Motýlek z norské pohádky (vydání ELTeC) Jelínek, Edvard (1855-1897) editor Institute of the Czech National Corpus: diachronic section 46595 COST Action "Distant Reading for European Literary History" (CA16204) Zenodo.org ELTeC ELTeC release 1.1.0 ELTeC-$textLang ELTeC-$textLang release Motýlek z norské pohádky Edvard Jelínek Josef Richard Vilímek 1893 Praha National Library of the Czech Republic The text has been OCR'd and then corrected only automatically.

Encoded in ELTeC level 1

Czech Converted by checkUp script for new release Text converted to ELTeC level 1

Laskavý čtenáři, iVlusím Vám přece svěřiti, jak jsem se dostal k tomuto románu. To bylo tak!

Jednoho dne došla mne z čistá jasná zpráva, že jsem se stal dědicem malé sbírky knih a rukopisů nedávno v Petrohradě zesnulého doktora lé kařství. Byl nesmírně hodný člověk, a nevím ani, čím jsem si získal jeho přízně. Ale víte, že lékaři vůbec a zejména lékaři dětští jsou takoví. Jezdíval přes Prahu do českých lázní po celou řadu let a tu jsme se také vždy vídali a stýkali.

Po jeho smrti obdržel jsem skutečně ohlášené dědictví: balík knih a stohu rukopisů. Spoustou touto prokousal jsem se teprve ponenáhlu a tu || EDVARD JELÍNEK jsem- seznal, že jsem se stal dosti nepovolaným dědicem sbírky medicínských děl vedle rukopisných zápisků z oboru lékařství, meteorologie (!), chemie (!) a dokonce i botaniky (!). Bůh sám ví, co vše to bylo a co zvěčnělému příznivci napadlo, že odkázal poklady takové mně.

Ale probíraje se v dolech neznámých mi věd, objevil jsem něco . . . něco . . . uvidíte!

Byl to nepatrný sešit asi o třiceti hustě popsaných listech. Jakkoli mne čtení dosti nedbalého rukopisu velice namáhalo (do té chvíle mám kříž s psanou kyrylkou), přece vytrval jsem do konce.

Sešit ten obsahoval zápisky o jakési malé pacientce doktorově, jakési Naděždě Cužinové, kterouž ošetřoval před mnohými lety v Petrohradě a o které mně kdysi také sám vyprávěl. Poněkud suché zápisky roznítily mne nesmírně, malá pacientka začala mne zajímati. Pohříchu, chvíle, kdy příznivec můj přestal býti jejím ošetřovatelem, přetrhla také nitku pamětí o ní. Zápisník byl přerušen právě na místě nejzajímavějším. Co dělo se s mladičkou a maličkou pacientkou dále — o tom zápisky již nevyprávěly. Tím jsem se však ani ukonejšiti, ani zastrašiti nedal. Hleděl jsem k Naděždě jako k zajímavé otázce historické, nerozluštěné, MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY ||| ale ventilované. Nitky byly potrhány, ale konečky jejich držel jsem pevně v ruce — nalézaly' se v medicínském zápisníku. Sel jsem tedy po stopách dítěte, z obzoru zmizelého.

V práci této byl jsem šťasten i nešťasten zároveň. Ničeho nedbaje hledal a honil jsem Naděždu Čužiuovou po širém světě. Neodbytně klepal jsem u mnohých dveří a sám také pro ni nejeden vzdálený práh odhodlaně jsem překročil. Slovem, chtěl jsem zadost učiniti prostičké zvědavosti. Tak učinil jsem řadu nových známostí a dal mimovolně podnět k dosti rozsáhlé korrespondenci, neoplývající právě přílišnou diskrétností. Stalo se, že maní zaběhly nitky mé netoliko do Petrohradu, Paříže a Říma, ale i do odlehlé vesnice na východě ruském.

Nahromadiv porůznu rozptýlené zprávy, tu kousek, tam kousek, dodělal jsem se mosaikového obrazu, dosti úplného, až na nevypátratelné kaménky. Mezery místy se vyskytující mrzí mne, ale pomozte si!

Konečně jsem počal přemýšleti o tom, nebylo-li by záhodno, materiál tak pracně sehnaný jakýmkoli způsobem využitkovati. Mařiti pro osobní choutku tolik času nebylo by chvalitebno. To uznáte, laskavý čtenáři. Přemýšlel jsem tedy o tom vážně, a jakkoli se mně nikdy nedostávalo času IV EDVARD JELÍNEK zaměstnávati se romáuy — tentokráte do mne vjela choutka románová přece. Stalo se! Z prvu nabízel jsem základní motiv Nadeždin několika povolanějším lidem, pomyslil jsem si: ať si ji vezmou, af si ji spracuji, je to jejich obor — leč pochodil jsem špatně. Nechtělo se jim, nechtěli do toho strkat své prsty. Namítali, že je jim neznám teirain.

To mne poněkud osmělilo, a já rozhodl se ujati se Naděždy — praskni oko nebo zub. Dal jsem se do ní, spracoval jsem ji, vytrval jsem do konce, do poslední tečky — jak jsem mohl a jak jsem uměl! Tu ji máte, laskavý čtenáři!

Je ovšem škoda, že Naděždy neujal se umělec z povolání, kos nějaký, takový, který sednuv Pegasu do sedla méně by se držel vyšlapaných cestiček sesbíraného materiálu, ale statečně zajížděl do fantastických růžových hájů přes romantické propasti a rokle. Já, jezdec neobratný, vyhýbal se raději takovým podnikům, abych si po případě nesrazil vaz. Sel jsem raději v šlépějích lékařského zápisníku a ostatních dokumentů. Tam, kde dokumentů žádných nebylo — přeskočil jsem smělé.

Jmen osob a míst nedržel jsem se úzkostlivě; je-li někde původní dějiště posunuto o krok dále nebo blíže — na tom zhruba nezáleží. Co do podrobností referuji, jak jsem slyšel.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY Leč dosti již té důvěrnosti.

Nemusím ostatně tajiti, že mně rozjímání o této Naděždě zkrátilo nejednu chvíli životních nud, že citlivost mou podráždilo a že i srdce mé zaujalo.

Vždyť pro ni neváhal jsem slézti na jedné pranepatrné stanici ruské, abych pak po několikahodinné jízdě vymletými cestami a temnými lesy spatřil na vlastní oči rodné hnízdo Motýlka z Norské pohádky.

Psáno r. 1888.

E. J.

* r . . vyšla ze šatny Naděžda, hezká k políbení a roztomilá nevýslovně . . .

Původní reprodukce dle akvarellu Artuše Scheinera.

r\si před třiceti lety, zrovna na den Cařihradského patriarchy Nikifora, odevzdal policejní zřízenec Osip Feodorovič Zybin správě Petrohradského nalezince na Mojce obyčejnou dřevěnou škatuli. Podle průvodního listu, hodně již umazaného a spoustou pečetí opatřeného, obsahovala tato škatule nemluvného lidského tvora ženského pohlaví. Osip Feodorovič obdržev stvrzení, že vykonal, jak mu bylo nařízeno, odešel.

Potom šlo vše svým úředním chodem, zvolna, ale bezpečně, jako v tisíci podobných případech.

Motýlek z norské poh. 1 EDVARD JELÍNEK Právě došlá příslušnice Kurské gubernie ... (Str. 3.) MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY Tam, kde do roka přijímají na 8000 nových nalezenců, nezpůsobuje poplach a vzrušení přírostek jediný.

Činovník, který vedl přijímací protokol, nepohnul ani brvou při pozvednutí škatulového víka, leda že ostrovtip jeho nemohl ubrániti se myšlénce, že dirky na vrchní desce nalézaly se asi proto, aby dítě ve škatuli se neudusilo. Protokolní zápis nebyl příliš zevrubný. Zjištěno zhruba jen tolik, že uvnitř položený lidský tvor narodil se právě před třemi nedělemi na druhé poštovní stanici za Miropolem v Kurské gubernii. Co a jak, po tom se nikdo nesháněl, dostačilo úřední nařízení, aby dítě vzato bylo do ošetřování, což stalo se zajisté jen na přímluvu jakési lidomilné osoby.

Také nikdo nevšímal si zhruba, proč děcko dopraveno bylo až do Petrohradu, kdežto bližší Moskva nebo jiné město ruské snad spíše bylo povoláno vykonati skutek novověké humanity.

O všem tom mohla by podati snad objasnění malá vložka akt, přiložená ke škatuli, ale papíry tyto odkázány prozatím k volnému použití hladovým červům, odsouzeným strádati život svůj v registratuře nalezince na Mojce.

Právě došlá příslušnice Kurské gubernie dala o sobě známku života teprve v okamžiku, kdy pozvednuto víko škatule. Zatřepala sebou tak důEDVARD JELÍNEK MOTÝLEK Z [NORSKÉ POHÁDKY kladně a ohlásila se pláčem tak sta; tečným,^ že přítomný lékař praničeho nenamítal proti její zdravotě, ovšem souhlasil po kratičké prohlídce, aby odevzdána byla do oddělení dětí úplně zachovalých. Měla o to^ zásluhu zajisté nejedná doPrávě v okamžiku, kdy kolem jeho preroschodite kráčela poslední řada děvčat .

(Str. 10.) brodušná selka ruská, která novorozeně cestou krmila a sílila ku příští pouti života. Brzy potom odevzdáno dítě t_ o v chuve, a prázdná škatule i se sežloutlou po duškou a drtinami pohozena kdesi ve skladišti nepotřebných věcí. Do večera měla příEDVARD JELÍNEK slušnice Kurské gubernie také již své jméno a nelišila se pranicím od ostatních svých družek, leda svou minulostí a neobyčejnou zdravotní zachovalostí. Od toho dne slýchala na jméno Naděžda, kteréž jí také dáno za několik dni na křtu^ pravoslavném.

SO Naděždu bylo tedy postaráno, a příští její do té míry zajištěn, že s velikou pravděpodobností mohlo sé říci, jaká asi na ni čeká pouť života. Dosti jednoduchá.!, Řád Petrohradského nalezince vedl ji k tomu, aby mohla se státi, až dospěje, vychovatelkou dětí, opafrovatelkou v ne • mocnících, ranhojičkou, hospodyaí, Takovou budoucnost mohl předpovídati Naděždě každý, kdož ji spatřil v kolébce na Mojce.

Ale stalo se jinak. Naděždě bylo souzeno projíti jinými cestami života, cestami, o nichž nemělii však ponětí ani Osip Feodorovič Zybin, ani lékaři ústavu, ba ani první její opatrovnice Anna Petrovna, která odchovala na svém prsu již mnoho set dětí, lhostejných konec koncňv stejní.

S počátku dělo se s Naděždou jako se všemi ostatními schovankami. Sotva se naučila choditi, svěřili ji na výchovu Rufině Senšinové, krestjance ve vsi Tomylově; kteráž brala k sobě děti z nalezince na výdělek. U Senšinové setrvala Naděžda osm měsíců. Nebyl to čas růžových vzpomínek.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY Jakkoli správa svěřovala chovance své jen osobám spolehlivým, zdá se, že v Senšinové velice se zmýlila. Tolik je alespoň jisto, že po osmi měsících přivezli malou Naděždu zpět do Petrohradu sešlou téměř úplně. Vyšlo u té příležitosti na jevo, že na příště krestjance Senšinové děti svěřovati nelze, což vrchovatou měrou dotvrdily také modřinky, objevené na útlém tílku Nadeždině. Naděžda tehdáž ještě mluviti neuměla, na nikoho nic zlého říci nemohla, ale k pochopení okolností přispívalo zajisté platně i to, že děcku pranic se nestýskalo po opatrovnici náhle ztracené. Ostatně Senšinová ocitla se brzy po tom v ústavě choromyslných, kamž zavezena pro podezřelé a nebezpečné chování.

V Petrohradě zotavila se Naděžda zase brzy.

Nedali ji již na venek, nýbrž ustanovili, ponechati ji v ústavě, při čemž zároveň učinili záznam takový, že Naděžda pro svou trpělivou a vlídnou povahu odchována má býti pro obsluhu v nemocnicích. Nebylo pochybností, že k zaměstnání takovému hodí se nejlépe, ostatně nikomu nenapadlo lámati si příliš hlavu příštím osudem děvčátka neprotěžovaného pranikým. Měli tam takových a podobných dětí příliš mnoho, než aby dělati mohli s jakousi Naděždou zvláštní komedii.

Správa a služebnictvo nevšímaly si valně ani toho, že prvotně ve škatuli přivezený tvor dorůstá poEDVARD JELÍNEK nenáhlu v děvčátko velmi roztomilé a hezounké, neboí také tyto vlastnosti objevovaly se nezřídka u mnohých jiných schovanek.

Zatím uplynulo všedně několik let.

Naděžda dočkala se šťastně sedmého jara svého ubohého života, jehož neutěšenost nepociťovala těžce snad jen proto, že o životě šťastnějších dětí neměla ani ponětí. Také rozumu ještě neměla tolik, aby o sobě zraleji přemýšlela.

Její svět nesáhal za Petrohradský nalezinec, pohyboval se výhradně v mezích ústavního pořádku, z něhož nevybočoval žádný den v roce. Vždy stejný zvuk zvonce rozhodoval o všedních rozkoších i strastech, vyplývajících ze života v nalezinci.

Tu jednoho dne překročilo dětské prahy na Mojce z čistá jásna jakési vynikající prevoschoditelstvo, snad excellence s generálským chocholem. Podle všeho bylo to veliké zvíře, neboť od vrátného počínajíc až k řediteli, všichni, kdož kde byli, na vzájem se předstihovali v hlubokých, téměř až k zemi dosahujících projevech uctivosti vůči mohutné postavě přibyvšího hostě.

Jeho prevoschoditelstvo přišlo prohlédnout si ústav.

Hned dány na vše strany výstrahy, aby vše bylo v pořádku, na zavolání. Prohlídka děla se MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY vojenským způsobem rychle a bez rozvláčných řečí.

V pořádku bylo vše, jeho prevoschoditelstvo nezameškalo několikráte projeviti svou spokojenost a nezdržovalo se nápadně nikde.

Teprve v ohromném sále dívčí průpravny pozastavilo se jeho prevoschoditelstvo poněkud. Nevěnovalo ani tak příliš mnoho pozornosti mravenčí práci malých dělniček, což ostatně nebylo věcí jeho oboru, jako spíše děvčatům samým, jichž se tam hemžilo plničko. Rozumí se samo sebou, že v celém sále nastalo ihned hrobové ticho. Děvčátka zaraženě stála opodál, jen nejsmělejší a nejstatnější z nich odvážila se pozvednouti oček svých k navštěvovateli tak nenadálému a neobvyklému. Ale poněvadž jeho prvoschoditelstvo bylo podle všeho přítelem dětí, a přátelsky i vlídně na ně dívati se umělo, ustoupily také s dětských tváří alespoň ponenáhlu strach i bázeň.

Nevím, stalo-li se na výslovné přání jeho prevoschoditelstva nebo na pouhý pokyn úředních průvodcův, ale vůbec stalo se, že děti v tomto sále shromážděné vojenským jednostupem defilovaly po chvíli kolem vzácného navštěvovatele Prevoschoditelstvo přes tu chvíli kynulo uspokojivě hlavou. Ovšem, děvčata vyhlížela zdravě a chovala se způsobně. Ale prohlídka tato neskončila se bez malé události.

Motýlek z norské poh. 2 JO EDVARD JELÍNEK Právě v okamžiku, když kolem jeho prevoschoditelstva kráčela poslední řada děvčat, zvolal host velitelským, ač vlídným tónem: »Stujže!« Hned celá řada stála jak v zemi zaražena.

Oficielní reportér vyjádřil by se o tomto zjevu v ten smysl, že jeho prevoschorJitelstyp ráčilo oblažiti jednu z posledních schovduek zvláštním povšimnutím. A skutečně, stalo se tak! Starý, ramenatý vojín schýlil se k děvčátku asi osmiletému, aby je zastavil a blíže si ho povšiml. Horlivost jeho byla tak veliká, že vzal děvčátko za obě ruce a že mu pohlédl bádavě. do očí. 1'okynul ještě uspokojeněji než před tím. Pak poručil, aby mu ukázalo zuby. Chvělo se sice na celém těle, ale pootevřelo ústka přece Jeho prevoschoditelstvo spatřilo roztomilý perlový proužek. Po té neváhal zvláště upříti zrak svůj na dívčiny nožky, za kterouž příčinou musila trošku suknici pozvednouti. Jeho prevoschoditelstvo pokynulo opět se zřejmým uspokojením. Potom si děvčátko obrátil, pohladil a posléze blahosklonně propustil.

»Jak se jmenuje to dítě?« vece hned potom jeho prevoschoditelstvo.

»Nadežda Cužinová, vaše prevoschoditelstvo!* zněla odpověď.

• Naděžda Cužinová . . . charašos,« opakovalo prevoschoditelstvo s důrazem, jako by si chtělo zapamatovati toto jméno.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 1J_ Prohlídka skončena pak rychle.

Jakkoli na všech tvářích byla zjevná nemalá zvědavost, přece nikdo neodvážil se učiniti přímý dotaz, proč host tak vzácný zajímá se o dítě, přivezené do ústavu odkudsi z Kurské gubernie.

Naděžda sama nepochopovala, co se vlastně děje, vycítila jen instinktivně, že nenadálé vyznamenání získalo jí mezi družkami trochu dětské žárlivosti a že dalo podnět k jakémusi šepotu.

Na vše bylo by se nepochybně za několik dní úplně zapomnělo, kdyby hned nazejtří nebyla nová událost vzpružila opět ponenáhlu zanikající zvědavost.

Před polednem totiž přišel do nalezince jakýsi neznámý pán, dle výřečnosti cizinec. Znatel jazykové charakteristiky a národních fysiognomií byl by asi bez obtíží uhodl, že tento člověk spatřil světlo světa v zemi citronňv a pomerančů, čemuž ostatně také nasvědčovalo jeho čistě italské jméno.

Představiv se a odevzdav v kanceláři jakýsi doporučovací list, podobný vlastně nejvíce úřadnímu dekretu vyšší instance, uveden byl velmi ochotně a bez námitek do odlehlejší čekárny, v tom čase úplně prázdné a pusté.

Uprostřed pokoje nalézal se toliko jediný stůl.

Kdo by si byl neznámého pána blíže povšiml, byl by na něm postřehl okamžitě stopy jednostranné elegance, ani snad ne tak v obleku zjevné, J2 EDVARD JELÍNEK jako spíše v pohybech. Klonil se stále na všecky strany a také posuňkem ovládal obratností podivuhodnou. Pohyblivý byl jako rozlitá rtuť, a v povaze jeho nebylo setrvati klidně, byt jen několik minut. Také v čekárně projevoval netrpělivost, přebíhaje ji měnivou křižovatkou nejrozličnějších kroků, podobajících se někdy i skokům.

Jinak zdál se pán ten býti ve tváři velmi příjemný, ač neprojevovala zvláštní duševní vyspělost nebo dokonce hloubku.

Zatím co signore běhal kolem stolu, sháněli po chodbách a v zahradě Naděždu. Našli ji brzy a odvedli do čekárny.

Sotva zjevilo se dítě na prahu, uvítal je signore spoustou slov, vyznívajících dosti vesele a zdvořile. Bohužel Nadedža nerozuměla ničemu, neboť signore silně zatrhoval do italštiny a rusky mluvil prabídně, tak že rozuměti bylo mu skutečně velmi ztěžka. To ovšem valně nevadilo, neboť Nadedža jsouc naučena od narození svého býti nástrojem vůle jiných lidí, také v tomto případě neprojevovala nic jiného, než svrchovanou oddanost a poslušnost. Ale jakkoli svěřencové nalezinců přes tu chvili v šanc bývají vydáváni všelijakému burcování, tak že zjevení se člověka s nepochopitelným požadavkem není právě vzácností, přece vznikla v Naděždě tentokráte stísňující nedůvěra, kteráž rychle proměnila se v obavu MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 13 Několika zručnými obraty docílil v okamžiku .. (Str. 14.) 14 EDVARD JELÍNEK o samu sebe. Děti podléhají okamžitým dojmům více než lidí dorostlí; o signorovi lze říci, že učinil na Naděždu hned v první chvíli dojem neutěšený, přes jeho povídavost a patrnou snahu býti roztomilým. Proto Naděžda zalekla se také dnes mnohem více než včera u přítomnosti samého prevoschoditelstva.

»Nuže, svlékněte se, malá přítelkyně, musím se na vás podívati!« vece z čistá jasná signore, nic nedbaje dětských rozpaků. Dříve však, než Naděžda mohla vyhověti přání neznámého člověka, sám si ji vysadil na stůl. Několika zručnými obraty docílil v okamžiku, že s děcka téměř samovolně spadla košilka, a že Naděžda zjevila se před jeho zrakem tak, jak ji stvořil všemohoucí Bůh. Mohl si ji tedy prohlédnouti od hlavy až k patě. Kdo by se domníval, že tu šlo o lékařskou prohlídku, mýlil by se velice; signorova pečlivá důkladnost směřovala jinam.

Především poručil Naděždě lehnouti si na znak, pak postaviti se, vzpřímiti, všelijak krčiti, obraceti, nohy i ruce rozličně zvedati, slovem, podle jeho rozkazu činiti všechny obraty a pohyby.

Tato tělocvičná záhada netrvala na štěstí dlouho. Signore skončiv svou práci, zvolal svrchovaně uspokojen: »Dobře, děkuji!« Po té hodil na Naděždu zase košilku na znamení, že může se opět obléci.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY J5 Zapáliv si papirosu a pověděv na rozloučenou několik hrozně zmrzačených ruských slov, s poklonou, svědčící opět o dobře naučené uhlazenosti, odešel.

Byl skutečně nesmírně spokojen.

V kanceláři nalezince domýšleli se v tu chvíli již určitě, že Naděžda nebude dlouho schovankou ústavu.

A Naděžda? Netušila, že okamžik právě minulý stal se rozhodným pro celý její život. Ni zásluha, ni vina nebyla v té příčině na její straně.

Signore odebral se z naleziuce přímo k jeho prevoschoditelstvu.

»Nuže, jak!?« vítal příchozího hospodář.

»Vaše prevoschoditelstvo! Naděžda je dítě bezvadné, nemůže býti pochybnosti, že z ní vyroste Venuše a Kleopatra zároveň!* odpověděl signore služebně.

Vojákova šedivá hlava přijala zprávu tuto s uspokojením na vědomí.

Téhož dne pozdě v noci hodovala veselá společnost u Palkina na Něvském prospekte. Sešli se na čaj, ale schůzka skončila hlučnou střelbou šampaňských lahví. Byla to společnost veskrze vojenská, v níž starešinské místo zaujímalo známé již laskavým čtenářům prevoschoditelstvo. Oslovovali jej mezi sebou prostě a kamarádsky Ivane Petroviči.

*-lf 16 EDVARD JELÍNEK .... Naděžda *e dítě bezvadné...* (Str. 15.) Kdo byl Ivan Petrovič? Karriéru své vojenské slávy měl vlastně již za sebou, řády, které zdobily jeho široká prsa, přinesl si hlavně z Krymu, kdež se vyznamenal a málem by byl o život přišel.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 17 Sloužil pak již jen několik let, načež dán byl na zasloužený odpočinek s jakýmisi zvláštními výhodami. Tehdáž Ivan Petrovič nebyl již schopen státi v čele armádního sboru, ale zůstalo mu přece ještě tolik sil, aby mohl všelijak užívati světa a života. Proto také nepřipadlo mu na mysl, uchýliti se kamsi do nudného sela a tráviti den ke dni v tichém zátiší až do smrti. Zůstal v Petrohradě, udržoval styky se starými kamarády, i nebyl nikdy nepřítelem nových známostí, zejména z kruhů vojenských. Kromě toho vyvinula se ve vysloužilém vojínu ponenáhlu malá náruživost, dobrá pro vhodné a ne právě protivné ubíjení času. Z Ivana Petroviče stal se totiž horlivý přítel a mecenáš divadelního umění. Jeho šedivou hlavu znali dobře za kulisami, při čemž ovšem neposlední úlohu odehrával rubl, který ze štědré ruky jeho prevoschoditelstva hojně kapal u rozličných příležitostí. Jinak byl Ivan Petrovič náramný dobrák, plný dobrého smýšlení a dobré vůle. Také nelze popříti, že jeho umělecko-divadelnť choutky měly jakousi podstatu opravdivé .

užitečnosti. Tak vyprávělo se o něm, že on právě byl, který objevil a »na nohy postavil*, jeden z předních talentův Alexandrovského divadla. Přemrštění lidé vytýkali by mu snad, že měl smysl jen pro ženské talenty, kdežto mužských talentů si ani nevšímal, ale slabůstka tato ztrácela se na Motýlek z norské poh. 3 J8 EDVARD JELÍNEK rozsáhlém poli jeho činnosti. Buď jak buď, Ivan Petrovič byl přítel divadla, jací na prospěch jsou institucím i umělcům samým.

Není tudíž divu, že ve společnosti, shromážděné u Palkina, mluvilo se dosti věcně o divadle. Mladičký důstojník, tuším gardista, stýskal si právě do toho, že poslední dobu stíhá Petrohradský ballet mor. Schází prý úžasně, a sláva jeho vážně je ohrožena. Jiný zbožňovatel choreografie shledával příčinu právě vysloveného stesku v té okolnosti, že ballet Petrohradský se skládá ze sebranky, sehnané ledabyle z celého světa. Sebranka tato skytá prý do budoucnosti perspektivu pramálo slibnou; na to, co se importuje z Milána, Paříže neb dokonce z Varšavy, pranic spoléhati nelze.

Také úsudky jiných přítomných pánů vyznívaly podobně, jen že každý snažil se oprávněnost svého souhlasu dotvrditi novými duchaplnostmi.

Jeho prevoschoditelstvo, ač povolané ze všech nejvíce mluviti o takových věcech, mlčelo dlouho.

Teprve když vystřídali se všichni, také on při; hlásil se ke slovu, a jelikož nehodlal ukončiti řeč svou jen několika slovy, odstrčil od sebe netoliko, talíře a číše, aby měl před sebou volno (potřebné pro ruční gestikulace), ale sňal se sebe i ubrus, který do té chvíle měl zastrčený za límcem.

»Drazí pánové,* začalo jeho prevoschoditelstvo, »mluvíte o palčivé otázce naší scény. DoMOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 19 volte, bych mysl vaši poněkud ukonejšil. Pánové, nic plátno, dobré baleríny nepadají nikde s nebe, také ne v Rusku. Každý den nenarodí se kouzelná Taglioni; takových tanečnic je pořídku, a není divu, že dávají se vyvažovati zlatem . . . Pánové, máme sice baletní školu, jejímž úkolem jest v první řadě odchovati náležitý dorost pro carská divadla . . . ale, pánové, z toho, co jsem viděl, nepřislibuji si mnoho. Řeknu vám upřímně: z takových kandidátek nepředvídám spolehlivou žeň do budoucnosti. Nechci tím hanobiti školu samu, chci jen naznačiti, že materiál se jí poskytuje nedostatečný. Mé stanovisko nevyžaduje tanečnic mnoho, spíše méně, ale za to takových, které by alespoň zbytečným učinily import zboží prostřední kvality. Soudím, pánové, že naše vlast je dosti rozsáhlá, aby vzmohla se alespoň na několik samorodých, slušných balerin . . .« Veselý potlesk přerušil na okamžik Ivana Petroviče.

»Takovým nedostatkům musí býti odpomoženo,« pokračoval řečník, posilniv se douškem šumného nápoje. »Ale abyste věděli, že nemluvím a nehodím na prázdno, račte vzíti na vědomí potěšitelnou zprávu, že váš Ivan Petrovič postaral se právě v těchto dnech o exemplář nadějného dorostu domácího baletu . . .« 20 EDVARD JELÍNEK ». ..objevil jsem děvče... učiněný obrázek...* (Str. 2*.) MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 21 »Je-li možno! Neocenitelný výborný Ivan Petrovič!* ozvalo se najednou několik hlasův.

»Ano, stalo se tak zcela jednoduše. Dostal jsem se maní návštěvou do nalezince na Mojce, a tam ve spoustě dětí, o nichž se beztoho neví, co s nimi, objevil jsem děvče .... děvče ....

pravím vám, pánové . . . učiněný obrázek, se zárodkem všeho, co podmínkou je slavné baleríny.

Poslal jsem tam podívat se na ni mistra Perozziho, kterýž vrátiv se gratuloval mým objevovatelským vlohám. Dítě jmenuje se Naděžda, více o ní věděti nepotřebuje nikdo, stačí, řeknu-li slovy našeho mistra, že Naděžda bez žertu zdá se býti kandidátkou slávy z mrtvých vstalé Venuše a Kleopatry zároveň. Člověk ten se zná ve věcech, věřím mu na slovo . . . Nožky sbíhají se kuželovitě, ruce má jako válečky a šíje a ramínka jsou právě jak z úběli. Chválil také její přirozenou pružnost, proporci postavy, lesk pleti a Bůh ví, co ještě. Slovem, objevili jsme dítě jako by stvořené pro primu balerínu Petrohiadského divadla! ...» Ivan Petrovič rozesmál se vítězně; poohlédnuv se samolibě kolem sebe dodal k závěrku: »Učinil jsem také již opatření, aby Naděžda přijata byla do školy baletní, kamž dopravena bude v těchto dnech. Předsevzal jsem si míti Naděždu na mušce, bude stoupati po žebříku baletní slávy pod ochranEDVARD JELÍNEK ným křídlem mé protekce. Uvidíte .... A až já kdysi na věky uzavru své oči, snad zaslzí nad mým rovem svůdná tanečnice vděčně za to, že dopomohl jsem jí k veselejšímu a slavnějšímu životu, než určoval jí řád nalezince na Mojce. Ba — dosti tam ještě zůstane děvčat, z nichž vychovati mohou celou armádu nemocničních opatrovatelek a ranhojiček. Naděžda ať grácií a půvabem třeští hlavy našich kadetův a libě rozohňuje srdce starých bojovníků, jakým jsem já.« . Slova tato vyšla z Ivanových úst tónem neobyčejně vřelým. Starý vojín mimo vůli sáhl po číši, také ostatní besedníci dotkli se svých pohaniv, a aniž by kdo učinil určitý návrh, vstali rázem všichni, pozvedli číše a za veselého cinkotu připíjeli na zdar a slávu malé Naděždy, příští první baleríny Petrohradské scény.

Historka o Naděždě pobavila společnost shromážděnou u Palkina dobře, a tím byl také účel její úplně dosažen. K vážným reflekcím nebylo tam místa, nebylo jich také potřebí, rušily by zbytečně lehkou a veselou náladu, které se společnosť ta tendenčně oddávala . . .

V tuže dobu, co u Palkina ještě zvonily sklenky se šampaňským, panovalo na Mojce dávno již hrobové ticho. V chodbách a sálech ohromného nalezince svítily jen noční lampy, blikajíce nuzně. Naděžda ležela jak obyčejně na svém MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 23 chudobném lůžku, ale nespala tak klidně, jako jindy. Přes to, že neměla ani tušení o tom, že kdesi na Něvském prospekte připíjejí pánové, ozdobení četnými hvězdami a řády v záři světel na její budoucí slávu, měla noc velmi nepokojnou.

Do rozednívání pronásledoval ji těžký, příšerný sen. Chvílemi zdálo se jí, jako by přistupoval k ní onen černý pán. Bránila se mu, ale konečně přece podlehla . . . Zavlekl ji do temného domu a oznámil, že již nikdy nevrátí se k dobrotivé své opatrovnici, ke stařičké Anně Petrovně. Tu zoufale sebou trhla a — probudila se. Cítila se sesláblou, na čílku zalitou ledovým potem. Rozhlédnuvši se a seznavši, že vše bylo jen sen, pomodlila se vděkuplně k matce Boží Kazaňské.

II.

I řetího dne po té vydána byla Naděžda Cužinová krátkou cestou baletní škole. Stará Anna Petrovna rozplakala se hlasitě, jinak nikdo více, ačkoli Naděždu všichni měli rádi jako dítě poslušné a milé. Naděžda sama byla neodvolatelným obratem okolností ohromena, ale vše dělo se tak úředně a kvapně, že nezbývalo zhruba ani času k naříkání a kvílení. Vydání nalezence z Kurské gubernie nebylo spojeno se žádnými obtížemi, personalie tohoto lidského tvora pranic nebyly spletitý. Stačilo vyplniti několik rubrik šablonového formuláře, což bylo tím jednodušší, čím skrovMOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 25 Pán ten vyhlížel doma poněkud jinak... (Str. 27.) 26 EDVARD JELÍNEK nější byly majetkové poměry chudého dítěte.

Kromě jména nic na světě nebylo její; na škatuli, ve které ji do ústavu přinesli, zapomněli.

Odepsali ji tedy téměř jediným škrtnutím péra a místo nákladním listem opatřili ji svitkem úředních akt, přechovávaných do toho dne nepovšimnutě v registratuře nalezince.

Před samým odchodem dali jí uzlík s troškem prádla, k čemuž stará Anna Petrovna přidala milosrdně malý ikon a piroh.

Tak vyšla malá Naděžda z domu, v němž první léta svého života strávila a k němuž ponenáhlu jako k jedinému domovu svému přivykla.

Opouštěla jej s pocitem vděčnosti a stesku zároveň. Cítila, že v tomto domě dobře s ní smýšleli, že ji tam vedli pečlivě k životu řádného člověka. Nehýčkali ji, ale také neubližovali a netýrali. Stravovali ji jednoduše, ale zdravě, šatili ji prostě, ale čistě. Do jakého života zavláčeli ji nyní, nevěděla a netušila, ale jistě by ráda byla zůstala na starém místě, třebas o půl stravě.

Nejvíce želela také ztráty staré Anny Petrovny, snad proto hlavně, že dobrá tato žena vypravovala jí vždy v neděli krásné pohádky a byliny.

Leč nebylo pomoci. Jakýsi premovaný člověk zavezl ji střelhbitě z nalezince do nového jeMOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 27 jího útulku. Nikdy v životě neviděla Naděžda tolik ulic a tolik vysokých, nádherných domů, kostelův a věží. Konečně zastavil izvoščík před šerou, málo veselou budovou. Zabíhala do dosti pochmurné ulice, v níž nebylo ani stopy po zeleni , pronikající Mojku. Nepřirozeně vysokými schody vedl premovaný pán svěřenku do vyšších pater nic při tom nedbaje, že drobné děvče jen stěží mu stačí. Všechna udýchána dospěla posléze k závratné výši, kdež křižovatkou temných chodeb stejně spustlých a příšerných, konečně stanula na prahu svého příštího učitele — baletního mistra pana Peruzziho. Jmenoval li se jinak, na tom nezáleží.

Pán ten vyhlížel doma poněkud jinak než na ulici a na návštěvách. Činil dojem svrchovaně ošumělého a sešlého umělce.

Hlavu měl rozcuchanou, košili u krku geniálně rozevřenou a pomačkanou, trepky na křivo přešlapané, kabát odřený. Také zřízení bytu svědčilo o »geniální« nedbalosti: z vysedlé pohovky čouhala koudel, a na stole rozlévaly se malebně čajové laguny, jejichž břehy všelijak vyzdobeny byly sucharovými drobty. V tomto saloně přijímal pan Peruzzi jen dámy dětského věku ... po domácku, v županu. K vůli úplnosti dlužno ještě podotknouti, že na zemi povalovala se spousta papírosových odpadků, což také v úplném sou28 EDVARD JELÍNEK hlase bylo s tabákovým puchem, pronikajícím celý pokoj.

Důkladnější pozorovatel byl by ovšem objevil v brložku pana Peruzziho ještě věci jiné, z části dosti podivné. Tu a tam pohozeny byly různé části baletní toiletty, nové i staré, čisté i špinavé, zvláště však — zdá se — liboval si pan Peruzzi v živůtkách a šněrovačkách, jichž měl ve svém Tuskulu malé skladiště. Na pohovce, pod pohovkou, na psacím stolku, na okně, na stojanu — všude samá sněrovačka nebo živůtek. Mělo to jistě svůj háček. Pan baletní mistr zaměstnával se totiž již po delší dobu novou konstrukcí šněrovaček, neboť to, co v tom oboru skytala doposud vynalézavost Pařížská, nikterak mu nestačilo.

Chtěl patrně docíliti, jak kdosi zlomyslně pověděl, aby bylo možno utáhnouti tanečnici ne-li na jeden milimetr, tedy alespoň na dva. Pan Peruzzi hnal se za svým ideálem neobyčejně vytrvale a domníval se býti jistě již blízek cíle. Jeho patentovaná rekonstrukce nových šněrovaček skládala se ze samých ocelových pružin a skřipců, měla účinek skutečně nevídaný, jen že tanečnice zdráhaly se vydávati v šanc konec konců nepříjemnému omdlévání. Studium Peruzziho směřovalo tudíž nyní hlavně k tomu, aby překonal vítězně i omdlévající příčiny, čehož dosáhnouti nepochyMOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 29 Madame ji (Str. 31.) 30 EDVARD JELÍNEK boval. Proto studoval také trochu anatomii a věnoval zvláštní pozornost dýchacímu ústrojí lidského těla.

Myšlénky baletního mistra byly právě zaměstnány závadnou pružinou šněrovačkové konstrukce, ana stanula před ním Naděžda.

Děvče ztratilo cestou řeč, nemohlo ze sebe v prvních okamžicích vyraziti ani slova. Nebylo jich ostatně třeba, neboť výmluvnost hovorného mistra stačila úplně k udržení rozprávky nových přátel.

Malé kázání, kterým pan Peruzzi uvítal svou novou žačku, vyznělo asi takto: »Milá Naděždo!

Nastupuješ nový způsob a cíl života. Všechno bude nyní jinačí, to neb ono nebude ti snad z počátku chutnati, ale ponenáhlu přivykneš všemu, tak že rozplakala bys se opět, kdyby tě chtěli zavézti zpět na Mojku. Předpokládám, že jsi poslušné děcko, a že vzdorovati a vrtošivou býti neumíš, což by bylo jen tvým neštěstím a příčinou pláče. Budu tvým otcem, dobrým, ale přísným; i to, co pocítíš hořce, Směřovati bude výhradně k tvému dobru, k tvé výhodě, k tvé dokonalosti. Budeš-li poslušná a čiperná, nedotkne se tě nikdo, budeš-li nemotorná a nechápavá, vyženeme z tebe škodlivé tyto zárodky. Učení naše bude se ti snad zdáti někdy namáhavým a MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 3J nepohodlným, ale první vlastnost, které přiučiti se musíš, jest neznáti únavy. Na Mojce učili tě brzy chodit spát a časně vstávat, zde budeš připravovati se nebýti ospalou ani v dobu, kdy již všechny děti spí. Ospalou vůbec nebudeš smět býti . . . vždy čilou, veselou, usmívavou. Smutný obličej dělat nesmíš, vynutíš úsměv i tehdy, kdy ti k pláči bude. Za to budeš chválena, hlazena, laskána, líbána. Budeš-li přičinlivá, spatříš se brzy ošacenu jako anděl, jako princezna; a tančiti budeš v záři tisíců světel uprostřed jásotu davu vznešených lidí, jichž oči obráceny budou jen k tobě . . . Viz, jak vyhlížeti budeš!« To řka, ukázal ohlušenému děcku fotografii nedávno zesnulé první baleríny. Hezounký obrázek, samý průsvitný, pavučině podobný gáz a šperk blýskavý. Zakalený zrak děcka postihl z toho obrázku ovšem velmi málo.

Po té prohlédl si ještě Nadeždiny zoubky, udělil jí několik vedlejších rad a výstrah, pohladil a poklepal, načež trhnuv zvonkem dal na srozuměnou, že v průvodě právě přibylé madame má se uchýliti do svého bytu k ostatním spoludružkám slastí i strastí.

Madame ji odvedla. Byla to obstárlá paní, ukrutně vyzáblá, žalostné to zříceniny krásy kdysi snad nápadné. Tvář měla usouzenou, uzlobenou, uštvanou, uhnanou.

32 EDVARD JELÍNEK Zbytečno bylo by dokládati, že z kázání baletního mistra uchytila Naděžda poměrně málo.

Tím lépe. Ale jak u dětí vůbec bývá, opět a opět vycítila, čemu slovně neporozuměla.

Opouštějíc baletního mistra měla Naděžda dušinku nesmírně malou, jako by uhnětenou v ruce ošumělého muže, který prese všechnu snahu, činiti na děti dojem vlídný a milý, neměl v tom případě štěstí pražádného. Způsob i forma jeho kázání nebyly pro dítě sotva kolébce odrostlé zajisté nikterak příhodný, nejen Naděžda, ale také jiné děvče nebylo by strojenému tomuto slohu rozumělo, kdyby však někdo panu Perujzimu neúspěšnost takových řečí vytkl, odpověděl by prostě, že není vychovatelem dětí, nýbrž baletek.

Laskavý čtenář seznal z řeči baletního mistra, že byl mužem tělem i duší oddauým svému řemeslu a že se přidržoval nepochybně zásad, kterými vychoval své dítě otec proslulé tanečnice Taglioni. Vždyť sám Smiles připomíná ve svém Šelf helpu poučně, že tanečnice Taglioni před každým vystoupením na jevišti byla otcem svým donucována ke dvouhodinnému cvičení, kteréž obyčejně končilo tím, že unavením klesla beze smyslů. Služebným bylo ji pak odnášeti, křísit a převlékat. Smiles k tomu dokládá dosti mravokárně, že jen za cenu takového nakládáni došla MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 33 Taglioni na jevišti neobyčejné slávy. Pan Peruzzi patrně nechtěl jako učitel zůstati za otcem slavné Taglioni, tím méně, jelikož sám Smiles jeho methodu vytkl v kapitole o přičinlivosti a vytrvalosti, a to jako vzor patrně příkladný a následování hodný. Pan Peruzzi toužil podle všeho předstihnouti své málo sentimentální předchůdce tím spíše, jelikož nová doba činila ještě větší požadavky, nežli doba pověstné Vlasky. Co tehdáž stačilo, bylo dnes stanoviskem již překonaným, bylo tudíž na bíledni, že také přičinlivosti a vytrvalosti jevila se potřeba ještě větší než druhdy. Ostatně sdílel pan Peruzzi mínění, že povaha ve snažení k dokonalosti je vždy jednostejná: učenec týrá svůj mozek, baletka své tělo. Takovými míněními veden, nepochyboval, že se podaří z Naděždy vycepovati hvězdu první jasnosti. Již příroda sama obdařila ji nenahraditelnými vlastnostmi; přivésti je k platnosti, bylo starostí školy a železné vůle baletního mistra.

Toho byl si pan Peruzzi vědom úplně, a materiálu svěřenému jeho ruce nezbývalo než státi se podajným, praskni oko nebo zub. — Do večera seznámila se Naděžda se vším svým vůkolím i se vším novým zřízením. Ba, ba, docela jinak tam bylo než na Mojce. Mnoho tak zvané discipliny, ale málo pořádku. Děti poslouchaly na mrknutí, ale jinak zmítala jimi rozpustiMotýlek z norské poh. 5 ;(4 EDVARD JELÍNEK lost, namnoze zdivočilost. Rozumí se, že neplatí to o všech dětech, některé mlčely jako pěna, jmenovitě slabší a nevyvinutější. Za to tam měli několik malých draků, pravých neposedův a šelmiček. Celkem však snášela se republika tato dosti dobře. Malá Naděžda snažila se spřáteliti s družkami brzy, a jmenovitě ke stejně staré Sášence přilnula okamžitě. Sášenka byla již »stará« bale ritia, projevovala dobré nadání, ale vytýkali jí, že má škaredé nožky, málo kuželovité a dole tuze ploché. Trápilo ji to, ale což dělat!

Sášenka stala se důvěrnicí žačky nejmladší, a tato vzájemná jich důvěra rostla ode dne ke dni. Líhaly v jednom pokoji a také učit měly se společně v řadě jiných, dorostlejších žaček. Hned po obědě, dosti obstojném, provedla Sášenka Naděždu po cvičebních komnatách, tou chvílí úplně prázdných. Naděžda přivykla bývati v pokojích buď čistě vybílených nebo hezky malovaných, proto s odporem dívala se na spousty pavučin ztemňující tyto prostory. Malba na stěnách hrozně byla otlučena, a strašila špínou. Čím větším odporem naplňovaly novicku stopy spustlosti, tím větším podivením pozírala na prapodivné nářadí tu a tam v pokojích postřehnuté. Nikdy nic podobuého neviděla. Nejvíce se však podivila dřevěnému netvoru, o němž neměla ani tušení, k čemu slouží. Byla to prkenná zeď, z jejíž jedné MOTÝLEK Z KOKSKÉ POHÁDKY 35 strany vyčnívaly v rozličných polohách silné kolíky.

»Nač je to?« vece zvědavě Naděžda.

»Nač?« zvolala se smíchem Sášenka. »Ty nevíš nic, Naděždo! Nesmíš se všemu divit, jinak řeknou o tobě, že jsi hloupá. Abys věděla, to je zvedadlo, na kterém se učíme zvedati nohy.« Naděžda vytřeštila podivením oči, teprve po chvíli osmělila se ostýchavě vyšeptnouti, proč se vlastně mají učit zvedat nohy.

»Ale bláhová!« propukla Sášenka ve smích, »snad si nemyslíš, že umíš zvedat nohy. Podívej se, to tak!* A k nemalému ustrnutí nezasvěcené novicky Sášenka mrštně zvedla nožku svou nad nejbližší kolík, tak jakoby patu zavěsila do skoby.

»Pokus se to udělati,« vybízela Sášenka svou družku.

Pokoušela se, ale ani pomyšlení. Naděždě se zdálo, že oproti Sášence má nožky dokonale srostlé.

»To nebudu umět!« odpověděla po několika marných pokusech s trapným výrazem na tváři Naděžda.

»Neboj se, naučíš se. Také já jsem dlouho neuměla, ale jednou, ze strachu, abych nedostala bití, dokázala jsem to přece . . .« 3(i EDVARD JELÍNEK »A dostala jsi někdy bití?« skočila jí Naděžda do řeči.

Sášenka mávla místo odpovědi nevrle rukou a vyvedla ji hbitě do vedlejšího sálu.

Nové překvapení. Tam nalézal se veliký železný přístroj, na kterém se učily kandidátky baletní slávy propadat. Sášenka vysvětlovala moudře, že v každém divadle nalézá se peklo (jaká pravda hluboká!), a do toho pekla že nejčastěji tanečnice propadají. V tom pekle prý bývá ukrutná zima a příšerná tma. Dokládajíc pak ještě, že velikým uměním je zachovati při propadání rovnováhu na malé čtvercové desce, zvednuté někdy do závratné výšky, chtěla Sášenka ukázati nezkušené družce, jak takové propadání nebo zve dání vyhlíží. Jako srna vyběhla nahoru a postavila se na spadací desku.

»Podívej se!« volala dolů mávajíc rukama.

V tom na neštěstí řetízek jakýs popustil, a stroj, skládající se z konstrukce váhové, za pro ■ nikavého rachotu počal zrychleným tempem pracovati.

Bylo pouhým zázrakem, že ani Sášenka, ani Naděžda nepřišly ke smrtelnému úrazu. Osvědčilo se, že nad malými dětmi bdí anděl strážce.

Dříve nežli děti se vzpamatovaly, vběhlo do sálu v divém poplachu plno lidí. Spatřivše stroj i děti neporušeny, teprve poněkud se utišili, ač MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 37 výtek a drsných slov sypalo se na hlavy mladých provinilců množství nesčetné. Naděžda vyvázla tentokráte lacině, za to Sášenku stihlo vytřepání, které až přes příliš důkladně zodpovědělo Nadeždinu důvěrnou otázku, dostala-li někdy bití.

Po nějaké chvíli bylo zase dobře, také slzy Sášenčiny vyschly ponenáhlu.

Rozčilující tato událost nerušila jinak pravidelného chodu věcí. Nové a nové překvapení sypalo se na hlavu Nadeždinu bez ustání. Z podivení nejrůznější povahy ani nevycházela, divila se ovšem i věcem takovým, kterých ostatní její družky již dávno si nevšímaly. K večeru, když se mimořádně několik z nich odebralo do společné koupele, zpozorovala Naděžda, že jmenovitě starší její konkurentky mají prsty u nohou přepodivně a šeredně zmrzačeny. A zejména jedna z nich měla palec na pravé noze tak do vnitř zavrtnutý a také ostatní prsty tak nehezky přes sebe spleteny a zality zčernalou krví, že až nepříjemno bylo podívati se na nohu tak zmrzačenou. Opět hlasem jedva slyšitelným ptala se Naděžda své důvěrnice po příčinách tohoto nevysvětlitelného úkazu.

»Nemáš ponětí o ničem — to je od tančení. Až budeš tančit na špičkách, budeš míti zrovna takové prsty,« odpověděla Sášenka.

Tu mimovolně vytáhla Naděžda nožku svou 38 EDVARD JLLÍNEK z vody a těšila se z její krásné bezvadné formy.

Každý prst měl svůj poměr a volnost nestísněnou — zrovna k líbání.

Zachvěla se, ztrnulá . . .

Takové asi byly dojmy jejího prvního dne v baletní škole.

S potěšením uvítala Naděžda zprávu, že si může ulehnout. Také ložnice lišila se valně od té, ve které snila noc předešlou. Byla to jakási temná, jako podkrovní komora. Strop byl částí dřevěného schodiště, po němž přebíhali lidé hlučně po celou noc, tak že usnouti bylo velmi nesnadno.

Tu pojednou, když již všechna světla byla pohasťnána, ptala se Sášenka z čistá jasná: »Nadeždo ! Máš maminku ?« >Nemám!* odpověděla Naděžda krátce.

>Já také ne!« dodala bezbarvým hlasem Sášeuka a usnula brzy.

Naděžda dlouho bděla, nebyla ještě přivykla hluku na schodišti, který ji přes tu chvíli budil a plašil. Příšerné přeludy přepjaté fantasie míhaly se nad rozpáleným jejím čelem.

Ó, jak ráda byla by prchla zpět do domu, z něhož ji ráno téměř násilně vyvlekli. Teprve nyní pociťovala plnou měrou dobrodiní, jehož tam byla v míře tak hojné účastná. Ale bylo již pozdě — tam na Mojce i zde v baletní škole byly brány uzavřeny.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 39 Zdálo se jí, že nepřežije stesku, jenž svíral mladičké její srdce.

Hned druhý den dostala Naděžda cvičební oděv, který sice nepřiléhal úplně dobře, jsa někde příliš široký a někde zase nějak úzký, ale jak v šatně rozhodli — dostačoval svrchovaně. Že by byl vynikal zvláštní čistotou, také nelze říci — slovem, byl to cár pro všední potřebu, pro každodenní honění. Čeho se však Naděžda s počátku tak úžasně obávala, překonávala nad pomyšlení statečně. Konala, co jí poručili, jsouc dobře pamětliva poučení, že nikdy nesmí dáti na jevo známky únavy, a tak činila zadost prvním podmínkám spokojenosti. Konec konců nebyly to žádné čáry, a Naděžda počínala ponenáhlu pohlížeti do své budoucnosti se vzácnou životní věrou, že nikdy není tak zle, aby nemohlo býti hůře. Sášenka jí sice připomínala, že nyní učí se jen samým hloupostem, které dovede každé dítě, ale pak, později, prý uvidí, zač toho loket. I s touto výstrahou smířila se Naděžda ponenáhlu.

Ostatně nezůstalo dlouho v baletní škole tajno, že Naděžda má jakéhosi ochránce, který se o ni stará a který jí nadržuje. Nasvědčovaly tomu některé výhody, poskytované Naděždě za rozličných příležitostí.

Ale více než veškeré nepatrnější projevy šetrnosti, prokazované Naděždě, poplašila družky její 40 EDVARD JELÍNEK . . Druhý den dostala Naděžda cvičební oděv .. . (Str. 39.) a vzbudila jich závisť zpráva, která z čistá jasná kolovala asi měsíc po přijetí Naděždy do školy.

Rozneslo se mezi družkami, že malá Naděžda MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 41 bude na rozkaz jakéhosi vznešeného pána fotografována, a to v nádherném kostumu baletním.

Zpráva tato dala nepochybně první vydatnější podnět k umělecké žárlivosti, která od té chvíle jmenovitě mezi staršími družkami rostla. Bylo tu plno děvčat, kteréž namáhavým tancem již stokráte se schvátily a nožky sobě zmrzačily, ale nikomu nenapadlo vyznamenati je rozkazem, aby se daly fotografovati. To hlodalo uražené vědomí kandidátek baletní slávy, tak že bezděky staly se nepřítelkyněmi nevinné Naděždy. Nepřály jí, záviděly, zaměstnávaly se úkladným pletichářstvím.

Ovšem! Přijde Bůh ví odkud jakési vyžle, kotě, sotva kolébce odrostlé, a již popřává se mu předáctví a vyznamenání neslýchaného. Což tedy divu, že na cti své uražené družky, kde jen mohly, Naděždu šťouchly a že jí všelijaké příkoří chystaly.

Jedna z nich porazila ji při cvičení tak zlomyslně, že Naděžda uhodivši se do kolena bolestně vzkřikla.

Všechny tyto úklady však na věci nic neměnily. Naděžda byla fotografována přece!

Laskavý čtenář domyslí si již zajisté, že toto dílo nestalo se bez přičinění jeho prevoschoditelstva. Skutečně. Ivan Petrovič dopsal jednoho dne prostě panu Peruzzimu, že si přeje míti Nadeždinu podobiznu v baletním kostumu, kteráž poslední slova dvakráte podškrtl dokládaje zároMotýlek z norské poh. 0 42 EDVARD JELÍNEK veň, že veškeré útraty za kostum i fotografování štědře zapraví. Mecenáš!

Pan Peruzzi, který měl mnoho příčin ve všem všude ihned vyhovovati štědrému Ivanu Petroviči, učinil ihned příslušná opatření. Dal si tentokráte záležeti více než obyčejně, napínal svůj pružný talent ve všech směrech. Sám nakreslil důmyslně kostum, v němž Naděžda měla býti fotografována, určoval přesně formy, míry ano i barvy.

Dříve však než vše bylo hotovo — pracováno vskutku horečně v jednom z předních módních salonů Petrohradských — konal pan Peruzzi odvážné pokusy se zamilovaným svým vynálezem. Prováděl na Naděždě svými ocelovými svěráky tolik zkoušek, že dítě div neomdlelo v řemeslném jeho objetí. Ale díky neúmorné vytrvalosti podařilo se mu uspokojiti sama sebe. Naděžda sice namítala, že nemůže dýchati, ale Peruzzi spatřiv ji v boku útlou jak proutek neslyšel již a neviděl, i podotýkal jen chlácholivě, že fotografování trvá jen několik minut. Otec Taglioni byl by řekl asi totéž.

Když po rozsáhlých přípravách vše již bylo náležitě obstaráno, přikročeno k fotografování, kteréž podnikuuto tentokráte výminečně ve škole samé, a to z té jednoduché příčiny, že nezbytně při tom bylo potřebí létacího stroje, nesnadno MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 43 přenosného. Naděžda měla totiž býti fotografována jako vznášející se anděl, jenž na hříšnou zeměkouli sype vonné růže.

Stalo se, jak určeno.

Vyzáblé madame Loryonové připadl úkol, Naděždu ustrojiti a spustiti jí vlasy. Naděžda spatřivši barevné, gázové šatičky, poletující jako pavučiny a protkané zlatě, stříbrně i diamantově, tak byla krásou tou unesena, že málem přestala dýchati. Byla tedy největší starost páně Peruzziho překonána. Dav rychle povel ke spuštění stroje a vpraviv Naděždu do náležité pósy, při čemž jí přísně nařídil, aby se líbezně usmívala — pokynul fotografovi.

Za malý okamžik po té fotograf požádal, aby se pan Peruzzi přesvědčil o zdařilosti prvního vzetí.

Jakkoli pan Peruzzi správně předvídal, že první pokus se sotva vvdaří, přece zaklel svým obvyklým Maladetto! přesvědčiv se, že Naděžda přes daný rozkaz líbezuě se neusmívala. Zapomněla — pro samé chytání dechu, jehož se jí ve vyvýšené poloze v míře povážlivé nedostávalo.

»Dolů, ještě jednoii!< vzkřikl Peruzzi nevrle, a produkce se opakovala.

Také druhé vzetí nepadařilo se úplně. Netoliko že úsměv nevydařil se ještě náležitě, dítě také 44 • EDVARD JELÍNEK sebou pohnulo, tak že poloha jeho posunula se poněkud.

»Dolů, ještě jednou!* zvolal pan Peruzzi ostře a stranou zasyčel surovou nadávku.

Do třetice všeho dobrého. Naděžda neviděla svého učitele nikdy tak rozzlobeného a nepřívětivého. Neviděla již kolem sebe leč kola modrá a zelená, a slyšela jen přísný hlas učitelův: »deržať, deržať, usměvaťsja, usměvaťsja!< Kouečně přemohla se zoufale, sama snad ani nevědouc usmívala se čarovně a držela jako — socha.

Hospodinu budiž za to dík.

»Charašo — dolů!« vyznělo kouečně spásonosné heslo. Třetí vzetí dopadlo nad pomyšleni ' dobře, i pan Peruzzi cítil se ve svých očekáváních překonaným. Posice i výraz tváře tvořily téměř nedostižitelný soulad půvabu.

Ostatek byl věcí fotografa, baletní mistr mohl si prozatím spokojeně mnouti ruce. Naděžda dostala od něho cukrlátko a cítila se neskonale šťastnou, že těžká zkouška k uspokojení jejího vševládce byla ukončena. Cítila se jako znovu zrozena.. Uvolněné dýchání způsobovalo jí zřídka pocítěnou rozkoš, i zapomněla ráda na trapnou, právě minulou chvíli. Ano, zárodek ženské ješitnosti dopomohl jí k pocitu nevinného vědomí, MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 4.-, !

že šatečky tak pavučinové a ozdobné neměla na sobě ještě žádná z jejích družek.

Ten den nechutnalo Naděždě sice jísti, pociťovala bolesti v kříži i na prsou, ale přes noc i to přešlo.

Nejlépe při tom pochodil fotograf. Obrázek Nadeždin poskytoval pohled prazvláštní, něco neobvyklého Ta drobná, však půvabná postavička, vystavená na odiv v posici velmi dobře promyšlené a v třpytivý gázový kostum zahalená, stála za podívání. Dítě skutečně krásné skytalo nevšední soulad grácie, jemnosti a poesie zároveň. Nebyla to obyčejná věštba nadějné baletní budoucnosti, spíše genre dětského půvabu.

Fantastická posice a oděv zvyšovaly jen nevšednost tu. * Podobizna Nadeždina ocitla se nejprve ve velmi pěkném rámečku v pracovně jeho prevoschoditelstva Ivana Petroviče, potom také na stojánku u baletního mistra a za nedlouho objevila se dokonce i za výkladními skříněmi uměleckého závodu a knihkupectví Bazunova na Něvském prospekte. Lidé zastavovali se v zástupech před nápadnou fotografickou novinkou, a dívali se na ni tak, jako se dívají na reprodukce sterých jiných obrazů z Pařížského Salonu, kteréž představují někdy psa, ohřívajícího se na slunci, nebo house, utíkající přes cestu. Lidé obrázky takové 40 EDVARD JELÍNEK okukují, ale málo kdo si z nich při tom něco myslí. Také před podobiznou Nadeždinou, opatřenou prostým nápisem: Učennica baletn o j školy, nedělo se jinak. Přátelům dětí líbila se ta hlavička nesmírně, a jakási sentimentální Němka spatřivši ji zvolala dobrodušně: »Armitschka, das ist ein molletes Herzpinkel. ■ Jen jistý lékař, neprakťckých názorův o světě, láteřil, že jest holý nesmysl, ba vraždění, nevyvinuté dětské tílko v pasu tak stahovati Z výkladních skříní dostala se Naděžda do kapes kupujícího obecenstva, odkudž ocitla se na sto'cfch, v albech, v mikroskopech za prahem nejednoho nádherného Petrohradského salonu. Podobizna její zabloudila i do zimního paláce. Nedosti na tom. Prostřednictvím čiperného agenta objevila se tatáž podobizna za okny uměleckého závodu na hlučném boulevardu Sebastopolském v Paříži, kdež rovněž vzbuzovala pozornost kolemjdoucích.

Takovým způsobem stala se malá Naděžda v pravém smyslu toho slova světovou dámou.

Mohlo se o ní směle říci, že kolovala, že šla z ruky do ruky.

Což divu tedy, že Ivan Petrovič, pln dobrého rozmaru, pozoruje podobiznu na svém psacím stolku, sebevědomě a hrdě pravil svým přátelům, že to jest dílo jeho.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 47 Ale také pan Peruzzi přivlastňoval si úplně toto dílo, a kdyby byl někdo si troufal v pochybnost uváděti jeho zásluhu, řekl by krátce, že jeho prevoschoditelstvo Naděždu sice našlo, ale on že ji pracně vycepoval. Pan Peruzzi v důvěrných rozmluvách nebyl vůbec příliš vyběravý ve slovech.

Neuplynulo ani čtrnácte dní, a Naděžda překvapena opět novým, neobvyklým povšimnutím.

Tentokráte neprojevoval baletní mistr k vyznamenání, jaké žačku jeho opět stihlo, mnoho náklonnosti, naopak, mrzelo ho a vzpíral se mu. Neodbytný totiž Ivan Petrovič ve své neukrotitelné horlivosti nespatřoval závady, proč by známý jeho, malíř Rutin Tichomirov, nemohl Naděždy použiti za model k velikému obrazu, představujícímu Děti bacchantčiny. Ivan Petrovič a pan Rufin usnesli se na tom a úmysl svůj také provedli.

Jednoduchá věc. Pan Peruzzi přesvědčiv se o neplodnosti své oposice volky nevolky nařídil Naděždě bývati vždy z lána mezi hodinou desátou a druhou u pana Tichomirova. Po druhé hodině ji přiváželi vždy zpět do školy, kdež nahraditi musila do večera, co mezi dnem zmeškala.

Někdy sotva že se k chudé své večeři dostala.

48 EDVARD JELÍNEK Překročením prahu pana Tichomirova poznala Naděžda opět nový svět. Spatřila tam mnoho krásných věcí, chodila po samých kobercích, a všecinka její práce spočívala v tom, že opřena jsouc o vycpaného tygra nepohnutě musila státi tak, jak umělec byl nařídil. Byl to pravý opak života ve škole. Tam honili ji bez ustání, zde v šanc ji dávali nečinnosti. Někdy, když ji malíř příliš dlouho nechal nepohnutě státi, dostávala křeče, ale poslušné dítě všemožně se přemáhalo, tak že pan Rufin neváhal, vynášeti Naděždu za vzor výborného modelu.

Jakkoli nechceme ublížiti panu Tichomirovu, přece dovolujeme si šetrně napověděti, že tak znamenitý model byl skorém hodnější lepšího malíře. Tím nebidiž nikterak ublíženo jiným výtečnostem tohoto muže. Měl mnoho peněz a chtěl mermomocí něco dělat, zdálo se mu tedy, že nejpříhodnějším jeho zaměstnáním bude malba.

Učil se, chodil do akademie a byl spokojen sám sebou. Bez pretensí na veřejné uznání maloval jen pro sebe a pro své přátele a známé.

Jednoho dne, když Naděžda ubírala se od malíře, proti obyčeji nebylo na blízku izvoščíka.

Pan Tichomirov poručil totiž vždy dovézti Naděždu do školy. Prohodila k sluhovi, jenž ji byl před dům vyprovázel, že si najde za rohem izvoščíka sama. Byl krásný den, na ulicích plno MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY . .. opřena jsouc o vycpaného tygra stála nepohnutě .

;ctr. 48.) Motýlek z uorbké poh.

50 EDVARD JELÍNEK lidí a povozů řada nepřehledná. Ký div, že také za rohem nestál žádný izvoščík. Odhodlala se tedy pokud znala cestu, jít pěšky. Tu maní dostala se na ohromnou, nekonečnou ulici, v níž co krok spatřovala za výkladními skříněmi nevídané krásy. Hračky, jídla, šaty a steré jiné věci mihaly se před jejím zrakem jako v pohádce. Tu pojednou stanula z nenadání před výkladní skříní knihkupectví Bazunova.

Co tam spatřila?

Svou podobiznu! Teprve po chvíli poznala se !

Neodolala. Dlouho obcházela kolem, konečně nesměle vstoupila a jako u pekaře buločku koupila svou podobiznu. Obětovala na ni první rubl, jejž daroval jí pan Tichomirov.

Jakž by ne, když nikomu nenapadlo, ani Ivanu Petrovičovi ani panu Peruzzimu, obrázek ten jí věnovati. Zapomněli, zapomněli na ni úplně!

Ukryvši pak podobiznu co nejopatrněji, běžela rychle domů. Vymluveno jí ostře, že se půl hodiny toulala, a musila svatosvatě slíbiti, že to již nikdy neučiní. Po té cvičila se do noci jak obyčejně, těšíc se trpělivě na odpočinek a samotu, aby nerušeně mohla se podívati na svůj hezký obrázek. Nesvěřila ho ani Sášence, poněvadž i tuto její nejlepší přítelkyni v poslední době zmohla — žárlivost. Teprve s úsvitem, když MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 5J_ všechny družky ještě spaly, mohla se Naděžda bez obavy na sebe podívati.

Ah! Ani nechtěla věřiti, že to ona. Tak byla krásna! Oči jí svítily, jako jitřní hvězdičky, vlásky splývaly v pramenech, ručky a nožky tak hezounce jako v letu se vznášely! Nemohla se na tu krásu ani dosti vynadívati. A v živůtku ta útlost! A ty ozdobné, gázové šatičky, zahalující ji . . . Ach!

Den jako den dívala se od té doby s rozkoší na sebe a ukrývala obrázek svůj před ostatními jako nejdražší poklad na světě.

K Tichomirovu chodila Naděžda s upřímným potěšením, a proto zarmoutilo ji nesmírně nařízení, udělené asi po čtrnácti dnech, že iiž nadále k němu choditi jí netřeba. Ráda, z té duše ráda byla by zůstala u srdečného, vlídného malíře, který jí jednou i pannu koupil, již však ve škole jí zase sebrali, jako věc pro baletésu nepřístojnou. Byla by mu ochotně stála třebas po celé hodiny na jedné nožce s pozvednutými ručkami, tlumíc trpělivě záchvaty křečovité.

Ale Děti bacchantčiny byly ukončeny, a návštěvy Nadeždiny staly se naprosto zbytečnými.

Ani si netroufala vysloviti své přání. Na památku dostala Naděžda od malíře hezounké ná^ III.

Lístky s cedulkového kalendáře padaly v baletní škole právě tak pravidelně, jako jinde. Uprostřed lopotivého cvičení míjel žačkám den po dni dosti všedně, leda že je vzrušovalo občas nějaké nové opatření, které- však celkem na pořad ostatních věcí nemělo valného vlivu.

Naděždě uplynul ponenáhlu rok první, druhý i třetí. Nebyla sice již žákyni nejmladší, neboť i po ní zase přišly nové, ale dítětem býti nepřestávala. Scházelo jí ještě mnoho dní k dospělosti.

S věkem rostly zároveň požadavky na ni činěné, tím více, jelikož z ní stůj co stůj vychovati chtěli tanečnici rovnou Taglionce. Nebyl snadný oříšek, MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 53 kráčeti v šlépějích tak směle určených. Naděžda sice projevovala vlohy nevšední, ve vytrvalosti byla neúmorna, ale učitelé žádali na ní vždy víc a více. V její nepřítomnosti dávali ji i starším tanečnicím za vzor, ano při jakési zkoušce musila i sólistka slečna Maillotova vyslechnouti, že by se od Naděždy jistotě v rovnováze mohla učiti, ale jinak pranic ji nehodlali kaziti přílišnou chválou. Naopak, nedali vzniku předčasnému sebevědomí.

Zdálo se, že Naděžda vžila se již úplně do svého životního povolání. Bez repotu a nevole naučila se snášeti a vykonávati vše, co jí přikazovali, i tehdy, když cítila přílišnost požadavkův, ochabnutí a zemdlení. Smysl pro únavu překonávala příkladně, obratnost nožek vynucovala silou celého těla a usmívala se dle pokynu.

Do tří let nestalo se nic zvláštního, co by náleželo vytknouti v našem vypravování.

Tu z čistá jasná ukonejšená poněkud mysl páně Peruzziho náhle byla vzrušena. Jednoho totiž dne byv pozván k vyšší instanci vzal na vědomí nařízení, dle něhož měl se připraviti na aranžování baletního představení za příčinou jakési veřejné slavnosti v některém z letních sídel u Petrohradu. Z daleka naznačeno mu, že velice vhod by přišlo něco nového, neotřepaného z oboru ušlechtilé chereografie.

54 EDVARD JELÍNEK Panu Peruzzimu byl tento rozkaz nesmírně vhod, dávno toužil se vyznamenati, a právě nyní nastala tedy chvíle průlomného činu. Chtěl na sebe obrátiti pozornost vyšších kruhův, a jakkoli pocházel z vlasti velikých demokratů, nebyl proti tomu, učiniti se hodným nějakého — řádu. Tato myšlénka trápila jej již po delší dobu.

Nenadálý rozkaz nestihl ho úplně nepřipraveného. Již od loňska zaměstnával se geniální myšlénkou překvapiti divadelní svět novým, po případě sensačním baletem. Nyní, kdy měl plnou volnost a zasahati mohl dle libosti i do finančního budžetu, nebylo situace nad tuto příznivější. Ovšem, překážela poněkud krátká lhůta, rozsáhlý aparát vyžadoval ohromných příprav, ale u lidí pevné vůle bývá chtění vítězem nad nemožností.

Sedě zamyšleně u svého stolku a dívaje se bezděky na známou nám podobiznu Nadeždinu, vyskočil náhle jako by ze sna probuzen a udeřiv rukou na stůl zvolal: »Ano, zdaří se to! Mám skoro měsíc času, to jest třicet dní, a kromě toho — třicet nocí. Budeme pracovati bez odpočinku!* Bylo rozhodnuto ! Na množství podřízených lidí, zejména však na nejdůležitější materiál zázraků páně Peruzziho, na tanečnice, čekal těžký měsíc zkoušek. Nezbývalo než hnáti vše parou, on sám uvolil se pracovati bez oddechu.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 55 Za základní motiv baletní novotiny sloužila panu Peruzzimu překrásná, v pravdě poetická Norská pohádka o spřízněnosti zvířeny s lidstvem.

Co z této Norské pohádky baletní mistr udělal, vyšlo na jevo teprve při představení samém, i podotýkáme prozatím jen tolik, že hlavní osobou celé hry měl býti roztomilý motýlek, obletující vesele, svět, proměňující se rozličně a obelsťující jak zvířenu, tak lidstvo všelijakými šotkovskými kousky.

Hned v prvním okamžiku rozhodl se pan Peruzzi, že motýlka bude představovati Naděžda.

Po zralém uvážení uznal, že bez Naděždy nebylo by ani možno pomýšleti na úspěšné provedení Norské pohádky. Chvílemi vnucovala se mu sice chmurná myšlénka, že Naděžda je pro úlohu vymáhající poměrně tak mnoho síly ještě poněkud slabá, ale on násilně v sobě utlumil tuto nemilou domněnku, až konečně rozhodně řekl sám sobě, že Naděžda stačiti musí.

Chuďas nemohl si pomoci, byl v takové posici, že i velblouda byl by se pokoušel provléknouti dirkou jehlovou.

Což tedy divu, že hlavní péče obrácena bez prodlení k Naděždě. Bylo již souzeno, že měla užiti ode všeho nejvíce. Dříve nežli sám mohl přistoupiti k osobnímu a hromadnému zkoušení ensemblů, poručil, aby Naděždu horem pádem 50 EDVARD JELÍNEK učili všemu, o čem ještě ponětí neměla. Zkoušeli a cvičili s ní téměř od rána do večera všemožné evoluce, zkoumajíce zároveň spolehlivost její na všech strojích, na vahách, propadlištích i letadlech.

Přejala takřka přes noc repertoir první baleríny, ovšem se zřetelem na vyvinutost těla a sílu údů.

Nad to poručil o vše bdělý pan Peruzzi, aby od toho dne učili Naděždu ubírati se na lůžko teprve po půlnoci. Mělo se tím předejíti dětské ospalosti. Za to směla spáti o hodinu déle.

Zatím co pracováno usilovně a bez pardonu v tomto směru, nevycházel pan Peruzzi ze svého kabinetu. Také on pracoval v potu tváří. A opět veliká část jeho odborného snažení týkala se především Naděždy. Vypracovav dle hotové již hudby na hrubo baletní libretto, vrhl se horečně do črtáni rozličných nákresů jak co do garderoby, tak rekvisit a dekorací. Byly toho pravé spousty.

Jeviště mělo se šestkráte měniti a vynikati plnou složitostí aparátu. Věci možné i nemožné přivlečeny takměř za vlasy. Zejména zřízení a rekvisitář posledního jednání poskytoval pohled přímo závratný. Vedle rozličných strojů samý žebřík, schod, prohlubeň a vyvýšení. Nezasvěcenec stěží byl by se vyznal v labyrintu těchto divadelních efektů na určito již projektovaných. Vše bylo dosti krkolomné, odvážné a smělé. Snad MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 57 všái i Po celou dobu příprav nebylo s panem Peruzzim řeči . .

(Str. 58.) Motýlek z norské poh.

58 EDVARD JELÍNEK žádná stavební komise nebyla by takové spojení, opory a obtížení prken i trámů schválila.

Stejnou péči věnoval pan Peruzzi kostumním nákresům. Pro samu Naděždu bylo jich osm, pro každý výstup jiný. Trikoty určil jí bílé, růžové, černé i modravé, vše vždycky tak, aby byla harmonie náležitá. Dodáme-li k tomu, že nezapomněl ani na třpytivé hvězdice do vlasu, na kmitavá křídla, pozlacená tykadla, drobounké kastaněty atd. atd., naznačili jsme s dostatek, že horlivý mistr opatřil Naděždu vším, co na divadle činí žádoucí dojem.

Po celou dobu příprav nebylo s panem Peruzzim řeči. Hlava mu hořela, a čím více se blížil den slavnostní premiéry, tím větší se ho vzmáhala horečnost. S podrážděností čiv slučovala se u něho zejména v posledních dnech jakási krutá tvrdohlavost. Při soubornějších zkouškách ukazovaly se téměř nepřekonatelné přílišnosti, ale on o žádných ústupcích ani slyšeti nechtěl. Naléhal na provedení svého programu do posledního skoku.

Tak stalo se, že veškery v Norské pohádce zaměstnané tanečnice více nebo méně cítily záhy přepjetí svých sil. Nejoprávněnější k takovému stesku byla zajisté Naděžda. Ostatně také pan Peruzzi měl všeho již po krk. Ale to právě je MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 59 umění, vydržeti heroicky, s úsměvem na tváři až do konce . . .

Konečně nastal den slávy.

Výkonný personál s panem Peruzzim v čele byl hned z rána zvláštním vlakem dopraven do letního divadla za město, aby před polednem ještě jednou mohl vykonati generální zkoušku.

Této výpravě předcházela ovšem doprava dekorací, rekvisit a kostumu. Generální zkouška dopadla dost slušně, ač zejména ve spletitých ensemblech nehotovost a uchvácenost tu a tam růžky své vystrkovaly. Pan Peruzzi nepřestával zaklínati a zapřísahati tanečnice velké i malé. Prosil, žebral i hrozil, aby se tužily, seč jsou. Vždyť jednalo se o jeho nejosobnější úspěch, a ten visel z největší části na nožkách unavených již tanečnic.

S rozbleskem světel a zablesknutím quinquet vše bylo na jevišti v pořádku.

Když vyšla ze šatny Naděžda, hezká k políbení a roztomilá nevýslovně, zachytil ji pan Peruzzi na rychlo a promluvil k ní něžně, téměř se slzami v očích takto: »Moje nejmilejší, zlatá Naděždo. Vid, že budeš tančit dobře až do konce . . . nesmíš ochabovati, čiň vše, jak jsem tě učil, pozorně a pečlivě. Vím, že žádám na tobě mnoho, ale buď hrdá na důvěru svého otcovského přítele. Odměna tě nemine . . Nezapomínej líbezně se usmívati, nedávej na sobě 00 EDVARD JELÍNEK znáti únavu . . . bez toho by se ti jen smáli, a dávej pozor na každý krok ... na každý sko(c. . .

nespleť se . . . Nezapomínej, že chybným šlápnutím mohla bys pokaziti vše a způsobiti zmatek, který by mne zničil. Nuže, můj zlatý holoubku, jdi již s Pánembohem ... jdi ... já stále na-tebe dívati se budu za druhou kulisou . . . jdi . . . již se zvoní!* Naděžda nemohla než odpověděti mu pohledem dokonalé oddanosti — oddanosti na život a na smrt, vyplývající z hlubin nevyčerpatelné dobré vůle.

Zatím bylo se divadlo naplnilo. Nádherné toiletty dam závodily s lesklými uniformami vznešených hodnostářů a vojínů. Již obecenstvo samo poskytovalo pohled slavnostní a čarovný. Nebyli to obvyklí diváci nejširších vrstev, spíše jen vybraná společnost předních osob v říši. Dostavil se také nejeden zástupce diplomatického sboru, jenž odloživ alespoň na okamžik starost svého povolání, rád zapřádal milostnou rozmluvu za vějířem svůdné své sousedky.

V tom zavzněla hudba a ihned po té vyhrnula se opona.

Balet započal.

První scéna představovala nikoliv novou sice, ale zajímavou hračku. Na ohromném listě ležící MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY Gl závitek náhle se rozevřel, a z něho vylítl rozkošný — motýlek. Byla to Naděžda. Motýlek vylíhnuv se začal udiveně hledat a prohlížet svět. Poletoval, poskakoval, houpal se na obrovských rostlinách, sedal na květiny, zmizel a hned zas kdesi na druhé straně nahoře i dole, v právo i v levo se objevoval. To trvalo hodnou chvíli, rzvedadla i letadla pracovala již plnou parou, chytala a pouštěla třepetavého a mrštného motýlka, až oči přecházely. Zároveň naplnilo se jeviště také 02 EDVARD JELÍNEK jinými tanečnicemi, mezi nimiž zaleskla se posléz vedle jiných sólistek i zbožňovaná prima ballerina.

Motýlek třepetal se mezi těmito dorostlejšími královnami choreografie jako velmi nebezpečný sok v závodě o vavříny. Panstvo sice tíhlo větší přízní k dorostlejším ballerinám, ale přes to uznávalo, že právě tento drobný motýlkový žabec je zjevením zcela zvláštním a neobvyklým na prknech divadelních. Ba, bylo v obecenstvu mnoho takových osob, které skla z Naděždy ani nespouštěly, nevšímajíce si z hrubá ostatních tanečnic. Zájem ten rostl každým novým výjevem, čím více k platnosti přicházel půvab a neúmorná čilost i umělost Nadeždiua. Obdivovali její krásu nevšední, její grácii, její tanec i mimiku, vymykající se vážně z rámce dětské nevyspělosti. Slovem, Naděžda zdála se býti již hotovou tanečnicí, které neschází nic, než několik ještě let. Pravé zázračné dítě!

Kdyby byl někdo v prvním okamžiku zjevení se Naděždy před zrakem obecenstva bedlivě se pídil po výrazech tváří diváctva, byl by nepochybně postřehl, že sousedka francouzského velevyslance, vznešená to ruská dáma v nádherném černém rouše, náhle zaslzela. Sotva motýlek vylétl ze zámotku a směrem k hledišti se usmál, zalila se náhle tvář této dámy. Slzy její horké vytryskaly z tajuplných hlubin bolestných vzpomínek. Také vedlejší pán, patrně choť její, obMOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 63 imposantní muž lesklou dekorací na fraku, projevil při zjevení Naděždy vzrušení... Schýlil hlavu a za myslil se...

Když pak opět zvedl hlavu, také jeho oko slzám nepřivyklé bylo poněkud zvlhlé.

^Nikolaji! Pravda, že ten motýlek má překvapující podobu s naší Natálií ?« šeptla ona dáma smutně svému choti do ucha.

»Jako by jí z oka vypadla,« odpověděl tlumeně choť.

A nespouštěli již očí s Naděždy. Oba, kdykoli se Naděžda objevovala nad propadištěm, váhou neb v kleštích letadla, zachvěli se, jako by se o dítě báli. Přáli si, aby raději již byl konec celé té rozčilující komedii. Ostatní obecenstvo alespoň z většiny v nerušeném klidu udržoval věčný, líbezný úsměv Nadeždin.

Přes to vše, než bylo ukončeno prvuí jednání, OJ EDVARD JELÍNEK vědělo obecenstvo vytříbeného vkusu, že baletní novinka jest chatrným nesmyslem. Z poetické Norské pohádky udělal pan Peruzzi taneční nestvůru, jejíž smysl bylo možno postihnouti jen za pomoci ohromné fantasie. Tím větší byla zásluha tanečnic, najmě Naděždy, že přes to udržováno obecenstvo ve snesitelné náladě. Trochu přispívala hudba, mechanika a — rafinovaně promyšlené kostumy Očím i smyslnosti poskytovalo se dost, a to také bylo podle pana Peruzziho h'avním účelem dnešního baletu.

Co říci ještě o ostatku představení?

Naděžda téměř nadlidskou vytrvalostí i příkladným přemáháním sama sebe vydržela až do konce. Jakkoli neustupovala téměř po celý večer s jeviště, nedopustila se ničeho, co by rušilo soulad podívání. Jen chvílemi, pravda, byl pan Peruzzi nucen vzkřiknouti na ni z úkrytu za kulisou: »Usměvaťsja !«, ale vzkřiknutí to vždy stačilo. Vždy a vždy znovu rozvíraly se rtíky Nadeždiny k úsměvu tak neskonale líbeznému, jako by šílené hnaní a evoluce na jevišti samou jen rozkoš a pocit sladkého pohodlí jí způsobovaly.

A zatím?

Poslední své ruble, pocházející snad ještě z doby návštěv u pana Tichomirova, ochotně by byla dala, kdyby si byla mohla alespoň čtvrt hodiny odpočinouti . . . vydýchati a zotaviti se.

25ŽJ Postavila se na špičky, točila se a skláněla se graciosně . , .

Původní reprodukce dle akvarellu Artuše Scheinera.

* MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 65 Ale ne, nebylo možno, zvonek vždy zpět ji volal do tanečního proudu.

Ani meziaktí, tentokráte beztoho všemožně zkrácená, neposkytovala žádoucího odpočinku.

Dívku, dopadající téměř bez dechu s jeviště do šatny, čekalo vždy nové a nové převlékání; několik dravých ruk horečně pečovalo o náležitou výměnu lehounkých kostumu. Vše dělo se nesmírně rychle, a vždy dříve, než vlásky její náležitě jinak spletli — zpět na jeviště ji hnali. Dostávala mezi jednáními po lžičce malagy, a pan Peruzzi přislíbil kromě toho mladé tanečnici, že dostane po představení — ač vytrvá-li náležitě — talíř jahod.

Tož!

Letěla, vznášela se, sotva země se dotýkajíc — lehká jako pírko, ale znavena k smrti . . .

Ano, vznášela se, jako by více náležela hvězdnatým výšinám, než temným hroudám pozemským.

Tak dospěl balet posléze k obrazu poslednímu — nejspletitějšímu, nejsmělejšímu. Naděždě bylo v něm dvakráte měniti kostum od hlavy až k patě a předstihnouti vše, co v předešlých obrazech konala. Závěrku tohoto obávala se nejvíce, sám pan Peruzzi pln byl starostí, pozoruje na ní patrné ochabování sil. Teprve závěreční obraz objasnil obecenstvu poněkud okolnost, proč s výMotýlek z norské poli. 9 06 EDVARD JELÍNEK hodou svěřeno provedení motýlka tanečnici nedospělé, o hlavu menší ostatních.

Choreografická fantasie páně Peruzziho vymyslila totiž k závěrku scénu zvláště překvapující; spočívala v tom, že motýlek, skončivší poslání své na světě, loučí se srdečně se všemi tvory, které byl upřímně pomiloval. Několik těchto baletních tvorů musil čiperný motýlek, každého zvláště, v pravidelném kruhu obletovat a tak tanče každého na čele jako by na rozloučenou políbiti. Líbání toto bylo spojeno s evolucí zvláště obtížnou. Vyskočivši pružně na neviditelný obecenstvu stupeň a opřevši se pravým kolenem o levé, poněkud nastavené koleno tanečnic, musila se Naděžda obratně povznésti až k čelům, graciosně při tom udržujíc tělo své v rovnováze.

Bylo jí tom nemalou obtíž překonávati. Jakkoli evoluce tato sama o sobě byla novou baletní myšlénkou, na podívání snad dosti půvabnou, přece vymykala se již poněkud z ušlechtilé choreografie a zabíhala do — akrobacie. Sestero políbení provedla Naděžda okázale, nejedná ruka zvedala se k potlesku, ale při políbení sedmém i osmém nožky její klesaly bezvládně. Nemohouc se po několika marných pokusech vzpružiti k potřebným skokům, zavrávorala za jeviště. Jakkoli tím z hrubá nic nepokazila, pohrozil jí pan Penizzi přece.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 07 Tvář jeho ušklíbla se svrchovanou nevlídností.

Byl to právě okamžik finále.

Zatím, co celý sbor v baletu zaměstnaný točil se ve víru ohromného balabille, měla Naděžda odlétnouti do — nebe. Pro krátkost času ne v šatně, nýbrž za nejbližší kulisou, při samém létacím stroji, převlékli ji do kostumu, zvláště k tomu výjevu určenému, a než by napočítal deset, neslo letadlo Naděždu k oblačným výšinám jeviště.

»Usměvaťsja!« volal pan Peruzzi za ní do výšin.

Proti všemu očekávání poskytovala Naděžda v tomto okamžiku z blízka pohled trapný. Poletovala sice jako anděl, růžové pavučiny tílku jejímu slušely rozkošně, útlá byla k úžasu všech diváků jako proutek, ale její krásné nožky chvěly a třásly se jako listí zmítající se olše. Síly Nadeždiny byly vyčerpány do dna . . .

V tom však klesala opona!

Konec!

V hledišti ještě vířil potlesk, když letadlo spouštělo Naděždu k zemi.

Odepjata od stroje a stanuvši na schůdcích, Naděžda potácela se bez vědomí. Na štěstí zachytil ji blízko stojící divadelní zástupce svatého Floriana, hasič svalnatý, jenž položiv ji na plá68 EDVARD JELÍNEK těnou skálu, snažil se popustiti svírající korset. Ale nevyznal se v mechanice páně Peruzziho, který zatím sám se byl dostavil k malé, uštvané tanečnici v průvodu jakési vznešené excellence.

Jeho excellence spatřuje, kterak baletní mistr bezvědomé Naděždě obratně popustil korsetové péro a křísit ji poručil, bez okolků dal nelibost svou na jevo dokládaje, že nemůže schvalovati takové přílišnosti ohrožující zdraví malých svěřenek.

»Jsem sice úplně spokojen se zdařilým provedením baletu, ale to vám přátelsky vytknouti musím!« Pan Peruzzi zapýřiv se poněkud odpověděl chlácholivě: »Vaše excellenci! Neračtež projevovati nevoli. Nejslovutnější tanečnice našeho století, šíleně zbožňovaná Taglionka, vracejíc se s jeviště pravidelně chytala se kulis a bez vědomí klesala do náručí milujícího otce, kterýž ji pak křísil. Vytančila si nejstkvělejší diamanty, a pak jí zbylo ještě dosti času, hověti si na vavřínech a lapati čerstvý vzduch v nádherném parku skotského letohrádku.« V tom však rozevřela do té chvíle bezvědomá Naděžda oči. Rozhlédnuvši se ustrašeně kolem sebe a domnívajíc se snad, že má na jevišti ještě tančiti, vyskočila jako tarantelou štknuta na obě nohy.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 69 >Musím ještě tančit!« vydechla ustrašeně hláskem jedva slyšitelným, a ač nožky její klesaly, stačil zajisté pouhý pokyn, aby zpět na jeviště se potácela.

Ale nebylo již potřebí. Jeho excellence sama ujistila Naděždu laskavě, že si již může odpočinouti, svléci se, vlastně obléci.

Zatím stále ještě šuměla na jevišti bouře potlesku. Vyvolávali Naděždu. Nebyla však již ani s to poděkovati se. Přejal tu povinnost pan Peruzzi, jenž objeviv se ve fraku a v bílé kravatě klonil se hluboce. Beztoho nepochyboval, že devět a devadesát procent potlesku patří jemu.

Vrátiv se pak za kulisu uspokojen úplně, hodil Naděždě do klína dosti nedbale překrásnou kytici, kterou byl velikomyslně přijal od neznámého zbožňovatele nebo zbožňovatelky jejího tak stkvěle osvědčeného talentu.

Ke slovům, které byl pověděl jeho excellenci, pomyslil si v duchu: »Však ji čert nevezme!* Měl pravdu.

Za několik minut vyprázdnilo se divadlo úplně, zářivá světla pohasínala ponenáhlu, také na zhasnutí quinquet stačilo zatáhnutí kohoutkův.

Po chvíli byla také již Naděžda převlečena do svých všedních, chuďoučkých, bavlněných šatiček. Vedle ní na zemi ležely v neladné hromádce její pavučinové kostumy, lehčí ovšem dohromady, 70 EDVARD JELÍNEK než jediná její nynější toiletta. Mnoho ovšem cárů z této pavučinové hromádky poletovalo také po jevišti a čekalo zítra na koště anděla čistoty.

V noci temné, bezhvězdné a posupné vypraven zvláštní vlak zpět do Petrohradu. Hvězda tohoto večera, obdivovaná ještě před hodinou a stkvoucí se v pikantních kostumech Naděžda, ležela schoulena v koutku jednoho z posledních vagonův. Oddychávala ztěžka sklánějíc znavenou hlavinku hloub a hloub, až posléze posilující polosen sladce ji pojal ve své smírné objetí — — — —-------------— — —-------Tu noc improvisovali přátelé pana Peruzziho v Petrohradě malý banket. Sešli se k němu jen nejdůvěrnější přátelé, dostavil se na chvíli také Ivan Petrovič, zamlklý tentokráte nápadně.

Se všech stran gratulováno baletnímu mistru netoliko k Norské pohádce, ale i k nevyrovnatelnému motýlku.

Když víno již teklo potokem a společnost na dobro se již rozhovořila, kdosi, obrátiv se k panu Peruzzimu, takto promluvil: »Mezi námi řečeno, pánové, obával jsem se, že motýlek již po třetím obraze vypoví služby.

Již v polovici stála sotva na nohou . . .« »To vím!* odpověděl suše pan Peruzzi, »sám se divím, že vydržela.« MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 7J »Co byste byl učinil, kdyby vám byla po třetím jednání klesla k zemi . . . beztoho již vrávorala?« »Hm,« odtušil s přídechem jakési krutosti mistr, »byl jsem na to připraven. V tom případě bylo by libretto podlehlo okamžitě potřebným změnám. Také by to bylo šlo, měl jsem v záloze nacvičenou k tomu sólistku . . .« »Proč jste tedy raději nesvěřil tu úlohu některé dorostlejší baleríně. Nežli vydávati v šanc sebe i Naděždu . . .« namítl zase kdosi jiný, ale dříve než mohl dopověděti, skočil mu mistr pádně do řeči: »Také jsem na to pomýšlel. Ale nemyslete si, pánové, že by samostatnější balerina neodmítla takového dření. Každá byla by mně prostě vrátila úlohu řkouc, že není mou otrokyní . . .« Ušklíbnuv se pak ohyzdně, s nehezkým úsměvem dodal: »Naděžda nemohla mně vrátiti úlohu; to přece uznáte laskavě, že činila se znamenitě. Ani nemukla . . . tančila podle mých instrukcí až do úpadu ... a bašta. Zítra dostane talířek jahod a . . . prosím vás, nemluvte stále jen o Naděždě.« Výraz otrokyně, tentokráte poprvé vyřčený, stal se okřídleBým slovem. Reklo-li se vaše otrokyně, mínilo se tím vaše Naděžda ovšem vždy při vší dobré míře. Slovo to bylo neobyčejně příhodné.

72 EDVARD JELÍNEK Přebíhaje v rozmluvě s předmětu na předmět a vraceje se vždy zase k Naděždě, pan Peruzzi zmínil se mimochodem, že ho dnes jen jediná okolnost mrzí.

»Jaká?« ozvali se přátelé s několika stran.

Odpověděl krátce: »Pomyslete si, pánové!

Když jsem po představení opouštěl jeviště, byl jsem povolán náhle do čekárny k jakési excellenci. U všech ďasů zase excellence! Vy zde v-Rusku máte samé excellence. Šel jsem tedy, a excellence mně v úsečných, ač zdvořilých slovech oznámil, že . . . pomyslete si . . . zve na zítřek Naděždu k sobě na čaj, vlastně ke své paní, která si prý přeje rozkošného motýlka z Norské pohádky osobně poznati. Jako by Naděžda patřila jim; řekl, že udeřením šesté hodiny pošle si pro ni do školy. Pak se aristokraticky uklonil a mne milostivě jako černocha propustil . . . He ... he . . . co tomu říkáte ? . . .« To řka hodil na stůl visitku jeho excellence.

Jediný pohled na lístek stačil,' aby každý věděl, že o Naděždu zajímá se panstvo, jemuž pranic odepříti nelze.

sVeliké vyznamenání,« prohodil kdosi, »Nadežda bude srkat čaj z drahých koflíčků a k zákusce dostane ananas . . .« Jiný soudruh zase dodal: »Věřím, že tě vyznamenání toto netěší, ale nic plátno, jeho excelMOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 73 lence je veliký pán, a pak, jeho choť . . . dáma ohromného vlivu u veřejnosti, přemrštěná humanistka, protektorka nebo předsedkyně snad celého sta spolků pro blaho opuštěných dítek...« Pan Peruzzi zachmuřiv se dodal po chvíli: »To si přece ještě rozmyslím, pustím-li k nim Naděždu. Takové návštěvy jsou dobré jen pro rozmazání a vyhýčkání dětí, určených pro tuhý život.« Mluvě pak ještě rozhorleně o této nemilé věci vyjádřil smýšlení své v ten smysl, že tak zvaná humanita, pěstovaná v tak zvaných dobročinných spolcích beztoho k ničemu není. Předsedají jim sentimentální staré ženské bez praktického názoru o životě, a kdyby prý podle nich šlo, měli bychom samou širokobokou kuchařku, služku s medvědími tlapami nebo vyzáblou ranhojičku,' ale ani jedinou řádnou balerínu.

». . . To nejde, pánové, to si ještě rozmyslím.

Zasadím se všemožně, aby Naděžda k její excellenci na čaj se nedostala . . .« Netušil ovšem pan Peruzzi, že mluvil o sousedce francouzského velevyslance, o dámě, která spatřivši na jevišti Naděždu, hořké prolévala slzy.

Motýlek z norské poh. 10 IV.

-tLxcellence Nikolaj Alexandrovič Popov, týž, který včera zval k sobě na čaj prostřednictvím baletního mistra motýlka z Norské pohádky, obýval se svou chotí první patro jednoho z nejnádhernějších domů v Zahradní ulici. Uvádíme laskavého čtenáře do útulku velkopanského blahobytu právě v okamžiku, kdy Nikolaj Alexandrovič horlivě vykládá své choti, rozené kněžně Saligové, vzdorovitou uminěnost pana Peruzziho.

Před poledním došel jeho excellence list, v němž baletní mistr kategoricky oznámil, že žačce jeho nebude možno k čaji se dostaviti, z té prosté příčiny, jelikož by tím rušen byl pořad školního cvičení.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 75 Jeho excellence nepřivyklá nedostatečně odůvodněné a dle všeho tendenční oposici baletního mistra, a vyhovujíc zároveň snažnému naléhání své choti, obrátila se se svou žádostí přímo k osobě, které bezprostředně byl podřízen sám pan Peruzzi.

>Nepochybuješ tedy, že motýlka přece ještě dnes za naším prahem uvítáme?* podotkla kněžna s jakýmsi trpkým výrazem na své jemné tváři.

>Předpokládám, že člověk ten nebude chtít provádět vzdor do krajnosti. Pozoroval jsem na něm nechuť již včera, ale doufám, že není svrchovaným vladařem svých žaček a že na domluvu našeho přítele povolí přece. Ostatně v nejhorším případě učinil bych krok ještě důraznější.« Slova ta pronášel Nikolaj Alexandrovič přesvědčivým tónem mocného muže.

Jak patrno, rozčilila odmítavost malého vševládce oba manžele v míře dosti značné. Nikolaj Alexandrovič nepokojně přecházel po saloně, a choť jeho, Věra Feodorovna, ve hluboké zádumě skláněla hlavu svou nad rozřezanou knížkou.

V tom dozněly z chodeb do salonu zvonečkové zvuky, a několik okamžiků po tom zjevilo se jim na prahu zubožené jakési dítě.

Teprve po chvíli poznali určitě, že to je — motýlek z Norské pohádky.

Ty můj Bože!

70 EDVARD JELÍNEK Kdo včera spatřil v záři quinquet neskonale půvabného motýlka v kostumech tak pečlivě promyšlených a tak pikantně na něm zavěšených, v těch lehounce se zmítajících pavučinách pestrých barev, průsvitu a lesku, v těch měnivých trikotech hedva' n ; jemnosti a s jasnou hvězdou ve vlasu, kdo spatřil ten ethericky vznášející se zjev, vypravený na jeviště štědrotou nekroceného divadelního přepychu — ten jen stěží mohl poznati dnes chudičkou Naděždu.

Naděžda byla oblečena netoliko chatrně, ale i nedbale. Toiletta její, zdá se, byla na rychlo sehnána z celého světa, každý kousek pocházel odjinud. Stává se někdy, že tvorové stkvoucí se v objetí nádhery a záři quinquet, nemají do čeho se obléci na ulici. Pohádkové princezny proměňují se rázem v nejžalostnější popelky.

Takový dojem dělala Naděžda dnes Její svrchovaně nevkusné a nedbalé vzezření zevní působilo tím trpčeji, čím čarovněji vyhlížela včera.

Nebylo možno představiti si větších protiv. Líbeznou jinak hlavičku její, okrášlenou včera hvězdnatým diadémem, kryl dnes hrozný jakýsi šišák, objevený bezpochyby kdesi v garderobě mezi švédskými zbraněmi. U krku byla upjata vybledlým kabátcem tvarů téméř rohatých; v jeho příliš dlouhých rukávech ztrácely se beze stop bělostné ruce Nadeždiny. Útloučké její boky, sevřené včera MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 77 pověstným korsetem, nepochopitelně byly dnes zkřiveny a neforemný. Nožky, jimžto každý včera se podivoval, vězely dnes v přešlapaných, ohyzdných střevících. Jako pírko na jevišti lehký motýlek těžké tyto střevíce jako závaží zvedal. Kromě toho nebylo lze nepostřehnouti, že Naděžda na pravou nohu dopadala.

Slovem, vybavili Naděždu tentokráte tak, jako by se zlomyslným úmyslem, aby se nikomu na světě nezalíbila a zalíbiti nemohla. Měl-li v tom své prsty pan Peruzzi nebo byly-li to výstražné reflexe zákulisních poměrů — kdož chtěl by rozhodovati, tolik však je jisto, že takové zjevení se Nadeždino v saloně tak chvalně pověstném, bylo poněkud podezřelé.

Snad v tom vězel nějaký úmysl přece . . .

Ale ještě více než nedbalé ošacení překvapovalo podivuhodné Nadeždino chování.

Její včerejší nevýslovně líbezný úsměv, který neustupoval děvčeti se rtův ani v okamžiku ochabnutí všech životních sil a který tak štědře udílela — nenasytnému obecenstvu — ten úsměv nezapomenutelný byl ten tam. Dnes měla Naděžda pohled spíše pošmourný, bezvýznamný, prázdný, jenž chvílemi přebíhal do bázlivosti a nedůvěry. Nejvíce však překvapovalo, že neslýchané pružný, do úpadu poletující a poskakující motýlek podobal se nyní až protivně nehybnému 78 EDVARD JELÍNEK a nemluvnému, venkoncem špatně vychovanému dítěti. Stěží bylo lze dostati z Naděždy hlasitého slova, po většině jen kývala hlavou. Graciosní své pohyby připomněla leda tím, že byla by málem porazila drahocennou malachitovou vásu . . .

Ne, ne, to nebyl motýlek z Norské pohádky, to nebyl zjev připomínající na první pohled neoželenou Natálii, dcerušku Popových . . .

Podivná věc!

Záhada tato, jakkoli nepříjemně se dotýkala, neodstrašila jemnocitnou paní. Jsouc od mnoha let horlivou protektorkou institucí pro blaho opuštěných dětí, měla více než kterákoli jiná dáma příležitost sledovati psychologické zvláštnosti nerozvinutých občanův a občanek slzavého údolí.

I kdyby byla prosta všeho hlubšího a prozíravého soucitu, tedy zajisté zvědavost byla by ji přiměla, neodvrátiti se od podivně zaraženého dítěte. Naopak, čím větší jevily se na Naděždě protivy, tím účinněji toužila získati její důvěry a přítulnosti.

Přitulila ji k sobě něžně, tak jak jen matky dovedou děti k sobě přitisknouti. Vlídně jí sňala ohyzdný šišák, načež uhladivši její vlásky upřeně dívala se Naděždě do očí. Nyní teprve shledala, že je to skutečně a neklamně motýlek z Norské •pohádky.

Děvče neodolalo panině dobrotivému pohledu a také změnilo tvář svou líbezně, a poMOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 79 dívala se rozšířenou zornicí do paniných očí, hledajíc bádavě ve hlubinách jejich objasnění jakési hádanky. Mohutný klid ovládal dítě ponenáhlu . . .

Paní přitulila Naděždu ještě vřeleji k sobě a nerozpakujíc se nic, horoucí polibek přitiskla na bílé, nevinné její čílko.

• Nikolaji Alexandroviči!« vyrazila konečně roztouženě ze sebe, >ona je přece Natálii podobna nesmírně. Jen se jí podívej do oček!« A laskala ji zas a zase!

Nikolaj Alexandrovič schýliv k Naděždě hlavu usmál se zlehka, pokynul na srozuměnou, ale nepromluvil ani slova. Také on stápěl zrak svůj do podoby děvčete, leč čím více oddávala se choťi jeho dojmům vlastního srdce, tím spěšněji vystu povály chmury na čele rozvážného pána.

Nadažda rozplývala ponenáhlu jako led, zasáhnutý paprskem slunečním. Zdálo se jí proti všemu tušení, že lidé, u nichž právě prodlévala, jsou ještě přátelštější než nezapomenutelný Tichomirov. Dosud nikdo ji tak vlídně nehladil a nikdo tak dobrotivě na ni nehleděl.

»Pověz mi přece, Naděždo,* vece k ní kněžna srdečně po několika marných pokusech děvče příměti k hovoru, » proč neusmíváš se jako včera a proč nemluvíš? Tak hezké děvčátko má 1 ■ : tÁ ' J \ ',3 /^--.

,010*39* *ř Si ■■ I ^ ^ i,.

is*y*d —„-----------Pritulila ji k sobě něžně . . . (Str. 78.) MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 81 se usmívati a žvatlati stále. Což neumíš mluvit?

Zapomněla jsi se usmívati? . . . Rozumíš mně?« Naděžda udiveně pohlédnouc na paní zajikla se. Teprve po chvíli, když znova na ni naléháno, svěřila tlumeným hlasem, že — jí poručeno doma neusmívati se a nemluviti. Ale jedva vyšeptla tato slova, zbledla a zachvěla se jako list, a rozhlédnuvši se ustrašeně kolem sebe klesla před kněžnou na kolena. Lomíc rukama a plačíc hlasitě prosila pro Boha, aby to na ni neříkali a aby se pro to nehoršili. Naděždě zdálo se, že vyjevením pravdy dopustila se většího zločinu, než kdyby bývala včera hned po prvním jednání omdlela . . .

»Ubohé dítě!« vydechla kněžna a zakryla si rukou tvář slzami již zalitou.

Také Nikolaj Alexandrovič byl hluboce dojat, ale statečně vzdoroval citlivosti. Mohutná jeho postava nervosně sebou trhala, úšklebek rozpoutaného hněvu sevřel mu ret.

Oba pak snažili se všemožně utišiti ustrašené dítě.

Laskavé a vlídné domluvě podařilo se Naděždu ujistiti ponenáhlu, že jí nehrozí žádné nebezpečí a že na ni baletnímu mistru nepoví nikdo nic. Věřila konečně i v to, že smí se usmívati a že smí o všelijakých věcech mluviti.

Osmělila se.

Motýlek z norské poh. 11 82 EDVARD JELÍNEK Tím vrátil se na celý zjev dívčin opět ne * skonalý půvab, jenž zaplašil alespoň na pohled trapné dojmy hostitelů. Změnila se skutečně, jako by čarovným prutem byla dotknuta. Naděžda osmělivši se, shodila se sebe pouto krutého rozkazu a byla zase dítětem tak milým i líbezným, jak Tvůrce sám byl určil. Nedbalost oděvu jejího ztrácela se sama tím více, čím patrněji zase k platnosti přišly její graciosní pohyby.

»Kulháš skutečně?* vece maní kněžna s přízrakem nedůvěry.

»Skutečně, paní!« odpovědělo děvče. »Od včerejška bolí mne noha, příliš jsem se namáhala.* Nikolaj Alexandrovič úmyslně přerušil tuto neutěšitelnou rozmluvu.

V tom, zrovna v čas, zjevil se mezi dveřmi sluha oznamující, že čaj je připraven.

Panstvo odebralo se s Naděždou do malé jídelny, kde stůl jen pro tři osoby krytý, přisliboval hostinu, jaké Naděžda od svého narození nebyla ještě účastná. Nescházely ani — jahody.

Naděžda nestačila děkovat za dobrotivost stále a stále jí projevovanou. Kněžna byla neúnavná ve snaze zpříjemniti dítěti alespoň těchto několik chvil. Kdyby Naděžda již nikdy v životě nebyla překročila prahy pohostinného tohoto domu, nebyla by jeho osvěžující dobrodějnosti zapomněla nikdy.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 83 Po čaji bavila kněžna Naděždu ještě chvíli.

Ukázala jí papouška a těšila se srdečně spatřivši, že dítě má ještě smysl pro dětské zábavy.

Když pak přiblížila se chvíle odchodu, mani ptala se kněžna, chtěla-li by Naděžda u nich zůstati.

Chtěla-li 1 Motýlek z Norské pohádky neuměl na tuto prapodivnou otázku odpověděti jinak, než vzdechnouti z hluboká.

Ach!

Mezitím setmělo se úplně. Byl nejvyšší čas poslati malou balerinu domů. Obřad ten vykonal domácí sluha. Zlíbali Naděždu ještě jednou, kněžna jí učinila na bílé čílko křížek a — propustili ji.

Hleděli za ní po celé schodiště, i s oken, když do povozu vstoupila.

Nikdy nevracela se Naděžda do svého domova tak nerada, jako tentokráte. Temné schodiště baletní školy a pochmurné chodby příšerně zely jí vstříc. Všude bylo jí dusno, všude stropy na ni padaly. Za to padl kámen se srdce panu Peruzzimu dověděvšímu se, že Naděžda vrátila se ' šťastně — bez dárkův a mlsek jakýchkoli.

A kdyby se někdo byl Naděždy ptal, jaké to tam na čaji bylo, jaké tam mají zřízení a jaké kněžna šaty, nebyla by mohla na otázku tu odpověděti.

84 EDVARD JELÍNEK Pro dobrotivé modré oči Věry Feodorovny a vlídnou tvář Nikolaje Alexandroviče neviděla jinam ...

Druhý den byl zase takový jako tisíc jiných.

Oblečena ve své krátké cvičební suknice zvedala ku podivu mrštně pružné nožky do kolíkové stupnice — až do úpadu. Okolnost, že dopadala poněkud ještě na pravou nohu, nebyla zhruba vzata v úvahu. Odpoledne prováděn s nepovolnou vytrvalostí tanec na prstcích. Následkem veliké námahy v Norské pohádce a nedostatečného po ní odpočinku ochabovala sice, ale to nepřekáželo stejným jako jindy požadavkům. Ani si nestýskala.

Vždyť bylo jí držeti se volky nevolky zásadního ponaučení, že nikdy unavena býti nesmí. — — — — —--------— — ■—------— Několik dní bylo ticho jako před bouří. Pan Peruzzi klidně si zapaloval papirosy a hověl si na vavřínech vydobyté slávy. Byl úplně spokojen i s novinářskými referáty, které mu trochu podkuřovaly. Noviny, které se proti němu obuly, nedostal šťastnou náhodou do rukou.

Ale duch tak čilý a podnikavý ani v čase posvěceném dolce farniente nezahálí úplně.

Pan Peruzzi pokuřuje přemýšlel o novém — baletu. Umělecká jeho fantasie tvořila nové, smělé obrazy, plné překvapujících efifektův a zázraků.

V jeho rozcuchané hlavě rodilo se nové dílo ne. . V jeho hlavě rodilo se nové dílo . . . (Str. 84) 86 EDVARD JELÍNEK překonatelné choreografie . . . něco . . . něco, co svět ještě neviděl. A dumaje tak spatřoval již v modravých kotoučcích dýmu, volně vznášejících se nad jeho hloubavým čelem, přední páku svých choreografických aspirací: Naděždu. Viděl ji o rok, o dvě léta starší, zralejší, vyvinutější, svůdnější, čarovnější . . . téměř úplně vyspělou ...

a při tom oddanou i poslušnou na život i smrt...

Tvořil, stále tvořil . . . Vždy v nových a ponenáhlu prchajících kotoučích dýmu spatřoval Naděždu ve vábných kostumech, nožky její jak ocelové pružiny poskakovaly nebo točily se na prstcích, stavíce na odiv svou mrštnost, lepost a grácii.

Spatřoval ji potáceti se zemdleně za kulisy, ale on stále volal: »ještě, ještě!« Utahoval ji víc a více živůtek, pobízel, aby se usmívala, posýlal zpět do víru taneční hudby . . . Pan Peruzzi byl nenasytný v těchto představách, nechtěl zaplašiti toto nadějné své vidmo. On viděl, kterak třpytí se její gázové sukénky i kterak lapá do ňader nedostávající se dech. Pak viděl ji ještě spěchat naposled do šatny, aby připravila se k nádhernému finále, ke skokům, k letům i závratným přemetům . . .

A slyšel také již bouři potlesku, jakou vyvolal nový sensační jeho balet. Hltal požitek sladkého vědomí vzácného divadelního úspěchu . . .

A dýmové kotoučky točily se dále, dále . . .

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 87 Zlatý tento sen, nalaďující našeho mistra tak růžově, že sám by byl zatančil okamžitě s krkolomnou bravurou nejvzácnější pas de deux, stihla z nenadání veliká pohroma.

Jakási neodbytná návštěva, která trvala sotva deset minut, zdrtila jej úžasně. Zbledl okamžitě k nepoznání.

Není divu, nenadálá návštěva rozbila rázem netoliko zlatý sen, ale i nadějný jeho plán.

Vyprovodiv navštěvovatele až ke dveřím a ukloniv se mu hluboce vrátil se ke své pohovce.

Klesnuv do ni sevřel křečovitě hlavu do obou dlaní. Zdálo se, jako by lkal.

Teprve po chvíli vstal prudce a uchvátiv zlostně Nadeždinu podobiznu na stole ležící roztrhal ji na kousky.

» Naděžda je ztracena!« vyrazil ze sebe zoufale.

Ano, Naděžda byla pro baletního mistra ztracena! Bylt právě obdržel rozkaz, aby Naděždu bez prodlení z baletní školy propustil a vydal na vychování — jeho excellenci Nikolaji Alexandroviči Popovu.

Sběh okolnosti byl takový, že pan Peruzzi hned v prvním okamžiku přestal věřiti v možnost zachovati Naděždu pro sebe. Byl pevně přesvědčen ihned, že nejhorlivější jeho snahy zůstaly by bez úspěchu. Nejsa otcem jejím, jen dočasným 88 EDVARD JELÍNEK samovládcem zotročeného mu tvora, neměl na ni žádné zákonné moci.

Ztráta Naděždy stala se hned v prvním okamžiku událostí hotovou a neodvolatelnou. Byli lidé, kteří řekli, že Naděždu pronásleduje od kolébky z pekla štěstí, ale byli také takoví lidé, kteří pokládali nejnovější obrat v jejím životě za ničemný,, nesmyslný úklad na její stkvělou karrieru.

Ze šťastné uchvatitelky mužských srdcí i měšců měl se nyní dle nich státi prostý, bezbarvý tvor všedního života. Tvora určeného pro kratochvíli, pro vábný požitek zraků tisíců vyrvali prý z náručí mnohoslibného poslání a vrhli na pospas ...

čemu? Čím se měla státi Naděžda? Věčně podřízenou a do své smrti týranou vychovatelkou vyhýčkaných dětí nebo společnicí nějaké staré dámy, plné vrtochův a den ke dni mrzutější — baby. Třpytivá, rozkošná toiletta svůdné balleriny měla se proměniti Bůh ví v co, a vítězný úsměv její ustoupiti měl jakýmsi ostýchavým pohledům prudní ženštiny.

A tito lidé souhlasně tvrdili, že Naděžda takové výstřední změně již nepřivykne a že se odvděčí svým domnělým dobrodincům — útěkem.

Jinak smýšleli u Popových. Když byla Naděžda opustila jejich salon, mluvili o ní dlouho do noci. Uvažovali zrale mládí její i budoucnost, a tak rozjímajíce, nemohli se ubrániti mínění, že MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY g9 Naděždě by přece bylo lépe u- nich. Ztrativše před lety jediné, nejmilejší své dítě, nezapomenutelnou Natálii, nevýslovně bolestně pociťovali samotu svou; hezounká, žvatlavá Natálie oblažovala každý den jejich, a veselá, usměvavá tvář její paprskem jasu byla ve chmurách života. Což divu tedy, že majíce před sebou dítě, připomínající tak živě nezapomenutelnou dcerušku, ustanovili vzíti je k sobě a těšiti se z jeho prospívání.

Bohatství i citu v srdcích svých měli k tomu dosti.

V tomto případě nevedla je k blahočinnosti snad an výhradně zásadní dobrodějnost, jako spíše také vlastní, osobní pohnutka. Toužili míti kolem sebe přítulné stvoření, milé dítě, odchované v oddanosti a upřímné náklonnosti.

A takovou se jim právě zdála býti Naděžda.

Pohlížejícím do jejích dětských oček tanula na mysli stále Natálie a nepochybovali, že také Naděžda jako Natálie bude k nim ruce vztahovati a očka svá vznášeti. Toužili míti kolem sebe více tepla, nežli skytají cizí lidé. Nechtěli z ni učiniti ani vychovatelku, ani společnici — jen schovanku, milou tak, jako dítě vlastní. S takovým předsevzetím slučoval se ovšem dobrý skutek sám.

»A až někdy se světa sejdeme? . . .« prohodila tentokráte mimochodem jemnocitná Věra Feodorovna.

Motýlek z norské pólu 12 90 EDVARD JELÍNEK »Také bude. postaráno o Naděždu,« dodal Nikolaj Alexandrovič.

Již z těchto slov patrno, že Nikolaj Alexandrovič úplně souhlasil se svou choti. Ženino přání podporoval vřele a sám je uskutečnil. Doufalt, že novým přírostkem v rodině také domácnost jeho pronikne jasnější nálada. Oddával se naději, že podaří se Naděždě stísněnou mysl paninu znova vzpružiti a tak prospěti i zdraví jejímu, zejména v posledních letech velice sešlému.

A Věra. Feodorovna byla mu vším, přání její bylo přáním jeho.

Ještě týž týden, díky mocnému vlivu rozhodujících osob, odevzdán motýlek z Norské pohádky Popovým.

Tak se stalo, že Naděžda opustila prahy baletní školy, aby nikdy více do ní se nevrátila.

Navždy spadly s ní pavučinové cáry.

Věno, které Naděžda odtamtud odnášela, skrývalo se v chatrném, uváleném uzlíčku. Vedle několika nuzných hadříků nalézal se v něm svitek úředních spisů. Byla to tatáž hromádka akt, která provázela Naděždu před lety z Kurské gubernie do Petrohradského nalezince a pak z nalezince do baletní školy. Také se tam nalézala první Nadeždina fotografie. Jiného nic . . .

Ovšem, větším všeho toho věnem bylo zkušeni Nadeždiných mladých let. Není ani možno, MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 91 aby vzpomínky na těžké dny, ztravené pod okem pana Peruzziho, rozprchly se v nepaměti. Naopak, takové dojmy vracejí vzpomínky i v dospělém věku.

Když pak Naděžda přivedena byla již na dobro k Popovým, podlehl její uzlíček ihned tajné prohlídce. Nikolaj Alexandrovič, prostudovav obsažená v něm průvodní akta a svěřiv obsah jejich své choti, zapečetil a uzavřel je pečlivě. Rozhodli se, nikdy neukazovati Naděždě těchto spisů, leda až by byla plnoletá nebo kdyby smrt jejich změnila poměry úplně. Do té doby měla zůstati akta i fotografie nedotknuty. Stalo se také skutečně, že po dlouhou řadu let pečeti balíčku tohoto nesloupnuty.

První, kdo si Naděždy v novém domově důkladněji mohl povšimnouti, byl lékař. Povolali jej patrně proto, aby bez odkladu podíval se na nohu, na kterou Naděžda stále ještě dopadala.

Shledal, že nožka je tak dalece zdráva, že potřebuje jen odpočinutí. Za to konstatoval jiné povážlivější vady na dítěti, zejména jej zarazily zarudlé a temné pruhy na živůtku. Na otázku, od čeho to má, odpověděla Naděžda určitě, že od přílišného utahování korsetu po čas posledního baletu. K další všetečnosti lékařově vyznala, že v místech těch pociťuje bolesti pramálo, hůře prý bylo, když tančila. Sotva prý pro pruhy ty dechu konstatoval jiné povážlivější vady na dítěti . . . (Str. 91.; MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 93 popadala. Pečlivě provedenou perkutací shledal doktor konečně, že Nadeždiny plíčky jsou na pravé straně chyceny a nařídil tudíž příslušné šetření.

»Pane doktore,« vece polekaně přítomná kněžna, slzíc soustrastí, »jak smýšlíte o tomto neduhu? Snad nebude míti nebezpečných následků pro pozdější léta; neduh ten dá se přece vyléčiti? . . .« Lékař odpověděl moudře: »Zádný neduh není tak nepatrný, aby nemohl míti v zápětí smrt, ale také žádný není ve svém zárodku tak nebezpečný, aby nebyl vyléčitelný. Uvidíme!* Ještě dříve než zmizely na bělostném tílku baletního motýlka zarudlé pruhy, zemřel náhle tvůrce Norské pohádky. Sešel se světa dosti nepozorovaně, několikátý měsíc po ztrátě Naděždy.

Pan Peruzzi nebyl zlý člověk,' byl jen vášnivec ve svém povolání. Vášeň tato sváděla jej ovšem ke přílišnostem, kteréž rozličně byly posuzovány.

Vždyť i tu Naděždu, kterou tak málo šetřil, při rozloučení líbal a slzami zaléval. Leč světa nevděčnost a neuznalost zapustila ostrý hrot i do památky jeho. Sotva ducha vypustil, přešla škola baletní do koleji docela jiných. Noví lidé nesouhlasili se systémem zesnulého mistra, nazývali jej posměšně vrcholem přemrštěnosti, ano i ne94 EDVARD JELÍNEK smyslem, kterým týral mistr ten netoliko své vůkolí, ale i sebe. Kdož by byl spatřil baletní školu a život v ní rok po smrti pana Peruzziho, nebyl by již poznal ovzduší, v němž učila se nevěděti o únavě Naděžda. Krátká, přechodní perioda Peruzziho zmizela beze stopy.

INI ikolaj Alexandrovič Popov nesklamal se v i svých nadějích. Od okamžiku, kdy Naděžda překročila jeho prahy, přijala také celá domácnost jinou tvářnost. Duševní stav Věry Feodorovny téměř zázračně se zlepšoval, panina mysl, zaměstnaná stále Naděždou, vyjasňovala a osvěžovala se vůčihledě. Trudnomyslnost její ustupovala ponenáhlu náladě netoliko klidné, ale i rozveselené. Paní dostávala opět chuť k životu.

Tím vracel se také do duše Nikolaje Petroviče pocit již dávno nepocítěného vnitřního smíru.

Příchod Nadeždin způsobil ovšem v domácnosti Popových nejedno nové zařízení, a kromě 96 EDVARD JELÍNEK toho poskytoval příležitost ke všelijakým myšlénkám i zaměstnáním. Práce bylo plno.

Vedle péče o zachránění zdraví mladičké schovanky, také péče o její vzdělání vyžadovala mnoho času. Tím nebudiž řečeno, že by snad byli zanedbané duševní schopnosti bývalé baleríny přepínali. Naopak, přemýšleli jen o tom, jak by Naděžda hravým způsobem postihnouti mohla alespoň postupem času, na co v baletní škole nikdo nepomýšlel, co však zdálo se býti podmínkou života do budoucnosti jí určeného. Jednalo se o průpravu takovou, aby dříve nebo později nelišila se od jiných mladých dam salonů vzdělaného světa.

K tomu bylo ovšem potřebí umět mluvit ještě jiným než ruským jazykem a rozuměti věcem, o kterých po tu chvíli ani ponětí neměla. Vzdělání její literní bylo velmi chatrno, vědomosti její nezabíhaly daleko za aparát baletní školy.

Vychovatelce, povolané k Naděždě, uloženo důvěrně, jakým směrem a vzhledem k jakým okolnostem má vychovávání říditi. Zejména poukázáno k nutné potřebě, aby Naděžda úplně pozapomněla, že odívala se kdysi průsvitnými, pavučinovými sukénkami, sotva pod kolena sahalícími . . . Nebyla to pro vychovatelku malá úloha, neboť Naděžda dospívala rychle a projevovala pamět netoliko dobrou, ale i bystrou.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 97 První Nadeždiny téhodny v novém domově na Zahradní ulici byly nepřetržitým pásmem příjemných překvapení a požitků. Naděžda vlastně z podivu ani nevycházela, přes tu chvíli očka její rozevírala se překvapeně na neznámé před tím dobroty a výhody. Bylo jí jako v zemi zaslíbené.

Ba, ba, vše bylo nyní jiné a všemu teprve ponenáhlu přivykati musila, což nebylo ovšem spojeno se žádným těžkým přemáháním. Ale také odvykati musila mnohým věcem a vlastnostem.

Hned oděv její podléhal změnám netušeným.

Vše bylo nyní sice vkusné a hezké, ale k neuvěřeni volné, nikde ji nic netísnilo a neutahovalo.

Nejvíce se divila, že i když cizím, na návštěvu přicházejícím lidem se měla ukázati, tak ji oblékli, že oděv zakrýval prsa, znak i ramena, nad to .___ nožky její. Sotva že bylo viděti za jemnou krajkou její alabastrové ručky. Živůtek nikdo jí nesvíral a ačkoli nyní i její hedvábné vlásky pěkně sčísali, přece nikdy nemusila vzkřiknouti jako tam v šatně, kde vše tak ve spěchu se konalo, že vlásky div z hlavy jí nevyškubali.

Také nikdo ji nenutil, aby se usmívala, když jí k smíchu nebylo. Ostatně měla nyní stále pocit tak blažený, že úsměv s rtíkův ani neustupoval.

Usmívala se rozkošně, sama ani nevědouc . . .

Mluvili s ní jen tiše, klidně a laskavě, nikdy neMotýlek z norské poh. lo 98 EDVARD JELÍNEK křičíce a neláteřice. Netoliko že jí ničím neunavovali a vždy úplně vydechnouti popřáli, leč přímo ji zakazovali spěšně běhati nebo dokonce skákati způsobem naučeným . . .

Okolnost tato byla jedinou a osamotnělou příčinou zjevného pokárání, jehož se Naděždě během několika měsíců dostalo. Naděžda byla vzorně poslušným dítětem a vyhovovala starostlivě každému napomenutí, nebyl na ni ani stín umíněnosti, ale jednou . . . jednou . . . prohřešila se tak těžce, že sama nejdražší její dobrodějka přísně musila proti ní pozvednouti prst.

Stalo se to osudně takto.

Jednoho dne ponechali ji chvilku o samotě V pokoji. Naděžda dívala se klidně na jakési malované obrázky, ana tu náhle doznívala z ulice hudba kolem jdoucího pluku. Naděžda zaslechnuvši zvuky hudby s pronikavým třeskotem cimbálů, vyskočila jak u vytržení. Hudba stále mocněji a vířivěji k ní dorážela.

Ach! Zapomněla pojednou na všechny zapovědí a nic nemyslíc na to, že by ji někdo mohl pozorovati — zatančila si! Postavila se na špičky, točila se, skláněla graciosně a konečně pokoušela se i zvedati nožky. Šlo to sice ztěžka, ne tak jako druhdy, neboť vedle zanedbaného cviku a příliš nízko sahající šaty jí vadily, ale — šlo to přece! Dotančila na špičkách až k zrcadlu.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 99 V tom točíc se dle hudby maní pohlédla ke dveřím.

Mezi dveřmi jako socha stála dobrodějka její Věra Feodorovna.

Klidně zvedla ruku a pohrozivši pověděla suchým hlasem: »Hle! Naděždě se stýská, Naděžda chce zpět, odkud k nám přišla . . .« Byla to hrozná slova. Naděžda, spatřivši svou velitelku a zaslechnuvši káravý její hlas, pronikající jako hrot do samého srdce, věděla okamžitě, že prohřešila se proti důtklivým zápovědím. Jsouc si úplně viny své vědoma, padla před Věrou Feodorovnou na kolena a úpěnlivě plačíc prosila žalostivě, aby jí přestupek ten byl odpuštěn. Vesele k tomu hrála z věnčí hudba.

Kněžna měla tenkráte mnoho na práci, aby ustrašené a pykající dítě opět ukonejšila, sama při tom zaslzela. Teprve když Naděžda pocítila na čele svém panin polibek, uvěřila, že jí prominuto vše. Odměnila se úsměvem, který vždy a vždy oblažoval Věru Feodorovnu — bylť to právě úsměv Natalčin!

Od těch časů Naděžda již nikdy nedala podnět k jakékoli nespokojenosti. Kdykoli zaslechla hudbu, nožky její zůstávaly nepohnuty. Zaplašovala od sebe příšerné vidmo, připomínající trýzeň zažitou v záři quinquet . . .

100 EDVARD JELÍNEK Zapomínala . . . zapomínala. Ostatně o pozapomínání zažehnávané minulosti dobyl si zásluh poněkud snad také malý Konstantin Zvěrev, synek nejlepší přítelkyně kněžny Věry Feodorovny, který toho času častěji přicházel na návštěvu k Popovým. Konstantin vězel tehdáž již v kroji kadetské školy, a malý kord slušel mu výborně.

Čiperný a bystrý tento hošík, o málo jen starší Naděždy, vědom si byl již v nejútlejším mládí, že příštím jeho posláním bude dobývati Balkán, Cařihrad, Amur, Merv, Chivu, a Bůh ví jaké ještě končiny politických a válečných plánů Ruska. Malý Konstantin vykračoval si také podle toho, ale jeho bohatýrské povolání pranic nebylo na překážku přátelství, kteréž způsobem dosti selankovým vyvinulo se mezi ním a Naděždou.

Pečlivě vychovaný hošík znamenitě se hodil ke sličné schovance Popových, která velmi ráda jej vídávala a všelijak se mu lichotila, což vedlo k různým kombinacím starších lidí. Kněžna bezděky jednou dokonce zasmáti se musila jakési dobře míněné hubičce, kterou si malý kadet dovolil v nepozorované chvíli úkladně vtisknouti na roztomilé důlky Nadeždiných tváří. Naděžda pranic se nebránila, ač měla v ruce kladivo kroketní hry, kterou právě hráli anglickým způsobem v domácí zahradě. Naděžda prý při tom komicky vzdychla a podívala se k nebi . . .

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 1Q1 Ale pohříchu, tehdáž zůstalo jen při dětském horování, kteréž za své vzalo, jakmile oba milostníky odjezd kamsi na venek rozloučil. Přes to zachovali si navzájem vděkuplnou vzpomínku na milostné záchvaty nejmladších let. Konstantin chlubíval se později, že miloval již ve věku, kdy uši jeho soudruhů podléhaly ve strastiplných okamžicích — tahancům . . .

Tak ubíhal v Nadeždině novém životě den ke dni, měsíc za měsícem, schyloval se i druhý rok po roce prvním. Čas ten nebyl vzrušován žádnými rozčilujícími událostmi, o nichž rozpisovati se bylo by potřebí. Naděžda dospívala pravidelně na těle i na duši.

Velmi dobře jsouc vedena pokračovala i ve vzdělání velmi utěšitelně. Doplňovala své vzdělání postupem pravidelným. Netoliko systematické učení, ale i zjevná její záliba ke čtení usnadňovaly její vzdělávání, které ponenáhlu vštěpovalo veškerému jejímu chování společenskou distinkci. Rozuměla tehdáž již všeličemu, a rozhled její šířil se téměř každý den. Přispívalo k tomu ovšem v nemalé míře stálé stýkání se s osobami tak vzdělanými a ušlechtilými, jako byli knížecí manželé, kteří nezameškali žádné příležitosti, aby svěřenku svou seznámili se vším, čeho dospívající děvče potřebuje pro svůj" život ve světě hladkých parket a vznešených ohnisk společenských.

102 EDVARD JELÍNEK Teprve druhou zimu stihla rodinu Popových hrozivá chmura. Po mlhavých měsících podzimních udeřila neobyčejně krutá zima. S prvním sněhem ulehla Věra Feodorovna, zotavená poněkud v posledních dvou letech, na lože. Neztrácela sice dobré mysli, ale chřadla nápadně. Nikolaj Alexandrovič, zarmoucen neblahým stavem věcí, neskonale povděčen byl za to, že Naděždě podařovalo se rozveselovati jeho paní. Dobré dítě sedávalo při loži churavé velitelky po celé hodiny a osvěžovalo roztomilostí svou její náladu.

Jakkoli Naděžda toho času ještě netušila ničeho zlého a ani představiti si neuměla, že by kdysi ztratiti mohla svou dobroditelku, přece těžce nesla sklíčenost paninu. Nerada od ní odstupovala, téměř násilně ji musili odváděti na procházku do zimní zahrady nebo na projíždku městem. Teprve po čas této choroby seznali domácí lidé, kterak neskonalou oddaností přilnula Naděžda ke své paní. Stalo se nezřídka v noci, že Naděžda vstávši bosá doběhla k paninu loži, aby se přesvědčila, že klidně dřímá.

A když samotnu ji vozili po městě, v nádherné trojce, zvonivé a rychloleté, smutně pohlížela k roji lidstva úž a úže zahalujíc se do kožíšku a nenalézajíc v pestré směsi lidstva ni zábavy ni potěšení. Mysl její zůstávala vždy při panině loži, nevšímala si ani toho, že zjev její přesvědčila se, Že klidně dříiná . . . (Str. 102.) 104 EDVARD JELÍNEK na prospektech vzbuzoval u kolemjdoucích pozornost a obdiv.

Ba, za tou hezounkou hlavinkou, vykukující ze spousty kožešin, ohlíželo se mnoho -— mnoho lidí. Tu a tam vykradlo se slovo: »Vot, kakaja krasavica!« A poněvadž do trojky byl zapražen majestátní černý kůň orel, dobře známý ve kruzích Petrohradských sportsmanů, vědělo se, koho vezou.

Určitě ovšem nevědělo se. Někteří se domnívali, že nádherná trojka letí s kněžninou dcerou, jiní zase hádali, že s kněžninou milostnicí. Ani tisící člověk nedomýšlel se, že majestátní kůň orel uhání s — motýlkem z Norské pohádky.

Zatím blížila se katastrofa. Úsilí nejlepších lékařů nepodařilo se vyrvati Věru Feodorovnu z objetí chladné výslednice života. Vzdorovala dlouho, ale posléze podlehla přece. Za jitra jednoho z prvních letních dnů konstatoval přítomný lékař, že srdce šlechetné paní přestalo I bíti. Duše její čistá a posvěcená nesčetnými skutky ' zatajované dobročinnosti přenesla se tiše do říše věčnosti a smíru.

Pohrobni žalm dozněl nad rozevřeným rovem.

Nikolaj Alexandrovič snášel stihnuvší jej pohromu s mužným klidem, jen zamlklá tvář jeho svědčila o tom, že smrt panina zasáhla krutě MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 105 hlubiny jeho srdce. Naděžda, ač ponenáhlu připravena na domácí neštěstí, nebyla k ukonejšení, zalévala oči své slzami nejvroucnějšími a vyvzdychala z prsou svých neskonalou tíži nevýslovného zármutku. Naděžda vyvezenou z domu paní všude viděla a stín její všude nalézala. Teprve po několika dnech, když byla přemohla alespoň poněkud tíhu prvních dojmů, vzpomněla také na sebe.

Zhrozila se myšlénky, vedoucí ji k otázce, co díti se s ní bude nyní. Cítila, že krutý osud oloupil ji o nejlepší a zároveň jedinou přítelkyni, tušila, že úmrtí její způsobiti musí veliké změny, dotýkající se jí v řadě první.

»Co se stane nyní?« opakovala si stále, netroufajíc otázku tu vysloviti hlasitě. Kam ponese ji vlna osudu, mezi jakými lidmi ocitne se, komu bude náležeti život její? Toužila slyšeti důvěrné o tom slovo z úst samého Nikolaje Alexandroviče, ale neosmélovala se obtěžovati jej ve chvíli zármutku tak hlubokého. Do hlavy tlačilo se jí sto příšerných myšlének, ale nejstrašnější byla domněnka, že rozevříti by se jí mohly opět nezapomenutelné brány baletní školy. Steré vzpomínky oživly v ní. Chvějíc se, vzpomínala na každý den v tom šerém domě zažitý, zejména na těžký den Norské pohádky, kdy štvána ze šatny v průsvitných šatečkách před zářivé quinquety, Motýlek z norské poh. 14 106 EDVARD JELÍNEK dech ztrácela únavou i strachem. Nad to ošklivost jímala dívku při pouhém pomyšlení na minulost. Odpor ten vštěpován Naděždě soustavně i vytrvale. Dospívající nyní dívce, uvažující, k čemu ji tisícerými vlídnými slovy vedla předčasně zesnulá Věra Feodorovna, zdálo se, že hebké a poletující kostumy pana Peruzziho tížily by ji jako nesnesitelné břemeno, a že by raději smrt podstoupila, než aby ochotna a nevzdorovita byla ke všemu, k čemu ji druhdy nutili a doháněli.

Zdrcující byly Nadeždiny obavy. Zasahovaly ji tím strastiplněji, čím hlubší sledy v ní zůstavila nezapomenutelná slova dobrotivé kněžny.

Jakkoli úmrtí Věry Feodorovny podmiňovalo veliké převraty, přece byly obavy Nadeždiny namnoze zbytečný. Věra Feodorovna ještě na smrtelném loži žádala chotě svého, aby Naděždy neopouštěl. Nikolaj Alexandrovič vřelým stisknutím ruky slíbil umírající družce života, že starati se bude o Naděždu jako o — Natálii. Kromě toho v závěti své obmyslila kněžna svou schovanku značným legátem, platným ovšem teprve v plnoletosti nedospělé ještě dívky.

Tak měly se věci asi ve hlavních rysech.

Lidé, kteří důvěrněji se stýkali s Popovými, často zmiňovali se o tom, proč Nikolaj Alexandrovič a choť jeho nepodnikají jako všichni zámožní Rusové alespoň v čase zimních psot cesty MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 1Q7 po Evropě. Lékaři dokonce doporučovali Věře Feodorovně pobyt na jihu. Bylo by to jistě zdraví jejímu prospívalo. Ale po této stránce byla Věra Feodorovna poněkud umíněna. Není známo, jestli nějaká nehoda v cizině, kdež ve mladých svých letech kněžna přebývala, nebo patriotismus anebo něco jiného bylo toho příčinou, tolik však je jisto, že nepřála si do smrti Rusko opustiti. Lnula k domácí hroudě nepřekonatelnou touhou.

V poměru docela jiném byl k cizině Nikolaj Alexandrovič, kterého zdržovala jen ženina vůle od častějších zajížděk do Francie, Švýcarska, Anglie a Itálie. Ač nikterak své vlastenecké stanovisko se zřetele nepouštěl, přec jeho všelidské humánní názory nebyly přístupny nižádné malicherné národní řevnivosti, vymykaly se i z náboženské předpojatosti. Nikolaj Alexandrovič byl venkoncem pravoslavným člověkem, ale nespatřoval v kostelních obřadech základy národního poslání přes to, že o svátcích sám rozsvěcoval si jako jiní svíčičku a že na den Vzkříšení páně se slovy Christos voskres líbal staroruským, pravoslavným způsobem každého ze svých kolemjdoucích přátel.

Již když poprvé vrátil se po delší době z ciziny do vlasti, přivezl sebou jistý zárodek nespokojenosti, kteráž neopouštěla ho úplně již nikdy.

Z ruských souvěkých spisovatelů nejvíce se mu 108 EDVARD JELÍNEK líbil Ščedrin, jehož satyrám rozuměl jako nekaždý Rus. Jeho nespokojenost nevybočovala nikdy, teprve v poslední době nihilistických výbuchů zanechávala na jeho tváři téměř neustupující výraz hořkosti a trpkosti. Jen díky vynikajícímu postavení ve společnosti unikal kompromitujícímu podezřívání. Netvořil strany a sám také nenáležel ke straně žádné.

Nenáviděl do té duše despotismus; horlil proti sevřenosti volného slova a záplavám činovnických zlořádův, ale neméně důrazně zavrhoval terrorismus násilných převratníků. Veliké, mohutné Rusko spatřoval vně i zevně seslabeno, i nepřisliboval si za daných okolností nápravy brzké a vydatné. Politická i společenská rozháranost Ruska, toho času se vzmáhající, tížila jej den ke dni více. Přestal důvěřovati v sama sebe, že by vlastní osobou jako jednotlivec přispívati mohl k důkladnému zlepšení obklopujících jej poměrů. Tuto malomyslnost, zjevující se ostatně u něho teprve v posledních letech, vytýkali a zazlívali mu nejlepší jeho přátelé.

Nedal si vymluviti, že ohromné Rusko stále ještě jest v područí Německa, že slovanská jeho politika úplně je pochybena, čehož odstrašující zjevy, spatřoval netoliko na Balkáně, ale i mezi Slovany západními o Polácích ani nemluvě, a nejvíce stýskal si do toho, že celé miliony lidu v základech svých dobrého i bohatě nadaného, leži laMOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 109 dem, jako massa bezmocná a bezvýznamná. Věděl sice Nikolaj Alexandrovič, že ohromnost Ruska jak territoriální, tak číselná chrání je před pohromami malých národů, že nehrozí mu nebezpečí rozpadnutí, ale jeho ideál o národnosti i slovanskosti zasahoval za zásadu neporušenosti říšských hranic. Toužil spatřovati vlast svou zvelebenou ve všech směrech mravní dokonalosti. Srovnávaje nejpokročilejší státy s Ruskem vyciťoval nedostatky jeho, a co více nad to znamená, příčiny nedostatků těchto! Vše to jej bolelo a pálilo, zbavovalo upřímného požitku ze života jej obklopujícího.

Většina lidí obviňovala Nikolaje Alexandroviče pro takové mínění z chabosti, ano i z choromyslnosti. Nazývali přímo nesmyslem, přirovnávati Anglii nebo Francii k Rusku. Ostatně byli lidé, kteří tvrdili, že Rusko vlastně výše stojí než Francie i Anglie, a že budoucnost jeho je zajištěna co nejstkvěleji. To, co Nikolaj Alexandrovič pokládal za stránky újemné a záhubné, pokládali jiní přímo za vlastnosti užitečné a přednosti stkvělé.

Nebudeme se o nesrovnalosti těchto názorů šířiti, budoucnost sama rozhodne, při kom byla pravda a zdravý úsudek ; chtěli jsme jen poněkud objasniti, proč Nikolaj Alexandrovič hned po smrti své milované choti rozjímal o domnělých výhodách pobytu v cizině.

HO EDVARD JELÍNEK Předsevzetí toto uspíšilo kvašení strany terrorismu, ohrožující klid každého jednotlivce. Nikolaji Alexandroviči bylo, jako by v Petrohradě chodil nad samými podkopy, uprostřed zlověstně nastavených dynamitových pum.

Ale prohřešeno bylo by, kdybychom k tomu nepřipomenuli, že Nikolaje Alexandroviče táhla do ciziny ještě jiná, nikoli nepatrná pružina. Byl to jeho přirozený, nelíčený smysl pro umění a vymoženosti pokroku. Rozsáhlé jeho osobní styky v cizině zálibu tu jen podněcovaly. Chystaje se do Paříže, Říma, Neapole atd. věděl bezpečně, že všude najde staré přátele, mezi nimiž nejednoho stejného neb alespoň podobného s ním smýšlení. V mladších letech dobře znali Nikolaje Alexandroviče zejména v salonech Pařížských a Římských.

Tak stalo se, že dříve, než se kdokoli nadál, pan Popov Rusko opustil. S ním odjížděla Naděžda a její vychovatelka.

Ve Varšavě zdrželi se jen několik dní, ač hodlali tam prvotně zůstati déle. Pak odcestovali přímo do Paříže. Zastávku učinili toliko v Heidelbergu, kamž úmyslně zabočili. Pobyt na území německém zkrátili všemožně, o což se přičinila zajisté také dokonalá neznalost němčiny. Filologická pojistka naší ruské společnosti omezovala se na chatrné znalosti toliko těchto slov: »Geben MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY ]H sie uns drei Billets erster Klasse nach . . .* Naučili se tomu pracně již v Petrohradě, a čarovná tato slova dopomohla jim také šťastně, že ocitli se co nejdříve na území volné Francie.

S prvním rozbřeskem nejkrásnějšího jitra zavítali do metropole civilisace. Paříž má tu vzácnou vlastnost, ž,e v ní zdomácní každý záhy, pociťuje v ní cizinství své méně, než v kterémkoli městě jiném. Pravil kdosi, že z Rusů jediný Bělinskij Paříži přivyknouti nemohl. Také Popov a jeho schovanka byli tam za několik dní jako doma.

Netoliko město samo, to mraveniště nedohledné, jehož tepna, zdá se, nikdy neochabuje, ale i velikolepé galerie a sbírky udržovaly zejména Naděždu ve stálém napjetí. Čas míjel nesmírně rychle zůstavuje na ní jen jedinou stopu: dorůstala a nedostatky vzdělání svého vůčihledě odčiňovala. Lze říci, že Paříž Naděždu v pravém smyslu toho slova doplňovala, že šířila její rozhled i vzdělání v jednotlivostech.

Nikolaj Alexandrovič tu a tam súčastňoval se společenského života, ale zřídka bral Naděždu s sebou, čímž jí poskytoval také dosti příležitosti přemýšleti o sobě. Ve chvílích úplného osamocení zamýšlela se hluboce a posléze ráda zaplašovala myšlénky své čtením zajímavých knih. Nejraději sahala k bohaté literatuře memoirové, ve Francii tak hojně pěstované. Dávala literatuře této 112 EDVARD JELÍNEK přednost před literaturou románovou, pro kterou alespoň do jisté míry také již dospívala. Naděžda byla zásadní přítelkyní pravdy a nelibovala si vůbec ve vymyšlených hříčkách, kteréž zaplavovaly dle jejího mínění tvorby rozpoutané fantasie.

Ostatně knihy jí svěřované procházely censurou pečlivě bdělé slečny Klotildy jakož i samého Nikolaje Alexandroviče.

Brzy po svém příjezde do Paříže přišla na šťastnou myšlénku psáti si denník, v němž pilně zapisovala veškery své dojmy. Práce tato zpříjemňovala jí mnohou chvíli. Množství listů tohoto denníku vyplňoval popis Paříže a všední dojmy, nasbírané po ulicích a zahradách. Teprve později vnikala hlouběji. Tónem zvláště nadšeným zaznamenala si návštěvu u slovutného spisovatele ruského Turgeněva, přebývajícího tehdáž v Paříži.

Zdá se, že Turgeněv blízce byl spřátelen s Nikolajem Alexandrovičem a že on sám si přál poznati osobně Naděždu. Napsala si o něm, že ji vlídně pohladil, přátelsky s ni rozmlouval a přechutným ovocem vyčastoval. Zápiska ta byla by ovšem mnohem zajímavější, kdyby Naděžda byla slyšela, co si o ní oba přátelé důvěrně vyprávěli.

Turgeněv zvěděv o všem vyjádřil se o ní v ten smysl, že > Naděžda mohla by sloužiti za vděčný motiv k dobrému románu.« . . . zapisovala si pilně veškery dojmy . (Str. 112.; Motýlek z norské poh. 1 5 1J4 EDVARD JELÍNEK »Ba skutečně!* prohodil Nikolaj Alexandrovič.

»Ale prozatím neobírejme se tím motivem!

Nadeždin román není ještě ukončen, Naděžda je ještě mladička a propracuje si román svůj sama. Za několik let bude román její ještě zajímavější . . . uvidíte . . . hříchem by bylo, motiv tak realisticky založený pokaziti smyšlenkou stárnoucího romanopisce . . .« Laskavý čtenář sezná později, jak prozíravým duchem byl slavný Turgeněv.

Více méně v tuže dobu způsobil sběh okolností na pohled nepatrných, že Nadeždino ruské vědomí pronikati počaly reflexe — slovanské.

Stalo se tak poprvé v prastarém kostele sv.

Severina, kdež v přítmí postranního oltáře spatřila obraz Matky Boží, opatřený polským nápisem: »0 pani, ku ratuukowi naszemu pospiesz sie!« Jazyková příbuznost nápisu tohoto s ruštinou zvýšila v ní lásku k tomuto obrazu. Pomodlila se před obrazem polské Matky Boží právě tak vroucně, jako modlívala se v pravoslavné církvi k Bohorodičce Kazaňské.

Ještě citelněji dotkla se její mladičké mysli národní příbuznost po několika nedělích, když náhodou navštívila se svým dobrodincem hřbitov Montmartre.

Sám Nikolaj Alexandrovič upozorňoval Naděždu na četné polské náhrobky. Dívku zajímalo MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY H5 slabikování těchto slovanských nápisův a těšila se, že rozuměla skoro s polovice všem těm slovům ve tvrdý kámen tam vyrytým.

Tu zastavil se Nikolaj Alexandrovič náhle před pověstným nápisem: Exoriare aliquis nostris ex ossibus ult or!!!

»Co znamenají tato slova?« tázala se zvědavě Naděžda.

»Z kostí našich vyvstaniž jednou mstitel,* prohodil Nikolaj Alexandrovič.

Naděždu velice zarazila tato slova a vnikla jí hluboko do duše.

• Kdo tak volají?* ptala se po chvíli ustrašeně.

»Poláci!« zněla krátká, ale vážná odpověď.

»>Prdč?« • Poněvadž'nás nenávidějí.« »A proč nás nenávidějť?« Nikolaji Alexandroviči nezdálo se býti příhodno vysvětlovati tragickou osnovu sporu ruskopolského. Naděžda nebyla ještě ve věku, aby takovým věcem rozuměla a aby pochopila dosah jejich. Proto odpověděv krátce, že Poláci jsou nepřátely Rusův, odváděl ji v jinou stranu mezi hroby.

»Ale Poláci jsou také dobří lidé?* hovořila Naděžda se svatou naivností dále.

. »2 kostí našich vyvstaniž jednou mstitel* . . . (Str. 115.) MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY H7 »Ovšem, jsou také lidé . . . dobří lidé . . .« odtušil Nikolaj Alexandrovič.

Teprve před jakýmsi ohromným obeliskem vzala nevděčná rozmluva tato za své.

Přes to hrozná slova Z kostí našich vyvstaniž jednou mstitel zakotvila se hluboce ve vnímavé mysli dítěte — odchovaného v nalezinci. Podivno! Na dětskou fantasii působil náhrobní nápis tak mohutně, že Naděžda nemohla vzepříti se touze věděti o lidech, kteří takovým výkřikem volají do nebes — více, více, než věděla.

Věděla velmi málo. Tak málo, že lidí, o kterých byla právě řeč, nenávidět nemohla. Naopak!

Nadeždina citlivá náklonnost, roznícena v kostele sv. Severina a na hřbitově v Montmartre, brzy narazila na ostří neblahé skutečnosti života.

Zase po několika nedělích podnikl Nikolaj Alexandrovič výlet do půvabného Montmorency, jehož rozkošné zahrady byly právě v plném květu.

Jak obyčejně, také tentokráte vzal Naděždu s sebou.

V utěšeném tomto hnízdečku neměli naši ruští navtěvovatelé mnoho k prohlížení. Ode domu, v němž napsal svou Nouvelle Héloise nesmrtelný Rousseau, odebrali se do starožitného kostelíka, jenž tenkráte nad obyčej byl naplněn. S kazatelny mluvil právě služebník Boží k lidem, o nichž ve118 EDVARD JELÍNEK liký básník pověděl, že nemajíce štěstí ve vlasti, nenalézají je v srdcích svých. Záhy pak seznal Nikolaj Alexandrovič, že náhodou stal se účastníkem výroční pohrobní slavnosti polské emigrace, jejíž hrstka od roku k roku řidnoucí vždy 21. května přichází z Paříže do Montmorency, aby vylkala žalm při hrobech předních svých bohatýrův a vlastencův. Zsiualá tvář kazatelova probleskovala chvílemi plamenem zápalu, vždy však opět upadala v žaluplnou zádumu. Nadšený kněz bědujícím hlasem připomínal osiřelým dětem národa strádání v domovině i v cizině. »Životy vaše podobny jsou listí bouří zmítanému. Ni klidu, ni štěstí nemáte, s kletbou na rtu trnitými cestami po světě bloudíte hříchy předků svých snášejíce . . . Ale Bůh všemohoucí ne-li nám, tedy potomstvu našemu milostiv bude. Pomodleme se, bratří a rodáci, za památku soudruhů v utrpení, za poklad srdce našeho nejdražšího, za otčinu milenou, aby i nad zemí tou nešťastnou Hospodin dal zablesknouti paprskům milosrdenství, naděje, vzkříšení!« Za hrobového ticha dozněl vlastenecký žalm.

Po té všichni klesli na kolena a za dojemného vzlykotu opakovali knězem předříkávanou modlitbu.

Naděžda, jakkoli ze slov těch málo souvislého smyslu zachytila, přece pochopila jejich záMOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY H9 kladní význam. Věděla, že shromáždilo se zde potomstvo oněch nešťastníků, nad jejichž mohylami vznášelo se ono příšerné »E x o r i a r e a 1 iquis nostris ex ossibus u 11 o r!« I ji uchvátil knězův žalm. Když pak všichni k zemi klesali, i její kolena téměř samoděk se schylovala. S vroucností nižádnou trpkostí netknutého srdce účastnila se šeptané modlitby. Nikolaj Alexandrovič nebránil jí v tom.

Hned po modlitbě odebral se všechen zástup na nedaleký hřbitůvek. V předu kráčel kníže Czartoryski a polští sirotci, vychovávaní v hotelu Lambertove. Za nimi trousili se ostatní. Činili po většině dojem lidí zbědovaných a usouzených.

Nuzně vlekli se ku předu zabráni jsouce ve smutné vzpomínky. Byly to chatrné již zbytky druhdy četné emigrace, rozptýlení synové z nejrůznějších stran polské Otčiny. Byli i tací, kteří prošli v železech ledové spousty Sibiře.

Počasí zprvu tiché a přívětivé změnilo se náhle. S nebes sypala se chladná prška a v haluzích šuměl a úpěl nevlídný větřík.

Na hřbitůvku rozešli se poutníci k polským hrobům, většina však kupila se u mohyly nesmrtelného pěvce Pana Tadeáša, Mickiewicze, generála Kniaziewicze a Niemcewicze.

V tom přitulilo se k Naděždě jakési polské dítě zvědavě prohlížejíc její krásný klobouček.

120 EDVARD JELÍNEK Naděžda promluvila k dítěti přátelsky . . .

po rusku.

»Nevšímej si tohoto děvčete. Je to Moskevka!« zvolala v témž okamžiku matka neznámého polského dítěte a odvlekla je téměř ná silně k zástupu svých rodákův.

Slova tato vyzněla tak nelaskavě a provázel je pohled tak nepřívětivý, že Naděžda obrátivši se ke svému opatrovníku mimovolně zvolala: »Stítí se mne ... Co jsem jim učinila? . . .« »Nic, drahé dítě,« trpce odpověděl Nikolaj Alexandrovič, >jen to jsi jim učinila, že jsi se narodila Ruskou ...» A rychle opustil s Naděždou hřbitov.

Naděžda se zachvěla. Dlouho nemohla zapomenouti na temny pohled nelaskavé k ní matky polského dítěte.

VI.

Uplynulo zase několik let. Nikolaj Alexandrovič Popov navštívil během toho času vlast svou jen dvakráte. Posledně odebral se opět do ciziny ne toliko z vlastní pohnutky, ale i na radu lékařů, kteří doporučovali mu důtklivě pobyt na jihu. K náklonnosti osobní přidružily se tedy také ohledy zdravotní Po šedesátém roce nápadně scházejícímu Nikolaji Alexandroviči svědčilo lahodné ponebí klassické Itálie nepoměrně lépe, než drsná zima v Petrohradě.

Naděžda dorostla zatím; ocitla se maní na rozkošném rozhraní, které vymezuje věk dívčí.

Dítětem bylo možno nazývati ji pro nešetřený ještě pel čarovného mládí, dámou pro distinkci, .Motýlek z norské poh. 10 ]22 EDVARD JELÍNEK jakou ve všem chování projevovala. Stala se ponenáhlu hledanou pružinou vyspělé společnosti, povolanou k tomu, aby od galantních lidí přijala do svých bílých rukou žezlo vlády v salonech.

Z těch, kdo spatřoval ji v cizině po boku Nikolaje Alexandroviče, nikdo nepochyboval, že Naděžda je jeho dcera, nenahraditelný poklad jeho srdce. Zjevovali se všude pospolu, na procházkách, v galeriích, posléze i ve společnosti.

Samému Nikolaji Alexandroviči zdálo se, že lnul k Naděždě jako ke vlastní dceři. Jsouce po léta na sebe odkázáni, pociťovali k sobě náklonnost den ke dni větší. Nikolaj Alexandrovič nemohl míti na stará léta ošetřovatelky vzornější. Byla při něm jako anděl, pamětliva vždy jeho spokojenosti a jeho štěstí. Také ovšem věděla dobře, že nenašla by ve světě přítele lepšího, ochrance něžnějšího, otcovštějšího. Jemu byla vděčností povinna za vše, nejvíce zajisté za to, že vedl ji neposkvrněnu cestou ctnosti k vrcholu společenské zachovalosti. Obdivovali jejich vzájemnou oddanost, starcovu něžnost i dívčinu nezměněnou líbeznost. Nikdy nikdo nespatřil na tváři její ani nejmenšího přízraku nechuti . . .

Během let také povaha Nadeždina vyznačila se určitě, nabývala rysů zřejmých každému. Byla to povaha spíše vážná a opravdová, než rozmarná a těkavá. To však nevadilo, aby ve spoMOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY J23 lečnosti nádech své přirozené zádumčivosti neuměla přemoci tou měrou, že stávala se dámou oživující rozmarem veškeré své vůkolí. Náladu svou uměla Naděžda vůbec přemáhati mistrně.

Byla vždy plna ohledů, přemáhajíc se vždy obětavě k vůli jiným. Jakási líbezná skromnost harmonovala s hrdostí vlastního vědomí, nedopouštějící nikdy vycházeti z příslušné míry.

Vzdělání její nebylo již pouhým třpytem, i nečinilo dojem chlubivosti nebo přepjatosti. Slot ono za jedno se zdravým rozumem, vybaveným nepřekonatelným půvabem ryzí, věčně krásné ženskosti. Cit odehrával u ní velikou úlohu, což však nepřekáželo zralosti názoru na život i svět.

Slovem, Naděžda nezadala si chováním svým před dámami vedenými od kolébky ku společenské obratnosti.

K tomu vybavila ji také příroda velmi štědře.

Její dětská krása neopouštěla ji, možno-li, ještě s ní rostla. Malíři chválili její poetický slovanský typus, sochaři její vzrůst antický a bohatýři milostného nadšení neváhali by přiznati této jinak fijalkové krásce palmu mezi zbožňovanými. Řekli by o ní, že je[ svůdná jako hřích . . .

Toiletta Nadeždina vyznačovala se vzácným vkusem. Starala se o ní snad více modistka, než ona sama, ale i to jest pravda, že někdy prostou květinou ve vlasu docílila půvabu závidění hod124 EDVARD JELÍNEK ného. Ostatně Nikolaj Alexandrovič měl slabůstku, spatřovati kolem sebe dámy v toilettá,ch nádherných, tak jako sám nejraději se pohyboval ve fraku — ovšem v okamžicích k tomu příhodných, a snad právě proto měla Naděžda s modistkami úvahy častější, než vlastní její záliba vymáhala.

Uváděje Naděždu do společnosti toužil spatřovati ji v plném lesku vlastní rodové i finanční možnosti.

Nikolaj Alexandrovič přesídliv posledně na delší dobu do Říma, osvěžil dávné přátelské styky měrou ještě větší než v Paříži, k čemuž přispívala snad hlavně také ta okolnost, že kruh jeho přátel ve věčném městě byl mnohem důvěrnější, než nad Sekvanou. Kolonie ruská byla sice v Římě nepoměrně menší, ale za to tím vydatnější byly jeho známosti tuzemské. Zejména za prahem svého stařičkého přítele, bývalého senátora Luigiho Nicolliniho, byl hostem vždy srdečně vítaným. Zámožný tento senátor, muž vynikající a demokrat od kosti, znám byl v širších kruzích svými slovanskými sympatiemi. Cestoval prý kdysi po Slovansku, dokonce prý v jakési missi státní, a zabýval se trochu osudem utlačovaných národů.

Slavistické jeho vědomosti nebyly sice hluboký, zůstávaly ve skrovných mělčinách amateurství člověka dobré vůle, ale právě tato dobrá vůle zasluhovala náklonnosti, ano do jisté míry i vděčMOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 125 nosti. Jeho rozkošně položená villa nedaleko Říma a ještě více nádherná jeho zahrada s překrásnou terassou staly se během let dostaveníčkem společnosti velmi vybrané a kosmopolitické.

Slovan býval tam zjevem častým, vždy protěžovaným, a laskavostí pohostinných hospodářů zvláště vyznamenávaným.

Společnost scházející se u starého senátora bavila se vždy znamenitě. Bylo to hlavní zásluhou paní senátorové, dámy svrchovaně ušlechtilé, která salon svůj uměla prodchnouti duchem, vymírajícím pohříchu pod tlakem novověké blaseovanosti Paní senátorova, pamětnice slavných rautů v pa láci Gregorio, kde staraly se o zábavu hostí ta kove dámy jako Těsta, Camporesi, Boccabati Marini, měla ty zvláštní vlohy, že uměla udržovati nejčetnější společnost v náladě volné, nesevřené, milé i příjemné. Zdálo se, že přenesla paní senátorova život z paláce Gregorio do své villy, což nedařilo se každé její soupeřce.

Proto každý, kdož k nim byl zván, pokládal to netoliko za čest, ale i za příjemnost. Host věděl předem, že setká se tam s pravým požitkem společenským. Nad to slynul salon paní senátorové jako dostaveníčko krásek, bohatých nevěst a duchaplných paní, což jej činilo ovšem dvojnásob hledaným a váženým.' V čase, kdy zámožní lidé začali prchati z Říma 126 EDVARD JELÍNEK před sálavostí tropických paprsků, rozesílal pan senátor jménem svým i své choti čelnějším přátelům pozvání k velikému rautu na rozloučenou.

Rozumí se, že pozvání došlo také Nikolaje Alexandroviče, jenž již před tím důtklivě byl prošen, aby laskavě přivezl s sebou málo ještě známou Naděždu.

Mnohoslibné pozvání nenarazilo ovšem na žádné straně na odpor. Sama Naděžda těšila se ocitnouti se ve větší společnosti, o níž tu i tam jen s nadšením slyšela mluviti.

Dobrodušný Nikolaj Alexandrovič úsměvem naznačil tehdáž Naděždě své přání: »Předpokládám, že signorina Naděžda zvolí vkusnou toilettu, aby se o nás neřeklo, že my Rusové ani ustrojiti se neumíme . . . « Jako vždy, také tentokráte stačil Naděždě pouhý pokyn, aby dobrodinci svému v míře svrchované vyhověla. Ale také přiznati sluší, že zřídka mohla vyhověti způsobem tak překvapujícím a skvělým.

Když několik dni potom, před samým odjezdem k velikému rautu, komorná poslední růži připjala k Nadeždiným ňadrům, zvolal Nikolaj Alaxandrovič, zjevivší se právě na prahu: »Prelest!« A ukloniv se dodal s humorem: >Nuže, ať se tedy již podívají potomkové hrdých Césarů, jak oddívají se dámy v barbarském Rusku.* zvolal Mikolaj Alexandrovič: »Prelest!« (Str. 126.) J28 EDVARD JELÍNEK A komorná šeptla : »Slečno, budete královnou ve společnosti!« »Myslíte ? Kdo ví!« odpověděla Naděžda prostomyslně sáhajíc již po vějíři.

Pochlebné poklony nebyly prázdným klamem.

Naděžda vyhlížela skutečně čarovně. Její jasná toiletta byla svrchovaným mistrovstvím vkusu.

Zrovna se hodila k tomu poetickému zjevu rozvité i svěží grácie a půvabu. Zásvit očí závodil s kmitem diamantové hvězdy probleskující z hedvábu nádherného vlasu. Rameno alabastrové svírala antická spona. Bez korsetu rafinované konstrukce Petrohradského baletního mistra byla útlá jako proutek a i bez průsvitných jeho kostumu — k zulíbánf. Maní vyšlehla tato reflexe dávno již uplynulých let.

V tom podal Nikolaj Alexandrovič Naděždě dvorně ruku a odvedl ji do kočáru.

Naděžda byla dnes ku podivu veselého rozmaru. Zářila, stkvěla se. Karmínovým jejím rtíkem pohrával úsměv, tlumočící nejlepší náladu.

V rozkošné ville přátelského senátora zastali ruští hosté společnost již shromážděnu. Bylo tam přes sto pánův i dam různého věku i po volání. Byli hodnostáři státní, vojenští i námořničtí, bohatí kupci, učení profesoři, malíři, sochaři, ano i jakýsi slavný, ale strašně skromničký básník vedle méně slavného, ale ukrutně čiperného reMOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY j29 daktora. Byl všude, věděl vše, bude všude, bude vědět vše ... on musí býti všude a musí vědět vše. Také cizinci tvořili hrstku nemalou. Mluvilo se hlavně italsky, ač také frančina vyznívala dosti pronikavě.

Naděžda, zjevivší se na terase po boku šedivého Nikolaje Alexandroviče, vzbudila okamžitě sensaci. Komorná dobře předvídala, že stane se královnou společnosti. Každý přál si přiblížiti se k ní, promluviti s ní, pobaviti ji. Dámy obdivovaly vkus její toiletty, páni hltali každý její pohled, každý její pohyb. Jakýsi horlivý čtenář galantní knížky o ženské kráse pana Leona Beauvalta šeptl svému sousedu: * Belle, comme une Polonaise!* Naděžda chovala se roztomile, neprozrazovala nižádné stísněnosti. Každého uměla potěšiti nějakou otázkou, nějakou líbezností. I nesmělým pánům dodávala podnětu k řeči, tak že záhy rozproudila se konversace velmi živá a zajímavá.

Pan senátor a paní senátorova předstihovali se v pozornosti k hostům, zejména starý dvořan italský-byl neúnavný v představování a zbližování společnosti navzájem. Vše dařilo se výborně, jen Naděždě způsobovala poněkud obtíž ... pamět.

Nebyla s to pamatovati si zběžně ohlašovaná jména a titulatury všech přítomných pánův a dam ...

Motýlek z norské poh. 17 130 EDVARD JELÍNEK Mezi hosty Římského senátora nalézal se také pan Stanislav Lucký, rodem Polák, divným sběhem okolností zaměstnaný jako inženýr při předběžné práci kolossálního podniku Panamského průkopu. Tento Lessepsův pomocník, jakkoli se choval velmi skromně, byl napaden všem. Tvář jeho mluvila nevšední energií a duchapřítomností. Zarudlý od palčivých paprskův obličej s čelem vysokým a vlasem prosivělým, svědčil o zámořských námahách, překonaných šťastně nezlomnou vůlí. Bystré oko inženýrovo pohlíželo klidně kolem sebe a dodávalo celé tváři výrazu mužného sebevědomí. Pevné držení těla a řeč neproplítaná zbytečnostmi zvyšovaly ještě dojem ten. Nic na něm nebylo titěrného nebo malicherného, kdo chvíli s ním hovořil, přesvědčil se záhy, že Panamský inženýr, prodělav patrně důkladnou školu života, odnaučil se baviti se hloupostmi a pošetilostmi. Pozíral před sebe vážně,vyhledávaje stále rozmluvu s lidmi, kteří nezabřídali úmyslně do fraseologie milostného chvastu. Tím nebudiž řečeno, že by byl strůjcem umělkované vážnosti, kteráž by ostatně ani neslušela příliš jeho věku, který jen málem předstihl rok třicátý. Nabyv ve světě rozsáhlých zkušeností, uměl baviti i nejpestřejší společnost, ale zásadní tón jeho vyzníval vždy věcností. Pro takové vlastnosti měl veliké štěstí, zejména u takových dam, které nudí prázMOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 131 dnota všedních hejsků, byt byla vyšperkována i nejnaučenějšími formami společenské zběhlosti.

Jeho úsečné, ač obratné vypravování, proplítané vzpomínkami na dobrodružství zažitá v dalekém světě, poslouchaly dámy rády, tím spíše, jelikož inženýr uměl ve vhodné chvíli udati také alespoň špetku romantismu.

Jinak také jeho nestrojená, pravá elegance ucházela se úspěšně o přízeň lidí vytříbeného společenského vkusu. Slovem, na panu Stanislavu bylo viděti, že jej vychoval široký svět a —■ vážná práce.

Také Naděždě nezmizel Panamský inženýr v zástupech ostatních hostů. Hledala jej svým intelligentním okem stále, jako věc, která ji snad více zajímala než vše ostatní.

Již jejich vzájemné představení bylo dosti zajímavo. Pan senátor, přijav na sebe úkol domácího ceremoniáře, představil pana Stanislava slovy: »Mám čest seznámiti vás s polským pomocníkem geniálního Romana, pana Lessepsa.« A obrátiv se k Naděždě dodal rozmarně: »Vím, že Polák a Rus neoplývají k sobě přílišnou náklonností, a předpokládám, že na neutrální půdě Římského přítele všech Slovanů výhost dáte laskavě záští plemennému ... a že neodmítnete si navzájem příměří. Jsem vaším parlamentářem, i vztyčuji již bílou vlajku míru na znamení, že . • Mám Čest seznámiti vás . « . (Str. 131.) MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 133 by bylo vážným porušením válečného zákona, stíhati se jakoukoli nepřátelskou akcí.« Rozmarně naladěné propovědění váženého hospodáře rozveselilo společnost mimo vůli.

Sama Naděžda roztomilým způsobem ohlásila přístup k tomuto mezinárodnímu míru, ujišťujíc Panamského inženýra, že nebojovala proti Polsce ani v řadách generála Suvarova, ani pod praporem kteréhokoli z jeho nástupcův !

Pan senátor tleskl za prohlášení toto srdečně rukama; Panamský inženýr ukloniv se dvorně prohlásil také se své strany, že v tomto případě proti míru brojiti se neodváží.

Po té rozproudila se zábava nadobro. Mluvilo se o všem možném, také o novém baletu, který právě v těchto dnech způsobil premiérovou horečku v Miláně. Referoval o něm jakýsi obstárlý pán, dle všeho starý mládenec, který neobmeškal býti na prvním představení v Miláně.

Vypravoval obšírně a se zápalem, až posléze chlubivě ukončil přednášku svou asi těmito slovy: >Vzácné dámy a pánové! Kdykoli mluvím o baletu, vzpomínám si na nezapomenutelný požitek, jeiiž mně poskytl Petrohradský balet za mého pobytu při našem vyslanectví ve městě ruských carů. Mé dámy . . . představovali tam tehdáž jakousi premiéru, nemýlím-li se Norskou pohádku, a jakkoli tomu již celá řada let, živě 134 EDVARD JELÍNEK tane mně na mysli rozkošný motýlek, který v baletu tom měl hlavní úlohu . . . Moje dámy! Norská pohádka byla sprostým štvaním balerín, ale Motýlek zjevem fenomenálním . . . pravím, fenomenálním. Dítě to . . . pochybuji, že mu bylo dvanáct let, provádělo zázraky. Nevěděli jsme tehdáž, čemu více máme se podivovati, zdali pružnosti jeho, síle, báječné vytrvalosti a neunavnosti, grácii nebo neobyčejné vyvinutosti všech půvabů ženských . . . slovem, fenomén, fenomén, kandidátka evropské slávy a úkladnice mužských srdcí . . . Gratuloval jsem tehdáž svým Petrohradským přátelům k této stkvělé ruské akvisici tím upřímněji, jelikož jsem podnes přesvědčen, že ani naše učená baletní akademie na nic podobného se nezmůže . . . Přiznávám se, že taková umělkyně mohla by mne připoutati ke sněhům a barbarským zimám severu ...» »Nuže ... a osud její?* podotkl kdosi ze společnosti.

»Nevím, kam se poděla, vím jen, že její stkvostné a oslňující vystoupení v Norské pohádce bylo závěrkem její divadelní slávy. Zmizela beze stop . . .« »Tím lépe!* dodala paní senátorova a ukončila tím rozprávku o Milánské premiéře i Norské pohádce.

taková umělkyuě mohla by mne připoutati . , . (Str. 134.) 130 EDVARD JELÍNEK Nikolaj Alexandrovič nebyl baletní rozprávce přítomen, bavil se kdesi na terase s jinými pány.

Za to Naděžda slyšela vše. Byla to mučedlnická chvíle, která rázem rozrušila její rozmar, ještě před okamžikem tak jasný a šťastný. Zakrývala rozpaky své před ostatními všemožně, přemáhala se seč byla. Vějíř, do plného kola rozevřený, chvěl se jí v ruce. Oddechla z hluboká, když rozmluva přešla do jiných kolejí. Přes to nemohla se vymaniti dlouho z příšerného návalu myšlének a citů, valících se do hlavy i do srdce.

Pojal ji jakýsi chorobný, neodůvodněný strach, aby snad z čistá jasná někdo nezvolal: »Hle, vizte zde motýlka z Norské pohádky! Obdivujte ženskou měuivost!« Vlečku horečným machem ruky hodila před sebe, jako by zakryti chtěla špičku atlasového střevíčku, vyčnívající zpod sukní.

Bílé své rameno zaslonila listem palmovým a na prsa vložila vějíř. Dětina ubohá! Zápasila chvílemi s ošklivým bludem, jako by ji spatřovali v pavučinových kostumech, s nožkami kuželovitě se sbíhajícími, až nad kolena hnusně odhalenými.

Toužila zaplašiti tyto dětinské myšlénky stůj co stůj. Nutila se do rozmluv, zabíhajících jinam .. .

jinam.

Šťastnou k tomu příležitost poskytl Panamský inženýr, jenž stál blízko Naděždy právě v okamžiku, kdy sluhové začali roznášeti zmrzlinu.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 137 »Pane inženýre,« vece Naděžda, »chci kořistiti ze vzácné výhody neutrální půdy a prositi vás za malé, ale upřímné vysvětlení. Dotknu se sice trochu politického ostří, ale doufám, že nezrušíte proto oblažujícího příměří. Prosím jen za poučení.* Panamský inženýr uklonil se na projev, že velitelce své je úplně k službám.

• Rozumím politické příkrosti, s jakou navzájem proti sobě stojíme,« pravila Naděžda, »rozumím rozličným projevům naší vzájemné nepřejnosti, zejména v žurnalistice a na poli parlamentárního kolbiště, ale . . . dovolte . . . naprosto nepochopitelno jest mi společenské záští, jaké zejména vy, Poláci, k nám Rusům projevujete. Pane inženýre, mohla bych vám svěřiti ze zkušenosti svého vlastního mladého života, že ne jednou, ale několikráte byla jsem od Poláků přímým nebo nepřímým způsobem bolestně dotknuta jediné proto, poněvadž jsem — Ruska. Tím, že narodila jsem se Ruskou, lpí na mně mezi vámi hrozný předsudek, provázený příšernou kletbou . . . Ujistila jsem vás již, pane inženýre, že Jsem nikdy nebojovala proti Polsce pod praporem generála Suvarova, a co více, mohu vás ujistiti, že nikdy bojovati nebudu. Jako milion a milion mých krajanek jsem od příčin vašich utrpení právě tak vzdálena, jako Francouzky, Italky, Angličanky.

Motýlek z norské poh. 18 138 EDVARD JELÍNEK Nejsem si vědoma té nejmenší nelásky k vám a nepřipouštím k sobě ani myšlénky, že bych mohla kdysi nenáviděti na příklad vaši sestru jediné proto, poněvadž je Polka. Věřte mi, jsem po případě schopna pomilovati vaši sestru jako nejlepší přítelkyni — její národnost pranic by mně v tom nevadila. Nemůžeť ona za to, že narodila se Polkou, zrovna tak jako já, že narodila jsem se Ruskou, což vždy s chloubou vyznávám.

Ani bych jí nevytýkala, že Poláci kdysi pokořovali naši bělokamennou Moskvu, nebo že podnes roztrušují po světě o nás tolik nevlídných pověstí ... Vy odpustíte, pane inženýre, že mluvím s vámi tak upřímně . . . .« Inženýr pokynul hlavou.

»Slovem, takový společenský rozbroj jest mi záhadou, vymyká se stanovisku oprávněné všelidskosti, a jest mi tím nepochopitelnější, čím více jsem přesvědčena o vzdělanosti a humánních názorech polské společnosti vůbec. Jste mi, pánové Poláci, malou hádankou, o jejíž rozluštění vřele prosím! Mýlím se snad ve svých úsudcích ?« Naděžda dokončivši upřela krásné své oko tázavě na Stanislava. Její vážný, a při tom neskonale něžný tón vnikl tam, kam byl namířen.

Stanislav vyslechnuv klidně Naděždu a mávnuv zlehka rukou, počal mluviti takto: MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 139 »Slečno, théma, které jste mně dobrotivě poručila zodpovídati, jest příliš rozsáhlé, než aby bylo možno vyčerpati je několika slovy. Dotkla jste se otevřené rány milionů lidí, rány hluboké, o níž sám nevím, kdy se zacelí. Nepatřím k patriotickým sentimentalistům anebo fantastům, kterých je v Polsce snad přebytek, jsem proniknut veskrze světovými názory, a domácí mé tradice valně ve mně utlumil téměř stálý pobyt v cizině a styk s lidmi světových názorův. Oceňuji, slečno, ušlechtilost vašich pobídek, rozumím vašim námitkám, kořím se vám za ně . . . ale pokud nevyhasne v prsou mých poslední zákmit polského vědomí, s nímž za jedno slučuje se vědomí ohromné tragedie, jaké byla účastná v nejširším smyslu toho slova společnost polská — potud nemohu nehájiti krajanů svých alespoň do jisté míry proti výtkám laskavě projeveným . . . Nemohu souhlasiti s náhledem, že Poláci projevuji vám společenské záští ... Je to něco naprosto jiného . . .« Vzpřímiv se pak zvolal: »Slečno, ne na vzdělání vaše, jen na cit váš jemný apeluji! Dovoluji si klásti důraz na tento požadavek. Nebudu provádět luštění záhady filosofickým výkladem národního našeho charakteru, ani jeho dějinných osudů. Dámy jsou přístupny subtilnímu zahloubání, a proto zůstanu při miniaturním úlomku 140 EDVARD JELÍNEK onoho velikého celku, o němž rozhovořiti se tuto nemohu. Dostačíť zajisté, seznámím-li vás s hlavním rysem osudu vlastní rodiny, která jako součásť národa i společnosti sama o sobě může býti pokládána za měřítko povšechných poměrů. Shrnu to v několika slovech. Prosím, učiňte si pak úsudek sama. V době, kdy jsem se narodil, žila četná naše rodina v nejšťastnějších poměrech.

Obývajíc ve přítulném dvorku v zalehlých lesích, mohla hověti starým rodinným tradicím, slučujíc všechny členy rodiny v jediný pevný svazek velebné přízně. Pohromadě žila tři pokolení, v míru a rodinné lásce, společná všem zachovalým národům slovanským v míře nevšední. Nás bylo dětí jako kuřat, starších i mladších, neskonalá to útěcha stárnoucích rodičů. Tu jednoho příšerného dne . . . bylo právě v době prvních kvasů nešťastného revolučního hnutí — zatknut náhle náš otec a odvezen před soud do okružního města^, sto verst vzdáleného. Soud po několika měsících prohlásil konfiskaci veškerého našeho jmění, a pak — vypověděl otce na Sibiř. Naše chorobná a těžce zkoušená matka odkázána byla s houfcem nezaopatřených dětí na milosrdenství cizích lidí. Nevím, co se mezi tím vše dalo v rodině; vím jen, že já, hošík tehdáž snad desetiletý, zavlečen jsem byl ■ proudem emigrace do Francie, kde dobří lidé postarali se o moje vyMOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 14J chování a příští povolání životní. Mé mládl nebylo vystláno růžemi; byl jsem blízek nejednou zoufání nad sebou samým; ale přes to mohu říci, že dařilo se mně stokráte lépe^než ostatním bratrům a sestrám, kteréž osud roznesl a rozptýlil po různých končinách Matka naše stala se mučedlnicí. S dítětem u prsu vydala se na cestu, aby za prahem hrdých a nepřístupných začasté paláců dovolala se milosti pro chotě svého i rodinu strádající nejžalostnějším neštěstím. Na této trnité pouti, dříve než dospěla k cíli, ve stavu beznadějném, opuštěném, zoufalém — ducha vypustila. O nedospělé děti staral se Bůh. Od těch časů již nikdy rodina naše se nesešla. Různé osudy řídily naše životy, ztráceli jsme se ve víru existenčních snah a bojův ... A ptáte se, slečno, jak snáším tento sběh okolností dnes ? Je mi hrozně smutno, vzpomínám-li, že mládí mé oloupeno bylo o blaho rodinného míru,- výkřik kletby zachvacuje můj ret, uvažuji-li, jak krutými sudbami zmítány byly životy mých bratrův a sester. Vychován každý jinde a jinak, podobni nejsme sobě; žasla byste, jak děti jedné rodiny odchylují se od sebe vzděláním, povahou, povoláním, stanoviskem ve společnosti . . « Panamský inženýr zajikl se v tom okamžiku; teprve po chvíli mohl zase vypraviti ze sebe několik slov : + 142 EDVARD JELÍNEK _í_____ "Odpusťte, že jsem se osmělil nuditi vás neutěšeným románem jinak lhostejné rodiny. Maní vymkla se mně z úst rozprávka tato. Zabloudil jsem do ní tak, jako bloudi myšlénky mé uprostřed nejistot a záhad, kterými trpký osud života obdařil nás tak bohatě. Rozešli a rozptýlili jsme se hledajíce se, ale nenalézajíce se ....« Inženýr opět se zamlkl.

Těžká chmura zatáhla jeho čelo. jako by zapomněl účel svého vypravování, zase po chvíli dodal: »Sejdu-li se kdy v rodné vísce se všemi svými sestrami i bratry — nazvu se nejšťastnějším člověkem . . ale tak posuďte sama. Ziju život tuláka ve věčně smutné cizině . . .« Po té sklopil hlavu a upadl v hlubokou zádumu.

Patrno, že pan Stanislav ani dlouholetým pobytem v cizině nebyl pozbaven citových záchvatů, vlastních Slovanům snad více, než kterýmkoli jiným národům. Pozapomněl v tom okamžiku, v jaké se nalézá společnosti; neuměl vzdorovati nelad, který z takové rozmluvy samo děk vyplýval. Přišli, aby se bavili, veselili ....

a .on upadl v tón tak hrozně nevčasný! Probrav se poněkud z myšlének, sám pocítil, jaké se dopustil chyby.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 143 Ale dříve než mohl pozvednouti hlavu, cítil na své ruce dotknutí — jemné, vřelé. Vztýčil se, jako ze sna probuzený.

Spatřil před sebou čarovnou Naděždu zalitou slzami.

»Odpusťte, že jsem dala podnět k takovým vzpomínkám. Lituji toho upřímně!« zašeptala Naděžda hlasem neskonale něžným.

»Vy odpusťte, slečno, že zabloudil jsem do temna všedního života. Měl jsem vás baviti . . .

rozveselovati . . . vyčítám si . . .« Po té zmlkli oba. Zahleděli se v sebe upjatě, jako by prozírati chtěli hlubiny svých duší. Delikátní Naděžda vycítila do dna vnitřní kvas svého společníka. Její ňadra zvedala se bouřným nepokojem, tlumeným násilně.

Ale také Stanislav byl pohnut nesmírně. Pohled Nadeždin uchvacoval jej, přemáhal, zatajoval mu dech.

Byl to okamžik oběma nezapomenutelný.

V tom vyzval je kdosi k vyslechnutí smyčcového kvarteta na terase. Nebylo možno, pohrdati uměleckým požitkem; kolem nich beztoho se již všichni zvedli. Soumrak přispíval znamenitě k tomu, že nikdo nepozoroval rozčilení, v jakém se nalézala zejména Naděžda. S přltuL nostl a důvěrou téměř dětinnou svěřila se rameni 144 EDVARD JELÍNEK dvorného Poláka, jenž ji za ostatními dovedl na terasu. Vyhýbaje se ohromnému listu vzácné palmy, schýlil se k ní tak, že žhoucí její dech zasáhl jeho čelo . . .

Na terase nebylo ovšem již příležitosti důvěrně spolu hovořiti. Na Nadeždin kouzelný úsměv čekalo již plničko pánů, kteří zmocnivše MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 145 se její společnosti, neupustili jí již ze svého kruhu.

Naděžda musila se baviti se všemi, a nikomu nenapadlo zazlívati jí, že odpovídala chvílemi zmateně, jako by ani nedbala, o čem právě mluvila.

Ba, ba! Celá duše její byla jinde. Kouzelné oko její stále hledalo Panamského inženýra, který rovněž skrytě k ní pozíral.

Úkaz ten nezůstal všem v tajnosti. Bystrozraká paní senátorova rozmarně 'konstatovala po . . . Jen sledujt* řeč jejich očí .

Motýlek z norské poh.

(Str. 146.) 19 146 EDVARD JELÍNEK hodince, že ten Polák s tou Ruskou nejsou sobě pranic lhostejni.

»Myslíte?« prohodila její důvěrná přítelkyně.

»Jen sledujte řeč jejich očí . . .« dodala paní senátorova.

A skutečně, ostrovtipná paní senátorova nemluvila do větru.

Jinak však nepokládaly obě dámy tuto nepatrnou milostnou zápletku za vážnou. Vědělyť, že za několik dní roztrhne je od sebe nesmírné prostranství. Kdo ví, sejdou-li se kdy opět v životě. Stanislav byl před odjezdem do Paříže, Naděžda chystala se s Nikolajem Alexandrovičem kamsi do mořských lázní, a sice hned zítra. Zapomenou na sebe ponenáhlu úplně, sotva že Polák zachová ve vděčné paměti krásu své dámy ... a ona sympatickou mužnost svého dvořana. Takový byl úsudek starších dam.

Stkvěly rant vydařil se znamenitě. Teprve krátce před půlnocí rozjížděli se hosté. Také Nikolaj Alexandrovič opouštěl v tu dobu prahy pohostinného přítele s královnou tohoto večera.

Zhruba si ani nepovšiml její zamlklosti; vysvětloval si ji přirozenou únavou.

Naděžda rozjímala o Stanislavově — matce!

Podivné myšlénky!

Doma uchýlil se bez prodlévání každý do své ložnice. Nikolaj Alexandrovič zdříml rychle, Nikolaj Alexandrovič opouštěl prahy pohostinného přítele . .

(Str. 146.) 148 EDVARD JELÍNEK ale Naděžda probděla téměř celou noc. Tak, jak přišla, se zářivými diamanty ve vlasu, vrhla se na pohovku. Tisíc myšlének probíhalo její rozpálenou hlavou, tíseň nesmírná léhala na její duši.

Ohromná stupnice citů ji zachvacovala. Zjev Panamského inženýra neustupoval od ní, oko jeho vážné a přece tak nevýslovně unylé, ten výraz energický a přece zase bolestný zároveň — spatřovala všude. Znova a znova přicházela Naděždě na mysl inženýrova tragedie rodinná, kteráž pronikala nejtajnější útroby jejího srdce.

Neštěstí a soustrast sbližuje, spřízňuje lidi. Cizí tento člověk, kterého spatřila dnes poprvé a snad také naposled, přemohl ji cele. Ustoupila různost národní i náboženská, kteráž je dělila jako bezedná propast; spatřovala jen ohromnou podobu losů životních. Ano, jak přirovnávala sebe k Panamskému inženýrovi, zdálo se ji, že stesk její byl by sto- ba tisíckráte oprávněnější. Čeho postrádal on nejtrpčeji — ztráty posvátnosti rodinného lůna — co rodilo na rtu jeho úšklebek kletby — toho Naděžda vůbec nepoznala. Matka ...

otec . . . bratří . .. sestry . . . rodina ... to byl jí pojem cizí. Věděla jen, že nikdy matčiným dítětem nebyla. Jen z knih, vypravování a zejména ze slov inženýrových domýšlela se, čím je blažený dětský věk v lůně rodiny, co je láska mateřská a rodinná, oč oloupil ji osud vlastního Tisíc myšlenek probíhalo její hlavou . . ■ (Str. 148.) 150 EDVARD JELÍNEK života, jehož první léta spatřovala v nejasných, neproniknutelných mlhách. Pamatovala se jen, že mluviti se naučila v Petrohradském nalezinci, a že pak lidé cizí půjčovali si ji, vydávali a přijímali, jako psíka. Pamatovala se, že malíři jako najaté zboží ji svlékali, že štvali ji jako otrokyni před divadelní quinquety usouzenou a ustrádanou, žádajíce na ní výkony, přesahující síly její, odívajíce ji nestoudností a plesajíce vlastně jen tehdy, když dechu se jí v prsou již nedostávalo.

Pak vyrvali ji z říše otroctví lidé dobří, kteří vším ji vybavili, co podstatou jest života lidí šťastných — ale matky přece nepoznala a pravého štěstí rodinného nepocítila. Nikdy . . . nikdy!

Tak rozjímajíc/ bílou rukou sáhla si do vlasů ...

v prstech utkvěl jí zářivý diamant. A šat její drahocenný šustil každým pohybem . .. Ach! Ni diamant, ni roucho nádherné nejsou štěstím života.

A zase vracel se Naděždě na mysl Panamský inženýr. Čím déle o něm přemýšlela, tím více blížil se její cit k němu. Ponenáhlu zmocnila se jí důvěra, že on z tisíců byl první, kterému by si troufala odkryti, svěřiti tajnosti svého mládí...

Věřila, že by se bylo čisté, vysoké jeho čelo schýlilo k ní, a že by jí byl rozuměl tak, jak rozuměla ona jemu . . . Takovou důvěru, takový pocit nevzbudil v ní ještě nikdo. A kdyby se jí v_tomto okamžiku někdo tázal, byla-li by schopna.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 151 muže toho pomilovati, byla by odhodlaně zvolala: Ano!

Ale špatně by pochopil Nadeždino roznícení, kdo by v něm spatřoval pouhé milostné vzplanutí. Nadeždino srdce podléhalo tentokráte záchvatu zvláštnímu — velice vzdálenému všedního pojmu lásky . . .

Druhý den z rána odjela Naděžda s Nikolajem Alexandrovičem k mořským břehům. Cestou nemohl Nikolaj nepozorovati Nadeždinu nápadnou bledost a zamlklost. Netušil dobře, jaké pocity svěřenka jeho před ním zakrývá, a bloudil v rozličných domněnkách.

Pohladiv Naděždu vlídně, pověděl usměvavě: »Zdá se, že slečně Naděždě nejde z mysli některý dvořan včerejší společnosti . . . Inu, není divu, bylo tam dosti hezkých pánův, a Naděžda má již právo zamilkovati si . . .« Naděžda odpověděla bolestným úsměvem.

»No, no . . .« pokračoval dobrodušně Nikolaj, »takové bolesti jest prodělati každému mladému srdci . . . Pověz mi přece, kdo z nich byl vítězem tvého milostně naladěného srdéčka. Snad ten polský inženýr, s kterým jsi se nejvíce bavila . . . No, no . . . molodec . . . nelze upříti ...« Nadeždinu tvář zalil ohnivý ruměnec.

»Lituješ tedy,* vece Nikolaj dále, »že jsme 152 EDVARD JELÍNEK opustili Řím? Ovšem . . . Ale shledání tomu beztoho nepřály okolnosti. Také inženýr odjíždí.

Z Paříže odjíždí zpět do Panamy a tam bude vrtat kolosální průplav, Bůh ví, jak dlouho. Můžete na sebe vzpomínat — ale soudím, že dříve, než inženýr skončí svou práci, ty, Naděždo, dávno zapadneš do jiných sítí ... Já tomu brániti nebudu . . .« Umlkl, teprve po chvíli s nádechem velmi dobrého humoru dodal: »Jsem zvědav, co se pak stane se starým Nikolajem Alexandrovi čem. Naděžda ho snad opustí . . . jako opouští mladé vrabče staré, jakmile se naučí lítat . . .* Naděžda vrhla se na prsa svého dobrodince a zalkala hlasitě.

Nikolaje Alexandroviče projev tento radostně potěšil. Políbil ji na skráni a otcovsky ji přitiskl k sobě.

Dobrý člověk!

Ještě před večerem téhož dne dostihli naši ruští cestovatelé moře, jehož šum ohlašoval nejmohutnější živel přírody již z daleka. Večer byl tichý, teplý, jasný. Měsíc svítil v úplňku, magicky barvě smaragdovou pěnu zvolna ke břehu dorážejících vln.

Úchvatný pohled!

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 153 Mořská tišina čarovně působí na ukonejšení lidské mysli. Pozírajíce k neobsáhlé ohromnosti vod/ pociťujeme mimovolně malichernosť vlastní a tím i malichernost svých bolestí. Zmocňuje se nás ponenáhlu velebný klid, uzdravující vědomí, že zoufání jest — pošetilostí. Hle, svět, hle, hlubiny nedozírné i hvězdnatou výšinu nebes! Čím je v neskonalém tomto všem míru život náš?

Naše rozkoše, naše utrpení? Ba! Jediná z těch miliard. vln jest s to, aby zničila radosti i strasti naše a upokojila nás úplně . . .

Nic nemluvíce, hleděli naši cestovatelé tiše smaragdovým vlnám vstříc. Obraz věčně zajímavý.

Tu Naděžda uchopila pojednou dobrodince svého za obě ruce a pohlédnuvši mu upřeně do očí, tajuplně zašeptla: »Smím mluviti ?« Nikolaj Alexandrovič vzrušen nenadálou otázkou a ještě více jejím chvějícím se hlasem, vece: »Mé dítě, proč se teprv ptáš?* Naděžda osmělena ještě více schýlila se k starci, ale teprve po chvíli vydechla: »Nehoršete se, neboť dávno již chystala jsem se k těmto slovům.

Rcete, kdo byla moje matka, kdo je moje rodina.

Žije ještě někdo z nich?!* Nikolaj Alexandrovič, ač nerad slyšel tuto Motyek z norské poh. 20 ] 54 EDVARD JELÍNEK otázku, odpověděl chlácholivě: »Matka tvoje dávno zemřela, o rodině tvé nevím ničeho . . . Víš, odkud jsi k nám přišla . . . Ale probůh , proč znepokojuješ sebe i mne věcmi, jichžto změniti nelze.

Své legitimace a úřední listiny, budeš-li potřebovati, dostaneš ode mne; zemru-li, najdeš je v pečlivě urovnaném balíčku. Prozatím není příčin/ osvěžovati staré, neutěšené vzpomínky.

Búď vždy pamětliva, že jsou to věci, jež změniti nelze . . .« Na poslední slova kladl zvláštní důraz. Přerušiv pak hned rozmluvu, pobízel k návratu do hotelu. Naděžda netroufala si, promluviti ani slova.

Cítila, že by naléháním způsobila nepříjemnosť svému otcovskému příznivci.

Také tuto noc probděla Naděžda téměř do rána. Rozevřela okno svého kabinetu, vyhlížejícího k moři. Hrozné, chorobné myšlenky ji pronásledovaly.

Zatím i moře změnilo svou tvář k nepoznání.

Orkanický výbuch náhle vzbouřil vlny. Moře se úžasně zmítalo; vlny rozrážejíce se o vzdorovité břehy, kvílely, naříkaly, úpěly. Ve spoustách zanikaly pěny, jen mohutný nelad valil se neprozlrným temnem.

Naděžda stála při okně a těkavým okem hleděla vstříc rozkaceným živlům. »Hle, život!« vzdechla z hluboká, V tom však utkvěl zrak vlny rozrážejíce se o vldorovité břehy, kvílely . . . (Str. 154.) 156 EDVARD JELÍNEK její na majáku, jehož kmitavé světlo pronikalo vítězně všemi hrůzami bouře. Jako plavec v zápasu o život hleděla k majáku a spatřovala v jeho kmitajícím světle utišující symbol — naděje!

VII.

Proti všemu nadání nesvědčil Nikolaji Alexandroviči pobyt na březích mořských. Stýskal si do zemdlenosti, slabosti a často přerušovaného spánku. Stával se poněkud nevrlým a málomluvným. Naděžda, pečujíc vždy upřímně o jeho dobro, s obavou vyslýchala jeho stesky a sama se přičiňovala všemožně o zlepšení dosti neutěšeného stavu. Při tom rozumí se samo sebou, že ušetřovala stařičkého svého dobrodince doléháním, aby jí svěřil bližší vědomosť o jejím prvním mládí, o její matce, rodině. Po odmítavých, ač šetrných slovech, vyřknutých na břehu mořském ve chvíli, po jejím zdání tak příhodné, netroufala si již opakovati otázku tu. Věděla/ 158 EDVARD JELÍNEK že nepřál si toho Nikolaj Alexandrovič, a to jí musilo stačiti k utlumení rozrušené mysli — alespoň zdánlivě. Přes to myšlénky plné záhad nepřestávaly ji pronásledovati a znepokojovati, stejně jak neustupoval od ní nezapomenutelný zjev Panamského inženýra. Tajila v sobě velikou válku vnitřní, kterou mimovolně podstupovala s tisícerými domněnkami a záhadami. Nejhoroucnější otázky jejího srdce zůstávaly nezodpověděny dlouho, dlouho . . .

Nikolaj Alexandrovič stával se den ke dni nestálejším a těkavějším. Jakási podivná uespokoienosť zmocňovala se ho dokonale. Přes tu chvíli měnil plány, a bezprostřední jeho okolí podrobeno bylo všelikým nepříjemnostem. Jediná Naděžda uměla mu vyhovovati a ukonejšovati jeho vzrůstající rozháranosť.

Jednoho dne z čistá jasná nařídil činiti spěšné přípravy k cestě. Nedal se zdržovati nikým, a dříve, než se kdo mohl nadíti, sedali ruští hosté klasické Itálie do vlaku. Odejeli do Švýcarska.

Nikolaj Alexandrovič domníval se, že ovzduší alpských olbřímu zjedná mu opět kýženou rovnováhu. Ale zmýlil se. Podniknuv kdesi u Zenevy nerozvážnou vycházku do hor, nastudil se a rozstonal se nadobro. Přivolaní lékaři konstatovali zánět jakýchsi blan a nařídili ohroženému starci neopouštěti lůžka. K tomu lehla na půvabnou MOTÝLEÉ Z NORSKÉ POHÁDKY 159 jinak dolinu švýcarskou neveselá mlha, a hned s ní udeřil nepříjemný sychravý chlad. Duševní nelad Nikolajův vzmáhal se v uzavřenosti čtyř stěn ještě více. Měnil hotel, ale ani nové obydlí nevyhovovalo již jeho požadavkům. Ponenáhlu začal se do duše pravověrného Rusa vtírati nevýslovný stesk po — domovině. Čím více jej svírala choroba, tím více toužil po Rusi. Nemluvil o tom sice s nikým, ale netěžko bylo domysliti se, že starý Nikolaj, připravený patrně na vše, přál si složiti kosti své v té zemi, ve které spatřil světlo světa. Čím více přemýšlel o svém zdravotním stavu, čím bedlivěji prohlížel lékařské předpisy, z nichž nejlépe sám vyrozumíval vážnost' situace a poslední pokusy lékařů, tím více toužil, navrátiti se na Rus.

Lékaři záhy seznavše, že není jim jednati se zbabělcem, neváhali na jeho naléhavou otázku vyznati, že jeho domněnky nejsou neoprávněny.

To mu stačilo úplně. Po krátké rozmluvě s nejdůvěrnějším lékařem, od kteréhož úmyslně vzdálil Naděždu, prohlásil pevnou vůli bezodkladného odjezdu na Rus. Veškeré námitky byly od té chvíle marný, ani Naděždě nepodařilo se zvrátiti jeho úmysl. Zlomil téměř bezohledně odpor lékařů, kteří vzdávali se všeliké zodpovědnosti za následky cesty tak daleké a namáhavé. Také Naděždu upozornili tajně na nebezpečí. Po nesčetných marných 160 EDVARD JELÍNEK Naděždu upozornili tajně na nebezpečí . . . (Str. 159.) prosbách vzdala se konečně i ona úsilí zdržeti chorobného starce od šílené cesty. Každý pokus byl marným obtěžováním pevné, vzdorovité vůle Nikolaje Alexandrovič*;.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 161 Za takových okolností nastoupena nerozvážná pout, spojená zejména pro Naděždu s nesčíslnými obtížemi a nesnázemi. Sám Nikolaj Alexandrovič určil plán jízdy. Zprvu nechtěl vůbec nikde zastavovati, teprve na námitku, že by to ani Naděžda nevydržela, svolil k tomu, by alespoň ve Vídni a ve Varšavě byla učiněna krátká zastávka. Ale vždy jen přes jednu noc, pak hned zase dále!

Příšerná předtucha hnala starce nemilosrdně al k cíli, k dalekému severu!

Jaká to byla cesta! Rychlíky a bleskové vlaky nedosti ujížděly, Nikolaj s nevrlostí stále vzrůstající stěžoval si, že takovým způsobem snad nedojedou ani k cíli. Na stanicích nestačila Naděžda vybíhat a sháněti steré věci pro chorého cestovatele. Vždy přál si něco jiného a jinak, než jak mu poslouženo. Okna jeho kupé stále byla zakryta, a spolucestujícím v ostatních vagónech nebylo tajno, že jede s nimi pasažér těžce nemocný. Litovali ho a snad ještě více onu mladou dámu oslňující krásy, která neúnavně mu sloužila za dne i v ncci.

Každý postřehl na ní přemožení, nevyspalost, starostlivost příkladnou. Nikdo nepochyboval, že dcera nejlepšího srdce opatruje zmírajícího snad otce. Lidé galantní a rytíři různých úmyslů spatřujíce mladou dámu vybíhati ze zakrytého vagónu, tu a tam se nabízeli ochotně vypomáhati jí v těžkém úkolu.

Motýlek z norské poh. 21 • 162 BOVARD JELÍNEK Tak bylo stále. Naděžda téměř ani oka po celou cestu nezamhouřila; od dětinství jsouc zvykla přemáhati se, vytrvala jako nejtrpělivější a nejvzornější opatrovatelka, ne-li do samého cíle, tedy alespoň k samému prahu veliké této zkoušky ženské oddanosti a dobrotivosti.

A hle! Jakmile dověděl se Nikolaj Alexandrovič, že vlak letí již územím ruským, pociťoval se volnějším a zdravějším. Pohled na nepřehledné, smutné roviny, na ty pruhy nekonečné, ztrácející se v mlhách .osvěžoval jej! Dýchal volněji, liboval si, že již dávno nepociťoval se tak volným. První sklenku pravého ruského čaje nazval s přídechem humoru uzdravujícím nektarem. Prese všechen zákaz i prosbu Nadeždinu poručil si domácí papiros,ale sotva první z něho vypustil kotouč — nucen byl jej zahoditi.

Posilniv se poněkud alespoň zdánlivě, laskal bez přestání Naděždu,prose ji zároveň, aby nenesla těžce, že jí způsobil v posledních dnech tolik nepohody a námahy.

Naděžda místo odpovědi vlídně hladila jeho čelo a rozhárané jeho šediny.

Stařec uchopil v té chvíli Nadeždinu ruku a přitiskl ji ke rtům.

Cesta Ruskem ubíhala nepoměrně rychle, přes ohromnosť prostranství. U Dunaburgu zabočili ke Smolensku, neboť cílem cesty jejich nebyl tentokráte MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 163 < Petrohrad, nýbrž malá stanice poboční dráhy, na níž leželo rodné hnízdo Nikolaje Alexandroviče.

Měli tam hezkou daču a hospodářství s místními okolnostmi dobře zařízené. Za života Věry Feodorovny trávili tam z pravidla alespoň měsíc letního pobytu, a také rodinná hrobka nalézala se blízko ve stínu prastarých stromů, k nimž za tichých večerů doléhal smírný hlas zvonků s výšin chatrné, ale čisťounké církve veské . . .

Když Nikolaj Alexandrovič odkryv záslony^patřil známé mu lesy, v nichž za mladých let prvním slul lovcem, zaradoval se dětinsky. Okem jeho znova probleskla jiskra čilejšího života. Ale dojmy unaven, ponenáhlu schyloval zase šedivou hlavu ha prsa, až posléze zdříml. Byla to první klidná chvíle ode mnoha dní. Nežádal ničeho, nevolal Xadeždy; spal tiše. Z dlouhé cesty zbývalo jim už jen několik stanic.

Také Naděžda spatřujíc tiše dřímajícího starce, neodolala již zemdlení. Téměř před samým cílem daleké cesty uzavřely se i její oči ke krátkému spánku, ale posilňujícímu. Když pak dojížděli, a vlak naposled zmírňoval rychlý běh a naposled ostré hvízdnutí proniklo krajinou, probrala se Naděžda náhle z polosnu.

Ano, dojížděli k poslední stanici, k cíli.

Nikolaj ještě spal . . .

164 EDVARD JELÍNEK V tom stanul vlak, a k zakrytému vagónu hrnulo se několik osob, jen stěží rozeznatelných ve stínech večerního šera. Oni jediní oživovali nuzné nádraží, jindy ještě pustější než dnes.

První vyběhla Naděžda a oznámila, že pan Popov spí.

Nezbývalo/než starce buditi; nikdo si nevzpomněl, že by možno bylo vagón odepjati od vlaku.

Budili tedy, ale — nevzbudili.

Po několika marných pokusech vynesli z vagónu pana Nikolaje Alexandroviče Popova — tělo bezduché.

Nikolaj na samém prahu rodiště svého svou poctivou duši vypustil bez bolesti, beze stonu a nářku. Zemřel tak, jak si přál — ve spánku.

Nevýslovné zděšení a poplach naplnil rázem stichlou společnost. Naděžda slova nebyla mocna a přes tu chvíli skláněla se k prsům chladnoucího • těla, jako by uvěřiti nechtěla, že katastrofa skutečně nastoupila. Zdálo se jí, že její šlechetný opatrovník jen spí a že probudí se přece . . . posilněn, osvěžen, s tím neustupujícím dobrotivým úsměvem na rtech . . .

Ale neprobudil se více, duše jeho navždy uletěla do říše smíru. — Úmrtí pana Nikolaje Alexandroviče Popova nerozčililo širších kruhů. Dávno byl ustoupil . . vynesli z vagónu bezduché tělo . . . (Str. 164.) 166 EDVARD JELÍNEK s kolbiště veřejného života, a také delší pobyt jeho za hranicemi učinil jej osobou venkoncem dosti lhostejnou. Byla to událost výhradně rodinná, sotva že několik reportérů namočilo péro, aby v žurnálech větších i menších krátce zaznamenali.

že se světem rozloučil se. zámožný člověk, který tu a tam ledaco učinil dobrého.

»Tedy zemřel Nikolaj Alexandrovič, již je tam také,« pomyslilo si několik set lidí, kteří četli novinářskou zprávu, a přešli tak s miliony lidstva k dennímu pořádku.

Ovšem . . . >dnes já, zítra ty . . .« Ani v Nikolajově rodině nezpůsobilo úmrtí toto přílišné pohnutí. Zděšení prvního okamžiku přemohla záhy filosofie, »že zemříti musí každý.« »Co dělati? Také na nás přijde řada.« Neobklopovala-li Nikolaje soustrast větší, byla to vlastní jeho vina. Odcizil se svým příbuzným sám; ti, ke kterým lnul a s nimiž spojovalo jej přátelství vřelé, předešli jej bud v pouti do věčnosti, nebo nemohli se pro vzdálenost ruského prostranství k pohřbu dostaviti. Ostatně lidé, kterým bylo dopřáno doprovoditi ke hrobu Nikolaje Alexandroviče, náleželi ke vzdálenějším příbuzným a neměli ani příležitosti blíže poznati jeho šlechetnou povahu.

Proto lze se vší určitostí a bez ubližování komukoli říci, že jediné slzy Nadeždiny byly MOTÝLEK /. NORSKÉ POHÁDKY ](J7 upřímný a že vyplývaly z hlubin opravdového zármutku. Stává se tak, že postihujeme dobré stránky svých přátel v plné jasnosti teprve v okamžiku, kdy smrť vymezuje rozhraní života. Spatné stránky spadávají jako šupiny; seznáváme, že rozličné ty hořkosti byly vlastně jen slabůstkami a malichernostmi. Lidé milující a shovívající smýšlejí tak téměř z pravidla. Což divu, že Naděžda želela jen ztráty svého dobrodince, zapomínajíc úplně na okamžiky, které snad život její chvílemi ztrpčovaly. Starého pána zachvacovaly někdy všeliké rozmary, ale Naděžda vzpomínala nyní jen na jeho dobrotu k ní, jeho šlechetnou a přátelskou povahu.

Když spouštěli tělo jeho do hrobky k Věře Feodorovně, byla by jistě zalkala hlasitě, kdyby nebyla se obávala, že podezřívati ji budou z úmyslného líčení žalu. Proto přemáhala se a zůstala v těch mezích jako ostatní.

Okázalý pohřeb odbyt krátce. Pop zašeptal tichou modlitbu blahoslavenství, načež nad rozevřenou hrobku spuštěn mramorový balvan.

Hrob zavřel se navždy.

Věčnaja pamjať!

Účastníci pohřbu sešli se také ještě ve veské církvi na panychidě, a tím skončena všechna zevní obřadnost.

dozvěděla se z úst jakéhosi starého pana . , . (Str. 169.) MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY [6ÍI Hned potom vyzváni byli všichni k malé schůzce do vymřelého zámečku. Tam dověděla se Naděžda z úst jakéhosi starého pána, že zvěčnělý Nikolaj Alexandrovič Popov odkázal jí mocí poslední vůle nedaleký statek Krasnoje, jakož i veškero zřízení náhle opuštěného bytu v Římě, kdež prý ve psacím stolku ve spodní přihrádce najde své rodinné listiny.

Naděžda vyslechla tuto zprávu mlčky, pokynula jen hlavou, neprojevujíc ve své vnitřní náladě ani té nejmenší změny. Myšlénky její byly ještě cele při stupni rodinné hrobky Popovu, kamž ještě před chvilkou byla se slzou v oku kladla věnec vděčnosti.

Po té požit společný čaj. K Naděždě chovali se všichni velmi zdvořile a šetrně. Více žádati nemohla na lidech docela cizích. Aristokratickým přídechem proniknutá společnost nepouštěla se s ní do příliš důvěrných rozmluv, a tak vstali od stolu právě tak cize, jako k němu přisedli.

Patrno, ti lidé nenáleželi k sobě. Delikátní Naděžda vystihovala jemně svůj poměr a neobyčejně obratně vymkla se každé nehodě a narážce.

Chovala se spíše jako podřízená společnice zesnulého boháče, nežli jako schovanka jeho. Není snad pochybnosti, že by se obě strany byly k sobě přiblížily, kdyby déle byly pospolu; znamenité Motýlek z norské poh. 22 170 EDVARD IELÍNEK chování a takt Nadeždin byly by jistě prorazily hradby jinak přirozené odměřenosti, ale tak se nestalo. Do večera rozjeli se všichni, jedni po železnici, druzí povozy.

Jakkoli tedy tyto nové známosti byly velmi krátký a chatrný, přece každý, kdo Naděždu při pohřbu poznal, chválil její veskrze slušné a důstojné chování.

Snad se obávali vetřelecké invase do kruhů, v nichž zevně horečně se chrání rodová vznešenost . . . Snad báli se té neznámé dámy, o jejíž minulosti vypravovaly domněnky a klepy věci všeliké, zásadně sice nikterak závadné, ale . . . Povězme to upřímně. Starší dámy, které vládly touto společností, strašil pouhý přízrak průsvitných pavučiny sotva po kolena sáhajících. Nevěděly sice mnoho určitého, ale jim stačilo, co vyvětřily.

Nebylo tam mezi nimi člověka tak statečného, který by mužně zlomiti uměl váhu předsudku.

Z toho plyne, že úmrtí dobrodušného Nikolaje Alexandroviče rázem roztrhlo nitku, kterouž Naděžda jakž takž přivázána byla k rodině Popových. Sfazky, byly-li vůbec jaké, zapadly do hrobu. Naděžda neměla více práva — ani mravního — hlásiti se k rodině, jejíž nejpřednější zajisté představitelé odchovali ji jako vlastní dítě, s citem upřímné přízně i lásky.

_ Vše to patřilo již pouhé minulosti. ...

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 171 Naděžda nevědouc okamžitě, kam se obra titi a nejsouc nikým přímo vyzývána (ač všelijaké jí učiněny návrhy), zůstala samojediná v letním zámečku zesnulých Popovův.

Neveliké toto staveníčko spustlo během let valně, v pokojích každým krokem skřípala vyprahlá podlaha, a dvéře vrzaly příšerně. Starý, nepoužívaný nábytek praskal, jakmile k němu dosáhly paprsky slunečné. V takovém ovzduší ocitla se osamocená Naděžda — ve společnosti napolo již shnilého správce a jakési nešťastné hluchoněmé dobrácky, požívající tam z dobrodiní Popovu do172 EDVARD JELÍNEK životního bytu. Naděždě vykázán k obývání ohromný salon hlavně z té příčiny, že ve všech menších pokojích zela ještě větší neurovnanost.

Nikdo nečekal hosta, nikomu nenapadlo rušiti umělé hospodářství přečetných pavouků. Sotva že ohromný salon upravili na rychlo ve slušný příbytek.

Projevivši každému z odjíždějících zvláště náležitou pozornost, kteráž ukládala Naděždě vytrvati u každého vozu i vlaku až po samý odjezd, uchýlila se konečné do svého příbytku. Vysílena téměř úplně, uhnána i umluvena klesla do pohovky. Nikdo k ní nepřicházel, nikdo jí nevyrušoval.

Nastal konečně okamžik, kdy Naděžda mohla vzpomenouti také na — sebe!

Jaký ohromný převrat nastal během několika hodin! Z dívky, kteráž po celý svůj život nenáležela sobě, která do poslední chvíle závislá byla od milosti a dobré vůle přivlastňujících si ji lidí, stala se dáma svrchovaně samostatná, nezavázaná a nepovinná nikomu ničím, pranikomu pranicím . . .

leda modlitbou vděčnosti památce zesnulých Popových. Dívka, která velmi dobře cítila, že ještě před několika dny byla tvorem, jejž mohl Nikolaj Alexandrovič každou chvíli nahou vyhnati z domu, která neměla nárokův a práva k praničemu — dívka ta stala se takřka obratem ruky dámou záMOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 173 možnou, majetnicí krásného statku, jehož důchod činil tolik, že zajišťoval životy rovnající se životu Nikolaje Alexandroviče v Římě. Naděžda neuměla v prvním okamžiku ani oceniti rozsah těchto okolností. Teprve ponenáhlu vpravovala se do neskonale blaženého pocitu, že jest sama sobě paní. Vědomí toto opojovalo ji tou měrou, že zhruba ani neuvažovala podstatu vlastního jmění.

Stačilo jí vědomí, že nemusí se lekati příšer, které dětinsky znepokojovaly její mysl po této stránce nesamostatnou. Pouhá domněnka, že by ji Nikolaj Alexandrovič mohl vrátiti tam, odkud ji přijal, chorobná představa, že není ještě vyloučena možnost státi se otrokyní zažehnané minulosti, děsily ji.

Nyní spadly s ní všechny takové i jiné obavy, a ona vydechnouti mohla poprvé hrudí člověka., vědomého si dokonalé volnosti, zlaté, ničím na světě nevyvážitelné svobody!

Pocit volnosti a svobody jest tak velikolepý a mohutný, že není draze zaplacen ani tehdy, když vykoupen byl životem největších strastí a utrpení. Vítězem štěstí již ten jest, kdo alespoň jediný den před smrtí svou domůže se vědomí volnosti, svobody.

Naděžda dýchala již tímto vědomím.

Ale opojení prvního dojmu ustupovalo ponenáhlu nejdůtklivější otázce budoucnosti.

174 EDVARD JELÍNEK »Co nyní?« Slova tato vykrádala se jí zvolna z prsou a dlouho neuměla si dáti určité odpovědi.

Byla volna, samostatná, nikomu nezotročena, ale za jakých poměrů? Chtěla promluviti, ale nevěděla ke komu, chtěla listy psáti, ale nevěděla, na jaké adresy. Zdálo se jí, že jí nikdo nezná na tom světě širém a dalekém, že nemá práva nikoho obtěžovati sama sebou.

Tu teprve pocítila nesmírnou samotu, tu naprostou osamotnělost mezi lidmi.

Jediný den v ohromném saloně zalehlého zámečku protahoval se do věčnosti. Probíhala jej kříž křížem, sedala a zase se zvedala, ale v žádném koutě utišení nenalézala.

Temné myšlénky jako černá vlna valily se na ni z každého kouta. Jako by z klubka nitku vyplétala, šla ve stopách vzpomínek od poslední katastrofy až k onomu okamžiku, který zahaloval závoj nepaměti. Celá řada obrazů tanula živě před jejím duševním zrakem. Konečně dospěla zadumána opět až k Norské pohádce.

Ale ve stopách takových vzpomínek toužila Naděžda jíti dále . . . dále . . . dále . . .

Tu na Mojce nitka, která ji bezpečně vedla, náhle se přetrhla. Seč byla, napínala své myšlénky, avšak bez úspěchu! Za Mojku nesáhaly MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 175 žádné její vzpomínky ni vědomosti. Co se s ní dělo, než přišla na Mojku? — nevěděla.

»Kdo byla moje matka? Kam se poděla moje rodina?« vyrazila ze sebe a upřeně hleděla v neurčito.

Naděždě bylo, jako by procitla po dlouhém těžkém snu, jako by hrozným hlasem volati měla před soud veškero člověčenstvo. Nádherný její vlas poletoval v příšerném neladů, a ňadra její vlnila se bouřně. Jakási ohromná síla proudila jejími žilami, tím vzmocfiovalo se jí také vědomí.

Teprve ponenáhlu zase se utišovala. Tvář její opět pronikl výraz smíru, lahody a ženské trpělivosti.

I zvedla bílé ruce své k nebi a s úsměvem Ofelie šeptla: »Budu hledati stopy své rozptýlené rodiny . . . nikdo již brániti mně v tom nemůže ...« Venku v haluzích zašumělo.

Nadeždino oko zvlhlo, a nová jiskra nevšedního jasu zakmitla v něm.

Veliký Hospodine! Ty jediný můžeš prozírati hlubiny lidského strádání.

J^ VIII.

V pozdní hodině noční ujížděl divým tryskem pustnoucími již ulicemi Říma krytý povoz k piazze Campo di Fiori.

Zastavil před domem nenápadným a dosti všedním. Lišil se od ostatních snad jen tím, že za jeho branou panovalo více klidu a pokoje, než za branami domů sousedních. Noční policejní hlídka povšimla si, že zejména první patro, druhdy jasně osvětlované, spustlo téměř úplně. Spuštěné žaluzie hlásaly jinak praobyčejnou událosť, že hospodáři těchto míst opustili věčné město, aby teprve na podzim anebo na zimu opět do něho se vrátili.

Jindy, kdy první patro dávalo ještě na jevo čilejší známky života, potulovali se tamtéž neMOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY J77 uuavně jistí dvořané, kteří přicházeli sem jenom za tím účelem, aby spatřili za oknem prostředního salonu hlavu mladé, nevšedně krásné dámy. Proto dům ten poněkud přitahoval a měl svou pověst'.

Zbožňovatelé krásné pleti přicházeli ovšem velmi často úplně marně, neboť ona čarovná hlavinka ukazovala se v okně jen nahodile, ale to nemělo vlivu na ochabování dvořanské horlivosti. Teprve když nemilosrdně spadly žalusie, také sláva tohoto domu rychle brala za své.

Zastavivší se před branou povoz oživil rázem pustý dům. Vyskočila z -něho dáma v cestovním obleku, ale dříve než dotknouti se mohla zvonku, rozevřely se veřeje do kořán samy. Noční host přeběhl nuzně osvětlený průjezd a téměř v horečném chvatu spěchal do prvního patra,nikde se nezastavuje a několikeré dvéře dosti prudce ze sebou přirážeje. Zatím uzavřely se také domovní brány, a žalusiemi prvního patra jako na povel pronikla světla.

Byl to molýlek z Norské pohádky.

Vrátil se právě do Římského útulku Nikolaje Alexandroviče Popova, pod mohylou již odpočívajícího.

Komorné, zjevivší se na prahu^dvětila krátce, že nepotřebuje ničeho kromě číše ochlazujícího nápoje. 'Projevila přání, aby jí nikdo nerušil, dokud sama nedá zvonkem znamení.

Motýlek z norské poh. 23 178 ' EDVARD JELÍNEK Ocitnuvši se pak samojediná v opuštěné pracovně zesnulého Nikolaje Alexandroviče, zavřela za sebou dvéře, zastrčila závorku a přisedla v horečném chvatu ke psacímu stolku.

Dříve však, než k, práci přistoupila, plaše se rozhlédla. Postrádala tikání hodin, kteréž právě této komnatě dodávalo druhdy zvláštní útulnosti.

Natáhla tedy hodiny, a jelikož s nimi byl spojen hrací stroj, vyslechla jako v polosnu starou, známou píseň. Pak tikaly hodiny pravidelně ;jako jindy.

Sotva dozněl poslední tón hudebního motivu, chvějnou rukou dotkla se Naděžda dolejší příhrady psacího stolku. Malý klíček rozevřel prohlubeň, v níž neporušeně ležel pečlivě složený a zapečetěný balíček spisů s neklamným a vše vysvětlujícím nápisem: Listiny Naděždy Čužin o v é.

Naděžda vrhnuvši se v horečném rozčilení na balíček, v okamžiku sloupla pečetě. V obalu nalézal se svazek listin, pečlivě ve chronologickém pořadu složený. Hned na vrchu leželo několik fotografií.

Naděžda poznala ve fotografiích těchto samu sebe. Nejstarší z nich představovala ji jako vznášejícího se anděla, jenž na hříšnou zeměkouli sype růže.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY [Jfl Naděžda, jako by se těchto obrázků štítila, zakryla je spěšně rukou. Ovšem, jediný pohled stačil, aby živě osvěžil dojmy dávno minulých chvil. Vzpírala se tomu, zdráhala St.,, Ale čím svěžejší dojmy vzmocňovaly se Naděždy, tím horečněji přebíhala těkavým svým zrakem listiny.

Tón jejich byl vesměs úřední a suchý, při tom však dosti jasný a rozhodný. Byly to vlastně jen dekrety, o nichž jsme se zběžně již zmínili.

Nejhořejší akt hlásal propuštění Naděždy Čužinové z baletní školy a odevzdání na vychování Nikolaji Alexandru Popovu. Známá věc. Také řada jiných listin neprozrazovala zhruba nic nového a důležitého; povšimnutí zasluhovalo snad jen jakési Objavlenie, v němž Naděžda nazvána byla nejnadanější žačkou Peruzziho a vytknuta zvláště chvalitebně »neumdlévající ohebnost jejích údův« a »útlost živůtka nevšední«, jakož i »estetičnost zjevu celého*, pročež »nařizuje se správě baletní školy, aby této žačce věnovala péči co nejvytrvalejší a nejpřísnější*, tím spíše, »jelikož také zdraví její nižádných nepřipouští obav.« Přípisek sliboval cvičiteli za »mimořádné namáhání« a případný úspěch zvláštní odměnu.

Jiná listina schvalovala zřízeni jakéhosi speciálního železného přístroje pro cvičení »výše jmenované žačky, a ještě jiná listina »redukovala míry ga18() EDVARD JELÍNEK zových kostumu motýlka z Norské pohádky — vzhledem k dětskému ještě věku této tanečnice.* Jak se dostaly tyto administrativní listiny k listinám ostatním, známo není a také nezáleží na tom.

Vše to prohlížela Naděžda velmi zběžně, také odevzdacl list Petrohradského nalezince nezdržel jí valně. Odkládala list po listu neuspokojeně a se vzrůstajícím neklidem sáhala vždy k listinám jiným, k vrstvám spodnějšťm.

Konečně rozevřela arch poněkud již nažloutlý a valně přeleželý. Mžikem oka přelétla jeho obsah: > Kojenec Konstancie G . . . ové, přísluSné do vsi Lubova v Minsku litevském a zesnulé náhle na cesii do Tobolska na poštovní stanici K..... dodává se naleztňci v Petrohradě. Kojenec tento jest rodu ženského a budiž ponechán v ústavě až do přihlášky příbuzných, json-li jací na živu.* Listina tato sepsána byla písmem nevšedně chatrným, a pečeť její úřední smazána byla téměř úplně.

Se zatajeným dechem obrátila Naděžda arch, na jehož druhé straně četla ještě tato slova: > Příbuzenstvo se nepřihlásilo a vypátráno nebylo. Dítěti dáno na pravoslavném křtu jméno Naděždy Cužinové a ponecháno v nalezinci na Mojce.« Poněkud níže připsáno drobným, elegantním písmem : MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 181 vŘeienou Naděždu Čužinovu, po našem vědomí sir obu úplnou, narozenou na poštovní stanici K..... svěřenou nalezinci v Petrohradě a odevzdanou později baletní škole tamtéž, ze soucitu nad dokonalou opuštěností její přijímáme za svou.

Věra Feodorovna Popova, Nikolaj Alexandrovil Popov.i Nebylo již potřebí dotýkati se ostatních listin.

Sežloutlý arch napověděl více, než Naděžda tušila. Proud horkých "slzí vytryskl z jejího krásného j oka, a lkajíc hlasitě, sklopila rozpálené své čelo ' nad listinou.

Otázka, která tak dlouho zmítala její myslí, z veliké části byla zodpověděna! Avšak chmurná tato odpověď, vyřčená jako ortel krátce i rozhodně několika slovy, nezdrtila jí, zmohla ji jen silou tragického sběhu okolností, kteréž již dávno vtiskly pečeť svou na její tvář.

Trapné domněnky, které v ní zejména v posledních letech klíčily, rozpadly se nyní v nic anebo ustoupily ponětí, založenému na určitosti.

»Tedy matka moje nazývala se Konstancie a zesnula na cestě do Sibiře!* vydechla z hluboká, mysl její zalétala daleko . . . daleko k rodným prahům nešťastné matky. Ach! Co představ přerozličných přebíhalo opět její roznícenou myslí, těkající temnem, proniknutým paprskem jediným.

Ba, jediným!

182 EDVARD JELÍNEK Sežloutlá listina pověděla veliké slovo — ale stokráte více pohltila minulosttse slovem tímto souvislá.

Nezoufala proto. Bylo jí, jako by n2Šla nitku po jejíž stopách dojde k cíli svých tužeb. Život vystavený téměř od kolébky v šanc tolika zkouškám zachovává rozvahu i v okamžicích velikých citových záchvatů. Naděžda procítila do dna osud své minulosti, ale neupadala -v myšlenkový nelad.

Naopak, stlumivši rychle slzu i vzdech, zrale jala se uvažovati výslednici právě zjištěných okolností.

Oněch několik jmen osob i míst, vytknutých v proleželé listině, dostačovalo Naděždě k promyšlení rozsáhlé osnovy budoucích svých předsevzetí a skutkův.

Do prvního rozbřesku dne nebylo v duši její již ani stínu rozpaků. Cele již zaujata byla určitou myšlénkou, nekolísala a neváhala nikterak, odhodlaně vytýčila si cil, k němuž směřovaly veškery její snahy. Veliká víra ve zdar úmyslu ji sílila.

Nazejtří zotavivši se zase poněkud, odebrala se po krátkém rozmyslu k nejdůvěrnějšímu příteli svého nezapomenutelného dobrodince — ke stařičkému senátorovi, kterýž mezitím také již do Říma zpět se byl vrátil. Veliké nastaly ovšem změny od chvil, kdy Naděžda v toilettě nádherné a se zářivou hvězdou ve vlasu kralovala na terase MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY ]gs senátorově. Dnes přišla k pohostinným těmto prahům v rouše černém a s tváří zapadlou.

Pan senátor zvěděv o příchodu osiřelé schovanky, vyšel jí v ústrety až ke stupním a vítal vřele. Zarazila jej poněkud bledost kvetoucí a zářící ještě nedávno, mladé dámy, »Nazval bych se šťastným, kdybych Vám mohl čímkoli posloužiti. Obdařte mne laskavě důvěrou,* řekl srdečně senátor, když byli si odpověděli navzájem na několik formálních otázek.

Naděžda stiskla mu vřele ruku za tuto přípověď.

Po chvíli vece asi toto: »Přicházím právě s prosbou, v níž soustřeďují se nyní veškery mé myšlénky . . . Jde vlastně o jediné jméno . . .

o rozluštění malé geografické záhady . . . Divíte se, pane senátore ?« Pan senátor klidně se uklonil.

»Ano!« pokračovala Naděžda. »Kdesi na světě nalézá se nepatrné lidské hnízdečko Lubov. Nemám tušení, kde leží, vím jen, že daleko . . . daleko . . .

snad v hluši neproniknutelných lesů, snad v močálech, snad ve skalách . . . Přicházím, pane senátore, s prosbou, byste mně dopomohl ke stopám tohoto zapadlého, zapomenutého lidského hnízdečka . . .« 184 EDVARD JELÍNEK :>Nikdy jsem neslyšel jmenovati tohoto místa . ..

Musí to býti nejnuznější, od celého světa odříznutá samota,« poznamenal pan senátor.

»Možná,« dí Naděžda s jiskřivým zábleskem v oku, »ale to nevadí, by právě chatrné toto hnízdečko bylo dnes mým nejdůležitějším geografickým pojmem. Pane senátore! Jediný Lubov, buď si kdekoliv, táhne mne dnes k sobě. A kdyby k němu vedla cesta tisícerými propastmi, mrazy hroznějšími děsného Jakutska, bouřemi mořských orkánů, — nespočinu a neustanu dříve! Ohněm projdu k Lubovu! . . .« Senátor sklopil hlavu. Teprve po chvíli zvedl ji a šeptnul: »Tuším, kam spějete, rozumím vám . . .

Chcete navštíviti kolébku své rodiny . . .* »Ano!« vydechla Naděžda s určitostí téměř hroznou. Vyznělo to slovo zároveň jako mohutný protest proti každému odporu.

» Uvážila jste zrale všechny okolnosti ?« vece dále pan senátor, upřev bádavě zrak na mladou dámu.

»Uvážila-li jsem?!* odpověděla Naděžda trpce.

»Od okamžiku, kdy dostala jsem rozum — nepřestávala jsem uvažovati. Dnes jsem rozhodnuta tak, že nazvala bych nepřítelem svým toho, kdo zdržovati by mne chtěl od předsevzetí nejsvětějšího! Rcete sám, pane senátore, co je ve světě MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 185 posvátnějšího nad rodinu?! Co je hroznější nad naprostou opušté nost . . ,c Senátor chtěl promluviti ještě několik slov, ale pohlédnuv opět na Naděždu, klidně [uchýlil se do své pracovny.

Po chvíli vrátil se s mapou gene-álního štábu. Rozprostřev ji na stole ukázal prstem na nepatrnou tečku: »Asi zde!« Naděžda rozhlédnuvši se bystře po mapě i místě,jí naznačeném,pokynula hlavou.

Byla orientována!

Stisknuvši pak senátorovi vděčně ruku, chystala se k odchodu.

»Dovoluji si vás upozorniti, že dle posledních zpráv telegrafických panuje v Rusku a zeMotýlek z norské poh. 24 186 EDVARD JELÍNEK jména v těchto krajinách hrozný nečas. Závěje zasypaly mnohé osady, cesty zmizely s povrchu země, mráz udeřil krutý i trvalý . . .« vece váhavě senátor.

>Hrozný nečas?* zvolala s děsně pronikavým úsměvem Naděžda »Věřte, dobrotivý pane senátore, že některým lidem skytá život i na zdánlivém výsluní hroznější nečas . . . nežli jsou všední sněhy a zimy. Nebojím se žádných krutých nepohod . . .« »Jsem Ruska otužilá,« dodala po chvíli.

Po té se vřele rozloučili.

Na posledním stupni zastavil senátor Naděždu ještě jednou a stisknuv jí pevně ruce pravil: • Šťastný návrat, na shledanou'* »Na šťastnou shledanou!* opakovala Naděžda s nevýslovným steskem.

Několik dní potom spadly zase záslony v oknech bytu Nikolaje Alexandroviče Popova téměř nadobro již opuštěného. Neproniknutelným temnem neproráželo tam dlouho, velmi dlouho ani jediné světélko.

IX.

Ovětová historie pranic nevypráví o Lubově.

Nestalo se tam nikdy nic, co by daleký svět mohlo zajímati, sotva že jméno této vesnice milostivě bylo zařaděno do spoust oficielního místopisu carství ruského. Tam dočetl by se horlivý čtenář ve dvou nebo ve třech řádcích, že Lubov je arcichatrná litevská vesnice o třiceti nebo čtyřiceti bídně slepených chatrčích lidských, jimž vévodí s jedné strany na rozpadnutí zanedbaný dvorec šlechtický a s druhé strany kostelík velmi záhadného slohu. Badatel neodbytný a neúnavný zjistil by k tomu snad ještě, že v Lubově strádá nuzný život asi dvě stě lidí, z nichž dobrá polovice světí za neděli den sobotní starým zákonem židovským. Proč tu lidé žijí a z čeho, ne188 EDVARD IELINEK snadno by hylo rozluštiti, jen tolik jest jisto, že nevymírají, díky zvláštní houževnatosti, kterou obdařil Stvořitel člověka. Umírají a přicházejí tam na svět nesmírně pravidelně, jeden druhému dělá a bére místo, tak že co paměť sáhá, v Lubově nikdy ani přelidnění ani vymírání zevní tvářnost zapadlé obce neměnilo. Kdyby Amerika v lednu zmizela na dně mořském, dověděli by se o tom v Lubově v listopadu nebo prosinci. Chceme tím naznačiti, že k železnici a k elektrické jiskře mají ukrutně daleko, což je však valně nesužuje, neboť ni jednoho ni druhého nepotřebují ke svému na svět přicházení a se světa odcházení. I k carské silnici mají tak hodný kus světa, že rachot povozů jen zřídka mysl jejich rozčiluje. Zabloudí-li k nim něco z toho ostatního, od nich úplně odříznutého všehomíru, vybíhají všichni ze svých stavení a hltají požitek změny, který roste ponenáhlým probouzením jako by navždy uspané zvědavosti.

V létě, kdy proniká lesy litevské teplý paprsek sluneční, když zeleň haluze pokrývá a trávami země se barví — báseň dýše z Lubova.

Klid svatý lehá na obec, a zvonek kostelní vížky velebí mír tohoto lidstva, netráveného většími požadavky, než chatrná možnosť dopouští. Avšak jednostranný půvab tento mění se rázem, jakmile padne první sníh. Tu již stále jest jen hůř a hůře.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 189 Jen sněhu přibývá a tepla ubývá. Udeří-li krutý mráz, zaleze člověk i zvíře do svého brlohu, ustupujíce bojácně rozpoutanému živlu přírody. V lakovém čase, zdá se, že Lubov vymřel úplně. Pod sněhem zmizely všeliké cesty, sotva že ze spoust vykukují ještě chaty, z jejichžto střech smutně se plazí temný dým — jediná známka života v nich! . . .

A prorazí-li některý den šťastně zimní slunce, také noc bývá jasná, ale za to mráz lehá na obec ještě větší, skřípe každým krokem a nesen větrem vydává sten žalostné, hrozné hudby . . . S haluzí sypou se sněžné hvězdičky v miliardech.

A což teprve jarní sloty v Lubově! Půda měkne, sněhy mizl, tu a tam větvičky se zelenají, ale do letního tepla, sucha a jasu ještě daleko ...

Šerý mrak s nebes výšin dlouho neustupuje.

Cestující jakýsi, který kdysi tamtudy bloudil, pověděl, že život by si zkrátil, kdyby odsouzen byl ,tam jej tráviti.

Ale žili tehdáž ještě pamětníci lepších časů v Lubově, kteří tvrdili, že vždy nebývalo u nich tak smutno a neutěšeno jako nyní. Před lety, kdy obydlen byl ještě šlechtický dvůr domácími dědici, vše vyhlíželo v Lubově jinak. Byla to tehdáž obec přítulná a nezřídka velmi, velmi veselá 1 Ze dvora rozcházel se život do veškeré obce, neboť palácik s chatou v dobré vždy byly shodě.

Z daleka přijížděli do Lubovského dvora hosté 190 EDVARD JELÍNEK ve vozech i na saních — na rodinné svátky, svatby i krtiny, srdečné besedy i hlučné tance.

Mazur duněl tam nezřídka do rána, a také o dobré staré víno bylo postaráno. Dvůr oživoval a živil obec, dobře s ním žili faktoři, hudci i četná služba.

S panského stolu hojně soust padalo do chat, jejichž stěny bělaly se tehdáž z daleka.

Od času, co spustí dvůr, spustla také obec.

Všechny cesty k obci vedoucí, druhdy pečlivě štěrkované a udržované od dědiců panského sídla, zaplavila voda a rozbředla v nejízdné šlaky plné výmolův a nebezpečných propadlin. Četné mosty usnadňující komunikaci, rozpadly se a zmizely téměř beze stop, tak že z několika stran nebylo ani možno dostati se k Lubovu. Také hmotné i mravní poměry beztoho nuzného lidu utrpěly v míře nemalé ... I faktor Laibl, nejbohatší' žid v místě, byl nucen vystěhovati se z Lubova. Za to krčmář Lewenstern zvelebil obchod svůj po odchodu panstva znamenitě. Nenarážeje na žádné překážky, před tím důsledně mu ve dvoře konané, ztrojnásobil během dvou let výčep kořalky, což mělo za následek, že kořalka převedla málem všechny křesťanské krávy do chlévů židovských.

Ze spořádaného Antoše Kalináka, který měl kus země a ob čas dobrý výdělek ve dvoře, stal se piják, neurvalec a posléze v nešťastné chvíli vrah své vlastní ženy . . .

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY ]<(| Takové to tam asi bylo v posledních letech, v letech zapadlé a neoželené slávy Lubova!

Tu jednoho zimního dne, v nečase krutém a neveselém stalo se něco. co uspanou mysl Lubovských obyvatelů v pravém smyslu toho slova pobouřilo. Veliká událost! Po jediné jízdní cestě blížil se k Lubovu dvouspřežní vůz. Kola skřípala ve zmrzlém sněhu již z daleka, a s koňů vystupovala bílá pára.

Divadlo takové nespatřili Lubovští lidé již dávno, posledně — tušíme — před několika lety, když za příčinou vraždy Antoše Kalináka přijela z okružního města soudní komise v průvodu několika žandarmův.

Kupa ubrouzdaných a zvědavých židů vyhrnula se hned v ústrety a obklopila povoz, jenž zastavil před nuznou krčmou. Také této židovské krčmě nedostalo se již dávno cti tak veliké a nenadálé. Ale nedosti ná tom, že před Lubovskou krčmou zastavil dvouspřežní kočár, ještě větší poplach způsobila netušená okolnost, že vystoupila z něho — dáma, zahalená ve spousty drahocenných kožešin. To se v Lubově od času spustnutí panského dvora vůbec nestalo, a i tehdáž žádné takové dámě nenapadlo zastaviti před krčmou. Jezdívalo se toho času vždy přímo do dvora, jehož pohostinné prahy dokořán bývaly rozevřeny hostům blízkým i dalekým.

_ .'. . Veliká udílosť . . . (Str. 191.) MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 193 Maušl Lewenstern, žid a krčmář starého řádu, rabínův spřízněnec a Lewensternův syn čtvrtý, hluboce se skláněje vítal vzácného hostě. Hned také přiskočil čilý faktor, jenž hladě si dlouhou prosivělou bradu, chytrácky mžhourai na nadějnou kořist'. Ostatní synové Abrahamovi tetelíce se ve dlouhých kaftanech všelikými rozmachy a septy projevovali horlivou účast v události vzrušující právě hnijícím Lubovem. Zatím také zjevily se v ušpiněných oknech židovských chat neučesané hlavy Sar i Rebek, přes něž dralo se alespoň sto hlaviček žíďat, ode dne sobotního nemytých a nepřevlékaných. Zvláště drůbež tato byla u vytržení.

Neznámá dáma vystoupivši z vozu, jako by uniknouti chtěla zrakům dotěrných zvědavců, rychle vkročila do krčmy. Ale překročivši práh dusné jizby, z níž čpěla jen kořalka, ustoupila zaraženě zpět.

»Nemáte hostinských pokojů?* vece dáma, ohlížejíc se úzkostlivě.

• Nač hostinské pokoje?« odpověděl Maušl Lewenstern. »K nám nikdy nikdo nejezdí. . .* Ale dříve než Maušl mohl domluviti a pochlebně oznámiti, že má u strýce svého Mayra pokoj velmi čistý a městsky zřízený, skočil mu do řeči obratný faktor, který překřičev krčmáře po chvíli vítězně odváděl do pokoje ještě čistějšího a ještě městštěji zařízeného dámu, zmoženou Motýlek z norské poli, ~;) 194 EDVARD JELÍNEK úplně dlouhou a namáhavou cestou. Odvlekl ji téměř násilně, což dalo ovšem podnět ke hlučné hádce mezi krčmářem a faktorem. Tahali se o ubohou dámu chvíli, při čemž i pěstě nemalou měly úlohu.

Konečně ocitla se šťastně v tom ještě čistějším a ještě městštějším pokoji. Faktor sice bídně lhal, neboť pokoj ten nebyl ani stínem toho, co přisliboval, ale vyhovoval přece okamžité potřebě, jmenovitě proto, poněvadž výběru žádného nebylo.

Mladá dáma poručila postaviti samovar, zavěsiti okna (jelikož hrnula se již málem celá obec k nim) a pak požádala na slovíčko svého hostitele.

Čtenář zajisté domýšlí se, že nenadálým hostem Lubova byla Naděžda Čužinova.

Za hodinku kolovalo po Lubově o neznámé dámě, o které také již věděli, že je ruskou kněžnou z Petrohradu, tisíc bajek. Ona kupa ubrouzdaných židův, obléhající skrovný příbytek Nadeždin, věděla již vše i nic zároveň. Rozčilení jejich vzmohlo se ještě více, když ruská kněžna zčista jasná objevila se na návsi a přímo se ubírala ke katolické faře.

Tu teprve vzňala se v židovských hlavách jiskra správných domněnek. Srazily se k sobě a posuňky i septy ještě čilejšími rokovaly o ruské kněžně.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 195 Za ruskou kněžnou zavřely se farní vrata!

Okamžitě unikla zrakům všech zvědavců. Po chvíli nové rozčilení způsobilo, že kostelník důtklivě jal se rozháněti nepovolané zvědavce. Rozešli se reptajíce hlasitě, ale sešli se opět o několik kroků dále, rokujíce horlivě jako před tím. Zatím, co tajuplně hovořili, konala se ve faře při zavřených dveřích — rada jiná.

Stařičký, vetchý kněz, pamětník několika pokolení a nejbouřlivějších událostí těchto krajin, přijal neznámou mu dámu velmi vlídně. Kmet ten při pohledu na vznešenou paní velikého světa neuměl v prvním okamžiku zatajiti rozpaky. Řeč se mu trhala a sesláblý zrak jeho těkal nesměle.

Návštěva tato byla tak nevšední a tak neočekávaná, zjev dámy oné tak odchylný ode všech těch zjevů, které po léta měl před očima, že upadl v malé vytržení. Teprve po chvíli překonal poněkud své rozpaky.

»Čím vám mohu posloužiti ?« vece stříbrovlasý kmet.

»Vážím z daleka cestu, abych dopídila se nějakých zpráv o rodině Córských . . .« »0 rodině Górských!« zvolal kněz jako z letargie probuzen a oko jeho zvlhlo.

»Jsem přesvědčena, že jediné laskavost vaše, důstojný pane, s to jest mne uspokojiti.« 196 EDVARD JELÍNEK »Uspokojiti?« potřásl kmet hlavou. »Uspokojiti? Nevím, může-li uspokojiti žalm, jehož podnětem jsou vzpomínky na naše neoželené dobroděje.« »Ó vypravujte, vypravujte!« vydechla Naděžda a chvějící se rukou dotkla se ramene starcova, schylujíc k němu bílé své čelo. Slova její vyzněla tak měkce, tak vřele a tak prosebně, tvář její pronikl výraz tak toužebný a zbožný zároveň, že kmet nic již neváhaje pokynul hlavou na srozuměnou.

Opřev se o vysoký lenoch prastarého křesla jal se vypravovati. Jen chvílemi umlkl, jako by v dávných vzpomínkách mimo vůli ztrácela se nitka jeho vypravování, ale zahleděv se do utkvělé na něm tváři netušeného hostě pokračoval vždy opět. Obličej jeho, ač ustavičně zachovával známky velebného klidu, měnil se stále. Při některých slovech probleskoval dojem blaženosti, při jiných zatahovaly čelo temné chmury. Také hlas jeho se měnil: vyzníval jasně i tlumeně, jako by slzy jej zalévaly . . .

Naděžda poslouchala téměř bez dechu, jen chvílemi jemná její ruka úzkostlivě se dotýkala stařičkého kněze . . .

»Naše druhdy vzkvétající obec,« začal kmet, zůstávala dědictvím ode dvou set let v rodině MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 197 Górských. Vzácná to byla rodina!. .

S dvorem dědívala nová pokolení také staropolské tradice svých předků, zejména lásku rodinnou a pohostinství. Ve zdejším dvoře" nežilo se ani zámožně ani nádherně, ale s dostatkem a se smyslem hospodářským. Bylo, čím sebe uživiti a hosta pohostiti. Staří hospodáři seděli v teplém svém^hnízdě^ až do smrti, jen po roce nebo po dvou zajížděli do Kyjeva na kontrakty, do Vilna k Matce Boží Ostrobramské nebo do Varšavy; za hranice nikdy nejezdili a cizinství velmi nenáviděli. Požehnaná kupa dětí a rozsáhlé příbuzenstvo oživovaly v létě i v zimě zalehlý náš dvůr, o čemž ponětí již nemá ten, kdo v těch časech nežil s námi. Nebylo roku beze krtin a veselých sjezdů rodinných.

Tu scházeli i sjížděli se tety i strýcové, tcháni i tchyně, babičky i dědové, zeťové, švakři, vnou198 EDVARD JELÍNEK čata bratranci, sestřenice, lidé staří i mladí, naděje budoucnosti mužných ratolestí, krásné jako květy Zošky, Janiny, Kašky, Vandy i Jadvigy . . .

A malý jinak dvůr dle potřeby rozšiřoval své stěny, za nimiž každému bylo volno i teplo. Hospodáři vybíhali hostům vstříc se slovy »Host v domě, Bůh v domě«, a poslední přípitek vždy vyzněl vřelým, staropolským Kochejme se!

Také lid lnul ke dvoru. Poslední dědička, blažené paměti paní Konstancie, založila selskou školku a udržovala dvorskou lékárnu, do niž sbíhal se strádající lid s druhé i třetí vsi. Líbali a blahoslavili ji na potkání jako dobrodějku všech. Hladové krmila, nahé šatila, nešťastné těšila. Hospodář v učenosti a vlastenectví si liboval, pro dobro všech lidí bez rozdílu náboženství horoval. Slovem, byl tu život, jaký pohříchu ve světě již vymírá.

Ani ve vůkolí nebylo lidí takových přebytek . . .« Kmet vypověděv tato slova umlkl. Teprve po chvíli, srknuv do sebe zbytek vychladlého již čaje, pokračoval: • Tak bylo do osudného jednoho dne před — před^více než dvaceti pěti lety. Vám nezáleží přesně na čase, dosti, že se sběhlo, jak vypravuji.

Tu však klidný druhdy dvůr znepokojován náhle častými návštěvami neobvyklého rázu. Cizí lidé přijížděli a odjížděli nejraději v noci nebo před úsvitem, když veškera obec ještě spala. Ve MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 199 dvoře dlouho se svítilo a všelicos projednávalo.

Tvář páně Jiříkovu zakrývala záhadná chmura, jeho hlavu plnily těžké starosti. Bylo to nápadno každému, kdož se s ním stýkal. Druhdy velice hovorný pán stal se málomluvným a uzavřeným.

Zdálo se, jakoby nedůvěřoval nikomu. Neutěšená a zprvu nevysvětlitelná změna okolností působila ještě patrněji na paní Konstancii. Ubohou paní svíral jakýsi hrozný neklid, při každém vrznutí dveří se zachvěla, a každý povoz, hrčící ke dvoru, rozrušoval její mysl.

Na dvůr léhalo podivné ticho, přerušované jen hlasy nedospělých ještě dětí.

Ba, ba, děly se tam záhady, zakrývané před světem. — Trvalo tak asi dva měsíce. — Zdálo se, že ponenáhlu vrací se do dvora opět svatý klid.

I panina tvář vyjasnila se poněkud. Tu však právě jedné noci, když vše již bylo ponořeno ve hrobový spánek a nikdo žádným zlým tušením se neznepokojoval, probuzeni byli hospodáři dvora prudkým bušením do vrat. Rány následovaly rychle za sebou. Ze sna vyburcované obyvatelstvo dvorské pojal krutý stesk. Když pak rozsvítili světla a rozhlédli se kolem, spatřili k nemalému úžasu, že dvůr kolkolem je obstoupen policisty a kozáky. Dříve než se mohl kdo náležitě vzpama tovati, vstoupil činovník jakýsi v průvodu něko— "X 200 EDVARD JELÍNEK lika ozbrojených vojínů do ložnice a žádal prostě za vydání klíčů ke všem skříním i úkrytům.

Nemohlo býti již nikoho tajno, že tichý dvůr stihla nenadále policejní prohlídka.

Pan Jiřík, hodiv na seoe ve vší rychlosti kožich, vzpíral se proti způsobu, jakým přísná prohlídka byla zahájena. Zejména do ženiny ložnice zdráhal se pustiti policejní zřízence. Ale náčelník této výpravy málo dbaje jeho slov, prohlásil jej okamžitě za zatčena a poručil bez meškání obsaditi úzkostlivě hájenou ložnici. Rozraziv dvéře a vstoupiv do ní sám první spatřil, ana paní Konstancie zapaluje stoh listin. Předešel tomu prudkým f/y y r4ĚĚL\ 1 Lssšlj '.*.

, .

\ I \ MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 201 udeřením ruky a zmocnil se listin odstrčiv žhářku, která s hrůzou pohlížejíc na neúspěch svého úmyslu bez vědomí klesla k zemi. Hranatý strážník odnesl ji do vedlejší komnaty a položil na pohovku. S vytasenou zbraní zůstal u omdlelé paní na stráži.

Zatím konána prohlídka v celém staveni s neobyčejným chvatem, zvyšujícím poplach a strach.

Vystrašené děti daly se v zoufalý pláč nepochopujíce, co se kolem nich děje.

Prohlídka trvala do rána. Vše obráceno na ruby, nic nezůstalo na svém místě Pátráno po tajných listinách všude, snášeny obrazy, místy vytrhána podlaha, ano i stropy podrobeny prohlídce.

V hodině, kdy rodina se obyčejně scházela ke snídani, prohlídka byla ukončena. Podezřelé listiny svázány a odneseny do vozu. Zároveň sděleno panu Jiříkovi, že jest mu bez prodlení nastoupiti cestu do vyšetřovací vazby. Kam, nebylo projeveno . . .

Naléháno tak spěšně a důrazně, že nezbývalo zhruba času k jakémukoli dorozumění, tím méně, jelikož náčelník nepopřál těžce stíženým manželům ani okamžiku samoty.

Mohli si jen s Bohem dáti a ruce podati.

»Jsme ztraceni! Ale nezoufej!« šeptnul pan Jiřík, líbaje ženu svou na rozloučenou, a s těmi Motýlek z norské poh. *2b > 202 EDVARD JELÍNEK slovy odcházel s bolestnou předtuchou, že nikdy více nevrátí se ke krbu domácímu.

»Buď zmužilý!« odvětila heroická žena, předvádějíc a podávajíc mu po řadě naříkající dítky — k poslednímu stisknutí.

Vše to bylo dílem krátké chvíle. Po té odvezli dědice naší vísky na vše již odhodlaného do vazby. Za chvíli zmizel povoz v lesních houštinách.

Nešťastná paní samojediná zůstala ve dvoře s pěti nevyspělými a nezaopatřenými dětmi. Dítě šesté hledělo teprve světu vstříc . . .

Veliká to pohroma, nedozírná svými následky pro celou rodinu! . . .

Po třech měsících hrozné nejistoty usvědčen pan Jiřík z účasti v nešťastném povstaleckém ruchu a odsouzen do vyhnanství na Sibiř.

Paní Konstancie dala v trpkém tomto zkušení nevšední duševní sílu na jevo. Vytrvalost a obětavost její u snášení všech běd a svízelů podobaly se zázraku. Posvěcujíc se cele rodině a losu nešťastného muže nedbala sebe; obraz její byl obrazem mučedlnice. Svěřivši nedospělé děti dohledu švakrové, staré chorobné ženy, hledala milost pro svého muže v dalekém světě. Kdekoli zvěděla o lidech vlivu, spěchala k nim na kolenou doprošujíc se u nich přímluvy za odvlečeMOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 203 ného muže. Šla na žebrotu o sousto milosrdenství, ode dveří ke dveřím.

Po třech měsících vrátila se ubohá žena k domácím prahům, utýrána na těle i duchu, se spoustou prázdných slibův, ale bez úspěchu a naděje.

Litovali ji všichni, také šlechetná jedna dáma ruská přišla ji těšit, dodávajíc jí naděje, že po utlumení povstaleckého hnutí, kteréž tehdáž právě vzplanulo na všech stranách, všem kompromitovaným osobám milost udělena bude.

Nestalo se tak zítra ani pozejtří. Za to stihla rodinu téměř současně druhá veliká pohroma: konfiskace všeho movitého i nemovitého jmění.

K dovršení neštěstí došla nad jiné zdrcující zpráva, že pan Jiřík smrtelně onemocněl ve vyhnanství. V dopise svém projevil nerozvážné přání, spatřiti ještě v posledních svých okamžicích — ženu. Věrná choť nic nedbajíc výstrah všech přátel, ba ani námitek vlastního rozumu, vydala se na cestu za umírajícím manželem.

V kruté zimě a hrozné nepohodě nastoupila trnitou pouť do krajin slz a zármutku....

Byla ve stavu požehnaném . . . Zel Bohu, mučedlnice nedospěla k cíli a nevrátila se více k dětem: na půl cestě, vzdálena od dětí i muže, opuštěna od lidí i Boha, ducha vypustila . . .« Stařec opět umlkl.

204 EDVARD JELÍNEK Teprve po chvíli pohladiv si šediny šeptnul: • Budiž blahoslavena v carství nebeském!« A sklonil v těžké zádumě šedivou svou hlavu hluboko na prsa.

Naděžda vytřeštěným zrakem hleděla na kněze; i chtěla promluviti, ale nemohla, ni slov, ni dechu se jí nedostávalo. Jen chvějící se ruku pozvedla ku knězi, jenž pohlédnuv jí teprve nyní opět do tváře sám se zděsil. Němý obličei Nadeždin mluvil velikým žalmem života. Lícemi, s nichž zmizela poslední stopa růžového nádechu, valil se proud vřelých slzí. Oko její zakalené tázavě tkvělo na jeho ústech, a ret dívčin chvěl se bezmocně.

»Co vám mám říci ještě?« vece kněz. »Od těch časů spustí dvůr náš dědičný, a život neoželený nevrátil se do něho již nikdy. Četná pozůstalá siroba odkázána byla na milosrdenství cizích lidi, neboť bližší příbuzenstvo stihl osud podobný — ve vyhnanst-í. Děti rozptýlily se po světě, a každému z nich jiný život určil los. Jen bida, velká bída a utrpení neskonalé stalo se dědičným jich údělem. Co dále se s nimi stalo, jak dospěly, nevím zhruba; vím jen, že štěstí jich neprovází. Nejstarší dcera Zoška dlí kdesi ve Varšavě, ta by vám snad mohla určitější zprávy sděliti o ostatních dětech . . . jsou-li na živu, vědí-li o sobě a stýkají-li se. Snad rozprchli se na dobro, snad pomřeli, snad rozvedl je různý krutý MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 205 úděl v životě ... V posledních patnácti letech nikdo z nich nepřišel k rodným prahům ... A co by tu také činily? Hrob matčin daleko, otcův ještě dále pod zmrzlou prstí věčného sněhu . . .

a vzpomínek jen spousty žalostné ... Já, kněz starý a chudý, ani útěchy bych jim poskytnouti snad nemohl . . .« Po té nastala chvíle obapolného mlčení.

»A co se stalo . .. s dítětem posledním?...« vyrazila ze sebe náhle Naděžda vzchopivši se prudce.

• Není známo! Snad přišlo cestou na svět, aby zahynulo jako kojenec nešťastný, nebo vešlo s matkou ve chladnou mohylu, jako plod nespatřivší světa netušených utrpení. Vím jen tolik, že dítěti tomu napřed bylo určeno jméno dobré králové polské, zbožné Jadvigy.« Naděžda zápasila okamžik sama se sebou, ale pohlížejíc na dobrotivé rysy stařičkého kněze, jenž všechny její sestry a bratry křtem svatým světil, nemohla mu nevyjeviti velikého tajemství.

Vrhnouc se na prsa vzrušeného kmeta a vzlykajíc hlasitě zvolala: »Dítě to žije. Vizte Jadvigu!« Stříbrovlasý kmet, zaslechnuv ta slova, jako dítě se rozplakal.-Sevřel ve svém objetí Naděždu a zlíbal její bílé čelo. Dlouho tak setrvali v ti200 EDVARD JELÍNEK chém objetí, načež utlumeným šepotem svěřili si vše ostatní.

V tom však vyrušil je smírný hlas zvonku, doznívající s chatrné vížky nedalekého veského kostelíka.

»Půjdu sloužit Bohu!« vece kněz.

»Dovolte, abych vás provodila.* Po nějaké chvíli obcovala Naděžda poprvé mši svaté v katolickém kostele. Tam klesla před obrazem Matky Boží na chladné dlažice a vysylala k nebes výšinám vřelou modlitbu za rodiče nepoznané a sestry i bratry v neznámých stranách rozptýlené. Slzy roníc prosila Všemohoucnost, aby vedla kroky její šťastně ku shledání s těmi, kdož srdci i mysli na tomto světě byli nejbližší.

Vědomí, že v těchže prostorách otec, matka i dětstvo jejich útěchu nalézalo ve zbožnosti, naplňovalo ji neskonalou blažeností.

Když pak s oltáře zněl otčenáš, Naděžda hlasitě jej opakovala. Slova: ». . . Odpusť nám naše viny jakož i my odpouštíme našim . . . .« chvěla se jí na rtu několikráte, opakovala je i když modlitba byla skončena.

V kostelíku bylo v tu chvíli jasno. Oknem oltářním, zamženým tisícerými sněžnými hvězdičkami, pronikal proud slunečních paprsků, jenž zalévaje bledou tvář Nadeždinu dodával jí výrazu velebné svatosti a neskonalé dobroty. Její nadějí MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 207 plný zákmit oka, ač svlažený rosou bolu, nemizel v jasu té záře.

Když pak po skončených bohoslužbách opustila svatyni, nemálo ji překvapil selský lid, jenž skupen tu opodál při pohledu na vznešenou dámu, jakoby na povel starších obnažil hlavy.

Ba jeden z nich, muž pokročilého již věku, pohlédnuv jí bystře do očí, hluboce, téměř až k šlépějím se jí uklonil.

Poznali v ní rodinnou podobu svých nezapomenutelných dobrodějův!

Zatím vrátil se z kostela také stařičký kněz.

Provázeje hosta svého zpět do chudobné fary zabočil úmyslně trochu stranou.

Pojednou spatřila Naděžda před sebou rodné střechy své rodiny. Byl to dvůr valně již sešlý a zanedbaný. Pozdější jeho majetníci, jacísi junkři z Baltu, nikdy tam nezajížděli a nedbali oň Nechali druhdy útulný a teplý dvorek na spadnutí, čemuž nasvědčovaly také nikoli nepatrné trhliny schylujícího se zdiva.

Ale Naděždu dojal pohled na tuto sešlou a spustlou budovu nevýslovně Uměla si k ní přimysliti život, jenž nešťastným sběhem okolností před lety na vždy se byl z ní vystěhoval. Sám ctihodný kněz pomáhal tklivým těmto představám.

Provedl ji celým dvorem i vůkolím. Naděžda spatřila komnaty, v nichž žili kdysi lidé nejštast208 EDVARD JELÍNEK nější v míru a lásce, v nichž slaveny svátky rodinné, v nichž tancem i zpěvem vítáni hosté z daleka i blízka ... v nichž odehrála se v noci bezehvězdné hrozná katastrofa ... Tu u samého příjezdu šuměly dva štíhlé topoly, v jejichž haluzích za teplých dnů letních popěvovalo Boží ptactvo nejkrásnější hymny. A pak malými dvířkami vešli do zahrady . . . dnes sněhem pokryté.

Rád upozornil vetchý kmet na mohutnou lípu slovanskou, pod jejíž vonnou, květnatou korunou kdysi s dětmi sedávala Nadeždina matka. Ta lávka kamenná již dávno mechem byla porostlá.

A opodál . . . potůček zamrzlý, jehož břehy každé jaro nezabudkami hojně vystýlá . . .

Ah! Přimhouřila Naděžda oči a v polosnu viděla i slyšela život neklamný. Spatřovala líbezný pohled matčin, bdělý, starostlivý výraz otcův, veselé, šťastné tváře všech dětí . . . viděla všechny stromy ve květu i koberce trav, protkané růžemi a nezabudkami . . .

Ach!

Tu jako ze sna nejmilejšího vyplašena prozřela ke chladné skutečnosti. Viděla již jen pravdu skutečnou a nevysněnou: dvůr spustlý a zahradu ve sněhu zapadlou. Zasněženými haluzemi úpěl mrazivý větřík, pronikající jí až do duše.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY. 209 »Ó, pojďme pryč!« ozvala se Naděžda náhle, tulíc se důvěrně ke starci.

• Pryč, pryčl« »Ano, pojďme!« dodal nevesele kmet.

Po chvíli uchýlili se zase do tiché fary. Zmizeli zrakům všech zvědavcův.

Jen bradatí židé vytrvali tu a tam v kupkách.

Rukama máchali a divými posuňky horlivě provázeli rokování.

Motýlek z norské poh. ^' X (jardový důstojník Konstantin Zvěrěv, stejně způsobilý pro život na hladkých parketách velikoměstských salonů, jako pro praktické provádění Vereščaginových scén na poli válečném, přijel do Varšavy, aby prožil několik veselých neděl v lůně města, jehož erb vyzdoben jest případně —■ sirénou. Delší dovolená skytala mu k tomu nejlepší příležitost.

Rozhlédnuv se trochu po Varšavě a súčastniv se ruchu pouličního shledal, že není bídným klamem, co o kráskách Varšavských slýchal, naopak, záhy byl překonán ve vlastních svých očekáváních, a to tou měrou, že zavděk by byl přijal pozvání do některé polské domácnosti, aby z blízka a osobitě dvořiti i kořiti se mohl Vandě, Zošce i Jadvize . . .

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 21 1 Pohříchu, dříve než sám se o tom mohl přesvědčiti, poučili jej jeho přátelé, že vzdáti se musí naděje na jakýkoli společenský styk s Polkami.

Pověděli mu dosti drsně, že jeho ruský kabát stačí, aby jej každá polská dáma z lepší společnosti nenáviděla. V divadlech, na ulici, v promenádách a zahradách smí se prý na ně dívati, ale jinak nic. 2e by jej k sobě pozvaly na čaj, anebo že by jim přišla vhod jeho společnost — ani pomyšlení. Zvěrěv měl sice tušení o napjetí mezi polskou a ruskou společností, že by však okolnosti vylučovaly veškerý vzájemný styk, nevěřil. Měl přístup do několika salonů vynikajících úřednických rodin ruských, ale shledal brzy, že z těchto ohnisk ruských je k polské společnosti zrovna tak daleko, jako ze salonů Petrohradských a Moskevských. Ne dosti na tom, bystrému zraku gardového důstojníka neušlo, že každý Polák se před ním zapínal, ustupuje mu dobrovolně všude.

Zraky k němu obrácené mluvily nedůvěrou, ne-li odporem. Nejkrásnější dámy, ať se s nimi setkal kdekoli, nevěnovaly mu ani trochu pozornosti, spíše zlomyslně projevovaly ledovou lhostejnost a nepřístupnou hrdost, hledajíce úkryt před jeho planoucími pohledy za vějířem. Tomu nebyl ovšem přivyklý mladý gardový důstojník, vědomý své mužné krásy, výtečný společník a nad to kandidát skvělé kariéry. Vyhýčkaný vítěz mezi vítězi 212 EDVARD JELÍNEK na milostném kolbišti byl poněkud nepříjemně dotknut sběhem takových okolností.

Proto vrátiv se jednoho dne velmi pozdě domů jaksi znechucen, rozhodl se uspíšiti odjezd svůj z Varšavy. »Co bych tu dělal?* pravil sám k sobě, »co nalézám zde, najdu doma také.* A byl by úmysl svůj nepochybně uskutečnil, kdyby nazejťří nenadálá okolnost nebyla rázem zdržela jeho kroky.

Stalo se, že ubíraje se z rána po schodišti Evropského hotelu do jídelny na čaj, potkal mimo vše nadání — Naděždu. Přijela právě z Petrohradské strany, z rodného zátiší svých rodičův.

Poznal ji okamžitě; také Naděžda, zdá se, nebyla na rozpacích, kdo švihácký gardový důstojník je. Vztáhla sama k němu ruku na přátelské uvítání. On vojensky salutoval a zdvořile se uklonil.

»Slečna Naděžda! Ve Varšavě !« »Pan Zvěrěv! Netušila jsem, že se zde po tolika letech shledáme . . .« A rozmluva jejich rozproudila se ihned.

Zvěrěv znal se s Naděždou, jak se pamatujeme, z domu Popových. Věděl, že Naděžda je sirotek, ale její minulost byla mu naprosto neznáma. Stýkaje se s ní po několik let, přilnul k ní jako starší bratr, projevuje jí častokráte náklonnost pozoruhodnou.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 213 Ponenáhlu vyvinula se mezi dětmi dětská láska, kterouž Naděžda nejraději projevovala tím, že schovávala svému rytíři nejlepší cukrovinky.

Konstantinu pranic nevadil později ani kord kadetské školy, aby přijímal tyto projevy něžné lásky své vděčné milenky. Popovi přáli tomuto poměru, těšili se z náklonnosti obou mládcův, a kdyby na nich bylo, pranic by nebyli překáželi jejich krokům až ku samým carským vratům! Ale smrt kněžnina a hlavně odjezd Nikolaje Alexandroviče utlumil ponenáhlu dětinskou náklonnost obou mladých srdcí. Z dětské lásky zbyla konečně jen milá, vlídná a přátelská vzpomínka. Konstantin stoupal po stupnici vojenské kariéry, a Naděžda přebývala po většině v daleké cizině.

Teprve dnes obživly v nich a vzplanuly zase dávné vzněty. Uvítali se srdečně a stiskli si vřele ruce jako staří, dobří přátelé. Těšili se z netušeného setkání upřímně a zasypávali se navzájem sterými otázkami. Setkání toto bylo oběma tím milejším, čím bylo neočekávanější. Ostatně také nálada jejich velice přispívala k rychlému vítězství osvěženého přátelství. Osamotnělá Naděžda, nemající ve velikém vířícím městě ani jediné známé duše, povděčna byla náhodě, která ji svedla z čistá jasná s mužem, o jehož přátelské oddanosti nemohla pochybovati. Byla oprávněna hle214 EDVARD JELÍNEK dáti u něho v případě potřeby důvěrné rady, domáhati se úslužnosti a přátelské ochoty. Naděždě bylo nesmírně vhod, že nebyla ve Varšavě úplně osamotnělá a že nalezla člověka, s nímž by mohla promluviti, na něhož by se mohla jako na ochrance a zastance svého odvolati. Nad to přiblížilo ji rychle k němu milé vědomí, že úmrtím Popových není úplně přetržena nitka, která ji spojovala s domácností těchto nezapomenutelných dobrodinců. Neméně povděčen byl netušenému shledání gardový důstojník. Netoliko že rád osvěžoval přátelství se svou pozapomenutou princeznou, ale zejména ve Varšavě, kde jej tolik stihlo chladu a pokořujícího odmítání krásné pleti, radoval se z náhrady zajisté více než dostatečné.

A pak ... od těch dob, co se neviděli, oba nemálo se změnili! Naděždu již nehlídala bonna, a také Konstantin dávno již byl svrhl se sebe kadetský kord. Stáli proti sobě lidé vyspělí, a co nad to znamená — svrchovaně samostatní, odpovědní jen sobě, nepovinní ničím nikomu. Naděžda setkala se dnes netoliko s dávným přítelem, ale i — s čackým gardovým důstojníkem, jehož bystré oko, jasné čelo a štíhlá postava štěstí mívaly u dam nejlepší společnosti na Něvě. Také Zvěrěva hned v prvním okamžiku šťastného shledání cele opanoval líbezný, elegantní zjev dívčin.

Což tedy divu, že ihned nabídl Naděždě dvorně MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 215 úslužnost, a že mladá dáma s vděčným pokynem přijala jeho ochotu.

»Raduji se, že nejsem v cizím tomto městě úplně osamotnělá . . . Snad budu nucena zneužiti laskavé vaší ochoty . . . dovolíte-li,« vece Naděžda podávajíc mu ruku.

• Budu šťasten, zasypete-li mne rozkazy,« odpověděl gardový důstojník.

Po té umluvivše shledání v jídelně, rozešli se na krátko. Naděžda, aby odpočinula po namáhavé cestě, Zvěrěv, aby odložil svůj — odjezd.

Odhodlal se prodloužiti svůj pobyt ve Varšavě na neurčitou dobu.

Zběžná rozmluva obou přátel na schodišti Evropského hotelu dotýkala se věcí tak všeobecných, z části i lhostejných, že jmenovitě Zvěrěv neměl ani potuchy, proč Naděžda zavítala do Varšavy. Teprve když se s ní rozešel, klíčila v něm zvědavost a nedočkavě hleděl vstříc okat žiku, až se opět s ní shledá. Přišel do jídelny o hodinu dříve a upínal netrpělivě zrak svůj ku vchodu. Zbývalo mu dosti času přemýšleti o tom, jak se má chovati ke družce svých nejmladších let Také Naděžda byvši uvedena do svých komnat, zaměstnávala se především myšlénkami, jak se chovati ku Zvěrěvu. Jakkoli nechovala k němu ani nejmenší nedůvěry, přece nahlížela, že ne216 EDVARD JELÍNEK včasným přenáhlením by bylo, zasvěcovati jej do tajností svého rodinného dramatu. Sto domněnek šeptalo jí, aby v tajnosti zachovala vše, co bezprostředně týkalo se její minulosti. Nemluvilo se o tom nikdy, proč by nyní měla otevříti uhnětené své srdce muži, jehož názory a duševní náladu neznala bezpečně? Jejich dětské přátelství, přerušené řadou let, plných ohromných změn netoliko v jejím i jeho životě, ale i v okolnostech, jež oba tyto životy obstupovaly — nemělo kořen tak hluboký a jistý, aby podmiňovalo bezmeznou důvěru. Jsou bolesti, kterých nesvěřujeme ani nejlepším přátelům, a takovými bolestmi bylo právě naplněno srdce Nadeždino.

Nekolísajíc se v nitru svém a dobře vědouc, kterak se má zachovati, vstoupila Naděžda v urči tou hodinu do jídelny. Zvěrěv z daleka jí spěchal vstříc a uvedl ke stolu, dosti vzdálenému od ostatních. Stůl tento hodně byl zastrčen stranou, tak že nikdo ze sousedů v nižádném směru jim nepřekážel, zraků jejich nestíhal a slovům jejich nenaslouchal.

Dříve nežli je služebnictvo obsloužilo, započal Zvěrěv rozmluvu: »Nahlížím, slečno, že vám je neobvyklo scházeti sesamotna s gardovým důstojníkem . ..« »Cestující mají své výsady,« odpověděla vlídně Naděžda. »Jsem povděčna vaší společnosti ....

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 217 Je-li vám příjemno, můžete obědvati zde každý den . . . leda že bych za několik dní . . .« »Hodláte zase odejet ?« » Nevím ještě. Snad zde zůstanu delší dobu.

Varšava se mně velmi líbí, město činí dojem dosti přívětivý a slovanský . . .« • Ano, Vavšava je milé město, ale my Rusové, kromě našich činovníků, nemáme zde co dělati.

Obyvatelstvo zdejší chová ke každému našinci neutajitelnou nechuť; pohostinsky má se ke komukoli, jen před námi uzavírá dvéře. Jsou to poměry trapné, nanejvýše nepříjemné . . .« »Máte pravdu!« vzdechla Naděžda, »poučil mne o tom již za mého prvního pobytu ve Varšavě nezapomenutelný Nikolaj Alexandrovič.* V • Ale proto nezoufejte, slečno,« skočil do řeči Zvěrěv. »Postarám se, abyste nebyla ve Varšavě opuštěna a odkázána na tváře nespokojených Poláků. Mám zde několik známých rodin ruských, uvedu vás do nich . . . společnost ta vám postačí alespoň . . .« »Děkuji vám co nejsrdečněji!« zvolala odmítavě Naděžda. »Nechci a nesmím činiti nové známosti. Toužím zůstati úplně samotná, působilo by mně veliké přemáhání vpravovati se do kruhu nových lidi. Jsem proto nyní úplně neschopna ...

Toužím, aby mne kromě vás neznal v celé Varšavě nikdo, a zavděčíte se mně upřímně, nepo28 Motýlek z norské poh.

218 EDVARD JELÍNEK víte-li nikomu ze svých přátel, že jsem přijela do Varšavy .... Žádám vás za to snažně.« A Naděžda podala Zvěrevu ruku.

• Neprohřeším se proti vašemu přání; žádáte-li za to výslovně, nedoví se o vás nikdo, ale . . .« •Jste překvapen, nevíte, proč se tajím?* »Jsem skoro zvědav ...» • Ujišťuji vás, že není potřebí míti ani nejmenších obav. Nejsem nikterak zapletena do nihilistického podkopnictví. Vzpírám-li se vaší laskavosti, činím tak jediné z příčin výhradně osobních.

Jsou to okolnosti tak intimní, že nemají pro nikoho zajímavosti, než pro mne. Proto nebudu vás zbytečnou sdílností nuditi . . . Odpustíte . . .« • Nenudila byste mne nikdy, naopak, sdílnost vaše naplnila by mne jen hrdostí,« namítl gardový důstojník.

»Myslíte? Nechci však zneužívati dobrotivosti vaší, a proto odložme sdílnost onu raději na dobu pozdější a — příhodnější. Ujišťuji vás jen ještě jednou, že jsou to věci pro nás naprosto lhostejné .. . Mluvme raději o něčem jiném .. .« »Jak poroučíte!* A mluvili skutečně o něčem jiném. Zatím Naděžda s neovyčejnou sběhlostí zahájila tón, který nejlépe odpovídal rozmluvě s mladým gardovým důstojníkem. Nikdo nebyl by tušil, že násilně přemáhá svou náladu. Bavila gardového důstojníka MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 219 výborně, s rozmarem a duchaplností světové paní.

Popřála mu trochu úsměvu, tak neskonale líbezného a čarovného, ukázala mu své zoubky ....

nic a nic neobtěžujíc ho tlumenými vzdechy svého srdce. Zakrývala mistrně před ním vše, co vzbuditi by mohlo u něho podezření, že spanilá jeho společnice přišla do Varšavy, aby vyhledala trnité stopy — své nikdy nepoznané sestry. A kráčela právě již v ponurých těchto šlépějích, nezaměstnávajíc mysl svou ničím jiným.

Tu právě, když Zvěrěv bavil se nejlépe a svůj planoucí zrak již cele ztápěl do krásných očí Nadeždiných, přibližuje se k ní víc a více, přistoupil ke stolu sluha a oznámil uctivě, že na slečnu kdosi na chodbě čeká. Dostal prý rozkaz, aby příchod svůj ihned ohlásil.

»Již zde?« zvolala překvapeně Naděžda, načež rychle loučíc se s přítelem svým a předstírajíc příčiny málo ověřitelné, opouštěla jídelnu.

• Setkáme se zítra při obědě zase!« vece a hbitě zmizela za prahem. Zvěrěvu nezbývalo než se ukloniti.

Neušlo mu, že krásná jeho společnice dostávši zprávu opouštěla síň v patrném rozechvění a rozčilení. Náhlá tato výtržka mrzela Zvěrěva velmi, byl by se nesmírně rád ještě bavil alespoň hodinku s dámou s nebe mu spadlou. Pohlížeje za 2211 EDVARD JELÍNEK ni vydechl mimoděk: »Věru ... je svůdná jako hřích . . .« A vypil do dna číši rozpalujícího vína. Rychle dolil a dopil číši opět.

Teprve když se byl ocitl v samotě, rozležela se mu v hlavě Nadeždina záhadnost. Nerozuměl naprosto, proč před ním tajila některé okolnosti, proč přijela do Varšavy, proč odmítla společnost, kterou jí nabízel. Sto otázek rozpalovalo jeho mozek. Vzmáhala se ho jakási horečná zvědavost, kterou toužil ukojiti stůj co stůj. Stíhaly jej nemilé domněnky a nejistota.

Vzdoroval chvíli sám sobě, ale konečně zaplašiv machem ruky všeliké obavy vzchopil se a vyběhl ven do hotelového průjezdu.

»Kdo hledal slečnu Čužinovu?« tázal se po straně huňatého portýra.

•Jakýsi faktor,« zněla odpověď.

»Faktor . . . odešel již?« • Neodešel ještě . . . vězí tam . . .« V tom právě sestupoval faktor po schodišti.

Pouhé pokynutí stačilo, aby baron střemhlav služebnost svou projevil gardovému důstojníku.

Byl to sice lepší druh dohazovačů, kaftan i košili měl čistší než jiní jeho souvěrci, za to však oči jeho mžhouraly prohnaností jen zřídka dostižitelnou.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY' 2L'l Zvěrěv zatáhnuv faktora do stínu vtiskl mu do dlaně vždy rozevřené rubl.

To se Srulovi nestalo již dávno. Uklonil se až k zemi.

• Co chtěla slečna Čužinova?« tázal se zhurta Zvěrěv.

Faktor Srul překvapeně ustoupil.

Ale Zvěrěv, obeznalý již důkladně, jak zacházeti s faktory, vtiskl mu do ruky rubl druhý.

• Prostťte .... slečna mně zakázala mluviti o tom .. .« »Co blábolíš, žide. Mluv! Jsi snad ve službách /.ákopnikňv ...» • Ve službách zákopníků ... Co si myslí gospodin major? Snil je věrný poddaný nejmilostivějšího našeho cara a nikdy do takových věci prstů svých nestrkal.

Hovořili pak ještě chvíli, a jakkoli Srul svatosvatě ujišťoval, že mluviti nesmí — pověděl něco přece.

• Zapověděla mi slečna,* vece po chvíli žid, •ale gospodin major neprozradí mne . . .« » Mluv, mluv!« Pobízel nevrle Zvěrěv.

»Inu, co chtěla slečna Čužinova? Nic, vlastně nic, jen vypátrání bytu jakési ženštiny ... na Tamce u Visly . . . To je vše, co chtěla slečna Čužinova,* koktal faktor poněkud ustrašen naléhavostí gardového důstojníka.

222 EDVARD JELÍNEK *A co je s tou ženštinou?* »Nic . . . Ujišťují pana majora, že nic!« •Něco snad přece?* »E ... co by mohlo býti?« prohodil zchytrale žid. »Sel jsem tam se vzkazem, aby přišla k slečně pro míru na šaty. Co by mohla tak vznešená dáma chtíti od Varšavské švadleny . . « • To je víře podobno,* zašeptal jako by sám sobě Zvěrěv, ale po chvíli udeřil opět na mžhourajícího žida: »Nemyslíš tedy, že měla slečna úmysl jiný?« • Nemyslím, jak Boha kochám!* »A nespatřil jsi tam snad nějakého mladého muže?* s přídechem neutajitelné žárlivosti slídil Zvěrěv dáie.

• Che, che . . .« zachechtal se hlasitě žid, »co to gospodinu majoru napadá. Odkud by se vzal mladý muž u chudé, sešlé švadleny . . .« •Snad má bratra ...» »Kde tam! Ženština ta má jen jednu jizbu a jen jedno lůžko.« Srul vypověděl slova tato tak opravdově a hlasem tak upřímným, že uvěřil jim gardový důstojník, ba židova výpověď ukonejšila jej v míře svrchované.

Propustiv ťaktora zapálil si papiros a vyšel na ulici.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 223 Srul vyčkal okamžik, ale sotva zmizel gardový důstojník za rohem, neměl nic spěšnějšího na práci,^než vrátiti se ke slečně Čužinové.

Zvolna otevřel dvéře její komnaty. Postaviv se pokorně ke kamnům ozval se úlisně takto: • Když jsem vycházel od vás, zastavil mne krásný gardový důstojník. Chtěl věděti, co jste ode mne žádala ...» • Byl jste paměttiv, co jsem vám přikázala?* nepokojně vskočila mu do řeči Naděžda.

•Byl! Pověděl jsem mu jen, že jste se sháněla po švadleně . . Něco jsem mu přece říci musil . . .« • Dobře . . .« Ale Srul nehnul se z místa, měl patrně ještě něco na srdci.

»Co ještě? Vidíte, že jsem zaměstnána . . .« dí Naděžda, chtíc se zbaviti dotěrného faktora.

• Pošlu pro vás, až vás budu potřebovati . . .* Srul přistoupil blíže, jako by Naděždě něco důležitého chtěl sděliti.

•Jen slovíčko, prosím. Nemůže vám býti lhostejno, co^Srul zpozoroval . . .« • Nuže?* •Ten krásný důstojník, zdá se, velice se zajímá o slečnu. Dovoluji si na to upozorniti . . . Oči mu svítily, když mluvil o vás ... Je to velmi krásný, 224 EDVARD JELÍNEK bohatý a mladý pán . . .« dodal čiperný židák povzneseným hlasem.

Nade vše očekávání změřila Naděžda prostořekého žida přísně a ukázala mu dvéře.

S podivením a s hlubokou poklonou, nepromluviv již ani slova, vytratil se Srul tiše z komnaty.

Naděžda hluboce se zamyslila. Srul dávno byl zase v reji svých čachrů, když Naděžda vzchopivši se náhle roztouženě vzdechla: • Tedy nejsem mu lhostejná, zajímám jej skutečně!* A kdyby Hospodin ji byl v tom okamžiku, povolal ke zpovědi, nebyla by zatajila, že také on, Konstantin Zvěrěv, gardový důstojník, není jí lhostejný úplně. Poměr její k tomuto muži lišil se ovšem valně od onoho, jenž ji poutal k — panamskému inženýru. Tehdáž pocítila tklivou soustrast, z niž vyplývala přízeň téměř rodinná, dnes pronikaly ji pocity docela jiné — snad milostné.

Kdo ví! Snad zdržovaly vzplanutí tlumeného žáru milosti jen záhady rodinné, jimž posvěcovala a obětovala se na ten čas cele. Jim prvenství náleželo ve všem jejím smýšlení i konání!

XI.

lMazejtří, dříve než probudil se zámožný svět Varšavský, opouštěla Naděžda Cužinová komnaty svého hotelu. Portýr, spatřiv ji rychle mihnouti se kolem lože, podivil se velmi, neboť nebyl přivyklý spatřovati dámy z prvního patra v čase tak ranním.

Ještě více se podivil, spatřuje cizinku pěšky spěchati za roh.

Naděžda sama vyhledala si povoz. V okamžiku zmizela pak v klikatině ulic směrem ke Starému městu a královskému zámku.

Slunce spoře pronikalo v tu chvíli ulicemi.

Ostrým větříkem bystře hnané mraky přes tu chvíli zachmuřovaly jas paprsků, věštice tak spíše den ponurý a nevlídný, než veselý a světlý. Noční 29 Motýlek z norské poh.

226 EDVARD JELÍNEK mlhy nevyschly ještě a plazily se podivně po stěnách starožitných domů i po dlažbě nenádherných ulic, jimiž spěchali v tu dobu ponejvíce jen lidé sešlí a ošumnělí. Přebíhali ve chvatu za zaměstnáním a prací. V této části Varšavy vůbec zřídka zevní okázalosť se ukazuje, tím méně nestrojený blahobyt a panská nádhera. Čím domy byly sraženější a těsnější, tím méně vyzírala z jejich oken velkoměstská zámožnosť a urovnanosť.

Velkoměstsky vyhlíží tato čtvrť jen v noci. Tu slétají se k ní v nočních stínech rozličného druhu netopýři, aby v neúhledných jinak domcích vyhledávali zábavu.

První i druhá patra nejednoho tohoto domu září světly téměř do rána, a za prahy těmi jen život zhýralý, jejž plaší denní světlo — vyznívá a výská. Rozumí se, že dáma cti dbalá nikdy míst těchto nepřekročí, s hrůzou uniká i světu i stínu jejich, jako propasti bezedné záhuby, z níž vyproštění nestává ... Za to pánům i z nejlepší společnosti jest vstup tam dovolen, jen když v šetrné zůstanou zamlklosti vůči společnosti, přísnější nezřídka na slova — než na skutky.

A hle! Ne-li v samý střed těchto nočních pelechů, tedy v bezprostřední jejich sousedství dojížděla dnes Naděžda Čužinova! Povoz její MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 227 zastavil právě v ulici Fretově před domem dosti podezřelým. Měl do řady jen tři okna, ale pater několik. Omítka chatrného průčelí již dávno hlásila se o obnovení, také okna všelijak strašila.

Mansartská střecha seděla na vytáhlé budově, jako rozbitá čepice na hlavě nočního poběhlíka.

Sotva povoz zastavil, vyskočila z něho lehounce Naděžda. Vběhla rychle do průjezdu.

Jakýsi právě kolem jdoucí mladík nápadně ohlédl se za Naděždou, mlaskl nezpůsobně a drzým, vyzývavým způsobem usmál se jí do tváře. Ale šel dále, jako člověk, který nemá času se zdržovati.

Zatím ocitla se Naděžda v temném průjezde.

Noha její přivyklá již ode mnoha let jen na hladké parkety salonův a urovnané cestičky nádherných zahrad, zapadala v úžasně chatrné dlažbě. Jen zvolna, rukama ' zdi se přidržujíc, dostala se k příkrému schodišti. Tam byla tma ještě větší. Nikdy v životě, ani v dětském pozapomenutém věku svém nebloudila tak příšerným bludištěm. Ale Naděždu hnala tentokráte ku předu vůle nezvratná a neoblomná. Tisíc paní jí rovných bylo by couvlo, vrátilo by se s odporem zpět na ulici k dennímu světlu, ale Naděžda vytrvala.

V prvním patře, kamž dopadalo již několik paprsků světla, domakala se šťastně jakýchsi dveří.

228 EDVARD JELÍNEK Zaklepala a rozevřela je bez otálení. Z jizby vykročila vstříc příšerná stará ženština, kteráž spatřivši před sebou elegantní mladou dámu nevrle vzkřikla: • Zmýlila jste se, slečno, hledáte třetí dům vedle . . .« Naděžda zapálila se studem.

• Nikoli, paní, nezmýlila jsem se. Hledám Žofii Górskou, modistku ... ta přece bydlí v tomto domě . . .« •Górská ... to je něco jiného,« odpověděla stařena hlasem poněkud přívětivějším. »Ano, Górská zde bydlí, nahoře, nad třetím patrem, schůdky na levo . . .« • Děkuji vám,* odpověděla Naděžda. Stále se zužujícím a podivně křižujícím schodištěm dospěla konečně do třetího patra, odkudž několik čistých ale nuzných a příkrých schůdků vedlo k půdě, vlastně k podkrovnímu příbytku. Dospěvši tam oddechla z hluboká. Sahala ke dveřím, ale otálela okamžik. Ruka se jí chvěla. Teprve za chvíli zvolna zaklepala.

Neozval se nikdo.

Zaklepala po druhé, ještě volněji.

Opět neozval se nikdo.

Stiskla tedy opatrně kliku a rozevírala dvéře ponenáhlu. Domnívala se, že nalézá se na prahu předpokoje, ale ne . . ne . .

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 229 Milostivý Bože! Jaký pohled rozevřel se v tom okamžiku Naděždě. Překročila útulek vysilující práce a nejskrovnějších požadavků života. Nepatrná a nepravidelná jizbička podkrovní, jejíž strop ode dveří k oknu svisle se schyloval, nejpodobnější byla vikýřovému výběžku. Dralo se tam nuzně několik ranních paprsků, ale svit jejich chytal se jen nůžek a jehel. Kromě několika věšáků jediným nábytkem tohoto lidského útulku byl stolek a šicí stroj, těsně přiražený k okénku. Obé zakryto bylo spoustou nití a ostřižků nejrozmanitějších.

A tam ... za stolkem na chatrné stolici dřímala zmožena probdělou při práci nocí sešlá žena.

V drobných svých prstech držela jehlu, do níž navlečena byla niť zlatá, a na klíně houpala se jí kupka hebounkého růžového flóru. Nebylo pochybnosti, že 230 EDVARD JELÍNEK žena ta při díle usnula. Naděžda stála chvíli nepohnutě na prahu, jako by si netroufala rušiti spánek zdřímlé pracovnice. Obraz, jenž ji obklopoval, hluboce pronikal její duší, mimo vůli zvedla bílý svůj šátek ke zvlhlému oku.

Naděžda viděla před sebou — sestru Zošku!

Nemohla jí nepoznati! Měla tolik s ní společného, zdála se ji býti tak podobnou, že nejraději by byla vzkřikla její jméno a bez rozpaku padla do její náručí. O, ten líbezný, ač přídechem bolesti zastřený tah úst . . . ten vlastní mohl býti jen Zošce a rodině její. Tentýž výraz vídávala před tím alespoň ob čas v zrcadle a na vlastních svých podobiznách. Ale čím hlouběji stápěla zraky své do podoby své sestry, a čím déle tkvěl zrak její na rtu dřímající ženy, tím byla žádostivější, aby již již oči své rozevřela a slovo živé promluvila.

A přece dojem ten vytoužený sám nebyl jediný; stíhaly jej zároveň dojmy jiné, temným mrakem zanášející jasné čelo Nadeždino. Ó, vedle líbezného tohoto výrazu tváře nemohla neviděti na ní stopy žalostné, srdce jímající. Tvář spící ženy mluvila jen nevýslovnou únavou; zdravý ruměnec ustoupil dávno barvě siné, tělo jindy kypící nuzně schřadlo.

•Hle, zlomená lilie!« šeptla Naděžda sotva slyšitelným hlasem mimo vůli sama k sobě.

». . ,Ó, otevři oči své a promluv!...« MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 231 V tom kdesi nad okénkem zatřepetal křídloma vyplašený kanárek.

Zoška probudila se. Rozevřela safírové své oči a prozřela.

Netušená návštěva nemálo ji polekala. • Odpusťte, madame,* vece chvějícím se hlasem, »sama nevím, jak jsem usnula ... Čím mohu sloužiti...« »Mně odpusťte, že jsem vás vyrušila z posilujícího spánku,* pravila vlídně Naděžda. »Kdybych byla tušila . . . byla bych přišla později . . . odpusťte . . .« • Naopak, jsem po vděčná za to. Pracovala jsem téměř celou noc a kdybych spala déle, zameškala bych lhůtu . . . Věci tyto zavázala jsem se dohotoviti k zítřejšímu představení... Ale, prosím, čím mohu sloužiti ?. . .« •Čím můžete mně sloužiti!« vyrazila ze sebe Naděžda. •Čím, čím . . .« Ale hlas se jí opět zatajil v hrdle. Nevěděla, jak vlastně zapřísti rozmluvu, aby vyhnula se prudké náhlosti. Chtěla Zošku ponenáhlu připraviti na netušené shledání, tím spíše, jelikož shledala, že zdraví její vymáhá všemožné opatrnosti.

•Jmenujete se Zofie Górská,« vece po krátkém rozmyslu Naděžda. >Byla jste mně doporučena jako velice dovedná modistka ...« »Dovolte,« přerazila Zoška Naděždu, »pracuji jen pro veliký závod, samostatného ústavu nemám 232 EDVARD JELÍNEK a objednávky přímé nejsem oprávněna přijímati.. .

Ostatně jsem vycvičena jen pro výrobu některých snadnějších částí divadelních kostumův . . .« ■ Tím lépe . . . právě proto . . .« »Ah odpusťte ... v rozespalosti nechápala jsem okamžitě... Račte snad býti tanečnicí...« •Nikoli . . . Chtěla bych se u vás jen učiti . . .« • Probůh, co vás to napadá. Je to nejnuznější na světě výdělek, leda že by vám prostředky dovolovaly zříditi si samostatný rozsáhlý závod. Ale tak . . . poohlédněte se, prosím. Plahočím se dnem i nocí, a skrovný výdělek sotva stačí na uhájení života . ..« • Mám s dostatek prostředků k založení samostatného závodu. Potřebovala bych tedy jen spolehlivou společnicí. Co soudíte o tom?« Zoška se trpce usmála: »Kdybych byla zdráva a síly potřebné v sobě pociťovala ... roznítila by mne vaše slova k novým, utěšenějším nadějím života. Leč byla bych nesvědomita vůči vám i sobě, hřešila bych, kdybych se oddávala klamným myšlénkám . . . Ach ne . . . ne . .. já již ničeho na světě podnikati nemohu, ni sil, ni důvěry se mně nedostává. Byla bych špatnou učitelkou a ještě horší správkyní ústavu, vymáhajícího svěží síly a ducha pružného. Vizte mé ruce! Kost a kůže! Vizte hlavu mou! Ve mladém věku šeMOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 233 diny ji pokryly . . . Poděkuji Hospodinu, jestliže mně dopřeje pracovati tou měrou, jako dosud...» • Nerozumíte mně,« přerušila Naděžda trapnou rozprávku, »ani ve snu mi nepřipadá přetížiti vás jakýmkoli břemenem. Vizte, proč se k vám utíkám, povím vám to upřímně. Jsem úplně osamotnělá ^na širodálném světě; potřebuji k sobě bytost, jež by ne-li hned, tedy alespoň ponenáhlu přivykla mně a já jí. Vysvětlujte si důvěru moji jak chcete, ale tolik prosím, věřte, že bych přátelství vaše přijala s upřímným vděkem. Nežádám od vás žádných obětí,' chci jen zlepšiti také život svůj.

Nepátrejte po záhadách této tužby, vysvětlí se vám snad časem sama, obdařte mne raději důvěrou, s jakou sama vstříc přicházím...* A Naděžda vztáhla k Zošce své ruce. Zoška je stiskla přátelsky, ač sama ještě váhala odpověděti určitě. Vše bylo tak nenadálé a neobyčejné, že rovnováhu myšlének jen stěží zachovávala.

• Přivádíte mne do rozpaků,* dí zase po chvíli Zoška, »ani nevím, co si mám pomysliti. Chtěla jste zprvu býti žačkou mojí a nyní již společnicí.. .« »Ano, společnicí,* skočila Naděžda do řeči, jako by chtěla své dřívější tvrzení opraviti. »Sama jsem byla na rozpacích, jak s vámi mluviti. Obávala jsem se, aby vám můj návrh hned s počátku nepřišel nevhod ... Nuže, nenamítáte zásadně ničeho proti tomu, státi se mou společnicí?

30 234 EDVARD JELÍNEK • Snad bych nenamítala, ale okolnosti donucují mne pochybovati i o možnosti tohoto jinak zajisté velmi výhodného návrhu ...» • Proč? . . .« •Mám sestru výživy naprosto neschopnou ...

opustiti ji nemohu!« odvětila určitě Zoška. »Jest to překážka neodvratná.* •Nepochopuji, proč by sestra vaše byla překážkou. Založíme si domácnosť a v ní vy i sestra vaše najdete bezpečný útulek.. . Určete si samy podmínky, nijak a v ničem vás nebudu zavazovati. Jaké jsou vaše požadavky, kde spatřujete cíl svého štěstí?... Ó, mluvte s důvěrou a se srdcem otevřeným. Prosím za to snažně.« • Cíl štěstí?« šeptala Zoška hlasem tesklivým.

»Je-li dosažitelný cíl našeho ztraceného štěstí?!

Kolébka i hrob jeho leží daleko na Litvě, ve vísce tiché a zapadlé. Již dávno přestaly jsme o něm blouzniti, neboť život do mohyl jednou skácený nevrací se nikdy více ... Také zázraků již není více na světě...* • Pravda, zázraků již není na světě, ale sběh životních okolností podobá se nezřídka zázrakům!« Po té obě paní umlkly. Mysl Zoščina zalétla maní k rodným prahům, také Naděžda zbloudila v tu chvíli ke hvozdům litevským. Rozmlouvajíc se Zoškou vyhýbala se ne bez příčiny stále ještě všelikému unáhlení. Raději odporovala vlastním MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 235 svým výpovědím, před chvíli vysloveným, než aby vyvolala výbuch citu. Úmyslně vedla sestru dosti zmatenými cestami k cíli. Seč byla, přemáhala se, aby neuspíšila nezbytnou rozrušující scénu.

• Nazvala byste zázrakem,* dí zase po chvíli Naděžda, »kdybyste se opět ocitly v tichém zátiší Lubova?« • Odkud víte, že pocházíme z Lubova?* vyrazila ze sebe Zoška, horečně a křečovitě uchopivši Naděždu za ruku.

• Od starého kněze, který vás ve veském kostelíku křtil...« Zoška zakryla si oběma rukama tvář a zalkala.

V tom rozevřela se dvířka, a na prahu sousední komůrky zjevila se chorobná, etherická postava dívčí. Byla snad jen o jediný rok starší Naděždy. Oči její těkaly nesměle a bojácně. Spatřivši Naděždu plaše křížem se poznamenala a do kouta se tulila. Vlasy její spuštěné v neladů splývaly po bělostné šíji.

• Moje ubohá sestra,« šeptala Zoška, a přistoupivši k ní vlídně ji pohladila.

Choromyslný zjev dívčin učinil zdrcující dojem na Naděždu. Nevěděla, jak ji osloviti, co k ní promluvit. Upřeně pohlížela jí do oči jako by z nich vyčísti chtěla odpověď na spousty otázek chvějících se již již na jejím rtu.

. . . zjevila se chorobná, ethérická postava dívčí .., iStr. 235j MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 237 • Proč pohlíží ta paní na mne tak upřeně?* úpěnlivým hlasem šepotala, jako by sama k sobě Cesia.

»Je to dobrá naše přítelkyně,« chlácholivě odvětila Zoška.« • Dobrá přítelkyně!* opakovala Cesia a pohlédla poněkud směleji na Naděždu.

A ku podivu!

Lidem vždy unikající Cesia tentokráte nevšedně rychle smířila se s příchodem neznámého hostě.

Nadeždin neskonale vlídný a tichý pohled takřka zázračně působil na rozrušenou mysl Cesiinu.

Dívku jindy plachou a skrývající se před cizími lidmi opanoval v této chvíli řídký a blahodárný klid. Čím déle pohlížela na Naděžda, tím důvěrněji se tvářila, až posléze sama k ní raku vztáhla na uvítanou. To neučinila Cesia již dávno. Ano, po krátké chvíli také promluvila a dala sama poduět k rozprávce. K nevýslovné potěše Zoščině rozhovořila se trudnomyslná Cesia jako dítě. Rozmluva tato nebyla sice souvislá, odbočovala z předmětu na předmět, ale jasné okamžiky měla přece.

Zdálo se, jako by Cesie v rozmluvě s Naděždou sama sebe osvěžovala. Tu stalo se pojednou, že Cesia v proudu roztržité rozmluvy náhle se dotkla památky svých rodičův.

»Znala jste naši matku a našeho otce?« vece Cesia horoucně.

EDVARD JELÍNEK »Neznala, bohužel!« vzdechla z hluboká Naděžda.

»Chcete li, ukážu vám je . . .« • Ukažte, ukažte...« zvolala horoucně schovanka Nikolaje Alexandroviče.

•Naše maminka byla nejkrásnější paní na Litvě!...« poznamenala Cesia a vedla Naděždu do sousední komůrky.

Prostor tento byl ještě stísněnější než pracovna, ale spořádanosť dodávala mu vzezření nad pomyšlení přívětivého.

Z vikýřového okénka, jímž dral se právě plným proudem jas paprsků, bylo viděti daleko přes střechy hlučné Varšavy. Při zdi útulné jizbičky nalézal se malý stolek, jenž vyzdoben byl jako oltář. Tam na podstavci nevysokém, pokrytém sněhobílým prostěradlem spočívaly dvě podobizny, připomínající prvotiny dávno již překonané daguerrotypie. Květiny živé i umělé vkusně obklopovaly tato místa a dodávaly jim vzhledu téměř posvátného. Z květin, jako by symbolicky vyráželo . . . trní.

• Hle, naše rodiče!« zvolala Cesia klidně.

Naděžda okamžikem postihla podoby.

Úchvatná chvíle! Nemohla se již nikterak ovládati, podlehla cele dojmu. Klesly před podoMOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY. 239 biznami na kolena. Křečovitě sevřela ruce, ret její chvěl se, oko slzami zalévalo.

Tak setrvala v zádumě chvíli.

Teprve, když pocítila na svém rameni jemné dotknutí, pozvedla hlavu.

Obě sestry pozíraly k ní tázavě. Pohledy jejich sbíhaly se a křižovaly ve zřítelnicích, pronikaly navzájem do hlubin duše a mluvily zřejmě o tom, co ještě před chvílí nikdo z nich hlasitě vysloviti si netroufal.

»Vy nejste nám cizí!« vzkřikla náhle Cesia, prozřevši jako v polosnu. »Vy podobna jste matce naší jako ...« • Probůh .. .« zvolala Zoška.

»Ano . . . drahé sestry.. . matka vaše byla také matkou mou! Nesužujte mysl svou již ničím, blahoslavte jen Hospodina, že po tolikerém strádání a utrpení popřál nám najíti a setkati se!...« Proud slzí utlumil řeč. Za to tím pevnější stisknutí rukou a tím vřelejší k sobě přilnutí tlumočilo slovy nevystižitelnou blaženosť šťastného shledání.

Dlouho tak setrvaly v pevném objetí. Pak již jen hlavy se k sobě schýlily, a chvějící rty polibkem lásky navzájem se posvětily ...

Do večera toho dne sdílnosť tří sester odčinila všechnu pochybnosť a nejistotu. Jemnocitná Naděžda vy ila i to, o čem nemluveno, proto c^ 240 EDVARD JELÍNEK také vyhýbala se všemu, co by mohlo nezahojené rány zalévati novou krví. Jakkoli stále ještě zůstávalo mnoho jejich otázek nezodpověděno, přece dotýkala se rodinných podrobností velice opatrně.

Předpokládala zajisté správně, že ponenáhlu docílí objasnění všechněch okolností, i těch, které dosud obestřeny byly záhadou. Proto obracela zprvu všechnu péči výhradně jen k sestrám svým a ke zlepšení jejich stavu. Mimochodem namanulé zmínky o jakémsi bratru pomíjela mlčením, poněvadž pouhá vzpomínka naň zasmušila obě sestry nápadně. Při vyslovení jeho jména vzdechly a umlkly.

Také v odpovědích svých chovala se nadmíru zdrželivě, ano, z opatrnosti dopustila se i klamu, po jejím zdání nezbytného. Zatajila před svými sestrami, že je vyznání pravoslavného a objasnila nedůkladnou znalosť polštiny dlouholetým pobytem za hranicemi. Chránila se vyznati jim, že národnost její je vlastně ruská. Vyrovnání nebo zralé postihnutí těchto okolností ponechávala do budoucnosti, tím spíše, jelikož podrážděná mysl Cesiina nedovolovala vzdávati se obav nejrůznějšjch.

Naděžda setrvala u svých sester do poledne.

Učinivši opatření, aby zameškanou práci dohotovily jiné ruce, rozloučila se s přípovědí, že přijde zítra zase.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 241 » Teprve zítra? Proč ne odpoledne?« vece Zoška.

»Odpočiňte si raději — jste obě rozčileny ...

vidím to na vás. Uhlídáme se zítra zase, každý den ... A pak . . . mám ještě mnohé věci k pořízení. Buďte zdrávy, drahé sestry! Na shledanou!* Těmi slovy rozloučily se — s polibky srdečnosti na rtech . . .

Ba, ba, Naděžda pravdu mluvila řkouc, že »má ještě mnohé věci k pořízení.* Spěchala ....

Motýlek z norské poh. 31 XII.

Vjardový důstojník Zvěrěv od rána čekal na Naděždu. Přes noc roznítila se jeho mysl ještě více; čím opravdověji o Naděždě přemýšlel, tím ohnivěji zachvacovaly jej milostné tužby. Bylo mu jako člověku, na nějž usmálo se štěstí. Hovořil sám ssebou a po zralém uvážení všech okolností napověděl si opět a opět, že plány jeho nejsou pošetilostí. Naopak byl úplně přesvědčen, že jeho milostné záchvaty nejsou tentokráte prázdné hříčky, a že cesta k čili, uyt byia spojena s obtížemi, není podnikem nemožnosti. Nemohl se vzpírati vědomí, že chová k Naděždě náklonnosť opravdovou, a také majetkové její poměry nikterak nepodněcovaly jeho v jiných případech osvědčenou lhostejnosť. Ano, ano, tentokráte gardový důMOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 243 stojník cele podlehl sítím, kteréž Naděžda, sama snad nevědouc, k němu hodila.

Což divu, že gardový důstojník probudiv se ptal se po slečně Čužinově. Nemálo jej překvapila zpráva, že již dávno opustila hotel a že ještě se nevrátila. Jeho poněkud nediskretní pátrání, kam se v době tak nevšedně ranní odebrala, neuspospokojilo ho nikterak. Vypátral jen tolik, že časně z rána zmizela za rohem nejbližší ulice.

Nezbývalo mu tedy než čekati a zkoušeti vlastní trpělivosť. Zevloval v průjezde, popíjel v jídelně, vycházel na ulici, ale vracel se vždy zase s nepořízenou. Faktorům ušel tentokráte pěkný výdělek, že nedovedli sehnati o slečně Čužinové žádných důkladnějších zpráv. »Jste oslové,* odbyl gardový důstojník jejich prázdné domněnky a klepy.

Když pak již hodina polední uplynula, nadobro se usadil v jídelně nařídiv, aby mu bez prodlení byla podána zpráva, jakmile se vrátí slečna Cužinová. Nepokojně hleděl ke dveřím a ničil výtečné lafermky velkopanským způsobem.

Netěžko se domysliti, jak ochotně vítal Zvěrěv sluhu, jenž mu přinesl netoliko zprávu, že slečna Naděžda již přijela, ale zároveň i vzkaz, aby ji ráčil laskavě a bez prodlení navštíviti — v jejím saloně . . .« 244 EDVARD JELÍNEK Pozvání toto přišlo Zvěrěvu nesmírně vhod.

Vyskočil, natočil si knír, oblekl rukavičky a — šel.

•Vítám vás, příteli!* volala mu Naděžda přívětivě vstříc, podávajíc mu přátelský raku. •Nejste-li proti tomu, poobědváme společně v mém pokoji. Ve veřejné jídelně nemůžeme tak důvěrně hovořiti ... a právě dnes ráda bych vám něco svěřila, co nemusí věděti každý člověk . . .« »S radostí, slečno,« vece galantně Zvěrěv, •dostavím se, ka*mkoli povelíte. Čekám od rána na stráži, abych vám na pokyn mohl sloužiti . . « •Jak jste laskav . . .« •Pokládám to jen za milou povinnosť, tím spíše, jelikož jste ve Varšavě cizinkou.« • Nuže dobře, vykořistím vaši dobrotu do dna, ale prosím předem, abyste si nestýskal do mé neodbytnosti . . .« • Přál bych si, abyste mi uložila úkol velice nesnadný . . . chci si získati alespoň stín vaší vděčnosti . . . smím li se tak neskrovně vyjádřiti ... a buďte, prosím, ujištěna, že vykonám rád každý váš rozkaz, pokusím se, bude-li vaším přáním, hvězdy s nebes snésti a noc sluncem osvětliti ...» •Jaké to nápady . . .« »Chci tím jen naznačiti svou naprostou služebnost, s níž račte hospodařiti dle libosti. Prosím za to snažně.« MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 245 • Jste roztomilý gardový důstojník,* zvolala Naděžda vesele, »ale uvidíme, nepřekvapím-li vás přílišností požadavků. Jakkoli nemusíte se obávati, že žádati budu od vás snášení hvězd a posunutí sluneční soustavy, přece nejsem si jista, že žádosť moje, ačkoli lpí jen k hroudě zemi, nezabíhá do ovzduší nemožnosti. Uvidíme, uvidíme . . .« •Jsem nesmírně zvědav — rozkazujte jen směle!* dodal Zvěrěv pružně se při tom ukloniv.

Zatím učiněny také přípravy ke společnému obědu.

Hned po rybě začala Naděžda takto; » Musím se vám přiznati, milý příteli, že nasytila jsem se již rozkoše toulání po cizích světech a záhonech.

Nastal okamžik, kdy i já mohu založiti si domov, řekněme útulek, jemuž bych, ne-li hned, tedy ponenáhlu přivykla. Hodlala jsem z počátku na dobro se usaditi v Itálii, ale zde ve Varšavě změnila jsem svůj prvotní úmysl. Chci se usaditi ve vlasti a založiti vlastní hospodářství — ne veliké, ale útulné a tiché . . .« »Toť velice chvalitebná myšlénka . . .« • Těším se, že ji schvalujete. K uskutečnění mého úmyslu hodí se mně jen jediné místo v Rusku, chovám k němu náklonnost tak bezměrnou, že vidím v něm náhradu všech půvabů klassické Itálie. Buď tam — nebo za hranicemi!

V celém Rusku nenajdete místečka druhého, kteréž 246 EDVARD JELÍNEK by mě stejnou měrou uspokojovalo. Nedivte se, vše má své příčiny . . . .« •Znám čarovný ten kout? . . .« •Pochybuji . . . sotva ... Je to zapadlá a pozapomenutá víska na Litvě. Náleží k ní opuštěný dvůr a katolický kostelík. Víska schována je v hustých lesích . . . před celým světem . . .« •Jak se zove?« •Má hezké jméno, zove se Lubov.« •Lubov, Lubov . . . znám to hnízdo velmi dobře. Na blízku jsem dorůstal . . .« »Je-li možno ? . . .« •Ano, za to však tím více lekám se vašeho úmyslu ... jsem skutečně nesmírně překvapen ...« •Proč?* • Nepřipouštím ani, že do opravdy chcete se usaditi v té nuzné samotě.« •Ujišťuji vás, že smýšlení mé jest opravdivé a úmysl pevný . . .« • Dovolte . . . rozvážila jste vše zrale ?« •Rozvážila.* • Nicméně pokládám za povinnost varovati vás upřímně. Na Lubově není nic pěkného kromě jména, ani dějiny jeho nejsou pro nás lákavé.

Na kolik se pamatuji, sídlil v Lubově jakýs polský šlechtic, jemuž statky pro účast v posledním povstání konfiskovány. Moje ctěná přítelkyně, pro revoluční pikle hodil se ovšem výborně MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 247 v lesích zalehlý dvorek, ale nynější jeho trosky v žádném směru nemohu nazvati přiměřenau residencí mladé dámy, o níž dovoluji si říci upřímně, že má stejná práva k světu, jako svět k ní. Bylo by přímo sebevraždou, uzavříti se před světem v doupěti tak nešťastně zvoleném. Jak jste přišla na tu neblahou myšlénku, která mne tím více děsí, čím déle o ní přemýšlím ?« »Ó, vy muži, jak jste předpojatí!« zvolala vážně Naděžda. »Podléháte nepodstatným předsudkům snad více, než my ženy . . . Ale buď již jak buď, stojím na svém stanovisku a přeji si nade vše jiné státi se majetnicí tichého Lubova.

Nevykládejte ve zlé mou umíněnost. Libůstka moje spojena je s podstatnými příčinami, z nichž neposlední je ta, že hledám především klid, jehož najdu v Lubově bohdá dostatek.« » Ovšem,* skočil ú^měšně Zvěrěv do řeči.

•Klidu je tam tolik, jako vody v moři.« • Přirovnáním tímto jen novou září obestíráte Lubov .... Leč dokončme již rozmluvu o této věci. Rcete upřímně: jste ochoten dopomoci mi k Lubovu ? Smím vás nazvati prostředníkem koupě ?

Mluvte upřímně . . .« »Není nic snazšího než vyhověti tomuto přání.

Chtěl jsem vás jen varovat a upozorniti na stokráte příhodnější sediby v jiných stranách Ruska.

Ale nechci již odporovat: odmítaje od sebe vše248 EDVARD JELÍNEK likou zodpovědnost jsem ochoten učiniti po vašem rozkazu . . .« •Jste výborný muž, nenahraditelný přítel!« •Prosím . . .« • Neobáváte se tedy žádných obtíží se strany nynějšího majetníka?« »Ani nejmenších, naopak, zavděčíme se mu, najdu-li pro jeho opuštěný Lubov milosrdného kupce . . .* • Kdo je nynějším majetníkem Lubova ?« • Kurlandský junker. Znám jej osobně; koupil statek ten lacino a také lacino jej prodá . . .« • Nuže, ujednáno! Dávám vám plnou moc.

Vděčná budu za tuto službu do posledního dechu*, dodala s líbezným úsměvem Naděžda a stiskla Zvěrěvu opět raku.

Úsměv a stisknutí ruky nadobro odzbrojily gardového důstojníka. Jeho oposiční zprvu stanovisko proměnilo se v naprostou oddanosť. Ukloniv se dvorně, pověděl: »Slečno, vynasnažím se, aby příštím jarem rozkvetly Lubovské květiny jen pro vás . . .« »A já uviji vám z nich pěknou kytici na znamení vděčnosti . . .« Dovolíte-li . . . přijedu si pro ni z Petrohradu . . .« •Spoléhám na to.« A zase si stiskli přátelsky ruce.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 249 Tím byla hlavní záležitost Nadeždina vyřízena.

Přijavši od gardového důstojníka slib i ujištění, že neobmešká vyhověti její žádosti tak, jak sama určila a žádala, obratně přesmekla hovor k věcem jiným. Tato výborná, ve společnosti znamenitě zběhlá dáma, dobře věděla, že nenáleží své společníky týrati jen vlastními záležitostmi. Jako na odměnu dotkla se také věcí jiných, poněkud bližších a příhodnějších gardovému důstojníku.

• Milý příteli,« vece rozmarně Naděžda, »byla jsem překvapena, když jsem vás našla ve Varšavě, ale ještě více mne překvapuje, že jste svoboden. Vaši přátelé z dětských let zajisté již dávno dopluli do jediného bezpečného přístavu života, — kdežto vy stále ještě poletujete jako motýlek.

Neomrzel vás ještě život tak nevděčný? . . .« • Dotíráte, slečno, na choulostivou stránku,* vece gardový důstojník rovněž rozmarně, »přišel bych do nemalých rozpaků, kdybych nemohl — odpustíte laskavě — hrot vaší laskavé otázky obrátiti proti vám. Bůh mi svědkem, nesmírně isem byl překvapen, spatřiv vás po tolika letech ve Varšavě, ale stokráte více překvapuje mne, že vás nalézám.....« • Zlomyslníku! A litujete snad, že nejsem ženou bohatého kupce Moskevského?. . .« •Naopak, slečno, těším se nesmírně, neboť tak spatřuji dráhu života vašeho volnou, kdežto Motýlek z norské poh. 32 250 EDVARD JELÍNEK jinak byla by uzavřena . . . netolika pro vás, ale i pro každého, kdo vás zbožňuje . . .« »Co pravíte!?« •Promiňte mé prostořekosti.« • Odpovězte raději na mou otázku. Neomrzel vás ještě život samotářský?* • Omrzel ukrutně! Mám tisíc chuti veslovati napjetím všech sil ke přístavu, o němž jste se zmínila . . .« »Ale zdá se, že jste podoben plavci, jenž neví, v kterou stranu naříditi plachty své lodice . . .« • Mýlíte se, slečno. Vím již, v kterou stranu veslovati — cíl jasný vidím před sebou neklamně i určitě ... A vy, slečno ?« • Ani nevím, jak bych odpověděla — nejraději bych vás prosila, abych směla odpověděti — později, neboť otázka vaše uvádí mne k myšlénkám, jimiž jsem se téměř do dneška ani zaměstnávati nemohla. Znáte poněkud mou minulosť — život nový nastoupila jsem teprve nedávno . . .« Zvěrěv se zamyslil. Netroufal si naléhati na jasnější výpovědi, neboť Naděžda patrně úmyslně dávala rozmluvě tón pouhé hříčky, ač nemluvila nikdy bezúčelně. Z nemnohých slov Zvěrěvových dověděla se zajisté mnoho, více než společník její od ní.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 251 • Budu tedy trpělivě čekati na zodpovědění zajímavé otázky ...» namanul Zvěrěv po chvíli.

• Zodpoví se sama!* dodala Naděžda.

Tak se rozešli po obědě značně prodlouženém. — Zvěrěva uspokojilo prozatím vědomí, že Naděždu, jak se sama vyslovila, nikdy nezaměstnávaly myšlénky, dotýkající jeho otázky Soudil z toho správně, že na srdce Nadeždino neútočil do té chvíle zhruba nikdo. Nebylo tedy zadáno nikomu.

To mu na ten čas stačilo úplně.

252 EDVARD JELÍNEK A Naděžda?

Cítila totéž, co včera, když jej po letech opět poprvé spatřila. Není však pochybnosti, že by byla cítila více, kdyby mysl její nebyla přeplněna dojmy rodinnými. V srdci Nadeždině nehořel pro Zvěrěva mohutný plamen milosti, doutnala však jiskra přízně, k jejímuž roznícení bylo snad potřebí jen více času, klidu a vzájemného sblížení a poznání — — — — — — — — — Den ten byl pro Naděždu pln netušených sběhův a náhod. Záhady samy se luštily, spěla k cíli všech svých předsevzetí neobyčejně rychle.

Do večera téhož dne vzrušila ji ještě jedna událost, kteráž dovršila shledání se sestrami a se Zvěrěvem.

Naděžda podniknuvši k večera malou projížďku za město, vracela se teprve za úplného setmění do hotelu. Projížďka osvěžila ji velmi.

Zhruba si ani nepovšimla, že vracela se domů zároveň s povozy, kteréž obtíženy zavazadly, hrčely do města přímo z nádraží.

Teprve když vysedala a průjezdem spěchala ke svým komnatám, srazila se se zástupem nově přibyvších cestujících. Vše hrnulo se k portýrské loži a ke schodišti.

Tu Naděžda zahlédnuvši jakéhosi osmahlého pána, div leknutím z ruky nevypustila slunečník.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 253 V témž okamžiku také on zpozoroval Naděždu a v němém podivu s hlavy sňal cestovní čapku.

•Jaké to shledání!« vyrazil ze sebe cizinec.

• Zajisté, netušené shledání,« zvolala téměř současně Naděžda.

Podivno! Neznali se dle jmen, ale pamatovali se velmi dobře, že seznámili se kdesi . . : a že rozmlouvali spolu velmi důvěrně.

Ano, ano . . . bylo to ještě za života Nikolaje Alexandroviče ... za pohostinným prahem stařičkého senátora v Římě . . . u příležitosti velikolepého rautu, kde Naděžda tolik nových lidí poznala, ale prese všecko představování jména jedněch pro jména druhých zapomínala. Nemohlo v paměti zaniknouti, že společenské příměří sblížilo tehdáž Rusku s Polákem. Ona byla královnou dne ... on . . .

Ba, ba! Z nenadání zjevil se před ní — Panamský inženýr.

»Jak přicházíte do Varšavy ?« zajiklým hlasem první se ozvala Naděžda, probírajíc se ponenáhlu z překvapení.

• Za okolností dosti neutěšených,« vece cizinec. »Rodinné poměry donutily mne opustiti cestu stkvělé karriery . . . ale, prosím, jak vy sem přicházíte . . . sama?« »Ano, sama!« 254 EDVARD JELÍNEK Zatím nahrnulo se a přebíhalo cestujících ještě více, tak že naprosto nemožno bylo déle setrvati na společném schodišti.

•Pane inženýre, zvu vás na číšku čaje . . .

jako dáma svrchovaně emancipovaná. Chci vám svěřiti ledacos a také od vás žádám dokončení vypravování, přerušeného náhle v Římě. Pamatujete se? . . .« •Zajisté . . .« •Nuže, budu vás očekávati netrpělivě.« Po té rozešli se na krátko. Za inženýrem nesli dva sluhové na širokých svých plecích ohromná zavazadla.

•Skutečně, emancipovaná dáma!* prohodil inženýr sám k sobě chystaje se k čajové návštěvě.

Nadeždino vybídnutí bylo tak náhlé a neočekávané, ba skorém i tak nevšední, že okamžitě zaujalo všechnu jeho mysl. Pohodil přemítavě hlavou, šeptl několik slov, načež urovnav na rychlo své věci, odebral se na čaj. I Panamský úředník vstoupiv tiše do Nadeždiny komnaty, stanul ve vzdálenosti několika kroků před svou hostitelkou.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 255 Teprve nyní postřehla Naděžda, že její Římský přítel během nevalně dávného času nápadně se změnil. Hodně sešivěl, a také jeho chůze postrádala dřívější pružnosti. Již při prvním shledání poznala v něm muže povahy dumavé, spíše zasmušilé než veselé; dnes činil na ni dojem člověka přímo stísněného a starostmi sevřeného. Zdálo se, že na mužné této hrudi spočívalo veliké břemeno. Jakýsi bolestný zákmit vnitřních zápasů pronikal ušlechtily výraz jeho tváře.

• Ani neuvěříte, jak sdílím veškeren váš osud,* vítala Naděžda příchozího s povzbuzující důvěrou.

•Netušíte, jak jsem se v názorech svých změnila.

V Římě žádala jsem vás za vysvětlení okolností, jimžto jsem tehdáž nerozuměla — dnes . . . netonu již v pochybnostech nižádných ... Leč o tom později... Prosím, nyní dokončte své Římské vypravování. Neruší vás nikdo, nikdo nenaslouchá.« Žádost svou vyslovila Naděžda hlasem tak důvěrným a zadívala se při tom do tváře vysmahlého inženýra kouzlem tak pronikavé lahody, že nemusila jej dvakráte pobízeti.

•Ano, dokončím, k tomu stačí několik slov,« vece inženýr úsečně. »Z mého Římského vypravování ráčíte se snad ještě pamatovati, že nás bylo několik dětí. Byl jsem nejstarší z nich, a tudíž v první řadě povolán a povinen starati se o své nezaopatřené nebo nedostatkem, strádající bratry 256 EDVARD JELÍNEK i sestry. .. Mám čisté svědomí, že činil jsem — seč jsem byl. Vědomi tolo posilňovalo mne v namáhavé práci v dalekém světě. Čím dále, tím konejšivější docházely mne zprávy z Varšavy, zejména sestry mne stále ujišťovaly, že nepotřebují více. mých obětí měrou předešlou. Když pak náhle zemřel můj bratr, kterému štěstí na světě nepřálo nikterak, mohl jsem si také já oddechnouti poněkud. Nežádejte ode mne prozatím bližších objasnění, dosti budiž, povím-li, že fantastické jeho podniky, vymáhající značné oběti peněžité, setkávaly se s úplným nezdarem. Cokoli člověk ten podnikal — a podnikal vše s úmyslem nejlepším -r bylo neštěstím. Smrtí jeho odešel se světa člověk mínění nepraktických a úmyslů nedostižitelných ... Nedostižitelným úmyslem byla zejména jeho šílená myšlénka dodělati se majetku tak značného, aby zpět vykoupiti mohl rodinný statek na Litvě, kterýž konfiskován byl naším rodičům v neblahých dobách povstaleckých bouří.

Do posledních dob těšil se bratr krásnou," ale luznou nadějí, že podaří se mu shromážditi pod otcovými střechami po světě rozptýlenou rodinu.

Marné bylo domlouvání mé, marné i ujišťování, že sám uskutečním jeho úmysl, jakmile okolnosti tomu budou přáti... Teprve bratrovo úmrtí učinilo přítrž neplodným snahám. Tu došel mne list od osoby s rodinou naší z daleka spřízněné...« MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 257 To řka, rozbalil inženýr dopis, i četl z něho klidně toto: • Odpustíte přátelské upřímnosti, jestliže odvažuji se upozorniti vás na blud, v němž žijete již po několik let, zejména od předčasné smrti bratra Lubomíra.

Domněnka, že sestry vaše žijí ve snesitelném dostatku, jest naprosto nesprávná a zakládá se na úmyslném zatajování pravdy.

Nejmladší váš bratr Lubomír zdrcen nad nezdarem posledního svého podniku a čině si výčitky, že byl příčinou tolikerých obětí s vaší strany, nesešel se světa přirozenou smrtí, nýbrž zastřelil se sebevražedně.

Starší vaše sestra není majetnicí dosti výnosného závodu, jak vás pro ukonejšení stále ujišťuje, nýbrž vydělává si chléb svůj nuzně prací vlastních rukou, jako podřízená šička divadelní, čímž sotva uhajuje nejskrovnější potřeby života vlastního a života své sestry k práci neschopné. Na otázku, proč líčí vám poměry své tak nesprávně, odpovídá tvrdošíjně, že nemá více odvahy... Vymlouvá se, že stokráte snadněji jest jí snášeti strádání, než vyjevením pravdy ztrpčovati vám život.

Nedovoluje jí to prý svědomí.

Proto nevykládejte mně ve zlé, jestliže samovolně obracím se k vám s důvěrou. Činím tak tím odhodlaněji, abyste suad nedělal kdysi trpkých Motýlek z norské poli. 33 258 EDVARD JELÍNEK výčitek těm, kteří v čas neupozornili vás na skutečné poměry rodinné. Nevím, v jakých žijete okolnostech a do jaké míry jest vám popřáno rozevírati dlaň štědrosti, ale buď jak buď, hříchem bylo by podporovati umíněnou zamlklosť strádajících sester. Spoléhám, že řádky tyto přijmete s klidným rozmyslem. ...« Inženýr dočetl. Složiv klidně dopis a zastrčiv jej pak do náprsní kapsy, dodal: •Pochopíte, milostivá, jak mne zpráva tato ohromila... Pisatel důvěrného listu dovolává se ode mne klidného rozmyslu ... Ovšem .. . rozmyslil a uvážil jsem vše zrale. Uspořádav s všemožným urychlením své věci, sedl jsem na železnici. Přijíždím přímo z Paříže ... Ostatek povím vám snad zítra, ač doufám, že stačí, co jsem napověděl v Římě a dopověděl zde. Nepochopujete ještě, proč mezi námi jsou lidé takoví, s jakými setkala jste se na hřbitůvku v Montmorency ?!i...« Prudkým pohybem raky přerušila Naděžda inženýrovu řeč, jenž sklopiv pak hlavu, hluboce se zamyslil. Duch jeho zaletěl kamsi do křižovatek Varšavských ulic, do podkrovní jizbečky, do příbytku bídy a strádání. . .

Když po chvíli zvedl opět hlavu, spatřil před sebou Naděždu slzami zalitou. Slov mocna nebyla, ale obě ruce k němu vztahovala. Mimo vůli se k ní přiblížil a schýlil.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 259 Také Naděžda se schýlila k jeho čelu a rozpálené skráně jeho dotkl se dívčin chvějný ret.

•Slečno!* zmateně šeptl inženýr.

•Bratře!* vyrazila ze sebe téměř šíleným výkřikem Naděžda, i vrhla se na jeho prsa.

Poznali se! Také Naděžda zaslechla ze Stanislavových úst sladké oslovení sestro!

Probděli pak spolu dlouho do noci, svěřujíce si důvěrou tlumeného šepotu sběhy svých životův od kolébky až ke přítomnému okamžiku.-----------Gardový důstojník Zvěrěv probděl v neklidu celou noc a přecházel do rána prudkým krokem komnatu.

Hryzlo jej podezření. Z očí jeho sršely blesky.

XIII.

i~\le jak rychle podezření ve Zvěrěvu vzklíčilo, tak rychle zas uvěřil, že nenadálá překvapující noční návštěva neznámého muže v Nadeždině komnatě nikterak neporušuje jeho zájmy!

I pracoval ještě horlivěji o vlastnickém převode zapadlého Lubova na jméno zbožňované slečny Čužinovy. Uspokojilo jej Nadeždino ujištění, že s obávaným navštěvovatelem spojuje ji výhradně jen rodinné přátelství. Povděčen, že ani v tomto případě nenarazil na soupeře milostných úmyslů, toužil ještě úsilovněji zadost učiniti svému slibu.

I dostál danému slovu skutečně znamenitě.

Snaha jeho korunována byla výsledkem přímo stkvělým; dříve než kdokoli nadíti se mohl, garMOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 261 dový důstojník byl tak šťasten, že doručiti mohl Naděždě balíček listin, jimiž se za podmínek velice výhodných stala pravomocnou držitelkou panství Lubova se vším příslušenstvím dřívějšího zřízení.

Byl to záslužný čin, kterým si gardový důstojník zbožňovanou ženu zavázal k upřímné vděč nosti. Děkujíc mu co nejvřeleji za tak účinné splnění své prosby a ujišťujíc jej zároveň trvalým vděkem, podotkla s roztomilým úsměvem: »Tedy věřím již, že splní se, co jste předpověděl. Není zhruba již žádných překážek v rozkvětu Lubovské flory . .. Ale mohu se také těšiti nadějí, že nenecháte svadnouti kytici, kterou jsem přislíbila uvíti vám z těchto prvních, vlastních květů? Pamatujete se ?. . .« »Ó pamatuji se!« vydechl roztouženě Zvěrěv schýliv hlavu hluboce a políbiv Naděždě ruku milostně.

• Buďte tedy pamětliv, že s jarem čeká vás v Lubově svěží kytice vděčnosti... Do toho času bude bohdá vše urovnáno i v Lubově ... i v duši mé ...« Gardový důstojník zakládal si na těchto slovech velmi mnoho. Netoliko, že jej posilovala ve všech jeho nadějích, ale byla mu i zárukou upřímného, žádoucího přátelství se strany čarovné Naděždy.

262 EDVARD JELÍNEK Zvěrěv neklauial se tím nikterak.

Naděžda sprošťujíc se ponenáhlu tíhy svírající duši její a urovnávajíc postupně poměry své rodiny, čímž nejúčinněji uzdravovala rozháranou svou mysl a osvěžující chutí k životu se sílila, stala se mimoděk přístupnou zase citům i dojmům, kteréž před tím téměř násilně od sebe odpuzovala.

Čím bezpečněji mohla se konejšiti blaženým vědomím, že svědomitě spěje k cíli rodinného poslání — tím vážněji přemýšlela o Konstantinu Zvěre vu.

Jeho obraz vtíral se jí ponenáhlu do duše i do srdce. Vzpírati se tomuto přirozenému pudu neuznávala nadále ani za povinnost ani za potřebu.

Vojenský rozkaz povolal sice Zvěrěva náhle zpět do Petrohradu, ale tím nikterak nebyl st)k jejich přerušen. Naopak, pravidelné dopisování spojovalo je stále a podněcovalo také Naděždu den ke dni více. Přes to po vděčná byla, že Zvěrěv nedlel po blízku a že svěření této záležitosti rodině svojí odkládati i ukrývati mohla do doby příhodnější. A za jedinou příhodnou chvíli měla tu, až by všichni ocitli se shromážděni na prahu nového, utěšenějšího života — v Lubově.

Jakási nepochopitelná úzkostlivost zdržovala jí stále ještě od sdílné důvěry. Nevěděla sice zhruba, proč by v první řadě sestry své neměla zasvětiti do poměru, jaký ji pojil ke Zvěrěvu, ale MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 263 zdráhala se ukvapiti.... Bylo jí, jako by nebylo na čase stavěti do popředí záležitost svou dříve, než by spatřila uskutečněnu missi rodinnou. Zastrašovaly ji zajisté mnohé nesrovnalosti, vyplývající zejména z rozdílnosti náboženské a národnostní, obávala se toho i onoho, posléze však přece důvěřovala, že budoucnosť sama nejostřejší hrany otupí a zející propasti alespoň poněkud vyrovná. Věřila v rozmysl i vyspělosť! — Zatím děly se v Lubově věci, o nichž jen nejstarší lidé této osady měli ponětí. Mladší pokolení nevycházelo pro samé netušené změny ani z podivení. Zejména bradatí starozákonníci shlukli se na návsi a horlivě rokujíce o dávno nebývalých událostech, těsně sráželi k sobě hlavy.

Ba, ba, i lidé z ostatního světa vzpomněli si na zapadlý a opuštěný Lubov! Po tolika letech!

Z daleka i z blízka přijížděli do Lubova řemeslníci nejrozličnějšího druhu, vlekouce za sebou na vozech spousty nářadí a zboží. Hned pak rozbili tábor, načež jako včely oblétali spustlý dvůr.

Předstihovali se tam navzájem v horečném chvatu, kterýž podiv Lubovského obyvatelstva jen zvyšoval. Zvuk pil a bušení kladiv zaléhalo daleko do boru a plašilo i ptactvo i zvěř.

A hle! Dříve než jaro teplé paprsky po krajině rozmetlo, starý Lubov i panský dvůr změnily se k nepoznání.

264 EDVARD JELÍNEK Ba, děly se věci zázraku podobné. Trhliny spustošeného dvorku zmizely beze stop, a zdivo jeho jasné a pevné bělalo se zase v dálce. Vyschlé a zanesené studny znova výtrysk oval v vláhu jako křišťál čistou a měkké vrstvy žlutého písku pokryly cestičky paprskovitě ode dvoru se rozbíhající. Sad vydával opojnou vůni, v haluzích zase hnízdilo domácí ptactvo. Po dvoře drůbež přebíhala, a na střeše po starodávnu čáp si ustlal teplé hnízdo. Pod římsu zalétaly vlaštovky. Obrovské topoly před dvorem šuměly, a jako by na uvítanou všem příchozím, každým zavanutím větru vážně se skláněly.

A když tak vše již zase připomínalo živě neoželenou minulosť, když zapadlý dvůr z popela a rumu povstal v dřívější své podobě — Naděžda uvedla přes jeho prahy rodinu.

Mrtvé těleso zase dostalo duši!

I sedláci z vůkolních chat zaradovali se, spatřujíce zase poprvé modravý dým vystupovati z dvorských komínů. Kroužil a vznášel se k ne besům, jako z oltáře spravedlivých obětí. Vše vůkolí rázem pronikla nálada veselejší a přívětivější.

Nejvroucnějšími pocity blaženosti proniknuta byla celá rodina Nadeždina, kteráž vrátivši se po tolikaletém strádání k rodným prahům, ocitla se u cíle svých tužeb. Jejich vybledlé tváře zbarvil MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 265 zase ruměu, vyhaslými zraky pronikly jiskry, stísněnými ňadry provalil se dech volnosti a štěstí!

Slzami vděku skropili stezky a v kostelíku nedalekém zbožnou modlitbu vysílali k výšinám nebeským. Duch zvěčnělých roditelů všude je obstupoval, i v jasné záři svatyně, i ve stínech zalehlých cest dvorských.

/ V haluzích šuměla píseň smíru.

Hospodářství vedl bratr Stanislav, jehož duch opět k nové práci se vzpružoval. Byl neodvislý mezi lidmi dobrotivými........

Tu jednoho dne, když rosa kalíšky ještě zalévala, došlo do Lubova zvěsť, že do večera se západem slunce na návštěvu zavítá z Petrohradu gardový důstojník.

Nikomu již nebylo tajno, za jakým účelem host klidné zátiší Litevské vyhledá a nikdo nevlídně nehleděl vstříc návštěvě.

Jedinou Naděždu svíral stesk nevýslovný a nepochopitelný, jakési příšerné vidmo zachvacovalo její duši.

Po poledni tři sestry odebraly se do zahrady k záhonům, aby z nejkrásnějších květin slíbenou kytku uvily na uvítanou. Zoška i Cesia horlivě pomáhaly Naděždě, nedbajíce ostrého trní. Bílé jejich ruce předstihovaly se v této pilné a milostné práci. Opodál Stanislav držel připravenu zlatou nitku.

Motýlek z notské poli 34 266 EDVARD JELÍNEK Brzy potom vrátili se všichni s nádhernou kytkou do dvora.

Vše již připraveno bylo pro příjezd vzdáleného hostě, jenž v tu dobu zajisté již nepříliš vzdálen byl Lubova.

Avšak čím více blížila se chvíle příjezdu gardového důstojníka, tím zamlklejší stávala se Naděžda. Přes tu chvíli vybíhala před dvůr, teskným zrakem pohlížejíc do dálky mlhou zastřené, na jejímž obzoru ponenáhlu vystupovaly temné, těžké chmury. Pohoda z rána jasná a teplá změnila se do večera v posupnou poušť. Když pak i blesky z rozevřených nebes MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 267 jako předzvěst bouře zakmitly, a rachot hromů z dálky doléhal, Naděžda hlasitě zalkala. Chvěla se a ustrašeně hleděla před sebe.

• Co je ti, Nadeždo?« vece vlídně Stanislav, a také. sestry obstoupily ji sdílně.

»Ó, drazí, neptejte se mne, svírá mne hrozná předtucha,« zavzlykala Naděžda.

Zatím rozpoutali se rozzuřeni živlové ještě více. Mocný orkán skučel a sténal v tisícerých haluzích po celou noc, proudy vod lily se s temných výšin, jako by zaplaviti chtěly celý svět.

Dvůr vzdorovitě vzpíral se i větrům i vodám a stál jako bašta uprostřed bouře a kruté strže mračen. Div, že huragan ze základu ho nevyvrátil a vody nepodemlely. Daleko široko nebylo pamětníka strže tak zhoubné, zkázonosné a hrozné . . .

Gardový důstojník nepřijel. Do rána jej čekali, v ústrety sluhy posýlali, sám Stanislav na koně sedal ... ale po gardovém důstojníku nebylo ani památky. Konejšili Naděždu, že přerušil kdesi cestu a že v některém sousedním zátiší nalezl bezpečný úkryt.

Ale Naděžda nevěřila. Jen hlavu schylovala a ruce svírala . . .

V té chvíii nepochyboval ve dvoře již nikdo, že Naděžda milovala vřele a upřímně.

268 EDVARD JELÍNEK Noční bouře zpustošila krajinu příšerně. Nejstarší kmeny vyvrátila i pokácela, cesty vymlela, střechy s chudších chatrčí odnesla. Za oběť padlo ve vůkolí několik životů lidských.

Nazejtří, když vichr lehl a slunce zase vy svitlo, našli vesničané u zříceného mostu, tři versty od Lubova vzdáleného, utopeného koně.

Kus cesty opodál ležel trup nešťastného jezdce — mladého muže. Nebylo pochybnosti, že stržen byl do dravých hlubin právě v okamžiku, kdy chatrný most podlehl spoustám přívalu. Bylo souzeno, aby jezdec nedoklusal ku druhému břehu . . .

Lubovští hospodáři dostávše o tom zprávu, neprodleně spěchali k místu neštěstí.

Naděžda, pohlédnuvši na bezduchou oběť nočních hrůz, bez vědomí klesla do náručí svých sester.

Byl to Zvěrěv!

»Zvěrěv!« vzkřikl ztemna Stanislav a černý mrak lehl na jeho čelo. Při vyslovení jména tohoto zakryl tvář svou oběma rukama. Sevřel pevně rty a nepopřál hlasu ni jedinému slovu.

Stlumil v sobě vše, neprojevil sestrám, že poznal Zvěrěva ihned . . .

Jaký sběh okolností . . .

Na cestě k Nadeždině otevřenému srdci zachvácen byl muž, jehož otec, Feodor Zvěrěv MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY.

269 . .. u sříceného mostu ležel trup nešťastného jezdce ... (Str. 268.) rozhodl los jejich životů. Otec Konstantinův do vyhnanství na Sibiř odsoudil dědičného hospodáře Lubova. Děti ve dvoře pozůstalé s matkou 270 EDVARD JELÍNEK svíjely se u jeho nohou, dovolávajíce se milosrdenství' jeden za druhého. Ale v době krutých bojů v zemi /není; nikdy/ sluchu před vojenskými soudy. Nářek zoufajících matek a opuštěných dětí zaléhá bez ozvěny. Zalehl také nářek jejich, i stalo se, jak povelel Feodor Zvěrěv, otec Konstantinův. Dědičného hospodáře Lubova do vyhnanství odvlekli, matku s dětmi osudu ponechali . . .

Zatím procitla Naděžda. Také ona nepromluvila ani slova. Mlčky hodila plášť svůj na vychladlé tělo Konstantinovo a šerý závoj spustila na bílou svou tvář.

»Bud země lehká nešťastnému poutníku!* přerušil kdosi ticho oněmělého zástupu.

Naděžda opakovala slova tato klidně. Pak opírajíc se o obě své sestry mlčky vraceía se k dědinám.

Před nimi/ se svislou hlavou, zvolna kráčel Stanislav.

Kniha pamětí o hospodářích Lubova sama se uzavírá. Poslední její list vyplniž dopis, který Naděžda po nějakém čase zaslala do Říma stařičkému senátoru, jenž důtklivě ji byl žádal, aby nezapomínala naň docela. Klademe list Nadeždin na tomto místě tím ochotněji, čím vhoduěji MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 271 sám ukončuje naše vypravování. Odpovídá zajisté s dostatek na otázky, namanuvší se při pročítáni posledních řádků našeho vypravování.

Velectěný pane senátore!

Dobrotivý příznivce!

Promiňte, že teprve dnes činím zadd^pVašemu laskavému vyzvání. Nepsala jsem dříve, poněvadž klidného okamžiku do té chvíle jsem nenalézala, zdráhala jsem se psáti vám rukou chvějící se a s myslí rozháranou.

Dnes jsem ukonejšena i ustálena. Díky za to Bohu!

Hospodin dopřál mi shromážditi opět rozptýlenou rodinu , pod společným krovem a zajistiti jí ne-li šťastný, tedy alespoň snesitelný život Jest mi nevýslovnou útěchou, že spatřuji, kterak lidé, srdci mému tak blízcí zotavují se po přetrpěných strastech vůčihledě. Na zmořené a utýrané tváře vrací se ponenáhlu zase záblesk vlídného úsměvu, jenž — zdálo se — ustoupil z nich na věky.

Obýváme zalehlý veský dvorek a zařizujeme se v něm tak, jako bychom jeho přítulné zdi do smrti neměli opustiti. Dopřej nám toho, Bože!

Osvěžujeme staré tradice i obyčeje předků svých, žijeme, jak žili ti, kdo předešli nás do říše věč272 EDVARD JELÍNEK nosti. Duch jejich obstupuje nás a blaženým naplňuje smírem ....

A já? Blahořečím Hospodinu každý den, že dopřál mně dočkati se klidu, jejž oceňuji teprve nyní náležitě.

Smířila jsem se s veškerou svou minulostí, proti novým hrotům budoucích losův ohrazuji se tím, že žádných nadějí a požadavků jakýchkoli si nečiním. Nebavím se stavením vzdušných zámků . . . toužím zemříti tak, jak žiji nyní. Není také na širokém světě koutu, který by mně nad Lubov spolehlivěji mohl skýtati, po čem toužím, vzdychám, mru .... Klid, klid, klid! Toť jediné, čeho ještě žádám na lidech a na světě. Kde mohu vše to snadněji najíti než zde, pod rodnou střechou uprostřed hustých lesů, tam, kam lidská vášeň nezasáhá?!

Kdybych se neobávala, že viniti mne budete z přílišné citlivosti, řekla bych, že odumřela jsem všemu, co marnivost nazývá rozkoší. Stala jsem se takovou zejména ode chvíle, kdy rozevřenému mému náručí oderval krutý osud muže, kterého jsem .... milovala. Tím však jen zárodek nové trýzně ustoupil ode mne.

Pane senátore, nedivte se, že se vzdaluji světa, neboť on mne zranil na těle i na duši, unavil mne smrtelně . . . Proto chci zůstati do posledMOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 273 ního dechu svého v tichém Lubově, zaniknouti v něm, ztratiti se v něm, zatarasiti i ohraditi se v něm!

Ach, ani neuvěříte, jaké city pronikají mou duši, když z večera, za pohody tiché a teplé, přemítám o své minulosti. Ráda sedám tak přede dvorem a pozoruji pozvolné ztemňovánfBBobzora. Kmitají hvězdy a v parách vystupují vidma minulosti.

Tu jest mi věru, jako bych byla tanečnicí, která dotančivsi zběsilý tanec, právo má vydechnouti za kulisami. Zdá se mi, jako by byla již spadla opona . . . Ba, ba, pane senátore. Tančila jsem v divém víru dosti! Bez dechu potácela jsem se......

Snad se usmíváte, pane senátore, snad vytknete mně, že jsem na řeči takové ještě mlada.

Snad, ale nemohu si pomoci.

Tážete se snad laskavě, zdali zabezpečí mně štěstí život takový? 0, zabezpečí zajisté, jestliže ostatek dní života mého provázeti bude vědomí, že poslání moje (alespoň poněkud; věnčeno bylo úspěchem.

Vizte! Ve štěstí těch, kteří mne ve tichém Lubově obklopují svou láskou a oddaností, spatřuji štěstí vlastní. Jejich dobro, blaho a klid — mé dobro, mé blaho, můj klid! Veškeré mé žití Motýlek z norské poh. 35 274 EDVARD JELÍNEK i konání směřovati bude do posledního dechu za tímto jediným cílem.

A tak, až kdysi mohyla nade mnou se rozevře — staniž se to kdykoli — odcházeti budu ze světa s myslí ukonejšenou. Duše bez zoufání vzlétne k výšinám, aby v říši věčného smíru slourila se s těmi, kteří trpkým osudem oderváni bylr^ra ní n.a zemi .... Vždyť víte, že otce nepoznala jsem nikdy, a také matka moje že podlehla utrpení dříve, než prozřela jsem na svět jasně. Což zbývá mně tedy, než roztoužené srdce své chlácholiti svatou věrou, že dříve nebo později shledáme se všichni tam . . . tam! . . .

Naděžda.

Stalo se, jak Naděžda toužila a předpovídala.

Jako anděl strážný bděla nad životem svých spřízněncův a hojila jizvy nezacelených ran. Do-' žila pak vítězně té útěchy, že líbezné zátiší Libová ovládl smír, v jehož blahodějném ovzduší vypučely květy nového života. Byly to ovšem jen květy opožděného podzimku . . .

Druhý rok potom našel si bratr Stanislav v nedalekém sousedství družku srdce svého. Potomstvo jeho, odchované dědičnou láskou rodiny, zachovává v Lubovském dvorci, povstalém jako fenix z rumu a popele, živou památku otců, dědův i pradědův.

MOTÝLEK Z NORSKÉ POHÁDKY 275 V jasné záři rodinných tradic trvale stkvíti se bude něžný zjev Motýlka z Norské pohádky; duch jeho ušlechtilosti přejde s pokolení na pokolení, a mohutná palma vděku vzrojte nad mohylou jeho!