Encoded in ELTeC level 1
Město Kladno pro svůj značný průmysl těší se světové pověsti. Od vynalezení bohatých uhelných ložisek mužem jednoduchým, však povždy šlechetným, známým Váňou, kráčelo a kráčí stále ku předu. Z pouhého městýse, který druhdy spíše podoben byl vesnici, stalo se město četným obyvatelstvem oplývající, stalo se město značné velikosti co do průmyslu. Ještě před dvaceti lety bylo tu mrtvo, ticho, jako po vymření, jak trefně řikává náš lid. Což ale před sto, před dvěma sty lety! A přece právě před dvěma sty lety, před porážkou a ponížením národa českého na "Bílé hoře", za doby, kdy český národ za právo své volil krváceti a raději klesnouti, než se podati, odehrány jsou i zde a v okolí scény, které pád a ponížení českého národa urychlily, které je i připravovaly. Bylo zde rodiny šlechtické, která, sloužíc slepému jen fanatismu náboženskému, pozapomněla na povinnost svou předně vlasteneckou, která rozličným rozbrojům dodávala síly a výrazu a takto jiným i sobě uchystala trapných chvil.
K půlnoční straně na značné povýšině vypíná se nad Kladnem zámek, majetek to řádu benediktínův, kteří bohatý mají klášter v Broumově a "u sv. Markety" blíže Prahy.
Před bitvou bělohorskou náležel zámek ten hraběti Florianu Žďárskému. Po bitvě bělohorské opustila rodina Žďárských svou českou vlasť, spěchala do Saska, kde potomstvo její prý až podnes žije.
Rodina Žďárských, dva její členové, oba bratři, nerovni smýšlením, povahou i přesvědčením, žijící za doby nejrozhodnější, za doby pádu českého národa, jsou hlavním předmětem naší povídky.
Zavítal roku 1621 máj, však bylo pusto ještě v krajinách českých. Něžná kvítka sice po stráních a po mezích tu a tam se usmívala, než na rolích nemohl větřík pohrávati si bujným osením . Rolník uložil pluh svůj; nač orati a síti, vždyť bujná, necitelná soldateska nešetřila potu rolníkova. Denně cválaly tlupy její koňmo po rolích; přikvačila bouřlivá doba, zuřivá válka nepřála klidné práci. Bylo jaro, však svěžest jeho utlumena, zničena byla rozzuřenou válečnou dobou, nepříznivými poměry. Kde druhdy stálo hospodařských dvorců, strmělo nyní do výše polozbořených, oškubaných a učouzených zdí. Člověk jest schopen ctnosti i zloby. Zloba slaví však největší své triumfy pravé za doby války. Zavítal 20. máj a trudno, pusto bylo v krajích českých. Nad mocnou druhdy Čechií zdálo se tehdy i samo všemocné slunce truchliti, zastihnuvši místo mnohoslibného osení silně koňskými kopyty udupanou, holou půdu. Jako by vítalo mraků rozloživších se od západu v den ten nad lesy kladenskými, ukrylo se ochotně v neprůhledný jich háv a pod temnou záštitou jich zapadlo za lesy smečenskými tam dále za hory, aby až druhým jitrem vzešlo na východě a opět spatřilo spoustu, jakou zračily se krajiny české.
Černé tyto mraky, jakož i západ slunce, nebyly dvakráte mily mladistvému chodci, který přes Hostouň hlubokým údolím přímo měřil ku Kladnu. Večerní soumrak vkrádal se již rozhodně v uzounkou pěšinku vedoucí hustým lesem a činil mu ji neschůdnou. Nejednou klopýtnul, nejednou se zastavil, aby se vzpamatoval, zdali kráčí pravou cestou.
A že cestu znáti musel, bylo viděti z toho, že po krátkém rozmýšlení chutě kráčel dále. Musel znáti úplně husté lesy ty a každou cestičku jejich.
Již rozprostřela se úplná temnota noční po krajině, když vykročil z lesa. Z hustých mraků lil se prudký déšť. Mladistvý chodec dorazil k prvním domkům tulícím se k zámku hrabat Ždárských. Minul domky a stanul před zámkem. Mraky se roztrhly, měsíc vyplul z nich a stříbrolesklým světlem svým polil povybledlou tvář jinochovu. V zámku bylo živo. Aspoň jasně osvětlená okna takřka veškerá nasvědčovala, že v zámku tom jest četná společnost. Jinoch zaslechl i hlučný hovor, zaslechl hlasy, které nezdály se mu býti neznámými; povybledlá tvář jeho nabývala živosti, oko planulo. Kdy pak uslyšel slova: "Však my těm zlořečeným kacířům a odbůjníkům dokážem, že ocel náš více zmůže než jich směšné tlachání o svobodě." Tu se zpřímil a ze rtů jeho chtěla vyletěti kletba hrozná, však místo této vypryskly bohaté slze z modravých očí. Jinoch přiblížil se až ku zdím zámku a líbal je. "Políbení to patří tobě, otče, patří tobě, bratře, však nežádejte, abych chválil skutky vaše, abych sledoval kroky vaše. Přesvědčení mé velí mně kráčeti cestou jinou, než kterou vy kráčíte."
Měsíc ukryl se opět v šedé mraky, které ronily hustý déšť. Jinoch, políbiv ještě jednou chladné, deštěm zrosené zdě zámku, spěchal dále, spěchal opět v hustý les, však ne v ten, který klonil se k Hostouni, nýbrž v ten, který rozkládal se až k Rakovníku. V hlavní prostranné síni zámku kladenského jest dnes hostův vzácných hojnost. Jsouť zde šlechticové i bohatí měštěnínové z blízka i ze dáli shromáždění , by porokovali o osudech stihnuvších zemi českou. Nescházeli tu i vyšší hodnostáři kněžští. Hrabě Florian Žďárský, vetchý to starec, lysé hlavy a schýleného těla, předsedá valnému shromáždění. Jemu po levé stráně hoví sobě v měkkém křesle mladý muž ryšavých vlasů a pronikavého zraku. Kdy shromáždění pronáší poněkud jen mírnější náhledy, povstane muž ten a mocným hlasem, jakož i ráznými, vášnivými slovy rozněcuje přítomných až k šílenosti. Muž ten jest syn hraběte Floriana Žďárského, František, dědic veškerých statků. Otec předsedá, však syn jedině dodává rozhodného výrazu veškerému rokování. Výrok, jejž uslyšel jinoch u zámku stojící, pronesl právě František Žďárský. A výrok tento hluboko se vryl v pamět našeho pozdního chodce, tak že tento, jsa u prosřed hlubokého lesa, za noci temné, za prudkého deště se náhle zastaví a v tu stranu, kde leží zámek kladenský, se obrátiv, pronese onu kletbu, již pronésti před tím si netroufal, pronese i krutý slib, kterému dostáti chce až do posledního svého dechu, byť by mu i při tom srdce krvácelo.
Kletbu a slib, co nyní pronesl, slyšelo jen lesní stromoví, slyšelo zachmuřené nebe, než slova, která ústa jeho vyšeptala, kdy líbal chladné zdi zámku, zaslechl někdo, který slyšeti jich neměl. Již přiblížila se půlnoc. Sezení v zámku jest skončeno. Pohasínala již veškerá světla, zámek halil se v temnotu noční. Jen jedním oknem k půlnoční straně kmitalo ještě světlo. František Žďárský, dědic panství kladenského, doposud bděl. Popocházeje hbitě komnatou svou, přemýšlel o výsledku dnešní porady, v kterou skládal veškerou svou důvěru na zdatný výsledek své snahy, svého přičinění. Byl úplné spokojen. Co nejrozhodnější odpůrce protestantismu, co nejhorlivější zástupce Říma shledal dnes četných spojenců smýšlení svého a nabýval přesvědčení, že takto snadno mu bude dosáhnouti cíle, který si byl vytknul. Cíl tento však nevrcholil se jen v potlačení protestantské šlechty české a ve vítězství katolicismu nad protestantismem, nýbrž náboženské jeho přesvědčení sloužiti mělo jemu ještě k něčemu, co právě nemůžeme nazvati kalým. Mělť bratra Hyacinta, který silně se klonil k protestantismu, který rozhodné stavěl se na odpor náhledům a přesvědčení jeho i otce. Hyacint byl pilným žákem vysokého učení pražského. Ohnivý a citlivý tento jinoch, který rovným nadšením plál jak pro vědu, tak pro svobodu, byl zasvěcen v úmysly a snahy vlastenecké šlechty, která pak z části na Bílé hoře dokrvácela, z části po nejhroznějším pádu a ponížení národa českého na Staroměstském náměstí v Praze rukou katovou zahynula. Byl odvážlivým dost, aby proti vůli otcově, proti vůli staršího svého bratra přidal se k táboru jich samých nepřátel. Otec Florian Žďárský miloval vřele mladšího a citlivého syna svého, Hyacinta, vřeleji než zpupného a hrdého staršího syna svého, Františka. Trpké proléval dnem i nocí slze, že miláček jeho nastoupil cestu jemu tak protivnou. Než bratr František vítal jednání bratra svého. Chytře používal vhodné příležitosti k dosažení cíle svého. Chtěl, by Hyacint povyštván byl od krbu otcovského, by srdce otcovo úplně zkamenělo. Chtěl, by Hyacint co žebrák plahočil se světem, aby on sám co neobmezený pán veškerým dědictvím vládnul. Denně vypravoval starému slabému otci, jakou hanbou potřísnil Hyacint jich rodinu, vždy zachovalou, a radil i trest, jaký za to následovati má.
Toho neopomenul i učiniti dnes po pozdní noční poradě, kdy otec na duchu i na těle unaven přál si odpočinku. Otec vyslechl se slzami v očích Františka a slíbil, že učiní po vůli jeho. A to bylo to, co dnes naplňovalo škodolibé srdce Františkovo potěšením, radost nad kýženým výsledkem jeho snahy nedala mu ani usnouti. Tu zaslechl slabé kroky, které se zdály blížiti se k jeho komnatě. Kroky ty on znal. Spěchal ke dveřím a tiše otevřel. Do komnaty vstoupil shrbený stařec, maje v ruce kahánec slabě kmitající. František opět uzavřel. Stařec pozvednul očí svých k pánu zámku a třesoucím se hlasem pravil: "Právě když jste rokovali, přiblížil se k zámku jinoch a pátravě hleděl v osvětlená okna. Zaslechl hlasy i výroky vaše. Pak jakoby šílený, políbiv několikráte zdi zámku a promluviv několik slov, spěchal od zámku. Já jsem se vykradl ze své komůrky a seč mi síly stačily, pospíchal jsem za ním. Uzřel jsem jeho temnou postavu, když vkročila do lesa."
"V kterou stranu spěchal jinoch?" ptal se rychle František.
"Jak jsem jen za noci temné rozeznati mohl, zdá se mi, že volil cestu, která vede k Rakovníku," odpověděl stařec.
"A nemůžeš se rozpamatovati na slova, která pronesl onen jinoch před zámkem?" naléhal na starce František.
"Nemýlím-li se," pokračoval stařec, "zalkal jinoch : Políbení to patří tobě, otče, patří tobě, bratře."
"Ha, toť Hyacint, zbloudilé to děcko, jemuž schází na rozumu.
Tedy Hyacint jest tím bláznivým pošetilcem, který líbá chladné zdi zámku oteckého, kdy nesmí líbati upřímnou tvář otce a bratra. Jen strpení, děťátko, dočekáš se kruté doby, kdy pykati budeš každého kroku, kterého jsi učinil ve prospěch kacířů. Brzo přikvačí strašná chvíle, kdy těla těchto váleti se budou ve vlastní krvi a pokrývati výšiny i nížiny české země, kdy povystydne navždy jich horoucí žár po svobodě. Mezi těmi těly nebude scházeti ani mrtvola mého bratra. Aj, sám proti sobě ostří meč, není mu pomoci. Hyacint tedy za temné noci spěje ku svým soudruhům, v krajiny rakovnické, které jsou tajnou peleší pro jich lotrovské úmysly. Nadarmo mne příroda neobmyslila převýbornou slídivostí, která dovede i pod nejtajnější roušku vniknouti. Známť, pánové, odbůjníci zlomyslní, vaše choutky, znám vaše škodolibé zámysly, kterými chcete podvrátiti základy nepřemožitelné skály Petra. Úlisně jste zavlékli ve svůdné sítě své, jako by pavouk mouchu , bratra mého a posloužili jste mně výborně. Vy zahynete, pidimužíci , s vámi zahyne i bratr můj; takto dosáhnu, po čem jsem tak dlouho toužil. Dosti na tom!"
Rozmlouvaje takto František sám u sebe, popocházel ještě po komnatě.
Schýlený starec, pohlížeje naň, myslel, že vidí před sebou nadzemskou jakous příšeru, která, chrlíc vztekem, kol kolem hrůzu šíří. Bylť stařec ten již od dávných let klíčníkem na zámku hrabat Ždárských. Znal prudkou povahu Františka Žďárského, takto ale ještě nikdy ho neviděl. Zhrozil se vzezření jeho. Co věrný sluha, sděliv pánu, čeho učiniti, povinnost mu kázala, a pokloniv se hluboce, chtěl opustiti komnatu. Než František, hbitě přistoupiv k němu, kázal mu, aby v největší tichosti osedlal jeho koně. Za čtvrt hodiny uháněl František na bujném oři za temné noci, za prudkého deště v lesy, které se klonily k Rakovníku. Nikdo by ho ani za jasného dne nepoznal, byl oděn v šat nejchudšího zbrojnoše.
Primator města Rakovníka, Hlaváček, a radní, Turek, jsou dva mužové, kteří slynou zvláštním věhlasem u věcech politických, rázností a vytrvalostí u provedení toho, co si byli předsevzali vykonati. Veškeří šlechticové čeští strany protestantské, kdykoliv chtěli porokovati o věcech důležitých, vlasti a národa se týkajících, volali je k společným poradám. Porady také za dob krutých, kdy nad Čechií vznesly se mraky nejnepříznivějších poměrů, kdy rozhodnouti se mělo takřka o bytí a nebytí českého národa, odbývaly se takřka denně v okolí rakovnickém, obyčejně v hrádku v lese ležícím, tomu neb onomu šlechtici náležejícím.
Sotva bylo zlaté slunko kleslo za hory a podvečerní soumrak vkrádal se poznenáhla v šíré kraje, sjížděli se do toho neb onoho hrádku mužové věhlasní v politických poradách i v bitvách otužilí, by v tajném úkrytu za doby noční promluvili o spáse své vlasti. Takých porad súčastnil se vždy primator Hlaváček i radní Turek, první hvězdy města Rakovníka. -Primator Hlaváček byl však i od svých spoluobčanů pak ctěn a vážen. Jeho dcera, milostná to a mladistvá dívka, byla ozdobou a okrasou veškerých děv rakovnických.
Bylať miláčkem otcovým. Ačkoliv teprvé po sedmnácté jaro bylo květem háje obsypalo, co primatorovic Kačenka prodlévala na tomto světě, přece již péčí svého otce dospěla k takému důvtipu, k takému duševnímu vývinu, že bystrým okem pohlížela na výjevy a jich následky, jež zbouřenou a válečnou dobou zbuzené denně se opakovaly jak po dědinách, tak i v městech.
Upřímnou a uvědomělou láskou k vlasti nadchnutá truchlila nad klesáním českého národa, na něhož ze všech stran valily se hrůzy a zkázonosné bouře. Truchlila, však nejednou pocítila tolik odvahy, tolik síly, že chtěla zapříti v sobě ženskost a spěchati v řady bojovníků, kteří tak valně za vlasť svou již krváceli a ještě dále krváceti se nelekali. Často litovala, že není mužem, kterému souzen jest meč. Bylať něžnou dívkou, však duch její byl mužný, odvážlivý. Kdykoliv otec její opustil ji, by súčastnil se politické porady, přála si, by mohla doprovázeti ho a ve sboru moudrých, rozšafných mužů pronésti náhledy, které by vlasti přivolaly spásu.
Dnes na večer opět otec její rozloučil se s ní, spěchal na bujném oři ve stín lesů rakovnických. Kateřina u návalu svého tak často kýženého úmyslu se svěřila otci, že by tak ráda súčastnila se rokování ku blahu vlasti směřujícího. Otec pohladil její bohaté kadeře, políbil ji vroucně v čelo a pravil: "Buď, dítě, jen dítětem, bys nepocítila tíži osudných dnů." Ještě jednou ji políbiv , uháněl již v stranu, kde těsně lesy přiléhaly k Rakovníku.
Sotva se byl primator se svou dcerou rozloučil , zahalila se obloha v černý mrak, který vyronil záhy bohatý déšť. Setmělo se úplně. Kateřina usedla si k oknu, pohlížejíc dále k lesům, kam zalétala touha její, kde mnila, že by rozvinouti se mohla činnost silného ducha jejího. Časem položila rozohněnou hlavu svou v ruku a oddala se snění svému, touze své, by mohla v sobě zapříti ženskost a činně vystoupiti ku blahu své vlasti.
Myšlénky její poletovaly od předmětu ku předmětu, od jednoho úmyslu k druhému. A kdy ten neb onen úmysl klonil se již k uskutečnění, vystoupila před ducha povinnost její co dcery sestárlého otce, jehož milovala nad míru a jemuž chtěla býti pevnou podporou ve vysokém stáří jeho. Myšlenka na povinnost tuto rozbortila náhle veškeré její úmysly. Ještě jiná povinnost velela jí v úplném klidu setrvati.
Slíbila vroucně milovanému jinochu srdce své, slíbila mu, že za doby bouřlivé tajiti bude lásku svou i lásku jeho před otcem, před všemi lidmi. Milující jinoch znal povahu její, znal onen žár srdce i ducha jejího po činu; než tušil, pakli by on sám žár tento podporoval, že by děsných bylo jí i jemu zažíti chvil. A láska dívčí měla zde rozhodné moci, větší ještě síly než veškerá touha po činu. Láska ta velela jí uposlechnouti varujícího hlasu mileného jinocha. Lásky touha zvítězila nad veškerými jinými tužbami. Kateřina již drahnou dobu seděla u okna, pohlížejíc časem v temnotu noční a v dálné lesy.
Již přikvačila půlnoc, však Kateřina ještě bděla, jako by bůžek spánku v daleké krajiny byl dnes odletěl, jako by nechtěl spočinouti na očních víčkách dívky a zavříti je.
Půlnoc již dávno minula a Kateřina ještě bděla . Očekávala snad někoho?
Na ulici slyšeti jest kroky. Kateřina povstala a otevřela okno. Jakás jemná , však přímá postava blížila se k domu primatora rakovnického.
Kateřina postavu tu poznala. Rozevřela náruč, jakoby příchozího vítala. Tento, když došel až k domu primátora, pohlédnul k dívce s nevýslovnou touhou. Slov neměl ještě, však pohled jeho byl výmluvnějším. V pohledu tom zdálo se, že nalezla Kateřina své nebe, svůj ráj.
Až po chvíli promluvil jinoch: "Dítě drahé, přináším ti srdce upřímné , však nehodami ztýrané. Na lásku naši pousmálo se sice blaho opravdové, však pozastínil ji i děsný mrak. Vlasti naší hrozí veliké nebezpečí. Nebezpečí toto jest tím mrakem. Však buď pevná, klidná, dočekáme se snad předce blaženějších dob. Z Prahy spěchám v lesy rakovnické, abych přátelům svým přinesl zvěsty strašné. Požehnej, dítě drahé, krokům mým, které mne opět povedou od tebe!"
Chtěl dále mluviti, však náhle ustál, slyšelť dusot koňský, který z vedlejší ulice zazníval. Kateřina rychle přizavřela okno a jinoch postavil se těsně ku dvéřím domu a zahalil se opatrně ve svůj šat. Za několik minut přicválal jezdec v chudobný šat panoše oděn, až k domu primatorovu, kde zastavil.
Pozvednuv pravici svou, a vyřknuv strašnou kletbu, uháněl dále, aniž by si byl jinocha u dvéří stojícího povšímnul.
Starý Žďárský, ačkoliv byl se dlouhým rokováním v zámku na Kladně odbývaném dosti unavil, nemohl dnešní noci usnouti. Slova, která byl od svého staršího syna, Františka, uslyšel, hluboko bodala v srdce jeho a slib, jakýž byl dal jemu, že nebude se více znáti k mladšímu svému synu, jako by děsná příšera dlel u lože jeho a znepokojoval jej. Slibem tím zničil veškeré vazby mocné lásky otecké, slibem tím dítě vlastní povyštval v šírý, bezcitný svět, uchystal mu trapných chvil a přivolal mu budoucnost krutou, beznádějnou. Slibem tím změní sebe, otce, v tyrana bezcitného, úmyslného zhoubce blaha vlastního dítěte. Sotva byl František za noci jej opustil, když byl dosáhl, což bylo jeho nejvroucnějším přáním, poznal otec, že slíbil, čeho slíbiti nikdy neměl, před čímž ho varovati měla láska otcovská.
Viděl v duchu tu něžnou, přece jen milou tvář Hyacintovu, zpomněl si na doby mládí dítěte svého, kdy je líbával a k srdci tisknul, kdy s manželkou svou hovoříval o blahé, šťastné budoucnosti dítěte svého, a slzami bohatými zarosily se mu oči, kdy poznával a poznati musel, že srdce otcovské ledovatí, že musí k vůli danému slibu pozapomenouti na lásku, na vše, co jej v stáří ještě rozehřívalo, co dodávalo mu útěchy a síly.
Věčností zdála se mu tato noc. Sotva byly první paprsky vycházejícího slunka zapoletěly do komnaty hraběte Žďárského, povstal, ustrojil se a spěchal v kapli v levém křídle zámku se nalezající. Tu pokleknuv, v modlitbě vroucí hledal posily. Zdálo se mu, že zemřelá již matka Hyacintova hrozí jemu, že objevila se mu s tváří zasmušilou a vytýkavou. V modlitbu a hluboké snění ponořen nespozoroval ani, že věrný sluha rodiny Žďárských, sestárlý a shrbený vrátný, vstoupil do kaple, že až k němu se přiloudal. Stařec vrátný, vida pána svého klečeti a modliti se, pokleknul za ním, jako by chtěl modlitbou svou modlitbě pánově dodati rozhodnějšího výrazu.
Po chvíli promluvil hrabě Žďárský : "Odpusť, nemohu jinak, syn zradil otce, zradil, matko, tebe, nesmím já k němu a on ke mně i k tobě se znáti!" "Amen," doložil věrný, sestárlý sluha rodiny Žďárských. Hrabě, obrátiv se a spatřiv sluhu svého klečícího, povstal a poněkud zaražen chtěl opustiti kapli. Než sluha, povstav též, promluvil k svému pánu : "Vím, nejmilostivější pane, co vám srdce nažírá, vím, že želíte svého mladšího syna, svého miláčka. Sestárnul jsem již ve službě vaší. Věrně jsem vám sloužil, vždyť miluji vás všechny. Přeji si, aby mír vrátil se v rodinu dobrou, vší úcty hodnou. Přeji si, aby dobrý otec oba dobré syny přivinul stejně k srdci otcovskému, aby rozdělil srdce své ve dvě půle, aby jednu dal tomu a druhou onomu. Pane můj! Možná, že jsem učinil, čeho jsem učiniti neměl.
Včera, kdy vzácní hosté vaši byli shromážděni v hlavním sále, spozoroval jsem, že jakýs mladý muž přiblížil se k zámku, že líbal zdi jeho a pak dále pospíchal; chtěje se přesvědčiti, kdo by to byl, nemeškal jsem za ním jíti. Však nemohl jsem ho již dohoniti, ztratil se mi, vstoupiv v les. Co věrný sluha chtěl jsem vás o tom zpraviti. Než domnívaje se, že po skončené schůzi jste se již na odpočinek odebral, spěchal jsem jen k synu vašemu Františkovi, bych mu o tom, co jsem viděl, zprávu podal. A tu jsem právě poznal, že jsem pochybil. František poznal, že onen mladý muž, který líbal zdi zámku, není nikdo jiný než mladší bratr Hyacint. Poznal ho z těch slov, kterých Hyacint pronesl a která jsem mu sdělil. Pravil totiž Hyacint: "Políbení toto patří tobě, otče, patří tobě, bratře!" František dal si hned osedlati koně a úprkem uháněl za bratrem svým! Dej Bůh, aby ničeho zlého se nestalo!"
Starý hrabě klidně naslouchal slovům sluhy. Pak, nepromluviv ni slova, ubíral se z kaple ve svou komnatu, kterou uzavřel. Po celý den nebylo ho v zámku viděti.
Sestárlý, věrný sluha opět po celý den se se všemi vadil, koho potkal. Vědělť, že pochybil a že chybu více napraviti nemůže. Rarach sám toho byl vinen, že ještě v noci Františkovi zvěst onu přinesl. Aby poněkud výčitek svědomí a nepokoje se zbavil, zašel si k večeru do místní krčmy. Nalezl tam svých známých, jejichž brzo vážný, brzo žertovný hovor chmůry s čela jeho zaplašil. Již minula hodina, kterou opouštěl vždy krčmu a domů se odebral. Než stařec chutě ještě popíjel a nevzpomněl si ani na návrat svůj.
Když pak ještě pozdě v noci přibylo několik cizích hostí do krčmy, kteří vzezřením svým, jakož i utajeným hovorem svým pozornost starcovu úplně zaujali, tu teprvé byl vrátný k místu svému jakoby přikován. Mužové tito byli silně vousy zarostlí, oděvu sešlého, však těl hřmotných a pohledův odvážlivých. Hovořili pospolu tak, že podobal se hovor jich pouhému šepotu. Jen některé slovo zaslechl vrátný, které se mu příliš vážným býti zdálo. Zaslechl jmena Šlovský, Korský, Násila, Hlaváček, Turek a t. d., kterážto jmena mu byla dosti známá a zvláště pro rodinu hraběcí, pro pána jeho velmi významná. Přisednul si blíže nových, podivných hostí. Však hrozivý pohled jejich nedovolil mu, aby pustil se s nimi do řeči.
Poznenáhla opustili veškeří jeho soudruhové krčmu, zbyl tu jen sám s cizími hosty. Byloť mu úzko, však chtěl setrvati, aby naslouchati mohl podivnému hovoru. Aby zničil veškeré podezření dotíravosti, zamhouřil oči, sklonil hlavu, stavěl se, jako by spal. Lest jeho se mu podařila. Mužové stali se odvážlivějšími, nemluvili již tak utlumeně, nýbrž dosti hlasitě.
"Však ti naši chrabří šlechtici dovedou ještě zastaviti nával, který hrozí zaplaviti zhoubou naši zemi. Však oni dovedou těm černokněžníkům zavázati ústa i ruce.
Na dnešek v noci odbývána jest u pana Šlovského porada. Vojsko císařské od Budějovic míří přímo v krajiny naše. Však přivítáme je, jak se sluší a patří. Již zítra bude celé okolí rakovnické na nohou. Přivítáme je silnou páží a obrovskou odvahou. My zvítězíme a pokoříme pak ty naše šlechtické panáčky, kteří nám u věci svaté nepřátelsky postavili se na odpor, kteří svorně nekráčí s námi. I zde na Kladně nalezá se hnízdo takého panáčka, jemuž vzdorovité růžky jednou ránou urážíme."
Starému vrátnému bylo úzko. Poznal, že mužové mluví o jeho pánu. Než aby muže tyto z důležité rozpravy nevyrušil, a aby ještě více uslyšel, počal chrápati.
"Viděli jste," pravil jeden z mužův, "dnes v lese rakovnickém onoho panoše v chudobném oděvu, který koňmo kolem nás uháněl. Ať mne rarach, když jsem ho nepoznal. Lituji věru, že jsme ho nezastavili a nedali mu za vyučenou. Čistý to panoš!
"Ha, to můj pán!" vyrazil ze sebe na nejvýš polekaný starý vrátný.
Jedním rázem vyskočili mužové a jich silné páže mocně chopily se shrbeného starce.
Marný byl výkřik jeho, marné volání hostinské, slabé to stařeny, o pomoc.
Mužové i se starcem opustili okamžitě krčmu a ztratili se v temnost noční.
Ráno nalezli lidé ubohého vrátného svázaného ležeti u pokraje lesa k Rakovníku se sklánějícího. --Mužové, kteří v krčmě kladenské utajený vedli hovor a kteří odvlékli ubohého, starého vrátného až na pokraj lesa rakovnického a tu jej svázaného zanechali, byli obratní, spolehliví a chytří zbrojnoši šlechticův protestanských v okolí Rakovníka bydlících. Bloudili krajinami, v nichž bydlel ten neb onen šlechtic hlásící se rozhodně ku katolicismu, aby vyskoumali poměry, jakož i smýšlení lidu podaného tomu neb onomu šlechtici katolickému. Byli to lidé neohrožení a vytrvalí, kteří dnem i nocí slídili šíroko daleko po krajinách okolních.
Oděni jsouce v chatrný selský šat, nevzbudili nikdy podezření.
Pod oděvem tímto opatrně ukrytou měli břitkou zbraň.
Když byli starého vrátného svázali a osudu jeho zanechali, popošedše hluboko v les, uslyšeli dusot konský jen jemně v mechu lesním zaznívající a k nim se blížící. Měsíc svítil jak rybí oko. Jeho kmit prorážel houštiny lesní a co stříbrný lesk spočíval na mohutných kmenech.
Mužové tito, pohlédnuvše při zaslechnutí dusotu konského na se, jedním takřka dechem pravili: "Toť on! Pozor, aby nám neušel!" Cesta, po které kráčeli, byla příliš úzká, tak že jen dva vedle sebe jíti mohli. Opatrně a tiše uskočili za věkovité kmeny ovrubující tuto lesní stezku, hledíce upřeně v tu stranu, odkud dusot konský zazníval.
Po chvíli objevil se muž na cestičce ještě v dáli, sedící na koni. Mužové poznali, že to onen panoš v chudobném oděvu, s kterým se odpoledne v lese setkali, že jest to František Žďárský, dědic panství kladenského. Když byl popojel ještě blíže, spatřili něco, nad čím ustrnuli. Vedle koně kráčel jinoch, maje ruce svázány řemenem, jehož konec připevněn byl ke koni. Františkovi leskla se v pravici dýka, kterou hroziti se zdál spoutanému a umdlenému již jinochovi. Jedním rázem zaleskly se i v svitu měsíčním dýky v rukou ukrytých mužů. Však lesk jejich příliš záhy vpadl v oči Františkovy, který okamžitě přetnul pevný řemen poutající jinocha ke koni, a obrátiv hbitě na úzké pěšince koně, uháněl v hluboký les. Mužové, vyskočivše ze svého úkrytu pádili za ním. Jen dva zůstali u spoutaného jinocha, kterého hned tuhé vazby sprostili. Poznavše v něm mladšího bratra Františkova, Hyacinta , prohlédli ošemetný úmysl i ohyzdný skutek Františkův. Zajisté že stopoval každý krok Hyacintův, aby zastihl ho při činu, který by zbavil ho lásky otcovské, který by mu připravil nesčíslných útrap a nehod.
Věděli, že Hyacint, co věrný přívrženec protestantismu, přinesl šlechticům protestanským v okolí rakovnickém bydlícím důležitých zpráv z Prahy. O tom se musel dozvědíti starší bratr, proto pronásledoval mladšího bratra svého v lesy rakovnické a tu jej zajal, aby otce přesvědčil o chování miláčka jeho.
Nyní opravdu litovali, že Františka odpoledne lesem uhánějícího nezastavili a úmysl jeho nepřekazili.
Když oba mužové odnímali Hyacintoví s rukou řemen a oslovili jej, jmenujíce ho jménem jeho, nemálo byl překvapen a nabyl k nim důvěru. Vypravoval jim na dotaz jejich vše, co se bylo s ním udalo. Mužové se přesvědčili, že jich domnění nepostrádá podstaty. Nyní přáli si jen, aby druzí mužové, stíhající Františka, ho dohonili, jej samého zatkli, aby došel odplaty za svůj ošemetný čin.
Doposud stáli na témž místě, kde František bratra svého zůstavil. Když pak již valná doba uplynula a onino mužové pronásledující Františka se ještě nevraceli, postupovali oba mužové s Hyacintem po stezce lesní k Rakovníku.
Měsíc blednul již na blankytu, hvězdy hasly, počalo již svítati. Libý dech probuzených lesních květinek mile naplňoval čistý ranní vzduch.
Co oba mužové vedli živý hovor o krvavých a závažných událostech přítomné doby, zahloubal se Hyacint v myšlenky děsné a trapné. Srdce mu pukalo, srdce, které přece jen vroucně milovalo otce, milovalo i bratra. V duchu viděl před sebou tu valně již sešlou, vetchou postavu mileného otce, viděl jeho dobrotivou tvář, cítil na rtech svých těch nesčíslných, upřímných polibků, jakýmiž otec ještě před nedávném jej celoval, viděl to mírné, tiché oko, které oproti němu nikdy se ještě nezasmušilo, viděl ale také již onu strašnou propasť, kterou mezi ním a otcem položilo rozdílné přesvědčení jeho politické a náboženské. On již věděl, že pro přesvědčení toto musí v sobě zapříti syna, že musí utlumiti v sobě posvátných citův lásky synovské. On věděl již, že nemůže se k otci svému jako jindy přituliti, že otec jeho nemůže jej jako jindy k sobě přivinouti.
Poslední pak násilný čin bratrův, svědčící o bezpříkladné zlomyslnosti, kázal mu, aby v statečném odporu setrval, aby výhost dal veškerým citům upřímnějším , jež by snad bratru zlému náležeti měly .
Pevně si umínil, že teprvé nyní rozhodně vystoupí oproti bratru svému, že nedá se ničím a nikým zaleknouti. Ačkoliv již dlouhou a trapnou chůzí unaven, zpřímil se, na šlechetné, takřka dívčí tváři objevil se růměnec, oko plálo mohutně. Pokoření bratrem vlastním jemu uchystané probudilo jej k rázné činnosti, naučilo jej pozapomenouti na veškeré city, kterými ještě před tím pozvedalo se srdce jeho synovské a bratrské.
Průvodci jeho zamířili s hlavní stezky na ještě užší stezku vedlejší, běžící srázně v hlubinu lesní. Hyacint poznal, že blíží se k hrádku Šlovského, jemuž byl právě přinesl osudné zvěsty z Prahy a kde v podvečer, procházeje se lesem, bratrem svým uchvácen a odtud způsobem drzým odveden byl.
Již přistáli ku hrádku. Jasné slunko, proniknuvši houštinu lesní, zaslalo mocné paprsky své na věž hradní. Hyacint pohlédnul k oknu takřka pod římsou věžní se nalezající , které právě jemná ruka ženská otvírala. Za nedlouho objevila se v oknu ušlechtilá, andělská tvář mladistvé dívky a čásť ztepilé postavy zahalena v bělostné, takřka průsvitné roucho ranní. Dívka, nepozorujíc ještě příchozích, potrvala déle u okna. Se střechy hradu přiletěly na okno svižné holubice a chutě sbíraly zrní, jehož tuto pečlivou o ně dívkou hojně nasypáno bylo. Hyacint sáhl si rukou k srdci - bylo nepokojno. V tomto okamžiku zapomněl na svou milenou družku v Rakovníku, zapomněl na vše, mysl jeho se nesla tam výše k oknu na věži hradní. Průvodci jeho jej již opustili, byliť dávno již vešli v hrad. Hyacint ještě zíral k dívce milostné v blahém rozechvění. Blížící se však z lesa silnější hovor probudil ho konečně ze snění. Vraceli se zbrojnoši, kteří byli pronásledovali Františka, však vraceli se samotni. František jim zajisté uklouzl , znaje úplně každou stezku lesní.
Právě v tu dobu, co byli zbrojnoši páně Šlovského pronásledovavší hustým lesem Františka přibyli k hrádku svého pána, přiklusal spocený a utrmácený již komoň Františkův do zámku hrabat Žďárských . František, nemálo rozhorlen nad nezdařením tak mnohoslibné výpravy a unaven cestou obtížnou a dosti dalekou, jakož i delším bděním, pospíšil sobě na lůžko, by si odpočinul. Než jeho neunavný duch stále slídící po tom, co by mladšího bratra Hyacinta zničilo, nedal mu usnouti, nýbrž po chvíli vypudil ho z lůžka a nutil ho, by otci sdělil, čeho se byl nezdárný syn Hyacint dopustil. Otec, Florian Žďárský, přestál hrůznou noc. Zdálo se mu, že sám ostré kopí vehnal v srdce Hyacintovo, že tento v posledním okamžiku svého života pohledl naň tak mírným, tak srdce jímavým okem, že trpká výčitka bodla v srdce otcovo, že otec, jako by zavraždiv svého vlastního syna, prosil tohoto za milost a odpuštění. Žďárský se probudil, právě když František vstoupil do jeho komnaty. "Sem na srdce mé, dítě drahé," zvolal starý Žďárský; spatřiv ale místo mladšího svého syna Františka, položil utrmácenou hlavu v podušky a ponořil se v trudné zadumání. Ve matném zraku objevily se horké slze.
"Kde máš bratra, Hyacinta?" zalkal po chvíli ubohý otec.
"Tam v peleši lotrovské hoví sobě nezdárný syn hodného otce, tam ostří zrádný meč proti vlastnímu svému otci a toužebně čeká doby, kdy otcova hlava klesne, zastihnuta jeho zlolajnými úskoky. Aj! otče, což zapomněls na svůj slib? Proč voláš ještě jmeno toho, který poškvrnil jmeno své, tvé i mé? Proč nese se ještě touha tvá k srdci přeplněnému jedem a zuřivostí? Že však již jednou vyslovils jmeno to, nuže věz, že dobrý synáček tvůj bloudí krajinami rakovnickými a štve nepřátele tvé proti tobě, štve nepřátele církve svaté k zrádnému útoku proti ní. Setkal jsem se s hodným bratříčkem svým a poznal jsem, že přestal on mým a já jeho bratrem být. - A ty, otče musíš jemu přestat býti otcem, jako on přestal býti sám o své újmě synem tvým. Tys to slíbil věrnému synu svému, tys to slíbil mně a u vyplnění slibu tvého podporuje tě zajisté drzé a úskočné jednání mladšího syna tvého."
"Ustaň!" zvolal starý Žďárský, "dny moje jsou již spočítány. Nenadal jsem se, že v pozdním mém věku překvapí mně tolik útrap, že rozbodají srdce mé. Nuže, synu, ustaň již, srdce mi zledovatělo. Neznám více a nechci znáti zbloudilého syna, nechci znáti i tebe, nechci znáti ničeho jen touhu, která dojde svého vyplnění v chladném hrobě." Po té zahrabal se v podušky, hluboké vzdechy zaznívaly v komnatě. František ještě více rozhorlen než před tím opustil komnatu. Poznal, že nevypudil úplně ze srdce oteckého lásku k mladšímu synu. Ukrutná však myšlenka, že toto srdce i se svou láskou již brzo dodychá, že on pak co neobmezený pán, co právní dědic značného jmění těšiti se bude moci nad chudobou a ponížením svého bratra, myšlenka tato poněkud zmírnila rozhorlenost jeho. Vešel do zahrady zámecké, ne snad aby pokochal se krásami rozkvetlých již a libovonných květin, nýbrž aby oddal se úplně ukrutné myšlence své o brzkém úmrtí otce a o brzké samovládě své.
Mimo to osnoval v hlavě nové plány k záhubě bratra svého namířené. Plan zatknouti bratra svého právě u činu a přivésti jej takto usvědčeného k otci se mu nezdařil. Objevení zbrojnošů v lese rakovnickém osvobodilo Hyacinta. Než František byl také povahy, že co si jednou předsevzal, stůj co stůj snažil se vykonati. Myšlenka, že kdyby přece konečně Hyacinta lapil a v podzemní klenby zámecké uvrhnul, kde by pykal za svou odvážlivost, za své činy, poletovala mu stále v hlavě. Myšlenka tato byla bodem, ku kterému nyní směřovaly veškeré jeho tužby a snahy.
Pakli se mu jednou úmysl nezdařil, zdaří se podruhé. "Jen vytrvale," mluvil sám k sobě, "však já tomu ptáčeti ustřihnu přece křidélka a dám mu pocítiti krutě hněvu bratrova."
Co takto sám u sebe rozmlouval, přistoupil k němu shrbený vrátný a oznamoval mu, že jakás dívka v hustý závoj zahalená přeje si s pánem zámku tajně mluviti, že očekává jej v příbytku vrátného.
"Dívka, pravíš?" vyslovil František a již pádil do bytu vrátného.
Dívka doposud zahalená v hustý závoj vešla pevně a odhodlaně Františkovi v ústrety.
"Čeho žádáš ode mne?" tázal se hněvivě a prudce František.
Dívka odhalila závoj. Povybledlá, andělská tvář dívčina , jasné, pronikavé oko zarazilo poněkud Františka. Dívka bystře hleděla na Františka, jako by zraky její vniknouti chtěly až v nejtajnější záhyby jeho černého srdce.
"Čeho žádáš ode mne?" tázal se poněkud již překvapen a ohromen.
"Miláčka svého žádám od tebe, muži zlý," pravila ostře dívka, "žádám od tebe bratra tvého, který nenáleží tobě, nýbrž mně!"
František, nabyv odvahy, ďábelsky se pousmál. "Aj, slíčná holubička přišla ve své zaslepenosti pro svého kochánka a nepomyslila, že sama upadne v pasť, z které není vysvobození. Což kdybych ti sdělil, že tvůj miláček pro tebe jest již ztracen, což kdybych, pakli po lásce toužíš, sama sebe této lásce obětoval. Věř, dosti slíčná jsi, abych aspoň na čas ve tvém objetí se pokochal. Slyš, dcero primatora rakovnického, ty se mi líbíš, já tebe ze své náruče tak snadno nepustím." Přikročil a násilně objal milostnou dívku. V tom okamžiku zaleskla se však dýka v ruce Kateřiny. Než až příliš obratným byl František. Dýku jí z ruky vyrval, dívku ještě mocněji sevřel, starý, věrný vrátný mu ochotně a výdatně pomáhal.
Povybledlou tvář dívky zbarvil růměnec studu, chtěla volati o pomoc, než síla ji úplně opustila, oči se jí zavřely, duch jako by byl z ní vyletěl, černá temnost ji obestřela, neslyšela, necítila ničeho. Když se ze svých mrákot probrala, poznala, že nalezá se samotna v jakési temné klenbě. -Ubohá dívka! Zaslechnuvši od otce svého, že Hyacint zatknut jest bratrem svým v lese rakovnickém a bezpochyby do zámku kladenského odvlečen, odvážila se k prvnímu činu a za tento první čin bude snad trpce pykati.
Na hrádku p. Šlovského na "Olešné" odbývány jsou obyčejně noční porady šlechticův a pánův vůkolních. Za doby přítomné, kdy nad národem českým i nad jeho svobodou vznesly se černé mraky, byly také porady velmi důležity. Proto také trvaly několik dní. Vzdálenější šlechticové trávívali delší dobu na hrádku "Olešné", požívajíce přátelského pohostinství pana Šlovského. Ti, kterých hrádky neb jiná usedlost na blízku se nalézaly, opouštěli vždy k ránu Olešnou, aby u večer se sem zas navrátili. Šlechticové doposud trvající ve hrádku nemálo se zalekli, kdy uslyšeli, že Hyacint zajat jest bratrem svým. Pustili se sice někteří za ním, však nezastihli již Františka s Hyacintem. Znalť František každou stezku v lese rakovnickém a uměl se opatrně vyhnouti pronásledovatelům svým.
Šlechticové za noci s nepořízenou vrátili se zpět k svému hostiteli panu Šlovskému. Však tím více byli překvapeni, kdy spatřili z rána, chystajíce se již opustiti Olešnou, do nádvoří hradního vstupovati Hyacinta zdravého, bez vší pohromy. Když jim pak sdělil, jak nešetrně a potupně s ním vlastní jeho bratr nakládal a jak vysvobozen byl, zaradovali se nad vysvobozením jeho, však přísahali také krutou pomstu ošemetnému Františkovi. Se slibem tím, rozloučivše se ještě s panem Šlovským a s Hyacintem, opouštěli hrádek Olešnou, rozjíždějíce se na bujných ořích na vše strany, každý uháněje k svému domovu.
Hyacint v tom okamžiku pohlédnul z nádvoří k okénku až pod římsou věžní se nalezajícímu . Jemná ruka ženská máchala bělostným šátkem. -Hyacint se zadumal. Cosi ho ostře bodlo v srdce. Stál opět nepohnut, hluboko ponořen ve svém zadumání, když k němu přistoupil pan Šlovský, vyzývaje ho, aby vešel do hrádku a po trapné chůzi si odpočinul. Hyacint uposlechl. V prostranné jizbě dosti úhledně upravené spočinul a oddal se, jsa o samotě, svému snění, jež mu bylo v mladistvém jeho věku nejmilejší zábavou.
Dívka, v okénku věže hradní se objevivší, rozhodný učinila na ducha jeho i srdce dojem. Myšlenky jako by byly připoutány k tomuto milostnému obrazu, srdce jeho jako by ještě nikdy nebylo ovanuto příjemným dechem pravé lásky, jako by bylo ještě nepřilnulo nikdy k jinému srdci milenému.
Již několikráte byl navštivil hrádek Olešnou, vědělť, že pan Šlovský má dceru, však dnes poprvé spatřil ji a zjev tento hluboko sáhl v srdce i ducha jeho.
A předce toto nevýslovnou vždy touhou planulo k dívce jiné, k dceři primátora rakovnického. Ano, srdce lidské! Často, přečasto zapomíná na vše, co mu bylo nejsvětějším, co mu bylo rájem, bohem. Hyacint aspoň při zjevení se krásné dívky zapomněl na milenou družku svou v Rakovníku, zapomněl na své sliby , na lásku svou. Stal se bezděky obětí mocného dojmu. Po obtížné cestě unaven, na duchu i na těle sláb, sklonil se na pohovku. Bůžek spánku záhy ovanul svým jemným dechem utrmácenou hlavu jeho a zanesl zbloudilého ducha jeho v říše tajemných snů.
Dívka, objevivší se v okénku pod řimsou věže hradní v plné své půvabnosti, dojemnosti a kráse, sklonila se v jeho roztouženou náruč. Nesčíslných ohnivých polibků zaplálo na jeho rtech a jemná ruka dívčina mile pohrávala si kadeřemi jeho. V snivém oku jejím spatřil Hyacint své nebe, svůj ráj. Než náhle vyrvala se dívka ta mocně z jeho náruče, černý mrak zahalil ušlechtilou postavu její, tak že v něm navždy zanikla. Černý tento mrak skláněl se níž a níže k Hyacintovi, dotýkaje se mrazivým svým dechem rozohněných lící jeho a tíží svou svíraje jeho rozbouřená prsa. Hyacint chtěl mraku tomu uniknouti, než síla jej opustila, on klesal níž a níže jakoby v hlubokou propasť.
Náhle mrak se roztoupil a před poděšeným zrakem zjevila se vychrtlá, zničená postava dívky bledé tváře, rozervaných vlasů a protrhaných očí . Na prsou co jasný rubín rděla se rána krvavá. Hyacint poznal dívku tu. Rukou sáhl si k srdci, cítil, že on sám ji poranil, zničil. V hrozném bolu poklekl před dívkou, chtěje líbati obrubu sešlého šatu jejího. Než dívka náhle rozplynula jakoby v páru, Hyacint líbal drsnou, krvavou ruku bratra svého Františka, jemuž z očí sálal plamen nejzuřivější škodolibosti a jehož ústa potupně rozevřela se k děsnému smíchu. ---Zlaté slunko dostoupilo již na obzoru své výše. Starý Šlovský, pečliv o svého hosta, vstoupil tiše do jizby, kde Hyacint odpočíval. Naleznuv ho v hlubokém spánku, opustil opět tiše jizbu.
Podvečerní soumrak vkrádal se již v hustý les i v jizby hrádku Olešné, Šlovský navštívil opět Hyacinta, který zdál se tak tvrdě spáti, jako by byl duch z těla jeho vyletěl. Šlovský opatrně sklonil se k ústům jeho, aby se přesvědčil, zdali dýchá. V tom okamžiku uslyší rychlé kroky zaznívati po chodbě vedoucí k této jizbě. Do jizby vkročí mladý silný muž jasného, pevného vzezření, za ním Anežka, dcera Šlovského, polekaná a zděšená, a konečně ještě jeden muž holé hlavy, bystrých zraků, vzezření vznešeného, oděn v řásný, černý šat protestanského kněze.
Obdiv a ustrnutí objeví se na mužné tváři Šlovského. Tak rozčílenou a polekanou dceru svou ještě nikdy nespatřil. Anežka vrhla se v náruč otcovu a pro pláč nemohla ani slova pronésti.
"Pro Bůh mluvte, Korský, čeho strašného se událo?" tázal se Šlovský muže v šat kněžský oděného.
"Nelekej se, milý příteli, dcera tvá jest až příliš jemného srdce," odpověděl Korský. "Zde Jiřík Násila, který byl dnes ráno opustil hrádek Olešnou, vrátil se před chvílí se smutnou zvěstí, že Kateřina, dcera primátora rakovnického, na dnešek v noci z domu svého otce prchla a že nadarmo na všech stranách po ní pátrají. Víš, že jest Kateřina přítelkyní naší Anežky, a proto tato pro ni tak kvílí".
"Co že učinila Kateřina moje?" zavolal jinoch, povstávaje z pohovky. Tvář jeho byla bledá, oko zděšené! "Kateřina, že prchla z domu otce svého?" zasténal ubohý jinoch a jakoby šílen pádil z jizby, z hrádku Olešné v šírou temnou noc. -Primator města Rakovníka nemálo ustrnul, kdy spozoroval, že jeho dcera dům otecký opustila, aniž by byla otci sdělila, proč toho učinila. Nemohl ani příčinu náhlého zmizení dcery své si vysvětliti. Znalť sice ohnivého, mužného ducha jejího, mnil, že dcera jeho úchvatem lásky k vlasti dala se svésti k činu, po kterém srdce její tak horoucně plálo a který přece jen nezkušené dívce nesčíslných pohrom by mohl uchystati. O vroucí lásce její k Hyacintu, synu hraběte Žďárského , neměl ani tušení.
Rozesláni jsou na všechny strany do okolí poslové, by vypátrali, kam asi nešťastná dívka zabloudila. Uplynulo již několik dní, poslové se navrátili, aniž by byli dopídili se stopy, kde by dcera primatora prodlévala. Otec byl tak nešťasten , že poblíž byl šílenosti. Hyacint takřka zdrcen, vyběhnuv za úplné již temnoty z hrádku Olešné, pádil v tu stranu, kde stál otcovský jeho zámek, pádil ku Kladnu. Tušil asi, že milovaná dívka, dozvěděvši se o zatknutí jeho, pospíšila si, by jej vysvobodila.
Obyvatelstvo městečka Kladna bylo již pohříženo v hluboký spánek, kdy rychlou chůzí unaven sem přibyl Hyacint. Ni z jediného okénka nekmital svit, i ten zámek kladenský , se svými šedými zdmi vypínaje se nad sousední nepatrná stavení, strměl do výše co děsný přízrak temné noci. Jen tam vedle brány z malého okénka vycházel kmit slabého světla.
Hyacint věděl, že tu byt vrátného. Tiše a opatrně přistoupil až k okénku, a uslyšev vrátného hovořiti, postoupil stranou, aby nepozorován naslouchati mohl rozmluvě vrátného s jeho ženou.
"Slyš, Doroto," mluvil vrátný, "mně se pan František nelíbí. Co v temnou klenbu uzavřel onu dívku, za pozdní noci spěchá vždy k ní. Když ráno přinesu jí snídaní, naleznu ji vždy uplakanou a tak bledou, že mi litostí nad ní až srdce usedá. Již několikráte jsem si myslel, že půjdu do Rakovníka a panu primatorovi vše sdělím. Však sestárnul jsem u věrnosti a poslušenství k rodině Žďárských a chci býti věren i poslušen i na dále, byť by mi i svědomí nedalo pokoje." Stařec domluvil a Hyacintu bylo, jako by mu ostrá dýka vjela v srdce. Z několika těch slov poznal, že milená jeho dívka nalézá se na zámku oteckém, v drápech necitelného, surového bratra, že hrozí jí strašné nebezpečí. Neotálel a jemně zaťukal na okénko vrátného. Tento povstal a pootevřel okénko, tázaje se, kdo by si co přál.
"Vojtěše, otevřte tiše bránu," pravil Hyacint. Vrátnému bylo, jako by spatřil zázrak. Již valná doba uplynula, aniž by byl Hyacint zavítal do zámku otcovského. Mimo to vniknul starý vrátný již v poměry, jaké byly otřásly rodinou Žďárských, vniknul v hrůznou tajnost staršího bratra a bolem chvěl se, kdy uslyšel o chování se mladšího bratra Hyacinta. Dle svého náhledu pokládal jednání Hyacinta, co odpadlíka od víry, za trestuhodné. Však vrátný byl věrným sluhou celé rodiny Ždarských, nesměl býti nepřítelem i Hyacintu. Radoval se nyní, že Hyacint spěchá na srdce svého otce, by jej odprosil, by se k němu přitulil opět co hodný syn, který, poznav chybu svou, chce ji navždy odložiti. Pln ochoty si pospíšil, by bránu otevřel. Hyacint pádil, aniž by byl jen poněkud vrátného si všiml přes nádvoří do temných chodeb zámku.
Nevýslovná touha a bázeň o dívku milenou řídila kroky jeho. Pádil temnými chodbami zámku ku schodoum, které vedly do podzemních vězení. Již je v chodbě uzounké, v níž nalezají se nepatrná dvířka od nejhlubší a nejtužší klenby určené pro ty, jichž vzdorovitost zkrotnouti má trpkou vazbou. Z klenby té vycházejí žaluplné, hluboké vzdechy. Srdce se chvěje ubohému Hyacintu, jako by puknouti mělo. On rozumí těm vzdechům, poznává je. Najednou se prudce dvířka ta otevrou a František, maje v ruce nepatrnou svítilnu, vystoupí. Hyacint přitulí se pevně ke stěně chodby, aby se neprozradil. František obrátí se do klenby a volá v ni hlasem tak urputným a zdivočilým, že až vystoupí na čelo Hyacintovo ledový pot.
"Nuže, holubičko, brzo jsi sklopila křidélka svá pod mocnou rukou mou. Brzo jsi přivykla i rozkoš podati tomu, který jest tvým i tvého miláčka nejúhlavnějším nepřítelem. Podala jsi ústa medová k polibku, který tobě uchystá nejtrapnějších chvil. Úloha má jest vykonána. Nuže vzhůru, holubičko, opusť již toto své hnízdečko a leť přes lesy rakovnické do náruče svého otce i svého kochánka, oba zastydí se nad tebou a pohrdnou tebou."
Po těch slovech vrátil se opět do klenby a za chvíli táhl za vlasy ubohou dívku, úplně zničenou. Hyacint vystoupil ze svého úkrytu. Láska k dívce nutila jej rázně vystoupiti, než opatrnost velela mu ještě tiše se chovati.
František táhl za sebou dívku po všech chodbách, až s ní stanul na nádvoří blíže bytu starého vrátného. Ten ještě svítil. František, zavolav na něho, kázal mu bránu otevříti. Hyacint, důvěřuje stínu temné noci, ploužil se blíž a blíže. Již brána jest otevřena, František vleče dívku z brány ven a propouští ji s kletbou strašnou. V tom přiskočí k němu Hyacint, z pod šatu vytáhne ostrou dýku a strašný výkřik, vydrav se z poraněných prsou Františkových, pronikne temnotou noční. František klesne k zemi. Hyacint, uchopiv mocně ruku své milenky, pádí s ní v temný klín lesu kladenského.
Měsíc ukryl se za šedý mrak. Ni hvězdičky neplane, bylo pusto a temno. Pusto a temno bylo i v srdci Hyacintově, kdy ruka jeho svírala sestydlou, chvějící se ruku milené, však nešťastné dívky. Dívka cítila, že navždy musí se zříci lásky k Hyacintu.
Ve hrádek, Olešnou, zavítaly rozkošné chvíle, starý otce Šlovský slavil zasnoubení své jediné dcery se statným jinochem Jiříkem Násilou. Tušilť stařec, že v několika dnech rozloží se nad krajinami českými i nad okolím rakovnickým černé mraky nejtužších poměrů, z nichž kruté blesky šlehati budou, z kterých jeden zasáhnouti může i jej a sdrtiti. Chtěl, aby ještě před svou smrtí dostál slovu, jakéž byl dal statnému jinochu a otci jeho, milenému, osvědčenému a věrnému příteli svému. Na českém jihu duněly již kroky ohromných vojsk císařských valících se dál a dále v srdce české země. Co nevidět bude věrným zastancům krásné svobody jak politické, tak náboženské podstoupiti boj na život a na smrt. Čelnější města na jihu českém, která zdála se dosti odhodlanými a pevnými býti ve svém odporu, otevřela již brány své a prosila vítěze za milost. Zvěsty plné trudu a smutku rozlétly po krajích českých, vnikly v tiché vísky, v pevné hrady a zanesly se i v královskou Prahu. Děsná předtucha zachvěla srdcem českým, jako by se blížila jemu pohroma nejtrpčí.
Jasnému jitru a dnu českého národa zdál se již následovati mlhový soumrak, noc hrozila zavládnouti krajinami českými, taká noc, která temnotou svou chtěla pozakrýti veškerou naději na blízký úsvit...
Děsná předtucha zachvěla i srdcem Šlovského, srdce to přálo si jen ještě pokochati se štěstím milené dcery, než dokrvácí na bojišti v rozhodném okamžiku. -Růžové jitro červnové rozeslalo již po krajích milostné, okouzlující polibky své, svitem svým vniklo i v temné lesy rakovnické, probudilo zpěvy libozvukých opeřenců a pootevřelo kalíšky vonných květinek.
Po všech stezkách lesních vedoucích k hrádku Olešné jeli na bujných ořích mužové stateční. Na mužných tvářích jich byla zříti velká péče, odlesk doby vážné, však i jakýsi nádech veselosti zdál se oživovati přísné tahy jich obličejů. Vždyť jsou to věrní přátelé starého Šlovského, kteří nyní k němu spěchají, by přítomností svou přispěli k zvýšení radosti, jakáž zavládnouti má dnes na Olešné za příčinou významné slavnosti rodinné.
Šlovský, stoje u brány hradní, srdečně vítal hosty své, upřímně objímaje a líbaje je.
Olešná přeplněna byla již hosty, starý Šlovský ještě stál u brány hradní, jako by ještě někoho očekával. Zajisté že to bude jeho nejvěrnější a nejmilejší druh, že jeho nepřítomnost příliš milou Šlovskému nebyla. Již uplynula valná doba, aniž by kdo přicházel. Skoro již blížila se chvíle, kdy odbýváno mělo býti slavným způsobem snoubení. S bolným pocitem kráčel Šlovský do hrádku, zdálo se, že nepřítomnost toužebně očekávaného hosta pozastínila poněkud blahost, jíž se chvělo srdce otecké nad štěstím jediného dítěte.
Vstoupil do komnaty, kde hosté očekávali ženicha a nevěstu, a pozdraviv a přivítav je, ještě jednou pravil: "Ubohý primator, nechce snad podílu bráti na radosti rodiny naší, zachvácen jsa hrozným neštěstím. Bratři, i kdy rozhostí se kde největší veselí, vždy v pozadí šklebí se škodolibý osud, který tomu veselí nepřeje, který nedovolí, by veselí toto bylo úplné. I dnes, kdy srdce mé překypuje rozkoší nevýslovnou, v totéž srdce vnikla soustrast nad krutým osudem ubohého přítele. Bratři, zasvěťme dnešní naše veselí i útrpnou vzpomínkou na druha mileného." To promluviv, maje v oku bohatou slzu, pootevřel vedlejší dveře, z nichž vystoupila Anežka v bělostný, růžemi posetý šat oděna.
Úžas nad krásou dcery Šlovského byl všeobecný. Všem se zdálo, že sestoupil s výšin nadzemských anděl, by přinesl světu spásu.
Z kruhu přítomných vystoupil jinoch statný, ušlechtilý a pokleknul na jedno koleno před dívkou. Tato podala mu pravici; jinoch, políbiv ji, povstal. Šlovský, uděliv jim požehnání, představil je shromáždění co snoubence. Na to vystoupil z kruhu přítomných vážný muž s přísnou tváří, v dlouhý, řasný šat kněze protestanského oděn, a jal se slovy výmluvnými, dojemnými a ohnivými mluviti k snoubencům o významném kroku, který učinili. Nadšenost zářila řečníku z očí a slova plynula mu přímo ze srdce. Anežka, slzíc, přitulila se k srdci ženichově. Posvátný byl to okamžik. Veškeré zraky přítomných obráceny byly k snoubencům a zraky ty zaslzené zřejmě hlásaly upřímné blahopřání.
Náhle rozlítnou se dvéře. Do komnaty vběhne dívka v rozedraném obleku s bosýma, zakrvácenýma nohama. Plaše se rozhlédnuvší jako divoká saň poskočila až k snoubenci. Její doposud mrtvé oko zaplálo ohněm mocným, ústa se křečovitě sevřela, pravice se zvedla.
Zděšení a hrůza objevila se na tvářích přítomných.
"Vrať mi nevinnost," bouřila dívka, "vrať mi srdce, vrať mi mého kochánka, padouchu ty! Proč jsi mne neubil, ukrutníče , proč jsi mně nedal zahynouti v podzemní klenbě, proč jsi mne vyštval v šírý svět, abych postrachem byla všem dobrým lidem? Bratříčku , bratříček tvůj tě líbá, posílá ti políbení , pojď, dotkni se mých studených rtů, krvavý polibek na nich lpí! Ty nechceš, nuže políbím té sama, že jedem zanikneš!"
Dívka mocně přitulila se k prsoum Jiříkovým, chtějíc zlíbati líce jeho.
Jiřík vyrval se z nemilého objetí.
"Ty se mne straníš?" zvolala zoufanlivě dívka, "nuže, však já tě jednou uchvátím a zničím!" Na to se od něho odvrátila a odkvapila.
Přítomní, nemálo poděšeni tímto výstupem, nebránili odchodu ubohé dívky.
Korský, výmluvný onen řečník a kněz protestanský, pokleknuv a sepjav ruce, zvolal: "Bože, buď milostiv dívce nešťastné!"
Šlovský sklonil hlavu a hluboce povzdychnul: "Štěstí, že nenavštivil nás dnes milený druh, primator rakovnický, kterého jsem tak toužebně očekával. Zjev nešťastné dcery byl by srdce jeho ubodal!"
Náhlá návštěva nešťastné dcery primatorovy na hrádku Olešné právě v tu dobu, kdy odbývalo se snoubení Anežky s bujarým Jiříkem Násilou, nemálo překazila veselí, které dnes tuto zavládnouti mělo.
Poznali přítomní hosté, že Kateřina sešílela, věděliť, že byla prchla z domu oteckého, neznali však příčinu šílenosti. Bylo jim smutno u srdce, neboť všickni byli věrnými druhy primatora rakovnického a cítili ohromné neštěstí, které zastihlo ubohého starce na sklonku života. Když byli ráno vjížděli do hrádku pana Šlovského, umínili si pozapomenouti na trudnou dobu, která národu českému hrozila záhubou, chtěli pozapomenouti na krvavou seč, v níž mnohý z nich zahyne, chtěli ještě před rozhodným krokem, snad před svým zahynutím v bratrském kruhu zažíti doby veselí. Však neblahé zjevení se dívky šílené naprosto vypudilo ze síně hodovní vešken rozmar. Na tvářích mužných, odhodlaných usídlil se stín hrozné předtuchy. Rozmluva vespolná vázla, ano, málo kdo dotýkal se i velikých nádob naplněných ohnivým vínem.
Z modravých oček nevěstinných časem vyronily se bohaté slze, milovalať příliš družku svou, aby necítila soustrasť s ní, aby nelitovala ubohou drahou duši, kterou obestřel náhle černý mrak.
Starý Šlovský nemálo se snažil, přemáhaje sám cit svůj, rozveseliti hostů svých; však nadarmo. Soumrak trpké události rozprostřel se nad hlavami přítomných, slunko blažší naděje nemohlo proraziti soumrak ten.
Čas míjel pozvolna, každá hodina zdála se býti věčností. Každý již toužil, aby nastal večer, aby již přikvapila noc, doba to všeobecného rozchodu.
Kdy jednotlivec truchlí, snese spíše truchlení své; kdy společnost celou tíží trudná myšlenka, tíže ta jest ohromnou. -Již chladivým vánkem roznesl se podvečerní soumrak, který rozeslal své stíny i v síň hodovní. Již rozžata jsou četná světla, při jichž lesku jen více zračila se trudnost myslí přítomných.
Náhle se dveře do komnaty prudce otevrou, vejde sluha pana Šlovského, který před třemi dny vyslán byl k Budějovicům, by vyzvěděl o výsledcích vojů císařských, jimž velel hrabě Boucquoi. Vstoupil a zvučným hlasem volal: "Hrabě Mansfeld úplně jest poražen vojskem císařským u Budějovic, Boucquoi s ohromnými davy svými přímo měří k Rakovníku!"
Přítomní mužové mocně povstali. Smutek, který doposud zastiňoval mužné jich tváře, ustoupil přímé odhodlanosti, oči zajiskřily ohněm pronikavým; mužové tito cítili váhu těch slov a porozuměli, že nyní nastává jim parný den práce. Mužové činu již nesmutnili, vlast žádá jich statečnost.
Kněz Korský, pozvednuv zářící oči své k nebi hlasem velebným a silným, zvolal: "Pane, ty nás voláš, my půjdeme!" "Ano, půjdeme!" Zvolali všichni jedním hlasem.
"Nyní jedná se o nejdražší dědictví od otců nám zachované," pokračoval Korský: "povinnost synovská nám velí dědictví otcovské obhájiti. Spěj již každý do své domoviny, seber lidu branného a zítra v tu dobu, za soumraku večerního sejdeme se všichni v Rakovníku, bychom porokovali, jak nám jest nyní jednati. Jiříku Násilo, vymrštni se na rychlého koně a pospěj od hrádku ku hrádku a zvěstuj, jaké nebezpečí hrozí krajině naší a celé vlasti. Již vzhůru do boje, pro svobodu svou, pro svobodu svých potomků, nelekejme se smrti!"
S nadšením přijata byla slova tato. Než minulo několik minut, sedali již udatní mužové na své oře, by opustili hrádek Olešnou a uháněli k domovu svému, by vykonali, k čemu jim radil moudrý Korský. Již i Jiřík Násila, rozloučiv se s milenou nevěstou svou, vjel v temný les, by po krajích roznesl smutnou zvěsť. Noc černá záhy zahalila hrádek, pusto, smutno bylo kolem, pusto, smutno bylo i v hrádku. Tím smutněji bylo ubohé nevěstě.
Noc temná zahalila šírý kraj i hrádek Olešnou. Anežka, skládajíc bělostné svatební roucho své, slzela. Netušila, že miláček její ji tak záhy opustí, že tak příkrá povinnost jej od ní při úsvitu největšího blaha odvolá. Zdálo se jí, že veškeré tak dlouho kýžené blaho její se pochová, že nadešla doba, kdy její dobré, neporušené srdce krváceti musí, až dokrvácí. Dnešní snoubení její zdálo se jí pohřební býti písní veškeré její touhy, veškeré naděje.
Mladistvá její mysl byla příliš pobouřena dojmy, jakýchž dnes jí bylo zažíti.
Milovala předce svého kochánka, Jiříka Násilu, a tušila, že v rozbouřené, válečné době milený manžel její klesne, prohnán smrtelnou ranou v boji rozhodném. V den zasnoubení svého pocítila ohromnou tu tíži osudných dnův, pocítila, že nemožno jí radovati se ze snoubení tohoto, pocítila, že rozkoši a blahosti její podmínka jest zničena, přetrhána, že pousmál se na ni úsvit blahých dob, aby tím trpčeji seznala úšklebek nejnepříznivějších poměrů.
Rozloučivši se s otcem svým, který připravoval se k boji, odešla do své komnaty. Bylo jí trudno. Vyhledala lůžko své, však nemohla usnouti. Vstala, pokročila k oknu a otevřela je. Plný měsíc vyléval stříbrolesklé světlo své po temném lese. Les byl tich, jen jemný větérek pohrával si skromně haluzemi.
Anežka, pohlížejíc v les, snažila se tichost a klid přivolati srdci svému.
Již sklonila utrmácenou hlavinku svou bělostné ruce, jako by si chtěla ulehčiti a jako by chtěla svůj bol utišiti. Než tu slabé kroky zaznívají blíž a blíže, hustší křoví se rozevírá a před hrádkem Olešnou ustála postava mužská, hledíc přímo k oknu otevřenému, u něhož prodlévala Anežka.
"S Bohem buď, dívko ," promluvila postava ta, "ty družko milenky mé, pamatuj , že jedno srdce jsem ztratil, srdce to zkamenělo, zahalilo se v temnotu a tvé srdce, ku kterému jsem v hříšném zapomenutí přilnul, patří již jinému. S Bohem buď a pamatuj, že klesnu v boji dříve, než tvé srdce sestárne, než srdce mé milenky, srdce tvé družky, dokrvácí. S Bohem buď!" Postava mužská ztratila se v les a Anežka zavřela okno, ulehla, však neusnula.
V zámku kladenském bylo dlouhou již dobu jako po vymření. Schůze šlechticův katolické strany tak často odbývané ustály. Starý Žďárský od té doby, co mladšího syna svého děsným slibem staršímu synu daným od sebe vypudil, co poznal, že musí srdce jeho dle daného slibu pozapomenouti na blahost otce největší, nevyšel ze své komnaty. Jsa již ve vysokém stáří a ztrmácen osudy života svého, přál, by anděl smrti zavítal, by přetnul nit žití jeho. Daným slibem puklo mu srdce, duch jeho unavený prodléval však na světě ještě, by dočekal se nejhroznější chvíle, nejtrpčí pohromy, která zasáhnouti ho mohla. Starší syn jeho František, stále napnut pomstou neukojitelnou oproti vlastnímu bratru svému, dosáhl náhodou, po čem tak drahně toužil. Dívku, milou bratru, oloupil o nejdražší skvost, tím porušil a zničil také blaho bratra svého. Netušil arciť, kdy mnil se dosáhnouti svého cíle, že bratr jemu tak na blízku, že zastihne jej při činu ohavném, že vrazí k srdci jeho dýku. Kdy za vlasy táhl nešťastnou oběť hnusné své pomsty a chystal se povyštvati ji zprzněnu v černou noc a chladný les, nevěděl, že jest tu ten, který odvážnějším a hlubším bodnutím mohl navždy zničiti jeho drzé snahy a tužby.
Skácel se, zasáhnut ostrou dýkou, u brány zámku oteckého. Vrátný, jenž v zákoutí stál, ulekl se tak, že by byl bezmála také klesl k zemi. Až po chvíli zavolal svou ženu, svolal veškeré služebnictvo a těžce raněný pan odnesen jest do své komnaty. Přivolán jest ranhojič, který, proskoumav ránu, tvrdil, že není smrtelnou. Poraněný takřka nedychal. Valná doba uplynula, než se byl ze své mdloby probral. Když mu pak starý vrátný, co věrný sluha rodiny Žďárských vypravoval, že bratr Hyacint vehnal mu v tělo dýku, ještě sláb a takřka v mdlobách zasoptěl František a strašná přísaha, hrůzný slib chtěl se prodrati zmodralými rty. Duševní toto rozčílení bylo také příčinou, že rána dosti hluboká a citelná se tak rychle nehojila, že František nucen byl po dlouhou dobu ve své komnatě na lůžku trvati. Proto také již po delší čas neodbývány schůze pánův strany katolické na zámku kladenském.
Starý vrátný prodléval takřka stále u lože poraněného. Jen kdy neuprositelný spánek za pozdní noci uzavíral víčka jeho oční, odebral se do svého příbytku , by poodpočinul. Však neminula takřka ani noc, aby nebyl vyburcován ze svého spánku. Brzo divoký smích, brzo žalný nářek jej probudil. A kdy, povstav, pootevřel okénko, spatřil ženštinu v rozedraném obleku, bosou pobíhati kolem zámku. Časem postála právě u brány zámecké a děsným, pronikavým hlasem volala, by jí bylo otevříno, že chce k svému milánku, že ho chce zulíbati a vyznati se mu z hříchu, který jí k srdci bodá. "Otevřte, otevřte," volala, "ať mu povím, jak ho miluju, jak ho ráda mám. Otevřte, povím mu, že mne ubili, ztrýznili, že mne srdce ubodali, které jemu patří. Otevřte, ať ho uvedu do klenby temné, kde povyhasla jasná zář žití mého, kde rozborceno jest veškeré blaho mé, kde jedovatý had dotknul se mne. Otevřte, ať zlosyna nejhnusnějšího potrestám, ať ho ubiji!" Kdy brána se neotvírala, rozběhla se ženština divokou silou proti ní .
Vidouc však, že marné jest namáhání její , dala se do hrozného smíchu a prchala městečkem dál a dále, až se v temnotě ztratila. Starému vrátnému nebylo klidno u srdce. Poznal ženštinu a věděl, co příčinou jest jejího hlubokého žalu a děsného blouznění.
Žena vrátného takým zjevením se nešťastné dívky nemálo polekána sepjala vždy zvadlých svých rukou a modlila se. -Pusto, mrtvo bylo jinak již dlouhou dobu v zámku kladenském, jen divoká pomsta a zášť oproti bratru mladšímu usídlila se v zámku tom co děsná příšera, která čekala na vhodnou chvíli, by vší mocí vzplanouti a chutě nasytiti se mohla. Čím více uzdravoval se František, tím většího rozměru, síly a odvahy nabývala pomsta a zášť v srdci jeho hluboko zakotvena. Kdy vypravoval mu starý vrátný, jak lká a žaluje vždy za pozdní noci u brány zámecké ubohá ženština, divoce zasmál se a krev, jež tuto vehnala se v poubledlou tvář, nasvědčovala tomu, že duch jeho mocně pracuje, že se raduje nad skutkem, který byl vykonal. Zatoužil tuto vždy po době, kdy bude moci povstati z lůžka, pospěti do bytu vrátného a pokochati se tuto zjevem jeho stále poletovala před duchem jeho. Touze té chtěl také vyhověti, jakmile se jen uzdraví. Vedle této touhy ještě jednu touhu znalo černé srdce jeho. Vědělť, že blíží se dnové rozhodní, kdy pokořeni a zničeni mají býti veškeří jeho nepřátelé, kdy vyhubeni mají býti nejšlechetnější synové vlasti. Seznal dle došlých ho zpráv, že ohromné davy vojska císařského valí se krajinami českými súžujíce stále odpornou šlechtu a polekaný lid v užší kruh, v němž záhuba těmto nevyhnutelně hrozí. Přál si, aby se již uzdravil, aby přítomen mohl býti ohromnému pádu svých protivníků, aby nad mrtvolami jejich mohl vztýčiti prapor trpkého posměchu a škodolibé pomsty.
Od Budějovic valily se ohromné davy vojska císařského, jež vedl hrabě Bucquoi, pokořivše již města, která pevně byla stála při nově zvoleném králi českém Bedřichu Falckém, a pobivše statečné syny vlasti české, šlechtice, kteří neohrožená čela svá postavili oproti nim. Davy ty valily se neoblomnou silou a prudkostí k srdci české země, ku Praze, by s trůnu svrhly toho, jenž, jsa hlavou německého spolku protestanského a maje nyní na hlavě korunu země mocné a krásné , dosti rozhodnou půdu mohl upraviti protestantismu v zemi té, v zemi české, a podporován jsa mocnými knížaty německými, nepříjemným a zkázonosným i na dále sokem mohl býti rodu habsburskému . Valily se v té naději, že úmyslu svého dosáhnou, neb věděli vůdcové vojska císaře Ferdinanda 2. , že Bedřich Falcký, kterého stavové čeští, moravští, slezští a lužičtí právě v ten den na trůn český povolali, co Ferdinand 2. ve Frankfurtě za císaře zvolen byl, není tím mužem, který by dovedl trůn ten pro sebe neb pro Čechy obhájiti, věděli, že nově zvolený král příliš oddán rozkošnictví o zem pečovati nebude, že osobním vlivem svým bojovníky české k boji nerozjaří, nýbrž spíše seslabí. A vskutku co udatní synové na poli válečném krváceli, hodoval král labužník v nádherných klenbách hradu královského v Praze, co po krajích českých za vlasť klesali hrdinové čeští, král sženštilý naslouchal bujným a rozháraným zpěvům od hradu ku hradu toulajících se zpěváků a pásl zraky své na vnadách rozkošných ženštin. Nad celou Čechií shlukly se mraky, bouře se všech stran již duněla, král mraků těch neviděl, bouře neslyšel. Davy císařského vojska kvapným krokem blížily se již k Rakovníku. Odhodlaní a stateční mužové, kteří na hrádku Olešné byli odbývali porady, stáli již poblíž města se svým lidem a s četnými jinými občany pohotově, by vzdorovali návalu nepřítele.
Na rychlo v šírém poli postaveny jsou stány a celé okolí města změněno jest v tábor dosti mocný a značný. Mezi bojovníky v táboru tom se nalezajícími byli přívrženci protestantismu i katolicismu. Zdálo se, že jen láska k vlasti zde velela tomu i onomu opásati se mečem. Kněží protestanští dosti četně tu shromáždění neustáli mluviti ohnivě k lidu brannému o povinnosti, jaká jemu nyní nastává v okamžiku rozhodném. Vážnost osudné doby vládla v táboře tom, zbožné modlitby za dne i za noci vysýlány byly ode všech k nadhvězdným krajinám, by nebesa žehnala zbrani tasené pro ubohou vlast. Předtucha děsná, předtucha brzské zkázy posvětila veškeré konání zde shromážděného mužstva, ač nebylo zříti u nikoho bázně. Stateční rekové, poznavše poměry nepříznivé, odhodlaně kráčeli smrti vstříc, krásné smrti pro milenou vlasť. --Půlnoc černým stínem svým zahalila tábor českých bojovníků. Hluboký spánek sklonil se k nim a přivolal všem tu děsné, tu rozkošné sny. V stanech jest ticho, mrtvo. Jen v jednom stanu kmitá slabý svit. Stařec šedivého, dlouhého vousu a holé hlavy tuto ještě bdí. Tvář jeho mužná, však hlubokým jakýms žalem pozastíněná, oko velké, však temným, plachým ohněm jiskřící, pevně sevřené rty, to vše nasvědčuje , že duch muže toho mocně pracuje, že jakás hluboká myšlenka ho znepokojuje a jemu odpočinku nepřeje. Sedí nepohnutě na nízkém pařezu. Kol něho na zemi spí mužové v kožešiny zaobalení. Chrápají dosti silně. Než muž ten nedbá ničeho, oko jeho zaryto jest v zem, jakoby v jistý, pevný bod, v kterém zdá se hledati ukončení, rozhodnutí svých myšlenek. Jest příliš zadumán. Konečně povstane, široká prsa jeho se pozvednou, z mutného oka vyroní se slza, sevřené rty se pootevrou a muž bolně zalká: "Kde jsi, drahé dítě mé? Vrať se k otci, on ti podá útěchy a sám potěšen bude!" Muž usadí se opět na pařez, položí strmácenou hlavu svou v ruce a ponoří se opět v zadumání hluboké. Najednou vzchopí se opět, slyší, jako by někdo v povzdáli se brzo smál, brzo opět žalostně lkal. V smích a pláč mísí se silné hlasy mužské.
Muž vystoupí ze stanu. V dáli uzří kmitati se světla. Odtud slyší i ten smích a pláč. A ten smích a pláč proniká ostře srdce jeho, zdá se mu býti příliš známým. Spěchá k místu tomu. V stanech rozžehují se světla. Když se byl přiblížil k předním strážím, spatří, kterak ženština bosá, v rozedraném obleku u prostřed shromážděného mužstva křepčí, zpívá, směje se a pláče. Mužové nemálo se z křepčení podivné ženštiny radují. Náš stařec však vzkřikne tak žaluplně, tak pronikavě, že hrůza se zmocní veškerého přítomného mužstva. Spěchají k starci, který k zemi klesl.
Ženština v divokém poskoku za nimi. Spatřivši muže na zemi ležícího, spustí kolem něho prudký rej, přeskakuje ho, směje se a pláče. Zatím přinesou někteří čerstvé vody a omývají sestydlé skráně ubohého starce. Za chvíli pootevře tento ztrhané zraky své, právě kdy ženština kolem něho poskakuje, pohledne na ni a šeptá: "Dcero má!"
Ženština, uslyševši hlas tento, ustane v křepčení, zahledí se ostře ve tvář starcovu a klesne k němu.
"Tatínku milý, ty spíš?" praví, "nechte tatínka mého spáti, nebuďte ho, on jest dobrý a já zlá, já ho budit nebudu, já nechci, aby mne poznal. On mne líbávával, já ho také líbala, nyní bojím se ho políbiti . Tatínku , spi, já budu tancovati, smáti se a plakati!" Po té jako vítr uháněla z táboru. Mužové v udivení hleděli za ní, však neodvážili se ji pronásledovati .
Stařec povstal, sepjal ruce, sklonil hlavu a ubíral se do svého stanu. Primator Hlaváček uzřel nešťastné dítě své, poznal ohromnou bídu, jež shrnula se na jeho šediny, přál si zahynouti.
Co stateční a odhodlaní bojovníci za právo a svobodu českého národa trvali po delší již dobu v táboře poblíž Rakovníka, očekávajíce s hrdinnou myslí ohromné davy vojska císařského, by smělým čelem postavili se jim na odpor a nedovolili, aby davy ty až ku Praze, drahé matce, co drtící bouře se přivalily, opadalo zatím veškeré zelení se stromů, mrazivý větřík šlehal v pusté haluze po krajích šíře studené vlhké mlhy. Jako by ta poumírající již příroda sama chtěla býti věrným obrazem běd a tísní, jež nad ubohou Čechií hrozily se škodolibě rozložiti a ji stýrati, jako by to zachmuřené mlhou a mraky pozakryté nebe chtělo býti samo příkrovem hlubokého úpadku národa českého, chtělo býti příkrovem rakve, do níž klesnouti měl druhdy mocný obr, lev český se svým mohutným srdcem i se svou odvěkou již odvahou. Pusty byly šíré krajiny, jen břinkot mečů mocně vrážel do hustého vzduchu a větrem hnán nesl se pustými jinak krajinami. Jen tam na jihu českém svíjela se půda pod ohromnými davy vojska, jen tu blíže Rakovníka byl život, život ale taký, který zdál se býti spočítán již na hodiny , život, v jehož útrobách hnízdil červ a hrozil životu tomu podhrýzti kořeny. Stateční naši bojovníci v táboře u Rakovníka nechystali se do boje, by vítězstvím ověnčili skráně své, znaliť převahu nepřítele svého; chystali se do boje, chtějíce raději padnouti, než aby se dočkali, kdy svoboda jich, svoboda národa měla by býti pohřbena. Odhodlaně zírali smrti jisté v tvář, nelekali se jejího hrozivého pohledu. Odhodlanost tato činila je však reky, reky takými, jakými povždy honosí se slavné dějiny českého národa. -Mezi těmito bojovníky zde shromážděnými byl i Jiří Násyla, který zanechal nevěstu svou v středu lesa na hrádku Olešné, spěchaje za povinností svou, kterou mu nyní ukládala vlast. Jeho věrným druhem byl tu Hyacint. Za černé noci sedávali spolu před stánem u plápolajícího ohně. Jiřík v návalu mocné touhy vypravoval vždy Hyacintu o rozkošné nevěstě své. Hyacintu bušilo při rozmluvě podobné mocně srdce , však povybledlá smutná tvář jeho dovedla, utajiti ten žár, jenž v srdci jeho planul.
Jiřík, znaje pohromu, která zastihla Hyacintovu milenku, Kateřinu, dovedl si vysvětliti, proč tvář jeho jest povždy zasmušilá, aniž by tušil, že bylo doby, kdy srdce Hyacintovo mocně zplanulo k rozkošné Anežce, pohlížející za ranního úsvitu s okénka věže hradní.
Jiřík netušil sice, že srdce Hyacintovo v prudkém zmítá se boji, kdy vypravoval mu o své nevěstě , však že vždy při vypravování tomto ještě jen více zbledly líce Hyacintový, myslil, že dotknul se citu přítele svého, nešťastného a tak těžce zkoušeného trpkou nehodou, jež potkala milenku jeho. Ustál pak u vypravování svém a přivinul přítele svého jen těsněji v náruč svou. Než Hyacint žádal jen, aby přítel vypravoval dále, dokládaje, že kdy jeho srdce povystydlo, rozehřáti se musí opět blažeností, jež prochvívá srdce drahého druha. Hyacint, který byl druhdy Kateřinu, dceru primatorovu , tak horoucně miloval, byl předce jen ještě dosti mlád, aby podlehnul náhlému rozhodnému dojmu, který srdcem zatřese a rozumu velí mlčeti. Takému dojmu podlehnul, kdy spatřil Anežku v okně hradní věže na Olešné. Nyní, kdy poznal , že Kateřina, svedená bratrem jeho, sešílela, divokou pomstou nasycoval ducha svého oproti bratru vlastnímu; vedle této pomsty prodlévala však něžná touha, která zanášela jej k okénku pod římsou hradní věže na Olešné se nalezající. Ačkoliv každé slovo, jež pronesl Jiřík o nevěstě své, mocně bodalo v srdce jeho, předce jen rád naslouchal řeči jeho, naslouchal rád řeči, která zanášela jej ku hrádku Olešné .
A kdy se byli za pozdní noci oba přátelé odebrali do stanu a ulehli si na tvrdá lůžka, neusnul Hyacint, nýbrž duchem ještě čilým zalétal v střed lesa, kde stál hrádek Šlovského.
Jedné noci po přátelské také rozmluvě nemohl Hyacint nikterak usnouti. Jakási divná touha svírala mu srdce. Tiše povstal ze svého lůžka, ozbrojil se a bral se ze stanu. Bral se opatrně celým ležením až došel k pohraničním strážím. Tyto, poznavše jej, nebránily mu vystoupiti z táboru. Hyacint, jsa jen několik kroků za táborem, jako všemocnou silou hnán, spěchal v tu stranu, kde chladný les ve svém klínu tajil hrádek Olešnou. Hnal se divoce za jakýmsi cílem, aniž by si byl vědom, za kterým. Uplynula již valná doba a Hyacint spěchal dále hluboko v les.
Najednou v běhu svém se zastaví. Naslouchá a zdá se mu, že slyší zařičení koně. Opatrně postaví se za silný kmen dubu u úzké pěšinky lesní stojícího. Po chvíli přiblíží se po pěšince jezdec, maje u sebe na koni svázanou jakousi ženštinu jakoby mrtvou. Jezdec se přiblíží. Hyacint pozná v něm bratra svého Františka. Jedním rázem sáhne po ostré dýce, zastrčené za pásem, a mrští ní po bratru svém.
Děsný výkřik pronikne lesem. Ženština se svalí s koně v studený lesní mech. František pobídne koně a ztratí se mezi stromovím. Hyacint spěchá k ženštině. Na pěšince lesní v čerstvé krvi svíjí se Anežka, nevěsta Jiříkova. Měsíc vyplul z černých mraků a zvědavě pohlížel haluzemi oprchalých stromů na děsné divadlo.
Hyacint klečí u ubohé, se smrtí zápasící Anežky a chvěje se co osyka.
Najednou zašelestí nižší stromoví, poblíže stojící, ženština bosá, v rozedraném obleku jako poplašená laň povyskočí na pěšinku lesní, a divoce se smějíc, křepčí kolem polekaného Hyacinta a kolem zmírající již Anežky.
Hyacint brzo patří na hasnoucí již zraky ubohé Anežky, nevěsty drahého přítele, brzo pohlíží na hopkující Kateřinu, dceru primátora rakovnického, jíž druhdy přísahal věrnou lásku, a které duch zahalen jest nyní v děsnou roušku krutého šílenství . Dále mezi stromovím blýskají dvě ohnivé oči, které rozplývají rozkoší nad tímto zjevem. Upřímný bratr František popojel jen několik kroků v les, zastavil a škodolibě při svitu luny pohlížel na zdrceného svého bratra. Pomsta jeho nabyla také potravy, které ani netušil. Uhlavným jsa nepřítelem všeho, co jen poněkud klonilo se k protestantismu, všemožné vyhledával prostředky, jimiž by svobodomyslnějšímu šlechtici sousednímu ublížiti mohl. Věděl, že bratr jeho Hyacint byl se súčastnil porad na hradě Olešné, věděl, že pan Šlovský zasnoubil dceru svou Jiříku Násylovi, že tento prodlévá nyní v táboře u Rakovníka. I rozhodnula jeho pomstychtivost, aby uchvácením dcery, zároveň nevěsty, připravil Šlovskému i Násylovi pohromu citelnou. Vkradl se lstivě do hrádku Olešné, uchvátil Anežku a ujížděl s ní temným lesem ku Kladnu, přečetných , zlomyslných chovaje v hlavě zámyslů. V středu lesa však setká se se svým bratrem a tento sám usmrtí Anežku! Ruce Františkovy jsou čistý a bratr jeho dopustil se vraždy! Nad to Kateřina, svedená, sešílená dívka nahodilou přítomností svou ukojení strašné pomsty dovršila. František pohlíží ze vzdálí a duch jeho škodolibý nasycuje se ďábelskou rozkoší. Anežka dodychala; Hyacint jakoby šílený vrhl se na sestydlou mrtvolu. Kateřina v divokém křepčení ustála. Oko její skleněné stanulo na Hyacintoví. Jako by uplynulé doby se svou slastí i se svou hrůzou vracely se v pamět její ztrmácenou, jako by dívka nešťastná svrhla s ducha svého černý háv, jenž doposud jej obestíral, jako by nabývala ztraceného rozumu, poklekla k Hyacintovi, mocně odtrhla jej od mrtvoly a mocněji jej přivinula ve svou náruč. "Sem na srdce mé, milenče můj, to jedině tobě patří!" pravila a mrazivé rty své připevnila na rty Hyacintový.
Uplynula valná chvíle, než Hyacinta ze své náruče propustila. Pak jako by duch její opět nořil se v děsnou temnost, povyskočila a v divém tanci jala se mluviti i zpívati, ukazujíc pravicí na mrtvolu! "Vidíš, Hyacinte, to já jsem tvá Kateřina, kterou bratr tvůj zhanobil. Zde ale zříš osobu, která tu leží již mrtvá, netančí a nezpívá. Já ale umím zpívati, zazpívám ti písničku, kterou ještě nikdo neslyšel. Pojď se mnou tam do skály, ukáži ti svou komnatu, zlatem a stříbrem se třpytí . Vidíš, v té mám kouteček, tak rozkošný, jaký si jen mohu přáti. V koutečku tom mám nastřádáno vše, čeho potřebovati budu. Z lesního mechu utkala jsem plénky, z dubového listí ušila jsem košiličky a z keřů planých růží urobila jsem pěknou kolébku. Do štěrbin skalních uschovala jsem svou obuv a hedvábné své šaty rozložila jsem po haluzích stromů, aby se do nich moli nedali, abych obuv svou i tyto šaty zachovala pro své robátko. Ha, vidíš tam mezi stromy ty dva ohně, tak svítí oči tvého bratra!"
Mžikem pádila v tu stranu kde prodléval František. Křovím to šumělo, jako když o ně vichr se opírá; šumění se poznenáhla ztrácelo, až umlklo v hlubině lesa.
Hlava Hyacintová hořela. Mysl jeho byla tak dojata, že mnil se býti sám již šíleným.
Dva životy viděl zde zničeny. Život Kateřiny, nešťastné milenky své, a život Anežky, nevěsty přítele, ku které zaplanul v slabé chvíli ohněm žárným. Milenku zničil bratr František a on sám zavraždil nevěstu přítele svého! Mladistvé jeho srdce překvapilo a rozbodalo tolik pohrom, že duch jeho sotva mohl ubrániti se zoufalství . Konečně vzchopil se a temným lesem pádil k Rakovníku, aby strašnou zvěstí a vyznáním rozbodal i srdce přítele.
Sotva byl vyběhl z lesa, ustanul. Zhrozil se toho, co spatřil. Nebe bylo krvavé. Rudá zář rozložila se po šírém obzoru. Válečný ryk a zuřivý lomoz zbraní dotknul se ucha jeho. Poznal, že nepřítel se již přiblížil k táboru rakovnickému, že četné vísky zapáleny jsou, aby co pochodně sloužily krvavé seči. Sáhl k meči svému, a dotknuv se pravicí upoceného čela, spěchal k svým druhům, by pustil se s nimi v zápas rozhodný.
Ohromné davy vojska císařského náhle za noci přepadly tábor statečných obránců u Rakovníka. Davy tyto byly tak četné a mocné, že i největší odhodlanost a největší zápal vlastenecký nemohly přesile rozhodné odolati. Šlechetní synové vlasti české klesali pod mocnými ranami a krví svou napájeli povystydlou půdu rodnou. Klesnul Hlaváček , primátor města Rakovníka, padl Šlovský, Násyla, kněz Ambrož, padli všichni, kteří na Olešné byli odbývali za noci porady k uchránění svobody své vlasti.
Co zbyli, pádili před návalem vítězů k matičce Praze, doufajíce, že tam připojí se k vojům silnějším, že tam pokořeni budou přece vítězové. Za prchajícími valily se davy vojska císařského k bitvě rozhodné. Tam, kde ještě před krátkou dobou stál tábor u Rakovníka, bylo již ticho, pusto. Tisíce a tisíce mrtvol krylo skrvácenou půdu. Hejna krahujců vznášela se nad nimi a slétala k nim, by rvala kusy masa z nich. Nikoho nebylo, kdo by byl mrtvoly pohřbil. Jen ženština s bosýma nohama, v rozedraném obleku pobíhala mezi mrtvolami a prohlížela každou. Tu zastavila se u jedné. Poklekla k ní a líbala tvář její vroucně. Najednou se však vzchopila a počala kolem ní divoký rej. Opět k ní klekla a šeptala: "Miláčku, tys neumřel , ty jen spíš! Ty nesmíš umřít, ty máš hodného bratra!" A vskutku mrtvola nabývala života. Oči se pootevřely, jen prsa těžce oddychovala. Ženština, spatřivši, že oči mladého muže se povyjasnily, povykřikla nesmírnou radostí, a vzchopivši se, vložila si jej na záda a u divokém zpěvu pádila s ním přes mrtvoly k lesu, ve svou komnatu, která zlatem a stříbrem se třpytí .
Nad Čechií rozestřely černé mraky své perutě, lev český jest náhle zkrocen, uvázán pevným železem a donucen k tuhému dlouhému spánku. Na Bílé Hoře ohromena jest tak často proslavená síla národa českého, seslabena tak, že potřebovala dlouhého odpočinku, než se zotavila a opět zavládla .
Po kruté seči u Rakovníka přivalily se davy vojska císařkého na výšinu bělohorskou a - každé dítě české zná již osudnou onu ránu, jež tuto zasazena jest národu českému. Následky této hluboké rány známe, nula od oné porážky národnosti české, od oné potupy jmena českého, od onoho ubití nejlidnatějších a nejvznešenějších snah národa českého. Nejšlechetnější synové vlasti padli v boji, neb klesli pod sekerou katovou, neb prchati museli v cizinu dálnou , kde záhy povymřeli a zahynuli, co zatím černí havrani v podobě posvěcených i neposvěcených ubiječů veškeré lidské svobody vedrali se v ubohou zemi českou a tu zlopověstné rejdy své prováděli na ponížení českého ducha, české národnosti. -Na výšině bělohorské nad nesčíslnými mrtvolami vznášela se šedá chladná mlha, jako by chtěla se státi jich příkrovem, příkrovem ubohé Čechie. Nebylo viděti ani na deset kroků. Mezi mrtvolami pobíhala dne toho ženština v rozedraném obleku s bosýma nohama, jako by opět někoho hledala. Což nenašla Kateřina Hlaváčková svého Hyacinta u Rakovníka, což odnesla ho do svého zámku v úkrytu lesním, kde vše diamanty a zlatem se třpytilo?
Ubohá Kateřina našla sice u Rakovníka svého Hyacinta, odnesla ho do své skrýše, ošetřovala ho pilně a navypravovala se mu dosti o nádheře zámku svého, o svém blahu i o své bídě, však Hyacint, nejsa těžce poraněn, brzo se jí vytratil z brlohy a zašel v hluboký les. Kateřina, ztrativši opět svého kochánka, hledala jej a s davy vojenskými dostala se až na Bílou Horu. V nejkrutší seči pobíhala mezi bojujícími co děsný zjev, smála se a plakala, každého padlého reka horoucně zulíbala, zas prchala dále, hledajíc svého Hyacinta. A když prchali poraženi a za nimi pádili vítězové , zůstala na bojišti samotna, aby vyhledala svého Hyacinta. Hledala a nalezla - Františka. Hluboce na hlavě poraněn, oči takřka již v sloup maje obráceny, na chladné zemi ležel František. Kateřina, pohlédnuvši v zsínalou jeho tvář, poskočila radostí jako děcko, kterému se dostaly do ruky zlatoskvoucí věci. Pak opět sklonivši se ku tváři té, líbala ji, jakoby to nebyla tvář Františka, nýbrž tvář Hyacinta. Teplý dech polibků její probudil Františka z mdloby, oči se pootevřely, však opět se zavřely, nechtěli patřiti na děsný zjev, jež lekal utrmácenou duši těžce poraněného. Modré rty zdály se jen šeptati jmeno, které tak často byly proklely, jmeno Hyacintovo. Děsná smrt ledovou svou rukou zdála se již dotýkati chladného čela Františkova, však nejen čela, nýbrž i ducha, který, maje již zalétnouti do krajů věčných, krutými vzpomínkami na život zašlý se chvěl. Život ten mu však mocně přivolal zjev dívky, kterou byl k vůli ukojení své pomsty zničil, které upravil do budoucnosti nesčíslných běd a svízelů. Druhdy ukrutné srdce jeho před rozborcením svým nabývalo lidského citu, lásky, citu a lásky této hledalo, jako nikdy před tím také u jiného v okamžiku nejrozhodnějším: "Kateřino, odpusť! Kde jest Hyacint?" šeptaly zsínalé rty jeho. Jmeno Hyacint mocně působilo na zbloudilého ducha nešťastné dívky. Ustála v smíchu a zadumala se právě tak, jako když za blahého máje žití v Rakovníku toužila po přítomnosti mileného, vzdáleného jinocha. "Hyacinta nedávno líbala jsem v skvostném svém paláci, k jeho nohoum snesla jsem suchého dříví z lesa a zapálila je, aby miláček můj nenastydnul, pod poraněnou jeho hlavu nastlala jsem suchého mechu, aby si odpočinul, do tenat chytila jsem velkého ptáka a upekla jsem jej, aby miláček můj se posilnil, z praménku lesního přinesla jsem ve střepině čisté vody, aby se zotavil, povídala jsem mu krásné báje, aby, naslouchaje jim, se sladce usmál a pak si podřimnul, než Hyacint jest bratrem tvým, z téže krve jako ty, bídníče , on mne opustil!" Hluboký povzdech pozvednul vychrtlá, rozedraným šatem jen skromně pokrytá ňádra, z očí vyronily se bohaté slzy a dívka, pravou nohou dotknuvši se bledé tváře poraněného, odskočila a ztratila se v šedé mlze.
Poblíž jen děsně zazníval chrapot umírajících, poslední jich vzdechy nesly se dále a družily se k vzdechům vzdálenějším, tak že hrozná to byla hudba smrti, která zaznívala na druhdy klidné povýšině bělohorské.
Prchl den a záhy snesla se temnost co rubáš nad skonávajícími a již zesnulými. František ještě žil.
Mraky šedými mdlý prokukoval měsíček, sporé rozesílaje světlo po krajině. Děsné byly tváře padlých, kdy na nich utkvěly bledé svity luniny.
Děsných tváří těch však nelekali se lidé, podobní dravcům, kteří za noci pospíšili si na bojiště, aby mrtvoly padlých oloupili o veškeré drahocennější věci. Lidé tito přiblížily se i Františkovi. Již sápali se na tělo jeho, chtějíce ho oloupiti o šat, jenž skvostnější byl šatu blíže ležících kamarádů. František prohlédnul a jeden za silných mužů velel ostatním, by se tiše chovali. Muž tento poznal Františka, proskoumal ránu jeho, a shledav, že není smrtelnou, pošeptal cosi ostatním, kteří hned na to, pozvednuvše ze země Františka, položili jej na nosítka , která určena byla k odnesení jiné kořistě. Dva mužové uchopili se nosítek a spěchali s nimi přes mrtvoly za noci temné ku Kladnu.
Valná doba již uplynula od osudné bitvy bělohorské. Vlasť česká úpěla pod krutými následky pokoření českého lva, v krajinách naších zanechali osudní dnové krvavé stopy -- tma a neuvědomělost vnikala mocně v chatrče selské i v druhdy hrdé paláce a pozastínila poznenáhla veškeré ty tužby a snahy, které před tím přeplňovaly srdce česká i ducha českého.-Bylť opět utěšený večer májový. Lesy kladenské vydychovaly libé výdechy rozkvětlé přírody, na nebi dnes jasném, nepošmůrném, zalesklo se již miriad hvězdic, nad jichž svit arciť vynikal svit měsíce, který stříbrem svým poléval uzounké stezky lesní. Po stezce vedoucí od Hostouně ku Kladnu kráčel za tichého teplouňkého večera tohoto jakýs muž . Bohaté bílé vlasy vinuly se z pod širokého plstěného klobouku až na šíji, tělo bylo pouvadlé, shrbené. Oči povyhaslé, jako by posledními již paprsky svými dotýkaly se země, hlava schýlena, nemohla vzhůru se již povznésti. Kráčel matně a časem se pozastavil, jako by si chtěl oddychnouti, jako by chtěl nových sil k další cestě získati.
Konečně dostal se z lesa, a jak jen mohl, pozvednul hlavu, by pohlédnul na městečko Kladno, před ním na návrší se rozkládající a již v hluboký noční spánek se ponořivší. Bohaté slze vyronily se z mutného jeho oka a hluboký povzdech pozvednul prsa jeho. Pak přemoh poněkud duševní své rozechvění, stoupal po návrší do města na náměstí přímo k zámku . Okna byla zakryta záclonami, zámek zdál se býti úplně vymřelým. Muž sestárlý a ještě více sesláblý přistoupil až ku stěně, sepjal ruce a šeptal slova zbožné modlitby. Pak, vroucně políbiv chladící stěnu zámku, obrátil matných kroků svých v tu stranu, kde černaly se lesy rakovnické.
Popošed v hustý les, byl již tak unaven, že klesnul v bujnou travinu a záhy usnul. Tichý spánek a milokrásné sny, jež před jeho duchem doletovaly, dodaly tělu jeho také síly, že již za úsvitu ranního se probudiv, dále kráčeti mohl. Každým krokem vracely se duchu jeho ty líbezné obrazy, jež za noci tak luzně ho potěšily.
Zpomínal sobě na rozkošné mládí své, kdy tak rád spočíval v náručí mileného otce, vzpomínal sobě na jarní doby prvé lásky, zpomněl si i na její úpadek, na bouřné a hrůzné doby, které pak nastaly a sílu ducha jeho ohromily, které připravily mu nesčíslných trapných chvil a srdce jeho až do krve ubodaly, než nyní vzpomínal na doby tyto s takým klidem duševním, že cítil se až blaženým. Duch jeho přestál hroznou zkoušku a nyní vynesl se nad veškeré útrapy co vítěz, jenž dobyl nejpevnějších hradeb chránících oproti všemu zhoubnému, po trpkých zkušenostech nabyl klidu duševního, nabyl onoho klidu, který se ani smrti neleká, nýbrž s milým úsměvem vstříc jí kráčí. Nad pouvadlé květy vznese se podzim, blíží se zima, příroda ulehne si v tvrdý spánek a člověk trpce zkoušený přeje si odpočinku v chladném hrobě. Svatý klid ho neopustí, i když zraky trhati se budou, když posledním dechem odvane to, co nazýváme duchem.
Muž kráčel dál a dále, chtěje navštiviti všecka místa, na kterých kdy prodléval a která byla svědky jeho bouřlivého života.
Zajisté, že každý ze čtenářův našich poznal v muži tomto Hyacinta, onoho Hyacinta, jemuž osud tolik trpkých chvil uchystal. Když byl se ze svého poranění zotavil a z brlohy druhdy milené Kateřiny uprchl, vida po vlastech českých strašnou spoustou způsobenou krutými boji a stálými válkami, a sám postížen tolika již pohromami, umínil si opustiti drahou vlast a spěchati do dálné ciziny, doufaje, že tu dosáhne poklidu.
Co chudý poutník procestoval široširé kraje, bera se stále na jih, - až se dostal do svaté země, do Palestiny. Zde dlouhá léta v tichém zátiší žil a bol svůj tišil, až konečně stal se vítězem a dosáhl úplného klidu duševního.
Však sotva že byl smutné upomínky na mládí své zapudil, ozval se v srdci jeho mocný cit, který se nikterak nedal utišiti. Cit ten se zove touha po vlasti. Když byl již vlas jeho sešedivěl, na čelo jeho se usadily vrásky, lesk oka povyhasnul a tváře zbledly, neuhasnul přece ještě v srdci tomto starém plamen, který byl již v mládí v srdci tom tak mocně zplanul. Láska k vlasti u něho nesestárla, naopak, a to právě v dálné cizině, stala se tak rozhodnou, že stařec musel jí povoliti, že musel podniknouti obtížnou cestu přes moře a hory do milené domoviny. Láska k vlasti starci velela, aby spatřil ještě jednou vlast, než klesne v chladný hrob.
Tak nalézáme Hyacinta opět v lesích rakovnických, kde před dávným časem tak trapných dob byl prožil.
Podvečerní slunce již jen sporé paprsky rozesílalo po krajině, v lese se již šeřilo a Hyacint nemohl se rozloučiti s místy, ku kterým vázaly ho steré upomínky. Usedl si v měkkou travinu, chtěje ještě tuto noc tuto přenocovati. Sotva byl kus černého chleba pojedl, uslyší z blízké křoviny jakési podivné šelestení listí. Než se nadál, stála před ním vyzáblá stařena s bílými rozpuštěnými vlasy, bosá, v rozedraném obleku. Vyschlá tvář však nebyla hrozná. Jen jakýsi trpký úsměv bloudil kolem vybledlých rtů. Ženština pohledla ostře v tvář muže, poklekla před ním, zašeptala měkce : "Tak tě přece nalezám, miláčku můj!" Hyacint z hlasu poznal, že je to nešťastná Kateřina.
"Neboj se mne," šeptala Kateřina, "nejsem tak zlou, jakou jsem druhdy bývala, čas zhojí vše, zhojil i šílenost mou."
Objala ho studenýma rukama svýma a rty své přitiskla ke rtům jeho. Byl to chladný polibek, chladný jako smrť. A smrť také skutečně udělila polibek. Kateřina ustála dychati. Hlava její sklonila se k srdci Hyacintovu.
Hyacint vyhrabal v lese nešťastné Kateřině chladný hrob, položil v něj sestydlé tělo její, políbiv naposled mrazivé její rty, a kráčel dál a dál, očekávaje v jakémsi blahém rozechvění onu dobu, jíž se skoro všichni lidé lekají, očekávaje anděla smrti, který by okamžikem jedním přetrhl pásmo veškerých teskných upomínek, který by uvedl trpce zkoušeného ducha jeho v světy blažší. Zdálo se mu, že žije již dlouho. Jediné ještě přání zahrávalo posledními nitkami druhdy cituplného srdce jeho, přání to soustředilo se v jedinou nevýslovnou touhu, by v náruč bratrskou pojmouti mohl bratra svého, který byl na hlavu jeho přivolal tolik zkázyplných bouří, který srdci jeho uchystal tolik trapných chvil. Šlechetný Hyacint toužil po smíření, byl hotov odpustit svému největšímu nepříteli, chtěl padnouti mu k nohoum, aby tento buďto sklonil se k němu s láskou bratrskou , nebo aby jedním rázem rozdrtil život jeho.
Bloudil již delší dobu lesem a jakás předtucha vedla kroky jeho, naplňovala srdce jeho, předtucha milého bratrského shledání.
Vášeň lidská jest mocná, jest to rozkacená bouře, ale nemá přece věčného trvání. I vraha zachvátí chvíle , kdy slzí, kdy bolný povzdech pozvedne prsa jeho, kdy lidská mírumilovnost uhostí se v nitru jeho. A čím prudší vášeň ta když byla, tím větší a citlivější jest pak její ochabnutí.
Z lvů rozkacených stávají se často nejcitlivější, nejmírnější beránkové. I sopka v srdci Františka snad již vyhasnula. --Podvečerní soumrak sklonil se na krajinu, pokrytou hustými lesy, které rozkládaly se kolem Unhoště. Lesy těmi kráčí Hyacint. Jest příliš sláb, chvěje se na celém těle. Krok jeho jest matný, unavenost jeví se ve vybledlé, vyschlé tváři a v hluboko zapadlém oku. Sesláblé údy hledají odpočinku, hledají klidnějšího útulku, pohodlnějšího přístřeší, než poskytnouti může chladný les. Však nikde nebylo ni chýšky nejchudší, nikde nesetkal se s člověkem, jenž by uvedl jej ke krbu svému, aby podal jemu sílícího pokrmu, aby postoupil mu měkké lůžko své . Vyhnancem a cizincem byl v krajině, kde nejjasnějších druhdy prožil dob mladého žití , kde tolik pro něho bylo druhdy rozkvětlo denně blahých nadějí.
Temná noc již rozestřela perutě své po krajině, haluzemi věkovitého stromoví ni jediné hvězdičky svit nepronikal. Hyacint ustál v matné chůzi a úplně vysílen klesl na chladící zem. Již bůžek spánku sklonil se k ubohému muži, jako by chtěl unaveným údům jeho podati posily, jako by utrmácenému duchu jeho chtěl poskytnouti útěchy a úlevy. Tu dotkne se sluchu jeho jemný zvuk zvonku a zvuk tento dodal Hyacintu nových sil, neb zvěstoval mu, že na blízku jest obydlí lidské, že v středu mrtvého lesa skrývá se život. Hyacint povstal a ubíral se v tu stranu, odkud zvuk ten zazníval. Než se nadál, stál před budovou, která vzbudila v něm cit vroucí zbožnosti.
Ačkoliv zahalena byla v temný noci stín, poznal přece Hyacint, že jest to budova posvátná, určena k modlitbám a k službě boží. Bylť to klášter s kostelíkem, obehnán do kola dřevěným dosti vysokým plotem. Nad kostelíkem čněla do výše dosti značná věž, z níž se ještě zvonek ozýval. Z vnitra kostelíka plynuly do tiché noci zbožné zpěvy a modlitby. Když byl zvonek i zpěvy umlkly, přistoupil Hyacint ku fortně, uchopil se řetízku u fortny visícího, zatáhl jím, a malého zvonku hlas zazněl z klenb klášterních. Sotva byl hlas ten utichl, pootevřela se fortna v ní objevil se vyschlý , starý mnich, s bílým dlouhým vousem.
Měsíček vyplul z mračen a polil stříbrolesklým svitem svým tvář mnichovu. Hyacint pohlédnul v tvář tu a srdce jeho se mocně zachvělo. Uchopil se ruky mnichovy, přitiskl ji k srdci tomu a přitulil se k mnichu, políbiv jej v bledou tvář. Než se mnich poněkud ze svého překvapení zpamatovati mohl, zaslechl ještě významné a krásné slovo "bratře", které splynulo ze zvladlých rtů Hyacinta.
Mnich nemálo se zalekl. Hlas, jímž proneseno jest slovo "bratře", byl mu příliš známým. Hlas tento zbudil v něm sterých upomínek, předvolal mu děsných dob, dotknul se mocně srdce jeho, mnich stařec objal chvějícího se Hyacinta, sevřel ho v náruč svou a rty jeho vydechly taktéž milé slovo "bratře".
Mraky úplně prchly z blankytu, miriady hvězdic se zaleskly. Dlouho, dlouho leželi si bratři v náruči, oba opojeni jsouce citem blahého setkání v pozdním věku. Oba, blízko již hrobu svého, proživše a přečkavše přečetných trampot, jež zplodila hlavně neustupnost jednoho , druhého pak neupokojitelná žádost po pomstě, po majetníku, v tomto okamžiku pocítili onu všemocnou sílu srdce lidského, jemuž přece jen přírodou samou dáno po mnohých poblouzněních pookřáti u pramene nejlidštějšího citu , jemuž přírodou samou přikázáno býti konečně srdcem dobrým, byt by bylo kdysi jen jed chovalo.
Až po chvíli uvedl mnich bratra svého do své komůrky, kde podal mu posilňujícího pokrmu a nápoje a upravil mu pohodlné lůžko.
Kdy pak mocné slunko po krajině rozeslalo jasné paprsky své, spěchali oba bratři do chrámu, kde před všemocným stvořitelem odkryli nejtajší záhyby srdce svého, kde, podavše si rukou svých, slavili nejupřímnější smíření, které tím více je blažilo, čím více byli z kalichu utrpení pili. Takřka nad hrobem svým počali znovu žíti, počali se milovati.
Kráčejíce pak spolu často samotni v klášterní zahrádce, vypravovali si otevřeně osudy svého života, aniž by chtěli přivolati stín, který před tím život jejich zahaloval. Mluvili nyní k sobě co bratři upřímní .
Mnich František, když byl po bitvě bělohorské poznal, že upokojena jest již zášť jeho proti bratru vlastnímu, poznal také, že svědomí jeho činí mu trpké výčitky, poznal, že hrozná nespokojenost nazírá srdce jeho. Nikde neměl pokoje, nikde nemohl nalézti milého klidu. Za noci temné jevila se před polekaným duchem jeho seschlá postava bratra, který jako žebrák putuje světem, hledá lásku u cizích lidí, když mu jí byl vlastní bratr odepřel, když jej byl vlastní bratr z domu oteckého vypudil. Stařičký otec již práchnivěl v hrobce rodinné , František stal se samostatným pánem značného jmění, než srdce jeho pohrdalo najednou jměním tím, každou minutkou zachvělo se strašnými upomínkami na uplynulé doby.
Právě v okamžiku dosažení toho, po čem tak ohnivě toužil, trapné a hlodavé myšlenky zachvátily ducha jeho.
Duch hledal klidu , odpočinku a nalezl ho, až když opovrhnul veškerou touhou po moci a slávě. Statky své rozdal a založil klášter "Hájek" na Únhošti, kde co mnich želel skutkův svých, kde neznal jiné touhy, než aby setkal se před smrtí svou s bratrem, kterému byl tolik trapných chvil uchystal. S bratrem svým se sešel a v náruči jeho nalezl klidu, míru a odpočinku.