B. Stýblo Praha

„Přísahej věrnosť Hospodinu; přísahej na hrobě otce milého, aby slyšel upřímný slib tvůj."

Mlada, kněžna abatyše. Původní vlastenecká povídka z 10. století. Pro mládež i dospělé napsal Ludvík Unger.

Drobné obrázky. Českým dětem ukazuje Jan Dolenský, učitel. K tisku upravil Karel A. Bulíř, ředitel. Spisů pro mládež číslo 38. (S barvotiskovým obrázkem) Nákladem knihkupectví B. Stýbla v Praze.

1.

Naše milá vlasť podobala se ve druhé polovici devátého století krásné zahradě; bylať sice ladna, ale víra svatá neblažila lidu jejího jako ta vůně zahrady; nezazníval v ní chvalozpěv Hospodinu, až teprve z družné Moravy stihla k nám zvěst o poznání Boha jediného a v národě samém povstali kněží, kteří po vlasti putovali hlásajíce na základech lásky a míru víru svatou.

Lid rád opouštěl háje modlám zasvěcené, odvracel se od bůžků domácích a přilnul vděčným srdcem k nebeskému Tvůrci všehomíra.

Pohynuly žertvy pohanské a na místě nich zdvihati počaly se oltáře Páně, ozářené vroucí láskou lidu věřícího, a přinášena oběť nového zákona Králi nejvyššímu. Záhy však povstali protivníci, kteří vznešenému dílu víry křesťanské vší silou odporovali. Vedla je k tomu závisť a sobectví, i strach před hněvem bohů pohanských. Velká čásť zemanův totiž byla zároveň kněžími, kterým prokazoval lid úctu velkou i značnou moc jim přisuzoval maje za to, že rozmlouvají s bohy. A té úcty zemané neradi se zříkali; proto činili víře svaté zjevné i tajné překážky. Jejich návodem nabyl vznešený kníže, svatý Václav, korunu mučennickou.

Když nastoupil Boleslav vládu knížecí, zajásali pohanští zemané; měli pevnou naději, že strhnou mocně zářící slunko víry s nebe křesťanského, nový kníže pak že podle jejich vůle pozdvihne kleslou modloslužbu.

Však Boleslav brzy vzpamatoval se, lituje činu svého; aby pak věčného soudce modlitbou a pokáním smířil, bylo přední péčí jeho. Odstěhoval se z Boleslavi na hrad pražský a syna svého, Strachkvasa, zasvětil službě Hospodinově.

Bývalý přední jeho rádce Hněvsa následoval Boleslava na hrad pražský, kde hleděl knížete do nastrojeného lůna pohanského strhnouti. Již klesala mysl Boleslavova, však tu v rozhodné chvíli jako anděl strážný zjevila se na hradě knížecím dobrá a zbožná sestra Boleslavova, šlechetná paní Přibyslava a nástrahy činěné zmařila. Přišla vykonat pobožnosti na hrobě svého otce Vratislava a babičky sv. Lidmily, jichž popel kryla posvátná kobka chrámu sv. Jiří, který zbožný otec její byl vystavěti dal.

Hněvsa chystal se právě základy vznešené víry křesťanské pobořiti, a tu přichází mocná ochranitelka její.

Přibyslava byla paní bohumilou, vycvičena ve ctnostech křesťanských od sv. Lidmily, provdána za knížete do krajiny charvátské na Jizeře, kde na hradě Jablonném vzorný život vedouc, stala se dobrodějkou a pravou matkou lidu okolního. Boleslav znaje šlechetnou povahu dobré sestry své, prokazoval jí úctu posvátnou.

Když se setkala Přibyslava s Boleslavem, odvrátila zavlhlých očí svých od něho; zármutkem nemohla promluviti. Konečně tiše pronesla slova: „Babička rozmilá učila nás ctnosti a lásce Boží; ty rušíš svazek lásky upřímné v rodině naší a spolčuješ se s pohany. Došly mne smutné zprávy. V posvěceném hradě zbožností předků našich přechováváš pohany, pracuješ s nimi k tomu, aby pokaženo bylo sv. dílo Methodějovo a národ náš pravého Boha sotva poznávající, stržen byl opět do lůna bludu a modlářství. Stal jsi se zjevným nepřítelem Božím. Přicházím tebe upamatovat, že Pán svých věrných neopustí. Svou mocí ničí protivníky jako pozdní mráz jarní květy. Odvrať se od pohanův a hleď rozšířiti slávu Boha jediného a rozkoš a blaho naplní srdce tvé."

Boleslav stál jako přimrazen; slova předobré sestry vryla se do srdce kolisavého příliš hluboko. Neodolal Přibyslavě; zrak jeho zasmušil se a v oku zaleskla slza hlubokého pohnutí.

Přibyslava zřela slzu upřímnou; poznala, že přivésti dá se bratr na cestu dobrou, a toť bylo hlavním účelem cesty její. Proto pokračovala dále:„Chceš-li, aby v zarmouceném srdci mém opět láska sesterská k tobě vzplanula, zřekni se nepřátel Boha jediného a buď lidu dobrému panovníkem vzorným, spravedlivým a zbožným. Veď ho cestou víry svaté ku všemohoucímu Hospodinu. Nepřátelé obelstili tě, abys mrákotu pohanství pro hřích a hanbu národa svého křesťanskému lidu vnucoval a na potupu okolních národů krásnou vlasť ohyzdným rouchem temnoty a smrti přiodíval."

„Sestro milá," chvějícím hlasem promluvil Boleslav, „nebe tě seslalo, abys v rozhodném okamžení pokazila radosť přátelům zrádným. Dnes přislíbil jsem Hněvsovi, že vydám rozkaz, aby lid důvěřoval bohům starým, v pokoře do hájů modlám zasvěcených přicházel, bývalou úctu jim prokazoval a hojné žertvy jim přinášel. Poznávám chybu svou. Četní

rádcové moji plesají dnes již, že zdaří se jim úplně dílo pohanské. Dnes budu jich prost a věrnosť přísáhati chci Bohu všemohoucímu, jemuž založil dobrý otec chrám sv. Jiří, věrnosť víře křesťanské, kterou vyznává dnes rod Přemyslův."

Přibyslava mírně vzala bratra za ruku řvouc k němu:„Přísahej věrnosť Hospodinu; přísahej na hrobě otce milého, aby slyšel upřímný slib tvůj." I šli do kostela sv. Jiří. Starý kostelník vlídně uvítal knížete svého a uctivě pozdravil Přibyslavu.

Boleslav pokynul, aby odešel; zůstali samotni. Přibyslava skropila pomník otce slzami; bylyť to slzy blahosti nad zachráněným bratrem.

Boleslav přistoupil nesměle ke hrobce. Přibyslava vrhla se bratru svému v náruč a s pláčem prosila ho, aby přísahal, co slíbil. Boleslav položiv ruce na pomník otce svého, mocným hlasem zvolal:„Zde na hrobě milovaného otce svého slibuji Tobě, Bože věčný, že chci jen slávu Tvou v zemi hlásati, sv. víru všemožně šířiti a národu svému býti vzorem pravého křesťana. Siliž mne, o Bože, abych v boji proti pohanům měl dosti odvahy a stálosti."

Přibyslavino srdce novou blahostí naplnilo se; viděla, že bratra zachránila a s ním všechen národ. Zastavila se u hrobu babičky své, sv. Lidmily, kterou v modlitbě prosila, aby u trůnu Božího orodovala, by Pán v srdci Boleslavově roznítil pravý zápal víry sv., by statně rozrušiti mohl zbytky pohanské.

Pohané ničeho netušíce jásali, že se jim dílo zdaří. Odpoledne sešli se a složili provolání tohoto obsahu: „Českému lidu pozdrav vévody Boleslava!

Cizí víra šířiti počala se po krajích žerné naší. Lid opouští staré mocné bohy, které po staletí vyznávali předkové naši. Děje se to na záhubu vlasti i národa. Jest pevnou vůlí mou, aby víra nová ze země mé pohynula. Poroučím, aby zrušeny byly chrámy křesťanské a v nich postaveny byly sochy přemocného Svantovíta. Kéž lid pálí hojně žertvy bohům našim, aby smířen byl hněv jejich, vzbuzený nevěrou lidu. Rozešlu vyzvědače, by zprávu podali, že všude jen prokazuje se úcta bohům starým. Kdo by v nové víře tvrdošijně setrval, jest mu se obávati hněvu mého."

Hněvsa vzal spis a chvátal nazejtří ráno radostně k Boleslavovi, by jej podpisem svým opatřil. Radoval se; neboť věděl, že spis rozhodný účinek pro pohany v národě vyvolá. Boleslav hotovil se právě vydati nařízení vlídné, jímž projevuje přání, aby lid rušil modly a doporučuje mu vřele stavbu chrámů Hospodinu, kterého křesťané vyznávají.

Hněvsu zarazilo, že nezřel více laskavé tváře Boleslavovy. Předložil spis řka:„By dílo naše dozrálo, musíš, kníže věrný, čeliti veškerou mocí proti křesťanům. První krok k tomu učiníš tímto nařízením. Zajásají bohové a dílu tvému žehnati budou."

Boleslav přísným okem pohleděl na předložený mu spis a kázal sluhovi, aby jej vrhl do ohně. Pak pravil Hněvsovi:„Zprotivila se mi cesta hříšná, po které jsi mne zaslepeného dlouho vodil. Dnes více nejdeme cestou jednou; chceš-li ve přízni mé setrvati, přijmi víru sv., víru křesťanskou. Přísahal jsem věrnosť Hospodinu. Pronásledovati budu modláře, kteří ze soběctví ve modloslužbě tvrdošijně setrvají. Staň se křesťanem a učiním tě lechem vznešeným."

Hněvsa tloukl se rukou v čelo, vzdávaje česť bohům svým pravil: „Jako kněz žertvy páliti a dílo tvé kaziti chci do smrti své. Spíše tebe skryje chladná země, nežli bych se odvrátil od bohů svých." Po těch slovech tasil meč; avšak služebníci Boleslavovi přiskočili, Hněvsu jali a do tmavé věže uvrhli.

Bylť v moci Boleslavově; mohl ho ve věži ponechati, avšak Boleslav důvěřoval v ochranu Hospodinovu, a proto čtvrtého dne poručil ho z hradu vyvésti.

Hněvsa v nitru svém byl velice pobouřen; viděl, že úsilí jeho jest zmařeno. Spěchal na svůj opevněný dvorec blíže Boleslavi, nespustiv msty z mysli své.

Osnoval cestou čin ohavný. Lid ve velké úctě choval stánek Boží na Levém Hradci. Byl to prvotní chrám křesťanský, který Bořivoj na svém oblíbeném hrádku založil a sv. Metoděj na své apoštolské cestě po Čechách ke cti svatého Klimenta posvětil. — Hněvsa znal vrátného; neboť na Hradec často s Boleslavem dojížděl. Pomocí vrátného chtěl se do hradu dostati, a až vše v tuhý spánek pohříženo bude, umínil si posvátnou budovu zapáliti. Dal se tedy k Levému Hradci.

Stmívalo se již, když Hněvsa u brány stanul. Žádal, aby byl vpuštěn. Vrátný ho poznal; otevřel mu bránu. Hněvsa žádal noclehu předstíraje, že jest unaven.

Ochotně mu vykázali lůžko.

Radostí zářilo oko jeho; neboť byl u cíle. Představoval si již chrám památný zničený.

Měsíc brzy vyplul na jasném nebi hvězdnatém, v záři jeho zastkvěl se jako perla vzácná první stánek, zbudovaný dobrotivému Hospodinu ve středu vlasti české. Hněvsa pozoroval, že jsou věže kostelní otevřeny, což dílu jeho velmi přišlo vhod. Když ticho zavládlo krajinou, opustil nepozorovaně komnatu; vzal přípravy k ohni a plížil se temným stínem přímo ku věži. Myslil si, když na věži vypukne oheň, povstane na hradě zmatek, kterého použije a z hradu se vytratí.

Byloť zvykem z opatrnosti hlídati chrámy křesťanské, aby ušetřeny zůstaly před zarputilými pohany; neboť ve hněvu svém snažili se pohané chrámům škoditi.

Na Levém Hradci bděli každé noci dva hlídači, střežíce posvátnou budovu. Zraků jejich Hněvsa neušel. Než přistoupil k věži, byli mu v patách, čehož on nepozoroval.

Hněvsa se zvolna plížil do věže; znenadání obstoupli ho silní mužové a již ho pevnou rukou drželi.

Ulekl se velmi. Brzy se vzpamatoval; nechav svrchní oblek v rukou hlídačů, odskočil ku blízké hradní zdi a pádným skokem řítil se do hlubokého příkopu.

Potloukl se značně a bolestí se svíjel. Sebral posledních svých sil a dovlekl se do háje blízkého, který jednou zasvěcen byl bohům pohanským a kde stávala socha bohyně úrody Živy.

Pohané za jasných nocí scházívali se v tom háji, aby tajně ctili bohy své. Hněvsa těžce zraněný myslil, že zde zahyne.

Do háje přišli tři muži, počali odříkávati známé chvalořeči bohům a tlouci se v čelo.

Hněvsa poznal, že jsou pohané; dal se jim poznati a prosil je, aby ho zavezli domů do jeho dvorce.

Pohané mu učinili po vůli; zanesli ho do blízké osady, kde ho tajně na vůz naložili a uháněli k Boleslavi. Hněvsa zlořečil osudu svému. Rána jeho se horšila a bolela čím dále tím více.

Hněvsa poznal, že se přiblížila poslední hodina jeho. Uznával, že hněv jediného Boha křesťanů dotekl se ho a že proti svrchovanému Pánu světa marné jest úsilí pohanů. Zdvihl ruce k nebi a žalostným hlasem zvolal:„Hospodine, Bože na nebi, odpusť hříšnému sluhovi svému; buď milostiv člověku, který k Tobě, Soudce nejsvětější, o milosrdenství v poslední hodince volá. Zříkám se modlářství a utíkám se pod ochranu tvou, Pane předobrý. Slituj se nade mnou a buď duši mé milostiv! Lituji hluboce, že jsem Tvé království ničiti chtěl a Tvým dobrodiním pohrdl. Tvému milosrdenství, o Bože velký, poroučím duši svou!"

Sklonil hlavu a tiše usnul na věky. Povoz nedaleko Boleslavi zastavil; mužové zabušili na vrata dvorce; za chvíli otevřel vrata sluha jeho Koren. Zanesli mrtvého Hněvsu do jízby; kamž přiběhla provdaná dcera jeho Vratka a jala se trpce naříkati.

Mužové veškerou vinu smrti Hněvsovy kladli křesťanům a na místě aby vyznali pokání Hněvsovo a poučili Vratku, jak Hněvsa svrchovaného Boha křesťanův o milosrdenství prosil, jali se Vratce domlouvati, že jest přáním Hněvsovým, by se věrně přidržela bohů pohanských a křesťanům škoditi neustala. Když byli koně pokrmili, ujížděli zpět ke Hradci.

Vratka pochovala otce a zachovala záští proti křesťanskému lidu v srdci rozechvěném; pozdvihovala často zraku svého ku hvězdám a tu v převrácené mysli její zdálo se jí, že hvězdy ohnivými jazyky hlásají, jak ji vyvolili bohové, aby zničila víru křesťanskou a po vší vlasti zavedla starou modloslužbu.

Okolní lid považoval Vratku za kněžku; věřil rád, co mu namluvila, a přikládal víry tomu, co domnívala se z hvězd čísti a osudy lidské předpovídati; proto scházívali se věrní její pohané bedlivě ve dvorci k úradám i k modloslužbě.

2.

Ve slavném rodě Přemyslovcův jako dvé různých poupat vynikaly nad jiné šlechetností vzácnou a zbožností vřelou sestry Dúbravka a Mlada, dcery knížete Boleslava.

Lahodný máj dotekl se jich půvabem neodolatelným; krása probuzené přírody, vonné květy a kypící háje kynou jim rukou štědrou a zvou do slastiplných krajin českých.

Již otvírá se brána hradu knížecího a z ní vyjíždí povoz, který odváží milé dcery knížecí Dúbravku a Mladu.

Dúbravka spěchá na oblíbený hrad Levý Hradec; Mlada dále na sever do země charvátské, na hrad Jablonné, k milované tetě Přibyslavě, která ve krajině pojizerské bohulibý život vedla.

Zvolna bral se povoz k severu; roztomilá tvář zářícího slunka vznesla se nad obzor, zlatý obraz její zrcadlil se v milionech perel rozsetých ranní rosou po ospalých ještě květinách.

Dívky zářily radostí. Viděli povznášející obraz probuzené jarní přírody v plné kráse před sebou. Starší Dúbravka naklonila se k Mladě a tiše pravila:„Květinky otvírají očka svá; vděčně pohlížejí k Hospodinu, který je mile občerstvil."

Mlada pokračovala:„Tam z hvozdů zamodralých vystupuje pára k nebesům; háje velebí Pána a přinášejí Mu oběť vůni svou. Viz ten jasný mráček nad Prahou, co asi znamená?"

„Toť cherub chvátá k nebi s modlitbou ranní křesťanského lidu českého."

Brzy objevil se oblíbený Levý Hradec s přední svatyní Hospodinovou, s památníkem prvního křesťanského knížete Bořivoje. Povoz vjel do hradu,

kde byly od lidu vřele pozdraveny.

Ustanoveno, že se Mlada jeden den zde pozdrží, druhý nastoupí cestu do krajiny pojizerské.

Mocná záře víry svaté oslnila národ český blahoplodným leskem svým, však přece ještě mnozí přiznávali se k bohům pohanským. I na samém hradě zůstal starý lovčí pohanem.

Odpoledne šly dcery knížecí v průvodu sluhy Ivana a sestárlého lovčího do blízkého háje. Se zálibou zhlížely na příjemnou bujnou zeleň; v háji vůně libá vítala je. Rozhlédly se; nedaleko šuměla Vltava, nad nimi pělo ptactvo v podnebesí, v háji volala kukačka a jí přizvukoval ve trávě cvrček.

Dúbravka pravila hlasitě:„Příroda jest velká kniha, v níž čteme o velebnosti Boha dobrého."

Lovčí se zamlčel.

Mlada zahlédla blízké žároviště pohanské, kde oběti zápalné modlám se přinášely; pokynula rukou řkouc:„Náš lid ještě obětuje modlám, toť jest hanbou národa křesťanského. Trápí mne, že jsou lidé v krásné vlasti naší, kteří se dosud tvrdošíjně odvracejí od předobrého Pána země a nebes. Budu prositi otce svého, aby kraj tento sprostil modlářů; neboť neslušno jest, aby na blízku přední svatyně Páně konána byla hříšná modloslužba."

Lovčí zčervenal; v tváři jeho zračilo se vnitřní pobouření, hněv.

Dúbravka sestru konejšíc pravila:„Buďme trpělivy; všeho do času. Pozoruj přírodu; jedním dnem nerozvily se tyto háje, aniž oděly se luhy květnatým rouchem. Zvolna minuly sněhy, pučela tráva, tu a tam rozvil kvítek korunku svou, krásy přibývalo a nyní kypí vše rozkoší. Víra křesťanská krásou svou dobude srdcí všech. Každým dnem množí se počet vyznavačů a kdo zatvrzele setrvává při starých bozích, věčně tu nebude; přijde pokolení jiné, které všeobecně se přizná ku vznešené víře křesťanské."

„Dobře pravíš, sestro milá; ale nač svěřovati času, čeho již nyní dosíci lze. Nelze trpěti, aby lid dobrý ve tmách nevědomky se kolísal a setrval ve víře, která do záhuby ho vrhá. Pohané pracují tajně, chtějí dobyti modlám půdy ztracené; toť rozněcuje jen stálý boj a svár v zemi naší. Upozorním na to milého otce; prositi ho budu, aby vší silou podvrátil modlám kořeny. Otci záleží na tom, by sjednocen byl národ u víře, a jako jedna obloha vlasť milou objímá a jedno slunce luhy naše oblažuje, tak jednotná budiž chvála Bohu jedinému, a jedna víra oblažuj srdce lidu českého. Chci všemožně dbáti toho, aby bující pohanstvo na dobro vymizelo a všude stkvěl se oltář Hospodinův."

Starý lovčí udiveně hleděl na Mladu; pohanské srdce jeho mocně bilo. Slyšel a viděl nebezpečného nepřítele modlářství v dívce knížecí; věděl, že moc její veliká jest. Pomsta jím zabouřila; pohleděl na Dúbravku, na Mladu se bál popatřiti; však přemohl se, vášeň jeho schladla na chvíli. Kul již v hlavě, jak by dceru knížecí učinil víře své neškodnou. Pevné zásady mladé dívky zarazily ho. Nesměl se prozraditi; kdyby víry své hájil, padl by v nemilosť knížecí rodiny. Znal Vratku; věděl, jaký odpor činí křesťanům; s tou poraditi se chtěl. Věděl, že pojede zítra Mlada nedaleko Vratčina dvorce; nemohl meškati, chtěl s Vratkou smluviti se. Neměl více pokoje. S planou omluvou poroučel se přízni knížecím dcerám; vsedl rychle na koně a jako šipka hnal se ke dvorci Vratčině.

V opevněném dvorci Vratčině právě rozžehli světlo, když lovčí stanul s koněm před vraty; zatloukl pádnou pěstí a za chvíli se vrata otevřela.

Vratka sama vítala známého muže. Její manžel před rokem zemřel, syn dlel u příbuzných na Hradsku blíž Kokořína, toliko šestnáctiletá dcera její Vratislava zůstala v jízbě, do níž s lovčím vstoupila.

Lovčí počal vyprávěti:„Vyslechl jsem právě knížecí dceru Mladu; hněv rozbouřil srdce mé. Dívka umínila si vší silou na křesťanského otce svého naléhati, aby rušil bohoslužbu naši, kácel bohy a pronásledoval pohany. Slíbila, že neustane, dokud jediného pohana v zemi bude. Doslechl jsem, když otec tvůj podával knížeti prosbu, aby zvelebil bohoslužbu starých bohů, dal ho kníže vrhnouti do žaláře. Považ, jak se prohřešil kníže proti rodu tvému a bohům našim. Nyní má pobádán býti ještě od své dcery, kterou tak vřele miluje; má popuzen býti, aby s dvojím úsilím posvátné háje ničil a bohům našim škodil. Dívka jest v moci naší. Rozkaž jen, lid se jí chopí, zavede ji tobě; ty znáš čarovnou moc bylin, omámíš mysl její, zvrátíš nadšení křesťanské a vštípíš jí úctu k bohům našim, aby se stala přední hajitelkou staré víry na dvoře knížecím."

„Dobře," pravila Vratka,„ale jak ji dostanu do moci své, abych nebyla vyzrazena a nestihla mne ruka soudů knížecích?"

„Nestrachuj se ničeho; promyslil jsem dobře, jak dceru do svých rukou dostaneme."

„Mluv tedy."

„Zítra časně ráno, když první červánky ranní na nebi se objeví, musí lid tvůj na koních hbitých čekati v lese, který se u cesty ku přívozu rozprostírá. Pojede tudy; provázeti ji bude toliko sluha Ivan s vozkou. Lidu našemu se asi ztěží tito dva postaví na odpor; při prvním nárazu hodí se dvěma průvodčím pleny přes hlavy, sváží se a ponechají svému osudu. Dívku posadí některý jezdec na koně, a než slunce ozáří krajinu, bude Mlada v bezpečném úkrytu u tebe."

Radostně slíbila Vratka, že vše tak věrně vykoná, jak lovčí navrhl. Hned rozeslala k nejvěrnějším pohanům posla svého, aby se sjeli večer ve dvorci jejím k důležité poradě.

Spokojeně ujížděl lovčí k Levému Hradci; byl jist, že se Vratce lov horující Mlady zdaří.

3.

Na východním nebi zjevily se pruhy růžového zlata; některá světla na velebné báni ještě kmitala, když Mlada zřela již uchystána do čarokrásného jarního jitra. Těšila se, že dnes bude u dobré tety v utěšené krajině pod malebným horstvem, kde tolik hájů vonných vzduch osvěžuje a o laskavosti Boží věčné písně šumí, kde bohatý nádech jarní roztoužené lidstvo ke slavným hodům zve. Radosť přemohla záhy spánek Mladin a pudí ji dále na sever.

Již ozvaly se dvéře chrámové, z nich z osvětleného chrámu vyšla Mlada s Dúbravkou, kde vykonaly ranní modlitbu, blahořečily velebnému Dárci krásy ve staně zasvěceném, který byl předním svědkem toho, když vznešené slunko víry křesťanské pohanským Čechám první blahoplodné paprsky bylo vyslalo.

Mlada usedla na připravený knížecí povoz; rozloučila se srdečně s milovanou sestrou svou. Vůz zahrčel a unášel zbožnou kněžnu ze sídla knížecího. Povoz uháněl za temného šera ke hlubokému lesu, za nímž pěnila se Vltava. Mlada oplývala štěstím; den se mocně rozkládal po krajině. Brzo minuly tmy a krásné luhy české, půvabné háje, úrodné nivy střídaly se v milém souladu.

V levo vážně zhlížel šedý Řip jako věrný strážce luhů požehnaných. Od severu vlídně hleděli blíženci Bezděze, za nimi v závoji mlhavém modraly se Krkonoše s horami Jizerskými. Jaký to velebný obraz za klidu a jarní krásy v lesklém rouše zářící rosy. Minuli několik útulných dědin a octli se v lese. Mladě bylo zvláště volno; čistý, vonný lesní vzduch jí lahodil. Ujeli hodný kus. Tu jim jelo několik jezdců vstříc.

Přijeli blíže; na dané znamení vyskočili mužové se svých koní na vůz, a než se Ivan a vozka zpamatovali, měli již hozeny pleny přes hlavy, že ničeho více neviděli. Provazy svázali jim ruce a zanechali je jejich osudu.

Mlada se dala do křiku. Však i jí na hlavu hodili plenu; jeden ji posadil k sobě na koně a již ujížděli hustým lesem ke dvorci. Mlada se chtěla muži z náruči dostati; co však zmůže síla knížecí dívky proti muži neohroženému? — Oddala se tedy do vůle Hospodinovy a odříkávala v mysli své vroucně modlitby.

Kůň s povozem obrátil se po chvíli a volně ubíral se zpět cestou, kudy byl do lesa přijel.

V první dědině obstoupili povoz lidé; poznali, že jest knížecí; s podivením patřili na svázané zakuklence.

Rádi jim poskytli pomoci, rozvázali je a zbavili těsných plen. Tu počali vypravovati oba, co se stalo; Ivan s pláčem vypravoval o unešené kněžně. Lid hrůzou trnul, ale pomoci nemohl.

Vozka pak o závod s větrem hnal koně k Levému Hradci, aby zprávu podal s Ivanem rodině knížecí o předobré Mladě.

Vratka nedočkavě čekala před dvorcem; měla již pro Mladu připravenu komůrku v odlehlé části dvorce; dvéře její se daly snadno skrýti ; těsné okénko z ní šlo do opuštěného příkopu, zarostlého křovím.

Srdce jí radostí bilo, když spatřila jezdce uháněti se vznešenou dcerou knížecí ke dvorci. Vjeli do vrat, která Vratka hned pečlivě zavřela. Své čeládce nedůvěřovala; bála se, že by mohl hnusný čin její prozrazen býti, proto poslala čeládku hned časně z rána v jinou stranu po práci. Ve dvorci zůstal s ní jediné sluha Koren, jemuž úplně důvěřovala, a dcera její Vratislava.

Rychle se chopili mužové zarmoucené dívky a chvatem vedli ji do komůrky, kde ji na židli posadili; vyšli se Vratkou ven, podali jí jeden po druhém ruku, vsedli na koně a letmo uháněli ze dvora.

Vratislava lítostně popatřila na dívku; rmoutila se nad tím, že se matka zrádnému lovčímu k ohyzdnému činu najati dala. Ráda by byla matku o milosrdenství poprosila, znala však přísnosť a krutou nenávisť matky své ku křesťanům; proto se bála soucit svůj projeviti.

Když mužové se rozjeli, vrátila se rychle matka ke lkající Mladě, sundala jí šat s hlavy a lichotivým hlasem k ní promluvila:„Nešťastná dívko, padla jsi vrahům do rukou. Ani nevíš, co jsem pro tebe učinila. Jeli s tebou vrazi kolem dvorce mého, zle by se ti bylo vedlo. Já však vzývala bohy naše a ty zvrátily mysl krutých lidí; vrahové zbloudili a zavedli tě sem do dvorce mého. Věz, jak jsou mocni bohové naši. Složili tě sem, ale stálo mne mnoho práce, než jsem je ze dvorce vypravila. Musila jsem před nimi přísahati bohům našim, že tě dříve nepustím, dokud neprojevíš, že jsi upřímnou pohankou a dokud našim bohům s plnou oddaností a vroucností obětovati nebudeš. Mně neměj za zlé, že tě hned pustiti nemohu; plním tak jen slib svůj bohům daný. Poznám-li pohanské srdce i smýšlení tvé, mileráda tě propustím. Zde stojí bůžek náš, jest to věrný opatrovník příbytků našich, pokoř se jemu. Večer zavedu tě k obětnici; chci viděti, jak přineseš oběť zápalnou bohům našim. Konečně slíbiti musíš, že na vždy bohům našim věrnou zůstaneš, a s radostí, učiníš-li tak, vyberu nejlepší povoz svůj, aby tě zavezl k mileným rodičům do sídla knížecího."

Vratislava tajně poslouchala za dveřmi.

Vratka postavila bůžka před Mladu. Zarmoucená Mlada poznala, že vězí v rukou pohanů, a prohlédla lživou řeč Vratčinu; poznala, že vše nastrojili pohané, aby ji do svých tenat zatáhli.

Brzy se vzpamatovala, vyjasnila tvář svou a odhodlaně pravila: „Poznávám lstivou řeč tvou; nemysli však, že jí vynutíš na mne, abych se povrženým modlám klaněla a jim obětovala. Nikdy se nezříkám předobrého, přemocného Boha svého. Jest nejmocnějším pánem světa; zajisté neopustí mne, když k Němu o pomoc volati neustanu."

Sepjala ruce, pozdvihla je vzhůru a něžným hlasem zvolala:„Velký Bože, který osudy lidskými vládneš, světy řídíš a krásou naplňuješ vše, patř na zármutek služebnice své. Propůjč mi mocné ochrany a milosti Své; vyprosti mne z moci lidu nevěřícího a navrať mne drahým rodičům. Usoudil-lis však mi, abych trpěla, uděl mi síly a vytrvalosti, bych v utrpení neklesla a v tobě jen, Pane spravedlivý, vždy hojnou útěchu nalézala."

Vratka se nemohla přemoci, viděla dívku odhodlanou na smrť, zvolala:„Hněv jsi zbouřila ve mně. Klaň se bohu tomuto!" Při tom jí strkala bůžka do ruky.

Mlada jej přijala a jemným hlasem promluvila dále:„Náš mocný Bůh vládne světy, vládne životy lidskými; stvořil krásné hvězdnaté nebe, stvořil planoucí slunce i jasný měsíc; zemi přiodil něžnými květy, jest původcem všeho blaha našeho. Jemu ke cti pěje ptactvo, Jemu se koří sbory andělské na nebi a oddané Mu lidstvo na zemi, Jeho vyznávati budu do smrti své, Jemu poroučím život i duši svou. Tvůj bůžek jest toliko kus hlíny; pustím-li jej, veta po něm, zůstanou z něho jen střepy." Po těch slovech hodila Mlada skřítkem o podlahu tak, že se střepy z něho rozlétly; i pravila pak s úsměvem:„Tyto kusy mrtvé hlíny jsou bůžkem vaším? — Viz, ženo zaslepená, ničemnosť bohů svých. Ráda ti odpustím vše, když povrhneš těmi dělanými modlami a vyznávati budeš Boha mocného, jediného, který milostí Svou světy naplňuje, slunci svítiti dává, déšť sesýlá na osení veškeré a blesky hříšníkům hrozí."

Vratka nevěděla, čeho by namítati mohla. Stála tu na dobro zdrcena. Hněvivě pohlížela na střepy nejmilejšího bůžka. Bila se chvíli v čelo a volala:„Vzdálen buď hněv tvůj domu našeho, kéž padne na křesťany."

Mladě zaleskl se na krku křížek; hněvivé oko Vratčino zahledlo jej, hned mocně rukou křížek Mladě nadšené láskou a oddaností k Bohu strhla a uháněla z komůrky. Křížek zanesla do dvora, kde jej pod kamenem ukryla.

Vše to slyšela a pozorovala dobrá dcera její Vratislava.

Vratka nevěděla, co s Mladou počíti; neočekávalať nikdy takové odhodlanosti, odporu a pevné vůle od dívky mladé. Přemýšlela, jak by dále jednati měla; konečně jí napadlo, co se nezdařilo jí, že se zdaří snad dceři její Vratislavě; poslala ji tedy do komůrky ke Mladě, aby ji modlářství nakloniti hleděla.

Vratislava byla jemného citu, vlídna; modlářství zapustilo do srdce něžného jen kořenů slabých. Již dávno ráda by poznala krásné základy víry křesťanské, o nichž již mnoho slyšela. Skrývati však se musila před matkou, zatvrzelou pohankou.

Řeč Mladina, kterou za dveřmi byla vyslyšela, dojala ji velice, že počala sama přemocnému Bohu důvěřovati. Plna ochoty vešla ke Mladě, padla jí vřele do náručí a krásný vlas její skrápěla slzami vroucí soustrasti. Posadila se podle Mlady, vyjevila jí, že jest dcerou Vratčinou a nepřichází, aby ji nutila k modloslužbě, ale aby si od ní dala vypravovati o víře svaté křesťanův a vyslechla krásné její zásady. Prosila jen, aby mluvila po tichu, by jich nikdo neslyšel a matku proti nim nepopudil.

Mlada vykládala velmi vroucné o Pánu Bohu, o Jeho překrásných vlastnostech, o velebném díle Jeho, o vznešeném učení Syna Božího.

Vratislavě slova neušlo, čím déle poslouchala, tím mocněji ovládala jí touha státi se křesťankou.

Byla jista, že nikdo nenaslouchal; však přece všecko slyšel sluha Koren, který již dávno tajně vzýval Boha jediného. Znal veškeré nástrahy na knížecí dceru, která vší silou ducha svého horovala pro zmohutnění víry posvátné. Zvědavostí, útrpností a myslí křesťanskou puzen, opustil tajně dvorec a křovím příkopu prodral se až k samému skrytému okénku, od něhož se více nehnul .

Slova zbožné Mlady roznítila v něm zápal víry tak mocný, že si umínil dvůr Vratčin opustiti, ve službu křesťanů vstoupiti, k víře své se veřejně přiznávati a dívku dobrou, spanilomyslnou dceru knížecí, z krutých pohanských rukou Vratčiných vysvoboditi.

Vratka přicházela častěji ke dveřím, aby slyšela, zdali již Mlada modlám chvalořečí, ale v komůrce bylo ticho. Netrpělivě vstoupila tam a pravila:„Zdali již vyznáváš bohy naše?"

Mladin bledý obličej růžovým nachem zbarvil se a dívka velebně zvolala:„Kořím se jen Hospodinu, Pánu nebes a země. Dobrotivého Boha svého se nespustím, byť by na mou hlavu veškerý hněv pohanů vznésti se měl. Jsem odhodlána pro víru svou zemříti; vždyť by duše má zalétla do ráje nebeského, do věčné blaženosti. Avšak Pán, který nádherou šatí kvítí, na nebi milionům hvězd svítiti dává, bude nápomocen dívce, když v trápení do ochrany Jeho se utíká."

„Dobře, tvrdohlavá děvo; věz, že komůrka tato bude žalářem tvým tak dlouho, dokud prositi nebudeš, abys mohla klaněti se bohům našim." Po těch slovech opustila komůrku, vzala Vratislavu s sebou a bezpečně dvéře uzavřela.

Koren poznal, že Vratka Mlady nepustí, kdyby se měla i v komůrce utrápiti; nahnul se k oknu a tiše pravil: „Zbožná dcero knížecí, buď dobré mysli, zítra budeš vysvobozena."

Mlada slyšela tajnou mluvu tu; radostí vyjasnil se její obličej; byloť jí, jako by jí Bůh seslal cheruba Svého, aby ji ze smutné komůrky vysvobodil; poklekla a vroucně velebila Pána nebes.

Koren pospíšil do dvora; podle zdi klopýtl do kamena, který se odvalil, a hle! tu objevil se křížek. Koren poznal hned, že jest to onen křížek dcery knížecí, který jí Vratká s krku strhla.

Již sháněla Vratka Korena, aby ho poslala tajně k lovčímu se zprávou, že ničeho dosud na Mladě nevynutila.

Koren byl velmi rád poselství tomu; osedlal si koně a tryskem uháněl ne k Levému Hradci, nýbrž ku Praze, aby knížeti ještě dnes bezpečnou zprávu podal o milované dceři jeho a o brzké vysvobození její se přičinil. Křížek nalezený, svědčící zprávě jeho, vezl s sebou.

4.

V knížecím sídle Libušině zavládl smutek hluboký; žal naplnil posvátné síně hradu slavného, hrobové ticho vládlo všude, jen hukot proudu rozpěněné Vltavy časem doléhal sem, jako by tajemnou zvěst vyprávěl o unesené dceři knížecí.

Hned ráno stihla zpráva knížete Boleslava, že knížecí povoz jezdci přepaden byl a milovaná dcera jeho unesena byla.

Zástupy lidu byly do krajiny vyslány, aby po Mladě pátraly; zůstalo vše bez účinku, neboť nikdo nevěděl ani o jezdcích, ani o zmizelé panně. Ztratila se v lese, jako by se byla země pod ní propadla. Prohledán jest i dvorec Vratčin; o komůrce skryté nikdo nevěděl. Tak zůstala Mlada před zraky lidu knížecího utajena.

Kníže určil značnou odměnu tomu, kdo by bezpečnou zprávu o jeho dobré dceři mu přinesl. Že by vinu všeho nesli pohané, nikoho ani ve snu nenapadlo; přikládány únosu příčiny rozličné, jimiž kníže pozbyl naději, že kdy více milovanou dceru svou uvidí.

Když noc temná křídla svá nad Prahou byla rozložila a světla nebeská na černé báni jasným leskem se třpytila, stanul neznámý jezdec před branou hradu knížecího žádaje, aby neodkladně vpuštěn byl ku knížeti.

„Knížeti, pánu svému, důležité zprávy nesu; k němu toliko žádám býti připuštěn!" volal jezdec do hradu.

Strážcové hradní nechtěli ze spánku knížete vyrušovati; když však uvedl Koren, že přináší zvěst o Mladě, dceři knížecí, která dosud žije a osvobození svého netrpělivě čeká, byla hned rodina knížecí vzhůru. Koren vešel do síně knížecí, kde odevzdal Boleslavovi křížek Mladin.

Boleslav s velkou úctou přitisknul křížek k třesoucím se radostí rtům; poznal křížek dcery své. Dostala jej Mlada na křtu svatém od vzorné tety a kmotry své Přibyslavy.

Kníže vyslyšel se slzou dojemnou zprávu o ztracené dceři své a hned dal rozkaz, aby připraven byl houfec jezdců, v jehož čele sám spěchati chce osvobodit věrného dítěte svého z rukou mstivé pohanky.

Korenovi podával kus stříbra; ten však daru toho nepřijal řka: „Vykonal jsem jen, čeho pánu a knížeti svému jsem povinen. Chceš-li mi však, kníže můj, prokázati dobrodiní, tedy prosím, aby udělen mi byl svatý křest, a já velebiti mohl přemocného Boha jako křesťan upřímný. Že však službu u pohanky jsem ztratil, žádám jen, abych byl vřaděn mezi věrné služebnictvo tvé a tak zaslouženého chleba si vydělati mohl."

Kníže přislíbil obé Korenovi, jenž jel v zástupu knížecím po boku Boleslavově.

Ještě dřímalo slunce pod zarudlým obzorem, když se blížil knížecí lid Labi, kde na břehu černal se opevněný dvorec Vratčin. Přední stráže vyslány, aby v tichosti ohledaly dvorec a udaly místo, kde by nejsnáze do dvorce vniknouti se mohlo. V čele těchto stráží jel Koren. Tiše přiblížili se mužové ke vratům, která byla jen přivřena, a tedy přístup do dvorce volným.

Více se od vrat nehnuli; toliko jeden nesl knížeti zprávu, aby kníže s lidem svým do dvorce pospíšil, že jest otevřen. Kníže rozdělil svůj lid: s jednou částí vnikl sám do dvorce, druhou ponechal venku na hlídce, aby obklíčila dvorec a každého zadržela, kdo by se snad vzdáliti chtěl. Myslil, že se na jisto zmocní Vratky a ji pak přísně potrestá.

V nočním tichu rozléhal se po dvoře dusot koní; všude bylo ještě pusto, neboť bylo vše pohrouženo ve tvrdý spánek. Jediná Vratka bděla. Bylo jí podezřelé, že se Koren tak dlouho nevrací; nemohla spáti, a proto vyšla si ze dvora naproti Korenovi. V tom ji překvapil zástup přijíždějícího knížecího lidu. Ulekla se velice. Ukryla se pečlivě za keř. Hrůza! Uzřela Korena v popředí, uzřela i knížete. Poznala hned, že jest zločin její vyzrazen, kníže pak že spěchá pro dceru svou. Nohy se jí při tom strachem chvěly, nemohla s místa. Přece však zmužila se; plížila se po zemi, aby nebyla od jezdců zpozorována; tak dostala se do blízkého háje, kde jako divá uháněla ode dvorce, aby jen nepadla do rukou knížecí spravedlnosti.

Kníže rozkázal několika zbrojencům, aby nikoho ze dvorce nepouštěli. Sám s některými slezl s koně a chvátal s Korenem ke skryté komůrce, v níž zuřivá Vratka nadšenou pannu knížecí věznila.

Zapáleno několik smolnic a již stanul zástup u dubových dveří. Závora odstrčena; v záři pochodní stanul kníže před milovanou dcerou svou.

Slzy radosti a lásky kanuly oběma z očí. Mlada zlíbala otci starostlivému čelo a vřele děkovala mu, že přišel jí vysvobodit.

Jak milé to shledání! Pečlivý otec nalezl opět ztracenou dceru svou a na smrť zarmoucená, uvězněná Mlada chvěla se blahem v náručí milého otce. Kníže jal se nyní s lidem prohledávati dvorec, aby zaslouženě Vratku potrestati mohl. O ní však nebylo nikde ani nejmenší stopy. Čeládka veškerá předvedena jest ke knížeti; nikdo však o Vratce nemohl říci, kdy a kudy zmizela.

Tu předstoupila Vratislava, dcera Vratčina, ku knížeti, vrhla se před ním na kolena a zvolala:„Jsem dcerou pronásledované Vratky; nemilosť tvá, kníže pane, zajisté i mne stihne. Měj milosrdenství; vyznávám upřímně, že jsem měla vřelou soustrast s nešťastnou dcerou knížecí, a nebyla bych dopustila, aby ubohá tak dlouho v těsné komůrce se trápila, dokud by neobětovala modlám a všemocného Pána světů nezapřela. Věz, že i já vyznávám a velebím jediné Boha křesťanů. Tajila jsem se s tím před matkou, nyní však vroucně si žádám býti pokřestěna. Nikdy bych nedopustila, aby nevinná, dobrá Mlada stala se obětí šílených pohanů. Šťastna jsem, že vyslechla jsem vznešené pravdy víry křesťanské ze blahých úst panny knížecí. Buď milostiv mně i nešťastné matce, která se k ohavnému činu svésti dala radou blouznících pohanů."

Mlada nedala se udržeti, přistoupila ke Vratislavě, něžně ji pozdvihla, přitiskla k sobě a děkovala jí za vřelou lásku a přítulnosť, kterou jí projevila. Obě dívky slíbily si vzájemnou lásku a věčné přátelství; od té doby stala se Vratislava nejvěrnější družkou Mladinou a nikdy jí neopustila.

Kníže slíbil, že Vratce bude milosrdným. Vratislava dala v okolí matku hledati, ale více se s ní neshledala; bázeň ji zahnala daleko ode dvorce.

Boleslav potěšen, že dceru svou nalezl, chvátal do rozechvěné Prahy, aby radostnou zvěsť přinesl rodině i národu svému.

Mlada usilovně prosila otce, by zajeli na Levý Hradec, kde všemohoucímu Hospodinu v předním chrámu vlasti krásné povinovaný dík by vzdali. Kníže rád přání jejímu vyhověl; zajeli na Hradec, kde právě kněz služby Boží sloužiti se strojil.

Mlada se slzami vstoupila do posvátného stanu; v duši její vířil cit díků nejvroucnějších, lásky nejhlubší k Pánu všehomíra. Po celé služby Boží klečela v hluboké oddanosti, uznávala, že předobrý Tvůrce řídil srdce Korenovo a ten jí přivedl pomoc jistou. „Bože nejlaskavější, vedle díků vroucích srdce slabého přijmi slib upřímný: Tobě jen život svůj zasvěcuji, Tobě se obětuji, slávu Tvou a svatou víru šířiti chci po vlasti své po všechen život svůj." Tak modlila se Mlada.

Vratislava i Koren rádi by se byli v chrámě pokořili Hospodinu, o jehož lásce a moci jim Mlada vyprávěla; jako pohané však zůstali u dveří a zbožně pohlíželi do chrámu, naslouchajíce bedlivě slovům sestárlého sluhy Páně. V duši jejich víc a více vzmáhala se touha státi se brzy křesťany.

Před chrámem spatřil je věrný přítel Vratčin, jeho známý starý lovčí, který zaryté srdce pohanské před knížecí rodinou tajil. Zjevem jejich se zarazil; nemohl pochopiti, proč na Levý Hradec přišli. Přitočil se ke Korenovi a pustil se s ním do řeči.

Koren lovčího nerad viděl, vytrhl ho z pobožnosti. Popošel několik krokův a bez okolků sdělil lovčímu, že kníže Boleslav osvobodil kněžnu Mladu z krutých rukou Vratčiných. Doložil zároveň, že vinníci trestu neujdou. Koren opustil po slovech těch lovčího a šel zase na své místo postavit se ke kostelu. Lovčí stál jako bleskem omráčen; smysly ho opouštěly, nohy se mu třásly a strach nevýslovný sevřel srdce jeho. Poznal, že jest prozrazen, ztracen.

„Kníže pronásleduje vinníky," slova tato jako těžký mrak doléhala na zděšenou mysl jeho. „Vše jest vyzrazeno," šeptal jen. „A bohové to dopustili? — Byl jsem zrádcem rodiny knížecí; zradou, nevděkem splácel jsem dobrodiní mi prokázaná. Kníže ví, že jsem byl podlým strůjcem skutku hnusného; na hlavu mou, ve službě knížecí sešedivělou, shrne se hněv a pomsta zasloužená. Avšak ne, Koren lže, vždyť bohové naši mocni jsou; podporovati budou Vratku v díle jejím, aby se zbavili úhlavního nepřítele. Nebo snad zvítězila prozřetelnosť velebného Boha a Pána křesťanů?"

Kníže právě vyšel s Mladou z chrámu; zrak jeho i Mladin setkal se se zrakem lovčího. Toho lovčí snésti nemohl. Krev se v něm bouřila, brzy ho pojal mráz, brzy horko; hrůzou se chvěl, nohy jeho se třásly jako osyka; v očích se mu zatemnilo — pozbyl síly i vědomí a takto zdrcen klesl na zemi před knížetem.

Lidé nevěděli hned, co se děje; přinesli vodu a lovčího umývali. Za chvíli se probral z mrákoty; slabostí však státi nemohl, ústa jeho siplavým hlasem volala:„Milostivý kníže, trestej služebníka nevěrného. Já jsem s Vratkou umluvil, aby kněžna naše milá v lese unesena a ku pohanství přivedena byla; já byl původem jejího trápení a tvého zármutku. Zde jsou mé ruce; kaž je svázati a vyřkni trest přísný; neboť nejsem hoden, aby země Páně nosila mne a přívětivý obličej slunka zlatého na mne se usmíval. Těžce provinil jsem se proti tobě a povinnosti své, kníže pane! Než však rozkážeš, abych umučen byl, popřej mi té milosti, bych přijal křest svatý a nalezl milosrdenství u nejlaskavějšího Hospodina, Boha nebes i země, kterého křesťané velebí. Poznal jsem ničemnosť model starých a velebnosť všemohoucího Pána; popřej mi, kníže spravedlivý, abych skonati mohl jako křesťan kající."

Kníže stál zaražen, nedovedl si hned všecko vysvětliti; až Koren přistoupil a vypravoval, jak lovčí zradu nastrojil a Vratku k tomu přiměl, by na cestě lesem zbožná kněžna od najatých mužů přepadena a do komůrky zavezena byla. Kníže se od nevěrného lovčího odvrátil a dvořanínu svému nařídil, aby lovčího uvěznil a na hrad pražský dodal.

Mlada poznávala, že se děla jen vůle Hospodinova, strastí její přiveden Koren, Vratislava a lovčí sám na víru vznešeného Spasitele a nebezpečné vřídlo modlářské, Vratčin dvorec, pohanům odňat byl; ráda proto nesla utrpení, jen když věděla, že jím sláva Boží rozmnožena bude. Prosila vřele knížete, aby odpustil lovčímu, který své přenáhlené, v pohanském blouznění učiněné zlomyslnosti lituje, zbožňovaných model se zříká a milosrdenství Hospodina duši svou poroučí. Kníže se zdráhal; chvíli stál zamýšlen. —

Lid slyše sběhlou událosť, pravil:„Spravedlivy jsou cesty Páně!"

Kníže doložil:„Tys mu, dcero milá, odpustila?"

Mlada pravila:„Odpustila!"

„Tedy mu i já odpouštím, je-li to přání tvoje. Uznávám, že pohané snažili se rodu našemu škoditi v důvěře, že povznesou modlářství; však Pán úmysly jejich zvrátil a srdce uctění pravého Boha naklonil."

Lovčí radostně pozdvihl ruce k nebi a zvolal: „Díky Tobě, Bože všemohoucí, žes přivedl služebníka Svého s cesty bludu na cestu spásy a štěstí." Vzmužil se a líbal knížeti i Mladě vděčně ruce.

Památný kostel sv. Klimenta ozářen množstvím plápolajících světel; k oltáři přistoupil sluha Páně a oznamoval lidu, že Vratislava, Koren a lovčí vyžádali si něm, aby je pokřestil a do víry svaté uvedl.

Ve zvláštní síňce přijali křest svatý, po němž vykonána ve chrámu Páně pobožnosť, odříkávány modlitby za rozkvět slávy Boží a požehnání křesťanskému rodu knížecímu.

Družina knížecí nastoupila radostně cestu ku Praze, kam již kníže na rychlo byl posla vyslal, aby blahou zprávu o výpravě a zachráněné Mladě v knížecím sídle zvěstoval.

Jásající město Libušino, veškeren lid věrný s upřímnou radostí vítal kněžnu vznešenou; v srdci jeho vzplanul hněv a opovržení modlářství.

Mlada vždy více zasvěcovala život svůj Pánu; když roku 965 rozloučila se s upřímnou sestrou Dúbravkou a slyšela, jak šlechetná sestra přiměla chotě svého, polského knížete Mečislava, že se zřekl víry pohanské a s ním obrácen všechen národ polský na víru křesťanskou, když seznala blahou práci její, umínila si, že sama též vší silou pracovati bude o díle Božím.

V knížectví českém nebylo domácího vrchního pastýře, který by s horlivostí víru svatou utvrzoval.

Čechy patřily k biskupství řezenskému. Tamní duchovní pastýř několik zemí spravoval, tím stalo se, že do některých krajin ani nepřišel a český lid mu nerozuměl.

Mlada snažně prosila otce svého, aby sv. Otce v Římě žádati neustával, by povolil v Praze zříditi biskupství, jímž by nová mocná hvězda víry sv. zemi české vzešla.

Boleslavova opětovaná prosba zůstala marnou; neboť vysoký úřad biskupský v Řezně vzpíral se tomu, aby v čechách nové biskupství zřízeno bylo.

Mlada nepozbyla naděje. Když r. 967 smrt rozloučila ji s otcem jejím a bratr její Boleslav 2. Pobožný, na knížecí trůn český nastolen byl, přišla Mlada spravedlivé a svědomité vlády mu přát; zároveň mu vřelou svou touhu a žádost na srdce kladla, aby chrám a hrad pražský, krásnou vlasť i lid český novou obdařil oslavou, by staral se bedlivě o zřízení biskupství pražského.

Boleslav jal se nově vyjednávati o věc tu v Římě, avšak vřelá jeho snaha nenaplnila se.

Srdce zbožné Mladý se zarmoutilo vidouc své touhy zmařeny.

„Půjdu sama ke vznešenému trůnu Otce sv. prosit vřele, aby při jasném trůně českém zřízen byl stolec biskupský, jehož záře blažila by zbožný národ český," tak přemítala v duchu horlivá sestra knížete. Úmysl její dozrál ve skutek. Nedala se nikým másti, připravovala se na dalekou pouť do Italie.

Kníže ochotně dal jí průvod bezpečný. A již loučila se nadšená, zbožná poutnice s vlastí drahou, s milými přátely a národem zbožným, spěchala s pevnou nadějí a důvěrou ku posvátnému Římu složit proseb svých za zkvétající sv. církev českou, za duchovního pastýře národa zbožného. Veškeren lid křesťanský žehnal pouti její a modlitbami provázel ji na obtížné cestě do města věčného.

5.

Na nebi stkvělo se několik hvězd ještě, když Vratka uháněla před ozbrojenci knížecími; hvězdy bledly rychle jako hynoucí v Čechách modlářství. Vratka ve své tísni pohleděla k nebi, zahleděla se do hasnoucích hvězd i prorokovala z nich nové vítězství, nový rozkvět pohanství. Tíseň ji opustila, zmocnila se jí naděje, že stane se ctěnou kněžkou lidu pohanského a modlám brzy opět veškeren národ kořiti se bude. Spěchala podle Labe, aby nedostala se do rukou lidu knížecího; dala se blíže Mělníka převézti na loďce na protější břeh a chvátala pod Kokořín, kde ve mlýně u bratra jejího byl právě syn její Bozen na návštěvě a o sběhlých událostech ničeho nevěděl.

V divokém lesnatém údolí kokořínském doufala nalézti bezpečného útulku. Bratr její byl horlivým pohanem, mimo to žilo v krajině té dosti pohanů; scházívali se u blízkého hradu Hradska, kde měli posvátný háj a rozsáhlé pohřebiště.

Vratka byla opět v živlu svém. Nemohla zapomenouti toho, že se jí pokus při Mladě nezdařil, i přemýšlela stále, jak by zkvétajícímu křesťanství škoditi mohla. Dvorce opuštěného též zapomenouti nemohla, vždyť pozbyla s ním i dcery své. Bratr její sjednal muže a poslal ho ke dvorci, aby pátral, co se s dvorcem stalo, Vratislavu vyhledal a pod Kokořín přivedl.

Muž přinesl smutné zprávy pro Vratku. Opuštěný dvůr byl ve správě knížecí; o Vratislavě pak nenalezl ani stopy, nikdo z okolního lidu nevěděl mu o ní něco říci; jen člověk jeden vyprávěl, že viděl Vratislavu ve družině knížecí, když s osvobozenou Mladou ku Praze chvátala.

Vratka nemohla jediné své dcery pohřešiti, chtěla ji vpraviti do modloslužby, aby po smrti její stala se přední modlářkou a lid modlám se kořící vyvolil ji kněžkou svou. Poslala tedy jistého muže do Prahy, aby tam mezi pohany hledal Vratislavu.

Muž nalezl velmi málo pohanů tajných, z nichž nikdo o Vratislavě ani neslyšel. Vrátil se opět bez výsledku; přinesl však znepokojující pro Vratku zprávy. Vypravoval, jak knížecí dcera Mlada sama putovala do Říma, aby tam zřízení biskupství vyprosila, by tak křesťanství mocněji se šířilo a zbytky pohanství spíše vyvráceny byly.

Vratka litovala toho, že vyzrazeno bylo vězení Mladino, neboť by se pouť do Říma nebyla uskutečnila. Nemohla spáti; přemýšlela, jak by cíl cesty překaziti se dal. Připadla na nové úklady, k jejichž provedení hned přikročila.

Svolala své věrné a odkazovala se na hvězdy; tam, pravila, že čte, jak bohové pohněváni jsou, že pohané ničeho nepodnikají, aby biskupství v Praze překazili. Nabídla se, že když ji poslechnou, na jisto vítězství slaviti budou. Vyzvala je, aby penězi přispěli, že pak vyšle do Říma syna svého Bozně, který tam půjde, penězi podplatí strážce Mlady, za peníze si sjedná přístup k ní, sjedná si pomocníky, Mladu unese a tajnými cestami přiveze ji málomocnou pod Kokořín.

Pohané uvěřili slovům Vratčiným; v celé krajině tajně sbíraly se peníze pro Bozně na cestu do Říma. Pohané nutili se; neboť Vratka je ujistila, že pomocí bohů Mladu do své moci dostanou a modlářství opět po širé vlasti se rozšíří. Pak slíbila obětované peníze každému desateronásobně nahraditi.

Brzy vydal se Bozeň na dalekou cestu; chvátal, aby dostal Mladu do rukou pohanů dříve, nežli bude o zřízení biskupství pražského rozhodnuto.

6.

S povznešenou myslí, s důvěrou pevnou ubírala se Mlada toužebně k Římu; těšila se, že spatří sv. metropoli křesťanstva. Míjela dědinu za dědinou, všude se stavíc a lásku k víře rostoucí k Bohu jedinému v srdci lidu českého rozněcujíc. Na hranici vlasti stanula, slzami ji skropila, poklekla a prosila Hospodina, aby návrat její byl šťasten a oblažil národ pečlivým duchovním pastýřem. Došla šťastně kýženého cíle, po dlouhé cestě zjevilo se jí velebné město v jasné záři zapadajícího slunce.

Mocné city rozechvěly srdce vznešené panny; zapomněla ráda veškerých útrap i radosť velká pojala ji; neboť tušila v mysli, že prosba její se splní.

První kroky v městě posvátném vedly ji do chrámu sv. Klimenta, kde odpočívají vzácné pozůstatky apoštola Slovanů sv. Cyrilla.

Na hrobě duší zanícenou vřelý vzdávala dík Hospodinu, že šťastně dopřál jí věčného města dojíti; i prosila, aby sv. dílo mile se jí zdařilo, Hospodin přičinění jejímu žehnal a sv. Otce prosbě její naklonil.

Hned nazejtří ráno podala nejvyššímu úřadu církevnímu psanou prosbu svou, aby ji sv. Otec vyslyšeti ráčil. Žádosť její třetího dne vyřízena; Mlada plakala radostí, poznavši, že přelaskavý Otec sv. Jan 13. s velkou něhou přiklonil se k žádosti spravedlivé a knížecí dceru slavně vyslyšeti si přeje.

Den, kdy Mlada, vroucí touhou zbožné mysli vedena, přistoupiti měla k posvátnému trůnu, ozářenému láskou, úctou a oddaností veškerého křesťanstva, přiblížil se. Odhodlaně se zápalem oslavy království Božího vkročila do síně velebné, v níž nejvyšší pastýř církve sv. na trůně jasném zasedl. Velmi laskavě vyslechl horoucí přání Mlady, slzami lásky a vděčnosti zpečetěné; velebil věrnou a nadšenou mysl pro víru oddané dívky knížecí, uznal potřebu biskupství v Čechách a slíbil, že rád starati se chce o Čechy. Slíbil, že zavede nové jednání s biskupstvím v Řezně, aby se nestavělo proti chvalnému přání zbožných Čechů a propustilo zemi českou ze správy své. Mladě přislíbeno, jakmile dojde zpráva z Řezna, že dá hned Otec sv. sděliti ji kněžně pečlivé. Vyjednávati neustane, dokud nebude prosba její splněna a dokud na Vltavě stkvíti se nebude stolec předního sluhy Páně.

Mlada potěšena a šťastna vracela se s plnou důvěrou domů. S ní zároveň slyšena byla abatyše kláštera sv. Benedikta v Římě; obě stejnou dobou sešly se na chodbě. Abatyše slyšela vřelou, upřímnou prosbu Mladinu, viděla vroucí slzy vděčnosti a dobré, církvi sv. oddané srdce.

Zalíbila se jí Mlada velice. Na zpáteční cestě oslovila ji a byla potěšena, že blahoslavenou dceru knížecí ze vzdálených Čech poznala.

Vyšly na šíré náměstí. Ozbrojený průvod statných Čechů provázel je.

K ozbrojencům nesměle přistoupil člověk v plášť zahalený; byl to Bozeň; přišel vyzvídat, která jest kněžna Mlada, neboť po prostém obleku nebylo lze jí rozeznati ode dvou její průvodkyň.

Strážcové měli od knížete přísný rozkaz, by nikoho neznámého ke Mladě nepouštěli; neboť byl kníže jist, že se pohané přičiní, by zbožné poselství Mladě pokazili.

Neznámý muž přidružil se k nim; v ruce držel sukovitou hůl; podle ní soudili, že muž přišel z daleka. Brzy seznali, že muž řeči jejich rozumí, což vzbudilo podezření; proto ho více z očí nespustili. Bozeň držel se stále zástupu na blízku, každému slovu dychtivě naslouchaje. Tu došla ozbrojencům trpělivosť; žádali na něm, aby se vykázal, kdo a odkud jest.

Bozeň se zpečoval, proto ho statní zbrojnoši chopili a jali se ho prohledávati. Pod pláštěm za těžkým pasem vězela ostrá dýka, která podezření proti němu utvrdila. Bozeň tvrdil, že ji vzal pro bezpečnosť svou na cestě, avšak průvodčí Mladini poznali, že jest Čech; proto chtěli, aby šel s nimi, ale Bozeň se zpěčoval.

Mlada nevěděla, co se vzadu děje; spor přiměl ji, že se s Vratislavou obrátila; ta poznala bratra svého a zbledla.

„Bozni!"zvolala,„co tě přivedlo do Říma?"

Bozeň se zarazil, poznal sestru svou, kterou vždy miloval; byl potěšen, že ji nalezl, vždyť po ní již marně pátral. Nemohl ze sebe slova vypraviti, bál se pravdu mluviti. Zjevila se mu sestra právě v dobu, kdy záštity nejvíce potřeboval; z rukou lidu zbrojného by se více nedostal, k tomu byla by konečně zlá snaha jeho prozrazena a přísný trest by ho zajisté stihl.

Zarazil se tím více, když spatřil na krku své sestry lesklý kříž, známku to křesťanství.

„Sestro drahá! hledali jsme tě; tys křesťankou? Nás pohanů se odříkáš? Poznávám již, co tě s námi rozdvojilo; však matka ti neodpustí."

„Mocný jest Hospodin náš!" pravila Vratislava,„v Jeho moci je srdce matky milé, neustanu se modliti a Pána prositi, aby matku od model odvrátil a na pravou cestu spásy a štěstí ji přivedl. Pak mi ráda odpustí a žehnati mi bude."

„A což zvítězí-li bohové naši? Matka čte ve hvězdách, že víra naše stará na vrchol bývalé slávy se povznese a v širé vlasti vzývati budou Svantovíta."

„Hvězdy klamou; tajemné říše nebeské nevyzkoumá duch lidský; jen Pán zná říši velebnou lesknoucích se nočních světel. Pohanství dodělává; dnes opět vymohla kněžna Mlada, aby nová záře blažila český národ křesťanský. Sv. Otec přislíbil, že zřízeno bude v Praze biskupství; tím oslavena bude kvetoucí víra křesťanská a poslední kořeny pohanstva zvráceny."

„Tedy jsem přišel pozdě; přece jsou naši bohové málomocni. Šel jsem na jisto, spoléhaje na pomoc jejich; jsem zklamán. Víra tvá zvítězila.“

Mlada s napnutou pozorností poslouchala hovor Vratislavin s bratrem jejím Bozněm; poznala hned pohana.

Vratislava mluvila dále:„Kdo tě zklamal, já ti přece ničeho nepřislíbila?" —

„Bohové naši mne zklamali; přiznám se na všecko, neboť poznávám, že sláva jejich před velebným Pánem vaším bledne tak, jako ranní hvězdy před planoucím sluncem. Matka slyšela o účelu pouti kněžny do Říma; svolala oddaný lid modlám a udělila mu, jak ve hvězdách stojí psáno, že přejí si bohové, aby poslání překaženo bylo, oni že pomoci neodeprou tomu, kdo se k úkolu propůjčí. Pohané snesli veškeré peníze, aby vůle bohů vykonána byla. Já byl vyvolen, abych skutek provedl. Moc jejich rozplývá se v nivec, neboť jsem přišel pozdě. Měl jsem pomocí uplacených mužů vznešenou pannu knížecí unésti a matce dodati. Zde v opasku jsou dýmem z obětí nakouřené peníze; tíží mne a pálí jako oheň."

Sňal opasek a podával jej Mladě, která vlídnými slovy pravila: „Děje se vůle Hospodinova. Pán Své věrné neopustí. Poznal jsi, že proti víře svaté marný jest boj pohanů; neboť chrání ji všemohoucí Stvořitel

nebes i země. Nešťastný muži, kéž osvítí Bůh mysl tvou, abys poznal nicotu model a velebnosť Boží."

Bozeň se zamlčel; vrhl se na kolena, zdvihl k nebi ruce a zvolal: „Odpusť mi, přelaskavý Hospodine! slabá ruka má chtěla dílu Tvému sv. škoditi. Bloudil jsem, že jsem se odvracel od Tebe, o Hospodine! Buď milostiv a přijmi mne mezi věrný lid Svůj!"

Vstal a křížek sestry Vratislavy políbil. Mladu prosil, aby mu odpustila, že propůjčil se pohanům a chtěl jí pouť její překaziti.

Mlada pravila:„Bůh to tak chtěl; poznáváš neskonalou dobrotu Páně? — Zlý úmysl tě vedl do města posvátného; tys nalezl tu přesvědčení, že

osudy lidskými vládne Bůh. Vytržen jsi byl ze středu pohanů, abys poznal Boha pravého a srdce tvé naplněno bylo vírou svatou."

Bozeň si přál, aby byl pokřtěn. Nazejtří v chrámě sv. Klimenta u hrobu láskou a vděčností slovanského lidu ozářeného, u hrobu sv. apoštola Cyrilla byl u přítomnosti poselství českého Bozeň pokřtěn.

Vratislava i Mlada, ochranou a řízením Božím potěšeny, radostí slzely.

Abatyše poznala, jaké nebezpečí v samém Římě od pohanů Mladě hrozí, měla s ní upřímnou soustrasť a ochotně jí nabídla bezpečného útulku ve klášteře svém.

Mlada vděčně pohostinství přijala i ubytovala se s provázejícími ji pannami v klášteře, kde nabyla hojné příležitosti poznati bohumilý život v zátiší klášterním.

Dobročinnosť a ušlechtilá povaha Mladina získala knížecí panně lásku a úctu velikou měrou, že k ní panny záhy přilnuly; abatyše přiklonila se k ní vším srdcem svým. Každého dne dlela s ní; velmi ráda

poslouchala, když vypravovala o milé vlasti své a o rozkvětu víry křesťanské po spanilých luzích českých. Horké podnebí a obtíže dlouhé cesty nemile dotkly se něžné dívky, že ochuravěla a několik dní z lože povstati nemohla.

Nadšená kněžna neklesla v mysli; přesvědčení, že vymůže národu svému pečlivého pastýře duchovního, sílilo ji. V dálné cizině neustávala Boha velebiti a pomoci jeho se dovolávati. Klášterní panny se vzornou péčí ošetřovaly ji.

Mlada, úslužností a vlídností panen velice dojata, vřelou láskou a upřímným díkem lnula k družkám hodným, považujíc je za sestry své; vždy více vzmáhala se v ní myšlénka s klášterem navždy se sloučiti a v řádu bohabojných panen sv. Benedikta život svůj tráviti.

Když Hospodin odvrátil nemoc od ní, konala první pouť do chrámu sv. Klimenta, kde nad hrobem sv. Cyrilla Bohu dobrořečila, že milostí svou ji chránil a v klášterních pannách věrných a milých družek jí seslal.

Čas v klášteře plynul rychle. Sv. Otec zatím vyjednával s biskupstvím v Řezně. Roku 972 zemřel tamější biskup Michal, který odporoval zřízení biskupství v Čechách; na místo jeho dosazen sv. Volfgang, jenž upřímně dbal rozkvětu víry Krista Pána.

Sv. Otec milerád by viděl tužby Mladiny splněny, proto doporučil sv. Volfgangu zřízení stolce biskupského v Praze jako vřelé přání milosti papežské. Sv. Volfgang ochotně přání tomu se naklonil, Čechy z biskupství svého propustil a zřízení nového biskupství v Praze úplně schvaloval.

Sv. Otec Jan 13. radostně Mladu k sobě obeslav, splněnou prosbu slavně jí ohlásil.

Mlada radostí slzela, dík hluboký sv. Otci vzdávajíc. V duchu viděla, jak vítají ji vlídné luhy české s krásou hojnou; jak věrní křesťané plesají za zdaru pouti její, jak hynou zbytkové pohanství a víra sv. po vší vlasti stkvělé vítězství slaví.

Zpomněla na život klášterní, jemuž se zálibou se byla oddala; vlasti na vždy opustiti nechtěla, proto přednesla Otci sv. prosbu druhou, by dovolil zříditi na hradě pražském panenský klášter sv. Benedikta, v němž by ona s družkami podle řehole žila a tak první klášter v Čechách založen byl.

Sv. Otec s potěšením rád svolil. Mlada v nejpřednějším chrámu křesťanstva u hrobu sv. Petra skládala slib abatyše. Sv. Otec dal jí klášterní jméno Marie a odevzdal jí odznaky abatyše: berlu a závoj i zákon sv. Benedikta. Milostivě ji propustiv, cestě i práci její žehnal. Chrámem klášterním byl pak chrám sv. Jiří na hradě pražském.

Dojemně rozloučila se Mlada s milými družkami klášterními, do vlasti své spěchala, list sv. Otce s sebou nesouc. Nejvěrnější řeholnice provázely ji, aby v knížecím sídle nad Vltavou ve klášteře nově zřízeném za blahé péče Mladiny bohumile žily.

Poselství šťastně vrátilo se do Čech, zdar jeho radostí naplnil veškeré kraje křesťanské Čechie. Zbožný Boleslav 2. děkoval dobré sestře, že pouť do věčného města vykonala a vlasť i víru zvelebila. Panenský klášter u sv. Jiří založil a statky nadal.

Panny zabývaly se ozdobnou prací ruční pro kostely, vyučovaly dívky mnohému umění; mimo to se stal klášter útočištěm lidu chudého, uděluje hojných darů chorým a nuzným. Rok po založení kláštera r. 973 uveden jest první český biskup Dětmar na stolec biskupský se slávou velkou, vítán jest v matičce Praze od národa radostně a vřele.

Modly rozpadávaly se, háje pohanské zůstávaly opuštěny; neboť horliví apoštolé čeští velice dbali úřadu svého, víru šíříce a upevňujíce. Nové chrámy Boha jediného vypnuly báně své; křesťanství slavilo vítězství nad temnotou a bludem.

7.

S velikou určitostí každodenně ujišťovala vášnivá Vratka lid pohanský v rozkošné krajině kokořínské, že syn její podporou bohů Mlady se zmocní, kníže v snaze své křesťanské zvrácen bude a radostná doba pohanům brzy vzejde. Aby bohové získáni byli a Božně neopustili, vykonávala Vratka každého dne pod večer oběť zápalnou, k níž na domluvu její lid ochotně zvířata přinášel.

Jako blesk roznesla se po vší vlasti radostná zpráva, že Mlada šťastně vrátila se a žádosť její splněna jest.

Zpráva došla ke Kokořínu, kde lid již netrpělivě očekával Mladu s Bozněm.

Vratka zbledla, viděla úsilí své zničeno. Pohané zanevřeli na bohy, uznali, že je Vratka jen podvedla a přáli si, aby seznali víru sv., kterou křesťané vyznávali. Proti Vratce hned prvního dne povstali všickni; modly postavené rozbili a Vratce činili výčitky nejtrpčí. Poslali ke dvoru knížecímu přední občany, aby vyžádali otce duchovního a křestu svatého pro lid kokořínský.

Vratka již nečekala, bála se hněvu spravedlivého; prchala z krajiny té dále na sever.

Zabloudila do krajiny pojizerské, přišla v myšlénkách až ke hradu Jablonnému, kde Přibyslava, sestra Boleslava 1. , pro laskavosť a bohumilé skutky velice vážena byla a víru sv. daleko šířila.

V hlavě její tanuly myšlénky, jak by šlechetné paní škodila a lid od ní odvrátila. Tu opět viděla, jak marné namáhání její.

Přibyslava sestárla tak, že vetché tělo nebylo více s to, aby přechovávalo duše zbožné; Pán ji povolal na věčnost.

Vratka přišla právě ku pohřbu jejímu.

Lid s velikým nářkem a úctou hlubokou z širého kraje shromážděný pochoval ji pod vrchem Krutinou.

Když seznala Vratka lásku vřelou a oddanosť lidu ke zbožné zemřelé, závistí prchala odtud dále na západ. Našla k veliké radosti osadu pohanskou, Velemín. Usadila se tam; našla modly, háje zasvěcené. Hned projevila lidu, že jest kněžkou, zná modloslužbu a umí osudy čísti z hvězd. Lid jí uvěřil a ochotně přijal.

Vratka byla šťastna; s velkou horlivostí hleděla zachrániti ten malý zbytek hasnoucího pohanství. Měla stále naději, že křesťanství klesne, pohanům pak vzejdou doby staré slávy.

Znala mnohé léčivé byliny; znala dobře mluviti, získala si tím brzy lid tak, že ji kněžkou provolal a hlubokou úctu jí vzdával.

Každodenně vypravovala, čeho ve hvězdách četla; to vše čelilo jen na prospěch její. Křesťanům předpovídala neúrodu, hlad a mor; pohanům blaho nejvyšší.

Zůstávala zprvu v chaloupce, kterou jí občané za obydlí byli vykázali.

Ve Velemíně byl bohatý zeman, maje jedinou dceru, mladou rozmilou Svatavu. Zajížděl často do krajin jiných; seznal víru křesťanskou, a proto se stal v modloslužbě chladným.

Když veškerá obec o slavnostech veřejných scházívala se k žertvám, aby pálila oběti bohům svým, býval pohřešován zeman.

Vratku to rmoutilo, že nejpřednější občan se straní; hleděla ho všemožně získati. Úsilí její nemělo kýženého výsledku.

Vratka mocí dorážela na zemana, ten však lidu netajil se; pravil, že přijali podvodnici do obce, která pohanství více neudrží; lichými slovy hledí jen lid v bludech udržovati.

Lid počal Vratce nedůvěřovati, která útočiště své opět brala ku hvězdám, předpovídajíc náhlé změny. Lid vyčkal.

Zeman upadl do těžké nemoci a podlehl jí.

Vratka slavila vítězství. Svolala lid, zapálila oběť a zvolala: „Splněna jest vůle bohů, změna se stala. Zeman vzdaloval se bohů, kteří ho opustili. Hněv jejich hrozil vší osadě, však stihl jen na prosbu mou nevěrného zemana. Jest mrtev. Podobný osud stihne každého, kdo nevěrou naplněn odvrátí se od bohů. Zapálila jsem oběť, abych usmířila bohy s námi."

Lid trnul, úplně s Vratkou souhlase. Nazejtří spáleno tělo zemanovo dle stávajícího obyčeje.

Nešťastná Svatava, zbavená již dříve matky, osiřela.

Vratka zření své obrátila ke Svatavě, jejíž jmění ji lákalo. Umínila si, že dostati musí Svatavu do moci své, aby z ní odchovala neústupnou, vášnivou pohanku. Navštěvovala ji pilně a z hvězd jí výklady činila; pravila jí:„Hvězdy hlásají, že bohové zvláštní milostí k tobě se přiklonili. Mně ukládají, bych o tebe, mladou, slabou, nezkušenou péči měla, bych tě v modlářství vycvičila; neboť poznamenali tě jako budoucí kněžku svou. Budu míti s tebou mnoho práce, ale pro vůli bohův ráda to činím."

Svatava nemohla se vzpírati, zaražena jsouc náhlou smrtí otcovou. Přijala Vratku do statku, kteráž v něm brzy zdomácněla a veškerou čeleď si podřídila. Svatavě byla stále v patách, by nikdo z cizích dívku snad nepřemlouval.

Svatava dospěla v pannu velmi milou; poručenství Vratčino stávalo se jí nepohodlným; poznala, že cizí žena drze do dvorce se vetřela a proti všemu právu stala se jeho paní, která vyžadovala, aby Svatava rozličným choutkám jejím slepě se podřídila.

Nechtěla ve všem Vratce býti po vůli a tu jednala s ní Vratka velmi tvrdě, ano nelidsky; tím stávala se jí vždy více protivnou. Proto si umínila, že se nenáviděné ženy zbaví; přistoupila k ní a řekla:„Dvorec jest dědictvím mým po rodičích; Vás přijala jsem z útrpnosti, byste měla slušnějšího bytu. Dokud jsem byla slabým dítětem, musila jsem býti spokojena. Dnes uznávám práva svého, jsem vlády vaší syta; proto si přeji, abyste dvorec můj opustila."

Vratka pobouřena jala se křičeti:„Otec tvůj pohněval bohy, já usmířila je, jinak by byl celý dvorec zničen. Za to mne chceš vystrčiti? — Buď ubezpečena, že ti hlavu napravím."

Svatava pravila:„Právu svému sjednám platnosti; jest kníže náš pravedliv a ustanovil soudce, aby bděli nad právem."

„Soudem chceš mi vyhrožovati? Jsi v moci mé; moci té mi udělili bohové."

„Bohů vašich se nebojím; zabránili by, aby přeslavné království Boha jediného nešířilo se. Dnes jim mimo Velemín nikdo více nevěří."

„Práh domova toho nepřekročíš, dokud poručenství a práva mého neuznáš. Hvězdy volají, že mně svěřili bohové vládu ve dvorci, jehožto majetník nemilostí jejich ze světa sešel; bohové vložili mi vládu i nad tebou." Po těch slovech přiskočila Vratka ke dveřím a pevně je uzavřela.

Svatava zůstala sama; poznala krutý úmysl Vratčin, poznala ji úplně. Byla pobouřena; v komoře bylo chladno; trapný stav svíral mysl dívky něžné; to vše vrhlo ji v náruč nemoci; třásla se zimou, že musila ulehnouti.

Nelidská Vratka věznila o samotě v trudném stavu zarmoucenou Svatavu až do rána. Zvědava jsouc, jak na Svatavu hluboké pokoření účinkovalo, otevřela zvolna dvéře.

Nalezla dívku na smrť bledou, zimou se třesoucí. Trpký úsměv pohrál ústy jejími; myslila v duchu, že jest úplně pokořena a v úsudku svém zvrácena. Uvařila rozličné byliny, ale nemoc se lepšiti nechtěla.

Vratka vykládala opět své pohanské rozumy. Pravila, že do nemilosti bohů vpadla, a proto žádný lék více nespomáhá; připravovala ji tak na strašnou smrť.

Svatava zaplakala nad osudem svým. Slýchávala často od otce o křesťanech, o víře nové, která jediného Pána nebes, země a životů lidských vyznává, proto, jak byla opět samotna, zvolala něžným hlasem: „Pane světů! Křesťané Tebe velebí, přijmi prosbu i dívky pohanské, když volá k Tobě v bídě a utrpení svém. Mocnosť Tvá vládne světy i životy lidskými; buď milostiv dívce tobě oddané a navrať jí, Bože všemohoucí, zdraví předešlého. Potěšíš-li dívku lkající, vděčně velebiti bude duše má Tebe a zříká se bohů starých. Tobě v oběť kladu srdce i život svůj."

V noci měla Svatava zvláštní sen; viděla otce zesnulého a slyšela slova jeho:„Svatavo, pomoci jdu sjednat tobě. Zajeď na hrad pražský; zbožné panny z Vlach, které kněžna Mlada s sebou přivedla, jisté pomoci poskytnou tobě."

Svatava radostí slzela; tušila, že jistě uzdravena bude, vykoná-li, co otec ve snu jí byl poručil. Vratce vyzraditi se nesměla; věděla, že nedovolí, aby u křesťanů pomoci hledala. Tajila se tedy s úmyslem svým.

Když Vratka večer ze dvorce se vzdálila, svěřila se Svatava služce jí věrné a soucitné; smluvila se s ní, jak do Prahy pojedou. Služka večer tiše připravila povoz, vyvedla ze dvora koně v noci, uchystala na voze nemocné lůžko; a když hvězdnatý závoj zlatý v kráse své nad tichým mírem nočním se vznášel, objevila se Svatava v povozu. Sebrala veškerou sílu a unikla šťastně.

Obě zaplakaly radostí, že podařilo se jim Vratku překonati; chvátaly přímo ku Praze. Pozdě večer dojely sídla knížecího. Ráno zavezla služka Svatavu na hrad a stanula u památného kláštera sv. Jiří.

Panny velmi vlídně Svatavu přijaly; abatyše Mlada velice laskavou byla k ní a mileráda poskytla jí útulku v klášteře; nenapadloť jich, že by Svatava byla pohankou.

Vlaské panny uměly skutečně rozličné léky připravovati; neboť v Italii lékařství záhy pokročilo; i staly se brzy vyhlášenými. Pomáhaly Svatavě s velikou péčí tak, že již po několika dnech cítila bolesti menší; zdraví její pozvolna se vracelo.

Každého dne neustávala díky vzdávati Bohu mocnému. Slibu nezapomenula. Když poprvé opustila lože, prosila, aby mohla s abatyší mluviti. Mlada ochotně ji navštívila.

Svatava slzami vděčnosti skrápěla ruce dobré Mlady; děkovala s pláčem za útulek, péči milou a zdraví. Vrhla se před ní na kolena a dojemným hlasem zvolala:„Uzdraveno jest choré tělo mé, kněžno přelaskavá! Prosím vroucně, aby též duše má pozdravena byla, aby nabyla pokoje a blaha. Nehrozte se mne, když vyznávám se, že jsem pohankou. Vším srdcem svým přilnula jsem k Bohu pravému. Prosím, abych byla ve víře vyučena a do lůna jejího křtem svatým přijata. Ztratila jsem rodiče; cizí lidé, zvláště žena zlá, hleděla mne v bludu držeti, aby kořistila ze jmění mého. Otec zesnulý ze spánku zjevil se mi a naznačil toto místo pro uzdravení mé. Poznávám mocnosť Boha velebného, Jehož jsem v nemoci své o pomoc prosila. Slíbila jsem, nabudu-li zdraví, že zříkám se model a vyznávati chci věrně Boha, Pána nebes i země."

Mlada pozdvihla ji vlídně a pravila:„Splněna bude spravedlivá žádosť tvá; raduji se s tebou, žes poznala oblažující mocnosť Boží. Budeš pokřtěna a já ti budu kmotrou; chci se přičiniti, abys pevna u víře odcházela z prvého kláštera ve vlasti drahé."

Svatava byla šťastna, kruté Vratky ani nezpomenouc. Zůstala ještě v klášteře. Koně její postaveni do stáje kláštera a užito jich při práci polní.

Služka, která sem Svatavu zavezla, pomáhala v rozličných pracích; docházela často ke Svatavě, radujíc se ze zdraví jejího. Když slyšela, že se Svatava připravuje ke křtu, prosila vřele, aby i ona státi se směla křesťankou, což jí milerádo splněno. Docházela každodenně do kláštera, kdež ji panny u víře sv. cvičily.

Den křtu sv. byl jim nejslavnějším.

Svatava pomýšlela nyní, jak těžko by se vracela domů, kde by opět do moci Vratčiny se dostala, kalich hněvu jejího až na dno vypila a nové nemoci v náruč vrhnouti se musila. Běda, kdyby vyznala se, že přijala sv. křest. Uvažovala, že nejen ona, ale i celá dědina by proti ní povstala a nekonečné utrpení snášeti by musila.

V klášteře se jí tak zalíbilo, že by tam chtěla vždycky dlíti. Vzorná péče kněžny abatyše, laskavosť panen, věčný mír, to vše mile dojalo ji, že se jí odtud více nechtělo.

Předstoupila ke Mladě, s níž loučiti se měla; slzy v jasném oku jejím zaleskly se i jala se hlasem prosebným mluviti:„Šlechetná kněžno, smilujte se nad osiřelou, opuštěnou dívkou; přijměte ji do blahé péče a ochrany své. Nemožným stal se mi návrat do osady pohanské, kde vášnivá žena proroctvím svým z hvězd udržuje lid v nenávisti proti křesťanům. Celá osada vzbouří se proti mně, aby trýzní dohnala mne zoufale k smrti. Staňte se milosrdnou dívce opuštěné, poskytněte jí útulku mezi pannami klášterními; ráda Vám obětuji život svůj; nebo laskavě dbejte toho, aby otčina má, osada Velemín, poznala Boha pravého a modlářství prosta byla."

Mlada pravila:„Splním přání tvé. Zalíbil se ti život náš; otevřeny jsou ti síně klášterní; staň se rozmilou družkou naší . Hospodin požehná nové pouti života tvého, abys v klášteře našem nalezla mír a spokojenosť. Postarám se, aby otčina tvá z cesty pohanské přivedena byla a poznala učení nejsvětějšího Syna Božího."

Svatava mluvila dále:„Zdědila jsem po rodičích pečlivých zemanský dvůr; cizí žena vydávajíc se kněžkou model, vetřela se do něho a pod klamnou rouškou vůle model ujala se vlády v něm a proti všemu právu si dvorec přivlastňuje . Ráda bych, aby dvorec věnován byl klášteru tomuto."

Mlada přijala dvůr do majetku klášterního.

Svatava zůstala v klášteře a za krátkou dobu složila slavně slib, jímž stala se pannou klášterní.

Brzy odjela Mlada se Svatavou do Velemína, aby statek jako majetek klášterní převzaly a správu jeho zařídily. Kníže jim dal ozbrojený průvod, aby před možnou nástrahou pohanů byly chráněny. V čele průvodu jel knížecí velmož Bozeň, bratr Vratislavy; k hodnosti té pomohla mu Mlada, kterou Vratislava všude doprovázela; žila s ní jako panna klášterní v klášteře, provodila ji i do neznámého jí Velemína.

Jel s nimi horlivý otec duchovní, ctihodný kmet, jemuž uloženo bylo, aby pohany ve Velemíně přivedl na víru křesťanskou.

8.

Jakmile ranní slunko září jasnou ozlatilo přívětivé vrcholky hor, opouštěla Vratka lůžko své a přímo vstoupila do světnice, v níž nemocná Svatava byla ležela.

Lůžko její bylo prázdno; zarazila se zprvu; pomyslila si však, že nemoc se zlepšila, Svatava pak za krásného jitra vyšla si do vonného háje, aby na svěžím vzduchu spíše se zotavila.

Když vešla do stáje, oznamoval jí čeledín, že někdo z domácích koně odvedl a s vozem ujel. Divné předtuchy zmáhaly se v mysli její. Rozeslala

lid svůj, by okolí prohledal a bedlivě vyzvídal, kde jest Svatava a kam koně odjeli. Brzy pohřešována i služka.

Lid se rozešel; pátral všude, vyptával se, ale ani o Svatavě, ani o povozu se ničeho nedověděl.

Vratka zlořečila:„Kdyby drzé děvče zde bylo, zlomila bych jí hlavu tvrdou. Teprve zkusí hněvu mého. Raději budu ji viděti umírati, než bych odchovala z ní děvu nepodajnou, která by ve všem slepě poslouchati mne nechtěla. Zajisté prchla v noci, aby se zbavila mne; prchla někam ku přátelům, které popouzeti bude proti mně; přijdou, aby ze dvora mne vyhnali. Nepovolím; odtud mne více nikdo nedostane. Celá dědina se mne ujme, a když bude třeba, postaví se mužové i ženy v jeden šik a každý odpor přemohou. Zvítězila jsem; dnes vládnu dvorcem, vládnu dědinou; lid koří se modlám a věří rád, co mu z hvězd vyčtu. Poznávám, že Svatava kloní se ku křesťanům; neboť nutiti se dává ku každé oběti. Zdědila nevěru po otci, proto jest osadě nebezpečnou; otrávila by nevěrou zdejší lid; jest dobře, že odjela. Nevrátí se, neboť strachovati se bude hněvu mého. A kdyby přátelé přivezli ji zpět a já musila ze dvora, po čase dostanu se sem zase a pak mne více nikdo nevypudí. Železná jest vůle moje a ty děvo panská jí zkusíš."

Zlé věci slibovala Vratka Svatavě; vycházela zvědavě každé chvíle na blízký kopec, zdali se Svatava nevrací; čekala ji marně. Čekala celý týden, ale po Svatavě ani památky. Lidu namluvila, že Svatava nevěrnou se stala bohům; otce nevěrného bohové usmrtili, však Svatavu zastihl trest hroznější. Země se pod ní otevřela a Svatava zmizela na vždy.

Lid tomu věřil; nebo nikomu napadnouti nemohlo, že by do Prahy odjela.

Vratka více na Svatavu nemyslila; byla jista, že se nevrátí, a proto prohlásila veřejně, že dědictví po Svatavě ujímá. Lid z bázně uznal ochotně právo její ke dvorci.

Vratka stala se neobmezenou paní rozsáhlého hospodářství; aby zanechala po smrti dědičku, jelikož dětí svých se dopátrati nemohla, vzala k sobě děvu, o níž věděla, že ji ve všem poslechne a pohankou zůstane.

Doba míjela za dobou, na Svatavu zapomněli úplně, jen lid si ukazoval místo, které Vratka naznačila, že se tam Svatava do země propadla.

Byloť právě poledne. Lid vracel se z polní práce k odpočinku do dědiny, když tu do Velemína bral se zástup ozbrojeného lidu koňmo; ve středu jeho jel povoz, na němž seděly tři dívky v černém obleku. Na bílém koni jel kněz, maje v ruce kříž s umučeným Spasitelem.

Lid poznal, že jsou to křesťané a knížecí zbrojnoši; zvědavě sledoval průvod, který bral se přímo do vesnice.

Zaměřili ke dvorci. Oděnci vjeli do velkých vrat, která vedla do dvora. Zástup zvědavých rostl vždy více.

Vratka se svou schovankou byly právě na dvoře, když zástup do vrat vjížděl. Zvědavě vyšla mu vstříc; myslila, že beroucí se tudy ozbrojený lid bude žádati občerstvení. Zarachotil vůz a z něho vystouply tři černě oděné panny.

Vratka přistoupila blíže a zřela obličeje jí známé. Viděla Mladu, kterou unésti dala a do komůrky uvrhla; viděla Svatavu; viděla i vlastní dceru svou Vratislavu i lesklý kříž, který v ruce držela.

Jediný jen pohled stačil a hrůzou vstávaly jí vlasy na hlavě; nemyslila jinak, než že přichází lid knížecí, aby ji odvedl a před soudnou stolici knížecí postavil.

Vratka viděla se zrazena, strachy se chvěla, jazyk oněměl, nohy se jí třásly, a než k ní mohla Vratislava přistoupiti, klesla hrůzou zdrcená k zemi.

Zvědavý lid trnul. Přiběhla žena s vodou, Vratku obmývá. Ztrhané zraky se probírají, vidí před sebou zase Mladu a Svatavu; kol zástup ozbrojený. Nová hrůza přivádí mdlobu na novo, klesá opět k zemi.

Vratislava a Bozeň sklánějí se k ní a volají:„Matko milá! Přinášíme Vám milosť Boží i milosť knížecí!"

Vratka procitla, sbírá posledních sil svých a praví:„Děti moje, modlete se za mne. Poznávám nicotu učení našeho. Velký a mocný Bože křesťanů! Milosti Tvé poroučím duši svou. Víra Tvá zvítězila."

Vratislava jí podala kříž k ústům; Vratka jej vroucně políbila.

Chtěla mluviti dále, tu mrákota smrti zasáhla ji. Nemohlo ustárlé srdce její snésti dojmů tak mocných; na jedné straně hrůza a lítosť, na druhé radosť a pokání.

Panny stály zaraženy nad náhlou smrtí Vratčinou; však Vratislava vřelými slzami pravé lásky dětinské skropila zsinalý obličej matčin. K ní se přidružil Bozeň.

Vratislava s pláčem pravila:„Ubohá matka měla pevnou naději, že opět povznešeno bude modlářství nad sv. víru naši; v poslední hodince zvrácena naděje její, poznává neskonalou moc Pána Boha, poroučí se v milosť Jeho, líbá kříž sv., umírá jako křesťanka. Bůh jí bude milostiv."

Obrátila se k Mladě a Svatavě, vroucím hlasem pravila jim:„Matka má přivodila zármutek rodu knížecímu a utrpení naší přemilé abatyši; činila to z horlivosti pohanské; křivdila tobě, Svatavo, ujímala ti práv i svobody; i to můžeme na vrub horlivosti pohanské vsaditi. Bylať zoufalou nad hasnoucí modloslužbou, proto chtěla zde aspoň ji udržeti. Ze zoufalství chybuje člověk často. Však vyznala Hospodina a tím napravila opět všecko. Smrť smiřuje lid; odpusťte ubohé matce mé; neboť jsem přesvědčena, že i Pán jí odpustí."

Mlada i Svatava dojemně pravily:„Rády odpouštíme matce tvé a modliti se budeme, aby ji přijal Bůh na milosť."

Kněz pozoruje to, počal mluviti k lidu:„Ruka Páně dotkla se jí dříve, než jako matka pocítila blažených radostí, aby se radovala z dítek svých. Žena podvrátiti chtěla vznešenou víru naši, Bůh však podvrátil život její a na konec toho volá k Pánu o milosť a hlásá: Víra Tvá zvítězila! V poslední hodince odvrací se od model a stává se křesťankou; vždyť vyznala víru a lituje hříchu. Utvrzovala vás v pokoře k modlám a sama jich se zříkává. Přicházíme sem, abychom vám dali příhodné doby poznati víru Páně a uvedli vás do lůna církve sv. dříve, než nastane vám poslední hodinka, a nebyli jste smrtí tak překvapeni jako žena tato. Pán vás přijme na milosť a já vás uvedu sv. křtem do Jeho přemocné ochrany a milosti. Hospodin šatí kvítí polní krásou nejněžnější, živí miliony tvorů; Hospodin uslyší vás, když vyznávati a prositi Ho budete. Krásná vlasť naše budiž jediným oltářem svatým a sjednocený u víře národ přinášej Pánu všehomíra oběť lásky vroucí a díků neskonalých. Kéž i Velemín ozáří blahé světlo víry svaté a plápol lásky k Bohu jedinému rozehřeje srdce jeho. Přicházím k vám s pozdravem křesťanského knížete vašeho Boleslava a našeho bedlivého pastýře duchovního, nejdůstojnějšího biskupa Dětmara a vyzývám vás pro blaho duší vašich, abyste přijali křesť sv. a stali se údy církve Spasitele Pána našeho."

Řeč ta hluboce dojala lidu.

Kněz pokračoval dále, líče hlavně zásady vznešené víry křesťanské.

Třetího dne v neděli slavně scházel se lid z Velemína, aby pod křížem umučeného Syna Božího přijal křesť.

Mlada vřele kázala lidu o lásce a milosrdenství Božím, o spravedlnosti a neskonalé dobrotivosti Páně, že veškerá osada velice blaženou se cítila, když kněz vykonal posvátný obřad křtu svatého. Poslední pohanská osada česká stala se křesťanskou.

Uspořádavše správu dvora a pochovavše čestně mrtvou kající Vratku, vracely se panny s průvodem zpět.

Tiše a šťastně žily panny v klášteře sv. Jiří.

Dobrodějné působení Mlady, kterou latiníci též Miladou nazvali, rozhlásilo se daleko, a když dne 9. února r. 994 přestalo zbožné srdce její bíti, truchlil veškeren národ nad rakví blahoslavené dobré kněžny, mezi svaté ji řadě.

Tělo její pochováno s velikou úctou ve sklípku kaple sv. Anny na hradě pražském u sv. Jiří, kde r. 1673 nalezeno jest; r. 1675 v pondělí velikonoční ostatky nadšené křesťanky s velkou slávou uloženy jsou do výklenku ve zdi, kde do dnešního dne v křišťálové rakvi odpočívají a mysl upřímného Čecha unášejí v ony doby, kdy sv. víra jako zlatá jarní záře zjevila se nad pohanskou vlastí naší a její přední šiřitelkou stala se vznešená a skromná panna, bohabojná kněžna Mlada.

1.

Mrak za mrakem zběsile žene vítr mrazivý. Žene je přes chlumy, přes údolí, po stráních i po rovinách. A jeden mrak bohatší na sníh než druhý. Kudy žene je vítr v divém trysku, tudy chrlí spousty sněhové. A vítr skučí, duje a hněvivě smetá sníh se skal, vyrovnává údolí, staví na silnicích a cestách závěje, sněhové hrady. Stromy sténajíce kloní se k zemi. Nikde nelze spatřiti tvora živého.

V chatkách za okny zavátými a zamrzlými sedí horalé kolem krbu teplého. Povídka splývá z úst babiččiných do vnímavé mysli vnoučků. Brzy smích zvonkovitý, brzy vzdech, tu slza, tam bázeň provází zlatá slova starušky milované. Hospodář sedí u okna a pln blaha pohlíží na miláčky své i na starušku předrahou. Kde jsou ony doby, kdy sám tak tulíval se v klín její naslouchaje vypravování těchž bájí z úst babičky zlaté?

A jest opravdu každý tak blažen v této chvíli, když panovnice Zima nejčileji rozkazuje větrům mrazivým?

Popatřme tam na stráň. Kdo se to plahočí po úbočí horském? Kdo chce vzdorovati vichrům a bouři?

Jest to domkář Vít. Veze na sáňkách máslo a sýr do Liberce. A že v té nepohodě vydal se na cestu? Láska otecká pudí jej z teplé sedničky. Má doma tři dítky na lůžku smrtelném, v posledním tažení. Horečka jimi lomcuje, děsivé sny je z lůžka štvou. Žádný již domácí prostředek nestačuje. Šel by k lékaři, koupil by léky. Krejcaru v chaloupce není. Neví si rady. I vzpomněl si, že v komoře má zásobu sýra a másla na zimu. Co mu platny zásoby, čím mu život, ztratí-li své miláčky? A byl rozhodnut.

Vynesl zásoby z komory, naložil je na sáňky a jede do Liberce. A byť dostal jen tolik, kolik stačí lékaři, kolik dá za léky. Požehnal miláčky své křížem, rozloučil se s manželkou a nyní s vichrem a mrazem bojuje pro miláčky své. Zpomínka na ně krev mladickou vhání mu do tváří, touha, aby je zachoval při životě, silou lví naplňuje údy jeho. A čím více skučí vítr mu nad hlavou, tím rychlejším krokem postupuje.

Již vidí Liberec před sebou . Oči se mu zavírají, tma jej obkličuje. A přece ještě dvě hodiny do večera. Umdlévá, klesá. A již zpomíná zase na své drahé, vidí je v duchu, jak vztahují po něm ruce, slyší bolné jejich výkřiky — opouští jej mrákota a poslední sílu napíná.

V prvé ulici se zastaví. Tu kupec. Vstoupí do krámu a nabízí sýr a máslo ku koupi.

„Nepotřebuji, příteli, nepotřebuji," povídá kupec. „Zavezou nás sýrem a máslem. Jest zima krutá, bídy není konce. Každý jen chce prodati, nikdo koupiti."

Jede dále. Tu kupec jiný. Podobnou, žalnější píseň hude. U třetího, čtvrtého se zastavuje. Všude týž slyší stesk.

„Jen polovičku dejte!" prosí Vít.

„Ani za třetinu!

„Tu aspoň!"

„Čtvrtinu, chcete-li?"

„Dejte!“

A již skládá Vít sýr a máslo. Třesoucí rukou přijímá peníze.

Běží k lékaři, běží do lékárny. Za to, co mu zbylo, koupí kousek masa na polévku nemocným. Radil tak lékař. Nedbá, že sám od rána nejedl, že mdlobou klesá. Do noci tmavé, do větrů víru a do mrazů se pouští. Jediná myšlénka mu duší stále vane: Zastihnu-li miláčky své na živu?

Minula půlnoc. Usnuly větry, umdlela královna Zima. Jen láska otecká stejnou silou proudí srdcem Vítovým. Již vidí chaloupku svou, již sestupuje po stráni ku dveřím nízkým. Buší, klepá.

„Živi-li?" prvá otázka dříve než závora klapne.

Stojí již v sedničce dusné. Shodí zmrzlý šat a při slabém kmitu kahánku pln úzkosti pozoruje tahy v obličejích svých miláčků. Nedbá, že pot potůčkem řine se s čela jeho, nedbá, že necítí polozmrzlých nohou, vyndává léky, rozbaluje a manželce nařizuje, jak má dětem dáti užívati. A než domluví , přemáhá jej mdloba. Klesá na židli . . .

Čarovná Vesna zvítězila nad necitelnou Zimou. Po luhu rozestřela koberec, stromy okrášlila květem. Hrčivý potůček vypravuje, jak teskno mu bylo ještě před nedávnem v okovech ledových.

Před chaloupkou Vítovou hrají si v trávě bujní tři hošíci. Jsou jeden smích, jedna radosť. Oknem pohlíží na ně tatíček. Úsměv hraje mu na bledé líci. Nedávno teprv vstal s lůžka po dlouhé chorobě. Stonal déle než miláčkové jeho.

Táži se Vás: Znáte-li v tom širém světě něco mocnějšího nad lásku rodičů?

Peníze chudých.

„Nechť tedy, milé dítky," pravila paní Drahorádová ku svým dvěma dítkám,„dovolím vám jíti do háje nahledat hub. Jen buďte opatrny."

„Budeme, matičko, budeme!"sliboval Stanislav, slibovala i Aninka. A již tiskli ruce matčiny ke rtům a matička každé z dítek políbila.

„Anděl strážný vás opatruj!" zbožně šeptala matka, když dítky kolem okna vesele poskakovaly na cestu ku tmavému lesu. „Jak dobré to dítky!" pokračovala, sedajíc do rákosové lenošky k oknu. „Kéž bych mohla pracovati, a tak více věnovati na jejich vychování. Leč nezhojitelná choroba poutá mne téměř stále k lůžku. Sotva mohu několik hodin denně plésti punčochy. A to skrovné výslužné nikterak nestačuje již ani na stravu, šat a nájemné. Ubožátka má mnohdy ani netuší, že sama často o hladu léhávám jen, abych je mohla nasytiti. A letos bude prý ještě k tomu rok neúrodný. Bůh budiž naším ochráncem!"

Po těch slovech v zamyšlení vzala punčochu a počala plésti. Stařičkou hlavou její vanula myšlénka za myšlénkou. Jedna byla tesknější druhé. Muž její býval úředníkem. Tehdy žili život spokojený, starostmi nekalený. Ač služného neměl pan Drahorád na tisíce, nicméně i těch několik set zlatých úplně stačovalo na nutné potřeby domácí. Ještě tu a tam podařilo se jim uložiti mnohý „bílý groš pro černý den." Jak blažené bývaly to chvíle, když otec po denní práci vrátil se do kruhu svých miláčkův! Tu bývalo jako v hnízdečku pěnkavek za luzného jitra jarního. Otázka střídala otázku, odpověď následovala za odpovědí. Tu tatíček žertoval, tu dítky se smály, tu matička vypravovala a chválila dítky, že po celý den poslouchaly, a otec spokojeně zadíval se v milované tvářinky. Kde však jest dnes ten čarokrásný obraz blaha rodinného ... !

Minula léta, minuly i dny blažené. Štěstí rodinné rozplynulo se jako mlha nad vodami v záři sluneční.

Otec zemřel a vdově vyměřeno bylo skrovničké výslužné. Pozůstalí opustili město a odstěhovali se do Jirčan, rodiště paní Drahorádové. Tu domnívala se ubohá vdova, že na hrobech svých rodičů umírní žal, nalezne potěchy. Vesničané litovali ubohé vdovy a všemožně snažili se jí projeviti soustrast . Za levnější nájemné podařilo se jí nalézti byt a z uhospodařených peněz koupila si šicí stroj. V několika nedělích byla šitím zásobena na dlouhý čas. Nejen sousedky svěřovaly jí práce, ale i z okolních vesnic přicházely hospodyně a dívky. Ta žádala ušiti šaty, ta košile a jiné prádlo. A když nová švadlena nestačovala sama, najala učenici. Tak z výdělků podařilo se jí ukryti všecky výdaje a výslužné počala ukládati.

„Neštěstí nechodí však po horách, ale po lidech," říkává se. I paní Drahorádovou do roka opěť navštívilo. Nenadále počala tehdy cítiti v údech suché loupání. Z počátku domnívala se, že se někde nastudila a že nemoc „sama přišla, sama odejde." Leč nebylo tomu tak. Za několik týdnů byla nucena na delší dobu ulehnouti. Zavolala lékaře. Ten shledal, že je to pakostnice. Předpisoval léky , avšak choroby neubývalo. Konečně radil nemocné, aby na jaře jela do lázní. Drahorádová měla sice několik set zlatých uloženo, leč nemohla se z peněz vydati a spolehnouti na skrovné výslužné. A konečně nebyla jista, že pak by se nemoci zcela zbavila. Tím pak více bylo jí pomýšleti na budoucí časy zlé, nemohla-li nyní šíti. Již několikráte byla nucena sáhnouti k hotovému.

Na jaře bolestná nemoc poněkud ustoupila. Nicméně však nemohla ani nyní šíti a plésti. Aninka dle slabých sil svých pečovala o domácnosť. Uklízela, vařila, prala a jiné domácí práce konala. Ovšem z každého kouta přece vyhlédalo, že tu vládne hospodyňka nezkušená, necvičená.

Smutné to byly dny v příbytku vdovy Drahorádové.

Nemocná takto přemýšlejíc zadívala se se zaroseným zrakem k tmavému lesu. Dítek svých však již nespatřila.

„Co z nich bude?" zahořekovala při vzpomínce na své miláčky. A láska mateřská zachvěla srdcem citlivým, slzy proudem polily ubledlé líce.

V chvíli té sestupovaly dítky po lesní pěšince v úval lesní. Nad potokem předpovídala jim kukačka, kolik let budou živi a na souši chlubil se datlík, kterak na větvici dovede hráti.

„Nasbíráme hub, usušíme je a prodáme," těšil se Stanislav. „Onehdy Vítek Doležalův dva čtvrtzlatníky dostal za sušené houby. Kterak potěší se matička, až jí tolik peněz přineseme!"

„A jahod nasušíme i ‚bruslinek‘ natrháme," dokládala Aninka. „Mráčková Božena povídala, že ve městě lze zvláště ‚bruslinky‘ zpeněžiti. Tak podporovati budeme matičku naši."

„Kéž bych již byl velikým!" povzdychl opět Stanislav. „Šel bych sloužiti a matince ubylo by starostí. Ty pak, sestřičko, bys ji doma opatrovala. Co bych vysloužil, všecko bych vám přinesl."

Tak a podobně dobré dítky kuly a snuly plány, aby mohly matku potěšiti, podporovati a jí starostí umenšiti.

Vešly do řídkého lesa smrkového. Pátravě dívaly se na vše strany. Tu a tam spatřily houbu nejedlou.

„Kde rostou ty, rostou i také hříby," pravil Stanislav. Leč nadarmo dítky hledaly. Zašly v úval lesní. V březoví několik lišek nalezly. Přišly k potoku, který s hukotem skákal přes ostré skaliny do výmolů. Dítky zapomněly na nezdar vycházky své do lesa a na zmařené naděje, spatříce rozkošný obraz pustiny lesní. Sedly na plochý kámen pod olšinami a zadívaly se na dovádějící vlnky. Tu pestrobarevný motýl přelétl kolem, tam šídlo vodní prohánělo se nad vysokou travou. V nedalekém křoví cvičil drozd mláď ve zpěvu.

A co tak tu sedí a těší se z krásy úvalu lesního, spozorují, že po příkré stráni protější sestupuje k potoku jakás stařenka. Na zádech nese uzlíček a opírá se o hůl. Přes tu chvíli sklouzne jí noha po sypkém kamení.

„Půjdu a povedu stařenku po cestě srázné," praví Stanislav. A již se zvedá hodlaje šlechetný úmysl svůj provésti. Než však doběhl k nedaleké lávce, zaslechl úpěnlivý výkřik se stráně. I Aninka v olšinách zděšeně vykřikla jako v ozvěně. Stanislav tuší, že stařence přihodilo se neštěstí. S větrem o závod pádí po ostrých skalinách na stráni. Přeběhne křoví, přeběhne bor a aj! stařenka tu leží na skalině jako bezduchá. Oči má přivřené, ruce skleslé. Snad pádem omdlela, snad — - —

Stanislav nedomyslil. Již klečí u starušky, volá ji a nabízí pomoc. Staruška jej neslyší a ruka její mimovolně vymyká se z ruky Stanislavovy. V tom přichází již i Aninka a kleká vedle bratra.

„Co si počneme?" táže se Stanislav sestry. Té slza útrpnosti kane po líčku.

„Snad omdlela," pokračuje Stanislav. „Dojdu pro vodu a umyjeme tvář její.“ A již běží dobrý hošík k potoku. Zapomněl, že nemá nádoby na vodu.

Ví však si rady. Sejme klobouček s hlavy a naplní jej vodou. A již běží do vrchu, kleká u starušky a počíná umývati bledý, vráskovitý obličej její. Aninka tře zase spánky a čelo chladivou vodou. Nebyla práce ta bez účinku. Stařenka otvírá oči a pohlíží na podivné ochránce své.

„Co se stalo se mnou? Kde jsem?" táže se hlasem mdlým.

„Upadla jste, babičko, a omdlela," povídá Aninka. „My jsme Vás viděli."

„Hodné jste dětičky!" chválí je stařenka,„Bůh vám to odplať!"

Chce vstáti. Nemůže. Stanislav za levou, Aninka opět za pravou ruku uchopí stařenku. Tak pomáhají jí vstáti. Dovedou babičku do chladivého boru. Nemůže dále. Posadí se na kámen.

„Pojďte sem, ochráncové moji," praví a hladí hodné dítky po tvářinkách. „Kdyby vás nebylo, byla bych snad zahynula na té stráni. Bůh vás poslal. A čí jste, dětičky zlaté?"

„Drahorádovy," praví Stanislav. „Daleko máte domů?" ptá se babička dále.

„Jen přes háj, do Jirčan," odpovídají dítky.

„Neznám se v krajině zdejší,“ praví babička. „Dnes poprvé mne tudy cesta vede. A byla by bývala ta cesta poslední."

„Pojďte k nám, babičko," pobízí Aninka stařenku. „Matička naše hodná ráda Vás uvítá. Odpočinete si a zítra Vás doprovodíme, kam budete chtíti."

„Jste andělé!" povzdychne babička. „Musím k vám. Chci spatřiti matku, která má tak hodné dítky."

Za půl hodiny stojí již před lesem malí ochráncové se stařenkou. Matka posud sedí u okna a dívá se k lesu. Diví se, koho přivádějí dítky její. Stanislav nese raneček a Aninka podpírá babičku v chůzi.

„Tam je naše chaloupka," povídá Aninka, ukazujíc babičce na domek před hájem.

„Promiňte, paní, že přicházím do domu vašeho," povídá babička k Drahorádové ku pozdravu.

„Jste mi vítána," odvětí matka a pobízí babičku, aby se posadila. A babička si sedne a vypravuje , jaká nehoda ji potkala. „Chtěla jsem poznati šťastnou matku, která má tak hodné dítky. Děkuji Vám, paní drahá, děkuji nastokrát za to, čím mně dítky vaše posloužily," končila stařenka vypravování. „Bůh jim za to požehnej i Vám, že jste je tak vychovala!"

Dítky polil ruměnec. Nevěděly, že chvály zasluhují, domnívaly se, že vykonaly to, co by i každý vykonal.

V témž smyslu odpověděla i matka, ač soucitnosť dítek ji nemálo dojala.

Stařenka chtěla odejíti. Draborádová však nedala, až slíbila, že aspoň přes noc zůstane. „Do slunce západu není daleko. Kam byste došla? A pak ta nehoda zajisté seslabila skrovné síly vaše," domlouvala hostitelka.

„Jest zřejmo, že jsem pod českým krovem," pravila babička. „Dobrota září z očí vašich a pohostinství nabízíte chudé, opuštěné ženě. Bůh Vám zaplať!"

A stařenka zůstala.

Aninka přinesla dříví, rozdělala oheň v plotně a počala připravovati večeři.

„Vaříme jen brambory," omlouvala se Drahorádová.

„Nemívala jsem mnohdy ani těch," pravila babička. „Jsem chudá jako to ptáče na keři!"

„A kam cestujete, babičko?" ptala se hostitelka.

„Jdu do Pasek k synovi. Dvacet let již jsem jej neviděla. Jsem až od Budějovic."

„Až od Budějovic?" divila se Drahorádová.

„A jdete pěšky?"

„Stále pěšky. Vždyť ani na zpropitné vozkům nemám, byť i některý mě chtěl kousek cesty svézti. Neodvážím se tedy ani některého požádati."

„A že jste se, babičko, vydala na tak dalekou cestu?" tázala se Drahorádová dále.

„Láska k dítěti mne pudí a všecky obtíže cesty přemáhá. Pokud jsem měla dceru, těšila jsem se s ní. Před rokem uložila jsem však dobrou duši tu do země, chystala jsem se, že v krátkém již čase budu ji následovati do nadhvězdné říše. Z nenadání však obdržela jsem psaní od mého syna z Pasek, kam před dvaceti lety se přiženil. Psal mi, že se snad letošní zimy nedočká. A já od té chvíle neměla více stání. A byť bych měla jen zlíbati jeho mrtvolu, odvážila jsem se na dalekou cestu. Až do dnešního dne putovala jsem šťastně. Dnes teprv staré nohy mé nemohly přemoci obtíže cesty. A Bůh mi seslal ku pomoci anděly — dítky vaše!"

Drahorádová oslzela. Tak mocná jest láska mateřská, že ani nepřekonatelné obtíže ji nezadrží, že i vlastní život odhodlá se matka pro dítko své obětovati.

Za řeči přinesla již malá hospodyňka večeři na stůl: brambory a sůl. Stanislav pak vzal džbánek a došel ke studánce pro čerstvou vodu. Chudičká to byla večeře, leč starušce milejší než pečeně u stolu boháčova.

Při večeři vypravovala opět Drahorádová o svém životě. Když zmínila se o nemoci, která zbavila ji výdělku, tu stařenka odložila nůž a pozorně naslouchala. Tázala se po tom, ptala se po onom. I léky, jimiž Drahorádová se léčila, pozorně prohlédla.

„Jsem stará žena," pravila babička,„a ledaco jsem zažila. Mám mnohou zkušenosť. Kdož ví, zdali by Vám nepomohl prostinký lék, jímž jsem mnohého vyléčila.“

„Vše jsem již zkoušela," pravila Drahorádová.

„Zkuste ještě to, co Vám poradím. Škodlivý prostředek to není. Jsou to některé byliny, které každodenně dítky mohou vyhledati a které spaříte a nad parou zahřívati budete nemocné údy. Ráno půjdou dětičky se mnou do lesa a já jim byliny ty ukáži. Rostou v každé krajině."

„Kéž by Bůh dal!" povzdychla Drahorádová.

„Do smrti nemohla bych zapomenouti na dobrotu vaši, babičko!"

Před východem slunce vstala babička. Zbudila dítky a šla s nimi do háje na paseky. Kos již zbudil svůj pěvecký sbor. Právě ladili si opeření zpěváci hlásky k jitřnímu chvalozpěvu. Na trávě a na květinách houpala se rosa démantová a z háje zavíval větřík vonný dech stromů lesních.

Babička ukazovala dětem rozličné byliny a vysvětlovala jim, k čemu té neb oné lze užiti.

„Luhy naše jsou lékárny," pravila babička,„a Bůh nejlepším lékařem.“

V tom došli na mýtinu.

„Aj, divizna!" zaradovala se babička,„tu právě hledám.Pohleďte, dítky, jaký má list a jaký květ. Poznáte ji snadno!"

A dítky pomáhaly babičce trhati diviznu, která tu hojně rostla.

Podobně ukázala babička dětem i některé jiné rostliny, které hledala a trhala. Dítky pilně babičce pomáhaly. Konečně nařezala ještě letorostů smrkových a jedlových. Když se vraceli k chaloupce, slunce vystupovalo již nad lesy.

Babička ukázala Drahorádové, kterak má „lázeň" si připravovati a nemocné údy nahřívati.

Po snídaní neměla babička již stání. Ještě jednou děkovala hostitelce za pohoštění a dítkám za včerejší ochranu a přála, aby nemocná se brzy pozdravila. Stanislav s Aninkou prosili matku za dovolení, aby směli babičku vyprovoditi. Matka ochotně svolila. Sama, ač velice namáhavě, šla s babičkou až k Tomášovům. Tak říkalo se v sousední chalupě.

Před polednem vrátily se děti. Vypravovaly, že babička plakala, když se s nimi loučila.

Odpoledne připravila si Drahorádová první lázeň dle návodu babičky. K večeru zdálo se nemocné, že bolesti skutečně poněkud ulevily. Ráno nahledaly děti opět čerstvých bylin. A tak učinily každého dne.

Za týden mohla Drahorádová bez berličky přejíti již po sednici a na sv. Jana poprvé vyšla na procházku do polí. Kde kdo ji spatřil, každý se zastavil a srdečně přál jí zdraví. Daleko široko rozneslo se, že cizí babička uzdravila Drahorádovou. Přišla Strnadová, přišla Křemovová, Žantová i Šídka — přišly i jiné sousedky. Každá vyptávala se, kterak připravuje se podivná lázeň. A Drahorádova ráda pověděla i byliny ukázala.

Když křepelka zvala ku žním, vesele hrčel již opět šicí stroj pod rukou Drahorádové.

„Kéž by tu byla ta hodná babička," zpomínala Drahorádová,„nesměla by již nikdy od nás! Vrátila mně zdraví, vrátila i výdělek a vám, zlaté dítky, připravila budoucnosť lepší, spokojenější . . ."

Nový život nastal rodině Drahorádově. Nedostatek byl zažehnán a dny spokojené, plné blaha nadešly. Dítky pilně chodily do školy a Drahorádová mohla již opět věnovati se práci své. A že dobře šila a každému vyhověla a mimo to i nikomu práci nepřecenila , opět z celého okolí přicházely hospodyně , rozmanité šití přinášejíce. Zvláště po žních nemohla již opět stačiti, aby vyhověla všem zakázkám. Byla nucena přijednati si zase pomocnici a na zimu objednala si ještě druhý šicí stroj.

Nyní nejen že nebyla nucena utráceti své výslužné, ale i z výdělků mnohý krejcar uložila.

Tak dobrodiní, které prokázaly dítky její ubohé stařence, stonásobný užitek přineslo. Leč Drahorádová nyní nepřestala konati dobré skutky a zvláště chudým byla pečlivou matkou. Poznala, že Bůh nenechá nikdy bez hojné odplaty toho, kdo jiným dobrodiní prokazuje. A k tomu není potřebí peněz, ale dobrého, útrpného a spanilomyslného srdce. Toto

jest nejlepším a nejcennějším penízem. Pod sluncem pak není nikoho, kdo by neměl stkvostného penízu toho. Avšak ne každý dovede jím platiti a kupovati dobré skutky.

Šťastný hráč.

Za Křížany teče potok. Nad potokem vypíná se skráň. Na stráni té roztroušeno jest přes sto domků. Jeden jest chudší druhého. Tomu usiluje vítr strhnouti střechu, onomu povážlivě zase již naklonil lomenici a mnohý, jako stařenka věkem shrbená, kloní se ku stráni a podpírá se na trámce, kterými ohrožený majitel podepřel spuchřelé stěny. Domky ty byly prý postaveny tu před sto lety. Tehdy na rovinách, které rozkládají se nad strání, založeny byly doly na dobývání rudy železné. A byla prý tu ložiska rudy velmi bohatá. Záhy přistěhovali se sem dělníci z celého okolí. Na sta lidí nalezlo tu výživy hojné. Když pak pod Křížany u potoka vystavena byla i huť na vyrábění železa, tu mnozí koupili na stráni kousek pozemku a vystavěli si chaloupku. A tak v několika letech vznikla tu nová osada. Ačkoliv přiděleny byly domky ku Křížanům, přece dostalo se této části obce zvláštního jména. Jelikož od pradávna říkali stráni „Křiba", počali říkati i domkům těm „Na Křibech".

Pokud dobývala se ruda a z rudy těžilo se železo, dobře se vedlo Křibanům — jak nazýváni byli dělníci, kteří tu bydlili. Leč za několik desítiletí vybráno bylo ložisko rudy. Darmo zavolal tehdejší majitel dolů odborné znalce a dal pátrati, kde by rudu opět nalézti bylo lze. Po několik dní znalci hledali, vrtali a zkoumali. Konečně oznámili výsledek. Ložisko rudy prý jest v takové hloubi, že dvakrát více vydání bylo by za dolování potřebí, než výtěžek by obnášel. A pak prý není jisto, zdali skutečně mohutnější vrstva rudy byla by nalezena.

Výsledkem tím zklamán, opustil majitel hutí Křížany, aby jinde štěstí hledal. Vysoké pece vychladly a slévárnu s válcovnou i příslušnými továrními budovami koupil Dobeš, nejzámožnější občan v Křížanech, za levný peníz.

Křibanům nastaly smutné dny. Někteří horníci se sice vystěhovali, leč většina dělníků zůstala. Pracovali, kde jim kdo práci nabídl. Nicméně byla v chaloupkách jejich bída denním hostem.

Byla-li kde bída však návštěvou, byla v chaloupce vdovy Zálužanské domovem. Ubohá vdova! Před rokem zemřel jí muž a po jeho smrti ulehla

sama. Když ponejprv opustila lůžko a vyšla před chaloupku, aby pookřála na výsluní, tu přistoupila k ní sousedka a pravila:

„Víte-li co nového, kmotra?"

„Nebyla jsem posud mezi lidmi."

„Pán propustil všecky z práce. Prý nebude se více ani rudy dobývati, ani v továrně pracovati. Co si ubozí počneme?" A sousedka dala se do pláče.

Tato Jobova zpráva div Zálužanskou opět neuvrhla na lůžko. Těšila se chudinka, že opět bude pracovati, až se pozdraví. Když nyní vrátila se do chaloupky a spatřila své dítky, potůčkem vyhrkly jí slzy z očí. Tolik nedostatku již ubožátka zažily a košilky mají roztrhané, šatečky téměř žádné.

V celé chaloupce ani krejcaru, ani sousta chleba. Dnes poslední peníz dala za mléko pro Aninku. Kdo nyní churavé ženě poskytne práce, výdělku?

V tom Jiřík, nejstarší chlapec, vstoupil do chaloupky.

„Pohleď, matinko zlatá," pravil vesele,„jakou pěknou knížku půjčil mi zase Jeník.‚Když nouze nejvyšší, pomoc Boží nějbližší‘ má název. A jaký pěkný obrázek jest tu!"

„Ukaž, ukáž!" volala Boženka a Liduška.

„Utaž!" žvatlala i Aninka.

A dítky zapomněly na hračky a běžely k Jeníkovi.

„Pěkný to název!" pravila matka s povzdechem. „Významný!"

A při slově tom pohlédla na křížek nad stolem.

Dítky podívaly se na obrázek a matka hladila kučeravé hlavinky svých miláčků. Mnohá slza skanula na bledé vlásky . . .

K večeru vstoupil do chaloupky sluha z továrny. Zálužanská posadila se na lůžko a udiveně pohlížela na příchozího.

„Jdete mi oznámit, pane Bárto," pravila,„smutnou zvěsť. Slyšela jsem!"

„Že nebude se více pracovati v továrně. Všude pláč a nářek. Přicházím však ještě v jiné záležitosti. Jak víte, každý z horníků ukládal měsíčně jistou částku do společné pokladnice, aby v starosti mohl odtud dostávati podporu. Jelikož však pán hodlá prodati továrnu, dal spočítati, kolik každý uložil. Dnes odpoledne všecky dal dělníky svolati a vyplatil každému i s úroky, co kdy uložil. A tu se shledalo, že muž váš uložil do společné pokladnice 95 zl., které úroky vzrostly na 130 zl. A peníze ty Vám, Zálužanská, přináším. Musíte mi však tuto se podepsati, že jste je řádně přijala."

A hned přistoupil ku stolu a počal peníze vypočítávati. Zálužanská nechtěla ani vlastním zrakům věřiti. Ještě před chvílí starala se, za co koupí chleba k večeři. A nyní má tolik peněz!

Minulo několik neděl. Zálužanská mohla již opět obstarávati domácnosť. Dítkám ušila nové košilky a i přiměřený šat jim zaopatřila. Stále však přemýšlela, co počne dále.

Když opatřila poněkud domácnosť, šla do Křížan hledat práce. Poptávala se tu, poptávala se tam. Nikde však nemohli jí poskytnouti výdělku. Po třídenním marném hledání zastavila se u známé niťařky paní Cecilie. I vypravuje jí plačky, kterak neví si rady ani pomoci.

„Dlouho-li by mi stačilo těch několik zlatých, které mi ještě zbyly?" naříkala.

„Neplačte, Zálužanská, Bůh Vás neopustí."

A co ji tak těší, vejde do krámu panička. Chce zástěrku. Niťařka podala jí několik zástěrek, aby si vybrala. Panička si vybrala, smluvila se o ceně, zaplatila a odešla.

„Kdybyste dovedla šíti, byla by hned pomoc," pravila útrpná niťařka.

„Dovedla jsem šíti lépe než nyní," odpověděla vdova,„ale nyní sotva dětem ušiji košilku neb nějakou sukničku."

„Tak přece šijete? Nu, toť snad přece bude mi lze Vám pomoci. Dovedete-li šíti dětské košilky, dobře. Těch prodám celé tucty. I sukénky jdou dobře na odbyt. Zkuste to!"

A slovo dalo slovo.

Z počátku vydělala si Zálužanská sotva tři desetníky denně. Později se vycvičila lépe v šití a výdělku přibylo. Jak nyní ubohá vdova děkovala Bohu, že nalezla výdělek a že nad to mohla i doma pracovati a na dítky dohlédati.

Minulo několik let. Jiřík vystoupil ze školy. Co nyní počíti s ním? Zálužanská radila se tu, radila se tam. Konečně opět paní Cecilie nejlépe

jí poradila.

„Dejte Jiříka vycvičiti řemeslu. Čemu se z mládí naučí, nikdy se mu neztratí. Jako Vy se šitím."

„To bude ale snad mnoho státi," namítala vdova.

Avšak paní Cecilie jí vyložila, že snad nebude potřebí ani krejcaru. Její příbuzný, mistr zámečnický, mívá několik učeníků. Poptá se, zdali by nepřijal i Jiříka. Zná jej a může jej vřele doporučiti.

Vdova se slzou v oku děkovala hodné paní za tuto nevšední ochotu.

Za tři neděle byl Jiřík v učení.

„Nemohu ti, synáčku," pravila matka loučíc se s ním,„ničeho zachovati. Přičiň se a Bůh ti požehná. Požehnání mé provázejž tebe při všech krocích. Nezapomeň, srdíčko mé, na všecka naučení, která jsem ti vždy vštěpovala. Nespouštěj se Boha a Bůh tě neopustí!"

Jiřík stal se řádným učeníkem. Mistr Krušina jej velice miloval.

„Budeš-li vždy tak přičinliv," říkával, „můžeš se státi jednou velmi zámožným."

Minula tři léta. Jiřík byl vyučen a vřaděn mezi tovaryše. Dostával nyní již týdenní plat a po práci mohl vždy prázdné chvíle užiti dle libosti. V neděli pravidelně docházel k matce do Křížan. Jak radovala se Zálužanská nad synem svým!

Když ponejprv přinesl týdenní mzdu, pravil k matce:„Matičko přijmete těchto několik zlatých, které mi zbyly. Je to jen skromničká náhrada za Vaši velikou péči, kterou jste mi vždy věnovala a věnujete. Bratři a sestry dorůstají, potřebujete tedy více než dříve."

„Přijímám výdělek tvůj, synáčku," odvětila matka v pohnutí,„a věz, že na dobrý úrok jej uložím. Pokud mně Bůh zdraví popřeje, přičiním se, abych vydělala tolik, kolik potřebuji na vychování ostatních dítek. Tvoje vděčnosť však cennější jest srdci mateřskému, než celé poklady světa."

A jak pravila, tak i učinila. Ještě odpoledne došla k paní Cecilii, aby se poradila, jak má výdělek Jiříkův uložiti. Domnívala se, že v městské spořitelně několik zlatých nepřijmou.

„I přijmou," pravila paní Cecilie,„přijmou i vklady po 50 kr. A budete míti peníze nejen bezpečně uložené, ale i úroky Vám přibudou."

A od té doby každý týden ukládala Zálužanská po několika zlatých ve spořitelně.

Minula dvě léta. Jiřík k radě hodného mistra svého odhodlal se jíti na zkušenou do světa. Matka dala mu ušíti nové šaty a zásobu prádla sama připravila.

Jiřík odebral se do Prahy. Tu vstoupil do dilny strojnické. Jelikož dříve v prázdných chvílích vzdělával se čtením prospěšných spisů, záhy poznal jej továrník jako jinocha nad jiné vzdělaného. A Jiřík, který dosud ve venkovské dílně zámečnické pracoval na obyčejných výrobcích řemesla svého, počal nyní nahlížeti, že to byly pouhé začátky. Tu spatřil shotovovati stroje pro různé továrny i stroje hospodářské. I poznal, že jeho dosavadní zručnosť a vědomosti jsou velice nepatrné na práce takové. Počal tedy s dvojnásobnou pílí pracovati a často i po skončené práci zůstával v dílně, bedlivě prohlížeje a zkoumaje stroje tu rozložené, tam k odeslání zase připravené. Zaopatřil si také některé odborné spisy, v nichž čítával v prázdných chvílích. A tak po roce úplně vpravil se do nových prací svých. Nyní již mu byly svěřovány i některé práce při sestavování strojů. Továrník pak zvýšil mu mzdu, kterou Jiří pečlivě ukládal. Těšil se, kterak matku překvapí, až jednou přinese jí výtěžek prací svých.

Jednou z jara dostal továrník větší objednávku nových strojů pro papírnu v Liběticích. Stroje byly v několika nedělích shotoveny. Jelikož dílovedoucí odjel do Brna, ustanovil továrník, aby Jiří dopravil stroje do papírny a tam sestavil. Byla to první práce toho druhu, která mu byla svěřena. Ostatní dělníci, z nichž mnozí již i dvacet roků byli v továrně zaměstnáni, záviděli Jiříkovi té pocty. Leč továrník pravil:„Závisť vaše, dělníci, obrací se na vaše hlavy. Tím sami nejlépe uznáváte, že Zálužanský vás předhonil ve vědomostech. Pilností a přičinlivostí dávno již překonal obtíže, kterým vy se vyhýbáte. Kdo vykonává povinností svých toliko proto, aby mzdy si zasloužil, vždy zůstane za tím, který snaží se prací v povinnostech svých se zdokonaliti a v zaměstnání svém přiblížiti se vzorům nejdokonalejším. Přičiňte se jako Jiří, rád vám pak svěřím i práce, jež nemůže vykonati dělník, který pracuje sám jako bezduchý stroj den ku dni."

Někteří byli slovy těmi přesvědčeni, jiní domnívali se, že je továrník přece jen podceňuje.

Jiřík přijel do Libětic. Papírnu snadno našel. Byla nedaleko za nádražím u řeky. Majitel papírny vlídně jej uvítal a nabídl mu pohostinství. „Práce vaše nebudou tak brzy skončeny," pravil,„vždyť opět několik strojů mám porouchaných a přál bych si, kdyby bylo lze je zde opraviti."

Zálužanský dal především nové stroje, které přivezl z Prahy, z nádraží dopraviti do papírny. Jelikož poprvé vykonával práce takové, byl tím opatrnější. Pak šel do papírny, aby se tu seznámil. Majitel sám jej prováděl. Byl to již stařičký pán. Zálužanský poznával v něm muže zkušeného, dobrosrdečného. Vypravoval mu, že papírnu tuto zdědil po svém otci. Byla tehdy ještě velmi nedokonalá. Dle možnosti rozšiřoval ji a novými stroji opatřoval. Jelikož sám stále dohlíží v továrně, daří se mu dosti slušně. Nicméně však mnohdy nemalých starostí mívá, jestliže v jiných papírnách novými vynálezy jej snaží se předhoniti.

Zálužanský počal stroje sestavovali. Práce v papírně byla na několik dnů přerušena a jen nejdovednější dělníci byli požádáni, aby pomohli sestavovati stroje.

Za týden byly stroje postaveny a staré, porouchané opraveny. Počalo se opět pracovati. Zálužanský obával se, že snad tu a tam bylo při opravě pochybeno. Proto byl nemálo překvapen, když shledáno, že stroje pracují nad očekávání správně. Majitel papírny pozval Zálužanského k malé hostině, kterou na oslavu dnešního dne dal připraviti. Po obědě šli do zahrady, kde v besídce ve chladivém stínu si sedli a počali důvěrně hovořiti.

„Vidíte, pane Zálužanský," pravil pan Nikofor, majitel továrny, „kdybych měl společníka, jinak by mohla býti papírna zřízena. Jsem již stár a nesnadně vpravuji se do nových vynálezův."

„Zajisté žádal byste, pane Nikofore," odvětil Zálužanský,„aby měl společník značné jmění." — „Nepotřeboval bych ani jmění. Jen kdyby to byl člověk, který by poctivě ujal se společné práce a snažil se továrnu moji sdokonaliti. Snad několik tisíc zlatých jako podíl by postačilo."

A nyní slovo dalo slovo. Továrník poznal v Zálužanském muže poctivého, zkušeného a přičinlivého. Byl by mu přímo nabídl společenství v podniku, leč chtěl nejprve vyzkoumati, jak smýšlí o kroku tom. A Zálužanský rád by byl nabídl se za společníka, leč nechtěl se ku kroku tomu odhodlati pamatuje na skrovničký obnos, který si za několik let ušetřil. Měl několik set zlatých a zde potřebí bylo několika tisíc. Když však majitel papírny pozoroval, že Zálužanský jevil chuť spolčiti se s ním, podal mu pravici a pravil:

„Jsme, tuším, jedné mysli a stejné přání máme v srdci. Jak mi pán váš psal, jste v každém ohledu muž dokonalý, na něhož lze ve všem spolehnouti. Chcete státi se mým společníkem?"

Zálužanský byl slovy těmi nemálo překvapen, ač podobnou myšlénku již při hovoru snažil se v srdci svém utlumiti.

„Nemám peněz," namítal upřímně.„Toliko několik set zlatých jsem si ušetřil."

„A pravě peníze takové, které jsme krejcar po krejcaru nastřádali, přinášívají stonásobného požehnání. Ostatně netřeba mi peněz. Mám sám značnější kapitál uložený. Co však mi platen, nemohu-li peněz těch užiti ke společnému dobru. A Vy jste muž podnikavý, který dovede peněz mých upotřebiti k zvelebení papírny a obchodu."

Ještě týž večer dlouho do noci psal Jiří matce své list. Tu projevoval jí vděčnosť, že hned z mládí učila jej práci ctíti, později pak že naváděla jej k šetrnosti, základu blahobytu, tam opět radostně vypisoval rozmluvu s majitelem papírny, jehož společníkem se stává.

Minul rok. Kdo po celý rok neviděl papírny libětické, nemálo se podiví nové její úpravě. Vše se jen leskne a třpytí. Zdi jsou obílené, střecha nová, komín nově zřízený a před továrnou postaveny jsou dvě nové budovy. Ta zadní slouží za skladiště, v přední bydlí dělníci.

„Ten nový pán jest jako kouzelník," vysvětluje jakýs stařík příchozímu. „Věru, starý pán nechybil, že si jej zvolil za společníka."

Na jaře jako mocí čaroděje byla na protější stráni za vodou zřízena zahrada kolem úhledného domku. Továrník Nikofor vše to dal zříditi —

pro svého společníka, k němuž nyní odstěhovala se stařičká matka. Když kolem domku rozkvétaly první růže, zavítala sem. Od doby té byl nejen kolem domku, ale i v něm ráj. Bylo tu srdce matičky plesající nad štěstím dítěte. A nad radosť tu není v šírém světě podobné.

Minula další léta. Jako s libětickou papírnou stala se změna, tak i ze zaniklých Křížanských hamrů zřízena jest nová továrna. Z vysokého ko-

mínu valí se dnem i nocí hustý dým, stroje vesele hučí a na sta dělníků i dělnic spěchává sem každodenně. Nejen zase všickni Křibané mají výdělek, ale i z okolí přicházejí sem dělníci.

Byla tedy nalezena již zase ložiska rudy železné na Křibech?

Nebyla. Bývalé hamry přeměněny jsou v papírnu. Koupil je zdejší rodák — Jiří Zálužanský. Stal prý se boháčem. Nenašel však pokladu ani nevyhrál v loterii, jak mnozí se domnívali. Pílí a snahou domohl se bohatství. To jsou ty losy, na které vyhrál. Každý je máte též. Vyhrajete-li také?

Hodný syn.

Za oknem pana Kuchty, mistra truhlářského, jest již po tři dny vyvěšeno oznámení:„Zde se přijme mravný hoch do učení."

Kdo jde kolem, každý přehlédne zběžně oznámení to. Avšak posud nikdo se nepřihlásil, že chce synka svého dáti do učení.

„Jest to nyní opravdu kříž," pravil třetího dne večer mistr Kuchta ku své manželce „je-li hošík vtipnější a hodnější, chtějí míti rodiče z něho študenta. Nikdo nestojí o řemeslo. Nerozumní rodičové považují je za dobré jen tehdy, jestliže synkovi nedaří se ve školách. A takových řemeslníků ‚z nouze‘ chraň nás Bůh! Místo učení aby člověk jen se s takovým hochem zlobil. Vidím to denně na našich učenících a tovaryších."

„Já býti na tvém místě,“ pravila mistrová,„ani bych již více nikdy učeníka nepřijala. Co vše zkusím, ubohá, chci-li, abychom s nimi obstojně vyšli. Jsi již stár a nedostatek, chvála Bohu, nemáme, abychom o rozkvět živnosti starati se musili, a tak raději o několik dělných paží méně když bude, umenší tobě i mrzutostí."

„Pravdu máš, ženo," pravil muž,„avšak každý pořádný mistr do poslední hodiny pečuje, aby živnosť jeho neklesla. Jest pravda, nemáme dítek, pro které bychom nuceni byli šetřiti, avšak chci, aby se nemohlo říci: Vidíte, mistr Kuchta klesá. Až nebudu moci více pracovati, opustím čestně místo své, ale ponenáhlu — to se mi zdá, jako bych umíral."

A co tak hovoří, zaklepá někdo na dvéře.

„Vejděte!" zvolá mistr.

Vstoupil stařičký muž, za ruku veda chlapce.

„Pochválen buď Pan Ježíš Kristus!"

„Až na věky!"

„Odpusťte, pane mistře, že v tak pozdní chvíli přicházíme," omlouval se příchozí.

„Milejší mně návštěva po práci než při ní," odvětil Kuchta.„Čím Vám mohu posloužiti?"

„Četl jsem tamhle za oknem oznámení," pravil neznámý.

„Tedy přivádíte mi učeníka, je-li pravda? Nu dobře! Sedněte si!"

„Nevím, zdali však mého Václava přijmete."

„Proč bych nepřijal? Zvláště je-li hodný a snaživý."

„V příčině té jsem bez obavy. Leč já jsem chud a nemohu za něho platiti. Mám toliko to, co si pracně vydělám."

„Hm," pravil mistr,„já byl sirotkem, když jsem šel do učení. Chudoba není u mně žádnou překážkou."

„Přijmete-li jej tedy laskavě ‚rok za rok‘, budu velice šťasten."

„Proč ne? Zdali však má ‚propouštěcí vysvědčení‘ ze školy?" tázal se mistr dále.

Otec vytáhl z kapsy některé papíry a vyhledal v nich vysvědčení.

„Ačkoliv často neměl jsem sousta chleba, přece nepřidržoval jsem chlapce ku práci tak, aby školu zanedbával. Račte se přesvědčiti."

A při těch slovech podával mistrovi žádané vysvědčení. Mistrová podala muži svému brejle a ten přistoupiv k oknu, bedlivě četl.

„Nu, pěkné vysvědčení! Dobře jsi se choval i učil, chlapče! Vysvědčení to je mi zárukou, že budeš poslušným a přičinlivým!"

Když ještě dohodli se o některých jiných podmínkách, uzavřena byla smlouva.

„Zítra může nastoupiti," pravil mistr ku konci.

Otec se synem vyšli na ulici.

„Jen se, Václave, vždy mravně chovej, buď poslušen a můžeš se státi řádným a dokonalým řemeslníkem," pravil otec.

Vesele zahledělo se nazejtří vycházející slunce na Proškovy stráně. Tu hustým sadem prodralo se několik paprskův a vniklo do jednoho z malých okének stařičké chatrče, útulku chudých. V chudičké sednici nalezlo však již čilý život. Asi čtrnáctiletý hošík čile již přikládal do plotny a vařil skrovnou snídaní. Byl to Václav. Sednička ta byla jemu a otci jeho domovem. Bydlili tu již na osmý rok od úmrtí matky. Druhdy lépe se jim dařívalo, ač nikdy nemohli mluviti snad o nějakém blahobytu. Pokud matka byla živa, posluhováním a praním v rodinách zámožnějších pomáhala shledávati výživu. Otec pak byl sluhou v obchodu pana R., který později zanechav obchodu, propustil jej ze služby. A od té doby nemohl již Kostka — tak jmenoval se — více nalézti služby. Jelikož však nebyl vyučen žádnému řemeslu, byl nucen živiti sebe a rodinu svou prací nádennickou. Tu a tam pomáhal při stavbách, na polích, na mlatě a všude, kde jakou práci mohl nalézti. Kostka děkoval za to, prose Boha, aby mu dopřál zdravých údů, pokud nezaopatří jediné dítě své. Úmrtím manželky své ztratil nemalou podporu. Nicméně, jak sám již pravil, posýlal synka svého pilně do školy a všemožně staral se, aby mu lepší budoucnosť zajistil.

Po skromné snídaní chystal se Václav k prvnímu kroku do života — do dílny. Otec ještě jednou jej napomínal a ku poslušnosti vybízel.

„Kdo nyní bude Vám, tatínku, vařiti snídaní a večeře?" ptal se dobrý hoch plačky.

Otec ujišťoval synka, že spokojeně bude živ, vida, že dobře se chová v učení.

Za několik neděl pravil mistr Kuchta ku své manželce:„Vidíš, ženo, takového učeníka jsem posud neměl. A přece přes šedesát jsem jich odchoval! Inu, já říkám, kdyby k řemeslu obrátili se hodní synkové, pak věru jinak by ta naše země česká vypadala. Druhdy mečem dobyl národ náš vítězství nad celou Evropou, dnes může uměním a průmyslem rovného vítězství dobyti. Není ve světě přes českou hlavu, přes českou paži! Z toho chlapce může něco býti!"

Takové svědectví vydal o Václavovi mistr.

Minulo půl léta. Proškovy stráně pokryty byly sněhovým rubášem.

Jednou odpoledne vstoupil neočekávaně mistr Kuchta do svého příbytku. Manželka jeho právě pomáhala služce mýti nádobí.

„Ne, tohohle jsem se nenadál!" pravil rozhněvaný mistr.

„Co se stalo, muži?" ptala se polekaná manželka.

„Co se stalo? Ten Václav, kterého nemohl jsem dosti vynachváliti, počíná se měniti. Jen si pomysli: Každou chvilku, kdy má prázdno, uteče z dílny a Bůh ví, kde se potuluje. Dnes v poledne docela o celou čtvrť hodiny přišel později. A to mě znáš! To mě pohněvalo. Já na něho. On jen pláč a pláč. Ani slova nemohu z něho dostati. Dělníci se smějí — ne, tohle se mi ještě nestalo. A přes šedesát učeníků jsem odchoval!"

„Nezlob se, muži," chlácholila jej manželka.„Nejde-li to, vyženeš jej. Jaká pomoc!"

„Což jsem kdy učeníka již vyhnal? A přes šedesát jsem jich odchoval! To by starý Kuchta byl tak sláb, aby odpor nepřemohl? Uvidíme!"

A s těmi slovy odkvapil.

Nazejtří dal mistr Kuchta střežiti Václava.„Jakmile budu u oběda," pravil Součkovi, nejstaršímu dělníku,„dejte pozor na Václava. Vyjde-li ven, jděte za ním. A uvidíme, kam jej to tak vždy táhne."

A jak mistr nařídil, tak se stalo. Do dílny přinesla služka dělníkům i učeníkům obědy. Každý lačně hnal se po svém hrnéčku. I Václav uchopil oběd svůj. A než se kdo nadál, byl ten tam. Souček, ač hladov, za ním. Ostatní nevědouce o tajném plánu mistrovu, spokojeně obědvali a nikdo ani si nevšimnul, že Václav a Souček zmizeli. Po obědě lehl si každý, kam mohl, a odpočíval.

Za půl hodiny otevrou se polehounku dvéře. Vešel Václav celý udýchán, upocen. Prázdný hrnéček postavil mezi ostatní a natáhl se na lavici. Kdo by byl podíval se bystřeji na jeho obličej, mohl pozorovati dvé slz. Jaký as bol unášely ze srdce chlapcova?

„Utíkal k Proškovým stráním," oznamoval Souček mistru svému. „Utíkal, jakoby mu hlava hořela. Já za ním. Ale kde! On jako srnec a já — nu, kdo má padesátku na zádech, nemůže s chlapcem do závodů se pouštěti."

„Dobře, dobře, jen dál!" povídá mistr.

„Jdu tedy pomalu. Stále však se dívám, kam klučina zaběhne. Hop, hop! přes schody u Božích muk a již mi zmizel v jedné chatrči. Já tam. Než jsem však došel k Božím mukám, chlapec vyrazil z chalupy a tryskem uháněl přes stráň. Jdu k chatrči. Nikoho nevidím. Vejdu do síňce. Nikdo tu. Otevru zlehka dvéře u sednice. A co jsem spatřil? Do smrti toho nezapomenu!"

„Nu, co?" tázal se mistr a mistrová jedním hlasem.

„Na bídné posteli leží stařec a dojídá polévku, kterou mu ten chlapec přinesl. Je prý to jeho — otec! Stůně již po několik neděl a nemá, kdo by mu sousta podal. A ten dobrý hoch vlastní obědy mu donáší! Já míti takového chlapce, s králem bych neměnil!"

Mistrová při posledních slovech utírala si zástěrkou oči.

Souček odešel do dílny a mistr s mistrovou se radili.

Po jedné hodině vešel mistr do dílny, rozdal práci a odešel. Ač nikdy neměl ve zvyku odcházeti z dílny, nevrátil se dnes před večerem.

K večeru otevřela mistrová dvéře do dílny a zavolala Václava.

Václav mlčky šel za paní do kuchyně. Tu podala mu mistrová hrnéček s polévkou a na talířku kousek masa a krajíc chleba.

„Dones to," pravila, „do světničky nad schody a dej to muži, který tam odpočívá!“

Hošík šel. Po cestě díval se na polévku, díval se na maso.„To by posílilo mého dobrého otce!" pomyslil si. A již stoupal po příkrých schodech do světničky nad schody. Nepozoroval ani, že pozdálí sledují jej mistr s mistrovou.

Václav otevřel dvéře — a div neupustil polévku i s masem. Na čisté posteli spatřil odpočívati — svého nemocného otce. Ten namáhavě vstává, objímá synka svého a — pláče.

„Tvůj hodný pan mistr přijel pro mne a odvezl mě sem. Až prý se pozdravím, mám u něho vstoupiti do služby. Již tu byl také lékař. Pohlédni! Tamto mám léky. A to vše objednal ten hodný, dobrý pán tvůj. Na křídlech svých aby andělé jej do lůna nebeského odnesli, co živ Boha prositi budu!"

Václav klečí u lože a skrápí otcovu ruku slzami. Leč slzy ty nejsou družky těch, které v poledne kanuly po líčku dobrého chlapce. Tyto tají v sobě vděčnosť, lásku . . .

Otevrou se dvéře a vstoupí mistr s manželkou.

„Jak šťasten jste muži, že máte takový poklad!" praví mistr. „Dítě, které obětuje se pro otce, zlatem se nepřeváží."

Od toho dne mohl Václav, kdykoliv chtěl, jíti otce navštívit. V noci pak spával u něho, aby mu mohl posluhovati. Nemocný neočekávaně rychle se pozdravoval. Nejpůsobivějším lékem byla mu v nemoci láska dítěte jeho.

Když se pozdravil, zůstal v domě mistra Kuchty. Byly mu uloženy některé lehčí práce domácí. Snad jen tak „pro jméno".

Minulo několik let. Na domě mistra Kuchty vyvěšen byl nový štít s nápisem: Truhlářská dílna mistra Václava Nedomy, nástupce Josefa Kuchty.

Jak se mohl chudý hošík státi mistrem a majitelem tak rozsáhlého závodu? Láska k starému otci vzbudila mu příznivce, pilnosť přivedla jej k dokonalosti v řemesle, šetrnosť a poctivosť vzbudila k němu důvěru starého mistra.

„Šedesát učeníků jsem odchoval," pravil mistr Kuchta ku své manželce,„ale ten poslední předčil všecky."

A když Václavovi přenechával živnosť, vymínil si roční výslužné a nad to uložil svému nástupci, aby každého roku 100 zl. uložil na úřadě k tomu účelu, aby peníze ty věnovány byly nejzachovalejšímu tovaryšovi kteréhokoliv řemesla ve městě, který by hodlal zavésti si samostatnou živnosť.