Encoded in ELTeC level 1
V měsíci květnu roku 1865 navštívil jsem Švýcarsko. Dne 22. večer dorazil jsem přes vrch sv. Gottharda do vesnice Ronka, kde jsem přenocoval. Odtud chtěl jsem 23. ráno přes sněžku do Italie nejkratší cestou. Poněvadž ode mne průvodčí žádal šest franků, pravě, že mne za tři hodiny přes hory do Formazzy dovede, myslil jsem , že to mnoho, a odvážil jsem se na cestu sám bez průvodčího. Šel jsem proti potoku "Gies" od rána ode čtyr hodin do večera do kopců, a octnul jsem se večer dne 23. na horách sněžných, maje za sebou sníh a před sebou ledové balvány.
Přišel jsem na nepravou cestu a záhuba zela již na mne svým nenasytným jícnem. Smutno tu, a nikde nic než led a sníh. Jen tu vyběhl bílý zajíc, tam zavřískal bílý orel, nic však více. Asi sto kroků před sebou uzřel jsem sněhem pokrytou budku z kamení, již Němci švýcarští nazývají "Rettungshaus". Jest to budka o čtyrech stěnách z kamení a slouží za ochranu zde zbloudilým cestujícím v nejvyšším letě, když bouře nastane. Vlezl jsem do budky a zaobalil se do všeho šatstva a prádla, jež jsem s sebou měl, avšak křehl jsem přece. Spát jsem nemohl.
O dvanácté hodině s půlnoci povstal strašný vichr a fičel kolem budky jako sejčkové. Modlil jsem se.
O čtvrté hodině ráno vylezl jsem z budky a chtěl se dále ubírati. Jelikož nastalo vlhké počasí, bořil se mi sníh pod nohama i zapadal jsem v něj až po pas. Ku předu nebylo možno, musel jsem se tedy obrátit nazpět. Na horách svítilo slunce, a krásně v duhové barvy odrážel se jeho lesk o ledové balvány, a pode mnou rozprostíraly se mlhy; musil jsem těmi oblaky projíti. V údolí pršelo. Obrátil jsem se tedy nazpět, a večer teprv přišel jsem do Bedreta, kdež jsem v hospitále přenocoval.
Byl jsem otrhán a umdlen, nebo , vraceje se každé chvíle , svezl jsem se po sněhu po nesmírném svahu a spadl tu a tam s hromady ledu na smrčky, i poranil jsem se a roztrhal šat. Z nohou i rukou tekla mi krev, a děrami v šatu studil v tělo sníh a déšť.
Na večer popisoval jsem domácím v hospitále, jak se mi po relé dva dni a noc s 23. na 24. na sněžce dařilo, načež vypravovali mně domácí následující pověsť, již tu milým krajanům svým předkládám.
Starý Tenkala, Miláňan, byl vdovec a zaměstnáním pianista. Byl vysoké, suché postavy, silně hnědé pleti, trochu stářím přihrbatělý, avšak pevné dosud chůze. Z jeho oka, jež kryly šedivé brvy, sálal dosud vlašský oheň a jeho rty pronášely ryzé myšlenky demokratické. On byl největším snad velebitelem slavného demokrata Garibaldiho.
Choť zemřela Tenkalovi záhy, zanechavši mu tři syny a dcerušku. Tenkala se více neženil, a zaměstnávaje se vyučováním na pianě , obětoval celý výdělek svůj na vychování dítek. Stalyť se mu po smrti Johany jedinými, největšími a nejdražšími klenoty.
Nejstarší syn Josef studoval pilně a stal se prvním a proslulým advokátem v Miláně. Oženiv se bohatě, byl i tu mezi nejzámožnější ctěn, a miluje svou vlasť při tom nade vše, podporoval všecky podniky strany rozhodné, jež konala tato k sjednocení Italie. Za tou příčinou byl i náhledů otcových a spolu nejlepším přítelem Garibaldiho. Josef náležel ku spolku "bratří smrti" zvaných. Za příčinou svých politických náhledů byl i nejmilejším otci.
Mladší syn Tenkalův Marek také studoval; že však jeho fantasie nenalézala ve vědách dosti záživné látky, věnoval se malířství a stal se brzy pověstným malířem. Zakoupiv si villu u Aspromonte, žil tu starý mládenec úplně odloučen ode všech společností, an je nevyhledával, ano i jich se stranil. Marek stál při straně nerozhodných, tak zvaných konservativců, a liboval si v politických ustanoveních , tak jak je právě nalézal.
Nejmladší Casparo byl úlisný , a věnovav se kněžství , vstoupil do řehole kapucínů v Římě pod Vatikánem. Tento byl otcův rozhodný politický nepřítel a tím i nepřítel svých bratří. A jelikož otec , svým zaměstnáním se zabývaje po celé dny , mimo dům dlel, a oba bratří do svých studií a politických spolků zabráni byli, měl nejvíce vlivu na svou sestru Žofii.
Žofie byla pravá Vlaška, živého jsouc vzezření, bystré fantasie a vřelého i jemného srdce. Jsouc takřka úplně na svého nejmladšího bratra odkázána, stávala se den ode dne jeho náhledům přístupnější a jemu povolnější. I přičinil se nadějný abbé k tomu a také toho dosáhl, že Žofie , uposlechnouc rady jeho , do kláštera milosrdných sester vstoupila. Její sídlo po složení slibu bylo Lugáno, kdež v hospitále městském posluhovala. Klášterním jmenem slula Marie.
Tak , jda každý za svým povoláním , rozešli se, jeden tam, druhý onam, a jediný Josef zůstal u otce. Stav se zámožným , určil ve svém domě otci byt a celé zaopatření. Starý Tenkala oddal se úplně komponování, Josef pak své zalíbené idei advokacii a politické snaze, chtěje vlasti své dopomoci k úplnému sjednocení.
V Italii jest založen politický spolek zvaný "bratří smrti" (Gli fratelli di morte), který má účel, v skutek uvésti úplnou volnost, rovnost, bratrství a spojení Italie pod jednou hlavou — avšak co republiku. Jestiť to nejbohatší a nejdemokratičtější spolek v celé Italii a snad i celého světa. Náramně rozšířen čítá spolek přívrženců snad ze všech národů ve světě i tajných , i zjevných. K disposici stojí mu náramné sumy peněz, jež v dobrovolných příspěvcích záležejí a které k nadzmíněným účelům se upotřebují. V hlavních městech Italie mají "bratří smrti" své domy, v nichž schůze své odbývají.
V jedné z nejlidnatějších čtvrtí v Miláně na "velkém náměstí" stojí veliký dům o čtyrech poschodích. Dům ten je ze staré doby s podloubím.
Bije dvanáctá půlnoční. Již od jedenácté bylo lze pozorovati, že jednotliví stínové z rozličných ulic pozorně do podloubí domu toho se vloudili. Podívejme se za jedním tímto stínem. Poslední zvuk bijících hodin doznívá, a stín rychle se míhá z ulice kostelní k podloubí. Jestiť to zahalená osoba až pod oči v černý plášť. Stín přiblížil se k vratům zmíněného domu a zazvonil , třikráte zvoncem trhna. Dvířka ve velkých domovních vratech se otevřela; stín vstoupil.
Taktéž v plášť zahalená postava, jež byla vrata otevřela, stisknula příchozímu ruku a vrátný otázal se: "Číslo?"
"Šestnácté," odvětil příchozí a ubíral se dále přes dvůr.
Vrátný zavřel a posadil se do budky za vrata.
Stín křičel dále do západního rohu, kdež mu vstoupil muž v černý háv zahalený se škraboškou na obličeji a s dýkou v pravici v ústrety, tázaje se: "Kdo to?"
"Bratr!"
"Lóže?"
"Číslo šestnácté!"
"Vejdi." Stín vstoupil do sálu.
Sál byl vysoký, černými baldachýny pokryt a o jednom patře. V patře tom bylo šestnácte oddělení, v přízemí osm větších a v každém koutě velká loď, tak zvaná "strážní". Mimo šestnáctou lóži v patře byla ostatní oddělení již obsazena černými postavami, i nebylo na nich ničehož viděti, jen jak očima sem tam koulí. Stín odešel do lóže šestnácté v patře.
V průčelí sálu byl vyvěšen znak, totiž smrtí hlava, a dole v přízemí pod štítem stál stolek černým suknem potažen a vedle něho sedadlo; pak bylo zábradlí a za tím množství sedadel, jež byla černými postavami obsazena. Sál byl skvěle osvětlen.
Z pravé lodi vystoupila postava , a přišedši , posadila se ku stolku a pravila: "Bratří! než počnu přednášet, zeptám se, proč lóže šestnáctá se opozdila."
"Ano!" odvětily lóže.
"Bratře v lóži šestnácté," pravil předsedající řečník, "proč jsi se opozdil?"
Známá nám osoba v čísle 16. povstala , řkouc: "Bratři! přišla ke raně paní Ramazziová z Poly s padesáti tisíci franků, byvši ke mně z Florence od lóže doporučena, a odevzdala mi je ku podpoře naší. Přišla na večer. Abych je pokladníku našemu ještě odevzdal, odebral jsem se na cestu. Stíhala mne policie, anaž se byla dozvěděla, že jsem mluvil s paní Ramazziovou, kteráž je pronásledována. Ukryl jsem ji, uložil peníze, kam patřily, a jelikož jsem měl co s policií činiti, zanechav po svém boji památku u "kasa bianka", opozdil jsem se. Zdaž svou vinou, suďte." Osoba se posadila.
Předseda zvolal: "Bratr číslo čtvrté, osmé a dvanácté, přesvědčte se u kasy bianky. Zatím ustaneme."
Tři postavy z přízemních sedadel zmizely. Avšak netrvalo to ani čtvrt hodiny a byly zase zde.
Předseda se ptal: "Je tomu tak?"
"Ano," odvětily ony.
"Dobře! Jakou odměnu zaslouží číslo šestnácté v patře? Odevzdejte lístky!"
Lístky byly z přízemních lóží odevzdány, a předseda , přehlednuv je , zvolal: "číslo šestnácté budiž k číslu osmému v přízemí přiděleno!"
Lóže šestnáctá byla prázdná, a postava , obdrževši od předsedy za zlatý prsten jiný zlatý s rubínem, na němž byl odznak spolku s číslem vyryt, zasedla do čísla osmého v přízemí, byvši povýšena z mistra na radu bratří.
Předseda počal dále: "Za týden přitáhne vojsko Garibaldiho k Aspromonte. Garibaldi má zapotřebí peněz. Mnoho-li mu odešlem?"
Postavy v lóžích přízemních a v patře se radily a odevzdaly lístky. Podaly je lóžím v přízemí a ty předsedovi, any postavy v přízemí bez lóží k tomu práva ještě neměly, nejsouce mistry , leč tovaryši, a předseda pravil: "Padesát tisíc franků! Kdy je odevzdáme?"
Tímtéž způsobem obdržel od mistrů a rad lístky a pravil: "Zítra! A kdo je chce odevzdat z tovaryšů?"
Tovaryši odevzdali lístky, a předseda zvolal: "Číslo šesté!"
Vystoupila štíhlá a vysoká postava, přijmula průvodní lístek k pokladníkovi a zmizela v zástupu.
"Sezení je ukončeno!" zvolal předseda.
Jakmile to řekl, shasla světla, a jen tu a tam byl u vchodu kahánec, jenž slabě hořel. Postavy se začaly hemžit a vycházely po jedné, po dvou z domu, jak sem byly přišly.
Stráž chodila po náměstí a "kdo to?" zastavila osoby tak pozdě domů jdoucí a na odpověď "přítel!" dala jim průchodu.
Pozorujíce stín, jenž se byl prvé opozdil a z domu svrchu popsaného nyní vycházel, vidíme, jak , vyšed z podloubí , škrabošku s obličeje sejmul. Byl to Josef Tenkala, první advokát milánský. Muž ten kráčel přes náměstí do kostelní ulice. Zahýbaje z náměstí , byl zastaven shrbatělou babicí. "Pane Tenkalo!"
"Co se stalo, babičko?"
"Rychle, než bude pozdě," pravila babička a podala ruku Tenkalovi.
Tento se usmál a pravil: "Číslo?"
"Jsem číslo šesté, bratr!"
"Co se stalo?" ptal se ohnivě a důvěrně Tenkala.
Babice "číslo šesté" z "bratří smrti" vypravovala: "Když jsem šel okolo vašeho domu, slyším rozmluvu stráží v stínu lampy stojící, any si vypráví, zdali přec paní Ramazziovou, o které jste se ve spolku zmínil, dnes dostanou. U vás v domě bylo všude světlo, a vida, jak se stíny postav mezi okny hemží, nemeškal jsem a běžím, jak vidíte, na rychlo převlečen dát vám o tom zprávu. Několik bratří jsem o nebezpečí jak paní Ramazziové , tak i vašem uvědomil. Nyní neschází než pomoc."
V okamžiku, co toto babice pravila a k známému nám domu, kdež bratří schůzi odbývali, pokulhávala, byl Tenkala převlečen. Obrátiv svůj šat a plášť, v němž zaobalen byl, stál tu co otrhaný žebrák na ulici; nikdo by byl ani nepomyslil, že to tatáž osoba. Měl však také čas, nebo již bylo slyšeti pádné kroky stráže, přicházející z kostelní ulice. Žebrák přistoupil k domu a čekal.
Tu a tam u kostela a u rohou protějších ulic vyskytl se žebrák. Kroky stráže se blížily a žebráci pokulhávali proti ní. Stráž vyšla na náměstí. Dva celníci vedli osobu ženskou ve svém středu. Přicházeli k onomu paláci s podloubím.
Žebrák, jejž jsme prvně viděli, zahvízdl právě, když stráž do podloubí vkročila. Pískot se několikrát ozval, žebráci přestali kulhat, běžíce rychle k podloubí, odtud ozval se výkřik ženský, řinkot zbraní, křik mužský, několik výpalů z ručnic a jednoduchý vzlíkot a stenot, bouchnutí vrat, a opět bylo všude ticho. Vše jako pouhý přelud zmizelo.
Rány z ručnic však vzbudily vůkolní obyvatelstvo, jež , z oken vyhlížejíc , co se děje, přivolalo stráž; leč ta , hledajíc , nenalezla než pod podloubí paláce dva mrtvé četníky a poraněného žebráka, jenž se za sloupem schovával. Stráž odnesla mrtvé a sebrala poraněného. Lid , se sběhší , rozcházel se, každý jinak vypravuje, co o události té se domýšlel. Uličníci zpívali: i obskakovali stráž odnášející mrtvé , a doprovázejíce ji k soudnímu domu , prosili, by byl raněný žebrák propuštěn. —
Jakmile Tenkala za žebráka převlečen na bratry hvízdl, shlukli se, chytili branící_se stráž, vytrhli jí ženštinu, ježto byla paní Ramazziová, a utekli do svého domu. Vstoupivše do lóží , sčítali se; avšak , udávajíce svá jména , shledali, že scházel mezi nimi ten hlavní, totiž lóže číslo osmé z přízemí, Tenkala. Dva bratří byli posláni na výzvědy, a předseda zahájil mimořádné sezení.
Paní Ramazziová předstoupila a pravila: "Bratří! jsem Ramazziová z Poly. Jak známo, náležel můj choť k vyšší lóži. Zpronevěřil se spolku, jak povědomo, a před nedávném zahynul svou rukou. Zpronevěřený peníz jsem přivezla sem, an jej lóže ve Florenci nechtěly přijmouti, jelikož prý patří milánské lóži. Byla jsem uschována u pana Tenkaly, k němuž jsem byla doporučena, avšak policie , vyslídivši mne , chtěla mne odvésti. Vaši pomocí jsem nyní zachráněna a tím více vám zavázána. Dále nevím ničeho."
"Tvé lóže číslo budiž osmnácté v patře," řekl předseda, a sejmuv jí železný prsten se smrtí hlavou s prstu nastrčil jí zlatý s tímtéž odznakem. Načež , obrátiv se k bratřím , pravil: "Vy bratří, hleďtež do zítra do této doby vysvobodit Tenkalu, buď mrtvého , buď živého. Zítra tou dobou je schůze. Paní Ramazziová zůstane pro dnešek v domě tomto u mne."
Bratří se rozešli.
Je masopůst a v Pole v divadle maškarní ples. Množství nejrozličnějších mask, jako by se byli z celého světa sem národové sešli, prohání se vesele sálem. Tu sveřepý Turek pod paží zavěšen na Černohorce v nejupřímnějším rozhovoru přechází zadním korridorem; onde živý a lehký Vlach s těžkým Rusem odpočívají v přízemní lóži, zabráni jsouce do tajné rozmluvy, a škoda že tahy jejich obličejů jsou škraboškami zastřeny, bylo by asi zajímavé a výsledné pozorovat je, an blesky z očí někdy skulinkou ze škrabošek poskočivší značí, že cos důležitého spolu vyjednávají. Tam se prochází Francouz s Angličanem, jinde koketky Vlašky s dominy, převlečenými papeženci, skotačí a hry své provádějí. Věru je to divný vír ten maškarní vlašský ples. Hudba víří a páry v směsici nejrozličnější skotačí.
Bije dvanáctá .... Odbila a my vidíme, an z divadla vychází tlustý Turek, sprovázen Černohorcem až k povozu stojícímu před divadlem. Turek vstoupil do vozu, Černohorec se odebral do divadla zpět, a povoz ujížděl klikatými cestami z města k císařskému lesu. To vše dělo se tak tiše, jak ta noc byla. Ani cestou nepromluvil Turek v povozu sedící na vozku, aniž mu dal rozkazy.
Po čtvrt hodině přijel povoz k císařskému lesu a zastavil se. Turek vystoupil z vozu, vůz se obrátil a jel k městu. Turek popošel asi dvacet kroků od kapličky zde stojící a Madonně zasvěcené na levo k východu do houštiny a zůstal stát. Asi ve dvou minutách přišly k němu dvě domina. Nemluvily, ale jedno vyňalo ze záňadří dvě bambitky; jednu podalo Turkovi , a druhou podrževši v ruce , natáhlo kohoutek.
Turek sňal s krku zlatý pečetní prsten se smrtí hlavou, který na černé hedbávné šňůrce měl zavěšený, a podal jej druhému dominu, natáhl kohoutek, namířil proti hlavě své a spustil. Svalil se a horký proud krve vylil se po ráně z jeho čela na kamenitou půdu. Po několika minutách byl za Turka převlečený muž mrtev.
Jedno domino uschovalo prsten do haleny na ňadra, druhé zastrčilo za pas bambitku, a ohledavše mrtvolu , zmizely co stín v císařském lese.--
Když byla dvanáctá hodina půlnoční dozněla, hbitě přikročil Rus ku Vlachu, s nímž tak rozhovořen dříve byl, a tázal se: "Kolik?"
"Dvanácte!"
"Každý den?"
"Ano?" Rozešli se.
Potom přikročil Francouz k Angličanu a zeptal se: "Volal někdo?"
"Přijel vůz!"
"Chceme odjet?"
"Kde zůstanem?"
"Ve Florencii!"
"Dobře!" — Rozešli se a vyšli z divadla.
Francouz kráčel k vozu a zvolal na vozku: "Je dobrá cesta?"
"Dobrá, pane!"
Francouz vlezl do vozu.
Po chvilce vyšel z korridoru Angličan, maje na levé své páži zavěšené domino. Vyvedl je z divadla k onomu vozu. Domino vkročilo do vozu, vozka práskl do koní a povoz ujížděl. Trojí "dobrou noc" ozvalo se na rozloučenou. Angličan vrátil se zpět do divadla. Vcházeje do korridoru , setkal se s dominem. Podali si ruce, vyměnili zvláštní znamení, uhnuli se v korridoru na pravou stranu a vešli do nejzadnější lóže v prvním patře.
Hudba vířila dál a rozveselené masky prováděly stále svoje rejdy. Terpsichore slavila triumfy, zahánějíc Morfea ze síní těchto hýřivých.
Domino s Angličanem usadili se. Domino pravilo: "Tedy markýzka jest odvežena. Josefovi se to povede; já dám za to hlavu."
"Ale což starý pán, její choť?" ozval se Angličan.
"O dvanácté zhynul," pravilo domino. "Rozkaz přišel od vyšší lóže a byl svědomitě vykonán."
"A proč?"
"Starý pán zpronevěřil spolku 50000 franků a musel svou rukou zahynout."
"Co se stalo s markýzkou?"
"Ona jest ve vyšší lóži a jede do Florence. O ni jest postaráno; jestiť ona nejurputnější republikánka, jakéž jen může býti."
"A rozkazy?"
"Odebeř se domů, jeď za Josefem a pozoruj pilně, zdali vykoná úplně rozkaz náš, by mohl pak být do spolku přijat," odpovědělo domino.
"Kdy se sejdeme?"
"Dvanáctý den v lóži!"
Stiskli si ruce a rozešli se. Domino odešlo do vířícího proudu tancujících, Angličan šel z divadla. —
V Pole roznesla se druhého dne pověsť, že boháč Ramazzi, majitel mnoha kupeckých lodí a několika vinic, večer před masopustním pondělkem v císařském lese se zastřelil. Jeho paní prý se značným majetkem na penězích zmizela nepovědomo kam. My paní tu poznáváme v schůzi "bratří smrti".
Marek Tenkala žil, svému umění zcela odevzdán, dlouhý čas na své rozkošné ville u Aspromonte. Najednou roznesla se pověsť, že Garibaldi táhne s vojskem svým na Řím. Jelikož Marek ke straně pohodlných konservativců náležel a tudy s jednáním Garibaldiho se nesrovnával, sebral svůj majetek na penězích , a zanechav villu opuštěnou zcela na vůli osudu, odebral se přes hranice do svobodného Švýcarska. Přišel do Lugána, hlavního města Kantonu Tessina, a zde se usadil. Pověst o něm, co o velmi dobrém malíři, dostala se až sem a Marek obdržel dosti zaměstnání od Cianiho, prvního a nejbohatšího měšťana v Lugáně. Ciani má zde veliký palác a několikero mnohopatrových krásných domů. Jest svoboden. Jeho palác stojí na východní straně města Lugána na břehu jezera a kolem paláce rozprostírá se krásná zahrada a hustý park, v němž nejrozličnější zvěř chová. V zahradě uprostřed cypřišů stojí mramorové poprsí reka Garibaldiho, věrného přítele a miláčka Cianiho; dále poprsí Cavoura, Danteho, Petrarky a jiných znamenitých a zasloužilých o vlasť mužů, Vlachů. U vchodu do letohradu ze zahrady stojí poprsí Lincolna, a na schodech ku galerii nalezneme sochu Rafaelovu. Obrazárna v prvním patře letohradu je prostranná a na starožitnosti bohata. Zde bylo tedy nyní bydliště Markovo, jenž měl obrazárnu pana Cianiho svými pracemi obohatit.
Co se dotýče Cianiho, byl velmi dobrotivý k chudým a pomáhal kde mohl radou i penězi. Šlať o něm velmi tajemná pověsť. Povídali si lidé, že sem z Milána chudý přišel, leč v krátkém čase nesmírného jmění fabrikací nabyl. Ale nejen fabrikací stal se zámožným, nýbrž i jakýmsi tajným spolkem, jemuž prý dobré služby prokázal, uschovávaje u sebe vlašské markýzy, kteří k němu z politických příčin byli se utekli a ochrany u něho nalezli. Totéž i nyní dokázal, přijmuv k sobě utečence Marka, ačkoli snad věděl, že jeho náhledů není a snad nikdy nebude, jelikož před Garibaidim sem utekl, Ciani ale Garibaldiho mezi své nejmilejší přátele počítal. To však nic nevadí, neboť Ciani uznává talent a doufá vždy, že snášenlivostí a přesvědčováním o dobré věci dříve takové duchy na svou stranu přivede než odporem a protivenstvím. Že Ciani i jiné politické emigranty podporuje, dokázal tím, že mnozí z Poláků, kteří po revoluci polské sem se byli utekli, u něho podpory obdrželi. —
Když Ciani odjížděl do Milána, kamž každého měsíce určitě a vždy v týž čas se dostavoval, obdržel od něho Marek úlohu, aby vyobrazil Torquata Tassa, jak na vrcholu slávy své rukou zákeřnickou umírá. Obraz ten měl krášliti jedno z prvních míst v korridoru obrazárny. Marek s velikou pílí vrhl se na vyvedení obrazu toho. —
Ačkoliv Marek věděl, že jeho sestra Marie zde v Lugáně co milosrdná sestra v hospitále dli, nedbal o ni právě tak jako ona o něho, oba zcela věrni jsouce svému povolání. Marek neznal nikoho mimo své umění, živ jsa toliko pro ně, a sestra Marie , zvyknuvši svému povoláni v klášteře, udusila takřka všecky své city sesterské a přátelské. Bylať pro vše krom kláštera mrtva. Jakási chladnost ke všemu světskému zastřela její zrak a srdce rouškou neprůhlednou; žilať šťastně ve svém špitálním zaměstnání. Vůbec počítali ji jak sestry , tak i nemocní mezi nejlepší sestry toho druhu. Kdo znal její živou povahu dříve a viděl ji teď, nepoznal ji. Všecken oheň zdálo se , že vyhasl v těch černých očích Žofie; ta roztomilá, něžná Žofie stala se bledou, chladnokrevnou milosrdnou sestrou Marií. —
Nejmladší syn Tenkalův Casparo stal se, jak víme, kapucínem v Římě. Casparo byl vysoké postavy, podlouhlé významné tváře, a rty jeho svíraly se posměšně, jako odznak jeho snahy. V jeho velikých krásných černých očích nemohl nikdo čísti, co se v jeho srdci děje. Mělyť nesmírnou hloubku a v obyčejném životě byly bez ohně; jenom tenkráte, když Casparo na kazatelnu vstoupil a v řeči se rozháral, nabyly lesku, a plamen zničující a zase povznášející z nich šlehal. Tenkráte nabyly zraky jeho ohně a lesku hadího.
Casparo byl velmi vzdělaný a hlavně v písmě svatém a ve spisech svatých otců neobyčejně sběhlý. Na jeho kázaní hrnulo se nejen množství lidu nižšího, leč i vzdělanci navštěvovali jeho řeči. Casparo , vstoupiv na kazatelnu , byl chladný; po obyčejných ceremoniích přečetl hlasem nezměněným výtah z evangelií, pak počal přednášeti a rozebírati. Náhle vzplanul jeho zrak, tvář zčervenala a pohyby byly živější, až pak v plném proudu řeči celé tělo jeho v plamenném a zimničném rozechvění na vrchol kazatelského umění se povzneslo. —
Jednoho pálku odpoledne v měsíci květnu roku 1862 měl Casparo u kapucínů pod Vatikánem kázaní. Tisíce a tisíce lidu nahrnulo se do chrámu Páně, tak že všecky místnosti byly přeplněny. Odbila třetí hodina a na kazatelnu vstoupil Casparo. Přečetl následující výňatek z písma: "Dejte císaři, což císařovo, a což božího Bohu." Vysvětliv význam a příčinu těchto slov Kristových, za kterou pronešena byla, počal povýšeným hlasem:
"Avšak tam nedaleko již ze Sicilie donášejí se sem hlasy lidu oznamující strašnou zvěsť. Garibaldi, jehož všickni bujní demokrati otcem nazývají a o jeho poctivosti mluví, chce přijíti do Říma. Co tu chce? On chce strhnouti s pomazané hlavy svatého otce korunu sv. Petra. On chce oloupiti trůn, jehož zakladatelem sám Kristus jest, a v podnoží chce uvrhnouti sluhu Hospodinova. Hejno kobylek přivádí demokrat ten k slavnému Římu a pošlapati chce símě Hospodinovo. Nečisté ruce sahají již po tyaře: leč Bůh, věčný soudce, toho nedopustí. Hospodin zakleje zločinství a Garibaldi neuzří Říma. Hospodin potře nepřátele, již chtějí svatyni jeho zprzniti, a oslaví sluhu svého v stánku svém. — Římané! nedejte sluchu svého marným a lichým svůdcům lidu a nechtějte zbarviti ruce své krví bratří! Bratří! upamatujte se, jak třásl se Řím před Hanibalem a jak zvítězil. Svorně a pevně postavte se proti onomu muži, jenž chce strhnouti království vaše, kolébku vaši v propasť, učině ji dílem poddaným nevěřícímu, prokletému králi. A nebudeť větších nad služebníka Páně, a není pána nad náměstníka Kristova. — Vy matky a dcery, vy sestry a milenky , opásejte bedra mužů proti nepřátelům zbraní svěcenou, a oni vyženou belzebuby konající prostopášnost. Známe je, známe chování oněch dobrovolníků červených, a kdož syn ctnosti, hleď bys nepadl, a kdo myšlének světských, odejdi ze stáda Hospodinova. — Římané! přísahejte věrnost otci svatému, a Bůh vás za orodování nejsvětější panny, matky boží Marie neopustí!"
Při tom uchytil Casparo kříž, jenž tu na kazatelně stál, a mával jim ku předu.
Šeptání a hučení povstalo v chrámu a co bouře povzneslo se ku klenbě chrámové. "My přisaháme věrnost svatému otci," povznesly se hlasy, a po nich celé shromáždění opětovalo: "my přisaháme!"
"A já vás žehnám ve jmenu Otce i Syna i Ducha svatého."
"Amen!" dořekl lid a modlil se s kazatelem "pater noster". —
Vcházeje do sakristie , byl Casparo zadržen mladým mužem, jenž vypadal hůře než lazaron.
Tento pravil: "Smím s vámi promluviti, mistře, a hned?"
"V mé celi," odvětil Casparo tiše, a lazaron se vzdálil.
Sotva se byl Casparo do své cely odebral, již tu stál před ním lazaron Julián.
"Zařídil jsem vše dobře, mistře?" tázal se Julián. "Dalo mně to namáhání, avšak lid náš přísahal po nás. Dvacet mladých lazaronů jsem získal; ti přísahali na vaši žádost a po nich všickni. Náš lid musí míti vůdců."
"Ano, jsem spokojen, a odměna tě nemine," pochválil Casparo Juliána; "leč co mi máš tajného sděliti? Pospíchám, musím do Vatikánu."
"Mistře, dozvěděl jsem se, že Garibaldi činí přípravy na Sicilii a vtrhne ještě červencem k Římu, aby jej učinil hlavním městem Italie."
"A z vládní strany neděje se proti tomu ničeho?"
"Vláda se bojí jeho nesmírné oblíbenosti a lidu a nečiní ničeho proti němu."
"Musíme tedy my jednat!"
"Já vím radu, mistře."
"Tedy sem s ní, draze ti ji zaplatíme," přisliboval Casparo; "na důkaz vezmi závdavek, jen rychle," a podával Juliánu sáček plný mareng.
"Mistře, myslím, kdybych sebral několik přátel, jak jsem účinek toho dnes dokázal, a odebral se s nimi do sboru Garibaldiho, že by neškodilo, a —"
"Dále?"
"Časem koule může v boji leckohos trefit — na kterého ani nemíříme."
"Pst, Juliáne! — nevíš, že zdi slyší?"
"Dáte mně rozhřešení, mistře, otče?"
"Dám; Bůh tě žehnej!"
"Ale-"
"Co pak?" ptal se Casparo.
"Mistře, peníze pro ty hochy musím mít."
"Dostaneš je; za tajemství ručíš jen ty, a za vyvedení?"
"Svou hlavou!"
"Tedy zde vezmi ještě něco na zpropitnou, a když přijdeš zpět, obdržíš sto mareng. Kdy se vrátíš?"
"Za dva, nejdéle za tři měsíce!"
"A když ne?"
"Mistře, požehnejte mne — pak se za mne modlete."
Casparo požehnal klečícího Juliána, a ten , políbiv mu ruku , odešel. Casparo se usmál, zakoulil okem , a obléknuv se , odešel do Vatikánu, mumlaje skrze zuby o marnosti světské, a nebylo rozuměti než: "Padouši, peníze — běda, běda!"
Jakmile Julián dostatečné peníze k provedení svého záměru a požehnání páně Casparovo na cestu obdržel, odebral se na velké náměstí mezi své známé. Bylo na večer a v čas, kdy nejčilejší živoť v Římě započíná, an za nejvyššího dne pro parno všickni siestu slaví. Zde na náměstí nalezl houfy zahálejících lazaronů. Jedni ještě spali, druzí prozpěvovali, hledíce zádumčivě před sebe a rozumujíce, kde by nejsnáze k laciným makaronům, totiž zadarmo, přišli a "nezadali své cti"; neboť skoro všickni mezi šlechtice se počítají a jsou pyšni na svůj rod.
Julián vstoupil mezi houf odpočívajících mladíků. Jakmile ho tito uzřeli, volali: "Juliáne, Juliáne, dobrý kamaráde, máš zas práci? výdělek? peníze?" a tak jeden přes druhého hrnuli se k němu, oslovujíce a vítajíce ho. Byli to samí bujní, horkokrevní hoši. Bosi, v umouněných kalhůtkách a na prsou majíce rozevřenou košili, mávali červenou neb modrou čapkou v ruce na Juliána.
"Mám práce dost, hoši," pravil Julián, "a sice nebezpečnou práci. Musíme však jíti na odlehlejší místo; zde je příliš živo, a myšlénky naše nesmí nikdo dříve se dozvěděti, až se všickni usjednotíme. Pojďte, půjdeme k portě herkulánské."
Mladíci po dvou, po třech rozešli se, a netrvalo to ani čtvrt hodiny, byli na zmíněném, ke schůzi určeném místě.
Julián posadil se na starou rozbitou zde ležící římsu slohu korintského, a když se všickni kolem něho v kruhu rozložili, počal ohnivými slovy vypravovati: "Bratří! sláva, veliké jméno, peníze a lahodný život zajisté z vás nemine žádného, tak pravil ke mně dnes páter Casparo, jestli budeme dle jeho rady jednati."
"Aj, aj," ozvali se někteří, "a ty samoten mluvil jsi s naším otcem Casparem?"
"Ano, já, a nejenom že jsem s ním mluvil, já u něho na zdar váš vypil láhev červeného."
"Aj, aj," divili se všickni, že se dostalo Juliánovi takové cti. Arci, oni dostávali také chléb a polívku u kapucínů k obědu, ale vína — toho se jim nikdy nedostalo, leč Juliánovi ano! Juliánovo přátelství musíme si udržet, myslil si každý a naslouchal vypravování jeho.
"A co od nás tedy žádá?" ptal se velmi čilý Pedro.
"On vás, bratří, pozdravuje a posílá vám každému — ale počkejte, dříve přísahejte, než vypovím, že nikomu nezjevíte, ani milence , ani knězi v zpovědi, k čemu on nás mou řečí vyzývá."
"No, když takovou přísahu máme složit, to musí být něco velmi důležitého," pravil Pedro, pokukuje na marengy, jež Julián v ruce držel.
Hochům nechtělo se do přísahy, ale vidouce marengy a sníce o dobrém víně , přísahali. "My přísaháme," zvolali ohnivě, "při panence Marii, že nikomu, ni knězi, ni milce nezjevíme, čeho od nás budeš žádat."
"Dobře," pravil Julián; "zde vezměte každý po jednom marengu, a až se vrátíme, obdržíte každý několik takových drahocenných penízků."
"A co máme činiti?" ptali se mnozí.
"Nic než jíti se mnou k vojsku Garibaldiho. Předně očekává nás výborná práce a mnohé líbánky na Sicilii. Mnohý zlatý pětifrank dostane se do rukou našich. Jenom chytře, hoši, mnohá Marietta uvízne v loktech vašich, a — "
"Ale ty svízele vojenské a — a —" natahoval se Pedro.
"Ty jsi divous, Pedro," zakřikl ho Julián. "My nebudeme bojovat. Budeme často nemocni v reservě, tudíž na zadu. Ti napřed ať bojují, a my budeme jen sbírat a bouřit — víte — bouřit proti Garibaldimu."
"Ale proč to? vždyť on chce učiniti Itálii šťastnou," ozval se tlustý Marco.
"Sketo," zlobil se Julián, "nepřísahals? Proto žádné odmluvy více. Dnes rozlučte se každý se svou milkou a zítra vytratíme se z Říma a půjdeme za svým cílem. Na blaho naše pijte dnes a hodujte!"
"Evviva!" volali všickni a rozešli se.
Julián byl s sebou prozatím spokojen a odebral se ku své Mariettě.
Marietta pocházela rodem z Terstu. Byla velmi vnadná, živá a rozkošná Vlaška, leč trochu nevěrného srdce. Ráda milovala změnu, a sice jak v místnostech a ve vkusu, tak i v líbánkách. Ač věděla, že ji Julián, který co první improvisator v Římě slul, náruživě miluje, přece dávala jemu časem na jevo, že o něj nestojí. Tak i včera, když ráno vodu nabírala u studánky madonniny, nechtěla Juliána políbit. Rozhněvali se. Julián Mariettu po celý den nenavštívil; to ji přece dojalo, neboť mu byla zvyklá, a proto když ho viděla, že opět jako slavíček k ní co k družce své přilétá, běžela mu vstříc. Objali a líbali se, načež usadili se pod moruši v zahrádce. Julián položil zádumčivě hlavu do klínu Marietty a hleděl na její krásnou tvář. Ona pohlížela na krásné nebe a čítala hvězdy, any se na obloze třpytily.
Po chvilce počal Julián mluviti: "O věčných slastí zdroji, moje Marie, jen v tobě žije duše má a bez tvých dechů životem umírá. Tvá slova byla med rozbouřující touhu, a neuspokojena hyne duše má. Tvé oko bylo mi sluncem, měsícem a hvězdou, a zhynulo jako večernice při východu dne pro mne. Tys byla můj ráj a v tobě duše má žila, tys mne z ráje vyhnala, smrtící anděli můj. Tys moře a kocábka já v žití tvém; tys mraky rozestřela na obloze duše své, a bouří zkažen zanikl jsem ve vodách tvých. Tys věčně kvetoucí růže a vezdy čistá lilie, a já co červ plazím se ku kořenu tvému, bych jasnem tvým zhynul, jako bleskem schvácený tvor schází. Tys éther a já bídná země žiju z čistoty tvé. Tvé vlasy luzné jsou bory, a řeč tvá ptactva v nich zpěvy. Zemřel jsem , na tebe patře, neb zachvátilas duši mou úžasem, a božství tvé zničilo mne. Tys osvítila temno v srdci mém, a já , vida jasnost tvou , oslepl jsem. Jaks odvrátila zraku svého ode mne, zastihly mou duši tmy. Tys odvrátila tváře své ode mne a já touhou zmírám. Když jsi se zasmála, po kraji padaly májovky a rtíky tvé věnce vily věčné lásky srdci mému. Tys na mne se zamračila a zaplašilas jaro lásky mé. Tys se na mne rozhněvala a hněv zasadil srdci mému smrtící rány. Až umru, hrob můj posej úsměvem svým a pohled tvůj ozáří jej."
Marietta zaslzela, slze padla na tvář Juliána, jenž , chytiv dívku okolo krku , líbal její rtíky.
"Marietto, dnes se naposledy vidíme," zvolal Julián.
"A proč?" ptala se ona zamračeně; "což pak tvou duši zase rozervalo?"
"Musím, dívko, do pole; jdu ke Garibaldiánům a budu bojovati."
"Bojovati?" zaradovala se Marietta a pravila: "Až přijdeš co rek k nám, pak ti uviju lavřínový věnec, krásný věnec."
"Dejž Bůh!"
"A kdy to as bude, kdy mám očekávat tebe, Juliáne?"
"Asi ve dvou nebo třech měsících," odvětil Julián a líbal rtíky Marietty.
Dlouho, dlouho dleli pospolu pod marušemi, až jim Morfeus začal víčka na očích klížiti, odehráli se loučící domů.
Marietta pocházela, jak jsme pravili, z Terstu a vypravovala sama jednou Juliánu příčiny, proč sem do Říma se vystěhovala, opustivši svou vlast, následovně:
"Otec náš byl plavcem a matka měla malou hospůdku, kdež pro plavce vařila. Otec zahynul nám záhy a já se na něj pranic nepamatuji; matku mám v paměti jen co ve snu. Vím, že byla veliká, významné tváře, dále však nevím ničeho. Měla jsem také bratra; ten byl ohnivý a zvláštní člověk. Jednou lovil ryby, a pluje v lehounké kocábce u Miramare , zpíval svou zamilovanou písničku:
Bylť Josef tenkráte asi devatenáct let stár. Černé vlasy co chmůry rozbouřených nebes splývaly mu po upocené a opálené skráni. Z jeho černých očí žžál blesk. Oblečen byl v lehký šat plavecký a celé jeho chování značilo poetickou lhostejnost a nedbalost. Josef byl národním básníkem a mnohá jeho píseň utkvěla v myslích našich sousedů, a doufám, že ji budou dlouho a dlouho ještě po nás mnozí z nich zpívati. Slunce hřálo toho dne jako pekelný oheň; na to však Josef nedbal a lovil ryby dále, zpívaje si při tom:
Ryb přibývalo Josefu tolik, že až malá kocábka pod nákladem se potopovala. Ještě nebylo ani poledne a Josef s bohatým lovem ubíral se na "Grande piazza". Když přišel čas siesty, odpočíval pokojně a snivě na dláždění terstském, a hledě černým okem na modré moře, na němž v temné dálce plachty lodí co bílé věže sem tam se pohybovaly, a potěžkával vak, v němž bylo množství centesimů utržených za lov.
Polední těžké parno uložilo se na Terst. V malém domku na předměstí u svatého Ducha odpočívala na rohožce z kukuřicové slámy krásná Antonietta. Rafael ji vyobrazil o staletí napřed v podobě Madonny. Její osmáhlé oblé tváře, to oko plno míru, lásky a oddanosti, ty ústa jen ku lásce a líbání stvořeny, ty vlasy stíny zraje a její pohled perly blesk, činily ji nad míru lahodnou a zajímavou. Její pohled takřka omračoval, jako omračuje pohled hada holubici, zří-li na ni. Antonietta, choť facchinova, odpočívala v zamyšlení. Ač se zdála býti tichou jako v míru, bylo přece znáti chvílemi, že jí pod černou, těsně na prsa přiléhající suknicí srdce tlouklo, a bylo slyšeti jednotlivé povzdechy, jež jí z krásných úst vycházely co večerní lkání zefyra.
Okna, jak v Italii obyčejem, jsou od jedenácté až do čtvrté hodiny odpůldne dřevěnými okenicemi z věnčí uzavřena, by denní vedro do světnice vniknouti nemohlo. Bylo o polední siestě. Dvéře u světnice se otevřely a černé oči pohlédly do vnitř. ,Jsi sama, Antonietto?' tázal se bujný, jarý mužský hlas. Antonietta , pozvednuvši svůj krásný obličej , lehce a oddaně řekla: ,Jsem.' Do vnitř vstoupil Josef. Oba , zapomenuvše na siestu , oddali se horoucím polibkům. ,Antonietto!' ,Giuseppe!' To byla jediná slova, jež ze rtů líbajících se vinula v temnou prostoru světnice. Nemáť milující láska slov! Po hodině zmizel Josef, a Antonietta oddala se úplně zadumání, slavíc pohodlně siestu. —
V butyce nedaleko nábřeží ve "Strada vecchia" seděli dva facchini, svlažujíce parno sluneční krevnatým dalmatinským. Seděli v koutku o samotě. V celé světničce nebylo živé duše mimo starou donnu, a přece se jaksi ostýchali zcela nahlas mluviti. Ohlížení_se po každém proneseném slově, ač bylo marné, to dokazovala. Jeden byl asi třicetiletý, silný surový muž, a šilhavé oči, rusé vlasy činily podobu jeho nepříjemnou, nedůvěřivou , avšak schytralou. Bylť to Giovanni, prohnaný starý matros a nyní kuplíř v zamilovaných věcech a facchin. Druhý byl mladší, složitých svalů, podrápaného obličeje; vlasy měl černé, skvělé a kudrnaté. Ten byl Marcello, muž Antonietty. Oblečeni byli oba jako matrosové.
,Per Bacco! to není pravda!' zvolal Marcello, udeřiv rázně na stůl, až se stěny butyky otřásly. ,Ty lžeš!'
,Jen mne vyslyš zcela,' vece Giovanni.
,Eh bien!' odpověděl Marcello, pouzavřel oči, podepřel si hlavu do dlani a poslouchal.
,Tedy jak jsem ti pravil,' počal Giovanni. ,Každého dne u večer, když ty popíjíš v butykách a ve dne se sháníš po výdělku, navštěvuje Giuseppe tvou krásnou věrnou donnu. A tisíci svědků mohu ti dokázati, jak se milují. Vždyť je to celé naše krásné nebe vidí. Ty hvězdy, kdyby chtěly povídati, zjevily by více než má slova, leč já co přítel tvůj nemohl jsem toho smlčeti a pravím: Antonietta je –'
,Tasi porco!' zvolal Marcello , zamračiv se, i opustil Giovanniho, nepromluviv ani slova, a vyšel z butyky, leč na tváři jeho bylo znáti úplný výraz usmysleného skutku.
,Tak tak,' mnul si Giovanni ruce a smál se. ,Teď po ní a po Giuseppovi veta. Ta, že mou rukou opovrhla, Giuseppe, že má lepší lovy a šťastnější je ve prodeji, a co se Marcella týče — proč tak škudlí a nic na zpropitnou nedá — všickni musí zahynouti.'
,Známť se já Marcelli mstíti, ba ben ben,' zasmál se Giovanni ještě jednou, jak se ďábel o půlnoci směje, když kálán nevinné děvče co svou oběť obejme. Zaplativ pohár vína, jejž s Marcellem vypil, odešel do veselého Terstu.
Když jitřenka na zakotvené lodě v přístavu terstském pohlédla a tvář svou v hladině mořské umyla, vyplouly ku břehu tři mrtvoly, Antonietta a Giuseppe, držíce se v objetí, a Marcello. Plavci , plujíce na lov , našli je a odevzdali úřadu. — Když Marcello od Giovanniho odešel, odebral se domů a požádal Antoniettu, an byl krásný večer, k vyjíždce po moři a vyzval co povozného k účeli tomu Giuseppa. Jakmile byli na hladině mořské, daleko od vzhledu města, učinil Marcello úlevu srdci svému , a pověděv jim, že o lásce Antonietty s Josefem ví, obejmul je a strhl s sebou do moře. Všickni tři zahynuli.
Co se Giovanniho týče, došel také svého trestu, nebo byl roku 1848 co zrádce na svítilně na "Grande piazza" od lidu pověšen."
Dopověděvši Marietta tuto smutnou historii , pravila: "A co mně bylo činiti, ježto mně bylo teprvé deset let? Avšak Madonna byla se mnou. Můj strýc, jenž s mandulemi světem chodil, vzal mne s sebou a zde v Římě jsme se usadili. Po dvou letech umřel strýc a odkázal, jsa svobodný, tento domek s vinicí mně."
Marek Tenkala byl úplně zaměstnán vyvedením obrazu Torquatta Tassa. Aby nabyl duševní síly, rád se procházel krásnou zahradou pana Cianiho, a tu v přemýšlení napadla mu mnohá myšlénka, již do svého denníku napsal. Stujtež zde některé úryvky, abychom se přesvědčili, jak dalece asi svému konservativnímu smýšlení věren zůstal.
Mně se zdá, že Ciani náleží ku spolku, jako můj bratr Josef v Miláně. Poznávám to ze všeho jeho usilování, neboť podporuje chudinu, dává mnoho stavět, fabrikaci vede jen k vůli lidu, aby měl důstatek výživy, a spokojuje se jen s dosti skromným nebo žádným výdělkem. A pak to oslavování hrdinných mužův, již veliké zásluhy mají o vlasť. Jsou-li všickni ve spolku takovými, nestojím za sebe. Naši konservativci alespoň nemají do sebe ni jediné takové jiskry pro lid, o tom jsem přesvědčen.
Na dnešek večer byla strašná bouře. Vězení na úpatí "jehlance" bylo ztroskotáno a zahynul prý tam vrah.
Podle následujícího poznamenání vykreslím, až budu míti více pokdy, veliký obraz. Prozatím co upomínku na děj zaznamenám si následovně:
Seděl jsem s několika známými v kavárně "di teatro". Naproti sedělo několik polských emigrantů v silný hovor zabraných.
"Jak pravím, šlechta na tom sama vinna."
"Na čem?"
"Dobřiňský má pravdu," ozval se třetí host u stolu v kavárně, "že Polska na novo bude na dlouhý čas zničena."
"A že snad již dokrvácela navždy," smutně hrobovým hlasem dořekl Maciejovski.
"Ba nezhynula ještě," ozval se mladistvý hlas, "a pokud jedno srdce polské žije, pokud jedna matka rodí a vychovává po polsku děti své, nezahynula a nezhyne." Ohnivě tak mluvil z hloubi srdce i prsou mladý Grulski.
"Dobře," řekl Maciejovski; "ale když napájet jen budete zemi předčasně prolitou krví, když nezralé ovoce setřásati budete, chtíce, aby v máji u nás jablka již byla zralá, když , domohše se nějakého vítězství, pak zhrdlý každý na své jméno a činy rozsévati budete nešvár a rozkolnictví, každý baže po křesle poručnickém, žádný nechtěje poslouchati, jen panovati, potud —"
"Potud nezvítězíte," ozvali se všickni mimo Grulskiho.
"A jako že jsem Dobřiňský, nezvítězíme, pokud jen v kruzích nadutých šlechticů, již na pozdvižení svých starých erbů kují, pracovati se bude na provedení idey svobody a zjednání nové tvářnosti polského království."
"Bůh mně svědek, pravdu máš," zvolal Maciejovski, "a dokud od posledního "chlopa" k prvnímu šlechtici jeden jako druhý nebude přesvědčen o nutnosti znovuzřízení království, dokud sobě všickni rovni nebudou, dotud —"
"A když i to se nestane," zakřikl Grulski, "my zvítězit musíme. Kdyby nebylo šlechty naší, nebyla by Polska stála na stupni takové výše, jakou slula po celé vzdělané Evropě. Chlop za chleba se prodá, nikdy šlechtic, věren jsa své cti."
"Dobře," pravil na to vlažný Maciejovski, "ale nesmí pán zapomenout, že nové idey pohýbají naším stoletím, že to šlechtické stupňování se musí zničit, a že lid, národ osvícený, musí u křesla vlády státi. Rovnost, volnost a bratrství, toť jediný cíl dvacátého století."
"Ano, lid, ta mocná páka, musí býti vládcem, jelikož z něho celý život vychází a v něm spočívá."
"Hm, hm, vy z těch kostrbatých chlopů ministrů naděláte," úsměšně ozval se Grulski, "a pak se podívám, kam království dovedete, ha ha!"
"Ba dál než pyšný šlechtic pán paňátko," odsekl prudce Dobřiňský a mávl rukou v povětří.
"Komu to patřilo?" zvolal Grulski.
"Každému, kdož proti lidu," odvětil povlovněji a dušeně tázaný.
"Však nadávek na šlechtu se nemáš, pane, nikdy dopustit, sám šlechtic jsa."
"Ba, na tu křiklavou vždy," vzbouřil se Dobřiňský. "Na tu šlechtu mohu láti, jež křiku nadělá za hranicemi, doma však za sebe lid a cizince bíti se nechává."
"To lež," řekl Grulski.
"Ba, to lež," opětoval Dobřiňský; "já že pán ty jizvy ukázat může, pro které by tak křičet mohl. Zde viz, pane, mou tvář — zde rámě mé —"
"A zde rukavici mou, bych tedy i já o ráně mluvit mohl," odsekl Grulski a hodil Dobřiňskému rukavici.
"Jak hebounká!" zvolal Dobřiňský se smíchem jizlivým. "A na co, pane?"
"Mně lhostejno!"
"Tedy Maciejovski a Lenći, rozhodněte!"
"Kordy!"
"Nechci," pravil Dobřiňský.
"Také ne," ozval se Grulski.
"Pistole tedy?" ptal se Dobřiňský.
"Pistole!" odsekl Grulski.
"Dobře!"
Maciejovski s Lenćem pozváni jsou za sekundanty.
"Kdy?" ptal se Dobřiňský.
"Zítra na večer o deváté hodině v háji za Porlezzou," odvětil Grulski.
"Dobře; však zítra pátek," připomenul Dobřiňský, "nemohli bychom při naši odložit na sobotu?"
"Snad se pán bojí?"
"Budu mít nanejvýš o jednu jizvu více," odsekl Dobřiňský pohrdlivě a odešel.
Ostatní se utišili , a dopivše krevnaté víno lombardské , rozešli se.
Dnes četl jsem v "Gazettě di Lugano" následující ohlášení: "Včera o deváté hodině večer stříleli se pistolemi dva Poláci pro vespolně ublíženou urážku na cti v háji za Porlezzou. Mladší z nich má roztříštěné levé rámě, starší dostal slabou ránu do boku."
Dnes jsem navštívil sestru Marii v hospitále. Psala pro mne. Jest velmi a těžce nemocna. Nevydrží do rána. Chtěla se se_mnou rozloučit a pozdravení otci a bratrům poslat. Odevzdala mně svůj denník. Co záhy ovadlá růže umírá.
Byl jsem dnes opět u Marie, avšak nalezl jsem ubohou sestru mrtvou. Škoda jí! Psal jsem bratru do Říma i otci a bratru do Milána o této změně. Zítra je pohřeb a cítím, že mne bude velmi smutno. Sestra zemřela, a proč tady byla?— Vykonala svůj účel životní? — Zdá se mně, že ne! To zapírání_se v klášteřích musí vyhynout. Nepřináší užitku, za jakým bylo ze začátku vymyšleno. Na památku dala mi Marie svůj denník. Jsem žádostiv, co v něm asi milosrdná sestra napsala, nebudu jej ale čísti až po pohřbu.
Pohřeb byl jednoduchý, takřka žebrácký. Arci, milosrdná sestra musí v chudobě být pochována; činíť to větší dojem. Pláče tu nebylo mnoho, leda jen některý chuďas zaplakal, jemuž ve špitále posluhovala. Sestry byly jako němé sochy. Modlily se hodně; myslím, že jen po zvyku. Vnitřního ohně a povznesení, s kterým se dobře modlíme, jsem u nich postrádal. Na hrob dali sestře Marii malý dřevěný kříž bez nápisu. Zemřela zapomenuta , tak jak sama na svět v životě zapomněla. Dnes budu prohlížet její denník.
Jsem milosrdnou sestrou, leč nevím, zdaž jsem dobře učinila. Co však platno, slib jsem dnes složila, a proto budu hledět přísahu splniti. Poznávám, že to bylo chybou, že si mě otec a druzí bratří mimo Caspara tak málo všímali. Je mně zde v klášteře teskno, a ohnivá a přemlouvající slova bratra kapucína nedodávají mně spokojenosti. Budu-li nešťastna, padne jen vina na bratra Caspara. Nebudu mu klnouti, ač cítím, že se mi v srdci podivné city ozývají. Budu se modlit, bych na vše zapomenula.
Chci se modlit a nemohu — a modlím-li se, nevím co. Prsa se mně úžejí, dech se mně napíná, celým tělem probíhá jakási touha, sklíčenost — nevím co to! Zjevila jsem to svému zpovědníku. Dozvěděla jsem se mnoho slov od něho, jimž ani nerozumím, aniž si vše vysvětlit mohu, co mně povídal. A přece mně nedal rady, jak bych se uzdravila, neboť vím, že nemocna jsem.
Dnes jsem měla podivné sny. To, co jsem za mládí četla, míhalo se mi hlavou. Snila jsem, že krásně svítilo slunko a pozlacovalo vršky vzdálených temných lesů. Lehúnký zefýrek povíval pěknými kvítky a odnášel jejich vůni ve vzdálený kraj. Slavík pěl v stinném háji píseň věrné lásky, jež mými údy provívala, a skřivan opěvoval dobrotu božskou vysoko nad zemí ve výsluní. Tu a tam zabzučela muška, zašustěl list a u lesa v myslivně zaštěkal pes. Lehla jsem si jaksi umdlena na pokraji lesa do zelené travičky a usnula jsem. Najednou byla jsem daleko od své vlasti, daleko až v Praze na kamenném mostě. Na mostě panoval strašný nával lidu jednou řadou sem, druhou tam jdoucího. Aj, tu vidím na začátku mostu seděti starce. Je shrbený a otrhaný. Žebral! Ty šedé vousy na podlouhlých tvářích, to vysoké čelo, zrak — ach běda! stařec je slepý — zdá se, že velikost z něho chvěje, něco neobyčejného mne k němu vábí a poutá. Ještě jednou pohlédla jsem na jeho čelo, a tam stálo psáno zlatými písmeny: "Lomnický." Lomnický! vykřikla jsem, to ten korunovaný básník — však v tom od proudu zanešena jsem za rakev, za níž kráčelo čtrnácte bosích mužů. Chuďas jakýs zemřel, myslím si a jdu za rakví. Chtivost nedala mi pokoje, a já se ptám, čí to pohřeb?
Aj, tu vyvstal první a byl hned o mnoho větší — jako velikán stál přede mnou , a ukázav mně na rakev , ptal se, co tam vidím. I protírám si zrak, a aj, co tam psáno? "Wandl, holandský básník!" — A což vy jste, drazí přátelé? — "Hudebník, básník, malíř ..." Umělcové vyprovázeli svého soudruha. Zaplakala jsem , a utřevši si oči , chtěla jsem ještě jednou pohleděti na ten lavřínový věnec, jenž se na rakvi nalezal, a aj, tu povstala najednou silná tlačenice. Přicházeliť jsme s mostu do úzké brány. Vyhrnuvši se z brány , rozlilo se lidstvo po náměstí jako rozbouřená povodeň a zaneslo mne k domu vysokému a smutnému, kdež jsem četla nad vraty nadepsaná slova: "Žalář!"
Domlouvala jsem sobě, jak jsou všickni ti nešťastni, kteří za své viny život svůj tak osamotněle, nečinně tráviti musí. A což jestli tam spravedlivý úpí v železích , dovolávaje se marně práva? — Někdo mně poklepal na ramena, a ohlídnuvši se , zřím zarostlého muže v taláru před sebou. "Drahá přítelkyně, proč tak smutně hledíš na to stavení," pravil muž; "nejsouť všickni vinní tam. Ty nejvinnější svět někdy pohýčkává na loktech, tyranům líže paty a muže spravedlivé vrhá sem do tmy. Znáš, děvo, ten žalář?" — "Neznám," řekla jsem sklíčeně. — "Tam seděl Tasso sedm let a psal nesmrtelná slova na zeď," odvětil muž a zmizel před mými zraky. Bylo mně podivně při těch slovech, že takoví velcí duchové tak bídný život mívají. Bylo mně náramně těsno v tomto vzduchu městském, i šla jsem z města ven. Bylo nesmírně parno. Přede mnou ležela krásná krajina. Nedaleko stál velmi pěkný dům, kolem něhož se rozprostíral hustý stinný háj, v němž byla umělá vysoká socha postavena. Na domě stkvělo se zlaté písmo. I spěchám do háje a čtu pod sochou jmeno: "Samuel Roger" — a hledím na dům — tam stojí zlatým písmem psáno: "Zde zemřel v stodole Samuel Roger, básník." Bodlo mne u srdce a procitla jsem. Hledím kol sebe, a hle! zmizela krásná krajina, přešel krásný den. Nebe bylo zamračeno a silně hřmelo. Avšak ještě více lekla jsem se, nebo přede mnou — přede mnou klečel můj zpovědník, krásný Karel.
Běda mně, že nepoznala jsem dříve, co je láska. Již vím, co úžilo srdce mé, co nedalo mně spáti, co nedalo mně modliti se a co mne snem i bděním, dnem i nocí pronásledovalo. Jediná věc, jediné slovo a cit — láska.
Bože můj, Bože můj, nechtěj strestati nehodnou služebnici svou. Mluvila jsem s Karlem, chce , bych s ním zítra zase mluvila. Já se bojím, třesu se, on mne však těší. Madonno , přispěj, zahynu. Chybila jsem, vím to, a cit viny mé mne zničí. Bojím se, bychom se neprozradili. Karel by byl nešťasten a já také. Bože, pomoz nám!
Bůh naši lásku strestal. Karel pluje z Porlezzy, kdež nemocného zaopatřoval, přes jezero, spad' pro neopatrnost plavcovu do jezera. Leknutím ranila ho mrtvice. Zemřel! Hospodine! trestej ale nesuď, bys zatratil.
Vím, že brzy zemru. Smrt Karla mne otrávila, naše spojení, plno viny, mne zabilo. Lásky vina mne sžírá. Musím zahynouti. Prokletý — ne ne, odpouštím ti, bratře, žes mne zničil, vychovav mne k něčemu, k čemu má přirozenost nebyla. Bůh ti odpusť! S Bohem všickni. Žehnám vám. Bůh mně buď milostiv!
"Denník tento zůstane mně věčnou památkou, avšak nejen tím, leč on, drahá sestro, je mně pohnutkou, bych sebe líp zpytoval," pravil Marek, přečta jej. "Uschovám jej dobře co amulet na svých prsou a začnu živější, čilejší život — věnuju se blahu lidstva. Tvé památce to přisahám, drahá sestro Žofie! Až se vrátí Ciani z Milána, stanu se jiným člověkem. Také já nevěděl, co mně schází, ale již vím: láska, láska a účinkování ve společnosti lidské pro lid. Ano, pro lid s lidem!
Milán rozkládá se v krásné, úrodné rovině mezi řekami Olonou a Lambrem. Město vnitřní jest otočeno průplavem, kolem předměstí jsou sady a procházky. Blížíme—li se k Milánu od Simplonu, uzříme bránu Arco del Semprione. Je z bílého mramoru. Obrazy a sochy jsou polovypouklé, a na ní táhne šest bronzových ořů vůz triumfální s bohyní míru. Za branou tou jest čtyřhranné náměstí "Piazza d'armi". Na jižní straně tohoto náměstí stojí veliký hostinec "u svobody" zvaný. Sem scházejí se nejvíce studující z vysokých ústavů a akademikové.
V postranní jizbě sedí okolo dvou stolů asi dvacet mladíků, ohnivý výkvět nebe vlašského. Rozmluvy jejich jsou jako vůbec mezi takovými lidmi ze začátku obsahu vědeckého, an každý stkvíti se chce buď mudrlantstvím , aneb svým mimořádným zkušením v tom aneb onom oboru vědy. Až pak, když se více rozjaří a plnící poháry do výšky povznesou, počnou o politice a denních novinkách mluviti. Zpěvu pak bývá až nazbyt.
"Víte co nového?" ptal se Giovanni.
"Co pak je zas?" vyzvídali mnozí , hrnouce se okolo mladíka; znaliť ho, že vždy nejnovější u nejpikantnější novinky věděl.
"Tedy nevíte," odvětil Giovanni, "co se dnes přihodilo? Já to vím, slyšte! Včera v noci nalezla stráž dva mrtvé četníky a poraněného žebráka na ulici."
"To již víme," zvolali všickni.
"Nepochybuji, že to již každý ví; ale když chtěli vzíti žebráka k výslechu, byl ten tam; to nevíte."
"Utekl ze žaláře?"
"To se neví," odvětil Giovanni; "jenom to je jisto, že ho v žaláři nenašli."
"Byly snad dvéře vylámány neb okna vytlučena nebo alespoň porouchána?" ptal se Pedro.
"Chraň Bůh, policie nenašla ani té nejmenší známky nějakého násilí. Avšak má tušení."
"Jaké pak?" tázali se někteří.
"Když policie mrtvoly prohledávala," odpověděl Giovanni, "nalezla v každé dýku s odznakem bratří smrti."
"Zase ti prožluklí bratří smrti!" zvolal Pedro a napil se. "Ti musí mít ve všem nos, a přece nikdo neví, kdo to, kde jsou, kde mají své schůzky, co chtějí, ale známo každému, že v Miláně jsou."
"Je to zvláštní spolek," přisvědčoval Giuseppe. "Je politický, myslím; ale proč ty četníky zavraždili, a co ten žebrák asi v tom měl?"
"Nejspíše jim byla policie na stopě, a tu je znáte, že vždy obětě po sobě zanechají," pravil Pedro.
"Ať je tomu jakkoli," podotknul Giovanni, "policie bude míti práci, nežli se čeho doví."
"Co dělá Garibaldi? Na jeho zdraví!" zvolal Pedro , a pozdvihnuv pohár k ústům , jedním douškem jej vyprázdnil.
"Co nevidět přijde k Římu," odvětili někteří.
"Ať žije Garibaldi!" připil opět Giovanni. "Na zdar jemu k vydobytí Říma!" A poháry se vyprázdnily.
"Bratří," povstal Giuseppe, "my máme zahálet? Kdo je pravý vlastenec, ten pomůže. Hoši, chopme se zbraně! Do zbraně! volám, a kdo jsi se mnou, pojí ku Garibaldimu. Sláva Itálii!"
"Sláva Itálii! Ať žije Garibaldi!" ozývalo se sálem.
Při vespolném objímání usnesli se mnozí, že se přidají ke tlupám Garibaldiho. Giuseppe podněcoval ohnivými řečmi každého, u kterého jen trochu odhodlanosti spozoroval.
"Zapějme!" vybídnul Giovanni, a všichni v chóru počali:
"Na zdar! Ať žije Itálie!" zvolal Giovanni o po něm ostatní.
"Apropos, jak je s tvou láskou?" tázal se po chvíli Pedro. "Vypravuj nám."
"Nebudu, jsem mrzut," odsekl Giovanni.
"A přece povídej," žádali druzí.
"Když tedy nedáte pokoje, budu vám svou krátkou známost popisovat. Ale ať mi nikdo neskáče do řeči."
"To nesmí," řekl Giuseppe.
"Tedy slyšte!" počal Giovanni. "Bylo to krásného dne s večera. Na západě červenalo se dosud nebe v lesku zapadajícího slunce. Byl jsem u našeho krásného dómu. Je to v skutku nejznamenitější chrám ve světě. V té výši nedosáhlé třpytila se Madonna, a zdálo se, že se na mne usmívá, i všecky sochy, jež na chrámu co strážcové všude jsou postaveny, zdály se mně býti živými. Prohlížeje si chrám, jako bych cestující cizinec byl, došel jsem až k sloupení. Byl jsem zamyšlen. I přistoupila ke mně ženština, Bůh mi svědek, krásná jak Madonna, a ptala se mne, kdo jsem. Řekl jsem jí, a ona mne prosila, bych ji k našemu advokátovi Tenkalovi dovedl, jestli prý vím, kde bydlí. ,I s radostí,' pravím na to, ,jsemť já sám jurista a znám toho pána.' Šli jsme. Po cestě vypravovala mně, že je z Poly, že má nějaký rodinný soud a že jde na radu k advokátovi. To mě vše nezajímalo tak jako její krásná pleť. Zamiloval jsem se do ní. A znáte mou otevřenost mysli. Já jí vše zjevil. Vymlouvala se mnoho, leč přiznala se mně přece, že by mně byla nakloněna. Ptal jsem se jí na jmeno. Musil jsem přísahat, že je nikomu nezjevím, a tu mi řekla, že sluje —"
"Jen s tím ven, my jí nepovíme, žes ji prozradil."
"Sluje Ramazziová!"
"Ramazziová?" zvolal v udivení Pedro.
"Ano, Ramazziová!" opakoval Giovanni. "Což ti tak divné její jméno? Znáš ji?"
"Ne, ne; jen povídej dále," řekl Pedro; "zmýlil jsem se."
"Když jsme přicházeli již k domu Tenkalovu a já ji upozornil, že tam musí jít, prosila, bych odešel, a děkovala mně za prokázanou jí službu. Když jsem se jí poroučel, vzala mne za ruku a pravila: ,Až se opět někdy sejdeme, připomenu vám dnešek. Vy mne milujete; zavažte se mně tedy slibem.' Já přísahal. Na to dala mně zlatý prsten. ,Ten vás bude přede vším chránit,' řekla. ,Jen jej v rozhodných případech ukažte' — a zmizela v domě. Byl jsem omámen, a zadumaný ubíral jsem se domů. Dnes ráno byl jsem u Tenkaly, vyptával jsem se po Ramazziové, však nikdo nechtěl v domě o ní vědět."
"A máš ten prsten?" ptal se Pedro.
"Mám!"
"Ukaž, jaký je!"
"Není zapotřebí!"
"To je romantické!" volali mnozí.
"Na zdar tvé podivné známosti!" připíjel Giuseppe a po něm mnozí jiní.
Veselí hoši pili a zpívali až do pozdní doby, načež se jeden po druhém z hostince vytratili. —
Giovanni šel mezi prvními domů, jak obyčejně sám. Vyšed na náměstí a chtěje do brány "d'armi" vejíti, byl zadržen od přítele Pedra.
"Bratře," pravil Pedro, "ukaž mně onen prsten."
"Neukážu," odsekl Giovanni, "nemám toho zapotřebí. Jen v rozhodné době ukážu jej."
"A ta je teď!" zvolal Pedro, vytasiv dýku. "Buď zahyneš, anebo mně prsten ukážeš!"
Pedro byl silný a odvážlivý; Giovanni ho znal a byl na rozpacích.
"Vol rychle, dokud čas," napomínal Pedro.
Giovanni , nevida pomoci , ukázal Pedrovi prsten. Bylť zlatý, a když se svrchní kámen otevřel, byla v něm smrtí hlava.
Pedro , spatřiv prsten , schoval dýku , a obejmuv Giovanniho , líbal ho. "Příteli! drahý můj příteli!" volal, "my jsme bratří smrti. Ramazziová je naší sestrou. A co se mému dlouhému vynasnažení nepovedlo, to se té paní povedlo jedním pohledem. Zítra tě dovedu do spolku a pozejtří zvoláme: Ať žije Garibaldi! — ale v jeho sborech. Půjdeš se mnou do spolku? Mluv přece," domlouval Pedro Giovannimu.
Tento se rozmýšlel, leč , rychle se odhodlav , přislíbil, že půjde s Pedrem do spolku. Určili čas schůzky, podali si ruce a rozešli se.
Pedro pocházel z Benátek. Otec jeho byl vdovec a bohatý kupec. Nastal rok 1848 a s ním veliký převrat revoluční v Benátkách. Otec Pedrův byl demokrat a velký Vlach, co se smýšlení jeho týkalo, zasazovav se vždy a všude o to, co by bylo přispělo k sjednocení Itálie. Jak osobně , tak i se svým majetkem zúčastnil se v povstání, a nejen že sám v boji rekovně padl, ale i majetek jeho byl stroskotán. Co domácí neroznesli, buď shořelo , anebo bylo vojskem zničeno.
Pedro zůstal samoten, a jelikož měl velmi dobré vlohy, dali ho známí vlastenci a přátelé jeho otce studovati. Vystudovav gymnasium v Benátkách , odebral se na vysoké školy do Milána.
Meškaje zde prvním rokem na studiích , zamiloval se jednoho dne do Emmy, dcery bohatého kupce milánského, právě když se procházel v Prado, kteréžto na východní straně města leží a nejoblíbenějším místem k procházkám Milánčanům jest.
Emma opětovala lásku Pedrovu a s oním bujným ohněm, jakým Vlašky slynou, oddala se novému Romeovi, svému milému Pedrovi.
Otec neschvaloval lásku Emmy k němu a byl již dceru svou dříve zadal jednomu bohatému měšťanu z Říma, s nímž v obchodním spojení byl. Mazuci byl onen snoubenec Emmin.
Sešli se s Pedrem. Mazuci byl náramně prchlý , a vida, že Pedro je chudý student, vyčetl mu chudobu Jeho hrubými a pohrdlivými slovy. To Pedra urazilo a on vyzval Mazuciho na souboj. Soubojníci vyjeli za město a stříleli se beze svědků. Pedro vystřelil zúmyslně na prázdno, Mazuci ale trefil ho v bok. Pedro se svalil a omdlel. Vida to Mazuci , vsedl na kůň a chtěl se odstraniti; byl však zadržen. Černá postava se škraboškou, sedící na vraníku, zachytila ho a přivedla k Pedrovi, který polomrtvý ve své krvi ležel, jejž však jiná osoba, taktéž se škraboškou na obličeji, ošetřovala.
Černá postava , přivedši sem Mazuciho , vytasila revolver a zvolala: "Proč jste chtěl, pane, tohoto mladíka zastřelit?"
Mazuci zajikavě vypravoval , a dokončiv , vyzýval postavy, by své zakuklení odstranily a poznat se daly.
První černá postava pravila: "Vy jste, pane, mladíka urazil , předhazuje mu chudobu, a pak chtěl jste se mstíti, an víte a přesvědčen jste, že Emma vás nemiluje, nýbrž jeho. Protož přísahejte, že se zřeknete ruky Emmy a zítra odjedete. Jsemť bratr smrti, a spolek náš pomstí vás, neučiníte-li, jak požaduju."
Mazuci zdráhal se dlouho, leč konečně přece přísahal. Po přísaze byl propuštěn a odejel do města.
Černá postava vzala mladíka na koně k sobě a odjela s druhou osobou taktéž do města, ale jinou branou.
Když asi po hodině Pedro k sobě přišel, nalezal se v krásném pokoji a před ním stál Tenkala, advokát milánský, se svým domácím doktorem. Tenkala vysvětlil Pedrovi vše, co se s ním bylo dělo, avšak tento musel se zapřísáhnout, že vše zamlčí.
Rána nebyla velká a Pedro byl za čtrnácte dní zdráv. Byl-li tázán, co mu scházelo, řekl, že , prohlížeje chrám dominikánský se schodů u chóru , spadl a se poranil.
Odcházeje Pedro od Tenkaly , musel tomuto přislíbiti, že ho častěji navštíví, což také splnil. Tenkala , poznav v Pedru velmi dobrého mladíka a ryzý charakter, dostal ho na svou stranu , a přimluviv se u spolku za něho , učinil ho bratrem smrti.
Když Pedro po svém uzdravení ponejprv opět svou Emmu navštívil, přišla mu v ústrety s největší radostí, oznamujíc, že otec v jejich lásku svoluje. Když prý se Pedro roznemohl, vypravovala Emma, odřekl Mazuci její lásce a odejel. Vyhlížela velmi bledá a spadlá. Když se jí Pedro vyptával, co jí schází, nestěžovala si na nic. Ale že hyne, to pozorovala. Její chřadnutí nemohl si ani lékař vysvětliti jinak, nežli že prý to jest nejspíše následkem touhy po nemocném Pedrovi. Netrvalo to dlouho, Emma ulehla a za dva dni zemřela. Poslední slovo její bylo: "Můj Pedro!"
Pedro , přinášeje Tenkalovi zprávu o smrti Emmy , stěžoval si mu. Tenkala poslal svého domácího lékaře, aby mrtvolu Emminu prohlídl. I vyšlo na jevo, že byla otrávena jedem brucínem, jenž pomalu na ni účinkoval, a jelikož byl dáván vždy ve větší míře, ale nestejně, zabil ji.
Podezření padlo na Mazuciho. Lékaři soudní naproti tomu uznali, že to nemohlo býti od té doby, co Mazuci v Miláně byl, nýbrž že snad nepozorností anebo Bůh ví z jaké příčiny Emma sama se otrávila. Mazuci byl tedy od soudu za nevinna vyhlášen, a příčina smrti Emmy zůstala neobjasněnou.
Jinak ale vypadl soud bratří smrti. Lékař páně Tenkalův dokázal v jedné schůzi, že Emma musela být otrávena ten den, když Mazuci byl přinucen panem Tenkalou, jenž při souboji náhodou na své procházce za městem ho napadl, jí se zříci. Nato že si Mazuci nepochybně najal někoho za pomocníka, jenž nějakým spůsobem brucínu Emmě dodával. Mazuci propadl soudu bratří, a ve třech dnech byl nalezen na Corsu v Římě mrtev, proboden dýkou se znakem smrti. Od těch časů byl Pedro zcela politickým snahám bratří smrti oddán, a nyní tím více, an se k spolku jeho nejvěrnější přítel Giovanni přiznával, maje známost se sestrou spolku, Ramazziovou, k níž nejněžnější láskou byl zahořel. Mocné svazky vázaly Pedra k bratrům a on obětoval skutečně snahy své kde jen mohl svým přátelům.
Jak víme, odnesla stráž mrtvoly zavražděných četníků a odvedla poraněného žebráka, v němž jsme bratra Tenkalu byli poznali, do soudního domu. Bylo ještě záhy ráno a komisař odložil vyšetřování na devátou hodinu dopolední. Mrtvoly odnešeny byly do zvláštní světnice a žebrák odevzdán vrátnému Urbanimu ku střežení.
Urbani byl ještě velmi mladý, čítaje asi třicet let. Bylť silný, štíhlý muž, vlasy měl černé, oči ještě černější a tvář jeho byla zatemněna. Z celého obličeje a ze všech pohybů těla zírala odhodlanost, odvážlivost a vytrvalost. Urbani byl Milánčan a řemesla zednického. Byl velmi pracovitý a nejen od svých představených náviděn, alebrž i od svých soudruhů velmi vážen a milován. Kdykoli některému soudruhu stalo se nějaké příkoří a tak nebo jinak jemu ublíženo bylo, vždy se Urbani takto uškozených a jinak utlačených rozhodně ujímal. Tím spůsobem nejen že mnohdy třebas o práci byl přišel, ano i svůj výdělek věnoval, kde viděl, že prospívá. Žebrák nikdy nadarmo neprosil Urbaniho za almužnu, a byť i poslední centesim v kapse jeho byl, obdržel jej prosící. Život Urbaniho byl nejen ctnostný a chování jeho skromné a pracovité, nýbrž i v duševním zaměstnání liboval si velmi. Jakmile bylo po práci, odebral se buď do Prado na procházku, maje s sebou politických novin směru demokratického a rozhodného působení, anebo , přišed domů , četl knihy , ač bez výběru , s nejvřelejší láskou, a co jednou četl, to si také navždy pamatoval. Proto ho měli také z větší části starší soudruhové jeho rádi, že jim vždy noviny vypravoval, buď co se tu nebo tam stalo, anebo poučoval své soudruhy o politickém světě, maje přitom své ryzé a samostatné, však vždy svobodomyslné náhledy.
Urbani neměl žádnou lásku, říkaje: "Já ženské ani nemám rád , ani je nenávidím; jsou mně lhostejny." Optal-li se ho kdo: "proč", odpovídal vždy: "poněvadž mne Lucie podvedla." Vždy musel mu tazatel mnoho domlouvat, nežli se vyjádřil, jak ho dívka Lucie podvedla. Když ale vypravovati počal, vždy náramný žal svíral jeho rty a mnohdy mu i slzy z očí kanuly.
Jeho jediná a drahá Lucie byla prý krásná Siciliánka. Hrála na harfu, doprovázejíc svého starého slepého otce. Na svých cestách došli prý až do Milána, kdež před domy na ulicích po dlouhý čas tu a tam hrávali. Urbani , jda jednou z práce , uzřel ji. Její bolný obličej, její oko, v němž se strast zrcadlila, prozrazovaly ještě více chudobu než její otrhaný šat. A pak ten slepý stařeček s ní! Tyto poměry dojaly Urbaniho, a po dlouhém přemýšlení a rozumování odhodlal se požádati starce za ruku Lucie. Dozvěděv se stařec o dobrém postavení Urbaniho, požehnal jejich lásce. Lucie svolila, tulíc se k prsoum Urbaniho. Že otec i dcera v takové bídě byli, vzal je Urbani k sobě, a za čtvrt roku měla se slavit svatba.
Od té doby, co hosti do opuštěného domku Urbaniho se přistěhovali, an jeho rodičové dávno již byli zemřeli, nezanechavše jiných dítek mimo Urbaniho, pracoval tento ještě více. Avšak záhy vloudilo se neštěstí do jeho domácnosti. Lucie nebyla ptáček, jenž by rád v kleci zůstal. Ona toužila ven, jen do světa, a neměla dosti na lásce jediného muže. Bylať zhýralá a nedala se udržeti. Urbani poznal to dle jejího chování_se a všelikých nevázaných a obojetných řečí, a domlouval jí, by se polepšila. Domluva byla však Lucii solí v očích.
Když jednou Urbani do práce odešel, odletěla holubice jeho do světa, zanechavši svému snoubenci kratinké psaníčko. Urbani , přišed domů , sháněl se po Lucii; té tu nebylo. Vyptával se otce, zdali řekla, kam jde, ale tento nevěděl ničeho, nežli že ho políbila, když do trhu šla, a že se náramně chvěla, když ho za ruku držela, a když prý se jí starec ptal, proč se chvěje, pravila, že je jí nějak teskno.
"A více neřekla ničeho?" ptal se Urbani.
"Ničeho," dostal za odpověď.
Urbani prohlížel své věci. Vše bylo v pořádku. Po dlouhém hledání nalezl v truhlíčku ve stolku psaníčko následujícího obsahu:
"Milený Příteli!
Nemohu a nechci Vás učiniti nešťastným, aniž Vás chci více podváděti, neboť vězte, jsemť já – ne, ne, to neřeknu. Vy to uhodnete; vždyť vídáte dosti takových ženských, jež život noční po ulicích tráví, prodávajíce se, a jež ve dne prohýřují vydělaný peníz. Hanba mně, že jsem padlá; avšak já se pomstím. Leč můj drahý otec, ten neví o ničem; prosím Vás, zamlčte mu, co chci učinit a co jsem učinila, když již bude pozdě, byste mně po přečtení tohoto psaní pomohl a mne zachránil. Prosím Vás, chraňte jeho šediny a modlete se za mne. Jsem nemocna a štítím se sama sebe. Pod srdcem nosím tvora, a nevím kdo by mu směl a chtěl býti otcem, až by nezdravý přišel na svět. Pálí mne má vina a v hlavě mně hoří oheň zoufalství. Jdu se schladit do Lambru. S Bohem!
Vaše Lucie."
Můžeme sobě pomysliti, jak asi psaní na Urbaniho účinkovalo a s jakým bolem zprávu o útěku dcery starý slepec přijal.
Urbani udal vše na policii a Lucie byla hledána. Třetího dne vyvrhla ji voda na břeh. Lid se jí štítil a pohřbena jest na hřbitov samovražedníků.
Zpráva tato účinkovala na slepce velmi zle; lítostí po půl létě zemřel v rukou Urbaniho, žehnaje mu co svému ochránci.
Umíraje , odevzdal stařec Urbanimu jakési psaníčko s nadpisem na Josefa Tenkalu, advokáta v Miláně, které však teprv po jeho pohřbu adresátu doručeno býti mělo. Urbani vystrojil slepci pěkný pohřeb a odebral se s psaním dle udané adresy.
Tenkala , otevřev psaní , prohlížel sobě Urbaniho dlouho a pak se ho ptal: "Víte, co v tom psaní stojí?"
"Nevím, pane!"
"Tedy slyšte," řekl Tenkala a četl:
"Bratří! Jsem mrtev, an jsem se otrávil brucínem, nemoha skvrnu a trest na mne Bohem seslaný snésti. Dcera má zahynula bídně, jak jistě tuším, lehká byvši, a já, ač jsem trestu Vaší společností na mne vloženému ušel, hynu přec, ač Vám vždy věren. Vy jste mne neznali, když jsem po ulicích s dcerou Lucií revoluční písně zpíval, jsa vždy hotov pro spojení Itálie vše učinit alespoň zpěvem, když jsem jinak nemohl; avšak vím, že jste mne chválili a mně nyní mou vinu odpustíte. Umírám s přesvědčením, že v muži, jenž Vám psaní mé přinese, dobrého bratra naleznete. Ujměte se ho.
Váš bratr Luciani."
Urbani , slyše tato slova , byl celý jako ve vidění.
Tenkala , pozorovav ho chvíli , pravil k němu: "Urbani, vím pro vás místo lepší a užitečnější, chcete-li je přijmouti; leč dříve musíte se státi bratrem smrti. Chcete ním býti?"
"Chci, pane advokáte, ale neznám zásady. Až je seznám, budou-li dobré, stanu se bratrem."
Tenkala ho poučil, a když Urbani svolil, vzal ho pod přísahu. Jsa radou bratří , mohl Tenkala vždy tovaryše přijmouti, jemu železný prsten se znakem spolku odevzdati a k příští schůzi ho předvolati, kdež tovaryš po nové přísaze co skutečný úd do spolku přijat jest.
Potom vypravoval Tenkala k poučení a osvětlení Urbanimu o Lucianim následovně: "Luciani náležel do našeho spolku v lóži v Neapoli. Co mladík byl velmi náruživý milovník ženštin. Několik jich svedl, avšak že byl hezký, vždy nových obětí nalezal. Při poslední nevěstce se mu však špatně dařilo. Potřeboval na její uzdravení mnoho peněz a těch neměl. I zpronevěřil se spolku. Měl býti za to potrestán smrti. Na prosbu nemocné a malé Lucie vyžádal si, že se sám na sobě pomstí. Zavázav se spolku novým slibem, že, kdyby něco vyzradil, hned právo máme ho usmrtit, vyloučen byl ze spolku. Luciani se na sobě strašně pomstil: vypálil si prachem oči. Po smrti ženy své potuloval se s Lucií snad po celém světě, až zavítal do Milána. Nové zrady nedopustil se žádné. My ho stopovali až k vám. I Lucii byli bychom zachránili, leč jeden bratr náš přišel o pět minut pozdě k řece. Líp pro ni. Pokoj jim!"
Urbani , vyslechnuv toto vypravování , vzdychl a ptal se na svůj úkol jakožto úd.
"Ten se vám zítra ve spolku udá," odvětil Tenkala, a Urbani dozvěděv se, že pro něho o jedenácté hodině večer bratr přijde a do spolku ho dovede, odebral se domů pevně odhodlán, že spolku tomuto, jenž strašně nad svými pronevěřilými bratry se msti, věrně sloužiti chce ku větší slávě vlasti.
Po čtrnácti dnech stal se Urbani vrátným u soudního dvoru v Miláně hlavně za přímluvou pana Tenkaly. —
Vrátný Urbani , přijav od stráže žebráka k zavření, odváděl ho do prozatímního žaláře.
Soudní dům, kdežto vyšetřovanci se nalezají, jest veliký palác z nejnovější doby s prostranným dvorem. Žaláře jsou na severní straně města a musí se k nim jíti dlouhou chodbou.
Když Urbani s vězněm k žaláři přicházel, ohlídl se tento, a nevida stráž aniž koho jiného mimo Urbaniho, pravil k němu: "Což mne, bratře, již neznáš?"
"Neznám. Kdo jsi?"
"Jsi Urbani, bývalý zedník?"
"Jsem, však nyní soudním vrátným."
"Vím to, leč věrný bratr."
"Nevím co pravíš."
"Ukaž pravici."
"Zde jest! Nerozumím ti, neznám tebe. Co zamýšlíš?"
Žebrák uchopil pravici Urbaniho, přeložil palec přes palec a pravil: "Svornost, bratrství a spojení Itálie. Ať žije Itálie!"
"Pst, pst!" okřikoval Urbani. "Bratře! kdo jsi? Ukaž odznak."
"Zde jest," pravil žebrák , a vyňav ze záňadří zlatý prsten s odznakem , ukázal jej Urbanimu.
"Poroučej, pane rado!" zvolal Urbani; "co mám činit?"
"Ohlas bratrům," velel žebrák, "že nebude vyšetřování až teprva v devět hodin. Za hodinu chci býti na svobodě."
"Kolik je nyní?"
"Tři odbily. Máme naspěch!"
"Hned, pane! a co začneš?"
"Prozatím mne sem zavřeš. Na stráž k bráně postavíš některého bratra, jenž se mezi strážníky nalezá; bratří ať jsou po ulicích a všude po blízku, kudy půjdem, na stráži; já a ty převlečeme se do strážnických oděvů a zmizíme i se stráží, již jsi byl na hlídku postavil."
"Dobře!"
Urbani otevřel žalář a žebrák vešel do něho. Vrátný , nechav dvéře nezamknuty , utíkal zpět, postavil novou stráž ku vratům a na dvůr k vězením a zmizel z domu. —
Za hodinu ubíraly se přes náměstí čtyry osoby ve strážním obleku do kostelní ulice a do domu pana Tenkaly.
Tu a tam na ulici ukázala se osoba buď co řemeslník , neb žebrák, anebo co procházející se měšťan, ale všecky stopovaly ony čtyry osoby, až vešly do domu Tenkalova; pak se všecky rozešly.
Když ony čtyry osoby přišly do tajného pokoje Tenkalova, poklekl Urbani před Tenkalou a prosil ho za odpuštění, že ho hned nepoznal, řka: "Arci zrušil jsem jednu přísahu, že pravým budu strážcem, avšak zde jsem dvě za to zachoval, osvobodiv vás a stav se věrným bratrem. Máte, pane, ke mně dosud onu důvěru co dříve?"
"Vstaň, příteli, jsi bratr a na tom dosti. Prozatím zůstanete zde ukryti," pravil ke všem třem Tenkala, "až o vás dále bude postaráno. Večer navštívíme schůzku." —
V soudním domě byl ráno veliký poplach. Dvě stráže a vrátný i zatknutý žebrák byli titam. Pátrání bylo marné, tajní agenti se vraceli prozatím s nepořízenou.
Mrtvoly četníků byly co obětě bratrů a své povinnosti slavně pohřbeny v jednom hrobě. Druhého dne stál na hrobě jejich mramorový balván s nápisem: "Na památku za věrnost," Odkud sem pomník přišel a kdo jej postavil, nedozvěděl se nikdo.
Jest schůze bratrů. Sál jest skvěle osvětlen, lóže i přízemí a sedadla úplně jsou obsazena. Předseda zahájil sezení oslovením Garibaldiho na národ vlašský, jež znělo následovně:
"Italiáni! Svoboda budiž vaší touhou a Řím vaším heslem. Povstaňte, bratří, a každý přilož ruku k dílu vlasteneckému a svatému; nebo nebude Itálie šťastna, dokud nebudou spojeni bratří a království celé. Město věčné musí pak býti hlavou země. Vyzývám vás, bratří, ku pomoci, a buďtež přesvědčeni, že zůstávám váš vždy věrný bratr Garibaldi."
"Evviva Itália! Evviva Garibaldi!" volali veškeří bratří smrti.
"Jsem toho úmyslu," pravil na to předseda, "aby se někteří bratří odebrali ku sboru Garibaldiho a lid slovem, skutkem i penězi podporovali. Kdo se ku sborům přivtěliti chce, svoluje-li rada, ať předstoupí."
Rada svolila k návrhu tomu povstáním a mnoho bratrů tovaryšů předstoupilo před tribunál. Byliť mezi nimi Urbani, Pedro, Giovanni, paní Ramazziová i mnoho jiných, kteří na naší pověsti mnoho podílu nemají. Rada povolila jim podpory a nastávající den byl určen k jejich odchodu.
Potom vyvstal advokát Tenkala z čísla osmého v přízemí a počal slavným hlasem: "Na zdar, bratří! Přijměte ode mne nejvřelejší díky, že jste mi byli nápomocni při mém útěku ze žaláře. Buďte ujištěni, že jsem vám na novo zavázán nejvřelejší službou k podnikům vašim posvátným, k osvobození Itálie od jha cizého a ku sjednocení národa. Pracujmež všickni svorně na blahu Itálie. A vy, bratří, jižto se odebíráte ku sborům muže, jehož jméno po věky bude se stkvíti na obzoru slávy vlastenecké, bojujte věrně. Lavřín slávy bojovníků pro vlast vás nemine. Jelikož já bojovati nemohu, jsa jinak zaměstnán, odevzdávám ku podpoře vaší tisíc franků; naložte jimi svědomitě. Jednejte vždy svědomitě a nezištně ve vlasteneckých zámyslech, a jsem pevně přesvědčen, že zvítězíte. Nebo běda národu, není-li veden poctivci, a běda vůdcům, již pro nepoctivost prokleti jsou. Na zdar volám vám a třikráte na zdar drahé vlasti!"
"Na zdar!" a "Evviva!" provolávali bratří.
"Bratří! šetřte krve," počal opět Tenkala. "Jsmeť Vlaši jeden jako druhý, syni jedné rodné země, a protož ušetřte každého protivníka Vlacha dle možnosti. Snad přijde doba, a doufám, že jistě v brzku se dostaví, kdy všickni budou stejného náhledu, a nebude nikoho z Itálie, jenž by stál našim úmyslům na odpor. Já prolil včera krev, však muselo to býti, neboť zachránil jsem úda spolku. Bylo to mou povinností. Bych nahradil své provinění, co se lidskosti dotýče, pojistil jsem přátelům zemřelých strážců, již paní Ramazziovou odvesti chtěli a kteří mé vůli a vaší pomocí mně prokázanou podlehli, dosti veliké podpory peněžité. Co se zemřelých týče, dal jsem jim postaviti na hřbitově balván s nápisem, jakého každému údu našemu se dostane, když podlehl přemoci při vykonávání svých povinností. Buďte vždycky věrnými, bratří! Na zdar!"
"Evviva!" volali opět údové.
Bylo po schůzi. Světla shasla v sále a údové odcházeli po jednom, po dvou do svých bydlišť. Jen na nebi vycházející měsíc zřel, jak pozorně a obezřetně bratří rozličnými ulicemi ku svým domovům se ubírali, a ten jistě ničeho nepověděl.
Vojsko Garibaldiho je rozloženo táborem na planině před Aspromontem. Je večer a krásné nebe italské rozprostírá svůj modrý baldachýn po celé zemi. Měsíc jako rybí oko hledí se svými družkami na lid vlašský, jenž se zde táborem byl rozložil. V mnohé četě již panuje ticho a jen tu a tam ozývají se hrdinské zpěvy válečníků. Vlach musí zpívat, to je podmínkou jeho života. A jak nezpívat v tak rozkošném podnebí?
V jedné četě panuje ještě veselí a zpěv. Několik mladých červenokošiláčů zpívá:
Byla to četa Juliánova. Julián , leže na zemi v rozmarínovém křoví, obklopen druhy, zpíval a za ním celý sbor. Dopěli, a Julián řečnil:
"Bratří! zítřejší den rozhodne naši výpravu. Již několik dní sem tam se potulujeme a nerozhodně máme se k boji. Zítra počnem buď jak buď, a kdybych sám měl zavdat příčinu k boji, vystřelím. Buďte na mne pozorni, a jak budu veleti, čiňte. Rána má bude jistá, a přísahám, že se nemine cíle. Omrzelo mne to potulování a rád bych již byl zase v Římě. Myslím, že vy taktéž. Kdo nezná, co je válka, neví naše znoje. My to víme, a protož hleď každý, by se boj ukončil. — Bratří! toužím po Římě, nebo slyšte, měl jsem podivné sny. Zdálo se mně na dnešek, že jsem stál pod Vatikánem před chrámem našich otců kapucínů a hlásal jsem lidu. Má Marietta byla mrtva. Kázal jsem o nevěrnosti kněží, a nevím již, co vše jsem mluvil, leč to vím, že nedokončil jsem řeč svou. V největším proudu slov, kdy mně krev nejvíce hřála a proudy důkazů se mně z hrdla valily, aj, tu pozvedli jste proti mně rámě své a kamenovali jste mne. Probudil jsem se a právě bylo veleno k odchodu. Sen ten mně leží na srdci. Bratří! přísahejte, že mne nezradíte."
"Přísaháme, vždyť jsi náš soudruh, náš milý přítel Julián!" volali všickni a líbali se vespolek; potom odebrali se na lože. —
Vzadu na levém křídle hlavního sboru vidíme dva vojíny v přátelském objetí. Jeden je velmi mladistvý, druhý ohnivý, mužný Vlach.
"Giovanni můj!" volá mladík.
"Giacomo!" odpovídá starší, a ležíce si v náručí , objímají se.
Po chvíli počal mladík vypravovat a starší , hledě v jeho oko , pozorně poslouchal.
"Zdálo se mně," pravil Giacomo, "že jsme byli v seči. Prohráli jsme, vůdce byl zatknut a my utíkali , nemajíce náboje. V tom přiletěla koule z děla a ty's, Giovanni, padl. Klekl jsem k tobě, a ty's vyřekl poslední slovo, že mne miluješ. Pak jsem se svalil vedle tebe mrtev a více nevím ničeho."
"Tomu nedá Bůh," prohlásil se Giovanni; "jest nás zde mnoho odhodlaných a vůdce náš nesmí padnouti. A kdybychom my padli, zemřeme pro vlast. Ať žije naše vlast, jediná Itálie!"
"Ať žije!" zvolal Giacomo a přitiskl se k soudruhu svému.
V objetí vespolném usnuli tito dva rekové a Morfeus sypal na očka jejich růžové sny. —
Ve stanu svém seděl velký vůdce Garibaldi zamyšlen. Srdce mu pevně bušilo a na tváři jeho bylo znáti bol. Prohlížeje mapu , pravil sám k sobě: "Zítřek rozhodne. Boj je nevyhnutelný, Pollavicino je s vojskem svým v dobrém položení. Zvítězím přece, budu-li musit bojovat; avšak bolí mne, že poteče krev, vždyť jsou všickni bratří, ti i mojí statní vojínové. Poteče bratrská krev — ne, ne, nebudu bojovat, budu se i dále vyhýbat krveprolití. Vím, že mne Pollavicino vyzve, bych se vzdal. Vzdáti se — ne, ne, bojovat chci! Avšak krev bratrů — rozhodni , Bože náš!" zvolal posléz poctivý tento rek a ulehl na jednoduché lůžko k tichému spánku.
V kapucínském chrámu Páně pod Vatikánem v Římě jsou na pravé straně pod. kůrem zpovědnice. V té neb oné sedí vždy některý bratr, očekávaje hříšníků, již by se rádi svých hříchů sprostili. V první zpovědnici v koutě sedí bratr Casparo a modlí se růženec. Počíná se již smrákati a v kostele mezi tím množstvím svatých a pravých pro víru mučedníků jest srdci lidskému jaksi úzkostlivo. Sám bratr Casparo ucítil tuto posvátnou samotu, neboť modlil se nahlas růženec.
Nebyl tu dlouho sám. Ač bylo již temno, přišla přece ještě jedna osoba, hříšnice, do chrámu. Byla to Marietta, milenka Juliánova. Oděna byla krátkou černou suknicí, na prsou červenou korsetku, na bílých nožkách sandály, a hlavu měla zahalenu tmavým závojem, jak vídáme madonny. Pomodlivši se u oltáře , obětovala za duše v očistci peníz do pokladny u křtitelnice a přiklekla k zpovědnici. Dlouho dlela u zpovědníka a musela asi mnoho těžkých hříchů míti, nebo na slova jeho mnohdy zavzlíkla, až se to chrámem mocně rozlehlo. Odšedši od zpovědníka , přikročila před hlavní oltář, poklekla , a plačíc , dlouho na modlitbách trvala, i dlela tu ještě, když zpovědník byl již odešel. Rozhřešení neobdržela, nýbrž an prý ji těžké hříchy tlačí, byla na druhý den k bratru Casparovi znovu k zpovědi do jeho cely pozvána.
Marietta probděla skoro celou noc na modlitbách co kající Magdalena, a druhého dne ráno odebrala se skormoucena ku svému zpovědníku. Půjdeme za ní a budeme co neviditelní svědkové pozorovat, co se bude v cele díti.
Casparo na duši celý rozechvěný očekával již známou hříšnici. Po obyčejných ceremoniích počala se Marietta nahlas zpovídat ze mnohých všedních hříchů, které samým pánům páterům ani těžkou mysl neučiní, a plakala. Najednou pronesla asi slovo mocné, neboť Casparo se pozdvihl se stolice. "Jsem matkou," pravila Marietta.
"S kým?" ptal se Casparo, a oko jeho zasvitlo jako blesk.
"S Juliánem!"
"S tím bídným člověkem," počal Casparo, "jsi, dcero, ztratila své panenství a přivedla na sebe hněv matky Páně? Máš velký hřích a velké pokání musíš činiti, dcero církve, chceš-li, abys opět byla čista. Vím, že všecka vina padá na toho poběhlíka, na toho rymotvorce, a že jen jeho sladká slova tě k tomu skutku přiměla. A ty's, dcero, nikdy nepoznala, že jiné zraky, blaženější po tobě se obrací, ty's nikdy nepoznala, že jiné ruce po tobě dychtí?"
"Nikdy, velebný otče," vzlíkala Marietta.
"Hleď, milá dcero, má duše po tobě touží, má posvátná ruka rozváže tvé hříchy a bude se k Bohu za tebe modliti; avšak přej mně minutu lásky, mně nešťastnému, kterou jsi napájela hodiny svého Juliána."
A povznešen touto myšlenkou kněz, bratr řeholník poklekl před Mariettou, líbal její ruce a táhl ji do svého náručí mocí zoufalého. Casparo byl silný a Marietta nemohla ho zmoci. Křičela, avšak hlas její zanikal v celle a nikdo jí nepřicházel ku pomoci. Casparo užil největšího násilí, a utahaná, sesláblá Marietta , v pláči lkajíc , přemocí zmožená klesla — klesla s knězem! Odcházejíc , zvolala: "Bůh jest moje msta!"
Předčasně však mluvila. Casparo ji zachytil levicí , a pravicí sňav se stolku kříž s ukřižovaným Spasitelem a jeho mistrem , přinutil ji k přísaze. Marietta nechtěla bráti Spasitele za svědka, však že znala sílu Casparovu a hrozná jeho slova slyšela, jak se jí mstíti chce, kdyby něco vyzradila, přísahala: "Bože, můj Spasiteli, přísahám, že nezjevím nikomu z lidí ničehož o dnešním dnu, že nebudu se z toho zpovídat žádnému knězi nyní ani v hodině smrti své. K tomu mně dopomáhej Bůh Otec, i Syn i Duch svatý."
"Amen!" doložil hrobovým hlasem Casparo.
Celá pomatena, jako opilá potácela se Marietta domů. Smutek rozestřel se od této chvíle po její tváři, bolest nevěry užírala její duši, a tělo její chřadlo. —
Casparo dlel na modlitbách půl hodiny, modle se breviář, potom odešel do Vatikánu tak jistým krokem, s tak tichou a spravedlivou tváří, jako_by se ničeho nebylo stalo. Lid , potkavší jej , líbal mu ruce a vypravoval o něm, že je pravý, nábožný a svatý sluha Páně. Takoví kdyby prý byli všickni kněží, Bůh že by světu musel všecky hříchy odpustit. On prý bude jistě po smrti za blahoslaveného vyhlášen.
Bratří smrti byli velmi činní a rozesílali do všech uhlů země agenty. Až i do vzdáleného Terstu byl ještě v poslední dni červencové odeslán agent jejich náhledů s plakáty revolučními, Giuseppe, silný matros a bývalý vojín.
Nad Občinou nade Terstem vznášejí se chmurné oblaky, Větroň rozestřel perutě nad krajinou a tisíce sluhů jeho nadýmají se a dujou strašně s Občiny přes Terst na moře. Vlny u vzteklém zmítání , co skalnaté, nebetyčné vystupujíce , tvoří hluboké příkopy , a dmouce se hlukem bouřlivým , vlní se v dálnou hladinu nepřehledných spoust mořských. Smrtelná úzkost opanuje srdce člověka na moři při pohledu na rozsápané živly. Jako pták proti silnému větru, tak lodě proti proudu spěchají, praštějí, hřmotějí, jako by vše na nich polámat se chtělo, a s napnutím veškerých sil svých namáhají se, aby k pevnému přístavu, ku kamennému nábřeží přistály. Nábřeží, jindy přeplněné lidem prodávajícím a kupujícím, nosiči, procházejícím_se a zahálejícím panstvem v dolce far niente, přístav, jindy plný mohutných a osmahlých širokoprsých facchinů, je prázdný; jen tu a tam objeví se nábřežní stráž, jen zde a onde viděti ubíhajícího matrosa; skoro všude až na kamenná prsa pobřeží vypryskují vlny a temné pěny vodní.
Slunce se zahalilo, a ač teprve třetí hodina odpolední, je již jako v noci, strašné černo vznáší se nad krajinou. Je bora! —
Na jihu skoro mezi nejposlednějšími domky terstskými stojí o samotě malý domek rybářský. V něm bydlí sirotek samotinký, Antonietta. Rodiče jí zemřeli, zanechavše jí pouze domek, stavení to uzounké o čtyřech jednoduchých stěnách, pokrytých kamennou střechou. Ona však přece jest bohata, je velkodušná, krásná, srdce odhodlaného a na svou lidskost hrdého.
Ji zamiloval Giuseppe, bujarý matros silných plecí, přítel svobody a přívrženec strany republikánské.
Bylo 15. července a odpůldne strhla se silná bora. Giuseppe obdržel rozkaz od bratrů smrti, aby přilepil na rohy plakáty obsahu revolučního. I odebral se z Benátek, kdež sídlil, do Terstu, by navštívil svou milenku a vykonal své politické poslání.
Již v strada nuova, vecchia atd. nalepeny jsou plakáty rukou jeho, však tam u chrámu sv. Antonína uzřela jej vojenská hlídka, an právě přilepoval na dvéře chrámové plakát revoluční. Stráž dala znamení, z nové ulice ozval se trojí dlouhý pisk, a tu a tam objevily se na rozích orgány policejní. Giuseppe přilepil plakát , a shodiv se sebe kápu s pláštěm , co rychlý jelen uniká nejklikatějšími ulicemi starého Terstu z města. Piskot rozléhá se za ním a policejní agenti se množí a stopují jej. Giuseppe utíká z města a kvapí do domku Antonietty. Víť již, že není spásy, a cítí, že musí učinit rozhodný krok, nechce-li upadnout jisté smrti v náruč soudem nad ním co nad zrádcem pronešeným. S Bohem chce ještě dáti Antoniettě, ji musí ještě jednou uvidět, myslí si, a pak nechť se děje cokoli.
Udýchán co poraněný jelen na svém útěku skočí v domek. Antonietta klečí před Madonnou milánskou a modlí se.
"Antonietto," zvolal, "s Bohem!" přiskočil k ní, políbil ji v líce a spěchal pryč.
Antonietta , vzchopivši se a znavši úlohu Giuseppovu , nevyptávala se, leč uchytila veslo stojící v koutě u krbu a kvapila za svým miláčkem. Spěchali k moři.
Několik blesků zasvitlo, rány zaduněly, ale Giuseppe a Antonietta zdrávi vstoupili v loďku; špatně mířili sluhové policie za uprchajícími. Již pouští se do toho rozvlněného moře kocábka, Giuseppe a Antonietta namáhavě veslem pracují, a loďka přes vysoké vlny spěchá v moře, v dáli vlnitou a hlubokou.
Avšak tam na břehu i policejní stráž vstupuje do loďky, je tu více mužů, a loď rychleji za loďkou utíkající letí. Milenci vidí, že jižjiž v zápětí jim stráž. Antonietta klečí a modlí se, Giuseppe ještě namáhá své poslední síly. Tu najednou jako jelen vyskočí, veslem udeří do moře , a sepjav ruce , přiklekne k modlící_se Antoniettě. Vlny se bouří, vtírají se na loď a vítr silně fučí. Loď s policejní stráží se přibližuje.
Pomodlivši se , vzchopila se Antonietta , a sejmuvši s krku Giuseppova černý hedvábný šátek, připevnila svou levici k jeho pravici a skok — oba zmizeli ve vlnách černých, rozdrážděných.
Policejní stráž obrátila loďku svou ku břehu a oznámila na komisariátě, že Giuseppe se svou milenkou Antoniettou vlastní vůlí zahynuli ve hlubině mořské. — Sedmnáctého července svítilo slunko na břeh mořský a pálilo do tváří na břehu ležících mrtvol Antonietty a Giuseppeho, jež vlnky hravě líbaly.
Fratelli di morte (bratří smrti) zaznamenali mezi mučedlníky oběť novou: Giuseppe Remini.
Ciani se vrátil z Milána na svůj letohrad v Lugáně a prohlížel dokončenou práci Marka Tenkaly. Obraz Torquata Tassa byl mistrně vyveden a Marek očekával úsudek. Ciani uznal práci jeho za výtečnou slovy znaleckými a pravil: "Jsem s vámi spokojen a slíbenou odměnu obdržíte: leč víte co, pane Tenkala, slibte mně, že mne poslechnete."
"Poslechnu a budu se dle vás říditi, pane," odvětil Marek, "nebude-li to proti mému přesvědčení."
"To nebude, avšak závazek je velmi přísný. Kdo se jednou slibem zaváže, nemůže nikdy slova svého zrušit."
"To já také neučiním, jen když mně to hodno, co umělce a člověka."
"To dojista. Vy víte, že celý národ pracuje na sjednocení Itálie, a co Vlach přejete si toho také."
"Ano, přeju ze srdce, ačkoli se s mnohým jednáním některých mužů nesrovnávám; neboť víte ku příkladu, že jsem zanechal villu svou na vůli osudu a utekl se k vám."
"Vím, leč jsem náhledu toho, že musíme více obětovat ku zdaru věci naší národní, totiž nejen majetek, alebrž v pádu potřeby i život."
"I s tím souhlasím, a ač bych to dříve nebyl učinil, byv jen svému umění věren, učinil bych to teď, byv jinými národy více o lásce k vlasti přesvědčen."
"To mne těší. Avšak víte, že, chceme-li se něčeho dodělat, sami slabi jsouce co jednotlivci, musíme se spolčit. Já vím o takovém spolku; chcete k němu co úd přistoupit?"
"Chci, však pod jakými výminkami a k jakému cíli?"
"Jeť to spolek bratří smrti, a já jsem údem. Budete přísahat, že neopominete ničeho, co by vedlo ku sjednocení Itálie, k vespolnému bratrství lidstva?"
"To přísahám."
"Nuže, přijímám vaši přísahu a sděluju vám, že i otce i bratra ve spolku naleznete. Prvního září uvedu vás do něho, drahý příteli. A nyní pracujte s Bohem dále."
Ciani odešel do svých fabrik a Marek odebral se do kavárny "di libertà". Dal si přinésti mraženého a posadil se o samotě do kouta, přemýšleje o svém novém stavu, do něhož před chvílí byl vstoupil. Seděl dlouho zadumán, nedávaje nejmenšího pozoru na to, co se kolem něho dělo, až najednou byl silným hovorem ze svého zamyšlení vytržen. —
Mezitím, co Marek Tenkala tak do sebe zahloubán seděl, přišli do kavárny dva hosté, cizinci; dle uprášeného oděvu bylo znáti, že asi z daleka přicházejí. Na obou mužích byla znáti buď jakási rozervanost , anebo spíše vyžilost a zhýralost; hlavně na tváři mladšího svědčily brázdy o záhy prožilém životě, a ztrhané temné oko jeho, jako liščí, potměšile semtam se koulelo. Starší byl mohútné postavy a na jeho hlavě smyl život všecky vlasy. Vous měl plný, však namnoze již sešedivělý. Jeho sokolí zrak mocně urážel. Přišedše do kavárny , pohlédli na Tenkalu; vidouce ho však do sebe zahloubána, nevšímali si ho, a posadivše se do druhého kouta za stůl proti sobě, poručeli si přinésti černou kávu s rumem. Seděli nějakou chvíli , nemluvíce, rumu však si oba dobře všímali, kalíšky jako o závod vyprazdňujíce.
Po chvíli pohlédnul starší ještě jednou na Tenkalu, a vida, že tento zcela u jiných sférách s myšlenkami svými dlí, počal tajemně a dušeně mluviti: "Zde jsme u cíle. Však stálo nás to cesty, a to namahání dáme si dobře zaplatit."
"Per Bacco! a pistole musejí řinčet v kapsách našich."
"Jen jestli ty dobře znáš toho demokrata Cianiho?"
"Ba že znám, jako sama sebe."
Opět se zamlčeli a popíjeli rumu.
Slovo pronešené o Cianim probudilo Tenkalu ze snění. Pohlédl na muže a seznal, že nejsou ze stáda pravých dítek, nebo typy jejich byly pravé obdoby žravých vlků. Tenkala stavěl se jako dříve zadumaným, avšak dával na vše pozor.
"A kde myslíš, Leo," začal po chvíli opět mladší, "že vykonáme svou práci?"
"Kde? Hochu, věru na tom nejkrásnějším místečku. Jak vím, prochází se Ciani vždy na večer a někdy skorem až do pozdní noční doby stromořadím na straně jezera. Někdy také zůstane tam na lávce seděti a zamyšlen — Bůh ví o čem přemýšlí — potrvá tu dlouho."
"A tam tedy—?"
"Ano tam, ty zpředu a já ze zadu; rána musí být jista, ani nesmí pisknout. Pak teprv na kasu."
"Ani nepiskne, známť svou metku, je dobře broušena i kalena. Je to ocel švýcarský."
"Dobře! Já se postavím v houštině za sochu, jež tam stojí, an ty z kamenného terasu na břehu vyskočíš, až zacvrknu, jako cvrčkové pějí."
"To bude pohřební jeho zpěv?"
"Ano!— A nyní dost! per Bacco, dnes se pomstím!"
Umlkli , a nacpavše si malé hliněnky milánky , kouřili a popíjeli na novo.
Tenkala vstal , a odcházeje , tichým hlasem pozdravil hosty. Odcházel zamyšleně , tak jak zde po celý čas byl seděl. Hlas jeho se netřásl, leč srdcem zmítal mu podivný cit, neboť nemohl sobě vysvětlit, proč tyto osoby známému jeho Cianimu úklady strojí. "Co nyní?" rozumoval; měl vše svěřit Cianimu, policii, anebo měl sám o zachránění přítele se postarat? Takové myšlénky kolovaly jeho hlavou a činily jej roztržitým; přemýšlel dlouho, až pak ustanovil se na tom, že celý případ zjeví Cianimu samému. Šel tedy za ním do fabriky. —
Leo byl brigant, a společník, jeho syn Bernardo přiučoval se tomutéž svobodnému řemeslu a prospíval v něm valně, nebo měl v otci velmi dobrého učitele. Leo byl ve svém mládí řemesla zlatnického a hodný, avšak až příliš živý hoch. V šestnáctém roce šel na zkušenou do světa a přišel do Milána, kdež dobré zaměstnání nalezl. Zde zamiloval se do Fernandy, chudé služky u svého pána. Leo žádal za ruku Fernandy a obdržel ji. Jen ještě scházel křestní list pro nevěstu, a Leo byl by slavil s ní svatbu.
Tu zjevila mu teprv černooká Fernanda, že je dítě nalezené a že , neznajíc rodičů , musí sobě pro křestní list do ústavu, kdež ji matka po narození byla zanechala. Tato zpráva jaksi Lea rozmrzela, i počal Fernandě domlouvati, že se mu měla dříve svěřiti a že nyní si ji nevezme, jelikož je bez jmena otcovského. Nebyla to ale nejhlavnější příčina, pro kterou Fernandu zanechal, nýbrž že neměla peněz, a tato náhoda s křestním listem stala se jen záminkou. Leč Leo měl ještě jinou, hlavnější příčinu k rozvedení. On totiž zalíbil si Františku, dceru staršího tovaryše v dílně, s níž měl přislíbeno dostati pět set franků. Fernanda arci plakala, ale dozvěděvši se, že Leo vezme si Františku, poznala, že záminka s jeho strany byla licha, a že ji zanechal jen proto, poněvadž ona žádných peněz nemá. Takovýmto jednáním zmocnila se jí velká lítost, i zanevřela na pohlaví mužské.
Avšak člověk míní a Pán Bůh mění. V tétéž dílně pracoval Silvio, hodný jinoch, a ten , vida, že Fernanda jest opuštěna, žádal za její ruku. Fernanda se dlouho zpěčovala, viděvši však, že Silvio s ní dobře zamýšlí, svolila konečně, zjevivši mu vše , jak se s ní má. Silvio miloval Fernandu z celého srdce , a proto nečinil žádných předhůzek ani sobě , ani své nastávající nevěstě, nahlížeje, že ona na celé věci žádné viny nemá.
Silvio šel jednoho dne s Fernandou do ústavu, kde se narodila, pro její křestní list. Avšak jak byli oba radostně překvapeni, když Fernanda zapečetěný křestní list otevřela! Stáloť tam psáno:
"Mé milé dítě!
Okolnosti mne přinutily, že Tě musím opustit: abys však nebyla na tomto světě opuštěna, ukládám zde deset tisíc franků, s nimiž dobře nalož a šťastna buď. Kdyby nám jednou náhoda přála a já tě seznala, budu i na dále o Tebe se starati.
Tvá milá matka."
Jak rádi byli teď Silvio a Fernanda.
Pověst o události této roznesla se ihned ve vůkolí. Jakmile se o tom Leo dozvěděl, hlásil se opět k Fernandě a žádal ji za ruku, přičemž jí též vyhrožoval, že, nestane-li se jeho manželkou, přísně na ní se bude mstíti. Fernanda ho odbyla, a on jí přísahal pomstu.
Fernanda , bojíc se, by ji Leo někdy v noci nepřepadl, jí neublížil a neoloupil, schovala peníze u Silvia a připravovala se ke sňatku s ním.
Asi za dva dni rozlehl se v noci po domě zlatníkově křik: "Vrah! vrah!" Všichni běhali sem tam a jenom někteří pomáhali Fernandě, která vypravovala, že muž v plášť zahalený ji přepadl, a když mu nechtěla dáti peníze, za něž ji žádal, že ji nožem do prsou bodl. Rána byla smrtelná a Fernanda skonala , odkázavši své věno Silviovi. Jelikož byl dům uzavřen, bylo vše prohledáváno s křikem a hlomozem. Avšak nikoho tu nebylo. Podomek otevřel domovní vrata, by pospíšil na policii oznámit, co se stalo. Sotva byla vrata otevřena, vyskočil z domu muž zahalený v plášť. Stályť v průjezdu rozličné bedny, a mezi těmi byl vrah ukryt; při prohledávání nikomu nenapadlo mezi bedny se podívali, jelikož byly plny zboží.
Sotva muž z domu vyskočil, uzřel ho podomek, který se byl právě ohlídl a počal křičeti: "Vrah, vrah!" Muž utíkal a podomek za ním. Domy byly zavřeny, pročež nemohl muž nikam do domu uteci, a před sebou měl ještě dlouhou ulici. Podomek běžel stále za ním a křičel.
V tom vyskytl se na konci ulice z náměstí jakýsi stín; stín a muž chytili se, stín porazil muže a váleli se na ulici, hledíce jeden druhého přemoci. Podomek přiběhl a křičel ještě více. Stín krvácel a byl by již podlehl, v tom přišla stráž a muže zajmula. Byl to Leo. Stín byl Ciani.
Leo byl odsouzen na deset roků na galeje, začež přísahal Cianimu věčnou pomstu.
Jelikož Fernanda své jmění Silviovi odkázala, odebral se tento na radu Cianiho k němu do Lugána, kdež v jeho dílně pracoval. —
Dnes přišel den pomsty, a Leo se svým synem, jejž měl po Cecilii, s níž v nemanželství obcoval, dostavili se na určité místo.
Těch deset let použil Leo velmi dobře, vyučiv se všelikému svobodnému umění, a odbyv svůj dlouholetý trest , stal se brigantem. Dlouho pátral po Cianim, až ho po dvaceti letech své nové svobody nalezl. —
Bilo jedenáct hodin. Noc byla tichá, měsíc nesvítil, jen hvězdičky tu a tam jasněji zakmitly a vlnky jezerní posílaly tajemnou píseň ku břehu po svadlých lístkách olivových, jež zefýr sem byl zavál. Kroky se ozvaly a Ciani , vystoupiv ze stromořadí , posadil se na stupínek u bohyně Venuše. Byl smutný , a podepřev hlavu o ruku , hleděl na jezero. Dvojí cvrknutí cvrčkové se ozvalo a dva stíny vystoupily. Jeden blížil se k zamyšlenému Cianimu od jezera a druhý jako šakal lezl po trávníku z houštiny za bohyní. Listí zašelestilo, větvičky u křoví zašustěly, avšak Ciani , jsa příliš do sebe zabrán , nespozoroval ničeho. Stín za bohyní namířil a — v tom zachycena ruka jeho od zadu mužem, jenž zvolal: "Stůj!"
Ciani vyskočil a vytasil dýku. Ihned hemžilo se tu množství lidu. Jedni přivedli mladíka a druzí uchytili staršího. Leo a jeho syn nepromluvili ani slova a dali se pokojně svázati.
Ciani hleděl kol sebe. Před ním stál Marek s dýkou v ruce a jiné dvě dýky viděl v rukou loupežníků provazy svázaných. Mlčení panovalo v celém skupení. Ciani , uschovav dýku , zvolal: "Příteli! dobře začínáš," a padl Markovi do náručí. Slzy polily mu tváře. I Marek zaslzel.
Ulehčiv sobě , obrátil se Ciani k domácím lidem a pravil: "Děkuju vám, přátelé! Znám toho staršího; ač tomu dávno, co jsem ho neviděl, ale po prvním setkání utkvěl mi jeho obličej na vždy v mysli; a ten mladší —"
"To můj syn," ozval se Leo.
"Tedy znám i toho. Odveďte je k soudu. Odměním se všem."
Stalo se, jak přikázal.
"A nyní, bratře Marku," obrátil se Ciani k tomuto, "vypravuj, kterak jsi se dozvěděl o mém nebezpečenství, žes mne mohl v čas zachránit?"
Marek vypravoval cestou k domovu, jak v kavárně seděl a celou řeč starce i mladíka vyslechl, načež prý Cianiho ve fabrice hledal, a jelikož ho tam nenašel, tedy pojal s sebou několik dělníků domácích na pomoc, aby ho způsobem nám povědomým zachránil. "Avšak proč —" doložil na konec svého vypravování.
"Ano, proč asi mně strojili úklady, chceš se ptáti, příteli? Povím hned," řekl Ciani, a vypravoval Markovi o dřívějším živobytí Lea, což my již víme.
Ruku v ruce odebrali se do letohrádku.
Garibaldi táhl rozličnými oklikami a tajnými cestami k Římu. Ale již 29. srpna stál před ním plukovník Pallavicino s oddělením vojska královského, vyzývaje ho, by se vzdal. Garibaldi nemínil bojovati, neboť boj mezi Italiány, mezi bratry byl mu něco hrozného, a on nechtěl viděti téci krev spoluvojínů, kteří pro jiné národy byli již bojovali, a nechtěl též, aby s druhé strany stal se vražedný útok vlastních synů Vlachie na vlastní bratry. I dal rozkaz lidu svému, aby se nestřílelo.
Však tam na levém křídle vidíme, jak Julián se mračí, uslyšev tento rozkaz. I pohlédl na své soudruhy, a tito dali mu na jevo, že jsou pohotově. Julián vystřelil.
Rána tato vyvolala boj. Jakmile ze zástupu Garibaldiho vyšla a jiné ji následovaly, měl Pallavicino za to, že nepřítel chce bojovati. I kázal na zástup Garibaldiho páliti. Strhl se strašný boj a mnoho lidu jest poraněno s obou stran.
Ještě nebyl boj rozhodnut. Aj, tam vyskočí Julián z úkrytu, namíří a spustí. Garibaldi vykřikl. Byl poraněn do nohy. Julián se svými soudruhy dal se na útěk a zmizel brzy z oboru bitky.
Jakmile byl Garibaldi poraněn, ustal boj, a bez odporu zajat jest veliký hrdina i s množstvím lidu a odvežen do Spezzie.
Tu a tam leželi mrtví, líbajíce zsinalými rty tu drahou zem , a tlačili do rozmariny své skrvácené tváře. Tam kde byl boj nejlítější, vidíme, jak dva vojíni , mrtvi vedle sebe leželi. Koule z děla utrhla oboum nohy. Byliť to Giovanni a Giacomo (tímto byla paní Ramazziová), oba bratří smrti.
Otázka římská zase na dlouho jest odložena.
Z bratří smrti nepřišel ni jediný živ z boje, všickni zahynuli, jsouce přísaze své věrni. Ostatní, kteří nebyli zajati a útěkem se zachránili, utekli do hor kalabresských a abruzských, stavše se briganty. —
Jakmile Julián Garibaldiho poranil a viděl, jaký zmatek v řadách se strhl, kvapil na zad, a jeho soudruhové ho následovali. Byli již několik mil vzdáleni od bojiště , než ustali od útěku. Ulehli v lese na drn a rozmýšleli, co teď mají počíti. Julián je nenechal dlouho přemýšleti a pravil: "Nyní aspoň nesmíme se navrátit na žádný způsob domů všickni, nýbrž chcete-li, staneme se volnými bratry, a já budu vaším vůdcem."
Jelikož byli na něho zvykli a on převahy té byl si jist, stalo se snadno usrozumění mezi nimi a Julián zvolen za jejich vůdce. Odvážlivý byl i smělý, a nový tento život dodal mu ještě větší smělosti, tak že brzy vyhlášeným a nebezpečným brigantem se stal. Vláda vysadila na hlavu jeho deset tisíc franků, ale nikomu nechtělo se povesti, aby se ho byl zmocnil, ba ani vyslané vojsko proti němu ničeho nepořídilo. Julián vladařil dle své vůle, neboje se ničeho.
Jednoho večera svítil měsíček jako rybí oko a pohlížel něžně na hvězdičky kolem něho se řadící. Byla to krásná noc italská, jižto popsat nikdo s to není. Celou přírodou vane tichost, mír a svatá spokojenost; ani zefýrek nezašustí listím olivovým, jen je políbiv , dále ulétá, i zdá se, že viděti, jak třpyt měsíce a hvězd se pohybuje.
Marietta seděla v zahradě pod olivami zahloubána do těch časů, kdy zde s Juliánem o samete v zanícení lásky sedávala, v srdci jsouc šťastna. Ale jak je s ní nyní. Pod srdcem nemluvně, zhanobena knězem, a Julián až se to dozví? Vojsko Garibaldiho prý rozehnáno a část bojovníků zajata, sám Garibaldi chycen, a Julián brigantem a nevrací se — nejde. "A což až přijde — přijde-li — mám mu vše zjevit?" ptala se Marietta sama sebe a pohroužila se ještě více v trudnomyslnost.
Již bylo pozdě večer. V tom mihl se olivami jakýsi stín a vykřikl: "Mariettol" — "Juliáne!" — Padli si v náručí.
Marietta jako bleskem omráčena napolo mrtva ležela v náručí Juliána, a tento chvěl se radostí jak osyka. Líbal rty své drahé dívky.
"Vzpomínáš na mne, Marietto?" otázal se po chvíli Julián. "Marietto, ty neodpovídáš?"
Ona plakala.
"Tys tak bledá, trápíš se? — Ani slova nemáš pro mne!"
"Ach, jsem nešťastna!"
"A proč?"
"Jsem matkou s tebou, a zhanobena jiným!" šeptala Marietta, zastřela zástěrkou svůj obličej a plakala.
"Matkou! A kým zhanobena?"
"Juliáne můj, nechtěj to věděti, zavrhl bys mne."
"Kým? mluv, zrádná!"
"Juliáne, Bůh tresciž!"
"Avšak já musím věděti, kým jsi znešlechtěna."
"Nepovím!"
"Musíš!"
"Zapřísáhla jsem se přísahou velikou, že nezjevím nikomu, co se bylo přihodilo."
"Ty musíš mně to zjevit!"
"Nezjevím, ty bys se mstil."
"Mně to musíš zjevit, nebo zahyneš!"
"Nezjevím! Bože můj, slyš mne a neopouštěj!"
"Prokletá, mluv!"
"Nebudu!"
"Tedy zhyň!" Julián vytasil dýku , a namířiv pevně , probodl Mariettu.
Tato , klesajíc na zem , zvolala: ...Juliáne — Casparo!" Více nepromluvila.
"Casparo!" opětoval Julián, "Casparo!" — Políbiv ještě jednou Mariettu , zmizel jako stín, jak byl přišel. —
Téhož dne dlel mnich Casparo ve své celle na modlení jako obyčejně, ač již bylo pozdě v noci. Věděl již, co se bylo u vojska Garibaldiho stalo, a že Julián slovo dodržel. Očekával Juliána každé chvíle, nebo tento měl k němu přístupu každého času.
Někdo zaklepal na okno. Casparo se zdvihl a otevřel je. Julián vstoupil do světnice a neřekl ani slova. Hrozný byl jeho zrak, čelo svraštěno a rty ztuhlé.
"Juliáne," zvolal Casparo, "co tě přivádí tak pozdě ke mně?"
"Dostál jsem slovu, a ve dne nemohu přijíti; jsemť brigant a na hlavu mou vysazena cena — to víte, svatý otče."
"Vím to a odvedu co jsem ti přislíbil, zítra o deváté."
"Nemohu přijíti, otče, chci dnes mzdu zaslouženou."
"Nemám ji pohromadě."
"Otče, chci ji dnes, zítřejšku nevěřím."
"Selhal jsem kdy?"
"Ne, však podved."
Casparo se zarazil. "A koho?"
"Mariettu!"
Casparo zblednul, avšak ptal se: "Kterou?"
"Mou!"
"Ty blouzníš, hochu!"
"Neblouzním; vím vše jedním slovem. Napřed chci svou mzdu."
Casparo vyňal ze stolu červený pytlíček plný mareng a dal jej Juliánovi. Ten jej uschoval , nepromluviv ani slova.
"Nu, co žádáš ještě?"
"Vysvětlení!"
"Jaké?"
"Proč jsi, otče, zhanobil mou Mariettu? Vyznala se mi , umírajíc."
Casparo nepromluvil.
"Chci vysvětlení, nebo zahyneš jako ona!" zvolal Julián a zahrával si dýkou pod pláštěm.
"Nejsem ti povinen ničím více. Ty se mýlíš, hochu," odvětil Casparo a pohrával dýkou v kutně. Byl na vše již připraven. Potkaliť se sokové.
"Tedy nebudeš mluvit o zhanobení mé Marietty?"
"Nevím ničeho, ty se mýlíš!"
"Tedy zhyň, padouchu!" zvolal Julián a zasadil Casparovi ránu na prsa. Neprohodí ho; dýka se svezla. Casparo měl na prsou drátěnou košili.
Avšak Julián ucítil, že obdržel ránu od kněze do zad; tekla mu krev. "Aha!" zvolal, "ty tedy tak?" a chytil kněze za ruce.
Nastal boj. Casparo podlehl, upustil dýku, Julián ji uchytil a zarazil v hrdlo Casparovo.
"Prokletý!" zvolal mnich a skonal , trhaje sebou.
Julián plivnul na zohyzděnou tvář mnichovu a zmizel oknem. —
Ráno druhého dne stál Julián před soudem.
"A z čeho se viníš?" tázal se ho soudce.
Julián pravil: "Zavraždil jsem svou milenku Mariettu, zavraždil jsem mnicha Caspara dnes v noci."
"A proč?"
"Kněz Casparo zhanobil mi nevěstu, i museli oba zahynout. Jsem nyní v rukou spravedlnosti a chci zemřít."
"Více nemáš co říci?"
"Ještě něco," pravil Julián. "Jsem známý brigant, na jehož hlavu vysazena cena desíti tisíců franků. Žádám, by peníze ty a i ostatní, jež mám u sebe, byly dány chudým."
"To se stane," pravil soudce kněz a zazvonil.
Stráž přišla a odvedla Juliána, jenž odsouzen jest k smrti provazem.
Třicátého srpna roku 1862 večer sešli se bratří smrti v Miláně k poradě. Před stolkem předsedy vyvěšena byla jména padlých bratří, kteřížto byli bojovali s Garibaldim.
Předseda zahájil schůzi následovní řečí:
"Bratří! Pět set tisíc franků dali jsme na výpravu, a sto údů našich zahynulo při Aspromonte. Sláva památce jejich! Avšak neustaneme, dokud jeden úd bude na živu, pracovati na znovuzřízeni a sjednocení Itálie. A protož dnes novým slibem přisahejte, že neopominete ani nejmenší příležitosti, byste dopomohli vlasti k samostatnosti. Bratrství, rovnost a svoboda budiž naším heslem."
"Bratrství, rovnost a svoboda!" přisahali všickni.
"Ať žije svobodná, sjednocená Itálie!"
"Evviva!" zvolali všichni, a políbivše se vespolek , rozešli se odhodlaní k novému boji.