Bratři (vydání ELTeC) Šimáček, Matěj Anastasia (1860-1913) editor Institute of the Czech National Corpus: diachronic section 57604 COST Action "Distant Reading for European Literary History" (CA16204) Zenodo.org ELTeC ELTeC release 1.1.0 ELTeC-$textLang ELTeC-$textLang release Bratři Matěj Anastasia Šimáček Libuše, František Šimáček 1889 Praha National Library of the Czech Republic The text has been OCR'd and then corrected only automatically.

Encoded in ELTeC level 1

Czech Converted by checkUp script for new release Text converted to ELTeC level 1

I JEpromový rachot otřásl okny cukrovaru Lípovického.

Bylo k jedné hodině po půlnoci.

Dělníci se zachvěli, ba zdálo se, že i stroje.

Lidé od difúze spěchali k řezačkám, odkudž právě zámečníci v největším chvátá běželi po schodech dolů do řepníka.

Adjunkt Bohumil Svatoň všecek zpocen kvapil za nimi.

„Holky, honem seberte košíky a rozestavte se až k řezačkám. Bernardova, skoč pro stroj nika a ponocný aí oznámí panu řediteli, že páter spad'!"

Bernardova, kteréž jen černé planoucí oči a nos mrazem načervenalý z vlněného strakatého zabaláku viděti bylo, odhodila vidle, vylezla svižně přes hromadu řepy k jednomu ze vchodů do řepníka a běžela přes dvůr ke strojníkovi. Ponocnémn, který právě pískal jednu s půlnoci, sdělila již cestou rozkaz páně adjunktův. Hned po té těžké kroky blížily se k domu kancelářskému, jehož vžechna okna byla v tato dobu neosvětlená.

Ponocný zazvonil.

Sotva se tak stalo, krajní okno se otevřelo a kdosi vyhlídl.

„Páter spad', že?"

„Ano, milostpane."

„Přijdu hned!"

Okno bouchlo o rámy a ve ckvilce zaplanulo za ním světlo.

Když ponocný nbíral se zpět, zahlédl strojníka Hrdličku již vcházet do továrny.

Tam bylo boží dopuštění.

V řepníku sice elevátory smutně se vlekly a pračky rachotily ve volnějším tempu, ale žlab, na nějž očištěná řepa z praček dopadá a z něhož se hrne lopatou do železných tašek páteru, byl uzavřen.

Bylo na něm sic plno čisté vyprané řepy, ale tu hrnuli rukama dva muži místo do tašek páteru dvěma holkám do nastavených, zablácených košíků. Holky podávaly je opět opodál stojícím dvěma ženským, a ty stavěly košíky ku vchodu z řepníka do varní síně, kdež počínal živý řetěz délnictva: starších ženských od řízká, mužských ze spodárny, menších holek, které na difúzi metou, a větších z řepníka, malých hochů i silných výrostkův.

Živý tento řetěz táhl se ode vchodu do řepníka kol hnacího stroje přes schody k difúzi; odtud pak přes úzké schůdky k řezačkám, u nichž stály holky, pracující stále na této štaci. Za řezačkami byla úzká prázdná místnost, oddělující magacín od varní síně a nacházející se přímo nad řepníkem. Z podlahy byla zde vytržena dvě prkna, a otvorem povstalým házely se prázdné košíky zpět do řepníka.

Živým řetězem dělnictva nahrazován byl teď stroj vytahovací — páter — kterýž byl před jednou hodinou s půlnoci ustal ve svém jednotvárném klapání a sřítil se i s obsahem svým dolů, do zákoutí mezi řepníkem a varní síní, sřítil se a hromovým lachotem, až se okna otřásla. Železné jeho tašky prudkostí toho sřícení vetlačily se jedna do druhé, řepa dopadnutím se vykutálela a rozmačkala, a tak vše leželo poroucháno a ze čtvrtiny téméř vpěchováno do malé jámy, do kteréž zapuštěn spodní kotouč, kolem něhož páter se vine. Pod ním i kolem něho leží rozbité, zprohýbané tašky, přetrhané řetězy a rozsypaná řepa. V malé vzdálenosti kolem toho místa vede nyní živý řetěz dělnictva! Bezprostředné pak u sříceného páteru stojí stroj nik ve středu zámečníkův a nádenníkův. Tetelí se zimou, je bled, očí rozespalých, ale klidné a rozvážně udílí povely, napomíná, tiší zmatek a zahajuje systematickou práci, Čelící k tomu, uvésti vše zas ve stav dřívější, totiž: vecpané v jámu tašky a řetězy vyndat, kotouč uvolnit, rozbité tašky a přetrhané řetězy jinými nahradit, vše uvésti v pravidelué začlenění, ovinouti pak kolem kotouče doleního a hořeního, a konečné sepjati a napjati.

„Budeme rádi, když do čtyř hodin budeme hotovi," ozval se adjunkt Svatoň.

„Ano, dalo by se to provésti, kdyby dělo se bez rámusu; ale přijde za chvíli starý, začne soptit, a všecko bude vzhůru nohama, kladiva budou lidem padat z ruky, jeden polítne na právo, druhý na levo a žádný nebude vědět. kam. Potěš nás Pánbůh. A sám toho je vinen. Proč nechce dát nové řetězy. Říkal jsem to již před kampaní. Ale on tomu lip rozumí!

A tak se člověk ani nevyspí a ještě dostane, že ani pes od něho chleba nevěrné... Aby hrom do toho!...

Havránku, přineste sem sochory z dílny!" Hluboký hlas strojníkův se trochu zachvím!.

Y tom zastavila se pračka.

„Proč stojí?" křikl adjunkt.

„Celý žlab je plný, lidé nemohou stačit," oz>a se mužský hlas.

„Málo košíků!" křičely ženské.

„Tam na hoře to zdržuji," pištěl kluk z varní síně. ^ „To Fanda Vydrova," ozval se od schodů výrostek.

„Mlčíš, já tam na tebe hodím řepu," zahrozil diškant s výšin řezaček.

„Co je to za pořádek, co je to za pitomost!"

bouřlivě, zlostně ozval se teď hlas ředitele Danka, jenž v šedém, krátkém kalmukn a černé, do očí stažené hedvábné čepici do řepníka vstoupil. „To sem dám nádenníky na dozor a nepotřebuji úředníkův ani zámečníkův, bndu-li chtít, aby mi pátery padaly."

VŠe utichlo, vše zdvojilo své síly a zrychlilo pohyb. Adjunkt Svatoň, bled ve tváři, pozdravoval, taktéž strójník.

„To jsou pak lidé, kteří študovali techniku, kdyby byli pásli krávy..."

„Pane řediteli..." ozval se v tom rozechvělým hlasem adjunkt.

„.. .kdyby byli pásli krávy, uměli by aspoň jednu věc pořádně."

„Pane řediteli... přece já nemohu za to, že jsou řetězy u pátera prošoupány," prudce promluvil adjunkt a neobyčejně zbledl.

„Kdybych já zde byl, nestalo by se to, rozženete stroj jako flašinet a necháte nacpávat páter, aby chlap a něho se mohl vyspat chvíli. A nač vám to povídám? Vy si hleďte lidí, aby se vám za zády nesmáli, jak je necháváte lelkovat. Či myslíte, že jste zde proto, abyste ředitele každou noc dával budit?"

„Pane řediteli, vždyť jste sám nařídil, aby všechny nepředvídané případy se vám oznámily..."

„Nepředvídaný případ se stane jenom hlupáka, rozumíte ?"

„Pane řediteli, kdybyste byl nepřišel, byli bychom to spravili také!"

„Ale fabrika by den stála k váli vaší pitomosti..

vždyť jsou samí hlupci u toho, podívejte se, jak ten chlap drží sochor, a ani jeden z vás to nevidí...

mizerové! Pane adjunkte, slyšel jste, co jsem poroučel ; starejte se o řepu a nestůjte u něčeho, čema nerozumíte l" a ředitel již sípěl a ve tváři sesinal a upřel hrozivě zrak na Svatoňe.

Adjunkt věděl, co to znamená. Nohy se pod ním sice třásly, srdce se svíralo, v očích mu stály slzy hněvem vynucené, myslil, že se zadusí, nevychrlí-li všechna slova, jež mu ve hlavě vířila... ale přece násilně potlačil své vzrušení, sevřel rty a šel „Dělejte, dělejte rychleji," řekl první z dělnic, kterou skrze slzy rozeznal. Hlas se mu při tom chvěl, a několikráte přeskočil, až dělník opodál stojící se dal do smíchu.

„Pitomec!" řval za ním ředitel. Snad to jemu neplatilo; neohlédl se a vklouzl do varní síně. Ale i sem zaznívalo ředitelovo láteření.

„Oslové, pitomci, mizerové" slyšel jej Svatoň sípěti, a všecek se třásl.

„Zbuďte pana adjunkta Linharta, ať sem jde!"

rozkřikl se konečně ředitel.

— 10 — Na to Svatoň ještě čekal. Teď zavolá si svého miláčka, svého odchovance, jenž naučil se úsměvům hned s počátku své praxe, jenž lítal po továrně jako vítr a zuřil jako bouře, ba jak s>ám pan ředitel.

A Bohumil Svatoň zaťal pěstě a stiskl rty. Pak hluboce, bolestně zavzdychl. Chtěl mysliti, chtěl uvažovati, rozjímati; ale což pak měl čas? Nehodí-li se košík za košíkem do řezaček, přiběhne sem ředitel a strhá jej přede všemi dělníky. Maně vzpomněl na správce cukrovaru v Jizerníku, u něhož praktikoval.

Jaký to byl vzorný chef! Ah — darmo myslit!

A přejel rukou čelo.

„Jiránková, nečekejte až ten košík přiběhnek Dvořákovi!" pobídl dělnici, která stála u schodů k difúzi, a stáhnuv čepici hloub do očí pobíhal od hnacího stroje nahoru k řezačkám a zas dolů, každých pět minut aspoň jednou, všude pobízeje spíše káravě než vlídně, aby aspoň trochu zachoval se láteřícíma řediteli.

Jak jest mu při tom úřadování, těžko vypsati.

Jest na šichtě ode dvou hodin odpoledne a nyní co nevidět bude druhá s půlnoci. Byl již před hodinou od stálého pobíhání, upjatého dozoru, při němž rozčilení každou hodinou vzrůstá, nsláblý a všecek rozechvělý. Cítil, jak mu srdce prudce tepe, žíly na rnkon se nalévají a hlavu slabá závrat pojímá. Tělo v horku varní síně bylo v jednom potu, jenž zvyšoval jeho unavenosf. Chvilkami upíral oči k jednomu předmětu, aniž by jej pozoroval anebo naň myslil; viděl jen pár jisker v temném kole před sebou tancujících; všechen hukot tovární v jedno splýval a omamoval jej více než těžký, čpavými výpary nasycený, vlhký, horký vzduch. Když se z ta- 11 — kových chvilkových mrákot vzpamatoval, poznával, že smysly jeho tupnou; ucao nerozeznává více jednotlivých zvukův, ani šumu a prudkých nárazů saturačního plynu, klidnějšího hukotu šťávy v Robertových tělesech a hlubšího ve vakuu, ani pravidelného zvuku jednotlivých strojů, šustění řezaček, rachotu vozíků s řfzkami, klapání páteru a baggru a volání délnictva.

Oku zdají se plameny rozvěšených lamp rudými třepetavými koulemi, v šedé mlze plujícími a se houpajícími.

Po takovém poznání adjunkt vždy rychle počal chodit, pohlížel upjaté na stupnici teploměrů na difúzi i na saturaci, po čtvrt! hodině však přišla zas naň chvíle mrákotná. Ale opět ji zaplašil a těšil se, že za hodinu bude vystřídán kollcgou Linhartem, že půjde domů k odpočinku. Nedočkavě přes tu chvíli vytahoval hodinky a díval se na ne, popocházel a zase stanul; rozhlížeje se po délnictvu, pak zas vzpomněl na svůj tichý klidný byt, na odestlané lůžko, na odpočinek . . Ale v tom otřásla továrnou hromová rána, spadl páter. — Věděl, co to znamená. Všecky nervy se v něm rozehrály.

Zbytky bil tělesných mnsily se napjati k novému zvýšenému výkonu, ač otřeseny, ba ochromeny byly pomyšlením na to, co bude následovati. Tím však, co vskutku následovalo, unikaly a prchaly jako pára otevřeným ventilem. Za to oživla a napjala se činnost duševní. Vyvstala oua trpkosf hlodající, již již ukolébaná pomýšlením na domov; oživla a vztýčila se jako had v prsou jeho, jako had svírala to srdce a jako had ujala hlavu svou až k jeho mozku prosa— 12 — kujíc mySlénky jedem bezměrného boln, bezměrného záští k povolání technického úředníka, nenávistí k sobě i k okolí, ano k úplnému opovrhování vším, i životem.

A v tomto stavu adjunkt pobíhal, zadržoval úzkostlivě opouštějící jej síly tělesné, napínal své smysly, aby aspoň na nčkolik vteřin unikl pocitu zonfalosti, který jej lákavě naváděl k ěinu nejkrajnějšímu. Nařizoval, káral, křičel dokonce, když se mu zdálo, že ředitel n pátera nadávkami znova jeho se dotýká, ba nutil se sám do nešetrnosti i surovosti tím více, čím více síly živého řetězu umdlévaly, čím více práce tedy vázla a ředitelovo láteření soptilo.

Čtvrthodina za čtvrtí míjela a bylo již půl čtvrté.

Adjunkt Linhart stál za ředitelem a hromoval s ním, o varní síň se ani nestaraje: frpřece je již čas, aby aspoň vypomohl svému kollegovi l — Konečně přihnal se ředitel, strhal všecky lidi, jichž ruce již umdlévaly, a na Svatoňe znova se obořil: „My se tam dřeme a vy se tady procházíte.

Nemáte-li chutí něco dělat, tak se kliďte. Beztoho zde nejste nic pláten. Pane Linharte, pojďte sem a popožeňte práci!" volal k řepnfkn, ,a vy," obrátil se opět k Svatoňovi, „jděte jen spát, sic by s vámi začaly za chvíli i stroje chrápat."

„Pane řediteli, jsem zde šestnáct hodin..."

„Já býval ve vašem věku tři šichty za sebou v práci a neumdléval jsem. To jste cnkrovarnický úředník? Styďte se!"

„Pane řediteli... chcete-li, zůstanu zde také tak dlouho... dej se se mnou co děj..." přerývané pronesl Svatoň, a rty mu téměř zbělely.

— 13 „Poroučím vám, abyste mlčel a šel, sic..." a ředitel svrchovaně pobouřen ukázal ke dveřím.

Svatoň smekl a potácel se ke vchodu.

II.

Na dvoře chladný vzduch mu vnikl do všech údů, náhle, ostře. Svatoň jako šílený utíkal přes dvůr ke svému obydlí, otevřel dvéře, proběhl kuchyní a stanul a lože v pokoji, slabě osvětleném zastíněnou, malou lampou. Na podušce v loži spočívala krásna ženská hlava s tmavými vlasy rozpuštěnými; obnažená plná ruka tiše ležela na sněhobílé peřině.

Adjunkt stanuv u lože těžce oddychoval, pozoruje klidný oddech spící ženy a její okouzlující krásu.

Krása jej vábila, ale klid té ženy jej roztrpčoval.

Krása vybízela, aby políbil ten obličej, ale klid odháněl jej od lože — manželky.

Ona spí. Spi tak klidně v pokoji, kde je tak příjemno, tak sladce útulno; kde je tak ticho, tak kouzelné, svaté ticho, že neslyšíš leda volný vážný tikot visacích hodin. Nejspíš sladce sní... A on zatím pracoval usilovně v hlučící továrně, plné par a puchu, kde vše jest neforemné, nevábivé, ba děsivé. Zdálo se mu, že něco z toho všeho na něm pořád ještě vázne a že to sem zanáší, sem do svého bytu, kde nechce o ničem tom ani vědět. Plní jej to odporem, cítí to zde dvojnásob. A jako by to mohl shodit se sebe se svým kabátem, rychle jej svléká a odkládá.

Ale to není to. Ten výpar tovární není to nejhorší, co sem do svého obydlí zavleknje. Přináší sem i své ponížení, svou hanbu. A ta neuvízla na kabátě.

— 14 — Je mn trapno při tom pomyšlení. Stydí se. Napadá mu, že kdyby tak spící žena otevřela oči, že by hned na nřm zpozorovala, jak byl vypeskován jako kluk. Nevinně, ale tím hůře. Nemohl by ani na ni pohlédnout, cítí jak by se mu tlačily pod víčka slzy.

Stud rozlil se horkem po tváři.

Tichounce pozvedl lampu se štola a vytratil se do druhého pokoje. Milé teplo jej ovanulo. Odestlané bílé lože jej vítalo. Ale Svatoň uhasil lampu, a tak jak byl, vrhl se na lože a zaryl obličej do podušek.

Byl rád, že je ve tmě, že ho nikdo nevidí, že je sám a že může myslit.

Musí najíti důkaz nějaký, že vytrpěl pohanění mlčky z důvodů vyšších, ideálních. Že nemá proč se styděti sám před sebou. Že není ještě tak bídný, aby mnsil vzbuzovat útrpnost.

„Nikoliv pro svou, ale pro existenci a klid ženy své trpím tato pohanění, a hrdosť má, vyzývající k odporu, podléhá mé lásce k ženě a péči o ni," konejšil se.

Sotva tato omluva, ba toto přesvědčení nad povrch myšlení jeho vyplulo, ztišily se vlny jeho hněvá a padala s nich pěna záští a zoufaloati, jako pod olejem tiší se vařící se stává. Však nad ztišené ty vlny kdesi ode dna duše zvedla se vzpomínka na klid spíci ženy jeho v té chvíli, když vstoupil. Pojala jej trpkost; pozvedl se na loži a přitiskl dlaně k čelo.

Což mohla, což měla milující žena spáti, když on po druhé hodiffě v noci se nevrátil? Neměla pocítiti obavu, co že jej ve fabrice zdrželo, neměla obava vzbuditi nejistotu, neklid, strach, bázeň, bázeň o něj s představami, že přišel k úrazu, že je snad — 15 — zraněn, že krvácí .. Neměly tyto představy odehnati od ní spáuek, rozechvívati ji rostoucí měrou až k tomu stupni, že by byla vstala, oblékla se a poslala ponocného se otázat, co že její manžel ve fabrice tak dlouho mešká? Což neměla čekati s napjetím na jeho příchod a zočíc jej bledého, těžce oddychujícího neměla mu 'ovinouti ruce kol šíje, přitisknouti hlavu jeho ku svým prsům a zeptati se svým měkkým milým hlasem: „Co se ti stalo, milouši můj?"

A on — cítí to nyní — byl by vyplakal se v jejím objetí, nebyl by se přemohl, byl by jí řekl všecko, všecinko, a ona by jej z bídy jeho ponížení byla svou láskou pozvedla ku slasti nebeské.

Tak se měla zachovati, ale nezachovala se; ona klidně, bezstarostně spala. Spánek však je konejšivá síla, je dar nebes; nemá ho těšiti právě, že jeho žena požívá ho usmívajíc se štěstím? Nevyvolalo sobectví všechny tyto myšlénky, pochyby, výčitky? — — Nikoliv l Kdyby se byl omeškal v hostinci, při zábavě, přiznal by se k sobectví; ale on přicházel z továrny, kde každou chvíli může se přihoditi neštěstí. .. Což tedy opravdu jeho žena v lásce by byla ochabla? Již nyní, po čtyřech měsících, které uplynuly po jejich sňatku? — Krátkou dobu tu také sluší přibrati v úvahu l Svatoň na loži se ani nehýbe. Nechce vzbuditi ženu, chce věděti, kdy sama vstane, a vstonpí-li pak přec sem do pokoje, aby podívala se, jestli spí.

Chce věděti, až uvidí jej sedícího, zdali se zalekne, zdali jemně, starostlivě se ho zeptá, proč nespí? Zda sama snad dokonce pozná, že chybila. Zda nevzbudí se snad již dříve než obyčejně a uepospíší -. 16 — sem, hnána neklidem? Snad jen proto zaspala jeho příchod, že večer dlouho bděla. Dojista. Vyšívává dlouho a pak ještě čítává. . Co má dělat? Jsou to smutné večery pro mladou ženu. Tak samotinká den co den. — Představil si její pilné ruce, tiše a pravidelně pracující a ozářené tlumeným světlem lampy.

— Kdo ví, jak dlouho včera seděla. Snad vyšívala něco pro něj, myslila naň!... A on by jí měl míti za zlé, že se teď neprobudila?

Toto omlouvání jej konejšilo, i rozpřádal je stále. Ale s tím větší proto dychtivostí právě nyní čekal, až žena jeho sem vstoupí, a namlouval si, že se tak stane co nejdříve.

Jak ten čas ubíhá.... Ponocuý píská již páton. Za půl hodiny počnou se trousit dělníci k denní šichtě.

Páter je již spraven; klape vesele. Pračky rachotí a z řepníka zní dívčí zpěv. Šťastné stvoření! Celou noc lopotí se a k ránu ještě si zpívá. Snad necítí ani únavy. Dojřsta je velmi zdravá; on by byl snad také veselejší, méně přemítavý a hloubavý, podezřívavý a zkoumající, kdyby nebyl slab, ba churav.

Cnkrovarnické povolání není pro něho, ale musil je volit, jako sta jiných, chtěl-li míti brzy existenci.

A on chtěl ji míti dříve než ostatní, lepší než ostatní, nebot chtěl živiti nejen sebe, nýbrž i svou Aničku, která v Praze naň čekala v nedostatku a kterouž z celé duše miloval.

Svou nynější ženu. — Představoval si ji teď, jak sem vstoupí, líce po probuzení zruméněné, tmavý vlas rozpuštěný, ve vyšívaných střevíčkách na rozkošné nožce. Jak ji k sobě přitiskne, jak ji zlíbá.

Zvuky a ruch na dvoře upoutaly na chvíli jeho pozornost.

— 17 — Slyší, jak kolem oken ubírá se směrem ke kovárně mistr Halík se svým učněm a synem, jak ke kotláme pospíchá drobným krokem starý Pasturček, a holky z půdy smějíce se kvapí právě kolem jeho bytu k fabrice.

Ranní přísvil lednového dne proniká záclonou, tma se mění v šoro. Již někteří dělníci z noční šichty ubírají se k domovu, a domovník otevírá hlavní vrata k prostranství továrnímu. Stále četněji a hlnčněji ozývají se kroky dělníků, přicházejících a odcházejících, již jasně zaznívá zvon, ohlašující ukončení šichty noční a počátek denní. Ještě chvíli některý opožděný dělník chvátá kolem oken jeho, a již zase nepravidelnost všech zvnkův ustoupila pravidelnosti, ve kterouž leda se mísí praskání bičů vozků, přijíždějících pro řízky.

Napjetí Svatoňovo roste; ve vedlejším pokoji dosud ni nejmenší známky života; a on také se nehýbá a utajuje dech cítí, jak srdce jeho rychle a silně tepe, že až v hrdle jeho otřesy znamená. Nahnul hlavu na zad, podepřel ji o stěnu a hledí utkvěle ke dveřím, až jimi s prbudem světla vstoupl jeho žena.

Radostná naděje mísí se v toto rozčilující očekáváni.

Snad žena jeho již otevřela své oči, ba snad modlí se již a tmavý vlas jí při tom splývá po pleci až k bokům. Což aby vstal, pootevřel dvéře zlehounka a podíval se na ten obraz? Ne, ne, slyš, sluch bo neklame, teď vstala, již slyší lehký její krok; jde k oknu a vytahuje záclony.

Za chvíli přijde sem.

UBUlB: Xi*Ui. o — 18 Ale proč otálí? Již Kase minula chvíle, a on slyší, jak žena koná přípravy, aby vařila snídaní.

Což není přednější, aby vešla sem, podívat se, zda spí. Což nemá býti první její myšlénka na něj ?

Ne, to neni možno! Již oheň v kamnech je rozdělán, již voda snad se zahřívá, a ona nejde; ba ona usedá, aby rozčísla a upletla svůj vlas.

Teď vstala zase, je učesána Zlehounka chodí po pokoji, aby ho nevzbudila.

Tedy přece naň myslí? Dojista! A myšlénka ta jej utišuje. V zápětí však šlehá mu hlavou pochybnost nová: Ale přec, když neviděla mne ode včírka po poledni, mohla by se na mne podívat.

Či necítí potřeby, aby mne spatřila? Já kolikrát v továrně zmírám touhou jen ji zočit, kouzlím si její obraz, prahnu po něm a kinu osudu, že na dvanáct hodin denně nás rozlnčnje. Čím to je? Ano, ona je krásná, já miluji tu její krásu, toužím po ní; kdežto ona — po čem ona má toužiti? Po mně? — Trpte se usmál. Viděl sebe, nepatrného, nehezkého, slabého muže vedle ní svěží, krásné, svůdné.

Mohla jej vůbec kdy milovat? — — — Toto přiznání učinil si poprvé, a bylo v něm tolik hořkosti, že stačila prosáknouti celou jeho duši.

Sevřelo mu to srdce, zachvělo jeho nitrem.

Ale pak znenáhla vkrádal se do duše klid. Rozčilující očekávání míjelo, rozbouření se tišilo a nastával klid, který byl však povážlivější té dřívější bouře.

Neboť ta zrodila se z očekávání, z naděje, z touhy a žádosti, a to vše s ní teď ustávalo, utuchalo, umíralo.

Děsná únava zmocňovala se Svatoňe. Poznával, že je nesmírně slab, churav, a že nesmí více přemýšleti, chce-li udržeti rozum. Lehl si na postel a — 19 — obrátil se ke zdi; bude spát Ve dvě musí zase do továrny. Co chtěl ještě, nač čekal, byla hloupost, dětský sen; měl býti moudřejší a již dávno spát.

Měl býti vůbec moudřejší všechna poslední léta, neb asj.oů tento rok. Nemel se ženit, nýbrž zachovat si svobodu jednání. Teď jest jeho povinností o ženu peúovati, musí tedy zůstati v továrně. Žena jeho nesmí zakoušeti nejmenší svízele, třeba by ho nemilovala. K lásce ji nemůže nutit, a jinak jest ona ženou dobrou, a on také jako manžel vykoná svou povincosf. Je snad sílen dost, aby snášel svůj osud bez ohlazování láskou; naučil se odříkání i sebezapírání; dříve pružinou jeho byla láska, teď bude snaha po vítězství hrdosti: po podání důkazů ženě, že ač ho nemiluje, on pro ni snese svůj trpký osud beze slova výčitky, žaloby, nářku; po podání důkazů sobě, že když již nebyl rozvážný a ženitbou vzal na sebe povinnost, kterouž vyplniti slíbil Bohu, že tak učiní děj se co děj, aby neztratil sám úcty před sebou a v sobě vždy viděl muže čestného.

Ještě mnoho jiných těmto podobných myšlének vířilo Svatoňovi hlavou. Vědomí z nich vyplývající, že nyní život jeho bude pln obětavosti a šlechetnosti, jej npokojovalo. Co mění se seznáním, že žena ho nemiluje ? — Pramálo. Jeho povaha potřebovala jen znáti neb aspoň představovati si účel, pro nějž žije, ovšem jeho hrdost žádala, aby účel ten byl šlechetný, ideální. Z omluvy, kterou se prve upokojil, bylo jen třeba škrtnouti slovo láska a dáti za ně povinnost.

„Nikoliv pro svou, ale pro existenci a klid své ženy strpím pohanění, a hrdost má, vyzývající k odporu, podrobí se povinnosti k ženě a péči o ni."

2* — 20 — Takto změněná omluva mu nyní úplně stačila a nadobro jej upokojila. I vědomí, že není milován, zvykne, vždyt zvykl od svého mládí již pohromám života nejtěžším, vždyt právě proto, že nezažil do své svatby Štěstí, nevěřil v ně ani po svatbě v nejvyšším opojeni lásky a čekal vždy, že se shrontí; měl za nemožné jeho trvání; — a proto dnes ho shruncení toho štěstí nezdrtilo; byl na ně připraven.

Když tyto myšlénky mu na mysl připadly, slzy mu vytryskly zpod zavřených víček. Nechal ty horké slzy stékati po tváři; cítil lítost, ale ne otravnou, palčivou, ale pomíšenon utěšováním se, že tichým vytrpěním bolesti povznášíme se nad tuto zemi, a že snad přece je místo, kde za bolest na zemi radosti se nám dostane. A Svatoň vzpomněl na smrt.

Ano, je slab a churav. Těžké jeho povolání jej muže zničit a pak by bylo po všem, po bolesti, po poníženi, po urážkách, po odříkání — ale co jeho žena?

Ne, ne, on musí žít, musí! — „Bože, sešli mi spánek," šeptal a vzpomněl dob, kdy s matkou se modlíval, vzpomínal míst svého dětství, začal se modlit a — usínal...

Po chvíli zlehounka otevřely se dvéře do jeho pokoje. Pruh světla letěl ke zdi, a v něm stanula mladá krásná žena v prostém domácím oděvu. Pohlédla na postel. Muž ležel ke zdi obrácen; levá ruka jeho visela přes pelest dolů. Žena chvíli na spícího se dívala, pozorně, vážně. Pak slabounce, sotva slyšitelně vzdychla a sklonivši se k levici jeho políbila ji. Potom tichounce odešla.

Když vkročila zas do prvního pokoje, denním světlem nyní zjasněného, vzdech hlubší, hlasitější prvního z prsou se jí vydral. Mladá paní sama až — 21 — se ho zalekla. Rozhlédla se na všechny strany, neslyšel-li jí snad někdo. Nikoliv, nic se neozvalo; jen plamen zapraskal v kamnech, na nichž stála kávová konvička a nádoby se smetanou. Na stolka vedle kamen bělaly se koflíčky a cnkr a leskly se lžíce; vůně kávová naplňovala pokojík. Lože bylo ustláno a přikryto bílon umele háčkovanou pokrývkou, zánovní prostý nábytek vábil vkusným sestavením a čistotou.

Paní adjunktova utkvěla déle zrakem na každém předměte, a bylo patrno, že činí tak se zalíbením.

Tvář nabývala výrazu spokojeného. Avšak již po chvíli mladá paní zase sesmutnéla a jako by těžké myšlénky vyrojily se v mysli její, sklonila krásnou hlavu a usedla blíže kamen. Vzpomínala.

Jak jinak bylo ještě před třemi měsíci! Bylo na začátku října — začátkem září měla svatbu. Byla tedy měsíc vdaná. Ten první, krásný měsíc! Také pohoda byla nezvykle v té době příznivá. Bohumil ovšem byl celý den v továrně, ale přece v poledne jej viděla hodinu, tulili se k sobě při skromném obědě, líbali a objímali se. A od šesti hodin na večer patřil jí docela; ty krásné, nebeské večery i Byla tak blažena, on byl tak šťasten — a ráno !...

Před šestou vstala, byla skorém tma. Vařila snídaní, aby byla hotova, než Bohumil bude musit do továrny. Snídávali spolu a nalíbali se na celé půldne.

Někdy i mezi časem přicházel Bohumil na skok z továrny. Jak vždy ji objal a přitiskl k sobě, když viděl, kterak otáčí se v kuchyni, svižná a veselá, a připravuje oběd. Neměli služky, nač také, byla zvyklá práci, a bylo-li třeba, Bohumil vždy z továrny zjednal dělnici na nošení vody, praní a vydrhnutí.

— 22 — Uznávala s ním, že třeba je šetřit při nejistém jebo povolání, a mimo to bylo jí to vrozeno. Mela se přece nyní mnohem lépe než dříve, ano zdálo se jí, že žije v přepychu.

Však toto štěstí, ničím nezkalené netrvalo dloubo.

Po patnáctém říjnu začala kampaň, a Bohumil v ten den ráno odešel a vrátil se až po druhé v noci, rozechvěn, unaven. Obědvala i večeřela poprvé bez něho.

Nemohla vypověděti, kterak jí bylo smutno, jak strachovala se o něho, jak se jí po něm nastýskalo.

Tvářila se však veselou, když přišel, aby jej upokojila, potěšila.

Pamatuje se dobře, jak tenkráte jí řekl: „Ted náležím téměř cele svémn povolání, musíš být trpělivá a silná, Aničko* moje! Dá Bůh, že kampaň Šťastně skončíme, a pak jsem opět jen tvAj, jen své Andulky, svého mazlíčka."

A podobně těšil ji celý první týden, ba celý první měsíc kampaně. Však čím dále, tím býval zamlklejší, ba někdy úplně nemluvný. Při tom bledl a hubl. Každý hluk jej rozčiloval, nesnesl ani, když hodiny bily. Spával ve druhém pokoji, aby dopoledne byl naprosto nerušen. K poledníma vstával a sedal k žennšce své do kuchyně.

Ona naň pohleděvši klopila vždy oči, aby neviděl, že jí vlhnou. Vypadal velmi špatně, pociťovala bázeň o něho, srdce svíralo se jí nevýslovnou úzkostí. Říkal sice vždy, že vyspal se dobře, však unavenosť na obličeji, na chůzi patrná, oči červené usvědčovaly jej ze lži. Pozoroval z naléhavých otázek ženiných, že nedůvěřuje jeho tvrzení, pozoroval, — 23 — že má starost o něho, snažil se býti veselým, rozmarným, ale výsledek byl vždy až žalostný a Svatoň vždy potom ještě smutnější. Žena jeho cítila teprve v takových okamžicích, jak povolání jeho těžce na něm leží, ohrožujíc jeho síly tělesné, ubíjejíc jeho rozmar, svěžesť, spokojenosť.

A čím dále, tím tento povážlivý stav se zhoršoval. Bohumil častěji a častěji byl nevrlý a netrpělivý, při obědě již ani se nezasmál, to i ono slovo ženino mu nebývalo vhod, aneb zrovna zaívrzele mlčel, což ji ještě více bolívalo. A v takých chvílích vkrádala se do srdce jejího myšlénka, nelituje-li snad Bohumil, že si ji vzal, když nyní vidí, že mu jen starostí přibylo, a snad i poznává, že ona ve všem mu nevyhovuje. — — — Tato myšlénka tížila srdce její a veselá mysl prchala, smích tichl, písně ulítly a bylo ticho, smutno v obydli adjunkta Svatoňe.

Na vše to mladá paní vzpomínala, a slzy palčivé vyhrkly jí z očí a řinuly se v hojnosti větší po lících jejích, když před duševním zrakem jí zatanul obraz jejího muže, chorobného vzezření, pohledá smutného, až vyčítavého. Není pochyby, neučinila ho šťastným, jak doufala, jak zamýšlela, a toto sklamání, toto shroucení jejích plánů nevýslovně ji bolelo, a myšlénka, jak bude dále, téměř zoufalostí ji naplňovala. Však nedá na sobě znáti ničeho; bude tichá a oddaná, učiní vše, co na očích mu uvidí, bude mu manželkou vzornou, třeba by náklonnost, láska jeho k ní chladla. Nebude ho týrati více svými otázkami, když vidí, že mu jsou nepříjemný, ba že zvyšují jeho nevrlosť. Každého zpytavého pohledu se vyvaruje, neboť řekl jí jednou, Že ten jej vždy — 24 pamatuje na svízele jeho tovární. Bude tedy konati nadále jen své povinnosti, nezasteskne si slovem, bude má oddanou a věrnou hospodyní, když se mu nestala milovanou, utěšující, oblažující ženou.

Pojavši tento úmysl, mladá paní setřela slzy své a počala slévati kávu pro sebe. Druhou polovici neslitou postavila na nejhořejší oddělení kamen, aby muž měl snídani připravenu, kdyby se probudil a přál si ji. Nasnídavši se dala se do šití; na připravení obědu bylo času dosti. Ob čas ustala v práci a naslouchala. V pokoji vedlejším nic se nehnulo.

Muž její patrné dobře spí. Však má toho potřebí i Vždyť, jak jej před chvílí pozorovala, vypadal churavěji než jindy. Však také přišel v noci na dnešek mnohem později domů. Slyšela jej, věděla, že se nad ní sklání, čekala, že ji políbí, však žel! on ani k ní se nesehnuv odcházel bez políbení do svého pokoje. Je lonec, konec jeho lásce...

A palčivé slzy padaly na běl plátna.

m.

V tuže noc a v tuže hodinu, kdy v cukrovaru Lipovickém spadl páter, za kampaň snad již po desáté, zahnul z Myslíkovy ulice přicházeje na Karlovo náměstí v Praze vysoký muž.

Šel zvolna — bylo umrzlo a kluzko — šel těžce, protože vracel se z hospody. Hlavu měl poněkud ku předu nachýlenu, ruce na zádech složeny.

Kraj jemného nezapjatého kožichu při každém téměř kroku se dole obracel, neboř vál studený vítr. Muž nevšímal si, že mráz jej profukuje, necítil ho. Zdálo — 25 se, že je hluboce zamyšlen, tak že nedbá ani cesty.

Jen když ubíral se kolem Hálkova pomníku, pohlédl naň a krok ještě více uvolnil, hlavu ještě více sklonil. Y tom hodiny právě bily jednu s půlnoci.

Když muž došel k osvětlené kavárně na rohu Žitné ulice, stanul, jako by se rozmýšlel, má-li vstoupit do vnitř. V tichu nočním bylo slyšeti hlasy z kavárny zaznívající a kroky stráže u Novoměstské radnice. Muž váhal; v tom zalehl však k němu hluk, zaznívající z ulice Vodičkovy. Blížila se četnější společnost rozjařených mladíkův, a okolnost tato urychlila mužovo rozhodnutí. Zvolna kráčel dále po levé straně Žitné ulice. U strážné stanice plynové, na rohu Příčné ulice, sklouzla mu noha a tělo jeho prudce narazilo o zeď. Světlo plynové lampy ozářilo jeho obličej, hustým tmavým vousem zarostlý, jen na okamžik, neboť muž ihned se vzpamatovav kráčel dále, nedbaje, že klobouk byl pomačkán a kožich na levé straně od zdi umazán.

Nikdo jeho malou nehodu nezpozoroval, ulice byla téměř liduprázdna. Muž kráčel po té ještě volněji a na Štěpánské věži bilo čtvrt na dvě, když ocitl se na rohu Krakovské ulice, do které zahnal, a kráčeje po pravé straně, zastavil se před výstavným dvoupatrovým domem, aby trhl zvoncem.

Než domovnice přišla otevřít, muž vytáhl tobolku, ale nenaleznuv v ní drobných peněz, opět ji zastrčil do kapsy; v tom již klíč v zámku zarachotil a vysoké domovní dvéře se otevřely. Stará žena zočivši příchozího hnala se mu po ruce, a vyprovázejíc jej se světlem až do prvního patra protivným opakováním: „Poníženě ruku líbám, milostpane, dej Pánbůh dobrý večer," div se nezalknuta.

- 26 — „Zpropitné vám dám zítra, paní Michálková."

„I co pak na tom, jejich milosti, vždyť já vím, že miloatpán je náš dobrodinec. Pánbůh ho rač zachovat..." drmolila baba.

„Přijela včera paní ?"

„Přijela její milosť, přijela," Svědčila domovnice, „a večer jela do divadla."

„Dobře ; tedy dobrou noc."

„Ponížené ruku líbám, milostpane. Pánbůh rač opatrovat. Prosím, milosti, já klíč sama zastrčím, vzala jsem jen svíčku a je špatně vidět."

„Ne, jen jdete, vidíte, otevřel jsem již sám."

Za mužem zavřely se dvéře, a baba kašlajíc scházela po schodeeh. Na chodbě bylo opět temno a ticho, přerušené na okamžik jen rachotem klíče, kterýmž muž ze vnitřku dvéře zavíral. Uzamknuv je vešel po koberci kroky tlumícím předsíní do komnaty bohaté zařízené a osvětlené velikou lampou, zavěšenou uprostřed na lesklých řetězech.

Na první pohled bylo patrno, že pokoj ten jest pracovnou. Stál tu v rohu stkvostný psací stůl, podle něho dvě knihovny, uprostřed pod lampou stůl větší a za ním u zdi vkusná pohovka. Sochy, sošky a obrazy olejové tvořily vkusnou výzdobu komnaty, která od sousední byla oddělena spuštěnou portierou.

Na velikém stole leželo několik neotevřených psaní, pak čtyři nové knihy s účtem knihkupeckým. Muž svlékl kožich a hodil jej nedbale na pohovku, klobouk ležel na stole vedle zlatých brejlí a rukavic, pak vzal jeden z dopisův a stáhnuv poněkud lampu prohlížel dosti namáhavě písmo adresy, kteráž zněla: Slovutný pán, pan Ph. Dr. Jindřich Svatoň, spisovatel a vlastník realit, Krakovská ulice, Praha.

_ 27 Maž nevrle psaní odhodil a jal se prohlížeti knihy. Dvě z nich vědeckého obsahu odložil ihned, třetí byla román, tu držel déle v rukou a rozevřev první listy, díval se do vnitř za list titulní; pak i tu knihu odbodil a sáhl po čtvrté. Byla to sbírka básní; prvotiny mladého autora. Tu Dr. Jindřich Svatoň vzal s sebou do vedlejší komnaty, kdež po chvíli na bílé lože ulehnuv začal rozřezávati listy a probírati se v obsahu knihy.

U postele v hlavách stál elegantní noční stolek a na něm menší lampa, rozlévající jasné světlo po útulné ložnici a nu stránky knihy, kterouž doktor, na znak leže, držel v levici, kdežto pravice, třímající perořízek, voluě na peřině spočívala. Obličej čtoucího rovněž jasné byl osvětlen. Oči krásné tmavě modré byly nyní zavlhlé, čelo bylo vysoké, mocně klenuté; imavěkaštanový vlas, nad ním prořidlý a zčesauý nazpět přes temeno, byl vlnitý a dlouhý.

Obočí bylo husté a snižovalo se nepatrně od středa čela směrem ke skráním. Víčka oční byla však poněkud napuchlá a načervenalá, a četné vrásky pod očima a kolem nich vtiskaly tváři napolo výraz ustaralosti, napolo hýřivosti, ujímajíce jí zdravého vzezření. Tento účinek ještě byl zvyšován bledostí obličeje, ač jinak jistou naduřelost tváří nedovedl zmíiniti ani hustý, tmavý vous, nesvědčící nikterakž o bedlivém pěstování. Nos byl ušlechtile modelován, ale jevil v místech, kde splýval k lícním kostem, onu slabou namodralou růžovou barvu, jaká bývá charakteristickou známkou lidí nervosních. Celkový výraz obličeje nesvědčil o duševní spokojenosti, nejevil energii, ale za to ušlechtilou hrdost a interesantní zádumčivosť.

— 28 Dr. Svatoň rychle pročítal první stránky knihy, které obsahovaly verše milostné, plné vřelé něžnosti i hlubokého smutku; ale pak pojednou složil ruku i s knihou na peřinu, a oči jeho v únavě se přivíraly. Nebyla to však dřímota, která se ho zmocňovala, neboř po chvíli obrátiv se prudce k nočnímu stolku, otevřel zásuvku, vyňal z ní zápisník a jal se chvatně prohlížeti nedbale a nerovně psané řádky, tu přeškrtávané, tu podtrhané, onde hustě doplňkovými znaménky opatřené. Po chvíli vyňal i tužku a tu opravil výraz, tu připsal slovo, až pak dospěv při převracování lístků na nepopsanou stránku, napsal několik řádek. Ihned však je přeškrtl a psal nové, které dlouho opravoval, až konečně i je potkal osud prvních, jen že s větší energií jsouce přetrhány ztratily se docela v pásu černi. Po těchto nezdařených pokusech Jindřich mrštil zápisníkem na peřinu a složil dlaně pod hlavu upíraje oči na zeď. Po chvíli opět se trochu pozdvihl a jal se znova psáti. Tenkráte psal rychleji a pevněji, hlava se nadzvedla, a za chvíli již strana zápisníku byla popsána těmito verši, nad nimiž větším písmem stál nadpis Myšlénkám!: Jak starostlivý otec iia vás volám, ó, děti, moudrými se nčte býti, ty cestu k oné zábadě si prolam, ty k majákům zři, které lidstvu svítí, ty k mudrců se nakloň epištolám; ty lidských vášní zkoumej vlnobití l Však volání se neslyšeno ztrácí, mé myšlení se k Té jen zase vrací, jíž srdce mé kdys otvíralo skrýš . . .

Ó, dětí, jděte li, však nevraťte se již l Ó, nevraíte se i oindnou tou' zvěstí, i« dosud krásna v půvabu svých vnad, - 29 ó, nepomlouvejte to její Štěstí, mé peviié srdce plakalo by snad, ač poučoval jsem je o tom scestí, a že cíl vyšší musí milovat.

Mé srdce poslechlo, ó. nerušte ho tedy, sic srdce za vámi by k Ní šlo naposledy.

Jen jaéte samy si a zůstaňte již tam, ta, jež se vrátí v leb, již předem proklínám.

Dopsav tyto verše doktor prudce hodil zápisník na stolek, a stáhnuv lampu obrátil se ke zdi.

Y pokoji bylo temno a ticho, .rušené jen těžkým, skorém sténavým oddychováním. V pracovně hodiny odbíjely půl třetí. Ještě čtvrť hodiny bylo klidno, ale pak náhle bylo slyšeti pád knihy, jež ležela na peřině, k zemi; muž v posteli zdvihl se a nahmatav sirky na nočním stolku, rozžal jednu, rozsvítil poznovu lampu a téměř zimničně uchopiv zápisník přeškrtl verše před chvílí napsané a jal se energickými tahy psáti tyto verše nové: Nejlépe na všechno capomnít, nasadit sklenici ke rtu, a pít uprostřed smíchu a xpévu a žertu.

Bez přátel, bez lásky žitím jít při plné čiti se muže, jen chtít!

Ten itřep má pod hlavou, onen má růže.

Bez lásky za smíchu pít a pít chci kolem plného »tolu, a mřít tahoune* — • balvanem knivu a bolu.

Znova a znova doktor četl napsané tyto verše a nalézal v nieh zálibu to« mírou, ie každý jed— 30 — uotlivý jako k většímu důrazu jeho podtrhl a ke konečnému slovu ještě několik pevných znamének pomlčovacích přidal. Teprve pak zápisník ocitl se opět v zásuvce, kdežto kniha prvotin zůstala již rozevřena a nepovšimnuta na koberci z liščí kůže modře lemované, který před ložem na lakované podlaze ležel.

Doktora teprve nyní ohromná únava se zmocňovala.

Ač mysl jeho ještě byla pobouřena, přece myšlénky ztrácely již na určitosti, představy na ostrých liniích ; obrysy jejich jako by v mlhu se ponořovaly, úžily se, až splynuly v jedinou čáru, která se smrskla v bod, žlutý, modrý, zelený ; proti tomu vyplul zase bod červený; již nebyly to body, ale koule na kulečníku ; míhaly se sem tam, odrážely se beze všech pravidel podivně; doktor seděl ve známé své hospodě, díval se na tu hru a před ním pěnila se číše ; taková podivná číše , měnící stále a rychle svůj tvar.

^Lampa neshasnuta svítila, doktor usínal.

Byl to s počátku spánek hluboký, pevný, ale trval jen krátko. Za dvě hodiny spící začal se obraceti s boku na bok a konečně probudiv se, otevřel -oči. Netlumená záře lampy padla mu na tvář, která měla nyní výraz úplně chorobný. Doktor Zuasl lampu a leže na znaku díval se ke strofu.

Na ulici zarachotil povoz, zaštěkali psi ; jinak bylo všude ještě ticho. Jen ve hrudi doktorově bouřilo srdce silnými, rychlými údery.

Myšlénky nespojovaly se dosud v souvislé pásmo ; tu kmitla se jedna, tu vynořila se představa druhá, zmateně, divoce. Byla to chorobná činnost mozková, neovládaná rozumem, vůlí.

Doktor by se byl rád těeb vyrojených představ — 31 — a myšlének zbavil; chtěl klid, unavenosť volala po něm, chtěl spánek, ale srdce prudce bušilo, tisnilo, krev hnala se k hlavě, otřásala zrovna mozkem a nepřála mu odpočinutí.

Ve vedlejším pokoji tlouklo půl šesté; ticho na ulici bylo častéji kroky nebo povozy přerušováno ; slabý přísvit pronikal těžkou záclonou do ložnice. — Rej myšlének dostupoval vrcholu, ale tělesní mdloba nepozorované rostouc pojednou se zvedla a dala se do boje se smysly. Doktor cítil, jak mu ve hlavě počíná bučet, a po stranách jako by elektrické jiskry mu veskakovaly do mozku. Ještě však myšlénky rojily se jedna za druhou, jen že pocitem bolesti a únavy dostaly jiný směr; začaly se obírati pozorováním stavu tělesného.

„Pil jsem mnoho," pravil si doktor, „hubím se tím. Usínám sice snadněji, ale pak to probuzení s tím přívalem myšlenkovým bývá hrozné. Jaká pomoc ! . .. Vésti jiný život, znamenalo by vrátiti se kus cesty a putovati pak znova tou starou. Dáti se cestou jinou již nemohu. Došel bych leda k rozhraní, ku svému sňatku, a tam je závora, zahrazení.

Je lépe jít již dále.. .Ano, kdyby té závory nebylo, ještě mohl bych býti šťasten, s ní, s Annou...ale tak... Trp, jen trp, sám jsi si ustlal... chtěls do výše, bloude, a odletěl jsi bez jedné peruti, bez lásky, a proto jsi také nedoletěl a spadl — na smetiště ... Zhyneš však, zhyneš!... A bude dobře..."

Bolest hlavy rostla; za to tluk srdce se koně jšil, jako by se bylo příliš unavilo a nemohlo dále.

Tlouklo sice prudce, že zrovna slyšeti je bylo, ale zvolna.. .jeden, dva.. .a zas jeden, dva... Na spánek nebylo pomyšlení, leda že by se nějak ukonej— 32 — šil a tak jej přivolal... ale čím? Aspoň kdyby to čekáni rána nebylo tak trapně dlouhé, kdyby si je mohl zkrátit.

Ele, T pokoji lze již rozeznávat předměty. Doktor díval se s jednoho na druhý zvolna, smutně.

Y tom padl zrak jeho na noční stolek a jako by náhle spasná myšlénka projela mu hlavou, rychle povytáhl zásuvku, vyňal zase svůj zápisník a začal se v něm probírati. To bylo částečné zapomenutí na bolest, toť byl prostředek dočekati se rána. Osvědčil se mu již tak často. A za minuta doktor zase již psal: „Kolébám žal svůj jak matka své dítě, nehnu se od něho chvílij tisknem' se k sobě za noci skryté, kéž rychle děťátko sílí.

A věru, hýčkán teplem mé hrudi rychle a rychleji vzrůstá, vsak jeho pohled do duše studí, a jedem dýchají ústa.

Z dítěte muž, jenž náhle se zvedá, dlaň jeho hrdlo mi svírá, tvář jeho zoufalá, děsivě bledá, bez očí v oko mé zírá.

Bděním slab napínám poslední síly, k zápasu na smrt... řež hrozná!

Oba jsme šíleni, v poslední chvíli každý z nás teprv to pozná.

Strašlivou ranou zabíjím škůdce neznaje zákonů mezí, leč z rána čitím v divoké muce, že hřebík v mozku mi vězí.

— 33 — ••;•' Pročítal pak pozorně napsané verše.

Bjlo vskutku velmi trefné toto přirovnání. Ano, skoro po celou noc obírá se svým hořem. Nespí, hýčká a kolébá je. . .a ta bolest nyní, opravdu, jako by hřeb v mozku mu vězel a pomalu v rez se rozplýval, usazuje ji na všech závinech. Ach, má hlavu strašně chorou, nebylo by divu, kdyby sešílel. . .bez toho nebude jiný jeho konec, leda že by jej ranila někdy mrtvice, když tak srdce bouř'i ve mu tepe, jako by z prsou vyskočiti chtělo; jedno to zabuchání bude poslední, strašná úzkost rozleje se mu hrudí, tělo strne, ústa marně po vzduchu lapati budou, smrtelný chlad rozloží se po všech údech, jež v poslední křeči se natáhnou... a bude po všem.

Ano, tak jednou zahyne, a třeba na ulici, a to bude ještě lépe, než v tomto domě. Stane se tak v noci, bez přispění, a najdou jej už ztuhlého . ..

Doktor zobrazoval si tento okamžik se všemi podrobnostmi. Ale znenáhla myšlénky se mu kalily.

Jest mu, jako by jej vlny obklopovaly; hučí cos koem něho, omamnje jej, lehounká ztrnulost probíhá údy, víčka se přivírají. . .Usíná. V tom hrkly hodiny a počaly bít. Leknutí prochvělo tělem, že toto ze mdloby sebou Škublo; srdce hlasitě zabuchalo.. .Teprve po chvíli zase ona lehounká ztrnulost těla se zmocňovala; někde na blízku v témž i kamzíku bouchly však dvéře: a zas ono leknutí, ono škubnutí a zas pak ona ztrnulost, která konečně přešla v spánek . . .Bylo již sedm hodin.

Za hodinu odhrnula se portiera ložnice a vstoupil domovník. Přišel si pro šaty, aby je vycídil.

Kráčel ložnicí šetrně a u postele zvednuv knihu i spadlý zápisník, uložil obé do zásuvky nočního BrMH. g — 34 — stolku. Nevyrnšiv spícího zase se vytratil. Doktor oddýchal klidně, na čele perlil se mu hojný pot.

Asi po půl hodině domovník se vrátil a stanuv u lože začal přešlapovati a odkašlávati. Spící otevřel oči a mdle pohleděl na stojícího u lože starce, který po uctivém pozdravu vyřizoval, že její milost prosí milostpána, aby ráčil k ní na okamžik přijít.

Na doktora tento vzkaz nezdál se ani dost málo účinkovati: klidně přivřel zas oči a zatlačiv hlavu hlouběji do podušky ani neodpověděl. Teprve když domovník odešel, doktor vstal a počal se zvolna a namáhavě oblékati. Při každém sehnutí pociťoval v hlavě závrať a lehký mráz probíhal mu údy. Některou chvíli zdálo se mu, že musí klesnouti, jak se mu hlava zatoulá. Jasné myšlénky nebyl mocen, jednotlivé předfc. ?vy jen stezka se vybavovaly . ..

a v tomto stavu oblečen vyšel na chodbu a kráčel ku protějším dveřím, jež vedly do komnat jeho manželky.

IV.

Paní Eliška Svatoňová očekávala svého chotě v úpravném salonku, zařízeném vkusně a nádherně.

Seděla u prostřeného stolu před koflíkem kávy a proti ní již stálo křeslo, připravené pro jejího chotě.

Doktor vstoupil zvolna a poněkud stísněn přiblížil se ke stolu a políbil choti své. ruku.

„Zdráva přijela?" otázal se nutě se k úsměvu a usedaje do křesla.

„Jak vidíš, zdráva," odpovídala paní, manželu kávy nalévajíc. „A jak ty jsi se bavil, Jindřichu?"

ptala se dále pronikavě na chotě pohlížejíc.

— 35 — „Děkuji, dobře."

„Mám ti přilíti smetany?"

„Děkuji, mám raději černější."

„Odpusť, že jsem tě tak brzy vyrušila, ale jednalo se mi, abych vyslechla tvou radu zavčas."

Po těchto slovech paní doktorová Svatoňová upřela oči pronikavě na manžela. Oči ty byly ostré, jako uhel černé a třepetala se v nich stále jako zlověstná jiskra. Přímé obočí, příkře ke kořenu nosu se sklánějící a tam téměř se stýkající dodávalo těm zrakům zvláštní neodoláte!nosti. Byl to pohled energický, nepoddajný, tvrdý. Řezal a pálil. Byl to pohled člověka, který dlouho mnsil snášet . příkoří, potlačovat svou vůli i svůj odř oř, a který nyní může oplácet. Ale při tom v tom pohledu je pořád ještě cosi neukojeného, ta strosf nikdy se v něm nemírní, ta jiskra nikdy v něm nehasne.

Zbývá v něm stále trochu jedu a záští.

Doktor vyhýbal se tomu pohledu, byl mu odporný, ale zároveň se ho bál.

„Mou radu?" opakoval tiše a trochu uštěpačně se usmál.

„Ano, tvou radu, mužíčku!" potvrzovala paní Eliška, a tvář její přelétl úsměv. Nebyla to tvář nehezká. Snědá poněkud barva pleti a ostré pravidelné rysy dodávaly jí rázu vznešeného. Ústa byla malá, tenkých rtů, pevného jistého sevření, brada jemná. Nos by byl mohl býti zván poněkud dlouhý, ale nesrovnalost ta byla mírněna vystouplými lícními kostmi a výškou čela, jež vystupovala tím více, že paní Eliška nosila vlas hladce do zadu přičísnutý.

Vlas ten byl černý, lesklý, hustý a dlouhý. Kdyby byla účes svůj rozpustila, byl by vlas jistě dosahal 8* — 88 — až k bokům, ač byla paní Eliška postavy vysoké, štíhlé.

Bylo v celém zjevu cosi přísného a energického, což zvyšováno bylo ještě šatem, který vždy byl přiléhavý a černý. Dáti postavě té široký španělský límec a zvýšiti její účes a ozdobiti jej perlovým diadémem, mohla se zváti oživélým portrétem vážné a přísné šlechtičny, jak je vídáme na zčernalých obrazech v korridorech starých zámků.

„Mám dojít snad k modistce?" prohodil doktor, a uštěpačnosť přešla i do tóna jeho řeči.

„To dnes ne," odvětila paní Eliška klidně, ale ostře. „Ale abys šel k mé krejčové, to bych tě prosila," dodávala odměřeně a důrazně.

„A co mám vyřídit?"

„Ale jak to mluvíš, prosím tebe? Vyřídit! Vždyť jsem ti řekla, že tě žádám o radu, že té prosím.. ."

Hlas paní Elišky zněl teď vyčítavě. Ale hned •• zase zmírnil, ba zlabodil., „Dala jsem si dělat kožíšek, a tak bych ráda, abys šel se podívat na model a řekl mi pak, líbí-li se ti. Kdyby ne, tak jej hned odvolej. Pak bysi se, prosím tě, mohl podívat na ty ryzky pana Pavikovského. Psal mi zas včera, že by je zaměnil za náš* bělonše, co máme venku. Přidal by prý stovka. Co myslíš?"

„V té věci ovšem nedovedu dáti znaleckou rada," namítal pan doktor, a' hlas se má chvěl podrážděním.

„Ale, můj drahý, že náš nárnční bělouš má příkré kopyto, tot přece jsi pozoroval."

„Nerozumím koním."

— 87 — „Nechci ti ovšem žáduou zálibu vnucovat, Jindřichu, ale opravdu by mne těšilo, kdybys jevil vetší účasť na věcech, které týkají se našeho prospěchu, našeho jmění."

„Našeho?"

„Nuž ano, což není též tvým, co zovu svým majetkem?"

Doktor rozpačitě odkašlával. Do bledých tváří stoupala mu červeň.

„Není ti libo ještě koflíček kávy?" horlivé otázala se paní a ruka její sahala již po tácku.

„Ach, ne, ne, postačí mi vždy jeden," bránil se doktor.

„Nechutná ti snad ?"

„Ne, je velmi dobrá..." a usmál se nucené.

Po malé pomlčce paní opět navazovala hovor tónem co nejlaskavějším.

„Odpust, že přece zas k záležitosti zmíněné se vracím..." mluvila pohodlně se podpírajíc, „ale jest nutno, abych se rozhodla co nejdříve. Víš, že neučiním nic bez tebe, a jsem přesvědčena, že i ty učiníš mi něco k vůli."

Doktor utíral si zpocené čelo, v tvář mu vstoupalo horko, oči těkaly s místa na místo.

„Neodepřeš mi dojista a půjdeš se podívat k pana Pavikovskému. Vem s sebou třeba zvěrolékaře. Udělala bych to sama, ale přece pro mne se to nesluší, uznáš sám. V poledne mně můžeš pověděti svůj úsudek. Půjdeš?" Zrak její zrovna se zatínal v tvář Svatoňovu.

- 38 — „Také bys mohl objednat nové opratě, aneb bychom i ty mohli zaměniti s oněmi pana Pavikovského. Prohlédni je laskavě, ano?"

„Ano.* „Ale nehněváš se snad, že tě komisemi těmi obtěžuji...?"

„Oh, nikoliv; co bych dělal celý den...?"

A doktor se smál, smál se křečovitě, až mu slzy vstoupily do očí.

„Jen tak nemluv, co bys dělal! Bavil bys se svými kolegy, s literáty, se svými knihami, a já ti ubírám zábavy..." Teď zase tón paní Elišky zněl poněkud uštěpačně: „Ale nemáš-li chuti, nebo času.. . " „Ó prosím, prosím tě...u vyhrkl doktor skorém jizlivě a prudce vstal. „Mohl bych snad jít hned, aby vše bylo v čas vyřízeno," dodával poněkud mírněji.

„Věc tak nespěchá, můj drahoušku, ale chceš-li. ."

Podávala mu ruku na rozloučenou.

„A propos! Vidíš, byla bych zapomněla. U té modistky bysi se moh' přece zastavit. „Šla bych tam sama, ale bolí mne nějak hlava..."

„Jen poroučej!"

„Moh' bys jenom říci, aby sem přišla, ano ?

Ale nezlob se, prosím ld „Ale, prosím tě..."

„A pak mi říkal včera šafář, 'že by potřeboval nějaké vidle na řízky. Tak bys je snad mohl objednat. Ale aby byly pevné. Poptej se někde. Tam ty nestály za iiic."

„To je všechno ?" ptal se doktor a v hlase jeho chvěla se nevole, ba vztek.

— 39 — „To již je všechno, mužíčku," řekla paní Eliška co nejpřívětivěji a šlehla po něm bodavým svým pohledem. „Ale nezlob se!" opakovala ještě jednou, usmála se, stiskla mu raku a nastavila mu svou tvář k políbení.

Svatoň skloniv se jedva se jí dotkl a rychle kvapil ze dveří.

Svatoň kvapil ven. Nekvapil, potácel se.

A paní doktorová dala se za ním do hlasitého smíchu, jejž tak dlouho musila zadržovati. A ke smíchu tomu přidružil se jiný, méně rezavý a jako nucený; smích dívky as dvacetileté, která v prostém domácím oděvu vstoupila ze zadní komnaty.

„Ráčíte být metr, paní tetinko," prohodila úsměvem.

„Aspoň jsi, Lidko, viděla, jak umím krotit spisovatele, poety..." Poslední slova měla zníti pohrdavě, ale vyzněla zvláštním, zlostným přízvukem, plným záští a nenávisti.

Dívka až po uši se začervenala.

„Můžeš svou tetu politovat, děvče!" pokračovala paní Eliška, a hlas její zněl vskutku roztrpčeně.

„Co jsem měla dobrého, dřív? Pověz, co? Prosedět celou mladost u nemocného člověka. Pak, když zemřel, měla jsem snad tedy nějaké právo na život, na svět. Vždyť jsem neužila do těch dob nic, zhola nic. Pořád jsem musela trpět a mlčet. Co pak ty víš, co to je! Co jsem zkusila!! Yíš, dej mu Pánbůh nebe, ale já mu nebyla víc, než služka. Deset let!

Považ, co to je. Osmnáctiletou si mne vzal...

Ale já snášela všecko, a on mně všecko zaneehal.

40 Tu jsem si pak myslila: teď užiješ života, světa, dosud bylas úšlapek, teď budeš paní.

Vzala jsem si Svatoňe. Byl doktor, byl spisovatel, plný ohně, plný nadšení. A já mu chtěla pomoci, aby se mohl vyšinout. Pomysli, mladý doktor, spisovatel, řečník a k tomu bohatý... totiž ne on, ale jeho žena...

Vidělas včera v divadle na sedadle před námi tu tlustou pauí?' „S tím červeným vějířem?"

„Ano. Vidíš tedy. Ta si vzala takového mladého doktůrka. Nepatrný človíček. Ale ona mela jmění Ten to uměl jinak chytit, jinak toho si vážit.

Za rok byl advokátem, za dva obecním starším, pak městským radou, za nedlouho poslancem na sněme, pak na říšské radě, kromě toho je ve všech spolcích, tu předsedou, ta místopředsedou, tady je zas správním radou, členem ředitelstva — víš, a to pak člověk něco znamená. Vidělas, jak se také jeho paní nafukovala... a co je to? Taková neáhleda... a jmění? — Já ho mám dvakrát tolik a co jsem proti ní?

Všimlas si, jak mluví, jak kroutí hubou? Víš, já když to vidím, já bych shořela. A ta stará škatule vedle, víš, v tom fijalovéui životě, také je paní radová a bůh ví co, a její muž je vyučený klempíř.

Ale to jsou muži, víš, aspoň k něčemu. Ale ten můj..."

Paní Eliška zakroutila očima a zalomila rukama, až jí v kloubech praskalo. Na lícních kostech objevila se slabá červeň.

„Víš, a jen kdyby byl trochu chtěl. Jen-kdyby se byl a§poň nebránil. Ale to j» takový báťa. í - 41 — prý nebude nikomu podlézat a podkuřovat. Že mn není dáno, aby se dal do něčeho, aby s vlky vyl.

Že půjde STOU cestou, aspoň nikde se nepotřísní.

Nepotřísní! považ. A nezablátí! On! Který je živ z mé milosti, ale při tom je pln domýšlivosti a nadutosti. Nezablátí! A beze mne by byl takový potloukač a obejda, jako ti, co s nimi chodí pít do nocí.

To se nepotřísňuje, a nezablacuje!

Do řádné společnosti, do lepších domů se mnou nejde. Ta strojenosť a ta škrobenosť a ta jalovosť prý se mu hnusí. Pohybovat se v tom neumí, to je to. A já, sedám zas doma, jako dřív.

A jiné paničky, jež mají desetkrát míň, přijdou desetkrát častěji někam do společnosti, jsou ve spolcích, ve výborech, v komitétech, znamenají něco, kdežto já... Vidíš, plakala bych, plakala sama nad sebou, co jsem to vyvedla."

A paní Elišce vskutku draly se slzy do očí, které stírala batistovým šátkem.

„Kdybych si byla vzala klempíře nebo uzenáře, člověka nejvšednějšího, byla bych udělala lépe. Byl by aspoň rozmnožoval mé jmění. Ale pan spisovatel dovede jen z něho žít," horlila dále a hlas její se nervosné chvěl.

„Víš, a při tom je ještě pln nštěpačnosti a domýšlivosti a nafonkanosti. Ale přísahala jsem si, že se mu nevyplatí, jak mne ošálil — — — Chtěl by se patlati s básněmi, a musí mít na starosti koně a opratě, kontrolovat účty a debatovat o mých kloboukách. To jej raní, to jej pálí, ó je.

Ani pomyslit si nemftžeš. To jej hned svrhnje s té stoličky, s které zvykl si na mne pohlížet."

- 42 „Víš, kouká pak pólo uštěpačně, pólo útrpně, jako by chtěl říci, že já, ženská, nechápu jeho jádro, jeho ušlechtilost, jeho velikost, ale to mne jen ještě víc dráždí. Ať zkouší, myslím si, a hodím mu ještě nějakou komisi, jako dnes ty vidle..."

Paní Elišce již vycházel dech a hlas se zastíral. Dívka všecka vyjevena na ui pohlížela.

Poznávala, že není radno této osobě odmlouvati.

Viděla, jak hněv jí lomcuje, jak škube jejími rty, jak blýská jí z očí, a jak prochvívá celým jejím štíhlým, skorém hubeným tělem.

Přisvědčovat však také nechtěla. Bylo jí sic tety trochu líto, že je tak sklamaná a neuspokojená, ale nechápala dobře těch příčin. Doktor Svatoň zdál se jí tak vlídný, tak dobrácký, ba měla ho ráda pro jeho zasmušilý pohled a tak jemný, trochu přitrpklý úsměv. Nikdy nevyšlo z úst jeho příkré, tvrdé slovo, ač ona dobře postřehla, jak kolikráte se v něm krev vzpění, a ta jeho shovívavost, trpělivost a statečnost ji dojímala.

Může být, že není takový, jak by jej tetinka chtěla mít, ale myslí si tak, že větší vina je přece při tetince. Ta umí bodat, a se mstít, to již pozorovala. Ale tak si myslí, že to všecko je od toho, že je bohatá a že nemá co dělat. Kdyby tak měla nějaké dítě, že by povaha její hned byla jiná.

Tak ji omlouvala ve svém čistém srdci.

Přišla teprve nedávno k tetince z venkova, kde byla industriální učitelkou. Paní Eliška ji k sobě povolala jako jedinou bližší příbuznou. Psala, že bývá celé dny sama, že se jí stýskává a proto prý ať Lidunka přijede. Bude její společnicí. Je přece — 43 — cvičená, rozumná a dovede někdy dokonce i poradit. ..

A Lidunka na domluva svých rodičů šla. Tetinka je bezdětná a může tedy být pro ni štěstím, když ji k sobě vezme.

A vskutku získala si dívka brzy tetinu náklonnost a důvěru. Ba paní Eliška byla jí nadšena a hned zasvěcovala ji do svých poměrů a čtrnáct dní po jejím příjezde mluvila již takto před ní o svém muži.

To se dívce nelíbilo, i byla v rozpacích, jak se má chovati.

Když teď nedávala odpovědi a jen tiše skládala koflíčky na tác a chystala se je odnésti, paní Eliška začala sama.

„Divíš se, děvče, viď, že ti tak vše povídám; ale komu, komu bych se měla svěřit? Ty teď nejlépe vidíš, jaký je to člověk, a pochopíš, že bych se musila zalknout, kdybych měla bez postěžování na všecko to se dívat. Věř mi, že mám jen radost, když jej mohu některým slovem, některou žádostí vzrušit z jeho nemluvné, pohrdavé lhostejnosti; když mu mohu dáti cítit svou moc; on otrávil můj život, nuž at zakusuje ten jed."

„Což nedalo by se to napravit, nebylo by možno docíliti smím, spokojenosti..." troufala si nesmělým hlasem prohoditi Liduška.

„Nikdy, děvče, nikdy. On raději by zemřel, než by se pokořil, a já nemohu mu odpustit jeho hrdost. On musí cítit, že já jsem paní, že já mám moc."

„A což kdybyste se dali raději rozvésti, než žíti v takových svárech."

— 44 — Paní tetinka-opět se dala do křečovitého smíchu.

„On, rozvésti!?" volala mezi tím, div se nezakuckala, „on? Což mu dovolí jeho „hrdosť", aby učinil své osobtí poměry melivem veřejnosti ? ó, toho se nebojím. A já?" A tu zableskl paní Elišce škodolibý úsměv kolem úst — „já radřji žiji jako poroučející než jako rozvedená manželka."

Paní Svatoňová patrně dnes již si ulevila svým výkladem, aneb snad pociťovala dokonce, že již řekla příliš mnoho. Vstala tedy z křesla a stonpivši k oknu bubnovala rychle prsty na tabuli. Snad rozčilením.

Liduška beze slova vyšla s kávovým náčiním do kuchyně, jež sousedila s první komnatou a měla i z chodby zvláštní vchod.

V tuže dobu vedl se u domovníků tento hovor: „To mi neříkej, viděl jsem ho dobře, jak lít kolem našich dveří, s hlavou sehnutou a s očima — Bůh ví — jako by nic dobrého neimýšlel."

„A co se mohlo stát? leda že mu její milost notně domluvila, že se potlouká po hospodách, i když ona má přijet."

„Jistě jsi zase hned z rána za tepla běžela vyžvachtat, kdy přišel, jak přišel, a Bůh ví, co jsi přidala."

„To se rozumí, vrána vráně oči nevyklove, ty bys seděl zrovna tak dlouho v hospodě, kdybys k tomu měl. Proto se ho ujímáš. Ale já bych to také netrpěla a nesmlčela, co si myslím, jako ta ubohá paní. Dobře se mu stalo, když mu vycinkala, jen Panebože houšť!"

„Ta ubohá paní, ta ubohá paní!" a domovník napodobil pisklavý hlas své ženy, „proč pak si ho nedovedla udržet, kdo jej vyítval do hospody co ? — — 45 Pak to je mi nějaká čistá pani, která si dává od služek a takových bab, jako ty, donášet klepy; já být jejím mužem, já bych s ní zatočil."

„Muži, máš rozum, že tak křičíš?! Kdyby tě někdo slyšel — Bože, rač chránit. Čí je dům, její milosti nebo jeho? Edo nás přijal a kdo nás může vyhnat? No tak vidíš, ty... ty... trulante. Ona může s námi dělat, co chce, a s mužem také, třeba byl doktor!"

„To je právě to hloupé, zeje to tak zařízeno," křičel stařec, „on by měl mít ty peníze, a ne ta jeho „Alžběta". Domovník viděl jeduon v divadle Marii Stuartkn a od těch dub nadával ženám „Alžběty". „Až je ho člověku líto! Ale muž je, jen co je pravda. Slova neuslyšíš, a vím přec, že ho to musí hrýzt, žrát, má cit, a jaký! Je doktor! Ale to ti povídám, jak mně ještě jednou o něm něco doneseš, a kdybych se měl na minutu stěhovat, uvidíš, jak s tebou zatočím a co té ,Alžbětě' řeknu!"

A domovník prudce bouchl na stůl, až mísa na něm postavená vyskočila a chvíli se třásla.

„Vždyť je dobře, když ty nemáš rozum, musím ho mít já. >Kdjbych dala na tebe, to bych se toho dočkala. Ty spravuj si své kabáty a kalhoty, a mě nech'býti domovnicí, a buď rád, že jsme živi, rozumíš?" A baba vyšla do průjezdu a práskla za sebou vší silon dveřmi, div nevylítla z nich skleněná tabule.

„Ještě není boží nanebevstoupení, a už do tebe čert vjel," křičel za ní stařec. „Ale zašij babě hubu, a ona štěbetá nosem," bručel ještě a teprve pak sedl ke svému stolu, několikrát zlostně nůžkami uhodil a dal 88 do svých správek.

- 46 V.

Asi pět let před těmito událostmi, v jednom z oněch starých domů Konviktské ulice, o malých bytech a v každém skorém o dvou rodinách — pakli právě jedna rodina nemá na bytě několik studentů — seděli ve velikém pokoji kolem velkého dubového stolu čtyři mladí muži a hráli v karty. Vlastně byla to jen polovice velikého pokoje, ve které seděli, druhou, španělskou stěnou oddělenou, obýval starý čepičkář se svou ženou a synem. Bylo nedělní odpoledue, .v celém domě ticho, tak že dobře slyšeti bylo dopadáni karet na stůl. Každý z hráčů kouřil ze sádrovky o dlouhém tronbeli, a pokoj naplněn byl tabákovým dýmem. Hrálo se klidně a se zálibou.

Pokoj měl podobu obdélníku, v jehož kratší straně bylo hezky vysoko od podlahy okno a před ním vyšlapaný stupeň, na němž stály květináče s břečtanem, jenž vinul se po zdLJtolem klece s kanárkem až ke stropu. Před stupněm stál těžký šicí stroj, jakého užívají mužští krejčí. U španělské atěny stál onen dubový, čistě vydrhnutý stůl, 9 stěny protější cvilichovon látkou potažená sesezená pohovka a nad ní zrcadlo v rámci pozlaceném, kolem něhož vybledlé fotografie a daguerrotypie v různých řezaných i tlačených rámcích v dosti pravidelné figuře rozvěšeny byly. Vedle pohovky stál nízký, odřený prádelník s hodinami o vypouklém kovovém ciferníku s arabskými ciframi, vedle hodin stály dvě prosté skleněné vásy s uschlými květinami a po obou stranách hezky vysoko byly narovnány učebné knihy, pravítka a stará rýsovadla. Za prádelníkem v rohu byla kamna, právě pěkně rozžhavená, a proti oknu na zdi rozvěšeny byly mužské i ženské šaty přikryté kanafasovými plachtami, jako záclonami.

V rohu pyšnila se dubová postel úctyhodnou výškou peřin. Kromě čtyř hráčů byla v pokoji inladá, hezká tmavovlasá dívka v prostinkém, skoro chudobném oděvu; seděla u šicího stroje a přišívala knoflíky k dětskému zimníčku. Byla sehnuta nad svou prací, a hráčové, zdálo se, ani nepozorovali její přítomnosti.

Sníh protějších střech odrážel svou běl zvláštním jasem po útulném pokojíčku, dodávaje obláčkům kouře ke stropu se vinoucím zrovna zlatých obrub. Bylo tu velmi příjemno.

Z hráčův onen, který seděl proti oknu, byl asi nejmladší. Byl blondýn snivého výrazu v modrém oku, s tváří poněkud chorobnou, ale tklivou, a se zlatými naryšavělými knírky pod krátkým poněkud nosem. Hráč po pravici jeho u plenty sedící byl vyčouhlý, hubený, ale ramenatý. Kypré, tmavé, pěkné modelované rty, hezky ohnutý nos a veliké, bleděmodré oči dodávaly tváří výrazu sebevědomého a hrdého, ale zároveň svědčily o neústupnosti, J>a urputnosti. ' Touto veliký mladík seděl bez kabátu a byl tu hostitelem. Slul Karel Zikmund a byl bratrem tmavovlasé dívky u šicího stroje zaměstnané; byl posluchačem inženýrství ve třetím roce.

Ostatní dva mladí mužové lišili se od svých spoluhráčů pečlivě upravenou toiletton, kterou bylo lze nazvati téměř elegantní. .1 vlasy a ruce svědčily, že jim věnují zvláštní pozornosti. Byli to právníci — 48 Jan Daneš a Emil Frtlhwein. Blondýn proti oknu byl chemik v posledním roce, Bohumil Svatoň.

Všichni zdáli se býti úplně hrou v lístku zaujati, toliko zraky Svatoňovy ob čas ntkvěly na dívce g takou pozorností, jako by chtěly spočítati tmavá kolečka na modravém salinovém živůtku dívky aneb kaštanové kučery nad bílým jejím límečkem. Na přibledlém obličeji jejím hrál reflex snéhový ojasňuje svétle linie jejího krásného profilu a ozlacuje i něžnou, v šití stále se pozvedající ruku. Ač oko bylo ku práci sklončno, okouzlovaly přece jeho dlouhé řasy a vyklenuté obočí, jehož se téměř dotýkaly kučery do čela spadající. Dívka sklopených řas ani nepozvedla. Rty měla pevněji než přirozeně sevřeny a někdy unikl zcela lehounký vzdech, jako by nlevoval vnitřní tísni.

Došivši hodila práci na šicí stroj a rozhlédla se po hráčích. Oko její bylo velké, hnědé, a pohled velice vážný. Spočinula jím déle na Bohumilu Svatoňovi, jako by cos z tváře jeho vyčísti chtěla, pak s nápadným neklidem počala přerovnávati různé předměty na prádelníku. Postava její útlých a přece krásných forem byla rozkošná. Bohumil pocítil několikráte neutlumitelnon téměř touhu objati ji a přitisknouti a pokryti plamennými polibky. Však nemá k tomu práva! Což kdyby přišel Jindřich? — — Ale což včerejší jeho rozmluva s bratrem ? Můj Bože, můj Bože, a on zde má seděti klidně před chvílí osudnou, jež rozhodne o celém jeho štěstí. Co ona tomu všemu řekne? Kterak ji jednání Jindřichovo zraní ? Jest to přece špatné od něho! A přece zase kotví v tom všechna jeho naděje.

„Jak to hraješ!" zhurta osopil se naň Karel, „což nevidíš, co se vynáší?"

Bohumil se vzpamatoval; jen plachým pohledem utkvěl ještě na dívce, jejíž zrak k bratru obrácený byl pln výčitky. Vděčil jí velmi za tuto účasť.

„Andulo, mohla bys raději dojít pro vodu," prudce opět ozval se Karel, „topíš nesmyslně, je zde horko k nesnesení."

„Ale nač by slečna Anna chodila pro voda, když Konvikt je odtud pár kroků, že ano?" Konceptní praktikant Daneš vyňal z náprsní kapsy elegantní tobolku a položil zlatý na stůl.

„Děláte si zbytečnou útratu, pane Daneši," tichounce ozvala se dívka a pohlédla vyčítavě na bratra.

„Jen pospěš a nemluv zbytečně," ozval se bratr, než Daneš mohl ještě pronésti obligátní „6, prosím, prosím."

Dívka již bez odmluvy přehodila přes hlavu háčkovaný vlněný šátek, vklouzla do teplého kabátku, vzala peníze a odkvapila.

Takové krátké episodky opakovaly se u Zikmunda každého nedělního odpůldne.

Karel zvával k sobě oba právníky i bratry Svatoňe, a všichni rádi přišli. Navykli již na tyto za' bavy ode dvou neb tří let. Sedělo se jim dobře v útulném pokoji, v němž pohodlně mohli při hře kouřiti své dýmky, c, přítomnost mladičké, hezké Anduly Zikmundovy pobyt ten jim zvláště zpříjemňovala.

První čas ovšem sedávali jen o vodě, nanejvýše že k večeru vybralo se na něco piva, ale od té doby, co z právníků stali se praktikanti s ročním UBU&B: Bratři.

— 50 — adjutem, byl obsažný džbán s pěnovou čepicí již odpoledne hostem u Zikmundů.

Však ještě jedna změna od té doby se stala.

Kdežto dříve Karel přátelstvím svým spíše k Svatoňům lnul, zvláště k staršímu Jindřichovi, nyní oběma pánům praktikantům ve všem hleděl se zachovati.

Andula a Karel Zikmundovi byli sirotci po chudém krejčím, správkáři. Matku ztratili již v dětském věku, otec as před čtyřmi roky odešel na věčnosf, zanechav děti v úplné chudobě. Syn byl tehda právě v posledním roce reálky a mladičká dcerka zastávala vedle úřadu hospodyně v odpoledních hodinách i místo pomocníka otcova. Naučil ji šíti dě'ské obleky, jež odváděl do většího skladu.

A to bylo jejím štěstím.

Po smrti otcově nastavovala i hodiny večerní a svým výdělkem zjednávala první čas pro bratra i sebe výživu. Později přistěhoval se k nim čepičkář, tak že na nájem vypadala nyní jen polovice, bratr dostal některé kondice, nějaké obědy, a mohl dále studovati. Vedlo se jim tedy poměrně dobře a byli spokojeni. V neděli měli vždy svou malou společnost, na kterou i Anička zvykla, ba již přes rok společnost ta byla jí zvláště milou.

Nejstarší z docházejících k nim přátel bratrových byl Jindřich Svatoň, historik, kandidát profesury. Více však ještě, než dějiny, pěstoval krásnou literaturu a vystoupil velmi slibně knížečkou veršů.

Literářil, a v poslední době zaměstnán byl již pevně v redakci jednoho z denních Pražských listův.

Jeho talent, jeho úspěchy mladé dívce lichotily, ale více ještě k Jindřichu ji poutala jeho šetrnost, — 51 — s jakou se jí vždy blížil, jeho chvála, s jakou mluvíval o hloubce jejího citu, o bystrosti jejího ducha.

U druhých přátel bratrových a u bratra samého byla prostou dívčicí jako tisíce jiných, její zálibu v četbě básní nazývali marnivostí, nechápajíce ji; zdánlivě jediný Jindřich odkryl v ní duši neobyčejně vnímavou, pro každý lehounký stesk citlivou, každou jemnou narážku a jádro básni správně vystihující.

Skutečně on v ní a ona v něm poznali navzájem duše spřízněné, sobě rozumějící, úctu k sobě chovající, účasť pro každé hnutí druhého cítící, a bylo proto pouze přirozené, že z těchto vzájemných poměrů vyvinula se láska.

Jindřich byl Andule Bobem, ctila jej, lpěla na něm celou svou bytostí a byla by zaň dojista umřela.

Viděla v něm zosobněný svůj ideál, jenž o celé patro stál výše než jeho přátelé.

Nitro chudé této šičky bylo plno citův ušlechtilých, rozruchů vznešených a lásky bezměrné.

On naopak mluvíval k ní, že jest jeho dobrou děvuškon, jeho múzou, jeho silou v boji s protivenstvími, jeho kotvou s nebe puštěnou, aby zadržel se jí při klesání, j«ho andělem, jedinou duší, která mu plně rozumí.

Jen se usmívala, když starší lidé říkali jí, že takové studentské lásky nikam nevedou; že neměla by s nim nic začínat, dokud není profesorem, a tím že tak hned nebude. Edo jednou zapadl do redakce, nepozvedne se prý více.

Jak jsou ti lidé obmezení, jak šosáčtí, myslívala vždy; ale když vzpomněla na Jindřicha, hned všem odpouitěla. __ 4* — 52 Bratr její s počátku jejím dlouhým hovořím a procházkám s Jindřichem přál; bylí Jindřich nejblíže svéma čili a stál si poměrné ze všech nejlépe.

Když však oba právničí dostali místo při zemském výboru, ochladla přízeň Karlova k torna pomérn a přfkrosť jeho vůči sestře rostla.

Z ničeho však dívka by si nic nedělala, jen kdyby právě v poslední době se i s Jindřichem neudala tak povážlivá změna.

Změnu tu pozorovala od té doby, co počal chodit do redakce onoho denníku, a byla snad následkem styku s některými čelnějšími žurnalisty anebo ještě pravděpodobněji následkem styku se samým majetníkem onoho žurnálu.

S počátku Anička na Jindřichu pozorovala přibývající zádumčivost, prudkost v odpovědech, z nichž nejedenkráte prošlehla zjevná, ba až výsměšná pochybnost o vznešenosti všech těch ideálů, které dosud hlásal, jizlivá často poznámka o nejlepších talentech, kterých dosud nad jiné si vážil.

Jemná duše Aniččina, neb spíše zvláštní ženský pud, spojený se silon předvídací, hrozily se této změny, pozorované hned v jejích začátcích. Tušila • bázní, zet to obrat nebezpečný. Ale marná byla zdvojená síla její lásky, marná všechna horoucnosť, s kterou mluvila o nezvratnosti té víry v ideály, kterouž sám on jí vštěpil. čím dále, tím jasněji viděla, že víra ta viklá se v samé hrudi toho, o němž domnívala se, že bude nejnadšenějším jejím apoštolem.

Síla bořící, síla ničící otřásala pevným chrámem jeho přesvědčení a jeho nadějí, či jak on teď povídal, chrámem jeho krásných — illnsí. S takovou ničící silon ve hrudi člověk není nikdy Šťasten.

— 53 — A Jindřich stával se rozcrvancem.

Vek ne,krásnější budoval vznešený ten chrám v jeho prsou, a nyní přijde nečekaně síla, která lomcuje jeho sloupovím. Již padají bohové s jeho oltářů, neb, jak on říkal, kácejí se modly — modly prý bezvýznamné, zastaralé. A srdce krvácelo chovajíc v sobe tyto smetené boby a nemajíc ještě nic, co by na prázdné oltáře postavilo. Vtíralo se tam cosi, ale toho Jindřich sám se hrozil. I Anička to postřehla, a bázní umírala. Bázní o něho i o jeho lásku.

Však může hruď lidská, srdce člověka, zůstati dlouho bez svatyně, ze kteréž by vyzařovala životní meta — ať záře její již by planula k výši hvězdné neb ukazovala k zemi, ke hroudě zlata?

Může člověk ducha živého, silného žíti dlouho bez cíle, může takový duch lidský bez rozlétnutí se k tomuto cíli dlouho váznouti ve schránce své, aniž by otloukl si perutě a stal se z orla volného mroucím ptákem pod tíží skácených model; krátce, aniž by se otupil aneb sešílel?

Na tyto otázky dal si Jindřich určitou odpověď1: ne! a na prázdné oltáře postavil již místo skácených bohů nyní opravdu modla — prospěch! onu příieru, její muž vtírání se dlouho, dlouho bránil.

Ale ozlatil si tu modlu přece nymbem šlechetnosti.

Když se Andulka byla domů s plným džbánem piva vrátila, Jindřich Svatoň čekal již na ni. Přivítali se pevným jako drnhdy stisknutím ruky, ale ani jí ani jemu nebylo volno u srdce.

— 54 — Ona tasila již dlouho, že dojde k určitému rozhodnutí, a srdce sevřelo se jí, když pohlédla v neobyčejně bledou jeho tvář; zalekla se, že den rozhodnutí již nastal. Údy se jí zatřásly a také jí bledost rozlila se po tváři. Toliko oči obou plály zvýšeným leskem, ntkvívajíce dlouhými pohledy na sobě, jako by na zrcadle duší vyčísti chtěly, co v těchto se děje.

Nežli ještě Anička odložila šátek, vyzval ji Jindřich, aby šli trochu na procházku, že venku jest neobyčejně pěkně. Zase se jí srdce zatetelilo — tušila, že přišel okamžik.

Ještě více však než tito dva pobouřen byl v nitru svém Bohumil. Klnul v duchu jednání bratrovu, ale očekával z jeho rukou — své štěstí.

Anička místo šátku vzala na hlavu úpravný klobouček, v němž tvářička její zvláště roztomile se vyjímala, a rozloučivši se s hosty bratrovými odešla s Jindřichem.

Bohumil neměl odvahy ani na ni pohlédnouti, cítil, že k tomu, co nyní mezi odcházejícími se udá, přispěl i svým podílem — včerejším přiznáním se bratru se slzami v očích, že i on Aničku miluje, již dlouho, ale ovšem beznadějně.

Bratr naň zkoumavě pohleděl a řekl stručně, skorém drsně, snad aby tím spíše potlačil pohnutí: „Neztrácej naděje. Já a ona nemůžeme býti svoji, zítra s ní promluvím. Řeknu jí též o tobě."

Ó, jak litoval hned po odchodě bratrově svého přiznání, věděl dobře, jak Anička Jindřicha miluje a že to bude pro ni rána strašlivá. Třeba by později — 55 — k němu se naklonila, čím bnde tato její náklonnosť?

Krnícím poupětem vedle uvadlé nádhery rfiže.

„Ó, hodiny míjejte, budiž večer již, budiž noc a po ní jitro, rychle, letem, okamžikem! Nevlecte se k nepřečkání, splyňte v jeden blesk a jedno zarachocení hromu, ale jen ať již prohlédnu, ať vidím, není-li z nás někdo k smrti raněn!"

Tak toužil mladý muž právě, kdy spoluhráči dosti nešetrně chabý zájem na hře mu vytýkali.

Co mu bylo po nich, teď hraje se o jeho štěstí.

Ó, kéž by se mohl vytrhnouti a jít za bratrem, sledovati jeho rozmluvu s Annou!

Bezpochyby že šli jako vždy na Nábřeží, tam vrhají se kostky o jeho osud... Což jest mu po této hloupé hře v karty!... Ale nežli by vyslechl všelijaké nejapné poznámky, jež by zvláště teď do duše jej pálily, raději setrvá. A nad to, o samotě by byl ten trapný stav ještě trapnější!... Dostane se mu toho krnícího poupěte, či vyvstane její hrdost nslyšíc o náhradě, o takové náhradě ? Čím on proti Jindřichovi, čím jeho duch proti bratrova ? Jedno má, ale kdož o tom ví!... Má lepší, pevnější necouvající srdce, se zlatem nezvratné lásky k ní, které by se spokojilo i s chabým poupětem.

„Tak si připijeme na to, co milujeme," ozval se v tom hlas Karlův.

Páni praktikanti chopili se plných sklenic, i Bohumil pozvedl třesoucí se rukou svoji.

Ťukli si a pili.

„Mám tři esa," hlásil pak Daneš a psal křídou na stůl třicítku.

— 56 — „My zas čtyři ,da',B hlásil Frflhwein, „Bohumile, te<I pozor, abychom dodělali."

Ubohý Bohumil nerozeznával ani karet.

VI.

Jindřich s Annou byli již zatím vyšli na Nábřeží.

Elegantního světa sešlo se ta dosti na nedělní procházce, zvláště od rohu Ferdinandovy třídy k pomníku Františkovu táhly celé proudy lidstva v jase krásného odpůldne. Jindřich s Annou uchýlili se na druhou stranu, kde spíše většina lidí stála než chodila, dívajíc se na nehybnou plochu Vltavínu směrem k ostrovům a k levému břehu, kde zřízena byla kluziště, na nichž tmavé davy vždy jako by se rozstřikovaly a zase shlukovaly. Velebné Hradčany plály majestátně v lesku slunce, jež stálo nad bílým Petřínem.

Byl to pohled unášející; jasno a krása padaly z něho do duše a jakási klidná, tichá zbožnost ji pojímala. Zdálo se, že není ani možno pocítiti neštěstí, zoufalosť neb popud ke hříchu na těchto místech.

A přece kráčel tu hřích vedle bolesti, Jindřich vedle Anny.

8 počátku byli oba šli podle sebe s hlavami skloněnými. Jindřich úkosem pozoroval bedlivě tvář dívčinu. Dlouho ntkvíval nepozorovaným pohledem na svůdných kučerách, obočí skorém se dotýkajících, na sklopeném oku, jemném, rozkošně modelovaném nose a malých ústech, jež vybízela takřka k polí— 57 — benf, aby poupě rtů propuklo v květ úsměvu. Bledá tvář a malá bradička zčervenaly na mrazivém vzduchu a zvyšovaly tak krásu té okouzlující hlavičky.

Jindřich díval se na ni a — mlčel. Díval se a uvažoval, co ztratí. Bylo mu toho líto. Ta ústa se více naň nebudou usmívati, ty oči nebudou vice pohlížeti v jeho s důvěrou, s oddaností neobmezenon, ta hodná, dobrá malá Andula nepřekvapí ho více jiskrou myšlénky, perlou citu, slovem lásky, ale dojista pohledem plným výčitky, pln} m sklamaní, plným bolesti.

Nevezme jí jen sebe, vezme jí víru v dobro, lásku a naději vůbec, vlije číši jeda v její srdce a ten jed tam zůstane po celý její život.

Není to zločin, co chce spáchat? — Nebylo by lépe opraviti hřích, jehož na ní již se dopustil svým kolísáním, svými slovy pochybnosti, cynismu, kteráž nutně mnsila obavou naplniti duši její, stínem pokryti jasno v ní? Nemá obavu a stín zapuditi? — Ano, měl by vrátiti a upevniti v tom srdci nezkalenon víru ve vše dobré, ale co chce zatím učiniti? — Chce, aby mlha obav zhoustla v led beznadéje, stín v duši aby stuhl v kamenný příkrov, pod nímž navždy aby mrtvo leželo štěstí.

Ach, již zase v něm mluví básník l Vždyť chce prakticky vše uvažovati Není pravda, že by jeho odstoupení mělo pro ni takové následky. Oč se jedná ? Aby místo k němu přilnula k jeho bratru. Ten má jiný cíl před sebou, ke své dráze nepotřebuje jiného svitu než lásky, kdežto on, nechce-li býti plahočícím a mrzačícim se literátkem, věčné živořícím od osob, jež pravé «hco — 58 — potírati, závislým spisovatelem, jenž je naší společnosti buď jen komickým neb nanejvýše útrpnost budícím individuem, mnsí dobyti k samostatnosti prostředkův a nemůže připoutati svůj osud k její chudobě.

Jen zmužile, Jindřicha, jen zmužile; hleď k svému cíli, třeba že na cestě přišlápneš nějaký květ! Buď budeš nosit pouta nebo meč. Kdyby jen talent u nás rozhodoval, nemusil bys třeba tak jednati, ale u nás nemožno nabyti vlivu bez hmotných prostředků...

není to vinou tvojí!

Ona jest krásna, pravda, ale něco oželet musíš; a bol, který jí způsobíš, zapomene v náručí Bohumila. Svolí dojista, nuž tedy, ven s přiznáním!

„Andulko, nebudete se hněvat, když dnes s tebou — s vámi promluvím upřímně o své budoucnosti?"

Andulka pohlížela, jak okna královského hradu hoří v rudnoucím světle slunečním. Do očí jí vtryskly slzy.

„Jak víte, budu se nyní připravovati pilně k rigorosům, nebudu moci k vám chodit — aspoň tak často ne."

„To jsi mi — to jste mi již řekl minulý týden," odvětila tiše.

„Říkával jsem to, vím, ale dnes... chci něco k tomu pnpojiti. Chci vám říci, jaké vyznání mi včera Bohumil učinil. Věřte mi, nenajdete srdce lepšího, povahy ryzejší.... ten člověk je čisté zlato..."

„Nikdo nemusí přec pochybovati, že ti ho vážím..."

„Nepochybuji také, Andulko, vím, že jej znáte, ale nevíte, co v srdci jehe se děje. Poslyite mě.

— 59 Jest spíše uzavřený, a má-li zármutek, skrývá jej.

Můžete si tedy představiti, jak jeho duše bojovati musila, než se mi svěřil, že miluje..."

Jindřich ustal, očekávaje účinek svých slov.

Dívka však mlčela.

„Snad tnší, kam směřuji," pomyslil Jindřich a pokračoval: „Jako kolega vašeho bratra znal vás dřív než já, on mne k vám uvedl. Yaše sličnosť, vaše dobré vlastnosti jej okouzlily již dříve, než jsem já vás poznal.... Můžete si pomysliti, jak trpěl, když mu nebylo více tajno, že náklonnost vaše ke mně se obrací, že uváděv bratra uvedl k vám soka!

Uvažte jen jeho přemáhání a pochopíte jeho muka; po velkých bojích včera teprve se mi svěřil, nemoha již bez stesku nésti sám svůj bol a nemaje duše jiné jemu blízké: Miluje vás celým zápalem mladé, krásné své duše..."

„Co však já mohu činit, co já mám činit?"

„Opětujte jeho lásku!"

Slunce zapadalo a vrhlo krvavou svou zář na líce Bohumilovo. Aničce se zdálo, že zapadá se sluncem všechno její štěstí.

„A k tomu radíte vy mně?" vydechla jedva slyšitelně.

Co dalo mu nejvíce práce, čemu nejúporněji ústa se vzpírala, přešlo již přes rty. Ťal ji již a cítil, že těžce, ó, teď rychle jen náplast na tu ránu.

„Poslyšte mě, Andulko, co možno klidně, neroztrpčnjte se a raději uvažujte. Vynasnažím se vše vám vysvětliti."

Ona však šla vedle něho, jako by duch její dlel mimo ni. Řeka byla stnhlá, ale ona slyšela - 60 — hukot její, slánce zapadlo, svítilny se rozsvěcovaly, a jí kmitla hlavou myšlénka, ty chabé plameny že jsou směšnými tříštěmi onoho velkého světla, přeházenými, nesrovnatelnými... a takové chudé snesné tříště plápolavého slunce lásky bude ona nyní míti ve své duši. Nesrovnané upomínky v ní hořeti budou, ale nade vším bude noc. ..

„. . neodsuzujte mé jednání dříve, iokud mne nevyslechnete, Aničko, a neberte Bohumilu hned všechnu naději, prosím vás! Bojím se o něj, buďte rozumná..."

Co jest jí po jeho bratru, právě po bratra toho, jenž do všeho, co měla v srdci svatého, co úmornou práci jí oslazovalo a dodávalo k ní síly i choti, jenž do všeho toho nyní kope a tomu se rouhá!..

ó, klamala se, vše to byl jen domek z karet vystavený... Není na světě než bída, nouze, hmoždéní, snášení sorovostí. . .

„... hle, já sám krvácím pod osudem, jenž mi velí tak jednati. Musím býti samostatný, musím míti jmění, abych mohl cele oddati se literatuře a provésti, co zamýšlím."

„K tomu má vám dopomoci sňatek?* „Ano; nehleďte na mne tak opovržlivě, nemyslete, že ta chvíle jest mi lhostejná. Úpím pod tíží její.

Znáte mě a netřeba vám tedy vysvětlovati, že nehodím se naprosto na stolici učitelskou, že nesnesu pont nižádných, že volnosť ve všem je mi potřebná jako ptáka křídlo k letu. Říkal jsem vám dříve, nesčetnékráte, že nebádá profesorem, že cele věnuji se literatuře. Ale tenkráte jsem v blouznění mladickém nevěděl, co to je. Mým ideálem bylo, státi se členem — 81 — redakce . . . svatosvatě jsem byl přesvědčen, že nalé/aje tak existenci slušnou, významnou, přání mým hovící, vedle čestného působení žurnalistického neotřelou silou budu moci oddati se poesii. Ale, vy nevíte, jaké to protivy, nedající se naprosto sblížiti.

Jak těžce jsem sklamán, jak zhroutiti se musily mé plány, o nichž jsem s vámi mluvil slibuje, že nikdy se nerozloučíme, že budete pak mou družkou, mou ženou! Ale nyní pravím vám: Chcete, abych zakrněl, abych pohřbil hřivnu osudem mi danou? Chcete, jsouc mou družkou, viděti v prsou mých jediné umírání všech vznětu, otravu, již nestačí ani láska anděla odstraniti, vyléčiti? Chcete-li, já dostojím slibu..."

ó, znal ji dobře, byl jist, jak odpoví, a nžil proto odhodlaně toho pozlátka.. .

Anička slzela, ba stkala. „Jindřichu, zde má ruka, buďte s Bohem! Buďte šťasten," dechla jedva slyšitelně, ale byla v těch slovech celá řeka lásky, celé moře odříkání.

Jindřich tiskl ruku podávanou.

„Ještě ne, Aničko, musím vám říci všecko.

Šťasten nebudu nikdy.... to mi věřte.... Slyšte mě! Nemohu setrvati v redakci, zdá se mi to otroctvím, jhem, pod nímž b»ch nutně klesl. Snad pozdéji by bylo jinak, na místě důležitějším, jak chef mě ujišťuje... ale teď, jest to kruté. Nemám síly dočkati se toho ,později'. Má touha je příliš veliká na ta pouta, rána od nich byla příliš hluboká . . .

Odejdu tedy a budu zase bez existence. Kdo ví, | jak dlouho, kdo ví, stačí-li na to zbytek mého podílu Udělám doktorát, jinak nedostal bych se snad - 62 — do naší společnosti — jen spisovatel, to je málo — a pak — pak budu hledati štěstí."

Jindřich trpce se usmál a zamlčel.

„Stačí mi myšlenkový můj svět, mohu kráčet sám, bez lásky ... jen prostředků musím míti, abych v myšlenkovém svém světě kráčel bez ustání a nerušené mohl z něho čerpati. Zdá se to na pohled bídné, co podnikám, nízké . . . zejména u literáta.

Ale což nemá snad básník práva, chtíti být živ jako jiní, užívati, co jiní, obklopiti se předměty uměleckými? Nejen že má k tomu práva, on to míti musí k plnému vývoji svému. Musí míti dostatek, ano přepych. V našich poměrech nezíská toho prací svou, byt byl plodný jak Lopez de Yega. . . nuž musí jíti na hon za štěstím . . . třeba se srdcem krvácejícím, odříkajícím se lásky. Jiné cesty nevidím."

„Přeju vám od srdce, abyste je nalezl."

„Jak trpce to pravíte; Aničko, vy mne zatracujete přece! Věřte mi však, že ještě bych si své jednání vůči vám rozmyslil, kdyby nebylo mého bratra a jeho horoucí lásky k vám. Ale tyto okolnosti jen je urychlují. Kyne vám za mne srdce šlechetné, oddané, plné horoucí lásky, ó, vyslyšte je!

Přejte mi, abych den dnešní skončiti mohl jako posel byt ne lásky, tož alespoň naděje ..."

„Tak bych mohla dnes, teď, něco slibovati?

Ke, nevyřizujte nic! Jděte, Jindřichu, Bůh vám přiveď štěstí do cesty! To mi věřte ..." a tu dala se Anička do pláče . . . „netoužila jsem nikdy po bohatství a netísnila mě nikdy má chudoba, až dnes.

Činí mě nešťastnou, zoufalou! ... A chcete bratra svého k ní připoutati? Nečiňte jinému, co nepřejete sobě."

— 63 — „Aničko!"

„S Bohem, pane Svatoni, Bůh vám dej štěstí l" A než se nadál, kvapila od něho.

První okamžik nevěděl, tná-li za ní pospí šiti.

Pak šeptalo mu cos: Musíš tak učiniti l ale hned zase sám si pravil: Stůj! cos chtěl, je vykonáno.

Nepřidávej již nic, ale bnď rád, že to tak skončilo.

Šel tedy dále bez cíle, přešel kamenný most a kráčel dále vzhůru pustými ulicemi k Hradčanům.

Šel kolik hodin, stále omlouvaje svůj čin, ale neomluviv ho přišel pozdě v noci domů roztrpčen.

Zatím Anička bloudila v nejosamocenějších uličkách hořeního Nového města. Nemohla domů, zdálo se jí, že doma vše na ni se sřítí, že shoří hanbou a zajde bolem.

Tak odvržena, tak odkopnuta, tak přenechána!

Jindřich má snad pravdu, činí snad rozumně a správně, a přece šlápl při tom krutě na její srdce, na její lásku, jež byla její hrdostí, šlápl na její život. Vnukl jí dnes více, než kdysi smrt rodičů, úmorné vědomí, že teď je jen chudá, nepatrná šička, jež musí strpěti všechno, býti pokorná a ponížená a mlčky snášeti hrubou moc jiných. Nikdo na to nehledí, že je člověkem majícím srdce a cit, že je mladou dívkou mající naděje a touhy.

„Odváděj svou práci!" volána ni život a „Trp!"

volá na ni osud. Jaká to příkrosť, jaká snrovosť!

Raději uniknouti všemu, zemříti Tiše jako matka její, jejíž život nebyl také než úmornou prací a utrpením. Co očekává ještě? Svět je k ní lhostejný, bratr je k ní příkrý, ten, jenž jí byl Bohem, ji oklamal, ó, kéž by zemřela, nemá nikoho . ..

— 64 — A co? Bohnmil? — — — — — Je hodný člověk, laskavý, dobrý, snad ji upřímhé miluje a nikdy by jí neopustil .. . Ale jí jest krom obyčejných sympatií lhostejný, ano zcela lhostejný.

Ale on se trápí, trpí!

Je-li to pravda, vynasnaží se potěšiti jej, neboť jest brozno trpěti l Bude k němu mluviti slovy, nikoliv naděje, ale soucitu a útěchy ... a v tom úkolu snad i ona najde částečného uspokojení. Ó, jak se všecky naděje brzy rozplynuly, 6, že jen doufala, že kula plány . . . Měla vedet, že při chudobě její jest to nemožno. Nebude již v nic doufati, leda ve smrť . . .

A myslíc na ni blížila se k domovu. Sevřela pevně rty, osušila ještě jednou oči a vešla. Y první polovici pokoje nebyl nikdo, z druhé zazníval hlas čcpičkáře a jeho ženy. Andula rychle vstoupila.

Bratr i oba staří sousedé jejich klonili se nad omdlelým — Bohumilém. Ležel na pohovce, bled, beze známky života. Stařenka třela mu čelo a stařec brnčel cosi o padoncí nemoci.

,Ale mlč," zlobila se naň žena. „To bys ttprv viděl, co je padoncuicel Tohle je omdleni *e slabosti."

„Co se to stalo?" vyrazila ze sebe Anička.

„Proto že topíš, jako blázen," osopil se na ni b atr. „Teď máš nadělení. Může nám ta zemřít."

„Ba, mělo se jít hned pro doktora," mínil čepičkář.

„Bodejť! Tys ho neměl celý život, a měls kolikrát na kahánkn, a jsi přece žir. A snad zrovna proto!" odsekla mu žena.

„Dojdu pro něj," chvějícím se hlasem pověděla Anička a již ipíchala k« dveřím.

— 65 — „I počkej, vždyť šli již Daneš a Friihwein."

„Ale jak se to jen stalo, přece povězte."

„Inu jak se to stalo! Hrál karty a najednou blednul a blednul, začal se třást a židle se s ním skácela, než to mohl někdo zabránit," vysvětloval staroch. „Pane, byla to rána! Já a moje hned tam skočíme, a on tady mladý pán jako nebožtík."

B A ty jsi zde byl nejvíce pláten," horlila stařenka, „povídáš, a k ničemu to není. Kdybys šel radši pro ocet."

Anička zatím strhla klobouk s hlavy, shodila kabátek a klekla k pohovce. Oči Bohumilovy byly zavřeny, tvář křídové bledá. Srdce její plnilo se soustrastí. Pomyslila, že vše to stalo se snad pro ni. Věděl snad, že Jindřich s ní promluví, zmocňovala se ho dojista obava, jak vše dopadne, ohromná úzkosť? — ach, můj Bože . . . Což pomyšlení, že by neměl ani trochy naděje, mělo již takový následek?

Jistě ji nevýslovně miluje. Více než ona Jindřicha, neboť ona neomdlela, ó, jak jest jí ho líto ....

Kéž by již prohlédl, usmála by se naň alespoň . . .

Teď trhl ústy ... teď škublo to víčky.

„Babičko, hleďte, probouzí se."

„Tiše, Nanynko, ať se nelekne! Josefe, jdi domů, jdi, vypadáš jako hastroš v poli, mohlo by to naň přijít znova." Starocb odsekl cosi o babách a šel za plentu — domů.

Stařenka hladila Bohumilovy tváře a mluvila hlasem dojímavě měkkým: „Tak, panáčku, tak, jen se nelekejte staré báby, my jsme to, já, stará Stránská, a tady Nanynka. To byl tvrdý spánek, viďte ... no, no, no... Nanynko, už otvírá oči, honem se na něj koukněte, ať nevidí mě, starou babu s vráskami, ale UBUSE: BMtti. 5 — 66 — hezkou mladici, půjde se mu to snadněji zase na svět. Vida, vida, přece jsme vám pomohli, synáčku, ták, vidíte . . jen nekruťte hlavon, jen hezky tiše, však ono to přejde ..."

„Andulko . . . slečno ..."

„Vidíte, již vás poznal, již jsme vyhráli. A bez doktorů!"

„Je vám lépe, pane Bohumile?" tázala se dívka.

„Už je dobře," a zase zavřel oči.

„Můj Bože, on zas omdlévá ..."

„I to to, to jsou ještě jen tak mrákoty, počkejte za chvilku!"

A za chvilku držel již Bohumil ruku Aniččinu ve své, oči měl ještě zavřeny, ale s životem vstoupila již v prsa jeho naděje nejkrásnější.

VIL Co po tomto dni následovalo, bylo známkami a výsledkem processn, jenž dál se v duši Aniččiné, a bojem a výsledkem snah, jež opanovaly nitro Jindřicha Svatoňe.

V bolestné dojmy sklamání, ve trapné vědomí opuštěnosti, ve vtíravý, mrazivý pessimismos, jež udolati hrozily všechnu naději a síly v duši Aniččině, přimísil se snad na štěstí její obraz bledého, mladého muže, otevírajícího z těžké mdloby oči a utkvívajícího na ní pohledem nevýslovným, znamenajícím nejtklivější prosbu o život — a obraz ten jasněji a jasněji v duši její vystupoval, jako by k sobě připontával veškero zbylé světlo duše té, aby nemohlo uniknouti, uhasnouti ve mracích, jež v ní pluly.

— 67 — A obraz ten ono zbylé světlo připoutal: veškero dobro, veškerý něžný soucit Aniččin obracel se k Bohumilovi.

Sama jsouc zatracena, odvržena, stala se spasitelem jinému...a to ji zachránilo. Nebyla to láska, ale byla to šetrná přízeň ze soucitu vykvetlá, byla to dobrotivá sympatie schopná oběti. A Bohumil ?

Byl šťasten. Stačil mu ten chudý květ vedle uvadlé nádhery růže.

Anička dovolovala mu vedle ní sedati, držeti její ruku ve svých, pohlížeti jí do očí. Dovolila mu to jako dítěti. Přijímala steré malé pozornosti od něho; ani malé dárky, rannou fíjalkn a chudou sněženku, nezamítla.

„četl jsem povídku," pravil jí kdysi, „v níž dívka milencem opuštěná stala se milosrdnou sestrou, a vzpomněl jsem na vás ; i vy jste vůči mně plna milosrdenství," a pohlédl na ni zrakem nevýslovné vděčným.

O Jindřichu dlouho, dlouho nebylo mezi nimi zmínky. Dověděla se sice o jeho promoci, ale nic více. Nechodil již k nim. Bratr bodl ji častěji surovým vtipem, ona však jen vyčítavě naň pohlédla a neodpovídala.

V neděli, když přicházeli Fruhwein a Daneš, zpozorovala leckdy nepříjemný jí úsměv, i brzy vždy se vytratila. Babička, jak starou Štrausku jmenovala, došla již těm mladým pánům pro pivo, a ostatně ti teď nikdy dlouho se nezdrželi, nýbrž odcházeli kamsi na Smíchov do hostince, kde se tančilo, a brávali Karla s sebou. I ji několikráte vybídli, ona však šetrně, ale určitě odmítla.

5* — 68 — Tak odchod Jindřichův působil i na nedělní schůze. Přátelé nenacházeli již veselou, švitornou sestru Karlovu, a přirozeně vyhledávali si místa veselejší, než okolí zaražené, nemluvné, truchlivé dívky.

Mimo to i Bohumil přestal s nimi hráti: nechodil nikdy k vůli kartám k Zikmundovým, chodil k bratru k vůli sestře; nyní však směl chodit k ní samé.

Byl mnohem, mnohem šťastnější.

V létě ještě další důsledné změny se udaly.

Nedělní odpolední schůze již naprosto přestaly, Karel s přáteli chodívali na celodenní výlety, kteréž končívaly mnohdy velmi nevázaně. A nebyly to již jen nedělo, kdy Karel přicházíval pozdě domů, vycházky opakovaly se i v témdni a bratr Aniččin nacházel na nich vždy větší a větší záliby. Fruhwein a Daneá vtáhli jej do svého kruhu, a on nedovedl se již vyprostiti.

Hýřil a — pustl. i Ze studenta snaživého stal se darmošlap, jenž výčitky svědomí ntlumoval pitím.

Přátelé jeho, když se' ještě vzpíral choditi s nimi, zaň platívali, později však ustala jejich ochota, když viděli, že není žádných přímluv více třeba.

Karel sáhl k penězům z kondic, kterýmiž na společné skromné hospodářství přispívati měl sestře.

Byl k ní v té době nezvykle laskavý, ba přinášel jí z hospod i dárky. Sotva však poprvé šetrně jej upomenula, zakryl hued hrubostí své nesnáze a jako by jej byla Bůh ví jak urazila, prudce odešel z "domu.

Co měla ubohá dívka činit? Její výdělek nestačil k uhrazení potřeb a byí i do nocí pracovala' Nechtěla od bratra víc, než co mu zase dává, nevyčetla mu nikdy, že obstarávajíc i těžší domácí — 69 — práce, čas jim věnovaný a pro výdělek ztracený úmorným namáháním musí vykoupiti, a hle, sotva poprvé prosí ho, aby nezapomínal na svůj příspěvek, již dostává se jí surového odbytí.

Ten den Anička měla srdce jako v kleštích a ten den byl počátkem horších.

Bratr ztratil již všechen stud, peněz uenesl, vracel se k ránu domů, a příkrosť jeho rostla v brutálnost. Zdálo se, že schválně večer odchází, aby nemusil vidět, jak ona s očima uplakanýma do pozdních hodin šije, a že přichází zpitý, aby tvrdě spal, jist, že ho časně z rána úklidem neprobudí. Mlčela jen a trpěla ; domluvy přivodily jí jen nové výbuchy bratrovy surovosti. Napomínal i dědeček Štraus i babička, ale Karel Zikmund byl v úplném úpadku. Šat na něm většil a chátral, celý zevnějšek pustl; on ztratil i kondice.

Oba dva, Karel i Anička, měli ještě poručníka.

Jí bylo osmnáct, bratru dvacet let. Ale ani rázné zakročení autority poručníkovy nezpomohlo. Karel z doma odešel a tři dny ho nebylo lze spatřiti.

Sestra strachem umírala. Ale když br-atr se navrátil spustíejší než jindy a ona mu jednání jeho vyčítala, stal se zrovna zuřivým a odvážil se i ruky na ni vztáhnouti. Dívka vykřikla a staří sousedé její pospíšili jí na pomoc.

Odehrál se výstup velmi bouřlivý, při němž Karel počínal si jako divoch. Zhurta žádal peníze, a když mu je sestra dáti nechtěla, spílal jí jmény nejhoršími a sápal se na ni. Špatně by ji oba sousedé byli mohli ochrániti, kdyby v tom nebyl vkročil Bohumil.

— 70 — Přicházel pln radosti oznámit milované dívce, že dostal místo v cukrovaru Jizernickém, a stal se tak bezděčně svědkem výjevu, ze kterého seznal poměry, o nichž dosud neměl nejmenšího zdáni. Karel shlédnuv příchozího, okamžitě utichl, a také Anička utřevši rychle slzy, ani slovem by byla neprozradila, co se udalo, kdyby starý čepičkář a žena jedním nepřetržitým proudem, dlouho potlačovaným, nebyli pronášeli největší žaloby na bratra a nejnadšenější, slzami bezprostředné potvrzované chvalořeči o Aniččině obětavosti, andělské dobrotě a trpělivosti, ano hrdinství, s jakýmž beze stesku snášela po měsíce již všechny křivdy a zlé nakládání se strany bratra, nejen mu odpouštějíc, ale ještě naň pracujíc bez ohledu na své chatrné síly a na své zdraví.

Co bylo plátno nyní, že Karel staré sousedy drsně okřikoval a drze zapíral, nezpomohly ani sepjaté ruce a slzy Aniččiny, aby ustali v nemilém oběma svědectví, staré dobré duše dost dlouho klidně a bez ostřejšího slova na vše klidně pohlížely. Dnes však překročeny byly všechny meze, dnes bylo by hříchem, dále tyto poměry tajiti, bylo by to téměř spoiuvinou na možném nějakém surovém skutku Karlové. Ať pan Svatoň tedy vše ví, má Aničku rád — vždyť jim to není tajno — a dovede se jí zastati.

Tak uvažovaly a tak jednaly.

Pln údivu stál tu Bohumil, pln hněvá hleděl na Karla, tím však jen více ještě jej popouzel. Konečně Karel neodvážil se přece proud řečí obou starých, vetchých lidí násilně přerušiti, ale nemoha se již vztekem udržeti, celý proud nadávek vychrlil na Bohumila, jako na vetřelce a na špehouna, a když se-71 — stra jeho poprvé ostře jej okřikla, aby dbal slušnosti, íareí jako šílený prudce proti ní pozvedl ruku a byl t>y jí jistě povážlivě ublížil, kdyby Bohumil nebyl dívku rychle odstrčil; tím však sám nahnul se Karlovi do rány, která mu dopadla na témě. Chytl se oběma rukama za hlavu a vrávoral na pohovku. Karel sebrav ve zmatku nějaké knihy, vytratil se.

A zas odpočíval Bohumil v útulném tom pokoji jako v lednu na divauě; jen že dnes neležel, seděl vedle Aničky, ruku svou kolem šíje její měl ovinutou a mluvil k ní a díval se jí v oči, z nichž zvolna kanuly veliké slzy.

Mluvil k ní, že ztratila bratra a chce-li najíti ochrance. Mluvil k ní, aby přijala jeho pomoc. Zapřísahal ji, aby neobětovala život svůj nehodnému.

ale pokusila se nalézti světlý paprsek v budoucnosti.

On že jako ona nemá nikoho již na světě, tak aby se stali sobě navzájem něčím. Nemůže-li ji pojiti k němu láska vroucí, tož aby její přízeň a sympatie změnily se v opravdové věrné přátelství k němn, plné upřímnosti a laskavé důvěry. Jeho lásce že bohatou to bude odměnou a světlem jasným jeho dráze životní.

„Jak jste dobrý, jak shovívavý," dechla hlasem, kterýž chvěl se pohnutím.

„Svolujete?" Úže ji přivinul ke svému srdci, mocně bušícímu.

Sklonila mu hlavu na prsa a jeho vroucností, jeho dobrotou překonána, slzíc i usmívajíc se záro ven, chopila i levici jeho a sama položila si ji na své bohaté tmavé vlasy.

— 72 — Nemohlo býti odpovědi výmluvuéjší.

Držel teď rozkošnou tu bytost objatu a poprvé v blahu nevýslovném sklonil svůj ret na krásnou její hlavu, líbal jí oči, ústa i šíji, a ona se nebránila.

„Moje Aničko, moje Aničko!" opakoval stále hlasem rozechvělým, jako by se chtěl utvrzovati, že není to sen, že opravdu jest jeho.

Na listech břečtanu hrál planoucí svit západu, a kanár v kleci skákal nepokojně s bidélka na bidélko, tikaje pronikavě a jen chvilkami krátký hluboký trilek z hrdélka vyrážeje.

„Nebolí vás již ta rána?" po dlouhé pomlčce ptala se dívka hladíc mu vlasy.

„Což budeme si stále tak cize říkat ?" ptal se on místo odpovědi.

„Nic tě již nebolí?..."

„Nic, nic, moje, moje Aničko !u Pak povídali si o budoucnosti. On tedy přijde do Jizerníka a nastoupí své místo již prvním zářím.

Bude míti vše, co potřebuje, ona může používati těch několika zlatých úroků, jež plynou má z jeho podílu asi půltřetího tisíce zlatých. Nechtěla o tom ani slyšeti. On však tolik jí domlouval, tak prosil, aby pamětliva byla svého zdraví, a že, má-li se šetřit jak náleží a nepracovati do nocí, nemůže ohradit přece mimo celé živobytí a šatstvo ještě i nájem, a že mu to bude drahým znamením přijetí jeho ochrany, až konečně slíbila, užiti dle potřeby této jeho nabídky. On s ní půjde zítra k jejímu pornčníkovi, svěří se mu se svou láskou k ní i se svými zámysly, poprosí ho o jeho přízeň i svolení, a zároveň požádá ho o opatření, aby byla jista před útoky bratrovými.

Nahlédla, že kroky ty jen k jejímu dobru čelí.

Přece vsak, vzpomněvši si na bratra, byla plna neklidu. Bohumil slovy co nejšetrnějšími ji těšil a zavedl pak řeč na budoucnosť svou.

Budou to ovšem kruté chvíle, až odloučen od ní, celé měsíce bude nucen čekati, než ji opět uvidí; těžké budou proň jeho povinnosti. Bude je však plniti co nejhorlivěji a nad ně ještě se přičiní, aby co nejdříve dosáhl toho postavení, aby ji mohl pojati za ženu, uvésti ji do své domácnosti a viděti tak nejkrásnější svůj sen uskutečněný.

„Ó, nedoufal jsem nikdy v takové štěstí," mluvil blahem překonán a opět líbal drahou její hlavu.' „Ted1 by nás měl tak vidět Jindřich," prohodila ona, ale hned cítila, že to bylo velmi nevčasné.

Nečekajíc proto ani, až co on řekne, dodávala: „Není mi již nebezpečna vzpomínka na něj. Vše je již dávno pochováno, zapomenuto..." A zadívala se při tom do neurčitá.

V pokoji se šeřilo, jen u okna bylo dosud jasno.

„... přišla mi jen na něj myšlénka ... z vděčnosti.. .proto, že kdyby jeho nebylo, nezažili bychom tohoto krásného okamžiku."

Bohumil neodpovídal; cosi mu namlouvalo, že poslední slova Aniččina znějí jaksi podivně chladně.

Ona dosud dívala se do neurčitá a jen úkosem naň chvilkami pohlédla. Domníval se, že nyní v duchu přirovnává jej k bratru, a bolesť sevřela mu srdce.

„Aničko, nevzpomínej, nevzpomínej naň..."

vyrazil posléze ze sebe a uchopil ji za obě ruce a mocně je tiskl. „Nezasluhuje toho..." dodával.

— 74 — „Nevděčný!" řekla ona tónem pólo láskyplným, pólo žertovným, a položila svou hlavu na jeho hrud.

Šeřilo se víc a více.

V tom rázem vnikl jasný proud světla do pokoje. Babička přicházela s lampou. Lekli se jí té měř a byli plni rozpakův. A za babičkou šel stařeček a nesl na tácu dvě sklenice piva.

„Musíte si připít, děti, na ten večer!" s dobro tivým úsměvem povídala babička, a dědeček se sklenicemi již stál u nich a také se usmíval, jak oba zčervenali.

„Abyste se dočkali těch let, jak my, a v té spokojenosti," přál jim a díval se při tom dojímavě na svou stařenku.

VIII.

Toho večera vážný a tichý druhdy Bohumil zrovna letěl radostí domů. Ujednání s milovanou dívkou věrně dostál. Poručník Aniččin, starý přítel zemřelého jejího otce, schudlý, ale poctivý měšťan a krejčovský mistr Pražský, ujistiv se o jeho poměrech i ryzosti jeho záměrů, stiskl mu pravici vyhublýma, třesoucíma se rukama svýma, ale pevným slovem slíbil, že nad Aničkou bdíti bude, aby od neurvalého bratra příkoří snášeti nemusila. A hned na doklad slov svých nabídl jí útulku ve svém skrovném příbytečku.

Konec srpna stal se tak oběma mladým lidem dobou čistého štěstí lásky. Karel Zikmund ani se neukázal. Ob čas přicházel pozdě v noci do bytu — 75 — v Konviktské ulici, ale časně z rána již byl ten tam. Jak a čím se živí, nikdo nevěděl, ale zpustlý zevnějšek jeho hlásal, že protlouká se nevalně. Poručníkovi, jenž ovšem měl za povinnost ostře mu domluviti i varovati jej, aby snad neučinil poctivému jménu svému hanbu, a jenž k tomu účelu jej překvapil svou návštěvou jednou hned po šesté ráno, určitě prohlásil, že od prvního října chce sloužiti ve vojště. Stařec mu nebránil, ba byl tomu rád, uváživ, že vojenština může vskutku býti jediným snad ještě prostředkem k uvedení lehkomyslného mladíka v život pořádný. A Karlovi opravdu nic jiného nezbývalo. Další studia učinil si téměř nemožnými, a tak chtěje zakryti svou špatnost, hrál si alespoň na nešťastného.

čas štěstí rychle plyne. Než milenci se nadali, nastal předvečer prvního září, a s nitrem, aaplnéným svírající bolestí, ale zároveň s nejkrásnějšími nadějemi v budoucnost Bohumil loučil se s Aničkou, časně z rána měl odejet a večer ještě sejít se s bratrem.

Loučení bylo plno tklivých momentů. Sličná dívka opravdu vřelou náklonností byla přilnula k Bohumilu, a jemnocit její měl jen slova nejněžnější a pohledy nejvděčnější a nejšťastnější pro toho, jehož bezměrná láska ze tmy sklamání dovedla ji opět vyvésti na výsluní klidu, spokojenosti a zalíbení v životě. Nebyla to vášeň lásky, jakouž druhdy pociťovala k Jindřichovi, ale sama si přiznávala, že nad pomyšlení dobrého a něžného Bohumila má z celé duše a upřímného srdce ráda. I dívala se budoucnosti jasným okem, ba s pocitem blaha vyvolaného vědomím, že oblaží život jiného, že bude Bonami— 76 — loví štěstím, kdežto zas ona s oddaností a ráda proň žijíc nalezne v plápolu jeho lásky dosti tepla pro své srdce. V těchto jejích pocitech nebylo ani stínu klamu, ani stopy přemlouvání.

„Na šťastnou shledanou!" volala za ním, „a piš co nejvíce !" když po políbení Bůh ví kolikátém opouštěl šerý průjezd starého domu na Malém Staroměstském náměstí, kde bydlil poručník Aniččin. Ještě naposled ohlédl se po dívce milované, která jej byla se schodů doprovodila a nyní před domem v prostých, ale vkusných letních šatech svých za ním hleděla, a již zahnuv za roh, ztratil ji z očí, T srdci však tím jasnější obraz její chovaje.

Přelétl takřka ulici Karlovu a Husovu třídu a chvátal dále přes Perštýn do ulice Spálené, kdež bratr jeho bydlel.

Bohumil vídal Jindřicha nyní velmi zřídka. Ač z jeho rukou přijal své štěstí, přece zavládla jakási nepopiratelná napjatost mezi oběma bratry, kterouž oba velmi dobře cítili, ale kteráž oběma byla skorém vítaná. Do jejich vzájemné důvěry vloudil se stín nepříjemného vědomí, že jeden druhému milenku postoupil. A tento druhý nejen že někdy nemile nesl vzpomínku na tento čin, jakýmž dosáhl svého cíle, ale i pocifoval časem vůči tomu prvnímu jakousi nevážnosť pro jeho jednání, celkem přece jen málo šlechetné, třeba by z něho byl měl prospěch. Oba bratři stýkali se tedy nyní jen v případech nejnutnějších, jakým bylo na příklad dnešní rozloučení se bratra, vstupujícího poprvé do veřejného života.

Z menší části uvolnil bratrské svazky mezi oběma také změněný způsob života Jindřichova.

— 77 — Tento kandidát stkvělo partie zařídil se od několika měsíců zcela dle požadavků společnosti, v níž chtěl pevně uvíznouti, tak aby již předem nic nevadilo jeho záměrům. Dával v sázku zbytek svého jmění a hrál o své štěstí.

Opustil svůj malý pokojíček ve starém domě zastrčené uličky a najal slušný mládenecký byt o dvou světlých pokojích v ulici Spálené, jejž elegantně si dal zaříditi. Nechodil více do své malé hospůdky na obědy a na večeře, nýbrž navštěvoval jen místnosti nejlepšího rázu, kdež snažil se do styku přicházeti s osobami veřejnosti. Jen s takovými nebo též s mladými pány nejzámožnějších vlasteneckých rodin Pražských bývalo jej vídati v šatech moderního střihu, kterak na promenádách po Příkopech poutá k sobě svým zjevem vskutku ušlechtilým všeobecnou pozornost.

Sám říkával sice, že nenávidí všech těchto komedií, že protivná jest mu společnost mladíků nazvíoe duchaprázdných, lovících pomocí svých strýčkův a známostí pohodlná, bezpečná a výnosná místa zároveň s bohatými nevěstami, ale že nechce a nechce zůstati chuďasem a že tedy musí s vlky výti. Pražská „zlatá mládež" ráda jej do svých kruhů přijala ; měl titul a pěkný zjev, uměl se chovati, nosil špičaté botky a páchl parfnmem a mimo to získala tak společnost ta v mladém tomto muži i básníka a spisovatele do svých kruhů, člověka nepopiratelného ducha, a to bylo vskutku něco nového, příjemného, nebot z ducha jeho i na ně padal odraz. A pak, když mají mezi sebou spisovatele, nejsou snad přece tak povrchni, tak bez jádra, jak se jim vytýkává. — Bohumil vystoupiv do prvního patra nového 78 domu, zastavil se u dveří, na nichž upevněna byla emailová tabulka s černým nápisem: N Ph. Dr. Jindřich Svatoň.

Bratr sám mu otevřel. Byl se oblékal právě k večerní hostině u známého bohatého obchodníka s obrazy, Goliáše, vlastně u jeho paní, jejíž vášní bylo shromažďovati v některé dny ve svém saloně vybraný a přebraný výkvět Pražské společnosti.

„Odpust, prosím tě, nemohl jsem odříci," po uvítání omlouval se Jindřich, „ale nezdržím se a přijdu dojista do deseti hodin, kam ti jen libo bude."

„Edo tam bude ?" ptal se Bohumil usedaje na pohovku.

„Ah, velmi hezká společnost. Universitní profesoři Zelina a Rovenský, malíř Matas, ředitel Ruprecht, sekretář Eódl, herec Švehla, mladý sládek Bouček, kritik Turba a noví dva páni koncipienti zemského výboru Daneš a Fruhweiu..."

„Již postoupili ?"

BNejen to, ale již loví i nevěsty."

„Pozoruji. Celá společnost kandidátů ženitby.

Má paní Goliášová dcery?"

„Což jsi v Praze první den?"

„Nejsem zasvěcen v ty poměry."

„Dcer nemá, ale kdo k manželům Goliášovým chodí, znamená již něco ve společnosti, a o partii pak není zle. Udržujeť paní v jiné dny cerkle dámské, jež navštěvují chot přísedícího zemského výboru Hlávky, paní poslancova Dobrá, manželka městského rady advokáta červenky, chot podnikatele staveb Chalupecká, pak bohaté vdovy Kubešová a Danie— 79 lová, majetnice domův, a všechny tyto dámy mají dcery na vdavky."

„Je tedy u paní Goliášové zaopatřovací ústav sňatků ?" smál se Bohumil.

„Salon, dětino, salon !" odpověděl se zvláštním přízvukem Jindřich, a povytahuje před zrcadlem své manšety, dal se také do nuceného smíchá.

„Jakého parádníka děláš!" neupřel si poznamenati Bohumil.

„Můj milý, svět to žádá. Chceš-li do společnosti, musíš jí vyhovovat, a bez společnosti a mimo ni, byt jsi třeba psal virtnosní básně jak Musset a romány jak Dickens, zůstaneš u nás spisovatelem chuděrou, jemuž každý bohatý pekař do očí se směje, aneb co horšího, dobrodiní si osmělí prokazovat."

Do veselého tónu, s jakýmž pronesena býti měla tato slova, mimovolně přimísil se zvuk trpkosti.

„Píšeš teď něco?" odbočoval od směru rozprávky Bohumil.

„Dámám do památníkův a pak — studuji společnost — mám v plánu román. Zkouším také can„ Básní jsi již nechal ?"

„Jsem pro ně na špatném vzduchu. Ten, jejž dýchám, ještě nejlépe svědčí feuilletonistům.. . Kde se tedy sejdeme?" odbočil teď zas náhle Jindřich.

„Počkám na tebe třeba ,u Velebilů'."

„Dej pokoj s takovou krčmou ! Tam více nevkročím. Člověk ztrácí na lesku, jenž stojí dlouhou práci i přemáhání, vkročí-li do takové šosácké pijárny. A pak je cítit kouřem."

„Vždyť jsme tam chodili..."

— 80 — B Ano, dokud jsem byl blázínek a neviděl před sebe na deset křokův. Ale nyní počítám s poměry. . .

Nevběhnu do nebezpečí, aby mne tam někdo viděl.

Víš co, přijd1 k ,Šarlatům' l" „Necítím se tam volným. Ta škrobenost tam mne tísní."

„Tak dobře, povolím ti, sejdeme se tedy v Jágrově vinárně."

„Nu, přijímám!" odhodlal se Bohumil, ač s patrným váháním. Pak vyprovodil bratra do Štěpánské nlice, kde Goliášovi měli dům. Nebylo mu však volno, když tak vedle Jindřicha kráčel. Chtěl mu říci, že dle jeho mínění jde po nepravých cestách, a mimo to ošíval se ve svém poněkud již ošumělém, dobrém, ale studentsky neůpravném obleku, když pohlédl na bezvadnou úpravu svého bratra. Cítil, že se k sobě nehodí, že se příliš odcizili. Vzpomněl, jaká změna se stala za necelý rok.

„Jak daří se tvým kolegům v pere, Hrnbešovi, Světelskému, Bnrghartovi a ostatním?" ptal se, aby přerušil nepříjemné mlčení.

„Jsou stále nuzáky, jakým i já byl před rokem a jakým byl bych dosud, kdybych byl nepřišel k jiným názorům. Hleď, Světelský a Bnrghart jsou kolegy Fruhweina a Daneše; dnes tito dva páni koncipienti leda jen útrpně se usmějí na ubohé písálky, mající vybledlý klobouk a ošonpané rukávy. A stkvěle talentovaný Hrubeš je ještě politování hodnější. Blouznil s nejryzejším zápalem šest let o krásné slečně Louise Chalupecké, dcerušce dámy, kterouž jsem prve jmenoval, a ve snivé hlavince slečinky také ta— 81 — nul obraz mladého, sličného poety; a teď převezme mu ji takový hlupáček, sládek Bouček. Ach, pravím ti, ti lidé jsou pošetilí. Myslí, že něco dokážou, napíší-li ročně svazek básniček, že se na ně národ dívá, a zatím za našich poměrů měl ondy pravda krajan Hrubešnv Yorel, který je někde komtoiristou s nadějí na účetního, když pravil: „Prosím vás, co ten člověk myslí, a£ si hledá místo; vždyf je jen takový obejda."

Jindřich dal se po těchto slovech do suchého smíchu. „Velmi dobrý výraz!" prohodil konečně hlasitě, „obejdal Ano, anot Nemají kusá praktického ducha tito lidé a peněz ještě méně a proto ocitují se v situacích, jež nutně je v očích společnosti musí připraviti o respekt. Abych ti řek', každý nzenář čeká, až ho pozdraví takový škrabálek, a u takového mladého pana Boučka, jenž zdědil pivovár, jsou chátrou, luzou, nic jiného, věř!"

Jindřich se velmi rozohnil, mluvil neobyčejně prudce a hlasitě, a slova jeho měla přizvu k zlobné trpkosti. Hlas se někdy zachvěl, někdy zajikl, jako by z hrudi překážka do hrdla vstupovala.

„Ale já si umínil," pokračoval, „že se za ně na té nemravné společnosti pomstím. Jen co nabudu prostředkův a pevně v ní budu seděti. Mě každé to slovo ponížení, pronesené po straně neb i ve tvář takovému hodnému hochu, jehož neštěstím celým je, že má více talentu než jmění a proto je v opovržení u lidí, kteří mají více jmění než talentu, každá ta urážka do duše raní. Vždyf připomíná mi neomaleně, že nejsem také nic jiného než takový ,obejda', vynmělkovanými poměry před společností vyvýšený LTBU8E: Bratři. g \ — 82 — nad ty, o nichž se to říká bez ostychu. — Bože, jen míti moc k vychrstnutí své trpkosti bez obalu !

A té moci dosíci musím. Ejhle, zde jsme u cesty k ní."

Bohumil, jenž kráčel v matenici myšlének podle Jindřicha nevěda, co si má po těchto slovech energicky, ano vášnivé pronášených o bratru myslit, pozvedl teprve oči, když tento se zastavil a zpozoroval, že stanuli již před výstavným domem ve Štěpánské ulici, který náležel obchodníku s obrazy, Goliášovi. Jindřich stiskl mu ruku a se slovy: „Na shledanou po desáté u Jágra!" zahnul z osvětleného průjezdu v právo na schodiště.

Dnes po dlouhé době poprvé zdálo se zase Bohumilu, že Jindřich jen zevně se změnil, že v jádru zůstal šlechetným, ale že hraje velmi odvážnou hra.

Kráčeje vědomě a energicky k určitému cíli, že položil na cestu i osobní spokojenost a snad i vlastní srdce. Snad opravdu jen smělým svým účelům obětoval svou lásku... ale pak by byl Aničku nepřestal milovati... Ó, ne, ne, maskuje jen holé prospěchářství a volbu pohodlného života nějakými směšnými plány. Mstít se na společnosti, kteráž konečně žije ve svých sférách, jak chce l Proč se chce vedrati do ní lstí, uskokem? — Ať nabude jinak jmění než uskokem. Vždyť konečně žurnalistika mu k němu může poctivě dopomoci, a takovou cestou do bohaté společnosti proniknuv, ať teprve diktuje! Ale ženitbou bez lásky, to je nemravnější než co ta společnost páše ve své obmezené nadutosti. Tot prostředek hanebný, třeba by účel byl konečně šlechetný. Jen ať se nevytrestá sám. A zdali pak má již nějakou partii za lubem? Musí se ho zeptati a Jágra.

— 83 — V takových a podobných myšlénkách Bohumil kráčel k svému příbytku ve Smečkách, do svého skromného studentského pokojíčku.

Kolik chvil nejsvatějšího nadšeni, nejčistšího štěstí, ale kolik také bezsenných uocí, zmítán umořujícími pochybnostmi a v bolestech srdce nevýslovných uprostřed prostých těch čtyř stěn strávil! Kolik nadějí zde klíčilo, rostlo, a zase vadlo a zmíralo, kolik pocitů nikdy nepoznaných, nikdy neviděných představ vnikalo mu zde do srdce i do hlavy! — U malého onoho stolka v rohu, s oprýskaným na povrchu dřevem a rozviklanými nohami sedával do nocí u knih a často přistihl se, kterak maně a bezděčně na okraj hrubé podložky, vroubený chemickými značkami, počal kresliti roztomilou dívčí hlavinkn s kučerami, dotýkajícími se krásně klenutých obočí, a pod synthetiekými obrazci organických sloučenin řady mastné i aromatické maloval v luzném snění nejrůznějšími písmy od francouzského rondu až po titěrnou gothikn nejpodivnější zdrobněliny sladkého jména té, na niž myslil, od Andnlinky až po Netynkn, od Nanony až po Nanynku.

Co smělých plánův se tu budovalo v nočním tichu. Úzké stěny šířily se na prostot tovární, tikot hodin vzrůstal v hukot strojů, police s několika chemikáliemi měnila se v důkladnou moderní laboratoř.

A jindy zase z některého rohu vynořila se půvabná postava tmavovlasó dívky kvapící s rozevřeným náručím k jeho lůžku a sklánějící se pak k políbení na jeho tvář.

Bohumil cítil tesklivé svírání když kolem se rozhlížel. Teplá vláha tlačila se do očí. Dojat hleděl 8* — 84 — zvláší na každý kas nábytku. Pak když spočinuli zrak jeho na velikém kafru, připraveném již na cestuj a opatřeném těžkým zámkem, a na důkladné bedně l s knihami a peřinami, cítil, jak tesknota vzrůstá a žel jedva již slzy zadržuje. Musil odtud, pryč ze samoty,| povyrazit se.

I vyšel zase na ulici. Půjde alespoň na skok l k Yelebilům, vždyf musí se i tam rozloučit. Sotva l tak se rozmyslil, vzpomněl na slib bratru daný a] tak i na něj. Vzpomněl vycházeje z nízkých vrátí na doby, kdy Jindřich s ním v tomto domě, v témž pokojíčku zůstával. Byl tenkráte rovněž pln nadšení a pln plánů. Dnes sice také má své záměry, ale oč bylo čistší jeho myšlení, oč vznešenější jeho snahy zrozené v prostém studentském pokoji, než ty, které ozývají se v duši jeho dnes, v ovzduší salonu, mezi výkvětem společnosti?

Trpkost rozlévala se mu z těchto myšlének v duši Chtěl se vybaviti z nich . . . nač si jimi kaliti tuto chvíli?

Zapadnuv do malé tiché hospůdky „u Yelebilů", která jako jeho pokojík ve Smečkách chovala prou tisíceré vzpomínky na počátek jeho štěstí, oddal se celou duší myšlénkám na ně a byl nemile překvapen, když přistihl pojednou zrezavělé ručičky na očaděném ciferníku v nepříjemné poloze, připomínající mu jeho slib. Nerad vybral se k Jagrům rozloučiv se ještě srdečně s hodným Kajetánem Velebilem, starým „strýčkem studentů".

Trapné Čekání v elegantní vinárně vyneslo však Bohumilovi jen bolestné přesvědčení, že bratr on nestojí, že ve víru zábavy naň zapomněl, že je proň tak dobře jako ztracen. Jindřich krátce nepřišel.

— 85 — Jloto nedostání slovu působilo na Bohumila dojmem, (jenž ztrpčil mu poslední den v Praze.

Ani na nádraží ráno Jindřich se nedostavil, l vyspával bezpochyby. A tak již bez dalšího rozloul cení Bohumil vstoupil do vagónu, jenž dopraviti ho [měl do Jizerníka.

Odjížděl z Prahy, kde neměl přátel a kde ztratil bratra, ale kde získal bytost, pro kterouž, dá-li Bůh, za čas se vrátí, aby ji odvezl ke svému krbu.

vin.

Je-li skutečnost pro květ naděje studeným jíním a je-li třeba tepla lásky a víry v ideály, aby květ ten nepohynnl, tož život technického úředníka cukrovaru jest pro něj ostrým mrazem, jehož účinek zmařiti dovedou jen plápoly vášnivé lásky a nezvratné víry v dobro.

Bohumil Svatoň ve fabrice Jizernické brzy se o tom přesvědčil. Sotva jenom nahlédl v život praktický, a již jej mráz ovanul. Pozoruje život dělnictva, stýkaje se s ním a vnikaje v něj cítil, kterak názory jeho se otřásají, kterak zarůžovělé světlo před očima jeho se temní; přidělena mu s počátku funkce pouhého figuranta, dozorce při skládání uhlí a rovnání jeho ve figuru. Nucené setrvání při funkci té od šesti hodin z> rána do šesti, ano někdy do osmi večer, cizosť okolí, nezvyklost poměrů, upjatost jeho chefa i adjunktů vůči němu, nováčkovi, naprosté postrádání paprsku přátelství: to vše nanejvýše trapně Bohumila dojímalo. Dosud byl ve službách vědy, kteréž se zálibou, ba s láskou oddán byl. Jak ji za— 86 — činal pronikat, v tajemství její se zasvěcovat, hruď jeho šířila se pocitem hrdosti a vážnosti k sobí . . .

a teď najednou viděl, že má být jen dobrý k dozorství při skládání uhlí. Cítil se ponížen, uražen, roztrpčen . . .

Leč to vše bylo jeu počátkem dalších sklamání.

Y Praze v duchu viděl se již o kampani v moderní laboratoři prováděti přesně podrobné analyse zboží, odpadků, spodia, vápence, kotelních plynův, a co zatím naň čekalo: od šesti do desíti zkoušet řepy, nic než řepy, leda někdy též vyloužené řízky, 60 až 80 saccharísac a polarisac denně, od šesti z rána do desíti večeři Jak jej namáhala krutá ta služba!

Oko pro polarišace ztrácelo citlivosti, již odpoledne vždy zmocňovalo se ho nervosní chvění, 'modravá kola vznikala a létala mu před očima, čelo pálilo, srdce se třáslo. E tomu přes tu chvíli ředitelem i adjunkty při své práci vyrušován byl: „Pane Svatoni, jděte se podívat do řepníka a vyčiňte jim, že dávají málo řepy, nemám času sám tam jít!"

„Jděte vydat do špodárny dřevaky!"

„Jděte kontrolovat, zda správně vyprázdnili filtr!"

A musil do řepníka, do skladiště, do špodárny, kdy čekalo naň nových dvacet vzorků řep, kdy nevěděl, kde mu hlava stojí. A když konečně desátá hodina večerní se přiblížila, kdy úplné byl ochablý, radili mu, aby nyní všímal si manipulace, aby hleděl osvojiti si znalost práce na jednotlivých štacích.

On poslechl. Napínal ochablé, otnpělé smysly, až úplně vypověděly mu službu. Ztrmácen ubíral se kolem půlnoci do svého pokoje a ulehl na lůžko.

— 87 — Ale dlouho — děsně dlouho to trvávalo, než usnul.

Spíše však to byla mdloba než spánek, co jej zachvacovalo. Z té mdloby často leknutím a s čelem spečeným se probouzel.

Míval trapné sny. Zdávalo se mu, že stále polarisuje — zinmičně rychle. Vzorků řep a řízků však stále přibývá, již čeká naň sto, dvě stě zkoušek, a musí býti s nimi do večera hotov. Pracuje bez dechu.

Srdce mu buší, hlava hoří, hruď naplňuje se smrtelnou úzkostí .. Y tom se probudí, oddechne si a pozoruje, že opravdu srdce tepe k rozskočení — — Někdy do rána již nemůže usnouti . . .

Jindy zdá se mu, že obsluhuje parní ventily při difúzi. Dívá se na teploměry zahřívačů, snaží se docíliti předepsané skály. Nedaří se mu však; rtuťové sloupce jako by ztuhly, nehýbají se. Marné úsilí, marné namáhání. Y tom vyskočily dva náhle až na 70 stupňů a stoupají úžasně rychle. Přiskočí, uzavírá těsně ventil, sloupec však stoupá výše ... již je na devadesátém stupni. Probůh, řízky se spaří a neštěstí je hotovo; stává nepoteče . . . Yší silon tedy uzavírá ventil, na čele vyvstávají mu krůpěje potu, zrak vytřeštěn je na teploměr; ten však stonpá a stoupá.

Bože, pomoz! Mamo. Již skočila rtuť na 100°, na 120° ... A opět se probouzí a cítí sžíravou palčivosť na levé straně hrudníku.

Pokouší se opět usnout. Nechce ani rozsvítit, aby se podíval na hodiny. Zavírá oči, ani se nehýbá a pokouší se dýchati zvolna, z hluboká; při tom snaží se, aby očima pod víčky nehnul. Leží na pravé straně a přece cítí v uchu, jak mu srdce mocné buší, cítí téměř krev k mozku cvakat. . . Pochybuje sám, že usne ale cítí takovou unavenosť, slabost, — 88 — ano mdlobu, že působí mu pocit ten chvilkami závrať. Strašné chvíle . . .

V tom slyš! Klepají na dvéře. To je ponocný.

„Vzácný pane, už je čas! Za půl hodiny je šest."

Vyskočí z lůžka a strojí se. Závratí div nepadne. Ale musí, musí . . . povinnost volá!

V těžkých těchto chvílích jediným okřáním je myšlení na Aničku, víra v lepší budoucnosť. Bez té by podlehl. Ta vlévá mu život do žil, sílu do umdlévajícího těla a jakýsi vzpružující vzdor. „Pro ni, jen pro ni snáším vše a lpím na té existenci."

PíSe jí dvakráte v témdni. Nechce jí zarmoutit, nepopisuje tedy své útrapy, ale své naděje. Kouzlí si její obraz, oslovuje ji nejsladšími jmény, slibuje vytrvalost v práci, necouvnntí před obtížemi, snahu neúmornon k urychlení svého cíle. Nazývá ji andělem spásy, hvězdou útěchy, bohyní života . . .

A jen je-li mu zvláště bolestně, vloudí se do péra tichý stesk. Hůře bývá však, když tíže povolání někdy neobyčejně krutě naň naléhá, tak že cítí neodolatelnou touhu hned, v tom okamžiku někomu si postěžovat, ó, jak rád by tu odskočil do svého pokoje a psal Aničce! Ale nesmí, musí mlčet, setrvat a cítit zvlášť palčivě, jakým je otrokem. Tu všechna žluč se mu rozlívá útrobami a taková nenávisť jej pojímá k jeho povolání, že okamžitě by uprchl.

„Raději budu čekat několik let na snplenturu neb na místo v továrně na umělá hnojiva, raději budu praktikovat bezplatně v pivovaře a přehazovat slad, než bych žil v této otročině," nmiňnje si zoufale.

- 89 — „Nemůže býti hroznějšího povolání, nad ono podřízeného technického úřadníka v cukrovaru, toť život psí, člověka vzdělance nehodný. Odejdu, opustím jej. Napíšu o tom Aničce . . .

Můj Bože, můj Bože, ale zde přec kyne zas co nejdříve existence, jinde bych niusil na ni čekat; tady za dva roky mohu býti adjunktem . . . Přemohu se ještě tentokrát, vždyt snad to nebude věčně trvat."

Tak se těší a kouejší svůj hněv. Ale marné těšení. Cosi v nitru se vzpouzí a volá: Vždyt zahyneš zde, otupíš, spas se. Yšude chleba o dvou kůrkách.

Přece se neobětuješ!

Ale když nejpevněji je odhodlán opustiti nenáviděné, proklínané povolání, přijde psaní od Aničky.

Plné slov lásky a naděje, že Bůh dá a snad brzy budou svoji. Rázem je vše zapomenuto, vzdor ututlán, nenávist utopila se v moři blaha.

Pracuje s novou horlivostí, učí se snášeti bez reptání a snaží se vzbuditi pro práci zálibu.

V poslední době však listy Aniččiny velmi ho znepokojily: Karel na vojně stížen byl chrlením krve. Bezpochyby prý zárodek nemoci ulovil si již svým nezřízeným životem, a námahy na vojně i počasí snad přispěly k vyvinutí jejímu. Leží prý ve vojenské nemocnici, a stav jeho vzbuzuje obavy. — Než ještě Bohumil odpověděl, aby miláčka svého potěšil, přišel druhý list, v němž Anička oznamovala, že lékaři vzdávají se vší naděje, že byla s poručníkem u bratra, a ten jest tak bídný, že sotva dva dny vydrží.

„Můžeš-li, přijeď, jsem lítosií také churava," končil dopis.

~ 90 Anička nevěděla, co je služba v cukrovaru a a zvláště v kawpani. Jinak by svým vyzváním Bohumilu nebyla dala cítit, že je nyní pouhým strojem hez vůle, nebyla by rozryla znova jeho rány. Nemůže se přece odvážiti žádati za dovolenou a udati za příčinu, že umírá jeho bývalý přítel, či snad má říci, že přítel ten jest bratr jeho zaslíbené dívky?

Cukrovarní volontér a nevěsta! Vysmáli by se mu.

Ne, ne...za žádnou cenu. A kdo ví, dostal-li by dovolenou i kdyby jeho bratr umíral! — Pocitová! dojista ve svém nitru stejnou bolest nad bolestí Aniččinou a slovy útěchy snažil se uleviti jí v zármutku jejím, zároveň vysvětluje, proč přijíti nemůže. Napsal dokonce, že snad pro poklid její i čest jejího jména lépe, když bratr tak málo nadějný zemře, a sám byl o tom přesvědčen. Neměl Karla rád, ba nenáviděl ho pro jeho chování k sestře. Míval vždy před ním obavy, jichž je teď prost.

Další list Aniččin, trochu vyčítavý a pln bolesti pro zemřelého bratra, oznamoval mu, že Karel zemřel a jest již pohřben. To bylo koncem prosince.

Bohumil cítil, že nutno nyní s Aničkou mluvit více než jindy, že slovo psané jest vždy jen chladné, ale nebylo zbytí, musil setrvat až do konce kampaně. V rozechvění rozrušujícím a při činnosti zvýšené strávil poslední měsíc, jen aby získal trocha přízně chefovy pro prosbu o dovolenou, o niž chtěl nyní žádati. Jaké však bylo jeho sklamání l Sotva se dořezalo, odejel adjunkt jeden, pak druhý, on musil čekati až do března. Jedinou útěchou v té době mu bylo, že listy Aniččiny jevily zase již klidnější mysl a bývalou laskavost. Tím ko— 91 — něžně i Bohumil se upokojil, ba těšil se z pomyšlení, že má jedna kampaň za sebou. První, nejhorší . . . Teó" nastanou dnové dojista lepší, teď, kdy bylo vše již uklizeno, dělníci z větší části propuštěni, nastane i jemu ve fabrice doba poklidu, odměna za dřívější trýzeň. ..

Zmýlil se ! Trochu arci se ulevilo, ale čekaly naň nedůstojnější práce, než za kampaně.

Celé neděle stál teď u lidí, kteří cídili desky a sytá kalových lisů. Jaká to funkce pro člověka, který přestoupil práh akademického občanství, který skládal odborné zkoušky státní! Namáhání sice méně, rozlítnělosti a trpkosti však více. Není rafinovanějšího způsobu urážky, než uložiti ponižující práci, ohnmil nenáviděl svého chefa, ač ten mu neřekl říkrého slova, naopak byl méně upjatý vůči němu téměř laskavě zdvořilý. Ale Bohumil domníval se, c v jiných cukrovarech zacházejí s chemiky mnoem důstojněji, že, když již v kampani nevede se im lépe než jemu, přece po kampani bývají ušetřeni akovýchto umořujících, ducha ubíjejících funkcí.

Neříkal však nic a trpěl bez nářku, aby napoled nezhatil si vůbec dovolenou. Obdržev ji konečně březnu, zapomněl okamžikem na vše a byl by právci padl kolem krku a nazval jej svým největím dobrodincem. Dlouhá doba odříkání, útrap, boestí, bázně byla teď jedva temnějším bodem v růíovém světle jeho blaženosti.

Uviděl zas Aničku, uviděl zas Prahu po půl sedmu měsíci!

Jak byla krásna Anička, jak vznešená Praha, ak veliké bylo jeho štěstí!

— 92 — IX.

Ale Anička lekla se přímo Bohumila, kterak sešel. Byl ve tvářích vpadlý a bledý, z celého vzezření byla patrná únava, ospalost. Při hovora pak z odpovědí Bohumilových znamenala i jakousi duševní ochablosť, liknavost. Co se s ním venku děje ?

Odkud ty změny?

Vidí na něm radosť a štěstí bezměrné, cítí, že láska jeho k ní plane takměř silou zdvojenou, a nemůže si tedy vysvětlit, odkud ta tělesna sklíčenost.

Vznikla v ní obava o jeho zdraví, neklid, jenž ji nutil stále mu opakovati, aby se šetřil, a připomínati mu přímo směšné prostředky opatrnosti.

Bohumila, jemuž jinak každé slovo Andulčino bylo andělskou hudbou, tato její úzkostlivosť, když utišil se první nával radosti, dráždila. Nepozoroval na sobě, že by byl tělesně sešel a duševně ochabl, a viděl tedy v jejím napomínání cosi neodůvodněného, neočekávaného, pro co snažil so najíti příčiny.

„Hledívá na mne tak upřeně, skorém smutně, je tedy dojista překvapena mým zevnějškem, a patrně nemile překvapena. Ztratila mě z očí a myslíc snad na mne za mé nepřítomnosti, představovala si mne méně všedního, zajímavějšího, statnějšího. Dokud jsem byl v Praze a stále jsme se stýkali nepřirovnávala mne k jiným, ale jistě se tak dělo za naší odloučenosti. — Však z čeho ji to viním ? Což by byla tak povrchní? Což nerozhodovala by u ní o náklonnosti hodnota vnitřní ?

__ QQ _ •*~™ fjO ^^ Ah, ženské jsou marnivý, lichotí jim, když předmět jejich lásky jest i zjevem pozornhoden ... Snad potkala kdesi Jindřicha, snad s ním dokonce mluvila. ..

Ach, styď se, jsi již žárlivý.. .bez příčiny snad...

Ano, snad... ^ Proč však na mne tak podivně hledí, vždyť jsem se přece nezměnil.. .Ne, nechci býti žárliv, Bůh ví, že ne, ale k Jindřichovi půjdu, třeba bych si byl umínil, že vyčkám, až přijde ke mně, neb alespoň až mi dopíše, jak jeho povinností. Ostatně nepůjdu ho navštívit k vůli němu, nýbrž k vůli sobě, pro svůj klid...

Snad se v ní přec ozvala zase první láska !tt A v těchto myšlénkách, jež byly proň nejvýše trapný, jež mořily jej takřka, kráčel Bohumil hned druhý den bez dalšího jasného uvažování k bytu bratrovu.

Ve Spálené ulici se však dověděl, že pan doktor se odstěhoval do ulice Krakovské, do domu vdovy po zemřelém nedávno boháči Jelínkovi, druhdy známém Pražském mistru pekařském. Ochotná domovnice, jež mu zprávu tu zvěstovala, dodávala tajemně, že pan doktor s onou vdovou má prý známost, a praví prý se, že si ji vezme. Ona má prý venku velké hospodářství, v Praze dům a ještě mnoho tisíc hotovýchJpeněz a"k "tomu je ještě mladá' a'hezká.

Na ' další l výklad Bohumil již ' nečekal, [nýbrž chvátal Spálenou ulicí nahoru, aby co nejdříve promluvil s bratrem sám a* zvěděl, co na povídání Hovorné ženy jest pravdivo. Cítil zvláštní ^ upokojení, ano skorém radost, a nedovedl si zapříti, že potvr— 94 — zení zpráv těch samým bratrem toužebně očekává a že by byl sklamán, kdyby byly lživý.

Konečně byl by tedy Jindřich u cíle, byl by neobyčejně šťastně dostal se k tomu, co chtěl. Ovšem padá ta na váha, nemá-li ona vdova dětí, je-li sama paní svého jmění a mají-li navzájem k sobě náklonnost.

Edy as Jindřich se s ní seznámil ? Nepamatuje se, že by byl kdys o nějaké paní Jelínkové nebo panu Jelínkovi mluvil. A pekařem že býval onen boháč ? Ano, vzpomíná si nyní, že při poslední rozmluvě s Jindřichem tento prohodil cosi, že každý peKař dovoluje si má prokazovati dobrodiní. Utkvěl Bohumila ten výrok v paměti, poněvadž se má zdál zvláštním, jako hledaným. Nyní domníval se, že začíná chápati jeho zúmyslnosť, jeho odůvodněnosť.

A pán ten že nedávno zemřel ? Nečetl o tom, vždyť vůbec nečetl v cukrovaru nic. Nemohl ani.

Byl úplně odloučen od světa a nevěděl, co se v něm děje. Jindřich zatím dobře budoval na svém štěstí.

Nyní chápe a vysvětluje si částečně, proč má ani nepsal.

Takto uvažuje octl se Bohumil v Krakovské ulici a našed udané číslo domovní, ptal se na doktora Svatoňe. Byl odkázán do drahého poschodí.

Dobře všiml si elegantního zařízení doma a se zvědavostí neobyčejně napjatou zaklepal a dveří, na nichž zočil známou tabulku.

Bratr byl sám doma a uvítal Bohumilá, jako by teprva včera v nejlepší náladě se byli rozešli. Až po chvíli pravil velmi srdečně: „Sebrala tě hodně první kampaň, spadl jsi se.

-• 95 — No, posaď se; vzpomínám teprve teď, že neviděli jsmo se již několik měsíců v."

„Bez mála sedm," dosti suše odpovídal Bohumil.

„Odpust, že jsem ti nepsal a. . .pardon.. .zapomněl jsem se ti docela omluvit, že před tvým odjezdem jsem tě tuším nechal čekat. Ano napadlo mi to několikrát a předsevzal jsem si prositi tě za prominutí a vysvětliti ti příěiny... no, odpusť, vynahradíme si nyní všechno."

A po dalších obvyklých řečech a otázkách, kdy Bohumil přijel, jak dlouho se zdrží, litování, že jen tak krátko, začal konečně Jindřich vypravovati o sobě.

„Chodil jsem k Jelínkům, ještě když byls v Praze. Starý byl nednživec a již v pozdějším věku znova se oženil s mladým, chudým děvčetem. Můžeš si mysliti, co ubohá u něho užila. Dívka kvetoucí a plná života stala se ošetřovatelkou nemocného."

„A kdy zemřel pan Jelínek?"

„Přede dvěma měsíci. Vdova je ještě v nejhlubším smutku."

„Zůstaly po něm děti?"

„Ne, ani z prvního, ani z druhého manželství."

„Paní Jelínková je tedy dědičkou veškerého jeho jmění."

„Velmi slušného."

„ \ jaké ty máš s ní záměry ?u „Já? Dosud žádné..." odpovídal Jindřich, pohrávaje se svým těžkým, zlatým řetízkem. „Spíše a ní lze mluviti o záměrech," dodával a pohlédl se zvláštním ásměvem na bratra.

„No, gratnlujn ti," upřímně pravil Bohumil a podával bratrovi ruku.

— 96 — „Je to ještě předčasné," uamítal Jindřich, nicméně stiskl podávanou mu pravici.

„Ale, prosím tě, odpusť, není to příliš okaté, že zde bydlíš?"

„Není, poněvadž bydlím zde již od polovice října, kdy sám nebožtík mně byt ten nabídl a denně mne zde navštěvoval, dokud na dobro neulehl. Hrál si rád na mecenáše spisovatelů. Padl jsem mu do rány. Známost se mnou mu lichotila."

„A žárliv nebyl?"

„Odpust, paní Jelínková byla chotí a jest vdovou bezúhonnou," určitě prohlásil Jindřich.

„A její záměry tedy?"

„Vyplývají jen z její ctižádosti..."

„Kterak to?"

„Poslyš ! Paní Jelínková je hezká a velmi bohatá mladá dáma. Je naprosto samostatná. Uvažuj nyní: Dosud ničeho neužila a ničím nebyla než bezvolnou otrokyní svého muže, jehož choroba a rozmary ji týraly. Musila ke všemu mlčet, vše bez odporu snášet, chtěla-li s nebožtíkem udržeti dobrou míru a zachovati si jeho přízeň až do posledního dechu jeho, to jest do nezměnitelnosti závěti. — Ale počkej! k tomuto vypravování bychom měli vypiti láhev vína. Mám výborné doma, ještě ze zásob pana Jelínka."

A nevyslechnnv ani zdráhání bratrovo, Jindřich pospíšil do vedlejšího pokoje a za chvíli přinášel na táce křišťálově čisté, vkusné skleničky na víno a zelenavou láhev starého rýnského. Ani Bohumil, zlákán pohledem na zlatý mok, nemohl odolati, aby nepozvedl naplněnou sklenku proti oknu a nepásl se na jiskře božského nápoje a neochutnal s pravou — 97 zálibou nepopsatelné jeho chuti. 8 jakousi rozkoši přiťukl si s bratrem.

Příjemné teplo rozlilo se mu v útrobách. „Nuž dále," pobízel Jindřicha.

Ten ochutnával víno znalecky, prosrkávaje je skrze zuby. Teprve po chvíli mlasknuv dvakráte pokračoval : „Krátce, paní Jelínková byla a jest dáma velmi prozíravá a neobyčejně opatrná. Byla vůči muži svému zosobněná láska a oddanost, ač chci dáti v sázku své plány, nebouřilo-li se jí někdy nitro hněvem, když na rtu měla nejsladší slova a nejlaskavější úsměv. Edo znal nesnesitelné rozmary a zevnějšek pana Jelínka, nemůže nikdy uvěřit, že by její manželská oddanost k němu, aneb řekněme jen povinná vděčnost za to, že ji z chudoby k sobě zvedl, byly opravdivy. Já alespoň v mysli srovnati si to nemohu."

Za té řeči Jindřich kápl trochu vína na ruka a třel je mezi prsty, načež labužnicky k nim přivoůoval.

„Ubohá nebyla nic více než ošetřovatelkou nemocného. A pan Jelínek nebyl člověk jemnocitný.

Prosím té — pekař! Byl nevzdělaný, vyčítal zené co chvíli, že z ní udělal paní, a v bolestech jsa netrpěliv byl na ni hrubý, ano myslím, že ji i týral, hůře než služku. Kdyby v ní nebyl tou měrou býval zakořeněn praktický duch, velící opatrnosf, mlčelivost, trpělivost, byla by od nemocného utekla, jak uteklý před ní jeho najaté hospodyně a ošetřovatelky. Ale v paní Elišce byla neobyčejná houževnatost, myšlénka na budoucí život, naděje na kynoucí jí samostatnost, nejvyšší to odměnu všeho LIBUŠH: Bntfi. 7 __ QQ __ —— Í7O strádání, dodávaly jí síly k přemáhání a utužovaly její trpělivost vskutku andělskou."

Jindřich se raimovolné rozehříval. Chtěje si opět naliti, zpozoroval, že láhev je prázdna, i odkvapil pro jinou. Usmívaje se pak jaře na Bohumila, sedícího tu mlčky a patrně nezdomácnévšího tu ještě, se zvláštní zručností vytáhl zátku, nalil jemu i sobě a hned se dychtivě napil a dopil, „Pij jen, neuškodí ti, je výborné; starý ročník, pan Jelínek byl znalec! Yšak abych nezapomněl svou řeč. Kde pak jsem vlastně přestal ?"

„U andělské její trpělivosti," připomínal s jemným úsměvem Bohumil.

„Ano, ano, již vím. Jak jsem pravil, žena zajímavá! Nemá vyššího vzdělání, byla prachnda, z rodiny prosté, dělnické, ale má ducha prozíravého a vůli neoblomnou. Yšak abych se dostal již ke konci: Dočkala se tedy přede dvěma měsíci, krátce po novém roce, své spásy — smrti pana Jelínka, a splnění svých tužeb — bohatství a samostatnosti. Uvázala se ve jmění své velmi energicky, z oddané, pokorné obsluhovačky nebožtíkovy stala se hrdá velitelka; ale sluší jí to rozhodně lépet Měl bys ji vidět, je jako pyšná šlechtična! Na její zdraví, Bohumile l" a s jiskřivým úsměvem Jindřich náhle povstal a pozvedl svou sklenici.

„Ať žije tvá nastávající!" poněkud též rozjařen pronesl Bohumil s bratrem si ťukaje.

„Oho, oho, jen zvolna, Bohouši, tak daleko ještě nejsme!" bránil se Jindřich usedaje.

„Již ji obdivuješ, již jí piješ na zdraví, již ji miluješ l..."

— 99 — „Koho že miluji ?" prudce ozval se pojednou Jindřich. „Ji, paní Jelínkovou? Jdižiž, dětino!" již mírnéji dodával.

„Nepotřebuji lásky, stačím si sám..." pokračoval hned po té velmi vážné, když Bohumil udiveně naň pohlížel. „Nechť i svolím, a ona provede svůj záměr, milovati se nebudeme. Ale žíti vedle sebe zcela klidně a spokojeně. Dosáhnu, co chci, a ona též !"

„A co chceš vlastně ? Stále ještě pouze a pouze kapitál, moc?..."

„Nu ano !"

„A co chce ona vlastně, necbce-li láska, nechce-li v tobě hezkého, zdravého, vzdělaného, jemného muže?"

„Vypravoval jsem ti marně. Ty tu ženu nechápeš. Myslíš, že nemá nyní dosti nápadníků, a bohatých, kteří si na ni myslí ? Má jich na tucty, a proč by chtěla právě mne, vlastně právě se mnou měla své plány? Jen uvažuj, a vysvětlí seti to. Ona chce titul, společnost! Nenazval jsem ji darmo ctižádostivou. Ona, druhdy otrokyně, a nyní konečně domácí paní, bohačka, ale přece jen vdova po pekaři — chce jméno a postavení veřejné. Chce muže, o němž by se mluvilo, chce za své peníze trochu slávy. Chce býti více než bohatou nějakou paní doktorovou, neb radovou, neb ředitelovou, chce býti chotí osobnosti veřejné..."

„Krátce spisovatele?"

„Ach, to myslím bude jí skoro málo. Spíše politika, Člena zastupitelstev, poslance . .. krátce, má peníze, není ošklivá a chce za ty své přednosti co možno nejvíce. Byla nucena býti stále pokornou, ne7* — 100 — všímanou a je teď zrovna lačná, aby byla viděna, aby obracela se k ní pozornosť. Všecky touhy její, tak dlouho tutlané, jako by byly se spojily a společně po ten dlouhý čas rostly; každé pokoření, každý ústrk vyvolal žádosť po povýšení, a musilo býti toho pokoření a těch ústrkův až běda. Přišel jsem jí do cesty....B „Mluvila s tebou o tom, svěřila se ti s tím vším ?" dychtivě přerušil Bohumil touto otázkou bratra.

„Ale, Bože, jak jsi naivní! Což neřekl jsdra ti, jak je opatrná ? Jednak bylo by to předčasné, jedva dva měsíce po úmrtí manželově, jednak chovám se tak, že není mnou ještě jista. Mám plány poněkud jiné. Ovšem také na vyniknutí, ale v jiném směru.

Marně bych jí však ty věci vykládal. Chci být jen literát, celou svou silou, celou svou duší a nic více.

Nevím, dostačovalo-li by jí to. Ostatně toť věc vedlejší. Ty krátce chceš vědět, odkud znám tyto její tajnosti ? Mluvívá se mnou velmi důstojně, jak na vdovu mého ,mecenáše' se sluší. Bývá příjemně blahosklonná a ráčí ptáti se na mé plány, co píšu, zdali míním jen stále psáti. básně a povídky, nebylo-li škoda, že opustil jsem žurnalistiku, a nemíním-li nabytých zkušeností vynžitkovati, totiž vynasnažím-li se veřejné ve velikých spolcích, klubech, jednotách vystupovati. Toť že vždy počátek karriéry. Och, ta pani mnoho uvažovala u lože svého manžela a kula podivné plány, mlčíc trpělivě na jeho hrubosti. Jedním slovem, žena zvláštní!"

„Máš snad její podobiznu?" ptal se Bohumil, když bratr domluviv, v rostoucí rozjařenosti opět chystal se dojít pro novou láhev.

— 101 — „Mám," přisvědčil Jindřich a ochotně otevřel zásuvku elegantního psacího stolku a podával bratra vkusné hedvábné pouzdro. Bohumil rozevřev je spatřil dámu asi osmadvacetiletou, vysoké štíhlé postavy, energického, ale chladného pohledu a hustých tmavých vlasů v účesu příliš uhlazeném, mohlo by se říci přísném. Šat její byl černý, upjatý.

„Loňská fotografie," vysvětloval Jindřich. „Ted1 vypadá lépe."

„A prosím tě, kde jsi se seznámil s panem Jelínkem ?" ptal se Bohumil, podobiznu znova prohlížeje.

„Byl bratr paní Goliášové," a Jindřich při vysvětlení tom významně na bratra se usmál.

Bohumil zvolna kroutil hlavou. Po hodné chvíli, teprve jako kdyby byl potřeboval urovnati své myšlénky o celém hovoru Jindřichově a přesvědčiti se sám, že věc je vážná a jde nyní do opravdy, pravil: „Odpust, jsou to tvé náležitosti soukromé, ale mně všechny ty cesty a spády se nelíbéjí. Je v tom mnoho spekulace a málo upřímnosti. Myslím, že do toho rámce se nehodíš. Měl jsi srdce plné nezkaženého citu a nejsi ho dojista ještě prost... bojím se, abys nelitoval později, abys jen pro moc a vliv nezříkal se zcela lásky; vždyť snad lze obé spojit, čekej ještě, snad se najde příležitost."

„Ach, již jsem jich hledal příliš mnoho. Nemám více času, nemám více trpělivosti k tomu. Půjde to zcela dobře, nevymlonvej mi nic. Mám přece rozum a vím, co činím. Mám cíl a vidím jej stále jasněji před sebou a stále toužebněji k němu chvátám. Musím míti možnost psáti bez starosti o živobytí, psáti v pohodlí a přebytku, a hlavně musím býti neod- 102 — vislým spisovatelem, ode všech, rozumíš, a musím míti svůj neodvislý list. ,Jeť mnoho shnilého v státě Dánském !' Třeba nápravy, třeba smělých slov, netutlanéhp pravého přesvědčení, třeba šlehat bez ohledu zakořeněné nešvary u nás v životě politickém, společenském a literárním. Srostl jsem tak s tou myšlénkou, že nepopustím více, a jsem na polovině cesty. Neustoupím, neboí cítím sílu k tomu úkolu v sobě. A jiné cesty není!"

Bohumilu bylo po této řeči bratrově jako tehda když doprovázel ho ke Goliášům, a jako tehda po některé pochybnosti dospěl zas odcházeje od bratra ku přesvědčení, že nejedná dobře. Ale zároveň byl potěšen, že obavy jeho v příčině Aničky byly neodůvodněny.

Oddával se tedy od té chvíle požitkům své dovolené, totiž blahu v blízkosti Aniččině plnou měrou. Bratru domluviti ještě jednou bude míti příležitost před svým odjezdem. Zdá se mu nyní v jeho štěstí, že ten člověk je vlastně k politování. Že obětuje lásku něčemu, co za to nestojí. Ovšem on nezabýval se literárními poměry a nemá těch tuh.

Stačí mu láska bratrem odhozená, ale bratr právě proto zdál se mu ještě tím politování hodnější.

Bylo mu samotnému divno, proč pocit ten v něm vyvstal teď a ne již dříve ? Snad proto, že teprve nyní to jde do tuhého, a že dřivé měl sám příliš mnoho starostí se svou láskou a svou existencí.

A mysle na bratra uvažoval: Jak by mně bylo, kdybych neměl lásky ? Zhynul bych. Neměl bych té síly, jíž je třeba k životu bez ní.

A Jindřich že by ji měl?

— 103 — Jindřich vůbec nemá ani síly snášeti svízele života," uvažoval dále.

„Jeho záměry nemají jiného účelu, než aby nemusil bojovat, aby mohl žíti pohodlně." t Tento neočekávaný výsledek rozumování zdál se však náhle Bohumilovi příkrým, i snažil se omlouvati bratra. Ale nenašel vhodného důvodu, ba naopak stále se mu tlačilo na mysl přirovnání bratra k jeho vlastnímu já.

„Kdybych se řídil zásadami Jindřichovými, opustil bych také Aničku a snažil bych se bohatou partií domoci se prostředkův, abych nemusil žíti psí život v cukrovaru. . .Našel bych pro jednání své také dosti důvodův, a silnějších než Jindřich: zachování zdraví a sil duševních, jež život v cukrovaru mi podkopává.

Ale bylo by to hanebné !

A jest to u Jindřicha správné ? Má spisovatel snad zvláštní výsady na život ? Ne, ne, vždyť já jak on těžce nesu svou bído, ale bojuji se svým osudem zbraní poctivou, vytrvalostí a láskou, kdežto Jindřich chce poměry své i poměry veřejnosti ke svému stavu zvrátit uskokem.

Dobře, Bohumile, dobře ! Jen se vychvaluj a bratra tup! Viz, co v tobě je sobeckosti při tomto rozumování!

Kdj ví, kdybys měl vlastnosti bratrovy, jeho zevnějšek, jeho ducha, jednal-li bys jinak. Takto však děláš z nutnosti ctnost. Styď se!"

Tak náhle volal zase vnitřní hlas v Bohumilovi.

A Bohumil lekl se ho téměř. Začal uvažovati, zdali by opravdu maje vlastnosti bratrovy tak jednal.

I rozlévalo se mu zvláštní teplo u srdce, a on mimo— 104 — volně položil raku na prsa a šeptal polohlasitě: „Nemohl bych ji opustit. Nikdy!"

A bylo mu tak volno, tak jasno.

Den před svým odjezdem Bohumil splnil svůj úmysl. Došel ještě k bratrovi a řekl mu nezakrytě svoje mínění, nesmlčuje ani výčitek, že v záměrech Jindřichových spatřuje po zralém uvážení jen pohodlnost! Ba Bohumil tak se rozehřál, že dokonce nazval plány bratrovy nestatečností a zbabělostí před bojem s životem a poměry.

Ku podivu, Jindřich se nerozdardil, nýbrž chvíli neodpovídav zdál se hluboce uvažovati. Pak řekl tónem velmi vážným: „Ano, bojoval bych, kdyby poměry naše byly přirozený, kdyby ,ponze spisovatel' u nás živ býti mohl. Ale i nejlepší z našich ,pouze spisovatelů', jenž jsa Němcem, Francouzem dojista jmění značného by byl nabyl, je u nás stále pouhým bohémem, člověkem protloukávajícím se den ode dne, nuceným snášeti tisíceré trpkosti a pokoření od lidí, již mají kapitál nebo jakoukoli moc jinou a z nichž každý má se za lepšího než on.

Bojoval bych s poměry zdravými, za jakýchž by mně kynula naděje na volnost směru při bezpečnosti existence, ale poměry naše nezaslnhují než lsti. Dalek jsem toho, přirovnávati se snad k velikánům Turgeněvn nebo Tolstémn, ale ptám se, zdali by tito a jiní byli nabyli takového významu, zdali by napsali díla tak nesmrtelná, kdyby nebyli boháči, kdyby byli bývali musili zápasit o skývu chleba, jako ,pouze spisovatelé' u nás ?

A hledati si snad zaměstnání vedlejší ? Býti závislým v životě mimospisovatelském a s části i v tomto - 105 — od lidí nemajících nejmenšího smyslu pro práci tvůrčí, od nadutců, již pro umění nejen nemají sympatií, vážnosti a nadšení, nýbrž kteří odbývají práci literární pohrdáním a surovostí?! — — Nikoliv, Bohumile, proti těm poměrům nebojuji; nezaslnhují zbraně poctivé, nýbrž toliko lsti a úskokův, jak's právě mé jednání nazval."

Bohumil byl hluboce pohnut a nedovedl odpověděti. Byl na tu chvíli přesvědčen a tiskl bratru ruku prose jej za prominutí, že mu křivdil. Zúmyslně pak dával řeči jiný směr.

„Píšeš nyní mnoho?" ptal se bratra.

„Nejsem ještě u přístavu a tříštím své síly.

Zlobí mě {o, mám tisíceré plány a rád bych je již uskutečňoval. Chci proto záměrům paní Jelínkové přijít vstříc," dodával Jindřich opět s oním jemu vlastním úsměvem, o němž nedalo se říci, plynnl-li z trpkosti, z oddanosti v osud nebo duševní převahy.

„A nebude-li paní Jelínková přáti tvým ,ponze literárním* pracím, budeš-li nucen hráti úlohy ve veřejnosti, a s ní ve společnostech a tříštit se zase?..."

„Neboj se, mám pevnou vůli a zlomím překážky, jež by mi ta žena snad kladla v cesta. Bylo by zle, abych nezvítězil nad svou chotí! Ona povolí, a to brzy. Učiním ji takovou, jakou já chci."

„Přál bych ti to," řekl Bohumil upřímně a rozloučil se po té s bratrem mnohem srdečněji, než když odjížděl do cukrovaru poprvé.

„Ale na svatbu mě pozveš," smál se ještě ve dveřích.

„A ty dojista přijedeš ?"

„Nebude-li kampaň," odpovídal Bohumil již ze schodův.

— 106 — X.

Jako sen minula dovolená, a Bohumil vrátil se do cukrovaru. Při různých funkcích dozoreckých měl nyní více času rozjímati o sobě, o bratru, o minulosti i budoucnosti a vzpomínati na Aničku. Celkem byly jeho úvahy a vzpomínky plny klidu a spokojenosti, ano, plny tiché blaženosti, beze stínu pochyb a zvuku bolesti. I závislosť svého postavení i stud z ponižujících povinností méně již jej hnětly -a čas mu plynul ve snech o štěstí s Aničkou, jež sladily jeho život. Ve svých potřebách byl nad pomyšlení skrovný a ze své malé gáže ještě nějaký groš kladl stranou.

Před novou kampaní byla mu popřána ještě dovolená třídenní, kterouž uvítal s nadšením a jež jej smiřovala téměř s jeho stavem. Vždyť přinášel zároveň Aničce zpráva, že postoupil za assistenta, s měsíčním služným čtyřiceti pěti zlatých! Byl tím o hodný krok cíli svému bližší, a radost jeho neznala téměř mezí.

Anička jej zase překvapila ukázavši mn již hezkou zásobu prádla do výbavy, kterou pořídila z použitých úroků Bohnmilova kapitálkn.

Bohumil ve svém nadšení stal se sentimentálním. Mluvil až básnicky. Anička tulila se k némn s laskavým úsměvem. Nebyla méně šťastna než on.

Bolest z bratrova osudu jen zřídka již ozvala se steskem v jásání naděje a lásky.

Bohumil v Praze opět navštívil Jindřicha a dověděl se, že příští masopust dojista bude již svatba.

- 107 Jindřich uvedl bratra sám k paní Jelínkové a představil jí jej.

Bohumil cítil se pranevolným v blízkosti této dámy. Nádhera v jejím bytě jej zrovna dusila, přívětivosť, s jakou jej uvítala, zdála se mu nucenou zdvořilostí, její vlídnost, s jakou zasypávala jej otázkami a lichotila jemu i Jindřichovi, přiváděla jej v rozpaky, jež mu stahovaly hrdlo, že styděl se až za své nemotorné odpovědi; její srdečnost, jakou jevila oproti jeho osudům a s jakou na rozchodu zvala jej, aby ji neopomenul navštíviti, kdykoliv do Prahy přijede, zdála se jeho přímosti býti plna jalového poklonkování a chladné obřadnosti. Vůbec uráželo jej vše v blízkosti té ženy, a její laskavosť mu připadala jako zúmyslné, zřetelné připomínání jejího bohatství oproti jeho chudobě, její naučené elegance oproti jeho skromné prostotě.

Byl rád, když ocitl se s bratrem zase venku.

Tíseň B něho spadla a netajil se tím bratru.

„Postrádám u ní tepla, vřelosti," řekl, „a vím, že se neklamu. Mám pro upřímnost neobyčejnou vnímavost."

„Zaráží tě také nezvyklost ovzduší," namítal Jindřich.

„Připouštím, ale nedám si vymluviti, že ta žena má mnohem více rozumu než srdce, a takový poměr alespoň mně se nezamlouvá a nedovede vzbuditi mou důvěru. Jest to pošetilé a nepraktické, vím to, ale nelze mi to změniti."

„Přilnul jsi příliš k prostotě, ano drsnosti chudiny," řekl Jindřich s přídechem laskavé šetrnosti.

„A já mám zase strach, že zvykl jsi příliš lesku — 108 fráse a chladu zlata," odvětil Bohumil nikoliv bez výčitky. Hned však pokračoval co nejvřeleji: „Odpust, že já, ač mnohem mladší, tebe napomínám. Vrať se ke svým ideálům z mládí. Hledej lásku, nezříkej se jí pro žádný cíl, abys ji našel v protivenstvích jako podporu..."

„Dětino!" usmál se laskavě Jindřich. „Nedělej si starostí. Ty neznáš moci peněz a palčivé žízně odvislého po neodvislosti, aspoň ne tak, jako já. Jsi šťasten svou čistou láskou, a přeji ti, abys šťasten zůstal. Tvé srdce to zasluhuje. Kdyby však tíseň osudu na tebe někdy ulehnouti měla, viď, vzpomeneš si, že máš bratra, jenž ti bude moci pomoci ?"

Slova ta byla tak vřele promluvena, že Bohumil zamlčel, jaký způsobila mu pocit ponížení. Řekl jen stejně vřele: „A kdyby zase tobě kdy mělo se stýskati po srdci sdílném, po teple lásky, vzpomeň z nouze na mou bratrskou."

Rozloučili se velmi dojati. Bohumil rád by byl ještě jednou pokusil se bratru co nejdůtklivěji vyložiti své obavy, ale Jindřich překazil všechny další pokusy jeho, promluviv velmi rozhodně: „Nech mne již na mé dráze, at již tobě zdá se odvážnou a třeba i nesprávnou. Ponesu i nemilé následky sám, s resignací, a nikdy neuslyšíš ode mne slova stesku. Buó! bez obavy; zdaří-li se však mé plány, jak myslím a věřím, pak z mé budoucnosti uslyšíš více a potěšíš se jistě sdílně z mých úspéchův" Tof byla poslední slova, jež Bohumil slyšel od bratra před jeho svatbou, která slavila se co něj— 109 — okázaleji v lednu, rok po smrti pana Jelínka, dva roky po poslední rozmluvě Jindřicha s Aničkou.

Bohumil účastniti se jí nemohl. Kampaň byla ještě v plném proudu, a pan assistent mel stále noční službu. Nemořil se již spoustou polarisac, byl přidělen k manipulaci, ale seznal, jak mnohem namáhavější jest běhání po fabrice z jednoho konce na druhý, úzkostlivé upínání pozornosti ke hlavním stanicím výroby, jak obtížné někdy jednání s dělnictvem, jak nevyhnutelná nejen neoblomná přísnost, ale začasté i příkrost oproti němu, chce-li úředník uhájiti svou existenci.

Bohumil učil se býti bezohledným. Byl nucen podstoupiti trpké to učení. Vzpíral se s počátku torna ze všech sil, jeho lidomilnost vzepřela se v něm při každém odhodlanějším důkaze, kterýmž chtěl projevit, že má vůli říditi se zásadami svých představených. Ale konečně železná nutnost příkře lidomilnosti té velela neozývati se a upoutala ji k samému dnu duše.

Bohumil popi ve byl neústupným a konečně brutálním oproti dělníku. Ten mlčel zakřiknut, ale Bohumila pojal takový stud, taková nevážnosť k sobě samému se v něm probudila, že by byl nejradéji .utekl navždy z těch míst, kde se dopustil takového prohřešení proti svým zásadám.

To bylo ponejprv; po druhé již snadněji se odvážil bezohlednosti, příkré přísnosti a později již pokládal ji za nutné zlo. Užíval jí však jen v případech nejkrajnějších a platil "ještě stále za příliš citlivého a měkkého. Při službě byl napořád ve stava mírné horečky, za dne spal velmi špatně, byl usláblejší, unavenější a roztrpčenější, než za první kam— 110 — páně, ale odpor proti jeho povolání byl chabější, ano doutnal již jen pod popelem resignace. Plamének z něho ani nevyšlehl.

Ředitelova náklonnost, jíž dříve pohrdlivě se smával, jej těšila, ano vyhledával ji a napínal za ni své síly k přetržení. Jen málo bylo již chvil, kdy rozjímaje vážněji o svém stavě sám trpce si přezdíval chlebařů, slabochův, otroků, sám představoval si, jak bude kdys tak lhostejným, apatickým k ideálům z mládí, k vyšším snahám, jako nyní jest jeho představený. Ztratí pro-ně i pólo pohrdlivý, pólo bolestný úsměv, jejž má dnes ještě pro vzpomínky na ně.

„Ztratím všechno, ale badá mít Andulka," těšil se a měl v oku slzu, ale na rtu úsměv...

Když pak po druhé kampani přijel zase do Prahy na dovolenou a viděl tu, jíž vše věnoval, krásnější než jindy a stejně láskyplnou, nevěděl nic o svých útrapách a byl by líbal celou zemi. Zval se nejšťastnějším tvorem pod klenbou nebes a byl při tom tom tak slab a umořen, že ho bylo líto.

Jindřicha zastal vrátivšího se ze svatební cesty, veselého a rozjařeného. Byl nadšen krásou Itálie, pln dojmuv ušlechtilých a pln vděčné laskavosti ku své roztomilé, mladé ženušce.

„Teď budu psát, bracha, v klidu, nasycen krásou a spokojeností. Vším úsilím vrhnu se na práci, a za rok o mně uslyšíš," pravil nadšeně Bohumilovi a připil si s ním a se svou ženou na štěstí a zdar budoucnosti nezkalené.

Bohumil upřeně díval se naň po straně. Byl krásný maž jeho bratr. Odhodlání, síla planula — 111 z tmavomodrých oči, ušlechtile klenutému čela kaštanové kučery je stíníci a s jakousi geniální koketností upravené dodávaly rázu byronovského, tvář zruměněna byla ohněm nadšení a štěstí, pod mohutnými kníry na plných rtech hrál bujný úsměv, celá postava byla plna svižnosti a elegance.

„Takto blouzní nyní stále jako osmnáctiletý student," poznamenala s úsměvem paní Eliška, obracejíc se k Bohnmilovi. „Chce opévat Švýcary a Itálii, bronzit se ve sny a vzpomínky a jeho sil přece třeba v životě veřejném. Nemám-liž pravdu, pane švakre?

Domluvte mu přece!"

„Ach co, Bohumil souhlasí se mnou, je také kus poety, ale jiného směru a ještě ryzejšího zrna.

Chce jádro poesie, já jen její lesk, jen verš psaný, ale za to mám já zas jádro krásné prosy," a Jindřich obrátiv se při posledních slovech ke své ženě zvedl její ruku a nesl ji galantně ke rtům.

Paní Eliška neznajíc poměr Bohnmilův k Aničce, nerozuměla zcela smyslu obrazné řeči svého manžela, nicméně usmála se a řekla velmi shovívavě: „Nuž tedy musím jen sama svého vlivu na pana manžela užiti, aby mně neutonul v samých verších."

„Jak krásný to bude útok a zajímavá obrana," smál se Jindřich, a aby obrátil řeč jinam, vyptával se bratra na poměry cnkrovarských úředníkův, a slyše jeho stesky a líčení útrap jednotlivců, pravil velmi rozhodně: „Zřiďte tedy spolek úředníků technických, sdružte se a žádejte svorně a energicky úlevu. Službu osmihodinnon místo dvanáctihodinné, zákonné zamezení zlovolné výpovědi oboustranné v kampani, pronášejte — 112 — veřejně své stesky, vždyť obecenstvo o vás neví, nemá ani po jma o umořující službě vaší."

„Vida, jaký by byl můj manžel zastance práv!

Teď hnul se v něm zas žurnalista. Mám, Jindřichu, nejlepší naděje," prohodila vesele paní Eliška, „dovedeš se vskutku i rozohnit."

Bohumil cítil, že paní švakrová stůj co stůj chce hovor snad zúmyslné před ním uvésti na látku nejspíše jí nejoblíbenější, a proto ukončil co nejrychleji svou návštěvu, neboť pozoroval již i lehounký neklid Jindřichův. Rozloučiv se srdečně s novomanžely, slíbil, že při budoucí dovolené ubytuje se u nich a ne, jak dosud činíval, v hostinci.

K budoucí návštěvě té však došlo až za šestnáct měsícův, a ta byly poměry zcela jinaké.

XI.

Příčina, pro kterou Bohumil dříve nedostal se do Prahy, byla spojena totiž se změnou jeho působiště novým postoupením. Téhož roku ještě, co jeho bratr se oženil, stal se pan assistent z Jizerníku druhým adjunktem hraběcího cukrovaru v Lipovicích se sedmi sty služného.

Bylo to proň neočekávané štěstí, a již již viděl kvapem blížiti se doba, kdy bude u cíle svých tužel»4. Postupoval rychleji než jeho kolegové a měl věru nejlepší naděje vzhledem ke své kariéře a tudíž i k ženitbo.

Počátkem srpna v Lipovicích nastoupil. Ovšem nemohl žádati hned po svém příjezde za dovolenou, a tak již nebylo naděje, že by před kampaní do Prahy - 113 — se dostal. Ale byl již zvyklý tlumiti své touhy a mimo to cítil se vědomím blízkosti ke svém a cíli tak odhodlaným, silným a důvěřivým, že snášel beze zjevného znepokojení myšlénku ua dlouhé odloučení, a těšil se nadějemi, že půjde-li vše dosavadním tempem, za dva roky a možno i za rok bude moci přivésti si do Lipovic Aničku jako choť pana prvního technického adjunkta.

Mimo to, že byly štací nadějnou, Lipovice i v jiném ještě směru měly své výhody.

Byla tu krajina překrásná. Městys sám podobal se malému lázeňskému 'místu.

Ze dvou stran v ostrém úhlu se sbíhajících byl obklopen lesy jedlovými, na jichž kraji několik elegantních vili ve slohu švýcarském i letohrádků, malým zámečkům se podobajících, ladnými liniemi odráželo se od tmavozeleného pozadí. Byla to letní sídla boháčů z blízkého bývalého krajského města, ba i dvě nebo tři Pražské rodiny každoročně až sem jezdily trávit jarní a letní měsíce. Také Jeho Excellence pán Lipovický měl zde za městysem veliký dvůr a opodál něho starý zámek, který však jen v přízemí byl obydlen hospodářským úřednictvem.

Vrchnost trávila za léta obyčejně v některých mořských lázních a v zimě ve Vídni.

Cukrovar byl od obce dobré tři čtvrti hodiny vzdálen a dobrou čtvrt hodiny od stanice dráhy, která ležela v úhlu mezi obcí a továrnou. Trať drah?

přetínala vozovou cestu, táhnoucí se od zámku kol Lipovic k cukrovaru, za to však byla rovnoběžná s okresní silnicí. Cukrovar nalézal se právě mezi touto a tratí, za cukrovarem pak rozkládal se v témž ohraničení veliký rybník, do kterého potok LipoLIBUfiB: Bratři. g — 114 — vičky, obec od lesův oddělující, vtékal. Na okresní silnici, půl hodiny sa cukrovarem, rozkládala se vesnice Brňany.

Bohumil s počátku cítil se zde mnohem šťastnějším než v Jizerníku, ale dlouho si neliboval.

Sotva nastala kampaň, objevily se temné stránky služby v Lipovicích. Seznal, že ředitel Daněk, jinak odborník zvučného jména, je nejen oproti dělnictvu, ale i podřízenému úřednictvu hrubým a surovým představeným, jemuž lidomilnosf a takt jsou věcí neznámou. Přál si, aby jej země pohltila, kdyř poprvé oslyšel nadávku kolegovi jeho platící z ředitelových úst. Zbledl a počal se třásti. Prostory tovární se s ním zatočily, a myslil, že stud jej porazí a zadusí, když — kolega ten mlčel a klidně odešel. Bohumil bál se přiblížiti se mu, netroufal si naň pohlédnouti, ano vyhýbal se mu, ueboí tento muž vážný, starší jeho, ženatý, otec děcka, tento úředník cnkrovarnický s praxí nejméně dvanáctiletou mu připomínal všechnu bída, všechnu otrockosť a hnusnost jeho povolání a vzbudil v něm takový odpor k němu, jakého ještě nikdy nepocítil. Když ředitel odváží se nadávati prvnímu technickému adjunktu bez příčiny téméř, což teprve jemu, začátečníku l A uzná-li jeho starší kolega za vhodné mlčeti, aneb neodváží-li se obrany, jakž bude moci on, až ho ředitel potupí, odpověděti ?! Shoří hanbou a studem l Plnil povinnosti své s úzkostlivostí až směšnou, s napjetím veškerých sil, aby k žádnému sporu nebo výstupu nedošlo. Brzy však se přesvědčil, že vše to jest málo muži, jehož denně opakovaným heslem bylo: „Cnkrovarnický úředník musí dřít, až pojde!"

— 115 — Ale i kdyby byl býval s to ve všem mu býti po vůli, bylo by musilo dojíti ke srážce s ředitelem dříve nebo později, neboť mírnosť Bohumilova oproti dělnictvu hned s počátku panu Daňkovi dala příležitosť k domluvám, kteréž později se přiostřovaly, až změnily se v obvyklé, každodenní vzdechnutí: „Jen prst kdybyste měli ode mne, a na potkání tu holotu bili a vyhazovali, mohli bychom něco dokázati. Ale tak.. " a bouchl po těch slovech vždy dveřmi svého kabinetu, jenž nalézal se přímo vedle laboratoře.

Bylo zvykem ředitele Danka, když někomu domlouval, aebo ho „trhal", mluviti v mnohočtu, aby druhý si vzal příslušný podíl z toho.

Konečné došlo k výstupu. — Ředitel zhostil se po čtvrť roce vůči novému úředníku veškeré šetrnosti a ohledův, a hodil mu do tváře také jedno z těch slov, jež, i když jeho se netýkala, vehnávala Bohumilu všechnu krev vždy zpět k srdci a pak rázem zase k hlavě, až se s ním svět zatočil. Nyní jej zasáhlo jako blesk, že zůstal omráčen, nemoha slova ze sebe vypraviti. Díval se zcela tupě, jak ředitel rychle odchází k půdám, všiml si jen, že má jako vždy svůj šedý kalmnk a širokou placatou hedvábnou čepici pruské fagony.

I pak, když mu zmizel z očí, Bohumil bál se učiniti krok v před nebo v zad, obrátiti se v právo nebo v levo ; bylo mu jako by všude uzříti měl posměšně ušklíbající se tvář některého dělníka a zaslechnout strašnou, pronikavou ozvěnu té nadávky z jeho úst.

Nevěděl, jak dlouho stál na jednom místě, ale jen tolik si pamatuje, že stáhl si pojednou čepici 8* hluboko do čela a pak rozevřel zimničně knoflíky vesty, jako by uleviti chtól strašné tísni, jež prsa roztrhnouti mu hrozila. Konečně se odhodlal a.podívav se ke dveřím laboratoře přímo k nim zamířil nikam se neohlížeje. Chemik tam polarisující vyjeveně naň pohlédl, když se sténavým vzdechem a očima zaslzenýma vrhl se na židli u psacího stolu.

„Otrapo, otrapo!" řezalo to v jeho duši.

„Co se vám stalo, pane adjunkte ?"

Neodpovídal, jen dlaněmi zakryl tvář, aby chemik mu nevyčetl z ní potupu. Najednou však vyskočil a rozběhl se jako divý do varní síně. Napadlo mu, kdyby ředitel z půd se vrátil a jej při dozoru nezastihl a dokonce v laboratoři nečinného jej zastal, že by mohl opakovati tu hrubou, drsnou na dávku.

A proč mu ji ředitel vmetl v tvář? Proto že nalezl vápenné mléko nevýznamně menší honštky, než jak bylo nařízeno.

„Přece nemohu býti stále při hašení a rozřeďování vápna. Měl vyčinit dělníku a ne mně! Nebo měl mne jen upozornit, nejvýše upomenouti, ale býti hned sprostým, může jen duše nízká Sprostým vůči spoluúředníku, třeba že podřízenému! Po stránce té správce Jizernický jednal se mnou jako s kolegou aneb alespoň přiměřeně mé inteligenci. Jakým právem smí však ředitel zdejší mne urážet, a k tomu před dělnictvem! Mám urážku tu mlčky snésti ?

Srovnává se s mou ctí, déle ještě zde zůstati ?"

„Ne," zněla odpověď určité, mocně, přesvědčivě.

A Bohumil šel k půdám. Ředitel právě mluvil s vařičem, jenž jediný byl u něho v přízni. Bohumil \, slyšel již také historky o jejích příčinách.

— 117 — Vařič, starý muž s komisní tváří, vesele mžouraje maličkýma očkama, důvěrně se usmíval na ředitele & neuznal ani za hodné upozorniti jej, že adjunkt patrně přeje si s ním mluviti. Bohumil stanul a čekal.

Ředitel nyní hlasitě se zasmál a hned po té pohodlně usedl ke stolku, jenž stál u obrovského železného vakua. Bylo patrno, že tak hned se nezvedne.

Bohumil viděl se již, jak k němu přistupuje a pevně, odhodlaně pronáší: „Pane, račte přijati po tom, co se právě udalo, mou výpověď. Nesetrvám tu ani hodiny déle. Musil bych jinak pohrdati sebou jako pohrdám vámi."

Tak rozmyslil si k němu promluviti. Sotva však chystal se vykročiti, vzpomněl, že ve smlouvě má ujednanou výpověď obapolnon tříměsíční.

„Může mne donutit, abych jí dodržel! Ale což, nebude přece mamo hnáti někoho do služby, do zodpovědnosti, kdo nemá vůle zde zůstati. Pustí mne, a já zítra odjedu."

Bohumil poodešel k robertům a ta počal přecházeti.

„Otrapo, otrapoI" hučelo mu nyní zase nesnesitelně v hlavě, do níž vedrala se právě myšlénka: „A kam půjdu? Kam?"

Začínalo mu býti nesnesitelně.horko. Obešel difúzi a zapjav si kabát sešel po schodech a vstoupil do řepníka. Chlad podzimního dne a rachot praček dobře naň účinkovaly. Utišil se poněkud a začal sonvisleji rozumovati.

„Místo nyní již nedostanu, pojedu do Prahy.

Mám něco uspořeno a vyjdu s tím. Ano, do Prahy — 118 — k Aničce! Jak ji překvapím, jak se mne lekne! Pak pomyslí, že přijíždím ua dovolenou. Vysvětlím jí vše..."

„Však nyní je teprve počátek listopadu, místo nedostanu až v létě. A pak třeba stěží. Odstraší každého, že vystoupil jsem mezi kampaní. Neuvěří mi snad ani, proč. A dostanu-li místo, kdo ví, zda adjunktské. . . Můj Bože, to je hrozno ! Abych zde setrval..."

Bohumil trhl sebou a vrátil se do varní síně.

„Otrapo, otrapo l" syčelo naň zase odevšad.

„Ne, ne, musím pryč, nesnesl bych toho ještě jednou, a nyní nejsem ani hodiny jist. — Proklaté povolání, proklaté! člověk aby dříve ztratil smysl pro česf. Já však nemaje ničeho, alespoň tu si chci zachovati."

„A což Andula?. .. * „Má drahá, zlatá Andula l čekali jsme tak dlouho, počkáme ještě nějaký rok déle. Vždyť dá Bůh, že snad dostanu zase místo adjunktaké."

Po této samovolné útěše hned však zase se ozval jiný nezvyklý hlas : „Snesl jsi již tolik příkoří, navykl již tolika strastem v cukrovaru, nuže snes také ještě tu, a bude vše dobře. Hleď si jen svého cíle, nebuď tak citlivý. .. " Již začínám se přemlouvat. Ne, ne, muoil bych sebou pohrdat více, než pohrdám tím ředitelem, tím — tím —« A zase jej naplnila nevýslovná trpkost, hněv, odpor. Ale hned ozval se onen dřívější hlas : „Rok sem, rok tam! Mně se to snadno řekne, ale jí i Ona o rok déle u šicího stroje — dnem i rocí, v hořké chudobě, plačíc.. . " — 119 — „Zůstanu !"

Bohumil vyslovil to slovo polohlasitě, chvatně, jako by se bál, aby ho nevyslovil pozdě. Úsměv bolestný utkvěl mu pak na rtech, a bylo mu chvílemi tak slastně, jako v okamžicích nejvyššího štěstí, a zase tak zoufale, že musil se zadržeti sloupu, aby nevrhl se s tribuny robertských těles dolů mezi ty hučící stroje.

„Jsem otrapa.. . jsem. . . měl pravdu! Ať spílá ještě více, sehnu šíji a budu mlčet jako pes. Jsem ztracen."

A pomalu s hlavou svěšenou šel k difúzi. Blíže ní na ložiskách stála ocelová osa dvou kol, jež rychle se otáčela a byla ohromným řemenem ve spojení s menším kolem vytahováku řízkového. Řemen jako plochý had se vinul, jako dva hady vlastně, z nichž jeden dolů, druhý nahoru letěl. Bohumil tupě na ně se díval. Pojednou se mu zdálo, že by bylo nejlépe skloniti se k nim, aby jej uchopily a přimáčkly hroznou silou k lesklému kotouči, aby bylo. po všem, po palčivosti urážek i jedovatém vědomí, že jest jen otrok a zbabělec. Již, již se klonil zvolna, s okem děsivé rozevřeným, v tom však kmitl mu hlavou obraz Andulčin, on škubl sebou a obrátiv se rychle, sešel opět do řepníka.

Chladný vzduch opět konejšivě naň účinkoval a také mlhovitý soumrak vzbouřené jeho mysli přicházel vhod.

Stanul na mostě u vrat a pohlížel na dělnice dole ohánějící se těžkými vidlemi. Mnohá sličná dívka mezi nimi, i mnohá stará žena, jichž mu bylo Hto. A dozorce shlédnuv jej, hned na ně zle se roz— 120 — křikoval, a ubohé ani nepípaly. Jen ještě více se shrbily a zdvojily své síly. A také přece nejsou bez citu, a byť méně, přece pálí je brubé slovo.

Svatoň cítil se jim tak příbnzen a tak pohnut byl osudem jejich, že zapomněl na chvíli na vlastní bolest.

Ale náhle zase vzpomněl, že kterákoliv z těchto holek, žen nebo stařen, kdyby tu chvíli odhodila vidle a řekla, já půjdu odsud, já líbit si takové zacházení nenechám! v sousedních Brňanech dostane práci ihned. V celé krajině nouze o pracovní síly. V tom směru poměry dělnictva lepší než technického úřednictva. Vzpomněl, jak před nedávném dělník jeden, jejž ředitel sepsnl, když žádal o přidání denních pěti krejcarů ke mzdě, zkrátka před šichtou odešel, a ráno objevil se uhlem načrtnutý na zdi nápis: Za málo peněz málo muziky, Tě Bůh, Danka, já jdu z fabriky" a plný podpis rázného mladíka.

„Nezdravé poměry, jichž technické úřednictvo samo je vinno l Kdybychom zřídili spolek na obranu proti libovůli a zvůli hrubých ředitelů, proti dvanáctihodinné denní službě.. .Ano, bratr měl pravdu..."

„Aneb snad proti nezdravým poměrům bojovati lstí a ůskoko m.. .jak on činil?"

„Jednalo by se jen o dosažení jmění, zde jako tam. Ale kterak?" — — „Ženitbou bez lásky... opustit Andulu ? Ach, to je špatné, bídné, podlé ... i při poměrech nezdravých. Ty nejsou omluvou ! Alespoň já tak nejednám."

Bohumil cítil, že potřeboval podobnou náplast na svou bolest, podobné vědomí, že se obětuje a že — 121 — v té oběti je lepší jiných, ba on nahlížel zcela správně ve své vlastní nitro a mrzelo jej někdy, že podobá se oněm lidem, o nichž v písmě se mluví, že snášejí bolest a jsou ctnostní jen ve vědomí a v naději, že za to budou spaseni. Sám přezdíval si sobcův, ale hned zase v takových chvílích se omlouval, že nepotřeboval by podobných útěch, kdyby byl sílen, tělesně i duševně jako bratr, kdyby byl od přírody více způsobilý snášeti pevněji a hrději protivenství.

A tak i nyní povznášející vědomí, že trpí a přináší obět Aničce, že nejedná tak jako Jindřich, ulomilo urážce, jež se mu stala, všechen hrot, a rána již se počala hojit.

Chtěje z řepníka zase zpět do továrny, vzpomněl, že půjde kotelnou, však tu, jak zahýbal kolem rohu, potkal kolegu Rytíře, jenž z krátké procházky po dvoře továrním ubíral se domů k odpočinku, aby zas o druhé hodině s půlnoci Svatoňe mohl vystřídati. Bohumil pln ještě dojmuv a myšlének byl rád, že mohl si postěžovati. Vypravoval staršímu kolegovi vše zevrubně, co učiniti chtěl a proč tak neučinil a zda rozhodl se dobře.

„Jste ještě zajíc," smál se Rytíř. „Nechtě starého křičet, jako kdyby se vás to netýkalo. On jinaký nebude. Pamatujte si, že z Lipovic vždy dostanete lepší místo, neboť je známo v cnkrovarnickém světě, že kdo zde vydrží a obstojí, nemusí se pak báti žádného místa. Mlčte a myslete si, že za dva, za tři roky dáte panu Daňkovi vale a půjdete do poměrů štastnějších. Že z jeho úst hana na vás nepadá, buďte jist. Je znám všude jako sprosťák! Zkusíte ještě více I" — 122 — Bohumila slova ta nenadchla. Myslil: „Což Rytíř ! Ten je již otupen. Bére vše na lehkou váhu.

Otřel v cukrovaru všechen jemuocit, urážka je mu již lhostejná a sám již zesprostl." Přece však jakousi útěchou mu byla, ujišťujíce jej o nedaleké lepší budoucnosti.

Ředitel večer a v noci se již v továrně neukázal. „Bodl jsem Svatoňe ostruhou," chlubil se v kanceláři účetnímu, a „koníček dobře až do rána potáhne/ dodával se smíchem.

„Ano, tak se na ně musí, to je recept Ródlův, u něhož já byl adjunktem. Bývalý kotlář, ale ředíte břitva. . . Jestli pak jste si všiml, pane účetní, nové holky z půdy — Táborské? Jako lusk!"

A ředitel spojiv palec a ukazováček pravé ruky a natáhnuv malíček nesl ji zvolila ke rtům a labužnicky mlaskl. „Ten náš vařič má znamenitý smys pro krása. . ." a mžoural při tom šibalsky na účetního.

Ti dva si rozuměli.

Bohumil zatím v továrně co nejsvědomitěji vykonával svou služba. Upínal k dozoru veškeru pozornost, aby jen nevloudily se mu v hlavu zase vzpomínky na první kruté pokoření. Tak dočekal se druhé hodiny, kdy přišel Rytíř, svěží a červen) jako vždy. Ten člověk měl železné nervy a žulové zdraví.

Svatoň rozloučiv se s ním, ubíral se do svého pokojíku. Ten byl přímo v továrně, za hnacím strojem. Pod pokojíkem nalézala se kotlárna, nad ním skladiště, před okny řízkový most, po němž jezdily a duněly vozíky, jako když hřmí. V kotláme rány kladiv, nad ním přirážení dveří, kročeje, drsné hlasy — 123 a za ním dvéře do řepníka, jež byly hračkou průvanu . . .

Vtom pokojíku Bohumil měl nalézti odpočinku l „Také ukázka lidomilnosti Daňkovy a příspěvek k životu cukrovarnických úředníků," pomyslil a s trpkým úsměvem ulehl. Však brzy trpkosí ve sladkost se změnila. Počal v „tiché" své ložnici vzpomínati na budoucnost. . .

V poměrech smutných, ve stálém mukyplném potlačování hrdosti a zapírání sebeúcty, v duševních bojích, někdy opravdu zoufanlivých, kteréž však nebrdinně vždy končívaly sentimentálním rozjímáním a sladkobolným toužením a vzpomínáním, dočkal se Bohumil konce kampaně. Ve trudném životě jeho byly* jedinými zcela světlými chvílemi jen ty, kdy přijímal a čísti mohl psaní od Andulky, vždy plné nedočkavé, rostoucí touhy po shledání se s ním.

Byly to krásné, vznešené okamžiky v bídě jeho, tím zářivější, čím hlubší byla tma jeho života.

Jak toužil nyní po kampani ji spatřiti, v jednom objetí, v jednom políbení zapomenouti zase vše, a vzkřísiti, oživiti, co úmornou prací, žitím mezi drsným dělnictvem, stálým pohybováním se v jednotvárných hlučících jen prostorách továrních a neúhledném, vzdechy naplněném pokojíku bylo zakrnělo, udnpáno, umrtveno.

Ale hned bezprostředně po kampani konaly se rychlé, důkladné a usilovné přípravy k zavedení a zařízení osmosy v cukrovaru Lipovickém, čímž naděje na dovolenou znova o měsíc byla pošinnta. Když pak první osmosa po šesti nedělích skončena, dal adjunkt Rytíř výpověď, poněvadž stal se správcem cukrovaru sousedního. To byla neočekávaná událosť.

— 124 — Naděje na dovolenou zbledly docela, za to cáká na povýšení mocně zachvěla srdcem Bohumilovým.

Byl skorém jist, že zaujme místo Rytířovo. Stalo se však jinak.

Ředitel zrušil v Lipovících místo adjunkta prvního, přidal Bohnmilovi sto zlatých služného a přijal jakéhosi pana Emila Linharta za adjunkta Svatoňovi na roven postaveného.

Byť nesplnily se naděje Bohnmilovy docela, přece zlepšilo se opět jeho postavení a opět byl o krok blíže cíli. Pak nahlížel nyní již jasně, že setrváním v Lipovicích kyne mu opravdu kariéra rychlejší, jak přesvědčil se i z postupu svého kolegy Rytíře, kterýž mimo to slíbil mu přátelsky svou protekci a možno-li bude, i zaopatření výhodnějšího místa.

Bohumil rozjímaje o svých úspěších za necelé tři roky, a přirovnávaje je k oněm svých kolegů, daleko méně stkvělým, cítil uspokojení, ba i radost, že tak vítězně vytrval, přemáhaje všechny překážky a nespouštěje konečný cíl se zřetele. Nevzpomínal ani, co to krve stálo: protivenství zažitá náležela minulosti, pohled do budoucna byl zjasněný.

„Život jest boj," pravil resignovaně, „utrpením docházíme klidu. Nekonečnost lásky vyváží hrsť protivenství. Bojoval jsem poctivě, rány dopadaly na prsa má, ale já k uskoku a lsti nesáhl. Vítězství mé bude sladší Jindřichova."

I odhodlal se ke kroku rozhodnému. Požádal ředitele o bývalý byt Rytířův a přiznal se, že zamýšlí se oženiti.

Srdce mu hlasitě buchalo, když čekal na odpověď.

Věděl, že stojí před člověkem otrlým, který pohlíží naň jako na pouhou součást fabriky, který od— 125 — ykl vůbec v bližních viděti lidi, a který bud1 nikdy lepoznal, aneb ubil v sobě schopnost k lásce, krátce, íed člověkem, přikovaným cele ke hroudě, neuznáajícím cílů vyšších, před tvorem spokojeným ve své ízkosti a předpokládajícím ji u každého.

Ředitelova odpověď vypadla však ku podivu nírně, ano Bohumilovi se zdálo, že vyzněl z ní i tón lolestný, který jej nanejvýše překvapil.

„Jsem vůbec proti tomu, aby se podřízený úředík ženil, tím méně podřízený úřadník cukrovarnický.

Ileďte na mne, já zůstal svoboden a zůstanu. Život, aký my tráviti musíme, zásadám rodinným nesvědčí.

Matné požádejte o svolení Jeho Excellenci pana raběte. Já o těch věcech bez jeho vědomí rozhoovati nechci."

Pronesl odpověď tu velmi odměřeně a propustil iohumila, kterýž nespouštěje se svého rozhodnutí a sa již jednou v proudu, žádost na pana hraběte skutku napsal a odeslal. Vyřízení došlo pana řeitele a znělo v ten smysl, že pan hrabě volnost ozhodnutí mu ponechává. A opět překvapila odpoěď páně Daňkova Bohumila, ale tentokráte dotkla e ho co nejtrpčeji.

„Letos vám větší byt ještě nedám, abyste neednal ukvapeně a měl ještě rok na rozmýšlenou.

Qukrovarnictví vám ještě nevešlo v krev. Nezměníte-li véno úmyslu, dostanete na přes rok byt i svolení."

Určitost a rozhodnost, s jakou slova ta ředitel ironášel, nestrpěla odmluvy. Jindřich jen s největším iřemáháním utlumil svůj hněv nad touto zúmyslnou lezohledností.

Proč nesmí již letos splniti touhy své i Anič5iny? Pro libovůli ředitele. Toť hrozno! Všechny — 126 — jeho představy z posledních dnů rozplynuly se jeho dechem. Co by mu to bylo udělalo, kdyby byl svolil?

A kdyby byla v něm jen jiskra citu, nebyl by mohli zamítnouti, jak jej prosil. Ale, což žádati od člověka, jenž touhu po rodině ubil vtipkováním s vařičem a s účetním o ctnostech krásek z dělnických bytův a u něhož pojem lásky k manželce a rodině byl stotožňován s pojmem touhy po objetí ztracených ženštin z kruhů dělnic. Ach, on je zvíře . . .

Ale po pocitu nejvyšší roztrpčenosti zase nastalo utěšování se. „Tedy za rok! Alespoň k tomu svolil. Za rok, Andulo, budeš mojí ženou!"

XII.

Bylo nedlouho před novou kampaní, když konečně Bohumil zase dostal se do Prahy. Tentokráte přijel s určitým prohlášením.

Jediný rok . . . Poslední rok ještě . . .

Spěchal s toň zprávou od Anduly také k Jindřichovi.

Bože, jaká s tím člověkem stala se změna l Sestárl o deset let. — Byl nešťasten.

Zapíral, ale Bohumil viděl dobře a poznal, že bratr se před ním stydí. To bylo nejtrapnější.

Bohumilovi ho bylo nanejvýše líto. Vyptával se, naléhal, ale Jindřich odbýval ho nuceným úsměvem a frásemi. Teprve na otázku Bohumilovn, jak pokračují jeho literární plány a práce, odpovídal živěji a opravdověji.

— 127 „Nehotový, rozepsány! Kdy je skončím, ví B6h.

Tlačí se mi k mozku nové dojmy a problémy. Švýcary, Itálie ... to byl krásný sen a více nic! Život další mluví mnohem opravdověji. Rozebírám nyní svou duši a duši své ženy a studuji společenské poměry bohatých měšťanských vrstev. Jsou smutný.

Všecko je bez nadšení, všude povrchní lesk zakrývá vnitřní bídu. Zápal vlastenecký mizí, lhostejnost vévodí, pružinou ke všemu je prospěch hmotný. Ale není to snaha po nabytí jmění a užití ho pak k sesílení živlu národního, nýbrž jen k zajištění bezstarostného života, k užití pohodlí a sladkosti bohatství. Horlení vlastenecké stává se směšným a odkazuje se do vrstev nižších anebo mládeži. ,My vyrostli již z mladistvého blouznění, uzráli jsme,' praví, ale zatím hnijí. Přispívají ke sbírkám národním s odměřenou slušností dle ustálené již tabelly, ale s myslí chladnou a vypočítavou, bez vřelosti: Národní neštěstí jich nerozčilí, nezarmontí, poněvadž cítí sebe v bezpečí a mají budoucnost zajištěnu, krátce, je to k zoufání!

Já teď poměry ty prohledám a pronikám — a co činím? Nic . . . Pozoruji, že není ve mně dosti živé síly, dosti energie opříti se tomu blýskavému světu, do něhož náležím po sňatku svém, do něhož žena mne tlačí a který mne obklopuje. A pak starati se ve světě tom o zájmy národní a mluviti o nich je nudné. Stará se o ně jen ten, "kdo z nich těží, kdo chce být z nich živ. Však prý se to již nějak obstará samo, praví druzí . . .

A jít snad mezi ty, kteří z těch zájmů těží?

— Ano, bylo by snad dobře a záhodno; třeba je liknavostí ode mne, že se nepokouším a pokusiti nemíním, ale nemohu se přemoci; hnusí se mi pár — 128 lidí tam, hnusí se mi, že mě žena k tomn přemlouvá, naléhavě vybízí, ano poroučí, nějaká hrdost se ve mně vzpírá, a tak tedy z příčin hodně malicherných nevystupuji z davu, jenž mne obklopuje, hubuji a brnčím po straně a jsem snad horší druhých, poněvadž maje vědomí o vzmáhající se otrlosti vlastenecké ve kruzích těch, chápaje její hnusnost a nebezpečí, i cítě plápolání snahy po nápravě, zůstávám ve své nečinnosti...

Přemýšlím o tom nyní často, poněvadž točí se kolem toho spor se ženou Však o něm víš. Snad bych povolil, myslím si někdy, ale jí také nejedná se při naléhání jejím snad o zájem národní, nýbrž o osobní ctižádost. A té ze vzdoru již nevyhovím! . .

Jindy zase přesvědčuji se, že naprosto k úkolům veřejným se nehodím. Nebyl jsem k nim vychován, jako vůbec nikdo z našeho pokolení. Nemáme politického vzdělání, pochytíme z novin povrchní známost o věcech, a na tom dosti. Máme mnoho žurnalistův, ale málo praktických politiků, píšeme básně, žijeme ve snách a neúspěch národní již námi ani neotřese, uenapne ani žílky ke vzdoru, leda propustí trpké slovo na rty nebo na papír — a věc je odbyta.

Zítra již na ni se zapomene. Naříkáme na špatný odbyt knih, ale když podmínka blahobytu jedna za druhou se kácí, nevzmůžeme se k ráznému činu.

Otázky vedlejší a osobní jsou nám bližší hlavních.

O stkvělé svatbě dcery poslance Bartla a jubileu dvorního rady Bartla debatuje se více než o hospodářské krisi. Jsou u nás všude poměry maloměstské, a chceme býti na roven stavěni národům nejpokročilejším Hleď, takhle hubuji také jen planě, povrchně — 129 — a nesouvisle, ale co činím? Když se mi trpkost v těle rozleje, jdu — pít.

Ano, stydím se to říci, ale je to pravda. Kdybych nebyl ženat, snad bych o tom psal, ale tak protiví se mi domov, práce, vše .. . Leda že o sobě myslím, své nitro rozbírám a přemítám o svých plánech, jak se roztříštily a nač ta vůbec jsem . . .

Kol sebe vidím sobectví a v sobě neodhodlanosť chabosť....

Chtěl jsem psáti neúnavně, ale s počátku drobné spory se ženou, pak ostré a ostřejší výčitky její a naléhání, bránění se jim, to vše nepopřálo mi času k vykrystalisování, neměl jsem klidu. V to mísily, se zábavy, společnosti, návštěvy, schůzky, a ty zase zprotivily mi domov, tak že vyhledal jsem hospoda.

Stala se mi útulkem i útěchou....

Vidím snahy své neuskutečněny, plán svůj nezdařen, poznávám chabost svých sil, nemám nikde vzpruhy, schází mi bytost milující, ztrácím účel tvého života se zřetele, klesám .. .

Předčasně a zbaběle, vím to, ale budu brzy u dna.

Nenávidím svou ženu, a přece se bojí m. přerušiti svazky s ní; skrývám své neštěstí, proto že se bojím výsměchu; bojím se jako muž bohaté ženy hlasití se o existenci, a nemám síly podmaniti si ji ani vštěpiti jí své názory a porozumění mým bývalým plánům, mé povaze a osobitosti. Klesl jsem na muže své ženy, žijícího z jejích prostředkův, ale jsoucího uvnitř v rozkolu s ní, s celým jejím světem, a zoufajícího nad sebou."

Jindřich mluvil s počátku liknavě, trhaně, ve větách krátkých. Později rozproudil se jeho hovor, UBUŠE: Bratři. g — 130 — stával se hlasitějším a přešel z poměrů vieobecných k-osobám.

Jaké to propasti! Naznačoval je jen, v celé jeho generální zpovědi bylo mnoho nesouvislostí, přechodů náhlých, ale vnímavý Bohumil doplňoval si je.

Znaje bratra, jeho záměry i city dřívější, hrozil se té rozervanosti a beznaděje. Poznával, že v něm ještě vše vře, že ještě bojuje, ale že sám je přesvědčen již o svém podlehnutí. Slyšel tu o věcech, o nichž neměl času nikdy přemítati v návalu úmorné práce v cukrovaru; otevírala se před ním neznámá prohlubeň, v níž viděl trčeti bratra, a poznával, jak sám mnohem je šťastnějším.

Bylo mu bratra nevýslovně líto, a zároveň byl v rozpacích, kterak ho těšiti; uznával, za není schopen útěchy opravdové a že, co by řekl, bylo by vsedni, planou frásí. Přece však hledal nějaké vhodné slovo, aby vyjádřil své opravdové hnutí.

„A proč mi nepíšeš, proč si neulevíš?" řekl konečně.

„Ah, ty máš jiné starosti," řekl nyní nevrle Jindřich a dodal: „Víš co, nechme toho. Mysli si, že jsem ti nic neřekl. Ostatně není to opravdu tak zlé. Jsem dnes trochu škarohledně naladěn. Pojď, půjdeme někam na sklenici piva!"

A táhl jej s sebou do hospody. Snažil se býti veselým, žertoval a smál se. Chtěl patrně seslabiti dojem svého přiznání.

Pil rychle a mnoho, a za nedlouho zmocnil se ho opravdu humor, při němž však Bohumila bylo úzko.

„Ve mně vidíš vlastence našich dnů," smál se, „na bolest se omámíme a pak si zazpíváme," a po — 131 — chvíli začal opravdu bručeti: „Zahučaly hory, zahučaly lesy!"...

Náhle ustal a vypil do dna dlouhým douškem...

„Vidíš, tak jsem si myslil, že přemohn svou ženu, a ona zatím přemohla mne/' začal po té jako žertem a usmívaje se. „Ale zasluhuji to; proč jsem nezměřil své síly. I na lesť je jich třeba. Povedl se mi jen začátek. Učinil jsem průlom do bohaté společnosti, ale pak jsem byl zajat a teď jsem v otroctví. Přece však mé nepřivede na svou víru !

Já jí neobrátil, ona mne však také ne. Toť už jediná má snaha. Je to smutné, viď?... Ona je zlá, věř, velmi zlá...."

„A není v ní ani zrnka lásky?"

„Kdyby bylo, tak je rozšlápnu!" rozkřikl se Jindřich náhle a prudce postavil sklenici na stůl.

„Což bych se prosil o zrnko, když odhodil jsem...

Ach, nechme toho!... Pij, Bohumile, já platím."

Řeč jeho stávala se nyní stále zmatenější a neurčitější, proto však ještě několik hodin v hospodě vyseděl. Bohumil šel pak vrávorajícího vyprovodit k domovu.

To bylo poslední jejich setkání před jeho svatbou.

Kampaň před ní ředitel Daněk dal Bohnmilovi pociťovati všechnu krutost povolání technického úředníka ještě ve větši míře než rok před tím.

Snad chtěl jej odvrátiti od ženitby, snad záviděl mu, že miluje, a ztrpčoval mu proto život jinak.

Ale Bohumil byl pevným.

Počátkem září odejel si pro Andulku. Šel zvát ku svatbě ovšem i Jindřicha, al« ten odejel. Na stafc«k své ženy prý.

9* — 132 — Poslal Bohumilovi jen velmi stručnou gratulaci, která vrcholila ve slovech: „Budeš mne šťastnější, poněvadž jsi byl poctivější. Na mne nenaléhej, abych byl Tvé svatbě přítomen. Jsem tak nešťasten, že nesnesl bych pohledu na.... a na Tebe. Nestarej se o mne, nelituj mne, nemluv o mně, abys neztrpčil si den nejkrásnější svého života. Chci nésti svou tíží sám, bez lásky.

Tuto čásť svých záměrů splním svatě."

Svatba slavila se tiše a skromně. Štěstí obou mladých lidí trvalo vážněji nezkaleno do onoho lednového dne, jenž následoval po noci, kdy v cukrovaru Lipovickém za tu kampaň již po desáté spadl páter, a za jehož ranních hodin paní adjunktova seděla nad šitím a vzpomínajíc na významné chvíle prchlých dnů zvláště jeden obraz v mysli jasně si vykouzlila.

Obraz onoho večera, kdy skláněla se nad omdlelým Bohumilém, v srdci majíc tříště štěstí své lásky a domnívajíc se, že nikdy více nespojí se v zářivé slunce.

Ale spojily se. Nebylo tak palčivé jako první, ale hřálo vytrvale a jasně.

Až dnes první těžký mrak je zakryl.

Nastane zima? Přijde jaro?...

Pohlédla ven.

Bylo lednové ráno.

XIII.

Počátkem března před nedělním polednem adjunkt Svatoň ubíral se volným krokem pěšinkou, vinoucí se podél trati k háji.

— 133 — Továrna za ním bez černého praporce kouře stála nehnntě a tiše, jako opuštěná pevnost. Ye vysokých oknech jejích leskl se jasný svit poledního slunce, ozařoval její stěny, a odrážeje se od lesklé břidlicové střechy jako by se řítil na zvlněný povrch rybníka, sproštěného pout ledu.

V právo od bledé zeleni mezí odrážela se tmavá hněď zoraných polí, která táhla se širokými lány až k bílým stodolám Lipovickým, nad jejichž rudé střechy vyčnívala přívětivá žlutá vížka kostelní a za ní dále sedává hraběcího zámku; tato vážně, majestátně, ona liniemi prostými a přívětivými rýsovala se na tmavém pozadí lesnatých tmavých pahorků, jež Lipovice objímaly.

Nade vším klenula se čistě modrá obloha s ohnivým, zářícím terčem slunce. Vzduch byl jasný a teplounký; barvy a obrysy všech předmětů v přírodě byly neobyčejně určitý a ostrý, a Svatoň hledě na levo přes rybník viděl až za Braňany. Ve výši znělo cosi jako předtucha písně skřivánčí a sluncem prohřátý vánek jako by přinášel z dálky vůni fijalek.

j Povznášející síla chvěla přírodou, síla, kteráž ' smutnou budovu tovární přeměnila jako by v jasný letohrad, síla, jež vše si podmaňovala a jíž vše s radostnou vášní vrhalo se pod nohy.

Již kráčel Bohumil podél luk před hájkem se prostírajícím, jež oděny byly ještě mrtvou hnědí a žlutí, již přešel březový můstek, vedoucí přes rozvlněný kalný potok, lukami se rozlévající a několika rameny v rybník se tratící, již vstoupil v tichý březový a dubový háj.

Hnědé loňské listí lesklo se na doubí, kdežto žluté březové lístky po tisících ležely rozmokló na - 134 — cestách, nejvíce ve stružkách, kde proudily jimi slabé praménky, které místy vytvořily přes šířka cesty kaluž, v níž zrcadlilo se slunce. V nejstinnějších koutech háje, pod nízkými podrosty hylo ještě viděti chumel rozplývajícího se sněhu. Bílá kůra štíhlých břiz pěkně střídala se s tmavou dubů, na níž místy černý mech jevil ještě slabé stopy smutné zeleni.

Nikde ani hnutí. Jen na větvi dubu jednoho seděvší vrána polekána krokem Svatoňovým vznesla se,a letěla směrem k rybníku.

Ale v tom tichu vůkol, v té nehybnosti přece jako by se cos hýbalo, cos vířilo, cos praskalo a ševelilo. Rozrušující jakási síla, křísící a zároveň tísnící a skličující. — Bohumila alespoň rozesmutnila.

Za krátko vše pokvete, z pont smrti se vysmekne ve volnosti života a rozplesá se. Nejchudší místo bude míti květ, nejužší brázda svou píseň skřivánčí; ale co já? — — — Nic. Po kratičkém jaru zima a mrtvo. Z .paprsků lásky přesmekl jsem se ve hrobovou tmu. — — — Co mi platný byly všechny oběti, všechno strádání, všechna vytrvalost, ponižování, pokora, snášení ústrkův? — Oč jsem teď šťastnější Jindřicha? ....

Ten nejsa milován, alespoň též nemiluje, ale mé lásce trudno a hrozno přebývati v obydlí, kde na mne zeje chlad. Nač bylo to vše? Všechny bláhové naděje, všechny slunné představy, všechny plamenné touhy, vše je klam, blouznění, přelud. Výsledek stejný jako u Jindřicha bez nich. Bojím se na ženu pohlédnout, její mlčení mne děsí, její smutek mne bodá. Učinil jsem ji nešťastnou a nemohu jí dát v tem neštésteí ítěcky, jakéž alespoň nalézá bratrem — 135 — žena ve svém bohatství. Povolání mé teď mi mukou ještě strašlivější a zklamání mé v lásce při něm mne ubíjí. ,Budu brzy u dna,' řekl Jindřich a netušil, že já snad dříve. Ztrativ víru v lásku nevydržím tak dlouho bez ní jako on, jenž měl ještě svou poesii, svou těšitelku. Já však neměl nic než lásku její, a ta mi zmizela.

Při takových myšlénkách zdála se mu příroda chystající se rázem oživnouti a rozepěti, plna ironie* plna výsměchu a působila mu muka.

Obrátil se a s hlavou sehnutou kráčel rychle zpět, aby ušel trapnému přirovnávání své duše k duši přírody, aby neurážel ho příkrý nesouzvuk. Bylo mu jako by již příštím okamžikem vše kolem se mělo jásavě rozezvučeti a udusiti jej přívalem své jarosti, křeposti, síly, nadšení, naděje a plesu. Cítil tak krutě své neštěstí v tom slunném dnu, že mrzel se, že vyšel z továrny, a přísahal si již ani nevycházeti.

Spěchal, aby unikl jasnu vůkol a byl již již Té stínu zdí továrních, jejichž jednotvárnost, prázdnotu, smutek od nějakého času si zamiloval.

Zdálo se mu, ty stěny jediné že s ním cítí, jemu rozumějí, neboť osud jejich — chovati bídu a neštěstí — jest jeho osudu tak podoben! A proto od nějaké doby, ani když v továrně býti nemusil, meškal tam. Cítil se v jejích prostorách, jež stokrát dříve proklínal, nyní nejvolnějším.

Již ocitl se na vozové cestě a zahnul na právo k továrně. Za ním ozvaly se nyní rychlé kroky.

Svatoň ohlédnuv se spatřil poštovního posla, jenž podával mu psaní. Poznal hned písmo bratrovo, a překvapen a dychtiv rozevíral obálko.

— 136 — Bylo to poprvé, co bratr po jeho sňatku zase mu psal, a stalo se tak z příčiny dojista velmi důležité. Bohumil četl: „Drahý bratře! Kdo ví, zdali bych Ti psal, kdyby má paní nepodala mi příležitost k tomu. Nač také psáti, nemůžeme-li potěšit? A mé psaní zvláště dovede leda rozladit, zvláště Tebe, slastný Bohumile!

Jsem upřímný a řeknu, že právě teď cos jako závist pění se mi v srdci. V něm vůbec podivně to vypadá. Je tam jen kvasící jed .... Přeteče však brzy... Však nač Ti to píši?... Ztrpčuji Ti jen chvíli a chtěl jsem přece jen Ti sděliti, že začátkem dubna, a možná již koncem tohoto měsíce postéhnjeme se na letní byt do — Lipovic.

Viď, divíš se, když máme své vlastní hospodářství! — — Ale věc je taková.

Má paní slyšela onehdy a radů Kambonsků Lipovice chválit a doporučovat k letnímu bytu. Pak zmínila se o tom přede mnou, jen tak ledabyle. Ale když já uleknut začal jí věc vymlouvat, když zpozorovala mé úzkostlivé námitky — byla rozhodnuta.

Udělal jsem chybu, mohl jsem to od své ženy očekávat, ale již jest pozdě. Ted1 teši se na Lipovice!

Přede mnou o nich stále mluví, stále se mne vyptává a nemůže se jich ani dočkat. Vím, že ti to také není milo, ale co naplat. Ona pojede!...

Nabízí se jí byt ve ville Petrovce o třech pokojích. I žádá Tě má paní, abys laskavě o nich jí dal zprávu, udal rozměry i polohu, by učiniti mohla potřebné přípravy. Prosím Té, vyhov jí brzy, abych měl o starost méně. Mně ovšem nezbude, než jeti — 137 — s ni, ač budu se musit zřici toho jediného, co mě v Praze těší, co mě nechává zapomínati... Však víš, co myslím, a šeptáš si: Jaký je zbabělec!

Jsem i nejsem.

Snad přijde chvíle, kdy si o tom promluvíme, a pak snad ještě o jedinou velikou službu Tě poprosím. Prozatím jen opakuji svou prosbu a tiskna Ti ruku. Tvůj Jindřich.

Douška. Prosím. Tě, nerozebírej má slova. Roztrhal bych nejraději dopis ten a psal Ti nový, ale chvátám. Neobírej se mnou a tím mi vyhovíš nejlépe."

Jak podivné to psaní! Bohumil četl a četl opět.

Celkem jej dopis bratrův potěšil.

Jindřich přijede, a on bude míti někoho, kdo mu porozumí, komu se bude moci svěřit. Neštěstí oba bratry zase sblíží. Na troskách plánů svých se setkají a stisknou si pravice. Teď má Jindřich nebude již záviděti. Můj Bože, jak se podiví té změně!

Závist zmizí z jeho srdce a místo ní v ně padne soucit. Teprve nyní budou si bratry. Krví i osudem. — Teď přestalo, co Jindřichovi bránilo otevříti má srdce. Teď tak učiní dojista. Do srdce štastného nehodí se trpké víno 'cizí bolesti, ale nešťastné jest pro ně vhodnou číší. Mohlo by se říci, že lačnou číší.

Jediné v konečném jednání oba se různí. Jindřich chce se zahubit, on pracovat usilovně, aby nenvrhl svou ženu zase do té bídy, z níž ji pozvedl. Ku svému zděděnému jměníčka ještě něco zahospodařil, tak že má nyní půlčtvrta tisíce, i bude šetřit dále jak jen možno, aby byla chráněna v každém případě. Jest to pro ni.

- 138 — Pak i on zatouží po konci. Jen aby vydržel ještě dost dlouho . . .

Tak uvažuje došel k domovu. Skloniv se k Aničce, jež otáčela se v kuchyni, jako vždy ji políbil a usmál se. Vůbec v zevnějších známkách nic se u nich nezměnilo. Pak vešel do pokoje, kde již čistě prostřeno bylo, a usedl na pohovce na své místo. V okamžiku přinášela Anička již připravenou polévku na stůl a usedla vedle manžela. Týž zcela klidně jí sděloval obsah dopisu bratrova, a ona s laskavým úsměvem naslouchala a pak projevila, jak bývá zvykem, radost z té zprávy. Dopis jí Bohumil neukázal, poněvadž v něm nebylo ani pozdravu pro ni.

Oběd odbyl se klidně jako vždy, a hned po něm Bohumil šel do továrny, zase dříve ženu políbiv.

A přece v tom klidu, v té laskavé šetrnosti bylo tolik, tolik smutku! Sotva za Bohumilém zavřely se dvéře, mladé paní vhrkly slzy do očí.

Tak bylo každodenně již přes dva měsíce! On doma se již ani nezdrží, nezažertuje, ohnivě nepohlédne, v úsměvu jeho tají se žal, v polibku jeho je zoufalosť. Oh, ona vidí jasně, že přibral si starost, oženiv se, a mučí ji vědomí, že ho neučinila šťastným. Jaký to nyní život! A jak bude dále ? . ..

On nic si nepřeje a jen spoří a spoří. „Kdybych ochnravěl," říká se smutným úsměvem, když počítá nstřádané peníze. A ona zavřena celý den, bez nadějí, bez jeho lásky ... A ještě je ráda, že muž nepromluví, že vyhýbá se rozhovoru o těch , oměrech.

Jeho šetrným chováním alespoň zevně je zachován klid; řeka neštěstí nebouří se, nezaplavuje, ale jen tiie podemílá břehy. Jak dlouho to potrvá ? .. .

— 139 — Pták T úhledné kleci dal se do radostného zpěvn. Mladá paní zvolna se otáčí, jde k němu a pohlíží smutně na klec. Ten zpěv ještě ji těší, naslouchá mu se zálibou a chvílemi zapomíná. Pod klecí je šicí její stolek. Usedá a vyndává vyšívání.

Je to stkvostná práce. Na bílém atlase samý květ ohnivých barev. Oltářní polštář . . . Paní adjunktova jej vyšívá na objednávku z Prahy, o kterouž prosila. Přispěje také k úsporám Bohnmilovým, vždyť zvykla vydělávat. ..

Y tu dobu Bohumil v pusté továrně zamyšlen přecházel. Neměl zde co dělat, ale doma nemohl vydržet, či má jej v zoufalství uvádět trapné mlčení ženino? či spíše má se bát, že každou chvíli promluví a dlouho tutlané výčitky její a hořkosť rozbouří mu mozek až k šílenství? Lépe, když vyhne se, když pohled na ni nebude mu připomínat, jak bláhové byly jeho naděje, jak trpká jest její shovívavost a přemáhání se.

Tak jeden u druhého předpokládal tajení pravých citfiv a přetvářku, a právě proto jeden druhému se vyhýbal, nechtěje spatřiti domnělou pravou tvářnost, uslyšeti zadržená slova.

Obadva poodstoupili od svého štěstí, a jediný krok bylo oběma třeba učiniti, aby se ve svém štěstí zase setkali, ale obadva žili v klamu, že krokem tím by se sřítili ve propast. Slzy vstoupaly oběma do očí, když setkaly se v delším pohledu, slova lásky dusila se v hrdle, ale nevyšla na rty.

Poblouzení, klam tlačily je zpět do srdcí, která se mohla rozskočiti . . .

Nesnesitelnost stavu toho vzrůstala za líbezných vlažných jarních dnů, jež nastaly.

- 140 — -Těsna s neobyčejnou nádherou slavila ten rok svůj vjezd. Zpěvem ptactva s výše roněným až nízké květy u stezek se chvěly, a vůní fijalek celý les byl nasycen až do vrcholů jedlí. Villy Lipovické se oživovaly dříve než léta jiná, a týden po sv. Josefa telegram oznamoval adjunkta Svatoňovi příjezd bratra, švakrové a slečny Lidunky.

Bohumil šel nazítří sám na stanici.' Ač na příjezd bratrův již přes čtrnáct dní se připravoval, a s počátku se těšil, nemohl jda na nádraží potlačiti jistou vzrušenosť, neklid, ano úzkosti Ženu ani nevybídl, aby s ním šla. Pozoroval ji v posledních dnech patravě, nejeví-li nějakou roztržitost, rozpaky, neklid před příjezdem Jindřichovým.

Schválně z ničeho nic začínal o bratra a jeho po* bytu zde v Lipovicích řeč a utkvíval při tom zkoumavým pohledem na Aničce, nezačervená-li se, neotáže-li se na nic, nerozepřede-li hovor. Ale ona zachovávala svůj obvyklý klid, svou tichou odevzdanost.

Byla ráda, že jí Bohumil neřekl, aby s ním šla na nádraží. Věděla sic, že setkání s Jindřichem a jeho ženou ji minouti nemůže, ale lépe, odbude-li se zde doma, v bytě, a již za jakýchsi příprav, než na stanici.

Bohumil čekaje na příjezd vlaku netrpělivě přecházel před nádražím. Chvílemi zašel do úřadovny přednostovy a řídil si hodinky dle dráhy, ač mu šly na vteřinu správně, pohovořil o počasí, aby se zdál co nejlhostejnějším. Zas vyšel, popocházel, s účastí naslouchal hovoru tří Pražanek, které sem před třemi dny se přistěhovaly a chodily na nádraží ke každému — 141 — vlaku. Dvakráte šel také za nádraží, nabídl doutník kočímu, čekajícímu u venkovského širokého kočáru, jejž byl Bohnmil objednal, aby odvezl bratra a švakrovon k ville Petrovce. Konečně zaslechl v dáli táhlé zahvízdnutí a hned za ním ozvalo se prudké zazvonění.

Bohumil sebou trhl a hrdlo se mu nějak zúžilo.

Za tři vteřiny přihnčel vlak, ozvalo se vyvolání konduktérovo, druhé zazvonění, otevírání dvířek, sykot zpáteční páry. Bohumilovi prudce bušilo srdce a neklid jeho stával se zjevným.

Z vagónu druhé třídy vyskočila nejprve svižně slečna Ludmila, k níž, sotva ji shlédl, Bohumil pokročil, pozdravuje do vnitř kupé.

Viděl, jak bratr podává jí i přikvapivšímu hlídači a nakladači ruční kufry, škatule, plaidy, deštníky s nějaký košík, i hotovil se ochotně mu vypomoci, ale nedostal se k tomu.

Y tom trhlo jím zas třetí zazvonění a zahvízdnutí píšťaly.

„Pozor!" vzkřikl hlídač.

„čerstva, čerstva," volal průvodčí vlaku a přednosta vytahoval své hodinky.

Doktor Svatoň vyskočil z kupé a podával do vnitř ruku své choti.

Ta chopivši se jí slezla svižně a půvabně, a ihned podávala ruku Bohnmilovi.

„A kde je vaše paní?" ptala se přívětivě.

Bohnmil omlouval Aničku lehkou chnravostí.

„To je mi líto. Já se tak těšila, že ji ještě dnes uvidím."

— 142 — A při tom dívala se tak pátravě na Bohumila, že tento ve zmatku se zajikl a nebyl s to vypraviti slova.

„Ale za trest musí přijít první k nám," švitořila dále paní doktorová. „A hned zítra..." dodávala usmívajíc se, ale hlas její měl nepříjemnou 'ostrost.

Zatím hlídač a nakladač odnášeli zavazadla ke kočáru a Jindřich připojil se k bratrovi. Teprve teď oba dobře na sebe se podívali.

Bohumil viděl, že bratr vypadá špatně. Chtěl se sic usmívat, ale úsměv ten dopadl vždy velmi nepodařeně.

„No tak, jak se máš, jak se máš?" mluvil Jindřich, a bylo znáti rozpaky v té jeho opětované otázce. Při tom sňal klobouk s čela a otíral si šátkem husté krůpěje potu, jež se perlily pod vlasy značně prořidlými. Ba byla to již pravá lysina až do pftl hlavy skorém.

„No ostatně si všecko povíme zítra, viď? Zítra si všecko povíme," opakoval zas a stiskl Bohumilovi raku. Stisknutí to prozrazovalo jeho neklid, rozechvělosť, rozrušenosť.

Za těch prvních slov prošli všichni nádražím a ocitli se před kočárem, v němž již Lidnnka stála pomáhajíc paní doktorové do vnitř.

„Nepojedete s námi?" obracela se tato k Bohumilu.

„Nemohu dnes — lituji — musím do továrny."

„Ah, to je škoda! Pozdravujte, prosím, svou ženušku, a řekněte, že se na ni tuze těším," nakazovala usedajíc do zadu vedle Ludmily.

- 143 „Tedy na shledanou — snad zítra," připomínal Jindřich usedaje proti nim, ale dívaje se při posledních slovech jaksi tázavě na svou choť, jako by očekával fcéjakého jejího přisvědčení. Ale ta ani naň nepohlédla. „Je všecko v kočáře, Jindřichu, nezapomněl jsi nic?" zeptala se jen jako by maní, ale bylo znáti příliš zúmyslnosť této otázky.

Doktor rozpačitě se rozhlédl a musil odkašlati, aby mohl říci: „Jest."

Pak obrátil se zas k bratrovi a jaksi povržlivě, ale zároveň smutně se usmíval.

„Mám ti mnoho, mnoho co ?íci," pravil chvatně a stiskl mu neklidně a pobouřeně pravici.

Bohumil pohlédl mu do očí a spozoroval, že 'jsou červené, jako zanícené, a že mluví z nich neklid a rozechvělosť.

V tom kočí mlaskl na koně a ti trhli kočárem.

Bohumil pozdvihl svůj klobouk a paní švakrová mu ještě přívětivě kynula.

„Pozdravujte svou ženušku a vyřiďte, že ji líbám.

Již vidím, že tu bude překrásně l" volala ještě co nejpřívětivěji.

„Tedy na shledanou l" opakoval jaksi důtklivě Jindřich a kynul bratrovi rukou.

„Na shledanou!" opáčil Bohumil a obrátil se k továrně.

Ta zvláštní rozechvělosť bratrova a podivuá nasládlá přívětivost švakrové jej ještě více znepokojily.

Vyčítal z nich stero důvodů pro své obavy.

Není pochyby, že v Jindřichu nedodoutnaly víechny pocity k Aničce. Proč by byl tak neklidný — 144 — a rozechvělý, proč by byl tak pobouřen tiskl mu ruku a tak divně se naň díval.

A co jiného znamená ta nápadná vlfdnost paní Elišky, která Aničku skorém ani nezná. Co zamýšlí ta žena? Jakou hru chce provádět ku své kratochvíli?

A právě teď, právě kdy zavládl chlad mezi ním a Aničkou, kdy ona od něho se odvrací, kdy dojista pocitnje prázdnotu v srdci svém.. .Prázdnotu — lačnosť — lačnost po lásce — — — Kráčel pobouřen vždy rychleji, mluvě polohlasně sám k sobě a prudce gestikuluje.

Teprv opuštěnost, ticho a mrtvo továrny jej poněkud ukonejšily. Z nehybnosti, strnulosti těch strojů, jako by i v jeho duši padal klid a jakási útěcha.

Mohli by být Anička i Jindřich tak špatni?

Jsou jen nešťastni, nic víc. Pohlédnou na sebe, podají si ruce a pomyslí snad oba: Spolu bychom byli jinam dospěli. — — — Ale postačí ty myšlénky. .. Ani ona, ani on nejsou v základě nešlechetní, a neštěstí spíše dodává ještě síly.... A hrdosti i _ _ _ Takto se utěšuje bral se z továrny k domovu; prese vše konejšení však musil si přiznati, že by byl přece radši, kdyby bratr a švakrová nebyli přijeli.

XIV.

V tu dobu Jindřich ve ville Petrovce v nejzadnějším ze tří pokojů, jenž měl zvláštní vchod, sedě u stolu vyjímal z koženého cestovního vaku drobnější věci, které se mu v Praze uzdály k pobytu na venkově nevyhnutelnými.

- 145 Předně byly to nerozlučné jeho zápisníky, jež položil na psací stolek a okna, pak několik nejmilejších mu knih, mezi nimiž ovšem nescházel ani Lermontov ani Heine. Nejposlednějším předmětem bylo tmavěčervené juchtové pouzdro, jež ani neotevřev rychle zavřel do stolku.

Z vedlejšího pokoje zalehl právě sem hlas paní EliSky, udílející Lidnnce laskavým, šetrným tónem některé rozkazy, pak slyšeti bylo šustění šatů, jež z objemných kufrův ukládaly se do skříní.

Teprve po dobré půl hodině nastalo utišení, které však neočekávaně přerušeno bylo jásavým trilkem kanára, jehož pozlacenou klec Lidnnka postavila na stolek před oknem, kamž padala ohnivá záře západu.

Jindřich ve svém pokoji zasednuv kn psacímu stolu a uslyšev zvuk ten pozvedl ze dlaní hlavu a bezděky obrátil zraky své k okna. Bylo obráceno ke straně východní, k lesu, na nějž zapadající slunce vrhalo proud rudé záplavy.

Kmeny jako by hořely a tmavá, smutná zeleň větví měnila se v hloubi ve směs purpuru a zlatisté hnědi. Klidně vznášela se vrána na vrcholy jedlí, hlasně pokřikujíc, a výkřiky její spojovaly nesměle tišší a líbeznější jednotlivé zvuky, ozývající se z klína hvozdu. Na cestě mezi villon a lesem mihla se červená plachetka a hned vedle modrá. Mladá dívka a stařena nesly na ošatce fijalky a prvosenky z lesa k městečku.

Jindřich otevřel okno a do pokoje vhrnnl se proud prohřátého vzduchu, a pokřik vrány hlasněji a pronikavěji zavzněl. Stezka, na níž mladá tráva hlásila se již svou veselou světlou zelení, halila se LIBUŠE: Bratti.

— 146 — po chvíli již do stíná; temnota valila se do lesa na kořeny stromů, dlouhý stín villy vnikal hloub a hloub do vnitř hvozdu; již soukala se tma po kmenech k prvním větvím, zpěv pěnkav a strnadův ustával, jen krákot vrány z dáli ještě se ozýval. Již poslední světlo zmíralo na vrcholích jedlí, pak také zhaslo a jen mráček v dáli měl pruh k západu obrácený slabě nafijalovělý.

Obloha byla šedomodrá a temnila se víc a více.

Posléze i nafijalovělý pruh na mráčku zmizel...Nastávala noc, a první hvězda zakmitla na nebi...

Jindřich zavřel zase okno a dojat sedl ku psacíma stolu. Po chvíli počal se probírati v zápisníku. Oko jeho utkvělo na verších včera napsaných, ve chvíli nejvyššího utrpení.

V poslední době, před odjezdem do Lipovic, stával se již jen pouhou hračkou své ženy, otrokem, nemajícím moci jí odporovati.

Zoufalá resignace byla ochromila všechny jeho síly. „Nač mne vleče před štěstí bratrovo, před tvář Aniččinn? Nač do slunce, když chci tmu, do vzpomínek, když chci zapomnění," mluvil sám k sobě ještě včera, když v noci ze své hospody ubíral se k domovu, do Krakovské ulice.

A čím blíže mu byl, tím bylo mu teskněji. Napadlo mu, aby se obrátil a více domů nepřicházel.

Má však utéci jako chlapec bázní před trestem nějakým? On, muž dospělý a rozumný! On, doktor Svatoň!

Pak dal se najednou do smíchu. „Hle, jak se přemlouvám a přesvědčit se chci, že něčím jsem!

Vždyí nemám více samostatnosti než malý žáček, — 147 — vždyť je to pravda, že tak jsem klesl! čím jsem? - — Manželem bohaté ženy, jež jako jedovatý had mne uštkla a otrávila můj život, kdežto já ji mínil zkrotit a zlatou její korunka přeměnit na klíč k hradu svých plánů. Z mých sil, z mé energie zbyla jen slova a slova, nejvýše nějaké mdlé přirovnání mého osudu, mého neštěstí Co mám činit? Odtrhnouti se od ní? Celému světu vystavět své rány na odiv? Tržit posměch?...

Bylo by to již zbytečno, síly mé jsou stráveny.

Nevzmohl bych se již, jsem slab k boji a raději již dotrpím ve svých poutech. Dokončit vše, toť jediný můj cíl!..."

„Nuž dokonči tedy vše! Dotrp! Obrat se a vrhni se někde do vody," ozýval se v něm hlas včera večer.

Stanul, sňal klobouk a přejel si dlaní čelo. Pak pohlédl vzhůru ke hvězdám. Jakýsi úsměv mu přilétl na rty. Smutný úsměv, který ho neopustil ani když vstoupil do svého pokoje. Usedl ke stolku, vyňal ze zásuvky beze hluku revolver a zadíval se naň.

Růžové světlo lampy zrcadlilo se v jeho lesklé oceli.

„Vždyť ty si jen hraješ," volal zas týž hlas, „tys zbabělý i umřít. Dokaž, že ne! Přitiskni ocel k lebce nebo srdci a — střel. Jedním okamžikem jsi zbaven všehol" Ruka jeho sáhla po zbrani.

„Tak je to dobře ! Přilož ! Stiskni! Nebudeš již musit spatřiti bratra, jeho štěstí, jeho ženu..."

Obraz Aničky kmitl mu hlavou. Yiděl ji v celé její sličnosti.

„Mohla být má," šlehla hlavou myšlénka.

„Ó, nikdy by pak nebylo došlo k tomu okamžiku.

10* — 148 — Měl bych lásku, měl bych sílu a měl bych — česť.

A mohl bych i čestně umřít.. ."

Tiše zase položil zbraň na stůl.

„To snad budu i tak moci," zašeptal. „Ale musím čekat.. .až co řekne bratr...u Jindřich velmi dobře se pamatuje, jak se potom ohlédl, neslyší-li někdo těch slov, jak po té zavřel zase tiše zbraň a přecházel po pokoji.

„Bohumil mi musí pomoci," uvažoval, „a pomůže ... Pak teprve smí nastat konec...

Dává mi však bratrství právo takové oběti na něm požadovati? Nebylo by jen spravedlivo umříti v hanbě?... Ale ne, tomu brání se zoufale má hrdosť. Hrdost? — Což není u mne směšná? — — Ne — aspoň ne docela. Před Eliškou aspoň chci býti cist! Jen ona aby neviděla, že její jed zasáhl i mou česť, aby neměla útěchy, že nezasloužil jsem lepšího osudu, než jejího týrání a pohrdání.

Hle, hrdost spolčnje se ve mně s pomstou. Proč?

Jen proto, abych se nezabil. — — — Žij tedy, bídáku, žij, a jdi, okraď bratra!..."

Nalézal rozkoš sebetrýzně v tomto rozbírání Jsa básníkem, byl vždy trochu pathetický. Přispívalo k tomu i jeho klasické vzdělání. Zbylo v něm mnoho z antických trnchloher a hlavně právě jejich pathos.

Ale i z Byronovského přepínání bolesti a neštěstí bylo v něm mnoho.

Toto vyšroubované zveličování všeho, pak to, že ho učily v mládí jen knihy a nic život, tato nereálnost, snad právě způsobovaly, že byl slab k boji se životem.

— 149 — Při každé ráně osada viděl v sobě stihaného hrdinu truchlohry nebo básně. Rozebíraje svou bolesť, deklamoval.

Taková chvíle nastala i poslední večer před odjezdem do Lipovic. Cítě se svrchovaně nešťastným, vrhl se po předcházejícím rozjímání na postel a sténal jako umírající rek: „Já nejsem zločinec.. .nejsem; jen nešťastný, hrozně nešťastný. Bohumile, zachraň mne, zachraň aspoň jen man... památka..."

Teprve po chvíli zase se utišil, ale spáti nemohl. Nutilo jej cosi do psaní. Taková hrozná lítost rozlila se mu v prsou, horečná, jediná touha, aby nikdo nemyslil, že je zločinec, aby každý věděl, že klesl tak hluboce jen jsa svrchovaně nešťasten. I psal: Já nemám prsou již, než aby vzdech v nich zmíral, a nemám rukou již, než abych slzy stíral, a nemám mysli již, než mukou bych ji vláčel, víc nemám života, než abych k smrti kráčel, již ani nevěřím, že jsem kdys šťasten byl, jen čistá památka již jediný můj cíl.

Oh, nevyjádřil ani z daleka svůj bol; nelze jej ani vyjádřit slovy, kdyby pálila jak oheň...

Teď, první večer zde v Lipovicích, zas na ty včerejší verše se dívá. Čte je, čte, ale nemá pro ně náležitého porozumění. Zdají se má teď tak prázdnými, tak malichernými. Obraz velebného západu ještě mu hoří v mysli. Jaká to byla nádhera krvácení!...

V pokoji již skorém tma a vedle ticho, venku nic se nehýbe.

Také - 150 V tom zahučela z lesa střelná rána. Kolem oken jako by pták byl letěl, prchal. ..

Jindřich pozvedl hlavu a Bůh ví, proč napadly mu jen verše Lermontova: ..... v dolině Dagestána s olovem v hrudi ticho ležel jsem, hluboká ještě kouřila se rána, krev chrlila se v toká červeném ...

Připadal si opravdu v té chvíli večerní jako bez života, jako kdyby bolest v něm byla se unavila a spala... a bolesť jediná byla jeho život. Připadalo mu, jako by za pár minut musil přestat žíti, jakoby krev opravdu z hrudi se mu cedila, a nastával klid...

Či účinkoval naň tak konejšivé večer u lesa? Nádherný večer jarní ?...

Tichne vše, i bolesť taková jako jeho, před velebností přírody, jež tak dlouho k němá byla již nemluvila, a proto snad nyní tím světější se mu zdála?

Snad zdá se i větší ještě bolesť pouhým rouháním oproti velikolepé smrti dne?...

Bude jediný pocit, jenž se v něm zde ozve za podobných večerů, touha, aby vykrvácel tak tiše a důstojně jako den?...

Počal o tom přemítati. Cosi jako melodie truchlivá, ale nevýslovně dojemná táhlo mu hrudí, rozezvučelo se mocnými akkordy, a rty šeptaly jen : j,Nejsem tak bídný, nejsem!"

Cítil teplo neurčitého uspokojení.

Jaký to rozdíl mezi večerem dnešním a včerejším. Včera pil a jen pil ve své hospodě, a cítil se tak svrchovaně nešťastným a připadal si tak bídným.

Kdežto dnes?...

151 Tajemná jakási síla v jeho samotě nyní se ho dotýká, obrazy velebné táhnou mu myslí, sladce bolná melodie zvučí mu v prsou. Což má tedy ještě mysl, ještě prsa k něčemu lepšímu, než co naznačil včera v šesti těch verších? .Čeká naň zde zákmit spásy, vzpružení, jiskra naděje ?

„Nejsem tak bídný, nejsem," šeptal zase, jako by chtěl se ujistiti vlastním hlasem o pravdě těch slov. „Bohumilu se svěřím, pomůže, a já — budu pracovat... abych mu oplatil."

Usmál se a opakoval si stále ta slova, odháněl každou myšlénku, jež by mohla cosi namítati.

„Ty bláhovče, ty blonznile! již ani nechceš umřít," volal mu výsměšně hlas nějaký ve hrudi, ale Jindřich pohlédl na hvězdnató nebe nad černým lesem a nevěřil hlasu tomu... Chytal se života, pnzen tajemnou, nevysvětlitelnou silou, a byť to bylo blouznění, nechtěl se ho vzdát. Aspoň dnes ne.

Jinak bylo toho večara a té noci bratru Bohumilovi. Vzbuzené obavy jedva ukonejšeny vyvstaly znova. ~^ÍÉ^ Strávil noc nepoklidnou, nejpodivnější myšlénky se střídaly s nejklikatějšími představami.

Druhého dne pobouřenosť pak jen ještě vzrostla.

Co plátno bylo všeliké namlouvání si, že všechny obavy jsou piany; jeden pohled ve krásnou tvář Aniččinu stačil k přesvědčení, že Jindřich spatře ji zas poprvé po tolika letech, musí býti nezbytně hln)oce pohnut, že nevyhnutelně v duši jeho vzbudí se řšechny vzpomínky na city bývalé, jež by jenom nová láska byla mohla udusiti. Ale té nebylo.,.

Oživnou tedy.

*"*" 10*1 """""" JBnde Jindřich chtíti, a bnde-li, bude moci je potlačit tak, aby nevyplnly z kouta srdce, kde dosud spaly zanedbávány, a aby nevzplápolaly takovou silou, že pohledy a slova nestačí je zapírati, ba že stanou se jejich hlasately ? — — A což Anička?

Stačí její šlechetnost a počestnost odolávati, kd} ž není více sílena láskou ke mně, ano, kdy oklamání a trpkost její spojí se, ne-li se vzkříšenými city pro Jindřicha, tož aspoň se soucitem pro neštěstí jeho ?

Nepromluví jeden pohled v Jiidřichovu tvář, aneb proud nezadržitelných slov jeho, v nichž bude ozývati se největší lítost nad zradou na ní kdys spáchanou a všechno jeho neštěstí utrpěné jako trest za zradu tu, nepremluvi proud ten hlas povinnosti v jejím srdci, a to tím spíše, když povinnost ta stala se nyní obětí?

Však jak tomu zabránit? — — — — — Adjunkt Svatoň rychými kroky a s hlavou sklopenou procházel se ve varní síni kolem difúze, kde zámečník Eormunda s chlapcem svým odšroubovával hoření víka zahříváků. Kroky procházejícího hlučně ozývaly se v prázdné a tiché továrně, do jejíchž zaprášených oken vnikaly plným jasem ranní paprsky jarního dne.

„Varovati Aničku před scestím bylo by pošetilé, upozorňovalo neb dokonce dráždilo by ji," uvažoval Bohumil dále, nevšímaje si ani slunečního jasu, ani počínání zámečníkovi.

„Bdít a vyčkati průběh jest jediné, co mi zbývá činit. Vždyť nemohu přece Jindřichovi zakázati, aby k nám docházel, a Aničku nutit, aby nenavštěvovala — 153 Eliškn. Styk nelze zameziti, ale projeveni žárlivosti by jen marně hodilo jiskru do zápalných látek. Mlčet, pozorovat a — trpět! Na žádný způsob však nedávati na sobě něčeho znát. Ani Aničce, ani jemu.

On v&bec nesmí vědět, kam s námi došlo. Za žádnou cenu. Ano, musím mu lháti do očí lásku a štěstí!

A Anička...?

Musí alespoň zatajiti své sklamání. Toť jediná správná cesta.

Jak bláhový byl jsem, těše se, že si ulevím, že podáme si bratrské pravice, pohlédneme si do očí a porozumíme si! Teď abych ještě chránil před ním svou česť — —" Dlouhou chvíli Bohumil podobně trpce uvažoval.

Pak podívav se na hodinky, rychle odcházel z továrny. Vzpomněl, že musí aspoň říci Aničce, aby před Jindřichem, přijde-li, nedávala na sobě nic znát, jako by se nic mezi nimi neudalo a vše bylo jako po svatbě.

Pohlédla naň s výčitkou, když ji napomínal, a lítost nedala jí odpověděti. Nebyla by zadržela pláč, kdyby byla slova pronesla.

Což nemá Bohumil již koňská citu? Což si o ní myslí, že by si naň stěžovala, a zvláště Jindřichovi ? Což ji tak podceňuje, jako by neměla cti a hrdosti? Tak daleko tedy došlo již...

Přijala před "týdnem zprávu, že Jindřich se svou chotí stráví jaro a léto v Jjipovicích, s největším klidem, nepobonřil jí ani příjezd jeho, ba i oproti včerejšímu manželovu oznámeni návštěvy Jindřichovy na dnešek zůstala celkem lhostejná.' Ale po napomenutí Bohumilově pobouřila se její mysl. Cítila — 154 — ? něm rozpomínku manželovu na dřívější její poměr k jeho bratra, a to ji zabolelo.

I ona nyní si přála, aby Jindřich a pani jeho byli svolili raději jiný letní byt než Lipovio.e, a jako Bohumil s velikým nepokojem očekávala návštěvu švakrovu.

XV.

Jindřich mezitím byl již vyšel z villy ^ bral-se hájem ke březovému můstku, aby kolem luk dostal se na cestu k továrně.

Bylo k deváté hodině ranní. Slunce stálo dosti vysoko nad lesy, vzduch byl cist, obloha jasná. Ye výši třásla se píseň skřivánčí, voda potoku se leskla a hrála jiskrami, tak že pro ně nebylo vidět čirostí její ani ke dnu, leda na místech, kde pobřežní křoví drobounkými lístky trochu stínu na vlny vrhalo. První modravý motýl kolébal se nad žlutými květy blatouchu a bílými sedmikrás, země voněla a jehnědy a šištičky blízkých břiz byly jak zlaté. Půda byla vlhká, březový můstek jako opocený. Podél lučnatého břehu potoka ubírali se malí chlapci; šli bosi po mladé trávě a pronikavě vrzali na vláčný liit.

Y nedalekém vrboví se ztratili; snad šli pro prut nebo pro píšfaln.

Jindřich takřka vpíjel se pohledy do svěží krásy jarního jitra, jež mluvilo k jeho duši vroucně a líbezně a vnikalo k ní svou radostnou září, jako by v uí vyvolati chtělo souladný akkord a zažehnouti ve stínech jejích zase světlo, jas. A zdálo se mu, že nalézá v sobě zase alespoň člověka, že cítí trochu síly a trochu vůle, žít. Ať již to bylo opojeni — 155 vonným vzduchem, zlatou září, co [vzbudilo v něm tyto pocity, byl rád a chtěl se jen opojiti ještě více.

Zdálo se mu, že sprostil se jakýchsi tížících pout, a vskutku dlouho uecítil se tak posilněn jako dnes.

Chvílemi dokonce zapomínal, kam jde, odbočoval z cesty na kraj louky, utrhl květ, podíval se naň a přivoněl; pak utrhl jiný modrý a v tom spatřil zase již růžový a rychle proň se shýbl. Skládal je dle barev, ač nemyslil na to a činil tak jen jako ve snu. Teprve když ocitl se u cesty a musil slézti nevysoký svah, připamatoval si zase, kam jde.

Pohlédl na květy a chtěl je zahoditi; ale pak pomyslil hned, že je přinese bratrovi, i utrhl ještě dlouhou trávu a svázal je v kytici, opět k nim přivoněv. Po cestě kráčel již rychleji dívaje se k továrně. Přešel trať, ohlédl se po stanici, pak zahnul na silnici a za chvíli stanul již a zavřených velikých vrat továrních, vedle nichž bělal se nízký domek vrátného, mezi kterýmž a vraty byl menší vchod do továrny.

Dvéře byly otevřeny. Jindřich vstoupil.

Dvůr byl liduprázdný. Hned za vchodem v právo byla jednopatrová budova, dále zahrada a za touto dlouhé přízemní stavení rovnoběžné s vozovou cestou.

Továrna vypínala se více v levo, průčelím obrácena zas k silnici.

Doktor nevěděl, kam vstoupiti; ohlížel se na všechny strany, když tu přiblíží se k němu vrátný a zdvořile pozdravuje ptá se, koho hledá. Ovšem tušil již, že to bratr páně adjunktův, neboí příjezd nových hostí do Liporic byl i T továrně předmětem zivrubnýek htvorŮT.

— 156 — „Pana adjunkta Svatoňe," zněla odpověď dok* torova. * „Ten bydlí v právo, v přízemním stavení, vyprovodím vážnost," nabízel se ochotný vrátný.

„Je doma?" tázal se Jindřich.

„Je ve fabrice, ale milostpaní je doma."

Jindřich stanul. Vzpomněl, že by měl v ta chvíli předstoupit před Anička. Srdce prudce má zabuchalo. Jak byl člověk uvažující, tak musil si v té chvíli přiznati, že je úplně nepřipraven. Cesta strávil v takovém nevysvětlitelném snění, na žádnou nahodilosf nevzpomněl, byl jako omámen. Až se stydí za své rozpaky.

„Zavolám pak hned pana adjunkta," ozval se vrátný, nerozhodností Jindřichovou udiven.

Otálení by bylo opravdu směšno. I vykročil Jindřich obrátiv se v právo k přízemníma stavení.

Ale čím více se blížil k bytu svého bratra, tím trapnější tíseň svírala mu hrdlo. Y hlavě mu hučelo a bylo má nejinak, než jako když probouzel se po noční pitce ve své ložnici v Praze. Již stanuli a dveří, Jindřich mechanicky zaklepal, vrátný odcházel. A bylo dobře, že nečekal, až dvéře se otevrou. Byl by spatřil, jak paní adjunktova couvla o dva kroky zpět a jak doktor ni slova mocen, jako zkamenělý stál na prahu, neodvažuje se vstoupit.

Měl oči sklopeny, obličej zardělý, krev hnala se mu bouřně ke hlavě, že cítil závrat a zadržel se dveří.

Anička obrátivši tvář, téměř šeptem pravila: „Tak přece vstupte l" Vzpamatovala se dříve než Jindřich. Vzpomněla, - 157 -že nesmí na sobě nechat znát pohnuti. Sama příchozímu podávala ruku.

Jindřich chopil se jí a stiskl ji, div nevykřikla, a nevěda dojista, co činí v tom okamžiku, podával levicí užaslé švakrové natrhané květy.

„Jak jste laskav," promluvila již svým líbezným hlasem a přivoněla ke kytici. „Ale pojďte přece do pokoje." I spěchala otevřít dvéře.

Jindřich ji následoval. Cítil, že musí promluvit, ale nemohl nalézti ani slova. Anička zatím odšoupla židli od stolu a půvabným pohybem pokynula Jindři* chovi, aby se posadil.

„Ví-li pak již Bohumil, že jste přišel k nám ?"

obrátila se pak s přímým dotazem na Jindřicha.

„Šli pro něj... přijde asi hned."

„Pospíší dojista, ač nebude-li v továrně pan ředitel. Dovolte na okamžik, dám si ty květiny do vody, aby neuvadly," prohodila zase Anička, když švakr na poslední její slo>a neodpovídal, a již zmizela ve dveřích kuchyně.

Jindřich si oddechl. Potřeboval tu chvíli samoty, aby se vzpamatoval, aby nabyl zase nad sebou vlády. Vstal a šel k oknu. Bouřilo v hrudi jeho, tak že nevydržel na jednom místě Neočekával takového dojmu, takového pohnutí. Jak byla krásná, jak svěží!

Jako to jaro venku... A jak líbezná! Jak jí sluší ten světlý domácí šat, jak okouzlující je ve své prostotě !

„A tu bytost jsem líbal, tiskl k sobě, ten anděl mě miloval," vzpomínal Jindřich.

Však již Anička vešla, nesouc úhlednou malou vásu, v níž byla kytice Jindřichova. Stavíc ji na stůl — 158 — pravila: „Musí venku být již vše plno květu, nevy šla jsem již týden!"

Jindřich rychle se obrátil.

„Bratr nám sděloval, že jste poněkud chnrava, prohodil.

„To však nebyla pravá příčina," přiznávala Anička, ale hned se zarazila, pozorujíc, že by mohla prozraditi více, než měla. „Máme pěknou vyhlídka, viďte!" zamlouvala dřívější řeč a usmála se. „Tovární zdivo, vápennou pec, někdy také nějaký vagón..." Potlačila povzdech.

„A přece je tu krásné," promluvil Jindřich pohlížeje na ni rozvroncněným zrakem.

Sklopila oči a urovnávajíc ubrus na stole, prohodila jaksi starostlivě: „Co jen Bohumil dělá, že nejde ?"

„Nudím vás, není-li pravda ?" řekl Jindřich, a jí se zdálo, že ve hlase jeho chvěje se lítost.

„Ah nikoli, jsem tomu ráda, že jste přišel," měla za nutno říci a pohlédla naň laskavě. Postřehla, že má vlhké oči, a vzpomennvši na jeho neštěstí i hádajíc, co se v jeho duši děje, měla s ním utrp nosí. „Ale posaďte se přece," domlouvala zas a sama se usadila, „a vypravujte, kterak vlastně jste se rozhodli, stráviti jaro v Lipovicích. Míníte zde zůstat přes léto, aneb pojedete později do lázní?"

„Ani nevím ještě, jak se mé paní zlíbí," odpovídal a jaksi trpce se usmál, upřeně se dívaje na ni, nensměje-li se též, vzpomenouc, že jemu jest říditi se vlastně vůlí ženinou. Tvář její však zůstala vážná, a sklopené její zraky pozorovaly jen, jak jeho prsty pohrávají nervosně briliantovým prstenem na j«k« I«VÍM. „Podiét k lítními pobyta v Li— 159 — Ipovicích dala také ona," pokračoval. „Nemyslil ji«m l sám, že je zde tak krásně."

„Líbí se vám zde?"

„Jsem unesen.. .pokud ovšem člověk mých zá| sad, vlastně mého druhu, ještě unesen býti může."

„Vždyť jste básník!" prohodila Anička a vzhléI dla k němu.

Dal se do smíchu, ale pohrával při tom zimuičněji ještě svým prstenem. „Býval snad někdy," pravil posléze stále ještě se směje, „ale stal jsem se nevěrným poesii," dodával a náhle nápadně zvážněl. Po chvíli mlčení prohodil pak: „Bratr nejde opravdu dlouho."

„Dovolíte-li, dojdu k vrátnému," a již Anička povstala, aby vzkázala pro chotě. Y tom Bohumil vstoupil a podával bratrovi obě roce, pohlédnuv při tom pátravě na ženu.

„Pohleď, jak krásné květiny pan švakr přinesl," upozorňovala Anička Bohumila ukazujíc na stůl. „Sám je natrhal."

„Je pozornější než já, viď," poznamenal Bohumil a jako by sám netušil, že poznámkou svou vlastně Aničku ranil, přivoněl ke kytce.

„Musíš se podívat také do továrny," obracel se k bratru, „provedu tě, libo-li, hned?" A již sahal opět po čepici.

„Nepospíchej a nech přece pana švakra trochu odpočinout," prohodila Anička, chtíe nepříliš zdvořilou horlivost manželovu zmírniti. Bohumil pronikavě na ni pohleděl a stáhl poněkud čelo.

„Přerušil jsem snad svým příchodem vaši rozprávku?" tázal se obrátiv se na bratra.

— 160 — „Nudil jsem tvou paní jen, bude ráda, zbavím-li ji své přítomnosti," usmál se Jindřich.

„Nemluvte tak," namítala Anička trochu vyčítavě. „Potěšila jsem se vaším příchodem!"

„Ovšem ty máš potěchy zapotřebí," smál se Bohumil, chybně vykládaje si zdvořilost své ženy, ale bylo znáti, že to smích nucený. I Jindřich to pozoroval a pohlédl bystře na Aničku. Měla oči sklopené, a rty se jí slabě zachvěly.

„Pojď," pravil pak náhle bratrovi bera svůj klobouk, a podav Aničce ruku odcházel rychle s Bo bumilem. Skorém již ve dveřích obrátil se ještě jednou a pravil: „Teď budu se těšit na návštěvu vaši. Přislibte mi ji!"

„Přijdu k vám s mužem co nevidět." r „Na shledanou tedyt" Y tom již Bohumil zavřel dvéře.

„Je stále táž, viď?" vyzvídal, sotva té ocitli aa dvoře.

„Stále krásna l" odvětil Jindřich.

„A trochu nerozumná..."

„Jak to myslíš?"

„Inu, někdy příliš jaksi horlivá."

„Žena neobyčejné vnímavosti, s jakouž muž dobrý musí býti štasten," určitě řekl Jindřich.

Bohumil se zamlčel. Což snad Jindřich myslí, že on dobrý není ? Řekla mu snad něco ?...

„A jak na tebe účinkovalo setkání?" tá&al se bratra skorém již u vchodu továrny. Sám však hn.ed zalekl se přímé té otázky a dodával: „Odpust, že se ptám, ale nechtěla ani přijít na svatba, abys se s ní neshledal..."

- 161 „A teď musil jsem z vyššího rozkazu, viď?!"

trpce smál se zase Jindřich. „Však odbylo se to hladčeji, než jsem myslil. Posílila mé příroda, vlastně spíš omámiia, že byl jsem skorém jako ve snách."

„A Anička?" ptal se Bohumil.

„Byla velmi šetrná a laskavá."

Vstoupili do továrny. Uvnitř bylo mnohem chladněji než venku, a jakýsi smutek vládl v těch nevlídných prostorách. Všechny stroje přikryty byly velikými plachtami a zdály se pod nimi hromadou obrovských vystydlých trupův a údů. Kotle, difuzéry, obrovské železné vakuum a menší měděné pokryty byly prachem, vše vzhlíželo matně, truchlivě, jako by ponecháno bylo věčnému zapomenutí. Neobyčejná tesknota pojala Jindřicha, bylo mu nejinak, než jako by z kvetoucí přírody vstoupil do hrobky. Pohlédl a účastí na bratra.

Ten beze slova kráčel podle něho, ničeho si nevšímaje a nedbaje, že vlastně by měl bratrovi vše vysvětlovati. Bohumil byl o hlava menší Jindřicha.

Hustý, naryšavělý plnovous nespořádaué vroubil trochu vpadlou jeho tvář. Nad modrýma očima upřímného, dojímavého výrazu klenulo se pěkně vysoko tmavé obočí, velmi význačné při bledé jeho pieti. Jindřich bedlivě bratra pozoroval. Ale nikoliv aby z obličeje mu vyčetl, co uvnitř jeho duše se děje, nýbrž aby vmyslil se do dojmu, juký jeho zevnějšek činí na Aničku.

Podivné pozorováni, neb.ezpečná myšlénka — to Jindřich přiznával — ale nemohl potlačiti pocit zvědavosti neb aspoň účasti, vzbuzený zvláštním tónem Bohun ilových poznámek vůči choti a tichým povziechem Aniččiným. Počal souditi, že vnímavá ta duše LIBUŠE Bratři.

— 162 - .

není Šťastna tak, jak by pro své vlastnosti býti měla.

Bohumil asi otope! v továrně pro každé jemné hnutí, kdežto ona — ona je vtělen,m něžností a vnímavostí.

Zdali vzpomíná, jak jinak my jsme spolu hovořívali, jak chápal jsem nejtajnější její hnutí, jak vystihl jsem nejskrytější její myšlénku, a jak naopak ona vnikala do mých? A vzpomíuá-li, jisté mne nenávidí, neboť neví, jak jsem potrestán, jak nešťasten; a doslechla-li přece o mé nespokojenosti, nezná podstata mých muk, nezná hloubku mého poklesnutí, velikosť mého zoufalství.

Ale proč bych nepokusil se, dáti jí nahlédnouti v mou duši? Proč neměl bych její nenávist zaměniti tichým politováním, nespokojenost resigaací?

Vyznáme se, sblížíme se! Jest to mou povinností !

V podobné myšlénky zabrán Jindřich mlčky kráčel vedle bratra ani neznamenaje patrného nyní jeho boje, odhaliti mu aspoň část své ztýrané duše, aby byl šetrným a měl soucit s jeho neštěstím a nerozmnožoval jeho muk.

Ubírali se právě kolem difuzérů, jejichž těžká litinová víka s ocelovými okraji b>la otevřena, tak že bylo možno nahlédnouti do vnitř, do tmavých dutin, jež zely příšerné jako železné tlamy devítihlavé saně.

Bohumil se zastavil. „Vidíš, tento prostor," pravil, „je v kampani takřka naším světem, našim žalářem, a naším peklem."

„Kterak to?" tázal se Jindřich z myšlének svých vyrušen a smyslu slov bratrových nechápaje.

„Zde krvácíme a zvolna vypouštíme duši," pokračoval Bohumil, jako by otázku bratrovu přeslechl.

- 163 — „Dvanáct hodin i vice, den jak den chodíme kolem těch tlam, pozorujeme rozechvěně zívání jejich lačnosti, a třeseme se, netráví-li dobře. Jsme otroky toho draka, a nesmíme mít ani myšlénky mimo na něj.

A když nás konečně na chvíli ponstí ze svých drápův, abychom nasbírali nových sil, nechává na nás lpěti slinu své krutosti, která tíží jako olovo, že i doma nemůžeme se povznésti k výši rodinného života, že i doma zůstáváme — otroky Jest to kletba!... A přece lačníme citelnéji než jiní po teple krbu, po jasu štěstí, my, vězňové této Železné saně. A jsme při tom tak bídni, že si jich nemůžeme vydobyt — nemůžeme k nim dosáhnouti" Jindřich udiven naň hleděl. Kterak to bratr mluví? Kam směřuje? — — Došli za řeči té až k laboratoři, a Bohumil zamířil nyní k saturaci. Zdálo se mu, že Jindřich nemůže ani dobře chápati, co mu chce říci, a zase bál se, aby nic nezjevil, z čeho bratr by mohl souditi, u jaké propasti se ocitl. Chtěl jen vzbuditi trochu účasti bratrovy, snad i trochu politování a nakloniti jej tak k šetrnosti a zatlačit hned v zárodku všelikou nebezpečnou touhu. Netušil, že Jindřich, vlastním neštěstím téměř chorobně vnímavý, věděl již dosti mnoho, jen že chybně vykládal si pravý původ nesouladu v manželství bratrově.

Sotva kolem saturace zahnali k robertům, spatřili ředitele Danka kmitnouti- se ve dveřích k půdám.

Bohumil pozdravil. „Ředitel," vysvětloval bratrovi.

„Jaký je to člověk? Tuším, Žes kdysi sobě naň stěžoval," vyptával se Jindřich.

„Jaký člověk?! Přes patnáct let cukrovarnický úředník. Nemůže již být ani jiný. Stěžoval jsem si, 11* — 164 — ano, ba klnnl mu, pohrdal Jíra, nenáviděl ho, tile nyní vidím, že fabrika může se státi vším, vyplnit celou duši; soudím dnes jinak a lituji ho. — Snad nebudu jednou lepší. .. " Bohumil po vysvětlení tom sám se zamlčel; vyslovil poprvé, o čem v poslední době již dlouho přemítal, a zdálo se mu samému, že výsledek toho přemítání je prazvláštní. Dlouho mu nedůvěřoval, až dnes se mu zdál naprosto přirozeným. Necítil více odporu k panu Dankovi, ba spřátelil se s mnohými jeho názory a spůsoby. Začal tnšit, že^ i řediteli snad po neštěstí životním stala se fabrika jediným útočištěm, místem, kdež v týrání jiných zapomínal na trýzeň vlastní.

Prošli s bratrem téměř již všechny místnosti, kotelnu a Spodárnu nevyjímaje. Zdálo se, že na každé štaci Bohumil vícfi se rozdražáfujé, že vylévá si žloSť vysvětlováním jednotlivých tědh oddílů na celé té továrně, 'na celém svém životě v ní.

Jindřich neodpovídal k bratrovým roztrpčeným poznámkám; cítil, že by každé chlácholení, vymlouvání, odpírání jen více ještě Bohumila pobuřovalo.

Nechal je) i mluvit, aby nabyl jasného obrazu o duševním stavu Bohumilové.

A pak ještě více než oratr tanula mu na mysli Anička. K té se zase myšlénkami vracel.

Bohumil sám se přiznal, že duSe jeho nestačí vnímati a vysýlati plný proud lásky. Promluví s tíí tedy důvěrněji, a pokud možno vynasnaží se zmírniti nesrovnalosti v bratrově manželství!

Tak opět se rozhodoval, když ocitli šě konečně ze smutných prostor ttfvárních pod šírým nebem, — 185 — když ovál je prohřátý vzduch a oslnilo světlo polední. Bohurailovi, jak nyní pohleděl na bratra a zočil jej se skloněnou tváří zadumané kráčejícího, napadlo, neřekl-li suad přece příliš mnoho, nedal-li bratrovi zbytečné podnět ke starání se o jeho záležitosti a rozebírání jich. A proto, aby ubral důrazu svým výpovědém, i aby přorušil trapné mlčení, nabízel se nyní Jindřichovi, že jej ua půl cesty vyprovodí. Zavěsiv se o jeho rámě, začal pak tónem nenápadným vyptávati se bratra na jeho poměry.

Také Jindřich byl rád, že rozprávka vzala jiný směr, i mluvil o svých záležitostech dosti zevrubné beiz přílišného rozčilení, neboť zdály se mu dnes oproti nedávným mocným dojmům býti důležitostí podřízenější.

„Žijeme vedle sebe jako dva lidé sobě cizí.

Přestal jsem v ní spatřovat svou ženu," vypravoval.

„Ona není více rozmarná, nýbrž již zlomyslná. Týrá mne s rozkoší a soustavné. Jedovaté vymýšlí, co mne nejvíce poraní. Vidíš, a přece ji ted! omlouvám více než dříve. Snad proto, že jí ještě více opovrhuji. Prohlížím teď až na dno duše.

Měla se mnou své plány. Dyla žena povrchní, neznající života, či vlastně spíše lidí. Najednou stala se mocnou a samostatnou paní. Vkročila do světa z ložnice svého manžela, kde strávila deset let.

A hned chtěla si zaříditi vše tak, jak o tom v tle ložnici přemýšlela.

Nepočítala s odporem. Nepočítala, že každý má svou duši. Myslila, že když si mě véně, učiní se mnou, co jí bude libo. Nemilovala-li mne v té době, byla mi aspoň nakloněna. Chtěla mi přáti, chtěla být štědrá a byla i s počátku. Ale jakmile poprvé - lei setkala se n mne s odporem, jakmile já jsem začal, aby ona povolila, ta tam byla její povrchní přízeň.

Jen jí vše obětovat, a — jest pravda — ona by byla bývala štědrá a uznalá Ale jen ona neučinit ústupky, jen ona nepřinésti oběti, nevzdati se nějakého záměru, sic je zle. Vžila se do domnění, že její peníze, a snad i její dřívější nucená pokora dávají jí teď právo počínati si jako panovnice. Podříditi vše své vůli, svým záměrům. I duši lidskou. Jak tato postaví se na odpor — veta po náklonnosti. Tajené její sobectví i pýcha vyšlehnou jako plameny ze svého úkrytn, jakási mstivosť žene ji, aby dala znát, že ona jest paní, všechny sliby se zapomínají, a nešetrnost, bezohlednost, nízkost trinmfuje, ale vždy v rukavičkách. Volí vždy k urážkám hladká slova, bodá s nejpřívětivějším aneb alespoň s nejnevědomějším úsměvem.

Nalezla si nyní nový předmět své přízně — vzdálenou svou příbuznou Lidunku. Dopadne to s ní jako se mnou. Teď jest k ní ještě plna laskavosti, jest nadšena tou dívkou, chválí ji před lidmi, ač neopomene poznamenati, co že by bez ní chuděra si počala, vidí na ní jen dobré vlastnosti, nemůže se ani vynadiviti jejím praktickým prý názorům: jakmile však ubohá dívka poprvé odváží se míti své mínění a nepodříditi je názorům tetiným, rozplyne se její přízeň, a paní tetinka nevyžene ji sice, ale slovy co nejhladšími dá jí cítiti, že je jen trpěnou osobou, jen nuzačkou.

A při tom žije ve vědomí, že jedná co nejoprávněněji a co nejsprávněji. Nelze upříti, že k povrchnosti její duše druží se však jakási sila povahy.

Provádí své záměry nepovolné, hoiževnaté, a se— 167 — lžou-li přec, aspoň nepovolně a houževnatě se mstí.

Nic jiného nevyplňuje její duši, má tedy na mstu čas. A chyba je, že já neměl čas na odpor. Nedbal jsem oů dříve, a teď již nemám síly.

Víš, i já byl neznalý lidí, i já se domníval, že zas ji přizpůsobím svým plánům. V tom jsme se podobali. Ale ona byla houževnatější, nepovolnější, silnější. Neměla vedle toho jiných účelů a snah. Konec nemohl býti jiný. Já nevyplnil jejích plánů a ona mne týrá a ntýrá. Ona má vytrvalost a nemá šlechetnosti, a já zas mám pohrdání, ale nemám síly a — věř mi, ani chuti se již bránit, se vzpírat.

Jaké je tedy teď naše manželství, jaký můj život, pochopíš snadno."

Došli za této rozmluvy až do háje. Ještě včera snad byl by Jindřich po tomto výkladu dodal: „Jak mnohem ty jsi šťastnější," a byl by zavzdychl při pomyšlení na manželství Bohnmilovo. Ale dnes stiskl jen pevně pravici bratrova a pravil: „Přijď jen brzy k nám a pohovoříme si zaie jako dnes, a nezapomeň pozdraviti Aničku l" XVI.

Jak okřál Jindřich za první měsíc pobytu v Lipovicích!

Kdežto občasné návštěvy jedněch manželův u druhých měly ráz pouhé zdvořilosti, nevedouce alespoň mezi paními k nijakému sblížení, tož Častější schůzky obou bratrův a ještě častější návštěvy Jindřichovy u Aničky vidy znamenaly krok v počatých duševních proe«i«ck.

— 168 — Ncjzvláštnější změna dala se v mysli pant adjunktové. Žijíc v poslední době ve trudném rozjímání o své odloučenosti, chystajíc se k odhodlanému snášení neutěšeného poměru svého manželství, tužíc se v odříkání a trpělivosti, zvykajíc opuštěnosti, samotě, chladu, krásná ta žena překvapena byla proudem neočekávaných, netušených pocitů, světlem neb alespoň kmitáním, jež vnikalo do šera jejího života, vzrušením, jež otřásalo smutným klidem, vykoupeným teprve nedávno tolikerými duševními boji, tolikerými slzami.

A kmitáním tím a vzrušením byla řeč Jindřichova.

Nesla se vždy tónem tichého stesku. Srdce jeho se otvíralo, když pohlížely naň hnědé, výmluvné oči jeho první, žel, zamítnuté lásky. K životu vzbouzející se duše jeho vydávala tolik nezvyklých myšlének, světélkovala tolikerými záchvěvy vzácného citu a vyčnívala dojemnými zvuky hlubokého utrpení. Ani sám netušil, že v duši jeho takové myšlénky vznikati ještě mohou, jako snad netuší propast, v jejímž klíně je tma a děs, že při paprsku slunce třeba opožděném může zazářiti květy divoké vůně a podivných tvarů. Toto přirovnání zas učinil probouzející se v něm poeta.

Prese všechen zpola navyklý již klid a nacvičenou resignaci duše Auiččina, duše mladé jaré ženy, lačnila po nějakém paprsku jako květ, jenž za soumraku zpola sám se sice zavíraje, přece dychtí, aby již zas mohl se rozevříti a zachytiti zlatou niť, jež jej spojí se sluncem. A při Jindřichově řeči otevíral se květ duše Aniččiny, jen že Jindřich sám se chvěl, spojí-li ji proud jeho slov se sluncem itéstí, či s pa— 1(19 — prskem ze zdroje záhuby! (Byl téct ve vynalézání různých přirovnání , čas'o přemrštěných a někdy méně zdařilých, neúnavný. Nazýval sám za trpce veselého úsměvu dovednost tu opožděným tepem své básnické žíly.) Na rozmluvách jejich nebylo ani stínu hříchu.

Jindřich vypravoval jí jen o svých zmařených plánech, nedokončených literárních pracích, vadnutí všech vznětňv, o řičení se do záhuby, o dojista nepochybném konci — kdyby byl nepřijel do Lipovic, kdyby ho nebylo obklopilo jaro krásné krajiny, a kdyby se byl nesetkal s ní — s Aničkou.

„Ted1 vidím, že jsem měl ještě povinnost. Při svém svévolně rychlém pádu ke dna byl bych na ni zapomněl. Zachytil jsem se na chvíli, abych ji vykonal, abych se vyzpovídal váni, která jinak byste jen pohrdání pro mne míti mnsila. Nevíte, jak se mi ulevoje, když mohu vám říci, jak jsem byl nešťasten."

Tak jednou mluvil k ní koncem dubna. Seděli v předním pokoji přízemního bytu Bohumilova. Okno bylo otevřeno, den byl teplý. Na okně stály rozkvetlé hyacinty, bílé, nažloutlé a narůžovělé. Plnily pokoj libou vůní a byly jedinou črtou poetickou v prosaickém obraze, jaký poskytovala vyhlídka na tovární zdi, vápenku a vysoký komín, z něhož vystupovaly zvolna šedé obláčky kouře. Osmosovalo se, a Bohumil byl v továrně.

„Proč říkáte, že jen na chvíli se zachycujete.

Což nemáte už síly k životu ? Zdá se mi, že neštěstí vaše nebylo jen trestem Tasím, jak vy pravíte, ale zároveň i vykoupením šťastnějších neb aspoň klidnějSich chvil."

— m — „Je pravda, měl jsem síly své již za uhnětené, ubité; kal nízkého ničení myšlének, vzpomínek a vznětů, do něhož samochtě jsem se vrhal, lpěl ,,iž na mně tak tíživě, že myslil jsem, že mne udusí.

A já si v něm liboval... Teď poznávám jeho hnus, cítím cosi, co by mohlo nésti vzhůru, ale jest to klamivé chvění."

„Proč klamivé ?"

„Proto že chvilkové! Mine jaro a léto, pojedeme zpět, vrátíme se ve starý život, a já ke dnu dopadnu."

„A což, kdybyste pracoval?"

„Máte pravdu, také se zde to slovo ve mně ozvalo. A brzy po mém příjezde. Něco nového, nezvyklého mne zachvátilo, vzbudilo jakousi chuť k práci, ano, i teď ještě mne nutká chvílemi cosi, vypsat, vypovědět, co se ve mně děje, vylíčit ono divné otálení v pádu...Ale přijdu domů, přijdu ku své paní, a taková zoufalosť mne stiskne, skutečnost tak mrazivě na mne sáhne po chvilkovém snu a blouznění, že nenávist mne pojme k vlastním citům, k vlastnímu chtění i k vlastni práci, kdyby jaké bylo. Tak se cítím u ní otrokem, bídným, nešťastným."

„Víte, co si myslím?" po chvilkové pomlčce pravila paní adjunktova a upřela vážně své velké, hnědé oko na Jindřicha. „Že nemáte v Praze přítele, duši upřímnou, a že vaše povaha by takové potřebovala. Nemáte, komu byste se vyzpovídal, kdo by vás znal, potěšil, povzbudil. Neb aspoň kdo by vás pochopil, vám rozuměl. Říkáte, že stýkáte se s mladými literáty. Ti však jsou plni vlastních pláuův a vznětův a nemoho* ani míti čas pro vař osud, — 171 — pro vaši bolest. A právě, myslím si, vedle jejich bujarosti vy tím více cítíte vlastní ochabování a upozorněn na ně, tím více oddáváte se skleslosti, zoufanlivosti. Odpusťte, tak se mi zdá..."

„Uznávám," řekl Jindřich, „ale kde vzít přítele, kde nalézti duši oddanou?"

„Dopisujte Bohumilovi... " „Myslíte opravdu, že dovedl by vniknouti ke kořenu mé záhuby? Plně mi rozuměti? Myslíte, že jest tím člověkem vnímavým, jenž by z mého pohledu, neřku-li z mého mlčení postřehl, jak ke mně promluviti ? Myslíte, že vystihne chvění duše jemnější ?• Podíval se na paní švakrovon pronikavým, podivným pohledem.

Ona sklopila zrak.

Pokračoval: „Zdá se mi, že v továrně ztratil čásť vnímavosti, a nevykládám mu to ve zlé. Neslyší jemného stesku, vzbouřil by ho jen výkřik, ale člověk, jenž ho zná, inusí býti shovívav vůči němu.

Jest povaha ryzí, muž zlatého srdce, jehož citlivost se však poněkud otřela jeho povoláním."

Dívala se na švakra stínem přimknutých dlouhých řas. Cítila, že neříká to nahodile, nýbrž že použil vhodné příležitosti, aby učinil tuto zmínku.

„Odbočili jsme od původního směru rozmluvy," pravila poněkud netrpělivě. „Vy tedy máte za to, že Bohumil by nebyl schopen býti pravým těšitelem a povzbnzovatelem vaším. Dejme tomu, že máte pravdu.

Proto není však třeba, abyste se vzdával naděje nalézti takového přítele."

„Kde ho hledat? — Kolegové ze studií jsou vétSím dílem ještě snpleuti a dívají •• na mne zpola — 172 pohrdavě, zpola závistivě, vidouce ve mně muže bohaté ženy. Soudruhové v pere, kteři stejně se mnou psáti začali, mají již hezkou činnost za sebou. Stydím se jich, věřte, toť pravý výraz pro můj pocit oproti nim. Co mi tedy zbývá? — Hledati přátele v té třídě, v níž žiju ? Jedni dívají se na mn« posud jako na vetřelce, druzí, třeba již obchod neprovozovali, jako na darmošlapa. Vesměs pak jsou to lidé, kteří mně rozuměti nemohou. Kam se tedy obrátit?"

Pronášel ta slova smutně. Když domluvil, zdálo se Aničce, že ve zraku jeho tají se cos jak úpěnlivá prosba i jako zoufalá žaloba.

Hluboce dojata hlasem chvějícím zašeptla: „Byl byste vskutku tak opuštěn?"

„Opovržen!" vzdechl.

„Nevěřím, neztrácejte nadejel" pravila a pohlédla naň nevýslovně laskavě.

Zachytil pohled ten a rozuměl. Mocné zabuchalo mu srdce; ve hlavě na okamžik pocítil závrat.

„Znám jen jednu bytost," zašeptal tónem rozvroucnéným a upjatě a prosebné ke švakrové vzhlížeje, „jež plně mi může rozuměti, jíž do nejtajnějších záhybů bych otevřel srdce své, a dosáhnuv od ní té milosti, že by mi darovala své přátelství, mohla by znova zažehnouti paprsk lásky k životu v mém srdci, spasit mne, vyzvednout z kalu a dáti mi zas něco, proč bych žil. Vidíte, toho nemám, právě. Pro bil a propil jsem účel života. Pro vaše přátelství žil bych dál, vaše odpuštění a vaši úcta ke kajícímu, k obrácenéfiiQ chtěl bych si zasloužit vzkříšením svých sil."

Chopil ji za ruku, chopil za druhou a pohlížel jí do sklopených očí. Chvěl se pohnutím a zajíkal — 173 se v řeči: „Poprvé jpenj dnes jasně vyslovil, co neurčité v hrudi se mi ozývalo od té chvíle, co jsem vás zase spatřil Hledíte, vědomí, že mne musíte nenávidět, povrhat mnou pro prokletý skutek jeden, také přispívalo k mému pádu. Zbavte mne no, a stanu v klesání. Dejte za ne vědomí, že mám vaše přátelství, vaši víru v mé síly, vaši zálibu v mé práci, vaši naději v mou budoucnost, a povznesu se.

ó, prosím vás, neodpovídejte! Vím, co chcete říci.

,Čím jsou mi tvoje síly, tvoje práce, tvá budoucnost, čím mi ty,' chcete zvolat v tomto okamžiku, kdy duše má takřka tetelí se u vašich nohou. Vím to, a proto neříkejte mi to l Hleďte, několik let již neslyšelo ode mne slova tak upřímná, tak pravdivá, jako právě jsem pronesl. Nechtě je aspoň vyznít zde v tom vzduchu, který dýcháte, neříkejte probůh teď nic odmítavého—já půjdu a přijdu zítra zas. Na několik hodin nechtě mi, prosím, aspoň jiskřičku blahého domnění, že byste snad přece mohla říci: Litovals, odpouštím, dávám ti své přátelstvu" Za posledních slov Jindřich povstal a tisknuv Aniččiny ruce svou pravicí, zakryl jí dlaní levice ústa, a pak náhle, nepromluviv více slova, vyrazil, ze dveří. — — — — — Rychle za vnitřního pobouření s počátku kráčeje kolem zahrady ředitelovy, uvolnil vyšed z továrního dvora krok a začal uvazovati o vlastních svých slovech. Rozechvěně potahoval si knír a kolem očí cítil nepříjemné cukání a škubáni Po slunci, jež klonilo se k západu, pluly mráčky. Jasné, pronikavé světlo ustupovalo chvílemi ošklivému poimournu, za něhož jako by vítr se zvedal. Saa,d toto střídání pňsobilo i na mysl doktorovu.

— 174 Bylo mu chvílemi jako by měl zajásati po dlouhé, dlouhé době, jako by všechna tíže dosavadního života měla pominouti a nastati zase spása, snění, vzlet, štěstí, poesie, zapomenutí všeho, co bylo, a naděje v blažený život nový.

Chvílemi však sám k sobě volal: „Komediante, chceš se vdeklamovati do štěstí ? Jakýs výstup to sehrál s divadelním odchodem! E čemu však, k čemu ?

Chceš se obklopit útrpností jiných? *Abvs se snad zdál romantičtějším ?"

Bylo zvláštní, že po tomto opravdovém vzrušení vinil se z komediantstvi. Proč právě toto vzrušení chtěl zúmyslné zlehčit, když jiné své skutky dřívější, jež více upomíualy na vylhanost divadelní, nenazval tím jménem?

Či tato dnešní chvíle vzrušení osvětlila mu poprvé podstatu jeho povahy? — — — — — „K čemu všechno to otálení? Proč váháš zemřít?" šeptal si polohlasně. „Včera tvá samolibost chtěla jen čestnou památka, dnes chceš mít juž i odpuštění, soustrast a dokonce politování, že zahyne s tebou ještě něco dobrého, něco nadějného? Dětino! Sketo! či opravdu doufáš ještě v něco ? Nevěř tomu, je to klam, a — zastřel se! Sic bys ještě zčervenal, ztloustl, usmíval se; však se již k tomu chystáš. .. Bloude! Což pak stojíš ještě za zachování ? Teď chceš pojednou doufat, nemaje již sil ?

Kát se z hříchů na úkor jiného, na úkor bratra?" — A zase plašil tento hlas a zahleděv se v rozkvetlý kraj, řekl si: „Ještě také mohu kvést, ještě zpívat, ješté vzlétnout."

— 175 — „Komediantství, deklamace," zakřikoval se však v duchu, a nalézal v tom zlehčování jakési dostiučení.

Zapouštělo nepozorovaně kořeny do jeho mozku..

XVII.

Anička toň dobou seděla ještě tak, jak ji Jindřich byl opustil. S rukama složenýma na kline a citíc na nich ještě jeho stisknutí, s myšlénkami jen na něj, jen pro něj. Ano, spasí jej, dá mu své přátelství, otevře své srdce, aby jeho bolu se ulevilo.

Od slunce lásky temnotou bludu se k ní vrátil pro paprsek přátelství. Má mu ho odepříti ? At zadrží se na něm při životě. Dá mu upřímné, pevné přátelství a nezhřeší, nezpronevěří se tím nikomu.

Hyacinty voněly, a jejich okraje jako by se rděly. Pták v kleci zpíval, až brdélko se mu třáslo, bylo tak slastno, tak plno těžkého vroucího citu v tom útulném pokojíku, jako již dávno ne.

Z továrny však do jeho útulnosti zaprášeným sklem vysokého okna dívalo se již hodina dvé očí modrých, plných stesku, úzkosti a žalu. Dívaly se vlhkem slz. a čelo nad nimi tlačilo se ke studenému sklu, rty pod nimi křečovitě sebou škubaly. To adjunkt Svatoň, ač již šestá hodina byla odzvoněna, ač již přišel vystřídat ho jeho kolega, dívaje se ke svému bytu, otálel jít domů. Jako by cosi děsného naň tam čekalo, cosi smutného jako rakev s nejdražší mu bytostí. Však i k té by snad spěchal, aby u ní se pomodlil a vyplakal. Viděl bratra odcházet, viděl, jak žena jeho chce v prvním oka— 176 — mžiku vstáti, jak však klesá hned zpět na židli, jak kloní hlavu v těžkých myšlénkách... ó, znal je všechny !

Ví, že brání se ještě hlasu svého srdce, ví, že bojuje v uí ještě povinnosť, ale ví také, že byť tato i zvítězila, v uhněteném srdci ženy jeho, na něž povinnosť vítězně šlápla, nezbude proň nešťastného ani koutečka. A co muže činit? — — Mlčet a trpět. Byl by ještě směšným, kdyby se chtěl hájit! Za žádnou cenu toho neučiní.. .

Tak přemítaje a dívaje se ke svému bytu, ptal se zase: „čím je obět, čím je utrpení, čím víra v jejich záslužnosť? Klamem tím trpčím, čím trpčí byla oběť. Nebylo by bývalo lépe, nechat se uchvátit řemenem, uchopit kolem ? — — — — — — Šeřilo se již, když přece adjunkt Svatoň z fabriky odcházel domů. Jako vždy políbil svou ženu, však cítil dobře, že činí tak dnes s odporem a s přemáháním větším, než kdy jindy. Když pak u večeře pohlédl jí do očí, zdály se mu tyto světlejší, jako kdyby jejich hněď byla zředěna.

Zdálo se mu též, že žena vyhýbá se přímo naň pohlédnouti, a že řasy jejích očí sj slabé žachvívají. Pak mimovolně s očí jejích svezl se zrak jeho na její ústa. Zdálo se mu též, Že ty krásné rty přece jen mohou lháti, ta čistá šíje že vybízí i jiné k pocelování, ta dmoucí ňadra i jiného plní sladkým teplem, ten paš i jiné vábí k obejmntí. Bylo inu, jako by měl říci: To stvoření přece může hřešit, nesmím věřit tomu stvoření! A bylo by mu bývalo divno, říci jí nyní: Má ženo!

— 177 — Neshledával dnes na ní kouzla, jež ho dosud omamovalo, zrak zdál se mu mdlejší, rty jako olíbaué, veškeré její hnutí cizí, nezvyklé, podivné a protivné. Bylo mu neútulno v její blízkosti.

„Hřešila, jisté již hřešila," pravil si. „Jak zjevný jest na ní hřích, třeba jen dosud myšlením se provinila!" A najodnou cítil, jak by mohl se rozzuřiti ; horko hnalo se mu k hlavě, a dívaje se na ženu myslil si, kterak by vzkřikla, kdyby ji náhle uchopil za šíji a zatřásl jí a odstrčil, až by padla.

A cítil, že by to učinil, kdyby hřešila skutkem.

Cítil, jak by si ulevil, jak by jedním strašným stisk • nutím své niky přiznal se k ohromným těm mukám, jež pociťoval, k zoufalým bojům duševním i k nadlidské síle, s jakouž dosud se přemáhal.

To cítil a myslil si, když teď na ženu se díval. Najednou však bylo mu jí zas nevýslovně líto.

„Andulko, Aničko," chtěl zavolat, neboť neviděl více stvoření, ale svou dobrou ženu vedle sebe sedět, jež se mn zdála pojednou tak smutnou, tak rozteskuěnon; nezavolal však, protože by byl zajikl se a dal se do pláče — a to bylo by neopatrné, zejména nyní!

Netušil, že nikoliv neopatrnější, ale přímo nebezpečnější jest jeho zamlklosť. Žena mohoucí myslet celou duší svou, sedíc vedle manžela, na muže jiného, a cítící při tom, že manžel ten mlče dle jejího domnění jest lhostejný k tomu, co děje se v duši její, žena taková ociťuje se u propasti.

Druhého dne jeStě před devátou Jindřich chystal se k Aničce.

Připadlo mu dnes uvažovati, kterak by se měl obléci. Počínal zde v Lipovieích vůbec dbáti zase LIBUŠE : Bratři. J2 — 178 poněkud o STŮJ zevnějšek, jejž od delší již doby skorém nápadně zanedbával, snad následkem hospodského života v Praze, snad že měl teď v nenávisti všechny své dřívější snahy a nutné k jich provádění zvyklosti své, mezi něž i elegance ve vystupování a zevnějšku přičísti bylo dlužno. Proč teď zase náhle obracel, ani sám dosud neuvažoval, ač byl zvyklý rozebírati každý nepatrný úkaz na sobě a pro vše hledati důvody a vysvětlení.

Až dnes přistihl se zas při věnování zvláštní péče svému zevnějšku. Sotva však se tak stalo, vjel si hned levicí do bedlivě pročesaných vlasův a vousův a takový hněv jej pojal, jako by se byl při největším dětinství nebo přetvářce přistihl.

Ano, počínání jeho bylo obojím, a přetvářkou více než dětinstvím.

„Komediante," zasyčelo zase v jeho nitra, .což myslíš, že jdeš na námluvy ? Chceš lapit na svůj zevnějšek kus uspěchá neb aspoň kus záliby ? Chceš, aby odpověď byla příznivější? Ještě jsi se nevyhojil ?" A vstoupiv k zrcadlu pohrdlivé na svůj obraz se zasmál. „Tak jsem se sobě měl smát, když ulízán honil jsem nevěstu. Teď je trochu pozdě."

Oblekl pak jiný obnošenější šat.

„Nechci ani zálibu ani útrpnost," rozumoval, „nejlépe, nebude-li v mém zevnějšku změny žádné..

A pak, jaká povrchnost jeví se v tomto uvažování!

Mohl bych mysliti na podobné věci, kdybych byl trochu opravdovější ?" — — „Jsem herec v celém životě, jen že se mi zdá teď, že bych byl lépe hrál ve frašce, než v trnchlohře. Ostatně, kdo ví, není-li celý ten můj život jen fraškovitý. Záleží jen na konci. V pátém aktu již — 179 — jsem ale dojista. .. Samá však slova a žádný čin.

pro co jda nyní ? — Pro slova, pro přátelství.. . ach, Judélal bych lip, kdybych nešel, kdybych...* „Proč však mne pořád cosi ještě nutká, ještě l chvíli žít, ještě aspoň hrát si s vymalovanými najdějemi a vydeklamovanými monology, ndělat ten odI chod trochu hlučnější, divadelnéjší ? Proč mé cosi l ještě nutí aspoň zkusit, kterak to dopadne? Proč l ta zvědavost ?" — — — — — — — — — — „Či snad vše to jest přirozeno, či snad jest to | vskutku obrat, zápasící posud s pochybnostmi ?K — Vyšel.

Cestou nutil se v přemítání o svém životě za poslední rok, zvláště za poslední zimu.

Zůstával někdy ležet na loži, nepovolala-li ho dříve jeho paní, až do samého poledne.

Co měl činit? — Přemítal. Přemítal o životě, o svém životě, a tu dospíval k rozhodnutí, že bude nejlépe, když se zastřelí. Tam v jeho ložnici v Praze zrála ta myšlénka ....

Pak šel obědvat ku své ženě. Mučil jej tento nucený styk s ní. Ukončil jej jak jen bylo možno a zase se uzavřel a zase rozjímal o ledačems. Nejvíce o své chorobě. Domníval se totiž, že buď jej raní jednou mrtvice, buď že sešili — jestli že se totiž nezastřelí. — Mel nervy neobyčejně podrážděny a přiváděl je k jakémusi zdánlivému klidu jen opojením. To však mívalo zase na ústrojí jiné zhoubné následky.

Zejména stal se neschopným k usilovné a zároveň vytrvalé duševní práci. Měl dosud někdy pěkné, 12* - 180, hluboké myšlénky, ale vždy na každou hned zapomněl, upadaje v přemítání o nejdivnějších věcech.

Tak myslíval, že by bylo velmi prospéšno a zajímavo, sestaviti statistiku pijáků : Kolik mezi niiri mužů, žijících v nešťastném, manželství, kolik zrazených milenců aneb takých, kteří samovolně zašlapali své štěstí, kolik osob na mizina přišlých zaviněně a zase nezaviněně, kolik spisovatelův, umělců výtvarných, muzikantův a učenců, sklamaných v nadějích svého mládí, kolik nešťastných otcův atd.

Jiudy zas uvažoval, a to většinou, když seděl sám ve své hospůdce, změnil-li by se jeho život, kdyby se byl stal otcem.

Měl zvláštní utkvělou ^myšlénko, pro níž nenalézal však důvodů., že totiž dóti z nešťastných manželstev, mají v budoucnosti věčný neklid, věčnou nespokojenost údělem. Byl sám synem výborného otce i předobré matky, kteří však nikdy úplné si n.erozuméli. Otec se pak stal též pijákem. Přemítal tedy, nestalo-li by se jeho dítě s Eliškou tvorem s povahou rovněž tak podivnou, nebylo-li by rovněž tak nešťastno, jako on ? Usnášel se vždy, že rozšíří také v tom směru svá pozorování, jimž se s vášnivou zálibou oddával, uvažuje tu o všech členech té které známé rodiny, na niž jen se rozpomenul, shledávaje i uváděje ve spojení vskutku mnohé zajímavé úkazy, podobnosti, důvody pro své domněnky a neurčité theorie. Jindy zase rozebíral své vlastní já s podobným výsledkem.

Táli rozjímával a pil a pil, aby rostoucí trapnou tíseň, z rozjímání podobného vždy konečné dříve nebo později vyklíčelou, utlumil, zahnal, aby ukolébal ae v milou, sladce rozechvívající roíjařenosť.

— 1SL Dostavila se, ale s ní později tak prudké, po* divné otřásání srdce, takové návaly krve k hlavě, že vždy myslil: Ted musím padnout, ted1 bude poslední úder, strnuti, smrť. . .

Rychle vyšel a nemohl sobě upříti, že lomcuje jím bázeň, jež iieklid jeho zvyšovala, že se mu zdálo, jako by srdce výš a výše až k samému hrtanu stoupalo, a že se musí zadusit.

Pot vyvstával mu na čele, pravici přitiskl k srdci a bledě jen ku předu do liduprázdné, poskrovnu již jen osvětlené ulice, hádal, na kterém místě as padne.

„Tam u té svítilny," nvažovaí, „tam klesnu... nikdo nejde kolem... dokonám."

Byly to strašné okamžiky, když k domnělému tomuto místu své smrti se přibližoval... UvolůovaJ krok, nutil se dýchati z hluboká...

Konečně, ještě krok a — padne. . .

Y uších mu hučelo, a v jakémsi šíleném odhodlání krok ten učinil, a hned druhý a třetí, a již byl za svítilnou.

Nepadl, nezemřel!

Oddechl si. — Tíseň polevila však jen na krátko. Již zase vkrádala se mu do hlavy myšlénka, že aepadl-li teď, padne dojista u onoho rohu, a ne-li tam, tak jen pár kroků dále. . .

Táž muka, tože svírání srdce a šumění šílenosti v lebi... "* Při tom myslíval, jak jej konečně ztuhlého najdou, jak jej ohledají a naleznouce jeho visitku odnesou domů. . .Jen uemá-li u sebe, o čem nepřál by si, aby se zvědělo po jeho smrti... Začal prohlížeti - 182 — své kapsy, tu roztrhal psaní na drobounké kousky, jež trousil po cestě, tu připisoval na visitkn udání svého bytu. .. Vše to bylo výsledkem myšlení horečně rychlého, představ, jako jiskry za sebou se sypoucích... Jednou zdálo se mu, že již již tělo jeho stydne, i ve hrozné úzkosti dal se do běhu.

Cítil, jak chlad se dere do prsou, do rukou, do nohou, jak tělo již trne, jen v hlavě to ještě víří: i utíkal se zdvojenou rychlostí, aby přece jen neumřel, tak sám a na ulici.. .Jen až doma, v ložnici, bez hluku, beze sběhu lidí...

Hrozně unaven po takových procesech duševních, došel do svého bytu a uléhal. Edyž poněkud se utišil, zdávalo se mu, že měl tam ve své hospůdce velmi pěknou myšlénku, jež by stála za napsání.

Vytáhl zápisník, přemýšlel, ale marně. ..

Ztratil ji, jako ztratil vůbec všechno.

Mládí, sílu i naději...

Za tohoto rozjímání o své minulosti, do něhož do opravdy se zahloubal, dostal se již až na silnici.

Cukrovar byl jen několik kroků před ním. Rázem se vytrhl ze svého přemítání, rozpomenuv se, proč vlastně dnes sem vchází. „Pro obrat v životě, pro nový účel k němu," řekl si, ale hned zase se rozzlobil, jak ku podivu snadně nalezne pro vše deklamatorskon frási.

„Pro možnost otálení s koncem," opravil se a vešel.

XVIH.

Na tichý jeho pozdrav ani neodpověděvši, jen v pohnutí pevně ruka jeho tisknouc, vedla ho Anička do téhož pokoje, ve kterém včera hovořili.

— 183 — Byl dnes ještě jasnější. Zář sluneční odrážejíc l se od zdiva továrního padala otevřeným oknem na vzorně oprášený nábytek, na sněhobílé pokrývky útulných loží i na titěrnosti, rozložené po šicím l stolka mladé paní. V proudu záře jásal kanár a nyaI cinty plýtvaly vůní. Za sklem okna nemoha k nim l dolétnouti poletoval zbloudilý zlatohnědý motýl, křídly o rám okenní narážeje.

Jindřich usedl na kraj pohovky.

Anička pošonpla židli od šicího stolku blíže k němu a usedla majíc oči sklopeny a rovnajíc rozpačitě krajky na náprsničce své sněhobílé zástěrky, pod níž ňadra její bouřlivě se dmula.

Zrak Jindřichův utkvěv chvíli na spanilém obličeji jejím, cd krásně klenutých obočí až poVuměnné rtíky a lepou šíji, svezl se zvolna až k malému střevíčku, jehož výkrojkem bělounká punčoška prokmitala.

„Přišel jsem pro odpověď," počal posléze chvějícím se hlasem. „Nic nechce zmírat v té nádheře jara," dodával jako na omluvu, „vše svádí aspoň ještě k trošce života... " Pohlédla naň, avšak pouhý jen okamžik, pak sklonivši více ještě hlavu, šeptla tiše: „Věřte v upřímné mé přátelství. V tak úplné, jaké vám dáti smím..."

Uchopil se vášnivě její ruky a tiskl na ni dlouhý polibek.

„Díky za tu milost," řekl roztoužen, „za tu spásu..."

„Nenazývejte milostí, co ráda dávám a s potěšením," pronášela líbezně. „Musím naopak býti vám vděčná, že požádal jste mne o mou účast a způsobil mi tím radost." Usmála se naň vlídně, pozbývajíc - 184 — znenáhla své Usně a rozpaků. Byla ráda, že povedlo] se jí vše říci tak, jak si byla v noci umínila.

On držel stále ještě její rnku ve své a tiskl ji.| Milé teplo jako by z ní přecházelo v jeho prsa „Štěstí nemá mnoho slov," pravil, „a já jsem l zase po dlouhé době štasten. Odpusťte tedy, že tak [ chabě jen vám děkuji. . .Aničko."

Dlouho, dlouho již toto oslovení tlačilo se z prsou | na rty, ale vždy v hrdle uvázlo. Dnes konečné tedy zas po letech ji nazval jménem, druhdy tak často vyslovovaným.

Doba blažená, dávno minulá, jako by před ním zase vyvstávala s veškerým svým půvabem a kouzlem. Přenesl se rázem myšlénkami do ní.

Co mezi dneškem a oněmi dobami se udalo, v té chvíli zdálo se mu jen snem krátkým, ale tíživým, z něhož milé je procitnutí Bylo mu, jako by byl nějakou slupku se sebe shodil, která bránila, aby okolí jakékoliv zdálo se mu ještě útulným, cítil poprvé, že prostá vroucnosť beze fráse, beze šalby, tak daleka sopečných výbuchů vášně jako vynmělkované sladkosti, nejvíce srdci lahoditi dovede a postačí jasné osvětlovati a přehřívati všechen duševní svět tak, aby v něm žárem nespáleny, mrazem neporušeny zráti mohly i nejvzácnější květy myšlének.

Musil se vyznati z těchto pocitů, kteréž náhle ozářily vlastní, dle jeho zdání, podstatu celého jeho mladistvého poblouzení a pak zas duševní jeho stav z poslední doby, vyplývající přirozené z nahodilých následků poblouzení onoho.

,, Hleďte, maje vaše přátelství, smím označit vám určitě hřích svého mládí, smím o něm vůbec zase — 185 — vámi mluvit,11 počínal po delší pomlčce rozhovor.

Viďte, že ano?" Přitáhl ruku její až k prsům svým.

„Jak se svou sestrou," odpověděla a neodtáhla ve ruky.

„Nuž tedy, slyšte.

Ne mělkosť nebo dokonce špatnost mé povahy, ile nehotovosť její byla vlastní příčinou drsného končení mého poměru k vám. jež bylo pro mne irvním krokem na scestí — scestí zasloužené. Zdál sem se na první pohled povahou ustálenou, i rozpučeni se s vámi musilo se zdáti vám samé a zdálo se i mně nutným následkem pevného odhodlání vyplývajícího z povahy mé bytosti. Leč to vše byl klam. Povrch byl ustálený sice, ale uvnitř bylo vše ještě mlhavo, nezrálo. Ve kruhu přátel, v široké společnosti, před bratrem a snad i před vámi platil jsem za člověka ustáleného, pevných, jasných cílův, a sám v toto domnění okolního světa o mně jsem se velhával. Měl jsem své zakořeněné zvyky, o zevnějším světě — vlastně o nejrůznějších předmětech svá nezvratná, určitá mínění, a mohu říci bez sebechvály, že dosti správná, ale srdce lidského jsem neznal a zvláště svého ne.

Myslil jsem, že to, čemu se říká vnitřní život, dá se vlastně postrádat, ba že, chceme-li učinit karriéru, musíme mu dát výhoať, a místo vnitřního života vésti život zevnější: obětovat se společnosti a skutkům hned .patrným.

Hloubání a šťárání ve vlastním nitru je vlastně ztrátou času a nehodná slaboši lidí velkých plánů, říkal jsem — a myslil jsem, že budoucnost mi potvrdí to domnění. Doufal jsem tak tím spíše, že na celé řadě znamenitých lidí jsem poznal, že bystrost — 186 — pro zevnější svět vytříbila n nich závidění hodné vlastnosti, a to rychlý, ale povrchní soud, plynné projadřování sondu toho, dovednosť získati si širo kou společnost, ovládati ji, vyšvihnouti se, nabyti vlivu, moci, prostředků, podotýkám, že mezi lidm těmi byli i učenci i spisovatelé, ale nejvíce politi kove. — Ti lidé také dobře žili, měli snad vzorné manželky a drti a zdáli se úplně šťastnými.

Chtěl jsem býti také takovým a potlačoval vnitřn život jako slabost zbytečnou a škodnou. Počal jsem se obětovati společnosti, získávati bystrost pro zevnější svět a mohu říci, že se mi s počátku dařilo ano i zalíbilo v tomto novém počínání. Byl jsem člověk velmi slibný, na nějž společnost obracela svou pozornost. Nepodceňovatelný úspěch korunoval mé snahy — oženil jsem se bohatě a byl bych jistě ve společnosti na místo významné se vyšvihl, kdyby byl můj nový život zevnější býval měl kořeny v podstatě mé povahy, a nebyl býval mělce kotvil jen v dočasné nančenosti, choutce nebo poblouzení třeba.

Po skutku jsem vystřízlivěl — nastala neobyčejně prudká reakce. Nejen že vnitřní život hlásil se o své právo, nýbrž i život zevně ší — dík okolnostem, jež ukázaly mi jej ze stránek nejnepříznivějších — tak se mi zhnusil, jako cosi nejvýše povrchního, nemohoucího nikdy člověka jen poněkud opravdového a hlubších pocitů upokojiti, ba nedůstojného jeho duše, krátce, jako cosi dobrého jen pro povahy mělké, lidi v celku povrchní, třeba by v tom neb onom směru vynikali.

Odpor můj i proti nejskrovnější účasti na životě zevnějším stával se až nespravedlivým a příkrým — připouštím — návrat k výlučnému iivotn — 187 — [vnitřnímu byl až tak výstředním, že nebylo lze si ' (mysliti větší protivy než jaká byla mezi mnou rok (před mou svatbou a mnou, krátký čas po ní.

Změna ta přivodila také naprostý rozpor s mou l chotí, změna ta zhnusila mi mé dřívější snahy a (jednání tou měrou, že začal jsem se nenávidět, sel bon pro ně opovrhovati, zoufat nad sebou. Až choIrobný se stával nyní život můj vnitřní. Stále jen rozebíraje své vlastní já, pro vše ostatní byl jsem nevnimav — a čím více jsem rozbíral, tím byl jsem l nešťastnější — i chtěje aspoň chvilkami zapomínat, l sáhl jsem k prostředku nejnižšímu — k pití.

Tak si myslím, kolik lidí vůbec takový vnitřní | život, jaký já žiji, takový zevrubný rozbor všech hnutí a pocitů, srazil by s trůnu jejich spokojenosti třeba do propasti hříchu.

Kolik už jich poznalo, jak vratké a nízké jest | jejich štěstí, jaký klam nazývají spokojeností. Pro ně je spásou, že mají jen pramálo života vnitřního anebo zhola žádný. Nechápají a nepochopí nikdy, oč jsou chudší, a proto necítí své ztráty.

Ale jen kdo vnitřní život zná, plně může poznati nebe lásky, ale ovšem i peklo trýzně. Ale přece nebe a peklo, jichž poznání jej povznáší nad všednost a teprve jej vyšine k výši člověka. Ti ostatní stojí pod tou výší, třeba byli na nejvyšších stupních lidské společnosti, ti ostatní ztratili celý svět, celý vesmír, třeba by byli získali moc.

Co se k nim však přirovnávám ! Ať jsou šťastni vidouce jen povrch, zevnější známky, a z nich soudíce ; af jim srdce je nadál věcí neznámou neb zhola vedlejší, ať laciná ta moudrost životní je zcela upokojí, lesk přepychu oblaií — mne jen krátká zpro— 183 — nevěra života vnitřníma a zašlapání jeho kveta něj krásnějšího — mého poměra k vám — pro celý život učinily nešťastným. A krátká ta zpronevěra jen z nehotovosti povahy mé vyplynuvší — toť můj hřích.

Hle, tak zmirňuji své provinění dnes poprvé.

Zda přípověd1 vašeho přátelství ozařuje jeho temnosť, zda hluboký dojem prosté vroucnosti vaší nenechává mi zříti je nyní v celé velikosti jeho, zda třeba pravým jménem jsem ,,e nyní nazval — rozsuďte sama."

Jindřich, jenž mluvil v přestávkách za hlubokého dojetí Aniččina, která prudce oddychajíc neodvážila se, neb nebyla s to ani slovem jej vyrušiti, přervati proud jeho zpovědi, vstal nyní a postaviv se před Aničku položil pravici svou na hlavu její, levicí pozvedl jí bradu, tak že krásný obličej jeho švekrnše k němu teď obrácený vzplanul živým ruměncem pod žhavým pohledem jeuo.

„Suďte shovívavé..." šeptal.

„Nešťastné poblouzení," vydechla.

„Hrozných následků..." dodával on.

„Nezasloužených..."

„Díky vám za to slovo," vyrazil on nyní ze sebe, a buď rozplameněn krásou její tváře, buď záhadným vlhkem jejích zřítelnic, sklonil se nad ní a políbil ji na tmavé kadeře, dotýkající se téměř klenutých jejích obočí.

Vzkřikla lehce a vzpřímila ee; on pln rozpaků hlasem chvějícím jen pronášel opětovně: „Odpusťte.. .odpusťte... " A při tom známý hlas v nitra se ozýval: „K tomu tedy všechna ta deklamao*, k torná tedy - 181 — to vykračování a omlouvání. . . Stýct se, licoměrr.íkn. . . zloději !. . . Toť tedy účely vnitřního života.. .

Lháři!"

Anička prchla do kuchyně. Taková bouř citů jí lomcovala, tak ji pálila žhavosť polibku, tak ji mrazil a svíral stud, divné opojení hnalo ji krev do tvářo, bolesť slzy do očí, strach rozetřásl celé její tělo. Však srdce v tlaku ustati jí hrozilo leknutím, když v té chvíli vstoupil Bohumil přicházeje z továrny.

Viděl je, neviděl? — — Byl neobyčejně hled a jak zrak jeho pohlédl na Aničku, jež sotva oči k němu pozvednouti se odvážila, zdálo se jí, že je zaslzen. či snad byl to klam, že dívala se slzami vlastními ? — Prošed kuchyní, podával Bohumil již z daleka Jindřichovi ruku. Ten v rozpacích nesmírných, ve vědomí hříchu ztratil úplně svou rozvahu a bylo mu, že povinen je bratru vysvětliti svou přítomnost, a tak nemysle ani na důsledky svých slov, pravil: „Přišel jsem dnes vlastně o něco tě prosit."

Ale v tom již vzpomněl, že nebude moci říci ani oč, i dodával neprodleně : „Nespěchá to však nikterak, vidím, že nemáš mnoho času..."

„Pro tebe vždy, ostatně můžeš vše mi říci v továrně, jsme tam beze svědkův, a já při tom přece ve službě..."

Jindřich ještě váhal namítaje to i ono, bratr však nepovolil, naléhaje hned vyslechnouti jeho žádost a pokud možno prý mu bude bez odkladu jí vyhověti. Konečně doktorovi napadlo, zda snad sama — 190 — náhoda není má příznivá a nevybízí ho ke sdělení, jež chystal se bratra již od svého příjezdu do Lipovic učiniti.

Arci namítal si sám: „Zrovna dnes, zrovna teď — po tom políbení — chceš olonpit jej ještě více?... Jak jsi špatný. .. tys zlosyn, Jindřichu ale zase vír divého jakéhosi odhodlání jej uchvátil, tak že námitky všechny odrazil slovy: „V řičení se není zastávky, nezdržuj se. Přenech vše osudu!"

I vyšel s bratrem, s Aničkou jen plachým pohledem se rozloučiv.

Odvážné odhodlání k použití nahodilé příležitosti zvítězilo.

Cestou k továrně i tam ještě Jindřich předesýlal krátký úvod k vlastnímu obsahu své prosby.

Mluvil zase o svém životě za poslední doby, o svém klesání ke dnu, jen že spíše se teď dotýkal svého poměru k paní Elišce.

„Odcizen jí a ona mně, přece žil jsem z jejích peněz, jsa slab z ponižující okolnosti té jakýmkoliv způsobem se vymaniti," hovořil.

„Pravda," říkává mi sice dodnes s podivným úsměvem, v němž však nemožno mi neviděti kmitání ironie a záchvěv bodavé pomsty, že co jest její, jest prý i moje, abych užíval všeho rovným dílem l Ale již před rokem v návalu hněvu nad zúmyslným opakováním těchto slov, jež na to nejspíše vypočtena byla, aby mi vždy připomínala mou nicotu, řekl jsem, že nepotřebuji od ní ničeho. Od té doby pro své potřeby mimo dům jí o peníze jsem nežádal, jejích peněz jsem se netknul.. .Ale svých jsem také neměl..."

- 191 — Jindřich se odmlčel. Oddýcháni jeho stalo se slyšitelným, zrak se klopil a zase plachým mžiknutím utkvíval na bratrovi. Ten však nepronesl očekávanou bezpochyby otázku, jíž měl usnadniti Jindřichovo další vyznání, nýbrž kráčel vedle něho na pohled zcela nerozechvěn, pročesávaje levicí svůj hustý vous.

Utratil jsem vše před svon svatbou, obětoval vše.."."

„Na karriéru l" „Ano, tak to teď zve posměch."

Bohumil nenamítl proti této výčitce ani slova.

Nastalá pomlčka byla hrozně trapná. Jindřich byl by nejradéji nyní ustal, ale zase takový horečný záchvat jej pojal, v němž bylo mu nejinak, než jako by cítil, že zítra bude již pozdě, že musí dnes vyznati se úplně, aneb že tak neučiní nikdy.

„Vydlužil jsem si..." začínal nesměle.

Bohumil ani naň nepohlédl.

.*„.. .na směnku..."

Bohumil slabé zakašlal.

„...dva tisice zlatých."

Teprve nyní Bohumil pravil suše: „Patrně máš úvěr."

„Má paní totiž," skoro šeptem pronášel Jindřich.

„Rozumím. Půjčili ti jako jejímu maži."

„A na její podpis..."

„Ona tedy o půjčce ví?"

„Neví .. já..."

„... podpis padělal?"

„Nebylo zbytí. Pochopuješ přec a.... odponStíš ?"

- 192 — Můj Bože, jak nešikovně to řekl! Neměl, neměl dnes k tomu přikročiti!] Nač odhodlával se celý měsíc svého pobyta v Lipovicích, nyní tak z nenadání nepřipraven probleptne.

Jako by to byla maličkost! Jako by nepotřebovala dne, dvou dní, ano téhodne důkladných příprav. Měl začít hezky z polehounka. Vždyf nejedná se snad jen o sto, dvě stě zlatých! Měl se dříve řádně omluvit, pak dovolávat se bratrovy shovívavosti, vylíčit do podrobná nešťastnou situaci, ale při tom vinit se i příkře ze slabosti, konečně zdráhat se, jako v nastalých oba vách v rozhodném okamžiku přiznání učinit, a teprve po naléhání hlasem tlumeným a chvějícím se pozvolna sdělit vše a vysvětlit, proč hned tak veliký obnos si vypůjčil... ano, toť by byla bývala pravá cesta; kdežto, on, přece vždy tak výmluvný a tolik důvodů na snadě mající, ukvapené na neurčitý popul. jednal a zcela nediplomaticky jako v návale opojení si při tom počínal. Což ztratil rozum po onom políbení.. .

Náhle Jindřich vytrhnuv se ze svého rozjímání uznamenal, že Bohumil příliš dlouho neodpovídá.

„Jistě má již podezření proti mně, hněv, nenávist, sice neotálel by dáti mi naději aneb aspoň sloro útěchy," .byla první myšlénka Jindřichova.

A nemýlil se.

„Chceá, abych ti pomohl l" promluvil konečně Bohumil. „Uvážila, oč žádáš?" pokračoval. „Uvážila, že nemám na světě již nic, nic pravím, než své úspory ? Nic ve svém krutém povolání ? Žádné útěchy, žádné naděje, než téch pár krvavé zacho váných grošů z dědictví s částkou, krvavěji ještě uspořenou? Uvážils, že má povinnost oproti ženě mé, a konečně i oproti sobě mi zapovídá sáhnouti na ně?"1 n — 103 — Zemru tedy v hanbě..." zašeptal Jindřich.

„Co mluvíš o zemření ty!" rozhorlil se bratr.

„Jdi k své zené, vyznej se..."

„Za žádnou cenu! Tolik hrdosti ještě ve mně Lledej, třebas mnou pohrdal... nechápeš situaci, v jaké jsem se nalézal.. . " „Prosím té, nedeklamuj !"

Jindřich sebou trhl při tomto šlové bratrově Tedy i on postihl již mělkosÉ jeho povahy, z jaké sám v poslední dobé se vinil! Což opravdu jen deklamatorstvím všechna jeho pociťovaná síla ? Což do všech pocitů svých opravdu jen se vždy vdeklamovával ? Což není a nebylo v něm nikdy jádra ?

Což bolesti, zoufalství, které pociťoval, jež nemoha snésti utápěl v pivě, neiréiy také hlubších kořenů, také v ne se jen velhaval? Což tedy i jeho štěstí i jeho muka žily jen v jeho domněnkách ? Což by byl život vskutku něco jiného, vážnějšího, co pochopit on nestačil i při svém talei.tu. a co by b>l chápal. spíše tento jeho prostý bratr, že tak může mu vmetnout do tváře výčitku deklamatorství ?...

Což ve všem byl opravdu jen pathos?...

„Ty příliš miluješ pohrávání, než abys se smrtí myslil do opravdy," přerušil Bohumil přísné jeho rozjímání.

„Není pochyby, videi to políbení," šlehlo Jindřichovi hlavou, i cít.l se pojednou ta& nevolným v blízkosti bratrové, že si um.uil co možno zkrátit tuto nepříjemnou scénu.

„Zanechme teď kritiky," obracel proto, „a hleďme si krátce véci. Ty zamícaš tedy mou prosbu?* „Kdy je splatná směnka?"

„Patnáctého května."

UBDBB: Bratíl. 3 - 194 — „Očekávals tedy podle všeho na jisto mou pomoc?"

„Nepopírám. Máš přece peníze své ve zdejší záložně ?"

„Ano. Však to nemění nic na mé radě, abys se vyznal své ženě."

„Lituji, že jsem se klamal," náhle smntně pra vil Jindřich. „Nežebrám."

„Nehněváš se přece?" zvláštním, skoro kousavým tónem otázal se Bohumil.

„Nikoliv, neztrácím naděje, že se ještě rozmyslíš."

Podali si ruce. Bohumil bratra nevyprovodil, a tak Jindřich kráčel sám za víru myšlének k domovu. Vycházeje z továrny vrhl pohled na hyacinty, ozářené plné slunečním svitem, a pozoroval, že velmi dobře je viděti ze dvora do. pokoje až k pohovce.

„Teď snad již do mého bytu tak hned nevkročí, teď snad již nemusím ho vídat tak často u své ženy...u toho stvoření," oddechl si Bohumil, když za bratrem zavřely se dvéře tovární. „Ten se ne zastřelí..." rozjímal dále, „ten hledí si příliš ukrácení chvíle..."

Hlas zvonu pronikl tichem. Od půdy vyhrnulo se několik dělníkův a dělnic. Jak šli kolem pana adjunkta Svatoňe, pozdravovali, hovor a smích jejich- utichl, aby však hned nevázaněji ozval se u vchodu továrního.

Bohumila takřka řezal každý z těch zvuků, naslouchal úzkostlivě každému slovu, neozve-li se nějaká narážka na jeho domácnost, poznámka o jeho ženě... Již domníval se, že nepodezřívá jen sám, ale že i ten dělník vidí jeho pohromu... A přece — 195 dosud nevěděl o polibení, a již pokročil tak daleko ve svém neštěstí !

Odcházeje po chvíli sám také k domova, uvažoval zas o bratrovi: „Tedy podvodník!. . .Tušíval jsem, že nemá velikých sil, tušíval a teď poznávám. . .on je špatný člověk, aspoň je na něm víc nesvědomitosti než neštěstí," dodával, když otevřev dvéře spatřil svou Aničku, tak půvabnou a krásnou, ale tak smutnou a zamyšlenou.

„Ať se třeba zastřelí..." projelo mu hlavou, když oči pozvedla k němu, ale rychle, příliš rychle je zase sklopila.

XIX.

Jindřich mezi tím kráčeje k Lipovicům a uvažuje o výčitce bratrově i jeho odmítnutí, pociťoval směs ponížení a trpkosti.

Ten bratr, jenž k němu vždy vzhlížel aspoň s úctou pro jeho talent, s vírou v jeho budoucnost a později aspoň v jeho neštěstí, ten bratr, od něhož očekával sic malé zdráhání, ale v celku přec splnění své prosby, pohnutí, ano i konečnou potěchu a zapřísahání, aby věřil v další klidnější, šťastnější život, aby nehubli se svým tělem i svůj talent, od něhož přec snad lze doufati ještě patrné výsledky, ten bratr nazval jej prostě deklamatorem a odmítl jeho prosbu.

První myšlénkou Jindřichovou bylo: „Však mu dokážu, že nedeklamuji o své smrti, však uvidí, že neštěstí mé bylo veliké, k nesnesení, uvidí on i všichni, že nebylo vylhané, a bude litovat..."

Hned však káral se zase: 13* — 196 — „Hle, nač scvrkl se důvod k sebevraždě."

„Však to není důvod, toť bude jen účinek," uvažoval dále. „Já zemru, protože ..že. .. u „Můj Bože, můj Bůže ... já jsem neskonale bídný!" Vjkřikl tak téměř, a taková nenávist k sobě samému jej uchvátila, že cítil, kterak v tomto okamžiku s vášnivou zálibou by zničil toho, jehož nenávidí — by zničil sebe! „Vždyť bylo frásí i mé vymlouvání, že počkám, abych nezemřel v-hanbě," mučil se.

Přidal do kroku, aby jen již byl dříve ve svém pokoji, kdež se uzavře a — zastřelí.

„Ž-Mia mnou pohrdá i bratr, a právem, právem všichni, nejvíce já sám sebou.

Není ve mne opravdu nic než trochu deklamatorství. Bůh ví, proč otálel jsem ještě, otálel tak dlouho, až mi to Bohumil řekl do očí.

„Ale jsem dohry deklamator," usmál se, „klamal jsem ho dlouho, jako vůbec všechny...i ji...

Ona dosud v< ří, ba ona doufá ve mne, a ona je l<-pší než všichni ostatní." utišoval se zase po chvíli.

„Jí přece neklamu, aspoň teď ne, a ona říká, že není po/.dé . . ."

„Láska k životu už zase šeptá daďonnce své nízké svádění..." vytrhl se Jindřich ze vzpomínky na okamžik, v němž ti?kl Aničce na kadeře své políbení. Ale marně; zase v ní upadal, zase obletoval jej ohraz půvabné mladé zinky, sedící tak blízko něho v p«huutí, naslouchající jeho řeči, slzící nad jeho steskem.

„U ni, jež měla mi přece nejvíce co promíjeti, jsem dosáhl odpuštění, ťnéchy, viry ... u ni, jež nejlěpe dovede mne pochopiti, nahlédnouti do nejskrytějších záhybů mé duše.

— li 7 Ona říká mně: ,Žij a věř,' ona slibuje být mou spasnou hvězdou, a já právě v okamžiku obratu měl bych zahynout? Ne, budu žft, strávím ještě krásné chvile u ní, ještě mnohé políbení rozplamení ve mně tonhn k životu, ke skutku, k práci ..."

„. . . mám však právo líbat ji ? Měl jsem právo vyprosit, vydeklamovat si slova je;ího odpuštění, její útěchy? A nemaje práva si je vymoci, chtěl bych dle vymezených se spravovat ? Nenáležejí mně, a já je beru do počtu. Toť podvod! Vždyť deklamoval jsem si, že chci jen proto s ní mluvit, abych ji potěšil ve vlastním její hoři, abych zmírnil nesrovnalosti jejího manželství, a zatím . . . kam jsem to dospěl!"

Doktor za tohoto rozjímání ocitnuv se v hájku a uvolniv krok, náhle sebou škubl a div se nedal do běhu.

„Jindřichu, Jindřichu, tys dobrý sofista, dovedeš obhájit i zatratit tuže věc, jak ti libo ... ty máš ducha, ale nemáš pevných zásad, dovedeš se vmyslit v každý duševní stav. ale jsi dosud povaha nehotová, dovedeš výborně rozebírat a kritisovat, ale nedovedeš vážné žít — ty nebudeš nikdy šťasten, i při svých filipikách — tys dítě naší doby, unášené povrchním prouděním, tvým jediným opravdovým skutkem bude učinit všemu konec. Chvátej, chvátej ..."

Za krátko došel k ville Petrovce. Nové překvapení naň čekalo.

U nich bylo boží dopuštění.

Paní Eliška v největší vádě a Lidnnkou a mladým literátem Krátkým, kterýž byl přijel, aby paní tetinku požádal za ruku její neteře. Propuklo náhle, že nezdárné to děvče, na pohled hotová beruška, udržovala tajnou korrespondenci a známost za teti- 198 nými zády, tak jí splácejíc všechna dobrodiní hanebným sklamáním, jak paní Eliška se vyjadřovala.

Jindřich vstoupiv byl hned uchvácen vlnami sporu. Sotva uvítal svého bývalého známého Krátkého (s kterýmž však, jako s mnohými jinými bývalými kollegy již od své svatby se nikdy nestýkal, vyhýbaje se jim), mladého muže drobné postavy, ale tváře velmi ušlechtilé, oblíbeného novellistu jména dosti již zvučného, spustila naň paní Eliška: „Prosím tě, ty nejlíp dovedeš tomu pánovi říci, kam spisovatelství vede, tys nejlépe seznal, že nemožno býti živu z tohoto povolání ..."

Jindřich zarděl se nad nešetrným tónem a surovou, urážející jej poznámkou své paní. Chtěl odpověděti, pan Krátký však vyprosiv si důrazně, aby mohl nerušen promluviti několik slov s panem doktorem a vše mu vysvětliti, nedal mu času k odmítnutí. Mluvil sebevědomě a vážně : „Milostpaní má pravdu, že ráčíte sám nejlépe znáti stinné stránky našeho povolání. Já také neupírám, že nemožno ženiti se na výtěžek pouhého spisovatelství belletristického, byt našinec byl sebe hledanější a pilnější. Nejsou to poměry zdravé, vím, ale jest třeba jim se podrobiti na ten čas a pracovati o jich zlepšení.

Uvážil jsem věc náležitě a pro lásku svou ke slečně Lidunce a pro lásku její ke mně obětoval jsem svou zálibu, část svých úspěchův, a stal jsem se žurnalistou, pěstuje jen ve volných chvílích ještě belletrii. Láska vyžadovala té oběti, a já z celé duše slečnu miluji. Mám postavení slušné, a bez obav o bndoucnosť třeba proti vůli vaší paní choti, třeba za její nepřízně provedu svůj úmysl.

Lidunka věří ve mne a věří právem. Chci být — 199 — spokojen a ji vidět šťastnu, a byť bych měl i oběť nejkratší přinésti, odříci se tvořivé práce naprosto.

Ona nesklamala svou tetinka, ale znajíc ji a vypravujíc mi o ní, na mé vyzvání po nějaký čas, dokud jsem neupevnil svého postavení, tajila jen svou naklonnosť, aby pevně nyní k ní se znala."

červeň ustoupila bledosti na tváři Jindřichové za těchto slov Krátkého. Přirovnal za toho hovoru své jednání před pěti léty k jeho, a poznova osemetnosť jeho skutku jasně na oči se mu postavila.

Tak měl jednati, tak odhodlaně, poctivě, důstojně !

Za víření dojmů nemohl ani vhodných slov najíti, jimiž by odpověděl k řeči Krátkého. Stiskl mu jen roku, podávaje druhou Lidunce.

Paní Eliška plna tajeného [hněvu, tvrdý, pohrdavý úsměv na rtu pohlížela na tento výjev.

Ta tam byla všechna její dosavadní přízeň k Lidunce, pociťovala, jak malomocný byly všechny její řeči vůči této dívce, že neujaly se názory, jež jí vštěpovala, že porážkou její jest tato chvíle. Což tito darmošlapové a tyto chuděrky chtějí být lepší než ona? ...

„Znám, co se sluší," počínala hlasem chvějícím se hněvem, „a nechci vyvolati hlučnou scéna, ale Lidunka uzná, že nastává jí volit mezi mnou a vámi, pane, mezi mou přízní a vašimi sliby", — položila na poslední slovo zvláštní důraz — „mezi faktem a illusí.. . každé rozmyšlení je urážkou pro mne, rozuměj mi, děvče, a rozhodneš-li se pro illnsi, pochopíš, že nemůže být víc místa pro tebe v mém domě. Mohlas u mne pozorovat výsledky různých povolání" — při tom zlostně pohlédla na Jindřicha — „mohlas se naučit pohlížet na svět. Ostatně upozorňuji tě jen, nepatříš pod mou pravomoc..."

— 200 — Lidunka nevyčkávajíc již dalších slov tetinčiných, vrhla se Krátkému na prsa a ovinula ruce své kol jeho šíje.

„Půjdeme odtud," řekla a obrátíc se náhle k tetince, uchopila její ruku a políbivši ji počala jí za vše děkovati.

Paní Eliška odtrhla své ruce, příkře odstrčila dívku a velitelsky ukázala na dvéře.

„Pryč, pryč," volala drsně, téměř surově, nedbajíc již svého výroku, že nechce vyvolati scénu.

Až se zajikala, jak křičela, a všecka zčervenala, jak zlost jí lomcovala. Všechen kal její duše jak by teď chrlil se jejími ústy.

Ošklivý tento výjev trval však jen okamžik.

Krátký odváděl co nejrychleji dívku z toho pokoje, kde sypaly se nyní na ni urážky, obžaloby, výčitky nejbezohlednější. Jindřich vyšel za nimi nedbaje, že paní jeho uaň volá, aby nespěchal za toň žebráckou slotou, neobrátiv se ani, když příkře se ho otázala, či hlásí-li se v něm snad dosud básnická úcta k takovým bláznivým kouckům, jaký vyvedla ta čistá holka. Vyšel za nimi a rozloučiv se s Krátkým uzavřel se ve svém pokoji.

Marno bylo klepání služčino na dvéře i vyřizované vzkazy jeho paní, aby šel přece k obědu.

Y pokoji jeho bylo hrobové ticho, a doktor neozval se ani, když sama paní Eliška vybočujíc dnes úplně i před služkou ze své navyklé umírněno sti a shovívavé laskavosti, tázala se ho, či rozjímá-li snad tak přespříliš o své paní švakrové, že nemožno mu věnovati ani chvíli své manželce.

Soptíc hněvem nad bezvýsledností svého namáháni, nemohouc se s nikým pořádně vymluviti a vyřaditi pro stoéekávaný odchod Lidmiéim od ní, poprvé paní Eliška začala rozjímati, že vlaitné rolbon Lipovic pro letní pobyt nedokázala, co zamýšlela.

Chtěla se vskutku pásti na rozpacích, nesnázích a mukách manželových, až by ocitl se tak na blízku své první lásky, nyní ženy jeho bratra, a zatím výpočet ji zklamal; nastalo, co neočekávala, usmíření a sblížení se Aničky s Jindřichem.

S počátku lhostejně k tomu přihlíževši, pociťovala v poslední době zvláštní nepokoj, vidouc, kterak Jindřich vede život zde zcela jinaký, varuje se pití, okřívá, vzpružuje a vzmužuje se.

Změna pozorovaná nehověla její pomstě za zklamání, jehož došla na svém manželu, pomstě čelící k úplnému duševnímu zničení Jindřichovu, k naprostému udnpání každého jeho odporu, aby nebyl leč pouhou loutkou pod její vládou, ale loutkou cítící své poklesnutí, pamatující se vždy, že kdysi chtěla být vladařem na cizí útraty. I rozjímajíc tak paní Eliška rozhodovala se, že z Lipovic odjede do lázní.

To raději ať Jindřich v Praze se ubíjí...ať třeba při tom způsobu živobytí zahyne, však nebude poprvé, co bez bolesti snese ztrátu manžela, pomyslila, a zasedla sama k prostřenému stolu.

XX.

Tou dobou Bohumil a žena jeho byli již po obědě.

Seděli podle sebe na téže pohovce, na kteréž před hodinou ještě byl Jindřich rozprávěl se svou švekrnší. Seděli mlčky, a přec oběma prsa se mohla rozskočiti bouří pocitů, jichž vyjevením každý tak by si byl ulevil.

202 Zvlášť Aničce bylo nesnesitelná. Políbení Jindřichovo pálilo ji na čele, cítila, že je povinna vyznati se z něho Bohurailovi, bylo jí, jako by těžká vina na ní spočívala, jež ji tísniti bude, dokud nesvěří se manžela.

Dosud neprohřešila se na něm, dosud dostála všem svým povinnostem, dosud v té příčině nic si nevyčítala — až dnes zdálo se jí, že musí říci Bohumilovi, třeba by jí více nemiloval, co se mezi ní a Jindřichem udalo, přiznati se, že pochybila, slíbiti, že švakru nedá již příležitosti, aby podobný výjev se opakoval.

Bylo jí tak líto, že se na okamžik zapomněla, cítila, že za políbení, jež vzal si Jindřich, je dlužná tisíce políbení a více ještě Bohnmilovi, je dlužná líbat a objímat jej tak dlouho, až by opět sám ji přivinul ke svým prsům a řekl: Vždyť vím, žes jen moje, věrná upřímná má žena, žes jen z útrpnosti popřála bratru uloupiti to políbení.

Po celý čtvrťrok necítila tak té potřeby, jako dnes, vždyť po tu celou dobu, co žili oba ve trapném přesvědčení, že milujíce nejsou milováni, neprohřešila se ani myšlením, až dnes — ba trochu již včera.

Taková zlá myšlénka nevolaně přišla jí do mysli: Že přece s Jindřichem lépe by si rozuměli, šťastněji by žili, než s Bohumilém.

Odháněla ji, odháněla, ale jakmile švakr se zjevil, jakmile slyšela řeč jeho plnou tichého stesku, jakmile uchvátila ji některá z myšlének jeho, jaké Bohumil nikdy nedovedl pronášeti, myšlénka zapuzena zase se vetřela do její hlavy. A dnes k tomuto hříchu přibylo políbení jeho !

Jak ji bolí nyní, že k tomu došlo. Nezavdala — 208 — k tomu podnět, jen naslouchala řečem Jindřichovým.

A přece hřešila. Jak snadno člověk hřeší, a pozná to teprve po skutku !

A Bohumil nezasloužil si od ní takového jednání. Vždyť zavázána jest mu neskonalou vděčností, vždyť právě proto, že ho neučinila šťastným, ryzosť její lásky jen jasněji zářiti měla ve stínu jeho smutku, a zatím, hic, prohřešila se. Musí, musí dnes potěšit jej tisíckrát tolik, jako snad potěšila Jindřicha, vždyt srdce Bohnmilovo je přec lepší, čistší než jeho bratra, třeba jen proto, že neměl nikdy těch podivných snah a myšlének jako Jindřich, tak že srdce nebylo duchem zkracováno.

A pak, Bohumil trpí nyní, trpí pro ni, vždyť snad, probůh, viděl ono políbení, vždyť snad čeká na slovo od ní, vždyť je tak smnten.

A neuvažujíc dále Anička pojednou vrhla se manželu svému kol šíje a štkajíc pokrývala tváře, čelo, oči, ústa jeho tisíci polibkův.

Bohumil nemohl se ubrániti, tak prudký byl nával její lásky. Nechápal ho ještě dobře, mrak na duši nedával mu poznati ještě, že slunce v té chvíli opravdu zas vítězí nade všemi chmurami, jež srazivše se bleskem poznání mizí v dešti slz a polibkův.

„Anno, Andulko, co to znamená?" ptal se v údivu jako člověk prociťující, „proč pláčeš?..."

Chtěl dodati: „a proč mě líbáš?" ale ona udusila slova ta novým deštěm polibkův.

„Odpust mi, odpustíš, viď, můj, můj jediný Bohumile!" šeptala mezi líbáním, a slzami již prokmital paprsek naděje a důvěry.

„A co?" ptal se Bohumil, vina ji nyní sám již k sobe, a pocit nevýslovně blažený oteplil náhle jeho nitro, oči mu zvlhly, štěstí svíralo mu hrdlo.

— 204 — A když Anička nemohouc mluviti jen hlasitěji zaštkála, líbal ji již také a zašeptal: „Odpouštím . . .

vše je vlastně již odpuštěno . . .

Ale promiň také mně, že nejsem takový jako Jindřich, uvaž, mé povolání ..."

Nedala mu domluviti.

„Tys tisíckrát, tisíckrát lepší jeho, ty mé miluješ, ó řekni to zas, a já ti slibuji, že budu pracovat dle sil, abys neměl tolik starostí, všecko učiním, všecko..."

Zvou zazvučel pronikavě, byla jedna hodina.

Bohumil trhl sebou. Nikdy, nikdy nebyl mu zvuk ten tak protivný.

„Ejhle, toť, co nás vlastně rozdvojilo, toí příčinou všeho," kmitlo mu hlavou. „Mé otroctví..."

zašeptal a povstával.

„Nechoď ještě, jen chvíli zůstaň," prosila, „dnes aspoň.

a položila hlavu tak oddaně na jeho prsa.

Jak rád by byl uposlechl l Yždyf by mohl vskutku požádati kolegu Linharta, aby zaň dnes odpůldne byl v továrně, a slíbit mu, že laskavost tu, kdykoliv bude chtíti, mu splatí. Sotva pomyslil, již chvátal vykonat svůj úmysl. Nemůže mu Linhart již ze slušnosti odříci. Jak očekával, tak pořídil a pln radosti vrátil se ke své ženě.

Ku podivu brzy si vysvětlili, co tři celé měsíce na dnu duše své zatajovali. Projevy lásky tak dlouho zadržované byly slov výmluvnéjšími.

Nebýt polibku Jindřichova, jak dlouho by se byli ještě mučili; uznávali tak, neboť Anička vyznala se ze všeho: leč čím bylo její obviňování proti Bohumilo vu!

Jako by závodili, kdo že strhne větší část viny na g«b«, jak* by klwUli v t»a» sáilnby. Z — 205 — nějších myšlének každý se zpovídal, a rozřešitelera byla při tom laská. Seděli již celé hodiny podle sebe, ráče kol šíje ovinuté, slzeli oba dva, poznávajíce, že jeden lepší druhého, srdce ryzejšího, íiylo to šťastné nalezení se, blahá chvíle nejvyššího štěstí.

A ni jeden, ni druhý nemohl pochopit, já* se jen stalo, že si neřekli vše dříve, že si neuspořili tolik krutých, děsné krutých chvil.

„Nebylo by dnešního odpůldne," řekl on a usmál se na ni.

„A to za to stojí," odvětila ona a políbila jej.

Pozorovali se oba dva a nalézali na svých tvářích tolik mčkkýcli nepostihlých dosud rysů, ve svých ocích tolik jemného jiskření, že štěstím z toho opět a opět se objímali.

V nejvyšším rozechvění vypravil Bohumil konečné prese rty otázfeu, která nejvíce jej tížila. „Viď, že nejsem tak . . . takového zevnějšku, abys mne nemohla milovat?" Odpověděla mu jen novým prudkým obejmutim a dlouhým, předlouhým políbením. „Tot přece jiná chvíle, než dnešního rána," pomyslila, „tof ji-ié štěstí."

„Nedoufal jsem již v takové okamžiky," přiznával se. — — — Chýlilo se k šesté hodině a dosud nevynadivili se dost, jak se jeu mohlo státi, že tak dlouho žili v tak strašném bludu. Zdál se jim fakt ten čím dále tím nepochopitelnějším a pošetilejším; tak žíti vedle sebe s takovými poklady lásky v srdcích, a nepromluvit, nepohlédnout téměř na se ...

„To možno jen u nás dvou," usmál se Bohumil.

„Kdo ví, nestává-li se to všem, již se mají rádi."

— 206 „Myslíš, že mohou se dva jiní mít ještě tak rádi jako my?"

Tím tónem pokračoval jich rozhovor, jsa přerušován ob čas zvukem polibkův. Nikdy nezdály se jí hyacinty tak voněti, slunce tak se smáti jako dnes, i ta vyhlídka na zdivo tovární připadala jí tak zajímavou, tak pěknou, že divila se, jak ji mohla kdys nuditi.

Konečně ustálili se na mínění, že všeho původem bylo vskutku povolání Bohumilovo, či spíše krutý poměr služby zde v Lipovicích.

Mluvili o té noci, kdy páter po desáté spadl a Bohumil přišel později domů. Již se vyznali ze všeho, co tehda si myslili. A dnes viděli, že noc ta byla vlastní kolébkou sporu. Jaké mohl míti následky! Udusit netoliko na čas, jak se stalo, ale na vždy štěstí dvou lidí a zahrnouti je neštěstím.

„Jindřich měl pravdu, bylo by záhodno zřídit spolek technických úředníků. Nesnesitelné jako u nás místy poměry by nevyhnutelné pak přestaly."

Touto poznámkou svezl se nyní hovor úplně na Jindřicha. Jak byli nevděční ve svém štěstí k tomu, jenž, nesblížil-li je sám, aspoň třeba mimovolriě urychlil tuto chvíli ; jak byli lhostejni k němu, když tak uaň dlouho zapomínali. Veškerý hněv Bohumilův proti němu, jenž ještě dopoledne hrozil vyšlehnouti, zmizel, a jen lítost cítil teď pro svého bratra, lítost, k níž nemísila se ani nejmenší výčitka pro jeho, mírně řečeno, lehkomyslnost.

„Neměl jsem ho nechat odejít bez naděje," pomyslil si. „Však nebude snad pozdě," dodával v duchu, „dojdu zítra k němu, jsem mu teď povinen tou službou. Jsme-li my štastni, at jest i on," dodával nahlas.

— 207 „Odpustíš ran již docela, vid?" prosebně děla Anička.

„Přimlouváš se za něj?" se škádlivým úsměvem k ní se obracel.

„Přimlouvám, poněvadž ho ted1 lituji, více než dříve," odpověděla vážně.

„Po tom smíření?"

„Ne, po opětném shledání se s tebon, po vrátivším se k nám štěstí. K Jindřichovi nesnadno již zavítá; on nebude mít po bolestech nikdy takový okamžik jako my."

„Trochu sám je toho vinen, co myslíš ? Mohl dnes vedle tebe sedět oni" „Však lip je s tebou tak dlít," řekla přesvědčivě. „On má více slov než citu. Víc mluví než žije, víc naříká než zkouší a zoufá nad své neštěstí. Tys lepší jeho opak, ty nežádáš, ty dáváš odpuštění."

Bohumil s obdivem naslouchal své ženě. Jak pěkně dovedla říci, aniž by věděla o jeho podvodu, co nejasně on cítil teprve nyní.

„A přijděli zas a promluví k tobě?" tázal se skorém vesele.

„Jest teď po nebezpečí."

„Vrátíš mu jeho políbení přede mnou l" „Však napřed tobě dám ta zameškaná..."

Již zase žili jen sobě, myslili jen na se.

V době, v níž toto shledání slavilo se v úřadnické budově cukrovaru Lipovického, Jindřich chystal se zcela vážně k okamžikům posledním.

Ve svém pokoji uzavřen, seděl u psacího stolku nad rozepsaným listem. Hlavu o levici opřenou uvažoval, má-li vlastně psáti dále, nebylo-li by lépe nechat již omluv a vysvětlování, pro něž beztoho 208 po celý život plýtval časem a duchem, a nkonřit všechno promítání, beztoho nepohodlné a nesnadné.

Pak znova procital napsané již řádky. Byly bez nadpisu.

„Dnešek rozhodl.

Vidím jasné své pochybení, svou nicotu. Poznávám, že nemám pravá od nikoho nic požadovat, že drazi mají právo, vše mi odříci.

Uvažoval jsem, čím se stalo, že tak náhle nezvratné jsem se rozhodl, mév přece naději ještě včera, ano ješté dnes dopůldne.

Dvě véci mají o to zásluhu : Již i bratr poznal a charakterizoval pravou mou podstatu ; a člověk slabších než já sil (domnívám se, že mohu Krátkého tak nazvati, znám a posuzuji se teď velmi dobře a znám i posuzuji jeho, doufám, spravedlivé) uká/al mi, jak v téže situaci, v níž já učinil první krok na scestí, jsem jednat mel, abych nezabloudil; tudíž oa a s ním dojista i všichni, kdož mne znají, prohlédli můj život, mou povahu; a jakmile dťklumator přestal udržovat illusi, ať jde s prken, sic stihne ho výčitka komedianta. Sám-v nitru svém jsem si ji učinil v poslední dobé nesčíslněkrát.

Uva/uji dále, jak podivno bylo, že až dosud illnsi jsem uiiržel.

Kd) by nebylo mého dluhu, kdybych se byl z něho nevyznal bratru, byl by snad až do mé smrti ve mně ctil aspoň človéka nesoucího zmužile, čestné zaviněné neštěstí, a takový člověk neuí komediantem. Byl by nepoznal mou povrchnost i v mém neštěstí; projevení této povrchnosti zevnější známkou, nesprávným vypůjčením si peuéz, mne připravilo o jeho úctu. Nepohrdal mnou pro /radu na Aničce, jíž dekoval splnění svých přání, ale proto, že ví, že padélal jsem podpis své ženy.

A přec tento zločin byl jen následkem většího, ale nestojícího v zákonníkn, zločinu před svědomím, ale ne před soudem. Nevyčítám mu tuto povrchnost, ale žehnal bych mu, kdyby byl splnil mou prosbu.

Nevyčítám ani pranic své ženě. Oklamal, podvedl jsem ji, véda jaká jest a připoutav se k ní.

Muhla být šťastnější beze mne, a není její vinou, že neměla tolik šlechetnosti, aby byla velkomyslná. Mstila se za podvod, za oklamání nadějí, za oloupení štěstí. Mstila se, jako by z tisíce se mstilo devětsetdevadesátdevět. Milovala mne s počátku i trochu, děkuji jí za to a přeji pro budoucnosť více štěstí.

Nejlaskavější ke mně byla ta, na níž nejvíc jsem se prohřešil. Věří znova ve mne. Těšilo mne to ještě poslední den mého života. Poslední chvíli mne to bolí. Bolí mne, že i ona pozná mou pravou podstatu, až uslyší o mém podvodu... Kdo jí vysvětlí, že nejsem tak vinen, jak se zdám..."

Až potud bylo napsáno. Jindřich dočítaje znova zachytil myšlénku, již pojal, když psal poslední slova, vydati se totiž ještě jednou k Bohumilu, prosit ho ještě jednou pro vše, co mu draho, aby splnil jeho prosbu, a vidět ještě ji, a říci jí, aby milovala svého muže víc než sebe...

Zase sice nedůvěra v jeho nitra se ozývala, že touha ta není ničím více, než záminkou k novému odklidu rozhodného okamžiku, zase sice taková opojná, závratná dychtivosí poháněla jej natáhnout již jednou ruku po smrtící zbrani, přetrhnout rázem proud všelikého již myšlení, ale do tor tentokráte udolal i nedůvěru i závrat přesvědčováním, že vlastně jest povinností jeho pokusiti se ješté jednou, aby L'BOSE: Bratři.

— 210 — naklonil Bohumila své prosbě a mohl zemřít klidněji s vědomím, že češti jeho bude zachráněna.

„Je v tom přece jen kus sobectví," šeptala ona nedůvěra, „ale sobectví povinného cti mého jména a tudíž i jména bratrova," odpovídal Jindřich na hlas ten.

„Vytáčky, vytáčky, abys viděl ještě ji," smál se hlas onen, „abys mohl říci posléze, že přece jen se nezastřelíš, že její krása, její laskavost:, s jakou tě utěšovala opět na samém prahu sebevraždy, zvítězily nad tvým úmyslem."

„Ne," odpovídal Jindřich, „přísahám, že neodvrátí mne tentokráte ani sebe sladší útěcha její."

„Ah, již potřebuješ přísah, ve dramata dobře se vyjímají ..."

„Už abych se zbavil toho štvaní ve svém nitra, vás trapné, hrozné hlasy, tebe, výsměchu, zničím sebe i vaď," šeptal Jindřich, „ale k Bohumilu dříve půjdu, musím jít; pak přesvědčím vás, že zvítězím já."

I vzal klobouk a vyšel.

„Tot už hraničí na šílenost," jistil si cestou.

„Jestli pak každý bojuje tak, než si život vezme, s tajemnými, dráždivými, štvavými takovými hlasy?"

„Neuvažuj a chvátej, abys byl dříve zase doma.

Právě s tím věčným rozebíráním nedostals se tak dlouho ke konci."

Doktor zrychlil krok.

Vábilo jej sice cosi rozhlédnout se po krajině, ponořené v krvavý nach západu, ale bránil se tomu vší silou, přivíral, ano zavíral na celé chvíle oči, jako by delší upřímný pohled v přírodu mohl otřásti jeho zámyslem. Ano, kdyby byla tma, neb aspoň pod mrakem, kdyby pršelo, bylo nevlídno, chladno, sy— 211 — chravo, smutno, tak zrovna dušičkově smutno, ó jak by ssál v sebe ten stesk přírody, aby pocítil divokou touhu ztratit se v něm, vypustit do něho i svůj smutný život.

Leč ono je tak krásně!

Nechť i oči zavírá, vidí víčky prosvítati nachový jas západu, cítí, jak loučící se paprsek sluneční hřeje jebo tváře, slyší písně ptačí nejjásavější na sklonku dne, vůně mladých luk jej opojuje, večerní vánek pohrává si s jeho vlasem a donáší k sluchu jeho jemné šelestění větví v hájku.

„Vidíš, vidíš, jak jsi slab, bojíš se přece jen o nezvratnost svého zámyslu.

A s tou měkkou povahou, na kterouž trochu vůně nebo zpěvá ptáčat působí, chtěls kdysi žíti a tvořit bez lásky, prohlašuje ji za zbytečnou a sebe za pevného, za muže železné vůle a dostatečné síly k jistému vítězství. A čím byls?

„Tvarohovým lyrikem, jenž v poblouzení kasal se na veliké věci, ale jehož zmohlo drama života.

V jeho vlnách jsi tonnl a utoneš odříkávaje spoustu reflexí . . . Tys měl si zvolit idyllu, v té bys byl snad obstojným hrdinou . . . Idyllu s Aničkou . . ."

„Tedf je konec, chvátej, chvátej!"

A Jindřich chvátal. Červánky na okraji k východu obráceném pozbývaly již lesku a přecházely ve fijalovou* šeď. U silnice, na níž se Jindřich ocitl, dozníval ptačí zpěv, a dostihnuv stínu továrny směle již doktor mohl rozevříti oči.

Blíže se k obydlí Bohnmilovn pocítil Jindřich, jak hlasně srdce mu tepe: za těmi stěnami rozhodne se po chvíli, zemře-li dnes v noci s vědomím, že čestnou paměť po sobě zanechá.

14* — 212 — Bohumil a Anička tušili již slyšíce v kuchyni kroky, kdo k nim přichází.

Pohlédli na sebe a porozuměli mžikem svému úsměvu, jenž zakroužil jim kolem úst.

„Nezapomeň na to polibení," šeptal Bohumil.

„Buď k němu laskav, odpusť mu," odpovídala uzardélá Anička, a v rozpacích chtěla levici svou odtáhnouti od šíje manželovy a hlavu na jeho prsa skloněnou vzpřímiti, Bohumil však zúmyslně zabránil jí a pevněji ještě k sobě ji přitiskl.

Tak spatřil je Jindřich, když vstoupil, a stanul zaražen Neočekával toho. Bohumil vítal jej podávaje mu volnou levici, Andulka v nesnázích jen ještě více se pýřila, nemohouc ani odpověděti na pozdrav.

XXI.

„Posaď se jen k nám," pobízel Bohumil bratra, a laskavě a upřímně naň pohlédl, „prohovoříme tak společně černou hodinku."

„Nezdržím vás — spěchám — přišel jsem jen tobě, Bohumile, říci ještě cosi..."

Anička chtěla vstáti, aby poodešla do kuchyně, Bohumil však zdržel ji.

„Týká se t<> ranní tvé žádosti, není liž pravda?"

obracel se k Jindřichu, jenž přisvědčil. t „Splním ji," prohlásil určitě Bohumil, „buď bez starosti."

Jindřich překvapen díval se s bratra na švakrovon, a Bohumil porozuměv tomu pohledu, žádal nyní sám Aničku, aby šla uchystat večeři, že on s bratrem mezitím projdou se chvíli po dvoře.

Když vyili, kvapem se již stmívalo. Rudá za— 213 plava západu odrážela se již jen na nejvyšších částech oken továrních, kdežto od země vystupovaly stíny. Vánek stával se chladnějším, na jasném východě zjevil se bílý měsíc.

„Prosím tě, nežertuj jen nyní se mnou," začal Jindřich, když docházeli ke kolejím před továrnou.

„Víš, oč se jedná, chápeš, v jakém stavu se nalézám ..." Při slovech těch jeho oční víčka nervosně sebou škubaly.

„Upokoj se, půjčím ti ty peníze."

„Ne, záplat zítra mou směnku, slib mi tol* „Chceš-li, třeba již zítra, ač nechápu proč . . ."

„Pochopíš později . . . sdělím ti to v čas . . ."

Bohumil pátravě na bratra se strany pohleděl.

„Napíši ti adresu věřitele," pokračoval Jindřich, a vyňav visitku, napsal na ni jméno a údaj bytu známého v Praze soukromníka.

„Bylo dosti času zítra . . ." podotýkal Bohumil.

„Nikoliv,'* odporoval Jindřicn, „není nemožuo, že odjedu ..." Po té se zamlčel, ale jen na chvíli...

„Kterak se stalo, že jsi se tak rozmyslil?" ptal se náhle Bohumila.

„Zcela jednoduše," odpovídal tento a pozoroval upjatě bratra. „Dopoledne neměl jsem nic, kromě svých úspor. Teď mám zase čest svou i své štěstí a mohu tedy rozdávat a přispívat k štěstí svých přátel."

„A Aničce jsi neříkal nic?" ptal se dále Jindřich a pátravě zahleděl se na okamžik Bohnmilovi do očí.

„Ani slova, a přec ona zti tebe se přimluvila," usmál se Bohumil, „to jest, svěřila se mi, že dluhuje ti od dopoledne políbení, platím tedy prozatím svým slibem za ni ... Ne, ne, neříkej nic, vše je v pořádku ! Vím, že byl to žert, nezlob se na mne, js»m dnM tak Úaston, tak blažta pravé, žt mohu — 214 — platit ženiny dluhy. Máš trocha zásluh o mé štěstí, toť vše . . ."

„Jsem ti povinen však vysvětlením, díky ..."

„Jaké vysvětlení ? Chápu vše. Dělals s počátku dluhy malé, které rostly, byly ti v nesnázích peníze nabízeny, pěkné sumy, nu a tys je přijal, chtěje vyhnouti se nepříjemnosti, říkati, omlouvati se paní Elišce. Vidíš, že vše mi jest jasno, jako kdybys mi to řekl. Však nechme toho, věc jest ujednána. Pojď, povečeř s námi."

A Bohumil zatáčel k domovu a jsa do bratra zavěšen, táhl jej s sebou.

Jindřich v prvním okamžiku ani věřiti nemohl, že by vše bylo již vykonáno, připadalo mu vše tak ukvapeným, tak nepřirozeným, chtěl se rozhovořit, uvésti všechny důvody, aby bratru objasnil podrobnosti dluhu i zmíněného políbení se týkající, ale Bohumil nechtěl ani slova slyšet; a pak ch ar aktéřisoval vskutku několika slovy situaci zcela správně.

„Vida, jemu to stačí," pomyslil Jindřich, „jest jiný Člověk."

Proto však přece zastavil ještě bratra před samým vchodem k obydlí.

„Bohumile, netropíš si žert," slibuješ určitě? .."

Hlas jeho se chvěl.

„Na to, co mi nejsvětější, na lásku své ženy, na rodinné své štčstí," řekl Bohumil pevně a vážně.

„Tak beze všeho, nežádáš ode mne ničeho za to, žádné záruky?"

„Ne, leč abys snažil se dosíci klidu."

„Odpouštíš mi úplně ?"

Bohumil uchopil jeho ruku a otevřev dvéře přinutil jej, aby vstoupil.

„Aničko, vrat mu ... víš!" A paní adjunktova — 215 — vidouc muže svého se usmívat, přitočila se k Jindřichovi, povystoupla a sehnuvši si sama jeho hlavu políbila jej na čelo.

„Vidíš, že ti odpouštím," řekl Bohumil laskavě, ač chvěl se v jeho hlase i přízvuk shovívavosti povzneseného sebevědomí.

„Odpouštíte mi?" ptal se Jindřich tiše Aničky.

„Přicházejte k nám zase jen často," a Anička se s roztomilým úsměvem obrátila na Bohumila a objala ho.

„Ne, odjedu zítra," pravil Jindřich nikoliv beze smutku.

„A kam?"

„Nejdříve do Prahy, a pak snad jinam — na letní byt."

„Myslím, že dobře učiníš," pravil Bohumil, a Jindřichu se zdálo, že přec jen slabá výčitka chvěje se v jeho slově.

Podával mu proto rychle ruku a chystal se k odchodu. Nezdržely ho ani důrazné prosby bratrovy.

„Bylo by nesvědomito, rušiti vám konec dnešního dne," namítal, „věřte mi, že nejblaženější vědomí, které jda od vás si odnáším, jest, že jste tak šťastni, a nic již štěstí vaše neporuší."

„Nezapomeň," napomínal ještě bratra, jsa již na odchodu, „a odpust!" Při tom jej políbil, což nikdy nečiníval. Pak ještě Aničce dlouho tiskl ruku a vložil ji do Bohumilovy pravice.

„Mějte se tu dobře a nehněvejte se na mne," volal ještě, jsa již venku, do okna.

Při tom přelétl zrak jeho ještě jednou útulný ten pokojík, svezl se na prostřený stůl, na pohovky, na stolek Aniččin a pak ještě. na ni, rozsvěcující lampu. Tichý vzdech vylinul se z hrudi mezi květy - 218 hyacintův a splynul s jejich vůní, a po chvíli zanikaly již kroky Jindřichovy u vchodu továrního.

„Byl chuďas pohnut," poznamenala Anička, zavírajíc okno a spouštějíc záclony.

XXII.

Když Jindřich ocitl se na cestě k háji, slunce bylo již se svezlo na obzor, jen několik ocelové šedých obláčků s okraji poněkud bledšími k_ západní straně, ale s černým téměř vroubením k východní, viselo ještě na obloze v místech, kde před půl hodinou ohnivý, úzký výkroj slunce byl vychrloval ještě celé moře krvavých paprsků, jehož odlesk zatápěl krajinu.

Malý, kruhovité ohraničený světlý obláček, jemuž měsíc před chvílí ještě se podobal, srážel se T svítící jádro, každým okamžikem hutnější a ohnivější. Vánek měnil se ve větřík, půda zvlhla a zchladla. Tmu od země vyvstávající prorážel světlými nitkami měsíc, jak by se chystal na černou půdu vkonzliti stříbrné vzorkování, prolamované stíny keřů, květův a travin Níž a níže snášel se jeho jas, již zachytil se vrcholků stromů v báji, již svážel se po pních, již přesmekl se na vlhký, březový můstek, po kterémž doktor právě zvolna kráčel, hledě před se na objasněný háj, jak na kus neznámého, báječného, pohádkového světa.

Váhal skorém vstoupiti, byl j ak očarován, chtěl stanout, ale myšlénka, jež dosud pobízela jej ku předu, již bez ustání si opakoval, jež hučela mu v hlavě, zaplašujíc z ní všechny reflexe, vzpomínky a všechno přemítání, myšlénka, jež jediná jím hýbala, - 217 — jež byla jako posledním vyšlehávajíeím plamínkem L uhaslého plápolu, myšlénka, jež stávala se utkvělou ideou, kterouž jediné ještě žil, ale před níž zároveň prchal, myšlénka, jejíž znění změnilo se v ohlušující, neurčitý hukot, jejíž jádro rozšířilo se v oslepující, otravnou mlžinu celou duši jeho zakrývající, do všech záhybů jejích vnikající, myšlénka, jež šeptala, volala, křičela, řvala: „Dobojováno, střel se co nejrychleji!" myšlénka ta velela mu vykročit do háje, proběhnout jej téměř, zahnout co nejspěšněji k ville a uzavřít se na klíč v pokoji. Teprve když tak se stalo, poněkud volněji si oddechl. Srdce mu prudce bilo, čelo a hlava byly silné zpoceny. Spěchem a — bázni.

Ano, Jindřich se bál, strach naň sedl, když chvátal pěšinou mezi stromy, nevýslovná, nepoznaná tíže jej tísnila, jako kdyby břemeno na j/lecích nesl, jež tlačilo jej k zemi.

Bylo mu, jako by zde jej cos chytalo, ramena po něm vztahovalo, aby nemohl domů, aby musil ještě celou noc žít. Horečka skorém jím lomcovala, tak že přivřev oči řítil se takořka ku předu. Nejradéji by byl býval, kdyby měl revolver u sebe, aby hned na místě učinil všemu konec. Zbraň však byla uzavřena v jeho stolku. Jak ji uchopí, až přijde domů; — cítil již její chlad ve své dlani, a lehké mrazení proběhlo mu tělem.

Ale ocitnuv se ve svém pokoji utišil se jaksi a nenchopil jí hned.

S počátku přecházel, pak dokonce rozsvítil ještě svíčku a spustil záclony. Zdálo se mu, že někdo oknem by se mohl dívat.

Po té tiše usedl zas ke svému stolku a naslouchal, co děje se vedle v pokoji jeho ženy. Poznal, že veieří právě.

— 218 — Slyšela jej dojista doiiře přicházet domů a schválně as nezavdává ho, aniž pro něj vzkazuje, protože v poledne marně tak činila. Však je lépe, že jí už nespatří. Bylo by to ještě trapné vzrušení v posledním okamžiku. Co chtěl o ní říci, napsal již. Odpouští jí.

Vytáhl nyní ze stolku rozepsaný po poledni list a prohlédnuv jej, odstřihl od něho čásť ženy jeho se týkající, od té pak opět oddělil oněch několik vět, vztahujících se k Andulce a tento poslední proužek přiblížil ku plamenu svíčky. V okamžiku jen popel z něho zbyl, jenž rozlétl se po psacím stolku.

„Bude lépe, nebude-li ona vědět o ničem, neozve-li se již nic, co by jí připomínalo po mé smrti můj bývalý poměr k ní. Nač tu romantiku?" — — A sotva tak pomyslil, vyňal ze stolu ještě své zápisníky a hodiv je do kamen, zapálil je. Když vzňaly se plným plápolem, pocítil podivnou lítosf.

Bral jimi za své kus jeho duše. Za chvíli doplane ostatní její část.

Doplane? Vskutku ?

Jindřich vzdychl. Podivná horečná spěšnost, jež hnala jej do všecn těchto skutků právě vykonaných, nedopouštějíc rozvah, vtlačila mu na rty jen resignované: Bod1 jak buď! Jen se už nezdržuji Pociťoval, že není již svůj, v poslední chvíli buď stal se z něho fatalista, buď zšílel. Či bylo to následkem předráždění mysli tolikerými dojmy? Ztráta pružnosti ? Touha po klidu ? Již jen po klidu, co jej hnalo tak náhle do ukončení všeho? či již nenemél, co by řekl? — — Zasedl zase ke stolu a podepřel hlavu o dlaň.

Chtěl vzpomenout, zda vskutku není nic, co by rád - 319 ještě vyslovil. Náhle vzal péro a připsal na proužek pani Elišce platící: ,Odpouštím a prosím také za odpuštění," i vložil jej pak do obálky. Nemohl se odhodlati k srdečnějšímu tónu. Po té obrátil list, jejž zanechati chtěl bratru, a psal naň chvatně: „Splnils mi tedy všecko.

Umru klidněji blahořeče ti. Nehněvej se na mne, nelituj mne.

Sám řekls, že bude dobře, odjedu-li. Mnohem dřív pojal jsem sám již úmysl, odjeti navždy. Bode mi lépe, věř. Litovat mne, nikomu netřeba. Nebyl jsem a nebyl bych i na dále k ničemu. Viděl jsem arci na sobě všelijaké přednosti, zvláště dříve, však právě vědomí jich mne svedlo. Měl jsem za to, že dávají mi právo žít snadněji a štastněji než jiní. Nechtěl jsem tudíž s poměry bojovat, lstí jsem chtěl vítězit. To byla první má chyba, jež mne vedla na špatnou cestu. Jsa člověkem hodnotu svou přeceňujícím, byl jsem při tom povaha mělká. Nezdar, jenž mne potkal, mne zdrtil. Tatáž zbabělost, pro kterou nepustil jsem se v boj, mne hnala pak i k ubíjení života, vlastně sil. Ubil jsem je, a nezbývá mi nic. Nelituj mne tedy! — Nebylo na mně nic dobrého, nic silného, leč mé deklamatorství. Jen tím dovedl jsem oklamat a vzbudit sympatie. Své jednání z pohodlnosti plynoucí dovedl jsem omluvit vyššími účely. Když pak v pádu ke dnu, následkem nezdaru mých plánů, přišla mi do cesty zas Anička, ejhle, zbaběle jsem se chtěl zas chytat její dobroty, ač neměl jsem práva k tomu. Byl jsem zase pln falše. Žebral jsem o přátelství, v mysli si je sladil však na lásku, chtěl jsem pozdě a zase lstí dobyti, co neměl jsem dříve odvahy získati si obětí. Byl to — HO zločin, krádež, ale já, ji vydeklamoval aspoň před ní a před sebou na almužna."

Jindřich psal zimničně rychle. Chtěl vtěsnati vyznání za celá léta do několika slov. Eý div, že bylo tedy knsé, nenrovnané, nebylo jinak možno!

Byl příliš rozechvěn. Ustav na chvíli, přečetl co byl napsal, rázem však opět pokračoval. Ani nemyslil, že tolik myšlének ještě mu v hlavě zavíří.

„A pak ještě se mi něco zdá, a to pronáším na svou omluvu, ač-li zdání to nevyplývá -opět jen z mé snahy, přimísiti ke všemu barvo ctnosti, k mélkosti trochu účinku neštěstí.

Přečetl jsem právě, co jsem napsal, a zdálo s; mi dobrým skutkem toto mé vyznání. Hned v příštím okamžiku však říkám si, že to sobectví, abych vzbudil trochu lítosti.

Ano, sobectví je a bylo ve mně velmi mnoho.

Staral jsem se pořád jen o sebe a jen o sebe. Vše jsem chtěl podříditi svému prospěchu. Ohledů k jiným jsem měl pramálo. A po nezdaru všem, nejvíce jsem litoval jen sebe . . . Každé své bnntíčko jsem rozebíral jako nejdůležitější věc. ba i teď ještě nejvíce jen o sobě píši. — — — — — — Teď zas připadám na myšlénku, že jsem vlastně snad ani nikdy nemohl být dobrým. Neboť sotva jsem vykonal vskutku snad cos dobrého, nebo aspoň snahu po vykonání dobra cítil, hned jsem ji nebo skutek začal rozebírati a buď správně poznával neb aspoň vymlouval se, že není nijakou zásluhou, že kořen její tkví vlastně v sobectví, v sebezálibě nebo ještě nižší vlastnosti. Při takové vrozené rozebíra.vosti nemohu býti nikdy šťasten, neboť nevidím ani v sobě ani v jiných úplné dobro, od kořene až po korunu díla nebo skutku.

- 2Í1 Možná, že ta vlastnost jest jen mně vlastni, možná, že pravé ona kotví v čisté lidskosti. Ať tak neb onak, skončím vše.

Je jedno, povrhuji-li sebou jako Jindřichem Svatonřm nebo jako člověkem vůbec." — A zase Jindřich ustal. Cítil nesmírnou chabosf duševní. Při tom však byl neobyčejné rozčilen Ruka se mu nervosné chvěla, chtěl mermomocí vyjádřit vše, co nejasné křižuje, kmitá a blýská mu v mysli, ale pořád mu ccsi zase šeptalo: „Není již času, skouči vše, zastřel se již." A on chtěl skončit. Připsal proto ještě jen krátce: rMožná, že vše to je zase jen deklamatorstvi, jako bylo všechno ostatní. Uznáš-li to, Bohumile, za takové a pokládáš-li všecbna tato slova za zbytečná, odpusť, že ani v posledním okamžiku nesprostil jsem se svého návyku, své kletby. Tys člověk práce, zápasu, obětí, já člověk slov, pathosu, deklamace.

Uvaž v.-ak, kolik lidí podobných žije, jež klamou dosud svým deklamatorstvím, a jimž ani nenapadá, jak jsou při tom mělcí. Ba vydeklamnjí celé kniuy o svých povrchních názorech a pocitech, a hartusí v domnění jakési velikosti, pohlížejíce jako na tupce na ty, kdož umčle nedeklamují, ale za to tím lidštěji a ryzeji žiji a pracují, vykoupivše si obětmi trochu spokojenosti, o níž onino myslí, že mají právo žádati, aby jim spadla do klína, jako zralý plod.

Jen o to tě prosím, věř, že jsem byl lepší takových tvorů, poněvadž poznav jádro svého deklamatorstvi, nechci žít.

Život takový je ničemný proto, že otáčí se jen sím kolem sebe a ueoblažuje nikoho a nikomu nepřináší štěstí.

— 222 A kdo prohlédne jej, tomu je trapný . . .

Lip tedy zbavit se ho !"

Dopsav až sem, vložil Jindřich i tento list chvatně do obálky a opatřiv pak obě nápisem rozhlédl se ještě naposled. Ye vedlejším pokoji nic se již nehýbalo.

„Nač způsobit výtržnost, nač skončit zde? Nač vedle ní ?" pomyslil v tom okamžiku Jindřich a rychle, jako by za chvíli kdos měl do pokoje vraziti a překaziti jeho úmysl, vyňal ze stolu revolver, vyšel před villn a kráčel chvatně k lesu.

Byla noc a hluboké ticho.

Za chvíli z lesa tichem tím zavzněla slabá střelná rána.

Zavzněla, utichla, a nikde nic se neprobudilo,] neozvalo, nezastesklo.

XXHI.

„Nepochybujte ani na okamžik, milostivá paní, o mé hluboké úctě k vám a neobmezené ochotě, kteráž vyplní každé vaše přání."

Pan Xaver Hradecký, chefredaktor listu, u kte réhož Dr. Jindřich Svatoň byl před léty angažován, zemský poslanec a funkcionář několika politických spolků, pozvedl po slovech těch ruku paní Elišky ke svým rtům, s vroucí oddaností do očí spola sklopených jí pohlížeje.

„Jen prosím vás," pokračoval pak vtisknuv!

skorém trochu příliš dlouhé políbení na její pral vici, „račte mi ještě jednou, zcela stručné — aby| sté se příliš nerozčilila — opakovati okolnosti, kt — 223 — řež sběhly se při nalezení mrtvoly a při přenesení jejím sem do villy. Odpusťte mi, byl jsem tak dojat," a zase pohlédl na ni tak vroucné, oddaně, „ranou, která vás i celý národ katastrofou toň stihla, i pohledem na váš opravdový, vznešený bol, obrážející se na spanilé tváři vaší" — při slovech těch sklopil poněkud zrak a paní Eliška slabě se zapýřila, „že ušla mi souvislost sdělených mi údajů, jichž pro zpráva svého listu nevyhnutelně potřebuji."

Paní Eliška přejela si batystovým šátkem oči a pak k ústům jej přidržujíc, jako by vzdechy tlumiti chtěla, počala vypravovati téměř pološeptem, jako by se bála, aby nezajikla se pláčem: „Jak jsem pravila, byla jsem ten den neočekávaným odchodem nevděčné své neteře velmi pobouřena. Na večer však cítila jsem takovou ocbablosť a unavení, že nevyčkávajic ani, až se Jindřich vrátí..." Paní Elišce bouřlivéji zadmula se ňadra pod smutečním rouchem, ruka přitiskla pevně šátek k oiím, ze rtů vydralo se několik sténavých vzdechů, celé tělo slabě nahnulo se ku předa, tak že ubohá paní musila levicí podepříti se o stůl, o něhož v měkké lenošce proti panu Hradeckému seděla, aby velikým bolem neklesla.

„Probůh, milostivá paní, odpusťte, že rozrývám čerstvé právě rány, nstaňte na chvíli. . .snad bude třeba vody nebo flaconu?..." A pan Hradecký vyletěl téměř z křesla.

Paní Eliška vztáhla proti němu ruku.

„Ne, ne, usedněte jen... Ach, prosím vás, to bych pořád jen se musila nechat umývati... každou chvíli, jako by mi nůž do srdce vrazil, že myslím nejinak, než že zahynu v té vteřině," a zase utřevši si oči, opřela se loktem levice o et&l, tvář o dlaň, — 224 — tak že rámě v té posici jevilo nejušlechtileji své ladné formy hustými krajkovými rukávy; pak pokračovala : „Odešel totiž zase, vrátiv se jen na krátkou chvíli domů z návštěvy u bratra .. . možná, že tam snad mel nějaký spor, kdož to ví ... Nyní arciť o tom se mlčí . . . Pak napsal bratrovi list, a konečné, jak jsem pravila, odešel. Nebylo mi to nápadno, činil tak často a vracel se mnohdy dosti pozdě. Ovšem zvykla jsem již těmto jeho zvykům. . .

nechci mu nic vyčítat. . a tak tedy i tentokráte bez obav o něj jsem usnula. Rány žádné jsem neslyšela. Spala jsem dobře celou noc, ale časué z rána byla jsem vyburcována tlačením na vrata. Služka šla otevřít; slyším mužské hlasy, slyším, jak vykřikla, jak bě!í rychle kuchyní do mého pokoje a vyrazí ze sebe: .Milostpaní — Ježíš Murja, neštěstí ... to je neštěstí . . .' Paní Eliška zase nemohla pro lítost dále, a trvalo hodnou chvíli, ve kteréž pan Hradecký zas jí políbil ruku a nanejméné pětkrát se omlouval, že jí způsobuje takový bol. Konečně nabyla zas aspoň trochu klidu.

„Plna zděšení vyskočím z lůžka, i dovídám se, že můj muž . . . můj ubohý Jindřich ... v lese nalezen . . . mrtev . . . zastřelen..." • Teď dala se paní Eliška do opravdového stkaní, že byla sotva k utišení.

„Jestli pak věříte, že i mně dává se vina ..."

vyhrkla náhle mezi stkaním a hned hlasité zavzlykala.

„Milostivá paní, nedbejte pomluv; lepí se na neštěstí právě tak jako na úspěch. Co jen já o sobě slyším . . ." a jako by nestálo mu za to, ani blíže klepy ty uainaoiti, učinil rychlý pohyb pravicí od - 225 — shora dolft a trochu od těla, jako když jdouce ea hovoru cestou, odháníme žebravé dítě.

„Věřím, věřím," s účastenstvím podotýkala paní Eliška, a prohlédla si při tom zkoumavým pohledem zajímavou tvář pana poslance.

„Však, abych skončila a nezdržovala vás ..."

„ó prosím, na mně jest omluviti se," ukláněl se Hradecký.

„Hajný ho našel, a to se rozumí, hned poznal; skočil hned do villy a pak na obecní úřad a na četnické místní velitelstvo, ač nebylo pochyby, že se tu jedná o sebevraždu. To také se uznalo. Přišel i lékař a konstatoval, že kule projela srdcem a smrť bezprostředně mnsila následovati . . . Ještě že ubožák netrpěl! To je smutná, jediná útěcha ..."

„Škoda, škoda ho," podotkl za pomlčky, jež stávala se trapnou, Hradecký.

„Ba že škoda," chytila se poznámky té paní Eliška. „Co mohlo z něho být!"

„Byl muž neobyčejné nadaný . . ."

„Žil přece v blahobytu, dělala jsem mu, co jsem mu na očích viděla ..."

„Byl však trochu příliš poetou, trochu nepraktický, a to za našich duů, milostpaní nejde, člověk talentovaný snažiti se musí nabyti vlivu a moci.

Hleďte, beze jmění jsem to přivedl dál než on; kam bych se bjl vyšinul, žije v jeho poměrech, co bych byl provedl, kdybych byl do nedávná nemusil zápasiti s existencí ..."

„Říkala jsem mu to, říkala, ale co naplat, ustal po prvních krocích do veřejnosti . . ."

„Byl to nadějný začátek. Všude byl vítán, jiní ustupovali mu z cesty. Jeho tlovo mohlo dnea již míti svou velikou váhu . . ."

LIRUfiS: Br»tfl. 15 226 „Ano, kdyby byl býval takový, jako vy . . ."

„A což, kdybych já, milostivá paní, měl svou domácnost, měl lásku ženy ... ale nemám jí, ani po přemožených trudných počátcích ..."

A povzbuzen pohledem paní Elišky, začal Hradecký vypravovati svůj celý životopis, klopě skromně oči, když mu bylo mluviti o svých úspěších, ale povzbuzován jsa vždy lichotivými poznámkami paní Elišky, pokračoval, ano i rozehříval se, vida, s jakou pozornou účastí paní Svatoňová naslouchá.

Kdežto v salonku tato scéna se odehrávala, v pokoji doktorově upraven byl již stkvostný katafalk a na něm spočívala kovová rakev s Jindřichovou mrtvolou.

Y rakvi samé květy jarní, i na stopních katafalkn plno modrého a bílého bezu a konvalinek.

A kolem v řadách těžké silné voskovice ve vysokých, cínových svícnech, v hlavách rakve nejsilnější, a za ní černý, prostý kříž. U rakve stáli Bohumil a Anička.

Oba nestačili stírati slzy z očí přes tváře splývající, oba nestačili dosti nahleděti se na tvář zesnulého, v černý šat oděného a v rakvi odpočívajícího bratra a švakra.

Prořidlé vlasy byly na zad sčesány, čelo jako by ještě sméleji nyní se vyklenulo, nos byl ohnutý a sešpičatélý, pootevřené modré rty jevíce běl zubů, činily dojem bolestného úsměvu. Tmavý vous odrážel se příšerně od mrtvé bledé tváře; jen oči zavřené mírnily désnosť pohledu na ztrnulý ten obličej, jako by hlásaly: Vše je dotrpěno, necítím již nic, než klid, klid zasloužený. — Dlouho již manželé Svatoňovi tu stáli a již ně— 227 — kolikráte chystali se k odchodu, ale vždy zase zůstali, jako by mrtvý jich nechtěl propustiti.

Konečně vystoupil Bohumil na schod katafalku, naklonil se nad rakev a poznamenal zesnulého křížem. Odporný, vlhký chlad té tváře a rukou zesnulého, do nichž vložili mu stříbrný ověnčený křížek, jako by pronikl i hruď bratrovu.

Sestoupiv opět Bohumil poznamenal: „Byl poctivý svým poznáním se."

A Anička plačíc zaškytala: „Umučil se svým hloubáním o sobě."

Venku podal Bohumil ženě své rámě a přitisknuv její ruku ke svému srdci, řekl pohnutě: „Jsme chudší oba dva jeho ztrátou, ale bohatší láskou k sobe."

Druhého dne čísti bylo lze v denníku redigovaném poslancem Xaverem Hradeckým tento nekrolog ve fenilletonn pod záhlavím f Dr. J i n d ř i ch Svatoň.

.Dlouho iiž nejen v kruzích literárních, ale v celé naší české veřejnosti událost nějaká tak nerozčeřila vlny veřejné diskuse, jako sebevražda Dra.

Svatoňe v Lipovicích, kdež se svou chotí meškal na letním bytě.

Edo znal muže toho před pěti, šesti léty, když byl členem redakce tohoto listu, kdy pro své neobyčejné vzdělání, vybroušený společenský takt, znamenitou výmluvnost a jemný humor býval takořka středem naší mladé elity, k němuž soudruhové pohlíželi jako ke vzoru, jako k prvnímu mezi rovnými, zajisté předpovídal mu stkvělon budoucnost a přiděloval mu již v dÚchn vynikající postavení v naší veřejnosti. Zdál se býti všem jaksi předurčen k vy15* ~ 228 plnění vážného, velkého úkoln, at již na poli písemnictví nebo politiky.

Jisto jest, že měl dosti síly vyniknouti v obem tom působišti, tím spíše, že u nás dosud i prostřednosť dovede v tom i onom směru nalézti dosti úspěchův a cti, jak bychom mohli příklady doložiti.

Naděje ty dosáhly vrcholu, když mladý Dr. Jindřich Svatoň vstonpil ve sňatek s dámou vynikající nad jiné vzácným duchem neméně než velkým jměním, jakou byla vdova po váženém Pražském měšťanu a vlastníka realit, paní Eliška Jelínková.

Paní ta podala mladému, nadanému muži, který však neměl jmění, svon rnkn, oceňujíc vzácné jeho vlastnosti a chtějíc jměním svým podporovati nejsmělejší jeho plány, tak aby nemaje starostí o existenci mohl cele působení veřejnému se věnovati. Při tom oviem milovala láskou oddanou, obětavou svého muže, a nemohl doktor Svatoň, maje za družku životní bytost, která pro nejtajnější hnutí duše jeho měla neobyčejně jemnou vnímavost, jistě přáti si losu šťastnějšího.

Jsa u cíle svých tužeb, počínal vskutku B počátku bráti úspěšnou účast na některých podnicích a v některých ústavech veřejpých, a není pochyby, ie by byl znenáhla úspěchy své i na širší kruhy, na sbory zákonodárné přenesl, kdyby po nějakém čase nápadná změna nebyla se stala v jeho způsobu života, chování i zevnějšku.

Doktor Svatoň počal se straniti elitní společnosti, vyhledával samotu, chování jeho, plné přívětivé noblesy, ustoupilo odmítavému, záliba jeho na všem ušlechtilém a půvabném zálibě na obskurním, počal navštěvovati hostinské místnosti nižší katego— 229 — rie, ba tyto staly se jediným místem, kde rozproudil se ještě jeho hovor.

Není jinak možno, než že úkazy ty byly známkami počínající duševní choroby, či spíše řekli bychom plísně, která by byla pokračjvala mnohem rychleji, kdyby zušlechťující vliv jeho choti nebyl nešťastného muže zdržoval při řičení se po naklon"né ploše, jejíž základna pohříchu vězela v bahnn nízké všednosti. Pohříchu choroba byla silnější všeho vzpružujícího vlivu, a tak ubohá ta pani viděla hynout vedle sebe muže, jehož plánům zasvětiti chtěla všechen svůj život.

Dr. Svatoň byl ztracen. Klesal hloub a hloub, stal se apatickým oproti všemu, ba příkrým, nespravedlivým, posměvačným při posuzování vážné práce a snahy, ku blahu národa čelící. Jediným místem, kde trávil rád, stala se mu jeho hospůdka; choť svou úplně zanedbával. Utrpení nebohé paní za doby té lze si představiti...

Leč silný duch její neztrácel naděje. Letos časně z jara odebrala se a chnravým svým manželem do Lipovic, doufajíc, že v odloučeném venkovském zákoutí, v krajině romantické síly manželovy, snad na čas jen udriralé, znova k mocnějšímu vzruchu se vzbudí. Již zdálo se, že krásný sen její se vyplní. Změna vzduchu vyvolala s počátku potěšitelné příznaky na jeho duševním stavě, nebohá paní okřívala takřka radostným očekáváním, kdy milovaný, ba zbožňovaný manžeí její vrácen bude veřejné blahoplodné práci — leč v tom neočekávaně nastala katastrofa, v rozkvětu nadějí tím strašnější.

Jen mimochodem podotýkáme, slibujíce ještě určitější zprávu přinésti, že šlechetná dáma ta, i ve •vém neštěstí pamětliva našich národních podniků, — 230 věnovati míní právě větši sumu nejdůležitějším našim institucím a chudým obce Lipovské a Pražské.

Úmysl ten poznovu svědčí o vzácné dobročinnosti této paní, o její duševní ušlechtilosti, před jejímž jasným světlem prchají všechny stíny hanebných pomluv, jakéž od zlovolných lidí právě v době katastrof nejraději se roztrušují.

Upřímná účast naše na velikém neštěstí, jež ji stihlo, zármutek opravdový nad hrozným osudem přítele milovaného, uvažování ztráty tak velikých darů ducha, jimiž na počátku své dráhy obdařen byl a jež mohly tak dobře prospěti zájmům národním, Činí nás nyní neschopnými k zevrubnějšímu a přesnému vyličování domněnek našich, jimiž snažíme se vysvětliti si vznik a vzrůst dojista chorobného pozdějšího duševního stavu Svatoňova, jenž měl za násleuek neočekávanou katastrofu. Tolik však přece dovoleno nám buď konstatovati, že za jednu z příčin neblahého případu toho, jež stojí za uvažování, pokládáme nepochopitelné sic, ale nepopiratelné ozývání se chorobné touhy po bývalé prosté nízkosti, jsme-li na výši. Básníci tu touhu zovou krvácením idealismn, zraněného prý nectnostmi, panujícími na té výši: bezohledností, pýchou, zhrdáním davem — my však tvrdíme, že dokud budeme v nemístné citlivosti své viděti takové příšery — ať jednotlivec ať národ — nikdy nikam se nedostaneme.

Hle, tak jsme již zase v politice a chtěli jsme psáti nekrolog milému nám příteli. Povolání těžce se zapírá ...

Končíme prostým zvoláním: ,Bnď nešťastnému příteli země lehká a nebe dej útěchu těžce zkoušené vdově !'" A pod kommentem dole stála stručná poznámka: — 231 — „Podrobnosti, pojící se k sensační sebevraždě a pohřbu zesnulého, uvádíme v denních zprávách."

Paní Eliška byla jak náleží spokojena s tímto novinářským referátem a tiskla o pohřbu panu Hradeckému, jenž na rakev položil stkvostný věnec jménem celé redakce svého žurnálu, dlouho a srdečně ruku.

Asi čtvrt roku po pohřbu Jindřichově, jenž s velikou nádherou, na niž věnovala paní Eliška hezkou sumn, konal se v Lipovicích, nabídnuto bylo Bohumilu bývalým jeho kolegou Rytířem místo správce cukrovaru, kteréž byl tento zastával, ježto on sám dostal se za ředitele akciové továrny v Bubínkách.

Bohumil zažádal o místo, a dík vlivu Rytířovu obdržel je.

Jako samostatný úřadník v poměrech výhodných nezapomíná Bohumil krutých chvil, zažitých v Lipovicích ve službě pod ředitelem Daňkem, a koná potají přípravy k založení, spolku podřízených technických úředníků cukrovarních na dokonalou úpravu služebních poměrů, zejména na odčinění dvanáetihodinné a mnohdy i delší denní služby.

Starostmi o továrnu, pracemi v ní, i přípravami k uskutečnění spolku zmíněného vyplněn jest všechen jeho čas za dne.

Když však přiblíží se večer, a on klidně usedne vedle své Aničky, tu zapomíná na vše, co za dne pozornosf "jeho jimalo. Skorém denně hovor jejich sve/,e se na zesnulého bratra a vždy Bohumila zvlhnou oči, ale pak zase trpký úsměv přelétne mu rty, a on někdy vstane a krátce řekne: „Musím si to zase jenom přečíst," i jde ke svému stolku a vytáhne - 232 složené číslo denního listu, jehož pan Xaver Hradecký je redaktorem, a čte tam nekrolog věnovaný jeho bratru.

„No, za půl roku bude naše paní švakrová paní poslancovou," prohodí s úsměvem Anička.

„Škoda, že jí nenašel Hradecký dřh. Ten ae k ní hodil a Jindřich mohl být m<izi námil" Anička již neodpovídá.

Bohumil jde k okna a vyhlíží k továrně.

Pohled na přímou, smutnou budovu s vysokým komínem a vápenkou nepůsobí mu více té trpkosti jako druhdy v Lipovicích. Ba kolikráte nyní si říká, že je rád v takovém zákoutí, v okovech .své poctivé práce, jen když ruce vztáhnouti může po milované své ženě. Bída a nouze prohánějí se jako íurie v prostorách a kolem té budovy, hněv tam kypí, lítost tam slzí, ponížení tam týrá, zloba tam raní, ale není tam podlosti, která by uštkla i po smrti.

Hle, večerní červánky zlatí nejvyšší, okrouhlé tabule vysokých oken a pod střechu řepníka ke svému hnízdu letí vlaštovka přímo jako šíp. Kovově leskne se tmavé její peří v čarovném osvětlení západu, a Bohumilovi líbí se, že ten pták v továrně si zrobil hnízdo. V tom stane Anička po boku manželově a ovíjejíc ruku kolem jeho šíje, táhne jej zpět a praví: „Zavřeme již, začíná být chladno. Rozsvítím lampu, ty spasí záclony l"