Anděl míru (vydání ELTeC) Arbes, Jakub (1840-1914) editor Institute of the Czech National Corpus: diachronic section 166267 COST Action "Distant Reading for European Literary History" (CA16204) Zenodo.org ELTeC ELTeC release 1.1.0 ELTeC-$textLang ELTeC-$textLang release Anděl míru Jakub Arbes Jan Otto 1890 Praha National Library of the Czech Republic The text has been OCR'd and then corrected only automatically.

Encoded in ELTeC level 1

Czech Converted by checkUp script for new release Text converted to ELTeC level 1

Díl prvý.

skoro možno říci mrtvý klid rozkládá 89 nad po horskou krajinou.

Po několik dní a noci panuje téměř úplné bezvotří.

Jen časně z rána před východem slunce vzedme »9 avétí vétřík; ale — malomocné, Roachvívát po nějaký čas íumné pouze listoví a drobné větvičky; kmeny a ailnojSi votve stoletých i starších stromů trCí běž hnutí k bezoblaCnó obloze.

Za nedlouho po východu slunce větřík z pravidla ustane. Hluboké lesní ticho ruší pak jen zpév ptáků a zdánlivě jednotvárný bzukot hmyzu.

, Když vystoupí slunce výáe nad obzor, umlknou i ptáci i hmyz. Žhavé úpaly slunce zahánějí je do nejhlubiuio^s^ínu, odkudž zaznívá jen občas loskot praskající k^ry, teskné zatiknuti nebo zahvízdnuti nebo zadum&vó zaéviřejií křidel ...

, t,V, • Jet sice již podletí, ale slunce se jeáté naposledy namaíiá osvědčiti svou nadvládu.

!y,t .,1 Za dne, hlavně před polednem a po něm panuj« «koro k «alknutí.

Aódil —— 2 — • Slunce praží do tmavých hvozdů — rozehřátá pryskyřice slókft po kfiře sosen, jedlí a borovic.; Osvěžující jinak vůně lesní mění se v omamující pryskyřicovitý zápach, a»jenom v nejhlubším stínu, kam paprsky, slunce snad ještě nikdy nepronikly, jest ovzduší, byt i dusno vlhké, přece aspoň snesitelné.

I k večeru, krátce po západu slunce zavane oby» čejné jemný větřík, ale rovněž jako z rána jen na krátko.

Po objevení se prvních hvězd u a obloze rozhostuje se nad krajinou mrtvý, skoro příšerný klid. Z ouvalů, roklí a skalních rozsedlin začnou vystupovati lehynké mlhy.

Nehybné stíny vždy více se temní a rozkládají do šíře, až zavládne šero, jež se nepozorované mění v temno vždy hlubší ... : ; *•'''-* V necelých dvou hodinách bývá celý kraj zahalen v temný háv tiché noci. —" — — — : >• V tu dobu oživují v pohraničních horách jen neschůdné lesní stezky, po nichž se plížívá bud1 pohraniční stráž, Číhající na podloudníky nebo — podloudníci sami.

Za pozdního večera, kdy vypravování naSe počíná, panoval však i po těchto záhadných stezkách daleko široko hluboký klid.

* Jako by byl s temnem večerním i anděl mírů rozložil perutě své nad krajinou — vše zdá se bytí pohfíženo v osvěžující spánek.

Jednotlivá světla, kmitavší za nastalé tmy z malých okének některých samot, byla již dávno pohasla a jenom na pokraji lesa, kde bělavá erární silnice zatáčí k potorysému úbočí, po němž se vine klikaté dále směrem .k Bavorům, pozorovati lze jen jediné mdlé světýlko.

'•"•" Světlo to kmitává tam sice den co den hluboko do noci. Vycházít z okénka staré osamělé hospůdky pfí — 8 — silnici a v nejbližším okolí zná je každé dítě; leč až dosud snad nikomu ještě nenapadlo věnovati mu pozornosti déle několika vteřin.

, I tentokráte, jak se zdá, není k tomu žádné příčiny.

Světlo vychází z nízké hambalkové jizby, v kteréž není živé duše kromě černého kocoura, ležícího na stole těsně vedle petrolejové lampy. — — , A přece jest světlo to od prvního zakmilnutí pozorováno s několika stran — obzvláště z hlubokého ouvozu táhnoucího se ku hranicím bavorským, v němž sbíhá se několikero stezek lesních.

V ouvoze tom sedí v nahodilém skupení pod obrovskou jedlí několik temných postav, upírajících zraky své skoro neodvratně ku kmitajícímu světlu. Občas ta neb ona něco zašeptne; ale pozornost všech jest upjata ku světlu, jako by odtamtud čekaly nějaké znamení.

' Však nejen z ouvozu, i s různých jiných stran jest světlo to pozorováno. Po všech, ovšem nečetnych cestách a stezkách, vedoucích skrze lesy, podle luk a polí směrem k hospůdce —• plíží se totiž opatrně temné postavy a věnují skoro výhradně pozornost svou světylku.

' Není nižádné pochybnosti, že jde zde o výpravu pohraniční stráže — že má býti někdo v hospůdce překvapen, postižen ... > Jedna z plížících se temných postav přiblížila se Opatrně po silnici až k hospůdce pod okénko a nahlédla do jizby, Neshlédnuvši v jizbě nikoho, šourala se podél zdí dále k živému plotu, kterýmž je ohraničena malá zahrádka těsné podle hospůdky a nahlédla pátravě přes plot i do zahrádky.

V zahrádce byla skoro čirá tma.

__ 4 — Slídící oko postavy před plotem postřehlo jen temof obrysy nejbližších stolů a lavic a v pozadí besídku,lJ ^ Několik vteřin postála postava bez hnuti upírajíc «rak avůj do tmy, jako by stůj co stoj musila něco pottřehnouti — a již se chtěla vzdáliti, když skoro v úplném temnu besídky pohnul se ještě temnější stín.

Postava před plotem ruče se přikrčila a plížila se pak podél plotu nazpět k hospůdce a podle teto zase na •Uničí, kde stanula a zvláštním spůsobem napodobila, vrzavé zapisknutí dlaskovo.

Tichou nocí zaznělo táhlé, ale dvakrát zúmyslně přervané pronikavé zahvízdnutí, jež vyznělo v přitlumené zamla»knuti.

Na znamení to postavy plížící se po cestách a stezkách stanuly, kdežto postavy pod obrovskou jedlí v ouvoze jako na povel se vztyčily a daly se různými směry na pochod k hospůdce.

Avšak i černý stín v besídce zahrádky se pohnut t protáhl do výše. V bezprostředné následujícím okamžiku objevila se temná postava před besídkou a připlížila «e opatrně až ku plotu, přes kterýž byla před chvíli spozorována.

Stanuvši rozhlédla se na vše strany a napjatá, na* glouohala.

Hluboké noční ticho nevzrušeno po několik vteřin nejmenším šelestem. Srpovitý měsíc vycházející právě nad vzdáleným hvozdem osvěcoval však nyní matným světlem «yým , krajinu aspoň tak dalece, že bylo lize rozeznati předměty nejnápadnější. Oko postavy v zahrádce postřehlo v dáli asi sto kroků za keřem při silnici přikrčenou po•tavu, která byla před několika vteřinami zahvízdla.

, Postava v zahrádce ruče se přikrčila za plot, nafitl se chvatně plížila nazpět k besídce a odtud dále k malým vrátkům, vedoucím do dvorku hospůdky.

Zde se dala na útok.

Přeběhla dvorek, proběhla hlavními vraty a vybéh1 nuvši na silnici zabočila kolem rohu hlavního stavení směrem k lesu, jen asi dvě stě kroků vzdálenému.

Sotva váak uběhla asi dvacet kroků, šlehl ji z lesa do oči bily blesk.

i Nebylo žádné pochybností, že odrazil se tam matný lesk měsíce od hlavně radnice ...

Postava na okamžik nerozhodné stanula; leö hned po té se obrátila a dala na útok na zpět. Veběhla do dvorku, přeběhla jej — vrazila do zahrádky, přeběhla na přío i zahrádku . . . Přeskočivši přes plot dala se na útěk po silnici; ale opačným smérem od místa, kde byla doposud jeftté přikrčena postava, která byla před několika minutami zahvízdla.

Sotva však učinil eO za keřem při silnici sem zahřměla: »Stůj!« V odpověď zazněly jen vzdalující se kroky prchající.

Postava za keřem zvláštním způsobem se pohnula: bleskurychle se rozkročila a otočila obě ruce k líci . . .

V bezprostředně následujícím okamžiku šlehl šerou nocí žlutavý blesk. Rána z pušky zaduněla a zanikla v dutém chvějivém ohlase, jako když v dáli fena vrčivS zaštěkne.

Prchající ubíhá však bez pohromy dále.

V tom vyhoupla se asi tři sta kroků před ním postava jiná.

»Stůj l« zahřměla i tato.

prchající několik kroků, vztýčila, přikrčená postava a drsným hlaOslovený víak bez odpovědi zabočil se silnic« Ba právo na louku. , .

Rána padla za nim. Ale on i tentokráte bez pohromy béží dále — osudnou náhodou přímo k ouvalu, z kteréhož postupuje proti němu lesem několik postav současné.

Běží úprkem ...

Několik ran padlo za nim rychle za sebou. Jednou sahvizdla mu kulka těsně podle ucha.

V tom zahoukla rána s vozové postranní cesty po pravé straně, kde byl patrně někdo v záloze a po chvíli zadunělo několik ran přímo z ouvalu, jemuž se byl prchající po mírném úbočí již asi na dvě stě kroků přiblížil.

Pro prchajícího není více žádné pochybnosti, že jest se všech stran — obklíčen a zaskočen.

Ale což na plat* poznati nebezpečí, když se nelz« brániti — když lze jen smělým a nebezpečným útěkem vzdorovati! .

Prchá tedy dále nezměněným, ale zároveň pro 'okamžik nejnebezpečnějším směrem k jedině možnému útočišti: k širokému, hustým lesem zarostlému ouvalu, z něhož šlehá právě blesk za bleskem a duní rána za ranou.

Útočníci — v počtu asi pěti nebo šesti mužů — byli zde ve velkém půl kole postoupili až těsně na pokraj lesa a pálí odtud asi po dvě minuty po blížícím se muži, kterýž nedbaje kulek kolem jeho hlavy hvízdajících béží zdánlivě přímo do své záhuby.

A přece jen zde kyne neohroženosti jeho možná spása ; nebot jen hustý, neschůdný les ouvalu kryje před palbou —i — -— A proto vpřed — přes prudkou palbu l Jefllé jen několik kroků a již jest na pokraji lesa a v bezpečí aspoň před palbou bezprostřední ...

V tom buď zakopnul nebo byl raněn — sklesl ...

Z lesa zaznělo jásavé zavýsknutí. Leč stíhaný střelhbití se zase vztýčil a nežli padlý ještě dvě, tři rány — zmizel v hustém lese ouvalu — — — . : Dle všeho, co jsme byli až dosud napověděli, konina děsná tato honba na člověka dle promýšleného pianu. ° ' ;••'< ^v-'-i'Náčelriík »honců« byl před zahájením honby učinil všechna možná opatření, by byla vyhlídnutá oběť zaskočená. Znaje dokladně území, byl jist, že vyplašená obět nemůže voliti k uprchnutí nežli cestu nejpřirozenější: směrem k ouvalu — a proto obsadil vstup do ouvalu přesilou. Mimo to předpokládal, že — jakmile padne x ouvaln několik ran, stihaný bud vzdá se na milost a nemilost, nebo — bude bud raněn anebo zaplatí odvážIřrost svou životem. .

V prvním vzhlede, se náčelník honců nemýlil; T druhém předpokládání se přepočetl.

Stihaný přes očividné nebezpečí odvážil se skutku nejsmělejšího a proraziv »honební čáru«, zmizel v hustém lese, poskytujícím ochrany před palbou bezprostřední.

. Vždy jindy byl by dal náčelník »honců« znamení k ustání v honbě; ale tentokráte — v nejvyšší míře rozmrzen — dal znamení opačné, aby bylo v honbě pokračováno.

»Honci« se všech stran hrnuli se do ouvalu a ve velkém oblouku postupovali — — — Stíhaný prchal zatím lesem.

Po několik minut ještě slyšel za sebou střelné rány.

Ale ani jediná kulka nezafičela více kolem něho — každá — 8 — ßarazila o kmen nebo větev některého stromu mezi prchajícím a »honci« ...

Prchající byl před palbou skoro v bezpečí a nebyl-li zaskočen ae strany, v kterouž prchal, byl jist, že ^atastně unikne. , Za nedlouho palba ochabla a po několika ou'putach úplné umlkla. - ' ...;, •.•••'.• f i , v ' Stíhaný nabyl tím přesvědčení, že nalézá se již bud mimo dostřel anebo že »honci« ztratili, y pustém lese jeho stopu. , t1<om V::i^*v I «astavil se a ukryt za kmenem obrovské jedle napjaté naslouchal.

Po několik vteřin neslyšel nejnepatrnějšího šeiefttu.

Kolkolem panoval hluboký klid . . . Náhle padla zase rána, ale v lakové vzdáleností, že naslouchající právem soudil, •e byla vypálena buď na slepo nebo na cil nepravý. Haed po té zaznély vSak z dáli temné, hulákající hlasy lideké» které »e blížily ...

Stihaný nebyl tudíž přece jeité v beftpečí.

Opatrnost kázala prchnouti hlouběji do lesa — vlastné prdhati tak dlouho, dokud vůbec bude možno, nebo až shledá, *• octnul se na pude bavorské.

"Prchal tudíž tímie smérem jako posud.

Bylo-li prchání před uniknutím do lesa nebezpefiné, bylo nyní nepoměrně svízelnější.

Výraziv ze zahrádky hospůdky, prchal stihaný sice po nerovné půdě přes pastvisté a role — tu a tam do mírného kopce a hned zase dolů; ale přece neustále do nížiny — v matném svitu srpovitého měsíce, tudíž v nočním Seru« '"^" 'Vebfthnuv" 8fastn8 do lesa ouvozti, octnut lé slřdfo 't Čiré trne. Podá pod nohama byla v svrchovaní miFe Aéťovná —> strom takořka vedle stromu . . .

Prchání nebylo tudíž vlastně niCIm jínym, nrtflí Broplttánlm se pobslepce skrze hustě podlé sebe do výše trolcf kmeny nestejné tloüStky.

''.',.. Chvílemi neviděl prchající praničeho. Občas kmitnul s'hory matný zásvit, ale jen jako aery pablesk, neposkytující nižádné výhody. ra'J", Půda byla tu a tam kamenitá, jinde mokrá a kin- < zká, místy ostružinami a hložím pokrytá, Nesčetné suché i svěží větve a větvičky visely hluboko dolů nebo tröely na přič, zamezujíce a ztěžujíce i proplítánj se. skrze kmeny. . -t .. • .' .- ".'"": !;",.,.,','V Prchajícímu nezbylo, nežli tápati rukama před sebou, přikroovali se a zase vztyčovati. Každou chvíli drcnul do některého kmenu nebo silnější větve hlavou, ramenem nebo jinou části téla; každou chvíli narazil o Oftjrou hranu zlomené suché větve, bodnul se nebo říznul.'' Někdy bmátnul rukou do pryskyřice po kmene stékající — prsty S9 mu lepily a v dlani i na prstech 3Ů•Uvaly nalepené zbytky odlouplé kůry. ..G»[.;.>;•; Hlavní práoi při prohání lesem měly ruce4, praoující přímo zimnioně.

V brzku cítil, že ho začínají páliti, jako by je kopřivami rozšlehal. Nebylo žádné pochybnosti, 2e krvácí • nesčetných drobných rozedřenin, Aváak i nohy, ačkoli více neběžel úprtotn, nýbrž naopak —> v pravém slova smyslu jako plž klikatě dále se vlekl, neměly práci snadnou. Klopýtalí přes kameny a pařezovité vyčnívky, nebo na povrch půdy M prodtMfií Iwřennlch kořenu. Tu á tam zapadl do nijakého Yfmolu a hned zase narazil kolenem o skalní balvan nebo se zapletl do ostružin a hloží jako do tenat a jenom s něj,vétiím namáháním se 2 nich vy prosto val.

Přirozenoť, že rozdiral při tom šat v cáry. Ale nemyslil na to. Veškeré úsilí jeho čelilo k tomu, dostati se oo možná nejrychleji v před — předstihnouti své pronásledovníky, kteří byli sice s územím obeznámenější, ale hustým, tu a tam skoro neproniknutelným lesem ouvozu měli přece jen podobně stížené postupování jako on.

Čím dále však vnikal do lesa, tím svízelnější a namáhavější bylo klestění si cesty.

Podá stávala se vždy nerovnější, neschůdnějši, les vidy nepravidelnější. Zabředl i do močálu a jenom s napjetím veškerých sil vyprostil se z měkkých klepet bahna, do něhož byl zapadl skoro po kolena.

Nikdy mu zatarasila přímou cestu skalní stráň. Musil ji obejíti. Jindy se drápal do příkré vršiny a sotva se octnul na vrcholu, musil zase sestupovati dolů. Někdy svezl se zcela bez obrany, jindy jen zachycením se za větve nebo bezděčným uvíznutím v hloží zachránil se před úrazem, jenž by byl další prchání naprosto překazil.

Za nedlouho cítil, že mu nohy klesají a vypovídají službu. Ale strach a úzkost hnaly jej dále. Nemyslil na nic nežli na svou spásu uniknutím. : Každá jiná myšlénka, každá zpomínka byla vyloučena. Veškerá duševní činnost soustřeďovala se v jediné touže: dospěti k místu, jež by poskytovalo aspoň poměrně záruku bezpečnosti.

Prchal tedy tímže směrem jako posud domnívaje se, že prchá směrem ku hranicím bavorským a — mýlil se.

Bylti už dávno původní směr změnil několikráte.

Byl sice doposud ještě v nejistotě, ale práv* proto, 2e nejevily se nikde žádné zřejmé zttamky nebezpečí, zmírnil poněkud aspoň horečný chvat, kterýmiž se byl až dosud lesem prodíral, ba cíivíletni i déle postál, aby si oddechl. 'Však teprve nyní cítil, jak jest unaven, vlastně schvácen. Nohy se mu chvěly, div neklesl. Hlava byla jako v plameni, potůčky potu nebo krve stékaly po čele a skráních. Pulsy, zvláště srdce, v .pravém slova smyslu bušily. Byl spocen, jako by byl na kůži promokl.

. . . Chvílemi se mu zdálo, jako by jej pojímala závrat.

Někdy se mu i v očích zajiskřilo ; aje nechC napínal zrak svůj sebe více, kolkolem byla čirá tma. Jenom . někdy, když zvedl hlavu, zdálo se inu, jako by hustým jehličím obrovských sosen nebo smrků, jež stály podle sebe jako tés,nč vedle sebe do země narážené kůly, prokmitával mdlý, sotva pozorovatelný šerý zásvit. . . . ' 0.-.

. Teprve v těchto okamžicích více méně pochybného oddechu šlehla duší také trvaleji ijějaká zpominka. Přede vším jiným vyhoupnul se před duševním zrakem jeho prostý a přece nejmilejší obraz: zdáloí se mu, jakoby viděl před sebou tichou, nízkou podkrovní komůrku a v ní své tři drobné dítky, kterak sedí s matkou za stolem a vyměňuji si prosté myšlénky, brzo-li se otec asi vrátí, co komu přinese a jak se s ním budou laskat a mazlit, — jako vždy, když se vrací z cest . . . • ;<r tis: ••>'•' Obraz ten duší jeho sice jen mihnul, ale bia přece \ cítil, jako by se mu tlačila palčivá slza do očí . . .

Vzdychnul z hluboká a mimoděk pokročil, jako by chtěl pohybem zaplašiti přelud obraznosti.

Po chvíli však znovu stanul — po několik vteřin napjatě naslouchal a ve tmě bystře kolem se rozhlížel — tfl ** A tejjrve nyni ukloütlo rtům jeho Septmo několik •dánlivé bezvýznamných šlo?: .......

, . »Proč vlastně prchám ? Není to zpozdilost ?< .»Ale ne, ne l« odpověděl ihned tam sobě, »Nepozornost, nepředvf danost, nepředloženost.c Po té sáhl si pravou rukou k napráni kapse nad srdcem B nahmátnuv v ní tobolku, zamumlal: »Což pak jsem nemohl i dnes učiniti jak obyčejné opatřeni bezpečností? Musil jsem se dáti překvapití jako nováček, kterému každý podezřelý pohled nahání strachu?

Mutil jsem zase 'jednou život svůj dáti v sázku?« . . .

A po krátké pomlčce doložil: >Ach, ano —^ život pro život . . Není pomočil '.'.

Zápas o skývu chleba jest mnohdy désný ... A mně pfece jiného nezbývá . . . Namáhali jsem se dosti, ale níc naplat — — Jiným jsem začasté urovnal takořka přes noc cestu ku štěstí, a sám sobe — • —• Eh l V před ^!,* A zase postoupil, čase se prodíral dále, napínaje TÍéchny své sily.

Déle půl hodiny prchal zase dále — pomalu, za69M& skoro plžovité, ale přece s vědomím, že prchá . . .

( V tQ» — 00 to?

Přímo před ním kmitnul se v dáli několika pět kroků šerý zásrit ...

.Patrně kpnec lesa nebo nějaká paseka — vůbec mfstoi kd» není čiré tmy.

V nékolika minutách octnul se skutečné ni pokraji lesa.

Před ním rozprostírala se vlnitá paseka, prorvaná tu § tom pastviiti. Na první pohled ppznal, že byl hhi — 18 — bokým a Širokým ouvalem prolel » it naiezft «9 na blízku lidských obydli — bučí nějaké ví$ky nebo některé samoty.

r $erá noc ovšem neposkytovala znaCného rozhlec(a.

Pf«s to rozeznal ve vzdálenosti několika set kroků, vófeoTOU cestu, táhnoucí se jednak podle lesa, jednak, jak a« zdálo, i lesem. ir^ ^'** Bez rozpaku zaměřil k cestě. L r "*" ' V tom přímo proti němu na pokraji léta a« zablesklo a padla rána , , , Nebylo žádné pochybnosti, ie byl »novu aaskoo^n a zahlednut pře$ to váe, re nalézal ae doponad jtltf ve sunu, jejž vrhal pokraj lesa. . t Za»ko<Sil tudíž naxpfit do Iwa a prodíral M MM ItMm T opačném »míru s napjetfin veékerýob sil, aby s* co možná brzo octnul mimo dostřel.

Od pokraje lesa n pasekou padlo jelti několik ran, na6«8 palba zaee umlkla. •..,. -; ,, ;-.^; iu,<i!

Stíhanf prchal dále. ~fn oJy^ ' •; neb 7 ' Tentokráte byl ttastnejšf. , Po několika minutách octnul ae na vozové oesté a pí1«» to vAe, Se i ade panovalo přítmí, prchal napoměrně rychleji a méně namáhavě netli lesem. ' Viak právě touto větši bezpečností stal M méně ostražitým. Běžel úprkem nedbaje, Ie tu a tam tcbylují se jednotlivé větve hluboko dolů — ie nutno se občaa pfikröiti. PřikrCoval se sice, ale ledabylo, nedbal«. Náhle v běhu klopýtl o nějaký plochý předmět — idánttvě o nějaké prkno a sklesl. Při tom narazil čelem Je nějaký jiný, podle vieho kolmo onéjící předmět a pozbyl vědomí — —- -— — l ' « — 14 — Procitl z mrákot krátce před východem slunce, kdy!

má svěží, ba studený větřík ranní začal ovívati tvař.

Procitl jako z nepokojného, příšerného sna — v nejvyšši míře znaven. Přes to vše skoro v nerozdílném oka> rn^iku si připomenul, že hrozí mu snad doposud nebezpečí.

„ Chtěj se ruče vztyčiti; ale nohy a skoro i ruce vypověděly mu službu. Ňadzvedlt se jen a skoro bez vlády zase sklesl. ' .- Teprve nyní spozoroyal, že 'leží na pokrají cesty mezi rozhozenými nějakými prkny. ( , . Kolkolem panovala ještě skoro tma, tak že nebylo íze předměty na několik kroků v dáli rozeznati.

I ticho bylo doposud skoro hrobové. Jen občas zacvrlikalo opodál nějaké ptáče nebo přelétnuvši se stromu na strom «ášviřelo kfidloma. Někdy rozhoupal svěží větřík i koruny stromu, že zahučely z temna jako doznívající zvuk vzdálených varhan. ., • • • .'-•i .Korunami stromu, jež tvořily, nad vozovou cestou lesní temně zelený baldachýn, prokmital již ranní příavit — v dáli pak bylo pozorovati i zarůžovělý zásvit- označující východ — slovem kolkolem budilo se znenáhla divuj>lóé horské jitro v celé své čarokráse — — — -, A)» pro ubohého, k smrti znaveného muže, ležícího mezi prkny na pokraji cesty, nemělo nejmenších vnad ...

Neslyšeli skoro ani vždy zřejměji se ozývajících jhksn probouzející se přírody. Cítil jen vlhký ranní vzduch «byl vdoč*n za osvěžující jeho sílu.

e!.U. Když;.se trochu rqzednilo, rozhlédl se kolem a spatřil hloubtěji v lese jakousi kapličku a kolem ni bud do z«mé 7j>raajT»^ nebo jen o její stěny opřená nijaká prkna.

Napadlo mu, že by mu kaplička mohla poskytnouti vhodnějšího útulku. I napjal veškeré své síly, by se zvedl — 16 — a ku kapličce aspoň dovtekl i ale i nyní ještě vypověděly mu zmaiátnélé údy poslušnost.

Chvíli zůstal nerozhodnut ležeti; ale mozkem začaly kmitati vždy žhavějí myšlenkové, jiskerky. ' ' Náhle — jako by mu byla napadla, spásná myšlénka vztáhl ruku po nejbližším trsu sporé trávy mezi prkny, mezi kterýmiž ležel, a nabrav do dlaně rosy omyl si tvář. Osvěžil se tím nápadně; ale přece ještě neměl dosti sil vztyčiti se. , , -., , Tak míjela minuta po minuté — až se rozednilo «spon tak dalece, že bylo možno předměty kolem aspoň rozeznati. ., . . . ., ,: Avšak i nyní ještě ležel skoro bez vlády se zamhouřenýma oČÍma jako smyslů zbavený. ...

^áhle otevřel bezděky oči. Zrak jeho padl- na ntjl bližší prkno, na němž byl nemotornou rukou vodovyatí barvami namalován věnec a v jeho středu lidská lebka > příšernými důlky místo očí , , . ; .,, - . .,'.'.

' Zachvěl se na celém těle, "jako by jím byla 'nahl« zimnice zalomcovala; nebot teprve nyní si připomenul, že leží mezi prkny posmrtnými, na kteréž kladou v po-* hraničních' krajích mrtvé a jež po pohřbu zastrkátají poblíž kapliček nebo vůbec podle cest do země anebo j» pouze o kapličky a stromy opírají, tak že je prudký viojir začásté skácí a po zemi rozmete. ..

Příšernost místa působila naň tak mocné, že vztyčil se s napjetím veškerých sil konečně přece . . .

Chvíli stál jako omráčený; ale po té přece M zmužil a upřev zrak svůj na nejbližší prkno snaUI «e dfarti primitivní napu* ; ' *- 16 — Byl německý a zvšatoval, •• na tomto prkoi leitl» »počestná panna Magdalena Wilparkova« a vtiniot, j«jti jm»W by» ma.rné, hledal mé« jmény osud v Čf«h»eji.

Duše jeho siajájala. Nalézali 99 na ůwiní bavorském.

| .kflň Y bezpeč).

r:v!Cfaitél vykročiti.;' a)e i nyní jeátě neroél dostateöoyab lil. NftfloaUavé dg vlekl «e trochu dále od příšerných. prk§o t laklefd djo |ppré trávy ...

Teprve k poledni jel tudy jakýsi bavorský wdl&fc 8 bídným potahem a dopravil rozedraného, na rukou i jjnflé pokrvi^cen^ho ubožáka do nejbližší bavorské ve«' '' ' V krajině, v které M byla vypravováni udaloit •bihla, nejsou podobné honby na lidi íádnou «vlastnosti.

Druhdy — jtšté asi před otvrt »toletlm odbývaný doiti shnita; nqohdy několikrát v méaici nebo v týdnu.

Za našich dnů oyáem g« podnikají již jen «řídká kdy ,T takpvýoh rozměrech, aby se jich súčastailo veškeré TOUÍgtvo pQhraniOní stráže celého celního okresu, aeaílené ^etničty^in, jako se bylo stalo tentokráte.

Ntcnjén^ i za našich dob bývá obyvatelstvo pohra* nioních hor aspoň několikrát do roka noCního Času vyburcováno ze spánku VÍQQ méně prudkou střelbou, ačkoliv už dávno nestaví se stihaní, najmě podloudnici, tak houževnaté a s nasazením životů na odpor a nesvádějí s pohrtnfóni stráží v pravém slova smyslu krvavé potyčky jako druhdy.

1 ; Za mtich dnů, kdy rafinovanost zmocnila M skoro «foch oborů lidského snažení, změnily ge v pod»taté i pomiry podloudnické. Zostřením a spřUaeoíiu ««laik? 4e — 17 — zoru, neúprosností, jakouž se zákony celní provádějí, vůbec reorganíaací pohraniční stráže stal se někdejší způsob pod* loudnictví takměf nemožným.

Naprosto nesehůdných, celní stráži neznámých a tudíž nestřežených cest a stezek v pohraničních horách skoro ani není. Dne» nestačí více podloudnikovi fysická sila, neohroženost, znalost tajných a polotajných část a nanejvýš jen jeř té jistý druh ostražitosti a opatrnosti. Za našich dnů jest vůči kombinovanému střežení hranic potřebí aspoň podobné rafinovanosti, a jakou 36 provádějí přísné zákony celní.

Za našich dnů nevydávají se více podloudníci na nebezpečnou cestu přes hranice v celých karavanách; nepřenášejí zboží jako těžká břemena na vlastních zádech, tím méné aby je nakládali na hřbety soumarů a po krk ozbrojeni je provázeli.

Za našich dnů neliší se podloudník ničím od zcela pořádného a loyalního občana — a také se od nebo lišiti nesmí. Přechází! přes hranice jako zcela obyčejný touriata, řádným pasem opatřený obchodník nebo cestující nijako obchodní firmy a provádí t řemeslo € své způsobem co možná nejrafinovanějším.

Za našich dnů jest k podloudnictví nevyhnutelné po« třebí i jistého druhu intelligence, bez kteréž by podloudník uvízl v tenatech zbystřeného dozorce hned o prvních svých pokusech.

Ovšem nepřenašívá se za našich dnů přes hranice nevyclené laciné a hrubé zboží v té míře jako druhdy.

Nyní začasté v pouhé tobolce nebo v pouhém dopisu, jejž samy c. k. pošty dopravují, lze podloudné přepraviti přes hranice za tisíce zlatých nejrůznějšího zboží všeho možného druhu, jež pohranioní stráži konfiskováno >poškoAaáil min. . tt — 18 — zenému« přináší ztrátu mnoha set zlatých pokuty peněžité a začasté i žalář, s kterýmž se, zvláště v případech, když byl podloudník několikráte postižen, nikterak neskrbli.

Podloudnictví našich dob má tudíž v přední řade namířeno na nepoměrně výnosnější dopravu drobných, ale" cenných předmětů, jež možno začasté uschovati v náprsní kapse, v tobolce nebo třeba pod koženou podšívkou holinky u boty.

A k tomuto druhu podloudní ku, zdá se, náležel dle všeho muž, o jehož stihání pohraniční straží, a četnictvem jsme byli vypravovali.

Jakého druhu zboží podloudně přenášel, z pronásledujících a stihajících jej snad nikdo nevěděl.

Přibylí odpoledne před osudnou nocí do krajiny a ačkoli ničím nevyzýval, padlo naň podezření, které úplně dostačilo k rozsáhlým opatřením bezpečnosti, aby neunikl.

Okolnost, že nevyčkal, nýbrž na první, skoro nepodezřelé zahvízdnutí dal se na útěk, že nepostál, když naň zavoláno >Stůj U, nýbrž přebal přes palbu z ručnic, zdála se nasvědčovati, že to skutečně jeden z oněch nebezpečných směiců, kteří mají podstatnou příčinu vyhýbati se celním organům a snad i orgánům spravedlnosti vůbec.

Avšak přisni, ba krutá lekce, která mu byla s neúprosností zákona dána, byla zároveň zárukou, že v celnkn obvodu, v němž byl stíhán, nikdy více se neob•. i.

V plném, doposud oslňujícím lesku svém visí slunce zdánlivé nepohnuté na bezoblačné obloze ; ale — nepálí, ba skoro ani nehřeje ...

Jet v polovici měsíce září, což znamená pro přírodu asi tolik jako pro člověka rozhraní mezi věkem mužné zralosti a chladného, mrazivého kmetství, toliko s tím rozdílem, že pro přírodu dočasně, pro člověka pak trvale, na vždy ...

Žhavé, palčivé touhy, plamenná přání, smělé plány životní — vše, co druhdy v duši Človéka vřelo a kypívalo, postoupilo znenáhla místo příjemnému, mnohdy ovšem chladnému klidu.

Dnové práce a namáhání nelákají a netěší více jako druhdy, dokud bylo možno jakoukoli práci překonati nepoměrně snadněji, začasté i hravě. V duši člověka začíná nabývati převahy jediný pocit: touha po klidu a odpočinku.* Častěji nežli kdy jindy nořívá se člověk v zpomínky a před duševním zrakem jeho vyhupují se vzdušné, více méně jasné nebo i mlhavé obrazy z dob, které se — nikdy, nikdy více nevrátí . . .

Svěže zlaté sny doufání obletují člověka již jen zřídka kdy. Nejčastéji ve snu ; vždy však v podobách mlhavě šerých, začasté zádumčivých, ba nevlídných.

Někdy se člověku zdá, jakoby jej náhle a beze vší příčiny ovanul podivný chlad — někdy jej i zamrazí — Podobný člověk ubírá se od časného rána volným, skoro loudavým krokem po historické >zlaté stezce«.

— 20 — Keni to sice ještě kmet, nýbrž muž doposud v plné síle, asi padesátník. Ale z výrazu rázovité, nápadně snědé, vážné, ba zádumčivé tváře jest zřejmo, že to muž, který mi, jak božná fráse dí, >tak mnoho za sebou«, že mu již často napadlo osudné: »Až potud a nic dále I c — krátce člověk, který má k »počátku konce«, ku kmetství již jen několik roků.

Na pohled zdá se to býti intelligentní, «píše flegmatický neb aapoů klidný, chladnokrevný tourista, jenž si byl vyšel z Bavor na několikadenní výlet do šumavských lesů.

Jet oblečen v pololetní vlněný nový šat kávové barvy.

Na hlavě má slaměný klobouk s širokou střechou, přes levé rameno hnědý plaid a v pravé ruce bambusovou hůl.

Jinak není ničím nápadný nežli výrazem tváře, jako by byl přestál dosti těžkou chorobu, pak odulýmí rty, černým okem, prošedivělým, krátce přistříženým vlasem a především hladce oholenou tváří. Jet zřejmo, že tvář byla snad po léta zarostlá plnovousem a teprve před několika dny oholena. Nenít doposud sluncem ožehnuta jSko nepoměrné snědější líce, tupý, masitý nos a skráně, jež před úpaly slunce nikdy nic nechránilo.

Před nedávném byl muž ten viděn v pohraničném bavorském městě Brode nad lesy, kde byl ubytován v hostjnoi »aur Böhmenstrasse« a přestál mírný zánět plic.

Uzdraviv «e, dal si u pokoutního krejčíka ušiti nový fiat, jej má právě na sobě a odejel pak po dráze směrem k Mnichovu. V jedné mezistanici však vystoupil a šel pěšky do bavorského městyse Grauvenau, kde přenocoval. Na» sledojicílio dne vydal se na další cestu a zůstal pře« noc v nepatrné pohitini*?"* vewůoce bavonké Maut.

' — ai — Časné z rána před východem slánce vypravil se na cestu do Čech a ubírá se nyní, jak již připomenuto, vol* ným, skoro loudavým krokem po »Zlaté stezcec, aniž by okolí svému věnoval zvláštní nějaké pozornosti.

Krok jeho jest na rekonvalescenta dosti pevný a pružný. Toliko když jde cesta příkře do vrchu, vykračuje jaksi namahavéji, jako člověk nezvyklý chůzi po horách.

Občas, obzvláště když se octne na místě, s něhož jest volnější pohled, rozhlédne se jaksi plaše kolem, nebo se ohlédne nazpět k Bavorům, ale i při tom jeví tvář jeho skoro lhostejnost.

U pohraničních mezníků se zastavil a upíral obvili zrak svůj neodvratně na vybledlou tabulku na černožlutém kůlu, kdežto mezníku bavorskému nevěnoval nejmenší pozornosti. Po té sáhl do postranní kapsy, vytáhl malý revolver a prohlédnuv jej, vstrčil jej zase do kapsy, načež vykročil a ubíral se dále po klikaté, z počátku dosti schůdné cestě po úbočí k severovýchodu se táhnoucího podlouhlého, zalesněného vrchu.

Po nékolikahodinné cestě, na které si byl několikráte na různých místech poodpočinul, octnul se na křižovatce. Od cesty, po kteréž se byl až dosud ubíral, odbočovala totiž na právo, tudíž směrem k východu vozová cesta do lesa.

I zastavil se, vytáhl z kapsy malou, na Čtvero složenou mapu a chvíli se do ní díval. Po té mapu zase složil, zastrčil do kapsy a — odbočil s« »Zlaté stezkyt na cestu vedlejší.

Ubíral se nyní skoro neustále v lesním stínu brzo do vrchu, brzo s vrchu — brzo údolím a za nedlouho zase po více méně příkrých a sráznýoh úhořích. Zde — 22 — muail přes skalnatý hřbet pololysé vršiny, onde v údolí klikaté podle potoka nebo přes primitivní můstek.

Místy byla cesta úzká, jinde širší a na úbočích, r-uznotvarymi výmoly na příC rozryta. Někde byla * rovna jako řádně u pěchovaný mlat, jinde hrudovitá ; někde pak písčitá a kamenitá jako poštěrkovaná — slovem byla to pravá horská cesta lesní, po které zřídka kdy někdo chodíval a ještě řidčeji jezdíval.

I nyní si poutník náš občas na příhodných místech v kypré trávě, na mechu nebo na nějakém skalisku poodpočinul ; ale po chvíli se zase zvedl a dále ubíral.

Šel cestou tou hodinu, dvě, tři, aniž by se základní ráz krajiny v podstatě měnil. Tu a tam byla sice vyhlídka volnější a pohled na jednotlivé části pohoří pikantnějši, tu a tam bylo viděti v dáli i nějakou vísku nebo samotu.

Možná, že poutník náš neměl pro vše to dosti vyvinutého smyslu, nebo že byl podobné již často, snad do omrzeni vídal — zraku jeho neupoutalo ani nejpitoresknéjší seskupení skal, jež se před ním jednou náhle objevilo. Pohlédl na ně lhostejné a zrak jeho svezl se zase k cestě, po které se dále ubíral.

Konečně — asi ku čtvrté hodině odpolední, když byl skoro po dvě hodiny hustým lesem neustále do vrchu stoupal, octnul se na skalnatém výběžku, s něhož byla tak volná vyhlídka do okolí, jaké až dosud vůbec nemel.

NalezalE se na lysém temeně kůželovitého vrchu, š kteréhož ve velkém klikatém oblouku zatáčí vozová cesta dolů do hlubokého a širokého ouvalu k pohorské vísce, od které vine se pak zase podobné hadovité po lysém úbočí protějšího vrchu vzhůru k zalesněnému temenu, kde ztrácí se v temném zelenu zakrnělých borovic. .

V přímé oáře nejsou sice oba nejvyšší body cesty ani dva tisíce kroků vzdáleny, ale ku projiti cesty potře» buje i nejlepší pěšák nejméně půl hodiny času. Vinet se v některých záhybech brzo dolů/a hned zase vzhůru'; je hrbolatá, kamenitá a vůbec nad míru neschůdná a nesjízdná.

Vozy jezdívají po ní jen zřídka kdy. Mnohdy uplyne celý den, aniž by se na ní vůbec jen člověk objevil.

Vedet s obou stran od vzdálených erárnich silnic k pohorskému zákoutí — k prosté bezvýznamné vísce, vlastně asi k třiceti bídným chatrčím a několika dvorcům v ouvalu, jejž tvoří s jedné strany v mírnějších vlnitých svazích se sklánějící zalesněná vršina, s druhé strany pak strmé, tu a tam skoro kolmé, místy pitoreskně roztahané vysoké skalní stěny.

Tu a tam viděti po úbočích samoty; jinde paseky, pastviště; místy nějaké poličko, osamělý ovocný strom, nebo celou skupinu jich — vše tak prosté a v horách vSedni ...

A přece — v různých dobách nočních a denních tak různě vábné jako různě smutné a truchlivé!

NeníC snad krajiny, která by činila truchlivějšího dojmu, když klene se nad ní šedá, jednotvárná obloha, když prší nebo sněží . . .

Ale jakmile slunce jen vysvitne, mění krajina svůj ráz k nepoznáni.

Za slunných dnů, ať jarních, letních nebo podzimních, když leskne se vSe ve zlatých paprscích slunce v nesčetných odstínech zelena a nade vším klene se azurová obloha, není krajiny utěšenější, příjemnější, ba směle možno říci — smavější.

— 2* — Vše zdá se nasvědčovati, že v utěšeném tomto po* horském zakouti panuje mír a klid, jako by je anděl míru chránil. — — Avšak poutníku našemu vše to, co jsme byli právo předeslali, na mysli snad ani netanulo.

Rozhlédnuli se plaše a jaksi nevrle po krajiné a upřev zrak svůj kamsi v neurčité prázdno, zůstal rozkročen bez pohnutí státi.

Posavadní klid, ba lhostejnost jeho tváře změnila «d ve výraz mírného sklárnám, ba skoro rozpaků. Zdálo se, že není okamžitým výsledkem svého rozhlédnutí se •pokojen v té míře, jak byl doufal.

Nicméně po chvíli nápadně zamrkal a výraz sklamání ustoupil výrazu mužné resignace. Leo i po té zůstal chvíli bez pohnutí; konečně pohodil hlavou a zahučel : »Ach, jaká pomoc ? Patrně jsem přece jen zbloudil.

Zde aspoň nezdá se, že bych mohl — — Ale vrátit se není více ani možno l Snad zde bude lze aspoň přespati — a zýtra vydám se na cestu jiným směrem.« Na to odhodlaně vykročil a sestupoval opatrně dolů do úvalu.

Byla-li posavadní cesta místy nepříjemná, namáhavá a neschůdná, byla nyní začasté skoro krkolomná.

Každou chvíli octnul se poutník náš na pokraji srázného vrchu nad hlubokou propastí, každou chvíli byl nucen přeskočiti přes hlubokou nějakou rýhu nebo výmol, každých deset, dvacet kroků byla spousta drobného kameni, jež byly přívaly dešfů na méně srázná a plošší místa splavily.

Mísiy y.tviSih s3 cesta mezi vyčnívajícími skalisky tou měrou, že mohl tudy projeti jen povoz, pro člověka — 28 — podle povozu nebylo již ani místa. Jinde trčela podle cesty zakrnělá sosna nebo borovice. Tu a tam bylo néco niobového nebo šípkového chroští, kdežto místy mezil s cestou les, jinde oaseka nebo pastviště s mírnějším sklonem.

Poutníka našeho však ani tato v pravdě zajímavá cesta hrubě nezajímala. Ubíral se po ní, jak slušelo se muži jeho věku a zkušeností,— nad míru opatrně; nebot mnohdy jen jediný chybný krok stačil k polámáni hnátů nebo sražení vazu. Leo i v místech schůdnějších, tudíž bezpečných nevěnoval poutník krajině, která na různých, «táckách měnila aspoň poněkud svou fysiognomii, žádné pozornosti.

Tak dospěl konečně k první chatrči, vlastně k prm dřevené brlosse na pokraji lesa a doposud ještě asi sto metrů nad nejvyáším bodem ouvalu.

Bylo to vlastně čtvero hrubě otesaných, šourem do «emé již asi před padesáti lety zaražených, vysokých kůlů, jež byla nehrubö obratná ruka na přič tlustými prkny ppbila a skuliny hlínou ucpala.

Několik mírné nakloněných, zčernalých a1 mechem porostlých prken, na nichž leží několik velkých menších plochých kamenů', konajících úkol uhnilých kolíků, jimiž byla prkna ku krovu připevněna, tvoří primitivní střechu, z, které tu a tam bodlák, netřeš a jiné bejlí vyrůstá.

Podlouhlý otvor místo dveří, dvé menších, na pohled čtverhranných, v pravdě však mnohranných otvorů místo oken s rozvjklanými dřevenými okenicemi — vše jest tak nuzácké, že člověk jen poněkud soucitu přístupný při pohledu na takovýto stán «tvorův podle obrazu 'božího stvofenyc]'« neubrárú se trpkému pocitu.

Podobno stalo se patrně i našemu poutníkovi.

— 26 — Zastavili se a pohlednuv na brlohu, před kterouž ležela kupa hnoje, svraštil čelo a odulé rty sešklebily se k nejtrpčímu úsměvu. Hned po té jevila však tvář jeho dřívější lhostejnost. Neušlot mu, že jest místo za brlohou směrem k lesu ohraničeno primitivním plotem a tvoří malou zahrádku s několika ovocnými stromy a záhony zeleniny, hlavně pouvadlé bramborové nati.

K brloze přilehal po jedné straně malý kurník a opodál na stráni pásla se černě pruhovaná, vyhublá koza s černým kůzlátkem. Několik slepic sedělo podle plotu nebo hrabalo kolem malé kupy hnoje.

Poutník náš věnoval všemu tomu pozornost jen po několik vteřin. Vykročil a přešel podle brlohy; ale po několika krocích se poohlédl a zastavil.

Spozorovalť, že i na druhé strano brlohy jest zahrádka a sice těsně u brlohy několik stinných bezových stromů a bezinkami. Pod jedním stromem seděl na nízké, dřevené lavičce asi třináctiletý hošík se skloněnou k prsoum hlavou, jakoby se na něco přímo před sebe díval.

Byl to první člověk, s nímž se poutník na dnešní celodenní bludné pouti setkával. Není tudíž skoro divu, že mimoděk pohledl přes plot, co hošík kutí.

V témž okamžiku spozoroval jej i hoch. Vstal a smekl mlčky, ale uctivě čepici s vojenským »jablíčkem«.

Neznámý poděkoval přívětivým kývnutím a změřil hošíka od hlavy k patě.

Byl to statný, kostnatý hoch vzezřeni skoro až intelligentního. Poněkud snědá, pravidelná tvář ušlechtilých rysů měla výraz vážný, skoro zádumčivý. Pěkné vyklenuté čelo; kaštanový, krátce přistřižený vlas, rovný, u kořene široký nos; úzké rty a především velké, bledě modré oči — 27 J..

s hustými a dlouhými řasami — slovem zjev, s jakým se v horách zřídka kdy setkáváme. . ., Oblečen byl prostě, vlastně nuzné, ale skoro po městsku. Měl černé spodky, takovou též orleanovou vestu a lehký letní, ale záplatovaný kabátek temně hnédé barvy.

Na první pohled bylo však lze poznati, že není šat ten pro něho zvlášt šit, nýbrž po hochovi starším, vlastně větším a statnějším.

V ruce držel hoch nějaký sešitek. Vedle něho stály přištípkované boty; on sám byl bos.

»Malý student?« oslovil jej po chvíli neznámý vlídně.

Hoch zavrtěl záporně hlavou a sklopil oči, čímž nabyla tvář jeho snivého výrazu.

»Patrné jsi něco četl — ne?« ozval se neznámý učiniv dva kroky blíže ku plotu.

»Četl,« odpověděl hoch nadzvednuv sešitek tro,chu do výše.

»A co, prosím té — co?« optal se neznámý » přítulnou důvěrností.

Hoch váhal okamžik s odpovědí, pak pravil ostýchavě: »O jedlých a jedovatých houbách.« »Ajl« uklouzlo mimoděk neznámému, jenž podobné odpovědi neočekával.

»A tomu se učíte zde ve škole?« doložil po krátké pomlčce.

»My zde, prosím, žádné školy nemáme,« odtušil hoch a lehynký úsměv pohrál mu kolem rtů.

»Ale do školy přec chodíš — ne?« »Nechodím už, prosím, skoro rok.« »Ale chodil'sl . . . Patrné do nékteré sousední vísky, není-liž pravda?« Hoch přikývnul. , .— 28 — A pojednáni o houbách jsi si dle všeho knihy vypsal?« Hoch zavrtěl záporně hlavou.

»Že ne? pokračoval neznámy.

»Já jsem si to napsal sám, jak mi matička pověděla«, odpověděl hoch s nevylíčitelným úsměvem pólo uvědomělé pýchy.

>Aj, ajlc uklouzlo poznovu mimoděk neznámému, jehož zrak spočíval se zálibou na statném hochovi, kterýž jej po dvakrát svými odpověďmi překvapil.

»A jak pak se nazýváte?« optal »e kvapně změniv titulováni hocha >ty« ve »vy«.

»Erazim Bišický,« zněla odpověď. ' »A čím pak je váš otec?« >Já pros{m, otce nemám. Umřel, když mi bylo osm roků.« > Matic ku však máte — — ?« »Mám, mám,« zní kvapná odpověď.

»A hodná je — ne?« Tvář hošíkovi) přelétl nevylíčitelný úsměv svrchované apofcqjenosti.

»A vy jste se narodil zde?!« optal se neznámý teprve po chvíli, jakoby nevěděl, jak v rozmluvě pokračovati, a mávnul při tom rukou k brloze.

»Ano, prosím.« »A co pak teď děláte, když už nechodíte do školy?« »Ledacos, prosím. Vypomáhám matce. Trhám diviznu, mateři doušku, heřmánek a jiné, a matka sušené prodává,« odpověděl hoch, stojící doposud vzpřímen jako voják a pohlížející na neznámého s výrazem polostydlivého nepokoje, jakoby si přál, aby už bylo examinování konec.

— 29 — »Patrně kořenařka,« zamumlal neznámy pólo pro sebe; ale hoch slova ta přece zaslechl a zavrtil skoro nepozorovaně hlavou, aniž odpověděl.

»A čím pak se živil otec?« vyzvídá neznámý.

Hoch pokrčil lehýnce ramenoma.

»Matka mi často vypravovala,« odpověděl jaksi váhavě, »že vším možným: vypomáhal prý, kde a jak mohl.« »A jakou smrtí sešel?« »Byl kdysi z rána nalezen v lese — nedaleko odtud — zastřelený. . .« »Nejspíše tedy pytlák nebo podloudník«, zamumlal neznámý svraštiv čelo; ale hošík slov jeho nezaslechl.

»A kde pak máte matku?« optal se náš poutník po krátké pomlčce.

»Dole ~*- ve vsi.« »Patrní také někde vypomáhá?« »'Ach, nikoli.« »Že ne? Co pak tedy ve vsi dáli?« Hošík váhal e odpovědí, po té odtuiil: »Přišli pro ni před chvílí, aby někomu přispěla — ™~« »Snad T nemoci?« vpadl neznámý a zamumlal'.

»Patrně vesská felčarka.« Hoch se zapýřil, ale zavrtěl i nyní záporně hlavou, řka skoro šeptem: »Matka je, prosím, paní babou.« Tvář neznámého se po této odpovft dinápadnft protáhla ; ale hned se skřivila k smíchu, jejž jen násilné utlumil. Musil se obrátiti a teprve po několika vteřinách otočil se zase k hochovi a pravil vlídně: »Mějte s« dobře, Erazimku! A buďte bodný apilnf jako posud l« Po té n obrátil a ubíral dál«.

— 30 — '' floch dal na hlavu a díval se upřené za neznámým, nemaje ani potuchy, že nahodilou trhanou rozmluvou napověděl mu v nejhrubších obrysech vlastní svůj životopis.

»Patrně nějaké zázračné dítě,c zamumlal neznámý, když byl asi třicet kroků od brlohy vzdálen. Slova ta byla zřejmým důkazem, že naň učinil hošík dojem obzvláště příznivý r . .

II.

Další cesta téměř pranicím se nelišila od posavadní.

Bylaí stejně hrbolatá,, neschůdná, ba krkolomná.

Poutník náš popošel ještě několik set kroků níže, když si připomenul, že se chtěl hocha optati, obývají-li vísku Němci či Češi. I obrátil se a spatřil klouče před chatrčí na vyčnívajícím skalisku, jak se za ním dívá.

I pokynul mu rukou, hoch zamávl čepicí a poutník obrátiVse ubíral se dále.

; Asi po pěti minutách, když už byl hluboko sešel do úvalu, poznovu se zastavil a rozhlédl po vísce, které se byl valné přiblížil.

Ani nyní nebyl ničím překvapen.

Bylaf to pohorská víska jako tisíce jiných: několikero 'skupeni chýží a domků — tři nebo čtyry výstavnější stavení rozkládající se v jedné řadě pod vysokou, skoro kolmou skalní stěnou — ostatní po různu tu a tam po mírných svazích jako samoty.

' Vúzová cesta vede k výstavnějším stavením, kde se rozbíhá ve tři jiné. Jedna, nejširší vede hadovitě do výše po úboči protějšího vrchu; druhá podle nepatrného po* l — 31 tučku, jenž se prodírá pod zakrnělými vrbami a olšemi středem ouvalu, třetí pak na sever do polí a lak v nížině V celku nečiní víska ani z blízka dojmu nepříjemného. Přes všechnu chudobu a nuzáctví jednotlivých chatrčí, přes všechnu nepravidelnost a neurovnanosf — nebo snad právě pro tyto vlastnosti má v záři k západu se klonícího slunce ráz skoro až poetický.

Různá zeleň zalesněných vrchů — v plném jasu slunečním se nalézající zarudlé buližníkové skalní stěny a především valně již se prodlouživší stíny — vše to a mnohé jiné působí za panujícího právě bezvětří na mysl konejšivě.

Právem mohlo by se říci, že pro lidi trpící podrážděním čivů zřídka kde nalezlo by se léčivějšího útulku nežli jest toto prosté, ód nesčetných pohorských vísek jen originelnějším okolím se lišící zákoutí.

Při pohledu na vísku z blízka našemu poutníku také napadlo, že zde asi sotva žijí lidé, kteří by nevynikali přirozenou dobromyslností horalů — kteří pracují v potu tváři namáhavě, ba do vysílení, vůbec lidé prostí, chudí, kterýmž jsou duševní zájmy více méně cizí; ale přes to vše radují se ze života po svém primitivním, začasté všedním, ba surovém způsobu, jak vůbec mohou a dovedou.

Jiného mu při pohledu na vísku a bezprostřední okolí její nenapadlo, leda když zrak jeho utkvěl na kulovitým plotem ohrazeném čtverhranném prostranství na protějším úbočí, kde několik křížů, smutečních vrb a bříz zcela zřejmě označovalo místo »posledního odpočinku«.

Myšlénka pomíjejícnosti šlehla duší jeho tak náhle, i» M rychU obrátil a skoro chvatně po češti sestupoval — 32 — \ Po dalších asi desíti minutách octnul se konečné v QUfale u prvního zděného staveni podle vozové cesty — u hospůdky.

Je to zděna budova s oprýskanou maltou a omšenou Šindelovou střechou, sousedící bezprostředné s dřevenou stodolou.

Ku hlavnímu vchodu — jednokřídlým to dveřím s pouhou petlicí — přichází se po čtyřech pobořených schůdkách. Podél polovice staveni po jedné straně dveří jest nízká, podlouhlá stříška, pod kterouž je umístěn jediný velký, podlouhlý stůl s křížovými nohami a plochými, vyšlapanými trnoži. Podél obou podlouhlých stran atolu jsou dřevěné lavice na kulách ;o země zaražených, jako bývá v zahradách vesských a maloměstských hospůdek.

Nad vchodem takméř u střechy stavení trčí přímo vyzývavě do popředí na vodorovné týace velký, ale do hnědá uvadlý, poprášený a větrem pocuchaný věnec z chvoje. Pod ním pak jest na stěně nemotorným zpo* sobem vodovými barvami namalovaná sklenice piva a pod ni křivolakým švabachem neuměle provedený nápis: »Bierschank und Schnapsverkauf děs Hans Schmarrenwedel.« Před hospůdkou jest plno smetí, jako by zde košte ještě nikdy nebylo konalo ušlechtilý svůj úkol.

Několik slepic hoví si po celodenním šukání ve vyhrabaných důlkách podle zdi, kdežto před samým vchodem na posledním stupni leží na přič natažen velký řeznický bafán s opařenou na zádech srstí a usekanýma ušima, kterážto »okrasac, u psů jeho rázu neobvyklá, činí jej přes jeho imposantní velikost nad míru komickým.

Vše to přehledl náS poutník jediným pohledem, aniž by jevil nejnepatrnějšího podivení. Toliko když přeletí německý Bftpi*, »Yfaitil poněkud dělo a zamumlal: '— 33 — »Tedy jsem přece zabloudil do německého hnízda?!« Ale hned po té se tvář jeho zase vyjasnila a zrak jeho zůstal upřen na hafanovi, jenž zatarasoval cestu do hospůdky.

Chvíli stál cizinec bez pohnutí, jsa na rozpacích, má-li či nemá-li postoupiti ...

Náhle byl vyrušen. Nedaleko za ním ozval se sípavý hlas, popohánějící husy nebo kachny obvyklými slovy: »Hudé hej — hudě hejl« Obrátiv se spatřil výjev nad míru komický. Asi deset kroků před ním stál muž, ženoucí před sebou asi patnáct nebo dvacet na nejvýše tři nebo čtyři dny starých kachňátek.

Byl to asi áedesátiletý muž, který by snad ani mezi Patagonci nebyl právě počítán mezi nejmenší. Do sedmi stop výšky scházelo mu na nejvýš půl stopy.

Byl to vychrtlý obr s nápadně vysedlými zády — tudíž zdánlivě přihrben. Měl na sobě jen režnou, na prsou rozhalenou košili a takové též gatě; na hlavě pak umolousanou Čepici s širokým dýnkem, jako nosí rusští vpjáci.

Na jedné noze měl trepku, druhou trepku nesl pod levým pažím. Bosá noha byla zablácena, jako by byl před chvíli šlápnul do bahna. Prostřední prst nohy té byl obvázán špinavým klůckem.

Vráskovitá tvář jeho byla do hnědá osmahlá; ale öelo a krk, pokud bylo viděti, nasvědčovaly jemné bílé pleti.

V celku činila tvář dojem umrlčí hlavy. Bylat jen kost a kůže. Nápadně vysedlé lícní kosti, dlouhý zašpičatělý nos, bezbarvé, skoro nepozorovatelné rty a vyčnívající brada — vše zdálo se vybíhati k jednomu bodu.

AaUlaio. 8 I rozježený, přes týden a snad déle nebolený prošedivělý vous a takový též, původně černý vlas, vyčnívající nad skráněmi pod čepici, odstávaly od kůže jako jehličí. Jenom hluboko v důlkách zapadlé, ale posud jiskrné černé oči plály skoro příšerně jako rozšířené zřítelnice kočkovitých šelem.

V pravé ruce držel podivný obr dlouhý vrbový prut, na jehož konci byl připevněn roztřepený červený cár, což vše — hlavně při pohledu na drobné »stádo« sem tam se batolících kachňátek působilo v nejvyšší míře komicky.

Když se náš poutník ohlédl, spozoroval, že jej obrovský »kachňohnáč« pozoruje nejinak, nežli krvelačná šelma, než se vrhne na vyhlídnutou kořisf. Stalte poněkud rozkročen, tělem ku předu nachýlen a s pootevřenými ústy, v kterýchž bylo viděti jen asi pět zčernalých, kotlavých a ku předu vyčnívajících zubů. Výraz tváře jevil zvířeckost v okamžiku rozsápanosti.

Avšak T témž okamžiku, kdy se pohledy obou mužů setkaly, obrovský >kachňohnáč« skoro bleskurychle se vztýčil jako voják, ústa jeho se zavřela a ohyzdnou tvář jeho přelétlo cosi jako dětinské upokojení.

V nerozdílném skoro okamihu strhnul pravou rukou, v které držel prut, čepici s hlavy, čímž nabyla fysiognomie jeho ještě více podoby umrlčí hlavy. Lebka byla skoro úplně lysá a leskla se jako líc špinavé zažloutlé teletiny.

V prvním okamžiku byl náš poutník celým výjevem skoro až zaražen ; ale hned se vzpamatoval a komického obra oslovil.

»Co pak vy jste tu, pantáto, Němci?« optal se.

— 35 — "•'•*•: »My — Němci?!« zasípal oslovený, jehož tvář nápadně se protáhla. »Ani nás nenapadlo — poňžené pros: m. c »Ale co pak tamhle?« připomenul neznámy, mávna rukou směrem k nápisu nad hospůdkou.

Ohyzdný kolohnát okanižitě pochopil.

»Ah, ten nápis, poňžené prosím?« zasípal. »Ten tu zůstal po Němčíkovi, který se k nám před pěti lety vetřel s tátou i mámou, se ženou a sedmi nebo osmi dětmi a bůh ví s kolika ještě pacholky a děvkami — —« »A nevedlo se mu snad dobře, že se zas odstěhoval ?« »I ba že nevedlo, ba že ! Jakž pak (aky ! My tam ani nepáchli. Věděli jsme, že chce nešeho dobrého Martinka, který měl tehda hospůdku tamhle« (při tom mávnul rukou kamsi na zad) »vypíchnout a proto — nu, proto bych byl raději pil z potoka nebo z louže, než bych byl k tomu proklatému Schinderhanesovi páchnul . . .« »Dle toho neměl jste ho rád, není-liž pravda?« připomenul cizinec.

»Ah, což o to!« odpověděl obr. »Chlap se umři k člověku lísat jako kotě. A abych nelhal — já ho měl rád ! Ale prosím poňžené — kdo pak by pil bryndu ?

To my si tu potrpíme na pivo jako malvaz, a zrzavý Schmarrenwedl äenkoval jen nakyslé patoky.« »Tedy pro mizerné pivo,« zamručel cizinec, kterýž si teprve nyní všimnul, že má kolohnát doposud smeknuto a proto vlídné připomenul: »Jen dejte na hlavu, pantáto l Já také nejsem žádný'pán.« Ohyzdnou tvář obra přelétlo svrchované udivení.

- ? 3* — 36 — »Ob, prosím poňžené,« zasípal a jen zdráhavě dal na hlavu.

»Vy jste tu tedy samí Češi,« pokračoval neznámý ve svém vyzvídání.

»Do jednoho, poňženě prosím. Ale kolem nás je samý Němec. Na dvě, na tři hodiny cesty ku Praze samé německé osady — a to Němci, kterým aby čert rozuměl.

Já snad jsem tu u nás jediný, který se s nimi shodne a to proto, že jsem byl také v pravých Němcích — až v Maincu, poňženě prosím.« »Patrně jako voják, když tam bývala rakouská posádka. « »Ano — ano, jako voják,« doložil kvapně kolohnát.

»Já totiž sloužil císaři pánu čtrnáct roků — —« »To snad není ani možno,« namítl neznámý.

Ale kolohnát nedal se másti: »Já, poůženě prosím, sloužil dvě kapitulace — každou po sedmi letech.« »Tof ovšem něco jiného —« »U granatýrů,« doložil obr, vzpřímiv se ještě více.

Neznámý nevěnoval však poslednímu slovu valné pozornosti. Možná, že je přeslechl; optalt se beze vší souvislosti s tím, o čem bylo právě mluveno : »Jak pak se jmenujete, pantáto?« »Pitrdle — August Pitrdle,« zní sípavá odpověď, čímž pitvornost jména ještě více zpitvořena, tak že se neznámý sotva zdržel smíchu.

Na štěstí mu pomohla z rozpaků kachňata, která se byla zatím asi dvacet kroků vzdálila, což kolohnát teprve nyní spozoroval. I rozehnal se za nimi a sehnal je prutem opatrně zase blíže, sípaje při tom zpívavým tonem: »Hudé hej — nudě hejl« — 87 »A kam ta kuchňútka ženete, pane Pitrdle ?« optal se neznámý patrně jen, aby starocha nezarmoutil.

»Do potoka, poňžené prosím — do oerstvé vodičky,« zní dětinská odpověď. »My totiž máme ohalopu tamhle na hoře«, (při tom mávnul rukou směrem na zad), »a kachňata se musí brodit cely den jen v kaluži —• když dcera špínu vyleje.« »Vy jste tedy zdejší ?< přerušil neznámý kolohnátův hospodářsky vyklad.

»Zdejší, poňžené prosím. Já jsem se tu narodil.

A když jsem vysloužil, tedy jsem se sem zaa vrátil a teti« — — »Čím pak se živíte ?< vpadl netrpělivě cizinec.

»Já jsem, poňženě prosím, vyučeny krejčí. Ale teo!

mi oči neslouží. Bez brejlí už skoro ani nenavlíknu. Já teď už jen flikuju . . .« »A vynáší to aspoň na životobytí ?« »Nu, kdyby uebylo jiného — řemeslem by se tu u nás olověk neuživil« — — V tom se starochovi kachňata zase rozběhla. Nedokončil ani a rozehnal se za nimi.

Neznámy však měl hovoru »po krk.« »Nezdržujte se, pantáto l« zvolal hlasitě. »A po» přejte kachňatům čerstvé vody!« Po té se otočil, aby vešel do hospůdky; ale hafan ležel doposud ještě na témže místě jako dříve zatarasuje vstup.

Na štěstí byl neznámý již také přivábil několik dětí, jež opodál zevlovaly.

Dva větší, asi desítiletí hoši uhodli, co si přeje.

Vyrazili v před až ku vchodu do hospůdky a každý z nich popadl psa za jeden pahejl ucha a táhl j«j — 38 — k sobě. Pes zvedl však jen hlavu a dal si to líbit. Teprve když přiběhl třetí boch a začal psa s druhé strany pěsti mlátit i do hřbetu, líné zvíře se zvedlo. Hoši je pustili.

Pes pomalu slezl se schůdků a svalil se líně vedle posledního schodu.

Vstup do hospůdky byl uvolněn a náš poutník také toho použil. Kvapně vystoupil po schůdkách do Šeré, prázdné předsíňky kde zahnuv na levo octnul se před otevřenými dveřmi začmoudlé hostinské místnosti.

Bez rozpaků překročil práh a vešel.

III.

V místnosti nebylo živé duše.

Byla to úplně čtverhraná nízká sednice se zčernalým hambalkovým stropem a začmoudlými stěnami. Podlaha byla z polovice pouze upéchovaná, s druhé polovice pak dlážděná čtverhranými, ale už notné vyšlapanými a popraskanými dlaždicemi.

Dvé malých oken šlo k silnici. Za pošmurných dnů, zvláště pak časně'z rána, kdy nalézala se celá hospůdka ve stínu, bylo zde dle všeho dosti šero.

V jednom koutě byla velká kachlová kamna, před nimi kupa dříví a po jedné straně kuchyňské nádobí bud na zemi nebo na polici. ) U oken stály dva podlouhlé stoly s křížovými nohami a vyšlapanými trnoži. Při jednom přistavena byla při zdi dlouhá lavice; kolem druhého stály dřevěné nenatřené stolice s plnými opěradly, v nichž byly nemotorně vyřezány srdcovité otvory.

Vstoupiv, rozhlédl se host ledabylo po jizbě, načež postoupil ku předu a usedl na rohu prvního stolu přímo — 39 — proti dveřím. Opřev loket pravé ruky o roh stolu zadíval se do prázdné předsíně, čekaje, brzo-li se nékdo objeví.

Minulo však několik minut, aniž by se bylo v předsíni a vůbec v celém domě něco jen hnulo.

Toliko chocholatá, na krku oprchalá slepice neurčité barvy objevila se na prahu, kde však hned se zase obrátila a skoro majestátně zmizela.

Host nejevil však nejmenší netrpělivosti. Po zmizení slepice zakroužil zrak jeho poznovu po jizbo a utkvěl na začmoudlé stěně nade dveřmi, kde byly nějaké nápisy, jež váak nemohl na první pohled přečísti.

Teprve po několika vteřinách vytrvalého dívání rozluštil vybledlé již švabachové hieroglify.

Nejvýše, těsné pod stropem byla velkým, původně červeným písmem napsána slova »Mit Gott« — pod tím pak nemotorné dvojverší: »Gebe im Leben auf Alles Acht — trinke stets šachtě und mit Bedacht!« *) Nicméně hned pod tímto domněle mravoučným,, v pravdě však pijácky rafinovaným napomenutím byla slova ryze germánským duchem prodchnutá. Stálof tam černým písmem zcela zřetelně : »Und sie tranken noch — Eines, ehe sie giengen — die alten Deutschen.c**) Host svraštil čelo a udeřiv pěstí na stůl nevrle zamumlal: *) Po česku asi toto: >V životě na vše pozor dej — vždy zvolna a s romyslem pij !< •*) Po česku asi: »A pili vždy ještě — jednu — než-li Eli domů — staří Němci. ' — 40 — »Proklatá dotéravost l Kamkoli takový cizácký chlap T Čechách třeba jen na chvíli se vetře, všady zůstaví stopy po své nemotorné germánské tlape ... A lidu našemu ani nenapadne, by stopu tu vyhladil !c Po té prudce vstal a jevě netrpělivost,' zaměřil ku dveřím. Zaslechnuv však z předsíňky se blížící loudavé kroky vrátil se na své místo a zase usedl.

Na prahu objevil se zavalitý mužík — na pohled asi padesátník, Boubelatá, bezvousá tvář jeho s malýma mžouravyma očkama, baňatým nosem a červenými lícemi jeví dobjTQmyslnost a spokojenost. Ale kudrnatý, krátce přistřižený, nad čelem značně prořidlý vlas dodává jí rázu potměšilé schytralosti, kdežto hluboké rýhy kolem ódulých rtů zdají se nasvědčovati, že bývá daleko častěji k úsměvu okolnostmi nucen, než aby se usmíval z vlastního popudu.

Neměl na sobě než-li zaprášené kalhoty neurčité barvy o jedné šli, kdežto druhá visela na žlutém čamrdovém knoflíku v popředí. Košili na prsou měl rozhalenou, rukávy nad lokty vykasané. Bosé nohy vězely v starých, sešmathaných trepkách s vyšívanými nárty.

Shlédnuv cizince skoro se zarazil. Bylot zřejmo, že neměl o jeho přítomnosti potuchy a že se ho vůbec nenadal.

Nicméně skoro v nerozdílném okamžiku se vzpamatoval.

»Pěkně vítám, pěkně vítám!« zašvitořil sympatickým barítonem batole se ku stolu. »Odpusťte, prosím — že my tu tak po domácku! . . . Prosím vás l K nám zabloudí cizí host jednou za uherský měsíc, vlastně bych moh' říct — za uherský rok — — A my — já zrovna vepříka . . . Ano, my dnes právě zabíjeli . . . Proto — jwoafan, Qdpusttel Hned posloužím — haedl« _ 41 — Takto Švitoře, byl se přiblížil až ku stolu, za Kterýmž seděl host, kterémuž neušlo, že se hostinskému lesknou ruce sádlem a že jest krví potřísněn.

»Přede vším, páce hostinský, véc nejdůležitější,5 ozval se cizinec, nejevě nad švitořivostí boubelatého mužíka nejmenšího podiveni. »Dostanu něco k jídlu a mohu zde zůstat přes noc?« »Ah, ovšem, ovšem,« odvětil hostinský s úlisnou úslužností. »My sice žádných pasažérských pokojů nemáme ; ale »moje« okamžitě vyklidí a upraví sedničku s vyhlídkou na ves ... A jídlem také posloužím . . .

Nějakou kachničkou nebo kuřátkem nebo —?« »Címkolj, tot lhostejno,« vpadl host poněkud netrpělivě, »jen když to bude co možná brzo.« »Hned — okamžitě posloužím,« zašvitořil mužík prošlapávaje s jedné nohy na druhou.

Po té obrátil se ku dveřím a zahouknul co možná hlasitě: >Pur8i, Puroíl Kde pak — ku všem všudy — vězíš! ?« Zpozorovav, že se mu jedna šle kejklá v popředí, přehodil ji přes rameno a obrátiv se zase k hostovi snažil se jednou rukou šli v zadu zapnouti, při čemž v« svém švitoření pokračoval: »A pivečkem taky posloužím — není-liž pravda?

Od ledu jako v Praze nebo jinde — ovšem nemáme.

Kde pak — u nás led! Ale pivenko je dobré a má řízek.« Při tom těkal bezvýrazný zrak jeho plaše po jizbo, jako by pátral, kde by bylo třeba uvésti něco do pořádku, až utkvěl na slepičím trusu na stole, za kterýmž MdiL ,_ 42 T Shrnuv ruče rukáv košile u pravé ruky, nahnul se přes stůl a setřel, vlastně rozmazal trus po stole.

»Ehl zatracené bestie l Hned bych je všechny pomlátill« mručel hněvivě snaže se obráceným rukávem vy« hladiti stopy po slepici nestoudnosti, což se mu posléze podařilo.

»Odpusťte, prosím U obrátil se pak k hostovi. »Není divu I Dvéře i okna věčně vékův do kořán — slepice i s kuřaty mají »pré« . . .< V tom objevila se na prahu asi šestnáctiletá plavovláska svěži pleti a jemných rysů v pravidelné boubelaté tvářince s pomněnkovýma očima. I ona byla oblečena jen po domácku. Bylaf bosá a měla jen jedinou šedivou sukni s širokým, černým okrajem. Bílá košile s krátkými, ale širokými rukávy, pod kterouž bylo lze pozorovati kyprá ňadra, byla .však pečlivě u krku upjata.

Shlédnuvši cizince zarazila se a začervenala se jako pivoňka. V rozpačitosti té učinila pravou rukou nevylíčitelný pohyb, jako by si chtěla zástěrkou přikryti obličej, ale za včas si ještě připamatovala, že žádné zástěrky nemá. Nadzvedlat jen trochu sukýnku, pod kterouž objevily se na okamžik holeno buclatých nohou, ale hned zase sukýnku spustila a tvář její zahořela i studem.

Avšak i nyní se rychle vzpamatovala a chtěla se vrátit.

Otočivši se hostinský však ji zastavil přísným, skoro příkrým: »Kam pak? Což pak nevidíš, že tu host?!« Dívka nevěděla studem co počíti. Sklopila zrak.

Ruměncem zahořevši tvář jevila svrchované rozpaky, což jí dodávalo zvláštního půvabu.

Ale hostinský, jak se zdálo, byl doma přísným a nor úprosným samovládcem.

— 43 — »Obsluž! Já se zatím ustrojím!« velel příkře a batolil se ke dveřím, kdežto divka postoupivši jen několik kroků, zastavila se, by ze vzdáleností vyslechla rozkazy hostovy.

Host učinil rozpakům dívky několika slovy konec.

»Nepřeju si, panenko, nežli sklenici piva a něco k večeři, a sice cokoli.« Dívka ani nehlesla. Obrátivši se zmizela jako plachá laňka.

Host zůstal zase o samotě.

Několik okamžiků vznášel se před duševným zrakem jeho obraz plaché a stydlivé dívky, která zdála se býti vtělenou jemnosti; po té ustoupil obrazům jiným, zcela všedním a nahodilým.

Host vstal, popošel k jednomu z obou oken a zadíval se na náves — vlastně na prostranství bezprostředně před skupinou nejbližších domků a chatrčí.

V podstatě nelišilo od návsí nebo podobných prostranství pohorských vesniček, téměř pranicím a přece mělo v zlaté, ba skoro žhavé záři k západu se chýlícího slunce nevyiíčitelný půvab.

Všechny prosté a všední předměty, af již to byla nepravidelná, v tu neb onu stranu nachýlená střecha nebo z poutek svých vymknutá a kusem dřeva podepřená dřevěná okenice nebo pod okny narovnané otýpky dříví a hromady polen nebo kořenáče s květinami v oknech nebo kamení, písek, hlína a ztvrdlé bláto po zemi — slovem vše, na čem hostův zrak utkvěl, zdálo se býti svěží, kypré a abychom tak řekli, slavnostní.

^ Nade vším zdál se spočívati konejšivý, ba skoro možno říci blahý klid, jakýmž působí nejpůvabnější krajiny za tichých, slunných, osvěžujících jarních dnů.

_ 44 — % Napadlo mu: zda-li snad klidný a prostý život v takovémto ústraní není přece jen příjemnější, než-li horečné plahučení se světem po nesčetných přeludech, které člověka jen tak dlouho mámí, dokud nepoznal pravé jejich podstaty: naprosté nicoty ... * Dříve však, než-li základní tuto myálénku začal dále rozpřádati, ba dříve než-li se rozhlédl po celém okolí, byl vyrušen.

V ucho jeho zalehla náhle zvláštní směsice nejrůznějších zvuků: šumně vrčivý lomoz, z něhož vyznívají kroky běžícího člověka, pak pletivy, ale rozezlený ženský hlas.a kdákání vyplašených slepic.

I nahnul se z okna a spatřil všední a přece nemile překvapující výjev.

Plavovlasá Purčí — v témž ustrojení jako před chvílí — byla se s kuchyňským nožem v ruce jako kané Trhla mezi slepice a kuřata pod okny klidné si hov4oi.

Uchvátivši jednu obět za křídla, odvlékla ji ke stupínkům u vchodu do domu, kde poklekla na jedno koleno a nebohé oběti cizincových laskomin ruče a obratné podřízla krk.

Krev vystřiklá na několik kroků daleko a po malé chvíli již jen kapala.

Veíký hafan s opařeným hřbetem, jenž se byl rozehnal za poplašenými slepicemi, vrátil se ke stupínkům a začal hltavé olizovati zkrvácený kámen a později i zkrvácenou hlínu.

Stydlivá plavovláska s pomněnkovýma očima držela konvulsivné sebou škubající podříznuté kuře dále od svého těla a dívala se lhostejně, ba tupě kamsi v neurčité Náhle kuřetem prudce zatřásla, pak je otřepala o stupínek, načež se vztyčila a jako srnka, zaskočila do domu.

Hafan s opařeným hřbetem nedal se ze svých hodů vyrušiti; chlemstal krev s očividnou laskominou i s kousky hlíny a drobnými kamínky. Později začal olizovati i pokrvacený nůž, jejž byla modrooká Purčí v chvatu na stupínku zapomněla.

Cizinec sledoval vše to s klidem, vlastně s lhostejností lidem jeho stáří obvyklou. Možná, že při tom na nic nemyslel, ba že mu nebylo ani nápadno chování modrooké plavovlásky s něhyplným výrazem, která před chvílí zdála se býti stvořeníčkem tak jemnocitným a něžným, že by při pohledu na to, co byla právě tak chladnokrevně a lhostejně vykonalo, neubránilo se slzím . . .

Host vrátil se na své místo, ale byl poznovu vyrušen hostinským přinášejícím půllitrový hliněný džbánek piva a sklenku.

Hostinský byl již umyt a převlečen. Meltě sice tytéž umolousané kalhoty jako dříve, ale byl obut, měl na sobě bílou kazajku a pod levým pažím vyšívanou kulatou čepičku, bez kteréž se v Čechách snad žádný pravý hostinský neobejde.

»Tak, tak l« švitořil s dobrodušnou úslužností stave džbánek i sklenku před hosta. . »Hned, hned bude i večeře . . . Oheň je už rozdělán a Purčí škube kuřátko ...

Či snad byste si přál něco jiného ? Kousek vepřovinky — snímané nebo plecko ? . . . Masíčko je jako máslo . . .

Člověk dostává i na syrové laskominy ... A nebo zatím — než bude kuřátko — skyvičku chleba s mástičkem ?

Máslo máme jako mandle — — a chlebíček pravý, domácí —— ——€ »Třeba,c vpadl host lhostejné.

•— 46 — »Tedy skyvičku chleba s máslíčkem I Hned poslou•žím — hnědl Zatím, prosím — libo-li, ochutnejte pivečko !« •• Po té sám nalil do sklenky, podržel ji chvíli proti světlu, jako by dával na jevo, že je pivo čisté, a postavil pak před hosta.

Host nadzvedl sklenku k ústům, ale dříve nežli okusil, padl zrak jeho na německé nápisy nade dveřmi.

»A co pak to máte tamhle nade dveřmi ?« optal se nevrle.

Zatím co se hostinsky otočil ku dveřím, upil host trochu piva a poušklíbnuv se, jako by mu hostinským vychvalovaný nápoj nechutnal, postavil zase sklenku před sebe.

»Myslíte, prosím, ty nápisy?« optal se hostinský po malé chvíli, jako by nebyl jist, co host mínil.

»OvSem že ....«• »Ah, to zbylo po Němčíku Scharrenwedlovi, který •tu byl přede mnou — —« »Proč pak to nezabílíte, když jste tu ve vsi samí Češi ?c »Pravda. Já na to už myslil . . . Ale, prosím vás l Člověk má plné ruce práce — a plnou hlavu starostí...

Někdy ani nevím, kde mi hlava stojí . . . Ostatně — abych přál svatou pravdu — u nás tomu nikdo nerozumí . . .c »A proto — pryč s tím!« vpadl rozhodně host.

»Ano, ano — pryč!« doložil hostinský. »Na druhý týden — až domlátíme — to zabílím, c »Proč ne hned?« »Pravda, pravda!« přikývnul hostinský s významným úsměvem, jenž byl zřejmým důkazem, ž« otálel s obi— /47 — lením z pouhé pohodlnosti. »Vždyť jsme před týdnem bílili komoru a trochu vápna je ještě po ruce . . « »Nu, tedy!« vpadl host s přízvukem káravým.

Hostinský však byl v myšlénkách již zase ve svém živlu.

»Tedy máslíčko a chlebíček!« pravil skoro s komickou ochotou. »Hned, hned posloužím!« A již se batolil zase ke dveřím.

IV.

Host zůstal opět o samotě.

Nevěda, čím se baviti, díval se upřeně k otevřeným dveřím. Po chvíli zaslechl z venku před hospodou štěkot psa a brčení dětského vozíku, jež obé po několika vteřinách umlklo.

Možná, že by byl host z dlouhé chvíle za nedlouho 'zase vstal a přistoupil k oknu nebo vyšel i před dům, když pozornost jeho upoutal zvláštní zvuk z předsíňky.

' Zaslechli, jako když někdo dřevěnými špalíčky podle .taktu chvatně klepá do cihly a šustí nějakým šatem. Po chvíli zvuk ten utichl a z předsíně zaznělo drsným, skoro skuhravým hlasem volání: »Hospodo! . . . Holá hej — hospodo l Kde pak jsme? l« Nikdo se neozval. Patrně volajícího nikdo neslyšel.

V předsíni zavládlo opět ticho.

Po chvíli zazněl klapavý zvuk vyznívající v drsně šoupavý šustot poznovu — a rychle se blížil. Náhle však opět umlkl.

Host u stolu, jenž byl pozorně naslouchal a kamsi do prázdna se díval, pohledl mimoděk k otevřeným dveřím — 48 — a spatřil na prahu nápadně snědou a výraznou tvář asi třicetiletého muže; ale nikoli vzpřímeného, nýbrž jako zvíře na všech čtyřech stojícího.

Patrně byl tímto nepřirozeným spůsobem přilezl z pouhého žertu.

Host nepostřehl však od stolu více, nežli tvář s dlouhými kníry a jiskrným, skoro příšerně planoucím okem.

V bezprostředně následujícím okamžiku však šaškovitý zjev rovněž tak rychle, jako se byl objevil, zase zmizel a z předsíně zaznělo výhružné hubování: »Ke všem všudy, hospodo l Kde jste kdo? — Nebo vám tu všechno rozmlátím . . . Hrome l Toto jako by chtěl člověk něco ,na křídu11 . . .« Po té bylo slyšeti kvapně se blížící kroky a zároveň chlácholivý hlas hostinského: >Ale, pane Matýsku, pane Matýsku I Co pak dnes tak rozkvašen a podrážděn. ?! Hned posloužím — hned l c Drsný cizí hlas něco zamumlal.

»Proč pak, prosím, nevejdete do šenkovny?« bylo slyšeti hostinského s přízvukem mírné výčitky.

»Vždyť tam máte nějakého krucihnátal« zahučel týž drsný cizí hlas podrážděně.

Host zaslechl jen pouhé káravé »Pst!«, jež byl patrně pronesl hostinský, načež následoval naprosto nesrozumitelný áepot, trvající asi dvě nebo tři minuty.

»Eh, tedy přijdu, až tu budou jiní nebo až bude krucihnát u všech všudy I« zamručel posléze drsný, skuhravý cizí hlas, načež zazněly vzdalující se temně klapavé, šoupavým šustotem provázené zvuky.

Dříve nežli dozněly, objevil se v šenkovně hostinský přinášející na květovaném hliněném talíři celou hrudu másla, nůž a slánku a pod pažím celý bochník chleba - 49 >] >Tak, tak! Už jsem tu l« Švitořil s komickou úslužností klada přinesené před hosta na stůl.

Host chvatné sáhl po noži a chlebu, ukrojil notný krajíc a začal jej mazati máslem.

Hostinský stál před stolem, jako by chtěl i nechtěl něco říci. Zároveň pokukoval k oknu, jako by odtamtud očekával pokyn nebo podnět k řeči.

Dříve však nežli si host krajíc domazal, zazněl z venku zuřivý štěkot dvou hafanů, provázený prudkým šviháním biče a skuhravým křikem : »Tu máš — tu máš, ty prašivá bestie!« Hostinský vyrazil z jizby, proběhl"předsíňkou a po několika vteřinách bylo slyšeti hlas jeho z venku.

>Kuš, kuši« .platilo patrně psu. Ostatní slova zanikala právě tak jako skuhravé hubování cizího hlasu v štěkotu a švihání bičem.

Host bezděčně vstal a s nedomazaným krajícem v ruce přiblížil se k otevřenému oknu.

Spatřil již poslední scénu praobyčejného vesnického výjevu. Hostinský drží hafana s opařenou srstí za pahejly obou uší. Podrážděné zvíře již jen vztekle vrčí na jiného, zuřivé stékajícího hafana zapraženého do malého nízkého vozíku. '..••.:.

A ve vozíku sedí týž člověk, jenž byl před chvílí po vSech čtyřech přilezl na práh hostinské jizby a nyní bičem švihá po hafanu s opařenou srstí, jejž hostinský s napjetím všech sil snaží se odvléci.

»Já vám, Martine, tu prašivou bestii přece jednou zabiju!« řičí muž ve vozíku žmoulaje kus doutníku v levém koutku úst, čímž jest rozpálená tvář ohyzdné zkřivena Aattlmin, 4 - 50 — >Ale pane Matýsku, pane Matýsku !« korrejší ustrašeným tonem hostinský muže ve vozíku snaže se hafana odvléci aspoň několik kroků.

Konečně se mu to podařilo. Hafan ve vozíku zapražený již jen vrčivě popoštěkává.

Muž ve vozíku si odplivl, odvrátil se a rozbafávaje uhasínající doharek doutníku, urovnával si zaprášenou starou houni, kterouž mel nohy až po pás přikryty a která se byla po jedné straně trochu sesmekla.

Teprve nyní všimnul si host v jizbě tváře i obleku jeho pozorněji.

Tvář byla pravidelných rysů, ale snědé, skoro cigánské pleti. Černé jiskrné oči a velké, taktéž černé kníry, jichž si byl cizinec všiml hned o prvním jeho objevení se na prahu, pak do špičky přistřižená »kozí bradáč a velký orličí nos dodávaly tváři rázu marcialního a připomínaly poněkud světoznámou podobu Napoleona III.

Oblečen však byl nuzně, skoro žebrácky. Meltě na sobě záplatovanou kazajku původně tmavomodré barvy, nyní však místy vybledlou, zamaštěnou a poprášenou. Krk měl ovinutý velkým, druhdy červeným, nyní špinavě šmouhovatým šátkem, zavázaným na velký" uzel s dlouhými konci.

Na hlavě měl plstěný, smačkaný a taktéž promaštěný a zaprášený klobouk neurčité barvy, ale přece koketně na jednu stranu pošinutý.

V celku tedy zjev dosti originelní; ale v malém, skoro možno říci dětském vozíku, jejž tělem svým úplné vyplooval, a s potahem svým přece jen titěrné komicky.

Do vozíku zapražený tahoun byl silné, tlamaté a dlouhonohé zvíře s kudrnatou a cuckovitou srsti barvy špinavě plavé a místy zazrzavěle žíhané.

— 02 •— Původně mosaznými ozdůbkami okrášlený chomout byl již popraskaný; tu a tam vyčuhovala z plesnivěla sláma a špinavé konopí, jimiž byl vycpán. Řemeni bylo spravované, postraňky neumělou rukou z motouzu spleteny. Místo opratí byly jen dvě silné šňůry.

Muž ve vozíku urovnav si levou rukou houni zatočil bičem v pravé ruce nad hlavou a švihnul svého tahouna s takovým rozezlením, že zvíře bolestné zakňučelo a 'vyjíc dalo se do běhu.

Podivný pasažér, jenž byl sám sobě kočím, odfukoval velké kotouče kouře, odplivoval a chvílemi bylo slyšeti, že mručivé kleje. Zároveň pošvihoval bičem v povětří.

Pes, skoro zběsile štěkaje, uháněl, seč byl. Podivný povoz vzdaloval se skoro s větrem o závod, zůstavuje za sebou kotouče vzdmutého prachu. Po několika vteřinách zahnul za nejbližší stavení při vozové cestě do visky k potoku vedoucí a zmizel.

Vzdalující se štěkot hafanův bylo slyšeti ještě chvíli, ale ochaboval vždy více, až umlknul.

Zatím byl hostinský vtáhl vlastního hafana za pahejl ucha do předsíně a mlátě jej pěstí, zahnal jej posléze do dvorku a vešel zase plíživě do hostinské místnosti.

Zastal hosta svého s nakousnutým krajícem v ruce opodál otevřeného okna a dívajícího se směrem, kterýmž podivný pasažér právě odjížděl — a již chtěl zase odejíti, aby přihlédl v kuchyni, když jej host spozoroval.

»Co pak jste tu měl za tatrmana?« optal se host,* obrátiv se a kousnuv do krajíce.

»Ab, to je Brzdičků Matýsek«, odtušil hostinský bagatelně, jako by nebylo ani třeba povídat, kdo to jest.

»Dobrý hoch — věřte ; ale trochu »hrrc . . . Není také divu — jak jste asi sám pozoroval . . .c •4* — 62 — Host chtěl připomenouti, že nic podobného nepozoroval ; ale hostinský pokračoval : »U mne bývá hostem každodenně. A táhnout umí za tři — tot se ví l Kdyby toho nebylo a kdyby — jak jsem přál, nebyl hodný a nerozhazoval — měl by te<J...

Nu, já však myslím, že má tititi i ted1 — třeba zapíral . . . Koupili si psa, kterého jste videi, za padesátku a položil ji na dřevo celou hned«.

»Ale pes mu přece koná dobrou službu« připomenul ledabyle host, jenž byl za tím první krajíc dojedl a popošel ku stolu, by si ukrojil a namazal druhý.

»Ovšem, ovšem«, přisvědčil hostinský; . »ale je to přece jen mladé, rvavé zvíře, které se na každého sápe.

A Matýsek je ještě na každého cizího psa pro špás schválné štve. Náš »Fišlifutri« je, jak snad víte, jisté dobrák« -— »Jak že mu říkáte?« ozval se na půl ucha naslouchající host, jejž neobvyklé jméno překvapilo.

»Fišlifutri — prosím«.

»A kdo jej tak, prosím vás, pokřtil?« »To sám pan bůh ví«, odpoví dá dobr odušnš hostinský. »Přiveď jsem ho z Bavor od starého honáka jako štěně a už se tak jmenoval . . .« »Což pak jste mu nemohli dát jméno jiné — aspoň křesťanské?« připomenul host sarkasticky.

Hostinský aarkasmu však nepostřehl.

»Prosím — v Bavořioh jsou taky křesťanu« odpověděl chvatně jako na omluvu.

»Vím, vím«, odtušil host; »ale křestani, kteří mají německého panovníka, německého pana boha, německé svědomí a a námi Čechy snad jen •— německé myši »poledně.« — 68 -í Hostinský nechápaje, kam host úšklebkem tím míří, díval se na hosta, jako by souhlasil s každým slovem, ba několikrát i přikývl.

»Ale prosím" vaši, proč pák ten Brzdíčkft Matýsek leze do hostince po čtyřech?« odbočil náhle host od původní řeči s pří zvukem, jakým se obyčejně ptáme na příčina nějaké komické události.

»Ach,, to prosím,« začal hostinský s chvatnou úslužnosli; ale přece nemohl více pronésti, nežli co z něho bylo právě'vybrklo.

Z kuchyně zazněl pronikavý fistulkový soprán, volající : »Tatínku, tatínku!« Otec hostinský patrně hlasu rozuměl, že znamená, by okamžitě pospíšil do kuchyně, kde jest přítomnosti jeho nevyhnutelné potřebí.

»Odpusťte, prosím,« pravil k hostovi a zmizel.

" '.' V.

Host zůstal opět o samotě. I usedl za stůl, dojedl druhý krajíc a ukrojil i namazal si třetí.

V duchu zabýval se výjevem, jehož byl před chvílí svědkem, a především člověkem, jenž fysiognomií svou připomínal Napoleona III. a přece byl dle všeho až pře•mršténý komický patron, že — patrně k obveselení jiných — vymýšlel si i taková žertovná překvapení, jako vcházení do hostince po všech obrech.

Po několika minutách přesunuly se. však myšlenky hostovy dle všeho k jiným předmětům. Výraz tváře jeho nápadné zopravclověl, ba jevil i mírné zachmuření.

Zároveň pojídal s chutí i třetí krajíc.

Když jej dojedl, vstal a skřiživ obě ruce za zády, počal po jizbě přecházeti. Občas se zastavil u stolu, by se napil, přecházel pak dále, nevěnuje ničemu pozornosti.

K uchu jeho zaznívaly různé, ovšem z větší části nesrozumitelné hlasy % kuchyňky, která se patrně nalézala v pozadí předsíně, Vide byly také zavřené dvéře, vedoucí na dvorek, kam byl hostinsky svého »Fišlifutri« zahnal.

Z počátku nevěnoval host hlasům žádné pozornosti, ale později zaslechl některé nesrozumitelné věty, jež pozornost jeho aspoň poněkud upoutaly.

Slyšel fistulkový soprán, vypravující nějaký klep, nebo něco podobného ; ale zaslechl jen následující úryvky : »Povídala, že musí. .. To prý by se na to podívala, by jí v tom bránil muž!... Ona prý mu nikdy v ničem nepřekážela; at si běhal za děvčaty, kam a kdy chtěl — a proto prý nesmi on překážet jí... A kdyby chtěl, tedy prý ho otráví neb uškrtit — — »Nu, pani Brigitta je rázná žena.c zaslechl host hlas hostinského, »a co si umíní, to také provede,«— — V tom začalo něco v kuchyni kypět a syčet.

Hostinsky bud umlkl, nebo byl hlas jeho zvuky těmi přehlušen — host aspoň chvíli neslyšel nežli ledabylé pokřikování: »Pozor ! . .. Honem l ... Ale ty's přec jen husa l« —• — A mezi tím dívčí omlouvání: »Což za to mohu ? Vždyf snad se nepřerazím...

Aj ... ach l. . .< a podobně.

Po několika minutách byl švadronující soprán zase srozumitelnější. Host postřehl následující úryvky: »Pitrdlovic Kačenka ji zavedla na svaté pole a tam všelijaké čáry ... A potom šly domů — k Pitrdlovům ...

Kačenka povídala, že ... At prý se višchni čerti žení, ona že je a zastane — — až ten princ přijde, že bud« ... 66 -~ Táebo dost: zlata i stříbra ... Pani Brigitta prý nemluvila — nic ; ani když ji Kačenka ... To prý jsou samé hlouposti, co se komu zdá a třeba by se zdálo každý den.

Ona — paní Brigitta prý nechce/prince ze snu ; ale — -— A tak — nu, vždyí... A tohle váechno Kačenka. ..

A smála se a hned zas plakala « —• — — >Nu — jen ty si dej sama pozor na jazyk l« zazněl konečně káravý hlas hostinského.

»To já — věř — Ale když mi to povídá sama«» zní omlouvá ve soprán. »Kdo?, pak za to může ? . . • Přece se nedám na útěk .. .« A další zase přerušil sykotá mimořádný hluk, jako když se sesype nahromaděné dřiví a někdo palici do něho tluče.

Host zaslechnuv jména »Pitrdle« a »Kačenka Pitrdlova« rozuměl, že je řeč o někom 'z rodiny ohyzdného kolohnáta, s kterýmž se byl setkal před hospůdkou, když hnal »stádečko« kachňátek do koupele. Ale kdo by byla »rázná paní Brigitta«, která si nedá v ničem překážet a muže svého nebo snad někoho jiného třeba otráví neb uškrtí, neměl ani potuchy.

• Rovněž se nedomyslil z úryvkovitých vět jiného, nežli že jde zde o nějaký milostný román, v němž jednak vášnivá nějaká osoba — paní Brigitta — jednak blouznivá osoba jiná — Kačenka Pitrdlova, — hraje nejspíše hlavní úlohy.

*" Z výrazu tváře a celého chování jeho však bylo zřejmo, že ho úryvkovitě napověděná událost v celku valně nezajímá. Nezastavili se ani jednou, by snad pozorněji naslouchal. Přecházel klidně po jizbě a zaslechl jen, co k jeho uchu proti jeho vůli zalétlo.

Asi po desíti minutách přibatolil se opět hostinský, provázen svou dcerkou Purči, která přinášela večeři — — 56 — smažené kůře a kus vepřovinky, kdežto otec nesl pod paži ubrus a v jedné ruce příbor.

Stůl před hostem prostřen, večeře naň postavena.

Dívka, která se byla zatím převlékla v prosté kartónové 6aty žluté barvy a na boso lehké střevíce obula, vykonavši, čeho bylo třeba, beze slova se zase vzdálila.

Hostinský sice po svém způsobu bezúčelně švadronil, vychvaluje vepřovinkui kuřátko a na vše možné se doptávaje.

Ale host, o němž víme, že po cely den nejedl, puBtil se do jídla a na dotazy hostinského odpovídá) jen jednoslabičně.

Neušlo mu, že jej žvavý hostinský zároveň zkou" ftiavě prohlíží a že by zajisté přede vším jiným rád zve' dél, kým je, kam i proč cestuje a podobné ; ale nedbal toho, ba snad zúmyslně dráždil zvědavost člověka, po kterém mu pranic nebylo.

»Něco je mi však tady u vás přece jen nápadné, pane hostinský«, připomenul konečně host, dojídaje poslední sousto, jako by chtěl nyní sám zahájiti rozmluvu.

»A co prosím, co ?« optal se živé tázaný, jenž byl opodál přecházel a každou chvíli se zastavoval.

»Že zde nemluvíte jako v horách vůbec — náře< čím«, odpověděl host.

»Ach panečku«, jal se hostinský živé vykládati, přiblíživ se těsně ku stolu. »My tu, prosím nejsme žádní boraci s modrými pupky, jak se posměšně říká. My jsme jen zapomenutý kout. . . Máme do města jen několik hodin cesty a proto jsme tak z polovice měštáci. A skoro každý druhý, třetí dorostlý byl ve městě. Některý dýl, jiný jen na krátko. A tím to snad. . . Někteří are také mluví tak trochu po horácku; ale těch je máloi My totiž nejsme žádní »buláci«, jako ti od Domažlic. —.

— 57 — »To pozoruji,« vpadl host. >Na vás aspoň není pozorovati, že byste byl ze vsi.« . • »Já, prosím, také zdejší nejsem«, jal se vykládat hostinský. »Já jsem se sem přiženil. »Moje« je zdejší. A z naší rodiny jenom ona tak trochu některá slova protahuje a prozpěvuje. Ale i »moje« byla dlouho ve světě — v Plzni, prosím, kde sloužila a kde jsem si ji namluvil.

A když pak se jí zastesklo po domové — ona tu totiž sdédila baráček a kousek políčka,. tedy — prosím vás! — co pak má člověk dělat? Pro živobotíčko dá se jeden zmrzačit, jiný se plahočí po světě a já jsem zalezl sem do hor, odkud se patrně už věčně věkův nevyškrábu.« Prostinká zpověď ta, jak se zdálo, hosta nezajímala. Naslouchal jen na půl ucha. Když pak žvatlající hostinský na okamžik v proudu řeči ustál, aby si pooddechl, optal se host velmi živě: »A jak .pak tu žijete? Zdá se, že jaté tu spokojeni — šťastni . . .t »Ah, panečku,« spustil zase hostinský usedaje nyní za stůl na proti hostovi. »Jak že tu žijeme? ... To sám nebeský pán bůh ví! . . : Já říkám: bídně, skoro jako němá tvář . . . My tu jsme, jak už jsem přál, zapomenutý kout. O nás se nikdo nestará, jakoby o nás nikdo ani nevěděl. Na nás snad už sám pán bůh zapomenul , . . Sebe, našeho -představeného a dva, tři sousedy ovšem do toho nepočítám. Mně se vede, chvála pánu bohu, obstojně. Pankejty a paštiky ovšem nejíme — ale jíme přece, třeba bychom nemohli žádné peníze ukládat.,.

A ti jiní — ti se živí skoro jen kořínkami. Nebýt jahod, bezinek, hub a jiných božích darů, které rostou všady a pro každého, myslím, že by naše dědina v půl roce vymřela hlady, nebo že by tu nezůstalo nežli pět, šest duši , . ,« Smutný obraz, jejž hostinský prostými slovy rozvinoval o životě osadníkův, hosta dle všeho.nepoměrně vice zajímal. Naslouchal pozorně, a když vypravující na okamžik ustal, optal se dychtivé: >A jaký pak jest za takových poměrů lid? Jak snáší svou bídu?« »Ah, panečku — lid? Myslíte — naäi chudinu?« spustil hostinský. »Lid náš je jako beránek — jako pařezy — dřív by dal na sobě štípat. Naši jsou jako jehňátka. Ani se nepamatuju, že bych byl někdy někoho zaslechl postěžovat si. Každý myslí, že ani jinak být nemůže — že je všechno v nejlepším pořádku . . . A jen když nám pošlou exekutora — —< »Vám sem posýlají také exekutory?« vpadl živě host.

>Nu — ovšem,« pokračuje hostinský. »Takto jsme zapomenuti, ale na daně přece nezapomenou páni nikdy.

Však také vědí proč. Kdyby si pro ně neposlali, myslím, že by nikomu nenapadlo daně odvádět Jen exekutor pomůže — a někdy ani ten ne l Prosím vás l Některý z těch chuďasů, který má baráček a třeba po dva, tři korce políček, nevidí mnohdy po-celé měsíce ani vindry. A daň takový platit musí — toí se ví! . . . A tu byste měl vidět, jaký bývá u nás shon po penězích, když přijde exekutor.

Jeden běhá k druhému, aby si vydlužil nějaký groš a žádný nemá — žádný . .. . Někdy se tu exekutor povaluje po celý čtvrt roku. Chodi jako bludná ovce z baráku do baráku a dá si vyplácet exekuci bramborami, mlékem, sýrem, ba i hrstmi žita neb ovsa — jen když něco vymámí, aby tu sám nezahynul .hlady ... A jenom v takových dnech lid náš pobroukává nebo si někdy i zahubuje; ale — aby to nikdo neslyšel . . . Jen jednou — myslím, i« to bylo před třemi nebo Čtyřmi lety — došlo k něčemu, co 5 , _ 59 — se tu u nás před tím nikdy nestalo a snad nikdy vice nestane . . . Exekutor výtah' naši paní bábě — Hatě Btšické kozu z chléva a přivlek' ji až do vsi. Ale lid se sběhl, kozu mu vyrval a div jej nestloukl. Někteří měli pro to opletáni — to víte! Ale když páni v krajském městě ty naše chudáky na vlastni oči viděli a když i exekutor přál, že se nebál a že to všechno byl nejspíš Spás, poslali je páni zas domů a ještě jim dali pár grošů na cestu . . .« »A mnoho-li pak asi daní odvádí celá obec?« optal se host využitkovav okamžik, jehož vypravující potřeboval k pood dechnutí.

>Mnoho-li daní? Celá obec?« opáčil váhavě tázaný, jakoby se rozpomínal; leč hned na to dodal: »To já, prosím, nevím — ale náš představený to ví. Až dnes večer přijde, zeptám se ho.« >Kdo je tu představeným? Je také chuďas nebo člověk mohovitý?« otázal se opět host, ale jen ledabylo, jako se ptáváme na věci nejlhostojnéjší.

Tázaný pominuv dotaz první, odpověděl pouze na otázku druhou.

>Chuďas?« opáčil s mírným udivením, načež živě pokračoval: »To snad ani nemůže býti, aby byl někde chuďas představeným . . . Prosím vás! . . . Kdož pak by mu svěřil daně? A jak pak by s ním páni . . .? Nu, náš představený mezi námi i mezi pány všeobecné těší se důvěře. A také jí zasluhuje; jet mezi námi jediným, který je — jak se říká pořádné^zazobaný . . .« »Tedy člověk mohovity!« vpadl host lakonicky.

»Ovšem, ovšem,« zní odpověď. »Má pěkný stateček, hezký kus poli a na hotovostí také pěkný groš. Mimo 60 — r to — včera nebo předevčírem se pochlubil — ukládá i v záložně městské.« >Aj, ajl« připomenul host s líčeným udivením.

»A na mnoho-li byste tak asi jmění jeho páčil?c >Ah, to já, prosím, také nevím,« odpovídá hostinský; ale povídá se, že má přes tři sta korců polí — a jakých l Nejlepších v celém okolí . . .« »Kde však, kde?« vpadl neobyčejně živě a s přízvukem nedůvěry host. »Zde v té pohorské kotlině přece nemohou býti žádná výborná pole.« »Ovšem, ovšem,« přisvědčil hostinský. »Zde se daří len oves a na nejvýše ječmen. Ale pole našeho předstajeného jsou asi hodinu cesty odtud — v dolině pod vomy . . .« »Jakže!? Vy tu máte i lomy?!« zadivil se host.

»Ano, prosím — žulové,« zní odpóvěd. »Aleteduž se v nich neláme asi po deset let. A pozemek, na němž se začalo lámat, patřil před lety také našemu představenému.« »Totě tedy boháč,« připomenul host, ale hned se zase optal: »A což? — Jakým pak jest takto: co do vzděláni — do povahy?« Hostinský pokrčil ramenoma a tvář jeho jevila mírnou rozpačitost; po chvíli však se přece vyznal dosti upřímné: »Hm, takto není žádný písmák, ani mudrák. Co mu páni nařídí, by udělal, to udělá — a má svatý pokcj B pány i s celým světem •. . .« »Ale já myslím,« ozval se host, »je-li poctivý, dobrý atd.« »Poctivý?« opáčil zase skoro rozpačitě hostinský a po chvíli doložil: — 61 — »Nu, do svědomí člověk člověku nevidí; ale já ) myslím, že poctivý je ... A do'brý-li? Nu, já si na něj stěžovat nemohu. Mně zrovna neublížil, leda — — ale jiní — —< / Po té se odmlčel, jako by byl napověděl více, než-li se sluší. Ale když host neodpovídal a jevil skoro až lhostejnost, pokračoval po krátké pomlčce tímže tonem jako dříve : »Mimo to je tak trochu držgrešle, jako by měl kapsář na tři uzle zavázaný. Nuzák a žebrák k němu nesmí a přijde-li, musí dlouho a hezky ponížené prosit, než-li mu hodí krejcar ... Za to paní představená — ah, to je zcela jiné stvoření! Ta byla ve světě — zná lidi a ví, co a jak . . . Ale ta je zas marnotratná parádnice. Peníze okny vyhazovat bylo by jí nejmilejší . . .

Někdy je sice prudká, příkrá, divoká jako saň . . . Křičí, hubuje, vyhrožuje ba nadává jako chlap; ale když ji; zlost přejde,.není lepší ženy nad paní Brigittu. . .< >Aj, paní Brigitta ?« uklouzlo mimoděk hostovi, jenž si připomenul, co byl před chvíli proti své vůli zaslechl. »Ta rázná žena, která svému muži nikdy v ničem nebránila, ani když jí byl nevěren a která by i vlastního muže, kdyby jí chtěl v něčem překážet, bez rozpaků' se světa zprovodila ?< Hostinský a udivením naslouchal» »Vy znáte naší představenou — naší paní Brigittu9«.

optal se dychtivé. . , Host váak na dotaz ten přímo neodpověděl, nýbrž lodabylo podotknul: »Zamilované —• váánivé zamilované ženy jsou všeho schopny, i —. 62 — ( »Jak?!« zadivil se hostinský. »Vy víte i to, žfc paní Brigitta — —« Ale i tentokráte nedořekl, jako by byl napověděl více, nežli se slušelo.

Host chvíli mlčel pohrávaje si nožem a dívaje se lhostejně na hostinského, jenž zase nevěděl, jak zahájiti znovu řeč.

»A kromě představeného není mezi sousedy nikdo mohovitý ?« optal se posléze zase host.

»Ah, ano. prosí m, c zní odpověď. »Máme tu ještě kmotra Votýpku a souseda Lopička. Z těch má každý asi tak pod třicet korců . . .< »A ostatní ?c vpadl host, jehož podrobnosti o právo jmenovaných dvou sousedech nezajímaly.

»Ostatní jsou samí chudáci — samí,« odpověděl hostinský tonem oné zvláštní soustrasti, jakou dávají na jevo lidé, kteří jsou se svým osudem v celku spokojeni, ale kterýmž ani ve snu nikdy nenapadlo někomu jakýmkoli spůsobem přispěti.

»A dřou se a plahočí jako němá tvář,« pokračoval po krátké pomlčce. »Ale což vše naplat! Za Šesták denně od božího rána až do pozdního večera, — pracujou-li pro jiného. Pracujou-li však pro sebe — na svém vlastním políčku, ve své vlastni domácnosti, nestojí mnohdy celodenní práce jejich ani za Šesták. A tu pak — aby ďas vzal člověka i s celým jeho živobytím !< »A za takových poměrů nebo lépe řečeno -— nepoměrů mohou býti štastni a spokojeni?« připomenul host chladnokrevné.

»Štastni?« opáčil chvatně hostinský, jako by teprve přemítal, co odpověděti. »Kdož pak, prosím vás, může říci: »Já jsem Šťasten l« Kdo nemá nic, chce něco; kdo — 63 — má málo, chce víc a kdo má mnoho, chce ještě víc . . j Šfastným není snad nikdo. Ale spokojeným — může být* a také je mnohý. U nás je spokojeným skoro každý. Nepamatuj u se, že bych byl někdy slyšel někoho naříkati Postesknout — nu, to ještě, ale naříkat nebo závidět, nebo — — ne, ne l My tu jsjne spokojeni. Každý víi * že jinak být nemůže — že musí být, jak právě je a kdyby se kdožkoli z nás rozkrájel nebo rozsápal, že to nikomu nepomůže . . . Kdo se tu narodil a nepřišel do světa, je každý se svým osudem spokojen. Kdo byl ve světe, ví, že jinde taky není žádný ráj, a byt si někdy i postesknnl, spokojí se konečně přece, když si připomene, že se mu jinde ve světě vedlo hůř než-li tady. Nejhůř je ovšem takovému, kdo sem přijde nechtě, proti své vůli — kdo tu musí být a nemůže jinam, kde se mu vedlo třeba dobře. Takový — nu, pro takového by bylo nejlépe, kdyby se beze všech caviků oběsil...c »A vy tu máte i takové ?c vpadl host před jehož duševním zrakem počínal se vždy jasněji vyhuppvati obraz o pohorském zákoutí, do něhož byl jen náhodou zabloudil.

»Poslali nám sem před nedávném jednoho z Prahy i oe Ženou postrkem,« odpověděl hostinský. »A tomu je nejkrušněji... Prosím vás l Orat, vláčet a dřít neumí. . .

A pérem si tu nevydělá ani na brambory...« »Dle toho tu máte tedy také něco od péra, není-liž pravda?« připomenul host poněkud úšklebně a nečekaje na odpověď přímo se optal: >A co pak, prosím vás, spáchal ?« Hostinský pokrčil ramenoma.

»To sám pán bůh ví!« odpověděl po chvíli. »Že nekraď, neloupil a nic takového, jak se říká »patného.

— 64 — nespáchal, víme. Ale co a jak se stalo — proč byl dvě léta v kriminále a proč nám ho sem přivedl četník s nasazeným bodákem, — ví jen on sám a jeho žena a náa představený. A od těch tří se člověk nedoví o tom všem ani zbla.« »Patrně je zdejší příslušník,« připomenul ledabylohost.

»Ovšem, ovšem — jinak bychom ho tu netrpěli, ačkoli nikomu neubližuje a jenom někdy v řeči si tak ledacos dovolí, co by nesměl slyšet žádný četník. Já ho ovšem dřív neznal; ale moje žena ho zná od maličkosti a povídá, že už tu nebyl přes dvacet a snad více roků .. .« »A čím se tu živí?« optal se host, jejž, jak se zdálo, záhadná tato existence více zajímala než-lí dřívější vypravování o představeném.« »Vypomáhá panu představenému, < odtušil hostinský.

»Ale prosím vás ! Kde pak se má představený nabrat pro něj práce l A tak mu nezbývá, než-li chodit po samotách a okolních osadách a posloužit každému, kdo co potřebuje . . .« »Jak to: kdo co potřebuje?« »Nu, kdo chce poslat někomu nějaké psaní nebo někam nějakou supliku a neumí — —« , >Ah tak!« vpadl živě host. »Patrně nějaký pokoutní advokát.« »Tak skoro— jako advokát!« přisvědčil hostinský, »Jen že není doktor a jak se zdá, váemu také nerozumí.

Náfi pan představený se a ním aspoň často pře a bádá a vždycky jej usvědčí, že nemá-pravdu •— že mluví jen tak do větru . . .« V, tom hostinský spožoroval, že host dopíjí.

Vyčkal, až host postavil vyprázdněnou sklenku'na stůl, načež vstal a sahaje po džbánku s úslužnosti se optal: — 65 »Ještě džbánek, neni-liž pravda?« Ale host zavrtél záporné hlavou.

»Děkuji,« pravil rozhodně. »Až večer; zatím se projdu trochu po vsi. « Po té vstal a sáhl po klobouku.

Hostinský však s něho nespouštěl zraku, dívaje se naft až nápadné upřeně.

»P/ejete si snad něoo?« optal se host, když se byl otočil k odchodu a spoaoroval, jak zkoumavě naň hostinsky pohlíží.

»Ah, nic, nic — prosím,« odpověděl hostinsky jaksi zaražen ; ale hned po té dodal nesměle : »Odpusťte, prosím ! Ale když jsem se tak na vás mezi řečí díval — a teď, když se dívám pozorněji, zdá se mi — že jsem vás jíž někdy viděl.« »Možná,« odpověděl host klidně, upíraje taktéž zpytayá zrak svůj na hostinského.

Tak postáli proti s.phě mlčky několik vteřiq, »Podivno,« ozval se posléae váhavě host; »i mně aa zdít, jakp bychom se byl» skutečno již někdy viděli, Ala nemohu ae «pamatovati, kdy a kde;« ale hned po tf živě a s. dorazem dodal; »NejstQ vy — Martin Rorejs 3 Berouna?« »Jsem, jsem,« přikývnul skoro s jágotejn hpstinffcý, «A vy — prosím, smím-li se ptát? Patrné také z Beroupa nabp — « »Jste-li vy Rorejs,« vpadl kvapně host přistoupiv blíže a podávaje hoatinakému důvěrné ruku, »jame stáři kam» rádi .... Já jsam Horyna.« »Jakže — Horyna? Václav Horyna!« zvolal hottijigky pQlřáaaje kamarádsky podanou pravicí. »Ah, můj ty min> 5 — 66 — bože! Povědomý jsi mi byl . . . Ale kdož pak by se prosím té, po čtyřiceti letech nadál . . .« »Já bych tě byl také nepoznal!« vpadl Horyna.

»Ani ve snu by mi nebylo napadlo, že tě dopadnu zde, kam jsem sám v pravém slova smyslu zabloudil.« »Ah, zabloudil — aezabloudil, vše jedno,« spustil, rozradostněly Rorejs. »Teď jsi tu a já tě nepustímRozumíš? Já — Martin Rorejs, kterému jsi býval nejupřímnějším kamarádem, kterého jsi i krmíval — — I?a matuješ se, jak's mi nosil chleba, opeky a buchty do školy? . . . Ne, ne — at jdeš, kam chceš — at jsi, co jsi — teď jsi můj a já to před týdnem nepustím. ..< »Ale dovol, kamaráde, c připomenul klidně Horyna.

»Proto jsem se ti nepřiznal, aby's mne tu držel jako vězné a při tom mi do očí vyčítal, čím jsem ti před čtyři* ceti lety ublížil — —« Hostinský jemné narážce té neporozuměl.

»Ublížil? Ty že's mi někdy ublížil?« zvolal zaražen couvnuv o krok a měře kamaráda vyčítavým zrakem i ale hned po té zase spustil: »Ah, ne, ne! Tot jen. žert. Však ty předobře víš, co a jak . . . A proto — chtěj nechtěj, musíš bytí mým hostem . . . Nebof — vždyt já dobře vím: jakmile se obrátíš k nám zády, jsi zase ten tam — a já tě nikdy více nespatřím . . .« »Nu, potěši-li tě, když tu zůstanu přes noc, nemám ničeho proti tomu, když mne i pohostíš,« pravil Horyna.

»Ale zýtra musím zase dále. Živobytí je krušné — to víš sám ... A u vás moje pšenice nekvete . . .« »A čim se, prosím tě, živíš? Smím-li se ptát?« otá žal se váhavé Mirtin Rorejs.

»Jsem cestující agent,« odtušil klidné tázaný.

— 67 — Sáhnuv do postranní kapsy, vytáhl svou notični knihu, rozevřel ji a vyndav na čtvero složenou listinu podal ji kamarádovi řka: »Podívej sel Přesvědč sele Rorejs vzal podanou listinu, rozbalil ji a chvíli se do ní díval; ale držel ji tak daleko od sebe, že by normální oko drobné písmo ani nepřečtlo.

»Nu — už přece jenom na takové věci nevidím,« podotknul poněkud teskným tonem vraceje listinu.

»Tedy ti aspoň povím,« odtušil Horyna. »Jsem cestujícím pražské firmy M. V. Farník a spol. — velkoobchod železářský ... A zde —« při tom ukázal v listiné na jedno místo, — »jest dotvrzení toho od pražského magistrátu i policejního ředitelstva pražského.« »Věřím, věřím,« přikývnul Rorejs, dívaje se, jak Horyna ukládá listinu do notiční knihy a zastrkuje tuto do kapsy. Po chvíli uspokojen připomenul: »Podle toho vede se ti tedy dobře —- jsi spokojen?« »Upřímně pověděno,« odvětil Horyna, »stýskat si zrovna nemusím; ale život můj jest přece horší, než-li se zdá. To věčné cikánování člověka časem přece jen omrzí.

Nezapomeň, že ženu a děti nespatřím mnohdy po čtvrt roku azavítám-li na den na dva dni domů, tu mne hned zase ženou do světa. A k tomu — kdybych mohl jíti, kam bych chtěl! Ale já mám přesně vytknutou cestu. Nemohu a nesmím do míst, kde bych vydělal —tam jest vfie už opatřeno, nebo tam pošlou jiného. Musím do míst, kde firmu živá duše nezná, kde nejsme nikým zastoupeni, kde nemá firma ani jediného zákazníka. A to ta svízel, která člověku všechno zhnusí . . .« Hostinský Rorejs naslouchal slovům těm pozorně.

V tváfi jeho, která jevila před chvílí upřímné rozradostnění, — 68 — .

srotilo a» cosi jako zklamání. Když někdejší kamarád domluvil, pokrčil ramenoma a váhavě, jako by se teprve TQZ* myslel, pravil : »Qvaem — pravda — každé řemeslo má svůj rezavý háček, za který stahuje s člověka řemínky. Já bych to své šenkýřování — to obskakování každého hlupáka — také někdy rád poslal ku všem čertům. Ale pomoz si !

Člověk jako já může být rád, že se vůbec zachytil. Nebýt mé staré, kelneroval bych snad doposud v některé bídné krčmě ; neboť z hotelu a pořádného hostince — jak mne teď vidíš — jisté by mne byl každý pán už dávno vypráskal. Nejsemt už k ničemu, leda k tomu, čím právo jsem . . . Někdy bych se, věř mi upřímně, — s chutí šém spojíčkoval.« Tak octli se oba staří kamarádi skoro proti své vůli v ovzduší smutných, ba trpkých vzpomínek.

U porovnání s ubohými lidmi, o nichž byl hostinský před tím neznámému ještě hostu vypravoval, zdá se, ž« ani oi), aniž starý jeho kamarád Horyna nemá vlastně žádného práva stěžovati si na svůj osud.

řjjcméně z několika slov, jež byli po vzájemném poznání se upřímně pronesli, .jest zí-ejmo, že spokojeným není ani ten, aniž onen a že každého z nich hryže nějaká nepříjemnost jeho stavu.

Není pochybnosti, že by si byli bez rozpakův jeát4 pa to a ono postěžovali; ale byli vyrušeni.

Z kuchyně zazněl fistulkový soprán : * Tatínku, tatínku!« volal» dgpra PurOí skoro »Eh, co pak se zase stalo?« ušklíbnul 99 nevrle volaný otec nevěda, má*H poslechnouti hlasu své dcery nebo zůstati u starého kamaráda.

~- 69 — Tento však, jsa již na odchodu» üBiflil rotßakftfn jeho konec.

»Zatím a bohem, dobrý Martine,« prarilj podávaje mu důvěrně ruku. »Až »e vrátím, dopovíme si — -^-»« »V hodině budou tu však už hosté,« vpadl hostinský.

»Tedy si dopovíme, až hosté odejdou,« odpověděl Horyna a vykročil.

Hostinský Rorejs přikývnul a doprovodil Horynu do předsíňky.

»Tatínku, tatínku!« zaúpěl fistulkový soprán plavovlase PurCí úzkostlivěji nežli poprvé. »Což pák mne neslyšíš?« Hostinsky se obrátil a pospíšil do kuchyně.

Horyna učinil ještě několik kroků a octnul se hostincem.

VL Slunce bylo se již schýlilo J&„zápa<la a prokmitalo již jen skrze stromoví lesa, kterýmž byl Horyna odpoledne prošel, nežli stanul na lysém temeně kuželovitého vrchu, s něhož se poprvé rozhlédl po osadě.

Ouval byl asi z dvou třetin již ve stínu. Toliko buližnikové pitoreskní stěny skalní nad výstavnějšími budovami nalézaly se ještě v plné záři slunce. Ploché a hladké části jejich odrážely matný reflex jako hnědě a rudě zaražená zrcadla, v kterýchž tu a tam leskne a třpytí se některý bod žhavě jako drahokam.

Horynův zrak přelétl nejprve skalní stěny; leč skoro oslněn obrátil se hned k partiím v šeru a ve stínu.

— 70 — A opět postřehl hřbitov nalézající se zpola ještě v slunečním světle, kdežto druhá polovice byla již ve stínu.

Nicméně ani tam zrak jeho na ničem neutkvěl, nýbrž přelétl skoro v nerozdílném okamžiku k protějšímu úbočí, jež nalézalo se již ve stínu úplně.

Na mírném svahu jeho bylo viděti několik samot, ku kterýmž vedly z osady klikaté, více méně příkré stezky.

Leč i zde nebylo ničeho, co by bylo zrak Horynův déle upoutalo.

Rozhlédli se jen a zaměřil po vozové cestě, odbočující z hlavní cesty, po které byl sešel do ouvalu, k vlastní osadě.

V několika vteřinách octnul se u prvního výstavnějšího stavení těsně pod skalními stěnami.

Byl to nepatrný stateček : domek se střechou krytou taškami, stodola, stáje a nevelký dvorek s hospodářským nářadím. Ale vše zvetšelé, zanedbané. I zahrádka, sousedící s dvorkem, byla spustlá.

Horyna nevěnoval skoro ničemu pozornosti a ubíral se dále.

Po chvíli octnul se u druhého statečku, nelišícího se od prvního nežli větší zanedbanosti. Jedna polovice starých vrat ležela opřena o stěnu; dvůr byl samá smef, vlastně nebyl ničím jiným nežli hnojištěm.

I zde byla malá zahrádka, ale podobně jako dvůr úplně zanedbána. * Nějaký staroch rýpal v ní líně rýčem, dobývaje něco ze země. Shlédnuv kolem se ubírajícího cizince, smekl zamaštěný a zaprášený širák. Zamumlav něco, opřel se o rýč a díval se za cizincem, až zmizel za živým plotem.

•• ; — 7i — •' Před oběma statečky až k potoku rozkládala se n&Vés: hrbolaté, směrem k potoku se sklánějící a přívaly vymleté prostranství.

Horyna chtěl je přejíti, aby se dostal k potoku, ale přece ještě učinil několik kroků původním směrem a zahlédl třetí statek v příční rozsedlině.

Zabočil k němu. První pohled jej poučil, že to nejspíše statek představeného — jediného boháče v osadě.

Výstavnost skoro překvapila. Vše nasvědčovalo, že zde vládne železná ruka vzorného pořádku, řízená hlavou, která ví, co chce. Obydlí bylo po jedno patro.

: Velký dvůr byl umeten a plný hospodářského nářadí. Ale vše bylo pečlivé urovnáno, jako by každá věc měla od dávna svá přesné vykázané místo. Uprostřed dvora trčel do výše obrovský holubník; pod holubníkem1 ležel velký černý pes a opodál plížila se právě zrzavá kočka.

V pozadí dvora bylo čtvero velkých stodol a za každou obrovský stoh obilí.

Horyna přešel podle nevysoké zdi, kterouž byl^dvůr oddělen od vozové cesty a spatřil i velkou podlouhlou zahradu, táhnoucí se asi na tři sta kroků dále. ' Překvapila jej nejen velkými ovocnými stromy všeho druhu, nýbrž i pečlivé pěstovanými záhony různých zelenin a pěknou besídkou v nejzazším pozadí na skalnatém výběžku, odkud byla volná vyhlídka na jihozápadní část ouvalu.

K besídce, která byla směrem k vozové cestě obrostlá hustým divokým vínem, vedlo několik ve skále vytesaných schodů.

Horyna přešel podle plotu, jimž byla zahrada oddělena od cesty, až octnul se na miste, kde cesta ve velkém _ 7S — oblouku vodla do příkrého vrchu. Zde stanul, obrátil se a teprve odtud viděl i do besídky — jen «si dv»o«t kroků vzdálené.

Spatřil v ni nějakou ženštinu t světle růžových šatech. Seděla na prosté stolici a hlavou k prsourn skloněnou a s rukama v klíně skříženýma. Na hlavě mola malý, patrně atlasový nebo hedvábný šáteček žbavé purpurové barvy se sněhobílým okrajem.

Žhavá barva Šátku upoutala pozornost Horynovu,. že postál déle, nežli by byl za jiných okolnosti učinil.

V tom ženština — bud náhodou nebo něčím vyrušena -*- nadzvedla hlavu a zrak její postřehl cizince.

.Vztyčila se a upřela naň zrak.

Horyna spatřil velkou, statnou, skoro majestátní ženu.

Výrazná tvář pravidelných, spíše ostrých nežli měkkých, ale nikoli nesličných rysů a snědě pleti připomíná fysiognomie hrdých, sebevědomých žen s neoblomnou vůlí mužatek.

Žhavé černé oko ze spod hustých řas sálá vášnivostí; leč kypré, smyslné rty jsou právě pevně sevřeny, čímž jeví tvář výraz skoro trpce bolestný.

Poněkud zahnutý, ale pěkně modelovaný nos, ze spod purpurového šátečku povykukující havranní vlas, nápadně husté brvy a energická, ale přece oblá brada —• vše prozrazuje ženu překypující životni silou . . .

A přece se zdá, jako by to byla vlastně fysiognomie, ve které se zračí neukojené touhy, cosi jako svrchované neuspokojeni a skoro až vzdorovité opovrhování životem a jeho slastmi.

Ženy tohoto druhu dovedou z pravidla rovněž tak vášnivé milovat jako nenávidět.

Leö tato žena» jak se z fysiogtiomie 0dá, doposud nikoho nemilovala, ba nesetkala se snad s ničím, co by ji stálo aa nenávist.

Tváf její fcdá se býti věrným zrcadlem srdce | ale srdce samo zdá se vzdoroviíé opovrhovati i vlastní beznaději.

Mimoděk Slehla duši Horynovou myšlénka, fte to — paní Brigitta, o které byl již slySel vypravovati* Zajímavá žena neposkytla mü však příležitosti, aby mohl myšlénky ave rofepřádati. První pohled její jej donutil k obvyklé zdvořilosti: smekl klobouk, jako smekáme před nenadále se objevivší osobou, která nám imponuje; Tvář ženy, které pozdrav ten platil, přeletí sotva pozorovatelný úsměv. Kývla sebevědomě, ba skoro hrdé hlavou, načež usedla a sklonivši hlavu nevěnovala cizinci nejmenší pozornosti více.

fíořýná Vrátil se cestou, kterouž byl přišel.

Ubíraje áě podle vrat státku, všimnul si malé tabulky s nékoliká úředními vyhláškami, kterouž byl poprvé přehledl, a byl tím utvrzen v domněnce, Že to škutéCně stáiék představeného, a Žena, kterouž byl spatřil, pani Brigittá.

Došed k návsi přešel ji n& přič a ubíral se chvíli po klikaté pěšince podle potoka proti proudu, ťo obou březích trčely vyhnilé, k jihu nahnuté kmeny zakrnělých vrb a jednotlivých oláL Na druhé straně břehu bylo tu á tam stavení: bídná chýže, spíše brloh ám než-li lidským obydlím podobná. Skoro kolem každé byla bud1 zahrádka nebo lučinka; tu a tam i políčko.

Několikrát chtěl Horyna přeskočit potok, aby se dostal blíže k stavením; ale přece šel dále, jako by byl jist, že musí dojíti k nějaké lávce.

Konečně k ní asi po pěti minutách došel. Byly to vsak jen dvě na přič přes potok položené široké klády bez zábradlí. Uprostřed trčela z potoka kolmo do výše kláda třetí, na které byla umístěná primitivní dřevěná kaplička s malou, sotva tři pídě vysokou dřevěnou soškou Jana z Nepomuku, koupenou patrně před mnoha lety na některé pouti a zde umístěnou.

Čas, dešt a vichry byly na ní již zůstavily zřejmé stopy brzké zkázy. Barva byla již dávno skoro úplně smyta; v záhybech dřeva bylo plno zaschlého prachu, plochy, vystavené větru a dešti přímo, byly rozpraskané; zrudlé, našedlé, tu a tam červotočinou prožrané.

Pouvadly věnec z horských květin, zavěšený na skobě pod kapličkou byl však důkazem, Že věnována byli někým sošce pozornost před několika týdny.

Horyna přešel přes lávku a teprve nyní spozoroval, že potok zahýbá zde poněkud k východu a že podle druhého břehu vede stezka nepoměrně neschůdnější, než-li po které se byl ubíral původně.

Za nedlouho shledal, že se stezka rozbíhá ve dvě.

Jedna vedla klikatě do výše na stráň jižní, kde bylo viděti po různu několik chýži, druhá dále podél potoka.

. Rozhodnul se pro cestu druhou. Po chvíli mu neušlo, že jest potok vždy hučivější a voda jeho rozpěněná.

Náhle zabočil kolem hustých vrb a spatřil před sebou úzkou příční úžlabinu, kterouž potok protékal.

K uchu jeho dorážel temný hukot vodopádu. Popošel tudíž ještě několik set kroků a shledal, že řiti se tu potok se skalní stráně.

Úžlabina táhla se však ještě dále. Po jedné straně příkré skalní stěny, po druhé méně příkrý zalesněný svah — 75 — pozadí pak úplně tmavé, jako by tam nebylo již žádného obydlí více.

Přes to vše popošel Horyna ještě dále. Náhle pozoruje, že se úžlabina rozšiřuje. Po chvíli zahnul kolem skalní stěny a octnul se na volnějším prostranství, v jehož pozadí spozoroval ještě jednu chýži.Hnkot vodopádu dorážel k uchu jeho již jen slabě a asi po stu krocích panovalo kolkolem hluboké tiffio.

Matný reflex právě zapadajícího slunce pohrával po nejvyšších výběžcích skalních stěn krášle je nevylíčitetnou, žhavě zlatou obrubou./Vše dýchalo večerní poesií lesnich samot . . , V tom utkvěl Horynův zrak na chýži, ku které se byl asi na dvacet kroků přiblížil.

Byla to původně chýže dosti výstavná, ale stářím již skoro napolo rozpadlá. Zčernalé stěny, úzká malá okénka, omšená střecha samé bejlí — vše zdá se nasvědčovati, že první vichr smete střechu a rozmetá celé stavení.

V pozadí chýže viděti malou zahrádku, za tou pak lesnaté úbočí. V popředí rozkládá se temně zelený palouk, přes který vede úzká klikatá stezka.

Horynův zrak -přeletí nejbližší okolí a utkvěl zase na spustlé chýži.

V tom objevila se v jednom z malých okének bledá, unylá tvář plavovlase ženy s azurovýma očima.

Horyna stanul překvapen a zaražen.

V bezprostředně následujícím okamžiku však tvář ta zase zmizela a Horynovi utkvěl v paměti jen celkovitý výraz.

Zdálof se mu, že shlédl právě jednu z nejsličnějších tváří ženských, jaké byl vůbec kdy spatřil: jemnou, néSnotí, táhnou a přece nevylíčitelně vážnou, ba truchlivou — tvář, kolem jejichž rtů pohrával bolestný úímftv hlubokébb žalu, v jejichž očích leskla se slza utrpení.

A přece áe tnu zase zdálo, že nebyla to tvář zachmuřená, ba ani zádumčiváj nýbrž čarokrásná tvář, v které se zračil bol usměvavý — tudíž tvář nojovQdnějaí.

Nenadálé objeveni se a zmizení tváře té v míst« ták osamělém — V okénku zpola pobořené staré chyže pÖBobilo i na otužilého a proti svůdnosti ženské obfněttého muže jako přelud.

Několik minut stál jako přimrazen, nemoha si prostý a přece překvapující výjev vysvětliti.

Mpzkem jeho zavířilo několikero výkladů rychle za sebou, ale žádny ho neuspokojil . . .

Konečné vykročil ä učiniv několik kroků, již již se domníval, že to byl přece jen jeden z oněch nevysvětlitelných přízraků, jimiž obraznost z pravidla jen ve snu děsívá neb okouzluje, když spozoroval, že byla ženština jeti od okna couvla, á spatřil — ač méně zřetelně — Cafokrásnou tvář její poznovu.

Byltě však i nyní ještě tak překvapen, že přešel podle chýže, aniž by byl, jak prostá zdvořilost kázala, pozdravil.

Připomenul si to, když už byl daleko za. chyží na palouku a ubíral se po klikaté stezce na zdař bůh dále ...

I poohlédl se ; ale nespatřil než-li chyži — a skoro se zastyděl . . . Chtěl se vrátiti; leč nepochopitelný stud mu v tom zabránil.

Šel tedy bezděky a bezúčelně dále, až spozoroval, že stezka zahýbá do skal. Za nedlouho shledal, že stezka — 77 — jde do výše a že ve velkém oblouku vede nejapiäe pře« nevysokou skalinu nazpět do ouvalu, z něhož byl vyšel.

Bylo mu to milé již z té prosté příčiny, že nemunil zase podle osamělé chýže.

Zrychlil krok. * Za nedlouho zabočil do úzké skalnaté úžlabiny a stoupal do mírného vrchu.

Po několika vteřinách spozoroval, že ústí úžlabina skutečně do úvalu.

Zrychlil tedy krok ještě více a za nedlouho stanul na pokraji úvalu a sice těsně pod hřbitůvkem na mírném svahu.

Slunce bylo již zapadlo. Cely úval byl stopen v magickém odlesku večerní záplavy.

S místa, kde se Horyna zastavil, byl volný pohled po celém ouvalu. Horyna postřehl nejen chatrč, u které byl promluvil s Erazímkem Bišickým, nýbrž rozeznal i hospůdku; nejen statek představeného a besídku, v které byl dle všeho zahledl paní Brigittu, nýbrž i náves, .přes kterou byl přešel, aby se dostal k potoku, ba i potok a lávku, přes kterou se byl ubíral.

Mimoděk těkal zrak jeho podél potoka nazpgt; ale osamělé chýže, v jejímž okénku byl zahledl oduSevnélou tvář krásné blondýnky, nepostřehl.

Ku hřbitůvku, ohraničenému kulovitým plotem,, vedlo několik širokých, přívaly vymletých schůdků.

Horyna po nich vystoupil. Octnuv se u přivřených jen vrátek, otevřel je a velel na hřbitov.

Těsně u vchodu stála prostá zvonice: praobyčejný vysoký kůl s malou dřevěnou věžičkou a zvoncem zvící prostřední tyfcve, — 78 — V prostřed hřbitůvku trčel do výše vysoký dřevený křiž bez Krista. Jinak nelíčil se hřbitůvek pranicím od prostých hřbitovů veských, leda tím, že příkře stoupal do výše.

Několik pozapadlých rovů bez jakéhokoli označení, několik rovů s prostými křížky bez nápisů a toliko asi tři nebo čtyry s nápisy a jen jediný hrob s prostým křížem z černé litiny bylo kromě několika smutečních vrb, břiz, akátů, šípkových a jiných keřů vše, čeho si Horyna o prvním rozhleďnutí všimnul.

Bezděčně zaměřil k nejbližšímu prostému krizi s nápisem a přečetl následující: »Zde odpočívá v Pánu zesnula Magdalena Pitrdlová — —« Dále nečetl. Před duševním zrakem jeho vyhoupla se herkulická postava komického »kachnohňáče«, s kterýmž se byl setkal před hospůdkou, a tvář jeho sešklebila se mimoděk k sardonickému úsměvu.

»Patrně žena nebo matka komického patrona — smrtihlava!« zamumlal a popošel výše k jinému kříži s nápisem.

Nápis všdk byl tak vybledlý, že nepřeslabikoval nežli jméno »Jeroným«.

I nápis třetího kříže byl naprosto nečitelný.

Popošel tudíž až k železnému kříži, jenž byl označen zlatým nápisem na černé půdě a přečetl následující: »Zde odpočívá Brigitta Semeradová, rozená Sukdolová.

Zemřela dne 18. února 1879 v stáří 87 roků.« — 79 —i ; ' Nápis ten:připamatoval Horynovi opět paní Brigittu.

Z nápisu samého nebylo však lze si domysliti, práchniví-li zde její kmotra nebo matka nebo docela matka jejího manžela, představeného, jehož jména nebyl doposud zaslechl.

Postál -u hrobu, jenž byl pečlivě obložen drnem a okrášlen několika květinami, několik minut, načež rychlým krokem opustil hřbitov.

' Sešed po schůdkách dal se po klikaté, ale širší cestě dále dolů do úvalu.

• Za nedlouho zabočila však cesta místo k potoku ve velkém oblouku k návsi a v několika minutách octnul se • Horyna zase na blízku hospůdky, z které byl asi před hodinou vyšel.

Cítil sice mírné unavení; přes to však zahnul na vozovou cestu vedoucí od hospůdky směrem opačným, nežli kterýmž byl sešel odpoledne do úvalu.

Cesta .šla z počátku dosti příkře do vrchu; leč po několika stech krocích byla nepoměrně schůdnější, nežli se z daleka zdála.

Horyna' ubíral se volným krokem dále, až dospěl k místu, s kterého zahledl ještě výše, poněkud od cesty vzdálenou starou chatrč a nedaleko ní zděnou nějakou kapličku.

• Nevábila ho sice ani kaplička, ni chatrč; ale šel přece dále.

Přešel ve vzdálenosti asi třiceti kroků podle chýže a dospěl posléze až ku kapličce, kterou obešel. Nespatřil v ní nežli zaprášený nějaký obraz, kterýž, jsa obrácen směrem k východu, nalézal se právě úplně ve stínu, vlastni skoro již ve tmě, tak že nebylo lze rozeznati, co představuj«.

— 80 — floryna nékolik okamžiků postál, aby se roíhledl i odtud po okolí; ale nepostřehnuv ničeho nápadního, obrátil se nazpět, aby sešel zase do úvalu.

Vracel se po téže vozové ceatě, kterouž byl přifiel.

Když však se přiblížil k chýži, zaslechl jemný ženský hlas zpívající přitlumeno dojemnou Mariánskou píseň.

Teprve nyní věnoval pozornost i chýži. Nelišila so od ostatních brlohovitých chatrčí, leda tím, že byla ae tří stran obklopena hustým, skoro neproniknutelným živým plotem a že bylo možno* přiblížiti se k ní toliko se strany jedné, kde byly dvéře a pouze jedno okénko, z něhož vycházelo již světlo.

Horynu nelákala však ani chýže, aniž světlo. Za* stavilt se jen, aby naslouchal zpěvu ; leč i z.pév po chytli umlkl. Horyna již vykročil, aby se dále ubíral, když ozval se zpěv poznovu; ale pikoli již dojemně sladce, nýbrž jásavě, jako když skřivánek vesele vzletné z jarního osení do povětří.

Hlásek byl jaspý, zvučný mezzosoprán a patrně schopen všech možných modulaci; nebot i trilek se mu podařil, jako když za řinkavého zpěvu skřivánka ozve se náhle v dáli pronikavé zacvrlikání sedmihláeka. Ale hned po té zněl hlásek vždy tlumeněji, jako by zpívající osoba se vzdalovala, až vyzněl v jemné štěchotání, jakými si vlaštovice před deštěm krátívají dlouhou chvíli.

V tom kmitnulo v nastalém již foru večerním po temné trávě podle chatrče cosi bílého, jako kdys náhle se vzedmuvší vítr poodvane kus bílého papíru.

Avšak hned po té bystré oko Horynovo postlehlo, že x bílé hmpty nebo látky, která y dáli nehybné leží, kmitá šerem večerním cosi jako dva jasně karmínové bodv «Tíoí velkého hrachu. . .

—— 81 — Z nenadán! bílý předmět zase změnil svou postel.

Jasně karmínové body zmizely; ale hned na to objevil86 l nedaleko jiný bily předmět, z něhož kmitají podobné jasné i karmínové body, jako před tím z předmětu prvního.

Horyna učinil několik kroků směrem k chýži. V tom jiskřící body zmizely a oba bělavé předměty jako prudkým vichrem odvanuty přemetly se skoro bleskurychle asi o dvacet kroků dále a zmizely též.

Když s« Horyna přiblížil k chatrči, nepozoroval kolem pranic nápadného, leda že přitlumený zpěv zaantval nyní z chýže. l přiblížil se k okénku, z něhoft vy* cházelo světlo, a nahlédl opatrně -do vnitř.

V prvním okamžiku vSimnul si stěny prime proti okénku, která byla bez ladu a skladu celá polepená rosličnými pestrobarevnými obrázky. V koutě na právo bylo viděti velká kachlová kamna, v nichž bylo zatopeno. Sta levo v popředí stál velký nepokrytý stář, na němž hořel kahánek, před kterýmž leželo kus dřeva a otevřený aavírák.

Poněkud dále od stolu seděla na stolici nějaká ženština, oblečená v tmavý čáro vitý šat — prosto vlaiá, vlastně s rozpuštěným dlouhým a bohatým vlasem tmavé barvy. Ruce měla v klíně skříženy. Jednou rukou něoo pevně držela, druhou to hladila. Při tom bzučela si právě zase přitlumeně jednu z nejdojemnějších Mariánských písni.

Okénkem do vnitř nahlížející Horyna neviděl však nežli ostrý markantní profil ženštiny: nieké čelo, dlouhý zašpičatělý nos a úiké rty. Brada dotýkala se práv* prsou, poněvadž měla ženština hlavu hluboko naklonéiMU.

Na pohled zdála se býti štíhlá, vlastně kostnatá, ba vy» chrtlá. Prsty ruky, kterýmiž předmět ve svém kUně Má« díla, byly nápadně dlouhé a přes nedostatečné Aattl alt«. 6 — 82 — bylo zřejmo, že jsou spise podobny prstům z vosku, nežli prstům živého člověka.

Chvíli setrvala ženština v nezměněné posici, toliko ruka v kline a rty se pohybovaly.

Náhle vztyčila hlavu a obrátila ji poněkud k okénku.

Horyna zahlédl podlouhlou, na smrt bledou tvář, jako z vosku — s ostrými odpuzujícími rysy, s temnýma očima skoro příšerného lesku. Bělmo i tmavé zřítelnice odlišovaly se tak nápadné, jako když člověk u zbožném vytrženi zvedá oči k nebesům... Úzké, pouvadlé rty oe pohybovaly jako v tiché modlitbě.

I přitlumená píseň umlkla. Ženština sklonila opět hlavu a hladíc předmět ve svém klíně, něco pološeptmo mumlala. ._.,_*.••,*»>••.< .

Horyna napjal sluch a zaslechl nejněžnějším hlasem pronášené úryvkovité věty: : »Ach zlatouěku drahý, drahý . . . Jak dlouho. ..

Ach, bože, bože I vždyt mám plné oči slzí — ani té nevidím ... Netřeš se ! Prosím tě, cukroušku l. .. A přece není, není pomoci. . . oh!« .. .

V tom se ženština prudce vztyčila a Horyna »patřil, i« drží levou rukou za uši velkého sněhobílého králíka, • červenýma očima. Vyzvedla jej, podepřela zadek druhou rukou a přitulivši jej k polorozhaleným ňadrům, začala jej líbati, mluvíc k němu blabolivé, jako nezná matka ku svému jedináčkovi.

Teprve nyní všimnul si Horyna, že to ženština velké postavy, trochu k levé straně nachýlená, ba hrbatá.

Rozpuštěný tmavý vlas zahaloval sněhobílé zvíře skoro úplné ...

Náhle ženština králíka prudce od sebe odtrhla a drft chvíli u uši...

— 83 — Zvíře zatřepetalo zadníma nohama a zůstalo pak bez hnutí.

V tom učinila ženština pravou rukou nový, prudký pohyb. Popadla! dřevo u kahánku, rozpřáhla se a udeřila jím králíka vší silou dvakrát za uši.

Zvíře sebou několikrát konvulsivně škublo. Ženština je--hodila na stůl a zastřevši si oběma rukama tvíiř, klesla s přitlumeným výkřikem bolesti na stolici.

Po chvíli se váhavě zvedla, spustila ruce a zadívala se na mrtvého miláčka. Po několika vteřinách však je levau rukou obrátila na znak, roztáhla mu nohy a popadnuvší pravicí připravený zavěrák, začala je stahovati, bzučíc si při tom zase jednu z dojemných písni Mariánských.

Horyna mimodök couvnul. Zrak jeho zakroužil kolem a postřehl asi osm nebo deset bílých králíků, kteří se byli zatím, co se bez hnuti okénkem díval, k němu připlížili a nyní couvnutím jeho vyplašeni, prchali. . .

Teprve nyní nabyl přesvědčeni, že octnul se u pohorské »křálikárnyc a vysvětlil si i jasně karmínové body na bílé půdo, jež jej byly k chýži přivábily.

Pohodiv nevrle hlavou, že věnoval pozornost věci tak malicherné, přešel rychle na vozovou cestu a ubíral se volnějším krokem dále k osadě.

• Večerní záplava byla již úplně pohasla.

Obloha byla jednotvárně šedá, tu a tam vznášel se bilejií nebo tmavější obláček, místy prokmitala již celá skupeni hvězd.

X."--' Celý úval byl již stopen v Šero, jež čím hlouběji od obzoru, tím bylo tmavší a nejníže splývalo aspoň r některých místech s temnem* bezedná. Tu a tam prokmitala šerem i temnem jednotlivá, ale nečetná žlutavá 6* — 84 — světýlka z oken chýží, což dodávalo mlhavé krajinářské silhouetté Evláátníbo půvabu.

Horyna rozhlédnuv se plaše a jenom ledabylo po krajině, sestupoval po příkré, místy vymleté, místy kamenité cestě nad míru opatrně a zabýval se v duchu zcela jinými věcmi nežli prostými výjevy, jichž byl před tím více méně bezděky očitým svědkem.

Neschůdnost cesty za večerního aera byla příčinou, ž« k cesté dolů potřeboval více času, nežli když stoupal do výarj ale asi po čtvrt hodino octnul se konečně zase před hospůdkou a bez otálení vešel.

VII.

Hospůdka nebyla však více prázdnou, jako když byl poprvé překročil její práh.

Oba stoly, na nichž na každém stála nevelká petrolejová lampa, byly obsazeny jako za mimořádných případů.

Jediný pohled Horynu poučil, že sešlo se v hospůdce väe, co v chudičké osadě mělo nějaký přebytečný groš, jejž bylo lze vynaložiti na vypití jednoho nebo dvou litrů piva, při čemž naskýtala se i vzácná příležitost, býti přítomnu v hospodě, když do ní zavítal také cizinec, což mohlo býti právem pokládáno za svátek osady.

Společnost byla, jako z pravidla všady po Čechách, i jinde, rozdělena ve dvě skupení.

U stolu výhodněji postavěného, za nímž byl Horyna asi před dvěma hodinami pojedl, seděla thonorace«, za druhým stolem pak »plebejcic, ačkoli onino od těchto zevnějškem svým na nepatrnou výjimku v podstato skoro ničím se nelišili.

— 8B — Vylíčiti pérem obraz, jak jevil se oku Horynom, když překročil práh, jest přes všechnu jednoduchost a všednost jeho přece jen naprosto nemožno.

Horyna všimnul si především znaku nejnápadnějšího: osmahlých tváří drsných rysů.

U stolu »plebejců« právě mlčeno. kv Když se Horyna objevil na prahu, obrátily se hlavy a zraky skoro všech k němu. Toliko jeden, jöni si pravé zapaloval dýmku, věnoval pozornost dýmce.

U stolu »honorace« šeptáno a mluveno i hlasitě.

První slova, jež zalehla k uchu Horynovu byla: »Visa čtyřicet krejcaru . . .« Hránoí tam v karty.

Horyna postřehl za stolem tím také dvě osoby, s kterýmiž se byl již setkal: ohyzdného obra »kachňohnáče« a konterfaj Napoleona III.

Poslednější žmoulaje v ústech doutník seděl zády ku stěně obrácen skoro u prostřed stolu. Drže v ruce několik karet tvářil se právě rozkvašené jako náruživý hráč, jenž prohrává svou vlastní vinou.

Po levé jeho straně seděl »kachňohnáč«, ale nikoli T »domácím obleku«, jak jej byl Horyna poprvé spatřil, nýbrž v zapjatém kabátě temně zelené barvy a staršího střihu. Na krku měl modrý šátek na dva ledabylé uzly zavázaný.

V okamžiku, když Horyna vešel, byl se poněkud nahnul a dívaje se upřeně sousedovi do karet, zdál se přemýšleti, jak asi mělo by býti právě hráno.

Po pravé straně konterfaje Napoleona III. seděl asi šedesátiletý muž nápadně vychrtlé tváře. Oblečen byl v temně modrou kazajku s mosaznými knoflíky. Z části — 86 — byla kazajka rozepjata a bylo pod ní viděti našpinénou košili. Modrý, červeně pruhoyaný šátek na krku byl jen ledabyle kolem krku otočen; oba konce jeho visely až do polovice prsou.

Muž ten držel v dlani levé ruky skoro celou hru karet a dívaje se upřeně sousedovi svému do oči měl pravici tak nataženu, jakoby čekal, až mu dá soused jakýmkoli spůsobem na jevo, že přeje si, by mu byla dána ještě jedna karta. . i •, •..

Vše, co jsme byli právě naznačili, přehlédl Horyna skoro v nerozdílném okamihu, jakmile byl překročil práh.

Nemaje chuti, nebo neuznávaje za vbodné věnovati pozornosti i něčemu jinému, pozdravil obvyklým »Dobrý Večere a postoupil blíže ku stolu, za nímž seděla »honorace«.

Na pozdrav Horyna v otočila se 'poněkud u stolu' »honorace« zavalitá postava v temnomodré kazajce, v koženkách a se širokým opaskem. ' Horyna spatřil oddiulou, bezvousou, skoro do hnědá sluncem ožehnutou tvář s výrazem apathické zarputilosti a přece se známkami oušklebné potměšilosti.

Nízké, na zad sražené čelo, tupý nos, ježatý hnědý vlas, široká brada, bezvýrazné šedé oko se sporými, ač dlouhými řasami a skoro nepozorovatelnými, pfízrzlými brvami — vše markantní. .

Z pevně sevřených bezbarvých rtů visela krátki dýmka, ' p'enovka se stříbrným kováním a červeno-bílým střapečkem.

Muž ten, na pohled asi padesátník, neotočil se však na pozdrav, nýbrž jen k vůli tomu, by si mohl pohodlněji skrze zuby, aniž by dýmku vyndal z úst — odplivnouti.

Neboí jakmile byl výkon ten provedl, otočil se zase Iin4 . — 87 — ku stolu a zadíval se apathicky na kartu, kterouž byl »karty dávající« právě na rub položil před konterfaj Napoleona III.

Horynův pozdrav někteří, zvláště od stolu »plebejců« zdvořile opětovali. Jiní upřeli na cizince zrak, a jenom karbaníci a jim nejbližší pokračovali ve bře bez ohledu na nového hosta. ••-•«,••.•*'*•#•;•" Nežli však Horyna učinil ode dveří pět nebo šest kroků, přichvátal z venku hostinský a vzav jej za obvyklého důvěrného vítání, jakým vitává tento druh lidí staré kamarády, kolem pasu odvedl jej k vyhrazenému prou místu — mezi karbaníky u stolu >honorace«.

»Zde můj starý kamarád a bývalý spolužák, pánové, o němž jsem vypravoval,« švitořil, ukazuje kamarádovi na jedinou jefité prázdnou stolici, obrácenou lenochem směrem k oknu a dávaje .mu zároveň významným posuňkem na jevo, přeje-li si piva.

Horyna' přikývl a usedl mezi muže s pénovkou a vychrtlého starce, sedícího vedle konterfaje Napoleona III.

Karbanici, hrající »jednadvacet«, pokračovali ve hře, •jako by nebyli vůbec ničím vyrušeni.

Před vychrtlým starochem ležela již slušná hromádka desetníků a zlafáků. »Labeta« nebyla však dosud značná.

Horyna věnoval několik okamžiků pozornost bře; ale bylo pozorovati, že ho valně nezajímá.

U stolu »plebejců« byli zatím strčili hlavy do hromady a šeptali jen. Později dorážely k uchu Horynovu jen ůryvkovité, bezvýznamné věty nebo jednotlivá slova, kdežto karbanici provázeli hru úsečnými poznámkami, jakpby jen komandovali.

—• 88 —• Po obvili porozhlédl se Horyna i po ostatní spoleoÉOsti U stolu, za nejí byl posazen, a byl skoro překvapen osobou, sedící vedle apathického štětináče s pénovkou.

Byltě to stihlý a přece statný muž prostřední postavy; na pohled asi čtyřicátník a vzezřeni i chováni intetligehtniho.

Podlouhlá tvář pravidelných rysů, která bývala patrné druhdy až na kníry pečlivě holívána, jest zarostlá hustým, Černým plnovousem a má tím poněkud výraz vzdorovité ždívočilosti. Při bedlivějším pozorováni jeví VŠak tvář ta výraz trpké zádiimCivtístí jako tváře lidi, kteří trpivají dUŠeVně a žal i útrapy své tají.

Volně vyklenuté Čelo jeho jest vyšší a aiřší Čel normálních; nos nenápadný. Černé oči pod hustými brvami nasvědčují přes svou jiskrnost přece spise povaze trpné snivé nežli rázné, ohnivé a cbolerioké. Líce, pokud jich lze pro plnovous pozorovati, jsou vSak nápadně polapadló á sluncem jen mírně ožehnuté, kdežto čelo jeví plet skoro až jemnou.

Oblečen jest po velkorněstsku — v prostý, druhdy •nad dosti slušný, nyní již valně ošumělý černý áat nenápadného střihu. Košile na prsou z vesty po vykukující jest pečlivě zastřena širokými konci černého Šátku, jejž má na krku. Ale když se hápadněji v právo nebo na levo nahne, nemůže zabrániti, by nebylo viděti aspdň nepatrnou část košile — čisté sice, ale sflikované, Z ostatních hostu byl Horynovi nápadný jen ještě asi sedmdesátiletý, skoro úplně holohlavý stářeéék — •tichoučká, zdánlivě zamlklá a na pohled vetchá postavička, aedicí vedle zádumčivého muže inteligentního vzezření.

Bezvousá tvář nejvšednějších rysů jest rozbrázdéna oWCémýmí, vzájtmně se protínajícími vráskami. Nahnědlá, oistr jako připlesnivélá kůže zdá se bytí na kostech jen <?> — 89 — přilepená^ Nápadně velký baňatý noa a bezbarvé žmoulavé rty dodávají tváři výrazu přiblblosti; ale oíhavý pohled oiíýeb šedýéb oči jest zároveň důkazem, že nepatři vetchý ataftfek nikterak mezi lidi, o nichž běžná fráze tvrdivá, že »jsou na hlavu padli«.

Oblečen jest stařeček jako muž s pěnovkou : v temnomodrou kazajku s mosaznými knoflíky a v žluté koženky; ale místo opasku má pouze Špinavý starý řemen.

Co do roztiosti fysiognorriíí byla se tudíž sešla spöleftnoat dosti zajímává a fysiognoiňik byl by zde mohl konati zajímavá studia. Nicméně Horyna, jediný z éelé spóleíňóoti, jejž hosté zajímati mohli, nevěnoval fysíognomiím jejich než-li pozornost povrchni.

Přehlédnuv společnost, díval so mléky na brd v karty, pak mü hostinský přinesl pivo, napil se s chutí á zůstal ňémým pozorovatelem.

Neušlot mu, že jest obvyklé zábavě přece jen poněkud na překážku.

Celá společnost jevila z počátku jakousi škrobenost, nesmélost, ba skoro možno říci sklíčenost. Karbaníci, jak se na »honoraei« sluší, snažili se sice chovati jako kdy jindy; ale bylo přece zřejmo, že si činí poněkud našili, žfe chovají se a mluví jaksi strojeně, by si před cizincem — neškodili.

Poněkud trapný tento stav potrval déle půl hodiny, a jenom znenáhla ustupoval zábavě vždy nenueenějál.

Z počátku trhané, ledabylé poznámky byly vždy souvislejší. Mimo to oslovován ten neb onen i jménem nebo pronesena charakteristická nějaká poznámka, z které bylo lze souditi na stav neb povaauu ——— 90 ——— -..-•..-•• Horyna v brzku se dověděl, koho má před sebou.

Apathický štétináo s pěnovkon, jenž každou třetí, čtvrtou minutu virtuosné skrze zuby odplivoval, byl představeny — Petr Mihulka: nemluva v nejvlastnějším slova toho smyslu; neboť v půl hodině nepronesl vioe než-li asi dvacet slov, jež však jen line vyhuhňal, jakoby mu ostatní společnost vůbec ani za řeč nestála.

I když byl přímo osloven a donucen odpověděti delší větou, dal si vždy na čas, jakoby o odpovědi dřivé zrale uvažoval. A když pak přece huhňavé zamumlal, pronesl vždy jen několik slov a věty nedokončil, jakoby se byl teprve při mluvení rozmyslil, že otázka přece jen 2a jeho odpověď vůbec ani nestojí.

Když zaslechl Horyna poprvé jméno Mibulkóvo' v* spojení s hodností jeho občanskou, připomenul si, jak přirozeno, mimoděk paní Brigittu a vše, co. byl o ní a manželi jejím již zaslechl.- ; • . * Pochopil, že statná, zdravim kypící žena neměla nejmenší příčiny překážeti jakýmkoli spůsobem zahjtriietvi svého manžela, jenž budil spíše útrpnost neb aspoň apathii než-li sympatii. Zároveň bylo Horynovi jasno, že byla pani Brigitta také v právu, aspoň přirozeném, když nedala si tímto politování hodným vesnickým seladonem v ničem, co týkalo se její záliby, překážeti a byla v případu nutnosti odhodlána vzíti útočiště třeba ku prostředku nejkrajnějšímu.

Vzájemný poměr pani Brigitty a jejího manžela zdál se býti zcela jasný a zároveň přirozený. Pro Horynu nebylo aspoň nejmenší pochybnosti, že manželství to nebylo ničím jiným nežli obvyklé na venkově sloučeni dvou diametrálně od sebe se lišících povah bez vzájemné náklonnosti, z nichž každá jde z pravidla svou vlastní cestou i — 9.! — a jedna druhou jen jaksi trpí a snáší se s ní pouze ze zvyku, nebo z pouhého vzdoru.

Kromě jména i stavu nesympatického manžela zajímavé paní Brigitly dozvěděl se Horyna i jména obou starochú, o nichž byl již také z úst hostinského zaslechl nepatrnou, ale v celku zajímavou poznámku, že jsou vedle Mihulky v osadě občany nejmohovitéjšimi.

Staroch, »držící právě bank«, jak každou chvíli připomínáno, byl »kmotr Votýpka« — lysohlavý stařeček s čihavýma Šedýma očima pak »soused Lopíček«.

•-•" ••, Konterfaje Napoleona III. karbaníci jinak neoslovovali nežli »pane Matýsku«, kdežto muže inteligentního vzezřeni nikdo neoslovoval jménem.

»Kachoohnáče«' Pitrdla, jenž byl u stolu- kromě Horyny jediným divákem a jenom občas nějakou ne^ smělou poznámkou si ulevoval, jakoby pronášel. myšlénky své jen pro sebe, nikdo neuznal za hodná .osloviti přímo. Dle všeho byl ve společnosti zatím »pátým kolem u vozu«.

. Znenáhla začali karbaníci při hře vždy více jeviti charakteristické známky individuelní.

Představený Mihulka hrál flegmaticky. Vyhrál-li, přihrábnul širokou rukou výhru k sobě, probrál-li, odšoupnul prohru do »labetty«.

V apathické tváři jeho nikdy ani sval se nezachvél.

Bylot zřejmo, že mu na výhře nebo prohře několika desetníků nezáleží.

Kmotr Votýpka konal svůj dočasný úřad »bankéře« zcela dle pravidel vyškolených hráčů — chladnokrevně, ale zároveň s opatrností a pozorností, jimž sebe nepapatrnější nesprávnost nebo nedopatření hned tak neuklouzlo.

— 92 — Soused Lopíček naproti tomu zdál se býti každou, byt sebe nepatrnější výhrou potěšen a každou prohrou rozmrzen, což zračilo se vždy v jeho tváři tak zřejmé, že nepotřeboval potěšení nebo ro zmrzeni své slovy ani vyjadřovati.

i Pan Matýsek hrál vášnivě, provázeje skoro každé hnutí nějakou, z pravidla drsnou, ba příkrou poznámkou.

Vrtěl sebou, krou ramenoma, svrašfoval čelo a brvy, ušklíbal se a hned zase usmíval; krátce hrál z celé duše a téměř každým svalem své rázovité fysiognomie. Občas zaklel, ba i zahromoval; někdy uhodil pěstí -nebo karton tak prudce na stůl, že džbány a sklenice poskočily. Při tom bafal za dva a odplivoval přímo před sebe pod stůl, jak se zdalo» mezi vlastní své nohy.' ?.

Z veškerého chování jeho bylo zřejmo, že pro' hrává a že neví, na kom by si měl právem zlost svou vylévati.

Nejzajímavěji bral host íntelligentního vzezření. Hřál, jak se zdálo, z celé duše — napjatě, opatrně, skoro úzkostlivé. Z pravidla nejdéle ze všech kombinoval, než-li si vyžádal kartu, jakoby mu nemálo na tom záleželo, by buď vyhřál, neb aspoň neprohrál.

Výhrál-li, přelétl tvář jeho lehynký úsměv uspokojeni, prohrál-li, snažil se nevrlost, ale ještě spíše lítost svou zatajiti, což však se mu zřídka kdy podařilo.

ííejvíce však Horynu překvapilo, když postřehl, což všem ostatním ušlo: že muž ten hraje nepoctivě. Jednou zmizela z karet jeho jedna, jakoby bylá pod stůl padla.

Po druhé měl náhle o jednu kartu více, nežli mu jich bylo dáno a po třetí jednu z karet v ruce vyměnil za kartu jinou, jii měl patrné v klínft — 93 — Při tom počínal si tak obratné, že by zručnost jeho nebyla k necti sloužila ani výbornému eskarnotéru, nebot spoluhráči sledovali jeho hru pozorně, ba napjatě, jako by zručnost jeho v eskamotáži aspoň tušili, a přece ničeho nepostřehli.

Horynovi podařilo se to jen náhodou a to ještě jen tím spůsobem, že byl přece ještě jaksi na rozpacích, ne* klamal-li ho zrak.

Jinak hráno obvyklým spůsobem. Jednou prohrál ten, podruhé onen; ale v celku prohrávali přec« jen pan Matýsek a muž intelligentního vzezření.

U stolu >plebejoů« zatím pouze hovořeno. Z počátku jen šeptmo a skoro ostýchavé; později vždy hlasitěji a směleji, až pak rozproudila se i tam obvyklá, ovšem nehrubé zajímavá zábava.

Horyna, jenž věnoval pozornost výhradně karbaníkům, o stůl »plebejcůc valné nedbal a ani se tam neppohlédl.

Přaa. to nemohl zabrániti, aby nezaslechl některé úryvky hovoru.

Z počátku mluveno o ledačems,: jak byl kdojj dne?

v sousední osadě, jak jiný mlátil a ještě jiný po celý den lelkoval.

Kdosi se optal, co platí teď na trhu korec žita; jiný pověděl a první doložil, že by stržil čtyřicet zlatých, kdyby mohl prodat všechno žito, jež letos sklidil a jež mu přes zimu sotva vystačí k vlastní potřebě.

Povídáno též o komsi, jenž pytláci, a o kamsi, jenž pytlačil a nyní pyká za to v kriminále. Vypravováno také O zajících a koroptvích; ale Horyna nepostřehli nežli slova »oka« a »Ipruhje«, z čehož soudij, že to byjp pokračování rozmluvy o pytlačení.

~ 94 — I tabák přišel na řadu. Padlo několik mrzutých a nehrabe pochlebných poznámek o tabáku bavorském, z nichž nejcharakterističtější bylo zamručení kohosi: »Eh, tot aby teď člověk kouřil raději tu naši nat l < S tabáku přesunula se rozmluva na čísi kurník a vepříka v kurníku tom chovaného.

Vlastníku štětináče skoro až záviděno.

>0 masopustě vyplatí mu za něj kdokoli milerád třicet-zlatých,c připomenul kdosi.

Poznámka ta mola v zápětí čilý spor, stoji-li, či vlastně bude-li vepřík o masopustě státi za třicet, či za min nebo za více zlatých. ; Konečně spor rozřešen naivní a přece případnou poznámkou : »A scepeni-li mu, nedostane za něj ani zbla.« Horynovi neušlo, že ani většina »plebejců« nemluví žádným zvláštním nářečím horalů, což mu bylo důkazem, že byl okrsek hor vlastně již minul a že se nalézá y osadě, z které není do většího města daleko. Jednotlivá slova a fráse jako »pajmamkac, »bubač« atd., ovšem, všední hovor prostých lidi jaksi, ale nenápadně odlišovaly od řeči v městech a jiných osadách obvyklé.

Nepoměrně nápadnější byl přizvuk, jakýmž jednotlivá slova a především celé věty skoro z pravidla pronášeny. Poněkud podobal se zpívavému spůsobu z okolí Plzně; ale lišil se od něho drsností a především zvláštním, dutě drkotavým přízvukem, jakýmž pronášena zvučka >r«. Tak jako zde nebyl Horyna ještě nikde slyšel pronášeti zvučku tu a příbuzné jí vřískavé »ř«, jež z pravidla vyznívalo, jako když hádě zasyčí.

Osada byla tudíž skutečně, jak byl již hostinský připomenul, pouhým zapomenutým zákoutím, jež nebylo — 95 — sice bez jistých svých zvlášností, ale pfece se nelišilo valné od jiných osad na blízku větších měst. Obyvatelé přicházeli dle všeho ve styk s měšťáky dosti zhusta, kdykoli vůbec osadu opustili a vážili cestu nepříliš dalekou směrem od hranic zemských, kdežto naopak z měšťáků a vůbec z obyvatel okolních osad zřídka kdy někdo zavítal do polozapomenutého zákoutí, do něhož nikoho nic nevábilo.

Z hovoru u stolu »plebejců« Horyna také vyrozuměli že i cesta do Bavor, kterouž byl sám dnes pěšky vykonal, není obyvatelům nejen neznámou, nýbrž naopak —*•'•• že konává se z různých příčin dosti často. Zaslechli i úryvky zpěvavě drkotavé hatmatilky, jakouž se pohraniční prostý' lid bavoráky dorozumívá, a kteráž se od spisovného jazyka germánského liší asi jako hebrejština. - !

Úryvkovitý hovor od stolu »plebejcůc právo tak jako úsečné 'karbanické fráse u stolu »honorace« Horynu dlouho mihu nezajímaly, až posléze přece upoutala pozornost j«ho následující . rozmluva :.

i y »A, což ty, Hel ebrande,c ozval se kdosi, »proč pak ták koukáš přimračeně jako bobáč?c , ,»A po celý večer »ni hubu neotevřeš, jako by ti byla zamrzla, c dodal druhý.

>Á chvílemi s.e ušklíbáš.c doložil třetí, »jako by 's aepil ani piva, čibrž kyselou syrovátku ?« Všechny tyto tři vyzývavé poznámky proneseny tak .rychle za sebou, jako by je byl vlastně pronesl jen jeden člověk.

»Eh, nechtě mne U znělo v odpověď zvučným barytonem. >Vždyí vidíte, že mi není ani kůřno . . .« »Tu máš, tu máš l Zafejči ti z moji faječkyU na« bfsi M kdosi ochotně.

96 »Podejte mu tedy někdp drobet žhavého!« míní do» broduSoé jiný.

»Ne, ne — nechci !« odmítá baryton.

»Tadyhlenc je dohareöek louoe,« připomíná kdosi a hned na to volá : »Pane hospodo — prosím 'ich, aapálej nám tenhlenc dohareöek, aby si ho moh' Floriánek strčit do fajky !« »Hne4, lwe.d.« odpovídá hostinský, jenž právě chtěl do předsíně. Zastaviv se, vzal podávanou louč a chvfttaj dq kuchyně, by ji zapálil.

»Což sirkou -r- sirkou neehc,tf ?< táž* M jiný hlaa.

» Vidy f my víicci žhavého ani nepotřebuj em!« »Ne, ne — nechci l Nechtě tunel«. Qdp«?í4é Lfr^ toň odmítaví. i^',»Nu, nu,« míní kdqgi vyčítavě. »Jqn pak ae tak oauiklíboj, ja.ko by's nebyl * nás, a byl jed«n 9 jinAíehj?

»Eh, neoht« hol« pní káravě a zároveň ohlácboiifé drsný bas. »Snad si dělá na něeo extra myšlení —r- iaa4 N na něj a4kde nékUřá důoata ušklíbla, nebe mu drcená polívka a jahelnik blebtá jeité v žaludku.« Na poslední slova eelý stůl řehtavě se resesnqál, Smfch te.prve po chvíli znenáhla se tííil. •«&«»*« fcfr.í »Však jsem ho musil okurážit hned, jak přišel.« pzvaj se zase týž drsný bas, jenž byl před chví U mluvil.

»Zůstal u dveří a spad ^7 <"> ^Y1 vráti) domoj . . .

Teprv, když jsem naň zavolal: »Pojď přec FloriánkU vejá a nezůstávej u zápraží!« — šel a semhlanc- sj dřepnul a dřepí tu, jako by ho byl ňáký krucihnát přimrazil.« Zase salva řehtayého smíchu. '• : »Dejte mu někdo na hlavu hufia.tou vyzývá kdosi hlasem přehlušujícím smích.

— 97 — »Vždyí pak není venku žádná severije,« opravuje jiný taktéž hlasité, aby přehlušil vřavu. »Vždyt pak nemáme ještě ani palcovniky, číbrž chodíme ä nahatýma rukama.« Řehtavý smích trval ještě chvíli, načež se z na náhlá tišil, až zavládlo u stolů mlčení . . .

Dle toho, co byl právě slyšel, domníval se Horyna, Že jest Florian Helebrand, na kterého začala celá společnost tak vyzývavé dorážeti, jedním z oněch, kteří sloužívají z té neb oné příčiny vždy jen za terč vtipů, s kterýmiž skoro nikdo vážně a opravdově ne mluvívá, nebo-li — abychom tak řekli — »hromosvodem lokálního vtipu«, s jakýmiž se setkáváme z pravidla v každé, byf sebe menší osadě.

I obrátil se poněkud a přelétl plaše zrakem celou společnost; ale nepostřehl nikoho, jejž by byl mohl v duchu jako připomenutý »hromosvod« označiti.

Jediná osoba, která se právě nesmála, byl mladík asi čtyřiadvacetiletý, štíhlý a přece statný, sedící v koute a dívající se zasmušile před sebe. Výraz osmahlé, pravidelné, skoro sličné tváře, měkkých, abychom tak řekli, ženských rysů, byi příliá opravdový, než aby bylo lze se domnívati, že tato tvář vybízí ku vtipkování.

A přece tomu bylo tak — mladík ten byl Florián Helebrand, na něhož bylo před chvílí tak drsně a urputné útočeno.

»Nu, Floriánek není dnes od ničeho,« ozval se po chvíli mlčení kdosi, »to by bylo nejlíp, abychme šli raději vaickni k nám.« ^To tak, to tak!« odpovídá živě a vzdorovité jiný.

»Snad ne proto, že dnes kouká, jako by měl říkat na knize s brůlemi a neuničí ani říkat — —« Ándil míro. 7 ••— 98 — »A nebo jako by byl na hruběj mši,« vpadl jiný, »a ve špalíčku písniček nemohl najit písničku, .kterou právě zpívají, číbrž začal veselou o ďůčeti, které umí stejně se srpem i kusou.« I na ta slova ozval se smích, ale poněkud přitlumený.

»Nu, pravda, pravda,« jal se po chvíli jaksi vykládati drsný soprán. »Dokud byla pajmamka živa, bylo v dolenci i na hořenci hej l Paj mamka byla pořád jako na obrtlíku — tu kus chleba s máslem, tu i drobet bryndy ... V sednici v zimě teplicko jako v lázni...

Nu, tenkrát si moh' Floriánek tak ledacos vytentočkovat . . . Ale co je pajmamka na krchově — — Nu, nu, Floriánku, nevykládej ve zlé! Já to taky zkusil, když mi pajmamka zhasla, a za několik týdnů — kde nic tu nic a já musil jít vydělávat na cizí. Tehda mne sedlák taky někdy pře tah' žílou nebo řemenem, až záda celý týden svrběla; ale ty's byl voják, ty's byl tři léta v Praze, .tebe práskat nesměji, proto že se nedáš ... A proto Floriánku — to víš, nebožku pajmamku z hrobu neryhrabea . . . Kdo je jednou na krchově, je jako papírová zlatka, když ji hodíš do žhavého . ... Ta tam — ta tam!« Skoro elegický tento obrat rozmluvy byl přerušen zběsilým štěkotem dvou velkých psů, jenž se náhle ozval před hospůdkou.

Z hostů všimli si toho ovšem jen někteří.

U stolu »honorace« vzbudilo to však pohoršení pana Matýska, jenž byl prohráváním podrážděn. Mrštili kartami, jež držel právě v ruce, tak prudce o stůl, že se na vše •trany rozlétly a udeřiv pak po»ti o »tul, až džbány a — 99 — sklenice poskočily, zaláteřil, jako by nebe a peklo vyzýval na pěstíš.

Rázovitá tvář jeho zahořela hněvem, z jiskrných černých očí sršely blesky, když zasípěl: »Ke všem všudy krucihnátům! — Hospodo! — hospodo! . . . . Což pak ty bestie nemůžete roztrhnout !?c Hospodský Rorejs byl však hned na první zaštěknutí vyběhl z hospody. Z venku bylo již slyšet ruch a šum, .jako když se někdo s někým rve nebo někoho tahá a zároveň i hlas hostinského: »Což pak jsem tě neuvázal, ty mrcho l Kuš, kuš l Nebo tě dám rasu l« Ale nic naplat — štěkot je stejné zběsilý. Dva velcí hafani dorážejí patrně na sebe s neústupnou urputností.

Zatím v hostinci Brzdíčků Matýsek šermuje rozvztekleně rukama; ústa křečovitě se poškubávají a sipavě vyrážejí přerývané věty: »Však mu to říkám, Rorejsovi — aby do něj sto tisíc krucihnátů l' — že mu tu prašivou fenu Fišlifutri přece jednou zabiju ... To aby do takové hospody čert. . . Můj Kartuš je jako beran — toho já nedám.. .

Hrome! Proč tedy chlap říká, že svou fenu uváže, když přijedu . . . Ne, ne l Do soudného dne se tu neukážu l < • Hromování rozkaceného pana Matýska upoutalo pozornost všech hostů.

Někteří u stolu »honorace«, zejména staroch Votýpka a »kachňohnáč« Pitrdle snaží se Brzdíčka ukonejšiti. Ale každé slovo — jako bys do ohně oleje lil ...

— 100 — Brzdíček sípá a řve — tvář jeho jest zřejmým důkazem, že jest v svrchované míře rozzuřen.

Leč hospodský Rorejs jest patrně špatný znalec psů. Namáhání jeho rozvzteklené psy roztrhnouti a ukonejšiti, jest marné. Psi štěkají vždy zuřivéji, ba zača&té skoro až zběsile.

»Nu, tak mi tedy ke všem všudy hromům — někdo pomozte l« zařičel náhle pan Matýsek šermuje vztekle rukama ve vzduchu a povyskakuje celým tělem, jako by se chtěl a nemohl s místa svého hnouti.

Na ta slova, pronesená v nejprudčím hněvu, zvedli se staroch Votýpka, sedící po pravé straně a Pitrdle, sedící po levé straně páně Matýskově — jako na povel.

Každý z nich bére Brzdíčka pod jedno páží, by jej nadzvedli.

Vše to stalo se tak kvapně a skoro možno říci prudce, že Horyna mimoděk vstal se své stolice, jako by mu bylo napadlo, že překáží.

Co následovalo, překvapilo však jej ještě více.

I ostatní hosté u stolu »honorace« vstali. Kdosi popotáhl stůl trochu ode zdi — Votýpka a Pitrdle nadzvedli Brzdíčka a posadili jej opatrně na zem.

Avšak dříve než-li Horyna pochopil, co to znamená, sáhl Brzdíček oběma rukama ke zdi po jakýchsi špalíčkách a* hned po té smykal se, klapaje špalíčkami, s báječnou rychlostí po zemi ku dveřím.

Teprve nyní postřehl Horyna, že smyká se po zemi po pouhých pahejlech nohou . . .

Zamrazilo jej. Bylo mu, jako by mu byl někdo náhle hrdlo stáhl.

Rozvzteklený mrzák byl již dávno před hospodou, odkud zcela zřetelně zaznívalo sípavé a řičivé jeho hro— 101 — movánf, když Horyna jako v ztrnutl upíral ještě zrak svůj na práh, za kterýmž byl mrzák zmizel.

Nicméně po chvíli se vzpamatoval a usednuv naslouchal jako ostatní vřava před hospůdkou. Slyšel hlas mrzákův i hostinského, — první hubovavý a vyčítavý, druhý omlouvavýía konejšivý; ale slov a smyslu řeči nepostihoval. Slyšel vrčivý štěkot, později i rány a hned na to bolestné kňučení.

Ale vše to nemělo proň pro okamžik nejmenší zajímavosti. Před duševním zrakem vznášel se ubohý mrzák, jak jej byl postřehl smykati se po zemi.

Po několika vteřinách vřava, hluk, štěkot i hlasy před krčmou umlkly a brzo na to objevil se ve dveřích Matýsek Brzdíčků skoro s výrazem jásavé vítězoslávy v rázovité tvářil »Nu, však jsem ty bestie okamžitě roztrhl a utišil«, liboval si mumlavě, smykaje se rychle ke stolu.

Horyna opět» vstal, aby udělal místa.

Matýsek odhodil své špalíčky ke zdi a nadzvedl hlavu.

Votýpka a Pitrdle, kteří doposud stáli připraveni, by mu pomohli, vzali jej každý pod jedno paži, nadzvedli a posadili na místo, kde původně seděl.

Po té přiražen i stůl, jak byl, a ostatní usedli.

Tvář mrzákova jevila sice doposud rozčilení, ba rozvášnění; ale duše jeho byla upokojena »vítězstvím,« jakého byl právě dobyl.

Rozhlédnuv se uspokojeně kolem, začal si hladit a kroutit' své kníry.

»Nu — tak je — pšakrevl« mluvil na pólo pro sebe. »Já bych byl vzteky i samého Rorejsa roztrhal. ...

Kdož pak by mne dovezl domů, kdyby mi ta prašivá fena .._ 102 — Fišlifutri potrhala Kartuše ? A já to Rorejsovi vždycky říkám •— vždycky — —« »Ted už jen se více nezlobte, pane Matýsku!« chlácholil Pitrdle, jenž byl zatím ochotné sebral odhozené a rozhozené karty a kladl je před mrzáka.

»Vždy! já se nezlobím,< odpovídá Brzdíček snaže se dáti tváři své vyraz klidnější; ale sám hlas jeho ješté 86 zachvivá.

>Nu, víme, víme — vždyť vy,« míní skuhravé pan představený ukazuje dýmkou, kterou byl vyňal z úst, na karty před mrzákem.

»Hrát!?« vzkřikl mrzák, jako by se v něm zase bouřil hněv. »Všechno na světe — jenom ne hrát, pane představený l ... Vždyf byste mne dnes svlíkli z kůže« . .

»Z jaké pak kůže — he ? — co?« ozval se předvený. »Vždyť vy ani kůži — — — Co pak jste vlastně prohrál ? Šest — sedm — krej — —« Ostatní zamumlal a rozhrábnuv hromádku peněz před sebou jal se počítati, mnoho-K asi 'vyhrál nebo prohrál.

Ostatní učinili po jeho příkladu.

Po výměně výsledku zkoumání shledáno, že prohrál pan Matýsek něco přes šest zlatých a muž intelligentního vzezřeni tři zlaté a několik krejcaru.

Představený však vyhrál pouze čtyřicet krejcarů.

»Nu — za ty nekoupím své Brigitte ani zlatý řetěz,« zahuhňal s úšklebným opovržením. »A kdybych i — však víme, víme — —« »Paní Brigitta se vás neprosí — koupí si sama U odsekl mrzák kroutě si samolibě kníry.

• — 103 — »Nu, tak nehrajme!« míní představený shrabuje peníze a odepínaje opasek, aby je uložil. »Vždyí už je tak hnedle — jako když — to, to — —« Co chtěl posledními slovy říci, ovšem se nikdo nedomyslil. Ale hráči učinili po jeho příkladu : shrábli a uložili své peníze.

VIII.

U stolu zavládlo ono pólo tra pne ticho, jako vždy po náhle přerušené zábavě, když hosté nevědí, o čem novém by zahájili hovor.

Horyna, jenž byl až dosud hrubě ani nepromluvil, neuznal však ani nyní za dobré na něco se ptáti nebo vůbec řeč zahajovati. Pro okamžik zajímal jej mrzák Brzdíček, s něhož téměř oka nespouštěl.

Mrzák to po chvíli postřehl a ušklíbnul se ; ale nevěnoval Horynovi žádné pozornosti, nýbrž zvolal: »Tedy si něco povídejme !« »Ale co, prosím, pane Matýsku?« ozval se dobrosrdečné Pitrdle. ».Vždyť už sami nevíme, co bychom si už nebyli povídali.« »Vy nám však vždycky říkáte,« připomenul mrzák, »že nám budete jednou povídat, jak bylo v Praze roku 18é8, když vypukla revoluce — jak jste do toho bouchal, až se annděličkové v nebi smáli . . .« Ohyzdnou tvář starého granátníka přelétlo při slovech těch. cosi jako mráček 'nevole. Vycenil zuby, přikývnul ; ale hned po' té podepřel si pravou rukou hlavu, jako by se hroužil vzpomínky.

— 104 — »Nu, jak to tedy bylo ? Jak ta mela začala ?« dorážel po chvíli mrzák.

Ale.starý Pitrdle nebyl žádný vypravovatel. Co kdy povídal, nebylo vlastně žádné vypravování, nýbrž jen pouhé naznačení několika slovy. Posluchač musil si vše doplniti z vlastní obrazotvornosti.

»Nu — jak to bylo ?« počal po chvíli zvednuv hlavu a rozhlížeje se s výrazem pýchy po přítomných.

»Takhlenc to bylo: Stáli jsme ve dvoře — tam, kde kníže Windischgraetz, i\áš »komandýrendr« —vždyť přece víte a snad jste slyšeli . . . Bylo nás plničký dvůr ; . .

Ale čerchmant aby stál! Na hlavo medvědici, na zádech torniatru, šedesát ostrých patron v patrontaii ... Eh l to aby čerchmant stál ve dvoře v pravé poledne, když pot teče po tváři a celý mundúr se lepí na tělo, jako by byl z klihu — —« »A co jste tedy dělali, když vás omrzelo stát?« vpadl poněkud úšklebně muž inteligentního vzezřeni, jenž byl až dosud kromě nejnutnějších poznámek karbanických ani jediné věty jiného obsahu nepronesl.

Hluboko v důlkách zapadlé černé oko Pitrdlovo utkvělo nápadně na tázajícím se, jako by byl pronesl větu na prosto nepochopitelnou.

»Co že jsme dělali, když nás omrzelo stát?« opáčil po chvíli starý granátník napiv se a utřev si rukávem ústa; leč i hned začal rukáv utírat, jako by byl připomenutý akt čistotnosti provedl v návalu nepříčetnosti, a pokračoval: »Co pak jsme, prosím, měli — či mohl dělat?

Pefel byl: stát I ... A my stáli, at se komu chtělo nebo nechtělo ... Náš hejtman, dej mu pán bůh věčnou slávu l — mel k nám potom nějakou řeč — německy ...

— 105 — Já sic už tenkrát trochu rozuměl, ale ne moc a proto — — Tedy povídal, jako abychme každého sanovali, kdo je černý a žlutý a kdo není, ten že — — Ale kdo pak, prosím váa, po tolika letech ... Já už mám mozek jako řeaeto . . . Všechno se mi z hlavy vykouřilo — —c »A co se tedy dělo, když hejtman řeč svou dokončil ?< přerušil váhavě vypravujícího Matýsek Brzdíček.

»Co se dělo ?« zahájil starý granátník monotónně další vypravování. »Stáli jsme zas ... Kvery v piramidách — tornistry na zádech — huňaté medvědice na hlavách a šedesát ostrých patron v patrontaši ... A jak tu — at se zdráv s toho místa nehnu — jak jsem silák — já bych byl raději celý den dříví štípal nebo u některého kupce před krámem den a noc cukr nebo kafe ve velkém hmoždíři železnou palicí tlouk', než-li stát ještě hodinu sešněrovaný s medvědicí na hlavě, s tornistrou na zádech — —« »A s šedesáti ostrými patronami v patrontaši«, vpadl muž intelligentního vzezření, »jak jste už dvakrát vypravoval a nyní po třetí chcete opakovat.« »Pravda, pravda,« přikývl staroch a umrlčí hlavě podobná tvář nápadně se protáhla, jako by vlastního smyslu vyrušení přece jen nechápal. >Šedesát patroni A to prosím něco vážilo. Kulky byly jako můj nehet u palce — každá vážila nejméně tři a půl lotu . . . Ale — co pak, prosím, patrontaš! To bylo na řemenu . . . Ale kver, kver l Osmnáct a půl libry a několik lotu váhy. To, prosím, nebyl žádný špás — chodit s tím po Praze »habták« a execírovat a mířit a střílet l ... K tomu musil mít člověk hnáty skoro jako obr Goliáš — a já, prosím, Úkore hnáty míval a mám doposud — —« — i'JO -— Po té povyhrnul pravou rukou rukáv levé rnky a ukazuje chlupatý goliašsky hnát, pokračoval: »Nu arci — te<J už je to opravdu jen pouhý hnát bez masa — holá kost a kůže . . . Ale tenkrát bylo tady kolem celého hnátu maso, protože jsme se my granatýři měli v Praze dobře . . . Menáž arci byla jako všady bídná: polívka, flák masa a knedlík . . . Ale prosím vás, —• tenkrát si našinec jako voják pěkný groš přivydělal. Stěhovat se a nenajmout k tomu granatýry — to snad v Praze neudělal nikdo, kdo měl čest v těle a dbal o čest rodiny. A štípat dříví, skládat a nakládat zboží: bedny, sudy, — všechno ... A nebo tlouct cukr, kafe, zázvor, pepř a všechno, co se teď mele nebo tluče mašinami — všechno, všechno jsme utloukali v hmoždířích my granatýři — — A jak nás měli v Praze rádi — jak! V hospodě si.pořádný člověk neseď než ke stolu, kde seděl granatýr . . . Kanonýr byl protiva, rváč —• infanterista nafouklý grobián — hrobař — fuj ! před tím se plivalo a furbezňák — tomu se každý vyhnul na sto kroků — protože smrděl koninou. Jenom granatýr byl pravý voják — dobrý jako jehné, trpělivý jako beran a pracovitý jako — — Nu,, ať už tak nebo tak — ale granatýry měla Praha nejradši . .• . Holky se mohly po nás sfantit ... Já jich měl tenkrát pět najednou a ještě si mne dvě nebo tři nadháněry . . .« Po této vzpomínce staroch smrtihlav z hluboká si oddechl. Vypravování bylo jej poněkud unavilo. Hlava jeho skleskla do dlaně.

Z naslouchajících .tentokráte nikdo ani nehlesl. Věděli neb aspoň tušili, že staroch poněkud přepíná; ale v pod» statě bylo přece jen pravda, co po svém spůsobu nemotorně vypravoval.

— 107 — . , »Ale jak pak začala ta revoluce ?« ozval se po chvíli Matýsek Brzdíoek netrpělivé. »Vy to vždycky takhle nebo podobně zamluvíte.« »Jak začala ?« ujal se slova starý Pitrdle zvednuv hlavu a dívaje se s jednoho na druhého. »Takhlenc zadala : My tedy stáli ve dvoře — • my granatýři . . . Bylo nás plničký dvůr ... I bubeníci tam byli — všechno všudy — sakumpak! A kvery i bajonety v piramidách — toť se rozumí: ještě abychme byli měli ty klacky v rukou držet ... A jak tak stojím a koukám, slyším náhle »Habták!« . . .My tedy do »haptáku« — a už se ženeme ze dvora «— skrz projezd — před dům . . .

A před domem — v celé ulici, jak je široká, houf lidí — jako zed1 . . . Myslím si: »Aj, aj — co to asi bude ?

. .. Proč my — a proč oni ?«,... A tu slyším několik slov — buď že náš hejtman nebo lajtnant nebo kdo — a ňáký študent nebo kdo — — Ale než jsem poznal, kdo a co a jak — švih ! šavle se zablýskla a ucho — lidské ucho válelo se přede mnou na dláždění . . .

Zasmál jsem se ... Zdálo se mi, jako by se ještě na zemi třepetalo . . . »EhU pomyslím si: »Však ti zajde chuť třepetat se!« —• Obrátím kvér a napíchnu ucho na bajonet ... A rámus, křik, hulákání — — A my do toho . . . Ale ucho jsem někde ztratil . . . Nevím, jest-li hned, nebo — až když jsem poprvé vystřelil .. . Takový zmatek to byl... A tak to tedy začalo .. .< Z počátku skoro s komickým nádechem zahájené vypravování starého vojína učinilo závěrkem svým, jenž přednesen s rapsodistickou úsečnosti a ráznosti, na všechny přítomné hluboký dojem.

— 108 — Zraky všech byly neodvratné upřeny na starce, který mohl z vlastní zkušenosti vypravovati událost tak zajímavou.

Většina posluchačů, právě tak jako sám výpravovatel, dějinného dosahu události té sice nechápala; všichni však byli přesvědčeni, že se podobného něco neděje každého dne a že muž, jenž byl všeho toho nejen Očitým svědkem, nýbrž zároveň také spolupůsobil, ví zajisté jeStě tak mnohé, co by stálo za pozorné vyslechnutí.

Největší zájem vzbudilo vypravování to u Horyny, jenž je sledoval s očividným napjetím. Avšak když starý vojín domluvil a rozhlédl se sebevědomě kolem, jako by zkoumal, jaký dojem bylo líčení jeho učinilo, setrval i Horyna jako ostatní v mlčení.

»A co se dělo dalo, pane Auguste?», optal se po několika minutách mrzák Brzdíček zvědavěji než-li dříve.

»Co se dělo? Co pak se mohlo dít?c zahájil tázaný obvyklým spůsobem další vypravování. »Stříleli jsme, jak nám komandováno — postupovali a hned zase Couvali — nabíjeli a stříleli ... A tak to šlo —cdý den až do večera — —t »Ale což pak barikády?« ozval se zase Brzdíček.

»Barikády — barikády !« odpověděl staroch s jizlivým úsměvem. »Ty byly — tot se ví . . A právě barikády byly to nejhorší . . . Jinak bychme byli houfy lidu rozehnali v půl hodině . . . Ale prosím vás ! Postavte se před dům—rozumíte?—před dům, z kterého střílejí: z oken, z vikýřů, z každé skuliny ... »A střílejte, když nikoho nevidíte l ... To je to!. . . A my stali před domem ve frontě, tof se ví — a stříleli do oken, z kterých páleno na nás . . . Sklo jsme rozstříleli; ale z těch, kteří stříleli zcela po— 109 — ' hodině do nás, sotva někoho některá kulka jen olízla, neřku-li aby ho byla, jak se sluší a patří, překotila na bruch. ..« »Ale barikády?« vpadl netrpělivé mrzák Matýsfk.

>Nu — to jsem přec už povídal, že byly,« pokiačoval starý Pitrdle. »A to bylo to, co nám nejvíc překáželo . . . Postavte se, prosím, před takovou barikádu asi tak padesát kroků do fronty — a stůjte l ... Před vámi hromada kamenů jako zeď — nic než kameny, leda že někdy nad kameny vyčuhuje lidská hlava nebo ruka. ..

A zatím co stojíte a nesmíte ani pánu bohu do okna vystřelit —• protože není žádné komando — slyšíte před sebou s barikády: »Pif, pif, pif!« — vidíte kotouče kouře — slyšíte, jak vám kulky fičí přes hlavu a kolem vás — vidíte, jak tu a tam ve frontě padá některý kamarád ku předu, jiný se potácí — ten zařve, tam zas jiný bolesti vrní ... A stůjte a čumte na barikádu! To je to! ...

Ty barikády si na nás tenkrát čert vymyslil ... Já stál před jednou přes hodinu ve frontě. Kulky fičely, jako když je několik set píšfal v práci •— pes by se vztek', kdyby to poslouchal... A kver máš nabitý, bajonet na kveru — vztek ti rozpaluje krev — — A tak stojíš jako pařez — čumíš a nesmíš se hnout ... A když ti potom komandirujou: »Fällt das Bajonett!« a »Vor l« — jdeš jako beran . . . Před sebou slyšíš: »Pif-paflt Kulky fičí kolem tebe ... Z nenadání »Haiti General de charge — Feuerl« . . . Vystřelíš a nevíš kam ... A už je »Kehrt euch!« . . . Obrátíš se a běžíš . . . Kulky fičí za tebou. Některá se zaryje, jako mně, do tornistry; jiná. ti rozkejklá medvědici ... A za chvíli zas »Haltlc a »Front!« — a zas čumíš na barikádu asi sto kroků před tebou — jako na šajbu, do které nesmíš střelit . . • To — 110 — je to i ... Kdyby nás byli pustili, jak bychme byli chtěli, byli bychme to už nějak spořádali . . . Ale supernace je supernace l Člověk nesmí ani muknout, neřku-li, aby se opovážil poradit: jak a co by bylo — —« Vypravující poslední věty nedokončil. Ušklíblť se, jako by si byl připomenul mrzuty nějaký moment z vojenského svého života, napil se a po chvíli, aniž by jej bylo třeba znovu vybízeti, pokračoval: »A tak to šlo od barikády k barikádě! Nu — my granatýři, jak jsme byli nejlepší vojáci, byli bychme přece jen čerchmanta svedli, kdyby nám nebyly pomohly kartáče. Kartáčovala se skoro každá barikáda. Někdy i půl hodiny — a teprve, když ji trochu rozbouchali, došlo na nás: »Geoeral-chargel . . . Fällt das Bajonett! ... Vorwärts — Sturmschritt l . . .« Někdy jsme udělali »Kehrt« bez komanda. Ale konečně jsme přece přelezli jednu barikádu za druhou,', až byl konec.« »Konec ?« namítl tentokráte soused Lopíček. »Vždyt přece, jak víme, kníže Windischgratz Prahu bombardyroval.« »Nu — tot se ví — že bombardýroval!« odtušil Pitrdle. »Ale při tom já už nebyl. Já byl v ohni jen první den, když to začalo — až do večera . . . Potom jsem se jen válel po Malé Straně, kde jsme spali na slámo v průjezdech, po, chodníkách — všady, kde býk) místa.< »Ale jak pak jste se dostali na Malou Stranu?« ozval se Brzdíček. »Revoluce přece byla na. Starém moste.« »Ovšem, ovšem,« přikývnul sebevědomě starý Pi•trdle. »Pres vodu jsme se dostali v noci po ,šífpruku* za Poříčskou branou. Já byl mezi těmi, kteří mašírovali •rovna M vozem, v kterém vezli aa»tfelenou kněžna 111 — Wiudischgrätzovou přes .šífpruk' . . . Nu, nebyla to cesta veselá . . . .Šífpruk' sebou házel jako houpačka — před námi koně, za námi koně — jeden krok a už by byl člověk ve vodě . . . Bůh svědek, že jsem byl rád, když jsme byli přes vodu.c »A kněžnu Windischgrätzovou jste neviděl?« optal ae pan Matýsek.

»Neviděl, neviděl,« odpověděl upřímně starý vojin.

»Ale jejího pana syna, který byl raněn — toho jsem viděl na vlastní oči. Pani kněžnu — hned, jak byla mrtva, zapakovali — a hajdy s ní přes .šífpruk', aby byla i mrtvá v bezpečí ... Tu jsem tedy neviděl a jenom o ní tak ledacos podivného slyšel povídat. . .« »A co — prosím vás, co ?< optal se živě soused Lopíček.

»Nu, všelijaké křápanice, jak se povídají,« odpověděl starý vojín/ »Jako že přej byla zastřelena schválně, poněvadž držela s lidem . . . Ale prosím vás! Taková paní, která ani neví, co a jak — a držet s lidem l Co pak je jí do lidu ? Tenf je jen proto, aby jí — paní kněžně sloužil — a paní kněžna zase je proto na světe, aby si dala sloužit ... A jiní zas povídali, že přej knížete Windischgrätze na kolenou sepjatýma rukama prosila, by nedal střílet do lidu a on přej ji za to sám vlastní rukou . . . Ale — jak už jsem pral, samé křápa« nice . . . Nejmoudřejší bylo, co vypravoval náš vlastní hejtman, že kněžna Windischgratzová ještě jako dítě nabila vlastní svou matku, kněžnu Fúrstenberkovou, matku pana arcibiskupa pražského . . .< »To není — nemůže býti« zavrčel představený Mihulka rozhodně, — 112 — »Svou vlastní matku že zabila?!« zadivil se kmotr Votýpka.

»Ovšem, ovšem — svou vlastní matku,« dotvrzoval starý Pitrdle. »Ale ne snad vlastní rukou nebo jak . . .

Ona paní kněžna byla jen příčinou smrti své paní matky.

Když přej se císař Napolion ženil, byla v Paryzu — velká traktace. Na té traktaci byla i kněžna Furstenberková se svou dceruškou ... A jak tak jedí a pijou a hodujou — někdo výkřik': »Hoří!« A hořelo do opravdy . . . Celý palác byl už v plamenech. Kněžna letí z paláce; ale v tom přej si vzpomněla, že tam zapomněla svou dcerušku . . . Letí tedy do paláce — letí — — běhá z pokoje do pokoje — po dcerušce ani památky ... A tak tam kněžna zůstala — uhořela na troud ... A dcerušku někdo vynes' . . . Tak přej se to stalo. Pravda-li, nevím; já při tom nebyl.« »Pravda,« uklouzlo skoro mimoděk Horynovi, jenž byl až dosud pozorně, ale mlčky naslouchal.

Jediné slůvko z úst cizincových mělo za následek, že ostatní hezkou chvíli mlčeli, jako by čekali, promluví-li také on něco více. Teprve, když se nemohli dočkati, ozval se zase mrzák Brzdíček.

»A jakž, pane Auguste ? Co se dělo po revoluci ?« »Nu, potom byl konec — toí se ví!« odpověděl naivně tázaný. »Rebelanti dostali co proto, že na to věčné věkův nezapomněli — —« »A taky jim to patřilo!« zavrčel náhle s rázným přizvukem představený Mihulka. »Vzbouřit se proti vrchnosti l To tak l To je, jako by se u nás tady vzbouřili proti mně — hlavě obce, která — —« »U nás se takového něco nestane!« vpadl kmotr Votýpka.

— 113 — >A kdyby se stalo!« zavrčel představený. »Však víme, co a jak.. . Poslalo by se pro četnictvo — četnictvo učiní oznámení na hejtmanství, — hejtmanství pošle pro vojsko a za den a noc« — — »Bylo by u nás po vzbouření«, ozval se soused Lopíček. »Vojsko by nás obklopilo a ani myš by ne* proklouzla« ...

»Ani myš, ani myš«, přisvodčoval vrčivé představený vyklepávaje si pravé dýmku.

»Ale račte dovolit, pane představený«, ozval se konečná i mlčelivý muž intelligentního vzezření. »Kdo a proč by se tu u nás bouřil.« »Kdo a proč ?« opáčil rozhořčeno představený; nleihned sám odpověděl: »Proč by se bouřili, nevím, ale kdo by se asi bouřil první, na toho« —• •— »Jen dopovězte pane představený«, ujal se slova muž, jemuž právě odpovídáno a lehounký úsměv přeletěl zádumčivou jeho Jtvář. »Dopovězte: Na toho by se mohlo prstem okázat. . .« »A ne snad, ne?« vpadl skoro rozdurděn představený. »Nemohlo snad ? Nejste vy také jeden z takových buřičů, který by už dávno visel na šibenici, kdyby nebylo — nebylo« — — »Jen dopovězte i to, pane představený« odtušil klidně oslovený. »Dopovězte : »Kdyby nebylo dobrého, spravedlivého a milosrdného představeného pana Petra Mihulky, visel*by Kliment Vorovka již dávno ; ale nikoli na šibenici, nýbrž na nejbližší jedli, která by mu byla v cesté.« Upřímné nebo snad diplomatické toto přianání nebo správněji řečeno zalíohocení podrážděného představeného usmířilo.

atak 8 — 114- —. .

»Nu — tak, nu tak«, mručel nacpávaje si znovu dýmku a mžouraje po Horynovi, jakoby chtěl říci : »Vidíš l Tady jsem pánem jal« »Vždyf před nikým nezapírám«, ujal se po chvíli slova Vorovka, »že jsem rodné obci na obtíž a že jsem v celé obci jediný člověk, který by tu neměl býti ani trpěn. Já však za to nemohu. Já jsem se nevrátil z vlastního popudu, nýbrž z donucení. Ale choval jsem se doposud podle zákonních předpisů a doufám, že dříve nebo později, jakmile vy, pane představený, učiníte slavnému c. k. hejtmanství přiměřené a mně příznivé ozná* mění, bude obec zbavena břemena, jež ji tíží v mé osobě«.

»To se také stane l« zavrčel představený, jemuž nemálo lichotilo, že jej Vorovka několika slovy před celou společností do tak příznivého světla postavil, jako doposud ještě nikdy. »Ale kdy se tak stane, nevíme . . . Musíme vyčkat, až budeme tázáni . . . Obtěžovat slavné c. k.

hejtmanství přec nemůžeme.« Po té si zapálil dýmku sirkou, kterouž mu byl Vorovka rozžehl a ochotně k dýmce přidržel, kterýžto výkon sledovali všickni u stolu »honorace« mlčky.

Všeobecné mlčení trvalo pak ještě chvíli, načež pronesl něco mrzák Brzdíček, soused Lopíček odpověděl, kmotr Votýpka odporoval, Pitrdle projevil svůj souhlas-— krátce v několika minutách rozpředla se nejvšednější rozmluva, které se zúčastnili všichni. ..

vn. • Minulo asi půl hodiny.

Horyna, kterýž se nyní taktéž hovoru súčastnH, snažil se několikrát dáti rozmluvě určitější, věcnější směr, ale — 115 — marně. Bud na jeho dotazy odpověděno nejapně, nelto na ně vůbec neodpověděno a mluveno, co komu napadlo.

Konečné podařilo se mu všeobecné účastenství za chytit na udici, na jaké se lidé vůbec chytají: na zalichocení.

; Zalichotil! několika opatrnými slovy představenému, pochválil čarokrásu krajiny, zmínil se o dobré a snad i výborné správě obce a doložil : c Podle všeho, pánové, čeho jsem byl až dosud u vás svědkem a co jsem se o vašich poměrech dověděl, zdá se, že jste zde v odloučennosti od světa přece jen Šťastni a spokoj eni.c »To také jsme l« zavrčel přisvědčivě představený.

Votýpka a Lopíček přikývli a mrzák Brzdiček potutelné se usmál; jenom Pitrdle a Vorovka, jak se zdálo, nesouhlasili úplné.

»Pravda,« přisvědčil Vorovka. »Zdejší obyvatelstvo teši se nejvzácnější vymoženosti lidského ducha: nemať skoro pražádných nedosažitelných přání. A proto jest v jistém ohledu šťastno . . . Spokojeným být musí, i kdyby nechtělo — prosté proto, poněvadž by mu nespokojenost naprosto neprospěla. My zde žijeme v zapomenutém zákoutí, o němž náš vlastní poslanec na sněmu snad ani nevi. Obec odvádí řádně a správně daně — T celku přes 1500 zl. ročně, k čemuž přispívá pan představený asi 900 zlatými, pan Votýpka asi 300 a pan Lopíček asi 200 zlatými, tak že veškeré ostatní obyvatelstvo neplatí více nežli něco přes 100 zl. .. . Za to ovšem nedá se na všeobecný prospěch poříditi mnoho.

A tak tady nemáme ani školy, bez kteréž se zajisté můžeme obejíti, poněvadž jest nejbližší školní osada přes tři hodiny cesty vzdálena.« 8» — 116 — »Nemáme fary a vůbec žádného duchovního, poněvadž ae můžeme i bez fary a duchovního obejíti. Četníka spatříme u nás jednou za uherský měsíc a to zpravidla jen k tomu cíli, by prošel osadu, zastavil se u pana představeného, vyslechl, co je nového a aby zase šel, odkud přišel. Ostatně i bez četnictva a vůbec bez jakékoli jiné stráže bezpečnosti obejdeme se zde také. Osobni bezpečnost není totiž nikde tak vzorně opatřena jako zde.

Rvaček tu není, přepadat se vzájemně, nestojí nikomu za to a hádky a spory menší vypořádáme si mezi sebou.

Polní a lesní pych a především podloudnictví nezamezí na pomezích ani celé pluky stráží — a tak jest i u nás pohraniční stráž, aspoň pro nás zbytečná. ]£rátce slarni c. k. soudové a vůbec všechny ostatní orgány vládní ne« mají snad se žádnou obcí v Čechách tak málo práce, jako B touto. A jediné tomu dekujeme, že býváme tu zřídka kdy obtěžováni. Zde jest v jistém vzhlede pravý pozem ský ráj.c Vorovka, jenž byl mluvil s jemným sarkasmem a přece skoro patheticky, umlkl.

Vlastního smyslu z póla ironisující jeho řeči postřehl snad jediný Horyna. Ostatní s valnou částí řeči souhlasili.

Něco jim bylo ovšem temné a podivné, ale právo tato místa byl mluvící pronesl tak nenápadné, že zbyl jen celkový dojem — příznivý.

Horyna však již za řeči několikrát souhlasně přikývnul. Když pak Vorovka domluvil, ozval se, ale jen ledabylo : >Ale cesty do osady a z'osady máte přece pontkud nepohodlné.« Vorovka nadhozenému dotazu porozuměl.

— 117 — »Pravda,« pravil živo; »pohodlné nejsou — někdy, zvládlo v zimě a v době nepohody může si po nich člověk i dobytek važ polámat. Ale mají přeoe zvláštní výhodu. V celé osadě není pamětníka, jenž by mohl jako očitý svědek vypravovat o nějaké nehodě na neschůdných cestáeh, po kterýchž chodili a jezdili již před sto a více lety naši praotcové a po kterýchž snad budou jezdit a chodit naší pravnukové, aniž by komu jiného napadlo, než-li že jsou to cesty neschůdné. A kdož, prosím, má nám je opravit, nebo znovu, pohodlněji zřídit? Slavná vláda? Ta má jiných starosti a jiných výdajů. Či země — okres? Ah, můj ty patrone — ty mají rovněž jiné, naléhavější potřeby k vyřízeni, než-li dbáti o oesty, po kterýchž žádní okresní starostové a výborové, žádní poslanci a členové zemského výboru, ba ani žádní komisaři a vůbec nikdo kromě našeho lidu nejezdí? My toho také u svědomitém uvážení pravého stavu věcí ani od slavné vlády, ani od slavného sněmu, aniž od okresu nežádáme a žádati nemůžeme, poněvadž by nám bylo ode všech poukázáno k naléhavějším a dů tklivější m potřebám celku a my bychom zbytečně jen obtěžovali. My víme, že nám schází mimo to ledacos; ale my jsme spokojeni a trpěliví ve vědomí, že jest vlastně na nás, abychom si pořídili a opatřili, co pokládáme za vhodné a potřebné, — sami.

Avšak na to všechno při 1500 zlatých daní nemá a nemůže míti obec naše peněz.

»Podle toho,« připomenul nyní Horyna, »schází vám v pozemském vašem ráji přece jen něco, čeho máme nyní v Rakousku — dik národnímu banku, jenž má své stroje na bankovky ve vzorném pořádku — takový přebytek, že cítí se všady nedostatek* vám scházejí peníze.« — 113 — »Ovšem, oväem — peníze!« ozvali se někteří skoro na povel.

»My tu ostatně peněz ani neznáme,« vyložil Vo rovka. »Žijeme patriarchálně — něco za něco. A co se zpeněží, zpeněžuje se jen k tomu cíli, aby zmizelo v podobě dani z osady.« >Ah, proč pak nepomýšlíte na nové nějaké prameny výdělku?« optal se Horyna.

»Ale, pane — to je nesnadné,« mini starý Pitrdle.

»Jaké pak prameny? Kde by se vzaly?« »Měly prý jste tu i lomy žulové,« připomenu Horyna.

»Měly, prosím, měly,« odtušil živě Lopíček; »alf před desíti asi lety — a na ty bude náš pan Matýsek věoné vékův pamatovat.« »Tak?« uklouzlo Horynovi, jenž upřel tázavě zrak na mrzáka.

»To je prosím tak,« ozval se tento, by vyložil stav věcí. »Před desíti lety, když se proslýchalo, že železná dráha, jejíž nejbližší stanice jest od nás přes pět hodin cesty, povede těsně podle naší osady, přijelo sem kdysi z čistá jasná několik pánů, kteří začali celé okolí prohlížet a zkoumat. Povídalo se, že jsou to inženýři. Asi za dva nebo za tři dny našli, co hledali — žulové skály.

Pozemek patřil našemu panu představenému. Odkoupili jej od něho a asi za měsíc začalo se tam lámat — a pracovalo se asi po půl roku . . . Ale když pak začali stavět i' dráhu, shledalo se, že povede jinudy. Dovoz žuly ku dráze byl by stál v/c, nežli po dráze na sto a více m£ — krátce páni si vypočítali, že by jen prodělávali a nechali lomy i pracující v nich lid na holičkách..

— 119 — Od té doby a to už je přes deset let, nikdo si na lomy ani nevzdechne. < »Ale proč nepomýšlí někdo z vás na jiný pramen výroby?« ozval se zase Horyna. »Což pak tu nemáte praničeho, co by se dalo > z peněžit? Nebo — kdyby se vydlužila obec a sama něco podnikla? . . . Anebo kdyby tak nějakou výhrou zapadlo sem k vám tak zčista jasná — dejme tomu1 deset tisíc zlatých!« »Deset tisíc zlatých l« vzkřiknul hlasitě starý Pitrdle tprásknuy ruce.

I na ostatní, vyjímaje Vorovku a představeného, učinilo pouhé vyslovení částky té zvláštní dojem.

»Ale to, prosím není ani možné!« ujal se pochvíli slova Lopíoek.

»Proč pak ne? Štěstí jest slepé — zapadne někdy, kde se ho nejméně naději,« vykládá Horyna. »Vyhrát přec« může každý.« »Ovšem, ovšem,» přisvédčuje mrzák Brzdíček. »Ale jak pak vyhrát, když se nesází ?< »Tot arci něco jiného,« míní Horyna; »ale kdyby se štěstí zkusilo« — — »A mnoho-li pak, prosím,« vpadl starý Pitrdle, »musili bychom vsadit do lutrije, abychme vyhráli deset tisíc zlatých?« »Ah, obyčejnou loterii nemíním,« vykládá Horyna.

»Taková a podobná sum má může se vyhrát jen na los...« »A mnoho-li stojí takový los?« vpadl zase starý granátník, jehož výhra nad jiné dráždila.

»Sto, dvě stě zlatých.« »Ah!« uklouzlo beznadějně Pitrdlovi.

»Ale jsou také losy lacinější,« připomenul Horyna.

— 180 — Starý granátník, kterého již první udán! skoro omráčilo, poslední slovo přeslechl.

»Ne, ne — to není možné,« zamumlal.

»Hlouposti,« zavrčel nyní nevrle sám představený.

»Já mám také několik státních losů . . . Stály hezký groš a posud ani.. .« »Ale což kdyby jednou náhodou přece některý vyšel, pane představený?« odpíral Horyna s dosti nápadnou horlivosti.

»Nu — tedy by vyšel,« zavrčel představený. »Koupil bych- — ehl — darmo mluvit. . .« »Kdybych vyhrál deset tisíc nebo osm, nebo aspoň pět tisíc já,« ozval se starý Pitrdle, »vystavěl bych zde kostelík nebo aspoň kapličku.« »A já fáru,« dodal Lopíček.

»Já bych dal upravit všechny cesty,« prohlásil s« mrzák Brzdiček.

»A já bych koupil dceři statek,« prozradil Votýpka.

»Já bych dal vystavět školu, < připomenul Vorovka — patrně jen proto, by jako ostatní také něco pronesl.

»A já bych,« ozval se náhle rozhodně zvučný hlas od stolu »plebejcův«, kde byli hovoru pozorně naslouchali, »namlátil vlastnímu strýci, až by mu hřbet zmodral a sezelenal.« Zraky všech hostů od stolu »honorace« obrátily se ku stolu »plebejcův«, kde spatřili Floriana Helebranda, z něhož si byli soudruzi jeho asi před hodinou skoro šašky tropili, kterak stojí s rozjiskřeným zrakem a zatatou pěsti, jakoby se chtěl na někoho vrhnouti.

»Patrně je už trochu podnapilý,« připomenul pološeptmo Vorovka.

— 121 — Na slova ta odvrátili zase všickni své zraky od stolu »plebejcův«, jakoby Florian Helebrand vůbec ani za to nestál, aby mu věnovali pozornost Mladík také, jak se zdálo; o společnost u stolu »honorace« nestal. Usedlf a popadnuv džbán před sebou, jedním douškem dopil a dal si nalít jiný.

U »panského stolu« zatím panovalo chvíli mlčení, jež přerušil konečné starý Pitrdle, jenž přes všechnu nemožnost koupiti si velký nějaký los, mel přece jen největší zálusk na nějakou výhru.

>I já bych byl rád, kdybych někdy vyhrál aspoň stotičku,« zvolal s dětinskou upřímnosti.

»Vsaďte tedy, vsaďte l« vyzývá Horyna pólo žertem, pólo do opravdy. »Já aspoň také štěstí zkouším — —« »Vy taky ? A vyhrál jste už — vyhrál ?« optal se Pitrdle živo.

»Ovšem že a to několikrát — vlastně dost často,« vyznává se Horyna. »Ale až dosud jen nepatrné částky.« »Jen když aspoň něco I« zvolal starý granátník.

»Něco je vždycky lepši nežli nic.« »Ale teď jsem se rozhodl,« pokračoval Horyna tonem ledabylým, jakoby mluvil o něčem, oo vůbec ani za řeč nestojí, »zkusiti své štěstí také jiným spůsobem.« »Jak to, prosím?« optal se dychtivě starý Pitrdle.

»Zcela jednodufie,« vykládá tázaný. »Až dosud kupoval jsem jen losy rakousko, ale teď si také jednou koupím los — —« Nedokončiv věty, rozhlédl se ostýchavě kolem, jakoby dříve zkoumal, může-li dopověděti, načež polohlasí tě dodal: — 122 — > Paso van? — zakázaný l« zamumlal soused Lo pícek, v jehož očích kmitlo cosi jako pýcha, že zná aspoň poněkud podstatu cizozemských losů.

Horyna přisvědčil lehýnkým přikývnutím hlavy, řka : »A proto také jsem se jaksi ostýchal — —« »Ah l Mezi námi jste jako mezi svými!« vpadl mrzák Bozdíček.

»A zvláště když je řeč o paších,« připomenul Voruvka; »tady každý druhý člověk . . .« »Vím, vím,« přikývnul Horyna; »známf pohraniční poměry příliš dobře . . .« »U nás však jsme v ohledu tom bezohlední,« vyložil Vorovka. »Vímeť, že nás slavný c. k. erár, naskytne-li se mu příležitost, nikdy neBanuje, a proto není slavný c. k. erár také nikdy nikým sanován. Myslím, že byste sotva nalezl v celé osadě něco, co podléhá clu a nebylo by paSováno. Sám pan představený nekouří nežli pašovaný — —« »Pstl« zasyčel vrčivě představený, pohroziv prostořekému prstem, ale nejevě v tváři žádné nevrlosti, aniž hněvu.

»A co pak by se vám, pane představený, mohlo stát, kdyby to tak jednou propuklo ?< připomenul Brzdíoek, rozžehuje si sirku, by si zapálil nový doutník, taktéž pasovaný.

»Takto nic — nevídáno !« zamumlal sebevědomě Mihulka, přejížděje dlaní po širokém opasku. »Nejvejš pár grošů pokuty a snad i — —« »Suspendování či sesazení z hodnosti představeného,< doložil Vorovka.

»Nevídáno!« zahučel vrčivě představený. »Já už '• tím cbiél beztoho dávno praštit« — 123 — »Ale k tomu se slavní c. k. úřadové neodváží,< pokračoval ve svém výkladu Vorovka. »Koho pak by občanstvo volilo ? Snad ne pana Votýpku, který snad jaktěživ nic nekoupil než-li paš — nebo zde pana Lopíčka, kterému vlastní jeho pan syn, ačkoli je při c. k. pohraniční celní stráži, nosí pašované cigáry a snad i — —« Tentokráte zasyčel hlasité a zároveň i nevrle soused Loplček.

Vorovka toho však nedbal; nezáleželot mu patrné nežli na představeném a proto pokračoval: »Krátce: náš pan představený je pro vSecky případy kryt. Suspendován vůbec ani být nemůže. A kdyby byl, bude zase jen zvolen on.« »Ale vždyť já na to — s odpuštěním — naflákám!« zahuhňal vzdorovité a úšklebné představený, odplivnuv si crkavě skrze zuby.

Prohlášeni, že jest v obci nesesaditelný, tudíž jaksi nenahraditelný, sice mu lichotilo ; ale pravé proto domní;val se míti tím vetší právo nestáti na oko o hodnost, která — jak říkával — »nestojí za fajfku rakouského tabáku.« Drsná jalová představeného kromě Horyny nikoho nepřekvapila. Nebylot to poprvé, co se podobným spůsobem vyslovil jediné za tou příčinou, by jej některý ze sousedů chlácholením nebo jiným spůsobem postavil do světla co možná příznivějšího.

Tentokráte však toho neuznal potřebu ani Vorovka, jenž mu byl, jak víme, již několikráte — ovšem někdy i dvojsmyslně neb ironicky zalichotil.

Společnost zajímaly nepoměrně více paSe, o kterýchž byla právě řeč.

— 124 — »Pašeráctví,« ujal se slova soused Lopíoek beze vší souvislosti s tím, o čem bylo právě hovořeno, »jest sice dobré řemeslo; ale Člověk aby k tomu měl přece jen psí náturu. Já bych k tomu nebyl.. .« »Věřím,« vpadl' Pilrdle; »teď už by se vám po všech čerchmantech špatně perendilo, kdyby vás dopadli a hnali lesem . . .« »Nu, snad bych, jak jsem starý, přece ještě běžel,« vypnul se vetchý stařeček. »Náš pan Matýsek by mne aspoň nedohonil. . .« »Ale můj Kartuš by dohonil vás,« odsekl Brzdiček, »a chňap by vás jako zajíce.« »A pochutnal by si — co ?« rozšklebil se Lopíček.

»To by ty moje kostičky rupaly a chrastily .... Ubohý Kar tuš U • Neviňoučké tyto vtipečky celou společnost kromě Hacyny a Vorovky rozesmály. Představený smál se chrochtavé, Votypka dutě, pod sebe, Brzdiček řehtavé, Pitrdle vycenil své vysedlé zuby a z prsou vydralo se mu pouhé nhroeof.

Po chvíli, když se smích utišil, ujal se opět slova stařičký Lopíček.

»My tu u nás, kde se nepasuje na fůry, víme, houby, co a jak to teď chodí. . . Jinde se už na pašeráky ne&há, až snad přijdou sami na ránu. Ted1 se takoví ptáčkové vyhledávají a honí tak dlouho, až padnou... Však mi syn, když jsem onehdy — před tím svátkem — u něho byl, povídal, jak a co . , . Okolo Brodu nad Lesy honí ty chlapy už jako u&něnou zvěř.

Ondyno přepadli jednoho chlapa v hospodě. Třicet mužů na jednoho — pomyslete l Obklopili hospodu v noci.

Chlap vylit jako jelen a běžel — béžel... Ale nic naplatí — 125 — Honili ho, postřelili a tak — nu, lapli ho ... A to se neptejte, co a jak s ním bylo l... Ranec nemel — nic, pranic ... A přece byl pašerák — a jaký l Odvlíkli ho nazpátek — do hospody a zmalovali, až přej slyšel andělíčky v nebi zpívat . . . Ale chlap jako hora •— a hubu na sedm zámků. Ne a ne z něho slova dostati A proto — prohledat! Svlíknout — do nahá svlíknout se musil ... A ani potom nic nenašli . . . »Proč jsi tedy utíkal — proč ?« ptá se ho můj syn . . . Ale chlap neodpovídá — ne a ne! ... »Co tedy s ním?« mysli si můj syn . . . Ale můj syn je, jak víte, chytrá kopa — toho hned tak někdo nenapálí. Hajdy s chlapem do kurniku — jak byl — nahý .... A zavřít . . .

A šaty prohledat! A hledají — hledají — — Ale kde nic tu nic ... A co byste mysleli: kde a co naíli ? . ..

V botách — v botách — pod podešvem — baliček zakázaných cizozemských losů . . .« Všiekni naslouchali úsečně drastickému vypravování vetchého starce, jenž teprve živým slovem zdál se oživovati, s vetší nebo menší pozorností.

Zraky všech byly upřeny na vypravujícího; pan Matýsek podepřel se docela oběma lokty o stůl a dal bradu do obou dlaní.

Ve všech tvářích jevil se však pouze zájem, jaký budí vypravovaní o dobrodružství, jež se posluchačů přímo netýká.

Toliko v tváři Horynově bylo pozorovati mírnou rozpačitost. Několikrát nápadně zamrkal a stáhl koutky úst k trpce bolestnému úsměvu; dvakrát přejel si také plochou dlaní přes tvář a zadržel ruku po několik vteřin před ústy, jako by zakrýval zívnuti.

Přes to naslouchal napjatéji, než-li kdo jiný a ne— 126 — spouštěl zraku s vypravujícího. Ale jakmile Lopíček umlkl, přelétl tvář Horynovu sotva pozorovatelný záblesk uspokojení, a dříve. než-li kdo z přítomných promluvil, ozval se sám.

»Dovolte, pánové,« pravil klidně, »abych k tomu, co byl pravé pan Lopíček vypravoval, něco připomenul . . .c »Prosím — prosím,« ozvali se skoro současně Brzdiček a Pitrdle.

»Na tom všem, co jste byli pravé slyšeli,« pokračoval Horyna, »není ani třetina pravdy.« »To bych si vyprosil!« ozval se starý Lopíček tonem uraženého. »Když můj vlastni syn — —« »Nic nevadí, milý pane Lopíčku,« vpadl Horyna s dobrodušnou důvěrností. »Váš pan syn patrné při tom nebyl — —« »Jak pak by nebyl!« rozkřikl se Lopíček. »Byl — byl! Vždyí jsem povídal — —« »Tedy jste mu snad dobře nerozuměl nebo vám něco vypravoval, co se sběhlo jinde a jindy,« trval Horyna na svém. »Tento měsíc aspoň se nic podobného T okolí Brodu nad Lesy neudalo.« »A jak byste to mohl vedet vy?« optal se vyzývavé Lopíček.

»Zcela dobře,« odpovídá Horyna. »Potuloval jsem se po celý měsíc v okolí Brodu a neslyšel o jiném, než-li že tam byla skutečné na kohosi uspořádána honba. Ale stíhaný honcům štastně unikl.« »A jak pak jste se to dozvěděl? Či snad honili vás ?« uaklibnul se rozdurděný Lopíček.

Horyna však nepozbyl ducha přítomnosti.

— 127 — »Kdyby byli honili a lapili mne, milý pane Lopíčku, neseděl bych zde mezi vámi,« odpovéděl s usměvavou důvěrností. »A kdybych býval unikl, věřte, že bych ani nedutal, nechal vás vypravovat a co možná brzo ukázal vám paty. Ale právě proto, že ani to, ani ono není pravda — —€ »Ale jak pak byste se byl mohl dovédít?« vpadl Lopiček posud ještě podrážděn a pohněván.

»Zcela přirozeně,« vyložil Horyna s klidem skoro mrazivým. »Setkal jsem se s mužem, jenž byl stihán, náhodou v Brodě. Vypravoval mi, co a jak se bylo sběhlo ... Tot vše. c Horynova úsečnost závěrečné odpovědi podráždila väak zvědavost ostatních.

»A kdo to byl? ... PaSerák? . . . Co?« ptal se jeden přes druhého] »Byl i nebyl,« odpovéděl tázaný. »Byl to Bavorák prodávající losy saské loterie . . .« »Tedy přece pašerák!« zvolal Lopiček. • »Ale všemi mastmi mazaný, milý pane Lopíčku,« pravil Horyna. »Takové ptáčky naše finanční stráž tak snadno nelapí.c »Proč tedy vzal do zaječích?« vpadl Lopiček.

»Náhodou byl prý by se, jak mi vypravoval, přece dostal jednou do pasti,« odpověděl tázaný. »Vyšel si do Čech — a teprve, když byl v hostinci, kde právě meäkal, přepaden, připomenul si, že opomenul — poprvé v živote svém — učiniti nutná opatření bezpečnosti: že má totiž tobolku s losy v kapse. A jediné proto dal se na útěk. Jinak prý by byl klidné vyčkal a dal se prohledali . . .« — 128 — «Ale tomu všemu já skoro ani nerozumím,« přiznal 46 dobrodušné a upřímné starý Pitrdle.

»Já tomu z počátku také dobře nerozuměl,« od* pověděl Horyna, »ale agent mi to vyložil. Prodavači a roznášecí losů cizozemských nejsou prý tak na hlavu padlí, jak se snad rakouská finanční stráž domnívá. Losů prý pořádný agent nikdy nemá při sobě. Kdo chce los, však už se nějak dozví, kde a jak jej dostati. . . Necbt pošle peníze a dostane los poštou.« »To by tak l« zvolal úšklebně starý Lopíček. »Poslat peníze a agent aby s penězi uplách' l . . .< Horyna pokrčil pouze ramenoma. Ostatní setrvali chvíli v mlčení; ale bylo zřejmo, že se v duchu za» bývají přece jen tím, o čem byla právě řeč.

»A vyhraje se, prosím, na takový los saské lutrije mnoho?« optal se po chvíli starý Pitrdle.

»Jedenkrát sto tisíc pruských tolarů t. j. asi jedenkrát sto a padesát tisíc zlatých podle našich peněz,« odpověděl klidně a přece s důrazem Horyna.

»Jedenkrát sto a padesát tisíc zlatých l« opakoval starý Pitrdle udiven, sprásknuv ruce nad hlavou.

»Druhá velká výhra jest čtyřicet tisíc tolarů,« doložil Horyna, »t. j. asi šedesát tisíc zlatých. Mimo to vyhraje, musí vyhrát každý druhý los. Nejmenší výhra jest asi tolik, co stojí los, tak že polovice hrajících praničeho neprohraje.« »Toté skoro k neuvěřeni,« připomenul mrzák Brzdíček, jehož oči se rozjiskřily. Ukázav pak prstem na Vorovku dudal: »Co myslíte vy?« »Vždyť je to všeobecně známo,« usmál se Vorovka.

»V Čechách, obzvlášt v Praze hraje v saské loterii mnoho osob.« — 129 — »A eo pak, prosím, takový los stoji ?< optal se nesměle starý Pitrdle, jenž měl na výhru největší laskominu ; ale ihned rozhodně dodal: »Já bych si na něj flákou zlatičku přece jen apendýroval.« »Celý los prodávají v našich penězích za dvaoet zlatých,« vyložil Horyna; »ale kdybyste chtěl pouze polovinu, čtvrtinu nebo osminu — —« »Ne, nel< zvolal Pitrdle. »Já bych chtěl celý los —- celý . . . Ale kde.vzít dvacítku?« »To je to !« usmál se trpce Vorovka.

»Dvacítka však nestačí,« ujal se slova opět Horyna.

»Kdo by chtěl na př. hráti teď, když už se blíží dny posledního, nejhlavnějšího tahu a kdy jest možno získati i hlavní výhru, musil by si koupiti i los z tahu předešlého, již prošlého. Musil by tedy koupiti vlastně dva losy — za čtyřicet zlatých.« Starý Pitrdle a možná, že i mnohý jiný 2 přítomných výkladu tomu nerozuměl úplně. Mimo to bylo čtyřicet zlatých pro starého vojáka částkou, že mu okamžité přešla všechna chuf.

»Ah, to je po radosti I« vzdychl si. »Kde pak by člověk — čtyřicet zlatých!« »A přece je to možno,« upozornil ochotně Horyna.

»Kdyby se vás pět nebo deset složilo . . .« »Pravda, pravda,« přikývnul škaredý obr nechápaje úplně dosahu pronesených slov.

»Já bych na ten krám,« ozval se náhle rozhodna mrzák Brzdiček, »Špendíroval desítku!« »A já pětku,« zašeptal stařičký Lopiček, jenž byl už na své pokořeni skoro zapomenul.

»A kdyby pan představený snad také něčím,« osmělil se připomenouti starý granátník; ale hned své smělosti UtovaL Anděl míru. 9 — 130 — »Fuj l Dejte mi pokoj s takovou pitomostí!« zavrčel představený. »Člověk to poslouchá — poslouchá — a zatím — eh !c A odpliv si skrze zuby, jako by hvízdnul.

Zvuk ten byl domácím lidem výstražným znamením.

Hlava obce odplivovala timto spůsobem z pravidla jen ve vzteku. Není tudíž divu, že se váickni jako na povel odmlčeli.

Avšak zájem na výhru byl zbuzen — zakoupiti los a líkusiti tak štěstí nebylo nemožné . . .

Mrzák Brzdíček aspoň dostával podobný zálusk jako starý Pitrdle.

»Složme se tedy bez pana představeného !« zvolal po chvíli rozhodně ; nebot Brzdíoek jediný nenáležel již pro prudkou svou povahu jaksi pod pravomocnost hlavy obce.

Představený se sice zamračil, odpliv si po svém nespůsobu a mlčel.

>Já tedy si špendyruju desítku l < pokračoval mrzák a ukázav prstem na Vorovku: »Co vy?< Ale dřivé než-li Vorovka odpověděl, ozval se starý Pitrdle: »Já, pane Matýsku — dvě zlatičky — dvě l« »Deset a pět od pana Lopička a dvě,« počítal mrzák, »je sedmnáct! < »A já také pétičku — vem to nést!« přihlásil se hostinský Rorejs, jenž u přítomnosti představeného vždycky držel jazyk za zuby a přes to vše, že po celý večer jen přisluhoval a každou chvíli jizbu opouštěl, přece zcela dobře věděl, o čem je řeč.

— 181 — : •• * »Vy mlčte a neplefte se mezi hosty !< ušklíbnul se vičivé na hostinského představený. »Nebo — jak jsem vám už tolikrát povídal — —« Ale přiznání Ro rej sovo bylo již proneseno a mrzák ßrzdicek je na hlas připočítal.

»Dvaadvaceti« vzkřikl. »A vy?« obrátil se zase na Vbtwku.

V tváTfr Vorovkóvé zračila se nerozhodnost, ba skoro rozpaky; přes to »volal po chvíli: »Ehl přidám vše, co mám — dva zlaté padesát krejcaru.« »A já si padesát krejcarů přidám,« rozkurážil se starý granátník.

»A což vy?« obrátil se Brzdiček naVotýpku, jenž sedel mlčky a jaksi opovržlivé se rozhlížel.

»Nedá-li pan představeny, nedám taky,« odpověděl Votýpka rozhodné.

Ale pyšný představený, domnívaje se, že jej chce kmotr Votýpka pokořiti, odtrumfnul: »Za sebe nedám nic, ale potku hodím do hry přec: polovičku za starého Pitrdle a polovičku za vás !« Při tom ukázal dýmkou na Vorovku a bafal dále.

»Třicet — třicet už je pohromadě!« vzkřiknul dtzdiček mna si spokojené ruce. »Kdo si ješté přidá?« U stolu plebejcův, jenž byl zatím značné prořidnul, zvedl se na ta slova Florian Helebrand.

»Dovolíte-li, pánové,« zvolal s nesmělou vzdorovi» tostí, »přidám si třeba pětku, ale starý Rorejs mi ji musí půjčit U »I proč bych nepůjčil, pane Florianku?« nabízel «• hostinský. »Vy jste pořádný člověk.« 9» — 132 Podnapity Florianát sklesl zase na STOU stolici, kdežto Wržák BrzdlCek jásavé provolával : »Třicet pět — ještě pétku ! Ještě pětku ! Kdo ái přidá ?« V tom zazněl t předsíně* ženský hlas volající : »Pane hostinský — pane hostinský ?* Zatím öö Brzdíček dále provolával, pospíšil Rorejs do předsíně.

»Aj, páni Byšická!« zvolal shlédnuv a poznav při otevřených dveřích ženštinu.

»Honem džbánek, pane Rorejše,« žádá ženština.

»Už abych byla doma.« Rörejs zaskočil do výCepu, by natočil džbánek piva.

Ženština zatím zvědavě pokukuje pootevřenými dveřmi do hostince.

V tom ji zahlídl a poznal Brzdíčék.

»Jen dál, pani Byáická i < zvolal hlasité.

BySická nedala se dvakrát pobízet; otevřela dvéře, ale zůstala stát na prahu.

Byla to ženština prostřední postavy, oblečena v nuzný, ale Čistý šat. Přes hlavu měla přehozený velký šedivý šátek a byla tak zabalena, že vykukoval jen nos a dva čiperná očka.

»Jen pojďte dál !< vybízí mržák. »Mtižeté si taky přisadit ! « »Na co, prosím?« optala se ženština, když byla obvyklým spůsobem pozdravila, nechápajíc, oč jde.

V tom se vrátil Rorejs a podává ji džbánek. Vzala jej á podala mu jedíiožlatovou bankovku.

»Aj !« uklouzlo Rorejsovi pólo uštěpačně. »Kde jste Vzala tolik peněz?« — 133 — »Paní Byáická má peníze ?< zvolal rozjařeně Brzdi» cek. »To si musí taky přisaditi« »Proč pak ne ?« odpověděla, pokládajíc to za žert.

»A mnoho-li, prosím?« »Třeba pětičkul« volá mrzák.

»Kde pak bych ji vzala l« »Rorejs vás založil« volá Brzdíček vždy rozja ftněji.

»Ab, dejte pokoj!« vzpírá se žena.

»l založím, založím,« nabízí se Rorejs.

»Platí tedy, paní Byšická — platí !« volá, mrzák.

»Eh — pro mne,« zní odpověď.

Mrzák zajásal.

Byšická vzavši peníze, jež jí dal hostinský nazpět, pozdravila a zmizela.

»Čtyřicítka je pohromadě !« provolává vítězoslavně Brzdíček.

Ale náhle umlkl a upřev zrak na Horynu, jenž byl váe klidně a mlčky sledoval, optal ee: »A kde a jak 'r- prosím, dostaneme los ?« Horyna pokrčil lehýnce ramenoma.

»Nejlíp by bylo,« pravil chladně, »obrátit se na agenta.« »Ale kam ?« vpadl dychtivě starý Pitrdle.

»Chcete-li, složte peníze u přítele Rorejsa,« odtušil po krátkém rozmýšlení Horyna. »Já agentovi dopíšu, by poslal losy. Jakmile dojdou, nechf odešle Rorejs peníze,« »Tak, tak l« přikývnul starý Pitrdle. »Tak nás nemůže agent oáidit.« I ostatní přikývli. Jenom Rorejs, jenž byl vSe pokládal za pouhý žert, tvářil se, jako by se mu nechtělo spolupůsobiti.

— 134 — Mrzák Brzdíček' však bez rozpaků vytáhl tobolku z náprsní kapsy a h«dil desítku na stůl. Z ostatních každý přidal, co byl přisadil; i představený vytáhl z opasku pět zlatáků a hodil je na stůl.

Scházely jen peníze Rorejsovy, Florianovy a Byšické.

>A to bych měl všechno přidat jálc vzpíral »e Rorejs. »Nu — za sebe dám — i za* pana Floriana . ..

Ale stará Byšická — tot přece žena ubohá« - — — >Ale vy jste před svědky řekl, že ji založíte!« rozkřikl se Brzdíček popuzen. »Buď tedy dostojíte slovu, nebo ke všem všudy krucihnátům« — — Rorejs, znaje své hosty a zvláště popudlivého mrzáka, jenž byl u něho hostem každodenním a »umel táhnout« — vypomohl si jako obyčejné povolností. !

>Nu, třeba, třeba,« přikývnul. >Ale vždyť pak stará Byšická sama —« >Eb, což!« rozkřikl se Brzdíček. »Nezaplatí-li vám ona, zaplatím jal A moje slovo přece platí — ne?!« S tímto obratem byl hostinský spokojen. Shrábnul peníze se stolu a odnesl je do komory, by je uložil — Zatím bavila se společnost u obou stolů skoro až dětinským hovorem o tom, co by kdo dělal, kdyby ryhráli ...

Ale posléze, když se Rorejs vrátil, odumřela i tato látka přirozenou slabostí. Chvíli se hosté skoro až nudili; po té se začali rozcházeti.

První zvedl se představený; po několika minutách Lopiček s Votýpkou.

Od stolu plebejcův zvedli se hromadně — v celku již jen pět osob.

Starý Pitrdle pomohl s Rorejsem Brzdířkovi na zem * Brzdíček odejel pak jako k večeru. Pitrdl« vyčkal před — 136 — hostincem, až dodací štěkot pand Matýskova KartuSe — po té obrátil se k domovu i on.

Posledním zůstal v hostinci Vorovka. Pohovořil s Horynou ještě o některých všedních věcech jako s Slovákem, s kterýmž možno se pobaviti. Ale asi po čtvrt hodině zvedl se i on a rozloučil se s Horynou.

Rorejs jej doprovodil až ke dveřím.

Horyna zaslechl jen ještě áeptmo pronesená slova: »Dnes vám, pane Rorejsi, nemohu platit — nemám« . . .

Po té zmizel i Vorovka a oba staří kamarádi, kteří se byli po letech vskutku jen náhodou setkali, zůstali o samotě.

X.

Hostinský Rorejs zasedl za stůl na místo, jež byl opustil představený, agent Horyna přesedl si na místo, kde byl seděl kmotr Votýpka — tak že seděli pohodlně proti sobe.

»Ted jsi tedy, milý Václave,« ujal se po chvíli slova Rorejs, »na vlastní oči viděl a na vlastní uši slyšel čeládku, mezi kterou je člověk nucen žít< ...

A po kratinké pomlčce dal výraz i svým citům krátkým, ale výmluvným citoslovcem »fuj !« »Dnes však si snad přece stýskat nemusíš,« mini Horyna. »Méls aspoň slušnou návštěvu« — — »Ale po všech čertech mizerný výdělek — to j» to,« vpadl nevrle Rorejs. »Naleze jich jako much a žádný nic neutratí. Hodinu a dýl pocrkává svůj džbánecek — nabafá ti tu pašovaného kouře k zalknuti a naplvá, že by se v tom i valach utopil« ...

Uleviv si opovržlivým »fuj!« pokračoval: — 136 — >Člověk aby tu čeládku obskakoval jako taj trií k.

Pánům aby se ukláněl, před nepány aby aspoň přihrboval hřbet. A to všechno pro pár mizerných krejcarů! . . .

Aby do toho tisíc láteř l ... A kdyby ještě platili! Ale to to i Každou chvíli musíš dát na křídu — každou chvíli abys někoho nějakým grošem založil l ... Ďas aby do takové sloty pral kyjem!« »Ale vždyt se dnes přece jen dosti vypilo,« ozval se Horyna. »Starý Pitrdle měl aspoň, jak jsem pozoroval, skoro dost. Už když vypravoval, pletl se mu trochu jazyk, a když odcházel, měl nápadně nejistý krok.« »Ah, co pak ten hranatý smrtihlav !« vyložil Rorejs.

»Tent má hlady tak ztýraný žaludek, že už po prvním džbánku blabolívá a po druhém se potácí, jako by chodil mezi vejci. Toho tu člověk nevidí než jednou za uherský měsíc. Dnes si popřál. Za to bude čtrnáct dni hladovět.« »Za to táhnul pan Matýsek jako starý praktikus,« podotknul Horyna.

»Nu, ten aspoň něco snese,« vykládá Rorejs. »Dnes se sice trochu mírnil — vypil jen osm džbánků. Jindy si přidá tři, i pět — podle žízně a zábavy. Ale to je také jediný, — však abych nelhal — Florianek Helebrandů také umí táhnout, má-li tititi ... Ti dva jsou jediní, kteří pouštějí chlup. Matýsek tu u mne i večeřívá — vždycky kousek pečínky. Ostatní jsou bud držgrešle jako Lopíček a Votýpka, kteří pijou samou syrovátku nebo nemají zač pít anebo je jím — jako volokrkému « tlamatému představenému — stokrát milejší šnába.« . ;\ »Nu, přej mu ji, kamaráde,« připomenul sarkasticky^ Horyna. »Skoro se zdá, jako by byl už celý kožený —-.

tak pitomě, tupě« — — '• — 137 — >Jen si mysli!« vpadl Rorejs. »Totě drbaný chlap.

A což kdybys ho viděl v neděli a ve svátek, když dělá fijona! . . . Zakuckal bys se smíchy ... A mně je ten chlap svým furiantstvím do duše protiven. Ještě kdyby 'si furiantil naproti jiným — ale i na mne si zalez' a dává mi to každou chvíli cftit. Což pak jsi si nevšiml, že jsem po celý večer nepromluvil, nežli čeho bylo nevyhnutelné třeba?« »Ba ovšem,« přikývnul Horyna; »bylo mi to až nápadno.« »A věřil bys, že jen proto, že tu byl ten kožený furiant,« vyložil Rorejs s trpce bolestným úsměvem, »který mi zakázal nejen mluvit, nýbrž i dát si při posluze, když je nával, vypomoci ženou nebo dcerou?« Horyna zavrtěl nedůvěřivé hlavou.

»K neuvěření — vid1? A přece svatosvatá pravda,« ujištoval Rorejs a pokračoval pak v charakteristice poměrů, v kterýchž byl nucen žíti. »Chlap je umíněný jako vrták; nestrpí nejmenšího odporu. Ve všem chce mít sólo, ačkoli někdy skoro až bučí. Ale rvi se s ním, kamaráde, když je pánem — když ti může po případu třeba zasolit nebo té zničiti »Ženské patří do kuchyně a vy, Rorejsi, jste tu, abyste nám sloužil a ne abyste se pleť do řeči,« přál kdysi, a od té chvíle nestrpí — — Eh l aby do toho tisíc láteř!« ulevil si poznovu Rorejs, aniž by byl věty dokončil.

»A což pan Vorovka?« optal se nyní sám Horyna.

»Patrně je to onen pokoutní advokát, o němž jsi se byl již zmínil.« Rorejs přisvědčil kývnutím hlavy a po chvíli váhavě doložil: — 138 -»To je ostalnó jediný rozumný člověk ze všech, jež jsi tu dnes viděl. Ale je chuďas — ubožák — k politování . . . Čert ví, do čeho se zapleť, že nám ho sem poslali, aby tu třel bídu a nouzi. Věř mi — někdy mi ho bfvá opravdu líto! Snad by se z něho jinde — myslím, kdyby veď jiný život, přece stal zas pořádný Člověk, jako býval . . . Ale kdož pak ty pletky zná l On ti sám nepoví, co a jak — a představeného, jediného, který něco ví, bys mohl rozkrájet a nedostaneš z něho přece ani slova ... Co si tedy má našinec počít? Leda že dá Vorovkovi na křídu a když přijde platit, že mu řekne: »Už je zaplaceno l« »A bývá už zaplaceno nebo mu to promíjíš sám ?< optal se Horyna.

»Já promíjet ?< zvolen udiven hostinský. »Jakž pak bych mohl já — vždyť jsem sám potřebný člověk. A jak jsi viděl, dost' se naplahočím, nežli nějaký groš vydělám ... Já mu nemohu poskytnout, nežli tak něco od oběda, od jídla, co nestojí peněz . . . Ale peníze promíjet — ne, ne, to není možno. Tady je .každý krejcar vzácností. . . Někdy ho nevidím celý týden . . .« »A jak, prosím tě, tedy ?« vpadl Horyna.

Rorejs zašpoulil chytrácky ústa a po krátké pomlčce záhadu vysvětlil.

»Zcela jednoduše,« pravil tajemně. »Všechno, co dám Vorovkovi na křídu, platí představená — pani Brigitta.« »Ajl« uklouzlo mimoděk Horynovi. »Patrně má pani představená nějaký důvod — ne?« dodal po kratinké pomlčce.

— 139 — »Patrně,« přikývnul Rorejs. »Nemám to sice povídat, ale tobě, starému kamarádu, kterému do těch lidí pranic není — prosím tel« — — »Tedy nepovídej l« vpadl-Horyna. »Vždyť já se do tajemství vaši osady nevtírám!« »Prosím tě!« ozval se Rorejs, jejž vzpírání se ka marádovo tím více dráždilo, by pověděl, co ví. »Krátce: paní Brigitta jednou přišla a povídá: »Dejte Vorovkům, co chtějí — já zaplatím; ale nikomu ani muk! . . .« Dávám tedy, aniž bych komu povídal, co a jak ... Ale to je to: Vorovkovi nechtějí a jenom někdy, jako na příklad dnes, když není žádné pomoci . . .« »Ale příčina — příčina, proč tak paní Brigitta učinila?« optal se Horyna skoro dychtivě.

Rorejs pokrčil sice ramenoma, leč po chvíli přece přiznal barvu řka tajemně: »Nu — já myslím, že paní Brigitta tak trochu bére na Vorovku. Ale Vorovka je ženat — to je to — —« »A skoro až i trochu pyšný, když, jak jsi přál, uechce brát, když se mu dávA,« vpadl Horyna.

»Pyšný?« vyložil Rorejs. »To bych zrovna neřek'1 Ale myslí, že. jnu to promíjím já — a poněvadž ví, že nejsem žádný boháč . . .« »Dle toho nemá tedy ani potichy, že by pani Břígitta -TT —« připomenul Horyna, aniž by byl věty dokončil.

»Snad se mu ani ve snu nezdálo,« vyslovil se Rorejs, »ačkoli bývá u představeného, jemuž písaříčkuje, skoro den co den . . .« »A s pani Brigittou se nestýká?« optal *e Hotyna.

— 110 — »Jakž pak ne!« zní odpověď. »Vždyf je vlastně představenou paní Brigitta a nikoli její muž — bačkora ...

Tentě pod pantoflem . . .«.

»Nu — to máte tedy vskutku rozkošné poměry obecní l c usmál se Horyna.

»A ještě dobře, že jsou takové!« vyložil Rorejs.

»Kdyby melo jít po vůli Petra Mihulky — dovédéli bychom se, zač je toho loket . . . Ten by nás snad dal na potkání práskat nebo by nás práskal sám. Ale tak je, věř mi, sám rád, že mu žena uevykráká každý den. A u ouřadů — u hejtmanství, u soudu — všady by všecbno spleť a zamotal, že by se v tom ani čert nevyznal. Co* koli jde z představenstva k úřadům,, všechno jde skrze ruce paní Brigitty . . .« »Máte tedy obecní správu v sukních,« připomenul sarkasticky Horyna.

»Ale přece stokrát spořádanější,« odtrumfnul Rorejs, »nežli kdyby ji osud pustil do Mihulkových koženek.

V těch by byla horší nežli v Severu ...« »Vždyt jsi však sám pravil,« namítl Horyna, »zeje Mihulka rázný muž; aspoň že nestrpí žádného odporu.« »Pravda, nestrpí,« přisvědčil hostinský. »Ale vůči Ženě — doma je jako vycvičený pudlík . . . Musí tancovat, jak mu žena píská. A to je naše štěstí l Jinak by snad někdy přes noc celou vesnici na rub obrati].« »A což Votýpka a scvrklý Lopíček ? Myslím, že jsou to nejmíň vaši páni radní — slavný magistrát,« připomenul úšklebně Horyna.

»Uhodnuls'!« odpovídá Rorejs, taktéž poněkud úsměšně. »Votýpka je takto starý morous, ale dobrý chlap — a Lopíček — vždyť jsi se sám přesvědčil — rád u tak trochu a obyčejně pořádně zapráší ... K ne* — 141 — uvěřeni, oo se ta suchá Švestička už nalhala a nachlobila!

Ka2dou chvíli se s něčím vytasí, čemu kouká Očividná prolhanost z každé díry ... A při všem musí být také pan syn — jako duch svatý ... A kdybys' syna videi: zděsil bys' se — učiněný táta; al« o několik pídí větší a k tomu pitomý jako beran . . . Kam ho ráno postavíš, tam ho večer najdeš . . . Jen že prášit neumí jako táta.

V tom je tatik mistrem ... A jak se domyslíš, člověk jako já, musí přisvědčovat a nesmí ani dutat... A pru to ani bys nevěřil, jakou radost jsi mi dnes spůsobil, že's ho tak přiskřípnul. Myslím, že bude celou noc vzteky žlao plivat — třeba by se byl tady tvářil, jako by se ho to skoro ani netýkalo« . . .

Po té se Rorejs náhle zarazil a zadíval so nápadná zpytavě starému kamarádovi do očí.

»Frofi se tak na mne díváš?« optal se po chvíli Heryna klidné»Bylo to, prosím tě, pravda,« počal Rorejs váhavě, jako by se chtěl i nechtěl ptáti, »čím jsi Prášila Lopíčka tak přikryl?« »Pröö1 by nebylo?« opáčil tázaný.

>A kde jsi se to dověděl ?« otázal se Rorejs přitlumeným hlaáem.

»Vždyt jsem přece pověděl,« odtušil Horyňa s nezměněným klidem.

»Pravda«, odpověděl Rorejs teprve po chvíli, »povědéls' . . . Ale dovol! Když tu tak spolu důvěrně sedíme a povídáme si, jako staří kamarádi upřímné — dovol jen ještě jednu otázku: »Míníš to s loterií a losy do opravdy ?« — 142 v* »Proč ne ? Co pak je na tom podivného ?« opáčil Horyna A tímže klidem jako dřivé, nespouštěje zraku a očí Hořejšových.

Z výrazu Rorejsovy tváře bylo zřejmo,. že ho prostá odpovéď ta natwpokojila. Mlčel chvíli, jako by přemítal, raft-li, či nemá-li se dále ptáti, po té se rozhodnul.

»Eh!« pravil skoro éeptmo. »Mezi starými kamarády jako jsme my, byla by neupřímnost přece jen hříchem . . . Proč bych ti nepověděl aspoň, co si myslím.« »Povézlc vyzýval klidné Hory na.

Ale Rorejs přece se jeaté jaksi ostýchal. Po několik vteřin díval se starému kamarádovi upřeno do oči, pak počal sotva slyšitelným hlasem : »Když se tak na tebe dívám; — eh I odpust mi, mýlím-li se l ... Ale když víe uvážím, čeho jsem byl Anes svědkem a co jsem slyšel — nemohu jinak, nežli ti říci do očí: »Ty nejsi žádný agent továrny na železné zboží!« »Nejsem l« přiznal se Horyna šeptmo, ale s ledovým klidem.

»Tys agent saské loterie,« doložil Rorejs, »a pro* dáváš zakázané losy l« Horyna pouhým přikývnutím přisvědčil.

»Nu, tak vidíš,« zajásal Rorejs, »že mi tu mozek přece ještě nezamrznul! Mně to sic vrtalo pořádné mozkem, než jsem na to přišel. Ale jsi-li opravdu agentem saské loterie, jak se přiznáváš, musím ti vyznati, žes' dnes hrál úlohu, za kterou ti patří všechna čest« . . .

Jak to minia?« optal se Horyna.

»Myslím chladnokrevnost, s jakou si výslech Lopičkovo vypravování,« odpověděl Rorejs, »a zároveň i »působ, jak jsi donutil hosty, by si koupili los« . . .

— 143 — •Ah, což pak to! V tom se už našinec vyzná,« vyložil Horyna. »Prosím té l Život je krušný. Není pomoci ! Člověk musí« ...

Rorejs přikývnul.

»Podle všeho«, ujal se pak slova, »byls' to ty sám, kterého pohraniční stráž, jak Lopíček vypravoval, honila.« Horyna kývnutím hlavy přisvědčil.

»A také jsem to odstonal,« připomenul, »zánětem plic — vždyť pozoruješ, že ještě každou chvíli pokašlávám.« »A nebojia se teď?« optal se Rorejs, nemoha zatajiti mírné podivení.

Horyna zavrtěl hlavou.

»Nebojím — proč bych se bál?« odpověděl. Či myslíš, kamaráde, že může býti našinec tak neobezřelý, jak se pohraniční stráž snad domnívá? Kdybych ondy neblahou náhodou nebyl měl tobolku s losy v kapse, věř, že by mi nebylo napadlo prchati a dát se honit jako divoká zvěř. Tehda nebylo pomoci l Dnes však jako kdy jindy — nechf přijdou! Ostatně — abych se ti upřímně vyznal: já vlastně žádných losů neprodávám. Že se tak stalo dnes, děkuji jen šťastné náhodě. Cizím, nespolehlivým lidem se zakázané losy přímo prodávat nemohou.« — — »Á co ty tedy ?« vpadl Rorejs.

»Já převzal pouze úkol vzhledávat vhodná místa a spolehlivé osoby, jež by měly odvahy převzít prodej losů mezi svými známými,« vyložil Horyna. »Jinak mohu los odprodat jen v místě, kde jsem úplně bezpečen a to vždy jen spůsobena, jak jsem byl veřejně udal: peníze se zašlou pod určitou adressou do ciziny a los dojde poštou... Kdož prosím té, může člověka usvědčiti ?« — 144 — podle všeho, co sotva někdo nětu skoro samí »Ale tys pfedoe dřivé řekl«, namítl Rorejs, »že se peníze odešlou, až dojde los.c >U tebe přece se nemusím bát o peníze?« usmál se Horyna. »Jinému bych výhody té, jak přirozeno, poskytnouti nemohl.« »Pravda, pravda,« přisvědčil Rorejs.

V témž okamžiku Šlehla však duší jeho myšlénka, že by si mohl snad i on prodejem cizích losů něco přivydělat, »A mně by's prodej losů nesvěřil?« optal se váhavě.

»Proč ne?« zní odpověď. »Ale jsem byl u vás seznal, myslím, že již jaký los odkoupí.« Rorejs musil Horynovi přisvědčiti.

»Pravda,« pravil, »vždyť jsme žebráci. . .« »Máá-li vSak chuť a naskytne-li se ti příležitost,« vpadl Horyna, »přihlas se postou o losy pod adresou »H. Seligmann« v Brodě. Učiním zejtra, čeho jest třeba, by ti bylo vyhověno.« »Ale — jak ty's, prosím tě, přišel,« ujal se slova Rorejs, ale nedořekl — Horyna mu převzal řeč.

»Myslíš — k tak nepoctivému řemeslu?« pravil trpce. »Ah, zcela přirozeno. Život je krušný, jak sám víš — a mflj život byl snad krušnější tvého . . . Jak via, rodiče mne dali na studie . . . Ale dříve, než-li mi bylo dvacet roků, zemřeli — a jakmile jsem dosáhl dvacátého roku, byl jsem odveden na vojnu. Pobyl jsem si tam, jako před třicety lety každý jiný, svých sedm roků — dotáhl to na kaprála a potom mne pustili domů ... Co počít? Někam za Škrabáka — jiného nezbylo . . . Čmáral jsem tedy po několik let u pražského obchodního soudu, — 145 — potom u několika advokáta, až jsem dostal písaFskou křeč . . . Nezbylo mi» než-li běhat od Pontia k Pilátu — a tak jsem jako někdejší c. k. muž vyžebronil, že mi v jednom z pražských předměstí dovolili převzíti ušlechtilý úřad exekutora. Přišel jsem sice z deště pod okap. Někdy jsem sotva na suchý chleba vyexekutoval; ale bída a nouze, jež jsem poznal mezi lidem, na němž jsem exekucí vymáhal zaplacení daní — krátce poznal jsem, že slavný c. k. erár nikoho nešanuje . . . Tak vznikla v duši mé odvážná myšlénka: »Proč bych měl sanovati slavný c. k. erár právě já?c A tak tedy stal jsem se po mnoha letech marného úsilí uživiti se poctivě — tím, čím právě jsem . . .< Upřímná tato zpovéd Horynova o prostém a přece tak truchlivém životě naladila starého soudruha skoro elegicky.

Oba seděli ještě asi hodinu a vypravovali si vzájemné různé episody ze svého života, jež však nejsou s vypravováním naším v žádné souvislosti a proto jich pomíjíme mlčením.

Konečně — asi před druhou hodinou s půlnoci Horyna se zvedl, aby se odebral na odpočinek.

Rorejs jej doprovodil až na práh komůrky, kterou byla Rorejsova žena již k večeru upravila, a zůstaviv jej o. samotě, odebral se taktéž na odpočinek.

Horyna rozhlédnuv se po komůrce, přistoupil k okénku, kterýmž vnikala do vnitř zář měsíce, jenž nalézal se právě v úplňku a zároveň skoro v zenithu nad úvalem.

Horyna otevřel okno, z něhož byla volná vyhlídka na úval a zůstal chvíli jako omráčen čáro krásným obrazem, jejž úval v magickém osvětlení luny právo po* •kytoval. ..

10 — 146 AvSak lidé jeho stáří a zaměstnaní jsou pro krásy přírody přece již valné otupělí. . . Po několika. minutách odstoupil od okna, zavřel je, svlekl se, ulehl a za nedlouho usnul. , , ' .

Procitnul však časně z rána před pátou hodinou. Asi .hodinu později, rozloučiv se se starým kamarádem, opustil pohostinský krov a zmizel z osady, aniž by byl někým zahlédnut . , Dl-1 druhý.

Zatím co jsme věnovali pozornost společnosti v RoréjsovS krčmév bylo se venku setmělo. Avšak za ne* dlouho vyšel měsíc, jenž se nalézal v úplňku a v brzku změnilo se i přítmí v magický přísvit měsíční.

V době, když představený Petr Mihulka opustil hospůdku, blížil se měsíc k ženitbu.

- Noc byla tichá — obloha zdánlivé skoro bezhvézdná.

Jen tu a tam prokmitala některá hvězda první jasnosti, jako skrze lehýnký závoj stříbrné mlhy.

V jemném světle měsíce skytal pohorský úval nejvábnější obraz, v jakémž se vůbec objeviti mohl.

Kamkoli oko pohlédlo, ode vsaď odrážel se reflex paprsků luny v nesčetných odstínech, od oslňujícího skoro stříbra až po matnou, sotva pozorovatelnou našedlost. Tu a tam splývala našedlost s mlhavými stíny, kdežto jinde těsně vedle oslňujícího stříbra bylo pozorovati tmavý, začasté příšerný stín; krátce světlo i stín měsíční noci působil právě divuplným svým kouzlem a dodával celku i podrobnostem nevystižitelný půvab poesie.

10* — 148 — Za takových nocí se člověku s vnímavými smysly zdá, jakoby se byl octnul v bájném ovzduší, ve kterémž se všechno mění v překvapující půvab — v němž všechno dýše nepochopitelným a přece přesvědčujícím vděkem — ve kterémž se všechno stápí v kouzlu nejslastnějších snů — — — Ovšem jen člověku, jenž poetický obraz takový vídá jen zřídka kdy. Lidem, kteří jej vídají častěji, bývá z pravidla více méně lhostejný ...

Podobně dělo se představenému Petru Mihulkovi.

Překročiv práh hospůdky rozhlédl se sice po úvalu; ale jako člověk, jemuž jest svěřen na něco dohled a kterýž jest přesvědčen, že dohledu toho vůbec ani není třeba — tedy plaše a povrchně. Učiniv několik kroků odplivl ai crkavé skrze zuby a rozbafávaje dýmku, která m u uhasínala, zaměřil volným, ale pevným krokem k návsy Přešel hrbolaté a jak víme, směrem k potoku mírně se sklánějící prostranství na přič, zabočil pak na levo k prvnímu výstavnějšímu statečku souseda Lopíčka a ubíral se obvili po téže vozové cestě, jako k večeru agent Horyna, když byl vyšel z hospůdky, by se po osado poohlédl.

Sotva však učinil Mihulka po cestě té několik kroků, zastavil se, urovnal si opasek a zabočil pak zase na právo k cestě, vedoucí od návsi ku hřbitůvku na jihovýchodním úbočí úvalu.

Z počátku, když šel ve velkém oblouku od návsi, ubíral se krokem volným, ničeho kolem sebe si nevšímaje a jenom občas obvyklým svým spůsobem odplivuje.

Teprve, když začal po cestě, vedoucí klikatě do vrchu, stoupati, chvílemi se zastavoval, jakoby jej cesta — 149 — ' unavovala. Nicméně z každého vykročení bylo zřejmo, že je Mihulka výborný péSák a chůzi tohoto druhu tak uvyklý, že ho hned tak neunaví.

Příčina, že se zastavoval, byla tudíž jiná. Kdo by jej byl delší čas v patách sledoval, byl by uhodnul, že jest občas na rozpacích, má-li dále jíti nebo se vrátiti.

Octnuv se u stupňů, vedoucích ku přivřeným vrátkům hřbitovním, nadzvedl hlavu a zadíval se upřeně na holý černý kříž, trčící uprostřed hřbitova.

Pohled ten by byl na každého jiného učinil zvláštní dojem. S místa, odkud se Mihulka díval, bylo vidét křiž trčeti z části i nad černým lesem. Zář měsíce padala však právě jen na ostré hrany kříže, tak že se zdálo, jakoby byly ovroubeny perličkami, odrážejícími se jednak od hlubokého černá kříže, jednak od šedavé oblohy v nesčetných světélkujících odstínech.

. Avšak Mihulka skoro v nerozdílném okamihu zase se od krize odvrátil a zrak jeho zakroužil po úvalu, jenž právě s tohoto místa, jak víme, poskytoval překrásný pohled.

V magické záři měsíční byl pohled ten nepoměrně poetičtější než-li za večerní záplavy, když se byl s místa toho rozhlédl agent Horyna.

Nicméně Mihulku právě pranic nevábilo.

Všimnul si jen světla vycházejícího z oken hospůdky již byl před chvílí opustil, a sotva pozorovatelné žlutavé záře, vycházející z jednoho okénka brlohovité chýže, před kterouž se byl Horyna odpoledne setkal s prvním obyvatelem dědiny, s malým Erazímkem Byšickým.

Hned na to rozhlížel se Mihulka chvíli po celém ivale nápadně pátravě, jakoby slídil, v kterém okénku . , — 150 — .

snad ještá mihne světlo nebo z které chaty někdo vystoupí.

Přelétl zrakem i cesty, jež bylo lze postřehnouti, ba více — jednou se docela zadíval kamsi k potoku tak zkoumavě, že uznal za dobré zacloniti si — ovšem zbytečně — plochou dlaní oči, by lépe viděl.

Náhle sebou prudce pohnul, obrátil se a šel pomalu dále, a po několika vteřinách zmizel v skalní úžlabině, kterouž se byl agent Horyna k večeru ubíral ku hřbitůvku od chaty, v jejímž okénku byl tak neočekávaně zahlédl oduěevnělou tvář krásné blondýnky . . .

II.

V staré chatě Byšické hořelo světlo, jehož si byl představený všimnul, již od večera.

Malý Erazímek Byšický byl zvyklý tráviti dny, večery a začasté celé noci o samotě.

Matka jeho neopouštěla sice jako »porodní bábac chaty příliš zhusta; za to tím častéji za příčinou jinou.

Zabývala! se vedle ú řádné dovoleného zaměstnání svého také ještě jiným, nedovoleným : hojičstvím.

Pro lékaře bylo ze zapomenutelného poborského zákoutí příliš daleko — neméně nežli pět hodin cesty. Není tudíž divu, že obyvatelé osady a okolních obcí uchylovali se v naléhavých a neodkladných případech o pomoc lékařskou především k osobám nejbližším, které se v tom vyznaly.

A mezi osobami, jež v celém okolí požívaly v ohledu tom chvalné pověsti, byla stará Háta Byšická na prvním místě. Znalat léčivost celé řady všedních bylin a kořínků, dovedla rozpoznati mnohou nemoc a poraditi, jak se má . — 151 — .s nemocným zacházeti, nežli přijede lékař, nebo začasté »předepsala« t. j. poradila lék sama.

A po celou dobu, co se prostá, ale jinak duševno vyzrálá žena ta zabývala i tímto odvětvím lidského důmyslu, nestalo se ani jednou, by ji byl některý pacient umřel.

Dokud byl nemocný v jejím léčení, dokud dbáno a jednáno přesně dle rady staré Byšické, byla vždycky naděje, že se nemocný, byt trpěl sebe vice, dříve nebo později uzdraví.

Ale jakmile její rady nedbáno a posláno pro jiného vesského rádce, zemřel pacient vždycky. Rovněž byl každý ztracen, jakmile stará Byšická zavrtěla hlavou a přála: t Tady já nic nepomohu — musíte pro doktora!« Lékař přijel, konstatoval chorobu, a zavrtěl také vždy hlavou. Předepsal sice léky, obyčejně dosti drahé, ale naděje nedával nikdy nikomu. Za několik dni byl nemocný mrtev.

Dle toho zdá se, že nebyla Byšická žádnou flastromazatelkou ve smyslu posměšném nebo nebezpečném, že byla s organismem lidského těla a zároveň i s povahou některých nemoci a jejich symptomů aspoň jaks taks obeznámena.

Pravda sice, že o tom nikdy nemluvila, že nikdy nikomu ničeho nevykládala, ba ani choroby jménem neudávala; ale co předpověděla, dostavilo se v jisté míře vždy, a slovům jejím věřeno.

Příčinou všeobecné důvěry, které žena ta požívala, nebyla však uvedená okolnost sama o sobě, nýbrž zároveň i^všeobecné známé faktum, že podobným nadáním v udí* — 152 — leni rad nemocným vynikala před lety i její matka a babička s matčiny strany.

Jako pomocnice a rádkyně v nemocech byla tudíž Háta Byšická osobou v čas potřeby hledanou, po případě i oblíbenou již za svobodna. Ale když se provdala, mnohý ji skoro ve zlé vykládal, Ž6 vzala si za muže ňejvášnivéjšího rváče a největšího lenocha v celé osadě.

Nikdo nemohl pochopiti, že děvče skoro až hezké, čiperné a veselé a ve vSem spořádané, může míti zalíbení v Člověku nepořádném, nehezkém, drsném a tak surovém, že surovost jeho urážela i drsné povahy nevzdělaných polohoralů.

Nicméně sympathie toho druhu nevíží se na žádné zákony a předpisy, tím méně na jakákoli přáni lidská.

A tak zajisté snad ani sama BySická nevěděla zcola jasně, co jí k muži jejímu poutá.

Divokost a vášnivost jeho ji nejen neděsily, ba ani neurážely. Huboval-li, láteřil-li a hromoval-li — vše jedno: ona se usmívala a zůstala klidnou.

I výbuchy nejprudší jeho vadně, i když někdy zařval, div se chata nesesula, znívaly ji méně hrozivě n.ežli jiným, kteří se začasté před pouhým jeho pohledem dávali na útěk, neřku-li když zaklel nebo v hospodě pěstí na stůl udeřil, nebo docela stolici zvedl a jako holí pohrozil.

Jí — Byšické — muž její nikdy neublížil, a neměl k tomu také nejnepatrnější příčiny.

Nemusilf nikdy pracovati. Povalovali se v chatě nebo za krásných dnů před chatou nebo v lese po celý den a skoro každý den mohl si zajíti večer do hospody, aniž by mu byla žena někdy něco vytýkala nebo na něm něco žádala.

— 153 — Na svůj stav a poměry, v kterýchž rodina žila, mě vlaho dostatek a skoro všechno opatřovala žena. On jen někdy a to vždy bez vědomí ženina postaral se o pečípku: buď o zajíčka, několik koroptví neb o srnku . . .

Jinak z pravidla skoro každý svůj lup pytlácký odprodával pokoutně jinde a peníze, ovšem obyčejné jen nakolik krejcarů, prohýřil.

Žena mu väak ani v nebezpečném řemesle tom nebránila, aniž mu .něco vytýkala. Včdělaf, že jest mu les vším, že bez lesa, vlastně bez pytlačení nemohl by žíti a proto tajila i svou úzkost, když se nékdy po dva i více dni z lesa nevracel.

^y l když přišel nebo správněji řečeno dovlekl se od Tyačky nebo z lesa, kde se serval s jinými pytláky nebo byl postižen hajnými a lesníky — rozedrán, do krve sbit nebo mnohdy i nebezpečně zraněn, nečekala ho doma žádná výčitka, nýbrž klidná šetrnost pečlivé ženy,. která mu všechno promíjela.

Neméně než-li šestkrát byl postižen v lese při skutku a dodán krajskému soudu, kde jej pro pytlačeni potrestali; zprvu jen vězením několikadenním, později však žalářem na dobu dvou roků, kterýžto trest si také odpykal.

Nicméně když se vrátil, nalezl v chatě vše v témže vzorném pořádku, jako když ji byl opustil — a ženu i dítě, Erazímka, pravé jen takovými, jakými byli vždy.

A podivno l Neurvalý, surový muž ten miloval své dítě, snad jedinou bytost na světě, která nad ním měla nějakou moc — vášnivé.

Vášeň jeho ovšem se nejevila šlo vy, ani skutky.

Ditě a později hoch nezaslechl nikdy nejnepatrnějšího — 154 — zaltchócenf, aniž se mohl potěšiti z nějakého, třeba jen prosto otcovského skutku.

Ale ublížit dítěti nesměl nikdo, nechtěl-li býti okamžitě synem smrti. Jediné slovo, ba snad jediný pohled urážlivý byl by snad stačil ...

Ditě však nikdy nikomu nezavdalo nejnepatrnější příčiny, by mu třeba jen pohledem ubližoval. Bylof tiché, skromné, a byt i ne útulné, tedy aspoň ochotné a přívětivé.

Základními rysy své povahy podobalo se matce a jenom síla otcovy vášně, ale zároveň i otcova houževnatost a vytrvalost v předsevzetích jevívala se u něho již za útlého mládí.

Jakým spůsobem divoký Byšický zahynul, víme již od Erázímka, jenž byl agentovi Horynovi pověděl, že nalezen byl otec jeho kdysi v lese zastřelen.

Kdo a proč jej zastřelil, nikdo nezvěděl, a my zmiňujeme se o tom a vůbec o podivném muži tom, jenž ve vypravováni naše nezasahá, jedině k dolíčeni povahy staré Byšické a jejího Erázímka.

Dle toho, co jsme byli napověděli, byla Byšickáco do povahy jednou z oněch vzácných bytostí ženských, kterýmž poetové všech věků říkají »andělské« přes to vše, že slovo to vzhledem ku prosté, staré ženě a celé radš různých jejich jiných vlastnosti zdá se býti skoro komické.

,j_ Však právě proto, že povaha lidská v nejvlastnější podstatě své neviže se nikdy na titěrné přívěsky lidského výmyslu, že jest a zůstane jedině pravým měřítkem lidské hodnoty, i když není obalena pozlátkem nebo i zlatem společenské rafinovaností — užili jsme neobvyklého v takových poměrech porovnáni, abychom přesně vyznačili, co , — 155 — slovy »vzorná žena a matka« zdá se nám býti nedosti případným — — — Vstupme váak do chaty staré Byšické, vlastně do jizby, z které vychází světlo, a rozhlédněme se kolem!

Jsme v nizoučké, asi deset kr*ků dlouhé a šest kroků široké světničce s pěkně upěchovanou podlahou a čistě, ovšem spíše hnědě než-li bíle obílenými stěnami.

I hambalkový strop jest zabílen a visí s něho rozličné plátěné a papírové pytlíky a celé snůpky rozličných sušených květin, bylin a kořínků, což dodává jizbě nejen rázu nad mirn podivného, nýbrž ji naplňuje kořenatou, skoro omamujici vůní nevylíčitelného rázu.

Nábytek jest prostý a zvetšelý; ale všady jeví se vzorná Čistotnost a uklidnost. Na první pohled poznáš, že každá maličkost má zde své místo a to nikoli nahodilé, nýbrž co možná nejvhodnější.

Podle stěny naproti okénku, kterýmž jest viděti do údolu, stojí dvě postele, jedna velká, druhá menši, ale obě vysoko vystlané peřinami s modrými, bíle pruhovanými cejchami —• dle všeho nejvzácnější a nejdražší majetek v chatě.

Nad velkou postelí visí na stěně uprostřed velkého svadlého věnce z lesního kvítí malý dřevěný krucifix s plechovou, ale zprohýbanou a zrezavělou podobou Kristovou. Nad postelí menší viděti v prostém zaskleném rámci křiklavými barvami malovaný jarmarečný obraz, představující anděla strážce, vznášejícího se nad dítkem nahýbajícím se na příkrém břehu rybníka nad vodu, by dosáhlo rukou květinu z vody vyčnívající.

V jednom koutě jizby stojí starodávná úzká a nízká almárka na šaty. V jiném koutě, na právo ode dveří — 156 — jsou kachlová, z venku vytápěná kamna s kamnovcem; tdiné vedle kamen ve stone krb, v němž právo dohořívá zbytek louče.

Steny jsou, — kde vůbec jen jest místa, — ověšeny Širokými i úzkými poličkami, na nichž jest rozestaveno množství dřevených, z hrubá sbitých, ale pevných bedniček z délí dvou až jedné pídě a tomu přiměřené širokých a vysokých.

Na některých jaou ceduličky s nápisy: Blínový květ — šalvěj — psí oka — kořen bolehlavu a podobné.

.U jiných jsou nápisy již ohmatány a nečitelný, nebo ciduličky odtrhány. Některé bedničky jsou bez nápisů.

Pod nejdelší a nejširší policí na stěně proti dveřím, kde jest vedle největších bedniček umístěno také několik hrnků a hrníčků 3 dřevěnými, těsně přilehajícími pokličkami, vidéti velkou starodávnou truhlu s ohmataným a oprýskaným malováním, představovavším druhdy velké, šípem probodnuté srdce u prostřed velkého věnce z pestrých květin, nad kterýmž se vznáší .dva ptáci s roztaženými křidly.

Nad truhlou jest ve stěně výklenek, v němž jest po jedné straně narovnáno několik kněh, po druhé asi na píď vysoko sešitků. Mezi tím viděti lahvičku inkoustu, několik per a tušek.

Po každé straně výklenku visí na stěně asi deset tenkých podlouhlých prkének pod sebou. Na prkénkách po levé straně jsou špendlíky připícháni z většího dílu motýli s roztaženými křídly, na prkénkách po straně pravé pak převahou hmyz všeho druhu. Na nejdolejším prkénku vidéti přišpendleného netopýra s rozepjatými křídly.

— 157 — V okénku pozorovati ve velkém kořenáči vzácnější nějakou květinu, — dle stínu vrhaného na jednu polovici záokní patrně rhododendron. Po širokých stěnách záokních vinou se do výše sporé lístky květin úponkovitých.

Před okénkem stojí, těsně ku stěně přiražen, nevelký dubový stolek — úplně čtverhranný a se šuplaty na dvou stranách, ale s nápadně tlustými nohami, podobajícími se zhruba otesaným kůlům.

Uprostřed stolu, na němž stoji též hliněný hrnek přikrytý dřevěnou pokličkou, hoří nepatrný kahánek.

Za stolem, tváří ku dveřím obrácen, sedí Erazlmek pouze v gatích a košili.

Maje obě dlaně pod bradou opírá se oběma lokty pohodlně o stůl a dívá se právě upřeno na matku, která stojíc těsné vedle něho — tváří k okénku — drží v levé ruce bochníček černého chleba, v pravé pak otevřený zavěrák.

Je to žena bezmála již padesátiletá, prostřední postavy, ale tváře, ač poněkud snědé, předce skoro svěží.

Po vráskách aspoň není ani stopy; líce jsou trochu zarudlé, rty však kypré.

Černé čiperné oči dodávají pravidelné, obyčejné klidné a jenom občas usmivavé tváři výraz přívětivé iir vosti, i když se neusmívá.

I hnědý, z předu hladce přičísnutý, v zadu pak v korunku spletený vlas, ač nebohatý, není ještě protkán šedinami a leskne se jako zralý kaštan.

Oblečena jest jen v režnou spodní sukni; košili však má u krku pevně staženou. Nohy vozí na boio v soukenných sešmathaných bačkorách, jež byla pátrat jen k vůli pohodlí dočasně obula.

* — loo — •Z posice, jakou byla'právě zaujala, jest zřejmo, že lehce bochňik chleba načít; ' ale nežli tak uSinila,' uznala za dobré promluviti k hochovi. , i »Proč pak jsi si .nenačal sám, Erazímku?« mluví švitořivě.: »Což pak nejsi už dost velký a -néumía .snad?

- Musiš se vším čekat na mne ? . . . Co pak kdyby's mne neměl —:co?« ' , : Hoch naslouchá, jak se'zdá, pozorné; ale tvář jeho má ,onen zvláštní usmívavý výraz, kterýmž provázíme výCitky, o nichž víme, že nejsou míněny. do: opravdý.

:' • • '• »Patičku chceš — a hodný štrámfál — vidíc pokračuje matka. »Nu, dnes si budeš "pomlaskávat, až ti chlebíček namažu!... Ale másličko nemám — škoda! ...

Ale nežf — vid? Vem za vděk, co paňbíček dal—.

trochu slepičino sádla od neděle . . •'. Je'taky dobré — učiněná mandle .. .« ' ' • • • '' Po té naznačila závérákem na spodní straně bochníku podobu kříže a ukrojivši velký skrojek, jejž položila před hocha, ukrojila také, ale nepoměrně menší krajíc i pro sebe. ä •»Chlebíček je dobře vypečený,« mluvila při .tom; ^>kůrka se drobí jako u buchtičky na másle. Dnes budeš chrupat'jako zajíček, když se dostane na kapustičku.« Na to odkryla dřevěnou pokličku s hrnce a nabírajíc špicí zavěráku sádlo maže chléb; ale místo skrojku pro hocha určeného maže krajíc, jejž byla ukrojila pro sebe.

Hoch omyl pozoruje, ale mlčí a s usmívavou tváří poslouchá, jak při tom matka dále švitoří.

»A co pak's, dušinko, po celý den a po celý večer dělal? Nasbiral's hodně divizny — co? Pod strání nad křížem viděla jsem jí ondy celé trsy — via? — jak už — 159 — jsem ti povídala ... Ale divizny máme snad už na •celou zimu dost . . '.,.' Až ti napadne, podívej se raději zýtra nebo nékdy (po panenské okurce!- Můžeš jí narejpat i s kořenem —• .člověk neví, kdy se co hod!.

Šalamounku máme, až ho• bcfdeme :musit -z -jara vyhodit. .. Jen na olšové Ústí jsme letos na jaře zapo,mněli. Poslední hrst .jsem dala včera staré -Sekáčkové, aby zkusily, budou-li je ovce žrát a přesvědčila se tak, jaóu-li nemocné. Zaskoč tedy někdy k potoku — třeba za starou poustku do úžlabiny—: vždyť víš — tam, co teď zůstává pan Kliment Vorovka, který se - tak často .na tebe poptává..... A jak pak prosím té —- co pak jsem jen chtěla říct? . . . Ah, tak l Tuhlenc mne; pan Vorovka potkal ve vsi a přál: • >Nu, což Erazímek? Bojí se, když je sám?c .

>A čeho by se bál, prosím?c povídám..,. .

»Nu — tam u vás není v zimě a v noci; zrovna příjemno.f povídá zas on, »však to znám, vždyf jsem se tam narodil .'..«.. , ,.

»Vím, vím, pane Vorovko,c povídám a on zas na to: >Já jsem se nebál nikdy, pani Byšická — nikdy . . .« »A můj Erazímek taky se nebojí l «povídám zas já . . .« »A tak jsme se rozešli . . . Ale, ale dušinko — Tždyt pak's mi ještě nepovéděl, jak jsi se měl? Stfskalo se ti, vid, miláčku?« • >To via, maminko, jako vždycky, když nejsi doma,« odpověděl hoch.

»Tak, tak l« dttvrzuje matka na pólo pro sebe.

»AU jinač to nejde — to via, duáinko. Člověk musí po — 160 — žívobytíčku. Kdybych byla pořád doma, neměli bychom někdy ani co jist, neřku-li abych ti mohla chlebíček mazat, c Teprve nyní, piplajíc se mazáním, doraazala a podává namazaný krajíc hochovi.

Hoch však po krajíci nesahá. Upírá zruK svůj na matku a usmívá se skoro až éelmovaky.

»Nu, ber, ber l vybízí matka zdráhajícího se hooha..

»Já chci skrojek, patičku!« odpovídá hoch snaže se zatajiti čtveračivý smích.

>Ah!< vzkřikla na to matka, jako by se byla něčeho ulekla. »A já namazala krajíci To jsem zmotan&l To je tím, že má člověk plnou hlavu starostí . . . Na, pojez dnes krajíček — ne?« »Ne, ne l« zpouzí se hoch. »Když jsi si namazala, BDÖZ sil« A při tom upírá zrak svůj na matku tak upřímné a zároveň prosebně, že matka, která z pravidla pojídá chléb jen suchý, nemohla odepříti.

»Tedy pojím namazaného; ale budu si to do smrti ožívat,« připomíná trpce.

»Nechí si, nežil« odpovídá hošík aelmovsky se usmívaje. »Jen když pojíš — potom si oživěj!« »I ty, čtveráku — ty, tyl« kára matka mazajíc hochův skrojek. »Však já dobře vím, že'a viděl a v$dél, kterak nemažu svůj . . . .« »To víš, že jsem viděl,« vpadl hoch.

»Za to bych ti neměla ani namazat,« připomíná matka pólo žertem a pólo opravdové.

»Neaamažl Sním «uchyl« vadoruje hoch; ale dodává: — 181 — »Však ty jsi těch nemazaných krajíců snědla také už dost — a přece jsi zdráva a hodná a — —« »Tiše, tiše, ty lichometníku U zakřikuje matka synka. »To ty jenom tak, aFfoh namazala pořádné — vicT ? . . . Oh, já té znám — znám ! ... Za to namažu jen polovic a hodné tence, aby's věděl a odnaučil se lichometnictví, ty šelmičko l« Ale namazala přece celý a pořádné — a podala hochovi, jenž začal chuté jisti.

Matka odnesla hrnec i zbývajíc! chleb do komory a vrátila se se džbánečkem piva, jejž byla zatím venku atáti nechala.

>A za trest,« švitořila dále slavíc džbánek před hocha, »neau ti jaflté náco. Ochutnej !< »Pivečko ?< optal se hoch jeve nápadnou laskominu.

»Což pak jiného ?< vykládá matka sedajíc za stůl přímo proti hochovi a hned vybízí: »Nabumbej se, duáinko l« Hoch maje plná ústa sáhl chvatná po džbánku a chutě se napil. • »Ah l« liboval si.

»To věřím, to ty by'a chtěl mft hody každý den jako nějaký princ,« žvatlá matka jevíc radost, že spůsobila hochovi potěšení. »Ale nejde to, dutinko l Od kdy pak už jsme si nepopřáli pivečka — co ? Myslím, že od Božího téla — ne? Ale dnes jsem néco přivydělala a proto — — Ehl« A sama sáhla po džbánku a přihnula si, zdánliví jako vyiíznivolý statný piják; ale přece upila jen nakolik kapek, »Tak, tak!« libovala si zas ona. »To j* př«o« někdy lepši, než-li pouhá voda. Nemyslíš, dušinko ?« And« ain. 11 — 162 — . »To vSš, maminko,« dotvrzuje, hoch ;. »ale já bych přece nechtěl pít pivo každý den . . .« . .

>I ty vyběráčku l« zvolala matka. »Snad by's ňechtél takó vínečko — co ? A vidíš, kdybych tak někde dostala skleničku, hned bych ti ji přinesla . . .c »Ale vždyt ty ani nevíš, jak se víno pije — ty's 'ho nikdy nepila,s namítá hoch.

»Nežt si!« odpovídá matka sebevědomě. »Snad nemyslíš, že bych toho nedovedla ? Tvůj tatík taky nikdy vína nepil; ale jednou, pan, představený dal , prý přinést do hospody pár flašek a zavdal i tatíkovi. A tatík utnéj pit víno hned. Vypil přes půl flašky jedním douškem.

A přišel domů — — . ; Nu, jaktěživa jsem ho neviděla tak veselého a hodného jako tenkrát. Nebručel, neláteřil, nehromoval jako jindy, když pil pivo — zpíval si zamilovanou svou písničku a pořád jen říkal: ; .

»Ty má milá Háto, Hatinko — Hatičko!.. .« Jaktěživa jsem ho tak neviděla a neslyšela i A když se vyspal a probudil, přál hned v posteli: »Prosím tě Háto, co pak to je ? Já mám hlad jako Tik ... Jaktěživ jsem ráno takový hlad neměl . . .c A když jsem uvařila oukropu asi tak pro tři, nakrájel si do něho půl bochnika a všechno sněd všechno...

A přes čtvrt roku nešel potom na pivo.

»Kdo pak by tu bryndu do sebe lil?« říkával. »To je vino něco jinšího l Já si teď budu střádat na víno — koupím si celou flašku a vypiju ji v bázni boží sám a sám v lese, abych měl zas jednou takový hlad jako tenkrát, když nás pan představený Mihulka v hospodo vinám trakt ýro val. . . .« — 1.83 — >Ale chudák — takový hlad už nikdy nedostal. Na víno neuspbřil a začal zas pít pivo a jenom pivo. Ještě dobře, že aspoň pil ; jinak hy byl umřel hlady . . . Tak málo, chudák, jeď . . .« Hoch naslouchal prostinkému tomuto vypravování, vlastně líčení otcovy povahy skoro se. zatajeným dechem, jako zajímavé pohádce.

Védél sice o otci ledacos, ba skoro vše, co mu povést vytýkala — matka byla k dítěti upřímnou. Ale když povídala, at již přijemné nebo nepříjemné, byl by hoch naslouchal třeba celou noc.

Pamatovali se na otce jako ve snu. Ale co mu bylo utkvělo v paměti, činilo mu otce nepoměrné zajímavějším nežli všechny ostatní lidi, jež byl až dosud poznal.

Žádný nezdál se mu býti tak silným a možno-li tak říci — tak zajímavě romantickým jako tento podivný, surový polodivoch, jenž nezdál se míti pro jiného smyslu, než-li pro své dítě, jež zcela dobře cítilo, čím olei jest.

Před duševním zrakem Erazímkovým vznášela se v osamělých chvílích zidealisovaná postava otcova s veškerým kouzlem své neurvalé mohutnosti a vášně, z nichž byl hoch sám také aspoň matný zárodek zdědil — krátce hoch pojímal povahu otcovu zcela jinak a měl o otci vůbec zcela jinou představu nežli jiní, kdož jej byli poznali blíže a z různých, více méně nepříjemných styků osobních.

Erazímek pamatoval se jen na styk'y příjemné, ba nejpříjemnější. Jemu byl a zůstal otec přece jen bytostí po matce nejmilejší, skoro posvátnou.

Z té příčiny není divu, že pozorně naslouchal,, nýbrž že hned, když matka umlkla, prosebným tonem se ozval: 11* — 164 — »Povídej, povídej, maminko, o tatínkovi!« , Matka, která byla začala o otci vypravovat jen tak maní, zavrtěla hlavou.

>Ne, ne, dušinko l Dnes už je pozdě. Ty by's zase neusnul, jako vždy, kdykoli ti o tatínkovi povídám.c Hoch sepjal ruce a upřel zrak svůj s němou prosbou na matku.

Matka nemohla odepříti.

I vypravovala dětinsky žvatlavým, rozvláčným svým spůsobem, jak byl otec přece jen — nejlepším člověkem na »větě — poctivy, přímý, pravdomluvný.

Vypravovala, jak byl ubohý, že neuměl jazyk a přede vším vášně své na uzdě udržeti — jak byl neitaatným, že nemohl, co jiní dovedou hravě: zůstat klidným, — když viděl, jak si lidé vzájemně ubližují; jak o překot lbou, pomlouvají a na cti utrhají . . .

Vypravovala, jak se namáhal ze všech sil státi neb aspoň zdáti se jiným — jak začasté celé noci nespal a pořád jen mručíval: »Ne, ne — tak to jít nemůže a nesmí l Musím být jiným — už k vůli dítěti — Erazímkovi . . . Musím — musím . . . Z Erazímka musí být jiný člověk, než jsem já . , ./Dítě má jiskry v hlavě ... A srdce — srdce l A proto z noho musí být muž — celý muž a přece dítě . . . Oh ! . ,c A jak se pak dal někdy do štkavébo pláče a proplakal celou noc až do rána.

Vypravovala též, proč asi byl tak ubohým a neilattným, ačkoli sama pravé příčiny neznala a jenom se domnívala.

- 165 — Povídala, že buď jemu nebo jeho otci nebo matce někdo někdy ublížil — strašně, hrozně ublížil ... A na to že nemohl nejspíš nikdy zapomenout, i když chtěl, i když se nutil ...

Ale kdo a jak mu byl ublížil, o tom nikdy ani nehlesnul a nebyl by pověděl, »ani kdyby mu byli žhavými kleštěmi srdce z prsou po kusech trhali . . .« Hoch naslouchal pozorně, napjato, ba s posvátnou hrůzou ...

»A myslíš, maminko,« ozval se konečné, když má* tká umlkla, skoro nesměle, »myslíš, že by byl otec M mnou spokojen ?< »I ba že, ba — jako jsem s tebou spokojena já,« odpověděla matka.

>A nic by neříkal — nehuboval by, kdyby videi, že se učím z kněh ?« optal se hoch. »Anebo že píftu a hraju si s motýly a broučky — — ?« »Jak pak by proto?!« vpadla matka. »Vždyf ta sám učil Číst, ačkoli sotva uměl slabikovat ... A psát neuměl, jen počítat — to tedy — —« Matka nedokončila a hoch se zamyslil.

Každý zabýval se vlastními představami a myšlénkami.

»A co pak tatínek chtěl, aby ze mne bylo ?« přerušil po chvíli hoch mlčení.

»Doktor, dušinko, nebo kněz,« odpověděla má* tká suše, »Doktorem — ani knězem nebudu — to vím,« posteskl si hoch.

»Nu, kdyby se tě ujal nějaký pan páter, některý — 166 — pan farář jako pana Klitnenta Vorovky, bylo by to snad přece možné,« vyložila stará Byšická.

»Oh, já bych se učil! Pořád bych byl v knihách — ani bych z chalupy nevylezl,« ujišťoval Erazimek.

»A také by's tak musil — to víš!« vykládá matka >Kdo chce něco vědět a umět, musí se tomu naučit z kněh. V hlavě se to samo nerodí . . .« >Ale někdy tak hlavou přece něco kmitne, milá matinko, co není v knihách a co nikdo jiný neví,« odpírá jemně a přece jaksi sebevědomě hoch.

»Jdižiž I Co pak by to mohlo být ? ... A jak pak? . . .Prosím té!« namítá matka.

»Nevím, jak bych ti to pověděl,« ujímá se slova hoch a tvář jeho mírně se zachmuřuje, jako by se hroužil v smutné vzpomínky. »Když jsem tu byl dnes večer sám a sám a seděl venku pod bezem a bylo už skoro tma — zdálo se mi, jako by byla zima a všady, všady sníh . . , A.když jsem potom vešel do komory a rozžal louč, pořád se mi zdálo, jako bych se díval na ves a les a viděl všady sníh . . . Zamhouřil jsem oči a zdálo se m,i, jako bych viděl všechno ještě jasněji nežli dříve . . .

A jak tak sedím — brzo s přimhouřenýma a brzo s otevřenýma očima a dívám se bud do ohně, jak prská louč nebo se nedívám nikam, napadlo mi: »Jak pak by's asi mamince, až přijde, pověděl, co vidíš ?« A tak jsem si myslil a myslil, až jsem to vymyslil . . .« »No! Pověz tedy, dušinko!« uklouzlo mimoděk matce, která byla dychtivé naslouchala.

A hoch po malé pomlčce sotva slyšitelným hlasem začal: — 167 — • • »Celičký kraj Sirý jeden přikrov bílý — . . jak by v něm andělé lilií našili ...

I černému lesu • •. . nové šaty dali, jako by ho bílým , květem posypali ...» Hoch umlkl a upřel klidný zrak svůj na matku.

Ale matka sedí pod dojmem prostinkých slov, jichž nebyla doposud nikdy slyšela, aniž čtla, jako v ztrnulí.

Napadá ji, že to ani není možné, aby bylo něco podobného z hlavy jejího Erazímka; že je to jako písnička, kterou stačí jen zazpívat ...

Ale hned zase je přesvědčena, že si to přece jen nemohl nikdo jiný vymyslit nežli její Erazimek; neboť hoch mívá podivné nápady, jako by měl — jak otec říkával, >jiskry v hlavě«.

Výraz tváře její se rychle měnil.

Z počátku překvapeni, pak udivení a posléze uspokojení, jevící se oním zvláštním úsměvem-, kterýmž jen matky dovedou mlčky tak výmluvně dávati na jevo, co se v duších jejich děje.

Hoch porozuměl.

I jeho tvář přelétl lehynký úsměv potěšeni, že matku uspokojil.

Výraz uspokojení v matčině tváři působil na hocha zároveň povzbuzujíc.

>A když jsem tak seděl u krbu,« ujal se zase slova, »a díval se do ohně, jak plamen vyšlehuje a zase «e přikrčuje — kterak louč syčí, praská a prská — a jak z ní jiskřinky srší — zdálo se mi, že na nic němý — 168 — šlím, na nic nevzpomínána — jako bych usínal . . .

V tom zahučel v komíně vítr — smutné, ach, tak podivně smutně, jako by někdo venku vzdychal ... A tu jsem si zpomněl na tebe — víš ? — jak jsme v loni večer o dušičkách seděli tady u okna ve tmě a ty's mi povídala o tatínkovi a potom o sobě, jak ti bylo, když ti pověděli, že leží tatínek v lese zabitý ?« Matka při závěrečných slovech hochových mimoděk vzdychla.

»Vidíš — zrovna tak jsi vzdychla tenkrát,< pokračoval hoch, »a zrovna tak se mi zdálo, že vzdychl někdo venku, když vítr v komíně tak smutně zahučel ... A jak si tak na tebe zpomínám, zdá se mi, jako bych nezpomínal jen na tebe, ale i na tatínka, na pana učitele i na velebného pana, na kamarády — na všechno ... V tom louo zasyčela — prskla — a jedna jiskřička slítla s krbu na zem a nežli uhasla, několikrát poskočila ... A jak se tak na jiskřičku díváni, zdá se mi, že nesedím u krbu, ale s tebou u okna a že se dívám oknem do tmy zrovna k svatému poli, kde tatíček leží — a že vidím, zrovna jako loni o dušičkách, kterak na hřbitově bludička poskočila, shasla a zase vyskočila . . . Pamatujefi se?« . . .

>Pamatuju,f přisvědčila s napjetim naslouchající matka.

»A hned mi při tom napadlo,c pokračoval hoch, »co jsi tehda povídala: že ta bludička 8 tatíčkem na hrobě čtveračí -— víš? Pamatuješ se?c »Pamatuju, pamatuju,« přikývla matka.

»A jak tak sedím a zpomínám na tebe — na biu» dičku i na tatífika — přimhuřujou se mi oči ; ale vidím, bludičku na hřbitově poskakovat — a zdá se mi, jako •— 169 — • bych t$ slyšel povídat a vzdychat ... A zas mi napadá, jak bych ti to, až se vrátíš, všechno pověděl ... A tak myslím a myslím, až jsem si to laky vymyslil, c >Povéz, pověz tedy, dužinko l« ozvala se matka dychtivě.

A hoch po malé chvíli tímže přitlumeným, sotva slyšitelným hlasem jako poprvé začal: >Na hřbitově bludička temnem poskočila, jako by s mým tatíčkem v hrobě čtveračila ...

Zrovna jak ta bludička nad hrobem se míhá: tak v mé hlavě vzpomínka upomínku stihá.c Hoch necitoval první své blabolivé pokusy vyjádřiti slovy, co dělo se v jeho duši a co mu obraznost jeho kouzlila před duševní zrak, prostě, skoro i drsně; ale matka naslouchala, jako by slyšela tajemný hlas z ji* ných Bvčtu.

Tvář její, z počátku vážná, jevila ku konci sladkou bolest — oči se jí zakalily slzou — a přece po chvíli Z ňader, sladce bolestným citem sevřených, vydral se nesrozumitelný výkřik nevylíoitelného rozechvění. Vyskočila — objala své dítě, — tulila je k ňadrům a líbala — div je neuljbala . . .

Co následovalo, zajisté není třeba doučovati.

noc byla již dávno minula a prostinká idylka ukončena.

Hoch odebral se na lůžko.

— 170 — Matka však ještě dlouho seděla u jeho lože a vypravovala mu, co nejraději poslouchal — o tatínkovi . . .

Vypravovala, až dítě usnulo. Po té ulehla sama — uspokojená, rozradostněna, tak že dlouho nemohla usnouti.

Když pak se konečně i na její stará víčka snesl spánek, zdálo se jí o Erazímkovi, jak chodil ještě do Školy, a jak jí jednou pan učitel povídal: tAle, paní Byšická — vždyí je to dítě zázračné ...» III.

Mrzák Matýsek Brzdíček odejel od Rorejsovy krčmy, jak víme, dříve, nežli se starý granátník Pitrdle vydal na cestu k domovu. * Přejel dřevěný mastek, vedoucí nedaleko hospody přes potok a spojující vozovou cestu od chaty staré By* šickó s cestou vedoucí klikatě do protějšího vrchu ku »králíkárnéc, zahnul v nevelkém oblouku na cestu podle potoka proti proudu a za několik minut — když Kartuš ustal štěkati — byl přede dveřmi své chaty.

Páně Matýskův tahoun átěkával totiž z pravidla, když pána svého vezl, jako by měl obzvláštní potěšení, že veze tak zvláštního pasažéra. V pravdě však štěkal pouze z bujnosti jako mladí psi vůbec, když se jim popřeje volnost nebo se jim lichptí.

A Kartuš cítíval se volným, jenom když vezl svého pána, když naň pán — patrné z dlouhé chvíle — skoro neustále pokřikoval, povzbuzuje jej a lichotě mu, ba začasté s ním i jako s člověkem, vlastně jako s dítětem rozmlouvaje.

171 Vo voziku pohodlné natažený pán a do vozíku zapraženy, z pravidla co možná nejrychleji ujíždějící tahoun jeho byli jaksi jednou bytostí.

Jakmile pán vozík opustil, zdálo se, jako by se hafanu zastcsklo. Převalilf se pfed vozem, natáhl své hnáty a ležíval obyčejně, až pán vstoupil, vlastně vlezl zase do vozíku.

Nebyl-li pán ve vozíku, nesměl pes ani zavrčet, neřku-li zaštěknout. Bič mel pán jen k tornu účelu, by tahounu svému připomenul, kdykoli by se odvážil prohřešiti se proti této disciplině. Štěkati a sice úplně dle své libosti směl Kartuš jen tenkráte, když s pánem svým ujížděl. Mezi jízdou měl pánův bič »ruht«, jak Matýsek po vojensku říkával — nanejvýš že sloužil k zaprásknutí.

Se hřbetem a jinými částkami tahounova těla nepřisel však ve styk nikdy.

Rovněž nesměl Kartuš bez podstatné příčiny ani doma zaštéknouti. Konalté pánu svému nejen služby tahouna, nýbrž i domácího a zároveň i tělesného strážce.

Jakmile byl odpřažen, musil býti neustále poblíž svého pána, s kterýmž sdílel, jak mrzák často s přídechem trpké ironie říkával, >bratrskyt nejen ložnici, nýbrž i všechny ostatní strasti a slasti, jež nepřízni osudu připadly mrzákovi za úděl.

Konalt mu v jistém vzhlede, pokud vůbec bylo možno, i služby služebníka. Aportovalf, ačkoli se to s povahou jeho hrubě ani nesnášelo, skoro rovněž tak zručně a ochotně jako čiperný a učelivý pinčlík. Cokoliv si pán přál, aby mu bylo doma podáno a přineseno a co vůbec pes přinésti a podati mohl, vykonal Kartuš přesně dle rozkazu a bez poškození věci, kterou měl podati.

— 172 — Jen jednou v přílišné horlivosti, když měl skočit na okno pro malý hrníček, vyskočil sice nahoru zcela lehce, ba skoro graciésně, ale popadnuv hrníček za ucho seskočil s ním tak nemotorně, že naraziv jím o zem nakřápnul jej.

Byl za to bit, »jak se sluší a patří« — řekl by snad dresurář; ale právě proto, že nepochopil, proč je trestán, nechtěl později po několik týdnů pro nic skočit na okno a pokusil se o to teprve, až když na případ pozapomněl. Od té doby váak byl nejen výtečným tahounem, nýbrž i vzorným aporlérem.

Kartuš byl tudíž v pravém slova smyslu otrokem svého pána a zřídka kdy mu poskytnuta nějaká chvilka úplné -volnosti. Jako uvyká člověk jhu otroctví, uvyknul mu i Kartuš v té míře, že kdykoli mu volnost popřána, nedovedl, ba nechtěl jí ani využitkovati.

Největší volnost domníval se míti, když s pánem »vým ujížděl — zpravidla jako s větrem o závod.

Z té příčiny byl také nejen pán, nýbrž i jeho Kartufi Široko daleko v okolí znám. Domácí i přespolní obyvatelé poznávali jej z velké dálky po pouhém štěkotu, i když povozu ještě ani neviděli.

Kdykoli vozík B uhánějícím štěkajícím psem a spokojeně dýmajícím pasažérem .mihnul po cestě jako pří* zrak podle někoho, jenž pána • i psa znal, skoro nikdo neopomenul smeknouti před pánem a pozbuditi nějakým glovem tahouna k běhu ještě rychlejšímu.

Obyčejně se lidé zastavili a dívali za povozem, až v dáli zmizel.

Rozumí se, že znalci panu Matýskovi Kartuše až gáviděli a že pán, znaje Kartušovu cenu, nedal mu nikdy nikým ublížiti, — 173 — Tentokráte uháněl pes od hospůdky po známé cestě jako kdy jindy stékaje, ale bez povzbuzování se strany svého pána, jenž žmoulaje tlustý bavorský doutník v ústech zabýval se v myšlénkách neobvyklými dojmy z právě minulého večera.

Agent Horyna zdál se mu býti osobou záhadnou, ač nevěděl skoro ani proč a neměl proň ve zkušenosti své žádné obdoby.

Když však si připomenul, že jej hostinský Rorejs představil jako někdejšího svého spolužáka a před příchodem Horynovým hostům aspoň něco a to jen příznivého z cizincovy minulosti napověděl, ustálil se Brzdíček na tom, že to přece jen nejspíše člověk zcela obyčejný, jenž snaží se život svůj poctivým spůsobem uhájiti.

Napadlo mu sice, že by to mohl býti, čím vlagtriS Horyna v pravdo byl, agent prodávající saské a vůbec cizozemské losy; ale když vše uvážil, čeho byl svědkem, odkázal i tento nápad mezi pouhé domněnky.

»Ostatně, co mi po něm?« pomyslil si. »Dnes je zde a zýtra kdes — a kdo ví, uvidime-li se vůbec ježto jednou v celém životě. < A právě když tato myšlénka šlehla jeho mozkem, zastavil se Kartuš v běhu svém přede dveřma dosti úhledné chaty obklopené se tří stran malou, ale stinnou zahrádkou s nevysokou, Ječ hustou a kyprou travou po celé ploae pod stromy.

Pan Matýsek vylezl z vozíku, odpřáhl Kartuáe, jeni bez vybídnutí zavlekl vozík do zahrady, hustým plotem * obklopené, ale bez dvířek. Po chvíli se pes vrátil, aby odvlekl za pánem do jizby i řemení, jímž byl připřažen a jež byl pan jen poodhodil.

Pán byl se zatím doylekl loydayě ku dveřím . chaly a otevřel klíčem. . .

Meškávaje obyčejné po celý den mimo domov, byl mrzák BrzdíOek snad v celé osadé jediným, jenž zamykal dvéře na klíč. Zámek dveří byl ovšem upraven o néco níže, než-li obyčejně; ale přece ještě dosti vysoko, tak že otvírající mrzák musil natáhnouti ruku, až kam vůbec vysáhl.

Dvéře se otevřely, aniž by byly vrzly a zůstaly pootevřeny. Byl-li pan Matýsek se svým Kartušem doma, nebylo .jednak ani třeba'dveří zamykati a vůbec ani zavírati, chtěl-li, aby mu pes vykonal nějakou službu také mimo dům.

Přeáourav se obvyklým spůsobem po zemi po tmavé předsíňce, otevřel pan Matýsek klíčem i dvéře do komůrky.

V témž okamžiku byl již i jeho pes za ním, a jakmile ae mrzák octnul v jizbě, skočil za ním i pes a bez vybídnutí dvéře přivřel.

V jizbě, jejíž dvě okénka byla zastíněna stromy v zahrádce, panovalo přítmí. Pan Matýsek však škrtnul hned u dveří sirkou o stěnu a rozsvítil svíčku v malém plechovém svícínku, stojícím na nízké poličce hned u dveří..

Z počátku poněkud plápolající svíčka ozářila obydlí, snad jediné svého druhu.

Vše bylo upraveno vzhledem k mimořádnému stavu obyvatele, starého to mládence, jenž přes to vše, že jako mrzák potřeboval v mnohém obsluhy a výpomoci jiných lidí, přece jen zřídka kdy výpomoci té od někoho žádal.

Celá podlaha byla pokryta starými, tlustými houněmi koňskými místo koberců. Nábytek byl vesměs nízký, tuk, že ho mohl mrzák zcela pohodlné šedé užívali.

— 175 — - .. Uprostřed .jizby, stál větší kulatý stol, ovšem jen s nohami asi třetinu metru vysokými. Stolic v jizbě neT bylo. Za to leželo kolem stolu několik tvrdých polštářů, na něž bylo možno sednouti nebo se o některý loktem a i jinak opříti. .

Podobné byla i široká, ale krátká, skoro čtverhranná postel, stojící podle stěny proti oknům, na nízkých/ jen asi na píď od podlahy odstávajících nohách.

. Několik nizoučkých laviček, dvě skříně na šaty, podobné skříním pro děti asi desítileté, jeden velký a dva menší kufry a přiměřené nízký stoleček těsné vedle postele stojící byl v celku vešken nábytek.

Na několika nizoučkých, jen asi půl metru od podlahy vyvýšených poličkách podle stěny bez oken rozloženo a rozestaveno bylo různé kuchyňské a jiné nářadí a rozličné potřeby domácí vůbec.

V celku činila komůrka dojem neobvyklý, ale nikoli nepříjemný nebo docela odporný.

Na ničem nebylo pozorovati, že by zde bydlel člověk nuzný; naopak — vše svědčilo skoro až o jistém blahobytu a zároveň i o pohodli.

Postel byla opatřena dostatečným počtem peřin s červenými, bělavě pruhovanými cejchami a skotskou houni. Kuchyňské nádobí z plechu a mosazu lesklo se jako stříbro a zlato.

I steny byly ozdobeny několika obrazy v prostých černých rámech a menším zrcadlem.

Ovšem bylo vše níže zavěšeno, než li bývá z pravidla.

Rozžehnuv světlo rozhlédl se pan Matýsek plaše a přece jaksi zkoumavě po jizbě, jakoby se chtěl přesvědčiti, je-li vše v pořádku; po té šoural se pomalu ku atolu a postavil naň svícen se svíčkou.

— 176 — Kartuš, jenž byl řemení zavlekl pod jedno okénko, kam si je patrně obyčejné ukládal, připlížil se za pána a svaliv se na podlahu s povyplazeným jazykem dosti těžce ještě oddychoval.

Mrzák zadíval se upřené do světla, jakoby pro okamžik nevěděl, co počíti.

Po chvíli obrátil prudce hlavu a zvolal: »Kartuši — bio!« Zvíře bylo okamžitě na nohou a dvěma skoky u dveří. Jednou tlapou pootevřelo, by mohlo proklouznouti a zmizelo.

Mrzák zadíval se zase do světla a nevšimnul si ani, že po několika vteřinách Kartuš s bičem v tlamě se vrátil a mrskaje ocasem stojí podle pána.

Teprve po chvíli si pán všimnul psa.

»Ab, tak!« zamumlal a mávnuv rukou k posteli vzkřiknul: »Kartuši — tam l« Zvíře zaneslo bič k posteli a vrátilo se k pánovi.

»Tak, tak, Kartuši!« zalichotil pán psu pohladiv a poplácav jej po pleci.

Pes se několikrát otřel o pána, načež se zase za ním převalil na podlahu.

Pán vzav svícen se světlem šoural se ku stolku o postele. Pes ihned zase vyskočil a plížil se za nim.

Pán postavil svétlo na stůl, vytáhl z postranní kapsy tobolku a položil ji vedle světla. Po té sáhl do kapsy, vlastně do velkého koženého kapsáře, vytáhl plnou hrst krejcarů a hodiv je na stůl přehledl je pátravým okem, jakoby se chtěl od oka přesvědčiti, mnoho-li to asi peněz. I sáhl do kapsáře ještě dvakrát a vytáhl a rozhodil po stolku ještě asi po půl hrstích krejcarů, mezi nimiž bylo i několik čtyřkrejcaráků, ba i dva nebo tři stříbrné desetníčky.

»Ke všem krucihnátům!« zamručel. »Vždyf jsem tu smeť zapomněl dnes u Rorejsa vyměnit l < Ale hned po té dodal jaksi uspokojenéji: »Nu, zlé to dnes není —• bude to tak néco přes tři zlaté.« Vybrav pak z drobných stříbrné desetníky, uložil je do tobolky, vytáhl šuple u stolku, shrnul do něho plochou dlaní drobné a zase šuple zavřel.

Na to lehkým dotknutím se ruky shodil klobouk, jejž pes popadl a odnesl do kouta, jež tvořila stěna bez oken se stěnou s okénky.

Podobně stalo se i s kazajkou, ventou, šátkem s krku i s krátkými, kozí podáitými kalhotami skoro bez nohavic, když se pán svlékl.

Pes odnesl vše ku klobouku.

Pán, jsa pouze v gatích, odhodil pak svrchní peřina s postele, vylezl na postel a urovnal si polštář« pod hlavu. Po té sáhl po tobolce na atole, dal ji pod polštář a ulehl si na pravý bok, podepřev si pravou rukou hlavu. — Kar tuš, vykonav svou povinnost při svlékání pána, přiblížil se k posteli a svalil se na dlouho podle po« stele, ale tím spůsobem, že viděl pánu svému přímo do očí.

Pán však si psa, jenž si byl již oddechl a zavřel tlamu, více nevšímal. Dívali se v neurčité prázdno, zabývaje se v duchu čímsi, co nebylo v nižádné souvislosti s bezprostředním jeho okolím.

Náhle pohnul hlavou, zrak jeho zakroužil po jizbo a utkvÓl na dveřích, jež byly zůstaly po návratu Kartuáové trochu pootevřeny.

iadil míru. 12 — 178 — úplné, načež se převalil se, jako »Holá, KartuSi! Ke všem všudy krucihnálům !« vzkřiknul zlostné. »Dvéře zavřít!« Pes sl.řelhbitě vyskočil, třemi skoky byl u dveří a přillač-iv se na ne tilem přivřel je vrátil plížive zase na své místo a před tím. .

I pán se převalil, a podepřev si hlavu oběma rukama, zadíval se upřeně ku stropu.

Setrval tak bez hnutí skoro po pět minut.

KartuŠ, jenž k němu pohlížel právě tak upřené, jako on se díval ku stropu, [.oloxil zatím hlavu mezi přední tlapy a zamhouřil oči.

Náhle pan Ma!ysek něco zamumlal, pes zvěd!

hlavu a otevřel oči — aie slovům pánovým nebylo rozuměti.

, Teprve po chvíli pronesl dosti srozumitelně: ' »A cože by's si koupil, kdyby's vyhrál? — Nu, což jiného, než-li koníka U což bylo důkazem, že zabývá se v myšlenkách možností výhry.

Ale po několika vteřinách úšklebné zavrčel: »Eh ! Čerchmanta vyhraješ, hlupáku !c Po té více nehlesl.

Pes položil po chvíli zase hlavu na zem a zamhouřil oči.

Po několika minutách vztáhl pán nenápadně pravou ruku po světle, <přiblížil je k ústům a sfouknul. Postaviv svícen zase na stůl, dal i druhou ruku pod hlavu a asi za Čtvrt hodiny usnul — — — — — — — — — Brzdičků Matýsek nebyl vždy takovým, jakým se nám jeví od prvního seznámení se s ním.

— 179 — Před desíti lety nebyl ani mrzákem, aniž tak prudké apopudlivé povahy, ba neměl ani tak drsného, skuhravého hlasu jako nyní.

Byltě tehda švarným, ba snad nejšvarnějším hochem na několik mil v okolí — a co snad váží ještě více: byl dobrák, od kosti, mírný, tichý, snášelivý, následkem čehož nebyl v rodné vísce i v okolí žádný hoch. tak oblíben jako on.

Byl štíhlý jako sosna a přece svalnatý. I plet jeho, ačkoli < přisnědlá, nebyla daleko lak cikánskou jako teď. I líce byly červeny a kypré rty svěží jako zralé jahody.

Černé chmýří pod nosem dodávalo mu rovněž tak jako černý vlas rázu mužné rozhodnosti.

A přece to býval hoch, jejž mohl každý poctivý člověk »kolem prstu ovinouti«.

, , Nikomu nikdy ani skutkem, aniž slovem, ba ani jiskrným svým pohledem neublížil. Bylté dobrotisko v nejvlastnějším slova toho smyslu, tak že — když dorostl do dvacátého roku a měl se již za několik měsíců dostaviti k odvodu, — každý ho litoval, že musí býti vo* jakém a opustit dočasně rodnou vísku.

»Bez Matýska,« říkávala děvčata, »bude každá muzika jako funus« ; neboť Matýsek byl nejen výborný tanečník, nýbrž i šprýmovný společník, který uměl obzvláště s děvčaty rozprávět, jak si přála: lehce, škádlivé a vesele, div se někdy děvčata smíchem nezakuckala.

»Bez Brzdíčka bude jako po /vymřeni,« říkávali hoši; neboť Brzdíčkův Matýsek uměl dobře zpívat, v karty a kuželky hrát — býval vždycky samý šprým — a pít uměl, když na to došlo, za tři, aniž by se opil a někomu v opilosti ubližoval.

12* — 180 —.

Vleobécné přízni té v rodné vsi i v okolí netěail se pouze Matýsek, nýbrž i celá rodina Brzdíčků: otte i matka, oba dědové i obě babičky od nepamětnfflh dob.

Bylať to, jak nejstarší obyvatelé vyprávěli, v pravdě rodina k pohledání — vzorná, na kterou nikdo nic špatného nebo jen podezřelého nevěděl, ba snad by si nebyl ani dovedl něco vymyslit^ -by mu jiní uvěřili..

Na Matýskova otce a matku pamatovali se v8ak již jen stárli; bylit oba — když byl Matýsek asi dvouletý — děsným spůsobem zahynuli . . .

V jedné chalupě ve vsi vypukl oheň. Otec Brzdíčefc, jenž byl již dříve dosti 6astO při nehodách pomáhal, pospláil hasit a zachránil i tentokráte starou hluchou stařenu, která spala na půdě a byla by uhořela.

Žena Brzdičkova byla mezi lidmi a dětmi, jež se • dálí na požár dívali.

Náhle kdosi zvolal: >Brzdíček je v plamenech — uhoří . . , « Žena pospíšila k hořícímu stavení a vrazila do vnitř ... V tom ji zahledl muž její, jenž byl mimo chalupu a vrhl se za ní.

Váak ani on, ani ona se více nevrátili — provalili •• na no strop.

Neatěstí to učinilo jak přirozeno ubohého sirotka Má' tfftka, jenž neměl nyní než-li matku otcovu, tedy babičku, nepoměrné zajímavějším.

Ublížit mu již pro neštěstí rodičů nemohl nikdo, kdo o tom věděl; a kde mu kdo mohl jakkýmkoli spůsobem prospěti nebo vůbec jen nějaké potěšení spůsobiti, učinil tak s největší ochotou.

— 181 — Tak byl tedy Matýsek již jako dítě jaksi mazlíčkem všech, kdož vědéli, jak strašným spůsobem rodičové jeho zahynuli.

Avšak i babička — jedinft jeho opora «a nejútlejšího mládí — byla snad jedinou svého druhu T celých Čechách.

Přea to vše, že byla o smrti svého syna a «nachy své již skoro šedesátiletá, byla přece jeíté dost statná, rázná a přímo neuvěřitelné dobrá.

Obývala se svým vnoučetem tutéž chatu, v kteréž bydlil nyní již na desátý rok starý granátník Pitrdle se svou dcerou Kačenkou.

Chata ta byla od nepamétnýob dob vlastnictvím Brzdíčknv a obývali ji již pradědové. Po smrti babiččině přešla v majetek dospělého Matýska, jenž však ji n nedlouho prodal starému Pitrdlovi, a koupil si pohodlnější pro sebe chatu ve vsi, kterouž již také na desátý rok obývá.

Matýskova babička a péstounka byla vSak i jinak žena parnou bodná.

Rozšafnost a nad mim zdravý smysl pro život y případech záhadných, tudíž byatrý soud a přeíná logika učinily z ní jaksi řádky ní, ku kteréž se ze Vßi i z okolí uchylovali lidé v nejspletenějších případech o řadu.

Pomoci ovšem namohla poskytnouti nikomu; bylaf učiněná žebrácká, živicí se nejbídněji. Ale kdožko-li rady její uposlechl, nikdy toho nelitoval a z pravidla přišel SQ dřivé nebo později poděkovat.

Mimo to nebylo v odóm okolí zbožnější ženy nad Matýskovu babičku.

Nebyla pobpžnůtkářkou —• v tom ji bránil zdravý její smysl pro život; ale v případech, kde lidská — 182 — byla marnou, uchylovala se s nejvroucnější modlitbou k nevyzpytné bytosti vždycky v plné důvěře, že vroucí prosby její oslyšeti nemůže.

Pro tuto svou zvláštní a přesvědčující sbožnoatí byla též začasté utěšitelkou všech, kdož v děsných pohromách životních, zvláště když ledový dech smrti zavál do některé chaty, útěchy a posily duševní potřebovali.

Nesčetných nocí probděla u loží těžce nemocných a umírajících, těšíc jich slovy prostými, ale tak vážnými, opravdovými, jak je diktuje jen nejhlubší přesvědčení člověku, jenž každému přeje jen dobré a nejlepší.

Byla tudíž pro mnohé ve vsi i mimo ves, abychom tak řekli, duchovni matkou, jejíž slova útěchy vážila více než-li slova a rady kohokoli jiného.

V tom duchu vychovávala také svého vnuka Matýska.

Poměr mezi babičkou a vnukem byl, možno-li tak říci, skoro až ideální. Babička byla by pro vnuka rovněž tak ochotně dala život, jako vnuk pro babičku.

Poměr ten stával se pak vždy něžnějším, čím více vnuk dospíval a dovedl oceniti, Čím mu babička byla i jest, a co jest jeho povinností.

Milovali ji jako ona jeho — jako nikoho ve světě.

Však náhle —; jedním dnem vše to změněno ....

Před desíti lety, jak již víme, přijeli z čistá jasná do vsi jacisi páni, kteří prohlíželi a zkoumali okolí.

Povídáno o nich, že jsou inženýři. Co hledali, také nalezli: znamenitý útvar žulový, jejž chtěli využitkovati.

Pozemek, asi hodinu cesty ode vsi vzdálený, náležel představenému Petru Mihulkovi a jeho ženě Brigitte.

Páni inženýři se s nimi smluvili, pozemek odkoupili, — 183 — a léhož dne dozvěděli se lidé, za tam chtějí inženýři otevřít žulové lomy.

Asi po týdnu přišel do vsi verbíř, verbující skaláky.

Matýsek Brzdíčků živil se s babičkou nuzné, vypomahaje brzo tomu neb onomu při hospodářství nebo hospodářičku za několik krejcarů denní mzdy.

Verbíř skaláků nabízel denně čtyřicet krejcaru, Matýsek za souhlasu své babičky dal se naverbovati i s nakolika a kamarády a začal choditi do skal.

Práce ve skalách zahájeny v březnu, jakmile nastala stálejší pohoda.

Matýsek vpravil se v několika týdnech v nové své zaměstnání, že patřil mezi nejlepší dělníky.

V květnu však již nadešel den, kdy — — •— Leč vypravujme vše, jak se bylo udalo!

Zbudilo se divuplné májové jitro.

Slunce vyhouplo se nad obzor. Všady, kam zapadají paprsky jeho, lesknou i třpytí se i předměty nejpošmurnější ve všech možných odstínech poroseného zlata.

I prostinký obraz Marie Panny Pomocné v staré kapličce několik jen kroků od chaty rodiny Brzdičků, — malovaný neumělou rukou křiklavými, prodlením času valné již vybledlými barvami, — leskne a třpytí se, jako by byl poset nesčetnými drahokamy.

Obyčejně matná tvář rodičky boží s výrazem mítného sebevědomí nalézá se právě v úplném jasu slunce a zdá se býti oživena.

Však nejen v kapličce, i v pusté komůrce Brzdíčků, db které vniká sluneční jas přímo jen jedním okénkem skrze hadrovitou, na několika místech záplatovanou záclonu neurčité barvy, zavládl snivě poetický přísvit, ačkoli — 184 — rSe, co bylo znenáhla vystoupilo z nočního temna, čini v osvětlení denním dojem trapné bolestný.

Ze všad zeje nezaviněná bída, tudíž bída nejdojemnější.

Nejnutnější, červotoči rozežraný nábytek pamatuje už několikero generací. Všady viděti pouhý hadr, cár a záplatu ... A přece lze postřehnouti stopy vzorné péče ženské: všady je čisto — nikde ani smetky, ba ani práSínku.

Na prostém loži přímo .proti okénku, kterýmž vniká do vnitř sluneční jas, leží asi osmdesátiletá stařena, přikrytá jen etarou houní.

Křižem krážem vráskami rozrytý oblioej zdá so býti odporný, a přece jeví cosi, co bychom nejradéji nazvali dobroduanou oddaností, která se neleká ani obětí něj větších.

Drsnost rysů zvyšují zdánlivě zarputile sevřené pouvadlé rty — patrně následek bezzubosti, pak modravé žilky na skráních a především véjiřovitě rozvětvené rýhovité vrásky kolem retních koutků.

Stařena tvrdě spí.

Špinavě fialová víčka očí jsou nápadně vypouklá, okraje jejich mírně zaníceny. Jinak jeví tvář ztrnufosi.

emrti a jenom občas skřiv! ji konvulsívně žmoulavý pohyb rtů k výrazu skoro až bolestně komickému.

Jiné lože jest upraveno na zemi podle kachlových kamen : velký slamník s jedinou jen podhlavnici.

Lože to jest prázdné; ale ze všeho jest žřejmo, ie na něm někdo spal.

Po několik minut v jizbě nic se neméní.

Toliko hadrovitá záclona v okně, kterouž sveži větřík ranní, vnikající nějakou skulinkou do vnitř, mírně — 185 — zdonvá, vrhá na stěnu pod ložem stařeniným šmouho\íté pohyblivý stín.

Náhle pootevřel kdosi tiše a opatrné dvéře.

Na prahu objevila se statná postava černovlasého, asi dvacetiletého mladíka snědé pleti a pravidelných, skoro možno říci mužně krásných rysů.

V tváři jeho zračí se v okamžiku tom mírné napjetí. Černé, jiskrné oko zadívalo se starostlivé na stařenu na loži. Po chvíli zakroužilo plaše po jizbičce a .

tvář mladíkovu přelétl lehýnký úsměv uspokojení.

Mladík couvnul a zavřel za sebou tiše dvéře.

Po několika vteřinách vystoupil z chaty a zaměřil — z počátku po vozové cestě, později po polních stezkách směrem k lesu. — — ;— — — — Asi po hodině stařena procitla — náhle, jako by ji byl někdo probudil.

První pohled její padl na slamník vedle kamen.

»Matýsek už vstal l « pomyslila si — vztyčila se a slabým hlasem zvolala: »Matýsku! Matýsku?!« Nikdo se neozval.

»To už Sel do práce I« zamumlala stařena vstávajíc.

»Ubohý hoch!« mluvila po chvíli polohlasitě sama k sobě. »Tak dobrý, spokojený a trpělivý!« Opustivši lože áyurala se batolivé k okénku, strhla třesoucí se rukou záclonu a zastřevši si rukou tou oči dívala se chvíli ven.

Po Matýskovi nebylo více ani památky.

Stařena odvrátila se od okna, dooblékla se a pošukavši v jizbě, upravujíc lože a rozdělávajíc ohníček — 120 — v krbu, vyšla před chaloupku a zadívala se směrem, kterýmž byl roladik odešel.

Po chvíli popošla ku kapličce, poklekla, sepjala ruce a počala se modliti — za svého Matýska.

Modlila se polohlasité.

Pronášela slova, jak se jim byla před lety za nejútlejšího mládí naučila — chladně, bezvýrazně, skoro bezmyšlenkovitě.

Myšlénky její dlely u vnuka, jediné podpory, jediné Ďytosti pod sluncem, která jí byla zbyla k úlevě v beznadějné starobě.

Kaplička, tudíž i obraz Marie Panny nalézaly se doposud v plné záři vyšlého slunce, jež bylo již dosti vysoko nad obzor vystoupilo.

Tvář rodičky boží zdá se býti doposud oživena: oko jako by plálo jemným, oduševnčlým žárem, — líce zdají se bytí svěží a ústa jako by chtěla promluviti slova důvěry a útěchy . . .

Stařena však, pohřížena spíše v myšlenky neíli modlitbu, šeptá naučená slova se schýlenou hlavou dívajíc se upřeně před sebe.

Z nenadání nadzvedla hlavu a zadívala se na obraz rodičky boží.

Bylo ji, jako by ji byl ovanul osvěžující a posilňující vánek.

Zdálo se ji, jako by matika boží pohlížela k ni z obrazu s bezmčrnou laskavosti, jako by jí pohledem svým dodávala dývéry . . .

A duše její obrátila se k neznámým, netušeným světům nadpozemským.

Modlila se vroucné, ale jen chvíli. Po té myšlénky její opět zabloudily do slzavého údolí a se rtů jejích — 187 — splynula slova prostá, ale nenaučená — slova, jež jí vnukla duše její vlastní.

»Marie Panno Pomocná,« zašeptala v zbožném zanícení. »Chraň vnuka mého před úrazem a vším, co by mu mohlo býti ku škodě l Chraň a pomáhej mu, kde je ochrany a pomoci Tvé potřeby!« A opět se zadívala na obraz. Opět se jí zdálo, jako by v jasné, spokojené, důvěru budící tváři rodičky boží čtla splněni své prosté, ale nejvroucnější prosby.

A posilněna, ba s důvěrou nezlomnou požehnala sfl křížem, vstala a šourala se do chaloupky zpět, aby nemyslila nežli na svého vnuka. — — — — — — — Zatím byl vnuk již asi půl hodiny v práci T lomech, kde pracoval den co den jako každý jiný skalák.

Lomy — vlastně pouhá strmá stráň skalní v romantickém údolí, jehož středem teče malá řička — jsouce obráceny k západu nalézají se právě ve stínu.

Dlouhý a široký stín, jejž vrhají, dosahuje napřič přes údolí a řeku skoro do polovice souběžných, kyprou zeleni zarostlých kopců.

Nejbližší okolí má tudíž právě ráz mírné zádum» čivosti.

Ticho, jež v noci ruší jen temný, Splounavý hukot říčky, ruší nyní také rány kladiv, úryvkovitá řeč skaláků, «bčas i pouhé houknutí nebo nějaký rozkaz.

Matýsek pracuje v středu lomů ve výši asi děsiti metrů. Navrtává skálu. V půl hodině jest hotov. Soudruh mu podal dynamitovou patronu. Matýsek ji vložil do navrtání a učiniv, čeho bylo ještě třeba, dal ostatním skalákům znamení, by se měli na pozoru.

— 188 — Opatrně slezl se skály a se skaláky, kteří se byli opodál seskupili, dívá se vzhůru k místu, kde byl pracoval, brzo-li rána vyjde.

Minulo několik minut; rána nevyšla.

Matýsek učinil několik kroků v před — v tom zaduněl ohromující rachot a se skály řití se balvany. — Matýsek šCastné uskočil nazpět.

Po několika vteřinách vystoupili všickni skaláci z úkrytu. Každý šel po své práci. Matýsek se opozdil.

Vykročil z úkrytu o několik vteřin později a chtěl jíti touže cestou jako ostatní. V tom sřítil se s výše ještě jeden balvan — jeden z největších.

Matýsek chtěl uskočiti, ale klopýtnul . . .

V prvním okamžiku byl jaksi omámen. Ale v několika vteřinách se vzpamatoval. Necítili bolesti nižádné a shledal jen, že leží na zemi těsně podle obrovského balvanu — a dal se do smíchu . . .

Teprve za chvíli, chtěje vstáti, spozoroval, že se byl balvan převalil přes obě jeho nohy tak že jich nemůže vytáhnouti.

Necítě však bolesti a ohledav půdu pod balvanem, přesvědčil se, že si neublížil — že byl balvanem jen mírně zasáhnut a že stačí podhrabati nebo podkopati pod nohama půdu, by mohl nohy své & osudných a nebezpečných kleští kamenných vyprostiti. N »Holá, hejl kamarádil« bylo vše, co zahouknul, aby přivábil,soudruhy ku pomoci . . .

Skaláci se seběhli.

»Nu, vstaň přec Matýsku!« vybízí jeden z nich.

Matýsek ge dal do smícbu.

— 189 — »Vstaň, vstaň — když nemůžeš!« přál s žertovnou výčitkou vrte sebou na zemi a snaže se vyprostiti nohy.

Skaláci stav věcí pochopili..

>To je štěstí — co ?« připomenul Matýsek a na pólo se vztyčiv podepřel si hlavu o dlaň pravé ruky.

»To věřím, věřím!« míní jeden.

»A nic tě nebolí ?« ptá se druhý.

»Nic pranic,« odpovídá hoch usmívaje, se »Jenom mi teď pomozte l Podhrabte — podkopejte zemi pod nohama I« Učiněno po jeho přání.

Dva skaláci chopili se rýčů a každý s jedné strany dal se do práce. Ostatní — deset mužů a pět žen seskupivše se kolem mladíka dychtivě přihlížejí.

Oba skaláoi pracuji rychle.

Dosti kypré prstí pod nohama Matýskovýma ubývá.

I jemu se již zdá, jako by mohl nohama pod balvanem poněkud pohnouti; ale přece jich nemůže vyprostiti.

»Áj — brrl« zahučel náhle jeden z pracujících skaláků.

»Proč se ušklíbáš?« optal se Matýsek. $ Skalák pohledl útrpně na hocha a nedav odpovědi dal ae poznovu do práce. Leč po chvíli v práci ustal.

»Rychle, rychle l Podhrabuj l« vybízí jej jedna z žen.

Od práce ustávší skalák pohlédl na ženu, zavrtěl hlavou a zamumlal: »Není možno l Odhrabal jsem všechnu prsf. Dol» je skála.« »2e není možno ?« zvolal jiný skalák, jenž až dosud jen přihlížel, načež sám se pustil do práoe.

Po chvílí ustává vňak od práce nejen on, nýbrž i soudruh, jenž podhrabává prst po druhé strano.

— 190 — Prst pod Matýskovýma nohama jest úplně odstraněna; níže jest tvrdá skála.

Přes to pokouší se jeden skalák po druhém vykonati, co první tři pokládají už za nemožné. Každý váak v brzku nabývá přesvědčení, že tímto spůsobem ubohého hocha nelze vyprostiti. • Matýsek leží klidně a trpělivě, ba skoro možno řič» dosti pohodlně. Brzo se na pólo vztyčuje, brzo obraci se k nejblíže stojícím a pronáší nějaké slovo.

, Snědá tvář jeho nejeví nejmenšího neklidu, tím méně nějaké bolesti. Čerué oči vesele a důvěrně krouží: kolem. Občas se mile pousměje a začasté pronese i nějaký vtip.

Po celou, téměř hodinu, co pokoušeli se skaláei odhrabati prst pod jeho nohama, nedal ani jednou na jevo netrpělivost. Přihlížel ku práci s jistotou člověka, který jest přesvědčen, že nebezpečí úplně minulo.

Teprve když spozuroval, že kamarádi zdají se býti bez rady, pobídl' je.

>Eh ! Nadzvedněte, poodvalte balvan ! < zvolal napolo se vztyčiv, jako by chtěl balvan prohlídnouti a oceofti jeho velikost a tiži.

Neušlo mu, že někteří skaláei pokrčili rameno má a jíní vyměnili významné a zároveň beznadějné pohledy.

Vyhověno však i tomuto jeho přání.

Rychle shledány všechny železné páky — nasazeny v přiměřené vzdálenosti pod balvan a na povel jednoho skaláka snaženo balvan nadzvednouti, po případe pood váli ti.

Pákami spadesateronásobená síla dvanácti silných mužů balvanem však ani nepohnula.

Pokoušeno se o to dvakrát, třikrát — nic naplat.

Obrovský balvan ležel bez pohnutí. Jen gkála pod ním nebo kus hrany jeho tu a tam se odloupnul— nic více.

V kratších i delších přestávkách pokračováno v pokusech těch ještě asi dvacetkrát, až nabyto úplného přesvědčení, že ani tímto spůsobem není možno skalákovi pomoci.

Co počíti?

Někteří skaláci uchýlili se dále od místa neštěstí, by se uradili. Některé z žen natrhaly opodál rostoucí trávu a podestlaly ji Matýskovi, aby se mu — »zatím pohodl-, něji leželo . . .« Jedna docela se nabídla, že dojde pro Matýskovu babičku.

Ale Matýsek zavrtěv hlavou přál: ' »Ne, ne! Babičce pranic neříkejte ! Vždyť snad se z těch kamenných drápů přece dostanu. Nač Babička lekat.?« . .

Ženy mu daly za pravdu.

»A nepřijdu-li třeba i k večeru, co na tom!« doložil hoch. »Babička si pomyslí, že jsem — —c Nedořekl. Pocitilt cosi, čeho ai nebyl až dosud ješté povšimnul. Zdálot se mu, jako by nemohl nohama více ani tak pohnouti jako dříve — nejinak, nežli jakoby byl obrovský balvan ohromnou svou tíží znenáhla i prst země nad skalným podkladem poněkud stlačil.

V následujícím okamžiku však hoch myšlénku tu zase zapudil. Zdálo se mu, že to pouhý klam smyslu — následek dlouhého již ležení na zemi, při čemž tělo dřevení . . .

Skaláci po chvíli se vrátili.

Pokusy balvan poodvaliti neb aspoň nadzvednouti, ba i pokusy podhrabati, vlastně vydroliti skálu pod nohama — 192 — ubohého hocha obnoveny s dvojnásobnou horlivostí a s napjetjna veškerých sil.

Ale nio naplat. Všechny pokusy byly marný.

Asi po hodině ubožák konečně přece nabyl přesvědčení, že tělo jeho, vlastně nohy začínají dřevěněti — že obrovský balvan nesmírnou svou tíhou přece jen, ovšem znenáhla a nepdstižitelně stlačuje prst pod sebou a níže se, objímá nohy vždy těsněji a hrozivěji.

Ubohý hoch pocítil již mírný, ale neodolatelný tlak.

Myšlénka, že může tlaku přibývati, vehnala mu krev do tváío.

Poprvé, co ležel nohama pod balvanem, pocítil úzkost. Jaký div, že poprosil kamarády, by si popílili, — by napjali všechny své síly.

Učinili tak a byli by tak učinili bez vyzvání; led i tentokráte bylo veškeré úsilí marné.

Hodina míjela po hodiné.

Nadešlo poledne a doposud pranic se nezměnilo, leda že tlaku na nohy ubohého skaláka přibývalo v té míře, že cítil již i bolest, jako by mu nohy neodolatelným šroubem vždy více svírali.

Červenost lící zmizela; zbledlyf. Studený pot vyvstal mu na čele a skráních. ~ Cítil střídavě horko a hned zase chlad....

Nabídli mu skývu chleba; leč on si vyžádal jen trochu vody.

Podali mu jí, Napil se a občerstvil . . .

Stín, v nějž bylo údolí zahaleno, zmizel úplně. Na jeho místo nastoupil sluneční jas.

Vše lesklo a třpytilo se v plné záři poledního slunce. Nad hlavou ubohého hocha klenula se azurová obloha bez obláčků a každou chvíli zavál k němu mírný vánek vůni kvetu ....

— 193 — , Sría(l jeatě nikdy si toho tloVŠIřflnul; bf Vftléí ffltf W více méitéťbtístéjtiti.

Tfenlokřáte zdálo äe mu v'SaK bfti éueli rtad jiné Řřasší. tíylo' ffltí jáKsH Sladfee úzko, «aäuh1ei¥e altótné i p-ffece — rtěfýáfbVtiě udlestflo . '.• ; alížy vstoupily" řtíu do 66í.

Cítil, se býti opuštlňÝra. PřipoťBéfiUÍ &i ÍJátóékd í áíé hňeá ztiše myslil na séBě á jéiidfn 8ä äöbö. Napadlo?

mu, že může přéčě jen žáhyhoufí.

Ale jako by zahyrial on, nezahynul přec až dosud žádný akalák. Vždyť je pomoe přece snad ješto moŽaá . ...

A naděje poznovu jej povzbuzuje k trpělivosti . < i •Tentokráte si skaláoi bbyylilé hodiny poledoího odpočinku nepopřáli. Pojedli po různá ä ryohlei A zas á zaao se pdkduaéli Seadruba vyproBtíti.

klinula další hodihá, minuly i dv*.

TVář dbbhého heéha jest vžěy bledší; pot stojí ve velkých krůpějích na čele i skránícbi '»*,f UŘviléffli jésf piozdřeváti, *e trpí & pPefflabá se. — KětokviC UŽ u vlastního pdpudtí ä ňeddpevldá, beili Iv konicfeif ä tfiiam- Rafidoa gbvill pfolétfce t¥ftř trpce b0* ieáttíf Ůáb18v ; něfedy aé tVař i boloittíe slífiVi« VlÖka očí öiifööVölrie pdzápadaVajf» : Náhle sotva slyšitelně zaúpěl — pfVfll mráíoty a8 dostavuji . . . Napölö js'ä vžíyéen, áklesí nätfßet á zůstal divili baž vlády ^ zavíonf má očima; Bledá, poteffi ižViltA tvář séaJnala ...

»Vodu, vodu l« vzkřiknul jödötl Skalák. ' Ďvé Žerty bSZelý o překot pťo hřníOlty, v rtichž ai nosívaly něco vařeného k obědu, a s hrníčky pro k nejbližái studánce.

Aadél mim. 13 — 194 — Vrátily se asi za dvacet minut, po kterouž dobu Matýsek ležel beze smyslů. Každá z obou žen poklekla k němu a počala mu čerstvou vodou omývati tvář. < Vzpamatoval se poněkud teprve po několika minutách. Vzdychnul z hluboká a bolestné; pootevřel oči, ale hned je zase zavřel. Rty yáak se mu chvěly, jako by něco šeptal. Občas i celá tvář mírně se zachvěla, jako by .veškeré svalstvo její křečovitě poškubávalo.

»Bolí vás néco, Matýsku?« optala se jedna z žen, jež u něho klečely, kdežto ostatní skaláci stáli němé jako v ztrnutí v půlkole.

Tázaný sebou ani nepohnul. Po chvíli všeobecného napjetí pootevřel oči — tvář jeho přelétl matný, bolestný úsměv ...

»Nic, c zašeptal sotva slyšitelné, provázeje slůvko to mírným zavrtěním hlavy.

>Slyší, slyší,t zajásala jedna z žen.

»Není tedy bez sebe,« dodala druhá.

»A nic ho nebolí,« doložil jeden skalák. »Tedy mu přece nic není . . .« . .

A bez vybídnutí pustilo se zase několik mužů do práce, by obnovili dřívější pokusy vyprostiti nohy ubožákovy s děsných žulových kleští obrovského balvanu.

Po delším namáhání podařilo se po jedné strano oddroliti od hrany balvanu několik drobtů a pokračováno • úsilím v práci.

Matýsek se zatím zase vzpamatoval skoro úplné.

Odpovídal na otázky, ba sám se na to a ono dotazoval a přihlížel s výrazem trpělivosti v bledé tváři ku práci, celící k jeho osvobozeni.

Na bolest si nestěžoval; toliko na mírnou umdtoaost — 195 — »A což nohy — nohy?« optala se jedna z žen »Chvílemi pobrnívají, jako by je mravenci prolézali,« odpověděl Matýsek. >Ale jen chvílemi — potom se mi zase zdá, jako by dřevěněly. Necítím než pouhý tlak.« I požádal opět o trochu vody a napiv se, pojedl i skývu podaného chleba.

Ženy urovnaly pod něj ještě více natrhané trávy, tak že ležel nyní měkce a dosti pohodlně.

»Skoro jako na peřinách,« přála jedna z žen.

Shlédnuv jednoho skaláka kouřiti opodál z krátké dřevěné trysky, přál pólo žertem: »Půjč mi, kmotře, několik bafů, abych se dostal veseleji na onen svět.« Skalák mu podal dýmku a Matýsek si několikrát bafnul.

»Vybafal bych ti to do popele!« přál, vraceje soudruhovi dýmku.

»I jen'fajöi, fajči, Matýsku!« vybízí skalák, zdráhaje se vzíti dýmku.

Ale Matýsek připomenuv si, že má v kapse doutník, dýmku vrátil a sáhl do kapsy.

»Nu — ten bude asi na cimprcampr,« zamumlal, když se byl přesvědčil, že má doutník v kapse na druhé straně, na které ležel. Vytáhl jej a s hledá v, že je jen trochu pooloupnut, ukousnul špičku a zapálil doutník od podané dýmky soudruhovy.

»Tak! Teď*nebudu mít aspoň tak dlouhou chvíli!« přál, rozbafávaje doutník a dívaje se na pracující skaláky — — -^Tak míjela hodina po hodině, aniž bylo lze ubožáka vyprostiti.

13* 198 bflö áo utttíin taliio schýlilo k západu — nalhaly áe r plné alaté Bari sluneční.

V tem shlédl jeden skalák, že blíži se dozorce lomů — mladý inženýr.

Jedaa z žen pospíšila inženýrovi v ústretya pověděla inu, co se přihodilo.

Inženýr rychlým krokem se přiblížil k místu neštěstí a podav Matýskovi ruku, optal se : »Jak je, BrzdíCku ? Bolí Váš nétíb ?« »Nebolí, ponížené prošito, pane inženýre,« odpoVédél Matýsek.

Inženýr však hrubé ani neslyšel. Zrak jeho přelétl Itát Yéci á přesvědčil jej, žo pOsaVadnírtli prostředky skaláka vyprostiti není možno.

»A kdy ae to stalo?« optal se zhurta.

»Ráno, poníženě prosím,« zní odpoťěcL »Próé jste pro mue někdo nedošel V« rozkřiknul se inženýr tak příkře, že neodvážil se tíikdo ani odpevßülti.

Chvíli irižénýr přemítal.

»Rychle, jdete někdo pro dektdřtí l A řekněte, do oe italoU veltil po chvíli.

A zatím, tio jedeä skalák roak&zii vyhořel, ohlfedal joáté jednou áíav věcí ä zamyslil se: 0§tatůl stáli kolem V němé dychtivoáti.

Po chvíli inženýr poodstoupil ílokolik kroků ä pokynul skalákati, by se přiblížili. * Matýsek zůatal o samotě a viděl, kterak iněeiiýr skalákům něco povídá.

Skal ad i Ženy róupttíhll se ba to na V9é strany.

Někteří chvátali se sekyrkami a jinými nástroji fc léou.

Dva vzali vrtáky a přiblížili se k balvanu, pod nímž Matýsek ležel, — ale s druhé strany, tak že jich ubožák — 197 — neviděl. Po chvíli slyšel jen známý zvuk, když se skála navrtává.

>Kde pak hoši navrtávají?« optal se inženýra, jen* se byl k němu zase přiblížil.

»Nedaleko,« odtušil inženýr tváře se lhostejným.

»Že to tak duní, jako by navrtávali balvan nad« mnou,« připomenul Matýsek.

»Ah, to se vám jen tak zdál« vysvětlil inženýr a popooel několik kroků od Matýska.

V několika minutách skalák pod balvanem ležící postřehl nové přípravy.

Kde jaká kláda, tyčka, prkno — vše sneleno k němu. Z lesa naneseno .klestí, ba i celé menií borovic* a jiné lesní stromky.

»K čemu to?« optal se Matýsek.

»Uvidíte,« odtušil inženýr, načež prostě skalákům pokynul.

Skaláci začali Matýska obkládat kládami se tří stran.

Snášeli velké kameny a kladli je na klády. Krátce budovaly kolem Matýska ochranné stěny, ovšem nízké, sotva na půl metru vysoké, načež začaly klásti klády na přič.

Teprve nyní Matýsek pochopil, že jde o roztržení balvanu dynamitem.

Zamrazilo jej.

Znal účinek dynamitu příliš dobře, než aby si nebyl vědom strašného nebezpečí . . . Přes to přece ani nehlesl, tím méně aby se byl optal, co a proč se děje.

Sám chladnokrevný inženýr, jenž řídil přípravné práce s obezřelostí muže, který se ve věcech těch vyzná, podivil se Matýskově odhodlanosti a uznal za dobré, optati se ho jen ještě — pro všechny případy — na poslední jeho přání.

• — 193 -— »Nežádáte, nepřejete si ničeho, Brzdičku?« otázal se, nežli byla položena poslední kláda na přítf.

»Nic, pane inženýre, nic,« odtušil tázaný. »Jenom prosím —4at nikdo nic babičce . . .« >Ah, tot se vil« vpadl inženýr podav ještě jednou skalákovi ruku.

Poslední kláda položena na přič. S bezpříkladnou rychlostí kladeny nyní přes klády prkna, přes tyto klesti a na klesti menší kameny.

V několika minutách nalézal se Matýsek v čiré tmě.

Slyšel temné dunivé rány, šum a ruch, ba i hlasy nad sebou i kolem sebe.

V tom šlehla duši jeho myšlénka, že kladou jej vlastně za živa do hrobu. Zamrazilo jej jako doposud ještě nikdy. Cítil, jak vyvstává mu studený pot na čele a skráních, jak stékají kapky po lících ; ale nepohnul se ...

Myšlénka, že v několika minutách nebude snad již mezi živými, jej takměř ochromila.

Ležel — ale 60 dělo se v jeho duši vzpírá se vylíčeni . . . Úzkost, strach v nejděsnějších svých podobách — lítost, div srdce nepuká —• — Krev víří žilami jako žhavá láva a přece jej každou chvíli zamrazí . . . Hroznoí pouhé pomyšlení ...

Bolesti necítí ani nyní. I tlak na nohy, jrnž byl v poslední době skoro již palčivý, zdá se, že minul — že nohy bud úplně zdřevěněly nebo že se balvan nějak nachýlil a netlačí již v té míře jako dříve.

Duší Matýskovou sleh'o cosi, jako záblesk naděje.

Již chtěl vykřiknouti: »Ustaňte ! Zadržte! Netrhejte balvanu !« a napjal poslední sily, by nohou svých vyprostil ze spod zdánlivé povolivšího balvanu, když se přesvědčil, — 199 — že nemaže jimi již pohnouti ani tak, jak bylo možno asi před hodinou a dřivé.

Náhlá ztrnulost ovládla celé tělo — jen mozek pra* coval se zvýšenou rychlostí ...

Celý roj myšlének a vzpomínek zavířil Matýskovou duší v několika minutách.

Ruch a šum kolem něho znenáhla se tišil. Slygel jen ještě temné rány navrtáváni a někdy i lidské hlasy; ale za nedlouho utichly i rány i hlasy — kolkolem rozhostilo se hrobové ticho ... .

Matýsek věděl, že nadeSel osudný okamžik, že v pěti, aesti minutách — — — Však jako zázrakem —• náhle mu bylo vše Ihoetejno. Bylo mu, jako by byl v nerozdílném skoro okamihu otupěl ... A přece cítil, jak prudce tepny biji, jak krev víří žhavě žilami, jak se srdce ouží, jako by, již již mělo puknouti ...

V tom vyhoupnul se před duševním zrakem jeho ještě jeden obraz : Spatřili babičku svou, kterak s výrazem zoufalosti lomí třesoucíma se rukama ...

Temný a přece srdceryvný výkřik bolestí vydral se mu z prsou — a srdce, jako by bylo ustalo v činnosti...

Mrákoty obestřely jeho smysly ...

Co dále se dělo, nevěděl ...

Po několika minutách zaduněla v lomech hromová rána — balvan nad skalákem byl roztržen.

Inženýr i skaláci seběhli se se všech stran k balvanu.

>Matýsku, Matýsku !c zaznělo z několika úst současně a opakováno ještě několikrát; ale volaný se neozval.

»Mrtev !« zahučel inženýr.

Přes to dal okamžité rozkaz k rychlému odstraněni ochranných stěn nad Matýskem.

— 200 — V několika vteřinách sházeny kameny, klesti, prkna • klády ~ — — Matýsek ležel jako dříve ; ale bez hnutí.

Inženýr rychle přiskočil a ohledav tepnu jásavě vykřiknul: »Živl« I ostatní záchranné práce konány s bezpříkladnou rychlostí. Vše kolem skaláka odstraněno a shledáno, že letí na jeho nohou tři menoí balvany, jež nutno a možno odvaliti pákami.

Bez odkladu přikročeno ku práci . . .

Zatím bylo slunce zapadlo; celé lomy stopeny byly v příšerné* krvavé záplavě ...

První i druhy balvan, ba i třetí šťastné odvaleny; ale skalák sebou nepohnul.

»Vodu, vodu l« velel inženýr snaže se Matýska vzkřísiti, ale nepodafilo se mu to, ani když voda přinesena a Tchntnuta omdlelému do tváře.

Na štěstí dostavil se asi po půl hodině lékař. Oble' dav nohy skalákovy shledal, že jsou podlity krví až nad kolena — místy kůže i maso rozmačkány. Kaluž krve nasvědčovala částečnému vykrvácení.

Rychle učinil čeho bylo třeba — omyl a obvázal nohy a obnovit pokus omdlelého vzkřísiti, což se mu posléze podařilo.

Těžce zraněný naložen pak na nosítka a odnesen do nejbližší osady směrem ku krajskému městu a dopraven odtud vozmo do městské nemocnice — — — -— Zatím, co dalo se toto v lomech, ztrávila Matýskova babička den obvyklým spůsobem vzpomínajíc skoro neustále na svého vnuka.

Uvařila jídlo na večer a čekala, až slunce zapadlo, kdy se Matýsek vracíval z lomů. I vyšla mu několik set — 201 — kroků v ůstrety a zase se vrátila až ku kapličce nedaleko své chaty.

Poklekla jako z rána, sepjala vetché ruce a modfila se vroucně a vřele již za svého détství naučenou modlit bičku k Marii Panně Pomocné.

Po chvíli nazvedla hlavu a zadívala se na obraz rodičky boží.

Obloha na západě sice planula v krvavé záplavě; ale obraz byl v šerém a zároveň skoro příšerném stínu.

Po bezměrné laskavosti, kterouž se stařena z rána domnívala pozorovati v milostné útrpné tváři rodičky boží, nebylo ani památky. Stařence se zdálo, jakoby k ni matka boží pohlížela smutno, zachmuřeně a beznadějně ...

Lehynky výkřik leknutí vydral se jí z prsou. Vzty Čila se, rozhlédla se kolem a upřela kalný zrak svůj do dáli, odkud vnuk obyčejně chodíval. . .

Po chvili však opět sklesla na kolena, sepjala ruce a upírajíc zrak na zachmuřenou tvář rodičky boží s důvěrou zašeptala: »Ne, ne — matičko boží, ty's vnuka mého neopustila. . . Koho ty chráníš, je v bezpečí . . .< A duše její zahloubala se v myšlénky nejzbožnější . ..

Čekala modlíc se, až červánky pohasly.

Čekala i doma, až nadešla noc; ale nedočkala se ...

Zmocnil se ji nepokoj; nicméně vetché tělo konečně přece podlehlo únavě ...

Usnula a zdálo se jí o vnukovi, jenž zatím jíž byl v nemocnici v krajském městě.® Zraněné nohy jeho ohledány poznovu a zjištěno, že jsou i kosti rozdrceny. Amputace byla nevyhnutelná a provedena dřivé, než-li babička v chatě procitla . . .

%- Co dále se sběhlo, netřeba doučovati.

Teprve následujícího dne babičce ietrně napověděno, '. jaké neštěstí vnuka jejího stihlo a po několika měsících přivezli jí vnuka jako mrzáka.

Vetchá, skoro osmdesátiletá stařenka byla sice na hrozné neštěstí úplně připravena a dávno odevzdána ve svůj osud; ale pohled na zmrzačeného miláčka ji přece jen zdrtil a ukrátil ji i věku.

Zemřela za několik týdnů po návratu vnukově.

.Od té doby byl vnuk osiřelý ubožák, jemuž nezbylo, nežli se uchýliti k milosrdi lidskému a státi se žebrákem.

V první době žebrával jen v chudičké rodné vísce, al^ nevyžobral mnoho, začasté ani, aby se uchránil smrti hfudem. • -: ''•••' Z té příčiny dával se později dovážeti do osad sousedních na poutě a podobné. Ještě později si pořídil vozík a velkého psa a zajíždival den co den buď v tu neb onu stranu daleko od rodné vísky na živější křižovatky silnic a vozových cest nebo po větších a zámožnějších osadách, kde od stavení ku stavení žebral.

Teprve tak stal se život jeho v jistém vzhlede aspoň snesitelným. Vyžebralt více, než-li bylo k slušnému životu potřebí-a popřál si tak mnohé, čeho si nemohl popřáti začasté ani synek ze slušného statečku.

Přirozenof, že jednak zmrzačeni, jímž oběh -krve stal se nepřirozeným, jednak pak kočující život z větší části pod širým nebem v úpalech slunce nebo za nepohod nezůstaly bez vlivu na jeho povahu.

Zůstal sice dobrým a poctivým, ale změnil se prodlením let v povahu nepoměrné vznětlivější, ba popudlivou.

Také jistý druh jizlivosti, začasté i úsklebné, bylo možno — 203 — u noho postihnouti jako u rarzáků, byt sebe dobrodušnéjších vůbeo.

Jinak žil v ústraní a zřídka kdy se s někým stýkal. Odprodav babiččinu chatu starému Piterdlovi navštěvoval jen pod večer, když se vrátil ze žebroty, Rorejsovu hospůdku, kde se do sytá najedl a napil, načež vždy uchýlil se do své nové chaty a strávil v ni noc, aniž by v rodné vsi někoho žebrotou nebo jiným spůsobem hruhé obtěžoval.

Mnohý z obyvatelů vísky nespatřil ho začasté po celé týdny, ba měsíce. Leo každý, af jej vídal nebo nevídal, byl přesvědčen, že jest pan Matýsek »zazobaný«, jak se byl i hostinský Rorejs vyjádřil.

Co na tom bylo pravdy, vědél jen mrzák, kterýž však o záležitostech toho druhu s nikým nerozpřádal řeči. Že však si popřál vše, co si popřávali i nejbohatší v osadě, nebylo nikoho tajno.

IV.

Starý granátník Pitrdle opustil hospůdku — jak si byl i agent Horyna všimnul — krokem »nápadně nejistým«. Vyčkal před krčmou, až mrzák Brzdíček odejel, ba až dozněl štěkot mrzákova tahouna a zahnul pak na vozovou cestu, po které byl Horyna za večerního šera sešel od »králikárny«.

Cesta vzhůru byla, jak víme, z počátku dosti příkrá.

Starý granátník však byl s cestou, po které již asi po deset roků chodíval každodenně několikrát dolů i na horu, úplně obeznámen. Znalté každý záhyb, každý výmol, každý nápadnější kámen, každé keřisko podle cesty. Chodívali tudy za dne i za noci, začasté za čiré tmy — za -. 204 — pohody i nepohody — v parnu nebo dešti, ba i v době, kdy pro náledí bylo tam snadno možno hravě sraziti vaz — — a nikdy se mu nezdála bytí cesta neschůdnou nebo namáhavou.

Není tudíž divu, že za lunojasné noci, za které bylo lépe na cestu viděti, než-li za pošmurných nebo mlhavých dnů, vykročil s vědomím úplné jistoty, že jako kdy jindy bude v několika minutách pod domácím krovem.

Jsa poněkud rozjařen zanotoval si starou, před rokem 1848 i v Čechách zhusta zpívanou německou písničku »Ach, du lieber Augustin,< která měla pro něj, jenž jí jen zpola rozuměl a při zpěvu prahanebné vokalisoval, zvláštní půvab jen tím, že se sám tak nazýval.

Po několika krocích však náhle mírně zavrávoral a něco mrzutě zamručel.

Po několika dalších krocích uklouzlo rtům jeho mumlavé napomenuti: >0u, ou — Augustýnkulc — ale stoupal přece statně dále, až po několika vteřinách zavrávoral nápadně a — zastavil se.

Hlava sklesla hlouběji k prsoum, z kterýchž se vydral přitlumený vzdech, nebo lépe — namáhavé oddechnuti. Pravá ruka přejela přes čelo a posunula čapku s širokým stínítkem poněkud na zad, tak že tím ohyzdná tvář starcova nabyla v matném osvětleni luny výrazu skoro až příšerné vytřešténosti.

Oči byly přimhouřeny, rty pootevřeny a zuby povyceněny. Celá tvář leskla se skoro náhle vyvstalým potem, jejž si byl stařec z části setřel jen s čela.

»Brrl Augustynkulc zamumlal po chvíli dutě, jako by namáhavě vyrážel slabiku za slabikou. »Co pak se to • tebou děje — co? Což pak jsi z jinších — co? Nejsi — vid? Tedy hajdyl — Má—rrršlc — 206 — I vykročil statně, jako činíval druhdy na komando a zasmál se pod sebe vrčivě, jako člověk, jejž bylo právě zamrazilo, když jej někdo zašimral.

Asi osm, deset kroků ubylo obvyklým spůsobeiň; po té stařec poznovu zavrávoral a zastaviv se zahučel jako naprázdno spuštěný měch.

»Nu, nu«, zamumlal po chvíli. »Což pak — jako by — inu — ne ! A nd l . . . To jen tak — ha l . 4 .

Káni pak s tou flintou, Augustýnku, co? As jakou pak flintou, Augustýnku — feo ? S jakou ? , . . Kdyby tě tak někdo slyšel z íbřtovny — eh ! < . . A přece — ať jseiri trajeen . ... VždyÉ na mně vyvstává horko, jako byoh lea' do »pece ohnivé* a teče se'mne jako s okapu . . . Nu, utři se, Augustýnku, — utři l« A pravá ruka hmatá nemotorně po šose kabát«, jako by hledala kapesní šátek, ale marné se namáhá riajíti kapsu.

»Eh!< mručí stařec. tGož pák tě — präh set sakra — abych neklel l < A aasě si z hluboká oddechl, vladtriě edsupnul, jako by lapal po vzduchu. Pravá ruka mimoděk vrátila se V původní posici/ Po chvíli však se «veda namáhavě ku tváři, aby rukáv vykonal funkci, fcteroUé ehtél obmysliti üvöj kapesní šatek; »Tak! Tak l« libuje si, když si byl toetřel» vlaataě řoámazal velké kfopěje potů po oele, líoíoh a nesu; ale hned po té aase nespokojené mumlá i »V htibé p8o — t žaludku pfec — T ílláoh ped — hů !. . . A ndhy jako zdřevěnělé ... Co pak ? Eh l Nökdö tfi uřknul —>• uhranuli Augustynhul Ba, bal Uhranul ^ tífknul.i Sotva domumlal poslední slovo, dal se do vrčivého smíchu.

— 206 — »Vrrr — prrrlc brčelo z nebo, jako by se v prsou a T žaludku v ořechách prohrabával,, až pak posléze se zase ozval: »I čerchmant té uhranul, starý mrfafo ! Rorejsova brynda ti zbryndala žaludek a přibryndává i mozek . ..

To je to! ... A proto — pšakrev, starý ošklebo l hybaj l ... Má—rrrš !« A zase vykročil jako před chvílí statné ä skoro pružně jako na komando, jež nutno respektovati, a popošel ponékud potácivé asi dvacet broků.

Ale což vše naplat — nohy a celé télo vypovědělo poslušnost. Zastavil se jako člověk, jenž byl úprkem běžel a nemůže více dechu popadnouti. Prsa, z kterýchž «e dral hučivý dech, mocně se dmula, nohy poklesávaly.

»Eh I Což pak se nedostanu - ani — na horu l < zamumlal trhané. »To by tak — Co pak by řekla — .

Kačenka ?« A jako by mu bylo posleduí slovo dodalo zázračné síly, vykročil bez komanda a potácel se klikaté po> hrbolaté cesté vždy výše, až se po nadlidském takřka namáhání dostal k místu, odkud byla cesta nepoměrné •chůdnéjší.

»Nu, tedy — tak! »zaliboval si zastaviv se.« Vždyť jsem — přece ještě starý« — — Tentokrát však mu vypovédél službu i dech. Zajikl se, jako by byl spolknul žvanec, jenž mu uvízl v hrtanu.

Dech se mu zatajil, zakuckal se a hlava se mu zatočila.

»Óh!« vydralo se mu namáhavé z prsou — a v bezprostředně následujícím okamžiku klesl na jedno koleno a jednu ruku, kterou si rozedřel o ostrou hranu kamene, na který byl plochou dlaní bez obrany dopadl.

Snaiil se vztyčiti, se ale nebylo možno. Pokusil se o to r\ — 207 — několikrát, vždy však bez úspěchn — pokaždé - sklesl na to neb ono koleno a zároveň vždy také na jednu neb obé ruce.

Usedl tedy a obemknuv oběma rukama přikrčeni kolena, setrval tak po několik minut.

Rozhlédl se sice několikrát • kolem; ale zrak jeho na ničem neutkvél. I dolů do úvalu zabloudil, i vzhůru k obloze, vlastně k měsíci se zvedl. Ale ani tam, ani onde ho nic nevábilo, nic nevzbudilo jeho pozornosti, tím méně aby bylo dalo novy směr mlhavým myšlénkám, jež vířily chaoticky jeho mozkem. .... .

Byl vlastně, abychom tak řekli v polomdlobáeh.

Mírné mrákoty obestřely jeho ducha, jenž však přece ještě byl v činnosti aspoň bezděčné, instinktivní a přerývané.

Napadlo mu, že je snad přece jen »uřknutc nebo-H »uhranutc, ale hned zase kmitnula duší vzpomínka, že se vrací z hospody, kde si byl neobvykle přihnul. Nicméně v následujícím okamžiku již mu zase bylo, jako by usínal a nevěděl, kd« se nalézá.

Chvíli mu bylo všechno lhostejno. Všeobecná ochablost celého organismu přihlásila se ku svému právu a působila zvláštní, skoro možno říci slastný pocit, jaký se zmocňuje k smrti unaveného, když ulehne v pevném přesvědčení, ie nemusí vstáti. ' Oči měl přimhouřeny, ústa pootevřena, čepici na zad pošinutou. Tvář jevila v plném svitu měsíčním výraz ztrnulé zblbělostí.

Po několika minutách mu začaly přikrčené nohy brněti, jako by jimi mravenci prolézali. Bezděky chtěl je poněkud natáhnouti, led příjemně bolestný pocit brněni vrátil mu poněkud vědomi.

— 208 — »Pšalifévíf zasípal huhňaVŠ ä siorö vztekle.

»Čerchmant sem toho chlapa zahnal, že mne vylákal do hospody l ... Oh !« V Poslední citoslovce' ibylo vta§triě výťázgtó boleátoého citll, jetíz jej projel, když byl jédíiu zbříielott nohu nätähl á zase přikrčil.

RonoCně podařila äö mü obé üohy flatahflouti. .- . Obé ruce sklesly do klíria, fíláVa naklonila šá k přsouhl . »^ Tak setrval Ojaét po iiékolik mifltit.

Připomenul šito a ortO ž tHiuuléhodhe, ale mlBftfé, až Vynořilo se před dbševnim Břakettl jebo rychle ta sebou několik týětiaCnéjaích toottietítŮ z hllaulésti.Připomenuli ái; jak byl ť»o vysloužení první kapito* laefe dostal dovolenou a zavítal do rodné vísky; — jak, ú mafciky v sousední Vestíioi 'seanámil áe & obaiaroúoa jíi dívkou a kterak *-" kdyfi se B rií Iduoil« aby §el čas« k vojsku sloužil drahou kapitulaci, hořce plakala < * * A po dalších sedmi létech přišel domft aa vždy* Po oelotl tu dobu nebyl o nikom a rodné vísky ničeho zvěděli ba ani o děvéeti, jež bylo tak hořce plakalo když posledně odcházel < . .

Poptal se po ní, Pověděli mu, že slouží ve dvoře u kmotra Votýpky. Zašel do dvora a poznal ji, ač byla již sestárlá. Stála právě v otevřených vratech stodoly s cepem v ruce. , í ona ho poznala; ale ani se nezamrazila, áňi něusmála.

. Popošel k ní a přál: »Dobrý den, Madlenko l« »Pochválen pan .Ježíš Kristus« oapovédéla hlasem drsným, skoro skuhravým. ' »Jak pak jste se pořád mela, Madlenko, — co ť« notaí se po chvíli.

— 209 — »Nu, chvála pánu bohu — dobře, pane Augustýnku,« odtušila.

Po malé přestávce mávla jednou rukou k okovu ve dvoře, kde stála asi Šestiletá bosá dívka v jediné cárovité sukýnce a přála skoro lhostejné : »A tamhlene, pane Augustýnku, je vaše dítě!« Pan Augustýn se otočil a spatřil své dítě — na věk šesti roků dosti velké, kostnaté, vychrtlé a poněkud na jednu stranu nahnuté.

Dítě stálo rozkročeno a dívalo se kamsi do prázdna.

Otec dítěte se ani neusmál, ani nezamrazil, tím méně aby byl snad pospíšil své dítě obejmouti a potěšiti se s ním.

»A jak jste jí dala říkat, Madlenko?« obrátil se po chvíli ku své někdejší dočasné nejmilejší.

»Kačenka!« zaskuhrala MadLenka.

»Nu — tak!« bylo vše, co otec odpověděl.

Prosté a přece charakteristické obrazy ty vyhouply se před duševním zrakem starého vojína tak neobyčejné živé, že mu bylo skoro do pláče.

Na štěstí zaplašeny obrazy ty vzpomínkami jinými, poněkud příjemnějšími.

Připomenuli si, jak mu Madlenka přece jen byla milejší než-li kterákoli jiná holka — jak s ní klečel v sousední větší osadě, kde byla fara, v kostele před oltářem — a jak i Kačenka — stala se mu později čímsi, co vůbec ani nechápal, pro co neměl slov a co mu bylo vždy, jako by se samo sebou rozumělo . . .

Teprve teď zoužilo se mu srdce skoro až slastnou bolesti, v očích zaleskly se slzy ... Po chvíli s» rozplakal štkavé, aniž věděl proč . . .

Aníél míru. 14 — 210 — A při tom kmitaly duší zase rozličné obrazy z minulosti. I lidské ucho, o němž byl v hospodě vypravoval, že je byl roku 1848 nabodnul na bodák své pušky, kmitlo před duševním zrakem jeho.

A poprvé v životě mu napadlo : »Co se asi stalo s Člověkem, jemuž ucho to patřilo ?« Ale i tato otázka duší jen kmitla. Prostá minulost starcova měla přece jen dosti zajímavých momentů, jimiž se mohl v mimořádném ,stavu zabývati.

Posléze zabočily vzpomínky zase k minulosti nejbližší, ku právě minulému večeru.

»Brr!« zavrčel náhle mrzutě. »Peníze jsou fuč — fuč — fuč!« »A co zýtra ?« zamumlal po chvíli. »Až Kačenka vstane a bude chtít jít něco koupit a nenajde v košíčku ani krejcaru . . . Nu, to's to dotah', starý mrfafo l Ted jen, aby ti vlastní dcera vykrákala, že's takový flamendr!« Náhle však se až dosud bolestně skřivená tvář vyjasnila.

»Což pakc, zamumlal nadéjněji, »což pak — kdybychme tak vyhráli — co ? Nu — a mnoho-li bych tak vyhrál — co ? Za dva zlaté a padesát háků ... Či ne l za celou pětku — vždyť představený ... Ah!

Kolik že povídal ten chlap, že vyhrajeme ? Deset tiší — tak, tak, deset ... A pět, šest nás je — tedy vyhraju dvě sté a ňáký pakatýlek . . . Nu, pěkný groš, až — přinesu hrst bankocetlí domů a rozhodím je po stole . . .

Kačenka vyvalí oči ... »Ale, ale!« řekne. »Kde pak's tolik peněz, tatíčku? . . .« A já ani muk . . . »Hádej, hádej, Kačenko? ... A kup si, co chceš l Třeba — 211 — chalupu, pole — dva vepře — co chceš, povídám . . .

Nu, vem jen, vem! Všetíhno je tvoje — všechno! .Kup si třeba na šaty! Já ti je ušiju, jak už se v tom nevyznám jako v šití kalhot a kabátů — a jak už špatné vidím . . . Vem, vem Kačenko! A kup — kup — kup! A teď — aby's věděla, kde jsem to vzal . . .

To ,víš, že jsem nekraď — ne a ne!« Z motané a naivní tyto myšlenky vykouzlily v ohyzdné tváři starého granátníka výraz svrchované rozkoše, jaké byl vůbec ještě schopen.

Zároveň mu bylo tak nevýslovné blaze, jako jen ve snu, když se mu někdy zdálo, — což bývaly sny jeho nejpříjemnější — že měl k obědu nebo že vůbec pojídá vepřovinu, krmi nejmilejší.

Nicméně po několika minutách přesunuly se myšlénky zase k drsné skutečnosti.

Připomenult si, že nechal v hospodě všechny peníze, jež vůbec měl — a mráz mu přejel záda . . .

»Brr!« zavrčel — a jako by mu byla tajemná síla přispěla ku pomoci, vztyčil se se země a chvíli se rozhlížel vytřeštěné kolem sebe.

»Nu — domů přec musím!« zamumlal a učinil několik kroků do vrchu. »Ale opatrně, aby Kačenka nic nezmerčila! . . . Hezky po špičkách, aby se ani neprobudila! . . . Tak, tak — ted už to nějak jde! . . .« Vrávoral sice doposud a každou chvíli se zastavoval.

Bylo se mu však přece jen poněkud uvolnilo a byl svých smyslů aspoň tak dalece mocen, že troufal si opanovati se i u přítomnosti Kačenčiné.

Tak dopotácel se po dalších několika minutách po schůdnější cestě až k poslední chatě v těchto místech, ku U* — 212 — »králíkámé«, před kterouž byl agent Horyna z večera svédkem prostinkého výjevu.

Z okénka, kterýmž se byl Horyna díval do jizby, blikalo doposud, ale nápadně mdlé a chvějivé žlutavé světlo.

Starý Pitrdle si toho všimnul a odplivl si, jako by mu to bylo nemilé. Po té přišoural se potácivě ku dveřím a hmatal v šerém stínu, jejž na té straně chata vrhala, po petlici, by otevřel . . .

Nahmatal ji; ale nemohl otevřít — buo! že byly dvéř.e uvnitř na závoru zavřeny, nebo že byl přece jen ještě v stavu nepříčetném.

Vzdychl si vrčivé a namáhal se po několik minutý až se domníval býti přesvědčen, že jest zavřeno.

Batolil se tudíž k okénku a nahlédl do vnitř.

Na rohu kachlových kamen stál dohořívající kahánek, ehož blikavé světlo osvětlovalo vnitřek jizby tak matně, že stařec sotva rozeznal předměty nejnápadnější.

Na prostém loži ležela na znak natažena tatáž ženština, kterou byl Horyna pod večer chvíli pozoroval; ale posud oblečena, majíc obě ruce pod hlavou.

Starý Pitrdle chvíli před okénkem nerozhodně přešlapoval ; ale posléze se přece rozhodnul a klepnul prstem na sklo, jež však tak zařinčelo, jako by byl pěsti udeřil.

Ženština na loži prudce se vztyčila, vyskočila a zadívala se k okénku. Leč hned po té se obrátila ke dveřím a zmizela.

Hmataje po zdi, šoural se stařec od okénka ku dveřím. Po několika vteřinách zaslechl ze vnitř líbezný dívčí hlásek mluvící tonem nejlaskavější výčitky.

— 213 — »Ale tatíčku — otčínku l Vždyť pak je otevříno!

Kdo pak by zamykal na závoru ? Kdo pak by nás chudáky chtěl okrást . . .« Starý Pitrdle, došourav se ku dveřím, hmatal nejistě po petlici, ale dříve, než-li ji nahmatal, dvéře se otevřety a na prahu stála Kačenka.

»Ah, můj ty božínku!« šveholila lahodným svým hlasem. »Kde pak jsi se tak dlouho pozdržel, otčínku?

Vždyť už snad bude brzo svítat . . . Ach ! ne, ne — to je měsíc . . . Nu, jen pojď, pojd, milý tatínku l« Tak přívětivě vábený »milý tatíček« vykročil a na štěstí jen mírné zavrávoral. Překročiv práh, zavřel dvéře a octnul se tak, jak si přál, ve tmě.

Kačenka mlčky se obrátila ku zpáteční cestě, otec pak, makaje po stěně, dceru následoval, až prošel šťastné celou předsíňku.

Dcera, otevřevši dvéře komůrky, vklouzla do vnitř, otec však se na prahu zastavil a opřel o dveřeje. Bylat jej ovanula podivné příjemná, skoro možno říci omamující přisladlá vůně — po pečeni.

»Ah!« uklouzlo mu táhle. »Co to? To je jako o posvícení!« I vtáhl vzduch nosem i ústy do sebe, jakoby se chtěl vůně nalokati a zároveň nasytiti.

Dcera však na otcův dotaz neodpověděla.

»Hned, otčínku, hned!« šveholila svým lahodným hlasem. »Já jen trochu povytáhnu knot u kahánku nebo přidám drobínek sádla.« Po té vztáhla kostnatou ruku po kahánku, sňala jej s rohu kamen a povytáhla dvěma prsty čmoudící již žhavý knot. Světlo prsklo a začalo se rozhořívati — —• — 214 — >Já jsem se, tatíčku, jen tak na zdař bůh převalila na postel,« šveholila dcera, upravujíc kabánek. »A tu jsem ti měla tak krásný sen — ah! tak krásný ....

Můj ty božičku l Počkej jen, milý otčínku, až ti budu povídat!« Otčínek však stál o dveřeje opřen jako v ztrnutí a jenom svaly v tváři pracovaly v ten spůsob, aby umožnily lokáni příjemné vůně.

»A na tebe, milý, přemilý tatíčku,« mluvila dcera dále, »také jsem myslila a zpominala ... To víš ! A když jsem z večera — hned jak jsi odešel — náhodou pohledla do košíčku, v němž máme peníze — —« Otec něco zamumlal a chtěl vkročiti do jizby; ale miloučké teplo a příjemná vůně byly jej v několika vteřinách tak zmalátněly, že nemohl sebou pohnouti bez obavy, že se nepřevalí.

»A to víš, tatíčku,« pokračuje dcera, blížíc se s rozhořívajícím se kahánkem k otci, aniž by k němu zvedla zrak, »když jsem si pomyslila, že snad jsi vzal všechny peníze, aby's za ne něco nakoupil — a když Tli napadlo, že's večer a po celý den ničeho nepojedl tromé trochu oukropu a několika bramborů — a když jsem si vzpomněla, že se zastavíš v hospodě, tu jsem — ach — —« Lahodný hlas dceřin začal se chvěli, ruka s kahánkem třásti. V několika okamžicích vypukla dcera v pláč .... , »Kačenko! Kačenko!« vydralo se z prsou otcových namáhavě jako z rozvlněných ňader kajícího hříšníka.

»Já ne — to víš — já za to nemohu . . . Prosím té ...

Člověk je křehké, hříšné stvoření — třeba by byl už tak »plesnivěly jako já . . .« — 215 —— Dcera upřela zaslzený zrak na tvář otcovu, jehož slovům nerozuměla ; leč pro slzy neviděla nežli matné obrysy otcovy-tváře a .začala se sama chvějícím se hlasem omlouvati: »Ah, to já — tatíčku, já sama ... A dost už jsem se naplakala, to víš ! Jak jsem ho měla ráda l ...

Skoro mi byl nejmilejší. Ale když se připleť — a já nemohla jiného — —« »A co — co, prosím tě '?« zahučel otec, snaže se vzpamatovati se.

»Nu, tedy, tatíčku,« zpovídá se dcera. »Já si myslila, že budeš slab a že --- až se vrátíš z hospody — kousek masíčka ... A tu jsem tedy chytla — Šebastiánka — — « Srkající dcera vypukla opět v usedavý pláč a stála s kahánkem v třesoucí se ruce před otcem, jenž na ni udiveně upíral vypoulené oči, jakoby se byla minula smysly.

»A jak tak,« počala štkavě dcera po chvíli, »na tebe myslím, tatíčku, že ty pro mne všechno a já — — Tedy jsem ti Šebastiánka upekla . . .« Teprve nyní otec pochopil nejen příjemnou vůni, nýbrž i dceřino hoře. Vše mu bylo jasno . . .

Na jídlo však neměl ani pomyšlení. Nejmilejší by mu bývalo, kdyby se byl mohl nepozorovaně převaliti na postel.

Ale jak — jak — ?

Dcera stojí před ním s kahánkem v ruce a upírá naň zrak .... Že je zi^ik zaslzený a že dcera nevidí, než jakoby se dívala skrze hustou mihu, starému otci nenapadlo.

— 216 — Náhle šlehla mozkem jeho spásná myšlenka. I nahnul »é a sfouknul světlo.

>Co to děláš, tatíčku?« ozvala se- dcera s nejlaskavější výčitkou.

»Škoda sádla,« odpověděl otec mumlavě, snaže se pronésti slova ta co nejpřívětivěji.

A teprve nyní odvážil se vykročiti a vejiti do jizby.

Dcera postavila shasnuty kahánek na roh kamen, kde stál dříve, zavřela za otcem dvéře a popošla za ním do prostřed světnice, která byla nyní jen matně osvětlena bledým reflexem měsíce, jenž vnikal okénkem.

Otec stál zády k okénku obrácen, tvář jeho byla ve stínu.

Dcera se mu zadívala do tváře, ale nepozorovala, jednak pro usychající teprve slzy ve vlastních očích ničeho.

Chvíli stáli proti sobě mlčky.

Náhle otec z hluboká zívnul a protáhl se, div v něm kosti nezapraštély. Při tom poněkud zavrávoral.

»Ježíš Marjá, co je ti, tatíčku!?« zvolala úzkostlivé dcera, kteréž byl neobvykly pohyb otcův nápadný.

»Nic, nic«, zamumlal otec. »To je tak — jako by se mi zdálo, že jsem unaven«.

I živnul zas a snažil se svléci kabát.

»Tedy si sedni, tatíčku! Sedni a pohov si!« vybízí dcera otce. »Já tě svléknu sama —- i zuj u . . . To TÍS — vždyť já nejsem od toho.« Nečekajíc odpovědi, přitáhla opodál stojící stolici za otce. Na to se vztyčila a klade obě ruce na otcova ramena, aby jej donutila sednoulů * — 217 — »Tedy nepojíš dnes už ničeho, milý tatínku?« šveholila za tím. »Nu nežf, nežfl Zýtra ti snad taky bude chutnat . . . Viď že, vid?« Starý Pitrdle, jak přirozeao, slov dceřiných hrubé ani neslyšel; ale k sednutí nedal se dvakrát vybízeti.

Vyměniti nejistou půdu pod nohama za sedadlo, tedy za oporu aspoft poměrné jistější — bylo mu právě vhod.

I otočil namáhavě hlavu, jako by se chtěl přesvědčiti, má-li stolici, kterou mu byla dcera přišoupla, skutečné za sebou, sehnul se jako člověk, jenž chce i nechce usednouti. Ale vzav převahu sklesl na stolici skoro bez vlády, až stolice nápadné zarupla.

Přes to nepozbyl duchapřítomnosti, jakouž se liší přinachmelení od osob na dobro již opilých.

j »To se mi noha nějak jen sesmekla,« zamumlal, »jako bych byl šlápnul na ňákou pecku.« »Ah, pecku!« zvolala dcera a hned se jala vysvětlovati: »Kde pak by setu, milý otčínku, vzaly pecky?

Jáf dnes dvakrát nebo snad třikrát metla . . . Všechno je v pořádku. Po peckách ani památky.« »Vím, vím,« opravuje se otec. »Ale což kdyby přece? . . . Nebo se mi tak jen jen zdálo?« »I ba že zdálo, tatíčku — ba že,« dotvrzuje dcera a slůvko »zdálo« přivádí ji mimoděk na myšlénky, jimiž se byla bavila před příchodem otcovým, tak že ani nepozoruje, že má otec kabát jen na pólo vysvléknutý a že sedí na svém šose.

»Oh, mně se, tatíčku, také něco zdálo,« pokračuje dcera hlasem co možná nejjemnějším.

»Ach, to ti byl sen!« vzdychla po chvíli roztouženě. »Jaktěživo se mi podobného něco nezdálo . . .< — 218 — >Ai, aj — že nezdálo?« zamumlal otec pochytiv v bezmyšlenkovitosti své jen poslední slovo ; ale promluvením si připomenul, že nesvlékl ještě kabátu.

I ohnul ruce v loktech, přikrčil je a zachytil jimi přední část kabátu, při čemž vypnul prsa, jako by chtěl vstáti.

Dcera, domnívajíc se, že tím dává na jevo, by mu svlékla kabát, přispěla mu ku pomoci.

»Ovšem, ovšem, milý tatíčku. Jaktěživo ne!« mluví důvěrně, stahujíc mu opatrně kabát. »Ani by's nevěřil — tak podivný a přece krásný sen ... To víš — mně se každou chvíli něco zdá — každé noci se několikrát probudím . . . Ale jako dnes — —« A odkládajíc kabát, jejž byla pod otcem skoro násilně vytáhla, na vedlejší stplici, pokračuje: »Pomysli si jen! Lehla jsem si — ani nevím, jak a proč", hned jak jsem ubohého Šebastianka nasolila ....

Ale ne'chtela jsem spát — nechtěla! Čekala jsem na tebe a jenom se tak převalila ... A myslím — to víš, že jen na Šebastianka . . . Vzpomínám si, jak vylezl z dbury, kde měla stará Máří letos hnízdo, ještě jako malilitké robátko se žmoulavou kušničkou . . . Jak jsem na něj číhala, až se přišmafhal blíž a jak jsem jej chytla za ouška a poprvé vzala na klín a poprvé hladila . . . Ohi div se mi srdce nerozskočilo lítostí, že mi dnes zrovna ubohý Šebastianek přišel do cesty a pod dřevo . . . Oři jsem měla plné slzí — přála jsem si, abych raději ani na světě nebyla . . .< Otec, jenž byl patrně podobné naivně-sentimentalním výlevům dceřina citu uvyklý, naslouchal, jak se zdálo, pozorně. Ale při posledních slovech učinil zase mimoděk celým tělem tak nápadný pohyb, že před sebou — 219 — stojící dceru, která skoro se zase v slzách rozplývala, upozornil, jako by si přál, aby mu byla při svlékání nápomocna, v »Ach, pravda!« zvolala ochotně. »Teď jen ještě vestičku a kalhotky ti svlíknu a botičky zuju!« »Ne, ne!« zamumlal tonem rozhodné odmítavým otec, jejž byla dceřina něžnost zase poněkud vzpamatovala. »Já sám — já sám . . .« Zároveň učinil opravdový a napolo šťastný pokus svléknouti si vestu sám, což přimělo dceru, že ve svém žvavém vypravování pokračovala: »A jak ti tak, milý tatíčku, ležím a vzdychám a každou chvíli oči utírám, napadá mi, že v tom našem slzavém údolí přece jen není všechno v pořádku, když musí i tak nevinné a dobré a sladké stvořeníčko jako můj uboliý Šebastianek chudobu naši —smrtí zaplatit...

Ale hned si zas v duchu povídám: »Kačenko, Kačenko! Kam pak to myslíš? Vždyf pak milý paš pán bůh stvořil zvířata dříve nežli Evu, ba dříve, nežli Adama a dal jim je, aby s nimi nakládali, jak sami uznají za dobré . . .« V tom Kačenčin zrak postřehl, že si otec svlékl vestu jen z póla.

»Ach, bože, božínku!« zvolala s horlivou úzkostlivostí. »Vždy pak ty jsi se, tatíčku, ještě nesvlíkl. Já ti pomohu — počkej, ukaž!« A mezi řečí ochotné bére za vestu visící s otcova ramena.

Otec však se tím opět vzpamatoval. I škubnul sebou skoro nevrle a zamručel: »Ne, ne — já sami . . . Vždyť jsem přál — že sám . . .« — 220 — A učiniv prudký pohyb svlékl vestu úplně a nevěda, co s ni počíti, držel ji v jedné ruce.

»Ukaž, já vestičku uložím ku kabátku l« nabízí se ochotné úslužná dcera k další službé.

Ale otec nejistým mávnutím ruky a ještě nejistějším záporným zavrtěním hlavy odmítá.

»Vždyť snad ty mne, tatíčku, ani neposloucháš?!« míní dobrodušně dcera. »Snad se ti už chce spinkat.

A já té jen mořím a soužím . . .« Poslední slova pronesena tonem tak bolestným, že starý granátnik uznal za dobré obavy starostlivé dcerky úplné zapuditi.

»Mořím — soužím!« zavrčel. »Koho pak by's, dušinko, mořila a soužila — ty, dobrá, předobrá moje duáinko?! ... A že neposlouchám? I poslouchám —• poslouchám . . . Podívej se, že mám oči jako vejrl ...

Jen sedni a povídej! < Souvislosti v slovech a smyslu sice docílil; ale tonem, jakýmž jednotlivá slova pronášel, zejména dutým, vrčivým a huhňavým přízvukem na posledních slabikách přece dal na jevo, že nenalézá se v stavu naprosto přičetném.

Dcerka však byla podobně jako otec v myšlenkách v jiném světě — v říši snů a přeludů obraznosti.

Vše kolem ní zdálo se býti stopeno v stříbrné mlze.

Naslouchala jen »na půl ucha«.

Slyšíc otce dosti zřetelné mluviti, přitáhla si nedaleko stojící stolici a usedla přímo proti otci.

Chvíli setrvala v mlčení.

Zrak její sice zase utkvěl na tváři otcově; ale po několika vteřinách změnily oči poněkud svůj směr, tak že se dívala vlastně přes otcovu hlavu v neurčité prázdno.

— 221 — Za nedlouho oči přimhouřila a pokračovala ve svém vypravování: »A jak ti tak, milý tatíčku, ležím, zdá se mi, jako bych usínala . . . Víčka zapadají; ale přece neusíuám — nespím . . . Zdát se mi jen, že stojím u okna v druhé komoře, z něhož jest vidět, jak víš — na celou vesnici dole v ouvalu . . . Stojím a koukám na červánky . . . Celé nebe hoří — celé! . . . Krvavé pruhy vystupujou z lesa nad chalupou staré Byšické, jako když velikánská krůta s plamennými péry v ocase udélá kolo...

A jak re tak do těch plamenů koukám, je mi nějak podivno, jakoby mne někdo hladil nebo šimral a já nevěděla kdo ... Na jednou — to víš, jak to ve snu bývá — vidím celý ouval tak jasné jako z jara, když slunce vyjde, když ptáci zpívají a květiny — — — Ah, kvítků byl plničký ouval . . . Každý strom, každý keř, každý trávníček — samý, samiličký květ: bílý, červený, modrý, — všechny barvy . . .

Po chvíli obracím zas oči k nebi a vidím samé růžové obláčky . . . Největší z nich mění se právě v obláček stříbrný a snižuje se vždy více, až se snesl nad ouval . . . Napadá mi, že to ani není možné. V tom vidím, že to není obláček, ale — anděl v šatech jako z postříbřené mlhy a s růžovýma křídloma . . .

Padla jsem na kolena, sepjala ruce a počala se modliti . . . Ale očí jsem od anděla nad ouvalem se vznášejícího odvrátit nemohla. Viděla jsem, kterak krouží jako jestřáb, když už si byl vyhlídnul kořist — jako by i on, anděl, po něčem slídil. A jak se tak na anděla dívám, je mi ho líto — a už jsem chtěla vykřiknout: »Poníženě prosím, koho pak hledáte?« — když se mi v očích zajiskřilo • » • — 222 — Anděl stál přede mnou před oknem . . .

Můžeš si, tatíčku, pomyslit, jak jsem se ulekla!

Zamhouřila jsem oči, ale nebála se ... Neviděla jsem sice pranic, ale přece se mi zdálo, že se mi anděl dívá upřené do očí...

V tom anděl promluvil.

»Jsi-li ty Kačenka, nic se neboj !« přál tak sladkým hlasem, jako by sedmihlásek zpíval. »Dost už ji na světě vytrpěla — dost se navzdychala — dost už ti lidi naubližovali l ... A proto — musíš se mnou ! . . . Já jsem anděl míru !« ...

A jak ti, tatíčku, povídám — já se pranic nebála a začala si protírat oči ... V tom se mi zdá, že už neklečím u okna, číbrž se vznáším vysoko nad ouvalem a že vidím všechno zcela jasně.

I tebe, milý tatíčku — zrovna tebe vidím sedět na kameně před chalupou a plakat ... A nic, pranic mi té není líto . . . Myslím si: »Eh ! To ty pláčeš jenom tak, protože si myslíš, že mne nemáš. Ale až se vypláčeš, bude ti zas, jako by's mne měl . . .« A jak si to myslím, zdá se mi, jako bychom byli vletěli do mlhy ... A teprv ted mi začalo být teskno a ouzko, jako mi bývá, když má přijít bouřka nebo krupobití ...

Chvílemi byla ve mně malá dušička ... I napadlo mi, že bych se snad přece jen mohla anděla zeptat, kam letíme ... V tom pozoruju, že letím sama — bez anděla ...

Leknutím se mi hlava zatočila, jako bych dostávala závrat. V tom ale už neletím, číbrž stojím — před nějakými dveřmi. Ale na dvéře se podívat nemohu. Lesknou •e jako stříbro — vidím jenom zlatou kliku . . .

— 223 — »Co počít?« myslím si. »Mám se vrátit nebo na dvéře zaklepat?« Ale dřív než jsem domyslila, dvéře se otevřely. Na prahu stojí malé, asi sedmileté děvčátko v bílých šatečkách a se zeleným věnečkem na hlavě. A usmívá se na mne, jako by chtělo říct: »Jen pojďte dál!« V tom proměnilo se děvčátko v pannu asi dvacetiletou, která promluvila, »Ah, to jsi ty, Kačenko?« přála vlídné a přívětivě.

»Pojd1 jen dál l My už na tebe dávno čekáme. Pojd, pojď!« Šla jsem tedy ...

Po prvním kroku cítím vůni jako bych byla v zahradě, kde kvete samá rozmarýna . . . Zatím jdu co noha nohu mine za krásnou pannou skrze dlouhou chodbu.

Nevidím, nežli okna na právo i na levo a kdykoli povykouknu oknem, vidím do nějaké velké zahrady , . , V tom panna zmizela — stojím zase sama před velkými dveřmi, na které se zas nemohu ani podívat, protože se lesknou jako ze zlata. Jenom stříbrnou kliku vidím — a již chci zaklepat, když se dvéře otevřely do kořán ...

A zas tu stojí krásná panna přede mnou ; ale neptá se mne na nic, číbrž jen rukou kývá, abych ala za ní ...

Jdu tedy a cítím vůni jako po bazalce a hned zas, jako by to ani bazalka nebyla, číbrž mateří douška . . .

A. zas jdu co noha nohu mine skrze nějakou dlouhou chodbu. Nevidím než okna na levo i na právo. Ale kdykoli povykouknu oknem, vidím do velkých sálů, v kterých je plno lidí: mužů a žen, starých i mladých, holek i chlapců i dětí . . . A vžickni sedí za Yelikán» — 224 — ' skými stoy a jedí ze samého »purcolánu« . . . Mísy, talíře, koflíky — všechno samý »purcolán . .« I lžíc« a nože se třpytí, jako ze stříbra . . .

V tom slyším z daleka zpěv.

Rozhlížím se kolem a pozoruju, že stojím zase samotinká před třetími dveřmi a už se pranic nedivím, že se na ně nemohu podívat, protože se lesknou jako ranní rosa v slunci a já nevidím nežli zlatou kliku.

Taky mi nenapadá, mám-li či ňemám-li zaklepat...

Stojím s přimhouřenýma očima a čekám, až se dvéře po chvíli otevřely do kořán.

Překročila jsem práh. Bylo mi, jako bych cítila vůni fialek — zpěv jsem slyšela z dáli a zdálo se mi, že se jen vznáším . . .

Chvíli nevidím pranic. Náhle, jako by se bylo rozednilo : vidím všechno . . .

Jsem ve velikánském sále . . . Všechno se třpytí jako zlato a stříbro. A sál je plný malých i velkých družiček. Všechny mají bílé šatičky a zelené věnce na hlavách — všechny se usmívají, jako by se na něco těšily ...

A uprostřed družiček sedí nějaká bledá, černě oble* cena pani.

»Čí pak jsi panenko— čí?« optala se mne hlasem ještě sladším, nežli .jakým byl ke mně promluvil anděl.

»Já jsem, poníženě prosím, Kačenka Pitrdlova,« přála jsem beze strachu.

»Pitrdlova?« zadivila se bledá paní. »A kdo pak ti to jméno dal ?< »To mám, prosím, po tatínkovi,« přála jsem.

»A jak pak jsi stará, panenko ? »vyptává se bledá pani dále.

, — 225 — »Třiatřicet roků,« povídám pravdu a přece se mi zdá, že jsem mohla říct, jako říkám doma: »Asi třicet.« Ale bledá paní se pranic nedivila, číbrž na mne dlouho, ale smutně koukala a potom přála bolestně: »Můj syn byl taky jen třiatřicet — a taky mnoho zkusil, skoro jako ty, ubohá Kačenko . . . Ale teď už se proto nermuf a neplač a nehořekuj ! Ted* už máš vy* hráno. Teď nebudeš víc jíst pražeqku a drcenou polívku a jahelník — teď budeš jíst, co jídáš nejradší ... Teď už si z tebe nebude žádný chlapec dělat jundu, že jsi stará panna — nikdo se nebude na tebe ušklíbat, ani té pomlouvat . . . Teď jsi mezi námi. A co té kdy bolelo a soužilo a trápilo — na všechno mezi námi zápornénes . . . Tak! Já tě tedy vítám I . . .« A jak tak mluvila, zdálo se mi, že bych tu bledou pani poslouchala věčně věkův . . .

Ale když domluvila, kývla na někoho rukou . . .

V tom vidím, že jsem ve velkém pokoji a sedím za stolem . . . Kolem sami známí: Stará Sukdolová — starý Byšický a jeho matka — mladý Rorejs, víš ? Vítek — a stará Brzdíčková, matka pana Matýska a jiní a jiní . . .« A všickni sedí za týmž stolem jako já. Maji před sebou veliké koflíky a nalejvají si do nich kafe z tak velkých konví, jako je konev, kterou svatý Florian hasí hořící vesnici.

Jak mne shlídli, hned mne všickni poznali a vítali.

»Kačenka — Kačenka Pitrdlova je tu!« volal Rp» rej sův Vítek.

Ale stará Brzdíčková hned ho kárala: AaMI aln. ' 16 — 226 — »Nekřičte tak, Vítku ! Nepoplasle ji! Ať jen zůstane sedět a pije s námi kafíčko . . . To není taková brynda, jakou si vařila doma z pražených žaludů.« A jak jsem na ni koukla, usmála se a povídá: »Pojďte jen ke mně, Kačenko ! Však já dobře vím, že čekáte na krásného prince a nemůžete se dočkat . . .

Ale já pro vás vyhlídla jiného prince. A jak jen se napijete kafíčka, můžeme se na něj podívat . . .« Napadlo mi sic, odkud to všechno stará Brzdíčková asi ví, a proto jsem se trochu začervenala a sáhla hned po plném koflíku přede mnou a chtěla se napít . . .

V tom — jak se stalo, tak se stalo — jsem v krásné nějaké zahradě se starou Brzdíčkovou samotinká . . .

Stará mne drží za ruku a povídá: »Pojď, Kačenko, pojd1! Tvůj princ už na tebe čeká . . .« Cítím, že mi tváře hoří — že mi srdce bije, jako bych se chtěla dopustit nějakého hříchu. Ale jdu přece . . .

A tu vidím v dálce, kterak nějaký mládenec vystoupil ze stínů stromů a rychle se blíží . . .

Zamhuřuju oči a nevidím nic ...

V tom ke mně mládenec něco promluvil ... I otevřela jsem oči a vidím před sebou — Brzdičkova pana Matýska; ale nikoli bez nohou, jako je teď, číbrž s nohama jako před desíti lety, když byl ještě švarný jonák . . .

I vykřikla jsem, až se to daleko rozlehlo . . .

V tom jsem se probudila . . .< Kačenka umlkla a pouze ještě slastný vzdech vzrušil hluboké noční ticho.

Upírajíc zrak svůj neodvratně na otcovu tvář, nalézající se ve stínu, setrvala chvíli v mlčení. Čekalaf, co otec odpoví.

— 227 — Náhle vzruSeno ticho hrčivým zavrčením : otec drže v klíně scumlanou vestu křečovité oběma rukama — zachrápal . . .

Z ňader dceřiných vydral se hluboký vzdech zklamání.

Přes to přece se .ochotně vztyčila a snažila otce nadzvednouti.

Otec napolo procitl. A jenom tak bylo dceři možno dovléci jej k druhému loži, na které se svalil jako pařez.

Dcera jej zula, svlékla a přikryla záplatovanou přikrývkou. Na to ulehla sama, jak byla, oblečena — na prosté lože podle stěny polepené obrázky, by polobdíc podivný sen svůj dále rozpřádala . . .

V.

Florian Helebrand, kterémuž jsme byli věnovali až dosud nejmenší pozornosti, opustil krčmu Rorejsovu společné s několika sousedy a kamarády, kteří byli v hospůdoe zbyli u stolu iplebejcův« a kterýchž jsme si hrubě ani nepovšimli.

V krčmo seděl, jak víme, z počátku zamlklý a jaksi zaražen. Později přihýbal si přes příliš, tak že, když se posléze hlasité ozval — bylo na něm zřejmě pozorovati, že jest v stavu nepříčetném. Slova, jež pronesl, byla důkazem, že pije »na zlostc, jejíž příčinou jest vlastní jeho strýc.

Strýcem tím nebyl nikdo jiný nežli kmotr Votýpka, v jehož tváři však při slovech Helebrandových, že by vlastnímu strýci, kdyby vyhrál, >namlátil, až by mu hřbet zmodral a sezelenal«, ani sval se nepohnul.

16* — 228 — Mimo agenta Horynu ovšem váickni přítomní význam vyjádření toho nejen chápali, ale znali také vlastní příčinu : Votýpka byl totiž synovci svému vším jiným, jenom ne strýcem.

Cizí člověk měl pro mladíRa více citu a příchylnosti, nežli vlastní bratr mladíkovy matky ; slovem tento »ynovec pro tohoto strýce vůbec ani neexistoval.

Votýpka a tudíž i jeho sestra, matka Florianka He<lebranda, byli z rodiny zámožné. Statek, jenž náleží nyní Votýpkovi, byl vlastnictvím jejich rodičů. Otec maje jen syna a dceru, chtěl dceru vdáti někam do statku a zachovati tak statek svůj synovi. Ale dcera se vzpouzela, a jak v takových případech na venkově zhusta se děje, — odporem pohněvaný a podrážděný otec kdysi před svědky se vyjádřil, že dceru vydéduje.

Kdo jej znal, byl sice přesvědčen, že to starý Votýpka nemíní do opravdy a že dříve nebo později, — poněvadž měl dceru svou, jinak statnou, bodnou a pořádnou dívčinu, radši nežli syna — odvolá slovo své a odkáže jí přiměřené věno.

Náhlá smrt jeho však naději tu zmařila. Otec zemřel bez posledního pořízeni a syn převzal hospodářství.

Ve vsi byli všickni toho mínění, že mladý Votýpka učiní, co by byl bezpochyby dříve nebo později učinil otec: že sestře své vyplatí, až se bude vdávati, slušné věno.

Mladý Votýpka stál však jako otec na tom, aby se sestra provdala do statku. Když pak si proti jeho vůli vzala pouhého domkáře, skoro chuďasa, vybavil ji sice také; ale u porovnáni se svým majetkem skoro jako iebračku.

— m«:» Sestra k udivení všech nejen ničeho nenamítala, nýbrž oddala se jako beránek ve svůj osud a jenom někdy, když si to v osamělé chvíli připomenula, hořce si zaplakala. / I muž její byl v první době spokojen, že má dobrou ženu. Ale později, když občas zaklepal na dvéře chaty skoro až nedostatek, počalo mu to, jak říkával, »vrtati mozkem«. A když jej ten a onqn kamarád a známý začal popuzovati, že přece není v pořádku, když bratr sestru tak odbude.— došel jednou k Votýpkovi, »aby se s ním vyrovnal«.

Votýpka, tehda muž asi čtyřicetiletý-, švakra klidné vyslechl. Zvěděv, že chce, aby dodatečně vyplatil sestře přiměřené věno, pokrčil ramenoma a chladnokrevné pral: »Za to, co a jak se stalo, Helebrande, já nemohu.

Dal jsem sestře z vlastního, co jsem mohl. Tatík sestru vydědil a já jí nemusil dát nic ... A dal jsem přec . . .

Tak to je!« Tak tomu sice také bylo; ale Helebrand, jenž tak chladnokrevné a určité odpovědi neočekával, počal hájiti své domnělé právo vždy horlivěji a později skoro až vášnjvé, tak že Votýpka konečně rozhodně odpověděl: »Aby's vede], Helebrande — já ojával tvé sestře, kdykoli něco potřebovala — všechno. Ale teď už jí nedám nic!« »A to bych se na to podíval!« rozkřiknul se popuzený švakr. »Já si dojdu na úřad a to bych se na to podíval, abychme nedostali, co nám patří.« »A jdi sil« přál urputně Votypka a obrátil se k avakrovi zády.

— 230 — Helebrandova žena o tom všem neměla ani potuchy.

Jinak by byla muže zradila, by bratra, který jí přece jen vypomáhal, kdykoli potřebovala, nedráždil a nepopuzoval.

Ale Helebrand měl svou hlavu. Nepořídiv ničeho u švakra, šel rovnou cestou k představenému, a když i ten mu nevyhověl, ba ještě jej zrazoval, vypravil se bez védomí ženina do krajského města k advokátovi, kterýž podal jeho jménem žalobu k soudu.

Záležitost projednána se všemi formalnostmi. K řízení předvolána i Helebrandova žena. Votýpka, jenž se taktéž uchýlil k advokátovi, přivedl si svědky, před kterýmiž byl otec sestru prohlásil za vyděděnu.

Za takových poměrů není divu, že rozsudek soudu zněl v neprospěch Helebrandův, což bylo by se stalo zajisté i tehda, kdyby nebyla Votýpkova sestra před soudem upřímně vyznala, že jest všemu tak, jak bratr ujišťuje a svědkové dotvrzují.

Následek procesu byl přirozený.

Votýpka, jenž byl původně švakrovi přátelsky nakloněn a skoro jej jako kamaráda na viděl, zanevřel naň, kdežto Helebrand Votýpku z hlnbin duše nenáviděl.

Přes to Votýpka původní své hrozby, že sestře své nikdy více ničím nevypomůže, nevykonal. Poskytovali jí i na dále vše, čeho potřebovala — ovšem bez vědomí jejího muže.

Helebrand zase, kdykoli se naskytla příležitost, četl švakrovi buď v krčmě nebo veřej ně, na návsi, vůbec kdekoli se s ním setkal — přiměřené levity, čímž švakra vždy více dráždil a popuzoval, až i v něm začala vříti neukrotitelná nenávist.

Nenáviděl! Helebranda nesmiřitelně, jako Helebrand nenáviděl jeho a prodlením času přenesl nesmiřitelnou — 231 — nenávist tu i na Helebrandova jediného synka Florianka, kterýž jsa otci svému nápadné podoben, Votýpkovi nenáviděného švakra připomínal.

Poměr Votýpkův k sestře přes to vše v ničem se nezměnil. Vypomáhal jí za živobytí jejího muže a neskrblil, když švakr zemřel a sestra s osmiletým Floriankem ovdověla.

Helebrandova neměla sice nikdy nadbytku, ale nouze také nepoznala. Žila skromně a byla s osudem svým spokojena nejen jako žena, nýbrž i později jako vdova, když byla na nebožtíka muže poněkud pozapomněla.

Žilat pak jen svému dítěti a snažila se bratra svého s dítětem usmířiti.

Úsilí její však bylo marné. Bratr zůstal neoblomným, vlastně zarytým; nebot čím více Florianek dorůstal, tím více mu připomínal nenáviděného otce, tak že ani vše vyrovnávající čas nemohl nenávist strýcovu k synovci vyhladiti.

Za. takových poměrů Florianek Helebrand dorůstal.

Do statku strýcova nesměl; statek ten byl a zůstal mu cizím. Strýc si synovce nevšímal, ani když byl malý,, tím méně když vzrostl.

Dokud byl Florianek menší, pozdravoval strýce po návodu matčině vždy, kdykoli jej potkal; ale strýc nikdy nepoděkoval — synovec prou neexistoval.

Když Florianek povyrostl a poměr svůj k strýci, jenž mu byl také jinými vysvětlen, pochopil, přestal pozdravovati a všímati si strýce, tak že strýc neexistoval také pro něj.

Potkávali se jako zcela cizí lidé a byli v osado snad jediní, kteří se nepozdravovali ani obvyklým na venkově pozdravem, když potkají se lidé naprosto neznámí — 882 Jinak byl život Floriankův prostý, ba všední.

Vychování jeho ničím se nelišilo od vychování dómkeřových dítek v podobných zákoutí. Sotva že se naučil číst, psát a počítat. Byl však jako matka dobrého srdce.

Nikdy nikomu neublížil a proto také již mezi hochy a ppzdeji i mezi jonáky a děvčaty jako málokterý jiný byl pblíben.

Tak dorostl v statného a švarného jonáka bez uréitého nějakého zaměstnání. Vypomáhal tomu neb onomu sousedu, jenž právě výpomoci potřeboval na poli, v zahradě nebo v domácnosti. Někdy konal také spíše z ochoty nežli za odměnu služby posla, zvláště v zimní době a za nepohody, když nechtěl se nikdo ze vsi nikam odvážit a někdo potřeboval lékařské pomoci nebo jiné důležité a neodkladné věci, kterýchž ve vsi nebylo.

K životu Florianek mnoho nepotřeboval a vše, čeho bylo doma potřebí, vykonala a opatřila matka.

Byl skromný, tichý, trpělivý, tak že jej v tqmto qhledu mnozí otcové svým synkům za vzor stavěli.

Rovněž byl dobrý společník. Sám si rád zažertoval a strpěl začasté i žert zabíhající v zámezí úšklebku a příhany, aniž by se proto hněval nebo docela stejnou měrou splácel.

V pelku měl zaslouženou pověsí dobrého, v mnQhém ohledu i vzorného mladíka, kterýž by milerád pracoval dp jípayy a do vysílení, kdyby poměry dovolovaly.

Z té a mnohé jiné ještě přjčiny není divu, že »braja na něj« i děvčata, kdykoji se objevil u muzjky nebo se s některým děvčetem ze sousedstva třeba poprvé f$£kal. On však se žádnou nikdy »neměl«. Promluvil, zažertoval, zatančil, až bylo milo se dívati; ale nikdy — 283 — i žádnou domů nepřevážel, nikdy se na žádnou nevyptával, pefku li, aby dal na jevo, že by s ní »chtěl mluvit«.

Pravé touto svou chladností k děvčatům byl témto tím zajímavějším.

Dráždil samolibost a ješitnost tak mnohé, která by 88 snad byla od nemajetného jonáka odvrátila, kdyby si ji byl chtěl »nadcházet« sám. A protq začala si mnohá >nadcházeti« jej.

Njqmépé F-lorián.ek byl ppatrný. Neprazjl, pepohněva} ani něj dotěrnějších, a uklouznul z nastražených tenat milosti vždy bez pohromy.

A jak už někdy bývá—: jednou z těch, které »braly<t na Floriánka fíelebjranda nejppraydpyéjj, b.a vášnivě, byla vlastní jehp sestřenka Ludmila, dcera Votýpkova.

Z poměru toho mohl se sice spadno rozvinouti zajímavý a spad i tjragický milqgtný rpmánsk yesnjpký; ajp nestalo se tak. Florián Helebrand choval se k Ludmij$, kdykoli se s ní setkal u přítomnpsti jiných, přívětivě a vlídné ; ala vystřihal se setkati se s ní bezp svědků — o samotě.

Tím udržována Ludmila v sladcebolné touzp a nejistotě a Floriánek donucen — tajiti se s vlastní svou nák}onností k díycp, kterpuž si byl zamiloval, když byla )>.

ještě skoro djtě — k Rprejsov.é Pufčí.

Přirozené rozvinutí poměrů těch překazil yšak, jak s.e tak častp děje — branný zákon.

Florián Helebrand doyréiv dvap^tý rok yěku svého byl odveden k délostřelcům a opustil rodnou vísku.

V Praze, kde ztrávil cejé tři roky, na Ludmilu, ba i na Purčí s pomněnkovýma očima, pozapomněl. Meltě, jak přirpzenp, jiných starostí a zároveň i jiných kratochvílí více nežli dost.

— 234 — Rodnou vísku připomínal si jen zřídka kdy. Leo kdykoli se tak stalo, vyhoupnul se přede vším jiným před duševním zrakem jeho obraz dobré matky.

. Na matku zapomenouti nemohl — a jedině ona byla příčinou, že po třech letech, když své povinnosti vojenské dostál a byl propuštěn, vydal se na cestu do rodné vísky.

Avšak právě v den, kdy opustil Prahu, kladli sousedé v rodné Vísce matku — k věčnému odpočinku. Syn po tříletém odloučení nenalezl v rodné visce nežli prázdnou rodnou chyži a matčin hrob.

První jeho cesta z rodné chyže, v které bylo skoro vše doposud ještě tak, jako bývalo, byla na hřbitůvek.

A cesta ta byla proň osudnou. Zvěděv, že jest matka mrtva, byl si pevně předsevzal, že rodnou vísku zase opustí.

Na hřbitově setkal se však s Hořejšovou Purčí právě, když stála u rovu jeho matky a nemohla již zakryti, že má zaslzené oči.

Prpstinká okolnost ta zvrátila úmysl Floriánkův. Zůstal v rodné visce a v brzku se mu zdálo, že jí nemůže nikdy více opustiti. Pomněnkové oči Rorejsovy Purčí jej, možno-li tak říci, když jde o prostinký a všední moment zamilování prostého jonáka vesnického — očarovaly.

Přece však trvalo neméně nežli asi tři čtvrti roku, nežli si vzájemně dali na jevo, že se mají rádi — a od té doby — — — Kromě jich dvou neměl však o tom nikdo ani potuchy.

Starý Rorejs sice Floriana Helebranda náviděl, ba byl mu nakloněn; ale přece jen spíše z příčin obchodních nežli lidských: to jest proto, že Florián krčmu jeho — 235 — skoro denně navštěvoval a dal vydělat, co vůbec jen mohl. • Ku provdání dcery své za člověka jinak sice dosti pořádného, ale bez určitého zaměstnáni, tudíž ubohého — nebyl by přece jen nikdy svolil.

Jedině z té příčiny tajili oba mladí lidé zatím svůj poměr. Věděli sice, že v tak malé osadě není to na dlouho vůbec ani možno; ale snažili se žíti jako kdy jindy,, ba Florián dovolil si za souhlasu své Purčí i mnohou výstřednost, aby pozornost jiných jinam obrátil.

Oba mladí lidé očekávali z počátku spásu od změny poměrů; ale nevěděli, jakým spůsobem by se to asi státi mohlo. Doufali! pouze...

Zatím stávaly se poměry Helebrandovy znenáhla vždy beznadějnějšími.

Rodná chata jeho bez pečlivé a přičinlivé matky pustla. V necelém roce podobala se spíše doupěti dravého zvířete nežli obydlí mladého švarného a zároveů všeobecně oblíbeného jonáka, jenž pro domácnost, kterou druhdy výhradně jen matka .obstarávala, neměl hrubě ani * smyslu.

Zápas o existenci pak byl — právě jen zase proto, že nebylo zde více matky — nepoměrně krutější nežli kdy jindy.

Florián Helebrand přičinil se, jak mohl — vypomáhal ochotně a poctivě, seč byl, komukoliv, kdo vůbec jen nějaké výpomoci potřeboval . . .

Ale v tak malé a chudičké osadě zřídka kdy někdo nějaké výpomoci potřebuje, a potřebuje-li přece, není to njkdy na dlouho — obyčejně v čas žní a vůbec v dobách, kdy jest z jakékoli příčiny potřebí práci ušpiniti.

— 236 —.

Jakmile však doba ta mine, nemají sami hospodáři co dělat, neřku-li, aby si zjßdnavali výpomoc mimořádnou.

A hospodářů, jak víme, bylo v osadě tak málo, že kromě V otýpky, u něhož byl Florián naprosto nemožným, zbýval jen představený a soused Lopíček. Ostatní byli chuďasové, kteří si svá políčka a vůbec všechny své potřeby opatřovali sami.

V době žní byl Helebrand zaměstnán u představeného. Po žních však zase jen vagabundoval, aniž by byl vagabundem — žil ode dne ke dni z výdělku, vlastně výdélečku jen nahodilého.

Pokusil se sice »zachytiti« se aspoň v některé z okolních obcí a byl ochoten podvoliti se práci jakékoli, s kterou vůbec byl; ale nic naplat. . .

Nikde nebylo pro člověka tohoto druhu trvalého zaměstnaní.

Stav jeho stával se den ode dne beznadějnějším a jedinpu spásou spad mphlo býti: pustiti se do světa a zkusiti své štěstí, jak vůbec jen bude možno, jinde.

AvšaJ£ — jak možno se mladému, byf i prostému vpsnjckému hochu odhodlati k tak rozhodnému kroku, když jej pomněnkové oči dívčí poutají k rpdné vísce ?

Za takových poměrů není divu, že druhdy bodrý a veselý jonák stával se vždy zamlklejším a nespokojenějším, ba že někdy vzkypěl v něm i hněv, jejž snažil sp sice zatajiti, ale začasté přece nemohl.

Maje dosü času přemítal často o beznadějném stavu syém opravdové a již se také počínal přáteliti s nezbytností. Znenáhla klíčilo v něm totiž rozhodnutí, že rodnou vísku konečný přece jen opustiti musí, tak že v době, když jsme jej seznali, šlo skoro již jen o to, kdy se tak má státi, — 237 — Trudný a beznadějný stav byl právě dosáhl nejvyššího stupně.

Po několik týdnů nebyl Floriánek vydělal groše — žil již jen skoro jako žebrák z ^nilosti jiných, nebo jako zvíře živící se tím, čeho příroda, vlastně les a pole na podzim poskytují.

Kdyby se mu nebylo občas podařilo uloviti nepoctivým spůsobem nějakého zajíce, koroptev nebo jiného ptáka — nebyl by mohl ani pod večer do krčmy Rorejsovy, kde — nebyl-li přítomen představený — přisluhovala Purčí a otec její si hověl.

Mimo to blíží se zima . ..

Znal děsného toho démona pohorskýcb krajin příliš dobře, než aby nebyl věděl, že tak, jak právě žije, nemůže žíti na dále.

A když tak o tom všem na svých potulkách lesem nebo leže v bídné své chatě na bídném loži přemýšlel, bývalo mu především jiným líto — Purčí ...

Někdy cítil, jak se mu i palčivá slza tlačí do oka, ale potlačil ji, jak se na mladého jonaká sluší.

Potlačena slza však rodí z pravidla trpkost .— malomocný žal roztrpčuje . . .

A tak není divu, že prodlením posledních týdnů byl Florian Helebrand vlastně již v nejvyšší míře roztrpčen, tak že stačil jen nepatrný popud, aby si roztrpčenost proklestila prudkým nebo vášnivým slovem nebo i nějakým skutkem cestu ze stísněných prsou . . .

V takovém rozpoložení mysli a zároveň bez krejcaru v« kapse byl se odebral do krčmy Rorejsovy v naději, že — jako se z pravidla dělo — po odchodu představeného spatří aspoň svou Purčí. Když však shle— 238 — dal, že neni tentokráte naděje, že by se hosté, vlastně jediný představený vytratil dříve, — zmáhala se roztrpčenost jeho v míře vždy povážlivější.

Zamlklostí snažil se duševní stav svůj ukrýti; ale jak v takových případech často se děje — přihýbal si ze džbánku skoro bezděky častéji, nežli byl zvyklý, až posléze v napolo nepříčetném stavu vzkypěl v něm vztek, a hoch si ulevil drsnou a příkrou poznámkou, namiřenou na přítomného právě strýce.

Možná, že hned po pronesení slov svých Helebrand přikrosti jejich litoval. Ale tolik jest jisto, že kdyby se byl strýc jakýmkoli spůsobem ozval, nebyl by mu zůstal synovec praničeho dlužen.

Avšak strýc mlčel a ostatní znajíce stav věcí, pranic se nedivili, že Helebrand v polonepříčetném stavu konečně se také jednou odvážil, čeho od něho každý již dávno očekával. A jenom přítomnosti cizincově bylo děkovati, že tvářili se, jako by nebyli ničeho zaslechli.

Tím srážka mezi synovcem a strýcem zamezena; ale nezažehnány následky Florianova vzkypěni vzteku.

Helebrand opustil krčmu, jak víme, společně a po* sledními několika hosty od stolu »plebejcův«. Několik jen kroků od krčmy však se od nich odloučil a místo k domovu přes potok zaměřil bezděky touže cestou, kterou se byl k večeru ubíral agent Horyna: směrem ku statku představeného.

Čarokrásná měsíční noc podzimní působila na podrážděné čivy jeho hlavně svým příjemným chladem tou měrou, že za nedlouho pocítil cosi, jako nevylíčitelnou litost, podobající se skoro výčitce svědomí.

Bylo mu, jako by byl trudný život svůj a jeho beznadějnost zavinil vlastně sám. Když pak v* chaotickém vířeni myšlének a vzpomínek vyhoupla se i vzpomínka na matku, která mu připamatovala i strýce — sevřelo se mu srdce skoro křečovitou bolestí.

A jak již u lidi dobrého srdce v nepříčetném stavu z pravidla bývá, — po chvíli nemohl se ubrániti : oči se mu zalily slzami ...

Tak ubíral se nejistým krokem až ku statku představeného, kde náhle stanul, obrátil se a šel zase nazpět k návsi, kterouž přešel na přič a mimoděk zabočil na tutéž cestu, po kteréž se byl ubíral představený — směrem ku hřbitůvku.

Že na cestu tu zabočil, stalo se jen náhodou. Když však po ní popošel několik .set kroků a zahlédna hřbitov, připomenul si matku, ubíral se dále již v pevném úmyslu, že zastaví se u matčina hrobu.

V několika minutách byl na hřbitově.

Chvíli stál u hrobu jako v ztrnutí, — žal, lítost, trpkost — vše, jako by bylo náhle zažehnáno '. . . Bylo mu, jako by stál u hrobu zcela cizího, nebo správněji řečeno, jako by vůbec ani u hrobu nestál, jako by se byl beze vši pohnutky pouze kdesi zcela nahodile jen zastavil . . ' Náhle vyhoupnul se před duševním zrakem jeho matčin obraz tak jasně, jako by před nim stála ; ale nikoli s výrazem truchlivé oddanosti ve svůj los, nýbrž s výrazem polotrpké výčitky.

Nahodilý tento přelud obraznosti připomenul mu poznovu strýce a tím příkrá slova, jež mu byla v krčmě uklouzla. Srdce se mu poznovu křečovitě zoužilo, oči zalily se slzami. Vypukl ve štkavý pláč, ale skoro ani nevěděl, proč vlastně pláče.

.. . — 240 — •i» Sklesl na hrob, stkal, vzlykal a plakal, jako nikdy před tím ...

Mluvil polohlasité a přerývané k matce ve hrobě, jako by před ní klečel na kolenou a prosil ji úpěnlivé za odpuštění, čím jí byl kdy ublížil . . .

>A vidíš, maticko, má drahá«, vzlykal, »takoví jsme všickni . . . Chceme, — chceme; ale když máme chtíti, nechceme . . . »Trp, trp!« říkávalas' a já trpěl.— Ale strýc je přece jen člověk — — Ne, ne! Odpust, matičko •— on neměl — nemá srdce ... A přece — když ty jsi byla živa ... Ob. l Ne, ne — neměl jsem být tak příkrý — neměl . . . Odpust. . . Snad kdybych byl — —< V tom šlehla duší jeho zvláštní myšlénka . . .

»Ano, ano,« pokračoval po chvíli. »Odprosit — odprosit l ... Možná, — že až uvidí, že nejsem zlý, že — — Ano, ano — odprosit — odprosit« — — Konečně asi po čtvrt hodině se vztyčil ...

Polonepříčetnost jeho byla poněkud ulevila. Róz.

hledí se kolem zrakem nepoměrně jasnějším, nežli když byl přišel, a shledal, že ležel a že stojí u hrobu — cizího . . .

Ničím neoznačený hrob matčin byl o několik kroků výše.

Florian k němu popošel jako beze smyalu — sklesl na něj a stkal a plakal usedavěji, křečovitěji, nežli před chvílí na hrobě cizím.

Nepromluvil ani slova — ani polohlasité, ani pošeptmo ... V chaotickém víru myšlének a vzpomínek míhala se však neustále myšlénka, která byla šlehla duší jeho na cizím hrobě : aby gtrýc« odproail...

— 241 — Posléze se vztyčil i s hrobu matčina, a opustil hřbitov se srdcem poněkud ulehčeným a krokem nepoměrně jistějším, než-li byl přišel.

Ubíral se nazpět touže zase cestou — přešel přes náves a již chtěl zabočiti na stezku, která vedla k můstku přes potok, když pohledl k Rorejsové krčmě a spatřil v komůrce Valburčině matné světlo.

Chvíli byl na rozpacích, má-li Čí nemá-li popojíti a zaíukati na okénko. Po té se přece připlížil až pod zaitřené okno.

Několik vteřin napjatě naslouchal, načež dvakrát po sobě lehýnce na okno zaťukal.

V komftrce něco vrzlo a šerý stín mihnul se přeď světlem: Purčí nespala a poznala Flpriana DQ zatokání.

PQ chvíli poodhrnula záslonu, a spatřivši jej státi před oknem, ppložua prst na rty na znamení, aby se choval tiše. Hned po té pootevřela pkéqkp a zaSeptalfl; .'!'".

>Ti$?, tiíe, FlorifcakuU >A proč, milá Purčí ?« zašeptal i on.

»JJammka s^ůně.« odpovědělo S,eptmp děvče, »Stfskaja si už qdpQledqe — a več.er, fedyž s« roznemohla s« . . . , Al^ tatínek myslí, že jí zej tra zqsf dgbře .,-« V faw JRorejsůT hafan, »vě.třiv Q«jspí4e veka, na (Jvpre^ku zaseknul.

PIIPÍÍ pokynula fako» PlprianQYÍ, »by í»l okno a zmizela 24 záclonQHFlorian ae odplížil od staveni a aaméřil přM mAaUk ku 0vé bídné ohýži na. levém břahu potoka.

AodU míru. 61 — 242 —' VI.

Helebrandův strýc Votýpka, jakož i souseď Lopiček odebrali se domů obvyklém spůsobem jako kdy jindy.

První se sice v duchu trochu mrzel, že synovec — poprvé v životě — se opovážil veřejné jej pohaniti tak příkrým spůsobem ; ale konečně si pomyslil, že byl Florian podnapilý a odlehčil si prostým : »Eh l Co pak mi po něm ? l c Podobné byl poněkud rozmrzen i Lopíček, protože si svým »prášilstvím« zase jednou škodil. Leč, i on si odlehčil myšlénkou, že mu vlastně po »cizím chlapu« nic není a pro domácí, kteří byli toho svědky, stačilo mu pouhé »Nevídáno !< Votýpka i Lopíček měli z krčmy domů pouze několik kroků. První výstavnější stateček, jehož1 si byl agent . Horyna na své vycházce večer všimnul, patřil Lopíčkovi, druhy Votýpkovi. ; . .

Oba vešli do statku svých obvyklým spůsobem — svlékli se — ulehli a ve čtvrt hodino snili sen .spokojených ...

Vorovka, jak víme, zastal z hostů v krčmě po* slední. Když pak se zvedl a odbyl si — zajisté nepříjemné pro něj připomenutí hostinskému Rorejsovi — 'že nemá, čím zaplatiti svůj řád, vyšel z krčmy a jako náhle vyměněn, ubíral se volným, skoro loudavým krokem přímo přes náves a zahnul k potoku na tutéž stezku, po které se byl z večera ubíral agent Horyna.

Muž, jenž se byl před chvílí v krčmě dosti živě bavil s cizincem, osamotněv, náhle zvážněl. Hlava naklonila se k prsoum, a tvář i v matném světle luny jevila výraz trpké starostlivosti.

— 243 — I pro něj čarokrása lunojasné podzimní noci neexistovala. NerozhledK se ani jednou po okolí — naopak: každou chvíli se zastavoval, .upíraje zrak přímo před sebe na zem, jakoby o něčem důležitém přemýšlel.

Šel jako ve snu ...

Teprve u prostinké' lávky přes potok zvedl Maru a vkročil na klády opatrně. Uprostřed, kde z potoka vyčnívala kláda třetí s kapličkou, stanul a zadíval se na sošku Jána z Nepomuku. • • j Náhle vztáhl prudce ruku po pouvadlém věnci a shodiv jej do potoka, dutě se zasmál..

Na to rychle přešel přes lávku a loudavě ubíral se touže cestou, jako pod večer agent Horyna, až octnul se před dvířkami staré chatrče, v jejímž jednom okénku byl .onen zahledl čarokrásnou blondýnku s azurovýma očima.

Ruče sáhl po petlici a otevřel.

Petlice ani nezacvakla, dvéře ani nezavrzly.

Vešel, vlastně vploužil se do vnitř a zavřel za •obou tiše a opatrně, jakoby se bál i nejnepatrnějším šelestem na sebe upozorniti.

Octnul se v malé předsíňce, do které jen malým zastřeným okénkem vnikalo matné šero.

Několik okamžiků postál těsně u dveří. Opřev se pak zády o dveřeje, zul opatrně a bez hluku obé boty. Teprve po té postoupil ku dveřím, vedoucím do světničky.

Byly jen přivřeny. Sotva se jich dotknul, pootevřely se aspoň tak dalece, že mohl pohodlně projiti.

I proklouznul po špičkách a dvéře za sebou přivřel.

16* — 244 — Octnul se v nízké, úzké svčtničce s hambalkpvým stropem a o dvou nezaslaných oknech, jimiž vnikala dp vnitř z části zať měsíce.

Mimoděk rozhlédl 39 kolem.

Dvě široké stříbrojasné prouhy táhnou, se od oken šourem po podlaze jen asi půl druhého kroku daleko.

Vge, i odporný a hnusný jinak kus cáru zdá se tu bytj látkou drahocennou, Zcela obyčejná zrnka písku lesknou se a třpytí po upěchované jen podlaze jako drobňouok^ drahokamy.

Avšak i tam, kam neynika zář měsíce přímo, panuje magický přísvit, v němž lze bez mála vše rozeznati skoro tak zřetelně jako za Šerého dne. Jenom z koutů a míst, kde vrhají y$tlí předměty v jizbě delší a širší stíny —i, z^'9 temno, tu a tam skorp až příšerné.

Jinak nepostřehl praničeho, co by nebyl již videi tisíckrát: Starý nepokrytý sftůl mezi okny a dvě dřevěné stolice u stolu, lía stopě přímo prqti dveřím na hřebíkách zavěšené d>ě nebo tři žengké sukně; pod nimi na podlaze ležící qfftQYDlvak z oprýskaného voskového plá,tpa « přes lenoch třetí stolice přehozený velký vlněný šátek* Podle s.těny proti oknům stojí dvě chatrné postele — v každém koutě jizby jedna. Vzdálenost obou od sebe není však větší pěti nebo šesti kroků.

Vše ostatní — nepatrné, nejvšednější tretky nuzqé domácnosti ničím nevábí. Všecko má zřejmý znak žebráckosti.

Vorpyka nevěnoval také ničemu pozornosti. Zrak jeho zakroužil jen plaše po jizbě a utkvěl na postel) v levém kont?, kde z póla v temnu z póla pak v matném nřlsvitu ležela na znak lidská postava. ''*"^ "•- ,'•*' — 245 — S místa', odkud tam pohledl, nebylo vidéti n«*-If malé, skoro dětské bosé nohy, nad nimi tmavý cárovitý šat, jímž bylo tělo ledabyle přikryto, a v středu lože přes pelesf vyčuhující obnažený loket ruky.

Prsa i hlava nalézaly se úplně* ve stínu.

Po několik vteřin díval se upřeno na loíě, jako by Spfcál, pohne-li se ležící tam postava. Po té nápadné opatrně po špičkách postoupil. Stanuv asi tři kroky od lože, nahnul se a napjatě naslouchal.

Kolkolem panovalo hluboké ticho.

Jen ze zákamní bylo slyšeti lehynký Šelest, jako když véttlik suchytn lístkem pohrává: patrně myška ohlodávající nějakou korku nebo tarakáti pasoucí se na nějakém odpadku.

..;.. Po chvíli postoupil Vorovka jeflté o dva kroky k loži a teprve nyní zaslechl odměřené, pravidelné dýchání. ; , V přítmí rozeznal i hlavu, spočívající na složené houni a levou ruku podepřenou; ba i rysy tváře, ale tak matně, že kdyby nebyl věděl, kdo na posteli leží, nebyl by ani rozeznal, muž-li to, či žena.

Několik Okamžiků postál ku předu nahnut, načeš sotva slyšitelně zašeptal: »Spíš?« Nikdo se neozval.

»Spíš U zašeptal hlasitěji, ale přece jen tak, jak'o by nechtěl spícího vůbec ani probuditi.

Když však se ani nyní nikdo neozval, obrátil se a plíŽivě přistoupil po špičkách k prázdnému loži protějšímu.

Usedl na pelest a počal se tiše svlékati. Svlékl však pouze kabát ,a vesty, jež přehodil přes postranic: oostele, načež mu obě ruce jako zemdleny klesly v klín,.

— 248 Zůstal bez hnutí ... Po chvíli nachýlila se trochu' i hlava a zrak jeho utkvěl neodvratné na podlaze na lesknoucím se bodeöku.

»Ah—jako zaražený diamant!« zašeptal; ale hned po té upjaly se myšlénky jeho k něčemu "zcela jinému.

Připomenuli si, že byl z rána opustil byt s pevným úmyslem, že vrátí se — »jakmile bude po práci« —• tedy'nejdéle s večera domů.

Leč*ani při této myšlénce se dlouho nezdržeí.

>Eh!« uklouzlo šeptmo jeho rtům a myšlénky zalétly nazpět do dávnější minulosti.

Před duševním zrakem jeho kmitnul mnohý příjemný a hned zase nevlídný, ba smutný obraz.

Připomenuli si,, kterak asi před čtvrt stoletím jako dvanáctiletý hoch poprvé opouštěl rodnou vísku, by šel — do světa . . . Jak mu bylo tehda volno a světe, jako by šel kamsi, kde nevědí, co jest hlad — kamsi, kde vůbec ani nevědí, co jest metla, hůl neb řemen, jimiž jej matka i otec druhdy tak často a mnohdy bez příčiny trestávali ...

Připomněli si nejútlejší své mládí a duší jeho zavířila řada mlhavých i jasných obrazů, jež stoji snad za to, abychom jim věnovali aspoň chvíli pozornosti. .

Otec jeho byl — vlastně nebyl ničím.

Nikdo ho k ničemu nenabádal a přece se naučil skoro všemu, co uměli v okolí jiní: zacházet sekyrou, motykou i rýčem, — orat i vláčet a koňmi zápolit — špruhle a oka na ptáky a zajíce líčit — kouřit i v, karty hrát ...

'Vyrostl a dozrál v rodné vísce v silného, ale drsného, ba surového muže bez'jakéhokoli vodítka.

— 247 — Světem jeho bylo okolí rodné osadiňky asi tak na tři, čtyři hodiny cesty v okruhu. Zde ovšem znal každou vísku, každou samotu, každou stezku a studánVu, ba skoro každý strom a keř. I lidi znal skoro všechny; ale jen od vidéní. Osudy jejich ho hrubě nezajímaly; minulost a snahy jejich byly mu lhostejný.

Pracoval, kdy a kde se naskytla příležitost: tu v lese nebo v tom onom dvorci — někdy šel na jahody nebo houby, jindy někomu někam došel nebo v něčem vypomohl: krátce vagabundoval před lety v práci podobně jako nyní Florian Helebrand, aniž by byl vagabundem.

Když se oženil, bylo mu již skoro čtyřicet roků.

Vzal si za ženu asi třicetiletou ženštinu, která měla podobnou minulost jako on.

I žil pak jako dříve, toliko s tím rozdílem, že měl vlastní krb, to jest, že nespal jako za svobodna kdekoli, kde jej vůbec přespat nechali, nýbrž v brloiovité chýži, kterou nyní již od mnoha let obývá Hata Byširká se svým synkem Erazímkem.

A v chýži té narodil se mu asi před čtyřiceti lety hoch.

Otec nejevil ani radosti, aniž nevrlosti; bylo mu to lhostejno.

O dítě se nestaral, až když povyrostlo — a to jen jaksi mimochodem, když na sebe upozornilo, obyčejně když něco vyvedlo, co nezdálo se býti otci v pořádku.

A tu pak s dítětem jinak nezacházel, než-li jak bývalo zacházeno z mládí s nim: vypráskal mu, aniž by řekl proč.

Matka byla k dítěti laskavější ; nicméně i ona "neznala jiného vychovacího prostředku kromě dr^né výhrůžky a metly. .

— 248 — První pocit, na který se hoch z nejútlejšího mlidf pamatoval^ byl strach před rodiči. Když byli doma, býval jako pěna; sedával někde v koutku a ani nedutal.

Jiný pocit z doby té byl pocit hladu. Začaété, když byli rodiče v práci, hoch po celý den ničeho nepojedl.

Někdy mu nechali doma kus chleba, někdy zapomněli i na to, nebo vůbec nic neměli, co by dítěti nechali. <.., V první době se dítěti zdálo, že ani jinak býti nemůže. Trpělo hlad, aniž by mu napadlo, že jsou.přece jen prostředky k jeho utiSení.

Později, když vybíhalo za pohody do lesa, zvláště v letě, ukonejšilo hlad obvyklým za takových poměrů spůsobem : jahodami a • planým, často nezralým ovocem všeho druhu. V zimě však trpívalo hlad jako dříve.

Ještě později, když se skamarádilo s dětmi ve vsi, přiučilo se konejšiti hlad i jiným spůsobem: vylouděným na dětech jídlem, padankami nebo nepozorované utrženým ovocem v cizích zahradách atd. ^ Ale zima bývala i nyní stejně neb aspoň podobně krutá jako jindy — dítě hladovělo začasté po celý den.

A přece mu nebývalo nikdy volněji, než-li když rodiče odešli do práce a dítě bylo o samoto, bez dozoru.

Doma arci nesmělo; na nic skoro ani sáhnouti.

Odstaviti nějaký kus nábytku, změniti stolice nebo něco na poličce mělo z pravidla v zápětí výprask.

Mimo byt — před chatrčí a ještě více v lese bylo dítě svrchovaným pánem. NechE vylezlo na sebe vyšší •trom, nebo spadlo se sebe větši výšky, nikdo je za to — 249 — ani nepokáral, poněvadž to nikdo nevěděl. Jen jednou, když otec postřehl na čele asi osmiletého hocha bouli, vypráskal mu holí, aniiž mu pověděl proč ...

Hraček dítě nemělo. Hrávalof si s Čímkoli, co mu přišlo pod ruku: s kouskem dřívka, s nějakým cárem, s kamínky atd.

První hříčka, která mu spůsobila potěšení, na které po celý svůj život nezapomněl, byl malý zajíček, jejž kdysi chytil v lese a domů přinesl. Dal si jej do staré posady a krmil jej asi po dva měsíce nejvybranější travou. V sednici jej pouštíval z posady a brával si s ním po celé hodiny.

Ale kdysi v neděli ráno vytáhl otec povyrostlého zajíce z posady za uši, chvíli jej držel ve výši, načež jej pravou rukou udeřil několikrát za uši a hodil zené, aby jej stáhla a upekla. K;, ,,,,,,, v-.j-^V .Hoch byl všeho toho němým svěokem.

V prvním okamžiku ani nechápal, co a proč se bylo vlastně stalo; ale když spatřil nejmilejší své stvoření ležet bez hnutí na, zemi, nemohl se zdržeti' a dal se do pláče. ;: r. ,-ne Otec odepjal řemen a vypráskal mu.

»Aby's m,ěl proč plakat,« bylo vše, co při tom pronesl.

Později chytil hoch ještě několik zajíčků, ale žádného nepřinesl domů; s každým si jen pohrál a zase jej pustil.

Kdysi se o tom dorna zmínil a dostal výprask.

Od té duby nikdy více doma nepovídal, s čím a jak si v nepřítomnosti rodičů hrál.

Kdysi zmínil se dětem, s kterýmiž kamarádil, Že chytil a pustil zajíčka. Některé z dětí to povědělo doma — 250 — a když se to dověděly rodiče jeho, dostal zase výprask.

Od té doby nepovídal ani dětem ničeho.

Bázeň před rodiči provázela jej téměř od kolébky.

Později přidružila se k tomu i bázeň před dětmi a ještě později před lidmi vůbec.

Kdysi nasbíral si v cizí zahradě plné kapsy padanek, byl vlastníkem zahrady dopaden a vypráskán.

Mimo to dostal výprask i doma a domyslil se, že naň bylo žalováno.

Od té doby bál se i dorostlých a vyhýbal se jim, i když se' k němu chovali vlídně.

V desátém roce byl přesvědčen, že jest nejbezpečnějším v úplné samotě, tudíž přede vším v lese, kde se zřídka kdy s někým setkal. Mimoděk, vlastně okolnostmi donucen, zamiloval si samotu a přede vším samotu lesní, kde cítil se nejvolnějším, nejšťastnějším.

Doma a na blízku domova, jakož i ve vsi vždy se mu zdálo, že naň někde někdo číhá s holí, by mu vypráskal.

Sny jeho bývaly nepokojný. Kdysi se mu zdálo, že jej otec mlátí klackem. Sténal a úpěl ze spaní a probudil otce, který mu do opravdy vypráskal. Od té doby bával se někdy i usnouti, aby se mu nezdálo o výprasku.

Nejlíp, vlastně nejtvrději spávalo se mu v lese; jen že tam zřídka kdy usnul.

Kdysi usnul pod malým skaliskem na mechu. Zdálo se mu, že sedí pod košatým stromem obsypaným podivným ovocem, jakého posud neviděl: Siškovitými jablky, ale žlutými jako vosk. Některé větve byly tak hluboko nakloněny, že stačilo vstáhnouti jen ruku a utrhnouti — 251 — ovoce, které k utrhnuti v pravém slova smyslu vábilo.

Ale hoch přece ruky nevztáhl — —.

Bál se i ve snu ...

Jindy se mu v lese zdalo, že sedí na pokraji lesa a že se k němu připlížili dva malí a jako padlý sníh bili zajíčkové. Chvíli se na ně díval; ale potom zamhouřil oči, aby jich neviděl . . . Bál se, že by mohl dostat doma výprask, proto že jich nechytil a nepřinesl domů.

Když však se probudil, byl rád, že to byl pouhý sen.

Sny jeho nebyly však vždycky tak prostinké a neviňoučké. Někdy byly i příšerný.

; Tak zdálo se mu kdysi, že bije vlastního otce holí, aniž by se otec bránil. Ale úzkost a strach, jež při tom pocítil, byly skoro smrtelný. Když procitl, byl celý propocen a srdce mu prudce tlouklo.

Za to se nebával skoro ničeho, čeho se bávají děti jeho stáři. Strašidel a rozličných pohádkových nestvůr, jimiž bývá obraznost dětská dráždivána, pro něho nebylo.

Neslyéelt o nich a proto pro něho neexistov&ly.

Rovněž se nebál ve tmě a v bouři. Seznámili se s nimi v nejútlejším mládí a nebál se jich.

Naopak — i příšerný hukot větru za temné noci zněl mu jako vlídný šepot dobrého kamaráda. Když se rozburácéla bouře, bývalo mu vždy tak volně, jako jiným za krásného jarního nebo podzimního dne, když slunce za úplného bezvětří libě na svět se usmívá.

: Divoká, zběsilá píseň nočního vichru, provázená příšernou illuminací křižujících se blesků a ohlušujícím duněním hromu byla mu vždy milejší sebe příjemnější pohody.

Za bouře, pokud se vůbec pamatoval, nebyl nikdy _ 262 — bit A mél-li hlad, zapomínal naň aspoň na tak dlouho, dokud bouře trvala.

I z té příčiny byla mu tedy bouře milejší pohody, za ktoré citíval mučivý hlad dvojnásob trapné" a byl tak často bit, že při nejlepší vůli nedovedl si ani připomenouti výprasky nejbolestnější.

Možno si tudíž pomysliti, jak asi ubohému hochu bylo, když jej kdysi náhodou potkal na vozové cestě letem farář ze sousedni osady a zastaviv jej zeptal se, Čí jest.

Hoch pověděl.

• »A to ty jsi tedy?l« přál faráf a 9él svou cestou.

" Z prostinkých slov těch bylo zřejmo, že duchovni o hochovi a patrně i o jeho osudu ví; ale ž« hocha neznal.

Hoch stal bez pohnutí a díval se za farářem.

Vlídnost, s jakou byl osloven, působila naň tak mocně, že nemohl se ubrániti naivní myšlénce: Nápadlof mu, že by mu byl pan farář jako otec milejší než-li .vlastni otec jeho; — ale hned po té se mu zdálo, že to vůbec ani býti nemůže ...

Po několika týdnech však se přesvědčil, že to možné ...

Hošíkův otec nebezpečně ochuravěl. Matka došla k faráři, by jej přišel zaopatřit. Farář přišel a z"a příležitosti té spatřil hocha poznovu. Tentokráte ho však neoslovil.

Hochovi, jenž v koutku přikrčen sledoval vše, co se dělo, neušlo, že farář vykonav smutný obřad, mluvil Septmo s matkou a že se několikrát k němu vlídně poohlédl.

Jiného nesběhlo se v den ten pranic zvláštního.

— 253 — Následujícího dne v noci otec umřel a v den po pohřbu odvedla matka hocha do sousední osady na faru, kde se hocha farář vlídně optal, zda-li by nechtěl zůstat na faře.

Hoch přikývnul. ' Duchovní položil ruku na jeho hlavu a díval se mu chvíli zpytavé do očí.

Hoch ani nezamrkal.

Po té promluvil farář ještě několik slov fieptmo s matkou, načež matka odvedla hocha zase domů.

V tu dobu bylo hochovi skoro již čtrnáct roků.

Ale doposud nevěděl, co jest škola. Neumělí ani čísti, ani počítati, tím méqo psáti. Nevěděl hrubé api, co to jest..

Co následovalo, jest jeden a oněch všedních a přece tak dojemných románů pravé lidskosti. Farář převzal péči o vychování osiřelého hocha, jenž byl na néj, jak se zdálo, učinil příznivý dojem.

Za několik dní odvedla matka hocha poprvé do světa: do téže opady, kde byla fara a zároveň i Škola — a sice přímo k učiteli, jenž na útraty farářovy pfsvzal veškerou péči o hocha — — — TT —• — *— —T A právě tuto první «voň- pouť do světa připomenul si Vorovka tak živě, že zachvěl gg pocitem nejpříjeranéj, aím a kochal se po několik vteřin ve vzpomjnkáph nejblaženějších.

Náhle šlehla duši jeho vzpomínka — nejtrpoí ,...

Připomenuli si, kterak před nedávném vracel se na zpět do rodné vísky: ponížen, pokořen a pptupen •— — postrkem. A mezi těmito dvěma póly — jak nesčetná tp řada vzpomínek příjemných i nevlídných, veselých i osvěžujících i skličujících l — 254 — A ze spousty mlhavých i jasných obrazA vyhupuje se znenáhla vždy plastičtěji obraz stihlé plavo vlase, modrooké dívky s néhýpTným výrazem a nevýslovně vábným úsměvem — obraz bytosti, která mu byla vším a před kterou div neklekal jako před idolem.

Vzpomínka ta nevzrušuje ho však příjemně. Svraštilí čelo a rty skoro křečovité se sevřely — div zuby nezaskřípal ...

Zůstal chvíli jako v strnuti — leč po té náhle se nahnul a převalil na lože, až úpěnlivé zavrzlo.

Hned po té zavrzlo i lože protější. Postava na loži tom ležící se pohnula a na pólo vztyčila, jako by se chtěla přesvědčiti, co se v jizbě děje.

»Ty's doma, Klimente ?« optal se ženský hlas Septmo. a přece s mírnou výčitkou. • . , Muž na druhém loži bud že slov těch přeslechl nebo nepokládal za nutné odpověděti — neozval se.

> Kolik pak už je hodin, Klimente?« ozval se týž jemný, skoro možno říci sladký ženský hlas po chvíli • jakousi dychtivostí.

Teprve nyní vztyčil se -Vorovka na loži, ale prudce, jako by chtěl přispěli někomu ku pomoci.

»Ty nespíš, Boženko ?< optal se skoro úzkostlivě.

> Jakž bych mohla — prosím tě ! « odpověděla s povzdechem. »Zdřímla jsem z večera, ale loupáním v kloubech jsem procitla . . .< > Ty 's tedy nespala, když jsem přišel ?« » Nespala. < »A věděhťs, když jsem se přiblížil k tvé posteli a naslouchal, spíš-li?» každý ««lest — — « — 256 — Po této odpovědi muž i žena na chvíli se odmlčeli, aniž by změnili posic, v kterýchž byli poslední slova vyměnili. , »A proč jsi se neozvala sama ?« přerušil posléze mlčení muž.

»Zdá se mi, že už je pozdě,« odpovídá žena. »Nechtěla jsem tě obtěžovat. Vímt, že's unaven -. že ti třeba odpočinku ... Nevím také, co bych ti měla potě Sitemého po vědí t.« , »Pravda, pravda,« přikývnul muž. »Jsem unaven ..

A stesky, byt sebe oprávněnější — nepomohou ... .« ••:/,,A zase s,e oba na několik okamžiků odmlčeli.

»Kolik už je asi hodin ?c optala se poznovu žen?

spus&vái nohy přes peleat a usednuvši.

»Asi půl druhé.« »Tedy té zase vtáhli do krtiny?« .i; »Zase,« ani lakonická odpověď. , • •'• »A neseš nějaký krejcar?« ..,,.. * / -,.-i.0j »Neneai».« : •. ',-,.•-. v ,-• , , :.,;/ ^^.-f.-':>. •.

• »Prohrál'8 ?« • Muž chtěl odpověděti: »Neprohrál« — ale žena jej předešla: »Věru, toí nejděsnější, že musí člověk s vlky vyti . . . Karban a nic než karban l« »Na štěstí nejsem v ušlechtilém řemesle tom žádný \ břidil,« mini sarkasticky muž. »A jedině tomu děkuji, že stal se mi karban studánkou, z které aspoň občas nějaký krejcar ukápne.« »Pravda,« přisvědčila žena. »Ale hnusným je výdělek ten přece.« »Mně se do duše protiví. Ale jaká pomoc? Hůře est, i« si musí človék časem i zafixlovat, o ee-li sou^ 256 — pere-fixlare přetrumfnout; slovem hůře jest, že musím někdy zahrát i nepoctivé,« vykládá muž.

»Zub za zubí« doložila rozhodným tónem žena.

»Hrají-li nepoctivé oni, nemáš — když té ku hře vábí, ba nutí, —nejmenší povinnost býti za mák jiným, nežli jsou oni . . . Ale mnoho-li's dnes vydělal takto — poctivé?« »Ani sám nevím, mnoho-li.« oi •><'.<.; $*• <•<••-, ;:.; »Snad to tedy ani za to nestálo ?« mini žena.

»Ah, nikoliv, dnes se mi poštěstilo. Byl jsem v pétí vískách a prošel asi třicet staveni, kde byli právo doma.

Také v šesti nebo sedmi samotách jsem se zastavil — slovem uondal jsem se, div jsem neklesl,« vykládal muž vzpomínavé a trpce.

»A z celého výdélku nezbylo ti nio ?« optala se žena.

»Pranic.« -"i •'•'•'•'' »Tedy jsme zýtra zase bez krejcaru f«^ vb»'T-< »Zase,« zní lakonická odpovM s pří zvukem trpkosti.

»A co počneme?« ; .

»Nezbývá, než abych se zýtra vydal na bludnou pout poznovu.« i »Ale kam — kamP Vždyť jal byl na obehfizce dnes a vytknutého obvodu nesmíš přece překročit.« Vorovka na slova ta neodpověděl. SedélC na loži maje obé ruce v klíně a Upíraje zrak > neodvratně před sebe: Duší jeho vířily myšlénky mlhavé; byltě beu řady.

»Kdyby nebylo tebe, Boženko,« ozval se teprve po několika minutách, »věř mi, že bych si byl dávno prohnal kuli hlavou.« »Nemluv tak, Klimente!« odtušila žena měkce a tónem prosebným. »Vím, že tím nemíníš, že bych ti byla břemenem — —c — 207 — »To také nejsi a nikdy jsi nebyla,« vpadl muž.

»Ale když jest stav náš přece jen k zoufání :— a žádná, pražádná naděje . . .« »Kdybych mohla pracovati i já, bylo by snad přeci možno vyčkati trpěli věj i, až snad se na nás Štěstí zase pousměje a vybaví nás aspoň odtud, c ujala se slova žena.

Muž mlčky přikývnul, což ženě, upírajíc! k něm« zrak, v panujícím šeru ušlo.

»Nemyslíá, Klimente ?« optala se po kratinké pomlčce.

«Ah, ovšem,« odpověděl smutně. »Ale kde a co by'8» prosím tě, zde pracovala i kdyby's mohla ? Na poli — v zahradě — v stodole . . . ? Ne, ne l Toí hrozné!

Však se mi svírá srdce, když si připomenu, jak's pracovala po celé dva roky, co'jsem byl zavřen — když jsi byla odkázána jen sama na sebe a snažila se, abys mi ve vazbě přilepšila . . .« »Ach!« vzdychla žena. »Byly to krušné doby —• hrozné, děsné l A prese se pracovalo s chutí ... Ohi vor mi, já tehda začasté ani nevěděla, že již svitá . . .

Tak rychle míjely i dlouhé zimní noci . . . Někdy jsem únavy ani necítila, až mi hlava sklesla k prsoum a jehla vypadla z ruky ... A to vše — ale ne, ne l Bylo to přece jen nepoměrně snesitelnější nežli nyní. Zpomínala jsem na tebe — počítala každý měsíc, každý den, kdy se zase vrátíš. Myšlénka, že se konečně přece dočkám, dodávala mi síly . . . Ale toho jsem se přece nenadala, ie — až budeš z vazby propuštěn, zakáží ti další pobyt v Praze a pošlou nás postrkem do tvé rodné obce . . .< »Vždyť to bylo vyřknuto již v rozsudku,« připomenul muž.

Aadil min. 17 — 258 — »Pravda,c přisvědčila žena, »ale já doufala, že soud zmírní aspoň tento trest dodatečný, když se přesvědči, že chováš se ve vazbě neúhonně a že nejsi společnosti tak nebezpečný, jak tě obžaloba líčila.« »O tom, milá Boženko, soud dodatečně již nerozhoduje,« vyložil Vorovka. »O chování vězně podává raport jen žalářník a to z pravidla jen tehda, když se vězeň nechová dle předpisu — aby byl znova potrestán disciplinárně. Neúhonné, to jest předpisům odpovídající chování jest jen zřídka kdy polehčující okolností . . .c Boženka z hluboká a zároveň bolestně zaúpěla.

»Co je ti, milá duše?« optal se muž starostlivě.

»Ah, nic, nic,« odtušila živě a tonem konejšivým.

»Jenom mne v kloubech zase luplo . . . Možná, že «e povětrnost změní . . .« »Právě toho se bojím nejvíce, milá Boženko,« ozval se muž tímže tonem jako před tím. »O zimě zde — v podhoří, vlastně v horách, nemůžeš si učiniti ani představy . . . Smutno, k smrti smutno — —« »Ah, což o to,« vpadla žena. »To již sneseme l Aspoň mne omrzlé prsty nebudou tak často pobolívat jako v letě, a možná, že budu moci zase něco pracovat . . .« »Pracovat a zase pracovat!« zvolal nyní muž hlasitě. »Zmrzačit se prací, učinit se .k další práci neschopným a přece na jiného nemyslit nežli na práci U »Nemluv tak, milý Klimente I« ozvala se žena pro* sebně. »Já za to nemohu, že jsem si jednou zapomněla zatopit a sila, až mi prsty skřehly . . .« »Ah, to já dobře vím, milá duše, že mne tím jen konejšíá,« namítl muž. »Však já dobře vím, že nebylo to — 259 — • jednou, nýbrž stokrát — snad každý den, co jsi pracovala v zimě, nemajíc na dřiví a uhlí . . . Však já dobře vím, jak často jsi asi trpěla hlad, jen abys pro mne—« »Ne, ne l Nezpomínej I Prosím té — nezpomínej toho l c zaúpěla, sepjavši ruce ä upírajíc oči na'manžela, jenž však pro šero nepostřehl, že lesknou se v nich dvě slzy.

; , »Bude tedy přece jen nejlíp, když tu psotu zaspíme !« ozval se Vorovka tonem resignujícím.

. »Tak tě ráda slyším l c připomenula Boženka tlumíc hlas', aby muž nepostřehl, že se jí chvěje.

»Ale jak spát, když člověk ani po největší únavě nemůže starostí zavřít oči,« počal po chvíli muž. »Vyslovit nějaké přání je snadno, ale — zaspi své zpomínky, míláv duše — zaspi své útrapy, drahá Boženko — zaspi rpztrpčenost, úzkost a strach, jež budí beznadějnost, k(iyž ti mozek zrovna hoří! Vždyf se mi právě zdá, jako by se mi mělo srdce lítostí i vztekem rozskočiti. < . . »Ne, ne l Nemluv tak l Prosím tě pro vše, co ti drahého ! c zaúpěla žena.

»Pravda,« přisvědčil muž. »Slova nepomohou —'-" city náswnespasí . . .« A po chvíli skoro tonem zoufalým dodal: ' »Ale co počít, duše drahá ? Co ? ... Jako jsme žili posud, není přece možno na dále žíti. Jakmile napadne první sníh, jsme — — —•« Nedořekl; poslední slovo — patrně zoufalé, odumřelo mu na rtech ...

Žena, ačkoli až dosud vzorně trpělivá a proti různým protivenstvím života otužilá, nemohla potlačiti citů, jež v ní bouřily. Vzdychla .z hluboká, zaúpěla a vypukla v přitlumený, stkavý pláč.

, 17* *~- 260 •— Maž seskočil se své postele a přiblížil se k ní.

Chvíli se na ni mlčky díval, načež zašeptal: »Pohněval jsem tě — zarmoutil, ty sladká dufie má?'« »Ah, ne, ne l« vzlykla. »Ty přece za krutý osud, jenž nás stíhá, nemůžeš ... A já — jestliže já . . .« Muž nedopověděl. Usedl vedle ženy na pelest lože a ovinul levou ruku kolem jejího těla.

Žena sklonila hlavu na jeho prsa.

Oba setrvali po několik minut v mlčení a bez hnutí.

V jizbě panovalo hluboké ticho, rušené jen prudcí m dechem Boženčiným, která ustávši plakati, nemohla potlačiti citů svých úplně.

Náhle se žena vyvinula jemně z náručí mužova; ale hned po té ovinula obě ruce kolem jeho Šíje a počala jej vášnivé líbati.

Po chvíli však rovněž tak náhle ustala líbati a sklonila hlavu na jeho prsa.

»Odpust, odpust, duše drahá I« zašeptala po několika vteřinách, nadzvedla hlavu a zadívala se mu do očí.

Muž seděl bez hnutí, upíraje zrak v neurčité prázdno.

Žena otočila bezděky poněkud hlavu směrem k oknu a zadívala se bezúčelně ven.

Náhle se zachvěla, jako by ji bylo zamrazilo, spustila obě ruce a vztyčila se.

»Co je ti? Co se stalo?« optal se muž kvapně.

Žena však neodpovídá, upírat jen zrak k oknu.

»Něco venku ?< táže se muž, dívaje se ti mže směrem jako žena.

• • 261 — »Zdálo se, jako by se byl venku mihnul stín lidské postavy,« zašeptla neodvracejío zraku od okénka.

»Ab, co ti napadal« míní muž. »Vždyt už je trati hodina ranní nedaleká.« >Myslím, že to bude zase on,« zaSeptla poznovu sotva slyšitelným hlasem.

Vorovka se chtěl optati »Kdo ?« — ale žena plíživě popošla skoro až k okénku a zadívala se ven směrem k palouku.

Muž sledoval ženu svou napjatě, aniž by byl hlesnul.

Po chvíli učinila žena pravou rukou významný po hyb, aby se přiblížil.

Muž vstal a blížil se.

Žena zvedla ruku a ukázala oknem.

Muž přiblíživ se těsně k ženě zadíval se směrem, kterýmž ukazovala.

»Vidíš?« optala se po chvíli šeptmo.

»Vidím — nějaký muž .'. .« »Víš, kdo to je ?« Vorovka přistoupil těsně k okénku a zadíval se ven napjatěji.

Ale muž, ubírající se po klikaté stezce po palouku, byl již asi padesát kroků vzdálen a zády k dívajícímu ae obrácen.

»Nevím, nemohu rozeznat,« odpověděl Vorovka po chvíli, odvraceje se od okna.

»Tot on,« ozvala se žena.

»Koho míníš?« »Představeného.« Na to slovo obrátil se .Vorovka poznovu k oknu a díval se po několik minut mlčky a upřeně za vzdalujícím M mužem. Náhodou zabočil muž ten po klikaté stezce — 262 — r . • . •' .i ;: • .

tím spůsobem, že obrátil tvář směrem k chato a plná zář měsíce padla mu do obličeje.

Vorovka domníval se poznávati představeného. ; »MáS pravdu, Boženko,« obrátil se k ženo* »A uvéřil by's, že tu není poprvé?« připomenula po chvíli poněkud stísněným hlasem.

»Proč bych nevěřil?« opáčil muž klidně. »Vímt přece — —« »Jakže? l« zvolala žena překvapena. »Ty via?« »Jakž pak bych nevěděl!« usmál se Vorovka trpce.

»Tot bych musil býti slepý a hluchý . . .< , »Snad nebyl tak drzý!?« vzkřikla Boženka v prudkém hnutí mysli.

»Drzým je sice dost,« odpověděl chladně Vorovka; »ale vůči tobě přece se neodváží . . .« :•>.»A jak jsi tedy zvěděl ?« vpadla živě žena. »Zmínil se snad on nebo — —« »Přímo sice ani slovem,« vyložil muž ; »ale nepřímo dost často a zcela zřejmě. Paní Brigitta není mu už dávno tím, čím mu má býti. A kdyby ji mohl vyměniti za tebe — —« »Ustao!« vzkřikla žena netajíc svého odporu.

»Třeba jen na den a noc,« doložil muž sarkasticky.

»Ustao! Ustaň !< vzkřikla žena poznovu a tvář její zahořela hněvem.

Vorovka dutě se pousmál.

»Ty se tomu směješ ?< ozvala se s jemnou výčitkou.

»Kdož by se nesmál ? Vždyf přece via, že bych mu mohl splatiti stejnou měrou. Paní Brigitta — —« , »Ne, ne l Nemluvme o tom!« zvolala žena bolestně.

/ »V beznadějných poměrech, v kterýchž se nalézáme, při« — 263 — padá mi řeč taková, jako bychom si tropili z vlastního neštěstí úšklebky.« »A přece,« podotknul muž vážně, »na těchto dvou lidech závisí naše štěstí neb aspoň obrat k lepšímu. Nezbývá, nežli chovati se k oběma šetrně, vůbec opatrně ...« »Já jsem se aspoň vynasnažila,« odtušila žena. »Podařilot se mi až dosud vyhnouti se představenému — —« »Jako mne vyhnouti se paní Brigitte,« vpadl muž.

»Doposud jsme ještě nikdy nebyli beze svědků.« ~ »A myslíš, že se nám to podaří i na dále?« optala se žena dychtivé.

»Budeme-li chtíti, najisto,« odpověděl. »Já aspoň se nebojím, že by paní Brigitta — —« »Ale oož já, která bývám tak často samotná?.« namítla žena. »Já jsem vůči surovci úplně bezbranná.« :''•' »I o tebe jsem úplné bez starosti,« odpověděl Vorovka chladnokrevně. »Mihulka je sice drzý; ale vůči tobě se neodváží. A kdyby se přece odvážil, jsem jist, že by's mu — —« »Ustaň!« vzkřikla žena. »Ani nechci pomysliti, oo by se stalo.« Po tomto vyznání postáli oba mlčky ještě několik okamžiků v myšlénky pohříženi.

Po té pohledl Vorovka ještě jednou oknem a spatřil představeného, jak přešed potok zahýbá na cestu ku skalní úžlabině, kterouž se byl k večeru agent Horyna vrátil ku hřbitůvku.

»Myslím, že jej dnes paní Brigitta po zásluze přivítá,« připomenul sarkasticky. »Vždyf už bude brzo svitat. . .< — 264 »A my tu stojíme jako solné sloupy,« ozvala se léna s pří zvukem trpkého žertu. »Jdi, duše milá — jdi l Kdy pak si přeješ, abych tě z rána zbudila?« »Já dnes snad ani neusnu,« připomenul.

»Zkus to aspoň l« míní žena, berouc jej za ruku.

Ruku v ruce popošli několik kroků, naoež každý odebral se ku svému lůžku.

Oba ulehli — v jizbičce zavládlo hrobové ticho.

»Dobrou noc, Boženko,« ozval se po chvíli Vorovka.

»Dobrou noc!« odpověděla skoro šeptmo, aby nezavdávala již žádné příčiny k hovoru.

Vsak po chvíli se ozvala sama: »Kdy že si přejed, milá duSe, abych té zbudila?« »Asi tak dvé, tři hodiny po východu slunce,« odpověděl lhostejno. »Musím dopoledne k představenému.« Žena více neodpověděla.

Tvářilaí se, jako by chtěla usnouti; ale jiskrný proud myšlének a vzpomínek ji nedal Ležela na .znak, majíc obé ruce pod hlavou, s otevřenýma a k hambalkofému stropu upřenýma očima.

Podobno dělo s« Vorovkovi.

Ulehlí na levou stranu a upíral zrak k ženě. Několikráte zavřel sice oči; ale jiskrný proud myšlének a vspomínek nedal usnouti ani jemu . . .

Prostjnkou, skoro všední a namnoze i nesouvislou rozmluvou byly v duších obou manželů rozpoutány všechny odbojné živly, jež mohou člověka vzrušili.

Z toho, co jsme byli až dosud napověděli, možno •e sice něčeho domysliti; ale nikoli všeho.

Vorovka a jeho žena byli v pravdě politovaní hodexistencemi — 265 — Život jejich nebyl sice nikterak bohat na události, vymykající se z nejvšednějšího zápasu o skývu nejnutnější šího chleba; ale přece vykazoval aspoň některé momenty' skoro až romantické tragiky.

O nejútlejším mládí Vorovkově víme, že bylo dosti originelni a zároveň i zajímavé.

Boženčino nejútlejší mládí bylo nepoměrně všednější.

Bylat dcerou pražského truhláře, jednoho z oněch, , kteří se po celý svůj život marně namáhali dopracovati ( se samostatnosti.

Byl sice mistrem a mohl si zříditi dílnu; ale jak už někdy bývá: nesehnali základního kapitalíčku a byl i nucen pracovati v dílnách a později v továrnách. Byl j a zůstal tudíž dělníkem v nejvlastnějším slova toho •myslil.

Byl však jedním z oněch, kterýmž osud jejich vlastní a zároveň i osud celého stavu není lhostejným. Jsa človftk poměrné vzdělaný a maje otevřený smysl pro spo-; l«á«nské nepoměry, nebyl nikdy mezi posledními, když Šlo o zlepšení hmotného stavu délniotva vůbec.

Nevynikal sice ani žádnou zvláštní znalostí vécí, •niS radikalismem ; ale byl muž přístupný pravdě, poctivý,..

spolehlivý a proto mezi dělnictvem oblíben, tak že — kdykoli se otázka dělnická v jakémkoli spůsobu dostala na denní pořádek, býval mezi zástupci dělnictva.

On sám sice vzhledem k řešení problému sociálního neměl žádné samostatné myšlénky; ale dovedl vyslovenou myšlénku uvážiti a přičiniti se, pokud vůbec možná, o j«jí provedení.

Jinak byl mírný a zásadní odpůrce převratů náhlfeb A násilní clu — 266 — Reformační program jeho byl prostinký: »Pečujme každý především o to, by z nás byl dělník vzdělaný, rozumný, zdatný, který dovede tyus práce postaviti — a domůžeme se pak hravě i zákonodárných změn na propěch celého stavu.« Program ten neplatil však proň pouze pro délniotvo, nýbrž především jiným pro jeho vlastní domácnost.

Měl jen jedinou dceru, Boženu.

Bylo mu tudíž snáze nežli mnohému jinému z jeho soudruhů dáti jí vychování aspoň poměrně lepši, nežli se děje z pravidla. On aspoň byl s dcerou svou v tomto vzhlede úplné spokojen.

»Může býti aspoň, kdybych jednou oči zavřel«, říkával, »vychovatelkou nebo komornou v některém lepším domě« z čehož plyne, že plány jeho nenesly se příliš vysoko.

Od čtrnáctého roku věku svého, kdy přestala chodit do školy, řídila dcera domácnost a přivydělávala také nějakou maličkost ručními pracemi, aby churavící a často již popolehávajíci matce ulevila.

Prodlením několika měsíců matka zemřela a sotva patnáctiletá dceruška stala se doma úplně samostatnou hospodyní.

Bylo to švarné, čiperné a hezoučké děvčátko — nápadné bohatým plavým vlasem, temně modrýma očima, svěží bělostnou pletí, růžovými tvářinkami a sraavýim rtíky.

Z dálky a mlčela-li nebyla nepodobna pečlivě provedeným voskovým figurínám vzorných krásek, jimiž vynikající kadeř* níci velkých měst ozdobují své výstavní skříně. Ale rozhovořila-li se nebo*li se jen usmála, oživila se tvář její, že zdála se býti až duchaplnou.

—. 267 — K duchaplnosti scházelo jí v tu dobu ovšem ještě mnoho. Ale byla již diblík — ávitořivá a vtipná. Znala tak mnohé, .čeho si jiné dívky v jejím věku ještě ani nevšímají a šatila se jako kterákoli slečinka.

Matčina smrt ji ovšem na nějaký čas rozsmutntla — děvče nápadně zvážnělo. Leč po několika měsících, když vše hojící čas zacelil krutou ránu, nebylo veselejší, usměvavější a čipernější dívčiny nad Boženku.

Na Malé Straně, kde s otcem bydlila, znal ji aspoň každý druhý, třetí člověk, jenž má pro tento druh bytostí otevřený, smysl a není nižádné pochybnosti, že byla by se v brzku dostavila celá řada nápadníků.

: Avšak Boženka seznámila se asi rok po smrti matčině s mladým sice, ale přece již asi pětmecitmaletým studentem, čímž veškerým záletům konec učiněn.

Potkali se kdysi — ona se náhodou pousmála, on si toho všimnul...

Když pak se potkali náhodou podruhé, usmál se on a ona se pozamračila .. . Ale po páté, nebo po šesté nepotkali se již náhodou — a když se potkali asi po desáté, promluvili spolu několik všedních slov . . .

A v necelém měsíci byla známost tak důvěrnou, že student odvážil se navštíviti otce a říci mu prostě a bez obalu, co a jak.

Může-liž býti neromantičtějšiho zamilování nad toto!

A přece bylo plno poesie — plno blahých snů a sladkých přání...

Otec však v brzku také zvěděl, kdo vlastné přeje si státi se jeho zetěm a — zděsil se toho .. .

Mladý pětmecitrnaletý muž, o němž se právem dalo «ouditi, Že bude míti studia svá v roce nebo ve dvou - 268 -• letech ukončena, nebyl nikdo jiný, nežli Kliment Vorovka, jenž zvláštním sbohem okolností teprve ve čtrnáctém roce veku svého přiSel do Školy, by se uöil prvopočátkům čteni, psaní a počítání.

Byl již statný mladý muž s krásným plnovousem, a činil dojem člověka o dva, ba tři roky staršího a — navštěvoval doposud ještě osmou třídu gymnasialní . . .

Mel však dobré stipendium, jež mu byl první a jediný příznivec jeho, farář, zaopatřil; byl výborný student a jak Boženčin otec říkával, »jasná, otevřená hlava, která se neztratí, c Proto není divá, že se Boženčin otec konečně spřátelil s myšlénkou, že může podivná tato známost trvati jeSté Šest, osm, bä snad více roků, nežli budou se moci mladí lidé za sebe vzíti.

Ale netrvala ...

Osud bývá rozhodnější. Začasté pouhá nahodilost dá životu lidskému zcela jiný směr.

Vorovka odbyv s vyznamenáním maturitní zkooSku měl po přání příznivce svého, faráře, vstoupiti do semináře; ale rozhodnul se po předcházejícím dohodnutí se se svým dobrodincem pro studia technická.

Bylo to právě rok před rozdělením pražského polyteehníckého ústavu v český a německý.

Vorovka navštěvoval tudíž jeStě ústav německý.

Byl vSak uvědomělý a rozhodný Čech a chodil i do přednášek jako mnohý jiný v čamaře, ba dostavil se v ní i k pololetní zkouice z nižší mathematiky.

Bfisto professora, jenž byl náhodou ochuravěl, zkoušel assjstent, později člen německé zemské školní rady LjehUin, jeden z nejzarytějších odpůrců národa — 269 — Změřil sice Vorovku pohrdlivé, ale přece mu začal klásti otázky chladnokrevné — ovšem otázky, nikoli nesnadné.

Vorovka však byl nejen dobře, nýbrž výborné připraven. Vše odbyto hladce a bez nejnepatrnější námitky se strany zkoušejícího.

»Konečně tedy otázka poslední,« pravil Lieblein po němečku. »Napište mi for mul ku, dle které se vypočítá kubický obsah šikmo seříznutého kužele!« »Napsat?« optal se udiven Vorovka.

»Ovšem«, zní lakonická odpověď.

»Dovolíte-li, pane professore, já formulkú odvodím«, připomenul zkoušený.

»Tedy ji nevíte, neznáte?« »Ah nikoliv -— vím; ale na pamět se přece nelze spolehnouti. Dovedu-li si kteroukoli mathematíckou formulkú v několika vteřinách správně odvodit —.—« »Ah, láry fáry l« vyhrknul zkoušejíc,! zrudnu v.

»Ostatně, přijdete-li mi ještě jednou ke zkoušce v čamaře, hodím vás, aí již umíte nebo neumíte. Jděte!« Ve Vorovkovi vzkypěl hněv.

»Abych vám uspořil práci«, pravil, »vystupuju z ústavu sám!« Odložil křídu a houbu a odešel, aby se více — nevrátil.

Vorovka chtěl se dát příštím rokem zapsat na novo zřízený polytechnický ústav český.

Školní rok minul. Vorovka nemoha se vykázati výborným vysvědčením z posledního roku, na které bylo stipendium jeho vázáno, pozbyl stipendia. Dal se sice přece zapsati na ústav český a zadal ai o jiné stipendium; ale nedostal ho.

— 270 — Po tři měsíce se Všelijak protloukal a konečně, když byl učinil všechny vůbec možné pokusy opatřiti si existenčních prostředků, nabyl přesvědčení, že jest — hotov, že na dokončení studií nelze ani. pomysliti...

>Kariéra« sběhlých studentů jest známa.

Kariéra Vorovkova v podstato se od ní nelišila, leda že byla zpočátku nepoměrně šťastnější, než-li bývá z pravidla.

Přičiněním budoucího tchána svého dostal se za písaře do předměstské továrny, v které Boženčin otec pracoval. Měl skrovničký plat čtyř set zlatých ročně, jenž však po krátkém čase, když se mladý muž osvědčil, zvýšen na pět set.

A s takto »zabezpečenou« existencí Vorovka se oženil. Přestěhoval se pak k tchánovi, jenž mladým manželům přenechal v prostinkém bytě komůrku a sám spával v tmavé kuchyňce.

Boženčin otec vydělal průměrně deset zlatých týdne.

Tříčlenná rodina měla tedy k disposici něco přes tisíc zlatých ročně a byla spokojena.

V útulné světničce s vyhlídkou na Petřín, cítil se Vorovka Šťastným nejen, když byla přítomna Boženka, ale i když byl doma tchán, nebo když byl v jizbě sám.

Bylo tam klidno a milo, zvláště z jara a v lete, tak že mladý muž, zvyklý od nejútlejšího mládí samoto, neprával si, než aby zůstalo aspoň vše, jak právě bylo — beze změny ....

Přes to není divu, že mladý muž Vorovkovy povahy a minulosti nikterak se neuzavíral před světem.

j Sledovalt politický i společenský ruch v Praze i mimo ; Prahu, čítal pilně nejen noviny, nýbrž i knihy všeho draho, zajímal se i o umění, slovem snažil se nejen své — 271 — vzdělání doplniti, nýbrž také, pokud poměry dovolovaly, žíti duševně.

Přirozenou, že duševní obzor jeho rychle se šířil, že začal vždy jasněji nazírati do života a prohledali různě stočené spirálky, kterýmiž se proplitá lidská pru- j derie, zloba, ctižádost, mamon a jiné »cnostic, jež přiro-' zenému rozvoji zásad pravé lidskosti překážívají v takové1' míře, že zdá se, jakoby lidstvo jako celek vůbec ani žádného pokroku schopno nebylo.

Přemýšlel zhusta a vytrvale o problémech společenských a ryze lidských. Snažil se vniknouti do labyrinthu života, pokud zdravý a jasný rozum dovoloval.

, Utopiím a přemrštěnostem nepřál ani v theorii, tím méně v praxi. A přece již pouhý jeho střízlivý názor v svět byl bf, kdyby se byl dostal na veřejnost, skoro všeobecné pokládán za radikalismus, skoro až nebezpečného druhu.

Vorovka však byl spise duch kontemplativní. S nikým se nestýkal a náhledy své o světě a společnosti .vyměňoval jen s tchánem svým, když po práci pod večer celá rodina se bavívala.

Nikdo tudíž o vlastni podstatě jeho ducha a názoru v svět neměl ani potuchy. Všeobecně byl pokládán za tichého, skromného, přičinlivého a zároveň rozumného úřadnička, jenž je rád, že uhajuje dosti bídně svou existenci.

Za takového byl po delší čas pokládán hlavně v tovární kanceláři přes to vše, že přednostům neušlo, že ve sporech dělnictva se správou tovární z pravidla klonil se ku straně dělnictva a začasté, když se naskytla příležitost, přimlouval se za práva dělníků, nebo jich, ovsem vidy mírným spusobem, i hájíval.

— 272 — Tak míjel v klidu a míru, a skoro možno říci i v štěstí rodinném rok po roce.

Teprve v šestém roce štěstí zkaleno.

Mladým Vorovkovým narodilo se děvčátko, jež po několika dnech zemřelo. Žal obou manželů, i tchánův byl hluboký; ale posléze vpravili se v nezbytnost a v rodině uhostilo se zase skromňoučké štěstí jako dřivé.

Asi po třech dalších letech nadešla náhle rodinná katastrofa, možná ovšem jen v nynějších poměrech.

Vorovkův tchán přišel bez své viny v továrno k smrtelnému úrazu a v několika hodinách zemřel.

Soudruhové jeho v práci chtěli mu jako poctivému a zároveň vynikajícímu zastanci práv celého stavu vystrojiti skvělý pohřeb a kdosi měl neblahý nápad, požádati správu továrny za příspěvek na pohřeb.

Správa tovární mimo nadání příspěvek odepřela, což molo za následek, Že mezi délnictvem nastalo jitření.

Veéer shromáždili se někteří z nejčelnějších dělníka v menši jedné hospůdce pražské ve zvláštní místnosti, by se poradili, co má býti v příčině té učiněno . . .

Vorovka, zvěděv b tom, dostavil se do hospůdky též, aby dělníkům stav věci vyložil a požádal, by od vystrojení nákladného pohřbu upustili a na správo tovární vůbec žádného příspěvku nežádali.

Důvodům jeho dáno za pravdu a přání jeho vyhověno.

Přirozenot však, že při příležitosti té rozhovořeno se též o dělnické otázce«vůbec, o vládo a jejím poměru k stavu dělnickému.

Od mnohých kritisována vláda a orgány její ostře, ba příkře — slovo dalo slovo — ve čtvrt hodině byla rozmluva všeobecná a týkala se skoro výhradně reformy sociální.

— 273 — Rozpravy súčastnil se i Vorovka ; z počátku ovšem / gpůsobem umírněným a klidným. V průběhu debaty však j tnu uklouzlo několik ostrých slov o státu a jeho povin- \ nostech, jakož i o vládě právě u vesla se nalézající . . , Větvina přítomných přisvědčila a někteří vyslovili se jeátě ostřeji . , .

Však posléze, asi po dvou hodinách shromážděni dělníci klidně se rozešli, aniž by jim bylo napadlo, že i »sfěny mívají uši«.

Případ udán kýmsi policii, která jej ohlásila trestnímu soudu, jenž nařídil vyšetřování. , U osmi dělníků a zároveň i u Vorovky vykonaná ; soudní prohlídka. A poněvadž u všech nalezeny zakázané tiskopisy, najmě spisy, brožurky a jednotlivá čísla hlavné časopisů amerických, pojednávajících úplně volno o re» ; formé sociální — byli váickni vzati do vyšetřovací vazby.

Vyšetřování protáhlo se několik měsíců.

Vorovka hájil se klidně a s rozvahou.

Příkrých slov, jež byl pronesl o státě a vládě, nepopíral a také popříti nemohl, poněvadž byly zjištěny .

několika svědky. Státní zastupitelstvo však v nich shle- ; dalo zločiny velezrády a rušení veřejného pokoje. j Vorovka hájil se hlavně tím, že poukazoval k zásadám ústavního státu, ve kterémž žádná poctivá vláda i nemusí se báti a také nebojí mluveného a tištěného slova, byt bylo sebe ostřejší — že kritisování činnosti vládní jest ve všech v pravdě ústavních státech dovoleno ' a že on jako člen ústavního státu nikterak za to nemůže, že vláda trpí, aby doposud ještě byly v platnosti zákony a nařízeni z doby nejtužšího absolutismu, vzpírajícího se T zásado veškeré ústavnosti.

Aadil míru. lg — 274 — Hájení jeho v tomto smyslu učinilo sice na vyšetřujícího soudce dojem dosti příznivý; ale Vorovkovi neprospělo.

Soudce, maje před sebou trestní zákon z doby absolutismu, nemohl jinak než-li dle znění zákona toho rozhodnouti.

Šlo tudíž v tomto vzhlede především o proviněni politické.

Avšak v bytu Vorovkové byly zabaveny také tiskopisy, pojednávající o sociální opravě. Nebyly sice jeho, nýbrž tchánovy a Vorovka k tomu také poukázal.

• Nicméně poukázání to pokládáno za pouhou výmluvu a to tím více, poněvadž se Vorovka súčastnil také hovoru v tomto smyslu v hospůdce a v průběhu vyšetřování jevil se vyšetřujícímu soudci jako muž s problémy sociální otázky nad jiné obeznámenější.

Vše to mělo za následek, že politické provinění Vorovkovo octlo se vlastní jeho vinou v ovzduší zcela jiném, jež jest od několika roků všeobecně známo pod jménem >anarchie«.

Rakouský trestní zákon sice provinění anarchického a anarchistů nezná, ale námezdná žurnalistika vládní, polovládní a zpátečnická oblíbila si názvu toho tou měrou, že i eminentně politická provinění, mají-li jen z daleka příchuť, nebo jsou-li sebe nepatrněji ve spojení s problémy sociálními — jinak nenazývá.

Tak octnul se Vorovka, jenž se byl dopustil provinfiní výlučně politického, mezi — »anarchisty«.

Po pětiměsíčním vyšetřování došlo k závěrečnému přelíčení, jež se odbývají, jak známo, při — zavřených dveřích.

— 275 — Vorovka i soudruzi jeho uznáni vesměs vinnými a odsouzeni. Vorovka odsouzen vzhledem k četným polehčujícím okolnostem pro velezrádu do žaláře na jeden!

rok, pro zločin rušení veřejného pokoje na osm měsíců!

a pro přečin rozšiřování zakázaných tiskopisů na tři ne-j déle — úhrnem tedy i s tříměsíční vazbou vyšetřovací skoro na dva roky. ,; ••>* Veřejnost česká; případu samému nevěnovala valné pozornosti. Nebylt osamělým. A kdož by se také zajímal příliš o přelíčení při zavřených dveřích, při kterém Šlo o několik dělníků, kteří se byli sešli v hospůdce k nějaké poradě a v jejichž bytech nalezeny zakázané tiskopisy, — byt i byl mezi nimi také malý úřadníček, jenž pronesením několika slov spáchal zločin velezrády a rušení veřejného pokoje l ?

Případy podobného druhu jsou v Čechách zcela s.

všední. Opakovaly! se v právě minulém čtvrtstoletí tak ; často, že pozbyly pro širší kruhy veškeré zajímavosti, — a budou se opakovati tak dlouho, dokud trestní zákon z doby absolutismu nebude cestou zákonodárnou přiveden | v souhlas s ústavními svobodami, to jest, dokud tištěné • a mluvené* slovo nebude uvolněno v té míře, na jakou l má každý|občan£ústavního státu plné právo . . .

Jak dařiloyse^po čas Vorovkovy vazby mladé jeho žínce Božence,?možno si snadno domyslit. % Zdrcena úmrtím svého otce byla náhle také sama na sebe odkázána. Osvědčila sice mnohou vzácnou vlastnost své povahy, nicméně začasté se jí přece jen zdálo, že podlehne — tak bezpříkladně krutě byl ji osud ztrestal, aniž by se byla něčím provinila. . .

Nejkrutější rána však manžele stihla, když byl Vorovka rovněž tak jako ostatní odsouzení >anarchistéc 18* — 876 — po pftstälem trestu postrkem poslán do rodné vísky a «»kákáno mu překročiti obyjpd, c. k. hejtmanstvím, ku kterémuž rodná obec náleží, vytknutý.

Žínka jej následovala ...

Tak octli se manželé Vorovkovi v zapomenutém pohorském zákoutí a v poměrech, jež jsme byli již naznačili.

Nuže — jest možno, nebo jen pravdě podobno, by v noci, když si byli připomenuli beznadějnost trudných poměrů, hraničící již skoro na zoufalost — byli mohli usnouti ?

Vímet, že o strašném stavu věcí řeči nerozpřádali • — že to a ono pouze ledabylo naznačili a že jeden pro druhého měl tolik ůtlocitu, že snažil se tvářiti sa, jakoby vůbec ani netrpěl, jen aby druhého nezarmoutil . . .

Nicméně — jakmile byl některý z nich o samotě a popustil myšlénkám a vzpomínkám svým uzdu, rozpoutala se v nitru jeho z pravidla duševní bouře nevylíčítelného druhu.

A tak i tentokráte ...

Oba leželi bez hnutí s otevřenýma očima. Oba byli přesvědčeni, že vědí a znají vše — a přece se jim zdálo, že by si zas a zase měli povídati, co už si byli nesčetněkrát vypravovali, na co si byli už tolikrát stěžovali, co jim bylo již tak často sevřelo křečovitě srdce, div se nerozskočilo.

A přece se neodvážili ani hlesnouti.

Jiskrný proud myšlének vířil mozky jejich vždy prudčeji. Každou chvíli vytryskla z chaotického vlnění jiskérka, která zdála ae za to státi, aby ji seznala i druhá strana, poněvadž mohla snad naznačiti cestu ve— 277 — doučí —> když právě ne ku spás« — tedy aapofi kúlévi děsných nepoměrů.

Oba přemýšleli nejen o stavu věcí vůbec, nýbrž i o spňsobu, jakýmž by bylo možno doaici, po 8em oba práhli: dovoleni opustiti pohorské zákoutí a vrátiti se zase do Prahy.

Chvílemi zabývali se oba také tím, jakým spůsobem uhradí potřeby příštího dne.

Zvláště Vorovku, jenž se byl tak lehkomyslným spůsobem, sázkou do loterie, zbavil posledního krejcaru, myšlénka ta hnětla. Napadl mu ovšem hostinský Rořejg, jenž byl již tolikrát vypomohl. Byl jist, že mu vypomůž« ochotně i tentokráte; ale zároveň si připomenuli Že opomenul to Božence pověděti ...

Několikráte chtěl ji osloviti, ale přece oddolal a nsvyrušil jí.

Myšlénky jeho obrátily aé posléae zaae k védi hlavní, o kteréž přemítala i Boženka.

A podivnou shodou náhody a přece vlastně jdu diktátem přirozeného stavu véčí: myšlénky obou kroužily skoro neustále kolem dvou bytostí, na kterýchž v první řadě závisel jejich osud: kolem představeného a paní Brigitty.

Vorovka byl přesvědčen, že jediné slovo z úst rázné paní Brigitty by stačilo, by byl manžel její, představény, donucen podati okresnímu hejtmanství příznivá dobrozdáni.

Boženka naopak na paní Brigittu nespoléhala. Neznajíc poměrů v domě představeného v té míře jako muž, jenž tam častěji docházel, domnívala se, 26 svéhlavý, — 278 — urputný představený přece jen nedá si ve všem poroučeti a že jest schopen prosaditi vůli svou přes všecken odpor paní Brigitty.

U obou — jak u představeného tak u paní Brigitty — byli se manželé Vorovkovi již několikráte pokoušeli prosebně o oblomení; ale bez úspěchu.

»Vyčkat! Doposud není na čase I« odpovídal drsně představený.

»Ale, milá, ubohá paní Vorovková«, odpovídala vlídně a ochotně paní Brigitta. »Tor se rozumí, že se můj za vás přimluví — spolehněte se! Ale prosím vás — jen ještě nějaký čas strpění. Možná, že změní so vše přes den a noc . . .« A přece Vorovka i jeho Boženka věděli, co bylo vlastní příčinou, pro kterou jich oba manželé Mihulkovi odkazují na později.

V horečném přemítáni byla sice mozkem Vorovkovym často šlehla myšlMka: aby byl paní Brigitte po vůlí; ale hned mu také vždy napadlo, že by potom tím méně BÍ přála odloučení . . .

A Božence šlehla duší podobná myšlénka právě nyní ...

Zachvěla se odporem; ale — žena jest v obětavosti přece jen silnější muže . . .

Náhle nadzvedla hlavu a zadívala se směrem k loži, na němž Vorovka bez hnutí odpočíval.

»Spíš?« zašeptala sotva slyšitelným, chvějícím se hlasem.

Muž za hrobového ticha sice slyšel, ale neozval se.

»Spíš, milý Klimente?« ozvala se Boženka pochvíli hlasem zdánlivě sladce rozechvěným.

l •— 279 • »Nespím«, odpověděl teprve nyní muž nadzvednuv hlavu. »Přeješ si něco ?« Z ňader ženiných vydral se hluboký vzdech. Současně se na pólo vztyčila; ale tak prudce, jako by se chtěla na něho vrhnouti.

»Probůh, co je ti?« optal se muž vstávaje »Nic, nic!« konejší žena. Jen zůstaň ležet — já ti chtěla jen něco říci . . .« Zajikla se a spustí vši obě nohy na podlahu, usedla na pelest.

Muž učinil rovněž tak.

Oba chvíli mlčeli, upírajíce na sebe v přítmí zraky.

»Co si přeješ, milá duše!« optal se konečně muž jemně a přívětivé.

»Ah, — nic!« odvětila táhle, jako by byla pozívla; za tím však provázel první slůvko hluboký vzdech.

Po té pomalu a jaksi namáhavé vstala a tiše jako stín plížila se k loži, na němž seděl milovaný muž.

Zastavila se těsně před ním.

On zvedl hlavu — a tak dívali se po několik vteřin jeden druhému upřeně do očí.

Náhle Boženka zoufale vzkřikla, zalomila rukama a sklesnuvši před mužem na kolena skryla tvář v jeho klíně.

»Pro bůh, co je ti ?« ptá se muž ustrašen, snaže se nadzvednouti ženinu hlavu.

Slyší štkavý, přitlumený pláč — cítí, jak se žena chvěje a zdá se mu, jako by byla bez vlády . . .

Však dříve, než-li se nadál, zvedá žena hlavu sama.

»Ach, odpust, milá předrahá duše !« vzlyká. »Nic — nic ... A přece — oh I Děsná, strašná — hříšná myšlénka . . .« — 280 — Nechápaje, vyökal Vorovka, AŽ žena lama dopoví...

Vztyčila ee, objala jej vášnivé oběma rukama a líbajíc jej, jako by jej chtěla ullbati, trhané napověděla, vlastně jen naznačila myšlénku, která ji byla Slehla mozkem.

Muž porozuměl.

Hněv, lítost, soucit a svrchovaný odpor vzkypěly V ném skoro v neroadllném okamžiku.

»Nikdy!« zařval . . .

Odstrčil ženu, vyskočil a zatatou pěstí pohrozil do prázdna ...

Avfiak hned po té sklesl jako bez vlády zase na lože, jak byl seděl. Žena k němu poklekla, skryla tvář V jeho klíne a tise plakala . . .

Minulo několik minut, než-li se muž opanoval aspofi, tak dalece, že mohl promluviti.

Bezmérná obět, kterou byla ochotna přinésti bytost kterouž nade vše miloval, přesahovala váe, čeho ji pokládal za schopna. Pochopil, co trpí a eo by trpéla, kdyby — — — Nedomyslil . . .

Nadzvedl ženinu hlavu a políbil ji něžně na čelo ..

»Ne, ne, duše nejsladší l < promluvil posléze trhaně.

»Nikdy l ... Obět tvá je tak hrozná a přece vznešená..

Ne, ne! ... A přece — když vše uvažuji — — vyznám se ti, že i mně , . . Ale — ne, ne l« Odmlčel se — a teprve po chvíli, skoro Šeptmo pokračoval: »A přece jest spága snad možná — jen když jeden z nás . . . Nuže — svolujeá-li — já sám — — < »Ne, ne l c vykřikla žena vášnivě.

— 281 — Vztyčila se a objavši muže občma rukama zadívala M mu upřeno do ooí . , .

Ale neviděl». Zrak jtíjí byl zamžen slzami , . .

Gbvéla se na celém tele — ňadra mocné pracovala — dech se ji oužil . . .

»A přece,« ujal se konečně slova muž nabyv aspoň poměrného klidu, »uvážím-li vše, není jiné pomoci . . .

Viak bez tvého souhlasu, bez tvého svolení . . ,y[ Divoce přivinula žena muže k ňadrům.

»Svoluji,« zašeptla s beztnérnou oddaností a líbala jej, jako by jej mela ulíbati . . .

Na východě již zadalo svítati, když se tito dva neifastní lidé koneCné odtrhli od sebe, aby aspoň hodinku pospali . . .

Boženka více neusnula.

Zemdlená víčka > anarchisty1 < Klimenta Vorovky zavřela se teprve, když se slunce vyhouplo nad ob* zor....

VII.

Zatím, oo jsme byli věnovali pozornost společnosti, která se byla sefila pod večer v Rorejsově hospůdce a sledovali pak některé osoby na oesté k domovu a doma, byla paní Brigitta Mihulková vykonala vše, čeho velké hospodářství Vyžaduje a co konávají hospodáři nebo jejich zástupcové.

Řízení hospodářství a vůbeo všeho, cožk.oliv bylo nutno doma i mimo domov vykonati, spočívalo výhradné na jejích bedrách.

Bylať duší v domácnosti, v hospodářství, ba i v kanceláři muže svého. Neznala oddechu, aniž únavy. Do— 282 — hližela ku všemu, šukala a pracovala po celý den a z pra* vidla až pozdě do noci.

A přece — nebo snad právě proto, že musilo býti všechno ve vzorném pořádku, zbývalo jí vždy jeété dost Času věnovati pozornost začasté i malichernostem v kterékoli chatě ve vsi, k potulkám po zahrado nebo lesem.

Nechť přišel kdokoli a v jakékoli, byt sebe nepatrnější záležitosti — z rána, v poledne, večer nebo pozdě v noci — paní Brigitta byla vždycky k službám: vyslechnouti, poraditi, po případě i vypomoci.

V celém okolí na mnoho mil daleko nebylo ochotnější a úslužnější bytosti nad paní Brigittu . . .

A přece se každý ostýchal přiblížiti se ji, a nemusil-Ii, nebyl-li naléhavostí nebo nezbytností nucen, také se ji nepřiblížil.

I lidé, kteří se toho odvážili a kterýmž nejen vlídně a dobře poradila, nýbrž co nejochotněji vypomohla, neodvážili se toho tak snadno po druhé.

Zajímavá žena ta svým majestátním zjevem imponovala.

Položiti paní Brigitte jen stéblo v cestu, po které šla, ublížiti ji třeba slovem nebo jen myšlénkou, nikdo neměl nejmenší příčiny a také by se byl neodvážil.

A přece každý, když se k ni blížil, cítil skoro až posvátnou úctu a zároveň skoro hrůzu, jež se člověka zmocňuji ve velkolepých chrámech před obrazy nebo sochami mučennikúv.

Každý věděl a byl přesvědčen, že nemůže býti nešfastnéjší bytosti na světě nad paní Brigittu. Ale heroismus, s jakým neštěstí své snášela — imposantní její zjev — sebevědomý a přece vždy tak klidný, občas — 283 — i vlídný výraz tváře — vše to a mnohé jiné bylo příčinou, že nikdo neodvážil se zajímavou a přece tak ne,zmérné nešťastnou ženu — politovati.

Zažehnávalat soucit a soustrast lidi celým svým zjevem, životem i chováním.

Z každého slova, z každého posuňku, z každého pohledu bylo zřejmo, že o soustrast nestojí; že jest dosti silnou, nebo správněji řečeno dosti vzdoro vitou: snášeti veškerou tibu svého osudu bez jakéhokoli účastenství jiných.

Mimo to byl každý přesvědčen, že má pani Brigitta nejen dosti síly osud svůj snášeti, nýbrž že má zároveň i dosti odvahy, ráznosti, ba nadlidské skoro sily, osud svůj i zvrátiti — kdykoli by jen chtěla ...

Pýchy, ba skoro ani hrdosti žena ta neznala.

Naopak — v celé vísce nebylo snad ženštiny skromnější. Bohatství, kterýmž vládla, nijak jí neimponovalo; necenila si ho a začasté, jak již byl hostinský Rorejs Horynovi vypravoval, peníze marnotratně plnýma hrstěma vyhazovala.

Pravda sice, že šatila se slušně, vlastně nejslušněji v celé osadě a pokládána proto od mnohých za parádnici.

Avšak i černý atlas a černé hedvábí, jež hade vše milovala, nejsou za našich dob látky tak drahé, by si jich nemohla popřáti tak bohatá statkářka, když jest přesvědčena, že jí žádné jiné šaty tak nesluší jako z těchto látek.

Rozdíl byl tak nápadným jen chudobou a nevkusem okolí.

Všady jinde, zejména v Praze nebo v kterémkoli větším městě bývala by paní Brigitta pokládána za vše jiné, jenom ne za parádnici.

Ovšem, když vyšla v černých hedvábných šatech — 284 — z domu a ubírala se přes náves nebo když jí někdo potkal v lese — nebylo snad imposantnéjšího zjevu pod sluncem . . .

Oko zdálo se veleti: »Klekni 11 — ústa zdála se mlčky kázati:- »Bez ruky políbeni nepřecházejí« — A přece před ženou tou nikdy nikdo nepokleknul, nikdo jí nikdy ruky nepolíbu . . .

Kdožkoli se kdy jen odvážil pokusu přiblížiti se, aby jí ruku políbil — dřivé než-li došel, pochopil, že by jí snad ničím tak neurazil jako tak všední dévotností.

A přes to věe, co jsme byli právě o paní Brigitte napověděli a co jsme byli o ní již vůbec zvěděli, byla podivná žena ta mezi lidmi, s kterýmiž se začasté den co den stýkala, přece jen cizí — osamělá — opuštěná ...

Nejdůvěrnější družkou, možno-li tak říci o osobě, B kterou se snad nejřídčeji, někdy třeba za <rok jednou nebo dvakrát stýkala, byla jí Pitrdlova Kačenka, které svěřila někdy tak mnohé, čím jí srdce někdy náhle a proti vůli překypělo.

V celku však toho nebylo ani tolik, aby si mohla dcera starého granátníka učiniti aspoň přibližně pojem o její, nad jiné zajímavé, skoro až záhadné bytosti.

Paní Brigitta nebyla totiž vždycky takovou, jak jsme ji byli právě líčili.

Mívalať jako neplodná žena doby — z pravidla ve třech, čtyřech týdnech, kdy byla citlivou, dráždivou a popudlivou jako málokterá žena jiná.

Popuzena a pohněvána zdála se býti vtělenou vášní — fúrií v nejvlastnějším slova smyslu.

Klidná jinak tvář zahořela nebo zbrunatněla, z černého oka sršely zdrcující blesky, žhavé rty se konvulsivné chvěly. A promluvila-li, zněl jinak příjemný hlas její — 285 — jako zahřmění, kdežto výkřik podobal se zařvaní lesní šelmy.

A v takových okamžicích — v nejprudčím návalu hněvu, podráždění a rozvášnění bývala žena té nejen nejimposantnější, ale zároveň nejsličnější. Ale byla ta krása sžírající a ničící — abychom tak řekli, krása blesku, v jehož záři celá krajina se zaleskne v nejmagičtějším bájném světle, ale který oslepuje, drtí a ničí.

Běda člověku, vlastně muži, jenž by se byl v milostném rozvášnění ženy té octnul v jejích loktech l . . , Žhavé její rty byly by se vpily jako upír v jeho vlastní a v plamenných polibkách byly by duši jeho vyssály — — — Avšak vášnivá žena ta byla právě ve vášní své nejplamenější — bytostí nejneštastnéjší.

Nemělaf, neznalat po mnoho let, vlastně skoro po celý svůj život nikoho, koho by byla mohla nebo chtěla políbiti, neřku-li zulibati — až objevil se v osadé tanarchista« Kliment Vorovka.

Spatřila jej poprvé, když jej místo obyčejného provázeče hnanou přivedl do světnice, která sloužila Mihulkovi za kancelář, četník s nasazeným na pušce bodákem.

Paní Brigitta byla práva sama přítomna a přijala od četníka dodaný úřadní připiš.

Vorovka učinil na ni příznivý dojem, ale nic více.

Zvěděvši příčinu, pro kterou byl poslán do rodné obce postrkem, nepocítila nejnepatrnější soustrasti s jeho osudem.

Teprve, když četník odešel a paní Brigitta po kratinké rozmluvě se přesvědčila, že je to intelligentní muž, zdálo se jí, že by bylo slušno nabídnouti mu pomocné ruky, Ale neučinila tak.

— 286 — Připomenuvši mu zcela chladně úřadní rozkaz, že nesmí c. k. okresním hejtmanstvím vytknutého obvodu překročiti, propustila jej.

Několik hodin později přibyla do vísky vozmo Vorovkova choť a dostavila se s mužem k představenému, by se ohlásila, že přišla s mužem svým sdíleti osud jeho.

Tentokráte byl v kanceláři mimo paní Brigittu pří* tomen i představený. Vyslechl manželé Vorovkovi a první jeho slovo bylo : »Hm — to je všechno v pořádku. Ale ,— čím a jak pak se tu chcete živit?« Vorovka pokrčil ramenoma.

»Nebyl jsem zde od čtrnáctého roku věku svého,< připomenul.

»Vím, vím,« přisvědčil představený ; »já sám se už nemohu upamatovat skoro ani na jméno, neřku-li na někoho« — — Nedokončiv věty optal se : »Máte tu snad nějaké příbuzné ?< »Nemám a myslím, že se už skoro nikdo na mne nepamatuje.« »Nu — co tedy počnete ? Sám snad byste se uživil— — Ale co s tímhle vyžletem, — se ženou?« Při tom ukázal rukou na Vorovkovu zinku, které bezděky vstoupily slzy do očí.

Paní Brigitta, která byla všeho toho až dosud němou svědkyní, teprve nyní pocítila soustrast — se ženou Vorovkovou.

»Neplačte, dobrá paní \« oslovila ji vlídně. »Vždyt snad se to dá přece nějak vykličkovat.« >A jak, prosím to?« optal se drsně představený.

— 287 — »Snad by nám mohl pan Vorovka výpomoci ve věcech úřadních,« navrhla pani Brigitta.

>Ah, láry fáry! Kam pak s tím?« míní představený. »Pro jeden, dva přípisy měsíčně přec nebudu vydržovat a platit z vlastni kapsy písaře . . .« Paní Brigitta svraštila čelo a polohlasité připomenula : »Od té chvíle se tedy na mne nespoléhejte Manželé Vorovkovi připomenuti toho nechápali ; za to mu rozuměl představený příliš dobře.

»IJjTu — pro mne l c zavrčel po chvíli vzdorovitého mlčení. »Mne je to jedno l Dělej, co chceš!« »Mnoho-li byste žádal,« obrátila se paní Brigitta k Vorovkovi, »za hodinu výpomoci v kanceláři představenstva ?« »Za hodinu?« optal se Vorovka.

»V celku není zde práce než asi pět, šest hodin T měsíci,« vyložila představená. » Souhlasí te-li, nabízím vám zlatý za hodinu.« »Zlatý za pouhou hodinu t ?« zavrčel představeny mrzuté a zároveň udiven.

Představená však poznámky »hlavy obce« nedbala.

»Souhlasíte s mým nabídnutím ?« optala se Vorovky rozhodné.

»Souhlasím,-« odpověděl tázaný.

Tak stal se »anarchista« "* Kliment Vorovka příručím T představenské kanceláři rodné obce a v brzku se přesvědčil, že občanstvem již po několikráte jednohlasné volená »hlava obce« jest pouhým figurantem — vlastni duší správy obecní že jest paní Brigitta.

Váak nejen takto — paní Brigitta postarala se z útrpnosti k Vorovkové ženo i o to, že představený pře— 288 — pustil Vorovkovým bezplatně i starou, neobydlenou chatu která byla jeho vlastnictvím.

Paní Brigitta učinila tudíž pro manžely Vorovkovy vice, nežli se kdo nadál, a byla jím, jak víme a jak se byl o tom již hostinský Rorejs příteli Horynovi zmínil, i jinak nápomocnou.

A vše to stalo se, což opakujeme s důrazem, z pouhopouhé útrpnosti k Vorovkově ženě a nikoli z jakýchkoli ohledů k Vorovkovi, jenž byl paní Brigitte v první době skoro až lhostejný.

Teprve prodlením několika měsíců, když byla muže toho poznala blíže, když zvěděla prosté a přece zajímavé osudy jeho, když se přesvědčila, že jest to muž s jasným a širokým názorem v svět — vzdělaný a zároveň s vzácným srdcem — začal ji vždy více zajímati.

V pustém a přece tak často konvulsivné bijícím a po lásce práhnoucím srdci jejím počalo z nenáhla klíčiti cosi, čeho se nepokládala sama až dosud za schopnou: tichá a přece sžírající vášeň.

Však ke cti pani Brigitty budiž připomenuto, co ji Činí zajisté dvojnásob zajímavou: že měla přes to vše dosti síly opanovati váSeň svou i v okamžicích, kdy ji srdce buáívalo, jako by se mělo již již. rozskočiti.

Sám Vorovka neměl po delší čas o vznikající vášni pani Brigitty ani tušení. A když pak ji poalóze přece postřehl, byl ještě dlouho na rozpacích, nemá-li sympatii pani Brigitty k sobe pokládati přec« jen za pouhou soustrast a útrpnost I z obyvatel vísky nebyl by snad nikdy nikdo ničeho zvěděl nebo jen tušil, kdyby paní Brigitta v nejprudčím návalu aadumoivé bolesti nad zmařeným atéstím — 289 — svým nebyla kdysi sama nejdůvěrnější své přítelkyni, Kačence Pitrdlově, něco napověděla.

Pod pečeti mlčelivosti svěřila Kačenka napověděné tajemství jiné své přítelkyni, která nepokládala již za svou povinnost mlčeti. Tak byli upozorněni i jiní a začali paní Brigittu bedlivěji pozorovati, až vypozorovali, že tomu nejspíše skutečně tak, jak se šeptalo.

Kačenka Pitrdlova, jinak z duše dobrá blouznivá stará panna, pokoušela se též o to, příměti paní Brigittu k tomu, by ku příznivějšímu rozřešení tajné lásky podvoí lila se pověrečnym nějakým kejklům na hřbitově, ale panBrigitta, jak se zdá, rozhodně odmítla.

I o tom tu a tam ve vsi již věděli a nedivili se, Že Kačenka paní Brigittu k něčemu podobnému nabádala; ale nedivili se také ani dost málo, že nabádaná statná, rázná žena odmítla.

Védél-li o tom všem též představený Mihulka, nelze a jistotou udati; ale že to tušil, jest více nežli pravdě podobno.

Znaje však svou ženu, bud1 ji důvěřoval nebo neodvážil se ji vůbec v něčem překážeti, jako ona nikdy T ničem nepřekážela jemu. Vždy se jen pousmála, když — což činíval v poslední době skoro již každý den — zcela bez obalu se přiznával: >Ta Vórovkova Božena — co ? í'o je májka — ne ? Tu musím přece jednou mít l At už třeba — —c A po svém zvyku vždy ještě něco nesrozumitelného zavrčel.

Možná, že paní Brigittu záletnictví mužovo nehnétlo.

Možná také, že byla přesvědčena, že obstarožný, odporný a drsný muž přes všechnu svou úřadní důstojnost, osobní umínénost a neústupnost přece jen sotva dosáhne, po o«na Aadil míro. IQ — 290 touží. A proto byla klidná, ba lhostejná a nikdy ani nehlesla, leda že pólo žertem a pólo opravdové přikývla.

Však pravé v den, vlastně večer, jejž jsme byli věnovali pozornost společnosti v Rorejsové krčmě, byl paní Brigitte osud její nepoměrné méně lhostejný nežli v dobách normálních, kdy se domnívala býti dosti silnou opovrhovati vším, co jiné téaí a blaží.

Odbyvši si starosti a práce hospodářské, kterýmiž zaplašovala chmurné myšlénky a trpké zpomínky, pocítila nevýslovnou prázdnotu duše.

V pravé minulých několika týdnech nebylo se v osadě, ni v jejím vlastním živote pranic sběhlo, co by jí bylo nápadněji vzrušilo.

Bezpříkladná jednotvárnost všedního, zdánlivě a pro ni samu v pravdě skoro až bezúčelného šukání ji unavovala a skličovala. A přece zase se ji zdálo, jako by jí každou chvíli projelo tělem mírné zamrazení, jež předcházívá horečnost.

Někdy bezděky zaviřila jí krev žilami skoro žhavé a hned zase se jí zdálo, jako by jí krev znenáhla tuhla.

Nevysvětlitelný nepokoj střídal se bez příčiny s mrazivým klidem, lhostejností, ba skoro i s jistým druhem otupělosti.

Někdy chodila již s místa na místo bezúčelné nebo za účelem, na kterýž zapomněla dříve, nežli došla.

Občas postihla se i při tom, že na všední nebo třeba důležitý dotaz odpověděla zvráceně, nejapně nebo nepřiměřeně. Myšlénky její po celé minuty bloudívaly jinde, aniž by si byla vědoma, kde a z jaké příčiny.

Těkavost myšlének ji sice nehnětla; za to jí byla nápadná jejich mlhavost a neurčitost.

— 291 — Někdy ji tato vlastnost myšlének zarazila. Napadlot jí, že snad churaví, nebo že se tím blížící se churavost aspoň již ohlašuje. Ale jakmile upjala pozornost k nějakému předmětu v pevném nějakém úmyslu, přesvědčila se, že mlhavost myšlének b^la jen domnělá, nebo pouhý přelud.

Však jako pod večer, když muž odešel do krčmy, nebylo jí už dávno, — aspoň se nemohla ani upamatovati.

V obvyklou hodinu — asi po desáté — chtěla ulehnouti ; ale jakmile vstoupila do své ložnice, oddělené pouze dveřmi od ložnice mužovy, zdálo se jí, že není pranic unavena a že vůbec ani neusne.

Vyšla tudíž na dvůr, přešla jej a procházela se po zahradě.

Však čarokrásná luno jasná podletní noc nepůsobila na ni konejšivě. Naopak — rozčilovala ji ...

Čím byla veškerá ta krása přírody pro paní Brigittu — ženu ubohou, přeubohou, která neměla než jediného přání: spočinouti v bezradostném žití svém aspoň jednou na prsou bytosti milované ?

Proč právě ona — snad jediná ze všech tak silných, zdravím kypících a vášnivých žen, jakou byla ona — má míti tak truchlivý osud: přemáhati se, tlumiti násilně cit i myšlénky a tím otravovati svůj život ?

A přece zase: Kdo jí překáží? ... .

Nikdo ... Jet svrchovanou paní svého osudu.

Nikdo jí nikdy nepřekážel, nerozkazoval.

Mohlat vše, cokoli a kdykoli chtěla...

A přece byla ubohou pravé proto : že chtěla i nechtěla zároveň ...

19* -» 292 — * Myšlénky její vířily chaoticky kolem těchto základních bodů zpočátku mlhavě, až vyhoupnul se zcela jasné před duševním zrakem jejím obraz milovaného muže, ale zároveň také jeho ženy — bytosti tiché, dobré, oddané, které třeba jen v myšlénkách ublížiti, bylo by hříchem neproraíjitelným . . .

A právě tyto neshody a protivy bouřily krev paní Brigitty, že zavířila začasté žilami jako žhavá láva.

Však nejen přítomnost, i minulost — z počátku tak usměvavá a později tak truchlivá — netanula jí se viemí svými děsnými důslednostmi snad nikdy tak živě na mysli, jako tentokrát.

Bylaf jedinou dcerou zámožného obchodníka v krajském městě, do jehož obvodu náleží víska, v které teď tráví paní Brigitta tak bezradoatný život Dostalo se jí vychování pečlivého, ba vzorného. Od svého osmého roku do osmnáctého žila v Praze, potom ztrávila nějaký čas na cestách ...

VSak vzorný jinak otec octnul se v známé finanční krisi na počátku let sedmdesátých následkem nezdařených spekulací v tak povážlivé tísni, že nemohla ho zachrániti nežli obět se strany jediné dcery.

Tak byla Brigitta prostřednictvím prosté dohazovačky — a sice téže Brigitty Sukdolové, rozené Sem ér ádové, kteréž později Mihulka z vděčnosti dal na hřbitově pomník postaviti — za několik tisíc zlatých, kterýmiž se Petr Mihulka uvolil zachrániti čest Brigittina otce, — v pravém smyslu slova odprodána.

Nepoznala zachránce otcovy cti, až když přijel, aby s ním přistoupila k oltáři a — ala jako bez ducha, jako obětní beruška . . .

_ 303 — Avšak když poprvé vstupovala' v svatební lože, vzkypěla v ní veškerá životni síla. Odepřela manžela svému vše, nad domníval se míti právo . . . Rozplakala se křečovité a počínala si jako Šílená ...

Chladnokrevný manžel však trpělivě vyčkal. Po několika dneoh oddala se ubohá obět v nezbytný svůj osud ...

Leo proč právě ji stihl tento všední a brutální osud?

Proč zrovna ona trpěla a má i na dále trpěti tak nevýslovně ?

Někdy se jí zdálo, že ji pojímá až závrat — že se vše kolem ní točí . . .

Oči jí zvlhly trpkou lítosti, která rozpaluje krev začasté k šílenosti.

Pobíhala po zahradě — mumlala nesrozumitelná slova — zastavovala se a mnohdy po několik minut stála jako v ztrnutí ...

A zase se rozhlédla po krajině, která v stříbrosvitu tuny připomínala bájné obrazy nejohnivějších snů a rozplameňovala její obraznost.

Usedla, vlastně sklesla v besídce na sedadlo a dlouho — dlouho seděla, až se konečně rozplakala skoro tak křečovitě, jako když poprvé vstupovala v svatební lože.

V matném světle, vnikajícím hustým révovím do besídky, měla tvář její výraz skoro meduso vitý.

Zaslzené oči, pocukávající svaly kolem rtů, vzlykot a stkáni — vše zdálo se nasvědčovati rovněž tak bez* měrné bolesti jako rozlícení a rozvášnění. . .

A přeoe byla tato domnělá fúrie přes všechno své rozjitření schopna vztyčiti se jako nesmělá, bázlivá divčinka, kdyby se byl právě před ní objevil muž, jehož obraz ji obletoval — a padnouti mu na prsa —• vášnivé '— 294 — sice, ale přece jen tak, jako by se chtěla na jeho ňadrech z tichého žalu vyplakati . . .

Náhle se vztyčila a duši její šlehla myšlénka, by vyčkala, až muž, pro kterého tak trpěla, půjde domů.

Věděla, že jest s manželem jejím v krčmě. Nechtěla, nežli jej — nepozorována — spatřiti z dáli za měsíční noci ...

Nic více . . .

Nebylo ještě ani půlnoci, když vystoupila po schůdkách roblíž besídky výše, odkud byla volná vyhlídka více než • ; polovině údolu, a stála tam skoro nepohnutě jako . ocha upírajíc zrak ku světlu vycházejícímu z Rorejsovy krčmy.

Někdy zakroutil zrak její po údolu — několikrát všimnul si i světla vycházejícího z chýže staré Byšické; vždy však zase zaletí k oknům krčmy.

Co vířilo duší paní Brigitty./yzpírá se vypsání, ba jen pouhému naznačení.

Byla to nejprudší bouře milosti, jaká může vzkypěti v duši ženy tak silné, zdravím kypící a vášnivé.

Konečně se dočkala.

Zahledla i poznala vlasluüio muže, jak vyšel z krčmy, jak přešel přes náves a -/aničril k domovu, ale jak se obrátil a zabočil na cestu ku hřbitovu. Viděla, jak se zastavil u hřbitova a později, jak šel dále ...

Věděla, co to znamená; ale myšlénka ta kmitla jen jejím mozkem a nezbudila žádného ohlasu.

Viděla i poznala Matýska Brzdíčků, když odjížděl — slyšela štěkot jeho psa a naslouchal?., až dozněl.

Viděla i poznala Floriana Helebranda, jak ubíral se ku hřbitovu a jak si tam počínal ...

— 295 — .

Posléze viděla i poznala muže, kterého vlastně oce« kávala. Viděla jej jíti loudavě přes náves, zabočiti k potoku, zastaviti se na lávce a shoditi věnec do vody.

Sokoli zrak její postřehl v jasném světle měsíčním téměř každé hnutí Vorovkovo. Někdy se jí zdálo, že vidi* i jeho tvář a ví, čím se asi v duchu zabývá.

.Sledovala jej napjatě a skoro bez dechu i po klikaté stezce za potokem, až zmizel za skalní strání.

Teprve nyní z hluboká vzdychla ; ale hned po té vykřikla, jako by ji byl někdo k srdci bodnul, a zavrávorala, div neklesla ...

. V bezprostředně následujícím okamžiku však se vzpamatovala aspoň tak dalece, že potácivým krokem sestoupila po schůdkách dolů a vrávorala zahradou do ' dvora a odtud ku své ložnici.

Na cestě zahradou a přes dvůr zdálo se, jako by nabývala poměrného klidu.

Avšak když překročila práh své ložnice a octla se z chladného, tudíž přece jen konejšivého ovzduší v nepoměrné teplejší útulné světnici, zatajil se jí dech a žilami zavířila krev jako žhavá láva.

Bylo jí, jako by vše, co byla již vytrpěla po kapkách, shluklo se náhle v moři bolesti . . . Krev jí vstoupila ku hlavě.

Zaúpěla řvavé jako raněná lvice.

Přeběhla několikrát světnici nevědouc, co počíti.

Srdce jí konvulsivné bušilo — hlava byla jako v plameni — dech se jí tajil. ..

Však nejen 'hlava, i celé tělo bylo rozpáleno, jako by byl Sát napuštěn žíravým jedem.

j Náhle se zastavila před oknem a jednou ranou pěstí e vyrazila.

-. 296 — / Ovanul ji sice chladnější vzduch; ale žhavosti neubylo ...

Počala se svlékati; leö po několika vteřinách skoro jako beze smyslu počala šat se sebe trhati ...

Béhajíc jako Sílená po jizbo stkala a úpěla — až strhala se sebe vše, i košili . . .

Po té vrhla se na lože a zmítala sebou jako v kře« co vité bolesti.

V matném pfísvitu mésíce ovšem nebylo pozorovati více nežli obrysy krásného těla a vlnicí se rozpuštěný černý vlas ...

Konečně — asi po půl hodině — patrně následkem nočního chladu, vnikajícího otevřeným oknem, ztišila se paní Brigitta aspoň tak dalece, že zůstala klidně ležeti a ustala stkáti a úpěti.

V jizbě zavládlo hrobové ticho.

Však v duši paní Brigitty zmírněná bouře zuřila dále.

Jiskrný proud myšlének a vzpomínek nedal jí usnouti.

Rozohněná obraznost pracovala se zvýšenou žhavosti a z nesčetných obrazů, jež se před duševním zrakem rozvášněné ženy vyhouply, zastavila se konečně u něžné, oduševnělé a zádumčivé tváře nešťastné Boženy . .

Obraz ten obletoval ji dlouho skoro výlučně. A kdykoli zmizel, vracel se zas a zase, až duši pani Brigitty rozvlnilo cosi jako soucit pravé lidskosti.

Ještě několikrát zavířila sice vášeň celým jejím organismem ; ale posléze přece byla bližší myšlénce odřeknu«, nežli se ji samé zdálo . . .

Tak míjela hodina po hodině, až konečně zaštěknul V« dvoře pes, ale hned se zase ztišil.

Manžel paní Brigitty vracel se domů.

«~ 997 — Pani Bigitta tta loži se ani nepohnula. Slyšela však, jak muž stoupá po rupavých shodech, jak otvírá svou ložnici, jak vchází a rozžehá světlo.

Náhle — aniž by věděla vlastně proč — paní Brigitta se ozvala.

»Petře lc zavolala, ale skoro áeptmo.

Muž ve vedlejší světnici, jenž byl patrně v okamžiku tom napjatě naslouchal, zaslechl zavolání přece.

Po chvíli dvéře vrzly a na prahu objevil se představený se svou pénovkou mezí zuby a s petrolejovou lampou v pravé ruce.

Světlo padlo na paní Brigittu, která ležela na levém boku majíc krásný bohatý děrný vlas spuštěný podle kyprých ňader . . .

Tváf její byla doposud jeStd rozpálena — oko rozjiskřeno, rty rozžhaveny ...

V okamžiku tom, kdy se zdálo, že pohrává kolem úst i jemný úsměv, byla vábnější nežli nejsvůdnější batbantka.

Manžel však zůstal lhostejným.

»Chceš něco?c optal se vrčivě, dívaje se kamsi do prázdna.

»Ach, ničíc odtušila paní Brigitta, jako by nevěděla, co říci.

»Proč mne tedy voláš ?c optal se muž mrzutě.

»Jenom mi tak něco napadlo, milý Petře,« počala pani Brigitta, aniž by se pohnula.

Muž upřel na ženu zrak, ale neozval se.

»Nemyslíš, milý Petře,« ujala po chvíli pani Brigitta slova tonem skoro elegickým, »že by bylo přece jen dobře, kdybychom se přičinili, aby mohli Vorovkovi odtud?« Představený vy třeštil na svou ženu zrak, jako by nechápal. Ale mračny výraz zarputilosti, jenž se jevil v jeho tváři, byl zřejmým důkazem, že ví, 06 jde.

Neodpověděl však. . »Nemyslíš, milý, dobrý Petře?« ozvala se po chvíli paní Brigitta skoro až truchlivé.

»Nikdy!« houknul představený a obrátiv se, přirazil za sebou dvéře tak prudce, až se celé stavení otřáslo.

Paní Brigitta zůstala jako omráčena.

Poprvé v životě byl jí muž něco odepřel tak brutálním spůsobem.

Po chvíli pak se vztyčila jako podrážděná lvice, seskočila s lože a vrhla se ku dveřím, vedoucím do jizby mužovy.

Sotva se však dotkla kliky, klesla na zem ...

Po chvíli se pomalu a s napjetím veškerých sil vztyčila, doplížila se nazpět k loži, a ulehnpuc, rozplakala se tiše, jako když novorozeně povrnivá . . .

13 i l třetí.

Bledý měsíc vznášel se ještě nad černým lesem, když nad obzorem na východě objevil se sivý, sotva pozorovatelný pruh, jenž z nenáhla blěcfňe.

Modravý stříbrosvit, jenž byl "Tícíolu dodával tak bájného kouzla, mění se v pfisvit vždy bledší a matnější.

I měsíc pozbývá na svém magickém lesku.

V několika minutách protáhl se blednoucí pruh na východě v dél i šíř a mění se ve stříbrnou ar přece již žloutnoucí záplavu.

V údolu panuje ještě klid, rušený jen místy šplounáním potoku a poblíž vodopádu temným hukotem.

Po lesnatých výšinách zaznívá však už snivý ševel a polon tajené svištění.

" Jedna polovice úvalu stápí se ještě v blednoucím, chladném zamžení, kdežto druhá, vždy jasněji a tepleji prosvitá, jako by znenáhla vystupovala z jemné, zažloutlé mlhy.

Měsíc — skoro již bez lesku — právě zapadá...

Žlutá záplava na východě nabývá vždy více lesku, přechází v oranžovou a začíná se vždy zjevněji rozbíhati paprskovitě.

—. 800 — V tom kdesi v údolu kohout zakokrhal.

A se všech stran: z lesu, ze zahrádek, z poli i luk začínají se jako na povel ozývati nepostižitelně svištivé, cvrlinkavé, píštivé a řinkavé zvuky.

Začíná svítati.. .

V několika minutách změnila se oranžová záplava v jemně zarůžovělou, která se vždy rychleji méní v červenou, tato pak v purpurovou — až z krvavých a oslňujících červánků vyhouplo se slunce . . .

Ze všad zaznívá ševel, bzukot a zpěv — od jednotvárného svištění až po jasné řinčení. . . Čarokrasné jitro začíná rozvíjeti vešken svůj divuplný půvab.

Údol jest skoro ještě úplně ve stínu; leč nejvyšší části k východu obrácených strání lesknou a třpití se jíž ve všech odstínech poroseného zlata.

Viska ještě dřímá ...

Náhle zaštěknul kdesi pes — a po chvíli začínají se i z údolu ozývati různé zvuky věštící, že se víska probouzí ...

Však dříve nežli v kterémkoli baráčku jen petlice cvakla, ba dříve nežli první pes zaštěknul, otevřely se přivřené jen dvéře Rorejsovy krčmy.

Vystoupila z nich ženština, zahalená skoro úplně re velký šedý šátek, z něhož ji vykukuje pouze nos a dvé modrých očí. Pod šátkem pozorovati krátkou spodní sukni neurčité barvy, na nohou zimní střevíce na boso.

Za ženštinou vyběhl Korej sův hafan Fišlifutri.

Před domkem* se ženština ani iierozhlédla. Zaměřilat chvatným, skoro možno říci úzkostlivě chvatným krokem směrem k můstku přes potok.

Hafan se za ní chvíli připitoměle díval, na to se dal do běhu a dohoniv ji, počal se k ni nesměle lísati.

— 301 — Pohladila jej sice po oblezlém hřbetě, ale nevrle řekla »PojdU Pes nedbaje tonu, jakým bylo slovo to proneseno, radostí zaštéknul a pobíhaje pak velkými skoky kolem ženštiny, provázel ji, čmuchaje po zemi, kňuče, vrče a popoštékávaje — jak mu bylo právě vhod dávati radost svou na jevo.

Přešedši můstek přes potok, nezaméřila ženština na ceatu vedoucí do vsi za potokem, nýbrž na klikatou, příkrou a nesehůdnou vozovou cestu, po které byl den před tím agent Horyna odpoledne od baráčku staré Byšioké sestoupil do úvalu.

Vykračovala si statně, tak že ji cesta přes příkrost a neschůdnost svou dosti rychle ubíhala.

Asi v polovici cesty však se přece zastavila, by si poodechla. Decb její srážel se v chladném ježte vzduchu ranním v lehýnkou páru — důkaz to, že byla rozehřátá.

Stanuvši poohlédla se a zrak její zakroužil po údolu, jakoby něco hledal. Na chvíli utkvěl na baráčku, v němž byl v noci zmizel Florian Helebrand ...

Po několika vteřinách ženština se otočila a ubírala se dále do příkrého vrchu po různě zahýbajících zatáčkách, tak že se začasté napolo obrátila tváři proti slunci na východě. Ale i nyní nebylo viděti než-li nos a oči s poněkud zanícenými víčky jako po probděné noci.

Cesta byla i pro statnou a jak ze všeho patrno, podobným cestám uvyklou pěáačku unavující. Musilat mnohdy skákati i přes hluboké výmoly, nechtéla-li si zajíti několik kroků, by výmol obešla. Jindy se bořily nohy do hrubého kamenitého pisku, nebo jim bylo jiti přes spousty kameni.

~ 302 -— Teprve když už byla skoro u chýže staré Byšické, porozhalila, vlastně uvolnila si trochu šátek a zahnula s cesty k chyži.

U dveří se zastavila a z hluboká si oddechla.

Oddechnutí to nebylo však nepodobno tesknému vzdechu.

Bez rozpaků sáhla po šňůře u petlice. Sotva však se ji dotkla, vstáhla ruku zase zpět a na chvíli se zamyslila.

Po té šourala se pomalu ode dvéří, zahnula kolem rohu. baráčku a připlíživši se k okénku zlehka naň zaťukala, aniž by byla do vnitř nahlédla.

Za to tím napjatěji naslouchala.

V chýži, — jejíž obyvatelé: stará Byšická a její hoch Erazímek, byli se, jak víme, tak pozdó ku spaní položili — nic se nepohnulo.

Ženština před okénkem zafukala po chvíli nápadněji, až sklo zařinčelo.

Stará Byaická na chatrném loži procitla. Zrak její utkvěl na okénku, kterýmž spozorovala venku někoho státi.

»Kdo to?< ozvala se mimoděk; ale zároveň seskočila s postele,, vstáhla ruku po staré sukni, přehozené přes stolici u lože a vlekouc sukni za sebou, přiblížila se k okénku.

• Ženština před chatou byla se zatím zase vrátila ku dveřím.

Byaická nevidouc nikoho před oknem, přehodila, sukni přes hlavu na sebe a zavazujíc si tkaničky pospíšila do předsíňky.

»Vždyf je zavřeno jen na petlici!« ozvala se hlasitě, když se blížila ku dveřím.

>Já vím, paní Byaická,« odpověděl přede dveřmi fistulkový soprán. »Já jen nechtěla — —« — 303 — Petlice cvakla, dvéře se pootevřely.

»Pro umučení boží — Purčinko!« vzkřikla Byšická poznával Rorejsovu dceru ... »Co pak se stalo? — Co?« »Maminka,« počala Purčí smutné rozechvěným hlasem a zajikla se.

»Maminka?! Maminka!?« opáčila živě Byšická, načež chvatné pokračovala: »Co pak se, pro boha, stalo — že — —? Vždy* jsem byla pozdě v noci u tatínka, abych koupila Erazímkovi krapínek pivečka ... A nikdo ani muk — ani muk!« »Maminka si stěžovala už .dřív,« vysvětlila dívka; »ale tatínek myslil, že to do rána přejde — jako jindy ..« »A nepřešlo — nepřešlo!« vpadla stará Byáická.

»Nu, pambfť snad dá, že nebude tak zle . . . Podíváme se! Uvidíme! . . . Chcete-li, počkejte chvilenku — hned se dostrojím a hned budeme u maminky.« Nečekajíc odpovědi obrátila se a zmizela.

Dívka, kteréž byly mezi řečí zvlhly oči, zadívala se upřeno před sebe a chvílemi netrpělivě přešlapovala.

Hafan, ulehl těsně u jejích nohou a vždy, kdykoli tiSe stanula, začal jí olizovati střevíce, napuštěné dle všeho tukem, by přes léto nezkornatěly.

Byšická vrátivši se kvapně do sednice, rychle se dostrojila, obula střevíce, přehodila přes sebe velký šátek, v němž jsme ji byli viděli v noci v Rorejaové krčmě.

Popadnuvši s poličky u dveří starý košíček, v němž mela pro všechny možné a snad i nemožné případy své lékařské, babické i lékárnické ingredience, obvazky a nástroje, chtěla ze dveří.

Na prahu však stanula a. poohlédla se po Erazimkovi — 304 — Ležel v gatích a košili na své postýlce na znak, maje obě ruce pod hlavou.

Matka nemohla odolati.

Připlížila se po špičkách až k loži a zadívala se mu v tvař.

V jasném světle, vnikajicím do vnitř jizby, mela hošíkova tvář výraz klidně, ba přívětivě spokojený.

Ležel bez hnutí.

Náhle však sebou zavrtěl, ruce ze spod hlavy se vysmekly, zašermovaly ve vzduchu, načež je hoch bea« deky složil křížem na prsou.

Tvář matčinu přelétl uspokojivý úsměv.

Jisto, že by se byla na hošika, jenž ji byl v noci takové potěšeni připravil, dívala nepoměrně déle než kdy jindy; ale připomenuvši si čekající Rorejsovu dceru, obrátila se a chvatná vyšla před chatu.

»Tak l Už jsem tál Už můžeme jit, milá Purčinko,« zašvadronila skoro vesele; ale ihned přešla v tón káravě vyčítavý: »Že mi tatínek neřek' hned v noci l . . . Nemoc, milá Purčinko, nečeká — to je to ... AsppA bychme už věděli, co a jak —- mohli maminku potěšit nebo —< Mezi řečí byla vykročila, Purčí šla podle ní.

Octnuvše ee na vozové cestě, zrychlily obé krok — chvátaly...

Slunce jim svítilo přímo do očí, tak že se nemohly skoro ani rozhlédnouti.

Z oudolu zaznívaly již i různé jiné hlasy, věštící, že se víska probouzí. Bylo slyšeti tu a tam i vrznutí nebo přiraženi vrat, kdákání slepic i štěchotáni husí.

Nad potokem, vinoucím se údolem, vznášela se lehýnká pára. Místy bělaly se.hejna husí a kachen.

— 305 — Nad statkem představeného kroužili holubi. Ze statečkú kmotra Votýpky a souseda Lopíčka zazníval klapot cepů.

Před některým baráčkem objevila se žena, dévíe nebo muž ; ale hned zase zmizeli.

Štěkot psů různého druhu zazníval ze všech stran.

Někdy bylo slyšeti i zádumčivé zabučení nebo jektavó zamečení.

Sotva obě ženštiny popošly asi dvacet kroků, za* Mělo ze hřbitova zvonění, věsticí Šestou hodinu — když až samo slunce ohlašovalo asi půl sedmé.

Obé ženštiny poznamenaly se křižem a chvátaly mlčky podle sebe dále, nevšímajíce si ničeho kolem, ačkoli i všední, ale poroseny bodlák s karmínovým svým kvétem leskl se v plném jasu slunce, jakoby byl poset nesčetnými drobnými démanty.

Náhle cosi podle cesty skoro příšerně zašviřelo.

Obé ženštiny se ulekly ; ale hned se vzpamatovaly, když viděly, že hejno koroptví přelétlo jen ptat eeštu. — Po několika minutách přeběhl na přič zajíc a stříhaje ušima, uháněl po stráni do vrchu k lesu.

»Nefltoatí.« zaúpěla PurČÍ.

»Ach, jaké pak neštěstí?!« konejšila stará Byěická dívku. »Tot bych já už musila mít tisíckrát neštěstí 1 1 Janě každé chvíle přeběhne zajíček přes cestu . . . Prosím vás l Tady na samotě mají zajíci pře! Tady j« jim bej ! « A zase chvátaly dál«.

Když už byly skoro v údolu u mostku, «atněl s visky za potokem zběsilý štěkot hafana. FiSlifutri také zaštěkl ; poznal! Kartuáe páně Matýskova.

ÍO — 306 — Pan Matýsek, jenž ujížděl ve svém vozíku jako s vichrem o závod, dohonil ženštiny na můstku přes potok. Vlastně vozík jeho podle nich jen kmitnul.

Pan Matýsek smekl svůj , zamaštěný a zaprášený klobouk, švihácky jím zamával — a již byl u Rorejsovy hospůdky a ujížděl dále po cestě, vedoucí k Pitrdlově, druhdy své vlastní chaloupce, aby byl co možná brzy na vzdálenější, krajskému městu a zámožnějším osadám bližší křižovatce, kde do žebráckého klobouku jeho zapadnul mnohdy i stříbroáček. ' Fišlifutri, jak přirozené, Kartušovi ranního pozdravu také nedaroval. Zaštěknul si naň, když mihnul po mostě, z plných plic a štěkal vrčivě, když už byl Kartuá i s pánem svým dávno zmizel.

Byšická i Purčí všimly týpka s obyčejnou křenovkou a soused Lopíček že pobíhá někoho plísní.

Po několika vteřinách krčmy, kterouž byl, jak již dříve, než-li se byla Purčí áickou.

Obé ženštiny vešly do chyňky a vstoupily do nízké můrkou Purčinou.

si jen ještě, že kmotr Vomezi zuby divá se z okna po dvoře svého statečku a vešly obé do Rorejaovy víme, agent Horyna opustil vypravila pro starou Bypředsíňky, zabočily do kusvětničky, sousedící s koRorejs měl dle všeho přece jen pravdu, když si posteskl starému kamarádu na psotné živobytí.

Nábytek i nářadí ve světnici nasvědčovalo, když právě ne bídě, tedy aspoň skoro chudobě. Vše bylo zvetSelé, nevlídné, pošmurné.

.— 307 — , V jednom koutě jižbičky ležela na prosté posteli obstarožná žena v režné kytlici, s rozhalenou na prsou košilí z hrubého plátna. , Rorejs stál u postele se svisle spuštěnýma rukama .a s výrazem beznadéjnosti v tváři.

Hekticky zrudlá, starostmi předčasně svraštělá tvář nemocné a vlhkýma, do prázdna upřenýma očima nasvědčuje chorobě vážné, snad nebezpečné.

»Pochválen pán Ježíš Kristus l« pozdravila stará Byšická slavnostním tonem a s vážnou tváří blížíc se k lůžku.

>Nu, jak je, milá paní Hořejšová,« počala po chvíli bodře, jakoby chtěla nemocné dodati důvěry. »Kde a jak pak bolí — co ? Nebo nebolí — ?« Nemocná, jejíž prsa namáhavě se zdvihají, chtěla odpovědit, ale dech jí vypověděl službu — zaúpěla jen bolestně z hluboká.

»Nu, snad nebude tak zle, milá paní Hořejšová,« pokračuje Byšická. »Nad námi nad každým je všemohoucí bůh, všickni jsme v rukou páně — všickni, milá paní Hořejšová — všickni . . .« ' Po té se poněkud nahnula a zpytavě dívala se nemocné do očí. Přejela plochou dlaní přes zvlhlé čelo, utřela si ruku o svůj šátek a ohledala tepnu . . .

»Horko — palčivé horko — a žízeň, není-liž pravda, milá paní Hořejšová ?« ujala se pak slova sebevědomě.

Nemocná přikývla.

»A píchání — strašné — v lopatkách — na prsou,« vypravila dodatečně namáhavě ze sebe. »Sotva — dechu — popadám .. .« 20* . — 308 — A rozkašlala se duto a přece křečovitě.

»Áh, pličky !c . připomenula Byáická vážné přes to tle, že užila"slbva zdrobnělého.

Chvíli ještě nemocnou bedlivé pozorovala, ohmatávala pak prsa, ohledala ještě jednou tepnu a zavrtěla několikrát povážlivě hlavou.

Posléze se obrátila k Rorejsovi, naklonila hlavu poněkud na právo a zadívala se mu do očí s výrazem tak výmluvně beznadějným, že okamžité pochopil.

»Ach bože !< uklouzlo bezděky Rorejsovi.

Byšická pokrčila ramenoma.

»Tady, milý pane Rorejse,< přála šeptmo, by >tobo nemocná nezaslechla, »nejsem já pranic platná . . . Pošlete pro doktora tc Osudný tento výrok z úst staré Byšické byl všeobecně znám. Každé dítě vědělo, že znamená — smrt.. .

V tváři Rorejaové i jeho dcery zračilo se po výroku tom zděšení, jež postřehla i nemocná, která nebyla osudných slov vůbec ani zaslechla.

I ona porozuměla a zmocniía se jí smrtelná úzkost.

»Ach bože, bože milosrdný !« úpěla trhaně, napínajíc veškeré síly, by si ulevila slovy. »Oh, já vím, že musím umřít ... Co jsem se nastarala — nadřela — naplahoČila! . . . A teď — teď, když mám dorostlou dceru, která mne zastane, — teď, teď, když si mohu na stará kolena pooddechnout — teď umřít — umřít. . .c Planoucí oči nemocné byly plny slzí — hlas zněl duté, chvějivé, bolestně, ba příšerně.

»Ah, milá pani Řorejsoválc jala se Byšická těaiti nemocnou. »Proto ještě nemusíte umřít! Ah, ne, ne l Dokud je duáe v těle, nemusíme nikdy zoufat. A na poslední hodinku musí být každý z nás připraven. Tot se — 309 — ví! Proto jsme se také narodili, abychme se tu v tom slzavém údolí plahoöili a potom — potom umřeli . ..

A umřít musíme, at jsme žebráci nebo páni a králové.

Můj muž — vždyt vité, taky umřel. A ani nebyl nemocen — tedy ještě ani umřít neměl . /. A přece umřel — přece.< Prostinká tato útěcha z úst staré a v životě dosti zkoušené ženy, která se vyznala v knihách, nezůstala na nemocnou bez účinku.

Tvář její, před chvílí úzkost a strach jevící, nabyla aspoň poněkud výrazu oddáni se v nezbytný osud.

»Zatím něco uděláme pro ulehčení,« počala žaté Byšická bodřeji. »Trošičku bezového a lipového thé pro aapocení — uvaříme ... A také proti žízni dáme: trochu citrónové Šťávy na kousek cukru . . . ToC s« ví, než přijede pan doktor . . . Potom už uvidíme, co a jak . . .< A vyndávajíc ze svého košíčku thé i cukr i citronovou šťávu, ihned jala se konati přípravy k léčení za« timnému.

Zatím nemocnou neustále těšila, dodávajíc jí odvahy ku snášeni bolesti poukazováním k bídnému živoření a plahočení po světě, k útrapám a bolestem jiných a podobno.

Podavši nemocné cukr s citrónovou stavou, vyčkala, až nemocná vysloví se o účinku osvěžujícím. Po té vyala do kuchyňky, by uvařila lektvar.

Rorejs vyšel za ní, ana mu byla nepozorované pokynula.

»Pro doktora hned — hnědl« zašeptala úzkostlivě.

třeba koně spřetrhají hned v noci ? !

pomoc ! Děj se vůle boží l Proč — proč?

Proč jen jste mi neřek1 Ale jaká A pro doktora — hned, — 310 — hnedj A nejlíp at letí, bude-li chtít — Helebrandöj Floriánek. Ten. je ve městě dřív než-li kóno pře4staveného, c ', Rorejs vyvolal ze sednice dceru a přál: >Hooem béž pro Floriánka!« Purčí běžela — letěla ...

Zastala jej právě, když rozespalý a mrzuty opouštél bídnou svou chýži. S udivením zadíval se jí do pomněnkových očí, co asi chce.

Pověděla.

Helebrand nejevil sice takové ochoty jako jindy a přál, že chtěl jíti rovnou ceatou ku svému stryci Vo> typkovi — (čemuž však se Purči jen pro úzkost svou nepodivila) •>— ale pro Puroí a její dobrou, starostlivou matku, která mu občas ledacos k snědku podstrčila—r— všechno — — . : Oba vrátily se do krčmy. .

Stará Byšická pověděla, co má Floriánek doktorovi vyřídit — a v několika vteřinách chvátal již statný^ rychlonohý mladík po téže vozové cestě, po které byl před nedávném odejel Matýsek Brzdíček a po které byl před Matýskem z vísky zmizel i agent Horyna.

Purčí stála před krčmou a dívala se za Floriánkem, až nedaleko před chatrči krejčího Pitrdle zahnul do lesa a zmizel.

Na to vrátila se do sednice, by pomáhala ošetřovati nemocnou matku.

II.

V chatě starého gcanátníka Pitrdle panovalo př«d východem slunce neobvyklé ticho.

— 311 — Staroch, jenž byl >císaři pánu čtrnáct roků sloužil«, aniž by si byl jiného .vysloužil než-li vědomí, že vůbec sloužil, neměl již spaní.

Spávalt jen tři, Čtyři hodiny, a poněvadž »chodil se slepicemi spát«, probouzíval se dříve, nežli kohout poprvé zakokrhal, protřel si oöi, vyšel v gatích před chatu, nabral trochu rosy do hrsti, umyl se a vrátiv se do sedniee zasedl do zákamní a čekal, až se rozedni.

Někdy si přichrupnul i sedě; ale nikdy ne na dlouho.

Vycházející slunce pozdravovalo jej skrze okénko k vzchodu obrácené z pravidla u stolu, kde — mél-li co — »popichoval«.

Nemél-li co »popichovati«, seděl oběma lokty o stál opřen a nemaje pro nic kolem sebe smyslu, díval se zaoasté po celé hodiny v neurčité prázdno.

Myslil-li, zpominal-li v takovýchto chvílích, nesnadno říci. On sám snad ani nevěděl. Ohyzdná a přece ořiginelní .ivář jeho mívala ráz ztrnulé zblbělosti.

Někdy po několik minut ani nezamrknul.

Dcera jeho Kačenka vstávala nepoměrné později, zpravidla teprve po východu slunce.

Uklidila sednici, rozdělala oheň a začala vařit snídaně: obyčejně oukrop nebo praženou polívku; v neděli a ve svátek pak vždycky bramborovou polévku s houbami a jenom někdy výminečně, když bylo »dost« peněz, také kafičko s kozím mlékem.

Mezi vařením dohlédla do chléva, kde byla koza, skoro nezbytný užitečný tvor chudiny v pohorských osadách — ku slepicím a kachnám, vůbec ke drůbeži, jejíž počet nepřesahoval v zimě tři, čtyry staro »matky«, kdežto v letě a na podzim, když byla kuřata a kacb— 312 — fiatka, páčen mnohdy na Čtyřicet až Šedesát tvorů nroéných z větší části k prodeji na trhu v krajském městě, kam Kačenka docházívala dvakrát nebo třikrát do roka, by s bezpříkladnou starostlivosti vypiplanou drůbež spenéžila nebo jinými slovy: bez milosrdenství na nůž vydala.

Loučívala se s drůbeží jako citlivá matka,, když vysýlá syny nebo dcery své do světa nebo docela, když vypravuje syny na vojtíu v čas války.

Na trh odnášívala své odchovanky s nepoměrně lehčím srdcem, poněvadž se těšila naději, že neodprodá vseqh a vrátí se aspoň zase s některými.

Ale prodala-li všechny, vracela se s pláčem a mnohdy po celé týdny, ba měsíce vstupovaly jí slzy do oči, když si to neb ono »ubožátkoc nebo některou jeho vynikající nápadnou vlastnost nebo návyk připomenula.

Podobné, ale přece a nepoměrně větši něžností lnula Kačenka ku králíkům.

Milovala je jako něžná a zároveň vášnivá matka, mazlívala se' s nimi jako nejněžnější dítě s koťátky a to snad právě jen proto, že byli v čas potřeby nebo v neobvyklejší svátky určeni také »pro stůl«, pro kterýž je Kačenka sama — od chyceni až po zabití, od stáhnutí sž po upečení a na stůl přinesení — upravovala.

Jak si při tom počínala a co asi cítívala, víme již a toho, co byl agent Horyna viděl den před tím okénkem a co Kačenka otci svému, když se vrátil, napověděla.

Jinak nevyžadovali králíci od jara až do zimy péče a žádného ošetřování.

Mělif v zahrádce, pod chlévem a pod kurníky svá stará doupata, v kterýchž se rodili a do kterýchž se vra— 313 _ eívali pf«s to vfle, ž« následkem blízkosti lesa, do něhož vybíhali, byli nad míru plaší a skoro polodivocí.

Kačenka na ně ovšem nezapomínala. Pamatovalat na ně i s »pamlskami«, jako z jara s útlým oseníčkem, jež na vzdálených cizích polích kradmo naškubala, v léto a na podzim nějakou hlávkou zelí nebo kapusty a podobnými »králičími lahůdkami«, jež opatřovala tímže spůsobem jako oseníoko.

V zimě, když napadl snih a bylo třeba králíky živiti, nepřesahoval počet jejich Šest až osm párků.

V lete a k podzimu, když se rozplemenili a nebylo třeba starati se jim o píci, páčen počet jejich na dvě sté a víc« krásných, skoro vesměs bílých exemplářů jednoho druhu.

Nékteří ovšem se zaběhli v lese a více se nevrátili; jiní uvízli i v léčkách na zajíce a ještě jiní vzali za své tím, že je ten neb onen »ukrutník« z vesnice kamenem bacil, domů odnesl a upravil si pečínku.

Přes to zbylo Pitrdlovým vždy ještě dosti, aby mohli býti spokojeni.

V letě a v prvních měsících podzimních ovšem upravováni králíci pro nekrálovský stůl starého granátníka a jeho dcery pouze v čas naléhavé potřeby, která s« bohužel někdy dosti zhusta naskýtala, nebo v neobvyklejší svátky.

Vlastní honby a zabíjení každodenní nadešly teprve krátce před BY. Václavem a řídily se dle pohody.

Trvala-lí pohoda podzimní déle, poskytnuto také většino obětem déle času radovati se ze života; ale jakmile napadl první sníh, zahájeno vraždéni skoro hromadné.

— 314 — Den co den padli dva nebo tři králíci za obět a upravováni všemožným spůsobem, pokud prontředky na úpravu věnované stačily.

>.• Z počátku pouze vaříváni, později dostávalo se jim cti býti pečenu na pekáči nebo upravovánu »na sladko<, »na divoko« i »na kyselo«.

Vraždéni bylo tím nemilosrdnější, čím krutější byla zima t. j. čím více docházely zásoby píce, tak že okolo vánoc nezbývali z pravidla již než-li králíci pro plemeno.

Záviděni hodné hody Pitrdlovych počínaly tudíž okolo sv. Václava.

Starý Pitrdle, ba i jeho cudná a něžná dcera těSívali se na ně od jara neb aspoň od okamžiku, když objevilo se v zahrádce nebo na dvorečku první mládě.

V tu dobu dostával starý Pitrdle vždycky laskominy, které potrvaly po několik měsíců.

Okolo s v. Václava začalo jich ukájeni. Otec i dcera si nikdy tak nelibovali, nikdy se necítili tak spokojenými a slastnými jako v době, když zahájeny králičí hody.

Po devitiměsíčnim postu t. j. zdrženi se od pojídání masa — bylo nyní každý den masíčko na stole nejen v poledne, ale i večer, ba kdykoli se otci nebo dceři jen zachtělo.

• Zvláštní vůně naplňovala jizbu, ba celou chata, ba i okolí její — ano sám starý Pitrdle i jeho dcera páchli z daleka.

V tu dobu nesměli do vsi, vůbec do společnosti, .by jim i zámožnější nezáviděli.

Skoro každý chudší se zálibou vtahoval do aebe libý, zasládlý zápach, kterýmž se lišil každý cár Pitrdlova a Kačenčina chudobného šatu od cárů a šatů jiných lidí, aC chudých nebo zámožných.

— 315 — Staroch se blaženě usmíval, pomlaskával a každou chvíli si liboval.

»Masíčko jako dort — jen* se rozpadává — učiněné piškoty,« říkával, ačkoli piškot jaktěživ neměl v ústech a snad jich po cely svůj život ani neshledl.

»A polívčinka jako z kapounů nebo bažantů,« dodával/ když posluchači jevili laskominy — ačkoli bažant i kapoun byli mu ptáky jako Eskymákům kolibříci.

»A což — až začne Kačenka dělat »mišpulanc«, —r čimž naznačoval labužničtější upravování zamilovaného jídla — končíval a tvář jeho jevila při tom vyraz v pravdě labužnicky.

•Avšak asi po měsíci -^- někdy dříve, Jindy později — začal pan Augustin doma talíř s polévkou — později i vařené maso — odstrkovat ...

Kačenka, které se také již začalo znechutovat jídlo každo- ba několikadenní — musila začít dělat • králičí »mišpulanc«. :Po týdnu, po čtrnácti dnech — nejdéle prodlením měsíce znechutili si Pitrdle i jeho dcera králičí hodování v té míře, že kuchařské uměni Kačenčino bylo v koncích.

»Ach! šťouchané brambory nebo suchy brambor je přece jen stokrát chutnější,« říkával staroch odstrkuje mísu s králíkem •»na. divoko«.

»Udělám zytra »na sladko« nebo »na kyselo«,« těSívala Kačenka otce.

A udělala, jak si otec'přál —- třeba na obojí spůsob ...

Ale nic na plat. Po tří, .čtyřdenním »mišpulancováním« na nejmilejší spůsob starého granátníka — »na — 316 — kyselo« — nemel někdejší labužník vřelejšího přáni, než »aby už byli vSickni králíci u všech všudy«.

• »Praženka — oukrop — ach, bože) — kdy zas dojde na moje nejmilejší l < vzdychával nutě 96 do jídla.

»Jsme, milá Kačenko, přece jen ubozí lidé — chudáci, kterým by bylo lip, kdyby byli jako tvá matka už pod zemí , . , Všecko se mi oškliví, nač jen kouknu . . .

Foj U Nic väak naplat!

V kjálíčiob hodech musilo býti pokračováno, dokud byla zásoba obětí.

, j<»Mi*pulancováno« tedy dále — lamentováno, vzdycháno, ba někdy zaláttiřeno několikrát za den . . .

Ale kam s králíky?

Mnohdy» když jel čeledín ze vsi v polgdne kolem obfttf, v které starý Pitrdle se svou dcerou hodovali, a hryzl tvrdý, připlesnivělý kus chleba, nabídnul mu zaň .starý Pitrdle půl nebo celého králíka »na divoko« neb »na kyselo«, a výměna provedena k obapolnému uspoj kojení.

Někdy putoval zbytek od oběda, jindy celý oběd nebo celá večeře, ještě jindy zbytky po několika obědech a večeřích — dolů do vsi do chat obyvatel chudších, kteří si pochutnali na tom, co se již starému Pitrdlovi a jeho dceři bylo zhnusilo.

Někdy vyhozen plný pekáč nebo dvě tři misky přímo »a hnůj nebo kamkoli ...

V tu dobu nesměl se nikdo před ubohým Pitrdlem o králi kách ani zmínit, aby se starochoyi nedělalo »po všech čerchmantech na* nic« ...

Tvářil se mrzutě, odplivoval.

— 317 — »Fuj l fuj l Co živ budu — ani do huby — ani kouknout!« říkával a končil zase « nejvétii ošklivostí pronášeným: »Fuj! fuj!« ' Krátce před vánoci končila posléze martyrologie Pitrdlova žaludku návratem k obvyklé «travé, oo2 vítala i Kačenka s netajenou radoetí.

Oukrop, pražená, skleněná polévka — bramborová a houbami i bez nich — jahelník — afouchané branv boíy nebo jen na loupačkn — rozpeky — vodová kal« z trhaných krup a podobné přišly na denni pořádek . . , U Pitrdlů nastaly zase závidění hodné hody . . .

Otci i dceři opét chutnalo jako zřídka kterým zmlsaným boháčům a bohakynim, kteří máji »v&eho na fůry,« jak říkával pan Augustin.

Toto druhé období »hodování« ovšem také netrvalo dlouho.

Zásoby se tenčily — začalo se toho a onoho nedostávati — musilo se spořiti . . .

Zima je dlouhá i v městech, neřku-H v takových zákoutích jako osada, v které byla Pitrdlova chata »jako na vystrkově.« »Pamatuj, Kačenko, s houbami na velkonočnl svátky l« říkával staroch již o třech králích, ačkoli suchých hub byly T komoře jeSté plné pytlíky.

Kačenka pamatovala sice nejen na houby, které byly v léto zadarmo, ale i na jáhly, krupici, krupky, mouku — a vůbec na všechno jiné, co nebylo a nikdy zadarmo nebude.

Ale před masopustem nebo po nim býval v chato skoro vfleho citelný nedostatek.

V kamnech sice bylo zatopeno — jizba vyhřál»; ale vařilo se jen —* jednou za den.

— 318 — '••"-: Později se mnohdy po celý den pranic nevařilo — hladovélo se ....

V tu doba, vlastně již dávno před tím nežli nade§la, začaly se vraceti pomalu laskominy.

»Ah — jen kra pinek polivčinky z králická kdyby bylo!« vzdychal staroch, upiraje oči na skývu černého tvrdého chleba, jako by chtěl i nechtěl na něm zkoušeti křehkost svých kotlavých zubů, nebo jako by přemítal, uemá-li si ho nechati na zejtra, až bude hladovější, nežli právě je.

»Uvařím oukrop, tatíčku l« nabízí se ochotná dcera >Kousek česneku a sůl ještě máme — —< >Třeba, třeba, milá dobrá Kačenko !< svoluje staroch zádumčivě.

Ale když dcera vstává, by přání tatíčkovu vyhověla, povídá otec smutné: »A třeba ne, Kačenko! Třeba mi přines trochek čerstvé vody l . .« Kačenka tatíčkovu přání vyhovuje a přináší vodu.

Staroch namáčí si do vody tvrdý chléb, »aby si nevylámal jeáté ty poslední — — —« Asi tak od polovice masopustu přibývá laskomin na všechno možné: na jahody i na borůvky a na vše, co v létě poskytuje les.

A přece není možno ukojiti laskominy nežli na promrzlou trnku nebo šípek. Ale i těch je na blízku málo a dále se pro sníh skoro ani nemůže.

A co by dal staroch — kdyby totiž měl — za kousek vařeného masíčka králičího — »tak jen jednou do bubyc — »pro zašmáknuti!« A co teprve »za »flákt — za plný pekáč ! . .. Nebo za »mišpulanc«, nebo docela za drobí necek > na kyselo !t ...

— 319 — Celá tvář se mění při pouhém pomyšlení» že by mohlo vůbec býti, neřku-li když si staroch připomene, že časem svým bude — na jisto, ^e bude ...

V ústech sládne — sliny — — proklaté sliny!...

»Člověk musí chuti pořád odplivovat,« říkával.

»Až je mi té sliny líto . . .« Véru — člověku srdce kamenného bylo by snad lito starocha, kdyby jej viděl a slyšel, když se dostavuji laskominy.

My jej i dceru jeho poznali, když už bývají laskominy na králíci hody aspoň někdy ukojeny, ale jsou doposud ještě v plné síle: tudíž — abychom tak řekli: v předvečer nejšťastnějšího, nejblaženějšího ročního období starého granátnika a jeho dcery.

Staroch mohl si tudíž »směle« popřáti zase jednou »doušek« pivenka v krčmě, Kačenka pak se mohla skoro zcela podle libosti pokochati podivným a přece tak krásným snem.

Ale ranní pořádek v chatě byl zvrácený.

V době, kdy staroch býval již dávno vzhůru a dcera ještě klidně spala, otec ještě chrápal a dcera již dávno, vlastně od okamžiku, co otec přišel, nespala, nýbrž jen ležela a v polospaní rozpřádala svůj sen.

Staroch spal neklidně.

Kdežto jindy spával první dvě hodiny »jako pařez,« házel sebou tentokráte »jako kapr na suchu«.

Chrápal »jako když fošny řeže« — někdy vzdychl, jindy ze spaní něco zamručel.

Někdy bylo i slovům rozuměti ...

Zdálo se, že jej mučí trapný nebo příšerný sen.

A hned zase bylo nade vši pochybnost jisto, že to není sen mučivý, nýbrž příjemný, veselý . . .

— 320 —Staroch se také někdy ze spaní zasmál, ba za* chechtal, a jednou docela se zdalo, jako by si mru&vi zpíval písničku a r. 1848., která končí charakteristickými slovy j-,,'--ii.'iiuf . ,.

"; 5 ? »Tö písničku skládal jeden granatýr od Reiner-, — ten císaři věrné sloužil — a po svobodé -- netoužil i-í'•.<!-' • V polomrákotném rozjímání ponořená dcera domnívala se aspoň rozeznávati chroptavě mručivý nápěv a zcela zřetelně slyšela poslední dva verše. : I nadzvedla se na loži a naslouchala.

Otec vsak začal poznovu chrápati.

Kačenka zase lehla, přimhouřila oči a podala sen svůj dále rozpřádati.

»Ob, obi« zaúpěl náhle otec chroptavé, načež drala a« mu trhané z prsou slova: »To tak, to tak — ucho l Prach set sakra — ucho l Píchni — sekni — utni — nabodni l Ob l ob l . . A já — já hú . . . Kam pak s tou flintou —r- čerchmanta bycbine koupili ... A co že bych koupil já —> já? ..

I starý pendrek a ne komži — to tak, to tak . . .

A funus je veselá věc — kam pak s tou flintou? « . « Přece nenapícbnu ucho, když nemám pagnet . . .c Po té se převalil, zamával ve voduobu rukama a bučel, jako by stradu dáti.

>Húhú l — brr!« začal po chvíli a pokračoval buď mručivo, nevrle nebo bodře; ale nikoli dle smyslu rázovitých slov, nýbrž zcela nahodile: »A křamp, křamp — starý křamp — to tak, to tak ... Za pét stoviček koupím si nové ucho —* celé ftlaté ucho ... At se mí někdo postavil To si dam« — 321 — berdo! Pijte, kamarádi, pijte! Pani Brigltta je bodná paní, hezká paní, fuj tajbl — ta bude moje, až jen všickni Čerchmanti toho fouňu Mihulku — — A prr, prr! Jed* čehý ! Zvrátíme — oh l on l Už jsme v louži, v žumpě . . . Ale Šebastianka přece — ne, ne, Kačenko, ne — drž mne — drž !« Poslední slova bolestné zaúpěl, jako by jej na skřipec natahovali, a zaplašil tak přeludy mrákotňého pólosnéní, jež blažily právě Kačenku.

Vztyčila se na loži prudce a vytřeštěně rozhlédla se po jizbě, ve které panoval následkem žloutnoucí záplavy na východě zvláštní, zpola příšerný a přece jii skono poetický přísvit.

Zadívala se k okénku a na otce skoro t nerozdílném okamžiku zase zapomněla.

Vehloubávala se zase ve svůj sen. Po několika okamžicích se jí zdálo, jako by jej snila poznovu —• ovsem matněji, asi tak, jako když si nějaký sen pouze připomínáme . . .

A neustále se ji zdálo, jako by viděla anděla, vzni* sejícího se nad ouvalem; ale nikoli jako ve snu, nýbrž s tváří podobnou — Matýskovi Brzdíčkovi . . .

Sedío na loži a přikrčenýma kolenama, jei oběma rukama objímala, podobala se v zažloutlém přísvitu při* šerné babizně.

A přece byla duše její čistá, srdce jak křišfál a hlava plná růžových snů ...

Chvílemi se ji zdálo, jako by se zachvívala nikdy nepočítanou rozkoší a slastí — div nevykřikla . • .

Tak dívala se neodvratně k okénku. Viděla, jak zažloutlá záplava přechází v oranžovou a tato v růžovou . .

Aad«i «mu. 21 — 322 — Náhle seskočila s postele.

Chvíli postála, pak vzala na sebe ještě jednu sukni, a plíživě, by otce nevzbudila, opustila sednici.

V předsíňce zabočila ku dveřím do druhé sednice, vlastě do komory, v které bylo složeno všechno možné hárám pátí a byly uloženy zásoby na zimu, a jejíž oknem bylo viděti k západu a na úval.

Otevřela chvějící se rukou.

Chvili vyčkala, jako by se bála přestoupiti práh, na to přece vykročila a připlíživši se k oknu, o němž se jí bylo zdálo,' že skrze něj viděla anděla, zadívala se do úvalu, nad kterýmž klenula se již od západu šeře modravá obloha, přecházející v zenithu v zarůžovělost.

Zrak Kačenčin upřen byl z počátku v neurčité prázdno, pak těkal s předmětu na předmět.

Tak dívala se, až růžová záplava na východě přešla v žhavý purpur a slunce vyhouplo se nad obzor.

Zrak její utkvěl především ha chatě staré Byšické na druhé, skoro nejvyšší stráni úvalu, kam zapadly paprsky slunce nejdříve a od okénka v předsíňce vrhaly oslňující reflex nazpět.

Za nedlouho všimla si ženštiny ubírající se, vlastně chvátající tak časné z rána po cestě k chatě staré Byšické a podle Rorejsova hafana, ženštinu provázejícího, domnívala se poznávati buď Purčí nebo Rorejsovu ženu.

Viděla ji dojíti až k chatě, sledovala ji, jak zahnula kolem rohu a viděla pak nejen, jak Byáická otevřela, nýbrž i, jak později obě ženštiny chvátaly po cesto dolu do vsi.

Napadlo jí sice, že snad někdo u RorejsA ochuravél; ale i myšlénka, že by to mohla býti kamarádka — 323 — její Purčí, kterou nepoznala, ani když se vracela a byla tváří obrácena k ní — zůstavila ji úplná lhostejnou.

Tak mocně působil ještě krásný sen . . .

Zatím ovšem těkal zrak její i jinde.

Několikrát utkvěl i na známé chatě, kterou obýval za potokem pan Matýsek, a vždy se jí zdálo, že mrzák — již již vyjede ...

Konečně zaslechla z dáli zaštěknuti a poznala pane Matýskova Kartuše.

Mimoděk přitlačila tvář ke sklu a dívala se upřeněji nežli před tím k chatě Brzdíčkové.

Po několika vteřinách mrzák za obvyklého štěkotu svého Kartuše «a svém nízkém vozíku vyjel ze stínu stromo.

Viděla jej vyjížděti po cestě za potokem a zahnouti na můstek.

Všimla si, jak pozdravil Byšickou a ženštinu s ní se ubírající a sledovala jej, až zmizel za Hořejšovou hospůdkou pod vrchem, do kterého ujížděl.

Bezděky odvrátila se od okénka.

Chvíli zdála se býti na rozpacích, co počíti; po té rychle vyšla do předsíňky, prošla ji a octnuvši se před chatou, zaměřila k nedaleké kapličce, před kterouž babička páně Matýskova, když s vnukem svým obývala Pitrdlových chatu, — obzvláště když vnuk pracoval v lomech, — každodenně časně z rána a večer se modlívala.

Octnuvši se před kapličkou, která byla již skoro na rozboření, pohlédla jen plaše a jaksi nesměle k zaprášenému a skoro již nerozeznatelnému obrazu Panny Marie Pomocné — poklekla a sepjala ruce k modlitbě.

21 -^ 324 — Modlila-li se, nebo-li byla v zbožné rozjímání pohřížena, nesnadno říci. Klečela bez hnutí 9 hlavou k prsoum nakloněnou.

Tvář její byla sice ve stínu, ale v plném jasu ranním bylo lze přece rozeznati každou, byt sebe drobnější pihu, kterýmiž byla jemná a přece jaksi pergamenově zažloutlá plet její hojně skropena.

V celku měla tvář její výraz zbožného a přece stydlivě rozechvěného vytržení. I líce, obyčejně bez ruměnce, byly zarůžovélé a rty zdály se býti přes všech třiatřicet let, po které nebyly nikdy v milostném zanícení ani jednou políbeny, svěží a skoro vábné ... , Z počátku přitlumený, později vždy zřetelnější Štěkot blížícího se Kartuše pane Matýskova slyšela i nyní.

Čím více se blížil, tím napjatěji naslouchala. Když pak rozeznala i rachot blížícího se vozíku, zachvěla se a naslouchala se zatajeným dechem.

Pan Matýsek byl již na vrchu a blížil se jako vichr.

V tom kmitnul po cestě podle chaty. Zahlédnuv z dáli několika kroku před kapličkou klečící ženštinu, dojel a vzkřiknuv na Kartuše ,»prr< — zastavil na cestě několik kroku před kapličkou.

Obyčejně letíval podle chaty Pitrdlových a podle kapličky jako vichr — — »Proč se zastavuje ? c napadlo Kačence a celým tělem projelo jí slastné chvění.

»Pán bůh dej dobrého jitra, panno Kačenko !« houknul pan Matýsek, poznav teprve nyní Pitrdlovu dceru.

Obrátila k němu napolo tvář a chvějícím se hlasem pozdrav opětovala: »Pochválen Pán Ježíš Krislual« — 395 — »A co vy dnes tak časně, Kačenko?« houknul mrzák bodře a bezúčelné.

Chtěla odpovédít, ale srdce se jí sevřelo, jazyk vypověděl službu a jenom rty se zachvěly.

»A což tatínek? . . . Jak se vyspal?« pokračoval mrzák, jemuž bylo zcela lhostejno, že neodpověděla tázaná na otázku předešlou.

»Ještě, prosím, spí, pane Matýsku,« vypravila ze sebe namáhavě.

»Nu, dnes mu musíte uvařit nebo upéct něco do» brého ... co jídá nejraději,« radí mrzák.

»Už jsem upekla — králická — Šebastyanka,« zaúpěla skoro bolestně.

»Tedy jste už načali — načali ?« ozval se bodrým, kamarádským tonem pan Matýsek.

»Už dávno,« zají klá se.

»A na mne jste si nevzpomněla, panno Kačenko?« škádlí mrzák. »Mně jste neposlala — nepřinesla ani na zašmáknutí?« ;.;,.,;,.., Kačenka nevěděla, co se s ní děje.

Takto s ní nebyl Brzdičků Matýsek ještě nikdy mluvil. Ani ve snu by ji nebylo napadlo, že by pojedl od ni králičího — Člověk, o němž byl každý ve vsi přesvědčen, že je »zazobaný« a jenž pojídal v Rorejsově krčmě každý den pečené jiné a jiné.

Až dosud byla stála se sklopeným k zemi zrakem jako cudná Vestalka.

Teprve po posledním slově páně Matýskově odvážila se k mrzákovj pohlednouti.

Zraky jejich se setkaly.

V jejím chvělo se slastné zanícení —- v jeho škádlivá bodrost a přece jakýsi druh přívětivosti.

— 326 — Kačenka si všimla, jak švihácky koketně přehazuje uhaslý doutník s jednoho kouta úst do druhého — jak přívětivě se usmívá a jak podivné na ni upírá jiskrný pronikavý svůj zrak.

Vše to postřehla Kačenka v nerozdílném skoro oka mžiku a přece teprve po chvíli trhaně a chvějícím se hla sem odpověděla: »Přinesu — dnes — kus Šebastyanka — —< >Přineste, přineste!« odpověděl mrzák tváře se, jako by jevil laskominy. »Beztoho už snad dlouho králičího pojídat nebudete.« Kačenka nerozuměla, co tím mrzák míní; ale upřela naň zrak tak výmluvně, že uznal za dobré doložiti: >Nu — až tatínek vyhraje, milá Kačenko, nebudete už tady ani zůstávat . . . Tatínek vystaví ve vsi kostel nebo kapličku — a potom budeme všickni pohromadě jídat u Rorejsa . . . Zeptejte se tatínka!« ;' T't1^4 ^ Kačenka vytřeštila na rnrzáka zrak ; ale nepostřehla, že se potutelně usmívá.

Dříve však nežli odpověděla, vlastně nežli se optala, co a jak, byl mrzák rozžal sirku, zapálil si .uhaslý doutník a rozbafávaje jej zvolal: »Zatím s pánem bohem, milá Kačenko ! Tatínka že pozdravuju ... A vy, prosí/n vás, na mne nezapomeňte!« »Nezapomenu!« zašeptla stydlivé.

Ale mrzák slova toho nezaslechl. Bylté právě pobídl Kartuše k poklusu. Hafan se rozštěkal a dal do běhu.

Mrzák zamával švihácky kloboukem a ujížděl jako s vichrem o závod zůstavuje za sebou lehynké kotoučky modravého kouře. . ' ' i Kačenka dívala se za nim upřeně.

— 327 —' Postřehla, že se několikrát poohlédl a — pousmál..

Stála jako socha bez hnutí upírajíc zrak za odjiž dějícím, až po několika minutách zmizel ve vzdáleném lese Postála ještě chvíli, po té se obrátila k obrazu Panny Marie Pomocné a sklesnuvši na kolena sepjala ruce k modlitbě ...

III.

Obé chaty, kterýmž jsme byli věnovali pozornost, skvěly se už dávno v nejžhavějších paprscích slunce, když ouval, zvláště pak poboční úžlabiny jeho nalézaly se ještě ve stínu.

Světelné effekty provázející východ slunce byly tam nenáhlejší, jemnější, skoro možno říci lyričtější.

Nejvyšší partie úvalu, zvláště úbočích k východu obrácených, zdály se už dávno v plném jasu slunečním jásati, když nížiny úvalu a jeho úžlabin byly ještě stopeny v lehýnkou, průsvitnou, ale nevylíčitelně zádumčivou mlhu.

V chatě, obývané »anarchistou e Vorovkou a jeho ženou Boženkou, bylo před východem slunce a po nějaký čas i po něm nepoměrně truchlivěji nežli za lunojasné noci, když magický přísvit měsíční dodával všemu klamného půvabu.

Vždy nevlídnější a chladnější šero, jež v chatě zavládlo, když měsíc, prošed zenithem, začal se schylovati k západu, změnilo se krátce před východem slunce v přítmí mrazivé a skoro příšerné.

V brzku však i zde osvědčilo nad obzor se vyhoupnuvší slunce svou divuplnou moc.

— 828 — Přítmí přecházelo v jitřní přísvit tak znenáhla a nepozorovaně, Že nebyl by toho postihl ani člověk na východ slunce nedočkavě čekající, neřku-li bdící Vorovkova žena, v jejíž hlavě křižovaly myšlenky nejpalčivější.

Teprve, když už bylo slunce dávno nad obzorem a v chato stejnoměrně, ovšem jen Šeře se vyjasnilo, vztyčila se pani Božena na loži a všimla si, že jest již den.

Zrak její zakroužil plaše po jizbě — však na čem utkvěl, vše bylo nevlídné, chladné, skoro mrazivé.

Ze všech koutů zela neskonalá bída. Vše působilo skliCujic — každá nepatrnost budila onen druh útrpnosti, která o nejnepatrnějším popudu propuká v tichý pláč . . .

V očích Boženčiných zaleskly se slzy, jakmile si připomenula, že muž její prohrál v kartech do posledního krejcaru. .ift'yo ^ii--: .

Zamrazilo ji.

Příšerná beznadějnost vycenila na ni své tesáky — div ubohá žena nezaúpěla.

Po chvíli však se přece vzmužila.

Tiše, by spícího muže neprobudila, opustila lože, připlížila se po špičkách ku stěně, kde na hřebíku visela jefité jedna sukně, oblekla ji a vzala na hlavu malý šedý iatek s vybledlou obrubou.

Po té zůstala nerozhodně státi, nevědouc, co počíti.

Po několika vteřinách usedia tiše na nízkou stolici, «ábla po punčochách s přifukovanými patami, oblekla je a chtěla obouti i přiátipkované střevíce, ale poblednuvši k mužovu loži vstala, sáhla po velkém zimním šátku, přehozeném přes lenoch stolice, shýbla se pro střevíce, vzala je do ruky a po špičkách opustila nevlídnou jizbičku.

Prošedši předsíňkou, otevřela dvéře chaty a teprve na prahu obula střevíce.

829 Ale i zde zůstala nerozhodně státi.

Zlatý jas slunce byl se zatím po úbočí k východu obráceném seěoural dosti hluboko ; lehýnká pára vznááevái se nad potokem a paloukem byla již skoro úplně zmizela.

Ze väad zaznívali jemné i jásavé hlasy procitnuvší přírody ...

Leo pro ženu »anarchistovu« nemělo vše to nejnepatrnějšího půvabu.

Stála na vyšlapaném, vlastně zpola již ztrouchnivělém prahu upírajíc zrak před sebe, jakoby čekala, že z chladné, vlhké země vytryskne aspoň jediná, byt sebe matnější jiskéřka naděje.

Tvář její jevila výraz ztrnulé truchlivosti. Jemná, bělostná, druhdy plet měla poněkud matný lesk, jako u lidí, u nichž se jeví první symptomy chudokrevnosti.

A přece byla celá tvář nevýslovně půvabná.

Kolem rtů pohrávalo cosi, jako hluboký, nevystižitelný němý žal.

Sklopené oči byly přistfněny řasami, v nichž skvěly se zbytky osychajicich slzí.

Doposud ještě kyprá ňadra lehynce se zdvihala a zase klesala, jakoby žal rozrýval srdce i nyní ještě s bezpříkladnou krutostí.

A přece se zdálo, jako by trpký úsměv pohrávající kolem rtů byl vlastně úsměvem, kterýmž se manifestuje zmužile snášená bolest — němá, hluboká, srdce rozdírajioí a přece bolest, která nemá dosti síly sraziti člověka po propasti zoufalosti.

Tvář krásné ženy činila dojem, jako jemně se usmívající oarokrásná tvář mramorové sochy antické souměrností, jejíž jasné, klidné čelo jest ovinuto a zastíněno zádumčivým věncem cypřišovým ...

— 330 — Tak stála bez hnuti skoro po deset minut. """ Náhle se rozhodla — vykročila a chvatně se ubírala touže cestou, kterouž byl přišel v noci muž.

Octnuvši 89 na návsi zaměřila k Rorejsové krčmo, by opatřila, čeho bylo k snídani, obědu a večeři potřebí — na úvěr. Dostalo se jí všeho, čeho si -přála.

Nebylo toho mnoho, malý jen balíček, ale stačilo na tři, snad i čtyry dny.

Přes to opustila krčmu s okem nikoli jasným a radostným, nýbrž zvlhlým." Bylaf se dověděla o nebezpečné nemoci Rorejsovy ženy.

Znala ji jako ženu dqbré.ho srdce, vzorně přičinlivou, starostlivou, která nikdy nikomu ničeho neodepřela a začastó — aby muž nevěděl, vypomohla. ...

Leč sotva paní Božena přešla navěs, pozapomenula i na Rorejsovu ženu a chvátajíc k domovu zabývala se v duchu jen osudem svým vlastním.

Dřivé však nežli přešla lávku přes potok vedoucí, dohonil ji úprkem uhánějící klučina ze statku představe« nebo.

»Pan představený vzkazuje,« vyřizoval hoch, »aby k němu přišel pán hned a hned.« »Vyřídím, hošíku,« odpověděla paní Božena vlídně.

Napadlo ji sice, že byl muž s představeným ještě po půl noci v krčmě a že obyčejně krátce před polednem a to jen dvakrát neb i jednou týdně do kanceláře představeného se dostavoval, ale nepodivila se přece.

Úřady, byf sebemenší, vyžadují někdy také obsluhy mimořádné.

Hoch vyslechnuv odpověď, obrátil se k odchodu — 331 — Teprve nyní připomenula si paní Božena, že opomenula pronésti obvyklou frási zdvořilosti, v jejích a jejího muže poměrech tím důležitější, poněvadž, každé odchýlení se od obvyklosti mohlo7 snadno míti nepříjemnosti v zápětí. .

Zvolala tudíž za hochem : »Prosím, hošíku, vyřiď, že vzkazujeme uctivé poručení.« .

Hoch otočiv se, zadíval se na paní Boženu s vý• raženi, jako by slov, jež právě .slyšel, zcela nechápal nebo •se bál, že jich zapomene.

»Myslím,« vyložila paní Božena, »abys vyřídil, že srdečné pozdravuj u .. .« .'•.'.

»Ah tak!« uklouzlo tihle kloučkovi, načež se obrátil a uhánél na zpět. ,•.-.-• .

I paní Božena šla svou cestou krokep dosM kvapným.

Na prahu chaty zula .opět střevíce, vzala je do ruky a vklouzla tiše do světničky. . .:•.'', Muž ještě spal. : .• " Připlížila se k loži, chvíli se naň dívala; po, té zavrtěla hlavou. . , »Ne, ne, neprobudím ho!« pomyslila si. »Pro půl hodinky asi nebude tak zle.« . • .

Odplíživši se od lože, odložila šátek i zuté. botky a chodíc jen v punčochách počala konati přípravy k uvaření snídaně. .

Počínala si při tom co možná nejopatrněji, by muže neprobudila ; ale byla přece dosti brzo hotova : Na ohništi splanul malý ohníček, k němuž přistaveny dva hrníčky.

Pani Božena byla zase na rozpacích, co počíti. Šití nemohla a neměla také co — uklízeti nebylo třeba, nebylof čeho — — — — 332 —» Přecházela tudíž tiše po jizbě, přihlížela k ohni; brzo usedla, brzo zase vstala a opět přecházela .. .

Pftlhodinná asi doba, kterou chtěla spícímu muži ježte popřáti, byla již dávno minula. Snídané: bramborová polévka s houbami — byla již uvařena; paní Božena však doposud váhala muže probuditi.

»Škoda, že jej musím probuditi, nebo že se vůbec probudí,« pomyslila si několikrát. »Nejlíp by pro něj i pro mne bylo, kdybychom mohli všechno, vfieehno.

zaspat« ...

A MS« přecházela, usedla a zase vstala — jako dříve...

Sluneční jas byl se již seäoural do poloviny skalní úilabiny.

Slunce stálo již dosti vysoko nad skalnatým úbočím proti chatě a vrhalo oběma okénky do světničky dvě dlouhé zlaté prouhy.

Chladné, ba mrazivé ovzduší, jež bylo časně z rána činilo nuzáckou světničku tak nevlídnou a smutnou, ustoupilo povzbuzujícímu, skoro možno říci příjemně rozhřívá« jicimu jasu.

Dobořívající ohníček na ohništi, žhavé, občas poprskávající a zároveň se rozpadávající uhlíčko — z venku zaznívající zpěv ptáka — — vše to a mnohé jiné změnilo fysiognomii světničky tak úplně, že zdála se býti útulno«, ba skoro vábnou.

I vyraz tváře paní Boženy byl se nápadně změnil.

Tvař její byla sice opravdová a vážná; ale jevila nyní spise tichou resignaci než-li němý hluboký žal.

Chůzi a šukáním při vaření byla se ji i l íčka rozpálila a rtlky skoro rozžhavily; ba i v krásných azurových očích kmitalo cosi jako jiskřinky naděje.

333 Přecházela — někdy zamyšlené, jindy snivé . . .

Nékdy pohledla i k mužovu loži, ale vždy zavrtéla hlavou, jakoby chtéla říci, že ho jeaté -v- nezbudí...

Náhle zabloudilo oko její k okénkům, kam se nebyla doposud ani podívala.

Vyhlídka nebyla daleká — ani dvacet kroků ku skalní stráni, podle které plynul tiše potok, v místech téch široký a mělký.

Paní Božena vyhlédla jedním oknem až k potoka.

Po té poodstoupila a vyhlédla ven i druhým okénkem; ale zůstala zaražena státi.

S okénka šlehl jí do očí bily blestißek, jako když se paprsky slunce odrazí od malého, zataženého žrcádka, ležícího v fcáokní.

Váhavě přistoupila blíže k okénku a spatřila v jednom rohu, těsně za sklem ležeti stříbrný zlatník, jejž tam byl nökdo malou skulinkou skrze papír, kterým byla část rozbitého skla zalepena, z venku podstrčil.

Pro pani Boženu nebyla nejmenší pochybnosti, Že tak učinil představený, když se v noci plížil podU chaty a ona již spala, vlastně v polodříawtě upíral» zrak k hambalkám. ' t Stud, lítost a hněv zaviřily skoro v nerozdílném!

okamžiku její duší a vehnaly jí véechnu krev do tváře.

A přece vstáhla skoro lakotnö ruku po penizi a zadívala se naň upřeně jako na nejvzácnější skvost.

Náhlé přeletí tvář její trpce bolestný úsroév.

»A za tuto cenu chtěl by's mne zakoupiti? . «•« uklouzlo šeptmo jejím rtům.

V bezprostředně následujícím okamžiku však »e ji začala ruka, v které držela peníz, chvéti. Skoro zbru— 334 — natnělá tvář se zachmuřila — z očí šlehly dva blesky náhlého rozjitřeni.

Jediný prudký, vášnivý pohyb ruky — á peníz letěl kamsi do kouta, kde naraziv o nějakou plechovou nádobu nebo jiný kovový předmět, vydal tak pronikavé řinkavý zvuk, že se spící muž probudil.

>Co toVt zvolal s mírným udivením, vztyčuje se na loži a rozhlížeje se kolem.

Paní Božena pro vnitřní pohnutí nemohla hned od-, pověděti.

Mávla jen rukou směrem, kterýmž byla peníz zahodila.

Muž shlédnuv ženu v tak mimořádném rozčíleni, seskočil s postele a přiblíživ se optal se skoro úzkostlivě: «Pro bůh, co se stalo?« >Nic, nic — upokoj se!« odpověděla chvějícím se a přece* konejšivým hlasem a tvář její přelétl trpce bolestný úsměv.

Muž na ta slova ovinul ruku její kolem jejího tílka a vtiskl ji lehýnké políbení.

Teprve po delší chvíli opanovala se žena tou měrou, že mohla souvisle po vědí ti, co jí bylo rozčililo. • Muž se jen usmál, jako se usmíváme, když nám někdo vypravuje o malomocném člověku, který se odvažuje něčeho, a čeho není.

»Upokoj se, duše milá l« bylo vše, co pronesl.

Na to přivinul ženu jeátě jednou, ale prudce k ňadrům a polibil ji vášnivé — — — Co bezprostředně následovalo, možno dopověděti několika slovy.

Pani Božena zvěstovala, kde byla a co představený vzkázal.

— 335 — Muž se nepodivil ani zprávě první, tím méně druhé.

»Půjdeme tedy za svou povinností!« připomenul lhostejně.

Na to popošel do kouta, kam byla žena zahodila zlafák, našel a zvednuv jej, chvíli se naň upřené díval, »Vrátit není možno a zahodit bylo by přece jen škoda,« zamručel polohlasité vraceje se k ženě a podávaje , jí peníz dodal: »Schovej, milá duše! Zejtra nebo pozejtří přijde nám najisto vhod.« Žena vzala peníz a uschovala. .

Muž počal se rychle oblékati.

I Boženka obula střevíce a po několika minutách zasedli oba k snídani.

Sotva však pojedl Vorovka několik lžic, přiběhl klučina od představeného se vzkazem, že představený »prosí«, aby přišel pari Vorovka hned, poněvadž je nad míru pilno.

Vorovka, jenž neměl ani potuchy, co by mohlo tak kvapiti, rychle dojedl a rozloučiv se s žínkou, šel kvapným krokem k představenému.

Zastal jej v obecni kanceláři, v prostém pokojíku, sloužícím zároveň za skladiště různého haraburdí — a pěnovkou mezi zuby a netrpělivě po jizbě přecházejícího.

Odporná tvář Mihulkova měla právě výraz skoro až hněvivý. Přes to přivítal Vorovku dosti vlídné, to jest, snaže se utlumiti hněv, že jej nechal placený písař tak dlouho čekati.

»Nu, dnes bych se na vás přece jen měl tentononc — skoro rozhněvat,« vítal Vorovku pocvrkávaje skrze zoby. »Nikdá vás člověk nevolá — nechá vás dělat, co «ám chcete. A když však člověk jednou začas — — ehlc -- 336 — Vorovka ae omluvil, že nemel ani potuchy, že by neznámá mu záležitost mohla tak kvapit — jinak že »by se snad byl pan představený o ní zmínil již v noci.

»Eb — to je to, kdyby — kdyby človok moh' na všechno pamatovat!« ušklíbnul se Mihulka přecházející hřtnotné po jizbé, bafaje a odplivuji) skrze zuby.

»Pospíšíme si tedy,« mini Vorovka sedaje po bliž okna, kterýmž bylo viděti na náves, k velkému, pokaňkanému stolu z měkkého dřeva a počal si upravovati před sebe náčiní ku psaní.

Na stole nebylo než-li nakolik hromádek úřadních spisu a dvé velké a umolousané knihy — patrné celá představenská registratura.

Představený přechází po jizbé vždy hřmotnéji a prudčeji.

Tvář jeho jeví zvláštní směsici nerozhodnosti a přece mocného nutkáni něco říci, pro co nemá buď slov, neb o čem není jeáté rozhodnut, raůže-li o tom aačít mluvit čili nic.

Vorovka upraviv ai, čeho byla třeba, zadíval se klidné a přece 0 mírnou dychtivostí na představeného, který* teprve po chvíli se zastavil a drsným tonem velel; »Pištěl« Vorovka namočil a nasadil péro ku psaní.

Představený však začal poznovu po jizbo přecházeti, bafaje za dva a odplivuje cvrkavé za tři.

Pro Vorovku nebylo žádné pochybnosti, že jde skutečné o nějakou záležitost, která představeného rozjitřila, nebo má aspoň poměrné vetší důležitost nežli obvykli záležitosti úřadni.

Čekal tudíž s mírným napjetím; ale marně.

— 33? — Představený přecházel, jakoby nebyl jeaSté^ani Vorovku vyzval, aby zasedl ku stolu. L/ »Co mám, prosím, psáti, pane představený?« optal 4e posléze Vorovka úslužné.

»Co ?« zavrčel Mihulka, zastaviv se. Z očí šleh mu podivný blesk, když po krátké pomlčce drsně ,vef|,11 111 '.-'''•«. -třv * * t, f řii telsky dodal: ,,,,..-. ^vř.

»Napište hejtmanství oznámení — ale ostré — té víte, hodné ostré — že se tu potuluje podezřelý člověk, — aby žandarmerie — —c /rt'KVl* -<íi5> Ji Nedořeld, jako míval ve zvyku a obrátiv se, počal opět přecházeti.

Vorovkovi nebylo sice jasno, o jakém podezřelém člověku má hejtmanství podati zpráva ; ale znaje představeného, jenž málo kdy pověděl něco v úplné souvislosti, nýbrž vždy trhaně, nasadil namočené péro a začal psáti.

Sotva však péro několikrát zaskřiplo, zastavil se představený poznovu a jaksi rozhodněji po vrčí val: »A vypište, jak ten chlap vypadá od hlavy k patě ...

Ale dobře, aby ho četnik, když ho potká, poznal — rozumíte ? Napište, jaký má kabát, vestu, kalhoty — klobouk — já sám jsem si toho nevšimnul ... A řekněte také, jak se jmenuje . . . Krátce a dobře : vypište všechno, co a jak — — Vždyť víte — eh!« Vorovka naslouchal sice jako vždy jindy pozorné, aby postihl, co představený míní; ale když »hlava obce< umlkla, nevěděl přece ještě, ani koho představený mini.

Však dříve, . nežli své míněni projevil, vyhrklo z představeného drkotavě: Áadil míro. 22 — 338 — >T se ví, že musíte říct, že ten chlap prodává zakázané losy.« »Horyna ! ?« zvolal udiven Vorovka, v jehož h'ave teprve nyní se rozbřesklo a jenž si zároveň připomenul, jak vřele byl se Rorejs zmínil o svém někdejším spolužáku, nežli se Horyna vrátil z podvečerní vycházky po vsi.

»To přece není možné, pane představený,« ozval se Vorovka po chvíli přesvědčujícím tonem. >Vždyť pak tento Horyna zdá se býti zcela neúhonný, poctivý cestující, kterého sám Rorejs — —« »Eh, láry fáry!« rozkřiknul se Mihulka, odplivnuv si. »Poctivý — ? To tak ! Darebák je — ničema . . .

A vy se chcete takových chlapů snad ješté ujímat ?

Co? He?lc Vorovka, pokrčiv rameny, připomenul si poznovu svědectví hostinského Rorejse, kterýž byl jemu samému tak často dobrodiní prokázal.

»Lituji, pane představený,« ozval se po několika vteřinách, »že náhledu vašeho tentokráte nesdílím. Já aspoň na tomto Horynovi neshledal pranic podezřelého — a proto myslím, že bychom takovým oznámením hejtmanství i četnictvo jen obtěžovali.« Tvář představeného zrudla hněvem, jejž v něm budil neočekávaný odpor se strany placeného písaře.

»Obtěžovat—obtěžovati« zavrčel úšklebné. »Koho pak obtěžovat ? Hejtmanství a žandáři jsou tu od toho, aby takové chlapy pochytali a dali jim co proto ... Co tedy — jaké obtěžování? My — občanstvo 'na žandáry platíme — my je živíme — i ty pány u hejtmanství ...

At tedy svou povinnost — — A proto — pište l« — 339 Poslední slova pronesl s tak drsným a velitelským důrazem, Že nezdálo se, aby se dal jakoukoli námitkou obměkčiti. Přes to uznal Vorovka za dobré pokusiti se o to ještě jednou.

Však dříve než-li promluvil, ozval se představený vrčivě poznovu: »A jakmile budete hotov — jak to vypíšete a já podpisu, pošlete pro Floriana Helebranda, aby to hned odnesl — rozumíte ?« »Rozumím, pane představený,« přikývnul Vorovka; ale ihned odvážil se pronésti námitku, řka: »Dovolte však, pane představený! Ví o tom —• schválila to paní Brigitta?« »Á co je Brigitte do toho? Cä?« zahřměl popuzen Mihulka. »Brigitta neví nic. A kdyby věděla — kdyby byla i proti tomu — já, já jsem pánem — já jsem představeným .... A dost! Teď pište — he?« Vše, co byl Vorovka právě slyšel, bylo tak podivné, neobvyklé, ba neslýchané, že nemohl se vynadiviti.

Duší obecního úřadu byla paní Brigitta. Bez jejího vědomí a svolení nedělo se pranic v hospodářství, tím méně v úřadě. Každou úřední listinu, která došla, každou zprávu, která se odesýlala — vše dříve paní Brigitta čtla a schvalovala . . .

A nyní z čistá jasná má se něco státi bez jejího vědomí a třeba i proti její vůli?

Nepsat, co představený velí — odmítnout, vzepřít se — nebylo radno, vlastně nebylo vůbec možno . . .

Vyhověti rozkazu znamenalo odboj proti pani Brigitte a mohlo míti pro Vorovku tytéž následky jako vzepřeni se rozkazu bez odkladu.

. . /22* — 340 — vor-líi »Yyhovm« tedy oběma stranám ! c pomyslil si. »Napišme ! Ala dřív«, než-li bude odesláno, uvědomíme o tom paní Brigittu !

- Voróvka zafial psáti koncept* Bafající a crkavé odplivující představeny přecházel netrpělivě po jizbě.

Asi ve Čtvrt hodině byl koncept hotov.

.»Téct mi ten krám přečtěte!« volal představený, usednuv na stolici naproti Vorovkovi.

Vorovka uposlechl.

Četi pomalu — slovo za slovem — <• jasné a zřetelně.

Představený nepokojně přikyvoval.

Vše bylo po jeho přání, vlastně jasněji, jadrněji a rozhodněji pověděno, než-li by byl sám mohl pověděti.

»Dobře jste to skomponýroval,« přikývnul představený, když Vorovka dočetl. »Teď z toho udělejte lejstro, já ten krám podpisu a potom — hajdy s tím na hejtmanství l « Vorovka upravil si před sebe nový arch »úfadně« přeloženého papíru a začal opisovati.

Představený vstav, začal poznovu po »kanceláři« přecházeti.

V duši jeho, jak se zdálo, vše kypělo. Odplivoval vždy crkavěji, přecházel vždy hlučnéji, občas i něco zamumlal.

Opisující Vorovka zaslechl sice jen několik nesouvislých slov ; ale vyrozuměl, že zanáší se představený novým nějakým plánem.

— 341 — Naslouchal tedy pozorněji a vyrozuměl aspoň tolik, že odporem svým zbudil nedůvěru představeného, kterýž nejspíše chce opsanou a jim podepsanou a snad i vlastnoručně nebo před jeho očima zapečetěnou úřadní listinu doručiti poslovi sám —- aby byl úplně zabezpečen, že bude hejtmanství dodána.

Co počíti pro tento případ?

Nezbývalo, než-li se odvážiti lsti.

V okamžicích, když se představený obrátil k Vorovkovi zády, připravil si píšící pod podložku starší, již k odeslání připravenou úřední listinu —• a dokončil opis.

»Tak! Téct mi ten krám ještě jednou přečtěte lc kázal představený.

Vorovka uposlechl.

Opis souhlasil doslovně s konceptem.

Mihulka byl spokojen.

Namáhavě přičmárnul svůj neohrabaný podpis a velel: »Ted1 to složte — dejte to do kopertu — zápečefte a napište adres!« Pro Vorovku nadešel rozhodný okamžik.

Představený stál těsně u stolu. Podstrčiti připravenou listinu nebylo možno.

Snad ještě nikdy neskládal Vorovka úřední listinu nějakou tak loudavě a nemotorně jako tentokrát.

Od stolu se nehýbající představený díval se mu upřeně do rukou.

Listina složena. Vorovka vtáhl pomalu ruku po balíčku obálek — v tom šlehl mozkem jeho spásný nápad . - .

Vytáhl a položil jednu obálku před sebe a chtěl zase balíček uložiti; ale upustil jej, jako by mu byl náhodou z ruky vypadnul.

— 849 — Obálky se rozlítly po podlaze.

»Nemotoro!« zavrčel hněvivé představený a pozapomenuv v prudoím návalu rozhorlenosti na svou ú radní důstojnost, shýbnul se pro dvö, tři obálky dříve, ne2-li písař, poctěný nehrubé voleným, vlastně urážlivým epithetem.

Vorovka momentu toho ruče využitkoval. Vyměnil nepozorovaně obě listiny, načež se shýbnul sám a omlouvaje se, sesbíral obálky a hodil je na stůl.

Představený sám vzal složenou listinu, všoupnul ji do obálky, položil vše před Vorovku a díval se, jak písař pečetil a později adressu psal.

»Tak!« přikývnul, když bylo vše hotovo. »Ted1 mi ten krám dejte! Sám to donesu Helebrandovi, aby s tím perendil k hejtmanství.« Vorovka se tedy ve svém předpokládání neklamal.

Podal tudíž obálku s podstrčenou listinou představenému s výrazem zřejmého uspokojení.

»To jste ted rád, že budete mít celý den pré — co V« zahučel představený neporozuměv bezděčné némohře Vorovkovy tváře. »Teď tedy můžete zas jít po svých!« »Okamžitě, pane představený«, odtušil Vorovka.

»Jen ještě seberu a uložím obálky.« Představený popošel několik kroků ku dveřím.

Vorovka mezi uklízením poodhrnul podložku, zastrčil psanou listinu do kapsy a dříve než-li vzal představený za kliku, byl i on připraven k odchodu.

»Pojďte!c ozval se představený, jenž »anarchistu« nikdy nenechával v kanceláři o samotě.

Vorovka šel.

»Brigitte o tom ani mukl« zavrčel představený před statkem.

— 843 — »Spolehnete se, pane představený«, odpovřděl kvapné Vorovka.

Po té ili obvili micky vedle tebe až na náves, kde se rozešli.

Vorovka zaměřil nazpět k domovu. Představený ubíral se k chatě Floriana Helebranda, kterýž byl — jak vime, — již časně z rána opustil osadu, by přivedl nemocné ženě Rorejsově lékaře.

Představený se to dověděl dříve, nežli došel k Helebrandové chatě.

Nezbylo mu, než-li se poohlédnouti po jiném, spolehlivém poslovi.

Učinil tak po delším přemítáni, svěřiv — po svém mínění nad jiné důležitou listinu — ševci, vlastně přištipkáři Strnadovi, jenž obýval první brlohovitou chatu za můstkem přes potok.

Zpropitného dal dvakrát tolik, co obyčejné: čtyřicet krejcarů za cestu, ku které tam i zpět i nejlepší pěšák potřeboval několik hodin.

Ubohý příštipkář přijal odměnu s jásotem. Zbavili se mrzuté práce při verpánku a vydělal více než-li prací nejvýnosnější. Mimo to se pokládal poctěným důvěrou představeného, jenž mu svěřil úkol, který se hned tak ledakomu nesvěřuje.

V několika minutách byl připraven a co možná nejrychlejším krokem vydal se tímže směrem na cestu, jako z rána Florian Helebrand.

Představený vrátil se do statku a prolelkoval, jak obyčejné nejen dopoledne, nýbrž i odpoledne, aniž by byl ženy své jen shlédl.

— 344 — IV.

Dopoledne i odpoledne minulo v o.sadě obvyklým spůsobem. .'""'.

Loudavá práce — která jen tu a tam, hlavně ve statcích představeného, kmotra Votýpky a souseda Lo-^ pícka, kde pracovaly také najaté síly, konána rychlejším tempem, — nemela v děsiti, ba v dvanácti hodinách v ohledu národohospodářském žádné značné ceny.

Konánaf, jako v prvních dnech podzimních na venkově z pravidla se děje, spíše pro každodenní domácí potřebu nežli pro užitek vůbec.

Votýpka i Lopiček strávili den podobně jako představený, toliko s tím rozdílem, že jej prolelkovali »užitečněji«, dohlížejíce tu a tam ku práci čeledi a najatých pomocníků, kteří by byli práci s touže asi správností vykonali i bez vrchního dozoru.

I v chatě Vorovkových, kde byli »na úvěr« na dva, na tři dny zabezpečeni životem, nesběhlo se prodlením dne pranic zvláštního.

Bylot tam jako v dny, kdy Vorovka nevycházel ~— kdy oba manželé mučeni démonem dlouhé chvíle, marné se snažili jeden před druhým skrýti nejprosaičtějši pozorování . . .

Mimořádný den měli, jak víme, jen Pitrdlovi, ovšem jen v jistém vzhlede; pak rodina Hořejšová a jak se právem lze domysliti — paní Brigitta.

Stav Rorejsovy ženy zdál se býti zkušené staré Byšické od hodiny k hodině povážlivější.

K poledni nabyla Byšická úplného přesvědčeni, že zde žádný lékař světa nepomůže, že jest ubohá žena ztracepa.

— 345 — Přirozenost, že příjezd lékařův očekáván s horečnou úzkostlivostí.

Nicméně hodina míjela po hodině — lékaf nepřijížděl a po poslu ani památky.

Stará Byšická obsluhovala nemocnou s příkladnou, ba směle možno říci obětavou pečlivosti. Těšila ji, jak vůbec mohla a dodávala i odvahy.

Útěcha prosté a přece rozumné ženy působila na trpící aspoň tak dalece, že posléze i v okamžicích, kdy po mrákotnych polosnech horečnosti dostavovalo se na chvíli ještě úplné vědomí, oddávala se v osud svůj s resignaeí mučennice.

Toliko před polednem »odskočila si« stará Byšická na chvíli do své chaty, by svému Erazímkovi pověděla »co a jak.« Vrátivši se v půl hodině, více nemocné neopustila.

I plavovlasá Purčí s pomněnkovýma očima byla neustále kolem matky neb aspoň na blízku a ještě nikdy nezpomínala na Floriánka tak často a neočekávala ho s tak horečnou nedočkavostí jako tentokráte.

Jen hostinský Rorejs neměl pokdy, věnovati vešken čas svůj ženě své.

Lidem, od kterýchž byl živ, praničeho po tom nebylo, co jej stihlo. Přicházelif, jako kdy jindy, by se dali obsloužiti — leda že ten onen, jenž si zaskočil i mezi dnem na chvíli do krémy, z pouhého pudu dříve odešel, nežli by se bylo stalo iindy.

Hostů a pijáků ovšem se ve dne nedostavovalo z pravidla ani pět; za to bylo nepoměrné více oněch, kteří přišli koupit tu neb onu maličkost, jakých v jiných osadách v hospodách a krčmách neprodávají: tu pro za dva krejcary chleba, za krejcar soli, pro ždibeček sádla, — 846 —• mátla — ba i skobičku chtěl kdosi koupit; ale nedošla ji prostě proto, že ji Rorejs v »starém železe« nemohl najit. — Konečně k páté hodině přichvátal Florian Hele.

brand skoro bez dechu a zvěstoval, že nestihl lékaře doma, že čekal a když se nemohl dočkati, že pověděl v bytě lékařové, kam má lékař přijeti, a vrátil se, by aspoň pověděl, jak pořídil.

Netrvalo však ani čtvrt hodiny a podle Pitrdlovy chaty kmitnula úprkem ujíždějící lehká bryöka. Za nedlouho sjížděla pomalu po klikaté a neschůdné cestě do úvalu a zastavila před Rorejsovou krčmou — lékař byl přijel.

Byl to muž skoro již sedmdesátiletý; ale posud ještě statný: prostředni postavy, širokých plecí, mocně vyklenutého hrudníku.

Výrazná, poněkud osmahlá, obrejlená tvář byla zarostlá dlouhým zažloutlým plnovousem, což dodávalo celé postavě, zvláště když obnažila zpola lysou, přikadeřovatělymi šedinami ovroubenou hlavu, vzezření skoro velebného.

Bylté to jeden z oněch vzácných mužů přísné védy, jejž byl osud zavál daleko od střediska duševní činnosti a jež právem možno nazvati dobrodinci celého okrsku jejich působnosti, v němž trávívají začasté skoro bezradostný život, věnovaný jen konáni své humánní povinnosti.

Muž ten byl již dávno, skoro před půl stoletím uzavřel účty svého života vzhledem k sobě samému. Žil jen své vědě, zkoumaje a bádaje v prázdných chvílích experimentelně, a byl vždycky ochotně k službám každému, kdo ti pomoci jeho přál.

— 847 — Neúhonná a skoro záviděníhodná povést jeho jako přísného vědátora, vzorné pečlivého léčitele a zároveň i lidumila v nejäiräim slova toho smyslu ovšem nepřesahovala hranic okrsku jeho působnosti.

Nicméně muž jeho povahy, temperamentu a snah uspokojoval se vědomim, že konal po celý svůj život svou povinnost. Vše ostatní bylo mu pouhým klamem a marném, jimiž si bláhovci a pošetilci oslazují dny i noci pustého svého života.

Do pohorského zákoutí, do něhož byl právě přibyl, přijiždíval zajímavý tento muž zřídka kdy a vždy jen k loži — umírajících.

Lehké, pomíjející choroby, které mijívají individuelním xpružením životní síly bez léků a jakéhokoli přispění, »hojívala« stará Byšieká neškodnými svými letkvary, sloužícími na nejvýše k úlevě nepříjemného stavu chorobu provázejícího.

Po celou dlouhou, skoro čtyřicetiletou dobu své lékařské praxe nebyl dr. Doubravský nikdy povolán nežli k chorobám akutním, vlastně již smrtelným. A přece po celou tu dobu ani jednou nezjistil, že by byla stará Byšieká jednala v jakémkoli spůsobě — nesprávně.

Znal ji tudíž jako ženu rozvážlivou, zkušenou a ve všem spolehlivou. Zajímal Se také, jak .přirozeno, nejen o její neškodné a zároveň i více méně neprospěšné uměníčko, nýbrž i o její osudy.

Není tudíž divu, že byla i stará Byšieká první před krčmou, když povoz dra. Doubravského zastavil a že se oba pozdravili srdečně, jako staří, dobři známí, kteří si rozumějí.

»Jak je, paní Háto ?« optal se lékař slézaje a vozu a podávaje staré ženě důvěrně ruku.

— 348 — .

»Ah, zle, zle, milostpane,« zašeptala stísněným hlasem, jako by se bála, by slov jejich nikdo neslyšel, a šourala se pak za lékařem do komůrky k nemocné.

Lékař vstoupil vážně á přece s výrazem vlídnosti a přívětivosti. Přisedl k loži nemocné, pronesl několik útěšných slov a vzal ji za ruku.

Zatím co takto nepozorované zkoumal tepnu, vyptával se zdánlivě bezúčelně na to a ono, až zvěděl o povšechném stavu nemocné z vlastních jejích úst vše, co dovedla pověděti.

Již výraz tváře, zejména oka věstil nebezpečí svrchované. Nepravidelný, brzo matný a hned zase zrychlený puls — v celku 120 úderů v minutě a teploměrem zjištěná teplota 42 stupňů celsiových nebezpečí dotvrdily.

Poklepem a posluchem rozpoznán akutní zánět obou křídel plic.

Závěrečná diagnosa, kterou lékař v duchu na základě zjištěného stavu učinil, zněla: V několika hodinách dostaví se agónie.

V tváři lékařově ani sval se nezachvěl.

Léků nepředepsal, nýbrž — jak v krajině, v které není lékáren na blízku, jin%k býti nemůže — sám léky připravil a dal jen Byšické návod, jak jich má býti užito.

Potěšiv pak ubohou ženu, jak vůbec může těšiti muž, jenž byl již tisíce lidí viděl na vlastní oči k smrti pracovati, aniž jim mohl pomoci — opustil truchlivou komůrku, nad kterouž anděl smrti skláněl již své zádumčivé peruti . . .

Stará Byšická šourala se za ním až před krčmu.

— 349 — Lékař vstoupil do vozu a teprve nyní všimnul si staré ženy, stojící opodál s výrazem starostlivosti v tváři.

»A kdeže zůstáváte vy, paní Háto ?« optal se lékař, patrné jen z té příčiny, by vůbec něco pronesl.

»Posavad tamhlenc, milostpane U odpověděla a ukázala směrem ku své chatě.

Lékař pohlédl na stráň.

»Aj — to vás tedy budeme moci dnea nebo zejtra navštívit,« připomenul. »Jedu právě také do myslivny a musím podle vás.« »Ale já, prosím, milostpane, nebudu dnes snad ani doma,« připomenula Byšická, nevědouc rozpaky skoro co odpovědít a přistupujíc blíže.

>A já snad zase ani dnes nepojedu ještě nazpět a možná že se stočím k domovu jinudy,« děl lékař; »ale pojedu-li podle vaší chaty, zastavím se na jisto. Vždyť se přece také jednou musím podívat na vašeho synka, o němž jste mi nejen vy, ale i jiní tolik chvalnébo již napovídali.« Vráskovitá tvář staré Háty studem i radostí rudla.

Rozpaky její byly tak velké, že chtěla i ruku, již jí lékař z vozu podal, políbiti, ačkoli z mnoholeté zkušenosti věděla, že doktor Doubravský nikdy k tomu nesvolí.

Nesvolil ani tentokráte, nýbrž vymknuv opatrně ruku svou z ruky Byšické, dal kočímu rozkaz, by jel.

Kočí praskl do koní a jel udaným směrem po neschudné, klikaté vozové cestě vzhůru.

Stará Byšická, nevědouc skoro ani, co se s ní děje, zůstala před krčmou a dívala se upřené za odjíždějícím povozem.

Slib lékařův, že zavítá pod chudobný její krov návštevou, naplnil ji nejblažií předtuchou.

— 350 — Nepřálaf si, jak přirozeno, návštěvy té pro sebe, nýbrž pro Erazímka".

Napadlot- jí, že tento dobrý, předobrý lékař, kterýž byl chudým lidem v okolí tolik dobrodiní prokázal, mohl by se, kdyby čiperného jejího Erazímka poznal — nad ním smilovati, jako se zápotocký pan farář smiloval před mnoha a mnoha lety nad Klimentem Vovovkou — — A staré oči její zvlhly radostí, že vzdalující se povoz skoro ani rozeznati nemohla.

Po chvíli však, když se povoz blížil k chatě, viděla již' zase dosti dob.'e — rozeznala aspoň lékaře v povoze.

I napadlo ji, že snad se zastaví v chatě hned . . .

I upírala k vozu zrak neodvratné.

Ale povoz před chatou nezastavil. Jel podle ní a po několika vteřinách viděla jej Byšická již nad chatou poklusem dále ujížděti.

~ Z póla zklamaná a z póla roztruchlená vrátila se k smrti.pracující ženě Rorejsové — — — ,, V.

Zatím, co dalo se vypravované v komůrce nemocné a před krčmou, seděl Florian Helebrand v hostinské mistr nosti sám a sám za stolem >plebejcůvt na témxe místě, jako minulého večera Purčí byla mu z rozkazu otcova přinesla nějaký zbytek od oběda, by se posilnil, a zároveň i džbánek piva, by svlažil vyprahlé hrdlo. Když přijel lékař, zůstavila jej o samotě.

Poodpočinuv si, zabýval se mladý muž v duchu myšlénkou, která byla duší jeho Slehla y noci na hřbitove.

v — 351 — Na cestě pro lékaře a zpět byl se sice pevné ustanovil, že ji bez otálení provede, jakmile se vrátí, ba vé*dél již také, jak strýce osloviti. Bylté si slova ta na cestě nesčetněkrát opakoval.

Nicméně když zasedl v krčmě a povyhlédnuv oknem, kterýmž bylo viděti ku statku strýcovu, sklesla mu mysl — stud hlásil se ku svému právu.

Kdyby bývalo možno provésti myšlénku tu v noci, bezprostředně po té, když mu byla šlehla mozkem, není nižádné pochybnosti, že by se byl ani okamžik nerozpakoval, že by byl strýce odprosil slovy nehrubé volenými, ale upřímnými, vřelými, po případě s veškerou ponížeností pokání činícího prosebníka.

Možná, že by tak byl učinil se slzami v očích, že by byl mluvil rozechvěným hlasem, ba že by snad byl i kjekl na kolena a sepjal ruce ...

Ale nyní — při chladné rozvaze — za jasného dne — po zralém uvážení všech možných následků, tudíž i drsného, ponižujícího a pokořujícího odmítnutí -— zdálo se mu, že přece jen není možno předstoupiti před strýce — bez zahanbení, af již by omluvu neb odprošení přijal spůsobem jakýmkoli, třeba sebe přátelštějším.

A přece byl přesvědčen, že odprositi musí, byť i se měl pokořiti třeba spůsobem zahanbujícím, poněvadž to byla jediná cesta pokusiti se stůj co stůj o smír, od kteréhož — kdyby ho dosáhl — pro svou budoucnost přímo spásu očekával.

Není tudíž divu, že neačetněkráte se rozhodnul vydati se na trudnou cestu několika jen kroků a přece — zůstal seděti; že nesčetněkráte vstal, ale zase — usedl, ba mnohdy na stolici skoro sklesl; že nesčetnékráte nejen — 352 — vstal, nýbrž i popošel ku dveřím, ale zase — se vrátil a opět nerozhodně usednul.

Slunce bylo se již hluboce sklonilo k západu.

Nad údolem klenula se jasnomodrá, jen tu a tam šedavým mráčkem prorvaná obloha.

Vše zdálo se dýchati klidem a mírem, skoro možno říci uspokojením, za jakéhož odmítnutí nějaké není vůbec ani možným.

Statek strýce Votýpky, právě tak jako hospodářství Lopíčkovo pod kolmými buližníkovými stěnami skalními nalézaly se — právě tak jako z části i velké hospodářství představeného — v plném jasu slunce, kdežto protější stráň údolu byla úplně ve stínu, jenž rozkládal se již až za potok.

Náhle se mladý muž prudce zvedl, dopil pivo ze sklenice do kapky a vyšel před krčmu.

Náves byla úplně prázdna; nikde nebylo živého tvora k spatření.

Mladík zaměřil k statku Votýpkově.

Krok jeho byl pevný; tvář jevila klidnou, sebevědomou odhodlanost Sotva však přešel podle statku Lopíokova, zrychlil nápadně krok a přešel i podle statku Vótýpkova, aniž by byl do kořán otevřenými vraty jen do dvora pohlédl.

Šel vždy rychleji, jako by si byl teprve před stát* kem připomenul, že si má popíliti, a nezastavil se až za statkem představeného.

Zde se poohlédl, jako by se chtěl přesvědčiti, nestíhá-li ho nikdo. Když pak nikde nikoho neviděl, obrátil se a ubíral se loudavě nazpět.

, Čím více váak se blížil statku strýcové, Um rychleji iel.

\ _ 353 — Není nižádné pochybnosti, že by byl i tentokráte přešel podle statku, aniž by byl do dvora nahlédl, kdyby mu to nebyla zmařila náhoda.

* V otevřených vratech Votýpkova statku objevila se statná, švarná, ale poněkud již přistárlá dívčina v krátké suknici, vůbec jen po domácku oblečena — Votýpkova dcera a Floriánkova sestřenice Ludmila, která si, jak víme, mladíka nadcházela.

Vidouc jej tak nápadně na blízku statku, kterémuž se vždy z daleka vyhýbal, nedovedla si toho jinak vysvětliti, nežli že snad ji Florian z daleka zahledl ve dvoře a přiblížil se, aby ji buď jen pozdravil nebo jí něco po*' věděl.

I popošla několik kroků s přívětivým úsměvem v snědé tváři, z které nad jiné vynikaly dvě řady krásných sněhobílých zubů, a nevědouc, jak zahájiti řeč, oslovila mladého muže obyčejnou frási : »Dobrý večer, milý Florianku l Co pak nám nesete ?« Oslovený byl prostinkou otázkou tak překvapen, že se mu zdálo, jako by byla Ludmila již z jeho tváře vyčtla, čím se byl tak dlouho v duchu obíral.

»Já bych rád s tatínkem,« uklouzlo mu bezděky, při čemž i jeho tvář přeletí lehýnký úsměv, jako by měl Ludmiliné otci zvěstovati příjemnou nějakou zprávu.

»Tatínkovi? l« zadivilo se děvče; ale okamžitě si připamatovalo, že sestřenec sotva asi přichází k otci bez důležité příčiny a proto rychle dodalo : »Ah, to se tatínek podivil Jen jděte — jděte l Nebo mám tatínka zavolat ? — < »Ne, ne, Ludmilo,« zajikl se hoch; »rád bych mezi clyřma očima . . .« míra.

8$ — 351 --• tajnost nějaká !c zvolala dívka šelmovsky se usmívajíc. »Nu — jděte tedy! Jděte! Tatínek je v chléve — sám — —c Helebrand však přece váhal.

»Nu, když chcete tatínkovi něco povédít mezi čtyřma očima, milý Florianku, tedy si pospěšte, nežli někdo přijde l« vybízela dívka. »Já zatím doskočim k Lopíčkovým a snad vás tu ještě zastihnu.« Slova ta přiměla Florianka, že popošel a prošed vraty ubíral se po prázdném dvoře ku chlévu.

Šel však vždy loudavéji a jisto, že by se byl ještě z prostřed dvora vrátil, kdyby se nebyl poohlédl a spatřil u vrat Ludmilu, kterak za ním pokukuje.

Šel tedy dále. Obešel hnojnici a dospěl až k otevřeným dvířkám chléva, kde se nerozhodně zastavil.

Bylté na rozpacích, má-li vejíti nebo vyčkati, až strýc vyjde z chléva.

K uchu jeho doráželo řinčení řetězů, přešlapávání dobytka, občas zabučení nebo crkavé zachlamstnutí . . .

Kromě toho slyšel i kroky lidské, chvílemi i strýcův přitlumeny hlas, jako by mluvil sám k sobě nebo — jak mívají hospodáři ve zvyku, k dobytku.

Naslouchaje přeříkal si Florianek ještě jednou uctivá slova, kterýmiž chtěl strýce osloviti, a bylo mu, jako by čekal vlastně na dobrého nějakého kamaráda, kterému chce něco příjemného povédít.

Náhle zaslechl z chléva, že se pádné kroky blíží...

Zvuk ten vehnal mu krev do tváře.

»Kdo je tu — he?... Je tu někdo?« ozval se po chvíli strýc z chléva.

Florianek chtěl odpovědít slůvkem »já«, ale hlas mu vypověděl službu. Pronesli slůvko to jen slabým de— 35B — chem a stál jako přimrazen dívaje se upřeno dveřmi do chléva, v jehož temném pozadí, jak šému zdálo, byla se objevila postava strýcova ; leč ihned zmizela.

Mladý muž cítil, jak se mu žene krev od srdce k hlavě, jak mu pulsy začínají bušit a pot vyvstává na čele a skráních.

A přece stál, jako by chtěl sám sobě vzdorovati a napjatě naslouchal.

Po chvíli zaslechl z chléva blížící se kroky poznovu.

Dech se v něm zatajil.

V tom objevila se mezi dveřmi vysoká postava starého strýce. Markantní tvář jevila mračnou nenávist Florianek mimoděk o krok couvnul.

»Já tě přece poznal,« zamručel strýc pólo pro sebe měře synovce pohrdlivě od hlavy k patě.

Několik vteřin postáli mlčky proti sobě.

Florianek, jenž byl po prvním pohlednutí sklopil zrak — nesměle, skoro bázlivé s planoucí tváří — strýc, maje pravou ruku za zády, s výrazem mračného, ale chladného opovržení.

»Co chceš, krňouse?« optal se posléze strýc drsně.

»Přicházím,« počal nesměle Florianek, jenž byl poslední slovo strýcovo přeslechl.

»Abys mne zmlátil — he?!« vpadl úšklebně strýc.

»Na to jsme se připravili . . .« Zároveň pohnul pravou rukou, kterou držel za zády a ukázal — bejkovec.

»Ne, ne — já prosím, pane strýčku, za — odpuštění,« zajektal synovec doposud ještě se sklopeným zrakem.

Slova ta strýce překvap.la tou měrou, že neodpověděl.

23 — 358 — l »Litnju väeho, vážený pane strýčku,< počal po krátké přestávce zajikavě Florianek, »i toho — co jindy — i toho, co včera — —« Slovo >včera« strýce však popudilo.

Připomenulo! mu neslýchanou urážku, kterou mu byl synovec bez příčiny metnul v tvář.

Svraštil čelo, z očí šlehl blesk podráždění.

»Halamo l« zahřměl, a ruka s bejkovcem zamávla nad hlavou, až žíla temně zasyčela.

Florianek zvednuv zrak postřehl strýcův výhružný posuněk.

Viděl napřaženou pravici — viděl i bejkovec ; ale přece stál jako při mrazen s vytřeštěným na -strýce zrakem.

»Pakuj se, halamo!« zahřměl strýc ještě jednou »Nebo tě spráskám, jako prašivého psal« Florianek chtěl odpovědít; ale zajektal jen něco mezi zuby — a sepjal obé ruce . . .

Skoro bezděčný posuněk ten zdál se býti strýcovi úšklebkem a rozjitřil jej. Beze slova mávnul bejkovcem proti synovci a zasáhnul jej v tvář.

Florianek spíše lítostí nežli bolestí zaúpěl.

Zaúpění podráždilo.však rozjitřeného strýce ještě více.

Beze slova mávnul« bejkovcem proti synovci ještě několikrát po sobě. Dvakrát do prázdna — po třetí však jej vší silou zasáhl koncem žíly přes pravou líc.

Florianek zařičel, ba zařval bolestí . . .

Chtěl se na strýce vrhnouti; ale skoro v nerozdílném okamžiku mu napadla bezúspěšnost toho.

Couvnul — v očích leskly se mu dvě- slzy . . .

Neviděl více, co se kolem něho dělo. Slyšel jen švihavé zvuky bejkovce, kterýmž po něm strýc práskal, BBÍŽ by ho více zasáhnul.

— 807 — Po několika Vteřinách se obrátil a volným krokem odcházel.

Strýc díval se za ním, až «mizel ve vratech» Zde však Florianek zrychlil krok a po malé chvíli běžel skoro úprkem k Hořejšové krčme.

Zde zahnul na cestu k lukám a teprve po několika stech krocích, když domníval se býti beze svědků, vypukl v křečovité řičení bolesti, kterouž byl až dosud tlumil.

Běžel, vlastně letěl podle potoka řiče jako postřelený dravec . . .

Nedbal, že zahořují se. mu místy nohy do močálu, jinde že prodírá se šípkovými nebo hlohovými keříky. . .

Běžel — letěl jako fúriemi štván, až asi po půl hodině skoro bez dechu sklesl na nějakém pažitu poblíž cesty, kterouž se odtud vycházelo velkou oklikou po stráni k chatě starého Pitrdle.

Ale neležel klidně.

Svíjel se — plakal, řičel a řval bolestí.

Pravá tvář mu otékala. Krví podlitá prouha táhla se od pravého oka až po bradu a pálila, jako bys jí žhavým železem přejížděl.

Co dělo se v duši mladého muže, jenž se byl v něj.

pokornějším úmyslu kajícího hříšníka, jenž jest hotov ßiniti pokání sebe přísnější, vybral po celodenním otálení ku strýci, aby jej odprosil a byl takto zapuzen, — vzdo- \ ruje vylíčení, ba i pouhému nastínění. \ Byla to duševní bouře, ve které nejpalčivější lítost sdružena jest s nejzuřivějším hněvem, ba vztekem a nad kterýmiž vznáší se Černý, zkázonosný mrak — pomalylačnost . . .

»Odměna — pomsta«, hučelo to rozvášněnou duší bolestí se svíjejícího Helebranda . . .

— 358 —— V tu chvíli byl dobrý jinak mladík schopen všeho.

Kdyby se byl v tu chvíli strýc jeho přiblížil, nebyl by po několika minutách více mezi — živými.

Helebrand by byl vyskočil, aby se mu zahryzl, kam by se byly skřípající zuby zabořily — a byl by jej rozsápal ...

Dlouho však rozčilený mladík nepoležel. Vzchopil se a úpě a řiče běžel dále po cestě k chatě Pitrdlově, kde zabočil do lesa a běžel lesem, nevěda kam . . < VI.

Paní Brigitta Mihulková měla tentokráte, jak se snadno lze domysliti, v ohledu psychickém bez odporu den nejmimořádnější.

Snad ještě nikdy, ani když poprvé měla vstoupiti ve svatební lože, nebyl ji drsný a ohyzdný muž, jemuž byla zaprodána, tak odporným, ba hnusným jako tentokráte, když v návalu milostné šílenosti byla se odhodlala k oběti nejšlechetnější a byla — mravně odkopnuta.

Bezprostředně následující nepřičetnost vášně — nejžhavější, nejmučivější myšlénky, jež chaoticky vířily jejím mozkem, zbavily ji na delší čas smyslů.

Dýchala jako v nejvyšší míře rozvášněná bachantka ; ale chvěla se studem, lítostí, hněvem a rozjitřením . . .

Vo chvíli, když ji muž opustil, byla schopna všeho a jenom nejprudčimu affektu vášně, jenž byl [náhle všechny fysické síly ochromil, a ji, ženu tak, silnou srazil k zemi — děkovala, že v zuřivosti nevstáhla samo vražedně ruku na sebe.

— 359 Když se ji podařilo vztyčiti se se země, doplížiti se k loži a vrhnouti se na ně, neměla více síly, nežli povrnívající nemluvně.

Bylo jí, jako bleskem zasáhnutému, když probírá se pomalu z mrákot nebo správněji řečeno: jako k děsnému mučení na celém těle spoutanému, když byl při pohledu na přípravy k mučení omdlel a přicházeje znenáhla opět k?vědomí pozoruje, jak blíží se k tělu jeho rozžhavený železný hrot, kterýmž mu má býti připravena první bolestná rána přímo k srdci.

Cítila, že žije, ale nebyla mocna své vůle, ba skoro ani svých smyslů...

A přece mozek i srdce pracovaly se zvýšenou horečností.

Zdálo se jí, že teprve nyní počíná chápati, jak politováníhodný byl posavadní osud její; ale zároveň také počínala chápati, jak hrozná muka duševní jí očekávají v budoucnosti.

Až dosud byla osud svůj snášela aspoň zmužile jako žena, vzdorující neobyčejnou životní silou všemu, co by ji chtělo donutiti ku sklonění šíje.

Avšak nyní jí bylo jasno, že jí nastává boj nejen proti sobě samé, proti svému srdci a vlastnímu názoru v svět, nýbrž zároveň také s člověkem, jemuž snažila se po léta uvyknouti a jemuž byla již také poněkud uvykla; ale kterýž v několika okamžicích stal se jí tak protivným a hnusným, že marně by se byla namáhala připomenouti si člověka, nebo jen němého tvora, kteréhož by tak nenáviděla, jako svého muže.

Vždy jindy byla by snad vzdorovitě podstoupila i tento boj ; ale tentokráte — poprvé v životě svém se — 360 — přesvědčila, že nemá sily, že jest přece jen malomocnou ženou.

Leč noční chlad vnikající otevřeným oknem do jizby a ovívající rozpálené tělo duSevné mučené ženy působil prodlením dvou, tří hodin přece jen konejšivě, vlastně chladivě.

Ochlazením těla vrátila se aspoň poměrná pružnost nerVů a s prvním zásvitem jitra nabyla pani Brigitta smyslů svých aspoň tak dalece, že mohla myšlénky své, když ne právě obvyklým spůsobem rozpřádati, tedy aspoň více méně uvědoměle sledovati.

I rozvášnění bylo sice valně ochablo ; ale tí náruživé ženy tak neobyčejné životní síly bylo doposud ještě tak mocné, že podobalo se položí lene nepříčetnosti, jaká se jí byla zmocnila, když vrátivši se ze zahrady začala •e sebe trhati svůj šat.

V době, když obzor na východě zahořel krvavými růžemi, když zarůžovělý reflex vnikaje oknem do ložnice dodával všemu nevyličitelně poetického půvabu, začala znenáhla pracovati i obraznost pravidelnéji.

Před duševním zrakem pani Brigitty začaly se pomalu vyhupovati zpočátku mlhavé, později vždy jasnější obrazy : brzo chmurné a zadutnčivé, brzo smutné, tklivé a dojemné . . .

A za nedlouho, když vyhouplo se podzimní slunce v celé své čarokráse nad obzor, obletoval duši paní Brigitty i obťaz muže, jenž se ji zdál býti lásky její nejhodnějším.

Není nižádné pochybnosti, že kdyby se byl muž ten před ní v tu chvíli objevil — byla by se s napjetim vekerýcb sil vzchopila, byla by jej objala, jako snad ješté — 361 — žádná žena neobjimala, byla by se vpila v jeho rty — a žádná světa moc a síla nebyla by ji živou odtrhla od jeho ňader. < « , Nicméně rozpalující obraz vášnivě milovaného muže neobjevoval se vždy sám.

Někdy se nad ním nebo na jeho blízku vznášel nepoměrné matnější, ale přece znatelný obraz krásné, tiché, vzorné trpitelky — připoutané k osudu nešťastného muže -— — A mocné bušící srdce náruživé ženy zachvělo se vždy také sotva pozorovatelným soucitem.

Někdy se ji zdálo, že by i tuto podivnou ženu dovedla přivinouti k srdci a líbati ji, až by ji ulíbala; ale hned zase jí bylo, jakoby byla nepoměrné spíše schopna Ženu tu přitisknouti k ňadrům s veškerou silou a vytrvalostí vášně, až by se ji na vždy zatajil dech —• — ba nékdy se jí zdálo, Že by byla schopna sevříti politování hodné a přece tak nevýslovně Šťastné ženě hrdlo a nepustiti, až by ustala dýchati . . .

Avšak i rozvášnění probouzejícím se jitrem znenáhla míjelo, až zbyl pani Brigitte jen stud ovívaný lítoátí — nepochopitelnou sice, ale přece nevýslovné tklivou a zádumčivou.

Bylo jí, jako když se člověk zahloubá v myšlénky a domněnky o své pomíjejícnosti a okamžik děsného konečného rozkladu zdá se býti tak blízek, že nestačí již skoro ani času k poslednímu políbení, po němž byl člověk po celý svůj život práhnul . . .

A paní Brigitta opět se rozplakala; ale tiše, skoro sladce bolestně jako něžná matka, když po mnoha, mnoha letech v osamělé chvíli připomene si mrtvé, ale již dávno v prach rozpadlé robátko.

— 362 — Teprve po tomto pláči pocítila osvěžující úlevy.

Nicméně za nedlouho následkem vzpružení ochablých nervů začaly mozkem křižovati poznovu myšlénky obludné.

Vzdorovitost domáhala se svého práva a mučila ubohou ženu nejsmělejšími projekty.

Chtěla prchnouti a nikdy více se nevrátiti . . . Ale hned zase chtěla s veškerou obvyklou rázností přivésti vůli svou k platnosti a potom teprve prchnouti . . .

Nicméně bez odvety, bez pokořeni brutálního muže, ku kterémuž byla ukována, zdálo se jí vše to býti pouhou hříčkou malomocného dítěte.

Duší její šlehla i myšlénka — odtrhnouti se od nenáviděného nyní muže a žíti jemu na vzdor a k posměchu po vlastni vůli beze všech ohledů, bez odříkání se — —• divoce, vášnivé jako žijí ti, kteří životem chtějí co možná nejdříve dosíci klidu smrtí.

Leč i to zdálo se jí býti čímsi, co podobá se sice odvetě, ale přece není vlastně ničím jiným, než-li obětováním sama sebe a strhnutím v divoké ovzduší nezřízené vášně nevinných obětí ...

Posléze, i resonujíci démonové začali znenáhla skládati své malomocné zbraně, a paní Brigitta k poledni nabyla klidu aspoň tak dalece, že zdřímla . . .

Mučily ji sice příšerné sny, ale byly to přece jen pouhé přeludy, jejichž moc a síla netrvá déle, než-li dokud trvá sen — — Paní Brigitta procitla asi po druhé hodině odpolední nápadně osvěžena.

Představenému i domácím lidem bylo sice divno i nápadno, že paní Brigitta neobjevila se, jako vždy jindy hned nejčasnějším jitrem.

.— 363 Z počátku soudéno, že snad ocburavéla.

Představený podléhaje přece jen mocnému vlivu duševní převahy své ženy, neodvážil se jiného, než-li zaklepati na dvéře a optati se, .co jest.

Neobdržev odpovědi zamručel a šel po svých. Byltě vrtochům své ženy příliš uvyklý, než aby byl mlčení jinak vykládal, než-li praobyčejným návalem bezdůvodné vzdorovitosti, která — jak u lidí cholerických zpravidla skoro ve všech případech vzrušení mysli se děje — za nedlouho ustoupí neodolatelné touze po činnosti.

Když pak paní Brigitta i přisluhujícímu děvčeti, ohlašujícímu, že jest snídaně připravena, skoro drsně odpověděla, že k snídani a snad i k obědu nepřijde — aby jí dali pokoj, až zavolá sama: byli sice všickni, kdož o tom zvěděli, přesvědčeni, že paní Brigitta přece jen nejspíše churavi, nebo že se o ni nějaká nemoc aspoň pokouši.

Představený pokusil se sice ještě jednou dověděti se, co se s ženou jeho děje.

Ale jako poprvé neodvážil se nežli zaklepati a optati se za dveřmi. Neobdržev však ani nyní žádné odpovědi, byl přesvědčen, že žena nestůně, nýbrž že pokouší se o ni — jak nehrubě něžný manžel rozmarně říkával — »zase jednou nějaký fantase.

Nechal ji tedy na pokoji v pevném přesvědčení, že toho činná a rázná ženština, zvyklá vzrušující činnosti každodenní, do večera nevydrží.

Nemýlil se.

Když paní Brigitta asi po druhé hodině odpoledni, kdy muž její obyčejně již přes hodinu popřával »svým hnátům« v polodřímotě odpoledního klidu, procitla, zdálo se jí, že musí stůj co stůj pod širé nebe — do lesa, do — 864 — polí, na luka — vůbec nekaní, kde by ji nic neopomínalo na její život, zejména na právo minulou noc.

Oblékla se, zavolala přisluhující děvče a dala si přinésti oběd do ložnice.

Přání jejímu vyhověno.

Přinesena polévka s krupicí, smažená kuřátka a koroptev, ba i znova uvařená káva — kdyby se paní zachtělo dodatečně posnídati.

Paní zasedla ku stolu; ale nepojedla než-li několik lžio polévky. Jiného se ani nedotkla a jenom kávu vypila skoro jedním douškem do kapky.

»Kde je můj?« optala se, když byla dopila, přisluhujícího děvčete stojícího u dveří a očekávajícího dalších rozkazů podrážděné vyhlížející paní, která je proti zvyRu svému nebyla až dosud ani jednou oslovila.

»Nejspíš ještě spí,« odpovědělo děvče nesměle.

»Zatím skliď!« velela paní Brigitta skoro příkře.

»Možná, že poobědvám, až se vrátím — pozdé na večer . . .« Děvče uposlechlo. Ale bylo mu divno i nápadno, že paní připravující se, jak se zdálo, k odchodu na několik hodin, neudává, jak obyčejně činívala, kam jde, aby pro ni mohlo býti posláno, kdyby buď někdo přišel, nebo bylo přítomnosti její potřebí.

Teprve když byla paní již ve dveřích, odvážilo se děvče k otázce: »A co mám, prosím — kdyby se někdo ptal?« »A kdo by se mohl po mně ptáti?« opáčila paní obrátivši se k děvčeti. »Můj — až se vyspí — půjde se projít a zajde pak nejspíš hned k Rorejsovi, odkud su před půl noci nevrátí ... A jiný někdo? Co mi po jiném?!« — 36B — V tom si připomenula, že by snad přece mohl přijíti někdo, kdo by potřeboval nutně jejího přispění.

»Řekni tedy,« velela děvčeti, »že se vrátím před západem slunce. Af počkal« Po těchto slovech překročila práh, přešla přes dřevěnou pavláčku, sestoupila po schůdkách do dvora a zaměřila přes dvůr do zahrady.

Z počátku šla nápadně rychle, skoro jakoby před někým prchala.

V zahradě zmírnila krok a později se již jen loudala, až dospěla k besídce, kde ji byl den před tím k večeru agent Horyna poprvé spatřil.

Bylo zřejmo, že není rozhodnuta, co má. počíti, ba ani kam jíti.

U besídky se zastavila, poohlédla na zpět, jakoby se chtěla přesvědčiti, následuje-li jí někdo, načež rychle vystoupila po stupních na vyvýšené místo, kde byla v noci tak dlouho postála.

. Plaše rozhlédla se po okolí a — sklopila, vlastně byla nucena sklopiti zrak.

Celý údol nalézal se totiž v plném jasu slánce, jež minuvši zenith asi před třemi hodinami bylo <ÍQ poněkud již schýlilo k západu, tak že paprsky jeho padly skoro přímo do očí pani Brigitty a na chvíli ji takméř oslnily.

Sklopivši zrak zakryla si oči dlani a pomalu obrátila se zády k slunci.

Když pak po chvíli ruku spustila, padl zrak její na úzkou, sotva rozeznatelnou stezku, vinoucí se v nesčetných oklikách po příkré stráni až na pokraj lesa, rozkládajícího se na blízku chaty Pitrdlových.

— 366 — Pro přikrost a neschůdnost stezky volívala paní Brigita k Pitrdlovým nebo do lesa nad statkem raději vozovou cestu oklikou, po které se jezdilo ku krajskému městu ; leč tentokráte bez rozpaků vykročila a stoupala dosti rychle po stezce vzhůru.

Několikrát byla sice nucena zastaviti se, by si poodechla; ale v necelé čtvrt hodino octla se přece na pokraji lesa — popošla a sklesla unavena na mech ve stínu obrovských jedlí.

X» Hluboké, skoro možno říci mrtvé ticho odpolední, kořenatá a pryskyřicová vůně lesní a především nevylíčitelný, zlaté smaragdový přísvit — vše působilo na paní Brigittu konejšivě a poetičtěji nežli kdy jindy.

Obloha nebyla více bezoblačná. Občas zastínil slunce na několik vteřin nebo i minut nějaký mráček.

Výměna zlaté smaragdového přísvitu v šerý stín &• na opak bavila paní Brigittu bezděky. Bylaf to jediná nápadnější neb aspoň zřejmě postižitelná změna, která se v bezprostředním blízku jejím déla.

Poodpočinuvši si, zvedla se paní Brigitta zvolna, jakoby vlastně ani vstáti nechtěla — a loudala se pak lesem...

Přemýšlela a vzpomínala ledabylo — bez ladu a skladu, možno-li tak označiti duševní stav, kdy po kónvulsivní práci ochablé a prodlením Času zase vzpružené nervy počínají poznovu zkoušeti svou pružnost.

Někdy se zastavila, jindy i na chvíli usedla ; ale po několika minutách zase vstala a loudala se bezúčelně lesem dále.

Napadlo jí sice, aby zabočila k chýži Pitrdlových a zastavila se u Kačenky.

• — 367 — Zabočila směrem tím statečně ; ale když se k chatě přiblížila a postřehla neurčitou silhouetku její skrze stromy, obrátila se bezděčně zase jiným směrem a vrátila se hlouběji do lesa.

Po necelé hodině pocítila pani Brigitta zvláštní změnu.

Rozčilení i únava, jež bojovaly před tím o převahu, úplně zmizely. Byloí jí, jako bývá lidem po prudké, úzkost a strach budivší bouři — nápadné svěže Někdy se jí zdálo, že tak klidnou a spokojenou nebyla už dávno, snad nikdy, co se byla provdala — že bývala tak klidnou, spokojenou a šťastnou jen někdy za bezstarostného mládí, kdy snívala ještě tak dětinsky naivně, že zdálo se jí, jakoby vše, nač časem svým jen pomyslí, musilo ji býti k službám, jakoby každý bláhový sen dříve nebo později musil se vyplniti.

A povlovně vracel se do duše její tajemný, divuplný talisman — bezpředmětné, nepochopitelné, nevystižitelné kouzlo, jež vize člověka k plahočeni se světem přes všechny útrapy a bolesti, přes všechnu beznadějnost: láska neb aspoň chuf k životu.

I sebevědomí, síla a ráznost její dostavily se znenáhla zase.

A když pak paní Brigitta po svém slibu vracela se dříve ještě, nežli se slunce nachýlilo úplně k západu, domů, zdálo se jí, že jest zase touže silnou, sebevědomou a energickou ženou jako jindy.

Vracela se domů po téže cestě, po které byla domov opustila ; ale po stezce dolů nešla loudavé, nýbrž skoro seběhla.

— 368 — Představený byl již po' dlouholetém zvyku odbyl svou odpolední siestu a kdesi po vsi, v polích neb v lese bezmyšlenkovité se potuloval.

Paní Brigitta ho více nestihla a zaměřila zase přímo do své ložnice, aby si po cestě s vrchu jen na několik okamžiků poodpočinula.

Sotva však se octla pod krovem a usedla na pohovku, dostavil se zcela prosaický, ale přece jen závidění hodný pocit — hlad. ' K ukonejšení stačilo několik slov.

V několika minutách bylo přisluhující dívkou prostřeno a přinesen oběd, jejž byla paní Brigitta vrátila, doplněný zvěřinou a láhvi vina.

Pani Brigitta, uvolnivši si poněkud na prsou zapinací šat, zasedla za stůl, snědla chuté polévku, pojedla kua zvěřiny a zapila statným douškem vína.

V tom objevila se mezi dveřmi přisluhující dívka poznovu.

Paní Brigitta tázavé k ní pohledla.

»Pan Vorovka by rád,c počala dívka, ale nedokončila.

Paní Brigitta prudce se vztyčila, tvář její mírné zahořela a jevila i nepatrnou rozpačitost.

»Co že jsi povídala, Baruško ?« optala se po chvíli, ačkoli byla zcela dobře slyšela.

»Že by pan písař Vorovka rád a paní přeď ' stavenou,c začala dívka, ale ani tentokráte nedokončila.

»Át počká! Že sejdu okamžitě dolů do kanceláře,« vpadla paní představená.

»V kancelářských prý záležitostech a beze svědků,« doložila dívka.

— 369 — Z očí paní Brigitty šlehl zvláštní blesk. Postoupila skoro až ku dveřím.

>Aí přijde tedy sami« kázala rozhodné a váhavé dodala: »Že — prosím«.

Dívka zmizela.

Paní Brigitta si z hluboká oddechla, přejela plochou dlaní přes čelo, ale hned po té učinila rukou tou prudký pohyb, jako by chtěla něco zachytiti a zvolala hlasité: iBaruško! Baruško !« Dívka se vrátila a upřela tázavé zrak na pani.

»A kdyby někdo přišel,« pravila paní Brigitta poněkud stísněným hlasem, »řekni, aby počkal — třeba by to byl i můj . . . Rozumíš?* Dívka přikývla.

»Anebo řekni,« ozvala se paní Brigitta rozhodné, >že nemám kdy, nebo — že nejsem doma — řekni, oo obceá . . . « Dívka poznovu jen přikývla a zmizela.

Paní Brigitta opět si z hluboká oddechla, opět přejela dlaní čelo a nahnula poněkud hlavu, jako by na* slouchala, brzo-li se po dřevených rupavých schodech ozvou kroky.

Po několika minutách je zaslechla.

Couvla poněkud ode dveří, jako by chtěla popojíti ku stolu, od něhož byla vstala; ale přece zůstala poblíž dveří a upřela zrak neodvratně na kliku.

Tvář její byla zruméněná, oko mírnou dychtivoati rozjiskřeno a rty poněkud pootevřeny.

Slunce, sklonivši se skoro úplně k západu, začalo ae již skrývati za vrchole jedlí nad chatou staré Byáické; ale vrhalo ješté plnou zář oknem do ložnice, ve které bylo skoro tak slunně jasno, jako pod širým nebem.

Aadil míra. 24 — 370 — .1 Po několika vteřinách kroky přede dveřmi utichlý, klika se nahnula, dvéře otevřely a na prahu objevil, se »anarchista c Vorovka.

I v intelligentní, obyčejně zádumčivý, ba truchlivý klid jevící tváři jeho kmitly mírné rozpaky.

Byltě prostým, ale přece tak vábným obrazem, jenž se jevil jeho zraku, tak překvapen, že teprve po několika vteřinách pozdravil a překročil práh.

Nebylo také divu.

Až dosud nebyl ještě nikdy, co meškal v osadě jako vypovězenec, překročil práh bytu představeného, tím méně aby byl vstoupil do ložnice paní Brigitty, která byla — snad jediná to jizba v celé osadě — zařízená úplně po velkoméstsku: v celku jednoduše, ale vkusně a pohodlně.

Nábytek nebyl sice elegantní a také již nikoli novy, jako bývá ve velkoměstských »domácích skladech nábytku«, kam se uvádivaji jen nejvzácnější hosté několikrát do roka. Ale vše — od lože s kyprými peřinami v sněhobílých cejchách až po pohovku, temně zelenou látkou po« taženou, .dvě křesla a dvě židle, ba i po poslední z obrazů, jimiž byly sněhobílé stěny okrášleny, svědčilo o zálibě pani Brigitty v milé a snivé útulnosti.

Na intelligentního člověka, jenž byl po dvouletou vazbu, ba po celou dobu po propuštěni z vazby nepřekročil práh bytu jen obstojně slušného, nemohla vkusná úprava ložnici zůstati zcela bez účinku.

Nepoměrně více však naň působily i jiné okolností.

Až dosud nebyl se totiž ani jednou octnul tváři v tvář paní Brigitte — o samotě; až dosud nebyla naň ještě nikdy učinila tak zvláštního, skoro možno říci poetického dojmu, jako právě y okamžiku, když otevřel — 371 — dvéře a spatřil ji státi v slunně jasné útulné ložnici jatwi nerozhodně, skoro rozpačité — s dychtivé r^zjiskřenfm okem, s ruménými lícemi a pootevřenými rty, na nichž zdála se zachvívati soucitná otázka: »Čím ti mohu býti nápomocna ?« Paní Brigitta však byla přece ženou, která se dovedla opanovati. Sotva byl Vorovka pozdravil, podékovala s obvyklou vlídnosti a optala se : >A přejete si?« »Přicházím,-paní představená, v záležitosti úřadní,« počal Vorovka.

»Ah!« uklouzlo mimoděk paní Brigitte, jako by ji byla první slova zklamala. Však hned po té dodala: »Ah, ano, ano — vždyť už Baruška . . . Pojďte tedy, prosím — sedněte ! Vyřídíme jednou úřadní záležitost mimo úřadni místnost — beze svědků, bez vyrušení.« Ukázavši na křeslo poblíž stolu, popošla ku křeslu, z néhož byla dříve vstala, a usedla.

Vorovka učinil po jejím příkladu.

»Nuže?« optala se po chvíli vlíduě upírajíc zvědavě zrak na Vorovku. »Slavné představenstvo obecní v osobé Brigitty — ženy představeného Petra Mihulky jest ochotno vyslechnouti — — « Vorovka nečekaje ani, až paní Brigitta .domluví, vytáhl z náprsní kapsy úřadní listinu, na jejímž miste byla hejtmanství odeslána zcela všední listina podvržená, a podal ji mlčky paní Brigitte.

Tato listinu klidně rozbalila a začala čísti.

Vorovka nespouštěl s tváře její zraku; ale nikoli, že by byl dychtiv, jak asi rozhodne, nýbrž jediné proto, že zdála se mu býti dnes vábnější, ba svůdnější nežli kdy jindy.

24* — 372 — Paní Brigitta dočtla, aniž by byla výrazem tváře dala na jevo, jaký dojem na ni obsah listiny učinil.

»A zakládá se to na pravdě?« optala se suše a přece s důrazem.

Vorovka pokrčil rameny a vypravoval pak v stručnosti, co zavdalo k listině té podnět.

Pění Brigitta vyslechla jej i nyní klidně.

» A toto bezdůvodné, mrzké a hanebné udání má býti odesláno?« zvolala — když dokončil — v prudkém návalu hněvu.

»Mělo býti a já tomu zabránil,« připomenul Vorovka a pověděl jak.

Paní Brigitta naslouchala dychtivoji, nežli dřivé. Když Vorovka dokončil, nepřenesla ani slůvka, ale roztrhla vášnivé listinu a smáčknuvši ji, s nejvétším odporem ji odhodila. < Chvíli panovalo v jizbě mlčeni skoro trapné.

Představena snažila se opanovati. Vorovka byl na rozpacích, jak si počínání její vyložiti.

»Nemluvme o tom vlčel« ozvala se náhle paní Brigitta. >Děkuju vám, že jste to zamezil . . . Leč odpusťte, že pro úřadni záležitost opomenula jsem vás jako hosta« — — Přerušivši sama seba připomenula: »Měla jsem dnes špatnou noc — nespala jsem . . l Obědvám teprve teď . . . Nebyl byste tak laskav a — —• chci říci: Nevykládejte mi za zlé, že vás ČTU . . .» Vorovka stěží trhané řeči té porozuměl; ale pochopiv, počal se omlouvati.

— 873 — Pani Brigitta však ruče připravila talff a podařil mu vlastní příbor donutila jej spíše tímto svým fiukavým jednáním nežli slovy, že přisedl blíže a pojedl s obutí kus zvěřiny.

Při tom vyměněno jen několik všedních frásí.

Paní Brigitta nalila i vína a podávajíc sklenku Vo* rovkovi žertem prohodila : »Dnes už musíte slavnému obecnímu představenstvu v osobě Brígitty Mihulkové dovolit, že převzalo úřad číšníka. < Vorovka se lehýnce, skoro nucené pousmál, ale na« pil se přece... • « Tak seděli skoro po otvrt hodiny.

Paní Brigitta obsluhovala »obecního písařec jako vzácného hosta — nutila píti — a Vorovka pil ...

Několik rychle za sebou vypitých sklenek pravého mělnického poněkud jej rozehřálo ; ale nic více . . .

Cítil, že jest mu nepoměrně volněji, nežli když byl opustil domov a když byl vstoupil. Zdálo se mu, jako by začínal zapomínati na tak mnohé, oo mu ješté před chvílí jako trapná vzpomínka tanulo neustále na mysli.

Odpovídal na dotazy pani Brígitty snadněji, ochotněji, volněji; slovem duch jeho začal se odpoutávati od stísněných poměrů a stával se pružnějším.

Zatím bylo slunce zašlo.

Západ rděl se v krvavých červáncích — ložnice a nyní zároveň také »hodovní síň« stopena byla v žárů« žovělém přísvitu, v němž vše, načem oko spočinulo, zdálo se býti nepoměrně půvabnější nežli dříve.

I paní Brigitta měla vzezření skoro poetické.

Hlas její chvílemi se zachvíval. Výrazné oko zdilo se býti zamženo slzou a přec« plálo skoro horečné. Nevýslovná touha zdála se zračiti v každém pohledu, af již nesmělém nebo vášnivém, je* střídaly se v nesčetných odstínech, jako když prudký vichr sivé a temné mráčky rozvivá.

»A víte-liž, pane Vorovko,« ozvala se náhle důvěrně, »že takto — jako teá" — nes%děli jsme doposud jeaté nikdy pospolu ?« Vorovka lehýnce přikývnul hlavou.

»A myslíte, že nevím, kdo tím vinen, že se. tak nestalo již dříve ?< pokračovala s mírnou výčitkou sotva pozorovatelné roztouženosti, snažíc se potlačiti zmáhající se nepokoj. »Myslíte, že. nevím, že jste si toho nikdy nepřál — že jste se mi avyhýbal ?< Zadívala se mu ,do očí s výrazem skoro až prosebným. ».

Chtěl opět jen přikývnout; ale napadlo mu, že by tím mohl snad uraziti.

Chtěl se tedy omluviti; leč dříve nežli pronesl první slovo, ozvala se paní Brigitta skoro stísněným hlasem, jako by chtěla i nechtěla prozraditi, co právo • pronášela: »A vite-li, že učinila jsem opatření, abychom nebyli vyrušeni ? Že jsem Barušce nařídila, by nikoho nepředpouštěla — že nejsem pro nikoho doma ?« A opět se mu chtěla zadívati upřeně do očí; ale n zavrtěl v odpověď hlavou a zrak jeho sesmekl se bezoěky na její rty a odtud na porozhalená ňadra.

»Ah, odpustte, prosím!« zvolala v zjevném pomatení vztyčivši se. »Bylo mi horko — dusno — —« Ruče sáhla do kapsy, vytáhla bily šátek a zastrčivši jej za šaty na prsou, zastřela tak i poslední část kyprých, nyní nápaidnéji se Tmících nadar.

— 376 — Výraz mírné stydlivosti, jenž by se byl v normálním stavu v tváři její jevil, překonán výrazem vždy více M vzmáhajícího rozčilení.

Líce jí hořely, v očích kmitaly jiskry úzkostlivosti a <kolem vlhkých, polootevřených rtů pohrával stydlivé bázlivý úsměv, jenž dodával druhdy spíše velitelsky imposantní tváři rázu ženštějšího, ba skoro až výrazu něžné oddanosti.

Chvíli nerozhodně postála a zrak její zakroužil plaše po ložnici.

. . Náhle šlehla duší její dle všeho postrašující myšlénka.

>Odpusťte!« bylo však vše, co skoro zajikavě pronesl«, načež s úzkostlivým chvatem pospíšila ku dveřím dálícím ložnici její od ložnice mužovy, otevřela a zmizela nechával dvéře do kořán otevřeny.

Vorovka sledoval ji zrakem nemoha si počínání její vysvětliti.

Do vedlejší jizby však neviděl —slyšel jen chvatný krok paní Brígitty a po chvíli zaslechl i skřípavé zarupnutí, jako když někdo v druhých dveřích otočí klíčem, aby bud .otevřel nebo zamknul.

Hned na to zaslechl kroky spěšně se vracející paní Brígitty poznovu.

Objevila se v ložnici jako stihaná laň. Pospíšila ku dveřím, vedoucím na pavjáčku a ku schodům, a — otočila i zde klíčem.

Z pohybu ruky domníval •> se Vorovka, kterýž paní Brigittu i svým zrakem sledoval; poznávati, že zamknula.

Paní Brigitta vrátila se ode dveří krokem volným, skoro váhavým ku křeslu, s něhož se byla před chvílí tak nápadně prudce vztyčila a zadívala se Vorovkovi poznovu do očí.

— 876 — Ale v bezprostředné následujícím okamžiku oči »klopila, přejela plochou dlaní přes tvař a pomalá té spustila do křesla.

Vorovka byl sice na vie připraven a rozuměl nyní nejen slovům, alebrž i počínání pani Brigitty zoela dobře ; přes to vSe jevil přece jen mírné rozpaky.

Bezprostředně před tím jej opanovavší uvolnénosl měnila se v stísněnost.

Bylo mu jako člověku, jenž ví, že se musí do* tknouti žhavého želeaa a váhá ještě vstáhnouti ruku . . , Chtěl něco pronésti — třeba něoo beze Vši sou« vislosti s tím, co předcházelo nebo co se právě dělo ; ale i v tom případu vypověděl mu jazyk službu, Upíral jen pátrá ve zrak svůj na rozpálenou tvář pani Brigitty, vlastně na rozžhavené její rty, Jako by čekal, brzo-li promluví; ačkoli vědél, Že ona promluviti nemůže.

Při pohledu na imposantní a právě nyní tak svůdné ee podávající. ženu zapomněl pro okamžik na víe — na minulost i budoucnost — a jenom přítomnost vznášela se před zrakem jeho v duhových barvách . . .

A přece byla mlčící pani Brigitta se sklopeným zrakem i nyní ještě tak imposantní, že zdálo se mu býti nepromijitelným proviněním třeba jen pouhým pohledem ji ublížiti.

Tak seděli proti sobě mlčky. Ona v milostném, vždy žhavějším rozechvění, on v rozpacích vždy více přecházejících v úzkoBtlivost, jak asi sladce trapný výstup skončí.

»Oh!« zaúpěla posléze pani Brigitta, jako by byla chvíli tajila dech a náhle z plných plic vydechla. »Jak je tu horko, dueňo U dodala a pravá ruka její zpola bezděky rozepla ještě dva, tři knoflíčky íatu, kdežto pomnul* bil; iátok hlouběji.

!

— 877 — V bezprostředně následujícím okamžiku vlak se prudce vztyčila, zrak její zakroužil bezúčelně po jizbě a utkvěl na okně, kterýmž vnikala do vnitř večerní záplava.

Beze slova pospiiila paní Brigitta k oknu a zadívala se ven.

Celý okraj lesa na protější stráni planul v purpurovém zlatě pro kmitající m skrze větve zádumčivých jedlí a sosen. Stráň sama byla již úplně ve stínu, ale nade vším, co bylo původně bílé, bělavé nebo šedé, vůbec jasných barev, vznášela se zarůžovělá mlha: Jenom potok tu a tam leskl se a třpytil jako roztavené zlato.

Lehýnký modravý kouř, vznášející se nad některými chatami, měl kovový lesk matně nazelenalého zlata a jestřáb kroužící náhodou vysoko nad údolem, podobal se v nedozírné skoro výSl nevinné vlaštovici.

Vše to a mnohé jiné přelétl a postřehl sokoli zrak pani Brigitty v nerozdílném okamihu. Ze stísněných, prudce se vlnících ňader vydralo se jí jen jediné, ale rovněž tak výmluvné jako vábné a svůdné citoslovce »Aj Ic Vorovka mimoděk vstal, ale zůstal jako přimrazen státi.

Paní Brigitta, zarupnutím křesla a šelestem upozorněna, napolo se k němu otočila, ale nejsouc snad ani •ama mocna slova, pokynula mu pouze rukou, by se přiblížil.

Uposlechl.

Krev však mu zaviřila v žilách, jako by s* blížil k místu, kde v smaragdové trávě číhá had . . .

Sotva však stanul podle paní Brigitty, vyrazila tato prudce, ba prudčeji nežli byla v noci učinila, okno, a b«u «lova ukázala rukou na udok — 378 — Vorovku ovanula omamujíci vůně resed a rozmarýn ze záhonků pod oknem.

Rozhlédl se po údolu.

Čarokrásou krajiny a světelných odstínů skoro zaražen upřel zrak svůj neodvratné k chýži staré Byáické, tudíž k vlastni rodné chato.

Duší jeho zavířily zpomínky z útlého mládí . . .

Srdce se mu sevřelo a již jii se mu zdálo, že tlačí se mu slza do oka, když paní Brígitta přerušila mlčeni. . , »A toto divuplné zakouti,« počala hlasem zádumčivé se 'zachvívajícím, »tento tichý čarokrásný ráj, nad i kterýmž se častéji než nad kterýmkoli jiným vznáaívá [andél míru, — chtěl byste zase opustiti?« Vorovka mimodék sklonil ppnékud hlavu; ale hned ji zase vztyčil a zadíval se poznovu k chaté staré Byšické.

Paní Brígitta sledovala tento jeho pohyb a po krátké.

pomlčce položila lehce pravou ruku na jeho rameno a pokračovala : . »A tamo I — nemýlím-li se — je rodná vaše chata,.

v které jste prožil, jak mi bylo vypravováno, .tolik trudných, trpkých chvil ... A ani tato chata — tato jediná svědkyně vašich vzdechů a slzí ... Leč — ne, ne!

Chápu to přece . . . Však já dobře vím, že jste neátast-.

ným jenom zde — já dobře vím, že byste byl jinde zase šťastným a nikdy, nikdy si nezpomenul, že zde, re vašem rodišti žije také bytost tak neskonale nešťastná« . . .

Vše to pronesla v něj prudcí m rozechvéni skoro v úzkostlivém chvatu.

Náhl« viak M zajikla, oči se jí zalily slzami . . .

— 379 — »Pojďte, pojďte!« zvolala po krátké pomlčce. »Vypravujte mi, nežli červánky pohasnou — o svém mládí, o ubohé matce a ubohém otci — o chaté — o svých nadějích a snech l c Vzala jej jemně za ruku ...

Šel — nevědělf proč a kam, až stanuli u pohovky.

Usedl bez vybídnutí.

Paní Brigitta vyčkala, až usedl, po té usedla po levém jeho boku, přehodila prudce jednu nohu přes druhou, povykasala sukně, tak že ze spod povykukovala bílá punčocha v černém, pozaprášeném střevíci, skřižila obě ruce v klíně a zadívala se mu se zvlhlým okem do očí.

»Prosím, vypravujte — povídejte!« zašeptala po • chvíli.

A Vorovka počal ...

Ale bylo to vše, jenom ne vypravováni . . .

Několik skoro nesouvislých slov — pak dloubá pomlčka — a zase několik slov zdánlivě bezvýznamných a přece pronesených tak tklivě a dojemně, jako když se srdce ouži truchlivými vzpomínkami ...

A pani Brigitta divá se mu do očí, jako by chtěla uhodnouti každou myšlénku dříve, nežli ji pronese, jako by chtěla postihnouti každé slovo dříve, nežli se zachvěje na rtech.

Sedí bez hnutí jako socha. Jen ňadra prudce se zdvihají a zase klesají. Srdce jako by chvílemi ustávalo biti, by hned zase se rozbušilo jako horečně bušící pulsy.

Naslouchala napjatě. Byla vtělenou pozorností a přece skoro ani nevěděla, co Vorovka vypravuje ...

Náhle prudce sebou pohnula a zaúpěla: »Ne, ne — ustaňte! Toí přece jen obraz skoro příšerný . . . Raději vypravujte o wé milé. dzahó i«né — 880 — — o té tiché, vzorné trpltelee . . . Jak jste ji poprvé spatřil, jak jste a ni poprvé promluvil a poprvé ji políbil« . . .

Vorovka, sotva byl začal vypravovati o svém truchlivém mládí, musil ustati a začít vypravovati prostinký, skoro všední svůj milostný románek.

Vypravoval jako dříve — trhaně, nesouvisle, zajikavo, s dlouhými pomlčkami.

Paní Brigitta naslouchala zpočátku bez hnutí, pozdéji vlak sebou několikrát křečovitě škubla, až ji spadl šátedtk s ňader a tato skoro dopola z šatů vykynula.

Ona toho vtek nespozorovaia — tak napjatě naslouchala, upírajíc zrak neodvratně na vypravujícího.

Jenom obé ruce v klíne pohrávaly se spadlým iátkem; ale křečovití, jako by jej roiíkubávaly.

Náhle jedna její raka »ustala bez hnutí, pak pomalá se pohnula do vyté a čase klesla do klina.

Hlava pani Brigitty nahnula se ponokud na stranu, tak že se dotýkala skoro ramene vypravujícího — oči se přimhouřily ...

Tak naslouchala zase po několik minut Horký, skoro žhavý dech její ovíval skráně vypravujícího, skoro omámojíc.

Bosděky vztáhl Vorovka ruku svou po ruce pani Brigitty, klidné v klíně jejím odpočívající.

Raka paní Brigitty však se ani nepohnula, i když ji chvfli držel ve své. Cítil jen, že jest vlhká, rozpálena a že M chtéje ...

Znk jtho utkvěl na kyprých, prudce se vlnících ňadneh — ctoh M mu zatajil . . . Zajikl se — od— 381 — A již již chtěl ruku její nadzvednouti, by ji políbil, když pani Brigitta prudce sebou pohnula a hned po té s přitlumeným, ale vášnivým výkřikem ovinula obé ruce kolem jeho šíje a vpila se mu ve rty.

Štkajíc a úpíc líbala jej jako šílená po několik minut, aniž by byla jen okamžik ustala, by líbáni opětoval...

Náhle však v líbání sama ustala, vztyčila »9 a majío plné oči slzí táhle a bolestně zaúpěla; »Odpusť — odpusť, Klimente!« On sám byl skoro smyslu pozbyl.

Chtěl se taktéž vztyčiti; ale nohy mu vypověděly službu. Zůstal jako přimrazen s očima upřenýma na majestátní ženu, která v nastávajícím, ale přece ještě žárůžovělém aeru byla ve svém vášnivém rozčilení neodolatelně svůdnou.

»Ne, ne lc zaúpěla paní Brigitta po krátké pomlčce. .

»Ty nemůžeš — ty nesmíš zde zůstati ... Ta tichá, vzorná trpitelka tvá — ne, ne l — Vždyt šílím . . . Ano, ano — musíš odtud — pryč — pryß, aby's byl zase šfastným, jako jsi býval — aby byla šťastnou i ona. . ,c Zarazila se, něco zamumlala a jako šílená odběhla .> do ložnice manželovy ...

Vorovka zůstal chvíli o samoto.

Teprve nyní, když byl zbaven pohledu na rozvášněnou ženu, cítil se poněkud volným.

Vstal-, ale nemohl učiniti ani kroku. Slyšel jen z vedlejší jizby zaznívající kroky a Šumně drkotavé zvuky, jako by paní Brigitta otvírala a zavírala skříni a něco hledala . . .

Po chvíli vrátila se pani Brigitta rovněž tak chvátni jako byla zmizela.

. — 382 — Několik okamžiků nerozhodně postála, načež přiblíží vži se pomalu k nepohnutě stojícímu Vorovkovi zadívala se mu upřeně do očí.

Pro panující již šero nepostřehl více výrazu její tváře; jenom příšerný lesk oka byl mu důkazem, že r duši paní Brigitty zuří doposud duševní bouře.

Náhle .se paní Brigilta přitlumeně zasmála. * Vorovku zamrazilo; ale v bezprostředně následujícím okamžiku se přesvědčil, že to byl bezděčný výbuch citů.

>Odpust!c zaúpěla paní Brigitta prosebně. »Odpusf, že sama jsem ztěžovala odchod tvůj odtud . . . Ale nyní — přisámbůh ! Nesmíš, nesmíš zde zůstati l ... A zatím nežli — —« Zajikla se, jako by ji byl došel dech; ale hned na to stísněným hlasem bolestně dodala: »Ach, ne, ne — já bláhová . . . Ty's přece jen hrdý — ty mé pomoci odmítneš l« >Neodmítnu,« uklouzlo mimovolné Vorovkovi.

»Zde tedy!... Vem l — Prchni U zvolala paní Brigitta skoro jásavě.

Sáhla do kapsy a vytáhnuvši plnou hrst smačkaných papírků vtiskla je Vorovkovi do ruky.

»Co to ?< optal se.

»Neptej se I — Uvidíš! Zaručil jsi se — že neodmítnešU zvolala paní Brigitta.

Vorovka pohledem do brstě rozeznal i v šeru množ* •tví scumlaných bankovek.

Chtěl něco pronésti, ale paní Brigitta jej předešla: »Toí vše, co jsem zatím našla . . . Zatím — — rozumía? Ale ted" — pro vše, co ti drahého — opust mne l Jdi! . . . Řekni své ženě, že nejsou všickni lidé zlí a bezcitní — řekni jí, že i Brigitta má srdce —•- řekni V — 383 — jí, ze's viděl tuto Brigittu také jednou v nejslabším okamžiku, ale že sobě právě v čas připomenula, že je tvá žena — anděl, kterému ublížiti bylo by přece jen hříchem j nepromíjitelným . . .< Slova ta pronesla pani Brígitta v tak bolestném rozechvění, že Vorovka neodvážil se ani slovem, aniž posuň* kem odporovati.

Vztáhl ruku po klobouku a šel, jak si paní Brígitta přála — ale váhavě, skoro potácivě.

Paní Brigitta postála chvíli jako přimrazena, upírajíc zrak na dvéře, za kterýmiž byl Vorovka zmizel. Slyšela jen ještě vzdalující se krok jeho.

Náhle vykřikla divoce, až ryk ten zaslechl t Vorovka, sestupující již po schodech, a sklesla na zem.

Vorovka potácel se přes dvůr za nastalého šera.

Vyšel ze statku, aniž by ho byl někdo zahledl a zaměřil k návsi, by zahnul na cestu k domovu.

Paní Brigitta vzpamatovala se teprve po delší chvíli.

Vztyčila se namáhavě a doplížila se k oknu, by odcházejícího aspoň ještě jednou v šeru zahledla; ale — nespatřila ho více.

Po několik minut dívala se otevřeným oknem, načež se doplížila k pohovce, sklesla na ni a vypukla v tichý pláč ...

VIL Skoro v téže době, v kteréž se v ložnici paní Brigitty odehrál právě vylíčený vzrušující výjev, byla odlehlá chata Vorovkových svědkyní výjevu, jehož se několik jen minut před jeho zahájením nenadal ani sám jeho původce.

— 384 — Představený Petr Mihulka, odbyv si obvyklou svou odpoledni siestu, vydal se na neméně obvyklou každodenní potulku.

Od rána, vlastně od okamžiku, když se přesvědčil, že paní Brigitty »chytá se zase jednou fantas«, nebo ji' ným slovem, za >rapluje«, jak její vrtochy, vlastně začasté bezděčné výbuchy chorobně vášnivého temperamentu nazýval, byl nevrlý, mrzutý a dráždivý.

Marně však hledal osobu nebo věc, na nichž by si byl mohl »shladit žábu«. Vše, nač oko jeho pohledlo, bylo ve vzorném pořádku ; ani jediné slovo, jež zaslechl, nevyzývalo k odporu ; krátce nic nezavdávalo podnětu ku »shlazení záhy«.

V duši páně představeného hlodal voak červ nespokojenosti, až zahlodal se v nejtupější a přece někdy něj« citlivější nerv jeho mozku: Mihulka začal hloubati, ai mu napadnul agent Horyna, jejž okamžité uznal za bodná, by padl za obět.

Jakým spůsobem si představený při této nezápalné oběti počínal a jakým zdarem bylo počínaní j«ho korunováno, víme.

On sám byl uspokojen. Nevrlost, mrzutost a popa» dlivost jeho postoupily před polednem místa tupému očf kávání, jaký asi následek bude miti >ostrá nota«, kterou byl domněle okresnímu hejtmanství zaslal.

Nicméně, když v poledne paní Brigitta nepřišla k obědu, přihlásila se nevrlost poznovu ku svému právu.

Představený nemohl po obědě dlouho usnouti a když pak přece zdřímnul, spal nepokojně. Když posléze procitl, byl mrzutější a popudlivějií neili z rána.

Převaloval se jeStě o půl hodiny déle neili obyčejní, aačež vstal, a aniž by se byl umyl, vyáel na potulku.

— 385 — Bezmyšlenkovitě zaměří! k Rorejsově krčmě. Ale asi v polovici návsi si připomenul, co byl již slyšel z rána, že je Rorejsova žena na smrt nemocna a že by byl odpoledne v krčme sám.

Obrátil se tedy nazpět loudavě, až dospěl pod okno ložnice paní Brigitty.

Pohledl vzhůru a hned zase dolů pod okno, kde byl záhonek rozmarýn a řešet; shýbl se, utrhl stonek rozmarýny a zastrčiv si ji do knoflíkové dírky »ve kazajky, byl chvíli na rozpacích, kam se obrátit.

Posléze přece vykročil, přešel podle statku i .celé své zahrady a zase se vrátil.

Přeáel přes náves a podle Rorejsovy krčmy, načež zabočil, jako později Florian Helebrand, na luka a šel dlouho pomalu co noha nohu mine po klikaté «těžce podle potoka.

Asi po hodině však se vrátil, přešel můstek u krčmy, loudal se po vsi po levém břehu potoka.

Když jej to omrzelo, vrátil se zase na náfea a v době asi, když » anarchista < Kliment Vorovka opustil chatu, by podal paní Brigitte tajně zprávu o úřadní beztaktnosti »hlavy obcec, zabočila tato — patrně z dlouhé chvíle — na cestu vedoucí od návsi ku hřbitůvku. Do* aedši k němu ubírala se dále touže cestou jako po půlnoci za svitu měsíce, když byla opustila Rorejsovu keömu.

Že by byl Vorovka chatu opustil, představený nevěděl. Že se nepotkali, ba ani neshledli, toho příčinou byla okolnost, že Vorovka jako vždy zvolil cesta, po které jsme jej viděli v noci ubírati se domů, a že v době, když dospěl k místu, odkud bylo viděti ku hřbitovu, by} představený již zašel do skalní úžlabiny.

gfr — 38G — Pobafávaje ze své pěnovky, kterouž byl prodlením odpoledne neméně nežli asi desetkrát vyklepal a znovu nacpal, loudal se Mihulka bezúčelné a skoro i bezmyšlenkovité dále.

Několikráte se zastavil a chtěl se vrátit; ale přece Sel, aniž by véděl proč, zase dále.

I když vešel do skalní úžlabiny za vodopádem a zahledl cbatu, obývanou manžely Vorovkovými, nenapadlo ho pranic zvláštního.

Připomenul si sice paní Boženu, ale úřadni případ, kterýmž se byl dopoledne s napjetím všech svých duševních sil zabýval, zatlačil v obraznosti jeho obraz sličné blondýnky úplné do pozadí.

Přešed za chatou přes vyčnívající z potoka kameny na levý jeho břeh, ubíral se po stezce vinoucí se pí1»-* zelený palouk, jenž byl jako chata taktéž jeho majetkem, dále, až dospěl na konec úžlabiny, .odkud již jen f>fikr;\ stezka vedla do vrchu, na kteréž skrze les zatáčela ve velkém oblouku k vozové cestě, vedoucí od hranic zemských podle chaty staré Byšické do úvalu.

Rozhlédnuv se zde zběžné a bezúčelní, nastoupil cestu zpáteční rovněž tak bezmyšlenkovité jako dříve, toliko s tím rozdílem, že hned o prvních krocích se rozhodnul, že nepůjde zpět cestou do vrchu ku hřbitůvku, nýbrž po nepoměrně schůdnější cestě, podle vodopádu a potoka, po které jgme již v noci Vorovku provázeli.

Tak octnul se představený po několika minutách a sioe v téže asi dubě, kdy byl Vorovka překročil práh ložnice pani Brigitty, před chatou Vorovkových, podle které musil jiti.

Slunce bylo se již schýlilo k západu.

— 387 — Do skalní úžlabiny nevnikal přímo již ani jediný juho paprsek — panovalo lam tudíž skoro již zášeří, jež teprve pozdéji, když slunce skutečně zapadlo a obloha zplanula v krvavých růžích, znenáhla se změnilo v jemnou zarůžovělost, která pak vždy více bledla, až zavládlo v celé úžlabiné nevlídné šero večerní.

Představený byl toho domnění, že jest Vorovka do* posud jeáté doma.

Jest jisto neb aspoň pravděpodobno, že by byl přeSel podle chaty, aniž by se byl zastavil — kdyby z otevřeného okénka, na němž byla paní Božena ráno nalezla stříbrný zlaťák, nebylo zaznělo přitlumené zasténání.

Stanul, zadíval se ze vzdálenosti asi péti kroků do otevřeného okénka a chvíli naslouchal.

Kolkolem panovalo hluboké večerní ticho. Z jizbičky nezazněl po několik vteřin ani nejnepatrnější šelest.

>Snad jsem se mýlil, snad není nikdo doma,« pomyslil si; ale přece ustal bafati, dal dýmku z úst a • naslouchal skoro napjatě.

Avšak i nyní nepostřehl nejnepatrnějšího šelestu, což jej právě proto, že naslouchal bezúčelné, mírné podráždilo.

»Ehl přesvědčme sel« zamumlal, načež hlasité Tzkřiknul: »Holá, hej! — Vorovko l« Slova jeho dozněla.

Z okénka zalehl k jeho uchu praskavy zvuk, jako když se někdo prudce na loži vztyčuje.

Nebylo proň tudíž žádné pochybnosti, že někdo doma jest.

Vyčkal tedy několik vteřin; ale když se nikdo neozýval, svraštil poněkud čelo a zahouknul drsně jeáté jednou: ' 25* — 388 »Vorovko!? He —9 Což pak neslyšíte ?« Teprve po těchto slovech zaslechl ze vnitř jizbičky, v které panovalo skoro již přítmí, slaboučký šelest, jako když se někdo bosýma nohama pomalu plíží k okénku.

Po malé chvíli zahledl ženskou tvář, která se objevila, ale hned zase zmizela, a zaslechl přitlumený výkřik překvapení a leknutí.

Vše stalo se v nerozdílném okamihu, tak že ani nepostřehl, byla-li to paní Božena čili nic.

Někdo jiný však to vůbec ani býti nemohl.

Představený sešklebil tvář a polohlasitě zamumlal'.

>Nu, nu — jako bych byl nějaký bubáč ... To by tak!c A hned zase hlasitě se ozval volaje: »Paní Vorovková — paní Boženo l . . . Vždyt to Jsem já — představený.c Vorovkové nezbylo, než-li přistoupiti k oknu a odpovoditi.

Ale dříve než-li pronesla první slovo, ozval se představený: >Nu — podívejte sel Vždyť já nestraším a vás jsem ani nevolal — he? Já volal Vorovku.> Paní Božena, v jejíž tváři se jevila ustrašenost, chtěla odpověděti, že muž není doma; ale v čas si ještě připamatovala» že jest lépe ani toho nepřipomínat! a odpověděla skoro chvějícím se hlasem: >Vím, vím, pane představený — já jen —- — Ach, vždyí je tu u nás tak smutno a pusto . . .« »Nu, když vy ani do vsi nezajdete l < vpadl představený, jehož tvář začala se sešklebovati k úsměvu.

»Byla jsem tam, prosím, dnes ráno,« zašeptla paní Božena.

— 880 »Ach pravda,c přikývnul představený zacpávaje si malíčkem popel v dýmce. »A vzkázala jste mne pozdravovat — srdečně pozdravovat,« doložil s důrazem na před* poslední slovo.

Tvář paní Boženy přelétl lehynký rumenec. Zaleklaí •e vlastních svých slov, jež byla představenému vzkázala jako výklad obvyklé velkoměstské fráse zdvořilostní, které vesnický pacholík nerozuměl.

Náhoda však jí přispěla ku pomoci. Představenému počala dýmka uhasínati, tak že rozbafávaje ji, opomenul rozpřádati zahájenou rozmluvu.

»Uhasíná l c ozvala se pani Božena, by dala roz-" mluvě jiný směr. »Libo-li, podám sirku.« »Ne, ne — mám,« zamumlal, neustávaje bafati, až zase lehýnký modravý dým byl důkazem, že mu přece jen neuhaslo na dobro.

»Nu, vždyť jsem věděl,« zavrčel přikyvuje a mžouraje očima. '»Ale ďas aby tu bavorskou nat — někdy pálí jako zvlhlý pepř.« »Můj si také stýskává,« připomenula paní Božena, která se byla zatím úplně opanovala, »ale on nekouří, nežli někdy« . . .

»Za to tím častěji lípá karty l« odtušil představený.

»V kartech je »metr« — v kartech se mu hned tak někdo nevyrovná... A fixlovat umí — nu, jen at« . . .

»Fixlovat — falešně hrát?!« vykřikla pani Božena, tváříc se zaraženou a zardívajíc se do opravdy hanbou.

Vědélať, že představený mluví pravdu.

»Nu, — jaká pomoci« jal se vykládati Mihulka.

»Člověk jako my umí už přimhouřit oči a nechat člověka fixlovat, když vi, že to potřebuje . . . Kdo pak by taky, prosím vás, koukal na krejcar ? .. . Když si tím pomůže.

— 390 — nu — s pánem bohem — já proto neschudnu a ostatní, s kterými hrává, také ne — víme ? Ale někdy to clo veka přece jen dopálí . . . Jako včera, když nás obral skoro do krejcaru — div z nás poslední košili nesvlékl«.

»Včera?« optala se paní Božena a rnménec hanby, jenž již mizel, zase se vrátil. Védélaf, že představený tentokráte lže.

»Nu — ovšem, včera —včera,c dotvrzoval Mihulka s drzým čelem mžouraje na Vorovkovou chytrácky očima.

»Zač pak byste bylo dnes ráno ve vsi nakupovala ?

He?. . .« »Vy víte, pane představený ?« vpadla paní Božena nechápajíc, kam míří.

»Jakž pak bych nevěděl l Viděl jsem vás z okna, jak jste šla k Rorejsovi a nesla balíček domů . . . Poslal isem za vámi kluka — tot se ví« . . .

»Ale já, prosím,« zajikla se Vorovková, »vzala u Rorejsa na dluh« ... *...-' »Aj !« uklouzlo Mihulkovi a tvář jeho mírně se za.kabonila, jevíc zároveň dvojsmyslnou rozpačitost, jako by nevěděl okamžité co odpovědít.

Po chvíli však si odpověď skomponoval přece.

»Tedy jste — nenašla ?« pravil drsně, ukázav ,dýnv kou do kouta okénka, kde byla Vorovková nalezla podstrčený zlaíák.

Pochopila tudíž, co představený mini, ale v bezpříkladných rozpacích, jež se jí zmocnily, přece se optala: »Co, prosím — co?« »Ah, co — ?« zavrčel představený, načež postoupiv až k okénku, zaťukal dýmkou na místo, kde byl zlaták ležel, a upřel skoro vyzývavě zrak na paní Boženu, jejíž tváře hořely.

— 391 — Byla tak pomatena a zaražena, že nemohla odpověděti.

»Nu — tadyhlenc to leželo,« ozval se pu chvíli netrpělivé Mihulka, poklepávaje dýmkou na místo, kam byl dřivé jen zaťukal. »Tadyhlenc to leželo l ... Nio jste nenašla ?« >Nic — prosím,« uklouzlo zajikané paní Boženo.

>Tedy to našel ten halama a propije to l« houknul popuzen představený, mávnuv výhružné směrem ku vsi.

»Nu, však já si to s tebou spravím — neříctžené, co najdeš — a raději to zanést do hospody,« mručel pak jeve vždy mračivější výraz ve tváři.

Paní Božena nebyla však pouze v rozpacích — ehvělaf se již studem a strachem.

A přece jí i v kritickém okamžiku tom napadla případná vytáčka, kterouž se snažila náhle rozlíceného představeného ukonejšiti.

»Míníte-li mého muže, pane představený«, pravila, přemáhajíc své pohnutí, »musím snažně prosit za odpuštěni . . . Možná, že našel, — ale nejspíš mi zapomněl povědít . . . Vždyt víte, že má plnou hlavu starosti« ...

»Nu, tak — nu, tak,« —• mumlal Mihulka.

»Nehněvejte se, prosím!« dodala prosebně.

»Nu — vždyí já — vždyí já se nehněvám«, zavrčel snaže se tvářiti laskavě. »Nevídáno také pro pár grošů l Ale když tak olověk vidí samou faleš mezi lidmi — — Eh! co pak na tom l... A abyste věděla, že se nehněváni, -^- tuhlenc l« Po té vytáhl z knoflíkové dírky u kazajky rozmarýna, a B výrazem komického frejiřství podával ji paní Boženě.

Tato váhala po ní vztáhnouti ruku; leč po několika vteřinách vzala ji s trpce bolestným pousmáním přec«.

— 392 — »Nu pfivoňte, přivoňte!« vybízel Mihulka usmívaje •e a přehazuje špičku dýmky z jednoho kouta úst do druhého.

Pani Božena uposlechla.

Mihulka provázel tento akt nucené zdvořilosti obvyklým svým crkavým odplivnutím.

»Voní — co ?« připomenul zamlasknuv si a mžouraje vždy frejířštěji očima.

»A máte-li starého doma,< doložil po chvíli, když Vorovková neodpovídala, »dejte mu taky přivonétl« Paní Božena se rozpačitě poohlédla, jako by se chtěla přesvědčiti, je-li muž doma, a obrátila se pak zase mlčky k oknu.

»Kulich tedy už.vylít z doupěte!« zvolal představený sarkarticky. »Nu přejte mu tu radost, paní Boženo af se trochu nazuuká . . , Bez toho někdy člověk — eh!« . . .

Nedořekl.

A on i ona se odmlčeli, dívající se na sebe s nejrůznějšími výrazy v tváři: Ona jako by chtěla říci : »Jdi už l«, on pak jako by prosil <Zůstaň U Po chvíli se zase ozval položertem a poloopravdovo představený: »Nu — nestojím-liž tu pod oknem jako šuhaj na freji -— co ? Až okna kouká panenka — a povídá, povídá — ale neřekne: »Mládenečku, pojďme dáli« Po vznětlivé tváři pani Boženy kmitla svrchovaná ustraženost. Zardělá tvář zbledla, ale hned zase se červenala. — — »Snad byste se mne nebála, paní Boženo ?« pokračoval Mihulka drsně, ale přece tonem šelmovské hodnosti.

»Vždyť už jsem přál* — a taky vidíte, že nejsem žádný — 808 — bubáC ... To tak — to tak! Ale u vás pod střechou jsem přec« ještě nebyl ... Či se mne bojíte ?« »Ne, ne — nebojím,« zajikla se.

»Nu, tak — tak — Nebojím l ... A přece neřekneme: »Pojďme dál!« »Ani se nemohu — odvážit —« vyhrklo z pani Boženy úzkostlivě. »Ani nemám uklizeno .... Všechno v nepořádku — a — —« »Eh, pořádek sem, pořádek tam,« míní dobrodušné představeny. »Vždyf pak nejsem žádný frejíř, abych s« Sel podívat, kolik kusů peřin máte. Ne?« »Ovšem,« přisvědčila paní Božena, které jiného nezbylo.

»A mohla byste mi snad taky jednou upřímně poVOdít,« pokračoval, »co a jak to myslíte — stranu těch pletek . . . Jak by se to mělo u hejtmanství narafičit . . . .« Duší paní Boženy kmitnul slaboučký zásvit naděje.

Ale přes to vše, že naskýtala se tak vhodná příležitost poprositi snažně za přispění, neodvážila se vybídnouti představeného, by vešel.

Mihulka však nedbal jejího mlčení.

»Či snad se zavíráte na závoru ?« optal se s úsměvem, dívaje se ku dveřím.

»Ah, ne — ne — —« vzlykla.

»Tedy je otevřeno — mohu vejít,« připomenul představený, učiniv několik kroků směrem ku dveřím, ale zastaviv se, otočil ještě jednou hlavu k okénku a lakonicky se optal: »Či ne?« .

— 394 .— Pani Božena bezděky přikývla, couvla prudce od okna, jako by ji byl had uštknul a zalomivši rukama, zůstala po několik vteřin jako v strnuti.

Slyšela, jak venku cvakla petlice — slyšela i z předsíňky se blížící temné kroky; ale zdálo se jí, že se nemůže pohnouti.

Náhle ji zamrazilo a teprve tím se vzpamatovala.

Takořka bleskurychle strhla se ákoby starý vlněny šátek a vzkřiknuvši: »Hned, hned — rozsvítím!« přehodila šátek přes sebe a hledala v přítmí střevíce, by se obula. • .

Našla je; ale dříve, než-li obula jeden, představený otevřel zlehka dvéře a stanul na prahu. . • ••'••':' »Hned, hned •— rozsvítím, pane představeny;« volala Vorovková úzkostlivé, obouvajíc na boso i druhý střevíc.

»Eh, vždyt je ještě vidět,« ozval áe Mihulka.

Paní Božena však námitky nedbala. Ruče hmátla kamsi v koutě pro sirku, rozžehla ji a vrávorajíc k ohništi, rozsvítila louč ...

Představený, stoje s dýmkou v ústech na prahu, nepokročil sice, ale nespouštěl s paní Boženy očí.

Neušlo mu tudíž, že se jí ruka třese, ba že se chvěje na celém těle, jakoby ji mrazilo.

Teprve, když louč jasněji vzplanula, ozval se: »Nu — vidíte, že nestraším, paní Boženo !« . »Ah, vím, vím,« ozvala se chvějícím se hlasem, zastrkávajíc louč do vysokého dřevěného svícnu. »Vždyt já M také nebojím, f — 395 — Představený postoupil a rozhlédl se kolem. .

V drsné tváři jeho však ani sval se nepohnul.

Obraz venkovské bidy, jenž se jevil jeho oku, nebyl pro něj ničím novým. .Vídalť v osadě podobných brloh příliš často, než aby naň mohla zbídačelost bytu Vorovkových učiniti zvláštního nějakého dojmu.

Přes to připomenul: >Nu — pansky zařízeni nejste, to je vidět — — I postele — nu, kdybyste nepohrdli, poslal bych vám nékolik otepí slámy . . .« Doposud ještě u krbu stojící Vorovková chtěla odpovédít: »Dékuju — o slámu není tak zle;« ale místo přímé odpovědi vzala útočiště k vytáčce tím, že představenému nabídla stolici u stolu.

Popošel ku stolu, aniž by byl klobouk sňal a obrátil se k Vorovkové.

>A vy ani nesednete ?« optal se.

»Hned, hned — jen co se louč rozhoří, by neahasla,< odpověděla, ačkoli byla louč již tak rozhořelá, že by ji ani nejprudší průvan nebyl shasil.

Představený usedl a mlčky díval se na paní Boženu, které posléze přece jen nezbylo, nežli vyhověti pouhé zdvořilosti a zasednouti za stůl, za kterým seděl pobafávajicí Mihulka.

Připlížela se ku stolu jako stín a usednuvši jevila vždy vetší rozpaky.

Chvíli panovalo v jizbě trapné mlčeni, rušené jen poprskávající louči.

Jizba byla dosti jasně ve všech koutech osvětlena; přes to měla v plápolavém světle louči cosi příšerného do sebe.

— 896 — Šeré mihotavé stíny, zachvivajic! se po hambalkách a zčernalých, vlhkých stěnách nepříjemný dojem dovršovaly.

Za to byla tvář paní Boženy, nalézající se v plném světle, nepoměrně vábnější nežli za šera, když stála u okna.

Vorovková byla sice úplně zahalena v starý, zasedlý vlněný šátek, tak že jen obličej a část bohatého plavého vlasu bylo viděti; nicméně právě tuto zahaleni činilo ji dvojnásob půvabnou.

Oduševnělá tvář její byla následkem prudkého vzrušení mysli, možno-li tak říci, oduševnělejši nežli v okamžicích nejsladší rozkoše.

Naděje a úzkost, stud i bázeň střídaly se tak rychle, že nebylo lze skoro ani postihnouti, který pocit jest právě v převaze.

Rozpálené líce a žhavé rty mely v plápolavém osvětlení mihotavě kovový lesk.

V navlhkých očích chvěly se nesčetné jiskerky jako drobné žluté perličky viech možných odstínů — od žhavosti zlata až po zamžený, sotva pozorovatelný zákmit oranžova.

Představený, jehož tvář byla od ohniště odvrácena, tudíž spola ve stínu, upíral zrak svůj neodvratně na tvář pani Boženy, jako by se pásl na jejích rozpacích, i na úzkcsti, kterou domníval se v tváři její čísti.

»Nu, tak vidíte, pani Boženo,« přerušil po několika minutách mlčení, »že nejsem, jak už jsem přál, žádný bubáč . . . Ted snad se mne už nebojíte?« »Ah, nebojím . . . Proč bych se vás bála?« uklouzlo stísněným hlasem paní Boženě.

— 397 — A zase nastala krátká pomlčka.

»A kde pak máte moji rozmarýnu ?« optal se náhle představený, když ji neviděl ani v ruce paní Boženy, aniž na stole.

Paní Božena opravdu nevěděla, kam ji odložila, nebo docela pohodila; ale přece odpověděla tonem co možná nejurčitějším: >Schovala jsem si ji na památku.« »Nu, to je hezké od vás,« zavrčel, snaže se dodati hlasu svému líbeznosti, »že neopovrhujete ani takovou maličkostí l Nu, já bych také — — Ale což? Vždyt pak jste zapomněla, že přišel do domu host« — — Paní Božena hned nechápala, až když představený s laskavou výčitkou dodal: > Ani chleba a soli nepodáte l« »Já se ani neodvážila,« zajikla se.

»A přece jsem přál, že bych také neopovrhnul,« ryložil Mihulka, ačkoli byl posledního slova před chvílí po svém zvyku vůbec ani nepronesl.

Paní Božena se zvedla, přinesla z vedlejší, neobydlené komory skývu okoralého chleba a trochu soli v dřevěné slánce a postavila obé před představeného. Po té zase usedla, povytáhla šuple stolu a vytáhnuvši z něho velký nůž, položila jej vedle chleba.

>Libo-li, pane představený ?« připomenula s nuceným úsměvem. »Ale já bych ani neradila l Chlebíček je okoralý « — — — »I to je jedno I« zavrčel bera nůž i chléb, aby si ukrojil. »Já se u vás neštítím — to je to< . . .

Marně však se nemahal tupým nožem ukrojiti skyvičku tvrdého a suchého chleba, jenž se mu v ruce drolil.

— 398 — »Dovolíte-li, posloužím sama!« nabídla se ochotné Vorovková.

»Ah, to by tak — to by tak!« odmítal drsné představený, při čemž odložil nůž, sáhl do své kapsy, vytáhl svou »žabku« a otevřev ji, vylomil ze skývy kousek kůrky, kterou napichl a začal obalovati solí.

>A teď byste mi snad taky mohla jednou upřímné povědít,« počal po chvíli, »jak to myslíte stran vás a toho úřadu« . . .

Po té vstrčil solí obalený kousek kůrky do úst a začal jej pojídati, až to chrupalo, jako by oříšek louskal.

»Jak to myslím ?« opáčila paní Božena, nevědouc okamžité jak odpovédíti.

»Nu,« vyložil představený lakonicky, »chcete-li nebo — nechcete-li tu zůstat« ...

Teprve nyní domnívala se pochopovati, že by si přál slyšeti, že chce zůstat, a také v tom smyslu, ovšem s podmínkou odpověděla: . »Ah, jak rádi bychom zůstali, pane představený.

Jet zde tak krásno — lidé tak dobři, upřímní, poctiví — slovem my bychom byli spokojeni . . . Ale živobytí je tu pro nás krušné« — — »Vy tu tedy zůstat nechcete — to je to!« zvolal drsné představený; ale hned na to, jako by příkrého tonu svého litoval, dodal vlidněji: »Nu — já se tento ani nedivím . . . Kde pak brát a nekrást? — he? To je to l« Paní Božena svěsila smutně hlavu a zadívala se před sebe na stůl.

~ 399 — »Ale což?« ozval se po chvíli představený 3 jakousi nesmělou rozhodností, jako by chtél pronésti néco rozhodné nutnéíiO a přece se bál odporu. »Což kdyby tak nékdo o vás — to je: kdyby se vás tak někdo ujal — nebo kdybyste tak každý den našla za oknem néco takového jako dnes — — V« V tváři paní Boženy kmitly svrchované rozpaky.

Ji!u2, jenž ji byl v tak krátké dobé svými zdánlivě nemotornými, a přece zcela zřejmé účelnými dotazy a odpoved mi tolikrát do rozpaků přivedl, počínal se jí jeviti v zcela jiném svétle než-li doposud.

Nebyl to člověk duševně obmezený^ naopak—přes všechnu nemotornost v chováni a výrazu přece jen duševně vyspělý, prohnaný.

Tentokráte vskutku nevěděla, jak odpovédíti, by představeného neurazila.

Několik okamžiků snažila se tvářiti, jako by slovům jeho sice-dobře nerozuměla, ale jako by ji přece jen byly mjlé. Náhle bolestné zaúpěla a zaúpění to byiO pro okamžik»její spásou, že nemusela odpovédít přímo.

»Co je vám — co?« optal se představený s drsným soucitem.

»Ah, moje klouby!« vzdychla bolestné, ačkoli právě v okamžiku necítila než-li brnivé popichováni. »Nejspíš bude co nejdřív změna povétrnosti «...

»Taky jsem řek' už odpoledne,« dotvrdil předsta« vény, »když tu a tam vylez' nad lesem mráček. Dostaneme déšt nejspíš v noci nebo k ránu« ...

A zase nastalo mlčeni skoro až trapné.

Paní Božena tváříc se, jako by trpěla, upírala zrak.

do klínu, kde mela obé ruce složeny.

— 400 — Představený dívaje se jí upřeně do oči pohrával nožem na stole ležícím, toče jím na plocho nebo jím pobřinkávaje.

>Když vy tedy,« ujal.se konečně zase slova, »nechcete ani tak, ani onak, tedy« — následující pronesl s přátelskou úslužností — »už se nějak u hejtmanství postaráme, abyste se odtud dostali . . .« Tvář paní Boženy zazářila radostí.

»Jakže? Vy byste chtěl — vy byste byl ochoten?« zvolala skoro jásavě. »Oh, jakým dikem bychom vám byli zavázáni l« »Eh, láry, fáry!« odsupnul si představený. »O to našinec nestojí. Může-li něco udělat, proč by neudělal — ne ? A já, jak víte mohu všechno — na moje slovo u hejtmanství až něco dají . . . Řeknu-li, tak a tak — — musí se tak taky stát ... To je to!« Paní Božena naslouchala se zatajeným dechem, upírajíc radostí rozjiskřený zrak neodvratně na představeného, jehož tvář byla sice doposud klidná, ale z jehož oči přece jen sálal podezřelý oheň.

V tom pozorovala, že se v jizbě nápadně přitmělo.

Pohlednuvši k ohništi postřehla, že byla .v zmatku a úzkosti rozsvítila jen krátký a tenký kousek louče, jenž poprskávaje a čoudě právě dohoříval.

Chtěla tudíž vstáti, by dohořívající louč vyměnila za jinou; leč představený ji chytil za ruku.

»Kam pak žasl« zamručel.

Pověděla.

»Eh! Nač pak ? To my tedy püjdem' raděj k nám,« zavrčel nevrle a s výčitkou dodal: »Když nás tu nechcete míti« — 401 — *Ale tak já to nemíním, pane představený,« zvolala paní Božena úzkostlivě a vstala.

Představený učinil po jejím příkladu a poodstoupil několik kroků, jako by se obracel k odchodu.

Paní Božena popošla za ním — a po chvíli stáli oba tváří v tvář, dívajíce se jeden druhému do očí.

Tvář pani Boženy byla v mihotavém světle dohoří* vající louče, která již jen chvílemi vzplanula, tak neodolatelně krásnou, že Mihulka nemohl se ubrániti pocitu nejpříjemnějšímu. Tvář jeho rozšklebila se k odpornému Úsměvu ...

Náhle zvedl ruku a štípnuv paní Boženu do jedné Uče, zahučel: »Nu, hezoučká jste — jako panenské jablíčko« .. .

Paní Božena chtěla couvnouti, ale pohyb ruky představeného byl tak prudký a neočekávaný, že zůstala jako v ztrnutí. «., Přes to vzpamatovala se v několika vteřinách. Ry•hle popošla k ohništi, by vyměnila louč.

Představený ji následoval.

»A za jednu hubičku — víte, co bych dal?« praril dutě a skoro zajikavě.

Neodpověděla. Slova ta vehnala jí všechnu krev do tváře. Chvějící se rukou sáhla po dohořívající louči . . .

Představený chopil ji za ruku, jako by ji v tom chtěl zabrániti, ale zároveň snažil se ji druhou rukou obemknouti v pasu.

Pani Božena vytrhla dohořívajíci louč i se svícnem a couvla tak prudce, že představený zůstal bez hnuti .• . .

Tak stáli chvíli proti sobě mlčky, načež pauí Božena pomalu couvala až ku stolu.

Aodll míru. • 26 — 402 — Představený ji následoval ... : ; s Ne, ne Ic vzkřikla náhle divoce, ztmavnuvší louči nad hlavou.

Louč ještě jednou nápadně zplanula a osvítila zcela jasně jizbu i neobvyklý výjev.

Představený však nedbal výkřiku, tím méně malomocného zamávnutí ruky. Přistoupil k paní Boženě, tak těsně, že cítila horký jeho dech na ave tváři a viděla zcela zřejmě příšerně se lesknoucí jeho oči.

-'•'"'". V smrtelné úzkosti, která se jí zmocnila, hmátla druhou rukou po noži ležícím na stole a beze slova zamávla jím nad hlavou.

Zarudlý blesk, jenž se od nože odrazit, šlehnul představenému tak neočekávané do ooí, že couvnul tento* krátě on ...

Tak stáli oba zase chvíli proti sobě.

On s mračným, divokým výrazem, ona a výrazem rozlícené, ale náhle zkamenělé čarokrásné fúrie.

»Nu, nechcete-li, já vás nutit nebudu,< zavrčel konečně představený urputně. »Ale nemyslete si, že budu ehtít taky něco já! To tak! To by — —« Nedořekl; ale paní Božena pochopila — väe bylo ztraceno- • Ruka s nožem jí jako bez vlády sklesla' —- ntti vypadl jí z ruky.

Druhá ruka, v které držela skoro již dohořelou louč, třásla se jako v zimničném záchvatu.

. Představený, odvážil se tudíž ještě jednou.

Postoupil a ona — necouvla ...

Usmál se a ona — sklopila zrak ... •" Nahnul se k ní a — ona zůstala jako v ztmutí.. .

í- * _ é03 — v;' Náhle ji objal a políbil a — ona se nebránila — .—- Jen hluboký vzdech vydral se jí z prsou bouřlivé se vlnících ...

• Hrůza projela ji všemi údy.

Člověk, jenž ji byl právě políbil, z hnusil se jí v té míře, že jej prudce odstrčila, až zavrávoral ...

Ale představený využitkoval okamžik: Vyrval jí louč > ruky a zahodil ...

:•'..''••-, V jizbě zavládla skoro tma ...

. . S výkřikem zděšení chtěla paní Božena prchnouti.

Al« místo ku dveřím zahnula v zmatků k posteli mazové ....

Představený dostihl ji těsně u lože a přes tuhý, skoro zoufalý odpor přece ji zase obejal . . .

Úpěla, vzlykala, plakala, ba několikrát vydral se x' prsou jejích výkřik tak zoufalý, div krev nestydla T tole ... .

.y . .' Ata představený držel ji křečovitě objatu a líbal ji " . . Asi po čtvrt hodině opouštěl představený chatu, kdežto paní Božena, ležíc na loži mužově, vypukla v tak křečovitý pláč, že se zdálo, jako by jí srdce lítostí a bolestí pukalo ...

• , V tváři představeného pohrával úsměv zarputilé uspokojenosti.

Sel z počátku pomalu, co noha nohu mine — jako by se ostýchal ; ale posléze přece vykročil statněji.

Po několika stech krocích se zastavil, vyndal z kapsy dýmku, vyklepal ji a znovu nacpav, zapálil.

Teprve po několikerém zabafnutí pohodil nedbale a pohrdlivé hlavou a odlehčil si pólo mrzutým a pólo .• ' '' 26* — 404 — lehkomyslném »Eh !« — a šel loudavě dále touže cestou, kterouž chodíval »anarchista« Vorovka — — — V téže skoro chvíli, v které Mihulka opouštěl Vorovkovu chatu, opouštěl Vorovka Mihulkův statek krokem skoro vrávoravým, nevěda skoro ani, co se s nim děje.

Zahnul k domovu, by své Buzené pověděl, co a jak se bylo stalo ...

Bankovky držel v hrsti scumlané skoro křečovité.

Teprve za návsí u potoka strčil je do kapsy a šel dále . . .

Na lávce, na které byl Vorovka v noci shodil věnec do potoka, setkal se s představeným.

»Aj l Kam pak, filuto ?« vzkřiknul Mihulka, nutě se do rozmarného rozpoloženi mysli. »Domů ? To by tak — to by tak l Hajdy nazpět l led se půjde do hospody!« . . .

»Tentokráte, prosím, pane představený,.'! promiňte,« ozval se Vorovka, snaže se potlačiti prudké hnutí mysli.

>Není možno. Slíbil jsem zené — čeká — —« »Eh, láry fáry l Nechtě ženu ženou — af čeká!« odpověděl představený. »Moje Brigitta taky musí čekat . . .

A ta je přec jinší.kos — he?« . . .

»Ale tentokrát já sám — věřte, pane představený, — není mi volno,« namítl Vorovka.

»Ah, po jednom, po dvou džbánech už se líná krev rozpálí — —« »A také dnes nemám, čím bych — —« »Eh ! To je nejmenší!« vyhrkl Mihulka. »Dnes mám den, jako nikdy . . . Dnes platím — he ?« »Ale stará Hořejšová umírá,'« odvážil se Vorovka k poslední námitce, která však neu 'inila na představeného nejmenšího dojmu.

— 40* — »Nechtě ji umírat!« zavrčel. »Nepomftže-li ji Hata nebo doktor — my jí nepomůžeme ! ... A to tak l Když je v hospodě jux, to přijdete — když se vás nikdo neprosí ... A kdyby tam bylo smutno, chcete domů ...

A mne byste tam nechal Zívat na holou zeď «— he ?

Známe té, ptáčku — známe! A proto,« kázal s rozmarnou přísností, »hajdy se mnou do hospody!« Vorovkovi nezbylo, nežli uposlechnouti.

Stlaöiv scumlané bankovky hluboko do kapsy, obrátil se a přešel lávku.

Představeny přešel lávku > za ním, načež šli mlčky podle sebe směrem k Hořejšové krčmě. >> < , VIII.

V šenkovně Rorejsovy hospůdky bylo tentokráte zamlkleji než obyčejně z večera, dokavad se nerozproudila zábava — z pravidla ovšem jednotvárná, nehlučná a všední.

Přes to vše, že nad domem snášel se ÝŽdy níže tajemný anděl smrti, tak že se skoro zdálo, jakoby bylo pozorovati i mrazivé zavivání příšerných jeho křidel — sešli se hosté, zvlášť každodenní jako kdy jindy.

Předeváím byl zde mrzák Brzdíček, jenž přijíždíval ze žebravých svých potulek přímo do hospody, by se navečeřel, než-li přijdou jiní hosté.

Pes jeho, Kartuš, zapražený do vozíku, ležel nikým neznepokojován před hospůdkou, kdežto Rorejsova, fena Fišlifutri byla uvázaná ve dvorku a občas z temna zavyla, aniž by tím Kartuše z klidu jeho vyrušovala.

Kartušův pán sedel již asi od páté hodiny odpolední za stolem na témže místě jako včera. Byltě se navečeřel •• . / • ••.--,. — 406 — . ...... . •> J, '•'""' • i,;/ 4' dřív«, nežli kdo jiný přisel, a bavil se zatím nejvšednějším spůsobem : rozhazovali karty po stole a zase je skládal, aby je po chvíli zase rozhodil. >•' Když se začalo smrákati, přišel i soused Lopíček a po nékolika minutách kmotr Votýpka.

Později dostavili se ještě někteří hosté ku stolu »plebejčůvc, takže — když rozžehnuto světlo, bylo v hospůdce osm hostů, z nichž každý sedel na témže miste jako minulého večera.

Po příchodu Lopíčkově přestal si pan Matýsek hráti kartami a vyměnil se sousedem několik slov o beznadějném stavu Rorejsovy ženy, což skoro" do slova opakováno, když dostavil se kmotr Votýpka a zaujal místo po-pravé straně páně Matýskově.

> Když přišel představený s Vorovkou, uvítal ji« Brzdiček hned na prahu skoro radostným »Ah!< '",..• , l tito dva zaujali místa jako minule, jakoby i dnes čekali, že dostaví se agent Horyna.

U stolu »honorace« scházel tudíž1 kromě Horyny jen starý granátník Pitrdle, jenž však byl v hospůdce hostem občasným a zároveň nad míru řídkým.

U stolu »plebejeíu scházel z každodenních hostů Florian Helebrand.

Ostatní, kteři u stolu toho sedávali, byli hosté jaká starý Pitrdle jen občasní.

• Z počátku byla zamlklost u obou stolů všeobecná.

Rorejs obsluhoval hosty jako kdy jindy ochotně, ale s nápadně smutným výrazem v tváři. Někdy, zvláště když se ten neb onen host zeptal: »Jak je ?« — nemohl skoro ani odpovědit a měl ihned plné očí slzí. ' :• . — 407 — Ale což naplat!

v? Posloužit musil — vždyť to bylo jeho »živobytíc, jak říkával. Setřel tedy slzu, nebo jí vůbec ani nesetřel a.vyhověl každému přání svých hostů s obvyklou ochotou a obyčejné mlčky.

Tentokráte mu nemíchání se do hovoru hostů u přítomnosti představeného nepřicházelo ani dost málo za těžké; byltě rád, že mohl mlčeti nebo na nejvýše odpovědít nebo se optat co nejlakoničtěji.

Jakmile se naskytla příležitost, >zaskočil« do komory, kde žena pracovala k smrti, . a musil býti od mnohého hosta dvakrát, mnohdy i vícekrát volán.

Nikdo však mu toho ve zlé nevykládal.

Kromě hostů u stolu »plebejcůvc jevili tolik jen ještě dva: Brzdíček a Lopíček, — kterýmž se patrně prodlení m dne nebylo pranic neobvyklého přihodilo, — obvyklou fysiognomii a také se tak chovali.

.• Lopíček pokusil se několikrát »zaprášit sic, ovšem nevinně a bezúčelně a bylo to přijato jak obyčejně s pouhým úsměvem nedůvěry, aniž by byl někdo odporoval a tak Lopíčka dráždil k napínání sil, aby novými výmysly za pravdu vydávanou lež opodstatňoval.

. Mrzák Brzdíček byl bodré mysli, jakoby ho nebylo po celý den pranic podráždilo nebo docela popudilo.

Občas mu uklouznul i lehynký vtipeček a skoro se zdálo, že by ho dnes hned tak něco nepohnulo k zaláteřeni, kterýmž obyčejné nikterak neskrblil.

Kmotr Votýpka byl však nápadně podmračený, jakoby se v duchu zabýval závažnou a nehrubě příjemnou nebo docela mrzutou záležitosti. Z vlastního po•pádu nemluvil a skoro na nic se nedotazoval, a byl-li. tázán, odpovídal úsečné, skoro až zarputile.

— 408 — Vorovka jevil napadnou zamlklost a zamyšlenos skoro až zádumčivou.

I on z vlastního popudu na nic se netázal a nebyr také skoro nikým na nic tázán, seděl klidně se zrakem skoro do prázdna upřeným, jakoby v duchu meškal mimo společnost, která proň nemela nejmenší zajímavosti.

Nejnápadnější změnu jevil představený Mihulka.

Vešel sice s jakousi, ovšem sotva pozorovatelnou ostýchavostí, jako člověk, jenž se domnívá, že setká se s někým, kdo mu může říci něco nad míru nepříjemného přímo do očí. Ale jakmile se rozhlédl po krčmě, pousmál se sebevědomě, ba skoro hrdě a zasednuv na své místo vyklepal si dýmku a odloživ ji čekal chvíli, až povychladne, načež ji začal pomalu zase nacpávati.

Toto jeho počínání sledováno všemi mlčky. On sám vykonal důležitou tuto předehru, aniž by byl na někoho pohledl.

Teprve když si zapálil a několikrát zabafal, rozhlédl ee kolem po hostech u stolu »honorace«, jakoby chtěl říci: »Tak jako já nezabafne si dnes žádný z vás — krňousové!« »Nu, co nového?« bylo vše, čím poctil společnost a která mu odpověděla několikým »Nic«, načež všickni chvíli mlčeli.

»A což?« ozval se posléze pan Matýsek, ukázav s vyzývavým úsměvem představenému celou hru karet.

Představený však zavrtěl záporně hlavou, odplivl si skrze zuby a baial jako o závod.

»Ještě ne,« pronesl se Lopíček.

»A já dnes tak jako tak nehraju,« doložil Votýpka.

Pan Matýsek položil klidné hru karet před sobe a «ačai po svrchním listě prsty pravé ruky pobubnovávati, — 409 — Skoro po pat minut nepřerušil nikdo mlčení.

VSickni jen popíjeli — někteří čaatéji a B chutí, jini jen občas a jaksi z pouhého zvyku nebo z pouhé nudy, I u stolu »plebejců« rozhostila se po výměně několika frásovitých dotazů a odpovědí zamlklost skoro trapná.

»BrrU ozval se konečně kdosi. »Tof mně svrbí kuří oko!« •»Dostaneme tedy déšt!« vyložil jiný.

»Jakž bychme nedostali, když už vylézají mraky nad lesy,« ozval se třetí.

»Nu, af si prší a třeba krom bije,« připomenul čtvrtý. »Mně nic nezmokne, leda že dřevěnky drobet zvlhnou.« »Ale hrom ti může rozbít barák na cimpr campr,« zasmál se pátý.

»Kéž by nebeský pán bůh dali« odpověděl čtvrtý s líčeným povzdechem. »Tak bychme se aspoň zbavili ženy« — — »Snad nemyslíá, že by se hrom opovážil také bít do ženy ?!« zvolal první, jenž si byl stýskal na svá kuří oka.

»Jak pak ne?!« odtušil oslovený. »Do žen přec pere — jen to práší . . .« »Ale ne do takových, jako je tvoje,« namítal třetí.

»Ta by mu hned po první ráně dala co proto — ne?

Spustila by svou řehtačku a ubohý pan hrom by perendil z baráku, že by ho ani Florianek nedohonil.« »Aj! Kde pak vězí Helebrand?« optal se čtvrtý, patrně, aby rozhovor převedl od své ženy na jiný předmět.

»Nejspíš ještč někde očumuje,« připomenul třetí, načež i u tohoto stolu zase váickni se odmlčeli.

, —• éiO — ,-;. »A což starý graňafous Pitrdle?« optal se pochvíli u stolu »honorace« pan Matýsek, zapaluje si nový pašovaný doutník.

>Nu, ten si dá na pul roku zajít chuť,« odpověděl Lopíoek. »Měsíc mu bude hlava brnět, dva měsíce břicho kručet a čtvrt léta« — — ' Další řeč Lopíčkovu přerušil představený.

»Rorejsi! Rorejsi!« zavolal.

Hostinský pospíšil, aby vyhověl přání »hlavy obce.« " Představený, jenž v krčmě zřídka kdy veoéřival, po* ručil si k udivení všech »něco« k večeři.

»Dle všeho tedy dnes doma bud nevečeřel nebo mu nechutnalo, pomyslili si všickni; ale nikdo ani nehlesnu!.

»A tadyhlenc — Vorovkovi taky!« pravil představený k Rorejsovi, když již se chtěl vzdálit;-»— a hosté diivjli se ještě více. >"• -vAle ani nyní nikdo nedal podivení avého na jevd krQmě pana Matýska, který sarkasticky připomenul: »Pan představený je dnes ňák špendábl. Totě skoro r— jakoby byl vyhrál« — — »Kdo ví — kdo ví!?« zahučel Mihulka s dvojsmyslným úsměvem, jakoby přisvédčoval a přece nechtěl s barvou ven.

' r • »A pro nás neobjednáte pranic, pane představený?« dráždil Brzdíček sarkasticky se usmívaje. »Já jsem sice nž po večeři; ale tak něco pro chut — jako herink nebo sardel — by neškodilo.« »Pro mne?!« ušklíbnul se představený,jakoby chtěl i nechtěl vyhověti. , :'-;.. .Ale hned na to vzkřiknul rozhodně: »Holá — Rorejsel Deset herinků sem! Deseti« .

:. . — 41l — »Kakrahnäte!« zvolá! s líčeným udivením Brzdíček..

»Tohlenc bude ůáká traktace!« »A žízeň — žízeň,« doložil Lopíček. »To budeme musit z hospody rovnou cestou •— k potoku.« Představený se samolibě usmíval. Možná, že by byl i' něco pronesl, ale pozornost celé společnosti obracena jinam.

Ve dveřích objevil se starý Pitrdle s trpce bolestným výrazem v ohyzdné tváři.

»Pán bůh rač dáti vespolek dobrý večer !« zaskuhral a popošel.

»Pěkně vítáme, pane Augustine.l« vítal Brzdíček přívětivě. »Jen pojďte dál — pojďte a sedněte!« »A jak pak jsme se vychrounili po včerejším flámu?« optal se Lopíček, když si byl Pitrdle usedl na totéž místo jako včera.

»Ah, špatně — mizerně, vážený pane Lopičku,« odpověděl starý granátník, trpce se usmívaje, jakoby polykal "pelyněk. »Hlava ještě brní, jakoby mi do ni bylo nalezlo pul vértele brabenců — —« »A přece jdete zas na flám ?« ozval se Lopíček B výčitkou.

»To já jen na chvilinku, na malou chvilinku,« omlouval se staroch. »Jaká, prosím, pomoc, když člověka dcera pošle.« »Dcera — Kačenka vás poslala do hospody?« zadivil se Brzdíček.

»Kdož pak jiný, prosím ?« odvětil Pitrdl«. »Jakž pak bychme se mohli opovážit, kdyby Kačenka -— — Ale'to je tak . . . Já nechtěl a Kačka přála: »Jen jdi, tatíčku, jdi!« A tak jsem šel — a tuhlenc to vám, pane Matýsku, nesu . ..« . • — 412 — Poslední slova provázel ochotným, skoro možno říci obětavým úsměvem. Zároveň vytáhl z kapsy malý baliček a položiv jej před Brzdička, zadíval se mrzákovi upřímně a jaksi radostně do očí.

»Mně — mně že tohlenc nesete ?« zadivil se pan Matýsek, vrtě hlavou a upíraje zrak na předmět, zabalený do umolousaného potištěného papíru.

»Arcit — vám — vám, pane Matýsku l« odpověděl staroch dobrodušně. »Což pak už nevíte ? Nepamatujete se?« »Nevím — nepamatuju,« odtušil tázaný, potěžká» vaje balíček, jakoby chtěl „dle váhy uhodnouti, co asi obsahuje.

Tvář starochova poněkud se zachmuřila, ale hned se zase vyjasnila.

»Ah, to vy jen tak povídáte špásem, pane Matýsku,« připomenul a vzav Brzdíčkovi balíček z ruky, přivoněl k němu, tváře se, jakoby obsah páchnul nejlibější vůní.

»Co pak to je — co?« optal se Lopíček zvědavé.

»Přičuchněte!« vybízí Pitrdle Lopíčka a strká mu baliček přes stůl pod nos.

Lopíček přičuchnul a vtáhl dech do sebe tak nápadně, že by snad byl poznal obsah balíčku po zápachu i skrze dřevo, neřkuli skrze pouhý papír.

Zraky všech byly upřeny na Lopíčka. On však bud skutečně ničeho necítil, nebo se tak jen tvářil ; nedalf nejmenším hnutím vráskovité tváře znáti, co asi balíček obsahuje.

Starý Pitrdle položil tudiž balíček před se.be a počal jej pomalu a opatrné rozbalovati. Sotva však porozbalil část nejsvrchnějšího papíru, ozval se netrpělivě pan Matýsek: — 413 — >Eh, ke všem všudy krucihnátům — co pak to je ?« »Přivoňte si tedy!« vybízí staroch a strká porozbaleny baliček k nosu mrzákovu. »Voní to jako mandle.« Při tom se pousmál a olízť Spodní ret, jako by sám dostával laskominy.

Mrzák sice přivoněl, ale i on byť necítil nebo nechtěl dáti na jevo, že něco cítí. Pokrčili jen ramenoma a usmál se, jako člověk, jenž nechce pokazit připravovaný právě žert.

»No, to jsem jako zpitomélý,« ozval se Pitrdle klada balíček před sebe a rychle jej rozbaluje.

Rozbalil však pouze vrchní papír, pod kterýmž byl ještě jiný papír, skoro úplně zamaštěný.

Teprve nyní vtáhl pan Matýsek nápadné vzduch do sebe, jako by z daleka voněl a vykřikl: »Aj, králíček, králíček, není-liž pravda, pane Augustine ?« »Ovšem, ovšem,« přikyvuje staroch.

Rozbaliv pak i zamaštěny papír klade před pana Matýska žluťoučký kus hřbítku uvařeného králíka.

Pan Matýsek se ušklíbnul; ale hned se začal zase nucené usmívati řka: »Ah, teď už vím. Vždyť jsem si zamluvil zbyteček u panny Kačenky . . .« »Nu, tak — nu tak,« vpadl Pitrdle skoro vítězoslavně a hned začal nutit: »Jen ochutnejte, ochutnejte, pane Matýsku l Masíčko jako mandle — jen se rozpadává — učiněný dort . . .

Přivoňte, přičuchněte!« Ale Matýsek marně se namáhá potlačiti vždy zřejméji se jevící známky nechuti.

ř. 5» m»Škoda, Skoda,« vypomáhá si výmluvou, »že jaté nepřinesl dříve, pane Augustine — před večeří . . . To bych si byl pochutnal! Ted jsem syt ^ ,po, večeři r—Xt0 víte — teď jen splakovatl« ?4 C^^^'T.wia^o ;: .Rozradostněná tvář starochova se kaboní; ale další řeč mrzákova jej přece usmiřuje.

»Ale po půlnoci,« pokračuje mrzák »nebo zej tra ráno si pochutnám. Vyřiďte, prosím, dobré, hodné Kačence, že jí pěkně děkuju a že ji oplatím ......

Po té zaobalil zbytek nebohého Šebestianka do papíru zamaštěného i nezamasténého a vstrčil jej do kapsy v pevném úmyslu, že — jakmile vyjde ven, hodí to na pospas svému Kartušovi ...

U stolu »plebejců« sledovali rozmluvu tu i celý vyjev napjato a skoro se závistí ...

. Bylo zřejmo, že mají váickni laskominy; ale že neodvažuji se vyrušovat. Jen chvílemi si něco šeptali.

Zbytky Šebastianka, jimiž byl mrzák opovrhl, byly by každému přišly vhod jako nejvzácnější lahůdka.

Zatím byl Rorejs přinesl starému granátníkovi pivo, .představenému a Vorovkovi večeři — a urývkovitý hotfor přesunul se k předmětům jiným.

Teprve když se představený a Vorovka najedl a. Rorejs přinesl i objednané a připravené slanečky, stal se hovor všeobecnějším, ale byl předce jen planý. ; Zatím byl se do hospůdky v pravém slova smyslu připlížil i Florian Helebrand a zasedl na své místo za stůl »plebejcův«.

• Tvář měl zavázanou šátkem a soudruhům u stolu pošeptal, že ho >strašně bolí« zuby.

..'.••/ Společnosti u stolu »honorace« nevěnoval žádné poa uesúčastnil se ani planého, Septem vedeného — 416 — hovoru u stolu »plebejcův«, odkud zase s jakous! lakotou pohlíženo ku stolu »honorace«, kde zahájena »traktace« pojídáním slanečku. • • Chvílemi mrknul Helebranď okem po strýci Votýpkovi, kterýž seděl klidně a ani jednou ku stolu »plebejcův« nepohlédl, nejevě v tváři, nežli podmraöenost jako dříve.

Slanečky zmizely v několika málo minutách. Vyjímaje Vorovku, jenž se omluvil, pojedl každý 2 hosta. dva.

»A ještě deset — dvacet herinků!« vzkřiknul představený na Rorejsa, když se byl objevil v ěenkově.

»Snad už jich tolik ani nemám,< připomenul Rorejs. , »Podívejte se!« zavrčel představený. * • Rorejs uposlechl.

' Hosté, kteří si byli na slunečkách pochutnali, začali chutě zapíjeti.

Za nedlouho přinesl Rorejs znovu objednané slanečky, ale již jen čtrnáct kusů — více' neměl v zásobě.

»Nu,; nic nedělal« míní představený a vybízí hosty, by pojedli. « • Všickni s chutí sáhli po lahůdce; ale sotva • byli pojedli ždibeček, nechtěli více. Slanečky páchly po petroleji, což byli hosté původně nejspíše ani nespozorovali.

»Holá, bej, mládenci!« obrátil se představený ku stolu >plebejcův«. Nepojedli byste ždibeček herinka?« »Ah, s radostí, poníženo děkujeme!« zaznělo z několikera úst současně.

A jeden z hostů rychle se zvedl, ale ostyvavé M přiblížil ku stolu »honorace«.

Představený ukázal dýmkou na hliněnou misku a miska putovala a« stolu »honorace« na »tul »plebejeftv«.

— 416 — Jako dravci vrhli se hosté na lahudku.fj V několika málo minutách byla miska prázdná.

Slanečky pojídány i s kostmi s úžasným chvatem a zároveň se závidění hodnon chutí, která i přesyceným u stolu »honorace« dělala laskominy.

»Ale kdo nám teď uhasí žízeň?« ozval se pan Matýsek učiniv notáý doušek a stavě džbánek hřmotné na atůl.

»Já mám chřtán jako pec,« připomenul starý Pitrdle labužnicky se usmívaje.

»A mne je, jako bych byl rozžvýkal za elverák pepře,« doložil Lopíček.

, »Pijte tedy, haste!« vybízel představený. »Hoate, hoste l« »Haste, haste — hoří!« zvolal i kmotr Votýpka, jenž byl dnes obzvláště skoupý na slovo, ale jejž váeobecně se rozproudující hovor začal již také zajímati.

»Ale kdo zaplatí? Vždyt vypijeme sud!« namítl Brzdíček svlažuje -si chutě hrdlo.

»Kdo zaplatí?« vzdychnul si starý Pitrdle napiv se jako upejpavá panenka.

Tak a podobně ulevovali si, ovšem šeptmo i u stolu, »plebejcav«.

Představený se pásl na těchto laskominách žíznivou se zjevnou zálibou po delší chvíli, usmívaje ae, jako by chtěl říci: »Nu, tentokráte jsem vás pořádně napálil«.

Náhle však zavrčel: »Eh l Kdo že to zaplatí ?

A po chvíli doložil: »Třeba já l« .

Slova ta přijata s všeobecným jásotem.

— 417 — Jen Vorovka a Helebrand seděli v myšlénkách pouřízeni, jako by se v krčmě nedělo pranic neobyčejného.

»Rorejsi, Rorejsi!« zavolal představeny, když se hostinský objevil. »Konev piva —xale tu největší!« Za nedlouho objevila se na stole »honorace« asi desílilitrová konev.

»Á tamhle, mládencům,« kázal představeny ukázav ke stolu »plebejcův«, »taky konev! . . . Platím dnes, co kdo vypije.« Dosavadní udivení skoro všech změnilo se v pravý úžas.

Něco podobného nebyla »hlava obce« doposud nikdy učinila. Nikdo jí vůbec nepokládal něčeho podobného za schopnu ...

»I kakrahnáte!« zvolal mrzák Brzdíček několikrát mezi směsicí řeči.'? »Co pak se to dnes přihodilo, že je pan představeny.tak špendábl. . . Toto jako by byl od paní Brigitty dostal za vyučenou . . .« Představený však nikterak nechvátal ukojiti zvědavost. Seáklebovalt jen drsnou tvář k polochytráckému a polotajemnému úsměvu — pobafával, odplivoval a občai něco zavrčel.

Na stole »plebejcův« se objevivší konev, z které připito především jiným »na zdraví a dlouhá léta pana představeného Petra Mihulky« — podána jen jednou kolem stolu a vyprázdněna.

Rorejs poznovu ji naplnil.

U stolu »honorace« pito umírněněji, vlastně méni hltavě, ale přece statně, tak že i zde musila býti konev za nedlouho znovu nalita.

Zábava, vlastně všední, bezvýznamný a bezúčelný hovor začínal býti vždy živější a nenucenéjší.

míru. 27 — 418 — . v'^~ .-'•=• -":..:. - ; ; ;w:"iíí.r. ., Za nedlouho nikomu ani nenapadlo, že se byl zatím anděl smrti snesl tak hluboko nad dům, že zdálo se již, jako by se příšernými křídly dotýkal okénka komůrky, v které Hořejšová žena vedla poslední zápas •— ba nikdo ai ani nevšimnul, že nejen Rorejsova fena Fišlifutri ve dvorku, nýbrž i Brzdíčkův Kartuš před krčmou několikrát tak úpěnlivě zavyli, jako by větřili umrlčinu . • ..,r »A jak pak jen my panu představenému oplatíme? U ozval se po chvíli bzučivého hovoru starý Pitrdle tak významně a hlasitě, že skoro všickni umlkli.

>I na to je dost času, až — vyhrajete l« odpověděl ůiklebně představený.

»A máme tu, už los?« optal se chvatně starý granátník. ..w,yy..;!U -n-u:^- • .'-..'... .• ••---. •.• •=:• ,.;- "• .»Eb, co vás napadá I c vyložil pan Matýsek. »Asi tak za týden nebo •— —« .»A nebo,« vpadl Lopíček, »nás chlap napálí a nepošle nám nic.i , »Pro umučeni Krista l To snad ne!?« zvolal starý Pitrdle s tak opravdovou úzkostí, že se ostatní nemohli zdržet smíchu.

,••-,: »Vždyť je to R orej sův kamarádi« vyložil Brzdícek.

»A Rorejs má peníze — o ty tedy přijít nemůžeme . ..« .;, :• »Ah, tak l« oddechl si staroch a po krátké pomlčce a» optal: .

»A mnoho-li tak asi každý z nás vyhraje ?< »Já to spočítal dnes na cestě,« pochlubil se mrzák.

»Mnoho-li tedy — mnoho-li ?c ozvali se Lupíček a Pitrdle současné.

»Čtyřicet zlatých jsme vsadili,« počal pan Matýsek vykládati, »a vyhrajeme jedenkrát sto a padesát tisíc — —« — 419 ^ /', »Jedenkrát sto a padesát tisíc U opakoval starf granfttnlk sprásknuv úžasem ruce.

ť »Na jeden zlatý,« pokračoval klidně mrzák, »přijde výhra 3750 zlatých — —« »Jenom tři tisíce!« vpadl zase Pilrdle tonem mírného zklamání a přece radostně.

. »Na jeden zlatý — na jeden!« poučil jej pan Alatýsek. »Kdo tedy vsadil, pane Augustine, jako vy — pět zlatých, vyhraje pětkrát 3750 — nebo-li 18.750 zlatých —c »Osmnáct tisíc zlatých !« opakoval opět s úžasem Pitrdle.

»Vlastně bez mála devatenáct tisíc,« doložil pan Matýsek.

»Devatenáct tisíc zlatých l« zvolal starý granátník a oči div mu nevylezly z důlků. »Já vy hraj u devatenáct—< »Starého kozla vyhrajete!« vpadl úáklebné představený. »Že jste tak starý a ještě takový blázen — he ?< Příkře výsměšnými slovy těmi byl starý vojin tak Mražen, že sklopil oči a svěsil smutně hlavu.

I ostatní, zvláště Lopíček jevili sklamání.

Jenom Vorovka, jenž byl až dosud skoro ani/nepromluvil, zůstal i nyní lhostejný, vlastně apathicky.

»Dobře tedy, že jsem si uepřisadil,« připomenul po chvíli kmotr Votýpka.

" •*'•'•' »Za to budete litovat, až my vyhrajeme,« posmíval M žertem mrzák Brzdíček. »A že vyhrajeme a vyhrát musune, je tak jisté, jako že — — Nebo — ke všem viody krucihnátům !« A udeřil pisti na stůl, jako by chtěl itostí gtfij co •toj ze stolu vy tlouci.

»Snad byste mi také něco z výhry ustidřili — ne V« oaral se zase Votýpka.

27* — 420 — »I ba ne — ba ne!« škádlil Brzdíček. »To byste si musil, kmotře, dojít na pana představeného — ten vás zradil — —« »Já — já že zradil?« vzkřikl představený drsné.

>To tak •— to tak ! Co mi do toho — —?« »Nu, vždyf já od vás nic nechci,« mini chlácholivě Votýpka.

>A kdybyste chtěl — já nic nedám,« zavrčel představeny.

Rozhodným, vlastně příkrým tímto odmítnutím hovor o možné výhře a jejích následcích jako na přísný povel umlknul.

Než po několika minutách planého požvatlávání přivedl na to škádlivý mrzák, jenž byl dnes v obzvláště dobré míře, řeč poznovu.

»A co pak byste si tak především koupil, kdybychom vyhráli?« obrátil se k starému granátníkovi.

»Já? Cože bych si koupil?« opáčil stároch,jako by jej otázka překvapovala a jako by nebyl o tom vůbec ani přemýšlel.

»Nu, ovšem — vy! Kdož pak jiný, milý pane Au* gustine l« vykládá pan Matýsek.

»Abych svatou pravdu řek',« odpověděl po krátkém přemýšlení Pitrdlé. »Já pro sebe o tu vejhru $koro ani nestojím —"—« »Aj, aj! To snad ani není možno l« zadivil se ousměaně mrzák. »Snad byste ty peníze nerozházel?« »I chraniž pánbů'!« bránil se staroch. »Já si jen myslím, že tak starý člověk jako já, může být rád, když mu dá pánbů' zdraví . . . Ale moje Kačenka — —« »Ahl« uklouzlo mrzákovi.

«- 421 — »Musila by si dáte, pokračoval starý vojín »beč« vSech caviků ušít nové šaty« — — »Snad hedvábné?« vpadl Brzdíček.

»Tof se ví, že ne jiné \ Jak pak jiné ? To by se snad ani pro takovou bohatkyni neslušelo, aby chodila jako ledajaká coura« — — »Snad by to spravil atlas — ne ?« vpadl opět mrzák.

»Třeba, třeba,« přikývnul Pitrdle ; »ale musil by byt nu, vždyf víte, že tomu rozumím . . . Sám bych ji to šel vybrat a koupit do města — sám . . . Dal bych se dovézt . . . Myslím, že by mně pan soused Lopíček« — »Příležitost?« vpadl Lopíček. »I s radostí — s největší radostí l Kdo pak by také neposloužil, kdybyste dobře zaplatil . . . « »Ale, ale, pane Lopíčkul« káral dobrodušné mrzák.

»Snad byste si nedal od tak starého muže ještě platit ? l « »Což pak jsem já taky néjaký mladík ?« bránil a omlouval se Lopíček. »A koně taky nejsou zadarmo.

Víte, co takový pár koni i s pacholkem za den pojí ?

Ostatně — pan Augustin nebyl by už takový chuďas jako »A vy také ne!« vpadl živé pan Matýsek. »Přibylo by vám také tolik — skoro devatenáct tisíc« . . .

Soused Lopíček přiblble se usmál.

»Než — co pak byste si koupil vy, kdybychom vyhráli?« pokračoval Brzdíček. »Nový statek — koně — dobytek — — ?« »Ah, o to já o všechno nestojím,« míní Lopíček.

»To dělá člověku jen zbytečné starosti. Já bych tak několik stovek dal synovi, aby si přilepšil a ostatní bych zanesl do spořitelny . . . Tam bych o ně nepřišel« — — »Leda kdyby udělala' spořitelna »pangrot,« vpadl nriák uštěpačné. .-,-'' Ukázav pak prstem na Vorovku, zádurnčivě před sebe pohlížejícího, dbdal : . .

»Ostatně — nejlíp by pochodil asi tenhlene !« »Pan Vorovka V« optal se živě starý Pitrdle, ' »Kdož pak jiný?!« pokračoval mrzák s jjslötöa, jako -by byl uhodnul Vorovkovy nejtajnější myšlénky.

»Myslím, že by se z nás.ze všech nejchutěji zasmál do .pěstě a — vzal do zaječích . . .« »Jak to? ... Do zaječích ? Proč do zaječích ?c optal se dychtivě Lopíček. .

Sám Vorovka nazvedl hlavu a zadíval se zvědavé «a mrzáka.

»Já myslím,c pokračoval mrzák, »že kdyby měl pan Vorovka v cizině od čeho živu být, ukázal by nám pátý hned a upláchnul do Bavor a z Bavor, kam by ho oči nesly. A vyhrajeme-li, vyhraje i on. A potom.— adié česká země — pan Vorovka zmizí jako stín« ...

Kolem úst Vorovkových pohrával lehynký úsmě?.

Zdálo se, že mrzákovi v duchu přisvédčuje, ale přece *f nechce přiznati přímo. . >; I představený naslouchal slovům těm pozorně, ba napjatě a jenom s největším přemáháním potlačil výkřik: »Nu to bychme se na to podívali! c * ^ Tvář jeho zpočátku se zakabonila; ale po cbTili, jako by mu byla uspokojující myšlénka šlehla moakjta, zase se vyjasnila.

Jelikož na poslední slova Brzdíčkova nikdo ntoď pověděl, přesunula se rozmluva zase k předmětům jiným.

Byla sice vždy všeobecnější, ale zároveň živější, roatnéjší a bujnější.

— 423 Jedna konev piva vyprazdňována na účet představeného po druhé — skoro jako o závod.

I představený přihýbal si nápadně rychle za sebou a mrzák Brzdíček snažil se vynahraditi si, co byl minulého večera zanedbal.

Jediný Vorovka nenalézal dnes na společnosti a na pití nejmenší záliby. Přihýbal si sice, vlastně byl nucen přihýbati si rovněž tak statně jako ostatní; ale tvářil se jen jako by pil.

Bylo mu, jako by seděl na řeřavém uhlí. Několikráte chtěl se vzchopiti a pod jakoukoli záminkou odejíti, nebo se nepozorovaně vytratit a později se u představeného nějak omluvit. Ale znaje povahu Mihulkovu a obávaje se, že by jej tím právě dnes, když jej představený pozval a byl ochoten i řad zaplatit, v nejvyšší míře popudil. .

Zůstal tedy a snažil se s vyjícími vlky na oko výti a čekal jen, brzo-li se naskytne vhodná nějaká .příležitost k důvodnému upláchnutí. / , ^. '^ ' ', ^^.. ' Florian Helebrand u stolu »plebejcův« naproti tomu pil dnes nejen na pouhou zlost, nýbrž i — na vztek . . .

Snad ještě nikdy nepřišlo mu zdarma poskytnuté pivo tak vhod, jako tentokrát. Pil dlouhými, vytrvalými doušky, z nichž každý byl by i nejstatnějšího pijáka na pólo zalknul; ale Floriánek si přihýbal jako vyškolený piják a pil s bezpříkladnou úsporou času.

A podivnot Tentokráte se mu zdálo, jako by rozčilující nápoj neměl na něho žádného účinku — jako by vůbec ani nepil.

Žízeň však byla vždy palčivější, žhavější; nebylo ji možno uhasiti.

— 424 — Přihýbal si tudíž vždy častoji — někdy více, jindy méně. Ale nic na plat ! ...

V duši jeho zuřil nejděsnější démon — malomocný vztek.

Kdykoli pohlédl kradmo neb i zřejmě na strýce Votýpku a postřehl mračný jeho klid, vždy v něm vzkypěl vztek tou měrou, že již již chtěl vyskočiti a vrhnouti se jako rozlícená šelma na strýce.

Ale stud jej vždy zase zdržel. Styděl! se dáti na jevo, že byl jakýmkoli spůsobem strýcem pokořen, neřku-li aby prozradil, co se bylo v pravdě sběhlo . . .

Zábava u obou stolů byla vždy nenucenéjéí, ba rozpustilejší.

I vtipy, ovšem nehrubě vybrané, začaly již vždy bezuzdněji prováděti své rejdy — a jenom Vorovka a Helebrand byli zamlklí, ba tento vždy mrzutější — - Zatím co v šenkovně skoro úplně zapomněli, že neobvyklý ruch a šum, hluk, jásot a řev zalehá rušivě do komůrky, ve kteréž by mělo právě panovati ticho, pracovala v komůrce té žena Hořejšová k smrti vždy namahavéji.

Plápolavý kahánek na rohu kamen umístěný osvětloval komůrku jen matně a chvějivé stíny dodávaly celému okolí rázu skoro příšerného.

Nemocná ležela na znak bez hnutí. Jen prsa se nápadně zdvihala a zase zapadala.

Dech byl těžký, chraptivý. Občas dostavil se křečovitý kašel.

Někdy pronesla vzlykavě a namáhavé dvě, tři slova . . .

Stará Byšičká seděla u lože, číhajíc na každé slovo a na každý pokyn, by nemocné vyhověla.

42B — Dcera Purči seděla v tmavém koutku na nízké stoličce a tiše se modlila ...

Kdykoli se nemocná na chvíli ztišila a stará Byšická neměla, Čím se zabývati, zaletala v duchu z pravidla ku svému Erazímkovi.

Byla o něj sice bez starosti; »ale matka je matka« — — .

Erazímek byl zatím strávil den obvyklým spůsobem.

Procitnuv shledal, že je matka zase mimo chatu.

Nepodivil se. Umyl se, oblekl a připravil si sám snídaně.

Podojiv kozu a pustiv ji na pastvu, pojedl trochu nadojeného mléka, do něhož si nalámal kousek chleba, načež komůrku uklidil a šel do lesa, by nasbíral a natrhal, čeho se v zásobách nedostávalo.

Vrátil se po poledni, uvařil si trochu »zavrčené« (polívku: slanou vodu, do niž je zamíchán ždibek mouky) a šukal pak zase kolem chaty, až nadešel večer.

Tentokráte nevzal ani jednou knihu do ruky.

Bylo mu jaksi podivno, poloteskno a pólo svěže — jako by ae melo něco přihoditi, co jej potěší.

Připomenul si stero vécí, ale žádná ho dlouho nebavila. Duch jeho těkal s předmětu na předmět.

Teprve pod večer, když usedl před chatou pod bez na totéž místo, kde jej byl agent Horyna den před tím spatřil, zdálo se mu, že na něco myslí vytrvale; ale nevěděl na co ...

Občas se rozhlédl po okolí. Viděl, kterak nad lesy vystupují mraky, ale ani ho nenapadlo, že může pršeti.

Zůstal před chatou až do čiré tmy.

Viděl, jak mraky vždy více houstnou a vystupuji vždy výše — jak zahaluji jednu nápadnější hvězdu po druhé, až zahalily celý obzor ... • : • Vešel tudíž do chaty, zapálil louč na krbu a ušed nuv opodál, díval se do žlutavého plamínku, až jej někdy přeáél zrak ...

Zamhouřil tudíž oči a popustil myšlénkám a zpomfnkám úplně uzdu — snil ...

Posléze, asi tak k desáté hodino se svlekl a .ulehl na své lůžko.

Loud v krbu poprskávajic dohořívala, až .konečné dohořela.

V komůrce rozhostila se čirá tma. .c.í Chvíli snil hoch se zamhouřenýma očima.

Náhle kmitnul před očima jeho žlutavý zásvit.

Otevřel oči; než — kolkolem byla čirá, neproniknutelná tma .... -:'•- ; Po několika vteřinách šlehnul komůrkou intensivni záblesk... Hoch postřehl okénkem, že pošlehávají venku z mraků matné blesky. .

Dlouho díval se k okénku,.»3L^iox{: í&ieM * - f;.'-ir Pobleskávání jej bavilo, ba poaději jej vylákalo i z lóže. Přiblížil se k okénku, . přitáhl k němu stolici a usednuv, díval- se oknem ven.

Obloha byla úplně zatažena černým těžkým mrakem, jenž zdál se- býti, když se zablesklo, překlenut přes celý údol, Nepršelo však. Občas, někdy i v přestávkách no: kolikaminutových kmitnul více méaé matný zážeh blesku z černého mraku a osvítil na okamžik krajinu.

'Temné zahřmění následovalo však doposud ješté vždy po tak dlouhé době, že nebudilo skoro ani po» zornqsti.

— 427 — T. Erazímka zajímaly á bavily zatím pouhé blešky, í1" nichž jen mnohý šlehnul tak intensivně, ž« Jttusil hoch přimhouřit oči . . . • .. i .;M--«v^'/r> V téže asi dbtíé bylo v ^rdmfl Roréjso^é • již ták hlučno, jako ve dnech mimořádného veselí —•- o nějaké svatbě á podobných. • . . . Někdy nebylo vlastního slova slyšeti. .••.">•.»Skoro celá společnost byla rozjafena. Někteří začínali již prozpěvovati, jiní se přeli a hádali—— vtip iačínal býti vždy smělejší a bujnější ...

• - . i Náhle vstoupil hostinský Rorejs do šenkovňy se slzami v očich. Dovrávorav do koutka ke kamnům, sklesl na stolici jako- bez vlády a vypukl v štkavý pláč.

. . V áenkovné zavládlo na chvíli Ucho. . . .• <;^I Všichni, byli porozuměli, co to znamená . «;•**.

Nékteři vstali a přiblížili se k Rorejspyi, jini vyšli do předsíňky a nékteři vloudili se zvědavé i za prán, komůrky, v kteréž Rorejsova žena dodychávala. _ /: • Zábava byla přerosena.

Šum a ruch ovšem neustal, poněvadž kromě představeného, Vorovky a Brzdička nikdo nezůstal seděti . .

Florian Helebrand byl vstal a skoro potácivé vyšel jako jiní ďo předsíně, odkud se byli někteří vrátili a kam jiní zase vyšli. . . ' . ' ' ' V komůrce zatím došlo ku katostrofé.

naposled v sloupu Nemocná byla se na pólo a zároveň vztyčila a sklesnuvši nazpět, zůstala s očima ležeti . . . Bylat v agónii ...

Purči vyskočivši z koutka, zavolala matku jménem, ale matka neodpověděla. • ; — 428 — S výkřikem bezmérné bolesti vrávorala ubohá dívka do vedlejäi komůrky a u téhož okénka, na něž byl minulé noci Florianek zaťukal, sklesla ...

Chvíli setrvala bez hnutí.

Náhle šlehnul venku intensivni blesk.

Dívka se vztyčila a zadívala oknem ven . .. . Zaslechla temné zahřmení a hned po té slyšela jen příšerně hrčivý chrapot z vedlejší komůrky.

Chtěla zpět k matce, aby ji jen ještě jednou spatřila ...

V tom šlehl venku novy blesk a dívka postřehla zcela zřejmě Floriana Helebranda potácejícího se odkudsi od návsi ku kromě . . .

V bezprostředně následujícím okamžiku však se dívka obrátila a vrávorala k loži umírající matky ...

Postála však u lože jen několik minut — matka dodychala . . : S výkřikem, jejž zaslechli i v senkovně, vrhla se dívka na mrtvolu a křečovitý pláč ulevil poněkud její bolesti. « Na výkřik ten vstal i představený a Vorovka — a oba opustili svá místa.

Jen mrzák Brzdíček zůstal seděti; ale i onbyl zmatkem, jenž v šenkovné zavládl, tak vzrušen, že hrubě ani nevěděl, co se děje.

Po několika minutách sem tam přecházení a pobíhání zmatek zase minul a hosté vraceli se na svá místa.

Když vrátil se první host — kmotr Votýpka — z předsíně, seděl Florian Helebrand zase na svém místě.

Ostatní vrátili se nebo zaujali svá místa jeden po druhém.

V áenkovné zavládlo skoro až trapné ticho.

_ — 429 — Zábava, která slibovala dnes býti nad míru bujná, byla osudnou katastrofou přerušena a možná, že se vůbec již ani nerozproudí.

Hosté skoro již jen šeptají . . . Zamlklost jest všeobecná — — — V. témž okamžiku postřehl však Erazimek Byäicky z chaty cosi neobyčejného.

Zdálof se mu, jako by se bylo zablesklo ; ale nikoli na obloze, nýbrž kdesi níže — nápadně níže . . .

I zadíval se okénkem pozorněji. Po kratinké chvíli postřehl podobný zážeh ; ale již zcela zřejmé — z údolu...

Bez rozpaků vyběhl jako laňka před chatu a rozhlédl se po údolu.

Kolkolem však byla čirá tma; jenom tu a tam blikalo žlutavé světýlko z některého okénka.

Náhle — co to?

Hluboko v údolu — asi v místech, kde je Hořejšová krčma — kmitlo čirou tmou cosi jako žhavý jazyk, jenž hned zase zmizel ...

Hoch upřel zrak STŮJ v místo ono napjato.

Po několika vteřinách postřehl, že žhavý jazyk není osamělý — že jejich čirým temnem prokmitává několik těsně vedle sebe... . .

V tom vyšlehl plamen ...

»Hoří l« houknul hoch do údolu, až ae to daleko rozlehlo.

Výkřik jeho však sotva kdo slyšel; — nikdo se aspoň neozval ....

Nad údolem rozkládalo se hluboké ticho . . .

Vyšlehnutí plamenu však spozorováno i v krčmo.

»Někde hoří l c zvolal skoro v témž okamžiku, jako byl Erazímek od chaty zahouknul, mrzák Brzdioek.

' — 430 — • Upomenutí toho nebylo však vůbec ani třeba. Rudý zážeh Slehl do očí všem a všickni kromě mrzáka vyskočili.

Prvním u okna byl Yptýpka, Jenž pohlédnuv_. vén vykřiknuly , ó'«!«a'iá=>k "^oviVob . -/"".T" •'•" »Ježiá Marja ! To hoř! u mne — moje stodola!« : Zmatek, jenž na výkřik ten nastal, jest k nevypsáni. Statek i hořící stodola Votypkova byly jen asi sto kroků od krCmy vzdáleny. ......... .., ,, VSickni spěchali ven ... -Unass #&•$.'/)•. .' Ví.-/ íív"" »Hoři! hoří I «voláno. , . . Hluk, lomoz a ryk se zmáhá.

Plamen vystehuje vždy mocněji do vyáe a úžasné rychle se Síří. .

Není také divu!

- Stodola je kryta jen doškami. Část nízké střechy vySnívá přes plot na náves a právě odtud alehá plamen vždy prudčeji do výše.

Černý mrak, sklenutý nad údolem, vaoihledé rudne.

.Prostranství před statkem jest již jasné a přece příšerné oavétleno ... * ...,-. -. •^'•i^lv' ..

Skoro véickni béží k místu neštěstí ^ v AI« v pod.aapilosti — po počíti? ^•,:.:-, .'•' Nikdo neví rady — každý jen křičí: > Hoří hoří l Pomozte!« Hluk a pokřikováni, jež zaznívá již také z jiných •taveni, kde byli požár postřehli, přehlušuje někdy děsný praskot ohně.

První doběhl ku stavení Votýpkal Ale dříve nežli otevřel přivřená jen vrátka, spatřil, že vyskočil někdo .» okna v přizemí v kosili a kvíle běží směrem k Rorej•oré krčmě.

— 481 — Poznal svou dcera Ludmila. Ale dříve nežli se rozhodnul, má-li pospíšiti za dcerou nebo vraziti do dvora, •patřil, že dcera klopýtla a že jí někteří vlekou do krčmy.

Vrazil tedy do dvora, kde již čeleď v zmatku po* bitiá, ' nevědouc si rady ... .

On sám jest jako bezhlavý ...

Před statkem hluk a lomoz se zmáhá ; se všech stran sbíhají se lidé, by přispěli ku pomoci ...

Náhle zazněl z hluku všem známý ženský hlas paní Brigitty, která byla pospíšila, by řídila ochranné práce.

';-:-. ;•.--.,»-,'-.•'-. •. IX. ..•_- . • ' " " -erC'ÄhSiärYl Co následovalo, netřeba líčiti. ..;-.;" • • Střecha stodoly byla již v plném plamenu, jenž Šlehal vysoko do výše, plazil se po buližníkové »kalni stene a přeskočiv na nejbližší stáje a chlévy, zachvátil i ty a za nedlouho přesunul se i na sousední statek Lopíčkúv, kde začaly hořeti již chlévy poblíž stodoly.

Statek představeného byl od hořící stodoly oddělen Votýpkovou zahradou, tudíž skoro v bezpečí.

VeSkerá snaha nasícich obrácena tedy k zachránění statku Lopíčkova.

Ku cti paní Brigitty budiž připomenuto, že řídila ochranné práce s chladnokrevnosti a obezřelosti muže nejotužilejšího.

I ostatní, ba i podnapilí, přičinili se ze všech sil přispěli ku pomoci. Ale veškeré úsilí bývalo by marným, kdyby asi po půl hodino — patrně následkem mocného rozproudéní vzduchu — nebyl se spntil z mraku, nad údolem sklenutého, prudký a vydatný liják.

— 432 — V osadě bez stříkačky a hasičského náčiní, kam pomoc z cizích osad mohla přijíti na nejvýš po dvou nebo třech hodinách — byl tento déšf pravým štěstím.

Zachránilf aspoň statek Lopíčkův a obydli Votýpkovo.

Stodola, chlévy a stáje Votýpkovy, z části pak i chlévy Lopíčkovy lebly |>opelem.

Nejkrasši pohled na děsné divadlo měl, jak přirozeno, Erazímek Byáický.

Vorovka zahlédl jen požár v prvopočátcích. Použili nastalého zmatku, by pospíšil nepozorován ku své ženě Božence.

Požárem ze sna vyburcované obyvatelstvo probdělo skoro vesměs i zbytek noci.

Liják sice zvědavce rozehnal, ale z větši části jen do nejbližších úkrytů, odkud se mohli pohodlně dívati, kterak proudy vod, řinoucí se z krvavého mraku, zdánlivě malomocně zápolí s rozpoutaným živlem, až jej přece jen skrotily a posléze i utlumily.

Jakmile začalo pršeti, zbyli u požáru jen nejstateč« nějáí a nejobětavější, aby i nyní ještě ze všech sil pomáhali.

Vytrvali skoro do svítání, až nabyli úplného přesvědčení, že nehrozí více žádného nebezpeč!.

Mezi nejobétivéjéínoi byla paní Brigitte, která za nejprudčiho lijáku řídila práce ochranné povzbuzujíc, kde a jak bylo po jejím mínění třeba.

Hlas její bylo slyšeti mnohdy i za největšího lomozu a hluku ; ji samu bylo začasté viděti i na místech nejnebezpečnějších, jako když krov stodoly se sřitil a doutnající kláda jedna svalila se s ohlušujícím rachotem těsně vedle pani představené.

— 433 — Manžel její byl i tentokráte jako obyčejně, »pátým kolem u vozu«. Snažil' se sice jako »hlava obce« přivésti důstojnost svou iaké k jakési platnosti — pobíhal podle hořícího statku, radil i rozkazoval.

Ale skoro nikdo ho neposlouchal, každý .dbal jen rozkazů paní Brigitty nebo se řídil vlastním pudem.

Nejúzkostlivěji počínal si Lopíček, jehož statek byl ohrožen nejnebezpečněji.

Pobíhal jako smyslů zbavený — stkal, plakal a řval — lomil rukama a trhal si vlasy z hlavy .

Možná, že právo tímto svým počínáním přiměl mnohé, že s nasazením životů pokusili se o zachránění jeho majetku.

Starý Pitrdle a Florianek Helebrand aspoň přes to váo, že byli podnapilí, napínali veškeré své sily, ba jeden druhého v záchranné práci překonával.

Horlivost jejich byla příkladem i jiným, tak že většina hasících soustředila činnost svou k zachránění statku Lopíčkova a — hořící stodolu, chlévy a stáje Votýpkovy ponechala jejich osudu.

Votýpka sice byl v prvním okamžiku zdrcen; ale y brzku nabyl aspoň tolik duchapřítomnosti, že mohl jako každý jiný horlivý obětavec pomáhati rozpoutaný živel krotiti.

Přičinil se, jak přirozeno, ze všech sila jedině jemu * paní Brigitte bylo děkovati, že zachráněno aspoň obydlí jeho.

Teprve na úsvitě, když přestalo i pršeti, rozešli se poslední, kteří byli při požáru pomáhali, a mezi kterýmiž byla i paní Brigitta.

Manžel její byl opustil místo požáru hned po jeho utlumení.

Aadél míru. 23 — 434 * Starý Pitrdle a Helebrand vytrvali a paní Brigittou, která neopomenula oba po zásluze za jejich horlivou obětavost pochváliti.

Z obyvatelů celé osady neměly na požáru jen tři osoby nejmenšího zájmu: Pitrdlova dcera Kačenka, která po neklidné noci minulé tentokráte nad míru tvrdě spala a o požáru nevěděla, pak Vorovka, jenž použil nastalého zmatku a pospíšil domů, — a jeho žena Božena . . .

V jakém rozpoložení mysli byl představeny ubohou obět krutých poměrů politicko-socialních a zároveň i své vášně opustil, možno se spíše domysliti, nežli lze vylíčiti.

Mluva lidská nemá dostatek slov k označení všech pocitů, jež ubohou ženu postupně rozchvívaly.

Po odchodu představeného zůstala dlouho v úplné ztrnulosti.

Jen chvílemi, když šlehla mozkem žhavější jiskřinka, připomínající, co se bylo právě sběhlo — zamrazilo ji, ale hned zase se jí zdálo, jako by ztuhlá krev znenáhla roztávala . . .

A přece cítila nevýslovnou palčivost v mozku i v srdci — cítila, jak jí pulsy buší a srdce křečovité se svírá.

Ležela na mužově loži úplně bez vlády na znak — s očima k hambalkovému stropu upřenýma, ba vytřeštěnýma ...

Chvílemi se jí zdálo, že není vůbec snad ani možno pochopiti, co, jak a proč se bylo stalo ; ale hned zase zdála se býti úplně přesvědčena, že jinak vůbec ani se státi nemohlo — že musilo se státi, co se bylo stalo . . .

Náhle projelo duši její jako blesk úplné vědomí bezpříkladného skutku se všemi možnými i nemožnými důslednostmi.

— 435 — Vztyčila se na loži jako k smrti raněná lvice. Zaúpěla — seskočila s lože, jako by chtěla prchnouti před děsným přízrakem.

Ale sotva učinila několik vrávoravých kroků směrem ku dveřím, sklesla se srdceryvným výkřikem k zemi a narazivši hlavou o stěnu, pozbyla smyslů . . .

Jak dlouho ležela na studené, jen upěchované podlaze, sama nevěděla.

Venku byla již čirá, neproniknutelná noc, když začala se probírati z mrákot.

Jen znenáhla se vracející vědomí prokázalo jí přímo neocenitelnou přirozenou službu tím, že se jí zdálo, jako by děsný případ, jenž ji snadno niohl přivésti na pokraj zoufalosti, náležel vlastně dávné minulosti.

Případ sám o sobě pozbyl pro ní nápadné na své děsnosti — důslednosti zdály se býti ubohé ženě nepoměrně příznivější, nežli když si byla po delší duševní stagnaci připomenula vše při úplných smyslech.

Jednotlivé obrazy vystupovaly v duši její zvolna a matně, jako by se dříve prodíraly hustou mlhou, — a zůstaly zamženy, i když se snažila připomenouti si je co možná nejživěji.

Někdy jí ovšem i nyní šlehla duší myšlénka, že měla nůž, kterýmž se bránila, přece jen vraziti do prsou člověka, kterýmž z hlubin duše opovrhovala — — A přece se jí hned zase zdálo, že bezměrná obět, kterou byla spíše z donucení nežli dobrovolně přinesla, vyváží více nežli skutek nejnásilnější — že jest snad přece jen jediným prostředkem k možné spáse . . .

Avšak i tato mdlá sofismata pozbyla vždy zase na své zdánlivé přesvědčující síle — ubohá žena i nyní vypukla v křečovitý pláč . . .

23* — 486 — Doplížila se za čiré tmy ku svému loži, vrhla se na ně a plakala — hořce a usedavě, div se ji srdce nerozskočilo.

Cit měl převahu nad reflexí.

Nepřemítala — nemohla přemítati. Činnost mozku byla skoro úplně latentní.

Za to tím konvulsivnéji pracovalo srdce : stud, lítost, bolest a hned zase odpor, nechuť, opovrženi, nenávist a vztek rozchvívaly jí od mrazivého pocitu, jejž působí pouhý pohled ua odporný předmět, až po horečné rozechvění málomocnosti, když krev víří žílami jako žhavá láva a člověk bez rady a pomoci jest zůstaven jen své zoufalosti . . .

Tak míjela hodina po hodině, až pani Božena postřehla venku zarudlou záplavu.

Z počátku se domnívala, že to předzvěst vycházejícího slunce. Ale dříve nežli jí bylo nápadno, že záplava liší se od červánků, zaslechla před chatou rychle se blížící kroky.

Zachvěla se.

Napadlof jí, že to muž — a srdce se jí zoužilo studem a nevýslovnou lítostí . . .

V bezprostředně následujícím okamžiku však si připomenula, že Vorovka chodívá domů vždy tiše, by jí ne* probudil.

Stud a lítost vystřídala bezměrná úzkost . . .

Seskočila s lože.

V prvním návalu bázně a úzkosti připlížila se ve tmě k místu, kde ji byl nůž vypadl z ruky. Shýbla se a hmatajíc po zemi, nalezla jej a zase se vztyčila, jsouo odhodlána k obraně na život a na smrt . . .

~ 487 — V tom cvakla venku nápadně chvátna petlice, v přeď afňce rozlehly se pádné blížící se kroky.

Zároveň zaslechla paní Božena Vorovkův skoro jásavý hlas, volající: »Boženko l Milá, drahá Boženko !< V pouhém přízvuku hlasu spočívalo zvláatní kouzlo věštící zprávu v svrchované míře potěšitelnou.

Paní Boženě vypadl nůž z ruky. Chtěla postoupiti, aby se vrhla milovanémn muži na prsa a jedním výkřikem mu pověděla, co se bylo stalo — ale v nerozdílném okamihu otevřely se dvéře a do jizby vrazil Vorovka.

»Boženko l Odpust, prosím, že tě budím,« volal sotva dechu popadaje.

Paní Božena však stála jako přimrazena. Na rtech chvěla se jí otázka: »Co se stalo?« — ale ani prostinká ta tři slůvka nebyla s to pronésti.

»Konečně — konečně jsme spaseni l c pokračoval zatím Vorovka chvátaje k ženinu loži podle ženy své, které ve tmě nepostřehl. »Ve vsi hoří — ale my, my jsme zachráněni — konečně zachráněni l . ..« Paní Boženo již první slova o konečné spáse projela celým tělem, jako když z mrazivého ovzduší octne se člověk náhle v příjemném teple.

Napadlo jí, -že snad muž zvěstuje slovy první na sledky beaměrné její oběti. Na okamžik se jí zdálo, jako by jí rozcbvíval pocit nejblažšího uspokojení.

Ale přece byla bez vlády •— i jazyk zdál se býti ochromen . . . Jenom prsa mocně, bouřlivě se dmula a do očí tlačily se tiché slzy . . .

Muž dospěv k ženinu loži a naleznuv je prázdné uleknut stanul.

»Probůh, Boženko! Kde. jsi ?« zvolal úzkostlivě.

— 438 — RozKlednuv se zároveň po jizbě domníval se pozorovali opodál temnější stín stojící postavy a úzkost jeho ae zdvojnásobila.

Na štěstí odpověděla žena hlubokým vzdechem a Vorovka ji po vzdechu poznal.

»Pro bůh, ty stojíš a mlčíš, když tě volám, duše má nejdražší ?« zvolal udiven chvátaje k ženě.

Ale dříve nežli se ozvala, to jest nežli se mohla ozvati, objal ji jednou rukou a přitisknuv ji k srdci mluvil: »Ach, odpust, odpust — ale nemohu jinak . . . Snad ještě nikdy — —« Nechápala sice« co slovy těmi míní.

Mimoděk objala jej oběma rukama a začala jej líbati — vášnivě, náruživé, skoro možno říci šíleně . . .

Vorovkovi se zdálo, jako by to byl nejvášnivější výbuch lásky . . . Opětoval líbání a byl po několik okamžiků nevýslovně blažen . . .

Po chvíli však se přece ženě vyvinul jemně a šetrně z náručí a promluvil: >Doposud ještě nikdy jsem se nevracel s takovým uspokojením jako tentokráte, milá duše . . . Prosím tě, rozsvět!< Poslední slovo působilo na ženu jako úšklebek. Zachvéjta se studem . . .

»Ne, ne!« uklouzlo jí chvějícím se hlasem.

»A pioč, prosím tě ?c optal se vlídně muž, nechápaje.

»Snad — není — třeba, < ozvala se žena trhaně nevědouc, co odpověděti.

»Máš pravdu,« počal Vorovka. »Není ani třeba...

Ale až uslyšíš — užasneš . . . Věř, co dnes ti povím...

Ne, ne — sám ani nechápu, jak a proč — a přece.. .< — 439 — Pohnutí jeho bylo doposud příliš mocné, než aby byl mohl promluviti souvisleji. Odmlčel se tedy; leč když žena neodpovídala, ujal se slova zase sám : >Tedy spása — konečně spása, milá drahá duše ...

Zítra nebo nejdéle za několik dni — kdykoli budeme chtíti, opustíme proklaté toto zákoutí . . .« »Není možná!c uklouzlo v udivení ženo.

>A přece pravda!« pokračoval muž chvatná. »Ovšem proti vůli úřadův — ale budiž! — jaká pomoc ? . . . Musíme do ciziny. — A nejen že musíme, my můžeme . . .

Prchneme tedy — prchneme!« Udiveni paní Boženy se zmáhalo.

Nechápala sice skoro práničeho, ale domnívala se znáti zřídlo, z kteréhož možnost ta prýštila. Zdálo se jí býti nemožným, že, trudný osud jejich náhle se mění v příznivější, ale spůsob, jakým se to děje a díti bude, byl jí temný.

Chtěla vzkřiknouti: »Vše to tedy — já —« chtěla se vrhnouti muži poznovu na prsa; ale muž vše to předešel řka : »Ne, ne — musím rozsvítit!« Paní Božena se opět zachvěla; leč tentokráte neměla více síly zpouzeti se.

Bez hnutí se dívala, jak muž popošel k ohništi, jak škrtnul sirkou a zapáliv louč zastrčil ji, nemoha hned najíti svícen, do štěrbiny na ohništi.

* Paní Božena stála jako bezduchá — jen kolem rtů pocukávaly svaly v bezděčné křeči, jako by zděšením nebo bolesti chtěla vzkřiknouti a — nemohla ....

Tvář její byla rozpálena, oči plny slzí ...

— 440 — Jakmile se muž od ohniště obrátil, sklopila zrak.

Teprve, když muž rychle se přiblížil ku stolu, pohladiti tam kradmo a ostýchavě a obvolá se na celém těle ...

Bylo jí skoro milo, že muž mlčí, že mu nemusí odpovídati. A přece se jí zase zdálo, že prahne po kažném slově, jež by' mohl vůbec jen pronésti . . .

Muž však sám nebyl skoro ani svých smyslů mocen.

Co byl pronesl, diktovalo mu rozčilení. Sám doposud nevěděl, jak ženě povědíti, co se bylo přihodilo, a co a jak se má státi.

Tak stanul u stolu.

Po chvíli mlčení sáhl do kapsy a rozhodil několik scumlaných bankovek po stole.

>Podívej se, milá duše!« bylo vSe, čím výkon ten provázel.

Paní Božena sice pohledla na «tul, ale pro zaslzený zrak nemohla rozeznati, co byl Vorovka po stole rozhodil.

Zatím byl muž ještě dvakrát sáhl do (kapsy a vyprázdnil ji.

>Podívej se!« opakoval tonem tak rozhodným a zároveň jásavým, že paní Božena přiblížila se ku stolu.

Muž zatím rovnal bankovky a chvatně polohlasité počítal — k ženě aspoň se nepodíval.

Paní Božena postála u stolu se zrakem na stůl upřeným několik minut, nežli poznala, co muž počítá . . .

Výkřik svrchovaného udivení vydral se jí z prsou.

Muž však toho nedbal; počítal rychle a zároveň od oka povrchné, aby se co možná brzo přibližně přesvědčil, mnohotu peněz přinesl — až posléze zvolal: >Bezpochyby asi devět set zlatých!« Teprve poslední slova paní Boženu vzrušila.

— 441 — »Devět set zlatých ? l« opakovala dutě chvějícím ee hlasem. A po krátké pomlčce dodala: »A od koho?« Muž pohledl k ženě a klidně odpověděl: »Od paní Brigitty.« Slova ta působila na paní Boženu jako omračující blesk.

V očích se jí zajiskřilo. Chtěla vykřiknouti; ale hlas jí vypověděl službu — zavrávorala a byla by sklesla na zem, kdyby ji nebyl muž zachytil do náručí . . .

»Ach duše, drahá, drahá — co se s tebou děje ?< mluvil důvěrné a přítulné. »Až uslyšíš — až ti povím vše — užasneš, jak vznešenou jest tato paní Brigitta.

Věř, velkodušnější ženy není! . . .< Paní Božena naslouchala slovům těm s úžasem.

Bylaf jí balsámem a neminula se účinku . . .

Po několika minutách paní Božena se vzpamatovala a zároveň rozhodla vyslechnouti dříve muže, nežli mu napoví, co se bylo přihodilo jí ...

Muž odvedl ženu k jejíma loži.

Usedli na pelest vedle sebe a muž začal výpravo« váti: stručné a přece jasné a pravdivě.

Paní Božena naslouchala se zatajeným dechem« Bylo jí, jako by naslouchala neuvěřitelné a přece pravdě v nejvyšší míře podobné pohádce.

Vášnivá paní Brigitta vystupovala před duševním zrakem jejím vždy majeatátnoji. Podivná, v pravdě velkodušná žena ta zaujala mysl její touměrou, že pozapomóla na chvíli i na vlastni svůj děsný případ.

Teprve když muž dokončil a paní Božena nabyla úplného přesvědčení, že možná spása jest dílem — 442 — dusnosti pani Brigitty kdežto její vlastní bezměná oběf praničeho neprospěla, vydral se ji z prsou výkřik zděšení.

Muž nechápal a žena — ubohá, přeubohá žena neměla více tolik sily, by mu jen slovem naznačila, co jest příčinou jejího zděšeni ...

Vypukla v křečovitý pláč.

V pláfi tom objala muže a líbala jej tak vášnivě, náruživě, ba skoro šíleně — jako když jí šlehla duší poprvé domněnka, že přivodila možnost spásy svou bezmérnou obětí ...

Co se bylo stalo a co chtěla muži svému především pověděti, zůstalo jejím — tajemstvím. . .

X.

Nadešlo jitro — pošmurné, chladné a nevlídné.

Následkem prudkého lijáku byla půda v celém úvalu zvlhlá, v nížině blátivá; místy byly i kalužiny.

Požár ve Votýpkově statku byl sice zpozorován po záplavě i v jiných okolních obcích. Z některých vypravili se také hasiči se stříkačkami ku pomoci; leč dříve nežli dojeli, záplava zmizela, a hasiči se zase vrátili.

Ze spáleniště kouřilo se i po úplném utlumeni požáru ještě po několik hodin.

Spáleniště samo poskytovalo za pošmurného jitra pohled nad míru truchlivý. Okolí bylo naplněno čpavé dusivým zápachem.

Ze stájů a chlévů šfastné vyvedený dobytek zahnán na luka.

Čeleď lelkovala před statkem nebo přecházela bezúčelně kolem ohořelých zbytků klad, trámů, prken, slámy — 443 — Starý Votýpka sedel v čeledniku zachráněného obydli na lavici u kamen, v nichž byla čeleď zatopila, by si hospodář mohl osušiti na kůži-promokly, poblácený a místy začmoudlý šat, jehož nebyl anv svlékl.

Seděl bez hnutí s mračným výrazem v tváři, upíraje zrak před sebe na, zem.

Co dělo se v'jeho duši, lze se snadno domysliti.

Škodu požárem spůsobenou páčil si od oka na patnáct až osmnáct tisíc zlatých a poněvadž nebyl pojištěn, neměl nižádné naděje na nějakou náhradu.

Byl zdrcen.

Nejneočekávanější neštěstí bylo přikvačilo tak náhle a nepředvídaně, že skoro ani ještě nechápal, že stihlo jej.

Chvílemi se mu zdálo, jako by to ani nebylo možno, jako by jej byl jen příšerný sen polekal. Leč když pohledl oknem na začazené trosky někdejšího svého majetku nebo když nápadněji vdechl do sebe čmoudem páchnoucí vzduch, připomenul si krutou ránu osudu a bylo mu do pláče.

Jak požár vzniknul, co bylo jeho příčinou, v celé osadě nikdo nevěděl, ba skoro ani netušil.

Sám Votýpka, když v noci postřehl, že hoří v jeho statku, byl v prvním okamžiku toho domnění, že stalo se neštěstí nepozorností někoho z čeledi.

Ale když se přesvědčil, že vyšel oheň ve stodole a sice v místě, ku kterému měl z návsi každý cizí člověk pohodlný přístup, byl přesvědčen, že bylo« — založeno.

Téhož náhledu byli skoro všickni, kdož v noci při chvátali k ohni a na vlastní oči viděli, kde začalo hořeti.

Ale kdo oheň založil, byla otázka, na kterou nebylo lze tak snadno odpověděti.

— 444 —— V celé osadě nebylo člověka, na koho by byl mohl padnouti jen stín podezření.

Votypka nebyl sice -nikým obzvlážté milován ; ale byl přece jen všeobecně vážen jako muž rozšafný, klidný, mírný a po případe skoro dobročinný — chceme-li slovem tím označiti ochotu prospěti občas "nějakou nepatrnou výpomocí člověku nejnuznějšímu.

Jediným člověkem v osadě, jenž nežil s Votýpkou v úplné shodě, byl Florian Helebrand, kterýž aice i Votýpkovi a mnohým jiným napadl jako zlooinný původce požáru.

Ale povaha a pověst mladíka toho byly takového druhu, že vyjímaje jediného Votýpku odkázali všichni podezření to ihned do říše pouhých doměnek a neodvážili se podezření ani pronésti přes to vše, že skoro celá osada již také věděla, jak příkře se byl podnapilý Helebrand minulé noci v Rorejsově krčme o svém strýci vyjádřil O tom, co se bylo mezi strýcem a synovcem k večeru minulého dne sběhlo, nemel nikdo ani tušení.

Ani Votypka, ani Florianek o tom nikomu nehlesli a přece právě jen tento případ zdál se býti Votýpkovi jedinou, ale zároveň v nejvyšší míře podezřívající okolností, že oheň nezaložil nikdp jiný, než-li tak bezpříkladně krutým spůsobem pokáraný — synovec.

Ale jakým spůsobem se to stalo a vůbec jen státi mohlo, bylo samému Votýpkovi hádankou.

Helebrand byl přece po celý skoro večer v krčmě.

Nikdo ho neviděl vyjíti samotného ven. Nikdo se nepamatoval, že by byl vůbec jen vyšel do předsíně, a sám Votýpka byl pevné přesvědčen, že synovec krčmy, ba šenkovny vůbec ani neopustil.

— 445 — A přece, jak již připomenuto, byl Votýpka z do vodných příčin podezřívajících skoro úplné přesvědčen, že žhářem jest jeho synovec.

I Votýpkova dcera Ludmila, která byla v koSili vyskočila oknem a omdlelá vtažena do Rorejsovy krčmy, kde ji stará Byšická za přispění Rorejsovy Valpurky vzkřísila, byla v prvém okamžiku, když nabyla opět smyslů, téhož domnění jako otec.

Nicméně když později vše náležité uvážila, zdálo se jí, že pouhým podezřením Floriankovi Helebrandovi tak ublížila, že — kdyby to zvěděl — nikdy by jí toho nemohl prominouti.

Vrátivši se na úsvitě domů optala se sice otce, co od něho den před tím Helebrand žádal. Když však opatrný otec odpověděl, že nic, co by stálo za řeč, uspokojila se v ohledu tom úplné.

Že byla podobné otci i ona krutým neštěstím téměř zdrcena, jest přirozeno. Přes to vpravila se v nezbytný stav věcí nepoměrně dříve než-li otec a byla mu později i mravní oporou a těšitelkou.

Rozumí se samo sebou, že po cely den v osadé skoro o jiném nemluveno nežli o požáru.

Od nejčasnějšího jitra obcházeli spáleniště dorostlí, výrostkové i děti, vyměňujíce si náhledy své a obhlížejíce trosky.

Někdy obstupovaly spáleniště celé davy, jindy sešla se skoro polovina všech obyvatelů osady, by se za nedlouho rozešla a po chvíli zase vrátila.

Celý den byl pro celou osadu dnem mimořádným.

Kdo nevyhnutelně nemusil, skoro ani na práci nepomyslil.

Většina mužů, ba i některé ženy a dívky, kteří při hašení pomáhali, prospali skoro celé dopoledne. Všickai — 446 — přišli domů na kůži promokli a jenom zázrakem se stalo, že někteří neonemocněli.

Starý Pitrdle byl po celý den na smrt zemdlen.

Podobné Florian Helebrand, kterýž usnul teprve k poledni a spal až do nuci, aniž by byl pojedl.

Oba, když se probudili, nemálo se sami sobě podivili, jak se stalo, že účastníce se nad jiné horlivé hašení v podnapilém stavu, nepřišli k úrazu.

I představený a paní Brigitta pospali si skoro do poledne. Podobně stará Byšická, když vrá.ila se na úsvitě do své chaty ku svému Erazímkovi.

Rovněž usnuli teprve k ránu i manželé VorovkovL a spali přes poledne.

Votýpka a jeho dcera, jak přirozeno, nespali žalostí; soused Lopíček pak nespal radosti, že byl statek jeho od hrozící pohromy zachráněn. Cítil sice neobyčejnou zemdlenost jako Votý-pka; ale oba byli duševně tak vzrušeni, že na spánek nebylo ani pomyšleni.

V podobném duševním slávu nalézal se hostinský Rorejs se svou dcerou Valpurkou. .Nezamhouřili oka po celou noc a cely den.

A připomeneme-li si, že byli i předcházející noc, kdy žena Rorejsova ochuravěla, skoro celou probděli, domyslíme se ostatního.

Jediný, jenž necítil nejmenšího unavení a jenž byl všeho, co se bylo dělo, pouhopouhým divákem bez jakéhokoli osobního zájmu, byl mrzák Brzdíček.

Díval se na požár od Rorejsovy krčmy, s místa, kde ležel do vozíku zapražený jeho Kartuš, jakoby se kolem pranic neobyčejného nedělo. A když pak se spustil liják, vlezl pan Matýsek do svého vozíku a odejel úprkem domů, takže zmokl jen povrchně.

— 447 — Doma ulehl, za chvíli usnul á probudiv se časně z rána, odejel jako kdy jindy — na žebrotu . . .

Na nenahraditelnou ztrátu, kterou byla utrpěla rodina Hořejšová, v celé osadě skoro nikdo hrubě ani nezpomněl.

A připomenul-li si ji někdo přece, stalo se to jen mimochodem. V bezprostředně následujícím okamžiku zajímala jej již zase ztráta Votýpkova, tudíž ztráta přes všechna velikost přece jen nahraditelná . . .

Toliko paní Brigitta přišla po poledni k Rorejsóvům, aby-nebohou Valpurku — pokud to vůbec v moci lidské -— potěšila.

Zůstala tam déle než-li hodinu a vracejíc se pak domů zastavila se i u kmotra Votýpky, by se poptala, co a jak nyní zamýšlí.

Když si postěžoval, že přišel skoro o celou letošní polní úrodu, nabídla se, že založí jej pro příští rok nejlepším semenem a pro případ, kdyby chtěl stavět a nemel právě hotových peněz, že jej založí i penězi.

Votýpka přijal nabídnuti skoro s jásotem. Nenadálí se ho a bylo mu v těžké, beznadějné chvíli balsamem, za kterýž poděkovati neměl ani slov.

Jinak nesběhlo se v osadě po celý den pranic zvláštního.

Den byl pošmurný až do večera; slunce ani nevysvitlo.

I večer byl tmavý. Mraky se začaly sice trhati; ale i když vyšel měsíc, prokmital šerou záclonou mraků jen jako bledá plocha a jenom občas vysvitnul jasně jako rybí oko, by po chvíli zase bud zmizel nebo jen matně skrze mraky prosvital.

Za takových poměrů není divu, že bylo večer v Rorejsově krčmě pusto a smutno.

— 448 — Z každodenních hostů dostavil se jen pan Matýsek, později představený a Lopíček. Za stůl »plebejcův« zasedli jen dva starší sousedé baráčníci, kteří se asi po hodině zase vytratili.

Rorejs byl zamlklý a měl každou chvíli plné oči slzí. Dcerušku jeho Purčí tentokráte hosté ani neshledli.

Asi k desáté hodině odešli i hosté každodenní; krčma osiřela.

Následujícího dne bylo u Rorejsů živěji. Konányt přípravy k pohřbu, jehož vystrojení svěřeno staré Byšické, která vše, čeho bylo třeba, »oběhala«.

Krčma však zůstala po * celý den, ba i podvečer pustou.

Nedostavili se než-li mrzák Brzdířek, kterýž, když se byl navečeřel a vypil tři džbánky piva, nevěděl dlouhou chvíli, co počít.

Vybafal sice dvakrát tolik pašovaných doutníků než-li kdy jindy, ale když jej »civěni« omrzelo, odejel před devátou hodinou v nejvyšší míře rozmrzen domů.

Tentokráte pocítil mimořádný stav věci páně Matýskův Kartuš.

Byltě na cestě domů pánem svým několikrát beze vší příčiny tak nemilosrdně švihnut, že bolestně zakňučel.

I doma byl bezúčelným aportováním tak týrán, že jen divem se stalo, že nevypověděl pánu svému poslušnost — — — Druhého dne dopoledne, jež bylo také ještě pošmurné, byl prostý pohřeb Rorejsovy ženy.

Duchovní přijel z nejbližší vesnice a pohřebního průvodu súčastnilo se obyvatelstvo celé osady.

— 449 — I pan Matýsek nejel tentokráte na žebrotu. V průvodu pohřebním smykal se od Rorejsova domku až na hřbitov po pahejlech svých nohou a pomocí svých dřevených »stoliček«, V průvodu pohřebním byla i Vorovkova žena.

Všem bylo nápadno, že je bledá, že má zanícená víčka oč-í, jakoby byla dlouho plakala, a že se skoro potácí.

Paní Brigitta šla ruku v ruce s Pitrdlovou Kačenkou, nejdůvěrnější svou družkou. Kdyby ji byl někdo bystře pozoroval, nebylo by mu ušlo, že dívá se každou chvíli po Vorovkové ženě.

Nebožka Rorejsova pohřbena těsně vedle hrobu staré Pitrdlové a po obvyklých smutečních obřadech účastníci pohřebního průvodu 89 rozešli.

Pan Matýsek, jenž si dal svého Kartuäe i s vozíkem dovézti jedním výrostkem až ku hřbitovním stupním, vyčkal, až byla cesta od hřbitova prázdná, načež vlezl do vozíku a jako s větrem o závod sjel dolů k návsi, přejel ji a zabočil na cestu, kterouž obyčejně jezdíval na žebrotu a v několika minutách zmizel.

Ostatní šli k obědu a po té každý po své práci.

Teprve k večeru obloha se vyjasnila a slunce zapadlo v plné čarokráse.

V tu dobu však se byl pan Matýsek již zase ze své potulky vrátil a seděl sám a sám v Rorejsove krčmě.

Za nedlouho začala se šenkovna, jak za takových příležitostí z pravidla bývá, plniti.

V necelé hodině dostavili se až na Vorovku vsickni, kdož tu byli před třemi dny večer, když zavítal do ho* spůdky cizinec.

AadU nit«. 0 — 450 — I Florian Helebrand přišel, ale se zavázanou tváří předstíraje doposud bolení zubů.

Když pak si u stolu »honoraee« připomenuli, že schází Vorovka, řekl představený Rorejsovi, by pro něj někoho poslal.

Asi v půl hodině dostavil se i Vorovka.

Přes to vše byla zábava nucená.

Po výměně náhledů o úmrtí a pohřbu a později po vyčerpaných již míněních o požáru, rozmluva u obou stolů vždy více vázla, až bylo v krčmě chvílemi skoro trapno.

Vzato tudíž útočiště k obvyklému talismanu — ku hře v karty.

Hráno u obou stolů; ale s podobnou nechuti a nevrlostí, s jakou popíjeno a mluveno. Prohřešováno se každou chvíli proti nejvšednějším pravidlům — nuda a omrzelost zračila se v tvářích skoro všech.

Popudlivý pan Matýsek mrštil několikráte rozmrzele nebo zlostně kartami a prohlásil, že už nehraje; ale přece se zase dal obměkčiti, sesbíral karty a hrál dále.

Roztruchlený Rorejs byl zamlklý a zároveň jaksi zpitomělý. Ploužil se s mís^a na místo, jakoby nevěděl co počít.

Někdy naň muselo býti dvakrát, i víckrát zavoláno; mnohdy i přeslechl, co si host přál.

Hosté však s ním měli shovění. I urputný jinak představený oslovil jej několikráte »milý pane Rorejs« a pan Matýsek ani nezaláteřil, když mu Rorejs místo »pro chuf« objednané sklenky slivovice přinesl samožitnou.

Ubohý muž nezdál se míti pro nic, co se kolem něho dělo, smyslu. I když za nim vyšel jednou Vorovka — 451 — do předsíně a pošeptal mu, že by s ním rád mluvil mezi otyřma očima, zavrtěl jen hlavou, jakoby chtěl říci, že to není možné.

Teprve když Vorovka áeptmo připomenul, že by rád zaplatil celý svůj dluh, vytřeštil naň Rorejs oči a po chvíli přál: »Ale, ale, pane Vorovko, kde pak byste tolik peněz vzal? . . .

»Na tom nezáleží,« vpadl Vorovka. »Rád bych vše vyrovnal . . . Mnoho-li tedy ?« Rorejs se zamyslil, jakoby vzpomínal a po chvíli stav věcí vyložil, řka: »Vždyt pak vy mi nejste, milý pane Vorovko, pranic dlužen. Všechno je vyrovnáno a zaplaceno . . .« »Někdo tedy zaplatil?« optal se kvapně Vorovka, jakoby neměl nejmenšího tušeni, kdo by tak byl učinil.

»Zaplatil, zaplatil,« dotvrdil Rorejs, »a zaplatí vše, kdykoli byste ještě něco potřeboval.« »A nemůžete, nebo nesmíte mi říci, kdo zaplatil ?« optal se Vorovka s důrazem na slovo »kdo«.

»Nesmím,« odtušil Rorejs s trpkým úsměvem. »Ne* žádejte toho tedy, prosím vás l ... Ostatně — vždyt snad se domyslíte sám.« »Ovšem,« přikývnul Vorovka; »ale mně jde především o to, nabyti nezvratného přesvědčení, komu vlastně jsem díkem zavázán.« »Mně nejste, milý pane Vorovko,« odpověděl hostinský .

«Já plnil a plním vůli někoho jiného a doufám, že i příště — —« »Kdybych tedy nemohl svému dobrodinci snad poděkovat,« vpadl Vorovka, »prosím, učiňte tak za mne!« — 4B2 — »Milerád,« nabídl se hostinský, ale ihned dodal: >Což pak vy nás chcete opustit, pane Vorovko ?« Teprve tato otázka Vorovkovi uvedla na mysl, aby byl s tajným plánem svým opatrnější.

>Chci-li ?« opáčil. * Jakž pak bych nechtěl! Kdyby bylo možno, prchnul bych okamžité . . .« > Pře hněte! Prchněte!« nabádal Rorejs upřímně.

»Máte-li několik set zlatých, můžete všady něco podniknout. A věřte, že — —« >Kde pak bych byl tolik peněz vzal!« zalhal Vorovka.

Rorejs pokrčil ramenoma a po chvíli doložil: »Napadlo mi, že snad jste vyhrál.« Ale hned po té, jakoby si byl něco důležitého připomenul, zatukal si prstem na čelo a pravil: »Jsem to dnes zpitomělý! Od rána, když přišel posel 9 poštou, nosím psaní v kapse a pusud jsem je neodevzdal.« I sáhl do postranní kapsy, vytáhl dopis a podal jej Vorovkovi.

Vorovka dopis vzal. Ale shledav, že jest adressován Rorejsovi a rozevřen, ihned jej zase hostinskému vracel.

tAh, ne, ne!« připomenul Rorejs. »To je psaní, které přišlo poštou dnes ráno a patří všem, kteří si vsadili na saský los.« »Tedy list doručíme panu Brzdíčkovi, který si přisadil nejvíce,« odpověděl Vorovka.

»Prosím, a bude-li třeba — omluvte mne !< doložil Rorejs.

V tom volán z šenkovny Vorovka, že jest ve hře na něm řada« — 453 — Vorovka bez odkladu se vrátil. Přistoupiv až ku stolu položil dopis mlčky před pana Matýska.

Tento vzal dopis, podíval se na adresu a . okamžité uhodnul, co obsahuje. • »Los! — Losy jaou tule zvolal hlasité zvednuv dopis do výše.

Výkřik ten celou společnost v pravém slova smyslu elektrisoval.

Lopíček, jenž byl tentokráte »bankéřem«, odložil karty a dychtivě upřel zrak na dopis, jejž Brzdíček držel nad hlavou. Podobně zadívali se na dopis i ostatní od obou stolů.

Starý Pitrdle pomalu se vztyčil a v ohyzdné tváři jeho zračila se odporná lakota.

Někteří od stolu »plebejcův« vstali a nesměle se přiblížili ku stolu »honorace«.

Pan Matýsek držel závažný dopis po několik minut ve výši, dráždě tak zvědavost ostatních. Jiskrný zrak jeho těkal vítězoslavně s jednoho hosta na druhého, jakoby nešlo o pouhý los, nýbrž již o skutečnou, zajištěnou výhru.

»Nu, tak tedy ten krám ukažte!« zavrčel konečně představený, jejž díváni na pouhou obálku nejdříve omrzelo.

Pan Matýsek spustil zvolna ruku, rozbalil ruče obálku a vyndav z ní dva barevné losy položil je před sebe na stůl a zpytavě se na ně zadíval.

»Jsou pravé ?< ozval se náhle skoro až úzkostlivým tónem starý granátník nespouštěje zraku s losů.

»Aby nás tak napálil,« vzdychnul soused Lopíček, »a poslal nám losy falešné l« 454 »I to, to — kam pak s tou flintou l c zamručel představený. >Losy jsou asi pravé. Ale výhra na ne — en ono — to je to lc »Kdož ví, pane představený?« ozval se starý Pitrdle. »Všechno je u pána boha — všechno l A nevyhrajeme-li . . . Mnoho-li že máme vyhrát ? . . . Eh ! - Jen kdybychnm vyhráli aspoň nějakou stovčičku ! . .. Ichuchu !

To bychme pili, jedli — hodovali . . . Nu, pane Matýsku l Pravé ? — Jsou pravé ?

Tázaný pokrčil mlčky ramenoma.

Posunék ten působil na starého Pitrdle a Lopíčka v nejvyšší míře nemile.

V tvářích obou zračilo se skoro leknutí, když pan Matýsek podal jeden los představenému a druhý Votýpkovi, jakoby je vybízel, by oni podali svá dobrozdáni.

Oba sice losy prohledli, ale i oni pokrčili ramenoma a vrátili losy zase panu Matýskovi.

»Vždyť je ten krám německý !« ozval se po delší přestávce představený. »To snad jen Vorovka— —« Nedořekl — pán Matýsek podal oba losy Vorovkovi, jenž ai byl zatím usedl a klidně k počínání ostatních přihlížel.

Vorovka vzav losy, zběžně na ně pohlédl a učinil okamžité všem rozpakům konec řka: »Losy jsou pravé l« »Ah U oddechli si Lopíček i starý Pitrdle skoro současně.

Tento zamnul si uspokojen i ruce a s nelíčeným potěšením připomenul: »Skoro se mi zdá, jakoby mne svrběla dlaň—jako když mám brát peníze . . .« »Zatím neberete — to je to,< ušklíbnul se představený.

— 4-55 — Ale starý Pitrdle jako by to neslyäel — zrak jeho byl lakotně upřen na losy v ruce Vorovkové.

>A co pak tam, prosím, na téch losech stojí?« optal se po chvíli. >Nemohl byste nám to přečíst, pane Vorovko?« »Proč ne?« odtušil Vorovka a začal za hrobového skoro ticha čísti.

Po prvních slovech však byl vyrušen.

»Ah, tomu nikdo nerozumí; vždyf je to německy l« zvolal mrzák Brzdíček.

»Já rozumím — aspoň trochu! < pochlubil se starý granátník, ačkoli by byl z celého textu losu sotva porozuměl několika slovům.

»Tedy to vyložím po česku!« nabídl se Vorovka a začal text losu od slova k slovu překládati.

Ostatní skoro se zatajeným dechem naslouchali, až dospěl Vorovka k místu, kde uvádí se den tahu .a reprodukoval slova »k tahu dne 17. a 18. srpna .. .« >Go to?« přerušil jej náhle pan Matýsek. »K tahu dne 17. a 18. srpna? To je tedy los už prošlý —agent nás přece jen napálil . ..« Slova ta měla na přítomné různý účinek.

V tvářích Lopíčka a starého granátníka jevilo se leknuti; v tvářích představeného a Votýpky ušklebná škodylibost — v tvářích hostů od stolu »plebejcův« bud" politování nebo tlumená radost.

Vorovka však i tentokráte učinil rozpakům konec vysvětlením, že jest to los z předcházejícího tahu, kterýmž se musí každý vykázati, kdo si chce vyzvednouti výhru, která na jeho los připadne v tahu bezprostředně následujícím, po případě posledním.

— 456 — »PřeCtote nám tedy po česku druhý los!« zvolal starý Pitrdle.

Vorovka i tomu přání ochotno vyhověl a začal překládati druhý los téhož znéni, jako byl první. , I nyní nasloucháno s napjetím, až dospěl Vorovka k místu, kde bylo udáno, že »tah poslední počíná dnem 18. září.« »Ale 18. září přec bylo předevčírem,« přerušil jej opět pan Matýsek. »Los je tedy prošlý . . .« »Ale, nikoli,« vyložil Vorovka. »Tah 18. září počal a potrvá celý měsíc, to jest do 18. října.« »To jsme tedy už snad vyhráli l ? vykřiknul starý granátnik, zamna si opět spokojen ruce.

»Možná,« přisvědčil Vorovka, nemoha se ubrániti lehynkému úsměvu.

»Nejspíš tři tisíce sedm set osmdesát pět a tři čtvrtiny čtvrtkrejcaráčku,« připomenul jizlivé představený.

Starý Pitrdle okamžitě sice nechápal, co tím představený mini, ale udané číslo mu imponovalo.

»Nu, i to by bylo dobré, pane představený,« pravil opravdově. »Za to bychom si snad přece mohli každý koupit pěkný baráček — ne?« »Že jste tak starý a přece ještě takový dětina, pane Augustine!« pokáral nyní starého granátníka kmotr Votýpka, jenž byl od požáru nad míru skoupý na slova.

»Proč pak? proč, pane kmotře Votýpko?« bránil se staroch. »Vyhrát přec může každý, kdo vsadil — ne?

A vyhraje-li málo, může vždycky říct: Zaplať pambů!

— ne ? A' nevyhraje-li — nu, pánu bohu poručeno!

Poroučet si člověk nemůže.« — 457 — »To by tak,< zavrčel představeny, »to by tak ještě scházelo, aby si moh' každý poroučet, co a jak má vyhrát! To by byl ve světě pěkný pořádek, aby si moh' každý lajdalák poroučet vyhrát?— —« »Slyšíte?« ozval se zase Votypka. »Pan představený také ví, co a jak — —« »Nu, já sic ještě nevíra, co a jak,« vpadl poněkud podrážděn starý granátník; »ale myslím si, že kdybychom vyhráli, nelitoval by toho nikdo tak jako právě vy, pane kmotře« — »No, no — nevídáno !« nadýmal se Votypka. »Já sic přišel o mnoho, ale o výhru — nu, o výhru z cizí loterie nestojím. O tu se rozdělte jen vy, kteří jste vsadili!« Není nižádné pochybnosti, že by byla rozmluva v brzku vzala nepříjemný obrat. Výsměch a úšklebek počínal starého granátníka dráždit vždy k většímu odporu a jenom rozvaze a střízlivosti jeho bylo děkovati, že neodvážil se spláceti stejnou neb aspoň podobnou měrou.

Na štěstí byl tentokráte pan Matýsek nepoměrně méně dráždivý než kdy jindy a uznal za dobré učiniti sporu rázem konec.

»Eh, to jsou samé tlachy!« zvolal. »Dejte mi, pane Vorovko, prosím, losy a já je schovám a dosti Vyhrajeme-li dobře, nevyhrajeme-li — nu, pro několik zlatek také plakat nebudeme.« Voiovka podal losy panu Matýskovi, jenž je schoval do své tobolky.

Poblíž stolu »honorace« mlčky zevlující hosté vrátili se na svá místa a u obou stolů zavládlo skoro trapné mlčení.

— 458 — Každý zab-ýval se svými myšlénkami. Na nejvýš se napil nebo nějakým posuňkem dal na Jev'0, že nesedi jako přimrazen. Za krátko dostavilo se i pozivování.

Pan Matýsek pokusil se několikrát přivésti rozmluvu zase do proudu; ale nic na plat — rozmrzelost byla všeobecná.

»Eb, kdož pak by tu mezi vámi civěl, balbousi!« zavrčel konečně představený. »Raději pojdeme k nám U Nikdo neodpověděl; nikdo představeného, jako bývalo ve zvyku, kdykoli chtěl z krčmy dříve nežli ostatní, nevybízel, aby ještě setrval, což jej donutilo k' drsnému výkřiku: »Rorejse — platiti« .

Hostinský pospíšil vyhovět.

»Spočítejte, co jsme ondy propili a projedli!« velel představený. »At přec uděláme jednou pořádnost.« Rorejs vytáhl omolouvanou knížečku, kterouž « byl sám z několika archů papíru sešil, a začal počítati.

Po několika vteřinách byl vyrušen nejen on, nýbrž celá společnost.

Do šenkovny vstoupil chvatným krokem celý udýchán posel telegrafního úřadu.

»Pan hostinský Martin Rorejs ?« optal se lakonicky.

Ukázáno mu na Rorejsa, jenž poodstoupil od stolu.

Posel podal Rorejsovi depeši i s recepisem.

V šenkovně zavládlo skoro hrobové ticho. Rorejs podepsal recepis a vrátil jej poslovi.

»Prosím o zlatý a dvacet krejcarů poselného,« připomenlil posel.

Rorejs mlčky zaplatil. Posel poděkovav rozhlédl se kulem, jakoby hledal místo, kde by mohl usednouti.

— 459 — »Třeba sem l« zvolal kdosi od stolu »plebejcův» a posel zasedl mezi »plebejce.« V jizbě zavládlo opět hrobové ticho.

Zraky všech byly upřeny na Rorejsa, jenž stoje skoro uprostřed jizby držel telegrafickou depeši nerozhodně v ruce, jako by byl na rozpacích, má-li ji rozevříti čili nic.

»Nu, přečtete si přec, kdo a co vám telegrafuje !< vyzval jej pan Matýsek.

Rorejs rozbalil opatrně depeši a drže ji daleko od očí snažil se ji přečísti.

Zračila-li se před tím ve tvářích všech zvědavost, zračilo se v nich nyní napjeti.

Rorejs však marně se namáhal depeši přečísti ; po chvíli obrátil $e k Vorovkovi a zdvořile požádal: »Prosím vás, přečtěte mi to, pane Vorovko — já už přece jen nevidím«.

9 Na hlas nebo áeptmo ?« optal se Vorovka bera depeši.

»Na hlas, prosím. Vždyť já nemám žádných tajnosti,« přál Rorejs a dychtivě nastavil ucho.

Vorovka přání jeho vyhověl a přečetl depeši, která byla v Praze podána, na hlas. Znělat takto : »Vyhráno l Dopis včera odeslaný následuje — Ivan Vyžihýn.« Dojem lakonických slov těch na přítomné byl různý.

Sám Rorejs depeši nerozuměl.' Ivan Vyžihýn, jenž mu telegrafoval, byl mu osobou zcela neznámou. Nepamatovalf se aspoň, žeby se byl někdy setkal s někým, kdo by se takto nazýval.

Podobně nerozuměla depeši většina ostatních. Panu Matýskovi docela napadlo, že si někdo ztropil z Rorejsa — 460 — v nejnevhodnější dobu šašky. I Vorovka, ačkoli byl depeši několikrát pro sebe přečetl, smyslu jejího nechápal.

Jediný starý Pitrdle dal se lapiti prvním slovem >Vyhráno« ; bylté přesvědčen, že to depeše od agenta, kterýž zvěstuje, že vyhráli.

Přesvědčení jeho a dojem slova »vyhráno« byly tak mocny a vzrušily jej tou měrou, že dříve, než-li dal někdo své podivení na jevo, vyskočil a jásavě drsným svým hlasem jal se provolávati: »Vyhráno l Vyhráno l My vyhráli — vyhráli . . .

Jedenkrát sto a několik set tisíc zlatých,« dodal spleteně, mávaje oběma rukama nad hlavou.

»I co vás napadá, pane Augustýne U odpíral pan Matýsek. >To je zcela něco jiného — to je od někoho, kdo — —t ,, - »Ne, ne, ne! Vždyí přec mám uši a slyším U namítá staroch s houževnatou horlivostí. »My vyhráli, vyhráli . . . Ichuchúl My vyhráli . . . Pro Kristovy rány — my vyhráli!« »Ale, ale, že jste tak starý a přece takový dětina!« opakoval kmotr Votýpka svou výčitku, již byl již pronesl.

Starý Pitrdle však toho nedbal.

»Nežt si, nežt si!« volal jásavě. »Dětina sem — starý tam ... My vyhráli — vyhráli . . . Vždyť přec slyším, co a jak ... A zrovna mi napadá, že se přec agent nepodpíše vlastním jménem« . . .

Tentokráte překonal staroch bystrostí své předvídavosti všechny přítomné. Poslední důvod jeho měl do sebe mnoho pravděpodobnosti a mnohého přesvědčil.

V jizbo nastal neobyčejný ruch a šum.

— 461 — Výměna náhledů a mínění byla tak rychlá, náhledy tak různé .a vzájemně si odporující a pronášeny tak hlasité, že po několik minut nebylo pro hluk a lomoz téměř vlastního slova slyšeti.

Starý Pitrdle stál na svém, soused Lopíček se přidal k jeho náhledu, pan Matýsek je podporoval.

Podobně byli téhož náhledu někteří od stolu »plebejcův«, kteří byli vstali a ku stolu »honorace« sméleji než kdy jindy se přiblížili.

Rorejs stál bez hnutí mlčky. Po mnoho roků nepracoval duch jeho tou měrou, jako tentokráte. Uvažoval — zpomínal, až pak posléze šlehl z mrákotní minulosti aspoň mdlý zásvit.

Připomenuli si, že před mnoha, mnoha lety přinesl Horyna do školy knihu, která měla nápis »Ivan Vyžihýnc a že jí spolu čtli . . . Nebylo tudiž pro něj skoro žádné pochybnosti více, že Ivan Vyžihýn není nikdo jiný nežli Václav Horyna.

Když se hluk a lomoz poněkud utišily, pronesl své mínění, přidav se tak k náhledu Pitrdlové, což mělo za následek vřavu skoro ohlušující.

Starý Pitrdle řval radostí.

Z ostatních asi pět nebo šest od stolu »plebejcůvf mu přizvukovalo, ačkoli neměli na výhře žádného podílu.

Lopíček vyskočil od stolu a pobíhaje 8 místa na místo, skuhral podobně jako Pitrdle: »My vybrali — vyhráli< ...

Po chvíli následoval Pitrdle jeho příkladu. Vylezl ze zástoli a skákaje po jizbě jako zběsilý, křičel, ba spleteně řval: »Ichuchu I Vyhráno — my vyhráli — jedenkrát sto a třicet osm set tisíc . * .c — 462 — Objímal Lopička a vůbec každého, kdo se mu z hostu od stolu »plebejcův« namátl, křiče: »Kamarádi ! Bratři! Tečí je vyhráno — my vyhráli.« A zas a zase provolával spletenou číslici domnělé výhry.

Náhle vykřikl tak mocným hlasem: »Ticho U, že vřavu přehlušil a když pak se vřava poněkud utišila, zvolal: »Pane Hořejší, pane Rorejsi l Když už jste tak hodný, že mi dáváte na křídu několik dní — dal byste mi dnes na křídu několik konví piva ?« »Proč pak ne V« odpověděl Rorejs ochotné.

»Tedy dvé konve sem!« vzkřiknul staroch. »Čtyrý — Šest konvi l Ichuchú l Af se jednou napijeme l ...

Kamarádi! Bratří!« Hlučný jásot zazněl v odpověď na slova ta od stolu »plebejcův« a potrval po několik minut.

Rorejs pospíšil, aby vyhověl přáni starého granátníka; leč dříve nežli se vrátil, vřava poněkud utichla.

Okolnosti té vy užitkoval Vorovka k mírnému napomenutí řka: »Pane Pitrdle, prosím vás — mnoho-li pak jsme vyhráli?! Klidně, skoro mrazivě pronesená slova ta měla na starocha zvláštní účinek.

Nevědělt, co odpověděti - bylo mu, jako by jej byl někdo studenou vodou polil.

»Mnoho-li?« zakoktal po chvíli zřejmých rozpaků.

»Mnoho-li že jsme vy — hra — —« »Možná, že nám připadla výhra nejmenší,« vpadl Vorovka.

— 463 • »A mnoho-li, prosím?« vyhrklo dutě a zajikavě z prsou starochových.

»Asi tolik, co jsme vsadili,« odpověděl chladno Vorovka.

Starý granátník zůstal jako v ztrnulí — s očima do prázdna vypoulenýma a s pootevřenými ústy.

V jizbě zavládlo nápadné ticho.

Ve tvářích všech zračila se různá hnutí mysli, od prosté dychtivosti až po úšklebnou škodylibost.

Možná, že by byli mnozí, zejména představený a kmotr Volýpka za nedlouho vypukli v hlasitý posměch, kdyby se nebylo sběhlo, čeho se nikdo nenadal.

Rorejs přinášel první dvě konve piva. Sotva však postavil jednu na stůl »plebejeův« a druhou na stůl >honor ace«, vstoupil podobně jako před tím posel od úřadu telegrafního — chvatně a udýchán — zvláštní posel poštovní.

Něco podobného nebylo se snad ještě nikdy v osadě stalo.

>Expres pro pana Martina Rorejsa,« pravil posel, načež stalo se podobně, jako při dodání depeše tele* grafické.

I tomuto poslu musilo býti vyplaceno poselného zlatý dvacet krejcarů, i tento posel zasedl za stůl »plebejcův«, aby si po dlouhé večerní cestě poodpočinul.

Napjetí bylo tentokráte nepoměrné větší, nežli po dodáni depeše. Tušenof, že jest to signalisovaný dopis, kterýmž bude záhada telegramu vysvětlena.

Rorejs roztrhl obálku a nenamáhaje se ani list přečísti, podal jej prosté Vorovkovi.

Tente vzal list a zatím, co byly zraky všech na něho dychtivě upřeny, přelétl jej nejdříve pro sebe.

— 464 — Náhle začala se mu ruka třásti; tvář jeho zahořela a list mu vypadl z ruky . . .

»Co se stalo?« optal se starostlivé pan Matýsek.

»Čtěte, čtěte!« vybízel starý granátník.

Rorejs stojící za Vorovkou nahnul se k němu, jako by si přál, aby mu aspoň pošeptal, čeho se byl dočetl.

Ale Vorovka shýbnuv se pro list, držel jej křečovitě v třesoucí se ruce a několikrát marně se namáhal pronésti několik slov aspoň k vysvětlení.

Konečně opanoval se aspoň tak dalece, že trháno a přerývaným hlasem začal čísti.

Četl následující: Milý příteli!

Ruka se mi třese při psaní . . . Jsem rozčilen jako ještě nikdy v životě svém.

Mám ti zvěstovati zprávu, která — — A přece — odpust mému pohnutí! . . . Přeju Tobě a všem, kdož jsou s Tebou, abyste užili nejřidšího štěstí, jakéž vůbec lidi potkává.

Los, jejž jsem dal včera na poštu a jejž jsi bezpochyby již dostal, byl o dnešním druhém hlavním tahu -tažen a připadla naň hlavní výhra: jedno sto tisíc tolarů.

Nemám slov, kterýmiž bych vám všem, kdož jste tak šťastni, blahopřál. Radím jen, abyste poslali spolehlivou osobu do Lipska a u některého bankéře los svůj s obvyklým rabatem (půl nebo jednoho procenta) zpeněžili.

Můžete sice také vyčkati, až bude loterní úřad lipský výhry dle plánu hry vypláceti; ale myslím, že — co rám radím, jest spůaob nejvhodnější a nejjistější.

— 465 —.

. Buď zdráv a nezapomeň ve svém štěstí na přítele, jenž bezděky zavítal mezi Vás a náhodou ufiinil Vás všechny Šťastnými.« List ten vyslechnut všemi za hrobového ticha; ale dojem jeho byl zvláštní.

Když už byl Vorovka dávno dočetl, nikdo ani ne* blesnul, jako by byli vyslechli zprávu zdrcující. Každému se zdálo, ie není a nemůže býti ani pravdou, co byli právě slyšeli — nedůvěřivost opanovala všechny . . .

Vorovkovi, jenž pod dojmem překvapující zprávy nebyl slova mocen, zdálo se po chvíli, jako by se probouzel z podivného snu.

>Tedy přece pravda!« ozval se po dlouhém mlčení duto starý Pitrdle, jako by byl promluvil z hrobu.

»Pravda,« přisvědčil Vorovka. »Myslím, že nyní nemůže už o tom býti žádné pochybnosti.« »Pravda, pravda,« přikývnul pan Matýsek a rostjiskřené oči jeho utkvěly na Vorovkovi s výrazem horečného záchvatu.

A zase nastalo po několik minut trvající hluboké, skoro možno fici slavnostní ticho, jež neodvážil se nikdo přerušiti.

»Co počít?« osmělil se posléze starý Pitrdle a pronesl slova ta tonem tak úzkostlivým, jako by se bál odpovědi naprosto beznadějné.

A skutečně také mnozí pokrčili jen ramenoma, ostatní pak vůbec zdáli se býti na rozpacích, co má býti podniknuto.

»Myslím,« ozval se po chvíli Vorovka, »že buď« ••jlíp, když učiníme, jak se nám v listě radí.« Teprve tato slova měla příznivý účinek.

AwUl mim. 80 ^ 466 — »Ano, ano,« dotvrdil pau Matýsek. »Nejlíp nelenit a les zpeněžit! A to hned —• —« »Ano, hned,« vpadl Lopíček.

»Hned, hned,« doložil starý Pitrdle skoro bezmyšlenkovité.

Jen Florian Helebrand seděl za stolem »plebejcův« němé a bez pohnutí. Slyšel sice vše, o čem byla řeč; ale bylo mu jako Člověku, jenž byl mocnými a vzrušujícími dojmy posledních dnů na pólo otupěl.

»A koho tedy vyšleme?« optal se Vorovka. »Mimo to musíme se složiti na cestu a opatřiti povoz . . .« .

»Povoz odtud k nádraží půjčím já,« nabídnul se Lopíček. »Ale koně at nám půjčí Votýpka. Má1 nejrychlejší . ..« »Já?« ušklíbnul se Votypka.

»Zadarmo toho nechceme,« doložil pan Matýsek, »Zaplatíme !< »Ah, toť něco jiného ! Dáte-li — vždyt je noc — koně mohou hnáty polámat — dáte-li tedy desítku . . .« »Dáme, dáme třeba hned,« připomíná pan Matýsek, načež vytáhl z tobolky dvě pétizlatové bankovky a položil je před Votýpku.

Tento peníze shrábnul a kývnul na jednoho z »plebijcův«.

»Jděte, Jíro l Zbuďte u nás Matouše, aby vyvedl ryzky před dvůr Lopíčkův . . .« »A zastavte se i u mne, aby Kilián připravil novou bryčku,« kázal Jírovi Lopíček. »Že se pojede s Votýpkovymi ryzkami na nádraží.« »Ted tedy — kdo pojede?« optal se Vorovka.

»Já ne, tof se ví,« mini Brzdí Cek.

»A já také B«,« dodává Rorejs.

— 467 — >Tedy pan LopíčekU navrhuje starý Pitrdle.

>A třeba také pan Vorovka,« dodává Lopíček.

»Ano, ano — pan Vorovka a pan Lopíoek,«' sou-, hlksi pan Matýsek.

»Ale, ale, kam pak s tou flintou!« zavrtěl dušené představený. »Jeďte si, kdo chcete; ale Vorovka — nesmí.

Za toho jsem úřadům odpovědným já.« »Což když se nám zaručí čestným slovem l« namítá Bridíček.

»Ne, ne l Nesvolím —• nemohu, nesmím svoliti,«, zpěčuje se představený.

Brzdí cek i Lopíček snaží se představeného oblomiti; «!• nic naplat. Urputnost jeho jest známa a sotva by byl pavolil, kdyby mu nebyla náhodou napadla — pani Božena.

»Eh, budiž tedy!« zavrčel konečně s pevným předÉtvzetím, že nepřítomnosti Vorovkovy využitkuje . . .

Nyní'však měl zase námitku Vorovka. Připomenul", ž« musí dříve své ženě oznámiti, kam a proč jede.

Námitku tu však sám představený vyvrátil, řka: »O to se nestarejte! Však to už někdo z nás — *{ Rorejs nebo Pitrdle nebo někdo jiný spořádá.« »Ted* tedy jen peníze na cestu,« připomíná Vorovka.

»O to buďte bez starosti!« odpovídá ochotně Lopíček. »Já založím — a až se vrátíme — —« »Všechno vyrovnáme a vypořádáme,« vpadl mrzák Brzdíček, čímž zatím vše, čeho bylo třeba, vyřízeno.

Porada trvala ještě asi půl hodiny.

Vorovka, převzav od pana Matýska losy, několikrát navrhl, aby se odjezd odročil na ráno ; ale nikdo s ním nesouhlasil, tak že mu nezbylo, nežli se podvoliti naléhání všech.

30* — 468 — Krátce před půlnocí bylo vše připraveno. Povoz přijel až ku krčmě.

Vorovka a Lopiček provázeni všemi hostmi vstoupili do vozu a odejeli po vozové cestě směrem k Pitrdlově chato.

Ostatní vrátili ae do krčmy, kd« hovořeno ještě dlouho o štěstí, které tak z nenadání do osady zapadlo.

Ale nikdo nejásal — každý zdál se býti zaražen . . .

Konve piva na stole »honorace« nikdo se nedotknul.

Musili ji vypíti »plebejci«, když byli dopili svou.

Po té se společnost tišeji nežli kdy jindy rozešla. . • 3311 otvrtý.

Zpráva o výhře přikvačila tak náhle, potvrzení její došlo tak neočekávané a vyřízeni všeho, oeho bylo zatím potřebí ku zjednání úplné jistoty a opatření peněz, stalo se tak úžasně rychle a bezpříkladně hladce, .*e se zdálo, jako by vše to nebylo vůbec ani možné.

Vždyť pak se vlastně pranic jiného nestalo, nežli za dostal Rorejs o výhře zprávy a že Vorovka s Lopičkem ihned odjeli pro peníze.

Váe ostatní zůstalo beze změny.

I pan Matýsek, starý Pitrdle a Floriánek Hclebrand, kteří přece vyhráli, odcházeli z krčmy jako kdykoli jindy — leda že tomu a onomu občas napadlo, že snad přece jen — není pravda, že se na ně štěstí tak neočekávaně pousmálo.

A přece to každý zvěstoval každému, 8 kýmkoli vůbec ještě mohl promluviti.

Mnohý zbudil doma i ženu nebo děti, nebo jiné příbuzné, aby jím povědél překvapující novinu.

• Fí 3 • — 470 — A nikdo, pranikdo nechtěl uvěřiti. Každý měl stero dotazů, kterých nebylo možno k uspokojení zodpovídati.

Prodlením necelé hodiny zvěděla o tom sice nejméně polovice celé osady ; leč každý vrtěl nedůvěřivě hlavou.

Nenadálé štěstí několika osob překvapilo každého jako překvapují náhlé elementární pohromy: člověk skoro ani nechápe ...

Mnozí pocítili zvláštní druh lítosti, že nevyhráli oni, jíní nemohli se ubrániti pocitu závisti ...

Ze šťastných účastníků byl nejklidnější Florian Helebrand.

Někteří kamarádi provázeli jej až k bídné jeho chatě — povídali, radili, loudili; ale Floriánek naslouchal »na půl ucha«, přikyvoval nebo vrtěl hlavou, jako by mu bylo všechno skoro lhostejno.

Doma pak se vrhl na bídné lože a dlouho nemohl usnouti.

Myslil sice na to a ono. Duševní stav jeho však byl tak mimořádný, že kdyby se byl mladíka někdo zeptal, nač myslí, nebyl by snad ani dovedl odpověděti.

Nepoměrné vzrušenější byl pan Matýsek. . _ . • •.

l on nemohl dlouho usnouti. Jiskrný proud myšlének zavířil někdy tak neodolatelně, že mrzák hlasité vykřiknul a dlouho něco mumlal, jakoby někomu tajemné vykládal své plány do budoucnosti.

Muž ten snad ještě nikdy nepocítil mučivosti samotářstvi v té míře, jako tentokráte.

Poprvé v životě se mu zastesklo po bytosti, které by se mohl upřímně svěřiti se vším, co duši jeho pravé tak příjemné rozchvívalo. ' : Neměl však a neznal nikoho, koho by byl pokládal za hodná neobmezené své důvěry. . , — 471 — NeStěsti, jež ho bylo před více nežli děsiti lety stihlo, bylo jej světu a lidem předce jen odcizilo. Bylté si vědom, že jest jen trpěn, a byt i mu právě neubližovali, že ho předce jen nikdo nemiluje.

V některých okamžicích bylo mu nevýslovné teskno, ba skoro do pláče ...

Byl však předce jen muž uvyklý protivenstvím všeho druhu a proto oko jeho nezvlhlo. Naopak — nékdy z něho« šlehl blesk vzdoru a skoro opovržení.

Starý granátník Pitrdle, kterýž si byl o první ještě nezaručené zvěsti tak pitvorné počínal, byl — když se octnul o samotě — jako vyměněn.

Víra jeho byla sice skálopevná; byl přesvědčen, že se naň Štěstí konečně předce jednou usmálo. Ale dětinská radost, která jej byla z počátku opanovala, změnila se v zaraženost a později v nevysvětlitelnou starostlivost a úzkost.

Bylo mu jako člověku, jenž byl nalezl néjaký po» klad a začíná se báti, že mu může býti odcizen.

Z té příčiny není divu, že nepocítil nejnepatrnější potřeby nějaké sdílnosti.

Mimo to ho napadlo, že si v noci, ve kteréž byl los objednán, umínil, nezmíniti se o tom své dceři Kačence, dokud by nemohl přinésti peníze a říci :c Podívej sel ... Tohlenc je všechno — všechno tvoje!« Hnětlo jej tudíž, že zvěděli náhodou o výhře i nezasvécenci, kterýmž do toho sice pranic nebylo, ale kteří to mohou předčasně zvěstovati Kačence.

I umínil si, že pošle druhého dne časně z rána dceru do trhu, by to zamezil.

Jinak střídal se u něho pocit bezmérné, ale němé radosti s celou stupnicí pocitu opačného dráhu od něj•— 472 — jemnějšího záchvěvu starostlivosti, až po úzkost a bázeň téměř smrtelnou.

Někdy se zachvěl, jako by mu byl někdo přejel břitvou těsně podle krku . . . Tak mrazivě působila myšlénka možné ztráty doposud ještě nenabytého jmění, když šlehla mozkem . . .

Když však překročil práh své chaty a octnul se konečně i v sedničce, kde dcera Kačenka klidně spala, přetrpěl strašná muka duševní, jež mu působ*ilo tajeni palčivé zvěsti.

I když už ležel, chtěl nesčetněkrát vstáti nebo výkřikem dceru probuditi, by jí pověděl, co jej tak mučilo ; leč ku eti dětinského starocha budiž podotknuto, že aspoň v tomto vzhlede •— ovšem po krutém boji — osvědčil se býti mužem.

Nejpodivnější a zároveň nejpřirozenější pocity roachvívaly Rorejsa.

Před třemi dny byla by jej nenadálá zvésf, že konečné snad bude zbaven odporného mu plahočení se pro •kývu chleba, ve svrchované míře rozradostnila; leč v den, kdy byl pohřbil bytost, která s ním po tolik roků sdílela strastí života, působila naň zpráva ta z počátku skoro jako úšklebek a později jej rozlitostnila.

Když pak ji zvěstoval své dceři Purči, která se nalézala v podobném rozpoložení mysli jako on a místo v jásot vypukla v hořký pláč — když zaštkala: >Ach milá dobrá matičko — proč jsi nám zemřela a nedočkala se toho '?« rozplakal se i on ...

Pravda, muž ten nebyl citlivůstkář, ba ani něžný, ale večer po pohřbu ženině, která neměla po celý svůj život jiného na mysli, nežli pracovati a lopotiti se, by své jediné dceři upravila pro budoucnost život aspoň poměrně — 473 — snesitelný — zdálo se mu, že by snad ničeho tak snadno neoželel jako peněz, jež mu mají z výhry připadnouti.

Z osob, jejichž duší Slehla závisí, byl prvním kmotr Votypka. Šlehlat duaí jeho dříve, než-li bylo zjištěno, že bylo vůbec něco vyhráno, a diktovala i úšklebky, jež pronášel.

Závistivé hnutí mysli bylo u něho poněkud vysvétlitelno předcházejícím neštěstím, jež jej bylo stihlo požárem.

Ale když pak zvěsí o výhře zjištěna a on si připomenul, že byl také vybízen přisaditi si a že jej jedině představený zradil a zmařil tak možnost uhraditi ztrátu požárem vzniklou výhrou, zaviřil duši juho pocit závisti v c^lé své síle a — potrval.

Snad ještě nikdy nevracel se Votypka domů s tak jízlivým a přece tajeným, poněvadž malomocným vztekem jako tenkráte.

Závist byla pobouřila všechny vááně v duši jeho dřímající. Nechf myslil na to neb ono, vždy vystupoval před duševním zrakem jeho — představený jako původce jeho nehody, tudíž jaksi jako nejúhlavnější nepřítel.

Mnohdy se mu zdálo, že by byl v stavu vrhnouti se naň jako lesní šelma na svou kořist a zahryzti se mu kamkoli a nepustiti ho, až by jej rozsápal . . .

Votypka byl v celé osadě jediným, jenž této noci ani oka nezamhouřil.

Představený Mihulka, jenž se byl sice podobně jako Votypka taktéž několikrát posměšné a úSklebně vyjádřil — nezáviděl naproti tomu nikomu. Byltě příliš mohovitý, než aby mu bylo dvacet nebo čtyřicet tisíc z4atycb, jež z výhry připadlo na jednotlivce, imponovalo. • — 474 — Závisí tohoto druhu byla muži tomu vůbec naprosto cizí.

Neznaje nedostatku, ba více — maje po celý svůj život vSeho, čeho. si vůbec jen přáti mohl, nadbytek, tak že sám nevěděl, co s ním počíti, byl pro kouzlo zbohatnutí jaksi otupělý. On aspoň po zbohatnuti nikdy nepráhnul.

Štěstěna byla jej bez jeho přičinění obdařila hojnosti a nadbytkem, pro které po jeho a paní Brřgitty smrti nebylo žádných dědiců.

Komu a proč by byl tedy záviděl nabyti několika tisíc zlatých, když byl přesvědčen, že má nepoměrně vice než-li kterýkoli z nejbohatších v dalekém okolí?

Závisí, ozvala-li se někdy v jeho duši, mívala za cil zcela jiné záležitosti, které aspoň byly — nedosažitelný.

Závidívalf každému klidné rodinné štěstí — duševní převahu — samostatnost, rozhodnost a- celou řadu mužných cnosti, jež mu byla příroda odepřela a kteréž se někdy marně namáhal nahraditi umínéností, drsnosti a urputnosti.

Zjištěním výhry nepozbyl Mihulka ani dost málo obvyklé své duševní rovnováhy a když pak se posléze octnul o samotě na cestě k domovu, zabýval se v mysli zcela jinými záležitostmi.

Noc nebyla sice tak magicky čarokrásná, jako ondy, když byl los objednán; ale měsíc, doposud ještě skoro v úplňku, byl již vysoko nad obzorem.

Vzduch však byl nepoměrně chladnější a vlhči; občas zavál i studený větřík.

Mihulka popošel volným, skoro loudavým krokem až ku svému statku, kde se zastavil a dlouho, skoro po čtvrt hodiny stál, dívaje se bezúčelně brzo sem brzo , — 475 — tam, jakoby • névčelél, má-li Či nemá-li něčemu věnovati pozornosti.

Náhle se obrátil a šel pomalu nazpět.

Přešel na přič přes náves a zabočil na cestu ku hřbitovu, po které jsme jej byli již jednou v noci sledovali.

Víme tedy, jaký měla cil — — — Tentokráte se představený nikde nezastavil.

Šel krokem jistým a dosti rychlým; prošel skalní úžlabinu, přešel i přes potok a teprve když se blížil k chatě Vorovkových, zmírnil krok a skoro se plížil.

Zář měsíce padala poněkud šourem do okének ch:aty a odrážela se jako od matných zrcadel. ' Mihulka však si ničeho nevšímal. Plížili se k chatě se zrakem k zemi sklopeným, až octnul se u dvířek, kde se zastavil.

• ' Avšak i nyní nezvedl jesle zraků, nýbrž vstáhl ruku po šňůře petlice. Nenahmátnuv ji však, zvedl hlavu, podíval se na dvéře nalézající se v plném jasu měsíce a' — couvnul, jakoby jej byl had uštknul.

Šňůra od petlice byla totiž vtažena do vnitř. Otevříti dvéře z věnčí nebylo vůbec možno.

V osadě, o které vypravujeme, bylo něco podobného případem tak zvláštním a neobyčejným, že bylo by zarazilo neb aspoň překvapilo každého vůbec.

• ' Pro představeného mělo pak zcela zvláštní a zároveň výmluvný význam.

• ' Znamenalof — zákaz vstoupiti..'. ; Není tudíž divu, že svraštil čelo a že dlouho stál s mračným výrazem nerozhodnut.

Posléze však se tvář jeho poněkud vyjasnila, ba přelétl ji i lehýnký, ale samolibě vzdoro vitý úsměv.

— 476 — Hned na to poodstoupil Mihulka- tiše až tfaně k prvnímu okénku, chvíli naslouchal, nezaznt-li z chaty nějaký zvuk, načež co možná jemné zašeptal: »Paní Boženko!« A zase napjaté naslouchal.

Kolkolem panoval hluboký noční klid. I větřík v bezprostředním okolí byl ustal a jenom zdáli z lesa zazníval táhlý temný hukot.

»Paní Boženko l Pani Boženko!« opakoval představený po chvíli hlasitěji.

Leč ani nyní se nikdo neozval.

Rozmrzen předstoupil Mihulka před okénko a zadíval s* do vnitř. Po chvíli lehýnce zaťukal a opakoval své voláni.

Však ani nyní nedostalo se mu žádné odpovědi.

Zafukal tudíž nápadněji, až sklo zařinčelo; leč v chato a kolkolem panuje hluboké ticho.

»Co to?« zavrčel svraštiv poznovu čelo. »Což pak — opravdu — ?« A zase zaťukal a hqed na to zařinčel — — Ale i nyní žádná odpověď.

»Eb!« ušklíbnul se a udeřil vší silou pěstí do okna.

Zpráchniválé dřevo povolilo a okénko se rozlétlo — rozbité sklo jedné tabulky sesypalo se na zaokní ......

Představený přistoupil těsně k oknu, nahnul se do něho a zadíval se do vnitř sednice, kde panovalo v popředí jen přítmí, v pozadí však čirá tma.

Chvíli napjato naslouchal.

Když však ze vnitř nezazněl žádný zvuk, zašeptal: »Odpusťte, pani Boženko — odpusťte l« Žádná odpověď.

— 477 — »Paní Boženko l» vzkřiknul podrážděn. >Což pak mne neslyšíte ? Nesu vám novinu — důležitou novinu.

Vád muž odejel do Sas . . . Vyhrál . . .« Aváak ani nyní nikdo se neozval.

»Paní Boženko !« houknul nyní představený skoro rozvzteklen. »Neslyšíte mne ? Nebo mne nechcete slyšet ?< Opět žádná odpověď.

»Eh l Však já si zjednám jistotu l« rozhodnul se Mihulka, a skokem vyšinul se do okénka.

Ale neseskočil do vnitř, nýbrž zadíval se ješté jednou napjato do jizby.

V popředí rozeznal skoro všechny předměty; v po« zádi však byla zdánlivé neproniknutelná tma.

Zrak jeho divoce kroužil po jizbě . . . Náhle utkvél v levém koutě na místě, kde z temna zdály se vystupovati sotva pozorovatelné obrysy lože.

Upřel tam zrak ještě .napjatéji a postřehl ve tmě dva lesklé body — nepohnuté a přece skoro příšerné se lesknoucí . . .

V tom se mu zdálo, že pozoruje ve tmě matné obrysy na loži sedící osoby.

Již chtěl zase vzkřiknouti: »Paní Boženko I« a za* roven seskočiti do vnitř, když z místa, kam se právo díval, šlehnul mu do očí bílý blesk, jako kdyi v přítmí někdo čepelí velkého nože pehne . . .

Mozkem Slehla mu děsná myšlénka.

Zamrazilo jej a v bezprostředně následujícím okamžiku seskočil s okna nazpět před chatu.

Tvář jeho měla výraz mračné hrůzy a beipřikladaého zděšení.

' — 478 — Chvíti stál jako v ztrnulí ; po té kvapné couvnul a rychlým krokem se vzdálil touže cestou, kterouž se byl připlížil.

Přešed přes potok zrychlil krok a pozdéji skoro utíkal.

Teprve u hřbitova zase krok zmírnil a sestupoval po cesté pomalu.

• - Chvílemi se zastavoval, něco zamručel nebo pěstí do prázdna pohrozil ... , Co dělo se v jeho duái, zůstalo jeho tajemstvím f ale z jednotlivých slov, jež mu uklouzla hlasitěji, bylo zřejmo, že zabývá se myšlénkou pomsty.

Náhle se zastavil, přikývnul několikrát hlavou a zamumlal : >Tak, tak l Zejtra — zej tra ! Však ty nám ptáčku neuklouzneš ... To by tak l Nejsemt dnešní ... Ani výhra, ti nepomůže l ... Ó to se už postaráme . . .< Po. té rozhodně vykročil a sestupoval rychle dolů.

Za několik minut octnul se před svým statkem. — Pes sice zadtěknul, ale poznav pána, hned ztichl.

. Představený, v jehož statku jako jinde taktéž nezavíráno, vešel do dvora, vystoupil po schůdkách a octnuv •e v« své ložnici, dlouho v ní ještě přecházel.

, Když pak posléze ulehl, nemohl i on dlouho usnouti.

Nejčasnějším jitrem rozletěla se zpráva o výhře po celé osadě.

Dříve, nežli se vyhouplo slunce nad obzor, vědělo to snad již každé dítě. Ve dvou, ve třech hodinách o*» — 479 — bylo snad dorostlého člověka, jenž by si nebyl s desíti a více jinými lidmi vyměnil o tom své náhledy.

Teprve nyní. začínali mnozí chápati dosah události.

Přirozenoť, že kolovaly již laké různé, nezaručené pověsti o tom neb onom üe šťastných — že přemítána jejich minulost, povahy, snahy i plány do budoucnosti — že pronášeny i domněnky, jak který z nich si bude počínati, co komu asi uštědří, co si koupí atd. —- krátce pravda i lež, hodnověrné zprávy i pomluva, předvídavost a domněnky, hana, výsměch i úšklebek slavily pravé triumfy.

Kdožkoli opustil chatu, učinil tak jen v úmyslu, by někomu pověděl své mínění a vyslechl jeho.

Nikdy nebyli si osadníci a osadnice vyměnili v několika hodinách tolik návštěv jako tentokráte.

Na práci, nebyla-li právě nejnaléhavější, nikdo ani nepomyslil. Před některou chatou nebo v některé sednici neslo se deset i více osob, aby si pokleply a nerozešly se jinak, než aby se některé sešly jinde a pokleply si zase.

Z počátku byly výrazy udivení a úžasu všeobecný.

Později prosvitaly z řečí zákmity různých nadějí, možného •klamání, ba i závisti.

NejbližSíib a nejpřístupnějším ze Šťastných byl Florianek Helebrand.

Někteří z nejdůvěrnějších jeho kamarádů dostavili před jeho chatu již před východem slunce a čekali, až procitne, aby z jeho úst zvěděli, co a jak atd.

Když však se nemohli dlouho dočkat, vzbudili jej a v několika okamžicích byla bídná světnička v pravém slova smyslu přeplněna.

— 480 — [y^' '• b.

Vyptáváno se, dotazováno, povídáno — 4iv mladík neohluchnul. On sám nevěděl, co by o celé záležitosti jiného povéděl, nežli co všickni již věděli.

Vábili jej do hospody, ale on odřekl.

>Nemám peněz, kamarádi,« přál upřímně, »a časně z rána přec nemohu pít na křídu.« >Což o to l« zní odpověď. >My se zatím složíme — sami si pro tebe vydlužíme — však ty nám zaplatíš — oplatíš . . .c »Ale po pohřbu staré Rorejsovy ženy,< namítá Florianek.

»Pošleme si tedy pro pivo odtud, < odpovídají kamarádi. »Holá l Kdo půjde pro konev piva ?< Tři se hlásí dobrovolné a jdou . . .

A po několika minutách koluje již konev piva z ruky do ruky — od úst k ústům . . .

Floriankovi kamarádi a známí popíjejí na účet kamarádův — stojíce nebo sedíce po zemi — vůbec kde ai kdo naáel místa . . .

Konev piva za konví putuje z Rorejsovy krčmy do bídné chaty Helebrandovy a vrací se vyprázdněna k Rorejsovi, by byla znovu naplněná přinesena zpět.

Když se venku oteplilo, vyhrnuli se všickni před chatu a v pitce pokračováno pod širým nebem.

Za nedlouho přidružili se k popíjejícím i nekamarádí.

Přišly i ženy, ba i děti — — Helebrandova chata a okolí její nebyly doposud ještě nikdy svědky tak zvláštních výjevů jako tentokráte.

Florianek s obvázaným obličejem byl však zamlklý — skoro smutný. Kamarádi marně se namáhali rozveseliti jej. Byl jako zaleknutý —- — — 481'-Mrzák Brzdíček procitl jako obyčejně před úsvitem.

Oblekl se, zapřáli l si svého Kartuše, ale nikoli aby jel na žebrotu, nýbrž aby — se projížděl po osadě.

Přede vším zajel k Rorejsově hospodě, zavolal Rorejsa, promluvil s ním o výhře, poptal se, co tomu říká Purčí — a když pak i Purčí vyšla a pověděla, vypravoval mrzák, co myslí on — krátce vyčerpali látku do posledního záhybu.

U. Rorejsa si Brzdíček spomenul na starou Byäickou, která o svém štěstí ještě nevěděla.

Ihned obrátil svůj vozík a ujížděl po klikaté a ne* schůdné cestě k chatě Bišické. , Jýfáhoda však tomu chtěla, že zastal v chýži jen Erazímka a dověděl se, že přišli v noci pro matku z§ vzdálenější osady, kde někdo ochuravél.

Mrzák chtěl tedy povědíti Erazímkovi, co a jak; ale rozmyslil si to. Nepověděl ničeho, ale daroval Éra« zímkovi tři stříbrné zlatníky.

Hoch byl v nejvyšší míře udiven.

Nechápal — a přece se mu zdálo, že chápe: na* padlot mu, že snad pan Matýsek někde nějaké peníz« bud našel nebo po někom zdědil nebo vyhrál.

Od Erazímka jel mrzák zase do vsi — přejel několikrát přes náves, načež jel až ku hřbitovu.

Kdffi pak odtud zahledl dav lidi před chatou Helebrandovou, sjel dolů a dal si povědíti, co a jak.

Uvítali jej z daleka s jásotem jako nějakého knížete. Daji si povědít, co věděl, a on zase vyslechl, 00 věděli nebo soudili oni.

Zavdal si z konvi několikrát a rozhodil mezi při* tomné několik hrsti drobných a'poslal pro několik konvi na vlastni účet.

Aadil mlsu. .91 A- 482 — Odtud zajel k Pitrdlovi; ale zastal doma jen starocha — Kačenka byla na trhu . . .

Povídali si přes dvě hodiny a oas jim tak ubebl jako »pár minut,« jak se pronesl Pitrdle.

Od starého granátníka sjel nuzák zase do vsi a připomenuv si Vorovkovu ženu, zajel k ní.

Podivil se, že už ví, že muž její vyhrál a že v noci odejel, ačkoli mu Vorovková hned, když přišel, napovědéla, že posud jeité s nikým nemluvila.

Také mu bylo nápadno, že je zaražena, že se neraduje, jak se domníval, ba že je smutná, jako by se o ní pokoušela ne jaká nemoc.

Bylo* mu jí líto. Tesil ji, jak mohl, a vyplavoval vše, jak se bylo sběhlo ...

Od Vorovkové odvážil se zajet k paní Brigitte, která však už dávno všecbno věděla; ale přece mrzáka ochotné vyslechla.

Od pani Brigitty jel zase k Rorejsovi k obědu, pak k Helebrandovi a k jiným známým, slovem projížděl se tentokráte po celý den po osadě.

Ku cli jeho však budiž připomenuto, že choval se a mluvil umírněně, střízlivé a s jakousi reservou, »jako by přece ještě mohlo sklapnout,! jak se několikrát vyjádřil.

Vystupováni jeho jako šfastného člověka by to v celku důstojné.

I u Votýpky se několikrát zastavil; ale dcera byla kdesi na poli a Votýpka se dal bud zapřít nebo byl také někde v lese nebo na poli ...

Podobně soudil pan Matýsek o představeném, o nérni mu paní Brigitta přála, že není douia, že někam vyšel.

— 483 Mihulka však nebyl ani v lese, ani na poli, ani na lukách.

Dalte ráno kočímu rozkaz, aby zapfáhl do bryóky a vyjel k lesu za chatou Pitrdiovou a taní počkat. Sáni pak odešel z bytu do zahrady, vystoupil 'po klikaté'»ezce po strání do lesa a velkou oklikou lesem dostal 'se k místu, kde kočí čekal.

Vsedl do vozu, a jako s vichrem o závod ujížděli koně dále k městu, v němž bylo okresní hejtmanství.

• Před městem kázal představený zastavit a Šel do města pěšky.

Nějaký čas se potuloval z ulice do ulice, až se octnul před budovou okresního hejtmanství.

I zde se chvíli rozhlížel, jako by pátral, není-li na blízku nějaký známý, načež vklouznul do budovy a po několika minutách stál tváří v tvář okresnímu hejtmanu.

Za jakou příčinou byl představený přijel, zdolalo úředním tajemstvím.

Asi po půl hodině opustil Mihulka se zářícím obličejem budovu. Poloudav se zase ulicemi, vrátil se k povozu před městem čekajícím a ujížděl úprkem k domovu.

U lesa nedaleko Pitrdlovy chaty slezl a šel cestou lesem a po stráni domů, kdežto prázdný povoz vrátil se po vozové cestě a poněvadž byl rovněž tak prázdný, jako když odjížděl, nikdo si toho ve vsi hrubě ani nepovšiml.

Představený vykonal tudíž cestu k okresnímu hejtmanství a nazpět, aniž by to byl někdo v osadě tušil.

Kočí pak měl přísný zákaz někomu se c tom zmíniti.

Opatřeni bezpečnosti byla učiněna, ale neprospěla 3i* V — 484 — Pitrdlova Kačenka, která byla ve měaté na trhu, náhodou představeného zahlédla, pověděla to, když se vrátila domů, otci.

Tento pak, jenž byl viděl podle chaty jeti prázdný povoz, nemálo se tomu podivil; a když pak odpoledne sešel do vsi, pověděl to Rorejsovi, tento panu Matýskovi — a asi po půl hodině dověděla se to i paní Brigitta.

Největší podivení, ba skoro poplach spůsobilo v obci, že k večeru přišel do vsi četník s nasazeným na pušce bodákem a prošed křížem celou osadu — Čehož jindy nikdy nečiníval — zastavil se u představeného a zase odešel.

III.

Schýlilo se k večeru.

Mrzák Brzdíček, jenž byl prodlením dne několikrát projel celou osadu a své i cizí sdílnosti skoro se přesytil, seděl již dávno na svém místě v Rorejsově krčmě, odfukuje spokojeně velké kotouče kouře a přemítaje o tom, jak upraví si pro budoucnost svůj život.

Florian Helebrand nedostal se z klepet kamarádů a známých, stav se tak hned prvního dne v jistém ohledu obětí svého štěstí.

Popíjenof v chato jeho a před ní od časného rána.

Nepito než-li pivo nevalně vylezené, tedy špatné ; ale přece s chutí, ba s lakotou, tak že se celá společnost již prodlením dopoledne rozjařila.

Jazyky se začaly plésti; výskánot, zpíváno a hýřeno jako o nějaké veselce.

Mnohý po celý den ničeho nepojedl; nedbal o to — pivo mu bylo milejší. , — 485 — Někdy podobala se společnost před chatou tábora rozjařených cigánu.

Chvílemi byla vřava skoro ohlušující. I ku sporům ba hádkám došlo, ba i rvačka zdála se býti nékolikri* nezbytnou ; ale vždycky podařilo se ji zameziti.

Floriánek vpravil se v mimořádný stav věcí teprve prodlením nékolika hodin. Začalot mu lahoditi, že jest vSeho toho původcem a středem.

Vytrval tedy. Občas si také přihnul; ale neopil Sft Odpoledne ovšem divoká zábava vázla všeobecnou unaveností.

Mnohý se vytratil, aby doma pospal nebo se najedl ; jiný se převalil opodál v travé a usnul ve stínu neb i v úpalu slunce.

Jenom nejstatnější vytrvali.

K vederu, dříve ještě nežli slunce zapadlo, zájem na pití a nenucené, mnohdy i bezuzdné zábavo zase se vzpružil.

Společnost se rozmnožila prospalými i jinými, kteří dříve neměli ještě dosti kuráže.

Rozj&řenosti přibývalo. A když pak posléze vydá) kdosi heslo : »Do hospody U, zdvihla se celá společnost, aby promarněný den dovršila přiměřenou kratochvíli večerní.

Floriánek přes všecko zpěčováni se vyzvednut na ramena dvou nejstatnějších kumpánů a nesen jako u vítězoslávě v průvodu jásajících, výskajících a povykujících mužů, žen, dívek, jonáků i dětí, jež tvořily předvoj — k Rorejsově krčmě.

Podivný průvod neubíral se však ku krčmě přímo.

Přešed můstek přes potok, zahnul směrem na náves a — 486 zd« nesen Floriánek neméně nežli třikrát kolem do kola a potom teprve ku krčme.

S ohlušujícím lomozem vrazili prvni podnapili do éenkovny.

»Pivo, pivo, pane Rorejse!« hulákal jeden přes druhého.

V několika minutách byla šenkovna přeplnéna.

Stolu > honoracet, za kterýmž seděl až dosud jen pan Matýsek, ovšem šetřeno ; leč stůl »plebejcův«, jeaž byl okamžitě obsazen, nestačil.

Rorejs musil přinésti do áenkovny kde jaký stůl a 'jakou stolici nebo lavici měl.

A ještě nebylo místa pro všechny.

Někteří stáli, jiní zasedli na i m pro viso vánásedadla: jeden na obrácenou nůši, jiný na několik polen dřeva.

Jiní zůstali před krčmou, kde v tlupách Ženy, dívky a děti zevlovaly jako o muzice, neb o zvláštní nějaké veselce.

Floriánek uveleben v čelo stolu »plebejcův« jako kníže nebo král. Obsluhován s nejvzornější dobrovolnou ochotou a každé chvíle mu připíjeno na zdraví.

Jako tentokráte nebyla krčma Rorejsova doposud ješté nikdy navštívena.

Dnes byla naděje na slušný výdéleček, a Rorejs, jemuž dcera Purčí zručně vypomáhala, také se přičinil.

Džbán za džbánem, konev za konví putovaly z přísklepku ve dvoře do šenkovny, kde hluk a vřava vždy.

více se zmáhaly, až někdy uši zalehaly.

A přece byla společnost doposud pouze rozjařena.

Mnohý byl skoro jeáté střízliv; zpitý a opilý nebyl nikdo.

— 487 *-• . • -:•-. • -.- i Slaboučké pivo Rorejsovo nemělo dostatečné opojné sily.

I něj hltavější doušek, kterémž takořka jedním dechem vyprázdněn celý džbánek, neměl na mnohého, ani když byl několikráte po sobě opakován, valného účinku.

Celodenní popíjení bylo nevalnou opojnost piva skoro k malomocnosti oslabilo.

Pan Matýsek měl z >mely< té takové potěšení, že dal i nyní — jako byl již dříve učinil — celou řadu konvi přinést na vlastni svůj účet a pohádal k piti, kde kdo; zdál se mu býti liknavým nebo nesmělým.

Představený Mihulka dostavil se tentokráte o néco později než obyčejně a sotva se davem protlačil ku stolu »honoráce«.

Byl zamračen a možná, že by byl dříve nebo později dal i nfevrlost svou na jevo, kdyby nebyl měl kdosi šťastný nápad provolati mu »Slávu«. ' Ostatní s ohlušujícím rykem vpadli a jásající vřava »hlavu obce« aspoň poněkud usmířila.

Asi po půl hodino dostavil se i starý Pitrdle, kterýž — jak sám přál — »seděl doma jako na řeřavém uhlí« a přišel se »jen pozeptat, není-li nic nového«.

Všeobecná pitka na cizí řád přišla mu právě vhod.

Nemelte zase ani krejcaru.

Dcera Kačenka byla sice na trhu odprodala něco drůbeže, ale za stržené peníze nakoupila nejpotřebnějších věci pro domácnost a slíbila, že půjde na trh i příští ráno, aby byl doma nějaký groš — »pro strejčka Příhodu«.

Starý granátník počal si rychle a statně přihýbati.

V necelé hodině byl rozjařenějši nežli mnohý z oněch, kdož popíjeli již od časného rána. Začal plésti páté přes — 488 — deváté, ba chvílemi blábolil již jen nesmysl, což však za všeobecné větší nebo menši nepříčetnosti nebylo nikomu nápadno.

I pan Matýsek pil dnes, jak se sám vyjádřil, »za dva« nebo docela »za třít ; představený pak začal za nedlouho do sebe líti džbánek za džbánkem, jako by pil >na zlost«.

Votýpka se tentokráte nedostavil.

Tříčlenná společnost u stolu »honorace«, nemohouc se pro hluk a vřavu baviti mezi sebou, bavila se hlavně nasloucháním, pozorováním a občas nějakým výkřikem.

Nejzajímavější skupeni utvořilo se kolem Floriánka.

I tam pronášen již nesmysl za nesmyslem; ale chvílemi přece ještě mluveno souvisle a srozumitelné.

>A čím pak nás podělíš, Floriánku, až dostaneš peoize?« ptal se na přiklad kdosi několikrát po sobě, aniž by byl dostal od Helebranda odpovědi.

»A co pak koupíš mně — mně, ty dobrá duše ?< domlouval se jiný, béra Floriánka kolem krku.

»A mně — co mně ?« volá třetí.

»A mně? Já přece taky něco chci,« křičí čtvrtý.

»A mně snad bys pranic nekoupil ? řve pátý.

>Něco nám koupit musíš l Každému něco — každému !« hartusí šestý.

»A co pak kdo chcete?« optal se konečně Floriánek.

tMné kup nové kšandy l« >Mné dej spravit chlév l« »Mně kup podsvinče nebo už velké čuněl« — — Tak a podobně dává jeden přes druhého své skromňoučké přáni na jevo.

— 489 — »A koupíš ? — Dáš ?« zařvalo náhle asi deset hrdel.

»Dám — koupím l« odpovídá ochotně Floriánek.

Ale copak takové hlouposti. Tobě« — při tom ukazoval bud na toho neb onoho — »koupím tele — tobě krávu — tobě koné — tobě celý nový mundúr ... A tobě dám vystavit novy barák — tobě přivezu z města flintu — tobě pluh — tobě řebřinový vůz — tobě koupím kozu ... A tobě dám pětku — tobě desítku — tobě stovku < . . .

Možná, že by byl ještě dále sliboval, kdyby se nebyl ozval představený řka: »A co pak mně, Floriánku — co?c Oslovení to mladíka zarazilo. Vstal a skoro nesměle prohlásil: »Vám, pane představený, co si — sám budete přát« . . .

»A což kdybych si přál, abyste mi koupil zlatý řetěz na krk?« zavrčel Mihulka.

»Koupím, koupím,« odpovídá Floriánek a usedá.

Velkodušná marnotratnost Helebrandova představe nebo podráždila.

»Rorejse!« vykřiknul na hostinského. »Co se od teďka vypije — na můj řád!« »Sláva I . . . Sláva panu představenému lc za hřmělo asi z třiceti hrdel.

»Sláva!« zadunělo i před krčmou.

»A těm tam venku — dejte taky několik konví, Roreja« ! < velel představený.

Rorejs pospíšil, aby vyhověl přání rozjařené a v na valu velkodušaosti »marnotratné hlavy obcec.

, _ 490 — »A což pák herinky ?< zvolal představený připomenuv si, jaký účinek mely slanečky ondy. »Herinky — hoši, nechcete?« V odpuvoď zazněla ohlušující vřava, z které vyznívalo jediné srozumitelné slovo : »Chceme U Jakmile se Rorejs zase vrátil, objednal představený slaneCky.

Ale Rorejs pokrčil ramenoma.

»Nemám — došly mi už — prosím.« • »Co tedy máte? AČ je to cokoli l« mini představený. »Jen když bude něco pro chuť.« Rorejs chvíli přemýšlel; nemelte v zásobě pražádných lahůdek, pražádných dráždidel. , »Co tedy? Pranic?« hartusí Mihulka« ; : »Kdyby snad,« mini nesměle Rorejs, »několik syrečků nebo trochu uleženého sýra« — — A zase zazněla v odpověď ohlušující vřava, z které vyznívá refrain, že podnapilá společnost spokojí s» se vším.

»A trochu pepře!« volá ještě kdosi z davu za Rorejsem. — • • . • V několika minutách byla společnost obsloužena.

Tři bochníky chleba, asi padesát syrečků, obrovský kraj ač uloženého sýra a trochu pepře — — — ejhle!

první hostina na počest hlavni výhry ze saské loterie l..

Kouřem prosycený vzduch naplnil se na delší chvíli čpavým zápachem.

Avšak poskytnutá lahůdka pojídána tak chvatně a hltavě, že zmizela, nežli se kdo nadál. Na mnohého gotva se dostalo skývy chleba v soli obalené.

Následek byl přirozený.

. . ., ,-. • — 401 — /v :. .• .-•;.•Pito s obnovenou chuti a s neobyčejnou úsporou oasu.

.Konev kolovala z ruky do ruky. Ze džbánů skoro ani nepito, nebot vyprazdňován džbán na jeden nebo na dva doušky.

Tak míjela hodina po hodině.

Pustá pitka byla vždy divočejší, — vřava vždy zbésilejái.

Tlučeno, ba mláceno džbány o stůl; mnohá nádoba vzala za své.

Sprostý a surový vtip slavil pravé orgie. Spory, hádky, ba i rvačky přišly na »denní pořádek« — a přece zas a zase pito mizerné pivo...

Posléze však se přece dostavila ochablost. • Některý se vytratil, jiný kdesi v koute sklesl —•• z Ostatních jen nejstatečnější hlučeli a řvali . . .

Představený byl rovněž rozjařen a mol z divoké vřavy zvláštní potéěení. Skoro se zdálo, že přehlušila tajný jeho vztek.

K osvěžení ochabující vřavy musil Rorejs vydati veškerou zásobu »áqáby« : slivovici, perlovou i samožitnou — i ppslední lahvičku rumu ...

A když pak i to nespomohlo, poslal představený do vlastního sklepa pro padesát lahví vína.

Na další asi hodinu rozproudila se nejdivější, něj« zběsilejši .zábava, jakou si lze pomysliti. •...».

x Bylo to cosi jako orgie divochu.

A za nejzbésilejáího ryku povstal posléze představený a hlasem tura snažil se překřičeti vřavu.

Promluvili k přítomným, z nichž snad ani jediný nebyl již v stavu příčetném, čeho by se do ného nikdo nebyl nadál.

— 492 — Nápad lot mu, že jako nejbohatší olovék y obci ne smi se dát zahanbiti žebrákem Helebrandem a proto se ozval s veškerou rozhodností své povahy: »A jak tu tak jsme — aí taky já... Tedy já — já taky jako Florian ... A co byl Fioriánek komu slíbil dát a koupit, koupím a dám i já ... Aí má každý památka — at každý přijde a poví, co . . .« Pronesení slov těch, jež však sotva desátý z přítomných pro ohlušující vřavu slyšel a jejichž smyslu snad jen dva nebo tři rozuměli úplně, stálo představeného nemalého namáháni.

Melto sám již > skór o víc než dost« ; skleslí na stolici jako pařez a něco mumlaje jen hlavou přikyvoval — — — Druhá hodina s půlnoci byla již dávno minula, když divoký, zběsilý rej ještě jednou, ale jen na chvíli přerušen.

Mezi zpitými objevil se posel telegrafního úřadu přinášeje Rorejsovi depeši, podanou v Lipsku po deváté hodině večerní.

Rorejs depeši nemohl přečísti ze známé příčiny.

Mezi přítomnými nebylo však více ani jediného, jenž by tak mohl učiniti místo Rorejse. Nezbylo tedy, než aby ji přečetl posel sám.

Učinil tak po přání Rorejsově co možná hlasité.

Byla od Lopíčka a zněla: »Všechno v pořádku. Peníze budou nám vyplaceny zýtra časně ráno.« Vždy jindy byla by depeše ta, kterouž definitivně výhra dotvrzena, učinila hluboký dojem; ale tentokráte minula se na všechny účinku.

I panu Matýskovi, Pitrdlovi a Floriánkovi, kterýmž přece zvěstovala bezměrné štěstí, byla skoro lhostejnou.

__ 493 — Všickni tři byli již ve stavu naprosto nepříčetném.

Toliko Rorejs, jenž byl jediný atřízliv, zachvěl se blahým pocitem . . .

Co následovalo, jest prostinké.

Divoká, zběsilá pitka byla by na jisto trvala do bílého rána, kdyby nebyla Rorejsovi asi po půl hodině došla i zásoba piva.

NebyloC co píti; nezbylo, nežli se rozejíti.

S jakou nevrlostí, s jakým hněvem, ba vztekem 89 to stalo, možno se domysliti.

Co bylo vše Rorejsovi poškozeno, rozbito a rozmláceno, nebylo možno zjistiti až druhého dne.

/Odchod a rozejití se podobalo se soudnému dni ...

Z Řorejsovy krčmy aspoň ještě nikdy nevyhrnulo se tolik a tak spitych zběsilců jako tentokráte.

Hulákáno a řváno i venku ... * Všickni vrávorali — mnozí se potáceli . .• .

Někteří.po několika krocích sklesli a zůstali hodinu i déle ležeti. Jiní se prospali v šenkovné, předsíni nebo před krčmou, vůbec byli přemoženi.

I pan Matýsek, Pitrdle a zvláště Floriánek dostali se domů jen zázrakem, bez pohromy.

Představeny zdál se býti ze všech nejstřízlivější; ale pouze zdál . . . Pádit na cestě k domovu několikráte a jenom ztíží se dovlekl do své ložnice . . .

Jediný Rorejs zachoval duševní rovnováhu.

Ale když shasl v šenkovně a přivřev domovní dvéře octnul se ve své komůrce, byl k smrti unaven.

Napjetí, rozechvění a namáháni právě minulých několika dnů a nocí bylo jej schválilo. Spočítal v umolou* — 494 — sáné své knížce, kam si zapisoval dluhy, celodenní příjem a shledal, že má dostali úhrnem 487 zlatých, tudíž f-ástku, jakou druhdy začasté nepřijal za půl roku.

Avšak ani to ho nepotěšilo ...

»Co vše naplat!« vzdychnul si. »Vždyf to nevydržím ... Padnu jako pes . . .« Postesknuti to bylo zřejmým důkazem, že byl skutečné k smrti unaven a nepřál si nežli klidu ...

IV.

Zpráva o výhře nerozletěla se však pouze po obci, pro kterou byla zvláště zajímavou, nýbrž i po obcích okolních — blízkých i vzdálenějších.

Prodlením jediného dne zvědělo o tom snad několik set lidí, kteří se postarali o rozšíření zprávy přes to vše, že ji skoro všickni pokládali za pouhý výmysl a žert. " • Sko'ro nikdo nevěřil, obzvláště, když uváděni zejména osoby, kterýmž byla slepá Štěstěna celou přehoušlí z rohu hojnosti uštědřila. • Nedůvěřivost ta ovšem byla domorodcům úplně lhostejnou, zvláště v den a noc, kdy poprvé zasvětili nenadálé objevení se bohyně štěstí.

Neméliť pokdy zabývati se takovými malichernostmi a skoro oelá obec snad ještě nikdy tak pozdě neprocitla jako tentokráte.

V některé chatě otevřela se dvířka o hodinu, o dvě i více hodin později, nežli obyčejně; někde docela až o polednách nebo po poledni.

Však s nejčasnějším jitrem — kde se vzal tu se vzal — přecházel drobným krůčkem podle Rorejsovi krčmy — 495 — asi Sedesátiletý cizí člověk v ošumělém, zamaštěném a zašpiněném Šatě.

Na pohled žebrák neb aspoň nuzák.

Vráskovitý obličej s čihay,ýma, nazelenalýma očima 3 malilitkými zornicemi, cadrnaté obočí, zahnuly nos, odulé rty, neholena brada, prošedivělý přizrzlý vlas — vše jest důkazem, že to jeden z prapotomků Judy, na kteréhož byla Štěstěna úplně zapomněla, neobdařivši bo dle všeho snad ani obyčejným a všedním kmenovým nadáním — k sachru. * Přes všechnu číhavost očí, chvílemi skoro odpornou, budí obličej a celý zjev soucit s osudem ubožáka, kterémuž by snad i nejfanatičtější antisemita uštědřil almužny.

Ostýcbavost, nesmélost, bázlivost zračí se v každém rysu tváře, v každém kroku, v každém pohybu. I když klidně stoji, zdá se prositi: »Mějte slitování s ubožákem!« Přechází před krčmou sem tam ničeho kolem sebe si nevšímaje. Jen někdy si dechne do dlaní, zamne ruce a pobledne ku přivřeným jen dveřím, jako by čekal, brzo-li se již otevrou.

Nemilou náhodou probouzí se tentokráte, jak již připomenuto, celá osada nepoměrně později než obyčejně.

I Rorejs procitl o dvě hodiny později a rozespalý vyšel na práh, aby se rozhlédl po drůbeži.

»Panbü' rač pozdravit, pane Šenkýři« pozdravil mužík se známým přizvukem svého kmene, nadzvednuv umolousanou a propocenou čepičku s úzkým dýnkem. »Já už tu čekám přes tři hodiny — prosím . . .« > A co pak si přejete ?« optal se Rorejs pozivuje.

»Drobínko pivečka — tak za tři, za ötyry krejcárky.« »Ah, dnes nemám — došlo mi.« — 496 — »To snad, prosím, ani není možno.t »A přece pravda; měli jsme tu včera pitku skoro až do rána . . .« >Ah!« zadivil se stařec. »To ovšem — — Ale krapineček pivečka snad přece zbyl — ne ? Jen tak pro ovlažení vyprahlého chřtánu . . . Šel jsam skoro ce- • lou noc . . .< »Chcete-li slivky — —c »Eh — třeba,c vpadl žjvé staroch. »A možno-li skyvinčinku chlebíč-ka.« »Pojdte tedy dál!« vybízí Rorejs.

»I to já ani nechci obtěžovat; já jen tady venku ...« »Nu, pro mne!c vece Rorejs, načež zmizel.

Po chvíli přinesl půl džbánku slivek, sklenici a kra« jíc chleba.

Staroch usedl na práh, nalil si ze džbánu do skle» nice, vytáhl z kapsy zavírák, nakrájel si chleba na dlouho a namáčeje jej do piva, pojídal jej. Chvílemi si připil.

Rorejs zatím uvnitř néco Šukal.

Po chvíli bylo slyšeti i hlas Purčin, kteréž otec dával nějaké rozkazy. Ještě později vyšel Rorejs úplně oblečen ven.

»Ab, kam pak, pane šenkýř ?« zvolal udiven stařec na prahu. »Na cestu — na cestu ?< »Musím do pivovaru a do města objednat, co nám včera došlo,c odpověděl Rorejs.

»I tam já, prosím, taky jdu. Mohli bychom snad jít spolu, prosím,« nabízí se cizinec.

»Pro mne — pojďte l Ale já jdu rychle,c připomíná hostinský.

»I to já taky umím klusat!« chlubí se stařeček a napiv ie chce platit.

— 497 — Rorejs peněz nepřijal.

Starouh poděkoval, načež odnesl sám džbánek do šenkovny a vrátil se.

Vydali se na cestu směrem k Pitrdloro chatě- Do vrchu stařec sotva dechu popadal. I na vrchu dlouho ještě těžce oddychoval.

Posléze, když byla cesta rovnější, počal rozhovor.

Z počátku trhaně, ledabylo.

Staroch ptal se na to a ono. Jak se Rorejaovi daří, jak je spokojen?

Rorejs pověděl upřímné: »Spokojen bych byl; ale psota —> hrozná psota ...

Jsem schvácen.« »A. proč si neulevíte, nepohovíte ?c míní stařec.

»Proč si nenajmete někoho k výpomoci ?c i To tak — aby okrádal ?!c Židáček nevčdél, co odpovédjt. Klusal tedy zase mlčky podle Rorejsa, číhaje na první slovo z jeho úst.

Jakmile se Rorejs opět ozval, optav se na néco všedního, židáček ochotně odpověděl; leč ihned odbočil k původnímu thematu, že je živobytí bídné, zvláště äenk — člověk že nemá ve dne v noci pokoje, že musí před každým hrbit záda atd., krátce psota a nic než psota.

Rorejs nemohl jinak, nežli přisvědčiti.

. Každé slovo bylo mu mluveno z duše. Byltě svým zaměstnáním skutečno přesycen a rozmrzen. Kdyby bylo možno, byl by se ho už dávno zbavil nebo je aspoň za jiné vyměnil.

»A jak povídám, pane šenkýř,« počal zase židák švadronit, »všechno na světě: hroudy tlouct, hadry a kosti sbírat, dratve smolit — fuj! — jenom ne šenkovat l ... Takhle ve městě — nu, to ještě l Slušný hotel, umo. ' 32 — 498 — pěkná restaurace, úhledný hostineček — to je něco jiného ... Ale ve vsi — v chudé, bídné vesnici — oh! ...

Půl vsi nepije, druhá polovice bud přijde pít jednou za uherský měsíc nebo pije na křídu ... A tu aby mel člověk kachní žaludek ! Upomínat — nic než upomínat l A upomíná-li se, dají člověku, jen krobianství — div ho nesfackujou . . . Žluč Člověku puká vzteky — ne?c Rorejs zase nemohl jinak nežli přisvědčiti. Melto zkušenosti ještě trpčí, nežli právě připomínány. Bylté kdysi skutečně spolíčkován, protože se opovážil upomenout Věděl tedy, s jakými příjemnostmi jest stav jebo spojen.

Tak a podobně bavili se po celou cestu až do osady, kde byl pivovar, jenž dodával Rorejsovi pivo.

Rorejs vešel do pivovaru, zaplatil pivo a objednal nové.

Židáček počkal před pivovarem, až si Rorejs víe opatřil.

A zase Šli spolu dále ku městu, kde chtél Rorejs objednat razné věci, jež mu byly došly.

A opět se bavili tirože spůsobem jako dříve — vyménou náhledu o psotném živobytí šenkýřském.

»Jak jsem přál, pane Šenkýř,« vykládal židáček.

»Naflákat na to — naflákat l To není živobytí pro slušného člověka, který dbá na čest a uhospodařil si nějaký groš, tak že může býti pohodlně živ jako pán . . . Hospoda ve vsi je jen pro člověka, který se může a chce s lidmi špinit — který se Špinit musí, protože — — Eh, milý pane šenkýř — já být vámi, já bych tím fleknul — a bylo by to . . .< »To se snadno řekne,c míní Rorejs: »ale z čeho bude člověk živ — z čeho?« »Z čeho ?< opáčilo židé mžourajíc chytrácky očima.

»Vždyf anad to někomu jen tak nehodíte — zadarmo — co ? To byste byl hloupý — to ne ! A dá li vám za to někdo dvanáct stovek, můžete si hezkých pár let přilep» sovat — ne?« >A až stovky vylítají, bude člověk na holičkách,« připomenul Rorejs.

»Tedy to propaohtujte! Dvacet, třicet zlatých mésíoné pacht, to je přec služný groš,« vykládá židé. »Já bych to za ten pacht převzal sám. Já umím upomínat.

3e mnou může dlužník stokrát dvéře vyrazit, já přijdu pfeoe za« a nastavím ruku. A to vy nemůžete ... Vy jste slušný, pořádný človék — vám by to ani neslušelo, zvlašté teď, když přej jste vyhrál pár set zlatých a mu« zetě být živ jako pán.« ' Rorejs se přiznal, že vyhrál; ale připomenul, že penéz ještě nedostal.

>Ab, což o to,« spustilo žide. »Jen když je vybráno ! O výhru vás nikdo nepřipraví. Tu vám musí vyplatit, aí chtějí nebo nechtějí. To je jistý peníz — jako vt spořitelně ... O ten se už bát nemusíte.« »A kam pak bych se vystěhoval?« namítl Rorejs.

»I o to není starost,« konejší židé. »Kdybyste svolil k nájmu, moh' byste zůstat, jak dlouho byste chtěl — třeba věčné . . . Kdo pak by vás vyháněl ? l . . . Mně byste moh' vyprázdnit někde nějaký kout — třeba y kůlné — na půdo . . . Prosím vás! Mně je to jedno ... A vy byste žil jako teď a přece jako pan . . .< Za podobných řečí, ku kterýmž — kdykoli odbočeno k jiným předmětům — zaa a zase se vraceli, došli do möata.

82* — 500 — 2idé se Rorejsa více nespustilo. Provázelo jej po ze závodu do návodu. Povědělo, kde co dostán« laciuéji, — radilo — — Když bylo vše opatřeno, zastavili se oba v jedné z lepších hospůdek a zase se rozhovořili o prodeji neb aspoň o propachtování Rorejsovy krčmy.

Rorej« nebyl člověk »na hlavu padlý«. Židova doHravost a nabízení se, že by převzal krčmu v nájem, byly mu z počátku podezřelé.

Nicméně, když vyslechl žida úplná a seznal všechny nabízené podmínky, nemohl jinak nežli souditi, že to míní žid upřímně a poctivě. Krátce nežli opustili hospodku, rozhodnul se Rorejs, že krčmu svou propachtuje.

Bez odkladu zastavili se u notáře, aby napsal smlouvu, z kteréž bylo nade vlečku pochybnost jasno, ie žid nemá úmyslu Rorejsa jakýmkoli spůsobem zkrátiti neb ošiditi.

Znélat po obapolném shodnutí se skoro věsme» k návrhům židovým v tento smysl: Martin Rorejs přenechává dnešním dnem počínaje krčmu svou na půl roku v nájem Mojžíšovi Brücknerovi za měsíční pacht třiceti pěti zlatých, jež nájemce odvádí vidy prvního dne v měsíci napřed.

Martin Rorejs i s rodinou může v domku svém zůstati, jak dlouho mu bude libo, aniž by měl Mojžíá Brucknér jiných práv» nežli užívati domku a víeho, co k němu přísluší, po půl roku k účelům hostinským a bydleti jen v místnosti Senkovní. Po uplynutí půl roku jest MojžiS Brucknér povinen odevzdati Martinu Rorejsovi všechno v témže stavu, jak _to byl přijal, po případe dáti mu přiměřenou náhradu.

, — 501 — Po uplynutí doby nájemné, može, ale nemusí býti nájem obnoven. Mojžíšovi Briicknerovi neplynou však z toho práva pražádná.

Mimoto vyhrazuje si Martin Rorejs ještě tři dny na rozmyšlenou. Neprohlásí-li do tři dnů tuto smlouvu za neplatnou, vejde smlouva v platnost.

Vzhledem k poměrům, v jakýchž Roreja žil, byla to smlouva výhodná a zároveň poctivé sestavená, tak že nebylo nejmenší obavy, že by mohl přijíti k jakékoli škodě.

Mojžíš vyplatil Rorejsovi bez odkladu nejen měsíční nájemné, nfbrž i peníze, jež byl Rorejs vydal za zboží a objednané pivo — úhrnem 684 zl. Mimo to učinil opatřeni, aby bylo veškero zboží složeno na jeden vůz, sám pak vyzval Rorejsa, by si přisedl — a tak jeli nazpět. •, Dojeli teprve k večeru.

Mojžíš převzal ihned veškeré břímě s beder Rorejsovych, ujav se správy krčmy.

Objednané pivo bylo již přivezeno a složeno, a když pak složeno i přivezené právě zboží, bylo vše v úplném pořádku.

Rorejsova Purčí sice se nemálo podivila, když jf otec zvěstoval, co se bylo stalo; ale nejen že ničeho nenemitala — naopak ona schválila vše, co byl otec učinil.

»Dobres' udělal, tatíčku l« přála. »Vždyf by's se umořil .a usoužil. Bez maminky beztoho nevím jak bychom to zastali a ty potřebuješ oddechu. Půl roku nás nezabije. A po půl roce, až nájem dojde, uvidíme, co a jak . . . Vždyť se ničeho nezbavujeme na věky.« Rorejs byl téhož náhledu a byl spokojen, ba potěšen, že dcera souhlasí.

•— 502 — ' , Zatím co byl Rorejs mimo domov, ncsbéblo se T osado ptanic, co by stálo za řeč, leda že se zdilo, jakoby přes to vše, že slunce jasné svítilo, vznášel •• nad úvalem dusivý mrak, pod kterýmž dech se krátí, tepny lenivěji biji a přece každý jest dráždivějaí a popudlivějoí, než kdy jindy.

Skoro celá osada procitla, jak již připomenuto, pozdéji než obyčejné. !

Kdo právě nemusil jiti nevyhnutelně po práci, nešel.

Těžké hlavy, nevrlost, mrzutost, výčitky, spory, ba i hádky, šlovém všechny symptony »kocoviny« bylo lze postřehnouti skoro v každé chatě.

»Kocovina« byla všeobecná; i mnohé ženy a děti stýskaly si.

Jenom málo osob, kterýmž se nedostalo pochybného štésti súčastniti se prvního zasvěceni výhry nemírným spůsobem, byly ušetřeny; ale nemohly se ubrániti zvláštnímu pocitu, když vidóly následky bezuzdné rozjařenoeti minulého dne a noci.

Mnohý z těch, kdož byli den před tím nejbujnější, v duchu se zaklínal, že nikdy více se nedá k podobnému něčemu strhnouti. Jiný skoro ani nechápal, jak se do toho dostal a někteří se hrubě ani nepamatovali, co a jak se bylo vlastně dělo.

Žízeň, u mnohých palčivá a skoro nesnesitelná, byla údělem všech, kdož byli zapomněli, že nemírné pití má také své nepříjemné následky.

Nejhůře bylo ovšem těm, kdož měli dosti mravní síly zpytovati i v tomto mimořádném stavu svá svědomí a postřehli se pti nějakém skutku, za kterýž se styděli, nebo když v rejstříku svých hříchu z minulého dne a noci nalezli na přiklad i ten, že objednali u Rorejsa také — 503 — nějakou konev piva na svftj vlastní fád a nemají čím zaplatiti.

Mnohý se přenesl přes tento břich hravé pomysliv si: >At zaplatí kdo chce, nebo kdo má!« nebo: >Však on to Florián HelebrancTzaplatí, až dostane peníze l« Mnohého však tento hřích hnětl nejpalčivěji.

Některý si marně lámal hlavu, připomenouti si, kdo a jak-mu byl ublížil — nebo komu a jak ublížil on sám a jaké to to asi bude míti pro něj následky . . .

Mnohému se zdálo, že páchal věci bezpříkladné odporné, rozumného člověka nehodné, za které by zašlu« hoval příany trest; ale byl rád, že nebyl samojediný, že páchali podobné i jiní, kteří si na ně snad ani nevzdechli.

Byli však také někteří, zvláště mladší a nad jiné statnější, kteří přes těžké hlavy a palčivou žízeň byli doposud při chuti a nebyli by se dali dvakrát pobízet, kdyby byla podobná »mela« začala poznovu.

Mnozí z nich m^li i nové nápady: co a jak by se mohlo jinak provádět a někteří zanášeli se docela plány pro případ, kdyby měl býti podobný randál opakován.

Tolik bylo jisto, že něco podobného nestalo se doposud v osadě nikdy.

Každý byl přesvědčen, že na to nikdo, kdo byl účasten nebo třeba jen svědkem, nikdy nezapomene.

Tolik nových, neobvyklých, bujných a výstředních momentů poskytovala jediná bezuzdná pitka na řád lidí, kterýmž na tom právě záleželo, mnoho-li kdo vypije.

V den ten dobrá polovice obyvatelů celé osady skoro nic nebo pranic nejedla.

I pan Matýsek, jenž byl přece piják vyškolený, • Florián Helebrand, kterýž zase snesl více nežli dva, — 504 — tři nejstatnější, nevzali po celý den ani do úst a snažili se uhasiti palčivou žízeň pouhou vodou.

Starý Pitrdle byl po celý den na pólo mrtev.

Na štěstí byla dcera Kačenka i tentokráte časná z raná odešla: staroch si mohl tudíž pohodlné hovéti.

Proležel celý den.

Ale jaké to ležení a hovění! Hlava brní, žaludek kručí, hrtán učiněna pec ...

»Do nejdelší smrtíc, zaklínal se, »mne nikdo v hospodě neuvidí l * A přece mu hned zase napadá, že do krčmy přec aspoň jefttě íednou musí — pro peníze. . .

V.

V nejnepříjemnějším rozpoložení mysli byl představený Mihulka.

I on procitl asi k poledni s těžkou hlavou; ala ku »kocovině« fysické přidružila se i »kocovina« mravní.

Muž ten nebyl sice žádný citlivůstkář, aby snad se trápil pro nějaký poklesek proti obvyklostem; ale byl nadutý, a proto jej hnětlo netoliko mravní pokoření, jakého se mu bylo dostalo před chatou Vprovkovýcb, nýbrž i myšlénka, že v nepříčetném stavu, jenž byl pokoření toho vlastním následkem, zadal snad i úřadní své důstojnosti před lidmi, jež vůbec ani za hodný neuznával, aby jim věnoval pozornosti.

Paměí jeho vSak byla latentni.

Marně se namáhal připomenouti si, jak vlastně včerejší pitka skončila a co předcházelo bezprostředné j«ji konec.

— 505 — Pamatoval se jen, že Florian Helebrand kamarádům a známým svým něco sliboval, co jej, Mihulku, tak podráždilo, 2« i on jim něco slíbil. Ale co a proč a za jakých okolnosti, nevěděl již.

Co následovalo po tomto jeho slibu, nemohl si více připamatovati.

Není tudíž divu, že byi nevrlý a mrzutý a že se trochu i styděl.

Stud jeho ovšem se poněkud lišil od studu vůbec.

Bylo to cosi jako trpká rozhořčenoat öihajici na první příležitost, aby si mohla na něčem >spraviti žáhu«.

Nicméně právo tato příležitost se nenaskytla.

Paní Brigitta zcela dobře věděla, v jakém stavu se byl manžel její v noci vrátil a znajíc jeho povahu učinila i tentokráte jako vždy jindy všemožná opatřeni bezpečnosti.

Váe, nač by si byl snad mohl manžel spomenouti, musilo býti, dříve než-li procitnul, přivedeno do nejvzornějšího pořádku. Jemu samému poskytnuta možnost, aby se v klidu a tichu vyspal.

Ložnice jeho střežena jako ložnice na smrt nemocného: nejmenší hluk a lomoz nesměl do ní vniknouti.

Mimo to připravena i mimořádná snídaně: nakyslá polévka, marinovaný úhoř a láhev mělnického'; slovem pani Brigitta vyznamenala se jako vzorná žena přes to vše, že od okamžiku, kdy se byl k ní manžel v noci tak brutálně zachoval, nebyla s ním ještě ani skoro promluvila.

Nasnídav se pocítil Mihulka jakousi úlevu a poněvadž už bylo po poledni, převalil se jako obyčejné po obédé i nyní ještě na postel a odbyl si tak, ovšem již — 506 — jen v polodřímoté obvyklou svou odpolední siestu a vyšel pak na obvyklou procházku.

Sotva však byl nékolik kroků od statku, zahledl příštipkáře Strnada, jenž mu, jak víme, odnesl ůřadní zásylku Tiá okresní hejtmanství.

Strnad stál opodál statku, jakoby na někoho čekal.

Jakmile shlédl představeného, postavil se do uctivé posice.

Když šel Mihulka podle něho, smekl s nápadnou a přece bázlivou uctivostí. Tvář jeho jevila zcela zřejmou nerozhodnost, jakoby chtěl i nechtěl představeného osloviti.

Zvláštní, nesměle prosebný vyraz tváře ubožákovy vynutil na Mihulkovi, jenž se zastavil, lakonicky drsnou otázku: »Co dobrého, Strnade?« Strnad se skoro zalekl.

»Prosím, poníženě, pane představený,< počal po cbvili nesmělým hlasem žmole čepici v obou rukou; »já bych prosil co nejponiženěj — —« »Nu — co, co?« vpadl vrčivé představený.

»Snad ráčejí vedet, pane představený,« osmělil se Strnad, »že mi Florian Helebrand slíbil včera kozu — —;« »Kozu?« uklouzlo mimoděk mručivě Mihulkovi, jenž si připomenul i svůj vlastni slib.

»Ano, prosím, kozu! . . Jako že bůh nebeský je svědek — slíbil, ponížené prosím,« jal se ochotné vykládati Strnad, pokládaje slovo, jež byl představený pronesl, za pokyn, aby dopověděl.

Mihulka však stál s mračným výrazem nerozhodné.

Byltě na rozpacích, co odpovédit — a již již chtél Strnada odbýt surovým: »Vem tě, chlap«, čert i š kozou l« . — 507 — když si připomenul, že by to přece jen bylo nedöstojno nedostáli slovu.

Odpověděl tudíž nevrle sice, ale přece jaksi blahosklonné řka: ^ »Nu — a já, myslím, — slíbil jsem vám také něco — ne?« »Ah, ponížené prosím/ — taky kozu — taky!« zvolal Strnad radostno a tvář jeho zazářila. ;1 »Tedy si pro ni jdete!« zavrčel představeny. • '•'• Strnad zajásal.

»A kam, prosím, ponížené?« zajektal hned na té.

»Jdete k pani Brigitte,« kázal Mihulka, »a řeknete, aby vám dala vyvést z chléva černou »Čmuchalku« — ie jsem vám ji dal.« »Záplat pánbů'!« dekoval Strnad. »Pan bůh nebeský račiž nadélit jinou!« • ' Na to zatočil čepici nad hlavou a pospíchal do dvora k pani Brigitte, kdežto představený ubíral se loudave dále.

: Přirozenot, že se pani Brigitta nemálo podivila, když ji Strnad vyhledal a pověděl vzkaz představeného.

Chtěla se sice zeptati: »Co pak to mému muži napadlo, dávat vám kozu?« — ale když si připomenula, že muž není právě z těch, kteří bez příčiny někomu něco dávají, vyhověla mužovu přání, aniž by se ptala na důvod.

Strnad odvlekl koz« do své chaty.

Rozumí se, že se ihned sousedům pochlubil, jak snadno jí byl nabyl. •••••••.

V půl hodině zvědělo o tom neméně než asi deset sousedů .a mladíků, kteří byli minulého večera a v noci v krčmo a kterýmž byl každému Florian Helebrand něco ilibil.

— 508 — A jeden po druhém pospíšil po přikladu Strnadovo ku statku Mihalkové, aby počkal na představeného, až se vrátí.

Po statku Šukající pani Brigitta si sice mužů pfed statkem přecházejících a lelkujících všimla; ale nenapadlo ji zeptati se, chtějí-li něco a co.

Za to uhodnul to představený, když se vracel k 'večeru ze své potulky, okamžité, jakmile čekající muže zahledl z daleka.

Tvář jeho zbrunatněla hněvem. Ale v bezprostředně následujícím okamžiku si při pamatoval totéž, co poprvé: že by to přece j«n bylo nedůstojno slovu nedostáli.

Došed k« skupeni čekajících mužů přál: »Vím, nao čekáte — pojďte U Vyzráni v uctivé vzdálenosti plížili se za představeným do dvora a dále do kanceláře.

»Co jsem komu slíbil?« optal se představený beze všeho úvodu.

Vyzváni začali povídati: Jeden, že mu slíbil představený nové ale — druhý, že zlatku — třetí, že celý nový mundúr atd.

Představený sáhl do opasku a mlčky poděloval muž« penězi.

Co byl slíbil, nestálo hrubě ani za řeč. I »nový mundúr« odbyl pouhou dvacítkou,, největším to slíbeným darem.

»Jste tedy váickni odbyti?« optal se posléze, když už se nikdo nehlásil.

»Voickni,« zaznělo z několika úst, načež následovaly obvyklé díky.

Toliko jeden z mužů stál opodál nesměle, ale konečně i on se zmužil a přiblíživ se k představenému zajikavě promluvil — 609 — »Mně, prosím poníženo, ráčili alíbit — —< »Co ?« zamručel Mihulka.

»Krávu, poníženě prosím,« zní akoro áeptmo odpověď.

»Krávu?!« vyhrknul představený hněvivé; ale hned se zase vzpamatoval, řka dřené : »Dobře l Až se vrátí dobytek z pastvy, přijďte ti pro krávu!« Rozradostněny chtěl poděkovati,. ale v představeném vzkypěl náhle hněv, jehož nemohl více potlačiti.

»A tedy »alou« — af jaté ze dveří l« houknul pánovitě. .'.•'•.: Obdaření vyhrnuli se z kanceláře.

Představený, octnuv a« o samoto, rozaoptil ae hněvem, že také jednou něco vyvedl, z čeho by jej mohla paní Brigitta jako kloučka pokárati.

Dlouho přecházel pádnými kroky po jizbě, odplivuje a mruče a kopaje do všeho, k čemu se přiblížil.

Věděl, že není ještě vže odbyto, že přijdou buď dnes nebo zej tra ještě jiní a že lehkomyslný a nepředložený žert může jej snad státi tisícovku . . .

>A prpč — proč?« ptal se sama sebe.

Nemoha uvésti rozumného důvodu, zaklel, a udeřil pěstí na stůl, až na něm všechny předměty poskočily.

Rozhořčenoat a hněv Mibulkovy byly však rovněž tak bezúčelný, jako malomocný. Vyléval si vztek STŮJ jen na bezduchých předmětech.

Když se byl dosti nasoptil, odebral se do ave ložnice a bez večeře ulehl, aniž mu napadlo jiti, jako činíval každodenně, do hospody.

V Rorejsově krčmě nebylo snad ještě nikdy tak pusto, nevlídno a smutno jako tentokráte.

— 6ÍO / • • Po celý den živá duie o krčmu nezavadila.

První, skoro možno říci všeobecná výstřednost takořka celou osadu ochromila. Skoro se zdálo, jakoby se všichni vyhýbají místu včerejšího hřešení.

I mríák Brzdíček dostavil se až pozdé večer a nemálo se podivil, když jej na prahu místo Rorejsa uvítalo •ttre židé.

»Ke viem všudy krucihnátům l« zaláteřil. >Kde je Rorejs?« . ., »Prosím poníženo, vzácný pane, nejspíš někde na dvoře nebo v komoře,« odpověděl s úlisnou ochotou žid.

»On mi totiž tuto hospůdku propachtoval.« Brzdíček vyvalil na žida oči a bylo mu, jakoby mel židovi plivnout do tváře. Ale opanoval se přece aspoň tak dalece, že jen z temna zaklel a »oural se ku stolu.

Žid, jenž byl patrné od Rorejsa dostal přiměřené ponaučeni, mrzáka následoval a beze slova, leč ^nejšetrnější opatrností mu pomohl na jeho místo, cdf tnrzáka • 'odpornou novotou poněkud usmířilo.

»A co to starému bláznu napadlo, propachtovat hospodu ? !« houknul Brzdíček na žida, jenž stoje při* hrben opodál- stolu s výrazem číhavé nesmélosti čekal rozkazů prvního svého hosta.

>To, prosím, ponížené — nevím; ale myslím, zeje pan Rorejs už starý pán a že by si rád odpočinul.« »Ale ty's, žide, starší l« namítnul mrzák.

:•.'.- »Ah, poníženi prosím, vzácný pane, to je néco jiného,« začal žid vykládati. »Pan Rorejs snad už «• nepotřebuje dřít, ale já — ubožák ... Já musím dřít, tfeba by mi jazyk vylez' z huby jako psu . . .« — 611 — Poslední drsná slova pronesl žid s tak zvláštním trpce bolestným přizvukem, že i otužilého mrzáka poněkud zamrazilo.

»A kdo pak jste ? A odkud ?« optal se méně příkře.

»Což pak se na mne, vzácný pan«, už nepamatujete?! odtušil tázaný, snaže se dáti odporné tváři výrazu co možná nejlaskavějšího. »Já jsem Mojžíš, který před dvaceti lety dodával maso do nemocnice, v které — —< • »Ah! c uklouzlo mrzákovi, jemuž tím připamatováno něco milého. »Vy jste tedy Mojžíš Brückner, který se tenkrát tak často na mne poptával a jednou nebo dvakrát mne i navštívil?!

Žid radostné přikývnul.

»A co vás tak, prosím, Mojžíši, tenkrát za mnou táhlo ?<. optal se mrzák skoro již přívětivě. « Mojžíš patrně otázky té neočekával. Po tváři jeho kmitlo cosi jako mírné rozpaky; leč hned se vzpamatoval, řka: »Nu, teď — když už je moje dcera Ráchel přes deset roků v zemi — snad mohu povodit pravdu: Ráchel ]> mne posýlala — Ráchel . . .« x Prostý a přece skoro romantický výklad ten působil na mrzáka nejen konejšivě usmiřujíc, nýbrž mu objevil žida v nejpříznivějším světle.

Neměli ani tušeni, že je židův výklad pouhý výmysl, že jej zchytralý židák tehda navštívil za příčinou výhradné jen obchodní.

Proslýchalot se totiž, že podnikatelstvo žulových lomů, v kterýchž přiael Brzdíček k smrtelnému úrazu, bude nejspíše soudem donuceno uvoliti se k doživotní rentě pro mrzáka.

- 512 — Z té příčiny přišel žid rekognoskovati, nedalo-li by se néco vydělat odkoupením renty za botový peníz ; ale když pak později tvrzeno, že stalo se neštěstí vlastni vinou Brzdíekovou, ponechal mrzáka jeho osudu.

Vymyšleným důvodem však si nyní mrzáka naklonil, že podul mu tento ruku a podanou pravicí přátelsky potřásal.

Brzdíokovi aice i nyní ponékud lahodilo, že byl před lety tak švarný, až i neznámá židovka se o néj zajímala; leč přece se neodvážil vyptávati ae Mpjžíáe na podrobnosti.

Řekl jen vlídné, co si přeje, k večeři, a Mojžíi po« spíšil, aby vyplnil přání prvního hosta, jehož přižeň, ba snad i přátelství byl si tak hravé získal.

Za nedlouho přišel i Rorejs a poprvé po mnoha * letech zasedl zase jednou za stůl jako — pouhý host.

Rozumí se, že zasedl za atftl »honorace« k Brzdíckovi a že mu všechno pověděl, co, jak a proč se bylo stalo. .

Rovněž se rozumí, že rozmlouvali o výhře — o Lopíčkovi a Vorovkovi, kdy se asi vrátí, ba že vyměnili několikrát i obavy» že může se snad přece ještě štěstí nepředvídaným nějakým spůsobem zvrhnouti atd.

Oba však byli ve svrchované míře unaveni a ze* mdleni.

Každou obvili ae odmlkali nebo poživo váli. I výměna myšlének o nenadálém štěstí zdánlivě jich netěžila; únava zplodil« nudu .. .

Paohtýř Mojžíi naprosto se nevtíral. Usedl v kouti u kftmen v šeru na malou stoličku, akřížil ruce pře« kolena a zdál se podřimovati.

— 513 — V pravdě väak pozorně naslouchal.

Jakmile Brzdiíek nebo Rorejs něco «i přáli, tyskooli •a pospíšil ochotné přání jejich vyhoviti.

Konečné, když ani po desáté hodifié iádfif nory host se nedostavil, rozloučili se i nudíoí s* zemdleni dra hosté.

Bradiöek odejel obvyklým spúsobem, Rortj« odebral M do své komory a oba v braku usnuli.

Rorejs spal tvrdě a už dávno si tak nepohorši jako tentokráte. ' Podobno dobře spal i Brzdíček.

Žid Mojžia upravil si nejprimitivnější lož« v senkovné na zemi v zákamní.

I on brzo ulehl; ale dlouho neusnul. Pfemítalt nejen o výhodném obchode, jenž se mu byl daes podařil, nýbrž i o plánech do nejbližší budoucností . . .

VI.

Už dávno neusnulo skoro veškeré obyvatelstvo osady tak záhy a nespalo, tak tvrdě jako tentokráte.

Zemdlenost vyžadovala odpoäinku a Uida Časným jitrem zbuzen zase zájem na pro které den pfed tím nezdála M raiti rétuaa ol>yvatelů skoro již smysbi: přede viím na výhře a moinfuh jejfok nasledcich.

Skoro ve vlech chatách, jakmile v nich obytateié procitli, nemluveno o jiném než o Štastnych hráoidh atd, a pronášeny zaCasté nejpodivnější, mnohdy i nejsměioejsl 88 — 614 — Zvědavost přihlásila se zase ku svému právu ft zmáhala se.

Jakmile někdo opustil chatu, pohledl přede vším jeným k Rorejsově krčmo, jako by odtamtud mohla býti zvědavost ukojena.

Mnozí tam také ihned zaměřili, aby se poptali, nedošla-li už nová nějaká zpráva a jaká — a, každý se nemálo podivil, když zvěděl, že Rorejs vzal si pachtýře.

Někteří vykládali Rorejsovi ve zlé, že přenechal hospodu právě židovi — prvnímu tu židovi, jenž se v osadě usídlil. Jiným to bylo lhostejno; někteří pak prostě přáli: »Rorejs je svým pánem a nikdo mu nemůže poroučet l c Změna v hostinském však zvědavým nikterak nevadila, by po celé dopoledne ueputovali buď jednotlivé neb i houfné k Rorejsově krčmě, poptat se, co a jak.

Někteří přišli desetkrát, jiní i vícekrát.

V den ten zase skoro v celé osadě nepracováno, a kdo šel po své práci, přece odbýval ji ledabylo, loudavé — myšlénky jeho bloudily jinde ...

Konečně krátce před polednem zahledl kdosi na cestě od Pitrdlovy chaty do vsi vedoucí posla telegrafního úřadu a učinil poplach.

Nežli sešel posel ku krčmě Rorejsové, bylo se k ní seběhlo půl vsi.

Posel odevzdal depeši Rorejsovi, kterýž pak vyšel před hospodu a oznámil lidem její.obsah: že Vorovka s Lopíčkem přijedou k desáté hodině večer a že jím má bytí na nejbližší stanici železniční poslán povoz.

V několika minutách zvěděla to celá ves — i Brzdíček, kterýž i tentokráte nejel více na žebrotu, a Helebrand.

— 515 — .

Starý Pitrdle byl náhodou, když Šel posel podlt jeho chaty, v lese a nemel tudíž o brzkém příjezdu vyslaných ani tušení. .

Kačenka Pitrdlova, kterou chtěl otec překvapit!

penězi, nedověděla se sice ze vsi o výhře ničeho; ale zaslechla o tom v městě na trhu.

Když pak se doma otce na to ptala, přál ji, že někdo néco ve vsi vyhrál, ale že neví kdo a mnoho-li a že to beztoho asi nebude stát ani za řeč.

Tím byla zvědavost Kačenčina ukojena.

Otce stálo však tajeni přece jen bezpříkladného přemáhání se. Choval se tak podivně, mluvil tak zmatené, že se ho Kačenka mnohokrát ptala, není-li mu něco, nestoně-li.

Když však ji nějakým slovem potěšil, uspokojila se.

Podobně nezvěděli o výhře ničeho podstatného stará Byíická a Erazímek.

Byšická meškala doposud ještě u těžce nemocné ve vzdálenější osadě, kam sice pověst o výhře také již zaletěla, ale jen mlhavě a neurčitě: že někdo něco vyhrál.

Byšická sice nezapřela povahy ženské a vyptávala se, kdo a co atd.; ale nikdo ji nemohl pověděti nic určitého.

Erazimkovi bylo podivné rejdění ve vsi v nejvyšší míře nápadno. Nesčetněkráte chtěl seběhnouti dolů do vsi, poptat se, co to znamená a zaskočiti při příležitosti té také do poboční skalní úžlabiny k chatě Vorovkovýcb k potoku, by natrhal, jak měl uloženo, olšového listí.

Nicméně neučinil tak, aniž by sám védél vlastni profi. Díval se jen dolu na podivné hemženi; naslouchal, když k nim u zalehl bud hromadný nebo nápadný, jedno» 33* ' — 616 — flřrf vfkřik nebo jásot a vysvětloval si vše, bud že Jt nitt svátek nebo nějaká svatba.

Byltě ostatně od nijakého času jako vymonén.

Málo co, vlastně skoro pranic, co se.kolem noho dělo, nezajímalo ho již v té míře jako jindy.

Nejraději bud seděl v chatě nebo před ni s přimhouřenýma nebo do prázdna vytřeštěnýma očima a —zpominal...

Nao — začasté sám ani nevěděl.

I tentokráte pozoroval zase ve vsi a před Rorejsovou krčmou podivné hemžení; ale poněvadž bylo nenápadnější než-li předevčírem, nevěnoval mu valné pozorností.

Mrzák Brzdíček, zvěděv o došlé zprávo, hned si zapřáhl svého Kartuše a jel k Rorejsovi.

Podobno dostavil se tam i Helebrand.

Krčma byla, »jak by nabil« — Mojžíš nestačil nalévati , . . .

Rorejs, objednav u Lopičků povoz a u Votýpky koně, radil se s panem Matf skem a Helebrandem, co má bytí jeaté učiněno.

»Já jim pojedu naproti až na nádraží«, rozhodnul se pan Matýsek.

»Á Florianek může jeti ve voze<, doložil Rorejs, »a může vzít i starého Pitrdla.« »A to my jim pojedeme taky naproti l < zvolal kdosi z naslouchajících osadníků.

»Pojedeme, pojedeme I« zaznělo asi z desatera úst skoro současně. »Pan představeny nám půjči vůz !< A jak za takových okolností bývá, někteří z nejochotnějších pospíšili k představenému a nestihnuvše ho, poprosili pani Brigittu, která žádosti jejich vyhovila.

— 517 — Asi v půl hodino stál před krčmou Lopíčkův poTOX se zapraženými Votýpkovými ryzkami a velký řebřinový vůz představeného, do něhož nalezlo neméně mž MÍ dvacet mužů, mladíků výrostků.

Ženské pohlaví bylo vyloučeno.

Za ohlušujícího jásotu před krčmou shromážděných povozy se hnuly.

Napřed jel pan Matýsek ve své »ekypážic, pak Floriánek a konečně žebřinový vůz, s kterého máváno klobouky a čepicemi na rozloučenou, což od osob před krčmou opětováno.

Sotva však vozy popojely několik kroků, pustil se xa nimi dav žen» výrostků a dáti a provázel je, any jely do vrchu pomalu, až k chatě Pitrdlově.

Náhodou vracel se starý Pitrdle z lesa.

Zahlédnuv povozy, uhodnul, co se stalo — kolena pod ním klesala ...

Však co byl po několik dní před svou dcerou s tak bezpříkladným přemáháním tajil, prozrazeno.

Lidé jí pověděli, že vyhrál také její otec a sice »moc a moc tisíc«, dříve nežli staroch doběhl k chatě.

Nepředvídaná zpráva ta působila na starou pannu jako blesk — omračujíc . . . Nepromluvila ani slova — zbledla a padla do mdlob . . .

Nejochotnější ji donesli do chaty a teprve po několika minutách ji vzkřísili.

>Je to pravda, tatíčku ?« byla první slova, jež vzlykavě pronesla.

Otec přisvědčil.

Dcera vypukla v jásavý pláč.

— B18 — »Jdi, jdi, tatíčku I Jed, jed!« vybízela otce §otva (Mchu popadajíc.

Otec uposlechl. Vsedl, aniž by se byl převlékl, k Helebrandovi do vozu.

A po několika minutách ujížděly povozy úprkem dále.

Nékteří výrostkové a hoši pustili se sice za povozy, ale když jich nemohli dohoniti, vrátili aé.

• Ve vsi nastala asi dvouhodinná pausa oddechu.. -.;; Přes to vše téměř nikdo na práci ani nepomyslil.

Po druhé hodině byla Hořejšová krčma zase skoro plna a zároveň obležena davem zevlujících..

Asi o hodinu později vylézali již někteří na vrch až k chatě Pitrdlové, odkud bylo viděti dosti daleko po vozové cestě. < Každý, šice věděl, že očekávaní přijedou a* pozdé večer, ba snad až k půlnoci; ale skoro každého zmocnilo se zvláštní napjeti, jež se od hodiny k hodině stupňovalo.

K večeru rozhodli se někteří z nejaetrpělivějšich, že vyjedou přijíždějícím aspoň kus cesty v ústrety.

Vyprosili si od paní Brigitty ještě jeden žebřinový vůz a vzali tentokráte na milost i ženy, ba i děti obojího pohlaví.

Vůz naplněn a odejel za bezpříkladného jásotu.

A přece zůstala krčma plna: osm mužů, šest žen a smělejších dívek, ostatní děti ...

Mojžíš měl zase dobrý počinek. Nestačil obsluhovati.

Vyžádal, vlastně vyškemral si přisluhování Rorejsovy Purči a ještě dvou žen.

Jinak nesběhlo se nic zvláštního, leda že někteří krčmu opustili a jiní se zase dostavili a že panoval * krčmo i před ni neobyčejný pořádek.

— 519 — Tak míjela hodina po hodino.

Veder byl tichy a jjříjemný, ale v první dobé po lápadu slunce zavládlo Šero. / Teprve když před devátou hodinou vyěel měsíc, začalo býti před krčmou nápadné živo.

I cesta od krčmy až k Pitrdlové chato byla oživena. Každou chvíli si totiž někdo vzpomněl jiti očekávaným v úatrety a iel.

Někteří Šli pěšky až dvě hodiny cesty daleko, jiní hodinu; pul neb aspoň čtvrt.

Největší očekávání a napjetí zavládlo, jak přirozeno, y krčmě a před ni.

, Desátá hodina dávno již byla minula —» po očekávaných ani památky.

Čekáno vždy netrpělivěji.

I z krčmy, kam se byl již z večera dostavil nejen představený, nýbrž i Votýpka, vycházejí jednotlivci každou chvíli před domek, aby se podívali a pozeptali, blíží-li se již povozy nebo je-li z dáli aspoň něco slyšeli.

Ale i nyní míjí jedna čtvrt hodina po druhé, aniž by se jevily někde nějaké známky.

Asi o jedenácté hodině zahučelo to náhle z dáli od Pitrdlovy chaty, jako když se bouře valí z hor.

Brzo na to bylo slyšeti i jásot a vždy více se blížící štékot hafana.

Po nékolika minutách objevil se na vršině mrzák Brzdíček, sjíždějící ve svém vozíku jako s vichrem o závod dolů.

Objevení se jeho uvítáno z dola ohlušujícím jásotem.

Z krčmy vyhrnuli se skoro všickni hosté před dům.

Hluk a lomoz jest bezpříkladný.

— 620 — ťan Matýsek sjíždí mávaje kloboukem a z daleka již voli, vlastně řve mocným hlasem: »' Vyhráno l Vyhráno -l Viecbno v pořádku l« Od krčmy zazněl v odpověď ohlušující řev a ftt•rozumitelné volání.

Konečně octnul se mrzák před krčmou a zajisté jen zázrakem se stalo, že po srázné cesto nesrazil vazu nebo jinak si neublížil.

Kartuš jeho je zpocen jako zmoklá myš, má vyplížený jasy Ir a sotva dechu popadá. Jakmile vozík stanul, převalil se pes, jakoby mu byl nokdo náhle všechny nohy podral.

Pán jeho však stále jen provolává: »Vyhráno l Vyhráno l Penise vesott l Vieohno v pořádku — všechno!« A ostatní řvou, že neni vlastního slova slyšeti.

I slova páně Matýskova Časem ve vřavo zanikají a slyšeti jen jednotlivé slabyky nebo nápadné vyrážené hlásky.

Ruče vylezl pan Matýsek z vozíku a šoural se obvyklým spusobem pomoci svých dřevených stoliček do krčmy. — O něco později objevil se na vrchu druhý povoz a uvítán jako vozík s mrzákem — dlouho trvajícím bromovým »hurrál« V jasné záři měsíce bylo již z dáli viděti, kterak starý Pitrdle sedě na kozlíku vedle kočího práská zběsile do koní, kdežto kočí, zdržující s napjetim vSech sil koni v zběsilém úprku, snaží se zároveň vyrvati mu bio 2 ruky.

»Hurrá ! Vyhráno l Vyhráno l« volá chraplavě starý prtnátnik.

— 521 — »Hurrá! Hurrrá!« zni v odpovědí zdola z dvacatero hrdel mužských, ženských i dětských.

Na divoký řev ten vrátil se i pan Matýsek, jenž byl v áenkovně zastihl jen představeného, Rorejsa a Votýpku, zase před domek.

Ostatní tři, kterýmž byl v stručnosti pověděl o štastném výsledku výpravy, jej následovali, tak že v šenkovně nezůstalo Živé duše kromé žida Mojžíše, jenž sem tam pobíhaje nevěděl pro chvat v obsluhování, kde má hlavu.

I druhý povoz sjel po neschůdné cestě jen zázrakem bez pohromy.

Z upěnoných koní se kouří.

Bylit po celou cestu starým granátnikem pobádáni k zběsilému úprku, by drželi stejný krok a pane Matýskovým Kartušem, jenž s lehkým vozíkem a jeito lehoím břemenem svého pána uháněl napřed a každých tisíc nebo méně kroků se musil zastavovat, aby nezůstaly povoay příliš daleko vzadu.

Starý Pitrdle, jenž si již na kozlíku počínal skoro jako šílený, seskočil pevní dolů a začal se s prvními muži, ba i ženami, jenž mu přišli v cestu, objí máti.

»Ach, bože, bože — lidičky I Vyhráno — všechno vyhráno !« volal při tom nebo vzlykal, jako by úpěl. »Vezeme peněz jako smetí — samé bankocetle — samé .

Až to uvidíte, oslepnete l . . . A to jsme my všechno vyhráli — já, Pitrdle — starý Pitrdle a pan Matýsek, Floriánek a ti ostatní, co si přisadili . . .« Zatím byli z povozu vystoupili i ostatní tři: Lopíček, nesoucí pod pážím velkou koženou tobolku, pak Vorovka a Floriánck.

— 522 — Lopíček, spatřiv Pitrdla, jak se s některými objímá, domníval »e, že tak musi učiniti i on, a začal objímati představeného, jeni stál pravé nejblíže.

Ale tento jej nevrle odstrčil. .

Lopíček zaražen rozhlížel se kolem a upustil i tobolku, kterouž Vorovka rychle zvedl.

Helebrand choval se klidni, skoro lhostejné. Ale kamarádi a známi jeho začali jej objímati, jako objímal starý Pitrdle jiné, tak že před povozem nastal nevylíčiteteý ruch, šum, ba lomoz, že nebylo chvílemi vlastního slova slyšeti.

Náhle přehlušil divoký chaoc zvuku výkřik zděšení.

Hluk jako na povel se ztišil. Všichni zůstali jako T strnuti a upřeli zraky k místu, odkud byl výkřik zamel — ke koním ... <•• Ale neviděli, nežli jednoho koné; druhý byl klesl a před koněm tím stál Votýpka, lomě rukama.

>Vždyť jste mi koně schválili l« naříká Votýpka, nakláněje se nad padlé zvíře, jež konvubuvně sebou zaohvívajfe, patrné v několika minutách dokoná. ; Jazyk má povyplazený, z nozdry teče žkrvácená pěna. Jedno oko, do něhož se vlastník koné právo divá, je«t vypouleno do prázdna a má v bledém svitu měsíce příšerný výraz.

»Kůň je schvácen — dodělává!« hořekuje Votýpka za nastalého ticha. »Kdo mi ho zaplatí? Kdo — kdo?« >Jál< vykřiknul z-pozadí pan Matýsek, jejž byla poslední slova Votýpkova, kterémuž nešlo patrné o koné, nýbrž jen o peníze, popudila.

Votýpka se vztyčil a pohlédl k místu, odkud bylo slůvko »já« zaznélo. • — B23 »Pan Matý«ek— pan Matýsek zaplatí kóno!« .vysvětlováno s několika stran, čímž odvrácena pozornost od první oběti, kterouž si byla výhra vy žádala.

>Co pak je o jednoho koně, když mátne peněz jako smetí U ozval se ještě starý Pitrdle.

* A několik osob dalo mu za pravdu.

; '• Hluk a řev se zade zmáhal.

Nikdo více nedbal, že po několika vteřinách skácel se i druhý kůň. ' .

• »Do hospody l Pojďme do hospody l« zvolal kdosi.

Někteří obrátili se ku vchodu do krčmy. Leo v témže okamžiku objevil se na vrchu povoz třetí a hned za ním čtvrtý — oba chvojím ozdobeny. ' .v -."., • l lidé na vozích měli chvoje a ratolesti• a.mávali jimi nad hlavami, hulákajíce jako opili.

I tyto povozy uvítány jako povoz druhý. Ale někteří, najme ti, kdož .byli přijeli, nevyčkali jit, až povozy •jedou dolů, nýbrž vešli do krčmy.

V několika vteřinách byly stoly obsazeny. Stůl »honorace« právě jen tak, jak jsme jej viděli večer, když zavítal do krčmy agent Horyna, toliko s tím rozdílem, že na místě Horynové seděl tentokrát Rorejs.

U stolu toho bylo sice ještě asi pro tři, po případě i pro pět osob místa; nicméně z ostatních hostů nikdo se neodvážil ku stolu tomu zasednouti.

Stůl »plebejcůvc obsazen nahodile. , Jenom Florian Helebrand seděl na témže místě jako připomenutého večera. Ostatní hostě stáli nebo seděli, kde kdo vůbec nalezl místa mimo stůl.

Dříve, nežli poslední povozy sjely dolů, byla senkovna v pravém slova smyslu přeplněna a jtitf M M — 524 — dveří tlačili hosté do vnitř, tak ie Mojžíš a přisluhující mu ženštiny mínili se namáhavá prodírati.

Hluk byl přímo ohlušující.

Mluveno páté přes deváté. Vyptáváno se a odpovídáno na vše možné, ba i na mnohá nemožné, po případě nesmyslné.

Každý chtěl vědět • něco, co mu pravé napadlo a na co z desíti i více sotva jeden nebo vůbec nikdo nemohl odpověděti.

U atolu »honoraoec připomenuli si zatím i starou Byšickou, která po právu také náležela mezi slastné a o svém fitéttí doposud ještě nevěděla.

»Snad není ještě doma,« mínil pan Matýsek. .

>Mdhlo by se pro ni poslat — ne ?« ozval se Vorovka.

Ostatní přisvědčili, «i -wsfhfu Pan Matýsek vyzval dva ř'nejblíže lelkujících v?

rostků, by došli pro Byšickou.

»Neví-li nS, Že vyhrála, neříkejte jí to!« poučoval.

»Řekněte jen, že je tu dole nějaký randál a že tu někomu hlavu rozbili . . .< Pro hluk, jenž v kromě panoval, nebylo však u atolu »honoráče« skoro vlastního slova slyšeti. Na nějakou výměnu náhledů obvyklým spůsobem nebylo ani pomyšlení.

Pan Matýsek, po něm i Lopfoek několikráte napomínali k tichu; ale marně.

Rozjaření a rozčilení bylo všeobecné. Vřavy spíše přibývalo, než aby ochabovala, zvláště od okamžiku, kdy «jely oba vozy před krčma.

— 625 — Hluk, jejž působili nově přibylí, doraz«! do kovny ; mimo to každou chvíli »nížil se jeátě nikdo pro dráti dovnitř.

Nezbylo, nežli požádati zdvořile představeného o za« kroceni, což Mibulkovi zalichotilo.

Vstal a mocným hlasem volal: »Ticho l« Vřava poněkud utichla a Mihulka mohl pohodlněji poroditi, co ohtól říci.

»Co se stalo, vite,< přál. »Co tu ještě chcete? Teď bude dělení . . . Ale kdo pak »e může délit o peníz«, když je takový rámus ? Kdo tu tedy nemá co délát, at jde ven l« - -% >; ^ Doposud ještě nikdy nemela slova »hlavy obce* n« lid tak zvláštního účinku jako tentokráte. Přes všechnu drsnou přikrost a pánovřtost, s jakou bylo vyzváni proneseno, byli by jindy snad všichni bez odmluvy rozkazu vyhořeli. Ale v mimořádném připadá, kdy bylý všechny mysli rozčileny, ba pobouřeny, ozvalo se temné reptání.

»A to by tak l c osmělil se kdosi zamručet. »My jsme tu na pivo ...« »A v hospodo je host jako host,< vpadl jiflf.

»Host jako hostíc opakovalo zpurné několik hlasů současně a hluk vždy vice se zmáhal.

Tvář představeného zadala rudnouti. Odplivnul crkavě skrz« zataté zuby a pravá raka zafala se bezděky vpftrt.

»Nu, půjdete nebo nepůjdete l ?< houknul páaovitéji nežli před tím.

»Nepůjdeme l« zaznělo vzdorovitě v odpověď a opa* k«rváno několikrát vždy zpupněji.

Představeny nevěda si rady zaskřípal zuby, div nepřekousnul špičku své dýmky, a spustil se tak prudce na stolici, až úpěnlivé zavrzla. • , — 626 — »Co dělat?« zavrčel vztekle krCe ramenoma. »Já je přece odtud nemohu vymlátit.« .

. »To ne, to ne l« míní pan Matýsek.

»A nebude toho snad ani třeba,« dodává Vorovka.

»Možná, že si dají říci po dobrém. Slibte jim něco, pane Matýsku!« , .'...: ,.. Mrzák nedal se dvakrát pobízet. .

'-\ »Poslechnete, kamarádil« svolal hlasité, načež udobřujícím tonem pokračoval: »My vás odtud nevyháníme — to víte ... V hospodo je host jako host ... Ale jak pak se můžeme dělit o peníze, když pro hluk vlastního slova neslyšíme. Nechate-li nás půl hodiny na pokoji — nebudeme od nějaké diákerece za to : dáme vám vyvalit soudek piva před hospodu . . . Venku svítí měsíc a mnohému snad bude milejší pit venku za naše peníze -nežli tady za «ve. Chcete-li nám to tedy udělat k vůli, udolejte l Až vypijete první soudek, dáme vám vyvalit jeoté jeden.« • Na ta slova někteří sice. ještě mručeli,, pohádají ce k: odporu; ale vétšina byla ochotna vyhověti. Někteří tlačili se již ven.

»Holá, Mojžíši l« vzkřiknul pan Matýsek.: »Vyvalte pfed hospodu dva soudky l« Rozhodný tento rozkaz měl také rozhodný účinek.

Vétšina hostů vyhrnula se před krčmu. .

,, : V šenkovné zůstaly obsazeny toliko oba stoly a je* nom tu a tam v koutech osamělá mUta, na kterýchž, bylo možno poseděti.

Hluk venku ovšem se zmáhal; ale v šenkovné přece bflo možno aspoň pohodlněji mluviti.

»Nu, tak tedy l« ozval a« pan Matýsek mrkna jiskrnýma svýma očima po velké tobolce ležící před.Vorovkou oa «tole.

. . — B27 — Vorovka mlčky zvedl tobolku do výše a ukázal, že má zámeček.

»Klíč má pan Lopíček,< podotknul. >Však dříve, nežli tobolku otevru, musím v stručnosti pověděti, jak jsme pochodili, jak se nám dařilo'.« »Ab, to až po druhé l« zvolal starý Pitrdle.

»Ted jen honem otevřte a ukažte peníze l < doložil netrpělivé pan Matýsek.

Lopíček vytáhl z kapsy malý klíček, podal jej Vorovkovi, kterýž pomalu a opatrně tobolku otvíral.

-V aenkovně nikdo nehlesl. Zraky Všech byly upřeny na tobolku. Skoro se zdálo, jako by se byl všem zatajil dech.

Vorovka otevřev tobolku vytáhl rychle a přece opatrně pouze otyry balíčky, jeden větší podlouhlý, asi na dva palce tlustý, ostatní tři menší a nepoměrné, skoro o dvě třetiny, tenčí.

Lehýnké, ale skoro všeobecné, táhlé »ah l« vzrušilo poměrné ticho.

Vorovka položiv baličky před sebe pravil: »Především tady v největší stručností: co a jak jsme vyřídili — mnoho-li neseme — co jsme kde platili a mnoho-li na každého z nás přijde.« »Tedy l Ale rychle l« pobízel pan Matýsek a zrak jeho právě tak jako zraky vdech ostatních spočíval lakotné na balíčkách.

»Prozatím tedy jen několik slov,« ujal se slova Vorovka. »Vyhráli jsme jedenkrát sto tisíc tolarů, což činí v našich penězích asi jedenkrát sto a padesát tisíc zlatých; ale vezeme pouze 141.368 zlatých.« »Jakže! ?« vzkřiknul udiveno pan Matýsek. »Skoro o deset tisíc méně ?« — 628 — >Ano, skoro o deset tisíc, t. j. o 8632 zlaté méně,« do tvrdil Vorovka.

»Ku všem všady krucihnátům l« rozkřiknul se divoce mrzák, udeřiv pěsti ua stůl, až džbány a sklenic« poskočily. >0 tolik nás okradli? A kdo — kdo — nás okradli »Okamžitě vysvětlím,« odpověděl klidné Vorovka, a mrzák, z jehož očí sršely blesky hněvu, napjato naslouchal. »Presentovali jsme losy u bankéře R. Wolfa s žádostí, aby nám byla výhra ihned vyplacena v penězích rakouských. Odpověděno, že nám ochotně bude vyhoveno, zaplatíme-li dvě procenta provise a všechny poplatky kolkové. Provise oinilá tady úhrnem tři tisíce, poplatky pak 5682 zl.« ...

»Teď rozumím,« vpadl pan Matýsek.1 ° Vorovka nedbaje vzrušeni pokračoval: , »Vyladili jsme si také, aby nám byly peníz« vyplaceny v oněch druzích bankovek, abychom mohli výhru pohodlně rozděliti. Rozpočítali jsme tedy vie takto: Na jeden zlaty sázky připadne ze 140.000 zlatých výhry — když odložíme zatím 1368 zl., jež zbyly z patnácté desítitisicovky stranou — 3600 zl. a na pét zlatých výhry pětkrát tolik, ti*bo-li 17.600 zl. A poněvadž každý z'nás vsadil pět zlatých á jettom pan Matýsek deset, dostaneme každý 17.500 zl., pan Matýsek pak dvakrát tolik, nebo-li 36.000 zl.« »Pětatřicet tisíc zlatých pan Matýsek I< opakontl starý Pitrdle, nemoha zatajiti úžasu svého.

Vorovka jen přikývnul a pokračoval: »Neseme tedy v těchto Čtyřech balíčkách : v prvním 136 tisícovek, v druhém 32 stovek, v třetím 66 desítek * T« «vrtem 48 potek, eož činí 140.000 zl. Kaid — 529 — z'nas, kdo jsme vsadili pět zlatých, dostane : 17 tisícovek, 4 stovky/ 7 desítek a 6 pětek, pan Matýsek pak 34 tisícovek, 8 stovek, 14 desítek a 12 pětek : Zbytek 1368 zlatých má zatím ve své tobolce pan Lopíček, kterémuž jest nutno nahraditi peníze, jimiž nás na cesto založil, úhrnem 88 zl., tak že zbývá 1280 zl.« Po tomto věcném a zároveň přehledném výkladu nikdo ani nehlesnu!. Každému bylo rozpočítání zcela jasné a pochopitelné.

Vorovka rozbalil tudíž první, největší balíček a začal odpočítávati tisícovky.

Udělal osm hromádek po sedmnácti bankovkách.

Totéž učinil s ostatními balíčky, položiv na každou hromádku 4 stovky, 7 desítek a 6 potek.

Na to vzal dvě hromádky a podal je panu Matýskovi, jenž po nich hrábnul oběma rukama.

jednu hromádku dal Rorejsovi, drahou Lopíakovi a třetí Pitrdlovi.

Zbyly před nim ještě tři.

»Jedna,c pravil, »patři staré Byiické, druhá, mně, třetí panu Helebrandovi.« Teprve poslední slovo všem připomenulo Floriánka, jenž sice napjatě naslouchal a lakotné ku stolu »honorace« pohlížel, ale neodvážil se ani slova pronésti.

»Floriánkulc zvolal nyní sám představený. »Pojďte si prQ své peníze!« Mladý muž zvolna se zvedl a pomalu, skoro bázlivé •e plížil ku stolu.

»Tohlenc je vaše l« oslovil jej představený, vyndav dýmku z úst a ukázav jí na jednu hromádku.

vJ míru. 34 — 530 — Helebrand však stál jako do země zarytý* Nevěřil vlastním uším a očím pravé tak jako Pitrdle, jenž taktéž upíral zrak na hromádku před sebou, nevěda, co a ní počíti.

»Jen vemte, Floriánkulc vybídl jej «/představený.

»Peníze jsou vaše. Kupte si k baráčku kousek .poli ,7ožeňte se — —«• ; , , .; Mladík postoupil a vztáhl ruku po .penězích. Chvěla se mu a on sám zdál se býti i nyníjeajě na rozpacích, smi-li či nesmí-li penize vzíti. ...,, , ,.,iri^ ^^ ^ ,./ »Nu tak,c připomenul představený, když byl Helebrand peníze vzal a drže je v ruce, upřen$. se oa ně díval. »Ted jen dejte pozor, abyste nic neztratili; I jedné tisícovky, ba i stovky bylo by škoda, c „..;,/< Mladík upřel zrak na představeného, jakoby dekoval za upozornění, na to zakroužil zrak jeho kolem a setkal se — - poprvé zase po několika dnech — s pohledem strýce Votýpky,. v. n$tní zra{il» »e, právě mračná závist. , . _, •.,'..,.,-, -?.:.-.•"••.' ;-.i;'v,''; :.

., Tvář Helehrandovu přeletí lebýnký úsměv uspokojení ; ale hned zase nabyla tvář jeho Tjnum;»koro až truchh'veho ... t ,s_,v . ^;:.; (,B,:^ ,:j, t,5, V tom zazněl před krčmou divoký řev a nearotumitelné volání, čímž pozornost hostů, v a^nkovně odvrácena od Floriánka, kterýž se odplížil zase ku svému stolu, usedl a položil peníze před sebe na stůl.

Ostatní u stolu »plebejcůc seskupili se kolem něho a prohlíželi peníze, zvláště tisícovky, z nichž dvě nebo tři kolovaly z ruky do ruky, při čemž vyměňovaný plané a bezúčelné poznámky.

Venku byla zatím vřava poněkud ztichla; leč po chvíli bylo alyaeti zcela srozumitelné vulaní: V — 531 — ír »Paní Háto! Paní Bysi?ká! Vždyt jaté vyhrála l <ČO pak nevíte, že jste vyhrála?, A moc peněz— moc a: moc!« ".' ' ". .«';'—-'^' ' '•'';' ;v_ l .

Za chvíli zazněl z předsíňky hlučivý lomoz, jako když se několik osob hotuje ku rvačce. Hned po té objevila se na prahu stará Bysická, kterouž dva sousedé vlekli za ruce, kdežto třetí ji násilné strkal do Šenkovny.

, Za nimi hrnul se dav mužů, žen i détí.

Stftrá Bysická napínala veakeré své sily, by se ubránila neb aspoň vytrhla.

• Tvář její jevila onen zvláštní druh polokomického httěvu, jenž se zračivá v dobromyslných tvářích, když •• T nich má zračiti skoro rozkacenost »Nechtě mne! Pustte mne — bláznil« sípala, Škubajíc sebou. »Bud jsem blázen já, nebo vy...

Pttsfte mněl« , . »Jen pojďte dal, paní Bysická l« zvolal pan Matýsek.

»A vy ji-pusťte l« kázal představený mužům, kteří uposlechli, až když stařenu dovlekli ku stolu »honorace«.

•.'. Šat Byáícké byl cely pocuchán. Ona sama mela T okamžiku tom v tváří výraz skoro odporný.

»Už to tem lidem, paní Bysická, odpusťte«, ujat se slova pan Matýsek. »Oni-za to nemohou. Vaechno jsem spískal já, protože jsem pro vás poslal« ...

»Ale já myslila, že jdu k nemocnému a zatím jsem přišla mezi opilce,« 'ozvala se stařena rovnajíc si košíček s felčarskými potřebami.

.. »Jaká pomoc, milá páni Hátol« pokračoval pan Matýsek. »Ale teď už jste tu a můžete říci: Stotisíckrát záplat pán bůh l« Temný tento obrat řeči zdál se býti stařeně důkazem, že si z ní ztropil sám pan Matýsek nevčasný žert — 532 — Zamračila se a upírajíc zrak a hněvnou výčitkou na mrzáka, odsekla: »Jen vy si, pane Matýsku, sám děkujte pánu bohu, 2e vám, — když už vám řezali nohy — nevyřízli taky jedovatý jazyk ! Já jsem chvála bohu spokojená a poctivá žena — dam celému světu svatý pokoj ... A proto vy ai ze mne nemusíte žádné blázny dělat — rozumíte! ?c Slova ta pana Matýska mimo nadání nikterak nepohněvala. Byltě přesvědčen, že stařena nevěří a proto učinil všemu několika slovy konec.

»Nic vy se, paní Hato, nekaíte — pranic se nekaíte!« přál vážně. »Vy jste si přisadila — my vyhráli — tady« — (při tom ukázal na jednu hromádku bankovek před Vorovkou) — »jsou vaše peníze l« Teprve nyní všimla si stařena hromádek bankovek na stole. Tvář její jevila svrchované podiveni a přece hned zase nedůvěru a rozpaky.

»Tedy ji, pane Vorovko, její peníze podějte l« kázal pan Matýsek.

Vorovka tak učinil beze slova.

Stařena vzala peníze, chvíli se na ně dívala, načež se zase zamračila a zvolala: »Ah, ne, ne l Vždyť já vím, že je to všechno pouhý špás — že to nejsou ani pravé peníze — že jsou falešné l« »Ah, láry fáry l« ozval se nyní představený. »Mně snad uvěříte, Háto — ne ?« »Ab, ovšem, ovsem, pane představený,« zajikla se stařena. »Ale když já přece — —« »A což pak — ani panu Vorovkovi byste nevěřila ?« vykřiknul Brzdíček.

-. 6Š8 — Stařena upřela zrak na Vorovku, jenž jen lehýnce hlavou přikývnul a tím stařenu přesvědčil.

Uvěřila, že jsou to peníze pravé a její; ale neměla doposud ani potuchy, mnoho-li vyhrála. Drželat balíček v ruce a dívala se na vrchní bankovky: na pětky a desítky. Domnívala se, že jiný druh peněz ani není.

»A ted1 se tedy podívejte, mnoho-li j«te vyhrála.c ozval se pan Matýsek. »Spočítejte si to l Máte v ruce šest pětek, sedm desítek, čtyry stovky a sedmnáct tisícovek. < >. /ÍÍÍKKÍV Poslední slova stařenu poznovu pomátla ; bylat nyní přesvědčena, že to přece jen žert nastrojený k jejímu posměchu.

Několik okamžiků byla na rozpacích, co počfti.

Prohlížela bankovky a 3blednouc nejdoleji stovky a pod nimi tisícovky, jež nebyla co živa viděla, byla ve svén» přesvědčení dotvrzena. / Náhle bankovky v hrsti smáčkla a hodila je na stůl, až se na vSe strany rozlítly.

, »I vždyt já vím, že je to pouhá legrace U vzkřikla a obrátila se k odchodu.

Ale mužové, kteří ji byli přivlekli a doposud opodál za ní stáli, jí v tom bránili.

»I jen ji pusťte l < zvolal představený. »Peníze seberte a někdo at je vezme a uloží! Až se Háta vyspi —však ona si pro ně přijde U Rozpaky stařeniny byly ještě větší než-li dříve.

Věřila i nevěřila — víra a nedůvěřivost držely si však rovnováhu přes to vše, že skoro všickni hosté soa» žili se ji jeátě chvíli přesvědčiti.

— 594 — Peníze tedy sebrány a představený vyzván, aby je •choval. Paní Háta pak vyzvána, by si pro ně přiála, kdykoli ji bude libo.

Mimo nadáni se stařena rozhodla.

»Eh, tedy mi peníze dejte, at už je to pravda te&o špás!« přála rozhodné. 07*!*' v .. Šenkovnou zazněl jásavý hlahol souhlasu^ 01 •?;<;.-' • Peníze staré Byšické podány. ,*a rííásK Zabalila a zavázala si je do cípu svého velkého šátku« a titíž mužové, kteří ji byli přivlekli, , vedli ji uyní vítězoslavné zase ven. ..UVQ$V odmb&tóoq orB<:.-.....;-•..<..»-.:,,...i ...v, .^.iíň^ía ,9Íwá .OÍ-f». ,íí>I: •'•"•• . • * -jíťrvolo *«$£•& íooj sVUpis, ýiiv&At ..^ihi'iä j^vPeníze tedy byly štastné rozděleny«;- -r;:*^ ; -.-<•-.

Nikdo ničeho nenamítal. Každý ze slastných byl spokojen.

s A přece po odchodu staré Háty zavládla u stolu »honoracec nápadná zamlklost Celý případ zdál se býti co do minulosti, ba i budoucnosti do dna vyčerpán.

Hromádky bankovek ležely na stole. Každý »se aa ně jen díval nebo se v nich probíral a — myšlénky jeho — bůh ví kde těkaly. ...

Nicméně jásavé potěšeni, jaké z pravidla každé nenadálé štěstí působí, nedostavovalo se.

Každý zdál se býti spíše zaražen nežli potěšen.

Jisto sice, že se každý v duchu obíral nejbližší budoucnosti; ale myšlénky byly temné, chaotické a sdílnost — jako by byla náhle zakleta.

Chvílemi padlo sice nějaké slovo; ale bezvýznamné á více méně bezúčelné — obyčejné nějaká fráae, která • — 536 — nikoho nezajímala, na kterou neuznal nikdo za dobré odpovéditi.

>A kam ten krám dát?« ozval se konečně s pólosarkastickým opovržením pan, Matýsek. »Člověk na to nemá ani tobolku, ba ani kapsu, c »Pravda, ani kapsu I < přisvědčil starý Pitrdle, kterýž byl skoro po étvrt hodiny němé zevloval a občas v bankovkách se prohrabával.

" »Ted1 aby mel člověk strach, aby mu to nikdo neukrad,« doložil Lopíček, kterýž byl taktéž svědkem němým celého posledního výjevu. .«•• ť-us éa«feb* »Nu, o to bude, myslím, teď největší starost,« dotvrdil Brzdíček. »Nejlíp, aby na tom doma člověk spal«.

>Tot se rozumí!« vpadl starý granátník. »Já se na to položím celým hřbetem.« »Přijdou-li zloději <, připomenul Lopíček, »však vás odválejí! Zloději to umějí .. .« »Eli, tak zle nebude«, vyložil představený. »Já mívám doma také někdy hezkých pár tisíc hotových peněz. A zloděj se ještě nikdy neodvážil.« »U vás je to něco jinčího, pane představený«, míní starý granátník. »K vám se zloději bojí.« • »A co pak my tu máme ve vsi zloděje?« rozkřiknul se představený. »Slyšel někdy někdo, že by byl nékdo někomu peníze ukraď "? Vždyř tu nikdo ani na zámek a na klíč nezavírá . . .Petlice zlodějům nepřekáží.« »Ah, já nemyslím, že naši,« omlouvá se Pitrdle.

»To mi nenapadlo ... U nás si tak někdo někdy něco na poli nebo v lese nebo v zahrado »pajzne«. Naši tedy ne — chraň bůh! — číbrž přespolní, — krajáci . . ,« »Ti si dají zajít«, ujal se slova představený. »Vždyt ta obchází zandati.« .-. 536 — »OvSem, ale jednou za uherský měsíc,« ozval se Lopíoek.

>Jak pak — jak pak za uherský měsíc I c vykládá představený. »To by byl pěkný pořádek v obci — to by tak ... Tyhlenc dny byli tu žandáři každý den « . .

Že jste jich neviděl, když jste byl pryö, za to nikdo nemůže . .. Což pak myslíte, že na úřade nevědí, že tu hořelo a že někdo založil? A teď kdyby se něco šustlo — ted1 — máte tu žandáry jako na koni .. . Ted už nebude, jako bývalo. < Neobvyklý výklad představeného sice nikoho nebavil, ale vzbudil přece pozornost.

Mnozí, jako na přiklad sám Votýpka byli si všimli, že právě v minulých dnech obcházeli na blízku i po vsi četnici častoji než jindy. < ,' >Bát se tedy nemusí mé l < zvolal nyní starý Pitrdle; ale hned skoro úzkostlivé dodal: »Ale kam to jen dát ? Kdyby to mol človék aspoň do Čeho zabalit — třeba do kusu hadru aebo do papíru.« Na ta slova vytáhl Vorovka z napráni kapsy celý balík novin, jež si byl na cesté koupil a na dráze čtením čas si krátil.

Vaiokni, kdož měli peníze, sáhli po novinách.

Každý odtrhl velký půlarch nebo více a složiv bankovky, zaobalil je do papíru. • ^ Toliko panu Matýskovi, jenž měl dvakrát tolik jako každý jiný, nabídnuta velká tobolka, kterou s vděčností přijal. Z novin ovšem zbylo ještě dosti, což vše zahozeno do kouta.

A opět jevila celá společnost u stolu »honorao«« zamlklost.

— 537 — Za to byla společnost u stolu »plebejcůc rozjařenojší.

Kamarádi a přátelé Helebrandovi doráželi nati, aby dal, co komu slíbil a Florianek velkomyslně rozdával: Tomu na nový mundúr dvě desítky, onomu na šle pět zlatých atd., jak byl komu slíbil. I na vepře a krávu nezapomenuto. Na vepře dal Florianek dvě desítky, na krávu dvě stovky.

Přirozenot, že měla tato velkodušnest divoké jásán v zápětí. f Každý, komu byl Florianek slíbil a nyní buď již dostal nebo doufal, že dostane asi totéž od představeného, jásal.

Jásot tedy byl skoro všeobecný a vždy bludnější.

Připíjeno Floriankovi i představenému.

Kucb a šum se . zmáhal právě tak, jako před krčmou, kde popíjeno bezohledně.

>A kamarádům venku nedáš nic, Florianku?« ozval M náhle kdosi hlasité.

»Eh, ať jim vyvalí Mojžíš ještě jeden soudek U od* pověděl Florianek.

»A na můj účet také jeden,c zvolal nyní LopiČek, nechtěje se dát zahanbiti.

> A na můj také — jeden U zamumlal starý granátník.

>A( pijou, až se budou hory doly zelenat l c Někteří od stolu »plebejcův« pospíšili, by Mojžíšovi vyřídili, co se má státi.

V několika minutách bylo před krčmou piva nejen dostatek, nýbrž i přebytek.

Líčiti jednotlivé výjevy nebo celkový obraz zajisté není ani třeba.

Byla to pustá, nevázaná pitka, o jaké M druhdy v osadě nikomu ani nesnilo.

—• 538 — •** Každý druhý, třetí pospíšil domů pro néjakou nádobu: džbán nebo hrnek, tby si mohl pohodlné ze sudu sám natáčet...

Prostranství před krčmou podobalo se táboru vojska, jež se bylo vrátilo z drancování. Vřava byla někdy v pravém slova smyslu pekelná a jenom divoké výkřiky jásotu nebo výhrůžky ji přehlušovaly.•"•*"• ^^íilí" ft>; -íúfs^í''.~ Někdy zazněl i zpěv; tu tam mnozí poskakovali a tančili.

Hrubý, surový žert slavil pravé orgie. ^ ^, Ve d«ou hodinách byly špity nejea déti, dívky a ženy, nýbrž i mužové, kteří »snesli« za dva a za tři.

Několikrát došlo ku sporům á hádkám; ba i ku rvačkám — — r : Pět nebo šest osob zraněno do krve a výrostek jeden, jenž byl ve rváčce poražen a pošlapán, mušli bytí odnesen ...

Rozumí se, že každou chvíli vhrnuli se také někteří do šénkovny a zase ven — a že žid Mojžíš skutečné skoro ani nevěděl, kde má hlavu...

I v šenkovné, kde obyčejná zábava vázla, popíjeno v náhradu s neobyčejnou úsporou Času.

Stůl »plebejcůvc, u něhož pitd, jak přirozeno, na účet Floriankův, byl špity i s Floriankem v necelé hodině.

U stolu »honoracec jediný Vorovka jevil zdrželivost.

Tvářil se sice, jakoby popíjel jako ostatní; ale přihýbal si jen na oko. > Za to lili pan Matýsek a starý Pitrdle do sebe džbánek za džbánkem, jakoby n chtěli vynahraditi, óo byli zpočátku zanedbali.

— 539 — • Podobno přihýbal si neobyčejně statné kmotr Votýpka, jepž sedel a mračným výrazem ve tváři, nejevě na ničem zájmu.

Lopíček..a představený popíjeli také statně; ale Mihulka vzal ai dnes, jak se zdálo, zdrželivého Vorovku za příklady popíjeli občas také jen spise na oko.

Přirozenot, že mluveno páté přes deváté, že žvanéno.

Největší triumf v ohledu tom slavil starý Pitrdle, takže mu bylo několikrát odpověděno, »že si už ani do huby ne vidi. c »Jak pak bych nevidět ^- jak pak?« t>zVal se konečně spurtié. »Kdybych so postavil před zrcadlo; viděl bych si až do chřtánu . .-, Já vidím váady a véeohno — já* vidím každému i do duše . . ,« j;. .

»Nu tak — teď to máme — ted nám vidí i do duše,« škádlil pan Matýsek. »Ted snad i ví, eo si.myslí starý nás: Rorejs, který tu sedí .teď mezi námi jako pán a popiji, jako kdokoli z nás.< ..... »jak pak ne—jak pak nel« ; zařičel starpcb. > Rorejs si myslí,, aby vás všechny všickui draci, kdo jatému dlužní a neplatíte f . . . Já jse,m dlužen, Floriane k Je dlužen« — —. .... • .

»Kdo že je dlužen?« ozval se na ta slova kdosi od stolu »plebejcův«. ., , ; , »Nu, řloríanek — Rorejsovi,« koktá Pitrďle^a na štěstí mu napadá také co. »Což pak nevíte, že půjčil Rorejs Floriankovi a staré Hatě po pětičce do hry?« •"' >L to se musí zaplatit — hned zaplatit,« volá kdosi u stolu »plebejcův«. ' "."" »Za to zaslouží Rorejs stovku,« mini představený.

»Florianku, Florianku!« volá jeden z kamarádu jeho.

»Záplat Rorejsovi stovkul« -., ^ — 540 — A Florianek beze slova podává po kamarádovi stovka Rorejsovi.

»A stará Háta taky zaplatí,c ujal se slova starý Pitrdle. >A já — nu, já myslím, Rorejsi, že ten svůj dluh odbudu desítičkou — ne?« »Nic, ničí — Teď vám dluh odpouštím,« odpovídá Rorejs dobromyslné.

>Jakže?« vyskočil starý granátnik pppuzen. »Já nechci — nepotřebuju žádnou milost. . .« Po té rozbalil svůj balíček, vytáhl desítka a hodil ji před Rorejse.

»Děkuju,« odpověděl Rorejs nechtěje starocha dráždit »A vám, Florianku,« obrátil se k tomuto, »dékuju také. Zejtra to spočítáme!« I rozbalil svůj balíček, položil do něho stovku i desítku a zase jej zabalil.

»Toté dnea jako mezi knížaty,« ozval se konečně nevrlým tonem kmotr Votýpka a slova i tón, kterýmž byla pronesena, byly důkazem, jak závistivě nesl Štěstí ostatních. >Desítky a stovky lítají jako smetí.« »Nu — proč by nelítaly?« ozval se představený.

»Kdo je má, může je nechat lítat. A kdo nemá —« »Nu, nu, nevídáno l« zahučel Votypka nevrleji než-li před tím. »Proto se nemusíte, Mihulko, tak naparovat l Já měl taky — a že mi někdo založil -- —« »Nu, já snad jsem vám stodolu nezapálili« zavrčel zlostné představený.

»To neříkám,« odsekl popuzen Votypka, v němž vřel závistivý vztek již po celý večer; »ale o peníze — a o moc peněz jste mn« připravil přec .. •« — 541 — »Jakže ?! Já — vás — o peníze ?« zasyčel představený marně se namáhaje tvářiti se klidným.

»Kdož pak jiný — kdo ?Pdráždil Votýpka, »Kdyby vás nebylo, mohl jsem si stodolu zas vystavět a jeáté pár tigíc zlatých uložit« ... /i'»i*kar »Co to bläfäte, Votýpko ?c vzkřikfrul představený.

»Ted pověz, chlape, kde a jak —• —?« »Nu — kde a jak ? U posmíval se Votýpka. »Tady — zrovna tady u stolu — — Kdo pak mne zradil, abych si nepřisadil — ? Co ? . . . he ? . . . Kdo ?« Představený i ostatní teprve nyní pochopili, co Votýpka míní.

Starý Pitrdle se dal do hlasitého smíchu, představený pak udeřiv pěstí na stůl, houknul : »Teď tedy víme: proto že jsem si nepřisadil já, nepřisadil si taky on — a já mu teď snad mám nahradit, co — nevyhrál — — Já ?< l**!*.

»A kdo jiný, hulváte!« rozkřiknul se Votýpka, nejsa svých smyslů skoro ani mocen.

»Hulváte, hulváte ? l zaječel starý Pitrdle. »Vy nadáváte našemu panu představenému, který nejen panu Vorovkovi, ale i mne přisadil po dvob zlatých a —• —« »Ty, drž hubu, attido ní ne vletí cihlička U vpadnul Votýpka úáklebné.

Starý granátnik na ta slova hrozivě se vztyčil.

Ohyzdná tvář jeho měla výraz rozvášněni. Oči byly vypouleny, ústa pootevřena a rty se konvulsivně poškubávaly.

»Nu, snad mne nechceš spolknout, starý kozle ?< dráždil Votýpka, zvedaje v post zaťatou ruku do vjáe.

v" Pan Matýsek i Vqrovka snažili se rozlícené tikonejliti; ale hned prva1§01ova jejich je jeáté více pppudila. . . ;r. . , »Hrozit — hrozit mi plstil« zaječel starý Pitrdlé.

>Mné — starému vojáku, který čtrnáct let císaři pánu-—« Nedořekl.- j--/ ' •-•';-', ^ •*•*]** f.-. v-,Votfpka pohrozil postí skateBné.^ - " Pitrdle odšoupnuv svůj balíček bankovek k Vorovkovi, jakoby jej mlčky žádal, by je vzal v opatrování, učinil několik kroků od stolu á postaviv se výhružné do prostřed jizby, začal si kasati rukávy. „V^j^v ,„.'-.'.

»ßnatjl se nechceä, starý. kozle, rvát? l < vykřikl Votýpka. / »Bojíš se — viď l Naskakuje ti husí koze —• co?« posmíval se a dráždil, nyní starý granátník. »A teprve vidíS jen chlupatý hnát. . . Což až ti tím hnátem dam 4*4nu do tejla jako. králíkovi..... Svalíš se na jednu ránu — na jedinou ránu.« , Na slova ta zazněl od stolu »plebejcův« ůáklebný síních, jenž Votýpku popudil. .

Vyskočil a odšoupnuv stůl popošel se zaťatými pěstmi proti Pitrdlovi, kterýž jej se zaíatými pěstmi očekával.

Tak stáli chvíli proti sobě. Chvěli ae oba; z očí ortely jim blesky... ^ , >, Náhle se popadli skoro jako na povel ;do křížku.

^ípěli« vrčeli a pronášeli nesrozumitelná slova, snažíce se jeden druhého povaliti.

Rána nepadla vsak žádná, ani na plocho, tím méně pfetL — _•' . . . — B43 — .Hluk a lomoz přehlušuj« každé sloro, jež pronášejí ostatní hosté, z nichž někteří zápasící dráždí, jiní konej aí. ' / ' ' • Zápas trvá však bez. výsledku několik minut. Brzo se zdá, že podlehne Pitrdle a hned zase, že Votýpka.

Oba zdají se býti stejné silni a na své stáří stejně obratní.

Náhle sklesl Votýpka na jedno koleno a strhl .i starého granátníka tím spůsobem, že dopadl pravým aehem na'ústa Votýpkova. .

V témž okamžiku Pitrdle bolestné zařval. Zároveň byl Votýpkou vší silou odstrčen, tak že sklesl nazpét, kdežto Votýpka se vztyčil.

Votýpkova tvář byla brunátná ; z oči. sršely blesky rozvášnění. Ústa měl plná krve, která stékala i po bradě.

• Pitrdle naproti tomu svíjel se po zemi v bolestech, přidržuje si místo v okolí pravého ucha, odkud proudem srčela krev.

>Pro Kristovy rány — moje ucho!« řičel cvakaje zuby. >On mi ukous' ucho !« •* Votýpka zatím ukousnuté ucho s opovržením vy- "7 plivnul a šlapaje vztekle po něm prská ve odplivoval.

»To máš, chlape,« mumlal, »za ucho, které jsi v Praze nabodnul na bajonet l« ....

Vše to bylo skutkem takořka nerozdílného okamžiku.

Očití svědkové pochopili úplně, co se bylo stalo, teprve když už bylo Pitrdlovo ucho na zemi rozšlapáno. • Někteří sice přiskočili, by dalšímu boji zabránili, ale nebylo toho více třeba.

Votýpkůy vztek byl zatím ukojen a bolestí řičící Pitrdle neměl již zmužilosti a chuti k dalšímu zápasu, Votýpka přistoupil ku stolu» popadl svůj džbánek a vypláknul si ústa.

. — 544 — ' Pitrdle pomalu a namáhavé vstal. Krev, kterou si byl po celé tváři rozmazal, řinula se mu z rány proudem za krk pod košili.

I oči měl plné krve, tak že skoro ani neviděl.

Ohyzdná, nyní bolestně zkřivená a zkrvácená tvář jeho měla příšerný výraz. Zdálof se, jako by s ní byla káže stažena.

Řiče bolesti, potácel se brzo sem, brzo tam, nevěda, co počíti. .

V šenkovné nastal bezpříkladný zmatek.

Ni jeden host, kromě pana Matýska, nezůstal na svém místo.

Někteří seskupili se kolem starého granátníka, jiní kolem Votýpky.

Někteří vyhrožoval), jiní dráždili a jeáté jiní kárali a napomínali. Ale co kdo mluvil, nikdo pro hrozný hluk nerozuměl.

Skoro se již zdálo, že dojde ku rvačce mezi sa* nrhni hosty, když pan Matýsek mocným hlasem, kterýmž blok aspoň poněkud překřikl, zvolal: >Zavolejte starou Byšickou U Kdo to zaslechl, vyrozuměl, že má stará felčarka přispětí starému granátníkovi ku pomoci.

Kdosi přistoupil k otevřenému oknu a zařval ven: »Hátol . . . Kde je Byšická?« Venku byli však hlukem v áenkovné vzniklým upozorněni.

Někteří hlučíce a povykujíce byli se již vhrnuli do předsíňky a tlačili se do šenkovny, jiní obstupovali okna a ješté jiní snažili se vyšplhati se okny do jizby.

Hluk byl i venku ohlušující. Volání, vlastné řváni po BySické zaslechli jen někteří.

— 545 — Avšak po staré felčarce nebylo více ani památky.

Bylaf si dala, když opustila šenkovnu a octla se mezi spitým již lidem, ledacos líbiti, čím jí ti neb oni dávali svou radost a potěšení na jevo; leč jakmile se jí naskytla příležitost, nepozorovaně uprchlá.

Vřava v šenkovné vždy více se zmáhá.

Mezi hosty i vniklým lidem tvoři se dvě strany a jako obyčejné v podobných případech — většina přidává se ku straně poškozeného a raněného.

Vyhrožují a spílají Votypkovi, kteréhož jen někteří chrání a tlačí k oknu a posléze nutí, aby uprchl oknem.

Učinil tak přes všechnu nedůstojnost takového útěku.

Pozornost skoro všech obrácena nyní ku starému Pitrdlovi.

Hořejšová Purčí první mu přispěla. Přineslat džbán čerstvé vody a několik cárů. Pomáhala omývati a zastaviti krev, a konečně velkým vlhkým hadrem rána starého granátníka obvázána.

Nežli se tak stalo, minulo skoro pal hodiny, ve kteréžto době byli se mnozí zase vytratili z šenkovny, by se vrátili ku džbánům a jiným nádobám, ze kterýchž venku popíjeno.

Vorovka použil nastalého zmatku a protlačiv se ven, chvátal s vyhranými penězi domů.

Soused Lopíček, jemuž byl zase Vorovka svěřená Pitrdlovy peníze dal v opatrování, učinil za nedlouho po příkladu Vorovkové, svěřiv Pitrdlovu výhru v opatrování panu Matýskovi.

Když pak se hluk konečně poněkud utišil a starý granátník a obvázanou ranou zasedl za stůl a pídil se po tvých penězích, neseděl za stolem, než pan Matýsek, j«ož mu také ihned peníze přistrčili Adoil r-.-.i 35 — 546 — t Rorejs byl zmizel z těchže důvodů jako Lopíček a Vorovka.

Jenom představený procházel se ještě* venku mezi lidem, hledaje — Vorovku, kteréhož byl několik jen minut po jeho zmizeni pohřešil.

Nemoha ho venku najíti, vrátil se na okamžik ještě do šenkovny a nepostřehnuv ho ani zde, učinil taktéž po jeho příkladu: vytratil se nepozorovaně, aniž by byl řád svůj zaplatil, a chvatným krokem ubíral se k domovu . . .

U stolu »honorace« bylo po zábavě.

Palčivá bolest, kterou starý Pifrdle cítil, nedovolovala hrubé ani odpovídati na dotazy nejnutnější.

Z té příčiny učinil pan Matýsek opatřeni, aby byl starý granátník dvěma střízlivějšími spolehlivými muži domu doveden.

Staroch se sice vzpíral; ale posléze se podvolil.

Drže křečovitě balíček s bankovkami v ruce dal se domů dovésti.

Pan Matýsek ještě chvíli setrval, načež se i on odebral obvyklým spůsobem domů.

Ostatní pili a hřešili skoro až do bílého rána — dokud totiž bylo piva.

Pitka skončila podobným spůsobem jako minule, toliko s tím rozdílem, že došlo ještě několikrát ku krvavým rvačkám .. • •,*Si 'taille. *••• , .« vni.

Co se dělo u každého, kdo si odnášel výhra, — v jeho byte, možno se skoro domysliti.

Stará Bysická teprve na cestě k domovu — když vie rozvážila, čeho byla právě svědkyní, — uvéřila, ze IP pitom j«n není žádný ŽerU — 647 — — já nesu peníze l velebný pán« . . .

První myálénka, která jí v štěstí kmitla mozkem, platila Erazimkovi.

Svírajíc peníze křečovité v hrsti, chvátala k domovu, seč vůbec byla, a skoro bexi dechu vrazila do sedničky.

Erazímek tentokráte již spal; ale v krbu ještě hořel zbytek louče.

Matka již ve dveřích volala : »Erazímku, Erazimk^ t Peníze Teď z tebe přece bude doktor, nebo V prostinkých těchto slovech byl obsažen celý plán staré Hály pro budoucnost.

Hošík vztyčil se na postýlce hned po prvním zavolání.

A když pak mu hodila matka balík bankovek do postýlky, když mu několika slovy pověděla, co se bylo stalo a co se stane : že s ním hned zýtra půjde k doktorovi Doubravskému, by se postaral hocha dostati do škol, aby se z něho stal bud doktor nebo páter, padl hošík matce kolem krku a líbal ji jako doposud snad ješté nikdy.

Nejvroucnější přání, nejsmělejší sen nadaného hocha začínal se blížiti svému uskutečnění.

Hochovi bylo tak podivně volně a blaze, že mu vstoupily i slzy do očí.

Sliboval matce, jak se bude pilně učit — jak bude celé dny a noci ležet v knihách a kromě na knihy na nikoho a na nic zpomínat a myslit nežli na ni — na •vou milou, drahou, nejdražší maminku.

A matka po svém švitořivém spůsobu povídala vte možné : co a jak asi bude — asi desetkrát opakovala, že se pan doktor Ooubravský na hošíka ptal a že je aU36» — 548 — bil navštíviti — krátce matka i synek bavili se dlouho jako dvě radostí rozčilené děti.

A když pak matka peníze uložila — instinktivně pod podhlavnici ve své posteli — oba ulehli.

Když usnuli, obletovaly je sny nejpříjemnější.

Erazímek nesčetnékráte viděl ve snu podobného anděla strážce, jak byl vypodobněn na obraze nad jeho postýlkou, ale spanilejšího, klidnějšího, usměvavějšího.

Zcela jinak dařilo se jiným.

Rozlícený Votýpka nespal rozčilením po celou noc.

Vůbec se ani nesvlékl; přecházelE po jizbě a nesčetnékráte chtěl se do krčmy zase vrátit a po případě třeba ještě jednou starého Pitrdle pokárat a potrestat.

Rozradostněný Lopíček, jehož právě pranic nesouíilo a netrápilo, nemohl sice také dlouho usnouti — radostí ; nicméně byl dlouhou nezvyklou cestou tak unaven, že konečně — rozumí se, když se byl penězi do sytá potěšil, nesčetněkráte je přepočítal a posléze i bezpečně pod podhlavnici uložil — přece jen usnul.

Starý Rorejs zachoval, dokud byl ve společnosti, vzácný klid. Bylo mu však přece jen jaksi trpce. A když pak se octnul o samotě ve své komůrce a připomenul si nebožku ženu, vstoupily mu slzy do očí.

»Proč, proč musila jsi, ubohá, zemříti a nedočkati •e našeho Štěstí ?c vzlykal [přitlumeně. »Co jsi se po celý svůj život nastarala a nalopotila, abychom na stará kolena aspoň v klidu mohli očekávati smrt l ... A když jsme se konečně náhodou náhle zbavili všech starostí, kdy by's sobě mohla oddechnouti a potěšiti se štěstím své milé dobré Purčí — opnstila's nás, aby's se »íce nevrátila t . . .

— 649 — Posléze však i on se poněkud smířil s nezbytnosti a uloživ peníze — taktéž pod hlavu — usnul, kdežto dcera jeho Purěí lopotila se přisluhováním v kromě až do časného rána — — — — — — — — I mrzák Brzdíček pocítil teprve o samotě změnu duševní nálady.

Již na cestě k domovu si několikrát zalusknul prsty, a když pak se octnul ve své jizbičce, smykal se po pahejlech svých nohou po zemi, jako by mu bylo do tance, mával kloboukem, pokřikoval a jásal.

»Oh, teď už mne nikdo víc nespatří na žebrotě lc pronesl nesčetněkráte všemi možnými přízvuky drsného svého hlasu — od přízvuku skoro šílené radosti až po přízvuk sardonického úšklebku.

A z mumlaných, trhaných slov, jež pronášel, bylo zřejmo, že zanáší se plány do nejbližší budoucnosti.

»Kartuše na pensi l« bylo slyšeti mimo jiné. »A koné — koníka — nový vozík — nové šaty — fešácké -r- — ichuchu ! . . . A kloučka k obsluze l A nový barák — domek — — A pít a jíst se bude, co hrdlo ráčí . . .

A potom — eh! — hlouposti, hlouposti! . . . Ženit ne l pro vše na světe ne l — leda na hodinu — na dvě . . .

ichuchu! Ted1 jsme přece chňapli štěstí za pačesy — teď nám neuteče — ted už ho nepustíme — — ichuchu!« Pan Matýsek byl, jak víme, napilý. Myšlénky vířily mu mozkem chaoticky a žádná neupoutala ho trvale . . .

Nemyslel na nikoho nežli na sebe. Neměl na koho mysliti, ba ani vzpomínati.

Jediná bytost, která mu napadla, byla babička. Leo dvacet roků po smrti jest i nejmilejší obraz v paměti tak mlhavý, že nepoutá než jako pouhý zákmit . . .

._ 550 — : l Brzdíček, když si posléze ulehl a peníze, podobno jako ostatní dal pod hlavu, nemohl dlouho usnouti.

Když pak usnul, spal neklidně.

Zdálo se mu, jako by jej někdo honil — jako by slyšel odněkud výhružné hlasy — jako by se něčeho bál a nevěděl čeho ...

Zvláštních nějakých obrazů plastických a barvitých mu obraznost nepředváděla. Kmitnul-li některý před duševním jeho zrakem, zmizel ihned beze stopy a zůstavil jen výše připomenuté trapné pocity •— — — — — O Florianku Helebrandovi byl každý přesvědčen, že vytrval v krčmě s ostatními skoro až do rána a přec« tomu nebylo tak.

Byltě se za nastalého zmatku po zápase starého Pitrdle se starým Votýpkou nepozorovaně vytratil a vrátil se po více nežli půl hodině, aniž by ho byl v době té někdo v krčmě pohřešil.

Nenadálá upomínka na matku byla jej naladila měkce a vypudila jej na hřbitov k matčině hrobu.

Potácel se tam podobným spůsobem a v podobné zádnmčivé trpké duševní náladě jako minule, kdy byl skoro rovněž tak napilý jako tentokráte.

Lítost byla se v něm zase ozvala s veškerou silou elementárního pocitu, jenž zachvacuje obyčejně jen osoby, které se nenaučily vzácnému uměni opanovávati se.

Již na cestě ku hřbitovu zvlhly mu oči několikráte — na hřbitově pak se rozplakal jako dítě, aniž hrubě věděl, proč vlastně pláče.

Bylo mu tak podivně sladce-boleatně jako snad ještě nikdy.

— 551 — Věděl nyní, že jest po vší bídě a psotě — věděl, že nyní směle může předstoupiti před starého Rorejsa a říci: »Vaše Purčí mne má ráda —• 'dejte mi ji za žena!« — a přece se mu zdálo, že se mu ještě něčeho nedostává, že jej něco tíží, co musí stůj co stůj setřásti, ačkoli nevěděl, co vlastně . . .

V krčmě uprostřed hluku a vřavy byl si sice několikráte připomenul strýcův vyhořelý statek; leč ani jednou mu nebylo strýce líto. Naopak — vždy pocítil skoro slastné uspokojení.

Na hřbitově však šlehla vzpomínka duší jeho tak bolestně, jako by mu byl někdo náhle nůž vrazil do prsou.

Padl na matčin hrob, lkal, úpěl a vzlykal — rval si vlasy — vůbec počínal si jako šílený.

Mluvil jako ondy sám k sobě, vlastně jako by mluvil k matce v hrobě; ale tak trhaně, nesrozumitelně, že by byl smyslu samomluvy jeho nepostihl ani člověk, jenž by byl stál těsné vedle něho.

Z jednotlivých úryvků bylo vyrozuměti, jako by z něčeho vinil vlastní matku — jako by byla něco opomenula ...

»Proč — proč, matičko, má drahá ?« lkal mimo jiné. >Ne, ne — ty, ty — — Proč ty — ach, bože !

— - Jen několik dní — několik . . . Proč — když už jsem snášel vše po tolik let — proč právě tenkrát — proč zde u tvého hrobu . . . ? Ne, ne — já nemohu, nesmím . . .« Chvílemi prokmitalo z nesrozumitelných úryvků vzlykavě blábolené samomluvy jeho, jako by také obviňoval sebe; ale vždy zase se obracel k matičce, prose jí — 552 — ápénlivé za prominuti a slibuje, že se vynasnaží něco napraviti . . .

Kdo by jej byl viděl a poslouchal, nebyl by mohl jinak souditi, nežli že se minul rozumem.

Posléze však přece ustal lkáti, zvedl se a potácel se nazpět ku krčmě.

Balíček s penězi nesl v ruce a skoro se zdálo, že BÍ ho necení. Neslf jej nedbale jako bezcenný předmět, jejž možno každým okamžikem odhoditi.

Na cestě zpáteční několikrát se zastavil, jako by si na néco vzpomínal neb o něčem přemítal. Několikrát urovnal si šátek, kterýmž měl tvář doposud obvázanou a skoro vždy při tom vzdychnul.

Když se ubíral podle strýcova statku, zastavil se těsně před otevřeným oknem obydlí a chvíli naslouchal.

Strýc byl už doma.

Floriánek jej slyšel prudce přecházeti po jizbě a něco mumlati. Naslouchal, ale nerozuměl ani slovu.

Náhle učinil posuněk, jako by chtěl balíček B penězi vhoditi oknem do jizby; ale ruka se jen nadzvedla a zase — sklesla . . .

Po několika vteřinách vrávoral Floriánek dále, až se octnul mezi popíjejícím lidem před krčmou a později mezi soudruhy v krčmě u stolu »plebejcův«.

I začal si zase přihýbati a neustal, až ustali poslední.

Jak se dostal domů, sám nevěděl — — — — Hůře ubíral se k domovu starý Pitrdle přes to vše, že byl veden dvěma muži. Bylté v půl hodině skoro úplně vystřízlivěl a bál se své vlastní dcery — bál se předstoupiti před ni bez ucha . . .

— 563 — Kačenka očekávala otce s horečnou nedočkavostí.

Od osudné noci, kdy jí byl podivný sen tak příjemně rozechvěl, žila jako v zcela jiném světě. Nemělaf téměř pro jiného smyslu nežli pro tento svůj sen, jejž vždy, kdykoli se octla o samotě, zas a zase v duchu rozpfádala.

Anděl míru, jenž ji byl ve snu unesl v nevyzpytné sféry, o kterýchž neměla až dosud ani zdáni, tanul jí na mysli živě. Leč ještě živěji a skoro možno říci neustále se ji zdálo, jako by anděl ten měl vlastně podobu — Matýska Brzdička.

Od okamžiku pak, kdy časně z rána před kapličkou slíbila mrzákovi presentem »ždibeček králičíhot, pociťovala každou chvíli slastné rozechvěni, jako by již již molo se dostaviti neuvědomělé a nepochopitelné štěstí, po jakémž již po několik let práhla.

A když pak konečně zvěděla o výhře — o začátku dostavujícího se štěstí, byl již organismus její několikadenním rozechvěním tak seslaben, že sklesla, jak víme, do mdlob.

Když se vzpamatovala, bylo jí, jako by byla procitla z hlubokého sna a nemohla se z něho probrati úplně.

Bylo jí, jako by mozkem šlehaly nesčetné jiskerky měnící se v různé předměty; ale jako by jich smysly svými nemohla postihnouti.

Zdálo se jí, jako by cítila vše nepoměrně hloubej nežli jindy a přece jako by byla jaksi otupělá — jakoi by se nalézala v mlze a marně se namáhala někam do dálky dohlednouti . . .

Když před půlnocí zaslechla jásot z nádraží se vracejících, připlížila se k okénku, dívala se ven a viděla všechno — i otce na kozlíku vedle kočího, jak sbésil« — 554 — práská bičem do koni . . . Ale nemela síly vykřiknouti, ba skoro ani sily pohnouti se.

Celý neobvykly vyjev táhl podle chaty jako fantasmagorický přelud.

A když pak vše zmizelo a kolem nastalo ticho, sklesla ubohá stará panna na lože a ležela skoro bez hnutí.

Duše její jako by usínala a nemohla usnouti . . .

Tak míjela hodina po hodino, až dostavil se zubožený otec ...

Teprve když Kačenka spatřila obvázanou hlavu a pokrvácený otcův šat, vzpamatovala se.

Ale přes to vše, že ihned učinila, čeho bylo k pohodli otce potřebí, bylo přece zřejmo, že není více bytostí, jakou bývala ...

Neuleklaf se ani spousty seschlé krve, když se otec svlekl, ba ani nevykřikla, když otee sňal obvazek s hlavy a ona postřehla, že nemá ucha ...

Mluvila sice blabolivě něžně jako jindy: »Tatíčku sem, tatíčku tam« — ale kdyby byl v témž okamžiku otec mrtev klesl k zemi, možná, že by oko její nebylo ani zvlhlo ...

Tak zvláštní, tak podivná změna byla se sní stala.

Obvázala otci znovu ránu, upravila mu lože a pomohla mu ulehnouti.

Povídala i poslouchala; ale když se otec na něco ptal, odpovídala úsečně nebo zvráceně, ba jaksi pomateně.

I na výhru — na peníze jako by byla úplně zapomněla. Ani se nezeptala.

Teprve když se otec zmínil sám, jako by ji byla zázračná síla z polomrákoty probudila.

»Peníze ! ?« vykřikla jásavě. »Kde máš peníze ? . . .

Kde, kde — drahý tatíčku l ?« — 555 — otec ukázal na balíček, jejž byl odložil na stol.

Vzala jej chvatné, rozbalila křečovité a dětinsky blábolíc prohlížela bankovky, z nichž znala jen desítky a pětky, kdežto stovky a tisícovky byly jí úplné neznámy.

»A co mi koupíš, tatíčku !< optala se náhle s nějdétinějším přízrukem.

»Všechno, co jen budeš chtít, dušinko,« odpověděl co do slov něžné, ale co do pfízvuku chroptivjystaroch, jejž rána pálila, jako by .ji byl pepřem a solí pvsypal.

»Šatičky — šatioky ! -i- Viď že, milý, dobry, zlaty tatíčku ?« zvolala Kačenka s nejdétinéjší důvěrností. »Běloučké jak padlý sníh, heboučké jako — jako akamit —« »Chceš snad říci aksamit,« opravil dcerku otec, krejčí, jenž látku tu znal aspoň dle jména.

Dcera však opravy nedbala.

»Ach, bože, bože !< jásala. »Bílé — sněhobílé ,her* bábné* šaty! Nebo myslíš, tatíčku, atlas? Mně je to jedno — jen když budou bílé a lehoučké a budou se lesknout jako padlý sníh, když na něj slunce nebo měsíc svítí...

Oh! Oh ! . . . A co pak ještě ? Co ? Krajky ? . . . Jaké pak krajky ? A šlojíř — bílý, běloučký šlojiř až na zem, aby se vlík' po zemi jako bílý had . . .« »Všechno, všechno, co jen budeš chtít, dušinko,« opakoval otec jako poprvé.

»A bílý kabátek s kožíškem — vid že ? vid1 ?« pokračovala Kačenka jako u vytržení. »Bílý, běloučký -— ovroubený .hemelínem' . . . Ach, oh ! — ,hemelínem' . . .

A co pak, prosím tě, tatíčku, na hlavu ? Snad .tyadém' se samými .tydamenty' a ,sapéry'?« Otec jen přikývnul. Rozumělt zvláštnímu názvosloví své dcery příliš dobře, než aby nebyl věděl, že si přeje diadem s diamanty a safíry, ačkoli oni on, ani ona vlastně — 6B6 — nevěděli, co to jest a jenom se domnívali, že je to něco ku okrase.

»A co pak do vlasu, tatíčku?« pokračovala Kačenka. »Do téchle krásných, dlouhých, heboučkých vlasů, které mi jaktěživa každá kamarádka záviděla ? . . . Zlatý nebo stříbrný hřebínek — nemyslíš ? Nebo snad. zlatou ,citrnódlť se .sapéry' nebo .tydamenty', aby se ve vlasech třásla aWpytila jako porosena pampuliška ? . . . Ach, bože, bože l VnKS, tatíčku — vidíš, Ze na mne pánbiček přece jen nezapomněl! ? Teď budu jako princeznička . . . Ted* už nebudu nosit tyhlenc hadry a cáry l . . .« A ryč l — strhla se sabe ku» šatu a odhodila . ..

Ale okamžitě se zase vzpamatovala.

»Ach, bože!« zvolala. »Co pak jsem to vyvedla?

7ždyf je i těch hadrů a cárů škoda!« Shýbla se, zvedla odtržený cár a položivši jej na stůl připlížila se k otcovu loži a chvíli se na otce mlčky dívala.

Náhle otec bolestí zaúpěl.

Kačenka rychle přitáhla stolici, usedla a hladíc otce blabolivě jej těšila a konejšila, jako konejšívají něžné matky nemluvňátka, Kdyby ji byl někdo viděl a slyšel, nebyl by se mohl ubrániti smíchu — tak komicky působil celý výjev.

Po chvíli si připomenula, že jest nutno peníze uložiti.

tAle kam — kam dáme peníze, milý tatíčku?« zvolala . . . >Kam je uložíme ? — Kam schováme, aby nám je nikdo neukrad ?« Na ta slova otec přes palčivou bolest prudce se vztyčil, jako by skutečně již někdo cizí vztahoval ruku po peaězioh.

— 567 — »Sem, sem! Mně pod hlavu!« zachroptěl.

Dcera vzala peníze a uložila je pod otcovu hlavu.

Na to otec zase ulehl, dcera opět usedla a dlouho, dlouho s komickou něžností blábolila, až otec posléze, zemdlením přece usnul.

Teprve nyní odplížila se Kačenka ku své posteli, ulehla, jak byla, oblečena ; ale neusnula...

Bavilat se v duchu jako koketní dítě toilletními hříčkami. Pro jiného neměla prozatím skoro ani smyslu.

Zcela jinak nežli všickni ostatní vracel se domů »anarchista« Vorovka, kterýž se byl z krčmy první a to nepozorovaně vytratil.

Ještě nikdy nespěchal k bídné chatě v ústraní osady tak chvatné a s takovým uspokojením, jako tentokráte.

VracelC se nejen s penězi, kterýmiž mohlo býti bído na dobro odpomoženo, nýbrž i se zcela promyšleným plánem, co a jak má býti bez odkladu provedeno.

Octnuv se za návsí, kde nemohl býti skoro nikým neb aspoň málo kým pozorován, dal se do útěku a v několika minutách stanul skoro bez dechu u dveří chaty.

Tentokráte neučinil nejmenšího opatření, aby snad ženu svou neprobudil. Naopak — chtěl vejíti beze všech okolků, ale nemohl — šňůra petlice byla vtažena do vnitř.

Nepodivil se ani dost málo ; napadlo! mu, že se tak stalo nejspíše nedopatřením.

I přistoupil k okénku a zlehka zafukal.

»Jsi ty to, Klimente ?« ozvala se Boženka bez odkladu, což bylo zřejmým důkazem, že doposud nespala.

»Jsem, jsem l« odpověděl; ale pro nesnadnost dýcháni tak chvějivě, že zněla slůvka ta, jako by je byl pronesl tonem nejúzkostlivějším. \£ — 558 — »Pro milosrdenství boží, co se stalo ?« vzkřikla Božena uleknuta a pospíšila — jak byla: bosá a v košili — otevříti.

»Nic se nelekej — všechno v pořádku!« byla první slova, jež Vorovka pronesl, když žena otevřela.

Vešel kvapně a nechal dvéře předsíňky jen přivřeny.

»Mám rozsvítit, milý Klimente ?< optala se Boženka, když se octli oba v jizbě, jejíž dvéře zůstaly do kořán.

»Ne, ue !« zašeptal muž. »Vždyť svili měsíc« .-. .

Více nemohl pronésti — žena rnu padla do náruči a náruživě jej začala líbati.

Opětoval líbání její; ale po chvíli se jí přece vymknul jemně z náruči a pravil : »Není pomoci, milá duše l Musíme okamžité odtud — okamžitě !« »Jak to V« optala se udiveně.

»Co se sběhlo, to jest že jsme vyhráli — víš,« odpověděl muž. »Nesu sedmnáct tisíc pět set zlatých...

A proto — pryč, pryč odtud — přes hranice!« ...

Z ňader Boženčiných vydral se přitlumený jásot.

Bez dalšího vyptávání začala se oblékati.

Muž usedl zatím na stolici, aby si pooddechl.

»Jsem sice, milá Boženko, cestou k smrti znaven,« ujal se po chvíli slova ; »ale není pomoci l... Musíme prchnouti, dokud jest vše v rozčilení... Neber ničeho zbytečného! Ustroj se jen, vezmi kufřík a nezapomeň na peníze od pani Brigitty«...

»Ano, ano — jak si přeješ, milá duše,« odpovídala paní Božena, strojíc se s neobvyklým chvatem. »Napadá mi sice, že bychom snad mohli vyčkati až do rána«.— — »Proč mysiíí — do raná?« vpadl muž.

— 559 — »Napadlo mi,« připomenula Boženka, »že bychom snad méli paní Brigitte — —i .,-.«.

»Peníze její zase vrátit ?« vpadl opět muž. »Ovšem že. Napadlo mi již na^ cestě, abychom jí je' poslali z Bavor poštou.« »Také dobře, vlastně ještě lip,« pďdotkla Božena a po chvíli dodala : »Tak l Ted jsem hotova . .. Co ještě '?« »Rozpomeň se, čeho bys snad mohla ještě na cestu potřebovati« upozornil muž. »Půjdeme přes palouk, pak zabočíme lesem na vozovou cestu a dvě, tři hodiny po východu slunce můžeme býti za hranicemi« .

»Hned, hned,« odpověděla žena a chvíli ještě sem tam šukala.

»A peníze od paní Brigitty máš také ?< optal se muž vstávaje.

»Mám, mám,« odpověděla.

»Pojďme tedy l« zvolal přitlumeným hlasem Vorovka a učinil dva kroky směrem k otevřeným dveřím.

V tom zazněly z předsíňky pádné kroky.

Vorovka zaražen stanul.

»Kdo zde ?« houknul drsně.

V tom šlehl z šeré předsíňky matný bílý blesk, jako když někdo nad hlavou nožem mávne.

»Co to ? Kdo zde ? Co chce ?« opakoval Vorovka • důrazem.

> Jménem zákona — rozsvětte!« zaznělo v odpověď z předsíňky.

Vorovka se okamžitě domyslil, co to znamená. Přea to nepozbyl duchapřítomnosti, právě tak jako jí nepozbyla Boženft* — 560 — »Račte laskavě okamžik poshovětil« pravil zdvořile.

>Rozsvítím hned — nebo rozsvítí žena.« Paní Božena byla zatím couvla do pozadí, postavila cestovní kufřík do kouta, shodila svrchní Šátek, zula střevíce a rozepnula z části i šaty, jako by byla jen na pólo ustrojena.

'Vorovkovi ovšem k podobnému nezbylo času, musilt rozsvítiti.

»Čeho si přejete ?« optal se, když byl rozžehl petrolejovou lampu a postavil ji na stul.

Teprve na ta slova vešel četník v úplné zbroji a s bodákem na pušce.

»Odpusťte, pane Vorovko, že musím konati povinnost svou v tak pozdní chvíli, c oslovil četník vlídně Vorovku, kteréhož znal jako písaře z kanceláře představeného.

»Prosím,< bylo vše, co Vorovka odpověděl.

>Příčiny, pro kterou přicházím,c pokračoval četník, »nemusíte se však lekati. Mámt toliko rozkaz doprovoditi k vám pana představeného, který vám doručí nějaký úřední připiš.« »Představeného ?< zadivil se Vorovka. »Vždyť jsem s ním před půl hodinou seděl ještě v krčmě.« »Úřední připiš byl dodán,« počal četník, ale nedokončil.

Představený vstoupil.

Z ňader paní Boženky vydral se lehynký vzdech.

Odvrátila se a sklesla na svou postel, kde ukryla tváf do obou dlaní.

»To je jtak, Vorovko,< ujal se slova představený.

»Když jsem přišel domů, čekal na mne pan četník. Dal mi tenhle připiš zároveň s písemním rozkazem, abych vám připiš dodal hned a sám.« — 561 — Po té podal zapečetěnou úřadní listinu Vorovkovl.

Tento pohlednuv na adresu a pečet, seznal, že to připiš od okresního hejtmanství. Rychle jej rozpečetil a přiblíživ se ku světlu četl následující: »Jelikož došlo c. k. okresní hejtmanství věrohodné oznámeni, že Kliment Vorovka, jemuž jest dle soudního nálezu vykázán jen jistý okršlek k provozování živnosti, buď dědictvím nebo jiným* spůsobem nabyl značnějšího jmění v hotových penězích, nařizuje se představenému panu Petru Mihulkovi, aby tento připiš za assistence c.

k. celníka Klimentovi Vorovkovi bez odkladu doručil a Klimeqta Vorovku vyzval, aby veškeré peníze, jež má na hotovosti, představenému Petru Mihulkovi v dočasné opatrování odevzdal.

Pan Petr Mihulka ručí Klimentovi Vorovkovi za odevzdané peníze svým jměním a jest povinen vydávati Klim«utu Vorovkovi z peněz těch bud denně nebo týdně jen tolik, mnoho-li dle uznání představenstva obce Kliment Vorovka k uhrazení potřeb životních nutně potřebuje.

Proti zakoupení nemovitostí ovšem se ničeho nenamítá, poněvadž mimořádné opatření toto stalo se jen za tím účelem, aby Kliment Vorovka neužil nabytých peněz k účelům, kterýmiž by nález slavného c. k. zemského jinak trestního soudu v Praze mohl býti obejít. Opatření to zůstává v platnosti ovšem jen tak dlouho, dokud slavný c. k. zemský, co trestní soud, kterémuž byla o tom ihned zpráva podána, jinak nerozhodne.« Účel opatřeni toho byl zřejmý. Úmysl Vorovkův uchýliti se do ciziny, zmařen.

Přes to vše nepozbyl Vorovka duchapřítomnosti.

Klidné obrátil se k představenému řka chladnokrevně: tott. 30 — 662 — »Lituji, že slavné c. k. okresní hejtmanstí jest nuceno pečovati tímto spůsobem o moje a ženy mé blaho.

Mne ostatně ani ve snu nenapadlo — prchati; chtěl jsem« — — Nedořekl, nýbrž sáhl do náprsní kapsy, vytáhl doposud ještě nerozbalený balíček bankovek a podal je představenému.

Tento přistoupiv ku stolu, položil naň baliček, rozbalil jej a vyzvav celníka, by se přesvědčil, mnoho-li přijímá, polohlasitě peníze přepočítal.

»Stvrzení dám vám, chcete-li hned,« přál pak zaobaluje bankovky.

»Jak je libo, pane představený,« odtušil Vorovka.

»Nebo vám je pošlu časně ráno,« doložil Mihulka.

»Jak je libo, pane představený,« opakoval Vorovka.

»Tedy časně ráno,« zahučel představený a upřel zrak svůj na Vorovku.

»Přejete si snad ještě něčeho, pane představený?« optal se s nezměněným klidem Vorovka. «*«KJ **• ' • »Ovšem,« zavrčel tázaný. •-,:/.

»A co, prosím ?« »Jsou to všechny peníze, které máte?« Vorovka chtél odpovědít rozhodně: »Jsou«, ale přece M dříve ještě optal: »Jak to míníte, pane představený?« »Nu, jak to míním?« zavrčel Mihulka seäpouliv úšklebné rty. »Myslím — jest-li jste mi odevzdal všechny peníze, které máte doma?« »Tof přece vše, co mi bylo, jak sám víte, v Rorejsové krčmě dnes dodáno.« »A více a jiných peněz nemáte?« optal se Mihulka • jízlivým přízvukem.

— 563 Vorovka mlčel.

»A což pak peníze Brigittiny?< zaskuhral představený pološeptmo.

»Vy víte?c uklouzlo bezděky Vorovkovi.

»Jak pak bych nevěděl?« zasípal Mihulka. »Vždyf jsem přece v předsíni slyšel, co jste pani Boženě pral — ne? — rozumíme?« Až dosud chladnokrevně si počínající Vorovka jevil svrchované rozpaky.

Duševní jeho převaha nad Mihulkou nebyla mu pranic platná; bylté se přece jen octnul v tenatech.

»Nu — vydejte jen penize, kterýmiž vás paní Břígitta bezpochyby k žádosti nebo prosbo vaši založila l < zasyčel po chvíli netrpělivě představený. »Já vám je nevezmu — nýbrž jen uložím jako^ ostatní.« Vorovkovi nezbylo, než-li vyzvání vyhověti.

I popošel do kouta, kam byla žena jeho cestovní kufřík postavila, otevřel jej, vyndal z'neho balíček baň« kovek a. podal je představenému.

»Mnoho-li?« optal se Mihulka drsně.

»Nevím,« odtušil Vorovka.

»Přepočítáme tedy!« ozval se představený a v několika okamžicích peníze přepočítal.

»Osm set šedesát zlatých,« pravil. »Stvrzení pošlu vám tedy také časně ráno.« »Jak je libo,« odpověděl Vorovka napínaje všechny své sily, by potlačil jmocné hnuti mysli, vlastně divokou bouři, která v duši jeho zuřila.

»Tedy jsme hotovi a můžeme jit!« zavrčel před• stavený obrátiv se k celníkovi, jenž byl po přepočítáni l peněz paní Brigitty poodstoupil ku dveřím.

86* — 584 — . Četník pozdraviv zmizel v předsíňce.

Představený šel za ním; na prahu však se zastavil a obrátiv se přál: »Dobrou noc, paní Boženko! Dobrou noc, Vorovko !

Nebojte sel — O nic nepřijdete! Ani o krejcar!« »Věřím, pane představený,« podotknul Voroyka přemáhaje se, »jako jsem přesvědčen, že jest to vlastně vaSe dílo.« »Eb, láry fáry!« zalbal Mibulka. »Jak pak — co? ... Kdyby nebylo mne, bylo by to dopadlo hůř.. .< »Jak to.?« vpadl Yorovka.

»Nu, jak to?« lže představený. »Když jste s Lopífikem odejel, zavolali mne na hejtmanství a přáli: »Yorovka prý vyhrál ze sask£ — to se musí konfiskovat a pokutovat ...» Ale já řek': »Ne — nevím nic — nevyhrál . . .« To je to — tak to je . . .« »Ale četníci přece vědí,« namítl Yorovka, nechápaje velkodušnost Mi hul kovu.

»Védí, vědí — jako to snad ví celý svět,« dotvrdil představený. »Ale když jsem jim řek', aby zamhouřili oko — nevědí taky nic ... Kdo pak je může nutit, aby védéli — co? he?« Yorovka žasnul v duchu nad velkomyslnou obratnosti muže, jehož si nikdy nevážil a jenž mu byl od prvního setkáni se s ním protiven.

Tentokráte však začal nabývati přesvědčení, že to s nim Mihulka přece jen míní upřímně a dobře.

»Děkuji vám, pane představený,« pravil měkce podávaje Mihujkovi ruku.

»Nemáte, Yorovko, zač,« odtušil Mihulka drsně.

»To vité, že člověk pro vás rád něco udělá.« •— 565 •"•" »Ani nevina, jak jsme ai toho zasloužili,« uklonilo s vděčným přízvukem Vorovkovi.

>Jak — jak že jste si toho zasloužili?« zavrčel představený, a kolem rtů zahrál mu úšklebnf úsměv, když úsečné dodal: »Paní Božena vám poví — —« »Božena?« zvolal udiven Vorovka.

»Nu, arci — kdož jiný?« pokračoval představený drsněji než-li před tím.

Na ta slova paní Božena, sedící na svém loži, prudce se vztyčila. Tvář její hořela — ze zarosených očí sršely blesky studu, lítosti a hněvu — rty se jí chvély'. . .

Trapné mlčení, jež nastalo, přerušil po chvíli představený.

»Nu, to je tak, Vorovko,« přál dran4. »Kdyby eubylo paní Boženy, nebyl bych — — Ale co vám to budu povídat já?! Ar vám poví ona — bude-lí totiž chtít — —« Po těchto slovech se obrátil a bez pozdravu zmizel v šeré předsíňce.

Duši Vorovkovou Slehlo nejčernější podezření.

Zůstal jako v ztrnutí, upíraje vytřeštěně zrak do šeré předsíňky, ve kteréž byl představený zmizel.

Paní Božena naproti tomu po zmizení představeného prudce, vášnivě sebou pohnula, jakoby chtěla za představeným ; ale učinivši několik kroků zavrávorala a sklesla těsné před Vorovkou.

»Pro bůh — co se stalo v mé nepřítomnosti?!« zaúpěl Vorovka.

»V tvé nepřítomnosti — nic — pranic l« zablábolila Božena.

Vorovka z hluboká si oddechl; alu bezprostředná po té vzplanul v něm hněv.

— &66 obyčejně v záženin jej od' »Proč tedy on 9« vzkřiknul a pohnul sebou tak divoce, jakoby se chtěl vrhnouti za zmizelým představeným.

S výkřikem zoufalosti objala paní Božena jeho kolena tak křečovitě, že nemohl sebou skoro ani pohnouti.

Duší jeho zavířilo cosi, co mívá pétí čin nejzoufalejší; ale nový výkřik zbrojil.

»Odpustí« zaúpěla bolestně.' A v jediném slově tom spočívalo vše: přiznáqí, vysvětlení i úpěnlivá prosba za prominutí bezmérné obětí.

Vorovka na pólo pochopil; ale neptal se více na nic. Nahnul se k ženě, zvedl ji se země a políbil ji na čelo ... • Objala jej křečovitě, jakoby ho nikdy více nechtěla pustiti z náručí — a líbala jej vášnivě, divoce,, jakoby jej chtěla ulíbati ...

.%<t Stí ::• NadeSlo jitro — Šeré a střízlivé.

I tentokráte procitla obec neobyčejně pozdě.

Byla-li kocovina po první pitce, kterouž zasvěceny první zprávy o výhře, všeobecnou, byla tentokráte v mnohem ohledu co do následků významnější.

Nebylo! skoro ani chaty, ve kteréž by hned v prvních hodinách ranních nebo později nebylo došlo k rušným nemilým výjevům, jaké plodivá nevyspalosti zplozená nevrlost a dráždivost — přirozený to následek každé výstřednosti.

— 567 — Těžké, brnící a pobolívající hlavy, podrážděné zažívaci orgány a zmalátnělé údy měly za následek, že zůstala práce skoro úplně ladem ležeti.

, A podivno l V chatách, do kterýchž byla Štěstěna z rohu hojnosti náhodou a neočekávaně nasypala závidění hodného bohatství, bylo časně z rána i později zcela všedně, toliko s tím rozdílem, že skoro všady procitli později nežli obyčejně.

První procitl Erazímek Byšický a probudil matku.

, j. Vyskočila jako srnka.

. -. První myšlenka její platila penězům. Odhrnula podhlavnici a »blednouc pod nf peníze, jak je tam byla uložila, uspokojeně se usmála.

»Rychle, Erazímku, stroj se — stroj !« vybídla hocha. . ,, ._..,., ... „„,........ . .,,v .

. .,., ^ch,íupo8lechiL/V"r.^fij|.^y'_>'i3'1./! ^...V"5;' ,,..

Také matka začala se ruče oblékati, mluvíc přitom s hochem obvyklým, dětinsky žvatlavým spusobem.

Když se oblekli, začala matka vařiti snídani, kdežto hoch obstaral »hospodářství c: dohledí ke drůbeži, pustil kozu na pastvu atd.

K snídani byla bramborová polévka, nelišící se od obyčejné polévky toho druhu nežli tím, že přidala matka o ídtbeček slepičino sádla více. íafooheií :<^«Vg Po snídani vzala matka peníze, zabalila a zavázala je do cípu svého šátku.

Na to vydali se matka i synek pěšky na cestu do města k doktorovi Doubravskému.

Bylo už dávno po poledni, když překročili práh lékařovy studovny.

— 668 — Doubravský uvítal starou felčarku srdečné; ale nemohl se ubrániti pousmáni, když shlédl Erazímka. Domyslil se, že to Hátin synek, o němž byl sly&el dosti pochvalného ; přes to učinil naň hoch v nehrubě vybraném,, vlastně vyžebraném obleku po nepoměrné starších hoších komicky dojem.

>A co pak si tedy přejete, milá pani Háto?« optal se lékař po výměně obvyklých frází zdvořilostních.

»Přicházím, milostpane, na radu,« odtušila. »Můj Erazímek byl by rád buď doktorem jako vy, nebo aspoň velebníčkem . . .« »Vím, vím,« vpadl Doubravský připomenuv si, co mu byla Byšická dost často vypravovala; leč dříve nežli dále promluvil, upoutalo pozornost jeho další jednání Hátino.

Rozvázala! rychle cíp svého šátku a položila peníze před doktora na stůl.

»Co to ?< zadivil se muž vědy, neteře vlastním očím.

»Peníze, poníženě prosím,« odpověděla Háta « dobrodušnou naivnosti.

»A kde jste k nim přišla?« optal «e muž védy dychtivě.

Háta pověděla.

Udiveni lékařovo se vzmáhalo.

Dal si vypravovati vše, co Háta věděla. Teprve, když zvěděl, co se v osadě v právě minulých dnech délo a prohlednuv pozorně peníze, přesvědčil se, že nejsou falešný, uvěřil.

Co následovalo, možno sice vypravovati podrobně ; nám zdá se však, že stačí, zaznamenáme-li pouze úhrnný výsledek.

— 569 — Doubravský podrobil Erazímka přede völm jiným předběžné zkouSce. Dal mu něco přečíst, něco napsat a něco >z hlavy« vypočítat.

Hochova zručnost ve čtení, psaní i počítání lékaře překvapila ' .|0»tÍ ,!0féc,/ I začal mu klásti různé otázky.

Hoch odpovídal prostě, ale jasně a logicky.

V několika minutách nabyl Doubravský nezvratného přesvědčení, že má před sebou rozhodný talent. Ba více — podivili se nejen chápavosti, nýbrž i zvláštní, abychom tak řekli snivé klidné určitosti, s jakou hoch myšlénky ave pronáSel-.''-: -' ' ; , Nechť bylřopt'án''na cok'oli, při žádné otázce nejevil nejmenších rozpaků; na nic nezůstal dlužen odpovědi.

Vše to mělo za následek, že doktor Doubravský rozhodnul se převzíti dozor nad dalším vychováním nadaného hocha, což Byšická s vděčností přijala.

Dále poradil, aby byl hoch poslán do Prahy, uvolil se, že tam sám s hochem p$»v. Václave dojede a všechno opatři, aby byl přijat do gymnasia, pro které má více nežli dostatečnou průpravu.

Matka i hoch radostné přikyvovali.

»A což peníze? Kam s tolika penězi?« optal se konečně Doubravský, když bylo i vše ostatní do podrobná .ujednáno.

Byšická nebyla ani okamžik na rozpacích. Poprosila Doubravského, aby je převzal v opatrováni, a on, ač nerad, konečně i tomuto přání staré ženy vyhověl.

Vnutil jí však sto zlatých s výslovným připomenutím, aby si nyní jako mohovitá žena se svým synkem přilepšila, by hochovi opatřila nový vhodný šat a konečně aby vždy, — 570 — kdykoli by potřebovala peněz, jen vzkázala nebo poštou oznámila, že ji okamžitě pošle, mnoho-li si bude přáti.

Kromě toho ji ještě ujistil, že učiní všechna právní opatřeni, aby nemohla býti o svůj majetek nižádným spůsobem oloupena: že uloži peníze v městské spořitelně s vyhrazením, že nesmí býti na vkladní knížku žádný obnos nikomu jinému vyplacen než-li jemu, když vykáže se přfpisem podepsaným Byšickou.

Se svrchovaným uspokojením opustila stará Byšická se svým Erazímkem doktora Doubravskéhp*, Když si byli v nejbližší hospůdce »přilepšili«, L, j.

zcela obyčejně a k tomu dosti lacině se naobědvali, vydali se na zpáteční cestu.

Podobně a přece zcela jinak dalo s» časné, z rána v chatě Pitrdlových. "--«; ..'':''&?>-• o-.-V sí?bn &J >.«,'•.

Kačenka, jak vlní«, po usnutí" svého otce více nespala. •.--•. ; Když začalo svítati, odplížila se do vedlejší komory a dlouho dívala se okénkem do úvalu. •'•<•' Zrak její každou chvíli utkvěl na chatě Brzdíčkuvě, jako by čekala, brzo-li vyjede mrzák obvyklým spúšobem na žebrotu. .••»•!•.

Nedočkala se však.

Mrzák spal déle než kdy jindy — a tvář Kačenčina jevíc z počátku snivou napjatost znenáhla se zachmuřilá.

Posléze se Kačenka od okénka odvrátila a loudavým krokem vyšla před chatu, jako by chtěla přihlédnouti ku drůbeži a králíkům; ale zdá se, že si na ně ani nevzpomněla. : • Chvíli postála přede dveřmi, na to plížila se se •visenou k prsoum hlavou kolem chaty, zašla i do bííz— 571 — • kého lesa; IeÖ po chvíli se zase vrátila a poznova se plížila kolem chaty.

Tvář její zatím se poněkud vyjasnila. Chvílemi přeletí ji i matný úsmév, ale přece spíše bolestný nežli opravdově radostný.

Posléze vrátila se zase do chaty a začala jako kdy jindy vařiti snídaní — oukrop ...

Dříve nežli Kačenka snídaně uvařila, procitl mrzák Brzdfček.

I on jako stará Byšická přede vším jiným poodhrnul podhlavnici, aby se přesvědčil, jsou-li peníze na témže místě, kam je byl uložil. Spatřiv velkou tobolku, uspokojen se usmál, vzal ji do ruky, otevřel klíčkem a přepočítav peníze, zase ji zavřel a položil na stolek u lože.

Po té rychle se oblekl, zastrčil tobolku do kapsy a aonral se před chata, kde rovněž tak chvatné, jako se byl oblékal, zapřáhl svého Kartušé.

Na to vsedl do vozíku a odejel tímže směrem, jakým jezdíval na žebrotu.

< Dle všeho měl pro první den plán již promýšlený, ale nesvěřil se jim nikomu.

Zatím byla Pitrdlova Kačenka snídaně dovařila a seděla v snivém zamýšleni na malé stoličce poblíž ohniště.

Náhle zaslechla zběsilý štěkot páně Matýskova Kartuše.

Vztyčila se a pohledla vytřeštěným zrakem k okénku směrem k vozové cestě, po které mrzák jezdíval podle chaty. .

Tvář její jevila radostnou úzkostlivost a zároveň panenské rozpaky. Z výrazu jejího bylo zřejmo, že neví, co počíti.

Štěkot Kartušův vždy více se blížil — tvář KaCančina vždy více se studem pýřila. ..

— 672 — V tom zaznél Štěkot téměř před chatou.

Kačenka prudce se pohnula a chvátala ven. Octla se před chatou, když už byl mrzák se svým povozem MÍ dvacet kroků za chatou. Spatřilat jen mrzákovazáda a kotouče modravého kouře, jež odfukoval . . .

Chtěla něco vykřiknout, ale hlas jí vypověděl službu; zablábolila jen něco šeptmo a zajikavě . . .

Mrzák ujížděl zatím jako a vichrem o závod dále.

Kačenka jej sledovala s vytřeštěným zrakem, až po několika minutách zmizel ve vzdáleném leae ... Z ňader jejich vydral se hluboký vzdech — tvář její se zachmuřila.

Po chvíli vrátila se do chaty, usedla na tutéž nízkou stoličku u ohniště a čekala trpělivě, až se > tatíček c probudí.

I stalo se tak asi po hodině.

Pitrdlova první myšlénka po procitnuti — platila penězům.

>Kde jsou peníze ? Pro Kristovy rány — kde jsou peníze ?c zvolal úzkostlivě.

Kačenka pověděla, že je má pod hlavou.

Starocbova tvář radostné se protáhla. Vytáhl baliček a začal se prohrabávati v bankovkách.

>A koupíš mi, milý, dobrý tatíčku, co jsi mi slíbil?« optala so Kačenka s dětinskou úzkostlivostí.

»Všechno, všechno,« ujišťuje atarooh přemáhaje palčivou bolest, která mu připomíná nešťastnou příhodu minulé noci.

tA dnes — dnes?* pokračuje Kačenka netrpělivě.

^ »Tot se ví, že dnes — že hned«, odpovídá otec.

Kačenka zajásala...

— 573 —• Otec bolestí zaúpěl. Dcera mu převázala ránu.

Rozplakala se jako dítě a přece otce těšila a napomínala, by byl trpéliv, že se mu rána brzo zahojí . . .

Nasnídali se, žvatlajíce jako děti skoro výhradně jen o tom, co »tatíček« své Kačence dnes koupí.

tíhtěli se dat do města dovézti; ale když si připomenuli, že by musili za dovoz snad zaplatit, bylo jim líto peněz a rozhodli se, že půjdou pěšky.

Největší starost měl starý Pitrdle s vyhranými penězi: kam je schovat ?

Chtěl je i v lese někde na bezpečném miste zakopat ; ale posléze se přece rozhodnul, že bude nejlíp, když je vezme s sebou a dá pozor, aby je neztratil neb aby mu jich nikdo neukradl.

Asi v půl hodině byl starý Pitrdle se svou dcerou na cestě ku městu, by nakoupili, co si Kačenka přáti bude . . .

Na štěstí dohonil je asi po hodině soused Lopíček, kterýž jel taktéž do města a svezl je.

Lopíček měl ze všech, kteří vyhráli, jak se zdá, plán něj praktičtější.

Jakmile procitl, potěšil se vyhranými penězi, přebíraje se v nich a zas a zase je přepočítávaje.

Když se byl tímto spůsobem nasytil, poodložil jednu tisícovku pro svého syna »na přilepšenou«, a dal zapřáhnouti, aby odvezl ostatní vyhrané peníze do mostské spořitelny.

»Nesáhnu ani na jediný krejcar I < přál sám k sobě.

>Čtyřmi procenty zúrokované peníze ponesou přes půl sedma sta zlatých ročně úroků a nevyzvednu-li ani úrok po deset roků, budu míti ve spořitelno přes čtyřiadvacet tisíc.« — 574 — Ovšem uznal za dobré nesvěřiti se tím nikomu ä mlčeti »jako hrob...« , 7rj,,f;!XJ * .jj$•/</: Rorejs naproti tomu skutečně nevěděl, co s penězi.

Nad jiné praktický nájemce Rorejsovy krčmy Mojžíš ovšem radil, aby si dal Rorejs peníze do spořitelny •ťi.meoší částky aby půjčoval na značný úrok isa\ťj.filorejs k návrhu tomu nepřistoupil. • ••,•;••.>y i fvoeHa'; Radil se sice i se svou dcerou Porcí.V>4}*fi$u& P?* nedovedla poraditi. < x.--;ř:v« y Nezbylo tedy zatím, nežli aby Rorejs nosil všechny peníze v kapse, aby — mu jich doma v jeho nepřítomnosti nikdo neukradl. ' «í^ioá :Nejbezstarostnějšim byl Florian Helebrand. v Když před polednem procitl, vlastně když byl několika kamarády probuzen, ani si na vyhrané peníze nevzpomněl a teprve asi po čtvrt hodině je nalezl pohozené u kamen. On jediný jich v noci neuložil, nýbrž v nepříčetném stavu pohodil.

Avšak po stovkách, desítkách a pětkách nebylo více ani památky. Padlyf hned prvního večera za obět Floriánkova dobrého srdce a nepřičetnosti jeho.

Zbyly mu jen tisícovky. _ "ioyoebnwqaii «SSTOÍ; Co s nimi? •.;.;.- , ,?..;•',.;..

Floriánek dlouho nepřemítal.

»Jednu proměním a ostatní si dám schovat Rorejsoví,< byla jediná a zajisté dosti závažná myšlénka jeho.

Kde však proměnit tisícovku?

.»Snad má žid Mojžíš?« připomenul jeden z kamarádu — a celá společnost: Floriánek s osmi kamarády putuje do Rorejsovy krčmy.

»Žide, nemáš za tisícovku drobné ?< oslovil zpurně .eden z kumpánů Mojžíše.

— 575 — »Ach, kde pak bych vzal, prosím — já ubohý člověk,« omlouvá se žid. »Ale opatřím, opatřím ... Zatím jen sedněte, posloužím na úvěr!« -v^, , c. ,,-,..

A společnost zasedá za stol. !ánq áaii í>^.

Co následovalo, jest přirozené.

Floriánek ještě za včas odevzdal šestnáct tisícovek Rorejsovi k uschování — sedmnáctá putovala k Mojžíáovi, který slíbil opatřiti drobně.

V hodině bylo vypito více nežli druhdy za celý večer: džbán za džbánem, konev za konví... I jídla bylo dost a dost. Mojžíš opatřil vše, co si kdo poručil — i kuřata dal usmažit ... •-•HJ-MÍ objmír ;: « Mojžíš od časného jitra vůbec nelenili'-^- "^ '>'' ' Zjednal si ještě dvě ženy k obsluze a upravil šenkovnu pro všechny možné případy. Skoupil a vydiužil si několik stolů a stojíc a dal vše rozestaviti s úsporou místa, tak že se nyní do šenkovny vešlo neméně než asi třikrát, ba čtyřikrát více hostů nežli dříve.

'• ' I pro případ velkého návalu učinil vhodná opatření.

Hned dopoledne dal několika \yrostky před krčmou zatlouci do země kůly a na ně přibiti široká prkna, slovem improvisoval stoly a lavice po spůsobu, jako o poutích a slavnostech pod širým nebem.

Mimo to přemítal i o tom, co by si hosté asi mohli přáti, aby mohl vším možným posloužiti. Skoupil, co bylo v osadě možno koupiti a pro ostatní poslal hned časně z rána do města.

Slanečků, sardelí a sardinek objednal více« nežli byl Rorejs prodal v desíti letech ...

I víno a likéry, kaviár a parmesanský sýr, pomeranče, citrony, marynované úhoře, vůbec vše možné, nač by si hosté mohli vzpomenouti.

— 576 — Když pak se před polednem dostavili prVní hosté s Floriánkem Helebrandem, byl Mojžíš vtělenou ' ochotou a úslužností. Obcházel, ba v pravém šlová smyslu obakakoval hosty snaže., se uhodnouti každé jejich .přáni • v t . -i v.. --- ;.-- •• "^ - .t*-^ ,juivit--(ir v*-.1 v » a každému vyhověti. ;r '3 ft;.. -,.,:, _,,. _ .,. - _ .

•"-I: k večeru, když sešlo se hostů více a společnost se rozveselila a rozjařila, tak že mnozí z rozpustilosti Mojžíše jinak nenazývali nežli »žide« a přidávali .různá po&měšftá a surová epitheta, Mojžíš ani jednou se nezamráfiíl; Jja.více — i když po něm plvali, ba když mu jedterr...z nejrozpusíHejaích z pouhopouhé surové svévole naplil do tváře, ani se neušklíbnul. _ . (»Vždyf jsem vám neublížil, c bylo vš«, ,ce*pološeptmo a přece trpce uklouzlo jeho rtům. • .

' • Odvrátil* se a pospíšil posloužiti jinému hosta, by nezavdával zbytečné pohoršeni ..."

Tentokráte sešlo se sice nepoměrné méné hostů nežli minulého večera, ale přece dosti, aby býk áeakovna v pravém slova smysl» přéplnéna. • .

~?'- RóVnéž byl povšechný raz společnosti a spůsob jefí:t zábavy jiný: nepoměrně umlrnénéjší, -^ vlastné ochablejší.

..^.•. "Dychtivé napjétí a skoro až horečná zvědavost tóiatllóho dne a večera byly v podstatě ukojeny. : , Dn«a nešlo již nikomu o nic jiného, než aby pro* zahálený den důstojně dovršil prozaháleným večerem. -3'" Floriánkovi kamarádi a .známi ováem také měli i jiný ucel na zřeteli : aby se bud1 zdarma najedli a napili, aebo — aby na. dobrém hochovi, kterýž nezdál se míti pro změněný stav věcí hrubě ani smyslu, Vmámili jeatě néiaké presenty.

* r- r i < Ai"5 — 577 — .iíábavá byla. tudíž v celku nejen všední, nýbrž i nezajímavá.

Většina hostů pouze mlčky popíjela nebo jen občas pronesla líně nějaké slovo.

Toliko kolem stolu, za kterýmž aedél Helebrand té svými kumpány, bylo živo ; ale i tam byla zábava všednější nežli kdy jindy, jako by vůbec již ani nebylo O čem myšlénky rozpřádati.

Stůl »bonorace« skoro naprosto osiřel.

Teprve když se setmělo, zasedl za něj jediný Rorejs, kterýž snad ještě nikdy tak vytrvale nežíval jako tentokráte. Byltě si sice jak náleží dopoledne pohovil, ale odpoledne se mu pozastesklo po obvyklém šukáni.

Nemaje vSak doma ničeho na práci, vyiel ti na neobvyklou procházku.

Několikrát prošel křížem krážem vesnici, zastavil M též v nékteré chatě u některého známého, promluvil ně* kolik slov a šel zase dále, až jej to omrzelo.

Kam však jíti?

Do lesa byla myšlénka nejbližší ...

Ale jakž pak jest možno odvážiti se do léta sám a sám, když má člověk tolik tisíc zlatých hotových peněz při sobe?

Zůstal tedy v údolu na blízku lidských obydlí, kde byl svým majetkem úplně jist a loudal se s místa na místo, nudé se a pozivuje, až se konečné znudil tou měrou, že před západem slunce vrátil se dpmů do své komory.

Nuda však jej pronásledovala i tam.

Přesedával nebo přecházel s místa na místo. K ucha eho dorážela nudná a zvláště jemu odporná vřava z« éenkovny.

lattlvfn. f — 578 — A přece právě tato vřava vábila. Místo, z něhož zaipívala, bylo jediným, kde možno se snad /baviti dlouhé chvíle.

Rorejs vešel do áenkovny a zasedl za stůl »honoraqe, « Chvíli byl, jak přjrozeno, předmětem obdivu a zvědavosti. Nékteří jej obklopili a vyptávali se na to a ono ; leč konečně omrzelo Rorejsa na všední, bezvýznamné do'*PY 9dppvíd&ti a vyptávající se omrzelo tázati se.

;• ř^?r8JS U stolu, za nejí se nikdo neodvážil zagednouti, osiřel, I ^de, měl nejen svoje, nýbrž i Hejebrandovy peníze V levé náprsní fcapsj a každou fihvíli »i hmátl k srdci, aby se přesvědčil, neztratil-li jich.

£ každodenních hostů od stolu >honorace« nedostavil ae ani jedfný.

Představený byl pp cejý dep oh^žoyán proaebníky, kterýmž nebyl ještě daroval nebo vyplatil, oo jiň) byl po plikladu Floriána He)ebranda v nepředloženém okamžiku ««Pil Jest jÍBto, že dpstavil ae také mnohý, Jsteréraa nebylo Helebrandem pranic slíbeno, který tudíž nemel nilidnéhq právu žádati něco na představeném. Ale právě lak jako Helebrand nevěděl, co byl komu slíbil, nevěděl toho také Mihulka a dával a vypláce.1 tudíž každému, MožkoJi se dostavil.

Přirozenost, že daného slova nesčetnékráte litoval a že se každou chvíli rozčertil. Ale nepředloženému pozdě byeha honit l Tentokráte • byla v zástavo Mihulko va dest 'jako boháče, kterýž se přece nesmi dát zahanbit »takQvýpi , jakým byl předevčírem ještě Helebrand l« ' , - 579 í* Odvrácení zahanbení toho ovšem »tálo Mihulku úhrnem nejen asi tisíc zlatých na penězích, nýbrž i aloati a vzteku jako ješté nikdy.

Nejpádnějším toho důkazem byla okolnost, že neáel tentokráte ani odpoledne na obvyklou procházku, ba ani veöer do hospody.

Podobno měl dosti důvodnou příčinu nejíti do krčmy kmotr Votýpka.

Lidé — ať již ti, kteří byli vyhráli nebo «e B výhry < pouze radovali nebo docela jen na cizí účet popíjeli, byli mu v nejvyšší míře protivní ...

Nevyseli z domu po celý den a večer záhy ulehl, aby — bude-li vůbec možno — vztek svůj zaspal . .V« Soused Lopiček vůbec se již nevrátil. Odejelf po dráze k svému synovi do Brodu nad Lesy, kde byl syn při pohraniční stráži, aby mu jednak zvěstoval, co se bylo přihodilo a zároveň aby mu doručil tisícovku >na přilepšenou«.

K cestě nazpět užili Lopíčkova povozu pouze starj Pitrdle se svou dcerou, kteří bylť ve městě nakoupili, ca si Kačenka přála. Slezli však s vozu před svou chatou, tak že povoz přijel do vsi prázdný.

Mrzáka Brzdíčka, kterýž byl dle všeho taktéž odejel do města něco nakoupit, po celý den nikdo neahlédl.

l večer každý, kdožkoli si naň vzpomenul, nemohl zatajiti své podivení, proč že už nesedí v krčmě a uepopíji, jak byl po tolik roků večer co večer činíval.

Nejvíce jej pohřešoval nudící se Rorejs. Každou chvíli přes vřavu v jizbě panující naslouchal, u«ní-li z dáli slyšeti známý štěkot mrzákova tahouna, ba každou obvili obracel zrak svůj ku dveřím, jako by se mohl mrzak obj«W* — 680 -»_ řití na prahu bez obvyklého předběžného ohláSen! ae Kartniovfm štékotem.

Hodina Tlak míjela po hodině; mrzák ae nedó•tavoval.

Rorejs vždy yytrvaleji poživo val.

Již mu ani pivo nechutnalo a bezstarostná pohova, jakou pravé mel jako pouhý host, byla mu obtížnou.

Nudná a všední, ba nejvšednější zábava kolem již tak varné ochabovala. Nebyloí žádného popudu k jejímu vzpružení. .

Mnozí již podobné jako Rorejs pozivovali.

Jednotlivé výkřiky tlchuchuU nebo »Připijme Floriánkovil« skoro nikoho již nedráždily.

Náhle zaznél z dáli známy štékot mrzákova Kartuše.

»Pan Matýsek — pan Matýsek přijíždí l < zazuélo z několikera úst skoro současné.

Mnozí vybéhli i před krčmu, by vidéli mrzáka qizdétí s vrchu.

Celá společnost náhle nápadné oživla. Skoro v« všech tvářích jevila se vetší nebo menši dychtivost a zvédavost, jako by mrzák přinášel podobné zajímavé zprávy, jako byla zpráva o výhře.

Po nokolika minutách štékot hafanův před krčmou umlkl. Mrzák vylezl z vozíku a šoural se do Šenkovny.

Na prahu uvítán skoro ohlušující vřavou jásotu.

Někteří z hosta jej vyzvedli a odnesli ke stolu »bono» ráče«, kde jej posadili na místo, na nimž obyčejné sedával.

Tvář jeho jevila mírnou rozjařenost. Dle všeho byl •i již v moste nékde po chuti přihnul, leč po cesté zase-trochu vystřízlivěl; nebot první jeho slovo platilo Mojžíšovi: .-. 681 — • *Hola, hospodo l Pivo l A to hned l Nebo — «— I« Nedořekl, nýbrž podal pravici, kterouž chtěl pr6v$ udeřiti na stul, aby dodal slovům, svým důrazu, Rorejaóvi.

»Vida, vida,« přál dobroduaně; »teď jsem si ..chtěl zaláteřit na Rorejsa a Rorejs tu zatím sedí jako kterýkoli jiný host .. . Jak pak jste se po celý den mel?« Však dříve nežli Rorejs odpověděl, upoutána pozor* nost všech novým hostem; starým Pitrdlem, kterýž se objevil na prahu a uvítán podobno jako před chvíli p$p Matýsek ohlušující vřavou všeobecného jásotu. ._.„-.'••••:••',!•.• •• »Jen dále, pane Augustine! < vybízel pan Matýsek.

Vybídnutý se musil hostmi skoro. prodrati, nežli se dostal na své místo ku stolu »honorace«. .

>Nu, to já jen na chviličku,«přál tonem omlouvávým podávaje ruku panu Matýskovi. »Když jsme přijeli s Kačenkou z města,« pokračoval po krátké pomlčce, >se4ěli jsm.ft.doma a povídali si. Ale jakmile .Kačka za« slechla z daleka štěkot vašeho Kar tuše, přála: »J.di,;. tatíčky jdi a zeptej se, milého,, pana .Matýska, jak si pochutnal na kráUčím,r- —-«A , • •"...„ •-.••-. ,..-•<• .»ZnamenitéU fpadl mrzák nemoha potjaoiti 4akl^>* nebo úsměvu. • ^ ••.^..•l,;.., ;-.,_.8Sáf!^ .$ *.<$VH'Í ffyd vá.s';.

Starý grahutníFk vSalč si- to.ho Nepovšimnul, nýbrž pokračoval: • ".. . »Já sic' nechtöl — vždyť už mi ty m^ojé star'e hnáty k" flámování neslouží;" ale kdýf začal - Kartuš Stékat vidy blíže, zvěd* jsem se přec a šel ... A teď tu jsem''. 'l .« -. j, vt A ..dobře jste udělal, pane Augustine,« dotvrzoval mrzák. »Co. pak byste v tom svém doupěti. dělal? .-.Snad.

byste se teď, když jste boháčem, nestyděl: sedět za p.ec| jako stará baba a modlit se růženec . . .< .. ,.,,''' ', ~ 682 — »Ab, to já se, prosím, na růženci nikdy'nemodHm,« vyložil g dobrodušnou upřímností starocb, ukčez se roz« předla obvyklá všední rozprávka, jak se kdo měl, kdo byl a co dělal. ;r Rorejs se vyzpovídal ůpřímně^{loe<,~' ^*^^ Podobně pověděl starý Pitrdle, cb vše se'svou dcerou koupil: na kolikeré a jaké Šaty — na jaký kabátek, jaké botky a jiné tretky — všeho vSudy za Sto a níko'fik zlatých. T ^ »A teď,« končil svou zpověď, >musím se pustit do práce, abych Kačence aspoň do neděle Cíaíl'šaty a kabátek . .".€' •- ' V^':: ";/;: >3:;;:^ H;/;" . .

»Snad byste se nestyděl — taköVf'botitö'V^- «u sami?« vpadl mrzák Brzdíček. »Teď byste snad přece mohl popřát nějaký vejděleček některému jinému' křejCíčkovi.. .« •'•'•'", »Ale tak, jak to chce Kačenka mít, snad by to ani nikdo nedoved', < odvážil se namítnouti staroch.

»Nu, z naSich vesnických hnidopichu ovSem řádný,« dotvrdil mrzák. »Ale ve mésté jsou jinší kfejíí, ktefí äijou i pro panstvo — — A proto vemte 'vy jeta <íobré panně Kačence hezky míru, zajeďte si zejtra do tóésta, Vyhledejte šikovného pana mistra a máte po prácí i po starosti! Co pak za,to dáte? .Pár grošů vás nezabije.« Starý granátnik nemohl jinak nežli přisvědčiti. Melte beztoho nemalou starost, že takovou práci, jak si KaSenka přála, nesvede. Nevyznali se v ní ani z mládí, neřku-li nyní, když už oči neslouží a ruce se třesou. Chtěl se práci té podvoliti z pouhopouhé bravury, by se pokusil dokázati, že snad přece ještě z něčeho jest.

Slovy mrzákovými byl upozorněn, že se to dá přece nějak jinak vykličkovati, aniž by při tom utrpěla »krej. . — 583 — čovská jeho čest« a proto milerád prohlásil, že rady mrzákovy uposlechne.

'/ »£ co pak jste koupil sobi, pane Augustine ?« optal M Brzdiček.

»Já — sobě?« opáčil staroch udiven, jako by něco podobného vůbec ani možným nebylo.

»Kdož pak jiný a komu jinému? Což pak jste na sebe zapomněl ?« pokračoval mrzák.

»Vzdyt já, prosím, praničeho nepotíebuju,« óftpovéděl (Pitrdle s onou jistotou, která nepřipouští nejmenší pochybnosti.

* Ale peníze jste měl přece s sebou— ne?« připomenul mrzák.

,»0v|em, ovšem — všechny . . . A pořád jsem držel ruka JM kapse a umíral starostí, abych nic neztratil.« ' »A to jste si nepopřál ničeho —• praničeho ....« >? Vi tAbr BÍCO, prosím, přece . . ,«.• i ; [•; .* .'i^'i'^..

lv »Nu, tak l A co pak, prosím vá* — tó pak ?« dorátel mrzák. ..'..' ". '.-'"•••--"'.. Ví" »Zaskočili jsme si s Kačenkou v poledne do ho.

spody,« zpovídal se upřímně staroch. »Řek' jsem, aby nám dali každému po misce polívky. $dyž jame ji snědli, přinesli nám každému flák hovězího masa a po mase každému kus pečínky ... A když jsem se najed', pomyslil jsem si: »Eb, teď kdyby tak bylo něco pro chuť l« A jak se stalo, tak se stalo — ani sám nevím — v malé chvilce stála na stole atamprlička slivovice a já ji vyzunk' na jeden doušek . . . »Šmakuje, tatíčku, šmakuje?« přála Kačenka. A když jsem přikývnul, poručila mi sama dát jeiti jednu. A já. ji zas vyzunk' na jeden doušek . ..« Upřímná zpověď ta byla zřejmým důkazem, že starý granátník prvního dne skutečně nevěděl, co s penězi po* — 584 — Čiti a i« — kdyby nebylo Kadenky —— byl by «ujspfée zůstal doma a nanejvýš jen do vsi do krčmy aaftel. •; :Po výměně několika vSedních, bezvýznamných frásí připomenul si Pitrdle, že mrzák Brzdiček doposud Nepověděl, co dělal po celý den on. ''í"í>' ;->A co pak jste si koupil vy, pane Matýsku^« Bplal •e důvěrné. »Byl jste patrně taky v městě* — ä podivno, žt jíme se nikde nepotkali neb aspoň ňevfdéli.3? Kíir >Nic divného, pranic divného, milý pane Augustine,« vyložil mrzák. »Nežli vy jste přišli do města, měl js,em už všechno obstaráno a dřepěl jen ve vinárno^ . ...< »Aj lc uklouzlo mimoděk Pitrdlovi, »A co pak jste •i koupil — co ?c optal se dychtivě.

Mrzák se potutelně usmál.

»Prozatím jsem si vie, co potřebuj u, objednal a zamluvil,« pravil chladné. i »A nic, pramic jste si nekoupil ?« dotíral Pitrdle, jako by vůbec ani nebylo možno meškati ve městě1 a nic •i nekoupiti.

»Něco přece — a to hned, jakmile jsem se v méctě zastavil před prvním krámem, < odpověděl mrzák.

»A co, prosím, co ?< optal se dychtivě átarouh a po něm zvědavě i někteří jiní.

»Hádejte U dráždil mrzák zvědavost.

Starý Pitrdle a někteří hosté začali hádati.

Ale mrzák potutelně se Usmívaje vrtěl jen váptorně hlavou. • i'' " »Neuhodnete ani do soudného dne,« přál koMéaě, když byli hádající uvedli am sto různých předmětů. »Tedy se poddáme — pykáme!« zvolal starý Pitrdle • dětinskou zvědavosti.

— 685 — , llraák natahoval sice zvédaroat j«4té :«bxjlfctna, «kft» oec ft posléxe ji přece ukojil. (>„ ,b -KM < M-V» Beze sloT vytáhl a položil před sebe na,, »tul — nMilf,;eljígantpí,.íe^tihlavĎoyÝ revolver .,...,, , »Aj I« vzkřiknul starý ,granátník. »pistolka -^..pistolička« — — »Revolvéřík,« opravil mrzák, zvednuv ' zbraň a namířil ji na starého gratiátníka. > "• r:> 1iv^ : .

Starobh I^déky se »Nebojte se, pane Augustine!« omlouval se1 mrzák.

níf nabito — : náboj mim y kapse.« - . , Co následovalo, jest lířirbzené. • -W" &*' ' Neznámá v osado zbraň vzbudila vSeobecnou zvědavost á putovala z ruky (ďo rulty1. ^ Pan Matýsek musil vysvětliti její mechanismus a pověděti, jak se nabíjí a jak se z ní střílí. Výklad prová.zel také experimentálně. Vytáhl z kap^sv n^Jboj A revolver nabil , •'•;;"? , ' ^"'^'^.iS^^líf,»Ted střelte!« zvolal kdosi. , ; ' ' »Ale kam?« optal se mrzak. , ^ »Kamkoli! Třeba z okna!« volá jiný. " »Přískodiv pak k oknu, otevřel je a houknul na lidi r|»řecl krčmou: »Pryč, pryč! Pan Matýsek bude střílet oknem!« Ženy, děvčata i děti před krčmou ae rozprchly; ale pan Matýsek nevystřelil. . , ; , ...,•' , »Ne, ne l« zpěčoval se. »Mohlo by se státi nějaké oeitéslí. čert nikdy nespi a Já jsem si revolver koupil jen proto, ábyoh ae mel čím bránit, kdyby mne navštívil nějaký zlodějíček ... . Rozumíme ? Pot, šest ran vypálím do oého v jedné minuto.« — 686 — Nílrtéřf hosté ještě fchvili na mrzika naléhali, by ukázal, jak se z revolveru střílí; ale marné — Bradíček nevyhověl. ' ' !; ' "•• - ^ Pošlete položil revolver {tfeď «dw přesunul se k jiným vécem.-^"'.' .; ' Mluveno o všem možném. -í!f;-v. ^' ^^..'*'*•.' • Vyptáváno se na malicbernflťťj a ?úďpovidá^o fťásoTité — vůbec zábava byla v$eftai, fctezdQchá, ýice méně Později, když se inrzák Brzdíčék a ,,f.tary ba i florsjs pitím pxjnékod; rojýa^ji, bv|ai(vsice zábava a jejich stolu živější, ale přece nikoho z nich neuspokojo« ;.Y»Ja. Bylíf vSickni tři .unaveni, ophatlí .— a snad je»tě nikdy necítili v bospo/d^ takovou du^vnl prižďnotu jako - * -V "> - l*^í - • •' '•* l* *i .-. ' .': i - ' '* . .; ..•», " ' f. .^L'1 • -•' .í) •*.-•• J, *^. • • .. • tfOtOtyr&tfi. ' / rí .' " ' . ', :''- • '•'- ';'• .•• '.' Není tudíž divu, že popíjeli vždy stattte^i, „kdežto «jiných stolů mnohým pivo již ani nechutnalo a mnozí, taktéž již znavení, vytratili, s/B,n^pozorpya/oé z; krömy.

J. prostranství před krčmou tentokráte nápadné brzo ••'vyprázdnilo.: .-.•. . . ,:..-... , V;'^-,-'••;-" • Nikomu v .krčme totiž nenapadlo, dát vyvaliti jako minulé noci »nějaký soudek« před krčmu a n* ztíař bfůh jest i lelkováni nudné. "-•" Ktátce po půlnoci nebylo před krčmou .živé duSe a v krčmě nebyla již ani polovina hostí jako « večera; ' , ; Ověem zbyli nejstatečnější, kteří něco vydrželi, & jest jisto, ž» po užití nějakého vzpružujícího prostředku, jakýmž se byli na příklad již dříve osvědčily laciné slanečky, byla by se celá společnost znovu rozjařila, kdyby to nebyl náhodou zamezil nepředvídaný případ. , .

667 —.

t*řed krčmou zazněl totiž náhle zběsilý Štěkot dvou jako v podvečer, když byl do krčmy zavítal agent Horyna. . ; ••Svc:-dýv<.. • Ktždf poznal, žetoRorejsův Fištítotcisa^íBrzdíČkuv Kartuš. •.-/•••• '• • -..••>-'. «j, ;,^;.^*,T »Ke všem všudy krucihnátúm l« rozkřiknul se podnapílý.jiz mrzák hned po prvním zaatékíiutí. >Co pak jste ip, Rorejsi.zaa spáchal?« , 'i'' v,,.1 V '•']'*:'' »-•••• v. • •" ^- ,- •, , ,'-'v -' «-'• -r'-i-bit i>'jvií!V /: . ..

Rorejs však posledních slov snad ani nezaslechl.

Bylté na první zaětéknutí vyskočil a pospíšil před* kromu, ^S; PfT iíkooejaíK . '_'V'; •/ mrzák zatím podrážděn nílátil postí do stolu ' ' 'i '---' ' "'^"•NA. 5ťéstl bétoíi^a ^nr&utóíín.

obvili bylo slyšeti Jen " ukonejšiti pféd trémou aspťfe Jotichl a temné vrčeni KartuSÓvb, naceí MrBákT%« ufiSfl; tvář jeh6 když spatřil, kterak Rorojs vleče svou FitBfotri za krku sfcrae předsíňku, *.ť AÍ-: .:,;.../>-•:;, • • »Proč pak ji neuvážete, Rorejse ?^ (;vakl^kl 4onem i:> .oííK.í.-íootr ^;;>: awTi/* :-' .í?mív-ítiilr v..-./,'. Rorejs a hafanem se zastavil pfode dveřmi ^.chtél něco odpovédít ; ale mrzák jej předeíel. ,.,,,,, ,; , ;,. »Zavlečte ji zatím sem a uvažte někde l« zvolal.

.•»Vžiiýf jste tu teď hostem a můžete jBisé^i vzít svou mrchu 'jäko každý jiný host. c ' i! "'J a;' "l-";; . ^fr'4".''"' •-''•Vi- Rorejs, jsa zvyklý mrzáŘovi neodporötati,' úíínil, ač tíerad, po přání Brzdičkovo. Zavlekl hafana až ke stolu a átouchnuv jej kolenem do břicha, zvolal : »Lehni l < Hafan však, patrně jeátě podrážděn, neposlechl, nýbrž zůstal státi a zadíval se na svého pana. "— 588 — »Lehni, mrcho !t velel nyní Brzdlček.

Hafan pootočil hlavu k mřzákovi a zadíval se na noho. '.'r;.' Mrzák věak střelhbité sáhl po revolveru, namířil na hafana a střelil. Zvíře zasáhnuto do hlavy skleslo na zem, kde konvuUivné sebou škubalo. Krev zbarvila podlahu ,..

Vše to stalo se skoro v nerozdílném okamžiku. Dunivá rána skoro všechny zarazila, ^vr^ni.í^'^^^- .u; Prvním, jenž se ozval, Byl sátír^rfcaí&fc^1*'**"*: »Však jsem vám to vždycky, Rorejse, předpovídal, že vám tu prašivou mrchu jednou zabiju,« vzkřiknul vítězoslavné., »4 teď já zabita — . rtepV už řse nevzpa4 . ' ;*..'"/'" v *' -•' ' '•-•-** - •- '••."*:.:-' '.-..-'V ZjfJriuAíití, i matuje.« .., ,; '•;" , • (.

Rorejs však stál, nad dokopivajfcfm psem beze slova, jako by nec^áp^a!, cp a proo še^lo^stalo.1 ' /^1 »Nu, snad se nedáte pro prašivou mrchu 4q pjfá^e, Rorejae?« ozval se, mrzák posméšn^n); tonem,.

' Rorejs neodpověděl; ale upřel zrak svůj ntť mttika atak podivným výrazem přátelské vy«tk-y,'že-;j«^ odzbrojil. ."•'•"•' U »Nu, nu,« ozval se Brzdíček tonem ponékuď konejšivým. »Co se stalo, stalo se — jafcá pomoe... A je-li vám mrchy tak líto, já vám to odplatím. Mflj" Kartuš :je vá8 —'rozumíte?' Zejtra nebo pozejtří, až mi dodají, čeho jsem si objednal, dostanete Kartuše. Ten vám přec,e stokrát lip poslouží, nežli ta ohyzdná, odporná mreha..,» Chcete?« ' ; -'•-'•;•;• •.-* -=-. ^---;ív,.•/••• mu.-.

Rorejs neodporoval i nyní, nýbrž«poto cht4;íi pólo nechtě přikývnul. • -.'$ v ^•••^ ř-^s-;;^ci- ^Áhw^ Po té se shbynul a odvlekl hafana na dvorek.

w- 583 — ZatSm byli i jiní hosté vyměnili své náhledy. Ale když se- Rorejs zase vrátil a usedl na ave místo, uznal každý za dobré nezmiňovati se o tom více.

Prchlivou svévolnosti mrzákovou byla zábava naprosto zaražena. Někteří áprýmaři marně se namáhali znovu ji zpražiti.

Nic na plat.

Asi v pul hodině rozešla se celá společnost a to rozmrzelejaí» než-lj ,by se byl kdo nadál ...

<••*•-.'• -.*<-*••}•-«*A v *• • Stí*•.' • • ;.:"-.' '.. • ,• X. ,. . ' Následujícího dne z rána měla osada zdánlivě obvyklou svou fyziognomii.

Procitla sice zase později nežli obyčejné, ale přece dříve nežli minulého dne. Mnohý z osadníka sel i po své práci.

Většena obyvatelů ovšem na práci ani nepomyslila.

Zvědavost byla sice v hlavních věcech ukojena; nicméně neobyčejný případ poskytoval doposud dosti látky k hovorům, domněnkám-i klepům.

Očekávání, jak si budou »atastni« počínati, bylo vaeobecné ; ale bylo zklamáno . . . Nepočínalit si, abychom tak řekli, nikterak.

. i Mrzák Brzdíček odejel časně z rána z vísky, Vorovku živá duse neshlédía, Lopíček byl mimo osadu, stará Byšická vůbec ani do vsi nesešla, kdežto starý Pitrdl« vypravil se po východu slunce do města.

Zbyl jen Rorejs a Helebrand. Avšak i Rorejs si objednal dopoledne povoz u představeného a kamsi odejel, kdežto Helebrand, když jej kamarádi zase z rána — 500 — navátí vil i, byl tak nevrlý a mrzutý že s nim nebylo žádné ani řeči.

Peněz Tůbec neměl — MOJŽÍŠ doposud tisícovky neproměnil ...

Co tedy s ním ?

Nezbylo nežli jej nechat >chrounit« — a zajit si do krčmy bez Floriánka a popít tentokráte na vlastní účet.

Mnohým, kteří byli Floriánkem a představeným náhodou obmyšleni presenty, nebylo to za téžké. Za peníze, jež jim byl Helebrand daroval, aby si za ně koupili, co jim byl slíbil, nebyla si většina doposud ničeho koupila a mohla si tudíž za nějakou částku udělati »dobrý den<.

U Mojžíše sešla se tudíž dopoledne dosti Četná společnost — skoro vesměs kamarádi a důvěrnější známí Helebrandovi.

Z počátku popíjeno umírněné. • Mojžíš byl vtělená úslužnost. Obsluhoval hosty S neobvyklou u někdejšího hostinského Rorejsa ochotou.

Znal již skoro každého dle jména a védél skoro o každém něco: má-li chatu nebo poličko a jaké, čím se zabývá, je-li ženat a kolik má dětí nebo je-li svoboden atd.

Hosté se tomu nikterak nadivili. Naopak skoro každému lichotilo, že jej uznal žid za hodná povšimnutí.

Byli tudíž k židovi vlídnější, vlastně méně drsní a příkří nežli dříve, když se nalézali ve stavu více méně nepříčetném.

Mojžíš splácel stejnou morou: neskrblil pochvalou, at již šlo o celou obec neb o jednotlivce. Přikyvoval, když většina s něčím souhlasila a vrtěl záporně hlavou, když M votáiua něčemu vzpírala, krátce snažil se zt 501 — všech sil přispusobili se stavu věcí, vpraviti se v poměry a každému ve všem všudy stůj co stůj vyhověti, byť šlo třeba o pouhé zalichocení.

Rozumí se, že své pivo a své zboží vůbec opatrně a přece s důrazem vychvaloval a sliboval, že bude vše ješté lepší, jakmile se jen náležitě zařídí a všechno si upraví.

Nabízel to a ono »pro chuC« nebo jen Ba ukázku : tu sardinky neb úbore, kyselé okurky a podobné.

Ten a oqen ochutnal.

Mojžíš nabízel jiné: dobrou snídani, něčeho ždibečefc na vidličku, výborný oběd — po případe lacinou traktaci pro všechny lůs ty . . , A cp se nestalo v o$adě doposud ještě nikdy, stalo se tentokráte.

Po dlouhém váhání, uvažování a rozmýšlení se objedn.aii s| hoaté společný pbéd — ovšem laciný, že lacinějšího by v širém světě nedostali: sedmdesát krejcarů za osobu, jichž se bylo sešlo skoro dvacet.

Oběd připraven s úžasnou rychlostí.

Každý se divil, že to vůbec možné.

. Rovněž se každý podivil, kde nabral Mojžíš porculaaovyca talířů a ostatního náčiní, jakého v krčmě před tím njkdy nebylp.

I bílými ubrousky poslouženo každému hosta.

Skleněná pepřenka zvláště se líbila a putovala % ruky do ruky. Byla dvojitá: na pepř i na papriku . . .

Silná a zároveň řádně okořeněná polévka z masa, po jejímž povrchu plovalo množství »masných ok«, chutnala vše,m.

Podobně liboval si každý měkkou, řádně přesolenou hovězinu s hořčicí a nad jiné pochutnal si každý na křehoučké vepřovince, která se v pravém slova smyslu rozsypávala jako dort.

Po vepfoviné přišla na stůl zvěřina: prosolená, prokořenéná a prošpikovaná, tak že libě páchla na mnoho kroků.

»Tra k táce« ukončena vlašským salátem — lahůdkou, o jaké neměli hosté až dosud ani ponětí.

Bylo-li pravé potěšení dívati se na hodující, zvyklé jen na polévky z vody a na stravu nejprostší, vlastně nejnuznější, když pojídali chutnou polévku a ještě chutné jší pečené, byla pravá rozkoš dívati se na ne, když došlo na »vlašsky salát«. , Kyselým okurkám, skroječkům bramborů, slanečkům, červené řípě a cibuli se hosté nedivili, ale sardinky, kousky ouhoře a kaviár, citron • a velké bilé boby, zvláště však chutný vinný ocet a libě páchnoucí proven^alstý olej, vše to budilo v celku i každé zvlášť podiveni.

Salát pojidán z počátku chutě; ale čím déle tím hltavěji.

Přiléváno i octa a přidáváno pepře i papriky — a zapíjeno doušky vždy statnějšími.

Půl ho Jiný po obědě, kterýmž byl každý ve svrchované miře uspokojen, objevila se na stole první konev piva — a od té chvíle popíjeno vždy s větší úsporou času.

Nálada stávala se vždy růžovější, ba bujnější.

A Mojžíš toho využitkoval.

Nabízel se hostům ku všem možným službám, k jakémukoli sprostfedkování čehokoli a za jakýchkoli podmínek.

Nabízel se ku koupi obnošených iatů, starého železa, drůbeže, zajíců, koroptvi, vůbec všeho, co by kdo chtěl prodat.

— 593 — I pěníte že opatří, bude-H někdy někdo potřebovat a dá-li něco v zástavu nebo-li zaň bude někdo ručit, kdo něco má*—• vůbec že všechno opatří, všechno sprostředkuje, všechno zbytečné a nepotřebné odkoupí ...

>A co by's dal, žide, za kozu, kterou mi daroval představeny?« zvolal občan, jenž byl, jak víme, tak hravé přišel ku koze. '* -"• '"' •"' "'* - ----- i ..-:,-? ; »Aj?l« odpověděl žid zdráhávé. »Co, prosím, s kozou? Každý má kozu — každý ... Mlíko je za fatku. . .«' ' - -<: -••-'"^'- ií--fc:-=:--.' í";^ . - - .<••• »Dáš-li patnáct zlatých, je koza ttbje,« näbteel i» občan, židovým zdráháním podrážděn. /f --Aé?* »fatijácY zlatek —' patnáct!« spráskflul rttóe lid tváře se adiven a zaleknut velkou žástkou. ' '" ' ^' ^»Co Ey's tedy dal?« vofá kdosi.

^ "* »tío nabídnout? Zajíče v pytli kupovat -—- — to snad —-%—:€~^ '3t'll>-; :*tA^ '; **&••'' '^'^'7 ";•-;.

iČerta zajíce!á—?Koižu/iozuf« vpáUf jiný?

»Nu — kozu v pytli — —« »Za desítku však stojí, věř, žide!« ujišťuje vlastník kozy.

»Ale co s kozou, prosím,«'zdráhá se žid. »Go já —'&/|ozo'u? Bíám ji dám? Nernáqi snad ani chlív. A — zabít?"Co se "zabitou kozou? Za maso bych ani pětku nestržil . . .« »Ďáíá-li, žiáé, pětku, je koza tvoje !c vykřiknul vlastník ku koupi nabízeného zvířete.

»Nu—- pětku dám,« rozhodnul se žid zdráhávé a vysázéť pSf slříbrných ziatáků na stůl.

Stříbrné peníze, na dřevě podráždily i jiné hosty.

»A.co by's dal, žide, za krávu?« optal se gböan, jenž byl podobně náhodným spůsobem dostal darem od představeného krávu.

AuU*i min. ' 38 — 594 — 2id ničeho nenabídl.

»Co s kravou?« vzpouzel se. >VSechno jiné koupím radii nežli krávu — všechno . . . Co B kravou, po* vídám ? Jenom zabit l ... A co z ni vysekám ma*a ?

Za dvacítku ... A kdo je koupi ? . . . Ne, ne! Krávu nekoupím — nemohu koupit... bab svědek, že ne* mohu . . .c Rozjařená společnost vSak dotirá na žida, nabízí, nutí a po dlouhém >handrkováni« nabízí konečné žid za krávu třicet zlatých.

>Snad by's nechtěl, žide, koupit krávu ze třicet stříbrných,« rozkřiknul se vlastník krávy, >jako koupili tvoji praotcové Krista Pána?« Žid byl v rozpacích; ale jen okamžik.

>Nu — dám třicet a jeden,« odpověděl nesmete nastaviv prodávajícímu pravici. -.<,.- -y Prodávající plácnul. AÍ> i«*nb*^ tffc • £•-«»V MojžfS vysázel na stůl třicet a jeden stříbrný á kráva byla jeho ...

' Tak uzavřel MojžíS Brückner první dva výhodné ob» chody a zahájil tím zároveň vedle živnosti hostinské i živnost novou, vedlejší sice, ale jak zřejmo — nad jiné výnosnější.

Rozjařeni, ba z větší části již podnapilí hosté byli skoro vesměs spokojeni.

Část stržených peněz obětována společné rozkoäi.

Popíjeno vždy nestřídměji a k večeru byla celá společnost již zpita, ale zároveň také znavena.

Vřava, která byla skoro po celé odpůldne trvala, znenáhla umlkala. Jednotlivci vrávorali domů, jiní ještě čekali, aniž by věděli, na kobo nebo na co; slovem po západu slunce poskytovala krčma pohled v«lic« smutný.

— 695 — Z každodenních hostů nedostavil se nežli představený; ale vypil jen dva.džbánky a rozmrzen odešel.

l Rorejs, jenž se byl po celý den \e městě nudil, vrátiv se, v senkovné ani se nezastavil, nýbrž dal si přinést 'pivo do své komůrky a nudil se dále.

Někteří z napilých, ale přece ne zcela zpitých došli Si k večeru pro Floriánka Helebranda; ale nestihli ho již doma. Bylté si poležel až přes poledne a cite se k smrti znaven, vyšel pak kamsi do lesa.

Nejstatečnější čekali tedy v krčmo aspoň na mrzáka Brzdička; ale nedočkali se.

Hodina míjela po hodině; mrzák se nedošla vo val.

I před desátou hodinou večerní, když vrávoral k domovu poslední zpitý host a krčma byla již úplně prázdna, nebylo po mrzakovi ještě ani památky.

Dle všeho byl rozmrzen špatnou zábavou minulé noci a dal přednost jiné, veselejší snad společnosti ve mésté; neboť. teprve asi dvě hodiny po půlnoci bylo v osadě slyšeti štěkot jako Kartuše .

Tak smutné skončil tedy den, kdy bez účastenství »Šťastných« zahájena byla pitka dosti nadějné a zejména po dobrém, ba výborném oběde slibovala se aspoň vyrovnati pilkám posledních dnů .

Jinak nesbéhlo ae v den ten v celé osadé pranic nápadnějšího, leda že v chatách občanů, kteří se byli v podnapilosti zbavili: jeden kozy a druhý krávy — došlo k něj prudcí m výstupům ...

Ženy obou plakaly — začaly mužům vyčítat lehkomyslnost a hýřivost. A konec konců byl, že občan, jenž s« byl zbavil kozy, vyhodil ženu z chaty, kdežto občan, j«nž byl prodal krávu, serval se se ženou do krve a byl z chaty vyhozen sám ...

38* — 596 — XI.

K neuvěřeni a přece pravda — následujícího dne •esběhlo ee v osadě pranic, co by nasvědčovalo řídkému Itéstí, jež bylo některé osadníky tak neočekávaně potkalo.

Ti, kdož si byli den před tím na vlastní pěst zahýfili, ovšem pociťovali toho přirozené následky — ostatní Bii z větší Části po své práci.

I po >štastnych« nebylo skoro ani památky, leda Že ten neb onen toho neb onoho zahledl — nic více.

Zdálo se, ba skoro bylo jisto, že »šťastní« vůbec snad ani nevědí, co s penězi počíti, jak si další život upraviti, ba že ani nevěděli, co by měli nutného a nejpotřebnějšího koupiti neb aspoň objednati.

O některých ovšem víme, že tomu nebylo tak; ale někteří jako na příklad Florian Helebrand a starý Rorejs vskutku nevěděli, co a jak s penězi.

»Anarchista« Vorovka byl snad jediný, jenž měl zcela promyšlený plán do nejbližší budoucnosti; ale plán ten mu byl, jak víme, zmařen.

Co dělo se v duši Vorovkově a přeubohé jeho ženy po odchodu nestoudného představeného, lze se nepoměrné snáze domysliti, nežli jest možno třeba jen sebe povrch* něji slovy naznačiti.

Vorovka i jeho žena přestáli v několika minutách oevylíčitelné strašné duševní bouře, jaké mívají z pravidla v zápětí skutky zoufalé.

A jenom zázrakem se stalo, že neklesli . . .

Nejčernější, drzým představeným ovšem jen naznačené, ale pani Boženou, když právě ne potvrzené, tedy aspoň připouštěné podezření zajisté úplně stačilo k rozčilení a rozlieeni.

— 507 — Avšak události právo minulých dnů byly Vorovku, jednak naladily klidným a spolu jej naplnily netušenou sebedůvěrou ; ale zároveň jej také tělesné v tak svrchované míře unavily, že v prvním okamžiku po opétné katastrofo zůstal jako v ztrnutí.

Ducha jeho byla aspoň opanovala skoro až ledová resignace. Bylté jist, že první krok ku konečnému osvobození z děsných, skoro již zoufalých poměrů jest učiněn a že dříve nebo později musí dojíti i ku krokům dalším.

Nejtrudnější, ponižující a skličující bída aspoň byla zažehnána. Zbývalo již 'jen vybaveni se z pout, v jakói jej a ženu jeho byl sevřel neúprosný prozatím zákon. ; Avšak i zákony, byt i na pohled sebe krutější a seb« í bezohledněji prováděné, skytají z pravidla dosti příleži- \ tosti k objití jich neb i odčinění následkův, byt pro oka- \ mžik zdánlivě neodčinitelných — má-li člověk po ruce i vhodných prostředků. ' Dočasné odejmutí vyhraných a paní Brigitou k útěku poskytnutých peněz Vorovku sice překvapilo, ale nikterak nezaleklo. Byltě jist, že nejsou peníze ztracenýma i» jich v brzku zase nabude . . .

A potom —*'— — » Avšak co byl nestoudný představený vzhledem k paní Boženě naznačil a o čem byl, jak víme, Vorovka se ženou svou již dříve hovořil, byla rána vedená příme k srdci — rána, jakou snésti snad jest možno jen povahám ocelovým, jakou Vorovka naprosto nebyl.

V duši jeho vzkypěl oprávněný hněv — cosi jako záchvat zoufalé pomstylačnosti. Avšak jediný výkřik z úst vášnivě milované ženy jej odzbrojil.

Jí — ženě své aspoň nemohl ublížiti ani slovem, ba ani pohledem. Byla a zůstala mu světici i nyní.. „ • — 598 •— Mlčel, neptal se na nic více —- nejinak než jako by nebyl smyslu děsného podezřeni vůbec ani postřehl.

Vzácná šetrnost jeho byla v prvním okamžiku přeubohé zené jeho balsámem. Umožnila? ji aspoň oddání se v nebytnost dokonané události; ale zároveň ji připravila, jak přirozeno, děsná duševní muka pro budoucnost.

Vzpamatovavší se po první ráně, chtěla muži svému pověděti vše; ale — nemohla. . .

Neměla slov, neměla síly, neměla ani dosti odvahy.

Mlčela tudíž ...

Prodlením noci, kterou oba manželé probděli, chtěla se muži svému vyzpovídati nesčetněkrát«; ale ani druhého a třetího dne neměla odvahy, ni síly, ba ani slov.

Po probděné první noci, v kteréž si byli vyměnili všechny náhledy v příčině nabytého jmění a dalšího zatínaného uspořádáni života, nenaskytlo se paní Boženě hrubě ani příležitosti.

Vorovka usnuv spal po celý den a celou následující noc. I druhého dne si jenom hověl a podřimoval a teprve třetiny dne byl zase aspoň poněkud v pravé míře.

Rozčilení jeho bylo zatím minulo. Byi nápadné klidným, spokojeným. Naděje byla opanovala celou jeho bytost... A v takovém rozpoloženi mysli nemyslil na jiné, nežli jak by své žínce ve všem vyhověl . . . Byl šfatten a domníval se, že jest rovněž tak neb aspoň podobné šťastnou i jeho Božena.

Rozumí se, že zabýval se též plány do nejbližší budoucnosti a to nejen vzhledem k sobe, nýbrž také k jiným.

Rozhodnul se, že odstěhuje se do vsi do příhodnější a pohodlnější nékteré chaty, i« objedná u _ S99 --- ' * knihy a že s« předplatí na jeden nebo dva časopisy, jež nechá vyložené v Mojžíšově krčmě, aby i jiní, kdož budou si přáti, zvěděli, co se ve světě děje.

Dále přemýšlel také o tom, jak by se nyní — ovšem hlavně za pomoci oněch, jež byla Štěstěna tak neočekávaně přebytkem obdařila — daly provésti některé výhodné změny na prospěch všeobecný.

Zasaditi se o zřízení školy, malého chudobince a po případu i nemocnice bylo na prvním místě.

Vedle toho zanášel se také plánem praktickým, zřízením společného nějakého závodu na využitkování laciného dříví — závodu, v němž by si obyvatelstvo v době prázdně, kdy není jiné práce, mohlo něco přivydělati a z jehož čistého výtěžku mohla by se každoročně nějaká částka věnovati .podnikům všeobecným.

Rozumí se, že nezapomněl též na vhodnější spojení s mostem : na zřízeni nové vozové cesty místo do vrchu podle chaty Pitrdlovy podle potoka přes luka za krčmou Rorejspvou, kde mohla býti dosti lacino zřízena nová silnice s nepatrným jen stoupáním, tudíž nejen méně nebezpečna, nýbrž i v každém ohledu i pro každého výhodná.

Všechny tyto a mnohé ještě jiné, méně důležité plány Vorovka nejen zrale promyslil, nýbrž rozvrhl také vhodný spůsob provedeni pro jednotlivé osoby.

Přirozenot, že kojil se též nadějí, že i pani Brigitta Mihulková, jakmile se dozví, oč jde, bude mezi prvními účastníky a podporovateli i v případu, kdyby muž její se vzpíral a zpouzel...

O tom, co sběhlo se ve vsi a v Hořejšové, nyní Mojžíšově krčmě v právě minulých dvou dnech, neměl Vorovka ani zdáni, ačkoli předpokládal, že dělo se něco kromobyčejného. . .......

— 600 — Z té příčiny vypravil se třetího dne pod večer do KřCmy v naději, že setká se tam aspoň s někým, koho by mohl pro některý ze svých plánů prozatím získati.

Ale k nemalému podivení svému shledal, že jeat krčma úplně prázdna.

Ptal se, oo dělo s« minulé dva dny a když nu bylo Mojžíšem povedeno, nebylo tfeba dalšího vysvětlení.

Vorovka vypil džbánek piva a vrátil se doma.

Avšak i druhého dne — v sobotu — když si.odpoledne vyíel do vsi, neshledal na pohled nejnepatrnější změny.

Celá osada měla všední svou fyziognomii, jako by se nebylo pranic zvláštního sběhlo.

I lidé, jež potkal, pozdravovali obvyklým spůsobem a jenom asi u dvou nebo tři postřehl, ie pozdravují uctivěji než druhdy.

Nikdo však ho nezastavil, nikdo se na nic neptal, nikdo nejevil nejmenší zvědavosti.

Vše to zdálo se býti Vorovkovi dobrým znamením.

Výstřednostem prvních dna a nocí nikterak se ne« divil. Zdály se mu býti zcela přirozený, ale že se více neopakovaly bylo mu zárukou, že bude již v nejbližší dobo možno pokusiti se o provedení některého jeho plánu.

Na této potulce osadou připomenul si též agenta Horynu, hlavního původce výhry, zejména však jeho připiš, kterýmž příteli svému Rorejsovi oznamoval, že na los připadla hlavní výhra a v kterémž mimo jiné stála také slova, by Korej s ve svém štěstí na svého přítele nezapomněl.

I rozhodl se, že všem, kdož byli vyhráli, navrhne, aby byl Horynovi poslán písemní dík a zároveň aby byl vyzván, navštíviti osadu, kde mu bude doručena zvláštní peněžitá odměna. • ••— eoi — Z té příčiny zastavil ae i tentokráte pod večer v krčmo; ale nestihl tu opět kromě nudícího ae Rorejsa nikoho.

Rorejs s pianem v příčině odměny Horynovi souhlasil. Jinak byl samý stesk; trápila! jej dlouhá chvíle.

Rozmlouvali, aniž by se bavili, až posléze Rorejs zcela upřímně se přiznal, že neví, co s penězi, ba že neví, co s vlastním svým životem ...

»Tedy litujete již, že jste závodeček STŮJ propachtoval?« připomenul Vorovka.

»A jak!c postesknul si Rorejs. »Milerád bych zaplatil Mojžíšovi pět set i více zlatých, kdyby chtěl odstoupiti . . . Tak se mi stýská po šukání, po práci, ba po starostech« ...

»Nejde-li vám o nic jiného,« odpověděl po krátkém rozmýšlení Vorovka, »jest odpomožení snadné: Zařiďte si nový závod, novou hospodu l« »Ale kde a jak?« vpadí Rorejs- »V celé osadě není vhodné místnosti — a stavět přeo ui teď na podzim nemohu.« »Jak pak ne!?« zvolal Vorovka. »Nezáleži-li vám na několika stovkách, vystaví vám každý dobrý stavitel v měsíci a dříve pěkný domek.« »Ale kde, kde?« optal se Rorejs.

»Kdekoli — třeba na návsi,« radí Vorovka. >Myslím, že by vám teď každý ochotně odprodal potřebný pozemek.« Rorejs chvíli přemítal, načež pravil: »Máte pravdu — poslechnu.« A bez odkladu vyšli oba na náves a po pouhém rozhlédnutí se nalezeno vhodné místo pro novou hospodu a sioe přímo proti staré krčmě na pozemku, jenž náležel kmotrovi Votýpkovi a při kterémž bylo také kus zahrady.

— 602 — Zašli tedy k Votfpkovi, pověděli, oč jde, a koupe v několika minutách uzavřena. .ucu,.^ >o . /•< Votýpkovi ovšem napověděna, ie kupuj« se staveniště a on, jemuž byl nyní každý groš vítaný, také sena nic neptal. , »A zej tra nebo pozej tří zajeďte si do města ku staviteli,« radil Vorovka Rorejsovi. >Nechť »em přijede.

Ve třech dnech- mohou býti plány hotovy. Za týden nebo za deset dni může býti stavba zahájena a prodlením daléíéh dvaceti dnů hotova. Něco podobného není přece žádný zázrak, c Rorejs slíbil, že tak učiní, čímž záležitost ta zatím k uspokojení jeho vyřízena.

Vrátili se do krčmy a ješ,té chvíli oviqe méně nudných a všedních věcech hovořili, načež —- když se nikdo více nedostavil — rozešli se. . : Rorejs byl tentokréte uspokojenější. Meltě se čím v duchu zabývati. Přecházel ve své komůrce přemítaje, jak má vše zaříditi.

- K dovršení spokojenosti jeho stalo se pozdě večer ještě něco.

Floriánek Helebrand, jenž se byl konečně nejen vzpamatoval, nýbrž i odvážil rozhodného kroku, přišel a prostými slovy pověděl, co chtěl v příčině Rorejsovy Purčí pověděti.

Rorejs nikterak se nepodivil — tušili to; a také, jak přirozeno, ničeho nenamítal.

Krátce — vše vyřízeno prostě.v.ten smysl, že po uplynutí smuteční doby po Rorejsové ženě, tedy asi po iectí týdnech, bude zasnoubeni.

_ 603 — Floriánek uznal sice ještě za dobré budoucíma•vému tchánovi přislíbiti, že »bude nyní dělat dobrotu«; ale zkušený tchán slibu takového vůbec ani nežádal.

»Vždyť se známe, milý Floriánku, a pro nějaké to přinachmeleni nebude snad tak zle,« . pravil shovívavé.

>Véak se toho časem svým také nabažíte ! A poněvadž máte dobré srdce, bude z vás také dobrý muž.« Po té se rozloučili.

•:W-_&: .8if9i.SJJif.al- _.B<ÍV ti$ íjy<j[ : 9Ž-;' . • . .

ošH :• X!!. • • • -.. •• : .

Nadešla neděle — osada vzala na sebe obvyklý sváteční háv ...

Někteří z obyvatelů vydali se již časně z rána na cestu do osady, kde byl kostelík — jiní lelkovali po návsí nebo před chatami .. .

I do krčmy někteří zabloudilí jako z pravidla v dny svátečni . . .

Den byl jasný f slunce příjemně hřálo — celý údol poskytoval pohled skoro čarokrásný ...

Rozumí se, že všady, kde utvořilo se nějaké skupení, nemluveno skoro o jiném než o událostech pravé minulých dnů a že bylo každému divno, proč že se ani nyní neobjevují »šťastní«, po kterýchž nebylo ani památky.

I mrzák Brzdiček nebyl již od dvou dnů nikým viděn. Patrně si v městě zahýřil a zůstal tam i přes noc . .• K poledni vrátili se i zbožni z kostela a někteří opouštěli již i krčmu. Na návsi, jak obyčejně, stálo něko lik skupeni mužů, žen, dívek i mladíků, čekajících,.

brzo-li zazni na hřbitove zvonek, kterýmž ohlašováno poledne.

— 804 — Mimoděk pohlédl kdosi z jednoho skupeni směrem k vozové cestě, vedoucí od Pitrdlovy chaty dof* vsi a udiveně vzkřiknuv, ukázal rukou k nejvyššímu bodu připomenuté cesty.

Zraky všech se tam obrátily a každý zastal jako v ztrnutí.

Z temného zelena lesa byla se vynořila vysoká ženská postava v sněhobílém šatě a sestupovala pomalu, skoro majestátně po neschůdné, hrbolaté cestě dolů.

Všickni domnívali se poznávati z dáli Pitrdlovu Kačenku a, přece nevěřili vlastním zrakům — tak avláštní, podivný, skoro možno říci bájný zjev to byl . . .

Někteří popošli podivnému zjevu v ústrety, jiní vyčkali, &í sestoupil asi po čtvrt hodině dolů do vsi.

Byla to skutečně Kačenka; ale k nepoznáni - jako nějaká princezna t pohádek . . .

Bylat oblečena v bělostný, v záři slunce se lesknoucí atlasový šat s dlouhou vlečkdu. Sněhobílý, taktéž atlasový kožíšek byl ovrouben hermelinem.

Na krku měla bílou vlající stuhu, na nohou bílé střevíčky se stříbrnými praskami.

Vlas byl umele zapleten. Nad čelem skvěl se diaděm, v němž třpytily se modravě opalisující bílé kamínky.

Od diadému vlál dlouhý, sněhobílý závoj.

V pravé ruce nesla modlitební knížku se hřbetem 2« slonpvé kosti.

Tvář její mola výraz usmívavého klidu, oči byly cudné k zemi sklopeny ...

Šla zvolna co noha nohu mine, nikoho a ničeho kolem sebe si nevšímajíc.

<— 605 — Jen chvílemi zvedla oči a padl-li zrak jeji na někoho známého, usmála se zjevnéji a někdy i jako na pozdrav přikývla; ale beze slova ubírala se dále ...

Udiveni všech, kdož ji viděli, podobalo se skoro úžasu.

Mnozi nemohli potlačiti hlasitých výkřiků, jíní dívali se jen jako v ztrnutí, nemajíce slov, jimiž by dali obdiv svůj na jevo.

Klidná a majestátně přešla Kačenka přes náves, na čež stanula, rozhlédla se kolem a šla pak dále ku statku představeného.

Vešla do statku, by se ukázala nejdůvěrnější přítelkyni své, paní Brigitte, která však byla náhodou někde v lese.

Beze slova vrátila se Kačenka na náves, přešla ji směrem nazpět a zastavila se před krčmou Hořejšovou, patrně aby promluvila s Purčí. Ale i tato byla náhodou ještě v kostele a Kačence nezbylo, nežli nastoupiti zpA.

teční cestu.

Zatím byli se zevlující osmělili a neméně než asi dvacet dívek, mladíků, výrostků a děti, ba i několik žen Kačenku ve vzdálenosti jen několika kroků následovaly.

Jedva však Kačenka učinila několik kroků do vrchu, upoutána pozornost všech novým qjevem.

• Na nejvyšším vrcholí objevil se nízký kočárek, tažený dvěma bílými ponny.

V kočárku seděl v popředí mrzák Brzdiček ve zcela novém černém elegantním šatě a s novým kloboukem.

V pozadí aeděl v lokajské livreji jakýsi výrostek, Kartuš pak běžel za kočárkem, jejž řídil sám mrzák.

Povoz uvítán z dola divokým jásotem.

— 606 — Mrzák zamával na pozdrav kloboukem a jako $ vichrem o závod sjížděl dolů.

. . Náhle zahlédl Kačenku. Rychle trhl koňmi a sjížděl pomaleji. Octnuv se u Kačenky, zastavil a vybídl ji, by •i přisedla.

S rumencem panenské stydlivosti vyhověla mrzákbvu přání.

. Pan Matýsek práskl do koni. Skoro v zběsilém úprku sjel povoz dolů a přejel neméně nežli třikrát kolem po návsi. Na to zabočil na cestu ku statku představeného, kde se obrátil a jel zpot.

Přejel náves, zabočil na cestu vedoucí k chatě staré Bysieké a vyjel skoro do polovice vrchu. Zde obrátil a jel nazpět — krátce projížděl osadou všemi cestami, po kterýchž bylo vůbec možno jezditi koňmi.

:'. Konečně asi po dvou hodinách vyjel zase do vrchu směrem k Pitrdlové chatě. .

Za nedlouho vrátil se bez Kačenky a zastavil před Mojžíšovou krčmou. .:-•'; • ,: .-*••' Pan Matýsek, podporován svým »lokajem«, slézt s vozíku a áoural se do krčmy, které více neopustil.

' Povoz zastal před krčmou obklopen zvědavými. — Líčiti, co dalo se** v osadě odpoledne, zdá se nám býti zbytečno.

Hodinu po poledni byla krčma v pravém slova srnyala nejen nabita, ale zároveň také obležena.

Předměty hovoru a zároveň obdivu byli: Pitrdlova Kačenka a pan Matýsek — kráané, nádherné šaty staré panny, elegantní kočárek mrzákav a ještě krásnější bílí >rusačkové«. • ; • — 607 — Rovněž zdá se nám býti zbytečno líčiti, co dalo se v krčme i před ní podvečer. Musilit bychom skoro opakovati, co jsme již vypravovali/ o večeru, když doála zpráva o výhře.

Připomínáme jen, že večer sešli se i u stplu >honor ace« všickni jak onoho večera, vyjímaje, toliko kmotra Votýpku.

Nálada byla .vzorně bodrá. Pan Matýsek pokusil se též o smíření starého Pitfdla, jenž přišel i nyní jeáté se zavázaným. uchem, s Votýpkou a podařilo se mu to.

Posláno tudíž pro Votýpku, kterýž se také dostavil.

Zábava byla živá a jak přirazeno nenucená.

Skoro každý vypravoval, jak se mu zatím dařilo : pan Matýsek, kde a zač koupil koně a kočárek; Lopiček, jak potěšil syna tisícovkou a zprávou o výhře; starý Pitrdle, jak kupoval dceři na šaty a jak lacino koupildiamanty, patrně pouhé imitace; Rorojs konečně, Že Flo riánek Helebrand stane se jeho zetěm.

Prohlášení to mělo za následek, že Floriánek vyzván, aby si přesedl ke stolu >honorace<.

Shoda A dobrá vůle byly všeobecný; úmysly nejvzornější.

Vorovka využitkoval příhodného okamžiku a začal rozvinovati jeden svůj plán po druhém.

Přijaty vesměs skoro s jásotem. ZvláSté zřízení společné továrny uvítáno jako něco, co se samo sebou rozumí a Vorovka požádán, aby vypracoval podrobné plány. Súčastnit se podniku uvolili se i představený a Votýpka přes to vše, že tento nebyl právě při penězích.

Podobně souhlaseno s návrhem, aby byl agent Hořyáa pozván přijíti si pro slušnou odměnu; slovem vše, co Vorovka navrhl, pokládáno za prospěšné, ba nutné.

— 608 — Rovněž vyřízeny hladce i další ještě některé věci, zejména rozdělení zbytku vyhraných peněz, jež mil Lopíček.

Gordický uzel rozsekl pan Matýsek několika slovy.

»Ah, což!« přál. »Máme-li radost my, at mají také radost a malé potěšení i ti, kteří nevyhráli. Zaplaťme z peněz těch Votýpkovy ryzky a za cestu — ostatní rozhoďme mezi lid před krčmou l« Návrh schválen jednohlasně, a také ihned proveden.

Následek byl přirozený.

Ohlušující vřava, výskání, jásot a zárovejfi i pyaoky před krčmou — jinak pranic neobyčejného, ' " * [ V krčmě pák dával heslo pan Matýsek.

»Veselme se, radujme se !« opakoval neustále. »Na všechno ostatní je zatím dost času. Radujme se, veselme se l Ichuchi) l« Ostatní z pravidla vpadli a krčma otřásala se jásotem dříve ještě, nežli byl jen jediný z hostů zpit.

V brzku rozjařili se všickni až na Vorovku, jenž jediný zůstal klidným.

I Rorejs dal se strhnouti — popij elf statně a později si chvílemi i zavýsknul.

S počátku popíjeli hosté každý na vlastní účet.

Později zahájil pan Matýsek jako již dříve presenty: pro hosty v krčmě i pro nehosty mimo krčmu.

Ostatní nedali se zahanbiti.

I představený a Votýpka, ačkoli neměli žádné povinnosti a onen byl ještě trochu rozmrzen pro svou onehdejší nepředloženost, která jej stála skoro tisíc zlatých — dali každý vyvaliti před krčmu po soudku.. .

Před půlnocí došlo i na »vlašský saláte, kterýmž ochabující chut k pití znovu vzpružena.

I popíjeno, hýřeno a hřqšeno jako již dříve, kdy* bvlo pito na cizí účet — skoro do bílého rána, — --• —- .

xm. J Minulo asi šest dní.

A den co den, vlastně večer co večer opakovalo se s nepatrnými jen odchylkami totéž, o čemž jsme M býti pravé zmínili.

Práce ležely skoro úplně ladem. Zábava stíhala za- l bavu. Na jiné nikdo skoro ani nemyslil.

Stará Byáická a její Erazímek žili zatím skoro jako poustevnici.

Od okamžiku, kdy bylo rozhodnuto, že půjde hoch do Prahy na studie, začal v duši jeho klíčiti zcela nový život.

V prvních dnech konány v chatě přípravy.

Hoch si rovnal a pořádal své věci: sešitky, přírodniny, vůbec všecken svůj majetek. Musil s matkou také jejtě do města: dát si vzíti míru na dvoje nové šaty a nakoupiti vše, čeho bylo třeba: prádla a jiných věcí potřebných, i tretku nepotřebných.

Když bylo vša připraveno, čekáno již jen na vzkaz Qoubravského, kterého dpe má ee Erazímek dostaviti, V duši hošíkové vřel a kypél zatím zcela novy my* llénkový svět Skoro vše, co jej druhdy těšívalo, pozbylo proň znenáhla zajímavosti a půvabu.

Svěží a čilá obraznost jeho nebyla snad jeétt nikdy tak pružnou jako nyní. Kouzlilaí mu nesčetné, ortem více mono nesprávné obraaj z nového světa, do kteréeot AwUloira. 89 mel za nedTöüho vstoupiti a jenž se mu jevil t barvách nejrůžovějších. • Po celé hodiny sedával v chatě nebo před ní zadumán nebo bloudil lesem v myšlénky pohřížen.

Neviděl a neslyšel, co se kolem něho dělo. Rozpřádalt snivě dětinské a v celku mlhavé své životni plán;.

Úkolu, jejž si dobrovolně z pouhého pudu ukládal, nebyl si sice úplně védoin.; ale tušil, že to úkoi nad jiné nesnadný a cítil zvláštní, skoro slastné uspokojeni, že se může o úkol ten aspoů pokusiti.

Chvílemi se mu zdálo, že má sily a schopností za sto jiných; ale hned zase cítil se malomocným. Zmužilost jeho ochabla a na dlouho opanoval jej pocit tajemné, nepochopitelné bázně jako před chladnou, nevlídnou, ale skoro příšernou bezpředmětností.

Jakmile však pocit ten minul, bylo mu zase do jásotu. •-;•-•**-:/- •'"•'• ? ' ''*'. : ":-" "• •' ' : -^" Tajeáný* íalisÁáčii: lcnihä^ b néňciz neměl doposud zcela jasného ponětí, zdál se mu býti klíčem ku všem tajnostem a záhadám života, o nichž měl sice taktéž jen mlhavý pojem, ale jež jej už mnohým svým zákmitem dráždily k prvním pokusům přesného přemýšlení áe stanoviska nepředpojatého.

Domnívali se, že v knihách nalezne všechno, co mu až dosud matka i jiní nedovedli vysvétliti — že stačí jen Čisti a zase čísti a na nejvýše se vynasnažit smyslu knihy porozuměti. ; Představoval si tudíž budoucí svůj život zcela jinak nežli jiní, kdo měli oněm aspoň poněkud správnější ponéti.

Domnívalť se, že mu bude ihned vykládán smysl tajemných a záhadných knih, aby snadněji púfofcúméT ri« na jiného nebude moci, ba směti ani pomysliti . . . .

—• 611 — : V*ak pfávě tyto zvláštní obtiž«, toto výlučné oddání 's* a skoro možno říci obětování se něčemu, o čem . nemel zcela jasného ponětí, budilo v duíi jeho nevylíčitelný pocit slastně úzkostlivého uspokojení.

Přirozenoť, že s matkou o jiném než o budoucím.

život6 svém nemluvil. Zvlááf pod večer před usnutím vyměňovali si prosté a naivní své myšlénky do omrzeni.

Synek i matka nemohli se dočkati dne, kdy s« budou musit — rozloučiti.

• Konečně den ten nadešel.

Matka dovedla Erazimka k doktorovi Doubravskému, rozloučila se a ním, jako by ji opouštěl na nékolik hodin a yrátila se domů.

Následujícího dne odejel Erazímek se svým příznivcem Doubravským po dráze do Prahy — — — y prvních dnech bylo staré Byšické k smrti smutno, Stýskalo se jí. Někdy ji zvlhly i oči a přece se jí zdáloj že nemá nejmenšího práva a nenejnepatrnější příčiny k-truchli vésti. • .••'»•• Přemáhala se ... , ,'..'• - ,* • Ale což naplat l Cit má svá přirozená práva a nedá se nižádným výkladem zaplašiti.

Staré zené sevřelo se někdy srdce křečovitě, tak že »•jako dítě rozplakala.

.Teprve nyní chápala, čím jí vlastně Erazímek byl a iím ji doposud jest . .

V okamžicích těch stalo se zajisté jen zázrakem, ie nevydala se bez odkladu na cestu do Prahy, by si přivedla svého Erazimka zase nazpět domů.

Asi po týdnu došla matku první zpráva od synka.

Poslali jí dlouhý dopis, jejž matka namáhavé přečtla & jenft ji v svrchované míře uspokojil. ' 89 — 613 — Skoro každá řádka působila na ni jako slovo záMRČHÍ osvěžující.

Hoch psal, že bydlí u zámožné rodiny, že má svůj vlastní pokojíček a že s nim zacházejí jako s nějakým »prindatkem.« I o škole psal: jak šel k zápisu a jak odbyl s vyznamenáním přijímací zkoušku.

Dále psal, čemu a jak se učí — co jídá a jak mu chutná — jak jej mají všickni doma i ve škole rádi a že se na něj doposud ješté nikdo ani nezamračil, neřku-li, aby se byl ušklíbnul...

A právě poslední matku nejvíce potěšilo.

»Mají-U bo rádi,« pomyslila si, když list dočtla, >nedají mu ublížit a o ostatní postará se už Erazímek sám.« Na jednom přečtení ovšem neměla dost, Čtla dopis zas a zase, až si jej vštípila od slova k slovu v paměť a mohla z něho kterékoli místo doslovně opakovati. ^ Uschovala dopis na místo nejbezpečnější — za ňadra. Leč kdykoli si na Erazímka vzpomněla, vytáhla list a hned jej zase začala čísti nebo přečtla pouze některé místo nebo. jej jako nějaký škapulíř jen políbila.

Jinak se v životě staré ženy pranic nezměnilo.

Žila jako jindy prosté, ba nuzně a jenom někdy, jak jí byl doktor Doubravsky radil, přilepšila si na stravě.

Vypravení Erazímka do Prahy nestálo ji více nežli něco přes padesát zlatých. Ze stovky, kterouž si byla vzala z výhry »na přilepšeni«, zbylo jí něco přes čtyřicet zlatých, částka to, s kterouž doufala vyjiti po celý rok — — — — 813 — Zatím daly se dole ve vsi znenáhla zrniny, jichž se nikdo nenadal a k jejichž podobnému vypsáni nestačil by objemný spis.

Bezpříkladné podivení vzbudilo, když z čistá jasná objevili se v osado přespolní dělníci a začali kopati základy k nové Rorejsovo hospodé.

Skoro celá osada se sběhla a obklopila pracující dělníky, vyměňujíc si své náhledy.

Každý byl přesvědčen, že je to namířeno proti židovskému pachtýři; ale Mojžíš nedal ani slovem, ni pohledem svou nelibost na jevo. Byltě přesvědčen, že pro pokročilost doby před zimou stavba' dokončena nebude.

Neméně překvapilo, když příkladem Hořejšovým povzbuzen dal si i mrzák Brzdíček na svém vlastním políčku za svou starou chatu átavěti nový domek.

I k tomu povolání dělníci přespolní, poněvadž z domácích nechtělo se žádnému do práce.

Rorejsova, nyní Mojžíšova krčma stala se střediskem,; z něhož vycházely popudy k zábavám, kratochvílím a růz-; ným výstřednostem, a v němž sbíhaly se všechny nitky] společenského Života. j Ústředním bodem střediska toho byl mrzák Brzdiček.; Stav se nezávislým na milosti útrpných lidi, nezůstal' sobíkem, jakýmž druhdy k pouhému uhájení života býtimusil, nýbrž splácel každému, jenž mu byl vůbec něja- i koti laskavost prokázal, Štědře a velkodušně, začas té skoro j marnotratně. ' Kdožkoli se k němu v jakékoli záležitosti uchýlil o výpomoc, nikdo neodešel neoslyšán. Z někdejšího že- !

bráka stal se lidumil v nejušlechtilejším slova smyslu.

Již v prvním týdnu splatil snad nejen vše, co mu bylo kýmkoli z osady dobrého prokázáno — s mnoha — 614 — procentovými - úroky, nýbrž podělil i nuzné;,« potřebné, že nebylo podobného něčeho pamětníka. ]' s .'''•: Přiklad jeho působil v jiaté míře i na ostatní, jimi byla Štěstěna uštědřila z rohu hojnosti, tak že bíd» z osady v několika dnech úplné zažehnána.. .

Ovšem k tomu nebylo třeba dobročinnosti zázračné.

Tři, čtyry stovky z kapsy Brzdičkovy a asi po stovce z kapes ostatních spravily vše. -.:•".'., Nikdy nebylo v bídných chatách tolik peněz jako nyní. I tam, kde druhdy začasté po celé raěsiee neopatřili krejcaru, mohli v prvních dnech plýtvati i zlatýmiPoměrná bezstarostnost vétšiny obyvatelstva byla prvním, zcela přirozeným následkem. , ... .-.-..*,yw-,**.*. , ,1 děti mívaly okamžiky radosti. .-,„•-,,,.•„• ^ *é&y••<+(**&.

Rozhoditi mezi ně dvě, tři brati drobných peaéfnebo stříbrných desetníčků působilo panu Matýskovi obzvláštní potěšeni, tak že se v prvních dnech nemohl ani nasytiti. . i , . . Y j Vedle toho by> Brzdíoek hlavou, z které srčely iskry životní pružnosti a síly. Kamkoli taková jiskra zapadla, nebo kdekoli jen kmitla, váady budila svěží pružnost životni, někdy i neukrotitelnou bujarost, ba i bujnost.

I jako žebrák býval poměrně dosti veselý kqmpán ; ; nyní stal se z něho bezstarostný bonvivant, kterýž si ]l chtěl, jak se zdálo, co možná nejrychleji, nahraditi, cd byl po tolik let nepřízní osudu postrádal.

Dráždivost a popudlivost jeho jevívaly se sice íastéji a nepředvídanéji; ale promíjeny jako přirozené křehkosti.

Již první obět své popudlivosti, zastřelenou feau Rorejcovu, nahradil tomuto k úplnému jeho uspokojení — au — darovav mu svého Kartuše, kterýž sice od nového pána odbíhal, kdykoli se mu naskytla příležitost, k starému; ale byl od. tohoto tak často vypráskán, že si konečné nového pána oblíbil a chaté Brzdičkově z daleka se vyhýbal.

Jinak žil Brzdíoek přesně dle pravidel bonvivantů. ; Užíval i v nejbujnějším viru s mírou, a kdykoli pocítil únavu, odpočinul si, až nabyl zase nových sil k solidnímu/ užívání.

V Mojžíšové krčmě býval hostem nejčastějším a zároveň jedním z nejveselejších. * Přyíždívalt dopoledne k snídani, načež »i vyjel na procházku bud po vsi nebo i do okolí. Po poledni přijel a« naobědvat a po několikahodinné projížďce odpolední přijel zase k večeři a krčmu více neopustil, až když se domníval, Že jest čas ku spaní. ^,-..u,^,-,-: První dva tří dny navštěvoval tak Krému sátu; později přidružili se k němu i ostatní »šťastní«, vyjímaje starou Byšickou — a snídaně, obědy a večeře připravovány pro všechny společně.

".•?••, Po týdnu přidružili se i představený a kmotr Vo* týpka z pýchy, aby dokázali, že mohou si totéž dopřáti.

Společnost byla tudíž úplná, jak jsme se 8 ní byli seznámili hned prvního večera, až na Pitrdlovu Kačenku a, ilbrejsovu Purčí, kterýmž donášeno jídlo domů.

Rozumí se, že tyto společné »traktace« neodbývány .beze svědků. . ." ÍS.,^;*"'*0 ^ :-.

Dostavilif se do krčmy i jmi hosté a bývali z pravidla pozváni k dojedení zbytků, kdežto před krčmou bylo vždy také hojnosf zvědavých i laskominy jevících, ktef) někdy Uké ledačím obmyoleni. ... .

* r •'- • - • --•- .^*v.lB .i-, ' — B1B — A večer byla z pravidla vlastní zábava: pltka f)ó énutně Večeři, z pružení ochablosti, nějaká kratochvil á zase pitká až do únavy, vlastně do Vysílení ...

V Mojžíšově krčmo bylo den co den, zvlaSté pod véCer vždy něco nového viděti, slyšeti nebo zažíti. Bylat ústředním bodem, v kterémž se z netiáhla začaly sbíhati vlfechny myšlénky k jedinému cíli: k zábavě.

Mojžíš napínal veškeré síly, by četné hosty, zvtftsťě hosty nejvzácnější uspokojil. Necht měl kdokoli nápad sebe podivnější, každému dovedl vyhovSti, — vS&cnUo Obfltarůl.

»Zýtra chceme mít muziku!« pronesl se |iáo Mátýšek jen mimochodem.

A druhého dne byli ta Sumáři a hráli a* u9Í zaléhaly... ríí Hostě výskali, zpívali a tančili jako o posvícení až do bílého rána.

»A což pak nějakou komedii, Mojžíši?« přál pán Matýsek jindy.

A druhého dne přišli komedianti s pimperlaty a třetího dne docela komedianti, kteří na nav«, proyjidéji své krkolomné umění k udivení všech.

A jakž pak Mojžíši?« optal se pan Matýsek jindy.

»Cigány a cigánky bys nezaopatřil, aby nám hádali a véejakou jinou kratochvil připravovali ?« Mojžíš jen přikývnul a následujícího dne byli tu cigáni i cigánky a — hýřeno zase až do rána...

XIV.

1 Líčiti podrobně všechny výstřednosti a orgie, jichž byla Mojžíšova krčma a nejbližší okolí její svědkyní, zá& — 6Í7 — se nám býti zbyteöno. Vyrtikalyf v první době nejen voedností, nýbrž i lácí.

Tak znechutilo se kdysi komusi pivo.

»Kdo pak bude tu bryndu do sebe lít?U zvolal, když byla společnost rozjafena. »Opatř nám, žide, plzeňské!« Vötäina hostů s jásotem souhlasila a Mojžíš opatřil, čeho si hosté přáli. Od té doby Spatné obyčejné pivo dopito před krčmou, kdežto v krčmě popíjeno na dále jen plaenské.

Kdysi před půlnocí zachtělo se starému Pitrdlovi pomeranče, jeho* byl naposledy zachutnal, když sloužil ještě první kapitulaci.

Objednal si tedy jeden a Mojžíš jich přinesl na stůl deset. .

»A víc už jichi žiti«, nemáš ?< optal se soused Lopiček.

»Ah, mám, mám,« zní odpověď a Mojžíš přinesl celou zásobu — přes padesát kusů.

Hosté na ně padli s bezpříkladnou hltavost). V několika minntách zmizel poslední . . .

»Zejtra at máme, žide, pomerančů nejmíň tisíc!« velel pan Matýsek, A druhého dne bylo zde skutečno pomerančů > nejméně tisíc.« Byly narovnány v pyramidách na každém stole a budily obdiv skoro každého hosta již z večera.

Když pak se dostavil objednatel pan Matýsek, zahájena > pomerančová traktace.« Každý mohl pojísti, co mu bylo libo a každý také dovolení toho využitkoval. Mnohý snědl deset, jiný i dvacet pomerančů — až se prosytil.

— «l« — Jv-;.'. V calMi pojedeno bez milá pět set kusá •— ostatní zbyly . . .- - • ;•• "• '''•: • • '••.,._;v. ..

Kdyt pak se hosté později roBJařili••••«. panu Matýskovi z pouhé svévole napadlo popadnouti jeden pomeranč a hoditi j«j pe komsi u stolu »plebejoúv«, učinili ostatní po jeho přikladu a začali ve pravém slova smyslu pomeranči bombardovati.

Bujná »zábava« ta trvala k všeobeonemu obrem, lení skoro celou hodinu. :* Začala žertem a jaksi šetrné; ale později »bombardováno« gcela bezohledné.

v> PomeíanCe lítaly jak oraazOTé snébové koule. Mnohf posloužil několikrát; jiný se rozplasknul o stenu neb o jiný tvrdý předjflét okam|itO; aje trvalo to přece dlouho, nežli z* pekeJirf_:vr^;roM!(^ ^. •.

Jako tenkráte «ftpobiKviit 'IÉB hosté už ďářno. A přece celá komedie nestala, ponévadž Mojžíš počítat jeden pffltnerapd ;if »a pět kt^éárů, nežli néco pře» 'padesát zlatých ...

v ' Jindy' se hostůtn znechutila muzika í um arů, kteří hráli už t» celý týdéň*déh co: den samé staré známé písničky.

»Kdo pák bude tu kočičinu pořád poslouchat? l« vzkřiknul kdysi kdosi nevrle.

»Vyhoďme je, vymlafme je !< poradil jiný..

. A rpzjaření hosté se zvedli a vymlátili sumáře, rozmlátivše jim nástroje, kterážto kratochvíle nestála více nežli osmdesát zlatých, jež zaplatil starý Pitrdle s podmínkou, že Mojžíš pro druhý den opatři »ňákou jinou muaiku -— aí jakoukoli.« 619 — * »A následujícího dn» byl* v kromě »jiná muzika« — ' dudák ... '.'..' '"....-'• Snad jeété nikdy pfed tím nebylo v krčme; tak bujné veselo jako tentokrát . . . y< Hýřenot zase do bílého rána. Dudák musil hrát i druhého dne — vůbec po celý týden den co den, až i on — omrzel.

- Místo dudákovo zaujal virtuos oa citeru a po dvou dnech, když se to »cvrlinkáni« zhnusilo, virtuos na ninéru, který mel tolik příznivců jako dudák a produkoval se tak» též po celý týden.

Posléze' i ninérísta zapuzen a objednáni žaté sumáři •»-»jediné praví muzikanti, kteří zahrajou vesele! smutné, tise i hlučné — jak kdo chce ... ; -* ••••^ •• !,; Ale muaili si po přání a k návrhu starého níka objednat malý i turecký buben, »aby to nékdy pořádné bouchalo, jako když maiírujou vojáci. < A: den co den, vlastné večer co yečer scházely se pted krčmou i děvčata, ženy i děti — a tanííváno tu pod Sirým nebem jako o obžínkách.

Každý večer někomu ze »šťastných« napadlo dát vyvaliti i ven- před -krčmu »nějaký soudek«, aby neméli žízeň ani ti, kdož nemohou do hospody.

Celá švanda před krčmou nestála bez toho nikdy mnoho a přispívala k obveselení a rozjaření hostů v krčme v nemalé míře. .' Jednou opomenuto dát vyvaliti soudek před krčmu.

Hluk a vřava před domkem v brzku utichly ; ženy, děv» čata a dětí se vytratily.

Za nedlouho bylo i v krčmě tak smutno, že ani nejsmělejai šprýmaři nedovedli více společnost rozjářiti, tak že připomenutého opomenuti všeobecné litováno.

— 620 — Druhého dne opominuté napraveno dvojnásobným presentem piva pro ty, pro kteréž nebylo v hospodo místa.

A před krčmou i v krčmě bylo zase po celou noc bujné veselo jako za noci nejsvěžejších, nejbujnějších.

Výskánoí a zpíváno, až se to daleko rozléhalo.

Zpitých bylo skoro rovněž tolik, jako když popuštěna v pití uzda úplně ... I ku rvačkám došlo a servaly se Ženy, děvčata i déti, aniž věděly hrubě proč.

( Práce nikoho netěšila a podjal-li ji někdy přece, vle• klá se, nudila.

i Myšlénky pracujícího nebyly upjaty ku práci, nýbrž ' ttlétaly k osobám a předmětům» jež nebyly s konanou právě prací v nejmenší souvislostí.

'" Přífckd »šťastných < dráždil k nápodobeni.

Tak jíž první objevení se Pitrdlovy Kačenky v nádherných šatech iňělO z& následek, že podobně skvostné, byt ! tnéné" křiklavé Sáty musit Rorejs koupiti své Purčí, a Voťýplca, aekoh nenáležel mezi »štástné«, své dceři Ludmile.

"' ťbdobnS, dVSém s nepoměrně menším nákladem stálo se V mnohé chaté, kde 'büo* ftntíva dcera nebo mladá zinká tak dlouho na Otci nebo muži škemrala, až bylo parádnictvi jejich, ovšem jen změněným poměrám přiměření vyhoveno.

Kačenka Pitrdlova však se jedinými šaty neuspokojila.

* Následující neděle objevila se v nových, hedvábných'iatéch jemné žluté barvy, za týden v šatech třetích — barvy šedě zelené a spůšobila přes to vše, Že jí to mnozí vykládali za bláznovství, ba že se jí mnohé zivištnice potají úšklebně posmívaly, pravou revoluci mezi fintivým pokolením ženským.

— 621 — Vsím tím zůstaly nedotknuty toliko pani Brjgjtta a Vorovkova žena.

Událostí, jež bouřily nejen celou osadu, nýbrž lákaly do vsi skoro den co den i přespolní zvědavce, »ustaly jim úplné lhostejný.

V duších obou daly se znenáhla změny, jež £»dftá moc a síla nedovedla zameziti. Beznadějnou! viíral» se vidy hlpubéji v /jejich duše a otravovala jim znenáhla život.

Od okamžiku, kdy byla paní Brigitta nemilovaným svým mužem tak brutálně odkopnuta, rozevřela se maži oběma manžely nepřeklenutelná propast. Paní Brigitta začala nemilovaného muže z hlubin duse nenáviděti; ale nedávala nenávist svou ničím jiným na jevo nežli chladným, začasté ledovým vzdorem. • Stalaf se ku všemu, co se kolem ni dělo, lhostejnou. Muži svému se vyhýbala a nepromluvila naň vice ani slova. Setkal-li se s ni a oslovil-li ji, nedala odpovědi.

V prvních dnech HO Mihulka domníval, že vadorovitý tento vrtoch pani Brigitty pomine. Ale když se tak nestalo ani po týdnu, byl přesvědčen, že jest rozkol dokonanou událostí.

Hněv, jenž v něm vzkypěl, byl hlavní pružinou, která jej zahnala mezi >á tas tne«, kde zapíjel svou málomocnost a snažil se zapomenouti na vše, co jej hnětlo.

I jemu bylo tak mnohé, co jej jindy téšivalo, lhostejným. Divoký vír hlučné zábavy byl mu nejmilejším.

Opojovalt jej.

Bývalt mezi bujnými jedním z nejbujnějších a zároveň nejbezohlednějších.

— 622 — Ze »šťastných« nemohl se ani jediný pochlubiti, že by byl néco podnikl nebo provedl, aby nebyl představeny »držel stejného kroku«, o« i-cr vrzzě.-, Nedal se nikdy ničim, áf Štědrostí nebo tóarnotraf nou výstředností zahanbiti. Vyhodil-li někdo hrst peněz» vyhodil představený dvé — krátce hýřil jako ostatní, ale z pravidla v míře dvoj- i trojnásobné.

7 Chtěltě zůstati a také zůstat i v tomto vzhlede »hlavou obcec.

A podle obou hlavních vzorů: podle mrzáka Brzdiöka'a představeného Mihulky chovali se i ostatní »šťastní«, ba i Votýpka.

•; l ^nejopatrnější: jako Lopííek, jenž utrácel z vlastního -a tésíval se z výhry jen díváním se na spořitelní knížku, kterouž nosíval k vůli bezpečnosti neustále pFi.

sobě a v noci si ji dával pod hlavu, stržen byl všeobecným proudem a podlehl.

Podobně stalo se i s méně opatrným a v hýřeni dosti nehybným Rorejsem, jenž zdál se býti v několika málo dnech jako vyměněn a v popíjení skoro se vyrovnal i statnému v ohledu tom budoucímu svému zeti, Floriankovi Helebrandovi.

Vorovka jediný zachoval záviděni hodný klid.a bezpříkladnou umírněnoat. Uznával sice za vhodné »s vlky na oko výti«, aby dříve nebo později mohl se zasaditi o provedeni svých plánů, kterýmž byli všickni nakloněni, ale jichž prozatím ještě odkládali.

S představeným, jenž mu z výhry vyplácel jakoukoli částku, za kterou žádal, žil ve vzorné shodě přea to, vše, že vyprosil si, aby nemuail více v obecni kanceláři pracovati. " • á±J/-.— 623 — • První tplánfl, přestěhovati se z bídné chaty do vsi, vSak neprovedl prosté z té příčiny, že nepřálo si tak z neznámé mu příčiny paní Božena. Dal si .tedy chatu zříditi a byt upraviti vhodněji, pořídil zené i sobe nejnutnějších nových datu, koupil i potřebné nářadí domácí a žil v nadějném vyčkávání příhodné doby k definitivnímu upravení svých poměrů.

, Pani Božena naproti tomu žila v ústraní bez jakýchkoli styků s jinými a beze všeho účastenství (na událostech osady. . , i ..

Skoro se zdálo, že jest jí příznivý obrat v trudných, ba děsných poměrech právě minulých dnů lhostejný, nebo že začíná se u ní znenáhla vyvíjeti nějaká choroba, jejímž prvopočátečním příznakem byla snivá zádumčivos(. .

U přítomnosti mužově snažila se býti veselou, ale nepodařilo • se jí to «vždy. . ; .

Odmlkalat ae mnohdy beze vší příčiny, odpovídala roztržitě a jevila výraz truchlivosti. Upozorněna oväem se vždy hned vzpamatovala a polotrpký, ale přece nevýslovně vábný úsměv přelétl její tvář. Obyčejně muže svého objala a vášnivě líbala ...

Jakmile vsak byla o samotě, usedala kdesi v koutku á dlouho upírala zrak v neurčité prázdno.

Někdy z hluboká vzdychla, jindy ae jí zalily oči slzami, někdy vypukla náhle v křečovitý pláč.

Nyní obyčejně bledé líce jí zahořely — vztyčila se, zrak její těkal vytřeštěně kolem ...

Po chvíli vyšla ven před chatu a loudala se pak podle potoka. Někdy se zastavila a dlouho dívala se do vody, jakoby ji bavily hravé vlnky, nebo jakoby naslou-.

cbala šplounavému bubláni.

— 684 — Jindy zašla i do lesa 9, vracela se po mnoha hodinách znavena a skoro vysílena.

Byla v svrchované míře nešťastnou.

A přece vítala vždy muže svého s nejjemnějším, nejlaskavějším úsměvem a byla mu ženou v pravém slova toho smyslu: vřele, vroucné, ba vášnivě milující ....

Neméně podstatná změna dala se znenáhla také s Pitrdlovou Kačenkou.

Dosáhnuvši, po čem byla po celý svůj život práhla, byla po nějaký čas nevýslovně šťastnou. , .

Orgií v krčmo ae sice nesúčaatnila, ale brávala podílu na každé zábave pod šírým nebem. Nealoť jí, jak se zdálo, o jiné, než aby se mohla v nádherných datech svých veřejné objeviti — v pravdě však neprahla po jiném, než aby ji spatřil — mrzák Brz/iíček • . • • Od okamžiku, kdy ji byl v novém svém vozíku jako na odiv po vsi pro vezl, byla přesvědčena, že ji — miluje a že se jen ostýchá přiblížiti se jí a pověděti ji to.

Spokojila se tudíž zatím pouhými pohledy a poloutajenými vzdechy v pevné naději, že dříve nebo později nadejde okamžik svrchovaného štěstí . . .

XV.

Užívajícím rozkoSníkům přála i příroda.

Pohoda byla neobyčejné příznivá. Po tři týdny od rozdélení výhry nebylo ani jednou pršelo ; slunce doposud příjemné hřálo.

— 626 — Prače konaná přespolními dělníky při stavbo Rořejsovy nové hospody a Brzdíčkova domku rychle pokračovala.

>Šfastní< doposud ještě přímo báječné lacino užívali.

Každodenní, v celku více méně jednotvárná zábava počala konečně přece jen nuditi. I plzeňské pivo a přede vším strava mnohým se znechutila.

Mojžíš postaral se o lacinější vína a zároveň opatřil novou kuchařku, slovem snažil se vyhověti hostům svým f v tomto ohledu.

Mimo nadání však komusi napadlo, že by snad přece jen bylo záhodno využitkovati nad míru příznivého počasí k nějakým výletům do nejbližšího okolí, najma do krajského města.

Návrh přijat s jásotem.

Prvního výletu súčastnili se toliko »šfastní«, druhého také jiní a třetí výlet podniknut konečně již na pěti vozech.

Výletníci objížděli jednu osadu po druhé — z pravidla pak zapadli do města, kde se potulovali z hospod do vináren a z těchto do kaváren.

Několikrát podniknut výlet i do Bavor a vždy vráceno se odtamtud až za dva dny.

Zatím co se výletníci bavili mimo osadu, snažili se ostatní baviti doma, jak vůbec bylo možno.

Hned prvního výletu, jehož se súčastnila i Pitrdlova Kačenka a Řorejsova Purčí, vykořistili originálním spůsobem, uspořádavše pravou štvanici na Pitrdlovy králíky, z nichž byl starý granátnik v nadešlo právě »saisono králičích hodů« doposud toliko jen asi pot nebo Ses* neodolatelným svým laskominám obětoval.

Aaiil mtr». 4Q • J .

— 628 — Štěstí pro útlocitnou Kačenku, že nebyla očitou svědkyní strašného krve přelévání, jež pácháno v okolí idylické staré chaty s přímo bestialní rozkoší.

Muži, ženy, dívky i děti brodili se v pravém slova smyslu v krvi. Králíci ubíjeni všemožným spůsobem: ranami za uši, kameny, klacky i noži . . .

Přes dvě stě oběti vlečeno pak u Vítězslave do vsi.

A v den ten měla celá osada »králičí hody« a libý, přisládlý zápach, kterýmž v říjnu a listopadu starý Pitrdle a jeho dcera z daleka páchli, vznášel se tentokrát« nad celým údolem.

Když se starý Pitrdle vrátil s dcerou svou z vylétá, Kačenka div neomdlela.

A jedině-její pláč a nářek přiměl starého granátníka, že případ ten udal četnictvu, jež jej oznámilo krajskému soudu, kterýž zavedl s vinníky trestní vyšetřování.

Tím bylo do osady vhozeno první símě neshod a nešvarů.

Starému granátniku i jeho dceři spiláno a vyhrožováno nejnestoudnějaím spůsobem.

Nicméně provinění bylo v celku přece jen tak nepatrné a vypátraní vlastních vinníků tak stíženo, že konečně každý začal případ ten bráti na lehkou váhu a smál se i možným následkům.

Podnikání výletů do okolí mělo však pro ty, kdož zbyli v osadě, i jiné následky v zápětí. Pitky a zábavy, druhdy na účet >Slastných« podnikané, muaily býti podnikány na účet vlastní.

V prvních dnech to nikoho nehnětlo. Každý měl jeitě nějaký groš v zásobě.

— 627 Avšak asi po týdnu počalo se mnohým nedostávati.

Nicméně i v tom případu byla snadná pomoc.

Vždy a ke všemu ochotný Mojžíš odkoupil všechno, co mu bylo ku koupi nabídnuto: husu, slepici, zajíce, chleba, koroptve, slovem každou cennou věc, ba i každou maličkost: ledajakýs nepotřebný právě nástroj nebo starý oár. Ba více — Mojžíš dal i na úvěr každému, kdo měl vlastni chatu nebo políčko, ba založil penězi nebo dal na úvěr i tomu, kdo, nemaje vlastního majetku, poskytl jakoukoli záruka ...

V pitkách a zábavách, ovšem nepoměrně skromnějších nežli dříve, pokračováno. Práce ležela i nyní ladem — zábava byla jediným cílem.

Orgie výletníků ovšem byly nepoměrně dražší.

Plytvánot v nich penězi z pouhé svévole, začasté bezúčelně.

Někdy i cizí lidé využitkovali vhodné příležitosti a přepjatým zdražením žádaných věcí poškodili kapsy výletníkův. Přes to vše nebylo doposud ještě třeba pomýšleti na spořeni nebo docela na ustání v marnotratném utrácení.

Konečné — na sklonku , se z rána a z večera šourati /C mlhy, nabaženo se i výletů.

Výletníci nevýletníci soustředili se zase v Mojžíšově krčmo.

Vorovka, jemuž se byly výletní orgie tak žhnusily, že posledních výletů již se nesůčastnil, pokusil se hned prvního večera o zrealisováni některého ze svých plánů.

40* měsíce října, když začaly po okolí první podzimní — 628 — "*- Souhlaseno s nim i nyni; ale přece ještě otáleno.

Připomenuto si též agenta Horynu ; ale poněvadž nikdo nevěděl, kde právě mešká, rozhodnuto odročiti i tuto záležitost, až někdo zajede do Prahy a vyptá se po Horynové bytu.

Mimo to zvěděli shromáždění od představeného, že došel představenstva obecního úřadní připiš konsistoře pražské, nebylo-li by záhodno pomýšleti v obci na vyvystavění kaple nebo kostelíčka a zřízení samostatné farností.

Na otázku, co konsistoři odpověděl neb odpoví, připomenul představený, že v záležitosti té o vlastní ujmě ničeho • podniknouti nemůže a že asi za tři týdny nebo za měsíc svolá schůzi obecního zastupitelstva . . .

První večer strávený »šťastnými< i ostatními v krčmě Mojžíšově byl památný také tím, že dostavil se i Lopíčkův syn, jenž byl zatím otcem darovanou tisícovku se svými kamarády šťastně prohýřil a vyžádal si celoměsíční dovolenou, by si mohl doma »pooddechnouti«.

Byl to drsný mladý muž s přiblblým výrazem v tváři — jinak individuum zcela všední, jež starý otec fysickou i duševní silou předčil. Lhát však uměl syn jako otec, kdežto v popíjení předčil syn otce.

Od toho večera zavládl v osadě podobný život jako před zahájením výletů, toliko s tím rozdílem, že byl smělejší a bezohlednější.

»Výletníci« vrátili se jaksi smlsaní. Bylit mimo osadu zažili, pojedli i popili tak mnohé, co neměl Mojžíš právě v zásobě. Nezbylo tudíž nežli objednati nová vína, nové druhy lihovin a rozličné lahůdky a pamlsky.

— 629 — Vorovkou předplacené noviny přiály právČ vLod; ale nikoli aby v nich bylo čteno, co sběhlo se ve světě nového a zajímavého, nýbrž aby byla den co den pozorně propátrána část insertní, není-li v ní oznámen prodej nějaké lahůdky, která nebyla ještě na stole a mohla by býti objednána.

Že přihodilo se při tom i ledacos směšného, jest přirozeno.

Tak vypátral a objednal si kdosi prostřednictvím Mojžíše patero nových druhů vína, kdežto jiný, chtěje společnost překvapili, objednal vlastnoručním dopisem deset lahví rybího tuku.

A všech patnáct lahví přišlo o společném oběde současně na stůl . . .

Nejhorlivějším v tomto insertním pátrání byl pan Matýsek, jenž pročetl každý den všechny inseráty a poradiv se vždy jen ještě s představeném, objednával vše, co zdálo se jim býti hodno objednání.

I hračky : brunčály, tajtrlíci, harmoniky a všelijaké jiné titěrnosti putovaly z krajského města nebo z Prahy do osady/ by na chvíli pobavily.

Rovněž nezapomínáno na různá dráždidla čichového nervu. Kdysi objednána celá bednička voňavek a dvě bedničky voňavého mýdla, čímž podělena celá osada.

Od té chvíle páchla zejména Pitrdlova Kačenka, Rorejsova Purčí a Votýpkova Ludmila jako kterákoli vyškolena salonní dáma každého dne jiným druhem libé i nelibé vůně.

Vedle titěrnosti a malicherností naznačeného druhu, kterýmiž ukájeny vrtochy a libůstky, rozmohla se mezi »šťastnými« i ostatním obyvatelstvem pravá horečka ve zkoušení štéatí cestou náhody.

«^T^-.n-^f«.» — 630 — Sázenot do loterie o překot.

Každých deset dní odnášel zvláštní posel značnou částku peněz do loterní sběrny v krajském městě a přinášel za ně spoustu reškond.

Mimo to kupovány, jak přirozeno, tuzemské i cizozemské losy, kteréž opatřoval Mojžíš, T záležitostech toho druhu úplně obeznalý.

»Šťastní« nakoupili si v týdnu losů za několik tisíc zlatých.

Jediný pan Matýsek vydal za ně bez mála celou tisícovku, •— tak mocně jej dráždila první výhra.

Starý Pitrdle »špendýroval« na novou výhru přes čtyři sta zlatých.

Podobné Lopíček i Rorejs, ba i představený a Votýpka; toliko Vorovka žádného losu nekoupil.

Ostatní obyvatelé skládali se na jednotlivé, zvláště cizozemské zakázané losy po částkách. Mnohý přisadil si začasté jen několik krejcarů; ale byl šťasten, že si vůbec přisaditi mohl.

, Rozumí se, že hovory zhusta, skoro možno říci každý den točily se kolem možnosti nové velké nebo menši výhry. Zvláště »šťastni«, kteří měli nyní asi s páde« sáti losy nepoměrně větší naději na výhru, nežli když se složili na los jediný, těšili se mnohdy jako děti a slibovali přátelům a známým hory doly.

Jinak panovala mezi »šťastnými« vzácná shoda.

Nikomu nešlo, jak se zdálo, o nic jiného nežli o dobré jídlo, výborné pití, pohovu a všemožnou, po případě dětinskou nebo bláznivou zábavu.

Jeden druhého v pravém toho slova smyslu před« atihoval v úslužnosti a zároveň i marnotratnictvi.

— 631 — Nejsměleji počínal si v ohledu tom představený Mihulka. Z muže druhdy v nejvyšší míře opatrného, ba skrblivého stal se v krátké době lehkomyslný hýřil a marnotratník první třídy, kterého bujně hýřivé mamotratnictví někdejšího žebráka Brzdíčka dráždilo vždy k větším výstřednostem.

XVI.

Za poměrů, jež jsme byli právě naznačili, není divu, že základní, charakteristický ráz osady změnil se v několika dnech.

Po závidění hodném klidu a vzorné trpělivostí, s kterouž snášeny útrapy více méně bezradostného života, věnovaného vytrvalé, z ač as té vysilující a úmorné práci, nebylo skoro ani památky.

I někdejší oddání se v nezbytnost trudného osudu znali skoro všickni již jen skoro podle jména.

V každém, kdo nebyl mezi »štastnými« vřela u větši nebo menši míře nespokojenost s vlastním osudem.

Každému se zdálo, jako by jej hryzlo svědomí pro dosavadní spůsob jeho života.

Necht pohlédl kamkoli, všady postřehl něco, co mu bývalo druhdy lhostejno, ale nyní budilo více méně trpkost a rozhořčenost.

Co pokládal druhdy zcela přirozeným a nezbytným, zdálo se mu býti nyní křiklavým bezprávím, jež možno, ba nutno odčiniti — aC již spůsobem jakýmkoli.

V celé osadě nebylo snad chaty, v kteréž by se den co den nebyla ozývala závist ve všech možných odstínech : od aotva pozorovatelného zákmitu nepřejícnosti — 632 — až po závist uvědomělou a účelnou, která zahání spánek a plodí nejčernější plány.

Mnohý nezáviděl pouze oněm, kdož byli slepou Štěstěnou tak náhle přebytkem oblaženi, nýbrž i těm, kdož měli už dávno více nežli potřebovali a kterýmž zaviděti doposud ještě nikdy mu nenapadlo.

Malomocná závist ovšem plodila zcela přirozené i jiná hnutí mysli: jako posměch a úšklebek, jež jizli« vostí svou začasté překvapovaly i vlastni své původce.

Všední, více méně nevinný klep někdejší více ne* stačil.

Pomluva začala bujiti v neslýchané míře. Pomlouvánof bezohledně — někdy bezúčelně, jindy však se včela zřejmým účelem: potupiti a zhanobiti .. .

Spory a hádky vznikaly vždy častěji z příčin vždy malichernějších — byly vždy houževnatější a příkřejší a končívaly, af již v chatách nebo mimo ně, najmě v krčmě a před ní — začasté rvačkami.

Vznětlivost byla všeobecná a zároveň skoro chorobná. Každý buď byl nebo se zdál býti rozechvěn nebo rozčilen — nedůtkliv, dráždiv a popudliv . . .

Mnohdy stačilo jediné slovo, jindy jediný posuněk nebo docela pouhý pohled k rozplamenění vášně, která vedla k výstupům nejpohoršlivéjším.

Ve všem, aí v myšlénkách, slovech nebo jednání skoro každého, jevila se zdánlivě nevysvětlitelná horečnost.

I ti, kdož zdáli se býti nejklidnějšími, nejrozvážlivějáími, postihli se začasté při skutcích nejbujnějších, při slovech nejsmělejších a při myšlénkách nejodpornějších.

Práce ležela skoro úplné ladem nebo odbývána ledabylo.

. — 633 — Toliko na staveništích: o nové Rorejsové hospodě « Brzdíčkově domku pracovali dobře placení cizí dělníci • úžasnou pílí, tak že obé stavby rychle pokračovaly.

Ku konci října byly již skoro úplné dohotoveny ft již se začalo v osadě rokovati, jakým spůsobem má Iřýti nová hospoda zasvěcena, když z čistá jasná dostalo jedním dnem neméně nežli sedmnáct osob obžaloby pro přestupek krádeže Pitrdlových králíků.

Možnof se domysliti, jaké vzrušení to mělo v zápětí.

^ Ke cti obžalovaných budiž připomenuto, že chovali se v celku klidné a že si ulevovali jen jizlivými a úškleb« nými poznámkami o starém granátníkovi a jeho dceři, aniž by změnili bezstarostného nyní života.

Dobrému jinak Pitrdlovi bylo nyní líto, že případ ten udal a byl by se milerád za několik stovek vykoupil.

Ale nic na plat.

I ochota jeho, že vinníkům vše promíjí, před soudem neprospěla, jak si přál.

Bylif vesměs odsouzeni. Toliko trest zmírněn každému na jednodenní vezení a zároveň nevysloveno, žfe jsou povinni poškozenému škodu nahraditi.

Přes to vše bylo rozhořčení odsouzených tak velké, že i pod večer, když starý Pitrdle některým z nich na usmíření dal v Mojžíšové krčmě vyvaliti soudek piva a uvolil se zaplatiti každému odsouzenému pět zlatých náhrady, neuspokojili se tím, nýbrž žádali na starém granátníkovi pro každého odsouzeného stovku neb aspoň padesát zlatých.

Pivem ovšem nepovrhli. Když pak se rozjařili, ba zpili, spor o náhradu obnoven, až došlo k hádce, pak ku rvačce a posléze i ku krvavé řeži, jaké krčma doposud ještě nikdy nebyla svědkyni.

— 634 — Neméně než patnáct hostů zraněno do krve, šest nebo sedm dosti nebezpečně — dva m ušili býti domů odneseni.

V kromě rozbito množství sklenic, mis a džbánů; dva štoly, několik stolic a obě okna rozlřískány.

Následek byl přirozený: stará Byšická měla několik pacientů, Mojžíš podal na nejzuřivější výstředníky žalobu k soudu a ze sesvářivších se zažalovalo se vzájemně několik jednak pro urážky na cti a pro lehká i těžká poranění. ** Za několik dni dostavili se do obce dva oetníci, zatkli tři zběsilce a odvedli je ku krajskému sondu do vytřovací vazby.

Rozhořčení proti starému Pitrdlovi, jenž považován za všeho toho původce, vzmáhalo se v tak povážlivé míře, že staroch k utišení vlastního svědomí a k zachránění nových násilností podělil rodiny zatčených stovkami a každému, kdo byl odsouzen pro krádež králíku, vyplatil deset zlatých.

Podobné byla část obyvatelstva rozhořčena na Mojžiae, kterémuž pranic neprospělo, že vzal žalobu svoji nazpět. Spilánot mu na celé kolo, vyhrožováno a těšeno se, až bude nová hospoda Rorejsova dostavěna, že k židovi nikdo více nezavítá ...

Přes to vše ani tyto události v životě »šťastných« a většiny jiných praničeho nezměnily.

Mojžíšova krčma byla den co den nabita.

Žid kupoval staré i nové věci, půjčoval peníze, dával na úvěr, ovšem jen se zárukou, krátce dělal výborné obchody.

Konečné asi v polovici listopadu stavba Rorejsovy hospody dokončena a vše připraveno k jejímu otevření.

— 635 — Rorejs, jenž pokládal Florianka Helebranda již za svého želé, platil veškeré útraty za sebe i Florianka ze svého, tak že peníze, jež byl Helebrand budoucímu tchánovi v opatrování dal, zůstaly nedotknuty.

Po dostavění své hospody rozhodnul se Rorejs, že otevření její zasvětí zasnoubením své dcery s Helebrandem a že při příležitosti té odevzdá zeťovi jeho peníze.

Z vlastní výhry neměl již Rorejs skoro ničeho.

Vše byla pohltila jednak stavba a vhodná úprava nové hospody a skoro dvouměsíční, hýřivost. Ale měl nový závod, od kterého očekával za přispění svého zetě vše dobré a těšil se již na den, kdy bude zase ve svém živlu.

Konečně den ten nadešel.

Rorejs, jenž se byl již před tím do nové budovy přestěhoval a Helebrandovi výhodně upravený byt přepustil, učinil všechna možná opatření k důstojnému otevření své hospody.

Helebrand, jenž se choval v. poslední době velmi umírněné, byl mu ve všem možném nápomocen.

V hlavní prostorné místnosti v přizemí upravena pro hosty velká tabule a pozvána byla také kapela 8umařů, krátce učiněny přípravy k uspokojení hostů.

Slavnost zahájena po poledni a v den ten zůstala , krčma Mojžíšova úplně bez hostů.

Vše nahrnulo se do hospody Rorejsovy.

Vyjímaje paní Brigitu, Vorovkovou a Byšickou byli zde všickni, kdož v poslední době den co den navštěvovaly krčmu Mojžíšovu, ba dostavily se i Pitrdlova Kačenka a Votýpkova Ludmila, kdežto Rorejsové Purčí a Helebrandovi jako snoubencům vyhrazeno zvláštní místo v čele velkého stolu pro »honoraci« určeného.

U ostatních stolů zasedli »plebejci«, mnozí se ženámi a dcerami, ba někteří i s déími.

Davy dětí, žen, dívek a výrostků před hospodou hlučily; později výskaly a tančily ; nebot hudba hrála skoro bez přestání.

Vlastní slavnostní hostina na počest snoubencům počala až večer umírněné a důstojně.

Vorovka využitkovav u stolu »honorace« slavnostní nálady, přivedl řeč na zamilovaný svůj plán v příčině zřízeni společného závodu a setkal se tentokráte mimo nadání nejen sa souhlasem, nýbrž i se začátkem skutku.

Brzdíček a představený upsaly na společný závod po dvou tisících zlatých, Rorejs, Helebrand, Pitrdle, Lopíček, Votýpka a Vorovka každý po tisíci, tak že upsáno zatím závodního kapitálu úhrnem deset tisíc zlatých.

Mimo to každý se zavázal, že v případu potřeby poskytne do závodu ještě jednou tolik.

Vorovka rozvinul celý promyšlený plán, jenž přijat s všeobecným jásotem* nejen účastníků, nýbrž i všech ostatních, kdož měli pro věc porozumění.

Výměna myšlenek byla z počátku klidná, zábava nenucena.

Přirozenot, že prodlením hostiny byla zábava vždy rozjařenější. Později připíjeno i na počest snoubenců, krátce dělo se, jako bývá o všech podobných příležitostech : Od hodiny k hodině stávala se zábava vždy rozmarnější, až asi před půl nocí zbujněla tou měrou, že byla pravou orgií.

Většina hostů byla již zpita ; někteří výskali a zpívali, jiní tančili — dum a ruch byl k nevypsání.

— 687 — Mimo nadán! dostavil se i Setník a uvítán jako nejlepší přítel. Rozjaření hosté jej obklopili a vzavše mu ručnici, donutili jej, že usedl mezi hosty a popíjel jako oni.

Jak bujnou byla již zábava, toho nejpádnějším důkazem jest okolnost, že někteří rozpustilci nalili celníkovi do ruönice piva a zacpali ji kusy papíru...

Přes to nedošlo k žádným sporům a hádkám — průběh zábavy byl tentokráte nad očekávání příznivý.

Nad jiné šfastným byl, jak přirozeno Floriánek Helebrand. Popíjeli sice dosti opatrně, ale což naplat, když trvá popíjení dlouho a zábava vždy více rozjařuje '. . .

Rozjařil se též, prozpěvoval a výskal a bratříčkoval se s každým, kdo mu přišel do cesty. I celníkovi připil na zdraví a posléze pokusil se v napolo nepříčetném stavu již o zdánlivou nemožnost — o usmíření strýce Votýpky.

A čeho se nikdo nenadal, stalo se — Votýpka, ač na pohled nerad, smířil se přece .. .

Podal synovci ruku, ba objal jej a sftoro všickni, kdož toho byli očití svědci, zajásali.

Strýc i synovec zasedli pak podle sebe a popíjíce, důvěrně a kamarádsky spolu rozmlouvali.

»Vidíš, strýčku, to jsme mohli už dávno u dělat, c přál asi po hodině již skoro úplně opilý Floriánek.

»Mohli jsme si tak mnohé uspořit — ne?c »Ba že, bale přisvědčil strýc. »Ty's aspoň mohl být bez téhle namodralé šmouhy,< dodal pochvíli úiklebné ukázav na tamátku po bejkovci.

Připomenutí pokořující a zahanbující scény Floriánka poněkud popudilo; ale místo příkré odpovědi pravil pólo žertem: — 638 — »A ty zas, strýčku, mohls míti svou stodolu« ...

: »Jak to ?« vpadl nápadně živé Votýpka.

»Nu, nedělej pitomého,« naparuje se synovec. »Což pak nevíš, nevíš — ?« »Nevím —- jako že bůh nade mnou!« dušuje se strýc.

»Tedy to věz teči U odpovídá Floriánek. »Stodolu jsem ti zapálil já« ...

Osudná věta diktovaná upřímností nepříčetnosti!

Nešíastnou náhodou zaslechl ji i četník opodál s kýmsi rozmlouvající. I přistoupil blíže a oslovil Floriánka: »Vy že jste strýci svému zapálil stodolu?« »Nu, kdož jiný l« přiznal se Floriánek, ale v témže okamžiku přece se vzpamatoval a začal tvrzení své vytáčet.

Četník chvíli naslouchal, po té pokrčil ramenoma a vzav pušku, hlasitě pravil: »Ve jménu zákona vás zatýkám l« Slova ta působila na celou společnost skoro omračujíc. Skoro všickni zůstali jako zdrceni.

Floriánek se začal zpouzet — vybízel kamarády k odporu — ale nikdo se ani nehnul.

Nebohá Purči zvěde vši, oč jde, zoufale vykřikla a omdlela.

Zmatek, šum a ruch byl k nevypsaní.

Po několika minutách odváděl četník žháře Floriana Helebranda.

V Rorejsově nové hospodě bylo po záběre.

Hosté sice ještě chvíli zůstali; ale výměna myšlének byla trapná. Po pul hodině /cicali se hosté rozcháa po hodiné byla hospoda prázdná.

— 639 — Rorejs zůstal se svou nešťastnou dcerou, kterouž zatím Pitrdlova Kačenka za pomoci jiných žen vzkřísila, o samotě . ..

Na jedné nehodě té nebylo však osudné noci dosti.

Mrzák Brzdíček, jehož domek byl sice již pod kro.

vem, ale nebyl ještě k obývání, bydlel ještě ve své staré chatě a »lokaje, vlastně kočí jeho spával ve stáji Lopíčkově, kde měl Brzdíček prozatím své ponny umístěné.

Mrzák vrátil se tentokráte asi po druhé hodině ranni domů. Kočí s koňmi i vozíkem jako obyčejně odejel a mrzák ulehl.

Sotva však začal Brzdíček dřímati, zaslechl venku před chatou nějaký podezřelý šramot. Ruče sáhl po revolveru, jejž měl ležeti na stolku vedle lože a napolo se vztyčiv čekal.

V tom vplížilo se do jizby několik temných postav.

Mrzák neohroženě vyčkal, až přiblížila se jedna z nich k loži a začala ve tmě po loži makati.

»Kdo to — ke všem všudy krucihnátům l ?< vzkřiknul mrzák.

Postava beze slova se naň vrhla snažíc se jej chytiti za krk.

V tom mrzák vystřelil.

> Ježíš MarjaU zaúpěla postava bolestně, potácejíc se od lože ku dveřím, odkud hrnulo se však několik jiných postav k loži.

Brzdíček vypálil rychle za sebou tři rány, z nicHž nejspíše dvě nechybily ; neboť s bolestnými výkřiky hrnuly •e postavy z jizby.

Útěkem zlosynův povzbuzen došoural se mrzák před chatu; leč pro panující tmu nespatřil nikde nic pode» zřelébo.

";™.^^nSff!prr — 640 — Přes to vše učinil poplach volaje o pomoc.

Nežli však se z nejbližších chat dostavili první muži, nebylo po zlosynech ani památky.

Někteří zůstali s panem Matýskem v chatě jeho až do rána pro všechny možné případy.

Zlosynové však se více nevrátili a pan Matýsek 96 rozhodnul, že požádá Rorejsa, by mu vrátil hafana Kartuše, druhdy vérného pomocníka i strážce mrzákova.

Na obou těchto případech nebylo však dosti.

Sotva se rozbřesklo, vyběhl ze svého statku soused Lopíček lomě rukama a volaje, že mu byla spořitelni knížka ukradena.

Aváak dříve nežli se lidé sběhli, vrátil se Lopíflek zase do statku a kázal co možná nejrychleji zapřahati.

Ve čtvrt hodině ujížděl již poklusem, ba úprkem ku krajskému městu, by ve spořitelně ztrátu, vlastně krádež spořitelní knížky ohlásil a požádal, aby nebyly peníze áěkomu vydány.

Přijel do města po desáté hodině a v několika minutách byl ve spořitelně, kde mu zvěstováno, že veškeré pěnice na vkladní knížku vyzvedl — vlastní jeho syn . ..

Co to znamenalo, uhodnul Lopíček okamžitě.

Syn byl patrně s penězi prchl do ciziny ...

Lopíček učinil o případu oznámení u policejního úřadu žádaje za stihání uprchlíka. Telegramy rozeslány na všechny strany a skoro zoufající staroch vrátil se teprve k večeru domů.

Zatím byla osada po celý den v pravém slova smyslu pobouřena.

Když se bylo totiž úplně rozednilo, shledáno, že od chaty Brzdičkovi vede krvavá stopa až k potoku, kde mizí, jako by byli ranění prchali dále potokem.

— 641 — Později nalezena krvavá stopa od potoku — daleko za krčmou Mojžíšovou.

Někteří z nejsmělejších a nejzvědavějších šli po stopě, která — někdy ovšem skoro nerozeznatelná — vedla ve velikém oblouku do vrchu k vozové cestě ku krajskému městu vedoucí a odtud zase na zpět až k chaté — Pitrdlové.

Dvéře chaty byly do kořán — uvnitř panovalo hlubohé ticho, jakoby nikdo nebyl doma.

Pátrající vešli do komůrky a zrakům jejich objevilo se děsné divadlo.

Starý granátník ležel oblečen, jak se byl vrátil z Rorejsovy nové hospody, na zemi vedle svého lože — zardousen.

Oděv jeho byl na různých místech roztrhán a vůbec vše nasvědčovalo, že se zoufale bránil, nežli podlehl . . .

Kačenka, taktéž oblečena, ležela opodál otce, ale ještě dýchala ... Na hlavě měla krvavou ránu tupým nějakým nástrojem zasazenou — šat její byl krví potřísněn .. .

Po penězích, jež nosil starý granátník neustále při sobě, nebylo ani památky ...

Kačenka sice vzkříšena; ale co vlastně a jak se bylo stalo, nemohla udati. Duševní stav její byl v povážlivé míře rozrušen — musila býti ošetřována jako poloáílená ...

Co bezprostředně následovalo, zajisté není třeba šíře líčiti.

Případy, o nichž jsme se byli právě zmínily, zejména zavraždění a oloupení starého granátníka, působily na kaž dého jako živelní pohroma.

Aattl BÍT*. 41 — 642 — Rázem byla celá osada proměněna. Každý zdál 86 býti zdrcen.

Po celý den obklopovaly davy lidu Pitrdlovu chatu, vyměňujíce si své náhledy.

Pozdé večer přijela soudní komise, ohledala místo zločinu a — zavedeno vyšetřování.

Pohřeb starého Pitrdle vypraven na útraty mrzáka Brzdíčka a súčastnila se ho celá osada, vyjímaje nebožtíkovu dceru, kterouž ošetřovala stará Byšická.

I po pohřbu ještě po několik dni byla celá osada jako zakleta.

Nad údolem zdálo se rozkládati dusné, skličující ovzduší. . .

Zavedeným vyšetřováním nezjištěno však pranic podstatného.

Z veškerého obyvatelstva osady nepohřešen kromě Lopíčkova syna — nikdo.

Ovšem padlo na toho a onoho podezřeni a tři muži a dva výrostkové byli vzati do vyšetřovací vazby hned prvního dne po vraždě.

Ale asi po týdnu, v kteréžto době skoro veškeré obyvatelstvo putovalo ku krajskému soudu k výslechu, propuštěni zase na svobodu.

Záhadná vražda zůstala nevysvětlitelnou.

Nejhlavnější svědkyně, Kačenka, vyslechnuta v otcově chatě. Ale seznáni její bylo temné, odpovědi zmotané.

Dobrozdáni soudních lékařů znělo v ten smysl, že jest na mysli pomatena.

Rozumí se, že ode dne vraždy bylo četnictvo každodenním hostem v osadě, že vysláni tam i tajní policisté, ale TeSkeró pátrání zůstalo bez výsledku . . .

. _ 643 — Asi po desíti dnech konečně dostal starý Lopíček z Hatnburka dopis, v kterémž mu syn jeho oznamoval, že »si peníze vydlužil« a že odjíždí do Ameriky, »aby se tam pokusil vésti zcela jiný život, nežli jaký vedl až dosud ve službo c. k. pohraniční stráže rakouské.« Jedna záhada byla tudíž vysvětlena. A když pak starý, skoro si zoufající Lopíček sdélal sobě závěrečnou rozvahu, shledal, že byl prohýřil přes šest tisíc zlatých vlastních peněz.

Nepoměrně větší ztráta a sice ztráta skoro celé výhry hrozila Florianovi Helebrandovi, jenž byl peníze ty uložil u svého tchána Rorejsa.

Helebrand byl se totiž ze svého zločinu upřímné a kajícně vyznal.

Nevěsta jeho byvši předvolána jako svědkyně bez šalby dosvědčila, že viděla Florianka prchati od hořícího statku Votýpkova a Rorejs konečně taktéž upřímné vyznal, že má Helebrand u něho vyhrané peníze uloženy a donucen peníze ty deponovati u soudu, by z nich, bude-li Helebrand odsouzen, mohla býti poškozenému Votýpkovi utrpěná škoda nahrazena.

Rorejs, jenž byl hýření své vlastní i Helebrandovo uhrazoval z vlastního a na stavbu nové hospody vydal vtškeré své peníze, zůstal téměř bez groše, ba více — mnohá práce, zejména nářadí hostinské a vůbec svatební \ výbava, kterou byl dceři své již opatřil, nebyly ještě za- l placeny.

Nezbylo mu, nežli vydlužiti se na sotva vystavenou novou svou hospodu neméně nežli šest tisíc zlatých, aby mohl zaplatiti aspoň dluhy nejnaléhavější . . .

41* — 644 — Nejspokojenějším ovšem byl Votýpka, kterémuž kynula naděje, že bude přece jen odškodněn . . .

xvn.

Od zavraždění starého granátníka minulo tak asi čtrnáct dní.

Pohoda byla doposud neobyčejně příznivá.

Kromě několika deštivých a několika mlhavých dnů bylo skoro jako v podletí. Mrazík a sníh nebyly se doposud ještě dostavily, ačkoli již bylo do vánoc jen nekolik dní.

I nejstarší lidé nepamatovali tak příznivý a příjemný prosinec.

Dusné ovzduší bylo však v době tě, jak přirozeno, znenáhla ustoupilo původní atmosféře: V životě představeného Mihulky, mrzáka Brzdíčka a »anarchistyc Vorovky nebylo se pranic změnilo, leda že poměr Mihulkův k paní Brigitte byl vždy napjatější a že Vorovkova žena byla vždy zádumčivějaí a neštastnější.

Rorejsova Valburka rozplývala se v hoři, Rorejs snažil se vpraviti v nezbytnost.

Pitrdlova Kačenka se pozdravila, ale zůstala na smyslech pomatena. Chodívala po lese jako bludná víla T bílých šatech prozpěvujíc zticha nebo sama k sobě mluvíc ...

Někdy si vyšla do lesa i v noci a bloudila lesem až do rána, někdy i déle ...

Od nikoho ničeho nechtěla, vše si opatřovala sama .jako za dob chudoby, a jenom když někdy někoho potkala, jenž jí nabídl nějaký dárek, jevila dětinskou — 645 — radost — děkovala, jakoby ji byl dárce krejcaru prokázal velké dobrodiní... i Práce ležela v osadě doposud úplně ladem.

Nekonečné vyšetřování bylo k ní zapudilo chuť úplně.

Většina obyvatelstva i nyní ještě trávila větší část dne a večery až pozdě do noci bud v krčmě Mojžíšově nebo v nové hospodě Rorejsově.

Po vylíčených katastrofách ovšem byly v prvních dnech zábavy tam i zde jaksi nucené ; ale znenáhla zase se rozproudily, až nabyly skoro téže svěžesti a jarosti jako před tím.

Někdy se skoro zdálo, jakoby ti, kdož byli až dosud ušli pohromám, chtěli si vynahraditi vše, co byli po celý svůj život zanedbali nebo jakoby každý z nich pro vlastní osobu očekával nějakou pohromu v dobé nejbližší.

Pan Matýsek byl se zatím přestěhoval do nového svého domku a měl i svého někdejšího strážce Kartuie, ba i svého »lokajec a své koníky pod vlastní střechou.

Nebál se tudíž ničeho a žil bezstarostně.

Představený Mihulka zase zapíjel svůj rozkol s paní Brigittou s bezpříkladnou úsporou času a počínal si začasté jako zběsilý.

Lopíček píval nyní také na zlost — jenom Votýpka radoval se z příznivé pro sebe změny stavu věcí, kdežto Vorovka, »vyje s vlky«, nemohl jinak nežli s resignací vyčkávati . . .

Démon hýření rozpoutal zase veškeré vášně, najmě nenávist, kterouž mnozí chovali ze známých příčin k židovi Mojžíšovi.

— 646 — Již večer po pohřbu Pitrdlové došlo k malým různicím mezi podnapilými hostrai z hospody Rorejsovy a z krčmy Mojžíšovy, kam docházeli jen ti, od kterýchž Mojžíš kupoval různé věci nebo kterýmž dával na. úvěr.

Různice takové opakovaly su skoro večer co večer na návsi, když se hosté z obou hospod setkali, až konečně došlo jednou v noci k tak divoké rvačce, že několik osob do krve zraněno, a několik jiných hnalo útokem na krčmu Mojžíáovu.

Krčma zapálena — Mojžíš hledal spásu v útěku.

Následující noci stihla i Vorovku dávno v tichosti připravovaná katastrofa.

Po výstřednostech minulé noci byla Hořejšová krčma nápadně pusta. Dostavili se jen hosté někteří, mezi nimi představený, mrzák Brzdiček, Vorovka, Lopíček a Votýpka.

Zábava vázla — asi po desáté hodině opustil Vorovka hostinec.

Noc byla mlhavá. Měsíc byl skoro v úplňku, ale vznášel se nad údolem jako bezlesklá plocha.

Vorovka šťastně došel domů; ale k nemalému podiveni svému nenalezl ženy v chatě. Volal ji; leč když se neozvala, vyšel před chatu a volal ji tam.

Nikdo však se neozýval.

Hledal poblíž chaty a posléze ustrašen vrátil se do Rorejsovy hospody.

Nezastal však v hospodě než-li představeného Mihulku a Rorejse, kteří zvěděvši, co se bylo stalo, nabídli se, že pomohou Vorovkovi hledati.

Všickni tři vydali se na cestu k Vorovkově chatě.

Hledali hodinu, dvé -— marně . . .

Po paní Boženě nebylo nikde památky.

— 64* — Konečné rozhodli se, že vrátí se zase do osady a budou pátrati od ohaty k chato. Aby si hledáni usnadnili, rozdělili se: Vorovka a Rorejs fili nazpět touže cestou, po které chodíval Vorovka domů, kdežto představený přešel potok a šel po cestě skrze skalní úžlabinu směrem ku hřbitovu, po které jsme jej byli několikrát sledovali.

První dva ubírali se pomalu a opatrně, slídíce v právo i v levo po cestě, představený pak, jenž v úzké úžlabině nemusil se nikde zdržovati, šel rychle.

Octnul se u hřbitova, když byli Vorovka a Rorejs teprve asi sto kroků od Vorovkovy chaty vzdáleni.

Stanul a rozhlédl se bystře po okolí. .

Pro hustou mlhu nebylo však viděti daleko ; přes to vše se mu zdálo, jakoby v dáli asi sto kroků pozoroval stín ženské postavy ubírající se zvolna po stezce dolů k návsi.

Bez odkladu pustil se tímže směrem a zrychlil krok.

Přiblížil se k postavě asi na padesát kroků, když jej postava spozorovala a taktéž zrychlila krok.

»Paní Boženko!« zvolal hlasitě.

Na zavolání to dala se postava na útěk . . .

Pro představeného nebylo žádné pochybnosti, že je to pani Božena skutečně.

Začal ji stíhati.

Ale postava prchala jako poplašená laňka a na návsi kdesi za Hořejšovou novou hospodou zmizela.

Mihulka pospíšil i tam, ale po postavě nebylo ani památky.

Pátral chvíli na vše strany a již již se domníval, že ztratil její stopu, když se mu zdálo, že mihá se na druhém břehu potoka matná silhouetta ženské postavy, — 848 — blížíc se volným krokem směrem k novém« domku pane Matýskovu.

Rychle dal se směrem přímo k potoku a octnuv M u jeho břehu nabyl přesvědčení, že se nemýlil.

Postava byla totiž zatím, co on po ni pátral, přešla přes můstek u vypálené krčmy Mojžíšovy a loudala se nyní ve vzdálenosti asi třiceti kroků po stezce.

Nerozmýšleje se přeskočil Mihulka jedním skokem potok.

Dopadnutím na druhý břeh poplašil však postavu, Se dala se opět na útok a sice přímo k pane Matýskovu domku.

»Paní Boženo, paní Boženko!« volal pádě úprkem za ni.

V tom však se již rozštěkal v domku páně Matýskově hafan Kartuš.

Kdosi — patrně Brzdíčkův sluha — vyrazil ze dveří a křiče z plna hrdla: »Pomoc! Lupiči!« pádil v před, kdežto ženská postava v malé oklice blížila se již k domku a představený za ní.

V tom zmizela v otevřených dveřích, odkud zazníval již hlas páně Matýskův a zběsilý štěkot Kartušův.

V bezprostředně následujícím okamžiku zaslechl představený šramot, jakoby se byl v jizbě hafan vrhl na ženštinu a povalil ji na zem. Slyšel i zoufalé zaječení a hned na to zaklení mrzákovo —• a vrazil do jizby. . .

V tom padla rána a představený beze slova skácel se na prahů . . .

Na poplach Brzdíčkovým sluhou učiněný začali lidé vybíhati z chat.

I Vorovka a Rorejs pospíšili směrem k domku Brzdičkovu, odkud zazníval hluk.

— 649 — Mrzák Brzdíček byl zatím rozlíceného Kartuše utišil a rozsvítiv poznal v ženštině Pitrdlovu Kačenku a v muži na prahu ležícím představeného Mihulku.

Zdéšení jeho bylo bezpříkladné.

Kačenka byla psem potrhána, krev řinula se jí z několika ran.

Představený byl mrtev.

Kulka z revolveru páně Matýskova byla jej zasáhla v plná prsa poblíž srdce.

Co následovalo, jest tak přirozené, že netřeba toho obšírněji doučovati.

Úžas a zděšení bylo všeobecné — nikdo nechápal, jak a proč se bylo stalo, čeho byl svědkem. Sám pan Matýsek nebyl si hrubě ani vědom, jak vlastně se byla strašná katastrofa sběhla.

Jediný Vorovka, když se a Rorejsem dostavil, zůstal sběhnuvším se neštěstím nedotknut; meltě předtuchu strašnějšího neštěstí . . .

Zvěděv, co se bylo stalo, zmizel, aby pátral po vlastni ženě; ale veškeré slídéní bylo marné.

Teprve ráno, když se vyhouplo slunce nad obzor a mlha začala se rozptylovati, nalezla stará žena jedna Vorovkovu ženu pod vodopádem — mrtvou ...

Vorovka, pospíšiv na místo neštěstí, přesvědčil se, že zemřela nebohá žena jeho smrtí dobrovolnou sřítivši se se gkaliny dolů pod vodopád, kde rozrazivši si lebku byla patrně okamžitě mrtva.

Příčinu smrti ženiny tušil sice, ale mlhavé. Jediný člověk, jenž ji znal, představený Mihulka, zahynul skoro současně s přeubohou paní Boženkou.

Pitrdlova Kačenka dána opět v ošetřování staré Byěické.

• — 650 — Mrzák Brzdiöek rozloučiv se prodlením dopoledn« se všemi známými, odejel do krajského mésta k soudu, kde sám vylíčil, co se bylo sběhlo, a podržán pro zabiti ve vyšetřovací vazbě — — — Pohřeb Vorovkovy ženy a představeného odbýván za všeobecného účastenství i z blízkého a dalekého okolí.

Hroby vykopány těsně podle sebe ... .

Když se účastnici smutného obřadu rozešli, stáli nad zasypanými hroby ještě Vorovka a paní Brigitta. On s hlubokým, bez měrným žalem, ona chladna a klidná.

Ve vzduchu počal právo poletovati první sníh. Bělostné vločky snášely se lehce k zemi.' Náhle zvedli oba sklopené oči — zraky jejich se aetkaly. V jeho očích leskly se slzy, její oči jevily tichou, upřímnou soustrast s jeho osudem.

Podali si ruce.

On bezděky podržel její ruku ve své ...

>Já jsem vykoupena,« zaáeptla po chvíli pani Brigitta tklivě; »ale vy jste ztratil andělskou bytost, kterou vám nikdo více ve světě nenahradí . . . Žijte její památce l < Stiskli si ruce a beze slova šli podle sebe až k východu ze hřbitova, kde se rozešli.

Ona šla po stezce směrem k návsi, on po téže cestě směrem opačným, kudy chodíval představený k jeho chatě.

Následujícího dne pozvala paní Brigitta Vorovku k sobě, aby vyřídila i politicko-společenskou jeho záležitost.

Teprve nyní z jeho úst zvěděla, co byl představený učinil v příčině Vorovkovy výhry, kdežto zase Vorovka dověděl se z úst paní Brigitty, že muž její prohýřil nejen vwíkeré botové peníze, nýbrž že zpronevěřil a prohýřil — 651 — skoro celou Vorovkovu výhru, kterou měl v ůřadním opatrováni.

V úřadovně a ložnici představeného nenalezeno nežli něco přes tisíc zlatých.

»Za takových poměrů nezbývá, c končila pani Brigitta svou zprávu, »nežli abyste mi laskavě poshověl, až buď něco odprodám nebo si zpronevěřenou částku vydlužím.c »K čemu mi nyní peněz ?< odpověděl temně Vo rovka. »Možno-li vám, vymozte mi dovolení, abych se směl vrátiti do Prahy l < Pani Brigitta- zavrtěla smutně hlavou.

»Není možno,« pravila temně. »Vynasnažila jsem se o to v poslední době, když ležely všechny úřadni záležitosti ladem, ze všech sil; ale marně. Muž můj vylíčil vás úřadům tak černými barvami jako státu a společnosti nebezpečného člověka, že na návrat do Prahy není ani pomyšleni. Nechcete-li zde zůstati, jest jediná spása — v cizině . . . Ghcete-li, dám okamžitě zapřáhnouti. Vemte zatím z peněz, co je na hotovosti I Budete-li potřebovat, dopište mi — pošlu vám obratem pošty.« Vorovka chvíli přemítal. Zdálo se, že jest na rozpacích.

Když pak se pani Brigitta ještě jednou optala, přikývnul jen hlavou.

»A co se má státi s vašimi penězi v případu, kdyby jste se o ně ve čtvrt roce nepřihlásil ?« optala se paní Brigitta. »Přejete si, aby vám byly na mém majetku po» jištěny?« Vorovka zavrtěl hlavou.

»Nepřihlásim-li se ve čtvrt roce, učiňte s uimi, co sama uznáte za vhodné,« pravil temné. — —• Asi po půl hodino odjížděl Vorovka po téže cestě a touže romantickou krajinou do Bavor, po které byl před otvrt rokem pěaky přišel agent Horyna.

XVIII.

Smutný osud, jenž byl stihl tichou a přes vešken nedostatek přece jen aspoň poměrně šťastnou osadu, nebyl ještě dovršen.

Úmrtím představeného Mihulky přestala býti paní Brigitta »hlavou obce« — správu úřadu obecního převzal první radní Votýpka.

Bouřlivé výstupy a výtržnosti posledních dnů měly v zápětí i úřadní opatřeni bezpečnosti.

V den před smrtí představeného rozhodnuto na příslušném místě, aby byla v obci bez odkladu zřizena samostatná oetnická stanice, a již v den po pohřbu Mihulkové — asi hodinu po odjezdu Vorovkově — přistěhovali se do obce čtyři četníci se strážmistrem a ubytováni v nové hospodě Rorejsově.

V den ten měl údol již zcela jiné vzezření nežli po celé íeto a podzim. Sněžilot po celou noc a po celý následující den.

Údol i osada halily se znenáhla v bělostný bav zimní.

Vše jevilo chladnou ztrnulost. Chaty byly zavřeny — z obyvatelů jen málo kdo objevoval se pod širým nebem.

Za to tím podivněji, skoro možno říci horečněji bylo v chatách.

Po zádumčivém klidu nebo po milé, přítulné šukavosti zimního života v chatách pohorských nebylo nikde skoro ani památky.

— 653 — Všady jevila se nespokojenost, dráždivost a popudlivost — všady pociťovány následky bouřlivého nezřízeného života právě minulých několika téhodnů.

Skoro nikde nebyly dokonány ani nejnutnější přípravy pro zimu.

Někde nebyla ani okna slámou, chvojí a stlaním obložena; dvéře neobšity a neucpány, tak že vítr nesčetnými skulinami fičel do vnitř.

Jinde nebylo ani naschaáněného paliva nebo bylo naschráněno pozdě; dříví byjo ještě »syrové«, v krbech nehořelo nebo čoudilo.

Někde neměli docela ani louče — slovem v každé chatě něco scházelo, něčeho se nedostávalo, at již nutného nebo docela nejnutnějšího.

Na štěstí bylo ještě skoro všady něco peněz, o které tnebyla v právě minulých týdnech nikde zrovna nouze.

Bylof jich možno nepoměrně snadněji nabyti: af půjčkou nebo prodejem něčeho zdánlivě nepotřebného a přebytečného.

Na několik dní aspoň stačily a mohlo za ně býti od souseda, jenž měl náhodou té neb oné nutné věci zásobu, odkoupeno aspoň nejnutnější.

Ale co potom, až dojdou i peníze, jichž bylo zde více, onde méně; ale nikde tolik, aby za ně mohly býti pořízeny potřeby na celou zimu ?

Kdožkoli o tom začal nyní vážně přemítati, nemohl se ubrániti pocitu nejtrpčí beznadějnosti.

Zde obviňován z opomenutí a omeškání muž, hlava rodiny, jinde žena, dcery a synové nebo i děti.

Stesky, žaloby a výčitky střídaly se již v prvních dnech skoro v každé chatě. Tu a tam došlo i k prudkým a vášnivým výstupům, někde i k násilnostem.

— 654 — Obvyklý zimní mír, jenž v pohorských chatách obyvatele sbližuje, vymizel téměř z každé chaty. Všady byl démon svárů rozsil jedovaté své símě, jež začalo vzcházeti hned v prvních dnech.

Na tom však nebylo dosti.

K dosavadním soudním vyšetřováním přidružilo se nové pro výstřednosti posledních dnů a především pro násilné vypuzení pachtýře Korej sovy staré krčmy a pro její vypálení.

Více než-li polovice obyvatelstva celé vísky putovala prodlením jediného téhodne k předběžnému výslechu ku krajskému soudu.

Někteří z vyslechnutých podržáni ve vyšetřovací vazbo, jiní ponecháni sice na svobodě, ale dáni v obžalobu a ještě jiní povoláni několikrát k výslechu jako pouzí svědkové.

Asi po týdnu přidružilo se k vyšetřování tomu ještě jiné.

Mrzák Brzdíček byl se totiž v předběžném vyšetřo vání pro zabití představeného Mihulky a těžké zranění Kateřiny Pitrdlovy upřímně vyznal, že celá společnost šloživoi se, vyhrála na cizozemsky los hlavni výhru.

Následek toho byl přirozený: Fiskus zahájil vyšetřování, aby byli vypátráni vinníci a odsouzeni k přiměřeným peněžitým pokutám pro zakoupení zakázaných losů.

Brzdíčkovi, Byšické, Rorejsovi i Lopíčkovi diktovány značné pokuty.

První dva zaplatili pokutu s lehkým srdcem, neboť Brzdíček měl ještě něco přes dvanáct tisíc zlatých a za Byáickou zaplatil pokutu doktor Doubravský. Rorejsovi vsak přiálo placení za těžko ; uemélt již hotových peněz — 655 — a Lopiček, jemuž byla výhra ukradena, div krvavé slzyi neplakal.

Rozumí se, že vypátrána i celá řada jiných, kteří si byli později cizozemské losy koupili a praničeho nevyhráli, a — všem diktovány větší nebo menší pokuty.

Dříve však nežli připomenutá vyšetřováni ukončena, objevil se v osadě nový démon v podobě nesčetných žalob, kterýmiž Mojžíš Bríickner prostřednictvím svého právního zástupce začal se domáhati svého práva, t. j. vymáhati dluhy.

K neuvěření, kdo vše a co byl Mojžíšovi dlužen, kdo vše a za koho ručil, kdo vše byl vydal právní úpisy, že jest Mojžíšovi něčím povinováni V obci nebylo téměř ani chaty, políčka, zahrádky a vůbec nemovitého majetku, na nichž by nebyl vázl větši nebo menší dluh na prospěch Mojžíše Brucknera.

Některé úpisy však byl zchytralý žid postoupil jiným, kteří nyní taktéž prostřednictvím soudu naléhali na zaplacení dluhů, krátce v záležitostech majetkových nastala za nedlouho v obci v pravém slova smyslu revoluce.

Ten a onen z mohovitéjších umořil jeden dluh dluhem novým ze záložny nebo spořitelny; chudší a nejchudší pozbyly majetku svého v exekučních dražbách.

Přirozenof, jak srdceryvnými, ba začasté zoufalými výjevy byl «xekuční prodej provázen . . .

Ale nic naplat: bezcitný démon odplaty vznášel se nad úvalem a kamkoli zapadl jedovatý jeho pohled, všady pykáno za hříchy lehkomyslnosti a vášně.

Nejtrpčeji pykal, aniž by hrubě věděl proč, Rorejs.

Na složení pokuty musil se již vydlužiti. Doufal vsak, že výtěžek ze živnosti dostačí aspoň na živobytí.

— 6B6 — Ale nová hospoda jeho zůstala prázdnou. V necelém měsíci dostavila se nouze, ba bída. Když pak první věřitel naléhal na zaplacení dluhu a Rorejs neměl, čím zaplatiti, byla mu nová, nákladní hospoda prodána v exekuční dražbě hluboko pod cenou. Nemělaí pro nikoho větší ceny než kterákoli jiná větší chata ve vsi ...

Rorejsovi nezbylo nežli zříditi BÍ, pokud v zimě vůbec bylo možno, vypálenou starou krčmu a přestěhovati se do ní s ubohou svou Purčí, která si byla zatím své pomněnkové oči div nevyplakala.

Vrátil se tam s nepatrným kapitálkem, kterýž nepřesahoval někdejší Rorejsovy úspory před výhrou.

Jedinou osobou, která zůstala v divokém tomto víru vášní a následkův jejích ušetřena, byla stará Byšická.

Zaplacení pokuty nikterak jí nehnětlo; nemělat pro to skoro ani náležitého porozumění.

Za to tonula takořka v rozkoši, když si vzpomínala na svého Erazímka nebo když četla některý z jeho prostých a dětinských lístků, jež jí skoro každý týden posýlal a v nichž jí vypisoval podrobně život svůj v Praze.

Avšak na tom nebylo dosti.

I doktor Doubravský jí psal několikrát; třikrát ji pozval k sobě a jednou docela sám schválně k ni dojel, aby jí podal zprávy o Erazímkovi, jak mu byly z ředitelstva a od jednotlivých professorů k žádosti jeho zasýlány.

Neobyčejný zájem, jaký jevil muž ten na zdánliví prostém hošíkovi, vysvětlují nejlépe slova, kterýmiž se naposledy loučil se starou Byšickou.

»O Erazímka, milá paní Háto, buďte tedy úplně bez starostí! Je dobře, ba výborně opatřen a neschází mu nejmenšího. Jinak je to hoch, z kterého budete mít jed— 657 — nou velkou radost. Sám jsem ani netušil, co v dítěti vězí. Vy jste sice, když jste mi ho poprvé přivedla, přála, že má hoch, jak nebožlík olec říkával, jiskry v hlavě, ale já si pomyslil: Nu,-bez jiskry není žádné dítě, které jeví chuf k učení se, a£ již tomu neb onomu. A když tak všechno rozvážím, co mi bylo už o něm z Prahy dopsáno, musím vám upřímně pověděti pravdu: že to není pouze hoch nadaný, nebo docela velice nadaný . . .

V hlavě jeho nejsou pouhé jiskry, nýbrž cosi, co může někdy vzbuditi úžas a obdiv nejširších kruhů — krátce je to, jak říkáme, v pravém slova smyslu — dítě zázračné . .'.« Stará Byšická ovšem dosahu slov těch nechápala úplně ; ale radost její, že jsou v Praze a že jest i doktor Doubravský s jojím Erazímkem úplné spokojen, byla bezměrná.

A když pak doktor dodal, že' hoch přijede domů na prázdniny vánoční, vypukla v jásot . . .

V ustanovený den najala si od Lopíoka povoz, dojela si pro Erazímka až na nádraží a když jej byla zulibála, dovezla si jej domů.

Líčiti prostinké výjevy, jež následovaly, zdá se nám býti zbytečno. Matka i hoch vypravovali si celé dny a večery, co a jak se dělo jednak v osadě, jednak v Praze — a nikdy nevěděli, kdy ustati . . .

Hoch byl čilý a zdánlivě úplně zdráv.

Leč přes všechnu hovornost jevil, kdykoli se na* skytla příležitost, t. j. kdykoli matka ustala se dotazovati, přece jen nápadnou zamlklost. Zdálo se, jako by myšlénky jeho těkaly jinde, jako by spíše snil, nežli se zajímal o věci kolem sebe.

Andil mim« — 658 — I zasněžený kraj, druhdy největší jeho potěšení, jehož pohledem nemohl se z okénka chaty mnohdy ani nasytiti, neměl více pro něj takové zajímavosti jako jindy.

I výraz tváře byl poněkud pozměněn.

Plet měla lehynký nádech přihnédlosti, kolem oči byly sotva pozorovatelné modravé kruhy; ale oko bylo jiskrné, mnohdy žhavé, jako by v něm pohrával odlesk tisícerých drobných světýlek . . .

Zamlklost hochova byla ode dne ke dni nápadnější.

Dva dny před opětným odjezdem svým začal si naříkati, že jej pobolívá hlava — v čele mezi očima a den na to procitl z rána rozpálen ...

Matka, která byla tisíckráte svědkyní různých horeček, nikterak se nezalekla.

»Patrně se hoch trochu zachladil.c pomyslila si; ale přes to — co nebyla doposud ještě u žádného nemocného učinila — kázala hochovi, by neopouštěl lože, pospíšila dolů do vsi a požádala jednoho souseda, by došel pro doktora Doubravského.

Hoch zatím byl dosti dobré mysli.

Poposedal na postýlce, někdy se i prošel po sedničce a zase ulehl — mluvil s matkou skoro jako jindy a na nic si příliš nestěžoval.

Tepna byla sice zrychlena, ale horečka nezdála se býti příliš značná.

K večeru přijel doktor Doubravský.

Možno si pomysliti, s jakým napjetím sledovala stará Byšická lékařovo vyšetření stavu nemocného.

>Ze nebude tak zle ?« ozvala se konečně, když byl lékař vyšetření ukončil.

— 659 — »Doufejme !« odtušil lékař, pokrčiv sotva pozorovatelně ramenoma. »Do Prahy prozatím hoch nemůže a pozejtři přijedu zas.« Nařídiv pak, čeho bylo třeba, upravil též lék a pohovořiv s matkou i s hochem, odejel.

Třetího dne přijel zas.

Stav nemocného se nezlepšil, ani nezhoršil —• —Lékař přijel i dne šestého, devátého, dvanáctého ba patnáctého . . .

Choroba zdála se býti beze změny. Jen horečka se zvýšila, tep zrychlil — apathie hochova byla vždy zjevnější.

V posledních šesti dnech již někdy na dotazy matčiny ani neodpovídal a v noci dne dvanáctého začal blouzniti . . .

Vztyčoval se na postýlce a blábolil podivné věci: prosté i zvláštní, o nichž matka nikdy nebyla slyšela . . .

Volal kohosi, aniž mohla matka vyrozuměti koho . . .

Venku hučel vítr svou zádumčivou píseň ...

Možno se domysliti, jak teskně a k smrti smutno bylo matce, bdící u lůžka trpícího miláčka . . .

Z rána se hochovi ulehčilo ; přestal blouznit a jenom někdy ztěžka oddychl. . .

»Bolí tě, dušinko, či snad nemůžeš dýchat ?« ptá se úzkostlivě matka.

»Ah, to já si jen tak hovím, mamičko,« odpovídá hoch.

A matka zase doufá v brzké pozdravení . . .

Avšak i další dny míjejí bez nápadné změny. V noci hoch blouzní — k ránu úleva — lékař přijíždí každého druhého dne.

42* — 660 — A jednou v noci hoch na postýlce se vztyčfl.

»Vidlä, mamißko — vidíš ty žhavé jazyky, jak vyšlehují ?« blouzní trhaně, někdy šeplavě a hned zas jasným, zvučným hlasem, jako by volal o pomoc. >Hu, hu — jak tam bylo před chvílí černo l ... Noc — noc . . .

A já spal a padal — padal do hloubky ... V tom vyšlehnul plamen — plazil se po skále a vyšlehával vysoko — vysoko až k nebi ... V tom — vidíš — vidíš mamičko V ... Anděl nad tím plamenem se vznáši — anděl nad údolem . . . Vysoko — jako jestřáb ... A přece neletí, ale stojí na veliké kouli — ruce má na prsou skříženy — a divá se tak klidně, tak jemně, tak mírně do plamenů .... Oh, což nevíš, nevíš matičko, že to anděl míru ?! ... Vidím jej — vidím — vždyí je z kamene . . .« . Z počátku se matce zdálo, že je to fantas nahodilý ; ale když hoch podobně blouznil po několik noci — brzo šeptmo, nenápadně, brzo hlasitě, úzkostlivě a bolestně, nabyla přesvědčení, že jej mučí utkvělá nijaká představa, cosi, co byl někdy někde viděl a co bylo v duši jeho zůstavilo hluboký, ba nevyhladitelný dojem.

Teprve třetí nebo čtvrté noci domnívala se ze zmatených a nesouvislých vět poznávati, že mučí hocha fantasmagorická představa obrovského požáru, patrně zpomínka na požár Votýpkova statku a že k příšerně velkolepé představě té přidružuje se obraz nevystihlé krásy — jasná a konejšivě působící představa sochy anděla míru, kterouž byl hoch kdesi viděl, před kterouž byl Často a dlouho stál, nemoha se pohledu na ni nasytiti.

Někdy popisoval hoch v blouznění svém zvláštní pošmurný dům — mladého a přece nešfastnébo muže . . .

— 661 — Jindy mluvil zmateně o křížích, pomnících a různých jiných sochách, ale vždy zase vracel se k andělu míru . . .

Kdysi se napolo vztyflil na postýlce a dlouho díval se upřeno kamsi do prázdna.

Náhle z hluboká vzdychl, a když se k nému matka naklonila, objal ji oběma rukama a dal se do vzlykávého pláCe.

»Neplač, dušinko, neplač!« konejai matka tonem nejlaskavějším.

Hoch uatal plakati a ulehl, jako by byl přelud zmizel. Avšak po chvíli počal něco nesrozumitelné šeptati, až pak posléze zcela srozunvtelné, ale bolestným tonem promluvil: >Ach, bože, bože l Vyatav mezi mnou a smrti zeď, af se ta smrt tak na mne netlačí.« Slova ta projela matčino srdce jako dvoj ostrá dýka.

Klidné vzezřeni a chladnokrevné zkoumání průběhu hochovy choroby se strany lékařovy bylo ji až dosud udržovalo v naději, že choroba není aspoň svrchovaně nebezpečnou; avaak vlastní slova jejího miláčka ji upozornila na možnou ztrátu bytosti nejmilejší.

Nahnula se k dítěti, pohladila je po rozpáleném líčku a konejšivé promluvila: »Ach, nemysli na to, dušinko, nemyslil« Hošík prudce se vztyčil, poklekl a zadíval se matce $ nevylíčitelnou němou prosbou do oči.

»Chceš něco, dutinko?« optala se matka.

»Nic, nic, mamičko,« odpovídá hoch, jako by ne* věděl, o čem byl mluvil; ale hned na to ovinul obě ruce kolem matčiny šíje a skloniv hlavu na její prsa, zašeptal: — 862 — »Umru-li, mamičko — dej mne do tatíčkova hrobu a na hrob — na hrob — —« Zajikl se a teprve po několika vteřinách dodal: »Anděla — víš? — Anděla, který konejší, který uzdravuje a chrání — anděla míru — — —« Po té prudce se od matky odtrhl a sklesnuv na lože, začal zase blouzniti — nesrozumitelně, zmateně . . .

Noc tu probděla matka u lože v bezměrné úzkosti.

Ani polodřímota, která jí bývala u lože nemocných náhradou za spánek, nedostavila se.

A když pak se rozbřesklo, očekávala příjezd lékařův s horečnou nedočkavostí.

Bylo to dvacátého a prvního dne ode dne, kdy objevily se první známky hochovy choroby.

Lékař byl slíbil, že dne toho najisto přijede. Matka čekala s trapnou úzkostí . . .

Konečně k večeru lékař přijel. Usedl jako oby« čejně k loži a ohledal stav nemocného.

Horečka i tepna byly beze změny. Hoch neblouznil; ale odpovídal na dotazy lékařovy apaticky.

V smrtelných úzkostech před lékařem stojící matka upírala neodvratně zrak svůj na jeho tvář; ale nevyčtla z ni ničeho.

Konečně, když k ni lékař pohledl, ozvala se.

»Za jedno dnes prosím snažně, pane doktore,« pra» vila přitlumeně. »Povězte mi, prosím pravdu : je, či není pomoci?« »Vy chcete zvěděti pravdu ?« optal se lékař klidně.

»Nemohu děle snésti trapné nejistoty. Jsem na všechno připravena,« odpověděla pevným hlasem. »Mní se zdá, že pomoci — není.« — 663 — Lékař váhal okamžik odpověděti, načež temně odtušil: »Není.« »Že není l« vzkřikla stařena hlasem zoufalým vytřeštivší na lékaře oči, jako by jí byl dotvrzením vlastního jejího domnění pověděl vlastně něco překvapujícího.

Lékař zavrtěl záporně hlavou.

>Tedy — žádná, žádná naděje ? !« zaúpěla.

»Naděje jest sice vždy ještě, dokud nelze zjistiti smrt,c ujal se slova lékař ; »ale ze sta podobných případů sotva jeden mjvá průběh příznivý.« »Ale vaše umění, pane doktore !< ozvala se stařena ostýchavě, jako by byla na rozpacích, smí-li či nesmí-li to připomenouti.

Výraznou tvář lékařovou přelétl matný úsměv trpkosti.

»Oprotiv přírodě, milá matičko,« odpověděl, »jest umění naěe malomocno. Nemůžemet více, nežli sledovati průběh tajemného procesu a nezkušeným poraditi, co doporučuje výsledek po veky nastřádaných zkušeností — z vetší části jen k úlevě nemocného. Na průběh nemoci samé nemají prostředky našeho umění podstatného vlivu.

I nejosvědčenější osvědčují se začasté úplné bez účinku.« »Vy tedy myslíte, pane doktore,« pravila Byšická po krátké pomlčce, »že léky nemají žádného účinku?!« »Nikoli, matičko,« odtušil klidně lékař. »Každý lék musí míti na lidský organismus nějaký, byť sebe nepatrnější neb i nepostižitelný účinek. Máf jej i požití jediné kapky vody, tím více pak lék, skládající se začasté z látek působících zžíravě, rozpalujíc nebo konejšivě. Jde však o to, má-li jevící se účinek příznivější nebo nepříznivější průběh choroby v zápětí; nebof i při známkách povážil* — 664 — vého zhorSenl choroby následuje dosti často uzdraveni jako při známkách příznivého obratu — smrt. Předvídavost naše jest vždycky více méně pochybná. Nemůžeme, nežli zjistiti, co právě pozorujeme. Vše ostatní, co přivodí třeba nejbližší vteřina, vymyká se poctivému lidskému soudu. < Stařenka naslouchala výkladu tomu se zatajeným dechem. Nechápala sice všeho, ale rozuměla aspoň smyslu.

I samému Doubravskému bylo jako člověku, jenž se byl náhle přesvědčil, že zabýval se po celý svůj život něčím, co vzpírá se již podstatou svoji příznivému a uspokojivému rezřešení.

Tisícileté zkušenosti, jichž byli myslící pěstitelé vody lékařské nastřádali, zdály se mu býti u porovnání s namáháním, s jakým bylo nastřádání to spojeno, tak nepatrný a nespolehlivý, že šlehla duší jeho i myšlénka skoro naprosté bezúoelnosti.

Divuplné tajemství vzniku a zániku živoucích tvorů nezdálo se mu býti snad nikdy tak záhadným, jako pravé v tomto okamžiku — u smrtelného lůžka bytosti, která neměla pro svět doposud žádného významu a vůči staré, prostoduché a přece bystře soudící ženě, která měla dosti síly a zmužilosti vyprositi si zdrcující ránu nepokryté pravdy přímo do srdce.

Skoro v duchu litoval, že vedl ránu tu bezohledné — že vyhověl přání stařenky a pověděl pravdu.

Zamyslil se, jako by byl o samotě.

Stařena však stála s výrazem sklíčenosti bez hnutí, neodvažujíc se lékaře vyrušiti. Soudila, že uvažuje o chorobé jejího dítěte.

Mozkem Doubravského vířily však myšlénky zcela jiné. Byltě zapomněl, kde a proč se nalézá.

— 665 — K smrti pracující hoch byl mu v okamžiku tom lhostejný. Byltě po jeho náhledu ztracen a žádný světa lék nemohl mu prospěti.

Bezcílná příroda dokonávala na něm právě znenáhla děsné dílo konečného rozkladu.

Duši lékařovou kmitaly právě zvláštní myšlenkové jiskerky, ozařující matně povšechné tajemství života.

Náhle mu napadlo, že všechny posavadní, jemu známé theorie o životě jsou přece jen pouhé fantasmagorické přeludy postrádající reelního podkladu.

Avšak dříve nežli vznikla z jednotlivých zárodků myšlénka jasná a určitá, zvedl mimoděk hlavu a zrak jeho utkvěl na sklíčené tváři staré Byaické.

Jediným pohledem tím dán vznikajícím myšlénkám poněkud jiný směr. Pojalaf jej nevysvětlitelná lítoat s ubohou ženou z lidu. Bezděčně chtěl napraviti, co byl zavinil.

Začal mluviti v pevném úmyslu, by starou ženu, pokud vůbec ještě možno, aspoň ukonejšil.

Mocný proud neobvyklých myšlenkových zárodků valil se však dále, tak že Doubravský z počátku hrubě ani nevěděl, co mluví.

>Ano, ano, matičko,« pravil jako v polosnu. »Umění naše jest vůči neobmezené a dle přesných, od pravěku ustálených a nezměnitelných zákonu přírody — málomocno. Neznámet doposud skoro praničeho. Po tisíciletém úsilí statisícův poctivých snaživců nedospěli jsme dále, nežli že tomu neb onomu podaří se občas postřehnouti více měné zjevný účinek některého z nesčetných zákonů přírody . . . Mluvíme, přemítáme a uvažujeme o chorobách — snažíme se najíti vhodných a přiměřených prostředků, tudíž léků k zažehnání chorob; ale — 666 — vlastni příčiny, vznik a skoro i průběh chorob jest nám doposud tajemstvím . . . Pozorujeme a zjistíme jen známky dostavující se a dostavivší se choroby — sledujeme dle známek jí vlastních její průběh ; ale podstata její jest nám neznáma . . . Krátce tápeme doposud ve tmách . . . Uvažte jen, jak podivná a zároveň nepostižitelná změna musí se v celém těle lidském státi, když z jarého, silného, své skutky úplně ovládajícího tvora s více méně úplně svobodnou vůlí stane se bezvládná hmota lenící beze síly vztyčiti se nebo jen pohnouti sebou — bez moci mysliti jako myslívala! Uvažte jen, jaké změny dějí se asi v těle tom, když zažívací ústrojí zastaví svou činnost, když teplota těla zvýší se na čtyřicet a více stupňů, když tepna buši sto i víckrát v minutě l . . Ano, ano, matičko — za takových známek choroby stala se v celém tele nepostižitelná pro nás změna chemická l c Po závěrečných slovech mluvící umlkl, jako by mu byla mozkem šlehla závažná myšlénka.

Vztyčil se; ale hned zase usedl a zastřel si oběma rukama tvář.

Po několika vteřinách spustil obě ruce, zvedl poněkud k prsoum nachýlenou hlavu a dívaje se kamsi do prázdna polohlasitě zamumlal.

»Vždyf pak vznik i konečný rozklad —tudíž snad celý život náš není v podstatě přece nic jiného nežli tajemný, nesčetnými a zároveň nepostižitelnými vlivy podmíněný chemický proces.« Po těchto slovech vstal a sáhl po klobouku.

Byl tě myšlénkami svými tak zaujat, že opomenul ppdati stařeně i ruku, jako činíval, když se s ní loučil Stařena vyprovodila jej až před chatu.

— 667 — Když vsedl do saní, vrátila se do jizbičky.

Byla zase se svým ubohým Erazímkem o samotě.

Usedla k loži a zadívala se na horečné rozpálenou jeho tvář. » Pozorovala po líčkách rudší skvrny, které však vždy zase zmizely — pozorovala i těžší, namáhavější dech . ..

Náhle hoch na pólo se vztyčil.

»Co pak chceá, dušinko ?< optala se matka starostlivě.

»Ab, nic, nic mamičko?« zaúpěl a zase se položil.

»A nic té nebolí — pranic ?« vyptávala se dále.

»Ach, hlava, mamičko — hlava,< vzdychl z hluboká a zůstal klidněji ležeti.

Matka ho nevyrušila; domnívala! se, že chce spáti.

Ale hoch nespal. Jenom ' chvílemi dostavovaly se polomrákoty. Každé chvíle volal matku, nebo tiše vzdychl nebo zasténal. Někdy se i napolo vztyčoval a hned zase ulehal — — — Asi k půlnoci se vztyčil a upíraje horečně se lesknoucí oči na matčinu tvář, optal se: »Co pak to máš, mamičko?« »Kde ? — co ?« optala se.

»Tady, tady!« zvolal hoch, ukazuje třesoucí se rukou na matčino čelo.

Matka přejela plochou dlaní prázdné čelo.

»Nějakou tkaničku«, doložil hoch po chvíli.

Matka sklonivši hlavu, spozorovala tkaničku visící od košile.

»Snad tady ?« přála, ukazujíc prstem na tkaničku ua svých prsou.

— 668 — »Tam, tam — kam ukazuješ — na čele,« dotvrdil skoro s radostným přízvukem hoch, jehož zrakové nervy byly již rozrušeny.

Po té zase sklesl — chvílemi mluvil, ůpél nebo eténal — — — Noc minula — nadešlo jitro, ba minulo i dopoledne a nadešlo odpoledne.

»Znáš mne?« optala se matka, když se byl hoch opět zase napolo vztyčil a do prázdna zadíval.

»Znám,c odpověděl apathicky stísněným hlasem» »A máš mne rád ?« optala se matka, by vůbec něco pověděla.

»Mám,« zasténal.

Na to se zase položil a ztišil.

Matka domnívajíc se, že usíná, odplížila se.

Po chvíli se zase vrátila.

Hoch ležel s otevřenýma očima na levém boku pravá ruka chvílemi se nadzvedla a zase klesla.

>Erazímku!c zašeptla matka dívajíc se mu do oCf.

Neodpověděl, jenom oči pohnuly se směrem k matce s výrazem němé prosby.

»Erazímku l« opakovala stařena hlasitěji.

Opět žádná odpověď.

Pohladila jej po tváři, vzala ruku jeho do své — srdoe se ji sevřelo bolestí, ..

»Erazímku l vykřikla zoufale.

Hoch více neslyšel, neviděl a necítil.

Pohyb ruky, byla bezděčná křeč. Výraz oka byl bezvýznamný — nerv byl ochtrnu.

Kdyby byla matka k oku přiblížila světlo, byla by «6 přesvědčila, že se zřítelnice více nezúžuje.

Hooh byl b«z védomí.

— 669 — Matka zůstala v strnuti po několik minut. Po té se ji zdálo, že dívá se na hocha jako druhdy, když ležíval na postýlce své /dráv a v klidný spánek pohřížen.

Náhle šlehla duší její myšlénka, že miláček — dodýchává.

Srdce se jí sevřelo křečovitou bolestí. Zavrávorala a temně zaúpěvši sklesla vedle lože.

Ležela beze smyslů skoro hodinu.

Když se vzpamatovala, vztyčila se a dlouho, dlouho dívala se na miláčka, jako by ani pravda býti nemohla, co pozorovala.

Chvílemi štkavě vzlykala, ale neplakala. Prsa její byla křečovitou bolestí sevřena až do večera, kdy přijel lékař poznovu, by zjistil ochrnutí mozku následkem tyfu..

A podivno — i nyní ještě se jí zdálo, jako by vůbec ani nebylo možno, co se bylo stalo a co byl lékař nezvratně dotvrdil.

Teprve když se s ní Doubravský rozloučil a mlčky položil na stůl balíček peněz, jež si byla Byáická u něho pro svého Erazímka na studie uschovala, bylo jí to zřejmým důkazem, že jest dítě její ztraceno.

Vzkřikla divoce, jako by jí byl někdo nůž vrazil do prsou a nevěděla ani, kdy lékař jizbičku opustil.

Penězům nevěnovala žádné pozornosti — nemélyí pro ni ceny . . . Zůstaly ležeti na stole až do druhého dne, kdy je ledabylo vhodila do šuplete u stolu.

Hoře přeubohé matky bylo bezměrnó.

Zmírala f ji nejen veškerá její radost, nýbrž i nadej e — vůbec vše ... Není tudíž divu, že počínala si chvílemi jako šílená . . .

Pouze vegetabilní dokmitáváni miláčkova života, provázené bezděčnými pohyby křeči a chvílemi chroptivým — 670 — dechem, trvalo však ještě po dva dny a dvě noci — nejděsnější to okamžiky v životě staré ženy — až pak posléze za zběsilé zimní noční bouře »zázračné dítě« dodýchalo ...

Bděním, lítosti, úzkostí a bezmérnou bolesti k smrti vysílená stařena neplakala. Sklesla na své lože a upadla v hluboký spánek, trvající nepřetržitě den a noc.

Když procitla, bylo jí, jako by nebylo v žilách krve, jako by byl i jazyk bez vlády.

Přes to učinila sama vše, čeho bylo potřebí; Mrtvý Erazímek pohřben po svém přáni do hrobu otcova. Kromě matky a úslužných čtyř výrostků, kteří snesli rakev dolů do vsi a donesli na hřbitov, súčastnila se pohřbu jedině paní Brigitta.

Stála u hrobu s přeubohou matkou, až byl hrob zasypán; po té ji podala ruku.

V očích paní Brigitty leskly se dvě slzy; oči neštastné matky více nezvlhly ...

Od té doby byla stará Byšická jako bez ducha.

Neplakala, nehořekovala. nestýskala si. Bezmérná bolest její byla němá.

Den co den chodívala na hřbitov, brodíc se po kolena a výše sněhem a závějemi; celé večery pak proseděla v tichém hoři na nízké stoličce před krbem, dívajíc se celé hodiny neodvratně do plamenů hořící louče a vzpomínajíc na svého Erazímka.

Nejčastéji zabývala se v myšlénkách vzpomínkou na onen večer, kdy jí byl tak krásně vypravoval, jak se mu při dívání do plamenů zdálo, že je celý kraj zasněžen a kterak na hřbitově bludička s hrobu na hrob skáče.

— 671 — Asi týden po pohřbu — pravé když seděla zase u krbu — vzpomněla si náhodou' konečné i na peníze, jež jí byl doktor Doubravsky vrátil.

I vstala, vyndala balíček bankovek ze šuplete a vrátivši se zase ku krbu, usedla a položila balíček do klína.

Po chvíli skoro bezdéky balíček rozbalila a probírajíc se bezmyšlenkovitě v bankovkách začala je konečně počítati.

Ale nedopočitala . . Před duševním zrakem jejím vyhoupnul se obraz miláčkův.

Ruce jí sklesly do klína. Zadívala se upřeně do plamenů v krbu.

Venku zuřila právě zimní bouře.

Vichr vál hučivou svou píseň, brzo jako když hrom doznívá a hned zase úpěl a sténal, jako když v dáli dítě pláče.

Rudé plápolavé plameny na krbu brzo se vztyčovaly a hned zase přikrčovaly. V jizbičce střídalo se šero s přítmím a rudým osvětlením, — příšerné stíny míhaly se po hambalkovém stropě a mezi visícími tam kornouty a pytlíky.

Stařena však si ničeho nevšímala; neví dělat nežli přelud své obraznosti: svého miláčka .... Srdce se jí sevřelo a poprvé zase po mnoha dnech jí i oči zvlhly.

Náhle šlehla duší její trpce bolestná myšlénka.

»K čemu mi peněz, když je Erazimek v hrobě ?< pomyslila si.

I smáčkla bezděky bankovky v čuměl a jediným mávnutím ruky vhodila je do plamenů na krbu.

— 672 — Viděla, jak vzplály a kterak plamen výše vyšlehl.

Leč v témž okamžiku se jí zdálo, jakoby k ni z temného hukotu větru zněl Erazímkův sténavý hlas, když blouznil: > Vidíš, vidíš — mamičko ? Andél vznáší se nad plameny v údolu ...... Anděla míru dej mi na můj hrob I < I vztyčila se prudce, jakoby jí byla zmije uštkla, a hrábla třesoucí se rukou po hořících bankovkách do plamenů. Ale nevyhrábla nežli plnou hrst ohořelých zbytků, troud a popel. . .

/ Chvíli držela vše křečovitě v hrsti jako drahocenný poklad, načež hrst pomalu otevřela a začala zbytky prohlížeti.

Ze všech bankovek nezbyla celou nežli jediná tisícovka, kterouž byla dle všeho stařena náhodou v nejkompaktnější čuměl smáčkla.

Tvář stařenčinu přelétl trpce bolestný úsměv.

Vhodila ohořelé zbytky bankovek do ohně, kde dohořely. Zbylou celou tisícovku vyhladila, načež ji pečlivě uložila do modlitební knížky, do které ukládala si papírové peníze vůbec — — — Následujícího jitra zmizela stará Byšická z osady.

Skoro po čtrnáct dní ji nikdo neshlédl a náhodou také nepohřešil. . .

XIX.

Démon rozkošnictvi, hýřilství a nesčetných odstínů vášní a náruživostí, jenž byl skoro po čtvrt roku v osadě B}k zběsile řádil, byl aioe sběhem různých okolností — 873 .-: zkrocen a snad i trvale pokořen; ale následky jeho vlády nebyly doposud ještě zažehnány.

Mrzák Brzdíček byl sice po jednoměsíční vyšetřovací vazbě propuštěn na svobodu, poněvadž proveden přesvědčující důkaz, že představený Mihulka zahynul nešťastnou náhodou a nikoli vinou mrzákovou.

Bodrá mysl mrzákova byla však ta tam. Útrapy žaláře a především výčitky svědomí, že utratil lidský život, působily na ducha jeho, v svrchované míře jej skličujíce..

Vrátil se z vazby s prošedivělým vlasem a se stopami hlubokého žalu v rázovité své tváři, s kteréž byl úsměv zmizel skoro na dobro. S nikým neobcoval, ba skoro s nikým ani nemluvil; žil ve svém novém domku v úplné odloučenosti.

V neklidných, mnohdy i horečných snech vídal skoro den co den buď představeného s výhružným nebo túáklebně potupným výrazem v tváři neb ubohou Pitrdlovu Kačenku, která byla jeho Kartušem tak nebezpečně po* trhána, že jen stěží vyvázla životem.

Zádumčivost byla se v duši jeho vkradla již ve vazbě ; na svobodě v naprosté odloučenosti od světa změnila se v hypochondru.

Mrzák sedával po celé hodiny bez pohnutí dívaje se v neurčité prázdno. Někdy mu i doutník vyhasl a on pobafával dále — nejzřejmější to důkaz, že myšlénky jeho bloudily ve sférách mlhavých dum.

Mnohdy se mu zdálo, jakoby se naň mol strop se» sypati nebo podlaha pod ním rozevříti. Nevysvětlitelná úzkost zmocnila se jeho duše, mučíc ji co nejtrapněji.

Cholerická povaha jeho však tento druh bezradoat.

aého, vlastně mučivého života na dlouho nesnesla.

iadil mino 4á — 674 — Po nějakém čase vzmužil se aspoň tak dalece, že rozhodnul se zahájili nový život.

Odprodal nový svůj domek a starou chatu i se zahrádkami paní Brigitte a zmizel beze stopy z osady.

Kam se byl uchýlil, nikdo ani netušil.

Teprve asi po dvou letech došla do osady temná povést, že vedl v Bavořích potulné hýřivý život a kdesi v bídné nějaké vísce zahynul.

Nepoměrné truchlivější osud stihl Florianka Helebranda.

Několik dní po smrti Erazímka Byšického provedeno závěrečné líčení pře, v kterémž Helebrand na základě vlastního přiznání a svědectví své nevěsty uznán vinným zločinem žhářství a vzhledem k četným polehčujícím okolnostem odsouzen do těžkého žaláře na dobu pěti roků, k náhradě řízeni soudního, jakož i k nahrazení škody poškozenému Votýpkovi, která uhrazena z deponované u soudu výhry a úplně ji pohltila.

I starý Lopíček, ačkoliv mu z jmění jeho zbylo přece aspoň tolik, aby mohl býti slušně živ, netěšil se více životu jako druhdy. Vráskovitá tvář jeho v několika týdnech ještě více svraštěla, oči zapadly hluboko do důlku, plet sežloutla, tak že se podobal živé mrtvole.

Pitrdlova Kačenka po několikatýdenní chorobě konečně se uzdravila; ale tichá pološílenost, vlastně otupělost byla jí údělem po obou děsných katastrofách.

V první době ujala se ji paní Brigitta, druhdy nejdůvěrnější její přítelkyně ; později převzala k vlastní své žádosti péči o ni Ludmila Votýpkova, jejíž otec vyvázl, jak víme, ze všeobecné pohromy poměrně nejšťastněji. Zaplatili ji pouze několika tisíci zlatých, jež byl — stržen všeobecným proudem — prohýřil.

— 675 — ' Však nejen osoby, kterýmž jsme byli v průběhu vypravování věnovali pozornost hlavní, i osoby, jichž jsme vůbec ani nepoznali, vůbec skoro veškeré obyvatelstvo pykalo za své hříchy ještě po několik měsíců . . .

Démona svárů, různic a nesčetných útrap jakožto následků trestního vyšetřování vystřídal za nedlouho démon ještě děsnější — bída a hlad .. .

Zasněžením bylo polozapomenuté zákoutí jako každé zimy i tentokráte ještě více od celého světa odloučeno.

Nastoupením trestů byly mnohé rodiny zbaveny svých živitelů, kteří i v kruté době zimní byli by snad přece ještě nějakým spůsobem postarali se aspoň o nejnutnější.

i Líčiti srdceryvné výjevy, jež se den co den opakovaly""^ jednotlivých chatách, kde byla bída dostoupila nejkrajnějšího bodu, zdá se nám skoro býti nemožno. Péro vzpírá se bezděky — — — V osadě vypukl následkem hladu tyf a sdecimoval obyvatelstvo, sdecimované již líčenými katastrofami a vazbami, najmě děti . . .

Jedině paní Brigitte, která poznavši po několika týdnech bezpříkladně trudný stav jednotlivých rodin, ze všech sil skytala úlevy, bylo děkovati, že smrt nevyžádala si obětí ještě více . . .

Tak míjel den po dni, týden po týdnu, až posléze po hrozných útrapách nadešlo jaro.

Slunce vysvitlo, sníh v několika dnech roztál a v několika dalších dnech vše se zazelenalo.

Romantický úval skytal zase čarokrásný pohled jako v době, kdy jej byl na podzim agent Horyna poprvé na* vštívil. Ale v osadě samé panoval dusný neklid a ve všem všudy horečný chvat, jako by mělo býti v několika 43* — 676 — dnech vykonáno a nahrazeno, co bylo prodlením půl roku zanedbáno.

S pracujících tekly potoky znoje, svaly div nepopraskaly . . . Anděl míru nebyl se doposud ještě snesl nad úval ...

Nikdo nezdál se míti pro jiného smyslu, nežli pro úmornou vysilující práci . . .

Asi v polovici května však zájem obyvatelstva přece obrácen také ještě k něčemu jinému.

Pozdě v noci přijel totiž do osady, když obyvatelstvo spalo povoz, s nějakým těžkým břemenem, provázený několika dělníky. Břemeno dopraveno na hřbitov, kde dělníci po celou noc pracovali.

A když pak obyvatelé z rána procitli, spozorovali na hřbitově na hrobě Erazímka Byšického a jeho otce velkolepý, daleko viditelný kamenný pomník představující l umělecky provedeného anděla míru se skříženýma na prsou / rukama a stojícího na kouli, znázorňující symbolicky vesmír.

Obdiv i úžas obyvatelstva, jež se nahrnulo na hřbitov, byl všeobecný.

Každý věděl, že pomník dala postaviti Byšická; ale nikdo netušil, že tímto dnem počínaje, nadešli osadě konečně první dnové poměrného klidu a míru . . .

V den ten dostala paní Brigitta dopis od »anarchisty« Vorovky, v kterémž jí zvěstoval, že podařilo se mu zjednati si slušné postavení v Mnichové, že — jsa s životem svým pro budoucnost vypořádán —- kletých peněz výhry nepotřebuje, aby jimi naložila dle vlastního uznáni.

Paní Brigitta užila jich k úlevě bídy nejbídnějších / a umožnila tak, že anděl míru začal se snášeti vždy níže ' nad čarokrásný úval.

— 677 V týž den došla náhodou do osady i zpráva, že •ěkdejší nájemce Rorejsovy krčmy, žid Mojžíš Bftickner, etabloval se ve Vídni jako velkoobchodník a že zanáší se myšlénkou provésti jeden z plánů »anarchisty« Vorovky: zříditi v osado, v kteréž byl položil základ ku svému bohatství, továrnu na zužitkování laciného dřiví . . .

Minulo několik dní.

Květen chýlil se ku konci. Polní a zahradní práce byly už dávno ukončeny. Osada měla na pohled obvy.

klou fysiognomii.

Nad úvalem klene se bezoblačná azurová obloha.

Lesy, stráně i luka — vše leskne se v zlatých paprscích slunce v nesčetných odstínech zelena, z něhož odlišují se nesčetné květy všech možných barev.

Den minul v tiché, ač klopotné práci — slunce schýlilo se k západu.

Po cesto od krajského města k osadě směrem kPitrdlově staré chato blíží se pomalu lehký povoz, v němž 8edí v koutku schoulen nějaký muž.

Přes to vše, že jest příjemné teplo, jest muž ten pečlivě zahalen v šedý starý plaid, z něhož vykukuje jen část obličeje zažloutlé, chorobné pleti — zašpičatělý nos a horečně se lesknoucí oči.

Na pohled zdá se to býti muž asi šedesátiletý. Chvílemi pohne rukou, přidrží si ji u úst, a snaží se odkašlati.

Okolí nevěnuje n ejmenší pozornosti; tvář jeho jev «Yicfaevaoou apathii.

— 878 — Teprve u Pitrdlovy chaty muž ten ve voze poněkud se nahnul a několikrát přikývnul hlavou, jako by si byl něco připamatoval.

Pomalu a opatrně'sjížděl povoz po klikaté a hrbolaté vozové cestě od Pitrdlovy chaty dolů do vsi a právě, když slunce zapadlo, zastavil před Rorejsovou krčmou.

Zevnějšek její byl zcela jiný nežli druhdy. Bylaf dle smlouvy uzavřené mezi Rorejsem a někdejším nájemcem Brucknerem na útraty tohoto znovu vystavěna, vlastně spravena — měla novou taškovou střechu a vůbec ráz modernější.

Cestující zaplativ vozkovi vylezl namáhavě z vozu a pravil přitlumeně: »Zde zůstanu!« Na to šoural se pomalu do šenkovny.

Byla čistě vybílená, po někdejších německých nápisech nebylo více ani stopy. Byly v ní zase jen dva stoly; ale žádných hostů, Cizinec popošel ku stolu »honorace« a usedl.

Teprve po chvíli objevila se na prahu Rorejsova Purčí. Pomněnkové oči její byly hluboko v důlkách zapadlé; li Oka bez ruměnce, tvář ustaraná.

»Rád bych tu zůstal přes noc,c pravil cizinec, když se ho Půrčí optala, čeho si přeje. »Mohu?« Purčí pokrčila lehce ramenoma a nesměle odpověděla : »Otec, prosím, je ještě na poli — až přijde.. .c »Zatím mi tedy upravte něco k večeři — cokoliv,« připomenul cizinec, načež dívka zmizela.

Asi po pěti minutách dostavil se i Rorejs s pole.

Shlédnuv i cizince trpce se usmál,'popošel k němu a vlídné, ale přece tonem spíše truchlivým jej přivítal a zůstavil jej taktéž o samotě.

— 679 — Po dalších asi pěti minutách přišel opět a usedl za týž stůl, za kterýmž seděl cizinec.

»Vy tu tedy chcete zůstat přes noc?« ujal se slova.

»Nejen přes noc jedinou, rád bych tu ztrávil celé léto,« odpověděl tázaný. »Jsem churav, lékař mi poradil klid a venkovský vzduch.« »Postarám se o všemožné vaše pohodlí,« připomenul Rorejs úslužně. »Budete spokojen.« : , »Děkuji vám již napřed,« pravil cizinec, načež se oba odmlčeli.

»Piva si nepřejete?« optal se po chvíli Rorejs.

Neznámý zavrtěl hlavou a zase oba mlčeli. ; »Doslechl jsem, že tu u vás někdo před nedávném vyhrál na nějaký los,« připomenul konečně cizinec.

»Ach, ano — vyhrál,« přisvědčil Rorejs s povzdechem, jako by chtěl i nechtěl slov neznámého potvrditi.

Zatím bylo se již valně sešeřilo.

Rorejs vstal a rozsvítil připravenou lampu. Teprve nyní všimnul si bedlivěji tváře neznámého. Byla vyhublá, kost a kůže — plef špinavé zažloutlá; uši jako z vosku, skoro průsvitný; rty úzké, bledé, pouvadlé ; tupý nos nápadně zašpičatělý.

Jinak byla tvář zarostla valně již prošedivělým plnovousem.

. »A slyšel jsem také,« ozval se neznámý, když si byl Rorejs zase usedl, »že jste tu vyhráli na cizozemský los — myslím ze saské loterie — a nemýlím-li se — hlavní výhru ...« Rorejs smutně přikývnul hlavou.

»Což pak mi o tom nemůžete dáti žádné zprávy?« optal se cizinec, dívaje se upřené Rorejsovi do oči.

— 680 — »Ah, mohu, mohu,< odvětil Rorejs; »ale prosím, nežádejte toho ode mne l « »A proč, prosím ?« optal se neznámý. »Či mi nedůvěřujete ? Bojíte se mne ?« Rorejs zavrtěl hlavou.

»Čeho bych se bál?« pravil. »Všechno už je odpykáno . . . C »Jak to ?« vpadl cizinec, načež povzneseným hlasem dodal: »A ani mne to nepoví i, milý Martinku ? Ani mně ?

Což pak mne nepoznáváš ani po hlase?« Rorejs vytřeštil na neznámého oči, ale nepoznal ho ani po sípavém hlase.

»Ji jsem Horyna,« zašeptal host Rorejs prudce vyskooil, zadíval se hostovi pátravo do tváře a teprve nyní jej poznal.

»Ach bože ! Ty, Horyna — v tak zbídačelém stavu? l c uklouzlo mu mimoděk.

»Bohužel!« vadyohl Horyna.

»A jak se stalo — jak se jen vůbec mohlo stát!?e sadivil se Rorejs usedaje.

»Zcela jednoduše, milý kamaráde,« vysvětlil Horyna.

»Život za život! Nejsem první a bohužel zajisté také ne poslední, kterýž za život byl nucen život obětovati. Pamatuješ se přece, že byla na mne před osmi měsíci v horách blíže Bavorského Brodu podniknuta honba. Já sice honcum šfastně unikl, ale zaplatil to zánětem plic, z něhož se vyvinuly tuberkule ... Tof vše ... Tedy život za život.. .< Horyna na chvíli se odmlčel; když však Rorejs ne« odpovídal, pokračoval: — 681 — »Kojil jsem se po delší čas naději, že se choroba příznivě obrati. Ale když se dostavila bída, krutá bída — vzpomněl jsem si na vás, že jsem vám, ovšem bez přičinění svého, dopomohl k hlavni výhře.< »Ah, pravda, pravda,c připomenul nyní Rorejs. »My na tebe také dosti často vzpomínali. Chtěli jsme tě sem k nám pozvati a složiti se na slušnou odměnu pro tebe .. .< »Ale nepozvali jste,« vpadl Horyna trpce, ale ihned konejšivě dodal: »Nu, nic nedělá ! Teď jsem tu a je snad také dobře, ne? Stav můj, věř, kamaráde, byl už k zoufání. Nesčetnékráte chtěl jsem učiniti konec bídnému živobytí otrávením. . .c »Ne, ne!c zvolal Rorejs. »Já tě neopustím! »Zůstaň u mne — u nás !... Moje Purči bude té opatrovat a ošetřovat jako ošetřovala.nebožku svou matku ... Ovšem na skvělý život naději ti dělat nemohu... Jsemt sám sotva živ . . .c »Jak to ?« optal se Horyna dychtivě.

Teprve nyní Rorejs poznal, že přítel neví o osudech osady po výhře ničeho.

I vypravoval mu vSe . . .

A dlouho seděli oba v krčmo vyměňujíce si své náhledy. Zůstali nevyrušeni — nikdo se více nedostavil. ..

Vypravováni Rorejsovo učinilo na Horyna hluboký dojem. Mnohou episodu musil mu Rorejs znovu opakovati — tak podivnou, neuvěřitelnou se mu zdála a přece zase chvílemi dával na jevo, že skoro ani jinak býti nemohlo.

»Zůstaneš tedy u mne,« pravil konečně Rorejs, Horyna ssvédév vše, projevil přáni odpočinouti «.

682 »Zůstanu zde!« odpověděl Horyna s důrazem na poslední slůvko.

Rorejs dal příteli upraviti tutéž komůrku, ve které byl minulého roku strávil část noci, dovedl jej tam a rozloučiv se s ním zůstavil jej o šamote.

Horyna unaven sklesl u okna na stolici a pohřížil se v myšlénky.

Noc byla tichá a vlažná. Měsíc skoro v úplňku byl dávno minul zenith a vrhal jasnou zář do jizby.

Horyna seděl dlouho bez pohnutí a jenom chvílemi pokaílával.

O čem přemítal, zůstalo jeho tajemství, ale podle • všeho byly to věci nehrubé příjemné, ba truchlivé. Asi po půl hodině několikrát z hluboká vzdychl a v očích zaleskly se mu dvé slze — po chvíli vypukl v přitlumený pláč.

Náhle se vzchopil a bolestně zamumlal: »Ne, ne! ... Rozhodnuto! . . . Tys, milý, dobrý Martínku, přece jen chuďas. Břemenem ti nebudu !« Po té vytáhl notiční knížku, vytrhl z ní jeden lístek a při měsíčném světle napsal naň tužkou několik řádků.

Po té položil lístek pod nerozsvicenou lampu na atole, zaobalil se do svého plaidu a opatrně i tiše plížil se z komůrky do předsíňky. Octnuv se v předsíňce hmatal podle stěny ve tmě až ku dveřím, které nebyly však více jako druhdy pouze přivřeny, nýbrž na závoru zamčeny.

I odstrčil závoru a vyšed ven dvéře zase přivřel.

Ovanula jej pryskyřicová vůně, jež k němu lehynký větřík z lesa zavál. Oddechl si a jako stín plížil se dále k návsi. Zde se zastavil a rozhlédl kolem, jako by byl oa rozpacích, kam kroky své obrátiti.

— 683 — Zrak jeho zakroužil po celém údolu; ale snivě zádumčivá čarokrása krajiny v magickém osvětlení bledé luny byla mu lhostejná. Pohled jeho utkvěl jen na velkolepém pomníku na hřbitově — na andělu míru, jenž nalézal se právě v plné záři měsíce . . .

Chvíli se tam upřeně díval, jako by nechápal, co to znamená, nebo — jako by jej šálil přelud obraznosti.

Po té vykročil a pomalu co noha nohu mine šoural se po klikaté cestě do vrchu ku hřbitovu.

Octnuv se na hřbitově stanul před pomníkem. Přečetl v záři měsíce i začátek nápisu: »Zde odpočívá Érazímek Byšický v hrobě svého otce — — —«načež upřev zrak na tvář anděla míru zůstal bez pohnutí.

Jak dlouho stál, sám ani nevěděl. Konečně mu vypověděly nohy službu. Sklesl na hrobě. — — — . A druhého dne nalezen na hrobě — otráven . . .

* ~" Lístek, jejž byl zůstavil příteli Rorejsovi, zněl: »Děkuji ti, milý přjteli, za vše, co bys chtěl pro mne učiniti. Můžeš-li, učiň něco pro mé ubohé dítky l« ...

Přítel Rorejs ovšem skoro ani nemohl. Za to ujala se osiřelých dítek paní Brigitta, druhdy žena nejvášnivější — nyní tichá, lidumilná trpitelka ...