Encoded in ELTeC level 1
I.
Jako by dlouhým pružným prutem kovovým šlehal v rychlých, neustálých rázech, k ohlušení, až to v uších lehtalo, od prvního rozbřesku zpíval kanár Miloušek. Krátkým zobáčkem dával si takt, ale docela mimo svůj ritornel, hrdélkem stále mu běhala kulička, na krčku čepýřilo se mu kraťoučké chmýří; zpíval stále stejnou od repetice. Začal vždy nevinným, něžným — ty ty ty ty ty ty ty — přešel v crčivý líbezný trilek a mocným vzrůstem zvuku vyšinul se na nejvyšší jásavý tón krátké kanárčí škály, lomozivé tyá — tyá — tyá — tyá! Nezná ani lásky ani netouží po svobodě, žije v hmotném přebytku, a přece pěje od srdce!
Tyá — tyá ...!
»Nehulákal jako pacholek, Miloušku!* říkávala mu slečna Pavlína. Byl »harcký*. Dnes Miloušek hulákal od čtyř od rána a nikdo jej ještě nezakřikl. Jeho klec visela v okně v bezprostředním sousedství nádherného skleněného košíku ze samých dlouhých bílých a modrých korálů zhotoveného; pnuly se z něho úponky šťavnaté rostliny, žijící jenom od vody, na níž jeden lístek V TRETIM dvore.
z druhého do nekonečné řady se rozvíjel, vždy poslední už zas ze svého závitku vystrkoval hrotek nejnovějšího. Okno bylo celé zastíněno tuhými stonky břečtanu, nezmarného »efajlu«, kde bylo místo pro jednu, položily se hned tři větvičky vedle sebe se svými trojklanými štětičkovitými kořínky, a zdola to vonělo bazalkami, resedou, vanilkou, fijalami a veškerou tou prostomilou vegetací chudého okna zalévaného pilnou ženskou rukou. Všechny lístky a lupeny třepetaly se lehkým, osvěžujícím proudem vzduchu, vanoucím oknem dokořán otevřeným. S ním linuly se do vnitř paprsky zlatého — nejzlatějšího červnového slunka, bylo jitro jednoho z oné dlouhé řady dnů, jichž první jitro prohlásila příroda takto: »Slyšte lidé, ode dneška do skonání světa bude jediný ráj!* »Ty ty tyty tyty — trrrrr — tyá tyá !« A Miloušek svou písničku tentokrát nedokončil. Zlomil ji, když byla nejzvučnější, a seskočil s bidélka a počal dole v kleci neposedně hospodařit. Jak se mu slunko vkradlo do bytu, bylo se zpěvem konec. Vidět ho nebylo, toliko z klece čnící stéblo jitrocele prozrazovalo jeho pohyby.
Každý lupen na okně ztrnul, nic se nehnulo, jen v kleci to harašilo a na podlaze pohyboval se stín stébla, na němž kanár kloval.
A ku podivu, když si pták počínal nejlomozněji, Pavlína spala jako o půlnoci, jakmile ale umlkl, lůžko její zapraštělo a Pavlína posadila se. První pohyb její byl, že ukryla do lokte obě oči, den světlem planoucí ji oslepil. Hned však je vyjevila úžasem a málem by byla z lůžka vyskočila. V zápětí však se upokojila jako po velkém leknutí, blaženě si oddechla.
»Vždyť je dnes úterý a prázdný půlden. To jsem se lekla.« Tak zněla její první myšlénka.
Slečna Pavlína byla totiž úřednicí, poštovní manipulantkou.
Druhou myšlénku Pavlína už nedomyslila v peřinách. V tu chvíli letem vyskočila, doběhla k oknu a jak byla, jen košili u krku hrstí nabrala, vyhlédla hustým lupením břečtanovým ven. Ale jen \ V TŘETÍM DVOŘE.
na kratičký okamžik, hned byla při podlaze. Kdyby na slečně Pavlíně bylo jen dost málo liliovitého, ač v tu chvíli byla od hlavy až k patě celá bílá, ba běloskvoucí, mohlo by se říci, že slečna Pavlína shroutila se jako podťatá lilie — ostatně zevnějškem jejím budeme se moci zabývati až za pokročilejší toalety. Takto nezbývá nám říci, leč že kvapněji než vykoukla ven, sedla u samého okna na bobek.
Ale ten zlomeček vteřiny stačil úplně, aby přehlédla celý rozsáhlý dvůr. Zavřenýma očima viděla nyní růžově světlý obrazec klikatými přímkami omezený, to bylo zářivé nebe nade dvorem stojící, Pavlína viděla i zrcadelný odraz oken prvního poschodí vržený naproti do stínu budovy ostře na půdě dvora ohraničeného, zahlédla i špičaté uši kocoura spícího na lávce pod oknem, ba neušla jí ani kapka vody, kteráž se v protilehlém koutě dvora stříbroleskle protáhla z kohoutu vodovodu.
Ale tím vším Pavlína obírala se jenom proto, aby zapomněla na to, co ještě viděla, nebo raději na toho, kdo viděl ji. Viděl ji, o tom není pochyby. Pavlína hryzla se vzteky sama nad sebou do rtu. Nu a ten, kdo ji zahlédl, byl onou její druhou myšlenkou, a ten ji k oknu vyvábil od dnešního probuzení.
Je to vůbec úžasné, jaké množství myšlenek bleskorychle a najednou protínalo její mozek spánkem ještě zmámený. Vzpomněla i na to, proč neslyšela jeho kroky — protože dvůr byl porostlý z póla hustým pažitem — bydleli ve třetím dvoře, první byl dlážděný, druhým vedla jen uprostřed dlážděná cesta a třetím ušlapaná stezka; nejjasněji ale zřela veliký, široký černý klobouk, končitou černou kozí bradou nevídané vlasy, široké plece a počátek zvědavého, dychtivého úsměvu, který platil jí, jehož dokončení ani nevyčkala a před nímž se ukryla.
Na to vše myslila a vzpomněla Pavlína a to vše viděla, když už dávno doznělo rázné bouchnutí skleněnými dveřmi, za nimiž zmizel onen, s tím velikým kloboukem a dlouhými vlasy.
KAPITOLA I.
Pavlína rděla se až ji tváře pálily na nahé paži, kam je tiskla.
Nával studu, jaký jakživa nepocítila, měl ji k tomu, že zůstala sedět, neviděla dosud nikdy mužské oči tak krutě zvědavě hledět.
Slunce do ní z tuha pražilo, a v kleci koupal se Miloušek, až sklenka — jeho lázeň — zvonila a na šíji Pavlíninu stříkaly velké kapky, vzbuzujíce bodavý pocit mrazení. Byla by tak nejraději studem umřela.
Skleněné dvéře, z Pavlíniny ložnice do druhého pokoje vedoucí, otevřely se bez nejmenšího šramotu, jako kdyby byly z vaty, a vkročila obstarožná paní. Pohlédla směrem k lůžku dceřinu, a hned potom na bílou postavu u svých nohou skrčenou, tvář její změnila se výrazem svrchovaného úděsu, otevřela ústa i oči dokořán, a víčky jejich i čelistí to trhlo, jako kdyby se ještě více rozevříti měly, a matka Pavlínina klesla na blízkou pohovku celou svojí váhou.
»Ježíš Marjá ! — to jsem se lekla — Kriste Pane na nebi — duši z těla vystrašíš — nešťastná holka!« vyrážela ze sebe slabým, přerývaným, zmírajícím dušným hlasem. Byla neobyčejně těli.
■/ V TŘETÍM DVORE.
natá a valným oddychováním všem jejím údům každým oddechnutím na objemu vždy přibylo. Vypadalo to, jako kdyby vždy poposedla a zas klesla. Nezměrná hruď staré paní se zdvihala a s ní ohromná ramena, hlava kutálela se jí na překypujícím podbradku se strany na stranu: »Fuj — smrt z tebe člověk může mít — ona si vleze v košili pod okno!« »Ale nekřičejí tolik, maminko, musí to celej dům vědět ?« kárala ji Pavlína, ačkoli starou sotva bylo na dva kroky slyšet, stále se krčíc na zemi; »to je rámusu, spadla mně sem včera vlásnička, ta kostěná, tak ji hledám, aby ji nikdo nerozšlapal!« a tvářila se skutečně jako kdyby hledala.
»Ale já myslela, holka, že se ti něco stalo — měla jsem takovej, hroznej sen, — viděla jsem tatíka, jak si bere na rubáš míru, přece nebyl, chudák, krejčí; ale to z toho, jak tu byla včera ta židovka s těmi štofy a že si Richard vybr-al na takový světlý kalhoty letní, dal za to hrůzu peněz; nedala jsem za chudáka už dlouho na modlení, proto se mi o něm zdálo,« vyprávěla matka tesklivě páté přes deváté. Vzdechy její stávaly se méně nákladnými a hlava už se nekolébala, z tučných rukou, jež mrtvě měla sepjaty na malém plechovém kropáčku, odepjala se pravice a vznesla se namáhavě za hlavu, kdež uchopila za obrubu malinkatého hedbávného šátečku pod bradou uvázaného a přetáhla jej přes veliký falešný žiňon, černý jako uhel, k němuž sbíhaly se sporé praménky šedin jako mléko bílých.
»Nohy se pode mnou třesou, budu si muset udělat slanou vodu.* »Nu nenajdu nic,* řekla Pavlína klidně a povstala daleko od okna až u skříně, kam se byla na svém bezúčelném hledání dostala; »jako by se propadla. Taky se nemusejí odvírat okna, když tady člověk spí. Může někdo jednoho vidět.« »Ale já si musím vopravdu tu vodu...* pravila matka, namáhavě vstala a kolébavě odešla.
KAPITOLA I.
Z temného kouta Pavlínina zašuměly sukně, chřustl krunýř nejdůležitější části ženského oděvu, a Pavlína tu stála nejnutnější řízou ranní oděna.
»Osm hodin,* šeptla pohledši na skvostné dámské hodinky ležící vedle zlatého skřipce na stolku.
Ale zase namanul se jí ten pohled. Živě jí utkvěl na mysli.
Muže, který ji dnes přistihl u okna, zahlédla vůbec po prvé, nevěděla, jaké má oči, ale, ať se podívala kamkoli po pokoji, všude viděla to žádostivé zablesknutí jich, to mžikovité rozevření brv, pozdvihnutí rtů, až se objevily pevně sevřené zuby, široké zuby, to dobře zahlédla.
»Nestyda!* řekla, ale myšlenek nemohla se přece zbavit...
>Pavlínko, pověděla mamince, co jí schází* lichotila jí matka, kteráž se zatím s hrnečkem slané vody proti leknutí vrátila, >pro boha, holka, tobě asi přece něco je, máš tváře v jednom varu .. .* a matka ji starostlivě hladila.
♦ Prosím jich, jdou raci zalívat, aby jim nezvadly jejich kytičky,* odmítla Pavlína nevrle, ba hrubě matčino lichocení.
»Já nevím, Pavlo, já jsem taková ke své matce nikdy nebyla, jak ty zacházíš se mnou, když člověk má s tebou starost... * >Nu tak teda, nu tak umřu; když chtějí, jdou, zavolají doktora a pana pátera,* odpovídala dcera zlostně.
Matka nehlesla ani, ve svém smutku nechala stát nádobu se slanou vodou na šatníku a poslušně vzala zase kropáček a šla zalévat kořenáče na okně.
Pavlína viděla od svého lůžka, jak se matce rty lítostivě pohybují, jak zvláště prohloubil se záhyb dělící spodní ret od brady, tak že tvář stařeny nabyla výrazu obličeje děcka natahujícího k pláči, a tento posun v milé tváři matčině Pavlínu vždycky odzbrojil.
>Benýškovi se jmenujou...« načala Pavlína znovu hovor nejistým měkkým hlasem.
V TŘETÍM DVOŘE.
Pavlína upírala zrak na matčinu tvář, která byla z plna osvětlena. Jakmile pronesla ta tři slova : Benýškovi se jmenujou — jako kdyby někdo vzal starou paní z obou stran za tučné líce a silně zatáhl, tak náhle do široka rozložily se rysy její tváře, z hořká do sladká, z tuha do měkká, jenom vydulé rty bolestně vtáhly se nesčetnými vráskami mezi dásně holozubé, čelo zrudlo, přes celý obličej přeběhlo vlnění, jako kdyby neměla kudy ven ta ohromná slza, která se potom viditelně sebrala na spodním víčku oka a pak těžce shrkla na květ fuchsie, rozpleskla se oň na všechny strany a stonek květiny se rozkýval hrozivě po nezdárné dceři.
»Benýškovi? Ta nová partaj vod vedle?* řekla stará paní hlasem v slzách rozmočeným, čelist se rozevřela, hrdlem se vydral lkavý vzdech, a tvář nabrala ještě lítostivější výraz a potom už se jí slzy řinuly ručejem. Vážně řečeno: v prvním návalu snad byly mocnější než tenký proud malého kropáčku, jímž stará paní přes všechen svůj žal, stále stejně pilně a obratně zalévala.
»Ano,* vzdychlo to z Pavlínina koutu na matčinu otázku, »a on je akademický malíř,* doložila Pavla přerývavě plovouc již také v slzách.
Stará paní honem obrátila kropáček dnem vzhůru nad poslední bazaličkou, a postavila jej na úzké prkénko příokenní.
Kropáček však nestál a stará paní jalově chmátla do vzduchu, chtíc jej zachytit; ale kropáček spadl přece. Potom rozběhla se s čilostí na stáří a objemnost svého těla neočekávanou, tak až porcelánové figurky na etažéru drnčely — ku své dceři.
»Pavlínko, moje srdíčko, neplač, moje holoubátko!« domlouvala dceři lichotivě, hladíc ji po hlavě, ale slova její byla rozkouskována táhlým vzlykavým vzdechem, který jako kdyby šel z ní po schodech nahoru a ubohá za každým se otřásla.
»Budou tě bolet očka, Pavlínko!* KAPITOLA I.
Avšak Pavlínka učinila v jejím objetí nevrlý pohyb rameny, jako by se jí chtěla vymknouti a s umínčností ždímala do kapesníku.
Plakaly obě usedavě.
Snad byly nešťastny? I chraň Bůh; ani kapka trpkého pocitu nekalila mysl ani jedné ani druhé. Plakaly snad proto, že se obě probudily s velkou zásobou slzí, plakaly tím ženským pláčem, který prolévá slzy s mírnou rozkoší, plakaly s dovedností častého cviku, zvláště stará paní. Té umřelo 11 dětí a muž její, který dávno, dávno zemřel, velmi se jí natrápil a tak staly se její oči téměř nikdy nevysýchajícími zřídly moku bolesti, aniž ji v pokročilém věku cítila.
A že Pavlína plakala, bylo výsledkem její staré praktiky.
Vždy, kdykoli prudkým slovem o křehkou nádobu lítosti matčiny zavadila, začala konečně plakat sama, tím způsobem převedla svůj přestupek na matku a té se skutečně potom zdálo, jako by Pavle byla bůhví jak ublížila, a skončilo to vždy jako dnes: přišla ji odprošovat. Pavla pak vítězila, vždyť ona byla ta, která trpěla a odpouštěla.
Při tom nebyla ani dost málo špatného srdce, neboť horšího něčeho ani schopna nebyla, matku svou milovala vášnivě, jako každá zralejší dívka, která je s matkou vdovou pořád ještě, když už dávno sama mohla být matkou. A konečně, to vždy se octla jich srdce nejblíže u sebe, když tak spojovaly své slze v jediný potok.
Jindy však Pavlína vždy brzo osušila oči, ale dnes cítila skutečnou potřebu vyplakat se, ne snad z většího žele, ale proto, že vlahou očí prchal z její hlavy ten horoucí žár studu, kterého se nemohla zbavit od toho okamžiku u okna, a tak plakala Pavlína vlastně proto, že se dnes ukázala neznámému muži v košili. A matka, ta zase vzpomněla si na svůj dnešní sen a stále a stále nalézala nové a nové zásoby slzí.
13 V TŘETÍM DVOŘE.
Plakaly — dvě povodně. Pokoj jakoby byl naplněn slanou vlahou i nemohly se utišiti.
»Chudák, před týdnem to bylo patnáct let, co se s námi rozžehnal, a my jsme mu zapomněly dát věnec, to on si dnes proň přišel!« šeptala matka, zúmyslně hledajíc nová zřídla slzí.
Avšak slyš!
Z hlubokého ticha počal růst tenký, sykavý, výstražný zvuk, ve dvou okamžicích výhružně sesílil se a náhle ozval se zvučně a v prudkých vlnách od skleněných dveří. Z počátku vypadalo to jako jemné: Pssss. . . sss — a ku konci znělo to nárazy: všš! — všš! — všš! — Obě ženy vyskočily jako střelou.
»Žíšmarjá—-maso utíká!* »Běž honem, holka!* A obě pádily do kuchyně, Pavlína napřed.
Polévka, v níž se dnešní hovězina vařila, totiž vzkypěla. Pro takovou drobnou rodinu znamená to velmi nemilou příhodu a bývá zřídlem mrzutosti pro celý den. Je to jedna ze zlomyslností kuchyňského skřítka, kterými se mstívá, když kuchařka zanedbává jeho oltář v nejdůležitější chvíli. Hovězí polévka bývá na dobro zkažena a kalná, neboť vzkypěla-li jednou, není možno více sebrati z ní pěnu, ta klesla ke dnu. Zdvihnouti puklici s kypícího varu jest podnikem bolestným, vroucí pára zanechává kruté stopy na rukou.
Když matka za Pavlínou přispěla, bylo to již vykonáno a slečna podávala staré paní sběračku, s tváří rudou a bolestně skřivenou, aby zachránila s povrchu hrnce kalu co se dalo. Zatím co se tato obírala pohromou, prohlížela Pavlína velkou červenou skvrnu na širokém předloktí své pravice až po rameno obnažené.
»Moc?« bylo první slovo matčino, když zjednala na plotně pořádek.
»Tuze ne, ale pálí to jako čerchmant!* odvětila Pavlína, ale přes všechnu palčivost s heroickým odhodláním chopila ucho 14 KAPITOLA I.
notného hrnku, který na svrchnici plotny dlouhou dobu pod pokličkou dřímal — svou to snídani, a odešla do svého pokoje.
V nedlouhé chvíli spatřila dno hrnku, zůstala však sedět, v jedné ruce nádobu a v druhé lžíci, s vytřeštěnýma očima.
Samým přemýšlením navraštila čelo a vydula rty.
Když už vráska proťala jí celé čelo a obočí se jí téměř sešla i oči napjetím myšlení počaly šilhati, Pavlína vybouřila se a vbodnuvši lžíci prudce do hrnku počala se mýti.
Pod mýdlem a studenou vodou počala jí opařenina zběsile páliti a Pavlína ustávši prohlížela si postižené předloktí s obličejem nakřiveným na pětkrát větší bolest. Od zápěstí až k lokti táhla se na vnitřní straně pravice jediná purpurová skvrna, tak se rozšířila zprvu nepatrná. Bála se na to sáhnouti, ale myslila si, kdyby ruku zavřela tak, aby opařená kůže přilnula k paži, že by palčivost velmi ulevila.
Zkusila to; ale nemohla. Užasla nad tím. Ať tiskla sebe tužeji předloktí k paži ruky, nesevřela. Zdvihla se tomu na odpor taková vlna masa, že paže nabyla šíře až dvojnásobné. Pavlína jaksi zvlášť pozorně a jako poprvé všimla si, jaké má ruce. Naklonila hlavu na zad pokud jen mohla, ale nedohlédla šíře svých paží. V tom jí napadlo, že tyto ruce šestadvacetileté dívky, obnažené až po rameno, tak bílé a nad míru plné, vystaveny byly na okamžik mužským očím a na místě studu chopil ji vztek — na okamžik.
Sedla před zrcadlo a počala rozčesávati hojný vlas. Jakmile však zdvihla nad hlavu obě své ruce a zahlédla nyní v zrcadle, jak podél vnitřní strany paže táhne se mělce široká rýha, rozdělující svaly paže ve dví, nabyla jakési záliby na svých rukách.
Nebyly dokonce tak neforemný. Přitiskla je k mocné hrudi, že svaly jich kulatě vystouply. Pravda, v ramenech byly poněkud příliš silný až vypouklý, ale od lokte se úžily a oblé jemné zá15 V TREITM DVORE.
pěstí končilo v útlých nikách, jimž snad mohly se nejvýše vyčísti trochu krátké prsty.
Pavlína mhouřila na svůj obraz v zrcadle oči, tiskla hlavu ke hrudi, až se objevil t— podbradek, a líbila se sama sobě nad míru.
Oči nemohla spustiti se svých rukou, byly tak pěkný.
V každé poloze objevily ladnou vlnitou linii, a Pavlína česajíc vlasy k vůli tomu, nevedla jich prameny přes šíj ku předu jako obyčejně, ale nabírala je se šíje pod paži a to jen proto, aby viděla své ruce v novém zaokrouhlení. Roztřásala hlavou vlhké vlasy na šíji a z toho pojala ji jakás mrazivá ' - rozkoš. Náhle vystoupil jí na tváři prudký ruměnce, pokryl hrdlo a ňadra, a Pavlína ocitla se dvěma hmaty v bílém kabátci, jehož knoflíky od hrdla až dolů nervósně zapínala. Zastyděla se svého zrcadla.
Energicky sáhla po lahvičce, nalila krapet, v dlaních rozetřela a navlhčila vlasy, proceduru tu opakovala několikrát a se zevrubnou důkladností roztírala silné prameny svých vlasů hrstmi.
Trvalo to dlouho, než byla s touto přípravou hotova. Znova vzala hřeben ku pomoci, levou rukou umístila ve rtech celou řadu drobných želvových vlásniček.
Namáhavě sebrala spoustu své kštice do drobné hrsti levice, svázala těsně za hlavou tkanicí, přehodila vlasy přes temeno, it x6 KAPITOLA I.
spadly až na ňadra. Pak ale nastala rychlá práce prstů, hřebene, jedna vlásnička za druhou mizela v hlavě, nové musela přibírati z hojné zásoby na stolku; vlasy pod virtuosními hmaty té divuplné ženské dovednosti, kteráž při účesu na zadní části hlavy provádí nejsložitější útvary, vůčihledě se krátily, konečky jich zmizely mezi prsty, lehký pohyb hlavy v právo, vbodnutí jedné jehlice, pohyb v levo, vbodnutí poslední jehlice, a když Pavlína vztáhla ruce, vyloupla se z pod nich co nejdokonalejší frisura »á la Kronprinzessin*.
Byla překrásná; Pavlína přesvědčila se o tom malým zrcádkem, jež vykonalo cestu okolo plastik umístěných vzadu za temenem.
Trvala tři minuty, svědomitý sochař nevymodeloval by tak pěknou za tři hodiny. Dokončena však přece nebyla.
Pavlína dřív než k dovršení jejímu přikročila, vycenila do zrcadla zuby a hned na to zmizely ze stolku dvě lahvičky a kartáček, s nimiž se vrátila k umývadlu. Potrvalo to hodnou chvíli, než kartáček uvnitř úst svou úlohu vykonal, ale když se Pavlína zase posadila před zrcadlo' a zase rozjevila rty, široké její zuby, mlíčné, slabě namodralé barvy leskly se z dásní temně růžových jako perleť.
S touž zručností, se kterou hrála na svůj toaletní stolek jako na klavír, rozžehla lihový plamen na přístrojku pod želízkem ku kadeření. Zatím než se ohřálo, Pavlína obírala se zase už bůhví kolikátou lahvičkou. Obsah této určen byl pro krátce střižené vlasy nad čelem. Napojila je, že z nich div necrčelo. Pečlivě utřela čelo. Na to dotkla se ho asi dvanáckráte hřebenem a prsty levice do ždibce sevřenými pokračujíc od jednoho ucha k druhému a z čela trčelo jí dvanácte do špičky nakroucených —• řekněme knírků anebo tykadel. Kdyby někdo počítal, na vlas bylo vlásků v každém stejně. V tom cvaklo už zas želízko a Pavlína zkoušejíc přiblížila je opatrně na půl coule ku tváři. Bylo dost.
Želízko chopilo do svých ramen jedno ze zmíněných tykadel po druhém,' Pavlína zakroutila, vetkla do kudrlinky tak utvořené V třetím dvoře. _ 2 17 V TRETI.M DVORE.
ukazováček a přilípla ji na čelo třepajíc při tom tak rukou jako když virtuos na houslích provádí tak zvané vibrato. Která se nepřilípla, musela býti znovu navlhčena. Pavlína toporně měřila očima do zrcadla, neboť čelo navraštiti nesměla.
Konečně byla hotova a čelo bylo obroubeno od jednoho spánku k druhému nepřetržitou řadou drobných spirál točených vesměs v jednu stranu, asi tak, jako vídáme stylisovaně znázorněnu vlnící vodu na řeckých vásách.
Potom odala se slečna Pavlína výrobě větších točinek ze spánků přes uši se táhnoucích jako části Athéniny přilby chránící lícní kosti a Pavlína byla učesána. Avšak ještě ne! Na okamžik vložila želízko ještě na plamen a potom s novým žárem vrhla se v záhlaví, kdež jemně nakadeřila hedbávné vlásky, na všechnu jinou úpravu krátké.
Sfoukla plamen a účes byl hotový. Mohla s dobrým svědomím říci, že nebylo na hlavě ani jediného vlásku, jehož by se nebyla dotkla. A v ohledu jiném jí nečinilo svědomí žádných výčitek.
Ale proměna, způsobená touto obšírnou manipulací s hlavou slečny Pavlíny, v jejím vzezření byla úžasná. Tím, že ten hmotný spád vlasů otočen na temeno a tu vpěchován do tuhých, jako litých útvarů, vynikla šíře jejího obličeje a hlavní rys její tváře, kontura to lící, od očí směle, téměř vodorovně vybíhající a po kulatém obloučku povlovně k bradě spadající, rys, který i v tříčtvrtečním profilu vadil spatřiti nos.. Vadou tomu obličeji však nebyl, naopak nebyl bez lahody. Ouška, snad příliš drobná, přirostlá i lalůčkem. Oči jako smaltované, bulvy leskle bílé a zřítelnice zelené jako brčál a podivné! Neskončené jemně a ostře jsou do oka vrýsóvány sivou modří, a k zornici jich sbíhají se vlákenka temně modrá a proto měla Pavlína v plném světle oči modravé a v stínu zelené. Karmínová malá ústa tenkých rtů, svěží růžovou pleť a líce bez ruměnce.
18 KAPITOLA I.
Ale na levém, téměř u brady, měla Pavlína fialovou nehezkou skvrnu, roztrhaných okrajů a proto i dnes rýžovým práškem tu .skvrnu pokryla, až zmizela, a napudrovala i celou tvář a hrdlo.
Potom vzala tenký štětec a obtáhla jím dolejší obrví slabou ■čárkou. Dříve neměla v očích žádného výrazu, a nyní všechen .záležel v této téměř neviditelné čárce. To dvojí nikdy neopominula Pavlína i když mívala na poště ranní službu — to bylo ob den — aby zakryla pudrem skvrnu u brady a podmalovala si oči.
Se zrcadlem rozloučila se líbezným úsměvem té koketerie, která i to ví, že musí tenké rty sešpuliti k hubičce, aby se zdály plnějšími, u vědomí, že jest rozkošná a neodolatelná. Nu — a byla!
Netrvalo ani minutu a Pavlína dokončila za otevřenými dveřmi skříně svou toaletu. Vyšla na světlo oděna, v černých šatech. Tak tkvěly na ní, že, kromě na širokých rukávech, na celé postavě nebylo ani nejmenšího záhybu, tak těsně vyplňovaly šat její tuhé, nadměrné formy.
Když Pavlína usedla na pohovku poblíž okna a skronila oči ozbrojené zlatým skřipcem ku knize, dotýkala se kulatá její brada téměř zlatého řetízku od hodinek, ronícího se okázale mezi dvěma knoflíčky na hrudi.
Vedro vzrůstalo, jako kdyby se mělo nebe každou chvíli vznítiti. A když v tom mrtvu v sousedství zase dveřmi uhozeno, znělo to jako odkudsi z pátého domu. Za to jasně v tichu zvonil nůž, jímž stará paní v kuchyni krájela nudle do polévky, a každý skok kanárka v kleci ozýval ss s úmornou pravidelností.
Pavlína ovšem nečetla, aspoň od toho okamžiku, co se na dvoře otevřely u nové partaje dvéře a v nich objevil se nový nájemce Benýšek. Tu její oči upjaly se příkře přes hořejší pravý roh knihy oknem ven, tak příkře, že Pavlína viděla dvě okna a dva Benýšky. Ale každý by byl přísahal na to, že jest hlubece zaujata obsahem knih}'.
19 V TRETIM DVORE.
Jakmile zahlédla, že ji zraky Benýškovy také našly, tvář její nabrala sladce nyvý výraz až bolno, a krátké prsty baculaté ruky za list zatknuté roztáhly se co nejdále od sebe a zakroutily sedo dlaně — dle Pavlínina náhledu vypadala její ručka v této úpravé zvláště neodolatelně.
Pavlínina očka zavřela se unyle, rty zúžily se v »hubinku« a růžový její obličej rýžovou moučkou poprášený v rámci připlesklých kudrlinek vznesl se nad knihou — v lících tolik beznadějné touhy, že by nejzarytější srdce zjihlo.
Pavlína byla přesvědčena, že akademický malíř v tom okamžiku tone v nejslastnějším obdivu. Ještě chvíli nechá se obdivovat, potom náhle obrátí hlavu k oknu, dá se překvapit, >vylítne« a s posuňkem největšího rozhořčení odběhne.
Teď!
Pavlína hodila mrzutě knihou, Benýšek už na svém místě nebyl.
Opatrně vyhlédla Pavlína na dvůr.
Uprostřed trávníku spatřila v nejparnějším výsluní slaboučkého, malinkatého hošíka s křivými nožkami, načechranými řídkými vlásky.
Cizí dítě, patrně Benýškovic. Modrý ^plavecký* oblek, jakým matky zdravých silných dětí tak rády hoví své hrdosti mateřské, visel volně na křehkých údech nebožátka. Hlavu proti úpalu nechránila než námořnická čapka s dlouhými stuhami. A zdálo se, že pláče.
Držel zaťatou pěst v oku, ale ježto pláče slyšeti nebylo, mínila Pavlína, že se hošík bezpochyby nějakým barevným střípkem dívá přímo do slunce. A neodolatelnou zvědavostí puzena a dychtivá za každou cenu započíti s »vedlejšími« známost uvazovala už Pavlína skvěle bílou a škrobem drnčící zástěru, vsadila ohromný, slaměný klobouk na hlavu a vyšla ven.
Měla vhodnou záminku. V nejslunnějším koutě rozlehlého dvora sušilo se její prádlo.
2T KAPITOLA I.
S dítěte očí nespustila. Podivné dítě! Sotva pohnulo hlavou, ačkoli Pavlína zúmyslně šla co nejblíže kolem. A stále hrst v pravém a loktem levé zakrývá si druhé oko.
Takové hubené stvořeníčko. Stále tak nepohnutě stojí, mačkajíc si oči.
Pavlína déle se nezdržela a přesvědčivši se maní, že jest prádlo s dostatek suché, přistoupila k dítěti: »To je hezký hošíček! Že se jmenuje Pepíček! Žeeé?!« Ani nedořekla, děckem to trhlo, jako kdyby jenom bylo na první slovo čekalo, a spustilo tak pronikavý lítostivý pláč, až se Pavlína zalekla.
»Ale, ale, co pak se mu stalo, andílkovi? Kdo pak bude tak plakat!* konejšila. Ale teprve tomu dala.
Maličký, nespouštěje rukou, do očí pevně zatknutých, otevřel ústa do kořán, tak že bylo viděti jazýček pláčem křečovitě jektající a smršťující se, jako kdyby do vřeštícího hrdla měl spadnout.
Pavlína držela dítě v náručí a cítila, jak pláče celým tělem.
Hnul se v ní onen neurčitý cit, všem ženám společný, který mateřstvím dochází určení, a Pavlína na vše zapomínajíc přitiskla děcko prudce ke hrudi. Nejněžnějším slovem mu lahodíc vzala obě drobné ručky do své hebké dlaně a pokoušela se odemknouti je od očí. Sotva se jí to po křečovitém odporu toho červíka podařilo, jediný pohled do očí maličkého a Pavlínou hrůza i odpor až v kolenou otřásly. Byla by vřeštícího hocha málem upustila, kdyby jí ho nebyl z náručí vytrhl někdo, o jehož blízkosti neměla tušení.
Pavlína octla se tváří v tvář prapodivnou, ubledlou, z níž si pro první setkání odnesla dojem, jako by ty velké černé, divoce sálající oči, pod čelem vhloubené, byly přebytkem barviva své okolí až do temna prosákly a jako kdyby některá z tepen na čele nebo na hrdle musela v okamžiku puknouti, tak byly napjaty.
* V TRETIM DVORE.
Více času na paní Benýškové poznati Pavlína neměla. Zdálo se jí v první chvíli, že musí před ní prchnouti.
Neveliká ta ženština v záchvatu největší zlosti, držíc dítě na přič jako nějaký kyj, rozběhla se po Pavlíně, že tato ustupovala.
Benýšková, bledá až do sivá, trhajíc rty, jako by jich nemohla rozevříti, postoupila ještě na dva kroky proti couvající Pavlíně a konečně rozlepila svá ústa hlasitým: »Pfuj!« — Vyplivla však jen to slovo, ačkoli na prudkosti posuňku znáti bylo, že by se neostýchala uskutečniti je přímo do tváře slečny Pavlíny.
Na to se otočila a jako kdyby byla spáchala vraždu, shrbena pospíchala k svému bytu; dítě v náručí se jektavý m pláčem až odmlčelo.
KAPITOLA I.
Před samým prahem se však zarazila. Stál tu Benýšek rozj-ítřen,' mohutnou ruku napřaženou k pádnému poličku. Pavlína uděšena doběhla rovněž ku svým dveřím, nespouštějíc s Benýškové očí, když viděla ji v nebezpečí povážlivé rány, vydržela chvíli a za celý svět by nebyla propásla ten posvátný okamžik. Avšak ku podivu, čím výbojněji tvářil se Benýšek, tím volněji šla kol něho Benýšková a zmizela ve dveřích, aniž rána padla. Benýšek schoval poliček do kapsy.
Pavlína vpadla do kuchyně jako vystřelená.
>Pro Boha, maminko, pomýšlejí si...« »Ale vidí, Pavlinko, co pak je jí do cizích dětí, to nemusela mít tudlec to,* začala stará, kteráž celý výstup viděla.
»Pro Kristovy rány mlčejí, prosím jich; kdyby to viděli, to dítě je slepý!... Takový krvavý vočka! V celým těle to mám, takový leknutí,« a Pavlína se skutečně třásla na celém těle. Buclaté ručky tiskla do spánků, ale přec tak opatrně, aby si nákladnou frisuru neporouchala.
Matka držíc poslední špetku žlutých nudlí nad klokotající polévkou, dřív než je vroucímu osudu odevzdala, zarazila se dvě, tři vteřiny a potom šouravým krokem přistoupila ke kuchyňskému stolu, schýlila se na svých objemných loktech až ku samé tváři dceřině a mhourajíc bolestně očima, vydechla ze sebe: »Slepý?« Pavlína jen kývla a máchla rukama.
»Hehej! Podívej se jenom na tu kusí kňži!« otřásla se matka a na jejích předloktích vystoupla husí kůže jako struhadlo.
»Na obě očka?« ptala se ještě jednou matka a na jejích účastenstvím mžikajících očích bylo viděti, že by tento její hrůzoděsný požitek z cizího neštěstí byl o polovici menší, kdyby byl hošík býval slepý toliko jedním okem.
Pavlína mlčky přikývla.
23 V TŘETÍM DVOŘE.
»Jsi ty ale, dítě, bledá,« žasla paní Terttlová mhourajíc očima u samého nosu Pavlínina, »vzadu v pokoji stojí eště od rána hrneček se slanou vodou a ty jsi se musela jistě tuze leknout.
Hned jsem tady!« A stará paní svým chvatem a nezvážitelným objemem způsobila zas jedno ze zemětřesení v její domácnosti tak častých.
Ale hrneček se slanou vodou byla by zase málem musela vypiti sama. V tom okamžiku, jak po něm vztahovala ruku, vpadla jí Pavlína do zad a nedbajíc jejího leknutí toho dne již bůhví kolikátého, už ji tiskla ze dveří zpět do kuchyně: »Pospíšejí si jenom pro Boha, já se sem za nima za chvilku ...
Nu dou, dou! Inu, Benýškovi dou k nám, pro Ježíše Krista, oba i s chlapcem!« A Pavlínina matka za řinčení všeho skla, porculánu a hlíny odsupěla zase do kuchyně a přec tak rychle, že právě když stavěla hrneček se slanou vodou na stůl, zaznělo rázné zaklepání na dvéře.
Stará paní nechala hosta ještě jednou zaklepat.
»Dále!« Dvéře se otevřely a snad zároveň s nimi ústa příchozího: »Ruku líbám, milostpaní, račte odpustit, že se osměluji, nicméně však, ježto nenadálá událost — prosím dovoluji, si představiti sebe sama, svou choť a svého — hm — prosím, akademický malíř Josef Benýšek, moje choť Růžena Benýšková a můj ubohý Rudolfek . ..« Dřív než pan Josef Benýšek svou choť do předu postrčil, dřív než ubohého Rudolfa na prostřed kuchyně postavil, byla už v kuchyni nazpět Pavlína. Ty tři okamžiky stačily jí ku třem hmatům hřebenem po frisuře a přitisknutí štětičky s pudrem na obě tváře.
»Moje přemilé dítě, ach jak jest něžný!* šveholila Pavlína, přikleknuvši k Rudolfkovi, a vinula jej k sobě, »moje ty robátko, ubohé. Jak bych ho měla ráda!« 24 KAPITOLA I.
> Vzácná slečno, moje choť vás přichází odprosiť* — pan Benýšek neužíval infinitivu, leč s koncovkou »ť« ■— »prosím, moje jméno jest Benýšek, akademický malíř, to jest moje manželka a můj ubohý Rudolfek ...» •»j t,, < » Prosím, pane Benýšek, nechť jste přišel za jakoukoli příčinou, buďte nám srdečně vítán,* přednášela slečna Pavlína jako na divadle a držíc hošíka klidného, že slyšel otcův hlas, druhou ruku podávala Benýškovi.
»Tolik laskavosti, milostivá slečno...* 25 V TŘETÍM DVOŘE.
Byla to scéna nad míru slavnostní, ani stará paní nemohla odolati, aby neprojevila své účastenství podotknutím: »Ale, jenom nechají, pane Beneška.« Se zalíbením hleděla na svou dceru, stojící před hostem, zlatý cvikr na nose, při každém pohybu se otřásající, hlavu ladně zdviženou, že kulatý podbradek neodolatelně vystupoval. Také Benýšek drže krátké masité prsty Pavlíniny mezi palcem a ukazovákem, byl samá poklona a úsměv i škrtil jaksi do lahody svůj silný hlas.
Bylo to všechno velmi podařené a oba v obdivu nad svou dvornou uhlazeností vytrvali chvilku v tomto postavení. Náhle Pavlína svým už zas obyčejným kuchyňským hlasem přerušila posvátný okamžik.
»Ale pro Boha, vždyť jste si u nás ani nesedli. Prosím, vemte místo, prosím, mladá paní, Rudolfka si vezmu já...« Nastal ruch židlemi, Pavlína žádala za prominutí, že nevede dál, poněvadž není »uklízíno«, vyhledala Rudolfkovi »cukroušek« a zábava, vedena ovšem výhradně Pavlínou, byla v nejlepším, když si Benýšek odkašlal a znova spustil: »Odpusťte, slečno, vlastním účelem mé návštěvy dnešní, vedle povinného představení sousedského, jestiť...« »Odpustčj, nezapomenou svou řeč,* přerušila jej stará paní, »to jsem se chtěla s dovolením ptát, mnoholi platčj činže ?« »Ale, maminko, dovolejí, nejsou tak neugierigl* »Co se týče dnešního chování mé choti, račte jí míť za omluvena — to jesť za omluvenu ...« »Ani dost málo ne,« odtušila rychle Pavlína. »To je zcela přirozené, panička se lekla, — že chlapeček padá a proto si odplivla, kdo pak by se divil—* Pavlína slova trolila s patrnou jízlivostí.
»Moje choť toho upřímně lituje,« a Benýšek náhle svraštil čelo a přísně otočil se po své ženě, sedící jako socha dosud beze slova.
26 KAPITOLA I.
Náhle kmitlo něco v těch pochmurných očích jejích a Rudolfkóva matka patrně pod dojmem pohledu mužova vydechla ze sebe: »Ano!< Tak jako kdyby se slovem upadlo kus rtu z těch velikých úst, hrubých, vzhledu takového, jako otvor sáčku zadrhující se na tkanici. Bylo to sotva vydechnuto, ale s takovou zpurností, že se všichni odmlčeli. Benýšek neodvážil se už kárajícího pohledu stranou po své ženě a v rozpacích hladil hlavu svého ubohého Rudolfka a narážeje na jeho slepotu pravil k Pavlíně obrácen: »Račtež uvážit, že od narození, bez naděje, toť hořké.« Zase ticho, ona přestávka v hovoru, která vyhání hosty.
Benýškovi byli by zajisté bezodkladně odešli, ale v tom zašustěi šat o dvéře, takové bylo ticho, že to všichni slyšeli, klika cvakla a vstoupil mladý muž.
»Jesus, Richard jde k obědu a my nemáme prostřeno, Pavlíno !« Mladý muž, na němž na první pohled bylo patrno, že jeho podstatou jest náruživá samolibost. Byl oděn s veškerou nemužností ženkýlů Příkopy zalidňujících, jichž ideál právě toho léta korunován byl co nejsvětlejším cylindrem s černou stuhou. Tato přízdoba pozlacené mládeže pražské nescházela také příchozímu ulízanému panáčkovi.
Když smekl, objevily se vlasy ještě světlejší než klobouk, tvář pleti barvy jako nasedly pijavý papír a podoby jako na rychlo uhnětené. Také se zdálo, že licousy světlejší než líce jen tak ledabylo nastrkány pod bezbarvé uši této tváře vzezření až urážlivého.
Tu stálo na čtverečném decimetru bílých vousů pět, hned vedle na témž prostranství dvacet. Za to byly všechny stejně přistřiženy a v bezúhonný záhon srovnány.
Smekl svůj bílý cylindr s nevylíčitelným posuňkem té zbabělé pouliční koketerie vyšňořených mladíků, která je s to podrážditi hněv až k činu.
27 V TŘETÍM DVOŘE.
Sňal jej tak, jako kdyby mu šel z těžká s hlavy, i tvář se mu hnula v tu stranu i celou hlavou kynul.
Obličej jeho stažen byl při tom nakyslým výrazem nedodělaného úsměvu, v němž zřejmě stálo psáno: ».?« zato nemohu, že nejste tak roztomilí jako jal* Oči Richardovy při tom samou noblesou nikoho ani neviděly, až náhle pohnulo se jeho obočí pokusem úžasu.
To před ním stál akademický malíř»Dovoltež představit' sebe sama, svou choť a svého syna, prosím, akademický malíř Josef Benýšek, moje choť Růžena Benýšková a zde můj ubohý Rudolfek!« »Nová partaj z vod vedle« omočila si stará paní.
»Richard Terttlo, advokaturskanzleidirektor beim doktor Paussig,« vyjelo z pana Richarda, jako hrknou hodiny minutu před celou.
Na němou, tupou osobu společnosti působila slova ta jako zázrakem, paní Benýšková trhla sebou a dutým hlasem, avšak z úžasu až jektajícím zvolala: »Voni jsou mi od pánaboha samýho poslanej, mladý pane doktor, bůh je můj svědek, že hned v tu chvíli, jak otevřeli, měla jsem k nim důvěru, jako kdybych je byla už celý léta znala.
Voni mi v mým protivenství jistotně pomůžou a dá-li pánbůh, že vyhrajem, já budu uznalá, voni mně neznají, ale já se jim odvděčím. Povážejí si, pivovár a tři domy...« »Cocococo je? Co má být?« prohodil pan Terttlo, nyní už česky, »já té — ch — paní nerozumím ani slova ...» »Ocb, ctěný pane,« šveholil sladce akademický malíř, »nevím, jak se mám vyjádřit', zdali je to spíše nehoda, anebo spíšeji štěstí, v štěstí tom pronásleduje nás však neštěstí. My totiž máme veliké jmění, totižto máme míti, neboť od smrti mé tchyně se nám zadržuje ... S celým státem, vážený panc,« deklamoval patheticky, »odvažuji se vésť zápas za práva své ubohé choti zde, dobré ne2S -ě3*" & /• V 'I REITM DVORE.
zadatelné právo těmatoble svýma řukoma ... Neračtež se tudíž diviť, že moje paní, doslechnuvši, že ráčíte byť tak slovutné kanceláře advokátní řídícím, pojala ve vás, ve vaši radu důvěru...* »To je všechno — chech — náramně krásné, milý pane,* namítal -pan advokaturskanzleidirektor zcela lehkým tónem, ale náhlým přechodem pokračoval až láteřivě: »pokud z toho ale mohu vyrozuměti — krátce a dobře, já nejsem žádný vinklář, a ostatně já nevím, jak k tomu všemu přijdu, já vás neznám, pane!« Nastalo na dva okamžiky ticho, v němž každý četl svůj trapný díl. Toliko Pavlína prostírajíc na stůl ticho rušila. Stará paní rozevřela bezzubé čelisti a mlčela. Hosté stáli u dveří na odchodu.
Benýšková z těžká chápajíc šlehala očima s jednoho na druhého, Tajná myšlénka na dně Pavlínina srdce zrodila žádost nedc pustiti, aby první setkání se sousedy takto nepříznivě skončilo.
»Ale nesmíte si myslet, pane Benýšku, že bratr je takový, jak se dělá, to by bylo krásné, sousedi, jděte ... sousedi,* doložila vynuceně škádlivým tónem. »To bys byl pěkný otec rodiny, aby o nás lidé mysleli, že jsme nějací divousi...« Pavlína by byla snad ještě déle a ještě nezáživnčji hovořila, kdyby Richard, jenž poznal, že svým urputným způsobem porušil způsoby světáka, nikdy upřílišeného, nebyl býval pojat touhou, napraviti toto pochybení.
Jeho nasedla tvář zřela zas obvyklým šarmantním pohledem, nozdry roztomilostí se naduly, víčka přetáhla oči a rty se rozlepily: »Ovšem, ovšem, ovšem« — mluvil se známou dělanou roztržitostí blaseovaných kupeckých příručích, »pán odpustí.. . dnes malá neshoda ... se šéfem ..., malá nepatrná mrzutost, která mne rozladila, doufám, že budeme dobří sousedé, pane ... prosím, jak je ctěné jméno ... já mám pro jména tak špatnou paměť a pak tolik jmen v kšeftu.« »Ale prosím, prosím, Benýšek, akademický malíř... já také doufám ...« 30 KAPITOLA I.
»To je lehko pamatovat « hovořila vesele Pavlína žádostivá, aby se rozmluva dostala co nejdále od podnětu Richardovy nezdvořilosti, >malý Beneš, ale pan Benýšek jest spíš obr.* Odříkala to jako požehnání nad spojenýma rukama obou mužů, v nichž tiskli zároveň smíření a rozloučení. Richard, tak pozorný, aby se nedopustil v obcování beztaktnosti, přece páchal jednu na druhou, sám začal: >Poroučím se, poroučím se, pane Benýšek.* >Má úsluha, pane řídící.* »Ráčejí nás navštívit, pane doktor,* šeptala Benýšková zanícením celá rudá, >všechno jim povím ... vyhrajem .. * Sotva byl za dveřmi, obrátil se Benýšek. Už napřed zahlédl na dveřích cosi jako visitku. Teď viděl, že tu přibity dvě. Na jedné stálo: RICHARD TERTTLO, Advokaturskanzleidirektor.
a na druhé: PAVLÍNA TERTTLOVA, poštovní manipulantka.
Avšak slovo >Terttlova« bylo nožem a pérem předěláno z patrného původně tištěného »Trdlova«. Mezi T a r tísnilo se štíhlé psané e a z d vyrobeno dvojité ti tím, že ubohému písmeni odpáráno břicho, nahrazeno jedním t a ze zbytku uděláno druhé t.
>Trdlo,« zabručel mezi zuby jízlivě akademický malíř.
»S jeho ubohým Rudolfkem,« pravil současně a posměšně pan Terttlo, sedaje ke stolu a rozestíraje za talířem dnešní »Bohemii*, kterou brával domů z kanceláře. »Mir scheint das Kind ist blind,* (Zdá se, že to dítě je slepé) prohodil.
»Ani jsem se nedozvěděla, estli na ně nepřirazil,« nadhodila bezvýsledně stará paní, když byla skončila tichý otčenášek a zadívala se snivě do páry z talíře vystupující.
31 Tp V TRETIM dvore.
Také Pavlína v hlubokých myšlenkách započala oběd, tak hlubokých, že jí až lžíce ve vzduchu vázla.
Richardovi nikdo neodpovídal, jako s ním doma nikdo německy nehovořil.
Nebyloť slyšeti leč jej, jak po dětsku srká polévku ...
Z každodenního svého spánku po obědích, odbývaného na pohostinné pohovce v pokojíku Pavlínině, probudil se dnes Richard ošklivým snem. Namanul se mu kdesi na dvoře ubohý slepý Rudolfek. Richard šlápl mu naprostou náhodou na krk. Rudolfek dal se do nesmírného vřeskotu a jeho otec vrhl se na trýznitele svého dítěte, škrtil a porazil jej na zem, zul mu s pravé nohy botu a počal mu s palce stahovati nehet. Palčivostí se Richard vybourcl ze spánku. Probuzení bylo zároveň vysvětlení snu. Slunce pálilo jej žhavě do špičky pravé jeho lakované botky a otevřeným oknem zněl usedavý jekot plačícího Rudolfka.
Ostatně tyhle botky mořily jej dvojnásob, předně byl za ně ještě dlužen a za druhé mačkaly jej jako mučedníka Páně. — »V slovutné kanceláři!« rozvažoval dále vystrčiv nohu na lenoch pohovky, aby se mohl jejímu divukrásnému obrysu obdivovati.
On věděl totiž, že má nohy »jako kníže«. Slyšel to na vlastní uši, když to povídala kuchařka doktorovic, jednou v neděli, kteráž připadala právě na prvního, kdy si byl pro svoje služné.
»Co pak ten, ten má nohy jako kníže,« povídala kamarádce z prvního poschodí do druhého. Byla to stará žena, ale od toho času, kdykoli se obouval, či zouval, slyšel slova: »Nohy jako kníže!« I když jej zabolelo některé z jeho zuřivých kuřích ok, jichž měl deset, přes bolest mnohdy pekelnou sladce znělo mu: »Nohy jako kníže!« Jeho nohy nebyly však pro pouhou pastvu očím, nýbrž i pro požitek uším. Richard jako mnoho jiných stejně smýšlejících byl toho přesvědčení, že když boty silně »vržou«, přispívají velice 32 KAPITOLA I.
k noblese mužského zjevu. Proto nosil v nártech bot ukrytý celý systém brkových plátků, provázejících jeho tanec na jehlách hudbou do opravdy.
»V slovutné kanceláři,« přemítal Richard dále pracným svým způsobem. »To je jistá věc, že tenhle mazal slyšel o naší kanceláři poprvé!
V tom mžiku přeskočily oči jeho se špiček knížecích jeho bot na jeho knír, aniž by hlavou jen trochu pohnul. Vtlačil toliko pod hoření ret jazyk a ret jím zdvihl. Bylo na něm něco plavé plísně. Pak špičkou jazyka ochutnal tři vousy téže barvy pod dolením pyskem, Jimž říkal »muška«.
»Doktor, já a písař nevyděláme dohromady ani tolik, co doktor prokouří — sám bych neměl co kouřit, kdyby nebylo Frýdy.
Frýda, to bylo děvče rudovlasé s růžovou pletí, na víčkách očních stále přimklých a chorých přecházela až do fialová. Ubohá otvírala oči tíže, než okénko své posady, nesoucí nápis »K. k. Tabaktrafik«, kdež své tetě, vdově po setníku, prodávala doutníky až do výše pětikrejcarových kub a viržinek.
Richard byl vášnivý viržinkář. Bylo to právě letos, jednou z jara, když seděl v kanceláři v zoufalé náladě kuřáka viržinek, jemuž jazyk prahne po tomto nejnásilnějším všech doutníků a ruka v kapse počítá krejcary, stačí-li na jedno. Rozvažoval, nemá-li přece těch šest krejcarů své hotovosti obětovati raději na viržinku a vážiti pak cestu z kanceláře, tedy ze Smíchova domů, za Karlovo náměstí až kamenným mostem, poněvadž zbylým trojníkem by na mostné nedosáhl V tom přemítání úchvatná myšlénka bičem jej švihla až vyskočil. Ano, ano, toť výtečné, to učiní a sice bez odkladu.
Půjde a připomene »starému« jeho slib, učiněný, když jej do kanceláře přijímal, že osvědčí-li se jako stenograf, že mu pětku měsíčně přidá, a tehda byl v kanceláři sám, druhého písaře ani V lielím dvoře. 3 33 V TRETIM DVORE.
nebylo — půjde a vyloží mu také, co jej stojí mostné na cesty z Nové Města do kanceláře.
Když se vrátil z pracovny svého šéfa do kanceláře, měl ne sice o pět, ale přece o tři zlaté měsíčně více; málem by byl věšák rozkoší objímal.
»Wenn ich glúcklich bin, soli die halbe Welt glucklich wer'n, lieber Tertlo,* (Jsem-li já šťasten, nechť jest půl světa šťastno, milý Tertlo) povídal tehdáž pan dr. Paussig, »hoiť kónnten sie von mir die ganze Kettenbrúcke haben, hoiť bin ich úberselig ...« (dnes bych byl s to, dáti vám celý řetězový most, dnes jsem přešťasten) a pan dr. Paussig hořel a zaníceným zrakem mířil po své ženušce. >Sie 'snt hoiť der erste, der mich um was angangn hat nach einer solch gluckseligen Nachricht.* (Vy jste první, kdo mne dnes po tak slastné novině o něco požádal.) >Aber Mannrl sei gscheit, plausch nit,« (Ale mužíčku, měj rozum, neplácej!) vpadla mu paní doktorová do řeči zapýřená až po uši. Byla to plnokrevná krásná židovka a doktorkou teprve od masopustu.
Richard se již třetího dne cestou před kuchyní dozvěděl, že měl pravdu, když tušil, že příčinou doktorovy štědrosti bylo nejčasnější hnutí jeho otcovské lásky.
Maje tři zlaté v kapse — užil rozjařenosti doktorovy i k tomu, že jej na místě požádal o jich vyplacení — pádil Richard k tabákové dřevěné posadě k mostu, kdež svůj sentimentální život trávila Frýda.
Když Frýda vytáhla okénko budky a těžká víčka rudých očí do výše, šlehl Richardovi z nich takový záblesk něžnosti vstříc, že až užasl.
»Tak tedy přece jste na mne nezapomněl,« vydechla budka ze svého nitra roztouženě.
»Aaaa — to bych si, slečno — hm — přece jen vyprosil — takovou pozastávku! Snad si nemyslíte, že bych vám vašich mi34 * v tri: TIM DVORE.
žerných pět viržinek zůstal dlužen!* hartusil Richard na oko: vědělť na první pohled, kolik uhodilo, ba věděl již dávno, na čem s Frýdou je.
»Pane doktor,« sténala Frýda, horkýma dlaněma křečovitě chopivši ruku Richardovu se zlatníkem v hrsti, »co si to o mně můžete myslet, co vás to napadá, já o žádných pěti . . Frýda se zajikla, »nic nevím a nechci vědět — já jenom... že jste nezapomnět... že jste na mně přece vzpomněl* »Ale, ale, nač pak já bych tuhlecto potřeboval,* odmítal Richard se zdánlivou rozhodností, jako kdyby na věky chtěl všemu konec učiniti, »tady mi dejte na zpátek na pět viržinek, slečinko . . .
však je na Smíchově víc trafik a má úcta . . . heh!« A zlatník zazvonil vztekle o prkénko. Ale ani nedopadl a už se zaťaly končité prsty hektického děvčete znova do dlaně Richardovy až bolestivě.
Richard mohl sice jediným trhnutím zbaviti se dravého toho obemknutí, ale ruka jeho velmi shovívavě vyvíjela se z prstů rozohněné Frýdy.
Spojené ruce obou sunuly se zvolna ven až k samému okraji okénka.
»Ale Ježíš Marjá Josefinko U ječela bolooká trafikantka, ale jejej, pane doktor, ale nehněvejte se na mne, ale neéé...« Na konec už skuhrala.
Najednou však Richard odzbrojen v zápasu povolil.
Ucítilť mezi dvěma kotníky svých prstů horký dotek okoralých rtů Frydiných, přitiskla mu na ruku vroucí políbení.
■ Hubené ruce její počaly se třásti a Frýda dala se do usedavého nelíčeného hysterického pláče.
Když pan Terttlo za hodnou chvíli odcházel, odnášel si zlatku nerozměněnou; Frýda nejen nedopustila, aby zaplatil, co byl dlužen, ale i musel nad to od ní přijati dalších pět viržinek na úvěr, na důkaz, že se o ně nebojí.
36 KÁPI I OLA I.
Toho dne štěstí patrně sloužilo jemu výhradně.
Richard okamžikem pochopil, jaký poklad proň Frýda znamená; nejen že tento dluh nikdy nezaplatil, ale i na příště dostával od Frýdy viržinek co chtěl ...
Nebylo potom místečka na jeho hedbávných rukou, aby je krátkozraká Frýda nebyla zlíbala; mimo jeho ruce najisto že neviděla z něho nic víc, neboť mimo tabáčnickou boudu se s ním nikdy nesetkala.
Ale přece měla ještě něco. Byl to její »můj doktor, ten co je u doktora Paussiga.* Kolik to dělá?* vždy se jenom zeptal.
Ale já nevím,« zavrněla vždy Frýda.
»Pět zlatých padesát, myslím,* odpověděl Richard.
Konečně nebylo ani těchto rozpaků, jeho spotřeba vybraných doutníků jej očekávala každodenně bez řeči.
Svědomí Richard Terttlo neměl, a měl-li, nemělo jeho svědomí zubů. V tomto okamžiku ohlodávaly jeho myšlenky jedinou představu, pivovar a tři domy paní Benýškové, veliké jmění, které se panu Benýškovi od smrti jeho tchyně zadržuje, a v uších mu stále znělo úpěnlivé pozvání malířovy choti.
Nenapadlo ho sice ani na chvilku nic podobného, jako že by utlačovanému právu mohl dopomoci k platnosti; byl z předu přesvědčen, že pře o dědictví Benýškovic jest na vlas taková, jako všechny ty beznadějné procesy, kteréž se utíkávají k právnímu příteli do — kouta. Ale vedl jej neodolatelný pud po groši, kde se dá jen trhnout; pud ten měl společný se všemi lidmi svéh< > povolání.
Byl už půl hodiny odhodlán, že o tom s Benýškovou aspoň blíže promluví.
Stoje u okna díval se tak šikem na sousedovy dvéře. Na plechovém štítku jich, včera přibitém, byla skořicově namalována 37 V TKETIM DVORE.
paleta, jejíž otvor byl protknut dvěma tenkými štětci. Na paletě četlo se nucené vyumělkovaným písmem: FRANTIŠEK BENÝŠEK, akademický malíř.
»Co asi taková paleta vynáší?* rozjímal. Byl by raději viděl, aby pan Benýšek maloval pokoje. Přes to však se panu Terttlovi nemálo líbily barevné skvrny namalované pestře na okraji palety jako tuční pulci, ocásky svými do tenká vytaženými do vnitř obráceni»Nu co, udělám to jako bych oplácel návštěvu na smířenou,* pravil si Richard bera klobouk a chápaje se hole se stříbrným kováním.
V kuchyni zastavil se.
Matka jeho seděla u okna hlavu zádí položenu majíc na okně a podepřenu Polovičním nebeklíčem. Z úst do široka otevřených, tak že z dolejší dásně čněl jediný zub matčin jako zřícená věž hradu Okoře, zněl zdravý chrapot v dlouhých přestávkách. Ruce měla ovinuty zástěrkou, aby je mouchy neštípaly, však slunce přímo do její staré hlavy pražilo.
Richard chvíli se rozhlížel, pak se vrátil a přinesl do kuchyně čistý kapesník. Rozprostřel jej matce pozorně přes tvář a pootevřel vyhlídku. Vyšed zamkl za sebou dvéře a klíč zvenčí pootevřenou vyhlídkou na okno položil. Pavlína byla již dávno odešla do úřadu.
Stará paní Trdlová zůstala sama doma a chrápala až se jí jemný šáteček na ústech třásl. Mimo ni nebylo živé bytosti slyšeti, leč mouchu, která kvílivě hubovala nad osudným hrnečkem se slanou vodou. Minul se dnes úplně účelem přes tolikerá leknutí.
Zatím Richard několikrát pokoušel se otevříti nádvorní dvéře u Benýšků. Konečně přikradl se z temna nitra nějaký přízrak a vpadl očima v hlubokých důlcích přímo na samé sklo dveří, oči rozjevily se radostně, klíč chrousti a pan Terttlo octl se tváří v tvář paní Benýškové.
II.
Jako běsy vlečen vletí do dvora fiakr tak prudce, že až všechna okna drnčela a panu Hudrychovi, jenž u pumpy stál nad neckami plnými vajec, které pro svůj hokynářský obchod vypíral, málem vypadla konev z ruky.
Na čele naběhla panu Hudrychovi žíla jako brk — ta žíla jej jednou zabije — zvěsť to prudkého výbuchu hokynářovy prchlosti. Pan Hudrych nejednou, jak se povídá, nadělal své ženě v krámku takovou suchou a mokrou míchanici, že v ní zůstal toliko mandl v jednom kusu.
»I sakra, satane!* rozkřikl se na kočího, »nevidějí to dítě?* A kdoby byl z blízka pozoroval, byl by viděl, jak se mu leknutím dvakrát navrapil nos. Však jej také při tom pohledu úzkostí mezi očima až rýplo.
Zadní kolo kočáru tak těsně drhlo kolem nožek Rudolfka Benýškovic uprostřed dvora stojícího, že jej snad jen zázrakem minulo. Dítě, po způsobu slepců v nebezpečí, z místa se ani nehnulo.
»I to aby hrom do toho vožralstva!« hartusil dále Hudrych, když kočár po široké obrátce zastavil a hokynář poznal ve voz39 V TRH TÍM DVORE.
kovi fiakristu, svého to souseda z předního dvora; »chlap přebere, že ani domů netrefí.« I hidrych nemínil jinak, leč že Fialka v nachmelenosti zajel místo do druhého do třetího dvora.
»I zatracená parola, namočenej jeden!« ulevoval si hlasitě Hudrych.
V třetím dvoře byl řečnický turnaj obou hrubců novinkou a proto kde které okno, jež nebylo už dříve otevřeno, rozlétlo se v očekávání, co na to odpoví Fialka.
První jako vždy objevila se u okna paní inspektorova, paní hausinspektorová« a jako pokaždé zapínala si svou modrou kamizolu, nechávajíc jako vždy celému světu dost času k přesvědčení, že má pod ní jen košili.
Leč prozatím nebylo slyšeti leč frknutí koně a usedavý vřískavý pláč Rudolfkův, tato nesnesitelná trýzeň třetího dvora ode čtyř neděl, co se sem Benýškovic přistěhovali. A jako vždy po Rudolfkovi rozvřeštěl se kanár Miloušek v okně u Terttlů až to svištělo.
Pan Fialka, jemuž jako každému opilému vozkovi nejsnáz bylo na kozlíku, z těžká se zdvihl a z těžká slezl. Zaklesl uzdu, ale jen na prázdno, tak že spadla na zem. Opíraje se o svůj povoz, obešel jej pozadu a přistoupil tak k Hudrychovi.
Klátil se jako třtina a ohýbaje nevědomými pohyby zápěstí konec biče spustil žertovným — takovým kuliferdovským přízvukem : »Poslouchaj —voni sta - rej - vo - pálko, esli mně voni zbuděj mýho pasažíra, pana hejtmana . . . tak z nich tím pajčem tady a z těch vajec nasekám takovou amoletku, že takovou jakživ nejedli!« Jakmile Fialka začal, ozval se nad nimi na pavlači mezi služkami první náběh smíchu a pan Hudrych cítil, jak se mu v týlu ježí poslední zbytek ryšavých jeho kudrn. Držel v ruce konev a rozjímal, nemá-li ji vchrstnout Fialkoví do tváře, anebo stačí-li na něj koště.
40 KAI'1'IOI.A II.
Ale jak padlo slovo »pana hejtmana«, jež Fialka se zúmyslným důrazem pronesl, byl pan Hudrych jako vyměněn. Pan hejtman Przschiwolski z třetího dvora byl čestným členem spolku vysloužilců »Laudon*, jehož velitelem byl Hudrych, i nebyl by si před ním za žádnou cenu zadal.
Ale ve voze se nikdo ani nehýbal »Copak voni můžou vědět,* pokračoval blábolivě Fialka, •takovýho ryta jako dnes nebudu hned tak brzy dělat... Z lobkovickej, tej novej v Jungmanovej jsme jeli k Pačovi... do Ferdinandskej a potom k Victorinovi na gé .. . a vobědvali jsme s jinejma pánama oficírama na Radeckýho rynku na Malej Straně ...
co voni vědí, bečko shnilýho zelí?... Vědí, co se nám stalo?...
Terno jsme vyhráli a pytle peněz vezem domů a opice tento až ze Stromouky — tam by nás byli z koncertu hnedle vylili « A Fialka pokračoval hned na to úplně střízlivým hlasem — bylo to jako když zpěvák ze zpěvu najednou začne mluvit: »Však jsem nad ním taky pro lidskej smích musel postavit boudu.« Ale v tom okamžiku se Fialka zas hned rozkřikl a zaprásknuv bičem co měl síly zvolal třikrát: »Terno, terno, terno!« jako by provolával: Sláva, sláva, sláva!
Pavlač a okna odpověděla na tento projev opilosti Fialkový výbuchem smíchu.
U vědomí, že chystá báječné překvapení skončil Fialka téměř ledově chladně: »A teď se, lidičky, podívejte, koho vám vezu!
V tom okamžiku jak se otevřela dvířka kočáru, zazněl s pavlače ženský téměř úpěnlivý výkřik : »Pro pána Boha, to je náš pan hejtman !< A než by napočítal tři, seběhla na dvůr mladá, nesmírná ženština s plnými hrotitými formami, jichž nezkrocenost zvláště během 41 v třetím dvore.
se schodů přišla k plné platnosti. Byla to Máry, či lépe paní Márynka, hospodyně pana hejtmana Przschiwolski-ho.
Pán její, dnešní Fialkův pasažér, spal do opravdy. Probudili, vytáhli a postavili jej na nohy, či vlastně na nohu jednu, neboť druhou pan hejtman pensista nechal u Králové Hradce.
Tak tu stál křehoučký, v jedné ruce třímaje pochroumanou levnou kytici, kterou bůhví kde a proč koupil, a v druhé kornout, jehož trhlinami sypaly se cukrovinky. Divě pohlédl kolem sebe, jeho dlouhé bílé kníry, které mu rostly dolů přes ústa takořka z nosových direk, zachvěly se jako kly podrážděného mrože.
A pan Przschiwolski, c. a k. setník mimo službu, vida, že se nachází v nebezpečí směšné situace, nabral na se desetkrát tolik zpupně hrdého vzezření, co mu ho zvetšelé jeho výložky s to byly poskytnouti, odfoukl si a beze slova odešel provázen jsa paní Máry za úctyplného hlubokého ticha.
Pan Hudrych byl téměř omámen, když pan hejtman, jejž přece k jeho, Hudrychovu návrhu spolek »Laudon« jmenoval čestným členem, mizel kol něj nevšímaje si jeho pozdravu a hluboké reverence.
Také Fialka jako by si byl tříštku zadrhl, po bývalém jeho nadšení nebylo ani stopy.
»Ten si bude teď foukat, milostpán,* prohodil Hudrychovi zcela kamarádsky, když kelka páně hejtmanova na dlažičkách pavlače doklepala.
Hudrych nic.
Hudrych »rýžoval < vejce dále jako umíněný. Vypírání vajec říkal rýžování, což odůvodňoval takto: »Vědí, dělám to jako v tej Galiforniji, jenže toliko obráceně, jako ty rejžovníci, ty hledají zlato a zlato já musím vodmočit pryč.
A jejej!« říkal hromotluk, »to by mě žena hnala, kdybych jí na jednom tom pukále nechal ňáký pozlátko. * 42 KAPITOLA II.
»Povídám, to terno je pravdivý,« načal Fialka znova v rozpacích otíraje okna povozu, ale jen proto, aby se měl čeho držet.
Hudrych pořád nic. Než Fialka na odpověď dlouho čekati nemusel. Nadhodila se mu truhlářka Setinka, kteráž musela od všeho míti. Ačkoli měla doma plnou konev vody, přece ji vychrstla do kanálu pod záminkou, aby se dostala k pumpě.
»Tak istotně, pane Fi-alka? oni vyráli to terno, prosím ich, neděla-í si z lidůch blázna! Ežíši podiva-í se až po mně mráz de!« repetilo to z vychrtlého jejího hrdla.
»A to pan hejtman vod shora, sousedko,« cedil Fialka nerad přes zuby; — muž Setinčin výhradně vyráběl rakve pro pohřební závod, lidé z domu neradi Setinovic vídali a s nimi se stýkali.
»Kde pak já!« Kdo šťastným hráčem byl, to zaslechla už zase paní hausinspektorová, která přišla dolů vzdor vedru ve velkém vlňáku, přehozeném přes svou věčně stejně špinavou kamizolu. Lucernička v její ruce a veliké klíče předstíraly očividně cestu do sklepa, jen proto, aby jí neušlo, co bude.
Paní »hausinspektorová>- byla největší paní v celém domě, její muž tu byl na místě domácího, ale ona nejméně na místě božím. Domácím pánem byli -dědicové Kudrnovi*, bylo jich — můj ty Bože! — aspoň patnáct.
Ostatně i jiných zvědavců zatím přibylo; z okénka bezprostředně nad skupinou našich přátel vystrčil hliněnou dýmku svou holohlavý pan Bombička, který se nikdy nepodepisoval leč c. k. koncesovaný opisovač not. Pleš jeho byla plna inkoustových šmouh Na pavlánu nad ním stály dvě služky a Mrázková, ta co je od študentů živa«, vyšla ven i se šitím.
V kroužku na dvoře stáli i oba koně, jež Fialka držel za uzdu, aby nepadl, a frknuli tu a tam do zábavy, vedené hlavně čilými dámami. Doléhaly na Fialku, zasypávaly, protýkaly jej otázkami, tak že se Fialka z těžká dostal k slovu. Zaváděje 43 V TRETIM dvore.
krůčkem svůj povoz z třetího dvora ku stáji v dvoře druhém vedl bezděčně celou družinu s sebou.
Pan Fialka byl ještě v samých počátcích vypravování, jak jej pan hejtman hned ráno vyzdvih' »celej veselej* ze štaflu před kolekturou na Kadláku — když tu jako puma se schodů do prostřed besedy vpadla paní Máry, v jedné ruce povědomý kornout a v druhé pochroumanou kytici.
Nic ji nemohlo v letu zaraziti, ani společný výpad všech dam, rozmnožených už o paní Mrázkovou, která sešla dolů, a paní Hudrychovou, která opustila krám.
Ba ani největší paní v domě, paní > hausinspektorová , jejíž slovo mělo větší váhu než desatero, nezastavila paní Máry.
Když inspektorka vzkřikla na ni: »Je to —je to pravda, paní Máry?* letěla Máry dále, krotíc oběma rukama zpurnou jupku, pokyvujíc za sebe a volajíc pronikavě: >Je — je—je!' Bouřlivá čtyrhlasá otázka: »A moc-li?« zastihla ji až ve dveřích u Terttlů.
Běžela staré paní, této důvěrnici nejmírnějších hlubin svého srdce, zvěstovat přede vším zvěst o výhře převelikou a novinu jinou se zvěstí touto souvisící, kteráž byla s to, paní Terttlovou 44 KAPII OLA II.
uvrhnouti v úžas nejvyšší i v proudy životního elixíru jejího, slané vody totiž.
Nastojte — v přesladkém objetí, následujícím na první výbuch radosti z terna, sdělil pan hejtman své Máry, že může jít zejtra do kanceláře hledat služku.
Tím přec paní Máry ze stavu hospodyně postoupila neklamně v důstojnost — nevěsty!
Zdravý ženský pud paní Setinky nejsprávněji vytušil a částečně vyčetl z dravých pohledů paní hausinspektorové, co asi okřídlilo kroky paní Máry a co asi bude nejbližší následek páně hejtmanova terna: »To on si -i přece -enom vezme -íčky paní Máry pan -eitman.
Sbor harpyí na dvoře vděčně se ujal této osnovy a jednohlasně se usnesl na tom, že by to nebyl žádný div, a že by se tím poměr pana hejtmana k paní Máry jenom legitimoval.
Právě dospěla paní inspektorova k názoru, že ten »puget* byl jistě pro ni, pro tu »potforu okatou*; té že musí »ty kukadla i v noci svítit-; vždyť je to prý vidět i ve dne »skrz lufty ve sklepě, když jde pro uhlí. Kolikrát prý myslela, že to kočka,* vykládala paní hausinspektorová — a v tom okamžiku zase vyrazila paní Máry na dvůr, provázená tentokrát hekající a uřícenou paní Terttlovou.
V téže chvíli objevila se také paní Benýšková. Přichvátala svým netopýřím neslyšným letem a nevšímajíc si četné společnosti na dvoře, neobyčejně obratným a vycvičeným hmatem Rudolfka se země takřka shrábla. Do té chvíle seděl na jednom místečku a stále stejným neúmorným hlasem plakal. Jakmile se octl v náručí matčině, jak by uťal Teprve když se odmlčel, uvědomil si každý jeho pláč, jako klapot mlýna, když se složení náhle zastaví.
S Rudolfkem umlkla také celá společnost tušením velikých věcí.
A vskutku!
Nejslavnostnějším krokem přikročila paní Máry k paní Benýškové, jíž se víčka mhouráním křečovitě chvěla, a podávajíc jí kytici 45 V TŘETÍM DVOŘE.
a kornout prohlásila: »To, paní Benýšková, posílá pan hejtman jim a to Rudoltkovi.* Paní Benýšková nemohouc se vzpamatovat sekla hlavou v právo a v levo, a paní Terttlová pronikavým křikem v zanícení delfické věštkyně spustila: »To je, lidičky, náhoda — v tom je prst boží — to se stane jednou za sto let —! Paní Benešková, já jsem to dycky říkala — hned jak mi říkali, v jakým jsou protivenství postavená, nyčky pán Bůh sám ukázal, co chce!* A paní Terttlová, která už přišla s podezřelým nakřivením tváře, dala se do usedavého vzlykotu.
Kdyby byl v té chvíli vstoupil nějaký cizinec do třetího dvora, byl by najisto mínil, že se nachází v nádvoří blázince. Paní Benýšková s Rudolfkem v náručí, s kyticí a kornoutem v ruce, chumel rozčilených žen kolem ní, paní Terttlová v slzavém pohnutí, tučnou bezzubou bradou třepajíc, paní Máry s planoucíma očima.
Truhlářka Setinka spráskla rukama, jako by dlaně rozdrtiti chtěla: »Tak to voni vy-ráli to terno, paní Beníšková, -ežíši?! Tak ne pan -ejtman?* »A to vona si jen přisadila,* ozval se vzadu lhostejný alt paní Mrázkové.
>A moc-li je to, paní Máry? to jsem se zapomněla zeptat,* vybrala se paní Terttlová náhle ze svého pohnutí.
»To jim tady nemůžu říc,« odpověděla paní Máry vrazivši impertinentní pohled do rozedraného lokte kamizoly paní inspektorové.
»Ter-noř« splynulo z velikých pysků Benýškové.
»Však jim ho neukradnem, paní Máry, budou beztoho na něm s panem hejtmanem ležet!* rýpla inspektorova do paní Máry.
»Ano terno, paní Benýšková, aby to věděli,* vykládala paní Máry Benýškové zúmyslně přeslýchajíc špičku inspektorky, »apro46 KAPITOLA II.
tože panu hejtmanovi k němu pomohli, posílá jim ten puget, tu kytici a ty bonbony.* >Tak teda přeci pan -eitmanř* ječela Setinka.
»Já —já — pomohla?* vypravila Benýšková namáhavě ze sebe.
>Ani pan hejtman, ani paní Benešková,* rozkatila se na Setinku paní Terttlová, »ty peníze sou paní Máry, pan hejtman sadil, paní Máry vyhrála, čí je sázka...« »... toho je vejhra. Haha, haha!* smála se bez smíchu inspektorova. A kde kdo smál se s sebou — paní inspektorova byla největší paní v domě.
Paní Máry zalomcovala nepozorovaně, ač to každý pozoroval, zástěrou na tučném těle Richardovy matky, jako kdyby ji chtěla utrhnout, a pokračovala ve svém výkladu s vážným, radostným důrazem odpočívajíc na každé slabice: >Ano, pomohli; náš pan hejtman sadil jejich pána léta, jejich léta a jejich, .maličkýho léta, a jak jsou za sebou, tak vyšly, 32, 43, a 3 a proto jim posílá ten puget, tu kytici.* ♦ Enom se podiva - í, enom se podiva - í na ty mý ruce, -ak po nich mráz de.« »Leta?« vydechla Benýšková. Sesinavěla na dobro a hluboké oční důlky její jakoby byly ještě více zčernaly. Dlouhá travina z kytice čnící třásla se chvěním ruky, Rudolfkem obtěžkané.
»Paní Benešková, paní Benešková, pamatujou se; nechtějí, já jim přinesu drobet slaný vody? Lidičky drahý, to není žádnej špás, to budete teprv koukat, až přide to terno paní Beneškový .. .« »A já tady Jezuzku stojím a pan hejtman zatím* — přetrhla Máry paní Trdlové řeč a najednou jako kdyby se rozpomněla, že to nemá být, aby příval štěstí, kteréž především ji zasypalo, tak chladně nesla, rozehnala se nejdříve po paní Terttlové a prudce ji obemknuvši vlepila jí dvě mlaskavé hubičky.
>Zatím s pánem bohem, večír si to všechno povíme,* zavzlykla jí na šíji.
47 V TŘETÍM DVORE.
Na to objala také paní Benýškovou s Rudolfkem, kyticí a kornoutem, škytla jí za uchem a pojavši mocnou svou hruď do náruče odběhla jak vichr.
»Kdyby ta dycky vyhrála, když si pan hejtman sadí...« začala > inspektorka*, škňdnicky hledíc za paní Máry.
»To bysme nemohly pro terna po dvoře ani chodit. .. hihihi...
paní hausinspektorovál* vděčila se paní Mrázková.
»I jo — i jo, to jsou jistá,« dotvrzovala nechápavá paní Trdlová, »vejhra je její, pan hejtman sadil všechno, co měla naíporováno, bylo toho pár desítek, íčkot nevím honem kolik.« »Mordie, to by šlo do tisíc -- terno seko!* vmísil se teď hokynář.
Na ta slova umlkl celý ženský sněm, presidentka jeho upřela v sousedku dlouhý hluboký pohled a bylo přímo viděti, jak tento pohled jedna druhé beze slova podává, jedna bledší než druhá, toliko Setinka zatřásla se na celém těle: »Hoohoo — voo — vo .. .« ale ukázat slovy, jak <po ní mráz de«, to se v okamžiku tom už neodvážila.
Paní Benýšková zatím nebyla k poznání. Matné oči z důlku jí zrovna vystoupily, hnědošedá tvář její zbrunátněla a skráněmi to trhalo.
»Tisíce!« vybleptla z těžká.
Toto bohatství, a tyto tisíce vlastně na její účet vyhrané, dusily ji k zalknutí při pomýšlení na její vlastní tisíce, o které ona už hrá taková léta.
»A terno sem a terno tam, to tudle pard Benešková má k očekávání jiný mění,* hovořila stará Terítlová, kterouž tajemství to na jazyku pálilo, neboť už dvakrát marně pokoušela se udati je, »a aby věděli, proč pan hejtman vyhrál, to všechno skrz to, že skrz ten proces a skrz to mění ty léta sadil a ičko už to jinač nemůže bejt a to mně žádnej neveme, že taky voni, paní Bene48 KAPITOLA II.
šková, musejí za svý přijít. Co pak to nevěděli, proč se jich paní Máry na ty léta před čtrnácti dnčma ptala?
Co to pořád povídá -í — pro Boha ich prosím s tím měním ?«Musejí vědět paní Štetinková, že tuhle paní Benešková není ze žádnýho sprostýho rodu, její maminka bejvala paní stará u Šaršlů.* Tato zbrusu nová věc srazila znova všechny hlavy dohromady.
»To dědictví je v cizejch rukouch, pivovár a dva domy a íčko je to u státu všecko . . . můj syn, náš Richard to všechno vede . ..
ty příbuzný ze strany nebožky všechno zapírají.
• Hodiny zastavili — po špičkách chodili — aby ji nevzbudili,* vybuchlo to najednou z paní Benýškové, jako dnes vidím ty hodiny, čtyry hodiny bylo — ale nic jim to platný nebylo — celý noce vo svý mateřský právo plakala — kdyby tu má cera Bábinka byla — celou bych ji zulíbala — ach mý drahý dítě . .. Půldruhá roku vodu měla — a vod nich hlídaná byla... Tři dni a tři noce sem v šalandě u tatínka spala a když přišel pan farář od Michala — pro tatínka si poslala — aby svědka měla — na smrtelný posteli se s ním dát vodat chtěla .. . Skrz tu svatou zpověď pana faráře prosila — když jsem s tatínkem přišla — velký křiky měli a vod pana faráře napomínaný bejt museli...« Jedním tónem, v nesmírné rychlosti — ale vždy s pausou delší než každý úryvek odsypávala se ta slova z bezbarvých hrubých pysků paní Benýškové. Z každého syčela nadávka a každý úryvek provázen byl mávnutím kytice jako kropenkou. Ačkoli výk'ad její přišel náhle, posluchačstvo její ihned pochopilo celou souvislost mezi ternem pana hejtmana a dědictvím paní Benýškové.
V ničem nezarážela je zřejmá naučenost a veršovaná téměř řeč její, spíše dodávala vypravování tomu ráz pravdy, jakési věštby do minulosti. A když kytice vyletěla z manžety a Benýškové zůstala v ruce pouhá papírová nálevka, dokonce to neučinilo směšný dojem.
V třetím dvoře. 4 49 V IRETI.M DVORE.
Všem zdálo se býti úplně v pořádku, když Setinka plna úslužnosti kytici zvedla a do manžety ji opět vbodla.
Benýšková si toho ani nevšimla a pokračujíc, z úsečných úryvků zatáčela jinou, zdlouhavou a žalostnou : »Ach íy má jediná drahá cerunko Bábinko, íak se s tvou nešťastnou umírající maminkou shledáváš, a tak ty drahý prsty tej mej umírající maminky na tej mej hlavě hrály — ahahahah — když na to vzpomenu, srdce mi to utrhnout může, to bylo jen jednou jedinýkrát v celým mým životě, vícekrát jsem ji ani nespatřila, to si se na mně dočkala, povídala, ta by se na mně byla dočkala, kdyby teď z toho hrobu stála, co je z její Bábinky . ..
Tak ta ubohá moje maminka plakat nepřestala, až umřela.
Také mezi obecenstvem paní Benýškové nebylo suchého oka.
Setinka se jenom rozplývala. Benýšková sama neuronila ani slzičky.
Poslechnou, paní Benýšková, a vodpustčj, že se tak ptám, to jich měla ta paní stará vod Saršlů s kerfírou z pivovára?* Von bejval napřed fičím a potom se stal postaršem!« vložil se do proudu slzí hokynář, který napínal sluch hned od toho okamžiku, kdy pronesla Terttlová jméno známého pražského pivovaru ten se mě něco napohlavkoval, když jsem se učil řemeslu Von byl potom taky skrz to zavřenej, vědí?
Ačkoli plakala na sucho, přetvářkou, přece si Benýšková slzy- utírala bezmála loktem, neboť dlaní nemohla: držela kornout, kytici a Rudolfka. Jakmile Hudrych dokončil, přes loket po mluvícím očima zrovna střelila a hned v následujícím mžiku učinila po panu Hudrychovi tak prudký výpad kyticí pana hejtmana, že velitel »Laudona* bezděky couvl.
»Voni — voni — to mě musejí dosvědčit, Jesusmarjá, paní 'Lilová, paní Štětinková, voni to slyšeli. . . pa-ne — Hu-drych, nevopouštějí mě a to slepý dítě, voni musejí za svědka !» A cakradente, - bránil se jemně pan Hudrych, -copak já jim, nešťastná ženská, můžu dosvědčit, já byl kluk, copak já je vidě! ?
5° KAPITOLA II.
Ale to musím říct, byla moc čistá ženská, ale podobná jí nejsou prachkornic, esli po ní voči nemají. To byl jinej granatýr, jenže drobet pila, ale ne pivo.
»A proto měla vodu,« poznamenala paní hausinspektorová.
A ňákej venkovskej v tom byl taky spletenej, byl taky vod řemesla,' pokračoval pan Hudrych, >a ten taky seděl. Taklc jinač vo tom nic nevím, než že spolu drželi.
lojojo! To byl můj tatínek, ale ne fen právej, ten byl v Praze, tady. Ten z venkova, z Postupic to byl — (paní Benýšková chvíli vzpomínala) to byl.. . *dotnnSlý otce ... a ten právej zdejší, obchodvedoucí, ten byl přirozený otce , natyrlfátr.* Natiirlicher Vater,* dovolil si pan Bombička z mezipatří.
Přes to však, že se v tu chvíli hlavy všech po něm vzhůru obrátil}', nezastihl jej zrak ničí u okna, c. k. koncesovaný opisovač not zmizel a toliko jeho hliněnka. kterou rychlým pohybem o rám okna s troubele sesmekl, třaskla o dlažbu.
Málem by se však byla rozbila na bílém cylindru pana Richarda Terttla.
Kráčel tu právě v celé své slávě domů, zahloubaným zástupem nevšímán a také jen rychlým poskokem v právo a v levo zachránil své skvostné nohavice před jiskrami ze střepů dštícími.
Pak se ale postavil do posice a vzkřekem dušeným v hrdle vzhůru napjatém zvolal: »No — do . . . volte!!!« V tom okamžiku byl zrovna velebným.
Richarde, Richarde, to uslyšíš novinu, ty domy jsou jistě vyhraný — pan hejtman ...« Dál se však matka Richardova nedostala.
Jediný břitký pohled synův přestřihl jí proud našetřené řeči.
Noblesa hejska z advokátní kanceláře vždy byla raněna, kdykoli přistihl matku nebo sestru v důvěrném styku s ostatními nájemníky -- z třetího dvora.
5i v TRETIM dvore.
Pane doktor, máme novýho svědka, pana Hudrycha, on se pod mým tatínkem u maminky vyučil,« oznamovala Terttlovi Benýšková hlasem, blažeností rozechvělým.
>Sie haben es wieder erzahlt?... Ich hab' es ihnen schon gesagí, ich hab' sie mehrmals gewarnt,«*) vyhrkl na Benýškovou její právní přítel, práskl dveřmi a zmizel.
Venku se všichni odmlčeli.
Podívání bylo na jeho tlustou maminku! Kde jakou vrásku ve své tučné tváři smáčkla do křečovitého úsměvu; naklonila svou šedivou hlavu s černým žiňonem přes rameno ku dveřím a potřásla jí několikráte s výrazem největšího čtveráctví a laskavého posměchu: »Echecheche! * Bylo v tom zrovna tolik omluvy za klackovitost Richardovu, jako obdivu a chlouby s jeho velkopanskými manýrami.
A paní Trdlová vecpala se do dveří za svým jedináčkem.
>To jsem znala víc pacholků, v cylindru,« ulevovala své žluči paní hausinspektorová, »ani jedna holka v celým domě není. před ním jistá.« Ale fešák — ale fešák!« řekla paní Hudrychová.
13a kluk,* odmítal hokynář, »a ty kdybys radši šla do krámu !« »A sedla mi tam domovnice, .. . už je po kafi, kdo pro co přídě? Za čtyrák semence panu radovi taky prodá.« Len bejt můj!* zhrozil se Hudrych, »ten by se pomělU A jeho ohromné pěstě s pihami jako trojníky ždímaly cosi neviditelného do tenká.
>'Abababababa, ty tlustej,« škádlila paní Hudrychová svého manžela tleskajíc mu na brunátné líce, pak zaklesla ruce do zá*) »Zase jste povídala? ... A tolikrát jsem vám to říkal a tak často jsem vás varoval.* 52 KAPITOLA II.
stery a odběhla jako srna. Byla mnohem mladší než Hudrych, a hezká žena; ráda prokazovala mu něžnosti před svědky. Byli bezdětní.
A pan Hudrych vylil nový džber na pět kop vajec, už svůj a klidný.
S Benýškovou zůstaly už jen paní hausinspektorová a Setinka.
Těch dvacet kroků ode dveří Terttlovic k Benýškovům šly půl hodiny a Rudolfek už pevně spal v matčině náručí, když se rozcházely ...
* Každý i sebe nepatrnější šustot bylo slyšeti, ale za to byla tma, že kdyby byla Pavlína dlaň před očima rozestřela, nebyla by ani pět prstů spočetla ...
Ale Pavlína sedíc u okna měla oči pevně přimknuty, o zaťaté pěstě opírala bradu a necítila pranic leč lokty své v kolenou a ostrou hranu pelešte okna, v čele již půldruhé hodiny vrytou.
Žila jen sluchem, jen sluch u ní bděl. Dřív než čekání zlomilo její síly, poslala sluch svůj na stráž otevřeným oknem na dvůr.
Bylo to již hrozně, hrozně dávno, co slyšela tenkou zdí, jak Benýšková iikládila plačícího Rudolfka k spánku, zcela určitě pamatovala se na jeho vrnění, v němž usnul, stěna byla tak tenká, že i to slyšela.
Užasla, když hodiny u Benýšků na téže stěně visící hrkly a udeřily půl, byla by řekla, že je to tři hodiny, co Rudolfek a jeho matka usnuli, i slyšela, že tloukly půl, ale za žádnou cenu nebyla by si vzpomněla, na kolikátou je to půl. Ani nechtěla vzpomínati, jenom čekala.
55 v třetím dvore.
Ze sousední hostinské zahrady přes hradbu slyšeti bylo potom nevrle zvuky harmonia, nuceného do kvapného rytmu, v němž bylo stále pozadu za dvěma houslemi. Hrálo tam »terčeto slepců* na neúnavnou žádost hostí neúnavně blbou odrhovačku: »Pe> VItaví plyne krokodil ■ Slyšela každé třísknutí do stolu, obtíženého prázdnými sklenicemi : »Co tu asi chce*- — lunu »Zvíře zuřivé'. — bufn Desetkrát a snad dvacetkrát.
Ječeni to bylo Pavlíně protivné, ale přec nemohla si pomoci a provázela takt hudby tím, že pohybovala v trepkách palci, na jednu čtvrt taktu pravým a na druhou levým.
Také to řvaní dávno zaniklo, dávno, pradávno, jako kdyby to bylo před měsícem. Moře času uplynulo od té chvíle, co se tichem rozlehl jasný, rozjmstilý hlas sklepnice: »Páni, poslední pivo!* Od toho času bylo úplné ticho, a sluch Pavlínin bloudil po dvoře. Věděl na vlas, co se kde v kterém koutku udalo.
Neušla mu ani jediná kapka ze špatně zavřeného kohoutku u vodovodu a dlouho, dlouho se jím bavil. Pozornost jeho náhle zaujal velký složený arch těžkého balicího papíru, bůh ví jak dávno na smetišti odpočívajícího.
Zadul vítr a papír sebou harašivě smyk] a ještě jednou. Vítr prudce sletěl se střechy do dvora a postavil složený papír na hranu Papír kotoulel se a zřejmo slyšeti bylo každé cvaknutí jeho rohu po suché půdě dvora, jako kdyby nějaký chlap chodil.
Zároveň počal vodovod dvakrát, třikrát, desetkrát tak rychle kapati. Ale nebyl to vodovod, sluch Pavlínin se mýlil. Pleskot velikých krůpějí ozýval se najednou po celém dvoře a Pavlínin 56 KAPITOLA III.
sluch shledav, že to déšť, rozeznal zcela dobře, která krůpěj padla na, obnažený kámen, a která šeptla do ušlapaného trávníku. V tom náhle počalo se líti jako z konve prudce a zuřivě, zaburácel hrom kulatým hlubokým híaholem, a skončil stručným úderem jako do základů domu a v tom okamžiku ustal lijavec jako když utne a zase se ozývaly jen kapky vodovodu odměřeně za sebou. Pavlína sebou ani nehýbala a v sluch její až bolestně napjatý sekaly hodiny Benýškovic tenkou zdí kvapně vteřiny a mysl její mechanicky zápasila s oběma intervaly časovými, mezi kapkou a kyvadlem, zvláštní půvab v tom nacházejíc, když oba zvuky vpadly v jeden bod, zatím co hrom někde daleko huhlal, jako kdyby se kutálel v některé ulici staroměstské anebo po kamenném mostě .. .
či snad až za Petřínem.
Jinak nemyslila a necítila Pavlína nic, leč své rožhavené íélo, po jehož všech údech rozléval se var, když jí dýchl vítr ze dvora za schýlený krk přes šíji po celém hřbetě jako kdyby ji ledovou vodou polil.
Pavlína čekala beze všeho hlodu netrpělivosti, a čekala, jak tomu zvykla již po celou řadu večerů, po celé léto, s náruživostí touhy, která věděla, že se dočká zcela jistě ...
Najednou Pavlína vyletěla vzhůru a mohutná hruď její vzdula se pocitem ukojení a Pavlína zadržela mocné vydechnutí zkoumajíc, zdali se neklame. Vlna krve, která jí střelila do hlavy, žalešlila jí sluchem, ale Pavlína přece slyšela, že se neklame.
Ano, to byl konečně on. V tichu noci, zamlklé prvním návalem bouře ozval se sotva slyšitelný zvuk klíče v domovních vratech a Pavlína jej slyšela přes tři dvory, ozvalo se jeho dvojnásobné kovové chroustnutí v zámku, nikdo jiný neotvíral tak jako on, a vždycky zakašlal, když zase zamkl.
Ano to byl konečně on! Konečně!
A nyní teprve vydechla přerývaně jako kdyby se bála, že by toto její vydechnutí mohlo celý dům vzbuditi; vzdech její 57 V TŘETÍM DVORE.
skončil zimničným zachvěním, to sdělilo se celému tělu, a Pavlína třásla se, aniž se mohla opanovati, tím bezmocněji, čím blíže ozývaly se Benýškovy kroky . ..
»Drahoušku ?!« Pan Benýšek to slůvko takřka jen vydechl, ale hned v téže vteřině málem by se byl zvrátil, Pavlína padla naň s celou tíhou svého těla, klekla na židli, aby se mohla dost daleko z okna vypjati a nepromluvivši ani slabiky objala jej kolem krku mocnými svými pažemi a počala jej líbati tak prudce a tak bezsmyslně, že první polibek padl na jeho levé oko.
Pavlíniny rty nehledaly místa a líbaly nemilosrdně, na rozdrcení, dlouho a stále horoucněji, konečně vjely prsty její levice do malířovy kštice, pravou chopila jej za vous na bradě a velice pomaloučku a jemně přiložila ústa svá na jeho a nekonečně zdlouhavě přibývalo horoucnosti tomuto věčnému, mlsnému políbení.
Benýšek cítil horký dech Pavlínin ve svém kníru, dýchala nosem, ústa měla neodlučitelně přilnulá na jeho rtech, a nespouštějíc se jich sestoupila ze židle a postavila se tak, že přitáhla Benýška těsně k oknu, na němž se lokty docela složila. Benýšek cítil, jak dolní jeho ret vssává mezi své plné rty a ucítil v něm trojí dosti citelné kousnutí, tak že se bolestí až pohnul. Jako na uchlácholení vetkla se mu Pavlínina ústa do rtů teprve s veškerou silou, tak že se hlava její upřením šíje až otřásla Teprve potom klesla její hlava Benýškovi na rameno a Pavla dala se do pláče. Slasť okamžiku pc tak dlouhém čekání ji přemohla.
A v pláči také nestačily její rtíky do špičky navraštěné nanášeti medu na rty Benýškovy, v pravidelných přestávkách neustále vracely se vždy jako bodnutím.
Pavla měla oči násilně sevřeny a neviděla tudíž blesk za bleskem bouře sice zas daleké, ale stále silnější, jak tomu svědčil nepřetržitý kotoulivý hukot hromu, blížícího se.
58 KAPITOLA III.
»Mi-sss-láhač-kuhuhuhu.« šeptala v nesmírném milostném vzdechu Pavla do ucha Benýšková tak tiše, že to sotva slyšel.
Benýškovi bylo v těsném, měkkém, náruživostí až křečovitém objetí Pavlíny až nepříjemno, střehl se však, aby to dal na jevo.
Naopak, když konečně Pavla v líbání uslábla, podotkl Benýšek se všemožnou něžností: »Jaká to rozkoš, takovým andělem líbánu býť.« Přepjatý způsob Benýšková vyjadřování měl vždy u Pavly v zápětí exaltaci, a šrouby mohutných paží jejích znovu utuhly.
• Tak dlouho jste mne nechal čekat vy ošklivče, — nic vás nemám ráda, jděte ode mně pryč, v měla Pavlína a lokty její tiskly Benýška ještě úže.
»Moje Sulamitko?!« počal malíř, jako žertovnou pohrůžkou.
• Jak jsi ty krásná, a jak ušlechtilá, nejmilejší v rozkoši, postava tvá podobna jest palmě a prsy tvé hroznům, vstoupím na palmu a uchopím ovoce její!«*i deklamoval Benýšek, slastným hlasem, jako pod jazykem.
Benýšek měl Cauticus cantieoruin celý opsaný a nosíval píseň písní někdy s sebou do hospody mezi kumpány, aniž měl tušení, že je to úryvek z knihy knih a vždy ujišťoval, že je to » zapovězený spis«. Neminulo snad ani večera při tajných schůzkách s Pavlínou u okna, aby ji nevyčastoval tímto úryvkem Salomounovy vášně.
Na poprvé byla Pavlína uražena, po druhé se »hněvala,« po třetí odpovídala němým výbuchem své dusivé něžnosti.
Dnes prohodila jenom: »Vy vždycky s vaší Sulamitkou, ale kolikrát jste mi už slíbil, že mi to půjčíte, abych přece věděla, co si mám myslet, když mi tak říkáte.* Benýšek cítil dobře, jak se v jeho náručí chvěje, až jektá a že ani na to nemyslí, co povídá.
•) Píseň Šalomounova, kap. 7.
59 V TŘETÍM DVOŘE.
Dlaň jeho se šíje Pavlíniny sjela lehce poněkud níže a Benýšek s'e přesvědčil, že se neklame. Pavlína byla prosta svého krunýře. Akademický malíř se zalekl, když ucítil, jak se pod lehounkým nočním kabátcem lopatky Pavlíniny sevřely, jako kdyby dostala ránu.
V tom blesk rozžehl jeden okamžik oslňujícím světlem a Benýšek v těsné blízkostí před svýma očima spatřil oči Pavlíniny přivřené bolestně jako v největším utrpení a pod přilepenými točinkami její nezměnitelné frisury čelo týmž pocitem navraštěné.
Iponky břečťanu visely Pavlíně až na témě hlavy a v blesku zasvítily podivuhodnou, za žádného jiného světla nevídanou zelení.
Obraz tento, ačkoli zanikl dříve než vznikl jeho dojem, zjevil mu Pavlínu v kráse tak unášející, — malíř vzpomněl si tu na antickou masku tragickou s ústy u věčné strázni otevřenými že přitiskl rty své na Pavlínina ústa, z nichž dech pálil jej jako plamen ...
>Tak pusťte, pane Benýšek — pro Ježíše!* vykřikla Pavlína nelíčenou bolestí téměř nahlas, když se notným vzepřením paží svých vyprostila; »vy ale nemáte žádnej rozum, děláte jako blázen, budete vidět, zejtra zas nebudu moci pro bolest ani mluvit, ale děte — rozmačkal jste mi ceíý pysky.* »Nebudeť však tak zle, Paulinko, no nehněvejte se, děcko bláhové, toť víte, že vášeň muže rozvahy zbavuje...* Pavlína se divně hněvala. Nepouštěla Benýška z náruče a toliko hlavou uhýbala, ba otřela si rty dokonce o jeho rameno, chechtajíc se potichu.
»To já mám větší příčiny hněvat se...« nadhodil Benýšek šeptem do samého ucha Pavlínina.
»A to bych ráda věděla, jakou!* »Kdy, Paulinko, shledám tento kořenáč pryč . . . podle dávno daného slibu. Kdy přestane býť tato živá záclona břečťanová závorou železnou mého nejslastnějšího štěstí?* 60 KAPITOLA III.
»Aleh-le!* šeptala znovu roznícená Pavlína trknouc až do ramene Benýšková, »ten nemůže pryč, kdybych hned chtěla. Podívejte se!« A Pavlína vedla prsty Benýškovy po hraně truhlíku břečťanového.
»Tu je jedna a ... tu je druhá.« Benýšek nahmátl dvě směšně slabé skobky, jimiž truhlík byl k oknu přibit. Ještě včera tu skobky nebyly.
»Tak — toť znamení, že se to nikdy nemá stať.. . ženské sliby, toť jsou chyby.* »Ale, pane Benýšku, co jste si o mně myslil, vy jste myslil někdy, že opravdu bych tohle udělala? Co si myslíte?* Káravá tato slova pronášela Pavlína cukrovým hlasem jako nejlíbeznější lichotku a celým břemenem své hrudi tiskla ruku Benýškovu k ostré hraně truhlíku. Na kotníkách cítil, jak jí srdce prudce tluče.
>Toť bylo by však unisono, chci říct unikum, kdybych si nedovedl pomoci,* řekl malíř a již bylo slyšeti, jak skobka v maltě chrastí.
»Pane Benýšek — pane Benýšek — Jésus, dejte pokoj — ale — ale — ale —já budu křičet,* ječela mazlivým polohlasem Pavlina snažíc se tlapy malířovy odtrhnouti od truhlíku. Věděla sice dobře, že kdyby se i podařilo Benýškovi slabé ty skobky vytáhnouti, že není ještě »železná závora nejslastnějšího štěstí« Benýšková dokonce odstraněna, neboť úponky přibity byly na stěnách okna snad stem hřebíků.
Také Benýškovi se vážně o to nejednalo a ke všemu oba dobře to věděli, přes to však zápolení jich bylo neméně prudké, než jako kdyby šlo do opravdy. Zvlášť Pavlína si počínala jako zoufalá. Rukama, pažema, ramenama i bradou bojovala. Horký její dech, vlahá záplava vlasů a pronikavá voňavka ze šatu jejího omamovala Benýška; i hnětl Pavlínu, kde ji popaď 61 V TRETIM dvore.
Zuby Pavlíniny, zahryznutv nemilosrdně do ruky Benýškovy, náhle však povolily, hlava její pozdvihla, prsty její Benýška několikrát výsíražnč štíply a Pavlíně po chvíli napj itého naslouchání vyjelo: »Ježíš Marjá — to je Richard! Ani se nehýbejte!* Benýškovi to ani nenapadlo.
Přes všechen praštivý šumot lijavce zaslechl Pavlinin vycvičený sluch cvaknutí podpatku o kámen a mezi dvěma blesky ukázal se oběma bílý cilindr Tertllův. Okamžik byl tak kratičký, že Pavlína zahlédla v něm deštivý poprašek na protější střeše jako ztuhlý, nehybný obláček a kapky deště nehnutě ve vzduchu jako utkvělé.
»Ten kdyby tak o nás věděl!* hrozila se Pavlína, když se za Richardem zavřely venkovské dvéře kuchyně, a hned dodala šeptem : >Neprší na vás?« A nečekajíc odpovědi pokračovala: »Pst, ani muk, už je v pokoji!« Benýšek ani nedutal. Pršet naň nemohlo, místo před oknem chránil hluboký výklenek a pavlač. Pavlínina horká, měkká ruka držela jeho obrovskou pravici v zápěstí, zatím co prsty druhé ruky její trolily zimničně konec jeho ukazováčku. Odtud vedli rozmluvu jen šeptem tak tajeným, že sotva jeden druhéma rozuměli.
Minula však dlouhá, dlouhá chvíle, než se ke slovu dostali, a oba zabývali se té chvíle jedinou společnou myšlenkou. Jeden druhému ji v nitru četl.
»Nazejtří jestiť tedy poslední den,« načal akademický malíř, »zítra buďto anebo.* Pavlína mlčela.
»Jak osud s lidmi hrá...« pokračoval, aby něco řekl, a nedokončil.
Bylo ticho. Pavlína pustila ruku Benýškovu. Odkašlala suše a po jejím roznícení nebylo ani stopy.
»Buď milionář aneb žebrák, bud se dostat na výšiny výslunné, aneb klesnout' v propast nedohlednou,« deklamoval Benýšek.
62 KAPII OLA III.
Nedělejte, Benýšku, jako kdybyste to nevěděl, že ty peníze jsou tu,« prohodila Pavla, >jako kdybych vám včera nebyla řekla, že je vyzdvihnu . . . Bylo by mi to milejší, kdybyste mi zrovna byl řekl: Pavlo, dejte sem ty peníze, těch osumdesát zlatých, co mně schází... Ty peníze jsou teda tu, ale než vám je dám do ruky, teda něco musím od vás slyšet...* Benýšek ani nemukal.
Ty peníze, těch osumdesát zlatých, to bylo na mou výbavu, eště íam mám osumdesát.. . vy třebas nevíte, jak těžko se špořejí, když má člověk pětadvacet zlatejch měsíčně .. . počkejte, jen mě nechtě domluvit, potom můžete mluvit, jak dlouho chcete ... a když z maminčinej penzi zaplatíme jen tu činži... Je ú nás v ouřadě kontrolor - - však jsem vám řekla několikrát . . . kdy chci, za týden může bejt svatba, ovšom je o něco, mh... o hodně starší než já . ..
ale n;c plátno, mně už je taky štradvacet let . . nemůžu mu říct ne a taky sem mu neřekla docela že ano, von už beztoho něco pozoruje, já se neumím přetvářet...« Pavlína domluvila, ale Benýšek teprve za minutu dostal se k slovu.
Vy ráčila jste, slečno, podotknout", že než mi ráčíte zmíněný obnos doručiti, že musíte něco ode mne slyšet' dřívěji . . . račtež se mnou disponýrovať, stojím vám úplně k službám...* Pane Benýšku... kdyste jenom nedělal, jakobyste nerozuměl . . . dyž vám teda ty peníze dám, je to zrovna tulik, jako že o kontrolorovi nechci ani slyšet. . . heleďte ale na vás, vy ste přeci jenom ženatej člověk, dyt vy si mně nemůžete vzít, tak musíte uznat, že to dělám než z lásky k vám, protože vás mám ráda . . .« A velká láska Pavlínina znovu ji zlomila a kypré její lokty znovu pohrobily Benýška na rozkladné její hrudi. Přivinula jej k sobě s náhlou náruživostí, jejíž výbuchy byly tak časté a přece vždy překvapující, a tvář jeho polibky zrovna — dláždila. Síla a důkladnost byly hlavními přednostmi Pavlíniny něžnosti.
63 V TŘETÍM DVOŘE.
»Můj Benýšku, moje zlato, viď, že si můj . .. můj okáči. . .
můj jedináči. . . můj okáči. .. můj jedináči... okáči, jedináči. . .
okáči, okáči, okáči! . . . okáči.« Nemohlo býti už ani důraznějšího políbení, než jakým skončila.
>Tak!« doložila a zmizela ve tmě pokoje.
Benýšek slyšel, jak uvnitř zapraskal nějaký kus nábytku To Pavlína zdvihala svou postel. Pod jednou nohou lůžka měla v papírku na nejdrobnější čtvereček složeno osm desítek. Byl to její nejbezpečnější úkryt, nebo před tím, před kým je schovávala, před Richardem nebyl žádný zámek dost pevný.
To ji také napadlo, když se k Benýškovi vrátila.
»Ale to vám povídám, nedávejte je než tomu kostelníkovi samýmu, já Richardovi nevěřím, ani co se modlí. Tu jsou, jejich ošum . . .* Ale z ruky je nedala.
»Já zas dám na pana Tedloa všechno,* breptal Benýšek sladce, »a zvláště v mém případu jsem si jeho jist, neboť pracuje sám pro sebe, deset procent z celého dědictví není žádná maličkost'. A pak věřte mi, to je věhlasný jinoch a celé mé doufání. Zočil jsem to ihned, jakmile se podíval na akta, věděl hned, co tomu schází řekl jen jedno slovo, za deset vážící. Povídá: Musíme mít" ten pravý křticí list od paní vaší choti, a ejhle, měl jest pravdu. Sám vypátral faru, na které byli s ní u křtu, dát ji pokřtít', všecko to umluvil s dotyčným kaplanem cestou kostelníka a zítra přijde tohotéž syn, aby žádaný obnos pod přísnou pečetí přijal...* Benýšek se odmlčel a Pavlína mlčela taky.
Benýšek nevěděl co má dělat.
Na jeho dlani, na plocho na okně rozestřené, ležela Pavlínina sevřená pěst s osmi desítkami. Obě ruce setrvaly tak po celou Benýškovu dlouhou řeč, a obsažná hrsť Pavlínina se neotvírala.
Najednou si vzpomněl, co má dělat.
»Och, slečno Paulin,* začal třaslavým hlasem, »jak vám děkovat' mám! Hruď moje rozsápána jest nejrůznějšími pocity a 64 KAPITOLA III.
všechny vrcholí v tom, že ve vás spatřuji zosobněnou občtavnou lásku. Propast' zapomnění, byť i byla bezedná, nikdy nemůže pohltit' vzpomínku na tento posvátný okamžik, jakých v životě lidském málo. Ach ano . ..« Benýšek byl zase v koncích. Ne snad, že by jej byla výmluvnost opustila, ale Pavlínina hrst' s osmi desítkami, hned při prvním jeho slově se pohnula a čím více ručej jeho propovědění vzrůstala, tím dále sunula se ruka Pavlínina ku špičkám jeho prstů, kteréž několikrát sebou trhly jako kdyby prchající malou tlusťoučkou pěst' s osmi desítkami obemknouti chlěly.
V tom okamžiku však, když se dostal ku slovům »Ach ano*, octlo se osm desítek zcela mimo dosah ruky a Benýšek uvázl.
Co by za to dal, kdyby v té chvíli viděl Pavlíně do tváře!
> Poslouchejte, pane Benýšek, ozvalo se suše z černého okna a Pavlína odkašlala, tak si pořád myslím, odpuste, ale ven to musí, estliže vy to všechno se mnou neprovádíte k vůli.. « »S Bohem — s Bohem — s Bohem, slečno, s Bohem, s Bohem na vždy!* házel Benýšek ze sebe každé slovo jako štilec.
*S Bohem na věky,* doložil ještě, ale stál jako přimražen.
Celý osud jeho visel na knoflíku. Na knoflíku, za kterýž jej držela slečna Pavlína, a Benýšek ucítiv, jak tkví v Pavlíniných prstech, věděl, že jest zachráněn.
»Ne tak, milánku můj,* zahovořila švítořivě, »ne že bych ti nevěřila, — odpuste, pane Benýšek, že vám tykám, — nesmíte se mej lit, dyť já nechci od vás nic jinýho než vaši lásku, já nechci nic jen vaše slovo . . . My jsme si lásku ještě nikdáž nepřísahali.
Ani jsem od vás ani jednou neslyšela upřímně, že mě máte a taky dycky budete mít rád . ..« »0 děvo božská, to-li jen srdce vaše ždá sobě, nuže tudíž, slyšte 1 Přísahám vám v této posvátné chvíli věrnou, ryzí a nczkalenou lásku na v.ěky!* 65 V TRETIM dvore.
>>Jsem rovněž na věky tvá!« zašpitla Pavlína, objala akademického malíře vší silou a vtiskla mu na olíbané rty poslední, všech dřívějších horoucnější polibek.
V témž okamžiku ucítil Benýšek v hrsti kýžené papírky a okno se zavřelo prudce bez ohledu, že by to někdo mohl slyšet.
Benýšek pochopil, že to mělo býti efektní zakončení dnešního tak významného dostaveníčka.
Chvilku postál a pak se kradl ku nedalekým dveřím svého bytu.
Dříve než položil ruku na kliku, zaslechl, jak se přes dvůr v pivním poschodí také jedno okno zavřelo.
Bylo to okno paní hausinšpektorky, kteréž neušlo v bezesných jejích nocích ani jediné hnutí v domě. Poznala tak dobře jako Pavlína už po zvuku malíře, když přišel, a po celou tu dobu jich miliskování byla všeho dychtivou svědkyní. Nebe jí bylo dnes neobyčejně příznivo. Jindy i za nejjasnějších nocí, ač napínala zrak, až ji oči bolely, neviděla nic, nejvýš »něco černého a něco bílého«.
Ale dnes to bylo hotové divadlo, na němž každé zablesknutí vytáhlo a hned zase oponu spustilo. S roztomilým momentním obrázkem v pamět vrytým, představujícím vášnivé objetí Pavlínino, odebrala se paní hausinšpektorová na lůžko.
Dávno pak po půlnoci, když už i poslední kapka se střechy spadla a znovu bylo zřetelně rozeznati odměřený cvakot vodovodu, přinucena paní hausinšpektorová okno znovu otevříti.
Zrovna pod ním přidušeně buchala kelka pana hejtmana Prschiwolského a zcela hlasitě zaznívaly úryvky jeho monologu.
Byl zas pod obraz boží.
»Kruci šverebret,* povídal si pan hejtman, >ich? Chm — ich...? Najn!... Nýmáls!« a zase popošel kousek.
»Dýse fetlř... Dýse šande?... Nýmáls!« IV.
V zadní místnosti jedné z novoměstských poštovních expositur bylo jaksi trapno. Všechny tři dámy tu zaměstnané, paní Konrádova, expeditorka, čiperná telegrafistka slečna Fingerlandová a slečna Pavla Terttlová, manipulantka, ani nešpetly, ačkoli jindy v tu chvíli museli páni z přední místnosti dvéře až zavírat.
Také pan kontrolor Bíba, který tu a tam také někdy slovíčko ulomil, obzvláště hluboce byl zahloubán do sloupce číslic pokladního výkazu včerejšího dne. Každé číslo kolumny vykazovalo až třetí puntík tužkou na důkaz, že pan kontrolor sečítá už potřetí a pokaždé mu vychází něco jiného.
Nikdo z těch čtyř lidí zády k sobě obrácených ani nemukl, toliko »pan Morse**) vedl svou, na každém telegrafním úřadě známou stejnou. Kovová ústa jeho o jediném zubu drkotavě mlela nekonečnou bankovní depeši a po levé ruce slečny Fingerlandové hromadila se změť papírového proužku. Slečna Márinka je výborná »morsiska* a nepotřebuje papírek ani viděti a píše jen podle sluchu.
*) Morse, vynálezce telegrafického přístroje čárkovacího.
67 V TŘETÍM DVOŘE.
A při tom slečna Márinka, po kancelářsku také »švítorkou« zvaná, vždy ještě najde zlomek okamžiku, aby vyměnila kousek sladkého pohledu s praktikantem Honeisrem, sedícím v přední místnosti nejblíže u dveří a palcem a ukazováčkem špičky svých budoucích knírů stále chutnajícím.
Dnes ale nedbala valně o svého »Honajsříčka« a zamilovaný praktikant, kdykoli se ohlédl z některého rekomanda ku svému andělu, spatřil jenom její sehnutou kulatou hlavinku krátce ostříhanou, jejíž tuhé černé vlasy napáleny byly do rovnoběžných přisedlých kadeří, tak že to vypadalo jako koruna stromečku z norimberských hraček.
Pan Honeisr odškodňoval se za to stejně láskyplnými pohledy do kulatého zrcadélka tak malého, že když chtěl v něm vidět z obou stran celou svou duchaplnou tvář, musel se otočit na právo a na levo.
Najednou ozvalo se v zadní místnosti prudké zaštkání a když Honeisr uleknut obrátil se ku dveřím, setkal se s jiskřivýma výsměšnýma očkama slečny Márinky, která hodila hlavou po slečně Terttlové a v mžiku opsala ukazováčkem levé ruky pod krkem křivku, jako by se chtěla podřezat, a hned zas pustila se do psaní, neboť > pan Morse* nemá času na žerty v službě.
Praktikant podíval se na slečnu Tefttlovu a spatřil na kyprém hrdle její uvázaný kapesní šáteček. Cípkem jeho z předu visícím utírala si slzy.
Proto, že ji bolí v krku, přece nepotřebuje plakat'- pomyslil si a poněvadž mu tento výklad nestačil a ježto byl zvědav jako novorozené telátko, odkašlal zavřenými ústy, což byl povědomý signál mezi ním a Márinkou.
Márinka se skutečně obrátila a diblík zlomyslnosti seděl jí tentokráte na plných višňových rtech. Rty se našpulily jako kapří huba, Márinka valíc oči pověděla něco do vzduchu, jako kdyby křičela na půl míle, ale nikdo to neslyšel, jen její Honajsříček 68 KAPITOLA IV.
> > »Áž od-po-led-ne!« Hned na to musela Márinka Iapnouti po proužku papíru, aby zachytla, co promeškala, jak vysoko totiž znamenaly na vídeňské ranní burse akcie > Rima Muranyi*.
Dozví se to tedy až odpůldne, proč slečna Pavlín pláče, odpoledne při dostaveníčku s Márinkou v botanické zahradě na Smíchově, jednou z těch dostaveníček, o nichž nikdo nic na celém světě neví, jen jeden, Honajsříček, a ten nepoví.
Pavla zatím máčela šátek na krku uvázaný dál >Prosím, není zde dopis: Tak mladí-se nesejdem víc, poste restante?« ozvalo se náhle u Pavlínina okna v přehrazení.
Stál tu jeden z pěti nebo šesti pražských nosičů monoklu, mhouraje po ždímající Pavlíně.
»Dopisy poste restante hh-hh-hh,« odvětila Pavlína dmouc prsa, »se heh-heh-heh, vydávají... výhradně... na hlavní poště.« A Pavlína vtáhla do sebe, až to v ní lítostí zaškrouchalo.
»Saprisíi!* řekl monokl u okénka a obrátil se i zmizel Pan kontrolor významně odkašlal a paní Konrádova prohodila svým basovým hlasem : »Prosím vás, slečno, co vyvádíte, lidé budou myslet bůhví co se vám stalo.« »A, milostpaní, je to snad málo — ho?« zeptala se Pavlína hlasem od lítosti zlomeným.
Pan kontrolor poskočil na své židli, a začal sloupec svých číslic počítat po šesté.
»Jen aby se vám nepřihodilo nikdy nic horšího, milá slečno!
podotkla moudře paní Konrádova.
»A to bych byla vůbec blázen, abych si z někoho něco dělala,* odvětila Pavlína v energické náladě vysýchajících slzí jako pro sebe; platilo to však pro všechny, zejména pro pana kontrolora.
A v pravdě vzteklým hmatem strhla šátek s hrdla, že se v uzlíku přetrh'.
69 * KAPII OLA IV.
Pavlína přestala vzlykat a zas bylo slyšet jen pana Morse: Tata —-ta! — Tata — ta! — Taratata tata! — A pana kontrolora, který začal počítat nahlas: »Osmdesátdevět, devadesát osm! Sto čtyry...* »To je k zbláznění,* zavrněla telegrafistka, »ted mám vracet >fráse*, jedna čísla slyším a druhá musím telegrafovat.« Pan kontrolor položil se zoufalým důrazem tužku na stůl a dal se na pochod oběma místnostmi.
V předu zastavil se u »poukázek« a podotkl tu k officiálovi Bernardovi docela malomyslně: »To raději budu komandovat škadronu dragounů, než tři ženské.* »Milej Bíbo,« ozval se officiál Bernard >víš .. . jjjo ... taky by si se do manipulanta tak snadno nezabouch' jako do manipulantky!* >Co co? Já já?* hájil se Bíba.
»I di! Čím starší kocour, tím míň vidí. Das Mausen solltest du doch schon gehn lassen, besonders wenn du selbst schon mauserstU i (Chytání myší mohl bys už taky nechat, zvláště když už pelicháš!) Panu Bíbovi nabralo se čelo do vrásků, vyjma jedno místo; tam, kde počínala nepřehledná pleš, byla kůže jako k lebce přirostlá.
»Takhle mě můžeš na nejvýš dopálit, kdybys nebyl starý kamarád, abys věděl,* doložil a prudce zamrkav odešel.
»Mpff!< udělal za ním pan Bernard.
Kontrolorovo srdce bylo jako v kleštích. Ty vždycky víc sevřely, když se na své pouti vracel do zadní místnosti.
Hned jak se obrátil u samého pažení v přední místnosti, upřel oči na Pavlínino nádherné hrdlo a nespustil s něho oči, až se zas obrátil zpět přímo za její židlí.
Už z daleka hluboký výstřižek do černé satinové látky, až téměř mezi lopatky sáhající, jej až oslňoval. V hrotité špičce byl jako křída bílý a bělost překročivši šíjový obratel měnila se v zlalisíý tón, který hnědl rýhou až do kadeří jemně jako nadrhaných.
7i V TŘETÍM DVOŘE.
Čím více se kontrolor k Pavlíně blížil, tím zřetelněji poznával, že přechod ten způsoben z prvu jemnými chloupky a výše zlatými vlásky, zcela pravidelně od sebe vzdálenými.
Avšak největší půvab, kontrolora takřka zdrcující, tkvěl v tom, jak Pavlínino hrdlo zdvihalo se z každého ramena mohutnou jako mramorovou vlnou, která se hned měkce zjemnila v tak ladnou oblost krčku, že se Bíba nemohl vynadívat.
Ach, byl to on, který tomuto božskému hrdlu ublížil, on za?0 vinil zarudlost očí Pavlíniných, nyní opět zlatým skřipcem zakrytých. Za těmi skly zdála se mu uplakanost Pavlínina dvojnásob tklivou a když zahlédl pláčem napuchlý nosík manipulantem.
bylo mu krušno.
Kontrolor chodil ještě po úřadovnách, když už všichni odešli /J~ a on osaměl s Pavlínou, kteráž měla dnes do jedné. Sel ještě asi dvakrát, pak potichu zavřel dvéře první místnosti.
Vrátil se až k židli Pavlínině a tu se zastavil.
Pavlína věděla dobře, co se teď stane./ Bíba zcela zřetelně viděl, jak na její šíji naskočila husí kůže ■r0 a jak Pavlína lopatky do sebe prohnula, až šat odstál.
Tu se Bíba více nezdržel, sklonil se a vsadil Pavlíně přímo na šiji nezřízený polibek.
Ač Pavlína už napřed za dvě vteřiny Bíbova odhodlávání dobře znala místo, kam polibí, a dříve ještě je palčivě na kůži ; cítila, přece vzkřikla jako posedlá a vyskočila se židle a utíkala ku dveřím.
Bezměrnou úzkostí před skandálem jat, popadl ji pan Bíba kol pasu, ale Pavlína lehce roztrhla jeho objetí a odhodila ranou do prsou subtilního človíčka tak prudce od sebe, že až shodil ;• s vlastního sedadla gumový věnec, na němž sedával.
»Nešahejte na mne, sice vás polejů!* křičela hrozíc mu ohromným kalamářem, v němž bylo nejméně čtvrt litru inkoustu.
Pan Bíba stál před ní.
72 KAPITOLA IV.
»Pro boha vás prosím, slečno, jenom tak nekřičte! jektal.
»Tak jděte ode mně pryč! Nebo se hned seberu a pudu k panu radovi.* Bíba couval s vytřeštěnýma očima.
>Tak! Ještě dál! Ještě, .ještě! A jestliže ke mně uděláte jen krok, jen takovejdle.krůček, budu křičet, že se celá ulice seběhne! ■: Poslouchal jako kluk bojící se metly.
A teď si dejte dobrej pozor, co vám řeknu, pane kontrolor.* Slečno Pavlín, co je to s várna, já vás nepoznávám! ?
73 V TŘETÍM uvolil'.
»To si pamatujte, pane kontrolor, že se na toho člověka, skrz kterýho někdy jen slzičku uroním, do nejdelší smrti ani nepodívám — jakživaU J~ »Já vám právě chci vysvětlit.. .« »Taková smrtelná urážka nemá zapotřebí žádných dalších výkladů, pane kontrolor... ještě kdybyste to byl řekl mně samotnej, ale dát mi to vzkázat po paní Konrádovy... já se od dneška musím sama sobe stydět .. . Ježíš-Marjá-Josef, já myslela, íže se na tom místě propadnu, když mi ta protivná ženská, která by mě hned na lžíci vody utopila, povídá: Slečno, pan kontrolor vám nechá vzkazovat, že to nebude trpět, abyste chodila do úřadu tak nestoudnč vystřižená . . .« »Bůh chraň, slečno, to já jí nikdy nikdoucnč nepožádal...« »Jenom to vás prosím, pane kontrolor, abyste se takhle vymlouval . . . nechoďte ke mně, pane kontrolor, ani krok ... já budu řváátl... To se přiznám, že jsem jí nechtěla napřed ani věřit...
myslela jsem si, to by bylo tuze špatný od něho, aby on, pan kontrolor... dyť víte sám, že ste si to stokrát dovolil... co dneska . ..« A Pavlína znovu nalomila rty a přitiskla šáteček k očím.
»Ale že jste nastrčil tu muchomůrku... která si sama na vás myslí, aby mně to jenom hodně bodlo,* zajíkavě, jako v největší lítosti pokračovala Pavlína, věděla jsem hned . . . kam to všechno bije . . .« Pavla znova pustila se do pláče s veškerou svou nehorázností.
»já nestoudně vystřižená . . . naříkala, »až se to moje ubohá maminka dozví... Ať si jen nikdo nemyslí... já jsem taky úřadnický dítě .. . náš otec byl taky kontrolorem u kaiserlich kónigliches Lotto .. .« Domníval-li se však pan kontrolor, že lítostivá nálada slečny Pavlíny, učiní ji přístupnější jeho výmluvám, mýlil se hrozně. Za 74 KAPITOLA IV.
šátkem číhala naň licoměrnice a když se přiblížil v dosah jejích zbraní, zle jej vyplatila.
Zbrocen potem zt této lázně odvážil se o krok blíže k Pavlíninu koutu, kdež stála židlí zabarikádována a oslovil plačící poněkud nejistým hlasem: >Ne já, slečno Terttlová, abyste věděla pravdu, to byl pan komisař, který mě včera na to upozornil. Jak ráčíte pochopit, nemohl jsem míti tolik odvahy, abych vám to sdělil...» Pavla přestala sebou škubati a nespouštějíc šátek s očí napjatě naslouchala. Co Bíba povídal, byla čirá lež, a Pavla to také hned poznala.
Chvěl se na celém těle stařeckou něžností, která jej náhle přepadla, když viděl bílé prsty tlusté měkké ručky tisknoucí šátek na tvář a cítil vůni nákladné její frisury a zvláště když nahlédl v přední cípek osudného výstřižku.
Pan kontrolor klekl na židli, za jejíž lenochem Pavla stála, a pokračoval tím rozníceněji, že mu zakryté oči Pavlíniny nebránily v bezohledných perspektivách. Jako vždy připomenula mu pleť Pavlínina průsvitně bělostnou desku mramorového stolu v kavárně, kdež jako vdovec každého jitra snídal.
» Neplačte, moje děťátko, moje Pavlínko,* žvatlal mazlivě,»buďme zas ti staří, jako jsme bývali... což myslíte, že je mi to jedno, když vás vidím, jak se rozplýváte?* Pavlína se však vůbec nerozplývala, neboť v tom okamžiku jakmile pan Bíba vztáhl prsty, aby ji chopil na ruku, oči zakrývající, dostal notnou přes ně a octl se mimo nadání vstříc planoucí tváři Pavlínině, v níž nebylo ani stopy po slzích.
»Vy jste ten nestouda nestoudnej,« ječela Pavlína, »vy sám a nesvádějte to na jiný . .. vy, vy, vy sám a žádnej jinej. Já vím dobře, proč jste mi to dal zkázat, protože už toho mám dost od vás ... Vám, pane kontrolor, jsem tuze vystřižená, vám, který se 75 V TŘETÍM DVOŘE.
nemohl nikdá ani dočkat, až budou všichni pryč, abyste mě mohl líbat na týl ?!
Pan Bíba couval před Pavlínou a otvíral oči nad jejím vztekem do kořán.
»Mezi náma už je konec, pane kontrolor, na ždycky, pamatujte si to dobře, a jestliže kdy na mě promluvíte slovíčko, mimo co se týká služby, já vím, co mám udělat. Nic, nic nechci od vás slyšet, nic, ani slovíčko, nejlíp uděláte, dyž mě ani nepozdravíte, i to si můžete nechat . . .* A slečna Terttlová přistrčila svou židli prudce ke stolku a sedla si na ni s veškerým důrazem.
Chvilku bylo ticho.
»Abyste věděl, s panem komisarem si ještě promluvím, jestli něco řek', dostane taky, co mu patří.« Pan kontrolor ani necekl.
Když se Pavlína ohlédla, stál pan Bíba u dveří bled jako stěna, oblečen k odchodu. V ruce držel cylindr a klátil jím, jako kdyby chtěl něco říci.
Ale neřekl nic; pouze zamhoural nekonečně teskně po Pavlíně, máchl kloboukem směrem k ní a zmizel.
Se svraštěným obočím pustila se do práce, měla zanášet několik set šeků spořitelny a musela si popílit, chtěla-li být hotova.
Pan kontrolor Bíba rozběhl se prudce po ulici, jak míval ve zvyku, ale dřív než ušel dvacet kroků, uvolnil a konečně i zastavil Byl by bez mála klopýtl přes nápad, který mu náhle hlavou bleskl. Jakási upomínka z dávných dob mužnosti, upomínka na to, co se sluší a patří, probouzela v něm vědomí, že co se mu stalo, celý ten výstup s Pavlínou, jest vlastně poničením a zahanbením. Pan Bíba byl by rád tomuto dojmu pomohl ve vnitru svém ku větší platnosti a většímu ostří. Byl by se rád sám před sebou styděl Bylo však něco mnohem silnějšího, co tento pokus zmařilo, co tomuto ostří hrot ulamovalo. Byla to nevýslovná lahoda, 76 KÁPI I OLA IV.
kterou pan Bíba pociťoval z utrpení, způsobeného mu Pavlínou N rozkoší uvědomoval si pocit rány, zasazené mu pěstí slečny Terttlové do prsou, i aby vzpomínku tuto zvýšil dojmem íysickým, položil si ruku právě na místo, kam jej udeřila.
Toto rozpoložení mysli bylo také rozhodujícím pro to, co pan Bíba potom učinil. Vědomí, že byl zahanben a urazen, to hnalo jej, aby z dějiště výstupu co nejrychleji unikl, onen jeho blahý pocit vázal jeho kroky. A ježto lidé psychické nálady Bíbovy svobodné vůle nemají, bylo už napřed rozhodnuto, co učiní. Ale Bíbovi namátl se důvod, který mu rozhodnutí učinil velice lehkým.
Vzpomněl si na poslední slova slečny Terttlovy, na její pohrůžku, že si promluví s panem komisařem. Zabrániti tomu, to byl důvod, který jej v chůzi zastavil a nápad ten tak jej v úprku jeho zarazil jako nějaká hmotná překážka. A toto vyváznutí vnitrného zápasu, dosti tuhého, tak působilo na namčklou, rozbředlou mysl pana kontrolora, že se úplně oddal dojmům sebetry znivé lahody, kterou nesl s sebou z kanceláře.
Dojem ten byl tak silný, že Bíbovi, jak stál na kraji chodníku, zrak zarosil. I to bylo mu příjemno. Zvonek tramwayového vagónu zněl mu teskně melancholicky a v slze viděl na hlavě koně kolem klusajícího čtyry uši. Představoval si, že Pavlínu zbožňuje nějak nekonečně, >šíleně* řekl si, »celým zbytkem srdce«, dodal si v duchu. Obrat: »celým tím zbytkem starého svého srdce, který mám* tak se mu zalíbil, že jej opakoval šeptem a si usmyslil, že ta slova řekne Pavlíně, hned teď, a že musí na ni působiti neodolatelně.
A také se hned vracel tak rychle, že na cestu téměř neviděl, a vrazil do bosého kluka z plna hrdla hvízdajícího. Klukovi to snad dodalo odvahy, že byl pan kontrolor jen o hlavu větší, a přes ústa mu jen tak přešlo: »Voni nádivoó?« Sel dál, aniž mu napadlo ohlédnouti se, nedostane-li pohlavek.
77 V TŘETÍM DVOŘE.
Pan Bíba však ani nedoslechl. Teď půjde a Pavlínu odprosí, hlavně, aby nedělala žádných skandálů s tímhle komisařem. Tak zněla ve vnitru jeho sebelež zřejmě vyslovená, kdežto pravda vnitru zněla: půjde a dovrší své ponížení a zahanbení.
Pan Bíba zrovna letěl, ale týmž kvapem přeběhl vchod do průjezdu expositury, aniž by vkročil a stejně rychle šel až na konec krátké ulice.
Tu se opětně zastavil a podíval se na hodinky. Pak přešel na protější stranu ulice a kráčel tu zase zpět nepoměrně volněji.
Jako každý člověk, který sebe sama obelhává, aby si k něčemu odvahy dodal, také Bíba ztratil ji v rozhodném okamžiku a zase vzal útočiště k důvodu, který si sám předstíral.
»Je zbytečno jít k ní,« rozvažoval, »počkám si na ni, a teprve kdyby šla na hlavní poštu, pak bych ji zastavil . ..« A při tom všem zase dobře věděl, že Pavlína nepůjde ke komisaři zeptat se, řekl-li to on, a vyčinit mu.
Pan Bíba podíval se ještě jednou na hodinky, poněvadž zapomněl, kolik bylo, a otevřev skleněné dvéře vedoucí s ulice do malé vinárničky, vstoupil. Byla to jedna z těch nepatrných vináren, jichž je tolik po Praze, a které se udržují nevysvětlitelnou záhadou, neboť nikdo do nich nechodí.
Pan Bíba usedl k oknu zelenou průsvitnou látkou zastřenému a upjal zrak naproti na vrata domu, na němž byl jeho úřad umístěn.
Bylo to o dva domy šikem na přič.
Nespustil s toho směru oči, ani když před něj postavila sklepnice objednané »bílé«, ani když jí hned za ně platil.
Seděl tak bezmála tři čtvrti hodiny a v napjatém střežení vchodu naproti ničím nedal se mýliti. Toliko přes tu chvíli pohlédl na hodinky, čím později k jedné hodině, tím častěji. Od té chvíle však, co viděl do úřadu vejíti slečnu Konopáskovou, která měla slečnu Terttlovou vystřídati, hodinek už nevytáh'.
78 KAP1 TOI.A IV.
V sálajícím výsluní protější strany ulice — zíral černě široký průjezd a Bíba z jakési maroty v těsnával jej neustále do vnitřního obvodu n v slově Vinárna* na napjaté zásloně namalovaném a jakési tiché umínění zadostiučinění shledával v tom, že oba obrysy jsou shodné a že Pavlína vlastně z tohoto n musí vyjít.
Najednou z něho skutečně vylétla a Bíbou to trhlo tak, že málem zapomněl dýchat. Vyskočil a zavadiv zrakem o nedotknutou sklenici vína vzpomněl si, že stála vlasíně dvacet krejcarů. Vrazil ji na jeden hlt do sebe a při tom mu neušlo ani, jak Pavlína nevýslovně laskavě a s unášející noblesou děkovala za pozdrav listonoši, ani, jak stejně neskonale elegantně rozevřela slunečník. ' 79 třetím dvoře, Vskutku šla Pavlína směrem k Vácslav skému náměstí, tedy k hlavní poště. Pan Bíba běžel za ní odhodlán jsa ihned ji zastaviti. Sotva však octl se na blízko pět kroků, opět bylo po kuráži a pan kontrolor zase zmírnil spěch.
Přes to že byl uvnitř přesvědčen, že tam Pavlína nepůjde, tvářil se sám před sebou, jako kdyby mu spadl kámen se si«dce, když zahnula ze Široké ulice do průchodu .Měšťanské besedy a do Vladislavské ulice a zas zároveň litoval, že přišel tak o záminku, Pavlínu osloviti.
Pavlína šla rychle dodávajíc chůzi své očividně zúmyslného půvabu, drobnými kvapnými krůčky, kolébajíc se v kyčlích. Kol pasu měla silný, pozlacený řetěz, na němž z předu visely hodinky; nikdo neměl zdání, jak děsně se musela utahovat, aby stačil.
Měla veliký slunečník s nesmírně širokým krajkovým vroubením, červený vnitřek jeho poléval tučnou její tvář ohnivou záplavou.
Pan kontrolor kráčeje za ní liduprázdnou Charvátskou ulicí našlapoval zrovna špičky, aby jej nezaslechla, a přece si nepřál nic snažněji, než aby se ohlédla.
Slečna Terttlová prolétla v spěchu stále vzrůstajícím Spálenou ulicí a Ferdinandskou třídou dala se směrem k mostu. Tu ulevila náhle a pan kontrolor mohl se do vůle nakochati pohledem na Pavlínin profil, který na půdě pivoňkově červené podšívky slunečníku a pod sněhobílou krajkou zdál se mu čarovně krásným.
Pavlína neminula totiž ani jedinou výkladní skříň, aniž by se v ní nebyla vzhlédla výrazem tak sladce unylým, jaký koketa věnuje jen svému vlastnímu obrazu.
U Národního divadla přešla na pravou stranu třídy a seběhla po schodech do Divadelní ulice a zahnula do Poštovské. Bíba v patách za ní.
Na konci ulice šla Pavlína opět volněji, ohlížejíc se v právo v levo. Tu i tam se zastavila, přečetla nějakou firmu a pátrala po 80 KAPITOLA IV.
nápisech dále. Konečně na nárožním domu směrem k nábřeží našla patrně, co hledala.
Pozorně přečetla si firmu nad vraty visící, obdélné úzké tabule po obou stranách a vešla rychle do domu.
Pan Bíba, který se dosud tiskl ku staromodnímu krejčovskému krámku nedaleko a bedlivě po Pavlíně střehl, nedočkavostí, zvěděti, kam to Pavlína šla, vpřed prudce vypadl.
ATELIER BACHÁČ zářilo to zlatem na modroskvěle nalakované tabuli.
»Atelier Bacháč (v III. posch.),« četl Bíba na levé plechové tabuli zavěšené u vrat, »doporučuje se P. T. publikum všech kruhů k uměleckému zhotovování %fmT~ podobizen každé velikosti *^W od miniaturních až do nadživotní, podle fotografie na plátně, dřevě, plechu i porcelánu. — Příležitostné dary, rodinné památky na drahé zemřelé atd. Též písemně. Stačí zaslání fotografie se zevrubným udáním barvy vlasů, po případě vousů, jakož i pleti i stáří. Za umělecké provedení se ručí, an zaměstnány jen první síly! Četná uznání stojí si. p. t. publikum k nahlédnutí. Atelier Bacháč III. poschodí.« Na pravé tabuli vše slovo od slova po němečku. Pan Bíba nahlédl do průjezdu; tam hrbolila se hrubá dlažba až do šedivého dvorku. Vstup ke schodům označovala velká papírová tabule s ozdobným nápisem: »Atelier Bacháč III. posch.* Kolem Pavlíny letěl zatím už pátý nebo šestý šíp k třetímu poschodí, kamž se sama brala daleko volněji než střela. Před posledními schody musela si dokonce chvíli odpočinouti. Konečně viděla naposledy nápis: »Atelier Bacháč« nad úzkými dveřmi na pavlači III. poschodí a byla u cíle.
V třetím dvoře. 6 Si V TŘETÍM DVOŘE.
Vlastně u tří cílů, tolikéž dveří vedlo totiž na chodbu, do níž vstoupila. Na jedněch připevněn nápis »Fotografie«, na druhých >Bureau«, na třetí »Malírna*.
Pavlína zaklepala na »Malírnu«.
»Volno!* ozvalo se uvnitř.
Chvilku Pavlína počkala a zaklepala znovu mnohem nesmčleji než poprvé.
»Volno !« ozvalo se mnohem hlasitěji uvnitř.
Pavlína tajíc dech ani se nehýbala. Opět uplynula chvilka a to delší než poprvé a Pavlína zase zdvihla ruku, aby zaklepala, ale utrhla, aniž by se byla dveří dotkla. Pak ale opět rozhodně napřáhla, ale v tom okamžiku se dvéře otevřely a v nich mnohem níže, než Pavlína očekávala, objevila se zlatovlasá nakadeřená hlava, s rusým vousem a blankytnýma očima.
»Ruku líbám, milostpaní!* ozvala se hlava hlasem dušným a přerývaným, »prosím byró je naproti!« a z pootevřených dveří vystrčila se dlouhá ruka v a samitovém rukávu s malířskou holí, kteráž se dotkla téměř protějších dveří.
»Jsem dosud slečna, prosím, a ráda bych mluvila s panem řiditelem Benýškem« pronesla Pavlína ostýchavě.
»Ah, račte odpustit,« a mluvčí vylezl úplně ze dveří.
Byl to malý, hrbatý mužík, netvárných prsou, v aksamitové kamizole, která stažená v pasu šňůrou činila tělesnou úhonu jeho ještě nápadnější.
>Ah, račte odpustit, slečno, mé jméno jest Bacháč, majit.. .
závodu, ah . . . jednal jsem tentokrát proti své zás . . . ah, říkám ze zás . . . ah, každé dámě sleč . .. hh, buď je a pak je dobr ...
he ... a .. . neb není a pak jí to lích ... hah ... hah ...« A trpaslík v černém aksamitu mluvil náramně namáhavě pracným dýcháním se zajíkaje. Rusá jeho, pečlivě šetřená brada zdvihla se každým oddechnutím do výše.
>Hah ... hah ...« 82 KAPITOLA IV.
Při tom stál podepřen o malířskou hůl, kterouž popaď vysoko nad svou hlavou; na ruce třpytil se mu veliký napodobený briliant a oči jeho každým churavým pohybem jeho hlavy na zad přivíraly se jako u známých loutek, které »umějí spát*.
Ale Pavlína, která už vydržela nějaký ten pohled, musela před jiskrou těchto očí zrak sklopiti.
»Prosím, vašnosti,* šeptala pýříc se v rozpacích, >nemohla bych mluvit s panem Benýškem, akademickým malířem?* »Náš Apell... es... hahř* A dřív, než mohla utrhnouti, papadl ji trpaslík za ruku hrstí, z níž sálala odporná horkost.
Malířská hůl natáhla se přes celou chodbu a zaklepala na dvéře, na nichž bylo napsáno > Fotografie«.
Uvnitř ozvaly se kroky a dvéře se otevřely.
Mezi nimi stál Benýšek a výjevu, který se mu naskytl, lekl se tak, že by mu byla málem vypadla z úst slámka s nepatrňoučkým oharkem viržinky.
»Pane řidi... hah — hah — hah,* hekal trpaslík, >zde pro v ,.. návštěva ... Ruku líbám, slečno ...« A těžce se opíraje o hůl vrátil se hrbáček do malírny.
>Račtež dál, slečno,« vypravil chladně ze sebe Benýšek.
Vešli do obdélné místnosti fotografické dílny, patrně utvořené z bývalé verandy překlenuté skleněnou střechou a obehnanou třemi skleněnými stěnami.
Bylo tu pekelné horko.
• Ježíši, to je divnej člověk,* začala Pavlína z nenadání, »a ten jeho kukuč! Já myslela, že shořím!* Benýšek místo odpovědi začal prskat. Byl vzal totiž do úst hořící konec viržinkového opalku.
Nic nebylo Pavlíně vítanějším, jako toto vysvobození ze vzájemných rozpaků.
83 V TŘETÍM DVOŘE.
»Ublížil jsi-jste si, můj milánku,« počala snivě lichotivým tónem prozpěvovat a položila ruku na loket Benýškovy pravice, rty jeho drbající.
»Ale prosím vás, slečno!* řekl Benýšek mrzutě.
Pohled do rozžhavené, potem tekoucí tváře Pavlíniny, z jejíž čela trčela odchlípená vlasová štukatura, jej odpuzoval.
Nevůle byla tak patrná, že to Pavlínu až ohromilo.
Chtěla něco říci, ale překážel jí v tom cvikr. Počal se totiž na spoceném nose jejím poroučeti v před a skla při tom ukazovala jí Benýška odcházejícího kamsi do zadu nad míru pitvorně.
Benýšek šel si do zadu pro kabát, byl dosud v pouhé jági ovce.
Když se vrátil, Pavlína zrovna zpurný cvikr chytila do hrsti.
»Takhle se mnou mluvíte ?« A Pavlína sešklebila bradu.
»Takž, takž,* řekl Benýšek, »vyť, Pavlínko, také máte slzinky na krajíčku, zmačknete jen knoflík za ouškem a už se to hrne pro nic za nic* Benýšek mluvil poměšně a nepřetvářeným tónem, jakým s Pavlínou jindy hovoříval.
»Ba nemám snad proč naposledy?* ptala se Pavlína a zamžikla podezřele.
»Vyť ženy myslíte, že jsme z vosku, pro trochu spálení doutníkem ...« »Ale pro to ne,« odmítala Pavlína zpurnč, »já už dávno pozoruji, že jste jiný, než když jste se k nám přistěhoval. Podívejte se jenom, jakej ste, pane Benýšku, ani mi neřeknete, abych si sedla ...« »I prosím, slečno, račte se umístniť,* řekl s bývalou dělanou horoucností Benýšek a přistrčil k ní ošumělý taburet.
Pavlína sedla a cvikr jí spadl s nosu znovu.
»Celej tejden jste se nezastavil...* řekla Pavlína teskně, mačkajíc skla na nos.
84 KAPITOLA IV.
Aha tu je to, proto přišla, pomyslil si Benýšek, který už .zasedl ku své práci, a pokrýval barvami velkou fotografii na plechu, zvětšenou z malé papírové, představující patrně nějakého » drahého zemřelého«.
»Ráčejí vás — bolí vás zuby, Pavlínko?* optal se malíř sdílně, vida, že tiskne šátek na bradu.
>To vždycky, když je velká zima nebo velký horko,* řekla Pavlína suše.
Zatím však podařilo se jí nepozorovaně malým zrcadelkem zjistiti, že všechen pudr s tváře její zmizel a že červená skvrna na líci jest příliš nápadná.
Ačkoli tu Pavlína byla dnes poprvé, místnost sama ani práce Benýšková v nejmenším nepodněcovala její zvědavost. Za to však nespouštěla oči s něho samého.
Benýšek maloval horlivě se stopami rozpaků v tváři a mlčel.
Pomalu počalo se čelo jeho důležitě vraštiti a přes sedlo nosu položil se ostrý rys. Při tom pohled jeho střídal výhradně jen paletu a plech, na němž maloval.
Jen na kratičký okamžik jako bodnutím setkaly se oči obou a Benýšek postřehnuv urputný pohled Pavlínin ujal se slova.
• Celý týden jste se nezastavil... milá slečno Paulin... a co víte vy o mých vnitřních bojích... snad nemyslíte, že mohu kdy zapomenout' na nesčetné ty sladké okamžiky, jichž jsem zažil ve vašich loktech?* >Bodejť, sladké okamžiky, proč pak teťky chodíte až druhou stranou kolem pumpy, jenom abyste mě nemusel ani vidět!* -Takž vy tedy nevíte, že choť dozorčího domu o našem poměru roznáší nekalých pověstí a že kdyby se o tom doneslo mojí paní, že rodinný náš klid...* *Pfff chach,« vyjelo Pavlíně z úst, >vy taky máte nějakou paní ? < Benýšek zarazil a obrátil vyjevenou tvář k Pavlíně.
85 V TŘETÍM DVOŘE.
Zelené oči její pod skly nyní už pevně sedícími vypjaty byly ztraceným pohledem otevřenou částí skleněné stěny, kamsi daleko až na Petřín.
»Já ?« »No vy!« Najednou Pavlína jakoby od své zajímavé vyhlídky oči utrhla.
• Hahaha,* zasmála se.
Sáhla dvěma prsty do výstřižku záňadří, při čemž dbala elegantního nakrčení ostatních prstů a vytáhla složený papír.
Rozevřela jej za neustálého uštěpačného smíchu a četla: »Za1 o b a Růženy Peštovy vulgo Anny Zakrsalíkovy, nemanželské dcery zesnulé Růženy Peštové proti Rudolfu Peštovi, Aloisii Peštové, nynější držitelé pozůstalosti po zesnulé Růženě Peštové, na uznání zákonného práva dědického po zesnulé Růženě Peštové přednější posloupnosti po zesnulé Růženě Peštové a zrušení odevzdací listiny ...« Dál už nedočetla, v té chvíli octl se papír jedním hmatem v ruce Benýškové.
• Obracejte to, jak chcete,« řekla Pavlína, vidouc, že Benýšek listinu zkoumá ze všech stran, >to už nespravíte, že vy i vaše paní jste doposavad vlastně jen nevěsta a ženich... Avšak by tam muselo stát paní Benýškové. . . Kdybyste mě měl opravdu rád, jak jste přísahal a dušoval, tak byste to byl hned sám od sebe řekl . . .« Pavlínin hlas zněl ostře a zlobivě; na Benýška však neměla řeč její nejmenšího dojmu.
Ten byl výhradně zaujat obsahem listiny. Bylo to rubrum, obálka žaloby, kterou před třemi nedělmi, k zemskému soudu 86 * V TŘETÍM DVOŘE.
podal právní přítel jeho v záležitostech proslulého procesu paní Benýškové, bratr Pavlínin, Richard.
Uvnitř listiny přilepeno bylo rozhodnutí soudu a to právě Vyžádalo si veškerou pozornost Benýškovu.
Řádky přemítaly se mu před očima do kolečka, jehož střed tvořilo jediné slovo: »vrací se«, napsané mocným přitlačením péra a podškrtnuté. Kolem něho tančily ostatní, aniž byl Benýšek s to, zachytiti z nich více než »C. k. zemský soud*,' »z důvodu, že nehodí se k soudnímu řízení.« Pavlína pásla se na zaraženosti Benýškové, již ničemu jinému nepřičítala leč překvapení z toho, že jeho tajemství odhalila.
To ponětí, že je Benýšek vlastně ještě svoboden, opanovalo výhradně všechny jej* smysly od toho okamžiku, kdy ráno učinila objev tento ze záhlaví vrácené žaloby. Nebyla nikterak obmezena a vyčetla také dobře z rozhodnutí, že se žaloba na vydání dědictví odmítá, byla ostatně dosti hluboko do celé té záležitosti zasvěcena — avšak nade vše mocněji dotýkala se srdce jejího nová perspektiva do budoucnosti otevřená pomyslem, že Benýšek vlastně rukou svou ještě svobodně vládne.
Závazky jeho ku dosavadní družce Benýškové a malému Rudolfkovi nebyly vášnivé Pavlíně ničím a jediným účelem dnešní její první návštěvy v »ateliéru Bacháč« bylo Benýška ohromiti svým objevem a vyzvěděti na něm, proč vlastně skutečný poměr svůj k domnělé choti své tajil. Proto nepřišla s nářkem a bouřlivými výčitkami, nýbrž s plánem do podrobností rozmyšleným, v němž bylo každé slovo na svém místě a překvapení rozhodnouti mělo.
Stalo se však jinak.
Když Benýšek konečně pochopil obsah soudního výměru a trvalo to hezkou chvíli, vyskočil jako štván a na Pavlínu se takřka osopil otázkou: »Kdy to přišlo 88 KAPITOLA IV.
Pohled na Pavlínino uřícené čelo, na němž čnělo několik zvlhlých vlasových mrcásků, trosky to pracné její frisury, Benýška ještě více rozčilil; a když Pavlína v nechápavém ustrnulí mlčela, zrovna se rozkřikl na ni: »No, kdy to přišlo pro Boha?« • Dnes ráno přinesla to k nám vaše paní, Richard byl už pryč tak jsem to vzala od ní sama.« • A víc nepřišlo nic?« ptal se Benýšek supaje rozčilením.
Ale Pavlína odpověděla konečně zas jen slzami.
Když Benýšek viděl, jak jí vlažička vyvěrá na spodních řasách, jak se slza rozperlila a v tříšti spadla a když viděl nelíčenou bolest v očích, jichž bělmo nastřiklo v jemných žilkách krví, stal se jemnějším, ačkoli od té doby, co mu Pavla půjčila a dala peníze na útraty procesu o dědictví, nápadně k ní ochladí.
• Není s vámi valné pořízení, slečno Pavlíno, to by člověk nevěřil, že vám může býť stále tak měkce kolem srdce...« • Proč mi říkáš ,vy', milánku?* sténala Pavlína hlasem v hrdle váznoucím.
• Ale prosím vás, pojdrne,« zněla odpověď dřívějším hněvivým tónem.
Pavlína pozvedla ze šátku oči a viděla, že má Benýšek širák na hlavě.
Šli. Benýšek prudce zavřel a otočil klíčem.
Pád z nálady vítězné a uštěpačné, s jakou Pavlína mínila na Benýška přijíti, v úplné selhání tohoto uskoku působil na Pavlínu tak, že plakala jako na pohřbu.
Musili jít do kola celé pavlače.
• Prosím vás, Pavlíno — děláte mi skandál,* řekl Benýšek, když se octli před schody třetího poschodí, k nimž se šlo krátkou chodbičkou z pavlače.
Bylo viděti však na Pavlíně, že pláč svůj už zmoci nemůže, vzlykala už o suchém oku, hruď se jí křečovitě zdvihala, zrovna prsy trhala.
89 V TŘETÍM DVORE.
• Ach ... to mě ... tuhle ... píchá,* šeptala přerývavč tisknouc ruku k levému boku a obrátila se do kouta chodby.
Benýšek chvíli ji zlobně pozoroval, pak se otočil na podpatku a stručným: »S Bohem!* nechal ji stát a úprkem sestupoval po schodech.
Pavlína ani se neobrátila a konejšila křečovitý, bolestný svůj vzlykot.
Na pavlač vykradl se zatím pan Bacháč, který slyšel, jak Benýšek »Fotografii* zavírá a škvírou dveří pozoroval vášnivý výstup mezi ním a Pavlínou.
Zlatovlasý hrbáč stál u zábradlí oběma rukama podepřen tak, že mu hrstě bezmála bradu přesahovaly. Dýchal tak namáhavě, že hlava bez krku do ramen vsazená se zpředu do zadu téměř jen kotoulela. Přes to však pan Bacháč každým okamžikem vctkl mezi rty cigaretu a bleskorychle z ní vybafl, jako kdyby sám sebe podváděl.
Pan Bacháč díval se upřeně do druhého poschodí naproti, kdež vchodem z pavlače viděl na část schodů s hůry vedoucích.
Když po nich rychle běžel »náš Apell... hah«, Benýšek samoten, vyvalil Bacháč své blankytné oči do kořán.
Kde zůstala ta slečna? Co jí on pan Benýšek udělal, že tak srdcelomně plakala?
Konečně, dlouho potom sestupovala také Pavlína. A ku podivu Bacháčovi se zdálo, že se směje. Aspoň neplakala už, ale v chůzi si do zrcádka upravovala účes. Panu Bacháčovi se slečna líbila tak, že vyčkal, až se objeví i v druhém patře. Nahnul se jak mohl, a poněvadž to chudákovi nešlo v šíji, nahnul se v kolenou, až se ku zábradlí rukama přitáhl.
Jistě, jistě se naň nahoru usmála. Bacháč se nezdržel a kostnatou dlouhou rukou zakýval jí na rozloučenou.
Pavlína dobře viděla, jak se mu briliant na prstu zatřpytil.
Do dvora pan Bacháč nedohlédl, nemohl se tak předkloniti.
90 KAPITOLA IV.
Než vyšla na ulici slečna Terttlová, utišila se úplně. A bylo toho také zapotřebí.
Před samými vraty stál totiž kontrolor Bíba zdánlivě zahloubán v taje vývěsních tabulí •atelieru Bacháč* a zahrál si na překvapeného tak neobratně, že by se nebylo mýlilo ani oko méně cvičenější než Pavlínino.
Za to Pavlína s takovou dokonalostí provedla obrat a utrhnutí hlavy stranou od Bíby, že kontrolor byl zdrcen. Na jeho »má úcta« odpověděla tím, že přehodila rozevřený slunečník na levé rameno, tak že tvořil stěnu mezi ním a jí.
Bíba však se nedal mýlit, přeběhl na druhou stranu a slečna Terttlová neodvážila se opakovati svůj dřívější manévr. Pan Bíba byl by přeběhl snad zas jako dříve.
Bíba cosi drmolil, ale Pavlína jako by jej nechtěla poslouchat a zbystřila krok. Brzy však musela povolit pro nesnesitelné píchání v levém boku.
Pavlína zastavila se na dobro, křeč nebyla tak krutá.
Bíba stál také a tu teprve všimla si, že je neobyčejně červený v tváři a že téměř blábolí.
Víno před půl hodinou na ráz vypité vstouplo mu do hlavy.
• Tak už tedy vím, proč slečně nejsem vhod, proč je mezi námi jinak už přes měsíc, proč já starý osel byl odstaven, lnu, slečna má mladší oči a já poctivec, který vás, slečno, miloval a miluju celou silou toho zbytku, celým tím zbytkem starého srdce, který mi zbyl . . .« Pavlíně bylo sic nevolno až k mdlobám, přece však byla jí vítána tato příležitost k uskutečnění plánu, který v ní uzrál v krátké chvíli, co po schodech sestupovala.
Nebyla se ani vzdáleně nadálá, že její návštěva u Benýška takhle bledě dopadne. Nyní už mu rozuměla, teď už věděla, proč jí nadbíhal a proč najednou ochabl, proč chodívá nyní domů v noci až okolo pumpy, jenom aby nemusel jít blízko kolem okna.
91 V TŘETÍM DVOŘE.
Napřed osmdesát zlatých chtěl a nyní je měl. V tom leželo první vysvětlení celého nynějšího chování jeho, tomu, že by byla hausinšpektorka na jich schůzky přišla, Pavlína nevěřila. To už by o tom musel dávno vědět celý dům i ona sama a nesměla by ani hlavu z domova vystrčit; beztoho by ji všichni i takhle nejradši na lžíci vody utopili.
Zžíravá lítost a bczmezný vztek zalomcovaly Pavlínou, když ji Benýšek nechal na schodech stát, i nevěděla Pavlína, kterému hnětu spíš se má oddat, zdali palčivému pokoření, že jí Benýšek takhle pohrdl, nebo beznadějnému ostnu své náruživosti proň, či strachu o peníze.
A k vůli němu, k vůli tomuto »chlapovi* ona si ještě kazí tak krásnou partii, k vůli němu si Pavlína ještě dělala před celým • byró* z Bíby blázna, až chudák nevěděl kolikrát čí je. Dnes to zúmyslně dohnala až k roztržce s ním, ačkoli dobře věděla, že tu věc jí dal po Konrádové vzkázat jenom proto, že už nemohl připadnout na nic jiného, čím by se jí odemstil za to, co mu vyváděla.
Věděla sice, že je kontrolor zas její, kdy jen bude chtít, a že jej každé chvíle může otočit kolem prstu »kolikrátnásob«, ale přece byla ráda, když jej dopadla dole u vrat. Uhodla ovšem snadno, že si na ni počkal, až půjde z kanceláře, a věděla hned, že je stále ten starý a proto, když začal cosi koktat o zbytku srdce, který mu zbyl, hrála na oko ještě uraženou.
• Pane kontrolor,* utrhla se naň, »co pak se nevíte už pamatovat, co jsem vám řekla, když na mně mimo službu jen jediný slovíčko promluvíte ?« • Ale prosím, slečno, než mne odsoudíte, musíte slyšet také druhou stranu,* horlil Bíba, »audiatur et altera para — sine ira et studio! A kdybychom srovnali položky našich vzájemných účtů, musela byste mi, slečno Pavlín, psáti mnoho k dobrému. Ano, tak 92 KAPITOLA IV.
jest!* doložil pan Bíba, vida, že Pavlína celá bledá zatíná zuby do rtu. Vykládal si to jako němý projev odporu.
• Ano, tak jest,* pokračoval, »nemyslete si, že starý, poctivý Bíba si nezachoval zrak na svá léta dosti bystrý a že nepozoroval, že týž muž, který před vámi z onoho domu, onen muž, který takřka prchal...* a pan kontrolor poněkud se zarazil.
Tak maní ohledával svůj klobouk, vysoký to cylindr — prastará nádoba, která se víc podobala holince sokolské shrnovačky — a konce jeho prstů objevily na pravé straně hlavy mašli, důkaz, že má klobouk na hlavě obráceně.
Jedním hmatem přivedl pan kontrolor záležitost tuto do pořádku a pokračoval: • Zkrátka, to je týž člověk, který vám, slečno Pavlín, dne jedenáctého tohoto měsíce o jedné hodině s poledne v průjezde poštovní expositury ve Vodičkově ulici líbal ruku, den pro mně nezapomenutelný.« • Věčně, věčně nezapomenutelný,* opakoval pan Bíba naprosto melancholicky, »okamžik ten byl koncem mého nejkrásnějšího snu celého mého života.* V té chvíli stáli oba v Divadelní ulici právě pod parkem • A co si tedy mám mysleti, když se s týmž mužem shledávám, když jej vidím vycházeti z téhož domu, do něhož jsem viděl před chvílí vejíti vásř« Tvář pana Bíby nabrala tu starostlivý, až truchlivý výraz.
>Ne, slečno, chraň Bůh, ubližovat vám nechci,* obrátil se z plna k Pavlíně pan kontrolor, když mhou z vína viděl, jak náhle zbledla, jak se zastavila, vrývajíc prsty do levého boku. »Já vím,* pokračoval měkce, neboť byl připraven na ústrky, na posměch a týrání, »že toho nezasluhuju, ani že se mnou jdete, že se mnou mluvíte, za to, co jsem vám dnes udělal, že vám ani za to nestojím, abyste botku o mne utřela, já vím, že vás nejsem hoden . .
Pro Boha vás prosím, slečno, co vám je? Ježíši, slečno Pavlín?« 93 V TŘETÍM DVOŘE.
Pavlíně bylo opravdu bídně, slepý by byl musel poznat, že se nepřetvařuje; sotva že se držela na nohách. Pustila otevřený slunečník z ruky bezvládně a na stěně hmatala jalově po opoře, prsty levice zatkly se jalově pod pasem za dolejší kraj šněrovačky, jak jej přes šat nahmátly. Nemohla vydechnout a rty jí modraly.
»To není nic,« šeptala, »ach, pro rány ... to přejde ... to mi tak u srdce někdy přijde . . . když je velký horko . . . když jsem moc ut . . . kdybych si mohla tak chvilinku sednout ... zas nebude nic!* • Počkejte, do parku na lavičku. Podepřete se, já vás vyvedu přes schody nahoru. Tak, jen pomalu!* Pan kontrolor se třásl v kolenou strachy a ještě více břemenem Pavlíny, kteráž se mu celou tíhou do lokte zavěsila. Když zahnuli za roh ke schodům vedoucím k parku na nábřeží, zdálo se opravdu, že mdloby Pavlíniny uleví, ale když vystoupili na třetí schod, padla Pavlína zas celou hrudí na rameno Bíbovo, tak že na ruce cítil, jak prudce buchá jí srdce pod krunýřem korsetu.
Pan kontrolor mocně vzpíral nohama, aby Pavlínu nahoru vytlačil. Sám umíral úzkostí, každým okamžikem zdálo se mu, že ji neudrží a že mu neodvratně spadne střemhlav po schodech.
A ku podivu, nebyl to ani tak strach o Pavlínu, o milovanou ženu, jako spíš bázeň před skandálem — z milostných jeho citů nic nehlásilo se v něm k účastenství.
Síly opustily jej na dobro, když ke všemu klesla mu na rameno i Pavlínina hlava a on zamhourav nazpět, spatřil, že Pavlína zavírá oči.
• Pamatujte se, drahoušku,« šeptal hlasem v hrdle od namáhání udušeným.
Ale stále citelnější bezvládnost těžkého těla omdlelého děvčete naplnila jej zoufalstvím. Slunečník, který se volnou levicí po schodech stále pokoušel zavříti, pan Bíba odhodil, couvl o schod pod klesající Pavlínu a posledním vzepřením sil ji přes poslední 94 KAPITOLA IV.
schod takřka vyhoupl. Tu však se mu začala Pavlína poroučet znakem nazpátek. Pan Bíba však popadl křečovitě za zábradlí a ruka jak lano napjatá udržela nevládnou Pavlínu v stoje.
Na blízku ozval se vzkřek. Dvě chůvy s dětmi kolem jdoucí, když viděly co se děje, vrazivše tváře do záloktí upalovaly do parku, jedna nechala dětský vozík stát a teprve později s odvrácenou hlavou se proň vrátila.
Panu Bíbovi přišla však brzy pomoc. Veřejný posluha, jenž nesl za kýms elegantním pánem, patrně obchodním cestujícím, na oprati těžký kufr, postavil jej hurtem ke kandelábru a přiskočil.
Od té chvíle sunuly se události tak rychle za sebou, že si je pan Bíba teprve později v souvislosti mohl připomenouti.
Nejdříve pokoušel se posluha Pavlíně páčiti palec, jakožto prý neomylný prostředek proti padoucnici, když ale poznal svůj klam, neboť Pavlína neztratila úplně vědomí, dostal se do hádky s elegantním pánem, který neshledával v pořádku, že se jen tak beze všeho jeho zavazadla zhostil. Za pomocí posluhy dovedl Pavlínu k lavičce a přeslechl, jak jej někdo jako ubohého otce lituje a jak jedna z vyděšených chův se napřed domnívala, že se s tou dámou •pere*.
Než se nadál, stal se i s Pavlínou — obětavý posluha odměněn dvacetníkem zatím odešel stále v ostré hádce s elegantním pánem — předmětem trapné pozornosti zevlujícího davu, který každý krok, jímž se s Pavlínou hnul, provedl s sebou, v té bezohledné, zlomyslné zvědavosti, jakou dav netají, maje němou omluvu ve množství a každém jeho členu.
Konečně mihl se nad hlavami zevlounů strážníkův chochol, nad chocholem projela bílá jeho rukavice, kamsi do dálky ku mostecké věži pozývajícím posunem. Chochol vydal se pak provázen shlukem k lávce, na níž seděla Pavlína, smrtelně bledou hlavu opírajíc o rámě svého průvodce, sklonil se k ní, cosi se jí optal, nač ona záporně odkývla, cosi se optal pana Bíby, a salutoval, patrně 95 v TRETIM dvore.
když slyšel, že pan Bíba jest c. k. poštovním kontrolorem, cosi zaznamenal do své služební knížky, kterou zas zavěsil na tlusté štrupli za knoflík.
Zatím přijel směrem od mostecké věže tryskem fiakr a strážník učinil výjevu přítrž tím, že vyhnal jej na vrchol Popadl Pavlínu docela jadrně pod ramenem a vedl ji k povozu řízným vojenským krokem, že mu pan kontrolor po druhém boku sotva stačil. Fiakrista poobrátil se na kozlíku — dvířka ^ař 96 KAPITOLA IV.
otevřel strážník — obrátil se prudkým pohybem docela na zad a z úst mu vyjelo: •Sakrlot, co pak se to stalo? To je naše slečna, to ,se stará paní lekne! Já vím, já vím kam mám ject,* přitakal strážníkovi, »dépak na »první pomoc« — to je slečna od z nás domu!* Byl to Fialka.
Strážník, ohromný to muž, zdvihl Pavlínu do vozu a zjev její nad hlavami obecenstva, klobouk s nádherným peřím na jednu stranu sesmeknutý, vyvolal ryčné haló mezi nejmladšími pozorovateli, a ryk povýšil se, když Fialka práskl do koní a ujížděl směrem k Národnímu divadlu. Pan Bíba sám, aby zakryl Pavlínu nenasytnému davu, zdvihl nad ní roztažený slunečník, který se mu dříve živou mocí zavříti nepodařilo.
Kontrolor vystřízlivěl úplně a pozoroval bledou tvář Pavlíninu. Rty její dříve modravé, nabyly opět červenější barvy, ale byly stále bledé, oči zdály se býti Bíbovi zas živější a zřítelnice ne tak hrozně rozšířené jako v parku na lávce. Pavla počala i souvisleji mluvit: • To je skandál! To je skandál! A to jenom všechno k vůli vám!* Pan kontrolor vzdal se úplně starostlivého svého výrazu a pohledl na Pavlínu užasle.
• Věřte, to je pravda, to jste jenom vy vinen! Pane Fialko!* zvolala slabým hlasem, ale kočí neslyšel. Pan kontrolor jej zatáhl za šos.
Fialka se obrátil a zarazil koně.
• Poroučejí, milostpane!« • Pane Fialka!* vece Pavlína hlasem stále bolavým, •jsou tak hodnej a zastavěj v Resslovej, já bych maminku nerada polekala.
Ten kousek dojdu snad, pro Boha, pěšky!* Povoz jel dále.
Bíba nyní viděl, že Pavlína nemluví z cesty i odvážil se nekonečně šetrně zeptati: V livlím dvoře. 7 97 V TŘETÍM DVOŘE.
• A jak je to možná, slečno Pavlín, abych to byl já zavinil?* »K vůli vám jsem se uběhla tak nesmyslně. V tom obchodě, co jsem byla nahoře v třetím poschodí, je tam malíř, tam jsem se nechala malovat, velký poprsí, pro vás, k vašim jmeninám a když jste se dnes tak krásně ke mně zachoval, letěla jsem jako blázen odříct!* Pavlíniny oči, druhdy tak jasné a nyní tak kalné, hleděly na Bíbu neskončené sladce a lítostivě, oschlý dolení ret byl od běloskvoucích rtů jejích toužně odchlípen.
Unesenému Bíbovi zdálo se, že slyší poslední vůli umírající mučednice.
• Je to pravda, Pavlíno? Prosím vás, slečno, odpusťte mi tu surovost!* jektal kontrolor, cítě jak Pavlínina horká hrsť objímá jeho prsty nemocným, slabým stiskem.
Najednou Pavlína srazila slunečník, jejž Bíba nad ní držel, rázným hmatem na složený kryt kočáru v tu stranu, na kteréž seděla.
Proti kočáru chodníkem kráčel malíř Benýšek a Pavlína, aby unikla nahodilému jeho pohledu, nastavila slunečník jako štít.
Aby pak pohyb ten před Bíbou maskovala, hluboce vzdychla, položila hlavu na polštář, obrátila oči k nebi a počala opět vzdychati.
• Ach — ach — ach!« • Prosím vás, jeďte, jeďte honem!« křičel Bíba na Fialku...
Benýškovi ani zdaleka nenapadlo, aby si všímal povozů a osob v nich. kolem něho se míhajících. Oči jeho byly vytřeštěny na zlatý hřeben střechy Národního divadla, do tepla zardívající se září půltřetí hodiny odpolední a nohy šlapaly rychle v před.
Pravice tiskla křečovitě náprsní kapsu nacpanou všemi spisy procesu »Růženy Peštové, vulgo Anny Zakrsalíkové, proti Antonínu a Marii Peštovým, nesprávným držitelům pozůstalosti po zesnulé Růženě Peštové...* Myšlénky jeho poletovaly vysoko, vysoko nad pozlacené mřížoví na hřebenu divadla a prorážely i mezi žebry mléčných obláčků, naložených na vysokém blankytném nebi v dlouhých, tenkých, přímých a rovnoběžných slohách, myšlénky Benýškovy vězely docela v jiném, blahostném a slastném světě, jehož krásné nádhery nepřipouštěly mu na pamět směšnou dnešní historii s Pavlínou.
99 V TŘETÍM DVOŘE.
Bylo mu tak nevýslovně krásně, že se mu zdálo, jako kdyby i překypující srdce chtělo se vydati kamsi hrdlem na cesty, ale že áe nemůže odloučiti od drahocenného obsahu jeho kapsy, kterou fe prsům tiskl.
Mezi spisy, které s sebou nesl, nacházela se veliká, šerá obálka adresovaná na jeho »choť« »Růženu Peštovou, vulgo Annu Zakrsalíkovou« a v ní dopis od veleslavné c. k. advokátní komory, v níž se »řečené Růženě Peštové, recte Anně Zakrsalíkové ve sporu jejím proti Antonínu a Marii Peštovým atd. ustanovuje za právního přítele ex offo dr. Siegfrid Paussig, advokát v Mostecké ulici číslo 12. Smíchov!« Benýšek měl konečně doktora, skutečného, nefalšovaného doktora za právního přítele, advokáta, mocného čaroděje, který musí jeho proces vyhrát, neboť to slyšel už stokráí, že mu k jeho penězům pouze a jedině advokát pomoci může.
Nepochyboval ani dost málo o tom, velice ochotně zaměňoval »může« a »musí« a pak slovíčko »ex offo* mělo půvab kouzelné formule, dal si dobře vyložiti, že to znamená »z povinnosti« a tu závaznost toho ponětí posilovala jen neurčité vědomí, že »musí*.
Benýšek spěchal řetězovým mostem a před ním na bublině letěla Štěstěna s přelíbezným úsměvem, jehož odlesk utkvěl na tváři malířově. Ke cti jeho budiž řečeno, že nemiloval nesmírné — dle jeho pojmů — bohatství k vůli němu samému, nýbrž toliko jako prostředek k dosažení jiných vznešenějších cílů. A o těchto svých cílech mluvíval rád.
• Až vymůžeme naše dědictví,« jak říkával, anebo »až dostaneme, co nám patří,« pak že on ukáže Praze, co jeto umělecký průmysl, který u nás »leží ladem, docela takřka v plénkách«, pak vystaví u Prahy velikou sklárnu spojenou s keramickou dílnou a pecí ku malbě na sklo, něco, co Prahu povznese, co ji učiní metropolí tohoto odboru. Mít jen potřebný kapitál v ruce, a ten bude docela jistě mít, až »vyhrajou ženino dědictví«. Pak přijde ioo KAPITOLA V.
ku slávě dědictví jeho, Benýškovo, co on zdědil po svém otci.
Musí se vědět, že Benýškův otec byl chemikem v jedně >tylorské« fabrice t. j. továrně na »keramiku* a že mu zanechal knihu, ve kteréž byly zaznamenány tajné recepty na rozmanité vzácné barvy, nedostižných odstínů, kteréž komponoval sám jeho otec. Když jeho otec umíral, knihu mu odevzdal a rozkázal, aby ji z ruky nedával. Benýšek zrovna studoval na mnichovské akademii (v pravdě ovšem Mnichov ani neviděl), a měl s dcerou toho továrníka velmi důvěrný poměr. Když tedy otec umřel, nastala v továrně sháňka po knížce, ze které otec barvy míchával, nu a Benýšek předstoupil před pána a povídá: »Knihu mám já, ale vydám ji jenom jako váš zeť.* Na to velký rámus, to se rozumí, Benýškovi byly ukázány dvéře. Benýšek zaťal zuby a pěstě (a Benýšek to vždy ukázal jak tehda obé zatínal) a šel. Ale netrvalo to dlouho, továrna klesala a klesala a měla přijít na buben a tu přišel k němu ředitel továrny a nabízel mu za knihu s otcovými recepty deset tisíc, povídám deset tisíc, ale Benýšek že s ředitelem nemá co jednat, ať přijde sám pán. Kdo ale nepřišel, to byl pán, ale psal. Nabízel mu, Benýškovi, dvacet tisíc, povídám dvacet tisíc za knížku po otci, anebo pět tisíc, když mu pošle recept na »goldenes a silbernes diafan« to jest pánové, zlatá a stříbrná průsvitná barva na skle, pět tisíc za každý recept. Ale Benýšek byl jako skála, ani neodpověděl. A konečně přišel bohatý ten mamonář a přišel s dcerou, Leokadie se jmenovala, umořenou a uplakanou.
• Abych si ji tedy vzal a stal se jeho společníkem v závodu.
A [lánové, jak byla krásná, a jak jsem ji šíleně miloval a zármutek činil ji ještě půvabnější a jak ke mně ruce spínala, povídám: Drahá Leokadie vstaň a pojď do mé náruče! Ubožátko vstane a klesne mi na prsa. Já ji objal, políbím, starý už se Usmíval radostí a povídám: Buď s Bohem na vždy! Do starého jako když hrom uhodí, ale teprve zezelenal, když naň zahřmím: Teď nechci já, pane, račte vědčť. Tamhle jsou dvéře a s Bohem!
V TRETIM DVORE.
Tak jedná karakter! Vy nevěříte, pánové ?« končíval Benýšek, když některý z jeho kumpánů v Černém pivovaře, s nimiž večer co večer sedával, počal při vypravování tom náhle a naléhavě nahlížeti do sklenice, anebo s pohvizdem vzhlížeti do stropu.
Hn Jm.
^2_ y • Nevěříte, pánové? Prosím, mohu vás přesvědčit', firma nazývá se »Dipauli a syn*; dnes byste ji v Inomostí ovšem nemohli najít, neboť krátce po událostech mnou právě vylíčených vzala továrna za své. A já odstěhoval jsem se po skončených studiích opět do vlasti a do své drahé domoviny, zlaté Prahy, odkudž mne otec odvezl jako nemluvně.« A Benýšek vyprávěl, jak po knize barevných receptů jeho otce, jejž nazývali »kobaltzauberer«, bylo pátráno až do Prahy, jak ještě minulý týden obdržel dopis z Inomostí, jak se v tamních 102 KAPITOLA V.
závodech o knize té vypravuje jako o nějakém alchymistickém spise a mnohé jiné věci, ale poněvadž Benýškův otec byl Čech, • tak věrný Čech jako já, pánové, proto vzácný poklad jeho odborných zkušeností musí zůstat' zachován národu a zlaté slovanské Praze. Kdyby prý neměl ty peníze tak jisté, dodával ještě, tak by toho litoval, co tehdáž provedl starému Dipaulimu, zvláště by toho litoval k vůli Leokadii, vášnivé to krasavici italského původu z jižního »Tylorska*, krasavici, pánové, o jakých my zde nemáme ani ponětí, která měla copy černé jak smůla a silné jako má ruka a přece touhou zchladla na zlomené srdce, dřív než se rok s rokem setkal od událostí právě mnou vylíčených • A když se někdo ze společnosti zeptal, proč starému pánu Benýškovi říkali kobaltzauberer, uspořádal Benýšek přednášku o významu kobaltu v barvách na skle, a když někdo byl zvědav na peníze, které má pan Benýšek tak jisté na stavbu továrny, vypravoval Benýšek stejně obšírnou a pohnutlivou historii, jak se seznámil s nynější svou »chotí«, a jak_ se jí ujal i jejího dobrého nezadatelného práva, »které jest dnes ovšem i stejně mým dobrým nezadatelným právem*, to jest právo na pivovár a tři pražské domy, právo, které se nachází dnes díky Bohu na nejlepší cestě k svému uskutečnění.
Však ani jinak Benýška v Černém pivovaře neznali, než jako toho malíře •co mu patří pivovar u Šaršlů«.
• A tři domy k tomu, milej pane!* jak podotýkali účastníc; kulatého stolu, kde Benýšek besedoval.
• No ještě je nemá,* dokládali o věci povědomější, »ale co je pravda, hned jak bude vynesen rozsudek v tom procesu, složí tisíc zlatých na Matici, pan Šašecí má od něj přes to úpis * Tak Benýšek stavěl povětrné zámky do minulosti i budoucnosti, ale dnes, — dnes nese k nejmilejšímu z těch zámků solidní, důkladný a hmotný základní kámen — v kapse, dlouho touženého zástupce c.y offo!
i°3 V TRETIM DVORE.
Benýšek bral řetězový most čím dále tím rychleji; v růžové jeho náladě vše jej rozjařovalo, pohled na Petřín, v zeleni tak zdobný, na Hradčany se zlatohnědou věží chrámovou a okny zámku jasným třpytem svítící, na nepohnutou hladinu stojící řeky pro nedostatek vody úplně hrazené, ba i cvakot mostních řetězů, ozývající se každým pádným jeho krokem v tichu pozdního odpolední, byl mu jakýms utěšením, aniž věděl proč.
Hned v levo za mostem táhne se Mostecká ulice.
Benýšek vyhledal připiš advokátní komory a podíval se na adresu svého neznámého právního přítele.
• Dr. Siegfr aussig.* Najíti jej bylo snadno. Benýšek také spíš mířil po veřejích u vchodů k jednotlivým domům než po číslech a když náhle uviděl jméno dr Siegfr. Paussiga zlatem na skleněné černé tabulce, připadlo mu velmi povědomé, avšak tón vzpomínky té byl příliš slabý, než aby vynikl nad varhany dující v jeho nitru plným strojem symfonii šťastné naděje.
Na kancelářní tabulce viděl sice Benýšek dobře, že dr Paussig úřaduje od tří hodin, ale to patrně bylo jen pro obyčejné partaje, Benýšek, který přinášel proces tak tučný a takořka vyhraný, pro toho bude zajisté každý advokát ihned k službám a třeba v půl třetí.
Ano, vyhraný, právě v té chvilce přede dveřmi kanceláře napadlo mu, že jeho proces je do opravdy už jako vyhraný. Že okresní soud žalobu vrátil »z důvodu nedostatečného průvodu* — čehož význam mu byl ostatně dosti běžný, to Benýška v nejmenším nemýlilo, to ostatně sám řekl i Terttlo napřed, když žalobu podávali. To nerozhodovalo nic, ale že advokátní komora, tento »slovutný sbor právních učenců* povolil Benýškovi zástupce ex offo, to stálo za víc, než kdyby bylo už •stání* ustanoveno; to, pane, mluvilo, neboť každý musí uznati, že kdyby na celé věci nic ne104 KAPITOLA V.
bylo, že by slovutná advokátní komora zástupce žádného neustanovovala.
A tato myšlénka dodala Benýškovi důrazu, když vetkl palec do knoflíku k elektrickému zvonku na dveřích ke kanceláři.
Zvonek zavzněl kdesi daleko, že jej Benýšek sotva zaslechl a dvéře se neotevřely ani za hodnou chvíli.
Malíř nerozpakoval se dlouho a znovu zavrtal palcem do knoflíku, ale zas marně.
Naproti kanceláři vedly ještě jedny dvéře na chodbu a na těch v mosazném rámečku oznamovala visitka, že to soukromý byt dr. Paussiga.
Tu byl zvonicí přístroj jednodušší, a Benýšek sám se lekl nehorázného zvuku jeho kovu na samých dveřích uvnitř upevněného.
Dvéře otevřely se také hned, a z nich vyhlédla kulatá, masitá a krví zalitá tvář venkovské služky, která patrně byla u paní doktorky v Praze teprve na prvním místě.
• Prosím vás andílku, nemohl bych — aaa — mluvit' s panem doktorem?* • Kancelář je prosím naproti a páni nepřijdou dřív až ve tři hodiny.« • To já vím, dušičko malá,* a Benýšek děvče štípl do brady, marně, byla jako z kamene; »tolik umím také čísť, ale já bych rád mluvil s panem doktorem hned, víme, dušinko, já mám proň něco neodkladného, pilného, jen osoby pana doktora se týkajícího.« • Špacírujou dál a počkají teda chvilku, já se zeptám.« Benýšek vešel a děvče zavřelo a odešlo.
Malíř s:ál na chodbě z pavlače utvořené, jednou stranou zasklené, podlahou šel žlutavý levný koberec ku dvěma vchodům. Dva velké dřevěné květináče s oleandry, jichž květy dýchaly mandlovou vůni, železný stojan s několika kabáty, pletená pohovka, v jednom koutě chochol z pestrého peří na rákosce k oprašování, 105 V TŘETÍM DVOŘE.
při jedněch dveřích džbán v koutě, to bylo vše, co Benýšek přehlídl.
• Milostpán přijde hned,« vyřizovala služka, •sednou si zatím.* Benýšek popošel k rákosové pohovce stojící opodál u dveří, o nichž správně tušil, že vedou na chodbu a že u nich dříve marně zvonil.
A vskutku Benýšek nečekal ani minutu, ozvaly se kdesi dvéře, jako když šeptmo zakašle a na chodbě objevil se p. dr. Paussig.
Dřív než střapce svého županu mohl kolem těla utáhnouti, viděl Benýšek, že má na prsou víc vlasů než na hlavě. Měl košili docela rozhalenou.
• Es is ja doch,« zabrebentil advokát, "teprve jsou tři čtvrtě na tři, co si račte přát?* tázal se, aniž poděkoval na veleuctivou poklonu pana Benýška.
• Prosím, slovutný pane doktore,« počal pan Benýšek, ale tak tichounko, že se dr. Paussig musel k němu naklonit, »prosím, já tu mám velmi důležitý, naléhavý a výnosný spor o dědictví...
spor, který se již vleče dlouhá léta ... o dobré, nezadatelné právo mé choti ..« .
Dr. Paussig poslouchal téměř úplně u malířových úst, a Benýšek viděl, kterak se mu obočí stále víc a víc zdvihá do výše; když přišlo » nezadatelné právo*, pohlédl advokát bystrýma očima na Benýška jako když jehlou bodne a vyhrkl: • Aha, to bude ta záležitost ex offo, to jsou nějaké obchody!« Benýška zřejmý úsměšek zarazil i chtěl něco podotknouti, avšak advokát už byl na cestě ku předu a kynul jen hlavou, aby jej Benýšek následoval.
Přišli do pracovny doktorovy, který s výrazem netajené nevrlosti usedl k psacímu stolu, ukázav beze slova na stolici poblíž stojící.
106 KAPITOLA V.
Advokát vzal do ruky obálku stejné velikosti a barvy jakou měla obálka kryjící poklad Benýškův a pobroukávaje, četl z ní.
Bylo na něm viděti, že ještě přede dvěma minutami spal.
• Vy jste tedy pan Pešta?« oslovil znovu Benýška.
• Nikoli, prosím,* koktal malíř.
• Tedy se jmenujete Zakrsalík?« • Nikoli, vašnosti, prosím. To jsou prosím jména mé choti, pravé jest Peštová a nepravé, takřka vnucené, jest Zakrsalíková. Abych se vaší slovutnosti upřímně vyznal. .. jááá ... nejsem vlastně manželem své choti, to jest, nejsem s ní oddán církevně . . . toliko před Bohem . . .* Benýšek až brunátněl, že to takhle začne, o tom neměl ani tušení.
»Vy teda tu Peštovou vydržujete, anebo máte s ní společnou domácnost?* pokračoval doktor bez nejmenší známky úžasu nad Benýškovým rodinným poměrem, a aniž dbal odpovědi, pokračoval: • Víte co, s vámi nemám vlastně co jednat, stranou ve výměru advokátní komory označenou jest jednou Růžena Peštová, až přijde Růžena Peštová, pak s ní budu dále hovořit . . .< »Prosím uctivě, milostpane!* jektal Benýšek,. jemuž se takhle mátl koncept úplně, •dovoluji si podotknouť, že jsem úplně splnomocněn svou chotí vyjednával', musím totiž vašnostem vyložit', že celou záležitost' takřka vedu sám a že dovedu slovutnému panu doktorovi v tom ohledu lépe posloužit', než moje choť a ostatně přinesl jsem s sebou taktéž veškeré spisy sporu se týkající...
byly už zadány u c. k. okresního soudu, který je vrátil z důvodu nedostatečného průvodu, kdežto slavná cis. král. advokátní komora ustanovila vaši slovutnosť za zástupce mojí choti ex offo ...« Benýšek našel opět zaschlý proud své výmluvnosti a vyndával z náprsní kapsy haldu papírů složených v soudním formátu.
Mimo nadání neměl pan doktor ani nejmenšího zájmu pro Benýšková akta.
107 V TŘETÍM DVOŘE.
Opíraje lysou hlavu do dlaně, optal se mrzutě: • A jak se tedy vlastně jmenujete a co jste?* • Prosím slovutnosti, Josef Benýšek, malíř.« • Malujete pokoje?* oživěl poněkud doktor a zrak jeho přeměřil letem stěny jeho pracovny.
HflH - .- A^> t* tib m - — ~^^H tzmW^MÍMmzmmmm ^^■a mkv% **** '" M \\Wkmm\mm Ji ,¥Jfc ■m^mmWm\\\m\ ^ |L ' ^^H • Nikoliv, slovutnosti, jsemť akademickým malířem...* Doktor oklamán přihmouřil oči.
• ...a jako takový,« pokračoval Benýšek, »jsem zaměstnán v známém atelieru Bacháčově jako dílovedoucí. * • A Bacháč, to je ten, co provádí podobizny podle fotografií.« • Ano, slovutnosti a sice v každé velikosti, za podobu se.ručí, ježto v našem závodě zaměstnány jsou jen přední síly!* • A dovedete vy sám, pane Benýšku, provést takovou podobiznu v životní velikosti?* 108 KAPITOLA V.
• Oh. prosím, pane doktore!* potvrdil Benýšek s. výrazem velkolepé hrdosti, podávaje ochotně akta advokátu, který ruku po- nich vztahoval.
»Což takovou dětskou?« tázal se dr. Paussig už s úsměvem a sáhnuv mezi různé galanterní harampátí psacího stolu, ukazoval Benýškovi fotografii v zarámovaném aluminiovém stojanu, představující úplně nahé nemluvně, nad míru tučné, na břiše ležící.
• Toť věru spanilé dítě a zdravé,« šveholil Benýšek, •zajisté synáček vaši slovut...« Benýšek ani nedořekl a hnedle by byl fotografii upustil, tak se lekl Dr. Paussig totiž prudce třískl pěstí do stolu, že na něm všechno poskočilo.
»Das uebersteigt doch alle maassen!« křičel, »da soli mich der teufel lieber gleich holen, na so was ist mir noch nicht vorgekommen, aber wart, kerl, dir werd ichgeben!«*) A střeliv zuřivým pohledem po obdivovateli jeho spanilého dítěte, vyskočil od stolu a letěl ke dveřím do kanceláře vedoucím, až se župan za ním nadul.
» Terttlo.'* zařval z plných plic do kanceláře, až to v ní zadunělo.
Doktor zavřel zase dvéře a zamumlal docela klidně: • Er ist noch nicht da! Docela jsem zapomněl, že jsem jej dnes poslal do Kladna.* Odplivl cestou a usedl znovu ke stolu.
Benýškovi se nyní rozbřesklo, proč se mu jméno dra. Paussiga zdálo tak povědomým.
Jakmile usedl, dr. Paussig rozčertil se znova.
• Vždyť se přece nemohu mýlit!* vztekal se, tluka obrácenou hrstí do papírů před ním rozložených, »že vám psal žalobu ten *) To přestává všechno, to ať čert na místě vezme, to se mi přece ještě nestalo, počkej ale, chlape, ty to slízneš.« 109 V TŘETÍM DVOŘE.
lump Terttlo ?! Psal to Terttlo?!... Jak jste k němu přišel ? U mne je solicitátorem a doma vinkluje!« Na to Benýšek naprosto zapomněl, svými sny oslněn, že Terttlo psal žalobu, a že vůbec jest původcem oživení jeho •spravedlivé a nezadatelné« záležitosti, a když viděl doktorovo rozčilení, chápal také, že je zle a že to Terttlo odnese, ale proto ani zdaleka na to nepomyslil, aby hájil jeho kůži.
»Neračte se, slovutnosti, horšit',« domlouval uctivě Benýšek, • to se stalo jen náhodou, my totižto bydlíme na jednom dvoře, jsme takořka sousedi, a tu se stalo, že má choť... ale já velmi dobře vím, že s tou záležitoslí hne a s to jest toliko skutečný doktor práv, to se ukázalo přece hned na poprvé, že nám proces vrátili od okresu .. .« Doktor neodpovídal, zlobně prohlížeje jednotlivé přílohy žaloby a Benýšek žvatlal dále: • Aby však vaše slovutnosť neráčila — neráčil jste míť o mé osobě falešného mínění, dovoluji si vám sdělit', že já a moje choť odložili jsme sňatek svůj na dobu vhodnější, jaksi jen z právnického důvodu . .. než bychom se byli vzali na základě nepravého křestního listu mojí choti, raději jsme zůstali svobodni. Mohu ujistit', že jsme oba byli skrze tento nepravý křtící list až u samého zesnulého kardinála pražského, že moje choť před ním klekla, ale místo křestního listu svého pravého dostala tři neděle na policejním ředitelství, musím totižto říci, že choť moje zvláště v rozčilení nedovede se vzdělaně vyjádřil A uzavříti sňatek na základě tohoto falešného křestního listu, znamenalo přec uznať, že choť moje není rozená Peštová, že nemá nároky na jmění, matkou její zůstavené, a vymoci pravý křestní list na farním úřadě zdejším možno nebylo lze ... až teprve nyní podařilo se mému úsilí...« • Právě ten křestní list tu nemáte, proto byla žaloba vrácena, že jste'jej přiložil toliko v opisu, ke všemu ještě nijak nepověřeném ... * KAPITOLA V.
• Prosím, slovutnosti, i to má své důvody... Bál jsem se, aby listina tak těžce získaná, po takovém namáhání nabytá, nebyla zas pozbytá, neboť všechny úřady, a to jsem za své několikaleté zkušeností přesvědčen, drží s lim, kdo má.. . Oslatně prosím, zde jest zmíněný křestní list.* A Benýšek vytáhl z kapsy pečlivě složenou obálku a z ní křestní list, který stál Pavlínu osmdesát zlatých.
• Vymáhala už někdy vaše — tento — paní zdánlivé své dědictví soudně?* • Zajisté, slovutnosti.« »Prosím vás, co máte pořád s tou slovutnosti. Já jsem doktor práv a advokát a dost.« »Prosím, slovutný pane doktore* a Benýšek odkašlal. »Vždycky však bylo vyřízení stejně smutné, poněvadž nebylo pravého křestního listu. Nyní však doufám...« V tom otevřely se z ticha dvéře z kanceláře, jen co by nos vstrčil, hned však rozevřely se na půl, do pracovny nahlédly dvě vytřeštěné oči a dvéře se prudce zavřely.
• Kommen si nur weiter, Terttlo,« zvolal dr Paussig, aniž se obrátil a přikryl kvapně Benýšková akta rozloženou »Bohemií«.
Terltlo všoupl se do pokoje.
• Hab' die Ehre,« zlomeným hlasem pozdravil německy, a tak dala se i celá pozdější rozmluva mezi ním a doktorem.
V té chvíli byl však dr. Paussig odvrácen a Terttlo použil okamžiku, aby na Benýška vyvalil oci pokud jen mohl a převalil je na záda dr. Paussiga a k zoufalé výstraze položil prst na ústa.
Benýšek za ten okamžik pochytil, že Terttlo jest v stavu ohromného rozčilení, tvář jeho byla rudá jako krev až po čelo pod plavými vlasy.
Situaci chápal jen zpola a že by byl rád a naléhavě věděl více, nežli tušil, nasvědčovalo několikráte opětované tázavé trknutí čelem do vzduchu. Patrně čekal na nějaký vysvětlující posuněk Benýškův.
V TŘETÍM DVOŘE.
Benýšková odpověď obmezila se na vážné pokrčení rameny, výstražné zakašlání a poposednutí na židli.
Situace byla však Terttlovi v brzku vysvětlena.
Tu chvíli němohry mezi oběma hrabal se dr. Paussig v tobolce a vyíahoval z ní peníze, jež před sebe na stůl kladl. Terttlo počítal s ním s drkotavým napjetím.
Napřed položil dr. Paussig desítku, — Terttlovy líce nabyly rázem své obvyklé syrovátkové barvy, — k tomu dvě pětky, — rty Terttlovy rozlepily se a když doktor vypočítal ještě pět zlatých v zlatnicích, věděl Terttlo už na vlas, jak a co. Mezi zčernalými jeho zuby vyjel sípavý vzdech.
Pětadvacet zlatých obnášel zbytek jeho služného do konce měsíce.
Líce Terttlovy protknuty byly několika řídkými hlubokými důlky po neštovicích, — vypadalo to jako čalounická práce na pohovce — líce ty s rozchlíplými rty nabyly tak odporně plačtivého výrazu, že se Benýšek až odvrátil Teprve nyní pohlédl doktor Paussig na svého zdrceného solicitátora. Tygr na králíka nemohl se upřímněji podívat. A tygr se na králíka také hned vrhl.
• Kdo tohle psal, padouchu?« zařval dr. Paussig, vytrhnuv z pod rozprostřených novin žalobu a vetknuv ji Terttlovi zrovna mezi oči.
Terttlo se na zločin svého pokoutnictví ani nepodíval, a sepjal ruce, až mu řetízkový náramek v zápěstí pravice zachřestil.
• Bitte sehr, Herr Doktor,« žebronil, »pomysletena mou ubohou matku!« • Nic to,* opáčil doktor zas úplně chladně ale nelítostně, záchvaty jeho hněvu stačívaly patrně jen na několik slov, »to jste říkal taky, když jsem vám přišel na vaše šmejdy s kolky, a já vám už tehda povídal, že jestliže se stane jen dost málo něco, že se rozejdeme. Já nemohu ve své kanceláři potřebovat žádného 112 KAPITOLA V.
pokoutníka, udělejte se pro sebe, je nás advokátů v Praze beztoho málo.« • Pro Boha vás prosím, pane doktore,« plakal téměř Terttlo, • smilujte se, stalo se to jen jednou a k vůli sousedství, pan Benýšek mi to dosvědčí.« Benýšková židle pohnula sebou na znamení souhlasu.
• Nic — nic — nic nechci slyšet!« křičel doktor v největším vzteku a hned zase se uklidnil do mírného, téměř přátelského tónu: • Tuhle máte co vám patří do konce měsíce a vlastně vám tolik ani nenáleží, přes most chodit nebudete, tedy si nechám tři zlaté, které jsem vám připlatil, to uznáte, že vám nepatří. ..« • Herr Doktor, ich bitť noch einmal...* • Marsch hi-na-aus!« řičel zase doktor, ukazuje na dvéře a celá jeho postava se za tím úkazem ruky téměř třepala.
• Není nic plátno,« hovořil zase zcela klidně, »dnes se loučíme na vždy, seberte si svých dvaadvacet zlatých a ať už vás nevidím; marš, maršmarš marš!* Terttlo vida nezbytí, shrábl peníze a spěchal tak rychle, že mu doktor sotva stačil. Běžel za ním do kanceláře, neustále jej pobízeje: »Jen honem, honem, ať vás nevidím a jestliže se tu ještě jednou ukážete, odvede vás strážník.« Z kanceláře ozvalo se strašné bouchnutí dveřmi, a prudké jich otevření i hlas doktorův spílající na chodbu: • Du Lummel !* Benýšek byl jako na trní a když doktor zas přišel, mínil malíř, že bude záhodno utrousiti několik vybraných slov: • Bylo by mi opravdu velmi líto, velectěný pane doktore, kdybych měl zavinit', kdybych měl býť příčinou...* V třetím dvoře. 8 "3 V TŘETÍM DVOŘE.
»Ale prosím, pane, to je věc docela ... račte se zachovat,* přerušil jej dr. Paussig, skládaje spěšně akta, »jsem rád, že jsem se toho darebáka zbavil, a jsem tomu povděčen, že se k tomu naskytla příležitost, to byla poslední kapka do plné sklenice. Tomu sám osud chtěl, že se zrovna mně dostane do rukou důkaz.. .
To vlastně k věci naší ani nenáleží. . Víte co, pane .. . Benýšek, není-liž pravda ?. . . dostavte se sem zítra v ten čas se svou. . .
tento ... paní a ... já s ní musím mluvit na každý pád, to pochopíte sám, že to nelze, aby advokát neviděl svého klienta ... Připomínám, že vaše pře bude dosti obšírná a obtížná, to vidím a ještě jsem akta ani neprostudoval. . . musíme k okresu žalobu znovu podati, odporná strana, která má prostředky v rukou, přirozeně nespokojí se s rozsudkem první stolice, v případě, že bude nám příznivý... O výsledku nedá se dnes ostatně ani zdaleka mluvit. .. Ostatně mohu vás ubezpečit, milý pane, že podobné nadělení znamená pro mě vlastně katastrofu. Zástupci ex offo vykonávají svůj úřad zdarma . . . prosím, neračte mne vytrhovati, já vím co chcete říc' ... vyhrajem-li, pak se o své nebojím, to bych se také na to podíval... chechech — ale já počítám na vaši uznalost také zalím, a poněvadž peníze nemále, nahradíte mi část hotových výloh tím, že mi laskavě provedete... provedete tuhle podobiznu v olejových barvách .. je to můj hošík . .. zítra se naň podíváte ... a umluvíme se o tom ještě blíž . . . podobiznu si můžete vzít s sebou. Tak ... Tedy zítra ke čtvrté hodině vás očekávám s paní, s Bohem.« • Račte být ujištěna, slovutný pane doktore, že si dám všemožně záležet', za úplnou podobu a umělecké provedení ručím.* • To budeme vidět, až bude podobizna hotová, je dost času tři neděle .. .« • 0 prosím, prosím! Má úcta, pane doktore!« • S Bohem!« 114 KAPITOLA V Když se Benýšek ocitl za dveřmi, u nichž před hodinou marně zvonil, nerůznila se jeho nálada v ničem od růžové, rozjařenosti dřívější. Zamyšlen, katastrofu Terttlovu v nejmenším si. nepřipomněl, v úsměvných představách bral se po schodech dolů a teprve na ulici zpozoroval, že drží fotografii představující advokátova jedináčka ještě v ruce.
Zastavil se, aby ji ukryl. Pohlédl při tom na druhou stranu ulice a viděl, že naň Terttlo čeká. Procházel se podél hradby vojenské zásobárny. Ten mu scházel!
Dříve ještě než se Benýšek rozhodl, nemá-li raději zmizeti stranou opačnou za nejbližší roh, obrátil se Terttlo a zamířil přímo k němu.
Benýšek znaje povahu Terttlovu, domníval se, že vybuchne anebo že aspoň dojde k prudkým výčitkám.
Ale Terttlo přišel velmi krotce.
• Ježíš Marjá, pane Benýšku, vy jste tomu dal, vy jste to spravil!« počal téměř plačky, • vždyť jste mne připravil z chleba!
Co vám to napadlo jít k Paussigovi?* Benýšek domníval se, že není snazší odpovědi, než když mu podá obálku s vyřízením advokátní komory.
Terttlo udeřil se do hlavy.
• Vždyť jsem si to myslel!* zalomil rukama, »a akta přišla s tím zároveň nazpátek ?« Benýšek vyhýbaje se jeho pohledu jen přikývl.
• Pro rány boží a já musím být zrovna v Kladně. A to jste nemohl počkat aspoň do zítřka? Co pak jste nevěděl, že jsem u dr. Paussiga v kanceláři a že mu to nebude jedno?« Benýšek se jen ošíval.
• Eh .. . ehm . .. já na to zapomněl jako na smrt, že tam ráčíte být, vážený pane. A zítra, zítra by se to bylo stalo také ..."
"5 V TŘETÍM DVOŘE.
• Ale prosím vás pro Boha, člověče, to by nebyl do rukou dostal aspoň žalobu, sakra!* rozkřikl se Terttlo.
• Račte, prosím, odpustit', lidé se stavějí!« podotkl Benýšek výstražně a jemně káravě.
• A to mi taky na tom záleží,* odtušil Terttlo klidněji.
»Fuj!« udělal ještě a nepromluvili pak až u mostu.
• Dovolte, já platím!* udělal Benýšek dobrácky jako na smířenou a podával mýtnému dva krejcary mostného, za sebe a za Terttla.
»No pravda, to mně vytrhne, vy jste dobrej!* zasykl písař vztekle mezi zuby a mrskl vztekle očima po malíři.
• I mlčte a nic si z toho nedělejte,« řekl Benýšek vesele, • račte mne znát', že jsem muž od slova, až vyhrajem a až dostanu co nám patří, tak nezapomenu na vaše zásluhy, naše úmluva platí, pane Terttlo, a chcete-li to písemně, máte to mít třeba na kolku.« Terttlo vzteky zuby div si neroztrolil. Mlčel ale a jen občas pohledl na šťastnou tvář malířovu. Slastný jeho vzhled naplňoval jej zuřivostí.
Benýškovi ani zdaleka nenapadlo, aby se zabýval osudem někoho jiného; byl by rád, kdyby se nepohodlného souseda zbavil, aby se mohl oddati volně luzným vidinám svým.
Na Střeleckém ostrově zrovna spustila vojenská hudba hřmotný vojenský pochod. Řízný rythmus vjel Benýškovi do nohou.
To dohřálo propuštěného písaře teprve na vrch. Jak šli, Benýšek podupávaje si na dřevěném chodníku mostním a Terttlo na dlahách jízdní dráhy, podíval se písař na malíře. Když viděl našpičatělé rty Benýškovy, známou melodii pochodu pohvizdující, tak že až z pod silného kníru viditelně čněly, oči pod víčkem 116 KAPITOLA V.
poněkud malounko převislým, v zamyšlené spokojenosti k zemi semknuté, černý promaštěný širák v týle, že jen háčky jeho strašné kštice zpod střechy klobouku čněly, ruce složené na zádech, když jej tak viděl, projela mu náhle lebkou strašná myšlénka.
• Poslouchejte, pane Benýšku,' zvolal a chytnuv jej za rukáv, přinutil jej zastaviti se, • nedal jste snad doktorovi ten originál křestního listu?* Benýšek v domnění, že se ubohý Terttlo ptá v starosti, zdali je všechno v pořádku, obrátil se k soudruhu a pohlédnuv naň zrakem téměř spilým, odtušil: • Buďte bez starosti, všechno má, všechno je v pořádku, a zvláště křestní list, to chtěl především, proto že jsme jej nepřiložili, proto nám žalobu od okresu vrátili. Nic si nepřipouštějte, pane Terttlo, než se ta celá záležitost skončí, a bohdá dobře skončí, jak dlouho to může trvat', nějak se uchytíte a až proces vyhrajeme, a že ho vyhrajeme, to mi pan doktor rukoudáním slíbil, pak podle naší smlouvy dostanete svých deset procent, taxy z pozůstalosti jsou beztoho zapraveny a nejen to, až postavím továrnu, budete u mně účetním, anebo, necháte-li si svých deset procent u mně, rozumí se, že zajištěných, stanete se mým kompaňonem, mým společníkem v závodě. A to je kapitální myšlénka, pane Terttlo,* rozjařil se Benýšek, •chcete se stať mým společníkem, chcete ?« opakoval budoucí továrník, zastaviv.se znova a obrátiv se zplna k Terttlovi.
• Chcete?* Terttlo neodpovídal, ani se nezastavil a naopak zbystřil krok.
• Vy jste, abych tak řekl, blázínek,« breptal malíř, snaže se naměřiti s druhem krok, •snad byste se na mne nehněval, vždyť je to, celkem vzato, maličkost' proti budoucnosti, která vás očekává. Jako kdybyste byl můj...* 117 V TRETLM DVORE.
V tom okamžiku blížili se oba k druhému konci řetězového mostu. Z Ferdinandské třídy přijížděl vůz tramwayový a Terttlo napjatým okem měřil, jak se vzdálenost k vagónu menší.
Přešli most a Terttlo položil Benýškovi ruku na rameno.
• Abyste věděl, pane Benýšku,« povídá, »jak se to má s tím křestním listem vaší paní, a abyste věděl, na čem jste, tak vám tedy povídám, že ten křestní list je ... je falšován!* Řekl a skokem octl se na perroně tramwaye, kolem rohu právě zatáčející.
Než Benýšek pochopil, byl vagón již dvacet kroků dál. Ale Benýšek se přec za ním rozběhl.
Sotva však udělal tři, čtyry kroky, zastavil, obrátil se na chodník a postavil se ku zábradlí nad vodou.
Ze Střeleckého ostrova právě doznívalo burácející finále vojenského pochodu, při němž se mu to tak krásně po mostě šlo.
Než by deset napočítal, zařinčely činely znovu a kapela spustila týž pochod od počátku.
Obecenstvo vynutilo si jej patrně potleskem, který až na nábřeží nezalehl . . .
Benýškovi zněla teď jásající hudba jako pekelný chechtot a triumfální vřesk trubky jako nelítostný posměch. V té chvíli bezprostředně po rozchodu s ničemou Terttlem zdálo se mu, že letí s výšin ráje neskončené závratným letem do hlubiny a že nemůže dna dopadnout. Teprve když znovu zazněla hudba na Střeleckém ostrově, jako kdyby byl dopadl nohama na pevnou půdu a poznával okolí, staré a střízlivé jako dříve. Vnější zrak se jím skutečně zabýval a neušla mu ani jediná podrobnost pohledu na hladinu Vltavy, oči jeho neklidně těkaly, aby zachytily nějaký předmět, aby se mohl státi dostatečným podnětem úvahy a přemýšlení, vysvobození od vnitřního hnětu, vnitřní katastrofy způsobené jediným Terttlovým slovem. Skleněný, strmý zámek, který byl s takovou rozkoší na cestě k advokátu vystavěl do závratných 118 KAPITOLA V.
výší, ležel nyní v troskách a pod nimi mnoho zabitých, raněných a umírajících zamilovaných myšlének a představ jeho. Ten luzný obraz nádherných barev, který fantasie jeho utkala s takovou horlivou pílí, ztrhán jako pavučina, jíž vlaštovka prolétne a všechny snahy Benýškovy, znovu navázati jednotlivá vlákna jeho, byly marný. Zpřetrhané jich konečky se smrštily a ať Benýšek popadl v přemítání svém za ten či onen, vše marno. Při tom Benýšek s obočím od pozorlivosti navraštěným pohlížel na určitý bod pod dolním cípem Střeleckého ostrova. Na pramici, nahnuté hranou až k samé hladině řeky, pracovali pískaři, dobývajíce písek z řečiště. Z dálky vypadala pramice jako ohromný pavouk, který padl do vody a topí se. Jedním bokem už je pod hladinou a druhým brání se záhubě a pracuje dlouhýma tenkýma nohama.
To byly násady pískařských naběráků. A při těch potrhaných a hlodavých svých myšlénkách vnímal Benýškův zrak tento střídavý pohyb vzpřimujících a klesajících tyčí, aniž si uvědomoval, co to vlastně je. Žil tou chvílí dvojí život duševní, jak se stává při nczhostitelném, palčivě trapném vnitřním napjetí, jež se stává poněkud málo snesitelnějším, když přistoupí vnější nějaký smyslový svod, zrak či sluch zaměstnávající. Novým takovým svodem naskytla se Benýškovi elegantní šestiveslice, která vyjela z přístaviště veslařského klubu od ostrova. Ačkoli byl Benýšek v myšlénkách svých ponořen takřka až přes hlavu, přece provázel každé zavzetí veslařů ukloněním těla, jako kdyby byl jich kormidelníkem. Ba podepřel se dokonce i o zábradlí, aby je mohl co nejdéle sledovati, když vjížděli pod most.
A když se nazpět nahnul, měl zas hlavu v pořádku, to jest přemítání jeho nabylo zas pevné osy a určitého průhledu do změti, ačkoli nový nápad nebyl z trapnosti její žádným vysvobozením.
Benýšek totiž pochopil, proč Terttlo křestní list falšoval.
K vůli těm osmdesáti zlatým! Ačkoli to bylo tak jednoduché, přece nápad ten působil na Benýška jako objev. Ale myšlénky 119 V TŘETÍM DVOŘE.
a nápady sunuly se dále. Malíř vzpomněl si na noční dostaveníčko u Pavlínina okna, kdy mu půjčila těch osmdesát zlatých, a varovala jej před Richardem, aby mu je do rukou nedával, nýbrž kostelníku samému, vzpomněl si na historii, kterou mu Terttlo vyprávěl o tom, jak prý je na faře přísně zakázáno vydávati »pravý« křestní list Benýškové, a že toliko pomocí kostelníka, který všechno s kaplanem umluvil a »pravý« křestní list za pevnou cenu osmdesáti zlatých přislíbil, možno, bylo důležitou tu listinu získati.
Benýšek se také zachoval navlas podle výstražně rady Pavlíniny a nedal peníze tomuto •věhlasnému jinochu* Richardovi, nýbrž »kostelníkovu synu« do rukou. Nyní chápal, že byli oba umluveni a že se o lup rozdělili, o — Pavlíniny peníze! Pavlíniny která měla tolik starostí, aby jejímu bratru se nedostaly do rukou !
Nápad, že to vlastně nejsou peníze jeho, nýbrž Pavlíniny, a že (podle jeho názoru) vlastně je u Pavlíny »z obliga«, poněvadž jí je nemusí vrátit, když padly Richardovi za oběť, vyloudil Benýškovi krátký suchý úsměv a hnul jím dokonce s místa.
Šel nábřežím k věži zvolna a zabýval se stále tímto okruhem, jak Pavlíniny peníze jeho rukama přešly k Richardovi.
Stále víc přicházela na povrch směšná stránka celé události, pro Benýška v tom záležící, že není vlastně ošizen on, nýbrž Pavlína, která se právě Richardova zlodějství bála, tím pozapomněl na své vlastní účastenství a osud procesu, naprosto od křestního listu závislé.
A konečně! Ano, tak to Benýšek udělá. Umínil si, že mu do toho, zdali Richard křestní list buď sám anebo ještě s někým zfalšoval, vlastné nic není! Ba, co je mu do toho? To se pan Terttlo mýlí, jestliže jej chtěl zastrašit anebo jestliže myslí, že on Benýšek na mostě se obrátí a poběží k doktoru Paussigovi a že mu půjde říc: »Pane, ten křestní list, co jsem vám dal, je falešný!* To by byl Benýšek vlastně blázen. Bude ostatně vidět, co doktor zítra řekne. Když pozná, že křestní list není v pořádku, dobrá, KAPITOLA V.
a když nepozná — možno, že to nepozná také nikdo jiný — a on, Benýšek, o tom neví a nic nechce vědět!
A když se to pozná, jemu, Benýškovi, nic se nemůže stát; kdo mu to dokáže, že o tom věděl ? A když se bude pátrat, jak se to vše stalo, musí každým pádem přijít na světlo konečně ten pravý křestní list jeho •choti* a je tak jako tak vyhráno!
Malíř sám nad sebou užasl, jak je chytrý!
Zasmál se tomu všemu hlasitě a odplivl si; byl zas úplně ve své růžové míře. Vytáhl hodinky, podíval se na věž, byly bez mála čtyry!
• A sakra!« řekl z bystra, zahnul spěšně z nábřeží do Poštovské ulice a v brzku šlapal, pohvizduje si pochod ze Střeleckého ostrova, po schodech k »ateliéru Bacháč III. poschodí »----►«.
* Richard Terttlo se měl jako na kraji v pekle.
Několik dní po svém propuštění z kanceláře doma se vůbec neukázal, ani doma nespal a to ani ne tak z vrozeného svého pudu po flámu, jako spíš proto, aby Benýškovi na oči nepřišel.
Když se konečně čtvrtého dne domů odvážil, zvolil hodinu, o kteréž najisto věděl, že Benýšek je v práci. Přes dvůr jen přelítl a když vrazil do kuchyně, s obvyklým lomozem přirazil dvéře a zůstal stát hned v nich jako svíčka.
• Pro Boha zticha!« Richard v první chvíli nevěděl ani, zdali opravdu ta slova slyšel, ale viděl, jak matka vstala namáhavě od stolu hned jak vstoupil a položila prst na ústa. Stará paní vypadala, jak by ji z hrobu vzal, přepadlá, bledá a ubídněná.
Ač byl Richard srdce naprosto zkaženého, přece bylo na jeho povrchu jedno místečko, na němž ucítil bodnutí, když viděl, že matčiny oči jsou již pláčem vyprahlé, že výmoly slzí na lících už vyschly, že ústa nemohou se už ani zbýti bolestného navraštění, že v jich koutku sedí křeč žalu. A přece když stará paní Ri123 V TREITM DVORE.
charda spatřila, vylnuly na spodních víčkách znovu slzy, avšak nemohly až shrknouti, nafialovělé rty zatřepetaly se a když Richard, který ihned nahlídl, že matčin bol má nějakou mnohem hlubší příčinu, než starost nad tím, kde se po tolik nocí a dní toulá, přikročil o dva kroky blíže, položila matka hlavu na jeho rameno a bolestně zaštkala Co je, zvěděl spíš, než mu to matka řekla. Přes rameno její četl v rozevřeném polovičním nebeklíči název modlitby: V pái»u tě^fe' nemoci v ro&ině.
Pavlína byla nemocna. Kdyby se bylo jednalo o Richarda, byl by nebeklíč rozevřen někde zcela jinde. Znal íaké ty stránky matčiných modliteb neustále založených obrázkem sv. patrona Richardova s cípky listů na tom místě do černá umolousanými; jenže tam se četlo : (Selj čten ro&jny v bnífídi.
• Pavlínka nám asi umře, Richardku!* zažalovala maminka na hrdle Richardově.
Něco jako lítostivé uleknutí hnulo se v Richardovi, hlava zabolela jej v temeni, nevyspání se ozvalo v celém těle, a žaludek poskočil mu nevolností v horké náručí matčině.
• Snad nebude tak zle!« bylo vše, nač se vzmohl.
• Jen se pojď podívat,« řekla matka tonouc úplně už v pláči.
Plakala chudák už jen nosem, jehož špička cukla se každým vzlyknutím. Vedla Richarda za rukáv kuchyní a pokojem ku skleněným dveřím do druhého pokoje vedoucím. Byly zastřeny skvěle bílou záslonkou, do varhánků vyžehlenou, jindy bývala špinavá jak ručník.
Matka nadzvihla cípek záslcnky, nahlédla do vnitř a pokynula Richardovi hlavou, aby se také podíval. Škubavý vzdech, nosem slyšný, stal se křečovitějším; žal její živil se na Richardově ustrnutí.
124 KAPITOLA VI.
V temnu zasířeného okna viděl Richard Pavlínu hlavou na znak na polšíáři s brunátně rozpálenými tvářemi, rozjevenými ústy, až zuby svítily, bohaté vlasy po celé podušce rozmítané.
Dýchala ztěžka.
Před lůžkem mihl se černý stín a Richard poznal milosrdnou sestru, která se k Pavlíně naklonila, aby vyměnila ledový náčinek.
Utrhl hlavu od skla, když ošetřovatelka rozhrnula Pavlíně kamizolu a když postřehl, že nemocná nemá pod ní košile.
• Co se to stalo, um Gotteswillen?* obrátil se k matce, která žádostivě sledovala každý zákmit soustrasti v obličeji synově. Líce jeho zpopelavěly a chvěly se jako rosol, ale bratrské účastenství otázky jeho bylo přece jen líčené, úzkosti, kterou pocítil, pouze sobecké, Richard se totiž nemoci bál zbaběle.
125 V TŘETÍM DVOŘE.
Usedl na starou pohovku, z níž se cucky draly několika trhlinami a naslouchal matce, kteráž mu zevrubně vyprávěla celou událost onemocnění Pavlínina, pokud ji věděl pan kontrolor, který od toho, dne co Pavlínu přivezl omďelou, byl každého dne dvakráte hostem u Tertllů.
Během vypravování a stkáni matčina ochabl a klesl do sebe Richard úplně a v minutě bubnovala matčina žalostná slova marně na jeho vnímavost, ospalostí úplně překonanou, nespal dvě noci po sobě. Sdělení, že jestliže do zítřka do rána vysoká teplota Pavlíniny horečky neklesne, že podle výroku lékařova nevydrží, dotklo se sice tupého citu Richardova, ale nedovedlo už složit ani dvě myšlénky v hlavě jeho křížem, a vychablá jeho vůle odmítala každou úvahu od vědomí aspoň do té doby, než se vyspí. Všechno, co naň v té chvíli útočilo, přehazovala mysl jeho až za toto vyspání; měl pekelnou žízeň a představa sklenice vody trýznivě na mysl jeho naléhala a zvuk pumpy v pohybu a vody řinoucí se do nádoby tkvěl mu v sluchu po celou dobu vypravování matčina a přece nebyl s to ani se zvednouti, ba ani matce říci, aby mu vodu podala.
Když skončila dotazem: »A což ty, Richarde, kde's byl čtyry dny?... co já jsem se naplakala!* měl sotva tolik síly, že mávl rukou, převalil se hlavou na polštář a hned objevil se mu obraz celého okolí dvojato, každé oko vidělo zvlášť, společné vidmo rozešlo se mu ve dví.
• Budeš spát, Richardkuř« ptala se ho stará paní lichotivě jako nemluvněte.
Richardek kývl, i vzala jeho nohy něžně s podlahy do náruče a složila je k ostatnímu Richardovi na pohovku.
Lisím krokem přinesla od kamen širokou skládací španělskou plentu, polepenou dávno zežloutlými obrázky a obložila jí podél celý divan.
126 KAPITOLA VI.
A odešla do kuchyně tak ztichounka, že zavírala dvéře celou minutu, aby zbožňovaného ničemu nerušila.
Richard usnul hned, před tím ale ještě otevřel jednou oči s toužebným pohledem po sklenici stojící na okně. Byla v ní kytice růží, kterou včera přinesl pan Bíba a sám potom postavil na okno v prvním pokoji, ježto v pokoji nemocné příliš silně voněly.
Ve vodě bylo viděti zelené stonky růží už ohleněné, ale Richard by byl shnilou vodu jedním chlemstem vylokal, kdyby byl mohl hlavu zvednouti . . .
Když se probudil, už se šeřilo. Zrak jeho padl na španělskou stěnu u pohovky stojící. Byla polepena celá stejnými obrázky, práce to ještě Richardova nebožtíka otce. Ustříhal číslům několika ročníků dávno zašlého satyrického týdenníku německého záhlaví a ozdobil jím španělskou stěnu. A tak se na ní vidělo vedle sebe asi dvě stě stejných hlav, představujících fysiognomii chechtajícího se venkovského holiče s nesmírně vyboulenýma očima. A všechny ty vyboulené oči kutálely se se strany na stranu se ztřeštěnou rychlostí a všechny stejně najednou.
• Dvacet koňaků — dělá tři zlaté,« ozvalo se v pusté hlavě Richardově vzpomínkou na dnešní prohýřenou noc, která skončila v kavárničce až do rána otevřené.
Richard nemohl zraku odtrhnouti od zběsilých očí dvou set • Dorfbarbierů* i kopl do španělské stěny, až padla. Padla takřka šeptem, ale matka pootevřenými dveřmi v kuchyni šramot přece zaslechla a přicválavši po tichu na svých bačkorách, naklonila se k Richardovi i zeptala se jako na svou omluvu, že si dovoluje obtěžovati: • Chtěl jsi něco, Richardku?* • Jsou tak hodná, mutr, přinesou mi vody do sklenice.« • Schází ti něco, Richardku, pro Boha?* a hlas se ubohé chvěl.
• I dou k sak... přinesou mi vodu a bašta, ale odpumpujou trochu.* 127 V TRETIM DVORE.
Stará paní odšoupala se tak rychle, co jí nohy stačily a za chvíli bylo ji slyšet venku horlivě pumpovat. Přes to však zaslechl Richard, že zaharašil dlažbou průchodu se zvonivou klenbou, vedoucího do třetího dvora, něčí podpatek.
V mžiku se posadil a vyhlédl Nemýlil se, byl to Benýšek, člověk, jehož se té chvíle nejvíc bál. Bál se ho tak, že se i v pokoji ve tmě krčil, ač věděl, že jej ve tmě viděti nemůže. Marně se snažil vyzvěděti výraz jeho tváře, šeřilo se valem.
Když se matka vrátila, vypil sklenici najednou a zas lehl.
Terttlová usedla k němu a zahovořila: • Ty poslouchej ... cak jsem chtěla říc . . .« Richard mlčel.
• Neslyšíš?... Co pak spíš?« matka přejela mu ve tmě obličej dlaní.
• Nu tak co chtěj'?* • Nebudeš něco jíst?« • Ale ne a dají mně pokoj, nemám ani pomýšlení! Nemůžou chvíli člověka nechat?« • Tak naše Pavlínka je zachráněná,« vpadla mu do mrzuté řeči šťastně rozechvělým tónem, »byl tu pan doktor a povídal, že je nejlepší naděje, už nefantazýruje, a ty ... slyšíš ?.. . pan kontrolor se chtěl s ní hned zasnoubit, ale pan doktor to zakázal, že by ji to přej tuze rozčililo...* Richardem trhla jen první slova matčina, byl úplně zaspal, že je někdo nemocen a pocítil z toho jakési ulehčení, že je zachráněna, ale za chvíli zas upadl v topornou nevnímavost a nechal matku mluvit a povídat o šťastné budoucnosti Pavlínině, o tom, jak je pan kontrolor hodný pán, jak dvakráte denně přichází a vždy čeká na pana doktora, až co řekne.
Všechen ten proud širokého vypravování matčina šel vysoko nad ním, on ležel až na dně, kamž hnutí žádné vlny nedosáhlo.
Mlčel, ačkoli mu to vše bylo velkou obtíží, mlčel, poněvadž věděl 128 KAPITOLA VI.
že by se matky nezbyl. Věděl, že u něj matka sedí ne proto, aby mu to vše řekla, nýbrž že má zase své hloupé obavy, není-li mu nic, a že proto se ho neptá, že se bojí jeho surovosti.
Matka povídala tak dlouho, až se objevil v temnu pokoje světle žlutý obdélník, osvětlená to záslonka na dveřích Pavlínina pokoje.
Tu teprve umlkla.
• Spíš, Richardku?* tázala se šeptem Richard ani nemukl a oddychoval zhluboka jakoby spal. Neskonale hebce dotkla se tváře jeho matčina ruka znova a za chvíli sáhla mu na čelo. Pak zdvihla stará paní břímě svého těla opatrně s pohovky, aby ani dost málo nezapraskala, na to si vzdychla a odšourala se do Pavlínina pokoje, kamž nezměrnou její lásku volala už chvíli záře lampičky.
Richard usnul však teprve až za tři hodiny, když byl vyslechl všechen odumírající šumot domu v spánek se ponořujícího.
Seděl ještě dlouho, když už shasla nádvorní svítilna a sám vnutil se do spaní, když jej dost vymučil pohled na nezměnitelný žlutavý obdélník na dveřích Tavlíniných, od něhož očí nemohl odtrhnouli. .
Stalo se potom v následujících šesti nedělích ještě několikráte, že Pavlínka umírala a že byla právě tolikráte zas zachráněna.
Pravda bylo, že se octla na pokraji hrobu hezky blízko, vyvinulať se z nemoci její těžká hlavnička, zatajovaná před celým domem, aby Pavlína nemusela do nemocnice.
Ani Richard neměl tušení, sic by nebyl celé dny trávil na pohovce za plentou, která matčin poklad měla ukrývati hlavně před panem Bíbou, tak klidně, jak se zdálo. Co s ním je, věděla paní Terttlová hned druhý den, když sáhl na vrch šatníku za staré pendule, které už nešly léta, a vylovil z prachu »Tři mušketýry*, zapálil dýmku, položil se na znak a počal tentokrát již asi po páté s výpravou mladého d Artagnana ke dvoru královskému.
• Ty, poslouchej,« načala maminka, ^cak jsem chtěla říc'?« V třetím dvoře. 9 129 V TŘETÍM DVOŘE.
• Já zas budu teď hrát,* odtušil Richard, aniž čekal druhou bližší otázku, »od patnáctého dostanu zase hodiny na Střeleckým.* Z písaře stal se pianista, ve dne četl »Tři mušketýry* a večer odešel kamsi do hlubin Prahy, odrhovat štinkavý klavír k povznesení mysli několika plťařů, kteří zastávku v Praze zašli po půlnoci dorazit »Čayem za 3 kr.« a pak složili hlavy k spánku na dvě hodiny na stůl, od něhož měli na řeku jen skok.
Tentokráte nevydržel to Richard s »mušketýry« déle než jeden díl.
Ach, netěšila jej tentokráte jeho zamilovaná četba, ku které se vždycky utíkával, kdykoli jej osud vysadil z lodě jeho kariéry na sucho, poprvé když byl z gymnasia vyloučen, podruhé když propadl na obchodní škole, potom když se mu stal ten hrozný skandál v střižním obchodě, při němž toliko vytrvalost kolen matčiných jej zachránila před kriminálem a konečně teď, když jej doktor vyhodil...
Na každé stránce hned vedle čísla vždy zcela zřetelně četl neviditelné slovo: -"Benýšek*, a když mu zvykl, dostavovala se k němu číslice: »So zlatých* a kolikráte, když se osudy čtyř nerozdílných dobrodruhů Dumasových nejzajímavěji splétaly, anebo čtverák Chicot kardinálovy pochopy nejpěkněji za nos vodil, najednou se mu mezi řádky připletlo: zfalšoval's křestní lisí* anebo hrůzné: »trestní soud* a bylo po čtení.
Kolikrát tak zhurta zaklel, že až matka z kuchyně přiběhla.
Marně si namlouval a sebe sama ujišťoval, že je vše dobře, že Benýšek zajisté vše dobře spravil, že křestní list vzal ze žaloby nazpět, ale hned první den, když jej viděl v poledne jít přes dvůr k obědu, a spatřil v jeho tváři týž dokonalý mír a nezlomný blahostný úsměv, čím dále tím více se šířící, poznal, že není vše v pořádku. Kdyby tomu bylo tak, jak by si býval přál, dojista by Benýšek ani dost málo neotálel a byl by si přišel pro svých 80 zlatých. Právě těchto 80 zl leželo Richardovi v hlavě nejtíže.
130 * V TRETIM dvore.
A Benýšek chodil po dvoře domů a zase z domova a Richard se za oknem krčil, aby jej nezahlédl, ačkoli Benýškovi ani nenapadlo, aby o Terttlovic stranu jen okem zavadil.
Tak se měl Richard jako na kraji v pekle. Hnět strachu, v nejistotě nejhlodavější, probodával jej každým dnem hloub a Richard se svíjel na pohovce, na níž trávil dopoledne i odpoledne, citelnými mukami. Jednou odpoledne zasáhl do něho hrot konečně tak zostra, že si umínil, že to déle snášeti nebude. Benýšek právě odešel v nejlepší náladě, hvízdaje, až se to po dvoře rozléhalo.
Terttlo praštil knihou do kouta, obul boty a pádil za malířem. Spatřil jej zahýbati za roh a pustil se rovnou za ním, v půl cestě však změnil plán a připíliv, obešel park na Karlově náměstí druhou stranou a co měl chvatu, dal se Spálenou ulicí a Perštýnem, aby se dostal do Poštovské spíš než Benýšek. Nadběhl mu skutečně a spatřil jej v dálce, uvolnil, a dal si na tom záležeti, aby vypadal pokud možno rozervaně a zoufale. Tak šel proti němu s hlavou svěšenou a nechal Benýška naběhnouti.
• A má úcta,« rozkřikl se akademický malíř rozjařeně, »toje pan Terttlo; kde se ráčíte tculať, že vás ani ne\idčť?« a poradí Richardovu ruku i potřásal jí tak srdečně, jako nejlepšímu příteli, • to máme krásný čas, není-liž pravda? A už předvčírem prorokoval Fiala bouřku, račte znát' proroka povětrnosti Fialu?
Přijde do »Černého* a povídá: »Pánové, dnes dostaneme do půlnoci bouřku, élent, jaký Praha ještě neviděla;« a my jdeme po půlnoci domů a ejhle, měsíc svítí jako luna. Včera večer přijde Fiala zas do Černého a sotva vstoupí do dveří a chce prorokovat', ale vtom jej zakřikl továrník cihel Kadavý: ,Voni hcvado, kde mají tu bouřku? Počkají, já jim dám ještě někdy šesták!' A Fiala na to: •Prosím, pánové, opozdilo se to, ale dnes v noci, takový elent Praha ještě neviděla.« A ejhle, v noci také ani nekráplo. Račte znáť Kadavého, továrníka cihel? Hrozný Staročech, ale zlatá duše . . .* 132 KAPITOLA VI.
Malíř uťal Vedl Richarda pod pažím a zrovna jej táhl, Richard téměř vrávoral. Zasypával jej svou výmluvností a nebyl by vřeteno zastavil jak dlouho, ale najednou ucítil, že Richard ramenem hnul jako na odpor, ale zcela nepatrně a divná věc, malíř uťal řeč a ruku Richardovu pustil. Pohledl naň kradmo a viděl, že mu na tváři stojí kapky potu.
• Já teď hraju v jedné místnosti,« prohodil Richard hrobovým hlasem, jenom aby něco řekl.
• Aha, také umělec, koncertista,* chopil se toho hned Benýšek srdečným, žoviálním hlasem: »Ach, hudba, pro tu bych byl v stavu sto živoť dáť, hudba, toť lepší stránka našeho života...* A náhle povýšiv hlas a nabrav starostlivou tvář, pokračoval bez přerušení: • Co se týče naší úmluvy, pane Tertllo, slovo dělá muže, račíe být ujištěn, že splním vše, čím jsem se vám zaručil A bohudík, mohu dnes říct', že nemluvím nadarmo, proces nachází se na nejlepší cestě, dík slovutnosti mého obhájce. Od zemského přišlo sice rozhodnutí, že žaloba se odmítá, na níž slálo napsáno, že jest to • res judicata«, což se tím vyrozumívá, že již v té záležitosti jednou vynesen rozsudek. Tím nám ovšem pánové nepověděli nic nového, neboť právě proto, že byl již jednou vynesen rozsudek a sice rozsudek nespravedlivý, podali jsme obžalobu, to jsme jim také u stání řekli, ach, to jste měl ráčiť vidět' mou choť, neměl jsem ani sám tušení, jaká to perla jest v ní. Mezi-por věci rozhodnuté tedy proveden, avšak nyní se nám otevřela přímá cesta mezi instancemi i doufáme co nejlép •, že stranu protivnou přinutíme k vydání odevzdací listiny, neboť naše dobré a nezadatelné právo nachází se již u. vrchního zemského soudu, a milý vzácný příteli, stojíme již zcela blízko u cíle, u cíle, po němž již tolik let...« • Ale prosím vás, pane Benýšku, co je s tím křestním listem vyhrklo náhle a téměř vztekle z hrdla Richardova. Ptal se tak, i33 V TŘETÍM DVOŘE.
jak se bál, že se bude ptáti Benýšek hned jak se setkají, »vždyť přece víte, co jsem vám řek'.* • Jak to, jak to? Mně jste, chraň Bůh, mně jste, pane, nic o křestním listě neříkal!« žasl malíř, »já aspoň nic nevím a nic nechci věděť, pane, a kdyby něco nemělo býť v pořádku, tím lépe, pak bude muset' celá věc na světlo boží, pak se soud už postará, aby byly vydány pravé věci. Mně jste nic neřek' a kdyby, musel byste mi to říci před svědky, to je vaše věc. Než není zapotřebí ničeho se báť, slavný soud...« • Tak vy jste tam nechal opravdu ten křestní list ?« rozkřikl se Terttlo.
• Neračte, vašnosti, o tom tak nahlas mluvit',« namítl velmi zdvořile Benýšek a celá jeho tvář se smála, jen oči stály nad tím smíchem jako mrak, •zlobit' by se měl někdo jiný než vy, vskočíte do tramwaye, ani neřeknete s Bohem! Ale to nic nedělá, křestní list je v žalobě a nikdo nemá ani tušení, ani doktor, ani dva soudní dvory a já nic nevím, tak buďte rád...* • A co když se to přece pozná a když si chytnou vás?« namítl vítězoslavně Richard, jenž si obliboval v převrácené roli své, -jak to dokážete, že jste to neudělal vy?* »Hm!« udělal Benýšek jako mlsné dítě.
• Co hm? Jak to dokážete ?« • V tom případě, vašnosti, je přece jeden svědek... vlastně svědkyně .. .* »Jaká?« zakoktal Richard.
• Těch osmdesát zlatých, co jste ráčil obdržet' ode mne, náleží vlastně slečně Pavlíně...« V okamžiku tom stáli oba před vraty atelieru Bacháčova, podařiloť se malíři protáhnouti rozmluvu tak, že nejrozhodnější slovo padlo až právě tam, kde bylo přerušení rozmluvy nejsnazší. Proto načal dlouhou historii z Černého pivovaru o Kadavém a proto táhl Richarda za sebou.
i34 KAPITOLA VI.
Richard, který dost těžko chápával, rozevřel ústa na chvíli poněkud delší. Rozbřesklo se mu tak, jako kdyby jej byl někdo pěstí do oka uhodil • Tak má úcta, pane Tertílo, neračte zazlívat'!* zašveholil Benýšek, potřásaje Richardovi jadrně pravicí, obrátil se a zmizel vraty do domu.
Richard stál ještě hodnou chvíli na témž místě, potom udělal krok ku předu, naklonil se do dveří, ve vratech starého toho domu vyříznutých, a zařval do vnitř, co měl síly : • Lumpe!« A vida u schodiště tabulku: »Atelier Bacháč »----> *, jakoby nadával jí, vzkřikl ještě jednou : • Lumpe jeden!* Nacházel se už hluboko v pletenici uliček Židovského města, když v pobouřené lebi své, vše co s Benýškem pořídí! a od něho zvěděl, uložil na místo a uspořádal a si ulevil polohlasnými slovy: • Tahle mazanost!* Proto Benýšek o osmdesát zlatých nedbal, když mu je dala Pavlína!
Tak vida Pavlínu! Proto ona vždycky bývala vzhůru, kdykoli Richard přišel domů, ať to bylo sebe později! Však se Richard nyní dobře upamatoval na různé podezřelé příznaky, kteréž mu nyní úžasné sdělení Benýškovo dotvrzovaly. Zvláště si Richard vzpomněl na jeden večer, kdy už usínal, a v polosnu zaslechl v Pavlínině pokoji tlumený hovor. Otevřel tehdáž dvéře, ale u Pavlíny bylo ticho jako v hrobě. Pavlína ke všemu ještě jako ze spánku vybouřena, nadala mu bláznů, ale Richard otevřeným oknem zaslechl, jak se na dvoře u Benýšku dvéře zavřely. Uvěřil tenkrát Pavlíně, že se mu něco zdálo. Ano, zdálo!
Kdyby sám nebyl býval v tom tak hluboko, byl by se neubránil škodolibosti, Pavlína byla na groš jak čert na hříšnou duši. Ale takhle ozval se v něm rodinný cit zdvojeným vztekem i35 V TRETIM dvore.
a že vlastně on peníze probil, to mu ani nepřipadlo. Vůbec se necítil ani dost málo vinným a přes to, že vlastně byl sám šejdířem, pokládal se za Benýškovu oběť. Hlava se mu z toho všeho točila. A přece jen on zbude v omáčce, jestliže to praskne, Benýšek vyvázne beze všeho a konečně nebude muset Pavlíně zaplatit. Že mu je nedala, bylo Richardovi jasno, na to byla Pavlína příliš chytrá a lakomá. A ostatně to Benýšek taky řekl, že peníze náležejí slečně Pavlíně!
Teď tedy věděl Richard jistotu a tím citelněji ozýval se v něm strach, který nosil s sebou jako nějakou zapáleními útrob. Co počít ?
Richard věděl jistě, že se musí přijít na to, že křestní list je padělán, u vrchního zemského soudu musí nevyhnutelně dojíti k průkazu totožnosti a pak vyjde na jevo, že na příslušné faře křestní list Barbory *#* .... obstaven a že vydán nebyl.
Když si připomenul, že se proces nachází již u třetí stolice odvolací, div se úzkostí nezalkl; kdo ví, zdali už v té chvíli není jeho podvod objeven. Proklínal svou lehkomyslnost a zbabělost.
Což nemohl »Tři mušketýry« zahodit dřív? Snad by se dalo ještě teď něco dělat ?
Richardova mysl roztřepila se tu ve dví. Jedna část úsudku jeho byla hotova s nezměnitelným závěrem, že se nedá dělat nic, že osudu svému neujde, a druhá pracovala s obrazotvorností jeho takřka zimničně a neustále opakovala mu před duševním zrakem obraz rozevření akt Benýšková procesu, vynětí osudného křestního listu z nich a roztrhání na nejdrobnější kousky a to tak živě, že se Richard na potulce své zastavil a neviditelný křestní list ve vzduchu popadl a rázným rozmachem roztrhl.
Jenom jak! Jak jenom? Kdyby měl jen nějakého známého u zemského soudu, nějakého věrného přítele, který by proň všechno udělal. a který by se z ryzího, šlechetného přátelství nerozpakoval ani sáhnouti na akta a přinésti inu padělaný křestní list a říci: 136 KAPII OLA VI..
Zde, milý Richarde, zde ho máš, dělej si s ním co chceš, tu ti ho přináším k vůli našemu ryzému, šlechetnému přátelství. Ta tři slova opakovala se v mozku Terttlově po němečku: »reine, edle Freundschaftl* Něco takového bylo možno jen za času »Tři Mušketýrů«.
Terttlo neměl žádného takového přítele, nejméně pak u soudu.
Přece viděl však v nitru svém zcela zřetelně šlechetné rysy této přátelské tváře s výrazem bolné oddanosti a křestní list nacházel se při tom odevzdávání v režné úřední obálce. Ach, mít ho jen v ruce! Jak by se Richard změnil a jak by se napravil, celý jeho další život musel by býti učiněným vzorem!
V uších mu hučelo, tváře mu hořely* a před očima proskakovala modravá světélka. Proč také tak pospíchá jako kdyby jej někdo honil a proč jde po výsluní! Přešel přes ulici do stínu a uvolnil. Před vnitřním jeho zrakem znovu počalo se obraceti fotografické album známých mu fysiognomií a typů z kanceláří a chodeb zemského soudu na Ovocném trhu a jedna z těchto vybavených postav Richardovi utkvěla delší chvíli.
Byl to starý, ctihodný pán, stříbrovlasý, velmi přívětivý, za pozdrav vždy velmi laskavě děkující, jehož jméno Richard v této chvíli aspoň neznal, o němž ale věděl, co se vždy o něm povídalo, že má totiž nejvíc »restů* a že je veliký lenoch. Richard to ale nikdy nevěřil a proč? Pro nic jiného, leč proto, že byl tento pán vždy tak přívčtiv a tak vždy laskavě děkoval, ba jednou Richarda i sám napřed pozdravil, a mimo to tak krásně slušel zlatý prýmek úřednické čepice k jeho šedinám!
A možná, že právě tento pan rada má proces o dědictví v referátu. Což aby šel a svěřil se mu ? Richard už nemyslil na vyváznutí, na velkodušnou obětavost nějakého neznámého šlechetného přítele, ale na svěření se.
Živě představil si, jak bolestně as, ale neskonale soucitně a laskavě pohlédne naň dobrý ten a šlechetný pan rada a řekne: 137 V TRETIM DVORE.
,To jsem si o vás, pane Terttlo, nemyslelI* Richard si ani na to nevzpomněl že nemůže ani věděti jeho jméno, ale v přeludné hře jeho fantasie, která mu byla mimo to vítaným útočištěm před úzkostí do temene mu tepající, bylo už ujednáno a hotovo, že přívětivý a laskavý i lítostivý pan rada má Benýšková akta v referáte a že Richard k němu půjde a že se mu se vším svěří.
138 KAPITOLA VI.
V pozadí Richardova přemítání, tam, kde stálo zřetelně a neúprosně napsáno, že mu pomoci není, že se nedá dělat nic a že osudu svému neujde, stálo nyní také nezvratně, že Richard nikam nepůjde a že tohle jeho umiňování je všechno pouhou komedií, kterou sám před sebou hraje, ale představa, že nese na bedrách svých to trýznivé břímě veliké viny a že je jde složit přívětivému a laskavému panu radovi k nohám, tak Richardovi lichotila, že od Prašné brány k zemskému soudu zrovna pádil.
Před vraty se zastavil a přísně sama sebe se otázal: Tak mám či nemám? tak, že se rty až s myšlenkou pohybovaly.
Před zrakem jeho objevila se znova přívětivá a laskavá tvář pana rady, s neskonale lítostivým pohledem a živě se mu představily stříbrné šediny se zlatým prýmkem a Richard si až zasteskl.
Nač by mu kazil dobrý dojem, který o jeho, Richardově osobnosti má, a nač by zarmucoval přívětivého a laskavého toho pána, který se vždy naň tak vlídně usmíval, kdykoli jej na chodbě potkal! Ostatně, co by mohl proň udělat? Nic, leda že by jej poslal k trestnímu soudu ...
• Půjdu tam sám,* řekl si Richard s trudnomyslnou odhodlaností, tentokráte nezlomnou, jak byl přesvědčen. Podíval se do otevřených vrat soudní budovy se srdcem teskným, loučil se s přítelem svým, otcovským, jak si v mysli dodal.
»A jdu a jdu a půjdu a udám se!* opakoval si Richard už šeptem, »nikdo, žádná moc na světě mne z toho neodvrátí.« I ubíhal nedbaje, že vráží do chodců, aby se úmysl jeho opětně nezvrátil a při každém kroku říkal si polohlasně: ■»Tujdu — piijdu — přijdu!* Když konečně stanul před budovou trestního soudu na Karlově náměstí, bylo už zase po pevném umínění.
• Nešel jsem dost rychle«, omlouval se Richard sám před sebou, »a tak moje předsevzetí nevydrželo. »Kdyby zemský soud na Ovocném trhu byl trestním soudem, jistě že by nebyl otálel ani i39 V TRETIM DVORE.
na okamžik a byl by se svěřil onomu hodnému šedivému panu radovi. Ale ona druhá část jeho přemítání, v níž stál nezvratný závěr, že Richard ničeho nepodnikne, stála na svém a tvrdila: Také bys to nebyl učinil.
A podvojnost Richardova myšlení byla tak určitá, že druhá strana, strana fantasie, v mysli jeho volala: »Jistě bych to byl učinil, olř* Toto ,<?<?' ozvalo se tak zřetelně v jeho nitru, jako kdyby se skutečně s někým sázel.
Těmito, sobě samému vnucenými představami, zastíral však a utlumoval i hojil, ovšem marně, nejvnitrnější náladu svou, jejíž podstata byla bezmezná, až třeštivá úzkost, která z duše jeho ostře ukrajovala takřka kus po kuse.
Všechno, co v něm mluvilo mimo tuto úzkost, sám sobě předstíral a uměle vzbuzoval v sobě divné duševní pochody, k nimž se křečovitě upínal, aby se držel nad bezednou hladinou zoufalství.
A to popadlo jej jedovatým spárem poprvé, když na věži novoměstské nad ním udeřila čtvrtá hodina. Ulekl se toho, že hodina uplynula, tak, jako kdyby byl propásl nevratitelný rozhodný okamžik k vyprošení milosti hrdla. Snad jej v té chvíli již hledá policejní strážník doma.
Každou chvíli snad může přistoupiti k němu tajný zřízenec policie s otázkou: »Jste vy Richard Terttlo, advokátní písař bez zaměstnání? Vás už dlouho hledáme.« Drtivý pocit hrůzy smáčkl mu hruď a vynutil z ní opětovnou pobídku: • Jdi a učiň tomu jedním rázem konec a udej se!* Nepřisvědčil ani neodmítl vyzvání to, už ani nepřemýšlel a stal se bezvládnou obětí děsného svého strachu; ten popadl jej a vlekl jej přes práh soudní budovy. Když proti němu zavanul chladnější trochu průvan, zrovna zajektal Před samým schodem vedoucím ku vchodu do síně vrátného dozorce, vymknul se drápu svého mučitele a ukradl mu opět 140 KAPITOLA VI.
minutu průtahu. Pod záminkou, že si přec musí rozmysliti, jak a komu to nahoře řekne, postavil se před černé prkno úředních vyhlášek, na nimž visela spousta zaprášených půlarchů, popsaných jednostejným, hrubým písmem spravedlnosti, kteráž nemá, před kým by si dala na krasopisu záležet.
Na hřbet Richardův se košile potem lepila a ručeje řinuly se mu po skráních. Oči jeho vytřeštěně těkaly po vyhláškách, z nichž každá přibita byla za růžek hřebíkem s majolikovou hlavičkou a všechny od horlivého přemítání měly týž záhyb. Byly to samé edikty a rozsudky. Toliko jedna listina přibita byla čtyřmi hřebíčky, vprostřed rozdělena kolmicí, na jejíž levé straně byl tekst německý a na pravé český.
Byl to jakýsi seznam.
• Ještě jen tohle přečtu a pak půjdu nahoru a udám se,« doprošoval se Richard svého děsného strachu.
Ale oči jeho nečetly, ač horlivě střídaly řádku za řádkou.
Jedno slovo však z těch mnohých zarazilo zrak jeho, ba jakoby se z papíru vytrhlo a do tváře mu vskočilo. Mrskl okem po titulu, dvakrát podškrtnutém a lu teprve dověděl se, co čte: Seznam porotních přelíčení v týdnu od 21. do 27. září 18 a zase spadl zrak jeho na poslední řádku. Zněla: Čtvrtek dne 27. září: Obžalovaná: Frýda Š***, svobodná trafikantka, pro zločin podvodu . . .
Jako kdyby spád vřelé vody roztříštil se nad hlavou Richardovou a parně přejel jeho údy, tak rozlilo se horko po jeho těle.
Avšak záplava šla ze zdůli po hrudi vzhůru a rozehřála mu tváře, do nichž vroucí krev střelila.
Každým tepem srdce cítil to vzplanutí v lících a každým tepem varu přibylo a bouřilo to v něm tak, že vždy podle úderu 141 V TŘETÍM DVOŘE.
srdce rozsvitlo mu před očima, takže listina zazdála se vždy světlejší a řádka, od níž nemohl zraku odtrhnouti, černější.
Hned v téže chvíli ozval se mu v uších vysoký písklavý tón, jako poplašný signál přepjatého ventilu a před očima počala mu tančiti hvězdice ze samých žlutých a modrých pruhů.
Zmizelo v ní všechno, i seznam i černá tabule a celý průjezd se jaksi nazpátek obrátil Richard by byl rád utekl, kdyby byl věděl kudy. S největším namáháním našel vrata a teprve ze zelena jeho vidma krví omráčeného rozsvítilo slunečné jasno parku na náměstí.
Na rejdišti dětí viděl hrabati se drobotinu ve fůře písku schválně pro zábavu dětí navezenou, obchodníka s tureckým medem, jeho krámek na kolečkách se zlatou šifrou sultánovou a soudkem s ledovou limonádou a těsně kolem vrat po chodníku šel těžký starý pán s ohromnými licousy a párem jezevčíků, řetízkem mezi obojky spjatých a snažně za velitelem svým cupajících.
A to vše, jako by se nic nebylo stalo, jako kdyby tam vzadu nestálo, že ve »Čtvrtek dne 27. září obžalovaná trafikantka pro zločin podvodu . . .« Pro Krista! Čtvrtek dne 27. září, to je přece dnes! Ano, dnes je čtvrtek, 27., zejtra je svatého Václava!
A Richard poznal, že železné rámě děsu má ještě větší sílu, než tu, která jej vedla přes celou Prahu oklikou Židovským městem až sem. Popadlo jej teď tak, že s ním jen hrálo. Smýklo jím znovu před úřední vyhlášky a hlavu přirazilo téměř k samé desce, aby si tu přečet', co dříve přehlíď, tři písmena v závorce (odp.J za udáním dne.
Tedy dnes odpoledne, právě v tuto chvíli!
A dráp pustil jeho rámě a popadl jej za hrdlo. Sevřel je, až se Richard zalkl a vlekl jej jako pírko ku vchodu k síni vrátného dozorce, kudy musí všichni příchozí ku trestnímu soudu.
Nohy mu sotva stačily.
142 KAPITOLA VI.
Na otázku dozorcovu, kam jde, sotva vypravil z vyschlého hrdla: »K porotě.* A hůl, kterou k vyzvání jeho musel dole nechat, nemohl ani do stojanu vbodnouti.
Na schodech setkal se opětně s námitkami. »Snad to není ani ona, vždyť příjmení její ani nevíš!* povídal mu první schod, přes který klopýtl. A druhý hned nato: »Ale ona ví tvoje! Ona ví, že's byl u dra. Paussiga ,koncipientem'!* A třetí: »Onajetaké poví. A ty lezeš do toho!« Tu pocítil Richard, že nemá údy ve své moci. Letěl po schodech vzhůru a jinak nemohl! A letěl ještě pomalu. Zdálo se mu, že už nahoře je a že tu někdo jiný pospíchá, aby jej spasil.
Že tím letem zabrání, aby nebyl jmenován, aby se neproneslo, že on vlastně sám je vinníkem toho zpronevěření.
Teprve na chodbě k porotní síni vedoucí vzpamatoval se poněkud a šel volněji, když zpozoroval, že se po něm ohlížejí. Nevěděl kdo, ale šel volněji.
Prošed nízkými dvířky, octl se v potemnělém pozadí, od ostatní síně zábradlím odloučeném a pro obecenstvo určeném.
Bylo ho tu málo, sotva jedna řada hřbetů, jichž majitelé opřeni byli o zábradlí. Zbývalo u samého zábradlí až u samého okna, tam, kde se klenba nížila ke stěně, jedno místo a tu se Terttlo postavil a když už stál, pocítil, že tvář jeho stáhla se v křečovitý úsměv.
Ale hned by byl couvl, kdyby si nebyl v čas připomenul, že se musí tvářiti co nejlhostejnčji, aby se neprozradil. Postavilť se vedle člověka, jehož zevnějšek mu byl hned na první pohled nejvýš protivný i v jeho vzrušení a svrchované úzkosti.
Byl to ošumělý, vyhublý staroch, úplně holohlavý a oholený.
Staroba mu klátila hlavou sem tam, velmi rychle a před sebe do síně pohlížel uplakaně jako na katafalk v kostele s ústy otevřenými jako od rýmy.
i43 V TŘETÍM DVOŘE.
První pohled Richardův však pátral po obžalované a už ji také měl. Vlastně jen bílý šátek, který měla na očích kol hlavy uvázaný s notným uzlem vzadu. Není pochyby, že to byla ona, Richardova trafikantka, ačkoli ji dnes celou do opravdy popn>é' viděl, ba ani celou ne, sedělať na židli sražena a malá, drobounká.
Ani sebou nehýbala.
V soudní síni panovalo několik okamžiků po Richardově příchodu naprosté ticho, byla to patrně jedna z mrtvých minut přelíčení. Richard v první chvíli nevěděl, co se děje. Předseda soudu seděl sehnut, oba přísedící za jeho zády mezi sebou hovořili, obhájce cosi zapisoval; vybranější obecenstvo, jemuž vykázána sedadla uvnitř ohrazení, nejevilo ani nejmenší účastenství, bezprostředně před Richardem potřásaly se na vysokém ženském klobouku černé skleněné cetky na vypelichalém chuchvalci černých per a Richard slyšel jich slabounký klinkot, protože je měl téměř u ucha.
Žádná z těchto podrobností mu neušla, pozorlivost jeho, palčivě napjatá, vnímala celek těchto dojmů najednou. Těsně vedle něho házela se starochova hlava a před ním slabounce klinkaly skleněné cetky na klobouce, a Richard upínal zrak tam, kde se soustřeďoval v tom okamžiku průběh jednání, na lavici porotců.
Před nimi stál uniformovaný úřední sluha a porotci podávali jeden druhému jakýs drobný předmět, jejž Richard nebyl s to rozeznati. Všichni se na předmět dívali, některý zevrubně, jiný jediným pohledem. Když byli s prohlídkou hotovi, přijal corpus delicti od posledního z nich sluha a položil jej na stůl předsedův.
Byl to malý zápisníček.
Předseda vzal knížku do ruky a probíraje se v ní řekl, aniž hlavy pozdvihl: • Tak poslyšte, obžalovaná, máme tu váš zápisník. Jsou vněm všelijaké básničky a poznámky a vzorky k háčkování, po kterých nám nic není, vyjma několik posledních stránek, kteréž jsou poi44 KAPITOLA VI.
psány jakousi směsí denníku a účtů. Jsou tu jakési milostné výlevy, kteréž se odnášejí patrně všechny k téže osobě mužského pohlaví.« Po těch slovech oživlo celé auditorium.
• Také jsou tu jakési pokusy básní, kteréž se patrně týkají téhož předmětu. Stačí sděliti jen některé nadpisy, jako jsou : •Mému milánkovi*, »Na mého drahouška«, >Tobě, který víš*, atd.« Obecenstvo zařehonilo se jako jeden muž, a hlava bílým šátkem ovázaná, tam na lavici obžalovaných sehnula se ještě níže.
• Neměla vy jste milého nějakého?« otázal se předseda a pozdvihl pichlavé oči k obžalované. Slova jeho vyvolala nový výbuch smíchu v obecenstvu, kteréž se počínalo baviti jako o nějaké zdařilé frašce.
• Žádám obecenstvo, aby se zdrželo veškerých projevů, zejména tento surový smích jest v soudní síni nemístný!* ozval se znovu přísný hlas soudcův a pokračoval týmž tónem: »A vy, obžalovaná, odpovídejte už jednou na moje otázky poněkud hlasitěji ve vlastním zájmu a pozdvihněte hlavu, aby vám bylo poněkud lépe rozuměti.* Na to naklonil se obhájce, starý to pán s nesmírnou pleší k obžalované, promluvil s ní několik slov potichu, načež teskně usedavě pravil: •Dovoluji si upozorniti, že obžalovaná trpí bolestným očním neduhem, a že nesnese pohled do světla.* • Proto přece může odpovídati na mé otázky,« odmítl předseda. »Měla jste tedy nějakou známost?* • Ano, prosím,« ozvalo se sotva slyšně z pod bílého šátku.
Richardovi zdálo se, že se v něm cosi kulatého sbaluje a vystupujíc hrtanem vzhůru, dusí jeho dech; musel polknouti, aby se toho pocitu zbavil.
• A čím je váš milý?* • Doktor práv, koncipient. * V ťretim dvoře. 10 145 V TŘETÍM DVOŘE.
»Zde dále ve vašem zápisníku mezi básněmi a různými zápisky nacházejí se nějaké patrně účetní záznamy. Na jednom místě stojí: »Pan doktor« a při tom několik čárek, na jiném místě dr. R. T. a opět několik čárek, tady zase stojí ,Můj doktor' a tady zas ,Můj milánek', někde jsou čárky, někde kolečka. Je tenhle doktor váš milenec?* Bílý šátek kývl.
• Tedy je to táž a ta samá osoba. Co znamenají ty čárky a ta kolečka ?« Šátek se chvíli rozmýšlel a pak to škytlo : • Čárky jsou viržinky a kolečka britanika.* • A to vám zůstal dlužen a nezaplatil ?« Šátek zakýval záporně.
• Tedy nezaplatil ?« tázal se předseda znovu netrpělivě.
• Ne!« vydechla obžalovaná.
• Kdy jste se s ním seznámila?* • V loni v listopadu « • Tedy obnáší počet doutníků, který jste tomu člověku na úvěr vydala, 2016 viržinek a 518 britanik za devět měsíců až do vašeho zatčení, dne 3. července. (Pohnutí v obecenstvu.) To úplně souhlasí s výsledkem revise v trafice, náležející vaší paní tetě. To svědčí o vašem úmyslu, poškoditi vaši chlebodárkyni a mateřskou příbuznou, anebo o zločinné vaší lehkomyslnosti; neboť to musíte uznat sama, že jste se dopustila neomluvitelného skulku, když jste dala jako trafikantka za 131 zl. doutníků jedné osobě na úvěr a člověku, o němž jste jistě musela věděti, že vám nezaplatí. ..
Teď je, milá osobo, pozdě plakat, tím nás neomráčíte.« • Prosím, on mi chtěl několikráte zaplatiti, ale já jsem nikdy nechtěla vzít peníze od něho,* odpovídala trafikantka v odporném breku, dvojnásob nepřirozeném, že se zdálo, jako by měla něčím ucpaný nos.
146 KAPITOLA VI.
• No, tak vidíte,« ozval se zas předseda, »my vám ale dokážeme, že se vám o zaplacení ani nejednalo. U naznačení vašeho milence vyskytují se nejen čárky a kolečka, nýbrž i číslice. Vy jste mu dávala, počínajíc v lednu toho roku, také peníze a sice ve značných obnosech, jednou v únoru dokonce i deset zlatých.
Celý obnos, který jste mu po částkách dala anebo půjčila, činí třicet osm zlatých, a vy jste mu je nepůjčila, vy jste mu je dávala, neboť nelze si představiti, že byste byla půjčovala někomu ještě hotové, kdo vám zůstane sto zlatých za doutníky dlužen.* Po celý ten výslech bylo Terttlovi k smrti úzko, asi tak jako nováčkovi, který se octne poprvé v ohni, slyší kule hvízdat nad hlavou, cítí i zachvění vzduchu od střely letící těsně kolem skráně a neví, kdy jej zasáhne rána smrtící. Neměl ani času vzpomenout si, jak mu je, hltal každé slovo předsedovo a nešťastnicí na lavici obžalovaných pronesené a vnímavost i úsudek jeho ve chvíli té nesmírně zbystřené, chopily se každého sebe nepatrnějšího výrazu a ihned ocenily a prohlédly jej a odmetly, aby hned popadly nový, a když bylo na obžalované, aby odpověděla, vždy bylo mu, jako kdyby hleděl do smrtonosného jícnu.
Oddechl si z hluboká, když se předseda odmlčel, myslil si, že je zachráněn. Když se za chvíli ozval od předsednického stolu jiný hlas, než předsedův, ulekl se znovu jako někdo, objeví-li nové nebezpečí se strany, kterého se nenadal. Byl to hlas mnohem hlubší a starší, než předsedův, ale slabší, jako zadušený a Richard v první chvíli ani nevěděl, který z obou přísedících mluví.
• Kolik je vám let, obžalovaná?* tázal se tento hlas.
• Sechsunddreissig,* odpověděl polohlasně předseda svému kolegovi.
• Šestatřicet, není-Iiž pravda?* pokračoval tento. >Vy jste také udala, že jste matkou nemanželského, nyní dvanáctilelého děvčátka. Kde máte to děvčátko na vychování, u sebe zde v Praze ?« M7 V TRETIM DVORE.
• Ne, milostpane « odpověděla trafikantka, •mám tu holčičku v Košířích u jedné vdovy « O tom neměl Richard ani nejmenšího tušení, ani z daleka si nepomyslel, že by té — osobě bylo již tolik let a dokonce, že má dítě. Ačkoli bylo rozčilení jeho nesnesitelné, přece protlačil se vedle něho k Richardovu vědomí také silný stud, který se nepřihlásil dosud na žádný podnět. Teprve nyní objevil se mu poměr jeho k této staré trafikantce hanebný a zahanbující před ním samým.
Přísedící rada po této odpovědi, jíž se mu dostalo, poklonil se lehce předsedovi, že jest spokojen. Byl to starý, zkušený kriminalista a v-yznal se.
Jeho otázka a odpověď obžalované stačily, aby vyslýchajícího předsedu uvedly na pravou podstatu jejího provinění. Předseda pochopiv ihned, kam míří, započal ubodřelým hlasem : • Poslyšte, obžalovaná, vy jste tedy šestatřicet let stará, máte nemanželské děcko, už dosti veliké a váš zevnějšek — nu, vy víte, že tu nejsme proto, abysme někomu lichotili — a to snad víte taky, že podle toho nevypadáte, aby se někdo do vás zamiloval Nuže, zkrátka, jsou tady oprávněné pochybnosti, že jste vůbec měla nějakého milovníka jak před 12 roky a že jste těch peněz užila docela jinak, snad na vychování svého dítěíe, což by vás více ctilo, a jest tady oprávněné podezření, že jste si to s tou knížkou všechno sama smyslila...« • Prosím, slavný soude,* zaječela trafikantka a vyskočila.
• Buďte zticha,* zahřměl na ni předseda, »a chovejte se před soudem slušně,* ale hned pokračoval v obyčejné míře: »že jste tedy zpronevěřený obnos rozdělila částečně na domněle prodané doutníky a na hotové domnělé půjčky a vše do zápisníku svého zanesla, aby v případě objevení činu nebyla na vás vina i abyste měla nějakou výmluvu.* • 148 KAPITOLA VI.
Přísedící rada, který svojí otázkou uvedl předsedu na tuto stopu usmíval se a přikyvoval jako na uznání hlavou. Také Terttlovi líbil se tento obrat velmi dobře a železná ruka svírající jeho hrdlo, počínala ulevovat.
Obžalovaná dala se do křečovitého pláče a vzlykala čím dál tím prudčeji a smrkala hlučně do kapesníku. Všechny pohyby její staly se prudkými, takřka vzteklými.
Soudce, domnívaje se, že nastal příznivý okamžik, pravil velmi laskavě : • Vidíte, nejlépe byste učinila, kdybyste svému svědomí ulevila lítostivým přiznáním a jsou-li ty peníze ještě snad na světě, náhradou odcizeného obnosu i trest svůj zmírnila.« • Ale když to, pro Boha, není pravda, ty cigára jsem mu dala na dluh a ty peníze jsem mu půjčila, já nevím, co jsem to dělala, snad jsem byla na mysli spletená.« Richard byl celou duší tam od předu a lpěl na ústech předsedových, co ten nyní řekne. Tohle přece nemůže takhle nechat a musí se ho přece zastat, a Richard očekával to od něho s jakousi vědomou urputností.
• Ale má milá,* započal předseda opětně velmi vlídně, tak že se zdálo, jako by litoval svého dřívějšího přísného tonu, »my vám to nevěříme, co nám tady povídáte. Vidíte, kdyby to byla pravda, co by vám dnes na tom záleželo, abyste nám řekla, kdo to byl, abyste jej vedla za svědka, aby vám to dokázal, že od vás ty doutníky a ty peníze opravdu přijal. Vy jste tu pohádku o vašem milém vypravovala také vyšetřujícímu soudci, a povídáte nám ji taky tady, ale ani nám ani vyšetřujícímu soudci nechcete jeho jméno sdělit. Co vám může na něm záležet, když vás přivedl až sem do těchto místností, obtíženou těžkou obžalobou ze zločinu?* Takové zastání Richard ovšem neočekával Náhle se mu rozbřesklo, kam soudce míří. Domníval se nyní, že vyslýchající předseda jest přesvědčen, že obviněná peníze nezpronevěřila ve svůj 149 V TRETIM DVORE.
prospěch a že je dala milenci, soudu neznámému a že celá řeč a otázky jeho jsou kličkou, aby vynutily jméno jeho — jméno Richardovo.
A Richard viděl nyní konečně, jak se proti jeho čelu pozdvihuje smrtící zbraň a pohlížel přímo do jejího jícnu. Onen vysoký tón, který se dole v průjezde v sluchu jeho ozval, znovu se dostavil Cítil, že se mu nohy chvějí, ale kdyby chtěl utéci, nebyl by s to ani se s místa hnouti.
A hlava v bílém ovázaném šátku plakala hořce, až se nahýbala ke krucifixu, stojícímu mezi svíčkami na stole předsednickém. Neřekla ani slova.
»Já vám, obžalovaná, jako váš právní přítel,« ozval se tu najednou volný tesklivý hlas obhájcův, »ve vašem vlastním prospěchu mohu jen radit tolik, abyste skutečně sdělila jméno toho svého milého, o jehož existenci jsem úplně přesvědčen a mohu říci, upřímně přesvědčen. Výhody, kteréž vám z doznání toho plynou, jsou ve vašem postavení neocenitelné...« V tom pozdvihl státní návladní, který až dosud horlivě ve svých aktech četl, hlavu a podíval se zcela lhostejně na obhájce, ale pohled ten stačil a obhájce učinil puntík.
Richard Terttlo násilím musel se přemáhati, aby nevzkřikl.
Srdce v něm burácelo tak jako kdyby jej někdo do žeber tloukl a každý úder ucítil ve vyprahlém hrdle až bolestivě. Zatínal křečovitě zuby, neboť věděl, kdyby bradu uvolnil, že by bylo slyšet cvakot jeho zubů. Spoušť smrtící zbraně, v níž vězela rána Richardovi určená, pomalu ale očividně se skláněla.
V celém sále panovalo napjetí, nikdo se ani nehnul a v hlubokém tichu bylo slyšeti toliko stkáni obžalované.
Oči všech byly na ni upřeny, předsedy soudu s patrným rostoucím zájmem, přísedící rada, který se dříve ptal po jejím dítěti, pohlížel na ni se slabým úsměvem znalce a svědka nesčíslných duševních zápasů, státní návladní mhouřil oči, maje ruce 150 KAPITOLA VI.
natažené přes celý stůl a sepjaíé, vyjma palce, jichž konce o sebí opřel, obhájce rozmačkával vztyčeným prstem na stolku před sebou neviditelné smílky, porotci, sedící zády k oknu obráceni, tak že jim do tváře viděti nebylo, seděli každý jako stín nehybného tělesa, slabounký klinkot skleněných cetek na ženském klobouce těsně pod Richardovým nosem také ustal Bylo všem jasno, že v duši obžalované odehrává se cosi těžkého, na co se muselo počkat, až se to odehrá.
Trafikantka, stojíc před stolem, stkala do kapesníku, ale stále pomaleji, každé vzlyknutí její bylo možno zvlášť znamenati.
Konečně ztichla, ukryla šátek a vztáhnuvši prudce ruku, chopila se krucifixu před ní stojícího, vzkřikla vášnivým, celou síní se rozléhajícím hlasem: • Tady při Kristu Pánu přísahám, že to jméno nevyjde nikdy z mých úst a že je vezmu s sebou do hrobu!* Vteřinu po tomto náruživém výkřiku panovalo ticho, ale potom rozlehl se soudní síní takový rozpustilý hlahol smíchu, že roztřásal celým obecenstvem, chechtajícím a řehonícím se bezuzdně, jako z jednoho hrdla. Ani vážní členové soudu nezdrželi se úsměvu, ovšem z jiného důvodu než obecenstvo. Předseda vítězně pohlédl na svého přísedícího a ten přikyvoval s týmž slabým úsměvem, svědčícím, že se neklamal, a zrovna když výbuch smíchu mezi obecenstvem ulehl, řekl přísedící rada zřetelně: »Es war ja doch evidcnt /« *) Státní návladní pohlédl týmž chladným pohledem na obhájce a ten pokrčil rameny.
V tom zas propuklo obecenstvo ve smích bouřlivější než dříve. Obžalovaná totiž obrátila se od stolu k posluchačstvu plnou tváří, nemožně, nevídaně ošklivou tváří.
Už pohled na ohromnou hlavu, sedící na slabém tílku, ovázanou silným bílým šátkem, snad ubrouskem, dráždil k smíchu *) To bylo přece zřejmo!
151 V TŘETÍM DVORE.
rozlehlé líce byly posypány pudrem, malý nepatrný nosík s vyvrácenými nozdrami se pod obvaz téměř ztrácel a z pod okraje šátku poloukryty zřely s výrazem hlubokého opovržení dvě krhavé, červené oči.
Kdo by se nesmál, když tahle před soudem přísahá, že svého milence neprozradí !
Zvláště když se z těchto vápenatých tváří vypnuly dva tlusté pysky a s opovržením do obecenstva až vybafnuly. Smálo se tedy, až se necítilo a umlklo teprve, až je k rozumu přivedl přísný hlas předsedův, ujišťující, že při nejbližší příležitosti dá soudní síň vykliditi.
Zatím co předseda nařizoval, aby byla předvedena poškozená teta obžalované jako jediná svědkyně, obecenstvo odkašlávalo a smrkalo, cetky na klobouce před Richardem zase slabounce klinkaly. — Celý zmámen a vytřeštěn díval se tento před se. Chápal teprve dodatečně. Spoušť tedy sklapla, ale rána nevyšla!
Nade vše, co se kolem něho dalo a co mohl vnímati, to vše přehlušovalo vědomí, že Hermína jméno jeho neudala a neudá, přísahala I Vzrušen1 soudu, bouřlivé záchvaty veselosti obecenstva, to vše zůstalo mu lhostejným a pracizím pod silným dojmem vyváznutí.
Bylo mu zrovna, jako kdyby se probouzel ze ztrnutí, životní teplota vracela se do žil. Soudní síň přestala se s ním točiti, dech se uvolnil, jen srdce ještě silně tlouklo. Musel však vydržeti ještě 152 KAPITOLA VI.
jeden otřes. Zatím co sbíral takřka údy svého těla i duše, rozemleté poslední čtvrthodinou, zaslechl vedle sebe šepot a tichý pláč.
• Má zlatá děvenko, mý drahý dítě!* slyšel Richard zcela zřetelně a pohlednuv bokem v levo, spatřil, že je to holohlavý a oholený stařec, jeho soused, staroch, jemuž se hlava sem tam házela.
Odporný ten stařec neměl ani chloupku na hlavě, Richard zpozoroval, že to, co pokládal za pleš a oholení, byl vlastně úplný nedostatek vlasů a vousů od přírody či choroby. Ba stařec nemíl ani obočí ani brv. Tvář jeho pokryta byla jakýmsi nádechem jako jíní, a tímto nádechem projely po tvářích, do pradrobných záhybů složených, slzy, zanechávajíce na tvářích křivolaké stopy. A tento stařec plakal a stále stkal: »Ach, má drahé děvenko!* A házela se mu při tom stále hlava.
Richard věděl hned, kdo to je. Mžikem odstoupil od zábradlí a tu teprve spozoroval, že musel ruku svou od pelešte zábradlí takřka ulomit, tak křečovitě byla zaťata.
Také se hned vzpamatoval, hned mu napadlo, aby se sám neprozradil. I popošel dva kroky k oknu na právo i zkoumal, zdali jej nikdo nepozoruje. Všechno bylo zaujato dalším průběhem přelíčení, z něhož byl Richard s to, zachytiti jen tolik, že Hermína už zas usedla a že před soudem stojí nějaká nádherně oblečená ženština a že vypovídá po němečku.
I pokročil tedy do prostřed prázdného prostoru až ku zadní stěně, za řadou stojících diváků zbývající. Tu postál zas asi minutu, během kteréž v něm rostla nezdolná touha po dveřích, cítil to, že tu už nevydrží, ani co by deset napočítal. Zatím tedy, co nádherně oděná ženština přísahala, odříkávajíc slovo za slovem předsedovým, odešel Richard po špičkách.
K smrti ulekl se, když jeden z posluchačů od zábradlí se ozval rozhodným »pst!« na Richardovy skřípající boty. Ihned nai53 *** V TRETIM DVORE.
stoupil plnou nohou a šel opatrně jako po pavučině. Také dvéře zavřel nekonečně pomalounku, že sotva klaply.
Chodbou se Richard rozběhl, ale brzy si vzpomněl, že by úprk jeho mohl vypadati podezřele a proto si dodal pokud možno vzezření lhostejnosti, aby na něm nebylo znáti ni nejmenšího.
Proto si dokonce i pohvizdoval a když vstoupil zas do síně vrátného, hvízdal si z plných plic • Pane, nemyslete si, že jste tady na pastvě, co pak je to za způsob,« obořil se naň vrátný.
• Pardon, pardon, račte odpustit,« omlouval se pan Terttlo, sáhaje chvějící se rukou po své holi. Zaléval se znovu varem při pomyšlení, že by mohl mít nějaké opletáni, a že by musel udati své jméno. Jak by bylo pak snadno, myslel si, doplniti počáteční písmena v Hermínině zápisníku!
Když se ocitl opět před soudní budovou, bylo mu, jako člověku z hrozného nebezpečí zázrakem zachráněnému, při čemž musel podniknouti rvačku na život a na smrt. Nohy za sebou sotva vlékl.
Nemálo podivil se, že zastihl na kupě písku tutéž hromádku hrajících si dětí, kterou viděl před tím, až jej strach vyhnal nahoru do soudní síně. Zdálo se mu, že tam byl nejméně hodinu.
Podíval se na hodiny a užasl Bylo sotva čtvrt na pět.
Cítil se volným jako pták, a jen dodatečné dojmy, na mysl jeho vyskakující z úvah o tom, co se státi mohlo, jej znepokojovaly.
S nevýslovným odporem vzpomínal si na Hermíninu pudrovanou tvář s červenýma očima z pod bílého šátku na obecenstvo vyhlížejícíma a s hrůzou si představoval, jak by se byla soudní síň asi otřásala chechtem, kdyby tam nahoře on, Richard, stál vedle ní jako její milenec!
To má potom člověk z toho, když si zadá s takovou hloupou opicí.
i54 * V TRETIM dvore.
On a její milenec! Fuj! Co si to myslí! K smíchu! Vždyť ji vůbec tentokráte poprvé viděl Vždyť se jí vlastně nikdy ani pořádně do tváře nepodíval a mimo okénkem tabáčnické boudy ani slovo s ní nepromluvil!
Kdo by to byl řekl, že v té skořápce vězí tak ošklivá mušle!
A ostatně mu ta ohava doutníky a peníze sama vnucovala A teď by si k němu dělala naposled snad nějaké právo.
Tak vemlouval se Richard do hněvu na tu • opici«, stále víc a více oprávněnějšího. Do toho, v čem je a kam se dostala, Richardovi vlastně nic nebylo, vždyť přece má rozum a ví co může dělat a on (•vůl, byl by se za to zfackoval«), jí ještě řekne svoje jméno! Hergot! Kdyby si je tak byla někam celé zapsala! No, vyvázl to z pěkné pomády!
A ejhle! Na svoje dnešní setkání s Benýškem a na svůj hrozný strach, který jím po celé Praze strkal a vlastně až do novoměstské radnice přivedl, máiem by byl zapomněl.
To by byl ale vyvedl pěkný kousek taky! Jaký člověk tak může být! Chodí od jednoho soudu ke druhému, aby do toho v!ez', aby se sám udal, a tady už už v tom byl a ani o tom nevěděl A co ho to stálo úzkostí, než se z toho dostal! Jeho štěstí, že se k tomu namátl Tak uvažoval Richard, jemuž jako vždy také tentokráte vypadl výsledek přemítání podle jeho libosti. Byl sám sebou jak náleží spokojen, a co se týkalo Benýška a jeho křestního listu, to přece je vlastně lapálie, proti téhle Hermíně. A když se mu v tomhle nic nestalo, nemusel se ani onoho bát. To byl konečný závěrek Richardových úvah a při tom zůstal a k tomu udělal puntík a bašta. Jisto bylo, že jedním větším strachem vyléčil druhý menší, neměl teď žádný.
Když dospěl až sem, stál zrovna v trafice kdesi v Žitné ulici nahoře a zapaloval si viržinku na plynovém pryžovém hořáku.
Byla pěkná, ohnutá jako šavle a »samička*. Šla výborně a Richard 156 KAPITOLA VI.
na znamení spokojenosti mrknul na trafikantku, kteráž se usmála a ukázala bílé zdravé zuby.
»Tady ji máte, potvoru,« pomyslil si venku, »takové jsou všechny, ať ošklivá, ať hezká, ať mladá, ať stará. A může člověk něco za to, že je k světu podobnej a že se každá na něj lepí?...
A ženská je největší neřád na světě!* »Das ist eine ausgemachte Sache!* řekl Richard na hlas, vybafl a odplivl si, zahýbaje kolem rohu k Museu.
A modravý hádek dýmu, kolem rohu ohnutý, na dva okamžiky označoval ve vzduchu, kudy Richard šel...
Zašel.. .
* Ežíši — paní Hudrychová — enom se podíva-í, běže-í honem,« breptala Setinka truhlářka, pozdvihujíc se s nízké stoličky za dveřmi Hudrychovic hokynářského krámku. Hudrychová vážila zrovna Setince sádlo i pleskla lžicí nazpět do hrnce a vyhnuvši se dávno nacvičenými dvěma, třemi pohyby nůším a košatinám v krámku nastaveným, už stála vedle Setinky mezi dveřmi.
• Ale sluší im to — posloucha-í, enom by měl bejt ten pán o hlavu větší,* chválila Setinka podívanou.
• Ba právěť,« smála se hokynářka, »a o dvacet let mladší.* • To nemusí zrovna dycky, ženská při mužským dycky spíš sestárne, než mužske-i při ženský, říkáva-í.* • Ten už nebude stárnout, když je starej, matko drahá,« podotkla Hudrychová, ale hned popadla drobnou Setinku za zástěru a vtáhla ji do krámu zpět.
Pavlína s kontrolorem Bíbou zastavili se totiž právě před domovními vraty a obě špehýřky měly zrovna jen čas vtáhnout nosy do krámku.
i59 V TŘETÍM DVOŘE.
• Ale čistá ženská je to, ta slečna Trlovic,* prohodila hokynářka, klepajíc zas násadou lžíce o okraj hrnce, aby setřásla ždibcček sádla. »Jen po nemoci tak drobet přepadlá.* • Čistota je půl zdraví, řekl řezník Špalek a vzal pilník a pucoval závaží.« Včasná tato poznámka pocházela z úst manžela čiperné paní Hudrychové. Štípal v zadu za pultem loučky, čemuž říkal »dělat cánštochry*.
• Ale prosím tě, tatínku, s tvejma hloupejma řečima, lidi potom budou myslet, že taky chodíš s pilníkem na závaží,« zlobila se Hudrychová, kladouc zrovna »padesát dek« na váhu.
• Myslil a Hloupej byli dva bratří,« zařechtal se Hudrych, »fo já nemusím, když ty máš tak požehnanej palec a přidržuješ váhu. Ještě jen dvě léta a za to, co vyšidíš, budu si moct dát podrazit boty. Nebudeš-li ale víc přitahovat, tak tě budu muset brzy pověsit semhle a sebe tamle,* a Hudrych ukázal ku klenbě stropu, kde visely ve skobách od pradávna dva železné kruhy.
• A co mě vůbec říkáš tatínku, když nejsi maminka? Myslíš, že poletí okolo ňáká vrána a že to uslyší? Jo, holenku, okolo našeho krámu lítají samí hluchý!« »A však pánbůh ví, komu co patří,« odtušila paní Hudrychová, která narážky na svoji bezdětnost nejneraději slýchala od muže, •jakbys děti vychovával, když sám ještě nemáš rozum?* »To všechno může ještě be-it,« úlisně přidala Setinka.
»Mlčíte, kačeny zatrápený,* zahrozil Hudrych až na konec dlouhého, úzkého a klenutého krámku, kde zápolily dvě švarné služky se »strojním mandlem*, největší to pýchou pana Hudrycha, uvedenou také slovem a obrazem na hokynářském jeho erbu, přibitém venku na dvéře krámu.
• Počkej ty Madleno nohatá, povím to na tebe tomu tvýmu kaprálu od hasičů co na tebe čekává.* 160 KAPITOLA VII.
A zatím co Hudrych hašteřil se se služkami, čepýřila se truhlářka před hokynářkou: • Co se rádo má, to se škádlívá — říkáva-í a to -e svatá pravda,* repetila hlasitě, jakmile ale slyšela, že se vzadu vede dovádivý hovor, stlumila hlas a šeptala cosi Hudrychové, pomrkávajíc očima.
• Matko drahá,* odpovídala jí hokynářka, •musejí koukat, aby hleděli, už tu mám jen tuze malej kousek křídy, musejí povážit, že se hnedle začne nakládat zelí a to vědí, to budem potřebovat kde jakej krejcar mezi lidma...* Setinka by nebyla věděla co říct, na štěstí vpadl do krámu vítaný pomocný voj a hned přímo na paní Hudrychovou v osobě paní hausinšpektorky. Pichlavé oči její žehaly už z daleka a ještě na schůdkách vedoucích do krámu volala: • Lidičky, viděli jste to? To je švanda, ponejprv jde z postele a už si vede ženicha — eh — haha!* a paní hausinšpektorka schovávala do svého věčného vlňáku špinavý cíp nočního živůtku.
• Dobrej večír přeju, hnedle bych byla zapomněla pozdravit pro tu regracl* • Ruku líbám, milostpaní hausinšpektorová,* zašvitořila sladce hokynářka a v jednom proudu pokračovala, »vždyť tam ten pán chodil tolik neděl každý den.« • I nechají,* odbyla hausinšpektorová Setinku, která se hnala po její ruce a odpověděla hned paní Hudrychové: >Prosímich, je to snad něco pěknýho, eště dyby byli už svoji... Já jak jsem stará, vstoupit cizí člověk do pokoje a já ležet na posteli, v tu chvíli bych hanbou umřela.« • Dyť ona ležela dost těžce, jsem slyšela, čekali ji do hodiny celejch čtrnáct dní!* • Ale prosímich, je to silná ženská, od šněrování to dostala, krev se jí hrnula do hlavy, byla přej to ňáká mrtvice, anebo něco na játrách.« V třetím dvoře. 11 161 V TRETIM dvore.
• To je pravda, krev je zlá věc,« vmísil se Hudrych, jemuž neušlo ani slůvko, ačkoli hovor veden po tichu k vůli služkám u mandlu, »to se mi u Solferina přihodila taky pěkná historie . . .
s tou krví.« • Prosím tě, muži,* červenala se hokynářka, »to si se snad taky tuze šněroval!* • A jen to nech bejt, šněroval nešněroval, ale hnedle bych se byl tehdáž krví udusil. Mašírovali jsme tenkrát celá brigáda od šesti hodin od rána a přídem s naší kumpanií na takový zvoraný pole, najednou ozvou se trumpetři: Tydlitá — tydlitá! jeden za druhým jako kohouti na vsi, když je den. Náš hejtman komandýruje: Nýdr! a všichni muži, jak kdo stál, položili se na břicho, do tych brázd jako, tak to bylo drobet s kopečka. — A mordyje, to jsme měli zrovna čas, sotva jsme lehli, začal do nás Piemont pálit, jako když hrom bije. Tak ty kule nad námi zrovna vízdali: Vz —■ vz! Hejtman stál nad náma na koni a jen tak šnurbortem začepejřil jako kocour. Když někdo výkřik: Ježíš Marjá, pane hejtman, už ji mám! povídá jenom: Tak umři a mlč !
Najednou jak tady ležím, začne mně něco šimrat do nosu . . .
kejchnu. . . bylo to mokrý . . . šáhnu . . . vona to krev a hrkolíkem teče a zrovna do nosu. Hlavu vyzdvihnout, to byla jistá smrt.
Tak natáhnu pomaličku ruku v tý brázdě a rejpám nehtem okolo nosu stružičku, aby mohla ta krev jako odtýkat. Už jsem se dusil, měl jsem tý krve taky plnou hubu. Eště se tak směju pro sebe, to někdo dostal za mnou batinu a já to mám vypít. Tak to trvá asi hodinu, najednou komandýruje hejtman: Auf! a jak jsme se postavili, hned na naší straně padlo třicet tisíc mužů jako hniličky. Já byl hned taky na zemi. Měl jsem skrz na skrz prostřelený šlapadlo jako Kristus pán jak sme byli nýdr a nevěděl jsem celou tu dobu nic, ňák mi noha zcepeněla a teprve potom vidím, že jsem to polykal vlastní krev. ..« 162 KAPITOLA VII.
Na posluchačky Hudrychovy nepůsobilo vypravování jeho dojmem, jaký si snad sliboval; žena jeho, cítíc to, pojala věc se stránky humoristické, když viděla, jak se hausinšpektorová na sladko kyselo tváří a odbyla Hudrycha slovy: • E jdi, ty plácale, ty vždycky něco víš, jenže je to vždycky jako pěst na oko.* Jedinou odměnou bylo Šetinčino tentokráte poněkud opožděné: »Až po mně mráz de — podíva-í se!« Paní hausinšpektorová navázala hned zas nit tam, kde ji Hudrych přetrhl a svedla řeku do starého řečiště.
• Tak tedy budeme mít v domě svatbu,« podotkla pokračováním v bývalém předmětu zábavy, •měla už Pavlínka taky čas.
Už to na ní náhlelo. Taky se nemohla dočkat, ta krev, ta krev, ta jí musí mít!* ukrajovala jedu, »když tak člověk nemůže v noci spát, to tak musí lecos zhlídnout pro pohoršení. Pavlínka by raděj někoho jiného než toho dědečka.* • To holt už jednou není možný,* nadhodila Hudrychová, která už dávno věděla, kam paní hausinšpektorová bije, »on by snad taky radši, než tu bábu i s jejíma tisíci, který mají jiný .. .* >Hm, do ví, esli by to přeci jenom nebylo možný...* pověděla zdlouha hausinšpektorka.
• To líbě-í špásovat, milostpaní,* dovolila si podotknout Setinka, která už »to« také věděla.
• Leda že by ta povědomá umřela, anebo kdyby se s ní dal rozvést, a to on neudělá, když má s ní k očekávání takový mění,* řekla hokynářka.
>To by museli jít do Uher anebo do Sakska,* vykládal Hudrych, »tady v Čechách nesmí se vod ženy rozvedenej ženit, dokud je živa, jinač už bych já byl dávno vo to zadal. ..« Na to Hudrychová už neodpověděla. Rozmačkávala zamyšleně lžicí kaprlata ve velké míse rozhudy a všechnu její pozornost měla pro sebe paní hausinšpektorová.
163 V TŘETÍM dvoře.
• Není to tak ani tak, drahý lidičky, ale ňák je to přeci,« vyšlo důrazně zdlouhavě a neskonale truchlivě z úst paní hausinšpektorky.
Nastalo úplné ticho.
Ruka paní Hudrychové se lžicí pořád volněji pásla po zelených čočkách koření v sýru a konečně se na jedné zastavila.
Oči její shlédly k paní hausinšpektorové, sedící na kádi od zelí a utkvěly na ní zdlouha a zpytavě.
A zrak paní hausinšpektorky vydržel tento zpytavý pohled.
Oba páry očí jeden do druhého sálaly a pronikaly na vzájem nejhlubší nitro a zřejmě četly v obou tutéž zprávu dosud nevyslovenou. Obě dámy nacházely se na vrcholu rozkoše, kterou může poskytnouti jen nevyslovený a přece pochopený klep!
Konečně přikývla paní hausinšpektorová dvakrát vážně, zdlouha a téměř bolestně a paní Hudrychová se déle nezdržela.
Lžíce cvakla o mísu a dlaně hokynářčiny spráskly křečovitě a hlučně.
• Je to možná,* vzkřikla, »aby, Ježíš Marjá, ty lidi nebyli spolu . . .* • Já nic neřekla, paní Hudrych,« nadhodila rychle hausinšpektorka a mrkla stranou po Setince, která tu stála s očima do kořán otevřenýma. Najednou začala rychle mžikat a přidala také do mlýna.
• Až po mně mráz -de, tak se podíva-í.« • A na nich to taky pořád chodí,« odsekla nevrle hokynářka, * budou vidět, že jednou zmrznou.* Setinka jako opařena stáhla nahou ruku, kterou ukazovala, zas pod salup. Za živou cenu by teď neodešla, ačkoli věděla, že si to přejí obě, jedna víc než druhá.
Tušila dobře, že kdyby hrála uraženou, že by ji hokynářka doprovodila důrazným vyzváním stran té křídy a proto zasmála se oddaně a zůstala.
164 KAPITOLA VII.
• A 7>jej je/<rjej !* poznamenala tklivě hokynářka už zas v plné přípravě rozhudy.
• Já jsem něco podobnýho věděla už dávno,* vyprávěla dále milostpaní, »když ten malíř nedal jinač a zanesl meldebogen na policii sám, když se přistěhovali, ale pravdu jsem se dozvěděla teprve vod Triový, když se neporovnali, ta mně to řekla. To vědí, můj pán jak to slyšel, tak si na milýho malíře došel, můžou si myslet, že jako ouředník vod magistrátu nebude takovou neplechu v domě trpět, ale malíř, že přej nemůže skrz ňákej křestní list, kdyby přej se dali vodat, že by vona vo to dědictví přišla, že je u soudu, tak až to bude rozsouzený, že bude svadba a pán to tedy tak nechal na tom.* • Na to dědictví jsem taky tuze žádostivá.« • I to je jistý, milá paní Hudrychová, to je docela jistý, mají ňákýho tuze šikovnýho doktora chudejch, až na Malou Stranu nebo někam na Smíchov prý k němu chodí, ňákej mazanej žid to je, udělali přej to na půl* • No nevím, nevím,« prohodil Hudrych, »já tomu tuze nevěřím. Já to pamatuju, když sem se u Šaršlovejch učíval řemeslo.
Že by byla nebožky paní starý dcera s kerfírou, to bych věřil, co pak já vím, já byl tehda kluk, ale to vím, že když tehda byl vo to soud po její smrti, že zavřeli i kerfíra a jednoho venkovskýho taky vod řemesla a nechali si je tam hodně dlouho. To dítě bylo přej vyhandlovaný, jestli je to nýčko tahleta Benýšková, kdo pak to může vědět. Voni mně taky chtěli tahat do toho za svědka, ten mladej vod Trlů se mně na to ptal. Já povídám, já bych to mohl jenom zkazit, já nic nevím, jenom to, že když sem šel ponejprv na vandr, že kerfíra vod Šaršlů ještě seděl, a to bylo už hezkejch pár měsíců, když přišel na pivovár novej sládek. Jo, kdyby si ho byla vzala jak von chtěl, mohlo to bejt jiný, ale to ty přátelský nedali. A byl tu bratr, ten si nenechá přece pivovár vzít... * 165 V TŘETÍM DVOŘE.
• To zas povídal můj, že to nic nedělá, když nejsou pořádný děti, že všechno dědí nemanželský. Benýšková se měla narodit na tajným odělení v pražské porodnici, nebo kde si ta paní kout vodbyla.
Potom přišla na vychování k ňákýmu příbuznýmu toho, co s ním ta paní to malý měla a to byl taky sladovnickej. Ze svadby nebylo nic, a ta paní by se ho byla vůbec tuze ráda zbavila, když léta přišly. Potom dostala vodu a když se přiblížila její hodinka, začala najednou plakat vo dítě a jenom se po něm shánět, kdyby je tady měla. A dítě už bylo v pivovaře připravený a schovaný, jak začala bejt těžká, tak pro ně ten Benýškovy otec psal. Matka dítě poznala a hned testament zkasírovala a udělala jiný pořízení, že všechno patří dítěti, Benýškovy jako. Aíe jen oustně a ten první psanej testament tu byl, když umřela. To by nebylo dělalo nic a Benýšková by byla všechno dědila, kdyby nebyl proti tomu povstal její bratr a nebyl všechno zvrátil. Tak to povídal malíř mýmu pánpvi, ale že by byl bejval ten její otec anebo někdo jiný zavřenej, to neříkal nic* • I to já vím jistě,* namítl Hudrych, »tehdáž se dokázalo, anebo mělo dokázat, že to pravý dítě, co bylo u toho venkovskýho děláka na zaopatření, dávno umřelo, a že na ně dlouho brali podporu od paní starý, a to dítě co přivedli do Prahy, že bylo toho samotnýho. Seděli vobá dlouho, a veřejí mně, milostpaní, ta fajfka tabáku je mi milejší, než celej pivovár od Šaršlů, dyš není můj. A jsem jenom hrstkář, jak se hokynářům říkávalo, poněvadž žijou z hrsti do huby, anebo obchodník s potravinami, jak nám říkají na berním ouřadě* • Inu, už je to takový,« odtušila milostpaní, »musí to mít tuze jistý, když už kupuje Odkolkovic zahradu, chce tam postavit ňákou továrnu; žádal mýho, aby se tam s ním šel podívat... * • A myslejí, milostpaní, že si dají Pražani postavit pod Nebozízek ještě jeden komín?« 166 KAPITOLA VII.
• Ale muži, kdybys mlčel, vždyť to vypadá, jako kdybys to těm lidem nepřál« • Však ještě nic nemají,« pravil Hudrych.
»Ba, hm ...« ozvala se souhlasem Setinka, šťastna, že udala aspoň nějaké podotknutí.
• Ale všechno na to ukazuje, že budou mít,* namítla hokynářka, »to terno, co udělal pan hejtman na jejich léta...* »He-hé,« zachechtala se hausinšpektorka jako vždy, když někoho chtěla jedem postříknout, »to bude třetí svadba v domě, pan hejtman a paní Máry.* • Jó — milostpaní má pravdu, pan hejtman a paní Máry,* opáčila Hudrychová zpěvavě, »ty taky ještě nejsou svoji.* • A doví, jestli budou,* zpívala hausinšpektorka po hokynářce a týmž protáhlým tónem dodala: • Cha-chaa!« • Taky pre-i leží pan he-itman.* • Dyž musí - - chi!* posmívala se inšpektorka.
• Milostpaní něco ví!* • A to jim mají vopravdu švandu, tomu se zasmějou,* rozhovořila se milostpaní, >to vědí, že jí. tej okatej potfoře, sliboval pan hejtman, dyž to terno vyhrál, že si ji vezme a že bude paní hejtmanova. Když se k tomu neměl, dávala mu to každý den na talíř, ale milej pan hejtman pořád nic. Jestliže dřív málokdy přišel domů do půlnoci, vod toho času co vyhrál, nepřišel ani jednou.
To vědí, když má člověk takový spaní jako já, tak mu neujde ani šustnutí, obzvlášť dyž někdo dělá takovej rámus jako pan hejtman. To nadávání tej ženskej, ty měna; já ji nemůže ani cítit, ale to je přece moc, ty měna co von jí dává. Před celým domem to v noci vykřikuje, že si ji nevezme! No tak když to nešlo po zlým ani po dobrým — jó, počkají, to bych byla zapomněla. Voni neví komu to terno patří, hejtman říká, že je jeho, že von sadil, paní Máry že je její, že sadil její peníze, to mají švandu. Tak 167 V TŘETÍM DVOŘE.
dyž peníze zanášel pořád mezi kamarády a holkám, paní Máry holt se na něho vobula. Což, chytrá ženská to je, jako fnek, to nic. Tak jednou holt chce pan hejtman snídaní, tak dostal snídaní, potom chtěl — nohu a chacha haha. ..« »Vona mu ji schovala?!« • Kchha! Toto ... vona při ní.. . pomýšlejí si... mcha ..
eh — hehe — vona při ní to snídaní uvařila!« A paní hausinšpektorová popadla se za boky a dala se do takového smíchu, že div do kádě nespadla.
Smál se také Hudrych, až se od kouře zakuckal a smála se i Hudrychová, až jí oči slzely. Zrovna se natřásala nad mísou rozhudy už hotovou a zkazila ozdobný ornament na povrchu sýra ostrou plechovou lžicí pracně »merkovaný*.
Toliko Setinka se nesmála, jen mrkala.
• Rozsekala mu ji,« vyprávěla hausinšpektorová hlasem do tenká rozveseleným, »nožičku, a když nechtěl věřit, přinesla mu z ní dole ten železnej štumflíček, co tak dycky s ním na trotoáru cvaká a můj milej pan hejtman přej se dal do pláče. Teď nemůže jít ani krok . . .* • A lidi, to jsou regrace na světě,* libovala si Hudrychová, »to se ještě přeci jenom nestalo, aby nevěsta ženichovi nohu rozsekala!* Hudrych, jejž tak hned něco z míry nepřivedlo, rovněž nemohl odolati, aby neoznačil své stanovisko a jako obyčejně netrefně.
• Tak vidíme,« povídal, »jak může člověk přijít vo nohu dvakrát, to jest vo tu jednu samou!« Nevyčerpatelná paní hausinšpektorka měla však ještě za lubem.
• Chudák, ten si na sebe upletl bič,* načala zas, když viděla, že její novinka je do posledního drobtu zažita, »teď má po radosti, nemůže ani přes pokoj.* 168 KAPITOLA Vil.
>No, však vona s ním taky neužije velký radosti, taková mladá ženská plná života a síly,* litovala hokynářka paní Máry a skončila docela soukromým, ale tím hlubším vzdechnutím.
• Vona ho bije, lidičky,* šeptla zase hausinšpektorka a pozdvihnuvši se poněkud, rozhlédla se nejdřív po krámku, zvlášť do kouta k mandlu, kde služky nápadně ztichly, pokračovala docela potichu: • Tak jaký už ty služky jsou mrchy, tadyhle v pondělí přiběhne pozdě večír, mohlo už bejt po devátý, hejtmanovic holka pro naši a vobě šups pryč. Trvalo to půl hodiny, naše v kuchyni pořád ještě nebyla. Teprve za hodnou a hodnou chvíli slyším v kuchyni takovej hroznej smích, otevřu potichoučku dvéře a voni tady vobě ty vopice, jedna v ruce pantofle a druhá střevíce, aby je nebylo slyšet a stuchají se jak zblázněný. Hejtmanovic Fany jak mně spatřila, jako když do ní střelí, vylítla a ta tam.
Uhodím na naši, co dělají za dílo a teprve když jsem se dopálila, tak to z ní vylezlo. Tak se potvory dívaly z kuchyně skrz klíčovou dírku, jak je pan hejtman bit. Tak přej jim ho měla na posteli svázanýho, pomýšlejí si, ruce i nohy a v ruce metličku a mazala ho s ní nemilosrdně a von pořád jen říkal: Ich wer šon bráf sajn, ich wer šon bráf sajn! Ptám se naší, jestli nekřičel. ..« Hlas paní hausinšpektorky stával se stále tišším a tajemnějším, poslední slova pronesena byla šepotem sotva srozumitelným. Hlavy všech čtyř účastníků konference v hokynářském krámku stále víc a více schylovaly se dohromady, až konečně milostpaní s falešným pohledem po Hudrychovi a Setince rozhodla se pro jedno jen ucho a pověděla do něho hokynářce zbytek svého sdělení.
Bylo toho ještě hodně. Paní inspektorova povídala s očima přimhouřenýma a Hudrychová poslouchala s očima sklopenýma.
Broskvové tváře její ruměnily se až valem a potila se jako zpovědník. Slyšela věci takové, že až rtům paní inšpektorky ucho utrhovala a jednou dokonce odstrčila ji od sebe a pohlédla jí do 169 V TŘETÍM DVOŘE.
očí s takovým ohromným výrazem nelíčené hrůzy, že se Hudrych až zasmál.
»Může to být?« ptaly se vytřeštěné její oči, ale rozjeté rty paní inšpektorky hned zase přilnuly k jejímu uchu, aby do něho vysypaly vše do posledního slovíčka.
V tom vyjel hokynářce z úst překousnutý výkřik leknutí.
Jako duch vyrostla v šeru krámku hranatá postava paní Máry, hospodyně pana hejtmana z třetího dvora. Hned jak se zatemnily dvéře ohromným tělem paní Máry, byla by se hokynářka ráda ulomila od násilných úst inšpektorčiných, ačkoli ještě nevěděla, kdo to přichází, tím notněji lekla se, když spatřila, že to sám vlk.
Za to paní hausinšpektorka neztratila duchapřítomnosti a pokračovala na hlas: • To se divějí, jak můžou bejt lidi lakotný, co? Nebožtík byl dlouhej a rakev krátká, koupil ji bez míry, že byla nejlacinější.
Tak tam do ní nebožáka nebohýho cpali všichni tři, starej, stará a dcera taky. Nebylo to nic platný, kolena holt nemohli narovnat a když přišel kněz k výkropu, víko bylo na půl zavřený. Lidi jim nadávali, že syna hlady umořili, no to byl funus, kněz je nemohl ani překřičet...« .
Paní hausinšpektorka vypravovala z brusu novou tuto historii tak břitce a virtuosně, jako kdyby nebyla ničím jiným, leč pokračováním tajného septu, při němž je paní Máry překvapila.
Ta stála jako socha bez hlesu a do obličeje jí viděti nebylo.
Ani nepozdravila, ani nepromluvila, ale situaci patrně velmi správně ocenila.
• A to je paní Máry,« udělá najednou paní hausinšpektorka, jako kdyby ji opravdu teprve v tom okamžiku byla poznala.
Paní Máry tuze od slova nebyla, ale proto se přece nezdržela, aby nepodotkla: • Jen abyste mne, paní, poznala podruhy drobet spíš!* 170 KAPITOLA VII.
Jen takovou všelijakou »paní« si hausinšpektorka ovšem nemohla dát líbit a na vrch podrážděná odpověděla kousavě: • A jak to myslíte, osobo? Snad si nemyslíte, že jsme si povídaly o vás? My tady mluvíme o řemenáři na Zderaze, že ho chodí syn strašit, protože mu dal krátkou rakev, a vona si tady myslí, že se zabejváme s ní... ta by nám za to stála. .. pfha!* A paní hausinšpektorka vztekle přehodila pravý cíp svého šátku přes levý.
• Snad nemyslíte, že už jste paní hejtmanka?* • No, hausmajstrovou přece nejsem,* odsekla paní Máry ostře, ale hlasem úplně klidným.
• Jaká hausmajstrová? Nejsou tak frech, osobo ! Já jsem dycky ouřednice, můj muž je u magistrátu ouředníkem.* Paní hausinšpektorka už křičela vzteky téměř bez sebe. Ale paní Máry nedala se z míry přivést.
• Když jsou ouřednice, tak je to dost velká hanba vod nich, že si nechají vod domovníka platit z každýho šestáku pět krejcarů a proto musejí vědět, kdy kdo přišel domů, a když chudák dostane jen pět, taky jim je musí dát...« Na ta slova nastalo v krámku ticho jako v hrobě.
Hausinšpektorka zbledla a zůstala sedět na kádi ohromena, jazyk jí schroml. Paní Máry, tento obr v ženských šatech, anebo jak říkal Hudrych »kyrysar«, obrátila se k hokynářce s nejpřívětivější tváří na světě a řekla až něžně: • Paní Hudrychová, jsou tak dobrá a dají mi za pět krejcarů černou řetkev, ale prosím jich, ať není zvadlá.* • A tohle já si mám dát líbit,* vyštěkla paní hausinšpektorka a vyskočila rovnýma nohama, jako kdyby se chtěla na hranatou paní Máry vrhnout, »tohlecto mně vod takový všelijaký.. .< Dál nedořekla Paní Máry obrátila se k ní od pultu na podpatcích jako na komando a napřáhla beze slova těžkou svou ruku co mohla nejdál od těla.
171 V TŘETÍM DVOŘE.
V témž okamžiku vylítl Hudrych z krámku jedním skokem přes všecky tři schůdky na chodník a zároveň třaskly za paní Hudrychovou nízké dvéře mezi regály do světničky vedoucí, až se na nich bílá záslonka zavlnila.
Také Setinka zmizela, jako kdyby se pod ní zem slehla.
V krámku zůstala jen paní hausinšpektorka, krčíc hlavu s vytřeštěnýma očima před napřaženou pravicí paní Máry.
Služky už dávno odešly.
• Jaká všelijaká?* optala se Máry a ruka stále visela jí ve vzduchu.
• A Ježíš Marjá,« zahořekovala najednou paní hausinšpektorka, • tohle musí vědět hned můj, tohleto jim přídě draho, budou vědět, na zachovalou ženskou napřahovat.* 172 KAPITOLA VII.
I šourala se ku dveřím krámku co mohla nejrychleji.
• Z tohohle já budu mít smrt,* škemrala už na schůdkách • ach Ježíše Kriste...» Paní Máry osaměla. Sebrala z pultu velkou černou řípu, byla pěkná, ani dost málo zvadlá a položila na prkno pět krejcarů a odešla majestátním krokem jako kněžna.
Za hodnou chvíli teprv odvážil se Hudrych vstrčiti hlavu do krámku.
• Dostala ji?« optal se do tmy.
Dvéře bytu se otevřely a teď vylezla taky Hudrychová žena.
• Už je pryč?* otázala se a na hlase bylo poznat, jak je ulekaná. • Prosím tě, rozsviť, muži...* Hudrych měl však v ruce sirku dřív, než to žena vyřkla.
Škrtl o pult, na petrolejové lampě se stropu zavěšené zazvonil cylindr. V matném světle prskající fosforové sirky zasvítily hokynářovy oči smějící se potěšením.
• Dostala ji, tu facku?* ptal se ještě, povytahuje knot.
• Já myslím, že ne, dívala jsem se okýnkem, neviděla jsem a neslyšela jsem taky nic* • Věčná škoda, to mohla bejt facka jako dům. Blázne bláznovej, dyť seš bledá jako ten sejr... na tu hubu patřila už dávno taková záplata.* • Ale vždyť bys byl musel svědčit.* • I to bych ji byl rád dosvědčil.« • Tak proč si teda utekl, jako kdyby tě byl vyhodil?* Hudrych se jen zasmál.
• To je ženská, jako kdyby ji z kandelábru ulomil,* podotkl vybafuje horlivě z dýmky, zapálené na novo touž sirkou, kterou rozsvítil lampu. Před zrakem jeho vynořila se jedna z karyatid, zdobících kandelábr před Jungmannovým pomníkem na Ferdinandově třídě. Kdykoli šel tudy kolem na Uhelný trh a spatřil i73 V TŘETÍM DVOŘE.
statečné ty dámy s litinovými jich formami, vždycky si vzpomněl na paní Máry.
»Eh — chechchech!« zasmál se ještě jednou.
• A prosím tě, kam se poděla ta truhlářka?« napadlo hokyriářku, »viděl's ji jít z krámu? Zatracená ženská, zas neplatila.* • Já neviděl žádnýho, eh-chech — já měl strachy voči zavřený. Pod tou ženskou se musela podlaha zrovna slehnout.* • A co, ti to šeptala hausinšpektorka do ucha?* pozeptal se Hudrych po nějakém přemýšlení.
• Málo jídej, málo zvídej,« smála se hokynářka, ale pohled její v mužovy oči se zmátl, »ani bych ti to nemohla říc!* • Ty seš hloupá, bodejť bys to nemohla mně říct.« • No — počkej tedy... až shasnem!« • Tak? To bude něco pěknýho!* Na kamenných schůdkách před krámkem zašelestily rozedrané podešve a do vnitř vtáhl se jako stín c. k. koncesovaný opisovač not, pan Bombička. Jako stín, ani nepozdravil, sotva sáhl na klobouk a když položil na pult třináct krejcarů, byl to největší hřmot, jaký vůbec přítomnost jeho způsobila. Za těchto třináct krejcarů obdržel pět olomouckých tvarůžků a čtvrtku chleba, večer co večer, od těch dob, co ho paní Hudrychová v domě pamatuje. Leda když položil jednou za onoho času na prkno patnáct krejcarů, věděla, že chce novou dýmku sádrovku.
Pan Bombička odešel a Hudrych povytáhl šroubkem knot na lampě a postavil se na schody přede dvéře krámu.
• Dej pán Bůh dobrej večír,* pozdravil přes ulici známého topiče z techniky, »součlena« jak říkal, vysloužileckého spolku »Laudon«.
VIII.
Benýšek už namaloval malého Isidorka, synáčka dra. Paussiga, jeho choť a nyní prováděl i podobiznu jeho samého, dra. Paussiga, svého to právního přítele. Byla to rozhodně jeho poslední práce v tomto • žánru*, jak sám sebe ujišťoval, od I. října beztoho od Bacháče, toho vydřiducha vystoupil z atelieru, jen aby byl s podobiznou dra. Paussiga hotov podle přání do narozenin paní doktorové, kteráž měla býti obrazem svého chotě překvapena. I maloval Benýšek doma.
Podstavec přistrčil až k samému otevřenému oknu, venku byl vlažný říjnový den, přes to že od rána mrholilo. Při práci rozohňoval se tak, že nejdříve svlékl kabát, pak vestu a konečně sesmekl s obou ramen i šle.
Pracoval rychle a důrazně a plechová deska, na níž maloval pod každým dotknutím štětce klepla o podstavec. Na podstavci nad plechem měl připevněnu dvěma mosaznými cvoky malou kabinetní fotografii doktorovu, která rovněž fotograficky v životním měřítku zvětšená, přenesena byla na plechové desce, dříve než na '75 V TŘETÍM DVOŘE.
ni vůbec štětec položil To bylo celé tajemství atelieru Bacháčova, zvětšovali v něm fotografie, jež pak přemalovali podle písemného udání zákazníků olejem.
Benýšek si doktora •fixíroval« ještě v dílně u Bacháče, a prakticky jako vždy dovedl to nastrojiti tak, že mu Bacháč na to přišel.
Byla z toho malá mrzutost, jíž Benýšek použil jako příčiny k vystoupení, vyloživ Bacháčovi, rozumí se ve vší zdvořilosti, že • to nepotřebuje*, že bez toho chtěl tak jako tak odejíti dřív či později, že to nedělá pro výdělek, že ten pán je jeho právní přítel a že to má být present pro jeho paní. Rozumí se, že Bacháč byl z toho nešťasten, ale Benýšek že si nemůže pomoci, že se hodlá nyní úplně věnovati správě jmění své choti, kteréž jí co nevidět, to jest ihned po rozhodnutí zemského soudu, vydáno bude.
A tak nyní seděl doma s ohromnou dřevěnou paletou, která dříve stála za almarou jakožto jediný svědek uměleckého povolání Benýšková; podstavec si vypůjčil a o štětce a barvy se postaral už dřív; povalovalo se toho u Bacháče habaděj.
»Svého < doktora maloval Benýšek s pietou až tklivou, chtěl, aby měl naň a jeho slavný proces nějakou památku a pak to byla poslední jeho práce v tomto • žánru«.
Vzal si do hlavy, že zlaté okuláry, velký prsten na ruce doktorově a knoflík v náprsence musí býti namalován »pravým« zlatem i hmoždil se tím již přes hodinu. Bronz se mu na plechu roztěkala. Maloval s opravdovým, nelíčeným nadšením a vždy namíchav barvy na paletě, takřka se vrhl střemhlav na plech, na němž mizely fotografické rysy vychytralé semitské tváře advokátovy čím dále tím neurčitěji ve tvrdém štětci jarmarečního mazala, pod jehož vervou plech vždy zabubnoval Ticho jinak nebylo přerušováno, leč tichounkými, zvonivými zvuky malého kapesního kolovrátku v ručkách slepého Rudolfka, ležícího na podlaze. Vydržel tak ležeti celé hodiny na břiše, ucho 176 V třetím dvoře.
li v třetím dvore.
pevně přimknuté ku skřínce, na zemi postavené. Ručka dítěte pomaloučku otáčela klikou strojku, tak pomalu, že uplynula vždy dlouhá chvilka, než drnkl nový tón v kulaté kovové skřínce. Blažený úsměv vždy objevil se na ubohé Rudolfkově tvářičce a sladbunké zvuky hračky lahodily mu tak, že až hlavičkou zakroutil, jako kdyby jej zalehtal.
Časem učinil si to potěšení, že prudce otočil několikráte kolem, takže se ozval delší úryvek melodie v přehnané rychlosti, načež se Rudolfek zasmál veselým, dovádivým smíchem dítěte nejvýš šťastného.
Ostatně bylo slyšet otevřenými dveřmi v kuchyni Benýškovou máchat prádlo. Choť Benýšková zdála se malíři v posledních dobách nějak divnou, tak divnou, že se jednou optal »svého« doktora na jisté »eventuálnosti*, jak mu řekl.
• Zdaliž by totižto jeho choť i tehdy měla nároky na dědictví, to jest její dítě, kdyby zemřela před rozsudkem ?« Když dr. Paussig přisvědčil, ptal se Benýšek dále, »zdáliž by ten pád byl, že by se příkladně zbláznila?* I na to odpověděl doktor přisvědčivě, ovšem se ihned zeptal, pozoruje-li snad Benýšek něco podobného. Benýšek popřel, že ani zdáníčko, ale že se táže jen proto, poněvadž, jak slovutnému panu doktorovi známo, není se svou chotí před Bohem a před lidmi oddán.
I poučil jej doktor, že by v tom případě proň, pro Benýška, bylo lépe, kdyby umřela, než kdyby se zbláznila, neboť v tomto případě tvoří choromyslnost nepřekročitelnou zákonitou překážku manželství, a kdyby umřela, že by ještě bylo velice pochybné, zdali by se on, Benýšek, stal poručníkem zůstaveného dítěte a správcem jeho jmění.
Benýšek se smrti své »choti« nebál, ale zdálo se mu, jako kdyby skutečně poněkud rozumu pozbývala. Asi před čtrnácti dny vzala si do hlavy, — ale z ničehož nic — že »strejček*, jak 178 KAPITOLA VIII.
říkala bratru své matky, nynějšímu majiteli pivovaru »u Saršlů« a »těch domů a těch tisíc«, tomu »neřádu neřáckýmu*, že strejček poslal k ní •tajnýho* se vzkazem, aby si z ^těch třech domů vybrala, kerej chce«, jenom aby nežalovali skrze to dědictví, aby to vzali nazpátek.
Když to Benýškovi poprvé u oběda vypravovala, věřil tomu sám, a těšil se z toho jako z dobrého znamení pro šťastný výsledek procesu, o němž vůbec nepochyboval; když ale hned druhého dne vyprávěla, že tady ten »tajnej« zas byl, že nechá •strejček* pro Boha prosit, aby si vzali všechny ty tři domy, jenom aby mu pivovar nechali a ho nekazili, podíval se malíř své »choti* nedůvěřivě do očí, neklidných a stále mimo dohled bloudících i zeptal se malíř důrazně, zdali tu opravdu někdo byl »No jestli,« zněla odpověď, »dyk sem mu vokázala koště.« Benýšek nařídil, až posel ještě jednou přijde, aby mu vyřídila, aby počkal naň. Ale od té doby vícekrát se neobjevil.
Konečně i tomu Benýšek uvěřil, ale po dlouhém přemítání a ještě si leckdy vzpomněl, zdali to přece byla pravda. Ostatně proč by »strejček* nemohl někoho poslat, když mu teče do bot?
Ale dru. Paussigovi, u něhož byl málem ob den, se o vzkazu • nynějšího držitele« přece nezmínil ani slovem. Nezdálo se mu to tak úplně dost v pořádku.
A dnes udalo se ráno cosi podobného. Když přišla Benýšková z trhu, ztišila se v kuchyni jako vždy nad •Polityčkou«.
Najednou však v kuchyni cosi slítlo na zem a Benýšková objeví se mezi dveřmi s novinami v ruce, jakýs nepřirozený pohled v očích.
• Tak už je na pravdě, už je tam, už ho pán bůh našel,* začala, »lumpa zlodějskýho, dnes v noci se otrávil. .* Benýšek poznal, že to zas na ni sedlo, jinak by nebyla za živý svět na něj promluvila, neopovážila se. U Benýšku se vůbec vyměnilo málo slov.
179 V TŘETÍM dvoře.
• Koho? Kdo se otrávilř« ptal se Benýšek.
»Tudlec se podívejte, tu!« a rozprostřela před něj list novin.
Na označeném místě četl Benýšek: »Úmrtí. Na dnešek v noci zemřel náhle ve svém bytě v Řeznické ulici policejní rada p. Frant. Bauer...* Benýšek přečetl celou zprávu pozorně jednou, dvakrát, ale o nějakém otrávení nebylo v ní ani stopy.
• Co to říkáte, že se otrávil, vždyť tu nic takového nestojí, a proč mu nadáváte? Znala jste ho?* • Jak se takhle můžete ptát? Co pak nevíte, že rada Múller je hlavní původce, že jsem byla pro ten křestní list zavřená, že nám byl zadrženej?* • Tu přece nic nestojí o radovi Múllerovi, nýbrž že náhle zemřel rada Bauer a také tu není nic o tom, že by se byl otrávil!« • Ale to dycky v novinách dají, když se někdo otráví anebo oběsí z pánůch, že náhle zemřel, to známe; a potom to není žádnej rada Bauer, to je sem daný taky pro fórek, rada Múller je to, ten se otrávil a to je jistý. Páni mu přišli na jeho spády, na jeho zlodějství, že bral peníze od »strejčka*, aby nepřišla pravda na světlo, rada Múller to je, ha pán Bůh peče oplatky, už nebude nikoho zavírat!« Benýšek díval se na svou »choť* mlčky a zpytavě. V šeré bezbarvé její tváři to jenom hrálo a oči měla vyvaleny div ne na vrch hlavy. Mluvila hlasem náruživým, vzteklým, jako kdyby někoho proklínala.
A kletba nedala na sebe dlouho čekat.
Proklínala radu Můllera, který prý je vším jejím neštěstím vinen, který dal jejího chudáka tatínka zavřít a který také dal ji zavřít, když se hlásila o svý, který »strejčkovi všechny listiny« vydal. Benýšek, ač znal celou historii dědictví své ženy dopodrobna tak jako ona, nikdy o nějakém radovi Múllerovi od ní neslyšel, a kdyby, jak na to přichází, že to má být rada Múller a je to 180 KAPITOLA VIII.
vlastně Bauer, a proč by se měl otravovat rada Múller, když to Bauer náhle zemřel ?
Je pravda, mívala své chvíle a že byla potrhlá, to Benýšek věděl a jak také jinak, když člověk nosí v sobě po celý život takový zármutek! Ale vždy ještě mluvila souvisle, až tentokráte rada Múller!
Benýšek neodporoval jí ani slovem, neboť v podobných případech, ač Benýška považovala za bytost neskonale vysoko nad ní trůnící, rozvzteklila se tak, že s ní nebylo radno.
Za stálého hlasitého spííání radovi Múllerovi, tomu původci všeho jejího neštěstí, rozdělala oheň a postavila k obědu i dala se do prádla. Mezi mácháním, ždímáním a ronivým crkotem vody slyšeti bylo nyní ostrý její šepot, téměř zvučnější než hlasitý hovor.
Měla zase svůj den.
Stávalo se někdy, že Benýšková strávila na samomluvách půl dne. Odříkávala si všechny své paměti o svém dědictví, jež měla seřaděny takřka ve verších a začala obyčejně: »Po špičkách chodili, hodiny zastavili, aby ji nevzbudili« a dostala se až k dialogům a zvlášť ráda opakovala si v posledním čase celé stání u okresního soudu a oblíbeným její číslem tohoto jejího repertoáru byl výjev u nebožtíka pana kardinála, jak ho přišla prosit, aby jí byl vydán ten pravý její křestní list Skončilo to tehdáž, že dali Benýškovou vyvést strážníkem a že si ještě za to poseděla, ač-li je to vůbec pravda, neboť tehdáž byla ještě »svobodná«.
Dnes hartusila se patrně se stínem domněle otráveného rady Múllera a zřetelně zaléhalo do pokoje z kuchyně její spílání, plné sykavek: • Ta sakramentská, zatracená pakáž zlodějská,« anebo nářek: • Ach já nešťastná, opuštěná ženská, ach má drahá maminko kdybys teď vstala a svou Bábinku viděla...« a skutečný, vzteklý pláč.
A malíř maloval, až plech klepal a z Rudolfkova kouta ozývaly se štinkavé zvuky hrací skřínky.
181 V TŘETÍM DVOŘE.
Benýšek dával si velice na tom záležeti, aby byla na očích doktorových znáti každá brva zvlášť, maloval velmi pozorně a vytahoval štětcem jako pérem. Vlastní jeho práce líbila se mu velice i nahýbal se před obrazem nazpátek, aby sledoval stále dojem celku.
Jednou však, když zas chtěl stopiti štětec v půvabech Paussigova portrétu, zůstala ruka jeho na půl cestě viseti ve vzduchu a Benýšek se zarazil.
Záslona okna Pavlínina se vlnila. Živý plot břečtanového kořenáče byl už dávno z Pavlínina okna odstraněn, během její nemoci uvadl a byl nahrazen skvěle bílou, skvostnou záslonou.
Bylo patrno, že někdo za záslonou stál Pavlína. Nikdo jiný.
Benýšek shýbl se k podstavci a skryl se za desku jako kluk na hruškách dopadený za plot.
Od setkání v ateliéru Bacháčově nespatřil ji tváří v tvář a pomýšlení, že stojí za záslonou a jej pozoruje, znepokojilo jej tak, že se na chvíli rozpakoval, nemá-li podstavec odvrátiti naopak, aby naň nemohla viděti.
• To bych také nevěděl proč,« pomyslil si Benýšek, který jak známo, měl v příčině Pavlíniných osmdesáti zlatých svědomí úplně klidné. Nabral několika říznými hmaty trochu běle a okru a počal vyráběti na paletě Paussigovu pleť. Pustil se zas do práce, ale oči jeho pásly víc oknem, ovšem nenápadně, tvářil se, jako kdyby ničeho nepozoroval. A ostatně možná také, že se mýlil, záslona se už ani nehnula.
• Ruku líbám jejich milosti, ráčejí poroučet,« šeptala si Benýšková v kuchyni, hlasitým šepotem dětí, v jichž fantasii vystupující osoby mluví. Benýšková byla unesena do skvělé budoucnosti nezměrného svého bohatství a sama sebe ve svých snech někam vítala.
Malíř v tom okamžení jako zkamenělý pohlížel naproti do okna k Terttlovým. Pavlína stála už před záslonou a horlivě cos 182 V TŘETÍM DVOŘE.
rovnala na velkých terakotových květináčích v okně s krásnými hyacinty, dar to pana kontrolora Bíby.
Benýšek jako kdyby ji viděl poprvé, chtěl odskočit, ale bylo pozdě. Zrovna v tom okamžiku, kdy se vzpamatoval, pozdvihla Pavlína hlavu a podívala se na malíře zplna a zdlouha. Takovým nenasytným douškem! Ještě pořád se dívala! Benýšek nebyl s to očí odvrátit.
Takhle ji také opravdu ještě nikdy neviděl. Nemoc jí plnosti neubrala, toliko byla bledá, ale přece bílá. Pohlíželi na sebe ze vzdálenosti as desíti kroků, Benýškovo okno bylo otevřeno, Pavlínino zavřeno. Malým tím prostorem v koutě dvora poletovala drobná tříšť vlhkosti, lehká jako jiskerky a Benýškovi se zdálo, že naplňuje vzduch tesknotou.
Tak dlouho se dívala, že i to mu napadlo. Svůdný lesk Pavlíniných očí byl ten tam, ale byly hlubší a zdálo se, že žádné oči se nedovedou podívati zarmouceněji. A pod Pavlíninýma očima táhly se dva modravé, téměř blankytné úzké proužky, ale tak, jako kdyby ten štětec vzal a namaloval je Nesmírné její vlasy rozpuštěny splývaly po županu krémové barvy (dar to pana kontrolora Bíby) a nad temenem vystouply vlnkou tak ladnou, že to nemohlo být samo od sebe.
Oči Pavlíniny mhouřily se stále tklivěji a sladčeji a nyjící tvář její nabírala stále více milostnosti, ale tak zvolna, jako kdyby tam za Terttlovic oknem zmíralo zapadající slunce lásky na věky věkův.
Na okamžik se Benýškovi zdálo, že se něco mezi těmi řasami třpytí, ale v tom se Pavlína zrovna nabažila a sklonila se k svým vrhlíkům, kolem jichž okraje se ruce její chvěly.
• Já tě přece překoukám,* pomyslil si Benýšek ve vítězné náladě.
A ještě než Pavlína od okna odstoupila, držíc záslonu v ruce a ukrývajíc se takřka v ní před nezasvěcenými zraky, ještě jeden 184 KAPITOLA VIII.
• pohled Benýškovi věnovala, kratší, ale zcela jiný. První byl pln sladké výčitky, která sama sebe tráví a v odříkání největší rozkoše dochází, bolestné lítosti nad nenahraditelnou ztrátou a tento druhý oplýval ohnivou touhou, sliboval vše a vroucí žádostivosti mu rychle přibývalo, až náhle shasla, někde až uprostřed pokoje, odkud teď Pavlína patrné dojmy své na Benýška pozorovala.
Tak alespoň si Benýšek vykládal Pavlínino hnutí a kdyby byl měl vylíčiti domnělé Pavlíniny city, sotva by byl užil slov jiných.
Ježto však k tomu nebylo ani příležitosti ani příčiny, projevil Benýšek svoje smýšlení tím, že se dal do hvízdání. Palčivé pohledy Pavlíniny nebyly mu dokonce nepříjemný, především nevypravovaly ničeho o známých osmdesáti zlatých, což malíři nikterak nebylo nevhod i přes jeho výborně uchystanou námitku a výmluvu a pak Benýšek byl dosti nestranným, aby uznal přednosti zevnějšího svého člověka, když se jim dostávalo tak nelíčeného obdivu od jiných, zvlášť pak, je-li tento jiný děva přes všechno všudy žádoucí, jako Pavlína.
Zvláště dnes, co ji po nemoci poprvé spatřil, připadala mu tak tklivě spanilou jako nikdy před tím.
Och, je-li tomu tak a nevadí-li těch osmdesát zlatých .. .
a tenhle úředník, její ženich.
»Hlehle,« hvízdal si Benýšek, »nevěsta...« A poněvadž se mu myšlénky tak valily, že sotva z nich trosky zachytil, povznesl oči zas naproti do okna, vzpomněl si toliž velmi živě na břečtanovou překážku v okně Pavlínině a na tuhý zápas o hřebíky, jimiž kořenáč byl přibit a teprve teď uvědomil si změnu, která se s oknem Pavlíniným přivodila.
I toť, saprment, vypadalo, jako kdyby jej na to sama upozorňovala. Zdálo se mu to být tak nepochybno, že vstal a rozhlédl se po dvoře, zdali nebyl nikdo svědkem Pavlíniny němohry.
185 V TŘETÍM DVOŘE.
Dvůr byl prázdný, toliko v koutě u vodovodu shýbal se hokynář Hudrych v modré zástěře nad košatinou s vejci. A Fialka točil se kolem svého vypráhnutého fiakru s mokrým hadrem v ruce.
Vykládal cosi Hudrychovi do zad velmi rozhorleně.
• Voni vědí všechno dycky lepší a zatím rozumějí jen těm vejcom!* zaslechl malíř při svém vyhlédnutí na dvůr.
Malíř vložil se zas do pana Paussiga a hvízdal a maloval dál.
Než pozornost jeho už nenáležela výhradně podobizně právního jeho přítele, nýbrž odstěhovala se téměř výhradně k Terttlovům, a Pavlína, aby jí udělala přístup co nejpohodlnější, sebrala záslonu do malebných záhybů a zaklesla do poutce, sama pak usedla si na pohovce s knihou v ruce.
Co chvíli zaleskl se její zlatý skřipec v temném pozadí pokoje. Byla ve výhodě, že mohla pozorovat Benýškovy námahy, aby pronikl zrakem až k ní, aniž Benýšek měl tušení, jak i sebe nepatrnější jeho hnutí střehne.
Zatím hádka mezi oběma mudrci na dvoře stávala se stále houževnatější, ačkoli nebyla vedena hlučným a zlobným tónem, jaký byl mezi oběma těmito soky v oboru čistého rozumu obvyklým.
Patrně se jednalo o nějakou velmi delikátní záležitost, kterou nemusel zrovna celý třetí dvůr slyšeti.
K Benýškovi zalehly vždy jen úryvky prudších výtek, jimiž jeden druhému dávali na srozuměnou, jak nepatrnými zdají se jim navzájem jich duševní poznatky a vědomosti.
• Pro Boha jich prosím, kdyby radči dycky s jejich rozumem zalezli do boudy,« vykřikoval fiakrista od kočáru přes rameno, pak ale přistoupil těsně až k samému hokynáři a mluvil doň delší chvíli velmi tajemně a na konci své řeči udeřil se několikráte kotníkem nemilosrdně do čela na těžkou srozuměnou.
Ale Hudrych • rýžoval« dál a jenom tak stranou bodl Fialku slovem, které tomuto vyhodilo ruce nad hlavu. A zas se vrátil ku svému kočáru, jehož kryt otíral se zdvojenou pílí.
186 KAPITOLA VIII.
Najednou se Benýškovi v okně zatemnilo, tak že se musel ohlédnouti, kdo to. Stál tu fiakrista a uctivě pozdravoval: • Dej pán Bůh zdraví, milostpane! Nemají za zle hloupýmu člověku, vodpustějí, že jich vytrhuju, ale voni jsou přece vzdělanej pán a vědí přeci víc, než-my vobá dohromady s tím sejrařem.
Rozsoudějí nás! Může narůst člověku ucho nebo ne?« A nečekaje odpovědi, volal přes dvůr: Dou sem, pane Hudrych, dou a nestydějí se, tady to uslyšejí...* Ale Hudrych máchl opovržlivě rukou, posunul čepici do týla a vychrstl džber vody na svoje vápenky.
• Vodpustějí,« udělal Fialka Benýškovi do okna a rozběhl se k Hudrychovi.
• Ženepudou? Kdo řek, že nepudou? Podívají se, jak půdou,« křičel Fialka a vleká Hudrycha za ruku, trhl jím, až mu spadla čepice.
• Vocaď až potaď!« povídal hokynář, »nemyslejí si, že s nima stojím na štaflu, to mají zvyk fiakristi jenom mezi sebou, na nás to neplatí.* • Ale mlčejí,* pokračoval Fialka stále rozmarně a sebrav čepici hokynářovu, ocídil ji rukávem a posadil mu ji na hlavu, • a esli nepudou, budou vidět že jich vezmu na záda.* Hudrych viděl, že ničeho nepořídí, mělť zase Fialka v hlavě, a tu s ním možno velmi lehce přijít k ostudě. Povolil tedy a šel.
• Tak tu ho mají, milostpane,* švadronil fiakrista, zatím co hokynář za ním roztáhl prsty a přejel jimi několikráte čelo, na znamení, že Fialka »má v hořejším«.
• Tak teď to teda uslyšejí vod milostpána, dyž to nevěřejí mně, voni sejraři jeden!« švadronil Fialka.
• Tak mu, milostpane, řeknou, esli člověku může narůst noha nebo ne. Já povídám, že jo!« 187 V TŘETÍM DVORE.
Benýšek dobře cítil, že je Fialkoví jenom takovým polovičním • milostpánem* a že jej tak nazývá jen z rozmarné velkomyslnosti, navlhlé něčím ostrým, co z něho také důkladně čpělo.
»Totižto,« odpověděl Benýšek shovívavě a v rozpacích, že na takovou pošetilost vůbec odpovídá, »jak to račte vzíť, zajisté musí člověku narůsť obě nohy.« • To víme taky, milej pane,* namítal Fialka zahodiv milostpána, ^ale esliže může narůst noha, když člověk vo ní přídě, jako tadyhle milostpán hejtman.« A Fialka škyt a učinil pravicí marný pohyb vzduchem po kraji okna, aby se ho zadržel.
• To já myslím,« pravil malíř, •že... že je to naprosto vyloučeno.* • Sama vod sebe, to já taky vím, že ne, ale skrz operaci jo!« • Ale to je mechanická věc, dají si říct, Fialko,* poučoval jej Hudrych, »to je noha dřevěná a drátěná.« • Tak poslouchají, co jim řeknu a voni taky, pane mistr,« obrátil se Fialka k Benýškovi, »loni na zimu přijel z Pardubic obrlajtnant vo dragounů, spadl při vetřené a urazil si nos, a přijel sem k doktoru Kohnovi, tomu co má na Vinohradech privátní špitál, já mu všechno vozím, taky hodnej pán, tak ten obrlajtnant přijel se dát operírovat a za tři neděle sem ho vezl zas na nádraží a měl nos celej a pěknej, udělali mu ho — no jo! A nos je taky oud ne?« • No to je, ale nemá žádnej kloub a taky žádnej ohyb,* namítal Hudrych, jemuž záleželo na tom, aby si před Benýškem nezadal, »ale povážejí si, koleno a pata a prsty, to přece nemůže vyrůst z kolena ven! To se jim každej vysměje!« • No s nima není řeč, vědí, voni dycky všecko vědí lepší. Ale tuhle pan mistr ...« • Račte odpustit', pane Fialko, nám umělcům se neříká pan mistr, nýbrž toliko mistr, bez pan...* 188 KAPITOLA VIII.
&3E 1 »No to já si nemůžu troufat, nemají za zlé, já mám jen pár koní a ten cajk ... Ale budou mít přes to třebas školy ... Mně bylo řečíno aspoň, že se ta kosť v koleně ňák skrz voperací vomladí a jako zprudí, a že může narůst, včera večír jsem se na to ptal jednoho bejvalýho doktora. No a viděj, milostpan hejtman ji má, dyť jsme všichni viděli, že je beznohej, včera sem byl nahoře, dyž mně jednal na dnes, jedenáctou hodinu, a má vobě 189 V TŘETÍM DVOŘE.
a chodí po pokoji beze všeho, jako dyby mu jakživa nebyla scházela a viděj, dyby neměl v ní klouby, jak . ..
• Nu je to mechanika jim povídám . . .« • A voni jsou taky jeden mechánykr; může někdo vobout botu na mechaniku ?« Tento důvod poněkud zarazil Hudrycha tak, že neměl jiné námitky než otázku: • A byl vopravdu vobutej?« • No bodejť!« • Aaa haha,* zasmál se zas Hudrych vítězně, »na kopyto se nedá narazit bota?« Snad by se byli ještě hodinu hádali v zapomenutí nad tím, že se vlastně dovolávali rozhodnutí Benýšková, kdyby tento nebyl měl nápad, který jej zbavil společnosti, tak hluboko stojící pod jeho nynější i budoucí karakter.
• Vy jste ráčil podotknout',* pravil k Fialkoví a vytáhl hodinky z kapsy, »že ráčíte byť obeslán na jedenáctou hodinu, to zajisté zmeškáte, neboť již nyní máme čtvrť na dvanáct pryč.* • A cakramordygol,« zabreptal Fialka, »to musím zapřahat, na mou duši čtvrt!« a rozběhl se pro koně.
Chvilku bylo ticho, Hudrych se neměl k odchodu.
• Ten člověk taky ty koně brzy utopí, teďka se pouští už do kořalky,* začal Hudrych. »Rozum už tam nechal.« Benýšek neodpovídal ani hlesem. Seděl u práce a hokynáře si ani nevšímal. Důvěrný jeho tón urážel malíře až k vzteku.
Hudrych odplivl si mezi zuby a škrtl sirkou. Byla fosforová, Benýšek cítil ve vlhkém vzduchu hnusný její zápach, aniž se obrátil.
• To malujou toho žida do Humorů, vašnosti?« optal se.
To přesahovalo vše.
• Aale ne!« odtušil malíř zdlouha, tak zdlouha a mrzutě, co mu dech stačil. Tu konečně Hudrych pochopil.
190 KAPITOLA VIII.
• Já myslel!* řekl zkrátka a povržlivě. Bylo slyšeti ještě cvaknutí mosazného víčka na Hudrychové dýmce a pak se hokynář odšoural.
• Protivná nace!* řekl k sobě malíř rozháněje oblak dýmu, který mu Hudrych do okna pustil.
»No, ještě je nemáš, ten tvůj pivovár a ty tvý domy, mamlase,« ulevil si zas Hudrych u pumpy a sebral svou košatinu s vejci.
Hned jak hejtmanovic Fany, už třetí to pobočnice nadějné paní hejtmanky dosavadní paní Máry, od té doby, co ji vyzval pan hejtman v šťastný den terna, že jako jeho nevěsta může »jít do kanceláře pro holku*, úprkem střelila v úhlopříčně přes celý třetí dvůr, projelo to všemi čtyřmi stranami dvora, jako když se někde v těle zatetelí nerv, z dola nahoru poplachem a třetí dvůr napjal všechny svoje smysly, především svůj ostrovid, jehož organismem byla především paní hausinšpektorka.
Ta měla sluch dlouhým cvikem tak vybystřený, že nejen podle chůze, zavření dveří, odkašlání poznala každého, kdo se jen po dvoře hnul, ale dovedla i pouhým poslechem odhadnouti aspoň z hrubá příčinu a povahu hnutí toho. Velmi důležitým činitelem pro kombinace její byly pak služky těch nemnohých rodin ve třetím dvoře, kteréž si mohly posluhu vydržovati; podle jich pospěchu, s jakým si přes dvůr vedly, domýšlela se toho, co se děje uvnitř bytů.
Když tedy slyšela lehké ženské kroky skokem po kamenných schodech a dlážděným chodníkem na přič dvoru cupati rychlostí, kteráž u paní hausinšpektorky měla stálou značku »jako když se běží pro doktora*, vrhla se k oknu jenom proto, aby věděla, »kerá« ?
A jakmile zjistila, že je to hejtmanovic Fany, ihned následoval rozkaz vlastní její služce, která se musela odebrat do zálohy a vyčkati, až se Fany vrátí, a zvěděti, co se děje Drama u hejtmanů napínalo paní hausinšpektorku na nejvýš, zvlášť od srážky s paní Máry u Hudrychů měla zapotřebí co nejvíce materiálu ku mstě, 191 V TŘETÍM DVOŘE.
kteréž si musela dopřávati toliko po kapkách až do té doby, na kterouž brousila meč odplaty na jednu ránu výpovědí z bytu listopadovým terminem. Do té doby spokojovala se tím, že celý dům od sklepů až po půdu naplňovala zátopou klepů o paní Máry a panu hejtmanovi.
Rozumí se, že hlavním thematem jich byla otázka, zdali se paní Máry stane paní hejtmanovou čili nic. Kde kdo měl v domě uši, dověděl se od paní hausinšpektorky hrůzné věci, proti nimž byla historie o rozštípáno kelce pana hejtmana učiněnou hříčkou.
I nejotrlejší bytost neodolala husí kůži, když slyšela o utrpení pana hejtmana, jejž paní Máry držela v »haušareštu«. No když už chtěl pan hausinšpektor celou věc oznámit na policii, aby zakročila proti té hyeně, která se chtěla státi hejtmankou, uvěří každý lehce, že to byla učiněná Sodoma. Panu hausinšpektorovi to sice ani nenapadlo, ale jeho choť jednou večer došla si i pro paní sousedku, tu, co se živí od studentů, aby šla poslechnout ten • virvár« co se u hejtmanů děje. Zatím než obě přišly, nebylo sice už slyšet nic, ale paní hausinšpektorka se dušovala, že před chvílí pan hejtman skřípal zubama, až to bylo slyšet skrz zeď zcela zřetelně.
• Nein, niemals,« křičel prý pan hejtman, »raděj shniju.* Týden už jej paní Máry nepustila ani z postele, ani služka nesměla do pokoje a paní hausinšpektorka nezůstala svým posluchačkám dlužná ani zevrubné vylíčení věcí, kteréž prý paní Máry raději dělala, než aby dala nešťastnému panu hejtmanovi svobodu. Že je bit, o tom nebylo po celém domě ani pochyby.
Při tom všem jistá svrchovaně tajemná okolnost. Od nějakého času totiž chodíval k hejtmanovům jakýs obstárlý člověk »s černýma brejlema« a nadmíru záhadným podlouhlým předmětem pod paží, vždy pečlivě •červeným kafetuchem* obvázaným.
Co se potom v pokoji pana hejtmana dáio, to patrně navždy zůstane zastřeno rouškou tajemství, a tu selhávala i obrazotvornost 192 KAPITOLA VIII.
paní hausinšpektorky, neboť prý paní Máry nejen dvéře do kuchyně na klíč zavřela, ale i klíční dirku kusem papíru ucpala.
A tu prý bylo slyšeti jen stenání a nářek pana hejtmana a jakési příšerné cvakání a drnčení... zbláznil by se z toho člověk!
Od včerejška pak žila paní hausinšpektorka v stavu přímo zoufalého rozčilení. Když večer přinesla »jejich holka* od hejtmanovic Fany zprávu, že pan hejtman má nohu a že chodí a že už byl venku na plavlači, zůstala paní hausinšpektorka, jako když do ní vrazí nůž.
Pozdě v noci, když už u hejtmanů oba spali, musela Fany zvlášť přijít k hausinšpektorovům do kuchyně povědět, co ví. Dověděla se od ní na vlastní uši, že pan hejtman do opravdy nohu má a že se po pokoji učí chodit, že ho paní Máry vodí.
•Jakou nohu, dřevěnou?* ptala se.
• Ne, jednu jako druhou,« řekla Fany.
Druhá, ještě hroznější rána dopadla na paní hausinšpektorku, když se konečně dočkala služky, vyslané na zvědy za hejtmanovic Fany.
»Milostpaní,« vyhekla tato ze sebe, »milostpaní... pojedou na faru pro ohlaškyl Fany běžela pro novou šňůru do šněrovačky, jednu už roztrhaly.« Hausinšpektorka vytřeštila oči a otevřela ústa a dívala se na svého kuchyňského ducha jako na nějaké skutečné zjevení z onoho světa.
• Pamatujou se, milostpaní!« musela ji služka do opravdy napomínati.
A paní hausinšpektorová se skutečně vzpamatovala. Přehodila přes sebe svůj nevyhnutelný vlňák, stekla šturmem obě poschodí, práskly dvoje troje dvéře a než minulo deset minut, byly lóže i galerie, okna i pavlače ano i přízemí obecenstvem obsazeny a celý třetí dvůr věděl spíš než Fialka na kozlíku už trůnící, kam pojede pan hejtman s paní Máry.
V ttelím dvoře. 13 >93 V TŘETÍM DVOŘE.
Když se nevěsta s ženichem objevili na pavlači, s níž otevřené kamenné schody vedou na dvůr dolů, mnohá zvědavá hlava z oken odklonila se jako ze slušnosti do vnitř, ale paní Máry jediným okružným pohledem poznala, že celý třetí dvůr na ni zrovna zeje.
To ji však nezmátlo, povytáhla pana hejtmana, na levé paži její visícího, poněkud do výše, takže bílé jeho kníry pohnuly se jako kly podrážděného mrože, propustivše stenavá slova výtky: • Ich kann doch nicht so schnell miťm Fuss!* (Nemohu přec tak rychle s tou nohou!) Čeho se paní Máry nejvíc bála, to byly schody na dvůr a cesta po nich s panem hejtmanem. S novou nohou po nich ještě nešel.
V tu chvíli, když stanula na prvním schodu v celé své nádheře nových hedbávných šatů, v mantile skvoucí se třpytivou, zvonivou okrasou korálovou, v žlutých rukavicích a novém podzimním klobouku s krémovými pentlemi a se závojem (!!), krátce v toaletě, jakou lidské oko snad jakživo v třetím dvoře nespatřilo, třasklo najednou v prvním poschodí jedno okno a dřív než mohla paní Máry pod vat se, kde to, zavřelo se hned s týmž demonstrativním lomozem druhé okno u paní hausinšpektorky a nejenom to, bylo slyšeti i prudké sdrhnutí záslony v jednom i druhém, až klepl železný spodek o sklo.
Na tento protest a zadostučinění pozvala si paní hausinšpektorka celý dvůr.
Prásk! zadrnčelo třetí okno, a řink! vylítla z něj tabule na dlažbu.
Paní Máry jako kdyby neměla zrak a sluch. S největší laskavostí mluvila s panem hejtmanem, který s velikou obtíží překonal první dva schody. Měl opravdovou nohu. Z pravé nohavice nekoukala mu už, jako před čtrnácti dny, mosazí okovaná špička kelky, nýbrž černá, vyleštěná bota a když pan hejtman stál, nikdo by nebyl řek', že je to noha umělá. Ale lítostivý pohled byl na 194 KAPITOLA VIII.
invalidu, když šel po schodech dolů, snad mu nebylo tak zle ani v té patálii, kde o ni přišel. Kdyby byl měl raději svou starou kelku! Čím dál tím hůř to šlo a konečně musela mu paní Máry při každém schodu nešťastnou nohu narovnávat.
Třetí dvůr díval se na tento výjev a mlčel Byl příliš trapný, než aby se byl někdo smál. Paní Máry dobře to cítila a snad by byla bývala radši, kdyby se byl v některém okně ozval úsměšek.
Nová noha pana hejtmana se na schodech zkrátka neosvědčila, a paní Máry když viděla, že zbývá ještě asi deset stupňů a když uvážila, že na každém má před celým škodolibým světem opakovati celou proceduru a falešnou nohu svého ženicha ještě dvacekráte v koleně zlomiti, aby ji mohl na schod postavit, iozhodla se pro nejstručnější řešení situace; popadla pana hejtmana Prziwolského do náruče a postavila ho na zem až u samého kočáru.
Byla by plakala, ale kde kdo se smál. Celý dvůr se zařehonil Truhlář Setina popaď se hrstí od politury umouněnou za ústa, aby smích jeho nedopadl tak nezřízeně jak byl míněn, v druhém patře naproti zašklebila se dvě okna obsazená šičkami slečny Fejfarovy, pucerky, pan Bombička navraštil čelo, slečna Pavlína tak prudce schovala tvář do knihy, kterou pod bradou držela, až jí spadl skřipec, Benýšek tak se zapomněl, že spráskl ruce, paní sousedka, ta, co se živí študenty, smála se na pavlači na celé kolo, Hudrychovi vyjelo z úst zcela zřetelně: •Zatracená ženská!* Nevypadlo to celkem hlučně a nebyl zlomyslným ten projev veselosti třetího dvora; jeho smích vypadal tak jako shovívavý úsměv slunce, kteréž v té chvíli mdlou, měděnou září přehnulo protější římsu a obrys hřebene střechy, nad níž stálo, velmi neurčitě vrhlo na trávník dvora.
Pan hejtman seděl už v kočáře a snad se také usmíval, nebyly-li to rozpaky, jež stříhaly visutými končitými jeho bílými i95 V TŘETÍM DVOŘE.
kníry. Fialka »stavěl boudu« nad kočárem, který v pérech zaprastěl, když doň zasedla paní Máry, a Hudrych nemohl odolati, aby nepřiskočil s druhé strany a nepomohl.
• Tady mají tu samou mechaniku,« řekl tajemně Fialkoví, zadržev jej za rukáv a narovnal žebro krytu, že se s cvaknutím vzpřímilo.
• A dou pryč, zázvoro!« odsekl fiakrista, vyhoupl se na kozlík a už drnčel povoz průjezdem.
V tom se rozlétly dvéře u Terttlů a stará paní rozběhla se z nich těžkým klusem až doprostřed dvora. Suď Bůh, co zamýšlela, patrně však přišla k tomu pozdě.
Když viděla, že zatím kočár už odejel, zastavila se jako kočka v skoku, když jí vrabec ulítne před nosem.
V zaslepení svém a nádbě, ukázati celému třetímu dvoru, že ona je to v první řadě, která s hejtmanovic honorací má vzácné styky, vzpamatovala se teprve za chvíli.
Nevěděla, jak svůj ústup ukrýti jinak, leč že se obrátila zprostřed dvora ku své dceři, slečně Pavlíně u okna stojící a tak hlasitě, jako kdyby to náleželo až sousedům přes střechu, a plna radosti zvolala: • Tej to sluší, paní Máry, že jo? To bude ňáká paní hejtmanka!* Avšak Pavlína nic neviděla a neslyšela. Podobala se v té chvíli antické soše. Stála totiž nehnutě a na očích nebylo jí viděti nic kromě bělma. Tak je měla vyvráceny úporným pohledem po Benýškovi. Zpříma se dívati nemohla protc, aby ji nezpozoroval žádný z těch četných namlsaných a dychtivých zraků . ..
IX.
A tři neděle potom byla skutečně svatba a touha paní Máry, státi se paní hejtmankou, byla splněna. Pana hejtmana už nemusela při jízdě na oddavky snášeti se schodů a také by se to sotva bylo hodilo pro nevěstu v černých atlasových šatech, s bílým závojem a oranžovým květem ve věnečku. Naučil se zatím choditi po schodech za bedlivého dohledu a pomoci paní Máry, kteráž svého hejtmana už vůbec z ruky nepouštěla od té chvíle, co byla před zbožnou obcí věřících, pod ochranu sv. Štěpána náležících, prohlášena za jeho nastávající choť.
Beze všeho ohledu na všetečné zraky a poznámky, jichž tušená jízlivost tím byla citelnější, že je neslyšela, každodenně podnikala s panem hejtmanem cvičení s novou nohou na schodech. Chodili spolu na procházku do parku na náměstí. Paní hausinšpektorka říkala, že paní Máry »láme pana hejtmana na schodech přes koleno*. Zlomyslné rčení to nebylo bez případnosti, teprve když nová končetina pana hejtmana zvykla poněkud službě, bylo dobře a výhody její proti neohrabané kelce byly veliké a nepopiratelné.
Pan hejtman sám nejevil přílišné účastenství na v: ech těch změnách s ním podnikaných. Od té chvíle, co rázným zakročením 197 V TŘETÍM DVORE.
paní Máry odňat byl od něho kalich či spíše kalíšek jeho požitků v různých vinárničkách s poboční likérovou službou, pohlížel síarý voják do světa jako vyjeven; jeho kníry, jimiž dovedl dříve tak sebevědomě stříhati, sotva se zachvěl}-, když by byl pan hejtman snad měl nějaké podotknutí k stručným a určitým návodům svého komandanta. Když se ho paní Máry ptávala, podal jí vždy velmi uspokojivé vysvětlení slovy: • Aber nix!« Tak jej dovedla na faru, vodila jej na procházku a když minuly tři neděle, také do chrámu Božího, kamž šťastný pár dovezl již jednou osvědčený Fialka. Tentokráte měl zapotřebí ještě jednoho svého soudruha, neboť celá svatba paní Máry vešla se do dvou fiakrů, do prvního k panu Fialkoví zasedla nevěsta s ženichem a paní Terttlovou, do druhého dva svědkové, pan Benýšek s panem Hudrychem.
Bylo by se dalo očekávati, že paní Máry bude slaviti svůj sňatek se všemožnou okázalostí, ale právě naopak, i hodina, kterou k tomu zvolila, svědčila, že jest veškeré pýchy a touhy po zadostučinění prosta.
Oddavky odbývaly se po šesté hodině, když odsloužena nejčasnější mše, a neměla paní Máry kromě paní hausinšpektorky, která se své hlídky pozorovala celý vstup panstva do povozů, a kromě hausinšpektorovic Rezi a hejtmanovic Fany, které se dostavily do kostela, jedna z návodu své velitelky a druhá z oddanosti ku své paní, žádného obecenstva.
A bylo také dobře. Bylyť tak ušetřeny paní Máry dosti citelné rozpaky, když měla se svým ženichem před oltářem pokleknout.
Ukázalo se, že zapomněla provést s panem hejtmanem tuhle zkoušku. A nikdo, ani ona, nebyla s to, sebe něžnějšími domluvami pohnouti jej k pokusu. Rozřešení situace našel pan páter, mladičký to kaplan. Přimhouřil velmi shovívavě oči, seznav, oč KAPITOLA IX.
běží a mírným hlasem a vzdechem, jako když dává hříšníkovi rozhřešení, prohlásil, že se panu ženichovi promíjí pokleknutí.
To konečně přemohlo i starého hrdinu; pohnutí své napřed dlouho překusoval, až mu kníry jen tak hrály, pak ale skulily se mu po tvářích dvě slzy, jasné jako nejčistší anýzová, a Rezi měla aspoň to zadostučinění, že mohla paní hausinšpektorce vyřídit, že ženich stál a nevěsta klečela a že ženich plakal a nevěsta se mračila. Rezi prý jakživa takovou veselku neviděla.
O IO. hodině dopolední byla pak u hejtmanů snídaně v nejužším důvěrném kroužku. Dostavily se dámy, paní Terttlová, slečna Pavlína a paní Benýšková; paní Hudrychová dala se omluviti neodkladným zaneprázdněním v krámě. Z pánů toliko oba svědci pan Benýšek a Hudrych. Na paní Hudrychovou bylo pamatováno odesláním talíře šunky, karafy s vínem, různých sladkostí, zejména dovedně a chutně rukou paní hejtmanky napečených božích milostí a »špicbubů*, její to speciality.
Přes počáteční stísněnost osvěžila se nálada až do růžovosti.
Led prolomil pan Hudrych, který se k posvátnému úkonu i hostině dostavil ve vysloužileckém úboru a zastupoval tak na svatbě pana hejtmana jaksi vojenský živel. Z počátku seděl pan Hudrych jako zařezán. Teprve nejusilovnější prosby paní hejtmanky přiměly jej k tomu, že si nabral šunky.
Ale každé sousto mu rostlo v ústech a seděl nad talířem zamyšlen jak Pythagoras nad oslím mostem. Jeho mozkem burácela jen jediná myšlénka a ta zněla: • Ježíš Marjá Jozef! Ježíš Marjá Jozef!* A jakž také ne! Pan hejtman Prcziwolski, čestný člen vysloužileckého sboru »Laudon«, slaví dnes svůj sňatek a »Laudon« o tom nic neví. A to oslu Hudrychovi napadne teprve teď, když už je po všem! »Laudon« měl být rozhodně zastoupen aspoň dvoučlennou deputací. Snad jej pan hejtman vyvolil k čestnému úřadu svědeckému jen k vůli tomu, aby se o jeho významné 199 V TŘETÍM DVOŘE.
události spolek dověděl, oznámení se neposýlala žádná, to Hudrych věděl.
Úzkostlivě vzhlížel naproti k panu hejtmanovi, jak se tváří, není-li uražen a nepostrádá-li důkazů pozornosti spolku •Laudon*.
Nezdálo se aspoň na první pohled. Pan hejtman vypadal jako vždy nesmírně pánovitě a bylo na něm vidět, že si dává záležet, aby se držel. Seděl vedle Benýška, který veškerou svou sebranců němčinou snažil se pana ženicha bavit v úctě a zdvořilosti náramné.
Pan hejtman měl hlavičku od něho odkloněnou, takže bylo proti oknu dobře viděti obrys růžové jeho lebky v stříbrných pápěrkách vlasů, jichž měl na hlavě tolik, jako kdyby mu byla nad temenem paní Máry vyklepala drchnu od kachního prachu.
Pan hejtman potřásal trochu hlavičkou a dumlaje v ústech sousto, jako kdyby je fialovými svými pysky chtěl napíchnout na svůj jediný zub v dolení čelisti, přikyvoval velmi důrazně vypravování malířovu, ačkoli nerozuměl ani slova, bylť na tu stranu notně zalehlý.
Hudrych záviděl Benýškovi zle a teprve mu bylo líto, když slyšel, oč jde řeč.
• Mir scheint klapprothe oder grúne Aufschláge?* tázal se malíř.
• Ja wohl, ja wohl!« odpovídal pan hejtman.*) • Co může tenhle mazal vědět o výložkách?* hartusil ve svém nitru závistivý Hudrych, který znal kde jaký pluk a ještě dnes uměl všechny signály vypískat. On patřil sednout k panu hejtmanovi jako voják a ne ten malíř. V tom zdálo se mu, že se pan hejtman dívá naň, na Hudrycha, upřeně: ano, díval se naň tak něžně přátelsky, s takovou lítostivou výčitkou, že Hudrych ihned rozuměl Četl zcela zřetelně v popelavých očích jeho: *) »Zdá se mi že buď červené anebo zelené výložky?« »Ovšem, ovšem!* KAPITOLA IX.
• Tak takový je tenhle váš spolek ,Laudon'? Proto jste mně volili za čestného člena ? Když jste potřebovali na prapor, to vám byla pětka dobrá, teď o mně nevíte?* Pan hejtman koukal a koukal stále lítostivěji a vyčítavěji, až se Hudrych nezdržel. Vylítl rovnýma nohama a sáhl po svém veteránském klobouku s kohoutím chvostem a zlatými žalud}'.
• Kam pak? Kam pak, pane Hudrych?* volala paní hejtmanka, vidouc, že bére klobouk, »to mi přece nemůžou udělat.. .* Ale Hudrych už stál před panem hejtmanem podle předpisu jako při raportu, klobouk posadiv si na hlavu.
• Poslušně hlásím, pane hejtman,* zasalutoval hokynář, »že dnes mají svatbu ... a poněvadž líbějí bejt zároveň součlen císařskokrálovského vysloužileckého spolku ,Laudon', pod protektorátem jeho escelencí pana podmaršála Mayerhofera jako čestný, jest i tento náš spolek jakýmsi způsobem součastněný a poněvadž ostatní oudové výboru jsou samej pracovnej lid, kerej ve všední den nemůže, tak líbějí vodpustit, že nás nepřišlo víc, ale poněvač mi byl svěřenej ten čestný ouřad...« >Was will der Mann?**) vykřikl v tom zděšeně pan hejtman a přeťal panu Hudrychovi slovo. Znělo to jako zvolání o pomoc.
• Abr auch gratulire fon de veteráne,* vysvětlovala paní hejtmanka konejšivě.
• A so só, das is gút!* zpíval pan hejtman tenkým hláskem, z něhož vyznívala ani ne tak stařecká radost, jako spíše veliká nepochopitelná úleva.
• Chi-chi-chi... ich hab meint, es is'ein Wachmann! **) smál se pan hejtman týmž dětským tenkým hláskem, jako kdyby jej někdo lehtal, »es is' mir so vorgekommen.« Všechno se smálo s panem hejtmanem, zdrželivě, uctivě, jenom pan Hudrych ne. Ten si usedl opět na své místo, zardělý až po *) »Co chce ten člověk?« **) »Já myslel, že je to strážník. Tak se mi to zdálo!« V TŘETÍM DVOŘE.
uši a bořil oči do stolu. Nevěděl, co si má o řeči pana hejtmana pomyslit i aby odhadl váhu jeho slov, která vlastně obsahovala krutou urážku celého •Laudona«, zdvihl oči téměř od samé hrany stolu až k Benýškovi s výrazem tak ustrašeným a rozpačitým, že se malíř musel usmát.
Pohled zachytila paní hejtmanka a porozuměla mu. Povstala a přistoupila těsně k Hudrychovi a položivši mu ruku mezi lopatky, řekla vlídným důvěrným tónem: »To ani nevědí, pane Hudrych, jakou radost mi udělali, že mýho starouška tak potěšili, on je celej zaraženej, to vědí, to není maličkost, dyž jsme takový léta na sebe čekali...* Od paní Máry dal si pan Hudrych všechno říci a ježto se mu nedostávalo ani odvahy ani chuti ku ještě větší blamáži před tím »mamlasem* Benýškem, spokojil se tímto řešením situace.
Zvlášť když mu z toho kynula zásluha, že rozveselil • starouška*.
Po tomto výstupu nastal živější ruch mezi hosty; omyl pana hejtmana zdál se všem, vyjma Hudrycha a paní Benýškovou, která se na všechno koukala jako z ciziny, velmi zábavným a zvlášť Benýšek snažil se, aby hlučným svým způsobem povážlivost výjevu zamluvil. Uhodl dobře, jak to vlastně s panem hejtmanem stojí, a že asi jen zpola tuší, co se s ním děje, když se tak zapomíná, třeba i jen na chvilku. Také paní hejtmanové záleželo na tom, aby se rozmluva otočila brzy někam jinam.
Z ničehož nic popadla okolo krku slečnu Pavlínu a počala ji líbati. Pavlína sebou trhla, seděla v tom okamžiku jako ztracená, bylať úplně zabrána pohledem na malíře a z přívalu ozdobné jeho mluvy neušlo jí do té chvíle ani slovíčko.
• Milá Pavlínko,* pravila paní hejtmanova, stojíc za její židlí a majíc ruce kolem jejího hrdla otočeny, »taky to na vás brzýčko čeká, za týden pudem taky na vaši...« a za každým slovem mlaskla zvučná, šťavnatá hubička, na plné, ubledlé tváře Pavlíniny.
202 * V TRETIM DVORE.
Pavlína se náhle zarděla a prudký ten ruměnec zvláštního lesku dodal jejímu pohledu, který s jakousi vítězoslávou utkvěl na Benýškovi naproti ní sedícímu. Pavlína vítala slova paní hejtmanové ne proto, že mohla pohledem svým Benýškovi vrhnout ve tvář: »Vidíš, jak o mně jiný stojí, budu se vdávat, je po všem!« Ale proto, že ta zpráva vůbec přišla ven, že při tom seděla Benýškovi tváří v tvář a mohla vidět dojem, jaký naň sdělení to učinilo.
A oči její nad ruměncem tváří ptaly se Benýška: »Co tomu říkáš? Jsi rád?« A zatím co oči její stkvěly se zadostučiněním nad tím, že to Benýšek nyní nepochybně ví, na skráních jejích plála bolest...
Než akademický malíř nebyl čtenářem lidských hnutí a pohled, jímž Pavlíně oplatil, nebyl žádnou odpovědí na její dotazy. Otáčel mezi prsty před sebou sklenku s vínem a úsměv jeho nevyjadřoval více, než že slyší novinu. Ovšem věděl, že je Pavlína nevěstou, i kdo je jejím ženichem, novým proň bylo, že je to už za týden.
• Račte přijmout mé nejvřelejší blahopřání, slečno!* řekl a podával jí ruku přes stůl.
• Děkuju!* špctla Pavlína.
Bylo to první slovo, které spolu promluvili od osudné návštěvy její v atelieru Bacháčově.
Snad očekávala víc, než toto blahopřání, snad nějaké zachvění hlasu, anebo zachmuření očí, či stisknutí ruky, patrně jí to bylo málo, neboť když stará paní Terttlová, jejíž téměř nikdy nevysýchající oči při první zmínce o Pavlíně zalily se slzami, počala hlasitě vzlykati, k velkému ustrnutí paní Benýškové, s níž se až dosud bavila, obrátila se k ní Pavlína tak nevrle, jak jen k vůli ostatním mohla: • Co pořád pláčou, maminko? Vždyť vědí, že půdou se mnou, tak co?« 204 KAPITOLA IX.
Paní hejtmanova, která zatím svému novomanželu, udivenému nad všeobecným ruchem gratulačním, jehož se súčastnil také Hudrych, vyložila: • Auch Braut! Auch Braut Fraule Pavlín!*—vrhla se znovu na hrdlo Pavlínino.
• My zůstanem vždycky kamarádky,* ujišťovala Pavlínu, »paní kontrolorova!* doložila rozmarné a pyšně, aby se rozumělo, že paní hejtmanova může vždycky ještě býti kamarádkou s paní kontrolorovou.
Za dveřmi přímo z pokoje na chodbu vedoucími ozvalo se v tom okamžiku příšerné mňoukání či skuhrání. Znělo to chvíli jako Meluzina, až konečně užaslí svatebníci poznali lidský hlas v tom skučení.
»Ichuchuchuchuchu!« ječelo to za dveřmi posměšně »už ho má dědka!* A všichni poznali hlas paní hausinšpektorky.
A prásk! rozlehla se rána vztekle přitřísknutých dveří, tak že se otřásly i dvéře hejtmanovic a odpověděla i vydrnčená tabule v okně Pan hejtman otevřel ústa a pohnul svými kníry; nechápal ani zdaleka, co se děje. Ostatní všichni odmlčeli se, Benýšek rozpačitě odkašlal, nabral s ubrusu nožem odsypané soli a narovnával ji do slánky, Terttlová zašeptala: »Ježíš Marjá !« a hledala očima útočiště u své dcery, Benýšková třásla se jako osyka a veterán Hudrych přimhouřil oči a pozoroval paní hejtmanovou ...
Ta ztratila rozvahu jen na kratičký okamžik. Když bylo ticho nejhlubší a rozpaky společnosti měly se stát trapnými, tleskla paní hejtmanka rozmarně do rukou a s výrazem největšího překvapení a radostí zvolala: • Tak moje nejvřelejší přání se přece vyplní, dnes budeme mít nejkrásnější den a odpoledne pojedeme do Chuchle. Vida, sluníčko přece přišlo, zlatý sluníčko!« 205 V TŘETÍM DVORE.
Paní hejtmanka, rozveselená jako děvčátko, roztáhla ruce proti oknu a půvabným pokynem hlavy, obracejíc rozjasněnou tvář k společnosti, zvala ji k obdivu krásného počasí venku . ..
Ačkoli od rána panovalo nejkrásnější počasí jako za nejvyššího léta a nebylo obavy, že se den nějak změní, přece všichni obrátili se k oknu, jímž plná sluneční zář sálala, koupajíc se u hejtmanů v ohromné báni višňovky, na okně postavené a divili se opravdu.
• To je den jako korálek,« pochvaloval Hudrych.
• To by žádnej neřek', od dvanáctýho svýho roku jsem v Praze a v Chuchli jsem ještě nebyla,« hovořila paní hejtmanka, — ode tří dnů nic jiného nemluvila než o výletu do Chuchle, »ale to jsem si umínila, že vo naší svatbě tam pojedem, všichni, jak tu sedíme, gelt, Alter, dass ja?« obrátila se na pana hejtmana, který jako vždy na tato veleznámá mu slova odpověděl: • No ja jaa — ganz sicher .. .!« Výlet byl do posledních podrobností umluven již včera a vědělo se, kdo všechno půjde už od ohlášek; přece však nemeškala paní hejtmanka a zajišťovala si účas enství všech pěti svých svatebčanů znova.
Když hodila přes stůl malíři poznámku: »Že jede pan Benýšek s paní Benýškovou, to je jistý,* postřehl Benýšek zase žhavý pohled Pavlínin, tentokráte tak rozohněný, že konečně počal z daleka chápati a sladce ustrnul, zvláště když ucítil, že pod stolem sevřely měkké Pavlíniny střevíce jeho nohu. Benýšek měl na kotníku zrovna u palce notné kuří oko a Pavlínin podešev zaryl se doň jednou, dvakrát, až by byl bolestí vykřikl, ale přece ani nevzdychl; jisto je však, že by to po třetí nebyl vydržel.
Naproti dala se zatím nějaká pohnutější rozmluva mezi paní hejtmanovou, paní Benýškovou, paní Terttlovou a služkou Fany.
Paní Benýšková poposedla jednou, po druhé a po třetí valíc .šeré, vyprahlé své oči, div nevylézaly.
:c6 KAPITOLA IX.
Benýšek zaslechl, jak Fany vyřizuje od Setinky, že Rudolfek pláče a křičí a že •není k utajení*, tak že je paní Setinová celá zoufalá a že si neví pomoc.
• Pro Kristovy rány,* vřískla Benýšková, •ach mý drahý dítě, má drahá cerunko Bábinko!* Popadla se za hlavu ve spáncích, vstala a okamžik se zdálo, jako kdyby si chtěla razit cestu přímo před se, nedbajíc stolu a hostí. Stůl zašramotil, jak do něho strčila.
Benýšek povstal, natáhl obě ruce, aby zadržel svatební kytici, nastrčenou ve váze před pádem, a s největší něžností a mírností, jíž byl schopen, pravil: • Ženuško, drahá ženuško, mějte přece rozum, co se může dítěti stá£?« Ale Benýšková nedala si říci, v největším zoufalství a rozčilení křičela: • Pusťte mě! pusťte mě! Ty raubíří, ty zloději!« Všichni povstali, vyjma pana hejtmana, který zase neměl nejmenšího tušení, co se děje a jen se ptal úzkostlivě: • Was macht er ihr?« Benýšek obkročil židli, pověsil na ni ubrousek a obešel stůl • Milostpaní, račtež dovolit',* řekl paní hejtmance, která objímala starostlivě jednou rukou Benýškovou kolem pasu, »za chvíli bude dobře!* »Bábi!« pravil z ticha a pevně pohledl Benýškové do očí. Ta přikrčila hlavu, a odvrátila zrak od něho, sunouc hlavu bradou po prsou, až se podívala přes druhé rameno užaslým pohledem na společnost, jako kdyby se probudila.
• Pojďte pro Rudolfka,* pokračoval Benýšek, pravě tak zticha a rozhodně.
V spěchu a jako kdyby měla něco na svědomí, odcházela Benýšková s malířem. Ve dveřích ještě dohonila oba paní hejtmanka a ve své objímací náladě dnešní neušetřila ani paní Be207 V TRETIM DVORE.
nýškovou a přivinuvši ji horoucně k sobě, kladla jí na srdce, aby jistě přišli a Rudolfka vzali s sebou. V největší rychlosti rozběhla se zpět k stolu a naloživši plný talíř cukrovinek, vnutila jej Benýškové pro »maličkýho*.
Benýšek musel však talíř sám vzít z rukou paní hejtmanky a teprve od něho přijala jej Benýšková aniž pronesla jediné slovo poděkování. Odešli bez pozdravu, na Benýškovi bylo patrno, jak mu na tom záleží, aby svou choť co nejrychleji odstranil.
Šla s nimi, až ku dveřím kuchyně paní hejtmanka, a bylo jí nejdivněji jen to, že Benýšková, která na zprávu o tom, že Rudolfka nelze utajiti tak rychle a takřka zoufale se vzchopila, a tak kvapně k odchodu se měla, nyní se dává malířem takřka ku předu strkat.
Když se vrátila, zastala společnost v úplném tichu. Pan hejtman, jemuž se dosud na jeho úzkostlivě zlostnou otázku, co Benýškové schází, nedostalo odpovědi, seděl se zlostně neuspokojeným výrazem v tváři, nedočkavě pohlížeje ku dveřím.
*Vieleich das Wein machen tas!« zněl výklad paní hejtmanky, pronesený téměř u samého ucha pana hejtmana.
• Mně se nelíbí ta ženská,« prohodila hned na to k paní Terttlové.
• Taky vo tom s dcerou šeptáme,* řekla stará paní, »tady že kluk řve a vona volá Bábinku. Já jsem se lekla, že by se kapky krve ve mně nedořezal.« • Veřejí, milostpaní, že je to fantas, všechno jí to vlezlo do hlavy,* odvážil se poznamenati Hudrych, který od své nešťastné gratulace ani slovíčkem k zábavě nepřispěl. »To je jedna, kerá v domě rapluje a ta baba naproti je druhá, každá je jinač popletená.* Paní hejtmanka jen trhla nozdrami při zmínce o hausinšpektorce, ale nepřestala pokyvovati hlavou v snivém údivu nad touto událostí.
208 KAPITOLA IX.
• Vona je vůbec ňáká divná, celá tahle paní Benýšková,« prohodila Pavlína, jen aby něco řekla. Považovala za svou povinnost nemlčeti o této příčině.
• Ach Bože,« vzdychla si paní hejtmanka, »každý nemůže bejt šťastnej, viď, mužíčku,* a potřepala pana hejtmana na ruku, tak žilnatou, že vypadala, jako ze samých provázků svázaná.
• Was is'?* ptal se pan hejtman bolestně nakloniv se nedůvěřivě k své novomanželce.
• Aber nix, tu Alter,« řekla paní hejtmanova a přitulivši se k němu, políbila jej hlučně na rty, »jezt bin ich deine Weib!« Byla to divné podívání na paní Máry v černých, hedvábných šatech držící v nesmírných pažích pana hejtmana, který se s patrnou nevolí bránil ve své příliš volné šedé uniformě, krabatící se pod prsty něžné jeho choti.
Paní hejtmanka však nepopustila a vzpouzejícího se chotě opět a opět tiskla k sobě. A to nepříliš šetrně.
• Gib Ruh, gib Ruh,« stenal pan hejtman, »was werden doch die Leute sagen,* naříkal stařeček pod neurvalými jejími hubičkami.
• Tohle to je dobrý, co přej řeknou lidi,« rozesmála se paní Máry na svědky její lásky, »nic nesmějí říct, teď už nesmějí říkat nic!« Paní hejtmanka náhle jako kdyby byla zapomněla veškeré své umění, s nímž až dosud hrála si na dámu a stala se z ní zas úplně paní Máry. Bylo také hned viděti proč, když se k společnosti obrátila plnou tváří. Líce její byly zaruměněny až po uši a nejbrunátněji pod očima. Z frisury, velmi umělé, vytáhlo se několik tenkých praménků spocených vlasů, kteréž obloukem dotýkaly se až obočí a paní hejtmanka hltajíc očima slečnu Pavlínu zašilhala zcela patrně.
• Učte se to, Pavlínko, budete to taky brzo potřebovat,* řekla dost těžkým jazykem. »Tamhle pan Hudrych se směje,« dodala hrozíc mu prstem.
V třetím dvore. ■ 14 209 V TŘETÍM DVOŘE.
V tom vstoupil malíř.
• Tak co je?« ptala se paní Terttlová, »co je, schází něco?* Nechtěla z přímá říci, zdali Benýškové.
• Není to nic,« vykládal malíř na oko lhostejně, »trochu toho vína jí vstouplo do hlavy, není tomu zvyklá. Neračte se diviť, to by silnější povaha nevydržela, ten týden očekáváme rozhodnutí od vrchního zemského soudu, když to od maličkosti v sobě dusí, a potom se lekla, myslela, že se něco dítěti stalo. Visíť na nešťastném tom hochu celým srdcem a tomu se také nemůže nikdo diviť. Jenom mám jisté obavy, aby tu šťastnou zprávu vydržela ...« A Benýšek octl se ve svém živlu. Vypravoval dlouho, nadšeně, a zábava stala se konečně všeobecnou. Mluvilo se i o ternu, šťastné příčině dnešního dne, znova o nastávající svatbě Pavlínině, o významu barev svatebních šatů, o vlivu jich na osudy manželstva. Malíř konečně pronesl i velmi žertovný přípitek na pana setníka a paní setnici*. Paní hejtmanka marně žádala Pavlínu, aby něco zazpívala, a na konec rozehřál se i pan hejtman, jako by ho rozvázal. Ruce se mu náhle přestaly třásti a pan hejtman začal pít.
Dal se do vypravování nekonečné historie o pochodu z Prešpurku do Veszprimu, o noclehu u jistého sedláka, kdy musel celou noc spát s pistolí v ruce. Vyprávěl německy a nemohl jaksi z místa.
Potom si nemohl vzpomenout, proč musel u toho sedláka spát s pistolí v ruce a na konec nevěděl, zdali to bylo v Itálii nebo v Uhrách.
Poslouchal ho jen malíř a přes židli také Hudrych, ale nedoslýchal, oč se jedná. Domníval se, že povídá pan hejtman něco o strašidlech. Vraštil šedé obočí tak zuřivě a ku podivu strnule pohlížel pořád na jediné místo, bokem od stolu, dolů do kouta.
• Co tam vidí u všech kozlů ?« uvažoval hokynář, »přece tam nic není!* Pan hejtman vyvracel ale oči pořád a stále při tom Benýškovi nábožně naslouchajícímu vyprávěl.
KAPITOLA IX.
Najednou počaly hubené ruce jeho sbalovati pomalinku z ubrousku chuchvalec, stále úže a těsněji, co by klubko vešlo do' hrsti. Pravice pana hejtmana chopila stočený ubrousek křečovitě a oči jeho jako v sloup obráceny zrovna byly v kout u nohy postele vevrtány.
Poněvadž přestal vyprávěti, stalo se počínání jeho nápadným i malíři. Ten až uhnul, když pravice pana hejtmana počala se od stolu zdvihati do výše.
Zvolňoučka, oči maje do kouta vyvaleny nepochopitelnou hrůzou, nadkláněl se pan hejtman a ruka se sbaleným ubrouskem šla stále ještě do výše. Vyjeven koukal se naň malíř.
Ještě kousek natáhl ruku a bác! ubrousek letěl do kouta.
Pan hejtman trefil dobře. Jeho sklenka s vínem sletěla při tom se stolu a rozbila se.
Do paní hejtmanky jako když píchne. Vytrhla se z důležité rozmluvy s oběma dámami o tom, jak se •špicbuby* pekou, a přísně zamračila se na pana hejtmana. Hudrychovi v nesmírném udivení jeho nad panem hejtmanem neušel ten pohled i musel si říci, že se paní Máry podívala jako »zatracená ženská«. V tom okamžiku uvéřil všem klepům paní hausinšpektorky.
Pan hejtman se smál, až se za břicho popadal.
»Ichi-chichichi,« chechtal se jako dítě, »jetzt hat sie aber kriegt! * *) • Was hast du gemacht?***) ptala se paní hejtmanka urputně.
• Die Maus ist wieder da!«***) hájil se její choť žalobným hláskem dítěte, bojícího se výprasku.
• Sei keine Narr mit deine Maus!* zlobila se paní hejtmanka >nein, nicht trinkn mehr!«f) dodala prudce, když se pan hejtman *) Teď ale dostala!
**) Co's to udělal?
***) Myš je tu zas!
f) Neblázni s tvou myší!
V TŘETÍM DVOŘE.
chopil malířovy plné sklenky, ale dřív než tomu mohla zabránit, převrátil ji do sebe jedním douškem.
• Jetzt aber kriegst du nix!« řekla paní hejtmanka a chopivši karafu s vínem před panem hejtmanem stojící, umístila ji až na druhém konci stolu.
»Vědí,« udělala při tom na Benýška jako výkladem úžasného výjevu, »je to asi měsíc, koupila jsem u ptáčníka bílou myš, taky mně to rarášek napískal, utekla nám a nejspíš ji kocour vod naproti sezřal a můj vod toho času pořád tu myš vidí!« Paní hejtmance za řeči jaksi nejistě plavaly oči mezi víčky, tak že jí pan Hudrych nevěřil, co povídala. Teď už mu bylo úplně jasno, proč jej měl pan hejtman za strážníka. Při jeho původním řemesle, sladovnictví, bylo dost takových mezi starší chasou, kteří vídali myši a policajty.
• Můj viděl německý, dej mu pán Bůh věčnou slávu,« ozvala se prostodušně Terttlová, ale litovala toho hned, důrazné štípnutí Pavlínino, kryté těsným sousedstvím obou, poučilo ji, že pověděla hloupost.
• Musíš se vyspat, staroušku, abys byl odpoledne chlapík,« povídala paní hejtmanka svému choti, který houževnatě a stále stejným dětinským tonem opakoval: • Nein, das gibst du aber her!«*) Benýšek pochopil, že připomínka paní hejtmanky jest zároveň znamení, že jest hostině konec a proto povstal k odchodu; učinil tak zároveň konec výjevu, paní hejtmanové vítaný.
Ještě jednou vynaložil všechen svůj vzlet a vybranost výrazu na květnatý a přímo unášející doslov, který skončil přáním: • Mnogaja ljeta*. Všichni stáli a připíjeli, pan hejtman dostal k účelu tomu přece ještě jednu sklenku ...
Ne, dej to sem nazpět!
X.
M' alíři Benýškovi lepily se pysky sladkostí, vypil zrovna čaj a vyjedl lžičkou hustou syrobovitou ssedlinu cukru na dně šálku. Byl jak náleží sám s sebou spokojen jako vždy a bezprostřední příčinou jeho zadostučinění byla vítězná hádka se sklepníkem, který mu nechtěl přinést • druhou porci«, to jest na tuže vymořenou dávku čaje nový nálev horké vody. Sklepník namítal, že se »u nich tak nepřisluhuje, to že je zvykem v kavárnách druhé třídy*, ale Benýšek mu odsekl, že byl ve »vícero kavárnách prvé třídy* než jich sklepník viděl a že zvláště byl šest let na Rusi, •této pravlasti čaje* a tam že za nejlahodnější nápoj platí, co se vlastně u nás vyhazuje. Sklepník mluvil polohlasem a se zdáni vou zdvořilostí říkal Benýškovi největší impertinence, Benýšek nic nepozoroval, mluvil hlasitě, tak že to celá kavárna slyšela a říkal sklepníku »pane!« • Vy musíte hostu posloužit', pane, proto jste tu, pane!* rozkřikl se konečně a sklepník pokrčiv rameny, odnesl příbor do kuchyně. Vyhověl Benýškovi patrně, aby bylo po křiku.
• Platit'!* houkl naň malíř a cvrnkl zlatníkem o mramorovou plotnu stolku 213 V TŘETÍM DVOŘE.
v Dva čaje!« houkl s důrazem uraženého a s úmyslem, aby kde kdo slyšel, že platí dva čaje, ačkoli druhý byl pouhá horká voda s cukrem.
Sklepník vyplatil Benýškovi nazpět na dva čaje a malíř přisunul mu mimo to ještě desetník zpropitného a řekl už klidně: • Podruhé se lépe podívejte, s kým jest vám co jednat'!* • Prosím, vašnosti!* podotkl sklepník a vyměnil s děvčetem v kredenci pohled, jako kdyby očima měřil sáh.
Benýšek zachytil úsměv děvčete, opravdové to krasavice s podmalovanýma očima a poněvadž se dřív naň podívala, než se usmála, vykládal si úsměv její zcela jinak, jako projev koketerie jemu platící. Když se však po chvíli podíval zase ku kredenci, děvčátko už bylo zase ztraceno v čtení obrázkového časopisu, a odlesk skvělého papíru tkvěl na její růžové tváři.
Bylo už dávno po desáté hodině večerní a v kavárně bylo sotva deset hostí. U téhož stolu, co Benýšek, seděl zvetšelý staroušek, který snědl ku kávě dva rohlíky a stránku po stránce, řádku po řádce bedlivě pročítal v listu, k němuž těsně tiskl skráň. Byl tak krátkozraký, že mohl číst pouze jedním okem a někdy bylo možno zcela zřetelně slyšeti zašustění papíru o jeho tvář, za řádkou jezdící.
U druhého stolu seděli dva soupeři u šachů. Když malíř asi před hodinou vstoupil, byli hluboce ponořeni ve hru, neznamenajíce ničeho kolem sebe a bez hlesnutí. Toliko když po dlouhém rozvažování starší z nich figurou táhl, odvětil mu protivník ihned tahem a spustil bručivým polohlasem parodistický úryvek otřískaného vojenského smutečního pochodu: g fa-,, \—=zT\.. fŤl_g> i». —^i—— t~~[—gJ==pzrrfzgr= £*=i Traa-hyi hoo tryá - tyi - ty raa-ra raa-hrý ra - hyi tata ^^^E^Ěp^^j ra rym-ty dam tam-ta - tam . .
214 KAPITOLA X.
Když dobručel, pokračoval soupeř jeho, nosovým fňukáním napodobuje vojenskou trubku, dusítkem ztruchlivělou a troubící volný rytmus pochodu: ̧pÍ Namta-duam tamtam tam-taduam tam tamtaduam tamtam tamtaduam A pak se zase odmlčeli na dlouho, ale hned při nejbližší výměně tahů ozvalo se z s smutné: • Traahyihoora . ..« A protivník už držel špičku nosu mezi prsty, aby mohl svou trubkou vpadnout. Jeden druhého překonávali, aby jich imitace smutečního pochodu dopadla co nejsměšněji, protahovali melodii, karikovali úsečnost vojenské kapely a žalostně ňuhňali.
Vždy, kdykoli po delší pause zazněl počátek truchlivého nápěvu, hnul sebou na židli zvetšelý staroušek hlučně a vyslal zoufale lítostivý pohled k hráčům i nepřestával se na svém místě vrtěti, dokud •trauermarsch« neumlkl. Pak se zas oči jeho v •Revue bleue« pohřížené vyjasnily. Ale hned jak u stolku hráčů klapla figurka o skleněnou desku šachovnice, s bezpečnou jistotou ozvalo se znovu: • Traahyihoora . .. trýa .. .« Jinak bylo v salonu hluboké ticho a v pozadí jeho panovala hnědá tma, z níž se k světlu hlásily zlaté lišty, vroubící stropní borduru a ve vzdáleném zrcadle viděti bylo v dvojnásobné délce neurčitě osvětlené popředí kavárny.
• Traahyihoora try ..« Benýškovi to bylo všechno jedno. Bylo mu tak sladce dobře a měl rozkoše tak plnou hruď, že se mu zdálo, že musí jaksi shora zkrátka dýchat, aby se mu dech do prsou vešel. Všechno ho k radosti zrovna popouzelo. Základním tónem jeho krásné nálady bylo především nanejvýš slastné vědomí, že do konce tohoto 215 V TŘETÍM DVOŘE.
týdne bude boháčem, zcela jistě! Řekl to dr. Paussig, když mu odváděl jeho podobiznu. Byl s ní tak spokojen, že objednal hned podobiznu svého švakra, rovněž na plechu a podle fotografie.
• Do konce tohoto týdne máme rozsudek jistě v rukou,* povídal dr. Paussig, »a já nepochybuji, že bude šťastný v každém ohledu.* Ano, to řekl výtečný právní přítel Benýškův, a takový pán si přece nezadá. A bude také nejvyšší čas, dozvědělť se Benýšek pod rukou, že má na Odkolkovic zahradu konkurenta a kdyby tu neměl dostat, nic by ho jmění už netěšilo.
Tam a nikde jinde stál vzdušný zámek Benýškových snů a malíř v něm již napřed žil, kdykoli jen chtěl, živě představil se mu povšechný pohled jeho závodu před oči, ba znal i do podrobností všechny místnosti »umělecko-keramické veledílny*, kterýžto nápis v zlatě provedený kynul mu již přes Vltavu zdaleka, kdykoli se ubíral do kanceláře svého právního přítele, slovutného doktora Paussiga.
• Tryýadamtadtdatam-taýaram tamtadtam . ..« Šachisté provozovali nyní k vůli změně trio smutečního pochodu a Benýšek ani o tom nevěda, bubnoval prsty na stole průvod. Oči měl v sloup u stropu, nohy křížem a oddával se svým blaživým vidinám v úplném zapomnění sebe sama.
Najednou mezi unášejícími představami jeho obraznosti vyskytl se nemilý, rušivý zjev. Ze snů jeho pohlédl naň pár šerých, vyprahlých, úzkostí naplněných očí, zalezlých do hlubokých důlků a vzhlížejících ze svadlé siné tváře, nad nosem s dvěma patrnými bělávými skvrnami u kořene prosvítajícími a ústy beze rtů svrasklými. Ano, jest největší čas, aby se ta záležitost skoncovala, ta ženská se mu už dávno nelíbí. Zvláště co dnes vyváděla, to bylo přece až strach. Už ráno u hejtmanů o svatbě, ten výbuch .. .
A teprve odpůldne, když se jelo na výlet; pro Krista!
216 KAPITOLA X.
Benýšek byl by býval rád, aby zůstala doma, už proto, že se nerad s ní ukazoval a pak to »ubohé dítě*, Rudolfek, vždy budil pozornost, inu ovšem, slepý hoch. A doma ho nechat, přece nešlo.
Ale paní hejtmanova a paní Terttlová nedaly jinak a tak dlouho mluvily do ní, až se oblékla, dělala beztoho, co jí kdo řekl. Ať prý se trochu povyráží.
Všechno bylo dobře až na přístavišti. Krásný nedělní den vylákal zástupy Pražanů na výlet snad již letos poslední a Benýškovi jako nejsilnějšímu, bylo paní hejtmankou uloženo, razit cestu celé společnosti, v davu těsně vyplňujícím prostoru mezi zábradlím úzké lávky k výletním parníčkům vedoucím. Šlo hlavně o pana hejtmana s jeho novou nohou, aby mu, starouškovi, nikdo neublížil. Šel tedy Benýšek napřed, hned za ním hejtmanovic novomanželé, za nimi hokynář s hokynářkou, kteří se vedli pod paží, protože to u hejtmanových viděli a poněvadž se tak o svatbách sluší, a poslední šla těžká paní Terttlová s Benýškovou a Rudolfkem, před nimi Pavlína samotná. Malířovi záleželo na tom, aby nezklamal důvěru paní hejtmanky v něj vloženou a proto pracovaly jeho lokte mezi výletníky na přístavním lešení nazděnými bezohledně, tím bezohledněji, že se k přístupku už zatáčel čerstvý prázdný parníček. Malíř nic nedbal spílání, výhrůžek a »vtipů* naň se všech stran sršících. Dostal hned jméno.
• Podívejte se na něho, na Ravachola!* vzkřikl kdosi a hned ozVal se sborem smích; nad obecenstvo na výlet odjíždějící není vznětlivějšího a při každé příležitosti k smíchu ochotnějšího.
• Ravašol se říká, náno!« ozval se jiný hlas.
• I to je jedno, raubíř jako raubíř,« namítl první hlas. Opětný smích.
Benýšek odpovídal jen pohrdáním. Jemu stačilo, že stál těsně u závory a že za ním stojí celá jeho společnost.
»Čéče, to je nebožtík Šebek, * načal jiný vtipálek z druhého konce, • ten si koupí parníček na celej dén a dá nás šechny vyházet.* 217 V TŘETÍM DVOŘE.
Celý dav zasmál se jedním hrdlem.
• To jó,« zněla odpověď přes hlavy výletníků z třetího kouta, • to by mu nezbylo na párek, na Bráníku stojí vosům!« Byli to hejskové namodění. ve svátečním dressu naražení obchodní pomocníci, kteří napodobovali řeč a vtipy svých pražských soudruhů v čepici, k velikému rozjaření ženského průvodu svého.
A to konečně dohřálo Benýška, že se ženské smály.
Vypjal se celou svou výší, aby dohlédl toho, kdo pochyboval, že by mu nezbylo na párek, ale zrovna v tom okamžiku zahoupala se pramice, na níž přístupek stojí od nárazu parníčkem, závora se odšoupla a Benýšek by byl padl pod návalem hrnoucího se davu; zrovna ještě měl tolik času, že vzal pana hejtmana pod ramenem a pomohl mu společně s paní hejtmankou na loď. Jakmile byli tu, bylo dobře. Paní hejtmanova jako mohutný strážný anděl obstoupla svého chotě, všechno klidně snášejícího, jen dlouhé bílé jeho kníry svíraly se jako tykadla nad dumlajícím rtem.
Strážný jeho anděl chránil jéj tak, že popadl oběma rukama za zábradlí paluby a utvořil tak opevněný prostor, uvnitř kterého panu hejtmanovi bylo docela dobře, rány hrnoucích se loktů odrážely se beze škody o hřbet jeho manželské stráže.
Benýšek s výkřikem: »Jen za mnou!* vpadl zatím už do kabiny, aby tu zajistil místa, v patách za ním Hudrych s Hudrychovou a brzy také přišla paní hejtmanova se svým dědouškem, který si dal všechno líbit jako dítě.
»A kde je moje choť a slečna Pavlína spaní matkou?* volal malíř.
• Žádná starost, pane Benýšek,« odpovídala hokynářka, •jdou hned za náma, mají s chlapečkem, aby se mu nic nestalo.* Benýšek se upokojil a usedl. Měl co chránit ještě dvě místa.
Záď u kormidla už byla plná, a byla už plná také kabina a stále se hrnul proud lidí. Malíř ani nestačil upozorňovati, že •už je obsazeno*. Činil to co nejzdvořileji. Říkal »račtež odpustit'!* a tvářil 218 KAPITOLA X.
se jako krejčí, když bére míru. Při tom stále vyhlížc-1 ke schůdkům, nejdou-li.
U hořejšího vchodu do kabiny nad schody obsazenými, na nichž se mačkali výletníci, ukázala Pavlína tvář netrpělivě, úzkostlivě do vnitř pátrající, oči její setkaly se s malířovými i následoval posuněk, pozývající jej naléhavě na palubu.
V témž okamžiku ozval se pod nohama klepot stroje a šumot vody za vrtulí, parníček rozjížděl se od přístaviště do proudu, a Benýšek, který se právě vinul mezi lidmi po schodech nahoru, zahlédl, jak se Pavlína zatvářila přepjatě zklamaně a pohrdavě.
Dokonce i mávla rukou proti břehu.
• Podívejte se, co vaše paní dělá za skandál,* řekla mezi zuby těsně u ucha Benýšková, když konečně nahoru vylezl, »za celej svět nechtěla na parník, všichni se smějou.* • Já jsem z toho celá hříšná,« dotvrzovala paní Terttlová, »ne a ne, že se vody bojí, že jakživa na tom nejela a že by to byla její smrt, to už jsem moc stará a todle jsem ještě neviděla, pane Beneška. * Obě dámy mluvily hněvivě, vyčítavě.
Malíř upíral oči k přístavišti, kde u samého kraje zábradlí stála Benýšková, držíc za ruku Rudolfka. Bílé, vyprané nitěné rukavice její svítily v podzimním slunci a ještě z této dálky bylo viděti, jak vrtulí rozehraná voda po skořicových šatech jejích hází třaslavý odlesk, který siné tváři, ztraceně ztrnule za odjíždějícím parníkem pohlížející, dodával podivné živosti.
Jak je šeredná tahle ženská! Jak zkomoleně vypadá pod starodávným kloboukem se zaprášenými sametkami a s nakrabatěným límcem z háčkovaných krajek! Benýškovi se zdálo, že tyto podrobnosti jejího obleku, které mu hýbaly žlučí, jakmile se objevila v tom na dvoře, vidí ještě z této dálky, když se neladná postava jeho choti každým klepnutím stroje scvrkala, zmenšovala.
Ale stále ještě dobře viděl dvě veliké temnomodré skvrny v té 219 v TRETIM dvore.
tváři, kteréž až sem naň pohlížely, jako dvě nesmírně zvětšené oči. Benýšková valem se ztrácela s droboulinkým dítětem v modrém námořnickém obleku na pavoucích nožkách, až hlídač zasunul zas dřevěnou závoru a zábradlí tak uzavřel a konečně Benýšková s Rudolfkem se obrátila a zvolna odcházela dlouhou lávkou přes pobřežní mělčinu až k dlažbě vedoucí. Ještě zahlédl i jak Rudolfek na schodu klopýtl, jak zůstal viset jednou rukou v matčině hrsti, jak jej tato zdvihla do náruče a nesla dál.
V tom hněvivém zamyšlení se Benýšek ulekl Ucítil na tváři lehýnké, něžně měkké dotknutí. Sáhl k líci a v rukou zůstal mu bělostný pápěrek babího léta, třepetající se větrem, ač bylo úplné bezvětří. Celý parník za tu chvíli, co jeli, byl ověšen těmi vlákny trhaně třpytnými.
Oku Benýškovu, dlouhým pohledem do jasu přepjatému, jevily se všechny tváře sádrově bílými až modravými, i obličej kormidelníka s dvěma potůčky potu na čele. Podíval se rozpačitě na Pavlínu a setkal se s hltavým výrazem jejích jako horečnatých zornic, do něho takřka vbodených. Vášní ztuhlé chřípí její počalo se chvěti a Pavlína zmatena sklopila zrak.
Tu teprve pozoroval, že paní Terttlová po celý ten čas nepřestala mluviti o tom, že »todlec« jakživa neviděla, že byl zrovna • z ní« strach, že »ne a ne* a že dřív nic nevěděla, že se má jet po vodě, až u samého parníku. To prý si Terttlová o paní Benýškové nemyslela, že je taková dětina, zkrátka, paní Terttlová se proti všemu svému zvyku neobyčejně a horlivě zlobila.
Benýšek odkašlal, vyschlo mu v krku. Hanbil se.
• No, mé dámy,« řekl rozpačitě, »račtež sejít' dolů, pan Hudrych vám hlídá místa, aby nikdo nezased. Já na Smíchově vystoupím, za těchto okolností nemohu s sebou.* • To je zatracený!« doložil šeptmo zoufalým vzdechem pro sebe míněným.
KAPITOLA X.
• Ale pane Benýšku,* vyjekla Pavlína, •to je kvůli nim mutr, dělají jako Bůh ví co, to je rámusu, všichni nemají takovej žaludek jako voni. Když paní Benýšková nemohla ... dyť vono jí nic nebude ...
snad nechtěla s chlapečkem ... vono se udělá na nic člověku .. .
vono je moc lidí, snad nechtěla do tlačenice .. to vedí.« Pavlína mluvila rychle, přerývaně, horlivě, celá zapýřená, bez smyslu, páté přes deváté.
Benýšek věděl proč. Hned jak začala, ucítil, že ruka její hledá, jak těsně vedle sebe stáli, ruku jeho. Neporozuměl hned, co chce a popadl hrsť její do své, ta se však spěšně vyvinula a vrátila i Benýšek ucítil v dlani ostrý růžek na drobno složeného papírku. Sevřel a papírek zůstal mu mezi prsty.
V tom Pavlína, která bez toho nevěděla, co povídá, umlkla.
• Lidičky, kdybyste věděli, jak mně nohy bólej ...!« zastenala paní Terttlová rozmazleně, naklonivši hlavu, až mosaiková brož její zmizela pod lalochem tučného krku, »a jak je mně horko!* • Tak si dou sednout honem, mutr, pan Benýšek za námi přijde,* pobízela Pavlína s náhlým spěchem, tisknouc matku před sebou ke schodům.
Když černý žiňon z tuha upjatý na šedinách staré paní v hlubině kabiny zmizel a také veliký žlutavý slaměný klobouk Pavlínin následoval, vylovil Benýšek z dlaně levice složený papírek jako chycenou mouchu. Rozbalil jej pečlivě i ačkoli nikdo neprojevoval ani stínu zvědavosti, rozložil lístek uvnitř klobouku a přečetl jej.
• Vroucně nade vše mylo váný! V sobotu mám svatbu...* četl Benýšek a četl dále. Již na druhé stránce cítil, jak se mu navrapily vrásky na čele, mocné překvapení rozepjalo mu hruď a Benýšek vyjeveně se rozhlídl a pak se zas zahloubal do lístku.
Přečet jej jednou, dvakráte a pak jej rychle složil na nejdrobnější rozměr a ukryl jej v malé náprsní kapse u vesty.
Benýškovi se zdálo, že to musí z něho vybuchnouti nezkroceným řehotem. V prvním okamžiku se bál, že je to upomínka V TŘETÍM DVORE.
o osmdesát zlatých, že budou u Terttlů potřebovat na svatbu a zatím . . . ono tohle!
Připadalo mu to náramně k smíchu, ale kdyby byl chtěl, nebyl by s to nakřiviti ani retu. Jiný pocit počal v něm přemáhati toto hnutí prvotní a mocně v něm stoupalo vědomí dosud nikdy nepoznané vítězoslávy.
Ačkoli toho Benýšek napovídal o svých milostných dobrodružstvích svým kumpánům v Černém pivovaře dost a dost, přece mu jakživo na ženských pramálo záleželo a upřímně řečeno také na Pavlíně.
Kdyby si byl měl vydati o tom svědectví, jak došlo k té pletce s ní a nočním dostaveníčkům u okna, nebyl by to dokázal, věděl toliko, že si jí začal všímat teprve, když z úst její matky zaslechl: »0, naše Pavlínka, to je špormajstr ...« Že peníze od ní dostal cestou milostnou, to ani nebylo jeho vinou, myslil to s počátku docela jinak a Pavlína to byla, která mu ukázala, že branou k její spořitelní knížce je srdce. Když na ní osmdesáti zlatové rouno dobyl, učinil záletům svým u okna konec bez obavy, že se o ně bude hlásiti. Počítal na její stud a když mu přiznání špaty Richarda dalo do ruky tak výtečnou zbraň, vyčkával teprv chladně možnou nějakou zmínku o osmdesáti zlatých a hle, na místě toho . . .!
Teď byl Benýšek jako vyměněn, neobsáhlé samolibosti jeho zalichoceno překvapením tak, že mu za ušima až sládlo. Vzpomněl si, jak byla Pavlínina ruka horká, když mu lístek do dlaně vtiskla, jak tvář její roznícením zrovna sálala i zdálo se mu, že dopis její, na nejmenší čtvereček složený, pálil jej jak žhavý uhlík, ještě teď hřeje jej v kapse, zrovna jej cítí. Musil si doznati, že Pavlína je děvče skutečně žádoucí, a utkvěl mu zas výraz jejich očí, když z pod klobouku do slunce k němu pohlédla a zřítelnice její zesivěly a že jakoby zrovna vyskočila jiskra, tak v nich zaplálo.
222 KAPITOLA X.
Neodolal a musel se nahnouti, aby ji viděl dole v kabině.
Musel ji v směsici hlav, dole se tísnících teprve vypátrati a zahlédl obrys její bledé, bílé tváře z pod klobouku jenom okamžikem, ohlížela se a něco přes rameno vyprávěla paní Hudrychové. V tom sebou parník trhl a strojek jeho znova se rozklepal, ujížděli už od přístaviště smíchovského.
Kdyby se nebyl Benýšek svého předsevzetí, že na Smíchově yystoupí a do Prahy se vrátí, hned po přečtení dopisu Pavlínina takměř nevědomky vzdal, byl by zmeškal...
Zůstal a jel spolu do Chuchle.
A nyní sedě v kavárně, oči maje zabořeny do změti spletitého obrazce mramorové desky stolku, vzpomínal na celý ostatní průběh výletu velmi neurčitě a jen to si stále uvědomoval, jak jej po celý půlden neopustil ten zvláštní dráždivý pocit horké ruky Pavlíniny a vědomí, že má v náprsní kapse vesty do drobounkého formátu složený lístek.
Pokusům jeho, přiblížiti se k ní, opakovaným při každé možné příležitosti, vyhýbala se Pavlína úzkostlivě, ba ani naň nepohlédla, ač malíř nemohl s ní očí téměř ani spustiti I když na ni promluvil za všeobecné zábavy, sotva odpověděla a div se naň neutrhla, tak že chvílemi mu napadlo, zdali snad nelituje toho, co psala.
Mysl jeho obletoval obraz Pavlíniny hlavy v nekonečných změnách a osvětleních se strany i z plna, z pod klobouku i prostovlasé s točinkami na bílém čele nalepenými a s rudou pod pudrem prohlížející skvrnou u brady, slyšel stále její hlas, viděl její úsměv a věděl, že každé slovo, které pronesla, bylo promluveno proň, každý posuněk že platil jemu, ačkoli ani pokradmu okem oň nezavadila.
Teprve když celá společnost zmořena o sedmé večer za úplné už tmy stála na nábřeží u mostu Palackého a Benýšek se se všemi loučil, odcházeje pod záminkou »důležité prý schůzky stran pro223 V TŘETÍM DVOŘE.
děje Odkolkovic zahrady« a když podal ruku také Pavlíně, poznal, že to Pavlína myslí do opravdy . ..
Jednou, dvakrát, třikrát mu stiskla ruku a Benýšek rozuměl zřetelněji, než kdyby byla mluvila. Ještě teď cítil v dlani horko z Pavlíniny ruky sálající.
• Tedy určitě po jedenácté hodině vás očekávám!« povídala mu měkká malá ta ručka něco, co ani ústa její nebyla by se odvážila říci a co s takovým namáháním napsala.
Benýšek vyňal teď její lístek a rozložil jej před sebe na kavárním stolku. Byl patrně na rychlo napsán a papír k němu vytržen z nějakého starého zápisníku, jak byl na drobounko složen, čtverečky utvořené ze záhybů byly hnedle tak malé, jako pole modré síťky, jimiž papír podtištěn. Bylo viděti, že Pavlína měla na kvap a že přece jí krátký dopis nešel z tužky.
Zvlášť poslední řádka vykazovala stopy pracného přemýšlení a poslední slovo bylo výsledkem dlouho bezvýsledné honby za výrazem.
• . . . když ne navždy, tedy aspoň ponejprv,* končila lístek, ale slovo yponejprv* mělo celou řadu předchůdců, nasliněným prstem Pavlíniným potřených. Benýšek nemohl se toho místa ani nabažiti. Pod rozmazanými škrty pátral po sledech původních slov, nebyl však s to, zjistiti více, leč: •dříve než*, pak následovalo slovo nejhorlivěji vyhlazené a zbyla z něho jen hořejší klička nějakého »k* a křížek z »/«. Malíř usoudil, že to moh' být •kontrolor*. Konečně rozhodla se Pavlína pro »ponejprv«, napsala a podtrhla je důrazně. Teprve nyní, večer, našel Benýšek, že lístek není naprosto bez podpisu, jak se původně domníval. Objevil slabě načrtnuté, neurčité »P* docela v růžku ušpiněného papíru.
Odněkud z venku, z daleka, ozvaly se věžní hodiny, bily celou, jedenáct! Benýšek sebou trhl, rozhlédl se, kavárna už byla prázdna, toliko zvetšelý staroušek krátkozraký, naproti němu sedící, ještě četl v •Revue bleue*. Divě vyvaleným okem stíhal řádku za 224 KAPITOLA X.
řádkou, jako kdyby na ni zřítelnici navlékal. Šachisté smuteční pochod pobroukávající už dávno zmizeli.
Malíř popadl klobouk i hůl a spěšně odešel.
Venku jej rozrazil noční chlad, byl oblečen úplně letně bez svrchníku.
Hned mu napadla poslední noc, kdy byl u Pavlínina okna, jak bylo tehdáž dusno a jaká to byla bouřka a rázem objevilo se mu okno jejího pokoje, jak naň z něho pohlédla před čtrnácti dny, když hejtmanovic jeli na faru a on maloval podobiznu dra.
Paussiga a tu se mu rozbřesklo.
Ano, tenkrát před čtrnácti dny už na okně kořenáč s břečtanem dřív po stěnách okenních hustě se pnoucím nebyl A Benýškovi to ušlo, že už tam nebyl a teprve teď mu to napadlo. Snad už tenkrát Pavlína... Malíř nápad tento nedomýšlel, nýbrž dosmál.
Co asi teď Pavlína dělá? Zdali pak naň čeká dnes také u otevřeného okna? Po jedenácté, to je mezi jedenáctou a čtvrtí na dvanáctou ...
A Benýška popadl v tu chvíli, v tom chladu podzimní noci var, nakročil zbystra a počal si do kroku hvízdati vesele. Po několika okamžicích slyšel, že si vlastně hvízdá na veselo melodii smutečního pochodu, kterým šachisté hru svou provázeli. Podivil se tomu, že to jde a pospíchal ještě bystřeji. Ale nejvniternější mysl jeho zabývala se stále tím, co asi teď Pavlína dělá. Tvář jeho rozhořela se vzpomínkou na všechny ty polibky žhavé té poslední letní noci, na křečovitou vášeň jejích loktů, na její dušený pláč, na dusivé její objetí, na šepot vzdechy strhaný a Benýšek pádil vpřed.
Teprve teď to všechno chápal a Pavlíny mu bylo líto, líto . ..
Snad by se ještě dalo zabrániti jejímu sňatku s tímhle kontrolorem, v němž Benýšek náhle viděl lupiče Pavlíny. Do soboty, to může býti Benýšek boháčem, snad by Pavlína svolila k tomu, stát se jeho milenkou . . .
V třetím dvoře. 15 225 V TŘETÍM DVOŘE.
A snad později někdy — snad by se mohla státi jeho ženou.
To vše letělo mu mozkem, dvakrát rychleji než jindy přemítajícím, zatím co mu ještě zbývalo v něm místa na zvláštní hříčku. Ač uháněl, přece se mu zdálo, že cesty málo ubývá, i aby si ji ukrátil, vytkl si v ose ulice vždy nejzazší svítilnu, kterou dohlédl, jako nejbližší cíl a rozděloval si tak celou vzdálenost na kratší odstavce od domova.
Jel-li proti němu kočár, uzavíral s ním závody, kdo spíš bude na určitém bodu ulice a konečně přistihl se při tom, jak jeho jektající rty počítají kroky.
Oddychoval zprudka a uřícen doběhl konečně na Karlovo náměstí. Chtěl vzít park na přič, aby si nadešel, ale řetěz u vchodu přes stezku napjatý, pošramotil jej na holeni a poučil jej, že zapomněl, že se park zavírá již o desáté. I dal se kolem. V Černém pivovaře, za záslonami s transparentními barevnými tisky, ozýval se ukrutný řev hospodského tenora, zpívajícího »Růži tetínskou« za průvodu basově bečivé falešné oktávy; bylo to u Benýšková stolu. Na rohu poskakoval ve svítilně plynový plamen v pravidelných přestávkách, jako kdyby jednooký neustále a neúnavně stejně mžikal.
Konečně stál Benýšek před vraty. Byl zalit potem a přece jej to roztřásalo, tak že když nasadil, klíč zvučně o zámek zadrkal. Ruka se mu chvěla, až poskakovala, cítil, jak mu jazyk až hluboko v hrdle klokotá. Nebyl by klíč do zámku vpravil, kdyby nebyl pomohl levicí.
Odemkl bez nejmenšího šramotu, odmykal celou minutu a ohromná vrata domovní, jež by dvacet lidí ze stežejí nezdvihlo, nadnášel, aby umírnil pronikavé jich vrznutí. Jako zloděj provlekl se úzkou škvírou a když dvéře hlasitě zaklaply, zatajil dech a teprve po hodné chvíli odvážil se zamknouti.
V černé tmě před ním zjevila se mu fialová skvrna s ostrými okraji sama do sebe se zběsile zavíjející a tetelící se podle prud226 KAPITOLA X.
kého tlukotu jeho srdce, jež se slyšně ozývalo od toho okamžiku, když se za dveřmi na špehy zastavil. Zatím však pozbyl Benýšek směru a našlapuje na špičky, natahoval ku předu hůl i vrazil do špižníku, který holí nenahmatal. Popošel dva kroky v právo a spatřil před sebou obraz ústí průjezdu do prvního dvora o stín slabší, než čerň tmy dosud jej obkličující.
Vytápal se ven a našlapuje stále na špičky, zamířil k druhému průjezdu, každým krokem padalo naň rozčilení a když zastavil nohu na utlapané stezičce třetího dvora nebylo ani vlákenka v celém jeho těle, aby se v něm netřepalo. Jektal celým tělem, tak že nemohl se ani utajiti a srdce v něm skákalo.
Všechny čtyry strany ířetího dvora mlčky se černaly a vikýře i komíny ostře rýsovaly se proti nebi hvězdami bleskotajícímu.
Nohu za nohou opatrně suna, kradl se ku předu hodným obloukem kolem pumpy a zahýbal do pravého kouta ku Pavlíninu oknu .. .
Stála za ním bílá máloha, bělejší než záslona a mátoha se naklonila a lehkým dotknutím otevřela ztichounka okno, jehož klika nebyla patrně ani otočena.
Benýškovi zavanula vstříc spousta těžké voňavky, proti níž nozdry rozevřel. Zbývaly mu jen dva kroky. V tom okamžiku však, když kladl opatrně nohu na kamenný chodník pod okny se táhnoucí, zasvitla mu z boku v oko jiskra, jako kdyby za pumpou byla vyskočila.
Ohlédl se v právo a tu poprvé za celé odpůldne vzpomněl na svůj domov; stál tu, představen osmi slabounce žlutavě osvětlenými velikými čtverci, tabulí to skleněných veřejí, vedoucích z Benýšková bytu na dvůr, plátěnými záslonami zastřených.
Benýšek stál nepohnutě, špičkou boty dotýkaje se chodníku, jako kdyby čekal, že každou vteřinu musí světlo uvnitř shasnout a světlý obrys dveří zmizet. Pohnul hlavou nazpět a oku objevila se úzká ozářená štěrbina mezi obrubou záslony a rámem tabule.
227 V TRETIM DVORE.
• Ona ješ-tě - ne-spí!« šeptnul sykavě k otevřenému oknu pačulí čpícímu, odkročil z chodníku, shýbl se a plazil se ku dveřím.
Světlo bylo v kuchyni, kamž vedly rovněž skleněné dvéře.
Štěrbina mezi záslonou a rámem byla tak těsná, že byl s to prohlédnouti si prostor uvnitř jen postupem ...
• Co u všech všudy ještě tropí? A má dvě světla... jistě dvě! Stojí tu U stolu a nepohnutě dívá se do světel a jak se divně mračí! A jak to má hlavu nakloněnou, jako vyvrtnutou!. ..
A jak nějak veliká! A co — a co to je na stole u těch dvou světel a co je to za světla?! . .. To je, to je — ano to je krucifix!* Benýšek zaúpěl, popadl za kliku a když nepovolila, jako tur vrhl se šijí proti dveřím a byl by málem padl, dvéře byly by povolily nárazu mnohem slabšímu, jen to kdesi dole slabě klinklo a rozletlý se. Skokem octl se u dveří kuchyňských, zalomcoval jimi a oběma napřaženýma rukama letěl k nehnuté postavě na zdi podepřené. Chopil ji za rameno a prudce jí strčil, ale na místě co by se měla pohnouti horní částí těla, zaklátily se jí nohy kyvadlem.
• Pro boha, ženo!« zařval Benýšek beze smyslů.
Něco se pod jejíma nohama hnulo jako pes a vytáhlo se to po sukni vzhůru. Na světle dvou voskovic, mezi nimiž stál krucifix, objevila se slepá hlavička Rudolfkova. Patrně tu až do té chvíle spal na podlaze. Vydechl a pustil se do hrozného, zoufalého křiku sápaje se po matce.
• Má ubohá cerunka Bábinka« visela. Visela na skobě, na níž jindy visíval veliký železný pekáč a ke skobě poutal ji kus šňůry na prádlo, k účelu tomu zvlášť uříznutý. Starodávný klobouk se 228 KAPITOLA X.
zaprášenými samctkami byl šňůrou pošoupnut na stranu, nedala si ani tolik času, aby jej sundala, ba nesvlékla ani bílé nitěné rukavice a pod smyčkou krabatil se jí límec z háčkovaných krajek.
Z pod víček koukaly skleněné oči a od nich táhly se lesklé suché stopy, snad slz.
Svrasklá bezretá ústa byla vzdorně naduta do špičky, z níž čouhal koneček fialově modrého jazyka.
Byla už dávno ta tam. Voskovice, kteréž vídal u ní Benýšek v šatníku od jakživa a kteréž si k smrti rozsvítila, byly do polovice uhořeny.
• Pro Boha, ženo!* řval Benýšek, ale nebyl by se jí v tom okamžiku dotkl za žádnou cenu, pocit studeného dřeva, který se v koncích jeho prstů hned při prvním dotknuli ozval, dosud se z nich nevytratil.
Na kuchyňském stole mezi svícny ležel kus papíru, rozevřený to dopis, na němž Benýšek hned poznal původ kanceláře dra.
Paussiga. Jeho neurvalý podpis bylo zdaleka viděti.
Benýšek, ačkoli tušil, co v něm asi je, uchopil se ho, ale shrknutím dvou myšlének, jež si ani z části neuvědomil, odvážil se a popadl bezvládné tělo a mocným pozdvihnutím sňal je se skoby tak, jako se snímá visící věc.
Mrtvola — maje ji v náruči, malíř se přesvědčil, že je to mrtvola — nepadla k zemi, ale zůstala stát opřena o zeď. Malíř pomýšlel na to, položit ji někam — v tom však zahlédl, že mrtvola kolísá a se naklání, šoupajíc se po zdi i nemaje odvahy zachytiti ji, ani býti svědkem jejího pádu, nerozmýšlel se ani čtvrt vteřiny a jedním skokem vylétl ze dveří a ven na dvůr. Letěl tak, že vrazil do pumpy, až se zapotácel.
• Ježíš Marjá Josef, žena se mi oběsila!« řval Benýšek, utíkaje v temnu přes dvůr.
229 V TRETI.M DVORE.
>Jcžíš Marjá Josef!« křičeluž v průjezde, stále prchaje v před.
Vyraženými dveřmi od Benýšku linula se na dvůr slabá zář světla a v ní bylo viděti několik stébel uvadlé trávy na zemi dvora.
Hlasitě rozléhal se po celém dvoře zoufale ustrašený pláč malého slepce Rudolfka.
Pavlínino okno zavřelo se velmi zlehka, že klapnutí nebylo ani dost málo slyšeti.
fl4 ■ %-*■*_) 1 KAPII OLA X.
Dopis dra. Paussiga od Benýška, který se Benýškové dostal do ruky hned, jak se z nešťastného výletu vrátila, zněl takto: • Ctěný pane! Dovoluji si Vám sděliti, že je vše ztraceno.
Protivná strana předložila úmrtní list nemanželské dcery, čímž se stává proces Vaší »paní* zcela ilusorním. Poněvadž pře provedena již dvakráte (!), posledně před desíti lety, hrozí Vaší paní vyšetřování pro obtěžování úřadů a Vám mimo to vyšetřování pro pokus podvodu paděláním.křestního listu, nota bene, zcela zbytečné. Co Vám to jen napadlo ?
Za takových okolností vyprosím si, abyste mne svými návštěvami na příště neobtěžoval* Dr. Paussig.