Rytíř Kobylka (vydání ELTeC) Sláma, František (1850-1917) editor Institute of the Czech National Corpus: diachronic section 57436 COST Action "Distant Reading for European Literary History" (CA16204) Zenodo.org ELTeC ELTeC release 1.1.0 ELTeC-$textLang ELTeC-$textLang release Rytíř Kobylka František Sláma Slezská Kronika, Ernst Hebling 1890 Opava, Místek a Moravská Ostrava National Library of the Czech Republic The text has been OCR'd and then corrected only automatically.

Encoded in ELTeC level 1

Czech Converted by checkUp script for new release Text converted to ELTeC level 1

I.

Pán Frýdecký.

lla zámku frýdeckém radosť už dávno nebyla návštěvou, Nevidno tam veselé tváře bezmála už od té doby, co bohatý pán statků frýdeckých, jménem Bruntálský z Vrbna se svou dceruškou Ludmilou přepaden byl v lese chlebovském.

Nejprv přišla novina děsná, která nejen na zámku, nýbrž i v městě a v okolí velký rozruch způsobila, že pán frýdecký jeda se svou dceruškou lesem clile- bovským, byl ozbrojenými Valachy obklíčen a zabit, a že dceruška prý kamsi byla zavlečena. I nastalo tehdy v městě truchlení po pánu dobrém, a o dě- vušku zvláště ženy měšťanské naříkaly. A pořád mluvilo se jen o osudu těchto dvou ubohých, a nemohli se lidé dočkat návratu vojáků, kteří vysláni byli na Moravu, aby aspoň mrtvolu panskou Valachům vyrvali a k počestnému pohřbu do Frýdku přivezli. A když vojáci navrátili se s nepořízenou, nemohl se zas lid dočkati, až vrátí se do Frýdku žebráci, kteří i* vysláni byli na Moravu, aby pídili a slídili mezi Valachy po nešťastném dítěti panském.

Žebrák vrácel se za žebrákem ze světa, a každý vypravoval jiné domněnky, kam asi dceruška panská v zmizela. Žádný však nemohl zvědavým Frýdečanům povědět, kde se Lidmilka nalézá opravdu. Znovu vysláni poslové na vše strany, aby se přesvědčili, zdali ten neb onen žebrák přinesl dobré zprávy. A když se poslové vrátili bez Lidmilky, potom už pozbyli ve Frýdku naděje nadobro, že by sirotek panský mohl vypátrán býti.

K tomu zalétaly do Frýdku noviny děsné o tom, co děje se v zemích bratrských, na Moravě a v Cechách, ba donášeny tam i potištěné papíry o událostech Mnutnýcb, bolestných, a při ctění a vypravování slzeli mladí i staří, a ženy lomily rukama, propukajíce v pláč!

Frýdečané jsouce katolíci, nehorlili pro protestantského krále Bedřicha, ba když přišla zvěst, že protestantští stavové na Bílé Hoie u Prahy byli poraženi, radovali se měšťané frýdečtí, že víra katolická dostane zas vrch. Když však potom přišla novina, jak hrozně mstí se komise císařova na původcích povstání, když vypravováno, jak první šlechtice české vlekli ku krvavému soudu na pražském staroměstském náměstí, a tam jak výkvět šlechty české padl rukou katovou, tu mnohé srdce katolického Frydečana podlehlo lidskému pocitu a mnohá slza vytryskla pro stínané české pány. Bylť to soud hrozny, který vykonán mohl býti jen v době nej- vášnivejší msty, prosté citu lidského. Ani Václava z Budova, starce 74. letého, ani Kašpara Kaplíře ze Sulevic, starce 86. letého neušetřili, ba, popravivše je, hlavy jejich na věž mosteckou s hlavami jiných pánů popravených ještě na potupu těchto rodu šlechtických vvstavili.

I vypravováno dále, že komise císařská nyní každinkého člověka, který v Cechách neb na Moravě nějak se provinil proti císaři, povolává k soudu, tisíce lidí že v žalářích a na zámcích je uvězněno a že těch trestu nebude konce. I byli rádi ve Slezsku, že kurfiřt saský, spojenec císařský, ujal se Slezáků a vymohl jim u císaře odpuštění, pročež vyjímaje vévodv krnovského, nikdo ve Slezsku nebude trestán.

Ale hned zas na to přišla novina, že právě tento vévoda, který byl nejvyšším velitelem stavovského vojska slezského, císaři odplácí a v boji proti císaři bude pokračovat. A brzo na to zas vypravovalo se, v.e na Moravě Valaši ve velkých zástupech táhnou od zámku k zámku, od města k městu a všude císařské přívržence pronásledují, ba že chystají se, až markrabě do Moravy přitáhne, k němu se přidati a že do Slezska s ním potáhnou a pánům, kteří císaři jsou věrní, škodu dělati chtějí a na kořisť se těší.

A potom následovala novina válečná a bouřlivá za novinou. Z Uher že prý přitáhne Bethlen Gábor, kníže sedmihradský do Slezska prňsmykem jablunkovG ským a spojí se s vojskem vévody krnovského proti císaři. Proto na Frýdecku pořád opravovali hradby městské, opevňovali zámek, ale nač všechna ta práce!

Konečně vojsko císařské že prý už se blíží ve velké síle. I zaplesali Frýdečtí, že zjednán bude pořádek a pokoj a litovali už práce a výdajů na opevnění města a zámku. Ale hned na to přišly noviny z různých míst, jak vojska císařská řádí hůře než nepřítel a jak rozdílu nečiní mezi obyvateli císaři věrnými a pobouřenými, nýbrž daně ukládá všude, dobytek odhání, škodu i na polích činí a mnohých ohavností se dopouští.

Noviny tyto osvědčily se býti pravdivý. Frýdek sám zakusil pravdu těchto zpráv, když vojsko císařské tam vtáhlo. Vynutivši na zámku i v městě daň, sebralo mnoho obilí, píce, dobytka nic nedbajíc, že Frýdečtí se zaříkali, že císaři věrnost nikdy nezrušili a k rebelii se nepřidali. A sotva toto vojsko odešlo, přišlo zas za krátko jiné císařské. Marně úřadníci zámečtí i radní páni ukazovali černé na bílém, jaké dávky nedávno od nich byly vynuceny, marně zapřísahali se, že jsou katolíci a císaři že vždy věrnost zachovali, marně vymlouvali se, že úroda nebyla valná a že lid venkovský nechce pracovat! a bouří se: zas vojáci vybrali daň, odvezli dobytek, obilí, píci, pečivo, masa, zkrátka, co našli, a Frýde- čané úzkostlivě modlili se k Bohu, aby k nim už žádného vojska císařského nepouštěl.

Netrvalo dlouho a už tu zas byli jiní vojáci císařští a brali zas, kde co bylo, a tak se to několikráte opětovalo. A táhnouce dědinami, i tam tak řádili, ba i mnohých zhovadilostí se dopouštěli, že ubohý lid selský utíkal před nimi do lesů a tam zanášel, co mu ještě zbylo, aby aspoň něčeho uchránil, a aby ušetřeny byly ženy a dívky známosti surových žoldáků.

Zasmušile chodili úřadníci zámečtí a durdili se, co z toho bude, když stodoly a špíchary panské jsou prázdné a když lid poddaný náchce chodit do roboty. A měšťané sbíhali se na náměstí a po ulicích, spínali ruce hněvivě, křičeli a hulákali, aniž jim bylo hned rozuměti, co se zas stalo a jaké neštěstí se zas blíží. A v hospodách jen to vířilo: křičeli hosti, křičel hospodský. On nechtěl nalévat za novou minci slezskou a páni hosté nechtěli platit mincí starou. Též v obchodech kupeckých byly výtržnosti pro minci slezskou, která byla lehká a neměla ani — jak se tehdy říkalo — dvacátou čásť té ceny, za jakou byla dána do oběhu.

Na radnici frýdecké sešli se moudří otcové města několikráte, aby se doradili stran nové mince. Dojeli též do Těšína a do Opavy, aby zvěděli, jak tam chová se vrchnost městská a měšťanstvo k této minci nešťastné. A konečný úsudek byl jednohlasný: že každý kdo takovou minci přijal, jest okraden.

I nastala taková drahota, jaké nebylo pamětníků, neboť kdož prodával, chtěl jen starou minci, která tím stoupala v ceně, a chtěl-li kdo koupit za minci novou, musil dáti skoro dvacetkrát tolik, jako by ku příkladu byl dal před rokem.

Y této době stálého rozechvění a nepokoje, v této době opětujících se novin žalostných a neustávajících nářků rozletěla se po Frýdku též jednou zvěsť příjemná. Pan Bruntálský z Vrbna, pán na Frýdku, o němž se myslilo, že tělo jeho už dávno kdesi v lesní zemi odpočívá v pokoji, přivezen byl na svůj zámek frýdecký živ. A za několik dní na to byla do Frýdku přivezena též jeho zmizelá Lid- milka, veselá a zdravá.

/ I byli měšťané dychtiví novin ze zámku. Uřa- dníci zámečtí nestýkávali se mnoho s měšťanstvem, chtějíce zachovati si lesku svého „vyššího postavení" a právě nyní, když měšťanstvo chtělo od nich něčeho zvěděti, halili se ještě více v mlčení, aby vštípili měšťákům vědomí, že jsou mezi panstvem a měšťanstvem ještě nějaké třídy, které stojí též nad měšťanstvem, vědouce více, majíce příležitosti zvěděti více a majíce též vliv, všelicos na vyšších místech prosaditi. Dokud myslilo se, že pán frýdecký je mrtev, hospodařili úřa- dníci podle své.vůle a „panovali". Nyní, když pán frýdecký se vrátil, chtěli by snad měšťáci domní- vati se, že vliv uřadníků je menší? Proto vykračovali si pánovitě úřadníci zámečtí jako dříve, a na otázky po zdraví Frýdeckého pána odpovídali jen tak leda- bylo, že prý je vše v nejlepším pořádku.

Ze však není vše v pořádku, toho si byl cely Frýdek vědom, neboť Frýdeckého pána viděli někteří lidé, když přivežen byl na voze v peřinách; tito lidé tvrdili, že pán špatně vyhlíží a že značně sesfárl. / Uřadníci tedy nemluvili pravdu. Též pravda bylo a vědělo se ve Frýdku, že sotva pán Frýdecký přivežen byl do Frýdku, objevili se tam též lékaři z Opavy a Těšína. A už je to snad historickým právem písařů v kancelářích, aby jsouce nedostatečně placeni, vynesli, co slyší. 1 vynesli, co slyšeli v kanceláři zámecké a sice: že Valaši přepadnuvše pána v lese, v zavlekli ho polomrtvého na hrad Štramberk, kdež ho protestantský poustevník k životu vzkřísil, ale na věži věznil po celý ten čas. Lékaři nemají prý naděje žádné na uzdravení a kroutí prý nad nemocným hlavami. Dlouhé vězení učinilo z něho starce a ne- duživce, který nemá očekávat na světě jiné radosti, než aby ho smrť zbavila bolestí tělesných.

Asi za čtrnáct dní po svém návratu na Frýdek, pán Bruntálský, ač ještě velice churav, vstal konečně předce z lůžka a procházel se po pokoji. Posilniv se dobrým starým vínem z jediného to soudku, který ještě po návštěvě důstojníků císařských na zámku frýdeckém ve sklepě byl zbyl, dal si povolati své úřadníky, aby mu vypravovali, co vše se na zámku a jinde ve světě zběhlo za jeho nepřítomnosti. 1 vypravovali nemocnému pánu všechny ty noviny žalostné, obzvláště ale naříkali na vojsko císařské, jak řádilo na zámku, v městě i na vesnicích. Neopomenuli líčiti děsnou prázdnotu stodol a špejcharů panských a vedli též velký nářek na vesnický lid, že znechutila se mu práce a že mnozí z poddaných panství frv- deckého zabíhají až na Moravu, a tam s Valachy se spolčujíce, za řemeslem vojenským po světě se toulají a z toho velký užitek mají, neboť mnoho kořisti domů přinášejí.

„Máme toho zprávy jisté" žalovali úřadníci, „že někteří z Morávky byli při tom, když Valaši přepadli na Moravě K o p ř i v n i ci a tam drancovali. A když vojsko markraběte krnovského do té krajiny přitáhlo, zas jim naši sedláci pomáhali a vychloubají se, že P ř í b o r a aHelfenštýna dobyli. A zvláště z Helfenstvna mnoho kořisti odnesli a na horách v •j Moravce zakopali; ovšem že tajně; jejich ženy se zaříkají, že nevědí kde, ačkoliv že kořist jejich muži z Moravy přinesli,.doznávají. Též když Kelč byla vypleněna, byli prý naši z Morávky i jiní. jako z Lubna a ze Starých Hamrů, přitom, a nejvíce mají radost, že též v Hran i cích drancovali a židům všechno sebrali. Potom, když kořist domu přinesli a na horách zakopali, zas vrátili se do Moravy sebravše sedláky i z jiných dědin, a od těch dob se nevracejí, a ženy jejich vykřikujou, že když císařští berou, má každý právo brát, kde co se přidá, neboť prý každý člověk žít musí."

Pan Bruntálský asi při těchto žalobách, které mu úřadníci přednášeli, vzdychl, čelo jeho bylo zachmuřeno ; úřadníci vypravovali dále o špatné minci slezská, a zas vrátili se ku svým žalobám na lid poddaný; že prý je jako vyměněn, že nechce chodit na práci panskou, ba že nestárá se ani o práci na svém, nýbrž že zahálí po lesích, a jiní, že jsouce k práci voláni, mluví všeliké hanlivé řeči proti vrchnosti světské.

„A co mluví?" táže se nemocný pán Frýdecký.

„Posýlají pány do všech pekel, že minci dělají špatnou, aby lid okradli; proklínají pány pro robotu, že proč by oni na robotu chodili, když jim voják všechno sebere. A hrozili, že oni se táž budou živit z panského!"

A hned už předkládali úřadníci pánu svému seznam takových lidí selských, kteří právem trestání zasluhujou, a kteří na výstrahu jiným měli by vytrp ěti trestu nejpřísnějšího.

Byliť úřadníci přesvědčeni, že pánu svému přijdou s takovým seznamem hříšníku vhod, neboť lidé selští to byli. ač z jiného panství, kteří pána. v lese y přepadli, skoro ubili, a na Štramberku věznili skoro dvě leta. Proto úřadníci za jisté považovali, že pán dá selské zaháleče schytati, ztrestati a hněv svůj a pomstu jim pocítiti.

Pán Frýdecký vyslechnuv úřadníky, promluvil klidným hlasem : „Neutiskujte lid! Mějte s ním útrpnost, neboť trpí, jako my trpíme. Naříkáte, kde co že nám vojsko sebralo. A sami jste pravili, že též sedlákům sebralo. Nedivte se, že nechce se jim do práce, když nevědí, proč pracujou, když za svou práci nenaleznou ochrany. Přišla nešťastná doba na nás všechny, na pána i na sedláka. A jestli budeme utiskovati lid, bude s námi ještě hůře, neboť bez lidu nesklidíme úrody, ba utlačováním proti sobě ještě více jej popudíme, nenávist jeho proti sobě obrátíme. Nezapomínejte, že jsme křesťané a bratři, a že křesťanským chováním zvláště v těchto dobách zlých více prospějeme sobě!"

/ Uřadníci nechtěli svým uším věřiti. Takovvch v v slov z panských úst ještě neslyšeli, ač mnozí z těchto úřad niku sloužili už na mnohých panských zámcích a sešedivěli v panské službě! Dosud mínili tito úřadníci, jak tu byli až do jednoho, že poddaný není k ničemu jinému na světě, než aby pány uctivě poslouchal a jim na robotu chodil, pro ně pracoval až do potu, aby se páni dobře měli a na pány si hráti mohli. Dosud mínili, že poddaný takéto zdravé náhledy o svém povolání vštípí si jen tím spůsobem, když dá se mu pocítit! panská moc plnou měrou. Dosud byli úřadníci panští přesvědčeni, že čím více budou lid poddaný dříti a utiskovati, že tím v přízni panské budou stoupati. A nyní slyšeli z úst pána svého vlastního, že pán bez lidu není vlastně nic, že vše, co 011 má, děkovati má práci tohoto lidu, a že křesťanství nás učí, abychom chovali se k sobě bratrsky — pán k lidu poddanému!

tiřadníci chodili tyto dni po zámku Frýdeckém jako opilí a slova jejich pána vlastního zněla jim stále v uších.

On, který tolik od lidu selského právě byl zakusil, on takto mluví, místo co by měl pomstiti se z:a to, co vystál! Ovšem je nemocen. Jen tím si jeho trpělivost k sedlákům vysvětlovali. Ale pán Bruntálský z Vrbna, pán jejich Frýdecký, právě proto tak mluvil a právě proto tak smýšlí, p o n ě v a d ž z.akusil hněvu lidu, poněvadž poznal, že bohatý šlechtic není nic více než obyčejný člověk, podléhající bolestem tělesným a nemocem, a poněvadž se přesvědčil, »že jako pán může svého poddaného nespravedlirě soužití a trýzniti, že i poddaný dovede toho na šlechticovi!

O kéž by pán Frýdecký žil ještě dlouho, aby myšlénku křesťanskou, která v něm vznikla při vystálých trampotách, mohl šíři ti na panství svém i 11 pánů sousedních ! O kéž by dále mohl hlásati nelidským duším: „ Nečiňte, co nechcete aby vám jiní činili. Neutiskujte lid! Trpí-li on, trpíme i my!* II.

Kdo přijel?

akéllo leta na Těšínská už dávno nepamatovali jako letos. Za dne slunéčko stále usmívalo se, hřálo, ba pálilo, a večery a noci byly tak teplé, že lidé ani při otevřených oknech spáti nemohli. Voda i v horských potůčkách byla teplá a neposkytovala žádoucího osvěžení. Na polích nastalo sucho, tráva neurostla, obilí se nedařilo. 1 lidé zatvrzelí, kteří málo kdy na Boha si vzpomněli, nyní stále obraceli k němu své mysli a prosili o dešť.

Ku mnohým pohromám let předešlých připojila se ještě neúroda: Neúroda byla tím citelnější, že mnoho pozemků pro nepokojné doby vůbec ani nebylo vzděláno. I tušili mnozí hospodáři, co z toho pojde, a úzkostlivě očekávali dní příštích, které zdály se býti ještě horší předešlých.

Bída a hlad!

Zimy, která přijde, lekali se na zámcích, třásli se před ní v chalupách selských. Bída a hlad. Hlad a nemoce! Těchto hostů byli už ve Slezsku jisti a nebylo jim možná uniknouti.

Za let dřívějších pohltil všechnu práci pilného hospodáře voják. Nyní příroda sama postavila se v čelo nepřátel našeho rolníka a hrozila inu zničením. Neúroda, bída, nouze a hlad! Hlad a nemoce! Zde ani voják už ničeho nesebere, zde nemusí ostřit zbraň a prolévat krev. Lidé dovedou umírat i bez vojáka.

Byly to vvhlídkv smutné do budoucnosti. A voják, kterého se předešla léta děsili, že jim vše pobere, voják najednou stal se jedinou nadějí rolnického našeho lidu. Když roznesla se po dědinách novina, že kníže sedmihradský Bethlen Gábor vytáhl proti císaři, mnozí zoufalí lidé vykládali, že ten zas napraví, co zlého natropila léta předešlá, a co chce neúroda strojiti na zemích našich letos.

Ovšem meškali tehdy u knížete sedmihradského mnozí páni čeští a moravští, které císařská komiso na hrdle stvestati nemohouc, poněvadž se chvtiti nedali, aspoň jejich statky zabrala.

Tito páni stále ponoukali knížete sedmihradského k boji proti císaři. Byli to vlastenci dobří, kteří chtěli osvoboditi země naše od císařských komisí, měli nejryzejší úmysly, aby vlasti zjednali samostatnost'. Mnoha jména jejich vyslovována byla s úctou nej- větší, a více než na cizího sedmihradského knížete skládal lid náš vesnický ve Slezsku naděje na ně.

Když tedy rozhlásilo se po zemích českých, že Bethlen Gábor, kníže sedmihradský, vytáhl už proti císaři, a že už na sv. Martina hodlá hodovati v Praze, zajásali mnozí, že blíží se den osvobození od trampot ;a že zahnána budou vojska císařská, že svízelům bude konec, že skrotnou panští úřadníci a že vrátí se konečně zas doby klidu a pokoje.

Pán Frýdecký vyslechnuv noviny o nové vojně, 1/ «/ V l c/ O ' Jkterá nastávala, seděl tiše a nepohnutě na svém lkřesle.

Hlavou rojily se mu myšlénky všeliké. Nakoupil lby v čas obilí a píce z jiných krajin, kde se urodilo. Ale peněz není, a výpůjčky činit v těchto dobách, kdy mince nebyla ustálená, radno nebylo. Co počne však lid na jeho panství, až přiblíží se zima, až skrovná letošní úroda bude vyčerpána, až nastane hlad. až vzniknou nemoce? Co potom? A nakoupí-li niyní obilí a píce na dluh, zda-liž pomůže tím lidu , v s vému ? Ci nepočíná zas vojna s knížetem sedmi- hradským? Přijdou vojska a vyprázdní stodoly i špnípí- chary panské, a nezbude zas ničeho pro lid hladovyýý.

Kázal úřadníkovi odejít, nenařídiv ničeho. Sotvv.va se za úřadníkem dvéře zavřely, vběhla do pokoj>j»je Lidmilka s usměvavou tvářičkou a rovně zamířillila k otci sedícímu na křesle. Objala jeho nohy. zoubkkky z malých svých úst vycenila, a hladíc otci rukum, tázala se vesele: „Půjdeme do zahrady, tatíčku???*7 „Učila jsi se už?" Pána Frýdeckého čelo ssse trochu vyjasnilo.

Dceruška přikývla hlavou: „Panna Bohunka mmne pochválila, že umím dobře náboženství i počítat a nazpamět česky vypravovat. Ale —* Nedořekla a tvářička její přijala výraz vážnější.

„ Bezpochyby tě též pohanila, že něco neumíš !!" vyzvídal otec laskavě od svého miláčka.

„Když je to taková divná řeč,u žalovala dceruška.

„Ale naučit se jí musíš!" domlouval pečlivý otec.

„Já bych se naučit chtěla, ale nejde mi to. jje to takové divné! A já jsem ještě malá a už se ucíinn, a hradecké panny jsou už velké a neumí něnieckcy y dosud žádná. A pravily, že Cech má zfistati verem své řeči a o cizí nestáti!"

Frýdecký pán byl bezpochyby spokojen s hirai- deckými pannami, že váží si své řeči české, která tehdy na mnohých zámcích nejlepších rodin šlechtických byla řečí rodinnou, ba jedinou. Ni cmerů uiččitelka Lidmilky, panna Bohunka, uměla německy, a že Lidmilka bylo dítě schopně, myslil Frfdecký piáin, že by Lidmilce nebylo na škodu, kdyby se a^sipoň trochu přiučila této řeči, když se nahodila pří- ley/zitosť.

„Uč se jen, uč, kdo více umí, než mu potřeba, niilkdy z toho škody nemá!"

„Ale hradecké panny pravily, že my jsme tu otthe dávna s naší řečí, n že když Němci k nám chodí, u nás se usazujou, učiti měli by se oni českv a niikcoliv my k vůli nim německy/ „No mlč, ty štěbetalko, a uč se jen, vždyť N&mkou proto nebudeš a vážiti si budeš své řeči pre<dce. Ale poslyš, Lidmilko, povím ti něco pěkní é»h o —" Lidmilka vyjevila zvědavě oči a našpulila hubičku. Pot om plácla si ručkama a zvolala: .Že přijedou z Hradce!"

„A hádej kdo!"

„Všechny tři panny!" vykřikla radostně Lid- millka.

„Jenom dvě!" usmál se otec.

„Mandalenka a Bětuška!" hádala děvuška a upínala zvědavě zrak svůj na usmívajícího se otce, zda-Hi přisvědčí. Otec chvilku 11a ni patřil, zvědavost* dceřina činila mu patrně potěšení; konečně nakloniv se lk ní, pohladil ji a pravil: „Přijedou Bětuška i Mamdalenka, a myslím, že by tu za hodinu už 2 mohly býti. Včera poslal mi pan PrusKovsky posso.osla, že dnes ráno o čtvrté z Hradce vyjedou —* Lidmilka se zamyslila, dívala se 11a stěnu; z i z ¿očí vytryskly jí slzičky.

„Proč pláčeš?" hladil ji otec po vlasech a rovvivvnal jí stužku na vrkočku. .Či máš Barborku nejraddkitiší? Všechny tři odjet nemohly! Barborka přijede až nělélél^kcly jindy!"

„Ale kdyby jich 11a cestě něco potkalo, jako náááás!" Slzičky z očí Lidmilčiných perlily se mocněji, a.<<ona připomněvši si neblahou událost v lese chlebovsksáeém, jak Valaši vrhali se na otce, jak obušky 11a niuiéěho zdvihali, a ho ubili, tulila se k otci bázlivě.

.Nic se jim nestane", konejšil ji ot$c, „vykašlal jsem jim vstříc čtyry z naší čeledi".

„Ale kdyby bylo Valachů v lese proti nim tUcolik jako proti nám!" namítala úzkostlivá dceruška.

„Neboj se o panny Hradecké", chlácholil diccteru otec, „jede s nimi též čeleď z Hradce!"

Lidmilka byla stále nepokojná. Co chvilkat zabíhala k oknu, dávala pozor na každý hlas a zuv uk, který se ozval před zámkem; do zahrady ani jiti nechtěla, jen aby byla blíže, až Mandalenka a Betiuuíška přijedou. Konečně když chýlilo se k večeru a jjieátě nepřijížděly, i sám pán Frýdecký nepokojně doálhlátzel k otevřeným oknům a stále chodil dívat se na hoidliny. Potom, aby Lidmilku i sebe ukonejšil, vyslal Jieáfcě 6 ozbrojených mužů na koních vstříc očeká aun vrm pannám.

Slunce již zapadlo a tma rozestřela se po nádvoří zámeckém i po náměstí Frýdeckém, do níž světélka z osvícených domů měšťanských vrhala stíny. Tiše bylo na nádvoří i ve městě. Tu náhle zabušilo to v zámku. Brána byla otevřena, most z náměstí Frýdeckého do hradu vedoucí spuštěn, a koňský dupot ozýval se hned na to po mostě a průjezdem. Lidmilka chtěla vyběhnouti z pokoje ven ku schodům, ale pán Frýdecký kázal jí zůstati u panny Bohunky. Sám však otevřel dvéře a cekal, ve dveřích stoje, na novinu. Že panny nepřijely, bylo jisto; podle klusu koně bylo znáti, že ,pouze kůň s jezdcem při- klusal. Kdo tedy přijel? Snad někdo z vyslaných na uvítanou pannám hradebným mužů? A proč přijel? Co stalo se ?

Tyto otázky pronikaly hlavou pána Frýdeckého.

v Oekal, až ozvou se kroky po schodech. Nikdo však nepřicházel. Sluhové bavili se patrně 11a nádvoří a (chtěli sami napřed zvědět od jezdce, proč přijel a jjaké noviny přináší. Tu netrpělivý pán na schodech tstoje, opanován hněvem, zvolal plným hlasem: „Kdo ipřijel?* Snad sluhové otázku jeho zaslechli, neboť hned nia to rozléhaly se kroky dvou osob po chodbě kamenné.

III.

Prvý sen na Frýdku.

Jezdec uveden byl sluhou k panským pokojům d«o prvního patra. Nebyl to nikdo z čeledi Frýdecké 2* ani Hradecké; jezdec předstoupiv před pána Brunum- tálského z Vrbna, pána na Frýdku, hlásil se jakožto posel z hradu Těšínského. Dodal pánu Frýdeckémiuuu lístek, podepsaný „Eližběta Lukrécie."

Eližběta Lukrécie byla sestra Těšínského knuíií- žete Bedřicha Viléma, který pořád meškal v cizinieěě, kdesi v Německu. V lístku sestra knížecí žádá pánnaa Bruntálského, aby vyslal jí na šance Jablunkovsltoé nějaké zkušené lidi vojenské, neboť proslýchá se, #žže kníže sedmihradský Bethlen Gábor nepřátelský výpauad do našich zemí učiniti míní, pročež šance Jabluunn- kovské dobře proti Uhrám vojenským lideíii opatřemriy býti musí. Též žádá kněžna, aby pán Frýdeclkvcý ihned a bez průtahu hory Frýdecké proti Uhrůnrm zarubati dal, aby nepřítel na žádný spůsob do zemné se dostati nemohl.

Frýdecký pán, přečta list, odložil jej na stůl a kázal, aby jezdec byl pohoštěn na hradě až do rlinia zejtřejšího. Potom teprv že napíše odpověď do Těšína. Lidmilka zatím sedíc u stolu s pannou řko- hunkou, ronila slzy a ručkou zakrývala si oči, ailb>y posel neviděl, že pláče. Marně domlouvala jí Bohunka, aby šla již spat, Lidmilka ani o spaní slyšet nue- chtěla; chtěla vytrvati u stolu, až panny z Hradcee přijedou, pro něž stále plakala a naříkala, tušemi majíc zlé. Ubohé dítě dobře zapamatovalo si událo *sť z chlebovského lesa, ač skoro už tři leta uplynula o>d té doby, a stále měla obavu na mysli, že snaid i pannám Hradeckým tak se vedlo, když jely dnes někde lesem. Proto bezpochyby nepřijíždějí!

I pána Frýdeckého netrpělivost stále rostla. Od okna ani neodcházel; až když blesky zakřižovaly se před samým oknem, poznamenav se křížem, okna rychle zavřel, k Lidmilce ku stolu spěchal a ji přemlouval. aby šla spat. Ovšem marně přemlouval; když pak hned na to ozval se hukot hromu, když odlesk dalších blesků zalétal až do pokoje zámeckého a rachot hromu oznamoval několikrát po sobě, že někde udeřilo, Lidmilka dala se do usedavého « pláče; ustrašená, že udeří snad i do zámku, nachýlila se k Bohunce a hlavičku svou sklánějíc do jejího lůna. neustávala v pláči; teprv na radu Bo- liunčinu utišila se trochu modlitbou, říkajíc s hlavou od oken odvrácenou za Bohunkou Otčenáš.

Burácení hromu počalo se pozvolna ztráceti v hustém prudkém lijáku, který do oken mocně dorážel. Pán Frýdecký sedě ve křesle, vzdychl si několikráte hledě k oknům a litoval panny Hradecké, jestli jsou na cestě. V tom zabušilo a zarachotilo něco, jakoby otvírala se zámecká brána a spouštěl se most Pán Frýdecký pospíchal k oknu, ale v tom už rozléhal se z brány otřes vozů a dusot koňský slabě sice, jsa lijákem a bouří utlačován, ale v zámku byl slyšen.

9 • Pán Frýdecký, nemoha se dočkati zpráv z nádvoří, vyběhl na chodbu ku schodům, v tom vsak letěl již sluha po schodech nahoru, volaje vesele : „Přijeli!"

S nebe jen se lilo, déšť bil do oken silně, venku to šumělo a brčelo, ale slovo „Piijeli!" zaslechla Lidmilka až do pokoje, vyběhla za otcem též do síně a zdálo se jí. že slyšela smích Bětuščin a hlas Mandalenčin. Vesele poskakovala a do ruček si plácala.

Ano, byly to ony! Bylo to radostné vítání, jen že panny byly deštěm prosákly. Z jejich šatů jen se lilo, Lidmilka však nedala se vodou odstrašili, stále tlačila se k Mandalence a hned zase k Bětušce; za chvilku vyhlížely její šatioky, jakoby půl hodiny v největším dešti byla chodila; a tvářičky její, dříve slzami zrosené, nyní vodou tak se zarosily a leskly se, že Bohunka měla dosti práce, než je otřela. A sotva je otřela, děvčátko rozradované z příchodu milovaných panen, znova se k nim tulilo a chtělo za nimi i do pokoje, který určen jim byl za ložnici. Ovšem nebyla za nimi puštěna.

Panny svlékly obuv, šaty, umyly se, otevřely své kufry, vyňaly odtamtud jiné šaty, oblékly se a než vše se to stalo, Lidmilka nedala se odmluviti, utekla z pokoje a zaběhla k nim do jejich ložnice. Přišla potom s nimi k večeři, a ač bylo dosti pozdě, očka se jí nezavírala, děvuška tulila se hned k Mandalence, hned zas k Bětušce a vypravovala, jak se o ně bála, aby na ně někde v lese nečíhali zlí Valaši, jako tehdy v lese Chlebovském.

„I já", pravil pán Frýdecký, „umíral jsem o vás v úzkostech, jestli se vám nic zlého nepřihodilo, panny milé, a Pána Boha jsem v duchu prosil, aby vašich mladých životů ušetřiti ráčil. Nebyl bych pokojné umíral, ze jsem pana otce vašeho, přítele mého vzácného poprosil, byste nás navštívily a v samotě naší potěšily, když děvucha naše pořád a vždycky jen o vás mluví, a stále vás na mysli a srdci má/ „Vyjeli jsme časně z rána a dobře jsme jeli až k Střebovicím", vykládala Bětuška, „ale jak dále jedeme, tu náprava se nám zlomila, snad proto, že Mandalenka srdce moc těžké má a koně nemohli utáhnouti*.

Mandalenka se zapálila a ručkou dotkla se něžně hlavy Bětuščiny, bezpochyby, aby delší takovou řeč zastavila, která její panenství v rozpaky uvádí. Bětuška však vesele pokračovala: „ Proto musil to kovář dlouho spravovati, že jsme se skoro o hodinu opozdily, a to všechno pro těžké srdce naší Mandalenky !u A tak upřímně dala se Bětuška do smíchu, že smál se starý pán, Bohunka, i Mandalenka sama, ač z počátku trochu se ostýchala, ale nemohla se ubránili, když Lidmilka, snad ani nerozumějíc, co jest srdce těžké, vykřikovala vesele a bujně: „Srdéčko, srdéčko!" což smích ostatních jen stupňovalo.

Pán Frýdecký pohrozil své dcerce, aby se slušně chovala a na hanbu zde nebyla, ale Bětuška ji k sobě přivinula, zlíbala a vesele zvolala : „Co srdéčko, ale potom dostali jsme na vůz jiný přívažek!" A znovu se rozesmála a smíchem se kroutíc, vypravovala, že sotva s prvým spraveným vozem vyjeli od Střebovic, hned druhý vůz, na kterém byly jejich skříně se šaty, se vyvrátil a kolo se zlámalo, to prý proto, že tam na voze seděl přívažek Vendelín.

„Kdo to je?" tázala se Bohunka.

Obě panny Hradecké daly se opět do smíchu, Lidmilka ani snad nevědouc, hleděla je veselým skřekem ještě přemoci, volajíc Vendelín! a tak usmívali se též pán Frýdecký a Bohunka, ač vlastně ani nevěděli, kdo jest ten přívažek Vendelín.

„Kdo to je?" tázala se znovu Bohunka.

„Kdo že to je?" opětovala Bětuška. „Hodný člověk, ale na váhu bych jej koupit nechtěla!" A znovu se přítomní všichni rozesmáli, neboť smích je nakažlivá nemoc jako zívání, jen že veselejší, a že dusí se jím jiné nemoci. „Je to sluha jednoho rytíře", pokračovala Lidmilka vážněji, „který pánu svému nijak není ku cti, neboť lže jak sto cigánů, a pravdu jen mluví, když myslí, že jest pověšen; dokud ho však věšejí, pořád ještě lže, i sám sebe obelhává. Přivezli jsme ho sem pro zábavu, a doufáme, že když do města puštěn bude, tolik toho namluví, že za dva dni každý měšťan uvěří, že on samojediný pobil milion Turků a všechny snědl, ačkoliv snad žádného ani neviděl!"

„Ale nepomlouvej ho tak !" napomínala Hětušku Madlenka. „Když lže, však to každý hned pozná, a škoda z toho není, jen zábava/ „Kterého rytíře že to sluha?" tázal se pán Frý- decký, jakoby si něčeho vzpomínal.

„Rytíře Kobylky", odvětila Bětuška. „My náhodou jej- na cestě k Střebovicím dojeli, a on tak přátelsky se k nám hlásil, že jsme jej musily vzít sebou." Při tom Bětuška čtveračivě pohleděla na Madlenku, načež pokračovala: „A sotva chvilku s námi jel, už toho tak mnoho naší čeledi napovídal a nalhal, že jeho přívažkem kolo 11a druhém voze, kde seděl, se vyvrátilo. Znovu musili jsme tři hodiny u kováře státi, aby ty jeho lži napravil." smála se Bětuška.

„Rytíře Kobylky?' tázal se pán Frýdecký vážně. „Kobylkíiv jest na Moravě mnoho, ale je-li ten rytíř mladý — a ten zdá se rníti starého sluhu lháře — mohl by to býti —" „Ano jest mladý!" zvolala živě Bětuška. „— mohl by to tedy býti onen Kobylka, který měl spolky s poustevníkem 11a Kotouči —" pokračoval pán Frýdecký.

v „A též na hradě btramberku byl" vskocila do řeči živá Bětuška, kdežto Mandalenka rozpačitě hleděla hned na zemi, hned po očku 11a Bětušku, aneb 11a pána či na Bohunku.

„Pravda, 11a Štramberku," přikývl pán Frýdecký. „Slyšel jsem o něm, ubohý mladý člověk!"

„Ubohý!* přisvědčila Bětuška, po straně po- hlédnouc na Maudalenku, jejíž panenské líce hořely. Obě sestry očekávaly, že pán Frýdecký chce o rytíři ještě vvprávěti. ale 011 zamlčel se a po chvilce dodal: „T.i vojna nešťastná vyžádala mnoho obětí a ještě vyžádá!- A zase se odmlčel.

Bětuška nespustila s pána Frýdeckého očí a jakmile seznala, že se k další řeči nemá, spustila znovu. „1 u nás na Hradci byl onen mladý rytíř, jednou jako posel stavovský, podruhé jako důstojník s vojem Žerotínovým. Potom se vyprávělo, že byl zadržen od císařských v Těšíně, a Frýdkem k Novému Jičínu veden jako zajatý. Kdo ví, co se s u- bohým rytířem stalo." A nyní hleděla zpytavě na pána Frýdeckého, co poví „Takých rytířů i jiných z panstva jest mnoho", smutně proslovil pán Frýdecký, „propadli přísnému trestání, a jest-li jati byli, neušli trestu, jest-li uprchli, trestu neujdou."

Odpovědí touto nebyly panny, jak se rozumí nijak spokojeny. Byly by rády zvěděly, co se s Kobylkou stalo. Patrně jeho osud nebyl závisti hodný. Velký však je rozdíl, jest-li už někdo byl jat a po trestán, aneb jest-li uprchl a dosud se mu nic nestalo. Rozumí se. že panny přály Kobylkovi toto druhé. Proto Bětuška poznamenala, aby pána Frýdeckého, ví-li něco, k další řeči přivedla; „Vendelín, jeho sluha, neví též ničeho o svém pánu."

Pán Frýdecký vstávaje ze svého křesla, odvětil: „I já nic nevím o něm, než že ho hledají, a nepřál bych mu, ač ho neznám, aby padl císařským do rukou. Avšak, milé panny, po cestě namáhavé a povětří daremném zajisté tělu třeba poklidu, pročež vás Bohunka s Ludmilkou odprovodí na noc. Přeju vám libého spánku na zámku našem a pěkných snů, které se vyplní, když u nás po prvý ráz nocujete."

Panny poděkovaly se hostiteli za jeho starost i za chutnou večeři a provozeny byly Bohunkou, ospalou Lidmilkou a sluhou, který voskovicí na cestu jim svítil, do ložnice pro ně určené v tu stranu zámeckou k zahradě. Lidmilka už ospalá musila na dobrou noc dáti se pocelovati oběma pannám, u nichž by byla raději na noc zůstala než 11 Bohunky ; a sice nejen proto, že panny Hradecké milovala více než Bohunku, svou učitelku, a nejen proto, že panny německy neuměly, nýbrž též proto byla by ráda zůstala u panen Hradeckých, že doba noční již nastala a že dítě unaveno bylo nad míru dnešním rozčilením. Prožilot průběhem dnešního půldne velké strachy o panny, aby se jim nic na cestě nestalo, blesky a burácení hromu její rozčilení ještě zvýšilo, a ač se jí hovor o Kobylkoví rytíři, o kterém též už na Hradci byla slyšela, líbil, očka její stále zavírala se k spánku, a když šla od panen z ložnice, ^rávorala mladá dědička panství Frýdeckého na polo íspíc. Sotva pak ji Bohunka odstrojila, děvčátko sedmileté poddalo se ihned tvrdému spánku.

Méně ospalé byly panny Hradecké, ač cestu dalekou vykonaly, a ac před příjezdem na Frýdek překvapeny byly bouří. Svlékajíce se, rozprávěly o dnešních příhodách. Bětuška mezi jiným vesele zvolala : „ Vidíš, Mandalenko, dobře bylo, že jsme z Hradce vyjeli, náhodou našli jsme Vendelína a něco předce jsme zvěděly!"

„Co je po Vendelínovi, že 011 utekl", smutně proslovila Mandalenka.

Bětuška se rozesmála, „1 já myslím, že by byl lépe učinil, kdyby v zajetí u císařských byl zůstal, a raději pánu svému k útěku byl dopomohl. Ale pověz pravdu, že se ti u srdce ulevilo, když jsi Vendelína spatřila ? * Mandalenka se nevrle obrátila k Bětusce, ale ústa její se usmívala, neboť Bětuška uhádla všechny její myšlénky.

„Přiznej se, Mandalenko, ze jsi zajásala, vidouc k vozům našim hnáti se Vendelína. Vím, že jsi sobě pomyslila: Utekl císařským Vendelín, uprchl snad též Kobylka!"

„Kdož to ví, jest-li uprchl!" odvětila s povzdechem Mandalenka, „Snad je ti líto cesty a trochu vody, která se na nás s nebe slila? Máš-li I10 opravdu ráda, Mandalenko, musila bys celý měsíc takto jezdit v bouři a dešti a nemělo by ti býti líto."

„Nemluv tak sestřičko,1' napomínala ji stydlivě Mandalenka, která více cítila, než mluvila. «Cesty melituju, neboť poznáme zámek, město, kraj, potěšíme sirotka Lidmilku — " „Nezamlouvej Kobylku !u smála se dovádivá Bětuška a uhodila svým střevíčkem, který právě byla ^svlékla, ilanclalenku do zad. „A ostatně zde na .Hradci též už všelicos jsme zvěděly, už něco víme!"

Mandalenka kladouc svůj střevíček pod lůžko, tázala se: „A co víme?"

„Víme, že ho hledají. Z toho je vidno, že ho iuemají. Proto hned zejtra ráno Vendelína pošleme dlo ěta, aby hledal pána svého, který císařským inpicKL Co tomu říkáš sestřičko?

Mandalenka seděla na posteli, nohy majíc spuštěny na zíin. Neslyšela nerada, co starší sestra pravila; modré oéi se jí však předce zarosily, letuška s<e k ní naklonila: „Ty slzíš? Vždy jsem ti nic neudělala?"

„Nic jsi mi neudělala, ale jestli jsi neslyšela, jak pán Bruntálský pravil, že trestu neujde i kdo prchl?"

„Tys blázen, sestřičko! Trestu neujde, kdo prchl a koho císařští chytí. Ale Kobylku nechytí, on vždy uprchne! Slyšíš?"

„Prchat pořád nemůže! A kam má prchnout, kde se ubohý ukryie?" zjevovala Mandalenka konečně upřímně svou starost starší sestře. „Bojím se velice, že ho snad dopadnou."

„Kam se ukryje! Tys nemoudrá, sestro! Ven- delín přivede ho na Hradec, a tam ho ukryjeme.

Císařští nechť pak hledají, nevydáme ho!" promluvila odhodlaně veselá Bětuška.

Mandalenka ve svém žalu o milence, objala ji vřele a políbila ji \ia vlasy. Při tom smutně vzdychla: „Co by tomu řekl otec!" A kladouc se do lůžka, zašeptala si. slzy si utírajíc: Však vím, že to nedobře dopadne !* Za půl hodiny na to obě dcery bohatého pána Hradeckého snily svůj prvý sen na zámku Frýdeckém, sen, který se prý vyjeví, neboť je 11a tom zámku prvý. Dešť zatím ochabl, jen chvilkami narazily silnější kapky 11a okno. Za to více šuměla voda: stékajíc se střechy a dopadajíc dolů na zem, vydávala též jednotvárné zvuky při úderu 11a zem. Vzduch po dlouhých parnách letošního leta se osvěžil, obloha se vyjasňovala, měsíček plul klidně a jasně svítil na báni nebeské. A při tom blažený sen snily panny Hradecké.

IV.

Vendelínova potyčka a vítězství.

J^áno Vendelín na nádvoří zámku Frýdeckého vypravoval čeledí zámecké vě£i tak podivné, že čeleď na práci si ani nevzpomněla, a do konírny Vendelína pobízela; 'tam nestála by totiž čeleď úřadníkům panským tak 11a očích a z příjemného poslouchání ne- vyrušována úřadníky, mohla by všechno zvěděti, co Vendelín přinesl ze světa. Vendelín však kdykoli ho chtěli zvědavci do konírny zafcáhnouti, vždy nevrle se na ně osopil: .Jděte si tam vy! Já musím zde po- čkati, neboť pán vás chce se mnou mluvit! A to vám pravím, jak vstane a posnídá, hned mne k němu zaveďte, neboť byste upadli do jeho nemilosti. Přináším mu noviny velice vážné, že kdyby je byl věděl, celou noc by nebyl oka zamhouřil.u .On chudák je ještě churavý, dobře že jste ho vyspati nechali," dobrácky poznamenal panský kočí. „Ale jak to s tou Turky ní v Uhrách dopadlo?- — v .Jak to dopadlo, uslyšíte hned Čtyři rytíři se o ni ucházeli a na její víru přestoupit chtěli, kdyby si některého z nich vzala. Ale ona že žádného z nich n<echce, a pořád mně na srozuměnou dávala, že se jí rytíři — byli vám strašně vychrtlí a turecky neuměli — nelíbí —."

„A vy tu ř<jč umíte? Divná řeč to musí býti!"

„Cože jestli umím? Chcete-li hned začnu, ale jje pravda, že to divná řeč, nerozuměli byste. A když mně tedy ta bohatá Turkyně, která měla čtyry z;ámky —" „Že měla tři pravil jste dříve", poznamenal kočí. který napnutě poslouchal.

„Co tři neb čtyry, pravím sice jednou tři, po- diruhé čtyry, ale kdo se v tom vyzná, kolik ona zámku nná! Ona vám sama nevyloží, co má, toť víte; bohatí liidé vždy zamlčí, aby nemusili platit na vojáky. P^dle toho, co jsem o jejím statku slyšel, vážil bych ji ne na čtyrv, ale na de et zániků, a takových panství jako Hukvaldy14 — „Nemluv mu Mrůzku pořád do toho!" dopálil se na kočího, druhý kočí. „Co z toho máš, jestli tři neb čtyry zámky, já bych rád věděl, jak to skončilo s Turky ní.14 Vendelín trochu se vypjal, podíval se na kočího Mrňzka pansky a pravil pyšně: „To vám pravím, že netrpím, abyste hádky a rozbroje pro tu krásnou Turkyni začínali, neboť už dosť lidských životů pro ni přišlo v nivec, jak hned uslyšíte; ta ženská byla jako učarovaná. Když mně tedy dala na srozuměnou, že rytíře nechce, ale že bych s ní měl ujet do Turecka a tam si jí vzít* — „Co že pravíte?" vyvalil Mrůzek oči. „Ona že chtěla si vás vzít?41. Bezpochyby nezdálo se to býti Mrňzkovi ani možné.

Vendelín se rozesmál. „Tu ho máte, koňaře! člověka neznalého světa, jen s koňmi obcuje ! A včil oči vyvaluje a snad nevěří! Víte vy, lidi, jak Tur- kyně vyhlížejí? Nevíte. Víte vy jakou chuť mají? Nevíte. To jsou docela jiné ženské než vy je znáte. Rytíř a člověk sprostý to jim jedno, Turkyně chce muže silného, jádrného a když slyšela, jak já hrdinský proti Turkům bojuju, že mne chtěli u císařských udělat už jenerálem, tu zalíbila si mne — „Ale nevzala si vás/ poznamenal úštěpačně Mrůzek.

„Vždyť jsem, vy nerozumný člověče, musil uprchli outi. Já křesťan a vzít si Turkyni? Rodiče by se v hrobě obraceli. Kdo jen s koněm na Frýdku obcuje, musí se dáť o světě poučit od lidí zkušenějších" — „A udělali vás jenerálem?" ptal se Mrůzek. „Kdybyste tehdy byl bojoval, vy prostořeký člověče, v Uhrách proti Turkům, a kdybyste toho času, co já nejednu velkou bitvu svým hrdinstvím rozhodl, nebyl čistil Frýdeckým koním ocasy, věděl byste, že už jsem tehdy vlastně na polo jenerálem byl! Ale když se ti tři rytíři —" „Pravil jste, že čtyři —* „A ptám se vás, vy neslušný člověče, kdo to v lépe ví. já nebo vy? Čtvrtý tehdy zůstal doma, neboť se napil utrejchu čili jedu, aby zapil svou lásku k Turkyni a svou zlosť 11a mne, ale tři rytíři to byli, poslouchejte dobře, tři mne dopadli, když se dověděli, :že Turkyně se po mně blázní; bylo to v lese a tam .zůstali též ležet. Dva hned skončili, jak jsem je zbodal, ttřetí pak umíraje, prosil mne, abych zašel k jeho imatce, až přijdu zas do Slezska, a abych —" v Celed sebou trhla a rozbíhala se. Přicházelť p>rávě do nádvoří pan obroční, úřadník velice přísný, který netrpěl, aby čeled povídavě postávala aneb lelkovala. Vendelín hned v samém začátku onoho uitíkání, jakéž se čeledi právě bylo zmocnilo, zachytil kočího Mrůzka. volaje: „Musíte mne, človíčku, zavésti nahoru !" Kočí se mu chtěl sice vytrhnouti, ale v tom už obroční přicházel k nim.

„Už jsou tu zas vojáci?" tázal se bručivě, spatřiv Vendelína.

„Nebojte se, nic se váni nestane", ubezpečoval Vendelín obroěního vážně, že se kočí rozesmál, „přišli jsme jako přátelé. Ale až přijdeme jako nepřátelé, zle bude!" Při tom podíval se na kočího i na obročního. na každého zvláště.

Obroční pokynul kočímu, aby za ním šel, a pak tázal se ho: „Co jeto za člověka vojanského?"

„Přijel sem z Hradce od Opavy, a zabil prý tři rytíře!" šeptal kočí nachýluje se k obročnímu.

„Které rytíře?"

„Zdá se, že byli ze Slezska."

Obroční jeAtě jednou podíval se za Vendelínem a zabručel: „Mně ten člověk vojanský na prvý pohled byl podezřelý. Je tu sám ? Co chce ?a „Přijel s čeledí Hradeckou, která odprovázela sem panny."

„Dejte naň pozor a nevypouštějte ho ze zámku!"

Potom pan obroční nastoupil cestu ku kancelářím zámeckým a tam dále se doptával. I tam úřadníkňm zámeckým zdálo se, že toho podezřelého člověka vojanského už někdy zde viděli.

Po poledni Vendelín zašel ku konírnám, a volal na kočího Mrůzka : „Vy — jářku — vyberte mi nějakého koně, ale toho nejlepšího — slyšíte? Hned po obědě vyjedu!'1 Mrůzek škodolibě zabručel : „To je pravda s tím vaším odjezdem, jako že už jste byl na polo jenerálem !"

„Ovšem že je pravda!"

„A že si vás ta Turkyně chtěla vzít!"

.Ovšem že je pravda!"

„A že jste před ní uprchl, abyste své náboženství zachránil!"

„Ovšem že pravda."

„A že jste tři rytíře zabil?"

„T to je pravda."

„A odkud byli ti rytíři?"

„Z koníren nebyli, a kdo byli, to netřeba každému hloupému ušákovi povídat."

Kočí, který měl opravdu uši trochu více vyvi- muté, než obyčej žádá, nepohněval se ani tak pro ¿svou hloupost, jako pro „ušáka", a křičel za Vende- llínem odcházejícím hrozby všelijaké. I byl přesvědčen, žče tento člověk vojanský, který jako cigán lže. ze Kámku vypuštěn nebude, nýbrž pro tři rytíře ve sklípku u mučírny se ocitne.

Asi za hodinu na to přišel Vendelín v průvodu ťiřadníka panského ku konírnám a spokojeně se uismíval, když kočí Mrůzek musil z konírny vyvésti ai osecllati pěkného koně. Vendelín posadiv se na kroně, vzdal čest úřadníku, podíval se pyšně na kočího a ujížděl k bráně.

Tam ho zadrželi a pustit nechtěli. Ukázal však liist podepsaný pánem Bruntálským z Vrbna, pánem 3* tohoto panství, a bylo mu otevříno. V milém povědomí, že zvítězil nad ušatým kočím vyjížděl milost- ník bohaté Turkyně a vítěz nad čtyřmi rytíři ze zámku na pěkném panském vraníku. Panny Hradecké dívaly se s Lidmilkou za ním z okna. Přály mu nejlepšího zdaru.

Rychlý koník nesl ho k Frýdlantu, potom dále k dědině Ostravici, odtud pak uháněl s ním podél říčky Ostravice územím starohamerským hustými lesy horskými vždy dále a vždy výše až k šancím poblíž hranic uherských.

V.

Na horách Frýdeckých.

(Dbroční oznámil, jak se rozumí, ihned v kancelářích zámeckých, že je mu onen člověk vojanský podezřelý, a kočímu že přiznal se, že zabil tři rytíře. Pán Pruskovský však výstrah takových nedbal, usmíval se jen a konečně pravil: .Člověk ten vojanský tiik si zvykl na lež, že už sám nerozezná mezi pravdou a lží. Je to mluvka, o kterém jsem už před léty slyšel."

I podivili se úřadníci zámečtí, když pan Pruskovský kázal dáti tomu člověku vojanskému dobrého vraníka a opatřiti ho průkazem, jako svého posla na šance ku hranicím uherským. Posel pak z Těšína, který včera večer přijel 11a Frýdek, odnášel do Těšína ze zámku Frýdeckého odpověď, že bída na Frýdecku je neslýchaná, že neurodilo se, lid že utíká houfně do Moravy a tam živí se tuláctvím, dále že pán Frýdecký nemůže obsaditi svým lidem ani vlastní šance v horách Frýdeckých proti Uhrům, pročež na šance Jablunkovské ani jediného člověka poslati nemůže, a konečně že by byla povinnost? vlády císařské, aby postavila do hor k Uhrám vojsko císařské, a dostatečným žoldem ho opatřila, neboť obyvatelstvu, pánům i zemanům zle se vede a sami velkou bídu ve všem mají.

Na konec však ubezpečil pán Frýdecký, že pěšinky na horách Frýdeckých do Uher dobře zarubány jsou a že vyslal na šance zkušeného člověka vojan- ského, který tam, co třeba, zařídí, a Valachům v šancích poučení dá, kterýžto člověk vojanský sice mnoho mluví a lže, ale jinak spolehlivý býti se zdá, neboť přivezl na Frýdek dcery pana Pruskovského z Hradce, kteréžto toho času na Frýdku návštěvou meškají.

Panny dívaly se za Vendelínem, jak odjížděl; když pak Lidmilka za Bohunkou na učení od nich odešla, zvolala Bětuška: „Mandalenko! Sestřičko!" A při tom ji objala. „Uvidíš, že Vendelín ho najde! Měla jsem pěkný sen."

Mandalenka vážně na sestru pohleděla a hlavičkou odporovala, že Vendelín najde, koho jede hledat.

„A či myslíš, že ho nenajde?" tázala se Bětuška.

v živě. „ Ci se ti též něco zdálo ?"

Mandalenka smutně přikývla, slova však nevyřkla.

„Co se ti zdálo, Mandalenko, mluv! Vidíš, já ti všecko povím, co vím, a ty se tajíš!"

„Neptej se, sestřičko, mluvme o něčem jiném!"

„Nebudu mluviti o jiném !" dupala si živá Bě- tuška. „A o čem máme mluviti? Bud ráda. že máš sestru, která s tebou všechno sdílí. Kdyby mne měl rád. však bys ty o mne se tak nestarala, jako já starám se tebe !"

„Když můj sen nebyl pěkný!" zašeptala Manda- lenka a ručku svou položila na rámě Bětuščino. aby ji udobřila.

„Tedy povídej !"

„Já ležela v rakvi, v bílé šaty oděná/ Bětuška smutně opakovala: „V rakvi?"

„V rakvi/ přisvědčila Mandalenka vážně. „On stál u rakve a viděla jsem, jak mu slze kanou z očí, když viděl, že jsem mrtvá. I bylo mi ho líto, že jsem mu umřela, a bylo mně též do pláče. Ale náhle hlava se mi vyjasnila, tys objevila se u mé rakve vedle něho, a já pravím: „Bůh vás žehnej a buďte šťastni!"

„To není pravda," zvolala nedůvěřivě Bětuška.

„Chtěla jsi můj sen vědět, tedy víš14, odvětila Mandalenka smutně, a hlavičku sklonila. „Pravila jsem, že to se mnou skončí smutně."

„Jaké ty máš hloupé sny!" zvolala vesele Bětuška, které bylo Mandalenky líto. Chtěla sestru na jiné myšlenky přivést, pročež promluvila : „V takových snech naplete se toho, že se člověk až podiví!

Ovšem já sama o snech začala, ačkoliv na ně nevěřím. Slyšela jsi však Bohunku, co nalhal Vendelín zdejší čeledi o Turkyni?"

Bětuška smíchem provázela tuto svou otázku. Mandalenka nevěděla však nic o Turkyni. „Vždyť jsi tamto stála!" pamatovala jí Bětuška.

.Já? Já nic neslyšela/ „Nyní se Bětuška zamyslila. I litovala ještě více Madlenkv, že pořád jen svůj sen má v hlavě a ani neslyší, když povídá se něco veselého/ Já na sny nic nedám!" zvolala. „Na co člověk myslí, potom se mu zdá/ „Ale pamatuj se, Bětuško, na naše sny o Kotouči. Vyplnily se brzo na to z části a ostatek též se vyjeví A dnešní naše sny opět se vyjeví, uvidíš, byly to prvé naše sny na tomto zámku'/ Bětuška se nyní zarazila; vzpomněla si na svůj sen o Kotouči i na tehdejší Mandalenčin. Náhle však vešel pán Frýdecký do pokoje. Nebýti této návštěvy, panny byly by se bavily zajisté ještě dále o svých starých i nových snech.

Než vraťme se zas k našemu Vendelínovi, který před desítizámkovou Turkyni musil utéci z Uher, který musil čtyry rytíře o život připravit], že se jí zalíbil a který dnes zvítězil slavně nad kočím Mrůzkem. Prokázav s.* u šancí listem pana Frýdeckého. byl vpuštěn do malé pevnosti, velice chatrné.

v Šance zde v horách Frýdeckých u hranic uherských byly obsazeny asi jen dvacíti sedláky, kteří měli povinnost, dávati pozor, zdali někdo po horských pěšinách nejde z Uher do Slezska a zadržovati všechny lidi podezřelé. Mimo to tito strážcové selští na šancích měli povinnost, dohlížet! na pěšinky k Uhrám a pořád je více zarubávati, neboť císař nestál tehdy o to, aby lidé uherští chodili do Slezska a do Moravy a bouřili tam lid proti němu.

Vendelín seskočiv s koně, kázal: „Koně mi dobře zaopatřte, je to dobrý koník vašeho pána Frýdeckého, kterýžto pán milostivý mně jej půjčiti ráčil a vás milostivě pozdravuje, při tom též Pánu Bohu doporoučí."

Sedláci uctivě Vendelína pozdravili a jeho koně hned do opatrování přijali a do konírny zavedli, kdež mu trochu sena předestřeli. Než však ještě koně odváděli, tázal se jich Vendelín: „Kde máte vojvodu?

Kdo je to vojvoda? táže se laskavý čtenář. Vojvoda zde na šancích nebyl vůdcem vojů válečných, nýbrž sedlákem z Malenovic, který v míru měl nej- vyšší dozor nad báči, a rovnal spory vzniklé o ovce neb o brynzu na salaších. Nyní v době stálých nepokojů byl sice zbraněmi smrtícími opatřen, ale byl — jako jeho vojsko selské — oděn jen v hunu, ovšem stříbrnými knoflíky ozdobenou, aby viditelná byla jeho hodnost. Poněvadž pak ani císař ani stavové nedali na šance proti Uhrám vojsko, musili tu oscříhati pomezí na horách selští synkové se svým vojvodou.

Kdvž na otázku Vendelínovou strážcové šancí (odvětili, že vojvoda je v jizbě, durdil se Vendelín : „Pěkný tu máte pořádek, posel pána vašeho imilostivého a moudrého, ač nemocí sklíčeného, při- jiíždí k vám a vojvoda je v jizbě, jakoby se nebylo mic stalo! Už vidím, že se na vás ani váš pán, ani sstavové, ani císař spolehnouti nemohou, neboť vy ttu jen spíte a o nepřítele se nestaráte. A kdyby tiisíce Uhrů přešlo tu u šancí k nám do Slezska, vy b>yste vojvodovi též o tom neřekli, a snad byste nepřítele ani neviděli, nýbrž zaspali."

Horáci uctivě poslouchali tuto řeč důtklivou p>anského posla ve vojenském, ač silně ošumělém o»děvu, a jeden z nich proti všem vojenským předpisům svůj horalský širák smekaje, a se ukláněje, vyslovil: „Velkomožný pane, my pozor dáváme a žádná duše lidská nám tu z Uher ani do Uher nepřejde. My každého zadržíme —* „Zadržíme a pustíme!" vykřikl Vendelín. „Nepustíme, velkomožný pane, ale sebereme, a vojvodovi přivedeme, aby usoudil, co s chyceným člověkem. Včil tam má dva." „Koho že tam má?"

„Dva jsou tam u něho, velkomožný pane. Jeden zeman a druhý jemu 11a posluhu. Chtěli do Uher, ale my tu každého poctivě podržíme. Nadávali nám mioc, že jsme je zadrželi, ale to je naše služba; nepustili jsme jich, až povědí, .kdo jsou a jaké papíry mají."

„Mají papíry? A kdo jsou?"

„Nemají nic, ani papírů, ani peněz. Že jsou z Uher pravili, ale my nevěříme. Jsou to snad špe- hvři, neb takoví lidé divní " •j * „A jak mohli přijíti sem, vždyť jsou pěšinky do Uher zarubané, pravil mi milostivý pán Frýdecký."

„Jako vy, velkomožný pane, ráčili jste přijeti sem, tak i oni mohli," wsvětloval uctivě Valach / ' v na svém střecháči ruku třímaje, .neboť pěšinky jsou zarubané proti Uhrám, ale z Uher oni nepřišli, nýbrž od nás ze Slezska přišli, a chtěli do Uher přejiti."

Vendelínovu pozornost vzbudilo, že zeman nějaký se svým sluhou zvolili si k přechodu do Uher právě pěšinky na horách Frýdeckých. a ž^ chtějíee do Uher, nedali se silnicí dobrou od Těšína k šancím Jablunkovským. Spěchal proto k vojvodovi. A sotva otevřel dveře u vojvodovy jizby, vykřikl radostně, zočiv rytíře a jeho sluhu.

„Ale pane rytíři, co vy tu?"

„A co ty tu, Vendelíne?" odpovídal rytíř.

„Přišel jsem jako posel pána na Frýdku, pána Bruntálského z Vrbna, abych těmto lidem zde dal rozkazy, jak se mají zachovati, a potom mám ještě jiné tajné rozkazy od pána Frýdeckého. Ale prosím vás, jak jste sem přišli?"

„O tom promluvíme později", odvětil rytíř. „Ale nyní, Vendelíne, dosvědčiti musíš vojvodovi, kdo jsme. Já jsem zeman Thúry z Uher, náleží mně Topolčany. Je to pravda?"

„Jak by pravda nebyla ; co z úst rytířských či zemanských vyjde, všecko je pravda", potvrzoval ochotně Vendelín.

„A tento člověk je můj sluha věrný, znáš ho ?" tázal se znova rvtíř.

„Jak bych ho neznal. Je to Kryštof", odvětil Vendelín a obrativ se k vojvodovi, podal mu pyšně svůj průkaz od pána Frýdeckého. Při tom neopomenul podívati se s hůry na Kryštofa.

Kryštof s úsměvem sklopil oči. Tu Vendelín, pociťuje, jak závažnou úlohu v tomto okamžiku koná, přijal pozvolna svůj průkaz od vojvody nazpět, opět pohleděl pánovitě na Kryštofa a zvolal: „Vojvodo! Rytíř čili zeman Thúry jest naším hostem. Co máš nejlepšího, dej přinésti na stůl!"

Vojvoda stál tu jako sklíčen. Uklonil se Vendelínovi, otvíral ústa, ale nic z nich nevyšlo.

„Máš víno?" tázal se Vendelín.

Vojvoda jakoby neslyšel.

„Máš víno?"

„Víno ? Vína tu jaktěživ nebylo, neboť nám nikdo z Uher nedonese."

„Máš pivo?"

„Pivo?„Tak jest, pivo zajisté máš."

„Pivo máme", pravil vojvoda, hledě do země, ale než by nám ho z Frýdku donesli, dávno by nás žízeň přešla" .

..Dej tedy co máš'" „Vodu máme dobrou, ale je trochu horší, než bývá jiná léta. Neteče jí letos tak mnoho a zdá se,—" ,,Nemluv o vodě a dej donést maso !u „Maso?" podivil se voj voda. ,,Kde jaký dobytek, i ten nejhorší nám slavné vojsko —" při tom voj- voda svým střecháčem 11a hlavě hnul —. „vzalo" a při slově „vzalo" se 11a vše strany uctivě obrátil, neboť zajisté už s vojáky v těchto bouřlivých dobách častěji mluvil a jednal, „vzalo ku své potřebě, a tak bykhom mohli uvařiti slavnému panstvu kaši krupicovou" — při tom nesměle se na pány hosty podíval.

„Dej tedy uvařiti co máš!" kázal Vendelín a otvíraje rjtíři dvéře, za ním vyšel, Kryštofa v zadu zůstavuje.

Když vyšli na nádvoří, obrátil se Vendelín, zdali vojvoda za nimi nejde. Ten však v úctyhodné vzdálenosti na prahu příbytku svého v šancích stanul a za svými hostmi hleděl.

„Ale pane rytíři", zvolal nyní tichým hlasem Vendelín, kde jste se tu vzal?"

„A jak přišel jsi ty sem?

„Já, jak snad víte, utekl jsem tehdy, když nás vedli jako zajaté ze Štramberku k Novému Jičínu a když ozbrojený selský lid přišel nám 11a pomoc a císařské přepadl. Však vy jste tehdy zajisté také prchli. Ale kam se tehdy můj rytíř Kobylka poděl, nevím do dnes. Chodím proto po světě a vyzvídám, zdali také můj rytíř uprchl. Přijdu včera až k Stře- bovicím a vidím na cestě dva vozy a kol vozů čeleď na koních. Jely totiž Hradecké panny u „Kam jely?" „Do Frýdku.41 „Všechny tři ?"

„Panna Bětuška a Mandalenka. Přidal jsem se, k nim, ptám se po rytíři Kobylkoví, ale nevěděly nic, nevěděly ani, že míij rytíř a já byli jsme jati v Těšíně od císařských, nevěděly též o vás nic, že v císařští, když Štramberk se jim podal, nestáli v sjově, nýbrž vás s Kryštofem, poustevníkem a fojtem z Hovězího jali, ba panny nevěděly ani, že když císařští nás všechny ze Štramberka za Nový Jičín vlekli, lid valašský císařské na cestě v noci přepadl, aby zachránil poustevníka a fojta. Já uprchl, a míním, že ttéž můj rytíř uprchl — Když na to Skrbenský přikývl hlavou, Vendelín iradostně vyskočil. „Tedy uprchl? A kde je, rytíři?"

„Nevíme, kde je," odvětil Skrbenský. „Bitka miezi Valachy a císařskými byla tehdy tuhá. Císařských bylo málo, ale Valaši neměli dobré zbraně, ač juh byly houfy. Mlátili tedy do císařských též kamením, že i Kryštofa poranili, a byla jich taková síla, že císařští konečně dali se na útěk."

„Dali se na útěk?14 tázal se radostně Vendelín. „Ovšem na útěk se dali, ty jsi však utekl už před tím, ty hrdino!" vykřikl Kryštof. „Tam jsi měl ukázat, jak umíš porážet stáda Turků. Ale utekl jsi. a o nás jsi se nestaral, ani o pána svého."

4(5 „A takhle mluvíš ty, který jsi v mé moci? Kdybych nechtěl, nezachránil bych tě nyní, ale k vůli rytíři slavnému, pánu tvému, odpouštím ti. A víš, ty mladíku světa nezkušený, proč jsem utekl od vás ? Já vpletl se do císařských a nahnal jim strachu, že Valachů je pět tisíc a ti druzí s těšínkami*) ještě že přijdou. A p roto snad dali se císařští před Valachy na útěk."

„Mlčte a nehádejte se!" napomenul je Skrbenský, a pokračoval: „Svázaného fojta z Hovězího i pouv stevníka zbavili jsme pout a táhli jsme nazpět k Stramv berku. V lese blíže Stramberka jsme nocovali a ráno chtěli jsme vytáhnouti proti hradu, a na druhý den proti Příboru. Ale k ránu byli jsme překvapeni zprávou, že blíží se voj císařský; nemajíce zbraně dostatek, rozutíkali jsme se na všechny strany, než ještě císařští k nám došli. Při útěku tom ztratil se nám rytíř Kobylka, a dále ničeho jsem o něm nezvěděl. Že ho však císařští nejali, o tom mám zprávy jisté z Nového Jičína."

„A kde je, rytíři, poustevník?"

„Nedaleko odtud! Včera byli jsme u něho na Lysé Hoře. Má tam u sebe lidí selských asi padesát a vyčká tam, až vrátíme se z Uher."

„Škoda, že nemám pána svého!" posteskl si Vendelín, „a že zatím zde potulovati se musím a sám. Ale Pán Bůh dá, že brzo pána svého zas najdu!"

*) puškami.

„Proč jsi utíkal?* spustil se do Vendelína Kryštof. „Věrný sluha neopustí pána svého ani v nej- větším neštěstí. Kdybys byl více dbal pána svého než sebe a svých lží —44 Těchto slov nemohl Vendelín snésti. Prudce sebou hnul a zvolal: „Pane rytíři, vy mi to musíte na papíru dát, že já dnes vás a Kryštofa zachránil. On by mi to zas upřel * „Dosvědčím ti, aby neupřel." konejšil Vendelína Skrbenský, „ale postarej se, aby nás hned odsud v pustili. Gert nespí a kdo ví, jak by se nám vedlo, kdyby zas jiný posel z Frýdku sem přišel."

„Aspoň najíst se musíte."

„Kaše krupicová není můj pokrm, který dopřeju dětem a bezzubým babám!" smál se Skrbenský.

„Peněz máte dost?" tázal se starostlivě Vendelín.

„Máš snad ty na zbyt?"

„Tu bych něco od panen měl!" A Vendelín zacinkal váčkem.

Skrbenský se trochu zarazil. Byl by rád sáhl po váčku, ale — kdyby se panny Hradecké dověděly, že rytíř Skrbenský vypůjčuje si peníze od sluhy Kobylková ! Nicméně nouze je zlá věc. Skrbenský přijal od Vendelína několik zlatých, pochválil ho za jeho starostlivost a upřímnost, ale důrazně mu na srdce kladl, aby o této půjčce ničeho nikomu nepravil.

„Pane rytíři, vy mne neznáte," smál se Vendelín, „já pravdu nikdy nepovím, nýbrž při sobě zadržím, a raději lež vypustím do světa." Všimnuv si TŠak Kryštofa, dodal, aby si nezadal: „A když lež vypustím do světa, nikdy před člověkem zkušeným, ale jen před takovým lecjakým člověkem, kterého musíme vzít teprv na učení!" Vida, že voj voda přichází k nim, spěšně se ptal: „A co mám říci svému pánu rytíři Kobylkoví, až ho najdu?4 „My dřív se s ním sejdeme, milý Vendelíne než ty!"

„Jak to myslíte, rytíři?"

„Za nedlouho vytáhne kníže sedmihradský Bet hlen Gábor proti císaři na Moravu, a snad též sena do Slezska vrazí. Já proto spěchám do Uher, kam všechna šlechta česká spěje, aby přidružila se ku knížeti sedmihradskému, a vyprostila vlast z ukrutných císařských okovů. A 13ůh dá, že spravedlivá naše věc zvítězí, neboť již dosť krve české vyteklo ! I Kobylka, zajisté do Uher se dal. — Ale pověz mně, Vendelína, jak se stalo, že tě sem poslal pán Frýdecký?"

,,Včera přišel list z Těšína na Frýdek, aby šance v horách Frýdeckých dobře opevnili. Nemají však žádného zkušeného vojanskélro muže, pročež vstoupil jsem zatím do služby Frýdeeké. Bylať už dříve přišla žaloba na Frýdek, že potuluje se tu v horách poustevník a lid bouří. Já to nevěřil, že by až sem zašel náš poustevník, myslil jsem, že to nějaký jiný. Ale právě proto, že našeho znám, poslal mne sem pán Frýdecký — ,.A ty bys ho vyzradil !44 obviňoval Kryštof Vendelína.

„Takto mluví, rytíři, chlapec ku starému vo- janskému člověku. Že bych já ho vyzradil! A též panny Hradecké přály si. abych sem zajel — „Proč si přály?44 tázal se Skrbenský zvědavě.

„Hehehe !44 dal se do smíchu Vendelín. ,.Je-li pra\da, že je tu poustevník, abych se pozeptal po —41 Vendelín se zarazil s usměvavou tváří. Málem byl by řekl už pravdu, že totiž aby se pozeptal po Kobylkoví.

„Po kom aby jsi se pozeptal?'4 naléhal s úsměvem Skrbenský na Vendelína.

„Však vy víte, že po vás!'4 zvolal Vendelín. Nemohl se zdržeti; už dlouho pravdu mluvil, ted si musil zalhati.

„Ty lžeš! Jestli mne obelžeš, nezapomenu ti toho!44 „Nelžu, rytíři. Pravdu vám pravím svatou44.

„A po tvém pánu se neptaly?44 „Ptaly se též, i po vás44.

„Obě?44 „Obě.44 „A která více?4, „To nepamatuju, ale zdá se mi —44 teď přemýšlel Vendelín, aby vypadal se svou lží opravdověji — „zdá se mi, že více Bětuška. A potom, kdyby poustevník z Kotouče tu byl někde zde, a kdyby řekl, kde jste —4\ „No mluv, zdá se mi, že na svou lež vzpomínáš."

„Nevzpomínám, ale stydím se, že prozrazuju osoby, které ku mně důvěru mají. „Kdyby poustevník pověděl, kde jste, mám vás hledat a přinést jim zprávu. * „Nemluvíš pravdu", dorážel naň Skrbenský, kterého tyto tajnosti panenské naplňovaly blažeností.

„Propadnout bych se musil, rytíři, kdybych vám i jen slovo selhal."

V tom přikročil vojvoda a hlásil radostně: „Kaše už se vaří. I hrušky dobré mohli bychom panstvu dáti."

„Hrušky nám dej," odvětil Skrbenský, čili zeman Thury, „ale do kaše se nedáme! Musíme domů do Uher!"

Nyní teprv vzpomněl si Vendelín, že cesty do Uher jsou zarubané i vykládal to svým přátelům.

Vojvoda se usmíval.

„Co se směješ?"

Vojvoda podíval se na Vendelína a stranou mu pravil: „Kdyby pan zeman musili do Uher, cesta by se našla."

„Máte ještě nějakou nezarubanou pěšinku?* tázal se Vendelín. „Máte-li, zaveďte tam naše panstvo !"

Nač tu žijeme od svého narození?" tázal se pyšně vojvoda, „snad abychom si nevěděli rady, chceme-li do Uher?"

Skrbenský si tato slova dobře zapamatoval. „A tou pěšinkou možno též přijíti z Uher?"

Není-li člověk podezřelý!" poznamenal vojvoda.

„Když Skrbenský s Vendelínem se loučil, pošeptal mu : „V oj vody si važ! Promluv s ním a pouě ho! Snad nebylo by nám to na škodu!"

A Vendelín pošeptal Skrbenskému: „Tu bude všechno proti císařským. Jen přijďte rytíři a přiveďte sebou mého pána!"

Když pak vojvoda obdařil Skrbenského hruškami a dal mu Valacha ze šancí, aby ho převedl přes hory do Uher, Skrbenský podávaje Vendelínovi ruku, pravil: „Pozdrav panny!"

VI.

V lese u Paskova.

jPomalu uplynul už týden od odjezdu Vendelínova z Frýdku. Panny očekávaly napnutě jeho návratu. Parna byly pořád palčivější, na zámek chodili z vesnic houfy venkovského lidu, naříkajíce na bídu a na nemoce a prosíce pána svého Frýdeckého o podporu. Poslední zbytky svých zásob dal pán Frýdecký rozděliti mezi lid, a když pořád dále chodili venkované s nářkem a úpěnlivými prosbami, pán Frýdecký vyslal jednoho posla do Vratislavi, aby vylíčil bídu venkovského lidu a žádal o podporu zemskou pro kraj Frýdecký; jiné své úředníky pak vyslal na Moravu, aby vypůjčili pro něj obilí neb peněz a naři4* zoval jim, aby najisto přivezli obilí nějaké. K tomu stále na zámek přicházely žaloby a nářky, že na venkově je nejistota velká, že za bílého dne na silnicích přepadáni jsou lidé poctiví od tuláků a holoty za- hálčivé; jiné pak žaloby přicházely, že v době noční vlupují se neznámí darebáci do příbytků zámožnějších rolníků a se zbraní v ruce vynucují výkupné, ba též o několika vraždách se vypravovalo; ve Frýdku pak samém měšťané naříkali, že do města nikdo nechodí kupovat; jen tuláci a pobudové že žádají býti vpuštěni do bran městských, snad aby i v městě mohli prováděti své nekalé řemeslo. Drahota byla pořád větší, nedostatek masa, mléka, obilí a vůbec potravin vždy citelnější.

Nebylo divu, že panny Hradecké zatoužily po domově a že se jim při žalostných těchto zprávách pořád se opětujících, pobyt na Frýdku znelíbil; Vendelín se nevracel a panny litovaly, že ho pánu Frý- deckému odporučily jako člověka spolehlivého; bályť se nyní, že se vůbec nevrátí, a pán Frýdecký že se svým koněm se více neshledá. Též pannám neušlo, že pán Frýdecký, ač několik hodin denně s nimi v u stolu poseděl, patrně nebyl v dobré kůži. Často za dne kladl se na lůžko a naříkal na bolesti v hlavě, v nohách i na prsou. Duch jeho pořád byl zasmušilejší a tělo vůčihledě chátralo, místo aby se zotavovalo po dlouhém vězení na hradě štramberském. Chodil vychrtlý jako stín, oči jeho byly vpadlé, tvář silně nažloutlá, hlas byl chraplavý. Lékař z Těšína několikrát byl na zámku v posledním čase, jeho umění na pánu Frýdeckém však se neusvědcovalo.

I Bětuška pozbývala na zámku své veselosti, slyšíc samé nářky a žaloby, a tušíc, že pán Frýdecký za nedlouho skončí svou pozemskou pouť. I s Man- dalenkou nebyla spokojena. Od onoho snu byla Man- dalenka pořád zádum čivější, zamlklejší a ac Bětuška se namáhala seč byla, aby na zámku zavládla nálada veselejší, nedařilo se jí.

Jednou na procházkách svých seznámily se panny Hradecké s dcerou čelnějšího měšťana: Frýdeckého, Sýkory. Od této dcery měšťanské dověděly se, že vloudil se do města žebrák letitý, silně našedivělý, a že žebral s jinými žebráky u kostela, stavě se nevidomým. Toho však žebráci Frýdečtí nesnesli, aby člověk cizí jim, Frýdečanům rodilým, byl na škodu, a ačkoliv nevyžebral skoro ničeho, nářek na něho vedli u magistrátu, pročež ten člověk cizí byl jat jako podezřelý špehýř, neboť při sobě měl dosti mince staré a vydával se za člověka Frenštátského, ačkoliv z jeho řeči bylo patrno, že Česky jen chatrně umí. A když rada městská Frýdecká dotázala se ve Frenštátě a odpověď dostala, že ten člověk, který jméno si dává Miček, opravdu Micek jest a zraku velice slabého, a že ten Miček opravdu z Frenštátu jest, tu Frýdečané nezpytovali dále, proč Miček jen chatrně česky umí a proč jen ně neckým jazykem žebře, nýbrž toto jsou Frýdečané učinili: Sebrali jeho peníze a do Frenštátu ho poslali s poslem, žádajíce radu Frenštátskou, aby tento člověk neužitečný do města Frýdku nikdy posýlán nebyl na žebrotu. Při tom neopomenuli Frýdečané podotknouti, že strava mu dávána býti musila, aby nezahynul a poněvadž též pivo chtěl a peníze měl, pročež strava i pivo za jeho peníze mu dáváno. A poněvadž byl podezřelý, dobrý pozor na něho dáván býti musil jako na špe- hýře, což též z jeho peněz se zapravilo. A poněvadž žebráci Frýdečtí na něho nářek vedli, že z něho škodu! měli, náhradu z jeho peněz dostati musili a když též městský posel zadarmo toho žebráka do Frenštátu vésti nemůže, pročež z žebrákových peněz nezbývá nic a poslán jest do Frenštátu bez peněz, aby si zas vyžebral ve Frenštátě.

Tento připiš vyvolal ve Frenštátě, rozumí se, dosti žluče. Ihned posel, který Micka přivedl, dostal odpověď, aby ji ve Frýdku na magistrátě odevzdal. I potvrzuje rada z Frenštátu, že toho člověka neužitečného přijala bez peněz, a že ten člověk nářek vede, že jako žebrák byl ve Frýdku nekřesťansky obrán. Nicméně že mu přikázáno bylo, aby nikdy do Frýdku choditi a tam žebrati, při tom nevidomým se stavětí se neopovažoval, neboť prý i všichni tuláci a pobudové, jakých z Frýdku do roka více než tucet do Frenštátu přichází, ve Frenštátě trpěni nebudou, nýbrž bez posla posláni do svého města i s penězi vyžeb raným i, neboť ve Fr e uštátě obec takových peněz nepotřebuje.

Bětuška vypravovala tuto historii v zámku vesele, ale všichni byli zkormouceni a nikdo smáti se nechtěl, než ona sama. Tratila tedy i ona svého veselého ducha. A pozbyla ho docela, když pán Frý- decký potom odpoledne vypravoval, že právě obdržel od královského úřadu z Vratislavi rozkaz, aby pátrá ti dal po rytíři Kobylko vi, kterýžto rytíř mladý na Moravě při rebelii byl, do Brna se ke komisi nepostavil a vinu svoji neseznal, pročež ihned, kdekoliv by se ukázal, má býti jat a do Brna dopraven, aby ku spravedlivému a zaslouženému trestu přiveden býti mohl, neboť prý, když už jiní jeho příbuzní za vinu svou trestu se podali a císařské milosti se doprošují, on pořád ještě zatvrzele lid na Moravě bouří a sbírá, císařské vojsko přepadá a s lidmi selskými proti jejich vrchnostem po lesích, horách a dědinách táhne a škody činí veliké.

„A kdyby se byl ke komisi postavil", ozvala se Bětuška na obranu Kobylkovu, „a kdyby byl vinu svoji seznal, byli by mu hlavu sťali jako mnohým jiným učinili, aneb by ho někde léta dlouhá ve vězení drželi! Kdybych já byla rytířem, já bych na tu komisi nelidskou též nic nedala!"

Pán Frýdecký pohleděl udiveně na rozhorlenou pannu Hradeckou, dceru to vždy věrného císaři pána Pruskovského.

„Komise císařská byla přísná, snad až nad míru přísná", potvrzoval, „ale ještě přísnější bude r těm, kteří se nepodali, vinu neseznali a lid dále pobuřujou !* „Kdyby se byl Kobylka podal a vinu seznal, byli by mu život vzali; a když se nepodá, vezmou mu též jen život ale až ho chytnou. On se však chytit nedá!" odpověděla živá Bětuška.

„Ovšem i já bych soudil44, pravil klidně nemocný pán, „že komise císařská byla by císaři více prospěla, kdyby byla mírněji jednala. A za to že nemírně jednala, trpíme všichni, vinní i nevinní, pokoje není a brzo nebude. Páni čeští a moravští, kteří uprchli ze země před trestem přísným, podněcujou dále proti císaři a podněcovati dávají; z toho nové vojny vzniknou, a k tomu ještě přišla neúroda a hlad! Bůh sám ví, co z toho bude vzdychl si pán a šeptem doložil: „Já už lepších časů nedožiju !" Po těchto slovech nastalo ticho. Ani živá Bětuška neodvážila se něco popudlivého říci. Mladá Lidmilka poslouchajíc vážně svého otce, byla tichá, poslední však jeho slova hnula srdéčkem jejím a ona dala se do pláče.

I Mandalence vytryskly z oček modrých slzy; Bětuška slyšíc ubohého sirotka plakati, s tíží opanovala se. Přivinula Lidmilku k sobě a těšila ji: „Neplač, Lidmilko _ drahá, neplač, my jsme tvoje sestry. Ty i tvůj tatíček i my všechny, jak Pán Bůh dá, ještě časů lepších se dožijeme.44 I pánu Frýdeckému vstoupily slzy do očí. Aby je zakryl, obrátil se ku dveřím. Cítil svou slabotu, předvídal, že ho tu dlouho nebude a byla by mu smrť mnohem lehčí, kdyby mu starost o plačícího sirotečka nestěžovala srdce. Kdo se bude oň starat, kdo ho vychovávat, když už potom nebude míti ani otce? Zrakem zaroseným podíval se na dítě, a přikročiv k němu, pohladil ho na tváři i ve vláskách.

„Kdyby mne Bůh povolal", vyslovil třaslavým hlasem „prosím pana otce vašeho i vás panny milé, byste Lidmilky nezapomínaly a jí přátelsky radou a pomocí nápomocny byly. Poprosím písemně pana otce vašeho, aby pomocníkem býti a svou starost a péči věnovati ráčil ubohému sirotečkovi!"

Na chodbách ozývaly se kroky i hlasy lidské. Přibylť na Frýdek posel. A k velkému překvapení panen byl to posel z Hradce s listem od Barborky. Yšechněch pozornost byla naň obrácena, proč asi přijel. Bětuška ani s poslem nepromluvila, nýbrž rychle roztrhnula pečeť a nahlédnuvši do listu, vykřikla: „Bože můj to je novina smutná! Otec jest nemocí postižen! Barborka píše, abychom ihned zejtra vyjeli, že čeleď Hradecká přijede nám až clo Paskova vstříc."

„Otec jest nemocen!" zalkala Mandalenka.

„Ty Pavelku!" tázala se Bětuška nedočkavě posla. „Pověz pravdu, co je s otcem a nic netaj; je-li hrubě nemocen, řekni podle pravdy — nuže mluv!"

.Nemoc není snad velká," mínil posel Pavelek, .pán náš milostivý ještě předevčírem byl v dobré # kůži; teprv včera se na hradě mluvilo, že mu není dobře. Odpoledne pak přivezl Janeček lékaře opavského k nám na Hradec."

„Co pravil lékař?44 naléhala na posla Bětuška.

„Co uznal, nevím,44 zavrtěl hlavou posel, „já bych v na toho z města nedal. Na Podolí stará Šafránková věru lépe se v nemocech vyzná a pomůže, je-li pomoc možná, než ten učený Němec. Ale panna Barborka mi pravila, že nemoc není zlá, že by mě na Frýdek neposýlala, kdyby pán tatíček neráčil sám přáti —44 „Nelekejte se tedy panny,44 ujal se slova pán Bruntálský, „nemoc není zlá, pán otec vás pak v těle je silný, i Pán Bůh ho vždy dobrým zdravím opatrovat] ráčil; proto zas v brzké pozdravení jeho doufejme !44 Když byl pán Frýdecký panny poprosil, aby vyřídily otci svému, příteli jeho drahému, pozdravení s přáním brzkého pozdravení, poděkoval ještě pannám za jejich návštěvu a potěšení, jaké na zámek Frýdecký svými osobami přivezly, přál jim všeho dobrého a zdraví od Pána Boha nejlepšího i štěstí v životě, a rozloučil se s nimi, slabostí tělesní a bolestmi na lůžko hnán. Ještě však než odebral se na odpočinek, dal rozksz, aby čeleď jeho časně ráno byla pohotově a doprovodila panny Hradecké až do Opavy.

Časně ráno před odjezdem bylo loučení panen s Lidmilkou bolestné. Děvuška plakala a panny na vůz pustit nechtěla; když pak už na voze seděy, dolil je tahala a pro Pána Boha je prosila, aby zůstaly a neodjížděly, že jí smutno bude bez nich. Panny zlíbaly ji několikrát a samy slzíce, těšily ji, že zas brzo přijedou, až otec jejich se uzdraví. I jim nebylo volno u srdce, že opouštějí toto děcko dobré, které si zamilovaly jako svou sestru.

A když potom koně povozem hnuly, Bohunka musila Lidmilku pevně držeti, aby ^děvčátko škodu na těle nevzalo, nechtěloť se od vozu hnouti.

Pann/ bolestně rozechvěny, vyjíždějíce z Frýdku, « dlouho neměly se k řeci. Stále myslily hned na otce svého, hned na zámek Frýdecký, zdali a jak dlouho pán Frýdecký na živě zůstane, jak a co bude s Lid- milkou, kdyby umřel; i hněvaly se na Barborku, že nemoc otcovu jim nepopsala, a jakým způsobem ta nemoc na pána otce jejich drahého přišla.

Tak dojely až blízko Paskova k místu, kde stával hustý lesík. Ač bylo příjemné ráno, všecka krav jina byla smutná, jako jejich duše. Človíčka na cestě nespatřily, úroda na polích daremná poskytovala trajný pohled, i ti zpěváčkové, kteří jiná léta vesele si v polích popěvovali, smutně zdáli se poletovati, jen jednotvárné zvuky vydávajíce, jakoby v tomto zlém roku byli písně své zapomněli.

v Čeleď, která doprovázela panny na koních z Frýdku, sestávala se šesti mužů ozbrojených. Dva ozbrojenci jeli před vozy, dva podle vozů a dva zakončovali průvod panen Hradeckých. V Paskově měla se k nim připojiti čeleď Hradecká, která už v noci z Hradce byla vyjela pannám vstříc.

Než však ještě dojely panny k Paskovu, náramně se ulekly. Jely právě lesem hustým, který před Paskovem stál, když ozbrojená jejich čeleď náhle vozkům obrátiti kázala.

Panny se ulekly. Co se stalo? Než však vozkové obrátili, bylo viděti, jak podél cesty z obou stran sbíhají se mnozí Valaši ve svých huňách, ozbrojení těšínkami, puškami a sekerami.

I chopila se čeleď panská svých těšínek, tehdejších pušek v Těšíně vyráběných, a mířila nepřátelsky proti Valachům. Na to z lesa ozval se ozvěnou hlučný smích, a někteří Valaši přeskočivše příkop lesní, vstupovali na cestu, smějíce se a volajíce: „Nestřílejte, neboť je nás dvě stě! Umačkali bychom vás."

Panny zatřásly se v prvním okamžiku úzkostí.

„Nejsme vaši nepřátelé," volali někteří Valaši, svými klobouky přátelsky mávajíce.

„Kdo tedy jste?" vykřikl jeden z čeledi.

„Jsme dobří lidé a dobrým lidem jsme vždy na pomoc!"

„My vaší pomoci nepotřebujeme!" odpovídala čeleď.

Jeden z Valachů přiblížil se nyní až k sánému vozu, v němž panny seděly, a obrátiv se ke svým druhům, zvolal: Přátelé, odstupte zas do lesa, leboť se přesvědčili, že nás je síla. A že nic zlého íeza- mýšlíme, poznají ihned!"

Valaši poslouchajíce svého velitele, přeskákali zas příkop nazpět do lesa. Rozestavili se však mezi a za stromy, čekajíce na nový povel svého náčelníka.

Panny ovšem už si byly vědomy, že nic zlého se jim nestane. Poznalyť i hlas onoho Valacha, mladého, pěkně rostlého, poznaly i jeho tvář. Už strachu ani úzkosti necítily, naopak byly překvapeny nad míru, že náhle postavil se jim v cestu člověk, kterého si obě přály vidět, aneb aspoň o něm něčeho slyšet. Že by však onen člověk nyní v huni valašské chodil, a na hlavě své střecháč nosil, ba na nohou do konce krpce nosil, toho by se ani ve snu nebyly nazdály!

„Milé panny nelekejte se, já jsem to a neračte přísně souditi o mém oděvu. Musím oblékati nyní šaty takové, jaké v ten den a hodinu jsou potřebné. Nepohněvejte se, že jsem vás dal zastaviti, ale když nemohu za vámi do Hradce ani do Frýdku, chci vám čest svou vzrláti aspoň tu !a „Proč byste nemohl na Hradec?" tázala se vesele Bětuška. „Tam nestraší, jako vy tu, rytíři!4 „Tak se mi neříká,* usmál se Kobylka, „jsem Valach a nazývám se Fťisek. Je pravda, že straším, nejen tu, ale na mnohých místech, abych lidi dobré k rozumu přivedl aneb abych lidi zlé odehnal, když na zlou cestu se dávají."

„Tedy i my jsme lidi zlí, když jste nás postrašit a odehnat chtěl."

„K vůli vám, milé panny nejsem ani Valachem, ani Fuskem, ale k vůli lidem jiným."

„Proč bojíte se Hradce, vy — Valachu Pusku!" zasmála se Bětuška a svým tílkem vesele hnula.

„Moc dábla jest velká," odpověděl s úsměvem mladý Valach Fúsek. „Na Hradci jsou sice andělé, ale mohl by tam také přiklusati nějaký čert —?"

v „Ci jste propadl už ďáblu, že se ho bojíte?" smála se Bětuška.

„Ba chtěli by mě poslati k ďáblu, kdyby se mi na krk dostali! Hledají mě na všech stranách, včera i na Frýdek z Vratislavi došlo —" „Jak to víte, rytíři?" ozvala se teprv nyní poprvé Mandalenka, při čemž ji tvářičky zahořely. A v duchu si pomyslila: Tedy on ví, v jakém je nebezpečenství, že ho hledají a potrestat chtějí!

„Vím všelicos," vece Valach Fúsek, významné pohlížeje na panny, „mám zprávy o všem, co mne zajímá —" „A o čem máte zprávy, co víte?" vyzvídala Bětuška.

„Věděl jsem, že jste na Frýdku, milé panny, věděl jsem též, že tu pojedete, a proto jsem přišel. Snad se proto na mne nepohněváte, že vás na mysli nosím a o vaši bezpečnost se starám. A proto ván prosím, byste z Paskova daly se do Ostravy s. tam tak dlouho pomeškaly, až za vámi pošlu posla."

„Proč nás posýláte, rytíři, do Ostravy? A proč máme tam čekat vašeho posla?" tázala se udivená, Bětuška. I Mandalenka jevila ve svém obličej, zve davosť.

„Pravil jsem, milé panny, že se starám o vaši bezpečnost a spolehejte na mé slovo. V Paskově bude vás očekávat čeleď Hradecká, dovolte tedy, abych dva z vašich lidí Frýdeckých sebral s sebou; jednoho pošlu do Hradce, aby o vás na Hradci starosť neměli, i vy starosť o svého pana otce nemějte, nemoc jeho není zlá; hůře jest s pánem Frýdeckým. Druhého posla pošlu za vámi do Ostravy, aby vám oznámil, že můžete se už na další cestu vydati."

„Pro Bůh, co se to děje?" tázaly se ulekaně obě pannv.

„Nelekejte se, panny, krajina je dnes nejistá. Na Hradci zajisté to netušili, když posla vyslali. Ale milé panny, prosím vás o to, nemějte starostí žádných, doufám, že ještě dnes v noci spatříte svůj hrad rodný, a netažte se více. Z Paskova až do Ostravy jste bezpečny a Ostrava je císařská, tam nikdo neublíží dcerám pana Pruskovského. A až z Ostravy vyjedete, všude po cestě budou vás střežiti moje valašské čety!"

Panny s úctou i s povděkem hleděly na rytíře, který sám stíhán, měl starosť o jejich bezpečnost.

Důvěřovaly mu, a ač mnohá otázka hlavami jejich kolovala, proč a kde jest dnes krajina pro ně nejistá, netázaly se ho více, když si toho nepřál, nýbrž Bětuška důvěrným tonem vážně promluvila k němu: „Rytíři, i my máme starosť o vaši bezpečnost?. Slyšte, proč neuprchnete do Uher, když — když vás zde ve Slezsku hledají?" Chtěla vlastně říci: „Kdvž císařští o vaši hlavu stojí?"

.Vím. že mne hledají, ale dá-li Bůh, hledati budou ještě dlouho!" odvětil Kobylka. „Do Uher prchnouti nemohu. Kdybychom tam všichni prchli, kdo bránil by zde lid před ukrutnostmi císařských žoldákův? Kdo připravoval by zde lid. až naši vytáhnou z Uher, abv tuto země od katanství osvobo- dili, jaké se tu provádí?44 Kobylka zamlčel, že v těchto zemích, ale zvláště ve Slezska zdržuje ho též ještě něco. co nenosí oděv ani císařského žoldáka ani bojovného Valacha, že zdržujou ho tu též krásné dívčí tváře, do kterých právě hledí.

„A doufáte, že zvítězíte?" tázala se vážně Bětuška. „Kdybychom nedoufali, musili bychom zoufati nad sebou i nad vlastí. Naděje naše jsou nejlepší. Až počne nový boj, Bůh snad dá, že celý národ jako jeden muž postaví se pod společný prapor. Na Moravě aspoň to v lidu vře, a zvláště Slezsko bude naší baštou. Jen žal, že v Cechách tak rychle se poddali a všech nadějí pozbyli. Ovšem byli katováni strašně a hrozně —" „Na nás zas přišla neúroda a drahota," odpovídala Bětuška, stále slovo vedouc. Mandalenka skromně seděla vedle ní, napnutě poslouchajíc. ,No, Mandalenko, domluv rytíři, aby se tu netoulal, rýbrž aby se v nebezpečenství nevydával a raději do Uher zašel."

y 'i y ■'§ / 65 Mandalenka rozpačitě přikývla hlavou. Kobylka hledě do jejich modrých oček roztouženým zrakem, proslovil: „V nebezpečenství velkém byl j-em už několikrát a Bůh svou milostivou ruku vždv nade mnou držel. Snad i dále mne chrániti bude i vlast, jakož se k němu vroucné o to modlím ; do Uher uprchli, kdož chtějí získati svých ztracených statků: já žádných nemaje setrvám tu. A kdybych i statků měl, setrval bych. a bránil a nepodal se. Kdyby všichni tak byli učinili a na žádný pardon a milost nečítali, nýbrž do boje se mužně postavili, a neza lekli se hned po prvním nezdaru, mnoho životů i statků mohli zachrániti!"

„Tak mluví prý též poustevník!" poznamenala Bětuška. „Nevím, neboť tomu nerozumím, jestli tak moudré jest, nám ženám však se zdá, kdyby nastal pokoj, že bylo by lépe. Ovšem byly bychom též mírnější než císařská komise."

/ „O té nešťastné komise!- zvolal Kobylka bolestně. „Lásku k císaři chtějí šíři ti v zemích našich ukrutnosťmi! Kolik lidí panských, rytířských i měšťanských sprovodili už ze světa, kolik jich vypudili z drahé vlasti do vyhnanství, kolik rodin přivedli na mizinu, sebravše jim statky, a zdá se, že slavným komisarům jen o ty statečky běží, aby mohli cizí jmění prodávati neb rozdávati cizincům, aby starou lé^echtu českou vyhubili a vyplenili a aby země naše (sadili cizáky, kteří nebudou dbáti práv zemských a td-teří, česky neznajíce, země naše budou měnit na i"1 • 5 i iilfK |.. \ země německé! Proto musíme se bránit proti té jejich lásce —14 „Poustevník byl však též ukrutný4, připomněla Mandalenka, .když pána Frýdeckého tak dlouho ve věži věznil a o zdraví ho připravil " v „Poustevník je stařec vášni oddaný. Ciní dobře, když lidu dodává naděje a vzněcuje v něm plamen, v aby se nepodával svým tyranům. Ciní-li však, co odpůrcům svým vytýká, nedobře činí."

Bětuška, která zatím o čemsi přemýšlela, pozdvihla náhle hlavičku: .Rytíři, slyšte! Co učinil byste, kdyby komise císařská s vámi naložila mírně —" „Se mnou by mírně nenaložila!" usmál se Kobylka. „ Věznili by mne dlouho a kdyby mi konečně hlavu darovali, musil bych odříci se své víry! Já však žádných takových milostí od nich nežádám, ani vězení dlouhého, ani jiné víry!"

„Ale váš život bude stále v nebezpečenství, a kdo ví, jestli vás nová vojna proti císaři neskkme, jestli spojenci, na které počítáte, zas vás neopustí! Velká část šlechty už císaři se podala, podrobuje se trestům a sotva k vám se připojí. Prosím vás, rytíři, zachovejte svůj život; mně předtucha praví, že nedobře skončí vaše věc. Kardinál olomoucký je s otcem naším příbuzný, přímluvou jeho snad lyste milosti dosáhl", domlouvala mu upřímně Bětiška. Mandalenka při tom nespustila oči s rytíře. Jíik b*J se byla zaradovala, kdyby Kobylka chtěl rady Bě-* tuščiny uposlechnout!

i k „Mýlíte se, panno Bětuško, jestli ve spojence naše důvěry nemáte. Za nedlouho uslyšíte, jak mocní nepřátelé zdvihají proti císaři zbraň; nicméně vaší dobroty i útrpnosti s osobou mou clo konce života svého budu vám vděčně vzpomínati."

Když byl ještě panny poprosil, aby se na něho nepohněvaly, že je na cestě zadržel, stiskl oběma ručky, podíval se do Mandalenčiných oček modrých s takovou vroucností, že Bětuška v duchu to své sestře záviděla, vzkázal svoje pozdravení panu otci i brzké vyhojení z nemoci, a s lidem svým pozvolna táhl po silnici za průvodem panenským k Paskovu.

VII. Na Moravce.

T ei)delín neměl stání na šancích. Dověděl se tam od posádky selské něčeho, že zahořel touhou, aby co nejdříve byl v dědině Morávce.

Lesy na Morávce byly snad od jakživa hustý. Jisto jest však, že když Vendelín do Morávky nyní ponejprv ve svém životě přijížděl a pozornost svou lesům věnoval, uznal: „ Páni a lidé mohli by vystavět sto nových dědin z dříví zdejšího, a lesy na Morávce by nezřídly. Mohly by se po tři leta vytápět všechny příbytky měst Těšína a Frýdku, a lesů na Morávce by neubylo!"

Hory na Morávce jsou tak vysoky a jest jich tam tolik, že Vendelín uznal: „Kdyby člověk mohl * 5* jednu horu postavit na druhou, snad předce by se do dalekého nebe dostal!"

A na těch horách i v horách jest kamene množství takové, že Vendelín uvažoval: „Kdyby odsud vy váželi kámen po mnoho a mnoho let, kdyby vystavěli ze zdejšího kamene sto nových Prah a tisíc Vratislaví, zůstalo by na Morávce vždy ještě tolik půdy kamenné, že by tam zajisté ječmen hanácký nerostl."

I v tomto roce palčivého vedra a neslýchaného sucha bylo na horách u Morávky pořád dosti vody. 1 pomyslil si Vendelín: „Kdyby všechny tyto potůčky a zřídla proměnily se divem nebeským v pivo, a kdyby zadarmo se čepovalo, mohla by celá Evropa se opiti se všemi svými národy, a tedy též se slavnou komisí i se všemi zatvrzelými buřiči."

A když Vendelín nahlédl do těch chat dřevěných a chudobných, když všiml si chlévů a stodůlek malých, když marně hledaly jeho oči po dvorech nějaké prasátko neb slepici, neb kuřátko, vzdychl si: „1 zde už byli několikrát vojáci a uměli nenasytové šeredně brát, že ani pro člověka poctivého ničeho nezbylo!"

Když pak vkročil do chalup a spatřil tam lidi tváří bledých s očima vpadlýma, s ústy nehovornými a tělem vyschlým, nohama sotva se vleknoucíma, zalekl se toho všeho a zvolal: „Lidičky, co děláte?"

I dostával za odpověď: „Máme hlad!"

„Vy žemáteblad? Zde v horách? Tu v lesích?

V Neumíte střílet, neumíte líčit na zvěř? Oi jste se po min uli rozumem ?44 I dostával za odpověď: „Zvěře je letos málo, pramálo, nemá výživy a prchá odsud pryč do Uher aneb hyne!"

v .Máte ptactvo v lese, máte ryby v řece! Gi neumíte ptáky chytat, či neumíte ryby lovit? A ve vaší bystřině dravé jest zajisté pstruhů i jiných rvb dobrých, že byste mohli nejen svému žaludku posloužit, nýbrž i ve městě prodávat!"

I dostával za odpověď: „ Voda je letos nezdravá, ptactva málo a ryby mají jakousi nemoc zlou. Kdo se jich najedl, dostal vřed a umírá pozvolna. Proto umíráme všichni, jeden za druhým, už snad všecek svět letos vymře!"

„I dejte pokoj s takovou řečí, vy lidé hloupí!" rozhněval se Vendelín a vyběhl z chalupy ven, vyšvihnul se na koníka a jel k další usedlosti. Nářky, které dosud zaslechl, bolely ho. Jsa srdce dobrého, litoval těchto ubohých lidí, ale pravil si: „Kdyby tito lidé věděli, kde je kořist zakopána, vykopali by ji, nakoupili by si čeho k živobytí třeba a nemluvili by o umírání. Poněvadž však o zakopané kořisti tito lidé nevědí, musím zkoumat a slídit dále až vyzvím."

Přijeda k jiné usedlosti, uvázal koně ku stromu a vešel do dvora, kde neuzřel živé duše. Vstoupil tedy do chalupy dřevěné a vkročiv do jizby, zápachem protivám byl uvítán. Koje much seděly na oknech nečistých. Na posteli seděl muž asi padesátiletý, strhaným zrakem do otevřených dveří hledě. Na lavici seděli dva mladší mužští, schýleni ku kolenům, na zemi u nich ležely dvě ženské. Všichni pohnuli sebou, jak dvéře se otevřely.

„Pozdrav vás Pán Bůh. milí lidičky", zvolal Vendelín vesele, v duchu však zaklel si na zápach protivný. I to se mu nelíbilo, jak tito obyvatelé zdravé pohorské dědiny slezské za bílého dne se tu rozkládají, jakoby byli ve špitále. A když mu odpověděli jen vzdychnutím, zvolal: „Však vím, že jen tak děláte před vojákem, abyste mu nic nedali. Nebojte se mňe, nejsem cizí, jsem z Frýdku od pána vašeho milostivého, pána Bruntálského z Vrbna —" Vendelínovi se zdálo, že při těchto slovech vesničané horští opravdu umírají. Zavzdychli srdce- lomně, muž na posteli se svalil, ženy na zemi obracely oči vzhůru jako k smrti, a mužští na lavici ohmatávali své žaludky.

„Slyšíte? Přijel jsem z Frýdku a nic od vás nechci, než upřímnost."

Vesničané svíjeli se ve křečech, neodpovídajíce. V jizbě byl vzduch dusný, zápach pekelný. Roje much poletovaly a zažíraly se do obličejů lidských. Vendelín, který byl nechal dvéře otevřeny, odháněje od sebe mouchy, otevřel nyní též okno, aby svěží vzduch ovanul též jizbou. Několik much vyletělo, jiné však zas do jizby z venku přiletěly. Vendelín vida, že vesničané ani nyní nemají se k řeči, táhal je a křičel jim do uší: „Slyšíte? Jsem z Frýdku a dobré zprávy vám přináším. Pán Frýdecký vám všem milostivě daruje, co tu máte zakopáno. Můžete vykopat, přinést do Frýdku a prodat — a bude to vaše — rozumíte?"

V jizbě ozvalo se opět několik vzdechů, ale Vendelín, ač do čtyř lidí mluvil, žádné odpovědi nedostával. Jakoby spali neb už opravdu umírali, svíjeli se ; dva kladli se 11a lavice, dva na zem, až konečně Vendelín, proklínaje celý svět, zuřivě vyběhl ven. Tam na volnějším vzduchu trochu se upokojil. Litoval ubožáků, kteří hladem snad opravdu zmírají, ale sotva ujel několik kroků, soucit s trpícím lidstvem ho opouštěl a přišlo mu na mysl, zdali tito lidé horští se nepřetvařovali, aby I10 oklamali. Vrátil se, plíže se nazpět k chalupě; naslouchal, zdali někdo v jizbě nemluví.

Bylo ticho. Slabý jen hlas slyšeti bylo otevřeným oknem: „Co tu chtěl?* Jiný hlas chraptivý slabě odpovídal: „Chtěl nás pozvat na robotu!"

Vendelín pomyslil si: „1 vygalgani! Kobota se váin znechutila? A proto umíráte, abyste do roboty nemušili? 1 dám vám já!"

V tom ozval se zas slabý hlas: „Jen kdybychom na robotu mohli dojít! Tam dali by nám aspoň se najíst!"

» Druhý lilas odpovídal žalostně: „Pomož nám Pán Bůh; otče náš, jenž jsi 11a nebesích, bud vůle tvá Vendelín smutně vrátil se zas k svému koni, odvázal jej a klusal dále.

Nyní byl již přesvědčen, že tito ubožáci ho ne- - sklamali, nýbrž že jim jest opravdu zle. Byl též přesvědčen, že ničeho o kořisti zakopané nevědí. Jel tedy dále.

Přijeda opět k chalupě, seskočil s koně, uvázal jej ku plotu a naslouchal. V jizbě bylo ticho. Nahlížel do oken, neviděl tam nikoho. Vešel do dvora a dále potom do příbytku. Dvéře byly otevřeny. Nahlédl dovnitř, jen roje much tam poletovaly. Duše lidské tam však nebylo- Nahlédl do chlévu. Byl prázdný. Jda kolem svinského chlévka, nazdvihl prkno u žlabu. Prázdno. Podíval se i do psího příbytku. Psa tam nebylo. Počal hvízdat a křičet: „Lidé, lidičky! Slyšte!'1 Ale selský statek jakoby byl vymřel, nikdo se neobjevoval. Už chtěl odcházeti, když ještě jednou se po dvoře rozhlédnuv, zahlédnul chlapce ze stodoly vycházejícího, asi desítiletého.

Vendelín, kývaje naň. vykřikl: „Chlapče!" a šel mu vstříc. ,,Kde je hospodář ?u — .,V lese." — ,,Kde je hospodyně ?" — „Umřela.41 — ,,Kde je čeleď?44 — „Nemáme včil čeledi.14 — ,,A co dělá hospodář v lese?u Chlapec se zamyslil. Na opětovnou otázku odpověděl : „Hledá živobytí.44 „Podivná odpověď1, pomyslil si Vendelín. Náhle mu však cosi přišlo na mysl. ,,Ty chlapce, podívej se na mne dobře a odpověz: Tvůj hospodář hledá v lese poklad."

Chlapec se udiveně 11a Vendelína díval.

.,Nerozumíš? Hospodář jest tvůj otec, pravda? — Tvůj otec má bídu, viď? — Podívej se, já v všechno vím. — Čeleď nemáte, neboť je bída. Viď? Slepic a kuřat nemáte, vojáci vám vzali a co nevzali, snědli jste vy? — No vidíš synku, já vše vím, i to vím, že psa nemáte, i toho jste snědli — že je pravda? Vidíš, že všechno vím. — V lese je málo zvěře a je nemocná, ryby jsou též nemocny, bojíte se hladu, viď? A proto tvůj otec zašel do lesa a vzal s sebou motyku !u Chlapec opět přikývl.

,,A tou motykou bude vykopávat peníze ze země i jiné věci, a to prodáte ve městě a koupíte si jídlo, abyste hlady neumřeli — pravda?"

,,Toť, hledá živobytí !" přizvukoval chlapec.

,,A víš ty, kam otec šel? Znáš to místo v lese?u Vendelín očekával s jistotou, že chlapec i tentokráte přisvědčí. Chlapec však odpověděl: ,,To je kdesi daleko, tam já nikdy ještě nebyl."

Vendelín, který domníval se, že jest už u samého pokladu, ukrytého v zemi lesní, po této odpovědi byl zrovna tam, jako když odjížděl ze šancí.

,,Šel tam otec sám, aneb ještě s jinými ?u — „Nevím." — „Nevíš, jak se ten les jmenuje ?" — „Nevím/ — „Kdy přijde otec domů?u — „Bože, v to já nevím/ — „Čeho se zatím najíš?" — „To nevím / A v očích chlapcových zaleskly se slzy.

Nyní stál tu Vendelín v rozpacích, nevěda si rady, co počíti. — „Jak se nazýváš?" — „Josef Drabina/ Vendelín vyptal se potom na jména sousedů, zvěděl, že všude je bída veliká, že nemají nikde ani dobytka ani drůbeže, všecho že sebiali bud vojáci aneb pošlo, aneb stráveno bylo od hospodářů, že v každé chalupě skoro je nemoc a nikde že už čeledi nemají, neboť utekla do světa před hladem, ne- chtějíc ho sdíleti s hospodářem.

Objel potom ještě několik stavení a všude našel jen bídu, nemoc, smutek po zemřelých aneb po těch, na něž smrť čekala; o pokladech však, které zde ukryli bojovní sedláci, navrátivše se z Moravy, nikdo nevěděl.

Ale Drabina odešel do lesa s motykou, a kamsi daleko! Toto Vendelín vyzvěděl a to nešlo mu z hlavy. Drabina zajisté ví, kde kořist na Moravě nabytá leží v zemi ukrytá, neboť šel do lesa kopat! Co by jiného v lese kopal? Ale kam šel ko^at? í vyptával se Vendelín až dlouho do večera lidí, zdali neviděli Drabinu. Vypravoval jim, že je Drabina šidí, že Drabina ví o pokladech a sám jen z nich užitek má a druhým lidem z dědiny nic nedá. Podobným vypravováním chtěl v lidu venkovském vzbu- diti závist a vyzvěděti více — ale nikdo neřekl mu více než už věděl, totiž že je hlad, nouze, bída, ne- moce, že lidé umírají a že snad vymře všechno, jestli nevrátí se domů ze světa sedláci, kteří šli na Moravu bojovat proti císaři a brát židům, a jestli nepřinesou z Moravy obilí a živobytí.

Zatím nastal večer. Z lesů hustých zavanul do dědiny libý chlad. Vendelín zaváděl svého koníka na místa travnatá, aby koník se napásl a litoval ho : „Chlapče, stýská se ti po ovse? Nezapomínej, že v Morávce je hlad a že ty aspoň něčeho se najíš. Podívej se, ty koni panský, 11a své poddané; rádi by jedli s tebou, kdyby trávu kousat uměli, ale s prázdným žaludkem chudáci usínají!"

Nebylo pravda, že všichni s prázdným žaludkem usínali. Mnozí napekli si ovoce kyselého a předce něčeho do žaludku poslali. Vendelín též najedl se ovoce, ale pořád hleděl ku statku Drabinovu, zdali Drabina už nevrací se a nepřináší něco lepšího než ovoce. Uložil se potom u Drabiny v chalupě na posteli vedle synka opuštěného, kterému dodával naděje na lepší časy, při čemž mu neopomenul vy- světliti, že v Uhrách, když tam byli Turci, bývalo někdy ještě hůře a zas že bylo lépe.

Druhého dne opět Vendelín stále po Drabinovi se sháněl. Nadávaje vojákům císařským, že takovou bídu v krajině spůsobili, a všechnu vinu těchto zlých časů na pány dávaje, že dokud je dobře, berou kde co, když však zlé časy přijdou, ubohý lid hladem hynouti nechávají bez pomoci, získal si důvěru u lidu vesnického.

1 dověděl se potom, že Drabina i někteří jiní snad na Lysou Horu k poustevníkovi zašli.

Poustevník i zde u lidu katolického byl osobou posvátnou. Mnozí z Morávky nelenili si cesty na Lysou Horu, aby ho spatřili a mluvit slyšeli. A navrátivše se, vykládali svým spoluobčanům o poustevníkovi divy. V době této strašné, když i zámožnější sedláci pocítili, co jest to nouz^, bída a hlad, v době této slovo hněvu proti stávajícím poměrům i slovo potěchy padalo na půdu úrodnou. 1 ti, kdož jindy snad byli by z náboženské horlivosti odvraceli se od poustevníka, hřímajícího proti císaři a pánům s ním spojeným, dávali mu za pravdu. Mluvil pravdu, že císařští vojáci, chtějíce této země dobyti, nemají jí dobývati loupeží, krádeží a surovostmi. Mluvil pravdu, že je bída veliká, a že takého roku jako je letošní, nezakusil ještě svět, mluvil pravdu, že páni, když je sedlákovi dobře, jen berou a když je zle, nic mu nedávají a mluvil mnoho jiných pravd. 1 chválili ho též lidé, že poskytuje rad užitečných, čím se živiti mají; že k Pánu Bohu obracel se s prosbou, aby odvrátil od nich vše zlé a dal jim opět hojnosť všeho; chválili ho, že slov církevních užíval moudře, že poučoval, napravoval zoufalé, dodával jim mysli; že káral hříšníky, že uváděl jim na mysl jejich hříchy a že maloval ubohým trpitelňm ráj nebeský — a těch trpitelů byla tehdy zrovna celá země Slezská. Komu bylo nejhůř, kdo zoufalým myšlénkám se oddal, z Lysé Hory od poustevníka odcházel prý upokojen, s nadějí nejlepší. Poustevník stále prý vyzýval lidi zámožnější, aby pro své chudobné spolubratry přinášeli oběti, že jim toho Pán Bůh nahradí jindy desateronásobně; chudobným pak na Lysé Hoře dával mimo radu dobrou, obilí, chleba, ale též léčiva proti nemocem.

Kdo poustevníkovi donášel obilí a chleba, o to lidé ubozí se nestarali. Z těchto dědin nikdo tam nic nedonášel, neboť nebylo čeho. Za to spěchal tam lid houfně a blahořečil mou drému muži, vvchvaloval 1 ho, přijímal jeho dary a modlil se s ním, aby Bůh vlast od všech nepřátel osvobodil a* lepších časů jí dal.

VIII.

V ledové jeskyni.

Vendelín chtěje se pustiti za poustevníkem na Lysou Horu, vybral si za průvodce synka asi osmnáctiletého, který cestu dobře znal. Na cestě pak byl zasmušilý a bavil se svými myšlénkami. Hněval se na obyvatele Morávky velice, že o kořisti zakopané nedali mu zpráv žádných, a čím déle na tuto kořist zakopanou myslil, tím více je nenáviděl, že ho k ní nepřivedli a jen pořád umírali. Rozhorlil se konečně na ně tak, že si předsevzal napomenouti poustevníka, aby těmto neupřímným lidem z Morávky žádných darů nedával; ba byl by snad shodil ve svém hněvu s koně i svého průvodce, taktéž člověka z Morávky, jménem Klobásu, kdyby Klobása nebyl právě vykřikl: „Do kopce půjdeme pěšky!"

Seskočili oba s koně a stoupajíce do vrchu, neměli se k řeči. Po chvilce však Vendelín předce začal: „Rád bych věděl, kolik asi lidí z Moravky je ted na Moravě 11a vojně?"

Klobása jda napřed, obrátil se, vzpomínal si, najmenoval několik sedlákův a pacholkův, a potom zvolal: „Kdo by je spočítal!" Pacholků je moc, kde jaký utekl, a též z jiných dědin odešli 11a Moravu. Že prý je tam na vojně lépe než 11a dědině o hladu."

„Ty chlapče, poslyš! Ale pravím ti, upřímnost a pravdu! Dr&bina byl též 11a Moravě?* „Možná že byl, ale nevím.u „Ale ty víš, že byl!" vykřikl Vendelín. „Já mu nebránil!" odsekl synek. „Ját na něho pozor nedával."

Tak chvilkami mluvili, chvilkami šli mlčky, nevšímajíce si krásné krajiny. Chvilkami sedli též na koně, když byla cesta lepší, ale ani jeden ani druhý . nevěnovali pozornost vznešenosti přírody, která v těchto končinách ovšem více jímá měšťáka, než synka zde vyrostlého aneb vojáka starého, který projel mnohé země, a všude jen o svůj žaludek starost měl nejvétší.

Cesta víc a více stoupala. Vendelín těžce oddychoval a silně se potil, za koněm jda pěšky. Zabrav se do svých myšlenek, vzpomněl si, jak v tajné chodbě hradu štramberského náhodou ocitla se mu šunka v ruce a hned na to víno. I pomyslil si, že by takéto věci i v této slezské krajině mohly lépe účinkovat než kyselé ovoce, jehož byl na Morávce požil a které, jak cítil, nijak nešlo mu k duhu.

Dále a vždy více stoupali. Koníček panský, nezvyklý patrně na takové výlety, zastavoval se a hřičel. Vendelín potě se, zlobil se: „Věru dříve bych dojel do turecké země než na tu vaši horu. Máme ještě daleko?"

„Nějaká hodina ještě uplyne."

V tom potkali dva muže, kteří nesli plné pytle na zádech. „Odkud přicházíte?" tázal se jich přísně Vendelín.

„Od poustevníka", odvětili. Byly z dědiny Krásné a chválili poustevníka nad míru, že prý to člověk Pánem Bohem seslaný. V pytlích nesli obilí.

„Je k němu daleko na Lysou Horu?"

„Až na horu chcete? Tam byste ho darmo hledali. Dnes je tu hned za Zimným lese mu té první skály. Nepůjdete ani sto kroků."

Mužové z dědiny Krásné nelhali. Vendelín s Klobásou za nedlouho ocitli se u oné skály za Zimným lesem. II skály stálo několik lidí vesnických v živém hovoru. Měli těšínky a obušky.

Vendelínovi hned napadlo, že je to poustevníkova tělesná stráž.

» „Kde je poustevník?" spustil na ně Yrendelín, stíraje pot s čela, „slyšíte?

I odpověděl mu velitel této stráže horské v širáku, s otevřenou košilí a s dýkou za pasem f „Slyšíme, ale řekněte nám, kdo jste vy!"

„Povězte poustevníkovi, že je tu Vendelín", pravil Vendelín pánovitě.

Na obličejích ozbrojených horálů objevil se úsměv. „Vendelín? A chcete s ním mluvit?"

„Musím s ním mluvit!"

„Tedy složte zbraň a uvažte si tu někde koně!"

Vendelín už měl na jazyku, že ani v Turecku na něm takových věcí nežádali; tázal se však jen: „A co chcete ještě více?"

.„Potom vám zavážeme oči!"

„A co ještě?"

„Potom vás zavedeme k poustevníkovi."

Takováto opatrnost — u těchto selských lidí — vojanskému Vendelínovi se zalíbila. 1 podrobil se. Potom vodili ho se zavázanýma očima sem tam, hned nahoru, potom zas dolfi ; trvalo to dosti dlouho, až mu kázali, aby se trochu sehnul. „Co to se mnou tropíte?" durdil se, ale sehnul se trochu a šel za člověkem, který ho za sebou táhl za ruku. Náhle Vendelín zaklel.

„Pravili jsme vám, abyste se sehnul."

„Věčně nebudu chodit sehnutý!" reptal Vendelín. Vzpřímiv totiž tělo, narazil hlavou do čehosi tvrdého, že se mu až v očích zablesklo. Stáhl klobouk dolft a ohmatával si hlavu. „Je to hromská cesta a klobouk mám mokrý. Musíme se ještě dlouho shýbat?"

„Jen pojďte a nemluvte."

Za chvilku na to vykřikl vůdce: „Včil se můžete roztáhnout jak chcete!"

Vendelín to ihned učinil, ale cítil už chvíli, že je mu zima. Nyní ho na celám těle rozmrazilo a zdálo se mu, že mu do bot teče ledová voda. V tom mu prokmitla v hlavě myšlénka, zdali ho nechtějí utopit; stanul, vyrval jim své ruce a vykřikl, chtěje ruce k očím povznést! a šátek strhnouti: %Kam mne vedete, vy hromské duše?"

„K]poustevníkovi." A ruce jeho svírali horáci opět pevně, že se hnouti nemohl.

„Nepůjdu dále!" vykřikl odhodlaně Vendelín a hleděl se jim vší silou svého těla vymknouti.

„Nechcete-li dále, tedy neuvidíte poustevníka." Drželi ho, že rukama hnouti nemohl.

„Kdyby mi jen nebylo!tak zima", zlobil se Vendelín, do noh mi mráz jde! Prosím vás, jak dlouho mne ještě povedete?"

„Jsme v ledové jeskyni. Tu je věčná zima a led. Kdybyste se tu uložil jen na několik hodin, když lidé v údolích parnem hynou, zmrznete."

„A poustevník nezmrzne?"

„Nezmrzne, neboť to člověk svatý."

„Dejte pokoj, já v jeho svatost nevěřím. Říkejte to chlapům selským, ale mně odvažte šátek s očí!"

„Za chvilku odvážeme!"

Vendelín šel nyní pokorně dále, za ruce veden svými horalskými průvodčími. Opravdu netrvalo to dlouho a sňali mu šátek s očí. Rozhlížel se na vše strany. Tma z předu i ze zadu. Neviděl ani svých vůdců. Jen po boku na několik kroků od něho mihalo se světélko.

„Kde to jsme?" tázal se vyjeveně.

„Pravili jsme vám, že v ledové jeskyni. Proto je vám zimau .

„A co tu dělá v té zimě poustevník? A v té hrozné teuíhoté ! Jáť bych tu ani půl* dne nezůstal. A jeskyně je jaksi dlouhá!"

„Nemluvte a pojdte dále".

Cesta vedla oklikami, až najednou stáli u onoho světla, které dříve po boku se jim kmitalo. Byla to louč, upevněna do sloupu ledového. Vendelín rozhlédl se kolem . a položiv ruku 11a ledový sloup, zvolal: „Tu to čertovsky mrazí! A je to tu velké!"

„Ovšem že velké!" smáli se horáci.

Vendelín ohlédl se ještě jednou po tomto ledovém prostranství. Nad sebou viděl vysoko klenbu ledovou, vedle sebe po obou stranách náledí, před sebou a za sebou cestu kluzkou, ač pylinami posypanou. Z celého tohoto prostranství dýchal mráz, jako by byla zima nejkrutější. Vendefín byl jako u vyjevení. „Kde je poustevník?"

„ Přijdeme k němu hned, jen si cestu pamatujte, abyste ji našli nazpátek!" usmívali se průvodcové.

Stoupajíce chvilku výše, potkali ozbrojeného valacha s loučí v ruce.

„Obrať se a pojď s námi!* kázali mu vůdcové stanuvše. Jeden z nich přijal od valacha louč a svítil Vendelínovi na vše strany, aby se mohl dobře roz- hlednouti po jeskyni. Stáli dosti vysoko, neboť louč, u které dříve byli šli, kmitala se před nimi nyní hluboko dole. .Pohleďte tamto!" ukazoval valach na druhou stranu dolu.

„Bože, jako jezero !a vykřikl Vendelín.

„Ovšem jezero. Do něj shodíme každého, kdo nás zradí!"

Vendelín si této hrozby nevšiml, jsa jist, že neplatí jemu. Spokojeně tázal se: „Máte tu též ryby?"

„Chcete-li chytat/ smáli se horáci, „my jich ještě neokusili.4' „A kde máte obilí?"

„Tu nic neroste."

„Viděl jsem, že dva odtud nesli pytle!"

„To bvl led!14 smáli se vůdcové.

„Co to mluvíte?" durdil se Vendelín.

„Naložili jsme jim do pytlů ledu, a jak vyjdou ven, mají v pytlích obilí."

„Jak to myslíte?" tázal se přísně Vendelín, neboť se mu zdálo, že si tito selští lidé dovolujou s ním nepěkný žert.

„Tu pod Lysou děje se všelicos," smáli se.

„A mohlo by se též přihoditi, že bych z této hory vyšel s dvěma vepři," dopálil se Vendelín.

6* „Tři vepři by vyšli," opravoval ho horák.

„Jak to myslíte?" skočil mu do řeči ještě přísněji než dříve Vendelín, a hmatal v tu stranu, kde se nosí sečná zbraň.

„Kdyby tu byli," dobřil ho horák, „ale jak tuto horu znám, vepřům se v této zimě nelíbí a proto se tu nezdržujou."

Na to brali se dále, nemluvíce. Chvilku ještě šli, potom náhle Vendelín ze zadu byl objat a hned na to ruce jeho na zad staženy a pevně drženy, louč v tom shasla, a Vendelín cítil, že jeho hlavy dotýká se cizí ruka.

„Co chcete ode mne? Snad nejste zbojníci?"

„Ani zbojníci, ani cos jiného. Ale rozkaz máme od poustevníka, abychom vám oči zavázali." — Vendelín si dal oči zavázati, ovšem ne bez odporu, a tázal se: „Slyšte, není u vás Drabina z Morávky?"

„Zeptejte se poustevníka," odbyli ho vůdcové.

Za chvilku na to zdálo se Vendelínovi, že dýchá jiný vzduch. I půda pod jeho nohama nebyla už kluzká jako dříve, za to však šla cesta do strmé výše, že se Vendelín pořádně udýchal.

Když sňali mu šátek s očí, uviděl před sebou několik skalisk, obklopených lesem a zdálo se mu, že slyší zvuky lidských hlasů.

U poustevníka.

Jsi na dvacet osob mužských i ženských stálo u posledního skaliska, pozorně poslouchajíce starce s šedivou bradou a tmavým dlouhým hávem. Vysoká postava starcova stála důstojně a pevně uprostřed zástupu i ruka jeho pravá pohybovala se dosti živě. Eadil právě lidem, aby denně se koupali i děti své ve vodě říčné, příbytky své v čistotě drželi a okna nezavírali, jen na noc. Jalovcem pak aby nešetřili, nýbrž touto dobrou rostlinou příbytky vykuřovali, k Bohu pak mysl stále obraceli: „Onť nad všechny léky lidské ! On, který pro hříchy naše nás tresce, pro pokoru naši i lítost zas na milost nás přijme."

V tom stařec obrátiv se spatřil přicházejícího Vendelína. Tento stále otíral své čelo i tváře rukávem svého ošumělého vojanského kabátu, který byl rozepjat; Vendelín těžkým krokem přicházeje k zástupu, ohlížel se, kde by se posadil. Těžce dýchal a nohy sotva za sebou táhl. Pozdravil poustevníka, položil se hned k jeho nolioum, rozpjal košili, a otvíral ústa, lapaje plným proudem vzduch svěží.

Poustevník s úsměvem pohlížel chvilku 11a unaveného vojína, který namáhavou cestou patrně své chuti mnohomluvné pozbyl. Rozloučiv se srdečně se svými posluchači, poznal, že unavený Vendelín už dříme. I požádal ty, kteří s ním byli přišli, aby při- nesli chleba na posilněnou tomuto muži vojanskému.

Jeden z nich zašel za skalisko, kdež v dřevěné boudce bylo poustevníkovo sídlo, a přinesl odtamtud' kus chleba. Budil pak Vendelína z dřímoty : „Než m umřete, aspoň se trochu najezte !4, „Dej^e mi pokoj s vaší jeskyní !u bručel Vendelín, o život byste člověka připravili. Deset let bych raději proti Turkům bojoval než s vámi několik hodin po jeskyních chodil. Smrť aby člověk z toho měl. Kryštofa jste zajisté nevodili takovou cestou s obvazanýma očima/ „Kryštof byl pánu svému věrnější," ozval se poustevník.

Vendelín zahryzl do chleba, aby nemusil hned odpovědět. Potom žvýkaje plnýma ústy, durdil se: „Kryštof že je věrnější!" Ještě ho neznáte! Já pána svého hledám po hladových vesnicích, jezdím z místa na místo, abych ho našel, a Kryštof že je věrnější! Rád bych Kryštofa viděl, co by dělal on bez pána. o hladu — ale co vy tu víte o hladu! Vám se tu z ledu rodí obilí, máte-tu Drabinu, víte o zakopané kořisti a já jezdím, chodím, hledám, — a Kryštof že je věrnější!"

„Poslyš Vendelíne, je pravda, že jsi vstoupil do služby pána Frýdeckého?" tázal se poustevník.

„A proč bych nevstoupil? Abych pána našel, abych vyzvěděl, co na hranicích uherských —" „Že jsi Skrbenského na šancích Frýdeckých pro- pustiti dal. je pravda!" pochválil Vendelína poustevník.

„Tedy to víte!" spokojeně ozval se Vendelín. „Ale jak to víte ?"

„My už též víme, že jsi na Moravce chtěl odkryti poklad —" „To je též pravda. Dobře jste to zařídili, že všechno víte, i že tu kořist sami tu máte, vždyť vím, že ty pytle s obilí nebyly led a D rab inu tu též máte."

„Tebe si tu též necháme!" přerušil ho poustevník. „Vycvičíš nám tu po vojansku lid!* „Ale oči si při tom obvázati nedám!" poznamenal výčitavě Vendelín, „Vycvičím vám lid, ale dříve musím na Frýdku povědět, jaký je na dědinách hlad. jak lidi mrou, co to na nás seslal Pán Bůh !"

„Pověz panu Frýdeckému a nezapomeň ho napomenout, že tato nemoc zlá může přijíti až k němu do zámku, pročež by se napřed o své poddané starati měl, aby nemoc od nich byla zapuzena."

* „Samému pánu Frýdeckému povím, tu mám / jeho list!" chlubil se Vendelín. „Uřadníci mu beztoho pravdu neřeknou/ „Vylož mu to v pravdě —" „Ale povězte mi, kde je můj pán?"

„O rytíře Kobylku se nestarej, který tě nepotřebuje. Sem se vrať, tu o hladu nebudeš."

„Neznáte mne, jak jste svatý", odvětil Vendelín, poslední sousto hltaje, Já pána svého najiti musím; Hradecké panny též se po něm vyptávají."

„O panny starost? neměj, nýbrž své povinnosti dbej jako voják. Tvůj pán je v bezpečnosti a shledáš se s ním najisto. Nyní vydej se na Frýdek, a jak tě znám. nalžeš tam, že na Lysé Hoře je pět tisíc ozbrojených Valachů, kteří vytáhnou na Frýdek, jestli pán Frýdecký neodřekne se císaře."

„To já netrefím, já jakživ necigánil!" bránil se vážně Vendelín. „Dejte mi pokoj s pěti tisíci Valachů, kde byste je nabrali !" smál se.

„Jsi-li věrný, užiješ válečné lsti, aby věc naše vítězství došla, a aby se nepřátelé zalekli."

„Zaleknou se, i když řeknu tři sta Valachů!" bránil se Vendelín. „Nechci moc cigánit."

„Dobře, pověz tedy, jak myslíš. Můžeš též po- povědět, že praví se, že z Uher přijde vojska velká moc —".

,.Už se spolehněte, to já spravím, ale jinou ccstu tu též snad máte, než ledem a jezerem. A s obvázanýma očima nedám se vodit!"

,.Za chvilku jsi u svého koně.u „Za chvilku? Proč jste mě tedy vodili po jeskyních a jezerách ?u durdil se Vendelín na dřívější své vůdce.

„Vyzvídal jsi na Morávce o kořisti a pokladech. Nyže nyní víš, kde je kořist zakopaná14.

X. Kozáci.

v ozy panské byly už daleko kdesi za Hrabovou, když Kobylka se svým lidem pěším vtáhl teprv do Paskova. Na cestě našel tam už jen zbytky zvědavých Paskovčanů, kteří vyběhli, když povozy panen Hradeckých s průvodem ozbrojeným objevily se v Paskově, z příbytků svých, a nyní domněnky vykládali, kdo asi panny šlechtické byly. 1 tyto zbytky zvědavců zmizely, jakmile objevilo se v Paskově mužstvo valašské s Kobvlkou. Paskovčané rozutíkali se na vše stranv do svých příbytků a úkrvtů, neboť se za«/ 1/ i 1/ «/ lekli, že tento příchod nic dobrého neznamená. Za chvilku nebylo vidno človíčka na cestě ani v dědině, všecek Paskov schovával se před zástupem ozbrojených Valachů, o kterých se s obavou předpokládalo, že přišli brat.

„Utíkají před námi!" hněvali se mnozí Valaši, jiní zas rychlému útěku obyvatelů Paskovských se smáli. „Však my vás najdeme, nebojte se!" volali někteří Valaši a všichni ukládali svou zbraň na zem, chtějíce rozejiti se po chalupách a domech, napiti se a požádati o pokrm. V tom však přijelo rychlým klusem několik jízdných Valachů. Byla to stráž tohoto vojska valašského, která objížděla všechny cesty a dědiny, vyzvídala noviny a donášela je veliteli všech sborů valašských, v těchto krajinách roztroušených.

„Opozdili jste se," domlouval jim s výčitkou Kobylka. „Bylo mi třeba koně aspoň jednoho!"

„Kozáci nás zdrželi!" odpovídali Valaši na koních.

„Jakže Kozáci? Kde jste se s nimi srazili?" tázal se Kobylka; jeho žíznivý a hladový zástup zapomněl svého hladu a žízně, a naslouchal nedočkavě.

„Až u Svinova!" odpovídala stráž. „Kozáci vpadli do Poruby, a když poznali, že lid před nimi utekl clo lesů, vypálili ji. Všude tam na blízku po lesích ukryto mnoho lidu i dobytka, a sedláci byli vidlemi, sekerami a motykami opatřeni- Všecken ten lid svolali jsme z jiných lesů do lesa k Svinovu. Tam počíhali jsme na Kozáky, a do jednoho jsme jo ubili.k „Kolik bylo Kozáků?44 „Bylo jich jen patnáct," odpovídal jízdný Valach. „Obávali jsme se však, že přijde později Kozáku více, pročež jsme na rychlo všecek náš ozbrojený lid valašský svolali k nám k Svinovu, do lesa a teprv když se na místo dostavil, mohli jsme odjeti sem, abychom tu zprávu podali.44 „Kozáci potom už nepřišli?"

„Nepřišli."

„Máme tedy o patnáct koní více?" tázal se spokojeně Kobylka.

„O patnáct" potvrzoval jízdný Valach, „a též sebrali jsme jim dva vozy s pící a pokrmem. Všude z okolních dědin sbíhá se nyní k nám lid, neboť vídí, že jest pravda, co se povídalo, že táhnou Kozáci z Polska císaři na pomoc, že rozjíždějí se po dědinách, plení, loupí a vypalujou, a rozdílu že nedělají mezí přítelem a nepřítelem. Všechny lesy zde na cestě k Střebovicím hemží se lidem a dobytkem, lid děsí se před ukrutnostmi těch divochů, a prosí nás pro Boha, abychom sedláky neopouštěli, nýbrž jim na ochranu byli, že též oni k nám se přidají, kdyly nám nedobře se vedlo."

„Jen tu v Paskově ukrývají se před námi." vzdychl žalostně Kobylka. „Zalezli před námi do chalup, aby nám trochu jídla dáti nemusili. Ale kdyby uviděli Kozáků jen pět, hned by nás pro Pána Boha prosili, abychom je před tou císařskou pomocí chránili."

„Však do chalup za nimi trefíme: Pojďte!" ozvaly se některé hlasy hněvivě.

V tom přijeli do Paskova od Hrabové čtyři jízdní Valaši. Všecek zástup valašský zůstal státi, zvědav dalších novin.

„Ze Zábřeha přijíždíme! vyplatili jsme Kozáky!" hlásili s radostnou chloubou.

„Kde? Mluvte!"

„Kozáci přijeli do Nové Vsi. Novovesští byli však ukryti s dobytkem v lese u Zábřeha. Kozáci rozehnali se tedy dále po cestě k Zábřehu a před Zábřehem v lese jsme je škaredě uvítali."

„Kolik jich bylo?"

„Patnáct, jen jeden nám ujel!"

„Tedy čtrnáct koní máme nových/ potěšil se Kobylka. „Povede-li se nám tak dále, seženeme velkou armádu. — Slyšte, nepotkali jste na cestě povozy s ozbrojenou čeledí panskou?" — „Návoze seděly dvě panny!" kývali jízdní Valaši.

Kobylka spokojeně kynul hlavou. Panny za nedlouho budou v Ostravě v bezpečnosti!

Potom vyskočiv na koně, s něhož právě 11a jeho pokyn byl seskočil Valach, počítal rukou svůj zástup valašský a zvolal: „Podělíme se na tři části. Tato třetina vytáhne k Zábřehu. My ostatní pak vytáhneme k Bělé, a tam rozdělíme se na dva houfce a rozejdeme se k Polánce a Svinovu !"

Valaši rozestupovali se ua dva nestejné houfce. V.tom někdo ozval se: „O hladu odsud potáhneme? A taková obec velká? A tak se k nám zachovali?" Jiné hlasy pak ozývaly se: „Máme hlad! Pojďme se najíst!"

„Ticho, přátelé!" zvolal Kobylka. „Bělá i Hrabová jsou nedaleko a tam přátelé naši o náš žaludek se postarají. Neodcházejte odsud z Paskova s hněvem, odpusťte Paskovským. Je pravda, že nasazujeme život, abychom je před Kozáky a jinými nepřátely uchránili, a oni před námi se ukrývají, aby nám ničeho dáti nemusili. Je též pravda, že bychom si od nich mohli vzíti sami, když nedostatkem trpíme. Ale nebudeme proti vůli jejich něčeho jim brát ani je trestat. Potáhneme pokojně dále, neboť jestli se k nám nedobře zachovali, učinili to z nevědomosti a snad nepravdivých věcí o nás slyšeli. Blaze bylo by na světě, kdyby si lidé vždy a všude rozuměli, ale na žal někdy z nerozumu bratr vlastního bratra, který za něho krev cedí, pomlouvá aneb dokonce ubijí. O dpusťte všem, kteří nevědí, co činí, a braňte tyto naše kraje před lotrovinou divoké sběře, kterou najali císařští. Braňte každého člověka pokojného, kdo je s těchto našich zemí, či jest víry naší aneb jiné, či jest s námi neb pro císaře; braňte každého, když přijde na něj lupič, a sami spokojte se tím, co odejmete lupičům ! Nesmíme se opouštět v těchto dobách zlých, nebot ti cizí katané, kteří na nás sem povoláni byli od rádců císařových na pomoc prý císaři, ale na škodu všeho obyvatelstva těchto zemí krásných, potřeli by nás všechny a nezůstalo by člověka poctivého zde narozeného a cizáci by se tu roztahovali. Proto s divokým tvorem, který se dal za bídný žold najati, aby zde plenil a ničil, slitování nemějte ale potírejte, ubíjejte všechny ty cizáky a nepřátele naší země, aby méně zla mohli naploditi v našich vlastech. A nyní přátelé — vpřed!" Valaši, ač nahněváni na Paskovské, uposlechli velitele svého Kobylku a poděleni na houfce, hnuli se z Paskova. Menší houfec zamířil cestou k Hrabové, druhý s Kobylkou v čele táhl k Bělé.

Paskovem rozléhaly se písně veselé. Teprv nyní, když vojsko valašské táhlo pryč, obyvatelé Paskovští objevovali se u oken, vybíhali před příbytky a povídali si: „Jak jim to sluší! Jako vojákům pravym.* — „Toť, lepší jsou než vojáci, aspoň nic neberou." — „Kdyby se aspoň jinak oblekli, ale v těch huních —" pomlouvali je jiní. — „Valach zůstane Valachem/ dokládali s pohrdou opět jiní.

„Jestli k nám přijdou Kozáci, ti neodtáhnou tak pokojně!" zvolal jeden.

..Jestli přijdou Kozáci!" vzdychali potom úzkostlivě všichni. Na druhý den pak všecek Paskov litoval, že Valaši odtáhli. „Pán Bulí sána ví, co s námi bude. přijdou-li Kozáci, uhraň nás Matičko Boží."

„Kde bylo naše obecní právo ? Proč s Valachy nejednalo, aby u nás zůstali? Ukrylo se, zalezlo strachy za pec. Toto je správa !" durdil se nespokojený Paskovčan na obecní hodnostáře, ačkoliv sám po celou tu dobu, co Valaši byli v Paskově, ukrýval se s dětmi a ženou v pivnici, totiž ve sklepě.

I vypravovali si potom v Paskově mnoho o Valaších, jak vojansky se chovali a jak se v houfce rozestupovali.

„Chudáci," litoval Valachy jeden Paskovčan. „Z čeho žijou, kdvž neberou jako vojáci? Kdo je platí? Však krále nemají, ani stavové na ně neplatí!"

„To sám Pán Bůh ví, z čeho vojnu proti císaři a proti Kozákům vedou, a z čeho žijou, když neberou. Já myslil, že budou brát, a proto jsme se ukryli!"

„ Však se najedí jinde a Kozáka též snad pře- mohou, aby k nám nepřišel," mínil jeden Paskovčan.

„Ten jeden 11a koni jim pravil, aby nám dali svatý pokoj a jen Kozákům aby brali" — odpovídal mu druhý.

„To je moudrý člověk!4 chválil Kobylku první, na to si však nevzpomněl, že Kozáci mohou též u něho vzíti a že Valaši, když odejmou to potom Kozákům, nevrátí to jemu, nýbrž sobě ponechají, což bv se mu snad nezdálo moudré.

Slunce palčivě doráželo na lidská těla, osmáhlé obličeje Valachů třpytily se potem, košile jejich z hrubého plátna byly promočeny. Vojsko Kobylkovo těžce dýchalo v úpalu slunečním; pochodem houfce vojanského z vyschlé cesty prášilo se na spocená těla a do vyschlých dýchadel. Když dva houfce s Kobylkou k šancím u Mitrovic přitáhly, které tehdy nebyly obsazeny. Kobylka vida sklíčenosť svého mužstva valašského, dopřál mu odpočinku. Ač sám žíznil, nerad toho viděl, když mnozí sbíhali se k studánce a pili vodu. Zujel ihned za nimi, varoval je, aby nemoce z toho na ně nepřišly, a těšil je brzkým př chodem do Bělé, kdež občerstvení s».* jim dostane lepšíh".

Po chvilkovém odpočinku svolával své vojsko k dalšímu pcchodu. Vedro však tohoto léta nezdravého tak zhoubrě působilo na strmácená a vyhladovělá těl a jeho vojínů, že Valaši nechutně a pozvolna povstávali i potom loudavým krokem vpřed se brali.

Pochod netrval dlouho a lesíky po stranách cesty chvilkami počaly trochu osvěžovati valašské vojíny. Náhle však před samou Bělou starou zahlédl Kobylka dva jezdce, kteří v divokém kvapu k mernuu přijíždějí. Bodl do svého koníka, aby přiblížili s se k jezdcům, kteří podle kroje byli Valaši.

„Kdo jste?" tázal se jich.

„Kozáci potáhnou k Bělé, pospěšte rychle!"" „Kde jsou nyní?"

„Polánku zapálili a jeli hledat lid do lesů. Harim mordujou strašně! Pospěšte rychle!"

I kynul Kobylka jezdcům, kteří ho byli o<od Paskova provázeli, a bodl ostře do koně. Jez^lcici všichni odloučili se nyní od svého mužstva pěšííhao, letíce vpřed divokým chvatem ku Staré Bělé. MIužž- stvo pěší pak vidouc ujížděti svého velitele, zrychilildo svůj krok, následujíc ho.

Stará Bělá byla prázdná, lid rozutíkal se^ ddo lesů, sebrav všechno s sebou, co na rychlo seb>ratiti a odnést i mohl. Hladové a žíznivé Valachy na (děj (je sklamala i v Staré Bělé.

„Kde jsou Bělští ?" tázal se Kobylka své stirážée jízdné.

„Jen někteří jsou s našimi v lese v tu stranuu k Polánce. Jiní prchli k Proskovicím do lesů, n^boĎť míní, tam že Kozáci nezajeclou."

„Nerozumný je náš lid," hněval se Kobylkaa. „Rozutíká se na všechny strany a míní, že Kozáiciw lesích hledat nebudou, když nikoho v dědině nemaj-j- dou. Kdyby všichni lidé z dědin sběhli se na je^d:ioo místo a počíhali si na cestě na Kozáky, lépe by see chránili. Každý myslí jen na sebe a nepřítel utluče potom jednoho po druhém."

Kobylka přijel s jízdnými Valachy v tu stranu k Polánce do lesa dosti hustého a podél cesty dlouhého. Reka Odra však byla od tohoto lesa ještě daleko. V lese za stromy bylo viděti postavy Valachů i jiných lidí z tohoto kraje.

„Bylo Kozáků v Polánce mnoho?" tázal se jich Kobylka.

„Nevíme, zdá se však, že byl jich silný houfec, neboť na vše strany okolo Polánky do lesů se rozjeli.' Kobylka nutil koně svého ještě do většího spěchu, ač byl už nedaleko kraje lesa.

„Rytíři", varoval ho jeden z jízdných Valachů, „dále nemůžeme!w „Za mnou!" kázal odhodlaně Kobylka.

„Vjedeme Kozákům do rukou, a je jich mnoho napomínal Valach. „Lépe zůstat tu v lese u sedláků a očekávat náš lid od Bělé!"

„Jak vás znám", vykřikl Kobylka v rozčilení, „most přes Odru jste nestrhli!"

„Nestrhli", přiznávali se Valaši, „nechtěli jsme niciti ce>tu lidem selským, kteří utíkají od Polánky sem do lesa " „Za mnou!" A Kobylka hnal se sám vpřed. Valaši jízdní, ač varovali Kobylku, nechtěli ho opustit, nýbrž odhodlaně letěli v tu stranu k Polánce - za ním. Kobylka, který byl valný kus cesty před nimi, 7 náhle obrátil koně a hnal se nazpět. Spatřil totiž hustý houfec Kozáckých jezdců, rychle klusajících v prachu, který se na cestě zdvihal.

Zbořiti most přes Odru bylo už pozdě. I litoval nyní Kobylka, že neuposlechl dříve rady Valachů a nezůstal v lese. Za tu dobu mohl připraviti lid, který stál v lese, k boji, kdežto nyní Kozáci, uviděvše ho i jezdce Valašské, budou ostražití. A jest jich nejméně padesát. A netáhne-li za těmito Kozáky ještě jiný houfec Kozácký?

Kobylka bodal ostře svého koníka a jízdní Valaši letěli za ním. Za chvilku byli nazpět v lese, seskočili s koní, svolávali ozbrojený lid z lesa, roze- stavovali jej za stromy blíže cesty, dávali mu naučení, jak má Kozáky přivítati a dále se zachovati, a zahnali plačící ženy a děti hlouběji do lesa. A potom Kobylka vyšinuv se na koníka, přeskočil příkopu lesní. Se strany od Polánky Kozáci už na svých malých konících hnali se v prachu! Ale i se strany od Bělé zdvihal se prach na cestě! Valaši, kteří od Paskova táhli, byli tedy též již na blízku.

Kobylka hlásil to ihned radostně svému lidu, který za stromy nepřítele očekával. Přeskočiv pak s koněm příkopu nazpět do lesa, postavil se za silným dubem u samé příkopy . . .

Kozáci vjeli do lesa rychlým klusem v řadách po dvou mužích, slídivě všude nahlédajíce. Větřili nepřítele v lese ukrytého.

Zbraň střelnou mířili na obě strany lesa podél cesty, tušíce, že budou zde nepřátelsky uvítáni. I neklamali se!

Náhle vybouchlo z lesa asi deset výstřelů do řad kozáckých a současně s výstřely vlil se z lesa do Kozáků dešť kamení. Kozáci hlučnější palbou odpověděli, majíce více zbraně střelné; nabíjejíce znovu, slídivě malýma svýma očima pátrali po útočném nepříteli, jak je silný a jak je rozestaven. Ale než znovu vystřelili, nový houf kamení vletěl prudce do nich a současně několik výstřelů z lesa dodávalo tomuto útoku kamennému vážnějšího důrazu. Kozáci utrpěvše několik poranění a nemohouce s koněmi do lesa hustého se pustiti, chtěli seskákati s koní a hnáti se pěšky proti útočníku, který podle výstřelů, jež z lesa vyšly, zajisté byl slabý. Několik Kozáků skutečně s koní již bylo seskočilo, v tom však vůdce kozácký vykřikl: „Všichni na koně!"

Kozáci, zaměstnáni dosud nepřítelem za stromy ukrytým, spozorovali teprv nyní, že blíží se lesem silný houf ozbrojených Valachů po cestě od Bělé. Vztekem jat, kázal velitel kozácký jeti dále největší prudkostí, aby v nepořádek uvedl a potřel valašský zástup, který po cestě se blížil. Valaši však stanuli a uvítali hustou střelbou Kozáky. Mnozí z Kozáků, zasáhnuti ranami, klesali s koní, ostatní pak divoce se rozjeli proti zástupu valašskému.

V tom vyřítil se Kobylka na koni z lesa na cestu a za ním jízdní Valaši; vpadli Kozákům v zad.

7* Lid pak z lesa spěchal za nimi. Nastala bitka krvavá. Kozáci chopili se sečné zbraně a bránili se hrdinsky, koníky svými rozrážejíce zástupy valašské. Nebylo však možno se prosekati. Byliť Kozáci sevřeni se všech stran, ubíjeni obuškami, sekerami, motykami, vidlemi, ba i nožemi. Lid selský s děsným vztekem vrhal se na své škůdce, kteří povoláni byli od císaře, aby ho přišli chránit proti ozbrojený m nepřátelům, kteří však všechny obyvatelé těchto zemí. kamkoli přišli, netázaiíce se, zdali jsou přátelé císařovi, neb jeho nepřátelé, v klidných a tichých dědinách olupovali o poslední jejich sousto v tomto roku hladovém, kteří nelidsky ničili píli a práci mnoholetou i pokojného poddaného císařského, vypalujíce a pleníce, kteří vraždili kamkoliv přišli, ženám násilí činili, ani malých ubožátek nešetříce!

Byla to divá seč. Surová a nelidská zběř, za bídný žold najatá, z daleké země sem poslaná, zasloužené došla odplaty v lese mezi Bélou a Polánkou za své ukrutnosti. Vyhlazena byla úplně, až snad jen na dva neb tři, kterým na konících rychlonohých podařilo se uniknouti ve všeobecném zmatku k Bělé.

XI. Na Hradci.

arborka na Hradci netrpělivě očekávala návratu svých sester z Frýdku. Nemoc otcova polekala ji ovšem nad míru. Milovalať jej horoucně. Jsouc pak u něho ze sester jediná a postrašená lékařem Opavským, umírala v úzkostech, že by otec mohl umříti, než by se sestry z Frýdku navrátily. Odpoledne se však nemoc valně zlepšila, pan Pruskovský pociťoval chuť k jídlu, a celo jeho se jasnilo. Barborka přes to nelitovala, že dala povolat sestry do Hradce. Byloť teskno bez nich na hradě, a sám nemocný pan otec dříve vyslovil žalost, že všechny dcery doma nejsou.

Bylo již pozdě večer a panny pořád nepřijížděly. Místo nich přijel na Hradec posel z města Opavy, aby zvěstoval, že všecka krajina je v nebezpečenství hrubém, obzvláště ale dědiny neohrazené, neboť Kozáci, které císař povolal na pomoc, rozjíždějí se po vsích, loupí, plení, vypalujou, všelikých ukrutností na venkovském lidu se dopouštějí a hůře řádí než všichni dosavadní nepřátelelé. 1 podává o tom městská rada opavská pánu Hradeckému vědomost, aby své dědiny co nejdříve dobře vojensky opatřil, neboť Kozáci se potloukají už u Klimkovic a Ostravy.

Barborka zalekla se této zprávy velice. Nevěděla si rady, má-li otci poselství vyřídit. Stracho- valať se, že by se nemoc jeho zas zhoršila; jen kdyby už sestry přijely! Nyní vzpomenouc si na sestry, tím více se ubohá dívka poděsila. Proč nepřijíždějí? Kozáci potloukají se po krajině mezi Klimkovicemi a Ostravou — což jestli nebyly sestry od Kozáků přepadeny? . . .

Tato myšlénka byla by přivedla ubohou dívku skoro o rozum. Nechtějíc otce poděsiti, rozběhla se divým spěchem dolů do kanceláře k zámeckému úřad- nictvu; i tam velkého poděšení způsobila zpráva o Kozácích; velitel nevalného vojska zámeckého ihned povolán byl na poradu. Toho času bylo na Hradci jen na dvacet lidí vojenských. Panna Barborka kázala, aby všichni tito lidé i s velitelem ihned na cestu se vydali za sestrami jejími. Velitel vojenský i úřadnictvo Hradecké však námitek měli mnoho, že prý hrad nemůže zbaven býti vojska všeho, že třeba vyslati posly do dědin panských, aby lid připravil se na Kozáky. I počítali nyní úřadníci, kolik lidí z čeledi na Hradci a z blízkých dědin bylo by lze na rychlo ještě do zbraně postaviti, a uvažovali, ze které strany asi Kozáci přijdou, — ale to vše znepokojené dívce trvalo dlouho, ona byla by nejraději viděla už lid vojenský vyjíždět divým letem z Hradce pro sestry milované.

Konečně přijel posel a oznamoval panně Barborce pozdravení od sester, že snad pozdě v noci aneb na druhý den přijedou, a že toho času v Ostravě meškají zdrávy.

„V Ostravě? Přijíždíš z Ostravy? Nepotkalo je žádné neštěstí? Proč nepřijely s tebou?"

„Nepřihodilo se nám nic zlého, mohlo se však přihoditi," vysvětloval posel, „v lese u Paskova přepadli nás —" Panna Barborka při těchto slovech zbledla, až se posel trochu zarazil. „Přepadli nás Valaši."

„Valaši? Vždyť tam jsou Kozáci!"

„ Valaši nás přepndli, byla jich síla velká, ale byli to dobří lidé. Vedl je jakýsi rytíř, jehož panny znaly a dlouho se s ním před Paskovem bavily."

Barborce projela hlavou myšlénka, kdo by onen rytíř mohl býti. Tázala se: „Jak se jmenoval?"

„Valaši říkali mu Fúsek,. ale zdá se, že to není jeho pravé jméno. Tento rytíř je oděn jako sprostý Valach a pannám milostivým dal radu. aby do Ostravy zajely a tam čekaly, až pro ně pošle. On o jejich bezpečnost1 stará se. a má u sebe sílu Valachů."

Barborka se trochu upokojila o sestry. Pohřížila se v myšlénky o Kobylkovi, i v duchu ho chválila. Bylaf přesvědčena, že onen rytíř není nikdo jiný než Kobylka. Náhle otázala se: „Co víš o Kozácích?"

I vypravoval posel, co byl slyšel a viděl, jeda krajinou Kozáky navštívenou. „Jsou to dravé šelmy, srdce lidského v nich není", končil, když byl vylíčil, jak Valaši statečně brání lid před touto čeládkou, a když byl vychválil Fůska, že panny zvrátil od další cesty, která nebyla bezpečná.

„Proč nepostaví se proti Kozákům vojsko císařské ?" tázala se Barborka.

„Nikde v naší krajině ani na blízku na Moravě není ani jediného vojáka císařského. Proto prý císař na pomoc Kozáky v Polsku najal proti Uhrům, odkud prý za nedlouho vzejde císaři nepřátelství velké. Ale ohavníci Kozáčtí dávají se do nás, císaři věrně oddaných, jako bychom byli z Uherské země proti císaři nepřátelsky vytáhli."

Barborka položila se na lůžko s pevným předsevzetím, žena druhý den houfec lidu z Hra« Ice musí vyjeti pro panny do Ostravy. Nebylo toho však třeba, neboť panny dojely šťastně do Hradce časně ráno,když Bar- borkaještě spala. I nebylo potom konce vypravování o Frýdku, o cestě nebezpečné, o Kobylkovi a jeho Valaších. Bětuška mluvila o Kobylkovi jako o velkém vojevůdci. Všude po cestách a po lesích až k samé Opavě má prý houfce selské, a rozkazy jim posýlá Kdyby nebylo Kobylky, byly by panny padly Kozákům do rukou najisto.

Pozdě ráno probudiv se pan Pruskovský ze sna posilujícího, spatřil všechny své dcery u lůžka svého 1 polepšil se v nemoci tou měrou, že vstal, chodil v jizbě, bavil se s dcerami, a teprv po obědě zas usnul. Lékař pak Opavský zabezpečil odpoledne pannám, že ve třech dnech od pana otce všechny zbytky nemoce, která prý nebyla lehká, odejdou, a on opět jako člověk zdravý choditi a o blaho své rodiny a svých poddaných pečovati moci bude.

Několik dní uplynulo od návratu panen 11a Hradec. Vždy další chodily 11a Hradec zprávy o valašských vojenských lidech, jak zástupy jejich rostou, jak lid zdejší všude k nim se dává. O Kozácích vždy méně bylo slyšet. Za to přicházely zprávy, že císaři válka s knížetem sedmihradský n Bethlénem nastává a že lid selský, který k Valachům se dal.

nemůže se už dočkati příchodu vojska uherského, aby císařským bylo odplaceno, čeho dopouštěli se na lidu selském v letech předešlých.

Kobylka vykonal v těchto krajinách pro knížete Bethléna Gábora a pro české pány, kteří před trestem císařským k němu do Uher byli utekli, úlohu velkou. Pobouřiv velkou část Moravy a Opavska proti císařským, vládl velkými zástupy lidu selského, ač nedobře ozbrojeného. Ovšem bída v hladovém tom roce, velká nespokojenost1 lidu selského, který ač ničím se proti císaři neprovinil, císařskými žoldáky před tím po dvě leta byl olupován. a jiné ještě události a poměry na Moravě a též částačně ve Slezsku, hrály Kobylkovi do rukou.

Pan Prusko vský vůčihledě zotavoval se po své nemoci a mnozí posli k němu dojížděli jako k pánovi v těchto krajinách císaři nejvěrnějšímu. Pan Pruskovský na Hradci věděl, že poustevník na Lysé Hoře chová u sebe velký počet ozbrojeného lidu selského a střeží tam hranice slezské, aby vojsko císaři nepřátelské mohlo vpadnouti do Slezska. Věděl, že šance v horách Frýdeckých obsazeny jsou selským lidem, sice katolickým, ale proti císaři získaným. Dověděl se též, že i šance Jablunkovské dal poustevník obsaditi svými lidmi. A nikde nebylo vojáka císařského viděti! Za takých okolností pan Hradecký byl spokojen, že pobouřený lid selský, který na Moravě dopouštěl se mnohých násilností na statcích panských, aspoň jemu pokoje přeje a statky H ra(1 eck é n en avštěv uj e.

O Kobylkoví pak docházely zprávy pořád nové, jak z místa na místo s lidem selským táhne, města císařská přepadá a kořistí v nich získanou svůj lid živí, jak do krajin, kde hlad panuje, potravu dodává, a též tam spojence proti císařským získává.

Panny Hradecké rozhovořily se jednou před otcem o těchto novinách, které o Kobylkoví přicházely." Pan otec vážně na dcery pohlížeje, vyslovil: „Císaři a králi našemu opět nastaly časy zlé, málo prý má vojska a nepřítel všude hrubě mnoho proti němu po vstává. Snad Pán Bůh zachová ho i tentokrát, aby nepřátele své přemoci a víře naší k vítězství pomoci mohl."

„Co bude potom s Kobylkou/ vyzvídaly dcery, Jestli císař nepřátele své přemůže ?u Kobylkoví povede se zle/ mínil pán Hradecký „neboť císař přísně tresce své nepřátely."

„Ale Kobylka též mnoho dobrého učinil lidem v této bídě a nouzi."

„Rádcové císařovi uznají, že činil dobré, aby mohl konati zlé, uznají, že ujímal se lidu hladového a činil mu dobrodiní, aby mohl pobuřovati lid k rebelii proti císaři, a proto přísně potrestán bude/ „A jestli císař nezvítězí ?k „Jestli nezvítězí?" Pan Pruskovský se zamlčel a po chvilce dodal: „Potom povede se nám zle. Seberou nám statky, jakož už jednou učinili a budou nás pronásledovati pro víru naši. Žijeme v dobách strašných, jeden ubijí druhého/ „To se mi nelíbí,tf vykřikla Bětuška. „Jsme křesťané, máme se snášeti, sobě odpouštěti —g „Ve vojně nešetří jeden druhého, toť zvykem. Vítěz mohl by pozbyti svého vítězství, kdyby nepřítele nezničil."

Posel, který právě z Frýdku byl přijel, přerušil tuto rozmluvu dcer panských s otcem. Přinášel smutnou zprávu: „Pán Frýdecký včera v noci, pře- trpěv —u „Pro Bůh snad nezemřel ?u zvolaly dcery.

„Pře trpě v bolestí pozemských, v Pánu zesnul/ hlásil smutně posel. „Ještě před smrtí dal pozdraviti přítele svého, milostivého pana Pruskovského i jeho rodinu, a Lidmilku svou jejich lásce poroučel/ V rodině panské na Hradci zahostil se upřímný smutek. Litovali zejmena ubohého sirotečka, milé Lidmilky, která nyní, nemajíc matky, nebude míti ani otce. Panny vzpomínajíce dobroty zesnulého pána i líbeznosti jeho dcerušky, stírali si slzy. 1 pán Hradecký vytáhl svůj velký hedvábný šátek a zastíral ním svůj obličej.

„Předvídal ubožák svou brzkou smrť, když jsme byli na Frýdku/ žalostným hlasem pravila Manda- lenka. — „Vězení ve věži štramberské ho zabilo/ doložila Bětuška. „Jeho život má poustevník na svědomí !* „Pravil jsem vám,u vstával pan Pruskovský ze svého křesla, „že ve vojně ničí jeden druhého, padají vinní i nevinní, tak bývalo i bude. Ubohý Bruntálský, zvířeti neublížil, a co vytrpěl!"

„A jak byl dobrý! O poddané své péci měl, poslal kupovati pro ně obilí!" chválila ho Bětuška.

„A úřadníkům kázal, aby lidu šetřili a neutiskovali/ doložila Mandalenka.

Panny ovšem neznaly úřadníky, jak s lidem zacházeli Mladé dívky nevěděly ještě, že mnohého pána zkáza b ý v a j í j e h o služebníci.

XII. U Hodonína.

^Šlechtici čeští a moravští, kteří po bitvě bělohorské z vlasti byli uprchli před trestem císařským, dali si v cizině práci všemožnou, aby císaři nových nepřátel zjednali. Těchto šlechticů byl počet dosti značný. Zachránivše útěkem z vlasti jen holý život, všechnu svou naději skládali nyní jen na nové v války proti císaři. Statky jejich v Cechách a na Moravě byly zabrány, prodány, aneb darovány nejvíce šlechticům cizím. Květ šlechty české byl ožebračen; potomci slavných rodů českých zbavení svého majetku, potulovali se v cizině, kdež podněcovali neúnavně k nepřátelství proti císaři Ferdinandovi II., slibujíce cizím knížatům, že země české ihned jako jeden muž se pozdvihnou, aby setřásly se sebe jho císařovo, jakmile vojsko nepřátelské do (Jech neb na Moravu vpadne.

Hlavní naděje uprchlých šlechticů českých spočívala na sedmihradském knížeti Bethlénovi Gáborovi, který již r. 1620 povstalým proti císaři stavům českým pomoci byl přispěl. Kníže tento dal se hned rok nato pohnouti od uprchlé šlechty české k novému výpadu proti císaři. Tehdy markrabě Krnovský, rozhodný císařův nepřítel, udržoval ve Slezsku ještě zbytky • vojska stavovského a svolával celé Slezsko do zbraní proti císaři. 1. na Moravě, kdež taktéž nebylo povstání proti císaři ještě potřebno, ozbrojené houfy lidu vesnického, hlavně na Valašsku, byly k vojně připraveny. Byla tedy r. 1621. naděje dosti odůvodněna, že vzplane na mnohých stranách nový zuřivý boj proti císaři.

Výprava knížete sedmihradského roku 1621 dopadla však bídně. Císařův vojevůdce Albrecht z Valdštýna odhodlaností svou a vojenským důvtipem zvítězil u Kroměříže dne 18. října 1621 nad vojskem sedmihradským tak skvěle, že Bethlén Gábor uzavřel v Mikulově s císařem mír, načež vojsko markraběte Krnovského se rozešlo. V zemích českých nebylo potom žádného vojska císaři nepřátelského; ovšem zbylo v těchto zemích mnoho poddaných nespokojených, kteří byli ochotni postaviti se kdykoliv do pole, kdyby válka počala.

Na tyto nespokojence spoléhali se uprchlí šlechtici čeští a znovu úsilovně podněcovali panovníky cizí proti císaři. Starý hrabě Thurn, hlava dřívějšího povstání českého odebral se do Cařihradu, aby tam sedmihradskému knížeti vymohl pomoc tureckou. Vyslanci anglický, holandský a benátský podporovali ho výdatně, a umluven byl celý plán nové války, aby císaři urvány byly země české, aneb aby císař aspoň donucen byl stará práva stavovská uznati, statky šlechticům potrestaným vrátiti a je nazpět do jejich hodností a úřadů uvésti.

Válka nová počala v říjnu r. 1623. Kníže sedmihradský zásoben penězi holandskými a obdržev četnou pomoc tureckou, vpadl s vojskem svým, kterého prý bylo na 80 tisíc mužů, do Moravy a Rakous, a čety jeho dojížděly až k Olomouci, Brnu a k Vídni, hrůzou naplňujíce všechny přátele císařovy.

Nad hlavou císařovou stahovaly se mraky. Ne- mohlť proti knížeti sedmihradskému vyslati více než 9000 vojáků. Když by nyní země české proti císaři povstaly, zdálo se, že povzbude jich na vždy!

Naděje šlechticů českých, kteří s knížetem sedmihradským do Moravy přitáhli, byly tedy nejrůžo- vější. Po delším vyhnanství vstoupili páni čeští zas na vlasteneckou půdu českou, a vidouce se blíže syých statků a rodin, hořeli touhou, aby vojsko císařské co nejdříve potříti mohli.

Přátelé císařovi tušíce, co by nyní přijíti mohlo, uděšeně očekávali zpráv z bojiště. S obavami sledovali každé hnutí ve svém okolí.

Vůdcem vojska císařského byl Karaffa de Monte- negro. Vida na Moravě značnou přesilu nepřátelskou, zavřel se se slabým svým vojskem v pevném táboře u Hodonína, kdež ho vojsko sedmihradeckého knížete oblehlo.

Kobylka zatím dále se svým valašským vojskem táhl v hladových krajích, navštívených nedostatkem a nemocemi, od místa k místu. Houfce jeho rostly den ode dne, hladový lid vesnický sbíhal se četně pod jeho velení. Mnozí táhli s Kobylkou v nadšení vlasteneckém, aby zachránili vlasti staré svobody, mnohé pak vyhnal do války z dědin rodných hlad, mnohé ziskuchtivost Bytíř Kobylka byl velitelem velikého voje, jehož sílu však sám neznal. Byloť rozloženo po celém Valašsku, po městečkách, horských cestách po silnicích až k Opavě, ba od Těšína až dolů k uherským hranicím. Kobylka vojsku svému neplatil žoldu žádného. Vojáci jeho ostatně ani žoldu nežádali, spokojujíce se, když o žaludky jejich postaráno bylo. Starost tato ovšem byla dosti velká v v nynějším roce neúrodném. Kobylka, aby zásobil své vojsko, obléhal města mnohá na Moravě, jako Příbor, Hranice i jiná, a větší statky panské; neob- lehal je však jako nepřítel, aby těchto měst a míst dobyl, nýbrž vyzýval města a statky panské, aby konaly svou povinnost a zaopatřovaly potravinami to:o své vojsko, které chrání zemskou bezpečnost?. Mésta a statky panské pak dávaly, co měly. Nedávaly snad rády, nedávaly snad též proto, že by Valachy Kobylkovy uznávaly za vojsko své; ale dávaly, aby na pokoji zachovány byly.

v Cím dále rok plynul, bída byla větší, potravin vždy větší nedostatek. Mnohé houfce Kobylkovy vzdáleny jsouce od svého velitele, dopouštěly se bez jeho vědomí násilí na pocestných, přepadajíce je, vynucujíce výkupné a též jiných násilí činíce jako dřívější vojska císařská aneb jako nenávidění Kozáci. Mnozí Valaši, co dříve se jim na vojsku jiném nelíbilo, činili nyní samí. Měli právě tak hlad, jak oni vojáci císařští; domnívali se, že mají právě takové nároky na výdělek čili žold, jako lidé po vojansku odění.

Bída byla pořád větší. Nemoce řádily nejen u lidí starších, u žen a dětí, které v dědinách zbyly. Ěádilyť i v houfcích valašských, které daly se na řemeslo vojenské. Smrť slavila tehdy hody na dědinách, na horských pasekách i na silnicích, ba i v městech.

Kobylka často si žalostně povzdechl. Nepřítele v těchto krajích nyní nebylo, s kterým by bylo se biti. Byl tu však nepřítel, který neúprosně potíral životy lidské a kterému se ubrániti lze nebylo: nemoce a smrť přirozená. Lidé padali v poli, ač nepřítele neviděli, padali v dědinách, ve svých příbytcích, ač voják císařský ani se tam neukázal, padali v městech na ulicích.

Ó kdyby přišel, kdyby už přišel ten pravý nepřítel, proti kterému Kobylka chtěl s mečem v ruce vrhnouti se, i kdyby tento pravý nepřítel v přesile byl veliké! O kdyby přišel tento nepřítel a přivezl s sebou řady vozů s chlebem, s potravou! Jakž vrhly by se houfce valašské na takého nepřítele, aby ho zničili a aby mu odňali, co sami potřebujou!

Ale tento nepřítel nepřicházel, kterému by bylo lze co odejmouti. Přicházel jen ten, který sám bral, který bral život lidský. Objevoval se všude a po- tříti ho nebylo možná, nebvloť proti němu zbraně. Kobylka rozhodl se. V krajích hladem navštívených zňstati s četným lidem svým nemohl. Vytáhl tedy hlouběji do Moravy, k Lipníku a ku Přerovu, neboť v těchto krajinách bylo více potravy. Potom stále vysílal posly k vojsku knížete sedmihradského, aby zvěděl, jak se věci na bojišti mají. Ale poslové vraceli se s podivnými zprávami. Že prý ten kníže sedmihradský má takové vojsko jako byli Kozáci — divoké, násilné, nelidské, dravé šelmy. Nejsou prý to ani křesťané, nýbrž opravdoví Turci, a loupí a pálí prý jako Kozáci.

,A co kníže Bethlén Gábor? Proč nepodniká útok na tábor císařský ? Vždyť má vojska desetkrát tolik jako císařští!"

Jeden posel po druhém přinášel zprávy o tureckých násilnostech, ale žádný nezvěstoval, co by si byl Kobylka přál: že totiž kníže učinil útok na císařské, že dobyl císařského tábora, ž^ císařské potřel. Jednoho dne přijel ku Kobylkovi posel na spoceném koni. Unaven rychlou jízdou hlásil posel: „Vůdce císařský Tilly se 40 tisiVi vojáky táhne prý k Hodonínu, aby vyhnal Turky z Moravy!"

Kobylka zalekl se, že výprava z Uher proti císaři bude zmařena; proto tázal se některých svých lidí, zdali chtějí s ním táhnouti k Hodonínu proti císařským.

„ Pomáhat T u r k ů m ?g divili se Valaši.

„Musíme zvěděti spolehlivě, co se u Hodonína děje," vysvětloval s úsměvem Kobylka. „Od našich poslů málo zvíme. Já sám vydám se na cestu — arai dvanáct mužů nechť se připojí. Kdo chce se mnou?"

„Ale nezůstaneme tam u Turka?" ozval se Matulík z Milotic, který patrně v národě tureckém záliby nenacházel.

„Nezůstaneme tam, ale zvědět musíme, co se děje, abychom věděli, na čem jsme, když zima-nastává a bída je velká."

„Já za Turkem nepojedu. A kdyby k nám Turek přišel, však mu povíme jako Kozákům!" ozval se zas Matulík z Milotic.

„Mlč, Matulíku," napomínal ho Dotřel z Příluk, „zůstaň tu! Pojedou jiní, když máš strach z Turka, že by tě na cestě snědl. Ty Vyhodile z Lešné a ty Strako z Petřikovic, pojedete s námi „Pojedeme!4 Připojili se ještě Brada z Vysoké, Vyklučal ze Stráže a jiných několik.

Na cestě, kudy jeli, všude vypravovalo se, že Turci brzo budou zahnáni, neboť prý císař poslal k Hodonínu vojska neslýchané davy, někteří mluvili o 60 tisících, jiní o 100, ba i více tisících vojáku císařských. Kobylka však na cestě o vojácích císařských jen slyšel, ani jediného nespatřil. Za to potkával na cestě mnohé čety "Vojska sedmihradského, které rozjížděly se po krajině, aby bud slídily po nepříteli aneb opatřovaly potravu pro početné vojsko knížecí. Kobylku s jeho družinou často s nedůvěrou zastavily. Propouštěly jej zas, uslyševše, že Valaši jedou k panu Ladislavovi Velenu ze Žerotína, který požíval u knížete sedmihradského valné přízně.

S jménem Žerotínovým dostal se Kobylka až do tábora knížecího, který rozložen byl na nepřehledném prostranství.

V táboře bylo živo. Jezdci jezdili sem a tam, zbraně chrastily při pohybech vojáků, mnozí přebíhali od stánu ku stánu, vypravujíce si hlučně. Hukot hlasů lidských a hřičení koňské ozývalo se se všech stran, ba i zvuky veselých písní mísily se do této obecné vřavy. Někde pěší žoldáci mezi stany kladli se na huně a odpočívali sobě, jiní u ohňů vařili večeři aneb si popíjeli či hráli v kostky. Den skláněl se ku konci, nastával soumrak. Vždy více ohňů bylo zakládáno a v brzku krajina osvětlena byla široko daleko. Na pahorcích, v rovinách, u lesů, všude plály ohně a kmitaly se postavy lidské s odleskem zbraní. Kobylka, se svými Valachy, na koníku unaveném pozvolna táborem vojanským se ubíraje, vái- mal si pozorně rozličných oděvů vojanských, různosti zbraně, osmáhlých obličejů a černé pleti. Kamkoliv pohleděl, všude spatřil něco zajímavého, nového, rázovitého. Ve vojště knížete Bethléna byli Slováci, Maďaři, Chorvaté, ba i Poláci a Němci. Kobylka jel táborem již valnou qhvíli, ale českých zvuků dosud tu nezaslechl. Ani Turků nespatřil. Bylot vojsko knížecí rozloženo na několik mil, svírajíc s^ všech stran opevněný tábor císařský u Hodonína.

Kobylka tázal se stráže, která ho provázela, jak daleko je ještě k panu Velenovi Žerotínovi V tom však přijížděla mu vstříc stráž, která pozorujíc Valachy, vykřikla česky: „To jsou naši z Moravy !u „Jsme z Valašska," odpovídal Kobylka. „Jedeme v k panu Zerotinovi.

•v „Pojeďte za námi !" zvolali Cechové a přejali Kobylku od stráže, která ho byla dosud táborem k panu Žerotínovi doprovázela.

Dále nyní jedouce, Valaši předjeli několik cigánů výskajících, kteří nesli hudební nástroje a vyskakovali opile. Spatřivše Valachy, povykovali na ně, posmívajíce se jejich huňatému oděvu.

„Kníže pán sedmihradský má tu .všelijakou čeládku !u proslovil Kobylka k české stráži, která ho provázela.

.Tito lidé cigánští nejsou nej horší," vysvětlovali Čechové. „Není v nich sice nic dobrého, ale z bázně před trestem poslouchají a pracujou. Provozují řemeslo mečířské a kovářské, umějí dělat muziku a též ve špehýřství se vyznají. Hůř je s Turky."

„Kde máte Turky?" tázal se zvědavě Kobylka. Valaši ještě zvědavěji naslouchali odpověď.

„S Turky máme potíž velkou", odpovídal velitel české stráže, Je to divoká sběř. která nám už mnoho starosti spůsobila. V táboře nechtějí setrvati, že jim je zima; rozjíždějí se po krajině a neplech už nadělali, že je nám hanba s takovým vojskem býti ve přátelství. Knížete poslouchati nechtějí, že prý mají svého velitele. Už před týdnem byli bychom na císařský tábor útok učinili, kdyby nebylo Turků, kteří pořád by rádi buď odtáhli nazpět aneb zde drancovali města a dědiny."

„Slyšeli jsme," tázal se Kobylka, „že císařstí dostanou posilu?"

„Povídalo se už dříve, ale nezdá se býti pravda."

v Cechové byli naděje nejlepší i vyptávali se Kobylky, zdali lid tam dále na Moravě a ve Šlezích se bouří proti císaři. Reptali na knížete sedmihradského, že maje tak početné vojsko, neudeří 11a císařské a pořád otaluje- Přáli si, aby co nejdříve mohli postoupiti do Cech a spatřiti zas drahou vlast, kterou nade vše milovali, i pozdraviti přátele, kterých už dávno neviděli.

Pan Ladislav Velen ze Žerotína přijal Kobylku laskavě velice. Pochválil ho za jeho vytrvalost i za mnohé služby, které prokázal 11a Moravě a ve Slezsku věci české. Bylo však znáti na tomto pánu jindy ohnivém jakousi sklíčenosť Kobylka vylíčil mu, jaký hlad panuje na Valašsku anaFrýdecku. Vyložil též, že pobouření Valaši majíce velký nedostatek, vytáhli až k Přerovu, když na Frýdecku a na Valašsku lidi nemocí zlou hynou a celé dědiny vymírají. „Kdyby vaše vojsko," vykládal Kobylka, „porazilo nyní císařské, vytáhli bychom k Ratiboři, ba až k Vratislavi, a vše by k nám se dávalo, potravy bychom dostali z úrodnějších krajů pro naše kraje hladové ihned dosti, a nikdy by už císařstí u nás nic nepořídili/ Pan Žerotín smutně sklopil hlavu.

„Jen trochu Vfjska kdyby vytáhlo k Ratiboři, vše by proti císaři povstalo. V těchto krajinách jest úroda lepší, pomáhali by nám přes zimu —* ubezpečoval Kobylka.

v Pan Zerotín smutně se tváře, hnul trochu rukou. Neměl se k řeči. Kohylka pozorně naň hleděl, čekaje, odpovědi.

„Přátelé císařovi/ pokračoval Kobylka, vida, že v pan Zerotín nemluví, „přátelé císařovi strachem mrou, v městech i na hradech úzkostlivě očekávají vašeho příchodu, a vše se vám bude bez boje podá- vati, jakmile jen trochu vojska vašeho se tam ukáže. Ovšem nepochopujou mnozí/ doložil, „že takovou sílu vojska majíce, 11« udeřili jste dosud na slabého nepřítele/ „Naše vina to není," vzdychl si bolestně pan Zerotín. „Bůh odvrátil se ocl nás, proto nás snad tak tresce. Sklamali jsme se ve zvoleném králi, sklamali jsme se ve spojencích cizích, a což nejžalostnějšího, sklamali jsme se i v mnohých našich přátelích, kteří s námi boj proti císaři počali, ale na vojnu peněz dáti nechtěli. A když nyní po dlouhém nama- hání přivedli jsme do vlasti pomoc cizí, a oddávali se nadějím nejlepším, znovu jsme sklamáni. Kníže sedmihradský, kterému zjednali jsme z mnohých stran pomoc velkou na penězích i na vojsku, sotva na půdu moravskou po dlouhém pochodu vkročil, jako by vší vůle pozbyl. Hrstku jen nepřátel má proti sobě, které jedním dnem potříti může, nemá však odvahy, udeřiti na ně, snad nemá vůle, snad vyšší moc tam na nebesích nám nepřej«». Že prý by naše jízda proti vojsku císařskému pěšímu nic nepořídila! Tak vymlouval se kníže a chtěl dlouhým obléháním vyhladověti císařské. Odkládal ode dne ke fini a každá falešná zpráva, od nepřátel lstivě rozšířená. nalézá u něho vírv/ „Že prý velké vojsko císařské proti nám táhne!" ozval se Kobylka.

„Kde je to vojsko?" usmál se trpce Žerotín. „Vyslal jsem zvědy na vše strany, ale o císařském vojsku nikde ani potuchy. Zdá se mi, že pracovali jsme opět marně a oddávali se planým nadějím.

Dlouhým otálením konečně blížíme se zimní době. Lid turecký chce nazpět táhnouti —" Kobylka stál tu skoro zničen, slyše tyto nářky od muže, jemuž důvěřoval nejvíce. Vzdychl si hluboce. Nyní srozuměl, proč pan Velen je sklíčený.

„Ale nechť Turci odtáhnou, lidu toho divokého nepotřebujeme!" dupnul si pan Velen Žerotín zlostně, „i bez Turků jest vojsko naše tak silné, že za jeden neb dva dni dobyli bychom císařského tábora! Nerozumím knížeti. Po více let připravuje se k boji, a nyní, když má velkou přesilu a potříti by mohl svého nepřítele, nemá odvahy, jakoby baba čaroděj- nická byla ho očarovala! Kdyby raději byl zůstal doma a nám by svěřil velení —!u zvolal Velen Žerotín zlostně, nedokončil však, neboť v stanu Žero- tínově objevil se posel, který rychlým krokem přistoupil k Velenovi Žerotínovi, zvolal rozčileně : „Kníže podepsal!"

// v „Jakže podepsal?" tázal se Žerotín překvapen bolestně.

„Všechny řeči a prosby byly marný, podepsal!" odvětil posel, spěchaje dále oznámiti novinu smutnou.

„Ani boje nepočal a už do příměří se dává," zvolal žalostně Velen. „Uvěřil snad lstivým novinám, že císař poslal sem velké vojsko a bojovný kníže hned pozbyl chuti! Stará baba s falešnou novinou více teď zmůže než tisíce vojáků!" zlobil se Žerotín. „Zatím císař nabude času, a až příměří uplyne, bude proti nám státi opravdu veliké vojsko císařské!" na- ^ V říkal Zerotín, náhle se však vzpamatovav, zvolal odhodlaně : „Ale ani potom se nedáme!"

Kobylka stál tu napolo zdrcený. V ocích kmitaly se mu mžitky.

„Jsme ztraceni!" zašeptal.

„Nejsme!" těšil ho Velen. „Po mnohých trampotách i na nás štěstí se usměje. Jen udržuj svůj lid v mysli bojovné a spoléhej na nás, že přijdeme se silou ještě větší a císaře pokoříme."

„U nás jsou zlé nemoce a hlad veliký, lid skládal v nás všecku naději —u „Je poustevník ještě na Lysé Hoře?"

.Nedávno mi poslal vzkázání, že lid z daleka a široka k němu putuje pro radu lékařskou a pro potravu. Eada lékařská že prý však je marná, když potravy se nedostává. Co měl, rozdal; z Uher už od delšího času ničeho mu neposýlají, ačkoliv právě teď nejhorší časy nastávají."

„Nechť jen vytrvá 11a Lysé Hoře," odvětil pan Velen. „Vyšlu do Uher posly, aby lid váš hladu netrpěl."

XIII.

Císařští v Meziříčí.

Beznadějně a s myslí sklíčenou odjížděl mladý rytíř se svou družinou valašskou od příznivce svého pana Velena Žerotína. Tvář Kobylková byla vážná, hlava jeho stále obírala se úvahami, co bude nyní. Jakoby řeči pozbyl, jel v zadumání, nevšímaje si ani svých průvodců valašských, ani tábora knížecího, kterým jel. Promluvil li naň někdo z jeho družiny, Kobylka jakoby neslyšel. Valaši uhádli, že mladý rytíř u pana Žerotína zvěděl zpráv nedobrých.

U Tlumačova překvapeni byli houfcem Valachů, který jim vstříc přijel. Od nich dověděl se Kobylka, « že vojsko jeho rozprchlo se v houfce malé, které potravu u Přerova a Lipníka získanou odvážejí do svých rodných vísek, aby utišili hlad svých rodin a příbuzných. „Nepřítele žádného tu není a hladoví lidé na Valašsku i na Frýdecku zajisté se na to sousto třesou, které jim přivezeno bude!" vykládali Valaši.

Kobylka vyslechl tuto zprávu nevšímavě. V jeho hlavě pořád ještě proudil hněv a zármutek, že vojna proti císaři je odložena, Stále viděl před sebou postavu hrdého a pán ovitého jindy velmože Žerotína zarmoucenou, žalující a naříkající, a v uších zněla v mu Zerotínova slova: „Bůh odvrátil se od nás, proto nás snad tak tresce!" Proti Pánu Bohu ovšem by byl marný boj. Ale tresce-li nás Pán Bůh spravedlivý za hříchy naše, snad už trestání přestane, neboť země naše vytrpěly už nyní potrestání nejpřísnějšího. Aneb má zhynouti všecek tento lid náš ? Má vyhuben býti, že pomáhal svým pánům, aby zachována byla práva našich zemí českých ? Pánům a rytířům našim beztoho komise císařské vzaly hrdla a statky. Proč tedy vysílaly na ubohý lid náš ještě žoldáky, aby o poslední sousto obrán byl? — Tak a jinak uva- žoval Kobylka a konečně usoudil, že pravdu míval jeho učitel, který říkával: „Metla musí býti a trestání. Děti jsou zlé. pročež nius í B ů li v šem o h o ucí někdy celým koštětem pěkně s v ě t p o v y m é s t i.u — Kobylka pravil potom sobě: „Snad Pán Bůh milostivý už nás na milosť přijme a též u císařských povymésti dá!"

V tom však si zbožný mladý rytíř vzpomněv na Mandalenku a sestry její, zalekl se, čeho na Bohu žádal, neboť nepřál si, aby Pán Bůh tyto duše dobré i jejich pana otce potrestal, nýbrž je milostivě všech nehod a neštěstí zachovati ráčil.

/ O kdyby nebvlo těchto let válečných! Jak bia- hých chvil mohl by zažiti po boku Mandalenky — vždyť by snad dobrý pán Hradecký neodmítl poctivého člověka šlechtického pro jeho chudobu?

Obraz ladné a tiché Mandalenky. veselé Bětušky a dobré Barborky vstoupil mu živě před oči. Vzpomněl si nedávného s nimi setkání. Jak rád byl by je tehdy doprovázel až do Ostravy a potom do Hradce. Ale povinnost ho volala. Vzpomněl si též řeči Bě- tuščiny, jak mu domlouvala, aby milosti císařské se doprošoval a jak mu slibovala přímluvy u mocného kardinála Ditrichsteina. Maloval si v hlavě luzný obraz, jak v klidném zátiší mohl by tráviti život slastný s drahou Mandalenkou a v štěstí a spokojenosti tonouti V tom však projela mu hlavou myšlénka o nešťastné vlasti, císařskými komisary týrané, a bojovná žíla v něm bila zas prudce. Poctivý šlechtic dbáti musí svých povinností a nezapomínati jich pro lásku k pannám — k pannám katolickým! Při této myšlénce bodlo sice Kobylku trochu srdce, ale zápal bojovný počal v něm ovládati a vztýčená postava Velena Zerotína představila sh mu živě před mysl. pravíc: „Bude proti nám státi vojsko veliké, ale ani potom se nedáme! Spolehej na nás, že přijdeme se silou ještě větší a císaře pokoříme!" A Kobylka, ač u Velena hořekoval: „Jsme ztraceni!" nyní byl by se vrhl do nejkrutější seče s nadšením, se vší silou svého ducha i těla, aby dokázal, že všechny jeho obav), jak skončí tento odboj proti císaři, byly jen okamžitým přeludem, za nějž se hanbil, že ho k sobě kdy byl připustil!

Tam kde cesty od Tlumačova k Přerovu, Hulínu a Holešovu se křižují, zvolal Kobylka s veselou tváři ku svým spolubojovníkům: „Přátelé, k Holešovu a potom k Bystřici Hostýnské!"

Od dědiny k dědině jezdil potom se svým houfcem, poučoval všude lid, že jest nutno připraviti se na vojnu, a jak císařstí na Moravě se objeví, postaviti se proti nim a spěchati se zbraní k Valachům na obranu vlasti týrané. Všude v dědinách u nespokojeného lidu řeči jeho padaly na půdu úrodnou a všude slibovali mu lidé: „Až bude potřeba, povolejte nás, přijdeme, kamkoliv nás zavoláte!"

Od Bystřice pustil se Kobylka k Valašskému Mezříčí a odtamtud k Vsetínu, potom zajel do Hovězího, a po toku Horní Bečvy navštívil dědiny Halenkov, Hrozinkov a Karlovice, načež dále horskou krajinou zajel až do Rožnova. Všude našel bídu velikou a nemocných lidí sta, všude nespokojenost nej větší. Mnozí hned k němu se přidávali. Malý houfec, s kterým od Tlumačova byl se vydal na tuto pouť, vzrostl na velký houf lidí statných, ovšem nedostatečně ozbrojených.

Přijeiia do Rožnova, doslechl, že nedávno přitáhli do Nového Jičína císařstí vojáci s generálem Dolinou a obsadili též hrad Starý Jičín. Vyslal ihned několik svých lidí k Jičínu, aby vyšetřili, kolik toho vojska císařského jest, jiné pak vyslal na vše strany, aby dřívější jeho vojsko svolali k Meziříčí. Tam vytáhl se svými houfy, opatřiv je v Rožnově lepší zbraní. Za to měšťanům rožnovským slíbil, kdykoli by jim hrozilo nebezpečenství, že on se svými lidmi vždy Rožnov chráuiti bude. Zvědové navrátivše se od Jičína vyprávěli, že vojska císařského jest v Novém Jičině dosti, pěšího lidu asi 8 praporců, jezdců pak pět kornet, i že čásť toho vojska obsadila hrad Starojičínský, druhá částka pak že vytáhne k městu Meziříčí Valašskému. ■ I pospíšil proto Kobylka k Meziříčí a dospěl k tomuto městu dobře hrazenému k večeru Na hradbách městských i u bran bvly stráže měšťanské. Ačkoliv Kobylka hlásil, že přichází bránit toto město proti císařským, kteří už z Jičína s^m táhnou, purkmistr a rada Kobylku s jeho Valachy do města pu- stiti nechtěli, nýbrž Kobylku vyzývali, aby vytáhl proti císařským do širého pole aneb někde v lese je přepadl. Všechny domluvy Kobylkovy nic nepomáhaly. Purkmistr i měšťané báli se proti císařským něčeho podniknouti, ačkoliv byli by sobě přáli, aby vojsko císařské potřeno bylo ještě než k Meziříčí přitáhne. Tušiliť, že vojsko císařské přichází sem, aby vybralo daň velkou od města schudlého, a ač obávali se jiných ještě nepříjemností, neměli odvahy odbojně vystoupiti proti císařským. Doufali však, že prosbami se jim podaří návštěvu vojanskou od sebe odvrátiti.

Valaši nemohouce se do města dostati, ulevo- vali svému hněvu potupnými výkřiky, hrozili Meziříčským pomstou, posmívali se jejich statečnosti a přáli jim, aby císařští se k nim zachovali jako Kozáci.

1 Kobylka byl pohněván nad míru. Domnívalť se, že radostně bude přijat v tomto městě, kterému hrozí nebezpečenství, měšťáci však odbývali ho výmluvami, že jejich město dobře jsouc ohrazeno a vojenským lidem opatřeno, císařským odolá. Vymlouvali se též, že nemají v městě mnoho potravy, aby tolik lidí valašských uživiti mohli, naříkali, že jsou v městě nemoce zlé a z řeči jejich Kobylka vyrozuměl, že též císařští nemocí Meziříčských se zaleknou a dále odtáhnou.

Kobylka vracel se tedy se svým lidem ještě téhož večera k Rožnovu. Tam Valaši byli přijati opět přátelsky. Když Kobylka purkmistrovi a radě v Rož- nově druhého dne ráno vypravoval, jak se Meziříctí k němu zachovali, obecně se soudilo, že Meziříčí nemoudře jednalo, a purkmistr Rožnovský zvolal: „Bůh je chraň, aby vás na pomoc volati nemusili!"

K tomu však nebylo kdy, Valaši nebyli na pomoc voláni. Císařský generál Dolina přirazil totiž k Meziříčí asi hodinu na to, když byli Valaši k Rožnovu odtáhli. Vyzval město, aby mu brány otevřelo. Purkmistr a rada zdráhali se to učiniti, vymlouvajíce se, jak jsme bvli již naznačili, na nedostatek potravy a na nemoce. Žádali též na generálovi, aby vykázal se, když císařského komisaře s sebou nemá, aspoň císařskou ordonancí, jak to tehdy bylo císařem předepsáno, načež prý vojsko clo města vpuštěno bude. Generál však tak se rozčertil, že vykřiknuv: „Dám vám já ordonance!" hned na město stříleti kázal z děl, ráno pak učinil útok 11a hradby městské tak prudký, že Meziříctí brzo na to brány otevřeli.

Vojsko císařské vrhlo se pak do města s divokou zběsilostí. Každého, koho na ulicích potkali, nemilosrdně k zemi skolili, do domu vnikali a tam vraždili, neplechy prováděli a drancovali, Pláč, nářek, srdcelomné výkřiky žen a dětí ozývaly se po ulicích a domech. Purkmistr s městským lidem ozbrojeným zoufale vrhl se proti divokým žoldákům, vida, že celému městu hrozí zkáza. Ale bylo pozdě. Měl jen malý houfec, ostatní lid městský z hradeb byl se již do svých příbytků rozutíkal, jakmile brány městské otevřeny byly. Vojsko dvakrát jen vystřelilo do houfce zoufalého měsťanstva a ubozí měšťané klesali k zemi. Mezi mrtvými nalézal se též purkmistr Bravenv. Téhož dne k večeru bylo město vydrancováno úplně. Na ulicích, v příbytcích, všude ležely mrtvoly, nářky žen o zhynulé muže, úpění raněných, žalostné vzdechy zprzněných dívek, proklínání surových žoldáků, oplzlé jejich písně, v opilství nad provedeným hrdinstvím drsnými hlasy zpívané, toť byl konec nešťastného dne listopadového v Meziříčí.

Když do Rožnova přiletěla zpráva o tomto nešťastném příběhu Meziříčském, Valaši i Rožnovští měšťané zapomínali vyčítati Meziříčským, že nepřijali Valachy na obranu svého města, litovali srdečné a upřímně ubohých obětí. Kobylka vzdychl si hluboce, zlostně pěstí hroze: „O že jsme jim nemohli pomoci!"

„Teď přijdou na nás!" pravil smutně purkmistr Rožnovský.

„Nechť přijdou!" odvětil Kobylka mužně. „Oplatíme jim za Meziříčí."

Ihned vyslal posly po valašských dědinách, aby přiváděli Valachy Rožnovu 11a pomoc.

—<)xoo<> Kramář „n dobrého srdce dolním rynku v Opavě, v tu stranu k Kati- bořskěmu předměstí, na předposledním domě na železné tyči visela tabulka plechová, která větrem se pohybujíc, měla nápis deštěm již silně setřený: „Greisslerei zum guten Herzen," totiž po česku: Kramářství u dobrého srdce.

Majitelka tohoto obchodu kramářského „u dobrého srdce" byla vdova v letech již pokročilých. Na jejím čele i kol úst povídavých bylo vrásek již dosti; pečlivě na hlavě sedící čepec zakrýval sice její vlasy, ale po straně předce bylo znáti, že šediny silně prokmitají; tělo pak její vždy pohyblivé bývalo snad někdy buclatější, nyní ovšem bylo štíhlé: paní vdova kramářka byla scrklá, jakoby jako poustevnice jen z kořínků lesních se živila a žádného masa nepožívala, to snad z dlouhého zármutku po svém muži, který zemřel již před dvacíti lety.

Jakkoliv její jazýček často sousedy i vzdálenější měšťany dosti nešetrně zemlel, měla vdova tato srdce dobré, vždy jim odpustila, kdykoliv jí hrozili, že ji k městskému právu popoženou pro její řeči všetečné. Ba ačkoliv se už se svým zemřelým před dvacíti lety mužem dosti natrápila, srdce její dobré i po té smutné zkoušce, kterou se zemřelým manželem byla učinila, smilovalo se předce i po dvacíti letech nad jiným mužem a podala mu ruku svou. Tento nový muž totiž od mládí pořád jen v řemesle vojenském pracoval a nikdy slastí manželských a klidu rodinného neužil. Jakž mohla jeho| proseb oslyšeti! Podala mu ruku svou, slíbila mu věrnost a poslušnost a dovolila mu, aby nechal toulání po světě, nýbrž aby pokojně v příjemném městě blíže kostela sv. Jiří pomáhal jí prodávati koření, olej a slanečky, okurky a zelí, máslo i vejce, i jiné ještě věci. Starý voják, který jindy jen o zbraň starost měl, už v době před sňatkem hravě naučil se prodávati všechny předměty kramářského obchodu. Třetí den po svatbě pak sliboval už každému, kdož přišel k „dobrému srdci14, že objedná papír z Litovle, a bude lacino prodávati, že pro železo do Frenštátu už psal, a všechny kupce Opavské lácí porazí; oznamoval též, že dostane na prodej dřevěné hodiny z Fulneku a že kupovati bude stříbro, zlato, zbraně a staré šaty a boty, za dobré peníze, a za laciné že zas prodá. Přijtom vypravoval každému, kdo do kramářského obchodu přišel, o svých velkých zkušenostech v Turecku, chlubil se, jak potíral Turky a|jak podmaňoval si Turkyně. O těchto zkušenostech s Turkyněmi vykládal však, jen když jeho milovaná polovička s dobrým srdcem nebyla v krámě.

Jako všude ve světě najdou se závistníci, našli se i v Opavě. Kupci uslyševše, že „u dobrého srdce" chtějí prodávati železo, papír a jiné věci, které kramáři tehdy neprodávali, běhali na úřad a žalovali.

Hodináři zvláště byli jako posedlí, že prý jejich hodiny lepší jsou než fulnecké a že nikdo je nekupuje. Krejčíři pak a ševci rozběhli se ve velkém houfu na dolní rynk a povykovali před „dobrým srdcem" náramně, že už půl roku žádné práce nemají, když takový přivandrovalý člověk prodává věci, kterým nerozumí, poněvadž jen lidi zabíjel a hotové šaty jim s těl bral.

Tolik lidí sběhlo se na dolním rynku, že vrchnost zakročiti a do toho vložiti se musila. Aby ukonejšila pobouřený lid, vnikla vrchnost do krámu „dobrého srdce" a ačkoliv kramářka náramně jazykem svým byla všetečná, a muž její po dřívějším svém spůsobu vojanském hromoval, celý krám i příbytek novomanželů prohledala, jejich líbánků nešetříc. Potom kramáře do výslechu vzala, kde ty věci mimo vejce a máslo, mimo koření a tak dále má, na které kupci i řemeslníci stížnosť vedou.

I bránil se kramář, že on takových věcí pro kramáře nedovolených nikdy neprodával, ale že jen pravil, že by mohl prodati lepší a lacinější, kdyby mu to vrchnost dovolila. Na ševce a krejčí pak pokřikoval, že žádnou práci pořádnou udělati neumějí, a když naříkali před vrchností, že už půl roku žádné práce nemají, ozval se kramář: „I vy duše! Před půl rokem byl jsem ještě v Turecku, a tam lépe bylo než u vás!"

„To je Turek, toho my v Opavě nestrpíme!" křičeli Opavští. „Nechť si tam do Turecka jde za svou ženou —" Slavná vrchnost v krámě sice ničeho neshledala, co by kramářka prodávati nesměla. Ale míti v Turecku ženu a vzíti si v Opavě jinou — to ani církev ani žádné právo nedovolovalo. I tázali se ho, kolik měl v Turecku žen.

Bývaty voják zapomněl na svou drahou polovici „dobrého srdce" a vykřikl ve zlosti: „Co vy tomu rozumíte? Byli jste už v Turecku? Tam jsem jich měl šest a nic vám po tom není!"

Kramářka „dobrého srdce" bolestně vykřikla a chtěla se svaliti. Než se však svalila, vyskočila a proti svému muži s pěstí se hnala proti očím, křičíc, nadávajíc mu a hrozíc. Že takového sklamání dobré její srdce se dožije, toho by se nebyla nadála, když mu podávala před několika dny ruku. Že měl v Turecku žen šest! Kramářka byla by mu na místě oči vyškrábala, kdyby krejčíři nebyli se jí do cesty stavili, křičíce na vojanského kramáře: „Umíte vy na šaty stříhat ? U kterého mistra jste se učil? U kterého poctivého cechu jste byl?"

Lidi poctivého cechu ševcovského však ještě ohnivěji bránili svého práva proti vetřelci. Zvláště malý švec z ulice pekařské poskakoval před ním, ustavičně volaje: „Umí jen boty trhat! Chce své čochty lidem prodávat! A kde má ty boty, co chce lidem prodávat? Ukradl je —!"

V tom plesklo něco a švec zoufale ohmatuje si svou tvář, která pádnou ranou Vendelínovou stížena byla, přestal vyskakovat. Za to křičeli kupčíci: „Nakradl jste boty, nakradl jste zlata a stříbra! Však víme, že jste drancoval s Valachy a že jste zakopal ty věci na Morávce!' „A kdybych zakopal", odpovídal zlostně Vendelín, „vám nedám z toho ani kapří ocas!" Ač pot tekl mu s čela, rozháněl se rukama vždy ještě proti svým pronásledovatelům.

Vrchnost z těchto řečí vyrozuměla věcí povážv livých. Sest žen v Turecku a sedmou v Opavě. Propadl právu.

Drancoval na Moravě, což se mu odpustiti nemůže. Ukrývá poklad na Morávce, kterýžto poklad vrchnosti vydati musí. 1 vrhlo se právo vší mocí na Vendelína a ač se statečně bránil, odvedli ho do kozla; potom přísný výslech s ním zavedli a mučením mu hrozili, jestli nepoví, kde se onen poklad na Morávce vynachází.

Ubohý Vendelín zapřel svých šest žen tureckých a zůstal věren pouze své opavské od „dobrého srdce". Nechtěl věděti a zapřísahal se, že nic neví o drancování ani o pokladě; vymlouval se, že rád lže, což prý je jeho přirozenost a že tedy lidem opavským takové věci nalhal, které s pravdou se nesrovnávají, nýbrž jako lež na jazyk mu přišly. Ale vrchnost nechtěla miř uvěřit, že lež je jeho přirozenost a pořád hrozila mu skřipcem, na který jeho tělo položeno bude, aby pravdu seznal.

Tři týdni v zármutku a o hladu Vendelín strávil u městského práva v Opavě a litoval upřímně, že v tomto městě, ve kterém trvale se chtěl usaditi a dobrodružství vojanských zanechati, pročež se tu oženil, zbytečně mnoho mluvil. Děsil se skřipce, kdyby na mučení ho položili a nesliboval si od dní budoucích ničeho dobrého. Celé město bylo pobouřeno proti němu, i vlastní žena odřekla se ho; kdož může mu nyní pomoci? Jediná naděje se v něm vzbudila : kdyby přišlo do Opavy sedmihradské vojsko !

Když na druhý den ráno ^zachrastilo železo na jeho dveřích, zalekl se Vendelín, že na skřipec vyveden bude. Mýlil se však. Přivedli k němu jeho ženu, která sotva dvéře se otevřely, rozběhla se k němu a objala ho s usedavým pláčem.

Vendelín radostně si vzdychl. Nemyslil jináče, než že jeho nevina už přišla na jevo a on na svobodu puštěn bude.

„Neplač, ženo", pravil, ,,netrap se, já ti odpouštím !"

Kramářka od „dobrého srdce" udiveně naň pohleděla. Neporozuměla, c o jí manžel odpouští, pročež plačky odvětila: „Vždyť jsem já tobě ničím neublížila, nýbrž sama skrze tebe do trápení přišla. Všechno však tobě odpustiti chci, jestli se křesťansky zachováš v stavu manželském " Při tom se dala znovu do usedavého pláče. Nelze se divit: plakalať za šest Turkyň!

„Už toho nech", konejšil ji Vendelín, „o hladu jsem tu postaven velikém. Jen kdyby mne * brzo pustili!"

Kramářka vytahovala ze šatů maso uzené, na které byla zapomněla a vidouc, jak Vendelín hltavě do jídla se dal, zvolala: ,,Bože, Božíčku drahý, jak bych Ti děkovala, kdybys muži mému odpustil —" „Pán Bůh odpustil mi všechno, však nejsem velký hříšník, jen že si někdy zalžu —" při tom po- mlaskoval si, požívaje uzené maso.

„Kdyby též odpustili lidi!" vzdychla si kramářka a bolestně dodala : „Povídají, že to smutně skončí!"

„Smutně? Proč by smutně?u tázal se Vendelín, maje uzené, při čemž docela zapomněl na skřipec. „Však mi za tu lež o Turkyních hlavu nesrazí!4' „Kdyby však se stalo nějaké neštěstí, čehož Pán Bůh nás chraň — měl bys jako věrný manžel pamatovati na ženu a co se toho pokladu týká, aspoň mně říci.u Vendelín podíval se vyjeveně na svou ženu a pochopil nyní, proč se s ním smířila a uzené mu přinesla. Aby nosila dále, nahnul se k ní a pošeptal: „S pokladem je to pravda, ostatní vše cigánstvo!"

„A kde je ten poklad?'4 tázala se ho šeptem kramářka, ohlížejíc se, zda-li stráž za dveřmi neposlouchá.

„Na Morávce v lese, sedlák Drabina o něm ví.

Je tam ledová jeskyně a v ní poustevník. Z toho pokladu dostanu nejméně čtvrtinu — ale nic lidem povídat!"

„Kdybys nebyl lidem povídal, nebyli by záviděli !u zasteskla si kramářka, která vzala si Vendelína, věříc pokladu, kdežto Vendelín hledal svůj poklad v domácí paní opavské a jejím kramářském obchodu.

Na druhý den donesla kramářka Vendelínovi kuřátko a víno a hleděla ještě více zvědět o pokladě. Vendelín s chutí jedl; při tom myslil, jak by své ženě cestu k pokladu popsal, a konečně zvolal: „Je to cesta daremná, tam nikdo ani netrefí Nejlépe by bylo, kdybys podplatila stráž, abych odsud utéci mohl!44 Co neudělá manželka pro muže ! Celou noc nespala, jen na to myslila, jak slavné právo podplatiti, aby muže vysvobodila a k pokladu dovedena byla. Vendelín pak k dosavadní naději, že ho vojsko sedmihradské osvobodí, měl nyní druhou, že žena mu umožní útěk z vězení. Klidně proto spal, ve snech svých zalétal na Frýdecko do lesů hustých, viděl vysokou postavu poustevníkovu a dýchal volně horský vzduch.

Když na druhý den k polednímu kramářka od „dobrého srdce" navštíviti chtěla svého manžela, byla hrubě od stráže odbyta: „Proč nám sem pořád chodíte?44 „Ale lidicky, nehněvejte se, vždyť je to můj muž a já se vám za to odměním!"

„Muž! Takový muž! Proč jste si ho bra1?;? Už zde není !u „Prosím vás, nebuďte takoví! Včera dostala jsem bečku piva a kdybyste přijít ke mně chtěli —u „Co je plátno pivo'4, zabručel strážník, „mohla jste nás dříve pozvati, když tu váš muž ještě byl. Už tu není, dnes ráno ho odvedli vojáci/1 „A kam ho odvedli, prosím vás ?u tázala se kramářka ustrašeně.

„To nemusíte vědět!"

Když však kramářka dále prosila a strážníka k sobě na pivo pozvala, dověděla se, že jejího muže odvedli vojáci na Frýdek, aby ukázal, kde má svoje poklady. Jestli by ale ukázati nechtěl, bude prý dán na mučení.

Vendelín ubožák, neokusiv skoro ani slastí manželských, byl vězněn. Sotva žena počala mu vězení oslazovati donášením pokrmů pro hladový žaludek, odveden byl z Opavy. Na cestě si povzdychoval a žaloval na svou daremnou planetu, na které se narodil. Kdyby ho byli aspoň v Opavě zůstavili! Snad byla by ho žena přece podplacením osvobodila. Ale vedou ho do Frýdku — jakž zasměje se asi ohavný kočí Mrůzek ! A budou-li chtět od něho koně ? Totiž onoho koně, který mu byl od pána Frýdeckého půjčen a kterého Vendelín na zámek nevrátil. Vendelín byl by tuto chvilku šel raději Bůh ví kam, než do Frýdku. A co bude potom, až zavedou ho do Morávky, aby jim ukázal poklad ? Nešťastná planeta! Proč se na ni narodil! Sobě vinu nedával, že zbytečně mluvil, nýbrž planeta byla vším vinna.

Teprv na druhý den k polednímu tři vojáci s Vendelínem přitáhli na zámek Frýdecký. Tam na nádvoří sběhla se zámecká čeled, ale na štěstí Vendelína, že nebyl oděn po vojansku, nepoznala. Zavedli ho do kanceláře a vyslýchali o pokladě. Boje se skřipce, přiznával se, že v horách Frýdeckých ví o pokladě, a jmenoval jakéhosi Drabinu ze vsi Morávky, který to místo lépe zná, kde je poklad zakopaný. I tázali se Vendelína, zdali ten poklad viděl ?

„Jako s vámi mluvím, tak díval jsem se na poklad. Bylo tam zlato a stříbro ve velké truhle a všelijakých drahocenných věcí.k I tázali se ho, proč v Opavě zapíral, a proč teprv se přiznal, když ho chtěli dávat na skřipec !

„Rád bych vás viděl, jestli vy byste se nepřiznali, kdybych já rás chtěl dát na skřipec!44 I tázali se ho jak k tomu pokladu přišel ? Načež on: «Slyšel jsem, že poustevník jakýsi na horách Frýdeckých má všeho dosť a lidem dobrodiní činí. Šel jsem proto hledat toho poustevníka. Na Morávce sedlák jeden mne k poustevníkovi vedl a když přišli jsme v lese ku skále ležel tam poklad, a dva Valaši jak nás uviděli, od toho pokladu utekli, pročež jsme my poklad jinam přenesli a tam zakopali!"

Uřadníci zapsali to a tázali se: „Zda-li to pravda jest?"

Vendelín se usmál a odpověděl: „Pravda svato- svatá, na to můžete přísahat."

„Jak se jmenoval onen sedlák z Morávky?"

Zdá se mi, že Drabina."

„Sedlák Drabina však zapírá, že prý o žádném pokladu neví!"

„Až ho dáte na skřipec, poví vám jako já."

„Sedlák Drabina i na skřipci seznal, že ničeho o pokladu neví, tu řeč o pokladu že prý udělal nějaký člověk vojanský, který se vydával za služebníka našeho milostivého pána Frýdeckého dobré paměti."

„Tu řeč neudělal žádný člověk vojanský!" dopálil se Vendelín. „Poklad je v zemi a Drabina o něm ví, jestli ho zas jinam nezakopal!"

„Proč neučinil jste o tom oznámení tu na úřadě?"

„Neměl jsem kdy, musil jsem za svým pánem!"

„Kdo byl tehdy váš pán?"

„Pan Pruskovský na Hradci!"

„Jak přišel jste z Hradce až sem?"

Vendelín byl v úzkých. Všechno zapisovali a na každé jeho slovo pozor dávali. Zvolal proto: „Pro Boha svatého a Trojici nerozdílnou vás prosím, dejte se mi najíst, neboť já o hladu na nohou sotva stojím!"

„Odpovězte na otázku!"

„Jak mám odpovídat, když tělo slabé chce upadnout a jazyk sotva se pohybuje ? Postavte mi Drabinu a uvidíte, že se přizná."

/ Uřadník kynul drábovi: „ Přiveďte Drabinu!"

Tedy Drabina je zde na zámku Frýdeckém! Tato novinka Vendelínovi nohy podrážela! Obracel se, kde by se mohl posadit, až mu dovolili, aby se posadil na lavici u zdi.

Drabina přiveden a tázán, zdali zná tohoto člověka zde na lavici u zdi sedícího, podíval se na Vendelína a odpověděl: Neznám.

Tázali se Vendelína, zdali on tohoto člověka právě přivedeného zná. Odpověděl: „Jak bych ho neY znal! Člověče, jen se přiznejte, vzpomeňte si na poklad, jak jsme byli spolu v lese, jak jste mne vedl k poustevníkovi; měl jste motyku s sebou, vzpomeňte si! Slavné právo se nedá obelhat — povězte pravdu a nedají vás na skřipec!"

Drabina zapřísahal se svou dusí, Pánem Bohem a chtěl se hned do země propadnout, jestli kdy tohoto člověka viděl, ale Vendelín stál na svém, že Drabina zapírá.

Odvedli proto Drabinu a znovu udeřili na Vendelína, aby odpověděl, proč až z Hradce šel na Mof rávku. Aie odpovídal jen výtačkami. Uřadník ozval se konečně: „Vychází na jevo, že jakýsi člověk vojanský vypůjčil oi od pana našeho milostivého dobré paměti koně a jel na šance do hor Frýdeckých, odkudž se ani s koněm ani sám nenavrátil."

Vendelín euje nyní nebezpečí, rychle zvolal: „To jsem byl já! Přijel jsem s pannami Hradeckými na Frýdek a byl jsem poslán na šance/ „Proč jste dříve neseznal věc tuto důležitou?" „Vždyť sotva na nohou stojím. Kdybych pokrmu dostal, lépe bych si vzpomínal. Sedím pro tento poklad tři neděle v Opavě, já člověk poctivý a taková dlouhá cesta z Opavy do Frýdku —" „Kam dal jste onoho koně a proč jste se nevrátil ?u „Přepadli mne v horáci), když jsem k Frýdku nazpět jeti chtěl, Valaši, zabiti mne chtěli ale nezabili, za to koně mi sebrali, že prý umírají hladem!"

Na druhý den ráno vytáhli tři vojáci opavští a tři frýdečtí s Vendelínem a Drabinou do Morávky. Uřadník jeden z Frýdku je provázející, obdržel na kanceláři toto poučení: „Na toho člověka nebezpečného třeba jest pozor dáti, neboť s pobouřenými sedláky spolky měl a též s poustevníkem v známosti stojí. I zdá se, že proto k pokladu se přiznává, aby do hor byl zaveden, kdež osvobození očekává."

Vendelín opouštěje zámek Frýdecký, vzpomínal si na panny Hradecké, proč nejsou tu, aby se za něho přimluvily. Ze tu nejsou, zavinila ovšem též planeta. Jak klidný život chtěl vésti, když kramářce u „dobrého srdce" ruku svou podával! Chtěl odříci, se na vždy života dobrodružného i cest po světě, chtěl hověti si v domácnosti své vlastní a užívati nyní na starší leta pohodlí při dobrém obchodě kra- mářském. Nešťastná planeta však vyburcovala ho ze štěstí manželského hned několik dní po svatbě. Taková planeta nešetří ani nejlepšího úmyslu!

Cestu Vendelínovou do Morávky popisovati nebudeme. Drabina zasypával ho výčitkami, že uvalil ho do neštěstí a proklínal ho do všech pekel, svolávaje naň hněv nebes. Při tom Vendelín, ač Drabinovi ná- davkami odpovídal, přece pociťoval hryzení svědomí, když Drabina s nářkem vzpomínal, jakých bolestí skusil, když na skřipec ho natáhli v mucírně Frý- decké.

Táhnouce lesem, už blízko Morávky, náhle zaskočeni byli vojskem valašským. Vojáci císařští chtěli se brániti, sahajíce po svých zbraních, ale v okamžiku přesvědčili se, že obrana je marná. Hemžiloť se v lese tolik Valachů ozbrojených, a nastal takový křik, že vojáci poddávali se bez odporu a zbraně nechali si odebrat.

Ve vřavě, která tu v lese nastala, pronikal radostný hlas Vendelínův! „Milostivý můj rytíři, ochrance můj, už by mě byli ti ďáblové utrápili!"

„Proč tě sem vedou? Kde tě chytili ?u tázal se Kobylka, nevěda o Vendelínovi již po dlouhý čas ničeho.

„Proč mě sem vedou? Aby jim Pán Bůh hříchy odpustiti ráčil, těm ďáblům v lidské podobě! Na skřipec mě natáhli, chtěli, abych jim pověděl o ně- jakém pokladě — a prosím vás, můj drahý rytíři, vy víte, já — a poklad!"

„Nalhal jsi bezpochyby něco a oni ti uvěřili. Byl to spravedlivý trest za tvé daremné řeci!"

„Chraň Bůh, mně se ani o pokladu nesnilo, já seděl pokojně u své ženy —" „Co že? Ty jsi se oženil?" Kobylka nemohl se ubrániti smíchu.

„Oženil jsem se, Pán Bůh mi tu hloupost odpusť, nevzal jsem si nic kloudného, jen takovou starou ženskou, abych měl zaopatření, ale měl jste ji slyšet, jak mě hanebně opustila před celým světem —" „Kde ji máš?" smál se Kobylka. Byl by krásku, která si podmanila srdce starého vojína, rád poznal.

„V Opavě u „dobrého srdce."

„Kde že?"

„Na dolním rynku kramářku, ale dobré srdce nemá!" hanil ji Vendelín.

XV.

Žal a smutek.

Rytíř Kobylka svolal k Rožnovu několik set Valachů, a stále ještě noví a noví Valaši se za ním tam sbíhali. Město toto dobře ohrazené mělo tedy silnou posádku, ale nedostatek potravy. Kobylka proto dával stále slíditi po císařském vojsku, kam se hnulo a když zvěděl, že pokročilo nahoru, do Ratibořska, neměl obavy o Rožnov. Zanechav tedy asi sto Valachů v Rožnově, vytáhl s ostatními do Kravařska, aby se tam potravinami zásobili a do Valašska a na Frý- decko dodati mohli tyto zásoby.

Nepatrné houfce císařských mezitím potulovali se od vesnice k vesnici, od města k městu, a všude škodu tropili. Při tom vyzvídali, kdo v které obci se proti císaři neposlušně zachoval, přísným potrestáním hrozili a lid napomínali, aby ve svých vesnicích zůstával a k Valachům se nepřidával, neboť všichni lidé Valašští, kteří po světě se potloukají, budou prý schytáni a bez milosti věšeni. V některých obcích tito vojáci císařští též skutečně sebrali mnohé sedláky, na které padlo podezření, že s Valachy se spojovali a jim pomáhali. Dodali je k potrestání do Těšína.

Na Těšínsku zavládl velký strach před těmito vojanskými houfci císařskými. I byl nejvyšší čas, že Kobylka se svými Valachy vytáhl do Frýdecka, neboť císařští žoldáci, kteří dosud potloukali se v krajině skočovské a struměnské, nyní počali obcházeti též už některé dědiny na Frýdecku, jímali tam sedláky podezřelé a odváděli je do Těšína.

Kobylka navraceje se se svými Valachy do Frýdecka, doslechl o tomto pronásledování selského lidu, i zvěděl, že několik vojáků císařských odebralo se do horských dědin. Spěchal tedy tam ; náhodou v lese poblíže Morávky narazil na ony vojáky, kteří vedli Drabinu a Vendelína do Morávky, odebral jim zbraně a propustil je na svobodu. Vendelín chtěje se udobřiti s Drabinou, pokřikoval: „Tyto ďábly pustit? To bych já neučinil! Já připravil bych jim smrť, aby tito pekelníci tři dni umírali a na to vzpomínali, jak mne v Opavě a Dra- binu ve Frýdku na skřipec natahovali a hrozně mučili!"

„A či vás též mučili?" tázal se Drabina soucitně.

„I ty hloupý člověče!" zvolal Vendelín vážně. „Desetkrát byl jsem na skřipci, podívej se jen na mé tělo, jak mě podřeli a poštípali! Devětkrát jsem jim vzdoroval a na poklad jim přisvědčiti nechtěl, ale když po desáté už viděl jsem před sebou smrť, poddal jsem se jim a Drabinovi uškodil. Ale kdybych toho chlapa daremného dostal, kdo tu řeč o pokladě udělal!" hrozil Vendelín, a ačkoliv ho Kobylka stále napomínal, aby už s tím dal pokoj, Vendelín vždy znovu popisoval svá muka, která prý zkusil v Opavě ve vězení.

Valaši poslouchajíce výklady Vendelínovy a neznajíce jeho lhářskou planetu, litovali ho upřímně, co ubožák zkusil. I sám Drabina odpouštěl mu a dobřil se s ním.

„Potáhneme dále! velel Kobylka, neboť vítr byl chladný.

„Snad nechcete do Morávky?" ozval se Vendelín. „Byl jsem tam před několika týdny, ale tehdy už mřeli tam lidi hladem, tam nenajdete nic pro žaludek!"

„Nepotřebujeme ocl nich ničeho," poučoval Vendelína jeden z Valachů. „Vezeme jim tam my!"

Vendelín vytřeštil oči. „Jakže? A kde to máte?"

„Jedou za námi vozy!u vysvětloval Valach, obraceje se. I Vendelín se obrátil. Slyše vrzání vozu, spokojeně odvětil: „Můj rytíř má dobré srdce, po- žehnejž ho za to pán Bůh. Ale poslyšte" — Vendelín při těchto slovech nahnul se tajemně k Valachovi — „máte tam též pro mne něco k snědku? Mám ukrutánský hlad !u Vůz, jehož vrzání dříve bylo slyšet z daleka, hrcel nyní již na blízku, i bylo znáti, že koně dosti ubíhají. „Moc toho na voze nemáte!" zlehčoval Vendelín Valachy, domnívaje se, že vůz, který takto rychle jede, velký náklad nenese. I nemýlil se. Byl to lehký vozík, jehož náklad sestával z pacholka a jakési ženy. „Toho se v Morávce najedí!'zabručel pornlou- vačně Vendelín. V tom 'však zdvihaly se k němu z vozu ruce ženské.

Učinil několik kroků nazpět, aby prohlédl si vůz, zda-li tam není něco k snědku. Žena na voze cosi pokřikovala a pořád rukama kývala. Její vrchní čásť těla byla šátkami tak pečlivě proti zimě a větru obvázána, že jí do obličeje nebylo dobře viděti. Vendelín stoje už u samého vozu, pozorně nahlédnuv jí do očí, zaklel a obrátil se.

Toho se nenadál, koho tu spatří! Žena odhrnula si trochu šátek od úst a křičela pronikavým hlasem: „Vendelíne, Vendelíne! Či mě neznáš? Už tři dni jsem na cestách za tebou! Jak se máš? Jsi zdráv?"

Vendelínova tvář byla zasmušilá. Nejevila žádnou A radosť nad tímto shledáním. Jeho pysky nabubřely a oči zlostně zajiskřily. „Snad nejedeš hledat poklad? Co tu chceš?" tázal se nevrle.

„Jedu za tebou, abych tě vysvobodila," odvětila smutně a z očí jí slzy vytryskly.

„Mohla jsi mne vysvobodit v Opavě, a neodříkat se muže pro klevety! Tak nejedná poctivá žena! Musím se za tebe hanbit; už jsem svému rytíři vyložil, jak jsem se s tebou napálil. A co tu chceš, pokladu tu nenajdeš!"

„Co to mluvíš?" zalkala žena.

„Že pokladu nenajdeš!k rozkřikl se Vendelín.

„Ale vždyť já za pokladem nejedu!" dala se do / pláče kramářka. „O já ubohá žena! Na dlouhou cestu jsem se dala, a takovou řeč ted musím slyšet!"

Valaši zvědavostí puzeni, sbíhali se k vozu. Přijel za nimi též Kobylka na svém koni až k vozu samému. I tázal se: „Co sestálo?"

„Nic se nestalo!" zlobil se Vendelín. „Tato žena musí nazpátek do Opavy, a my půjdeme dále svou cestou. Ona má na krámě napsáno „u dobrého srdce", ale dobré srdce nemá, muže se odřekla před celou Opavou, ona jen hoří po penězích a po pokladech!"

„To není pravda!" křičela kramářka.

„Jeď domů!" rozkřikl se na ni Vendelín, pěstěmi hroze.

„Nepojedu domů!" odpovídala kramářka, a povstávajíc na voze házela rukama. „Já vdaná žena jako křesťanka pravá chci se svým mužem žiti!"

„Ale já nechci s tebou zíti! Jeď domů!" „Lidi, slyšíte ho? Je toto jednání muže se ženou? Omámil mne svými řečmi, svedl mne, až jsem si ho vzala a teď se chce po světě toulat a snad zas Tur- kyně hledat? Ale já tě nepustím a všude ti v patách budu, ty nevěrnice, ty lháři, ty podvodníku! Lidi drazí, já byla dvacet let vdovou a nikdo na mne nemůže slova špatného říci — a tento šibal chce poctivé vdovy šidit? Tu se posaď na vůz a pojeď se mnou!" kázala velitelsky.

Vendelín se rozesmál. „Snad do Opavy s tebou pojedu, aby mne dali na tvůj návod zas na skřipec? Jak neodjedeš v dobrotě, uvidíš, co ti tu udělám!14 „Zabij mě třeba, tu mne máš!" Vyskočila s vozu a postavila se vztekem kypíc před Vendelína, který její srdnatostí byl odzbrojen. Nevěda si jiné rady, počal ji chlácholit]: „Co bych tě zabíjel! Jdi domů, a já vrátím se za tebou, až Opavy dobudem. Přitáhneme tam s velkou silou a podmaníme si to pěkné město. Ty zatím prodávej sama; až se vrátím, budeme prodávat spolu. Jed jen domů a čekej, já brzo přijdu a svým nepřátelům se pomstím " „Nepojedu!" dupla si kramářka „a nic prodávat nebudu! Jako poctivá žena křesťanská chci žiti a svým mužem!"

Valaši se smáli, Vendelín však znovu hleděl ob- měkčiti svou polovičku: „Považ jenom, nerozumná ženo, co bys mohla za týden prodat a vydělat! Pro ženskou toulání po světě není. Snad ani nevis, že jsou tu nernoce zlé a že vše umírá, je tu vítr a voda samý jed !u „Však už v Opavě též umírají!" odpovídala statečně kramářka. „Má-li člověk umřít, smrti nikde neujde. Vždyť i na Hradci je ta zlá nemoc!"

,Jakže, na Hradci?" ozval se ustrašeně Kobylka, který dosud s úsměchem poslouchal hádku manželskou.

v „Na Hradci je nemoc zlá!" kývala kramářka. „Náš lékař opavský dojíždí tam denně. Teď propadly prý té nemoci zlé i milostivé panny! Ubohé děvuchy, byly prý krásné a dobré!"

„Která že je nemocná?" tázal se Kobylka, nespouštěje s kramářky oči. Na tváři jeho jevilo se velké pohnutí duševní.

„Dvě prý jsou nemocny, povídá se v Opavě; která nevím. Ta nemoc jde teď na chudobného i bohatého, u nás v Opavě zemřelo v posledních dnech mnoho lidí, bohatých měšťanů i chudobných řemeslníků."

Kramářce jazýček počal se nyní prudce pohy- bovati o nemoci, kdo jív Opavě podlehl, jak se jmenoval, jaké zůstavil-jmění a kolik dětí. Zatím, co takto vykládala, Kobylka hleděl do lesa v zadumání.

Nedbaje výkladů kramářčiných, zvolal náhle pevným hlasem, obraceje se ku svým Valachům: „Rozdělíme se ve dva houfce. Vy potáhnete do Morávky, navštívíte poustevníka a po Lysé sejdete do Lubna; pak dáte se do Frýdlantu a dále až k Ostravě. Za několik dní vyhledám vás v krajině ostravské!-Vozy s potravinami vezměte s sebou do hor; my na Opavsku snad už se nějak uživíme."

„A kam půjdeme my?" tázal se Vendelín.

„My rovnou cestou vypravíme se na Opavsko a doprovodíme tvoji ženu, aby se jí nic nepřihodilo, až k Opavě."

f v Čety valašské se rozdělily. Kramářka „ dobrého srdce" nemusila'se obávati, že na cestě bude přepadena, neboť chránil ji sbor statných Valachův, který maje v čele Kobylku na koni sedícího, pohyboval se hbitě cestou k Frýdku.

„Ty ženo, poslyš!" vzpomněl si Vendelín na voze, „Znáš toho malého ševce, který na mne tak vyskakoval?"

„Znám,'1 odvětila kramářka ,,Málo pracuje, jen pije celý den. Ubohá žena, má s ním šest dětí, tři jsou mrzáci. Když ještě meškal na ratibořském předměstí, —" Kramářka chtěla nyní patrně vypravovati dějiny celé ševcovské rodiny.

„Ten švec tedy ještě žije? Zlá nemoc ještě na něho nepřišla?"

„Jak má na něj přijít, když je pořád v hospodě ?" mínila kramářka. „Proti zlé nemoci ani koupel prý tak nepomáhá jako dobré pivo!"

„Sám nepracuje a na mne se dopaloval, že chci prodávat staré boty!" zlobil se Vendelín. „Dám já mu! Zaplatí to životem!41 ..Pro Pána Boha, jen to ne!" odmlouvala kraV mářka. „Svec je pijan, má zlou hubu, ale—u ,.Proto musí umřít!" rozhodl přísně Vendelín. „Pamatuj pro Boha na jeho šest dětí, tři mrzáky a na jeho ženu —u „Žádná pomoc, za svou zlou hubu musí umřít —44 „A když nechceš slitovati se nad jeho ubohou rodinou, pamatuj na své hrdlo ; byla by to hanba, pověsili by tě —" vykládala plačtivě kramářka.

„E, nechť mě pověsí, ale napřed 011 za svou hubu zlou musí umřít !'4 „Pane Bože, toť bvla bvch zas vdovou a tak krátce jsme spolu byli —,4 „Co řeknu, stane se, on musí umřít!" A aby dodal svým slovům důrazu, povstal na voze a pěstí 1 hrozil. t „Pro Boha věčného," naříkala kramářka, „pro daiemného ševce chceš svůj život v šanc dáti a svou manželku opustiti!44 V duchu vidouc manžela svého už í na šibenici, lekala se potupy a hanby. „Ty do Opavy nesmíš !i4 vykřikla.

„A já do Opavy s tebou pojedu a hned ho zapíchnu jako vepře!"

„Milostivý rytíři !44 volala kramářka na Kobylku, ..prosím Vás, abyste toho člověka bláznivého do Opavy nepouštěli. On tam chce zabiti ševce!44 Vida ustrašenou tvář „dobrého srdce,44 a vzteklé pohyby Vendelínovy, který nic jinak nechtěl, než ševci pomstu a smrť, Kobylka sotva smíchu se zdržel* Pochopilť, proč zchytralý Vendelín ševci hrozí. Dříve kramářka, chtějíc užiti manželského života, násilně chtěla si svého manžela odvésti do Opavy. Nyní však sama věříc hrozbám Vendelínovým prosila, aby Vendelín do Opavy puštěn nebyl. Vendelín tedy svými hrozbami docílil, čeho chtěl.J „Vendelín by snad krev ševcovu neprolil," mínil Kobylka s úsměvem, „ale do Opavy ho nepustíme, neboť sám by vběhl svým nepřátelům do pasti. Chytili by ho —u tj „I nechytili by ho," odmlouvala kramářka, „ukrývala bych ho a přivezla jsem mu mnišský šat, aby ho v Opavě nepoznali —u „Cože?" Já abych chodil jako mnich? Já obleku se do svého Satu vojenského a půjdu veřejnou ulicí na ševce prostořekého !u „Kde máte onen mnišský šat?u tázal se Ko bylka kramářky.

Kramářka oblek z pod sedla vyňala a Kobylkoví podala. Kobylka prohlédnuv si oděv, a potom bodnuv svého koníka, předjel zas čety valašské. Jeda před nimi, pohroužil se v dumání.

Na mysli tanula mu spanilá Mandalenka a její sestry. Když jindy vzpomínal na Hradec, jevily se mu postavy tyto milé vždy v světle jasném, ač při vzpomínkách takových cítíval touhu nevypsatelnou a sladký jakýs bol v srdci. Dnes po zprávě o nemoci zlé byly mu postavy panen sice stejně milými, ale zastřeny byly jakýmsi smutkem mlhavým; touha jeho měnila se v nedočkavost, netrpěvost.

Co by za to dal, kdyby ještě dnes mohl ocit- nouti se na Hradci a zvěděti, na kterou z bytostí drahých přišla nemoc zlá! Zdali na Mandalenku? O toto drahé stvoření, ku kterému přilnul láskou vřelou, děsil, třásl se. K bytosti této nevýslovná touha ho táhla, k ní pojily ho nejsladší pocity, jí miloval, ctil a v srdci nosil od onoho dne, kdy ponejprv na Hradec přijel a ponejprv pohleděl do modrých její oček.

Trapně nahlížel do budoucnosti; jaká by to byla budoucnost bez Mandalenky! Pustá, smutná; r bez Mandalenky neměl život pro něj půvabu. O kdyby věděl, že ve světě nalezne léku, kterým by ji uzdravil. letěl byl pron dnem a nocí až na konec světa!

Ale nikoliv. Zpráva o nemoci není uvěřitelna. Mandalenka zajisté je živá a zdráva. Kohylkovi zdá se, že její modrá očka snivá na něj hledí, že on dotýká se něžné její ručky, a že ručka tato vřelým stisknutím rozechvívá jeho nitro. Mandalenka musí žiti, musí ozdravěti, je-li nemocná; naděje rytířova roste. A jestli skončí se brzo nynější válečná vřavai a klid a pokoj rozhostí se ve vlasti: pan Pruskovský, muž šlechetný, neodmítne poctivého šlechtice pro jeho chudobu a jaký život slastný nastane potoiu rytíři po boku mladistvé milované bytosti! Bude ji nosit na rukou, bude hledět vyčisti z její tváře nej- menší její přání a snažit se, aby vyplněno bylo, aby ona spokojená žila jako v ráji a s láskou lnula ku svému oddanému muži.

Z luzného tohoto obrazu zaskočila mysl Kobylková zas na Hradec do rodiny panské. Panuje tam zajisté zármutek pro nemoc ostatních dvou sester. A či jsou opravdu nemocny? Veselá a skotačivá v Bětuška vstupuje rytíři před oči. Ci mohla by tato dívka, vtělené to zdraví, podlehnouti chorobě ošklivé? To nezdá se mu býti možným. Ani Barborku neumí si rytíř představiti chorobnou. Cítí k celé rodině panské náklonnost a soucit, jako by byl členem jejím, nikdy nenapadlo mu než přáti jim všeho dobrého, nejlepšího, jako přeje sobě. Vedle Mandalenkv zvláště postava Bětusky^je mu milá, pro její upřímnost1 a veselou mysl nosí ji též v srdci, ba zdá se mu, že tato bytost jest jaksi prostředníkem mezi ním a Mandalenkou, že přejíc mu, usnadňuje mu cestu k srdci tiché a zamlklejší Mandalenky.

Na Hradci je zlá nemoc a dvě panny prý nebezpečně jsou nemocny. Tato novina žalostná znovu v rytíři v uších zní a ztrpčuje jeho nitro. Člověk je bytost křehká a nemocím podléhá. I panny hradecké mohou podlehnouti a snad podléhají opravdu. Srdci Kobylkově je úzko, svírá je zármutek, jeho oči obrací se k nebesům a mysl jeho ovládá tichá modlitba, aby Bůh nebeský počestnou a milovanou rodinu na Hradci zachovati ráčil. A znovu, znovu prosí, aby Bůh všemohoucí všeho zlého jí zbavil. Při tom nejvíce tane mu na mysli osoba, která ze všech je mu nejdražší, která je mu dražší nad celý svět.

Tma rozhostila se po krajině. Na obloze slabě kmitají se hvězdy, měsíc ukryl se za mraky. Za Kobylkou na koni sedícím v tichu nočním temně dopadají na zem kroky jeho čet; on v myšlenky pohřížen hledí v zem, chvilkami pozdvihuje hlavu k nebesům s důvěrou . . Ale na obloze pořád temno, i X i měsíček objeví-li se na chvíli, matně jen svítí, jakoby sdílel s trpícím rytířem obavy a zármutek.

„Rytíři", vyrušil Kobylku hlas fojta ze Lhotky, „náš lid po dlouhé dnešní schůzi jest již zemdlen a dále nemůže. Musíme odpočinouti a zdřimnouti."

„Tedy si odpočiňte!" odvětil nevrle Kobylka. „Já pojedu dále !"

„To snad nezrobíte, rytíři," mínil fojt. „My vás samého nepustíme! Yšak ani váš kůň nevystačí na cestu k Hradci!"

Kobylka, ač by rád byl jel dále, uznal, že fojt má pravdu.

Valaši tedy po dvou nejbližších dědinách se rozloživše, odpočali sobě a časně z rána zas na další cestu se vydali.

Tam, kde cesta křižuje se k Opavě, nastalo bolestné loučení. Kramářka „dobrého srdceu padala % muži svému kol krku s pláčem a nářkem velikým, a nechtělo se jí od něho. Obava však, _že by Vendelín nerozumně své hrdinství na ubohém ševci chtěl osvědčiti, nutila ji, muže opustiti. Prosila ho jen, aby jí věrnost' zachoval a v prchlosti mstě se nepodával, nýbrž života svého šetřil a vždy na paměti měl, že jeho život patří též jí, věrné manželce. Ce- lovala starého vojína tak horlivě, že 011 konečně, stydě se již před Kobylkou a Valachy, vytrhl se jí a na pochod se dával. Než pak odjela, Kobylka vypůjčil si od ní mnišský šat.

Další cestu popisovati nebudeme, abychom čtenáře neunavili. Kdekoli dědinami Valaši táhli, sbíhali se lidé a vypravovali o velkém pronásledování, jakému jsou od vojáků vydáni, žalovali na nemoce zlé a nedostatek všeho.

„Á kde jsou teď vojáci ?" tázal se Kobylka.

„Opava se vojáky císařskými jen hemží, i na Hradci bylo jich mnoho, ale že vypukla tam nemoc zlá, odtáhli kamsi k Ratiboři, někteří však vojáci na Hradci zůstali a vycházejí odtamtud slídit po dědinách. " „Že prý též dcery panské jsou nemocny?" vyzvídal Kobylka. „Toť snad pravda není!"

„Toť, není pravda," potvrzovali lidé, „neboť děvuchy panské už umřely."

Kobylka bled tázal se hlasem slabým: „ Ptám se na dcery pana Pruskovského, rozuměli jste?"

„Jak bychom nerozuměli! Pán Pruskovský má tři dcery a dvě umřely, má tedy už jen jednu."

„A které umřel}? Jak se jmenovaly?"

„Které, nevíme, ale byly to šumné děvuchy a dobrého srdce. Pan Hradecký má prý žalost velikou."

Kobylka stál vedle svého koníka jako zdrcený. S bolestným vzdechem a smutným pohledem k nebi tázal se po chvilce dále: „Nevíte, kdy zemřely ?"

„Zemřely včera, zejtra bude pohřeb, ale do hradu nikdo vpuštěn nebude pro zlou nemoc."

Kobylka svolav důvěrníky své valašské, promluvil k nim : „Přátelé drazí, buďte opatrni a dávejte pozor, abyste přepadeni nebyli. Odejdu do Hradce. Zejtra k večeru, doufám, že se zas uhlídáme a dále potáhneme. Kdybych však zejtra za vámi přijíti nemohl, nečekejte mě, ale táhněte k Ostravě a tam spojte se s ostatním našim lidem. Bůh s Vámi!"

■v „Ci jste neslyšel, rytíři, že na Hradci je vojsko císařské? Pro Boha věčného, nechoďte tam sám, my potáhneme s vámi „O mne starosti nemějte, přátelé," těšil je Kobylka. „Odevzdávám do vůle Boží sebe i Vás. Já na Hradec musím, i kdyby jistá zhouba mne tam čekala. Buďte s Bohem, a kdybychom se už v životě neuviděli, vzpomeňte někdy na mne, jakož i já vzpomenu na vás v posledním svém dechu!" A takto promluviv, podával jim svou pravici; při tom hlavu odvrátil stranou, snad aby Valaši nespatřili slzy, které se do jeho očí vloudily.

I staří Valaši slzeli a s bolestnými pocity tiskli mu pravici na rozloučenou, přejíce mu šťastného návratu. Kobylka pohladiv svého koníka, ještě jednou obrátil se k věrným svým Valachům a potom smutně odcházel od nich.

Dojda do blízkého lesíka, zahvízdal, načež ihned ozval se známý hlas: ,,Tu jsem!" Byl to hlas Vendelína, který držel mnišský šat v ruce, jsa za stromem ukryt.

Kobylka zašel za ním do lesa. Za chvilku na to vyšel z lesa mladý mnich s vážnou tváří. Vendelín prohlížel si ho ze všech stran a pořád bručel: }.Hrom do nich, jestli vás poznají! Ani já bych vás nepoznal, rytíři, kdybych vás nebyl sám strojil!"

Hradec na výšině se svými vížkami a hradbami jindy hrdě vévodil krajině. Dnes mnichovi, čím více blížil se k starobylému tomuto hradu, zdála se pevnost hradecká býti ubohou; jakoby vypleněna a pokořena byla nepřítelem, jakoby oloupena byla o nejdražší své klenoty.

Mnich šel pozvolným krokem, v myšlénky smutné zabrán. Jakoby nerad, jakoby s bázní blížil se k pevnosti. Lekalť se toho okamžiku, v kterém se určitě doví, že nejsladší jeho na světě naděje v nivec se rozpadla, že všechny jeho slastné touhy rozbity jsou neúprosně na vždycky! Srdce i předtucha mu pravily, že přichází navštívit naposledy a roz žehnat se s tím, co mu bylo na světě nejmilejším.

XVI. Mnich.

Ta včerejší tmavá obloha, matně svítící a pořád za mraky se utíkající měsíc, potom sny v noci vzrušující i dnešní zprávy — to vše splynulo v nitru Kobylkově v náladu smutkovou, plnou zlého očekávání, před- tuchv strašné!

Mnich žebravý byl puštěn do předhradí, do Kozího Hrádku i konečně do pevnosti samé. Když ocitl se u budovy zámecké, maně zrak jeho zaletěl k oknům, odkudž kdysy zaleskly se 11a něho ty modré, snivé krásné oči tehdy, když ponejprv odsud odjížděl, poznav dívku, která ho svým zjevem okouzlila. Nyní bodala ho vzpomínka tato v srdci, neboť cítil, že těch krásných modrých očí již nikdy více neuvidí, neboť tušil, že zjev, kterým byl okouzlen, ztracen jest pro tento život pozemský.

U budovy zámecké stáli lidé; mohl se jich zeptati, kterou z dcer pana Pruskovského povolal Bůh 11a onen svět, a byl by zvěděl ihned jistoty. Než on nechtěl se ptáti, nechtěl, pozvolna chtěl vyzví- dati; byl odhodlán spatřiti najednou celou skutečnost nejsmutnější, bylť na vše připraven.

S hlavou sklopenou, se smutnou tváří kráčel pozvolna nahoru. Čmud ^voskových svící a vůně jalovce páleného dotýkaly se jeho čichu. Otčenáše odříkávané několika ženskými hlasy dorážely k jeho sluchu.|Oči jeho zalily se slzami. Otřev si je rychle, vzdychl a potom dále s těžkým srdcem kráčel po chodbě v tu stranu, odkud modlitbu bylo slyšeti.

Znal tyto chodby dobře. Slo se tu ku kapli, kdež zajisté mrtvoly panen šlechtických Mely v truhlách. Z této kaple vycházel zajisté též zápach jalovcový a tam též pobožné ženy modlily se za duše zemřelých. Tiše, aby nerušil posvátný okamžik, blížil se ke dveřím kaple zámecké. Přijda až k nim, poznamenal se znamením svatého kříže a nenahlédnuv ani do kaple, opřel se o zeď v síni. Modlitby v kapli jednotvárně se opětovaly, mnichovy rty šeptaly je však vroucně, vřele. Nepřišel se pomodlit, aby získal náklonnost ubohé rodiny, neb odměnu za modlitbu, přišel, poněvadž sám ztrátu cítil, poněvadž sám truchlil jako pozůstalá rodina ubohá.

Při slovích: „Buď vůle Tvá!" povzdychl si a zas dále pokračoval v modlitbě. A když utichly hlasy ženské, poklekl ku zdi, hledě k zemi a modlil se sám dále a tiše, nevšímaje si odcházejících. Vedle něho a za ním ozýval se šepot a kroky žen, které svou povinnost odbyvše, na odchodu si povídaly všelicos o zesnulých. Neviděl je, nedbal jich.

Po dlouhé chvilce ozval se u něho ženský hlásek, jeho sluchu povědomý, avšak tento hlásek nezněl jako jindy vesele: „Nábožný muži, dejte pozor na svíce!"

Mnich podíval se na dívku, poznalt ji podle hlasu. Pokorně přikývl hlavou a vešel do kaple.

Tam uprostřed stály dvě truhly úmrlčí ; podél nich na zemi ležela víka a plála řada voskovic. Mnich pokročil až poblíž rakví, a ohlédnuv se po kapli, poznal, že není tam mimo něj jiné lidské duše než jedné stařenky, která v lavičce u samých dveří sedíc v modlitební knížku pohřížena byla. Tiše přikradl se k otevřeným rakvím a nahlédl do pravé. Poznal Barborku. Rychle obrátil se k rakvi druhé, nahlédl tam a pozdvihnuv zoufale zrak svůj k oltáři, sáhl si prudce na srdce.

Oči jeho jevily zármutek největší, hlava se mu točila kolem, nohy pod ním klesaly.

Ještě jednou pohleděl do rakve, a v bolesti zoufalé vrhl se na kolena, spínaje ruce k nebi!

Co tušil, byla pravda!

Vedle Barborky leží v rakvi druhé Mandalenka v bílém šatě panenském, na hlavě věneček myrtový, na rtech úsměv libý, v obličeji výraz andělský, ruce na kříž složené, odevzdána Bohu a smířena se světem, jejž duch její byl opustil. Jako světice leží tu dívka nevinná, nehybná, nemluvná.

/ O Mandalenko! Kdybys aspoň dívko spanilá na okamžik oči otevřít! mohla, abych se s tebou mohl rozloučiti, abych ti mohl říci naposledy, jak nevýslovně jsem tě miloval!

Hořké slzy kanou z očí mladého mnicha u nohou zesnulé panny klečícího. Nitro jeho zmítáno jest žalostí nevýslovnou. V tomto okamžiku zdá se mu, že loučí se se světem navždy. Což mu svět, jakouž cenu má pro něj život další, když všechny jeho naděje pohrobeny jsou v rakvi této!

A opět trochu povstal, aby pohlédl na oblíce panny záhy zesnulé. Krásná očka její zavřela se navždy. Na ztuhlém obličeji jejím výraz tak laskavý, plný něhy a dobroty, že nemůže se rytíř odvrátiti od něho, znovu pohlíží naň ve svém zármutku a konečně blíží se k rakvi z boku, aby naposledy aspoň dotknul se ručky její na rozloučenou a požehnal ji křížem. Již stojí u rakve, v tom však náhle něco u dveří zašustělo, Mnichem to trhlo a on pohleděl ku dveřím, zdali snad ona stařenka v lavici sedící ho nepozoruje. Zapomněl na ni docela. Stařenka nad knihou modlitební jakoby v dřímotu pohřížena nezdála se ani o mnichovi věděti. Ve dveřích však stála ona dívka, která dříve k mnichovi byla několik slov promluvila. Pozorovala jeho pohyby z povzdálí napnutě a vidouc nyní, že jeho oči obrátily se ku dveřím, pozvolna blížila se k rakvím.

Mnich, přistižen jakoby při činu nedovoleném, hleděl své rozpaky zakryti utíráním knotů u voskovic. Potom zas klekl, ani na dívku, která právě do kaple byla přišla, nepohledná a sepjal ruce k modlitbě.

Dívka selila se k němu a zašeptala: „Nábožný muži, klekněte tamto dále, nemoc je nebezpečná a nakažlivá."

Mnich smutně odvětil hlasem stísněným, snad aby poznán nebyl: „Všichni jsme v rukou Božích. Usoudí-li On, zahyneme."

„Pro Bůh, rytíři!" zvolala uděšeně Bětuška, poznavši nyní určitě, že to rytíř Kobylka. „Do jakého nebezpečenství se vydáváte!"

„Jiného nebezpečenství není než smrť a smrti se neděsím. Jsem na ni připraven !u „Nemluvte tak, rytíři. Je u nás vojsko císařské, a snad ani nevíte, že vás hledají!"

„Když mého života chtějí, nechť si ho vezmou !* odvětil rytíř vážně a rozhodně. „Všechny mé naděje vzaly za své!"

Bětuška pochopila hluboký bol rytířův. Ač sama smrtí drahých sester hluboce dojata, hleděla mírniti jeho žal: .Milý rytíři, pohleďte na mne! Celé noci jsem u sester nemocných probděla a velkým zármutkem sklíčena, těšiti musím ještě ubohého otce." Při tom slzy vytryskly jí z očí. „Sama nemám radosti žádné na světě, ale hřešila bych proti Bohu, kdybych zoufati chtěla. Jsem jen slabá děvucha, ale vše chci snésti, cokoliv na mne dopustí Bůh milostivý. A vy, rytíři, který jste vlasti své služby zasvětil, chcete se oddati zoufalosti ? Pojďte odsud!" pravila rozhodným tonem, „pojďte odsud a neoddávejte se žalu. Svolával jste lid do zbraní a nyní, když Bůh na vás seslal zkoušení, opustil b^ste ubohé lidi poddané, kteří vám důvěřujou a vás za svého vůdce mají? Zlořečili by vám, že jste je opustil —" Kobylka nedopustil, aby Bětuška dále mluvila. Zastyděl se před ní, že ukázal svou slabotu. Stoje u rakve té, ku které nevýslovnou láskou planul, cítil, že má před sebou dívku neobyčejné zmužilosti a statečného ducha. Podal jí s vřelým pocitem ruku: .Ustaňte, panno milostivá, nezahanbujte mne, že pod léhám své lásce. Miloval jsem Mandalenku z celé duše —" „Yěděla jsem to", vpadla mu Bětuška do řeči, „a za to si vás vážím, že jste vydal se do nebezpečenství dvojího : že nedbal jste zlé nemoce, a že nedbal jste vojska císařského, ač po vás slídí. Nyní však pojďte k nám. a přejte ubohé Mandalence pokoje."

Rytíř v mnišském liávě přistoupil nvní k rakvi Mandalenky a požehnav ji křížem, skláněl se k mrtvé ručce, aby ji políbil. Bětuška vykřikla: „Rytíři!" chtějíc ho varovati, že líbání těla v této zlé nemoci je nebezpečné. Rytíř však již ručku políbil, a kráčeje za Bětuškou, obrátil se několikrát k rakvi, kde ukryt byl jeho poklad nejdražší.

Bětuška zavedla ho rovnou cestou po chodbě, k panu Pruskovskému sklíčenému, který od té doby, co ho posledně Kobylka byl viděl, sešedivěl a sestárl nápadně.

„Jest-li pak poznáš, otče, tohoto mnicha?" volala Bětuška, nutíc se k veselosti.

Pan Pruskovský pohledl mnichovi do očí, prohlížel si jeho postavu, ale nemohl si vzpomeňouti kde tohoto muže klášterního byl viděl.

„Do klášterníků ho nepočítej", usmívala se trochu Bětuška, „je to rytíř, který stíhán císařem, opásal se oděvem klášterním a přišel, aby se rozloučil s naší Mandalenkou."

Pan Pruskovský podával ihned mnichovi pravici, pohlednuv mu ještě jednou do obličeje. „Vy mladý příteli se svým životem hrajete!" dodal vážně. „Již několik poselství přišlo ke mně na Hradec, abych —" Pán Pruskovský si vzpomínal, jak to má vlastně říci, aby mnichovi bolest? nezpůsobil.

„Vím, že mne hledají", přerušil jeho řeč Kobylka, „ale nedbám. Někdy mne předce dostanou, nikdo svému osudu neujde!"

„Nemluvte tak, rytíři", kárala ho Bětuška. (Rytíř teprv nyní si všiml, že její jindy červená tvář silně vybledla, co asi ubohá dívka při nemoci svých sester vystála !) „U nás jste jist vždy, my vás ne- vvdáme !"

v Pan Pruskovský nevrle trhl hlavou. „Rozkazy komise císařské jsou přísné", odporoval své dceři „a povinnost ukládají, žádného rebela proti Jeho Milosti Císařské nepřechovávati, nýbrž ku právu a trestání dodati —" Bětuška nedala otci domluviti a zvolala plačtivě: „Jakže, otče, ty bys chtěl rytíře za to vydati, že přišel na pohřeb našich sester? Taková myšlénka ti ani na mysl při jiti nemůže. Já raději bvch snesla císařský trest, než aby rod náš byl za to tupen, že svého vlastního přítele, který s důvěrou k nám přišel, vydal jisté potupné smrti."

Kobylka vděčně pohleděl na Bětušku.

„Kdo by vydával mnicha", odporoval pan Pruskovský. „Ját přece nemohu prohlédnouti mnichům jejich šaty až na tělo!" omlouval se opatrný pán. „Chtěl jsem jen našemu hosti v známost uvésti. že dostali jsme rozkazy císařské přísné, aby pamětliv byl své bezpečnosti a svůj mladý život aby v sázku nestavěl, nýbrž vojsku císařskému všude se vyhýbal a též před jinými lidmi na pozoru se měl, neboť v tento čas lidi všelijací, aby se zalichotili u dvora císařského, na řemeslo špehýřské se dávají."

„Proto by snad dobře bylo, aby rytíř zůstal zde na Hradci a za hříchy své v obleku mnišském chodil a pilně se modlil." Při tom Bětuška s úsměvem pohledla na Kobylku. „U nás by vyzrazen nebyl," dodala.

„Dokud jsem na svobodě", upamatoval Bětušku Kobylka, „nesmím opustiti svůj lid, který s důvěrou hledí ku mně jako k svému vůdci."

Starý pan Pruskovský nespokojeně pohnul hlavou. „Odboj však proti císaři je marný, lépe by bylo, kdybyste císaři se podali a jeho milosti žádali, dokud kníže sedmihradský se svým vojskem ještě na Moravě mešká. Nepochybně smíří se s císařem úplně, dosavadní příměří promění se v mír a potom zle povede se všem, kclo v těchto zemích —" „Nuže zhyneme!" vykřikl Kobylka. „I kdybychom milosti se doprošovali, zahynuli bychom potupně a zatracováni byli bychom od celého světa jako zbabělci!"

„Kdeže je tedy váš srdnatý král?" odvětil nevrle pan Prusko vský. „Po první větší porážce uprchl ze země a o vás se nestará. A proě tedy v království českém všechna skoro šlechta odbojná podala se císaři? Proč i většina moravských šlechticův, aby ¡aspoň některé své statky zachovala, podrobila se císaři na milost a nemilost? Kdybyste všichni byP vytrvali, kdož postavili jste se proti císaři, a neklesli na mysli, snad — snad mohli jste dále vzdorovat a císaře pohnouti k větší milosti. Ale hrstka vás jen zbyla a lituji ubohého lidu, který vždy ještě doufá . . . Rytíři, jste mlád a škoda je vašeho ži" vota. Domluvte svým lidem, aby pokojně domů odešli a já přimluvím se, aby vám bylo prominuto —" „I Mandalenka ubohá si toho přála % domlouvala Kobylkoví Bětuška. Patrně více než domluvy pana Pruskovského, účinkovala poslední slova Bětuščina na rytíře. Hleděl do žerně zamyšlen. Náhle se však vzepřel a odvětil vážně: „Děkuji vám, pane urozený i panno milostivá za všechnu péči i starost, kterou mě vyznamenáváte. Do smrti své budu vám vděčně vzpomínati vaší dobré vůle. Ale dokud je ještě trochu naděje, že věc naše zvítězí, setrvám a neustoupím. A doufám, že konečně předce zvítězí, ač mnozí v Cechách a na Moravě, na které jsme nejvíc spoléhali, nás opustili!"

Pan Pruskovský s čelem svraštělým se odvrátil. Panna Bětuška lítostně na rytíře pohleděla a nachylujíc se k otci, pronesla s přídechem plačtivým: „Nešťastné vojny! Přinesly nám nemoce zlé, připravily nás o naši ubohou Mandalěnku —" při tom Bětuška zaslzela a povzdechla. „Snad pokoje nebude, až všichni zahyneme !44 V tom posel vojenský z města Opavy přinesl panu Pruskovskému psaní, v němž nalézalo se jiné psaní pro velitele vojska císařského, toho času na Hradci posádkou ležícího. Pan Pruskovský přecta se svraštělým čelem list, dal povolati k sobě velitele vojenského, aby mu list dodal.

Mnich ukloniv se, odešel na chodbu a za chvilku na to nalézal se opět v kapli zámecké. Znovu poklekl u rakve a modlil se vroucně za duši zemřelé, a modlitby jeho obrátily se potom od Mandalenky na lepší budoucnost vlasti drahé. Mandalenky pozbyl, rodičův neměl, všechna jeho láska soustředila se nyní výhradně jen na vlasti a její osudech.

Z modlitby vyrušila ho Bětuška. Přikročivši k němu, zašeptala mu: „Rytíři proti vašim Valachům sbírá se vojsko I44 „Kde?44 povstal Kobylka rozčileně.

„Všechno vojsko z Opavy, z Hradce i okolních míst chystá se na vás. Sbírají na vás též vesnický lid a chtějí vás zejtra se všech stran obklopiti a sevříti!44 „Ani mně nepopřejou, abych Mandalenku mohl doprovoditi k jejímu hrobu!44 zašeplal smutně rytíř a žalostně pohleděl na mrtvolu v rakvi ležící.

„Musíte rychle ku svým!44 odhodlaně prosila Bětuška. „Jen, prosím vás, do boje se nepouštějte, šetřte životů lidských a budte pamětliv svého \u „Na mém životě nezáleží," odvětil rytíř smutně. „Ale děkuji vám, panno Bětuško, za vaši radu upřímnou, nezapomenu vám nikdy vaší dobroty. Dosta- nu-li se šťastně z hradu vašeho ke svým lidem, ihned z této krajiny odtáhneme. Zbytečně nebudu nikdy vrhati své lidi do nebezpečí. Nevytáliliť proti vojsku císařskému, ale chtějí jen brániti a chrániti ubohé vesničany před surovostmi a loupením najaté cizí sběře. Dříve však než odsud odejdu, musím ještě k panu otci —" „Nechoďte k němu, jen rychle z hradu ven, pošlu s vámi naše dva sluhy, aby u vojska na vás podezření žádného nevzniklo."

„Tedy buďte s Bohem, panno Bětuško!" loučil se s ní rytíř, tiskna jí srdečně ruku. „Bůh vás ošetřuj! —" Venku se již značně .setmělo, v kapli panovala tma, v níž podél rakví s obou stran plály voskovice, vrhajíce matný stín na zsinalé obličeje mrtvých panen.

Rytíř nahlédnuv do rakve Mandalenčiny, zaslzel. Pokročil ještě k rakvi Barborčině, aby i s touto se rozloučil. Tise vzdychl a ještě jednou pohlédnuv k rakvi, kde spočívala Mandalenka, vycházel z kaple s bolestným srdcem.

Drahé Mandalenky už nikdy více nespatří, ani živé, ani mrtvé!

lampička svítila mu na cestu. Tam očekávali ho již panští sluhové.

XVII. Dále v boj!

z pevnosti hradecké bral se lesní Ve dveřích ještě jednou se obrátil a potom dále kráčel temnou chodbou ku schodům, kde olejová pahorkovitou krajinou k Chvalikovicím. Byla tmavá noc a mnich v duchu děkoval dobré Bělušce. že mu dala průvodce, neboť neznaje cesty, v noční době byl by snadno zbloudil.

Po cestě vzpomínkami stále dlel na Hradci. Eakev s mrtvolou obou panen šlechtických stavěla se mu před oči, srdce jeho naplněno bylo žalostí nevýslovnou. K tomu vzpomínka v něm obživla na slova pana Pruskovského, že odboj proti císaři je marný a že škoda lidu. který ještě na vítězství doufá. Zejtra vytáhne vojsko císařské z Opavy a Hradce, aby porazilo aneb aspoň rozprášilo ozbrojené zástupy valašské. Jakž však bude, vytáhnou-li clo krajin těchto vojska velká? Kam potom uteče se Kobylka se svými Valachy ? Sotva prohlášeno bylo příměří se sedmihradským knížetem Bethlénem, již úřady vysýlají vojáky do dědin a slídí po lidech selských, kteří odcházeli ze svých vsí a snad potulovali se s Valachy, aby je ku trestání dodali. Kolik rodin, kolik životů tu může padnouti za trest? A z ciziny nepřichází žádná novina radostná — vše se hatí a k zlému konci spěje, všechny naděje hynou a jen budoucnost příšerná otvírá se před zrakem mnichovým. Než co počíti ? Poslati Valachy, aby se rozešli domů do hladových svých chaloupek, a aby čekali tam trpělivě, až přijdou je vojáci císařští aneb drábové panští zjímat? Kdo bude potom dodávat do hladových dědin potravu, kdo starati se bude o opuštěné chudé ženy, starce a děti?

Když v takovýchto úvahách došel až ku Chvali- kovicím, sluhové panští opustili ho. Dali se nazpět ku Hradci, popsavše mnichovi cestu další. Mnich řídě se radou jejich, bez obtíží došel až k Vršovicím, kde narazil na stráže valašské.

„Kam jdete?* „Jsem váš!" odvětil mnich. „Ci neznáte Fuška?"

Valaši prohlíželi si ve tmě pocestného se všech stran, ale zdálo se jim, že Fúsek čili rytíř Kobylka takovouto uniformu nikdy nenosil. „Nemáte tu Vendelína ?u tázal se jich, aby převléci se mohl. Na tuto otázku rytíře ovšem už poznali, ale nemohli se vynadivit jeho podivnému oděvu. „Vendelín je v Iíaduni!" odpovídali potom, smějíce se, z kteréhož smíchu rytíř vyrozuměl, že Vendelín proslavil se u Valachů v krátké době svými lžemi.

„Svolejte lid, potáhneme dále!"

„Včil v noci?" divila se stráž.

„Hned!" odvětil Kobylka. „Potáhneme ku Hra- byni, rychle se hotovte!"

Kobylka zatím asi s třemi Valachy ,sešel s Vršovic dolů do Raduně a naleznuv Vendelína, pře- strojil se, načež dal svolati k pochodu též lid svůj u Raduně ležící.

Ráno octli se Valaši u Velké Polomi, kdež sobě odpočinuvše a se posilnivše, vyžádali od obyvatelstva zásobu potravin, načež na další cestu do krajiny ostravské se vydali. Tam dověděli se. že opět táhnou císaři na pomoc houfce Kozáků z Polska a že zle řádí všude, kdekoli se objeví. Kobylka rozloživ se se svým lidem v Zábřeze, vyslal jedny posly hledat onu část vojska valašského, která na Frýdecku byla zůstala, když on ku Hradci byl táhl. Druhé posly pak vyslal, aby vyzvěděli zpráv bližších o Kozácích.

Zástupy Kobylkovy potom celý den odpočívali v Zábřeze. očekávajíce bližších zpráv od poslů na zvědy \yslaných. O vojsku, které proti Valachům vy- táhlo z Hradce a z Opavy, nebylo ani slechu — bezpochyby zas do svých posádek se vrátilo, když uslyšelo, že Valaši z krajiny opavské úplně zmizeli.

Poslové na zvědy vyslaní, nevrátili se do Zábřeha ani k večeru. Nastala noc. Sněžilo se a zima bvla tak tuhá, že mráz až do kostí se dral. Valaši utíkali se proto do příbytků lidských v Zábřeze, a poněvadž v nevelké dědině na mrazivou noc všichni v obydlích místa nalézti nemohli, slézali se do stodol a kolen, kdež na slámě se rozložili, pokrývajíce se svými huněmi. Jen několik Valachů na různých místech konalo službu stráže, která v dnešní noci vytrpěla mnoho mrazem a zimou. Stráže po půl hodince vrá- cely se celé ztuhlé a vždy nové musily na jich místo býti vysýlány.

Náhle k ránu nastal v dědině čilv ruch. Valaši c probuzeni pokřikem, vybíhali ze svých úkrytů a lid zábřežský za nimi se sbíhal. V dědině bylo živo. Vrátili se totiž někteří zvědové a oznamovali, že Kozáci vyplenivše u Bílska a Skočova mnoho dědin, rozjíždějí se od Těšína na vše strany po dědinách loupit.

„Začíná tedy zas boj!" pravil Kobylka, uslyšev tyto zprávy. „Před císařskými jsme couvli, ale těmto divokým dravcům v cestu se postavíme!"

„Však beztoho jsou posláni na nás!" usoudili fojtové valaští.

Hned na to přišli noví poslové, zvěstujíce, že vojsko valašské, které z Morávky přes Lysou Horu táhlo, došlo až k Paskovu, kdež očekává Kobylkovy čety.

„Nuže potáhneme k Paskovu!" kázal Kobylka.

„Do Paskova?" namítali fojtové. „Vždyť Paskovští sedláci se před námi ukrývali, aby nám jíst dáti nemusili. Nechť brání se Paskov proti Kozákům sám!"

„Musíme spojití se s našimi, kteří přišli od Lysé Hory", vykládal svým fojtům Kobylka, „a potom dále s nimi potáhneme a chránit budeme všechno obyvatelstvo proti těm šelmám dravým."

Když přitáhl Kobylka do Ratimova, úpěnlivě prosili ho Ratimáci, přestrašeni novinou o Kozácích, aby tam s Valachy zůstal a je chránil. Kobylka zůstavil tedy v Ratimově asi padesát Valachů, sám pak s ostatním svým vojem bral se dále k Paskovu. Skoro na půl cestě k Paskovu zbádal v dáli zář — někde hořelo. Snad Kozáci vnikli již do Paskova?

Kobylka pobádal svůj lid k rychlému pochodu. V Paskově byl nadšeně uvítán od svých Valachů. Paskované pak v úzkostech svých před blížícím nepřítelem prosili ho spínajíce ruce. aby je neopouštěl a ochranou jim byl proti hostem zlým.

Kozáci byli na blízku, o tom podle všech zpráv došlých nebylo pochybnosti. Podle toho, odkudž jevila se zář, soudil Kobylka, že z té strany Kozáci přijdou. Učinil tedy přípravy, aby Kozáci řádně byli vuvítáni. Část mužstva svého dobře ozbrojeného ukryl v prvních chalupách a nařídil, aby až zazní zvony kostelní, z úkrytu svého vypadli a na náměstí spěchali. Do domů na náměstí snášely ženy a děti kamení u velkém spěchu. Mnohé střelnou zbraní opatřené muže ukrvl Kobvlka v domech na náměstí a kázal jim, aby na zazvonění spustili palbu do Kozáků. Sám pak ve třech ulicích blíže náměstí ukryl houfce své a z věže rozvinouti dal bílý praporec na znamení, že město se nelidským šelmám podává.

Lesť válečná se mu vydařila. Kozáci na rychlo- nohých koních přijíždějíce k Paskovu, spatřili bílý prapor na věži. Domnívajíce se, že nenaleznou odporu, rychlým klusem spěchali až na náměstí. V tom zazněly zvony, vítajíce hosty nezvané. Lid valašský ukrytý v chalupách, u cesty, kterou byli přijeli, na toto znamení vyřítil se za nimi, spěchaje na náměstí, a vpadl přibylým Kozákům v zad, co zatím z domů na náměstí se všech stran na Kozáky sypalo se kamení a dopadaly střely. V tom vyhrnuli se ze tří ulic davy Valachů na náměstí a obkličujíce zástup jezdců kozáckých, stříleli do nich a bili obuškami, ručnicemi i jinými nástroji. Kozáci se všech stran náhle napadeni, nevěděli, kde se dříve bránit. Pustili několik výstřelů do lidu, který je obkličoval, ale tím zuřivěji byli od přesily svých nepřátel, v jichž středu stáli, ubíjeni a s koní strhováni. Boj netrval ani půl hodiny a Kozáci, kteří starobylou osadu tuto přijeli vydrancovat, byli bud pobiti aneb těžce raněni aneb padli v zajetí čet valašských.

Jásot Paskovanů, kteří se byli dnes statečně drželi, nedá se popsati. Slavili zachránění svého městečka od hordy divokých nelidských vojáků. Znovu zahlaholily zvony a lid spěchal do chrámu, aby poděkoval Bohu za osvobození od neštěstí, které mu bylo hrozilo.

„Co učiníme s raněnými?" tázali se potom Valaši.

„Ubít těch dravých šelem! To nejsou lidé!" mínili někteří Valaši.

„1 vy nebyli byste lidé, kdybyste přemoženým života nedarovali!" odvětil Kobylka. „Obvažte jim rány a zanechte je tu v opatrování!"

„ Škoda, že není k Lysé Hoře blíže. Dodali bychom je poustevníkovi, aby je léčil —u mínili Valaši, kteří odtrhnuvše se od vojska Kobylková, z Morávky přes Lysou Horu byli sem přitáhli.

Nyní teprv vzpomněl si Kobylka, že tito Valaši odevzdali mu od poustevníka list, který dosud nepřečetl, jsa dříve přípravami vojenskými proti Kozákům zabrán.

List zněl: „Milý bratře! S poděkováním přijali jsme od Tebe některé zásoby pokrmů pro náš hladový lid, i prosíme Tebe, abys i na dále povinnosti křesťanské byl pamětliv a jak jen možná bude, nám zas něčeho uštědřiti neobmeškal, jakož Ti toho i všem dobrým lidem, kteří s Tebou jsou, Pán Bůh tisíckráte vynahradí ti ráčí. I jakož denně spínám ruce k Němu a prosím, aby Milostí Svou nekonečnou nás chránil a v dalším počínání sílil pro blaho všech dobře smýšlejících, zatajiti nemohu, že horší na nás přicházejí časy dosavadních ; nicméně zkoušky trpké, které na nás sesýlá Bůh Všemohoucí, trpělivě snášeti a naděje v Jeho Dobrotivost spouštěti se nesmíme, pročež nemilá mi byla zpráva, že Jsi, bratře milý, svůj lid opustil a na Hradec se zas vydal, co zdá se mně vymyšlená věc býti o té nemoci, aby Tě od naší věci i od slibu nám všem slavně odvrátiti a k císařským milostem a římské církvi přemluviti mohli. 1 spoléhám na Tvou i Tvých slavných předků poctivost, že při nás věrně setrváš a na mysli neklesneš, jakož Ti toho vynahradí Bůh Svatý a ostříhat! Tě bude na všech cestách Tvých, pročež denně s modlitbami se k Němu obracím a Tobě Požehnání Božího ve všech podniknutích vyprošuju."

„Bojí se o mne", usmál se v duchu Kobylka, přeěta list. „Křivdí poctivé- rodině, která mně jen dobrého přeje. A ubohá Mandalenka! Že prý to vymyšlená věc o té nemoci, a ona již uložena jest k poslednímu odpočinku! A k římské církvi že mne chtějí přemluviti, o které se mnou ani nemluvili!" Kobylka ctil rodinu hradeckou velice a srdce jeho žalem pro úmrtí Mandalenky naplněné pocítilo ne. chuť k takovým podezříváním, jakéž vyčetl z listu poustevníkova. V Kobylkovi nyní oživla vzpomínka na hrad Štramberk a na tehdejší chování se poustevníku k němu, dále na osudy a smrť pána Frýdeckého, a mladý rytíř pravil sobě: „Stařec nenávistí a vášní dává se unášeti," a pojímaje nedůvěru k němu, tázal se sám sebe: „Zdaliž poslouchajíce jeho rad a rozkazů, nechybujeme? Zdaliž není nyní boj náš marný, když Cechy a ostatní kraje moravské císaři se poddaly a cizí pomoc nám nepřichází ? Zda-liž s hrstkou ubohých Valachů ještě dlouho budeme moci vzdoro- vati moci císařově?"

Beznadějný postup událostí a nezdar dosavadní počal vzbuzovati v Kobylkovi pochybnosti i jal se rytíř uvažovati: „Před malým houfcem vojáků couvl jsem od Hradce, abych nevydával život svých Valachů v nebezpečí. Jakž by však bylo, kdyby vysláno bylo proti nám velké vojsko císařské ? Iiozutíkali bychom se do hor a bránili bychom se tam srdnatě — nepodali bychom se! Ale co stane se s rodinami našich Valachů ? Kdo bude se o ně starati, kdo do- dávati jim do hladových dědin pokrmu ? A kdo za- opatřovati bude v horách naše čety potravou ? Jsme opuštěni od světa celého, ba i od těch, kteří Valachy do zbraně vylákati dali a na něž jsme spoléhali nejvíce." Kobylka sám byl by odhodlán vytrvati v boji do posledního dechu, svědomí mu však pravilo: „Tys mladík sirotek, nic tě k světu neváže, ty můžeš směle smrť podstoupiti za svou myšlénku a skončiti život jako hrdina. Ale v tvojích četách nalézají se otcové rodin chudobných, doma očekávají ženy a děti návratů svých mužů, otců, svých živitelů. Sám-li pak pochybuješ ve vítězství, sám-li považuješ další odboj proti císaři za marný, proč vodíš tento lid, proč lidi tyto, oddané Tobě tělem a duší, proě rodiny jejich vydáváš zhoubě jisté?"

Kobylka, muž poctivý a citlivý- zatřásl se před tíhou zodpovědnosti, kterou nyní pociťoval. Rozhodl se: „Svolám všechny fojty k poradě a vyložím jim beznadějnosť našeho boje. Nechť sami rozhodnou, co dále činiti budeme. Zůstanou-li, setrvám 3 nimi. Odejdou-li ku svým rodinám, jáť přemlouvati je nebudu. Nechci, aby proklínali mne jejich potomci jako svůdce, jako ničitele a zhoubce jejich rodin. Odejdu do ciziny jako vyhnanec a vyékávati budu dobu, kdyby vlasť potřebovala mé síly."

Chtěl svolávati fojty, ale lile! Jako na zavolanou přicházejí k němu sami a sice ve spěchu a lomozu velkém. Zvěstovali mu, že velký houfec Kozácký vyplenil některé dědiny od Těšína k Frýdku a že pustil se dále do Moravy k Zelinkovicím. Na Těšínsku v Tošanovicích, Vojkovicích i v Dobré nejen že vypálili mnohé chalupy a sebrali kde co bylo, nýbrž zabili prý též valně lidu vesnického.

„Za nimi!" vykřikl Kobylka a ponoukal své lidi ku spěchu. Fojtové předvídali, že se svým lidem Kozáky nedoženou, neboť byli za Kozáky o několik hodin nazpátek a Kozáci ujížděli na koníčkách rychlonohých. Nicméně chtějíce Kobylkův rozkaz vyplnili, sedli na koně, Kozákům v Paskově ukořistěné a letěli na nich s Kobylkou ku Sviadnovu a odtamtud ku Stařici. Lid valašský pěší za nimi spěšným krokem se ubíral.

Když jezdci Valaští dojeli do Fryčovic, nebyl jejich pěší lid ještě ani ve Sviadnově, Kozáci zatím však byli už u Příbora. Kobylka nahlížel nyní, žé se svým lidem tento houfec kozácký už nedožene a že nezachrání osady, kterými se toto divoké vojsko bráti bude. Chtěl však zkusiti, zdali Kozáky někde nestihne. Nedbaje námitek fojtů valašských, že lid pěší dlouhou rychlou cestou bude ztrmácen, stále jej k rychlejšímu pochodu pobádati dal, avšak bylo marno. Vojsko jeho došlo do Fryčovic zimou zkřehlé a dlouhou cestou unavené. Tam přenocovalo a na druhý den časně z rána na další pochod se vypravilo k Příboru. U Příboru pak se dovědělo, že Kozáci nebyli vpuštěni do města opevněného a že ku Štramberku se vydali.

t Když pak Valaši do Stramberka přitáhli, zželelo se jim městečka ubohého ! Pod hradem již dříve, jak známo, ztroskotaným, leželo velké spáleniště. Ubozí Štrambercané lomili rukama nad spoustou, jaké jejich město stihlo. Mnohé ženy hořekovaly srdcelomně nad mrtvolami staršně zohvzděnými, mnozí pobíhali po ulicích s nářkem o pomoc pro raněné a popálené, na některých místech v sněhu váleli se ranění stenajíce — bylo to děsné divadlo! Děti malé s pláčem, zimou se třesouce, hledaly své rodiče, starci s potrhaným oděvem shledávali u příbytkův ještě doutnající klády a dřeva, jichž se oheň nedotekl, aby 11a rychlo upravili nové příbytky.

Kobylka se svými Valachy pomáhal nešťastným měšťanům v jejich práci. Kozáky nebylo lze dohnat a potrestat, ti rozjeli se po dědinách a plenili a řádili jako ďáblové. Vyplenili Rybí, Ženklavu a kamkoli Valaši přišli, našli po nich jen stopy nelidské spousty. Valaši aspoň zachytili některé vozy Kozácké s uloupenými věcmi a zásobami, a tím mírnili bídu obyvatelstva těžce navštíveného, rozdávajíce mu, co jiným ubožákům bylo odňato.

Ve Štramberku, městečku těžce navštíveném i ve vypáleném Rybí čety valašské přenocovaly. Přístřeší, pod nimiž by noc klidně ztráviti mohli, zůstalo po zhoubném požáru málo neporušených. Mnozí Valaši a s nimi i Kobylka utekli se v nouzi veliké do hradu Štramberského, který již delší čas ležel v rozvalinách, a tam po některých chodbách ještě zachovalých, vyhledali si místečka, kde v noci mrazivé a sněživé se ukrýti a odpočinouti chtěli. Po lopotě několikadenní rozloživše se a pokryvše se huněmi, v brzku zdřimlí. Jen KobyJka nemohl oči zamhouřiti.

Na tomto hradě byl velitelem a v podzemí tohoto hradu byl vězněn od přítele svého, od poustevníka ! Eoj upomínek vzbudil se nyní v mladém rytíři a nedal mu usnouti. Oživly v něm události, jež prožil a jedna po druhé vynořovaly se před jeho myslí. Zažil mnohé trpkosti: shozen od poustevníka do chodby tmavé, vězněn byl v té pusté hrobce, kam ani trochu světla Božího nevniká, kde pohřben byl za živa a odkud jen náhodou byl vysvobozen. Odpustil již dávno poustevníkovi. A uniknuv z tohoto vězení tmavého, odsouzen byl od svých vlastních přátel k smrti, až přímluvou Velena Žerotína dána mu milost, ale musil život svůj vykoupiti hrdinstvím na hradbách pevnosti hradecké. Raněn, zůstal v ošetřování rn Hradci. Ó byly to dni nejkrásnější, jakých v životě svém mladém zažil, dni plny půvabu, nadějí růžových, tužeb sladkých. O kde jste vy dni šťastné! Mandalenka, ta růžička spanilá, odpočívá již na věčnosti — tato jeho naděje nejjasuější rozplynula se *v nic a zůstal jen smutek hluboký.

A v jakém světle jiném jevil se mu svět tehdy, když na hradě tomto dlel. Tehdy ve Slezsku ještě markrabě krnovský s velkým počtem vojska byl postrachem císařských, tehdy slibována pomoc proti císaři z mnohých zemí cizích a vítězství věci české zdálo se býti blízké. A dnes ? Dnes, když konečně kníže sedmihradský s velkým vojskem vytrhnul do Moravy proti císaři, nečinně leží u Hodonína, uzavřev s císařem příměří, ani do bitvy se nedada — a země české jsou tichy, podrobivše se císaři na milost a nemilost. Jen tyto houfce valašské ještě stojí, jediné to vojsko české, v odboji, a jak dlouho budou státi, opuštěny nyní od všech svých přátel, kteří do zbraní je svolati dali? Smutně, smutně vyhlíží ten svět nyní -— než co to ? Rytíři se zdá v dřímotách, jakoby v dálí byly padly výstřely?

Vyskočil a vyběhl do předhradí. Ve vypáleném městečku dole je hluk, v tichu nočním dobře je znáti hlasy a chrastění zbraní. Co to?

„Vstávejte!" volal rytíř Kobylka na spící Valachy, odběhnuv zas do chodeb hradních, a budí své spolubojovníky ze sna hlubokého, jakému se oddali po namahavých cestách a vyrušujících dojmech. „Kozáci jsou zde!"

Na slovo „Kozáci" vyskakují Valaši, chápou se svých těšínek, obušků a hun, vybíhají na předhradí a tážou se: „Kde jsou Kozáci?"

„Nezůstal nikdo na chodbách? Jste všichni?" táže se Kobylka a Valaši rozbíhají se ve tmě noční znovu po rozvalinách hradu a hledají své druhy, aby žádný nezůstal tu v opuštěném hradě a aby postavili se Kozákům všichni do jednoho. Na hradě nastal taký ruch, že tam z městečka ničeho už slyšeti nebylo.

„Slyšel jsem", vykládal Kobylka fojtům, „dole několik výstřelů, potom hluk a chrastění zbraně. Potáhneme dolů!"

Valaši počali dolů s hradu stoupati. První čety byly však zadržány Valachem, který z městečka, kde nocoval, přiběhl beze zbraně a všecek uřícený.

„V městě je vojsko císařské!a oznamoval. „Hledají nás a jímají každého, kdo je cizí. Mnohé koně naše už mají a já jen že jsem utekl!"

„Je jich mnoho?" tázal se Kobylka.

„Jsou jich houfy", odpovídal Valach, sotva dýchaje, „ale rozběhli se po chalupách a všude nás hledají. Na náměstí u kostela stojí jich zástup a tam jsou též u nich naši, které jali!" .

„ Přátelé, nemluvte, abv nás neslyšeli — a tiše dolů!" šeptal Kobylka svým a tito šeptali zas dále, od čety k četě: „Tiše dolů!" — „Nabili jste?" A šepotem šlo dále: „Nabili jste?" A šepotem odpovídáno: „Je nabito!"

„Tedy dolů za mnou, ale pozor! Musíme naše přátele vyprostiti!"

A Kobylka v první řadě kráčel s mečem v ruce, na vše strany se ohlížeje. Noc byla tmavá a v mě- stečku^nebylo světélka, jen tu a tam se shořelých trámů vystupoval dým. Cesta:a s hradu dolů do městečka je kratičká. Valaši byli brzoju náměstíJa|že papuče na nohou měli, jejich kroky na zemi, sněhem prosáklé, se neozývaly.

Na náměstí nevelkém stály zástupy vojáků. KoJd- bylka trochu rozpakoval se, zdali do nich pálit má dáti, obávaje se, aby střely nezasáhly též těla zajatých Valachů. Vojáci hovořili živě mezi sebou, ku hradu jsouce obráceni zády: buď nevěděli, že větší čásť Valachů nocovala na hradě aneb jim 11a mysl nepřišlo, že by Valaši měli tolik odvahy, aby přepadli vojsko císařské.

Kobylka zpozorovav, že vojsko císařské netuší blízkost Valachů, rozhodl se, že útok proti nepřipravenému vojsku provede spěšně, aby nepřítele překvapil. Jak s prvními svými četami na náměstí vkročil, rychle dal páliti do nejbližšího houfce císařského a hned na to vrhl se do něho s nej vetší zuřivostí. Vojáci vyděšeni, dávali se před ním na útěk a tím srazili se s druhými houfcemi císařskými, dále stojícími, které uslyševše výstřely, hnaly se v tu stranu, kde se střílelo. V tom však přiháněly se s hradu vždy další a další a silnější davy Valachů, zmatek u císařských rostl, neboť zajati Valaši vidouce, že bratři přihnali se jim na pomoc, vytrhovali vojákům zbraň. Císařští nevěděli, kde se dříve bránit, a za chvilku obklopeno bylo vojsko císařské se všech stran Valachy, kteří jásavě své nepřátelé odzbrojovali a na ně pokřikovali: Na Kozáky neumíte vytáhnout, je necháte plenit a vypalovat, ale nás, když spíme, přepadáte jako loupežníci!"

Z městečka sbíhali se nyní jednotliví vojáci na náměstí, kteří dosud byli pídili a slídili po spáleništích, hledajíce ukryté Valachy. Slyšíce pokřik, a nevědouce, co se stalo, sami vběhli nepřátelům na náměstí do rukou, byli zjímáni a odzbrojeni. Valaši vítali je posměšně: „Kde máte Kozáky? Kolik jste jich chytili?"

XVIII. V zajetí.

císařských bylo asi sto, když je Valaši spočítali. Někteří z nich byli též raněni, jediný jen smrtelně jsa raněn, skonal brzo po porážce císařského vojska. Avšak též několik Valachů bylo raněno. Kobylka kázal tedy přinésti iih náměstí ze spálenišť ohořelé trámy a šindele, a dal udělati na náměstí ohně, u nichž rány raněným obvazovány. Potom čásť zajatých vojákův vyslal s částí Valachů na hrad, aby tam sobě odpočinuli a pospali, zbytek pak Valachů s císařskými zůstal u ohňů a ohříval se tam, vyčkávaje jitra. Na štěstí nepadal sníh, obloha se vyjasňovala, a zima u ohňů po slavném vítězství zdála se býti Valachům snesitelná.

K ránu vyslal Kobylka své jízdné Valachy na Valaši neublížili však vojákům na těle, nýbrž spokojili se pouze jejich zbraní, kterou jim odňali, i slibem, že proti Valachům nikdy bojovati nebudou a vždycky dobře se k nim zachovají. Vojáci ovšem slibovali vše, jen aby svobody dosáhli, ale v srdci velkou nenávisť k selským těmto lidem měli, že od nich byli tak zahanbeni a skoro bez boje poraženi.

vše strany na zvědy, sám pak s ostatním svým lidem i se zajatými hotovil se k pochodu na Nový Jičín. Vojáci jeho zajatí vysláni byli proti Kozákům na Štramberk — jak tvrdili — z Nového Jičína, kdež prý zůstala nepatrná jen císařská posádka. I mínil Kobylka, že Novoiičínští toto vojsko, které jim chtěl vrátit, (ovšem bez zbraní) vykoupí. Sám druhdy jako velitel hradu štramberského, ve službách města Nového Jičína stál. Ovšem město toto, které dříve s povstalci proti císaři drželo, začež potrestáno bylo ztrátou svých statků i svých svobod, bylo nyní císařské. Než Kobylka nemínil žádati od města beztoho císařskými tresty stíženého a četnými návštěvami vojska císařského schudlého, velkého výkupného. Chtěl spokojiti se zbraní dobrou, kterou vojákům odňal a potravinami pro své Valachy.

v Když hotovili se Valaši již k odchodu ze Stram- berka, sběhl se lid štramberský s pláčem velikým a loučil se s rytířem, který byl svého času zde na hradě velitelem a kterého proto ještě v paměti měl. I prosili rytíře, aby se jich ujal v jejich bídě a nouzi, když už po několikráte městečko ubohé ohněm i jiným pronásledováním jest navštíveno a nikde podpory nenachází, nýbrž jen pronásledování stálého. Rytíř litoval je a těšil, aby snášeli trpělivě, čeho Bůh na ně a na celý národ seslal, ale nechtěje je klamati, vylíčil jim, že on sám se svými Valachy ničeho nemaje, pomocí přispěti nemůže, jakož by si z duše přál, aby mohl. Že jen zlé odvraceti od do> mácích lidí se snaží, jakož proti Kozákům vytáhl, nicméně co Kozáci zlého spáchali, že juž odvrátiti nelze.

I plakali Štramberčané, loučíce se s rytířem a jeho Valachy. Rytíř přišel proti Kozákům a našel Štramberk vydrancovaný a spustošený; pomoci nemohl, sám padl do nebezpečí, že od císařských jat bude i se svými Valachy. Císařští přišli proti Kozákům též pozdě, a místo aby Kozáky, tyto od císaře povolané spojence potrestali za jejich nelidské řádění, jímali Valachy, začež sami zjímáni byli. To vše Št ramberští zažili, ale — jejich město bylo vypáleno a vydrancováno; ku mnohým památkám bolestným z dob válečných měli novou. Vojáci v těchto dobách mohli se chlubiti v kolika bitkách zvítězili. Města a obce mohly zas nářkem se před- stihovati, kolikrát vydrancovány, vypleněny a ožebračeny byly.

Když už Valaši ?e svými zajatými k dalšímu pochodu se hýbali, přikvačil do spustošeného města nový houfec valašský. Byli to oni Valaši, jež Kobylka, táhna od Hradce k Paskovu, zůstavil v Ratimově na žádost obyvatelů tamnějších, aby tuto dědifiu před vpádem kozáckým chránili.

Přátelé spolubojovníci radostně se vítali a vzájemně si vypravovali o svých příhodách. Vendelín, který přišel taktéž s těmito Valachy od Ratimova, kloně se ku Kobylkovi, ozýval se: „Slovutný rytíři, dnem a nocí za vámi spěcháme, ani se dobře nenajíme, ani nevyspíme pořádně, a nikde vás natrefiti nemůžeme!"

„Nemluv o jídle. Potáhneme k Novému Jičínu. Jste-li ztrmáceni, odpočiňte si zde a dejte se potom za námi!"

„ Je-li pravda, urozený rytíři, že jste v Paskově sebrali Kozákům tolik koní? Jednoho bych potřeboval, mám bolavou nohu. A dobře jste to zde v Štramberku vypálili, pěkně to vyhlíží! Však Štramberk u mne nemá dobrou památku — pamatujete si rytíři, co jsme vystáli v té dlouhé chodbě z hradil až na Kotouč ? Ale co je pravda, šunka tam byla dobrá i víno —* z „Nezdržuj nás svými řečmi. Přátelé — v pochod !* Kobylka kynul a rozjel se na svém koníku v čelo vojska svého valašského, které ihned za ním v pochod se dalo, vedouc zajaté vojáky císařské. Vendelín dívaje se za nimi, mával svým střecháčem a vyptával se Štramberských lidí: „Kdo pak jsou tito vojáci? Snad se nedali k nám Valachům naverbovat? A jaké pěkné kabátce mají!"

Dověděv se, že rytíř Kobylka s Valachy dorazí v do Štramberku, když již Kozáci byli město toto vyplenili, a jak potom v noci vojsko císařské zajal, Vendelín nestačil zlořečiti Kozákům a chváliti válečné schopnosti Kobylkovy. Nejvíce ovšem litovtl v obyvatele Stramberské, že je takové neštěstí potkalo, neboť kdyby se nebylo toto neštěstí stalo, Vendelín zajisté byl by žádal, aby se o jeho žaludek postarali.

Odkud však odešli Kozáci, nezbylo co bráti, to i Vendelín chápal.

Kobylka přiblíživ se se svým valašským sborem ku hradbám města Nového Jičína, vyslal jednoho ze zajatých vojákův císařských do města s poselstvím k radě městské, že lituje, že město toto vyslalo vojsko proti Valachům, kteří nic jiného na mysli nemají, než krajinu chrániti před lupičskými nájezdy cizáckých vojáků a sběře kozácké. Nicméně že nepřichází s Valachy jako nepřítel, nýbrž že přichází vrátit městu zajaté vojáky, žádaje, aby mu slíbeno bylo, že město nikdy více proti Valachům žádného vojska nepošle, a že ihned mu dodá tři vozy potravy náhradou za bitvu s vojskem císařem svedenou a za poranění, jaká utrpěli Valaši.

Město podmínky přijalo a zavázalo se na druhý den do blízké dědiny Žiliny poslati plné tři vozy potravy, i omlouvalo se, že vojáci nebyli vysláni do Štramberka od obce novojičínské, nýbrž od tamněj- šího císařského velitele, a že nebyli vysláni proti Valachům, nýbrž proti Kozákům.

Kobylka tedy odtáhl se svým nevyspalým a strmáceným sborem do Žiliny. Tam rozložil svůj lid po chalupách, chtěje mu popřáti odpočinku. Na vše strany postavil stráže, nařídiv, aby se střídaly. Sám pak unaven a sláb na těle sotva uložil se v příbytku fojta žilinského na lůžko, ihned přemožen byl spánkem tvrdým.

Probudil se za velkého křiku a lomozu. Zdálo * se mu, že těžké kroky dopadají na zemi v jeho jizbě, že zbraň chrastí a že někdo ho pevně za ruku béře a budí. Rytíř zpitý tuhým spánkem, trochu otevřel oči; loučová zář vrhá stín na jeho lůžko ; u něho stojí dva muži vojenští, z nichž jeden třímá v ruce louč a druhý puškou proti jeho hlavě čelí. Kobylka sebou trhl a uděšeně vykřikl. Zarostlý muž vojenský pušku přiblížil více k jeho hlavě a drsným hlasem pravil: „Ticho, rytíři, a vstávejte. Všecken pokus obrany je marný. Za dveřmi, u oken, okolo chalupy, okolo celé dědiny stojí vojsko císařské. Je nás dva tisíce mužů. Vaši lidé se už podali. Vstaňte rytíři a strojte se!"

Kobylkovi dopadla na prsa velká tíže. Těžce dýchal. Chtěl se vymaniti z tohoto příšerného obrazu, chtěl vyskočiti z lůžka, ale na nohou jako by mu ležely těžké kameny. Nevěděl či bdí, či sní. Loučová zář osvětluje skupinu mužů vojenských u lůžka jeho stojících vždy plnějším světlem, ba zdá se mu, že ještě odjinud vniká sem světlo, vždy více jizbu až ku dveřím osvětlujíc- A za dveřmi šumot, venku před chalupou kroky a hlasy lidské. Kobylka nahnul trochu tělem k oknům i vidí, že jsou osvětlena požárovou září. Na blízku hoří a odtamtud vniká sem hukot mnohých hlasů.

Kobylka vyskočiv z postele, chtěl hledati svou zbraň. Tu však hnula se rychle skupina vojáků u lůžka stojících, aby mu zastoupila cestu ku zbrani.

Jeden z nich pevně ho objal a ostatní chrastili zbraněmi. Mladý rytíř cítí pevné objetí, vidí zas pušku proti sobě čeliti, není to sen, je to hrozná skutečnost. Byl přepaden vojskem císařským a stojí tu sám a sám, neoděn, bez zbraně, nemůže se ani brániti, aby vyrval se svým nepřátelům.

„Rytíři, strojte se rychle!" upomínal ho onen zarostlý vojín s puškou. „Právě tak jako vy, byli i vaši lidé ospalí. Jsou zjímáni všichni. Strojte se, rytíři, musíme dále, nemáme kdy."

I puštěn byl z objetí a dány mu do rukou šaty. Kobylka mlčky se strojil. Hlava se mu točila kolem. Oblékaje se, nahlédl k oknu. Záře požárová vnikala do světnice vždy s větší důrazností — muž vojenský shasil již dříve louč, nebylo jí třeba. V jizbě bylo jako za dne vidno. Plameny hořících dvou blízkých chalup stoupaly vždy mohutněji do tmavé noci k nebi.

„Kde jsou moji Valaši?" vzpomínal Kobylka. .Že zjímáni jsou všichni? Že stráže naše spaly? Že spaly jako já?"

Kobylka cítil hněv, bolest i zoufalosť najednou. Hned by vyskočil, aby vyrval některému z vojákův zbraň — ale puška nabitá čelí mu, a u dveří, za dveřmi, u oken, všude stojí vojáci císařští, bylo by marné počínání. Marný odpor!

„Nuže, těšte se, že jste mne jali!" pomyslil si Kobylka, hněvu se poddávaje. „Tu mne máte, předvídal jsem, že se to nedobře skončí. Ale proč táhl jsem až sem k Novému Jičínu! Zajisté bylo tam vojska císařského více, než jsme myslili a než jsme uvěřili. Císařští oplatili mi včerejší přepadení v Štramberku ! Ó já bláhový, proč vracel jsem jim jejich vojsko živo a zdrávo! Vlezl jsem do pasti!"

Stroje se, takovými myšlénkami rytíř byl zmítán. Ústa jeho však nevyslovila ani slova. Strojil se, hledě odhodlaně svému osudu vstříc. Jen o své Valachy měl starost. Kdyby aspoň těm podařilo se uniknouti, aby se zachránili pro své rodiny!

Ustrojiv se, klidně vyšel z chalupy fojtovy, která ho hostila poprvé a snad naposledy. Ba zajisté naposledy! Rytíř Kobylka věděl, co ho čeká ... odvádějí ho clo zajetí, ze kterého nebude návratu. Pásli po něm už dlouho a teď dobrý na něho dají pozor, aby mohli ho trestu dodati. Již dosti šťastných chvil dopřál mu Bůh — několikráte vysvobodil ho z nebezpečí největšího a dal mu uniknouti smrti jisté — tentokráte však nechová Kobylka ani nejmenšího zákmitu naděje ve své vyproštění z moci císařské. Úlohu svou na světě odehrál.

Vyvedli ho z příbytku fojtova do tmavé noci, osvětlené hořícíma dvěma staveními. V září požárové bylo viděti houfy lidu vesnického, jak běhají sem tam, aby uchránili, co ještě uchrániti lze. O rytíře Kobylku, právě jatého, nikdo starost neměl; ani jediný zvědavec nestál u chalupy fojtovy, ba ani sám fojt a jeho lidé domácí se neobjevili při odchodu Kobylkově. Bud pobíhali v stodole, v chlévě, na dvoře, f aneb stáli snad u ohně, nebojíce se, že by jejich vlastní stavení shořeti mohly? " Na fojta, jeho rodinu a čeleď v tuto chvíli Kobylka méně myslil. Zrak jeho hledal Valachy, s kterými sem byl přitáhnul, hledal je mezi postavami tamto v záři požárové pobíhajícími, hledal je tuto blíže sebe. Nahlížel do tmy noční, clo dálky, kam pochodeň požárová nedonikala, hledal je jda dále děr- dinou, ale neuviděl je ani, když už v poli na cestě stál, kdež jeho průvodcové stanuli u houfce vojan- ského, který jej zde s koňmi osedlanými očekával.

Několik set Valachů přitáhlo sem s Kobylkou. Kam se poděli ? A kde jsou ti tisícové lidu císařského ?

Jezdcové císařští posadili rytíře Kobylku na koně. Jsa v jejich středu, jel s nimi mlčky; slova od něho dosud neuslyšeli, jakoby řeči byl pozbyl náhlým neštěstím, které na něho přišlo, aneb jakoby jimi pohrdal. Nemluvil 011, nemluvili oni. A předce on musil býti zvědavější, než oni. Oni od něho zpráv žádných nepotřebovali, dal se v bezstarostném spánku od nich přepadnouti, mají ho a tím zvědavost jejich spokojiti se může, ale on, 011 musil býti zvědav, jak a odkud vojsko přišlo, jak zmocnilo se stráží, jak opanovalo dědinu, jak zvědělo o něm, vůdci valašském, kde leží — a nic se netáže.

A proč by se tázal ? Ve spaní dal se zajati. To ho hanbilo, to ho ponižovalo. On od těchto lidí císařských, kteří jeho hanby byli svědky, nic zvěděti "N netoužil. Pásli by se na jeho hanbě, na jeho starostech, na jeho úzkostech, jaké měl o svůj lid. Ponižoval by se dotazováním ještě více, než už ponížen byl. Jali ho a vezou ho k trestu. Nuže nechť trest na něm vykonají, kterému propadl. Podrobí se mu odhodlaně a zmužile, jako čeští páni, kteří vykrváceli na staroměstském rynku v Praze. Na nich chtěl Kobylka sobě vzíti příklad, jak smrť, kterou na nás Bůh dopustí, přijati mátne bez bázně, bez reptání, zmužile, oddávajíce se důvěrně Jeho milosti. Má-li život jeho utracen býti, ovšem rytíř raději byl by si přál smrť hrdinnou na bojišti, než od popravního mistra zhynouti jako zločinec před houfy zvědavců. Ale usoudi li tak Bůh, aby se tak stalo, budiž jméno Jeho pochváleno. Jen aby Bůh ten milostivý českou věc, pro kterou 'mladý rytíř život svůj obětoval, na- praviti a k dobrému obrátiti ráčil, a aby ubohé Valachy, otce rodin chudobných, neopustil, nýbrž milostivou svou ruku nad nimi držel!

Poctivý rytíř méně bál se smrti své vlastní než osudu ubohých těch lidí vesnických, kteří dali se vylákati z odlehlých svých vísek od rolnického zaměstnání svého k řemeslu vojenskému, domnívajíce se, že prospějou tím vlasti, národu i rodinám svým hněteným. Jejich blaho leželo mu na srdci, jakoby byl jejich otcem.

Jezdcové pohádali koně k rychlému klusu, snad aby dříve mohli se pochlubiti vítězstvím, jakého dobyli bez boje nad nepřítelem, který v Žilině bezsta- rostnému byl se oddal spaní. Přijedše k hradbám novojičínským, zabočili na cestu k Starému Jičínu. Tam tedy bude rytíř vězněn! Ale což na tom, kde bude vězněn, jeho mysl stále dlela u Valachů, co se s nimi stane, kam se poděli.

Když blíže uvažoval všechny okolnosti svého zajetí, bylo mu nápadno, že tak tvrdě spal a všechno zaspal. Valaši zajisté dobrovolně se nepodali, zajisté padlo aspoň několik výstřelů. Kdyby se i nebyli bránili, zajisté bylo mnoho křiku a povyku v dědině, jestli tam byly mimo několik set Valachů dva tisíce vojska císařského. I běhali najisto vojáci sem a tam, shánějíce Valachy po dědině. A že by ani jediný Valach nebyl uprchl? To bylo k víře nepodobné. A že by ani jediný Valach nebyl zabouchal aneb nebyl rozbil okna u jizby, ve které Kobylka spal, aby vůdce probudil a nebezpečenství mu oznámil?

To vše bylo Kobylkovi hádankou. A kde jsou ti dva tisícové vojska císařského ? V zadu, v Žilině nezůstali a kdyby byli tito početní vojáci císařští se zajatými Valachy dříve z dědiny vytáhli než vyjeli jezdci s Kobylkou, byl by jich Kobylka již na cestě musil předstihnouti. V Kobylkově hlavě počaly vzni- kati pochybnosti, zdali to, co byl při svém zajetí od těchto svých nynějších průvodčích uslyšel, jest pravda.

Ale nechť pravda či ne: to pravda jest, že on jejich jatcem jest a že svou úlohu dohrál. „Ubohá Mandalenka !tt vzdychl si rytíř. „Předešla mne na onen svět. Byl bych se mnohem žalostněji loučil s tímto světem, kdyby žila. Shledáme se brzo! Panu Pruskovskému a Bětušce za jejich přátelství ještě písemně před svou smrtí poděkuju."

.Most před branou do hradu Starého Jičína byl spuštěn, brána se otevřela a do ní vjel rytíř Kobylka. Za chvíli na to odveden byl do vězení.

XIX Frýdecký řemenář.

JDva silné houfce vojska císařského, opatřeny potravou, vypravily se počátkem měsíce března do horské dědiny, jejíž bídu jsme již dříve poznali. Na podzim nebylo v této dědině žádného dobytka, žádné drůbeže, stodoly byly prázdné, panovaly tam hlad a . nemoce. Bylo tedy přirozeno, že bída nyní na jaře bude na Morávce ještě větší než jaká byla na podzim.

Krajina byla pokryta sněhem, cesty byly vánicemi zaprášeny, pochod vojska byl tedy nad míru obtížný. Žoldáci kleli zapadajíce do sněhu. „Hrom do těch duší selských, že v takových ďábelských končinách budujou své chalupy. Vždyť tu nevidno nic než les a les, snad pasou se tu na mechu!"

„Dědiny tyto", vykládal člověk frýdecký, který vojáky vedl, „živí se salašnictvím a byly založeny proti Uhrům, kteří v starých dobách vpády do Slezska činívali.''' „Salašnictvím že se živí? Proč jsi nám to ne- řekl dříve, hloupý člověče ? Mohli jsme vzíti s sebou vozy, a odvézti odtamtud ovce. Mně je beran k jídlu milejší než stará kráva."

„Nevím, jest-li tam ovce naleznete, byly tam už předloni i roku loňského vojanské návštěvy, sebrali zajisté kde co bylo. Na ovce přišla též jakási divná nemoc, pohynulo prý všechno a lidé na Morávce jedli zdechliny, z čehož vznikly nemoce."

„S takovými nemocemi je hůře bojovat než s přesilou nepřátelskou", zabručel velitel vojanský. „Však se tam dlouho nezabavíme. Jen abychom Drabinu našli!"

„Znám Drabinovo hospodářství, potáhneme k němu rovně!" ujišťoval člověk frýdecký vojáky.

„A jestli chlap selský smyká se světem?" napadlo vojanskému veliteli.

„Není-li Drabina doma, zavedou nás jiní lidé k poustevníkovi", mínil člověk frýdecký. „O poustevníkovi, kde je. vědí i jiní lidé na Morávce."

Po obtížném pochodu dorazilo vojsko do dědiny Morávky a zamířilo k hospodářství Drabinovu. Velitel vojanský dal opatrně obstoupiti usedlost se všech stran, aby hledaný buřič Drabina, který prý s poustevníkem byl ve spojení, nemohl upláchnouti. Část vojáků vtáhla do dvora pustého. Přišla u chalupy ku dveřím, jež našla zavřeny, pročež je vypá- čila. Vnikla do vnitřku, prošla jizbu, kuchyň, komoru, prázdné chlévy, prohledala prázdnou stodolu — ale Drabiny nikde nebylo. Živé lidské duše dosud nespatřili.

Zůstavili tam stráž a šli do blízkých stavení. I tam vyráželi dvéře, ale ani člověka ani dobytče nenašli.

Prohledali potom chalupu od chalupy, ale dědina byla opuštěna. Ve dvou příbytcích našli několik mrtvol, i prchali ihned dále, bojíce se nákazy.

„Jsou zajisté na žebrotě v Těšíně1', mínil člověk frýdecký. „Slyšel jsem, že mají velkou bídu."

„Co to mluvíš! Ještě jsem nikdy neslyšel a prošel jsem notný kus světa, že by celá dědina vy táhla najednou na žebrotu a příbytky své opustila. Mne nikdo neoklame! Utekli př« d námi, ti ďábelští lotrové! Ale my na památku, že jsme tu byli, vypálíme jim jejich chalupy. Uvidíš, jak přiběhnou z lesů a budou lomit rukama. Znám já tu selskou čeládku."

V m Člověk Frýdecký kýval záporně hlavou, usmívaje se. „Je-li vám zima, zatopte si a ohřejte se. Ale ubožákům chalupy nevypalujte. tím sobě neprospějete a chudobným lidem velkou práci uděláte. Slyšel jsem, že do Těšína celé houfy lidí z hor přicházejí vyhladovělí a nemocemi ztrápení. Takovou bídu nepamatujeme už dávno. Já už čtvrť roku masa neměl v ústech, ač v městě jsme zvykli na maso jako na denní potravu. Neúroda, vojna a nemoce. toť na nás přišly pěkné věci, aby to Pán Bůh milostivý napra- viti ráčil! Mé řemeslo též jindy šlo dosti dobře, ale teď —" „Pravíš, že lidé z dědin chodí žebrat do Těšína, proč nechodí žebrat k vám do Frýdku?"

„A co by u nás vyžebrali ? Do Frýdku oni nechodí, neboť tam ničeho nedostanou. Po smrti našeho pána frýdeckého ukázalo se, že má víc dluhů než statku, na zámku je všeho nedostatek; i bude panství, jak se praví, prodáno pro dluhy. A měšťané sami dáti nemohou v těchto časech bídných, neboť nazbyt nemá nikdo a každý chrání napřed sebe. Ku příkladu já jsem řemenář a —* „Proč jsi nám to dříve nevyložil?" sápal sena Frýdečana velitel vojanský.

„Bože svatý, ptali jste se mne na to? Na cestě jste se mnou ani mluvit nechtěli! Byl bych vám poctivě řekl, že jsem řemenář. Za řemeslo své já se nikdy nehanbím a nikdy nezapru, co js< m —* „1 buďsi třeba katem," rozkřikl se vztekle na řemenáře vojanský velitel, „co nám po tvém řemesle. Ptám se tě, proč jsi nás sem vedl, ty hloupý člo- věče, když tu živé duše není?"

„Či já to věděl, že tu nikoho nenajdeme? Poslala mě rada městská, abych vás do Morávky zavedl k Drabinovi. Tu jsme v Morávce u Drabiny a já jiné povinnosti nemám!"

„Mluvko zlořečený, aby tě země nenosila! Nepravil jsi, že tu najdeme jiné lidi, kteří nás k poustevníkovi zavedou? Kde je máš? Ukaž je, aneb jsi syn smrti!" Velitel vojanský zlostí kypěl a vojáci mu hněvivými zraky přisvědčovali.

„To nepravil jsem vám ve Frýdkti. tam jste se mnou ani nemluvili. Ci já denně do Morávky běhám, abych věděl, kdo je doma a kdo ne ? Já jsem člověk poctivého řemesla řemenářského a po tom mně nic není, kdo je na Morávce a kdo tam není. Já tu už pět let nebyl, Pán Bůh je mi svědek, a kdybych byl v nemusil, byl bych sem ani dnes nesel. Ci myslíte, že mi rada mostská zaplatí nemoc, jestli jsem ji tu ulovil? Mé řemeslo je řemenářství —" v Eemenář frýdecký, jak vidno, nepocítil bázně před vojáky a hájil se poctivě. Hněv vojákův se při jeho řeči utišil, a když opětovně ubezpečoval, že je řemenářem. zasmáli se a zlost je přešla. On však dále naříkal, že ve svém řemesle škodu vzíti může, kdyby se nemoc na něho dala. Byl to pilný a pracovitý člověk tehdejších časů, který více myslil na své poctivé řemeslo řemenářské než na hospodu a na~ — Morávku.

„Jak tedy přijdeme k poustevníkovi?" tázal se velitel vojanský.

„To ví sám Pán Bůh! Zeptejte se ho!" durdil se výmluvný řemenář. „Pravil jsem městské radě, aby mi dali pokoj a poslali s vámi ševce Pavlíka aneb jiného, já že o to běhání nedbám, a Pavlík už vodil vojáky všelikdes — ale poslali mě, že musím."

„Znáš tuto krajinu ?* „Kadať též tam! Jak bych ji neznal, vždyť jsem tu běhal jako učeň masařský a kupoval se svým mistrem dobytek. Když ale můj strýc řemenář, dej mu Pán Bůh dobré nebe, chtěl mě sirotka za svého i přijati —" „Poustevník prý jest ukryt v ledové jeskyni—" „V ledové jeskyni ? Ta je nad zimním lesem. Byl jsem jen na kraji, je tam hrozná zima."

„Ved nás tam!"

Velitel kynul a vojsko opouštělo Morávku.

Remenář frýdecký, jehož jméno nám prameny historické urputně zamlčují, vedl vojáky dlouhou cestou, kterou jsme již Vendelína provázeli a která nyní v pohorské krajině sněhem zaváté byla nad míru v obtížná. Remenář chvilkami se zastavoval, obraceje se na vše strany, aby zjistil, zdali nebloudí. Konečně když ocitli se u starého dubu, na němž visel zasněžený obrázek svatého Josefa, zvolal radostně: „Už jsme u Zimného lesa!"

„Půjdeme ještě dlouho?" tázali se netrpělivě unavení vojáci.

„Bude to ještě pěkná procházka!" odpovídal řemenář.

v „Člověk se ani pořádně ne vyspí/ zabručel v zadu starý vojín, vypravuje cosi svému druhovi, /ženou nás z místa na místo a kdyby aspoň platili pořádně žold! Rok od roku se naše řemeslo horší; dříve po- trvali jsme aspoň nějaký čas na jednom místě, ale poslední rok pořád jsme na pochodu — hned v Ně- mecku, hned v Čechách, též v Uhrách už jsme byli, a ted do Slezska nás posla li.u „Já byl pořád na Moravě, ale dobře se nám též nevedlo. Vy mohli jste aspoň něco ukořistiti. nás však honili od města k městu, od dědiny k dědině a mimo trochu jídla člověk se k ničemu nedostal. Hledáme pořád jenom buřiče a dodáváme je k trestání. Na to vlastně ani člověk vojanský není, to mohli by zastati též drábové a špehýři".

„Já tu nezůstanu, půjdu zas do světa!"

„Však i já vyhledám si lepší službu. Lépe vede se Valachům, než nám, císařskému vojsku. Oni aspoň co vynutí od měst, rozdělí mezi sebou. U nás seberou všechno naši velitelé a nám ani žold nevyplatí poctivě."

„S Valachy už je též konec, jejich rytíře císařští zajali a on na Starém Jičíně očekává svůj rozsudek. Císař dá ho najisto stíti."

„Cože pravíš? Že byl zajat? A jak padl císařským do rukou?"

„Leželi jsme v Novém Jičíně. Odtamtud byli y jsme vysláni proti Valachům, jež jsme na Štramberku v noci přepadli. Chystali jsme se tyto jatce odvésti do Nového Jičína, netušili jsme však, že větší část té loupeživé sběře selské ukrytá jest v rozv valinách hradu Stramberského. 1 byli jsme náhle od těchto lidí selských, o kterých jsme nevěděli, přepadeni a zajati. Byla jich síla veliká. Vlekli nás až k Novému Jičínu a tam za nás výkupného od města žádali. Město slíbilo jim dáti výkupné až na druhý den a Valaši proto odtáhli s námi zajatými do blízké dědiny Žiliny, kdež jsme s nimi přenocovali. Zatím přemýšlel náš velitel na Novém Jičíně, jak by nás jatce císařské z rukou valašských osvobodil a zároveň Valachy potrestal."

„A jak vás osvobodil?14 „Všechno vojsko, které ještě na Novém Jičíně měl, rozdělil na dvě části. Jednu část poslal horskou cestou do Bludovic a na jeho žádost též posádka z hradu starojicínského vytáhla do Bludovic. Tam podpálili císařští několik chalup, zvonili na zvonici a stříleli na piano do povětří, aby vylákali Valachy ze Žiliny k Bludovicím. To se podařilo. Valaši v Žilině, jak zář požárovou zpozorovali a střílení zaslechli, ihned vytáhli k Bludovicím. Nás zajaté vlekli s sebou. Když však přitáhli k Bludovicím, zpozorovali, že v Žilině, odkudž byli vytáhli, taktéž hoří. I zalekli se, co se v Žilině děje a obrátila se jich část k Žilině nazpět; druhá část pak táhla dále k Bludovicím. Domnívali se, že obě dědiny byly přepadnuty od Kozáků a poněvadž Kozáků táhnou vždy jen malé houfce, myslili Valaši, že oba houfce kozácké, ten bludovický i žilinský potřou. Našemu veliteli podařilo se tedy, co zamýšlel: Iiozděliti Valachy na dvě části. Jedna táhla nyní k Bludovicím, druhá k Žilině. Jak přitáhli Valaši s námi zajatými k Bludovicím, byli v lese zaskočeni od vojska císařského se všech stran. Valaši bránili se sice, ale náhlým pře- padnutím tak byli popleteni, že rozutíkali se konečně do lesa, zanechavše své raněné a nás zajaté na bov jišti. Dostali za Štramberk pořádnou odp atu."

„Ale co stalo se s těmi Valachy, kteří ku Žilině se vrátili ? A jak zajalo vojsko císařské valašského rytíře?"

„Hned povím. Do Žiliny poslal velitel novoji- čínský malou část svého vojska a sice jen jezdce, kteří opatrně vyčkávali, jestli Valaši hnou se k Blu- dovicím. A když zpozorovali, že Valaši úž k Bludo- vicím vytáhli a že Žilina zůstala jen slabě Valachy v obsazena, vrhli se naši novojičínští jezdci do Žiliny na stráže valašské a když je byli porubali a dvě stavení tam vypálili, hrozili fojtovi žilinskému, že vypálí celou dědinu, jesili jim fojt všechny Valachy v Žilině ukryté nevydá. Na takové hrozby dověděli se od fojta, že u něho nocuje sám vůdce valašský, jakýsi rytíř. Fojt jenom pro Boha prosil, aby na něho nevyšlo, že on ho prozradil, neboť se bál, aby se mu Valaši nemstili. Naši jezdci císařští tedy toho rytíře, který spal, vzbudili a na Starý Jičín odvezli, aby tam byl v dokonalé opatrnosti. Na jeho hlavu už dávno císařská komise kázala pozor dáti, neboť to je buřič proti císaři veliký a k právu se nikdy nepostavil, aby potrestán byl."

„A ti selští lupičové a buřiči hrají si na vojáky!" pomlouval je nyní druhý voják „Jejich vůdce pro pohodlí své a spaní nechá je táhnout, kam chtějí, sám pak v lůžku zůstane, a hoví si, dá se chytit, a \ svůj lid vydává zhoubě. Já na pány a rytíře nic ne. dám, jsou jen od toho, aby kořist svým vojákům urvali a sami dobře se měli a pohodlně spali."

, Rytíř ten prý je udatný, není pyšný a se svými Valachy zacházel vlídně a přátelsky. Tehdy prý několik nocí nespal a Valaši proto ho šetřili a spát ho nechali, aby si odpočal. Netušili, že to s nimi bídně skončí, a že s vůdcem svým už se neshledají."

„Tu jsme už na blízku." hlásil radostně řem e- nář. „Ještě asi sto kroků a přijdeme k ledové jeskyni !"

Vojáci zaslechnuvše tato slova, nechali povídání. Velitel vojanský napomenul je k opatrnosti a kázal ručnice pohotově míti. Kráčeli sněhem dále. Za chvilku zašeptal velitel vojenský člověku frýdeckému: „Zdá se mně, jakobych byl teď slyšel lidské hlasy !"

„1 mně se tak zdálo!" odvětil řemenář. V lese se sice člověk někdy klame potůčkem, šustotem listí stromového a jinými věcmi. Ale je možná, že jsou tu lidé, neboť poustevník rozdává obilí, aby lidi na svou stranu dostal."

„Všude jsou tu lidské stopy ve sněhu!" poznamenal velitel vojanský.

Obešli skálu a řemenář obrátiv se k vojákům, ukazoval rukou, že dají se nyní na právo. I tam byly vidný lidské stopy ve sněhu.

Zabočili tedy v právo, žádného člověka však nespatřili ani před sebou, ani v právo, ani v levo.

Sli dále. Náhle řeraenář stanul u skály, která nahoře byla porostlá lesem a všude sněhem zavátá. Stopy lidské vedly až sem; i bylo znáti ve skále u země díru, trochu sice zasněženou, ale sníh byl z části setřen.

„Tu se leze do jeskyně!" ohlašoval slavně ře- menář.

„Ticho!" šeptal velitel vojanský. „Vlez tam napřed!"

v „Já?" Remenář vyvalil oči, že mu v nich žilky červeně naběhly.

„Vlez tam napřed! Ty cestu znáš!"

„Co vám to napadá! Já abych lezl do ledových jeskyň a teď v zimě! To nepatří k mému řemeslu a to mně žádný magistrát ani rada nezaplatí."

„Nemluv a lez. my polezeme za tebou!"

„A kdyby čtyři regimenty za mnou lezly, já jsem řemenář a člověk chorobný. To by byla má smrt, nachladil bych se!"

„Nekřič!" zlobil se velitel. „Vlézti tam musíš, znáš cestu, musíš tedy v před! Nepůjdeš-li —u „Člověče, co vám to napadá? Mátu pět dětí a šesté je na cestě —" Řemenář naříkal vřeštícím hlasem.

„Ticho! Jest-li nepolezeš, pověsíme tě tamto na stromě."

„Dělejte si se mnou, co chcete, já s vámi nepolezu! Já jsem jen řemenář, ale žádný voják. Od toho já nejsem placen, na to mne sem městská rada neposlala. Já měl vám ukázati jen cestu k Drabinovi, a já vás zavedl až k poustevníkovi. Tu máte jeho chalupu, lezte si tam sami!"

v „Člověče nerozumný! Jestli poustevníka lapíme, nevíš ani, jaká odměna tě čeká. Z tebe bude boháč a koupíš si dům největší na rynku ve Frýdku!" Velitel vojanský zkoušel to nyní po dobrém, domnívaje se, že rychleji pohne řemenáře, aby učinil, co mu bylo kázáno.

„Já nechci žádný dům, ani velký ani malý, dejte mi pokoj, já zůstanu při svém řemesle a na takové věci se nedám. Mám pět dětí a šesté —u „Pověste ho!u dopálil se velitel vojanský a sám ruku proti němu zlostně zvedal. Vojáci se hnuli, jakoby chtěli vyplniti rozkaz.

„Pověste si mne!" vzdoroval řemenář. „Mám-li zajiti v jeskyni, nechť skončím vaší rukou. Pán Bůh vás potrestá. A vy že jste při katolické víře ? Pohani jste, to vám pravím!"

„Vecpěte ho do té díry!" kázal velitel, nevěda si jiné rady a obličej jeho pravil vojákům, že myslí to do opravdy. Přiskočili tedy k řemenáři. který se jim sice bránil, ale jehož odpor tělesný snadně překonali. Porazivše ho k zemi, strkali ho ku díře.

% „Aby vás Pán Bůh věčný potrestal, abyste zhynuli všichni!" křičel ubohý řemenář a jeho hlas vře- štivý rozléhal se v lese. Vojáci však slitování neznali, vecpali řemenáře do díry. Ačkoliv bránil se zoufale, a ač nazpět vydrati se chtěl, dále ho tam cpali.

Jeden voják položiv se na břicho, po kolenou lezl do díry, řemenáře před sebe dále strkaje. Druhý pak voják za prvým lezl.

Ěemenář vida, že není pomoci, oddal se vůli Páně. Dal se strkati dále. Konečně když se otvor skalní rozevíral vždy víc a více, povstal, vzdychl hluboce, a obrátil se ku svým pronásledovatelům ; neviděl jich však v temnotě podzemní. Vzpomněl si na ženu a děti. a prosil Pána Boha, aby mu co nejdřív pomohl zas na světlo Boží a nedal mu zahy- nouti v těchto ledových chodbách Potom hmataje na stěnu ledovou, tlačil se ku předu, o vojáky se nestaraje. Slyšel v dálí za sebou hlasy, spěchal však dále. Zdálo se mu, že někdy v mládí slyšel, že ledová jeskyně má dva východy i přál si z té duše? aby přišel co nejdříve k východu druhému. Co si vojáci počnou, neleželo mu na srdci. Za to, jak se k němu ti ohavníci zachovali, byl by jim přál, aby zhynuli bídně a všem lidem poctivým dali pokoj na časy věčné. Náhle zakmitlo před ním v dálí světlo. Remenář vykřikl: „Zachraňte mne lidé drazí! Vojáci mne pronásledujou!"

Žádná odpověď. Remenář napjal zrak v tu stranu, odkud světlo se kmitalo, ale ničeho neviděl než hlubokou tmu; na zpocené tělo jeho doléhala ledová zima. Chtěl hmátnouti na stěnu skalní, ale nahýbaje se, smeknul se na náledí a upadl. Zdálo se mu, že hlava jeho narazila na něco méně tvrdého než náledí. Povstávaje, ohmatával zemi pod sebou, a ko- nečně ruka jeho sáhla na desku (prkno). Postavil se tedy na desku a pozorně šel dále po ní, chvilkami vrávoraje, když přecházel na desku jinou. Byl zajisté na cestě pravé. Z dálí za ním zahlaholily najednou hlasy a odrážely se klenbou ledovou.

V tom světlo zaniklo. Poustevník zpozorovav, že vedrali se do jeho skrýše ledové pronásledovatelé, zhasil snad světlo, aby jim znesnadnil cestu další. Éemenář učiniv ještě několik kroků, zavrávoral náhle — pod nohama cítil zas náledí a shýbaje se, marně hledal prkna. Vzpomněl si nyní, že v mládí slýchával též o jezeře, které v jeskyni prý se nachází. Mráz přešel mu po těle leknutím při myšlénce, *že jediný chybný krok v této tmě podzemní přinésti mu může smrť.

Představa možného náhlého skonání naplňovala ho strachem smrtelným. Co počnou si jeho nezaopatřené děti! I vrhl se v tomto nebezpečí největším, v jakém kdy v životě svém se nacházel, na kolena na náledí a sepjal ruce své k modlitbě hlasité: „Pane Bože milostivý, smiluj se nade mnou a nikdy nezapomenu tvé milosti! Vysvoboď mne z tohoto trápení a zachraň mě pro moje děti nevinné!"

A dále se modle, zahlédl náhle před sebou světlo. Tím nabyl zas důvěry ve své zachránění, i křičel pozvolna, ale plným hrdlem. „Jsem řemenářz Frýdku! Vojáci jdou na poustevníka, ale jsou ještě daleko ! Zachraňte mne!*)" *) Takto sám mnohokráte svým détem doma i svým Světlo, které byl clříve spatřil, pohybovalo se. Kemenář rozeznával nyní, otřev si oči, že několik osob hluboko dole za světlem jde. Znovu vykřikl řemenář: „Pro Krista Pána! Mám šest dětí!"

Na to světlo se zastavilo a z dola ozvalo se: „Stůj!"

„Sto—jím!" hlásil řemenář.

„Sedni!" znělo to z dola.

„Se—dím !u volal Frýdečan.

„Sjed dolu!" ozval se hlas zdola a louč dlouhá povznesla se do výše. Kemenář poznal nyní, že sedí na náledí, po kterém může dolů sjeti. Opřel se o ruce, hnul sebou, a pustil se dolů. Sjel šťastně. Ovšem nohavice jeho byly v zadu silně ledovou vlhkostí prosáklé. Zachycen byl dole několika lidmi selskými. Jeden z lidí, kteří tu stáli, držel louc v ruce. Tito lidé, kteří mu zachránili život, pro- hlížeti si jeho, a on je.

xx.

» Ledový hrob.

J§ pozadí vystoupil nyní stařec postavy vysoké s dlouhou bílou bradou v dlouhý kabatec tmavý oděný. Pravil kašlaje: „Za to, že jsi na mne přisousedům v hospodě vypravoval starý písmák, Jan Folvar- čný, který za mládí svého od détí řemenářových, již vyrostlých, tyto příběhy byl slýchával. I zaznamenal je dobře na věčnou paměť o ledové jeskyni.

vedl vojáky, zasloužil jsi smrť. Jen tvoje nevinné déti a tvá modlitba tě zachránily. Pojď s námi!"

X v Člověk s loučí odešel, liemenář šel nyní za svými ochránci ve tmě; nemoha odolati své zvěda- vosti, tázal se: „Proč odnesl onen člověk louč? Proč jdeme ve tmě?"

„Aby vojáci jdouce po světle, upadli do jezera. I ty byl bys tam padl. — My i ve tmě vyjdeme odsudu, odpovídal jeden ze selských průvodčích.

„Chtěli mne oběsit, ti ohavníci a náš magistrát nezasluhuje chvály, že poctivého řemeslníka s takovými ďábly posýlá!"

„Buď ticho!" napomínal ho chraptivým hlasem poustevník a hnecl na to byly slyšeti vysoko nahoře hlasy.

„Slyšíte?" šeptal řemenář.

„Tou cestou též ty jsi šel. Padnou do ledového hrobu."

Šli dále. Cesta nápadně stoupala vždy do výše. Poustevník starý těžce dýchal a kdvž uchvátil ho %J %/ v kašel křečovitý, postával chvilkami. Soudruzi jeho selští' do výše ho táhli, napínajíce všechny síly; klesali na kluzkém náledí, kdykoliv mimo desku kročili.

Konečně vyšli z hory na svět. Balvány sněhu byly nakupeny jim v cestě. Cesta byla zde na vysoké hoře, pod kterou nacházela se jeskyně, mnohem v sněhu obtížnější než dříve v jeskyni. Kašel chvilkami poustevníkem jen lomcoval. Stmívalo se.

„Lépe bylo zůstati v jeskyni4', sýpavým hlasem pravil poustevník. „Já dolů s hory nesejdu, síly mě opouštějí\u Lidi selští žalostně na něho pohleděli, ale jiné rady si nevěděli, než vydati se dolů na cestu k Lubni. Namlouvali už před týdnem poustevníkovi, aby dolů vešel buď k Lubnu, aneb aby do Uher se vypravil, neboť zimy neubývalo a malá zásoba potravy docházela. Nyní došla docela. Lidé, kteří k jeskyni přicházeli, chtěli odtamtud jen odnášet, nikdo už dávno nic nepřinesl. A starý poustevník po celou zimu letošní neokusil tepla jen z vlastního těla v ledové jeskyni, spával na huních a huněmi přikryt. Tělo jeho staré, ač pevné, konečně podléhlo.

Byla to obtížná cesta po Lysé Hoře! I kdyby leto nejluzněji bylo sneslo se nad Horou Lysou, a kdyby všechny ty balvány sněhové čarovně byly zmizely, stařec s nemocí svou nynější byl by stěží mohl vydati se na cestu horskou. Jakž však měl překonati obtíže cestu dnešní ve sněhu nevyšla- paném, kde každý krok vyžadoval práci, a to ve tmě noční, která ještě více stěžovala cestu! Soudruzi jeho dali si sice všemožnou práci, při čemž jim řemenář věrné a upřímně pomáhal, jsa vděčen za to, že zachránili mu život, nosili starce, stále zapadajíce do sněhu, ale starce vždy více opouštěly síly, až konečně chraptivým hlasem pronesl svým kašlem přerušován: i * „Živého mne nedonesete dolů. Mohli jste mne, jak jsem vám pravil, v jeskyni zňstaviti, i tam byl bych skončil život svůj. — S Bohem učinil jsem již včera pořádek, chci rozloučiti se ještě s vámi. Děkuju vám za vaši lásku. Vyhledejte pana Ladislava Žerotína, rytíře Kobylku i Skrbenského a pozdravujte je i všecken náš lid! Denně modlil j>em se, aby — Bůh Všemohoucí dal nám síly, abychom všechno protivenství snesli a zvítězili nad nepřáteli. Nedožil jsem se toho. Nemám síly, abych vypravoval vám své osudy. Mnoho trpkého zažil jsem v životě, málo jen chvil šťastných. Mé jméno nosí dosud rod slavný na Moravě, jméno to nechci však ani vysloviti! Obrali mne o můj majetek, zpronevěřili se své víře, neznal jsem se k nim a neznám je ani teď Odpustil bych jim však, kdyby se aspoň napravili, jakož Boha za to prosím, aby je polepšil. Jednoho už potrestal, polepší snad ty ostatní!4 Stařec už jen šeptal. Přítomní s žalem pohlíželi naň, zimou se třesouce. Byli by mu rádi pomocí přispěli, ale pomoci lze nebylo. Zakrývali ho huněmi. klonili se k němu soucitně, cítili však též, že neúprosně blíží se jeho poslední chvíle.

„Spoléhal jsem a spoléhám, že Bůh vyvede národ náš těžce zkoušený zas ze všeho protivenství . . . Nemám nic, co bych vám odkázal, jsem chudý jako vy. Nepodávejte se, těšte se vzájemně, pornáhejtesi, dodávejte si mysli a nezoufejte!"

Stařec šeptal vždy slaběji.

„Kobylku že žehnám, v něho skládám své naděje. Nechť nedá se klamati od přátel císařových, nechť jim nevěří. Já umírám, nechť on život svůj zasvětí vlasti, nechť on je vám vůdcem, když opouštějí nás všichni, na které jsme spoléhali Pane Bože, odpusť mi, čímkoliv jsem hřešil . . . . Ó že nedožil jsem vítězství!"

Přítomní skláněli se se zaslzenýma očima k starci, aby šepot jeho slabý zaslechli. Poslouchali napnutě dále, nedbajíce zimy, která na těla jejich doléhala, v však starcova ústa už nešeptala. Cekali, až opět zašeptá, ale šepot jeho nadobro utichl.

„Otče!" zvolal jeden ze selských lidí, „včil jsme si odpočinuli, poneseme vás dále!"

Stařec se nehýbal. Hýbali ním, budili ho k životu, však marně. Byl mrtev.

Pokleknuvše v sněhu u jeho mrtvoly, pomodlili se za jeho duši. Potom se radili, co učiniti s mrtvolou. Úcta jejich a láska k muži tomuto ponoukala je, aby mrtvolu snesli dolů do Lubna a tam aby pochovali ji v zemi svěcené na malém hřbitově. Avšak marné by to bylo namáhání. Jestli chtěli života svého vlastního ušetřiti, musili zimou jsouce zkřehlí raziti si cestu dolů spoustami sněhu v noci tmavé. Mrtvolu zůstavili na místě, kde poustevník skonal. Na druhý den odpočívali si v Lubně. Na třetí den odebrali se pak s mnohými lidmi luben- skými na Lysou Horu časně z rána a naleznuvše w mrtvolu na témž místě, na kterém ji byli opustili, po modlitbách za duši zemřelého vykopali na témž místě hrob a tam mrtvolu uložili k věčnému odpočinku v zemi nesvěcené. I domluvili se pohřebníci, až přijdou zas lepší časy, že tělesné pozůstatky poustevníkovy přenesou na hřbitov dolů do dědiny do země svěcené a vypraví potom poustevníkovi pohřeb slavný za jeho starost o lid ubohý v dobách zlých.

Ve Frýdku se potom dlouho mluvilo o příhodách řemenářových, které zažil, když se na rozkaz slavného magistrátu cestou přes Zimní les s vojáky císařskými na Lysou Horu vydal, aby buřičský poustevník byl jat.

y Remenář musil nesčíslněkrát vypravovati, jak to bylo, když ho vojáci pověsit chtěli a když ho „do ďúry1 vecpali. 1 vypravoval často až do své smrti, o svých smrtelných úzkostech. A všechno to vyprávěli též po mnohá léta jeho děti, na které v jeskyni ve svých smrtelných úzkostech řemenář byl vzpomínal, když volal: „Pro Krista Pána! Mám pět dětí a šesté je na cestě!2)— Vyprávěli to též jejich vnukové, až zaznamenal to pro věčnou paměť jeden písmák. Pročež my trochu déle u těchto událostí jsme se zdrželi, ač to snad mnohému člověku nefrýdeckému nepochopujícímu dosah věci — milo není.

Ale písmák zaznamenal též něco, co zatajiti nemůžeme: „Když potom po několika letech mnozí lidé selští z panství frýdeckého na to místo na Lysé Hoře v tu stranu k Zimnímu lesu se byli vydali, aby mrtvolu nebožtíka poustevníka, totiž jeho hrob vyhledali a do země svěcené přenesli, nemohli toho místa nalézti, až k samé ledové jeskyni nazpátek zašli, kteroužto ledovou jeskyni však taktéž nalézti nemohli. Přišli sice do dír všelijakých, kde ledu bylo více než skály, ale kdo dříve v těchto ledových skrýších chodívali a o nich povědomost měli, už jich nalézti nemohli, ani žádné vody veliké pod horou. Pročež se za to mělo a to skutkem zdá se býti, že taková jeskyně ledová už není, poněvadž se hora propadnouti a všecko zakryti musila/ Proto snad též hrob poustevníkův a jeho tělesné ostatky nalézti nemohli, že se hora sklonila a jinaký tvar přijala.

Odpočívá tedy poustevník bez pochyby též v ledovém hrobě.

Odpočívají tam též vojáci císařští, kteří vysláni byli z Frýdku do hor aby, poustevníka jali. Do Frýdku aspoň nikdy už se nevrátili.

XXI.

Na Starém Jičíně.

Jjjtíř Kobylka seděl ve vězení hradu staro- jiěínskélio již několik měsíců. Minula zima, minulo jaro. Už podzimní větry šuměly kol hradu, v němž byl vězněn, ale pořád na rozsudek svůj čekal.

Byl vyslychán často o mnohých svých proviněních proti císaři. Přiznával se, že s Valachy táhl ode vsi ke vsi a všude lid bouřil proti císaři, nezapíral, že přepadal Kozáky a je ubíjel, přiznával se, že též vojáky císařské potíral; nepopřel ničeho, co bylo pravda, ba sám zjevoval, že ví, že za své provinění propadne trestu přísnému. Žádal jen, aby brzo byl souzen, neboť každý trest, který nad ním bude vynešen, zmužile přijme a podstoupí. Přál si jen zbaven býti svého vězení a trapné nejistoty, co dále s ním se stane. Byl odhodlán a připraven na vše.

Ve vězení svém byl jako za živa pochován. Nezvěděl ničeho o světě, co se tam děje, neokusil vzduchu svěžího; neměl, s kým by se pobavil. Strážník, který mu donášel pokrmy a vodu, byl jako němý. Na žádnou otázku rytíři uvězněnému neodpovídal a sotva přišel, již zas odcházel, bezpochyby bylo mu tak poručeno.

Mladý rytíř byl tedy zůstaven jen svým myšlénkám truchlivým. Truchlil nad nezdarem povstání českého, truchlil nad bídou, nouzí, které navštívily milovanou vlasť. Truchlil nad vlastním svým osudem; několikrát denně vzpomenul si na Mandalenku a želel bolestné ztráty její. Na světě štěstí neokusil a žádného více nedoufal. Tak jak sejde on, sešlo se světa mnoho životů českých. Oni dříve, on později a po něm snad ještě mnozí jiní, než strasti vlasti ubohé budou vykoupeny krví jejich upřímných synů. O kéž jen brzo přijde ortel! Nejtěžším trestem bývalo by pro mladého rytíře zůstati ještě nějaký měsíc v tomto vězení hrobovém. Byl živou mrtvolou, jejíž duch nemohl nalézti klidu.

Venku fičel vítr mrazivý a dral se k němu do vězení. Císařská komise má bezpochyby mnoho práce, že nemůže ukončiti Kobylkovu záležitost. Proč váhá, proč odkládá? Přiznal se jim na vše, proč nedají ho postaviti před právo, aby vyneslo nad ním orte), který ho nemine?

Chodbou rozléhly se pevné kroky. Ve dveřích zavrzaly závory a dvéře se otevřely. Vstoupil jiný strážník, než který sem obyčejně přicházel. Pozdravil uctivě a tázal se rytíře, zda-li si něčeho nežádá.

„Abych brzo před právo byl postaven!"

„Toho sobě, rytíři, nežádejte! Právo je přísné a já přál bych vám, abyste zas svobody nabyl."

Kobylkoví se zdálo, že tohoto muže, který přišel sem z nenadání na místě onoho nemluvného strážníka, už někde viděl. I prohlížeje si ho, pravil: „Nevím, ale zdá se mi. že jsme se už někdy viděli."

„V bitvě u Hradce", kýval strážník, Já sloužil tehdy markraběti," „A nyní císařským?"

„Aby člověk hlady nezahynul, musí obléci jiný kabátec. Škoda, že kníže sedmihradský, na kteréhož markrabě velké naděje skládal, zas do Uher odtáhl."

„Jakže? Smířil se tedy s císařem úplně?"

„Smířil se s císařem a odtáhl. Pán Velen z Žero- ína odešel s ním taktéž do Uher i jiní páni. Už je zas po vojně. A poustevník už též nežije. Zmrzl na Lysé Hoře."

„Poustevník? Že zmrzl?

„Našli ho selští lidé na Lysé Hoře zmrzlého a zakopali ho tam."

Kobylka uslyšev tyto zprávy smutné, umlkl.

„A proč nedají mne před právo?" tázal se Kobylka, probrav se za chvilku ze svého mlčení.

„Praví se, že se za vás, rytíři, vysoké osoby přimlouvají u císaře, aby vám byla milost dána."

„Kdo by se za mne přimlouval! Jáť přímluvcích nemám aniž jich hledám. Zdá se mi, že poslali tě sem, abys ve mně naděje vzbuzoval a mne mučil nejistotou. Jáť připraven jsem na smrť."

„Poznal jsem vaši zmužilost, rytíři, na hradbách hradeckých, když jste v čele našeho vojska proti hradbám útočil, a vím, že se smrti nebojíte. I není, že by mne sem byli poslali, abych vás, rytíři, klamal. Strážník váš je nemocen a já místo něho rád k vám zašel. Jen o to vás prosím, rytíři, byste toho na mne neprozradil, že jsem s vámi mluvil."

„Jak naložili s Valachy, nevíš?"

„Jen některé zjímali a životy jejich utratili Ostatní dále potulujou se po světě, vojsko nemůže je vyhladit. Kdykoli vojsko na ně vytáhne, roz- prchnou se clo hor a za nějaký čas zas se objevují. Doufají pořád ještě, že jim přijde pomoc !"

Oči Kobylkový radostně se zaleskly a na obličeji jeho spokojený objevil se výraz. „Tedy nemo/ hou je vyhladit! O je to statečný lid !"

„Z hladu statečný", poznamenal strážník. „Já zas z hladu jsem císařský!"

„Mýlíš se, tento lid nezvykl si, jako vy vojáci, z vojny dělati řemeslo. Bojuje za práva vlasti a vytrvá při svém."

Voják se čtverácky usmíval a nechtěje Kobyl- kovi odporovati, doložil jen: „Byl jste jejich vůdcem, rytíři, a že chválíte své vojáky, za to vám budiž česť. Ale já též je znám! Kdyby se jim dobře doma vedlo, seděli by za pecí jako Hanáci a nechali by za vlasť jiné bojovati.".

„Nehaň mi náš valašský lid!" ozval se Kobylka rozhodné. Já poznal jeho dobré srdce a jeho dobré vlastnosti. Ctím jej a vážím si ho velice. Jen kdybych . věděl, jak císařští nás v Žilině jali!"

Strážník vyložil rytíři, co na hradě od jiných byl slyšel a slíbiv, že zejtra zas přijde, odešel.

Kobylka byl po jeho odchodu jako vyměněn. Stále přecházel ve svém vězení sem a tam, chvilkami sám k sobě mluvě. Po mnohých měsících hrobového klidu přišel zas do styku se světem. Noviny, kterých zvěděl, ovšem byly smutné. Smrti poustevníkovy rytíř želel a v duchu odpouštěl křesťansky mrtvému vše, čímkoli dříve vinil živého. Ještě více dotkla se rytíře zvěst o nezdaru knížete sedmihradského. Nyní též konečně rytíři bylo vysvětleno, jak v Žilině byl jat a proč Valachy tam neviděl, když odváželi ho jezdci císařští na Starý Jičín. Velkou radost pociťoval, že císařští vojsko jeho valašské nepotřeli a že Valaši dále jsou v odboji a podati se nemíní. Než na jak dlouho budou moci odporovat? Zdali neobětují životů svých nadarmo, jsouce otcové rodin ? 1 činil sobě Kobylka výčitky, že nerozložil jim, dokud s nimi ještě byl, možnost' neúspěchu, možnost pronásledování. „Ale nejsem s nimi, vědí, že jsem jat a předce se nepodali. Nebyli by se podali, i kdybych jim byl k tomu radil." — Tím konejšil svědomitý rytíř své svědomí.

Na druhý den onen nový strážník vypravoval Kobylkoví, že nemoci zlé, pohltivše mnoho obětí, konečně mizí a že rok minulý přinesl lepší úrodu. Mnohé však dědiny docela vymřely, z jiných obyvatelstvo do ciziny se rozutíkalo a pole ladem leží, Dlouho prý bude trvat, než země vyhojí se z ran, jež utrpěla v letech minulých. „Císař již není tak přísný, jako býval", vykládal strážník dále.

„Ani nemůže, nesmí býti tak přísný!" vykřikl Kobylka. „Vyhubil by všechny země naše, v kterých chce panovati a nezůstali by mu v nich než jeho hladoví vojáci !"

„Mnohým pánům, kteří se provinili proti němu", pokračoval strážník, „daroval císař život a jen na statky jejich tresty uložil."

„Statky jsou ovšem mnohým těm cizím pobertům, kteří se? nyní v našich zemích českých roz- tahujou, a císaře proti domorodcům popuzujou, nade všecko! Ale mne nemohou na statcích potrestati, potrestají mne tedy na hrdle! * „Slyšel jsem, že dali by vám, rytíři, milosť, kdybyste o ni prosil a věrnost císaři slíbil."

„Kde jsi tak slyšel? Poslali tě ke mně, abys mne k tomu přemlouval?" Kobylka díval se strážníku ostře do očí, které tento sklopil.

Proto mne sem neposlali, ale slyšel jsem od jiných na hradě. Jáť vás, rytíři, nepřemlouvára, ale podle svého hloupého rozumu myslím, že lépe by bylo svobody užívati než seděti tu mezi čtyřmi zděmi sám a sám."

„A myslíš ty, že pro bídný život já rytíř že- brati budu o milosť, jako jsi ty člověk sprostý převlekl šaty vojenské?" rozkřikl se Kobylka a krev vstoupila mu do hlavy. „Já ctí svou rytířskou slíbil jsem, že v nepřátelství budu proti císaři a slibu svému dostojím! Nechť mne postaví před právo a učiní se mnou, co uznají."

Jáť z toho rozumu nemám!" odvětil uctivé strážník, „ale myslím, že slib takový platný jest pokud trvá válka. Když však válka přestala —" „Pravil jsi sám, že Valaši se nepodali, a já se podati mám? Ten lid podaný dále vzdoruje císaři a trvá při svém slibu, a já člověk rytířský abych neměl tolik statečnosti jako ti lidé vesničtí? Opo- vrhovat by mnou musili, kdyby zvěděli, že žebral jsem,o milosť císařskou. Zhynu raději, než abych poskvrnil svou česť a svoje jméno poctivé ! Za zrádce by mne vyhlašovali a památku mou v necti měli."

v „Učinili tak na Moravě i v Cechách mnozí a mnozí rodové šlechtičtí % poznamenal strážník, „i víry se zřekli, jen aby milosti císařské dosáhli!"

„Dosti již!" vykřikl Kobylka hněvem jat. „Takých řečí hanlivých nesnesu. Odejdi!"

Závora na dveřích zapadla, v chodbě ozývaly se kroky odcházejícího strážníka. Kobylka rozrušen přecházel z místa na místo ve svém vězení. Byl přesvědčen, že tento člověk, který právě odešel, a který dříve v řadách markraběcích bojoval, vyslán byl na jeho pohanu. Chtějí, aby rytíř žebral o milosť v pokoře, aby ponížil svou česť, poskvrnil své jméno, aby potom mohli do dědin valašských vysýlati lidi najaté s potupnou zvěstí: »1 váš vůdce, i ten rytíř, kterého jste slepě poslouchali a jemu důvěřovali, i ten vás oklamal. Sám žebře u císaře o milosť, a vás ubožáky zůstavil svému osudu. Podejte se i vy, napravte se, polepšte se!« — Ale toho se nedočkáte, abych já vydal jméno své v ošklivost ubohého toho lidu, který mi byl oddán upřímně !

Uplynuly asi tři dni. Kdykoliv strážník ku Kobylkoví vešel, přinášeje mu pokrm a vodu, Kobylka se odvracel a na otázky jeho neodpovídal. Neušlo pozornosti Kobylkově, že strava jeho od nějakého času značně se polepšila. Chtějí ho zajisté získati, aby podlomili odpor Valachů. „Nikoli", odpovídal si Kobylka, „toho se nedožijete!"

Uplynulo opět několik dní. Otevřely se dveře ve vězení Kobylkově a strážník vyzýval rytíře, aby se k odchodu připravil.

„Konečně tedy dočkám se ortele svého !" vzdychl si Kobylka a hotuje se k odchodu, rozhlédl se po své jizbičce, v níž mnoho měsíců smutné samoty byl strávil.

Byl přiveden k plukovníkovi, který toho času na Starém Jičíně císařské posádce velil.

„Rytíři, dnešní noc na hradě našem ne přespíte. Jeho Milost císař náš a král pán milostivý na radu svých moudrých rádců a na mocnou přímluvu vysokých osob některých, které věrností svou odměny a uznání jeho císařské milosti si byly zasloužily, uváživ, že vy pro mladost svou a nezkušenost dal jste se svésti od jiných buřičův a rebelův proti jeho milosti, kteřížto buřiči a rebelové již spravedlivého potrestání svého dosáhli aneb teprv dosáhnou, uváživ dále, že věrnost a poslušnost jeho milosti císařské slibujete a ji také vždycky a všude zachováte, abyste se té milosti hodným ukázal, a s těmi lidmi valašskými se už spolčovati nemíníte, to pro jejich i vaše dobro, a ku víře pravé se obrátíte, naříditi ráčili, abyste na svobodu puštěni byli."

Rytíř Kobylka nechtěl uvěřiti svému sluchu. Na svobodu bude puštěn! Louče se se svou jizbečkou na hradě jičínském domníval se, že odvezen bude do Brna, kdež očekává ho trest nejpřísnější a nyní náhle dána mu — svoboda!

Zaradoval se. však jen na chvilku. Tvář jeho, která při této zvěsti přijala výraz spokojení vnitřního, hned na to zas vážností se přioděla a Kobylka pravil: „Že věrnosť a poslušnost' jeho milosti císařské jsem slíbil? Tomu tak není. neboť já o milosť neprosil a také nesliboval ani věrnosť ani poslušnost a hnětlo by mne, kdyby pro tento můj slib, kterého, jsem neučinil, Valaši byli snad klamáni, aby odboje zanechali —* Plukovník císařský se usmál. „Valaši klamáni nebudou, neboť už do svých dědin pokojně se vrátili a poslušnost slíbili císaři a králi, pánu svému i svým vrchnostem. Pročež i vy, rytíři, milosti císařské si važte a těch. kdož za vás prosili, nezarmuťte."

„Že Valaši poslušnost slíbili?" tázal se rytíř udiven, neboť nedávno strážník mu vypravoval, že vedou boj dále.

„Ovšem že poslušnost slíbili a rebelie zanechali."

„Bylo by mi milo zvěděti, komu se za svou svobodu poděkovati mám."

„Jeho Osvícenosti kardinálu Ditrichsteinu. Bez jeho slova mocného, byl byste propadl orteli těžkému."

15 XXII. Na svobodě.

J|jtíř Kobylka byv z vězení -svého propuštěn, vesele vstupoval zas do světa, s kterým se byl již navždv rozloučil.

* Krásný podzimní den přivítal ho hned na nádvoří, kde doptával se marně po svém koni. Rytíř potom kráčeje pěšky ze starobylého pevného hradu, oddychoval volné. Rozhlížel se blaženě na krásný kraj, který oku jeho lahodil a ku kterému přilnul láskou vřelou. Hledal zrakem dědiny a místa, kde putovával se svým vojem valašským, a kde stály chaloupky jeho věrných a oddaných bojovníků.

Nyní stál tu sám a sám bez voje. Valaši jeho, poslušnost prý slíbivše císaři po zmařených nadějích, pracujou snad klidně ve svých vískách pro blaho svých rodin, klid a pokoj navrátily se do země. Ne- moce zmizely, úroda dobrá poskytuje lidu výživu a práce pilná naději na rok ještě větší. Takový obraz maloval si rytíř, vycházeje na svobodu po dlouhém pobytu na hradě. Slabý stín nedůvěry ovšem mísil se do tohoto obrazu, jaký si rytíř učinil z řeci plukovníkových a strážníkových. Zdali snad nebyli Valaši oklamáni lichým předstíráním? Zdali milost císařská, která dnes zazářila na něho plným žárem, svítí též ubožákům, za něž snad nepřimlouval se mocný u císaře kardinál ?

Mladý rytíř obhlédnuv si kraj, rychlým pak krokem stoupal dolů. Kráčeje potom v údolí, zašel k jedné z chalup, u které viděl lidi postávat a pozdravil je. Tázal se jich na úrodu, na nemoce, na vojnu, a vyptávaje se dál a dále, seznal, že obraz jeho spočívá na pravdě. Nemoce vymizely, úroda byla. Je po vojně. Valaši už nechodí ozbrojeni po kraji, nýbrž pracujou doma, jakož to bývalo kdysi.

„Nebyli někteří z nich trestáni?* tázal se Kobylka.

„Několik fojtů bylo popraveno, ostatním Valachům však dána byla milost", odpovídali mu lidé lhostejně a jmenovali mu též jména popravených.

„Ó, že nebyla milost úplná, dokonalá!" vzdychl si Kobylka smutně. „Jestli nemá zůstati hořkost a msta mezi lidem, lépe bylo rouškou zapomenutí za- stříti vše, co se bylo stalo."

Vzpomínal na věrné své druhy, kteří smrti propadli a předvídal, že v dědinách valašských jejich poprava vzbudila zajisté nevoli, která dlouho potrvá.

Byl sám a sám. Kam měl se nyní obrátit! ? Měl milost císařskou, svobodu, ale neměl ani jmění ani zaměstnání. Kam se diti? Jsa ve vojenství cvičený, mohl hledati služby u vojska. U císařských služby hledati se mu příčilo, na to ani opravdově nepomýšlel. Umyslil ai, že půjde do ciziny. Srdce ho však bodalo při myšlence, že opustifci musí rodnou zemi, svůj lid, s kterým chtěl dále žiti, jakož proň jeho srdce bilo. Což je svoboda mimo vlast drahou!

Byl by rád navštívil své spolubojovníky valašské, aby se přesvědčil, zdali jsou spokojeni a aby se jich vyptal, co dělo se s nimi po jeho zajetí. Nemaje však peněz, nechtěl po dědinách zíti jako host chudobného lidu, který zajisté ještě s nedostatkem zápasil po nepokojných bídných letech posledních!

Umínil si tedy, že vydá se na Hradec, jakž byla jeho povinnost, aby poděkoval se tam panu Pruskovskému za dobrodiní, které mu tento pán prokázal. Zajisté nikdo jiný než starý tento pán přímluvou u svého příbuzného, mocného kardinála Di- trichsteina, získal mladému rytíři svobodu.

Rytíř byl na Hradci přijat srdečně od starého pána, který silně sešel od úmrtí svých dvou dcer. Kobylka poděkoval mu upřímně za jeho přímluvu, která mu svobodu zjednala. Starý pán ihned dal mladého rytíře obléci do lepších šatů rytířských. Potom též Bětuška uvítala rvtíře laskavě. Veselé své mysli nepozbyla. Jak rytíře zhlédla, zvolala: v „Rytíři, vy už nejste mnichem ? Ci nelíbí se vám ten stav? Jáť myslila, že někde v klášteře se pilně postíte."

„Ba bylo mi hůře, než v klášteře, urozená panno, byl jsem pořád sám a sám, ani můj strážník se mnou mluviti nechtěl."

„Vy jste ho nechtěl poslouchati, ač Vám dobře radil. Byla to velká svévole. I naší rady jste upo- slechnouti nechtěl, když jsme s Mandalenkou odjížděly z Frýdku. Za svou neposlušnost pobyl jste si na Starém Jičíně. Valachům věřil jste více než nám.

o ně více jste stál. Oni vás potom z vděčnosti nechali spát a zajmouti."

„Byl to věrný lidu, bránil vážně Valachy Kobylka. „Zrády se na mne nedopustili, chtěli jen áetřiti mého unaveného těla a sami proti nepříteli vytáhli —1« „Slyšeli jsme o tom", přerušila ho Bětuška. „Ale Váš bývalý sluha po vás dlouho netruchlil. Oženil se v Opavě a je tam kramářem. Nedávno jsem ho tam viděla 11a dolním rynku, jak kapustu prodával a zajisté při tom strašně lhal. Aspoň on mohl u nás v Žilině zůstati a u vašeho lůžka bdíti. „On nebyl s námi v Žilině," omlouval ho Kov bylka, „on zůstal s některými Valachy na Štramberku, v když my táhli ze Stramberka k Jičínu. Nejlepšího strážníka byste mi však panno urozená nedala," smál se Kobylka, „neboť tento můj sluha Vendelín —" .Byl by zajisté hrdinsky spal a potom až by se byl v Jičíně probudil, byl by vypravoval o Tur- kyních, jak se oň draly —" dala se Bětuňka do srdečného smíchu. „Na Frýdku prý též všechno služebnictvo svými tureckými lžemi pobouřil, že tam dosud o něm vypravujou !4 Lidmilka, sirotek po pánu frýdeckém, stojíc v jizbě vedlejší u dveří, řeči tyto poslouchala. Jak počalo se mluviti o Frýdku, do takového smíchu se dala, že Bětuškt ze sedadla svého rychle povstala a s tváří veselou ku dveřím přiskočivši, zvolala žertovně: „Kdo pak tu medle poslouchá? Snad není to Vendelín, hrdina turecký a kramář opavský?" — Děvčátko spustilo rfa to takový smích, podporovaný Bětuškou, že smál se starý pán i náš rytíř Kobylka. Na Hradci měli nyní ubohého sirotka jako dítě vlastní, vychovávali je, laškovali s ním. Zapomínali při něm na ztrátu dvou dobrých dcer vlastních, dvou dobrých sester: Mandalenky a Barborky.

Děvčátko nahlédlo do komnaty a stydlivě zas krčilo se nazpět za dvéře.

„Znáš-li tohoto rytíře?" tázala se Bětuška."

Lidmilka přikývla hlavou a zašeptala: „Rytíř Ko u „Naše děvucha pozná každého !" vykládala vesele Bětuška, vracejíc se zas k rytíři. „Umí se už modliti čisti, přísti, vařiti, ráda jí jablka a ořechy, cukrovinkami též nepohrdá, ale — německou řeč už zapomněla!"

„Včak je naše čeeká šumnější!" odvětila Lidmilka pyšně.

„Nevdáš se děvucho bez němčiny!" domlouvala jí ¡čtveračivě Bětuška. „Ted na našich zámcích a hradech vládnou jen páni cizí a kdo z našich ve vlasti zůstali, už též namáhají se tou divnou řečí, aby na dvoře císařském se zalíbili. Nevdáš se děvucho, musíš se tomu jazyku učit!"

„Však ty též neumíš!" odvětila vážně malá Lidmilka. „Mně se ta řeč nelíbí nikterak. Mluví tak jenom kupci v Opavě a jeden žid ve Frýdku!"

Ovšem byla tehdy znalost němčiny v těchto krajích pramalá.

Rodina panská na Hradci i s hostem svým zasedla potom k večeři a dále se bavila. Při večeři starý pán tázal se Kobylky, co nyní počíti míní. 1 odpověděl rytíř smutně: „Půjdu do ciziny a budu hledat službu vojenskou."

„Proč v cizině?" odvětil pan Pruskovský. „Sta našich pánů a rytířů dávají se do služeb cizích a doma nikdo nezůstává. Do našich zemí pak cizinstvo se vtírá pořád víc a více. Naši lidě odcházejíce, sami cizincům ve vlastech našich místa uprázdňují; lekám se toho, co přijde!"

„Císaři sloužiti nechci," odvětil Kobylka, „a krále svého* nemáme. Nezbývá mi, než cizina!"

„A vlast takto vydáváte sami do rukou cizích!" rozhorlil se vlastenecký pán. „Jeden za druhým odcházíte — a kolik nás tu zbude? Nectíte císaře, poněvadž, jak pravíte, milujete vlast nade vše. Ale odcházejíce, ničíte svou vlast, zůstavujíce ji cizincům. Je-li láska vaše k vlasti větší než nenávist k císaři, nesmíte z vlasti odcházet, nesmíte ji opouštět, nýbrž musíte v ní setrvat a čekat zde ve vlasti lepších času. Jestli chcete v cizině vyčkávat lepších dob a nepřijdou-li brzo. vaši potomci v cizině vychovaní odcizí se vlasti naší, a cizinci, kteří přišli k nám, zdomácní u nás. Vlast naše dostane pak syny cizí a r vlastní jí v cizině vymrou. O pamatujte se, a nehřejte lehkomyslně s tím, co vám i nám drahé!"

Starý chorobný pán rozrušen povstal. Tím ukončena byla večerní zábava. Povstal i Kobylka a přál dobré noci rodině, která ho přátelsky byla přijala. Odebrav se pak do jizby mu vykázané, přemýšlel o slovech, která slyšel od pana Pruskovského, a v mnohem za pravdu mu dával. Chce-li ve vlasti své zůstati, musil by, chůd jsa, službu u císařských přijati. Může-liž však vstoupiti on, nepřítel císařův do služeb cíšařových ? Říkali by o něm, že zradil své přátele, že vlastního prospěchu pamětliv, odřekl se těch, kteří do ciziny před trestem císařovým se utekli. Do císařových služeb vstoupiti nemůže nikterak. Ovšem učinili tak mnozí, aby uchránili své rodiny před bídou, aby retovali svých §tatků, ale to učiniti nemůže on, nemaje statků, nemaje rodiny. jsa sirotek, jemuž ničeho vzíti nelze než život í A nemaje ve vlasti z čeho žiti, musí, musí do ciziny!

Na hradě tomto, na kterém dnešní noc tráví, žila bytost mu nejdražší. Vzpomínal na Mandalenku i na ztroskotané své naděje. Vzpomínal na rakev, v které ležela a u které se modlil. A všude vedle Mandalenky zjevovala se mu postava veselé Bétušky živá, čilá; té Bětušky, která milovala Mandalenku — vždyť to sestra její vlastní. I lahodilo rytíři, že každou nepatrnosť o něm věděla, o jeho zajetí v Žilině, o jeho vězení na Jičíně, že nezapoměla na průvod, který 011 se svými Valachy byl poskytl Mandalence a jí. I vzpomínal též 11a radu, kterou mu tehdy dávala, aby žádal o milosť a jak slibovala mu přímluvu příbuzného svého kardinála Ditrich- štejna. Zajisté též ona otce svého ponoukala, aby se přimluvil zaň u kardinála.

Této dobré veselé panně děkuje rytíř svůj život. A čím více na ni vděčně myslil, tím více upomínala ho její tvář na Mandalenku a splývala její postava v jeho představách s obrazem Mandalenčinným. Panna to vzorná, srdce její ušlechtilé lne láskou k vlasti a k jazyku rodnému, cítí jako on a miluje vše, co je rytíři svatého. S pocity těmito rytíř usnul a ve snu zjevila se mu postava Mandalenky s věnečkem myrtovým na hlavě, v havu bílém a rty její šeptaly: „Rytíři, zůstaňte ve vlasti!" A pohlednuv na ni blíže,' spatřil místo ní Bětušku s tváří usmívající, ana mu podává ručku a vede ho do zámecké zahrady. Obrazy tyto mihaly se mu ještě před očima, když ráno vstával z lůžka. Když pak odebral se k snídaní, nalezl v kuchvni Bětušku s Lidmilkou.

' v Obě čemusi se smály a vstříc mu přicházely. Bě- tuška tázala se rytíře: „Co snilo se Vám, rytíři, u nás na hradě? První sen vždy se vyplní!"

„Mně se snilo o Vendelínovi!" chlubila se Lid- milka a při tom své zoubečky bílé s dětskou srdečností ukazovala.

„Jak usekával Turkům hlavy!" dodala Bětuška. Lidmilka se smíchy až obracela. „Deset Turků mu nastrčilo svých hlav a on všechny rázem sťal a potom zas dalších deset a tak pořád po desíti. Ani trochu se při tom nezpotil, až celému tureckému regimentu uťal hlavy!"

„Vypravuj dále Lidmilko," povzbuzovala Bětuška Lidmilku. „Já zatím odskočím do kuchyně!"

Lidmilka potom vypravovala, jak Vendelín byl dvakrát na hradě a vždy o pomoc vojenskou prosil, že svého pána na Jičíně chce vysvobodit, ale sotva prý přišel, už za ním vždycky jeho žena tu byla a domů do Opavy ho hnala, že jí hanbu dělá. Tehdy prý se na hradě nasmáli mnoho, ale Bětuška prý potom předce plakala.

„Proč plakala?" vyzvídal Kobylka.

„Plakala pro vás, a moc naříkala —4 V tom Bětuška vběhla do jizby.

XXII. Neočekávaný host řásné leto zavítalo do km je opavského. Půda slibovala hojnou žeň, luka se zelenala, veselý zpěv ptactva ozýval se v polích, zahradách i lesích. Po letech bídy nejhorší druhý již rok úrodný, po pal- čivostech slunce a suchách úmorných osvěžující krátké deště střídaly se s pohodou. Těšil se rolník, měšťan i šlechtic.^ Po vražedných nepokojných letech zdála se přicházet leta pokojná práce úrodné. Utichl ruch válečný, zmizely houfce vojenské, které zhoubu přinášívaly klopotné práci rolníkově a v městech řemeslu a obchodu. Volně orlychoval si, kdož přežil zdráv předešlá léta neúrody, hladu, nemocí zlých, válečných běd, spousty a zhouby. S nadějí nejlepší hledělo se vstříc klidnému vývoji práce lidské v míru a pokoji. Po strastech přestálých nový život nadějný nastával.

1 Kobylka byl šťasten. Zůstal ve vlasti. Nemusit vstoupiti do služeb cizích, nemusil odejiti do ciziny a opustiti vlast, nemusil vstoupiti do služeb císařských. Nestaral se o svět, žil jen práci pilné, byl blažen a šťasten v životě rodinném, po boku své milované Bětušky, která svým svěžím duchem a rozmarem veselým vždy více ho k s« bě poutala, život mu sladíc.

/ Z rytíře bojovného a dobrodružného, který si na potulky vojenské byl zvykl, stal se mírumilovný, klidný a rozšafný muž, manžel vzorný, dobrý rádce a otec poddaného lidu. líozsáhlé panství hradecké, k němuž náleželo mnoho dědin poddaných i dvorců, minulými lety neúrodnými a válečnými taktéž těžce bylo navštíveno a vyhubeno. Nedostávalo se sil pracovných ; všude bylo co spravovati a v pořádek / upravovati, všude něco chybělo, Uřadníci panští, pohodlí zvyklí, nelámali si příliš hlavy; byli by doléhali na vesničany poddané, kteří beztoho taktéž na svých gruntech selských byli hůře než po vyhoření, a co by nebylo lze napraviti, byli by zůstavili na leta příští, jak Pán Bůh dá. Kobylka však nechtěje lid poddaný utiskovati, tím více musil přemýšleti o prostředcích, jak by panství zas do pořádku přišlo.

Starý pán Pruskovský, stářím a neštěstím, jakého zažil úmrtím svých dvou dcer, i chorobou přibývající sklíčen, zůstavil všechnu starost Kobylkovi důvěřuje mu úplně.. Mladému tomuto chudobnému rytíři, jehož si byl hned při prvním jeho příchodu na Hradec zalíbil, vyprosil netoliko život a svobodu, nýbrž dal mu i svou bohatou dceru za ženu. Měl sice ještě syna, který však od vojska císařského, kde sloužil, odejiti nechtěl, větší záliby nacházeje v životě vojenském než ve starostech spojených se správou panství velkého.

Kobylka měl tedy práce a starosti dosti, ale byl šťasten a blažen po boku své Bětušky, která zvyklá jsouc práci nelenila, pracovala, muži svému pomáhala a byla mu dobrým rádcem ; s jeho cela chmury zaplašovala a jej při dobré náladě zachovati se snažila. Tak v práci společné a lásce upřímné míjely jim dni. Usednuvše pak po denních klopotách večer u stolu podle sebe, vypravovali si o svých příhodách dne se končícího i o jiných událostech v ze života dřívějšího. Oasto též vzpomeň ili Mandalenky která zůstala rytíři v blahé paměti. Lidmilka býval, jim společníkem, ji chovali v lásce jako dceru vlastní.

Jednou, když Lidmilka přemožena spaním, uložila se do svého lůžka, manželé šťastní v důvěrném hovoru u stolu ještě dále setrvali. Rytíř vina k sobě vřele svou milou "družku života, zvolal: „Jak Bůh vše k dobrému řídí! Před rokem byl jsem ještě v tmavém vězení 11a starém Jičíně, očekávaje ortel smrtelný a dnes živ, zdráv a šťasten tu na Hradci vedle tebe, duše drahá! Kdy bylo by mi na mysl přišlo, že nabudu svobody a tebe!"

„Já to věděla !" usmála se Bětnška a očka její snivě ponořila se v budoucnost.

„Jakže? Ty žes věděla?"

„Dosud jsem ti nepověděla. Zdaliž uhádneš, kdo mi zjevil, že budeme svoji?"

„Hádati neumím !" Rytíř vzpomněl si na Lid- milku, zdali ona v dětském svém rozumování nedotkla se někdy této možnosti.

„Byla to Mandalenka."

„Mandalenka ?" zvolal rytíř hlasem stísněným.

„Když na zámku frýdeckém prvou noc jsme trávily, řekly jsme si, že si povíme na druhý den, co se nám nasní. Na druhý den ubohá Mandalenka nechtěla vvjeviti svůj sen, ale konečně na mé naléhání smutně mi sen vypravovala. Ležela v rakvi v bílé šaty oděná —" Kobylka prudce povstal, nespouštěje oči z úst Bětušciných. Vzpomínka na rakev a Mandalenku, v bílých šatech v rakvi ležící, v něm obživla.

„Ty jsi stál u rakve její a Mandalenka viděla, v rakvi ležíc, jak ti slze kanou z očí. 1 bylo prý jí též do pláče, cítila tvůj bol a zármutek a sdílela jej s tebou. Ubohá sestra sama mi tak vyprávěla. Já se náhle objevila vedle tebe u rakve Manda- lenčiny a Mandalenka prý nám řekla: „Bůh vás žehnej a buďte šťastni!"

„Ubohá, tedy ona věděla —!"

„Ba věděla a bylo jí co těšit, svůj sen pořád měla v hlavě, ale žehnala nám a ještě v nemoci své zlé, dokud byla při paměti, pravila mi: Batuško, až umru, vezmi si ho ty a měj ho ráda! Je to poctivý rytíř!"

„To že pravila?" V ocích Kobylkových bylo znáti slzy. I Bětuška slzela. Nastalo pomlčení. Oba manželé viděli živě před sebou dobrou Maudalenku, kterou Bůh k sobě byl povolal.

„I já měl podobný sen!" ozval se po chvilce tichým hlasem rytíř. Bětuška nahnula k němu svou hlavičku, z očí dral se jí proud slzí. „Když navrátiv se ze Starého Jičína, prvou noc trávil jsem sde na Hradci —" pokračoval rytíř.

„Pravila jsem ti, že prvé sny se vyplní!" zvolala Bětuška a rukou máchnula na svědectví, že na prvé sny věří.

„Ano, pravila jsi a sen se vyplnil. Byl jsem ti vděčen, žes polila našeho pana otce, aby u kardinála za mne se přimluvil. S tím jsem usnul. Ve snu pak se mi zjevila Mandalenka s věnečkem myrtovým na hlavě, v hávu bílém a šeptala: „Rytíři, zůstaňte ve vlasti!" — Chtěl jsem na ni blíže po- hlednouti, ale v tom vidím místo ní tebe s tváří usmívající. Podalas mi ruku a vedla mne do zámecké zahrady."

„Zahrada značí štěstí'." zvolala Bětuška umějíc sny vykládati, jak tehdy zvykem bylo.

„A vyjevilo se!* Při tom rytíř přivinul k sobé Bětušku a objal ji něžně. „Ale slyš, já i za bílého dne měl na Hradci sen, který se mi vyjevil!"

„Za bílého dne?" To bývají sny mokré, na ty já nedám!" vykládala Bětuška.

„Vždyť to nebyl sen, byla to pravda, skutečnost!" opravoval se rytíř. „Já věděl, že na june myslíš! Někdo tě prozradil!"

Bětuška se zamyslila. Hledala v duchu zrádce, který takové myšlénky tajné uhádne a dále zanese.

„Zdali uhádneš, kdo tě prozradil?" tázal se žertovně Kobylka.

„Já na tebe nemyslila!" zalhala si vesele Bětuška.

„Když po první noci zde na Hradci přišel jsem k snídaní, tázala jsi se, co se mně zdálo a potom jsi odběhla. Lidmilka tehdy vypravovala o Vendelínovi, jak utínal Turkům hlavy."

Bětuška vzpomínajíc si, smála se.

„Když jsi odhěhla," pokračoval rytíř, „vyprávěla Lidmilka dále, že Vendelín přišel sem na Hradec dvákrát, když vězněn jsem byl na Jičíně a vždycky za ním jeho stará žena —" „To je pravda!" kývala hlavou s úsměvem Bětuška.

„A že vždy domů do Opavy ho hnala, aby ji ve světě nedělal ostudu!"

„To je pravda!" kývala Bětuška, propukávajíc vždy v hojnější smích.

„Tehdy prý jste se mnoho smáli, neboť on chtěl sehnati vojsko a vytáhnouti na Jičín, aby -mne osvobodilo z rukou císařských."

/To je též pravda!"

„Ty jsi se tehdy mnoho smála, ale též — plakala !* Na to nedala Bětuška odpovědi. V její očích zjevily se slzy, jakoby ještě ted litovala rytíře, co zkusil, dlouho vězněn jsa na Jičíně. Aby slzy zakryla, přivinula se těsně k svému muži, objavši ho kol / krku.

A Bětuška se na Lidmilku nepohněvala, že prozradila rytíři před časem její nejtajnější tajemství. Objala ho ještě vřeleji na důkaz, že tehdejších svých slzí nelituje.

Rytíř svou milovanou družku po chvilce usadil zas na stolec a sám vedle ní se posadil. Byl spokojen s tím, co se stalo a co je. Náhle mu napadlo: „Slyš Bětuško! Vendelín byl na naší svatbě a od té doby už několikrát na Hradci. Ale zapomněl jsem se ho na něco ptáti."

„Co jsi se ho chtěl ptáti, duše moje?"

„Několikrát jsem se ho chtěl tázat, ale vždy zapomenu. Až sem zas přijde, upomeň mne! Člověk má tu na Hradci po těch bídných letech tolik sta- tostí, jak práci na panství rozdělit —" „Nač tě mám upomenout, duše moje ?"

„Zapomněl jsem se Vendelína zeptat, jestli se udobřil se ševcem z pekařské ulice!" smál se Kobylka. „Toho člověka ševeckého nenáviděl Vendelín náramně."

Nyní vypravoval Kobylka Bětušce, jak Vendelín chtěl na cestě z Moravky ku Frýdku ševce opavského zabíjet a jak ženu svou mordem strašil, aby svého milého manžela do Opavy nevlekla, nýbrž mu dovolila, aby s Valachy dále táhnouti mohl.

Tak bavívuli se mladí manželé ve večerních hodinkách po práci denní, vypravujíce si vzájemně své příhody. Byli sobě oddauí úplně, byli jako jedna duše, a nic nekalilo jejich život blažený, než nemoc starého pána, který nápadně chřadl a na těle scházel. Nestarali se jen o své hospodářství a rodinný svůj život. Co ve světě se děje, uevěděli a též nezvídaii. Do Opavy nezajížděli, a bylo-li tam něčeho* nakoupit, posýlali tam své služebnictvo, které zvláštní pozornost Vendelínovi, kramáři od „dobrého srdce/4 věnovalo, vědouc, že panstvo novinkami takovými nepohrdne. O tom přinášívalo vždy nějaké novinky a manželé Kobylkovi mohli se zasmáti.

Jednou večer starý pán pokašlával. Ubíraje se od večeře na odpočinek, žaloval na zachlazeuí. Že prý ani dobře nevidí pro velkou rýmu a že ho bolí hlava, i na prsou. Bětuška ihned podle dobrých zvyků starých zaběhla do kuchyně, svařovala všeliké byliny pro pocení, dala panu otci pít a u jeho lůžka potrvala, až usnul.

Potom dobře peřinami ho zaobalila, aby se zapotil a též jakýsi kořínek do postele mu vložila, o kterém se pravilo, že vodu z těla lidského vytahuje. Naslouchala, jak pan otec dýchají a ačkoliv v dechu jeho jakési brčení poznávala, nepřikládala tomu žádné důležitosti. V důvěře, že panu otci noční spánek ulehčí, odebrala se na odpočinek.

Když však ráno k jeho lůžku přistoupila a dech jeho poslouchati chtěla, zarazila se. Zdálo se jí, že pan otec v obličeji se jaksi změnili a nepěkně ze- žioutli. Sáhla mu na ruku; ruka byla trochu studená. Paní Bétuška naslouchala, zdali pan otec dýchají, ale nezdálo se jí tuze, že dechu slyší. A tak podivně ten pan otec dobrý vyhlíželi, že v bázni své dotkla se prudce jeho ruky a zatahala jí. Ale ruka sklesla a starý páu se nehýbal. I vzkřikla: „Tatulku drahý!" Tahala ho potom dále, bolestně volala, ale vzbudit ho nemohla. Svolala služebnictvo, kropili ho vodou, kapali na něho s voskovice, otvírali mu oči, zaříkali. Ale marno. Starý pau Prus- kovský byl mrtev.

Rytíř Kobylka navrátiv se z Kajlovce, kdež dal opraviti dvě dřevěné chaloupky poddaných lidí panství hradeckého, zastihl svou Bětušku plačící a zarmoucenou. S očima uplakanýma přiběhla mu vstříc a hořekovala. Kobylka zalekl se. Béžel 8 dechem utajeným do ložnice starého pána, ale nepomohl ani on. Hned na to přišel ctihodný farář hradecký, aby se pomodlil u mrtvoly. Modlili se s ním Kobylks, Bětuška i služebuictvo za duši dobrého pána.

Na hradě panoval smutkový ruch. Kobylka měl plné ruce práce, aby sezval všechuy blízké přátele zesnulého na pohřeb, psal a dával psati, vysýlal posly na vše strany s noviuou žalostnou. Pohřeb byl slavný. Ze všech blízkých sídel šlechtických i z daleka dostavili se hosté, mnozí Opavané a houfy lidu poddaného kráčeli za rakví, aby doprovodili mrtvolu šlechetného pána k poslednímu odpočiuku. Jen to bolelo Kobylku i Bětušku, že nemohli po- zvati ku pohřbu jediného nebožtíkova syna, který oddav se řemeslu vojauskému, meškal kdesi v daleké cizině.

Při pohřební hostině, kterou Bětuška po starém zvyku slezském vystrojiti musila hostem přibylým, Kobylka zvěděl nyní zas něčeho po delším čase o světě. Od svého příchodu z vězení starojičíuského na Hradec žil v klidu a pokoji, domuívaje se, že též ostatnímu lidstvu zalíbilo se v životu takovém. Sluhové zámečtí, kteří do Opavy chodili kupovat všeliké věci potřebné, přinášívali sice mimo nakoupené zboží též novinky a klepy, jakých v Opavě byli zvěděli. I vypravovali často o vojně, která prý zag přijde, ale rytíř takovým věstem sluchu nepřál, považuje je za pouhé povídačky. Odkudž by vojna přijití mohla!

Při pohřební hostině zvěděl však Kobylka od mnohých lidí šlechtických, že noviny o vojně zaklá16* dají se na pravdě. Cizí pauovníci počínají prý se ujímati bývalého krále českého, Friedricha Falckého, jemuž císař sebral i jeho země v Němcích. Anglicko, Holandsko a Dánsko ujednávají prý spolek proti císaři, chtějíce Fridrichu Falckému, jeho zemí nazpět dobyti. Nastane prý krutá vojna, neboť v Němcích hotují se opět všichni nepřátelé císařovi k boji velkému, troufajíce si císaře tentokráte přemoci.

* Kobylka poslouchal zprávy tyto s napjetím a mnohé otázky kladl svým hostem, chtěje se ještě více dověděti. Bětuška však při řeči této vojanské zamlkla úplně, do hovoru se nemísila a zasmušile seděla u stolu. Snad vzpomínala ubohého zesnulého otce, proto snad s hlavou skloněnou oddávala se svým myšlénkám, zapomínajíc, což byla její povinnost5, jako hostitelka hostem přimlouvat!, aby okoušeli nápojů a starati se, aby niťka hovoru nevyšla.

I Kobylka při řecích těchto o brzké válce na- jeduou utichl a v myšlénky se pohroužil. Snad i on zaletěl svými vzpomíukami k drahému nebožtíkovi a duši jeho šlechetné, která nedbajíc chudoby mladého rytíře, nedbajíc jeho víry, svolila k sňatku s dcerou panskou.

Zrak Kobylkův setkal se náhodou se zrakem Bětuščiným. Kobylkovi neušla slza v jejím oku — i porozuměl. Vzdychnuv povstal, a aby řeč na jiný předmět zavedl, zvolal: „Nuže, přátelé milí, zanechme nyní vojny, a připijme sobě na vzkvétání a štěstí naší drahé vlasti, kterou nebožtík nade vše miloval! Nechť Bůh odvrátí od nás zlé a co zlého přijde, nechť v dobré se obrátí!"

Hosté vstávajíce ťukali si vypouchlými džbánkami a připíjeli, což všichni si přáli, aby vše v dobré se obrátilo. Ovšem mnozí z nich viděli dobré ve vítězství císařovu, jiní pak v jeho porážce.

Za týden na to byla u zemského práva v Opavě otevřena poslední vůle pana Pruskovského, podle zvyku i zákona mnohými panskými a rytířskými pečetěmi opatřená. Starý pán sepsal tuto svou vůli vlastnoručně brzo po sňatku své dcery. Jakž bylo lze předvídati, učinil dědicem všeho svého zboží jediného syna svého, toho času ve službě císařské u vojska meškajícího. Dceři Své Bětušce odkázal pak svůj dvůr u Opavy a mimo to podíl na penězích na zboží hradeckém.

Soudce zemský četl poslední vůli pana Pruskovského slavnostně. Zvláště důrazně vyslovoval některé věty na konci spisu důležitého, kdež otec děti své napomíná, aby v lásce a věrnosti k sobě vytrvali a že z jedné krve pošli, pamětlivi byli, nezapomínajíce nikdy víry, v které je rodiče vychovali a nižádným ziskem světským ani úskokem neb hrozbou od této víry pravé svésti se nedali, v kteréžto víře pravé i své dítky, dá-li jim Bůh Všemohoucí jakých, vychovati povinnost mají.

„Svého milého zetě rytíře Kobylku prosím, aby dobré své srdce milované mé dceři Bětušce zachoval, jí vždycky věrným manželem zůstal, a nikdy jí neopouštěl, pro velkou její lásku k uěmu; kdyby pak zas válečné časy přišly, aby v pokoji u rodiny své setrval a vojenskému živobytí už nikdy s© neodával, z čehož by jemu i rodině škoda veliká i pohroma povstati mohla".

Slova tato soudcem zemským důrazně předčítáni učinila na rytíře dojem mocný. Jeda nazpět z Opavy na Hradec rytíř stále slyšel hlas soudce zemského s posledními větami testamentu. Ač rytíř odháněl od sebe \zpomínku na noviny, jichž zvěděl při hostině pohřební, válečné tyto zvěsti vstupovaly mu na mysl vždy znovu. Slyšel zdálí chrastění zbraní, pokřiky vojenské, země duněla pod koňskými kopy- tami, hučela děla, hořely dědiny, bědoval prchající vesnický lid, vzdýchali a stenali ranění — a rytíři zazněl opět hlas zemského soudce v uších: „Kdyby válečné časy přišly, aby v pokoji u rodiny své setrval —"{ I vzpomněl si rytíř, jak při hostině pohřební vypravovali šlechtici, že tentokráte síla nepřátel bude veliká, Holandsko, Anglie, Dánsko, že se spojily a v Němcích že nepřátelé císařovi houfně sbíhají se k válečným piaporům. A Kobylka jakoby obživl, žilami prudčeji obíhala mu krev, povstával a rukou házel. „Tentokrát císař bude pokořen a vlast z pout vyproštěna", šeptala jeho ústa, „tentokrát snad přijde pokuta a potrestání na ty, kdož věrné syny české stíhali nelidsky, na popravištích smrtí potupnou zhynouti jim dávali a o statky jejich se dělili. Tentokrát —!"

V tom zavzněl rytíři opět v uších hlas zemského soudce: „Aby u rodiny své setrval a vojenskému živobytí už nikdy se neodával, z čehož by jemu i rodině škoda veliká i pohroma povstati mohla."

Milovanou, drahou Bětušku, tuto věrnou a upřímnou družku života svého, tohoto anděla svého by měl opustit, a do \álečué vřavy se vrhnout? Ubohá ženuška již n^ní děsí se války, bojí se o muže svého — dobrá ta něžná duše! Od pohřební hostiny, kdež noviny válečné poprvé uslyšela, opustila jí veselá mysl na dobro, často vyrve se vzdech z jejích útrob a očka slzí. Či mohl by ji nevděčně rytíř opustiti? Mohlc by žalost spůsobiti srdci zlatému své zinky milované?

Přijeda na Hradec zastal Bětušku svoji zkormoucenou. Vyprávěl jí, co psáno stojí v poslední vůli pana otce, ale vida ji smutnou, zamlčoval poslední věty důrazně soudcem zemským čtené.

„Ubohý pan otec", pravil Kobylka, Jak na vše pamatoval, cokoliv mu náleželo, o všem zmiňuje se v dlouhé své poslední vůli. A jak nás všechny miloval! Pozejtří přinesou nám opis testamentu z Opavy."

Ovšem se na onen opis Kobylka mnoho netěšil, zvláště ne na poslední věty, až je bude Bětuška čisti. Mluvil jen proto mnoho o panu otci a jeho poslední vůli, aby Bětuška netázala se po vojně. Sára dosud nebyl rozhodnut, jak se zachová, kdyby vojna nastala. Dřívější jeho vychování i minulost kázala mu ihned spěchati k praporům vojenským, jakmile nepřítel císařův do Slez vtrhne. Láska jeho k Bětušce, vděčnost k otci jejímu a jeho poslední přání vyslovené v testamentu velely mu však zůstati u milované ženy a neúčastniti se války proti císaři, který mu daroval život a který mu odpustil všechna provinění dřívější.

Náhle Bětuška přivinula se k němu něžně a zrakem prosebným k němu vzhlížejíc, tázala se: „A co slyšeti v Opavě o vojně?"

Kobylka odvětil: .Ani jsem se tam netázal . . . nezdá se, že mají nových zpráv. Byli by mi suad sami vypravovali."

„Ty na vojnu nepůjdeš, viď, Kobylko, že nepůjdeš?" Pevně hleděla mu do očí, chtějíc z nich vyčisti, co chová Kobylka ve svém uitru. „Ty mne neopustíš, ty zůstaneš u mue! Pravda, že zůstaneš?1' opětovala, vidouc, že Kobylka neodpovídá, nýbrž jen vřele ji k sobě tiskne.

„Nemluv o tom, duše drahá", odpověděl konečně Kobylka chlacholivé, „vždyt vojna dosud ani nezačala a ani snad nezačne. Kolikrát už mluvilo se o velké vojně a vždycky brzo s toho sešlo."

„Ale kdyby vojna opravdu počala, ty mne neopustíš? Viď, že mne neopustíš? Slib, že mne neopustíš!"

„Jaké myšlénky ti přicházejí, duše moje drahá! Nemluv pořád o vojně; buďme rádi, že není—" „Nechceš mi odpovědět, a já strachem ani spát nemohu, pořád na vojnu myslím. Odpověz mi, slib mi, že zůstaneš u mne — neodbývej mne, utiš, upokoj mne — prosím tě !" Bětuška doléhala na rytíře vždy více. Konečně rytíř vyslovil: „Nemluv již o tom, duše moje, tys mi nad celý svět drahá, od tebe já neodejdu!"

Za slova tato pocítil rytíř vřelé stisknutí od Bětušky, která na to náhle od něho poskočivši zvolala: „A teď nechť si přijde i vojna — já budu zas veselá, jako jsem bývala!"

Opět uplynulo uěkolik týdnů blažených na zámku hradeckém. Mladí manželé nestarajíce se o svět žili jen sobě a své domácnosti, a Bětuška s nápadnou vroucností tulila se k svému muži, aby ho ještě více na sebe upoutala. Krásné večery májové mladí manželé trávili v zahradě zámecké, procházejíce se, vypravujíce si o pracích toho dne vykonaných, chvilkami laškujíce, chvilkami zas vážným hovorem se bavíce. Na vojnu nemyslil ani Kobylka ani Bětuška. Zprávy poslední, které na Hradec přišly ze světa, zvláště od Bětuščina bratra, zněly pokojně. Vůdce vojska proticísařského Mansfeld v Německu byl na hlavu poražen, a nikomu nenapadlo, že by do Slez vpadnouti mohl, neboť v bitvě prohrané pozbyl dvou třetin všeho vojska svého a proná- sledován byl císařskými generály Valdštýnem a Tillym.

„Zejtra, nemáš-li jinde práci, mohli bychom zajeti návštěvou na Raduň!" vzpomenula Bětuška. „Už dávno jsme tam nebyli."

„Pojedeme!" přisvědčil Kobylka. Chtěl dolo- žiti, že snad i zejtra nebude pršet. Byl však vyrušen náhlým příchodem sluhy, který hlásil: „Nějaký člověk rytířský přišel na hrad' a chce s panstvem mluviti v této večerní hodině."

„Kdo jest?" tázal se Kobylka.

„Nechtěl nám jména svého povědět, že prý je dobrý přítel a na Hradci známý."

„Půjdeme do zámku?" tázal se Kobylka Bětušky.

Bětuška místo odpovědi podala svému manželi rámě a kráčeli oba rychlým krokem k zámku. Před samou budovou zámeckou postavila se jim ve večerním šeru postava v cestu, uctivě pozdravujíc. Kobylka nahlížel svému hosti do obličeje, nemohl však v šeru osobu poznati.

„Jméno vysloviti nechci," prosil host tajemně, „avšak po hlasu snad poznán budu."

„Pojďme jen dále! 'zvolal Kobylka. „Bud nám vítán, rytíři!"

Kráčeli s hostem po schodech do komnat zámeckých. Bětušce byl znám hlas hostův, marně však přemýšlela, kdo jest. Teprv, když sluha svítě po schodech panstvu na cestu, se světlem obrátil se k neočekávanému hosti, poznala jej i Bětuška. Byl to rytíř Skrbenský.

Nechtěl jména svého vyslovit! před služebnictvem, nejsa v těchto zemích jako rebel proti císaři jist svým životem.

XXIV. Zmařená hostina.

ětuška, uvítavši hosta, šla dohlédnout do kuchyně na večeři připravovanou. Skrbenský hově si v sedadle, s úsměvem prohodil, ukazuje na dvéře, kterými odešla Bětuška: „Jako žena je ještě krásnější než panna."

„Povídej tedy bratře, kde jsi byl? Často vzpomněl jsem tebe, žádné vědomosti o tobě nemaje!* zamlouval poznámku Skrbenského Kobylka.

„Kde jsem byl, tážeš se ? Kde jsem býti neměl. Kdybych byl zůstal ve Slezsku, mohl já tě nyní přivítati jako pán na Hradci a ukázati ti svou spanilou ženu. Tys šťastnější Kobylko, než já. Já potuloval se po Uhrách a po Němcích, často ve velké nouzi. A ty zatím dobře jsi se oženil a o svět se nestaráš. Pomlouvali tě sice nepěkně, že jsi zradil pro zisk vezdejší vlast i víru" — „Kdo že mě takto pomlouval?u vyskočil Kobylka zlostně ze sedadla.

„Nehněvej se na ně; oni nevěděli, že jsi při víře naší zůstal a neznají tě, že vlast na tebe vždvcky spoléhati může. Já vždy pravil: Za Kobylku vám ručím svou hlavou, ten vždy zůstane náš! Dobře, že se tam na Hradci oženil, máme tam u něho pevný hrad."

„Hrad nenáleží muč," namítal Kobylka.

„Náleží však tvé paní manželce/ „Nenáleží mé choti, nýbrž jejímu bratrovi Jiřímu/ „Co nám po Jiřím! Nyní ty jsi tu pánem a kdyby třeba bylo, Hradec je náš, neboť ty jsi náš!"

„Co slyšíš o vojně?" tázal se Kobylka, přerušuje tuto rozmluvu.

„Proto jsem přišel, abych ti pověděl, ^uže slyš —" V tom otevřely se se dvéře. Vstoupila Bětuška, zvouc k večeři.

Rytířský host při večeři dvorně se k Bětušce měl a pořád o svých dobrodružstvích vyprávěl, jakých zažil v Uhrách a v Německu. Ačkoliv věděl, že propadl by ueuprosně jako rebel smrti, kdyby od císařských postižen byl, byl ducha veselého, stále se smál a bujností kypěl. Mladí manželé Kobylkoví chvilkami rozesmáli se při jeho vypravování, chvilkami však zpytavě hleděli na něho, proč k nim přišel. Že podle císařských nařízení, kdo rebely přechovává a je ku trestání nedodá, sám trestu propadá, na to ani Kobylka ani Bětuška nevzpomněli. Rodina šlechtická nemohla starého přítele, přišel—1 i k ní jako host, zrádně nepřátelům jeho vydati. Skrbenský důvěřoval též příliš šlechetné mysli Kobylkově a cítil se na Hradci proto v úplné jistotě.

Hodina večerní valně pokročila. Skrbenský přál svým hostitelům dobré noci a odebral se do pokoje mu vykázaného. Mladí manželé zůstali ještě chvilku seděti v zamyšlení.

„Proč přišel?" tázala se Bětuška.

„Nevím/ odvětil suše Kobylka, ačkoliv tušil příčinu příchodu Skrbenského.

„Je veselý, ale nemám k němu lásky/ poznamenala Bětuška." ,,Nejsem ráda, že k nám přišel, je to jakýsi člověk podivný.44 „Proč podivný?44 otázal se Kobylka. „Je to člověk nešťastný. Nikde nemá domova, všude na něho číhá protivenství. Zapírati a tajiti musí poctivého svého jména šlechtického, chce-li zacho- vati si života. V zemi své rodné všude musí opatrně ohlíželi se na vše strany, aby nepřátelům nepadl do rukou, neboť těch jest tu mnohem více než přátel.44 Bětuška oddávala se svým myšlénkám, ničeho nemluvíc. Hlavou její zmítaly bolestné obavy. Proč přišel sem ten člověk podivný? Snad aby muže jejího přemlouval k podnikům vojanským? Přemýšlela o včerejších řecích Skrbenského, veselých a dobrodružných, z nichž bestarostnosť prýštěla, i zdálo se jí, že všechny ty jeho řeci veselé byly jen na oko, aby zakryl pravou příčinu svého příchodu. Nic dobrého z této návštěvy netušila.

Druhého dne ráno po snídaní muži odešli do zámecké zahrady, kdež vše usmívalo se lahodou krásného májovéhc jitra. Trávy bujně rostly, růže pučely, na stromech větve oděny byly překypem květu a ptactvo vesele šveholíc hemžilo se v keřích a na stromoví. Oba rytíři chodili z místa k místu, rukama vykládajíce, v živém hovoru zabráni. Chvilkami stanuli, obracejíce se k sobě, potom zas dále šli vedle sebe v myšlenkách. Na to Kobylka živě cosi vykládaje, rukou ukazoval k Opavě a Skrbenský za ruku ho chytal, patrně ho přemlouvaje. To vše pozorovala Bětuška hledíc otevřeným oknem do zahrady a bedlivým okem stopujíc každý jejich pohyb, i ucho nachylujíc do zahrady, zdali nedoslechue, o čem tak živé oba muži rytířští hovoří.

Bětuška poskočila rychle do ložnice a na rychlo ustrojivši se, spěchala dolů k nim.

Předtucha jí pravila, že zlý duch přemlouvá jejího muže. Spěchala po schodech lehkým krokem dolů. až ocitla se poblíže stromů, kdež oba rytíři, v hovor zabráni, netušili její blízkosti.

„Pravím tí," bylo slyšeti hlas Skrbenského, „že všichni přidají se k nám, Laryšové, někteří Kravařštf, Jan Bernhard ze Zvole, Jan Vojska a mnozí jiní. Byl jsem u nich všech. Nevěříš-li mně, zajed k nim a domluv se s nimi. Oni považujou tě za odpadlíka, důvěry k tobě nemajíce. Já však pravil jim, že na tebe spoléhati mohou s jistotou —41 „Kdy že já od nich odpadl ?a vzkřikl Kobylka v nejvyšším rozčilení. „Oni bídáci od nás odpadli a mne budou zváti odpadlíkem? Nuže, kde byli dříve, ti hrdinové, když já s Valachy, od místa k místu táhl a když opuštěn od těchto rekovných pánů musil jsem chrániti jejich podané proti císařským žoldákům a kozákům? Kde byli? Plazili se před císařskými a prosili o milost, aby uchránili své statečky. A já abych k nim dolézal, k těm pomluvačným duším? Kdeže byli, když —" „Nehněvej se," konejšil ho Skrbenský. „Oni uzvávají tehdejších tvých služeb, ale od těch dob, co jsi se oženil a co císařské jsi došel milosti, důvěry k tobě nemají. Ty však dokážeš jim —" „Nic jim dokazovati nebudu!'4 vzkřikl Kobylka. „Znám já ty opatrné pány, kteří chtějí vždycky aby jim jiní napřed dokazovali. Dříve klidně na svých zámcích seděli, počítajíce, oč by přijití mohli, kdyby se k nám proti císaři postavili. Teď já vyčkám, jak oni se zachovají, ti hrdinové, a dokud jich neuvidím s mečem v ruce proti císaři, jmenovati já je budu odpadlíky. Jdi k nim a pověz jim, co jsi slyšel. Já jich vyhledávati nebudu.

Bětuška spokojena se svým mužem, vystoupila nyní rychle na cestu a pozdravila hosta Skrbenského.

„Jáť myslila, že můj manžel ukazuje svému hosti hospodářství naše!4* „Přijel jsem jen na noc," vymlouval seSkrbenský. „Musím se ihned vydati na cestu další!44 „Strojíme slavný oběd", čtveračivě odvětila Bětuška, „nepustíme vás, rytíři. Dala jsem zabiti busu a též moučného jídla již kuchařka hotoví více než jindy. Mimo to naše ryby by se pohněvaly, kdybyste jich neokusil, rytíři. I chci se pochlubiti, že nejsou nejhoršf!"

Ale rytíř Skrbenský nedbal ani husy, ani moučných jídel, ani hněvu rybího, nýbrž odjel ještě před polednem. Nechtěl vyčkati hostiny na hradě u Opavy.

protestautský Mansfeld vtrhl náhle se značným počtem vojska do Slezska, aby zem tuto proti císaři pobouřil a aby na hranicích slezsko- uherských průsmyky dostal do své moci. Protáhnuv rychlým pochodem knížectvím ratibořským, náhle ocitl se Mansfeld před Těšínem, kdež sídlila tehdy kněžna Eližběta Lukrécie. Obléhnuv Téšíu, dal ohlásiti kněžně, že přichází jako přítel jen na krátko a že v brzku odtáhne do Uher. Když pak mu na to byly brány otevřeny, žádal od kněžny kontribuci 30 tisíc tolarů, obsadil hrad těšínský a najímal lid vojenský na Těšínsku. Kostely dal protestantům a knížecí vláda musila vydati Mausfeldovu vojsku všechno své střelivo, musila též rozkázati sedlákům, XXV. Mansfeldův vpád.

aby i s dobytkem svým vojsku pomáhalo opravovati cesty- Zanechav v Těšíně posádku, vydal se na to Mansfeld k Jablunkovu. Tam na šancích zajal posádku císařskou, obsadil svým vojskem šance i celý průsmyk k Uhrám a spojiv se tam s vojskem uherským, táhl k Hukvaldům, do kteréhož hradu pevného utekli se před tím měšťani příborští. Mansfeld nechtěje se zdržovati obléháním pevného hradu, vypálil Příbor i některé dědiny a táhl dále k Novému Jičínu. Město toto, aby vypáleno nebylo jako Příbor, složilo mu kontribuci válečnou 1200 tolarů rýnských, 12000 liber chleba a 72 beček piva, načež Mansfeld se svým početným lidem vojenským obrátil se k Lipníku a potom do Uher táhl.

Když Mansfeld s větší částí svého vojska táhl z Ratibořska k Těšínu, menší část vojska jeho zůstala se svým vůdcem vévodou výmarským táborem u Bohumína, kdež most nad Odrou strhla. Tam vévoda výmarský uslyšev, že císařští přitáhli k Opavě, vytáhl rychle proti nim.

Císařský plukovník Dohua však byl již město Opavu opustil, když velké vojsko vévody vý- marského oblehlo náhle Opavu. Městská rada nevěděla si rady, má-li se nepřátelům císařovým vzdáti. Přemoc nepřátelská byla veliká, vojenská síla opavská však slabá. Město se tedy nepříteli neubráuí. Ale kdvby mu otevřelo brány, císař stihne Opavu trestem přísným. Co tedy činiti? Opavané radili se se zemským hejtmanem knížectví opavského. Tento po- radil měšťanům, aby s nepřítelem vyjednávali. Vyjednávali tedy. Vévoda výmarský hlásil, že přichází jako přítel, a že přiuáší Opavě náboženství luteránské, čehož se Opavané neděsili, neboť pořád ještě této víře přáli. A když uslyšeli, že i stavové dojednali se s nepřítelem, a když vévoda výmarský pohrozil, že dá město vypáliti a nikoho šetřiti nebude, neotevřou-li mu město, otevřeli mu brány městské. Piošili jen, aby jim nedával do města mnoho vojska a aby katolickým obyvatelům nekřivdil.

Sotva však vévoda výmarský do Opavy vtáhl, dal svolati celou obec a kázal, aby mu přísahali věrno&ť. Radě se přísahati nechtělo; on však vykřikl: „Kdo je se mnou, nechť postaví se na stranu pravou, kdo proti mně, nechť postaví se na stranu levou!" A všichni bezmála postavili se na stranu pravou a přísahali, aneb věrnost ruky dáním slibovali.

Mansfeldovci panovali tedy na celém Těšínsku, panovali též na celém Opavsku. Nikdo se jim neprotivil, nikdo jim nepřekážel. Ba šlechta dosud po většině protestantská podporovala je všemožně, doufajíc v konečnou úpluou porážku císařovu. Ovsem nebylo ani Těšínsku ani Opavsku dobře pod touto vládou mansfeldských vojevůdců. Kontribuce velké byly ukládány, mnohé neřesti prováděny, některé obce od spustlých vojáků vypáleny.

Na Hradci panoval pořád klid, který jen někdy byl rušen zprávami válečnými. Jednou přišly na Hradec noviny, že Mansfeld táhne. Císařští vojevůdci poslali tedy na Hradec posly, aby hradby byly opravovány a lid vojenský sbírán, načež Kobylka dal lid sbírati a hradby opravovati. Potom přišla novina, že vévoda V3'marský Opavu osadil a že Opavané mu přísahali. Kobylka tušil, že přijdou Mansfeldští i na Hradec. Bětuška proto mínila, že by snad dobře bylo prchnouti před těmi lidmi vojenskými, ale kam sama nevěděla. Zůstali tedy oba mladí manželé na Hradci a po několik měsíců žádné vojsko ku Hradci nepřicházelo.

Teprv v červnu roku 1627 dva praporce vojenské přiblížily se ku Hradci, žádajíce, aby přijaty byly přátelsky. Vojsko toto vpuštěno bylo do hradu a Kobylka zaradoval se velice, spatřiv velitele. Byl to bývalý jeho dobrodinec, pan Ladislav Velen Že- rotín, který byl radou a vojenským komisařem krále dánského.

„Milý synu", pravil pan Velen, „chtěl jsem tě již dřivě navštívifci, jsa od delšího času v Opavě, ale pro mnohé práce a starosti, které v Opavě mám, teprv nyní přijíždím."

„Kdybych bjl tušil, že jste v Opavě", zvolal radostně Kobylka, „byl bych dávno tam za vámi dobrodince můj, izajel."

.Věděl jsem, že na tebe vždy spolehati mohu, pročež jsem tě vojskem svým šetřil, ' že mi to od mnohých jiných ve zlé vykládáno bylo."

„Pomlouvali mne zajisté!" postesknul si Kobylka.

„Pomluvě člověk nikdy neujde!" odvětil Velen zasmušile. „Ale raduješ se, synku", zvolal vesele, „jak se vše zas obrátilo k dobrému? V cizině měli jsme ovšem práce dosti, abychom sem velké vojsko vypravili. A jak Bůh dá, tentokrát už ve vlasti zůstaneme a nepřátely pokoříme docela. Císařova sláva mizí každým dnem, rádcové jeho nevědí si rady a trpce pykati budou svých chyb a poklesků!"

Pan Velen pobavil se též mile s Bětnškou a chystaje se zas k odjezdu do Opavy, pravil Kobyl- kovi: „Jak vidím, máš na hradě jen slabou posádku, my pak v Opavě zbytečného vojska. Jeden praporec ti tu tedy zůstavím, však je uživíš, aby pomlouvaci se nepozastavovali, že nám žádných služeb nekonáš. A kdyby nepřítel na tebe přijití měl, pošleme ti z Opavy pomoc silnější!"

Velen Žerotín odjel, rozloučiv se srdečně s Kobylkou i Bětuškou, a přeje jim všeho dobra. Odjel, a na bradě zůstala posádka mansfeldská. Hrad byl v držení nepřátel císařových.

Bětuška nerada viděla toto cizí vojsko na hradě; nečinila však Kobylkovi výčitek žádných, že posádku mansfeldovskou přijal; vědělať, že celá země je v moci nepřátel císařových a že odporovati jim bylo by marno.

Když však za dva dui na to Kobylka hotovil se na cestu do Opavy, aby navštívil tam starého dobrodince svého, pana Velena, Bětušky zmocnila se tesknota a ona tulíc se k svému muži, prosila ho: „Vrat se brzo a prosím tě, nepouštěj se s nimi do velkého přátelství, aby nám z toho zlo nevzešlo.® Kobylka vrátil se k večeru vesel na Hradec. Vypravoval Bětušce radostně, že celá země slezská i velká část Moravy drží s Dány proti císaři a že na všech stranách přibývá císaři nepřátel. „Jen kněžna těšínská," vypravoval rytíř, „pořád ještě je nakloněna císaři, ale musí poslouchati pana Žerotína. Pan Velen právě vyslal kní posla, aby od ní vynutil 300 Valachů do práce a na službu vojenskou a kdyby se zdráhala, bude kněžna přivedena do Opavy."1) „Jen aby vojna brzo přestala,44 vzdychla starostlivá Bětuška, „a aby nám žádných škod nepřinesla!44 Všechny tyto vojenské zprávy se jí nelíbily a mysl její nad míru tísnily. Strachovala se o své štěstí rodinné a obávala se nových běd pro zemi rodnou.

Obavy její však se nesplňovaly. Jakékoliv přišly noviny na Hradec, vždy věstily porážku aneb klesání císařských. Tak císařský plukovník Dolina vytáhnuv proti Krnovu, vyplenil předměstí, byl však přepaden od vojska výmarského a kořist mu byla vyrvána. Vojsko výmarské čili jak je náš lid jme- noval, Mansfeldi vyplenili Osoblahu, dobyli potom Hlubčic, Malého Hlohova, Kozlí, Střelíce, Zař, Rybník a jiných měst a míst pevných ve Slezsku Horním a víra v úplné vítězství nad císařem byla tak pevná, že když přišla novina, že nejvyšší císařský generál Valdštein s velkým vojskem táhne do Horního Slezska, nepřátelé císařovi se tam nezalekli; spolehaliť na štěstí, které jim dosud v této zemi přálo.

Potom posluhové na rychlých koních co den zajížděli na Hradec, přinášejíce zprávy o postupu císařského vojska. První novina byla radostná: Valdštein učiniv útok na Hlubcice, byl odražen. Druhá byla méně potěšitelná: Valdštein dobyl Hlub- šic a plení krajinu strašně. Třetí novina byla bolestná: Valdštein dobyl Krnova a plení, jak dosud žádný ještě nepřítel neplenil. Kobylka vysýlal po této poslední zprávě každou hodinu nového posla do Opavy o pomoc, tuše, že císařští navštíví nyní Hradec. Když pomoc nepřicházela, Bětuška zlou předtuchou jata, naléhala na Kobylku, aby Mans- feldy, které mu přivedl pan Velen na hrad, poslal nazpět do Opavy, a aby hrad otevřel císařským.

Kobylka v zadumání odporoval. Toho učiní ti nemůže. Jeho čest rytířská mu brání tak učinili. Posádku přijal a nemůže ji poslati pryč. Svět měl by ho za zbabělce, však už o něm dříve mluvili, že je odpadlík. Toho učiniti nemůže svému dobrodinci panu Velenovi, který sem tyto lidi vojenské přivedl, aby jich nyní v době nebezpečenství poslal pryč a hrad bez boje vydal císařským.

„Oni ti pomoci neposýlají, oni o tebe se nestarají, jako ty o ně!" naříkala Bětuška.

„Nevíš, milá duše, ce zamýšlejí; možná, že vytáhnou nám z Opavy na pomoc, až císařské vojsko nás oblehne!"

„Prchněme odsud do Olomouce !" radila starostlivá Bětuška, která pozbyla vší své veselosti a dobré mysli, jen obáváni jsouc naplněna.

„I kdybych najisto věděl, že zhynu, zůstati musím!" odvětil klidně rytíř, bolestně'pohlížeje na v svou milovanou ženu. „Cest velí mi zůstati. Bojíš-li se boje, vyšlu s tebou k Olomouci — !"

„Ját s tebou vytrvám do posledního dechu;" vykřikla věrná Bětuška, nedadouc muži svému do- mluviti. „Ty mne nemiluješ, jako já tebe!"

Rytíř bolestně dojat odpovídal: „Miluju tě, jako jsem tě vždycky miloval. Ale kdybych učinil, co žádáš, pozbyl bych tvé lásky i úcty!"

„Ját vidím vždy postavu otce svého před sebou,lfc žalovala Bětuška, „který by jinak jednal v této chvíli než ty. On by proti císařským hradu nebránil —44 Kobylkoví zazněl v uších hlas soudce zemského, čtoucího testament Zamyslil se. V Bětušce pohlížející naň oživla naděje, že Kobylka učiní podle rady její. Ale náhle ozval se povyk na nádvoří a manželům zvěstováno, že vojsko císařské již se blíží.

Kobylka odběhl na hradby. Bětuška vrhla se na kolena před obrazem Ukřižovaného a roníc hojné slzy, úpěnlivou modlitbou obracela se k Bohu, aby chránil ji i muže milovaného před neštěstím a záhubou, které že se blíží, úzkostlivým Srdcem tušila.

XXVI. Konec.

Nepřítel přitáhl ku Hradci s nevelkým vojskem. Hlavní Valdšteinovy voje však rozložily se táborem u blízké Opavy, odkudž ovšem mohly přispěti každou chvilku oblehatelům ku pomoci.

Na Hradci posádka vojanská chystala se přijati nepřítele, jak se sluší. Byliť Dánové srdnatí vojínové, a hrstky vojska císařského která ku Hradci se přiblížila, věru se neulekli. Posmívali se císařským a byli dobré mysli, žertujíce a vtipkujíce. Když dáno znamení, že posel císařský chce vyjednávati, smáli se plným hrdlem, že prý císařští si netroufají.

Posel císařský ukazuje list, byl do hradu vpuštěn. Odevzdav Kobylkoví svůj list, čekal na odpověď.

List byl kratičký. Nebylo v něm ducha válečného. Nepsal nepřítel nepříteli. Psal přítel příteli. Nebyly v listu hrozby, byla v něm láska. Kdo tento list poslal, nechtěl hradu dobývati smolnými věnci neb zbraní střelnou, nýbrž chtěl vpuštěn býti jako přítel nejupřímnější a zlíbati chtěl srdečně nejen Kobylku, nýbrž i jeho ženu. Napsal jej mladý Jiřík Pruskovský, bratr Bětuščin, žádaje, aby byl vpuštěn do svého dědictví.

Kobylkovi list vypadl z ruky. Takého poselství se rytíř nenadál. Zvedl list a znovu díval se naň. Rozvažoval. Byl by rád ihned objal bratra své milované ženy, kdyby nebylo války. Byl by mu odevzdal dědictví ... Tu na hradbách stáli však Dánové, připraveni k boji, tam dole pod hradem a u Opavy stáli císařští, dobře ozbrojeni...

Rytíř Kobylka vyhledal vůdce posádky, sdělil s ním obsah listu a vyložil mu poměry rodinné, poměry vlastnické. Vůdce posádky mínil: „Přijde-li k vám švakr, bude vaším hostem. Od nás křivdy nezažije. Ale císařského vojska sem nevpustíme, držíce hrad tento pro krále dánského, kterémuž věrnost jsme přísahali/ Odpověděl tedy Kobylka poslovi, že těší se poznati svého švakra a přijme ho bratrsky, jakož si již dávno přál. Vydá mu též dědictví. Poněvadž však na hradě jsou Dánové, kteří jménem krále dánského na Hradci sedí, nebude do Hradce vpuštěno vojsko císařské, když takové časy válečné jsou. Potom Kobylka spěchal, aby pověděl Bětušce, co se stalo. Bětuška slyšíc o bratrovi, radostně vykřikla, když však dověděla se, jakou Kobylka poslal mu odpověď, zarmoutila se velice. Potom stálou péči majíc o muže svého i bratra, v modlitbách hledala útěchy. Na štěstí po celý týden chovali se nepřátelé tiše, jakoby si před Hradcem po dlouhých pochodech vojenských odpočinouti chtěli. Už se Dánům tato nečinnosť nepřátelská nelíbila, že dlouho trvá. I byli by se zajisté k výpadu odvážili, kdyby nebyli věděli, že u blízké Opavy leží velké vojsko císařské.

Bylo 29. července roku 1627. Z tábora císařského ozýval se jásot. Kobylka povolán byv na hradby, viděl, jak vojáci císařští pod hradem radostně klobouby mávají, veselé písně pějí a bujnými výkřiky se těší. „Co se stalo?" tázal se.

„Ti chlapi ničemní docela na nás zapomínají a jen svá hrdla ovlažují. Musíme jim připomenout, že přišli hradu dobývat! Palte do nich!" kázal právě posádce vůdce dánský.

Z hradu zahučela děla. V táboře oblehatelů nastal zmatek. Chápali se zbraní. Domnívali se, že posádka chce učiniti výpad. Všechno vojsko císařské před hradem stálo za chvilku pohotově k boji, aby přivítalo posádku, kdyby vypadla z hradu.

Na hradbách ozývaly se nyní posměšné hlasy. „Vidíte, jak jsme je zalekli? Kdybychom houkli ještě několikrát, utečou strachy až k Opavě! I vy hrdinové ! Pít umíte a křičet moc, ale proč hradu ne- dobýváte?" Takovými pokřiky bujnými bavila se posádka na hradbách.

Druhého dne časně z rána blížily se ku Hradci nové zástupy vojenské. Bylo nyní zjevno, proč císařští dosud otáleli s útokem. Čekali posily, která nyní přichází.

Početné nové zástupy císařského vojska hrnuly se k hradu a brzo na to hlásatel zvěstoval posádce hradecké, že Opava císařským se vzdala. Nejvyšší vojenský císařský, vévoda frýdlandský, Valdštein, po několik dní pronásledoval město smolnými věnci a granáty, až z toho v městě velký požár vzešel a též klášter svatováclavský s kostelem vyhořel.3) Manráeldi nemajíce v Opavě dostatek střeliva, podali se a byl jim volný odchod povolen. Valdštein vtáhl vítězně do města.

Pádem Opavy i Hradec padl. Hrstka vojínů na Hradci nemohla na dlouho vzdorovati ohromné přesile vojska císařského. Velitel posádky dánské se tedy císařským též vzdal, vymíniv si volný odchod. Odtáhl z hradu, do něhož hned na to vtáhlo vojsko císařské a s ním Jiřík Pruskovský, nynější pán na Hradci.

Radost Bětušky byla veliká, že shledala se s bratrem jediným a že obavy, kterými svírána byla v posledních týdnech mysl její, jsou rozptýleny. I Kobylka přátelsky podával Jiříku Pruskovskému ruku a těšil se, že ho poznává. Ovšem dotkla se ho porážka dánská. Bolestněji však stihla porážka tato mnohé jiné šlechtice slezské, jimž kladeno bylo potom od císařských komisařů za vinu, že Mans- feldovo vojsko podporovali. Kat přibil tehdy ve Slezsku na šibenici 65 jmén uprchlíků; mnohým šlechticům, kteří neuprchli ze země byly velké pokuty uloženy.4) Opavu ztrestal Valdštein pokutou 100 tisíc tolarů, kterou později snížil na 60 tisíc, a dal městskou radu a některé přední měšťany do vězení vrhnouti.

Mnohá šlechtická rodina ve Slezsku tehdy vyhynula úplně, mnohá ožebračená vystěhovala se ze Slezska do jiných zemí. A kdož ze šlechty zůstali, postupem nepřejných národu našemu let odcizovali se národnosti své české.

Následky vpádu Mansfeldova vojska do zemí slezských a do Opavska byly strašné nejen pro rodiny pokutované, ale i pro národnost naši v těchto zemích. Co byla království českému a markrabství moravskému bitva na Bílé Hoře, to byl Slezsku a Opavsku vpád Mansfeldův.

I Kobylkoví hrozil trest, že přijal Mansfeldy na Hradec. Přísní komisaři královští neshledali v však na něm velké viny. Šťastně ušel trestu. V lásce manželské a spokojenosti rodinné žil potom s Bětuškou ještě mnohá leta, ale čeho si nejvřeleji přáli, totiž aby po vystálých pohromách přišla zas leta klidu a míru, toho se na žal nedožili. Přitáhli potom do zemí našich ještě Sašové a Švédové a národ krvácel dále po mnohá leta. Prodělal mnohé trpké zkoušky ve válce třicitileté i později. Kéž dožije se též dob radostných, kéž přežije šťastně všechna protivenství, s kterými musí zápasit už od let dávných!