Nalžovský (vydání ELTeC) Podlipská, Sofie (1833-1897) editor Institute of the Czech National Corpus: diachronic section 81023 COST Action "Distant Reading for European Literary History" (CA16204) Zenodo.org ELTeC ELTeC release 1.1.0 ELTeC-$textLang ELTeC-$textLang release Nalžovský Sofie Podlipská Jan Otto 1878 Praha National Library of the Czech Republic The text has been manually corrected.

Encoded in ELTeC level 1

Czech Converted by checkUp script for new release Text converted to ELTeC level 1

Valerie Karafiátová nemohla usnouti na chladících poduškách z jemného plátna v jednom z pokojů na ville Berkovce. Ačkoliv bylo okno otevřeno do zahrady, bylo přece dusno a v uších děvčeti bzučelo, za přimhouřenýma víčkama řady postav, obličejů, světel a pestrých tvarů vedly pošetilou rej.

Téhož dne byla vyjela z Prahy se svým strýcem Berkou. Jeli po železnici mezi stráněmi a úžlabinami povltavskými. Než dojeli stanice, která jim byla cílem, ukázal Berka z vozu a řekl: „Hle Berkovka.” Valerie vstala, vyhnula se, viděla travnatý břeh, lesnatou stráň, mezi strání úval, z něhož stromoví takořka překypovalo. Nad stromoví čouhal trochu a průsvital bílý dům s verandou zeleně a květnatě obrostlou.

Ten obrázek Valerii zmizel. S lesem vystřídaly se holé rozbrázděné skály jako zamračená, zamyšlená, vráskovitá čela. Na nich vyskytoval se někdy jediný osamělý dub neb stará planá hruška, mezi sesouvající se opukou chytal se tu šípek, hloh, střemcha, onde trnka v nízkém křoví, kvetla divoká šalvěj a táhl se svlačec s bílými zvonky. Skrze zející rokliny usmívala se ledakdes zeleň jako vlídný úsměv něčí, jenž štěrbinou pokukuje. Ale v rychlé jízdě rychle mizelo jedno za druhým.

Na stanici čekali Berkovic koně. Přijeli právě v čas a mladý muž seskočil s kočáru. Pozdravil krátce a odvrátil se k odchodu.

„Jeďte přece s námi, pane Nalžovský,“ řekl Berka, „vždyť máme místa dosti.“ Nalžovský obrátil se ještě jednou, děkoval, ale pozvání nepřijal a Valerie viděla jej, kterak odchází se sklopenou hlavou, než zmizel v sadech, jež podél cesty se rozkládaly.

„On nevěděl, že tě přivezu,“ řekl Berka usmívaje se, „proto přijel mi vstříc. S tebou nemá na spěch seznámiti se.“ „Je to Bellinčin učitel?“ „V kreslení, ano.“ Když přijeli, bylo na ville vítání, pohoštění, prohlížení domu a zahrad, procházka do lesa a večer pobyt na verandě s vyhlídkou na řeku měsícem ozářenou a na protější břehy v modravém osvětlení zatopené. Mezi tím jedlo se buď ve chladné jídelně, z níž byl sluneční žár bedlivě vyloučen, aniž to bylo na ujmu volnému vzduchu, kde na všech stolcích a oknech květiny dýchaly; anebo v zahradní besídce pod kvetoucími lípami, či na verandě.

Jídla byla lahodná a chladící v nádobách vábných, jejichžto útvar slučoval upomínky na skvělé doby antické s elegancí přítomnosti.

Společnost na ville byla malá. Byl to domácí pán a paní s dceruškou Isabellou, Nalžovský, vychovatelka Isabellina Emilie Skřivanová a mezi nimi Valerie. Odpoledním vlakem přijel doktor Domin z Prahy.

Den byl parný, večer bez hnutí větérku. Západ slunce byl krvavý. Slunce klesalo za obrovský těžký mrak jako za pekelnou bránu a když zmizelo, trčel mrak na obzoře jako zkázonosný hrad, v jehožto nitru by se zbrojilo a odkud divá posádka k útoku by se chystala.

Komáři byli nesnesitelně vtíraví a opojovali se krví lidskou a světlem zahradních svítilen.

Dosti pozdě rozdělila se společnost do ložnic.

Valerie octla se zde v jiném živlu, než ve kterém byla vychována a žila. Bylať opojena jako ty mušky na verandě leskem toho domu a hudbou společenského tonu.

Nemohla o tom přemýšleti, proud citů se jí zastavoval anebo přeplavoval hráze a ona byla vydána v šanc unavujícím rozmarům bezsennosti.

Ležíc na lůžku cítila posud strkání a rytmické uhánění parovlaku, viděla osluněné stráně třpytící se nad Vltavou. Pak znělo jí v uších jako tetiným měkkým hlasem: „Co dělá tvoje matka, Valinko?“ Mezi tím přehlušil hlas Dominův vše ostatní v jejím rozdrážděném sluchu: „Pokrok lidstva . . . národní snahy . . . umění . . . věda . . . průmysl . . . železnice . . . vláda . . . stát, sněm, říšská rada . . . poesie . . . estetika“ . . . Nad tolikerými věcmi musila se Valince hlava zatočit.

Připomínala si Dominovu krásnou hlavu vysoce vztyčenu a přiznala se, že neznala muže krásnějšího. A jak byl duchaplný. Každý naslouchal mu jako orakulu. Jenom Nalžovský nebyl jím okouzlen. Valerie nevšimla si Nalžovského dosti, aby si ho dovedla nyní představiti. Viděla jej jako ve mlze, zdálo se, jako by byl býval jakýsi stín nad ním rozestřen. On sám tím byl vinen, neb sotva naň někdo promluvil, hned ustoupil dále, odvrátil, odpověděv dosti krátce, hlavu anebo kamsi ustoupil, zmizel.

Valerie opakovala si také v duchu, co sama mluvila. Doufala, že bylo ledacos dobře řečeno, ale nad jinými slovy svými zoufala si co nad hloupostmi. Na štěstí ji Domin přehlížel a přeslýchal. Ostatních se tak neostýchala.

Byla okouzlena Isabellinou krásou, Emiliiným jemným taktem a nejvíce tetou Berkovou, k níž cítila sympathii jak posud k nikomu, krom své matky. Bylať od ní tak vřele vítána, tak vřele k srdci přitištěna, že jí tu bylo volno a milo. Přece bylo jí její pobouření trapné, krev jí vířila a srdce klepalo, jako když byla poprvé v divadle a dočkati se nemohla, brzo-li opona se vyhrne.

Začala zpomínati domova v Praze v tiché ulici v zákoutí staroměstském. Představovala si večer včerejšího parného dne, hluboký stín ulice, otevřená okna a dvéře skrovných příbytků, děti na ulici a nikde zahrádky ani strůmku, jenom květiny na oknech prahnoucí po vláze, komíny a střechy ještě horoucí a kolem kol jakýsi zádumčivý dech, žalářní touhu a žalářní klid ba i veselost.

To hroužilo ji ve dřímotu a ona začala sníti. Naléhavé obrazy v jejím duchu rozkládaly a rozpadávaly se, jako zaduje-li větřík v sešit, jehož nitka povolila a každý jeho malovaný list v jinou stranu uletí.

Tak viděla zas jako prvé ze železnice villu Berkovku, ale v témže okamžiku změnila se v chaloupku s orosenou střechou doškovou, kterou za dětství jednou viděla, když v ní jiné příbuzné navštívila. Slyšela opět hlas Dominův velitelsky pozdvižený: „Do sněmu, ne do sněmu,“ ale mezi tím zdálo se jí, že kočí volá na koně. Slyšela hukot Vltavy a mezi tím svůj šicí stroj a divila se, kdo tak pozdě ještě šije.

Noční vlak, jenž kolem zahrady zabouřil, probudil ji ze začátku těchto snů a ona přitulila se v podušky, ráda jsouc, že přece usíná. Čekala zvědavě na jiné sny a znova kupily se kolem ní postavy toho dne jako by byla jejich velitelem. Zase rozpadávaly se věci ve své protivy a shlučovaly se v podivné smíšeniny. Z toho probudilo ji znova zaburácení tak, že vyskočila na loži. Tenkráte byl to hrom, jenž uhodil do skály, o druhou se odrážel a všecky rozzvučel zvuky majestátními. Blesky fialové, žluté a červené křižovaly se nad zahradou, hrom znova uhodil a nebylo konce ohlušujícím ránám.

V domě lidé oživli, svítilo, mluvilo, přecházelo se. Valerie naslouchala bouři v přírodě jako by velké nitro plno citu hořem a hněvem překypovalo, a v domě pobouření lidskému naslouchala jako hlasům vichřice. Tak byla ospalá. Brzo nevěděla o ničem a snila dále.

Když v této nepokojné noci znova byla ze spaní vyrušena, myslila, že ještě bouří. Ale venku bylo ticho a mírný kmit hvězdami seslaný padal v utišený kraj. Za tenkou zdí, u níž Valinčina postel stála, byly schody, s nichžto někdo sestupoval. To ji probudilo, neb ačkoli to byly kroky lehké, přece se rozléhaly v této části budovy.

Valerie chtěla dále spáti, neb nic jí nezáleželo na tom, zdali kdo chodí čili nic. Tu projel zdí hluboký vzdech tichý a pronikavý. „Strašilo by zde?“ Valerie usmála se té domněnce a přece ji vzdech ten pobouřil více než prvé bouře venku. Povzdech v noci je již sám sebou strašidlem a naslouchající slyší v něm ohlas strastí veškerých. Cosi se vlní k srdci a sevře je úzkostí, ono sympathisuje a přece je hrůzou jato a pobádá k útěku.

Valerie naslouchala krokům s tlukoucím srdcem. Šly kolem jejího pokoje a vešly do vedlejší jizby, jež měla východ na verandu, skleněné dvéře k této se otevřely. Aby to tak byl zloděj? Kráčelť zlehounka dost a ten vzdech byl snad jeho pobouřené svědomí. Valinka ráda snívala o hrdinských činech a zbožňovala hrdiny. Johana ďArc vznášela se v jejím dětinném snění na zářících oblacích ve stříbrném brnění, s bílým praporem nad hlavou vítězná, čistá a vznešená. Vlasta stála před ní na nebetyčném podstavci, neskloněna před mužskou přesilou, a šárecké údolí milovala k vůli Šárce, ačkoli neměla její krutosti ve své krvi. Dosti tedy, že se zdvihla odhodlaně, že přehodila šat a udatně se vydala za zlodějem. Dříve podívala se z okna, je-li ho viděti, a zahlédla ženskou postavu. Bylať celá bílá a sestupovala se schodů verandy do zahrady. Pak chodila zvolna po stezkách, zastavovala se a dívala se na dům. Jejích tahů nebylo po tmě rozeznati. Zajisté však si nepočínala jako zloděj. Když se přiblížila oknu Valeriinu, slyšela tato tichý, sténavý pláč a mínila rozeznávati hlas své tety Berkové.

Co činiti? Bylo radno sejíti k ní a nabídnouti ji pomoci? Což byla-li náměsíčná a ulekla-li by se náhlým oslovením? Anebo chtěla-li teta skrýti celému světu i choti svému jakousi tajnou litost? Valinka netroufala si ji rušiti a nebylo jí také možno od okna se vzdáliti. Tak minula asi hodina. Květiny voněly po minulé bouři v tajuplném šeru nočním a jejich silná vůně mezi sebou skoro zápasila. Zápas to bez hněvu, zápas myšlének, pokud slouží toliko kráse a ničemu jinému na světě.

Vůně, svěžest, půvab vystupoval z tiché zahrady a paprsky velkých skvělých, hvězd nořily se do toho s pohledy plnými nevyzpytované lásky. Pak hvězdy umdlévaly, bledly a zdálo se, jako by pozornost svou v jiné dálky obracely. Ostrý větřík takřka roztál zbývající bouřlivé dusno, bělavý svit rozestřel po nebi úběl a po zemi bledošedé sousvětlí.

Bílá postava v zahradě vracela se do domu. Když stoupala na schody verandy, bylo rozeznati její obličej. Byla to teta Berková opravdu. Mělať hlavu bílým hustým závojem zahalenu. Její oči byly zardělé, ale její klidná, obyčejně přibledlá tvář nejevila jiných stop minulého rozčilení. Bylať posud mladistvá více v nitru než v úmyslu svém, více v podobě než v úpravě a v chování. Její krásné rusé vlasy splývaly jí nyní po ramenou přes boky, její chůze byla lehká, bylo vidět její okrouhlé sněhové rámě, anať v ruce držela stříbrný noční svícínek. Vešla tiše do domu. Valerie myslila chvíli, že snad měla pouhé zjevení.

Nebyloť již pomyšlení na usnutí. Ležela ještě chvíli všecka zamyšlena nad tetou. Pak ustrojila se při vycházejícím slunci. Majíc času dosti zkoušela si novou úpravu vlasů a usmívajíc se rozpačitě do zrcadla myslila na doktora Domina. Bylať přesvědčena, že je příliš vznešeného ducha, než aby věnoval nějakou pozornost jí a jejím havraním vlasům, kterými doufala, že se může honositi, ale přes to zdobila se pro něj.

Připomínalať si někdy vzdychajíc, že je již velmi, velmi stará. Byloť jí dvacet roků. Jindy ovšem na to nemyslívala. Posud nikoho nemilovala. Tím více na lásku myslívala. Myslilať na ni časem co na bájku, co na poetický, předrahý, nenahraditelný sen; časem pamatovala na ni co na prostředek vznešený k prosaickému účelu zaopatření a dobrého postavení; někdy v ní zableskla touha po lásce, pak zjevovala se jí zas láska co povinnost, aby byla v životě platna, aby byla někomu nutna a užitečna. Snila o muži, jací bývají v románech co idealy líčeni, předně athletické postavy, orlího pohledu, zázračné síly a schopnosti, jenž by celé své okolí duchem oslňoval a mužnou pýchou velkým a malým imponoval. Cosi tajuplného v jeho osudu, něco zádumčivého v jeho bytosti bylo by okouzlilo její nezkušené srdce.

Prozatím začínala věřiti, že je Domin tímto ideálem dlouho hledaným. Vzdychla. „Což on, což on! Ale já ubohá! Čím bych já mu mohla býti? Nejsem krásná, ani duchaplná, ani interesantní . . . Ale kdož ví? Snad bych jej mohla přece zajímati? . . . Ne ne! Aspoň ješitnou ať nejsem, aspoň směšnou ať se mu nezdám.“ I strhla umělou budovu vlasů se své hlavy a ověnčila si ji svým všedním vrkočem. Vyběhla do zahrady. Jaké bylo jitro osvětlení více než magického! Nejen slunce, ale každá kapka deště, každý lupínek svítil nadějí a vyzrazoval sílu. Jaká tu byla svěžest zeleni, jaký jásot barev, jaké šveholení! V zahradě bylo květinami plýtváno, tvořilyť kvetoucí hvězdy, kruhy, elipsy mezi anglickým trávníkem, střídajíce se s křovím a stromovím, a pěstovaná, zdobená, uměním prodchnutá tato příroda byla jako zaklíněna mezi skály a vroubena lesem, jehož světlé habry a břízy, temné buky a borovice zvědavě se skláněly do zahrady, zhlížejíce se v očkách květin.

Valerie oddala se celá těmto sladkým dojmům a běžela zahradou plna touhy a citů mladistvých, jež se nedávají vysvětliti. Mudrovala trochu, ale jen tak zcela obyčejně. „Hle, kam strýc to přivedl, je bohatý a jak vkusně dovede se zaříditi. Přece zdá se, že tetička není šťastna. Bohatství není tedy všecko, není a není. Od pradávna lidé si to povídají, opěvují to a spisují o tom. A přece zas tomu nevěří. A já? čeho vlastně přeju sobě? . . . Nevím sama. Buď co buď. Jen abych vždy tak cítila jako dnes!“ Více to dítě nemyslilo. To ostatní bylo samé neurčité snění. Její kroky byly okřídleny, lehký šat vlál za ní jako bělavý, růžově nadchnutý obláček. Zastavila se u obrovského vodoklenu u zahradní nízké zdi, přes niž bujné lískoví z lesa se dralo.

Tam slyšela kroky v písku za sebou chrupati, a když se ohlédla, kdo to, zalekla se trochu Nalžovského, jenž tak rychle se blížil, že náhle před ní stál. Nezdálo se však, že ji vidí, neb spěchal bez pozdravení kolem ní k mřížce zahradní, zarostlé kvetoucí lesní révou. Měl klíč, otevřel si a vyšel do lesa.

Mřížka zůstala za ním otevřena a ona jej viděla vystupovati příkrou úžlabinou, v níž tvořila skála přirozené, nestejné stupně, prokvětalé diviznou, mateřídouškou a slzičkami. Jeden stupeň byl nízký, široký, pohodlný, druhý kroutil se ve hlemejždí domek, jeden byl sesutý, druhý vystlaný řasou a úponkami. Tenký, bystrý pramének skákal středem té cesty, prodlabávaje si okrouhlý žlábek. Lísky, mišpulové keře a ostružiny draly se do té rozmarné kvetoucí cesty a nad ní nahýbaly se staré šedivé vrby, nad těmi zas pnuly se stříbrné silné kmeny vysokých bříz. Místem tvořily tyto malebné stupně jako odstavce k odpočinku. Tam bujela svěží tráva a mladý mech, který stínily břízy a javory.

Nalžovský zmizel brzo v zatáčce úžlabiny. Valerie zůstala zamyšlena.

Cosi zaburácelo dole u břehu a zatřáslo stráněmi. Vlak přehrnul se okolo. Zmizel. Peřeje dýmu zbyly po něm a v zahradě bylo tichounko. Jen ptáci šveholili, seč jim hrdlo stačilo. Tak hrnou se děje světa kolem tiché mysli a ona čeká buď zvědavě, neb s úzkostí, brzo-li bude vtržena do víru jejich, anebo dívá se zádumčivě za bouřícím zjevem a znajíc ze zkušenosti již dostatek zuřivý osudu chvat tulí se v úkryt svůj, pozoruje bouření koles jeho a peřeje dýmu zbývající po zjevu velkém co pomíjející památka, a naslouchá s rozkoší zpěvu ptactva.

Na verandě bylo přistrojeno na stole ke snídani. Na lesknoucím se zelenavém ubrusu čekalo křišťálové, stříbrné a porcelánové nádobí na kruh spokojených hostí a lákalo je svůdným obsahem, jak vkusnou formou. Domácí paní rovnala a přerovnávala misky a košíčky se šlehanou smetanou a pečivem, nádobky s malinovou šťávou a rumem, nádherné ovoce a pikantní pokrmy a mezi tím kytici z karafiátů, resedy, vanilky, geranií a verbeny. Pablesk slunce vloudil se sem i tam jako bludná hvězdička na stůl skrze mřížoví okolních stromů a révoví verandu obrůstající, pobíhal, poskakoval tam a rozžíhal drobná slunéčka na broušeném skle nádob.

Paní Berková byla tu ještě sama a sledovala zamyšleně hru pablesku. Přejela si rukou čelo a vlhnoucí oči. Zpomněla si, jak tu sama bloudila v noci, v úzkostech, které ji na loži nevytrpěly, a kárala se za své city. Vždyť záleželo věru jen na ní, aby byla dokonale šťastnou, a její vinou bylo, trpěla-li nedostatkem, jehož nikdo nepozoroval, neuznával, jemuž nikdo nerozuměl než ona. Hle, v jakém ráji tu žila, ona, jež byla tak citliva pro každou krásu, jež ji dovedla oceňovati z plné duše, takže každá květina, z níž se těšila, v její mysli znova vykvětala v čarovné odlice, že každé zavanutí vůně z jejího srdce jako kadidlo před obětnicí se rozestíralo. A tento ráj kolem ní vytvořila milovaná ruka chotě jejího. On přenesl ji do něho a sterou pozorností rozmnožoval kolem ní lahodného blahobytu.

Ona cítila za to k němu vděčnost až vášnivou, lásku až bolestnou, zbožňovala jej až fanaticky a rovněž tak cítila k svému dítěti. Nyní uneslo ji právě blaho té lásky, vědomí toho štěstí do oblak nadšení. Proč zoufala si jen v noci? Nemohla se nyní pochopiti. Denní světlo a zářící jitro ukazovaly jí vše jinak než noční stín a zádumčivá ta změna všech věcí zevnějších i vnitřních, které noc podrobuje celé tvorstvo. Kdo spokojeně spí neb noc ve veselé společnosti probdí, neví nic, co se děje v temnu a šeru přírody a v mysli s přírodou hluboce spřízněné. Strašidla tuchy, duchové tužby táhnou vzduchem, vznášejí se v měsíci, zanikají v stinných koutech. Ale, kdo by je uměl zaříkati, kdo by se jich nemusel báti, kdo by mohl lhostejně říci: „To není nic než podrážděná obraznost.“ Tak nyní myslila ubohá Berková. „Jsem přec jen velice obmezena,“ pravila k sobě, „nemohu se vpraviti do toho, co je rozumné a není divu, že nedostačuji svému muži, že nejsem s to získati si důvěry a pravé úcty své dcery.“ Byla by se snad tím bolestně zadumala, kdyby ji nebylo vytrhlo objevení se Nalžovského, který zdlouha se vracel ze své ranní procházky.

Podal domácí paní dobrého jitra, ale nevyšel na verandu, chtěje ji obejíti a druhým vchodem do domu se dostati. Berková vlídně k němu promluvila a zastavila jej. Její hlas měl ten plný a správný zvuk v mluvě, který mívají ženštiny, jež svoje dětství přezpívaly. Z častého toho prozpěvování přejde cosi svěžího do mluvy, jež se nedá napodobiti.

„Snad budete aspoň dnes s námi společně snídati?“ řekla. „Pojďte sem nahoru, ostatní dostaví se také brzo.“ „Omluvte, milostivá paní,“ odpověděl, „půjdu do svého pokoje a přijdu k hodině slečny Isabelly.“ „Ale proč se lidí tak straníte, drahý pane Nalžovský? Nedivím se, nebaví-li vás naše rozmluva, ale nyní máme zde váženého hosta, kterého je radost poslouchat.“ „Milostpaní,“ řekl živě, „věřte mi, že si vážím vás všech tisíckrát více než doktora Domina, jakkoli je světem tak velice vážený. Straním-li se společnosti, je to zajisté jen tím, že já nemám nikomu co říci a čeho podati.“ „Jaký to podivínský nápad. Toť nesměl by nikdo jíti mezi lidi, kdo by byl jen trochu skromný, a jedině drzí lidé neb skuteční geniové směli by se ukazovati!“ Když mlčky toliko ramenoma pokrčil, pokračovala: „Ostatně nevíte, nemá-li vám někdo co říci, čeho podati a nenadále můžete býti potěšen dobrým nápadem, laskavým slovem, nějakou novinou. Jdětež, nedívejte se přece na mne tak zasmušile!“ „Nejsem teď zasmušilý, ale cítím s vděčností, že mne chcete potěšiti, milostpaní.“ „To bych opravdu chtěla. Avšak vím dobře, že to vždy nejde sebe lepšími slovy, sebe větším úsilím, vím, že člověk také chybívá, vtírá-li někomu útěchu, soustrast, účastenství. Jeť snad na světě nejtrpčí zkušeností, že kazíváme věci příliš dobrou vůlí, a přílišná láska že nebývá vždy požehnáním.“ Hlas se jí zachvěl při těchto slovech. Nalžovský stál dole pod verandou, k níž temenem hlavy dosahoval. Jeho tvář se změnila, cosi roztálo v jeho tazích. Byl by rád podal paní Berkové ruku přes zábradlí. Vystoupil na schody a řekl: „Přejete si tedy, abych tu zůstal?“ „Bude mne to těšit nejen tak, jak se mluví, ale od srdce.“ „A já zůstanu také od srdce. Vždyť je jedno, zabíjí-li člověk svůj čas tam či jinde. Vy jste mne sem vyzvala tak, jak by bylo třeba, aby mne život sám vyzval do své pestré a přece nudné společnosti, kterou nám uchystal.“ Zavrtěla nad ním hlavou a on usadil se stranou, upíraje zraky k zemi.

S obou stran bylo slyšeti hlasy. Z domu přicházely Valerie, Isabella a Emilie, ze zahrady Berka a Domin.

O těchto dvou posledně jmenovaných musil každý svědčiti, že se nalézá málo tak dokonalých postav, tak pěkných mužů. Berkovi bylo sotva čtyřicet roků, ale jeho lesklý a přece kadeřavý vlas, jeho hladké čelo, jasné oko, jeho švihácké kníry a kozí brada podávaly obraz příjemného třicátníka. Jeho modní oblek, trochu nápadný a pestrý, jeho řetízky, prsténky, tobolky a tisíc maličkostí, vše slušelo mu jako by bylo umění přepychu zvláště pro něj povstalo. Domin byl v jednom ohledu jeho protivou, v jiném ohledu jeho příbuzným. Vypadal snad trochu starším, než byl skutečně, čímž byl vinen jeho plný dlouhý vous a jeho vážné vzezření, jeho skoro přísná mluva. Nedávaltě si záležeti na obleku, přec však počítal patrně na dojem, který jeho zevnějšek působil a který býval rozhodně příznivý. Tito oba muži byli jeden s druhým a každý sám s sebou v tomto okamžiku velmi spokojeni. Praktický Berka rozkládal a vykládal Dominovi svůj majetek, své plány s ním a vypravoval historii tvoření se toho všeho, co se tak pěkně vůkol k sobě pojilo a příjemného pobytu poskytovalo. Domin měl pro to mnoho smyslu a obdivoval se tomu upřímně. Na vzájem dával se Berka oslňovati Dominovým duchem, jeho theoriemi, jeho vyššími názory. Ti dva byli, přicházejíce ke snídani, skoro přátely a zvláště Berka přinášel do společnosti veselý ruch.

„Jak se ti u nás líbí, milá Valinko,“ ptal se Valerie, „jak jsi spala?“ Ona odpověděla, že jinak není možno, než aby se tu každému líbilo, že by byla dobře spala, kdyby přejíždějící vlaky a bouře ji nebyly budily.

„A k tomu nějaká upomínka snad na kohosi černookého?“ škádlil ji.

„Co ti napadá, strýčku, nemám takových upomínek.“ „Že ne? Tedy je onen rušitel tvého spánku modro- neb sivooký.“ „Ach, strýčku, ty mi nechceš rozumět.“ „Rozumím ti lépe než ty sama sobě. Vím, že vy děvčata na nic jiného nemyslíte.“ Paní Berková nesmála se jako všickni činili, ale podívala se starostlivě na svou Isabellu.

„Tvůj strýček žertuje, Valinko,“ řekla, „a proč by nežertoval o tom, co je osudem nás žen, když sám osud také se nám posmívá a všecko naschvál nám činívá. Zasmějme se tedy také a mysleme si v duši, co chceme.“ „Já bych se však na to podívala, kdyby osud se mnou chtěl žertovat,“ zvolala mladá Isabella a po jejím něžném obličeji rozlil se ruměnec, jako kdyby to byl odlesk jakéhos velkého rubínu. Jak byla sličná! Jaké to byly kadeře z bledého zlata, jaké oči ultramarinové, jaký pohrdlivý úsměv kolem božských rtíků.

Její otec zasmál se více radostí z její krásy než jejímu dívčímu hněvu.

„Jen se nedej, Bellinko, pravdu máš,“ zvolal. „Jen kdo trpěti chce, trpí na světě. Kdo nechce, zůstane vždycky svobodným.“ „Ano, jsou lidé, kteří nedovedou trpěti a také nedovedou cítit,“ ozval se Nalžovský nenadále a domácí lidé všickni s udivením se naň podívali, neslýchajíce ho skoro nikdy promluviti.

„To jsou právě ti rozumní,“ řekl Berka.

„Ovšem,“ odvece Nalžovský s takovým přízvukem, že Isabella znova se naň ohlédla a po ní Valerie i Emilie.

Posud neměla Valerie pravého pojmu o jeho vzezření. Nyní viděla dlouhý, temný vlas a na jeho širokém čele tři hluboké vrásky. Viděla sklopené oči a po obličeji zase ty stíny, které neodhalovaly pravou bytost tohoto muže. Odvrátila ráda od něho oči ke krásnému Dominu, který zanechav jídla, jímžto s velkým interessem se obíral, cítil se povolána něco podotknouti.

„Co toho se týče,“ jal se mluviti s řečnickým pathosem, „radost a utrpení jsou relativní city. Jeden trpí tím, z čeho druhý se těší a naopak. Jeť třeba objektivně věci pojímati a vystříhati se přílišných affektů. Nesmíme se podrobovati ani radosti, ani žalosti, nesmíme se přílišně obdivovati kráse, ani diviti se nepříjemnostem. Tak si toho žádá neodvislost lidského ducha.“ Umlkʼ a sklonil hlavu s takovým as výrazem, jako by slyšel vnitřní aplaus, kterého zajisté všickni posluchači mu poskytovali. Skutečně se mu ho dostávalo a zrcadlil se více méně v pohledech společnosti.

„Velmi krásně,“ šeptala vychovatelka a Isabella hleděla vážněji než obvykle před sebe. Valinka hleděla k Dominovi co k polobohu a paní Berková cítila se sdrcenu.

Berka řekl: „To jest právě náhled můj,“ a jenom Nalžovský zasmál se krátce a suše, aniž se mu pohnul jediný sval obličeje.

„Vy nesouhlasíte?“ ptal se Domin přeměřiv s vysoka Berkovic učitele kreslení. To nemělo účinku na Nalžovského, nevracel hrdost za hrdost, avšak nedal se jí pokořiti.

„Souhlasím,“ řekl chladně a nedbale, „jen že takový egoista neb mudrc přestává býti člověkem.“ „Naopak, on jím je, mladý příteli,“ poučoval Domin. „On poznává nestranně život, posuzuje lidi a dovede jim vládnouti, on jest povolán býti národu vůdcem, zákonodárcem, on je strůjcem svého a jiných osudu. Nic nemůže jej skoliti, pevně stojí ve všech bouřích!“ „Jaká to povaha,“ šeptala zas Emilie hezky nahlas a všickni byli oslněni. Obraceliť se buď se soucitem, neb s pohrdáním k Nalžovskému, jenž se odvažoval odporovati takové duševní převaze. On toho nedbal a řekl: „Já myslím, kdo chce býti vůdcem, že musí znáti předně i cestu a její cíl zcela určitě, za druhé musí znáti unavení, mdlobu a těžkosti všecky, které mohou v práci překážeti, a kdo chce dávati zákony, že musí vážiti je tak dobře ze sebe, jak z okolností. K tomu všemu musí býti člověkem . . . Ale co to mluvím. Vy máte a budete míti pravdu. Já jsem posud nedokázal, že bych životu rozuměl.“ Uklonil se a odešel.

„Podivín,“ řekl Berka, krče ramenoma, jako by se za něj Dominu omlouval. On té omluvy blahosklonně přijal a kývl velkolepě hlavou, načež vypil s chutí sklenku vina.

„To mně není nic nového,“ řekl opíraje si hlavu myšlénkami obtěžkanou. „Takoví mladí lidé mluví do větru a nevědí co. Nepřemýšlejí o světě a mají jakési sny za myšlénky. Ti nepřicházejí ku předu. Nic z nich nebývá, často končívají velmi smutným spůsobem. Považují sebe za neuznaná genia a překážejí mužům poctivé práce a velké vytrvalosti.“ Domluviv vypil s uspokojením novou sklenku vína, kterou mu domácí pán nalil se zřejmým souhlasem jeho výroků.

Po příkladu domácí paní zdvihly se mladé dívky od stolu a nechaly Berku, Domina a několik láhví vína o samotě na stinné verandě.

Paní Berková nevěděla, proč na ni znova padaly chmury předešlé noci, proč se jí zdál život tak těžkou úlohou, proč z ničeho se nemohla těšiti. Emilie byla Dominem jako opojena a Valerie, myslíc naň, kladla si ruku na srdce, aby se snad dověděla, co v něm se ozývá podivného a nového.

Isabella poskakovala jako laňka zahradou a smála se, nevědouc čemu. Matka přišla za ní. „Pan Nalžovský bude as na tebe čekati,“ řekla, kladouc jí ruku na rameno.

„Nuže, ať čeká chvíli. Nepůjdu nyní k hodině.“ „Bellinko, tak nejednej s lidmi a dokonce s učitelem.“ „Ó, jak já vím, kterak mám s lidmi jednati.“ „Doufám, že chceš jednati rozumně a laskavě.“ „Chci dělati přede vším, co se mi líbí. Nevím, proč bych se nutila k něčemu jinému.“ „Mé dítě, ty to nevíš? Ale proto, abys byla šlechetná, a nezáleží-li ti na tom, tedy z lásky ke mně. Chci se z tebe těšiti.“ „Nedělej mi kázaní, maminko; to víš, že mne nepřesvědčíš. Jdi, řekni Nalžovskému, aby trochu počkal. Možná, že přijdu za chvíli, a možná také, že ne.“ „Ale dítě, dítě drahé, vždyť takovou tě nechci, nemohu míti, vždyť mne usoužíš tímto chováním.“ Isabella dala se do hlasitého smíchu a odběhla jako střela zahradou, tak že jí nebylo za chvíli viděti.

Poletovala mezi květinami, jako by byla jednou z nich, jako by byla věčná tvůrčí síla, jeden z květů odtrhla a v dívku proměnila; proměnivši ji, jako by byla vdechla do jemného útvaru trochu vůle, a když se tak stalo, jako by byla květina již uletěla, nedočkavši se dechu ještě hlubšího. Proto oživovala jen svévole a libovůle kvetoucí to dítě, unášela ji sem i tam a Bellince bylo blaze. Prchala před povinností, posmívala se požadavkům života, nenáviděla vážná slova a litovala svou matku, jež nemohla sledovati jejího vzletu, jež ji chtěla poutati a obmezovati.

Isabella zpomněla rozmluvy minulé při snídani a vybrala si z ní, že je na pravé cestě. Zvláště líbilo se jí naučení, že se nemáme příliš obdivovati ani diviti. K čemu také? Člověk se tím snižuje, prozrazuje obmezenost, nezkušenost a věci za to nestojí, aby se jim člověk divil. Vždyť ve svém duchu si myslí vše ještě dokonalejší, než příroda neb lidská píle pracuje. Kdo se obdivuje, ten je nakloněn milovati. A co tím získá? Kdo dobře rozumí svému prospěchu, raději se snaží být předmětem obdivu, lásky neb třeba i závisti. Takové zásady tvořily se v hlavince Isabellině, když po zahradě raději těkala, než by byla dodržela kreselní hodinu. Každým krokem potvrzovala se v nich, až se rozhodla neodvolatelně, že dnes nebude se svým učitelem kresliti.

Vystoupila po stinných stezkách ku mřížce, jež vedla do úžlabiny, a litovala, že neměla té chvíle klíče k ní u sebe. Byla by si ráda vyběhla do lesa, na stráň. Což kdyby přeskočila? Pokusila se o to a šťastně se jí podařilo. Zářila radostí, když přehoupnuvši se za zahradou v lese se octla.

Ohlédla se vítězně ještě jednou na mřížku a spatřila za ní Nalžovského hlavu.

On řekl: „Kdybyste byla chvíli na mne počkala, byl bych vám otevřel.“ Isabella nenáviděla ho té chvíle.

„Proč za mnou přicházíte?“ tázala se zlostně a velké dvě slzy zakalily jí zrak. „Chcete mi svou lekci vnutiti a vésti mne domů dokonce snad jako zajatou?“ „Matinka si přála, abych si vás vyhledal v zahradě a domů odvedl. Vy k tomu nemáte chuti? Zlobíte se na mne?“ Usmál se, opíraje se o mřížku, a díval se na ni, jak jí se zdálo, pronikavě.

„Nechci se dnes učiti. Vraťte se domů sám,“ odpověděla.

„Proč nechcete?“ „Není třeba, abych vám to řekla. Nechci, abyste se mne tázal.“ „Nechcete, nechcete. Proto se nemusí dít, co vy nechcete. Nezlobte se, neříkám to proto, abych vás pozlobil. Chci vám jen věc objasniti. Hleďte, já také nechci vás vyučovati, je mi to snad více proti mysli než vám; nechci dokonce s vámi jíti domů. Avšak mám ještě jednu vůli a tou druhou vůlí zas tomu chci.“ „Ó, jak jste nudný! Co je mi do vaší druhé vůle?“ Obrátila se a spěchala do vrchu. Nalžovský přeskočil mřížku a dohonil ji.

„Ó, toho je příliš,“ zvolala Isabella. „Vy mne pronásledujete, vnucujete mi svou nudnou přítomnost, svoje vyučování, k němuž nemám nejmenší chuti. Ale nic vám to nebude platné. Nejen dnes, ale nikdy více nebudu se s vámi učiti. Zanechám kreslení docela.“ „To je vám podobné,“ odpověděl zbledna.

„Nuže, co na mne hledíte? Jděte to matince říct, však ona pozná, že se k ničemu nutiti nedám.“ Hněv a pýcha v něm zápasily, ale on si přejel rukou čelo a přemohl se.

„Vy nevíte, slečno,“ řekl, „proč jsem za vámi vlastně přišel. Nechtěl jsem dokonce vás vésti jako zajatou domů, jak jste pravila, nechtěl jsem vás svou lekcí nuditi, měl jsem jiný úmysl. Vy jste chtěla vystoupiti na stráň? Nuže, račte. Dovolíte-li, půjdu s vámi a řeknu vám, co jsem zamýšlel.“ „Ale mně se nechce vaší společnosti. Chci jíti sama, není-li na světě lepšího průvodčího.“ „To mne dokonce neuráží. Také já chtěl bych býti sám. Ale protože chci ještě jiné věci, nemohu této vůli své vyhověti. Vy jste šťastnější než já, vy máte jen tu jednu vůli. To vás nudí? Ovšem, vy tomu nerozumíte. Tedy k věci. Prosím, ohlédněte se, slečno, zastavte se, vždyť jste během celá udýchána.“ Byla udýchána a plakala ještě k tomu. „Můj bože, jak se vás mám sprostit?“ řekla.

„Ó neplačte, mně je více do pláče než vám. Hleďte dobře. Zadívejte se do té vyhlídky. Vidíte, jaký obraz krajina tvoří. Kdybyste chtěla, odsud mohla byste jej pojmouti a někdy vykresliti. Nechci vám dnes vnutiti tužku do ruky a nevnutím vám jí dlouho. Počkám, až budete míti chuť. Ale tuto chuť chci ve vás vzbouzeti a nepodaří-li se mi to, chtěl bych aspoň, abyste cítila, co je obraz, abyste do duše přijala, co v oku se zrcadlí, abyste souladem krásy sama harmonickou se stala, aby ve vás promluvila ta část tvorstva, která do vašich smyslů paprsek krásy uvrhla. Neb proto je člověk člověkem.“ Nic, žádný účinek. Isabella jej přeměřila pohrdlivě.

„Jste hotov?“ řekla. „Nuže, povím matince, že se vám podařilo k lekci mne přinutiti. Neřeknu tedy, že chci přestati s kreslením, abych vás o tu výživu nepřipravila. Půjdete snad nyní ode mne a dáte mi pokoj? Neb rozumím již tomu, co svou druhou vůlí nazýváte. To je nutnost výživy, není-li pravda? To je ta druhá mrzká vůle, která panuje té prvotní vůli, jež by se s mojí shodovala. Není-li pravda?“ Nalžovský zasmál se. Byl při tom bledší než jindy. „Hleďme, jak jste pronikava,“ řekl. „Zatím, co bych vás rád seznámil s obrazem zevnějším, čtete vy raději v mém nitru; máte zcela pravdu a dobře jste mířila. Chtěl jsem se přemáhati, vám vyhověti, snad i trochu lichotiti vaší netečnosti. Avšak tento okamžik sprošťuje mne té povinností. Odjedu ještě dnes.“ „Bohudíky. Šťastnou cestu.“ „Štastné žití, slečno. Zůstaňte si důsledná a vše půjde dobře. Jak jste nade mnou zvítězila, zvítězíte bezpochyby nad životem. Vy budete zajisté v tom způsobu šťastna, jak si toho přejete. Můj bože, to je tak jasné. Kdybych byl jako vy, bezpochyby bych vám imponoval, dovedl bych vás baviti a vy byste mne nevyháněla. Co dím, kdybych byl jako vy, ani bych zde nebyl uvázl a měl bych jiné postavení. A vidíte, přece bych nechtěl choditi světem s tím nepohnutým srdcem vaším, s tou chudou obraznosti, s tím chladným rozoumkem, který nemá k věčnosti jediné otázky. Buďte zdráva, krásná dámo.“ Isabella jej vyslechla hrdě a chladně.

„Tedy odjedete?“ tázala se s tvrdým přízvukem.

„Ano,“ řekl odcházeje. Blížil se opět mřížce. Isabella dívala se za ním. Zdali se ještě ohlédne? Zdali řekne něco smiřujícího? „Ať jde,“ myslila si, ale přála si, bůh ví proč, aby nešel tak snadno. Chtěla jej mlčky pustiti a přece mimoděk naň promluvila. Měla tedy také dvojí vůli. Řekla krátce: „Kterým vlakem?“ „Příštím,“ odpověděl neohlédaje se. Neměl chuti přeskakovati mřížku. Otevíral si ji klíčem. Lesní réva otřásala se na ní, jak ji otevíral, a několik bílých květů s ní spadlo na trávu.

Isabelle zdálo se, jako by ta réva oň plakala. Stála nad odcházejícím na jednom ze stupňů skalních. Pohnula sebou a keře zašustily. Nalžovský myslil, že odchází nahoru. Ohlédl se krátce na ni.

Bylať krásná jako anděl, jenž prvního člověka z ráje vyháněl. Místo plamenného meče v ruce měla plameny v temnomodrých očích. Ta ukrutná dívka, to srdce bez soucitu! Jak jej pokořila bez milosrdenství. Ona nevěděla při tom všem, mnoho-li mu ubližovala.

Jako on na ni, tak ohlédl se snad Adam na vypuzujícího jej anděla pohledem plným výčitky, bolu a vzdoru. Ačkoli tu nebyl proň právě ráj, ze kterého jej vyháněla svévolným dívčím rozmarem, přece zde byl našel trochu klidu v několika nedělích, co se tu zdržoval. A jemu byl klid již vzácnou věcí, byl mu štěstím, anť v jiné štěstí sotva již věřil.

Také byla Isabella až posud snesitelnou a neodvažovala se učitele týrati, jak mívala ve zvyku. Dnes poprvé se mu protivila a již bylo hned tak zle, že nemohl se ctí déle pobýti v domě.

Odcházel zahradou, která byla stvořena k blahu a rozkoši, a přece jevištěm utrpení bývala. Myslil na svou celou minulost a hrůza jej obešla. Slunce stoupalo na zářícím nebi a vylévalo nesnesitelný žár. Zahrada byla jako ve plamenech. Květiny, tráva i listí klonily se pod vedrem tísnícím. Nalžovský dovlékl se do svého pokoje. Chtěl složiti své věci, ale nevýslovná nechuť ke každému zaměstnání se ho zmocnila a on si umínil, že odjede beze všeho, neb cokoli do ruky bral, zdálo se mu tak malicherné, zbytečné a nejapné, jak se mu již často přihodilo.

Pohrdal zápasem o život a životem samým také. V přepiaté skromnosti myslíval, že ho na světě dokonce není třeba, a v jiné chvíli zdálo se mu ve přemrštěné pýše, že by mohl býti uspořen zápas o život člověku, který je schopen více rozdati, než kdy obdržel. Tak byl v něm vyvinut již od dětství spor se životem samým. Rval se s ideami tvorstva a ta síla, jež v každém člověku k zápasu o život se vyvíjí, vyvíjela se v něm k zápasu se smrtí.

Jeho rodiče nevěděli, co v něm se děje, když co dítě smutně v koutku sedával, když sám se procházíval kolem břehu Vltavy. Dali mu běžné, obyčejné vychování.

Nestarali se oň ani příliš, ani málo. Posýlali jej do školy, bděli nad jeho mravem, žádali, aby si připravil svou výživu.

On šel tou vykázanou dráhou, ale překážky větší neb menší, které jiný hoch buď přeskočí, neb nohama šlape, kterými otřásá, až je buď z kořene vyrve, neb zlomí neb zdupá, vzbouzely jeho přemítání. On snažil se rozumně, laskavě, důmyslně je odstraňovati a býval předhoněn od jiných; nebylo mu porozuměno, utržil i posměch. Pak zmocňovala se ho nechuť, lítost, zoufalství. Zkoušel býti jako jiní, ale co jiným prošlo, jemu se neprominulo. Ptal se proč a nemohl toho uhodnouti. Neuměl to, nebyl tu dosti pevný, či poznal každý, že je mu obyčejnost nepřirozená? Odstonával svou neobyčejnost, ale nevystonal se z ní. Nevěděl co s ní počíti. Jeho okolí bylo praobyčejné, nebylo človíčka, jenž by byl aspoň úsměvem jej povzbudil, aby důvěřoval vlastnímu duchu. A duch ten mocný vyrůstal ve stínu vysoce a temně a vztyčoval se zádumčivě nad obzor všednosti.

Na jeho dvéře bylo klepáno zkrátka a trochu velitelsky. Nalžovský neměl chuti se ozvati, s někým promluviti a mlčel. Klepáno po druhé. Mezi tím napadlo mu, že je nevyhnutelno, aby panu Berkovi a paní pověděl, že odchází. Vyzval tedy klepajícího, aby vstoupil, nechať to byl již kdokoliv.

Domin k němu vešel. „Viděl jsem vás jíti domů,“ pravil, „a jelikož nikoho tu není, abych s ním se bavil, přišel jsem k vám.“ „Velká to pro mne čest. Jen že sotva u mne najdete, čeho jste žádostiv.“ „Nic nedělá. Mne zajímá každý člověk, každý sebe nepatrnější je mi studií.“ „Děkuji, že mne nevyjímáte z toho a že mne nemáte za nepatrnějšího než je sebe nepatrnější člověk v očích vašich. Ale já opravdu dnes neposkytuji látky ke studiím. Chci nenadále odsud odjeti, mám jen to na mysli, a kdybyste mne začal nyní studovati, nemohl byste za chvíli již pokračovati.“ „Proč chcete odsud? Dostal jste z domova snad nějakou telegrafickou zprávu?“ „Nemohu slečnu déle vyučovati. Kreslení ji buď nezajímá, anebo neumím jí podati dobrého návodu.“ „Měl jste tedy mrzutost? S kým? S pánem neb s paní?“ „Se slečnou.“ „Vždyť je dítětem. Což jste ji nedovedl zpražiti? Berkovic jsou s vámi nad míru spokojeni, o tom vás mohu ubezpečiti.“ „Ona mne urazila.“ „Toho dbáte? Vždyť jste jí mohl dáti důtku anebo rodičům žalovati.“ „To všecko nemohu. Mně nezbývá než odejíti. Odpusťte tedy, že vás opouštím, jdu své rozhodnutí ohlásit.“ „Pan Berka šel kamsi do polí dohlédnout. Není ho doma.“ „Půjdu k paní.“ „Dobře, půjdu s vámi.“ „Za to jsem vám opravdu povděčen. Bojím se toho trochu.“ Domin usmál se blahosklonně. Býti někomu ochrancem líbilo se mu velmi. Ale Nalžovskémn přece nedostačovala jeho ochrana úplně a mezi tím co přecházel váhavě po pokoji, zpomínaje srdečného chování paní Berkové, tázal se Domin: „Co soudíte o paní Berkové?“ „Že je světice.“ „To je rychlý a snad přenáhlený úsudek.“ „Nemluvme tedy o ní.“ „Proč ne? Nalézám ji velmi krásnou a škoda, že je tak jednoduchá. Nemělať vychování, její životopis je románem, ale romány se patrně lépe čtou, než zažijí. Ona není přece tak zajímavá jako její poměry.“ „V čem chcete míti ženu zajímavou? Paní Berková je vzorem hospodyně, matky a ženy.“ „Ona přece nerozumí svému postavení. Neumí vésti duchaplný hovor, sezvati hosti. Její muž daleko nad ni vyniká ve všem, jest ho pro ni škoda.“ „Nemohu s vámi souhlasiti. Již jsem vám řekl, jak o paní Berkové smýšlím a nevím, je-li tak velkým prohřešením neuměti sezvati hosti. Ubohá paní Berková! Ona že stojí za Berkou. Ó já nerozumím úsudku lidskému! Setkáváme se všude s tímtéž odporem s úsudkem svým. Co jiným se zdá skvělé, krásné, žádostivé, dobré, odhodil bych jako prázdnou skořepinu. V čem vidím dobro a krásu, tím jiní pohrdají.“ „Protože jste podivínem, mladý muži, jak můj přítel Berka dobře pravil; měl bych chuť z toho vás vyléčiti. Vám scházel až dosud větší duševní vliv, chtěl bych se vsaditi o to.“ „Nezapírám, že jsem až posud neměl přítele.“ „Za toho se vám nenabízím, neb neuzavírám přátelství snadno. Avšak rád účinkuji na mladou mysl.“ „A myslíte, že je to možno bez přátelství?“ „Jaká to otázka? Přátelství a vůdcovství je přece dvojí.“ „Nezapomeňte, že mluvíte s podivínem. Považte si, že si představuji, jako by nebyl možný žádný dobrý účinek bez vřelé přízně.“ „Ha, ha, ha! Nuže, však já vás vyléčím. Předně však vás odsud nepustím. Chci zde stráviti nějaký čas a bojím se bez toho nudy zde na venkově. S vámi může se však přece pohovořiti.“ „Vy jste ku podivu upřímný.“ „Ha, ha, ha! to jsem vždycky. A vy? Jste ideální, měkký, mužská sensitiva. Máte spleen, světobol? To patří k celku, že ne?“ „Řekl jsem vám, že nesouhlasím s lidmi.“ „Ani s pánem bohem, viďte?“ „Nedělám ze sebe filosofa. Trpím.“ „Svou vinou, věřte mi!“ „Nepochybně. Jiný na mém místě uměl by si pomoci. Ale divno je, že se mi zda moje utrpení lepší zásluhou, než kdybych toho všeho necítil.“ „Ah, to je skvostné. Tedy trpte dále.“ „Vydržím-li to.“ „Jak jste nedůsledný. Nedivil bych se, kdybyste byl pomýšlel někdy již na samovraždu.“ Kdyby byl Domin býval opravdu tím pozorovatelem, za jakého se vydával, byl by se ulekl hrozné změny v obličeji svého nového chráněnce, když to slovo vyřknul. Ale on byl sám sebou více zaměstnán než posluchačem svým. Vypočítával účinky svých domluv, zapomínaje připočítávati povahu toho, na nějž mířil. Zhlížel se jako v zrcadle jakémsi duševním a nevšímal si, co dělo se v jeho soudruhu. Nalžovský odvrátil se zvolna a přistoupil k oknu.

Domin, přecházeje pokojem, jal se řečniti jako by měl větší posluchačstvo před sebou. Mluvil o samovraždě, kterou nazýval nedůsledností, nedočkavostí, netrpělivostí ano hříchem proti přírodě. Mluvil dobře, a ačkoli nic nového neřekl, přece nezapomněl uvésti všecky známé, jak banální, tak dobré, jak otřepané, tak vždycky platné důvody proti svému předmětu. Bavil se výborně slyše sama sebe mluviti a maje přesvědčení, že jiný mu naslouchá s tímtéž interessem, který sám pro sebe cítil.

Zatím byl Nalžovský ponořen v jedinou bezednou myšlénku, jež se mu příliš často vtírala, s kterou se znal až příliš dobře.

Zadíval se z okna do kvetoucích korun starých lip a byl v duchu bůh ví kde. Zpomínal některých chvil svého minulého žití, ve kterých byl poznal co je závrať věčnosti, ve kterých byl směle vkročil na samý práh věčnosti a kde se podíval dolů v bezednou hlubinu. Již co dítě dověděl se o této vyhlídce přes ohradu našeho žití. Jeho otec byl nesmiřitelné povahy a týrával jej výhrůžkami, že jej ponechá samému sobě, kdykoliv jej kárával. Malý Gracian Nalžovský tomu věříval a cítě svou neschopnost a nesamostatnost myslíval si, že by se v takovém případě života zbavil, čím častěji otec své methody vychovávací používal, tím častěji cvičíval se Gracian v této myšlénce a ona jej pomáhala vychovávati. Vychování to temné a podivné. Gracian vymýšlel si spůsob samovraždy jako jiný nějaky hravý sen, nějakou bájku nebo plán v duši vypřádá.

Jednou dohnala jej co studenta špatná třída na jeho vysvědčení až ku břehu vody. Zbývalo již jen poslední rozhodnutí, skok a poslední zápas. Najednou utišila se tehdáž jeho krev a on si pravil: „Nuže, to zbývá vždycky. To je rychle učiněno. Proč tedy báti se života, jsou-li tato dvířka vždy po ruce?“ Smířil se se všemi, těžkostmi, neuznával žádného utrpení. Neboť proč trpí lidé, mohou-li se utrpení zbaviti? Jeť pouze vůlí každého člověka, snáší-li svou tíži. To udržovalo jej dlouho a stoický klid byl následkem tohoto vnitřního rozumování jeho. Přišly pak jiné zápasy. Otec jej doháněl, aby si zvolil postavení a on nemohl se rozhodnouti k žádnému. Byl by se rád učil všemu, nic nevyloučil, a nechtělo se mu do žádných kolejí. Otec chtěl, aby se stal i právníkem a do státní služby vstoupil, matka chtěla míti kněze z něho. On chtěl studovati filosofii a medicinu najednou. Krom toho však zajímalo jej každé umění stejnou měrou a nevěděl, k čemu se rozhodnouti, nadán jsa stejnou velkou schopností ke každému. Nevedlo to k ničemu určitému a otec mu zemřel. Matka tu byla bez podpory. Přijal výhodné místo u Berků, aby matku podporoval. Pokračoval ve svých studiích při tom, když před tím po celý rok s matkou vyčerpával bídu jejího a svého postavení. K vůli matce chtěl a musil žíti, a sice bez lásky k životu, bez velké oddanosti k matce. Myslil na to všecko, na novou bídu, na nové hledání výživy, na časté zoufalství svoje.

Byl cizincem v životě a znal se lépe se smrtí než s ním. Protože s ní se znal, nedělal si žádných illusí, jako by byla slastí. Věděl dobře, co člověk musí dříve v sobě vyrvati a co přemoci, než k ní lze se dostati. Věděl, jak hluboce zasahují kořeny lásky k životu i u nešťastných lidí. Málem byl by ubohý mladý muž učinil vědu ze samovraždy. Žádal na sobě, aby byl jasné mysli s touto myšlénkou. Odstoupil od okna a jeho zraky padly do zrcadla. Viděl tam svou tvář rozervanou, s výrazem cizím jako z jiných světů.

Domin byl hotov s přednáškou. „Nuže, co tomu říkáte?“ tázal se s uspokojením.

„Co tomu říkám? Že má život více moci než smrt, že je život krutější a neodbytnější než zničení. A přece nemá člověk jen k životu sympathii. On bojí, štítí, hrozí, vyhybá se smrti, a přece ji také miluje.“ Neslyšel, co Domin na to odpověděl.

Nalžovský podíval se na hodiny a řekl prudce: „Zbývá mi jen již hodina do odjezdu. Příštím vlakem musím odjeti a kdybych tu měl poklady ztratiti. Musím se rychle omluviti a rozloučiti.

Domin jej zdržoval. „Bude to urážka pro Berkovic. Za hodinu se obědvá. Váš odjezd bude se podobati útěku.“ „Kdybych zůstal, urážel bych sama sebe. Po tom, co Isabella mi řekla, nemohu zde pobyti, nemohu zde přijmouti více sousta chleba, nemohu ji více spatřiti. Kdyby byla mužem, byl bych nucen vyzvati ji na souboj.“ To řka blížil se dveřím a bral za kliku. Mezi tím viděl Isabellu v duchu v úžlabině mezi břízami a vrbami, jak na ni naposled se ohlédl. Naposled. A potom nechtěl ji nikdy více spatřiti. Ano, naposled ji viděl a při tom přiznával se, že neuvidí již nikdy tak spanilé bytosti. Co to bylo? Cítil jakou lítost v srdci? Ne, ne, nemožno. Musil ji nenáviděti. A zase cosi táhlo jeho myslí, jako když na nebi lehce se přemráká. Ano nyní teprv zdálo se mu, že viděl v očích, ve tváři její jakési půvabné rozpaky, cosi jakou lítost. Jaká to šílenost! Ona, a litovati svých nespůsobů, své nešetrnosti! Ne, ne, bylo to dítě přílišnou láskou a štěstím zkažené až do útrob. Nic, nic nezbývalo, než rychle uprchnouti z oboru její všetečné pýchy. „Pojďme, pojďme,“ spěchal na Domina a pak letěl chodbou k salonu, kde snad paní Berková meškala. Vešel a bylo tu prázdno. Hledal a pátral tedy, kde by byla domácí paní. Domin šel za ním. Potkali spolu Valerii a ptali se po paní Berkové.

Valerie byla v rozpacích tou otázkou, řekla vyhýbavě, že je tetinka zaměstnána, prosila za odpuštění, ale pochybovala, že by bylo možno s ní okamžitě mluviti.

„Ale já musím odjeti za chvíli a bez omluvy nemohu to přece učiniti,“ řekl Nalžovský.

„Snad byste se mohl zdržeti,“ řekla Valerie dívajíc se naň prosebně jako by o všem věděla.

„Věřte, slečno, že nemohu. Je-li tedy zcela nemožno, abych s milostpaní mluvil, prosím pana doktora a vás, slečno, abyste vy mne omluvili. Pan doktor ví, proč spěchám a musím spěchati odsud, a slečna dosvědčí, kterak nebylo mou vinou, že jsem se nemohl rozloučiti.

„Ne, ne, můj drahý,“ namítal Domin, „já dokonce nevím, proč byste musil spěchati odsud. Pravil jste mi, že vás slečna Isabella urazila, že byste ji vyzval na souboj, kdyby byla mužem, ale to nemá ani trochu zdravého smyslu. Za jedno je slečna Isabella nezletilé dítě a rodičům svým podrobena. Ona tedy nemůže míti tolik vlivu na rozumného muže, aby jej z domu vypudila. Za druhé, je-li souboj s mužem nesmyslem, je útěk před ženou šíleností. Urazí-li mne muž, dám mu na jevo, že je žena. Nic jiného.“ Než Nalžovský mohl odpovědít z pobouřeného srdce, ozval se z verandy nenadále hlas Isabellin stříbrozvučným smíchem a ona vstoupila do pokoje neobyčejně zardělá a krásnější než jindy.

„Pane doktore, vy jste věru k pomilování,“ zvolala. „Lituji napřed již ženu, již rukou svou poctíte. Měla jsem o vás před chvílí ještě jiné mínění.“ „Mou budoucí ženu litujete?“ usmál se Domin hledě na ni tak s vysoka, že se znova zarděla hněvem. „Toho není třeba, neb nemám dosti dobré mínění o vašem pohlaví, abych něžné ruce ženské svůj osud, duševní mír a sebe celého svěřil. Upřímně řečeno, myslím, že by mne bylo škoda a že najdu na světě lepšího účelu, než býti podporou, živitelem a obětí ženy.“ Byl by snad ještě něco dodal, kdyby jej nebyl Nalžovský vyrušil. Řekl Valerii: „Tedy prosím již, slečno, o laskavé sprostředkování a omluvení.“ Isabelly, jako by neviděl.

Valinka odpověděla: „Směla bych vás prositi jménem svého strýce a tetinky, abyste se přece pozdržel? Vždyť se snad všecko vyrovná? Isabella tak zle nemyslila. Tetinka i strýc budou se na ni hněvati, ona bude míti mrzutost.“ „Té bude mi pan Nalžovský přáti,“ řekla Isabella s chvějícím se hlasem.

„Bezpochyby,“ odpověděl jí Nalžovský odvrácen jsa od ní. „Jeť známo, jak jsem zlý a mstivý.“ „Až dosud nebylo to známo“ zas ona na to a přistoupila k němu tak, že by ji byl musil viděti, kdyby byl chtěl oči pozvednouti. „Až dosud myslil každý o vás, že nemůžete kuřeti ublížiti. Ale nyní poznala jsem, jaký jste.“ Teď se na ni podíval, avšak ku podivu, v jeho smířeném pohledu zářila vlídnost.

„Já?“ řekl jako znova uražen a zatím dychtiv, co dále mu řekne.

„Ano vy, pane Nalžovský. Jste přísný, neústupný, hrozný. Co jsem vám udělala?“ „Vy?“ nemohl udivením více říci.

„Ano, já. Chtěla jsem míti trochu svobody. Byl to takový hřích? A vy hned nechcete o nikom z nás ani slyšeti. Běžela jsem k matince na vás žalovat a hle, ona se hněvala na mne, jak nikdy posud nečinila. Řekla mi, že jsem nezvedena . . . ano, to jsem musila kvůli vám slyšeti.“ Isabella zakryla si tvář. „Vidíte, jaký jste a co pro vás trpím? Matinka je skoro churava tou mrzutostí se mnou. Vyčítá mi, že nemám ani srdce, ani rozumu, a sobě vyčítá, že mne má příliš ráda. A tím vy jste vinen, že mne chce méně milovat.“ Odvrátila se od něho, měla slzy v očích a byla při tom tak dětinská, že se dal Domin do smíchu.

„Pane Nalžovský,“ řekl, „nezbývá vám leč smířiti se; vždyť vidíte, že ta mladá dáma neví, co činí.“ Isabella obrátila se k němu dupnouc nožkou: „Jen nechte pana Nalžovského,“ řekla, „či myslíte, že také on neví, co činí, a nebo že si nemůže radit? Ať dělá, jak chce, ať mne s matinkou docela rozvede. Bude to velmi šlechetný skutek.“ „Pane Nalžovský,“ prosila Valinka, „odpusťte již mé sestřenici, ona vás opravdu nechtěla uraziti.“ „Pan Nalžovský chce bezpochyby, abych před ním poklekla, a myslí, že nejsem ještě dosti pokořena. Nepros ho, Valinko, neříkej, že jsem ho nechtěla uraziti, jemu to nikdo nevymluví.“ Tak Isabella.

Nalžovský odpověděl: „Jsem vskutku zahanben, slečny, že se zdá, jako bych se dával dlouho prositi. Nežádal jsem si žádné omluvy, žádných proseb. Byl bych rád v tichosti ujel a přál jsem si, aby si tu nikdo ani na mne nevzpomněl. Nuže, nemá-li to býti, odložím odjezd na zítřek třeba anebo na dobu, kdy budu propuštěn. Odpusťte, slečno Isabello, měla-li jste k vůli mně mrzutou chvíli, i vy, slečno Valerie, promiňte, že jsem vám činil obtíže.“ „Na, na, na!“ vmísil se Domin do toho, „myslím, že je těch omluv trochu mnoho. Pojďte nyní, znova získaný příteli, se mnou si zahrát v šachy do oběda.“ A nečekaje, přichází-li Nalžovskému svým nabídnutím vhod, odváděl si ho, jako unáší-li luňák svou kořist.

Děvčata zůstala sama a dívala se mlčky za odcházejícími.

Konečně ozvala se Isabella: „Věru nevím, který z nich je nesnesitelnější. Kdyby tak oba najednou ujeli, to by se mi ulevilo.“ „Doktor nenávidí naše pohlaví,“ řekla Valerie hlasem stísněným, „a není mu divu. Jemu ovšem žádná žena nedostačí. To je duch! Mně se zdá, že není nic na světě, čeho by neznal.“ „A já bych se vsadila, že by bylo možno obelstiti jej snáze než kohokoli.“ „Jdižiž, Bellinko, tobě zdá se všecko hračkou.“ „A tobě zdá se všecko velkolepé, na čem nic není. To je ten rozdíl mezi námi!“ „Možná, že záleží v tom a snad pochází z toho, že mně, vychované jako ve klášteře, ve starém tom domě, který v skutku původně klášterem býval, vše se zdá nové. Tobě naopak je vše obvyklé, známé a jako bez ceny.“ „Ale kdož by o tom rozumoval? Ten Nalžovský věru také nestál za tolik slov; nevím, že se ho matinka tak zastává. Pojď, Valinko, se mnou k ní a pověz jí, jak jsem ho udobřila.“ Nalezly spolu paní Berkovou posud zarmoucenu a dobrá Valinka vskutku tvrdila, že Isabella Nalžovskému se omluvila.

„Pokořila jsem se před ním, řekla Isabella, „a ty, maminko, pak říkáš, že ti nic k vůli nečiním.“ Matka řekla: „Mé dobré dítě, ty nevíš, jak mne bolí, musím-li tě zarmoutiti, ale jak bych to snesla, kdybys byla nelaskavá, hrdá a necitlivá! Vím, že jsem vším sama vinna, že jsem tě měla jinak vésti, ale co činiti, když jsem toho nedovedla. Prosím tě tedy, nekřivdi nikomu a nestrpčuj svému okolí život Nalžovský pak nejméně zasluhuje, abys jej týrala. On mnoho vytrpěl a posud trpí. Na takové lidi každý spíše si troufá a činí si z nich svou oběť. Já však toho nemohu viděti a musím se ho zastati. Nemáš-li tedy, má Bellinko, chuti ke kreslení, zanech toho a já se slušně Nalžovskému poděkuji. Bude toho škoda, on tvrdí, že máš k tomu vlohy. Ale to ještě umluvíme. Nyní bude již čas k obědu a myslím, že slyším dole tatínkův hlas.“ „A jakou dáš mi odměnu, že jsem se tak přemohla s Nalžovským?“ „Dej se mi políbit, Bellinko; ach bože, já věřím přece ve tvé srdce. Jakou tedy chceš odměnu?“ „Nějaký výlet, nějaké vyražení, něco nového v té nudné jednotvárnosti.“ „Nuže ano, musíme také Valince zdejší okolí ukázati. U oběda se to umluví.“ „Kýž máme cestou nějaké dobrodružství, Valinko,“ zvolala Isabella, objala svou sestřenici kolem pasu a zpívajíc hlasitě poskakovala s ní ze dveří.

Zatím přestál roztržitý Nalžovský svou partii šachů, dal se poraziti a utekl se do svého pokoje. Byl jako pitomý událostmi minulými a byl by si přál, aby jej byli již propustili. Připadal si nyní jako vězeň. Chvíli byl okouzlen Isabellinou zakrytou snahou, jíž ho smiřovala a zdržovala, avšak kouzlo brzo povolilo.

„Co je mi platno, že tu ještě meškám,“ pomyslil si, „mé starosti o výživu již přece začínají a posud nemohu nic učiniti, abych se po něčem jiném ohlédl.“ I uchopil se ho takový stesk, že se mu zdálo, jako by se byla země zbavila všeho půvabu a nebe jako by bylo propastí. Tak zelo na něj všecko jako otevřená tlama jakési šelmy, pohlcující světy. Oddával se tomu, jako divé jakés bolesti, pro niž úlevy není a kterou člověk vydržeti musí bez pomoci.

Zněloť mu jako krutý posměch, když zvonec k obědu sezváněl a když slyšel po domě otevírání a zavírání dveří, hlasy scházejících se lidí, ruch z kuchyně a když k němu vnikala vůně jídel.

Nalžovský proklínal jídlo a všecky potřeby lidské, které z nás činí otroky. Znova jej zabolela výčitka Isabellina a horšil se, že nelaskavé dívce nedal více cítit, jak jej urazila. Ale tak dělo se mu vždycky. Byl bezbranný k jiným, ale k sobě cítil pak hořkost, že obranou pohrdal. Nemohl také již pochopiti, kterak mohl v Isabelle cosi jiného viděti, leč rozmazlené zlomyslné dítě. Připomenul si, s jakou nebeskou trpělivostí až Posud s ní musil zacházeti, jen aby něco pracovala, jak často litoval její vychovatelku, jež musila její nesnesitelné rozmary snášeti, jak ještě více litoval její matku, která na ni dokonce nemohla účinkovati. Také v ní byl viděl až posud pouhé dítě, až na tu jednu chvíli, na ten pablesk jediný, ve kterém v ní viděl dívku, ženu, tam v zelené úžlabině nad zahradou.

„Žena!“ Nalžovský se zamyslil nad slovem tím. „Žena!“ Bylo mu jako by se měl rozplakati touhou a tušením rovněž slastným jak bolestným. Žena a žití zdály se mu míti cosi společného do sebe. Majíť všecko na rozdání a mohou o poslední oloupiti; z náručí ženy jak žití zbývá člověku cesta jediná, temnem, do oborů neznámých, kde je buď všecko, anebo nic.

Nalžovský nikdy nemiloval, hříček obraznosti proň nebylo. Neseznamoval se snadno s dívkami, a byl-li jim na blízku, býval vážným. Žerty, hry, tanec, zábava neb sentimentální vzdychání nebyly v jeho mládí vetkány; neměl k tomu nikdy času ve stálé nejistotě svého ducha, jenž hledal, zápasil, nenalézaje toho pravého, nevítěze nad velkými chmurami, jež zpočátku co mlha, později co bouře jeho žití obklopovaly. Myslil až posud, že nebude nikdy milovat. Dívčí bytost zdála se mu docela cizím světem. Rovněž tak myslil, že nebude žíti. Zkoumal-li se, shledával, že je přesvědčen jako by měl zemříti z mládí již, a kolem té myšlénky tkala se mu veškerá květnatá poesie mladistvých snů, jež u jiných mladých lidí brány budoucnosti slavnostně ověnčují. Jemu nebyla budoucnost snem a nevěděl dokonce, čeho by si měl od ní žádati. Ve středověku byl by býval mnichem tichým a neznámým, umírajícím po celé žití, aniž by pak hodiny, dni a roky počítal.

To pravil k sobě právě také a nehodlal dokonce poslechnouti vyzvání jídelního zvonce, ba zapomněl na povinnost společenskou jako na společnost, jako na oběd, jako na celou villu Berkovku.

Zato nezapomněli lidé naň a do jeho pokoje vešel Berka vystrojený, vyžehlený, uhlazený a voňavý, v obličeji čerstvý a veselý.

„Vy mladý poustevníče,“ zvolal se smíchem, „co zde zas děláte o samotě? Oč, že byste nepřišel k obědu, kdyby vás tam někdo takořka neunesl? Pojďte se mnou, človíčku, pojďte se mnou.“ „Je mně zvláště vítáno, pane Berko, že mohu s vámi mluviti,“ odpověděl Nalžovský.

„Nic dál, nic dál! . . .“ vytrhl jej tento, „vím co chcete říci, Domin mi celý ten žert vypravoval, ha, ha, ha, blázínku, a vy byste nás opravdu chtěl opustit pro to muší štípnuti? To je zas jednou vidět, že neznáte světa, neznáte ženských ani dětinských rozmarů. Ne, ne, človíčku, tenkráte nejste příčetný a já si osobuji právo zde vás zdržeti. Mám vás rád, Nalžovský, a Domina také jste si získal. Domlouval mi silně, abych vás nepouštěl. O své ženě ani nemluvím. Ta přeje každému, a kdyby na ni přišlo, nebyl by z našeho domu jakživ nikdo propuštěn, i kdyby se dokonce nezavděčil. A co se týče Bellinky, ta musí se naučiti kresliti. Tomu já chci. Nenaučí-li se však u vás něčemu, teprv nic nepochytí ten motýlek. U nikoho posud tak ještě nepokračovala jako u vás.“ „Děkuji vám od srdce, pane Berko, za vaše laskavé smýšlení se mnou a vidím, že by bylo neslušno, kdybych se déle zdráhal zde zůstati. Musím již spolknouti výčitku slečny dcery, že se honím za svou výživou a že jsem vtíravý za touto příčinou.“ „To vám řekla? Ale prosím vás, co na tom? Děvče nemá rozumu. Což pak má muž jiného účelu na světě, než aby sebe a rodinu udržoval, aby získal? Ovšem, ženské jako ona vychovány jsou více méně přepychem a v tom smyslu jednají. Ale na jejich mínění zas nezáleží při vší lásce a vážnosti, kterou k nim máme. Jsou to velké děti, musíme s nimi míti shovívavost. Jenom vy si hleďte svého zisku. Nikdo vám toho méně nezazlí než já!“ „Ale já si ho hledím jen z přinucení, nikoli z přesvědčení neb dokonce z potěšení. A nikdy, bůh ví, nekladu zisk nad povinnost neb nad čest, nad přesvědčení. Protož vás prosím, abyste si přec jen rozvážil, ponecháte-li si mne anebo ne. Já docela nenahlížím, proč by musila slečna mermomocí umět kresliti, když má k tomu nechuť, jež se vztahuje až na mne. Opakuji s dobrým svědomím, že vlohy k tomu má, ale vlohy nejsou všecko, nejsou nadáním. V nadání jsou obsaženy vlohy, jistý stupeň píle, chuť a láska, vše najednou, a pojí-li se k tomu nadšení, je úspěch pojištěn.“ „Můj drahý, já vám však pravím, že musí Isabella umět kresliti, a povím vám, proč tomu chci. Přeju si procestovati křížem krážem Evropu a protože je taková cesta za našich dnů pouhým letem, proto že všecky dojmy z paměti se vykouří, jak mizí dým parostroje mezi horami, kudy parovlak přeletuje, proto chci, aby nám po tom zbyla trvalá památka, rozumíte? Bellinka bez toho není vychována pro domácnost, nebude bez toho jakživa k žádné práci, nuže ať vykoná aspoň něco, ať ukáže, že je vzdělaná dáma, ať si kreslí cestovní album, jakých jsem na cestách viděl v rukou dam.“ „Ale dovolte, vy dostanete všude fotografie mnohem věrnější toho, co hodláte na cestách pozorovati, a nedostanete-li, můžete si je objednati, což vás nebude tolik státi jako učitel kreslení po několik roků placený.“ „Nu, vy se mi líbíte ve své nezištnosti! Člověče, co činíte? Tak hodláte jednati po celý život? To vás nepřivede daleko. Co jen myslíte? Pohleďte na mne a na mé postavení. Myslíte, že bych si ho byl získal, kdybych byl takhle jednal? Hleděl jsem si vždy předně svého prospěchu; neostýchám se k tomu se přiznati, neb bláznem je, kdo tak nečiní. A vy čiňte raději dle mé rady než dle své hlavy. Smýšlím s vámi upřímně. A co se týče těch fotografií, ani v tom nemáte pravdu. Bellinka tím může získati pro sebe; může se dostati zas trochu výše než její pan otec. Ale o tom netřeba déle mluviti. Dosti, že je život neunavné stoupání, má-li býti štěstím, že je břemenem, nemůže-li člověk ku předu, a neštěstím, klesá-li. A nyní dosti již; pojďte k obědu a nenamítejte mi ničeho více.“

Nalžovský šel za svým příznivcem, kam jej vedl, a nevěděl, má-li se horšiti neb těšiti. Byl zamyšlen a u oběda nepozdvihl očí. Neslyšel o čem společnost se radila, omlouvala a na čem se usnesla. Do jeho sluchu jen vnikalo mimovolně: „Výlet, daleko, až tam pojedeme, odtamtud půjdeme pěšky, budou čekati lodi. Při měsíci poplujeme po Vltavě dolů.“ A tu Isabella zajásala a vyskočila radostí od stolu.

„Pane Nalžovský,“ zvolala, „tam bude se vám líbiti, tam je to malebné.“ „Kde slečno?“ tázal se jako by ze sna se probouzel.

„Ah, to je dobré,“ smála se mu, „po celý oběd nemluvíme o ničem jiném a vy nic nevíte. Nač myslil jste?“ Usmál se zdvořile a neodpověděl, nač myslil. Jen v duchu opakoval si ta otázku. „Nač jsem myslil?“ A v duchu odpověděl si: „Na to, k čemu žiju.“ Nahlas řekl: „Tedy připravujete nějaký výlet?“ „Kterého se súčastníte, jak doufám. Vždyť milujete lesy, skály, vodu a nové pohledy.“ „Ano, to miluji velmi a neptám se již, kam půjdeme. Půjdu zajisté s vámi.“ Zatím vstali od stolu, procházeli se ve stínu lip a očekávali kávu. Pak chtěli se vydati na cestu.

Nalžovský chodil sám a divil se, proč se netěší aspoň trochu na výlet a na slíbené v něm krásy přírodní. Vše zdálo se mu tak obtížné, přítomnost všech těch lidí, s kterými žíti musil, tížila jej takořka na bedrech. Díval se na okrouhlé podoby lípového listí, jež stín svůj na písčitou cestu hustě sypalo, tak že mezi tím jen řídké zlaté kroužky slunečného světla ležely a se míhaly, jako kdyby to byly fantomy snubních prsténků, jež by bůžek jakýsi škádlivě tu rozsýpal, vykládal a jimi lákal.

Za ním ozývaly se kroky a přes slunečné kroužky kladl se ještě jeden stín.

Když Nalžovský se ohlédl, viděl za sebou paní Berkovou. Podávala mu obě ruce. „Děkuji vám, že jste svolil zde zůstati,“ řekla, „a že jste odpustil mému bláhovému dítěti. Vy nevíte, jak těžce bych byla nesla, kdyby se vám zde bylo ublížilo.“ „Vy všickni přičítáte příliš velkou důležitost mé osobě a mému odchodu,“ odpověděl.

„Toho nechme, pane Nalžovský, nechci se zdáti, jako bych vám pochlebovala. Avšak já nenávidím nespravedlivost tak silně jak miluji svého manžela a dítě. A když pak mám viděti to zbožňované dítě, jak někomu, jenž toho nejméně zasluhuje, ubližuje, nemohu vám říci, jaký to je zápas v mé ubohé nepokojné duši.“ „Vy jste skutečně stále znepokojena, milostpaní. Litoval jsem vás proto nejednou.“ „Jsem věru k politování za tou příčinou tím více, že nikdo nepochopuje, proč jsem taková, že jsem s tím svému okolí obtížná.“ „Snad byste měla hledati léku proti této chorobě citu.“ „Tak to nazýváte? Děkuji vám. To není tak děsné, jako když si někdy myslívám, že je to náchylnost k chorobě mysli.“ „Jak můžete mysliti něco podobného? Upokojte se docela. O tom není pomyšlení. Studoval jsem lékařství mezi jiným a psychiatrie mne zvláště zajímala.“ „Ah, nad tím mne nemusíte upokojovati. Nemám o sebe strachu tak velkého. Musím jen o sobě přemýšleti. Mluvím-li již o tom, svěřím se vám ku př. s jednou ze svých slabostí, kterouž právě nyní nesnesitelně trpím.“ „Vidím na vaší tváři, že máte jakousi úzkost a dovolujete mi tedy, abych se vás tázal, má-li skutečnou neb domnělou příčinu?“ „Toho právě nerozeznávám, ale pouhou domněnkou zajisté není, že dnes přijde bouře mnohem prudčí než minulé noci. V tom jsem se ještě nikdy nemýlila. A my se chystáme k tak vzdálenému a nebezpečnému výletu. Řekla jsem jim to, ale můj muž toho nedbá a Isabella právě miluje dobrodružství a nebezpečí. Doktor Domin usmívá se pohrdlivě mé úzkosti a vy, dobrý pane Nalžovský, máte asi jiné myšlénky než strachovati se nějaké bouře.“ „Já myslím, milostpaní, že nemůže býti nebezpečí tak velkého při podobném výletu. Vždyť všude se nalezne nějaké přístřeší, cesty nejsou neschůdné, nejsme v horách ani mezi propastmi a Vltava není mořem. Vždyť budete míti své povozy, služebnictvo a veškeré pohodlí s sebou. Nestrachujte se tedy zbytečně anebo zůstaňte doma, máte-li nervosní strach z bouře.“ „Jak bych mohla zůstati doma, když moji milovaní v nebezpečí se vrhají, neb takové tuším, i kdybych bouře se nebála. Nemohu za to, že jsem tomu podrobena, tak že sama sebe se bojím, že zkoumám pak již každý pocit svůj a každé zachvění za tušení považuji. Mýlívám se bohudíky často, nebývá to pranic, ale dnes je to silné, přemáhající, dnes se to nedá umlčeti. Cosi černého zdá se mi rozestřeno po blankytu, cosi napnutého zírá na mne z přírody, jakési očekávání tísní mi ňádra. . .“ „Matinko, káva je na stole,“ volala Isabella svým jasným hláskem a běžela jí i Nalžovskémn vstříc.

Tento rozhlížel se po obloze a neodkryl nejmenšího mráčku. Nicméně řekl Isabelle: „ Což abychom výlet odložili? Myslím, že přijde bouřka.“ „A vy se jí bojíte?“ „Pro sebe sotva.“ „Nuže, tak pojďme a bude-li nebezpečí, zachraňte mne!“ Byla svůdná, když to řekla a bůh ví, odkud věděla, že jeho získá právě tímto vyzváním.

Nalžovský usmál se na ni a tímto úsměvem byl náhle krásným tak, že sama Isabella mu toho neupřela. Podivila se upřímně tomuto obličeji, který až posud nazývala protivným a v němž cosi zablesklo, pro co jména neměla. Odvrátila v rozpacích zrak a řekla matce: „Ty jsi nakazila pana Nalžovského svým strachem, není-li pravda, matinko?“ „Řekla jsem mu o něm, ale nechci nyní již sama, abyste toho kdo dbali. Nahlížím, že to nemůže být a že by to k ničemu nevedlo. Vtáhla bych takto sebe i vás všecky v pověry a mlhy, jak v nich druhdy lidstvo tonulo. Nechme to všecko být a pojďme. Jsem nyní nejodvážnější z vás.“ Tak přikročila ke společnosti, Isabella těkala v pravo a v levo, pomáhala činiti přípravy a mezi tím vrhla ob čas plachý pohled na Nalžovského, který opíraje se o jednu lípu na oko lhostejně na společnost se díval. Nicméně pozoroval pohledy Isabelliny. Jisto bylo, že jej chtěla smířiti, činila to své matce kvůli anebo že cítila své přenáhlení? Buď jak buď, obojí prozrazovalo přece kousek srdce. A jemu srdce celé se zachvělo podivným záchvatem při pouhém jen pomyšlení, že v mladistvých těchto ňádrech trochu citu se chvěje. Krev mu vstoupila k hlavě, slzy do očí. Musil to se sebe násilně setřásti.

Mluvilo se přece ještě o obavách paní Berkové. Její manžel se jí posmíval, že pěstuje babské pověry, že z ní bude na stará léta hadačka, sibylla a nabízel sázku, jakou by kdo chtěl, že nebude po bouřce ani památky tohoto dne.

Domin stál mezi lípami jako krásná oživená socha Jupiterova a dívaje se k nebi natahoval velitelsky ruku k blankytu skrze větve se usmívajícímu.

„Drahá milostpaní,“ pravil vážně k paní Berkové, „nedejte se klamati svými předsudky a sny. Nic neukazuje dnes, že by mělo bouřiti. Držte se toho, co vidíte a pozorujete.“ „Zajisté, to je nade všecko, věru, ale bohužel lze tak málo pozorovati a všecko nelze viděti.“ „Přece musí rozumný člověk tím se uspokojiti, pomyslí-li sobě, že přes tu čáru nemůže a raději nic nechce věděti, než míti temné tušení, jež ho zavádí v bludy.“ „Oh, vy jste světlo, pane doktore,“ zvolala Berková se slzami v očích. „Bůh ví, že máte pravdu.“ Každý přisvědčil od srdce, Nalžovský neodepřel mu svého souhlasu, Valerie myslila, že nikdy nezapomene tohoto okamžiku pod lípami, kde viděla skvíti se Dominova ducha.

Tenkráte líbilo se však Bellince krčiti nosejčkem. Neodpouštěla Dominovi, co dopoledne byl mluvil, a protože jí stál Nalžovský nejblíže, pošeptala mu do ucha, kterak myslí, že Domin se honosí naučenými frásemi.

„To všecko někde vyčetl, sám ze sebe to nemá,“ řekla a Nalžovský na to usmívaje se na ni zas jako prvé: „Však nikdo z nás nic nového nemůže vymysliti. Pravdy jsou staré.“ „Ale znova se rodí v každé hlavě a hned je znáti, kdo je má tak co svůj majetek naproti tomu, jenž si je naložil jako na skladě. Tohle jsem nikde nevyčtla, vím to od sebe.“ Mezi tím vydala se celá společnost na cestu. Dámy jely a pánové šli pěšky.

Kočár s damami zmizel na silnici a pánové volili sobě polní stezky.

Domin a Berka rozhovořili se o národohospodářství a Nalžovský neměl co podotknouti do toho. Byl by mluvil tak, že by se mu byl Berka vysmál a Domin byl by jej poučil, zdrtil a dokázal, že je dokonale na omylu.

„A což nejsem opravdu na omylu ve všech věcech?“ pomyslil si Nalžovský. „Což každá velká i malá zkušenost mi nedokazuje, že nikdy nemám pravdu, že jsem zcela jiný než svět? Proč nechci, nemohu se mu přispůsobiti? Myslím, že já mám pravdu. Ale, to myslí sobě každý. Mám své přesvědčení a to mi musí dostačiti. Musím souditi a jednati dle toho, jak věci vidím a kde v nich dobro nalézám. Při tom jsem tak sám, tak sláb, tak pln pochybností. Ó že jsem tu zůstal! Vše mne zde tíží. Cítím jako pouta, jsem zde zajatcem na čestné slovo, cizincem a nemám pravého přítele. A paní Berková? Ubohá žena! A Isabella? Kus hádanky, jak život je hádankou. Trapnoť na to mysliti.“ Při těchto myšlénkách neubývala mu cesta rychle v odpoledním vedru. Každý krok stál ho přemáhání, a že musil přece do hovoru aspoň slovíčkem se plésti, to házelo mu jako kamení do cesty, neboť těžká jako kamení byla mu každá jeho poznámka a ostrá jako trní byla mu každá odpověď jeho společníků, kteří neměli o jeho nesnázích pojmu, ani nejmenšího nadání vmýšleti se do duše jiného člověka a mluviti s ním s upřímností, po níž trpící mysl lační.

Chtěli prohlédnouti pěkný park knížete N. Když se blížili vesnici před parkem, viděli, že již stojí u hospody Berkovic kočár, ze kterého byli koně vypřaženi. Představený ze vsi přicházel pánům vstříc prose, aby přijali u něho na chvíli pohostinství, což dámy již učinily. Sledovali jej po návsi k velkému statku, jehož prostranný dvorec byl obklopen vysokými topoly. Kolem rybníčku na návsi skláněly se hrbaté, křivé, duté a pořád krásné staré vrby. Husy a kachny hemžily se na něm. Statky i chaloupky byly schovány v sadech ovocem obtěžkaných, mezi jejichžto košatými stromy řebříky čouhaly. Kolem sadů byly buď pletené ploty a pak se zdálo, jako by to byly přeplněné ohromné koše; buď obkličovaly je polopobořené zdi a tu zas to vypadalo, jako by houština ze svých pout bujně se drala.

Milá ta vesnička nehonosila se větší úpravou, pořádkem neb čistotou než vůbec naše vesnice a Domin i Berka naříkali si, že všude jinde mají hezčí osady než my v Čechách, ale Nalžovský méně na to myslil. Jeho zajímala každá stará vrba, každý nádherný bodlák, jichž tu bylo množství ve všech kontech, každý šípkový keř v plotu, každá luční květinka ve smaragdovém trávníku sadů.

Znal dříve již park, do kterého chtěli vejíti, a porovnával s jeho vodojemy a labutěmi vesnický rybník s husami; ty sehnuté prostinké vrby s truchlivými nádhernými vrbami parku, ty bujné, vlhké trávníky v sadech s pěstovaným drnem anglickým, plané ty keře, neúhledné ploty, maně roztroušené květinky s ušlechtilým rostlinstvem uměle ve skupení rozděleným. Zde užitek a divoká i prostá krása, tam pohrdání s užitkem, umění v přírodě a příroda tichá a velebná, jako by byla opět unikla podmanitelské ruce člověka a bez účelů jeho sama sobě žila.

„Přijímám-li vašeho pohostinství, pane Rojko,“ řekl Berka představenému, „musíte mi slíbit, že i vy mne navštívíte.“ Rolník pokynul hlavou dosti hrdě. „Přijdu-li ve vaši stranu, pane Berko, osmělím se,“ řekl.

„Jen přijďte,“ zval jej Berka, „bez ostýchání. Však víte, že jsem nezpyšněl.“ „Proč byste byl zpyšněl?“ odvětil Rojka krče ramenoma.

Berka zarděl se, ale nedávaje znáti, že je pohoršen, smál se a řekl: „Nu proč? Myslím, že na mém místě málo kdo by nebyl zpyšněl. Myslím, že jsem to dosti daleko přivedl od té doby, co jsem vyšel s ranečkem na zádech tam z té chalupy? Kdo pak tam nyní bydlí?“ „Vy to nevíte? Vaše sestra, vdova truhlářka.“ Rojka mluvil tak lhostejně, že nebylo znáti, co si myslí.

Berka zarděl se znova temně a odpověděl opět bez nesnází s lehkým úsměvem. „Tak? přistěhovala se sem? Neřekla mi o tom nic. Nuže podívám se k ní.“ Při tom cinkal penězi v kapse.

Byli ve statku a paní Berková přiběhla svému manželi vstříc se slovy: „Považ si, že zde bydlí tvá sestra Mariánka.“ „Dobře, co na tom?“ odpověděl ji chladně. Ona pošeptala mu něco, on vymykal se jí a nechtěl jí nechati ruku, za kterou jej brala. Přece nebyl jeho rozmar ani trochu zkalený. Zasedl vesele za stůl a opakoval vítající jej panímámě, že dokonce nezpyšněl, což ona s pochvalou uznávala a vlídně s ním se bavila. Berka vypravoval množství věcí, smál se, žertoval a seznamoval se se všemi dětmi Rojkovic, které své bělovlasé hlavinky do dveří strkaly.

Valinka vyběhla mezi ně, pak zmizela s paní Berkovou a když se s ní vrátila, měla Berková oči zardělé. Odbyly návštěvu u chudé sestry Berkovy. Berka, jakkoli Rojkovi řekl, že tam půjde, přece to nechtěl své ženě slíbiti, nechtěl jí dáti trocha peněz, aby ona ji obdařila, a Berková tam šla tedy sama s prázdnýma rukama a s těžkým srdcem. Byla chladně uvítána, její vlídná slova nebyla za nic přijata, její sliby s úsměškem vyslechnuty.

Zas kapka trpkosti v jejím na oko šťastném žití, zase pozdvižení zápasu mezi její láskou a spravedlností. Nebyla s to rozmlouvati ve veselé společnosti. Seděla mlčky za stolem.

Domin hovořil velmi živě. Znal mnoho a mínil znáti ještě více. Rojka se mu klaněl a obdivoval.

Isabelly nebylo k spatření. Matka jí pohřešovala a vychovatelka s Nalžovským ji šli hledat.

Našli ji na dvoře. Sedíc na kládě kreslila. Byla právě hotova a ukazovala s rozpustilým smíchem svému učiteli svou práci.

„Vždyť musím přece začít s výkresy pamětihodnými do tatínkova alba,“ řekla. Vykreslilať staré koryto, pobořený chlívek, vedle sukovitý uschlý vaz, kus roztrhaného plotu a pohozená vědérka a škopíčky.

„Ale Isabelko, Isabelko,“ kárala ji vychovatelka, „to věru není ani trochu hezké.“ Nalžovský ukázal jí však spokojený obličej. „Je to nedbale a spěšně navrženo,“ pravil, „ale posud jste nic tak dobrého neudělala.“ Ona však nestála o pochvalu a mnohem více ji bavilo, když otec jí řekl, že je nezbeda, a Domin nad výkresem hlavou vrtěl.

„Patrně nemáte pojmu, co je krásné,“ pravil k ní, když společnost rozloučivši se s Rojkovými dále putovala.

„Ó, já mám zcela určité pojmy,“ odvětila mu.

„Hleďme, hleďme,“ smál se jí a kráčel vedle ní svým odměřeným krokem, vynikaje nad její štíhlou, vysokou postavu ještě o celou hrdě vztyčenou hlavu.

Ona řekla: „Předně je krásné to, co není nucené, co není dělané ani pracně napodobené, co přijde samo sebou, a proto je krásnější moje staré koryto než tam okolo parku ten pozlacený plot s liliemi a palmovými listy ze železa litými. Proto se mi líbí zde ty řady skroucených vrb lépe než stromořadí akaciové, jež vede k zámku, jako by bylo šňůrou mrštěno. Také půjdu okolo těchto vrb a vy si jděte dobrou cestou.“ Vrby vroubily polovyschlý potůček, který se dral uličkou mezi dvěma ploty. Nebylo tam cesty a Isabella musila skákati od kamene ke kamenu bahnem, které zbývalo, dokud potůček opět se nerozvodnil.

„Strašné to děvče,“ hrozil se Domin a opustil ji. Nalžovský ji sledoval, a když ji dohonil, tázal se: „Vyženete mne zas odtud jako ráno z úžlabiny?“ Neuznala za dobré mu odpovědíti. Ani se naň neohlédla. Zdáloť se jí, že byla až příliš hodna k němu a že je toho právě dosti.

Tak spolu přeskakovali, zadržovali se vrb, až vyšli z průchodu, který Isabelle tak velice se líbil.

Nalžovský byl za ní. Musil se dívati na její hbité nožky, na její smělé, půvabné, obratné pohyby, na její vlasy po pás spuštěné.

„Jaký by to byl trest, choditi za ní takto po celé žití anebo déle, pořád, pořád. A ona napřed, já za ní, nikdy jí nedostihnuv,“ myslil sobě.

Přišli ku pozlacené mříži knížecího parku. Nalžovský byl zůstal daleko za Isabellou a zastaviv se díval se, jak tou mříží prošla bělounká, zlatovlasá, jako okřídlená. Nyní byla uvnitř, šla dále, zmizela za sladkým kaštanem temně lesklého listí.

„Nuže, Nalžovský,“ promluvil na něj Domin, „pojďme také.“ „Kýž bych nemusil,“ šeptal Nalžovský a Domin dobře mu nerozuměje odpověděl: „Ano, též já bych si vyprosil takový park a zámek. Nu, co škodí, kdo ví co se nestane, štěstí přichází přes noc.“ Jeho obličej zářil a zahradník, pouštěje ho do parku, uklonil se mu až k zemi.

Parno bylo nyní nesnesitelné a celý tichý snivý park zdál se jako ve mdloby pohřížený.

Okna zámku byla zacloněna, nebylo ruchu ani hnutí vůkol. Společnost skoro mlčky se plížila žlutými písčitými stezkami a obdivovala se umělým miniaturním vodopádům, malinké jeskyni, jež představovala poustevnu nějakého snad trpasličího poustevníka, vodojemu s tichými dvěma labutěmi, vodotryskům, altánkům a chrámečkům, zatím co velké posvátné stromy tiše šustíce, všední pozornosti ušly. Jeden vedle druhého rozkládal labyrinth krásy košatými větvemi a jeden k druhému se vzpínal, jej objímal a tisíceré nové tvary, polokruhy a obrazy tvořil jako runy přírody, plny významu a rozmarnosti bez konce.

Mezi mnohými těmi stromy stál jeden dub neobyčejného objemu. U toho společnost se zastavila, ten přece pozorovala, tomu se obdivovala. Všickni jej obstoupili, podali si ruce a objali jej. Jaký to objem, jaký to strom. Dívali se do jeho větví, jež samy sebou tvořily les. Jaká to obrovská rostlina. Kolik sáhů dříví nasekalo by se z něho?“ ptal se Berka hajného, jenž společnost doprovázel.

„Jak jste prosaický,“ smál se Domin. „Já porovnávám jej s člověkem velkým a slavným, jenž nade všecky své současníky vyniká.“ „Jako vy,“ šeptala Valinka tichounce a sáhla si na srdce.

„Nikdy nebylo porovnání trefněji voleno,“ zvolala vychovatelka s významným pohledem na Domina.

„Škoda jen, že je to pouhý dub,“ prohodila všetečná Isabella. „Je to sice velký, starý, silný dub, ale co s ním, je dubem.“ Hajný smál se té veselé slečince, až se za boky popadal.

Paní Berková neslyšela a nemluvila ničeho. Byla by si přála, aby mohla klesnouti na kolena pod velkým tajuplným stromem a raditi se s ním o tom, o čem s lidmi domluviti se nemohla.

„Jak starý je ten strom asi?“ tázal se Nalžovský hajného, který jej páčil na tři sta roků.

„Tak dlouho žit a pořád se zelenat, ještě růsti a padnouti někdy jednou ranou. Šťastný strom.“ Prošli celým parkem a vyšedše ze stromoví na velkou, stromovím okrouhle vroubenou louku, zpozorovali náhle bledošedý nevelký mrak, podobný vznášejícímu se slunečníku, který slunce nenadále úplně zastřel.

Když jeho oslepující lesk náhle zmizel, obrátily se všecky zraky k nebi.

„Jak podivný to mrak, podobá se nesmírné houbě,“ smála se Isabella a její otec řekl: „Jaký mrak vidíš? To není mrak, to je obláček, není to nic. Vždyť jsem řekl, že dnes nic nepřijde.“ Šli dále, ale jen co louku přešli, roztáhl se milý mráček, jako by velkému deštníku látky přibývalo, přibývalo a již to stříkalo, déšť padal, spustil se dosti prudký liják a slunce svítilo do toho. Slavné zahřmění ozvalo se a to celé nebylo ani trochu strašné, podobalo se to slavnostnímu vyrukování vojska třeba o božím těle a slavnostní střelbě jeho. Brzo bylo po všem, dámy otřepávaly mokré slunečníky a chválily si příjemné ochlazení vzduchu.

„Matinka měla přece pravdu, že přijde bouřka,“ řekla Isabella, ale paní Berková neodpověděvši sklopila hlavu.

„Nyní můžete býti upokojena, milostpaní,“ řekl NaIžovský, „bouře je odbyta a nebezpečí s ní.“ Ani na to neodpověděla.

„Já jsem řekl, že snad přijde taková přeháňka,“ řekl Berka, „ale pořádná bouřka nemůže dnes přijíti.“ „Tos neřekl, tatínku,“ namítala mu Isabella.

„Ano, tatínek to řekl, Bellinko, on má vždycky pravdu,“ pravila paní Berková, „tys to přeslechla.“ Při tom dívala se naň prosebně, ale on se na ni hněval a dělal jako by jí nepozoroval.

Parkem protékalo rameno Vltavy, a když společnost připutovala k němu po velkých oklikách, čekaly tam dvě lodi, po kterých bylo lze vyplouti do Vltavy a po Vltavě domů. Slunce nádherně zapadalo za moře stromů, metalo skrze jejich větve rudé šípy a jako granátové průhledné kulky. Hluboké temné stíny padaly do vody, ale ona se ještě leskla a pohrávala jako by skrývala ve svých hlubinách veškerý odlesk hvězd minulé noci, jako by s ním se tajila nemohouc zcela ho utajiti.

Isabella skočila do loďky a za ní tam vstoupila matka. Valinka a vychovatelka, jež spolu šly, vstoupily do loďky druhé.

„A kam se rozdělí mužská ochrana a síla?“ řekl Domin.

„Já nepotřebuji mužské ochrany,“ odvětila Isabella, „umím plavat a zachráním i matinku, kdyby bylo nejhůře.“ „To je pravda,“ otec jí svědčil, „o tebe nemusím míti strachu. Připojím se tedy k drahým damám, které se přiznávají, že jsou bázlivé.“ „Pojď přece k nám, milý Karle,“ prosila jej Berková.

„Doktor půjde s vámi,“ odpověděl tento.

Ale doktor skočil již za ním, bezpochyby proto, že byla Isabella příliš všetečná, ale ona to jinak věděla. „Dobře máte, pane doktore,“ volala jako šotek, „tatínek je výborný plavec, on vás zachrání, kterou službu já bych vám neprokázala.“ Dominovi nezbýval než pohrdlivý pohled na to děvče, které jej přímo pronásledovalo dnešního rána.

„Probůh, pane doktore, pojďte vy k nám na loďku,“ prosila jej Berková, „vy jste příliš těžký, vás bude příliš na té malé loďce, pan Nalžovský je štíhlejší, on by se tam spíše hodil.“ „Jen plujme,“ velel Berka a své ženě řekl s pohledem ledovým: „Tys měla věru zůstati doma, Marie, když jsi tak nervosní. Pane Nalžovský, vám nezbývá než vstoupiti k mé ženě a dceři.“ On se tam mlčky vhoupl a loďky odrazily. Pluly lehce jako by se sklouzaly po nezčeřené hladině úzkého průplavu. V pravo, v levo stromy a keře se skláněly nad vodou. Na zad i do předu bylo vidět do těsných průhledů mezi zeleným, v soumraku černajícím se loubí.

Jelikož spád nebyl velký, pluli zvolna a veslaři odstrkovali se jen od zelených, sítím bujně zarostlých břehů. Hmyz bzučel kolem břehů, zvěř prchala a šustila v houštinách.

Cosi se lesklo před nimi jako nenadálý, široký, pnoucí se paprslek měsíčný. Byl to bílý mramorový můstek, pod jehož elegantním obloukem propluli.

Loď, na které byl Berka, plula napřed a zábava tam byla hlučná. Vychovatelka vychvalovala nadšenými výkřiky krásu té plavby. Domin smál se té „hříčce“, tomu malému kanalettu. Byl v Benátkách a vypravoval o nich. Dívky mu naslouchaly zbožně. Pozoroval to dobře, věděl, že obě opanoval, a nebyl k tomu tak lhostejný, jak se stavěl. Jeho hlas nabýval v lahodném živlu jejich obdivu ještě více zvučnosti, jeho hlava vyznačovala v soumraku svůj přísný, takořka mramorový profil, jeho tělo hledalo malebné posice. Seděl nyní na dně lodi a opíral se loktem o její kraj tak malebně, jako antická socha, která na břehu pod velkým pajasanem se bělala a zvolna v šero lesním mizela, chvílemi probleskovala, až jí nebylo dokonce již viděti.

Valinka stírala si ob čas tajně slzu z oka. Jaký to večer! Jaká to slast! Cítila opojení první lásky, ornament dokonalého obdivu. Nepřála si ničeho, než aby tato plavba věčně trvala, netoužila, aby si ji krásný muž povšiml, nemyslila vůbec na sebe dokonce a následkem toho nemělo její nynější štěstí ani poskvrny stínu do sebe.

Berka vyzval vychovatelku, aby něco zazpívala. Ona měla pozoruhodný hlas. Nedala se prositi. Zaplesala štěstím. Zpívala Dominovi a volila italskou arii se skvělou koloraturou. Valinka necítila ani zdání žárlivosti a pohroužila do skvělých klokotavých a trilkujících tonů svou duši tak, jako v zeleň lesní, ve hladinu vodní, v měkké stíny letní noci.

V zadní lodi nikdo nemluvil. Paní Berková byla zadumána ve svoje nejtrapnější úzkosti. Isabella trhala listí z keřů a házejíc je do vody, ohlížela se, pluje-li s sebou. Tato hra zaměstnávala ji úplně. Plavba ji bavila zcela jen k vůli sobě. Měla z ní dětinskou radost. Objevil-li se můstek neb socha, zatleskala rukama. Pak byla zas tichá.

Nenadále řekla: „To jsem ráda, že s námi nejede ten nesnesitelný doktor.“ Podívala se na Nalžovského. On neodpověděl, měl hlavu od ní odvrácenu a po celou plavbu parkem se neohlédl. Isabella s tím byla. spokojena. Nebyla ještě koketní, ačkoli někdy ve svou krutost cosi takového mísila. Bylo to dítě lidské, nikoli andělské. Démon, který v lidské duši s andělem stále zápasí, oživoval její bytost bez zápasu. Vzpínal se hrdě v atmosféře šťastných poměrů a rozkládal netopýří křídla. Zkoušel, jak se to žije, vládne, pohrdá . . .

Nalžovský byl ovládán tím víc, čím méně to dával znáti. Nemyslil nic. Cítil jen Isabellinn přítomnost a nic jej netrápilo. A loďka klouzala se dlouho, zdlouhavě a jemně po vodě. Cosi někdy jen zašplouchalo.

„Slyšela jste to, slečno Isabello?“ řekl.

„Co?“ „Šplouchlo něco, to byl Vodník.“

Byli hodně dlouho napnuti, pozorovali jakési stíny, postavy buď obrovské, neb trpasličí a byl to vrchol zábavy Isabelliny. Začala se již skoro bát a takový pocit byl její nezkrocené mysli příjemný. Těšilo ji jej krotit a přemáhat, ráda se otřásala a smála se jako bujné děcko, prohání-li ho někdo.

„Co myslíte, že to je? Věříte v nějaké nadpřirozené bytosti?“ tázala se Nalžovského.

On odpověděl, že si nemůže toho úkazu věru vysvětliti, že nic podobného jakživ neviděl, však že je přesvědčen, že se to všecko as přirozeně vysvětlí.

„Ah, to bude škoda,“ řekla Isabella. „Jděte mi s vysvětlováním. Co je nevysvětlené, je vždycky mnohem krásnější než co vysvětlujete a prosaicky vykládáte.“ „To je vinou vykladačů, nikoli věcí vysvětlených, věřte mi. Také nemáme si dát vyrvat, co nás dojímá a poutá, protože se nám řeklo, že to není to, zač jsme to považovali. Svět je divadlo, které máme nechati působit na svoje smysly, obraznost a srdce, třeba bychom trochu něco věděli o jeho mašinerii. Ostatně je ve světě vždy ještě tolik hloubky, že je směšno mysliti si, jako bychom byli patřili do dna.“ Tak šeptal mezi tím, co za tajuplnými postavami se díval, dojat jsa jejich zjevem a nedoufaje mnoho, že by mu Isabella naslouchala; a ona naslouchala jedním uchem, druhým slyšela šustit rákosí a křoví a bůh ví co vůkol a zachvívala se i pochybovala, snila, bájila a rozumovala, jak všickni více méně po celý život činíme.

Čirá tma, jíž přibývalo jak zvenčí tak po březích, které čím dál tím více zabíhaly v houštiny neproniknutelné, nedávala ničeho určitého rozeznávati, leč kmitání se větví a oněch postav. Průplav byl skoro zarostlý v těchto místech a bylo třeba hlavy shýbati pod větvemi přesahujícími z jednoho břehu ke druhému.

Zpěv Emiliin umlkʼ a Berka se horšil, že ten žert přece prý dlouho trvá. Domin mlčel dlouho, Emilie očekávala nějakou dosti malou milostivou poznámku o svém zpěvu; jemu ani nenapadlo, že by to měl učiniti. Hudba jej nikdy neunesla, zpěv jej nepotěšil. Ještě kdyby on byl uměl zpívati. Vlastním zpěvem byl by býval zajisté okouzlen. Ani nemyslel na Emilii a sotva ji slyšel. Začal cítiti jakési nepohodlí v lodičce a všetečné větve, z nichžto jedna jej šlehla do tváře, vzbouzely skoro jeho zlost.

„Kdypak to vezme nějaký konec,“ šeptal, což Valinka a Emilie na štěstí neslyšely.

Náhle dostalo se Isabelle vysvětlení tajemného zjevu, a sice spůsobem znova kouzelným.

Loďky vypluly náhle mezi volnější břehy, z nichžto stromoví nazad ustupovalo, a náhle rozžala se řada pestrých lampiónů z obou stran průplavu. Berka, jenž byl znám s celým úřadnictvem a služebnictvem knížecím, jenž užíval i přízně samého knížete, došel dnes pocty, které se dostávalo obyčejně knížecí společnosti. Byl sám překvapen skvělým osvětlením, pozornost správcova mu pochlebovala tak, že úplně zas přišel do své dobré míry.

Muži a hoši, kteří nyní drželi svítilny, prvé bylo viděti, kterak loďkám nadbíhali.

„To byli ti vodníci a rusalky,“ řekl Nalžovský obraceje se poprvé za celou plavbu k Isabelle.

Ona, jak často mu činívala, neodpověděla. Sedíc na lávce vedle své matky kladla si zlatovlasou hlavu na její rámě a hleděla na břeh. Její velké oči vypadaly při osvětlení jako černé. Nebyla nadšená ani opojená překvapením. Cosi klidného a nevýslovně hrdého bylo v její tazích. Co si as nyní myslila?

Nalžovského trápila tato zvědavost. Ta dívka byla mu tak cizí, tak málo příbuzná. Proč cítil se k ní tak přitahována právě dnes, když zároveň neustále toužil, aby se mohl odsud vyprostit? Nemohl pohledu od ní odtrhnouti. Lehounký větřík pozdvihoval jí vlasy, oči jí více zářily, nyní usmála se malounko s výrazem podivným a náhle podívala se naň. Zastihla jej, jak na ni hleděl. Cosi vítězného zablesklo v její tváři. Koketa byla v ní probuzena. Vypadala jako siréna.

„Zdali věřím v nadpřirozené bytosti?“ pravil NaIžovský sám pro sebe. „Jak bych nevěřil. Každá bytost milovaná je jako nadpřirozená. Aspoň nelze tu nic vysvětliti.“ Světlonošové kráčeli zároveň s loďkami, jež opět propluly pod můstkem parohy zdobeným, který se vznášel v temnu nad svítilnami, jako by se tu bylo zastavilo na chvíli divé štvaní ve vzduchu.

Za můstkem objevil se zející otvor malé jeskyně, skrze kterou průplav se vinul. Vpluli do ní a ona se naplnila světlem oslňujícím. Hlasy v ní se rozléhaly. Emilie zapěla začátek árie z jakéhos oratoria. Její hlas zněl tu ve zvučné klenbě nad tichou vodou, jako fenomenální hlas první jakési pěvkyně. Ona sama se zachvěla dojmem svých zvuků a Valerie ji vzala za ruku. Obě se chvěly.

Tak pluli dále jako v divotvorném snu. Vypluli z jeskyně a byli mezi dvě skalní stěny vtěsnáni. Lampiony zůstaly v jeskyni a nad nimi rozléval měsíc své sladkobolné, do srdce vnikající světlo.

Valinka vykřikla překvapením, Emilie umlkla a doktor řekl: „Ten sentimentálni měsíc zůstane navždy miláčkem ženských.“ „On je tak krásný,“ troufala si Valinka namítnouti.

Domin díval se naň kriticky a vstal k tomu v loďce na své nohy. Jeho vysoká postava div až k němu nedosahovala a Valinka pozorujíc jej s obdivem divila se, že sladká luna před ním svou jasnou tvář neuklonila.

„Svítí dnes velmi jasně,“ řekl Domin, „je rozeznati dobře jeho kratery. Je to vyhaslé, mrtvé těleso, nemá vzduchu ani vody. Tak putuje kolem té naší země a předpovídá jí vlastní budoucnost.“ „Probůh, co zas ten doktor žvastá?“ řekla Isabella, vytrhnuvši se ze svého klidu. „Kazí svým krahujčím skřekem to nejlepší. Pst,“ ozvala se hlasitěji, aby to slyšel, „nyní se nemluví.“ Ohlédl se na ni zdrcujícím pohledem a nedal se vyrušiti, nýbrž vykládal Berkovi učené věci o naší spřátelené sympathické oběžnici.

„Prosím, račte se sehnout,“ zahřměl veslař a doktor rychle se skrčil na dno lodi. Propluli obloukem a Isabella smála se čtveračivě. Zde rozšířily se břehy a lodi, dříve liknavé, trhly sebou a vletěly prudkým proudem do řeky, po níž byla měsíčná záře široce rozlita stříbrně, bledě zlatově a zas v modro pohroužena tak velebně a krásně, jako kdyby nebyl nikdy žádný doktor o luně řekl, že je mrtvým tělesem.

Po levém břehu skláněl se temný park až nad vodu, po pravém břehu táhla se dlouhoskalnatá stráň měsícem postříbřená, tak že se podobala hlazenému mramoru. Obloha byla měsícem prozářena, ale nad lesem vystupovaly hrady černých blízkých hrozných mračen.

Paní Berková, jež byla po celou plavbu tichá, vzdychla si, ale neřekla ani slova, nehnula se ze svého místa, objala jen svou dcera kolem pasu.

Isabella se smála jako hrdlička. „Tedy přece bouřka?“ A již zadul vítr od mračna přes úpějící stromy, jež se prohýbaly a jako moře zahučely.

Přicházelo to rychle, blížící se černé hrady pohltily měsíc a na vodě setmělo se. Z lesa i z vody hukot, šum, stony, burácení a jako vzdálené výstřely. Mezi to první klikatý, dlouhý blesk.

„Vraťme se!“ zahřměl Berka.

„Nejde to, proud nás žene,“ tiše odpověděl veslař.

„Tedy přistaňme u břehu.“ Co veslař odpověděl, přehlušil hrom, který umlknouti nechtěl.

Dominův neobyčejný hlas však překonal hrom. „Přistaňme ku břehu,“ opakoval po Berkovi.

Nyní bylo trochu tišeji a bylo slyšeti odpověď, že to nejde. Na jedné straně je široká mělčina, v níž jsou nebezpečné díry, na druhé straně příkrá hladká stráň. Nezbývá než probojovati se ku předu, kde pak bude možno ku břehu doraziti.

Vlny se vzedmuly, vítr vrhal loďky v pravo a v levo. Voda se do nich nabrala. Klesaly, veslaři položili vesla, požehnali se křížem a svlékali si kazajky.

Valinka tiše plakala a sepiala ruce. Příští blesk shlížel se v jasně zelených očích Emiliiných, která je upírala s děsným výrazem na Berku. Hodlala jeho se držeti, znajíc jeho sílu a odhodlanost. Natáhla svou bílou roku a zadržela se ruky jeho.

On stál němý a nepohnutý v lodi.

Dominová tvář měla výraz laokoonský. Ohlížel se na všecky strany a volal o pomoc. Domlouval veslařům, rozkazoval jim, aby učinili to a jiné. Oni ho neposlouchali. Valerie se utišila a zdálo se jí, že se jim nemůže nic státi, dokud Domin za všecky jedná a myslí.

Zatím bylo čím dále tím hůř, lodi povážlivě klesaly a náhle spustil se liják takový, že byly v okamžiku na kraj naplněny. Přední loď byla více obtížena a klesala rozhodně. Byla již celá zatopena. „Ježíš Maria,“ vykřikl veslař a skočil z ní do vody, chtěje se zachrániti plavbou. Pronikavý výkřik Valinčin jej doprovázel . Počala znova plakati a hledala ruku Dominovu, jenž ji prudce odstrčil. Avšak loď se kolísala skokem veslařovým a nyní on se chytil Valinky, jež mu stála nejblíže, aby neztratil rovnováhy. Ona ubohá myslila, že jí poskytuje své mocné ochrany a položila svou merunkovou tvář na jeho mokrý kabát.

Paní Berková, jež až posud bez hlesnutí seděla na klesající lodi, vztyčila se nyní, vlasy se jí spustily, klobouk ji uplaval a ona mluvila jako ve blouznění: „Velký bože, zachraň je všecky a vezmi si mne jedinou do svého nekonečného náručí, svrhni mne do černé hlubiny u našich nohou, jsem tobě k službám, jsem celá tvoje. Zachraň jen jeho a to moje dítě a všecky. A je-li vůlí tvou, abych žila a zachráněna byla se všemi, přísahám, že více reptati nebudu. Ať muž můj mne nemiluje, ať třeba mnou pohrdá, ať mne i zapudí, jen ať je živ ten drahý, ten milovaný. Hukot bouře pohlcoval její hlas, tma zakrývala její sinavou bledost.

Isabella, jež byla až posud tichá, křikla: „Maminko, mlč, ty budeš vinna, stanu-li se šílenou.“ Nemělať s ní soucitu a neměla vůbec citu žádného. Začala se smáti a náhle zvolala: „Prvé zpívala Emilie, nyní je řada na mně.“ Jala se vskutku zpívati a Nalžovský, jenž jediný na ni pozor dával, jakživ nic podobného neslyšel. Nebylo rozuměti slovům její písně, avšak několikrát bylo opakováno: „Bůh nikoho neslyší.“ Nápěvu nebylo žádného, zvuky mocné a velkolepé zdály se tvořiti dle průvodu větru a hromu.

Nalžovský nepoznal tehdáž strachu, tak velice byl zaměstnán Isabellou, její matkou a celou bouří myšlének, jež by nebyl dovedl nikdy všecky vysloviti. Smrt byla pod ním a kolem něho, ta smrt, s níž tak blízko se znal. Nuže, byla tou slasti, tím vysvobozením, tou přítelkou, za kterou vždy ji měl? Za chvíli bude snad po všem. Několik tichých mrtvol popluje po proudu a neprozradí, co to ticho jejich stálo.

Blesk osvítil celý výjev. Přední loď byla pod vodou. Berka svlékal pracně těžký kabát, jenž se kolem něho vinul jako had. Jeho tvář byla k nepoznání. Emilie se ho držela a překážela mu při svlékání, nebylo jí viděti obličej, avšak zdálo se, jako by Berka s ní zápasil. Domin již chraptil. „Pomoc, pomoc!“ volal ještě a držel se Valerie, nevěda asi čeho se drží, ona držela se zas jeho, a bylo patrno, ti dva že spolu nejdříve utonou a do hloubi se stáhnou.

Paní Berková nyní byla tichá a její tvář byla ztrnulá. Isabella měla výraz šíleně nadšený. Přestala zpívati.

„Tomu přece se smí člověk obdivovati,“ volala. Jak byla nadpřirozeně krásná. Nikdy nezjevila se bludnému rybáři víla krásnější a děsnější. Ty velké vlasy její lítaly kolem ní a nebylo při ní lidského strachu, ani lidského citu.

Blesk uhasl a zas bylo tma. Tu znělo děsněji než všecko ostatní, když paní Berková řekla hlasem tak klidným jako kdyby seděla ve svém saloně dobře osvětleném: „Isabelko, svleč se sebe něco zbytečného a skoč do vody. Hleď vyplavat, tatínek také vyplave.“ „Probůh, nečiňte toho,“ zvolal Nalžovský. „Vždyť nevíme, kde jsme; viděl jsem při blesku, že jsme docela blízko skály. Mohla byste se o ni zabíti.“ Veslař té lodi řekl: „Ano, jsme blízko skály, kdybychom se jí mohli přiblížit. Zde již není tak příkrá.“ Nalžovský vytáhl jedno veslo a pobízel jej, aby vzal druhé. Ponořili je, přišla na úskalí. „Zde je mělko,“ zvolal Nalžovský a zasadiv veslo vhoupl se do vody drže loď za kraj. Přitáhl ji dále, veslař mu pomohl. Tu loďka najela na skálu a naklonila se na jednu strano. „Nyní musíte ven,“ volal Nalžovský a bral Isabellu do náručí.

Co dále se dělo, nepamatoval.

„Nyní musíte ven,“ opakoval si v upomínce. Pak cítil ještě v náruči štíhlé tílko. Ale co přišlo po tom? Jakýsi zmatek, namáhání, volání, tonutí a on uprostřed. Jednu chvíli myslil, že drží celý vesmír ve dlani, pak pamatoval se, jak šeptal: „Poslední chvíle. Tedy teď? Nuže . . . To bylo tak zmatené, ospalé, nemohl domysliti, nemohl vzpomenouti. A což nebyl tedy konec? Ještě tedy ne? Vědomí se vracelo? Život? Isabella? Zápas? Bol? Či byl to všecko sen? Neudálo se to? Ležel na ville Berkovce ve svém pokojíku a zaspal? Je vše jako jindy a bude se mučiti s Isabellou v kreselní hodině? Byl tak ochablý, že očí neotevřel, avšak procitaje, napínal sluch, aby poznal dle zvuků kolem něho, co s ním se děje. Rozeznával nejprvé, kterak déšť jednozvučně a neunavně padá. Duněl nad jeho hlavou, pleskal venku do louží, šustil na stromech jako hedvábná dlouhá, dlouhá vlečka jakési světovládné krásy, procházející se lehounce po kobercích taktéž hedvábných. Unavený Nalžovský viděl tu dámu. Kráčela vzduchem, dosahovala čelem k nebi, dlouhé zlaté vlasy jí vlály a ta dlouhá temná vlečka nebrala za ní konce, vlekla se, šustila, chrastila, šuměla, až ho to zas probudilo z krátkého zmateného snu. Byl to déšť, velmi silný déšť. Nalžovský nemohl pořád očí otevříti, ale přece bylo mu již povědomo, že není na Berkovce. Natáhl se a cítil, že leží na slámě, která příjemně voněla. Bylo také cítit vůni ovoce. Zdálo se mu, že se octl v příjemné místnosti. Vzduch tu byl svěží a milo se dýchal. Nyní však počínal cítiti, že je mu zima. Hu, byla to zima až do kostí. Ještě jednou se pohnul a cítil, že je mokrým oděvem jako spoutaný a těžký. Bylo tedy asi pravda, co byl nakloněn za sen považovati. Pozoroval dále a shledal, že v prostoře není sám. Tu a tam, v pravo, v levo někdo se pohnul, zašustil, zasténal a teď se někdo tázal: „Můj bože, žije-li přece Nalžovský?“ On nemohl vydati hlasu, aby se ozval, avšak namáháním podařilo se mu oči otevříti. Nebylo to nic platno, bylo buď tma, anebo byl oslepen. Někdo jiný promluvil, odpovědělo se a mluvilo se více, ale to bylo mnoho na něj. Byl tím omámen a usínal. Slyšel jen zmatený hluk a zase probudil se, když všecko umlklo a jenom déšť padal. Naslouchal mu dlouho a bylo mu příjemno, že se nemusí hnouti. Byl by chtěl věčně takto ležeti a představoval si v takovém příjemném strnutí, že asi stromy v lese žijí ve dne v noci dlouhá, tichá léta. Cosi hrčelo, bylo to slyšeti zdaleka, blížilo se, podobalo se vzdálenému hromu, pak pronikalo deštěm a posléze bylo slyšeti bystrý spěšný rachot kol a dupot koní na vlhké cestě.

„Bohudíky, kočáry. Ano kočáry, kočáry, konečně, to bylo k nepřečkání,“ tak ze všech stran se mluvilo.

Nalžovský procitl nadobro. Posadil se, ač cítil bolesti v celém těle. Za chvíli osvětlil se prostor, a sice těmitéž pestrými lampiony, které byly před několika hodinami společnosti pro zábavu rozsvěceny při rozkošné tichounké plavbě. Nyní ozařovaly postavy bídné osob poloutonulých. Avšak přece to byla již slavnost. Všickni byli zachráněni. I Nalžovský byl živ a všickni jej radostně vítali.

Leželi na slámě v sušárně knížecí blízko břehu Vltavy. Povozy na ně čekaly a několik služebníků i knížecí lékař přicházeli jim na pomoc. Přiváželi víno a množství houní a pokryvek. Poloutonulí dali se mlčky napojiti, zabaliti, do vozů pozdvihnouti a nyní ujížděli domů rozvodněnou cestou. Posud se blýskalo, zdáli ještě hřmělo, ale mračny prokmitala tu i tam velká jako uslzená hvězda.

I tato jízda se přestála s veškerým nepohodlím mokrého šatstva, namáhavého strkání a bolení všech údů i umdlených hlav. Nikdo nemluvil, ani nevěděli, kdo s kým společně jede. Někdy jen někdo zasténal, zavzdychal.

Konečně mělo i to konec a kočáry zastavily se u Berkovky, kdež přijíždějící společnost s přesvědčením s vozů sestupovala, že tento výlet trval celou věčnost.

Služebnictvo dostalo zatím již zprávu, co se přihodilo a v Berkovce byly učiněny nejlepší přípravy k přijetí hostů i domácích. Každý spěchal do svého pokoje, ale jazyky se již brzy rozpoutaly.

Isabella seskočila jako by nic se svým neunavným smíchem: „To přece bylo dobrodružství, které za to stálo,“ zvolala. Ale její jasný hlásek byl při tom chraptivý a zuby jí křečovitě cvakaly.

Paní Berková měla největší starost o Nalžovského a nařizovala největší péči o něj. On měl tolik síly, že ji mohl ubezpečiti, že mu nic není.

„Pane doktore,“ řekla Isabella, „co myslíte, byla ta bouřka na vodě dosti velkolepá, anebo máme ji zavrhnouti co hříčku, dokud nějaké lepší na oceanu se nedočkáme . . .? A jak vypadáme“ smála se, „abychom se dali teď všickni fotografovati.“ „Bohudíky, že jsme tak vyvázli,“ řekla Berková.

„Pan doktor měl tolik duchapřítomnosti, jeho hlas řídil tak dobře ty, kteří nám přišli na pomoc,“ mínila Valinka a on se nyní také ozval.

„Ovšem,“ řekl, „duchapřítomnost je mi dána ve všech případech života.“ „Nu, já nevím, jak by to bylo dopadlo bez Nalžovského namáhání,“ řekl Berka. „Já nemohl jsem se hnouti pro slečnu Emilii. Že jsem se neutopil, není vaší zásluhou, slečinko, držela jste se mne jako klíště a táhla jste mne dolů jako závaží. Ale nyní pojďme každý na své lože. Potřebujeme toho všickni.“ Trvalo ještě dlouho, než poslední světélko na Berkovce uhaslo. Bylo pak již k ránu. Valinka tulila hlavu k podušce jako minulé noci. Byla již zahřáta po studené lázni.

Jeden den a tolik událostí. Za dvacet tichých dlouhých let jejího žití nepřihodilo se jí ani polovice toho všeho. Jaká to byla protiva mezi tichou plavbou v parku a šíleným nebezpečím na řece. A všude měla jen Domina na mysli; jak v blahu, tak ve hrůze. Vždy stál před ní jako bůh velký, dokonalý, vševědoucí, všemohoucí. Nemohla nyní pochopiti, kterak mohla žíti až posud bez významu toho, který Dominem její žití nabývalo. Jak zdálo se jí vše všední a prosté, skoro ničemné bez něho. Nyní byla i ona celá změněna.

Ó nebesa, nebesa!

Valinka nespala pranic, probděla noc plnou lásky a mezi tím prožila tisíckrát a vždy znova každou událost tohoto večera. Viděla, jak Nalžovský do vody skočil, slyšela, jak rozkazoval paní Berkové a Isabelle, aby z lodi vystoupily. Berka chtěl v tom okamžiku za ním, Emilie jej nepustila, zápasili, klesali. Berka řekl: „Jsme ztraceni,“ a Domin držel se křečovitě Valinky. Ona se nebála. Domin křičel stále hrozným hlasem o pomoc. „Muž jako já nesmí zahynout,“ volal také. „Což nevíte, kdo jsem, což nevíte, co všickni se mnou ztratíte?“ Valince rozrývaly tyto výkřiky srdce, zapomněla úplně na vlastní nebezpečí a křičela také o pomoc pro Domina. Najednou ozářil se hrozný výjev bleskem neobyčejným. Utrápeni tonoucí myslili nic jinak, než že je nyní poslední hodina jejch. Nalžovský stál po pás ve vodě a měl Isabellu v náručí, která lehce a obratně s rozvahou se přehoupla, nohama půdu a kolem sebe skálu hledala. Nalžovský chytil nyní paní Berkovou, která jej však mimovolně dolů stáhla. Zmizeli spolu pod vodou. Tu přišel onen dlouhý domnělý blesk, což byly pochodně a lucerny lidí, kteří ze zámku na pomoc přicházeli. Neboť že tam přišla společnost v nebezpečí, hned sobě pomyslili a šli ji hledat. Nejdříve vylovili veslaře, který první do vody skočil, pak řídili se dle volání o pomoc a v tom měl Domin zásluhu největší. Byli však na druhém břehu, kdežto lodi k protější skále byly vehnány. Někdo běžel teprv pro přívozní prám a trvalo bohužel dlouho, než s ním se pustili tonoucím na pomoc. Přece bylo aspoň štěstím, že poskytovali světla. Isabella chytila se štastně břehu a veslař s ní, podařilo se jim vytáhnouti paní Berkovou i Nalžovského.

Isabella držela svou matku v náručí, zatím co Nalžovský i veslař napínali veškerou obratnost a sílu, aby přitáhli druhou tonoucí loď. Při tom byl zmatek neslýchaný, zápas, klesání, výkřiky tonoucích a to všecko bylo osvětleno. Paní Berková chtěla se vrhati sama svému manželu na pomoc. Loď přívozní přišla v čas, tonoucí zachytili se jí, Nalžovského musili beze smyslů vytáhnouti. Pak slyšela Valinka zas Dominův hlas: „Jsme zachráněni.“ Zachráněni! Jak bylo to sladké. Venku burácel vlak kolem Vltavy a nikdo z okolojedoucích netušil, jaké divadlo se tam právě odehrálo. Tak všecko spěchá jedno kolem druhého, za sebou. Jeť všecko jediný vír a je-li z něho člověk na chvíli zachráněn, cítí blaho veliké.

A někdy zas myslíce, že jsme zachráněni, zatáčíme se do nejhlubšího víru. Tak myslila Valinka nyní také, že je zachráněna.

Týden po dobrodružném tom výletu vyšel Nalžovský poprvé ze svého pokoje, ve kterém jej byla poutala horečka a rheumatické bolesti. Byl zcela uzdraven a jenom tak sláb, že jej právě těšilo ještě trochu zaháleti a pouštěti myšlénkám zcela volnou uzdu. Byl deštivý a chladný den, obědvalo se v malém útulném pokoji vedle ložnice paní Berkové, neb společnost byla toho dne malá.

Domin i Berka byli odjeli do Prahy ranním vlakem za nějakými záležitostmi a Emilie jela s nimi navštívit svou matku.

Zbývaliť na Berkovce jen Valerie a Nalžovský, Isabella a její matka.

Nalžovský vešel do pokoje, kam sluha jej byl odkázal, a našel tam Isabellu. Ona zavírala okno, ohlížejíc se kdo do dveří vchází. Neviděla Nalžovského od oné bouřlivé noci. Lekla se ho, jak byl bledý.

„Zavírám okno, aby vám tu nebylo chladno,“ řekla místo přivítání.

On přistoupil k ní a podal jí mlčky ruku. Ona nebyla se ještě naučila od dětství podati někomu ruky. Vyhnula se nyní plaše a posadila se.

„Jste již zdráv?“ ptala se s uzarděním, neb taková otázka někomu byla u ní neobyčejným přemáháním. Kdyby byl odpověděl „děkuji“ a co podobně se říkává, byla by z pokoje uprchla, tak nemohla zvykati formám.

Jemu tenkráte ani nenapadlo těsnati se do nich. „Jsem živ,“ řekl sedaje opodál.

„A nezdá se, že by vás to příliš těšilo.“ „Ah, přec mne to trochu těší,“ odpověděl za chvíli. „Prvé ku příkladu byl jsem i pohnut, když jsem vám ruku podával. Byl jsem tak rád, že jste se nestala kořistí vln. Bylyť tak lačny na vás.“ „Vy jste nás všecky zachránil,“ řekla Isabella náhle s krásným výrazem v oku a hlase. To však bylo její celé děkování.

„Tomu vy věříte, připouštíte to?“ divil se Nalžovský. „Já nejsem o tom opravdu nikterak přesvědčen. Váš pan otec i matinka mne o tomtéž ubezpečují, ale já jsem musil jednati ve snu. Měl jsem ovšem touhu a vůli vše učiniti, seč mi síla stačí, vím, že jsem vás zdvihal z lodi, ale pak vím jen, že jsem se loučil se životem. Proto myslil jsem, že mi vaši rodiče jen pochlebují.“ „Ne, ne, vy jste vytáhl z vody mne, maminku, pomáhal jste všem ostatním, byl jste všude, měl jste sílu nadlidskou. Desetkrát jste tonul, desetkrát jste opět vyvázl, drže se skály. Ach, jaké jste měl tenkráte oči. Šla z nich hrůza. Pomocná loď připlula, když všickni jsme seděli na skále. Světlo z lodi na vás padalo. S vás voda kapala, vy jste vypadal, jako byste s pánem bohem zápasil. A vy jste vyhrál, pane Nalžovský.“ „Toť jsme byli blízko smrti, slečno Isabello, a spolu. Divný to výlet, divná návštěva, nezdá se vám?“ „A já jsem se nebála, ať říká Domin, co chce. On, on se bál, já ne. Spíše nyní bojím se vás. Jak divně to mluvíte?“ „Odpusťte, nechci vás děsit. Že jste se nebála, dosvědčím vám kdykoli a před kým chcete. Vy jste v pravdě neohrožena, ale v tom jste jako všickni lidé, že nemůžete na smrt mysliti.“ „A což vy?“ „Mne těší, že nyní zas lépe vím, co to jest. Nade všecko mne to těší.“ „A co je to? Jsem zvědava, to víte.“ „Štěstí nešťastných.“ Isabella trhla sebou a oči se ji zakalily. „Nešťastní! Proč jsou nešťastní. Kdo nechce, nemusí býti nešťasten.“ „A což, kdo nešťastně miluje?“ „Proč miluje? Já bych nemilovala.“ „To myslím také, slečno Isabello. Vy byste nemilovala, jsem o tom přesvědčen. Také nebudete nešťastnou.“ „Nuže? Proč není každý takový?“ „To bylo by samovraždou tvorstva . . .“ „Ó vy podivíne, jaké vy máte nápady? Tedy nemiluji-li, jsem účastnicí samovraždy tvorstva! Ó kdo to jakživ slyšel.“ Smála se tomu ještě, když vešla její matka s Valinkou. Avšak najednou pojala hněv proti Nalžovskému. Bylo jí až k pláči, myslila, že jí toto slovo Nalžovského z hlavy již nevyjde. Což se ji naděsili, když byla malá, bubákem, polednicí, rarachem, u ní nebylo nic platno. Nebála se toho všeho ani dost málo, ačkoli tehdáž věřila v ty bytosti. Ale Nalžovského hrozba byla nad to všecko děsná. Nemluvila ani slova, když Berková a Valinka Nalžovského vítaly. Toť bylo nějakého mazlení s ním, nějaká péče o něj, to bylo otázek na jeho zdraví. Nepovolily jinak a musil se posaditi na divan. Valinka dívala se nyní poprvé pozorně na něj a divila se pozorujíc ušlechtilé tahy jeho obličeje. Porovnávala jej s Dominem a shledala ovšem, že tento daleko vyniká nad Nalžovského. Nicméně, když člověk s tímto blíže se seznamoval, nevěděl, jak mohl jíti někdy nevšímavě kolem něho. Nalžovskému bylo lze spíše se přiblížiti. Kdežto Domin vždy jako na podstavci vztyčen byl, měl onen cosi tak lidského do sebe, že bylo volno v jeho přítomnosti, že mohl člověk promluviti beze strachu. Valinka soudila, že Nalžovský je obyčejnějším, a proto jí bližším. Tak vzrostl její obdiv k Dominovi opět, což nepřekáželo, že začalo bytí dnes na Berkovce útulněji než kdy před tím.

„Ale jak vy se všecky máte, jak vy jste přestály naše dobrodružství a jak jste strávily tento celý týden?“ tázal se Nalžovský. „Milostivá paní mne ošetřovala celý ten čas, přicházela kolikrát za den ke mně, posílala mi lékaře, který již u mne co dělati neměl, a sama potřebovala snad více ošetřování než já?“ „Já?“ odpověděla ona, „nikoli, mně nebylo pranic; sotva že jsem měla trocha rýmy. Divím se tomu sama. Také byla jsem po celou událost zcela klidná, mnohem klidnější, než kdy jsem ji jen tušila. Když nás přes vodu převezli a nám nabídli, abychom v sušárně na povozy počkali, a když jsme se tam potom skrčili na slámě, byla jsem skoro šťastna.“ „Ah, byl to přec jen rozkošný výlet,“ zvolala Isabella, setřásajíc své prvější zděšení; „dej nám, bože, zas brzo takové zdravé nebezpečí.“ Valinka se hájila, ona že si toho nepřeje, a kárala se smíchem Isabellin nerozum. Hašteřily a smály se spolu. Berková sedíc vedle Nalžovského naklonila se k němu a řekla mezi tím: „Ano, byla jsem skoro šťastna, ale netrvalo to a co mne děsilo před bouří dále mi hrozí, mám úzkost až k šílení. Bojím se, že zas něco se stane.“ „Probůh, milostpaní, nepěstujte to v sobě, pamatujte se z toho jako z těžkého snění, nevšímejte si toho a žijte tomu, co vás těší, těm, které tak vřele milujete.“ Umlkl šeptav poslední slova, aby dívky ničeho nezaslechly.

„A vy, slečno Valerie?“ tázal se Nalžovský, „ještě nevím, jak vy jste přestála naši společnou svízel. Vypadáte dobře, jen rozkvétáte, vidím již, že jsem byl mezi vámi všemi nejhorším slabochem.“ „Ó, Valinka třepala se asi dva dni zimou v posteli a teprv když slyšela, že doktor zápasí se smrtí, vzchopila se a zapomněla na sebe,“ odpověděla za ni Isabella.

„Tím mne totiž Isabella škádlila,“ řekla Valerie, „a já jsem se ulekla, nevěřilať jsem jí. Jak neměla jsem býti dojata, když jsem slyšela, že je v nebezpečí života ten, který nás spolu s panem Nalžovským všecky zachránil.“ „Tak vidíte, pane Nalžovský,“ žalovala Isabella, „to všickni tvrdí, že Domin k našemu zachránění přispěl a on zatím jen křičel, nic jiného, a s nikým nebyl jste v takovém nebezpečí jako s ním. Pozorovala jsem všecko s chladnou krví, viděla jsem, jak na vás se věšel, jak ztrácel hlavu, jak sebou házel, tak že vás dvakráte stáhl pod vodu. Křičela jsem na vás: ,Nechte doktora, ať se utopí, zachraňte jen sebe,ʼ ale vy jste nic neslyšel.“ „Ty jsi k doktorovi nespravedlivá,“ řekla Valinka a slze jí vstoupily do očí.

„To také myslím,“ svědčil Nalžovský, „a jak je doktorovi? Je zdráv?“ „Hodlá do smrti nositi bavlnku v uších,“ smála se Isabella, „krom toho měl deset rým a dvacet kašlů, stonal strašlivě.“ „Já nešťastný,“ řekl Nalžovský. „Co teprv o mně řeknete, že jsem se tak dlouho mazlil.“ Sklopila oči, zasmušila se. Matka její řekla: „O vás nežertovala bohudíky, jinak nevěděla bych, co bych si měla o ní pomysliti. Vždyť přece snad také nezapomněla, že vás týž den byla urazila a vy za to . . . měl jste její a nás všech život v rukou.“ „Prosím pro všecko,“ řekl živě, „abyste mi toho již neříkali. Také nebylo to tak zlé, jak si představujete, věřte mi.“ Bál se pohlédnouti na Isabellu, nyní horšila se asi, ale ona řekla vážně, jak nikdy nemluvívala: „Maminka má pravdu. Nezasluhovala jsem od vás nic dobrého.“ Ale za chvíli byla zase veselá a dodala: „A proč jste to udělal? Měl jste mne hodit do vody. Kdo ví, co vám ještě neučiním. Nečiním bez toho nikomu nic dobrého a nevím, proč mne pánbůh na svět dal. Považte si, že si mne moje maminka na Svaté hoře vymodlila, šoupajíc se na kolenou po schodech na horu. Ubohá maminka! Já ji za to jen zlobím, co jsem na světě!“ Nalžovský díval se na ni se smíšeninou citů, které by nebyl dovedl pojmenovati. Mluvila kajícně a přece lehkovážně a vzdorovitě. Vypadala jako krásný démon, kterému se zlíbilo vzíti také jednou podobu anděla na sebe.

Když na Nalžovského pohlédla, byla v jejím temně svítícím pohledu její stará hrdost, avšak k ní byla přimísena pokora v tak malé dávce, že se podobala spíše ironii. Tak zahlédne někdy cestující mezi ledovci bílé, čisté kvítko, ale to je tak vysoko nad ním, na místě tak nedostupném, že ho to stojí život, umíní-li si ho utrhnouti.

Paní Berková byla nepokojnější než před tím, ale nepodotýkajíc ničeho utírala si čelo a oči. Snažila se opanovati a obrátila svou pozornost k obsluze hostí, k obědu, jenž se nosil na stůl, a sama bez chuti domlouvala jiným, aby si pochutnali.

To jindy se nedělo, jídaloť se po pansku s obsluhou aristokratickou jak se slušelo ve ville Berkovce. Dnes bylo vše mžikem po domácku zařízeno.

Paní Berková doplnila vypravování Isabellino: „Tenkráte byli jsme ještě chudí můj muž a já. Dělala jsem klobouky a on byl obchodním agentem. Byli jsme dva roky svoji a neměli jsme dítěte. Já myslila jsem, že nebudu moci žíti bez dítěte. Byla jsem zoufalá, pomyslila-li jsem, že nikdy nebudu žádného míti. Mně zdálo se to kletbou a neštěstím největším. Žíti bez dítěte to je žíti jen pro sebe a co to znamená? Jak to může býti? To je jako dívati se do tmy, jako mluviti do prázdna, jako líbati svůj stín. Modlila jsem se tedy o dítě, modlila jsem se a věřila jsem, že je buď vymodlím, anebo že zemru.“ „Ale vždyť jsi přece milovala strýčka Berku, tetinko,“ namítala Valerie.

„Ano, až příliš,“ odpověděla. „Měli jsme dlouho spolu známost a v první den mého zasnoubeni jako dnes byl mně vždy stejně drahý. Oh, je to přec jen požehnání. Trpěla jsem tím mnoho, ale nechtěla bych jinak cítit.“ Isabella se smála. „Já cítím docela jinak než maminka a také bych nechtěla jinak cítit,“ řekla.

„Možná, že máš pravdu, Isabello. Nechci tě přemlouvati, abys byla jako já,“ řekla Berková a obracejíc se k Valince dodala: „A tebe, mé dítě, varuji přílišné lásky. Tys měkká a podajná. Braň se sama sobě i lásce, radím ti to. Já nemohu a nechtěla bych býti jiná a přece neradím nikomu, aby mou dráhu nastoupil.“ „A nejméně stál by doktor za to, abys proň trpěla,“ škádlila ji Isabella. Valinka rděla se, klopila oči a bylo jí k pláči.

Nalžovský začal o něčem jiném, avšak mimovolně přišla zas řeč na onen výlet a jeho podrobnosti. Bavilo je to všecky a hovořili dlouho. Nerozešli se ani po obědě. Venku pršelo, se stromů sršely vodopády, stráň mračila se za hustým závojem deště a potůčky plížily se po cestkách zahradních.

„Jak ten čas dnes utíká,“ divila se Isabella, „je šest hodin.“ „Jen tak po domácku a bez dobrodružství bývá také zábava,“ odvětila její matka.

„Pan Nalžovský ještě nikdy tolik nehovořil,“ podotkla Isabella, a on zas mínil, že ani Isabella, ani milostpaní nebývají tak sdílny.

„To je tím, že se seznamujeme,“ Berková odpověděla, „avšak musím poslati koně ke vlaku. Pánové i Emilie přijedou.“ Vyšla a Isabella řekla: „Škoda, kdybychom zůstali sami, bylo by lépe.“ Šla lhostejně přes pokoj. Nalžovskému zabušilo srdce. Ona otevřela okno. „Ah,“ řekla, „deštěm vzduch se oteplil. Jak je příjemno.“ Nalžovský k ní přistoupil. Bylo vskutku vlažno, květiny i stromy páchly, zahrada se usmívala. Isabella vystrčila ruku a nechala si na ni pršet. Vyzvala NaIžovského, aby to také učinil. Smáli se spolu.

„Lidé musejí spolu se smát neb plakat, mají-li si rozuměti,“ pomyslil si Nalžovský, netroufaje si to vysloviti, aby ji ani dost málo nepobouřil; ale smál se tak od srdce, že se toho až zalekl. Ach bože, kdy smál se takto naposled? Ani toho nevěděl. Což byl tak velice smuten? Věru, nevěděl o tom ani, netázal se na to. Jen nyní tázal se: „Bude-li ten trochu veselosti trvati jen tu chvilku?“ Trvalo nejméně deset minut, než si troufal Isabelle do očí se podívati a celých deset minut připravoval se k tomu. Teď, teď . . . Podíval se zblednuv, jako kdyby se bylo o to jednalo, hoditi jiskru do prachárny.

Isabella také se ohlédla a musila snésti tento pohled plný vnitřního žití. Ruka jí sklesla. Přestala se smáti. Podívala se zamyšleně do zahrady a za dlouhou chvíli vzdychla.

Ve dvoře zarachotily kola. Vůz vyjel. Isabella připojila ke vzdechu svému: „Škoda že již přijedou,“ a myslila sama, že proto vzdychá.

Valinka sedla k pianinu a hrála nějakou píseň jen jednou rukou. Paní Berková přistoupila také k oknu.

„Nevím, přijedou-li,“ řekla. „Bude-li se dávati to nové francouzské drama, půjdou do divadla a tu by přijeli až zítra. Můj muž miluje francouzská dramata vášnivě. Doktor jim nepřeje, ale rád seznává co je nového.“ Přestalo pršet. Duha překlenula obzor, táhla se až po stráni. Slunce zapadalo jako za topasovým zrcadlem a vyjasněná obloha měnila blankyt v bledě zelenou ozářenou barvitost jako by to byl odlesk vzdáleného moře.

„Považte si,“ řekla Isabella Nalžovskému, „že mne nechtějí vésti do francouzského kusu, mohla bych se tam prý zkaziti. Co tomu říkáte?“ „Nerozumím tomu, nejsem a nechtěl bych býti vašim vychovatelem. Vás vychovati musí býti tak těžko, jako rozkazovati slunci a dešti.“ „Ale já bych tomu chtěla rozkazovati. Troufám si všecko a ctím toho, kdo také se odvažuje.“ „Nemáš pravé zkušenosti,“ řekla matka a Nalžovský také cosi řekl, jen aby ji slyšel mluviti.

Ona švitořila bez ladu a skladu, bez důslednosti a souvislosti. Smála se sama sobě, matka zahloubila se pohledem do ní, Nalžovský byl jasný, klidný, šťastný.

Slunce se klonilo zvolna k západu v nových vždy barvách a v novém lesku.

Kočár zarachotil.

„Oni jsou zde,“ řekla Isabella skoro tragicky, ale než mohli běžeti všickni vracejícím se vstříc, přišla Valerie do pokoje, odkud nepozorovaně se byla vykradla, a oznámila, že kočár prázdný se vrací. Posadila se zas k pianinu, jež stálo nyní již ve stínu. Zanikla tam v šeru a její temné vlasy a temné pozadí splývaly v jedno.

„My zůstaneme sami,“ zajásala Isabella.

Nalžovský vyhnul se z okna daleko do zahrady, do chladného vzduchu. „Ó bože, bože,“ myslil si „co děje se se mnou? Co z toho bude?“

Isabella, ještě proměnlivější než sama povětrnost, tvrdila nyní zas náhle, že je venku přec jen chladno, ba skoro zima. Zavřela zas okno a mnouc sobě ruce a krčíc se jako rozčepýřené ptáče, ohlašovala, že dny se již krátí.

„Již nám zas nastanou dlouhé zimní večery,“ pravila s úsměchem a pološeptem jako by se jala vypravovati úvod k nějaké napínavé a hodně otřásající pohádce.

„Již je tma, věru, musím přinésti lampu,“ pravila dále a volala o světlo. Vzala sirky a rozsvěcovala je jen tak pro zábavu.

„Vidíte, jak to svítí? Jak je to rudé v šeru. Jak nás ten ohníček pozdravuje co děti severu. Ještě jeden plamének, ještě jiskra. Věřte mi, že oheň má duši, každý plamének je jako skřítek. Jen se podívejte jak to na vás hledí, vás zpytuje, jak se to chvěje.“ „Ó ty dětino,“ matka se smála, Ještě jsi se neodnaučila s ohněm si hráti? Bože můj, kdy budeš jako jiná děvčata?“ Nalžovský si toho ani nepřál. Okouzlovala jej vždy více, zdála se mu býti v jakémsi tajuplném spojení s přírodou samou a jako by živlům rozkazovala. Vždyť na její pokyn bylo venku nepříznivě a zas krásně. Před chvílí byl planoucí letní večer a nyní, hle, zářila lampa na stole a útulný pokoj byl jako proměněn. Vše zvalo k domácímu shromáždění kolem krbu. Ba, aby se všecko shodovalo, zafičel vítr a zatřásl okny. Nalžovský nebyl by se divil, kdyby byl sníh padal.

Nikomu z malé společnosti nenapadlo, aby se rozešli každý do svého pokoje. Nikoli, usadili se kolem lampy. Hledali kolem ní teplo a ohlíželi se do oken, za nimiž soumrak se černal a jako bludný duch kolem se kmital mezi mokrými těžkými větvemi.

Zpomínali na hlas i pro sebe svého tonutí a při zpomínce se zachvívali nyní již příjemně v suchu, v teple, ve příjemném kruhu.

„Čím bychom se tak nejlépe bavili?“ řekla Isabella. „Já bych něco věděla, budeš tomu, maminko, chtít?“ „Co by to bylo? Proč ne, je-li to možné?“ „Vypravuj nám pohádku.“ „Jaký to nápad, Bellinko. Raději něco předčítejme.“ „Ale, to by nebylo takové, jako povídáš-li. Vidíš, kdykoli jsi mi povídávala co malému nezvedenému dítěti, vždy bývala jsem pak hodná. Kdybys byla měla chuť ještě více povídat, byla bych snad jako anděl. Posud mám ráda tvé povídky a ty mi je odepíráš; ale neodepři je panu Nalžovskému aspoň. Já vím, že jsem jeho dlužnicí, ale neumím ani děkovati, ani co učiniti dobrého, chci mu tedy dopřáti toho, co mne vždy nejvíce těšívalo.“ „Ale má Isabello, co ti to jen napadá?“ Valinka přidružila se k Isabelle a prosila s ní: „Tetinko, učiň to, i já jsem co dítě tvými povídkami se těšívala, tak že toho nezapomenu.“ „Proč se zdráháte, milostpaní?“ řekl Nalžovský. „Což myslíte, že si nedovedu vážiti toho, co mladou mysl potěšuje? Myslíte, že neoceňuji daru, kterého mi chce slečna uštědřiti? Myslíte, že necítím, jak mnoho mi tím vaše dcera poskytuje?“ „Matinko, pan Nalžovský není Domin,“ smála se Isabella a ku podivu, poslední ten důvod paní Berkovou náhle přesvědčil. Nalžovský cítil, že mu Isabella učinila největší poklonu, které byla schopna.

„Drahý pane Nalžovský,“ řekla Berková zardívajíc se mladistvě, „mně dostalo se podivného vychování. Moje ubohá matka nemohla mne odchovati sama. Dala mne na venek k chudým venkovanům a ty povídky a schopnost povídání vyssála jsem z mléka své pěstounky, od ní to mám, je-li to vůbec něco. Běhala jsem bosa, s holou hlavou a sama jsouc dítětem odchovávala jsem dětí, svých pěstounů. Nechodila jsem do školy a učila jsem se jen písničkám a pohádkám. Uměla jsem kosit, sekat, dojit, mlátit a pásti, když moje matka na mne si vzpomněla . . . Najednou oblékli mne jako slečinku a dovezli mne do Prahy . . . ale to sem již nepatří. Chtěla jsem jen říci, odkud ty pohádky mám.“ Isabella opírala si hlavu o dlaň. Dívala se na matku svým nepochopitelným pohledem, zdánlivě necitelným. Byla zamyšlena a těžko bylo uhodnouti, nač myslí.

vybírala, nevybrala a také posud nepřebrala. Byla veselá a spokojena, říkala, že se vdávati nebude.

Najednou myslila jinak. Bylo to o posvícení. Hospoda byla hostmi přeplněna, vše hrnulo se k muzice. Tu přišel mladý voják v zeleném těsném kabátku, šňůrami premovaném, se zlatými knoflíky a třapci, které se třpytily a jemu slušely, jako kdyby on byl ten jediný na světě. Vzal milou schovanku k tanci a ona se mu podívala do oči, do kvetoucí tváře . . . a bylo po všem, povídám po všem.

Slušelo mu to s hezkou schovankou. Ona byla v samé dykytě. Mělať červenou damaškovou nízkou šněrovačku a košilku samou krajku, modrou krátkou sukni a červené střevíčky s vysokými špalíčky. Vlasy měla do žíhonu spleteny a bylo jich tak mnoho, že je sotva udržela modrá sametka. Tančili spolu celičkou noc. Do rána již si řekli, že se mají rádi. Nikdo nejde spat o posvícení a schovanka šla ráno na procházku ke břehu. Tam ráda chodívala a trhala květiny. Natrhala si velkou kytku ze žlutého vrátiče a mezi to vpletla jednu čekanku. Voják přišel za ní. „Musím teď již odejíti, má panenko,“ řekl, „brzo přijdu zas, budeš mi věrná?“ „Jak bych nebyla. Vezmi tu kytku ode mne. Ta čekanka v ní je na důkaz mé věrnosti. A což ty, můj drahý, nezapomeneš?“ Přísahal, že nezapomene. Když přísahal, byl člověk přesvědčen ve hlubinách duše a nežádal si více.

Vyhoupl se na koně, ujel. Ah, to byl těžký okamžik. Schovanka plakala. Dívala se za ním. Bylo tehdáž zamračeno, ale mraky na chvíli se roztrhly, bledé slunce zasvitlo. Miláček ujížděl, zmizel v dálce a zase mračilo se.

Schovanka čekala, čekala, až se navrátí. Řekla pěstounům, že na krásného vojína čeká. „Nu s pánem bohem, dej ti bůh štěstí,“ řekli ji, „vyber si, jak chceš. My jsme si tě proto vzali za svou, abysi šťastnou byla.“ Za čas ptala se panímáma: „Ale, děvečko má, zdali pak se vrátí ten tvůj vyvolený?“ Ona vzdychla. Pantáta řekl: „Jakáž pomoc.“ Tak děvčátko dále čekalo.

Byla zima, cesty byly blátivy a neveselo bylo venku, k pláči bylo uvnitř tomu, jemuž nešly věci po vůli.

Tu cosi se blyští a řinčí, kopyta dupají, někdo vjíždí do blátivého dvora.

Byl to on. Schovanka běžela mu vstříc a vzala jeho koně kolem krku samou radostí.

Jak bylo veselo teď. Bylo ho plno v celém domě, objímal pantátu, panímámu, přivezl své nejmilejší zlatý prstének s modrým kaménkem. To bylo prý za čekanku. Odejel zas a slíbil, že zas přijede. Přijel, odejel. Tak bylo pořád, nemohlo jinak býti. Když přijel, byl svátek, když odejel Velký pátek. Srdce plesalo a srdce truchlilo. Radost byla krátká, čekání dlouhé, touha bez konce.

Kde schovanka chodila, kde meškala, všude viděla jen svého miláčka v krásném zeleném obleku, se zlatými knoflíky a třapci, hrdého, veselého, hlučného. Ah, s ním nebylo na světě smutku ani dlouhé chvíle. On byl jako štěstí samo.

A což on? Měl také ji tak na mysli? Měl, měl, jen že jinak. Zpomínal jí, neměl-li jiného vyražení. Můj bože, jakého také divu. Ona žila v hospodě na vsi, kam málokdy pocestný zavítal, kde vídala vždy jen tytéž lidi, kde vše bylo jeden den jako druhý, odkud nebylo vidět leč na sousední stráně. V zimě tu nebylo leč sníh a bláto, v letě tichounko v sadech, pusto na cestách a do dálky šla touha nekonečná. On přecházel z jednoho do druhého. Dnes byl zdes, zítra kdes. Co přehlédl lidí, co slyšel, co namluvil se, ve dne v noci žil, chodil, spěchal, cválal, řinčel zbraní, poslouchal i rozkazoval. A přece zpomínal. Někdy přál si míti ticho, tisknouti své blaho k srdci a s ní býti na světě sám. To bylo někdy tak a jindy nebylo na to kdy anebo nebylo touhy.

Přicházel často do naší vsi, pak nepřicházel někdy dlouho. Krásná schovanka soužila se a bledla. Trvalo to dlouho. Nosila modrou sukni a modrou pentli na žíhonu na památku, že tak byla ustrojena, když s ním poprvé se sešla.

Jednou krásný voják přijel a milenka se mu více nelíbila. Nebyla to více ona. Byla usoužena, ovšem jeho vinou, ale toho nedbal. Proč on se nesoužil? Mohla taktéž cítit. Mohla vesele čekat. Odejel a nechal ji čekat. Nenavrátil se nikdy více, ale ona tomu dlouhá léta nevěřila. Neslyšela o něm pranic více. On nepřišel a kdo ví kde ho byl konec. Kdož by ho byl hledal, kam byl by kdo za ním šel?

Naše vesnička je tak odloučena. Víme co v sousedstvu se děje, ale co je dál nevíme. Někdy někdo putuje neb cestuje někam. Povídá, kde byl a všem se to zdá kraj světa.

Schovanka ubledla, uvadla, pěstounové jí zemřeli a ona šla za nimi do hrobu. Když umírala, byla velká vojna a někdo přinesl z Prahy zprávu, že krásný vojín padl.

Jeho milenka byla oplakávala jeho vzdálenost a nezbývalo jí času více oplakávati jeho smrt. Umřela naopak doufajíc, nyní že se ho dočkala. Vrátič býval jejím nejmilejším kvítkem. Poručila si před smrtí, aby jí ho na hrob nasázeli. Ujal se tam krásně, vyrostl vysoko a jeho žluté květy a kulatá tvrdá poupátka lesknou se ve slunci jako druhdy ty zlaté vyleštěné knoflíky, ty bohaté třapce na kabátě milovaného mladíka, jeho jemně krajkovité tmavozelené listy podobají se premovanému kabátu, který mu tak hezky slušel.

Na hřbitově našem je plno modré čekanky. Ta vykvetla sama od sebe u kraje hrobu.

Lidé povídali si, že milenec a milenka byli po smrti proměněni v ten vrátič a v čekanku a kdykoli někdo ty květy vidí, povídá již také onen příběh.

Mnozí říkají pak, že je tomu pradávno, co se to stalo, a jiní tvrdí, že toho nikdy nebylo, že si to lidé jen tak smyslili, aby něco povídali o pyšném vrátiči a trpělivé čekance, a ještě jiní říkají, že se to dělo bezpočtukráte a že se to děje pořád. Takových milenců a takových milenek, takové lásky, čekání a opouštění že je tolik co kvetoucího vrátiče a modré čekanky.

Mé povídky je konec. Kde jsem ji vzala tu jsem ji vzala. My, kteří vypravujeme povídky, bereme pravdu ze srdce, děj ze zkušenosti, obrazy, podobenství, hravou smyšlénku všude a nikde, a nadarmo se mne ptáte, koho jsem napodobila, koho jsem chtěla poučiti a nejméně k čemu jsem to vymyslila. Chtěli jste, abych povídala, tu to máte.“

Když Berková dopověděla, chtělo se posluchačstvu slyšeti více, neb nejen prostinký obrázek, ale i hudba vypravování a nenucenost vypravovatelky přispívaly k požitku útulného večera.

Isabella povzbuzovala matku otázkami, aby více pověděla o pohádce vlastního života, a ona to učinila, pokud mohla a směla při šetrnosti k dítěti svému i k poměrům svým. Nezahalovala neštěstí svého dětství úzkostlivým tajemstvím a neostýchala se o něm se zmiňovati, tak že bylo lze je uhodnouti.

Bylať dítětem nemanželským, dlouho zapřeným a skoro zapomenutým. Její matka provdala se za jiného muže než za otce jejího. Bezdětná a bohatá jsouc svěřila se v pozdějším věku svému choti, že má dceru a dala si ji přivésti. Druhý otec byl k ní laskav, ale matka sama nemohla jí zvyknouti. Styděla se za její zanedbané vychování, chtěla ji míti za krátký čas celou změněnou, a když to nešlo, týrala ji. Vlastní otec mezi tím se dověděl, že jeho dítě žije. Až posud mu to bylo zatajeno ze záští a strachu, aby nevyšel bývalý poměr na jevo. On hlásil se k dítěti, chtěl je míti, ale nebylo mu vydáno. Docházel tajně ke své dceři a přemlouval ji, aby k němu uprchla. Marie to učinila. Žila nějaký čas u svého otce, ale u něho seznala nouzi. Uživiltě dříve sotva sebe a nemohl uživiti dceru. Marie naučila se klobouky dělati a uživila brzy sebe i otce. Seznala Berku. Provdala se. Otce posud podporovala, i matka její i dobrý pěstoun posud žili. Před Isabellou líčila Berková věci tak, jako by byla její matka podruhé se provdala myslíc, že první manžel zemřel. Když se prý shledalo, že žije, nemohla zrušiti druhého manželství. Že by byl takový poměr právnicky nemožný, Isabella nevěděla, a přijímala to tak. Znalať svého děda i bábu, a jelikož oba nyní ke své dceři se hlásili, musilo se vnučce nějak vysvětliti, že spolu nežili a že tu byl ještě jeden dědeček. Paní Berková dotýkala se těchto poměrů delikátně a obratně. Líčila svoje dětství, jak chovala menší děti, jak bývala pěstounům v cestě a málokdy se zavděčila, jak toužila někomu patřiti celou duší, jak se dívala často do nebe skrze větve stromů a jak tam hledala srdce otcovské a mateřské. Odtamtud cosi ji pozdravovalo, těšilo, usmívalo se na ni. Bývaly časy, kde se to ztratilo a postrčené dítě nemohlo dlouho své útěchy najíti. Malá Marianka chodila jako tupá, jako ztracená, jako by nikam, ani do rodiny, ani do světa nepatřila. Někdy nemohla ani plakati, někdy zas plakávala pořád.

Berková pamatovala se na chvíle podivné. Tu bývalo jí prý, jako by ze svého hoře procitla. Zvláště jednu chvíli pamatovala velmi živě. V sadu jejích pěstounů byl rybníček a u samého rybníčka velká stará hruška. Právě ji česali. Pěstoun stál na řebříku a trhal hrušky do košíku. Děti poskakovaly radostí a nemohly se hrušek dočkati. Marie cítila, že jí žádná nepatří, a kdyby nějakou zdvihla, že jí ji budou vyčítati, ne-li slovem aspoň pohledem. Rybník byl jasný, zelený, Marie zpomněla si, že slyšela, kterak se tam jednou kdosi utopil. Jakási zoufalost nikdy nepocítěná div ji srdce neutrhla, ale najednou se zastavila zas ta divná hrůza. Marie dívala se do vody. Hruška se tam zhlížela celá tmavozelená v zelené vodě a hrušky vypadaly tam dole jako ze zlata. Oblaka táhla jako bílé labuti klínem vody, jež byla tak jasná že všecičko v ní se odráželo, i ten dlouhý, nový, bílý řebřík. Ten vypadal však ve vodě jako přelomený v půli. Proč, bůh to suď. Celkem vycházelo ze všeho cosi tak utěšeného, že Marianka hned v tom poznala tu lásku, kterou hledala. Pohlédla k nebi, okolo sebe, všude, všude se to na ni usmívalo a náruč neviditelná ji objímala a tiskla ji k srdci milujícímu . . .

Pak vypravovala Berková o své vlastní matce a jak ji podivně milovala, jeden den mnoho, druhý den málo a pak najednou pranic. Když poprvé k jejím nohám sklesla, myslila Marie, že zemře blahem. Stonala několik dní pobouřením, zbožňovala matku. Neptala se, zdali jí ukřivdila, proč ji opustila, děkovala ji vášnivě, že ji chce míti. Matka ji chovala na klíně jako malé děcko, seděla u jejího lože, až usnula. Jednala jí šaty, šperky, nic nezdálo se jí dosti krásné pro dcerušku. Nemohla se nasytiti tohoto sladkého jména. Celý den říkala: „Má dcera, moje dcerunka, moje dítě.“ Marie myslila, že je v nebi, že je navždy spasena, že nikdy nebude více nešťastnou. Ale tomu nebylo tak. Láska její matky nebyla zřídlem nevyčerpatelným, jakým bývá láska velká a hluboká. Byla to láska jako sopečnatá. Vyhrkla jako vřídlo horká a prudká, byla výbuchem a pak zas její ňádra vyprahla. Často nebývalo ani památky po lásce mateřské u ní. Její pohled byl cizí a zdálo se, jako by se divila, že má dítě. V skutku nebyla Marii zvyklá, nebyla ani pěstounkou ani vychovatelkou její. Než ji měla u sebe, nudívala se a jakési prázdno bývalo kolem ní, začínala churavěti nudou a nečinností. Lékaři říkali: „Škoda, že nemáte děti.“ Její manžel pravíval: „Měl bych chuť vzíti nějakou schovanku do domu, aby se ti tak nestýskalo!“ Tehdáž přiznala se ke své dceři a manžel starý a shovívavý, jenž by si byl rád domácí klid za každou cenu vykoupil, odpustil jí minulost, jen aby se mu stala v přítomnosti snesitelnější.

Ale tato žena, jež byla mohla jednou potlačiti hlas přírody, neměla síly, aby milovala svou dceru trpělivostí, shovívavostí a důvěrou mateřskou.

Marie jí nebyla dosti nadanou, dosti obratnou, dosti vděčnou. Ona, jež byla šlapala své povinnosti nohama, až se ji staly pohodlnými, až nejen jim ničeho obětovati nemusila, ale naopak až se jí staly prospěchem, ona žádala za to, že konečně k nim se hlásila, vděčnost neslýchanou. Marie nezkoušela nikdy od svých pěstounů tolik, co od vlastní matky. Její paměť a schopnost nebyly cvičeny a učení bylo jí trudné. Uvěřila se svými učiteli i matkou, že je zcela bez nadání a hloupá, ne-li tupá.

Tím bylo vinno právě skutečné, nepopiratelné nadání její. Její obraznost, jež musila sama tak dlouho býti jediným jejím učitelem a tlumočníkem mezi pestrým světem a jejím poznáváním, nedala se pravidly školními se svého úřadu sesaditi. Její dospělý samostatný cit osobil si již vlastní úsudek a zajímavá tato bytost byla by vyžadovala učitele geniálního, aby vyvinul vzácné její schopnosti.

Berková naznačovala to všecko jen lehce, a jenom Nalžovský byl s to domysliti se, jak věci skutečně se měly. Vzbouzeloť veškerou jeho sympathii, když Berková pověděla, jak tehdáž trpěla, jak si představovala, že je k utrpení zrozena, že jí je souzeno, že snad pyká za nějaké provinění. Pak doufala zas, že znova lépe bude, činila sliby, zpytovala osud. Tázávala se, jak mi bude zítra, jak za rok? Budu někdy šťastna? Začala tehdáž tušiti zlé chvíle, smutné události, věřila ve sny a zaplétala se v osidla obraznosti samovládné. Zatím vzrůstala její síla lásky a ona se stala jednou z těch ženských bytostí, které láska překonává, zničuje a ničíc je jimi zmítává.

Vypravovala onoho večera, jak jí bylo, když poprvé otec k ní se hlásil, když tajně ji vyhledával a k sobě ji lákal. Viděla, že jí potřebuje více, než matka jí potřebovala, slitovala se nad ním vidouc, že je chud a nešťasten. Otec její byl muž slabé povahy, dětinský ve svém stáří, nespořádaný ve svých peněžitých záležitostech. K Marii byl a zůstal laskav jak od prvního dne, kde se slzami a vášnivou radostí s ní se shledal. Ale jeho laskavost neuklidila před ní starost a namáhání, jakého až posud nebyla poznala. Zůstal často bez peněz a uvrhl na mladou dívku starost o domácnost. Matka zatím na ni se hněvala, Marie toho nemohla snésti, chodila k ní, udobřovala ji a vracejíc se od ní zarmoucena k otci, nevěděla někdy, co mu podá příštího dne k jídlu.

O tom také jen tak některé zmínky činila, vypravovala anekdoty, jak bývala pomoc nejbližší, bývala-li nouze nejvyšší, a činila to s humorem. Ukázala, jak studovala náhodu či osud, jak nabyla zkušenosti, že pomoc přicházívá vždy odtamtud, odkud nikdo jí neočekává, kterak vůbec nepřichází, čeká-li se na ni, a naopak že se objevuje, vzdal-li se člověk vší naděje.

Její trýzněný duch zalétal do oborů mystiky, hloubal a hledal tam, kde lidstvo dlouho marně bylo zpytovalo a hledalo, a kam se chýlí přece vždy zase ve svých úzkostech.

Na oko vesele vypravovala o tom, jak svého manžela seznala, a zahalila docela, co v tomto poměru bylo trapného.

Berka zamiloval si ji navštěvuje jejího otce v obchodních záležitostech. Z počátku s ní jen milkoval a dokonce nehodlal s ní se oženiti.

Ona naopak byla hned prvním pohledem zaujata pro něj, a její věrnost a hloubka lásky byla již tehdáž taková, jako po celý život její.

Berka dověděl se o jejích poměrech a doufaje, že bude děditi po matce, odhodlal se ke sňatku s ní. Žádal si však peněz od matky, ona mu jich odepřela. Marie, jež v lásku jeho byla věřila, viděla najednou, že je opět oklamána jak od matky, tak od milence.

Berka se jí odříkal, najednou vrátil se k ní řka, že si ji vezme bez věna. Tedy přece, přece láska. Berka byl lepším, než jakým se dělal. Láska jej překonala.

Bohužel nemohla tomu dlouho věřiti. Brzo vyšlo na jevo, jak Berka smýšlel. Smál se lásce, nevěřil ani v ni, říkal to své mladé ženě bezohledně. Smál se jí, že jeho tak milovala. Doufal pořád v dědictví po její matce. Ptala-li se ho, co bude, nebude-li z toho dědictví nic, odpovídal, že ze zvyku ji přece bude míti rád. Tak tupena a týrána vymodlila si ubohá žena svou dceru.

Zatím měl její manžel neslýchané štěstí. Co podnikl, dařilo se. Za několik roků byl boháčem, a to bez něčí pomoci, bez věna od ženy. Měl k sobě úctu jako k ničemu na světě, důvěřoval si neobmezeně. Byl opravdu šťastným. Šel všude jen za svým ziskem a bylo na jevě, že lépe jednati nemohl. Své ženy vážil si málo, avšak oceňoval její píli. Byl dosti hrdý na její lásku a rovněž tak na svou lhostejnost k ní. Ona se mu obdivovala, zdálo se jí, že je divotvorný, myslila, že všecko dovede. O sobě smýšlela naopak, že ničeho nedokáže, že snad zasluhuje lhostejnost svého chotě. Žijíc v samé lásce nedůvěřovala lásce své, pochybovala o její moci a její duch i srdce churavěly.

Ale ta choroba netkla se lásky samy, jež nesmrtelná, velká a přemáhající její bytost veškerou zachvacovala.

Proto mělo její vypravování půvab, který nevědomky všecky ovíval a onomu domácímu večeru tolik významu dodával, že nevěděli, kam čas se děje.

Bylo pozdě, když konečně se rozešli a každému z nich přibylo do duše obsahu, jak se děje po vyslechnutí uměleckého díla, a zas bylo všem ještě volněji, neb oni čerpali tehdáž u samého zřídla děl uměleckých. Hleděli do duše pracující a zhlíželi v ní sebe, nevěděli o tom nic a myslili, že se dobře, ale prostě pobavili.

Byli tak zcela doma, mluvili všickni od srdce, naslouchali pohádce lidského žiti, slyšeli v ni píseň srdce vlastního a když si řekli dobrou noc, byl v tom přání uspokojivý akkord, který přenáší naše lepší žití, tj. umění v proud žití všedního, rozháraného.

Příštího dne zkázala Isabella sama Nalžovskému, že je připravena ku kreselní hodině, cítí-li se on dosti zdráv k vyučování. On přišel, usadil se vedle ní a jakživ před tím neznal Isabelln tak pilnou a pozornou. Ani jednou nevstala od práce a nechodila zpívajíc po pokoji, jako by tam učitele nebylo, ani jednou netrhla sebou netrpělivě, když jí vykládal, jak si má počínati anebo vytýkal-li jí chybu. Tenkráte také poprvé neřekla, že kreslení nenávidí. Nehonila se za psíčkem, nevytahovala cukrovinky z kapsy, nemazala kolem výkresu malé karikatury. Než Nalžovský k ní vešel do pracovny, již seděla za svým prknem u rozdělaného výkresu. Kontura byla hotova a provedení bylo začato. Isabella držela tužku v ruce čekajíc na učitele. Dívala se na ty čáry, jež byla s takovou nechutí dělala, že pak pokračovati nechtěla. Divno, nyní nemohla se dočkati pokračování, a nejen pokračováni, také přítomnosti dříve nenáviděného učitele byla žádostiva, nedočkava, bylo jí až úzko, než do pokoje vešel, naslouchala jeho krokům a nemohla si vysvětliti, proč to činí.

Pozdravila jej pokynutím hlavou bez úsměvu, bez povstání, bez pohledu na něj. Začala pracovati. Vrchy v pozadí, voda, vrby, lodička, větrný mlýn, stará rozdrolená věžička byly předměty výkresu.

„Dnes vám to jde dobře,“ řekl Nalžovský dívaje se dlouho mlčky na ni. Pozdvihla k němu hrdou hlavinku. V jejím pohledu byla výčitka a cosi bolného, u ní nevídaného. Pokračovala mlčky. Nyní však spěchala, rozpálila se, měla jako horečku. „Ah, přechválil jsem vás? Pomalu, pomalu, pravím, vidíte, teď jste to zkazila. Tak nesmíte táhnout. Zde musí přece býti světlo. To musíme vymazati.“ Isabella neuprchla, nehodila tužkou, podala mu pryž. On kreslil, dívala se na něj, na čáry, jež vznikaly pod jeho rukou. Ó bože, co jí bylo? Chtěla vyskočiti, uprchnouti, nemohla, byla k němu jako připoutána, přitahována. Vzala tužku z jeho ruky a její ruka se třásla. Také on se zachvěl. Mlha se mu udělala před očima. Doufal ještě, že se mýlí, co jí se týče, že není, co musil náhle zpozorovati a doufal dále, co on cítí, že se dá přemoci, že toho také vlastně není. Vše bylo pouhý sen, pošetilost. Ale nyní nemohl více opravovati, kárati, posadil se trochu dále. Najednou Isabella zahodila tužku a dala se do pláče.

„Co je vám, slečno?“ ptal se Nalžovský. „Probůh neplačte. Nerada-li kreslíte, nechte toho. Vždyť se rozstůněte, budete-li se takto přemáhati.“ Vstal od stolu a procházel se po pokoji. Nesměl se na ni podívati, byl celý jako zahalen jakýmsi neznámým živlem, jakousi mlhou, jež mu zastírala zrak, v uších proudem mu hučela a mysliti mu nedala. Když trochu se zpamatoval a na ni se podíval, viděl ji nad výkresem nakloněnu. Kreslila. Byla od pláče zardělá a tak nevýslovně krásná, jak to-jen oko milujícího pojmouti může.

Mezi kreslením myslila si Isabella, že na tento výkres věčně pamatovati bude. Nevěděla proč, ale začala ty vrby vášnivě milovat a toužila bydleti ve zbořené věžičce, procházeti se kolem té vody a plouti po té kreslené loďce.

„Vy se dnes příliš namáháte,“ šeptal jí Nalžovský, usadiv se zas vedle ní asi za čtvrt hodiny. Ji to tak těšilo, že promluvil, že tu byl, že se zarděla. Podívala se na něj a její oko bylo jako zatopeno v záři, jež měla cosi příbuzného s onou mlhou, ve které on byl jako zahalen. Usmála se. Bylo to k šílení. Takový úsměv metá smrtelníka do nebe i do pekla. Co jen se stalo za tak krátký čas? Byla to táž Isabella, u níž druhdy nudou a netrpělivostí umíral?

„Nenamáhám se dokonce,“ řekla vlídně. „Jsem celá šťastna, že mohu kresliti.“ „Tak najednou?“ „Najednou, to přišlo, jako když to na mne hodí.“ Ó nebesa! Co to mluvila? Co myslila? Co chvělo se v jejím hlase? Ne, ne, ne! Byl to klam, ješitnost s jeho strany, šílenost a slabost. Umínil si svatosvatě, že ničeho nedá znáti na sobě, a kdyby mělo býti pravda, o čem posud pochyboval, čemu věřiti se zdráhal vší silou, že by okamžitě opustil tento dům.

„Tedy prosím,“ řekl skoro chladně, „vezměte nyní tuto partii.“ Paní Berková vešla a měla z výkresu radost. Isabella nehnula se od práce, nepozdvihla z ní očí. Matka přistoupila k oknu, ke stolku, zas k Isabelle, podívala se trochu nepokojně na Nalžovského. Jí bylo, jako by si byli ti dva něco nepříjemného řekli. Něco bylo zajisté zas mezi nimi. Nalžovský chodil také po pokoji, nemohl promluviti.

Berková řekla: „Isabelko, ty bys mohla tatínka překvapiti a vykresliti mu Berkovku.“ „Proč ne,“ odpověděla Isabella, „bude-li chtíti pan Nalžovský.“ On také řekl: „Proč ne.“ Vlastně nevěděl, co mluví. Ale přízvuk, jakým Isabella vyslovila jeho jméno, vnikal mu do útrob. A zase k sobě pravil: „Nepřejde-li mi tato fantasie, ta šílenost, musím ještě dnes odsud, musím, musím.“ „Je zapraženo, drahá Isabello, mohla bys jeti tatínkovi naproti,“ řekla za chvíli Berková, když viděla z okna vyjížděti kočár.

„Chtěla jsem to dokresliti,“ namítala ona.

„Dokreslíme to zítra, matinka si toho přeje,“ prohodil Nalžovský, jen aby zkrátil své trápení.

Isabella vyskočila a odšoupla prkno: „Tedy pojedu,“ řekla.

„Zase jsi tak prudká,“ matka ji kárala. „Nikdy neznáš pravé míry. Jednou nechceš se učiti, podruhé mrzíš se, musíš-li toho na chvíli nechati. Mně je dosti líto, že tě mám rušiti, ale to víš, jak tatínek na to drží, aby mu někdo přicházel naproti. Pan Nalžovský,“ dodala nesměle, „snad mu také tu radost udělá.“ Bála se pohlédnouti na něj, na Isabellu, myslíc, že jim nebude nepříjemné spolu si vyjeti. Viděla, že se nemýlí, neb Nalžovský se zdráhal, že nebude dosti místa v kočáře k návratu, a kdyby šel pěšky domů, že by se horšil pan Berka jako posledně.

Paní Berková mu to vyvrátila tím, že Emilii dnes ještě neočekávali, ta měla přijeti zítra. Očekávali jen Domina s panem Berkou a Valerie jsouc dnes trochu churava, nemohla Isabellu doprovoditi. Paní Berková zas byla zaměstnána.

Nalžovský nevěděl již, čím by se vymluvil. Byl nesmírně pobouřen, cosi jej trhalo, hnalo, aby s Isabellou jel, ale on se tomu bránil. Mlčel, pokašlával, dělal se, jako by nerozuměl, co paní Berková mysli. Ona řekla: „Nuže, jak chcete, pane Nalžovský, nemáte-li chuti, pojede Isabella sama. Tedy rychle, mé dítě, přinesla jsem ti již klobouk a slunečník.“ Nalžovský styděl se za svou zdánlivou neochotu; co měla si o něm mysliti paní Berková? Ona přec nejméně zasluhovala, aby ji urážel zlými rozmary.

Isabella brala klobouk z rukou matčiných, nepozdvihla očí, měla se k odchodu. Nastalo na chvíli hrobové ticho.

„S bohem, matinko,“ šeptala Isabella a vyklouzla ze dveří. Byla bledá, v jejím šepotu bylo tolik potlačeného bolu, a jak spěchala se schodů se sklopenou hlavou, v tom jevilo se cosi tak zoufalého, že ji Nalžovský takto propustiti nemohl. Doprovázel ji ke kočáru bez klobouku, otevřel jí dvířka. Vyhoupla se a podívavši se na něj řekla: „Vy tedy nepojedete?“ „Vám by to nebylo příjemné,“ odvětil bez rozvahy.

„Toho dbáte? Tatínka to bude těšit,“ řekla a již se zas usmívala. „Pan Nalžovský zapomněl si klobouk,“ velela sluhovi a on seděl za chvíli vedle ní.

„A já přece jedu,“ vyčítal si. Jeli podél stráně. Bylo větrno, vyjasněno, vzduch byl průhledný. Koně jen letěli.

Nebylo, proč té jízdy se báti. Mladí lidé na sebe se nepodívali, nepromluvili. Za to ovšem myslili jeden na druhého a na nic jiného na světě. Cítili svou přítomnost jako opojení.

On myslil mezi tím: „Jak jen to udělám, abych odsud se dostal? Jak se vymluvím? Co řeknu?“ Nic mu nenapadlo. Pak zase si pravil: „E co, snad to přejde, ona bude zas dětinskou, přesvědčí mne, že jsem nyní opojen šílenou illusí. Vystřízlivím. Vždyť jsem ji před tím skoro nenáviděl.“ Při tom vypadal zasmušile, skoro utrápeně, nikdo nebyl by uhodl, co v něm se děje. A ona myslila: „Láska, láska, co je to? Je to pokoření, odříkání se pýchy? Snad je to i neštěstí . . . Láska . . . Kdo nemiluje, přispívá prý k samovraždě tvorstva. Ale kdo miluje, staví druhého nad sebe. Je to tedy samovražda svého já . . . Budiž. Kdo nebojí se smrti, nemá se ani lásky bát. Což se jí lidé bojí? . . . Já se jí bojím a přece musím snad milovat. Ale což je to pravda? Jej, jej bych milovala?“ Měla ruce složené a mořila si prsty, že si je div nezlámala. Měla zas tu úzkost jako ráno. „Jej, jej bych milovala?“ tázala se zas. Zavrtěla hlavou, ale to věděla, kdyby s ní nebyl jel, že by byla cestou hlasitě snad plakala. Přemýšlela o tom, co by byla řekla a jak by se byla vymluvila. Nebylo by zbývalo, leč říci, že ji bolí zuby. Toto přemítání trochu ji vyrazilo a zapomněla poněkud na Nalžovského.

Nepromluvivše, spolu ani slova přijeli na nádraží a přivítali pány Berku a Domina.

Ani Isabella, ani Nalžovský neslyšeli, co oba pánové vypravovali o Praze, o divadle, o francouzském dramatu, o hercích a o herečkách. Byli jen roztržitější v tom, co je zaměstnávalo a nemyslíce nic určitého, nepozorujíce, co kolem nich se děje, vraceli se domů jako ve snách.

Zatím Valerie se uzdravila a přišla s paní Berkovou společnosti vstříc. Její nemocí byla lítost, trpkost, sklíčenost. Přemáhaloť ji najednou, co pro Domina cítila. Dlouho byl tento cit nesobecký a její skromnost zachránila ji marné naděje, že by mohla kdy něčím býti takovému velikánu. Ale nebezpečí, ve kterém s ním tak dlouho tonula, strach o jeho zdraví a všetečné poznámky Isabelliny vyplašily ji z těchto ideálů a ubohé srdce její přestalo jí poslouchati a hlásilo se vášnivými výkřiky o svůj podíl lásky a blaha.

Hladové srdce lidské! Bez rozumu, bez skromnosti, jako by nikdy nebylo bývalo kroceno a přemlouváno, jako by nic nevědělo o aristokratické nespravedlnosti, s jakou bůh lásku rozděluje, křičí o rovnost a spravedlnost a ve svých vzpourách rozhlašuje komunu ve světlé avšak absolutistické říši lásky.

Minulý příjemný a domácí večer byl Valerii útrapou. Jak Isabella se těšila, že Domin se nevrátil včera, tak bylo Valerii trudno snášeti a nedáti znáti zklamanou naději. Povídka o čekance a vrátiči zdála se jí pro ni složena, prorokovala sama sobě osud čekanky a cítila jako hluboké rány v srdci svém. Pak pravila k sobě, že se nedočká jakživa ani tolik blaha, jako čekance se dostalo, a rány krvácely a bolely více. Uvažovala dále ještě ostatní, co její teta vypravovala, a vše přispívalo k hlubokému zármutku, který vstupoval do jejího klidného dětinného srdce.

Až posud uspokojovala se tak krásně samotou, skrovným lesem, nehledala ničeho, netoužila po ničem, těšila se z mála. Bledý květ na jejím okénku v Praze dostačil jí. Její domácí, ženská práce byla jí rozkoší. Její duch dřímal, její obraznost snila a zahrnovala ji světy zamlžené, ozářené, zcela báječné. Srdce patřilo dobrým rodičům. Býti jejich radostí, bylo tak krásné, velké a hluboké, že jí tento úkol stačil. Dlouho obmezovala se jen na svůj nezištný obdiv k Dominu, viděla jej však denně, každou hodinu a tak u ní to přišlo. Co nyní činit? Nic jiného, než vrátiti se do starých šťastných a moudrých mezí. Po bouřlivé noci, po proplakaném jitru, když musila strčiti své hoře na bolení hlavy, odhodlala se k tomuto.

Oblékla se pořádně a prostě, učesala se pečlivě a beze vší koketerie. Přicházela pánům statečně vstříc, ohlašujíc paní Berkové, že ji hlava přestala boleti.

Nuže, Valinko, mnoho zdaru! Tobě-li se nepodaří dobrý ten úmysl, nikomu se již nepodaří.

U oběda přišla řeč na francouzské drama.

Domin velmi se rozhorlil. „Takové věci nemají býti předmětem umění,“ pravil. „To je zbytečné odhalování ran, to je pytvání, jeť v tom zkáza. Umění má líčiti společnost, jak býti má, nikoli jaká bohužel jest.“ Isabella mu řekla: „Nuže, proč chodíte do takových kusů? Jen proto, abyste mohl proti nim brojiti? Ah, já nevím, co představují, ale je-li to pravdivé a necítíte-li s osobami v kusu jejich radost i žal, lituji vás, anebo vám přeji štěstí. Možná, že jste snad nic hlubokého neprocítil.“ „A což vy, krásná slečinko, vy jste něco již procítila?“ Všickni se smáli. Isabella, a aby byla něco procítila. Ona byla by se tomu smála nejvíce ze všech ještě před týdnem. Nyní vydržela tento okamžik s chladnou lhostejností. Usmívala se bez rozpaků, pohrdlivě, nikdo nepoznal její změnu. Vstala po příkladě matčině od stolu a vyšla do zahrady. Nalžovský díval se za ní.

„Bohudíky, všecky moje domněnky byly pouhý klam,“ pomyslil si. Ale nedomyslil ještě a zdálo se mu, že nebe se boří. Nemohl o sobě více pochybovati, miloval ji a byl nešťasten. Přejel si rukou čelo. Již bylo rozhodnuto. Ó Isabello! Již věděl, že je jeho jedinou myšlénkou.

Pravil k sobě, že je láska zjevením, člověk náhle ví, že žije, že je probuzen a že je kolem něho propast. Nemohl se více brániti, nemohl si toho zapírati, připadal si jako odsouzenec, neb spolu myslil, že není milován, a kdyby byl býval, uznával, že musí uprchnouti; neb že Isabella nemůže býti jeho, bylo patrno v poměrech jejich. Těšilo jej skoro, že se mohl domnívati, jako by ona k němu byla lhostejnou. Neb neměl před sebou nic jiného, než zápas s touto vášní a nevěděl, co by bylo mělo z něho být, kdyby ona ji sdílela.

Jelikož všickni do zahrady odcházeli, šel také, a jeho zraky slídily žádostivě po štíhlé postavě Isabellině.

Viděl ji tu a viděl ji tam a pokaždé jej to ranilo jako ohnivým šípem. Nehledal tohoto odpůldne žádného zaměstnání, nesledoval stop svých obvyklých myšlének. Zaměstnáním byla mu její přítomnost a jeho myšlénky hrnuly se bůh ví v jaké neznámé, nepovědomé, neschůdné cesty.

Někdy, přišel-li jí blízko, přecházeje zahradou bez cíle, sklopil oči neb díval se jinam, a když byla odešla mimo, zoufal si, že tak činil. Ona posadila se s lehkou ruční prací pod jasan. Šel kolem ní, bylo by bývalo neslušno na ni se neohlédnout! Obrátil k ní hlavu, cítil, jak bledl, usmál se zdvořile, chladně, nuceně, ale neviděl jí. Zahloubil se do zahrady a ve vzdálené besídce uvrhl se na lavičku a byl by málem plakal.

„Já musím odsud,“ pravil a zůstal v myšlénky pohřížen. Za dlouhou chvíli, kde ticho naň účinkovalo a on se utišoval, pomyslil si dále: „Ale, nemiluje-li mne ona, nemusím odsud spěchati. Komu pak tu škodím leč sobě jedinému? Nuže, to mohu zodpovídati.“ Tak zůstal nerozhodnut, má-li prchnouti anebo se vydávati v nebezpečí. Byl nemluvný, když v kruhu domácím opět se octl. Isabella byla ticha a někdy jen poškádlila Domina, Valerie zkoušela muka sebe přemáhání a paní Berková potlačovala těžké vzdechy. Berka byl mrzut, aniž kdo věděl proč, a jenom Domin zářil v olympickém klidu. Neviděl všeobecného rozladění dokonce a rozkládal o pravidlech umění, o která nikdo v jeho společnosti dnes se nestaral.

Povětří se bylo utišilo a oteplilo, mohli večer poseděti na verandě. Isabella řekla: „Ah, jak mnohem lépe bavili jsme se včera, ačkoli pršelo a my jsme byli v pokoji zavřeni.“ „Čím jste se tak výborně bavili, smím-li se tázati?“ řekl Domin.

„Čím? Jedni s druhými, kdežto dnes každý jen sám s sebou mluví. Poslouchali jsme pohádky a dnes klopýtáme přes pravidla.“ Domin se usmál. „Ta ženská povrchnost,“ zvolal kývaje hlavou a obraceje se k Berkovi a k Nalžovskému jako šlechtic, který se utíká mezi sourodou společnost z kruhů nízkých.

Nalžovský řekl: „Prosím vás, co chcete s tou povrchností? Kdož z nás není povrchni? Kdo jím není, bývá nucen jím se státi, aby zaujal nějaké místo ve společnosti, aby nad jiné se vypínal a nějakému kruhu lidí vládl. Kdo není povrchní, kdo hledá to pravé, zůstává nazpět za jinými a často bývá zašlapán.“ „To je poněkud nejasné,“ mínil Domin s ironickým úsměvem.

„Mně to je zcela jasné,“ dí Isabella, „jakkoli jsem jenom povrchní ženská, mohu tomu rozuměti.“ „Vy jste jedině důsledná ve své oposici ke mně,“ řekl Domin; „mějte se na pozoru. Říká se, kdo haní . . .“ smál se svému vtipu. Isabella vstala, vrhla naň hněvivý pohled a odešla.

Nalžovský byl na trní a na jehlách. Byl by nejraději řekl Dominovi, že je ješitný blázen. Byl rozladěn a všickni byli rozladěni. Rozešli se v neutěšeném rozpoložení. Jenom Domin měl za to, že zvítězil.

Nalžovský divil se, odkud mu ještě pořád utrpení přibývá. Některou chvíli myslil, nyní že je to již nesnesitelné, a ve příštím okamžiku shledával, že byl před tím ještě šťastným člověkem v porovnání s tím, co dále v jeho duši se hrnulo.

Isabella se ho ujala přede všemi naproti Dominovi. Řekla, že mu rozuměla. Bylo to v skutku možná? Mohla mu rozuměti, anebo měl Domin pravdu? Bylo to všecko jen nalíčeno k vůli oposici proti němu? Chtěla se jen mstíti Dominovi, vyznamenávajíc poněkud jej? Bohužel bylo jí to poslední podobnější než spravedlivé uznání neb dokonce začátek náklonnosti. Ó to užírání pochybnosti! Ta noc, ta noc, kterou Nalžovský se protrápil, a což teprv to jitro, když unaven svými zápasy k sobě opět pravil: „Ale co chci? Vždyť nemohu chtíti, aby mne milovala.“ Kdo se kdy chtěl, musil odříkati a nemohl za celý svět, ten ví dobře, jaká teskná vyhlídka v poušť, v prázdno, v děsnou budoucnost milujícímu, mladému muži se rozevírala.

Slunce vycházelo a zacházelo nad Berkovkou a v ní nad lidmi, kterým neuběhlo ani jediné minuty bez vnitřního děje. Mezi nimi byli Berka a Domin poměrně nejpokojnější, aspoň je zaměstnávaly věci, které jimi neotřásaly v samých základech duševního žití.

Tou dobou dostal jednoho dne Domin rekomandovaný list, s kterým odešel do svého pokoje a s nímž zůstal dvě hodiny zavřený. Když opět se objevil, nesl hrdou hlavu ještě výše, byl zardělý, smál se nahlas, poskakoval v chůzi. Cosi velmi radostného zajisté se mu přihodilo.

Po druhé snídani zapálil si doutník se zvláštní zálibou, dal jednu nohu přes druhou, nahnul se s celým sedadlem na zad a měl vzezření člověka dokonale blaženého. Pánové byli sami v zahradě pod lípami při tomto ranním hodování.

Nalžovský nepřijal od Berky doutníku, nechtělo se mu kouřiti. Na jeho obličeji byly znáti stopy jeho nepokoje, ve kterém se soužil dnem i nocí. Neb posud nebyl rozhodnut, má-li prchnouti odsud čili zůstati. Isabella byla k němu teď stejně milá, pozorná, při vyučování lásky hodná, avšak též stejně záhadná. Někdy byl by Nalžovský mohl přísahati, že jí není lhostejný, někdy musil věřiti, že si ho pouze váží od minulého nebezpečí. A on prchal od ní stokrát za den, stokrát umínil si, že zůstane. „Jakmile uvidím, že mne dojista miluje, zmizím okamžitě,“ tak prozatím si umiňoval, nepočítaje na moc vzájemné lásky, nevěda co to vůbec může býti. Nerozvažovalť tehdáž ničeho a nebyl toho nikterak schopen.

„Proč nekouříte?“ tázal se ho Berka. „Jste churav?“ „Jsem a nejsem,“ odpověděl; „nejsem šťasten a to je chorobou.“ „Nejste šťasten? A co vám schází, prosím vás?“ „Ah, u vás jsem dokonale spokojen,“ hájil se Nalžovský vida, že je Berka trochu popuzen.

„Budoucnost mu dělá starosti,“ vložil se Domin do toho. „Pan Nalžovský zaběhl trochu daleko ve svých studiích, nastřádal si velkou učenost, ale zapomněl na boží chlebíček, není-li pravda? Teď nemůže dělati zkoušek ani z toho, ani z onoho, mohl by sice sám zkoušeti profesory, ale odpovědíti na jejich otázky by jim nedovedl.“ „Nemýlím-li se, doktore, jste poněkud v podobném postavení,“ řekl Berka. „Vystoupil jste ze státní služby s úmyslem, že se budete připravovati na advokátní zkoušky, a ondyno jste se mi svěřil, že k těmto nemáte chuti.“ „To je pravda. Mého ducha je škoda, mohu prospěti svému národu jinak než co advokát. Odhodlal jsem se odbýti ještě doktorát filosofie. Mně je to hračkou.“ „A neděláte si starostí co do budoucností?“ „Nedělal jsem si jich, kdy toho bylo snad potřebí, a nedělám si jich nyní dokonce. Předpokládal jsem právem, že bude každý s radosti podporovati talent, jaký jsem já, a získal jsem si jím dosti přátel. Vždyť i vás, pane Berko, k nim počítám a mohu říci, že se cítím ve vaší domácnosti zcela jako doma.“ Mluvil s takovou jistotou, jako by prokazoval Berkovi největší milost, že u něho se hostí, a Berka jindy skoupý k jiným a sám smělý sklonil svou smělost před Dominem. Učinil jen slabý pokus oposice ironickým úsměvem, ale nepodařil se mu, a tento úsměv nešel mu zcela od srdce. Měl vskutku velké mínění o něm. Ale Domin, jemuž ta malá vzpoura neušla, pomyslil si: „počkej, zpražím tě.“ „Pravím,“ pokračoval nahlas, „že si nedělám a nemusím činiti nyní již dokonce žádných starostí.“ Stáloť za to jej viděti, kterak kouř odfukoval nedbale, našpulenými rty, jak za ním hleděl do vzduchu.

„Že ne?“ tázal se Berka a zvědavost čouhala mu z napnutých tahů, které nadarmo chtěl opanovati.

„Ne, ne, dokonce ne.“ Domin sledoval dále modré obláčky, jež mu od úst se kroužily jako viditelné myšlénky malicherné, posměšné, modrému dýmu příbuzné. Mluvil pomalu, vyslovoval každou slabiku zvláště a hodně zřetelně, jako by ji zpěvem vokalisoval. Bylo mu pochoutkou vzbouzeti zvědavost Berkovu, viděti a drážditi ji. K tomu ten dobrý doutník, delikátní víno. Nuže, jak mohl kdo tvrditi, že život není rozkoší?

Sám Nalžovský začal se trochu baviti tímto výjevem a prosil nyní sám o doutník.

Berka podal mu jich dvacet se zimničním chvatem a rychle zas obrátil hlavu k Dominovi.

„Ten list, který jste dnes obdržel?“ koktal, „přinášel vám snad příjemnou zprávu?“ Domin zas jako prvé: „Velmi příjemnou.“ Eh, jak ty slabiky protahoval, využíval z každé celý pohár rozkoše.

„Smím se tázati jakou? Vždyť jsem vaším přítelem,“ Berka vyzvídal.

Domin pokynul hlavou, jak by byl pokynul svému komorníkovi, kdyby byl nějakého měl a kdyby se byl hlásil k jeho přátelství. Pýchy a nadutosti Dominovi přibývalo, že sám trochu se divil, odkud se mu jí béře. Odpověděl: „Proč byste se nesměl tázati, není to tajemství,“ a tu mu uhasl doutník a bylo třeba okamžitě jej zapáliti, žádal za to svého hostitele a Berka nahnul se ochotně k němu, zatím co Domin ve své pohodlné posici setrval, sloužiti si dávaje.

„Ďáble,“ vypukl Berka, „tak povězte, co se vám stalo. Vyhrál jste v loterii?“ Přestávka, doutník nechce hořet, proklatý doutník. „Co jste pravil?“ Domin mezi tím se táže s doutníkem mezi ústy a s pohledem ze strany, při kterém Berka i kameněl, nevěda proč. V té míře, jak Dominovi pýchy, tak přibývalo Berkovi před ním pokory, až sám na sebe proto se horšil. Rozhorlil se, aby to přemohl, a řekl: „S vámi dnes není řeči; nechcete-li říci, jakou zprávu jste dostal, nechte si to. Co je mi do vašich záležitostí, do vašeho štěstí? Co budu já z toho míti? Nechápu, proč jste vůbec začal o tom mluviti.“ Domin díval se na něj s klasickým klidem. „Můj drahý,“ řekl, „proč pak se zlobíte? O čem pak jsme mluvili? Odpusťte, jsem někdy trochu roztržit. Mám právě trochu více v hlavě než to všední žití . . . Ah, pamatuji se teď, pardon, prosím vás, byla řeč o listu, který jsem dnes ráno dostal. Nuže, zkrátka, zemřela mi stará teta.“ „Dědictví?“ vykřikl Berka a jeho prsty v lesknoucích se prstenech mimovolně se mu natáhly, tak že musil ruce rychle strčiti do kapes.

„Jak vy umíte hádat. Dědictví, ano dědictví.“ „A velké?“ Domin zakašlal, neslyšel, nepověděl, jak velké, dělal jen sám velkého, a jak to činil, dle toho zdálo se, že to musilo býti hodně velké.

Nalžovský pozoroval Berkovo chování a vzdychl si. „Takoví jsou lidé,“ pomyslil sobě, „každý je takový. Smělost, štěstí a vyzývavost lákají k sobě přízeň, úctu a důvěru.“ Poprvé porovnával také sebe s Dominem. Berkova poznámka jej upozornila na jakousi podobu v jejich poměrech. Nedávno byli si vlastně zcela rovni co do postavení, totiž ani jeden ani druhý žádného neměli. A přece byl zde Domin hejčkaným hostem, Nalžovský domácím učitelem, kterého směla domácí dceruška urážeti a vyháněti.

Rozdíl mezi Dominem a Nalžovským byl ten, že onen sebe uměl udati, takořka vyceniti, a tento, že na svou cenu nikdy ani nemyslil, že ani neočekával, aby i kdo jej ocenil, že jenom žádal, aby jiní lidé týž ideál zbožňovali co on.

Pošetilá jinošská žádost. Nalžovský od ní upouštěl. Začal poznávati lidi, posuzovati je, jen posud divil se jim a sobě. Proč lišil on se od nich? Kdyby se nebyl lišil, nebyl by trpěl v té míře, jak až posud se mu dělo.

Po celém domě rozhlásilo se, že Domin učinil značné dědictví. Berka byl tím jako opojen, mluvil o tom neustále a žádal, aby každý Dominovi štěstí přál.

Valerie pomáhala ve světlé, velké kuchyni vyloupávati ovoce k zavaření, když tato velká novina vnikla až k ní. Odvrátila hlavu, aby ji nikdo neviděl a pracovala dále.

Domin byl tedy nyní také ještě boháčem při všech svých skvělých vlastnostech. Tak povznášel se nad ni výš a výše, ona směla pořád méně k němu pozdvihovati oslněného zraku. Nepozorovaně otřela si slzu v oku.

Naslouchala jeho chvále, a kterak Berka mu prorokoval skvělou budoucnost. Ona, Valinka, nemohla doufati, že by přispěla svou skrovnou osobou k této budoucnosti. Tedy jen všecko v sobě potlačiti. Nic jiného nezbývá.

Vykradla se z kuchyně, odběhla do zahrady, pospíchala, aby ji nikdo neviděl, skryla se až vzadu blízko úžlabiny. Oh, jak jí tu bylo dobře, když poprvé tou zahradou se procházela. Jaké to bylo jitro tehdáž po první noci, kterou zde snivě probděla. Mezi tím poznala tolik nových citů a tak mnoho utrpení. Tedy žádné naděje! Ale což ji kdy měla? Vždyť vždycky nahlížela, kterak pro Domina není stvořena? Což to bylo platno? Naděje je jako vzduch, který všude vniká.

Před nějakým časem byla kdysi řeč o Dominovi u Berků, když nebyl přítomen. Berka pravil o něm, že má sice velké vlohy, ale pražádných prostředků hmotných, že je chud, na mizině, v tísni. Jeho vlohy byly mu více překážkou k dosažení výživy než pomůckou, neb žádný přiměřený úřad nezdál se mu po chuti, překážel mu ve studiích. Berka pravil tehdáž, že by byl bohatý sňatek jediným prostředkem k jeho zachránění, ale dodal se smíchem, že by byla bohatá dívka bláznem, aby jeho si vzala, že by si takořka muže koupila a nikdy, že by nemohla očekávati od něho zaopatření ani ochrany.

To vše Valinku povzbudilo. Tehdáž snila o tom, kdyby byla Dominem milována, jak by vše činila, aby mu bohatství nahradila. Malinké dědictví měla po své babičce, něčím mohli jí její rodiče přispěti, ona byla by vše položila k nohám svého ideálu. Sama nepotřebovala skoro nic, dovedla by pro sebe hospodařiti mistrovsky. Pracovala by zcela tajně celé noci, aby on ani lidé nevěděli, že se obětuje, a zcela tajně udávala by svou práci. Tak doufala slabě, nesměle, bláhově, že by snad byla hodna toho převelkého štěstí, pro něž jména neměla. Doufala tak tajně, že i před svým svědomím to skrývala, a teprv nyní sen svůj oplakávala. A ten sen zdál se jí nyní teprv tak krásný. Podobaltě se kapličce se svatým obrázkem hluboko v lesích, kam málokdy lidská noha vkročí, ale kde srdce v tichu a ve vůni lesní veškerou vroucnost rozlévá před osamělou svatyní.

Nyní usoudila, že ani této naděje není, že ani tento skromný sen nebude uskutečněn. Jen jak se rychle vpraviti do toho, jak zapomenouti, jak žíti dále? Valinka nebyla ani trochu výstřední, nebylo oddanějšího stvoření pod božím sluncem, její svěží, panenské rty neznaly reptání.

Pozdvihla oči k obloze bez výčitky a beze vzdoru. Prosila jen o sílu a novou oddanost.

A mezi tím co šťastný Domin ve svém novém povznešení se kochal, kde všecko kolem něho se rovnalo k jeho pohodlí a přízeň osudu k přízni lidské se družila, obletovalo jej jemu nevědomky také ještě štěstí nejvyšší v lásce toho vzácného děvčete. On měl všecko a mohl míti i více.

Jako obyčejně neměl však očí pro Valerii, od níž si leda sloužiti dával při stole a s níž nejvýše nějaké slovo vyměnil. Ona se mu také nevtírala, bůh chraň, a její skromné lásce bylo zajisté souzeno, aby nikdy nevyšla na jevo, leda zvláštní náhodou.

Tak děje se vůbec přečasto ryzému citu. Nepovzbuzen, neuhodnut, potlačen a neosmělen klesá v zapomenutí, zatím co vášeň, zloba a zrada vyrůstají a mezi lidmi jednají. Pak zdá se někdy, jako by dobro nemělo té síly co zlo a jako by nemohlo nikdy zvítěziti.

Domin byl podroben tento den ohromnému převratu vnitřnímu. Až posud měla jeho hrdost něco ideálního, povznášel-li se nad hrdého boháče, činil to duchem svým. Nyní přibylo mu k hrdosti prostředku méně vznešeného.

Pohrdal ženami ve své ješitnosti duševní aristokracie, pohrdal jimi posud. Ale ač nedával znáti, že by jej Isabellino škádlení mrzelo, přece byl žádostiv jakési malé pomsty nad ní. Nikdy nebyl dal znáti, že by dost málo na ni si myslil, což v skutku také nečinil, a Berka vzdor tomu častěji narážel, že míří s Isabellou vysoko. Domina to tehdáž uráželo. Dnes toho zpomínal. Byl popuzen.

Isabella jediná v celém domě negratulovala Dominovi k jeho dědictví. Smál se tomu pohrdlivě. Radil se dnes nejvíce s Berkou, jak by bylo nejlépe peníze zúrokovati neb zakoupiti něco.

Isabella stěžovala si nahlas na nudnou tu zábavu, odběhla od stolu a tázala se Nalžovského, zdali by nemohla dnes ještě trochu kresliti. Jak nebyl by svolil? Měl skoro slzy v očích.

Ona odběhla pro náčiní a odešli spolu do úžlabiny, odkud Isabella Berkovku kreslila. Musili jíti sami, slečna Emilie posud se nebyla vrátila z Prahy.

Nalžovský měl klíč ke známé nám mřížce, otevřel, a stoupali spolu. Pod břízami nad potůčkem bylo místo, odkud pojímali výkres.

Isabella začala pracovati tiše a horlivě. On díval se jí do ruky. Nevěděl proč je dnes tak dojat. Byl tak šťasten vedle ní a bál se, že najednou cosi sfoukne plamen ozařující tu chvíli tichého blaha. Netroufal si promluviti sám a nepřál si, aby ona promluvila.

Když náhle přestavši kresliti na něj se ohlídla, zalekl a zachvěl se.

„Je to tak dobře?“ tázala se a dívala se na něj s udivením.

„Velmi dobře, jen pokračujte. Budete-li takto pracovati brzo vám nedostačím.“ „Jak to? Nechcete mne dále vyučovati?“ „Nejsem umělcem, slečno. Mohl jsem vám jen začátky ukázati.“ „Nebudu se tedy učiti dále. Zůstanu u začátků.“ Neprozřetelné dítě, co zas to mluvila. Oh, zajisté to nevěděla, jak často se jí dělo.

Nalžovský musil vstáti a zadržel se opodál kmene břízy. Pak obrátil se k ní a snažil se býti chladným a lhostejným. „Má drahá slečno,“ pravil, „pamatujte se, že jste mne zde na tomto místě přímo odsud vyháněla pro nechuť ke kreslení, nyní zas myslíte, že není pro vás vhodnějšího učitele. Tak dáváte se klamati okamžitými dojmy.“ Isabella dívala se na svůj výkres upnutě, smutně a neodvracejíc zraků šeptala: „Já vím, že mi nikdy neodpustíte.“ Slzy jí vyhrkly, podala mu výkres, aby na něj nepadaly, a když měla ruce prázdny, skryla si v nich obličej a plakala usedavě.

Nalžovský vrhl se vedle ní do trávy a přemáhal se nadlidsky, aby ji k srdci nepřitiskl. „Odpusťte vy mně, že vás na to pamatuji. Je to nevděk.“ Isabella sklonila k němu ve slzách zářící obličej: „Zapomenete na to?“ ptala se s andělskou vlídností. „Nebudete již o tom mluviti, že mne kdy přestanete vyučovati? Vy nevíte, jak je mi dobře, kreslím-li s vámi.“ „Drahá Isabello, přece to nemůže trvati. Mějte slitování se mnou.“ Sklesl do trávy a skryl si v ní hlavu. Tak mlčeli oba. Isabella myslila: „Bože. co to činím, co se to děje? To je snad přece láska. Mám jej nechat odejíti? Oh, nemohu, nemohu.“ Mlčela ještě, prsa se ji dmula, ruce a nohy se jí chvěly. Trvalo to dlouho anebo zdálo se jen tak. Byly to muka a nesmírná, nevýslovná slast. Isabella promluvila přece: „Pane Nalžovský, co je vám?“ On se vzchopil: „Nic mi není,“ řekl s pohledem nestálým, „bývá mi často tak. Pojďme dolů.“ Isabella sebrala své věci. On řekl: „Odpusťte mi tu slabost.“ Isabella dotkla se jeho ruky, kterou k ní vztahoval, lehce jen; ale on v tom náhle uvěřil, že jej miluje na vzájem. Ó, nešťastný, a na to čekal, v takovém okamžiku myslil, že bude moci prchnouti. Nyní měl míti náhle tu sílu, které se mu dřív nedostávalo, nyní chtěl býti krutým k ní a přísným k sobě.

Isabella běžela před ním dolů, vznášela se jako víla, zdálo se jako by odsud prchala a on ji ani nepolíbil tu ručinku, kterou mu sama podala. Spěchal za ní. Ona se zastavila. „Proč tak spěcháme?“ řekla, „vždyť bych byla mohla ještě kresliti. Pamatuji se, jak jsem k vám byla tehdáž tak zlomyslná, že jste mi říkal o umění věci, které bych nyní chtěla ještě jednou slyšeti. Dokud jsem byla vaší neposlušnou žačkou, byl jste vůbec ke mně laskavějším než teď, kde přece do mne stížnosti nemáte.“ „Polepším se, slečno,“ řekl, „půjdeme sem zítra zas a já budu k vám, jakým tehdáž jsem býval. Ano, ano, to je má povinnost, buďte přesvědčena, že to vím.“ „Oh, vy jste tak šlechetný! Kýž bych mohla býti jako vy!“ Sestupovali mezi rozmluvou pořád, brzo za sebou, brzo vedle sebe, jak to cesta dovolovala. Šli sice co možná pomalu, ale Nalžovský chtěl tenkráte odsud a nezastavoval se.

Tak přišli až ke mřížce, otevřeli ji a lesní réva na ní se chvěla a šustila. Měli vykročiti. Nemohli. Obraceli se k zelené kvetoucí rokli, jak ku ztracenému ráji. Minule prchal Nalžovský odtamtud sám a Isabella vypuzujíc jej podobala se andělu, jenž prvního člověka z ráje vypudil. Nyní prchala s ním co drahá Eva jeho.

Když vycházela, zůstaly její šaty na mřížce viseti. Sehnula se, aby je vypletla, a on sehnul se s ní. Lesní réva jim padla oběma na hlavy, přes krk. Byli tu ověnčeni jako spoutáni a zapomněli na veškerou tíseň. Zasmáli se spolu a vyplétali jeden druhého.

„Jak nás to tu drží,“ řekla Isabella, „myslíte, že sem přijdeme spolu zas?“ „Musíme, vždyť přece doděláme výkres.“ „Ten výkres? Myslíte opravdu, že jej doděláme?“ Sprostili se právě věnců révy, vyšli spolu ven, bylo jim teskno.

„Přijdeme sem spolu zas?“ Nevěděli, zdali si to nahlas opakovali anebo jen myslili, anebo šumělo-li to ve stromech nad nimi.

Šli vedle sebe zahradou k domu se sklopenou hlavou.

Nicméně Nalžovský nepřipustil sobě nyní v skutku jiné myšlénky, než jak by dobrým spůsobem dům Berkovic opustil. Dílem věřil, dílem se přemlouval, že Isabellin cit nic jiného není než pomíjející přelud spůsobený romantikou onoho dobrodružství na Vltavě, dílem snad také oposicí k Dominovi. Cosi jiného vlnilo se ovšem ve hlubinách duše jeho, a sice přesvědčení, že je milován, avšak člověk trochu jen rozumný nedůvěřuje oněm hlasům a nesvěřuje svůj osud jejich neurčité radě, jež selhává, jakmile ji zpytujeme. Tak zamítal stoicky veškeré lákání a pokušení lásky, avšak proto nebyl přece dosti odhodlaným, aby mu byla rychle napadla nějaká záminka k odjezdu, proti níž nikdo by nemohl čeho namítati. Mořil si hlavu vynalézáním něčeho takového, avšak bylo, jako by chtěl vylákati náhle setbu z neúrodné skály. Obraznost zpěčovala se mu posloužiti. Uváděla mu raději na mysl nepředvídané události, nějaké nenadálé štěstí, které by jej oprávnilo o Isabellu se ucházeti. Což, ku př. kdyby i jemu nějaká stará teta dědictví odkázala jako Dominovi! To napadlo mu, když byl mlčky s Isabellou se vrátil, do svého pokoje odešel, tam klidu nenaleznuv, opět do zahrady se navrátil, mezi všemi nějakou chvilku pobyl a roztržitě hovořil. Napadlo mu to tam a on pozdvihl oči k nebi, kdež setkal se se samým zlatem, zapadajícího slunce, se samou září, se samou volnosti. Ó nedivte se lidstvu, že tam nahoru své zraky obraci. Vždyť i nevěrec nalézá posilu v neunavném divadle nebeských velkých prostorů a jejich nadpozemské krásy.

Nalžovský byl nakloněn přijmouti slib naděje s hora. A přece, jaká to pošetilost, věřiti v náhodu, která nemá v ničem nejmenší pravdě podobnosti. Domin byl stále v nejlepší míře, veselý, skoro rozpustilý, škádlil Isabellu na pořád. Ona neměla však chuti měřiti s ním svůj vtip, on škádlil ji zas pro neobyčejné ticho, jež zachovávala. Ah, on byl tak šťasten, kdyby byl chtěl, mohl o ni se ucházeti. Nalžovský, který nevěděl až posud co je závist, poznal ji. „Proč jemu se dostalo onoho dědictví,“ pomyslil si Nalžovský, proč ne mně. On je dosti šťasten svou povahou, zevnějškem, schopnostmi, jeť světu tak docela přiměřen, že ho štěstí minouti nemůže. Ale já odstrčený nemám ničeho a musím prchati před blahem svým jediným, jehož nikde více nenaleznu. Ó štěstí, štěstí, v tobě jsou zákony posud nevyzpytované, ty máš své miláčky a člověk jako já nesmí na tebe nikdy počítati!“ A přece mu pořád hučelo v hlavě: Dědictví, dědictví. Ale po kom měl děditi? A kdo měl k vůli němu umříti, aby děditi mohl? Představoval si, kdyby ku příkladu jeho matka nějaké bohatství měla a kdyby nedopřávajíc mu ho za živa náhle zemřela . . . zhrozil se. Ta obraznost neposlušná a krutá, místo pravdy vrhala mu zmatek v duši. Nechtěl na dědictví více mysliti, ani na jakékoliv nahodilé štěstí. Jen co na to trochu myslil, spatřil propast chtivosti ve své duši. Neníť přece na světě větší a světější hrdosti jako v chudobě, jež pohrdává mrzkými žádostmi, mrzkými prostředky štěstěny.

„O čem vy jen celý večer přemítáte,“ ozval se mu u ucha sladký, milovaný hlas. Isabella stála za ním, když sám k domu se ubíral dosti dlouho po odchodu ostatních ze zahrady.

„O ničem příjemném, ani sladkém, ani nadějném, má drahá slečno,“ řekl.

„Mne to bolí. Činím si výčitky, že jsem vás jednou urazila, že to nemůžete zapomenouti, a proto u nás nešťastným se cítíte.“ Bylo temno v zahradě. Na verandě zářila lampa mezi úponkami a révovím, Nalžovský vzal Isabellinu ruku a tiskl ji ke rtům. „Poprvé a naposled,“ sliboval si v duchu. Pak urychlil krok, nepromluvil, vkročil mezi ostatní, lampa jej oslňovala, ve sousvětlí viděl se kmitati Isabellinu postavu, domníval se viděti na její krásné tváři výraz rajské lásky, slib blaha tak velkého, že by se ho byl bál. Posadil se u zarostlého zábradlí a tiskl hlavu mezi bujné listí, zamhouřil oči. „Ach Isabello, moje Isabello!“ Nemohl nyní zas mysliti na odtrhnutí od ní. A přece mohl ještě méně mysliti na to, co by mělo býti dále, kdyby tu zůstal. K tomuto poslednímu závěrku přišel po nepokojné noci. Vstal velmi časně, vyhnul se z okna, ale ani na nebi, ani mezi stromy, ani na travnatém klínu země nenalézal dnes útěchy, nemohl načerpati naděje. Nic v přírodě ani v myšlénkách jej nepovzbouzelo. Dovolával se jen síly, aby mohl nésti co bylo na něj vloženo. Nevyšel ze svého pokoje. Skládal své věci, svazoval roztroušené listy, shledával své zápisky, nechtěl zde ničeho zanechati. Posud nevěděl, jakým způsobem odsud uprchne, věděl jen, že dnes ještě odjede.

Loučil se se svým pokojem, s vyhlídkou z okna, se všemi sny a fantomy, s nimiž tu nějaký čas hospodařil a se potýkal. Mnoho zde protrpěl, prožil, promyslil, loučil se s tím a smutně hleděl v budoucnost. Co řekne matka, až se k ní navrátí, až k ní dnes přistoupne? Ó, kdyby byl směl doufati, že ona jej přijme s otevřenou náručí, že s ním bude cítiti! Toužil po matce, ale bál se paní Nalžovské. Věděl, že jí zasadí ránu, až přijde, že se nebude těšiti z jeho přítomnosti, že bude naříkati, jak dále živi budou. To na něj u ní čekalo.

On umínil si, že bude hledati okamžitě službu jakoukoli, aby matku uživil. Viděl napřed té služby obtíž, nuda a svého života rmut.

„Dědictví, dědictví!“ volala jakás pošetilá, nezkrocená, dětinská touha a on ve slabé chvíli naslouchal, zdali venku neuslyší kroků listonoše. Myslil pak, že se chýlí k šílenosti.

Ha, nápad! Dobře, aspoň něco. Až přijde pošta do domu, řekne, že dostal psaní od své matky, že mu píše, že je nemocna, a pak odjede. Oddechl si. K tomu bylo tedy dobré to jeho blouznění o dědictví, aspoň mu něco napadlo.

Nyní skládal znova, rychle, na nic nezapomínal. „Ubohá matka,“ vzdychl mezi tím, „bude to bohudíky jen výmluva, a ona je aspoň zdráva, není-li šťastna.“ Teď. Listonoš. To je jeho krok, jeho hlas. Mluví dole. „Pan Nal-žov-ský.“ slabikuje.

Nalžovský vyskočil. List k němu. Bože můj, snad přece nějaké to dědictví?“ Běží ke dveřím a slyší dole mluviti dále, říkají něco o telegramu. Dominův hlas: „Dejte mi to, já jej připravím.“ K čemu, můj bože, k tomu velkému štěstí? Nalžovský je již připraven, otevírá dvéře. Slyš, zdola zas je slyšeti a nyní Isabellu, drahou Isabellu. Ona šeptá: „Nemluvte tak nahlas, buďte opatrný, ach vy mu to nepovíte dosti šetrně.“ To vše děje se dole v síni. Nalžovský letí se schodů a stojí mezi nimi.

Isabella přichází mu vstříc. Na jejím obličeji je zármutek spolu s útěchou. Dívá se na něj dlouho láskyplně, tento pohled nesmí nikdy vzíti nazpět, ten platí jako slib před oltářem.

Nemluví, ale mlčením jej připravuje a pak mu dává telegram pomalu do rukou, které ve svých zadržuje a tiskne.

„Chcete-li svou matku ještě na živě spatřiti, přijeďte. Dr. N.“ Nalžovský četl desetkrát. Potom řekl: „Ano, pojedu hned.“ A Isabella byla kolem něho jako dobrý anděl, ona i matka šly za ním do pokoje. Divily se trochu, že měl všecko složeno, že byl k odjezdu připraven, že chtěl všecko vzíti s sebou; ale neobtěžovaly jej otázkami, nechaly mu jeho vůli ve všem.

Kočár předejel. Sešly s ním dolů, řekly mu, že se nemá o nic starati, že se nemusí s nikým loučiti. Sedly k němu a jely s ním k dráze.

Paní Berková držela jeho ruku po celou cestu, Isabella neodvracela od něho uslzených očí.

Pak odejel vlakem. Stráně, nivy a pole kolem něho se hrnuly, až se shrnuly. Dekorace to na jevišti lidského života. Jiný výjev nastal. Ba, výjev, výjev: Nalžovský byl v Praze. Několik ulic a náměstí musilo ještě ustoupiti před příštím výjevem, které tlukoucí srdce s hrůzou očekávalo. Zde byl ten tmavý domek. Tam ty dvě okna byla matčina. Na jednom stály léky, na druhém její skromná zahrádka nedbale jen pěstovaná. Viděl, jak bylo vše na dobro uvadlé, hortensie byla žlutá, břečťan v prachu ztracený a dva květníky byly docela prázdny.

Spěchal na tmavé schody, díval se dychtivě na pozdravující jej sousedky. Žádná neřekla: „Jdete pozdě,“ ale on to přece očekával a bál se toho, myslil, že toho nepřečká, když bral za kliku u matčiných dveří.

Stará posluhovačka šeptajíc jej přivítala. Matka posud žila. Přistoupil k její posteli, naklonil se nad její žlutou a sinavou tváří.

Nalžovská žila ještě tento den a příští noc.

K ránu jí zatlačil její syn ztuhlá víčka. Pak posadil se u okna vedle svadlých květin a plakal tiše. Opakoval si v duchu všecky minulé výjevy, všecka poslední slova matky.

„Můj Graciane, děkuji ti, žes přijel,“ tak jej přivítala. Později řekla: „V náruči tvém umru sladce . . . Můj život byl těžký, ale smrt mám krásnou: Neplač o mne mnoho.“ Pořád nebylo jí tak lehce. Bylo jí zle a úzko a mezi tím pravila: „Ach, mé dítě, kdybych mohla ještě žíti, jinak bych tě nyní milovala; viď, že bysi nešel ode mne?“ Záchvat povolil a ona děkovala znova synovi za jeho přítomnost. Snad se jí rozbřesklo nyní teprv, čím je láska k dítěti. Proto snad děla jemu: „Tobě zdálo se asi, že tě nemám dost ráda. Ale vidíš, můj hochu, život je tak neodbytný a starost za starostí přichází, člověk je tím jako otupen. Také myslívala jsem, že bych tě přílišnou láskou pokazila, dokud jsi byl malý, a když jsi byl mužem, obávala jsem se, že bys si mne nevážil, kdybys viděl mou slabost k tobě. Neb láska je silou i slabostí. Všecko dokážeme z lásky, ale všecko se láskou též rozpadá. Bůh ví, jak to tak může býti. Já tomu nerozumím. Jisto je, že jsem svou lásku k tobě potlačovala, že jsem si jí odvykala, že jsem žila bez tebe a nestýskalo se mi, že jsem jen chtěla, abys své povinnosti ke mně konal. Teď není mi již nic do všech povinností, moje srdce touží dohořeti v lásce a ponořiti se v ni, až zevnitř se rozpadne v prach.“ Byla půlnoc, když mu řekla: „Graciane, tys mne nikdy nezarmoutil, odpusť mi, zarmoutila-li jsem tebe.“ Pak dlouho nemluvila, dokonávala, mluvila nezřetelně, držela jeho ruce . . .

Nyní k němu víc nemluvila, jeho rukou nedržela, ničeho od něho nežádala, ale byla mu více než kdy za živa, darovala mu víc než život, dala mu jiskru lásky. A nyní, kdyby byl věděl poprvé, že matku má a jak se srdce utišuje v jejím náručí, nyní ji ztratil. Jeho slzy se rozproudily jako moře. Rozednilo se úplně. Chodil po skrovném spořádaném příbytku jejím. Zpomněl si, jak se sem bál, nedoufaje ve shovívavost a šetrnost matčinu. Přemítal o tom, jak marně se báváme a jak zcela jiné události přicházívají, kterých bychom se byli měli ještě více báti.

Na Isabellu myslil nyní dosti málo, bohudíky. Myslil-li na ni, bylo mu, jako by se byl od ní navždy odtrhl. Jeho chudičká matka nezanechala mu žádného dědictví. Bohudíky! Aspoň mohl pro ni truchliti z čistého srdce. Naopak, ona mu zanechala netušený poklad své lásky a on byl bohat, tich a spokojen. Co kolem sebe viděl, změnily mu poslední hodinky nebožky v posvátné drahocenné památky. Vrátil se k oknu se svadlými květinami a k jejímu šicímu stolku. Byla tak pilná po celý život, vídal ji vždy jen nad prací. Ubohá, co z toho měla, nedostatek až ve stáří . . . Po smrti slzy synovy. Ty proudily nyní na stolek, na klubíčka a práce, na vše, co ji zaměstnávalo, do čeho vlévala svou duši.

Později našel trochu listin, nepatrné, bezcenné papíry, nezahazoval z toho nic. Jemu byly ještě milé ta vysvědčení, ty smlouvy, křtící a svatební listy. Našel balíček žlutých listů po svém otci. Byly to listy lásky prosté a skoro suché. Jednalo se v nich o poměrech, o zařízení domácím, o malých hádkách zamilovaných a konečně přicházela nějaká hubinka, tisíc pozdravů a pozdravy všem známým. Sledovaly jiné listy z dob manželských a ty nebyly ani vřelejší, ani sušší. Před Nalžovským opakoval se dlouhý všední život dvou pracovitých lidí. Hle, zde byl úmrtní list otcův, jeho vlasy, prsten po něm. Matka byla vdovou, mohl to všecko sledovati. Nyní žila vdova sama, tiše, zasmušile, uzavřeně, den jako den. Měla jen tu starost, aby tak aspoň vždy žíti mohla. To dokázala svou pracovitostí a podporou synovou, kterou snad přísností si vymohla. Malý sešitek obsahoval příjmy a výdaje matčiny. Ten mluvil nejzřetelněji. Jaká jednotvárnost, spořivost a skromnost! Ubohá matka! Kdyby byla bývala Dominovou neb Berkovou matkou, zdaž byla by poznala život z lepší stránky?

Ah, proč nežila ještě, nyní znova po tomto sblížení duší. Byl by žil jen pro ni, byl by hledal nový úřad, byl by se namáhal jen pro ni a při ní byl by na Isabellu zapomněl.

Vložil mrtvolu do rakve, obstaral pohřeb a čekal na věčné rozloučení s formou, v níž byla vtělena věčná idea lásky, v níž byla jako pohřbena a ze které pro něj přece na chvíli z mrtvých vstala.

Tak on to bral v exaltaci stále vzrůstající. Mezi tím myslil také na sebe a co z něho bude. Zcela klidně zpomněl si, jak často myslíval na samovraždu, a tu shledával, jak nyní by byl svým pánem v tomto ohledu, kdyby . . . Neb dokud matka žije, nesmí dítě toho se dopustit, vždyť ona dala život a visí pak na životu dítěte, byť sebe chladněji se tvářila. Kdo sobě béře život, béře ho matce zajisté také. Neuvažoval to dříve, nyní byl o tom přesvědčen. V těchto myšlénkách přistoupil k ní a políbil její ledové čelo. Ona jej zde držela, dokud žila, nyní ho držeti nebude. K čemu teď nějaký úřad hledati, k čemu vůbec jen pro sebe se namáhati.

Lékař, který jej navštívil, dvě sousedky matčiny a stará posluhovačka snažili se truchlícího potěšiti. Všickni domlouvali mu, aby trochu si vyšel toho dopoledne, aby někde v hostinci obědval a ku pohřbu do večera se posilnil.

Vyšel si tedy, viděl lidi, přehlížel noviny, pamatoval se trochu, bloudil ulicemi a myslil na své postavení, na své poměry, ve kterých žil, myslil na svůj národ a čím by mu mohl býti.

Nešťastná, malátná, skleslá doba tížila mu nad hlavou jako olověná střecha. Pod touto tíží nebylo mu jasno, zdali je třeba národu lvů či mravenců. Jisto bylo jemu, že lev by musil v kleci se usoužiti a výsledky mravenčí píle že by byly sešlapány pohrdáním cizinců. Nevěděl pomoci ani rady, nedovedl si vymysliti slova, jež by se mělo státi skutkem.

Patřil mezi ty muže, kterým je sláva tolik co pověra. Nehledal jí. Byl beze ctižádosti. Snad to bylo chybou, snad je tento osten užitečným prostředkem k dosažení velkých věcí. Avšak jisto jest, že to bývá osten nebezpečný, který jednou k velkým skutkům a stokrát v malicherné sobecké půtky zahání.

Takové půtky byly mu tak protivné, že raději nějakého slušného postavení se odříkal, než by byl s jiným o ně závodil. I to snad bylo chybou, podobalo se to passivnosti charakteru, avšak jisto jest, že zápas člověka větších cílů hoden je, než jsou ty, o které to velké množství se rve.

Když Nalžovský se vrátil k mrtvole své matky, aby ji ke hrobu doprovodil, mohl pokojně k ní přistoupiti. Domohl se tento den úmyslu takového, že aspoň jakýsi kmit mu vzešel v nejistotě jeho pozemského žití. Umínil si učiti se a pracovati, hledati slova spásy pro svůj národ a hledaje třeba umříti, jelikož nebylo čáky, že by se nalezlo. Chtěl býti volný a pracovati pro sebe, k vůli výživě byl hotov zvoliti si jakékoli mechanické zaměstnáni. Myslil na nějaký úřad při telegrafu, při poště, líbilo se mu vmýšleti se býti hlídačem železné dráhy kdesi o samotě v horách. Byloť mu celkem jedno, co zvolí, chtěl míti pokoj a samotu. Svým nepatrným úřadem přispěl by hřivnou svou k velké stavbě celého společenstva a nezdařilo-li by se mu z toho nic, co hledal, co by byl toužil vysloviti, nemusil aspoň mysliti, že se dal svým lidem darmo živiti.

Tak byl hotov sám sebou a louče se s matkou myslil jen na ni. Její malý obskurní úkol byl u konce. Vychovala, jak mohla a rozuměla, své vlasti syna. Zanechala zde jeho a pokračování svého úkolu. Zda ke zdaru, bylo tesknou otázkou, a čím vlastně život lidský jest, bylo jako vždycky hádankou.

Z neúrodného přemítání takého vyrvalo jej pohnutí, že s ní se loučil, zármutek, záplava citů upřímných. Tyto city neptaly se, čím je život a není-li smrt větším snad dobrodiním než on; ony nerozumovaly a Nalžovský ulehčil si pláčem.

Malý, chudobný pokojík matčin naplnil se lidmi. Klidné ty koutky, starý, pečlivě ušetřený nábytek, který jí sloužíval, vše to bylo jako na veřejnost proměněno a posud z toho mluvila minulost uzavřeného, skromného, ustáleného žití.

Několik podobizen na stěnách připomínalo, koho nebožka milovala, si vážila; několik starých rytin a olejových maleb svědčilo o úzkém kruhu jejího vzdělání, a kterak mezi tím as žila, co mohla as mysliti při pohledu na soptící Vesův tam v pravo, na plachtovou loď tam v levo, na mírnou madonnu se spanilým dítětem u prostřed.

Za zbožného ticha modlil se kněz, oblaka kadidla zahalovala obrazy, svěcená voda stříkla do rakve posledním loučením, posledním pozdravem. Rakev byla vynešena, putovala naposled úzkou ulici a řady domů hleděly za ni, bylyť tak povědomy, tak srostlé s upomínkami.

Nalžovský vrhl pohled na ně. Byly to nepatrné domy, některý novější se snahou moderní, jiné byly starší, nyní sešlé, jindy dost úhledné, z oken dívali se lidé, jak Nalžovský i při jiných pohřbich pozoroval. Jemu to všecko srdce rvalo. Nevěděl, kdo sleduje s ním ubohou zesnulou, kdo sedí ve krátké řadě povozů skrovného průvodu.

Přivlékliť se na Volšany, stáli a cíle posledního, rakev klesala dolů do země jako spící dítě ve klín matčin.

Několik hrstek hlíny, květin, aby tam sladce dřímala! Nalžovský sehnul se k tomu, klečel dlouho, lidé se rozcházeli. Vstal a potácel se na té půdě, která přestala hostit tu, jež jeho na ni postavila.

Před ním stála . . . Isabella.

Nalžovský svým očím nevěřil, zamhouřil je na chvíli, aby domnělý přelud zaplašil. Zamhouřenýma očima viděl Isabellu posud a její krásný zjev jej lákal do života od hrobu, povzbouzel jej k zápasu o život, to jest o ni, vléval mu do srdce sílu, chuť žíti, radost, lásku. Zamítal to, vstal vážně, chtěl více tomuto přeludu než matčinu hrobu uprchnouti. Když opět se podíval, viděl však nad tím hrobem Isabellu skutečně.

„Což mne neznáte?“ pravila s pohledem plným hlubokého citu.

„Jste to opravdu?“ řekl podávaje jí ruku. Vedle ní stála její matka, obě byly v černém obleku. Matka řekla, že přijely schválně na pohřeb jeho matky. Vzala jej za ruku a odváděla jej jemně od hrobu. Isabella šla napřed a někdy se ohlédla s úsměvem, který dokonce při ní neznal. Povzbuzovala ho jím, jako by anděl dítě lákal od propasti. Každý její pohyb druhdy pružný, živý a svévolný byl dnes jemný a šetrný. Bylo to okouzlení zvláštního druhu sledovati ji z příbytku mrtvých, se srdcem ztrnulým, s vůlí chorobnou.

Tak přišli k Berkovic kočáru. Paní Berková jej vyzývala, aby s nimi přisedl.

Koně dali se do sběsilého běhu, jako by jej unášeli. Jemu zdálo se vše tak symbolické dnes. Kočár byl otevřený, déšť na spadnutí, černý mrak rozšiřoval soumrak v ulicích a koně vbouřili do prostranného průjezdu mezi bílé sloupoví.

Mlčky, jak přijeli, sestoupili všickni tři s vozu. Jízda trvala jen několik minut a zdála se jedoucím okamžikem pouhým.

Nalžovský chtěl odejíti od schodů. „Jaký to nápad? Proč nezůstal byste u nás?“ řekly matka a dcera. Nemohl, nedovedl jim to vykládati na schodech. Vešli nahoru. Občerstvení bylo přichystáno. Byli v Berkovic domě, který v Praze měli a obývali.

Večer brzo nastal. Když přijeli, bylo již šero v pokojích.

Paní Berková vyslovila Nalžovskému znova soustrast. Ptala se na nemoc matčinu, na některé okolnosti. Nalžovský vypravoval ve krátkých větách, nesouvisle, co možná mírně.

Isabella neříkala dlouho nic, pak pravila: „Vidíte, nyní znáte smrt zas o něco lépe.“ „Ano, znám,“ řekl, „jen že je to dvojí jíti sám a vidět někoho odejíti, člověk je tím rozloučením na dlouho ochromen.“ „Proto je povinnosti jeho přátel jej potěšiti a takořka vzkřísiti,“ paní Berková pravila.

„Jeho přátel, ano, má-li přátele,“ vzdychl sobě.

„Vy žádných nemáte?“ Isabella se tázala.

Pokrčil ramenoma. Isabella prudce vstala a šla k oknu.

Paní Berková tázala se dále, nemá-li příbuzných, on vylíčil ji své poměry. Byl osamělý, vypravoval o svých rodičích. Isabella se vrátila od okna. On hledal její pohled, myslil, že se hněvá. Hněvala se, měla oči sklopeny a bolestný výraz. Nalžovský nemohl dělati lhostejného.

Rozmlouvaje dále nepřestal ji zpytovati, až se udobřila, na něj opět se podívala s výčitkou v oku a se smířením v úsměvu. Když nastala malá přestávka řekla: „Tak vy nemáte přátel? Opravdu, nemáte pražádných?“ „Bezpochyby jich nezasluhuji,“ řekl a ona zas vyskočila a zas k oknu uprchla. Matka ji napomenula: „Isabelko, dnes bysi neměla pana Nalžovského týrat.“ „Což ho týrám?“ zvolala vášnivě. „Ach můj bože, což tedy nic dobře nečiním? Nikdy, nikdy?“ Bylo jí do pláče a Nalžovský nemohl jinak leč jíti za ní k oknu, vzíti její milou ručinku a říci jí, že jej zajisté netýrá, on že chápe, proč se horší na něj a že ji prosí za shovívavost, aby nemyslila, že je nevděčným. Na to přišla zas mluva pohledů nesmělých a vroucích, dětinných a sladkých s obou stran.

To vše bylo na oko tak obyčejné a nepatrné, ale mělo to atmosféru tak čistou a blaženou, že Nalžovský okříval po chorobě celého žití a ona že sama sebe nalézala po rozmazlení, jímž bylo její dětství opojeno. Nalžovský zůstal u okna sedět vedle palmy, jež nad ním vějířové listy rozkládala. Díval se z okna v šero ulice, na temné domy okolní. Venku začal svítiti plyn v plamenech posud bledých. Jeho oko bloudilo po krajkových záclonách, po hnědých stěnách pokoje a pozlacených ozdobách, po tmavém nábytku. Pak podíval se zas na Isabellu. V jeho srdci usazovaly se všecky minulé prolité slzy na dně takořka v tichounké, průzračné jezero, ve kterém přítomný okamžik se shlížel a chvějící se obrázek tvořil.

Jemu bylo, jako by byl býval unesen dobrou vílou v čarovný zámek po hrozném bloudění v nebezpečné poušti a jako by tu byl začarován, zachráněn, světu urván. Žil jako v pohádce, to jest byl šťasten, jak lze šťastným být.

A Isabella šla dál a dále nevědouc, že kamsi jde. Každou chvíli prozradila více, nevědouc s jistotou, lze-li co prozradit, a vše bylo takové, že Nalžovský prchnouti nemohl a stále musil i on dávat znáti, že je mu drahou.

A přece nepřekročili ani prvních málo naznačených mezí konvenience a všecko bylo mezi nimi jasné a něžné.

Setmělo se, byl večer, v pokoji osvětlení, spuštěné opony. Pozlacení, skla, zrcadla, nádoby se třpytily a velkolisté rostliny ztemněly, jako by snily o lesích, obrazy v rámcích ustupovaly v báječné jakés pozadí a u krbu se šeptalo. Srdce mluvilo k srdci, domlouvalo, potěšovalo, a co se vypravovalo, bylo milé a drahé, ať to bylo co bylo.

Tak uplynul večer a Nalžovský měl se k odchodu. Paní Berková řekla: „Nuže, kdy chcete s námi odjeti na Berkovku? Zítra, pozejtří? My na vás čekáme, zařiďte si pohodlně své záležitosti, ale prosím vás, raději hleďte hodně brzo odsud se dostati.“ Nalžovský zkameněl. „Milostpaní,“ odpověděl zajíkaje se. „Nečekejte na mne, nemohu určiti, kdy se vrátím na Berkovku, budu vám psáti.“ „My na vás počkáme,“ zvolala Isabella, „my vás tu nenecháme samotného. Jsme vašimi přátely, ať to uznáváte čili nic. Nemáme na spěch, nic nás neláká na Berkovku.“ „Bože můj!“ šeptal Nalžovský a potácel se ke dveřím. Vzal klobouk, který tam ležel a pozdraviv beze slova, vyšel z pokoje. Prchal skrze řadu druhých pokojů a Isabella volala: „Prosím tě, maminko, probůh, jdi za ním.“ Berková učinila to, spěchala, volala a Nalžovský zastavil se v předpokoji.

Byl s paní Berkovou sám, políbil jí ruku a řekl: „Smilujte se nade mnou, neodsuzujte mne, miluji vaše dítě. Odpusťte, že jsem dávno od vás neuprchl, avšak nyní mne propusťte z mého úřadu. Děkuji vám za vše dobro, co jste mi učinila. Neříkejte Isabelle nic. Raději ať myslí, že nemám zdravého rozumu, že jsem nevděčník a třeba že jsem zasnouben. Chci, aby na mne zapomněla. S bohem, matinko, s bohem vy srdce laskavé. Vy zpomeňte na mne někdy, vy jste mi vždycky rozuměla. Buďte šťastna, zdráva! Sbohem!“ Oba plakali, štkali, ona nemohla promluviti. Propustila jej a vrhla sebou v předpokoji na židli skrývajíc si rukama tvář. Nevěděla, co sobě počíti. Byloť jí náhle jasno, že též Isabella Nalžovského miluje.

On vrátil se do prázdného příbytku, ze kterého matku naposled vyprovodil. Ještě tam bylo cítit kadidlo a nic nestálo na obvyklém místě, okna byla dokořán otevřena, matčina postel byla prázdna, jiné postele tam nebylo a on se nestaral, kam se položí.

Zavřel se, a když sousedka klepajíc na dvéře se tázala, nepřeje-li si ničeho, neotevřel jí; odpověděl jen, že ničeho nepotřebuje.

Sousedka šla ke druhé sousedce a řekla jí, že mladý Nalžovský náramně smutně vypadá, že si matčinu smrt velmi k srdci béře, krátce že je o něj tak úzko. Jeť zavřen v pokoji, kde nemá pohodlí, ani trochu vody, ani čeho k jídlu. Kdyby mu bylo jako obyčejně, dal by si rád posloužit. Jsou nyní tak podivné časy, stále je slyšet o hrozných činech, není divu, je-li člověk znepokojen. Ale co mohly soucitné sousedky činit? Nic neopravňovalo je vypáčiti dvéře, vyrvati smutného mladíka jeho smutku a zabrániti tomu, čeho se obávaly. Avšak bály se jíti spat, špehovaly Nalžovského dvéře a za nějaký čas některá u něho zaklepala. Ozval se a prosil, aby byla bez starosti o něj.

„Ale kde budete spáti, mladý pane?“ „Je zde matčina lenoška.“ „Nechcete aspoň trochu vody?“ „Buďte tak laskava, dejte mi tedy trochu.“ Otevřel, vzal vodu, vypadal trochu klidněji, než když se vrátil prvé. Sousedka pátrala jako argus po pokoji, není-li tam nic podezřelého. Zavřela okna.

„Vy byste měl dnes spáti raději u některého známého,“ řekla.

Nalžovský podivně se usmál. „Co se toho týče,“ odpověděl, „nemohu býti lépe umístěn. Můj nejlepší známý je u mne.“ Myslil své neštěstí, ale rychle se zpamatoval a zpozoroval, že dobrou ženu polekal. Mluvil již zcela rozumně, nechal ji u sebe chvíli povídati, odpovídal jí co možná souvisle a poroučel se jí zdvořile. Ona odešla více znepokojena, než přišla.

„Můj bože, on není při zdravých smyslech,“ řekla druhé sousedce, „ale nic nedá se činit. Jen jak ta noc dopadne. Kýž už je ráno. Jsem celá ustrašena.“ Nalžovský dobře pozoroval, že jeho vzezření a chování vzbouzí podezření. Krčil nad tím ramenoma. Nemohlť za to, že jemu bylo žití tak těžké. Milovati, odříkati se, toť byly pro něj protivy tak velké, jako nejprudší žár a nejstudenější led. Procházeti z jednoho ve druhé mohlo již zničiti zdraví duševní. Avšak přece dalo a musilo se to udržeti. Nalžovský smál se pro sebe strachu sousedek. Co myslily si o něm bláhové ty ženy? Což bylo to k zoufání, když věděl, že Isabella mu aspoň přeje, že o něj se stará, když mohl pěstovati jakživ sladkou upomínku na její pohled, její slova, její celé chování se k němu? Co viděly na něm ty zvědavé sousedky? Vždyť snad byl klidný dost?

Posadil se do lenošky po druhé své rozmluvě se sousedkou a neděsil nikoho v domě ani nejmenším pohybem. Pil jednu sklenici vody za druhou. Nemyslil na své odříkání, na úmyslné rozloučení se s Isabellou, myslil jen na ni. Ona jej snad milovala. Jak bohatá látka ke snění a zpomínání. Polekané sousedky nevěděly, jak byl šťastným. Bylo ticho v domě. Přišly poslouchat k jeho dveřím, viděly skrze skulinu světlo, ale neslyšely nic podezřelého. On zakašlal zcela přirozeně. Upokojily se. Šly spat.

Po půlnoci vystrašila je rána. Vyskočily, běžely k jeho dveřím. Slyšely jej prudce choditi. Neodpověděl, když klepaly. Chodil; když vyskočiv židli byl porazil, stišil se a chodil zas do rána.

Ze sladkých upomínek vytrhl jej náhle výbuch vášně. Tu nevěděl co počít, toužil po Isabelle, cítil se schopným ji unésti, s ní utéci, zdálo se mu, že nelze bez ní žíti. Viděl ji před sebou, natahoval po ní ruce. Nechtěl, nesměl ji unésti, miloval ji příliš, aby ji vtrhl do svého neštěstí. Ale žíti bez ní nemohl, nemohl, nemohl. Co z toho sledovalo?

Ty zvědavé sousedky! Připadalyť mu jako Sibylly. Hle, jak ony věděly dříve než on sám, co tuto noc přijíti musí. A nyní klepaly na jeho dvéře. Zdržoval se jim odpověděti schválně, aby neřekl cosi šíleného. Ale jejich klepání a otázky byly mu hrozné. Připadalo mu, jako by osud naň zaklepal, za otevření jej žádal, jako by si žádaly Sudičky odvésti jej kamsi na poušť.

Když pak se stišil, myslil a přemítal těžce. Neviděl Isabelly a nemyslil na ni. Myslil na věčnost, na meze života, na vědomí lidského ducha, na jeho trvání a je-li možné po smrti.

Myslil na boha a zdali lze věřiti v něj. Ptal se, proč dopouští tolik utrpení, je-li, a není-li ho, nechápal dokonce souvislost věcí. Dopouštěl-li, že je bůh příčinou všech věcí a že o ně dále nepečuje, řekl, že není žádným bohem. Pak uznal, že nikdo neví nic jistého, a že nezbývá než věřiti, neb pochybovati. Věřiti je tolik, co blouditi po tmě se svítilnou, která přece vždy nejbližší kroky osvětluje; pochybovati je tolik co blouditi v téže tmě bez svítilny, bez vůdce . . . avšak se vzdáleným neurčitým kmitem, který věřícím je docela zahalen.

Myslil na vesmír a hvězdy, na prostory nekonečnosti; a veškeré věci nejisté, vzdálené, neznámé a přece objevené trhaly jeho ducha do víru nekonečného, neobmezeného přemýšlení, které se zdá býti nad sílu lidské schopnosti, ale o něž lidská schopnost věčně se pokouší.

Tak dočkal se svítání a unavením zdřímnul, když se rozednilo.

Sousedky strkaly hlavy k sobě. „Bože, to byla noc!“ vypravovaly si. „Jak je mu asi teď? Snad je přece živ? Dlouho se již nehýbal. Nepohrdly prostředkem nehezkým a podívaly se k němu klíční děrkou. Potěšily se vidouce, že tvrdě spí. Byly přesvědčeny, že jen ony jej zachránily.

Přece zdálo se jim, že příliš dlouho spí, a když asi v devět hodin ráno jakýsi sluha přišel přinášeje pro něj list, použily té příležitosti, aby k němu se doklepaly a se přesvědčily, jak mu je a co s ním dále díti se bude.

Nalžovský probudil se hned po prvním klepání. Byl k neuvěření zotaven krátkým spánkem. „Kdo je?“ volal svěžím hlasem, a když dobré sousedky, paní Kubová a paní Vacková, se mu ozvaly, usmál se dokonce. Vstal, šel jim otevřít a jeho první myšlénkou byla Isabella. Tato myšlénka podobala se východu slunce po noci plné mátoh a strašidel. Byl to východ ve mlhách, nad mračny, slunce vyšedši hned zas zmizelo ve spoustách mračen. Avšak byl to přec východ a s ním naděje, neohroženost a láska k životu.

Nalžovský vzal podaný mu list a zažertoval dokonce.

„Hle, tu jsem zdráv a celý,“ pravil. „Vy jste si bůh ví co o mně myslily této noci.“ „Zaplať pánbůh, jen když to není pravda,“ řekla Vacková, a nabízela mu, že mu uvaří kávu. Upokojilo ji nevýslovně, když ji přijal.

On zůstal sám a podíval se na svůj list. Na obálce poznal ruku paní Berkové.

Nemohl nikterak ho otevříti. Kdyby mu byla poslala zavřenou tajuplnou skříň bez otvoru, bez zámku, z těžkého kovu, nebyl by měl více práce s jejím vypáčením.

Jeho ruce byly neobratné, prsty stuhlé, nemohl najíti nástroje k otevření listu a bůh ví, jak to všecko předržel, předržev pak přečetl tato slova: „Drahý příteli, přijďte k nám ještě dnes. Isabella ví, co jste mi včera svěřil. Též ona Vás miluje a zapřísahá mne, abych byla Vaší a její lásce přízniva. Vám oddaná M. B.“

Co činím, co píšu, koho líčím?

Je zamračené jitro, nechce se rozedníti. Kol mého okna zahradami hučí a uhání parovlak. Sotva se objevil, zmizel jako apokalyptické zjevení, jako idea zpola jen pochopená. Venku se mluví, vypravuje, lidé se zastavují. Týž vlak, který co blesk se objevil a zmizel, přejel a sdrtil mladého, neznámého muže, jenž se byl položil na koleje právě na místě, kdy za krásných letních dnů výletníci sestupují v davech veselých.

Krvácející sdrcené tělo samovrahovo je vyneseno na skálu ke kostelíčku na tichý hřbitov, jehož nízkou zídku věnčí les kolem kol a do něhož bujný kaštan větve stápí. Tam našlo pokoj jeho nepokojné srdce. Ten den les truchlí. Je teskno v přírodě. Mně padá péro z ruky a opět se ho chápu po tomto významném intermezzu.

Dívám se ve tvář své době vážné, teskné a významné tak, že ji sotva lze chápati. Portrétuji jeden z rysů jejích a slyším jako rozkaz s nebes hůry, aby poesie šla hledat a sbírat balsamu na rány zející, nebť ona jest prý tím dítětem z pohádky, jež bylo vysláno do dálných světa končin, do zakletých lesů a začarovaných zámků, aby přinesla tři kapky „Živé vody“ ku vzkříšení umírající báby.

Náš Nalžovský prošel pokušením minulé noci sám nevěděl jak a nedopouštěl ani sám sobě, že tu jakéhos pokušení bylo. Šel kolem propasti se zamhouřenýma očima, podobal se motýlu, který kolem plamenu letí zavadiv křídlem o něj a nepopáliv se.

Nyní, když měl ten drahý list, nevěřil, že je nějakého utrpení na světě. Nevěděl, co vděčností sobe počít. Vrhl se na kolena před matčiným úmrtním ložem a pokryl je slzami, jež platily jí, jimiž jí děkoval za život, za to, že ji měl, že v poslední hodince s ní se sblížil, za nynější okamžik.

Věřil v boha a nazýval jej láskou, přízní, slitováním. Věčnost zdála se mu náhle oživena, neviděl v ní místa pro prázdno, pro nicotu. Všude bylo cítit lásky dechu. Láska žila a žije od věků k věkům a nejhorší trápení myslil, že lze snášeti pro jednu chvíli lásky.

Letěl k Berkovům a klesl Isabelle k nohám. Díval se jí do tváře dlouho, dlouho. Ach, tato chvíle byla věčností. Nevěděl, kdy začala, myslil, že se neskončí. Blouznil tak, že ztratil veškerou míru pozemského žití. Isabella se zardívala, měla slzy v očích, odstrkovala jej jemně jednou rukou ponechávajíc mu druhou. On netroufal si políbiti jí více než její prsty. Musil se přece trochu zpamatovati a posadil se naproti paní Berkové. Děkoval jí, zajíkaje se, řekl, že by nebyl do smrti si pomyslil, že by mu povolila Isabellu milovati, a omlouval se, že jí to psal. Učinil to jen proto, aby jí dokázal, kterak nelze, aby na Berkovku se vrátil.

„A na mne jste při tom nemyslil,“ vyčítala mu Isabella zardívajíc se ještě, jako by v červáncích tonula.

„Isabello,“ řekl tiše a vroucně. „Vy nevíte, jak mi bylo. Nedoufal jsem ve vaši lásku. Ach můj bože, vždyť jí posud nemohu uvěřit.“ „Vy zlý, ukrutný, chtěl jste uprchnouti.“ „Ano, Isabello, prchnouti jsem chtěl.“ Přejel ho mráz, přejel si rukou oči a zpomněl si na minulou noc.

„Chtěl jste zapomenouti na mne a abych také zapomněla.“ Paní Berková jala se slova: „Ona slyšela, co jste ke mně mluvil v předpokoji, šla za mnou, když jsem vás sledovala, my jsme ji neslyšeli. Když jste odešel, vrhla se mi kolem krku a vyznala se mi ze všeho. Nespaly jsme spolu celou noc. Ráno jsem vám psala. Nemohla jsem jí ničeho namítati. Jaký důvod je dosti silný proti lásce? Neuznávám žádného.“ Mezi tím Isabella se zamyslila. Nevěděla, co se jí děje. Bylo jí, jako by se probouzela z jakéhosi sna. Ale rychle jí to přešlo, anebo zas usnula a zase snila dále. Slyšela v tomto pokračování svého snu, jak Nalžovský řekl: „Tak slyšela jste tedy, má drahá, z mých úst první hlasité vyznání mé lásky k vám. Slyšela jste, kterak jsem si žádal, abyste na mne zapomněla, avšak neříkejte, můj anděle, že já jsem chtěl zapomenouti. Nebyl bych mohl po včerejším dnu, třeba jsem před tím o to usiloval.“ „Vy jste o to usiloval?“ vykřikla Isabella a její sen ji celou omámil, jakmile se musila obávati, že Nalžovského ztratí.

„Usiloval jsem,“ řekl smutně. „Co měl jsem činit?“ Vypravoval o svých plánech do budoucnosti, a kterak chtěl jíti k telegrafu, k poště neb za hlídače železnice. Isabella se smála a zajímalo ji to. Řekla, že si ho představuje v takovém hlídacím domku.

Smál se s ní a byl šťasten. Bylo to za ním. Nyní měl ctižádost, energii, nyní chtěl se ucházeti o nějaké skvělé postavení a sliboval, že zajisté předčí Domina. Tím zavděčil se Isabelle velmi. Paní Berková netajila mladým lidem, že bude pan Berka proti tomuto sňatku, ale prosila Nalžovského, aby se tím nedal zastrašiti. Radila mu, aby prozatím na Berkovku nejezdil, uvolila se, že bude svého manžela připravovati na tato událost, pak uvidí se, co dále se bude díti.

Isabella usmívala se vítězně. „Co může se díti, než co já chci?“ řekla a Nalžovský zulíbal jí za to znova ruce, ale jí bylo úzko při tom a zas na ni to přišlo, jako by ze sna se probouzela.

Byla strašně znepokojena a nevěděla proč, necítila se dokonce šťastnou jako včera. Kdykoli matka neb Nalžovský vyslovili jméno lásky, vždy zalekla se, jako by ji cosi neznámého odkudsi vyhrožovalo. A přece Nalžovského snad milovala? Či nebyla to přece láska? Ubohé dítě nemělo odpovědi k této vnitřní otázce.

Minulé noci, když matce z té lásky či domnělé lásky se vyznávala, věřila v ni přece tak upřímně a celý čas byl jí Nalžovský tak posvátným a vzácným. Bývaloť jí, jako by se jí roztávaly ledové kry kolem srdce. Když s ním kreslívala, myslila někdy, že musí padnouti k jeho nohám. Cítila se přemožena, ovládána jeho vlivem a nemohla si nic sladčího pomysliti.

Ó bože, zpomněla si, jak mu podávala onen telegram, zvěstující nemoc matčinu, a pak, kterak odejel a ona jej doprovázela.

Vždyť jí bylo tehdáž, jako by ji bylo vyrváno z ňáder to nejlepší, co cítila, a ona jako by musila letěti za vlakem a dohoniti Nalžovského. A což potom, když po něm toužila, vzdychala a jak se zasazovala, aby matka s ní jela na pohřeb jeho matky. A ještě dále to trvalo, vzrůstalo, ji povznášelo a pronikalo. Byla v tom jako jiným tvorem. Proč netrvalo to ještě? Co se stalo?

Proč probouzela se ze sna lepšího tisíckrát, než bylo probuzení? Proč byla náhle střízlivou? Proč byla opět tou Isabellou, jež každým pohrdala a v lásku nevěřila?

Nalžovský neměl pojmu, co v ní se děje a byla-li chladná k němu, přičítal to panenské cudnosti.

Zůstal u ní a u její matky celý den, díval se na ni dlouhé neocenitelné chvíle.

Jak byla krásná. Někdy byla zamyšlena, někdy plachá, vyhýbala se jeho zrakům. Někdy zas roztávala a věřila opět v lásku svou. Tu mívala pohledy pro Nalžovského, které jeho srdce ssálo jako slunečnice paprsky slunce.

Někdy zapomněla na lásku i na nedůvěru k ní, na své nové starosti i na své měkké city a byla dítětem svévolným, čtveračivým, rozmazleným, ale neohroženým a samostatným.

„Přece je s Nalžovským nějaká zábava,“ myslila si v takových chvílích zatím co on jí se oddával duší celou tak, že v ní viděl celý svět, člověčenstvo, věčnost i osud svůj.

Večer doprovodil matku i dceru na nádraží. Ony odejely bez něho a on vyšel kamsi mezi stromy a chodil, až hvězdy vyšly a on jim zvěstoval, že zná zákon, který jim vládne, který v jejich kráse se jeví.

Věřil v dobro, v blaho, v přízeň věčných osadu. Věřil, že všecky nesnáze pouhou zkouškou jsou a na dně všeho, na výšinách všeho žití, že čeká rozevřená náruč věčné lásky.

Zatím Isabella jela domů. Seděla sama s matkou ve vagoně. Nemluvila. Paní Berková vzala ji za ruku a řekla: „Mé dítě, jsi šťastna?“ Isabella vymkla tu ruku, neodpověděla. Nevěděla, je-li šťastna. Položila hlavu na okno, dívala se na hvězdy, v jejichžto pohledu Nalžovský právě se kochal, ale neměla jim co říci, nesvěřovala jim své blaho, nežalovala jim svůj stesk. Byla sobě záhadou. Zastřela okno, zahalila si hlavu, vložila se do sedadla a byla by ráda usnula.

Neusnula sice, ale podařilo se jí také nepřemýšlet. Vyhýbala se jmenovitě zpomínkám na Nalžovského, neb najednou kladl se jakýsi stín mezi ni a jeho a musila-li naň zpomenouti, byla by málem vykřikla. Nevěděla, co si má mysliti o sobě. Patrně, co byla považovala za lásku, byl pouhý rozmar. Dokud byla měla nejistotu, že její žádost se vyplní, trvala. Jakmile mohla býti šťastnou, nebyla toho schopna. Bylo jí líto, že se zaslíbila, a zalekla se lásky pout. Želela své svobody a jakási vzpoura v jejím srdci se zdvihala. „Vždyť jsem tak mladá,“ pravila k sobě, „chci býti dítětem, motýlem, chci býti neodvislou.“ A protože hlas jejího svědomí posud velmi necvičeného přece namítal, že to všecko bylo její vlastní vůlí, že se do toho sama hnala, a jelikož se cítila tím znepokojena, nechtěla o tom raději ani věděti. Rozlámala svůj vějíř, pak smekla náramek s ruky a jala se lámati tento. Brzo okno otevřela, brzo je zavřela. Nahnula se někdy ven a někdy nechtěla pranic viděti ani venku ani uvnitř. Začala mluviti a stěžovala si matce, jak je ta jízda nudná, a ubohá matka měla tíseň na srdci a opět netušila nic dobrého.

„Přiznávám se ti, Isabello, že se tvého tatínka velmi bojím, až uslyší o tvé lásce k Nalžovskému,“ pravila k ní, když se již blížily poslední stanici.

„Eh, co,“ utrhla se Isabella. „To je to nejmenší,“ a zase ji přešla chuť do řeči. Nepromluvila ničeho, až vlak se zastavil na stanici blíže Berkovky.

Ježto byly paní a slečna Berkovy telegraficky svůj příjezd oznámily, čekal na ně povoz a v čekárně zářil obličej Dominův jim na přivítanou. Vedle Domina objevila se svou nejzdařilejší úklonou Emilie, vychovatelka, jež byla z Prahy přijela zatím, co Isabella se svou matkou tam meškala. Omlouvala se, že byla prodloužila svou dovolenou. Bylať skutečně churava po oné lázni ve Vltavě v noci a bouři. Zatím co s paní Berkovou o tom několik slov vyměnila, nabídl Domin Isabelle svého ramene, aby ji dovedl ke kočáru. Byl k ní celý změněný. Sestoupil s několika stupňů své výše, aby se jí stal příjemným, a ona dnes nebyla v náladě vtipkovati a se mu posmívati. Z počátku nechtěla se s ním vésti a děkovala mu chladně za jeho zdvořilost, ale když ještě jednou žádal a velmi galantně si počínal, pomyslilo si vzdorovité to dítě: „Můj bože, snad nejsem ještě tak vázána a zadána, abych se ani vésti nesměla s jiným mužem?“ Jen to pomyslila, již s ním se vedla, již zasmála se zas zvučně jako svěží pramének ve skalách a běžíc ke kočáru vlékla vážného doktora za sebou, jemuž dokonce neslušelo, měl-li se rychle pohybovati.

Když v kočáře se usadili, řekl Domin, že pan Berka si žádal, aby dámy přijely rovnou cestou místo do villy do dvorce, kde právě se slavilo dočesné chmele. Berka tam byl s Valerií. Paní Berková ničeho nenamítala, dávala se odvážeti, kam její manžel si žádal. Její teskné myšlení ztrácelo se bůh ví kam.

Isabella a její vychovatelka řekly si několik slov na přivítanou chladně, lhostejně, jak spolu vždycky jednávaly. Ale Isabella nebyla více tím bezstarostným dítětem, jako když posledně se rozešly. Když Emilii v čekárně spatřila, podívala se jí do duše, jež se ji zhlížela v bledě zelených očích. Bůh ví, odkud přišel Isabelle nápad, že Emilie je doktorem okouzlena jako Valerie. To bavilo ji okamžitě a vyráželo ji z jejích starostí. Byla cestou živa a tak hovorná, jak byla na železnici nemluvná. Zdálo se jí, jako by byla vyklouzla z jakéhosi zajetí, jako by byla shodila nějaké jho se sebe.

V skutku bylo také volno v nočním chladu podle Vltavy, do které hvězdy stápěly světlé klíny, naproti dusnému pobytu v železničních vozech.

Zavítaly do dvorce slavnostně osvětleného. Kolovrátek hrál ve velkém čeledníku a podivný veselý ples hlučil a zatáčel se v bystrém taktu hodně od podlahy, až oblaka prachu se zdvihala.

Veselá společnost záležela ze starých žen a výrůstků, jak bývají zaměstnány při česání chmele, a ty nejstarší babičky poskakovaly nejvíce při tanci a výskaly nejrozpustileji. Sotva spatřily paní Berkovou s dceruškou, vyběhly jim všecky naproti se sklenicí piva, s velkými věnci ze chmele a aster a s ohromnými kyticemi z květin pestrých a živých, plně rozkvetlých, jakými nastávající jeseň na člověka hledí.

Isabella zajásala těmto květinám vstříc a obdařila skvěle ubohé dělnice.

Strhla si klobouk a vzavši jeden z věnců vtiskla si jej mezi svoje nádherné vlasy maně bez zrcadla, jak jí do ruky přišel, a vypadala hned tak neodolatelně, že Domin ze své rovnováhy přišel a zcela upřímně zvolal: „Ach, jak jste krásná.“ A Isabella, která ještě před hodinou Dominem pohrdala, dala si tím bezděčným výkřikem pochlebovati, dala se jím opojiti jako vůní chmele, jíž byl celý dvorec proniknut. Byla by chtěla sebe viděti a cítila, jak ji to sluší.

Dlouhé bujné úponky chmele zaplétaly se jí mezi zlaté prameny vlasů a jeho světle zelené chrastivé plody tvořily koruny kolem jejího čela. Sem a tam tulila se tu bílá růžová neb temná astra k jejím skráním a k něžné šíji, jako by tam byla hozena hrstka hvězd.

Pan Berka dával se prováděti ochotně svými dělnicemi co jediný pán mezi tolika ženskými. Domin netančil. Ale Valinka, Isabella i Emilie vmísily se do reje. Isabella byla skoro rozpustilá. Rozdávala mezi ženy plné hrstě peněz. Pozdě odebrali se všickni do villy, Isabella k sobě zcela nepodobna. Oživovala svým skvělým rozmarem všecky tak, že dlouho se nerozešli. Začala se znova škádliti s Dominem, dala si od něho pochlebovati, těšila se ze žárlivostí Emiliiny, kterou dobře uhodla, a nemyslila dokonce, zdali Valinka snad také netrpí. Lichotila se ku svému otci a cítila, že jej více miluje než matku. Vyhýbala se pohledu této. Byla toho večera učiněnou koketou.

A pak vešla do své malé hezounké ložnice a zavřela se tam. Neuložila se na své sněhobílé lože v malé alkovničce neb věděla, že nebude moci usnouti. Přecházela po pokoji posud ve svém věnci se sepiatýma svislýma rukama. Myšlénky, obrazy, zpomínky matně ji oblétaly. Zpomněla si na jinou dívku než byla ta, jež po celý večer se smála a Dominův obdiv vyzývala vtipem, svévolí a lstí. Bylo to děvče jemné, jež se snažilo rozuměti duchu velkému, jež kladlo milou ruku na trpící srdce. Viděla v duchu to děvče, kterak hřbitovem kráčí napřed a na něj, jejž miluje, se ohlíží a vlídně mu ukazuje cestu z říše smrti, zoufalosti a tmy k naději a k útěše.

Přitiskla si ruce k očím, nemohla si ani uvěřit. Což to byly slzy, jež se jí do očí draly? Snad nebyla tak sentimentální, aby v noci plakala? Vztyčila hlavu a podívala se do zrcadla, podle něhož byly svíce rozžaty z každé strany. Viděla se s rozpuštěnými vlasy a s bujným věncem, s planoucími lícemi a očima. To nebyla táž dívka, jíž zpomínala skoro se slzami. To byla zrádná rusalka, jež toliko podobu anděla si byla vypůjčila, aby trpícího smrtelníka k smrti umučila, do propasti strhla, zničila.

Isabella nemohla pomysliti na spaní. Vypletla si věnec silně páchnoucí z vlasů před zrcadlem, hodila jej na zem a pak došla zvolna k psacímu stolku. Vzala péro a . . . psala Nalžovskému: Můj drahý, jsou dvě hodiny s půlnoci. Nemohu spát, jsem sama ve svém pokoji. Myslím na Vás. Bůh ví, budete-li se mnou šťasten. Nejsem snad, jakou si mne představujete. Byla jsem dnes večer dětinská, tančila jsem při dočesném zatím, co vy máte smutek. Byla jsem veselá, zpomínala jsem málo na Vás. Jsem nestejná, někdy sebe neznám. Přece myslím nyní opět na Vás, chci usnouti se zpomínkou na Vaše oči a myslím, že jsem takto nejlepší, jak vůbec mohu bytí. S bohem, pište mi brzo, jak jste slíbil. Vaše Isabella.

Nalžovský dostal tento list dříve, než nějakého se mohl nadíti, a viděl v těchto krátkých nelíčených řádcích svou Isabellu celou. Odpověděl okamžitě na těchto několik slov dlouhým listem, v němž se rozhrnula jeho skvělá obraznost, prodchnuta hlubokým citem jeho. Děkoval jí za její upřímnost, nedivil se její dětské těkavosti a měl její vyznání, že přece naň myslí, za vzácný poklad.

Popisoval jí od začátku, kterak jeho náklonnost k ní vznikla, vzrůstala a stále pokračuje, řekl ji, jak jej činí šťastného, jak mu dodává nové chuti k žití, síly a trpělivostí, a oznámil jí, jaké kroky hodlá činiti, aby se domohl postavení důstojného takové družky, jakou ona se mu měla státi.

Odeslal tento list se sladkým uspokojením, s přesvědčením, že bude pohlcen, že jej bude Isabella tak studovati, jako on její lístek, že jej bude nositi stále u sebe.

Kdežto dříve býval nakloněn rozebírati veškerou nepřízeň osudů a přírody, veškeré možné nehody v životě, viděl nyní přede vším příznivou stránku všeho a pamatoval-li přece na stránku zlou, těšil se, že může býti neohroženým, trpělivým, vytrvalým, že je mu dáno vzdorovati všemu na světě, že člověk jmenovitě i ve smrti ještě bývá vítězem nad osudem.

Takové smíření s osudem i přírodou bylo nyní uzavřeno v jeho srdci. Jak neměl Isabellu znova milovati, jí žehnati za takové dobrodiní?

Ona žila v jeho mysli jako zářící hvězda. Pomyšlení na ni bylo světlem, teplem, slastí, životem rajským. Vypočítal si čas, kdy mohl by dostati příští lístek od ní, a mezi tím se činil a snažil po nějakém tom postavení. Komu se představil, kam zavítal, všude jej dobře přijali, což působilo jeho sebevědomí, jeho klidné a jasné vzezření. Nedomohl se posud ničeho, ale vyhlídky se mu otvíraly tu i tam, a on se pustil ochotně v pronásledování jakéhosi kousku pevné společenské půdy.

Žil v příbytku své matky, jak mu jej zanechala po své smrti. Nechal vše, jaké to bývalo, urovnal si své knihy, upravil stolek k práci. Dlouhé hodiny ztrácely se někdy v neobmezeném přemýšlení. Stíhal věčnost, jež před ním věčně prchala, hledal pramen všeho a nepřicházel k němu se žádné strany. A mezi tím náhle zvolal: „Isabello! Co děláš, myslíš, jak vypadáš nyní?“ Byl pak celý v této zpomínce zatopen a nehledal nic více.

Její lístek přišel. Byl mnohem delší prvního, učinil jej ještě tisíckráte šťastnějšího, neb nyní psala mu Isabella, že nepřestala naň mysliti hned po napsání listu předešlého, že o něm snila ve spaní a při probuzení že opět pamatovala naň. Kreslila, dodělala sama Berkovku. Byla zamyšlena, Domin byl stále kolem ní a tázal se, co by jí bylo. Nemohla mu to ovšem říci. Všickni se jí divili, ona nežertovala, neodporovala nikomu, šla sama na procházku do úžlabiny, plakala tam. Vypravujíc to v listu svém napsala tam najednou: „Ba není to omyl, Graciáne, miluji Vás. Kdybych měla kdy o tom pochybovati, vyběhnu tam do úžlabiny a na tom místě přesvědčím se o tom zas. Víte, jak jsme tam byli spolu a jak jsem plakala?“ V takovém rozpoložení očekávala Isabella jeho odpověď. Dostala a pohltila ji, čtla ji mnohokrát, nosila ji u sebe.

Odepsala mu. Nyní věděl o ní vše. Vše až do okamžiku, kdy tento list byl odeslán. Ale sotva byl na poště, byla by jej ráda vzala nazpět, a zoufalost jí nepochopitelná zmocnila se jí. Pravila k sobě, že snad lhala, přeháněla v tomto listu a náhle nedovedla si ani obličej Nalžovského představiti. Byla zas celá zvrtkána, pochybovala o své lásce. Zpomněla si, že Nalžovskému psala, kdyby se to mělo státi, že by vyběhla do úžlabiny, aby znova o své lásce se přesvědčila, ale nechtělo se jí tam jíti, prchala naopak před každou cestičkou v zahradě, která tam vedla, a byla by dala nevím co na světě, aby o Nalžovském nikdy se nebyla dověděla, že žije. Byla v nesnesitelném rozmara. Měla vzíti nějakou hodinu u své vychovatelky, ale nikdy ubohou Emilii posud tak nezlobila jako tenkráte.

Tato ztratila trpělivost a mladé dámy daly se do hádky, bylo po učení. Isabella počínala si nyní dokonce již samostatně. Sešla se s Dominem a dnes líbilo se jí hádati se s ním. Zastávala se ženského pohlaví naproti mužskému pohrdání, a Domin, dokonce jí nešetře, porážel ji pádnými důvody o vznešenosti mužského ducha nad ženským.

Isabella zlostí div neplakala, když Domin se jí chlubil svým větším mozkem, větší silou, vytrvalostí, historickou minulostí, když jí dokázal, jak málo, vlastně nic ženy v dějinách nedokázaly naproti mužům. Řekla mu, ona že přece jen mužskými pohrdá pro jejich chlubivost, a že se nestane otrokyní žádného z nich. Smála se mu, že se mají muži čím chlubiti, že toho již dokázali na světě, že jsou války, nepravosti, pokrytectví a lež na denním pořádku, že je více chudoby než blahobytu a všude že je samá nespokojenost. Takové že je dílo mužů.

Tu on na to, že při tom všem mají ženy velké účastenství, a neostýchal se užiti otřepané a smutné výčitky, že skrze ženu přišlo zlo na svět.

„Tak,“ ona se hájila, „ve zlém máme tedy účastenství, ale v dobrém toliko vy jste tvůrci.“ I sebrala zas veškeré důvody svého pohlaví proti němu.

Tak potírali a hádali se. Pan Berka tomu se smál a měl radost z Isabelly. Prohlásil celou hádku za dětinství s obou stran a rozhodl galantně, že má žena půvab a muž sílu, mužské zásluhy že jsou světoznámy, tiché působení ženino že je povznešeno nad ctižádost.

Bůh ví, odkud se mu vzala najednou tato poetická žíla. Emilie mu děkovala za celé ženské pohlaví. On uklonil se zcela mladistvě. Isabella byla svým otcem okouzlena a řekla mu, že se jí žádný muž nebude nikdy líbiti jako on. Prosila jej, aby s ní zas jednou na koni si vyjel. Byl k tomu ochoten. Dal dva koně osedlati. Isabella se ptala Domina, zdali by také s nimi nejel. On neuměl jezditi a byl uražen její otázkou. Přemýšlel, jak by ji na vzájem zas pokořil, a odešel na procházku sám, ana zatím Isabella v modrém obleku amazonském se svým otcem cvalem ujížděla.

Domin přemýšlel. Jeho plány unášely jej dále než Isabellu její kůň, jakkoliv s ní letěl do dálky.

Chtěl stoupati do výše tak dobře jako Berka. Avšak bohatství nebylo mu při tom účelem, byloť mu prostředkem. Chtěl hráti úlohu v písemnictví, v politice, chtěl býti velkým mužem, míti jméno a zvěčniti je, možná-li, na všecky časy. Byl přesvědčen, že k tomu je zrozen. Než se ubytoval u Berků, měl tento úmysl v jiném poněkud spůsobu. Tehdáž chtěl se probojovati svými talenty a neostýchal se hledati podporu, protekci a všemožné služby u lidí známých i neznámých. Necítil se nikdy pokořen, vždycky uměl nastrčiti své hrdé sebevědomí jako štít naproti pohrdání, jako magnet ku přilákání obdivu. Ale co meškal u Berků, přišel k jiným náhledům. Berka měl na něj více vlivu, než Domin věděl. Mezi tím co Domin poučoval Berka, učil se od něho zištnosti a jevil v tom schopnosti. K tomu přišlo to nenadálé dědictví, které mu objevilo slasti zámožnosti a tisícero žádostí před tím neznámých v něm vzbudilo. Byla to maličkost několika tisíců, která by se mu byla zdála ohromným bohatstvím vždy jindy, ale v Berkově domě se scvrkala na malou jistinu, jejíž úroky právě stačily na spotřebu doutníků. Ale bylo to přec něco a Domin dovedl svým vzezřením a tajemstvím, ve kterém zahaloval cifru svého jmění, z toho učiniti mnoho. Avšak to vše vedlo jej k tomu, že chtěl se státi pánem velkého jmění stůj co stůj. Jiného prostředku k tomuto velikému cíli ovšem nevěděl, leč oženiti se bohatě, neb oddán jsa vědě a maje před sebou ještě studie nemohl počítati na skvělý výnos své práce.

Přemýšlel, jak by to navlékl, a nyní, uražen jsa, přemýšlel zase, kterak by Isabellu pokořil. Nuže, kdyby se mu podařilo státi se pánem jejím a jejího jmění, mohl se přece kochati v doživotním vítězství.

Pohrdal ženským pohlavím, říkal druhdy, že by nesvěřil svůj osud rukám křehké ženy. Nyní mluvil jinak. Shledával, že není třeba pohrdati ženou, je-li bohatá. Na lásku přec také nezapomněl. Isabella byla krásná a trochu mu šla hlava kolem, když si na ni zpomněl, jak byla půvabná při dočesném s věncem v kadeřích, když si pomyslil, jak by mu bylo, kdyby ji držel v náručí.

Berka měl s Isabellou velké plány, avšak jaké byly, neřekl, a Domin zas jemu neřekl, mnoho-li sdědil. Oba jeden druhého napínali, a Isabella byla předmětem jich rozpočtů, aniž ji kdy při tom jmenovali.

Jisto bylo, že měl Berka o Dominovi velké pojmy a že si myslil, kdo ví co ve světě dokáže, a kdyby měl míti tento člověk také ještě jmění, že by se mu nemohl nikdo vyrovnati. Otázka byla jen, bylo-li to pravda s tím dědictvím a mnoho-li to přece bylo. Berka nešel tak snadno na lep. Dominovi pak líbilo se v Berkově domě, za jeho stolem, v jeho zahradě a lese, na jeho polích a v jeho stodolách.

O tom všem Domin přemítal, a když otec a dcera dlouho se nevraceli ze své vyjížďky a jemu v zahradě chladno bylo, šel do svého pokoje. Tam obrátil pak svou klidnou mysl od těch výpočtů, aby ji ponořil do mathematických problémů.

Isabella svého otce neznala, to jest neznala ho jako člověka. Nedospělé děti mají o lidech dospělých, s nimiž žijou, obyčejně předpojaté pojmy, buď si je idealisují, anebo se jich hrozívají dle okolností. Pak přichází doba, kde náhle dospělý úsudek se dostaví a tehdy stávají se velké převraty mezi nimi buď příznivé, neb nepříznivé. Takový převrat v mysli dětské rozhoduje pak často pro celý život a jeho vliv na povahu bývá velký.

Otcův dobrý rozmar, jeho svěží vzezření, jeho smysl pro eleganci, jeho shovívavost ke všem dětským nespůsobům, jeho štědrost k dítěti v mlskách, hračkách, hezkých šatičkách, to vše působilo, že Isabella jej zbožňovala a jeho výrokům jako orakulu naslouchala. On měl radost, že je celá po něm, a opravdu Isabella se mu podobala v povaze, jak v tazích obličeje své matce. Berku těšívalo, mohl-li vésti se svou dceruškou oposici proti matce. Smáli se spolu její něžnosti, její péči a bavilo je společně ji týrati. Berka vedl Isabellu svým směrem a jeho žena protivila se jim tolik, mnoho-li byla s to při nesmírné lásce, kterou k oběma cítila. Bylť mezi těmito lidmi jaksi boj principů, jaký lze sledovati ve všech rodinných poměrech, jaký z rodin pak do veřejnosti přechází a v dějinách víří.

Když Berka mladistvě a lehce na koně se vyhoupl a Isabella bezpečně v sedle se držela, loučila se s nimi paní Berková a srdce jí přetékalo láskou k těmto dvěma drahým bytostem. Přistoupila k dceři a rovnala jí dlouhou vlající sukni, poklepala jejího bělouše po krku, usmívala se a zářila štěstím. Hledala pohled svého chotě, a když jí ho dopřál a dosti vlídně jí hlavou pokynul, byla na vrcholu blaženosti.

„S bohem, maminko,“ řekl, „neděs se zas o nás. Vyjedeme si daleko, nenavrátíme se hned, nemysli si pak zase, že se nám něco stalo.“ Jak byl k ní dobrotivý, jak byl posud krásný. Řekl-li jí „maminko“, byl k ní vždy v nejlepší míře. Jí zvlhly oči a usmívala se jako blažená. Oni ujeli. Jak jim to slušelo!

Zmizeli na cestě k lesu, zahnuli za skálu.

„Miluji příliš?“ tázala se Berková sebe. „Oh, není pravda, myslím-li to někdy, miluji slabě. Není možná příliš milovati. Čím více lásky, tím více požehnání. Kdyby má láska dovedla přemoci všecko, mou slabost, moje a jejich vady, pak mohla bych říci, že jsem dosti milovala.“ Také ona přemýšlela, ovšem že jinak než Domin, chodila po zahradě a jednou s ním se setkala. On se k ní choval vždy buď blahosklonně, neb velmi z vysoka.

„Máte asi strach,“ tázal se, „aby Isabella nepřišla k úrazu na koni.“ „Jsem dnes dosti klidná,“ odpověděla. „Isabella dobře jezdí a její otec je u ní.“ „Přec je to výstřednost pro ženskou, neměla byste dovoliti, aby Isabella jezdila; avšak vy nemáte asi co dovolovati, Isabella dovolí si všecko sama.“ „Co se týče jezdění na koni, proti tomu jsem nikdy nic neměla u Isabelly. Jsme-li my ženské beztoho bázlivé od přírody, nesmíme to vychováním a zvykem ještě podporovati.“ „Ano, v tom jeví se právě vaše slabost, že všecko ještě podporujete, co děvčeti napadne.“ „Vy mne karáte, pane doktore? Zasluhuji toho v skutku od vás?“ „Upozorňuji vás co přítel vašeho muže.“ „A nač, můj bože?“ „Že je Isabelle třeba přísnějšího vedení. Až se provdá, nebude její manžel tak shovívavým jako rodiče.“ „Kdo ví, nebude-li k ní ještě laskavějším. Aspoň doufám, že se mé dítě provdá z lásky.“ Myslila na Nalžovského.

„Hm, z lásky,“ opakoval Domin, pokašlávaje polo rozpačitě, polo hněvivě. „Z lásky, nu ovšem že z lásky, avšak nebude to přec slepá, nýbrž rozumná láska, nebude to nezřízená vášeň, ale mužná, důstojná náklonnost.“ Jak to mluvil? Paní Berková byla neobyčejně bystrozraká a poznala hned, kam míří. Zbledla. Domin a Isabella? „Můj bože, to není možno,“ pomyslila si.

„Vy máte pravdu,“ řekla nahlas. „Isabella potřebuje ještě jakéhos vychování domácího, než ji odevzdáme vychovateli osudu. Nemyslete, že na to zapomínám.“ Šla dále, procházela se zahradou a k večeru usadila se s Valerií. Litovala ubohé to dítě vidouc, že se trápí k vůli Dominovi, Valinka svěřila se jí tak na polo se svým steskem a nyní mluvily spolu o Emilii. Též ona byla zamilována do Domina, řekla to prý Valerii, byla více churava tou vášní než nachlazením ve Vltavě, žárlila dříve s Valerií a nyní s Isabellou, neb tuto Domin asi miloval.

To vypravovala Valinka smutně s hlavou ve dlaň opřenou.

„Nevěřím tomu, že by Isabellu miloval,“ řekla paní Berková.

„Emilie je o tom přesvědčena.“ „Já jsem zas přesvědčena, že tomu není tak,“ tvrdila Berková a pro sebe dodala: „Možná, že si jí žádá, že má v tom interes, ale lásku?“ „Jednou řekl,“ Valinka odvěce, „že mu není žádná žena dosti dobrá, aby jí svěřil svůj osud.“ „Tak vidíš, Valinko. On nemyslí na lásku. Jsou lidé, kteří v skutku bez ní žijí. Nemilují nikoho, a kdyby je někdo miloval, smáli by se mu.“ „Těm je dobře, tetinko!“ „Kdož pak ví, jak jim je. Pták a ryba si asi nikdy nerozumějí. Ale ty, má drahá duše, věz, že jsou okamžiky v lidském žití, kde člověk se modlí, aby nemusil tolik milovati. Víme-li ku př. dozajista, že svou láskou sobě a jiným uškodíme, modleme se, aby nám ji ubylo.“ Valerie přisedla ke své tetě blíže a položila si hlavu na její rámě. Plakala tiše a Berková vložila ob čas svou teplou ruku na její hebké vlasy.

Stmívalo se. Seděly spolu v onom útulném pokojíčku vedle ložnice. Venku bylo již chladno k večeru, v zahradě rděly se stromy v červáncích. Listí bylo bez toho pestré, prožloutlé a rudé. Vypadaloť venku, jako by se snoubily tichý žal a tichá radost. Ti, kteří věřili v lásku, jí obětovali, k ní se modlili, ji vzývali, cítili její všudypřítomnost.

Též Emilie náležela k těm, kteří v ni věří a doufají. Bylať nahoře ve svém pokoji, dívala se z okna na Domina a špehovala jeho kroky po schodech, a když byl ve svém pokoji, nemohla se utišiti. Byliť sobě tak na blízku! Což kdyby k němu vešla pod nějakou záminkou? Nemohla, nesměla a nenáviděla pouta konvenience za to.

Berka a jeho dcera byli zatím daleko z domova. Uháněli planinou, a když velký kus země opsali, vraceli se jinou cestou domů.

Mluvili celou cesta o koních, o psích, trochu o honbě, nic důvěrného mezi ně se nevkradlo. Isabella byla uhřáta, veselá, čilá, rozhlížela se s potěšením po krajině.

Přijeli do lipového stromořadí. V pravo, v levo byla zem zorána, nic se nehnulo, listy po různu, po skrovnu spadávaly. Pak jeli mezi zahradami, ve kterých ovoce bylo již sčesáno, hlídačovy boudy byly opuštěny, tráva zelenala se a cesty travou zarůstaly. Každé slovo znělo tak nahlas.

Isabella zpomněla mimoděk na Nalžovského, zdáloť se jí, jako by byl jeho jméno někdo zašeptal, jako by je ohlas opakoval a náhle jako by zaznívalo hlasitě. Srdce jí zabušilo, ohlížela se kolem kol a myslila, že jej musí potkati.

„Co jsi tak utichla, unavuje tě jízda?“ otec se tázal.

„Neunavuje, tatínku, zpomínám na Nalžovského. Co as nyní dělá?“ „Jak jsi na to přišla?"

„Nevím.“ Zas jeli dále, nebylo slyšeti dupotu koňského na měkké trávě.

„Ty nyní ráda kreslíš?“ řekl otec.

„Ráda, tatínku.“ Její hlas byl tak měkký, její oko vlhké. Berka se zalekl. Byl by rád přísně se tázal, miluje-li snad kreslení k vůli učiteli, ale byl dosti opatrný, aby svého podezření nedal znáti.

Myslil, že Isabella posud neví, co cítí.

„Musíme nyní již na to mysliti, kdy do Prahy přesídlíme,“ řekl, „předplatím tě v divadle, ustanovíme jour fixe, budeš tu zimu hodně veselá. Musíš své mladosti užiti, dokud máš svobodu, a tu svobodu nesmíš lehce zaprodati, rozumíš mi?“ Ano, rozuměla. Když se naň vděčně ohlédla, viděl, že mu rozumí, byl přesvědčen, že se rozptýlí ten trochu mlhy v jejím duchu. A ona dívala se opět kolem kol a viděla místo zadumaných stroma v tichých sadech sloupořadí skvělých síní, slyšela hudbu orkestru, viděla lidi, obleky, ruch a zábavu. Cítila, kterak to vše rozptyluje a jinak omamuje než snění lásky.

Berka vypravoval nyní o svých známostech, o svém vlivu všude, jak je ctěn a všude rád vídán. Stěžoval si, že paní Berková nikdy nechtěla jeho skvělé známosti pěstovati, líčil jí, jak by to bylo bývalo důležité, a vyzýval ji, aby časem sama převzala representaci jeho domu. Řekl jí, že na ni počítá, že jí potřebuje, že budou časem patřiti k nejpřednějším rodinám pražským.

Isabella jej dnes trochu blíže seznala. Viděla jeho ohromnou ctižádost, divila se jeho znalosti světa, jeho skvělému duchu. Tázala se s interesem a naslouchala mu pozorně.

Vyjeli ze sadů, cesta vedla podél řeky, v níž červánky se zhlížely. Jeli dlouho, až se setmělo.

Teď viděli ves Zlatoklasy a Berkovku u ní. Vysoké topoly kolem stodol čněly do výše. Hvězdy vystouply na oblohu.

„Nalžovský,“ myslila Isabella. Bylo tak ticho ve vsi, voda v rybníčku leskla se.

Přijeli domů. Isabella seskočila s koně v matčinu náruč.

Večer vypravovala, co s otcem umluvili, jak do Prahy a na společenský život se těší, a když byla sama v pokojíčku svém, myslila s touhou na příští list Nalžovského. Zítra mohla jej míti.

A což otec? Společnost? Domin, který se jí ptal, kdyby žádal, aby více na koni nejezdila, zdali by mu to udělala k vůli? a jemuž koketně odpověděla, že si to rozmyslí?

„Oh, jak je vše divné na světě. Člověk někdy ani neví, co má mysliti.“ V tom zmatku myšlének a zdravou jízdou unavena, Isabella rychle usnula.

Všecko spalo na ville Berkovce, jenom v ložnici paní Berkové lampa ještě hořela, a Berka přecházel pokojem. Bylo ticho, paní seděla a okna ve křesle a myslila si: „Tak, nyní jsem v tom. To tušila jsem tak dlouho v takových úzkostech, to viděla jsem přijití. Nyní jsem v tom, ó bože, pomoz mi přes to dále.“ Berka se zastavil, třásl se na celém těle.

„A tys slíbila tomu člověku, že bude jeho?“ řekl, „tys mu dovolila s ní o lásce mluviti? Ó bože, takovou ženu mám já, já, který bych mohl býti bůh ví na jaké výši, kdybych byl svoboden, anebo kdybych jinou ženu měl. Věru, věru já nevím, jsi-li tak zcela tupá, anebo děláš-li mi to schválně.“ „Drahý muži, co dělám ti schválně? Co tím myslíš? Bála jsem se tě sice, že nebudeš souhlasiti, ale že bude tvůj hněv tak velký, nemyslila jsem. Počítala jsem na to, že dítě své miluješ jako já, a že proto svolíš ve sňatek dle jejího srdce.“ „Dle jejího srdce! – Což ona ví, co je dle jejího srdce? Dala se tomu člověku omámit. Ale ty nemáš ani rozumu, ani pronikavosti. Když ti děvče padne kolem krku a tvrdí, že miluje, ani to nezkoumáš a hned jednáš a svoluješ beze mne. Je to trpké, že ti musím tvoje práva ponechávati při tvé nepříčetnosti. Je to hrozné, že jsem tě musil nechati míti podíl ve vychování mé dcery, když přece jsem viděl, jak zcela neschopna jsi ke všemu, co vyžaduje jen trochu ducha. Bude-li mi teď Isabella odporovati, bude-li chtíti mít svou vůli, bude to tvou vinou, tvým vlivem, účinkem tvých romantických náhledů o lásce. Láska, láska, k smíchu, povídačky bláznů, divadelní efekty. Žena zvykne každému muži, muž každé ženě. Důkazem toho jest, že jsem zvykl i tobě. Postavení a jmění jsou všecko. Býti zámožným a váženým je největším štěstím. Isabella je moje dítě, já vím, jaké povinnosti k ní mám. Ona musí nahlédnouti, co je pravda, a pohrdati blouzněním. A jak pravím, nepodaří-li se mi to s ní, je mezi námi také konec. Ty víš, že nemluvím jen tak. Ty si můžeš jíti ku svému otci neb k matce, kam chceš. Neměl jsem s tebou bez toho žádného velkého potěšení, ani jsem neměl velkou čest s tvým spojením. Kdybych byl počkal až nyní se ženěním, mohl jsem nejskvělejší partii udělat.“ Na to všecko ona nic. Setřela někdy jednu slzu, ale více neplakala. Věděla, že její slzy jím nikdy nepohnuly. Byla zvyklá jeho tvrdosti. Tak tvrdým, krutým, tak hrozným ovšem posud nebyl.

Ó proč jej tak milovala? Jiná na jejím místě byla by věděla, co odpovědít. Ona nevěděla, a kdyby byla věděla, nebyla by ho chtěla ranit. Nebyla uražena ani rozhněvána. „Zaplať bůh, že ho ještě mohu milovat,“ to bylo vše, co mysliti mohla.

„Vidíš,“ řekla slabým hlasem. „Říkáš, že láska není ničím, a dítě svoje přece miluješ.“ „Ty jsi šílená se svou láskou,“ utrhl se na ni. „O své dítě chci a musím se starat. To se samo rozumí.“ „Bohudíky,“ ona šeptala a zůstala sedět ztrnulá jako socha. Nevěděla, že odešel, že opět přišel nemoha nalézti klidu ve svém pokoji.

Řekl jí: „Poroučím ti, abys hned ráno vyřídila Isabelle mou vůli, že totiž nikterak nechci, aby na Nalžovského pomýšlela. Nedám se uprositi ani přemluviti, řekni jí to hned. Kdyby s tebou se dalo rozmlouvati, řekl bych ti toho příčiny. Vzkazuji je Isabelle, pamatuj si je. Nalžovský je chudák a nemá postavení. To nevadilo by mu ještě, mohl by postavení dostati, ale on je dobrák a takový nepřijde daleko. Znám jeho zásady. Je to snílek, tomu není nic jiného možno, než umírati hladem. Až budu klidnější a uvidím-li, že je Isabella rozumná, rozložím jí to lépe, povím jí, jaký je svět, po jakých kolejích se vozí a jakou povahu člověk míti musí, aby něco platil a něčím byl. Řeknu jí, že veškeré dobráctví je nesmyslem, a po případě šíleností, budu ji varovati, aby se nestala podobnou tobě. Ó moje Isabello, doufám, že mi porozumíš.“ Podíval se na svou ženu s takovým opovržením, že jí div neodstrčil.

„Mluv, rozuměla jsi mi?“ „Rozuměla.“ „Jak to mluvíš? Proč mlčíš?“ „Prosím tě muži, již mne nech.“ Ještě vyhrožoval a tupil ji. Bohudíky, teď odešel. Byla sama. Vstala těžce, rozhlédla se po pokoji s výrazem, který by byl mohl nahnati hrůzu. Přecházela, nevěděla, co hledá. Dívala se na všecken nábytek a také pod něj. Najednou vrhla se ke dveřím a zavřela je na dva západy, zastrčila ještě závorku. Oddychla si a šla zas k oknu. To otevřela do kořán a padla na kolena. Modlívala se takto vždycky.

„Bože můj, bože můj, nechtěj, abych ho tak milovala.“ Klečela tam do rána.

Když Isabella ráno své temně zářící modré oči otevřela po tvrdém šťastném spánku, ve kterém nižádný sen ji neznepokojoval, viděla nad sebou obličej své matky. Zvolala jasným hlasem dobré jitro, odhrnula si z čela vlasy a pozdvihla se na loži. „Což je můj svátek, že je maminka hned po ránu u mé postele?“ zvolala. „Co mi dáš tak časně?“ „Ó má dceruško, jak je mi líto, že nic pro tebe nemám, co by tě hodně potěšilo. Přece mám dar, nesu ti jako vždy svou lásku, jsem ta, abych ti byla radou, jak nejlépe dovedu, abych tě podporovala v tom, co ti přijde za těžké.“ Isabella matku objala a vyskočivši jako laňka, upravovala svou toaletu. Matčin úvod ji ani dost málo nepřipravil na to, co mělo přijíti.

Matka pomáhala jí se strojit a nechala ji švitořit, co sama chtěla. Psíček škrábal na dvéře a byl vpuštěn, Isabella s ním se bavila. Matka rozčesávala jí vlasy, jež se kolem ní spouštěly v zlatý plášť.

Berková řekla: „Isabelko, co jste to včera s tatínkem hovořili cestou, nepamatuješ se?“ Isabella pamatovala se dobře, vypravovala o tom.

„Ano, ale o Nalžovském také byla řeč.“ „O něm? Mně se zdá!“ „Tvůj otec poznal, že jej máš ráda.“ „To bylo k poznání?“ „Bezpochyby. Večer, když jsi šla spat, ptal se mne na to. Pověděla jsem mu všecko.“ Isabella sklopila hlavu a otáčela pramen vlasů kolem prstů. Neřekla nic. Úzkost jí sevřela prsa. Nikoli úzkost, co otec řekne, ale úzkost před budoucností. „Tak brzo, tak brzo!“ myslila. „Nyní budou již chystati svatbu, vezmou mi svobodu, bůh ví, jaké to bude.“ Chtěla zvolati: „Já nechci, já nechci, ale v tom matka promluvila dále: „Tvůj otec nikterak nesvoluje v tento svazek.“ Zas měla Isabella na jazyku: „Tím lépe, aspoň jsem ještě svobodná,“ zas nevyslovila to, když matka dodala: „A já bych ti radila, mé dítě, abys se řídila vůlí otcovou.“ Isabella se obrátila k matce tak prudce, že vlasy jako blesky kolem hlavy se jí zamihly.

„Proč?“ zvolala.

„Přemýšlela jsem o tom celou noc. Otec má pravdu, neměla jsem tobě hned víru dát a raději domluviti, abysi dříve se zkoumala. Nalžovský byl by s tím musil býti spokojen. Svolila jsem příliš snadno, když jsi mne o své lásce ubezpečovala s takovou vroucností, když jsem viděla upřímnost Nalžovského. Mně zdálo se, že se mýlit nemohu. Že se člověk tak mýlívá! . . .“ Isabella pokynula hlavou. Byla zamyšlena, hleděla před sebe. Avšak náhle vyskočila. Chodila po pokoji.

Matka pokračovala: „Pozoruji tě, má dceruško, a vidím, co v tobě se děje. Tys se přenáhlila, nevíš dojista, zdali Nalžovského miluješ. Nuže, raději dříve k tomu se přiznat než později. Pojedu do Prahy, vyhledám Nalžovského sama, budu hleděti jej upokojiti.

Isabella se zastavila a hleděla dlouho na matku. Položila obě ruce na srdce a řekla blednouc a vážně: „Miluji ho přece, maminko, cítím, jako by se mi odsud něco rvalo, mluvíš-li o tom, že bych jej měla opustiti.“ I její svěží korálové rty byly bledé a chvěly se jí. „Pravda je, že někdy mám chvíle, kde bych kamsi raději uprchla před ním a nevím, co to je. Ještě před chvílí bylo mi tak a nyní bych raději umřela, než od něho se odvrátila. Včera jsem na něj tak krásně zpomínala, nyní očekávám jeho list. Jeho list! To je vždy jako lepší život . . . Tu mne napadá, že by mně jej mohl tatínek vzíti, poběhnu poslovi raději sama vstříc. Kdybych měla býti oloupena o tento list, nevím, co bych učinila. Neodpustila bych to tatínkovi nikdy.“ „Ach, moje Isabello, měj tenkráte jen rozum. Zkoumej se ještě, nechtěj na mne uvaliti vinu nešťastného sňatku. Dej si jen trochu říci.“ Ona neslyšela a běžela sama poslu vstříc na půl cesty. Přiběhla s listem všecka udýchána. Jaký to byl list! Unášel ji nad její křehkost a vrtkavost. Byl jako obejmutím veškerého dobra. Otevíral jí jiné světy, četla jej před matkou se slzami a podavši jí ho řekla: „Tak čti, tak čti sama.“ Čtly jej spolu. „Můj bože, v tom člověku není klamu, v něm lze se mýliti jen tenkráte, máme-li o něm malé ponětí,“ řekla matka a Isabella ji objala a položila si hlavu na její ňádra.

„Musím jej míti ráda, chci-li býti spokojena s sebou,“ řekla. „Tatínek musí mi to dovoliti.“ Tato poslední slova slyšel Berka a objevil se rozhněvaný na prahu pokoje.

Isabella běžela mu vstříc, chtěla se mu vrhnouti v náručí. On ji odstrčil. Řekl, že slyšel, co právě řekla. Ona nebávala se jeho hněvu nikdy. Uměla mu vzdorovati. Vzdorovala zas. Nelekala se jeho výhrůžek, vyhrožovala mu na vzájem. Řekla, že uprchne z domova, že bude žebrati, že si vezme život. Nebála se ničeho, zdála se všeho schopna; otec s ní nemohl nic poříditi a jako obyčejně v takovém případě pustil se do své ženy. Jeho výčitky padaly na její hlavu jako krupobití.

„Již mne slovy ušetř,“ prosila jej ona. „Vím, cos mi usoudil, a nezkouším tě obměkčiti.“ Obracejíc se k Isabelle pravila: „Vidíš, mé dítě, otec mne od sebe zapuzuje, protože ho nejsi poslušna, a já v tom opravdu vinu mám. Opustím tento dům, jeho . . . všecko . . .“ hlas jí selhal.

Isabella se přece zarazila. Měla povoliti? Posud nikdy nebyla povolila a z každého boje vyšla co vítěz. Podívala se na matku. Na její tvář v tomto okamžiku nebylo lze zapomenouti. To bylo tenkráte přece něco jiného. Tenkrát musila povoliti. Ale což jednalo se tu jen o to? Což Nalžovský? Ne, ne! Nemohla býti otci po vůli.

Vzala matku do náručí. Neříkala nic.

„Mám tedy jíti?“ matka se ptala.

„Tatínek tě nepustí,“ řekla Isabella, a on na to přísně: „Nikoli já, na tobě to záleží.“ „Tys krutý, tatínku, ty nás nemiluješ, na mém blahu ti nezáleží.“ „To nebudeme nyní rozebírati. Rozmysli si ty věci.“ S tím odešel.

Isabella však nikdy nelnula tak vášnivě k Nalžovskémn jako po tomto výjevu.

Zůstala s matkou sama, četla jí znova listy Nalžovského, mluvila o něm jako o bohu a přesvědčila matku, že je to láska, jež samé smrti vzdoruje.

„Mně nezbude nic,“ pravila tato, „leč odhodlati se k nejtěžšímu. Musím otce tvého opustit. Avšak vytrváš-li, má Isabello, a budeš-li pak šťastna, šťastnější, než já jsem kdy byla, nebudu toho litovati a žádná oběť mi nebude těžkou.“ Isabella ji těšila, že otec jen tak vyhrožuje a připustí-li přece, aby se splnila jeho výhrůžka, že dlouho to nevydrží a opět se smíří. Isabella byla hotova matku sledovati do vyhnanství a mezi tím zachvěla se pomyšlením, že přijdouc do Prahy s Nalžovským se shledá.

Sluha přistrojil na stůl snídani v jídelně, jež měla východ na verandu, přinesl čaj na stůl, a když hosté se dostavili, prosil, aby si sami posloužili, milostpaní že k snídani nepřijde.

„A což pán?“ tázal se Domin.

„Odešel.“ „Kde je slečna Isabella?“ vychovatelka pátrala.

„Je u milostpaní, dává se také omluviti.“ „Je tetinka churava?“ Valerie se ozvala.

Sluha pokrčil ramenoma a poslouživ všem odešel.

„Co se děje?“ řekla Emilie ohlížejíc se s udivením.

„Nějaká domácí scena,“ podotkl Domin lhostejně a usadil se za stůl s největší chutí. Nevšímaje si mladých dam, s kterými byl dnes o samotě, hleděl si své snídaně.

Emilie přikradla se ke stolu a usedla vedle něho. Valerie váhala chvíli, a pak vyšla nepozorovaně z pokoje, aniž ji kdo zdržoval. Uchýlila se do kuchyně, posnídala tam a odešla pak do svého pokoje.

Emilie byla zardělá a rozmlouvajíc s ohněm snažila se Domina baviti, což bylo velmi zbytečné, ježto jej pokrytý stůl dostatečně bavil. Přece uměla uhoditi na to pravé, mluvila totiž o něm, o jeho duchu a vlohách, o tom, kterak nad jiné lidi vyniká. Sama sebe snižovala. „Což ženská může!“ naříkala. „Měla jsem také vlohy, učila jsem se snadno. Ale k čemu mohlo to sloužiti, leč abych se stala vychovatelkou? Jaké to postavení, jaké soužení!“ „Máte pravdu, není nad neodvislost, já jsem neodvislý a nikdy nezadám svou svobodu, člověk musí si jí hájit, musí míti sebevědomí a hrdost.“ „Hrdost?“ zvolala Emilie a oči se jí zalily horkými slzami. „Má-li ji někdo, jsem to já. Bývala jsem z domova vedena ji potlačovati, lidem se podrobovati a přispůsobovati. Vzpouzela jsem se proti tomu po celé dětství, které bylo jediným odbojem proti všem, již nade mnou stáli. Nezvítězila jsem, nahlédla jsem najednou, že nic neprorazím svou tvrdou hlavou. Dobře, ukázala jsem, seč jsem. Změnila jsem se rázem, nechala jsem si pýchu pro vnitřní své zadostučinění. Stala jsem se uhlazenou, trpělivou, skromnou, tak líbím se aspoň těm, u kterých jsem ve službě, nemohu-li se zalíbiti tam, kde miluji.“ Vrhla naň pohled smaragdový, plný svůdné vášně.

Domin odložil ubrousek a opřel se o sedadlo, její pohled byl u něho ztracen. Uvažoval jen, co mluvila, a opřev si hlavu duchaplným posuňkem jal se jí kázati, kterak si má své povahy hájiti bez přílišné pokory, hrdě a důstojně. Poslouchalo se překrásně, když takto mluvil, a Valerie, jejíž pokoj byl vedle jídelny, zaslechnouc některou větu důrazněji přednesenou byla okouzlena, i položila si hlavu na stolek, u něhož seděla, a zadumávala se.

Emilie zamyslila se nad jeho zásadami a vzdávala mu přepiatou chválu. Řekla, že jí bude navždy vodítkem, co dnes slyšela od něho. Domin přijal milostivě její obdiv.

„Jen kdybych vás mohla častěji slyšeti,“ pravila dále. „Bylo by mi to dobrodiním, byla bych povznešena nade všecko, ba šťastna.“ Domin usmíval se ješitně.

„Ale vy odsud odejdete někdy a zbude tu prázdno. Mně je hrozno na to mysliti.“ „Nehodlám posud odejíti. Nevím, proč bych odešel. Počkám, až všickni do Prahy se odstěhují.“ „Jsem za to vděčna.“ Domin vstal od stolu zdlouha a přeměřil ji od hlavy do paty nikoli bez ješitného úsměvu. Odešel velkolepě na verandu pokynuv sotva hlavou. Byl velmi hrdý na toto své chování; pravil sám k sobě, že je málo takových charakterů mezi muži jako on, a zapálil si v nejlepším humoru doutník.

Emilie zůstala stát a dívala se za ním. Hrdost, podlízavost, láska a uražený sebecit smísily se v jejím nitru v podivnou bouři brzo prudkou, brzo děsně tichou, jako když neštěstí jen číhá, hrozí a své rány zdlouha namiřuje.

Zalomila rukama. „Jaká tedy mám býti, abych se zalíbila, abych si lásku získala. Zkoušela jsem již všecko, byla jsem hrdá a nedbalá, jak jsem vídala, že jsou kokety, ale neměla jsem jejich štěstí. Obrátila jsem a zkoušela jiné a opět jiné chování. Říkali mi, že jsem chameleon, ale já jsem utýrána, uštvána. Nemohu se uspokojiti v tomto postavení, ve kterém jsem. Což mám býti doživotním otrokem? Není pro mne zrnka štěstí v celém živobytí? Mám vidět, jak každý nějakého cíle dosáhne zatím, co já nemám míti nikdy útulku?“ Podobně rozjímala dlouho a bolestně, došla k zrcadlu a zkoumala svou tvář, zdali může doufati v její půvab. Byl to obličej drobný, bílý a bezbarevný, nikoli ošklivý. Neprozrazoval celé stáří její, zamlčoval naopak několik roků, tak že nevypadala starší než dvaadvacetiletá. Měla velmi malá ústa, drobný nos, čelo spíše nízké, avšak přiměřené. Bledé vlasy, obočí i řasy dodávaly jí podoby cizí, severnější národnosti.

Shledávala, že není ošklivá, oceňovala svá bílé ruce, malou nohu, vzrůst kolem pasu k přeštípnutí. Mnohem ošklivější děvčata našla milovníky, ale ona nikdy se nezalíbila. Mělať právě neštěstí v lásce.

Odvrátila se od zrcadla ve stavu politování hodném. Byla malomyslná, neměla více odvahy, její posavadní postavení se jí protivilo, nenáviděla Isabellu. Zpomněla si, že je nyní její vyučovací hodina, a spolu na to, co asi se dělo. Byla by si přála, aby se dělo cosi hodně mrzutého, aby ti druzí také věděli, co je lítost, hněv a trpkost. Šla Isabellu hledat. Vešla do jejího pokoje. Tam bylo vše přeházeno, kufry stály v pokoji a skříně byly vyprázdněny. Isabella seděla uprostřed toho nepořádku a snídala teprv, když byla k tomu přemluvena služkou, jež jí po třetí již snídani byla přinesla. Dvakrát ji Isabella poslala pryč, že nemá času ani chuti snídat.

„Vy se chystáte na cestu?“ Emilie se divila.

„Jak vidíte,“ odvětila Isabella nalévajíc si čaje.

„A kdy, kam? Pojedu s vámi, smím-li se tázat?“ „Tatínek vám to poví. Já nic nevím, leč že odcestuji.“ „A nebudete se učiti dnes?“ „Nebudu, k vašemu a svému potěšení.“ „Ó, vy jste vždycky nelaskava,“ vypukla Emilie; „jak jste po celý čas se mnou zacházela, to budiž bohu žalováno.“ „Proč jste nebyla taková, abych vás byla musila milovat?“ „Vy, někoho milovat? Řekněte sama, koho milujete? Vaše matka je předobrá a vy jí vzdorujete často, ať nemluvím o lidech jiných.“ „Co za to mohu? Jsem, jaká jsem se narodila, jak mne vychovali. Nemohu se přetvařovati jako vy.“ „Dobře měl Nalžovský, že se více sem nevrátil. Cítil se zde nešťastným.“ Isabella se usmála a neodpověděla nic. „Hle,“ myslila si, „proč jeho miluji? Jsem tedy schopna lásky. Nechci přispívati k samovraždě tvorstva. Ale nemohu milovati všecky lidi, zvláště Emilii ne. Nemohu milovati neustále . . .“ zarazila se v myšlénkách. Lekla se. Bylo to pravda? Ale to byl hřích a matka i otec měli pravdu, že měla raději dříve než později k tomu se přiznati.

Zasmušila se a přecházela mezi svými věcmi a kufry. Byl to dnes divný, mrzutý den.

Valinka přišla k ní také nahoru. Také se ptala, co se děje, také se ničeho nedověděla. Paní Berkovou nebylo lze spatřit.

Snadno bylo Berkou vysloveno, že jej má opustit, snadno řekla: „Ano, učiním, jak jsi usoudil,“ ale těžce se to dalo provésti. Nemyslila ani na sebe, kam půjde, ale na vše, co tady měla zanechati.

Jak měla uprchnouti nenadále z toho domu, kde vše se pohybovalo, pokračovalo a prospívalo jejím řízením? Jindy, odjížděla-li, dávala rozkazy, zařizovala všecko, předvídala každou potřebu domácích lidí a pečovala o ni. Byla-li vzdálena, vládla tu její vůle dále, dům byl prodchnut její duší. Jak měla nyní se rozloučiti? Měla zrádně uprchnouti a všecko dáti v šanc?

„Což kdybych náhle zemřela?“ namítala sama sobě, „pak musilo by to jíti také beze mne. Vždyť nejsem nenahraditelná, vždyť muži svému nejsem důležitou. Beze mne půjde vše, jak jindy chodívalo. Nechám zde všecko, vezmu jen to nejpotřebnější.

Složila to rychle, hle, byla hotova. Co ještě scházelo? Svatý Bože! Co nyní! Odejít? Bylo to pravda? Byla vyhnána mužem tak milovaným? Přemohlo ji to. Strčila si šátek mezi zuby jako roubík, aby bez hlesnutí tento nával bolesti přestála.

Nikdo v domě jí neviděl, neslyšel. Začali však cítiti její nepřítomnost. Ptali se: „kde je paní, co budeme dělat, co obědvati, co se děje? Je paní nemocna?“ Dověděli se, že Isabella strojí se na cestu. Konečně osmělila se kuchařka na paní klepati. Berková byla utišena, otevřela, dala rozkazy, řekla, že ji bolí zuby, že pojede do Prahy k zubnímu lékaři.

Čeleď tomu věřila, nevěřila. Nevěděli celkem, co se děje. Přece přišla domácnost zas do kolejí. Zas byl oběd aspoň zabezpečen a práce rozdělena. Podobámeť se ve svých domovech někdy až mnoho mraveništi. Toť je nějakého nepokoje, strachu a přebíháni, vloží-li osud někdy svou ruku na to lidské mraveniště.

Cosi tísnilo všecky v celém domě u Berků. Dívali se na panin obličej a byli znepokojeni, jakkoli nic na něm nevyčtli, leč to, že se s ní něco děje.

Valinka brala ji za ruku a netroufala si obtěžovati ji otázkou. Dostalo se jí za to stisknutí ruky a vděčného pohledu. Někdy chtěla paní Berková již promluviti a říci: „Valinko, kdybych se měla na dlouho snad vzdáliti, zůstaň ty zde místo mne.“ Ale nevyřkla toho. Valinka věděla jen, že něco říci chtěla. Emilie vyhýbala se Berkové plaše. Náležela k těm, kteří se zarmoucených bojí, nemocných štítí, kteří nemajíce útěchy v sobě také jiným jí odepírají. Byla tajně tomu zmatku ráda, a kdyby byla věděla, jakým spůsobem, byla by jej ráda zvětšila.

Domin jediný byl povznešen nad tím vším. Přemítal klidně dále o svém snubním plánu a čím více přemítal, tím spíše nahlédl, že by tu byla hezká a pohodlná věc vzíti si Isabellino jmění a ji k tomu. Ano, co se týkalo prvního viděl vlastně, že ho nevyhnutelně potřebuje. Divil se, jak mohl žíti až posud tak do modra, tak bezstarostně, jak mohl tak spoléhati na náhodu. Ah, míti něco jistého a v tom i přebytek, nemíti ani nejmenší starosti, býti hezky ve svém a nemíti potřebí házeti lidem prach do očí: to bylo přec jen blaho. Dobrá. Platí. Domin se rozhodl. Zářil sebevědomím jako slunce.

A vůkol bylo zamlženo. Krajina byla v mlze ztracena. Pokoje byly jako proniknuty šerem. „Já věčně nešťastná,“ zasténala Berková a dívala se ven na ten smutný, nepříznivý svět.

Domin vyšel si ven hledat svého hostitele. Našel jej ve dvorci zaměstnaného dohlídkou. Byl dnes ostrý a ještě přísnější na každého než jindy. Byl horečnatě činný. Viděl Domina, ale nešel mu vstříc. Nejraději nebyl by dnes nikoho viděl. Dominovi nepřekážela taková maličkost jako něčí zlý rozmar. Zůstal ve dvoře a chodil za Berkou, až jej mohl osloviti. Ani mu nenapadlo odkládati svou záležitost na nějakou příznivější chvíli. Byl rozhodnut, přesvědčen, že se dobře rozhodl a více na světě nebylo potřebí. Jeho klid a sebevědomí, že vše jen na něm záleží, bylo pozoruhodné. Byl pevně přesvědčen, že je sám strůjcem svého osudu, a nikdy se ničeho nestrachoval. Na nikoho se neohlížel. Také nyní neuznával potřeby zkoumati Isabellu a nakloniti si ji. Nepochyboval, že mu neodolá. Emiliin pokus dnešního rána se mu zalíbiti ostatně jej velmi potvrdil v jeho samolibosti.

Beze lsti a zatáček, avšak též bez rozvahy a rozumu šel za svým cílem.

„Tak vidíte,“ pravil k Berkovi, „co vy máte práce, dohlídky a starostí. V Praze máte své obchody, podniky, po celé Evropě své zájmy. Kdybyste měl rádce a přítele vždy po ruce, zabezpečeného a pevným svazkem k vám poutaného, měl byste v tom úlevu.“ „Eh což, mně není třeba přítele ani rádce, obojím býval jsem sám sobě vždycky,“ zněla odpověď málo povzbuzující.

„Dobře,“ Domin na to nevycházeje z rovnováhy. „Též já jsem takový a posud nepotřebuji nikoho. Člověk má ovšem své plány . . . hm . . . hm a tu musí přece říci: To a to chci.“ Vyšli spolu ze dvorce. Mlha ležela posud na krajině. Ten den nemělo se již rozjasniti. Berkovka ležela před nimi a vystupovala z mlhy se svým krásným stromovím. Byla tak útulná. Kdo maně šel okolo, každý zatoužil míti v ní svůj domov, své hnízdečko, svůj úkryt.

Berkova tvář se zasmušila, když ji spatřil, a čím se přibližoval, tím více se mračil.

Dominův obličej naopak se vyjasňoval. Myslil si, že již je Berkovka jeho. Věděl na vlas, jak hrdě bude hledět jakožto její vlastník.

Tak říkal Berkovi o jeho jedinou dcerušku, bez bázně a rozpaků, jako by mu velkou milost prokazoval. Jeho oči byly při tom na Berkovku upřeny a zraky jeho tchána in spe tamtéž spočívaly. Berkovka zdála se býti třetí bytostí v této rozmluvě. Jevila se co vzdušný, mlhavý obraz. Zachvívala se v mlze. Nad ní poněkud se jasnilo. Slunce vystoupilo tak, že vypadalo jako měsíc bez záře po slunce východu. Berkovka v tom mdlém jasu zbělela, stromy zmohutněly a cosi k ní táhlo, vábilo jako magnet.

Berka Domina vyslechl. Vždy jindy byl by se mu buď vyhnul, anebo byl by jej nějak chytře odbyl. Dnes opouštěla jej jeho vypočítavost. Měl Isabellu za ztracenu, nevěděl, jak ji ovládat, jak ji přinutit, aby ho byla poslušna. Byl k ní slabým. Bál se, že bude chtít matku sledovati, nevěděl, jak by napravil svůj domácí nelad. Nahlížel, že zapuzení ženino k ničemu nepovede, ale to nechtěl odvolati. Hněval se na ni dlouho, nenáviděl ji, byl rád, že měl příčinu s ní se rozvésti. Příčina jeho nenávisti byla jediná, hluboká. Berková byla podajná, mírná a oddaná až příliš, a přece se mu nepoddávala celou duší, nechtěla přijmouti jeho zásady, nechtěla jednati, mysliti, mluviti v jeho smyslu. Šla stále jen za směrem svým. Proto jej popuzovala její podajnost, proto zuřil naproti její mírnosti a pohrdal její poddaností. Nazýval ji falešnou, svéhlavou, potutelnou. Rval se s ní o duši svého dítěte.

Domin přicházel mu vhod se svým návrhem, vždyť byl beztoho s Isabellou snad konec, co se týkalo skvělých plánů. Tedy raději Dominovi jí dopřát než ztratit ji Nalžovským. Domin měl slepé štěstí. Náhoda, kterou pohrdal, okolnosti, které ignoroval, byly mu nápomocny. Jeho bezohlednost nejen mu neškodila, naopak ukázalo se, že nemohl voliti příznivějšího okamžiku ke svým námluvám, kdyby byl vůbec měl za dobré nějaký zvláště zvoliti. Berka zůstal sice zamračený, neodpovídal nápadníkovi dlouho, nechal jej mluviti a rozkládati tak, že náležela jen Dominova chladnokrevnost k tomu, aby se nezarazil. Avšak na konec těžce vzdychnuv řekl Berka: „Promluvíme o tom zas. Uvidíme, co Isabella řekne.“ „Vy mi tedy neodepíráte její ruky?“ „Já? Hm . . . ne, nemám nic proti tomu, chcete-li se o Isabellu ucházeti, dokonce nic. Naopak, v jednom ohledu bude mi to milé a radím vám, abyste neotálel, nýbrž útokem hnal. Povím vám raději pravdu, abyste věděl, čeho se držeti. Vy máte soka.“ „Jakže? Kdo by to mohl býti? A je mi opravdu nebezpečný? Povězte mi jeho jméno?“ „Je to Nalžovský,“ řekl Berka sežloutnuv ve tváři.

„Nal-žov-ský? Opravdu? Není to žert?“ Berka mlčel, nebylo mu do žertu a Domin smál se sám bez nejmenšího souhlasu Berkova.

„Nu, toho se přec nemusím bát. Co pak to napadlo tomu pošetilému dítěti? Hahaha! Kdy pak se to zapředlo, jak to přišlo?“ „Což já vím? Bezpochyby při tom prožluklém kreslení. Když jsem Nalžovského za učitele přijímal, zdál se mi přece dosti nepatrným, ani ve snu mi nenapadlo, že by Isabella na něj jen se ohlédla. Moje Isabella! Jak je to možné, ten zloděj mne o ni chce oloupiti.“ „Vždyť ho nenáviděla, nechtívala se učiti, vyhnala jej . . . Ale počkejte, právě onen den stal se snad osudný obrat. A my jsme se ho všickni zastávali, nejvíce milostpaní. Ale kdo by si to byl také pomyslil?“ „Nejvíce ona, ano moje žena je tím vinna,“ řekl Berka skřípaje zuby.

„Nezlobte se tak, prosím vás, bojím se, že dostanete žloutenku. Vše se dá zajisté napraviti. Ostatně má-li v tom ještě někdo vinu, jsem to já.“ Berka pokrčil ramenoma. Byl netrpěliv dobrou myslí Dominovou.

„Ano já,“ tento se vypínal. „Ubohé děvče, nevědělo, jak se mi pomstíti. Byl jsem k ní příliš lhostejný, škádlil, zlobil jsem ji . . . Nuže, to se napraví . . . Nalžovský . . . ha, ha! Nemějte starosti proto.“ Berka mrštil po něm okem a nechuť k jeho licoměrnosti se ho zmocnila. Krev v něm vřela, div zlostí neplakal. „A já jsem kladl do ní takové skvělé naděje,“ pomyslil si. „Moje krásná, hrdá Isabella, a nyní budou se hádati o ni dva žebráci, neb oč pak je Domin lepší než onen. Má sice vyhlídky, snad trochu jmění, ale což je to něco jistého? Nyní zdá se mi tak směšným, vychloubavým jako nikdy před tím. Oh, Isabelly je škoda, škoda pro něj.“ Domin mezitím dále hovořil. „Aj, to bylo snad příčinou, že dnes ráno nikdo z vaší rodiny u snídaně se neobjevil? Měli jste malou domácí mrzutost?“ „Velkou mrzutost, nikoli malou.“ „Jak se mám chovat? Mám jíti hned k Isabelle a žádati ji za rozmluvu?“ „Chcete-li si dojíti pro košík.“ „Oho, na to bychom se podívali.“ Berka pokrčil ramenoma, Domin ani dost málo nepozoroval jeho nechuť k sobě.

Tak došli spolu do villy.

Berka přestoupil přes práh svého domova s hrůzou. Nebyl to dnes více týž domov jako včera. Kdyby byli zloději villu vydrancovali, nemohl se jí více hroziti. Zdáloť se mu, jako by nic více na svém pravém místě nestálo, jako by nebylo možno, by slunce kdy opět zasvitlo do těchto příjemných prostorů. Nebyl zajisté ani dost málo fantastickým, ale nyní podléhal přece takovým představám vymykajícím se z obzoru skutečnosti. Vešel do jídelny a stál tam váhavě. Bylo třeba jednati a on nevěděl, jak do toho. Jindy býval vždy tak rozhodným. Byl tak neobyčejně sesláblým, že se ohlížel po nějakém znamení, které by jej povzbudilo. Tu vešla Valerie. Měl to za dobré znamení, že mu přicházela mladá dívka nejprvé do cesty. Ptal se jí, kde by byla Isabella a co dělá.

Slyšel, že je od rána ve svém pokoji a že skládá své věci.

„A co říká? Kam pojede?“ vyzvídal.

„Nesvěřuje se mi. Nevím nic, strýčku.“ „Valinko.“ „Čeho si přeješ, milý strýčku?“ „Počkej trochu, neodcházej.“ „Jsem k tvým službám.“ Berka chodil po pokoji, Domin stál u okna, Valinka čekala. Toužila již nějaký čas po domově, dnes obzvláště.

Pak přistoupil Berka k ní a vzal ji za ruku. „Tys tak dobré, rozumné dítě, Valinko,“ pravil k ní. „Vždy jsi se chovala dokonale, co jsi u nás. Důvěřuji ti, že moudře provedeš, oč nyní tě žádati budu. Dojdi k Isabelle, mé dítě, a řekni jí, že se někdo uchází o její ruku. Jeť to doktor Domin. Já s tím souhlasím, ano přeju si, aby též ona svolila. Prozatím nežádám, aby se rozhodla. Žádám, aby si to rozmyslila, Valinko, prosím tě, domluv jí, aby byla hodná, rozumná, aby mne nezarmucovala.“ Berka skoro plakal a Valinka sklopila hlavu.

„Ó, ty bys nebyla jako Isabella,“ řekl měkce, bera její hlavu do svých rukou. „Ty nejsi svéhlavá. Tys radostí svých rodičů a ten, který tebe dostane, bude šťasten.“ Ona nemohla promluviti ani slzeti. Co v ní se dělo, bylo tak kruté, že si pomyslila: „Kýž jsem to již přestála.“ Věděla, že Domin stojí u okna, a nemohla se naň podívati. Bylo to těžké, co musila přestáti, přetěžké, co od ní se žádalo. Ale spěchala to vyplnit, spěchala, by to všecko přestála. Odešla se svým poselstvím k Isabelle, slíbila, že přijde vyřídit její odpověď.

Když odcházela, zamyslil se nad ní Domin malou chvíli. Při vší jeho nevšímavosti k Valerii neušlo jeho samolibosti její pohnutí, její něžný zmatek v jeho přítomnosti, což přispívalo valně k jeho pýše. Litoval nyní „chudáčka“ pro to, co jí bylo uloženo, a umínil si, že jí poskytne nějakého milostného slova útěchy. Pak rozložil se v křesle v radostném a pohodlném očekávání beze vší netrpělivosti.

Berka nesdílel se s ním dokonce o tento klid, a když mu to dlouho trvalo, odešel za Valerií.

Domin zůstal sám. Vzal noviny a četl je: Když je odložil, podíval se na hodiny. Uplynula asi více než hodina, co čekal na Isabellinu odpověď.

Domin rozložil se znova ve křesle s týmž klidem.

„Netrpělivým nestanu se. To není hodno muže mého vzdělání. Nač také býti netrpělivým. Co může se státi? Mohu dostati košem od krásné Isabelly. Nu, já jej unesu. Slábnout mne nikdo neuvidí. Ostatně není první koš žádným košem. List může se obrátiti a Isabella může skrotnouti. A kdyby se ani to nestalo, jsem nad to všecko povznešen. Což nejsem filosofem? Všecky tyto maličkosti nestojí za jediné zavíření mé krve. Dostanu-li Isabellu, budu rád, nedostanu-li, budu lhostejným.“ Tak rozjímal a čekaje ještě nějakou hodinu dostal hlad.

„Ďáble, to je horší nežli vše ostatní,“ myslil si pak. „Co děje se dnes na ville Berkovce? Slavíme nějaký velký půst? Hodina obědu již minula.“ Vyjasnil čelo, když dvéře se otevřely, a myslil věru více na svůj oběd než na Valinčino poselství. Také byl to oběd, který se mu ohlašoval v podobě sluhy, který strojil na stůl. Činil to slova nepromluviv jako obyčejně. Ale dnes to jaksi tísnilo, že nikdo nemluvil a nic nemělo své obvyklé tvářnosti.

Domin byl by se rád tázal sluhy cokoliv, aby jen o něčem se dověděl, avšak každé slovo, zdálo se mu, že by prozradilo jakousi nesnáz. Odešel raději na verandu a díval se na pustnoucí zahrady, na květiny poloumrzlé, na opadávající listí.

Za chvíli volal jej sluha k obědu a omlouval opět celou rodinu. Nikdo se ke stolu nedostavil než Emilie.

To bylo popudlivé. Avšak Domin se opět povznesl, zarděl se jen trochu a pak mlčky jedl. Emilie dělala, jako by se nebylo mezi nimi pranic přihodilo. Začala sama rozmluvu.

„Věru, co dnes se děje v tomto domě, je mi hádankou. Je to vůbec podivný dům a všude je cítit, že rodina Berkova je parvenue. Pán sice je učiněný kavalír, to se mu musí nechat. Jeho povaha je taková, že by každý hádal, že je z nejlepší rodiny. Jsouť právě lidé, kterým je vznešenost dána, mají ji v krvi bůh ví odkud. Ti jsou zajisté schopni býti zakladateli nových, znamenitých rodů. Vždyť i nejstarší šlechta někdy nějakého zakladatele měla.“ „Aj, jak jste důmyslná,“ řekl Domin, zapomněl pro její theorii trochu na ranní rozmluvu a pomyslil si, že by mohl býti též on povolán za zakladatele nového rodu. Emilie byla blažena jeho pochvalou a povzbuzena jsouc pokračovala: „Jen v tom ukazuje pan Berka, že je plebejem, že neví, jak se dítě vychovává k slušnosti a k poslušnosti. Je to zvláštní, jak lidé z dobrých rodin děti ku poslušnosti vésti umějí. Toho plebejové nedovedou. Ukazují dětem svou lásku, svou slabost, své chyby, vnitřní rozbroje, jsou před nimi lidmi. To neděje se v dobré rodině. U takové panuje reserva, zdrželivost, přemáhání sebe a tím se vládne.“ „Jak vy to znáte?“ „Moje mamá byla z dobré rodiny. Ach, časy se změnily. Otec byl sice pracovitý, ale nešlo to u nás . . . Musila jsem jíti mezi lidi. Mamá to těžce nese, zvláště, že nejsem v lepší rodině. Neb jakou vadu na svém jméně má paní Berková, víte. Že tato dáma dokonce do salonu se nehodí, je patrno, a jak Isabella je hrozná, nedá se popsati. Jsem zde velmi nespokojena.“ „Isabella je originální, což jí velmi sluší,“ řekl Domin s důrazem mrskna okem rozhněvaným na pomlouvačnou slečnu.

„Originální?“ Emilie se smála trpce. „Co to značí, je-li někdo originální? Jeho původnost záleží obyčejně v tom, že říká a činí pošetilosti, kterých svět neviděl. Je-li to krásné a chvalitebné, pěkně děkuji. Zvláště dnes libuje si naše skvělá kráska v samých originálnostech.“ „Nuže co dělá dnes, prosím vás?“ „Chystá se k odjezdu. Kam a s kým, nikomu neříká. Chce snad uprchnouti, jen že nemá s kým.“ „Však ona neuprchne,“ řekl. Domin, jenž se přece jenom trochu rozehříval. „Nuže, a co se děje teď?“ „Přišla k ní Valerie. Nechtěla přede mnou mluviti. Schovaly se přede mnou, neb nechtěla jsem jim jíti z cesty. Slyšela jsem o jakémsi nabídnutí k sňatku.“ „Ah, vy jste poslouchala?“ „Ano, poslouchala jsem. Byla jsem zvědava, jak originálně Isabella si bude počínati. Smála se nesmírně.“ „Ah, prosím, čemu se smála?“ „Myslím, že svému nápadníkovi. Ona je tak originální. Říkala, že je pedant, že je nadutý a ještě jiné originální věci.“ „A o kom byla řeč?“ Domin zahřměl.

Emilie dala se do smíchu a oči se jí zajiskřily. Věděla to nyní od Domina, o koho se jednalo.

„Nevím, věřte, že nevím,“ volala se smíchem a vidouc, že ho to mučí, měla radost.

On usadil se zas, ale více mu nechutnalo. Všecko bylo mu hořké, jako otrávené. Držel se jen vína, jež naopak bylo plno slasti a útěchy.

„Valerie domlouvala ji, jak jsem zaslechnouti mohla, hájila onoho pána. Vím, že pravila Isabelle, že neví, koho zamítá, že neví, co činí.“ „To dobré děvče,“ řekl Domin s pohnutím u něho nevídaným, „to je Valerii podobno.“ Nový smích Emiliin. Domin stal se tragickým. Nehněval se více. Umínil si znova, že udělí šlechetné Valerii krásného slova útěchy. Ah, ona na to co živa nezapomene. Ona zajisté ne. Což Valerie! Kdyby byla Isabella jako ona. To je marné. Takovou nebude nikdy. Valerie zasluhuje úcty.

Emilie vstala od stolu a poroučela se mu s ironickou úctou.

Tento den byl na Berkovce k nepřečkání.

Zatím hodil Berka tobolku před svou ženu na stůl. Ona rozuměla, že je vyhnána. Berka věděl dobře, že si smí všecko dovolit, aniž by hlesla. Také nyní se neopřela, nebránila, neřekla, že její muž nemá práva ji zapuzovat bez uznané příčiny. Dívala se jen suchýma očima na tobolku a řekla: „Co bude s Isabellou?“ „Co že s ní bude? Nabude bohdá rozumu, až bude zbavena tvého pošetilého vlivu.“ „Ale já ji chci mít. Je to dítě moje, vymodlila jsem si ji s pláčem, spasila mne v zoufalství, když jsem poznala, že mne nemiluješ, vychovala jsem ji s tisíci vzdechy a úsilím, abych ji učinila dobrou. Nemám na světě nic než ji. Ty máš své peníze, které miluješ. Nech mi Isabellu.“ „Jak můžeš se opovážit za to žádat,“ vykřikl Berka vyslechnuv ji hněvivě. „Isabella více náleží mně než tobě, je to dítě krve mé a mého ducha, mou mysl sdědila nikoli tvou. Ty žes ji vychovala? Bohužel jsi ji kazila a já musil napravovati tvůj nesmysl. Tys ji chtěla učiniti dobrou? Ta tvoje dobrota! Slabost je to, netečnost, marnotratnost a lehkovážnost To jsi chtěla vštípit své dceři, ty nesvědomitá matko. A nyní, co srdce se probouzí u mladého děvčete, neostýcháš se říditi je svým smýšlením, potlačuješ v ní ctižádost, rozumný a zdravý názor a souhlasíš s její slepou, pouhým rozmarem vnuknutou volbou. Oh, já ti věřím, že by byl Nalžovský zeť podle tvého srdce. Jeť to člověk tvého druhu. Ano, ano, vy tvoříte zvláštní druh lidstva, ale bohudíky seznal jsem málo podobných, a ti, které jsem seznal, často se odříkali svých pošetilostí. Ty se jich neodřekneš. Jsi nevyléčitelná, proto jsem usoudil, že spolu déle žíti nebudeme. Ty bys vtáhla nás všecky do tenat kdo ví jakých obskurních lidí. Bůh ví, kde jsi se stala takovou. Po svých rodičích to nemáš a na venkově bývají lidé také rozumnější . . . A co chcete vy, kteří jste takoví? Však každý z vás žije v opovržení, v nedostatku a není schopen se vyšinouti. Vy pohrdáte sobectvím, chcete býti jako andělé. To je bezpochyby vaše ctižádost, jste ješitnější než kdokoli. Ale nevím, kdy tu ctižádost ukojíte, kdy se dočkáte svého uznání. V tom vězí vaše obmezenost, vaše nepříčetnost. Přece ve svém nitru se vypínáte nad jiné lidi, hrajete si na mučedníky a máte z toho jakousi vnitřní spokojenost, která vás odměňuje. Vidíš, že tě celou prohlížím! Avšak tato spokojenost je žíravý jed. Ta zbavuje vás úsudku, obezřelosti a všeho, čeho je třeba, aby člověk ku předu přišel, aby se v proudu udržel, aby svým rozumem zvítězil . . .“ Odmlčel se a opět začal, mezitím co ona s tobolkou pohrávala mlčky jako bez citu. Byl nyní klidnějším.

„Mezi tebou a mnou je mezera, ženo. Tys ji nikdy nechtěla vidět. Kdykoli jsme měli mrzutost, tys se vždy okamžitě smířila. Řekl-li jsem ti to nejhorší, tys na to patrně zapomněla. Já jsem ti o to nestál. Myslím, že mezi manžely je třeba boje. Každý si hájí svého práva a silnější pak zvítězí. Tak je to v celém světě. S tebou nevěděl jsem co počít. Ty mi nejsi sourodá. Chtěla-lis být mou otrokyní, mělas jí však býti nadobro. Ale ty jsi stála při vší mírnosti vždy proti mně. Neustále mne moříš, abych rozdával, lidi podporoval, všecko odpustil a jiného nesmyslu žádáš si více. Ty se nehádáš, to je pravda, ale právě proto nelze tě přesvědčit, pořád si vedeš svou, že má člověk dobrým být. A jsem já snad špatný? Může mi někdo dokázati nezákonité jednání? Nejsem ctěn a vážen, od samého knížete vyznamenán? Nežilas až posud jako královna? . . . Oh, ta mezera, ta mezera mezi námi.“ Berková šeptala tichounce: „U mne láska tu mezeru vždy vyplňovala. Nechtěla jsem se nikdy hněvat, nic soudit ani odsuzovat. Můj bože, bylo to provinění? . . . Mně zdá se posud, že nebylo. Měla jsem za to, že se mám snášet se svým manželem, že mu mám povolovat co možná ve všem, že si mám hájiti více svého přesvědčení než svého postavení, svého práva, činila jsem, co jsem mohla. Nedostačilo to bohužel. Tebe to popuzovalo. Mezera je mezi námi. Nyní ji vidím také. Ale na kolenou tě prosím, neber mi mé dítě.“ „Vstaň!“ zvolal, když poklekla. „Nepovolím ti a nemohu povoliti. Kdybych se dal i obměkčiti zvykem, který mne k tobě poutá, pomyšlením na povyk, který náš rozvod spůsobí, lítostí nad celou domácností, která tvým odchodem utrpí, musil bych později přece učiniti, co bych dnes jen odložil. Nemohu tě žádat, abys u mne zas zůstala. Kdybych tě pěkně prosil, změň se, nedávej Isabelle příklad, kterého nesmí následovati, buď jiná . . . rci sama, mohla bys mi to udělat?“ „Nemohla bych! Vím dobře, co tě při mně mrzí, v tom nemohu se změnit. Nechci tu zůstat. Dej mi Isabellu s sebou.“ „A ty ji povedeš rovnou cestou Nalžovskému do náručí.“ „Ctili bychom tvou vůli.“ „Tomu nevěřím. Ty snad ano. Ale Isabella není ty. Nemohu ti ji dát, ty ji neovládáš.“ „Pak si vezmu život,“ vykřikla Berková náhle drsným, při ní neslýchaným hlasem tak divoce, že Berka se zachvěl. Zbledl. Tak imponovala mu jeho žena. Ale ona se zas opanovala. Přejela si rukou čelo a posadila se. Berka, vida ji mírnější, měl zas odvahu.

„Tak hleď svou lásku, svou nezištnost, hleď, jak jsi bez sobectví,“ řekl lstivě. „Tak staráš se o svou dcerušku! Co pak jí dáš? Jaké bude míti postavení ? Kam vlastně půjdeš ty? Máš již nějaký domov? Víš, zdali tě tvá matka dobře přivítá a zdali tvůj otec má nějaké slušné přístřeší? Do těchto rozpaků chceš dítě vzíti s sebou. To je velká šlechetnost, to je ta obětivost, kterou se chceš vyznamenávati.“ „Však já vím, co mohu od tebe požadovati. Tys povinen mně a dceři poskytovati výživu. O svoji nebyla bych se hlásila, umím ještě pracovat. Ale Isabelly dovedu se zastati.“ „Dobře!“ zasmál se Berka, „přichází-li mně má dobrá žena po právnicku, odpovím po právnicku. Neposkytnu ti ničeho, dokud mne soud nedonutí. Zadáme svůj rozvod k soudu.“ Věděl, že ji tím překonal. Státi před soudem naproti tomu, jejž milovala, bylo jí nemožno.

„S tebou nebudu se soudit, Karle, ani před lidmi, ani před bohem samým. Vždyť jsem se nesoudila s nikým jakživa. Dej mi Isabellu, ať trpí se mnou, ať se učí pracovat, ať zví, co je starost. A nedáš-li ji, vezmu si ji.“ Zas ukázala tu neobvyklou divokost při posledních slovech tak, že se mocně musila pamatovati. Berka se lekl opět. Bál se jí. Bránil se nasazením vší síly. Měl sílu velkou. Přešel mlčky pokojem, ona hleděla za ním, doufala a s první naději vyhrkly jí první slzy z pod horkých víček. Byla to marná naděje. On promluvil s lhostejným přízvukem, jako by se spolu jen bavili: „Co jsem se tě chtěl tázati. Ví Isabella, že jsi dítě nemanželské? Nepozná to, až přijde mezi tvé příbuzné?“ Jí bylo jako na umření. Utřela si slzy, neplakala již zas.

„Nebudu tedy žít u svých příbuzných,“ řekla odhodlaně.

„Sama budeš žít? Budeš mít dost prostředků?“ „To je má starost. Ukončme tento výjev. Odejdu dnes večer. Kdybych tu musila býti přes noc dnes, vím, co by se se mnou stalo. Ať Isabella sama volí mezi námi.“ Chtěla ji zavolati. Zvítězila. On skočil ke dveřím. Nyní on klekl. Sepial ruce.

„Nebeř mi mé dítě,“ prosil a ona byla překonána. Vrhla se štkajíc do křesla.

„Ó bože, ten muž miluje své dítě,“ myslila. „Bylo by hříchem, kdybych jej o ni oloupila. Ať ji má! Ať se mu dostane požehnání otcovské lásky. A ona, moje Isabella, mé vymodlené dítě, musí již sama najíti cestu svou. Půjdu sama, sama!“ Řekla nahlas: „Půjdu sama. Dej bůh svého požehnání tobě a jí.“ Berka vstal a potácel se dojmutím. „Ona je v pravdě dobrá,“ myslil si a nepohrdal její dobrotou. Ani on, ani ona nevěděli, jak ubohá ta žena přece zvítězila, byť na jedinou, krátkou chvíli.

Po této rozmluvě vyhledal Berka opět svou dceru, jež posud s Valinkou se bavila a hádala o zásluhách Dominových.

„Nuže, ty zamítáš posud doktora?“ tázal se jí otec nyní vlídně a skoro vesele. „Ani rozmysliti si nechceš tuto partii?“ „Ani rozmysliti, ani slyšeti o ni, leda pro smích,“ odpověděla Isabella neohroženě, jak prvé také si počínala, když otec na ni byl rozhněván.

On pokrčil rameny. „Nebudu tě tedy nutit. A což s Nalžovským? Stojíš posud na svém?“ Pokynula hlavou.

„Isabello, povím ti něco. Vyslechni mne rozumně. Nebráním ti milovati Nalžovského. Aj? Větší radost z toho nemáš? Myslil jsem, že mi padneš kolem krku, že mi budeš děkovat? . . . Nic? Proč jsi zamyšlena? Miluješ ho opravdu?“ „Ano, miluji.“ „Buďsi tedy, ačkoli se divím, jakým tónem to pravíš. Ale měj si svou vůli, abys neříkala, že jsem ti zkazil štěstí mladých let. Žádám jen, abysi u mne zůstala, když mne tvá matka opouští.“ Isabella vyskočila: „Což to musí být? Proč smiřuješ se se mnou, když s ní se hněváš?“ „Do toho nemluv, Isabello, co máme mezi sebou, o tom nemusíš vědět a nerozumíš tomu. Mezi námi je mezera, kterou nic nezacelí. Ona to nahlíží, nechce zůstat u nás, svolila, abys ty u mne byla. Chce býti sama.“ Valinka plakala, Isabella naň doléhala, paní Berková přišla k tomu a umírnila obě dívky. Bolelo ji, že se dala Isabella tak rychle od ní přemluviti, ale přála to Berkovi. Isabella dávala otci vždy přednost před matkou, nebylo divu, že i nyní jeho volila, zvláště když jí sliboval, že nebude proti její lásce.

Isabella ptala se matky šeptem, zdali myslí, že se zas navrátí, že s otcem se smíří. Berková chlácholila ji, že ano. Přemáhala svou lítost hrdinsky, chystala se na cestu bez hluku. Počínala si, jako by odjížděla jen za nějakou záležitostí. Prosila Valinku, aby Isabellu neopouštěla a u ní ještě pobyla, pokud její rodiče dovolí. Odevzdala jí domácnost s prosbou, aby Isabellu přidržela k jejímu řízení. Měla tím dosti práce. Pak bylo zapraženo, zavazadla byla dána do kočáru. Okamžik hrozný pro ni nastal. Divila se, že mu hledí tak statečně vstříc. Věru, dokud to vše, co nyní se dělo, tušila, byla slabší než nyní, co byla v tom. Byla pevná, nesla to ku podivu.

Bývalať ve svém manželství tak hluboce nešťastná, že si často myslívala, že bude nevyhnutelné, aby s mužem tím se rozešla. A tu představovala si, jak jí pak bude, až jej co cizince někdy potká, neb zdálí uhlídá. Někdy, mnoho-li ji týrával, vyšla ven na verandu, aby o samotě se zpamatovala. Tu dívala se častokráte oknem do jizby. Bývalo to za večera. Isabella tulila se k otci v osvětlené jizbě a on s ní se obíral. Berková dívala se z venku na ten sladký výjev a myslila si, jak jí někdy bude, až bude vypuzena odsud. Myslívala, že ji to srdce utrhne, a bývala pak vděčná, že tak daleko nedošlo, doufala, že tomu přece odolá svou láskou, trpělivostí a shovívavostí. Nyní bylo po všem. Co tak dlouho viděla přicházeti, přistouplo až k ní, nedalo se již odstrčiti, musilo se to předržeti.

Berka nechtěl se s ní loučiti. Řekl, že se již prvé rozloučil a odešel do svého pokoje. Berková i s tím byla spokojena. Vrátila se naposled do své ložnice, rozhlédla se krátce, přistoupila k oknu, u něhož se modlívala, vyhlédla ven. Bylo tam šero, stromy opadávaly. „S bohem, navždy!“ Odvrátila se rychle. „Proč jsem tak nešťastná?“ pomyslila a ze všech stran proudilo k ní vědomí jejího neštěstí. Rychle, rychle pryč. Prchala po schodech, skočila do kočáru, Isabella a Valerie k ní si sedly. Ona vzala jejich ruce do svých. Nikdo nemluvil. Kolem ty známé kraje, ty obrazy! Tam bylo vidět ještě Berkovku. „O bože, tys mne učinil přec jen silnou a pak jsi na mne vložil tíž osudu. Ó bože, proč?“ Nikdo nemluvil. Isabella byla zaražena. Nevěděla, co cítí, co chce, co by měla činit. Když s kočáru sestoupily a paní Berková do čekárny vstoupiti chtěla, objala ji vášnivě a vypukla v pláč. Tiskla ji vší silou k sobě: „Proč odcházíš?“ šeptala mezi zuby křečovitě stištěnými.

„Proto snad, mé dítě, abych cítila, jak mne máš ráda. Děkuji ti za to obejmutí. Má drahá Isabello, jak oslazuješ mi tu chvíli. Já tě opouštím, mé dítě. Můj bože, můj bože! Co ti mám, dcero, říci, abych zahrnula do jednoho slova všecko naučení, které by bylo mou povinností po celý čas mého života? Ó slyš Isabello, co ti pravím. Uč se rozeznávat své dobré city, dobré pudy, dobré myšlénky od zlých. Učiň to cílem svého života. Tak předržíš to nejhorší, co se ti státi může. Pusť mne. V nádraží zvoní.“ Zulíbala jí celý obličej. Isabella plakala stejně vášnivě bez úlevy. Sady, ploty, pole a cesty byly v šero zatopeny a zdály se truchliti s ní. V nádraží bylo osvětlení, tam přecházelo, přebíhalo se. Berková vmísila se do toho davu, spěchala k vlaku, ujela. Děvčata tu zůstala osiřelá. Valerie Isabellu skoro odnášela a odvezla ji domů na Berkovku v rozčilení, jakému Isabella tak snadno jindy nepodléhala.

Domin byl přec jen uražen. Nikdo se oň nestaral, on nevěděl, co se děje. Byl pořád v jídelně, aby ho bylo snadno nalézti, kdyby mu někdo něco říci chtěl. Ale nikdo neměl toho úmyslu. Byl obsloužen kávou a co dále bývalo v obyčeji. Valerie měla o všecko starost. Avšak ani ona se mu neukázala. Nechtělo se mu jíti do jeho pokoje, nebyl by mohl čísti ani psáti. Také bylo dnes tak smutno a jeho pokoj zdál se mu zádumčivý a chladný. Posud nevěřil však, že by mohl býti odbyt. Co Isabella mluvila, nemělo žádné váhy. Kdož by dbal toho, co ženština mluví. Vždyť co řekne ráno, obyčejně každá do večera odvolá. Domin držel se jen toho, co Berka řekl a slíbil. Čekal tedy na odpověď.

Stmívalo se velmi záhy toho odpoledne. Nikdo nepřinášel světlo do jídelny. To jej popuzovalo. Což se naň dokonce zapomnělo? Byl v pravdě netrpělivý a filosofie jej začala opouštět. Dopáliv se vstal a chtěl zazvonit, když zaslechl rachocení kočáru. Někdo odjížděl z Berkovky, a to tajně, nedal mu s bohem. Z okna nebylo vidět do dvora, ale z verandy bylo vidět přes zahradu na silnici. Vyběhl ven. Viděl odjížděti paní Berkovou a obě slečny. Myslil nyní, že Isabella před ním snad prchá, a vrátil se malomyslně do pokoje. Avšak tam bylo teď světlo přineseno a za chvíli přišel Berka bledý a uchvácený. Nemohl odolati a pověděl Dominovi vše, co se stalo, co Isabelle na oko slíbil a jak doufá, že dcera jeho celá jiná bude, až zapomene na matčin vliv. Domlouval pak Dominovi, aby činil vše, by její přízně si získal a k tomu ji přivedl, aby sama Nalžovského se odřekla. Dal přinésti víno, zákusky a doutníky a rozložil se pohodlně za stolem. Byl rád, že tu má společníka, a Domin byl mu příjemný. Celkem Domin vždy s ním souhlasil, schvaloval obyčejně jeho jednání a dával mu rady, které byly jeho jednání zcela přiměřené. Nestálo jej tedy velkého přemáhání slibovati mu dceru a celé jmění svoje. Zdali mu to slibuje na oko neb opravdu, sám určitě nevěděl. Myslil si tak: „Nebude-li jinak, dám mu ji přec tisíckráte raději než Nalžovskému. Ale umoudří-li si, má Isabella, jak si přeju a doufám, pak zrušíme spolu všecky dnešní sliby.“ Domin uspokojil se také s tím, jak okolnosti se jevily, a důvěřoval Berkovu slovu. Poslechl jeho rady, a když slyšel přijíždět Isabellu, vyběhl galantně jí naproti, aby ji přivítal. Vzal ji do náručí a snesl ji s kočáru. Přivedl ji do jídelny k jejímu otci, který ji k srdci přivinul, vítal, usadil a o ni pečoval.

Isabella ani si teď nevzpomněla, v jakém poměru byla k Dominovi. Byla jako zkamenělá a když ji posadili za stůl, kde její matka scházela, dala se znova do pláče. Pravila, to že je nejsmutnější večer jejího života, a Valinka plakala z ticha s ní. Myslila na ubohou tetinku, která přijížděla sama do Prahy bez práva vejíti do svého bývalého domova. Nyní asi vstoupila co cizinka do některého hostince, aby tam strávila první noc své opuštěnosti. Isabella nemyslila tolik. Cítila jen prázdno kolem sebe, odtrhnutí od milujícího srdce, stesk a unavení. Berka vymýšlel věci nevídané, aby ji vyrazil. Vypravoval jí o cestách, které spolu konati budou, o zábavách, které spořádají, přinesl jí sbírku skvostů, jež posud nikomu neukázal a bůh ví kde koupil neb zaměnil. Isabella dívala se na ně lhostejně a lhostejně mu také naslouchala. Přece neodstrčila skvostné hříčky ani plány otcovy. Bylať příliš zvyklá, že ona a otec sami pro sebe se bavívali matku vylučujíce, aby ji nyní v tom něco upamatovalo, jak matce nadále se křivdí. Berka počínal si jako milenec, který o přízeň zdráhavé milenky se uchází. Byl roztomilý, zábavný, mladistvý, měl tisíckrát více ohně než chladný a škrobený Domin.

Isabella přestala plakat, byla jen ještě mrzutá, svéhlavá, rozmazlena a otec jí hověl. „Co chceš, Bellinko? To ne? Ani to? Tak to? Pověz, dítě, co chceš, udělám ti.“ Její lahůdky všecky musily přijíti na stůl a pokynula-li jen, musilo státi se po její vůli.

Položil jí jeden ze šperků kolem krku. „Chceš ho nosit, dušinko?“ Když jej hodila na zem, zdvihl jej trpělivě a uschoval ho. Ptal se jí, co by chtěla, že jí to objedná, přinésti dá, prosil ji, aby jen promluvila. Ona že chce do Prahy. Bylo jí to slíbeno. Že k sobě pozve, koho bude chtít. Také dobře. Všecko jí slíbil. Jednalo se mu jen o to, aby v tento první večer o matku přestala plakati a ona neplakala. Pozapomínala, dávajíc si sloužiti a rozkazujíc jako královna. Oči jí uschly, schladly, líce se zarděly. Byla jen vážná ještě, její obličej byl jaksi bez výrazu, její temné velké oči zdály se bez citu na lidi a předměty upřeny. Nevyzýval-li ji otec přímo, aby něco řekla, nemluvila. Tu nemyslila nic, vypadala jako krásný obraz a tato nečinnost mysli líbila se jí.

Domin snažil se, seč mohl, býti k ní příjemným. Dlouho si toho nevšímala, ale najednou zpomněla si, že se dnes o její ruku ucházel. Ptala se ho nešetrně, zdali ví, co ona odpověděla k jeho dotazu: On na to, že to slyšel, kterak mu dala košem, však že se nevzdává naděje ji obměkčiti. Pošeptal jí, že ji miluje. Ona mu brala veškerou naději. Byla k němu krutá, on pokorný, jako rytíř středověký.

Emilie přišla a musila hleděti na její vítězství. Isabelle lichotilo, že mohla říci, co chtěla, tvářiti se jakkoli, Domin se nezměnil ve svém koření, zatím co byl týmže pánovitým, hrdým, bezohledným Dominem k druhým děvčatům. Oživla tak, že Valerie smutnýma očima ji pozorovala. Berkovi i Dominovi podařilo se tímto spůsobem ji ukonejšit a ke své straně nakloniti. Isabella strávila tento večer ve krutých koketeriích s Dominem, myslíc, že mu dává víc a více znáti, že ho nechce. Zasmála se dokonce několikrát.

Mezitím přišla jí matka na mysl, viděla v duchu pražské ulice osvětlené, hlučné. Matka tam byla opuštěna. Chtělo se jí znova plakat. Zasmušila se, ale nemohla v tom vytrvat, slzy její byly vyprahlé. Domin jí zdvihl šátek, který byla vytáhla, myslíc, že bude plakat, a při tom upustila. Nemohla ho vzíti od něho, řekla, že nechce přijímati jeho služeb, že si jej sama zdvihne. Kázala mu, aby jej opět hodil na zem. On políbil šáteček vlhký od prvních její slz. To ji dopálilo, vytrhla mu jej a hodila do kamen. Ale mezitím zapomněla na matku a na svou lítost o ni. Domin šáteček z pece vytáhl a počínal si s ním velmi komicky, tiskna jej k srdci. Isabella musila se smáti. Nevěděla, že se baví a dovádí, myslila pořád, že se jen brání.

Mezitím zase zpomněla na Nalžovského. Matka jí byla slíbila, že hned zítra s ním mluviti bude a o věrnosti Isabellině jej přesvědčí. Divno, Isabella nedovedla si ho už zase představiti, jak často se jí dělo.

Byla k němu náhle zas chladna. Myslila na jeho list a umínila si, že jej přečte, než půjde spát. Pospíchala do svého pokoje a rozložila list. Avšak náhle zdál se jí prázden obsahu, nenalézala v něm dokonce již to, co ráno ji bylo okouzlilo. V jejím srdci bylo němo. Bylo to jako okouzlení anebo zbavování kouzla. Nelze uvěřiti, co s ní se dělo, a přece nebylo to neslýchané. Mnohý, ne-li každý člověk, mívá v sobě jako dvě bytosti odporující sobě a zápasící. V ní však okolnosti rozvinuly a rozvíjely tyto protivy úžasným spůsobem. Mezera, která zela mezi jejím otcem a matkou, a kterou otec nechtěl láskou vyplniti, otevírala se v nitru dítěte. Avšak otec usiloval, aby druhou bytost zahladil a mezeru zarovnal.

Dcera i neť myslily na paní Berkovou v Praze osamělou a litovaly jí. Ale což věděly, jak jí bylo! Dala se dovésti do hostince. Tam asi každý četl v její tváři písmo neštěstí. Ona sotva mluvila. Obličeje sklepníků i panských se prodlužovaly pohledem na ni. Nevěděli, co o ní soudit. Když byla tázána, chce-li večeřeti ve svém pokoji, nevěděla, co odpovědíti. Dívala se vyděšeně na tázajícího, jako by si žádal na ní rozluštění nějaké těžké hádanky, na niž neměla kdy mysliti. Zpamatovala se však a objednala si večeři. Poprvé byla sama, sama! A to snad navždy. Hlas se jí chvěl, zápasila se slzami. Nezapomněla nikdy na výraz chladné cizoty, jakým sklepník ji přeměřil, a představovala si, jako by byli sklepníci proto na světě, aby odnaučili společnost věřit v nějaké city.

Zůstala sedět na pohovce, když byla odnešena netknutá večeře, když zhasila svíčku. V hostinci byl ruch, uliční kandelábry metaly světlo do pokoje.

Berková přemítala o svém osudu. Žádné, žádné, žádné štěstí! Řetězem nepřízně byl její celý život. Proč? Můj bože, proč?

Žádná odpověď. Člověk má právo se tázat, věčnost není povinna odpovědít. On hledá sám odpověď z toho, co zná, a nalézá mnohdy lživou. Často se jí klame po celý život. Často mu dostačuje.

Než byla Berková narozena, již ji stihla nepřízeň osudu, člověk trpívá více nevinně než svou vinou. Jak je to trpké! Kde je spravedlnost? Ona si byla vědoma své dobré vůle, svého úsilí, své trpělivosti a upřímnosti. Jakou měla odměnu? Její oddaná mysl nevydržela dlouhých vzdorů a reptání ani proti osudu. Její trpělivost byla nevyčerpatelná. Pomyslila si: „Bůh má více nežli rozdal, čeho se mi nedostalo až potud, dostane se mi v hojné míře snad později. Můj muž snad přece nahlédne, čím jsem mu byla. Má dcera bude mne milovati. Vždyť byla tak vřelá, když se mnou se loučila. Ó ta drahá! Tisíckrát žehnám té milé, zlatovlasé hlavince. Ó jaké to štěstí, že ji přec mám, že žije. Co na tom, že jsem vzdálena, zapuzena od ní. Bohu díky, že mi ji dal, že žije. A já jsem řekla, že jsem neměla štěstí. Jaký to hřích! Mám dítě, mám dítě! Ne, ne, jsem šťastna. Již nereptám a neptám se, proč se mi tak děje? Vždyť jsou bohužel milliony ještě nešťastnějších lidí.“ Tak upokojila se jak mohla, ale těžce nesla pomyšlení, že jsou lidé ještě nešťastnější než ona. Opět se ptala proč? Zpomněla, kolik jich asi v téže noci k nebi volá o pomoc a útěchu v zoufalství a bídě. Zpomněla, jak často byla doufala, že jí osud později nahradí, čeho postrádala, a jak to bývalo marné.

A přec to byla malomyslnost a slabost, která z ní takto mluvila. Proč mohla v lepší chvíli znova doufat? Proč otevíralo se jí srdce důvěře, že opět dobře bude? Cosi jí šeptalo, že tato naděje celé tvorstvo drží, ona že je pravým životem, v ní že spočívá všecka síla, a vzchopí-li se vždy zas byvši tisíckráte zklamána, že vítězí nad veškerou nepřízní poměrů.

Bylo by možno, aby byla taková naděje lží? Lstí přírody snad, aby tvorové raději záhubě se nevydávali, nežli životu se zachovali? Jak nízké bylo by takové podezření!

Což je možno, aby ta spravedlnost, které člověk je schopen a jejíž ideál pojmouti může, aby neměla v celém tvorstvu jiného útočiště než v představách ubohého lidského pokolení?

Tyto skeptické otázky, které v našem věku každému trpícímu člověku běžné jsou, ozývaly se i v prsou této ženy, která myslila nikoli jen mozkem, ale smím-li tak tvrditi, celou nervosní bytostí svou. Místo vzdělání měla své jemné, pronikavé pudy.

Zkušenosti rozličných lidí mívají různou formu. U některých osob podobají se lexikonu, ve kterém jsou suše jména a události poznamenány, u jiných jsou to žalozpěvy, u jiných lživá, u jiných pravdivá kronika. U Berkové byly zkušenosti řadou dramatu a tragédií, které v její upomínce se odehrávaly s výpravou zádumčivě kouzelnou. Mělyť svůj půvab a nevím co hluboce smiřujícího vycházelo z každé upomínky takové, třebať byla sebe trpčí.

Tak přežila tuto tesknou noc a zpomínala-li v pozdější době na tyto chvíle, viděla je ve zvláště kouzelném osvětlení. Zpomínala pak oné červené pohovky, na níž noc tu probděla, těch světel z uličních kandelábrů, neurčitých stínů po zdech se kmitajících, pískotu blízkých lokomotiv a záře jejich rudých a zelených svítilen, jež se zakmitávala. Bylo jí, jako by slyšela v básni neb v hudbě, teskně a krásně, hluboce a velkolepě, co v jejím nitru pracovalo.

Když této noci tak neočekávaně klid jakýsi našla, přičítala to jakémusi tušení, ve které věřiti musila, ježto ji tak silně ovládalo. To tušení jí zvěstovalo dobré věci. Důvěřujíc v jeho pravdivost usnula k ránu asi na hodinu na červené pohovce.

Probudivši se viděla mlhu, drobný déšť, vlhkou dlažbu; noční osvětlení, konejšivé hlasy jejího nitra, povznešení její mravní síly, vše bylo to tam. Ta noc v cizích prostorech, o samotě ve vyhnanství byla rozkoší proti dnu, který jí nastával smutný, beznadějný, plný zármutku.

Zanechavši zavazadla v hostinci vydala se pěšky na cestu ke svému otci. Tento žil od dosti malé pensičky, které mu poskytoval Berka po nějaký čas, když obchody dokonce se mu dařiti nechtěly. Měl malý pokojíček najatý u jedné rodiny, jež o něj pečovala. Bylť po vychování Isabellině nejhlavnějším předmětem četných mrzutostí manželů Berkových. Byloť již naznačeno, že býval vždy v peněžitých nepořádcích. Ať to bylo vinou jeho či jeho neštěstí, nic se mu nedařívalo. Jak Berkovi dobře, tak dopadalo jemu vždy všecko špatně.

Velkým prosbám paní Berkové podařilo se mu vymoci stálou měsíčnou tuto podporu. Co trávili Berkovic toto léto na Berkovce, nedostali však ani jediného listu od něho s poděkováním a potvrzením jeho příjmu. Přece byly mu peníze správně odesýlány po každé s listem od paní Berkové a obyčejně bylo to od ní samé obstaráno, což si pak vykoupila vždycky hněvem několika dnů svého manžela. Tuto podporu zajisté mínil Berka nyní zastaviti. Po cestě myslila na peněžité záležitosti, na budoucí své nové starosti. Tolik let byla jim odvyklá. Nyní, v letech již, utýrána, smutná měla začíti znova.

Krom toho znepokojovalo ji, že otec její tak dlouho nebyl psal. Co mohlo se díti? Úzkosti, jež se vyvinuly u oné předtuchy, kterým tak velice byla podrobena, vzmáhaly se v ní čím dále přicházela, a sice tak, že byla mdlobám blízko, když se zastavila u prahu domu, kde její otec bydlel, kamž až posud své listy byla adresovala.

Její předtucha bohužel se osvědčila a přece byla rána, jež na ni čekala, ještě prudší, než si pomyslila.

Otec nebyl nemocen, nebyl mrtev, byl ztracen. Jeho pokoj byl pronajat za jiného nájemníka, jeho nábytek prodán na zapravení činže. Peníze Berkovic ho docházely řádně. Avšak nedotýkaje se jich odesýlal je ubohý stařec pravidelně svému zeti nazpět. Činil to následkem trpkého, vyčítavého jednoho listu Berkova. Nechtěl, aby jeho dcera o tom věděla, a když svůj byt a snad Prahu opouštěl, nařídil totéž svým bývalým domácím, kteří, jak pravili, byli nyní rádi, že jsou toho klamu sproštěni. Nyní chápala ubohá Berková, proč její manžel vyhrožoval, že podporu zastaví, bude-li si žádati mermomocí listů od svého otce, proč jí vynutil slib, že otce nenavštíví, když posledně několik dní v Praze meškala k vůli pohřbu nebožky Nalžovské. On tvrdil, že tchán se hněvá pro nepatrnou věc anebo proto, že mu byla podpora malá. Berková nemohla více činiti.

Bývalí domácí jejího otce vypravovali jí vše, co věděli, dosti mrzutě a nešetrně. Měli strach z poštovního úřadu, který podpisem klamali, a litovali svého slibu. Myslili prý první čas, že starý pan Božický se vrátí, ale on nedal o sobě věděti a oni již po něm nepátrali.

S touto zprávou v srdci, jež tam vězela jako jedovatý šíp, sestupovala Berková s temných schodů toho domu a přála si, aby ji vedly kamsi dolů, hluboko, pod zem, kde by nic více nemusila slyšeti o tom muži, kterého příliš, příliš milovala.

Vracejíc se do svého prozatímního příbytku potkala Berková na ulici Nalžovského. Než byla vyšla, poslala mu několik slov s pozváním, aby k ní přišel, a on, nedočkavý, spěchal tam hned po obdržení lístku. Ulekl se vzezření ubohé paní, mohl ji sotva poznati a divil se, že bydlí v hostinci. Nemohla na ulici promluviti, Nalžovský sledoval ji do jejího pokoje. Posudili se proti sobě, ale Berková nemohla dlouho začíti mluvit. Nevěděla také, kde začíti. Vše mátlo se jí v hlavě. Zdálo se jí, že je již rok z domova vzdálena. A přece mluvila pak rozumně, s předložením a shovívavě. Řekla mu, že Isabella jej miluje a od něho upustiti nechce, že otec však rozhodně proti tomu jest, že přeje Dominovi, jenž o děvče se uchází, avšak že slíbil na konec Isabelle přece svobodnou volbu manžela. Pak zmínila se o svém postavení. Byla zapuzena. Příčiny byly dlouholeté. Nestěžovala si, nešířila slov. Byla smutná a nalézala zvláštní ulehčení v tomto němém smutku, který se lépe skoro nese než přemáhání a boj proti němu.

„Ale proč jste si nevyžádala svou dceru?“ zvolal Nalžovský. „Máte právo k ní.“ Pokrčila ramenoma s výrazem jako spoutaný vězeň, jemuž někdo by vyčítal, že jiné neosvobozuje.

Nalžovský vložil si obličej do dlaní. „Můj bože!“ řekl skoro bez hlasu, „takto ji ztratím.“ Mlčeli oba. Strachovali se spolu o ni. Viděli ji v nebezpečí, zoufali si, že ji snad nezachrání. Berková nebyla v tom rozpoložení, že by mu byla mohla dodati mysli. Dívala se nemluvně před sebe na koberec na zemi.

Nalžovský jí litoval, pochopil, že jí nesmí činiti výčitky. Byl by dal část svého života, aby jí mohl usnadniti její postavení. Ptal se, co hodlá činit, jak se zařídit, nabídl jí své služby. Děkovala mu opravdově, nebyla z těch, kteří otupují neštěstím ku vřelému soucitu jiných. Nevěděla posud, jak se zařídí. Mínila téhož dne ještě navštíviti svou matku. Nezmínila se o otci, neřekla ničeho, že není zaopatřena do budoucnosti. Mluvila opět jednozvučně. Odmlčela se zas.

Tu Nalžovský cítil, že on je povinen dodati jí zmužilosti. Řekl, že věří v Isabellu, že ví, kterak jej miluje a ničeho na světě že se nebojí. Vypravoval o sobě. Měl skvělé naděje na postavení nejen dobré, ale i čestné. Bylť právě zařizován spolek umělecký velkých rozměrů se školami všech odborů, s kursem aesthetiky, přístupný laikům, s úmyslem zařizování koncertů, uměleckých výstav a divadelních představení. Pracovalo se věru ideálně a spolek ten byl by mohl zaručiti Čechám novou éru uměleckou. Fond byl již značný. Účastnili se ho někteří šlechticové a šlechtičny. Kníže N., jehož park nedávno společnost z Berkovky byla navštívila, byl předsedou. Umění milovné měšťanstvo pražské bylo vesměs získáno. Na venkově nalézal čilého souhlasu a podpory. Umělci všickni byli v něm sloučeni. Než by se našla vhodná místnost, byly prozatím nějaké síně najaty a konkursy na místa učitelů a ředitele byly vypsány. Nalžovského všeobecné, vzácné vzdělání činilo jej schopným místa ředitele a řídké štěstí doprovázelo jeho kroky, jimiž o místo se ucházel. Nalezl přátele, mluvil již osobně s knížetem. Nebylo skoro již pochyby, že místa se mu dostane. Ptal se paní Berkové, zdali by takové místo uspokojilo ctižádost jejího chotě. Jí zdálo se, že beze vší pochyby. Začala trochu zas doufati ve štěstí dceřino a oddychla si na chvíli. Obědvala s Nalžovským, tj. byla v jeho společnosti, když oběd byl přinesen. On byl jí podporou, jaké jí bylo velmi třeba. Jak ráda byla by mu svou dceru odevzdala! Jak jasně čtla v jeho duši, jak rozuměla jeho úmyslům, jeho lásce a všemu počínání! Byla by si přála, aby byla každá svatá pravda tak zjištěna, jako že v něm se neklamala. Vědělať předobře, bohužel, jak vypadá, jak si počíná lež, klam, nelaskavost. Zápasilať s tím po celý život, byla odsouzena milovat lháře a nebýti milovánu. Rozeznávala aspoň nyní již dobře znaky bezcharakternosti. Byla by mohla napsati o tom knihu.

Vydala se odpůldne, Nalžovským doprovázena, ke své matce. Šla tam jaksi tupě a byla tomu ráda. Nezkoumala svého tušení, bylo jí jaksi vše jedno, co se bude dále dít, a shledávala, že je štěstím, neví-li člověk svou budoucnost napřed, neštěstím, komu se z ní cosi zjevuje, chorobou, žijeme-li v tom více než ve střízlivém vědomí.

Její matka, paní Kornelová, bydlela ve vlastním domě na novém městě v tiché široké ulici mezi zahradami. Berková rozloučivši se s Nalžovským vstoupila do domu a zazvonila u vchodu čistého a elegantního příbytku. Služka otevřela. Byla cizí.

„Milostpaní doma?“ „Nevím . . . je . . . není . . .“ „Zde je můj lístek.“ „Nevím, smím-li teď do pokoje. Jsou tam tři doktoři.“ „Můj bože, kdo stůně?“ „Milostpán?“ „Počkám zde.“ Za čtvrt hodiny lékařové vyšli s ortelem smrti každý ve vážném obličeji. Za nimi objevila se plačící stará paní.

Berková vzala ji za ruku: „Maminko,“ šeptala nevědouc, smí-li se před lidmi k tomu jménu hlasiti.

Matka však vykřikla radostí a padla dceři své kolem krku.

„Mé dítě, má jediná dcero, bohudíky, bohudíky, že jsi přišla,“ zvolala, „nechoď ode mne, zůstaň zde, prosím tě probůh. Jsem tak polekána, tak sama, nevím si rady. Můj muž za mne myslil, jednal, byl ke mně tak dobrý! Čím budu bez něho já nešťastná!“ „Tak jsem ti přišla vhod?“ tázala se Berková.

„Jako anděl s nebe. Ó jak děkuji bohu, že mi tě dal!“ Berková vyplakala svůj žal v té chvíli neočekávané útěchy a smísila své slzy s matčinými. Slíbila ráda, že tu zůstane. Více nemluvilo a nevyjednávalo, netázalo se. Kornelová hned jen nařídila, aby bylo posláno pro zavazadla dceřina. Chtěla býti zcela jista, že u ní zůstane. Musila se vrátiti k nemocnému, u něhož zatím druhá služka hlídala. Berková šla s ní. Držely se za ruce. Kornelová se třásla. Dcera jí slíbila, že bude nemocného sama hlídat.

On ji poznal a těšil se také, že je zde. Věděl dobře, co s ním se děje, měl starost o svou ženu více než strachu o sebe. Sestárli spolu, milovali se, on byl shovívavým, odpouštěl všecko a zahrnoval ženu něžností. Ona mu byla vděčná ze sobectví, milovala jej z vděčnosti a sobectví, on to přehlížel, nezkoumal, nerozebíral. Viděl-li, že ji činí šťastnou, byl také šťastným. Tento neocenitelný muž žil v soukromí, byl v tichosti dobročinným, neublížil nikomu a nyní chystal se k odchodu z toho světa jsa jist, že bude za několik roků zapomenut. Přál si, aby žena příliš on netruchlila, a postaral se, aby pohodlně dále žila, přál jí, aby tu byla po něm ještě hodně dlouho. Kdyby byla mladší bývala, byl by jí i dovolil se provdati po jeho smrti. Byl to člověk, jehož „já“ mnoho mu neplatilo, jenž nevěděl, co je ctižádost, jenž nepoznal závisti. Vydobyl si namáhavě svého majetku a byl zaň vděčen. Kdyby byl musil jakživ pracovati, nebyl by reptal. Jeho známí, obyvatelé jeho čtvrtí, říkali o něm: „Ten poctivec, takových lidí je málo.“ Já však doufám, že je jich více, než se myslí. Jsou jenom nepozorováni, přejdou bez hluku jevištěm života, co činí, je jenom cítit, není toho znát, oni působí, že společnost se udržuje, že věříme v poctivost a že ji ctíme. Setkáváme-li se s nimi maně, snadno je podceňujeme, jsme k nim lhostejní, myslíme, že jsou to lidé obyčejní. Já však počítám vždy mezi šťastné dny života svého, setkám-li se někdy s jedním z nich.

U lože tohoto muže, který byl zaujal místo otce jejího a jímžto byla o domov, o blaho dětských let oloupena, strávila nyní Berková dny a noci, věnovala mu svou tichou péči, svou sympatickou přítomnost a jí to bylo náhradou za mnohé utrpení. Zapomínala chvílemi na nejtrpčí své myšlénky. Unavena bděním nočním usínala vedle něho v lenošce a takového posilňujícího spánku nebyla by se nadála po tak krátkém čase svého vyhnanství.

Nemocný byl trpěliv, laskav, pohnutlivě vděčen za každou dosti malou službu. Plamének jeho života dohoříval tak pokojně, bez odporu, bez bázně, s oddaností dokonalou. Byla to smrt člověka spravedlivého, jenž mnoho odpouštěl. Berková jej pozorovala a oceňovala. Přece rozjímala o tom, jak jemu bylo snadno spravedlivým a dobrým být uvažujíc boje své. Jaký to rozdíl! Co musila ona trpět, přemáhat, jak musila zápasit, jak vzdálena byla svatého míru, ve kterém žil a umíral tento muž! Jak často byla dohnána k pochybnostem na světě nejkratším a nejnebezpečnějším, má-li ona pravdu, když se snažila spravedlivou býti, anebo její vtipný muž, jenž proti stávajícím zákonům také nikdy nejednal. Její láska byla nazývána slabostí, její spravedlnost marnotratností, její laskavost směšností. A nikdo, nikdo nepotvrdil ji nikdy, že má ona pravdu, až seznala Nalžovského, až u něho viděla podobné úsilí, podobné utrpení, podobnou opuštěnost. Nemohla odolati, aby se ho nezastávala, a tím snad byla položila základ k Isabellině náklonnosti k němu, k náklonnosti, jíž se nyní strachovala, aby nepodkopala Nalžovskému blaho jeho života. Až posud neviděla tedy Berková nikde dobré účinky a následky svých nejlepších nesobeckých úmyslů. Byla si vědoma, že jednala vždy dle zásad nejvznešenějších a žádné požehnání nevzcházelo jí z toho. Nikdy až posud nebyla se dočkala odměny pro sebe. Ba ani toho míru, té vnitřní spokojenosti, o které sám Berka měl tušení co následku dobrého svědomí, ani toho neužívala v rozrývaných poměrech svých.

To všecko bouřilo v její mysli jako vlnobití z hlubin bezedna. V tichu nočním, když naslouchala krátkému chraptivému dechu nemocného, představovalo se jí to všecko v neutěšených rozměrech, v zoufalé pravdivosti. Dokud nebyla na vrcholu svého neštěstí, nikdy nedopouštěla, aby se jí rozhrnoval obraz jejího života ve hrozné skutečnosti. Mívala vždy omluvy pro nejhorší bezpráví, vždy novou naději po úplném nezdaru, vždy síly dost, aby všecko snesla a tím více milovala. Nyní nezastíralo jí nic křiklavou nespravedlnost osudu, nyní nemohla odolati a musila zapříti Prozřetelnost, aspoň co jí se týkalo.

Noční lampička kmitala, jí bylo úzko a smutno, záviděla Kornelovi, že umírá. Byla by také ráda umřela. Myslila na to a v pokoji bylo děsné ticho. Nemocný těžce dýchal, hodiny jednotvárně tikaly. Myšlénka smrti kladla své chmury na čelo bdící trpitelky. Či byly to chmury? Nebyla to záře raději? Nebylo to smíření a mír? Konec smutného rozjímání a smutnějšího žití? Zapomenutí! V jejím rozpoložení bylo zapomenutí pomyšlením tak lákavým jako pramen čerstvé vody žíznivému.

Tak přišlo ráno. Byla posud tma a v dáli kdesi kohout zakokrhal; kolem domu jel těžký vůz, který jeho základy otřásal. Berková vybrala se ze svého myšlení.

„Má úloha zde není dokonána! Statečně, neunavně dál!“ To byla ranní modlitba její. Jak dále bude, co bude, co bude moci a musit činit, nevěděla; byla skoro přesvědčena, že bude opět všecko nešťastné, a přece poslechla vnitřního, nepochopeného, nevysvětlitelného hlasu nitra svého a vzchopila se sama bez útěchy a povzbuzení.

Její matka vešla do ložnice. „Ubohá Marie, tys bděla celou noc,“ šeptala, „proč nechala jsi mne spát? Já jsem tak umdlena, že spím, kde chodím a stojím. Nebyla ti tato noc dlouhá, hrozně dlouhá?“ Berková otevřela na ni s udivením své velké krásné oči, v nichž nebylo stínu ospalosti, ale bezedno stinných myšlének.

„Dlouhá že byla tato noc?“ řekla roztržitě, „dlouhá? Ne, ne, dlouhá zajisté nebyla.“ Matka ji zahrnovala laskavostí. Nazývala ji svou šlechetnou dcerou, řekla, že ji nezasluhuje, velebila milost boží, že ji takovou dcerou obdařila.

„A já jsem se modlila před tvým narozením, aby bůh si tě vzal, abysi světla božího nespatřila, ty ubohé dítě. Když jsi přece žila, reptala jsem, div jsem tě neproklela, zapírala jsem tě, plakávala jsem, když jsem si na tebe jen zpomněla. A hle, milostivý bůh vše k dobrému mi obrátil. Ty jsi mému štěstí přece nepřekážela. Byla jsem neskonale šťastna s tímto dobrým mužem, a když se s ním musím rozloučiti, posýlá mi nebe tebe, abych měla útěchu.“ Tak mluvila a Berková to slyšela v podivném zmatku mysli.

Byla to spravedlnost boží? Ó jaká síla důvěry patří k tomu, aby člověk řekl v případě takovém: „Nevyzpytatelná je vůle boží! Co bůh činí, dobře činí.“ Byl-li toho někdo schopen, byla to Berková. Milovala svou matku, jak posud nebyla činila, přála jí, že vše tak šťastně u ní dopadlo. Vždyť měla také svůj podíl v tom. Ač prokleta před narozením, byla teď požehnáním. Oh, jen chtějme rozuměti tomu, co se děje. Ale kde je ten velký mudřec a spolu lidumil, ten smírčí duch, jehož osudy nematou a neděsí, aby pronikl skrze to všecko!

Ať se jí sebe hůře dělo, k vůli sobě mohla se Berková smířit; co jí se týkalo, dovedla snášeti všecko bez reptání, ale co měla mysliti, týkalo-li se to jejího otce posud ztraceného? Což, uvrhne-li Isabella Nalžovského v zoufalství?

„Oh, já chci žíti, chci tu být se svým přesvědčením, se svými dobrými úmysly. Buď již jak buď. Dobrý člověk musí bojovati do poslední krůpěje krve své.“ V takové předsevzetí vyvinulo, obrátilo, ústilo se její bolestné přemítání.

Každý den musila dle rady lékařovy na hodinu vycházeti. Použila toho času k pátrání po svém otci a činila všecky potřebné kroky. Dala Nalžovskému vědět, kde jest, a on přicházel do předpokoje Kornelovic bytu každý den. Tam promluvila s ním a svěřila se mu s tím, co týkalo se jejího otce, zamlčujíc pravou příčinu této události. Nalžovský pátral po něm s ní.

Psala ob den Isabelle a dostávala od ní listy, na které čekávala žíznivě.

Své matce netroufala si nyní ještě připomínati ubohého otce svého. Věděla, že bylo neštěstí matčino před jejím sňatkem hlavně proviněním jeho, ježto z jakési netečnosti, jež v jeho povaze záležela, se nepřičinil, aby nabyl postavení a sňatkem napravil chybu lásky. Její matka také nikdy o něm nemluvívala, leda s velkou lítostí. Útěk Mariin druhdy k němu také ležel mezi nimi a obě o těchto věcech se nezmiňovaly, co byla Berková provdána.

První večer, když Berková u své matky meškala, zeptala se jí, jakou náhodou do Prahy zavítala. Berková odpověděla vyhýbavě. Kornelová byla roztržita, nevšimla si té odpovědi. Druhý den tázala se, jak dlouho hodlá v Praze meškati.

„Jak dlouho mne budeš potřebovati, maminko,“ odpověděla.

Velmi bolelo Berkovou, když se jí matka jindy starostlivě tázala: „A nebude se Bellince po tobě stýskati, nebude tě tvůj muž pohřešovati?“ Odpověděla bůh ví jak a muka při tom rovnala se nejhorším.

Pozvolna přestala stará paní se tázati a diviti. S jejím chotěm bylo hůř a hůř. I nepřestala blahořečiti a děkovati dceři, že nese s ní ty těžké chvíle.

Kornel skonal.

Pokoje byly černě ověšeny. Rakev byla zavřena, ověnčena, velké četné svíce čadily mdle hoříce. V pokojích vlnily se davy šeptajícího lidu.

Vdova byla obklopena nejbližšími známými a neviděla ničeho pro slzy. Berková starala se sama o vše potřebné a obcházela. Bylo třeba brzo dohlédnouti u rakve, brzo dáti venku nějaký rozkaz. Právě musila zase vyjíti. Protlačila se předpokojem a chtěla ze dveří, tu stáhlo se jí hrdlo, na prsou jí píchlo, bylať náhle ve tmách. Omdlévala. Ale v čas se přemohla, vzchopila se, snažila se proniknouti okem tmu své slabosti. Byl to přelud, omyl? Či viděla dobře, byl tu ubohý, šedivý, shrbený její otec? Přesvědčila se, že on to byl, stála vedle něho, vzala ho za ruce. On plakal.

Na štěstí nikdo z okolostojících ho neznal, aniž měl tušení, kdo by to byl, jinak byla by to bývala voda na mlýn zvědavosti a klepavosti.

Berková odvedla jej jemně z předpokoje a zavedla jej nepozorovaně z kuchyně do malé špižírny, k níž sama měla klíč a kde v tu chvíli jediné lidí nebylo.

Tam vrhl se ubohý na dřevěnou lavici a vypukl znova v dětinský pláč. Berková klekla vedle něho na zem, líbajíc mu ruce.

„Otče drahý, probůh odpusť mi,“ prosila jej, „vím vše, co se ti stalo, co jsi učinil; jen nemysli, že v tom mám vinu. Měla jsem se po tobě ovšem pídit již dávno, ale . . .“ Pokynul jí, aby nemluvila dále, ubezpečoval ji, že zná její srdce, o ní že nelze pochybovat. Ona mu řekla krátkými slovy všecko, že je zapuzena, že jej hledala.

Líbal ji za to na čelo a na vlasy, plakal zas nad ní.

Tázajíc se ho nalehavě, dověděla se, že zastával místo krámského v jakémsi obchodě. Zametal temný krám, topil, nosil balíky . . .

Dověděl se z novin, že jeho starý soupeř zemřel, a dovolil se na pohřeb. Chtěl vidět matku svého dítěte aspoň zdaleka, snad naposled v tomto žití plném tíže a zmatku.

Oh, jak byl sestárlý, jak hubený. Kabát příliš volný visel mu na plecích, celý jeho oděv byl ošoupaný a skoro otrhaný. Jeho oči byly zardělé. Nos a líce prozrazovaly požívání lihovin, bezzubá ústa neměla více vlády a klapala mu křečovitě. Ale ubohá Berková tiskla jej zas a zase k srdci, chlácholila jej jako děcko a prosila jej, aby šel pokojně domů. Dala si říci, kde bydlí, a slíbila, že po pohřbu k němu přijde. Dala mu všecky peníze, jež u sebe měla, a vynutila mu slib, aby ze své služby na místě vypověděl. On měl se k odchodu jsa dosti tich, nikoli potěšen. U dveří znova dal se do pláče: „Jsme my dva nešťastníci, Marinko, viď? Ty jsi mé neštěstí zdědila! Ob, neproklínej mne proto.“ Odešel se sklopenou hlavou těžkými, nejistými kroky a neušel nyní již pozornosti tak docela. „Nějaký žebrák, bezpochyby příbuzný, za kterého rodina se stydí,“ šeptalo se. „Mladá paní jej odbyla.“ Mezitím byl vykonán obřad a Berková vedla svou matku za rakví. Avšak ještě nebylo pro ni vše skončeno v tento den. Na ulici protlačil se k ní davem Nalžovský s očima zapadlýma, s bledýma rtoma. Stiskl jí ruku, podíval se na ni dvakrát, třikrát a zmizel zas beze slova. Nemohla běžeti za ním, sledovala pomalu pohřební průvod. Svět zdál se jí podkopán, rozptýleno vše, čeho lze se chopiti v bouřích a úzkostech, ona byla jako mrštěna do víru . . . „Oh, můj bože, jak se to vše skončí?“ opakovala plačíc, omdlévajíc, sbírajíc své síly se zmužilostí, kterou člověk musí míti, ztrácí-li všecko, kterou nalézá nenadále, jíž trpce se směje a diví, kde se mu béře a k čemu ji má, že by lépe bylo dáti sebe již jednou v šanc, ať záhuba svoje dílo si ukončí.

„Moje tušení, moje tušení,“ myslila a prosila boha, aby ji tohoto divného daru zase sprostil.

Když vešli na hřbitov, kde bylo posud až ku podivu zeleno, tak ticho, tak slavně, cítila jako úlevu. Bylo divné, co měla na mysli. Bylo to jakési demonické uspokojení. Bylo jí, jako by vzduchem cosi letělo. Zdálo se jí, že jsou to mlhavé, temné postavy Sudiček. Slyšela v ní slova: „Osudy se vyplnily.“ Chytila se stromu, dívala se kolem sebe, u hrobu zpívaly krásné lidské hlasy. Byla zas na zemi. Její matka vedle ní plakala, opírala se o ni. Ona plakala s ní. Ale divno, z latinského textu zpěvů slyšela zase: „Osudy se vyplnily.“ „Snad je již míra naplněna,“ zaúpěla v srdci svém, ale chraptivý starý hlas za ní zasípal se sténavým povzdechem. „Čím dál tím hůř, smiluj se, pane, nad námi.“ Vyděšená ohlédla se Berková na hroznou věštkyni. Viděla starou žebračku, ale její živá obraznost viděla v ní Sibyllu. Stará všimla si ihned dojmu, který učinila, a začala žebronit. Berková, jata hrůzou, vyprázdnila svou tobolku do její žluté, vyzáblé ruky ve blouznivém domnění, že ji uplatí, aby jinou věštbu pronesla. Dívala se jí dychtivě do vráskovité tváře a očekávala, co řekne. Pablesk spokojenosti rozjasnil její jizlivé tahy. Opakovala nesčíslněkrát: „Záplať pán bůh tisíckrát, dej pán bůh štěstí, zdraví, požehnání.“ Načež jala se mechanicky odříkávati otčenáš za otčenášem.

A Berková hledala význam v každém tom slově bez myšlének proneseném a měřila lidské hoře, lidskou nejistotu, nebezpečí a nesnáze dle každé úpěnlivé prosby v modlitbě.

Nalžovský, rozžehnav se krátce s matkou Isabellinou, vykračoval bystře dál, dále. Opustil městské zdi, vyšel do polí, kráčel ku předu. Praha byla daleko za ním. Ohlédl se, viděl ji za sebou. Věže, báně a vysoké střechy rděly se ve večerním podzimním slunci.

Odvrátil se zas a šel nyní zdlouha. Sáhl si za ňádra a ucítil tam Isabelliny listy. Přitiskl je k srdci pevně, vášnivě, a jako by je tam chtěl vtisknouti pro věčnost. Pak škubl sebou a zase zadrápal do nich prsty hnutím divokým.

Ta Siréna! Ta kouzelnice! Ta divůplná, svůdná a záhubná mocnost, kterou nazýval ženou, milenkou, ideálem! Oh, že neuprchl před ní tehdáž, když v zelené kvetoucí úžlabině stála plna nepřízně k němu a když poprvé cítil, že ji miluje!

Ale co na tom? Vždyť aspoň vše se ukonči. Jak často byl blízký toho činu. Vždyť zastavoval se nad ním. Po každé jej něco přesvědčovalo, že má čekati, vytrvati, pracovati a trpěti dále. Nyní mu udělila náhle bílá, milovaná ručka Isabellina svrchované povolení otevříti zadní vrátka pobytu pozemského. Otevříti, skončiti všecko, zastaviti ten šílený běh za neznámým cílem cestou trnitou.

Isabella psala Nalžovskému hned po matčině odjezdu list zbožňovaný. Byla v něm celá jeho, navždy, hotova podstoupiti k vůli němu veškeré protivenství, milovala jen jeho, jen jeho ctila. Přísahala mu, že bude žíti pro něj i kdyby ji nabízel chudobu. Žertovala, jak andělé by žertovali. Upamatovala jej na jeho úmysl, jejž kdysi byl vyslovil, že by se stal hlídačem železničním. Nevědouc tehdáž ještě o jeho skvělých nadějích, ohledem postavení psala mu, chce-li, aby se jen ohlížel po místě hlídače, že jej bude ráda tam sledovati. Vylíčila mu perem v pravdě poetickým, jak by spolu žili v takové hezounké chaloupce obrostlé vínem. Kolem ní květly by květiny pestré a vonné. Nad vrátky cukrovaly by dvě hrdličky a kolem pobíhal by jejich dobrý, věrný pes. A což uvnitř, v malé světničce a menší kuchyňce! Tam vykouzlila Isabella vřelým dechem celý ráj dvou milujících se duší.

Oh, jak se to čtlo! Psala mu, jak tam budou žíti. Věděla dobře, že se žádá na hlídači, aby byl ženat. Muž má noční službu a žena hlídá ve dne. Vysvětlovala mu, jak se to vše děje. Vylíčila mu zimní sněhovou noc. On, ve velkém kožiše, který k služnému náleží, musí ven do pusté krajiny, do tmavé noci. Koná svou povinnost. Dává znamení, stojí podle divoké té dráhy, kterou civilisace do přírody vniká, útokem žene a zeměkouli sobě podmaňuje. Z daleka vidí vlak s ohnivýma očima, se zářícím ohonem, s dechem prudkým a žhavým. Vlak přiletí. Služba je skončena na několik hodin, hlídač se vrací. Uvnitř je teplo, žena čeká za stolem, nalévá horkého čaje, podává mu jen suchého chleba. Ale ta radost, že se mají, že jsou sami, od světa vzdáleni kdesi v horách a lesích! Odkvapivší vlak připadá jim jako by z daleka zahlédli nebezpečí, jež mimo odhlučí, v dálce se ztrácí, nad jejich tichým štěstím moci nemá. Tím hlubší je bezpečí hnízdečka jejich, tím sladší rozkošná samota. Ve prázdných chvílích bude hlídač se svou ženou kreslit, budou čítati i psáti spolu. „Ó, kýž by to již bylo,“ tím skončil onen list. Uměl jej nazpaměť. Tím listem vryla se mu láska k ní tak hluboko do srdce, že ji bylo lze jen s kořeny života jeho vyrvati.

Jak jí odpověděl! Jak čekal, co na to zas odepíše! Odepsala vlídně, ale roztržitě. Patrně nečtla list před odepsáním ještě jednou. Neodpověděla k mnohým vroucím otázkám, na kterých mu mnoho, mnoho záleželo.

Co na tom. Bezpochyby neměla klidné chvíle. Psal hned zas. Odpověď nepřicházela. Ubohá, co asi trpěla, možná, že ji otec hlídal, aby psáti anebo psaní odeslati nemohla. Ale to utrpení, ty dlouhé dni a nekonečné noci. Ta vášeň, rostoucí požár, šířící se dále, dále do útrob, bez konce, bez mezí. A obraznost! Jak pracovala, jak metala jej v peklo obavy, podezřívání, žárlivosti! Kdyby byla Isabella věděla, jak mu jest, byla by nasadila lest a neohroženost, které milující žena jen schopna jest, a byla by mu poslala jedinké aspoň slovo, že jej miluje.

Smilovala se přec. List přišel. Omluvy obyčejné, fráse, chladná slova, nucené písmo. Darmo mluvit, darmo líčit, jak dále bylo. Byla to muka, jimž nikdo neuvěří, leda je sám procítil. Těch muk nejkrutější byla naděje, prosebná, neodbytná, zoufalá naděje. Ta dokonávala dílo záhuby, bylať oním větrem, který požárem vznikaje jej rozněcuje, rozhání, šíří, tak že se zabírá dál a dále, že tisíc ohnivých jazýčků podrývá, hryže, boří a ničí.

Tak šlo to, až jedno psaní přišlo psáno netrpělivou rukou, trhaným písmem, pánovitými slovy.

V něm dovídal se nešťastný Nalžovský, že jejich láska byla omylem pěstovaným bohužel blouzněním matčiným. Isabella vyčítala mu trpce, že neměl zřetele k její nezkušenosti a mladosti, že by nebyl prý váhal poutati ji nyní již a učiniti ji doživotně nešťastnou. Chtěla míti svobodu, chtěla užiti mladosti, chystala se s otcem na cesty, kde chtěla zapomenouti na jeho sobectví.

Když tento list obdržel, byl přistrojen k návštěvě ku knížeti, kde se měl potvrditi jeho úřad jako ředitele uměleckých běhů.

Nešel tam. Četl list, studoval jej, pak četl onen zbožňovaný a porovnával je. Cítil v mozku spáry šílenosti.

Někdo na dvéře zaklepal. Domin k němu vešel.

„Proč nebyl jste u knížete? Očekával vás, urazil jste jej. Byl jsem tam právě . . . hm . . . také já jsem se ucházel o toto místo . . . to přece není nic divného . . . kníže byl ke mně velmi milostiv.“ „Jen si tento kousek chleba vezměte, já vám ho nevyrvu,“ řekl Nalžovský a neslyšel, co onen dále rozkládal. Ale najednou přec opět slyšel: „Nu, to mne těší, že se úplně odříkáte. Kníže byl tak delikátní, že mi nechtěl na určito nic slíbiti, dokud by neměl jistoty, že vy se ho vzdáváte. Proto přišel jsem k vám. Nu ano, hodí se to tak dobře. Chci se ženit. Ha, haha, není vám to k smíchu? Co dělat? Jsem milován a nechci být nevděčen. Isabella je mou nevěstou.“ Výkřik Nalžovského. Skok k němu, Dominův útěk. Pak nic. Ticho.

Je čas, je čas otevříti zadní dvířka, poděkovati se matce zemi za pohostění dobře míněné a smutně provedené. Je čas, je čas. Míra je naplněna. A nyní žádného váhání, žádného rozmýšlení více. Věru, co je rozhodnuto, nic více nebolí. Osten je vyrván. Cosi velkého povznáší duši uštvanou a utrýzněnou. Chladně přistoupil ke stolu, prohlížel papíry, pálil a pořádal. Něco jej mělo přežíti, nedbal toho příliš, ale cítil, že to nesmí vzíti s sebou. Aspoň svou vinou nechtěl to utratiti. Byly to nějaké pokusy ať dobré, ať slabé, jemu ani na tom nesešlo. Mezi tím měl listy několika málo milých osob. Komu to odkázat?

Zpomněl na paní Berkovou. Napsal na to její jméno. Zachvěl se. „Ona? Co řekne? Jak jí bude?“ Musil na ni stále mysliti a jen to ho znepokojovalo. Chtěl ji vidět ještě jednou. Viděl ji.

Zašel do polí, směrem k Vltavě. Znal skalnaté údolí protékané potůčkem vroubeným olšemi. Kloní se dolů k řece. Rozšiřuje se na jednom místě a tam tvoří se rybník okrouhlý, hluboký, pustý, obklíčený vysokou, travnatou, tarasovitou hrázi. Je takto zahlouben jako v kotlinu. Asi pět vrb nepravidelně jej obstupuje. Brzo tam musil býti.

Zde ta cesta tam vedla. Uspíšil opět kroky. Ohlédl se plaše, zdali jej někdo nesleduje. Široko daleko nebylo nikoho. Opodál oráč oral, avšak již byl hotov a jel domů se svými voly. Vzdaloval se a Nalžovský hleděl za ním chvíli. Doufal, to že je poslední člověk, kterého v životě viděl. Přišel ke svahu a sestoupil do známé úžlabiny. Bylo tam vlažno a posud zeleno. Trávník se usmíval. Byl poset spadlým vlhkým listím. Olše střásaly je zvolna po jednom a ještě byly bohaté dost.

Nalžovský šel po potůčku kolem olší. Bylo mu volno. Byl hrd na svoje předsevzetí, cítil se neodvislým od celého tvorstva, byl pánem svým, svého osudu a života. Se vzdorem dávných titanů zdvihal člověk ten jindy sklíčený čelo k nebesům a měřil se s tou tajuplnou velemocnou vůlí, jež do života jej byla povolala, která vložila tvorům do slabého nitra lásku k životu, hrůzu, ze smrti, aby tím hrůzy a klamy života překonaly. On překonal onu lásku, necítil té hrůzy a nechtěl žíti.

Bylo tak ticho v údolíčku, že slyšel šelest vlastních kroků v opadalém listí. Olše chvěly se a šustily jemně, aniž o ně větérek zavadil. Zdálo se, jako by žily a rozmlouvaly. Bylo krásně v tichém dolu. Nalžovský cítil svou lásku k přírodě a spřízněnost s ní.

Původně nechtěl se loučiti, ale nyní přec musil. Země, zeleň, vzduch, oblaka a ty mírné, staré stromy mluvily k němu. Srdce musilo odpovědít aspoň slzou. Ale žádná lítost, nižádná váhavost proto v něm nevznikla. Tak došel k rybníku. Jeho voda byla tmavozelená, vrby šedé, staré a neobyčejně velké a mohutné. Jejich košaté koruny podobaly se silným nespořádaným kšticím obrů. Ježilyť se do výše jako v úžasu. Cosi divoce smutného bylo kolem rybníka, jehož hloubka zírala jaksi k úzkým srázným břehům, jako by tam nějaké temné oko na kořist číhalo. Lahodný, nezčeřený povrch zdál se slibovati křišťálové paláce tam dole a jeho klamný úsměv lákal do svého klína.

Od rybníka tvořil potůček vodopád, jehož voda sklouzala bez hluku, hladká jako zrcadlo, v ložisko bujnou travou vystlané.

Dále vyčnívaly z trávy skály a Nalžovský seskočil, aby tam nabral náruč těžkého kamení. Naplnil jím své kapsy. Nemyslil nic. Rychle. Skočit.

„ S bohem! Komu? Proč s bohem? Jediné, nešťastnéBerkové.“ Zavrávoral nazpět a kamení jej stáhlo tak, že padl naznak na trávník pod vrbu. Zůstal ležet. Proč jen myslil? K čemu ta zpomínka na ženu, která se mu stala Isabelliným rozhodnutím cizinkou? Jen matce byl by přisoudil právo, aby jej zdržela na zemi. Jak mohla naň účinkovati tak bezděčně a pánovitě myšlénka na ni?

Ona byla nešťastna jako on, možná, že ještě nešťastnější. Onehdy vypravovala mu, jak jí bylo u nemocného Kornela, jakou strávila noc, jak si přála zemřít a jak se vrátila k povinnosti, kterou je život. Ovšem, u ní hlásila se tato povinnost zřejmě v podobě dítěte, ovdovělé matky, nešťastného otce. U něho? Byl sám, nikdo jeho nedbal, ani nepotřeboval. Což vlast, národ? Má zahynouti samovraždou také? Má přestati doufati, pracovati? Má pohrdati zápasem o život?

Jako by jeho schopnost myšlení chtěla nahraditi minulou ztrnulost, rozvlnila se v jeho hlavě bohatě, a myšlénka za myšlénkou se hrnula, zaplála a tkala s úsilím nový svazek člověka se životem.

Zpomněl onoho milého půldne na Berkovce, když Isabelle řekl, že nemilovati je tolik jako přispívati k samovraždě tvorstva. On miloval a z lásky chtěl zemříti. Jedna bytost stala se mu representantkou celého světa. Ztrativ ji chtěl ode všeho se odtrhnouti. Od ní jsa oklamán nechtěl více věřiti v budoucnost. Neb jak mohl vše převrátiti? Když ona stála nade vším ostatním, jak mohl si něčeho vážiti bez víry v ni?

A přece bylo tu celé tvorstvo. Mohl-li on chtít zahynouti, mohlo by tvorstvo taktéž učinit. Proč ne? Jeť v našem století dosti zádumčivých hlav, které se kloní k této myšlénce. Všeobecné zničení je jejich heslem. Jaká to myšlénka ochablá, nepronikavá! Což kdyby přiběhl odkudsi cizinec sem k této vodě, kdyby se nahnul nad hladinu a ke skoku se chystal: vzal by jej Nalžovský za ruku a pomohl by mu při díle zničení sebe? Nemožno. Nebyl zločinu schopen a hrozil se jeho pouhého stínu.

Jak mohlo by tedy celé tvorstvo mysliti na sebe zničení, když se rozpadá v nesčíslné bytosti, které mezi sebou poutá přízeň, podpora, povinnost lásky? Taková samovražda musila by býti vražděním jiných. Jsmeť sobci a přece, ač sebe milujeme, ctíme život soudruhů svých více než svůj. Šlechetný člověk může býti schopen samovraždy.

Na život jiného nesáhne nikdy. Avšak sáhnouti na sebe je vraždou tvorstva.

Byly to sofismy, jež smýšlel duch jeho, aby tělo zachránil? Měl jej v podezřeni, že činí tak, ale dejme tomu, což by to dokazovalo? Nic jiného, než že je pud života mocnější než ochablost jeho. Ten tajuplný pud, s nímžto naše osobní vůle tak často válčí. Jak krásně jeví se nám v pokolení mladých, v dětech a v poupatech, ve mladém osení a v písklatech ve hnízdě. Jak chceme toho svěžího života chránit, jak jej milujeme. Jindy, strávíme-li všecky naděje, útěchu svou, vše, co nás činilo člověkem, klneme tomuto pudu. Ó bože, jen sobě ujíti! Vzchopil se zas a tenkráte s energií šílenou. Zadržel se kmene vrby a vstal s tížícím jej kamením.

A když tam stál plný odhodlanosti a síly, zahřmělo v něm jako sbor mocných hlasů: „Vytrvat! Žít! Umřít v boji, v práci, za myšlénku, za vlast, s láskou v srdci!“ A tu jej polil temný ruměnec hanby. Ruce se mu chvěly, ale rychle vyndával z oděvu svého kamení a metal je obrovskou silou do vody. Každý kámen mrštil se polokruhem do výše a temně zažbluňkla voda nad ním. Ohlas opakoval tyto zvuky podobající se výkřikům běsů.

Nalžovský vracel se touže stezkou, o které byl myslil, že po ní naposled se ubírá.

Byl silen, nikoli posilněn. Byl poslušen, nikoli otěšen. Tak vrací se vězeň dobrovolně do vězení, když prchaje si zpomněl, že na své čestné slovo byl v zajetí. Dostal rozkaz vlastního nitra. Dle toho rozkazu musil jednati.

Titanův vzdor byl zlomen, nikoli v zápasu s osudem, s bohy, ale že člověk se postavil sám na místo osudu, že sám byl bohem, že splynul s vůlí tvorstva.

Setmívalo se v údolíčku a ono se mu stávalo každou chvíli dražším. Kdyby byl mohl zůstati zde, byl by se uspokojil okamžitě. Ale jíti mezi lidi? Co tam? Co začít? Jak sobě znova nezoufat hned, tu chvíli, jen co by vkročil mezi lidi?

A ta bolest Isabellou zasazena! Ten Domin! Žárlivost, zklamaná láska! Znova to zuření. Zas musil mysliti na to všecko. Viděl v duchu Berkovku, zahradu, rokli, všecka místa, kde byl šťastným. Představil si Isabellu zářící půvabem a krásou. Jiný měl právo k ní, líbal ji, doufal, že bude jeho. Ten bídník!

„O bože! Co učinil jsem? Uniknuv samovraždě vykonám snad vraždu! Domin, Domin! Ah, ta krev! Jak se pění, jak zuří, jak mi stoupá k hlavě. Jsem bídný, bídný, bídný! Proč vracím se. Jsem sketou. Nazpět k rybníku či kamkoli, ať si lebku roztříštím.“ Údolí bylo za ním. Viděl Prahu. Řekl: „Nejsem sketou. Jsem muž. Vytrvám.“ Pak oněměly jeho myšlénky jako zakřiknuté děti. Šel poli krokem odměřeným. Někdy měl náklonnost vypuknouti ve hlasitý smích, chtělo se mu nahlas mluviti, vzdychal hroznými zvuky. I to udržel znova na uzdě. Uměl skoro nazpaměť romány „Werther“ a „Jacopo Ortis“. Citoval z nich některá místa. Byl svým vzorům nevěren. Jsouť to planoucí odlesky zoufalého století. V nich shlíží se tisícové lidí, kteří ztrativše odvahu žíti, měli odvahu umříti. Nalžovský tázal se, zda toto století jiným směrem se béře, když jemu doba jiné myšlénky vnukla? Neb nevěřil, že by měl člověk něco ze sebe. Čím on je, tím je duch doby, duch jeho pokolení, a síla jeho je vzata ze síly všechněch.

Tím stalo se, že se rozlila jako nová víra v jeho srdci. Zachrániv se doufal, že zachrání něco ze statků člověčenstva. Viděl osud ve svém zachránění a myslil, že je ho tu bezpochyby ještě třeba.

Proniknut skepsí naší doby pochyboval hned zas o tom, je-li to pravda neb illusí a chlácholením. Ale dovolil si též pochybovati tenkráte, táhlo-li jej to zas ve propast zoufání.

„Svatá pochybnosti!“ zvolal, „ty nás vedeš k pravdě, umíme-li držeti rovnováhu mezi illusí a zoufalstvím a nedůvěřujeme-li tomuto jak oné.

Zahnouti kolem rohu ulice, v níž bydlel, jíti povědomou cestou kolem osvětlených krámů a přízemních bytů, viděti všude totéž živobytí namáhavé, obmezené a všední, vystoupiti na temné schody, do nevlídných chodeb a sáhnouti na kliku dveří, za nimiž měl najíti veškeré to prázdno, tu bídu a bolest života, kterým uprchnouti doufal, bylo proň rovněž tak velkým ne-li větším přemáháním než cesta k rybníku, nabírání kamení do kapes . . . Oh, že tam přec jen nezůstal.

Otevřel dvéře. Jeho pokoj byl osvětlen a když vstoupil, ozval se pronikavý výkřik.

Berková spěchala mu s pláčem vstříc, vzala jej za ruce, chtěla jej vésti dále, avšak na místě toho musil on ji odvésti na pohovku. Starý muž stál shrbený a chvějící se vedle stolu dívaje se tupě na příchozího. Byl to starý Božický. Berková jej vyhledala hned po pohřbu, jak byla slíbila, načež s ním spěchala hledat Nalžovského. U tohoto našla balíček listů jejím jménem nadepsaný. V něm našla mimo některé práce Nalžovského lístek, v němž byl oznámen jeho úmysl. Na štěstí jen dočtla a již slyšela kroky jeho na schodech, nevěděla ještě, smí-li doufat, že je to on, když vešel.

„Odpusťte, odpusťte,“ volal Nalžovský a plakal jako dítě vida zděšení a pohnutí Berkové.

„Můj drahý, vždyť se vám nedivím,“ pravila; „avšak na mne je toho již mnoho. Jak to mám snésti?“ „Upokojte se, vždyť jsem tu bohužel i bohudíky ještě, bohužel k vůli sobě, bohudíky k vůli vám. A vy jste byla příčinou, že jsem se vrátil z náručí smrtí. Byl jsem odhodlán, pohotově; bezděky chtěl jsem někomu s bohem dát a nevěděl jsem o nikom než o vás, komu bych ten poslední pozdrav poslal. Jak jsem však zpomněl na vás, nemohl jsem skutek dokonati.

„Ubohý, ubohý! Nevím, budete-li mi vděčen za to a smím-li se z toho těšiti.“ „Milostpaní, jsmeť hostmi na zemi různě pohoštěnými, jedni sedí za tabulí života, druzí sbírají drobty, některým ani těch není dopřáno anebo si jich neumějí získati. Ti reptají, žeť to divné pohostění, a snaží se uniknouti kvasu takovému, který se jim mění v útrapu, domu tomu, který je jim vězením. Hostitel je vznešený pán, neviditelný, kdesi ukrytý, nikdo nemá pojmu o jeho vzezření; o jeho vlastnostech jsou sporné náhledy, mnozí tvrdí, že žádného ani není v pustém tom domě. Když tak se děje, je událostí neocenitelnou, najde-li se mezi hostmi osoba, jež místo jeho zaujme, hostům slouží místo něho, odcházející zdržuje vlídným přemlouváním, aby ještě pobyli. Tou vy jste pro mne, drahá paní. Já, takovýto host, prchal jsem již až k východu, vy běžela jste za mnou, dohonila jste mne svou přízní, posilnila jste mne příkladem a řekla jste mi: ,Jen zůstaň, zůstaň, jménem neviditelného hostitele zvu tě, abys pobyl. Vždyť se snad dočkáš něčeho dobrého a ne-li, můžeš prospěti jinému. Zůstaň, zůstaň. Aspoň ode mne jsi zde rád viděn, vítán. Kdybys odešel, truchlila bych.ʻ Ó bože, a to je vše, čeho člověk potřebuje, aby zas pookřál. Host, který se domníval, že je zde nezvaným a zbytečným, věří, že má právo zas pobyti, považuje laskavou tu bytost za pravého hostitele svého a nereptá více proti neviditelnému hostiteli.“ „Nyní vám děkuji, milý Nalžovský; jak, to musíte cítit. Co já pro vás, učinil jste vy pro mne. Smířil jste mne se mnou samou, vyvrátil jste mi mé zoufalé pochybnosti. Oh, mnoho, mnoho jste ve mně změnil k dobrému. Nemýlila jsem se tedy ve svém přesvědčení, nejednala jsem tak zvráceně, jak jsem byla nakloněna mysliti. Není pravidlem, že by měly dobré skutky a úmysly jenom zlé následky. Hleďte, co nyní na to myslím, vidím opět něco jako Prozřetelnost v událostech minulých, neb z mého zapuzení od manžela následovalo, že jsem zachránila otce svého, že jsem potěšila matku a muži, který vždy ke mně byl laskavým, že jsem se odměnila posledními službami. Co vás se týče, Nalžovský, odpusťte slabé ženě a milující matce, že sotva jsouc trochu jen povzbuzena osudem hned zas doufá i pro vás to nejlepší. Vím, že je to nová snad pošetilost, ale v ní přec jen záleží celá síla moje. Neptám se ještě dnes, co mé ubohé dítě provinilo. Vím bohužel, že ona vás dohnala ku kroku nepřirozenému . . . Odpusťte jí k vůli mně. Odpusťte mně, co já jsem bezděky zavinila v té věci. Kdybych se byla mohla udržeti po boku muže svého . . .“ Ó můj bože! Věřte, že to bylo nemožno. Ale snad . . .“ „Žádné ,snadʻ, milostpaní, nechme toho. Mám plán, který mne trochu uspokojuje. Budu se ucházet o místo hlídače na železnici.“ „Nalžovský! A vaše vyhlídky.“ „Nemluvme o ničem takovém, nejsem toho schopen. Jsem posud chorý na mysli a jiného léku, zdá se mi, že pro mne není než samota.“ „Vaše mysl je zcela jasna. Jen abyste se neroznemohl jinak. Nebylo by divu. Netrpíte? Strachuji se o vás.“ „Jsem v takovém rozpoložení, že bych si nemoc přál, abych zapomněl a trampotám jiným ušel. Ale nic takového necítím a vím, že se nedostaví. Lidské ústrojí je složeno tak, že překonává neslýchané věci. Jeť to struna, která se lehce chvěje a napíná v ruce osudu, když vyluzuje zvuky z útrob duše jeho. Ona sténá a svým steskem světy hýbá, avšak dlouho nepraskne. Jsem ovšem napnut, chvěju se, však již se podrobuji. Zdá se mi, že je naše země jen z části spůsobilá k životu člověčenstva a z toho že plyne tolik nesnází. Té krásné země bylo by škoda bývalo, aby byla zůstala neobydlena a nemilována. Vychovala si naše plémě a činí pro nás, co může. Milujme ji, přírodu a veškerenstvo za to, jak rovněž můžeme.“ „Čaj je nalit,“ zavzněl chvějící se starý hlas. Ohlédli se s udivením. Dobrý Božický nechávaje je rozjímati zatím šukal nepovšimnut po pokoji tichounce a obratně. Rozdělal v kamnech oheň, postavil vodu a našel, čeho potřeboval. Soudil, že potřebuje Nalžovský vedle duševní také tělesné posily a chtěl pro něj něco učiniti. Nalžovský a Berková byli tím překvapeni a bylo jim to tak milé od stařečka také sotva potěšeného.

Berková dokonce byla tím pohnuta a pobízela nyní sama Nalžovského ke stolu. Vyčítala si, že sama měla zpomenouti na zotavení jeho. Zkusila zažertovat: „Nuže, pojďte již ke kvasu, zvu vás jménem hostitele.“ Nemohla pochopit, jak jí bylo možno míti přece lehčí mysl. Nalžovský měl pravdu, člověk dává se osudu k neuvěření napínat a vydrží to všecko. Slabounký paprslek úlevy a již mysl se usmívá vděčně a zkouší, jak by obživla. Přec jindy zas bývá člověk tak ochablý bez velké příčiny. Berková upamatovala se na doby, kde by nebyla mohla ani takto zažertovati za celý svět, a co bylo tehdejší hoře proti nynějšímu?

Všickni tři zasedli ke skromné hostině zajisté neočekávané. Božický mnul si spokojeně ruce. „To jsme tři nešťastní pohromadě,“ řekl chechtaje se, jako by měl za to, že to znamená, že jsou třemi spojenci jakéhosi důležitého, tajného spolku. Nalžovský obrátil nyní svou pozornost k němu, řekl mu, že pomohl po něm pátrati, a dověděl se, jakým spůsobem s jeho dcerou se sešel. Mluvilo se o nebožtíka Kornelu, o paní Kornelové.

Nebylo možno nemluviti o minulosti. Otevřeli si ji jako zásobárnu nespořádanou na zkušenosti těžké. Dotkli se toho a jiného, posvítili sem a tam. Pak rozešli se, Berková spěchala ke své matce, jež na ni čekala. Byli v mírné, skoro příjemné náladě. Kdo by byl uvěřil, že bylo možno takového večera se dočkati po tomto dnu? Někdy probleskovalo mezi těmi lidmi cosi tak jasného, že Berková toužebně si myslila: „Ach Isabello, Isabello, kdybys tu byla! Jak přesvědčila bys se, na které straně bys našla lepšího štěstí.“

Téhož večera měl Domin čest doprovázeti knížete peronem k vagonu, v němž odjížděl na své letní sídlo. Domin jel na Berkovku a byl pozván, aby sedl do jeho coupé. Zářil uspokojením. Kníže byl sice povděčen, že má společníka na cestu, avšak celkem byl roztržit a mrzut. Spolek mu bral mnoho času, působil mu mrzutosti. Přijal předsednictví jako vyznamenání, byl také milovníkem umění, ale časem jej zřizování spolku trochu omrzelo. Říkal, že toho již má právě dost a Domin měl krásný úkol znova jej přemlouvati, nadchnouti pro věc a blyštiti se svým řečnickým nadáním. Kníže zíval několikrát a myslil si, že kdo není šlechticem, nedovede konversovati. Přes to byl k němu blahosklonný a smál se v duchu Dominově zdvořilosti, jakkoli mu lahodila.

„A což Nalžovský?“ kníže prohodil, zapaluje si doutník.

„Vzdává se toho místa, jak jsem vaší Jasnosti již pravil.“ „Má jiné místo? Vždyť měl tak krásné plány. Mně se líbil, je skromný člověk.“ „Nevím, proč se vzdává, ale s dovolením vaší Jasnosti myslím, že není člověkem, aby provedl plány sebe krásnější. Jeť to duch nezralý, blouznivý, člověk nestálý.“ „Pravý opak váš,“ řekl kníže ironicky a obrátil řeč jinam. Nebylo ponejprv, co slyšel takové pomluvy a zlehčování. Byl tím nakloněn pohrdati lidmi vůbec a nešlechtici zvlášť.

Brzo byli na místě a Domin častoval každého novinou, že přijel s knížetem.

Berka byl oslněným svědkem tohoto vyznamenáni hned v nádraží, kde kníže lehce hlavou pokynuv Domina opustil a hlučným vojenským krokem ke svému povozu spěchal.

„Mluvil jste již někdy s knížetem,“ tázal se Domin Berky, když za ním uctivě a povzdálí také svůj povoz vyhledali.

„Neměl jsem tu čest, byl jsem mu však často na blízku, jednou dokonce honili jsme spolu. Pak slyšel jsem ho mluvit v hospodářských schůzích. A vy jste s ním jel? Byli jste sami? Hovořili jste co sobě rovni?“ Domin odkašlal a vztyčil se. „Co sobě rovni, tážete se? Přijde na to, kdo stojí výše. Nedal jsem knížeti cítit své duševní převahy, on za to nedal mi cítit aristokrata. Ubezpečuji vás, že se choval jako každý jiný člověk, sedí jako jiný, usmívá, směje se, zapaluje si doutníky. Řekl mi, které doutníky kouři. Ráno pije vodu ještě v posteli a opět usne, tvrdí, že je to velmi zdravé. Když jsem se mu představil, řekl jsem mu své jméno a on byl zaražen. Hleděli jsme si do očí jako dva aristokraté, jeden rodem, druhý duchem.“ „A jak místo? Chce vám je dát?“ „Beze všeho. Dal mi znáti, že na mne přenese veškeré starosti předsednické. Může to učinit. Já něco zastanu. Ať dá spolku lesk svého jména a svých peněz, já tento lesk povznesu výše v ideál.“ Nyní Berka zakašlal, jakkoli mu zbožně naslouchal, když byla řeč o knížeti. Poslední slova Dominova zdála se mu nesmírným chvastem. Co parvenu chytal se duševní aristokracie Dominovy již proto, že to byla aristokracie, avšak že by se mohla rovnati aristokracii rodu, nepřipouštěl ani dost málo. Spíše byl by svědčil, že jelen a mravenec mají něco společného. Vždyť ani neuznával nadvládu ducha nad penězi, jakkoli Domin mu o tom dosti přednášel. Však Domin sám dával se na jeho stranu a holdoval jeho penězům.

Doma tázali se oba pánové po Isabelle. Jí nebylo však spatřiti. Ani Emilie ani Valerie nevěděly, kde jest. Odešla prý do zahrady na procházku a posud se nevrátila. Tam ji však nemohli najíti, ani se jí dovolati. Snad byla ve dvorci neb někde ve vsi na návštěvě. Dominovi nesmělo však býti divno, že ho neočekávala, vědouc určitě, že večerním vlakem přibude. Neb Isabella ničím jej neopravňovala očekávati, že by se stala někdy pozornou a něžnou družkou jeho.

Isabella zatím meškala v oné půvabné úžlabině, jež posud zachovávala svou svěžest a zeleň jako z jara, již jí ani vedra, ani podzimní mrazíky nevzaly. Isabella tam nebyla od poslední své kreselní hodiny s Nalžovským. Byla toho odpůldne tak omrzelá, že byla sama sobě obtíží; nevěděla skutečně, co sobě počíti. Co matka nebyla doma, neučila se praničemu a nezaměstnávala se ničím. Valinka ujala se domácnosti s podivuhodnou obratností. Trpělivosti toho děvčete nebylo rovné. Jak ona znala tlumit svůj žal, svou lásku a jak mohla býti svědkem ucházení se Dominova o Isabellu, nebyla by ohnivější povaha nikdy pochopila. Také přestala Isabella věřiti, že by byl Domin Valinku kdy zajímal, a Emilie znajíc dobře tlumenou tu náklonnost pohrdala takovou povahou.

Emilie a Isabella dokonce se nyní neporovnávaly. Emilie byla ještě pánovitější než její žačka a velmi prudké výjevy odehrávaly se mezi těmito dvěma dívkami. Emilie nebyla k poznání od doby, co paní Berková dům opustila a co se jí neskrývalo, že se nenavrátí více. Nejprvé naznačila její toaleta tuto rozhodnou změnu. Bývalať stále oblečena, jako by společnost očekávala. Mělať zásobu nepravého šperku, který každý den vystřídávala, a její vlasy oblétaly každý den divočeji její rozčilenou hlavu, v níž se líhly nejnemožnější plány. Jakkoli vedení domácnosti nerozuměla a nikdo jí o ně nežádal, rozkazovala a dohlížela celý den, čímž hlavně Valerie trpěla. O Isabellino vyučování již se nepokoušela a kdykoli bývala s Berkou pohromadě, stěžovala si s nyjícími pohledy, jak je unavena, jak celý den se namáhá. Vrhala se na chaise longue. „Mé ubohé nohy,“ stěžovala si. „Celý den běhají.“ Ukázala pak jednu z nich v hezounké botce a Berka viděl, že je velmi malá. Litoval té nožky a prosil, aby se nenamáhala.

„Ó nemluvte tak,“ ona na to. „Což nevíte, jak ráda to činím?“ Její oči přimhouřily se a vysýlaly blesky. „Jak mohla bych také nečinně se dívati na vaši opuštěnou domácnost. Valinka je pouhé dítě, nemá energie, musím jí ve všem radit a ji řídit.“ Berka jí opět děkoval a podobné výjevy častěji se opakovaly. Isabella chvěla se hněvem a nešetřila Emilie, říkala, že by bylo lépe, kdyby do ničeho se nepletla, že toho není dokonce třeba, Valinka že to nejlépe udělá sama. Jednou Isabella žádala od svého otce, aby Emilii propustil. On, nechtěje ji posud popuzovati, zvláště když mu pozvolna ve všem povolovala, slíbil jí to. Avšak posud nebylo se to stalo. Domácí poměry připadaly Isabelle pořáde nesnesitelnější. Avšak otec neustal jí lichotiti a sliboval jí ostatně onu cestu do Itálie. Vyjížděl s ní na koni a objednával jí skvostné a drahé věci a nežádal od ní praničeho. Neodmluvil jí v ničem, neopravil žádný nesmysl její. Hovořil s ní mnoho a táhl ji na svou stranu všemožnými prostředky. Jeho posměch věcí vážných, jeho zlehčování každého něžného citu, každé snahy, jež nebyla ctižádostí, každého namáhání, jež nebylo ziskem, každého vydání, jež nebylo pro jeho a dceřinu osobu, to vše zdálo se jí tak jasné a důsledné, že se počala divit, kterak jsou lidé, kteří se svévolně od toho směr a uchylují. Odvracela se co den více od Nalžovského, až se odvrátila na dobro. Psala své matce již jen z pouhého milosrdenství obmezujíc se na krátké zprávy jmenovitě o svém zdraví, zač matka jí byla usilovně žádala. Ale při tom nevěděla, co sobě počíti se svým časem. Ležela ráno jak dlouho jen možno v posteli. Držela po obědě také siestu, ale za to nemohla pak v noci spáti a tu musila mysliti někdy bezděčně na matku. Byla by ji ráda viděla. Divila se tomu: „Což mám matku ráda? Myslila jsem, že miluji jen otce.“ Zapuzovala pak schválně tyto myšlénky. Z dlouhé chvíle snášela Dominovo koření se. Libovala si v pokořování jeho pýchy. On ji nechal vše mluviti, co jen chtěla, a vynahrazoval si svou trpělivost s ní tím větší nadutostí k jiným. „Jen počkej, ptáčku, jen co tě chytím, co tě budu míti v kleci, pak budeš mi jinou zpívati,“ myslil si, a Isabella nenáviděla instinktivně úsměv jeho, který tuto myšlénku doprovázel.

Mrzelo ji však nyní, že Emilie náhle se potěšila ze zármutku svého, že Domin Isabellu vyznamenával. Emilie naopak ji velemoudře napomínala, aby nebyla prostořeká k panu doktorovi, to v jeho přítomnosti. Ba přičiňovala se zcela opravdu, aby mu Isabella co nevidět své slovo dala.

„O, jak bylo by krásné, drahá Isabello, kdybyste měla svatbu v masopustě,“ pravila; Jaký to bude párek, dvé královských to postav, hlavy antické! Nemohu se dočkati, až vás takto uvidím. Prosím vás snažně, dejte se v oleji malovati každý v životní velikosti, ať potomstvu je zachována vaše mladistvá podoba.“ Tak mluvíc spínala Emilie před nimi ruce, líce jí hořely, ústa se usmívala. Každý říkal: „Slečno, vy jste nyní k nepoznání.“ Mnohý byl by ji mohl nyní nazvati hezkou s tou oživenou tváří, s těmi posuňky strojenými sice, ale dobře nastudovanými, s tím výrazem vášnivým, s těmi pohledy plnými elektřiny. Přišlo však na vkus. Domin měl pro ni jen ironické úsměvy, Isabella ji nenáviděla, Valinka se jí hrozila, služebnictvo ji prohlíželo.

Berka přiznával se, že bývaly takové ženy vždy dle jeho vkusu. Přečasto setkal-li se s podobnou, spílal sobě, že se oženil s takovou „ovcí“, jak ženu svou nazýval. Byltě s ní ošizen. Myslil, že má ovce zlaté rouno a zatím nebylo to nic. „Kdybych se byl chtěl láskou zbláznit, byl bych jinak volil,“ říkával nejen pro sebe, ale jí do očí.

Nechtěje o své ženě nic slyšeti nevěděl, že je u své matky. Měl za to, že je a otce, předpokládal, že se dověděla, jak se dělo s peněžitou podporou jemu vracenou. Byl tomu rád. Nevěděl také o úmrtí Kornelově. Isabella dostávala tajně matčiny listy pod adresou Valinčinou.

Isabella neměla pomyšlení o tom, co by mohla Emilie zamýšleti. Nechápala jí dokonce a vyhýbala se jí. Bývala pak často sama. Z počátku byla šťastna, že si vydobyla ztracené svobody od Nalžovského. Časem zastesklo se jí po jiném chování, než které vídala, po jiných spůsobech, po rozmluvách zcela jiných. Bylať právě vrtkavá, rozervána . . . někdy až nešťastna. Ona, ta dětinská, veselá Isabella.

Když o tom se mluvilo, že Domin se bude ucházeti o místo, jež měl Nalžovský skoro jisté, zamyslila se. Přemýšlela posud tak málo a nestarala se docela nic o takové věci. Cítila jen nejasně, jaká to je mrzkost. Berka tvrdil, že každý rozumný člověk musí dáti přednost Dominovi před Nalžovským a kníže že bude rychle rozhodnut. Isabella pokrčila ramenoma: „Co záleží mně na tom?“ řekla pohrdlivě a nedbala, co Domin k ní mluvil o sladkém právu svém, o jakémsi slibu. Isabella jen lehce řekla, že mu stokrát řekla, aby si takové věci nebral do hlavy.

Domin i Berka smáli se tomu co dobrému vtipu. Mimovolně zpomněla si na ono odpůldne, kdy Nalžovský poprvé ze svého pokoje vyšel po onom dobrodružství na vodě. Tehdáž byl také Domin v Praze a bylo tak dobře na Berkovce. Emilie tam také tehdáž nebylo. Ó jak bylo příjemno. Dívala se z okna s Nalžovským a on jí řekl tu podivnou věc o samovraždě tvorstva. A později to povídání, ten plný souzvuk mezi nimi. Ještě věděla, jak tehdáž se bála, jen aby Domin nepřišel.

Pohřížena do těchto upomínek, Isabella odešla do zahrady odpůldne, když brzo Domin měl přijeti. Poprvé v jejím živobytí tklo se jí, že listí opadá, a cítila podzimní truchlení, a v tom tu nepochopitelnou slast, jež záleží v tom, cítíme-li s přírodou ať s jásotem, ať se slzami. Na záhonech umrzlé květiny, keře holé, stromy zpola oloupené o listí, trávníky listím poseté. Cestičky smutné. „Jak je asi v naší úžlabině?“ pomyslila si. Tam prosila tehdáž Nalžovského, aby jí znova přednášel o tom, co jindy dětinská a svévolná zamítala nepozorností a nespůsobem. Zatoužila dnes žíznivě po něčem takovém. Z Dominových úst zdálo se jí vše nepřirozené a směšné, cokoli vypravoval o věcech krásných. S ním mohla jen žertovat a mučiti jej. A jemu byla by měla zadati tu drahou svobodu, které Nalžovskému zadati nechtěla?

Nikdy.

Dnes nevyhýbala se úžlabině, otevřela si dvířka. Lesní réva byla na nich posud temně zelená.

Vejíti tam bylo pro ni okouzlení. Srdce jí bušilo. Cítila Nalžovského přítomnost, skoro dech jeho, vykřikla: „Co jsem to učinila!“ Viděla nyní teprv ten svůj skutek, tu šílenost, nevěděla, jak vše tak mohlo přijíti. Ó tenkrát, tenkrát, když s ním byla zde! Jaké byly to chvíle! Byly ty tam. Její štěstí bylo sešlapáno vlastní nohou. Strážkyně jeho, matka její, ji opustila a nikdo ji nevaroval, neukázal jí to pravé.

Co dělal Nalžovský nyní? Vystoupila až nahoru, odkud bylo lze se rozhlédnouti směrem ku Praze. Její zrak objímal obzor, přehlížel prostor, těkal tou stranou, kde Nalžovský právě sám sebou zápasil, kde rozhodoval mezi smrtí a životem. Ó kdyby ji byl mohl viděti, jak jeho obraz hledá ve vzduchu, jak její duch k jeho duchu se chýlil a tam se vzpíral, kam on jej druhdy nesl.

Kdyby ho byla mohla viděti. Jak snadno byli by si opět porozuměli. Ale mezi nimi ležely celé pouště pojmů a poměrů.

„Mně se zdá, že se učím plakati, já, jež jsem se tomu odnaučila od dětství,“ pomyslila si po dlouhé chvíli, kde sebe docela zapomínala. Vskutku kanuly její slzy do trávy na několik smutných slziček panny Marie.

Valerie hledajíc Isabellu nejdříve na to připadla, že by ji v úžlabině mohla najíti. Vidouc vrátka otevřena, volala na ni zdola již. Isabella odpověděla ji slabým hlasem, ale nepřicházela jí vstříc. Valinka musila vystoupiti až k ní, sedící na ohnutém kmeni vrby. Kárala ji vlídně, že tu nastydne, řekla jí, že její otec a ženich ji hledají.

„Můj ženich?“ Isabella rychle vykřikla. „Je zde Nalžovský?“ „Bellinko drahá! Co se ti zdá? Což ten je tvým ženichem?“ „A kdož jiný? Musí-li to vůbec někdo býti.“ „Ale doktor, dítě drahé! Což si ztratila paměť?“ „Ano, tu jsem ztratila, ale zde jsem ji opět našla. Vím tedy dobře, co je a co není. Jsem zcela svobodná. Nemám žádného ženicha.“ „Ale vždyť jsi se doktorovi přece zaslíbila?“ „Kdy, prosím tě? Byla jsi při tom?“ „Toho nebylo třeba, vždyť se o tom mluví v domě. Tvůj otec, Domin to říkají.“ „Pravím ti, že je to lež. Ó Valinko, tam v tom bílém domě mnoho se lže. Řekni mi, je to tak velký hřích, jak maminka vždy říkávala? Ty víš, že soudila o všem přílišně, na ni nemůžeme nic dáti.“ „Na tvou matku? Isabello, Isabello!“ „Já lháti jednoduše neumím, lhu-li, nevím o tom. Říkám o každém, co o něm si myslím. Snad tedy není lež hříchem. Ale já pohrdám tím, kdo schválně lže.“ „Ty říkáš o každém, co si myslíš, ale což myslíš-li si každý den něco jiného, anebo je-li to, co myslíš, zmotané, něčím vnuknuté, co není vlastně ve tvém srdci, co ti snad někdo namluvil? Pak nelžeš sice, ale ty sama jsi lží.“ „Ano,“ svědčila jí Isabella krátce a důrazně. Byla tak vážná, tak upřímná, že by ji byl Nalžovský znova miloval, kdyby ji byl mohl vidět. Vzala Valinku pod paží a sešly spolu do zahrady. Cestou Isabella mluvila opět o Dominovi hájíc sebe, že se mu nezadala. Nevěděla sama, co se kdy mluvilo a žertovalo. Jednoho dne Domin si vzal do hlavy, že mu dala svůj slib. Mluvila prý ironicky, řekla něco neprozřetelného, on bral to za přísahu. Řekl to otci jejímu, a když ona tomu se bránila, ihned smál se otec řka: „Jen ji nechte, doktore, však se to podá.“ „Nuže, co myslíš, Valinko, jsem zadána?“ „Tvá vůle v tom nikdy nebyla. Nejsi. Ale řekni to vážně a pevně.“ „Řeknu. To bůh ví.“ Šly mlčky vedle sebe. Nebe bylo černým, děsným, roztrhaným mrakem pokryto. Jako ze štěrbiny dívala se na ně jediná rudá hvězda.

„Valinko, co soudíš o Dominovi?“ „Že tě neskonale má rád. Což ty ho nemůžeš milovat?“ „Vzdycháš. A ty? Máš ty jej ráda?“ „Musím, je tak vznešený.“ „Není ti směšným?“ „Isabello, věř, že tě nechápu.“ „Valinko, mně by tě bylo pro něj líto.“ „Neboj se, nejsem proň na světě.“ Vítr se zdvihl, setmělo se. Dívky běžely k osvětlenému domu, na jehož bílých zdech gigantické stíny klátících se stromů se míhaly.

Domin vyšel svými těžkopádnými kroky Isabelle vstříc ohrnuje si opatrně límec u kabátu, aby jej vítr neofoukl.

„Že přece přicházíte,“ vítal ji veda ji do pokoje a neohlížeje se dokonce na Valerii, jež Isabellu doprovázela. „Má drahá nevěsto,“ pošeptal této.

Isabella vyškubla mu ruku. „Tou nejsem, nejsem, nejsem,“ řekla skoro plačíc. „Ještě jste to nepochopil?“ „Pochopuji vždy více, že vám lépe rozumím než vy sama. Vím, kdo zavinil vaši vrtkavost, po mém boku změníte se, stanete se pevnou jako já.“ „Ó, jděte mi s očí.“ „Tak vítáte mne? Nuže, jak chcete.“ Stůl byl pokryt a všickni zasedli. Isabella nerada. Nejedla, dívala se na prázdný talíř, pohrávajíc ubrouskem. Byla bledá, její svěží rty byly sevřeny. Seděla rovně, hrdě na svém místě. Myslila si druhdy, že je život přec jen lehčí úlohou, než jak se jí nyní jevil. Zpomněla si, jak druhdy říkávala, že nemusí býti nešťastným, kdo nechce. Nuže, což ona chtěla býti nešťastnou? To bůh ví, že ne. Ale jak při tom si počínati? Býti sobcem, k nikomu nepřilnouti tak, aby co od něho bolelo, a pak jednati vždy dle své hlavy. To asi byla pravidla tohoto učení. Což prohřešila se proti některému, že lítost ji přemáhala, hněv ji dusil a omrzelost jí brala chuť k jídlu?

Ty svěží rtíky její! Jaký to nevídaný ráz vklouzl jí do spodního rtu a pozdvihl jej nad hoření? Její krása tím neutrpěla. Byla imposantní, její mysl nabývala ulehčení vzdorem, ale ubohé srdce ještě se svíjelo. Mlčela toho večera svéhlavě, neuštědřila Dominovi jediného pohledu. Avšak on byl neunavný, a její kabonění nerušilo mu ani dosti málo dobrou mysl.

Kníže byl thematem nevyčerpatelným jeho vypravováni. Řekl prý knížeti, že je ženichem a nevěstou jeho že Isabella. Kníže o to se interesoval. „Znám to krásné zlatovlasé dítě,“ řekl, „kdož by si ho nepamatoval, vida je jedinkráte. Gratuluji vám.“ Isabella znala také knížete, pamatovala se, že míval při setkání úsměv pro ni. Věřila, že to řekl. Zarděla se trochu. Domin zalhal, že kníže se mu dokonce pozval za svědka k jeho oddavkám. Hádal, jaký as uchystá svatební dar nevěstě tak vzácné. Berka živě přizvukoval. Řekl, že bude musit kníže velmi se namáhat, aby jeho dar zastínil otcův. Domin se hájil, on že má také vkus a největší právo k darům. Vypravoval, co viděl a prohlížel u zlatníků. Mluvilo se o diamantech, smaragdech, safírech a rubínech, o perlách a o zlatě. Isabella přimhouřila oči a viděla se potopenu v moři drahokamů. Viděla knížecí zámek a park, lampiony, ohňostroje, vítězné brány a slyšela jméno svoje v opojivém hřmění slávy. Když opět je otevřela, padly zraky její na Dominovu krásnou hlavu. Musila se přiznati, že je nejkrásnějším mužem, jehož kdy viděla. Což byl opravdu tak směšný, jak se jí vždy zdával? Nemohla dnes najíti té směšnosti, buď Domin dnes cosi přijal od knížete, buď mu to bylo vlastní, on počínal si dnes aristokraticky, nedbale a elegantně. Okolo jeho hlavy, zdálo se, že pluje lesk všech drahokamů, o nichžto byla řeč. Znova dělaly se plány cestovní, mluvilo se o společenském žití v salonech, o kráse Isabellině. Jak bylo žádoucí, aby tato krása zasedla na trůn mody, aby byla známa, oceněna, aby byla ozdobou vzácných kruhů.

Isabella viděla šlehat blesky závisti z Emiliiných očí, ale přes to slyšela i z jejích úst svou chválu, opět prosila Emilie, aby se dali Domin a Isabella malovati v životní velikosti. Isabella nepohrdala více tak zcela tímto nápadem a představovala si takové dva obrazy. Podívala se kradmo na Domina. On jako by to tušil, seděl tu jako přichystán pro malíře s duchaplným výrazem.

Přece nezrušila Isabella toho večera svého mlčení. Zpomínala také ještě na úžlabinu a na Nalžovského. Tyto zpomínky však bledly před úsměvem knížete, před drahokamy, před trůnem krásy, před dvěma skvělýma podobiznama v životní velikosti.

Valinka seděla vedle ní se sklopenou hlavou jako obraz sv. Cecilie od Carla Dolce. Venku klátil vítr stromy a zpomínky paní Berkové oblétaly bílé zdi Berkovky jako hvězdný kmit mezi strhanými mračny.

Ó bože, jak zpomínala ubohá Berková! Toužila viděti aspoň světlo z oken Berkovky a nahlédnouti zvenčí do toho domu, kde tak věrně milovala. Její bledé líce, uslzený pohled, žehnající ústa byla by se skrývala venku v houští. Ani zdaleka nebyla by se chtěla zjeviti v těchto prostorech, z nichž byla vyhoštěna.

Nezjevila se. Isabella na ni nevzpomněla. Avšak přece nevyjasnila líce toho večera. Šla brzo do svého pokoje a prosila Valinku, aby si dala ustlati u ní.

Děvčata naslouchala spolu v Isabellině ložnici, jak venku vítr burácí a proudy deště na okna metá. Bylo tak smutno.

„Lidé povídají, že někdo skonal samovraždou, burácí-li takto,“ Isabella pravila. „To musí býti hrozné, odhodlá-li se někdo k činu takovému. Dovedeš si to představiti, Valinko?“ „Myslím, že není smrt to nejhorší,“ ona na to, „vždyť jsme již byli v nebezpečí života tehdáž na vodě. Já jsem se příliš nebála.“ „Ani já, Valinko! Kdybych nyní umřela, nemrzelo by mne to.“ „Ty, Isabello?“ „Ano já. Bylo by to krásnější než žít. Kníže přišel by na můj pohřeb. Byla bych v bílém atlasu, květinami pokryta, každý by mne litoval, a já bych nemusila cítit ten nepokoj, jenž se nazývá životem.“ „Také já na to tak myslívám. Co myslíš? Bylo by Dominovi mne líto?“ „Jemu? Může mu vůbec něčeho líto býti? Je filosofem, je krásným, knížata se mu koří. Kdož ví, snad jsou všickni velcí muži jako Domin, trochu směšní v soukromí, zářícími hvězdami ve veřejnosti.“ „Dnes mluvíš o něm přec jinak, Isabello. Staneš se přec jen jeho a budeš šťastnou. Však ti toho nechci, nesmím, nemohu záviděti.“ Schovala si hlavu do podušky a skryla své slzy.

Isabella neodpověděla. Obě mlčely, jedna o druhé myslila, že usnula.

„Budiž,“ myslila si Isabella. „Svolím tedy. Co mi bude scházet?“ Dlouho na to, hodiny mezi tím minnly, odpovědělo ji cosi: „Spokojenost, štěstí, láska.“ „A v čem záleží spokojenost, čím je štěstí?“ Na lásku nechtěla se ptát.

Nevěděla, co má činit, byla by chtěla, aby jí někdo radil. Kdo by to měl býti? Matka? Nevěřila jí. Otec? . . . Otec někdy lhal. Cosi ji bolelo. Nevěděla co.

Příštího dne ohlásil Domin, že opět musí do Prahy se podívati. Jeho nový úřad vyžadoval již nějaké řízení. Isabella cítila ulehčení. Domin se tázal, nepřestěhuje-li se také Berka se svou dcerou do města. Povětří začalo býti již rozhodně nepříjemné. Berka byl v nesnázích, podíval se na Emilii, na Isabellu, na Domina.

„Tatínek mi slíbil, že odcestujeme,“ řekla Isabella.

„Oh, to si necháme až po svatbě. Nyní musil bych tu zůstati opuštěn.“ Isabella zapálila se plamenem. Co jen myslila prvé? Vždyť ho nemohla ani viděti. Odvrátila se od něho. Nevěděla, co by mu ještě řekla, aby jej odbyla. Cítila najednou, jak je zde obklopena sítí, jak je lapena, předvídala, jak dále se jí bude díti, začala nedůvěřovati své síle. Viděla všecko, všecko. Ó kýž by nebyla musila viděti!

„Tatínku,“ řekla přísně, „kdy pocestujeme? Urči den. Slibuješ mi to dlouho.“ „Mé dítě,“ odpověděl, „ještě o tom promluvíme.“ „Ne, ne, chci to věděti dnes, budu se chystati a odjedeme. Zde je to nesnesitelné.“ „Tak dobře. Pojedeme za čtrnáct dní.“ „Dojista?“ „Slibuji ti to.“ Isabella však viděla, jak mrkl na Domina, zachytila také podivný pohled mezi ním a Emilií. Byla zde jako zaprodána.

Domin odejel pořád co její ženich, věděla, že to bude rozhlašovati po Praze. Odhodlala se, že promluví vážně s otcem, což nebylo snadné, an se jí uměl vyhýbati tak, že ona nezkušená, přímá a bezelstná nikdy nic nepořídila.

Přece dodala si mysli, sebrala svůj vtip a představila otci, že se dějí věci přímo proti její vůli. „Tak jsme to spolu nevyjednali,“ pravila k němu. „Ty jsi mně slíbil, že mohu svobodně voliti. Odřekla jsem se Nalžovského, avšak z toho nejde, že se mi líbí Domin.“ Berka smál se. Neznala u něho tento smích, ten ďábelský, šibalský výraz. Čekala, až se ukončí ten záchvat smíchu, při kterém jí bylo úzko. „A myslíš,“ řekl konečně pološeptem ohlížeje se vůkol s hlavou mezi ramena skrčenou, „myslíš, můj cukroušku, že já nemám větší ctižádost než ty? Myslíš, že je mně ten nafouklý doktor dobrý dost pro tebe?“ Smál se zas a ona trnula. „Ahá, divíš se, divíš se? Chytrým musí člověk býti, Belloušku můj. Doufám, že mne časem celého pochopíš. Já jsem musil takto jednati, ale až přijde čas a budeš-li souhlasiti, odhodíme vznešeného učence jako vymačkaný citron.“ „Ale proč ho klameš? Proč děláš mu naděje, které nehodláš splnit?“ „Proč? Tys mne donutila. Chtěl jsem vypuditi z tvé hlavy toho nejapného Nalžovského. Domin byl mi k tomu nápomocen, bavil, rozptyloval, zaměstnával tě.“ Berka nachýlil se k jejímu uchu: „Teď mu ujedeme. Urychlíme to, pojedeme za týden. Já mu zde nechám list a vše bude u konce.“ Isabella vzdálila se několik kroků od něho. Byla s tím rozhodnutím spokojena, ale to byl otec její?

Pak myslívala druhdy, že člověk nemusí býti nešťasten, nechce-li. Ona nechtěla posud, přemlouvala se, že je vše jedno, jak se stalo, že může býti ráda tomuto obratu věci. Šla ještě dále jako učednice svého otce a pomyslila si: „Nuže, co na tom, jaký můj otec jest? Co je mi po tom? Jen když mi činí vše po vůli.“ Ah, vždyť to bylo lží, myslila-li tak. Bylo to přemlouvání sebe. Ona tak necítila. Styděla, rmoutila se, netěšila se na cestu.

K té konaly se však přípravy zcela do pravdy. Každý den byl Berka více této cestě nakloněn. Zkracoval pořáde lhůtu do ní. Isabella začala se toho báti.

Proč lichotila jí nyní Emilie? Valinka chystala se k návratu domů. Domin psal jednou, že se mu ve všem dobře daří, že má mnoho práce, určil den příjezdu na Berkovku a oznámil, že nebude do té doby více psáti. V doušce dodal zprávu o kariéře, kterou Nalžovský sobě vyvolil. Byl hlídačem železničním.

Isabella nechtěla čísti list Dominův, otec jí ho předčítal. Když i doušku přečetl, vzala list do ruky, čtla doušku sama, ruka se jí chvěla, až papír zašelestil. Otcův smích byl jí nesnesitelný. „Vidíš,“ pravil k ní, „to štěstí jsi zameškala, mohlas býti hlídačkou.“ Ona byla pořád nešťastnější.

Tázala se sebe, zdali otce posud miluje. Nemilovala. Nemilovala ani matky. Nemilovala nikoho. Nuže, to bylo to pravé. Člověk nesmí milovati, jinak je nešťasten.

Zpomněla zas na Nalžovského. Nemilovat je samovraždou tvorstva. Ano, je to samovraždou lepší bytosti, všeho krásného, dobrého, všeho, co život činí pokladem. Ubohá Isabella, nebyla posud daleko na dráze sobectví a bezcharakternosti, netušila, jaká to je divoká svoboda, odříká-li se člověk všech něžných citů a svazků, nevěděla, jak sobec umí hýřiti ve svém sobectví, jak se opíjí svou sebeláskou. Hlásila se k tomuto smýšlení, zkoušela jíti po této dráze, byla jako dítě již k ní vedena, ale tato náklonnost nalézala pouze několik vrstev půdy v jejím srdci, pak přišla na zvonící skálu zlatými žilami protkanou. Dále to nešlo.

Berka přičiňoval se, aby to šlo přece, hodlal ono zlato v srdci vyrvati, odporující skálu rozdrobiti a doufal přijíti dále zas na půdu svou. Ta cesta, kterou měli před sebou, měla mnoho učiniti. Těšil se na ni více než Isabella.

Byly dva dni před odjezdem. Domin netušil toho útěku. Jeho příjezd na Berkovku byl ustanoven na příští týden. Isabella byla psala své matce o svém cestovním plánu. Žádala otce, aby ji k matce pustil jen na několik hodin, aby se rozloučily. Nechtěl. Zamračil, zarděl se, ano horšil se na ni. Jindy byla by Isabella na svém stála a mermomocí svou vůli provedla, nyní mlčela. Byla změněna. Bála se otce nevědouc proč. Psala matce, že jí není dovoleno s ní se rozloučiti. Bylo jí to snad lhostejné.

Valinka odejela. Isabella plakala celý den po jejím odjezdu. Stýskalo se jí po ní. Kdo ví, snad ji měla ráda? Ale ne, ne! Byl to zvyk. Nechtěla milovati než sebe. Chtěla mysliti na svou cestu. Mezi přípravami napadalo ji, kde as Nalžovský svůj nízký úřad koná? Hádala, na které dráze by to mohlo as býti. Litovala, že to Domin nepsal. Bylo to důležito věděti. Proč důležito? Co jí na tom záleželo? Nic. Avšak přece nebyla by chtěla s ním se setkati. Vymýšlela zcela bezděky celé výjevy romantické. Byla na cestě se svým otcem v myšlénkách. Hleděla z okna u vozu, spatřila domek strážníka, poznala Nalžovského. Vše zmizelo jako blesk, a ona nevěděla, zda on ji poznal na vzájem.

A pak neslyšeli o sobě dlouhá léta nic, nikdy více se nespatřili. Celý život minul jemu a jí . . . Tak bájila.

Chodila od skříně ke skříni, házela věci do kufrů a zas všeho nechala, Posadila se k oknu, dívala se do zahrady a viděla skrze prořidlé stromoví na úžlabinu.

Opřela si hlavu do dlaně. Zapřádala svůj sen zas jinak. Začátek byl týž. Isabella jede do ciziny po boku svého otce. Je jí teskno, cítí, že byla klamána, nedůvěřuje svému otci, své budoucnosti, chtěla by utéci někam, kde by jí nikdo neznal. Smutně vyhlíží z okna a vozu. Vykřikne. Viděla muže vedle malého domku a poznala v něm Nalžovského. Byla to jen kratinká chvíle, ale též jeho pohled ji zastihl. Isabella byla bez sebe. Ztěží tlumila svůj nepokoj. Rozhodla se k činu a myslila si: „Děj se co děj se mnou, mně na ničem nezáleží.“ Jakmile vlak se zastavil na blízké stanici, vyskočila, vlak za minutu odkvapil bez ní. Ona běží k domku.

Skutečná Isabella procitla z tohoto snění ve bdění a oddychla si z hluboka, utřela si s čela několik krůpějí potu. Ohlížela se ve zmatku a zvolala kladouc ruce na srdce: „Vždyť je to nemožné! Vždyť to ani nechci.“ Běžela do jiného pokoje, hledala něco, nevěděla, co hledá. Sedla k pianu a zahrála Chopinovo notturno.

Brzo opustila pozornost její prsty, které mechanicky samy hrály, a ona byla v pokračování svého románu železničného. Stála u prahu hlídačova domku, zaklepala, otevřela dvéře, stáli si tváří v tvář . . . Co, co se dělo?

Její prsty zůstaly ležeti na klávesích a ona dívala se do prázdna sledujíc bez dechu svou vidinu. Stáli si tedy tváří v tvář. On pozdvihl ruku jako k přísaze a zvolal hněvivě: „Ženo, co tu chceš? Neznám tě, jdi!“ Jakže? To že by řekl? Isabella vyskočila a zakryla si tvář. „Ano, to by řekl,“ myslila si. „Nač jen na to myslím? Není-li to dětinství?“ Nyní sebrala veškerou vůli svou a obírala se jen svými přípravami. Měla ještě jednu velkou starost a chtějíc se jí zbaviti došla k svému otci, jenž ve svém pokoji seděl zahrnut papíry, listy a knihami účetními.

„Co chceš, mé dítě, pověz rychle, nemám mnoho času.“ „Kdy odjede Emilie?“ tázala se krátce stojíc a dveří.

Berka hledal něco v malém šuplíku a musil tam celou hlavu strčiti. Nebylo tam asi, co hledal, protože se stal nepokojným, v druhém a třetím šuplíku hledal a pak všecky papíry netrpělivě přeházel. Mezitím odpověděl roztržitě: „Kdy odjede? Můj bože, co na tom? Nech mne s těmi maličkostmi přece na pokoji. Vždyť vidíš, že mám svým řízením hlavu plnu.“ • Za chvíli obrátil se očekávaje, že bude Isabella jako obyčejně státi na svém, žádati za určitou odpověď a mučiti jej, což od ní trpělivě snášíval a čemu lstivě se bráníval. Ale jí nebylo více v pokoji. Zmizela beze slova.

Byla v skutku změněna. Snad měla něco v hlavě, o čem otec nevěděl. Znepokojovalo jej to. Bylo věru nutno, aby s ní odejel a na jiné myšlénky ji přivedl. Posud nebyla ještě celá jeho, nebyla s ním tak srozuměna, jak on si žádal.

„Však ona mi uvykne a porozumí,“ pravil k sobě. „Matka k ní nemůže a až se navrátíme, nebude sama k matce chtíti. Ale Emilie!“ namítal sobě.

Jeho tvář se svraštila. Hryzl se do spodního rtu jako při těžké úloze. Pracoval dále. Pak pokrčil ramenoma.

Bude to těžké, smířiti ty dvě, ale mně se to podaří. Vše se mi posud podařilo.“ Tak odbyl ten problém a ponechal rozluštění budoucnosti. Emilie se svým pochlebenstvím, se svými mělkými zásadami, se svou přítulnosti k němu nyní, kde bezděky se cítil opuštěným po odchodu ženy své, byla mu nutnou. Oba nemyslili, co z tohoto poměru bude, a Berka jindy tak prozřetelný nepamatoval, zdali mu neuškodí. Také ona na to nemyslila. Doufala, že vše zůstane tajné a skryté. Oddávala se slasti býti jednou přece předmětem vášně ať již jakékoli.

Isabella ptala se jí nyní přímo, kdy odjede. Emilie podívala se jí do očí drze a vzdorovitě. „Až mne váš otec propustí,“ odpověděla a Isabella chodila jako omámena po domě. Viděla u Emilie právě takový cestovní oblek, jaký jí její otec byl objednal. K čemu bylo ho třeba Emilii? Bylo by možno, aby otec ji vzal také s sebou na cestu?

Ptala se kuchařky, zdali neví, doufá-li snad vychovatelka, že pojede s nimi na cesty. Tato odpověděla, že by to mohlo býti, a pan otec že tím slečinku Bellu snad chce překvapiti, aby s ním nejela tak sama bez ženské ochrany a péče.

Isabella neptala se dále. Byla zádumčiva. Co mohla otci namítati, kdyby Emilii chtěl míti s sebou? Vždyť to byla její vychovatelka, k vůli ní, řekl by, že ji béře s sebou. Ó ta lež, ta lež! Něco ji bolelo víc a více. Den se chýlil ku konci, myslila, že ji srdce pukne. Byla pořád sama, vyhýbala se Emilii.

Jen kdyby byla měla jistotu, že s nimi pojede. Zkázala otci, že nepřijde k večeři, že ji hlava bolí. Ležela ve svém pokoji na chaise longue po tmě.

Dvéře se zlehka otevřely a otec k ní vešel. Byl starostliv o její zdraví, Posadil se vedle ní. Vyptával se jí. Uhodl, co ji trápilo, a řekl mezi jiným: „Jen buď hezky čilá a veselá. Zítra přivedeme vše do pořádku, pozejtří ranním vlakem odjedeme. Budeme sami, nikdo nám nebude překážet.“ „Emilie?“ „Což jsi myslila, že pojede s námi? Ne, mé dítě, ona pojede ke své matce.“ Uchlácholil ji šťastně. Usnula na své pohovce. Usínajíc zpomínala na strážní domek, na rozhněvaného Nalžovského a představovala si, jak by prchala od něho zoufalá, zahanbena, nevědouc, kam se uchýlit. Usnula a sen převzal sám pokračování jejího románu.

Utíkala, jak ve snu se utíká. Byl to let, přeskakováni, divý úprk. Zastavila se u rybníka hlubokého, okrouhlého, vysokou hrází vroubeného a obstouplého vrbami, jejichžto listí se podobalo kštici obrů.

To místo bylo jí povědomo. Kde jen je viděla již jednou Ve snu si zpomněla, že viděla je na výkresu v Nalžovského albu.

Divila se ve snu, jak k němu cesta našla. Došla na kraj rybníka, házela tam kamínky, jako kdyby byla ještě dítětem. Ale hrůza ji jala, viděla mezi vrbami náhle postavy, bylo to jako tehdáž v knížecím parku, když se svou matkou a Nalžovským potůčkem se plavila. Viděla, že ji ty postavy lákají. Rozžaly lampiony a ohňostroj. Ony samy byly ohnivy a hrozny a blížily se jí. Bála se jich tak, že chtěla skočiti do rybníka. Tu chytil ji někdo do náručí a ona tulíc se k té osobě cítila bušit Nalžovského teplé, laskavé srdce.

Probudila se plačíc.

Nespalať dlouho, ještě nebyla ani noc, a když nastala a hodinu za hodinou pouštěla do proudu minulosti jako suché listí rvané po jednom z věnce uvitého z kvítí a ze hloží: seděla Isabella na loži.

„Miluji ho posud a vždy jsem ho milovala,“ pravila spínajíc ruce v klíně.

Ó kdyby Nalžovský ji byl viděl takto kající se, nikoli že pro lásku, ale že proti lásce hřešila.

Byla věrolomná, nelaskavá, bezcitná, krutá, pohrávala se životem muže šlechetného. Ale proč to činila? Bylať přímá a pravdivá, nechtěla se nikdy přetvařovati. Pak sobě zas nerozuměla a byla klamána a obelstěna.

Přec byla trestuhodna a uznávala to.

Její krásné vlasy padaly jí proudem přes ňádra, měla hlavu skloněnu, pohled v zem upřený a tak setrvala celou noc.

Od rána byl v domě ruch. Zítra měli odejeti. Isabellu cosi zde drželo a zastíralo jí cizinu ledovou mlhou. Kýž by nebyla musila odcestovati! Ale zůstati rovněž nebylo žádoucí, vždyť prchala před Dominem a Emilií. Také před matkou. Ale matka! Matka! Ona nelhala nikdy. Vždycky měla pravdu. Ó kdyby matka s nimi jela, jak bylo by vše jiné, jak těšila by se! Co jí tu nebylo, přestala býti bezstarostným dítětem. Začaly zápasy.

Byla nyní střízlivá a věděla, že není ve skutečnosti pomyšlení na nic takového, jak o Nalžovském snila, že nelze očekávati romantických náhod a ještě méně romantických převratů. Co člověk učinil, je naopak jako ukováno k jeho krokům a těžký řetěz důsledností vleče se za ním jako pouta.

Jen v matku mohla doufati, na ni přenesla touhu svoji a přemítala o tom, jak by otce s ní smířila. Umínila si, že jí bude psáti delší, vřelejší listy než posud. Tím byla ukonejšena. Slibem otcovým strany Emilie rozptýlily se také její obavy a úzkosti. Začala oddychovati volněji.

Z ranní mlhy vybralo se purpurové podzimní jitro pozlacujíc ruměnným zlatem sežloutlé listí.

Isabelle se zdálo, jako by pro ni nový život nastával. Připadala si dospělá a vzrůstu většího než včera. Naklonila se k zrcadlu, aby lépe viděla na svém čistém perleťovém čele lehounkou čárku, jež naznačovala příští někdejší vrásku. Vzdychajíc považovala ji za vrásku skutečnou, avšak zároveň za první črt ve knize zkušenosti, za první vroubek na účtu utrpení. Věděla, co to jest trpěti a divno, byla nyní hrdá na to.

Druhdy pohrdala utrpením, bránila se mu, myslila, že tomu lze se vyhnouti. Ano, lze se vyhnouti, ale kudy musíme projíti, co se sebe shoditi, co nohama šlapati, abychom ušli dobrým citům svým, kteří z nás činívají mučedníky za přesvědčení nejhlubší!

Ta mladá dívka to věděla a lehýnká čárka o tom svědčila. Ta vypravovala Isabelle o tom, co v utrpení je svatého a krásného, a přesvědčovala ji, že v ní je více ceny než ve hladkém čele netknutém, než v úsměvu skvělém bez nejmenšího stínu.

A přece, přece byla by bývala tak ráda ještě bez tohoto krutého naučení. Ah, to jasné štěstí beze mráčku, bez tušení stínu, to štěstí, jež ji činilo slepou k utrpení jiných, to bylo přece jiné. Byloť to tam. Chtěla je míti nazpět. Nadarmo. Ta lehká čárka na čele je smazala na vždy. Nyní bylo třeba hledati štěstí jiného, nového, bylo třeba ho vykoupiti.

Berka nevěděl, jak se mu ztrácela pod rukou cesta k Isabellinu smýšlení. Převraty děly se v ní, o jejichž hloubce sama neměla tušení a kterým by byla málem snad ušla, neb které by byla v jiné době, za jinou cenu podstoupila, kdyby byl Berka býval mistrem ve svém oboru, kdyby byl rozeznal, jak Emilie škodí jeho záměrům.

Isabella snídala sama se svým otcem naposled v Berkovce. Usmívala se dnes po delším čase. Měli na stole mapu a sledovali svou cestu. Chtěli zaměřiti přímo na jih do Říma a Neapole, tam stráviti zimu.

Isabella zapomněla najednou na vše, co bylo kolem a za ní. Viděla modré nebe a nehynoucí zeleň. Za sebou měla nechati šedý, dumný, zamlžený sever. Těšila se seznati nové poměry a jiné lidi. Doufala, že sama sobě též uprchne. Bylať zas celá otcova. Jako druhdy, když s ním se bavívala trpíc, aby vylučoval matku z jejich kruhu, opět s ním hovořila, plány dělala a smála se.

„Což abychom jeli dnes večer již?“ otec navrhoval. „Mám vše v pořádku, může to býti, myslím, že to bude čím dřív, tím líp.“ „Dobře, též já jsem připravena. A budeme spolu sami na cestě? Budeme žíti jeden druhému?“ „Zajisté, sami budeme.“ „Emilie pojede dnes ještě do Prahy?“ Tato vstoupila do pokoje. Slyšela poslední slova Isabellina. Usmívala se pohrdlivě a přisedla ke stolu.

Berka ji vítal s dvornosti, která byla Isabelle u něho tak protivná.

„Již zdráva?“ řekl, „snídali jsme bez vás, jelikož jste měla včera bolení hlavy. Přál jsem si, abyste si ráno hověla a odpočala.“ „Od jakého unavení měla si slečna odpočinouti?“ tázala se Isabella s bojovným pohledem.

„Máte pravdu, Isabello, váš pan otec mne příliš rozmazluje. Je ke mně tak laskav; ale to jen kvůli vám, protože ví, co jsem hotova činiti pro vás.“ Isabella dala se do trpkého smichn.

„Ano, pro tebe, Isabello, nebuď nespravedlivá k slečně. Ona má andělskou trpělivost s tebou. Jsem dokonale spokojen s jejím vychováváním. Vezmi si příklad z jejího společenského taktu, nauč se jejím něžným mravům, od ní můžeš pochopiti, co jest elegance.“ Isabella nemluvíc ani slova vyšla ze dveří. Nemohla zůstati v domě, vyšla do zahrady. Bolelo, bolelo ji něco. Sotva byla trocha vyjasněna, hned zase padl stín na její cestu. Bylať tak šťastna tu chvíli s otcem, vše připadalo jí, jak druhdy bývalo. Zas viděla v něm svůj ideál, obdivovala se jeho bystrému duchu, byla unešena jeho čilou myslí. Cítila se mu spřízněna. S lehkou myslí a s lehkým svědomím zapomněla na jeho úskoky, krutost k matce, na jeho lstivost k Dominovi. Zvrtkala se tak lehce jako dubnové počasí. Nyní byla opět upozorněna a polekána. Zas viděla jako síť, do které byla chycena. Její hněv překypoval. Přece důvěřovala otcovu slovu a nepochybovala, že Emilie s ní a s otcem nepojede.

Nuže, za několik hodin bude té ženštiny zbavena. Pak nikdy více na ni nevzpomene a nikdy nepřipustí, aby zas do domu přišla. Tak lehké myslila si to. Umínila si, že s Emilií více nepromluví a časem otce přesvědčí, že ji přeceňoval.

Procházela se zahradou zahalena v lehký pláštík. Byla by ráda nabyla jasné mysli, avšak nemohla. Jako chmury valilo se jí vše, co ji znepokojovalo, na duši, tísnilo, hrozilo ji a uvádělo ji ve zmatek. Nevěděla, komu náleží, koho miluje a má milovati. Nenahlížela, co z ní má býti, nemohla se vpraviti do toho sobectví, jemuž se učila co příjemné, snadné modloslužbě. Nemohla porozuměti laskavosti, která se ji jevila co náboženství plné obětí a tajemství. Byla zmítána mezi obojím jako třtina a jako třtina chvěla se až v nitru své bytosti. Hleděla s výčitkou k bleděmodrému nebi skvělými bílými obláčky jako vykládanému, ohlížela se po zemi a byla nakloněna životem pohrdati. Její srdce naplňovalo se trpkostí. Takový byl tedy život? Tak zahajovalo se mládí její? Myslila na svou budoucnost, představovala si své skvělé postavení v cizině. Těšila se, kterak bude obklopena mladými, krásnými, vznešenými muži. Mezi těmi bude vybírati.

Její oči zabloudily k úžlabině, z níž překypovala zeleň málo ještě dotknutá mrazivým podzimem. Cítila, že druhého Nalžovského mezi těmito muži nenajde.

Slyšela za sebou kroky v suchém listí. Kdo to mohl býti? Nikdo teď do zahrady nechodil. Nepochopitelná hrůza ji obešla. Bála se ohlédnouti. Kroky ji sledovaly. Zahnula na jinou stranu, srdce jí bušilo strachem více pověrečným než odůvodněným. Kroky byly za ní a slyšela slabý vzdech. Hrůza její se vzmáhala. Bylo jí jako někomu, kdo očekává nadpřirozené zjevení zemřelé osoby.

Dala se posléze do útěku. Tu slyšela za sebou volati: „Isabello! Což mne opravdu nechceš viděti?“ Poznala hlas, ohlédla se a vrhla se své matce v náručí. Schovala si hlavu na jejím rameně a tiskla se k ní.

„Nechoď již odsud,“ řekla plačíc.

„Má dcero, má dcero! Chtěla bys tedy u mne býti?“ Isabella kývla jen hlavou tulíc se znova k matce, kteráž řekla: „Přišla jsem se rozloučit s tebou na zapřenou, když ti to otec nechtěl dovoliti. Od rána skrývám se zde v zahradě, bloudím po těch cestkách povědomých, pláču, soužím se a zas doufám, že tě spatřím, mé zlaté, skvostné dítě. Zdaleka dívám se do oken, hádám, co as děláte. Nemám práva vejíti. Nevím, těšíš-li se na mne trochu“ . . . slzy udusily jí hlas.

Isabella jí je zlíbala.

„Pojď se mnou do mého pokoje,“ žádala. „Řeknu otci, nesmíš-li ty býti v jeho domě, že já tam také nebudu.“ „Nech toho, nech, má panenko. Nepřišla jsem rozjímat o těchto bolestných věcech s tebou. Chtěla jsem tě vidět, do sytosti zulíbat a žehnat tobě. Vrať se mi zdráva z té cesty, zpomeň tam někdy na matku. Ó jak ti děkuji, žes ke mně tak dobrá. Těšíš se na tu krásnou cestu?“ Tak mluvíc objala ji kolem pasu a procházely se spolu v zadní části zahrady blíže lesa. Isabella se zasmušila. Přejela si rukou čelo: „Jsem nespokojena, maminko, co ty nejsi v domě. Nevím, jaké to bude dál.“ „Otec tě má tak rád! Buď statečná, měj strpení s našimi poměry. Nechci tě mu odloudit. Miluji ho posud více než sebe, ať je šťasten s tebou.“ Isabella podívala se na ni s udivením. Mlčely obě. Isabella nemohla říci, co měla na srdci. Ptala se matky, jak ona žije. Žila smutně u matky nyní ovdovělé, navštěvovala otce, stýskalo se jí a rmoutila se. Bylo to znáti na její utrápené tváři. Avšak nyní byla šťastna a na vše ostatní zapomínala.

„Jen jeden celý den kdybych mohla u tebe býti. Musila bys mi pohádky povídati,“ řekla Isabella usmívajíc se ve slzách. „Víš, kdy jsi mi naposled vypravovala? Víš, jak jsme byli šťastni? Kdo také poslouchal?“ „Ty na něj myslíš?“ „Myslím!“ šeptala a sledovala dlouhé mlčení. Zas schovala si u matky hlavu.

Berková vzdychnouc pravila: „Věru, nepomyslila jsem si, že mi bude tak trudno od tebe se odtrhnout. Počítala jsem jen na svou lásku a tu jsem chtěla přemoci. Nepočítala jsem na tvou náklonnost. Bože můj, jak mám zas jíti!“ „Ty se mi vyhýbáš. Nechceš mluviti o něm.“ „Psal mi, Isabello. Je pokojný. Skutečně se stal strážníkem u železnice.“ „Kde?“ „V horách. Na místě nepřístupném a osamělém, které sloužívalo jiným za trest. On si je vyvolil a ředitelstvo mu tam poskytlo nějaké výhody.“ „Je tedy pokojný.“ „Teď.“ „A tehdáž?“ „Isabello, když se mne ptáš, je také třeba, abys vše věděla. Nesmím tě šetřiti.“ „Jak to mluvíš a hledíš? Bojím se, co uslyším. Tak přísně nedívala jsi se na mne nikdy.“ „Protože je pravda přísná a já ti ji musím povědít. Nalžovský chtěl si vzíti život k vůli tobě. Byl již blízko toho, jen skok mu zbýval. Neučinil ho, protože si zpomněl na mne. Jsem za tuto milost bohu tak vděčná, že si netroufám ani reptati pro ostatní utrpení.“ Isabella držela se matky oběma rukama a ptala se s úzkostí, jak to bylo. Dala si všecko vypravovati. Ptala se ještě, když nic již nezbývalo povědlti. Bylo toho mnoho, snad příliš na její hlavinkn jindy tak lehkou a bezstarostnou. Byla vážná.

„Zdali na mne ještě myslí?“ „Nepíše o tobě. Doufejme, že nemyslí.“ „Nevím, matko, budu-li někdy zas šťastna.“ „Ach má Isabello, tys tak změněna. Nuže, jeď do ciziny, rozjasni čelo zas. Buď se mnou vděčná, že věci tak aspoň dopadly. Jak bylo by ti, kdyby byl Nalžovský mrtev?“ „Jak bylo by mi, kdyby byl mrtev?“ opakovala pomalu a čelo jí zbledlo, po něm líce a rty. Oči její byly nepohnutě v zem upřeny.

„A není mrtev? Opravdu není?“ vytrhla matku, jež o něčem jiném mluvila. Neměla pro nic jiného smyslu. Ptala se to desetkrát. Pak přišlo loučení s matkou stokrát bolestnější než minule.

Berková vyklouzla konečně ze zadních dvířek zahradních, k nimžto si byla vzala klíč s sebou do svého vyhnanství.

Isabella ji nesměla doprovoditi za dvířka, matka nedovolila. Zůstala sama v zahradě a dívala se na místo, kudy matka zmizela.

„Ne, nezvrtkám se více,“ řekla polohlasitě. „Vidím, že jsem byla na rozcestí, nyní půjdu cestou svou. Tak budu pokojnější. To rozcestí! Jak je hrozné! Ne nadarmo vypravují se hrozné události o duchách a o kouzlech, které prý straší na rozcestí. Moje matička ví jich dosti. Vždyť jsem sama teď zakusila, čím je rozcestí. Tam rozhoduje se, zbloudí-li ubohý, zmatený poutník, anebo najde-li cestu k domovu svému, tam musí tedy býti shromaždiště zlých běsů, čarodějnic a sudiček, tam je místo pravého pokušení, tam chvěje se dobrý anděl člověka a rozloučí se s ním často na vždy. Ach, chtěla bych nyní číst, mnoho číst. Cítím, že mi mají velcí duchové co říci, mně je jich třeba. Vidím v každém z nich drahého Nalžovského.“ S těmito myšlénkami v hlavě a v srdci (neb jsou myšlénky, které v něm svůj původ mají) Isabella kráčela k domu.

Její duše rozkvétala, otevírala se zvolna, obracela se k slunci a v nitru jejím leskly se slzy jako diamantová rosa v kalichu liliovém.

Šla ke své knihovně a vybírala knihy, jež chtěla vzíti s sebou. Otevřela některou, začala čísti a zamyslila se nad ní v hlubokém klidu.

Pak vyrušila se a pomyslila si: „Tak klidný jako já teď je snad též Nalžovský. Čte, přemítá, minulost zdá se mu vzdálena jako celý svět, jemu snad je, jako by byl zemřel a po smrti jako by byl zachoval jen tolik paměti, co by dále myslil ztrativ paměť onu, jíž člověk dále trpí.

Jak nyní myslila, jak byla znova změněna! Takových velkých, náhlých proměn bývá zvláště žena schopna. Její životní dráha má více a nebezpečnějších rozcestí než mužova. Ona déle váhá na každém, déle trpí, více bývá matena a klamána. Příkrá cesta vzhůru bývá jí zatarasena, nedává se najíti. Ale rozhodla-li se v pravo či v levo, bývá náhle k nepoznání. Její bytost plna kontrastů překvapuje přes noc nejbližšího pozorovatele. On vidí samu přírodu v práci divůplné.

Tak nastal večer, doba odjezdu, aniž Isabella s Emilií promluvila. Každý obědval zvláště, Berka byl dlouho mimo dům. Právě před odjezdem pojedli ještě něčeho skoro stojíce.

Isabella byla v cestovním obleku, kočár čekal.

Emilie vešla v obleku docela stejném s Isabellou. Berka přecházeje rychle sem a tam vešel také do jídelny s jiné strany.

Isabella postavila sklenici s vínem nedotknuvši se jí. Neříkala ani slova. Berka byl ještě nad obyčej přívětivým.

„Slečna Emilie nás doprovodí,“ řekl usmívaje se, až mu bylo všecky zuby viděti.

Očekával, že Isabella se bude tázati „kam“, a byl by jí řekl, že jenom kousek cesty.

Ona neptala se.

Odejeli.

„Má drahá Berkovka, budu-li zde někdy opět šťastnou!“ Isabella vzdechla mlčky.

Cestou k nádraží Berka hovořil co nejveseleji. Emilie byla starostliva o Isabellu, je-li dosti teple zaopatřena. Dala zastaviti a chtěla sama doběhnouti pro plaid, jejž Isabella byla zapomněla. Sluha to učinil. Isabella ani sebou nepohnula.

„Bellinko, cože ani neděkuješ slečně?“ řekl otec. „Vždyť je ti druhou matkou?“ Isabella vášnivě sebou trhla: „Matka, kde je moje matka?“ řekla.

Berka mlčel zardívaje se. Emilie byla slaďounká: Mé dítě,“ řekla Isabelle, „doufám, že někdy poznáte, jak jsem s vámi dobře smýšlela.“ „Neříkejte mi, mé dítě, zapovídám si to,“ velela Isabella.

„Nehněvejte se na ni, pane Berko. Naše drahá Isabella nemohla dosud setřásti ,ten vlivʻ,“ pravila Emilie.

„Jaký vliv? Co tím myslíte?“ zvolala Isabella a otec ji krotil trochu mrzutě, že Emilie byla neopatrná.

„Buď přece mírná, Isabello, zde není věru místo k nějaké hádce.“ Přijeli do nádraží, Isabella upírala tázavé zraky na Emilii. Čekala, kdy se vrátí k povozu. Zvonili, cestující spěchali na peron, Emilie s nimi. Konduktor otevřel Berkovi coupé. Isabella skočila do vagonu, Emilie za ní, naposled Berka. Dělo se to ve spěchu. Konduktor bouchl dvířkami.

Tedy přece! Zrada! Lež! Berka čekal na výbuch Isabellin. Ten nedostavil se. Ona pozdvihla oči k němu, k Emilii zcela klidně.

„Slečna tedy jede s námi?“ řekla.

Kdyby byla bývala rozhořčena, byl by ji otec déle přelhával a byl by jí řekl: „Ne, ne, doprovází nás pouze, pojede na hranice do toho a toho městečka k příbuzným. Ale když byla tak pokojná, použil toho, aby konečně pravdu řekl. Vzal Isabellu za ruku, jíž ona v jeho rukou necítila pro studenost, která ji pronikala.

„Bellinko, vyslechni teď rozumné slovo. Chci, abys považovala Emilii za starší, rozumnější sestru. Na cestě bude ti užitečnou, budeš míti ochranu, nebudeš tak sama, budu-li vzdálen. Pořád nebudu moci býti u tebe. Rozumíš mi?“ Vlak doletěv první stanice zastavil se. Isabella neodpověděla. Vyskočivši otevřela dvéře, seskočila a bouchla jimi. Než otec je otevřel za ní, v čem Emilie mu bránila a překážela, uprchla jedna minuta zastávky a vlak ujel. Isabella stála sama v osvětleném nádraží.

Byla odhodlána nevrátit se k otci více leda s matkou.

Předvídajíc, že bude otec ze příští stanice telegrafovati pro ni, nekoupila si lístek, s nímž by byla mohla jeti za půl hodiny do Prahy.

Raději vyšla sama po tmě ven do polí. Její celá neohroženost stála při ní. Znala krajinu dobře. Byla blízko knížecího parku.

Nyní teprv začala rozmýšleti, co bude činiti sama v mrazivé noci venku.

Nebála se dokonce dojíti na Berkovku malou hodinku cesty. Ale tam mohl býti její otec dříve než ona i s Emilií. Usoudila, že by mohla býti stíhána telegramy na všech stanicích železnice, tak že by jí třeba hrozily nemilé výjevy s úřadnictvem.

Byloť zle o radu. Mezitím šla ku předu kousek podél dráhy, pak našla stezku v sadech a pod parkem. Přicházela k místům u Vltavy, kde byla tonula na lodi s matkou a Nalžovským. Na štěstí vycházel měsíc nad parkem, průsvital skrze stromy nejdříve jako ohnisko náhle rozžaté někomu v znamení. Nedával se poznati, byl zakuklen ve větvích, brzo zdál se hvězdou, brzo požárem, až povznesl vlídnou tvář nad krajkovitou obrubu černého lesa a pak svítil bloudící té duši na cestu bezpečně, jasně, pln sympathie ku každému vzdechu jejímu.

Isabella dívala se na něj s vroucností. Pamatovala na svůj hněv na Domina, když při kouzelném svitu jeho suchopárně poučoval, že není ničím leč mrtvým tělesem, vyhaslou sopkou, troskou minulosti hvězdné.

Bylo-li tomu tak, jak učenci shledali, viděla Isabella v něm nesmrtelného ducha, jenž přežil dobu hmotného žití svého, jehož odlesk přetrval, co minulo, jenž věští zemi nejen její pomíjejícnost, ale též věčné povznášení se k ideám.

S tím souhlasil by Nalžovský. Ztrácela se v tomto snění a myslila, že je na jakési procházce věnované takovému dumání. Brzo vyrvala ji z toho starost, co díti se bude s ní. Usmála se svému dobrodružství. Byla přece zas tou bývalou Isabellou bez rozvahy, pošetilou a odvážlivou. Ah, když je skutečnost tak skoupá a střízlivá! Jaká příležitost byla by teď bývala k nejkrásnějšímu rozluštění jejího románu!

Proč musil býti Nalžovský až někde v horách hlídačem, kudy by nebyli ani jeli? Což kdyby zde byl zaměstnán? Ona bloudíc přišla by k jeho prahu kajicná, změněná. Nesměla by ovšem věděti, že jej tam najde. Krásné bylo by, kdyby byla třeba i raněna, pronásledována neb deštěm promoklá.

Což platno! Takové věci se nedějí. Dějí se jiné, to je pravda. Přemáhají člověka, zahanbují obraznost romanopisců, zdrcují, ochromují, jsouť romány a odehrávají se v nás a kolem nás, aniž je sledujeme v celém obsahu. Nedají se námi komandovati, nejméně chceme-li míti z nich nějaký román z té či jiné školy. Jsouť pravzorem všech škol, školou nejvyšší slzami, klamy a hrůzami placenou.

Tak došla Isabella k oné sušárně, v níž byla druhdy celá společnost čekala na svou dopravu domů po studené lázni. Napadlo ji tam přenocovati, možno-li. Zkoušela u dveří. Zasmála se skoro nahlas. Jak přeje náhoda odvážlivcům! Dvéře povolily. Bylo uvnitř teplo. V pecech zbývalo ještě něco ovoce. Stará babička jakási seděla na slámě a jedla polívku. Vedle ní stál na zemi kahanec.

„Pozdrav pánbůh, matičko, mohu sem vejít?“ tázala se Isabella.

Stará vstala všecka udivena a svítila si na nenadálého hosta. „Odpusť pánbůh hříchy, to je slečinka z Berkovky? Kde jste se tu vzala?“ „Opozdila jsem se. Nechte mne tu přes noc.“ „Jak bych nenechala; ale jak tu vydržíte? Což abych někoho našla, dovedl by vás domů?“ „Ne, ne, babičko. Budu zde spokojena. Nechce se mi spát, budu zde sedět na lavičce a číst.“ Vytáhla knihu z kapsy.

„Ale čím bych vás uctila? Mám tu sušené ovoce čerstvě z peci vyndané, švestky a hrušky.“ „Nic lepšího nemohla jste pro mne najíti. Tak výborného noclehu ještě před chvílí jsem se nenadála.“

Když Isabella svůj kousek provedla a z vagonu zmizela, bylo divem, že Berka nesrazil hlavu. Jenom Emilie byla vinna, že za dcerou nevyskočil a jí nezachytil. Bránila mu při opětném otevírání dveří, a když se jí ubránil, dvéře otevřel, byl vlak již rozjetý. Berka chytil Emiliiny ruce, jimiž se ho posud držela, a mrštil jí nemilosrdně do křesla.

Jak mohla se mu vnucovati místo dcery? Ona a Isabella, toť byl rozdíl. Byla mu pouhou kratochvílí, Isabella, můj bože, ta byla mu něčím, pro co jména nebylo v jeho slovníku, v slovníku sobcově. Bylať to v pravdě láska, jediný cit, který jej činil člověkem. Jelikož cosi takového se mu zdálo nesmyslem, omlouval a vymlouval se před svým žárlivým, temným rozumem tím, že byla Isabella krví a duchem jeho. Byl to tedy zas on, jehož v dítěti miloval. Jeho cit nemohl vzletět dále, avšak přece měl peruti. Jsoutě sobci, že ani k dítěti se nenakloní. A jak mnoho je takových? Přece nejsou schopni takových nízkých činů jako on. Ale Berka, zdá se, že utrhoval všude jinde, aby nahromadil ten poklad lásky k Isabelle.

Nenáviděl Emilii rázem. Proč povolil jí, proč bral ji s sebou proti mysli Isabellině? K čemu bylo mu jí třeba? Pochlebovati mohl mu kdokoli jiný. Bylo to opojení, z kterého vystřízlivěl, za něž se styděl, jemuž náhle se vyrval. Byloť proň obětí jeti do ciziny a učinil to čistě jen k vůli Isabelle. Snad nemyslila bláhová Emilie, že by tam ujel s ní sám? Snad z lásky? Měl to býti dokonce únos? Jak směšné, jak hloupé bylo by to bývalo. Nyní zkazil si všecko u své dcery, ona, ač dětská a nevinná, prohlédla jejich poměr. Na místě co chtěl čas i peníze obětovati, aby ji sobě celou získal, ztratil ji snad na vždy.

Zoufal si, že nemohl parostroji rozkázati, aby na místě s ním se vrátil. Musil čekati až na příští stanici. Řekl Emilii: „Budete-li mi brániti opět při slézání, zlomím vám prsty.“ „A což nepojedete dále?“ „Jaká to otázka? Snad ne s vámi?“ „Co budu dělati?“ „Co chcete. Propouštím vás.“ „To nepůjde tak lehko. Nedám se vyhnati jako vaše nejapná žena.“ „To uvidíme. Jeďte nyní dál, nechci s vámi po světě bloudit. Isabella by ke mně nešla, dokud by vás viděla.“ Emilie plakala. „To je tedy vaše láska? Tak daleko došla? Tak mne opouštíte? Vždyť jsem vám všecko obětovala? Nemáte svědomí?“ Mluvila, plakala nadarmo. Neznala posud nic podobného jeho tvrdosti.

Stroj zapískl, vlak uvolňoval svůj spěch. Berka otevíral. Vložil ji mlčky tobolku do klínu. „Jeďte dále,“ řekl. „Bavte se dobře. Zde máte peníze k návratu. Pak hledejte si místo jinde. Dám vám vysvědčení. Byla jste vychovatelkou mé dcery. Děkuji vám za vaši trpělivost s ní. Bohužel vám děvče přerostlo brzo přes hlavu. S bohem.“ Vyskočil. Emilie zakryla si tvář.

„Mámť hrozné, hrozné neštěstí,“ štkala v proudech slzí, mezi čímžto vlak dále uháněl. Měla v skutku příbuzné v pohraničném městě a umínila si u nich se zastaviti. Usušila si slzy a vymýšlela, čím svou návštěvu vysvětlí.

Brzo měla to vymyšlené. Chtěla držeti se pravdy a říci jim vše, co se událo u Berků, jak Isabella prchla a ona jak tím přišla o službu a k bezděčnému výletu. Aj, kdož v tom mohl něco zlého při ní hledati?

Berka zatím hned telegrafoval na všecky stanice ku Praze, jak bylo lze předvídati, čekal na odpověď a dověděl se za krátký čas, že nikde jeho dcera nebyla viděna. Byloť tedy jisto, že do Prahy posud nejela.

Telegrafoval na Berkovku, není-li tam Isabella. Musil čekati hodinu a uslyšel, že ji tam také posud není. Kde skrývala se tedy? Nezbývalo mu leč vyčkati rána na stanici, kdy mohl přijeti pro něj z Berkovky povoz.

Upokojil se ku podivu rychle. Byl rád, že se tak rychle zbavil Emilie. Myslil si nyní jako vždycky vše opět velmi lehké. V tom záleželo dílem tajemství jeho šťastných úspěchů ve všem, co podnikal. Vždy důvěřoval sobě, neděsil se žádných překážek, i když se mu stavěly do cesty. Byl bezohledným a drzým dosti, že vše před sebou uklidil. Jeho chyby jej netrápily. Stala-li se nějaká, hleděl rychle zničit její následky. Jeho důvtip a pronikavost zas mu pomohly.

Dějiny viděly již takové lidi vládnouti a mísiti se do osudů národů. Je poučno porovnávati je s lidmi nepatrnými v celku a pozoruhodnými v kruzích, které jimi jsou oživeny anebo trpí.

Kdyby byl Berka bitvu ztratil, byl by si podobně počínal jako nyní, když chladnokrevně nějaké snídaní si objednal, při němž uvažoval a rozvažoval, kde by mohl svou dceru najíti. Nebál se o ni. Bylať neohrožena a chladnokrevná jako on. Doufal, že též tak sobecká. Domníval se dle všeho, že uprchla hlavně, aby jej donutila odloučiti se od Emilie. Byla to od ní lest, a on se jí obdivoval. Bylo to zcela tak, jak by byl sám na jejím místě jednal.

Nepochyboval, až uslyší, že Emilii propustil, že bude vše, jak bývalo. To celé bylo jen malé intermezzo. K matce, myslil, že as nepůjde. Vždyť mohla voliti mezi ním a ní a zvolila jeho. U něho byla v bohatství a rozkoši, u matky v chudobě a trapných poměrech. Jakáž tedy starost? Byl jako na honbě. Kde vězel ten jeho hezký šotek?

Povoz se dostavil. Berka uměl svým lidem hned celou událost přemalovati. Řekl, že vlak Isabelle ujel a bůh ví, jaký nápad ona as měla, že klidně na stanici nečekala, až by byla hledána. Ptal se, neviděl-li jí nikdo. „Nikdo,“ uslyšel. Jel domů kolem knížecího parku, kolem sušárny. Přijel na Berkovku. Posud nebylo tam zprávy o Isabelle. Na železnici byl vydán takořka zatykač, aby byla zadržána a k otci poslána, kdyby do Prahy jela.

Ona zatím najala si selský povoz, zahalila se do selského šátku a jela po staré silnici cestujícími dávno zapomenuté ku Praze.

Pátrání Berkova podařilo se přijíti Isabelle přece na stopu ještě téhož dne. Stařenka ze sušárny nemlčela o noční návštěvě slečinky Berkovy a přiznala se také, že sama jí zjednala povoz, jímž do Prahy ujela.

Večer byl Berka v Praze ve svém domě. Bylo tam prázdno. Isabella byla nepochybně u své matky. Kde ta byla, věděla Valinka, již také příštího dne hned šel navštívit.

Prošel tichými a pustými ulicemi části města, kde Karafiátovic dlouhá léta bydleli. Jak dávno tam nepřišel! Valinka chodila jen k Berkovům bez vzájemné návštěvy těchto, a kdykoli mezi ně zavítala, bývalo jí vždy, jako by sama ze sebe vystupovala, jako by vyšla na jakési jeviště ze zákampí. Bylať příbuznou z Berkovy strany, jinak, co příbuzná panina, nebyla by měla k nim přístupu. Také byla jedinou příbuznou, kterou Berka líbiti si dával. Ti ostatní byli mu dokonce chudí a nepatrní. Odříkal se všech.

Karafiát, jeho bratranec, jediný od něho ničeho nikdy nežádal. Byl malým úřadníkem a vášnivým diletantem hudebním. Svůj celý čas mimo úřad trávil s houslemi. Žili spořivě. Žena sama obstarávala domácnost, šití a nade všecko bylo jí čtení románů. Valinka vyrostla mezi těmito dvěma tichýma, spokojenýma lidma s mírem neporušitelným v srdci.

Karafiát nemohl pomysliti již jakživ na jakési postoupení v úřadě. Byloť tam přeplněno a postupovalo se pomalu. Před ním byli starší, sešedivělí úřadníci, kteří měli více práva k postoupení než on. Někdy stalo se, že všecky přeskočil nějaký mladý, šťastný protégé. Co bylo dělat? Hledati také protekci, získati si zvláštní zásluhy? Bdít v úřadě dnem i nocí, býti k službám tu i tam? Karafiát odřekl se toho nemaje ctižádosti v takové míře. Raději uskrovnil se ve všem a uspokojil se na vždy ve svém postavení. Shledával, že mu pranic neschází. Jeho žena bývala vždy jeho mínění. Při její píli a skromnosti bylo možno žíti příjemně z mála. Vždyť měli ostatně také jen tu jednu dcerušku a ta byla zcela jako oni bez požadavků. Byloť ovšem třeba mysliti na její budoucnost. Hospodařili tedy při všem také na její výbavu, kdyby nějaký ženich se našel, a nějaká malá pomoc byla pro ni také uložena z jakéhosi dědictví. Kdyby rodiče někdy zemřeli, mohla se živiti jehlou neb jíti někam do domu, snad k tetě Berkové, která jim to také slibovala. Avšak toho nebyla obava. Doufali pevně, že svou Valinku šťastně provdají a že bude šťastnou, jak oni šťastni byli. Pro ně nebylo na světě bojů a zármutků. Na šicím stolku kniha a na stěně housle usmívaly se na ženu jak na muže co klíče k rajským požitkům.

Jak nebyla by vykvétala dceruška v takové idyle netknuta pozemským kalem?

Byla malinká, když jednou Karafiát s ní Berku potkal a na jeho vyzvání ji tam na návštěvu dovedl. Od té doby našla u Berků jakýsi druhý nepokojnější, ale zábavnější domov, který jí méně lásky a ochrany, ale trochu více vyhlídek do budoucnosti poskytoval.

Starší jsouc než Isabella byla jí trpělivou, tichou, ba poslušnou družkou.

Vedle toho však nepozorovaně a nevědomky působila na jemnější stránky Isabelliny povahy.

Valinka nedávala se zaváděti k nespokojenosti s postavením vlastním, což svědčilo o vzácné její povaze.

Přicházelať z přepychu Berkovic domu vždy s vlídným obličejem mezi otce a matku a neztrácela smyslu pro zvláštní půvab jejich úzké domácnosti žádnými služebnými nevyrušované.

Obdivovala se doma z celého srdce nesmírné konservativnosti jejich domácnosti. Pamatovala velký džbán na vodu s modrým malovaným věncem odjakživa. Rovněž tak nebylo pojmu pomíjejícnosti ani křehkosti pro každou jejich nádobičku. Tichá Valinka jakživa nic neroztloukla ani nerozlámala. Otcova bledě zelená sklenice blažívala oči Valinčiny tak dobře, když z ní poprvé se napila, jako když dvacetiletá mu do ní někdy strčila růží. Jejich koberce a nábytek byly po jedenadvacetiletém hospodaření skoro tak svěží a nové jako po šťastných oddavkách tohoto párku. Malby na stěnách jejich netknul se prach a nikdo ze známých neviděl nejmenšího nepořádku v tom levném příbytku v bývalém klášteře, který jediný ušel veškerému vyvyšování činže v Praze. V kuchyni vypadalo vždy, jako by to byl hezounký předpokoj. Kde se co vařilo, nikdo nevěděl a sotva zavoněl. Je pravda, že toho vaření nebývalo nikdy mnoho, ale proč pak měla káva právo voněti v celém bytu, anebo dokonce čaj, došlo-li na něj, a jiné příjemné vůně? To bylo umění paní Karafiátové. Obstarávajíc sama domácí práci byla při tom vždy čistá a vypraná jako by ničeho se netkla.

„Ona si se vším jen hraje a ono se to samo dělá,“ říkal Karafiát o ní.

Miloval ji až dětinsky, ona jeho skoro mateřsky, to jest shovívavě ve všem a bez odporu k čemukoli. Těmto manželům dodržela budoucnost, čeho si byli od ní žádali. Jejich štěstí trvalo bez přetržení, bez unavení, nepozorovali jeho jednotvárnosti, nevěděli, že léta prchají, nevěřili, že se budou musit někdy rozloučiti.

Neznali a nechtěli zábav, nechodili, necestovali nikam. As pětkrát za zimu šli spolu do divadla a mluvili o takovém představení vždy několik dní. As desetkrát za léto vyšli si za bránu, vraceli se s ohromnými kyticemi a blouznili o tom jako dva mladí zamilovaní. To všecko zahrnovalo se jim v jediný takořka okamžik a takovým bylo jejich žití.

Při krásných místech Karafiátových hudebních produkcí Karafiátová plakávala. On pošilhával mezi hrou na ni se zvláštním úsměvem, a ona zas jemu předčítávala večer pěkná místa ze svých knih. Těm divíval se on. „Ku podivu, ne, to je mnoho! Kde to ten chlapík bere, jak mu to tak napadne?“ mezi tím stále šeptal kroutě hlavou. Tu měla zas ona úsměv svůj a přijímala spokojeně chválu spisovateli poskytnutou.

Krátce: v tom zákoutí bylo štěstí v pravém smyslu slova nevyčerpatelné.

Toho léta jim Valinka velmi scházela. Doprovázelať otce na starém pianě a čítala s matkou, hovořila, zpívala, zalévala květiny, byla mladá, krásná, milující. Staří byli akordem a ona nápěvem.

Přece nechali ji na Berkovce, jak dlouho sama tam býti chtěla. Byliť přesvědčeni, že to bude k jejímu blahu.

Navrátila se jim trochu smutná. Přičítali to nejdříve hrozným poměrům v Berkovic rodině. Brzo matka uhodla, že to nešťastná láska.

První to zlozvuk v jejím celém žití! Byltě to jako výkřik v tom tichém hnízdečku. A nyní rozpoutala se něžnost a láska obou starých lidí k raněnému srdci dítěte. Dvojí náruč pojala zádumčivou dívka, dvojí pohled vnikal jí do duše a dvojí ústa zažehnávala její chorobu.

Bylo tu přec jen dobře být s tou vyhlídkou přese střechy do úzké ulice na malý kousek oblohy. Tiše tu srdce krvácelo, utrpení rozplývalo se v úsměv, bez naděje bylo tu přec radostí pobyti.

„Míti takové rodiče,“ řekla Valinka s vděčnými pohledy, „to je bezpečí, přístav, ochrana proti všemu zlému.“ As půl hodiny před tím, než Berka do toho příbytku spokojenosti vkročil, bylo tam zaklepáno.

Matka a dcera byly samy doma. Divíce se, kdo by mohl u nich zavítati v neobvyklou dobu, otevřely a do úzké kuchyňky, čisťounké jako sníh a květ, vstoupila vysoká, imposantní postava Dominova.

Ó div, ó zázrak! Jak měla Valinka snésti tento okamžik, který ani v nejtajnějším snění svém za možný nepovažovala. Vymýšlela jej ovšem tisíckrát, ale vždy obávala se, kdyby velký Domin vkročil do jejich malinké domácnosti mezi ně, lidi malé, že by se tu cítil stísněn a jeho přítomnost že by všecko zdrcovala. On pak musil by pozorovati více než jindy, že není jeho místo na takové půdě a kvítko rozkvetlé na půdě té a zdvihající k němu útlou hlavinku že proň je malicherné, ba že není proň ani na světě.

Ale ó div divoucí! Domin vstoupil blahosklonně do malinkého příbytku a vešel do prostředního pokoje o nábytku tak ku podivu zachovaném a ušetřeném, že byl pořád jako nový, ač byl vetchý a starý. Ale Domin nedal znáti, jak bídné je mu to okolí. Ne dosti na tom, Domin nebyl dnes ani vznešený, ani napjatý a upjatý, jak jindy býval.

Když promluvil, byl jeho přízvuk prostý, jeho pohyby byly přirozené, zapomněl dávati pozor na mluvnická pravidla v řeči své. Vypadal dnes zcela jako jiný smrtelník a jako utrápený smrtelník k tomu.

Co jen se stalo s ním? Valince zdálo se, jako by bylo božství jeho skleslo s podstavce nějakou nenadálou ranou osudu.

Ona, nejsouc z těch, kteří vidouce modlu klesati, přestávají věřiti v ni, naopak byla celým srdcem pohotově vztyčiti ji zas a uvrhnouti se před ní v prach.

„Moje maminka, pan doktor Domin,“ představovala Valinka chvějícím se hlasem.

Ó jak byl Domin vlídný, poklonil se paní Karafiátové a posadil se u nich. Spěchal však k věci, která jej sem přivedla, nemaje v úmyslu udržeti illusi, jako by jeho návštěva platila Valerii.

„Jsem bez rady, slečno Valinko, nevím, co činiti, co mysliti. Nevěděl jsem na celém světě nikoho, s kým bych o té věci promluvil, leč vás. Proto přicházím.“ „Co se stalo, můj bože?“ „Čtěte.“ Podal jí list, který právě ho byl došel od Berky, a v němž tento se omlouvá, kterak dokonce nemůže přemluviti Isabellu, aby jeho ruky přijala. Dále oznamuje svůj odjezd do ciziny.

Když Valinka dočtla, prosil, aby též její matka list přečtla. Vstal a chodil prudce po pokoji.

„Tak vidíte, to se mi stalo. Mně, mně se to stalo! To má člověk vzdělaný z toho, sestoupí-li k lidem polovzdělaným, kteří jej dokonce nedovedou oceniti, nedovedou porozuměti ani jediné myšlénce jeho.“ Paní Karafiátová mlčela tahajíc třísně svého posud svěžího, ač staromodního koberce na stole. Klonila hlavu hluboko ke koberci.

Valinka měla slzy v očích, vypadala tak zděšeně, byla tak zdrcena, jak si toho mohl Domin jen přáti ku svému zadostučinění. Také pozoroval dnes poprvé tento milý, vždy laskavý obličej se žárlivou žádostí, aby vyčetl na něm tu hlubokou úctu a neobmezený obdiv, který v každém člověku k sobě očekával. Byl spokojen, nikoli ovšem upokojen. Naopak nalézaje sympathie a ochotného sluchu stěžoval si dále: „Věřte mi, že jest jen jediná aristokracie, která je oprávněna. To je aristokracie ducha. Já hlásím se k ní a časem přesvědčím celé Čechy, že jsem já jediným jejím representantem u nás. Myslím, že není klamem, že bych byl povýšil k sobě rodinu Berkovic. Berka je drzý parvenu, peněžný aristokrat, nejsměšnější a nejnadutější ze všech. Mám mnohem raději aristokracii rodu. Ta má přece ušlechtilou ideu, ačkoli je mýlkou nesmírnou, považují li aristokraté nadutost a pohrdání za svou oprávněnou pýchu. Jeť to zaměňováni pojmů. Tím samým může býti parvenu hrdým na své peníze co na plod své píle. Ale tato hrdost a hloupá nadutost i povznášení se mezi vyšší společnost zničuje jeho zásluhy, má-li nějaké.“ Paní Karafiátová živě pozdvihla hlavu. „Jak výborně je to řečeno!“ zvolala. „Neslyšela jsem to nikdy trefněji líčiti, a zajisté míníte aristokracii ducha v témž smyslu. Jí nejméně sluší povznášení sebe nad jiné. Ona nejméně se vylučuje ze všeobecného svazku trpícího lidstva. Evangelická prostota je pravým znakem ducha vždy raději šlechetného nežli šlechtického.“ „Vidím, že paní Karafiátová mnoho čte,“ pravil Domin, přeměřiv ji s vysoka a přecházeje v obvyklý kazatelský ton. „Mnoho čísti neznamená ještě mnoho mysliti.“ (Neřekl ani „odpusťte“, čemu by sotva kdo uvěřil.) „Dovolte, abych vaše pojmy poopravil. Předně musím vám říci, že nejsem vůbec ctitelem evangelického ducha. To jsou sny a ideály věčně nepraktické. Olympický klid sluší šlechticům ducha, jejich právem je, aby se povznášeli, aby ke své výši se hlásili, své výše hájili a každému nepovolanému se bránili. Jeť také na čase, aby výsadami si pojistili své velké zásluhy, které mají osvícením tmy, v niž to velké množství pohrouženo jest.“ Karafiátová zavrtěla hlavou, pokrčila rameny, ale neodporovala mu více, vidouc prosebné a nadšené pohledy dceřiny. Dominovi pochlebovalo její mlčení a považoval je za své vítězství. Ulehčoval si dále, spílaje Berkovi, jenž jej tak dlouho klamal, neoceňoval a dosti si nevážil nesmírného štěstí státi se jeho tchánem.

„A vy jste Isabellu tak miloval,“ zvolala Valinka; „nemohu ji pochopiti.“ „Isabella je nerozumné dítě,“ odpověděl; „teprv později někdy nahlédne, jak sobě škodila. Však uvidí časem, kdo se bude o ni ucházeti, že každému budou její rodinné poměry závadné. Není mnoho lidí, kteří by se povznášeli nad předsudek jako já a aby byli při tom bezúhonní jako já.“ „Vy jste tak velkomyslný! Ani se na ni více nehoršíte. Co jsem se jí nadomlouvala.“ Domin řekl: „Zůstanu vám za to vděčen.“ Byl skutečně při tom pohnut. Valerii jásalo a krvácelo ubohé fanatické srdce.

Paní Karafiátové také srdce krvácelo, srdce to mateřské.

„Tuším,“ prohodila, „že pan Nalžovský cosi podobného zakusil jako vy, pane doktore.“ „Nalžovský!“ vykřikl Domin. „To měla Isabella docela dobře.“ „On Isabella vřele miloval, nevtíral se svou láskou. Isabellu k ní nikdo nenutil, darovala mu ji sama. Je-li to již mrzké a zlé, vyrveme-li někomu kus chleba, jejž jsme mu dříve dali, jak máme teprv souditi o někom, kdo vyrve darovanou lásku zas, to nejvyšší a nejlepší, co máme v živobytí svém.“ „Vy milujete sentence.“ „Je-li v nich pravda, nevím, jaké by v tom bylo provinění.“ „Jsou staromodní a fádní, nečtěte takové knihy, v nichžto je nalézáte. Nebývají k pražádné potřebě v životě skutečném.“ „Nemohu s vámi souhlasiti, právě naopak; ovšem je to pak život prostý, bez intrik a piklů.“ „Bez intrik a piklů! Má zlatá, dobrá paní, vy žijete v zákoutí, proto tak mluvíte. Co si představujete za těmito slovy! Nyní je přede vším doba zápasu o život. Ten je hlavním zákonníkem moderní společnosti.“ „Nejsem tak pozpátku, abych o něm nebyla slyšela. Budiž tedy, ať je zápas, chcete-li tomu všickni. Avšak zápas o ctnost, o nezištnost, o šlechetnost stojí nad zápasem o život, to je mé přesvědčení . . . Ale kam jsme to zabloudili? Mluvili jsme o Nalžovském. Škoda, že mi nebylo dopřáno jej seznati.“ „Divím se vám. Vždyť je to člověk obskurní. Je pravda, že si ho začínali všímat, kníže vyslovil se několikrát příznivě o něm, mohl snad k něčemu přijíti. Tu najednou vyloučil se ze vzdělaného světa sám.“ „Isabella to zavinila.“ „Ó prosím, v tom ji neobviňujte. Bylo by bývalo nesmyslem, kdyby se byla poutala k tomuto snílkovi.“ „Ale když se mu zadala!“ „Nevěděla tehdáž, co činí, jako neví, co činí teď i se svým nevzdělaným otcem.“ „Ne, ne, ona neví, co činí,“ Valinka svědčila. „Vy jste ji tak miloval a posud ji milujete, vždycky ji budete míti na mysli. Jak může šlapati nohama štěstí své?“ Slzy jí udusily hlas.

Domin s udivením na ni hleděl, nikoli pro její pohnutí, ale pro její domněnku. Usmál se, vlastně to bylo ušklíbnutí, jež jeho výsost umírnila.

„V tom ohledu nelitujte mne tak příliš, slečno, jsem filosofem. Co mne trápí je, že tou věcí trpí moje čest, moje pověst. Jsem zahanben, mluvil jsem o svém zasnoubení a rozhlašoval jsem je. I kníže mně již gratuloval.“ „Oh, nad to jste zajisté povznešen ještě více než nad Berkovou vrtkavostí,“ zvolala Valinka. „Vás netkne se nic tak malicherného.“ Zakašlal: „Mé dítě, přece mne to mrzí. Jsem pokořen.“ „Nejste, nejste. Nestarejte se o to. Nemohu si to mysliti.“ „Buď jak buď. Chci se v té věci brániti. Rozhlásím, že já sám jsem odstoupil od tohoto sňatku. Chci vás prositi, abyste u Berkových známých tomu neodporovala.“ „Nebudu o tom mluviti, ani trpěti, aby se přede mnou o tom hovor rozpředl.“ „Jen mluvte o tom, ale chraňte mou pověst. Řekněte neb dejte na srozuměnou, že miluji jinde třeba. Možná, že to nebude lež.“ Vstal a díval se na ni pohledem, který ji očaroval, opojil, rozumu zbavoval.

Věděl to dobře, chtěl ji použiti za nástroj své slávy.

„Celkem upokojil jsem se zde velmi,“ pokračoval; „děkuji vám, slečno, za vaše napomenutí. Pravdu máte, budu povznešen nad malicherným posměchem. Vy mi rozumíte, jako nikdo na světě, a věřte mi, že Isabellu dokonce již nemiluji, miloval-li jsem ji vůbec. Byl jsem k tomu celému ucházení se o ni jejím otcem přemluven, když chtěl, aby na Nalžovského zapomněla. Nuže, a to se přece docílilo.“ Podal Valince ruku: „Věříte mi to? Věříte, že Isabellu nemiluji?“ řekl hlasem měkkým a nikdy nezněl jeho ohebný orgán zvučněji. Podržel její ruku ve své déle, než bylo třeba.

Valinka nemohla mu odpovědítí. Umírala blažeností. Mezi tím bylo podruhé zaklepáno a Berka vstoupil mezi malé shromáždění.

Toto setkání obou bývalých přátel, nyní nepřátel, nebylo tak bouřlivé, jak by se bylo mohlo hádati dle okolností a jak se ho zalekla zblednuvší Valinka. Byliť právě jeden „mužem praktickým“, druhý „filosofem“, to jest jeden podřídil svou povahu vždy okolnostem a svému prospěchu, druhý „povznášel“ se nad to, v čem by byl měl jeviti zmužilost, důslednost neb obětavost. Měliť každý svůj maškarní kostum v životě tom, o němžto soudili oba stejně, že jim jest dán, aby si s ním jednali zcela dle libovůle. Frivolnost, jež jim byla společná, musila je vždy zas smířiti a sblížiti, byť je rozváděla, kdykoli náhoda tomu chtěla.

Obličej Berkův prodloužil se sice na chvíli, když Domina spatřil, ale ani obláček rozpaků nevyvinul se na jeho vyhlazeném čele, na němž vrásky jen jakousi povrchní síť tvořily, jako by byly každého rána přežehleny. Dal se do zvláštního smíchu, kterým ostatní přítomné omámil, a řekl zlehka a v dobrém humoru: „Ah, Domine, vy zde! Dobré jitro, dobré jitro, tetinko, pozdrav tě bůh, Valinko. Dovolte, přátelé, abych se posadil. Eh . . . “ zasténal jako po velkém namáhání. „Je to kříž.“ „Těší mne, že vás vidím, pane strýče,“ řekla Karafiátová, „ale odpusťte, myslila jsem, že jste již za hranicemi.“ „Jak vidíte, neví člověk dnes, co se s ním bude díti zítra. Já sám divím se také, že nejsem za hranicemi. Nu, pro mne, já jsem nestál o tu cestu. Chtěl jsem dodati Isabelle brusu . . . Nechce-li, buďsi, buďsi. Mám zde dosti práce a starostí a několik tisíc zůstane mi v kapse.“ Také Dominova tvář byla se prodloužila a zůstala prodloužena při Berkově lehkém oslovení. Vzal klobouk do ruky a chtěl se ledově poroučeti, na Berku ani se nepodívati, ale zvědavost mu nedala. Zůstal sice nadutý a pohrdlivý, ale kolem úst mu pohrávalo, a musil se zdržovati, aby nepromluvil. Pokročil jen na oko ke dveřím s klassickým vzezřením svým.

„Kam pak?“ Berka jej zdržoval. „Utíkáte přede mnou? Hněváte se na mne? Mějte rozum, doktore. Až budete míti takovou malou nezbedu za dceru, ohlídáte, že za ni nelze nic slibovati. Podívejte se na mne, co mně to dítě vyvedlo. Jeda s ní na cesty. Tu najednou uteče, upláchne mi a já nevím, kde jest. Hledám ji od včíra. Slovo cti, posud ji nemám. Jsem jí teprv na stopě a moje jediná naděje spočívá ve Valince, že mi ji pomůže hledat.“ Sledovalo podivení, vyptávání, vypravování. Berka přemluvil Domina, aby se na chvíli ještě posadil. Valinka, vzavši klobouk, hned slíbila, že dojde k paní Berkové na Isabellu se poptat. Nepochybovala, že ji tam najde. Berkovi bylo to divno. Skoro bylo by jej méně uráželo, kdyby se byla dala unésti jakýmsi milencem než její pobyt u matky.

Když přišla řeč na jeho ženu, hned se mu svraštilo jeho vyžehlené čelo a mžikem byl z něho stařeček úlisný, nepřející a zlý. Bylo mu za těžko o ní mluviti a tázal se s přemáháním: „Víš, Valinko, kde ona bydlí?“ Nebyl s to, dáti jí nějaké jméno.

„Vím, strýčku, bydlí u paní Kornelové.“ „Nu . . . a . . . je tam ráda viděna?“ „Paní Kornelova je vdovou, dostal jsi o tom zprávu?“ „Vdovou? Nevím to.“ Berka zkameněl tou zprávou. Jeho oči se rozšířily, ústa se usmívala a vypadal jako tygr, který z daleka slídí po kořisti.

„Ano, vdovou, ubohý pan Kornel nežije víc; tetinka jej ošetřovala až do smrti.“ „Moje žena?“ Najednou věděl, jak ji nazvat.

„Nevíte,“ obrátil se ke Karafiátové, „jakou závět Kornel zůstavil?“ „Nestarám se o takové věci,“ odpověděla, „avšak zdá se mi, že je tu jmění mnohem větší, než kdo očekával.“ Berka a Domin vyměnili pohled bezděčný a příbuzný. Mají-li pohledy vůbec mluvu svou, kterou lze studovati, mají pohledy takové hantýrku, nemohu to jinak nazvati.

Domin byl trochu zahanben, že byl pohled jeho Berkou pochopen, a Berka usmál se ironicky. Praktický muž chytil filosofa.

Velmi rád byl by teď Berka věděl, jak věci se mají s jeho tchánem, ale nemohl se naň tázati. Snad zbývalo přece trochu studu v tomto srdci. Přál si, aby byl mrtev, a proto ptal se: „A kdo zemřel krom toho z přátelstva?“ Karafiátová zhrozila se té otázky a polekána odpověděla otázkou: „Aj, kdo pak měl zemříti?“ Berka se zasmál: „Co se tak hrozíte? Ptám se proto, že vidím, že jsem jako vyloučen z příbuzenstva. Vždyť nikdo mne nepozval ani na Kornelův pohřeb. Nu, co škodí, nebudu se proto hněvati.“ Valerie odcházela, váhala, myslila, že Domin bude míti pro ni ještě nějaké slovo, aspoň pohled. Mýlila se. Zapomněl již zase na přítomnost její. Jiné věci ho zajímaly. Dal se smířiti Berkou, byl hotov dáti se mu mámiti znova. Berka jej zval, aby jej domů doprovodil, žádal si podati mu nějaké vysvětlení. Valinka se poroučela, vyšla, políbivši matku a stisknuvši jí ruce horoucně.

Za chvíli poroučeli se také Domin a Berka a odešli spolu, vedouce se pod pažím.

Isabella byla přesvědčena, že nezapomene nikdy oné noci po druhé v sušárně probdělé. Převaliloť se tolikero v mysli její, že chvílemi vstávala a držíc si oběma rukama hlavu po sušárně obcházela, při čemž úzkými otvory ve zdi měsíčné paprsky k ní se vkrádaly, jako by jí chtěly pomoci ve hledání světla chaosem lidských vášní, zmatků, lidské lsti a omylů bez konce.

Když sem zavítala s myslí svěží a statečnou, uhřata a povzbuzena bystrou chůzí, zaujata opatrností, aby nebyla vyslíděna, přemýšlením, jak sobě pomoci ve svém dobrodružném postavení, vpravovala se ve svůj osud s úsměvem a s hrdým čelem. Brzo byla hotova s plánem svým jeti do Prahy po staré silnici. Pak rozcházelo ji teprv vše ostatní. Tu ji klesla mysl a statečnost jí selhala. Viděla své postavení, jaké bylo, musila hleděti ve tvář povaze svého otce jindy nade vše milovaného . . . Musila tomu věřiti, jaký byl, a vyrván byl jí posvátný cit z krvácejícího srdce. Byla oloupena, raněna, bídná. Obraz matky za to vystupoval před ní v jiném světle, obraz tak zneuctěný, odšoupnutý, neuznaný. Chvílemi zaleskl se jí jako hvězda nevídaná, jako ta, jež vedla svaté tři krále od východu k novorozenému spasiteli. Isabella zachvěla se jejím leskem, zalekla se ho a náhle zastřela jí ji zas mlha pochybností. Bylať tak uvyklá považovati svou matku za osobu slabou, nedůmyslnou, že sobě nedůvěřovala nyní, zdála-li se jí jiná. Ostatně klamala-li se tak dlouho v otci, mohla se nyní opět znova klamati v matce. Pohrdala svým srdcem, jež bylo láskou přilnulo k bytostem, které toho nezasluhovaly. Zpomněla na Nalžovského.

To byla jedna z těch chvílí, kde oběma rukama hlavu sobě držíc, šíleně se rozběhla.

Velký bože! Čím byl ji tento záhadný muž? Milovala či nemilovala ho? Byl v skutku tak obrovsky velký, jak se jí jevil včera, když matka vypravovala o jeho zamýšlené samovraždě, o důvodech, proč se jí zdržel, o onom večeru v jeho pokoji, když jej tam přivítala s Isabelliným dědem?

Ó ten jed pochybnosti v srdci mladém, čistém, bezstarostném!

Isabella pochybovala o Nalžovském a čím déle pochybovala, tím více ji to hryzlo, tím větší temný bezděčný odpor proti tomu se zdvihal, tím větší bol rozzářil se v ní, že musí, může pochybovati. Chtěla míti cosi pevného, svatého, nedotknutého, čemu víru dát a čemu se kořiti. Nebylo toho, nemohla se spoléhati, neviděla nic než mlhu, děsivé prázdno, slyšela odkudsi hrozné sténání a nevěděla, že jí vychází z vlastních prsou.

Měsíc zatím se zatočil nad stráně protějšího břehu. Nyní svítil širokým oknem nade dveřmi na červené dlažice prostranné sušárny. Okrouhlé okno bylo vykresleno na zemi.

Jak krásná byla noc, jak blouznila o ní prvé na cestě sem mladá mysl Isabellina a nyní zpomněla na boha.

Pochybovala o něm jak o lidech, jak o těch bytostech, jejichžto nezištná láska k nám nad davy lidstva nám je povznáší v říši ideálů.

Pochybovala nyní o bohu dříve, než o něm byla přemýšlela, přijímajíc tento pojem z úst vychovatelů, z běžného podání své doby bez rozjímání s dětskou důvěrou.

Shledala-li tolik lži, bylo snad lží také, co ji vypravovali o bytosti věčné, vševědoucí, všemohoucí, vševládnoucí, která je věčnou láskou.

Kde byla nyní ona bytost všudy přítomná? Kde byla, když nechala své dítě, své stvoření v takové bídě a úzkosti? Když dopustila, aby byla tak opuštěna vším, co je člověku svaté? Kde byla ta věčná láska, když dopouštěla, aby dítě bylo oloupeno o lásku a úctu k otci i k matce, když pak nemohlo ani lásky více rozeznati a v nikoho věřiti?

Isabella chtěla býti spravedliva. „Nuže,“ pravila k sobě, „odsuzuji-li všecky lidi, nemám-li více důvěry k žádnému mezi nimi, mohu-liž milovati sebe? Jsem já lepší než oni? Nejsem. Také já jsem klamala, vrhala v neštěstí. Také já podkopala jsem důvěru v dobro. Kdo ví, čeho budu někdy ještě schopna. Nalžovský, Nalžovský! Máš ty nyní také okamžiky takové? Rci, věříš ještě něčemu a v někoho? Ne, nevěříš! Proto hledáš samotu, jsi odloučen ode všech. Ta tvoje samota! Divno! Proč žiješ ještě? Já na tvém místě byla bych se usmrtila. Žádné přemítání, žádné odpuštění. Nic, nic! Smrt byla by bývala jedinou myšlénkou a cílem mým. Snad neměl jsi zmužilosti dost?“ Tak rozmlouvala s ním a zpomněla, jak zmužilost svou skvěle dokázal, zachrániv jí a její matce život na Vltavě. To bylo štěstím, jinak byla by jej odsoudila co sketu navždy.

Přec ho nechápala a měla mu za zlé, že nevzdoroval až dokonce. Divila se také, proč její matka ji miluje, ji, kterou si byla vymodlila, a jež jí chladností a nelaskavostí splácela. Divila a hrozila se, proč milovala matka otce jejího. Brzo zdálo se jí to otroctvím, brzo slabostí.

Ubohá Isabella! Byly časy, kdy s otcem věřila, že lásky není. Pak viděla se zapletena v ni neodolatelně, neočekávaně a bránila se těmto citům. Ubránivši se na útraty svého charakteru a tu najednou ztrácejíc víru v otce svého, víru v lidi, poznávala ztrátou teprv, jakým je láska základem žití duševního, jak neuznanou, přehlédnutou podmínkou veškerého štěstí, spokojenosti, bezpečnosti.

Šťastná Isabello! Jen jeden krok jí zbýval a byla by mohla zase věřit. Což jiní, kteří nemají ve svém žití matky jako Berková, ani Nalžovského? Což Berková sama?

Avšak osudné bylo u Isabelly, že nemohla najíti tento krok.

Časně ráno přijel pro ni najatý povoz. Vyjela za šera. Měsíc stál ještě na nebi bledý, jako po protrápené noci mladý obličej. Mlha vystopovala z lesů, zahrad a šedých, nedávno zoraných polí. Zahalovala krajinu, stráně, nebe šedou, červenavou rouškou. Ostrý vítr táhl přes pole, drobný déšť pronikal jako jehlami každý předmět. Isabella dívala se kalným, zamlženým zrakem do toho mrzutého truchlení přírody. Seděla na řebřinovém voze na seně, necítila chladna ani nepohodlí, podobala se soše.

Koně šli krokem, čeledín je nepoháněl a Isabella nenahlížela, proč by měla poháněti jeho. Neměla co zmeškat, do čeho pospíchat. Život byl jí lhostejný, nebyla zvědava na svou budoucnost.

Neželela dokonce zmařené cesty, na niž s otcem se byla vydávala, netoužila po skvělém společenském životě, nelákalo ji více býti cílem žádostí zajímavých mladých mužů. Mělať ke všem nedůvěru, podezřívala všecky ze zištnosti, myslila, že všickni lidé lhou.

Tyto závěrky Isabelliny byly tytéž, k nimž přichází množství lidi po prvním zklamání. Ona hnala se v nich až ku krajnosti a úpěla pod nimi.

A mezitím vlékla se jí ta smutná, pustá cesta mezi zamlženými poli, kolem smutných hájů a holých zahrad. Bylo pusto na silnici vlhké a jednotvárné. Vesnice, kudy Isabella jela, byly tiché, jako ve spánek pohroužené. Sem a tam usmála se sice nějaká vlídnější chaloupka, ale celkem bylo vše zamračené. Tu vyběhl kovář kdesi se žhavou podkovou ze začazené kovárny a kůň se vzpínal při jeho pohledu. Kolem kovárny bylo bláto jako inkoust. To bylo vše, co oživovalo cestu.

Jednou čeledín krmil. Zastavil u osamělé velké hospody, jindy velmi navštěvované, od vystavění železnic spustlé a rozpadávající se. Isabella sestoupila a obcházela kolem prázdných koníren, zahrádkou nepěstovanou, po prostranném neuklizeném dvoře, v chodbách o rozbitých oknech, nevešla ani do dusných, vlhavých světnic. Byla ráda, když opět jela. Přála si již přece konec té jízdy, plné neutěšených dojmů. Takým byl nyní život její, zbaven předešlého lesku a lahody. A k tomu žila? Pro takový život vymodlila si ji matka od boha.

Když se blížili již Praze, trochu podřimovala, vytrhujíc se chvílemi z tohoto příjemného ztrnulí. „Spaní, zapomenuti! Jen usnouti a nic nevěděti.“ Probudila se v předměstí. Sestoupila, zaplatila vozkovi a hledala si cestu pěšky. Měla daleko. Rozžehali již plyn v ulicích šedých, zablácených a smutných. Šla rychle. Brzo měla býti u matky. Nevěděla, proč se jí draly slzy do očí. Vždyť ani minulé noci, ani cestou si nezaplakala. Co oplakávala nyní? Plakala nad sebou lítostí, že je na útěku, že hledá teprv přístřeší? Brzo zapudila tu měkkost. Přišla k domu své babičky Kornelové. Před vraty stály dva fiakry a mezi vraty malý hlouček zvědavých sousedek a všetečných děti, které skřehlýma ručkama se pošťuchovaly, se honily a omrzlými nosejky do sebe vrážely.

Co očekávali ti lidé? Ty vozy? Týkalo se to jí? Trochu ji to zarazilo, avšak nevšímajíc si toho, chtěla si raziti cestu davem lidí, když sami rozstoupivše očekávaný průvod propustili.

Napřed šla Berková, vedouc svou matku, jež měla oči přistíněny zeleným stínítkem. Za nimi šel se sklopenou hlavou Božický. Tahal si rukavice na rukou a hladil je s dětinskou zálibou.

Isabella zalekla se, jak byl sestárlý. Jeho obličej byl neobyčejně zardělý a spodní ret chvěl se mu křečovitě. Utřel si také ještě rychle slzy, než do kočáru vstoupil za svou dcerou a její matkou.

Isabella nemohla pochopiti, co se děje, kam její příbuzní odjíždějí tak slavnostně a přece zas jaksi stydlivě; neb nikdo nepozdvihl zraku.

Dva páni sledovali Božického. Isabella poznala jednoho z nich co vzdáleného příbuzného své babičky. Říkalo se mu strýc Okoun. Viděla jej u ní jednou.

On rozháněl obecenstvo. „K čemu je to zevlování?“ pravil a druhému řekl: „Nevím, co by se dalo skrýti. Nikdo to přece nerozhlašoval, chtěli jsme to míti ve vší tichosti, skoro v noci, a hle, plno je tu slidičů.“ K okolním lidem řekl mrzutě: „Z cesty, co pak chcete vidět? Jsem snad já tak krásný?“ Také Isabellu chtěl takto odkliditi s cesty. Ona se mu blížila a hlásila se k němu udivenému, sama jsouc všecka udivena. On poznav ji, vzal ji prudce za ruku a všoupl ji do vozu, do kterého sám se svým soudruhem také usedl.

„Jsem u vidění?“ zvolal dívaje se na ni a představil ji doktoru Rybičkovi, jeho pak jí. „Odpusťte,“ řekl Isabelle, „že jsem vás strčil do vozu, ať jste chtěla či nechtěla, ale mezi lidmi a na ulici nemohli jsme promluviti. Byl jsem trochu polekán, zdála jste se mi nějak umdlena, utrápena. Ostatně myslím, že jste snad byla pozvána k této svatbě; jen že jste nepřišla nikterak slavnostně, spíše jako na zapřenou. Odpusťte mi, že to říkám, ale ve vaší rodině je to jako učarované, že každou chvíli je někdo z vás v neobyčejném postavení. Můj bože, to již bylo nějakého hluku, slz a řádění. Myslil jsem tedy, že se vám také zas něco přihodilo, o čem nemusí každý vědět.“ Isabellu zabolela jeho nešetrnost tak, že nemohla odpovědít, nebyla ani s to se otázati, o jaké svatbě mluví a kam vlastně jedou. Její postavení mezi dvěma těmato muži málo jen známými, z nichž jeden, ač upřímný člověk, vždy nešetrností se vyznamenával, nebylo věru nejmenší nepříjemností, s kterou až dosud zápasila. Isabellino mlčení potvrzovalo Okouna v jeho domněnkách, že je zas něco z kolejí.

„Očekává vás maminka?“ tázal se za chvíli.

„Neočekává. Kam jedeme? Kdo má svatbu?“ Isabella dívala se oknem do těsné ulice, na míhající se svítilny.

„Jedeme právě na tu svatbu,“ Okoun odpověděl, jsa víc a více znepokojen k vůli Isabelle.

„To bych se měla vrátit, mohla jsem v bytu počkati, až by se vrátili. Nejsem dokonce připravena jíti někomu na svatbu.“ Doktor vložil se do toho: „Zavedu vás do některé škamny v kostele. Tam vyčkejte obřad, slečno. Bezpochyby vám nechtěla matinka o něm psáti, chtěla vás zajisté ušetřiti, ale co platno zahalovati to a jiné. Mám za to, že je upřímnost, ta pravá soucitná upřímnost, lepším lékem na naše společenské rány, než citlivůstkářská delikátnost. Odpusťte, slečno, jsem-li vám nesrozumitelným; nevím sám, co víte a nevíte, a něco vám přece musím říci.“ „Děkuji, pane, nejste mi dokonce nesrozumitelným. Rozumím, že jste laskav a to je dobrodiním. Ještě jsem to nevěděla až dnes.“ Jak vzdychla ta mladá ňádra pod touto všední zkušeností, která, ač obecná, nikdy, nikdy nesevšední.

„Prosila bych,“ pokračovala Isabella, „abyste mi řekl, na čí svatbě, jak pozoruji ne právě veselé, budu neočekávaným svědkem.“ „Pan Božický a paní Kornelová budou oddáni.“ Isabella vykřikla. „Ubohá maminka,“ řekla po trapném mlčení.

„K vůli ní to činí moje tetka Kornelová. Je to její povinnost. Přemluvil jsem ji k tomu,“ řekl Okoun.

Vozy se zastavily. V kostele byla čirá tma, krom u postranního oltáře, kde množství svíček plálo, osvěcujíc zlaté okrasy na oltáři, nejbližší pilíře u něho a první římsy pod klenbou, šerem naplněnou. Gotické presbyterium šeřilo se a úzká okna s lomeným obloukem byla černá. Nízké románské sloupy staré střední lodi vrhaly široké stíny na kamenné rytíře a mnichy náhrobních kamenů Kruchta i oratoria, zdálo se, jako by se vznášely ve vzduchu. Každý krok zazníval slavnostně, každý šepot rozléhal se.

Isabella, svou matkou posud nepozorována, usedla ve stínu jednoho z pilířů a starý párek, po celý život rozloučený, osudem rozehnaný a nyní k vůli dobré dceři, jíž rovné nebylo, opět spojený, odříkával oddávacl opožděnou formuli chvějícím se hlasem.

Ženich plakal skoro nahlas, churavé oči nevěstiny nebyly posud usušeny od slz o zemřelého manžela. Svědkové byli pohnuti a ubohá paní Berková držela se zábradlí u oltáře rukou křečovitou.

To celé podobalo se spíše oddavkám duchů. Isabelle připadalo, jako by měla vidění, představovala si, že již zemřeli její děd a bába, a vstavše ze hrobů, že se vrátili jeden ke druhému, aby splnili povinnost k dítěti. Nebylo jí divu po probdělé noci, po štvanici myšlének a trápení vnitřním, že její obraznost sobě také nějaké hody připravila. V polosnění a snivém bdění myslila, že vidí jakýsi přelud. Očekávala, že se otevrou po vykonaných obřadech hrobky v dlažbě kostela, a viděla již napřed oba stařečky potáceti se k jejich kraji, proměniti se ve stíny a sklesnouti do nich. Očekávala tento okamžik s horečnatou jistotou a s tlukoucím srdcem, mezi čímžto ve hrobovém tichu při zavřených dveřích chrámových staré hlasy odříkávaly pozdní sliby dlouho přerušené věrnosti. Hrůza ji pojala, ohlédla se zděšeně, málem byla by vykřikla, když teplá měkká ruka na její sepjaté ruce se položila. Vřelá náruč ji objala a její unavená hlava klesla na matčina prsa.

Nevěděla, jak se octla ve voze. Byla s matkou sama. Svědkové jeli se starými novomanželi.

Isabella vypravovala, co se stalo, co učinila, naznačila hořkými slovy, jak jí bylo. Matka vyslechla všecko, ale nemohla za to, že nic ze všech žalob Isabelliných tak ji nedojalo, jak ji blažila její přítomnost.

„Isabello,“ šeptala plačíc a plesajíc, nyní se nedejme více rozloučiti. Od nynějška budu tě brániti jako lvice, kdyby mi tě někdo chtěl vzíti.“ Přijeli domů, totiž k paní Kornelové, nyní Božické. Malé hody byly uchystaný hlavně k vůli oběma svědkům. Byla to však divně naladěná společnost, jež za stůl zasedla. Stará paní považovala za dobré znamení nenadálé objevení se Isabellino při její svatbě. Posadila ji mezi sebe a svého nového manžela. Stírala si slzy jednu za druhou. Někdy vstala, chtěla odejíti od stolu, avšak přemohla se zas a zůstala se známkami zjevného nepokoje. Božický hledal její pohled, jehož se mu nedostávalo. Byl kajícný, rozpačitý, což však nebránilo jeho dobré chuti. Nemluvil. On i jeho žena zpomínali, jak tomu bylo dávno, co k sobě byli lnuli vášnivou láskou, co vyměňovali sliby věčné věrnosti. Zpomínali, co přišlo mezi to: zoufalství, hanba, srdce rvoucí výčitky, odcizení se, nevěrnost a pak dlouhá léta, kde jeden o druhém nevěděl, jeden na druhého nemyslil. Přec bylo jim souzeno podati si ruce ještě nad hrobem s těžkým srdcem.

Oba podívali se na Isabellu a nad jejími světlými vlasy setkaly se konečně zraky jejich.

Jeho oči prosily, její přetékaly a zamhouřily se bolestí. Božický podal jí ruku přes Isabellu. Dala mu ji.

„Tak je to dobře,“ vykřikl Okoun, zdvihaje sklenici vlna a pil na zdraví jejich.

Dopiv naplnil sklenici zase a připil paní Berkové.

„Nyní, má drahá neti,“ řekl, „můžete hlavu pozdvihovati jako každý jiný mezi námi, vaše jméno je očištěno; nikdo vám nemůže čeho vyčítati, co se týče vašeho rodu.“ Isabella zbledla, podívala se na matku. Oh, jaké to byly svatební hody, mlčelivé a nesnesitelné!

Jediný Okoun mluvil, vypravoval, nikdo mu nenaslouchal. Doktor sdílel se o nesnáze všech a považoval za nejvyšší umění vplésti sem a tam rozumné neb laskavé slovíčko. To nebylo ztraceno a udržovalo rovnováhu mezi všemi. Postaral se také, aby bylo vše brzo ukončeno, radil jmenovitě staré paní, aby se utišila, předepsal jí ještě nějaký lék a odvedl Okouna, který nerad ho sledoval.

Božickému byl vykázán za obydlí velmi hezký zvláštní pokoj. Božická ulehla unavením a dojmutím. Berková se svou dcerou odešla do svého pokoje, kde jí na pohovce ustlala.

„Nový klam a nová rána,“ řekla Isabella zticha a nemohla se na svou matku podívati. „Nebylo tedy pravda, co jsi mi vypravovala o tom, že babička byla oddána s prvním mužem svým a že jej měla za mrtvého.“ „Mé dítě, mohla jsem ti to říci jinak? Vždyť bys tomu byla nerozuměla, i kdybych se ti byla vyzpovídala ze svého smutného postavení.“ „Nahlížím to, však proto není mi to méně trpké, že musím na to patřiti, kterak vše kolem mne, k čemu jsem lnula od dětství s láskou a úctou, podobu svou mění. Se všeho trhá mi hrozná skutečnost škrabošku míru a bezpečí rodinného a já vidím podoby, k nimž ztrácím důvěru, vidím, jak mne vedou nad propastmi životem. Nevím, proč se mi neustále vrací nyní na mysl, jak jsem byla smutná, když jsem odkryla jednoho krásného zimního dne, kterak ani Ježíšek, ani vlídný Mikuláš sami se nestarají o moje dětská přáni. Náhle cítila jsem zimu a tvrdost našeho ponebí, záblo mne až u srdce. Proč klamali jste mne těmi krásnými přeludy? Chtěli jste, abych byla šťastnější a uchystali jste mi neštěstí právě tímto přáním. Neb tehdáž tušila jsem bezpochyby, jak se mi dále bude díti, jak růžově mi líčíte svět a jak je temný, jak zahalujete hrůzy života a jak úskočně mne nepřipravenou přepadnouti musejí. A ty tvoje sladké pohádky, i ty mi selhaly ve všem. Neříkalas mi sice, že nejsou pravdivé, ale já jsem v nich přece hledala něco krásného, nevýslovného a ani toho není.“ „Snad jsme tedy pochybili vůči tobě, snad chybují všickni, kteří chtějí uspořiti někomu zármutek a zděšení, kteří lhou, aby někoho potěšili, kteří vymýšlejí báje lahodnější než skutečnost, aby ji ozdobily. Avšak je to tak prastarý zvyk, že nevím, koho máme nejprvé obviniti z tohoto přečinu. Také já jsem si tak zoufala jako ty, mé dítě. Často, často na mne to přicházelo a já jsem neměla nikdy komu to žalovati. Nikdy, nikdy, Isabello. Avšak co dím? Dnes poprvé to žaluji, a sice tobě, dcero! Ubohá, drahá duše moje! Věř mi, že bych raději ještě mlčela, než žalovala tobě za cenu tvého žalu.“ Mlčely. Isabella položila si hlavu matce na rameno.

„Cítím to štěstí, že jsem u tebe,“ řekla Isabella tiše. „Nevím, jak bych to všecko snesla. Jak mohlas ty to snésti? Jak mohl to snésti Nalžovský? Že člověk raději nezemře, co poutá ho zde?“ „To, co jej zklamalo. On smíří se, odpouští, pojímá věci s jiného stanoviska, a když musí viděti holou, nemilosrdnou pravdu, hledá v sobě povznešení, věří v dobro, v lásku, to jest v boha.“ „Ah, ale než k tomu dojde! Mnohý asi nedojde nikdy, zůstane vězet v nedostatcích života, je bez charakteru anebo nešťastným. Já, matko, já nemohu dál. Nemohu mysliti, nemohu se potěšiti.“ Když Isabella usnula, děsily ji hrozné sny, rozpálila se, a když příštího dne po návštěvě Berky u Karafiátů Valinka k Isabelle přišla hledajíc ji, našla ji nemocnou. Právě byl u ní doktor Rybička a upokojoval její matku výrokem, že posud není žádného nebezpečí u nemocné.

Berka uslyšev o dceřině nemoci a spolu o sňatku své tchyně, neváhal přijíti sám Isabellu navštívit.

Přišel vyšňořen a parfumován, s úsměvem a lehkým krokem svým, jako by se nebylo nic stalo. Okolo své ženy šel, jako by jí neviděl, za to byl hovorný s tchyní a posadiv se vedle Isabellina lože, dal se do smíchu.

„Cos mi to vyvedla, ty horká hlavo?“ zvolal žertovně. „Je to spůsob utéci tatínkovi, přenocovati v sušárně a prchati jako před tyranem? Jsi churava, andílku? Nu, to přejde. Není to nic, malý trest za tvoje čtveráctví. Podívej se, co jsem ti přinesl.“ Položil dárky vedle ní na stolek.

Isabella skryla si obličej v rukou a plakala, nepodívala se ani na otce ni na jeho dárky. To byl tedy on, její otec! A zas to nebyl. Bála se na něj pohlédnouti. Jak mívala ho ráda!

On naklonil se k jejímu uchu a řekl: „Emilie je propuštěna, nevkročí více do domu u nás. Vidíš, jak jsem dobrý. Proč neřekla jsi mi dříve, že utečeš, pojede-li s námi?“ Ještě ji pohladil a odešel, mysle, že pláče, protože jej zarmoutila. Byl k ní opravdu předobrý.

Již příštího dne Isabella vstala. Byla bledá, slabá, smutná. Seděla s rukama v klínu celý den. Otec se těšil, že je jí tak dobře. Obdařil ji zas a slíbil, že opět přijde. Bála se té příští návštěvy. V ní bouřilo, neměla pokojné chvíle. Nemohla jím pohrdati, vždyť to byl otec její, nemohla ho ani nenáviděti, vždyť byl k ní tak dobrý, nemohla býti lhostejná, nemohla také zapomenouti, nemohla a myslila, že nesmí odpouštěti. Vždyť byla oloupena o svou víru v povahu otcovu. Zanevřela na celý svět a procítila stupeň za stupněm krutou tu nemoc, jíž v nové době říkají světobol. V něm vzpírá se vše, co je dobrého a spravedlivého v duši lidské, proti špatnosti, nehodám a hrůzám života a duše ochuraví v tom zápasu bez konce.

Isabella, vyslovivši se o tom matce, nemluvila později o tom více. Jevila jen trudomyslnost co den rostoucí. Byla nepřístupná domluvám, nechtěla ani slyšeti o žádné vycházce, ani o nějakém vyražení. Tázal-li se jí otec, kdy k němu se navrátí, zavrtěla hlavou a nemluvila s ním i vůbec s nikým ani slova.

Její matka považovala tuto zkoušku za nejkrutější svého života. Nyní myslila, že tedy snad hřešila, když se byla o dítě k bohu tak úpěnlivě modlila. V úzkostech mateřských rozumovala citem, nikoli rozumem a tu představovala si, že snad bůh může býti také nucen k nějaké milosti, jako slabý člověk dítětem svým, že povolí a pak že se mu svírá lidským bolem to velké srdce, v němž všecky světy žijou, když v železné důslednosti jeho zákonů neštěstí vzchází z usilovného přání lidského. Jak snadno dala se ukonejšiti! Berková vyčítala si to nyní. Myslilať na svoje tušení na Berkovce. Nedávno měla za to, že míra těch předvídaných těžkých osudů pro ni jest naplněna, a zatím přicházelo nyní to nejkratší, to, co se vydržeti nedá.

Její blouznivá pověrčivost vracela se jí na mysl jako záplavou.

Oh, slyšel-li někdo ty bláhové, svaté, nešťastné sliby jejího trýzněného srdce! Zachvěl-li se ten vzduch, který se vlnil jejími vzdechy? Zda vystoupilo cosi do jasného etheru mezi putující hvězdy, když plnou silou žalu, lásky a úzkosti srdce matčino sebe zapíralo a o blaho svého jediného dítěte velkým hlasem volalo do prostorů všehomíra?

Berková, stojíc u lůžka spící dcery neb u okna své ložnice, prosila, aby byla její Isabella opět šťastna a nabízela za tento dar věčným mocnostem sama sebe, odříkala se štěstí vlastního navždy, chtěla ráda snášeti veškerou potupu od svého muže, ba tu největší obět též přinášela, odříkala se i samé lásky Isabelliny, nechať jí byla zas jako dříve nepatrnou a lhostejnou, jen Isabella aby byla šťastna, zdráva, živa.

Isabella však měla pro ni úsměvy plny lásky a srdce rvoucího smutku.

Z Božického a jeho ženy byli kmeti. Stárli vůčihledě. On byl dětinský a jí bylo ho líto. Bývali-li spolu, byli tiši. Nemluvili o minulosti nikdy, jen ke hrobu prvního muže Božické jezdili spolu svorně. Dávali mu stavěti kryptu a tato stavba je zaměstnávala skoro úplně.

Na jeho hrob nosili celé zahrady květin. O stavbě krypty někdy se pohádali. Tu řekla pokaždé Božická se vzdechem: „Ach, ten můj nebožtík mi schází.“ Božický pak dával se do dětinského hlasitého pláče. Musila ho chlácholit, aby se upokojil. Chodili spolu také těšit a chlácholit Isabellu a její matku. Božická nyní již věděla, co Berka své ženě byl učinil. Vzala si jej kdysi stranou a domluvila mu rázně. Žádala, aby se svou ženou se smířil, a vyhrožovala mu i lákala jej svým jměním. Slibovala mu, že mu své jmění odevzdá, bude-li dobrým manželem, že mu ho vezme, kdyby měl její dceři ublížiti.

Taková věc neminula se u něho s účinkem, také ho to neurazilo, naopak vyslovil se o své tchyni, že ctí málo lidí jako ji.

Od té doby blížil se skutečně své ženě. Promluvil na ni zas vesele, nenuceně jako by nic. Ptal se Isabelly, zdali by k němu šla, kdyby matku k sobě vzal.

Isabella odvrátila se s hněvem a lítostí. Nebylo o tom dále řeči.

Zůstalo to nerozhodnuto na ponejprv. Avšak stará paní doléhala, a Berka opakoval svou otázku Isabelle, kterou naplňovala hrůzou. Po druhé měla tedy rozhodnouti mezi otcem a matkou. Jak lehce a lehkovážně, jak bez přemýšlení byla to učinila poprvé, jak těžce rozhodovala se podruhé. Nemohlať přijíti k žádným koncům a její zármutek tížil ji vždy více.

Přece nebyla více nečinná a žádala si čísti. Četla především všecky knihy, které jí Nalžovský kdy byl odporučil. Vycházela s matkou, avšak nechtěla jinam jíti, než k onomu rybníku, který znala z alba Nalžovského, a v němž chtěl skončiti svůj život.

Vedle matky její, jež se stávala přítelkyni v plném smyslu slova, měl největší zásluhu o trochu příznivější tento obrat její trudomyslnosti Rybička. Osvědčiltě se již nebožtíku Kornelovi co přítel, přičinil se s podivínským Okounem, jenž opět na svůj statek se byl navrátil, o sňatek paní Božické. Nebylo možná nezasvětiti jej v tajnosti rodinné, neb jeho účastenství, rada a domluva nebyly draze vykoupeny za důvěru v něj.

Časem poznal poměry Berkovic, román Isabellin a všecky původy jejího zármutku. Mohl pak Isabelle říci úsudek svůj o těchto věcech, a to byl úsudek dokonale nestranný.

Isabella nabyla v něj tolik důvěry, že mu odhalila své pochybnosti, své boje, svou odpovědnost týkající se poměru mezi její matkou a otcem. Bylať rozhodně proti veškerému smíření se obou a sama také se nechtěla smířiti. Nazývala mrzkostí, kdyby se prominula křivda tak veliká, jež byla matce učiněna.

Blouznila nyní pro matku, avšak posud měla za to, že je slabá k těm, které miluje, a že by jí bylo nedůstojno, kdyby odpustila, co jí otec učinil.

Tvrdila, že nikdy nedopustí, aby se její matka tak pokořila, že raději chce snášeti hanu všech lidí pro nešťastný ten poměr manželský.

Doktor naopak ji představoval, že by nebylo na světě svazku společenského bez vzájemného, nepřestávajícího promíjení. Vypravoval jí příklady z jiných rodin, kde se prominulo a zapomnělo věcí k neuvěření.

Ona na to, to že je právě zkázou naší. Proto prý trpí šlechetnost a laskavost a mělkost zásad je věcí běžnou. Pravila, že je znechucena žíti v takové společnosti.

Doktor jí dokázal, že byli velcí duchové takto rozhorleni od počátku civilisace, že metali svá slova a velké činy mezi tu hemžící se malichernost a bídu; ale kdo z nich se odlučoval hrdě od jiných a sebe za lepšího měl, že dal vždy příklad farisejství.

„Každý musí býti předně spravedlivým sám,“ pravil mezi jiným, „a když začne o tom přemýšleti a opravdu pracovati, shledá brzo, že mu zbývá velké dílo do smrti nedokonané. Ten sleví pak ve své přísnosti k jiným, aby nemusil také sebe odsuzovati.“ Tak ubíhala trudná, neveselá zima. Berka přál si vždy upřímněji, aby se mohl smířiti se ženou. Pozoroval, že mu tím poměrem vážnosti ubývá mezi lidmi, a nemohl nyní pochopiti, kterak mohl se dát opanovati Emilií na dosti krátký čas. Co byli by lidé řekli, kdyby se bylo pozorovalo, že má milostný poměr? Vždyť přede vším všude chtěl imponovati, oslňovati všemi vlastnostmi svými. Také rozešlo mu, že přec jen neměl ženu svou tak nešetrně zapuzovati. Přesvědčoval se, co den, že ona byla oblíbenější než on. Neb lidé neostýchali se mluviti s ním o tomto poměru a tázati se, co se stalo, čím žena jeho se prohřešila? Nikdo jemu nedal za pravdu, jediný Domin souhlasil s ním posud.

Berka poznal nyní, že ve své ženě hlavně pronásledoval její povahu, její směr jemu opačný. Byl si toho vědom. Nuže, to považoval nyní za luxus, který jej stál pohodlnou domácnost, pověst, nade všecko dítě jeho. Káral se za to. „Jakže? Vášni bych povolil?“ pravil k sobě. „Vždyť to nebylo nic než vášní, že jsem Marii ani viděti nechtěl. Já a vášeň! Nechci o ní ani slyšet, jsem člověk rozumný. Ukázal jsem to s Emilií a dokáži to opět smířením se ženou.“ Nepochyboval, že nebude nic snadnějšího. Znal Marii a věděl, jak na ni se mohlo hřešiti. Avšak neznal svou dceru.

Isabella byla nezlomená, nepřesvědčená a kdysi řekla svému otci, že nedovoluje, aby matka k němu se vrátila po tolikeré potupě.

To byla rána, která Berka omráčila. Nemluvil tedy o tom více, přicházel málokdy k Božickým a Isabelle se všech stran se domlouvalo, aby povolila.

Dominova sláva byla v rozkvětu. Stál v čele mladých talentů, poučoval je, kázal jim, řídil je. Kruh zbožňovatelů jej obklopoval. Slyšel svou chválu denně z mnohých úst, ze sterých ohlasů, poznával ji ve klanění, v umlkání před jeho závažným slovem, ba dokonce i v závisti jiných, která mu neméně lahodila. To všecko nedostačovalo mu, jak často se děje v těch i jiných poměrech. Stával se žárlivým na jiné, nemohl spáti, dostalo-li se jinému nějakého vyznamenání anebo zdálo-li se mu, že ta či jiná hlava dosti hluboce před ním se nesklonila. Zaměstnán jsa více sebou než svou vědou neuspokojoval soudnější obecenstvo a cítil to brzo. Trápilo jej to, hledal toho vinu v nepřízni a netušil, že je v něm. Někdy byly mu donášeny příkré a přísné úsudky o jeho činnosti, která prý účelům svým nedostačovala, prostřednost příliš podporovala a pravé vlohy ignorovala. Toho nemohl snésti. Býval z toho až churav. Jeho olympický klid selhával mu pak, a on jevil trudomyslnost, ba měl i zuřivé chvíle. Stěžoval si trpce na trnitou cestu slávy a na hlohové její koruny. Zdvihal sice hlavu hrději než kdy jindy a spílal nedouků všem, kdož mu odporovali, imponoval tím svým přívržencům, ale sám sebe neuspokojoval, oposici nezahladil. Ó, jak procítil krvežíznivost tyranů! Jak byl by řádil a hospodařil, kdyby byl měl neobmezenou moc! Jak byli by putovali do vyhnanství, do věčných žalářů neb na popraviště všickni, kteří jeho neuznávali bez odporu, bez nespokojeného obličeje! Musil se však utišiti i bez toho a věru utišil se, jak mohl. Jeho velkou ctižádostí bylo mezi jiným býti hlavní osobou v salonech vyšších kruhů. Nasazoval mnoho, aby byl uveden do společností velkého světa. Bylo-li toho třeba, neostýchal se zapříti tak trochu svou národnost. Byl v tom opatrný, dělal jen neutrální osobnost a krčil ramenoma při choulostivých otázkách o národnosti, dávaje znáti kosmopolitu.

Usiloval, aby byl prvním v těchto kruzích, a napínal svou výmluvnost, své přednosti, počítal na svůj sličný zevnějšek. Ale dostati se k takovým vedlejším zajisté úspěchům bývá těžší často než vydobyti si slávy veřejnosti. V této směšnost někdy ani nevadí, kritika dlouho mlčívá, veřejné mínění bývá dlouho poslušné a zkrocené, aspoň nahlas neozývá se, je-li opanováno. Avšak ve společenských kruzích je směšnost nejdříve na jevě, nikdo neostýchá se, aby svůj úsudek nepronesl, a nikdo nedává se na dlouho opanovati na parketách salonů, kde především slušnost právo rovnosti všech mezi sebou vyžaduje.

Byl-li Domin tedy někdy opojen dobrým výsledkem v nějaké společnosti, musil jindy trpěti, že býval méně povšimnut, anebo dokonce uznati, že býval přimísen posměch a ironie k mnohému vyznamenání. Kníže N. také jej k sobě pozval několikrát. To bylo to nejvyšší, co kdy Domina blažilo, ačkoli dával jiným vždy znáti, že je mu velmi lhostejno baviti se v kruhu šlechtickém. Býval tam stísněn, musil snášeti výsost neb blahosklonnost, viděl, jak se dává pozor, brzo-li mu vyklouzne nějaký plebejský poklesek, a pozoroval ironii v chování všech.

To unavovalo jej často tak, že by si byl skoro přál, aby nebyl Dominem, totiž slavným mužem; člověkem, který chtěl míti stůj co stůj všude a vždycky úspěchy, který se cítil povolán, aby duševně ovládal celý svět.

Oh, proč nemělo lidstvo jednu hlava, jedny oči, jednu zálibu, aby jen jeho uznávalo? Byl někdy upřímně zcela udiven, pozoroval-li, že tomu neb jinému se nelíbily jeho výroky, jeho spůsob jednáni! Vždyť sám sobě se líbil tak nade všecko. Kam poděl se jen úsudek těchto osob? Vždyť tak bylo dobře, tak bylo pravda, jak on co mínil a chtěl.

V dobách sklíčenosti a nevýslovného utrpení, jež mu sem a tam vybílilo některý z jeho bujných vlasů, nevěděl si jiné rady než navštíviti Karafiátovic.

Tak zcela nesobeckého nadšení, tak čistého obdivu nebylo přece na celém světě jako u Valinky. Domin přicházel k nim za čtrnácte dní as jednou. Poučoval paní Karafiátovou, která mu někdy důvtipně odporovala, rozkládal svou ohromující velkost před Valinkou a dával se obdivovati panem Karafiátem, jemuž byla Valinka celá podobna.

Tyto návštěvy platily nyní již beze vší pochyby Valince. Když poprvé přišel a pověděl, že nemá tenkráte žádné jiné příčiny, než aby okřál v milém rodinném kruhu od perných povinností, byla Valinka jako zničena, nemohla uvěřiti, že je možné tak velké štěstí, a myslila, že by toho nepřečkala, kdyby se měly splniti její šílené naděje. Nebyla tehdáž s to promluviti a Domin dobře poznal a ocenil její dojmutí. Přišel tedy zas, bylo-li mu nejhůře, a našel Valinku vždy stejnou.

Mezitím rozhlížel se však přece po dívkách zámožných, skvělých a krásných. Neměl však štěstí u nich. Byl v tom postavení až příliš obyčejném, kde jeho nechtěla ta, již on by byl chtěl, a které, jež jeho chtěla, on nechtěl. Neb tak děje se nám ještě v jiných okolnostech, když dle obyčeje lidského za vzdálenými hvězdami se honíme a fialku u nohy své zašlapáváme.

Domin mířil tedy svými námluvami vždy nejvýše a měl za onu zimu, o níž vypravuji, několikrát tu lítost, že viděl, kterak před ním bývala dána přednost od dívek zajímavých mužům zcela obyčejným po Dominově náhledu. Býval někdy jako zmatený nad tím, nemohl toho pochopiti a lámal si nadarmo hlavu nad nejapnosti lidskou. Proč nebyla ubohá Valinka bohatou dědičkou? Jaká škoda! Ale ona sama zajisté nahlížela, že by mu nedostačila. Byla tak dobrá, tak nezištná. Nemínil dokonce ucházeti se o ni. Svěřil se jí s mnohou ze svých nesnází. Někdy jej ovanula jako vůně fialky, býval-li u ní. Někdy slýchal jako vzdálenou sladkou hudbu, cosi mu šeptalo, zde že by našel pravého štěstí. Přicházelo to maně a přecházelo to příliš rychle. Jeho slávychtivá horká ruka nedovedla toho uchvátit, ani lehce zadržeti a vroucně k srdci přivinouti. Blahá, dobrá zvěst o lásce a její věčné útěše šla kolem něho jako zjevení anděla kolem zraku člověka nevěřícího. On vidí cosi jasného, cítí dotknutí se perutí míru, ale jemu je to přeludem, ničím, setřásá to se sebe a honí se za skutečným přeludem, který každého oklamal leskem svého pozlátka.

Což, naplakávala se tehdáž Valinka! Před otcem skrývala pečlivě svůj žal. Matce nemohla odolati.

Z počátku plakávala, protože matka ji varovala před Dominem, protože jí říkala, že ji nemiluje a nikdy milovati nebude, že je to člověk povahy špatné, nelaskavý a sobecký.

Později plakávala hořčeji shledávajíc to sama.

V jejím mírném nitra odehrávala se podobná tragedie jako v Isabellině. Co měla si počíti zklamána jsouc tam, kde hledala ideál?

Takové převraty v mladé mysli mají cosi společného s převraty náboženskými u národů.

Nad svrženými idoly krvácí srdce, brání jich, zastává se jich do umučení. Ale přijde-li okamžik, kde náhle bělmo s očí spadává a kde člověk prohlédne, že se kořil bezcitné modle, nebývá divu, jedná-li se o bezživotí; nebývá divu, nezná-li oklamaný milosrdenství a plení-li vandalsky ve svém nitru co obrazoborec. Jak často končívá tento konflikt zničením všeho! Ale jindy vídáme v proudu života, kterak nová zvěst, nové učení a nové přesvědčení kořeny zapouští. Román má úlohu jíti životu na stopu. On sleduje jeho kroky hodinu za hodinou, sečítá dni a noci, naslouchá dechu spícího hrdiny a spřádá své nitky ze vzdechů a z bezděčných jeho pocitů. Pero románu nesmí se lekati žádné všednosti, ani liknavého proudění života, ani zastávek, ani onoho bezvětří, v němž nic se neděje zevnitř, ale všecko v nitru bouří, kde žádný výbuch velké proměny netvoří, ale kde zticha půda se podemílá, nepozorovaně ustupuje a jinde se zdvihá nová nadějná půda. Román předpovídá, co musí drama dopovědíti a naopak začíná, kde drama se končí. Po pátém aktu tragedie, kde vše je rozluštěno, naváže román nit a doprovází děj života do nových labyrinthů. Opona nikdy se mu neshrnuje. On zná však oasy, na kterých se zotavuje, kde se utáboří s vyhlídkou na okolní poušť.

Tak budiž dovoleno, abych stopovala dni a měsíce těchto událostí, jak k sobě se pojily často jednotvárně, mnohdy mrzutě, jindy roztržitě, často tak lhostejně, že by nebyl žádný z hrdinů poznal život svůj v tomto líčení, neb to nejhlavnější bývá nám někdy zahaleno jako hladinou povrchní a my vidíme střídati se noc a den, oblékáme, svlékáme se, pracujeme a staráme se o příští okamžik, zapomínajíce na všecko. To je pravé štěstí, neb kam by se dělo, kdyby nebylo takového příměří v našich zápasech?“ „Dnes je neděle,“ říkávala Isabella. „Zdali pak přijde Valinka k obědu?“ „Přijde zajisté, slíbila to,“ matka na to.

„Je nyní tak smutná, k nepoznání. Ah, každý má něco. Myslím, že byl Domin včera zas u nich?“ „Ten Domin!“ Valinka přišla k obědu, také Rybička přišel. Býval u Kornelů vždy v neděli po několik již roků. Všickni se naň těšili, jen aby nebyl k nemocnému odvolán. Ku podivu, jak všickni se bavili, byl-li on u nich. Bylo to tak domácí. On tam byl rád. Škoda, že míval na spěch. Musil odejiti. Valinka zůstala.

Pak přišla řeč na poměry, jež si žádaly urovnání. Valinka domlouvala Isabelle, aby matku s otcem smířila.

„Ah, což ty,“ řekla Isabella, „ty bys se smířila na mém místě, ty všecko odpouštíš. Co jsi již Dominovi odpustila! On jedná s tebou bez svědomí. Vidím, vidím, že si ho přece vezmeš, bude-li tak milostiv a řekne-li o tebe. Ale co potom, co potom?“ „Však nejsem také dokonalá, Isabello. Vidím jeho slabosti, ale nemám práva mu je vyčítat.“ V tomto spůsobu diskutovala děvčata a neděle minula.

Jiný den přišel Berka. Obdařil dcerušku, prominul její vzdory, řekl své ženě: „Nuže, maminko, jsi zdráva?“ Žertoval s paní Božickou, přinesl svému tchánovi několik doutníků.

Bylo po návštěvě jako před návštěvou: ničím se nehnulo.

Někdy zůstal Rybička u Božických na večeři a byl to příjemný večer, Isabella si oddychla. Divila se, že se zas našly takové lepší chvíle. Myslilať, že je vše zbouráno a hle, nebylo. Dalo se zase žíti. Ale to přešlo. Zas přišly pošmurné, bezradostné dni.

Na každou neděli těšily se však Isabella i Valinka více. Hovor býval vždy víc a více živý. Někdy stalo se mezi týdnem, že Valinka s doktorem se setkala u Božických. Časem nahlížela, že jsou lidé, kterým se nemusí tak mnoho promíjeti jako Dominovi, a začala mysliti, že takoví lidé mohou míti i větší cenu nežli on, třeba nebyli slavnými.

Zas byla neděle. Ve čtvrtek byla Valinka večer u Božických spolu s doktorem. Jaký to večer. On dovedl ji domů. Tehdáž přicházela Valinka k poznání, že její otec, její matka a její teta Berková tisíckrát více úcty a obdivu zasluhují než Domin.

Bůh ví, jak na to přišla. Jisto je, že ji o tom Rybička přesvědčil, aniž kdy mluvil o Dominu.

Valinka řekla své matce: „Isabella je nyní velmi klidná. Rybička je u nich denním hostem. Zdá se mi, že ho miluje. Jisto je, že jeho slovo u ní mnoho platí.“ Matka podívala se jí zkoumavě do obličeje, Valinka to zpozorovala, zarděla a zasmála se. Byla tak svěží a mladistvá, jako když na Domina posud nemyslila.

Netrvalo dlouho a potvrdilo se, co Valinka řekla, že Rybičkovo slovo u Isabelly mnoho platí. Přemluvil ji totiž, aby někdy chodila do divadla. Šla se svou matkou a otec přišel za nimi do lože, kterou byl obstaral. Dovezl je domů k Božickým.

Chodily častěji do divadla. Chystala se novinka, francouzské drama. Překlad byl zaslán anonymně. Drama bylo od jakéhosi Nalgeota. Nikdo neznal toho jména ve francouzské literatuře. Divadelní zpráva byla by ten kus málem vrátila, avšak po přečtení jevil se býti pozoruhodným a při zkoušce již uchvacoval.

Isabella byla též v tomto představení.

Za několik dní dostal Nalžovský ve své samotě list ženskou, velmi pevnou rukou nadepsaný. Bylo mu to přepodivné. Nedopisoval si ani s Berkovou slíbiv jí, že by jí dal zajisté věděti, kdyby mu bylo čehokoli potřeba. Udělali si, že nedá-li jeden druhému zpráva, bude znamením, že je vše ve starém pořádku.

Ruka na obdrženém listu byla Nalžovskémn dokonce neznáma. Zpomněl si zas jednou na Isabellu. Tahy tohoto písma neměly pranic společného s pravidelnými, jemnými tahy písma jejího. Podivil se ještě více, když pisatelka mu sdělila, že v dramatu nedávno provozovaném poznala co autora jeho. Jméno málo jen změněné potvrzovalo její domněnku.

Děj dramata a myšlénky v něm projevené byly příčinou, že mu neznámá psala.

Název dramata byl „Vzkříšená Atala“. Děj v krátkosti byl ten: Dva milující rozhodnou se, že se usmrtí, neb ona je ženou jiného. Našli se příliš pozdě a milují se tak, že bez sebe žíti nemohou. Milenec odhodlá se vykonati vraždu i sebevraždu: střelí dříve milence do srdce, pak chce si prohnati kulkou hlavu, ale bambitka selže a než může střeliti po druhé, jsou dvéře pokoje vypáčeny, on zatknut. Vidí svou milenku v krvi a dává se odvésti.

Ve vězení dovídá se, že ona žije, že se uzdraví. Podaří se mu uprchnouti, nemá žádné naděje s ní se shledati. To je vypravováno v exposici. Manžel milenčin mezi tím zemřel, milenec dostal amnestii, vrací se do vlasti, spěchá k ní, bez níž mu druhdy nebyl život ničím.

V době vznikající jejich lásky četli spolu Chateaubriandovu Atalu.

Mladou ženu bylo tehdáž k slzám pohnulo toto místo z Ataly: „Kdyby člověk některý se vrátil na světlo několik let po smrti, pochybuji, že by uviděn byl s radostí od samých těch, kteří prolili nejvíce slz na památku jeho; tak brzo člověk přichází v nové spolky, tak snadno na se béře jiné navyklosti! Tak přirozena jest mu nestálost. Takou maličkostí jest život náš i v srdci přátel.“ Při prvním znova shledání se s milencem pamatuje na ně zas a zdá se jí to zlým znamením. V skutku je jejich obnovená láska slabá, roztržitá, nenalézají v sobě co dříve. Jiná dáma zajme srdce jeho proti jeho vůli, žárlivost první milenky a její výčitky nejsou s to znova jej přilákati. Přece smiřují se ti dva nešťastní několikrát. On urychluje jejich sňatek v domněnce, že pak bude vše dobře. Jsou na vždy poutáni a on nahlíží, že bez lásky. Druhé jejich neštěstí končí samovraždou obou po velkých zdařile vypracovaných výjevech.

„Jaké smutné zkušenosti dohnali vás k vynalezení tak skličující látky?“ psala Nalžovskému neznámá dáma. „Vám nebylo dosti jedné tragedie náhodou zmařené, vy jste navlékl dvě do sebe, abyste potvrdil dvakráte, že není žádného štěstí na světě, že člověk musí osudu podlehnouti. Vy jste chtěl dáti naučení, že nemá nikdo ani své ani jiného smrti želeti. Pravím vám, že je vaše tragedie hrozná a že mě její úspěch zarmoutil. A přece, pane, není mi lépe než vám. Má duše je churavější než vaše. Souhlasím vlastně s vámi a přece nemohu vám býti vděčná za to, co jste nám předvedl na jeviště. Pochybuji, že mně budete chtít odpovědíti, avšak nechci vám k tomu zameziti cestu, kdybyste si toho přece přál. Pište poste restante.“ Vůkol byl led a sníh, Nalžovského služba byla namáhavá, často jej velmi mrzelo jeho nepřiměřené zaměstnání a konal je netrpělivě. Jindy, mohl-li se v myšlénky pohroužiti, býval klidný, četl a psal horečnatě. Život sestavoval se mu z nepříjemností a z klidných takových okamžiků střídavě. Celkem byl přesvědčen, že je hrdinstvím ho nésti a přál si brzký jeho konec.

Často liboval si v myšlénce, že vlastně je mrtev celému světu, že zde žije co zakletý duch, dokud smrt skutečná jej neosvobodí. Když dostal a četl list od zajímavé, jak se mu zdálo, ženštiny, shledával, že přece není tak odumřelý, jak doufal. Připadal si tu jako poustevník středověký a onen list jako by byl pokušením, aby se vrátil ku světským marnostem. Ano, asketa sestoupil se své příkré výše tak, že byl i zvědav, od koho mohlo psaní pocházeti, jak dáma mohla o něm se dověděti.

Snad stalo se to paní Berkovou. Ona jej snad poznala co autora kusu a pověděla o něm někomu. Což Isabella? Byla již Dominovou ženou? Muka takové žárlivosti daly se jen v této samotě snášeti a hrdinsky přemáhati. Nalžovský neodepsal. Nechtěl o nikom slyšeti. Co záleželo mu na neznámé dámě? Byla zvědavá, snad koketní, chtěla míti pikantní poměr s hlídačem železnice. Chtěl býti mrtev pro celý svět a začal psáti jiné krvavé drama z dob Přemyslovců.

Dlouhá, trudná ta zima minula, sněhy spustily se s hor v potůčcích, a bílý smutek sněhový vystřídal se s prvním úsměvem nadějné zeleni, se zvědavými očky jarních květů, jimž přibývalo každý den, až jich byly chomáče, kytice, věnce.

Nalžovský zpomínal, že tomu nyní rok, co vstoupil poprvé k Berkovům smutně a váhavě. Nemělť ani tušení, že se mu stane Isabella později tak drahou, tak osudnou, posud tak nezapomenutelnou. Všecky jeho boly zimou uspané probouzely se s přírodou a s jejím dechem lásky.

Mezi tím očekávala jeho dopisovatelka marně nějakou odpověď. Pohrdal jí. Poznal v těch řádcích Isabellu? Pohrdal touto anebo neznámou osobou?

Porovnávala-li Isabella své nynější písmo s předešlým, shledávala sama, že je k nepoznání změněné. Byloť tak změněné, jako její celá bytost. Pišíc Nalžovskému, osmělila se k tomu, počítajíc na to, že bude nepoznána, a nyní nevěděla, má-li si přáti toho, anebo aby byla uhodnuta.

Den za dnem odcházel, neměla listu, přestala na poštu posýlati.

Sotva trochu pozdravena, sklesla znova v zármutek a nyní byl to Nalžovský jediný, který ji žalem naplňoval. Přestávala truchliti o své illuse. Pravila k sobě, že ona mnohem krutěji s Nalžovským zahrávala, než jí se dělo. Ano, Rybička měl pravdu. Ač každý svého si hledí a dříve sebe než jiného kára. Viděla nyní již jasně, čím byla matka její; nebývala pobouřena, ale pohnuta, viděla-li její dokonalou oddanost, její shovívavost a kterak ubohá mučednice manželství znova byla hotova podati ruky muži svému a znova se vydati svízelům tohoto spojení. Tak stalo se, že přestala zvolna se protiviti smíření se otce a matky. Přestávala bouřiti se proti nespravedlnosti a proti křivdám. Pravila, že se stává obyčejnou, že již tedy bére svět, jakým je, a jako všickni lidé že zamhouří oči nad nedostatky všeobecnými, že se vzdá všeobecné nedbalosti a lehkovážnosti. Byla při tom trpká a ironická.

Byla nyní zas tak bledá a slabá, že matka znova o její zdraví se bála, a doktor jí radil, aby co nevidět přišla na zdravý vzduch. Tázali se jí, kam by chtěla jeti; nemohla se rozhodnouti k ničemu, lhostejná jsouc ke všemu, co se dělo.

Jednoho dne zastavil se u vrat domu Berkův kočár a Berka přišel nahoru.

„Přicházím tě unést na Berkovku, zlé dítě!“ řekl s úsměvem Isabelle, „hle, jak je venku krásně! V zahradě berkovské vše pučí a rozkvétá. Úžlabina je plna fijalek.“ Isabella vložila si ruku na oči. Vidět zas úžlabinu, to místo, kde tak divně šťastnou byla! Oh, že se to nedalo držeti! Ale místo zůstalo, zbylať i upomínka. Stála beze slova s rukou na očích.

„Tedy pojedeme?“ otec se tázal.

Isabella se vztyčila s bývalou prudkostí. Byla polita ruměncem, oči se jí svítily.

„Matka?“ řekla a stála před ním jako živé svědomí.

„Maminka pojede s námi, toť se rozumí.“ Přiblížil se k své ženě, vzal ji za ruku. „Není-li pravda, že se nebudeš zdráhat?“ „Půjdu tam, kde bude má dcera. U ní tam budu. Kdybys mne zase zapudil, půjde ona se mnou. Patří mně nyní víc než tobě.“ „Nebuď tak přísná a vážná, Marie; vím, že promineš, v čem jsem se přenáhlil, promiň tedy hned, když ruku podávám. Vždycky bývala jsi až příliš dobrá, nuže zůstaň sobě věrna. Ten čas, co jsem tě neměl, poučil mne o tom, co jsem tebou ztratil. Říkám ti to upřímně. Nemám nic v pořádku, doma nic není, jak bych si toho přál. Lidé jsou všickni falešní, jen ty jsi se mnou dobře smýšlela. Kdybys mi byla umřela, věř mi, že bych byl co týden u tvého hrobu a odprošoval bych tě. Snášej se tedy se mnou, jak možno, ten krátký čas, který tu spolu pobudeme.“ „A ty se smiřuješ?“ zvolala Isabella, vidouc matku, jak se mu dala plačíc obejmouti a jak mlčky a bez výčitky se mu zas odevzdávala.

„Což, ty bys to matce zradila?“ otec se ptal.

„Činila bych na jejím místě podmínky. Musil bys slíbit, že ti bude vždycky vhod, co ona učiní, že jí odevzdáš částečně vládu v domě, že ji necháš rozhodovati o mé budoucnosti.“ „Dosti, Isabello,“ skočila jí matka do řeči. „Ty víš, že nejsem schopna takového smlouvání. Tvůj otec ví tak dobře jako ty, že se nezvrtkám ve svém smýšlení, a chce-li se mnou zas žíti, ví tedy, co činí, ví nyní lépe než při našem sňatku, s kým se spojuje. Tak, jací jsme, rozdílní v náhledech a v povaze, bylo nám souzeno jíti spolu životem. Věřím, že je vše usouzeno, a jak co přijde, že přijíti musilo. Věřím, že má každý poslání na zemi, a co mu vnuknou jeho dobré okamžiky, to že je i myšlénka, jež byla do něho vložena. To nejsou pojmy moderní, má Isabello; jsouť snad zastaralé, ale v jasnější, lepší formě vrátí se k nim lidé zas. Vy, mladí, noví duchové, jste tak nespokojeni se světem i s pánem bohem, jste netrpělivi, malomyslni, vzdoroviti. V takovém rozpoložení nevyjasní se nám, co jest pravda. Jen jasným okem je možno do jasna hledět, jasným okem pronikneme chmurami. Jsem tvému otci za to slovo uznání tak vděčna, jako kdyby mi sliboval rajskou spokojenost. Nuže, pojďme tedy všickni zas domů. Mám nyní dobré tušení, cosi mi šeptá, že se budeme míti více rádi než před tím. Ale co se týče tušení, přeju si, aby bylo toto tušení moje poslední a abych raději nic více napřed necítila, netušila, než co se dá předvídáním předejíti.“ Odejeli a staří manželé Božických slíbili, že přijedou na léto za nimi.

Isabella viděla Berkovku zas, vyšla do úžlabiny, kde ji uvítali fijalky a slavíci. Vyplakala se tam a nemohla se dosti nazpomínati.

Viděla nyní matku spokojenu, otce k ní laskavého. Znova budovaly se plány do budoucnosti. Berka přál si zas, aby Isabella vstoupila do světa, zas mluvilo se o cestování. Bylo zas totéž, ač s velkými proměnami. Isabella zotavovala se trochu a snažila se k vůli matce býti dobré mysli.

Ale jak jí bylo! Myslila si budoucnost pořáde stejnou bez velké radosti, s temným žalem bez konce. Tak žije každý. Proč byla by měla býti ona výjimkou? Také nebyla, mělať svůj silný podíl utrpení.

Někdy zachvátila ji závrať mladistvých illusi. Tu chodila po zahradě a sedávala v úžlabině, pohroužena ve snění.

„Ó bože můj,“ myslívala, „což je to tak nemožno, abych byla šťastnou? Vždyť látka k tomuto štěstí je přece dána, vždyť není vše ve světě zataraseno, aby nemohlo štěstí přijíti? V čem to vadí? Jaké poměry, nehody, nejapnost, jaká bázlivost tomu brání? Což není náhoda ničím více? Není možno, aby Nalžovský ku příkladu se vydal na cestu a aby přišel na zapřenou do úžlabiny podívat se na to drahé místo, a není možno, aby mne tam nalezl? Ó, jak bych jej odprosila! Mou starostí bylo by pak jen, aby mi uvěřil, že se více nezvrtkám, že jsem jiná, či vlastně, že jsem ta, kterou milovati mohl.

Tato náhoda se nestala. Nalžovský měl podobné sny, ale neučinil nic, o čem snil. Měla mu Isabella psáti? Jak mohla? Kdo ví, snad jí více nemiloval, snad na ni nemyslil. A tak plynul život dále a štěstí bylo zmařeno, ztraceno. Tak děje se pořád; je výjimkou, komu se podaří uchvátiti blaho svoje.

Isabella viděla před sebou řadu let a pořád totéž. Pak představovala si, kterak někdy z umdlení svolí v jakýsi sňatek dle otcova přání, a myslila si poměry manželské, jaké byly u její rodičů. Musila oči zamhouřiti nad tou vyhlídkou, neb toho, co uchvátila ubohá matka její, ta spokojenost v odříkání se, není viděti v budoucnosti, té člověk nepředvídá, ani když je schopen později si ji vydobyti. A kdyby ji mohl předvídati, brání se tomu losu přece, nemoha vzdáti se dlouho nároků na spokojenost plnější, větší, jasnější. Byla by všecko dala za to, aby věděla, jaký náhled měl Nalžovský o těchto věcech. Myslila, že by se uspokojila, jen kdyby se mohla dovolati jeho za vůdce. Kdyby jí byl řekl, jak sám smýšlí, kdyby jí byl radil, jak ona má bráti život, nebyla by si tehdáž žádala více. Tak byl ji Nalžovský potřebný, tak důvěřovala mu po tak dlouhém čase, co ho nebyla viděla.

Tato poslední skromná žádost se jí vyplnila. Vyšeltě od něho román, k němuž se znal svým jménem. V tomto díle viděla, že zápasí, myslí, trpí jako ona. Nalézala v něm přímo odpovědi na své otázky; ba více, některá místa byla přímo určena oné dámě, jež mu byla psala po provozování jeho dramata. Viděla, že s ní se zaměstnává mimovolně, že pro ni, totiž pro onu neznámou dámu píše. Ale útěchy jiné krom této sympathie nenalézala. Děj románu byl smutný, konec neuspokojivý, právě takový, jak Isabella si představovala vlastní život svůj. Láska minula, byla zrazena, zbývala resignace, povinnost a dlouhá, dlouhá cesta pouští. Totéž. Láska byla již nemožná po tom, co se stalo.

Po přečtení Nalžovského knihy byla Isabella z počátku na dobro sklíčena. Pak projelo jí cosi jako hrdinství, síla, chuť do práce. Cítila to s vděčností a divila se, odkud se jí to vzalo.

Právě v tento slastnější trochu den zavítal však zas jednou na Berkovce Domin. Byl od lonska velmi změněn. Jeho obličej byl o deset roků starší. Blížil se Isabelle trochu rozpačitě, řekl, že doufá, že bude zde považován posud za přítele. Jí nebyl ani dost málo vítán. Obávala se týchž úkladů co vloni. Nemohla ho odbyti, byla nucena s ním se baviti. Mysl jí sklesla jako rtuť v tlakoměru, když ukazuje na zemětřesení.

„Ten obličej jeho! Jak dlouho budu zas odsouzena dívati se na tento profil, na ty posuňky strojené a falešné. Co tu chce? Zůstane zde dlouho?“ tak vylévala si u matky svou nevoli.

Domin stěhoval se bez okolků do svého bývalého pokoje. Ráno přišel ke snídani na verandu v nejlepší již míře.

„Jak je zde krásně z jara,“ řekl usadiv se s chutí na své obvyklé místo. „Ah, zde je dobře býti. Tak zde zas sedím jako jindy, zcela jako jindy.“Bylo na něm viděti, že by tu rád zůstal na vždy.

Isabella tázala se ho: „Co dělá Valinka, dlouho jste tam nebyl? Nic mi nevzkazuje?“ Domin zakabonil se. „Valerie není více, jaká bývala,“ řekl a musil se posilniti sklenicí vína. „Věru, pravda je, že nic na světě tak se nemění jako ženská mysl. Co se týče Valerie, o té byl bych tvrdil na svou čest, že na ni se mohou skály stavět.“ „Probůh! co vám učinila? Zradila vás? Byli jste zasnoubeni?“ „Jaký to nápad, slečno! Myslíte, že na vás je tak snadno zapomenouti? Chodil jsem ke Karafiátovům . . . nu . . . abych si oddechl, abych . . . Valince udělal radost. Vždyť víte, že jevívala ke mně vždy upřímné přátelství.“ „Ta obětivá, oddaná bytost. Valinka je mou jedinou přítelkyní. Ale povězte mi, co se dělo mezi vámi? V čem Valinka se změnila?“ „Znala jste ji dříve. Bývala úzkostlivá, skromná, nemluvná. Naslouchala zbožně každému slovu mému. Bylať i snivá, zadumána.“ „A nyní?“ „Ach, běda! Není to ona. Mluvím-li, je roztržita, hovoří sama, není dokonce úzkostlivá. Ondyno mi se smíchem v něčem odporovala a věru shledávám, že se teď více směje než slušno. Vypadá skvěle, počíná si nenuceně, má i velkosvětské způsoby . . .“ „Ale v tom ve všem ještě není pražádného provinění,“ zvolala Isabella a její jasný smích rozléhal se zas jednou v Berkovce, až přilákal její matku, která přiběhla a kolem krku ji vzala. Obě smály se, matka nevědouc proč, jen aby tu hudbu dceruščina smíchu ještě déle slyšela. Pak vypravovala Isabella matce, o čem se mluvilo, a dále se ptala, doléhala na Domina, aby přece řekl, v čem Valinka se provinila.

Vyšlo konečně na jevo, že doktor Rybička dochází ke Karafiátovům, ačkoli není znáti, že by někdo z rodiny lékařské pomoci potřeboval. Domin díval se pátrávě na Isabellu, zda nevyzpytuje stín žárlivosti. Ale nic tak. Ona zajásala a těšila se i s matkou.

„To je muž,“ řekly obě, „s nimž bude Valinka šťastna.“ Domin si myslil: „Nuže, ať je s ním šťastna, aspoň vidím, že je Isabella posud k zadání.“ Isabella se nemýlila. V skutku začalo zas to staré o ni ucházení s nekonečnou nudou jeho společnosti. Bylo to k zoufání. Na štěstí nepřál mu Berka dokonce, protože kníže mu nepřál. Spolek umělecký hynul, byl v koncích. Co nevidět měl býti rozpuštěn. Bylo to prý i vinou Dominovou. On stál patrně letos zas na tom místě, kde vloni. Jako Valerie, tak odpadla od něho celá jeho strana. Jako ona, tak viděli všickni, že se v něm klamali, že brali za zlato falešné peníze. Nyní nevěděl, co počíti. Za několik dní odejel z Berkovky nahlížeje, že by se marně ucházel o Isabellu. Slyšeli pak, že dostal skvělé nabídnutí z Rusi, kam brzo odejel.

Isabella osmělila se psáti Nalžovskému zas beze jména, změněným písmem svým: „Neodpověděl jste mi na můj list listem, avšak, nemýlím-li se, odpověděl jste mi smutným románem. Je to román z mého žití a jako on skončí se i ono. Nezbývalo by tu již ani slova. Mohla bych umlknouti. Avšak mně zdá se, že bych měla přece něco namítati proti vám, že bych se měla přimlouvati, abyste nabyl chuti k životu, důvěry u veškerenstvo, abyste se oddal pružně proměnám života, neunavně jako příroda, jež nyní právě květem nás zasypává; abyste neúčtoval s minulosti. Jsem k smrti smutna, pane, ale myslím-li na vás, cítím, jako by byla žena povolána křísiti, těšiti, věnčiti mužova chmurného ducha i tenkráte, je-li ještě nešťastnější nežli on.“ Na tento list přilétla odpověď. Byly to díky, zpráva, že vřelý soucit se neminul s účinkem ani tenkráte jako nikdy vůbec.

Ó co dělo se dále? Jak vypadá štěstí? To slunce, do něhož nelze dlouho hleděti bez oslepnutí? Bylo to štěstí novorozené, zcela nové, zcela mladé, štěstí zcela jiné, než ono prvního plápolu této lásky. To novorozené štěstí plakalo ve své kvetoucí kolébce, jíž byla úžlabina nad zahradou.

Zas letěl list od Isabelly. Nové díky, povznešení, útěcha vzájemná. Stupňování.

Co dělo se v domku hlídačově květinami obrostlém? Bylo to jaro po dlouhé zimě! I tam mělo to novorozené štěstí svou kolébku. Byloť na dvou místech najednou. Tu mystickou vlastnost mělo.

„Snad zapomenu na Isabellu přece,“ myslil si Nalžovský a kochal se v listech své neznámé. Jak se vše měnilo kolem něho, jaké to bylo jaro! Můj bože, v skutku přichází vždy nové jaro zas v osudech lidských! Věř, srdce, věř, že nezamrzavá vše na dno, ani navždy, že je střídání ve všem, v životě a ve smrti, a ve střídání tom že roste duch.

Vyměňovali si listy, myšlénky, srdce, osudy. Byli jedno.

A pak přišla otázka: „Kdo jste? Ukažte se mi. Kde vás uvidím?“ Bylo otřesení. Isabella nevěděla, kterak žije, kterak vše přečká.

Chtěla udělat malý výlet, jen tam nahoru, do těch modrých hor, jež viděli ze stráně. Za den bylo možno vykonati tu cestu. Matka chystala se jeti s ní. Než vyjely, řekla tato Berkovi, kam vlastně a co. Vypravovala mu vše, ptala se, zdali ji opět zapudí, bude-li nadržovati dceřinu pravému štěstí. Tenkráte přišlo to jinak a místo nedorozumění nastalo dorozumění mezi manžely. Tak bývá skoro vždycky možno, aby příznivé obraty se staly, bývá-li k nim jen času a vytrvalosti dost. Berka chtěl viděti svou dceru šťastnou a poznal, že jiného štěstí pro ni není než toho jednoho. Věděl také, že dceruška nepovolí, že je všeho schopna, že by mu uprchla neb umřela. Co měl dělati?

Když ji a její matku ráno vypravoval na cestu, nedal znáti, že něco ví. Ale díval se, díval a nemohl oči odvrátiti od obličeje Isabellina, od těch vlhce zářících očí, od těch sladkých rtů.

„Štěstí dítěte je nad zlato v truhle,“ pravil k sobě a myslil, že je dosti bohat, aby si mohl koupiti tento skvost.

Bylo jasné jitro. Hory se v slunci koupaly. Vlak jel kolem domku hlídačova a hlídač věděl, že s tímto vlakem přijede ona.

Cosi se mihlo z jednoho okna u vozu. Jaký přízrak? Isabella, její matka! Opravdu? Jede ona s nimi, či nebyly to ony? Či jely náhodou tudy? Což kdyby sem přišly, Isabella kajícná a ona?

Poslední chmury! Poslední úzkosti! Ale jaké napnutí bylo na konci všeho.

Dvě dámy vracely se z blízké stanice k němu, on běžel jim vstříc. Mladší kráčela rychleji. Podávala mu ruku.

„Jsem to já. Psala jsem vám. Mne jste chtěl viděti. Není to příliš hrozný klam?“ Dívali se spolu slunci svého štěstí do tváře. Nalžovský našel více, než nalézti doufal. Isabella nevěděla, že jej tak miluje, až ji držel za ruku. Berková byla přesvědčena, že nikdy nebyla tak nešťastnou, jak šťastnou byla v tomto malém domku květinami obklopeném.

Bylo telegrafováno na znamení, že vlak přijede, a hlídač vytrhna se z objetí svého štěstí spěchal na své místo. Když se vracel do domku, zasmáli se on i Isabella spolu poprvé. Smáli a objímali se. Dočkali se přece oné idylly, již Isabella kdysi vylíčila. Dívali se spolu na hory a na květiny, naslouchali ptačímu zpěvu v zahrádce. Vysvětlili vše a povídali.

Jak vypadá štěstí? Nedá se prý malovati, jako slunce nelze napodobiti. Jeť cílem a cesta k němu nás zaměstnává více než jeho jasný klid. Jeť oasou na pouti zemské s vyhlídkou na dlouhou, dalekou poušť. Poutník pozemský ví, že mu není souzeno ani možno navždy se zastaviti v rajském pobytu blaha. On přeje si jen, aby mohl tu oasu přenésti do svého srdce a neohroženě zas vykročiti dále s bytostí drahou, se štěstím, kterému bozi nesmějí záviděti, protože vědí, jak je vykoupeno a ve své výši zachvívati se musejí nad nepoznanou strastí lidskou.

Konec.