zámožnosti. Poslyšte příhody mého života a zásady, jimiž jsem se řídil. Narodil jsem se v městysi O..., kdež byl otec můj nezámožným, skoro chudým truhlářem. Bylo nás pět, dva hoši a tři holky. Já jsem nejstarší. Otec chtěl, bych se též učil řemeslu truhlářskému, což se mi však nelíbilo. Měl jsem chuť ku kloboučnictví a štastně dostal jsem se prostřednictvím otcových přátel do Prahy k mistru V..., bych se kloboučnictví vyučil.

Mistr V. byl muž velmi pořádný a výborný řemeslník a záhy jsem poznal, že jsem dobře trefil, i řemeslo dobré zvolil, že přičiním-li se, nebude mi třeba, bych se do smrti nuzoval, jak mnozí hanlivě o řemesle říkají. Jsa starší – bylo mi již patnácte let – všeho jsem si dobře všímal, co při řemesle tomto bylo důležitého. Věci, o nichž jsem věděl, že se zřídka naskytají, poznamenával jsem si do zvláštních zápisků, bych nic nezapomněl. K mistrovi, ku paní mistrové a ku hodným tovaryšům byl jsem úslužným, uctivým a vždycky jsem rád jich poslouchal. Když viděli, že každý rozkaz jejich plním s radostí a ne s nevolí a kyselostí, oblíbili si mě, tak že pak se mnou velmi vlídně zacházeli jako s dítětem svým a ne jako s cizím učenníkem, tak že nemohl jsem o sobě říci: „učenník – mučenník“. Když jsem dostal nějaký krejcar, neutratil jsem ho marně, nýbrž koupil jsem si vždy užitečné knihy, v nichž maje pokdy, čítal jsem a hleděl jsem rozmnožiti vědomosti a zkušenosti své. A dobře jsem tak pochodil. V nejednom případě bylo mi toto k užitku. Uchránil jsem se, čta pilně, zlých společností, zachoval nezkažené mravy a dočetl jsem se věcí mnohých, které mi později byly k nemalému prospěchu. Tři léta učení utekla mi velmi rychle a stal jsem se tovaryšem. Dvě léta pracoval jsem ještě jako tovaryš u mistra, u něhož jsem se vyučil. Za ten čas zdokonalil jsem se v řemesle úplně, tak že jsem každou práci dovedl vykonati rychle a velmi dobře a zašetřil jsem si několik zlatých, které se mi pak výborně hodily. Zašetřených peněz nepřechovával jsem u sebe, nýbrž co mi každý týden po zapravení nutných výloh ze mzdy zbylo, dal jsem do spořitelny. Ač počátky mé jistiny byly nepatrny a velmi poznenáhla vzrůstaly, přece vzrůstaly. Kdežto mnozí jiní tovaryši svůj týdenní výdělek v neděli promrhali ničemným, marným, bídným způsobem říkajíce: „Na koho bychom šetřili, jsme svobodni; na to je dosti času, až budeme musiti, až se oženíme, teď užívejme světa, jsme jen jednou na světě“, uložil jsem si každou neděli dva zlaté do spořitelny, a než minula dvě léta, nesl jsem si odcházeje od mistra dvě stě patnácte zl. zašetřených, dosti slušný to počátek k někdejšímu blahobytu, k tomu pak ještě mysl veselou, pružnou, ve které pevné uzrálo přesvědčení, že trvalé blaho možno budovati jen na základě svépomoci a pilné vytrvalé práce.

Moji druhové stali se za ten čas omrzelými říkajíce: „Stále se jen dřeme a nic z toho nemáme, při té bídné mzdě se člověk sotva vyživí, nerci-li, aby co zašetřil.“

Odešel jsem od mistra jsa dokonalým člověkem, jsa povahou v dobrém ustálenou – jsa karakterem, abych ještě jinde věci zhlédl, svět zkusil a v řemesle se zdokonalil. Však již na věži odbila hodina; jest čas, abych odešel ku krámu svému, kde mě očekávají, ale příjďte sem, až bude po trhu o páté hodině a já vám další osudy své vypravím.“

Mistr odešel ku svému krámu.

Brzy za ním opustili hostinec i Františkovi rodiče se synem svým, aby na trhu potřebných věcí pro domácnosť nakoupili.

Vyšli ven. Na náměstí bylo již velmi živo – lid se jen hemžil mezi krámy, prodavači lid k sobě lákali, kde jen mohli, smlouvalo se, kupovalo se. Z hospody na rohu náměstí ozývala se hudba vábící selskou mládež, jež z okolí na trh se byla sešla, ku skočnému tanci. Tam zavznívala nová píseň o strašných vraždách a prodavač písniček lákal ku koupi okazováním malovaných těch zjevů hrozných. Tu zase potměšilý komediant stan svůj rozbil a vyvoláváním i obrazy lidi vábil. Hřmot a křik, šumot a dusot rozléhaly se ulicemi .

Slunko svítilo jasně – na všech lících zářila radosť. Jen Frantík dnes neradoval se, nýbrž byl pln starosti, jestli dobře volí stav svůj, na němž záviselo štěstí budoucího života. Volba stavu jest velmi vážna, jež nikdy by se neměla lehkomyslně podnikat. I Frantík dobře pociťoval důležitosť okamžiku toho a se srdcem chvějícím se pozoroval jednotlivé krámy řemeslnické a mistry v nich, přemýšlel o nich a přirovnával k řemeslu, které si byl zvolil. Však vida značný odbyt nastávajícího mistra svého, utvrzen byl ve svém předsevzetí. Již měli vše nakoupeno. Pátá hodina odbila na věži radnice a oni ubírají se do hostince „Ku Bílému lvu“, aby mistrova vypravování dále poslouchali. Přisednuvše zase ke stolu, jejž nedávno byli opustili, libovali si, že se jim dle všeho zdání poštěstilo hodného mistra pro Frantíka nalézti. Sotva byli dokončili, vchází mistr do dveří a rozhlíží se po nich.

Když zraky jeho s jejich se byly setkaly, rozhostila se veselosť a milá radosť na lících jejich a otec jda mu vstříc uvádí ho mezi své.

„Jaký byl trh, pane mistře,“ dí otec, „jak se vám vedlo?“

„Celkem dobře,“ odvece mistr, „nyní o žních je nejhorší čas, málo lidí kupuje věci, majíc co činiti s obstaráváním stravy, ale já přece prodával, ač méně nežli jindy.“

„Viděli jsme,“ praví otec, „že u vašeho krámu nejvíce lidí stálo, u žádného krámu v celém trhu jsem jich tolik neviděl.“

„Jsem spokojen,“ dí mistr, „vím, že jsem lépe pochodil dnes nežli mnozí jiní.“

Zatím donesl sklepník šumícího nápoje, k němuž hosté přisedli a na zdraví si připili. Na to pokračoval mistr ve svém vypravování:

„Rozloučiv se srdečně s mistrem, u něhož jsem se vyučil a jenž základ položil k někdejšímu mému blahobytu, odebral jsem se z Prahy do Vídně, bych velké dílny kloboučnické shlédl a v řemesle se zdokonalil. Práci jsem obdržel tam ve veliké dílně – plat byl dobrý, tedy jsem si mohl něco ušetřiti – a také jsem ušetřil si hezkých pár zlatých. Když jsem po dvou létech z Vídně odcházel, měl jsem pět set zlatých stříbra, hezká to zajisté částka, kterou mohl jsem již i řemeslo začíti, kdybych byl nebýval ještě touhou pobádán do Paříže se odebrati. Dvě stě patnácte zlatých nesl jsem si z Prahy, ostatní zahospodařil jsem ve Vídni.“

„Dovolte, že vás vyruším,“ dí otec Frantíkův, „vy jste si zahospodařil jako tovaryš peníze, já pak vždycky slýchal od tovaryšů, již se z hlavních měst vrátili, že tam není možno ničeho si ušetřiti, že tam sice větší plat, ale drahá strava, drahý byt a jiné; nechce-li prý člověk choditi úplně rozedřen a bos, že ničeho nezachová.“

„V řeči dřívější,“ pokračoval mistr, „řekl jsem vám již, že jsem šetřil, že nikdy a nikdy marným, zbytečným, ničemným spůsobem peněz jsem nevyhazoval, nýbrž jich jen užíval k účelům dobrým, vznešeným. Abyste však nedomníval se, že se snad jen chlubím, vysvětlím vám, proč nezahospodaří jiní: Většina tovaryšů nepomýšlí na budoucnosť, „nač bychom se již nyní starali“, „mladosť radosť“, „jsme jenom jednou na světě“ jsou hesla jejich. Týdenní mzdu v neděli obdrževše vytloukají všelijaké hostince a krčmy, podnikají výlety obyčejně drahé, bouří v nocech, a zbývá-li jim ještě něco ze mzdy v pondělí, nejdou do práce; světí „modrý pondělek“, vyspávají ve dne, co v noci zanedbali, a pak probijí ještě ten zbytek týhodní mzdy.

V pondělí na večer jest čirá prázdnota v jejich kapsách, ba mnohý ještě udělal dloužek v některé krčmě, kde znám jest, který pak starosť mu dělá a jistě nejednou s ním i z mísy pojídá.

V úterý ráno, když takoví příjdou do práce, jsou smutni, malomyslni, pociťují úplnou prázdnotu, mnohému nezbylo ani několik krejcarů na tabák, jiný zůstal ještě dlužen v kartech, jiný pradleně, tento krejčímu, onen obuvníkovi. Tabák a karty stojí některého mnoho do roka, zbytečná vydání na pivo, víno a jiné líhoviny zaujala by také mnoho v účtu domácím, ale na dobrou knihu, z níž možno čerpati poučení a v práci posilnění, není peněz. Knih dobrých vůbec takoví ani nečtou žádných, co čtou, jsou bídné romány, které kazí mravy, podrývají základy dobré společnosti a v duši i v srdci zanechávají úplnou prázdnotu.

V neděli se mají dobře, ale pak celý týden trou bídu a to se opakuje stále, trpká zkušenosť málo koho polepší.

Tak jednajíce nezahospodaří si ovšem ničeho a není divu, že mnozí jsou velmi dlouhá léta tovaryši, ale nemají ani krejcaru, některý má alespoň pořádný šat, kterého se mnohým docela nedostává.

Nejeden však, který pořádný do Vídně přišel, zkazí se tam úplně, práce se mu zomrzí – stane se poběhlíkem – tulákem, jenž je lidem obtíží a sobě nepřítelem. Jaké konce jsou člověka takového, netřeba vám povídati, víte zajisté sám.“

„Když tomu tak jest, nedivím se,“ dí otec Frantíkův, „že vy jste zachoval, kdežto jiní domů s prázdnýma rukama byli přišli.“

„Ale ještě jsem zapomněl,“ vece mistr, „podotknouti, že i lenosť poněkud jest vinna, neb když pilno bylo a mistr žádal, bychom přes čas pracovali, málokdo byl k tomu volný, ač slušnou odměnu sliboval. Já skoro pokaždé pracoval a hezkou sumičku mi to do roka vyneslo. „Líná ruka jest neštěstí strůjkyní“ – lenivý člověk nikdy nic neměl a žádného blahobytu se nikdy nedodělal. Kdežto jiní používali prázdně k odpočinku, k hovění si, k lenošení, pracoval já pilně. Kdežto nedělní a sváteční čas mrhali jiní neužitečnou, ba škodlivou zábavou, použil jsem ho ku zotavení svému jak tělesnému, tak duševnímu, k dalšímu sebevzdělání a zdokonalení, což nemálo i ku zlepšení a zjemnění mravův mých přispělo.

Pobyv ve Vídni dvě léta, odebral jsem se do Paříže, bych ještě tam naše řemeslo zhlídl, maje úmysl, že tam podle okolností dvě, tři léta pobudu, pak do Čech se vrátím a v některém větším městě se usadím.

Odejel jsem utvrzen v dobrém a maje již hezký základ k budoucímu blahobytu.

Práci jsem tam obdržel ve veliké dílně, kde se denně sta klobouků rozličných zhotovovalo a do skladů rozesílalo . Plat byl dobrý a i ostatní věci nebyly tam zlé. Přidržuje se zásad, jimž v Praze a ve Vídni jsem věren byl, zachoval jsem si za dva a půl roku, co jsem v Paříži meškal, tři sta zlatých, tak že odcházeje odtud a domů se navracuje nesl jsem s tím, co jsem dříve měl, přes osm set zlatých, hezká to úspora za půl sedma roku, co jsem byl tovaryšem.

Že jsem v Paříži jenom 2 1/2 roku pobyl, ač dobře se mi vedlo, byla ta okolnosť, že vše co řemesla našeho se tkne, dobře znám i že mám již dostatečnou jistinu základní, kterou bych řemeslo ve vlasti své, kam neodolatelná touha mě poháněla, řádně provozovati mohl.

Všickni domácí těšili se velice na příchod můj a já zase na shledání s nimi, neb dlouho jsme se již nebyli viděli.

V Praze, u mistra V... , u něhož jsem se vyučil, umínil jsem si, že se stavím, bych hodného tohoto muže, jemuž mnoho děkuji za dobré vedení a za moudrou přísnosť, zase spatřil a mladšího bratra svého, jenž u něho se též právě klouboučnictví učil, navštívil.

Když totiž rodiče moji i bratr můj viděli, že dobře se mi při tom řemesle daří, měli mladšího bratra mého k tomu, aby i on kloboučnictví se věnoval. Bratr poslechl a odebral se do učení do Prahy, k hodnému mistru V...

Cestu z Paříže do vlasti nastoupil jsem z jara 1846 a konal ji přes jižní Německo většinou pěšky. Shlédl jsem mnohá pěkná a průmyslová města a požitek cesty té, ač dosti byla obtížna a unavující, nevymizí mi tak snadno z paměti. Konečně přišel jsem do Prahy a vyhledal mistra V...

Vřele byl jsem od něho přijat jako dobrý známý a přítel; pak spěchám do dílny k bratrovi, s nímž bylo shledání velmi tklivé, poněvadž dávno jsme se neviděli. Ukončiv nutné obřady a rozmluvy prvního setkání se, byl jsem od mistra jeho závodem prováděn.

Mnohé věci viděl jsem zlepšeny, lecos bylo pokročileji, důmyslněji prováděno nežli dříve, když já tam pracoval. Radoval jsem se upřímně z pokroků páně mistrových.

Když přišli jsme do skladiště, řekl mi mistr, že mi nemůže něco zamlčeti strany mého bratra, jenž se u něho učí.

„Veliký rozdíl jest,“ pravil, mezi vámi a bratrem vaším. Když mě požádal otec váš, bych bratra vašeho Václava do učení přijal, učinil jsem to s radostí domnívaje se, že zase tak hodného učně obdržím, jako vy jste byl; však chyba lávky! Bratr váš není mnoho pracovit, práci nekoná svědomitě, neposlouchá s radostí; ba velmi často, poručenomu-li něco, co mu není právě po chuti, lze vzdor a vztek čísti na jeho tváři. Po vaší upřímnosti, přívětivosti v obcování a oddanosti není při něm ani památky. Šetrnosť a touha po dalším sebevzdělání jsou mu vlastnosti zcela neznámé. Zkrátka – on jest sice vaším bratrem, ale dobrých vlastností vašich nemá; za to má však mnohé chyby, jichž vystříci se, byv napomenut, nikterakž po dobrém nechce. Dostane-li někdy někde nějaký krejcar, nehledí si za něj koupiti něco potřebného, zašetřiti si ho k užitečným věcem, nýbrž utratí jej malicherně, promlsá; – ba spozoroval jsem i jeho zálibu v tabáku a lihovinách.

Všecka moje domlouvání zůstala až dosud bez výsledku, proto pokuste vy se rozumným domlouváním o nápravu jeho.“

„Tak řekl mistr, ale na mne,“ pokračoval Vševojský, „učinila řeč tato dojem nepříznivý; překvapilo mě, že by bratr můj tak pošetilým byl, že by nerozuměl svému štěstí, že maje si je budovati, zlomyslně by si je ničil. Bolelo mě, že špatnou zprávu mi bude podávati otci – starému otci, jejž jsem miloval. Umínil jsem si, že bratra patřičně napomenu a rázně mu vysvětlím, jak jest se mu chovati, čeho se mu vystříci, aby dodělal se něčeho v budoucnosti. Jakmile byl jsem s bratrem o samotě, jal jsem se mu domlouvati a radu dávati, však hned při tom pozoroval jsem, že práce má nehrubě bude prospěšna; neboť bratr se vzpurným čelem a s utajenou zlostí domluv mých poslouchal a výmluvám rozličného druhu nebylo ani konce. Žádal jsem ho snažně jménem stařičkého otce; zapřísahal jsem ho jeho vlastním štěstím, aby v čas obrátil a k dobrému se měl, však on neuznal chyby dosavadní, nýbrž mi odsekl: „Starej se jen ty o své štěstí, po mém ti nic není, já se o ně postarám.“ Mlčky a se srdcem zarmouceným jsem se od něho odebral a šel k mistrovi do světnice. Druhého dne ráno hotovil jsem se k odchodu. Na rozchodnou uctil mě mistr znamenitě, a když jsme sami dva pospolu byli, ptal se mě, zdali jsem bratra napomenul a jak on se k mé domluvě zachoval. Prosil jsem ho za trpělivosť s ním, že se domnívám, že časem rozumným se stane a uzná sám, kdo s ním dobře mínil. Řekl jsem, že otci to povím, by ho písemně ještě sám napomenul. Takto vyhýbavě odpověděl jsem k otázce mistrově nechtěje mu lháti a nechtěje též slabou vážnosť bratrovu u mistra ještě více seslabovati, kdybych pravdu pověděl.

„Dej Bože,“ vece mistr, „aby se již poznal a jinak jednal, by přestal býti sobě nepřítelem a hleděl, řídě se příkladem vaším, štěstí své budovati na pevných základech.“

„Dej to Bůh,“ řekl jsem; v tom vkročí do světnice bratr na cestu připraven, aby mě kousek cesty doprovodil. Mistr rozloučiv se se mnou srdečně doprovodil mě před dům, já pak se bratrem svým kráčeli jsme statně ulicemi pražskými, abychom z města ven se dostali a já do západu slunce domů došel.

Den byl krásný, cesta příjemná; všudy jevil se čilý život – lidí mnoho pracovalo na polích, stáda vesele si poskakovala, pastýři vábili příjemné zvuky z píšťal svých, ptactvo mile prozpěvovalo, vzduch jen voněl příjemností – tak bylo krásně, že se mi zdálo, že i muška a komár ve vzduchu poletující radují se: jen mně bylo tak bolno – tak úzko, že bezděky mi slza do prachu skanula.

Mysl má dojata byla jednak nadějí na brzké shledání se se drahými rodiči a sestrami, jež dlouho jsem byl neviděl, jinak též starostí o budoucnosť bratrovu ohroženou nerozumným chováním, jež mi mistr vylíčil. Bratr po boku mém jdoucí lecos žertovného vypravoval a hleděl mi chytrosť svou dokázati rozličným vtipkováním, čehož duše má vážnými věcmi se obírající nehrubě se všímala. K málo čemu jsem mu odpovídal a on patrně tušil, že jeho chováním, do něhož si mistr stěžoval, jsem rozmrzen.

Tak došli jsme do Libně, kam mě bratr můj doprovoditi přislíbil a od mistra mu dovoleno bylo. Vešli jsme do hospody, abychom si odpočali a sklenicí piva žízeň uhasili. Za chvílku jsme se rozcházeli, bratr navracel se do Prahy, já pak spěchal k rodnému místu, bych potěšil se s těmi, již po Bohu jsou našimi největšími dobrodinci, a zařídil si vlastní domácnosť, začal řemeslo samostatně provozovati. Při odchodu prosil mě bratr, bych rodičům ničeho neříkal o tom, že si mistr do něho stěžoval, že se polepší a úplně dá na sebe pozor. Že by otec byl zarmoucen, že by si představoval, že vše je horší, nežli se povídá, doložil.

I řekl jsem mu, že, slíbí-li mi upřímně, že se polepší, neřeknu tentokráte nic otci, ale brzy že dopíši mistrovi, by mi pověděl, jak se chová a nebude-li zpráva přízniva, pak že vše otci řeknu.

Bratr svatě slib opakoval a objali jsme se na rozloučenou.

Chtěl-li někdy přece zůstati doma, hlavně proto, že žádných peněz neměl, přišli pro něho jeho kamarádi, jichž měl stále hojně, a vytáhli ho s sebou.

Nemohli ho postrádati pro jeho výborný vtip, pro jeho rozmanité žerty, kterými je bavil. Ale nemaje peněz vypůjčil si je od někoho, vzal si plat od mistra napřed nebo zůstal v hospodě, kam obyčejně chodil a kde znám byl, dlužen.

Zavrzala-li kde hudba a jenom trochu se mu to dalo dělati, hleděl se dostaviti; tančil o všecko pryč, až byl všecek mokrý, šaty na sobě prachem a potem až měl na polo zničené. Útrata jeho při takových příležitostech bývala velika, skoro vždycky se zadlužil; a poněvadž musil pak dloužky upláceti, vytloukal stále klín klínem a často i v nemalých rozpacích se nalézal, když maje platiti, peněz neměl.

Takové okamžiky jsou asi velmi trpky, když majíce platiti nemáme čím a hrozí se nám žalobou.

Když se přece někdy za čas mu podařilo, že dostal od mistra v neděli týdenní mzdu celou – že neměl nic napřed – hýřil v neděli, a zbylo-li mu co, hýřil i v pondělí, tak že když přišel v úterý ráno do práce, byl čistý jako sklo – neměl totiž ani krejcaru – a mimo to byl unaven na těle a mrzutý v duši. Jest to zajisté něco zvláštního, že nezřízené takové radovánky a požitky, jimž-li člověk přes míru se oddá, neobčerstvují, nečiní veselým, ale naopak velmi zarmucují. Po krátké radosti následuje obyčejně dlouhá žalosť a jest s podivením, že přece stále na světě jest dosti lidí, kteří ničeho nedbajíce jen stůj co stůj do víru jejich se vrhají sami sobě záhubu připravujíce.

Tak uplynula tři léta, která v Linci strávil. Po třech létech zomrzelo se mu tam, vytrhl tam odtud a odebral se do Štýrského Hradce. Úsporu z Lince nenesl si žádnou, do Hradce dostal se bídně většinou po mistřích i jinde žebraje. Tam dostal práci a žil obvyklým svým spůsobem.

Pracoval tam několik let, ale nezachoval zase ničeho – tovaryšení se mu však za ten čas již velmi zomrzelo, říkal, že se dře jinému bez vlastního prospěchu, že z toho nic nemá, toužil mistrem se státi a pro sebe začíti. Však jednalo se nyní o to, kterak to chytiti, aby potřebných peněz k tomu získal. Co po otci zdědil – otec byl zatím zemřel – bylo velmi málo, to nikterakž nedostačovalo. I umínil si, že požádá sestry, aby mu do začátku své podíly půjčily, mě též o zapůjčení několika set prosil.

Však kterak jsme mu měli půjčiti, znajíce ho jako člověka nepořádného, jenž krejcaru neudrží?

Věděli jsme jistě, že kdybychom mu půjčili, že to špatným hospodářstvím pozbyde a nám nezbyde nic jiného, než pěkně se s tím spokojiti.

Nepůjčili jsme mu tedy nic. On pak velice rozmrzen, zvláště na mne, odešel do Plzně, aby tam zase tovaryšil, což mu bylo sice velmi protivné, ale jiného mu nezbývalo.

Ale brzy pomýšlel jiným spůsobem se nenáviděného tovaryšení zbaviti.

Myslil, kdyby se mu podařilo najíti bohatou nevěstu, že jejími penězi může pak řemeslo začati.

I sháněl se, kde jen mohl, po bohatých holkách, na nic jiného při nich nehledě leč na bohatství; ctnosti a jiné dobré vlastnosti byly mu věcmi zcela nepodstatnými. Však kdo ho znal, nechtěl s ním nic míti, brzy ho odbyl. Poněvadž však na světě vedle lidí rozumných hojně nerozumných se nalézá, našel i Václav přece bohaté holky, kterým líbila se jeho hezká postava a k nimž uměl se připochlebiti svou dovednou řečí, jež volny byly si ho vzíti.

Brzy vybral si jednu s několika tisíci a šel s ní k oltáři.

Odstěhoval se do města P... a začal tam slavně s velikým hlukem a okázalostí řemeslo.

Brzy potom, když tam se byl usadil, navštívil mě se svou manželkou – jak se domnívám hlavně proto, aby mi okázal nynější svůj blahobyt, svou zámožnosť, aby mi znáti dal, že bez mého přispění a beze mne on slavněji počal než já. On i manželka jeho byli krásně oblečeni dle nejnovějšího kroje, prstenů měli plné prsty a mluvili jen o samých zábavách a dobrých pokrmech, co který rád.

Hned jsem tušil, kolikátá uhodila, že Václav je starým vyvádivým Václavem a že ani manželský stav ho nenapravil, poněvadž dostal ženu nerozumnou, která nedovedla okolnosti posuzovati, nedovedla počítati a jen spokojena byla, když bylo všeho dost, když se veselila a užívala; na konec, jaký při takovém hospodářství bude, nepomýšlela.

Najednal si tovaryšů, dělal pána, sám skoro nic nepracoval nebo hrozně málo. Jezdil na jarmarky, žil tam pansky, dobře jedl a pil, a trefila-li se dobrá veselá společnosť, což se málo kdy nestalo, zamíchal si i kartičky; když pak domů přijel, mnoho peněz nepřivezl nikdy.

Před ženou, která moc chytra nebyla, dovedl vždycky vše ukrýti a jí vymluviti. Co on po jarmarcích jezdil a utrácel, doma se též nešetřilo, poněvadž jeho žena neměla smyslu pro hospodárné, jednoduché vedení domácnosti.

O živnostenském účetnictví neměl Václav ani ponětí, poněvadž duševní práce ho nikdy netěšila. Ničeho skoro pořádně si nezaznamenávaje, neměl při průmyslu a obchodu svém žádného přehledu, nemohl nikdy předsevzati inventuru, kterou by se o stavu skutečném jmění svého přesvědčil. U něho se jenom kupovalo, prodávalo, z peněz utržených bralo, ale nic nezaznamenávalo, nepočítalo.

„Kdož by se ještě počítáním soužil, co obchod vynese ročně, co měsíčně, co se spotřebuje v domácnosti ročně, měsíčně, týhodně, kdož by se o takové tretky staral, kobyla má větší hlavu, ta ať se o to stará,“ byla hrdinská řeč Václavova.

Napomínati ho jsem nikterakž nesměl, poněvadž byl moc veliký pán, jenž si nedal nic říci, jenž dobré rady nesnesl. V hospodě frázemi rozličnými o politice jenom házel „on byl nejlepší diplomat, nejlepší politik, nejlepší vojevůdce, on by nejlépe obec dovedl spravovati,“ tak mluvil.

Všemu jinému a cizímu rozuměl dle řečí svých frázovitých lépe nežli jiní, „já bych to takhle zařídil a musilo by to jinak jíti,“ zavznívalo často hospodou, ale své věci, svou domácnosť nedovedl si zaříditi, aby nebrala zkázu.

On byl nejlepším vlastencem, kde jednalo se o křik, o chloubu, ale nic to nestálo; perné však lopotivé práci, kterou mohl dle síly své vlasti prospívati, se vyhýbal.

Bezděky přichází mi zde na mysl básnička našeho Františka Ladislava Čelakovského, jejž velmi rád čítám, která tepe takovou chloubu marnou a duševní lenosť:

Takový byl náš Václav; mluviti uměl výborně, ale zvelebiti si průmysl a obchod a udržeti ho v pořádku, toho nedovedl.

Vedle tohoto nepořádku vyvinovala se u nich nádhera veliká, u řemeslníka skoro nevídaná. Všedního dne chodila jeho manželka jako jiné řemeslnice o velikých svátcích Páně. Šat drahý nový se koupil a vzat byl hned pro všední den, obnošený se rozdával. Obuvi též veliké množství u nich padlo – skoro nic nedávalo se spravovati, jako u velikých pánův.

Žena Václavova měla stále jednu i dvě děvečky, ač nemajíc dětí mohla sama vše v domácnosti obstarati a udělati, ale byla pyšna, myslila, že jí není třeba pracovati, a pak i líná, neb nechtěla pracovati.

Málo starajíc se sama o domácnosť přenechávala vše děvečkám, které dbaly o sebe, ale ne o ni; sama přistrojivši se, četla nejvíce bídné románky, kterých mohla dostati. Poněvadž nikdo služkám na prsty nekoukal, nepřetrhly se v práci a majíce skoro všecko svěřené kradly vše, co se dalo.

Pak se stále dobře jedlo i pilo: jestli na to obchod vynáší čili nic, o to nikdo se nestaral.

Ale nebylo na tom dosti, že se doma dobře vařilo, pan Václav každého dne ještě zvláště večeřel v hospodě, kdež byl stálým hostem, a hrozně často vyskočil si také jako nějaký veliký pán na snídani na vidličku a na kapku vína, kdež ovšem často „rozličnou náhodou“ až do poledne se zdržel.