Perly české, povídka Ženich se čtyrmi sty zlatými (vydání ELTeC) Pravda, František (1817-1904) editor Institute of the Czech National Corpus: diachronic section 10037 COST Action "Distant Reading for European Literary History" (CA16204) Zenodo.org ELTeC ELTeC release 1.1.0 ELTeC-$textLang ELTeC-$textLang release Perly české, povídka Ženich se čtyrmi sty zlatými František Pravda Sbor Musea království Českého, Jaroslav Pospíšil 1853 Praha National Library of the Czech Republic The text has been manually corrected.

Encoded in ELTeC level 1

Czech Converted by checkUp script for new release Text converted to ELTeC level 1

1.

Zašlo slunce, ve vsi Dolíně zvoní se klekání, dělníci na polích ukončují práci a se všech stran se ubírají domů. Blažkových ženců přichází po mezi celá řada, veselý jejich zpěv a výskot rozléhá se daleko v tichu večerním.

Tam od luk jede vůz, naložený vrchovatě travou; s pastvišťat od lesa ženou pasáci a pasky tučný skot: voli a krávy kráčejí vážně za sebou, veselá mládež, býčkové a jalovičky, proplítají se mezi nimi, hopkují a skáčí; ovce hrnou se v hromadě, za nimi táhne se dlouhý oblak prachu, zahalující malého ovčáčka.

Napasený skot již k Dolínu se blíží, pospíchá a bučí; na prostranné návsi rozléhá se praskot bičů a pokřik hospodyň, skot do otevřených stájí přivolávajících.

U Blažků se chasa schází ve světnici. Je tam živo a hlučno, neboť celý dům je pohromadě. Jen stařičký výminkář nečekal na večeři, poseděl na slunci, nasvačil se mlíka, a že ho zima rozrazila, zalezl do své komůrky, hledaje útočiště |s34 v posteli, a nyní měkkou peřinou přikryt napolo spí, napolo bdí. Leží ve tmě, ale duch jeho vidí: otvírá se před ním jako v dálce vše, co jednou bylo, nejistě se mu to míhá před očima, jedno druhé stíhá, až všecko dohromady splyne a stařeček ničeho nemůže více rozeznati. Než znova se mu před zrakem vyjasní, i má světle před očima co nyní jej obklopuje. Vidí dům svůj a lidi v něm, a cizí, jenž přicházejí a odcházejí, i vyjde si také skrze vrata, přeletí cestu z Dolína do Plaňan, nechá město stranou, již je na místě bílou zdí ohraženém, ukloní se před velikým křížem, kráčí mezi pahorky, na jeden si klekne, začne se modlit, - ba v pravdě se modlí a modlí, až ho paměť opustí a on v tiché upadne spaní. Dobrou noc, stařečku, odpočívej sladce! padesát let žil jsi blaze se svou chotí, a nyní s odloučenou raduješ se ve snách.

U Blažků je po večeři, jeden po druhém dá "s Pánem Bohem", vše se vytratí ze světnice, jen hospodyně a ostatní ženské ještě poklízejí, neboť je před nedělí, a Ambrož, starší čeledín, zůstal samoten seděti za stolem. Konečně i on se zdvihne, sejme s okna klobouk kytkou ozdobený a na odchodu zapaluje si dýmku.

"Kam pak, Broži," ptá se hospodyně, "snad nepůjdeš na pavláčku kouřit?"

"Chraň Bůh, kmotřičko!" odpovídá Ambrož; "doskočím jen k Sádeckým, abych matce ten skrojek bílého chleba donesl, co jste mi včera dala."

"I nech ho sobě," napomíná ho selka, "a počkej, já matce také krajíc ukrojím; a pozdravuj ji od nás." |s35 Hospodyně vrátí se ze přístěnku s chlebem, Ambrož zaň poděkuje, dá dobrou noc a skrze síň na dvůr vystoupí.

Je tma, Ambrož jde pod přístřešek, poslouchá není-li nikdo venku, bere s trámu kabátec, obleče se, pustí chleby do kapsy, hmátne po zdi, vyhledá si svou hrabičnou kosu, pozná ji i v noci, přiváže k ní srp, hodí si ji na rameno, strčí kbelík za pás, sáhne je-li v něm brousek, a ze stavení tiše se odklidí.

Na návsi je slyšet chasu, hovoří, žertuje a vyráží se, a to je jí milejší než spaní, které si zejtra, ráno i odpoledne, do vůle bude moci vynahradit. Ambrož se jí vyhne, krade se úvozem, mine poslední chalupu, a již je v šírém poli. Po jedné straně má obilí, po druhé louku, pod loukou hrčí potůček, z Dolína štěkot psů se ozývá a i z Horce podobný hlas k němu doráží. Ambrož kráčí pozorně dále, vždy do tmy na jedno místo hledě, odkud malé světýlko vyniká, ostatních větších světel, co v Horci se kmitají, sobě nevšímaje.

Kdo zná krajinu, uhodl by, že světýlko to vychází z chalupy, která sice k Horci patří, ale daleko za vsí stojí, již na mezích Dolínských. Na nebi vyskakují hvězdy, Ambrož pro ně nemá oka, světlo v protějším domku celou jeho pozornost upoutalo. Když světýlko poskočí, bezděky Brožem to trhne, i namáhá zrak, jakoby chtěl proniknouti do vnitř, odkud jasnost okýnkem vychází. Ačkoliv nic nemůže rozeznati, přece má jako před očima ty, co v chalupě sedí a chodí, a nemůže se dost na ně vynadívat. Po malé chvíli, když světýlko v chalupě zmizí, praví hlasitě sám k sobě: "Ona jde spat ..." |s36 Po těch slovech jako v rozpacích na okamžik se zastaví, brzy ale se rozhodne, a pustiv se na jiné myšlénky spěchá v tu stranu, kam prvé kroky měl naměřené.

Myslíte-li, že v domku za vodou bydlí Ambrožova matka, jste na omylu; ona je doma u Sádeckých, a k těm se Ambrož právě blíží. Již rozeznává jejich černou chýži, něco bílého běží před ním, on nebojí se toho, neboť ví že je to Sádeckých králík, postupuje za ním, obejde chatrč, leze na stráň, odloží kosu, sehne se k malému okýnku, zaklepá, vytáhne bílé chleby, a když se otevře, ptá se zticha: "Jste vy to, mamičko?"

"I co pak ty tu, dítě, ještě děláš?" ptá se slabý hlas matčin.

"Nesu vám bílý chléb, mamičko, jeden od kmotřičky a jeden ode mne; tu je máte!"

Matinka sahá oknem ven, dotkne se Ambrože, pohladí ho v tváři; on se chopí její suché, vetché ruky, napřed ji poceluje a pak do ní bílé chleby vloží. Žena nechce oba dary přijmout, ale musí; raduje se více z dárce nežli z daru, a nutí syna, aby do komůrky vešel, a když se tento omlouvá, že již je pozdě, napomíná ho, aby si šel tedy lehnout, a zkazuje "Zaplať Pánbůh" kmotřičce, jemu děkuje sama, a když odejde, omakává chléb, ulomí si kousek a v posteli si na něm pochutnává. V tom ale zpomene si ubožička, že je po modlitbě, a aby chybu napravila, modlí se znova, modlí se za kmotřičku i za Ambrože, požehnání všelikého na Bohu jim žádajíc.

Ambrož matku velice miluje, ale je kdosi ještě na světě, k němuž mnohem prudší, ovšem zcela jinou lásku chová. |s37 Rozloučiv se s matkou sešel se stráně dolů, kde jsou luka, sádky a strouhy, znáť každou stezku, každou hráz, každou lávku, dere se křovím, přijde k řece, vezme obuv do ruky, vyhrne se, přebrodí se skrze vodu, naplní si kbelík a okolo vysoké skály do vedlejších polí chvátá. Musí okolo jeskyně pod jménem "Černé tlamy" známé. Ačkoliv je srdnatý a Tlamy se nikdy neštítí, uvyknuv na ni od maličkosti, když co chlapec před ní a v ní s jinými dětmi na schovanou si hrával: přece ho jaksi hrůza obejde, když si zpomene, co se o Černé tlamě povídá. Bydlí prý v ní bezhlavý muž, vychází ven v noci, v poledne, když jsou lidé doma; již ho viděli pastevci, ukázal se děvečkám a babám, a před časy prý také dobytek a mládež topil. Mimo to přechovávala Tlama také mnoho hadů, měli na hlavě drahé koruny, a jednou prý kdosi takovou tu korunku jednomu tomu hadu, když se na slunci ohříval, s druhé strany vody sestřelil, ale nevědělo se, zdali ji dostal a co s ní udělal.

Ambrož o tom všem přemejšlí, stalo-li se to a je-li to možná, a silně se lekne, zaslechna dupot a šustot na blízku. Přitiskne se ke skále, i stojí za lískou ani se nehýbaje, a čeká co z toho pojde. Ozývají se hlasy, Ambrož se zpamatuje, strach před strašidlem zmizí, on zmůže se zcela, poznav že jeden hlas je sousedovic Martina. Martin praví: "Když ona ani okno neotevřela! Kdybych věděl, že k ní Brož chodí, tomu bych posvítil! Stůj co stůj, já ji musím dostat, ať chce nebo nechce!"

"Abys ji nedostal!" je slyšet na to čeledína Petra, společníka Martinova. "Matka tě chce, peníze máš, otec je sedlák, dá ti čtyry sta zlatých, počítali jsme to, a Brož nemá po otci |s38 ničeho, a jako čeledín což pak si může vysloužit? Jemu ji Svatoňová nedá. Blázen, že na to myslí!"

Ambrož dále neposlouchal, řeč ta ho dopálila, i umínil si: "Počkejte, chlapíci, však já vám ústa zacpu!" Vyndal honem z kbelíku brus, počal kosu brousit, větve lámat, na skálu tlouci, hvízdat a syčet, a k Martinovi se blížil. V Martinu a v průvodci jeho byla malá duše; nepochybovali, že je pronásleduje bezhlavý, a přes řeku, strouhy a příkopy oupadem se hnali. Hned ten hned onen se svalil, zmáchali se ve vodě, jeden ztratil dýmku, druhý obuv, a Martin se v hluboké sádce skutečně topil. Vrátili se každý jinou cestou do Dolína, a byli rádi že tak vyvázli.

Ambrož je spokojen, vystoupí na mez a jako za dne bezpečně a na jisto mezi obilím kráčí. Dojde k Božím mukám, kde se cesty křižují, pozastaví se a v levo se dívá. "Skočím tam," praví sám k sobě, "ale nebudu ji budit, jen jí kytku na okno položím."

Jde tedy, přikročí k chalupě, k té samé, v níž dříve světýlko pozoroval, přeleze plot, vyhledá si ze zahrádky okno, sundá kytku s klobouku a na mříž ji upevní. A hned na to se vrátiv dá se u Božích muk předešlou cestou, a brzy dorazí k borovému lesu. Tam hodí kosu na zem, sedne pod strom a pokojně vyčkává času.

V Horci vytrubuje ponocný jedenáctou. Ambrož hledí do dálky, a již se mu ukazuje čeho mu potřebí. Vidí dole na obloze zář, září tou přibývá světla, i vyvalí se koule, kousek, půl jí vystoupí - již je celá venku. Vyšel měsíc, je úplněk, Ambrož |s39 se zdvihne, shodí se sebe kabátec, pověsí ho na větev, sebere kosu, popojde k poli a začne sekat pěkné, zralé žito. Jde mu to hbitě od ruky, kosa hvízdá, břinčí, syčí; obilí klesá, padá k zemi; již leží celý záhon. Ambrož si odpočine, pak se chopí srpu, a nemaje sběračku sám dělá hrsti. Potom přejede záhon druhý, třetí, a vždy zase ku pomoci srp vezme a žito dělí, ukládá a rovná.

Ponocný v Horci troubí půlnoc, troubí jednu: Ambrož neustále pracuje. Je hezky chladno, větříček ho ofukuje, měsíc již stojí vysoko a jasně mu svítí. Již bude brzy hotov. Na chvilku si odpočinuv dá se znova do práce, rozpřáhá se, seká, brousí, rosa mu navlažuje kosu, ta projíždí, utíná řady jako břitva, obilí šmahem se tratí. Hle, strniště je rovné, krátké, neřekne nikdo, že bylo požato v noci; hrstky jsou stejné, žádná ženská je lépe neudělá. Padne poslední rána, již málo stebel stálo, kosa nenašla dosti oporu a vysoko do povětří vyletěla.

Ambrož si utře pot, dokoná práci srpem, hodí kabátec přes rameno, sebere kosu a srp, a tou cestou, kterou přišel, domů se ubírá. Ponocný odtroubil třetí hodinu, od Božích muk je vidět milou chaloupku, Ambrož se chce přesvědčiti, je-li jeho kytka ještě v okýnku, postoupí blíže, vidí ji a sejde dolů k řece.

"Ona ještě spí," praví k sobě, udělá dva, tři kroky, je za vodou, stranou odhrnuje křoví, sestupuje po břehu, po hrázi, po stezce, krade se okolo Sádeckých, pozdravuje v srdci matku, dorazí k Dolínu, úvozem se dostane k Blažkovům za |s40 humna, vrznou vrata, on je pod přístřeším, uloží vše na své místo, a netrvá ani čtvrt hodinky, již je v nejtvrdším spaní. Nikdo neví o jeho nočním díle, aniž nám povědomo, proč a za koho je byl vykonal.

2.

Je neděle. V Plaňanech se ponejprv sezvání na ranní služby Boží. Blažkův dědoušek již sedí v kostele, má před sebou na stolici široký klobouk, o nějž si modlitbičky podpírá. Přitlačiv si na nos brejle zdvihne hlavu, aby oko nehledělo přes ně, a začne se modlit, polohlasitě slovo za slovem, řádek za řádkem si odříkává. Hle, má knížku psanou, začáteční písmeny jsou v ní modré, každá strana je v červeném rámci, nahoře dole táhnou se čáry v ozdobném propletení. Psal mu ji voják vysloužilec, jenž za pacholetství dědouškova byl v domě učitelem, otec ho za to několik neděl živil a nákladu na hezkou vazbu nelitoval.

Okolo starého Blažka je v kostele prázdno. Vyšel si, když doma ještě spali, chtěl jíti v chládku a musí choditi zvolna, neboť mu k čerstvé chůzi již nestačí síly. Hospodář syn s manželkou jsou ještě na cestě, snídali kávu, muž se najedl, ale žena pospíchala, srkla do sebe jen několik lžiček, chráníc hedbávnou zástěru, aby si ji nepostříkla. Čeládka půjde na velkou, zatím doma hospodaří a děti obstarává.

Ambrož ještě spí, třikrát ho volali k snídani, a nemohli se ho dovolati. Ženská čeládka, Máří a Barče, počaly se již strojit, když se Ambrož ve světnici ukázal. |s41 Obě se točí před zrcadlem, a poněvadž je na stěně jen jedno, staví se za sebe, postupují v pravo, postupují v levo, kroutí se tak, aby vzadu viděly cíp, je-li v prostředku, stahují sukně, hladí zástěru, pozor mají na zpodničky, a než si plínu na hlavu zavážou, třikrát, šestkrát ji přeloží, aby hezky bylo viděti krajky od čepce a po stranách učesané vlasy, a aby měly bradu dobře okrouhlou.

Starší děvečka, Máří, váže Štěpánovi, mladšímu čeledínu, na krk šátek, i chce také Ambrožovi posloužit, ten ale se zdráhá, jakoby se proti někomu prohřešil, kdyby její ruka se ho dotkla.

Mužští odejdou, jedna ženská čeká až se vrátí hospodyně, aby děti doma nezůstaly samy. K polednímu vedou je dědouškovi naproti. On zajde si po kostele obyčejně na skleničku hořké, zahřeje si lačný žaludek, přikusuje bílé pečivo, a při tom na vnuky si zpomíná. Když je potká, rozděluje mezi ně rohlíček a s nimi se mazlí. Vnoučata dovedou dědečka domů, nevěsta se mu nabízí k snídaní kávou, on ale raději do své komůrky si zaleze, a není ho viděti až k obědu.

Při obědě ví Štěpán podivnou novinu, vypravoval ji na cestě z kostela Hoškův čeledín Petr, a toho se spolu týká. Byl prý s domácím synem Martinem večer v Horci, jen tak na návštěvě u Horeckých chasníků, a když šli domů, v skutku a v pravdě honil prý je bezhlavý muž z Tlamy. Petr prý pravil: "Jak živ na to nezapomenu! To nám to dalo, hučelo to jako vítr, rachotilo to jako když se stromy kácejí, dělalo to hřmot až hrůza, brousilo si to na nás nůž, všude se nám to pod nohama pletlo, a Martina to hodilo do sádky." |s42 "I jdižiž, což pak by to bylo?" smál se mladý hospodář; "Petr s Martinem vždycky něco mají!"

Dědoušek kývá hlavou a jako sám sobě propoví: "Tak to tedy zase viděli! Dost sem se toho naslýchal, ale mně samému se to nikdy nepřihodilo."

"Dobře se jim stalo," ozve se Máří, "proč šli do cizí vsi za děvčaty. Martin byl za Svatoňovou Aneškou, ne v Horci u chlapců." Při těch slovích dívá se potutelně na Ambrože, a je jí na čele znáti, že si myslí: "Dobře ti tak, proč se nespokojíš se mnou!"

Ambrož si hledí jídla, řeči zhola sobě jako nevšímaje.

Štěpán se chlubí, že půjde odpoledne s Petrem dýmku a obuv hledat, co při včerejším outěku byli ztratili, a chce jim večer povědít, co pořídili a zdali bezhlavému blíž na stopu přišli.

Vstanou od stolu, hospodář si na chvilku na lavici posedí se starým otcem, potom si vyjde do polí, sejde se se sousedem a na mezi s ním si pohoví. Hospodyně si doma čte v modlicí kníze, děti si hrají před domem v písku a ženské na sadě pod širokou hruškou klevetí. Dědoušek již zase leží, ráno ho cesta tuze unavila, chce si teprv k večeru stavení a ves obejíti.

Ambrož neví co má dělat, noční příběh mu leží v hlavě, a rád by slyšel, zdali se také již o žitě u lesa vypravuje. Má v truhle na všední vestu, v Horci si dává šít, i půjde tam ke krejčímu. Jde, ale ne okolo Sádeckých, jde ke mlýnu, po lávce, s každým se zastaví, do řeči dá; o žitě ale ze žádného nic nevytáhne. |s43 Krejčí sedí před domkem na lavici, míru Ambrožovu má, i není jim tedy třeba jíti do světnice. Ambrož si přisedne a ptá se co v Horci nového. Krejčí neví ničeho, ale po malé chvíli přijde krejčová domů, byla se podívat na len, sešla se se Svatoňovou a její Aneškou, a ty jí z brusu nové věci povídaly. Musela s nimi k lesu a viděla na své oči, kterak žito, včera večer ještě na stojatě, přes noc v hromádkách se octlo. "Ten o tu holku stojí!" smála prý se Svatoňka, a když ona, krejčová, se ptala: "Pro pána krále, kdo pak to udělal?" řekla Svatoňová: "Kdo jiný než Hoškův z Dolína? Jsem sice jen domkářka, ale on se za nás nestydí."

Ambrož si oddechl, že na něj nehádají, ale mrzelo ho to, že si Svatoňová na Martinovi tak velice zakládá. Rád by se byl krejčové na všelicos zeptal, ale nic se mu řeč nedařila; krejčová však sdělila sama co věděla. Pravila: "Ta matka má radost, že selský syn za její dcerou chodí; umínila si že ji jinému nedá, on že má hodný podíl a ze statku že rodiče pořád dosazují." Dcera neříkala ani ano ani ne, ale ustavičně prý se červenala.

Krejčí nechtěl Martina chválit, věděl o něm lecos nepěkného a prohodil jako žertem: "To by tak bylo něco pro vás Broži!"

Ambrož kouřil, kouřil - otvíral víčko od dýmky, tlačil tabák, dělal jakoby mu oheň vycházel, a když se sebral, myslil, že sprostý čeledín je pro Svatoňovou špatný, ta že má dobře vypočítáno, komu dá svou dceru a chalupu.

Krejčová začala to samé přes plot vypravovat sousedce. Ambrož, nemaje již stání, pravil: "Tak mi tu vestu do neděle |s44 udělejte, musím domů, bude čas poklízet," dal "s Pánem Bohem", přál dobrou noc a odešel. Na chvíli zastavil se u mamičky, ta svolávala slepice; a děti sestřiny, co byly na Sádkách, jedly bílý chléb, který byl Ambrož včera matce daroval. Tak to dělávala vždycky, nemohouc nic pro sebe podržeti. Pohovořila si upřímně se synem, vyprovodila ho kousek za chalupu a poprosila ho, aby se ve žních šetřil. "Tys dobrák," pravila, "všecko chceš zlomit najednou, pamatuj na stará kolena!"

Ambrož se nesměl zdržet. "Nemějte o mne starost," pravil, "však já se nepolámu, vždyť nebudu žít, vázat a nakládat ponejprv." Usmál se na matku a ruku jí stiskna kvapem se odebral. "Jako vítr, jako vítr!" pravila matka za ním se dívajíc. "Ta mládež! Kdo by řekl, že je můj syn? Ale otec byl také takový, dej mu Pánbůh radost věčnou!"

Syn neměl času mysliti na mamičku, jako ona na něj, jemu bylo žito v hlavě a dělalo mu vrtochy. "Snad Aneška také na Martina hádá? To by se mi chtělo, zkazit si noc pro nic za nic! A možná že Aneška kytku nepoznala, mohl ji Martin na okno strčit? - Ne, Martin mé zásluhy požívati nesmí! Aneška má věděti pravdu, jiní ať si žvatlají co chtějí!"

Ve vsi, u Blažků se již povídá, co se stalo se žitem u lesa. Štěpán a Máří všecko zevrubně vědí; není pochybnosti, že je Martin v noci požal a Petr prý za ním sbíral. To je smíchu, že byl Petr sběračkou! Máří se diví, proč se k vůli osobě, do které mu nic není, v takovou hanbu uvedl, a chce se Hoškových děveček ptáti, neměl-li na sobě jejich šátky a kytle. Vypravuje také, že Martin a Petr nechtěli o ničem vědět, a samo |s45 sebou se prý rozumí, že na sebe nebudou žalovat. Petr prý se již skrze to pohádal, když ho chasa pokoušela, a bude prý litovat, že se dal do hub lidských. Nyní bylo na světle, jak bezhlavému v cestu přišli. Škoda prý, že jim vazy nepolámal!

Máří jistila, že ta Svatoňovic ještě více synkům a vybíravým čeledínům mozek pomate, že budou všickni v čepcích a sukních chodit, a že budou za nimi sbírat, když ony, ženské, budou žít. Ambrože nepálilo, co děvečka úštěpačně mluvila, dělal mudrce, jakoby se ho to netýkalo, a po večeři vyšel si mezi chasu.

Martin a Petr byli v ohni, mužští se jim posmívali, ženské bylo slyšet po stranách ve tmě se chechtat. Petr zuřil, nadával, zapíral, hrozil. Nic nepomohlo, byl a zůstal sběračkou a počali mu říkat "Anče".

Když se Ambrož přesvědčil, že Martin a Petr, svévolné chase zlořečíce, jdou domů a ne někam k Horci, šel také, loudal se k Blažkovu stavení, dal se okolo něho a zadní stranou vsi do polí, přes louku, řeku a stráň k Svatoňovům pospíchal. Světýlko z chalupy mu zase svítilo, ukazovalo, schovávalo se mu, a byl rád, že zcela uhaslo, když před okýnkem Aneščiným se zastavil. Choval se tiše, poslouchal, zdali se v domku nic neozývá, a když nic neslyšel, zaklapal na okénko a hned viděl za sklem něco se bělat; byla to Aneška, poznala Ambrože a honem otevřela.

Ambrož mluvil zticha, Aneška též. On pravil: "Dobrý večer, Aneško, spala jsi již?"

"Dobrý večer, Ambroži, nespala jsem," pravila ona. |s46 "A nač jsi myslila?"

"Proč to chceš vědět?"

"Inu proto."

"Já myslila na tebe."

"Věru? Co pak ti o mně napadlo?"

"Mně napadlo, že jsi včera v noci požal naše žito."

Ambrože to dojalo u srdce, přece však zapíral řka: "Hoškův Martin prý to udělal s jejich Petrem."

"Tys to udělal, ne Martin!"

"A jak to víš?"

"Já to hned věděla, jak jsem s mamičkou pole spatřila."

"Mrzí tě to?" ptal se Ambrož po malém pomlčení.

"To ne, ale k čemu to má být? My bychom si byly také pomohly."

"Ty se z toho tedy netěšíš?"

"Těším se z toho, to víš, chtěl jsi mi udělat něco k vůli."

"Aneško, je to tak divné, já pořád přemýšlím, jak bych tě o své lásce přesvědčil, a tu na lecos přijdu."

"Tomu já dobře rozumím, Ambroži, a zdá se mi, že bych i já zase tvůj len třeba celou noc trhala. Ale nedělej takových věcí, vždyť ti věřím!"

"Ono mi to nedá pokoje. Já bych tu chalupu vyzdvihl, ty mříže polámal, tu lípu s kořenem vytrhl, ať je to k čemu nebo k ničemu, jen abych tě o sobě ubezpečil."

"Nemáš toho potřebí, ty jsi mi nejmilejší na světě, a já jsem ti také nejmilejší; já to vím a budu ti držet slovo, kdyby to ještě i deset let trvalo." |s47 "Když jsem to s tím žitem již vyvedl, nech to být a neprozrazuj mne; ono mi nešlo tak o žito, jako - já to ani neumím říci - jako ... oč. Inu chtěl jsem se ti nějak zalíbit! - Ale kterak jsi to hned poznala?"

"Martin takových nápadů nemá a nepracuje tak jako ty."

Pochvala Aneščina šla Ambrožovi k srdci, i prohodil jako namátkou: "Martin zde včera byl?"

"Ať si sem chodí, já mu neotvírám."

"Nenechal ti zde kytku?"

"Ty, ty! Jak pak bysi o tom věděl, kdybys ji sem nebyl sám položil?"

"Věděla jsi, že je ode mne?"

"Hned."

"I jdi?"

"Ano, věděla jsem to. Ty to jináč vážeš a pak - měl jsi ji celý den za kloboukem. Martin mi sem jednou položil kytku jako snop velkou, a já ji dala strace. Tvou ještě mám; hleď tu je!"

Abrrož sáhl po kytce, jen aby mohl vzíti Anešku za ruku. Povídali si až do půlnoci, myslíce, že jsou jen okamžení spolu. Chtěli si zůstati věrni, Aneška chtěla čekat, a Ambrož chtěl spořit, až bude míti čtyry sta zlatých. Dříve o její ruku žádat se zaříkal. "Já k vám nepůjdu jako žebrák," pravil, "Martin má čtyry sta, chudobu svou si nedám vyčítat."

Darmo mu to Aneška vymlouvala, on stál na svém a ona se tím také spokojila. Rozešli se v nejvroucnějším přátelství, na budoucí shledání se těšíce. |s48 3.

Ambrož pocházel ze "Sádek", kde posud matka jeho bydlí. K statku Blažkovu patřilo totiž několik rybníků, nedaleko nich byly sádky a při těch malé stavení, v němž Ambrožův otec bydlel, maje dohlídku nad rybníky. Říkaloť se tam "u Sádeckých". Otec Ambrožův byl u starého Blažka podruhem, neměl nic svého, ani pole ani luka, choval si toliko kravičku a tu v Blažkově stádě si pásal. Celý rok měl u Blažků práci: v létě s nimi dělal na poli, v zimě s nimi vozil z lesa a v stodole mlátil. Za to sice nebral žádného platu, ale dostával stravu on i žena, když spolu při statku pracovali; posekl si palouk, sil si na jejich poli žito, oves, len a jejich potahem si vše zadělával. Měl se lépe než mnohý chalupník, byl hospodáři vděčný, věrně mu sloužil a s tělem i duší mu přináležel. Ačkoliv se jmenoval Ctibor, přece mu říkali "Sádecký". Jeho děti byli Ctiborové jen ve škole, měl tři dcery a jednoho syna, našeho Ambrože, mezi nimi nejmladšího. Blažek byl všem kmotrem, a hned jak škole odrostly, bral si je do služby.

Ambrož měl výtečné vlohy, byl pilný a mravný, a proto mu učitel ve škole před mnohem bohatšími žáky přednost dával. Na tom si malý Ctibor nemálo zakládal, ale rovněž i na kmotrovství Blažkově. Blažek i Blažková, k nimž za otcem a za matkou běhával, měli ho rádi a považovali ho jako za svého. Přednost, kteréž ve škole požíval, a láska v domě Blažkově byly příčinou, že se mladého Brože ušlechtilá jakási hrdost a ctižádost zmocnila. Proto jiným dětem nerád ustupoval a lichotil. |s49 Mrzelo ho též, když ho někdo odstrčil a přehlídl, a stala-li se mu křivda, hned svým mocným obráncem hrozil.

Naproti Sádeckým, za vodou, je chalupa Svatoňova, patří k Horci, a sádky se statkem Blažkovým k Dolínu. U Svatoňů také měli děti, a sice samé dcery, ale ještě menší než byl Ambrož, jen Aneška s ním do školy chodila. Svatoň je zámožný domkář, má něco polí a samostatně se živí. Od jakživa se na jeho chalupu přiženívali a přivdávaly selští synkové a selské dcerky; Svatoňová sama ze selského statku pocházela.

Ambrož se často přebrodil k Svatoňovům přes vodu, nebýval ale nikdy rád viděn, neboť Svatoňová byla pyšná a jako s chudým nepatrným dítětem s ním zacházela. Nechodil k nim tedy do chalupy, ale čekal až vyšly děti, vedl je do stráně a tam si s nimi blíž Černé tlamy a někdy i v samé Tlamě hrával. Bezhlavého muže se nebáli, nikdo je jím neděsil, i nevěděli o strašidlech.

Aneška se ve všem spolehala na Ambrože, on byl její hrdina, všecko uměl, všecko dovedl, a každou obtíž svou silou obrovskou přemáhal. Vodil je skrze houští, ohýbal větve, odhazoval kameny, kterých ona ani nepozdvihla, a menší její sestry jako loutky přes strouhy a příkopy nosíval. Byl rád, když se mohl před ní vyznamenat. Lezl na skálu, na stromy; když ho před nebezpečenstvím varovala, byl ještě odvážnějším, vychloubal se že nemá strachu, a vadil se s ní, že ona si ho připouští. Pro malinu, jahodu prodral se až na Tlamu.

Nikdo ho tak pozorně neposlouchal, nikdo tak jeho obratnost a srdnatost neuznával, jako ona. Proto mu její společnost |s50 šla nade všecko a on trpělivě snášel, čím ho urážela matka její. Přišla-li na ně a odháněla-li od něho Anešku, domlouvajíc jí, že zase s tím neposedou skotačí, odvrátil se, odcházel zvolna, a když Anešku pryč vedla, toužebně za ní pohlížel. Jednou v zlosti udeřila jeho, potom vyplatila ji, Ambrož neříkal nic, myslil si ale: "To se mi nikdy ani ve škole nestalo!" Aby čest svou jako napravil, šel pak přímo k Blažkovům a ve světnici jejich se procházel. Ti měli jiný dům nežli Svatoňová! Z rány, co dostal, si nedělal nic, ale Anešky mu bylo líto. Jen kdyby se na něj nezlobila!

Ráno, když byl čas do školy, díval se Ambrož na kopeček k Svatoňovům, jde-li také Aneška. Poněvadž byla maličká, zakrývalo mu ji obilí, ale když přišla k Božím mukám, vylezla si na vysoký kamenný výstupek, pohlížela k Sádeckým - a tu ji obyčejně spatřil. Chodili do Plaňan - ani v Dolíně školy není, ani v Horci - a na mostě se scházívali. Napřed šli podle řeky, každý na jedné straně, Ambrož dobře věděl, kde je mělká a často se k ní na její břeh přebrodil. Musela mu odříkávat co měli uloženo, ukazoval jí na tabulce počty, chválil její psaní, a kdyby byl někdy sám ve škole dost neměl, hanbil se před ní, a když šli domů, vždy se omlouval. Doprovázel ji jak dalece mohl a proti zlým hochům ji bránil. Ona mívala bělejší chléb než on, ale on ho nebral od ní; když mu ho dávala, říkával, že také má chléb, varoval se však jí ho ukázati. Jen když měl bílý chléb od Blažků, vytasil se s ním a její chléb si za něj vyměnil. Když druzí chlapci k Anešce byli zdvořilí, znepokojovalo ho to a dával pozor, zdali ona se z toho těší. |s51 Nejvíce bylo Ambrožovi protivno, že některé ty malé chasníky Svatoňová ráda v chalupě vidívala; Hoškův Martin byl také jeho spolužák a u Svatoňů ho měli rádi. Ve škole mnoho neplatil, špatně se učil, nebyl pozorný a Ctibor mu musel pomáhat. Svatoňová takových rozdílů neznala, ona sobě Martina vysoce vážila, poněvadž byl sedlákův, a Ambrož měl otce podruha. Snad si již tenkráte na Martina dělala naději, byl Hoškův druhý syn, statek nedostal, ale patřil mu podíl a ten mohl zanésti k nim na chalupu; neměli syna a Aneška byla dědička.

Svatoňovic vždy více obcovali s Dolínskými nežli s Horeckými. Dolínští chlapci chodili k nim si pro pomlásku a přivlastňovali si jejich děvčata. Hoškův Martin dostával nejvíc a nejpěknějších vajec, Ambrožovi dali co zbylo, někdy nic. To jim prominul, ale když mu jednou Svatoňová tři vejce strčila, řkouc stranou: "Pro toho Sádeckého je licha také dobrá," rozhorlil se tak, že jí vejce okamžitě na lavici položil a na dvůj utekl. To byla hanba, jaká snad ještě žádného na světě nepotkala, dostal lichu, byl potupen, a to u Svatoňů, kde byla Aneška doma, Martin, všickni to viděli; zdálo se mu, že si musí smrt udělati a tak ho lítost přemohla, že sebou na zem vrhl a přehořce plakal. Bylo mu zle, neviděl, neslyšel, a když ho někdo za ruku vzal, trhl sebou a nevrle hlavu odvrátil. Viděl Anešku, sedla si k němu do trávy, dělala smutnou tvář a něco ze zástěry vytahovala. "Tu máš Ambroži," pravila k němu, "já ti to dávám, a neplač!"

Ambrož se jí podíval do rukou, měla v každé dvě krásná vajíčka, vlídně mu je podávajíc. I zajiskřilo se mu oko, ještě |s52 se v něm slzy leskly, sedl si také - ale po vejcích nesáhl. Netěšil se že ho překvapila, viděla ho po zemi se válet, řekla k němu "neplač" - to jej mrzelo. Mohla mysliti, že o vejce stojí, že si je chce vyplakati, mohla s ním lítost míti, vejce mu dát a potom jím pohrdnout. Hanbil se za své málomyslné počínání, a aby jí dokázal, že mu na pomlásce nezáleží, odpověděl: "Co je mi do vašich vajec, nemáte mi ale dávat lichu!"

"Já ti ji nedávám."

"Ty ne, ale tvá mamička mi ji dala, a Martin má sudu."

"Koukni, tu máš také sudu!"

"Ať, už jste mi udělali hanbu!"

Aneška nabírala k pláči. To Ambrožem hnulo, nechtěl jí ublížiti a srdce ho nutilo, zachovat s ní dobrou vůli. Pravil tedy: "Jsou mezi nimi také ty tři, co jsem nechal u vás?"

"Nejsou Ambroži."

"Tak mi je dej. Martinovi ukážu, že se mi nesmí posmívat. A jiný také ne."

Nejprvé měl Ambrož chuť, s Martinem se vzíti do křížku a vejce mu roztlouci, když ale sám sudu měl a před Aneškou byl ospravedlněn, nedbal na Martina, rozveselil se a spokojeně kráčel domů. Chlapci ho dohonili, Martin šeptal sousedovi, že Brož dostal lichu, Brož to pozoroval i ptal se, co si povídali, a když nechtěli s řečí ven, potutelně se pousmívajíce, hrozil jim, že na něj budou pamatovat. Tu soused Martina prozradil, a Ambrož ho napomenul, aby s ním nežertoval, sice že mu ve škole k sudě nebo liše dopomůže, která se vyplácí hotovými. |s53 Toho se Martin lekl, zapíral, a jistil, že mu nic neudělá. Byli by mu všichni rádi dali po vejci, ale on nic nevzal. Ukázal jim, že si sám vejce nese a sice sudou, a chlubil se, že jich asi ještě jednou toli dostane - od kmotřičky. Šel s nimi přímo do Dolína, a do Blažkova statku jako do svého vlastního si zašel.

Horší časy nastaly Ambrožovi, když přestal býti školákem. Blažek ho vzal k sobě, a to ho poněkud upokojilo. A však brzy cítil že je ve službě, nikdo na něj nedbal, kdežto jiní chlapci všude ohled nalézali. Čeládka s ním poroučela, darmo se protivoval, musel poslouchati. Šaty měl, ubohý, špatné, musil v dešti a větru na venku stát, slunce ho opálilo, ježto jeho bývalí spolužáci se šetřili a Ambrože Ctibora sobě více nevšímali. Přednost, kterou ve škole míval, byla tatam.

Malý ovčák pásával okolo Sádeckých, Aneška se s ním často scházívala, viděl ji rád, ale nerád se jí ve svém bídném postavení ukazoval. Ona k němu byla pořád stejně upřímná, ačkoliv se jí lépe vedlo nežli jemu. Rodiče ji pěkně šatili a nedali jí v dešti a prachu, na větru a na slunci státi. Ambrožovi byla jako vyšší bytostí, a jen její dobrota mu dodávala smělosti, že s ní ustavičně po přátelsku zacházel.

Když povyrostl a síly nabyl, postoupil v důstojnosti o stupeň výše. Neměl se ovšem jináč než dříve, neboť peníze mu do rukou nepřišly, kmotr se vyrovnal s otcem, a jemu zjednali co nevyhnutelně potřeboval. Pro mnohý nedostatek v oděvu citlivý Ambrož Anešce se častěji vyhýbal, ona ale znajíc povahu jeho, sama jej vyhledávala, nijakž na tom se neurážejíc. |s54 Zvlášť od té doby, co Ambrožovi otec zemřel, měla se k němu Aneška ještě laskavěji. Sestra jeho se provdala za čeledína Kláska, a Blažek, poněvadž oba u něho sloužili již od maličkosti, dal je na místo Ctiborovo do Sádek. Vdovu museli podržet u sebe, a všichni se při Blažkovu statku uživili.

Když se stal Ambrož později mladší čeledínem, tu nabyl větší svobody a většího práva, mzdu si vybíral sám, dobře s ní hospodařil, slušně je šatil a k Anešce otevřeněji se hlásil. Byli již oba v dospělém věku, jí nescházelo krásy a jemu dal Pánbůh pěkný zrůst, zdravé a silné oudy, a celá jeho zevnitřnost ukazovala, že je moudrý, rozšafný a pracovitý.

Blažek brzy poznal výtečnost Ambrožovu, Blažková mu přála jako svému, a když syna na statek ženili, Ambrože mu schválili za staršího čeledína. Vymohl si to na nich, že pozvali na svatbu také Svatoňovu Anešku, neboť mladá Blažková přicházela z Horce; Aneška byla družičkou, on byl mládencem, a při té příležitosti si zadali srdce a slibem se zavázali.

Babička dlouho na výminku nebyla: umřela a dědoušek zůstal sám. Byl šťastný, že měl hodnou nevěstu, syn ho také miloval a ctil, a Ambrož mu ochotně sloužil. Za to měl dědeček Ambrože rád a leckdys mu něčím přilepšil; Ambrož pak se mu staral o jeho výminek, přehazoval, měřil a prodával mu jej, a co si ještě sil, to mu klidil.

Že si Ambrož se Svatoňovou Aneškou slovo dali, nikomu nebylo známo. Že jeden v druhém zalíbení má, to ovšem uhodl, kdo je zvlášť na pozoru měl. |s55 Ambrož do budoucnosti nehleděl slepě, chtěje si uspořiti jaké také jmění peníze zbytečně nevydvalá. Na oko užíval světa jako jiný chasníci. Službu si ukládal na úroky, a když Svatoňová po smrti mužově ženicha pro dceru Anešku hledala, chtíc jí domek odevzdati, a Hoškův Martin o ruku její se ucházel, a rodiče mu čtyry sta zlatých slibovali: počítal Ambrož, co mu ještě schází, neboť s méně penězi před Svatoňovou předstoupiti nechtěl, poněvadž mermomocí čtyry-sta-zlatového Martina Anešce namlouvala. Scházelo mu ještě mnoho, viděl, že to bude trvati několik let, než se tak zmůže, a od té doby hrubě nic neutrácel.

Aneška měla doma s matkou kříž, Martin se nedal odbýt, a ona se za něj pořád přimlouvala. Nutila ji napřed v dobrotě, chválila ženicha, lákala ji jeho jměním, a potom se s ní vadila, zdali již někoho má, vyzvídajíc. Aneška vyhýbala se určité odpovědi, ale Martin a Petr a Blažkova Máří ji prozradili, pověděvše matce, že Sádeckého syna chce. Láska jejich byla tajná, ale žehravému oku neušla.

Svatoňová se zlobila, nechtěla nikterak připustiti, aby se Aneška provdala za ženicha, který je ze Sádek a žádného podílu nemá, kdežto je Martin sedlákův syn a čtyry sta zlatých věna obdrží. Hrozila jí, že dá raději domek druhé dceři, až doroste, než aby za zetě přijala čeledína.

Aneška se všemu podvolila, ale to řekla, že zůstane svobodná, jestliže Ambrože nedostane. Matka chtěla její pevnou vůli zlomit, zvala Martina na besedy, a nic proti tomu neměla, že Martin okýnko její navštěvuje. Však ono mu zůstalo zavřené a komus jinému se ochotně otvíralo. I Ambrož je navštěvoval, |s56 ale napřed se vždy zastavil u mamičky, aby lidé myslili, že nikdež jinde nebyl. Veřejně se u Svatoňů ukázati nesměl, Svatoňová ho sama hodně vyplísnila, když jí přišel úmysl svůj upřímně vysvětlit, a skrze jiné mu ustavičně zkazovala nemilé věci.

Ambrož se nedal odstrašit. Rád by si byl Anešku vzal třebas bez domku, ale nechtěl ji uvésti do podružství a nelíbilo se mu, vzíti si ji proti vůli matčině a s matkou ji snad na vždy rozdvojit. Prositi ji a nabízeti se jí dříve, než by se mohl Martinovi vyrovnat, nedovolila mu pýcha a hrdomyslnost. Peněz jen po malíčku mu přibývalo, a Aneška musela čekat, se všech stran trpíc nátisky. Trpěla je ráda, odporovala a zdržovala, přičiňovala se, zastávala a vynahražovala hospodáře, a Ambrož jí radou i skutkem pomáhal. V noci onehdy jim u lesa žito požal a později i ječmen a oves jim porazil, ačkoliv Aneška mu v tom zbraňovala.

Vše se připisovalo Martinovi, a Svatoňová si přála, aby to dceru pohnulo, odplatit mu jeho horlivost láskou. Ona zůstala tvrdá. Uplynul podzimek, Martin ji nedostal; přišel masopust, ucházel se zase o ni, a ničeho nedosáhl. Tu matka ztratila trpělivost a oznámila jí, že počká do budoucího jara, do velkonočních svátků, potom že může volit: buďto vdát se za Martina anebo odřeknout se chalupy. Martin byl volen, vzíti si její mladší sestru, ačkoliv jí bylo teprv sedmnáct let, a Aneška měla jíti do služby. Svatoňová si na to, co řekla, vzala svědky, na důkaz, že slovo nezmění.

Ambrož chodil jako zmámený, rmoutil se a nadarmo po penězích toužil. Vypůjčiti si je nechtěl, to měl za podvod; |s57 že by mu je kdo dal, to neočekával; býti ještě asi tři léta ve službě, až by si na čtyry sta zlatých dosloužil, bylo mu dlouho a pro nedočkavost matčinu i bez prospěchu.

Aneška by byla Ambrožovi k vůli snadno domek oželela, ale on si z toho dělal svědomí, přijmouti od ní takovou oběť, a říkal, že ho to učiní nespokojeným a nešťastným. I umínili si, že budou oba sloužit a spořit, aby si alespoň časem koupili něco vlastního a na nikoho než na sebe se více nespolehali. Chalupu Svatoňovu pustili mimo mysl a hleděli udobřiti matku, nechtíce jednou bez jejího požehnání vstoupiti do manželství.

4.

Radostná novina o blízkém sňatku Císaře Pána, J. A. V. Františka Josefa I. s milostnou Alžbětou, osvícenou kněžnou Bavorskou, letěla z města do města, z vesnice do vesnice, a dostala se konečně i do Dolína. V Plaňanech se povídalo, jaké slavnosti ve Vídni se připravují; Blažek slyšel, že tam na obecné útraty mnoho chudých snoubenců věnem podělují. Vypisovalo se, kdo z boháčů k tomu čím přispěl a kolik párů se přihlásilo.l "Ach, kýž co takového i zde zavedou!" myslil sobě chuďas Ambrož. "Kdybych byl ve Vídni, snad by se mi také něčeho dostalo."

Máří uhodla Ambrožovy myšlénky a uštěpačně prohodila: "My půjdeme s Aneškou do Rakous, tam do té Vídně vyprosit si na ženichy po čtyrech stech. Co říkáš Broži? Já bych několik zlatých ráda slevila, ale Svatoňová nesleví!" |s58 Ambrož mlčel, to Máří dopálilo, i spustila znova: "Martin je moudřejší, neváže se na Anešku jako ty, Dorotka je mu také dobrá, jen když dostane chalupu. Já jsem v tom nyní líp než Aneška, umím pracovat a několik zlatých mám, a ona jakživa nic nedělala, a kdo ví, zdali jí kdy matka ňákým grošem pomůže." Ambrož dal se do hvízdání. V Máří kypí žluč, nechce si to ale načisto pokaziti, a proto dusí v sobě hněv, činí se starostlivou a napomíná Brože, aby se nezaváděl, jí že je jedno, ať jedná tak nebo tak, ale že ho varuje, poněvadž s ním slouží v jednom domě. To prý stojí za víc, než ta všelijaká známost přespolní, a její vina že to není, když si ještě nepřivykli.

Máří nebylo tajno, jak to u Svatoňů vypadá, i dělala si naději, že Ambrož, jehož měla náramně ráda, Anešku nechá, když nebude dědit chalupu, a k ní se obrátí. Vážila za tři Anešky, pocházela také z chalupy a šaty měla jako Aneška. Co chce podruhův syn víc? myslila sobě. Jí náležela přednost!

Martin Svatoňovic Dorotku pilně navštěvoval. Marné a nezkušené děvče těšilo se, že tak velký chasník o ni dbá; nedávno ji ještě počítali k dětem, a nyní se měla vdávat a domek patřil jí.

Když se jí Martin ptal, má-li ho ráda, přiznala se bez obalu, že má. A když chtěl věděti, zdali si ho vezme, pravila: "Proč bych nevzala?" Byla šťastná, že má milého, a matka ji musela napomínat, aby se tím nikde nechlubila.

Petr Martina zase doporovázel, Martin se sám bál, a okolo Černé tlamy od té doby, co je bezhlavý muž proháněl, více nešli. |s59 Brzy se jak v Dolíně tak v Horci mluvilo, že si Hoškův Martin bude bráti Svatoňovu Dorotku, a Dorotka nezapírala že tomu tak, když se jí na to ptali. Že Aneška pro Ambrože o chalupu přišla, to též bylo známo, a lidé si to všelijak vykládali. Matka neříkala nic, ale předzvídala námluvy a připravovala se na svatbu.

Ambrož k Anešce nemohl, nemluvil s ní, leda když ji dohonil na cestě do kostela, když se k ní přidružil po kostele a když si k ní na pole doběhl. Spávala s matkou a s nejmladší sestrou v jedné světnici, a skrze okno s Ambrožem více nevyjednávala. Věděli tedy málo o sobě, čekali co přijde, a potom teprv ve své záležitosti chtěli činiti další kroky.

Blažkův dědoušek také něco o svatbě Císaře Pána zaslechl, a když prostřední svátek velikonoční s Ambrožem po obědě seděl, tázal se ho, co si s hospodářem povídali.

"Inu povídali jsme si," odpověděl Ambrož, "o těch slavnostech, co budou od dneška za týden ve Vídni a všude, v Plaňanech také."

"V Plaňanech?"

"Ano, tam budou velké služby Boží, potom se tam budou na památku sázet stromy, budou jim říkat "stromy císařské", chudí dostanou peníze, školní děti odměny, bude se střílet, jíst, hrát a tančit."

"Dej Pánbůh," přál dědoušek, "aby ten náš Pán byl šťastný a my s ním!"

"Ve Vídni, milý kmotříčku, tam bude radostí!" vypravoval Ambrož dále. "Na den císařského sňatku bude tam mnoho |s60 chudých mládenců a panen oddáno a dostanou po několika stech zlatých věna."

Dědouškovi se ten nápad líbil. "Dobře tak!" pravil; "boháč ať přeje chudému, ten zas se bude za něj modlit!"

"Ach, kmotříku, já bych se až do smrti modlil, kdyby mi někdo pomohl!"

"A co ti schází?"

"To samé, co těm chudým ženichům a nevěstám."

Dědoušek se Ambrožovi podíval do očí, Ambrož je sklopil, a aby se jako omluvil, řekl: "Každý ví nejlíp, kde ho hněte!"

"Což bysi se rád ženil?" ptal se starý Blažek.

"Rád nebo nerád," odpověděl Ambrož, "ale ono to má své háčky?"

"A jaké? Chceš Mařenku?"

"Tu bych dostal ještě dnes, ale skočil bych do vody, kdybych si ji vzít musel."

"Kam jsi tedy zaběhl?"

"Kmotříčku, vy jste byl vždycky ke mně upřímný: všecko vám povím. Já si jinou nevezmu než Svatoňovic Anešku, ale matka nechce a dává chalupu mladší dceři a namlouvá jí Hoškovic Martina, poněvadž má čtyry sta zlatých. Kdybych já tolik měl!"

"Mnoho-li pak máš? Hospodář říká, že musíš mít hezké jmění, všecky peníze prý ukládáš!"

"Nic nebudu před vámi tajit. Mám všeho všudy tři sta zlatých bez dvacíti, a za to nám Svatoňová chalupu nedá, a to víte, že se nebudu dotírat, když dostává víc." |s61 "A což tě to děvče chce?"

Ambrož se usmál řka: "My se chceme oba a nepustíme od sebe. Aneška si sama měla vzít Martina, ale nechtěla o něm ani slyšet a odříká se chalupy, když na ni máme málo, a bude sloužit, až si něco vyhlídneme."

"No, ta tě má ráda!" prohodil kmotříček; "je-li pak hezká?"

Tu jal se Ambrož vykládati, jak je hezká a hodná; litoval, že ji nemůže učiniti šťastnější, a jistil, žeby tu chalupu jen jí k vůli chtěl, sám že o ni ani nestojí; potom prý je to hanba pro něj, že ho pro několik těch zlatých odstrkují, a mrzí jej, že Svatoňová zanevřela na dceru a chce se na nich mstíti.

Dědoušek se ještě tázal, mají-li Hoškovic u Svatoňů již něco vyjednáno, a když Ambrož odpověděl, že o ničem neví, napomenul ho, aby si nezoufal, že nějak přece bude, a do svého kumbálku si zalezl. Brzy na to zavolal syna hospodáře, ten s sebou vzal nevěstu hospodyni, a dlouho a dlouho tam mluvili a rokovali.

Ambrož nic netušil, nesl mamičce mazanec a hrubě tu samou řeč s ní měl jako s kmotříčkem. Ona se nabízela, že dojde k Svatoňovům, aby s tou matkou promluvila co myslí, a doufala, že ji na jinou cestu přivede, když jí poví, jaký Ambrož je. Ona jako matka že ho musí nejlépe znáti. Ambrož ji nepustil a bylo mu těžko ji přesvědčiti, že se nesluší, útočiště bráti k takovýmto prostředkům. |s62 Martin s Petrem šli od Svatoňů, Martin si nesl od Dorotky šátek, Petra co Martinova pobočníka vyčastovali, i vypravoval večer chasníkům, že se ve středu Martin stane Svatoněm, půjde prý s ním otec a ještě někdo na námluvy, a Dorotka a chalupa že jsou jeho.

Chasníci měli z Martina smích, že si bere Svatoňovu chalupu, a že je mu jedno, co mu za ženu dají nádavkem. I Petr dostal svůj díl, pravili, že ho Martin za jeho věrné služby udělá děvečkou: Anče prý umí i v noci na trávu chodit a obilí sbírat. Tím Petra vždy ještě popichovali, a když ze zlosti před nimi ubíhal, smáli se mu: Jde prý mezi družky!

Ambrož v noci nadarmo obcházel stavení Svatoňovic. Tento rok mu Aneška ani pomlásky neudělila, celé svátky ji neviděl, a mnoho by si byli rádi pověděli. Nemohl pro nepokoj a litost spáti, ráno nechtěl snídat a byl v duchu uražen, že se na něj starý a mladý hospodář a hospodyně také jaksi podivně dívají, a neušlo mu, že si dávají znamení a že se v přístěnku, bezpochyby jemu, smáli. Měl starého v podezření, že asi prozradil, co mu byl včera svěřil, a vrtěl hlavou, že ho také přece jen podvádí. Jakživ by si to nebyl pomyslil! Však již žádného tajemství mu více nesvěří.

Máří se blížila k Ambrožovi, ten stál na prahu, chtěl se jí vyhnout a vrazil na hospodyni. "Ambroži, máš jít k dědouškovi," pravila tato.

Ambrož šel, ale umínil si, že bude opatrnější, a bude-li dědeček zase něco chtít vyzvědět, že mu zkrátka řekne, aby si z něho nedělal blázna. |s63 Kmotříček seděl na posteli, a jak se Ambrožovi zdálo, s potutelným úsměvem: "Ambroži, přichystej mi šaty, odpoledne půjdeme na námluvy."

"Ještě si ze mne žerty tropí," zlobil se v srdci Ambrož, "řekne-li ještě slovo, pak spustím!"

Dědeček pokračoval: "Tvůj otec mi věrně sloužil, ty také; zvlášť co nebožka hospodyně umřela, měl jsi se ke mně věru po synovsku."

"Co to?" vyvaloval Ambrož oči a napínal sluch.

"Chci ti lásku tvou odměniti," mluvil stařec dále. "Co ti ke čtyrem stům zlatých schází, to ti přidám, koupím ti na nové šaty, vystrojím ti svatbu, a dnes u Svatoňů všecko umluvíme. Máš mít také památku na 24. Duben roku 1854."

Ambrož nevěděl jak mu je; dědoušek mu podával ruku, na důkaz, že bude držet slovo, a nebylo nejmenší pochybnosti, že to myslí opravdu. S pláčem padl Ambrož starému muži okolo krku, děkoval mu a prosil Boha, aby mu štědrost jeho odplatil.

Kmotříček byl vesel a přetrhl Ambrožovi řeč, řka: "Dobře, dobře, nech jen! Teď jdi, po obědě se oblečeme, hospodář musí s námi, starej se, aby oblek a obuv byly v pořádku," Ambrož vyběhl z komory jako divý, porazil Máří, která za dveřmi byla poslouchala, běžel do světnice, vyndal kartáče a černidlo, snášel střevíce a boty a tak dlouho je třel, až se jako zrcadlo leskly. Potom vyklepával a kartáčoval kabáty, prondaval dýmky, čistil na nich víčka, dědouškovo bylo jako |s64 dvougroš široké a třpytilo se jako zlato. I stříbrný knoflík na hůlce mu vyhladil a knoflíky na vestě a u kabátu a přesky na střevících.

Máří běhala z místa na místo, házela vším, co jí do rukou přišlo: nevěděla kde jí hlava stojí. Když byla s Ambrožem ve světnici sama, chtěla ho k posledu od Anešky odvrátit a ještě jednou se mu nabídla. Ambrož pln veselé mysli klepnul jí na rameno, ponejprv co byla u Blažků, štípl ji do tváře a žádal ji o - teplou vodu na vousy pro dědouška.

V poledne jedl Ambrož s oběma hospodáři v přístěnku, potom je vystrojil, a zapáliv jim dýmky vyšel s nimi skrze vrata za humna a vedl je k Svatoňovům.

Dědoušek šel v prostředku, Ambrož v levo, drže se asi o krok pozadu a dávaje pozor, aby kmotříček neuklouzl. Když neviděl mu z úst vycházeti dým, vyndal čerstvě ocílku a kamínek a do hodného kusu hubky mu zakřesal. Vykračovali si švárně, dědoušek měl dlouhý jasnomodrý kabát, krátké kožené zpodky, bílé punčochy a střevíce s velkýma přeskama. Co od kovu bylo, vše se mu v slunci blyštělo. Nemluvil mnoho, ale byl v dobrém rozmaru a do milostných myšlének se zabíral. Zpomínal v duchu na ty časy, když sám na námluvy šel, a taková čerstvost mu do všech oudů vjela, že nepovážil kolik tomu let je. Viděl před sebou svou nevěstu, sám pak ženichem a to mladým se býti domníval. Na lávce se ale přesvědčil o své mdlobě, sotva se dostal na druhou stranu, napadla ho závrať a vpředu i vzadu ho museli držeti. |s65 Ambrož by byl stařečka třebas přenesl, ani s očí jej nespustil, a tak ho srdce k němu dnes táhlo, že by mu byl pořád ruce líbal. Byl zase pyšný na jeho kmotrovství a nemohl se dočkat, až se v jeho a hospodářově společnosti u Svatoňů ukáže. Ohlížel se také k sádce kde bydlela mamička; ta ještě o ničem nevěděla. "Ta se bude divit!" myslil sobě, "kdyby mne tak s dědouškem a s hospodářem spatřila!" Po zadu nepozorován hladil si vlasy, rovnal si klobouk, zastrkoval si šátek, a potom si zase představoval, jak to asi u Svatoňů vypadne. Měl dobré tušení, odháněl od sebe starosti a pochybnosti: vždyť nebyl sám a měl čtyry sta zlatých.

Svatoňová viděla z okna od Božích muk hosti přicházet. Uklidily honem po světnici, zametly na prahu, hodily na sebe sváteční sukně a vyprané zástěry a vzaly si šátky.

Starý Blažek vešel, za ním vstoupil syn hospodář, dali pozdravení a podali matce ruku. Dcery již byly v komoře. Ambrož se netlačil ku předu, zdali také co řekl, nebylo slyšeti, a ruku podati dokonce se neopovážil. Než si sedli, pověděli si jak se mají, jak dlouho se neviděli, a dědoušek hned svou záležitost přednesl.

Svatoňová nevěděla, jak to vlastně stojí, a proto se strojila na odpor a měla srdečnou zlost na Ambrože, že ji do těch zbytečných rozpaků uvedl.

Posadili se, Svatoňová přisedla k dědouškovi, Ambrož pak skryl se za hospodáře, aby na něj neviděla. Dědoušek pravil: "Snad proti tomu chlapci nic nemáte?" |s66 "Což bych proti němu měla, ale to si můžete sami pomyslit, že se k nám nehodí."

"Kdyby se k vám nehodil," odpověděl dědoušek, "to bych já ho sem nevedl. Musíme se domluvit; co mu schází?"

"Já vám to zrovna řeknu, my potřebujeme tu nějakou pomoc těm dcerám, a od něho ji nedostanem."

"Mnoho-li pak byste chtěli?"

"Ba, to já si nepředpisuju, ale chodí sem ten Hoškův, má čtyry sta a je ze statku."

"Má milá, tuhle Ambrož má také čtyry sta; ze statku sice není, ale má nás, umí se přičinit a vždy dobře se choval."

Svatoňová se divila, že má Ambrož čtyry sta zlatých, nechtěla tomu věřit, ale Blažek jí za ně stál, a jak k nim přišel, jí vyjevil. "Z toho vidíte, že dobře hospodaří," pravil, "a že mu přejeme, a já mám radost, že mohu tímto milosrdným skutkem svatbu našeho Císaře Pána oslavit."

Hrdá žena nedala se tak lehce pro Ambrože získat, měla ještě všelijaké námítky, jako: že Hoškův tuze o její dceru stojí, že jí k vůli všelicos již podnikl, a že snad také slyšeli, jak jim vloni v noci obilí požal.

Tu došlo na Ambrože, odkašlal si, vystrčil hlavu a pravil: "Jestli to na to obilí přijde, nepotřebujete na Martina hádat, to já sekal sám. Aneška to ví!"

"Což je to všecko platno," vzdechla si Svatoňová, "ono je to s tou chalupou tak: já ji chci dát Dorotce a Martin se již na to spolehá." |s67 "Mně o chalupu nejde," ozval se Ambrož na novo, "já bych si Anešku vzal, kdyby i ničeho neměla, ale když je už starší, nerád bych, aby se jí křivda stala. Ostatně dělejte jak chcete, já si neporoučím."

"Dobře, dobře, Ambroži," podotknul s pochvalou dědoušek, potom se obrátil k matce a pokračoval: "Nezavrhujte svou prvorozenou, což vám něčím ublížila?"

"Inu, ona byla tvrdohlavá, Martin jí byl sůl v očích!"

"Protože měla Ambrože ráda," smál se dědoušek, "což tomu nerozumíte? Také jsme byli mladí! Ambrož je dokonalý člověk. Řekni synu, můžeš-li ty si v něčem na něho stěžovati?"

"Ambrož byl jako náš," přisvědčoval syn, "a věřte nebo nevěřte, velmi nerád ho ztratím."

Svatoňová již byla zvrtkána, dědoušek to dobře znamenal, i aby ji zcela na svou stranu převedl, jal se přimlouvati: "Jen Anešce chalupu dejte, nebudete toho litovati! Ambrož je hodný hoch, ošetřoval mne v stáří jako otce a nyní bude ošetřovat vás. Dorotka je ještě mladá, a chce-li ji Martin, ať si ji vezme, peníze budou mít a mohou si něco koupit."

Svatoňová se vymlouvala, že je nezkušená ženská, a že nic nemůže udělat bez poručníka a bez rady mužských. Dědoušek chtěl, aby jen řekla "ano", potom že pošlou do Horce pro koho bude chtít, a že ví, že jí to každý schválí. I podala mu ruku a Ambrož hned vstal a ruku jí políbil. Svatoňka podívala se mu dobře do očí, viděla že je švárný chlapík, a počala poprvé v něm míti zalíbení. |s68 Poslalo se do Horce, dědoušek dal na pivo a na sladkou rosolku, poručník a svědkové přišli, byli tomu rádi, že na chalupu přijde pracovitý Ambrož a ne lehkomyslný Martin, a jednání matčino uznali za dobré. Učinila se smlouva a rukoudáním se potvrdila.

Dědoušek pospíchal nyní domů, pravil aby mu odpustili, že šel na námluvy hned odpoledne, večer prý brzy hledá postel a starým svým nohoum že v noci nesmí věřit, a mimo to že chtěl, aby lidé viděli co před se bere, nemá prý potřebí, vyhýbati se světlu a choditi ve tmě. Ještě se mu ukázati musela nevěsta, pohladil ji na tvář, držel ji dlouho za ruku a velmi srdečně s ní promluvil. Že by ji byl viděl o svatbě syna hospodáře, nemohl se stařec upamatovati.

Ambrož dovedl dědouška zase až domů, potom běžel k mamičce dát jí zprávu že se bude ženit. Měla z toho velké potěšení. Pravila, že mu vždycky štěstí předpovídala, protože k ní byl tak upřímný, a pak prý na něm vidívala, že k něčemu lepšímu je stvořen, než k podružství.

Blažkovic Máří nemeškala, jak se setmělo, vědomost dáti Martinovi oč se jedná. Martin se lekl a pospíchal potázat se s Dorotkou. Ji však v komůrce více nezastihl. Aneška mu řekla, že sestru najde ve světnici. Martin ale se styděl do světnice jíti a s nepořízenou domů se vrátil.

Druhý den večer šel Martin na námluvy, otec a jeden soused šli s ním, a Svatoňová je přívětivě uvítala. I myslili si: "Tedy nepřicházíme pozdě," a směle o ruku Dorotčinu požádali. |s69 Dorotka plakala od včerejška, že se snad nebude vdávat. Domku jí nebylo mnoho líto, ale bylo jí líto svatby. Matka ji chlácholila, že Martin přece přijde, a když přišel, hned mu dceru přislíbila. Děvče v komoře skákalo radostí a pořád se v zrcadle zhlíželo.

Když bylo jako uzavřeno, že se Martin s Dorotkou vezmou, řekl Hošek, že dá synovi čtyry sta zlatých, a ptal se, co Svatoňová dceři postoupí - mimo chalupu.

"Milí přátelé," odpověděla Svatoňová, "chalupu dám Anešce. Rozvážila jsem si to: je moje nejstarší, a Blažkův Ambrož má také čtyry sta zlatých, a jiného, to víte, ona nechce. Dám Dorotce polovičku Ambrožova zánosu a něco jí ze svého přidám, polovičku nechám druhé dceři, své nejmladší, a když Martin tu prostřední tak miluje, snadno se s ní někde usadí."

"Milí přátelé" se bránili, chtíce chalupu, a když jim ji Svatoňová dáti nemohla, couvali, vymlouvali se: Dorotka byla ještě mladá, Martin měl také dost času, byl nepříznivý čas k ženění, nebylo právě drůbeže, museli se doma poradit s matkou a chtěli vzkázat, na čem se usnesou.

Svatoňová doufala, že alespoň Martin bude o Dorotku stát, ale on pořád byl na odchodu, vším se spokojil, co otec předstíral, a více k Svatoňovům nepřišel. Dorotka měla po svatbě a Martin po chalupě, a věru oběma jim dobře se stalo - a matce též. Upokojili se brzy. Dorotka nabyla rozumu, matka se přesvědčila o vrtkavosti Martinově, a tento jinde hledal a hledá místo, na které by se čtyrmi sty zlatými se přiženil. |s70 Ambrož a Aneška byli hned tu neděli po svatebních smlouvách v kostele Plaňanském jednou za třikrát slavně prohlášeni, a v pondělí dne 24. dubna, téhož dne, kteréhož nejmilostivější Panovník náš a milostná kněžna Bavorská ve Vídni do stavu manželského vstupovali, byli i naši snoubenci v Plaňanech slavně oddáni. Kostel Plaňanský byl lidstvem přeplněn. Krom císařských ouředníků a představených obce sešla se síla lidu městského i selského z celého okolí. I zvenčí stáli zástupové, když Ambrož a Aneška ve svatebním průvodu do chrámu Páně se ubírali. Důstojný děkan Plaňanský, duchovenstvem obstoupen, konal velké služby Boží, a s jeho modlitbou celé shromáždění vysílalo nejvroucnější prosby k nebesům, aby Bůh hojného požehnání uděliti ráčil císařským snoubencům a s blahem manželstva panovníčího spolu utvrditi ráčil blaho národů.

Mezi službami Božími byl sňatek snoubenců našich slavně posvěcen a požehnán. Po slavných službách Božích rozléhal se zvuk hudby i rachot střelby, když svatebníci naši z chrámu Páně se ubírali do školní zahrady, kde u přítomnosti duchovenstva, ouřednictva a učitelstva mládež školní odbývala radovánky sázením "císařských stromků". V poledne pozváni byli novomanželé naši s předními svatebčany i k slavné hostině v obecním domě. Bylo hlučně hodováno a slavně připíjeno na blaho JJ. c. k. VV., na zdraví našich novomanželů a na zdraví dědouškovo. Dědoušek a mamička Brožova seděli vedle sebe. Chovali se oba moudře. Jen Svatoňka ztratila hlavu; čest, která se novému zeti jejímu děla, na celo ji omámila. |s71 Po obědě snášely se dary nevěstě a ženichovi. Paničky obsypaly Anešku šatstvem a prádlem; pánové pak učinili mezi sebou sbírku a odevzdali přes sto zlatých Ambrožovi.

U Blažků se držel druhý oběd, a potom se až do rána tančilo. Po půlnoci ukázal se u dveří Hoškův Petr, a poněvadž s Martinem býval jako proti Ambrožovi, dále vstoupiti se ostýchal. Ambrož ho zahlídl, chtěl napravit křivdu, kterou byl pro něj skrze žito utrpěl, donesl mu sklenici a pravil: "Pí, Petře, pí, jak chceš a co chceš, a skoč si také!"

Petr se napil, napil se ještě jednou, dobrota Ambrožova mu šla k srdci, obejmul ho a pravil: "Tys, Broži, jen přece můj nejlepší přítel, ani jednou jsi mi neřekl "Anče", a nyní mám pít, ač jsem býval s Martinem."

Až mu slze v očích stály, potom se rozveselil a s Blažkovou Máří pořád v kole se točil. To byla voda na její mlýn, dívala se vítězně po Ambrožovi a - všecko mu odpustila. Říká, kdyby se to s ním bylo jen ještě o týden prodloužilo, že by si ji byl zajisté vzal, již prý ji začal na rameno klepat a do tváře štípat. Petr se jí také ještě dočista nepoddal, stavu manželského s ní se boje, i aby měla přece něco pod rukama, váže nyní jemu jako dříve Štěpánovi na krk šátek.

Martin k veselce nepřišel, ale Dorotka byla veselá, jakoby se sama vdávala. Dědoušek šel brzy spat, a přemýšlel a snil o nebožce manželce. Mamička Sádeckých vyseděla u muzikantů do bílého dne: dívala se a dřímala.

Po snídaní přestěhovali se novomanželé k Svatoňovům; Svatoňová všecky vyčastovala, jsouc blažena, že má tak váženého |s72 zetě. Brzy se také přesvědčila že je výborný člověk, a děkuje Bohu že ho do domu dostala.

Starý Blažek dal co slíbil, a co Ambrož nad to v Plaňanech obdržel, schoval na budoucí potřeby do hospodářství.

Svatoň, jak Ambrožovi nyní říkají, chodí bedlivě buďto sám anebo s manželkou okolo Černé tlamy k mamičce, a hledí každému dokázati, že pověst o bezhlavém muži je nepravá. S Martinem a Petrem žije v dobrém přátelství. Kmotříčkovi je vděčný, často ho navštěvuje a povídá mu, že by se tak neměl, kdyby mu sňatek Císaře Pána a dobré srdce dědouškovo nebyly dopomohly k doplnění čtyr set zlatých.