Kalibův zločin (vydání ELTeC) Rais, Karel Václav (1859-1926) editor Institute of the Czech National Corpus: diachronic section 51873 COST Action "Distant Reading for European Literary History" (CA16204) Zenodo.org ELTeC ELTeC release 1.1.0 ELTeC-$textLang ELTeC-$textLang release Kalibův zločin Karel Václav Rais Česká grafická unie 1895 Praha National Library of the Czech Republic The text has been manually corrected.

Encoded in ELTeC level 1

Czech Converted by checkUp script for new release Text converted to ELTeC level 1

>ylo po Otavách. Odstrojené lučiny svítily zažloutlou zelení, v níž růžověly již květy panáčkovitých naháčků.

Nad krajinou, nestejnobarevnymi kusy polí jako spravovanou, klenulo se vysoké, světlemodré, ba skoro bílé nebe; dopolední slunce v něm rozstřikovalo žlutavou zář, ale již tuze nepálilo. Dobrá polovice polí byla již sdělána a oseta; zbyly ještě lány, pokryté zčernalými natěmi bramborovými, žloutnoucí řepovišté a sem tam černé jeteliny na semínko. Na stromech kolem cest i po zahradách vesnice Ostružinová modraly se husté růžence sliv, mezi nimiž zachvívalo se prořidlé zahnědlé listí. Po keřích a na svadlých stoncích leskly se již síťky a chumáčky babího léta.

Špačkové, vrátivše se od severu, hvízdali na topolech a v hustých hejnech snášeli se na žluté palouky; švitor a řeřot jejich dobře slušel k podzimnímu rázu krajiny.

8 Hubaři, kteří za prvého svitu ranního vyšli si do lesů, jež věnčí pěknou kotlinu na úpatí Zvíčiny, po stráních vraceli se s uzly naplněnými. V polích bylo lidí málo, ale veselý klepot cepů, dunivý, rachotivý i skoro zvonivý vylétal ze stodol, zvučel dolem a ozýval se o stráně i bory.

Kolem ostružinovských chalup a baráčků honily se a halekaly děti košilaté nebo jenom maličko ustrojené.

U Kalibovy chalupy, jež stojí na severním konci vesnice Ostružinová, bylo ticho. Chalupa ta obrácena jest čelem do návsi, po levém boku má dvorek, ohraničený vejminkem a květinovou zahrádkou, za stavením zahradu se slivami a rozkleslými jabloněmi.

Kalibova rodina dělila se ve světnici o matčinu pozůstalost .... Starý tatík, dobrý pétašedesátník, jemuž včera právě o polednách žena dokonala, seděl u velikých černých kamen kachlových, jež s pecí zaujímala plnou čtvrtinu dřevěné, čisté vybílené světnice. Byl dosud málo šediv a bezvousý; jiskrné oči měl obklopeny hojnými, ale jemnými vráskami. Nos měl podelší, nad ústa zahnutý, uzounké, zapadlé rty, proláklé tváře a ostrou bradu. Na sobě měl rozepjatou vestu, odřené nohavice do punčoch, jež vylézaly z tlustých libereckých bačkor.

Kousek v právo od otce, u postranních dveří, kterými se chodilo do přistavěné světničky, o veřeje opřen stál mladý Kaliba, veliký, silný, ramenatý pětatřicátník; na pohled zdál se býti starším. Na mohutné kulaté hlavé mel rozházeny kaštanové chundely měkkých vlasů, nízké čelo se třemi hlubokými rýhami, veliké modré, poněkud vypoulené oči.

Tváře měl plné, zdravé červené, opálené. Byl v krátké vlněné kazajce a kalhoty měl zastrčeny do holínek vysokých, odřených bot. Silné ruce měl založeny na prsou a tupé hleděl do světnice.

Na žluté, ale notné odřené lavici s lenochem, před oknem, jež hledí na náves, seděli mladého Kaliby švagr Nedomlel a sestra, provdaná Smržová. Smržová byla bratrovi tuze podobna, ale sešlejší, ačkoliv byla mladší; Nedomlel byl hubený, kostnatý dlouhán, vysedlých skrání, stažených rtů v, očí stále velmi starostlivých; pod ušima mel krátká, hrubá vousiska.

Uprostřed světnice na hrbolaté, vyšlapané podlaze byla hromada šatstva, prádla, obuvi; na lavici podél kamen stálo nádobí dřevěné, na polici a na hladkém dubovém stole mocných trnožův a desky po kraji vroubkované něco nádobí železného, hliněného i porcelánového. Mezi těmito krámy přecházela mladého Kaliby starší sestra Nedomlelka a švagr Smrž.

Nedomlelka měla po tatínkovi černé vlasy, jiskrné oči a snědou plef, po matce byla vysoká, hubená, na každém kloubu špičatá, títála pořád přímo, a když se již musila sehnouti, ohýbala celou půli těla, jakoby byla na drátech. Kdo by ji byl viděl poprvé, snad by byl křikl úzkostí, že se to tělo zlomí. Šla-li, byla také jako ze dřeva a nohama v kolenách sotva pohnula; šlapala zpříma a těžkopádné. Ustrojena byla 10 tuze nedbale, třebaže mela šaty dobré a zcela slušné; tmavá vlněná sukně, jupka k tělu i ty botky byly jí veliké, šátek měla uvázaný ledabylo, jako nakvap, černé vlasy rozlézaly se jí po čele. Pohled měla zachmuřeny, mračivý.

Smrž byl z hor, a třebaže v Ostružinové žil již od mlada, lišil se od zdejších lidí mírných a klidných svým hybem a živostí. Byl trochu brepta. Měl Černé, husté, lesklé, uhlazené vlasy, pod nosem silný černý knír, jehož konec uměl zvláštním škubnutím koutkův úst vzpřímiti do výše.

Teď stál nad hromadou toho šatstva ženského; ruce měl v boku, nohy v kolenách napjaty, hlavu trochu skloněnou a prohlížel všecko jako inženýr.

»Víte, sváře, tenhle salup měla maminka od nás, Nedomlel jí ho přinesl, když za mnou chodil — ten snad přec zůstane nám?« chladným draslavým hlasem řekla Nedomlelka.

Smržův knír se vzpříčil a rty sykly: »I s Pánembohem, když jste to dali, vemte si to zas,« řekl s úsměškem, ale neusmál se.

Nedomlelka hodila salup na hromadu, na kterou skládala zboží sobě přidělené.

»A co s tímhle špenzrem?« ptala se pozdvihujíc starodávný kabátec nadělaných rukávů a staženého života, pruhovaný duhovitě na modravé půdě. »Co byste vy s tím dělali, Manka v tom chodit nebude a já to do pole užij u,« hovořila stále stejné, s týmž mračivým pohledem.

11 »Dělali nedělali, Manka taky není žádná hraběnka!

Jste dvě sestry, at má teda každá po mamince stejné.

Vždyť tu musí byt špenzr ještě jeden,« breptal Smrž hrabaje se v šatstvé. Vytáhnuv druhý prohlédnul jej rychle a dodal: »No, nejsou daleko od sebe, vezměte, který chcete.« »I mně je to jedno,« zahulala Nedomlelka a hodila ten, který držela v ruce, na svůj díl.

»Tuhle jsou dvě černé sukně — no, jednu vám, jednu nám,« drmolil Smrž.

»Ukažte — ukažte — vy umíte vybírat!« živéji zarýpla švagrová. Ale prohlédnuvši je proti světlu, povídala: »Mnoho si neodevzdají, tu máte.« Pak roztáhla hnědý vlněný, esovitými světlými tvary potištěný salup.

»Ten mi nechtě!« Ta slova řekl mladý Kaliba.

Odstoupiv ode dveří natahoval ruku po šátku.

Smrž se rachotivě zasmál: »Prosím té, co s tím budeš dělat?« »Maminka chodila v tom šátku do kostela; když jsem ji vyhlížíval, vždycky jsem se díval po tom salupu a jak si na ni vzpomenu, vidím ji v něm.« Kaliba vyrážel slova prudce, těžce a oči měl sklopeny.

»I s Pánembohem ti ho přejeme,« srdečné usmál se Smrž a podal salup mladému.

Když rozdělili si malé vlněné i kartónové šátky!

prohlíželi jupky.

l 4+ 2 12 »Ale maminka mela taky halenku harasovou, ta tu není — či je tu někde?« spěšné, vyšším, ale slabším hlasem zvídala Nedomlelka.

Chvilku bylo ticho. Nedomlelka tázavé hleděla s bratra na otce.

»Tu má, Náno, maminka do hrobu!« náhle ozval se starý Kaliba, ačkoliv stále zíral do okna, jakoby si nevšímal. Mluvil zdlouha, hlasem vysokým, priostřelým.

Nedomlelka se rozpačité usmála a mrknuvši rychle po všech příbuzných, omlouvala se: »I bodejť, bodejť, člověk je tím neštěstím celý zpitomělý!« Nikdo jí již neodpověděl; starý opět hleděl k oknu) jakoby byl ve světnici sám. Smrž těkal očima s dílu Nedomlelových na díl svůj; když bylo šatstvo rozděleno, přiklekl ke svému a znova kus po kuse prohlížel. Složiv opět všecko znova zahleděl se na díl Nedpmlelčin. Ta jej stále pozorovala.

>Mné se zdá, sváře, že se díváte, jako bych si byla přibrala; přehlédněte si to ještě, abyste nemyslel, že jsem vás ošidila!« Konec Smržová kníru se vzpříčil.

»I jen se tak dívám, tolik se toho zdálo a je toho drobet,« zabreptal.

Starý Kaliba při té zeťově řeči přesedl.

»Ale, táto, nemluv!« káravě napomenula muže Smržová.

13 »I to on švaříček vždycky — ch-ch-ch —« vyšeptalým hlasem povídal Nedomlel, ale nedořekl, ačkoliv k té řeči povstal, protáhl se a napjal ruku, jakoby chtěl vykládati.

Smrž naň stranou zamžoural, ale nepromluvil.

»Tak teď vezmem snad prádlo?« tázala se Nedomlelka.

»I třebas,« odvétil a protahoval se.

»Tuhle máme šest košil — vám tři a nám tři.« »Počkejte, počkejte, švagrová, musíme dřív všecko prohlédnout, něco bude starší, něco zánovnější, abysme se neošidili.« Prohlíželi a skoro mlčky rozdělovali.

»Lidičky, vy se s tím naděláte,« s mírným úsměvem podotkla Smržová.

»I mlč, Manka, tak je to v pořádku, ještě byste nás pomluvili,« odpovídala Nána.

»Jdi, někdo má kdy na pomluvy!« »I bodejt — beztoho se divím, co bude taková paní jako ty s tímhle vším dělat.« »Abys ty nekousala,« trpce ještě Manka podotkla, a zase bylo na chvíli ticho.

»Ale to není všecko nádobí, viď, že ne, Vojto?« prohlížejíc dřevěné zboží jen jako mimochodem prohodila Nána.

»Všecko? Není!« za syna ledově odpověděl otec.

»Inu, taky se dívám, a zdá se mi, že není tu všecko,« drsné zasmál se Smrž a stranou zamžoural na švagra i na tchána.

»Vždyt něco taky budeme potřebovat, ne?« hlavou nepohnuv pichlavě připomněl starý.

>Nač byste tohohle na vejménku potřeboval!« smál se Smrž.

»Ještě tam nejsem!« ostře odbyl ho starý.

»Inu, nejste, nejste, ale dlouho-li nebudete?« mírnéji pravil Smrž.

»Víte, zeti, není-li vám toho dost, nechtě všeho s pokojem a jděte s Pánembohem. Nemusil jsem pro vás pro žádného vlastně ani vzkazovat, je to posud všecko moje, a holky dávno každá dostala své!« ostře a určité slovo za slovem vypouštěl starý.

»Snad byste se, tatínku, nehněval,« bublala Nána, »co byste s tím dělal? Válelo by se to darmo ve stodole a na půdě.« »Inu, proto povídám,« vlídnéji zabreptal Smrž.

»Já, že jste se tak sháněli! Co pak nemám ještě syna? Toť vím, že je dobrolisko; kdybych tu nebyl, dal by všecko a mohl by po čase kupovat znova.« »Snad si, pantáto, nemyslíte, že bysme Vojtu okradli?« durdil se Smrž.

»Nemyslím, ale ptali jste se prve,« starý klidné odpověděl.

»Inu, jen mi tak napadlo, že by tu mělo být všecko, a že by se to rozdéíilo na tři díly,« prudčeji pověděl Smrž.

Otec přestal zírati do okna, ale dívaje se stranou na zetě pravil: 15 »Už jsem povídal, že holky dávno dostaly své!

Hoch nedostal ještě nic a bude hospodářem. Mohl by na mne naříkat, že za všecko dření na něj zapomínám. Šatstvo jste taky nedělili na tři díly!« »Prosím vás, prosím vás, jestli o to Vojta stojí, rozdělíme se s ním, ale rád bych věděl, co by s těmi hadry dělal.« »Bodejť, bodejť,« svědčila i Nedomlelka.

Starý poposedl a hlavou nevrle zavrtěl.

»Vojtovi musí všecko přinést nevěsta. Takhle sám přece nezůstane, co by si počal?« sladce brebentil Smrž a stranou mžoural na mladého Kalibu.

Vojta učinil dva kroky v před, jakoby chtěl odejíti, ale znova opřev se o trámec zahleděl se k zemi.

»Švaříček Vojta — to se ví — ch-ch-ch —« směje se vyjektal Nedomlel a hlavou na Vojtu pokyvoval.

»A žena by mohla přijít do prázdného stavení, ne?« ostře, vysokým hlasem ptal se starý.

»I prosím vás, tatínku, do takovéhle chalupy půjde každá rada — třeba byla chalupa prázdná,« zasmála se Nána.

»Inu, proto povídám, o staré prádlo a šatstvo vám taková mladice stát nebude a nádobí věru že si taky přiveze. S novou hospodyní musí přijít všecko nové!« důrazně, živé vykládal Smrž.

Při té řeči Vojta odcházel do světničky. Jak se dvéře otevřely, bylo tam viděti lavici a na ní černou rakev otevřenou, s tělem zesnulé staré hospodyně.

16 Všickni rakev viděli a zamlčeli se.

»Tak dělejte, lidičky, dělejte,« muže i sestru mirné pobídla Smržová.

»A prosím té, Manko, řekneš si jen ,délejtec a sama jen sedíš jako paní a koukáš,« odsekla Nána.

»Vždyt mne od toho hnal, sotva jsme přišli,« trpce se usmívajíc odpověděla Manka.

>Inu, platná nám tu nejsi pranic a můžeš směle jít domů!« drsné řekl Smrž.

»Půjdu, půjdu,« vstávajíc pravila Manka. »Buďte tu, tatínku, zatím s Pánembohem!« a klidné odcházela.

Otec zakýval, ale neodpověděl.

»A když to tak vezmu — abych taky radši šel uvařit, že ne?« po chvilce zahovořil Nedomlel a povstal.

»I taky, taky,« chechtal se Smrž.

Nedomlel usmívaje se dobrácky přihladil si krátké vlasy a starou mrazovku posadil si do tyla. Čekal, že žena něco poví, ale když naň ani nepohleděla, řekl: >Méjte se tu hezky!« a dlouhýma nohama překračuje rozložené zboží vyšel. Sehnut, hlavu maje v ramenech a dělaje sáhové kroky šel návsí ke své chalupě, pátému to stavení od Kalibův.

Smrž s Nedomlelkou dělili pak nádobí dřevěné i kuchyňské ...

Když byli konečné hotovi, srovnali každý svoje, stále ještě počítajíce a měříce.

»Abysme Si to zde nechali do večera,« povídal Smrž, > nemusíme to snad teď o polednách nade všecky lidi odnášet, brousí to pak po člověku a pomlouvají.« »Už se, tatínku, nehněvejte, tot víte, že v takových chalupách, jako jsou naše, je každý kousek dobrý,« omlouvala se Nána. »Záplat vám to Pánbůh všecko a už si nestejskejte, tot víte, že tam musíme všickni, a Pánbůh nám maminku, chvála Bohu, hezky dlouho zachoval.« Starý pokyvoval, ale na dceru nepohleděl.

»Vojta se musí oženit, co by taky délal, a vy si pěkně na vejměnku odpočinete. Už jste to měli dávno udělat a nemuseli jste se tak dlouho dřít. Takový silák jako je Vojta měl už kolik roků vést hospodářství,« trhavě vykládal Smrž.

»I vždyf on to dávno všecko vedl,« mírně připomněl otec.

»Vedl, vedl, ale vy jste s maminkou dřeli a jak dřeli, místo co by tu měla dávno být hospodyně,« kázala Nána.

»I mlč, holka, vždyť dobře víš, že to pro vás bylo tak lepší, přece jsme vám ještě něčím mohli pomoct.« Smrž vzpříčiv knír, stranou pohleděl na tchána.

»Nesmíte si, tatínku, myslet, že děláme všecko jenom k vůli sobě, vždyf pamatujeme na vás! Kdyby byl Vojta ženat, byli byste teď pěkně bez starosti, jak bude dál. Vy byste byl už na svém vejménku a syn by hospodařil stále stejné,« vřeleji pokračovala dcera.

»Ani jsme hocha do toho nehnali. Maminka říkávala sama: I vždyť nemá zmeškáno, dokud mi Pánbůh Karel V. Rais: Kalibův zločin. 2 18 zdraví dá, dělám ráda a holkám můžu pomoct,« bolné mluvil starý. Oči jakoby mu byly při těch slovech zapadaly.

»Byla tuze dobrá ženská,« vzdychl Smrž a velmi vážné pokyvoval.

»Milí lidé, to já vím nejlíp,« zasteskl si otec.

»Od rána do noci na nohách, do práce pořád jako chrt a dobrácká, inu, dobrácká,« repetil zeť.

»Buďte bez starosti, tatínku, my vás jednoho ani druhého neopustíme, nestarejte se, že tu zhynete.

Vždyť jsme ve vsi, přes čtyři stavení není tak daleko, budu vám vařit, poklidím, pomůžu s dobytkem, táta taky přijde na pomoc. Někdy zase pobudete u nás a tak bude všecko zas dobře,« tuze starostlivě i konejšivě hovořila Nána a zvolna přistupovala k otci.

Smrž se při té řeči víc a více mračil, oči zapadaly mu do temna pod střechami dlouhých, vzpříčených černých obočí, čelo nad nosem stáhlo se v chumáč .vrásek a oba konce kníru měl vztyčeny.

»I vždyt jsme tu taky,« zahučel, když dopovídala.

Nána se přikysle usmála.

»Bodejť, bodej£, ale u vás přec nemáte tolik pokdy, máte tu hromádku dětí, toE jsou starosti, my s těma dvěma našima jsme dávno nejhorší přestáli!« vykládala.

Smrž přešlapoval.

»Musí se čas udělat! Ostatně Vojta se musí honem oženit, nedělá to dobrotu, když se cizí lidé pletou do stavení.« Nána zasmála se hlasité: 19 »Cizí? Inu, pravda, když se cizí pletou, ale vlastní sestra přec není cizí!« Pak stáli mlčky čekajíce, že otec zahovoří; ale mlčel.

>Tak půjdeme, švaříčku, půjdeme?« opět přátelsky ptala se Nána.

»Půjdeme. S Bohem, pantáto, a nechtě nám to tady do večera. Kdybyste něco potřebovali, vzkažte.« »S Pánembohem, tatínku, záplat vám Pánbůh,« vzlykala Nána a zástěrou utírala si oči.

Starý opét jen zakýval.

Když Smrž s Nedomlelkou chvátali po návsi, povídal přitlumeně: »Mnoho jsme si nepopadli, viďte, švagrová?« Usmála se kysele: »Tot víte — Vojta byl od^ jakživa mazánek — aby mu neubylo!« Pak se rozešli; Smržová chalupa stála níže, téměř na konci dědiny.

Nedomlelka, vrazivši doma do světnice, spustila: »S tebou je kam jít — a vzít tě k něčemu! Podívej na Smrže, ten by jednomu všecko z dlaně vydrápal!« Muž neodpověděl, ale postaviv mísu na stůl, vysypal brambory, které zatím uvařil. Dva hoši, oblečeni jenom do kalhot a košile, rozcuchaní, umounění i zardélí seděli již za stolem.

»Vy vypadáte,« mrzutě obrátila se k nim matka, »můžu-li pak já z domů na krok; já vím, že zase máte kolena venku!« Hoši, majíce hlavy sklopeny, již loupali.

2* 20 »Pomodlíte se, beznabozi!« durdila se.

Starší, asi dvanáctiletý, počal říkati modlitbu: »Oči všech k tobě důvěrné hledí, Hospodine!« Sotva dopověděl a pokřižovali se, matka znova se rozpovídala: »Kdybys věděl, jak se ten horák lichotí, je mu ještě málo, co za nebožky maminky z chalupy vytahal, rád by ještě. Ale at jen se neomejlí, já na Vojtu nedopustím a tatínek je tu taky!« »I to jsou takoví chytráci lakomí — ch-ch-ch —« přikývnul Nedomlel a jedl plnými ústy.

»Jsou, jsou, do horoucích pekel hnal by se za grošem,« odvětila trpce.

»A ten Jožka a Tonda Smržů pořád nadávají,« vmísil se do řeči mladší klučík, »pořád říkají, že jsme z hladového plemene.« »Mlč a jez!« obroukla se matka, sedajíc k obědu. — Smrž vešed zamračen domů, práskl čepicí na lavici, shodil kabát a sedl za stůl.

»Stálo to za tu zlost,« úsměšně povídal ženě, jež zavářela drobenou polévku, »ale tahle Nána by se s člověkem prala, člověk by nevěřil, že jste sestry.« »I vždycky se divím, jak ta naše Nána zlakotnila; je mi hanba křičet se pro kus hadru,« odpověděla klidně.

»Jí není hanba, každý hadr je dobrý; a ona má dvě, ty jich tuhle máš pět, to je starostí, aby nechodily nahý. Ale cpe se už zase k pantátovi, jakoby těch klínů ještě málo byla odnosila. Sedneš, Jožko!

21 Už se chystá, jak bude v chalupě vařit, dojit — kam by to vedlo, Vojta se musí oženit, a to brzo, sic ho osuli o poslední!« přecházeje breptal.

Smržová již nesla polévku na stůl.

>Pojďte, halanti, člověku jde z vás hlava kolem!« volal otec, a čtyři děti jako stupínky hrnuly se ke stolu; páté spalo na modré, červené květované kolébce. — Když starý Kaliba ve světnici osaměl, ještě chvíli seděl tak nehybné.

Rozvažoval o tom, co tu prve slyšel, jak se Nána se Smržem předháněli. Což Smrž — ten býval od jakživa Hrabal, ale Nána bývala holka mírná, veselá, a teď se taky hrne jeii za mamonou. Jeden se pořád dívá na druhého, aby žádný neměl víc. Nebožka kolikrát na ně zahrozila a říkala: »Máte dost tu i tam, dejte pozor, aby vás Pánbůh netrestal.« Vdávaly se podle vlastní chuti, a jak to teď na obou místech vypadá! Bože, Bože!

Pak vstal, narovnával záda, dvakráte přešel světnici a vloudal se do světničky.

Vojta seděl tam u pootevřeného okna; opíraje hlavu o dlaň zíral na matku. Měla zapadlé, sežloutlé tváře, čelo lesklo se jí mdle jako vápenec a vroubily je rozčísnuté, řídké šediny. Hubené ruce měla křížem na prsou, ovinuté růžencem, a oblečena byla všecka černé.

Když starý mrtvou ženu spatřil, stáhl se mu obličej, oči přimhouřil a jektaje dásněmi sípavě zaplakal.

»Ta nás tu, hochu, nechala,» plačky řekl synovi.

Vojta neodpověděl, ale slzy vyvalily se mu na tvář.

»Tohle nám neměla dělat, aspoň kdyby si byl Pánbůh vzal mne a ona zůstala, uměla, snést tolik starostí — co my teď tady?« kvílel otec.

Při denní lopotě v polích i doma v chalupě nikdy se vespolek nemazlívali, leckdy za den sotva pohovořili, ale dobře věděli, jak měli se rádi.

A maminka jim teď odešla ...

II.

»Pravou nohou napřed!« na prahu síně u Kalibů volal Smrž a vykročil na zásep. Vojta Kaliba volné vyšel za ním.

Oba byli oděni svátečně, byloť odpoledne císařského posvícení.

Na hlavách měli dnes klobouky, Smrž tvrdý, hodné již ohmataný, Kaliba měkký, široký, jenž k jeho veliké hlavě kaštanových, chundelovitých vlasů dobře slušel.

Smrž měl natočené kníry, a černé, namočené vlasy se mu leskly; šel lehce, rákosovou holí švihácky se rozpřáhaje, se strany na stranu klátil hoření půlí těla. Kaliba kráčel zpříma, nohy v kolenách málo prohýbal a tlapal celou nohou.

»Půjdeme zadem, nač se vystavovati lidským 23 jazykům,« řekl Smrž a šel po záspi, již vroubily vyřezávané sloupy s trámcovým zábradlím.

Přešli zahradu a brankou vystoupili do polí.

Kráčeli po mezi, na níž splétaly se trsy zahnědlé, zcuchané trávy a suché stonky žebříčku, plané mrkve a jitrocele. Měkkoty po obou stranách byly řídce porostly zelení z vypadaného zrní, bodláky a dosychajícími plochými listy mateřílíčka. Hleděl z nich tesklivý podzim.

»Abych se přiznal, jdu tuze těžko,« dušené promluvil Vojta hlavu maje skloněnou.

Smrž zatočil holí.

»I to ti věřím, člověk ve tvých letech na takovouhle cestu vždycky ztěžka vychází. Ale jaká pomoc, vždyť máš rozum! Nána je sestra, svatá pravda, ale vlastní kapsář je jí nade všecko, Lítá k vám jako splašená, u vás je víc nežli doma, běhá z chléva do stodoly, ze stodoly na půdu. To bys, pane, dopad'! Manka je taky sestra, ale znáš ji, nemá tu povahu, aby sestře překážela a vtírala se mezi ni a vás. A cizí lidé by té ošulili,« breptal.

»I věřte mi, svare, že by mi dnešní živobytí taky bylo jedno,« usmál se Kaliba.

»Dnes, hochu, dnes, ale za nějaká dvě léta zpíval bys jinou. Teď tu máš taky ještě tatínka, ale kdyby tatínek odešel —« »Kdyby mne nebožka maminka viděla!« povzdechl Vojta. »Když by to už musilo byt, aspoň by poradila, všemu tak dobře rozuměla.« »Tomu porozumíš sám nejlíp, to mi véř. Nebuď bloudek, vždyť nejdeš na smrt; podíváš se, a když se ti něco neuzdá, dobrá, vícekráte tam nepůjdeš,« rozplýval se Smrž.

Šli vozovou cestou mezi rovinou lánů, na nichž střídaly se porostlé měkkoty, zaschlá strniska obilná, tmavá jetelová, prožloutlé ozimy, hnědozelené lučiny.

Kolem cesty stály staré slívy, hruše a jabloně, jejichž koše byly již smutně řídký, nebot na snětích třepetalo se jenom maličko lístků, mezi nimiž svítilo pozadí svétlemodré oblohy nebo bélavých oblaků. Mohutné hruše leskly se při záři podzimního slunce jako zlatem ověšené, každý ten lístek houpal se jako žlutý kanárek.

Dole pod stromy ležely kupky spadaného listí, jež chvílemi harašilo. Také koši stromů projel časem zimní van, rozčechral řídké, schnoucí listoví a krajem zašelestil zvláštní tichý, praskavý ševel, jakoby s těch bílých, plynoucích oblaků se snášel.

Prešedše rovinu vystupovali na stráň táhlého pohoří, porostlého lesem. Tmavozelená plocha smrkového lesa prokvétala sivými, růžovými i zlatožlutými ostrůvky, jež tvořily koše stromů listnatých, jakoby se hvozd teprve teď rozvíjel. Zatím byly to vybledlé barvy jesenní.

Po modré, čím blíže ke slunci tím bělejší obloze přeháněla se světlá oblaka; jak některý mráček přes slunce přelétal, jak jiné k němu se blížily, měnilo se osvětlení krajiny, stíny se přehupovaly, měnily se všecky barvy starého hvozdu. Hned bylo všecko 25 tmavší, hned jasněji jednotlivá místa zasvítila. Zelená, hnédá, žlutá barva ukazovaly se ve všech svých odstínech. Stromy, které stály na pokraji lesa, mely světlé vrcholy zlatých špiček, níže patrná byla každá holá nebo jehličnatá snítka, ale čím dále k zemi a ke kmeni byl koš hustší, tmavší, mračivéjší.

Nežli do lesa vešli, Kaliba se zastavil a zíral zpátky na dolinu. Díval se na Ostružinov, jehož chalupy bělely se mezi stromy. Od obce zahleděl se dál až ke konci dolu, kdež pod lesnatým úbočím stojí městečko Mladov, jehož nová, bílým plechem obitá věž kostelní zářila do dáli.

Pod tou věží spala Kalibova matka . . .

Potom pospíšil za švakrem, jenž vykračoval již lesní cestou, jakoby se o druha nestaral.

»Co nám tam asi řeknou, jestli se mi nevysméjou,« Smrže dohoniv, začal Kaliba.

>Nemají rozum?« utrhl se Smrž. »Vždyť je znám, Boučková u nás přes tu chvíli pobyla, povídám, že byla matčina vlastní sestřenice. Její zet Konopáč je vidovičky sedlák, který se věru o žádného nestará á má kus rozumu, aby dal pokoj. Manča, jeho žena, je trochu kabous, pravda, ale to bude mít po tatíkovi.

Za to Kadla — Smrž zamlaskl — no, uvidíš!« Kaliba zasmál se dusivé, a bílé zuby mu zasvítily.

Po cestě nasypány byly závěje jehličí a kupky zavlhlého listí, jež pod nohama praskalo i šustilo.

. Rozhledy mezi stromy byly daleké a končily světlým pozadím oblohy. Čím dále k východu z lesa kráčeli, tím huňatějšími, delšími, hustšími lišejníky byly porostlé červenavé, šedé a hnědé kmeny lesní. Konec cesty, obklenutý koši stromů, víc a více rozpínal rozklenutí svoje, jehož pozadím byla nejprve pouze světlá obloha, pak i tmavá nebo zazelenalá pole, konečné hora, jejíž rozsáhlé boky pokryty byly dole poli, domky i lesy, výše pastvisky a písčinami; to byla Zvíčina, jejíž svatojanský kostelík na temeně podzimním čistým vzduchem jasné zíral do dáli. V dálce na severu stála obří hradba modravých Krkonoš, na jejichž mračných bocích sem tam svítily bílé stěny rozprchlých staveníček.

»A co panímáma?« z myšlének zase optal se Kaliba.

»Jak povídám, starší ženská, někdy trochu hovorná, ale jinač matka starostlivá. Zkusila na světě až po krk, a takový člověk jiné netrápí,« odpovídal Smrž a kníry kroutil si do výše, jakoby z nich chtěl soukati provazy. Sundal klobouk a červeným šátkem utíral si stružky, jež mu po skráních, za ušima i po krku stékaly.

»Zkusila s ním, viďte?« srdečné tázal se Vojta.

»Inu, s ním zkusili všickni, a ještě teď nedá pokoje; když nemůže jinač, aspoň ostouzí.« »Kde je?« »I tam někde v chalupě nebo v baráku má sedničku.« Vojta zase mlčel a rozvažoval.

27 »Sváře, vysméjou-li se, je to vaše vina, vy mne znáte a přece jste mne k tomu tolik mel,« starostlivé pak Smržoví povídal.

Ten se zasmál: »I blázne bláznovský! Jak povídám, všecko vezmu na sebe a rád. Kdybych byl vždycky tak bez starosti!« »Taková holka dvaadvacetiletá a já starý otesek!« nucené zasmál se Kaliba.

»Ale dobrák člověk, který umí hospodařit a má dobrou chalupu!« prst maje vztýčený, kázal Smrž.

»Víte sám, že čistá není!« »Inu není, ale bude. Kadla také nějaký groš přinese, třebaže by ti snad některá vdova nebo neouhlednější a starší ženská přinesla víc.« »Ale měli přece pořádnou chalupu,« tázavé podotkl Vojta.

»Pořádnou — skoro půlstatek, ale to máš Boučka!

Kdyby byla stará nezakročila, dneska by ani on sám neměl co do huby; tak ochránila aspoň pořádný vejmének a Kadle taky několik stovek. Manča arci dostala víc, ale jinač nebylo pomoci.« »Mám z toho strach — kde pak já se ženskými,« po chvíli Vojta zase bázlivě spustil.

Smrž řehtavé se zasmál.

»Děláš jako školák! Mluv s ní jako s přátelskou, vždyť tě prý dobře zná. Kdyby se to jenom staré líbilo, ani na krok bych s tebou nevyšel, ale tak přiběhla, říkala, abysme přišli, že Kadla o všem ví.

28 Sama prý o tobě tuze mluvila, a slovem jí nenutili Inu, má rozum!« Prošli vesnici Kalsko, a když potom ještě z lesíka na stráni vyšli, povídal Smrž bystře: »Tak tu máš Vidovice. Tamhle, jak vidíš tu velikou hrušku, je Konopáčovo stavení — vidíš tu červenou lomenici?« Vojta přisvédčuje dýchal z hluboká a všecek zahořel.

Stáhl si vestu, urovnal stříbrný řetěz u hodinek, zapjal kabát, vyprášil nohavice a utřev šátkem obličej i vlasy, urovnal si klobouk na hlavě.

»Ale teď si zapálíme,« vesele pravil Smrž, »tu máš cikáro, koupil jsem na cestu. Kuř, aC ti horáci vědí, že jdeme z kraje.« »Vy ze mne děláte ženicha,« trpce, stydlivé usmál se Kaliba, »víte, že tyhle žmolky kouřím jednou za onoho času.« »Kuř a nemluv, a jak ti povídám, nebude-li se ti něco líbit, přijdeme domů a zítra bude, jako by smě jaktěživi nikde nebyli bývali,« hovořil Smrž zapaluje sobě i Vojtovi.

Bylo již po třetí hodině, a slunce zářilo nad Peckovskymi vrchy. Stráně pahorkatiny osvíceny byly žlutým světlem. S Krkonoš foukalo studené, na jeřábech kolem cesty houpaly se krásné kytice načervenalých korálků, a suchá tráva svištěla v příkopě.

Vojta šel volněji a volněji, skoro jakoby nemohl.

Když ocitli se u prvých domků, povídal švagrovi: »Poslouchejte, nechce se mi, jsem už na to starý!« a oči měl plaché i smutné.

Smrž ani neodpověděv vykračoval dále; Vojta zdlouha, jako svázán, za ním.

»Tak jsme tu,« náhle povídal Smrž a otevíral vrátka do dvora.

Kaliba vešed za ním rozhlédnul se po dvorku a plaše zaletěl pohledem i k oknům stavení.

Vedle zahrádky, v níž stály ohnuté slunečnice zčernalých, zhnédlými lupínky ověnčených zrnovitých terčů, černý bez, na jehož snítkách houpaly se tmavé okolíky bezinek, schnoucí boží drevec, angreštové roští a suché, zohýbané trsy baláámu a máty, po upěchované záhrobní vešli do tmavé síně.

Kaliba musel se ve dveřích pořádně skloniti, aby prošel.

Smrž zaklepal na vydrhnuté, jednodílné dvéře, a když ze světnice ozvalo se: »I jen dál, jen dál!« otevřel a vešel. Vojta opět shrben za ním.

»Dej Pánbůh dobry odpoledne nebo už večer,« pozdravil Smrž. Vojta pohoupávaje hlavou pravil také: »Dobry odpoledne dej Pánbůh!« »Dobry odpoledne, pěkně se to vítá!« za stolem v rohu mezi čelem a levým bokem chalupy vykřikl hospodář Konopáč a přes tmavě Červený stůl napřahoval velikou dlaň. Byl asi čtyřicetiletý, měl kulatý, velmi snědý obličej ostrých, černých očí, nízkého, zrýhovaného čela, kolem něhož byly černé, husté vlasy do rovna přistřiženy. Byl bez kabátu, jenom ve vestě, 30 zapjaté až ke krku, na němž uvázán měl kartónový šátek, a na nohách mel černé koženky do bot namazaných.

»I pěkné vás vítám, to jsou k nám hosti, hele, krajský Smrž!« volala stará výměnice Boučková. Prve seděla na lavici v čele světnice, právě pod rohatinkou, na níž visely hnědé hliněné dva džbány, .bílými ozdobami krášlené, a šest porcelánových hrnečků s modrými proužky; jak hosté pozdravili, běžela jim vstříc a podávala ruce.

»Vítám vás, vítám — že jste Kaliba — Vojtěch — viďte? Podle maminčiny podoby vás poznávám, znaly jsme se obě z packé pouti!« hovořila a potřásala Vojtovou pravicí.

Byla silná, ještě statná panímáma, ačkoliv tváře i čelo měla notně vráskami rozryty. Měla tmavou jupku, krátkou, pruhovanou kanafasku, pod níž bylo viděti bílé punčochy a sametové střevíce. Šátek na hlavě měla uvázaný na kretku;*) černé vlasy přihlazeny na dvě strany ke spánkům. Smějíc se ukazovala, že má v dásních již jenom několik silných zubů.

Hovořila rozplesklým, tahavým, trochu zpívavým hlasem, jak to ty podhoračky umějí.

U lavice před kachlovými kamny stála druhá ženština, asi pětatřicátnice. Nepromluvila, jenom kývala a hnědou, tvrdou dlaň podávala příchozím. To byla Konopačka.

*) Na pokos.

31 »Sedněte si u nás, sedněte,« stále se smějíc hovořila Boučková a širokou zástěrou z barevného, kostkovaného plátna utírala dvě židle červené natřené, krouhaných lenochův.

Kaliba klobouk drže v jedné, hůl a doutník ve druhé ruce, pomalu rozhlížel se světnicí.

Byla dřevěná, z trámů bíle a tmavočervené natřených; strop měla stříkaný, trámce také tmavé, podlahu ode dveří do půle světnice pěchovanou, dále prkennou, hodně vyšlapanou, takže suků byly celé pahorkatiny.

»I postavte ty hole do kouta, sedněte a kuřte dál,« pobízel Konopáč, »vy krajáci žmouláte pořád ty cikára, my tady v kopcích jenom z hlaviček někdy zahulíme.« »Dává vás tatínek všecky pozdravovat,« jedním dechem, rychle řekl Vojta sedaje.

»Pěkně se děkuje,« přikývnul Konopáč.

»Děkujeme pěkné za pozdravení,« pravila Boučková.

»Zatroleně vám už tady fučí,« začal Smrž, jenž stále po světnici se rozhlížel a kníry soukal.

»I Bože, vždyť jsme my tady, brachu, pod horami,, tady to, pane, fouká jinač, nežli u vás!« odpověděla stará.

»Předete už, předete?« zase řekl Smrž, patře na kolovrat a přeslici s kuželem, jež stály v koutě pod pecí.

»Tot víte, když má člověk dceru,« přisvědčila Boučková.

82 »Tak jak jdou pořád časy?« mhouře oči Konopáč ptal se Vojty.

Kaliba se usmál: »Dekuju pěkně, teď u nás nemůžeme chválit.« »A kde máte Kadlu?« prudce tázal se Smrž.

»I bude někde na komoře, tot víte, má to pořád co rovnat!« odpověděla panímáma a šla ke dveřím.

Pootevřevši zavolala na síň: »Kadlo, slyšíš!« Kaliba kousal do doutníku a tahal vší silou; oči měl vyjeveny, dýchal z hluboká a hořel, jakoby se hnal do kopce.

»Tot si taky musím zapálit, když máme takové hosty, chechtal se Konopáč a sáhnuv v meziokní, vzal dýmčičku a tabák. Při tom černýma očima těkal s jednoho na druhého a pořád se usmíval. Vrásky v krajních koutcích očních vesele se mu skrčily. Seděl stále za stolem, nohy nataženy, Smrž proti němu Kaliba zády ke dveřím.

Dvéře zavrzly a Smrž zvolal: »Vida, tuhle ji máme!« A šel Karle naproti.

»Pozdrav vás Pánbůh, pěkně vás vítám!« zvučné pozdravila Karla a tiskla mu ruku. Kaliba také povstal a drže doutník mezi dvěma nataženými prsty levice, pravačku podával-Karle. Byl přihnut, strachem skleslý.

»Taky vás pěkně vítám, zdrávi došli,« řekla majíc hlavu sklopenou a stiskla Vojtovi ruku.

Zachvěl se a vraceje se k židli, plaše pohleděl na Konopáče i na Smrže. Smrž soukal kníry a spo88 kojeno zíral na Karlu, Konopáč maje dýmku v levém koutku, stranou, potměšile se usmívaje všecky pozoroval. Vojta slyšelj jak mu vlastní srdce do hrudníku bouchá.

»Holka, holka, na mou pravdu, co jsem té neviděl, ještě ti pěkného přibylo,« brebentil Smrž a pomlaskoval.

Karla se zapálila a planoucíma očima rozhlédla se po všech přítomných.

»Nesmějte se, strejčku, vy krajáci jste lháři!« trochu mazlavé řekla po chvilce.

>Žádní lháři, holka, jsem už starý kořen, ale jenom co je pravda! Každý mi to musí dosvědčit — viď, Vojto?« vesele bránil se Smrž.

Vojta zasmáv se dobrácky, nesměle pohleděl na Karlu. Hned jak ji viděl po prvé, napadlo mu, že je to dívka jako pivoňka, a teď mu stále hučelo hlavou: Jako pivoňka! Jako rozvitá pivoňka!

»No, co říkáš?« Smrž dotíral.

»Je! Bodejť že je!« prudce odpověděl Vojta a bylo mu na tváři viděti, že je rád, že pověděl to přímo a směle. Obličej se mu zjasnil.

Karla v té chvíli sedala si k oknu, vedle Smrže a naproti Kalibovi. Nebyla velká, ale plná, jako opleskána. Vlasy měla černé, zpátky česané a velmi husté, líce kulaté, snědé, zdravé, oči veliké a černé. Byla hezká, jenom oči jí chvílemi divné zasvitly, řasy se zchmuřily a líce nabylo pak zvláštního divokého, škaredivého výrazu, jenž upomínal na matku. NeK. V. Rais : Kalibův zlo5in. 8 nosila jako horačky krátkých sukní zvoncovitých, ale modrou pruhovanou vlňačku se životem — všecko hezky k tělu. Na nohách měla botky s vysokými podpatky a tlapala prve, že jen to rupalo.

»Ani bych už byla pana Kalibu nepoznala a přec jsem se na něj pamatovala od předloňské .hlučné' packé pouti; tenkrát tam byl s maminkou a naše maminka mi je o kázání ukazovala,« vyprávěla Smržoví, ale při tom skoro pořád pohlížela na Vojtu.

Hlas měla poněkud drsný, takže také upomínal na starší řeč matčinu.

Vojta si lehce odkašlal, přejel vlasy a prudčeji zatáhl z doutníku.

»Chudák maminka, taková dobrácká přičinlivá a pracovitá,« brečavé rozpovídala se stará Boučková, »kolikrát jsem slyšela, jak vás měla ráda a vy ji, že jste jí všecko pomohl, pořád byl kolem ní a co jste dělal, když vás opustila!« a vážné si kývala.

»No, jestli bude také tak k ženě, ta bude mít nebe na zemi,« hledě do prázdna a jako k sobě dutě zahovořil Konopáč.

Vojta podíval se plaše na Karlu; ta zamyšlena hleděla k zemi a poklepávala špičkou botky do podlah y Tu Konopačka z věnčí přinášela misku rozkrájených, cukrem posypaných velikých buchet, nadívaných perníkem a se skořicí.

»Vezměte si u nás, jste beztoho ušlí a nedejte se pobízet, my to tak neumíme jako v kraji,« řekla dosti srdečné, ale pohled její zůstal pořád stejně 85 mračiv. Byla Karle podobna, ale již ustaralejší, sešlá, udřená. Potom šla ke kamnům a zatápěla. Ve světnici bylo ticho, jenom staré tmavé hodiny, jež visely v levo ode dveří, vedle žluté police beze skla, brkaly.

Hosté kouřili, jakoby byli pobídky neslyšeli.

»Ale nedejte se pobízet,« začala Karla, náhle prudce povstavši a misku s buchtami Kalibovi podávala, »berte si a toho kouření nechtě. Nevím, jak vám budou chutnat, my to tak nedovedeme, jako u vás v kraji, nám se tak buchty nerozsejpají.« »Vždyť my u nás na to taky .nedržíme,« usmál ee Vojta. Byl jako na neklidné vodě.

»Berte si, strejčku, berte,« pobízela Smrže.

»I tot víš, že si vezmu; když to taková mladice člověku podává, kdo by si nevzal. A kdyby byly jako hlína, pojedou mi jako z mandlí a hrozinek,« breptal Smrž a jedl s chutí, až se mu kníry házely.

»To byste si, pane, dali, abyste si od Kadly nevzali,« potměšile, skoro výšklebně usmál se Konopáč.

»Tak je zlá, Kadlička, zlá?« sladce, čtverácky ptal se Smrž a stranou na ni zamhoural.

»I Pánbůh chraň, strejčku, zlá nejsem, »usmála se.

»Jak ?pak jste letos dopadli s ourodou?« ptala se Vojty Boučková, jež, i když nemluvila, stále byla všecka živa, oči těkaly jí s jednoho na druhého a rty se pohybovaly, jakoby mluvila.

»Chvála Bohu, ještě to ušlo, jenom ovoce bylo letos poskrovnu, rez nám to na jaře všecko spálil,« odpověděl.

8* »U nás byla trocha jablek a hrušek, ale než to dozraje, halanti polovičku snědí,« podotkl Konopáč.

Hospodyně u kamen mlela kávu; mlýnek cvrčel a pískal, že museli ho překřikovat.

»A kde pak je máte, žádné tu nevidím,« ptal se Smrž.

»I to víte, ve svátek se to rozběhne po vsi a domů se to přijde leda vyspat.« »Tatínka už máte na vejměnku?« dále vyzvídala Boučková, ačkoli všecko dobře věděla.

»Ještě není, vedeme to tak spolu, ale šel by tuze rád, nemůže juž kale na kříž,« odpověděl, plaše při tom pohleděv na Karlu, jež zamyšlena hleděla ke dveřím.

»Pane, pane, tak je to s námi starými. Inu, léta jsou léta, pro nás už jen tak koutek za kamny a leda.

nějakou práci, kde se člověk nemusí tuze ohýbat,« stará vážné naříkala.

Hospodář Konopáč se sykavé zasmál, ale hone rase vyplil pod stůl. Smrž naň bystře pohleděl, a oči mu zasvítily.

»A to si kuchtíte sám?« Konopáč ptal se rychle, jakoby se nic nebylo stalo.

»Něco zkuchtíme s tatínkem, a časem přiběhneNána — jako sestra,« vypravoval Vojta; dobrácký, trochu tupý úsměv stále tkvěl mu na rtech.

»Časem — on řekne časem, a ta je tam zatím pořád. To je hospodářství, darmo mluvit, vidět to 87 pořádná hospodyně, spráskla by ruce,« chechtavé povídal Smrž.

Vojta se mírně usmál: »Ale — jen když se člověk nají!« »To teda až k vám přijde nějaká nevěsta, bude se muset notné točit,« rezavě zasmála se Boučková.

»Nevěsta,« chechtal se Smrž, »taf by musela přijít za ním, museli by mu ji přivést do domu, takový je tohle bubák!« »Vždyf už mám léta!« vyčítavě omlouval se Vojta.

»Léta — pro pána krále! Jaká pak léta, ale jste asi takový člověk bojácný. To jsou tak někteří lidé, tuhle naše Kadla má málo přes dvacet, ale je taky jen pro sebe,« rozmazané rozprávěla Boučková.

Karla rychle sklopila hlavu, tváře jí opět zahořely a botka klepala prudčeji.

»Tak žádného ženicha, Kadličko, žádného?« úlisné chechtal se Smrž a vzal ji za bradu.

Rychle uškubla a rozpálena zahleděla se do okna.

»I kde pak ženicha,« odpovídala za ni matka, »pravda, chodil k nám tuhle Rachotů, je jako druhý bratranec, má barák a je remesník; třeba by se mi to líbilo, ale ve třetí třídě ho vzali a teď na podzim musel narukovat.« »Nevídáno, na tři roky,« schválné povídal Smrž, »Kadla tím nezmešká a pro néj bude taky dobře, že přijde do světa.« Karla stále zírala do okna a ňadra prudce se jí pohybovala.

88 »I vždyt holka kale nestála, byl jako vítr, kdo pak ví, kde si kterou najde,« vykládala Boučková.

Vojta při té řeči rozpačité zíral s jednoho na druhého. Kdyby se byl neostýchal, byl by pohledem ulpél jenom na Karle, na téch planoucích jejích tvářích, širokých ramenech a vypjatých, živých ňadrech; ale tak jen přeletem ji pozoroval a vida svěží, kypící tělo, myslil si, že není možno, co Smrž jistojisté tvrdil — — že by Vojtu chtěla.

Tu Karla pociťujíc pohledy jeho, rychle od okna odskočivši, chytla misku a již stála před ním. Až sebou škubl.

»Berte si, berte,« pobízela.

»Záplat Pánbůh, už jsem jedl,« odpověděl a usmál se na ni srdečné. Skláněla se mu blízko k hlavě, několik jejích odpoutaných kadeří dotýkalo se jeho spánkův, a jak oči k ní obrátil, viděl z blizoučká, že jí oči svítí a plet se leskne.

»Na mou pravdu, holka, že se mu líbíš,« Vojtu pozoruje Smrž zařehotal.

Kaliba zčervenal.

»Jen si berte ještě,« pobízela stále.

»Dekuju hezky!« »Neděkujte a vezmete si, nebo mě pohněváte,« durdila se a jak hovořila, dýchala mu do červené tváře.

»Nepovídal jsem to?« ušklíbl se Konopáč a plivnul pod stůl.

89 »Musíte si vzít, když tolik pobízí, to naši Kadlu neznáte, ta mnoho řečí nenadělá,« Boučková také pobizela.

>No, když to musí být —« rozpačité řekl Vojta, vzal si kousek a pohlédnuv na ni z pod víček usmál se ještě.

»Vy si taky vezměte, strejčku!« »I vezmu, vezmu, já se tolik pobízet nedám.« »Bodejť byste dal, vždyť to jde ze srdce.« »Tuhle Vojtovi neměj za zlé,« švagra omlouval Smrž, »je dobrák náramný, ale prosím té, z domu skoro nevyšel, pořád byl jen s tatínkem a hlavně s maminkou, a se ženskými jaktěživ mnoho řečí nenadělal.« »I vždyť já nemám, hledí mu dobráctví z očí.

Ale to bych přec nevěřila, že nikdy za žádnou nechodil,« dívajíc se mu upřené do očí pravila Karla.

Vojta rychle zamžikal a sklonil hlavu.

»Vidíte, že neumí zapírat,« hovořila, dívajíc se naň zkoumavým pohledem.

»Nezapírám,« klidně odpíral, »bylo mi tenkrát devatenáct roků.« Pohleděl na ni, ale hned zas oči sklopil; na zardělých spáncích zaleskly se mu drobné krůpěje.

»Ještě neměl rozum,« vesele prohodil Smrž.

»A proč jste se nevzali?« vyzvídala.

»I kde pak — byl konec, sotva to začalo. Zdálo se jim, že budu mít málo, a vdala se někam až ke Hradci.« 40 >Tak to byl konec, a pak už jste žádnou nehledal, viďte?« Sedíc, ruce opírala si o kolena a zírala na Kalibovu velikou, huňatou hlavu.

»Ne,« krátce odpověděl.

»A proto se nechcete ženit?« »Ne proto, ale jsem už v letech, než abych to sháněl; která by mne chtěla?« Karla se rozesmála.

»Vás? Každá!« vyjekla.

»Tu to máš, neříkal jsem ti to celou cestu?« chechtaje se breptal Smrž a poklepal Karle po zádech.

Zase bylo ve světnici ticho; Karla zahleděla se ven a Vojta k zemi. Konopáč pokuřuje líné mžoural; Boučková pomáhala dceři u kamen. Mladá stavěla již na stůl velké hliněné hrnky s kávou, z níž se kouřilo.

»Tak přisedněte a dejte se do ní,« pobízela.

»Ale, sváře, my jsme se usadili, jako bysme tady chtěli zůstat do rána,« řekl Kaliba a povstal.

»A pro Pánaboha. snad byste nechtěli odejít?« spustila Boučková.

»Musíme, panímámo, je to daleko.« »No, nepospíchej, nepospíchej,« vmísil se do toho Smrž, »vždyť znám každý kámen.« »Sedněte a jezte!« nutila panímáma a násilné Vojtu opět usadila.

Karla poposedla až za stůl, přímo proti Vojtovi, stará zůstala na lavici v čele světnice, hospodyně u kamen, a všichni se dali do jídla.

»Přikusujte, nejezte to tak čisté,« pobízela Karla.

41 Bylo již šero; plamen v kamnech praskající tvořil po stene světlé šlehy. Horko tu bylo a plno kouře.

»Poslouchejte, tetka, co pak dostane Kadla?« ústa maje plná ptal se Smrž.

»Mnoho toho nebude, ale jaká pomoc; tot víte, v jakém jsem byla s Boučkem neštěstí, promarnil, co mohl, jen tak tak že jsem něco zachránila. Tuhle Manča byla přec o něco šťastnější, ale na Kadlu zbylo jen asi osm stojek.« Hospodář Konopáč zahrabal nohama pod stolem a přesedl.

»Hm, no, dobré jsou.« klidně řekl Smrž.

»Dobré, dobré, ale kam pak s tím, leda do baráku, nebo já dceru jinam nedám, nežli kde ji udělá poloviční zápisnicí. Každý vidí tuhle na mně a na mých dětech, jaké jsou pak starosti, když je muž rozhazovač. To žádny neví, jakou jsem já měla štrafaci a trápení, než jsem to takhle dokázala!« hřmotně vykládala Boučková.

»Co pak vy jste mistr!« ušklíbl se Konopáč a bafl.

»Taky že jsem, to musí uznat každý,« zasmála se, ale Konopáčovi také neušlo, jak se naň podívala.

»Kolik vám zůstane na vaší chalupě?« obrátila se ke Kalibovi.

»Kolik? Počkejme, holky dostanou ještě každá po třech stech, tatínek tisíc, to je šestnáct stojek,« odpověděl Vojta.

»Tatínek tisíc?« A snad ne ještě vejměnek?« náramné se zádi vila.

»No tot se rozumí, že taky vejmének,« místo Vojty kývl Smrž.

Boučková tvářila se velmi udivena.

»Tatínek říká: .Dítě jako dítě!' Holky dostaly po tisíci, až se ožením, dostane každá ještě tři sta, teď dostávaly intresy, to máme šestadvacet set, tisíc tatínkovi — je šestatřicet — a chalupa stojí bratru za pět tisíc,« dále Vojta vykládal.

»Ale vždyf jste tolik roků doma dřel!« Smrž nepokojné podupával a přesedal; teď se dal do smíchu: »Vždyf vám povídá, že chalupa stojí bratru za pět tisíc, každý nebratr dá rád šest, vždyt to má kolem patnácti korců polí!« »Ale až se ožení, budou mít starostí dost,« vážnér starostné dodala Boučková.

Kaliba již nemluvil, byl tou řečí zaražen.

Jak v hrncích docházeli ke dnu, lžíce drnčely a zvonily. Konopáč dojedl prvý, hned po něm položil lžíci Smrž.

»Jen se nestarejte, panímámo, která se ke Kalibům dostane, dobře jí bude,« hovořil, utíraje si ústa.

Do ticha, které pak opět nastalo, ozvala se Karla: »Nechtěl byste si prohlédnout švagrovo hospodářství?

Je sic už šero, ale máte-li chut, pojďte, provedu vás, ještě jste u nás nebyl,« pravila Vojtovi.

Vojtovi jako když polije záda vlahou vodou; rozpačité se usmál a podíval se na Smrže.

»Jdi, hochu, jdi, když té tak hezky zve,« pobídl ho Smrž a vztýčil kníry. >Na mou pravdu, kdyby Radlická řekla mně, letěl bych jako čtyřmi!« »Ukaž taky svou truhlu, aby viděl, že nejsi jenom lecjaká horačka, že máš nachystáno všeho!« připomínala panímáma dceři.

>Ale na mou milou — nežli půjdete, počkejte — málem bych byl zapomněl,« volal Smrž a sáhnuv donáprsní kapsy vyndal lahvičku červené rozolky.

»Járku, švaříčková, máte-li pak nějakou skleničku?« obrátil se ke Konopaéce.

Ta podala mu skleněný, červenozlatými kvítky zdobený kalíšek.

Naliv kalíšek podal ho Karle, řka: »Tak aby Pánbůh dal, a vyplnilo se, co si všickni přejeme! Pij, holka!« »Na dobré zdraví!« zvolala Karla a pohleděla, na Vojtu »Na mou pravdu, toté nějaká rozolka, jen selepí!« napivši se dodala mazlavě a zamlaskla.

Smrž nalil podruhé a podal Vojtovi.

»Také na vaše dobré zdraví!« řekl Vojta a dopiL •»Tak, a teď jděte, ostatní my starší už zmůžeme,* chechtal se Smrž.

Karla šla napřed, Vojta dupal za ní. Ostatní patřili za nimi: Smrž a stará vesele, Konopačka zamračena, Konopáč trpce se usmívaje.

»Tak co myslíte,« ozvala se Boučková, »budez toho něco?« »Proč by nebylo?« rychle odvětil Smrž. »Je to «ic maličko do jeho chalupy, ale Vojta je dříč a Kadla se musí přičinit. Víte, řeknu vám zrovna, že kdybych s vámi nebyl v přátelství, kdybych nevěděl, že holka o to stojí, tuze bych ho k tomu neměl.

A pak mé ta Nána dopaluje, je tam pečená vařená, jako bysme my nebyli nic, všecko tam komanduje sama, chytračka!« »Ale nezapomínejte taky, že Vojta není mladík, každá taková mladice, jako je naše Kadla, by za ním nešla, < připomněla Boučková.

»Taky tomu nerozumím, proč ji tak najednou .ženete,« ledové promluvila Konopačka.

»Ženu — já že ji ženu? Jen jsem se jí zmínila 3t hned byla při tom. Má rozum, vždyť tuhle člověka známe, má pěknou chalupu a není rozhazovač — to není každou chvíli. Kolik by se jich tam hnalo!« »A taky požene! Nána bude mít shánék až až; kdyby bylo na ní záleželo, dnes bysme tu nebyli. Kdo pak ví, jak to dopadne ještě. Všecko arci záleží na Vojtovi,« důrazné vykládal Smrž.

»I ten bude chtít,« kysele ušklíbl se hospodář.

»Inu, lidé se budou starat, aby nás tam zostudili, -co nejvíc, já vím, že Bouček bude popichovat kde koho, — kde pak on a dítě! — a jiní a jiní,« hovořila panímáma a ke konci řeči popatřila na zetě.

»My ne, panímámo, to mi věřte, my budeme tuze rádi, povede-li se to,« pichlavé řekl Konopáč a potupné se na ni usmál.

45Zamračila se a v očích jí odporně zasvítilo.

»Inu, musíme se starat všichni!« dodal Smrž.

»Pánbůh vám to odplatí,« vydychla stará, »takové ženské, jako jsme my. každý hledí všude odstrčit. Ale slyšíš, pojď se honem podívat ke mně dosedni čky, at vidíš taky, že má truhlu plnou.« »I třebas,« odpověděl a šli.

Ve světnici bylo chvilku ticho.

»No nevím, nevím —« pobafuje řekl Konopáč.

Žena šukajíc kolem kamen neodpověděla.

»Ale ani neceknu, ať máme jednou pokoj; zkoušela jsi dost a dost.« »Ta Kadla — kdo by to byl řekl, sotva odejdéjeden, chytne druhého, at je to, kdo chce,« ledově řekla žena.

»Vždyt má léta, a prosím tě, co s tím tam —«odpověděl a kývnul dlaní směrem k oknu, naznačuje dálku — »tady by měla lepší časy. Tomu jázas, jak ji znám, rozumím dobře.« »Ale maminka si s tím strejcem rozumí, na ty dva je podívaná,« trpce podotkla ještě žena. Konopáčodplivl a již nemluvili.

On seděl, hlavu opíraje o ruce a zdlouha bafal, žena umývala.

Bylo již tma. — Karla vyšedši s Vojtou na zásep, povídala: »Tak pojďte!« a vzala jej za ruku.

»Kam půjdem?« ptal se zmatené.

»Pojďme do zahrádky — bojím se, že se smeknete, je ta zásep tak hrbolatá.« Otevřevši dřevěnou branku, nechala Vojtu u dveří a skočila na stezku mezi skloněnými trsy šalvěje, balšámu a božího dřevce. Utrhla z každého druhu několik kousků, přidala asi tři měsíčky, které do plna rozvity mezi tmavou houští jasněji vyhlížely, a vrátivši se k Vojtovi, podala mu natrhanou, nesvitou kytku.

»Tu máte trochu vůně,« povídala smějíc se.

»Dékuju hezky,« odpověděl, »kam teď půjdeme?« Zavedla jej,ke dveřím chléva a otevřevši, pojmenovala mu všechny krávy, jež velikýma, vlhkýma očima se na ně zahleděly.

»Chodíte ráda ke kravám?« ptal se živě. Měl radost, že má zas o čem mluvit ; pořád se strachoval, že v řeči nadobro uvázne, že nastane chvíle, kdy nebude vědět kudy kam.

»Ráda, ale Manča škaredí se hned, bojí se, aby jí ničeho neubylo. Nemají nás tuze rádi — pro ten vejmének.« »Tak to bejvá,« přisvědčil.

»Já bych zas přála každému.« »To jste hodná,« pravil měkce a sám nenadále •chytil ji za ruku. Cítil, jak se všecka zachvěla a pustil ji okamžité.

»Vy jste se lekla,« řekl rozechvěn.

»Trochu.« 47 »Zatřásla jste se, jako když smrt na člověka sáhne.« Neodpověděla a svítícíma očima hleděla pres dvůr do temna.

Vojta stál za ní všecek zmaten, zahanben.

»Pojďme,« promluvila náhle ra jakoby se nic nebylo stalo, vzala jej opět za ruku a vedla jej po záspi kolem stodoly na zahradu. Staré štěpy trčely tu do tmy jako obří kostry, poslední lupeny na snétech listy po zemi ostře ševelily a šustily. Obloha byla tmavá a dýchal z ní vlhký chlad.

»Nechtěl byste se trochu tuhle podívat — to je naše pole — jen kousek — máme cestu zrovna od zahrady.

Vojta sevřel jí ruku, z níž proudilo mu horko do paží i do prsou. Tlapal ztěžka a nemluvil. Marné snažil se nějaký koneček rozprávky zachytiti.

»Ale vy jste jako beran, ani nemluvíte,« smála se.

»Co mám mluvit? Vždyť já nevím, co bych mluvil, nejsem člověk od řeči.« Šli zase mlčky. Cesta byla hrbolatá, vyjezdéné kolejnice hluboké. Suchá tráva šustila jim pod nohama a oblázky rupaly a skřípěly.

»Poslouchejte, Kadlo, myslíváte ještě na toho vojáka?« spustil, a slova těžce drala se mu z hrdla.

»Že mi vzpomínáte,« odpověděla prudce.

»Tak na něj nebudete čekat?« »Už jsem vám povídala,« dodala mrzuté.

»Že se hned zlobíte.« 48 »Nezlobím, ale nemluvte o tom.« Kolem bylo hluboké ticho a temno na všech stranách. Vojta šel kolejnicí, Karla po hrbolatém středu. Náhle křivé tlápla a noha smekla se jí do dolíka; chytla se při tom za jeho rameno. V té chvilce chytil ji Kaliba velikou svojí rukou kolem boku a stiskl ji, až zajekla. Ani nevěděl, jak se stalo, že se toho odvážil.

Vytrhla se mu a odstoupila. Slyšela, jak zhluboka supe . . .

Všechno se v něm chvělo, cítil, jak mu srdce bouří, a nebyl s to promluvit. Úzkostné čekal, že Karla vybuchne hněvem.

Ale ta šla mlčky, trochu skloněna. Po chvilce povídala klidné: »Vrátíme se, ráda bych vám ještě" ukázala tu svou vejbavu.« Šel za ní skloněn a neodpověděl.

»Už zas nemluvíte,« zasmála se a dlaní pleskla jej do širokých zad. >Jste jako medvěd,« chechtala se divočeji, »i pojďte a nebručte!« Bylo již k půlnoci, když se Kaliba se Smržem vraceli z Vidovic. Smrž celou cestu klopýtal a do vousů si vrčel; Konopáč poslal také pro zavdanou a tak se horák jindy opatrný zapomnél.

»Tak co, měl jsem dobře, že jsem tě vyveď, viď at si teď Náná štěká!« ztěžka brebentil.

Vojta neodpověděl.

»No, povídám, bude to?« a chechtal se řehtavé.

49 »Nesmějte se, sváře,« Vojta prudce odpověděl.

»Po druhé té nemusím vodit, viď, trefíš sám,« a Smržů v chechtot rozléhal se nad mrtvou plání.

Kaliba neodpověděl; supaje, dupal ve tmě, jako by měl nohy dřevěné.

Sníh se trousil a tmavé lány počaly se bělati — —V té chvíli Karla ležela v komoře na lůžku až k lícím ukryta a chvěla se zimou. Široce otevřené, do tmy svítící oči ji pálily ...

III.

Tu neděli po císařském posvícení odpoledne seděl starý Kaliba doma za stolem a četl. Byl těch věcí milovník.

Skráň měl opřenu o pravou dlaň, brejle širokých kostěných okrajů na špičce nosu, a úzké rty, jak na knize říkal, jemné se mu pohybovaly.

Venku bylo slunečno. ale plno bláta a kalužin.

Jasné paprsky vnikajíce okny do světnice tvořily na lavici a na podlaze světlá místa, jichž do délky stále přibývalo.

Do světnice vešla Nána Nedomlelka a přinášela plnou dojačku.

»Tak přec letěl?« povídala, sotva do dveří vešla.

Otec pozdvihl hlavu, brejle posunul blíže k očím podívav se na dceru přikývnul.

»Ale dalo se to do toho člověka tak najednou!« Karel V. Rais: Kalibův zločin. 4 Starý zahleděl se k zemi a neodpovídal.

»Pořád takový rozumný a najednou se spraští a žene se jako beran,« bublavě pokračovala, cedíc mléko do hrnka.

»I skoro mi to taky nejde do kotrby,« zvolna řekl otec.

»Tolik jsem mu domlouvala, a nic a nic platnor letí přec. Ti ho dostali! A ten Smrž, ó, já ho znám, je to podšitý horák, zchytralý, hrabavý, ten ho omámiL Což pak tam ti — ti ho chytili jako žhaví, ta stará i mladá, takového dobráka dobrého, a přijdou a sednou pěkné do tepla. Já nevím, já nevím, tatínku, že na ta .dopustíte.« »A řekni mi, holka, co mám dělat? Co pak vám to všem nenadělalo dost starostí, aby se Vojta přec oženil? Už jsem se sám bál, že to s ním nepůjde a zatím se to povedlo docela lehounce,« klidné, ale s lítostným přídechem hovořil otec.

»Povedlo, Kriste Ježíši, ale jak povedlo! Holka s osmi stojkami přijde do takové chalupy! Takoví cikáni, máma i dcera, s vlastním tátou se nemohly srovnat, musil od nich z domu, a vy se, tatínku, nebojíte?« »I ságo, ságo, holka, tak zle snad nebude; tatí k.

je tuze mučil, motá se, kudy chodí.« »I nevěřte, nevěřte — co pak už nevíte, že ta stará je dcera takového koňare? Inu, peněz takový člověk neshání, ale jak se potom žije! Takovým lidem je všecko jedno, jsou zvyklí všemu- Já si jen myslímr 61 kdyby to nebožka maminka viděla, jak by lamentovala. Ta by na to nedopustila! Takovou mladici nadělanou chce si přivést do domu — náš Vojta, ten náš Vojta, který na nás sotva promluvil, každé slovo vždycky vážil a o kterém byla jedna řeč, že se ženských bojí!« A Nána se zlobivé rozesmála.

Starý šoupaje brejlenu po nose, přikyvoval, ale mlčel.

»I to věřím! Ten horák horácká tady si je pěkné usadí a potom bude komandýrovat Já vím, že mu nasypou kapsy, jestli se to povede. Co jen ten hoch myslí? Já bych mu byla poradila, tamhle Líkarka je sic vdova, ale jaká vdova a má sama taky chalupu — hned by si ho vzala, ale hned! Ale toto, co řekne ten horák, to platí!« »Nedal se držet,« mírně zahovořil otec, kazatelsky rozkládaje; »a taky si myslím, že přec má už sám kousek rozumu. Jak pak ho mám mocí zrázet, když vidím, že chodí jako ve snách a kale nemluví. No, ještě s ním musíme porozprávét!« a dopověděv postrčil brejle na špičku nosu, opřel hlavu a dal se zase do čtení.

Nána kysele ohrnula ret, pohodila hlavou a zvolna vyšla.

Starý potom seděl, do říkání všecek zahloubán.

Po návsi chodily skupiny hochův a děvčat; dováděli a smáli se. V hospodě u představených měla býti muzika, proto se již chystali. Dospělí mužové, 4* ženy, děti chvátali do Mladova na požehnání. Mužové měli již teplé sosáky, ženské kalmuky a vlňačky; děti byly v burnusech skoro širší než delší. — Po třetí hodině dostal starý Kaliba novou návštěvu, byl to častý host, výminkář Kukelka. Staroch chodil už ztěžka, špičky noh stavěl jednu proti druhé a jak těžké nohy zdvihal, pořád poklusával. Byl malý, skrčený, líce měl plno velikých vrásek, ale zdravě červené, očka zalitá a plavé vlasy rozházeny kolem čela.

Přiběhl jen tak v kazajce, čepici v týle.

»Pánbůh dobry odpoledne,« pozdravil směje se hlasité a sedl na lavici ke stolu. »No tak, tentočky, jak jdou časy, jak?« »Po vůli boží — dávno jsme se neviděli,« usmál se Kaliba.

Výminkář usadiv se sáhl do kapsy, vyndal krajíc chleba, zavírák a ze druhé malou zelenou lahvičku» do které si ke svačině kupoval za dva krejcary čertoviny pro posilu.

»Nechceš si zavdat?« ptal se.

»Nebudu,« usmál se Kaliba.

»Neubude,« zařeholil se Kukelka, »takový drobeček neublíží, ale drží člověka!« Pustil se do jídla a každé sousto v bezzubých dásních dlouho mutlal. Očka mu vesele mrkala, a byl pln hybu.

»Tentočky, jaká je zas tohle kronika?« ptal se.

»Pořád ještě Poděbrad,« odpovídal Kaliba, a postrčiv brejle k čelu zadíval se na hosta.

63 »Ale, ale, pořád ještě?« »Ságo, hochu, rozum jde člověku kolem.« »Aha, aha,« smál se výminkář.

»To si zas jednou počtu,« liboval si domácí.

»A co Vojta?« náhle zeptal se Kukelka.

»Šel zas do Vidovic.« »Tak přec se do toho pustil? Inu, je to potřeba, co byste takhle dělali.« »Ale ságo, mám s tím starosti, Nána pořád straší, tak nevím, nevím,« starostlivé vypravoval Kaliba.

»Jo, tohlečko jsou těžké věci,« podotkl v^minkář a za uchem se poškraboval.

»Holka je proti němu mladá a mnoho nemá, ale na druhé straně jsem zas rád, že se Vojta chytil, byl s ním těžký poříz.« »Jak jsou s tím starým, víš?« »I povídala o tom Nána, ale kdo pak ví, jak a co bylo; Smrž zas říká, že byl piják a outrata.« »Co pak Smrž — ten to shání.« »Inu, je z přátelstva.« Přes tu chvíli o tom přemejšlím, mám toho hocha tolik rád a juž k vůli sobe měl bych to rád v pořádku, ale jaká rada. Léta má, rozum má — co mám dělat? Sám už na to rozumem nestačím.« Na záspi ozvaly se tlápoty a mužská postava mihla se kolem okna.

»Někdo jde,« povídal Kukelka.

Příchozí stál chvíli v síni, otíral si boty a přešlapoval.

54 Kaliba šel pomalu ke dveřím a pootevřel.

Tu již dral se do světnice malý stařec, oděný širokým modrým pláštěm o třech límcích. Smekl beranici, a přihlazuje si bílé vlasy bručivě pozdravil: »Pochválen buď!« Kaliba přikývl.

Stařec byl snědého, skoro měděného vrásčitého líce, bezzubý, nad přivřenýma, chmurnýma očima měl dlouhé, ještě černé řasy.

»Co nám nesete?« ptal se Kaliba.

Staroch usedaje na lavici u kamen poněkud se zapotácel.

»Tak vy mě tady už neznáte,« mručel, »e ať — jsem přeci Bouček z Vidovic.« Kaliba sedl ke stolu, sundal brejle a klidně, •upjaté patřil na Boučka.

Ten si rovnal vlasy, přesedával, oprašoval plášC a pobručíval.

»Kde máte syna?« ptal se náhle.

»Někam odešel,« Kaliba chladně odpověděl.

»Někam odešel — do Vidovic letěl, za mou dcerou «jhodí, v týdnu tam taky byl,« zlostně hučel Bouček.

Kaliba přikývl a mrazivě hleděl na Boučka.

»No, nedívejte se tak na mne, vy, tatíku, když máme být pantáty,« a chrchlavě se rozesmál.

Kaliba se nepohnul.

»E at — tak zas půjdu,« zabručel Bouček a povstával.

»Co jste nám přinesl?« důtklivěr zeptal se Kaliba.

55 »Šel jsem se na vás podívat, když budeme pantáty,« zasmál se ostře a znova usedl.

»No, a nelíbí se vám to?« ptal se domácí.

Bouček hrabal se v šedinách, zíral k zemi a mlčel.

»Hoch je dobrák, chalupa pěkná,« vmísil se mezi ně Kukelka.

»Ba je, a tuhle starý taky,« přisvědčil, stále patře k zemi. Ale náhle povstal, učinil tři kroky ku předu, natáhl ruku a povídal: »Já jsem její táta, ale s nimi nejsem. Vymlátily mě košfaty — už je tomu kolik roků — ještě že mi zeť dá kus toho vejměnku, tak se aspoň najím; no a dělám lidem, a já uměl dělat, kakra, korec žita hned byl na zádech a na půdě — teď už tuze nedodržím, jsem taková třáslavka. Tak jsem se chtěl .zeptat, jestli to všecko víte — víc nic!« Hovořil přerývavé, během řeči nejednou se zamyslil, pohvizdoval na piano a zase spustil. Když dopovídal, couvl a usedl.

»Všecko to víme,« klidné svědčil Kaliba.

»Víte? No tak!« hovořil Bouček jako k sobe a vstávaje zase se zapotácel. »Trochu jsem se na to napil — e at, nemějte za zlé — když já se stydím, mně je taková hanba, jsem už takový starý — —« a pustil se do pláče.

Slzy mu neproudily, jenom celé tělo se chvělo, brada drkotala a duté zvuky vylétaly z hrdla.

Kaliba vzal jej za ruku a veda jej k lavici povídal: »No, mlčte, mlčte!« Bouček usedl a hlede k zemi, kýval hlavou, stále vzlykaje.

»Vy mi nevěříte, jak je mi hanba, ale já za to nemůžu — vždyť já jsem na té zemi zkusil!« plakal.

Starcům bylo úzko při tom pláči lítostivém i rozméklém opilostí.

»A tak teď půjdu, jen když to víte — inu, je to dcera a hezká je — jenom že já — já tam nesmím — ale je to přec dcera — ublížit jí nechci, to Pánbůh chraň, to ne — ne —« »Povídal jste, že vás vymlátili?« ptal se Kukelka.

»No, vymlátili — krátce a dobře — už je ta dávno, škoda na to myslet — ona byla koňařova — divák — dělali mi zle, že — e ať — pij u, ale já nevím, já nepil — a bylo pořád zle, kde nic tu nic, nikde groSe, korec za korcem prodávala —« Mezi trhanou tou řečí se zastavoval, pohvizdoval, rozpomínal se, rozesmál se a zase bolestné začal.

>Tentočky — kdo prodával, žena?« ptal se Kukelka.

»Žena, žena — jako moje — ani nevím, já přec dřel a pořád kde nic, tu nic. Starší se pak vdala, byl vejmének — no potom — už to ani nepamatuj u. Tak vy to všecko víte — to jsem rád, já dceři ublížit nechci, mám ji rád a jsem rád, že tam váš chodí — chodil tam dřív Rachota, ale vzali ho na vojnu — dobře tak, jen když to víte!« Nedíval se na ně, mluvil jen jako k sobě.

6T »Tak teď půjdu — no, pantáto, podejme si ruce — ale mne je hanba, jsem už takový starý —« stiskl Kalibovi ruku a odcházel.

»Aspoň si u nás chleba ukrojte,« zdržoval jej hospodář.

»Pánbůh naděl — s Pánembohem — nemějte mi za zlé!« a vyšel.

Kaliba doprovodil jej do síně až na práh, ale Bouček již nepromluvil, neohlédl se a odkvapil.

»Inu, tohlečky je stafraholtsky!« povídal Kukelka když se Kaliba vrátil.

»Je, brachu, je.« »Jinač to tam, jak jsem vyrozuměl asi nebude, nežli že stará má na tom velikou vinu.« »Taky bych tak soudil, a vždycky se tak mluvívalo, ale tomuhle taky kouká z očí, že si rád zavdám »Tak, tak — ale řekni mi, korec pole se hned nepropije!» »Nevím, jak ten náš hoch dopadne,« po chvíli ticha povzdechl Kaliba.

»Že tak hned přijechal, to se mi líbí, stará ser ale taky zas jakoby chtěl popichnout,« sedě skrčen, breptal Kukelka.

»Musím s Vojtou porozprávét — ságo, ságo, to jsou starosti s dítětem!« a Kaliba položil hlavu do dlaně.

»I brachu, nenaříkej, zlaté, dokud se může člověk o svoje starat; podívej na mne, jsem tu jako toulavý pes, ke kterému se nikdo nehlásí, ve vlastním někdy stavení, ale mezi samými cizími lidmi. Hochu, 58 hochu — vyprovázet svoje jednoho za druhým a zůstat pak sám — sám starý táta —« a Kukelka rukávem rychle utřel si zardélé oči, »a jaká pomoc, musí to taky být, co má člověk dělat — no, no, musím zas klopýtat k nám, dáš se beztoho zas do těch liter!« a krátce pozdraviv odklopýtal.

Starý Kaliba zůstal nad knihou do soumraku; když už neviděl, zatopil a ohříval si večeři. Sedě v koutku na špalíku před prskem, hlavu měl v dlaních a myslil na Vojtu. — Ten vrátil se z Vidovic teprve k ránu, ale když se za jitra tatínek začal belhati kolem kamen, vyhoupl se z postele.

»I polež si, hochu, vždyť já to ukuchtím, tak málo jsi se vyspal.« Vojta se usmál a dal se do strojení.

Bylo mezi šestou a sedmou, venku ještě tma; ve světnici na kamnech hořela olejová lampička.s knůtkem na vrchu. Trochu světla bylo leda u kamen, dále do rohů temno. Otec zatopil, postavil vodu i mléko a mlel kávu. Syn ustrojiv se trochu, šel dát kravám. Když se vrátil, ustlal obě postele a dal se do úklidu.

»Tak jak jsi se včera měl?« srdečné ptal se olec.

»To víte, že dobře, tatínku,« trochu nejistě, rozpačité usmál se Vojta.

»Jak pak na tom vlastně jsi?« »Jak? Inu, bude to teda, jen co ty tři ohlášky projdou,« odpověděl syn a chrchlavě se rozkašlal.

»I ságo, ságo! Ale že se té ptám, ješté jednou mi pověz: Dobře jsi si to rozmyslil? Nebude té to mrzet?« Úsměvný pohled starcův zvážněl. Mírné oči hleděly na syna s lítostnou srdečností.

»Myslil jsem na to dost a dost, ale sami jste říkali, že to tak dál nejde; dá Pánbůh, že bude všecko dobře,« upřímně, svým těžkopádným slovem, ale na otce se nedívaje odpověděl Vojta.

»Mám s tebou starost, hochu,« vzdechl tatík a přihnut přešel světnici.

Syn zahleděl se na otce a řekl měkce: »Mela tu bejt maminka!« »Mola — milý hochu, ta uméla poradit a vždycky dobře.« Když pak seděli u stolu a jedli, začal otec zase: »Včera tu byl starý Bouček z Vidovic.« Vojta přestal jísti a téma velkýma, vypoulenýma očima zadíval se otci do tváře.

»Přišel odpoledne, já tu seděl s kmotrem Kukelkou.« »Přišel schválně, aby vás zrázel, viďte?« ptal se Vojta a blednul.

»Ani ne, byl trochu podnapilý, ale plakal tady; povídal, že se přišel ptát, víme-li, že ho před- lety vyhnali.« Syn smutně přikyvoval.

»Řekl jsem, že víme; pak povídal, že je rád, že dceři nechce ublížit, ale že to povídá, abys nenaříkal.« »A neostouzel je?« divil se Vojta.

60 »Ne, jen tak ponaříkal, co na tom světě zkusil, ale to bylo všecko.« Vojta vrtěl hlavou.

> Vyrozuměli jsme, že jako stará bude žíhavka.« »Ani se mi nezdá.« »Ba, mně se zdá, že bude — je z takového rodu.

O Karle povídal, že je hezká a že ji má rád.« Vojtovy oči se zaleskly, a rty se zachvěly.

»Člověk tomu nerozumí, ale bud opatrný, zvláště se starou.« Všecku tu řeč vedli zvolna, s tichým klidem.

Za chvíli potom přiběhla Nána.

»Ale — náš ženich už vzhůru?« zasmála se již ve dveřích. »2e ti není hanba běhat mezi takové lidi!« dodala opovržlivě.

»Náno,« spustil Vojta přísně, »já se mezi tebe a Nedomlela taky nepletu.« »I Bože, Nedomlel a Boučkovi! Co pak Nedomlelovi vyhnali vlastního otce z domu, aby musel zůstávat u cizích lidí? Včera mi ho ukazovali a měla jsem tisíc chutí vám ho sem přivést!« rýpala.

»Byl tady, Náno!« mírné podotkl starý.

»Byl? Tak jste slyšel!« »Povídal, že má Kadlu rád a že jí nechce ublížit!« odpověděl jí Vojta.

»Přišel schválné?« »Schválně,« kývl otec.

»Když takhle mluvil, sami ho na to navedli,« řekla opovržlivě.

61 »To bych ani nemyslil!« zvolna, břitce odpověděl jí otec a rukou rozvážné mával.

»Inu, s Pánembohem, tatínku, když se vám to líbí, at si ji Vojta vezme. Vy věříte jen tomu chytrému horákovi, na vlastní dceru nedbáte. Já to myslila upřímné. Jen abyste nenaříkal, do čeho jste syna přivedl!« »Ságo, tohle mi neříkej, Náno! Já Vojtu do ničeho zlého nepřivedu, ale nutit ho a zrázet nemůžu. Hoch ví, že ho pořád v hlavě chovám, ale bude se ženit pro sebe a má snad už kapku rozumu!« vzpřímiv se, přísně jí odpovídal.

»A poslouchej, Vojto, pamatuj, že máš dát mně a Mance po třech stojkách!« »Taky že dám, už je to všecko ujednáno,« přikývl klidně.

»Ale? Už? Kolik pak teda dozajista dostaneš?« Při těch řečech šourala se stále blíže ke stolu; teď už stála mezi bratrem a otcem.

A Jak jsem povídal — osm.« Nána zasykla smíchem.

»A vy, tatínku, si dáte ten tisíc do knih, viďte?« »Dám.« »Vejměnek si taky udělejte pořádný, vždyť jste se tady dost nadřel.« »Udělám právě takový, jako měl nebožtík otec,« důrazné, jako když kladívkem tluče, odpovídal starý.

»Dělejte teda jak rozumíte, ale Vojta mohl udělat jinačí štěstí. Přijde do naší chalupy divný rod. Pánbůh 62 dej, aby vás to nemrzelo!« Pak chytla dojačku a běžela do chléva.

Za maličko po ní i Vojta vyšel do stodoly.

Starý Kaliba, ruce maje složeny na zádech, sehnut přecházel po světnici.

Zatím se rozšeřilo ...

IV.

Vojta jako omladly udělal v chalupě pořádek ve všem. Z očí dívala se mu stále tichá radost, blažený úsměv nemizel s úst. Známí vidouce jej volávali naň: »Hleďme, ženicha — kdo by si byl pomyslil!« Zčervenal, ale zpříma, bez studu díval se jim do očí a hladté se zasmál.

»Ty, ty, pořád že nic, a najednou si vybere takovou mladíci!« »I bodejť, snad jsem si neměl vzít starou?« odpověděl vesele.

»Pořád že se umí držet jen maminčiny sukně,« smáli se v neděli v hospodě.

»Ó, takoví jsou ti praví!« kázala představená.

»Nono, nono — jen aby Vojťánek —« a představený zamrkal na ženu, až se všickni rozesmáli.

Tři dni před svátkem Všech svatých, kdy měla býti Kalibova a Karlina první ohláška, vydal se také starý Kaliba do Vidovic, aby vyjednal svatební smlouvu.

68 Konopáč zavázal se, že Vojtovi hned po svatbě" vyplatí osm set, které měla Karla na chalupě.

»A jak pak ostatní vybytí, panímámo, nějakou tu jarmaru a čeho je takovým mladým lidem potřeba?« ptal se starý, dívaje se přes brejle na panímámu.

»Jaké pak vybytí, pantáto, u vás v chalupě je beztoho všecko a co můžu ze svého, ráda přidám; peřin dostane na dvě hodné postele!« odpověděla a rty se jí stáhly jako po trnkách.

»Ságo, ságo,« usmál se, za uchem se poškrabuje, »to by po nás starých měli pěkné zboží, v celém Ostružinově by se chechtali, jaké mají mladí hospodářství.« »Mladí —« ušklíbla se Boučková, »nevídáno, aC se sméjou, vždyť Vojta není žádný mladík a žil v tom tolik let. Ostatně, až vyplatí sestry, ještě mu dvě stojky zbudou, ať si pak koupí, když budou chtít dělat velké.« »Tak, tak,« kývl starý a více neřekl. Ve světnici bylo potom ticho, jenom Konopáč pod stolem brousil nohama.

»A jaký pak vy si, pantáto, vlastně uděláte vejmének?« náhle optala se Boučková.

»Zrovna takový, jako jsem dával sám.« »Ale vy jste sám a tenkrát jste měl tatínka i maminku!« potměšile se smějíc odpověděla.

• Starý stranou podíval se na ni přes brejle, ale hned klidné zahovořil: 434 »Sám — nesám, vejmének jako vejmének! Dají mi dva hektory*) žita, dva hektory ječmene, hektor pšenice, dvacet liber másla, deset sýra, každý den půllitr mléka, jak se nadojí, kopu vajec, osm hektorů brambor, třetí díl ze všech stromů na zahradě, sáh dříví, kopu otýpek a toE se rozumí, že náš vejmének k volnému obývání.« »Pánečku — pánečku, hodné — ale jaká pomoc, musím dětem svým vejménkem pomáhat, sama ho beztoho nepotřebuju,« kousavé mluvila stará.

»Já taky ne, panímámo, a budou-li ke mně, budu já k nim,« dodal.

»Ale pak máte ješté ten tisíc, ten prý chcete dát do knih?« »Ten dám do knih; do hrobu ho nevezmu,« přisvědčil.

»Jemináčku, jemináčku!« spráskla rukama. »Ale holka musí hned bejt poloviční zápisnice! Nemá sic tolik, [ale vy jste si taky pořádné napočítal, a pak je mladá, podívejte se na ni, zrovna kvete, každý se bude divit, jakou si váš syn přivedl nevěstu,« řečnila.

Starý neodpovídal.

»Prosím vás, tatínku,« vřele promluvil Vojta.

»Inu, inu, jak myslíš, máš už rozum a budeš ty hospodařit, ne já,« stále hledě k zemi trpce odpověděl otec.

*) Hektolitry.

»A co pak vy, panímámo, vy míníte zůstat tady, viďte?« rezavě začal znova.

Konopáč rychle přesedal a hrabal nohama.

»Snad se nebojíte, že jim chalupu odnesu, když u dcery pobudu? Tady mám vejmének, tady jsem doma, a u koho jsem, ten ze mne škody nemá, to se zeptejte tuhle Konopáče,« zpívavě tesknila Boučková.

»To musím říct,« přikývl Konopáč, »panímáma má ruce jako mladice a rozumí všemu přenáramně.« »Ale nedělává to dobrotu, když se staří mezi mladé pletou,« klidné podotkl otec.

»Vždyt vy tam, ; pan táto, taky budete a pořád budete! Snad byste nevyháněl matku, když přijde na nějaký den k dítěti? Nic na světě nemám a tolik jsem zkusila!« Líce se jí stahovala a oči mela přivřeny, jakoby už už chtěla vypuknouti v pláč.

»Inu, inu, když bude Vojta spokojen, mně je to konečné jedno, já už ten život doklepu!« Sundav brejle ukládal je do kapsy, což bylo znamením, že jednání je u konce.

Vojta sedě za stolem vedle Karly, ruku její stále držel ve své a zářil.

Karla po celou dobu nepromluvila a chvílemi tvářila se, jakoby ani neposlouchala.

Konopačka přinesla na stůl mísu míchaných vajec a držíc v ruce dva kusy cukru strouhala nad misou jeden o druhý, aby vejce osladila. Pak přinesla každému lžíci a pobídla, aby jedli.

K. V. Rais: Kalibův zločin. 5 Po jídle se starý Kaliba zdvihl a pravil: »Tak pozejtří abyste přišli do Paky, dáme to u notára potvrdit; ten tisíc dám do knih a můžete se podívat, že je tam všecko v pořádku.« »Snad nechcete utíkat?< ptal se Konopáč, aby se ptal.

»Musíme k nám,« přisvědčil pantáta. »Tak vyr nevěsto, svatby pěkné užijte a šťastně se k nám přistěhujte. Pánbůh dej, abysme u nás byli všichni tak ve svatém pokoji živi, jako jsme bývali!« a upjaté hleděl jí-do tváří.

Karla stála se sklopenou hlavou a zamračena.

»Pánbůh dej,« řekla, když ji pohladil.

»Což pak nehodláte ani na svatbu přijít?« ptala se.Boučková udivena.

»To mi už musíte odpustit, jsou tu léta, je to daleko a pro mne už žádné radovánky nejsou.« »Ale to snad přec mladým neuděláte, abyste ne^ přišel,« domlouvala.

Kaliba už neodpověděl; obléknuv kožich a zavázav čepici na uši podal každému ruku a řekl vážně: »Buďte tu všichni s Pánembohem!« Domácí vyprovázeli otce i syna až za ves. Napřed šel starý s Boučkovou, za nimi Vojta s Karlou vedli se za ruce. .

,Byl pochmurný podzimkový den; nebe bylo nízko až mlhy. V kolejnicích, důlcích a v brázdách červených polí bělely se rozpraskané střepiny prvého bílého ledu.

Stromy a křoviny stály holé a vlhké, na jeřábech houpaly se pozůstalé kytice svraskalých korali, ovlhlých sraženou mlhou. Z lesů na horách vylézaly chumle mlh a jako pláště duchů ploužily se po vrcholech stromů.

Hřeben Krkonoš a veškeří ti jejich kamenní, zachmuření obrové nadobro zmizeli ve hlubinách mlh hustých, dalekých, tajemných . . .

»Kdybyste vy, pantáto, věděl, co jsem já na tom světě zkusila, kronika by se o tom mohla napsat,« cestou vyprávěla Boučková.

; »Motá se to na tom světě všelijak, zvláště když se dostanou lidé, kteří se k sobě nehodí,« odpověděl.

»Kdybych já Boučka byla tak znala,« povzdechla — »a povídal Vojta, že byl taky u vás?« »Byl — a je tuze sešlý.« »I božínku, jak pak by nebyl, tot bylo živobytí, které vedl. Ale podle všeho jde nějak do sebe, že přišel na vás s takovou.« »Kdož může do člověka nahlédnout,« moudře připomněl, krče rameny.

Ani nevíš, jak se těším, až už budeš u nás,« povídal za nimi Vojta Karle.

Usmála se a přikývla.

Stáli na návrší obráceni ke Zvičině a jejímu les-, natému poddruží. Bílé domky dědin jako uplakány mezi holými stromy vyhlížely z dolíků. Lesy stály zamlkly, jen ty mlhy vylézaly, plížily se a vláčely. Vlezlá vlhkost mrazila a prodírala se až do kostí.

Rozloučili se krátce, ale Vojta se ještě mnohokrát ohlédl... . • , 5* 68 Když se Boučková s dcerou loudaly zpátky s návrší, matka mrzuté zabublala: »Ty jsi dnes zas byla neslaná, nemastná.« Karla neodpověděla.

»Sedíš, kale nepromluvíš a koukáš jako kabous.« Karla stále mlöela a mračivé hleděla k zemi.

»Jenom pysky ohrnuješ na všecko, jakoby té byl někdo nutil.« »A proč zas do mne jedete,« náhle dcera pronikavě vykřikla, až matka na krok couvla, »nic vám nedělám po vůli. Dřív jste pořád říkali: Nech toho Rachotu, nech ho! a teď jsem ho nechala, držím se toho — chlapa starého — a zas '•—« poslední slova lámala v zubech.

Stará se sípavé zasmála, a černé oči její zablýskaly na dceru.

»Pořád jsi nic neříkala, sama jsi chtěla, až dnes tě to posedlo,« vyjela pichlavě.

»I kdo pak má být pořád jako vy,« odsekla Karla, a již nemluvíce vešly do chalupy.

Karla spávala ve výminkářské, matka měla postel ve velké světnici; měla tak ve výminku ujednáno, protože jizba její byla maličká.

Toho dne se Karla již ve velké světnici neukázala.

Ve výminku otevřela okénko, a sedíc na staré malované truhle zírala do polí, z nichž čišel vlhký chlad Když počaly se lány krátiti a charé šero valilo se blíž a blíže, položila hlavu na ruce, na okně opřené Po hodné chvíli vstala, zavřela okno a zástěrou ulírala si lesklé tváře. Odhodila svrchnici, urovnala veliké dva polštáře, a shodivši jupku i vrchní sukni lehla.

Večer přišla za ní matka.

»Snad už nespíš?« šeptala ve dveřích.

»Nespím, ale už budu,« odpověděla zívajíc.

»Přece mi, děvečko, pověz, co se ti tak najednou stalo,« lichotila stará a ruku jí kolem hrdla ovinula.

»Co by se mi stalo? Hlava mé bolí.« »No, mlč, mlč, nebude ti zle, budeš pěkné svou pani, a Man ca s ním nebudou se na té utrhovat.« »Budou rádi, že se nás zbudou.« »Jaké pak zbytí, vejmének dávat musí.« »Radši bych ze světa utekla —« mrzutě i žalné Karla povzdechla.

»Jen mlč a nenaříkej, tam v kraji to bude jinač, je tam jiný svět. Co bys tady měla i s Rachotou — v takovém baráku — a já vím, že ti ještě slova neposlal —« Karla pohodila hlavou a nesrozumitelně zabručela.

»Kdo pak ví, kterou si na vojně najde —« »Už budu spát,« odpověděla mrzuté a lehla na levý bok.

»Dej ti Pánbůh dobrou noc,« řekla stará měkce, a pohladivši dceru po čele vyšourala se na síň. — — U Kalibů přes dvorek stojí malý baráček, velmi skrčený. Má tlustou doškovou střechu, silnou mechovou vrstvou porostlou. Je v něm jediná světnička, jež má.

70 dvě okénka do malé zahrádky v průčelí a dvě do dvora. Ze světničky vyjde se do úzké komory, do níž proniká světlo malým, do stěny vyříznutým, zamřf1ženým okénkem. Přes síň je chlívek pro jedna krávu, za chlévem kolna. Na stěně baráčku visí kosa i hrabice a nízký žebřík.

Ten baráček je výminek, a před synovou svatbou pomalu stěhoval se do něho nový obyvatel, starý Kaliba.

Z chalupy odnesl si šatstvo, peřiny s modrými cíchami, zelenou truhlu po nebožce ženě, pomalovanou bílými a modrými květy, na nichž stáli žlutí ptáci, a trochu nejpotřebnějšího nádobí. Ostatní stálo ve výminku ještě po nebožtících výminkářích, rodičích starého Kaliby.

V levo u dveří stála stará kachlová kamna, hodně již skrčená, za nimi nízká, černá, prázdná postel; mezi okny v průčelí visel kříž, ovinutý vetchým věncem z papírových růží, plných prachu a pavučin; v pravém rohu stál hladký, nebarvený stůl, a kolem něho lavičky i dvě židle s květy na lenochách, dále při stěně tmavá almárka a u dveří černá, rozvrtaná polička beze skla. Na stěně vedle poličky visely dřevěné hodiny temně žlutého, růží ozdobeného ciferníku, níže dřevěná slánka a cínová kropenka. Na stěnách z obílených, ale silné zažloutlých trámců visely malé obrázky na skle v rovných tmavých rámečkách.

Když si výminkář nejdůležitější odštrachal, na71 •táhl hodiny, oprášil cifernik, nařídil ručičky a fouknuv několikráte do vnitř, až se zahulilo, spustil repetivé kyvadélko. Po několika letech staré hodiny znova počaly sloužiti... :.

Kaliba se zatím na výminku neusadil, přecházel do chalupy, kde vařil a spal; syn byl beztoho pořád TO vetru. Časem přiklusal Kukelka, a spolu rovnali výminek a celý baráček. ' ;/•• !

»Tak vidíš, brachu, už jsi taky v tom předposledním jako já; až nás dají ještě do menšího, bude svatý pokoj,« řehtal se Kukelka, když bylo vše v po^ řádku. • • »Heleď, tuhle můžeš z okýnek vyhlížet od rána do večera — jako z kukaně — a kde pak já bych 8i tu našel místo? I třeba tuhle u kamen — dobře se tu sedí.« — — . r Svatba Vojtova byla by se málem zkazila.

Když ve středu před poslední ohláškóu přišel do Vidovic, letěla mu panímáma divoce vstříc.

»Jen si považte, Vojtíšku, Bouček je na pravdě boží!« křičela.

»Bouček?« zajektal Vojta.

»Bouček — Kadlin tatík! Včera lehl jakoby nic a dnes ráno bylo po něm. Umřel ve spaní. Pánbůh mu dal smrt, že ani nezasloužil.« »Svatbu teda musíme odložit?« ptal se všecek znepokojen. - ' 72 »Snad bys neodkládal?« mrzuté ozvala se Karla.

»To nám přec nikdo nebude mít za zlé!« »Však proto, taky tak my šlím, < řekl honem. »Půjdeme na funus, pomodlíme se za něj, a svatba přec může bejt, vždyf žádny hospodský rámus neděláme,« dodal dobrácky.

»Ale máte vy štěstí,« spustila zase stará, »ještě nejste spolu, a umře.« Když se Vojta udiven na ni zadíval, pokračovala: »Proč se divíte, vejmének budete brát cely, komu pak bych ho dala než-vám; teď se tatínek nemusí bát, že vás vyjím, náš vejměnek je, panečku, jinačí nežli váš, my jsme z půlstatku.« Při té řeči jí oči jen zářily.

Vojta se trpce usmíval.

»Ale do kapsy mi to všecko pořádně sáhne, kdo pak jiný by mu vypravil funus nežli já; ale žádných flausů dělat nebudu, postaral se sám, aby nebylo z čeho!« — Když o tom Vojta potom doma vypravoval, pravil tatík zamyšlen: »Přece byste měli svatbu odložit, byl to otec!« »Taky jsem to říkal,« odpověděl rozpačité, »ale je to těžká věc, dlouho-li nebude advent. Sám jste povídal, že měl Bouček Kadlu rád, jisté že jí to odpustí.« Starý pokrčil rameny a upjatě zahleděl se na syna.

Vojta sklopil oči a rozpaky zakašlal.

»Povídám, tatínku, že to nechtějí odložit, a věrtemi, že jsem taky už vrtohlavý.« »Inu, inu, dej mu Pánbůh věčnou slávu, na zemi radosti neměl — dělej, jak rozumíš ...» Byl pochmurný den listopadový; mlha byla na horách i v úvalech, červená pole promoklá, kalnou vodou rozrytá, cesty rozbahnéné — a hustý drobný d隣 stále srčel, když na obyčejném selském voze, taženém jedním huňatým koníkem, odváželi Boučka do městečka na hřbitov. Měl prostou, černou, bez lesku natřenou rakev a na ní přilepený papírový kříž s Kristem Pánenv Za vozem vykasána tlapala Boučková s dcerou a Vojtou, Konopáč s ní i s dětmi a trocha vidovických, Otčenášeodříkávajících lidí za nimi. Nebylo slz, pláče, nářku,, jenom d隣 crčel, kamení skřípělo, voda šplechtala a jednotvárná modlitba letěla tesknou krajinou ...

Svatba Vojtova byla v úterý na sv. Řehoře. Z ostru— žinovského přátelstva jel pouze Smrž, mélť býti družbou.

Přijel pro Vojtu s vozem, do něhož zapražen byl koníkr ozdobený červenými stuhami a rozmarinou. Sinrž sám měl svatební šaty svoje, vlasy namazány, že leskly sejednou hladinou, u kabátu dlouhý prut rozmariny a pentle až k boku.

Vojta, již ustrojen do nových černých šatů, při— střižen i oholen, starý i Nedomlelka ve světnici čekali.

Když Smrž vešel, tatík vzal syna kolem krku a položiv mu starou hlavu svoji na rameno, dal se do pláče^ Nedomlelka také vzlykala a Smrž mrače se tahal navoskovaný knír.

'•• >Můj synáčku, dej ti Pánbůh štěstí, byl jsi vždycky "hodný, jen aby se ti dobře vedlo. Maminka té vidí ia jisté ti taky požehná. A kdybys mel někdy v sobě nějaké trápení, nezapomeň, že máš starého věrného -otce. Kadle taky vyřiď moje požehnání!« Třásl se, vzlykal a ňadra prudce mu oddychovala. Dělal synovi 'kříž a po tváři jej hladil; pak opět sklesl mu na prsa .a znova zaplakal.

Potom přistoupila sestra; utírajíc si zástěrou oči Vzlykala: »Můj bratříčku jediný, tak už nám odcházíš! PánJbůh té opatruj a dej ti své požehnání.« »Ale, ale, lidé, nedělejte, jakoby šel na smrt; Vojta Jde na svatbu a vy ho tu rozpláčete. Jdi, détino, snad bys neplakal!« breptal Smrž.

Vojta stál jako bez vlády a po tvářích koulely rse mu slzy.

Byl tuže dojat — otcův pláč silně jím zaklepal, r »Tak tu buďte s Pánembohem!« vyjekl a vyšel .-se Smržem. Nána utírajíc si oči vyprovázela je až k vozu; starý díval se oknem, dokud neusedli a nevyjeli. Kolem chalupy stáli muži i ženy, hloučky dětí -neustrojených, již všichni vyběhli z chalup i barákův, .aby viděli ženicha.

*Dej vám Pánbůh štěstí!« volali, když Smrž vyjížděl. »Dej to Pánbůh!« odpovídal tento za Vojtu, jenž -stále dusil pláč.

Když starý Kaliba osaměl, vyšel si do výminků.

.Otevřel nebožčinu truhlu a vyndal tlustý Zlatý nebeský klíč. Vrátiv se do chalupy našel si Modlitbu rodičů za dítky, kterou se nebožka tak často modlívala, a pokřižovav se, vroucně se modlil. — Vojta byl po celou cestu zamlklý, ledaže Smržoví slovem odpověděl. Vzpomínal na maminku, jak u nich bývalo, dokud byla živa, a na ,vše, co sběhlo se u nich po její smrti. Mezi těmi vzpomínkami stavěla se mu před oči Karla — tak, jak ji spatřil o své prvé návštěvě ve Vidovicích. Vzpomínal, jak spolu tenkráte vyšli do polí, jakou měla teplou měkkou ruku, a jak ji poprvé k sobě přivinul. Ještě teď se sám sobě divil. Lekl se, když od něho odskočila — ale byla ticha, slovíčkem nezahubovala, sama si ho ještě vzala za ruku ... Za to potom, když přicházíval, byla stydlavéjší, jakoby se mu bála do očí podívat. Teplo prolínalo jej při těch vzpomínkách, jež znova a znova se vracely ...

Po té první návštěvě všecko ho již k ní hnalo, myslil jenom na ni, nemohl se dočkati chvíle, až ji zase uvidí a přitiskne k sobě.

Dnes bude jeho navždycky — jeho vlastní ženou.

Radostný smích rozlil se po celém Vojtově obličeji.

V duchu již viděl, jak si ji stěhuje domů do hospodářství— — Kadlu, mladou hospodyni! Tam budou spolu živi jako dříve tatínek s maminkou. — Dej Pánbůh, aby to bylo aspoň taky tak dlouho! — Z Vidovic do městečka jela svatba na čtyřech; vozech. Třebaže Konopačka zle hubovala, nedala si 76 toho Boučková vzíti a pozvala kolikero přátelstvo se své strany. V prvém voze jel mládenec s nevěstou, jež měla na hlavě, hladce učesané, kolem do kola věnec z umělých květin, a družba, ve druhém ženich s družičkou a panímáma, dále ostatní přátelstvo.

Den byl pod mrakem, ale jinak příjemno. Hosté výskali, až se to v dolících a v úvalech rozléhalo.

Lidé vybíhali ze stavení a křičeli: »Hoďte nám koláč!« Boučková nešetřila, vždyť po dva dni nic jinéhonedělala než ten boží dar.

Ghalupník Siřišté, u něhož nebožtík Bouček zůstával a z jehož chalupy také byl vynesen, dívaje se za svatbou povídal: »Je to, lidé, co říct, ani tejden tomu není, co vynášeli tátu, a teď tak vejskají. Jenom aby nedovejskali!« Při obědě bylo Konopáčovo stavení obléháno; tetky i děti dívaly se do oken, co všecko budou mít.

Měli polévku s knedlíčky z jater, hovězí maso s perníkovou omáčkou, vepřové se zelím a bramborami, uzené s hrachem a husu.

Stará přes tu chvíli vyšla do síně, aby dětem a tetkám něco strčila; tváře jí hořely a sukně měla jako zvony, jen jen se kroutila.

Karla byla zamračena a nemluvila. Teprve když vypila několik skleniček piva, které Konopáč na síni vytáčel, a přizavdávala si rozolky, rozpovídala se i tiše pope vo vála.

Smržovo líce jen svítilo. Mezi obědem pronesl k ženichovi a nevěstě, mládenci a družičce, jakož i ke všem ostatním ctným pánům hostům dlouhou řeč: »Když Pánbůh ráčil svět stvořiti, za dobré ráčil uznati, aby též člověka stvořil, a ten aby mu sloužil.

I učinil člověka k obrazu a podobenství svému, a dal Adam jméno jemu. Pak řekl: Není dobře býti člověku samému, učiňmež pomocnici jemu. I dopustil Pánbůh na Adama tvrdý sen, a v tom snu vyňal z něho jedno žebro ven, z něhož učinil krásnou ženu Evu, a dal ji za manželku jemu, a to byl první pár manželů. Toho zde dnes památka je ta, když pan ženich a panna nevěsta svůj svobodný stav proměnili a do stavu svatého manželstva vstoupili, s vůlí boží to učinili. Já pak na místě všech pánů hostí vinšuju jim s upřímností, aby v tom stavu, který před sebe vzali, ve víře, lásce a svornosti přebývali, upřímné se milovali, v chválách božích setrvali, a dítky šťastné vychovali.

A po smrti aby se dostali do nebeského ráje, kdežto trvá svatba stále, kdež jest ženich nejkrásnější, Kristus Ježíš nejmilejší. S jeho tváře tam patření jsou věrné duše syceny. Pro stálost pak zdraví a štěstí pana ženicha i panny nevěsty piju tento trunček s uctivostí.

Vivat!« Všichni přifukovali; také Konopáč přiběhl ze síně volaje: »Jářku, panímámo, tuknéme si taky spolu na dobré zdraví a veselý život!« Neodpověděla, ale přiťukávajíc zajiskřila naft očima; Konopáč jen se rozesmál.

Vojta, lokte maje na stole, tak že široká záda jeho plné byla rozložena, tiše se usmívaje stále hleděl stranou na Karlu.

l Chvílemi štípl ji do tváře, až jí oči zaslzely, nebo ji objal a přivinul k sobe; ale vyvíjela se mu rozmrzele. .

»Jako mladíček!« hrozil mu Smrž. »Že nemám pravdu, Kadličko?« • .

»Pořád jen zlobíte, strejčku!« odpověděla mu a honem dala se do řeči s někým jiným.

d Píseň družice a mládencova, potom ostatních svatebčanů rozlehla se světnicí a vylétala na dvůr, kdež kdo byl, počal pomáhati: »Bůh vás žehnej, můj tatíčku, 1 u <': tenkrát, ,'ii'u í>/ .,!! děkuju já vám, děkuju já vám . iUr'r-f:r;: stokrát. , Bůh vás žehnej, má matičko, ' :íi'^ /-M.1" tenkrát, 1 ' ' :'*:!'••'••' děkuju já vám, děkuju já vám stokrát!« .

Potom zpívali píseň nevěstinu, a Karla se také rozezpívala; i Vojta s úsměvem pobručíval: »Řehtej mi, řehtej, můj koni vraný, , ; ; přes pole běžící, ať tě uslyší má nejmilejší i . v okýnku sedící.

Hned se těšila, jak uslyšela ; . .: vraného koně hlas, ' ' a pochválila hned Pánaboha, • .

že dnes bude u nás.

' • i Když jsem já pro té, můj nejmilejší, všecko opustila, co ty máš pro mne u své matičky, bych se potěšila.« Tu Karla zamyšlena přestala a truchlým pohledem zahleděla se do prázdna.

»Já mám pro tebe u své matičky pokojíček bílý: tam budem' bývat jako hrdličky vždycky sobě milí.

Já budu sekat, já budu mlátit, a já budu vorat: -• když přijdu domů, tebe při stolu zas budu milovat.« -i Vojta zpíval stále radostněji, kýval si hlavou a.

zalité oči se mu smály. Karla náhle utřela si oči a na oko vesele vyskočivši jako z upejpavého studu chvátala ven a do výminku. Ale tam klesla na lůžko-; a vzlyk*avý pláč ozval se mezi čtyřmi stěnami. 4.

Z velké světnice znělo dále: »Kdybych věděla, můj nejmilejší, že budeš takový, dělala bych ti, vždycky k večeři koláček makový -- —« Vojta nemoha se Karly dočkati, starostlivě šeptal panímámě: »Kde je Kadlička?« « «o »Jen ji nechtě, zetáčku,« smála se ryčně, »to jinač — však ona se vám neztratí!« Hned ráno po svatbě Konopáč vyplatil Vojtovi před svědky sedm stovek.

»Osmou jsem dal panímámě na svatbu, snad vám to už povídala,« řekl švagrovi.

Vojta oči maje zarudlé zamyšlen hleděl na peníze .a pokyvoval. Shrábl sedm stovek a nepromluvil.

Konopáč ušpulil rty a vlasy přihladil do čela.

V.

Rozletěly se chumle sněhových mrakův a modré ;iiebe rozklenulo se nad zemí. Slunce roztřáslo se na .blankyte, ale po kopcovité krajině bylo jediné bělo sněhové, jímž obalila se země na kost utuhlá.

Hřbet bílých Krkonošův ostře rýsoval se na severozápadním nebi, jenom vrchol Sněžky obtočen byl tnlhou jako starým bezbarvým turbanem. Bílé byly střechy chalup, běl chvěla se na řásných větvích lesních stromův, a ty kostry stromů mezi poli byly teď nehybný jako ze sádry. Jenom vrabci a strnadi skákali kolem stavení a kvíčaly kropenatých náprsenek přeletovaly a pohupovaly se na kytkách zmrzlých jerabin ...

Vojta Kaliba stěhoval si mladou ženu svoji. Venku prudce mrzlo, ale jemu po zbrázděném čele a po si81 roké zarudlé tváři tekly stružky potu. Velké modré oči jeho byly jasný a rty se usmívaly. Na hlavě mel beranici, na těle kazajku, vestu, a kalhoty do vysokých bot. Přijel již po domácku jako hospodář. Skoro všecko naložil sám, leda že mu Konopáč připomohl. Sama Boučková divila se, jakou tíhu nakládal si Vojta na široký hřbet; celou těžkou truhlu položil si na záda a dupaje jako slon odnášel ji na saně.

Konopáč byl tuze vesel; chodil po síni, po záspi, kolem saní na dvorku a pohvizdoval si. Kdykoliv ukázala se panímáma, pofouchlo se na ni zasmál anebo prohodil: »To budou časy, viďte!« nebo »Toho jsme se nenadali, panímámo,« a vycenil obě řady svých zdravých bílých zubů, jež při tmavé, Černým strniskem obrostlé tváři tím více se bělely.

Panímáma nikdy mu neodpověděla, ani se naň nepodívala. Karla chodila stavením jako s hvězd spadlá, jakoby se ani nejednalo o ni. Měla Červenou vlněnou sukni se životem tuze k tělu, a Vojta, kdykoliv ji spatřil, stanul rozechvěn. Jednou potkal ji na síni, praštil uzlem o zem, chytil ji kolem boku a vesele se s ní zatočil.

>Déláš jako blázen,« vyjekla a mrzuté, ani naň nepohlédnuvši vešla do výminku.

Nezlobil se, ale hlasité se zasmál...

Konopáč vešed do výminku pravil panímámě: >Ješté je jenom ta postel a jarmárka ve světnici, pomozte mi s tím.« »To tam zůstane,« odpověděla klidné.

Karel V. Rais: Kalibův zločin. 6 82 »Co? Prázdná postel a prázdná jarmárka? Snad se nebojíte, že by se to rozsypalo, než bych to donesl na sáné?« smál se.

»Už jsem povídala. Kdo pak ví, jak dlouho tam vydržím.« Konopáč vycenil zuby a hrabal se v husté paruce.

»Nesmějte se,« durdila se panímáma.

»Od teďka budete myslet na to, že tam nevydržíte,« pokračoval vesele.

»Vydržím, nevydržím — snad vám tu ta postel nepřekáží? Mám to ve vejměnku uděláno, tady to zůstane.« Zetovy rty stáhly se do kysela.

»Co pak nevíte, panímámo, že jsme tady jako v kukani? Dokud jste tu byla, nebylo jinač možná, ale proč by tady teď stála ta prázdná rachota, leda lidem pro smích — my na ní spát nebudem!« mluvil kysele.

»BodejE byste spali! Ale co o tom budeme kázat, tady to stojí a tady to zůstane. A poslouchejte, aby vám nenapadlo vyhodit mi to na půdu, to byste se zmejlil, dojedla bych si najít právo!« kázala.

»Chchch,« zlostně a jedovatě smál se Konopáč, »vy se pěkné loučíte, to abysme nezapomněli, viďte; jak se na to harampátí podíváme, abysme si vzpomněli na vás — ó, vy jste zlatá panímáma!« a přecházeje po světnici pořád se tak zlostné chechtal.

Boučková vyšla bez odpovědi.

Když bylo všecko naloženo, vzal Vojta svůj krátký kožich a povídal: »Tak pojďme, pojedeme!« »Jen jeďte napřed, zetáčku, my honem ještě hodíme něco na sebe a přijdeme za vámi, za pár kroků vás dohoníme,« odpověděla tchyně.

Konopáč vyšel za svakem na dvůr.

»Buďte tu s Pánebohem a přijďte k nám brzo,« upřímné loučil se Vojta.

»S Pánembohem, brachu, dobře se tam mějte,« odpovídal Konopáč a velikou ruku Vojtovu svíraje ve své zíral k zemi.

Chvilku mlčeli — Vojta viděl, že Konopáč chce ještě něco říci, ale ten jen přešlapoval.

»Poslouchejte, sváře, něco vám řeknu,« spustil konečné, ale hned se zase zamlčel. »Ale ani nevím — víte, aby se vám dobře vedlo — ženské jsou někdy palice, tak jen vy pěkné dělejte všecko po svém.« Vojta se usmíval.

V tom volala na Konopáče žena.

»No, mějte se dobře, přijďte k nám taky!« dodal ještě.

Vojta vyjel.

Po chvilce loučila se Boučko^á s dcerou.

»Tak co, panímámo, ta postel a jarmárka tu opravdu mají tak zůstat?« vlídné se usmívaje ptal se Konopáč.

»Proč se ještě ptáte?« odpověděla špičatě.

»Protože se mi to nelíbí, musíme se krčit, a to haraburdí tu bude stát na prázdno.« 6* 84 »Což pak vám odjakživa překáželo všecko, co bylo naše a ne vaše,« řekla ostře.

»Jářku, panímámo, aby vás to nemrzelo,« odvětil výstražné, zamrkal a lehce pohrozil.

»Jen vy dejte pozor a vejmének pěkné odvádějte, abysme se nemuseli soudit. S Pánembohem!« a podala mu ruku.

»No s Pánembohem!« podal ruku, vyprovodil obě ze síně, ale již nepromluvil.

Žena utírala si oči zástěrou, a panímámě také po tvářích stékaly slzy; Karla odcházela chladné.

Boučková šla trochu sehnuta, ale šlapala statně.

Sukní měla celou almaru, na hlavě malý salup, na těle teplý špensr duhových pruhů, na nohách těžké telecí botky a červené vlněné punčochy. Karla měla tu červenou vlňačku a dlouhý žlutavý salup na hlavě i kolem těla.

»Neběžme, je to do kopce,« povídala matce, když vycházely ze vrat, »ještě bysme ho předhonily, a co tam dřív!» Šly po vsi nemluvíce.

Stará hleděla v právo, v levo, brzo-li někdo vyběhne z chalup, aby se rozloučil, ale nevyšel nikdo.

V některých oknech ukázaly se hlavy, ale ven do té třeskuté zimy se snad nikomu nechtělo.

Staré topoly stály u česly jako zachumlaní vojáci na stráži . . . Planina, povlečená sněhovou korou, zářila ostrým svitem, jenom kolejnice na vozové cestě byly temny a bez lesku. Nahoře na pláni bylo viděti 86 naložené sáné a vedle nich Vojtu, velikého, širokoramenného, jak ztěžka tlapal a -bičem popraskoval.

Každou chvilku se zastaviv zíral zpátky, nejde-li již Karla; když poznal, že jsou nedaleko, vykračoval si veseleji a pohvizdoval. Když projel lesy na podzvíčinské pláni, když ukázala se před ním širá kotlina, celá bílá a lesklá, rodná ves, jejíž chalupy skrčeny stály kolem silnice na dobrou čtvrt hodiny cesty, Vojta zastavil koně a čekal.

Po chvíli matka s Karlou došly.

»Co pak stojíte, zefáčku? Takový hospodář a zůstane s upoceným koněm stát zrovna u Vétrovskych, a ještě ke všemu kůň není jeho!« ůlisné kárala panímáma.

Vojta se usmál.

>Podívej, Kadličko, tady vidíš celý ten náš dolík; že bys naše stavení odtud nepoznala?« »Ale je to blázen, lidé, mrzne, až to pálí, tady zvlášť to leze do těla, a on bude chtít, abych hledala jejich stavení!« trpce se smějíc hlučně řekla Karla.

»Jdi, pro chvilku, jen se podívej a hledej! Je vybíleno jako žádné jiné, a zrovna jakoby tě čekalo,« vřele hovořil.

»Tak vidíš, stavení čeká, a ty nás držíš! Kdo pak by ho nepoznal, vždyť je skoro u kraje,« řekla mrzuté a ukázala.

»Tam, tam, holka zlatá,« zasmál se a objav ji rychle kolem boků přitiskl ji k sobě.

86 »Ne, tenhle zetáček!« široce zasmála se panímáma, »v největším sněhu a mrazu se zastaví, a miloval by se tu. I pobídnete koně, vždyť nás zebe, a hlad už taky máme.« >Bje!« křikl Vojta rozjařen, a hnuli se. »Podívej, Radlicko, když jsem k vám chodíval, vždycky jsem si myslíval, jak bude, až si té tadyhle povezu. Tak se mi naše vesnice odtud líbívala! A tamhle u mladovského kostela je vidět hřbitov; vidíš, pod tím oknem, co se tak blýští, leží naše maminka, tam jsme ji zahrabali.

Ó, milá zlatá, ta kdyby byla živa, ta by té vyhlížela a nevydržela by to doma, pořád by vybíhala za zahradu, jestli už nejedeme. Možná, že by teď už byla tady, že by nám až sem doklusala naproti!« A při těch slovech rukávem starého kožichu svého utřel si oči. Nepověděl to všecko jedním proudem, ale v přestávkách, po kouskách.

Karla neodpovídala.

»Ale, zetáčku, jak odpřáhnete, nejdříve musíme zatopit a něco ukuchtit, abysme se trochu po té cestě zahřáli,« řekla panímáma.

»Jen aby se ti u nás nestýskalo,« opět začal Vojta. »Podívej, tamhle máme pole, tam říkáme na Kamenci, tamhle na Pasekách, tuhle v té padoliné je Nouzov, tam jsou také asi dva korce naše, ty jsou nejhorší, je tam na jaře tuze mokro, ale na podzim jsem tam navezl asi třicet truhlíků hlíny, snad to bude letos lepší. Na Pasekách je žito po bramborách, u Podhrází dám řepu, v Nouzově je ječmen, na Ka87 menci bandory, u Remízku bude po půl druhém korci jetele, rád bych nadělal trochu semínka, řepa a semínko ješté tak nejspíš nám pomůžou, pšence šly tuze dolů. Rád bych koupil ještě jednu krávu, bulíka bych prodal, ale nevím, až jak bude hodně zeleného.

Jestli pak se trochu těšíš?« a vřele se na ženu podíval.

Ta se zasmála.

>I pro pána, ty se ptáš, jako bych v tom byla jakživa nebývala, vždyť z toho jedu!« »Ale tady budeš hospodyně, bude to tvoje, co nadojíš, prodáš; v hospodářství si uděláš všecko po své chuti. U nás je teď práce potřeba, tot víte, maminka byla stará, nemohla už, ač vedla všecko tuze dobře, ale na takové chalupě může být všeho víc — v chlévě i na hradě.« Žádná neodpověděla.

Dojížděli ke vsi. Vojta také již nemluvil, ale měkce se usmíval. Když dojeli ke stavení, zastavil a, vešel do dvora otevřít brány v prkenném plotě; panímáma a Karla šly hned po záspi do světnice.

Ve světnici u stolu seděl starý Kaliba, a Kukelka na svém obyčejném místě u okna pobafoval z krátké dřevénky. Když uslyšeli dupot, Kukelka rychle vstal a povídal: »Sakulente, ti si pospíšili, už jsem měl bejt doma!« »Teď počkej, co pak by řekli,« povídal domácí.

Obé ženštiny vešly, panímáma napřed, dcera za ní.

»Dej Pánbůh dobrý odpoledne, tak jsme tady, pantáto,« ze široka, nucené se smějíc řekla stará.

»Pěkné vás vítám, zvláště vás, nevěsto, abyste tady byla ráda, a aby se vám tady všem dobře vedlo,« upřímně přivítal je Kaliba a podával jim ruku. Brejle měl na špičce nosu a hleděl přes ně.

»Pánbůh dej!« přisvědčila matka.

»Já vás taky pěkné vítám,« breptavě začal Kukelka, »my jsme tuhle s Kalibou kamarádi od malička, tak někdy se sejdeme a trochu popovídáme.« Stará podávajíc mu ruku řekla: »Je to štěstír když má človék časy na vejménku, já jsem je neměla!« Výměnkář nucené odkašlal.

»No, teď je můžete mít,« usmál se plaše.

• »I co vám napadá, každý není k tomu, někomu to nedá, aby pořád nedřel. Já kolikrát jsem jako rozlámaná, a honím se přec z jednoho do druhého.

Někdo si na světě pěkné odpočine, ale já vím, že nebudu mít pokoje, až leda jednou v hrobe.« Při té řeči měla vrásky na obličeji tuze staženy.

»Tak jen to hoďte se sebe dolů a odpočiňte siT jste beztoho notné uhnány,« zdlouha povídal Kaliba.

Ženské odkládajíce salupy a jupky rozhlížely se po světnici; Karla zdlouha, plaše, matka rychlým, těkavým pohledem.

»A já abych běžel k nám, no, opatruj vás tu Pánbůh,« pravil Kukelka rychle a na žádnou nepohledév odcupal.

Sotva byl ze dveří, povídala panímáma: »Ten má zdraví, zrovna mu tváře svítí, a hodné vám tu načudil.« 8» Kaliba usednuv mlčel.

»Ale skoro tu máte zimu, pantáto,« opět hovořila a dupala po světnici, »zatrápené jsme promrzly.« »Zimu? A topil jsem, uvařil jsem si v poledne vodovku a trochu bandor,« odpověděl klidné. »No, zatopíme!« a šoural se ke kamnům.

»I jen toho nechtě, pantáto, teď už, když jsme tady, to dovedeme,« špičaté smála se stará, »leda byste nám nanesl trochu dříví.« Starý přikyvuje šel ke stolu, sundal brejle, uložil je do pouzdra a pouzdro strčil do kapsy. Pak se vyšoural ze světnice.

»Brr, to je zima,« zabroukla Karla, a foukajíc si do červených dlaní rychle přecházela po světnici.

»Ten nás přivítal,« kysele smála se matka, »ve světnici zima, a kamna jako led. Bude on tenhle starý zázvorka šetrná!« »Světnice je pěkná a velká,« povídala Karla jako k sobě.

»Kamna taky budou v pořádku, plotna je dobrá, a trouba snad taky bude péct,« pokračovala matkar a popocházejíc kolem kamen nahlížela do prsku i do trouby.

»Kde ten človék je pro to dříví?« zahubovala Karla.

»Prosím té, jemu není zima, ne vy mrzl jako my, proč by si nedal na čas. Podívej se na nčj, tamhle stojí před chlévem a něco káže Vojtovi.« Při té řeči hleděla oknem na zásep.

90 Když starý Kaliba přinesl dříví, sedla Boučková ke kamnům a dala se do práce.

»Jak jste pěkné tím mrazem zčervenala,« směje se povídal tatík Karle.

»Pane, je mi zima,« odpověděla chladně.

»Ságo, ságo, vy jste, horáci, zmrzlejší než my.

Tuhle Vojta si nezanaříkal, koně dal do stodoly, nasypal mu a již to na saních odvazuje,« dobrácky chechtal se starý.

»I co pak Vojta, mráz na něj ani nemůže, kožich má jako prkno,« smála se Karla.

»Třicet roků ten kožich máme a oba jsme se v něm pořádné ohřáli,« liboval si.

Panímáma vyběhla ze světnice k Vojtovi.

»Poslouchejte, zeťáčku, nejdřív abyste nám odnesl tuhle truhlu, máme v ní trochu kafe a cukru, abych honem uvařila trochu bryndy, zahřejete se!« »Musím hochovi trochu pomoct,« pravil pantáta Karle a šel také.

Karla prohlížejíc stěny i nábytek loudala se světnicí. Pak postavila se u okna a němé zahleděla se na náves. Líce jí ještě planula, ústa majíc pootevřena rychle dýchala a ty veliké, stále zamračené oči její byly v té chvíli jinačí — tuze smutný.

Vojta již přinášel truhlu.

»Tak, tu máš, holka, už si můžeš vybrat, co potřebuješ,« povídal hrmotné.

91 »I vždyť já to všecko udělám, ať jen si odpočine, tuze se uhnala,« horlivě mluvila stará a již byla v truhle.

Před plotem stály hloučky lidu velkého l drobného. Ženy i mužové z vůkolních stavení přibíhali, aby viděli, jak se mladá Kalibka přistěhovala. Byli jen tak, jak byli doma ve stavení, někteří bez kabátův i bez čepic. Nahlíželi do dvorka a povídali si. Děti otevřely si branku na zásep a pomalu šouraly se až do dvorka.

Lidé po hloučcích si povídali.

»Inu, mnoho toho nemá, leda budou-li ještě jedny sáné.« »Bodejť, budou, to by byly obě nepřijely.« »Ale je! — no počkej, Vojto, ty se budeš točit.« Několik mužských se zachechtalo.

»Už se točí, odedře to sám, podívejte ho, je to obr, hodí to na záda a jde jako jenerál.« »Všecko je to staré — aha, tamhle jarmara — ta je nová, tři židle taky.« »Ale peřin má!« »Vždyť je taky stará!« »Má-li pak skleník?« 4 »I co vám napadá, ten by byl navrchu!« »To je pěkná nevěsta, teď už má každá nevěsta skleník.« »Tady — ale taková horačka, kde by ho vzala?« »Už kuchtí, z komína se kouří.« Jak se sáně prázdnily, divákův ubývalo.

92 Do světnice přiběhl zatím Smrž; přinesl uzlík a když ho rozbaloval, povídal: »Zabíjeli jsme, přinesl jsem vám trochu masa na přivítanou.« »I to jsi hodný, hochu, že jsi pamatoval. Vymrzli jsme a hlad taky máme. Pantáta nechal v hrnku několik bandorů. Tak sedni za stůl a sněz s námi trochu kafe,« pobízela Boučková.

»Záplat Pánbůh, přijdu, ale dřív si dovedu domů koně.« Toho podvečera i večer hovořilo se po dědině jenom o Kalibových. Povídali si, jak se mladá přistěhovala, jak Vojta odtahal všecko sám, leda že mu tatík trochu pomohl, jak Smrž běhal z domu ke Kalibům jako vítr. Všude si řekli, že má mladá vybytí málo, skoro všecko staré.

Kalibova sestra Nedomlelka byla toho dne také jako splašena. Běhala z chalupy do chalupy, vyptávala se a hubovala.

»Mně se zdá, že si ten náš Vojta dal, vždyf nemá, lidičky, kde nic, tu nic; sama je, což o to, jenom jsem ji zahlédla, ale jde jako husar. Tomu bláznu je to jedno, ještě si přivezl mámu do stavení!

Viděla jsem ji chodit po záspi, ale rozhlížela se kolem a měřila to všecko jako komendant.« Lidé ve staveních se tomu jenom usmívali a přikyvovali: »Tak to bývá!« Nebo Nedomlelku ještě trochu popíchli: »Ale tělo má, tomu Vojta rozuměl.« — U Kalibů bylo večer veselo. Ze síně to vonělo jako na faře, kdo šel kolem, dýchal plným nosem.

93 Smrž, Vojta i Karla seděli za stolem, a panímáma z plného pekáče každému předkládala. Tváře Smržový se jen jen leskly.

>No, hochu, teď se mi poděkuj!« smál se, plácaje Vojtovi do zad. »Ty jsi mi pěkný, ani do hospody nepošleš !< Vojta rychle povstal, šel k polici, vzal veliký hliněný džbán, na jehož lesklých oblinách byly bílé, vypouklé květy, a hodiv čepici na hlavu chtěl jíti.

»Snad byste sám neběžel,« spustila panímáma, »dejte sem peníze, skočím vám sama, ať toho prvního večera užijete, abyste do smrti nezapomněli!« Jak po návsi šla k hospodě, v právo v levo zírala do osvětlených okének. U Nedomlelových postála; viděla, jak sedí tam všichni kolem stolu, loupají brambory a mažou tvarohem.

Slyšela, jak Nanka, ústa majíc plna, rozkládá: »U Vojty ona je dnes traktaee, z komína se tam pořád kouřilo; já vím, že stará běhá kolem kamen jako posedlá. Smrže tam mají, běžel tam s uzlem.

No, jsem žádostivá!« Boučková smějíc se chvátala k hospodě ...

»Tak,« povídala, když všecka udýchaná přiběhla zpět, »tady máte pivo, a tuhle jsem ještě vzala na zavdanou;« a postavila na stůl červenou lahvičku.

Přes dvorek ve výminku také mrkalo světlo.

Starý Kaliba seděl u stolu, brejle na nose, knihu před sebou, ale nečetl. Hleděl do prázdna . . .

Na kamnech mel kastrol s kusem masa; přinesla mu to večer sama Karla, ale ani se nedotkl, neměl dnes chuti. Chvilkami povstal, přešel světnici a hleděl k chalupě.

Vzpomínal si na nebožtíky výměnkáře a na svou ženu. Aspoň ta kdyby tu byla — ale tak byl tu prvý večer sám a sám . ..

VI.

Byl šedivý, smutný den.

Panímáma Boučková konala v novém hospodářství prohlídky. Prozkoumala polici, almaru i truhlu ve světnici, prošukala komoru i půdu. Když se vrátila do světnice, spráskla ruce a spustila ostře: »Ale poslouchejte, zetáčku, to přece není možná, aby nebylo po mamince nic víc zůstalo?« Vojta sedě u kamen zálibné pozoroval, jak si Karla svoje šaty rozvéšovala.

»I zůstalo,« usmál se, »naše maminka měla všeho nazbyt, ale hned po smrti si to holky rozdělily.« Panímáma rychle zamrkala, a tváře stáhly se jí k trpkému úsměvu.

»To jsem jaktěživa neviděla takového člověka, jako jste vy. Sestry jsou dávno vybyty, ale dostanou ještě všecko. Inu, že je Nána hladová, to vím, ale že vy jste na to dopustil!« hubovala všecka rozehrána.

95 »I vždyť to ani za řeč nestojí,« odpovídal stále se usmívaje, »rozdělily si jenom šatstvo, z nádobí ne všecko; tatínek sám jim k tomu svolil, povídaly, co bych já s tím dělal.« »Co byste s tím dělal — tak, tak,« smála se hněvivé, »inu bodejť, Nána ona počítala, že vám sem přivede tu Líkařku, ta má toho mamonu hromady, ale sama je stvoření! To by se tu bylo hospodařilo!

Podívejme, pro vás by to všecko bylo nebylo, ale jim se hodilo. Jste vy bloudek, zetáčku!« Poslední slovo mazavé, ale ostře protáhla a zapleskala si do čela.

Vojta neodpověděv počal přecházeti po světnici, stále zalíbené patře na Karlu.

»Ale máš ty, Kadličko, šatstva jako hraběnka, a jedno hezčí než druhé,« povídal jí všecek záře.

»Snad jsi, pro panička, nemyslil, že ti přijdu nahá do slavení?« odpověděla výsměšné.

»Holečku, naše Kadla když se ustrojila, mohla jít všude a každému se líbila,« velebila matka.

Vojta neodpověděv zvolna zašel ze světnice do komory.

»Jen si, Kadlo, všecko pěkné urovnej, šatstvo rozvěs všecko a prádlo vylož v truhle, když někdo přijde, aby viděl, že se stydět nemusíme,« nabádala panímáma.

Karla neodpověděla.

»Ale tu polici vy brakovali, kouska kloudného tu není; musíte spolu někam na jarmark nakoupit trochu skla a porcunálu, aby to tu nestálo jako rachotina,« mlela dále, a chodíc po světnici všecko obhlížela.

»Tyhle cejchy už taky mnoho parády nedělají, je to jenom bavlněné, vyndej naše kanafasové, budu povlékat.« Tu vracel se Vojta a z komory přinášel loktuši po mamince. Ukazuje ji ženě povídal: »Podívej, tohle jsem si nechal po mamince, chodívala v tom do kostela; kdyby se ti líbila, mohla bys ji taky někdy nosit.« Karla vzavši loktušku srdečně se rozesmála, a držíc ji roztaženou proti světlu pravila: »Podívejte, co mi dává, abych v tom chodila v neděli do kostela.« Panímáma rozesmála se také: »Ne, vy zetáčku, rozumíte nynějšímu světu! Co měla nebožka lepšího, to dal jiným, prastarou loktuši 5i nechal. Vždyť by v tom byla lidem pro smích!« Vojta byl rozpaky a studem zarděly.

»Inu, že je stará, vím, ale myslil jsem proto, že je po mamince.« »Ale pro mladou osobu přec není, leda že bych já ji někdy vzala, když sem tam odskočím,« podotkla matka. Vzala loktuši a hodila ji do truhly.

»Tak jsem myslil udělat malou radost, ale nepochodil jsem,« pravil smutně se usmívaje.

Když se obé ženské znova rozesmály, vyšel do .stodoly chystat kravám. — 97 Panímáma vzala si vaření a chlév sama na starost; všude jí bylo plno. Karla jí při tom jen málo pomáhala; mývala nádobí, vyprala, udělala pořádek ve světnici, sedala u okna pletouc anebo spravujíc.

Dříví a vodu nanosil Vojta, sám také dělal paření dobytku, chystal mu pití, řezal řezanku, nosil seno a slámu, kydal i podestýlal.

Byl tomu všemu zvyklý; nebožka maminka takové práce dělati nesměla, Vojta nedopustil.

Sám také každou sobotu tloukl máslo; snesl másnici, vypařil ji, a když panímáma nalila smetanu, <lal se do práce.

Byla naň na obra podívaná, jak bez kazajky a bez vesty stál u másnice a hrál si s tím. Když bylo stlučeno, pomohl slévat, a když panímáma měla máslo ve hrudě, spolu je vážili.

Nebylo-H právě práce s dobytkem, sekal slámu, řezal a štípal dříví, na půdě přehazoval obilí, nadělal loučí, ale také zatápěl i zametal.

Za to měl se na stravu dobře; nejídal už jenom vodovky, zápražky, brambory, kyselo, jáhly zavařené do vody, ale k snídaní hrnek dobré kávy z nesbíraného mléka, v poledne polévku a nějakou kaši v mléce zavářenou nebo dolky, lívance, peciválky, knedlíky i maso a buchty; jahelníku se švestkami, křížalami nebo se suchými houbami panímáma upekla vždycky dva pekáče, jeden veliký pro sebe a dceru, druhý o něco menší pro Vojtu. I když udělala vodovku K. V. Rais: Kalibův zločin. 7 98 nebo to kyselo, bývaly jinačí, než jakým byl zvyklý, nešetřilaf kouska másla a nějakého vajíčka.

Panímámě při jídle vždycky oči jen svítily a rýhy mezi bradou a tvářemi se leskly.

»Tak nás přece, zetáčku, taky pochvalte, jestli vám vaříme k chuti,« povídala jednou při obědě.

»I co pak já,« smál se, »já jen když se najím, mně je to jedno.« »Tak — a my jsme mysleli, jak dobře vám všecko děláme.« »No dobře, dobře, mám radost, jen když vám chutná; a chutná ti, Kadličko, viď, jsi pořád zdravá a červená.« »Snad bys nechtěl, aby mi tu bylo hůř než doma, to jsem se nepotřebovala vdávat,« odpověděla.

»I bodejť bysme se nenajedli,« kázavě hovořila zase matka, »vejmének teď máme celý a než ho sníme, něco se najíme. Jenom vaše mléko přidáme, ale za to zas za moje dá mi Konopáč peníze — je to teda jedno.« »Naše maminka mnoho nevařila,« klidně vypravoval Vojta, »nebývalo na to pořádně kdy, leda když jsme měli lidi na práci. To víte, když jsou lidé ke stravě, musí se jim přát, a maminka tuze lidem přála, za to u nás rádi dělali. My jsme byli jen tak o těch vodovkách, kyselu, bramborách, v neděli byly placky nebo buchty, maso jenom ve svátky.« »I taky jsme mívali lidi ke stravě a mívali jsme jich kolikrát hodně, u nás to bylo větší, ale to musím 9!) říct, že mne pro jídlo taky nikdo nepomluvil. Přála jsem jim, vařila jsem, aby vždycky zbylo, ale víte, jak tomu rozumím, myslím, že tady v kraji a na takovéhle nevelké chalupě je lepší jednat lidi beze stravy, máte to aspoň bez starosti a nikdo vás nepomluví. Přivede si to s sebou vždycky hromady dětí, pořád abyste na to na všecko dával pozor a abyste je všecky krmil,« řečnila stará.

Vojta přikyvoval.

»Když máte na zahradě něco na stromech, všecko vám to ta chasa otluče, neuhlídáte se jí.« »To je pravda,« zasmál se.

»Tak vidíte, a když vám jdou ženské z práce, ještě abyste každé dal do klína nebo do hrnka — inu, kde to jde, at to dělají.« »Tady po vsi všude jednají ke stravé,< připomenul.

»Inu, když budete chtít, budeme jednat taky.« — V klidných chvílích Vojta usedal na pecinku a záda tiskna ke kamnům, se ženou i s panímámou hovořil o přátelstvech, o vesnických lidech, o posvíceních a poutích, o svatbách i pohřbech. Sdělovali se o vzpomínky; panímáma měla řečí proudy, ale Karla skoro vždycky jen poslouchala.

Na černou hodinku přicházeli Smržoví, nebo Kalibovi zašli k nim; tu hovořilo se víc a živěji.

Vojta míval ty chvíle odpočinku rád; před svatbou se na ně téšíval líče si je nejpěknějšími barvami. Teď byly tu — ale Vojtovi v nich něco scházelo. Něco, 100 co mělo rozehrát, rozradostnit, osvítit starou světnici samým štěstím.

To tu scházelo, a Vojta marné to čekal. Tichý stesk počínal mu prolínati hlavu i hruď. Někdy začal dovádět, vypravoval historky k smíchu, škádlil ženu — ale tuze nepochodil. Snad se i zasmála, pověděla také něco veselého — ale plná radost se po světnici nerozlila. Jindy Karla jenom mrzutě zabroukla: »Zas už blázníš?« A Vojta odcházeje schlíplý říkal si: »Je to pravda, jsem blázen, jsem starý blázen! Co pořád chci — vždyť je všecko dobře!« Ale ten tichý, toužný stesk v prsou zůstával.

V neděli panímáma s Karlou chodívaly na ranní, a Vojta na velkou. Povídala sice panímáma, aby mladí chodili spolu, že sama ten oběd nějak ukuchtí, ale Karla jí odpověděla: »Kdyby to bylo u nás, chodila bych, ale tady ti lidé člověka div nesnědl, jak si od hlavy do paty prohlížejí.« »Snad se za mne nestydíš?« s mírnou výčitkou usmál se Vojta.

»Což tobě je jedno, ať se dívají jak chtějí,« odpověděla nevrle.

»Máš pravdu, at se dívají, mám radost, že si té prohlížejí a jsem rád, že tě mám.« Karla pohlédla naň úkosem.

»Tenhle zefáček, tenhle zetáček, pořád jako dvacetiletý,« řehtavé smála se panímáma.

V neděli odpoledne přicházíval Smrž někdy i s ní.

101 >Tak jak — dělá dobrotu Radlická?« mna rukama ptal se jednou Vojty.

Vojta dobrácky pohleděl na Karlu, usmál se a odpověděl: »Ani nevím, jestli se jí přec u nás líbí, pořád se mi zdá nějak smutná a skoro nemluví.« Karla se zasmála. »Bodejť, mám snad výskat anebo pořád chválit!« >Inu, pořád ne, ale trochu —« podotkl Vojta.

»I to jinač není, brachu, jen počkej, však ona se rozesměje,« šklebil se Smrž a kníry maje vztyčeny potměšile mrkal.

»Co pak náš zetáček, ten je pořád jako o svatbě,« mazlavě povídala panímáma.

»Máš ty, Kadličko, časy, od rána do noci abys mi děkovala, jakého jsem ti přivedl muže,« brebentil Smrž.

»Nechvalte, sváře, až bude sama chválit,« pritrpkle dodal Vojta. — Někdy, když bývaly ženské u Smržů, Vojta zašel k tatínkovi do výminku. Hned po druhé takové návštěvě povídala mu panímáma: »Byl jste u tatínka? Dobře on k nám nepřijde.« »Nechodí nikam, leda do kostela,« odpověděl.

»Ale mohl by přijít, poradit, popovídat.« »I tatínek nikdy mnoho řečí nenadělal, kdyby bylo něčeho z vlast potřeba, přišel by, všímá si všeho.« »Tot vím — ale on s námi tuze ne, jenom s tím Kukelkou,« odsekla.

»Ale slova špatného jisté o vás neřekne!« — 102 Advent s roráty, na které do Mladova staří, mladí putovali, ubíhal. . . Kraj býval ještě v černé tmé, ale po cestách osnéženými poli kmitaly se lucerny jako bludice. Starý Kaliba s Kukelkou nevynechali ani jednou. Uši beranic podvázali pod bradou, zachumlali se do širokých pláštův a chodili vážné jako proroci.

V šerém kostele, ozářeném pouze svícemi na oltáři, na skleněném třpytivém lustru a svíčičkami i sloupky na lavicích pobožných kolatorníků, zvučely písně starých i mladých, doprovázené slabými varhanami dudlavých tónův.

Kaliba a Kukelka dopřávali si zvláště písně »Ejhle, Hospodin přijde,« a >Poslán jest od Boha anděl, jehož jméno bylo Gabriel.« Tato píseň svým veselým, svižným nápěvem již od dětinství je téšívala.

Po roráte stavili se na hřbitově, udělali kříže na zapadaných rovech svých milých a zase klidné, vážně táhli k domovu.

Vojta jiná léta jediného roráte nevynechal, ale letos zůstával doma, protože chodila panímáma. Karla ještě ležívala, ale Vojta měl již chlév v pořádku, v kamnech zatopeno, a stoje v koutku před prskem o zeď opřen, ruce maje založeny vařil snídaní. Ve světnici bylo temné šero, jímž šlehaly proudy světla, vyrážející štěrbinami na plotně a otvorem do dvířek u prsku. Někdy zašlehl červenavý proud světelný i na Vojtu a osvítil dobráckou jeho tvář a velké oči, jež zírávaly k loži ženinu. Nebylo-li nebezpečí, že vyběhne voda nebo mléko, tichounce šoural se k posteli, sedl 10S na okraji, a byla-li Karla již vzhůru, velikou dlaní svojí hladil ji po vlasech i po plné tváři.

Když se panímáma z kostela vrátila, shodila loktuši a slila kávu; tu již také Karla vstávala a snídali společné.

Večer Vojta již také přečítal kalendář, jejž po vsi za svůj si vyměnil; Karla sedíc u stolu pletla nebo šila, hodné často zívala, a panímáma buď u kamen podřimovala nebo běhala na pobytky po chalupách. Když se vracela, Karla obyčejně již na rukách na stole položených spala, ale Vojta svým jednotvárným hlasem četl vytrvale.

Panímáma pak honem ještě uvařila čaj, »aby se dobře spalo« ...

V pondělí po druhé neděli adventní posnídav povídal Vojta ženě: »Mám tam ještě trochu pšenice na mlat, jiná práce není, nepomohly byste mi trochu?« »Proč by vám Karla nepomohla, proto je hospodyně,« odpověděla panímáma. »Na mně to nežádejte, když je už člověk na vejménku, špatně se ten cep zdvihá,- jsem beztoho samou sháňkou celá zmlácená, dá takové hospodářství starosti, a pak musím k máslařce, jede zej tra do Hořic a mám tu ještě drobet másla.« »Tak pojď, Kadličko, pojď! To se mi to bude mlátit, jak se mi jaktěživo nemlátilo!« tklivě usmál se Vojta, a vzav Karlu za ruku chtěl s ní jíti do 104 stodoly. Bývalot mu nejednou smutno, že Karla pro práci jeho žádné účasti neprojevuje.

»Přijdu hned, jdi napřed, jenom jinou sukni si přehodím!« • Když po chvilce do stodoly přiběhla, byla již vrata otevřena dokořán, vüz, na němž naloženo bylo ruchadlo a brány, stál na dvoře, mlat se leskl a Vojta stál na patře.

»Tak se tu pěkně rozhlédni,« povídal, »beztoho jsi sem dosud sotva vešla.« A již chytil veliký snop a hodil ho na mlat, kde klasy zašustily a zrní se drolilo. Ale již svalil se druhý, za ním třetí.

»Dobře, že jsem si vzala vlnačku a tenhle šátek, mrzne pořádné,« povídala.

»Jdi, na mlate se zapotíš,« smál se a shodiv Šestý snop, po řebříku sestupoval.

Měl jenom těžké pantofle na bosou nohu, kalhoty řemenem spoutané, starou lámasovou kazajku a na hlavě placatou čepici, prachem šedivou.

»Podívej, tuhle jsem ti uchystal cep, je lehký, uvidíš, jak to půjde. Udrátoval jsem ho pořádné, nemusíš se bát, že cepovka odletí, a můžeš notné uhodit.« »I vždyt já umím mlátit,« zasmála se, »a cep je mi jako cep.« »Jen počkej — vidíš, jak bouchá!« Stojíce proti sobě bouchali do plných snopů, ale Vojtova rána vždycky jen jen zaduněla. — 10fr Ve výminku za stolem sedel starý Kaliba a u kamen Kukelka. Když prvé rány cepů dopadly, nahlédl domácí do okna a povídal: »Ságo, ságo. Vojta s Kadlou mlátí!« Kukelka postaviv se opodál okna, pobafuje patřil do stodoly.

»Umí to,« pochvaloval, >inu, je ženská tuze šikovná, jen co je pravda.« »Kdyby jenom pořád tolik nekabousila, všickni kozli vědí, proč pořád morousi.« »Až si zvykne, bude jiná, uhlídáš. Ale co pak asi dělá panímáma?« Kaliba neodpovídal; ale tu BouČková košík majíc na ruce vyrazila na zásep a chvátala na náves.

>Vidíš ji, zas někam běží. Ta osoba se za den nadělá kroků, to je zdraví!« — Panímáma nešla od překupnice zrovna domů, ale stavila se u Smržů a potom ještě leckde ve stavení.

Měla už známostí řadu, jenom u Nedomlelů byla pouze jednou, to když Vojta dával Náné tři stovky pretence. Tenkráte jí Nedomlelka povídala: »Jenom, panímámo, s tím naším Vojtou pěkné dělejte, je dobrák, udělá všecko. Mohl dostat ženskou s penězi, ale Kadla se mu tuze líbila, musí se teda přičinit. Tatínka taky opatrujte, má už léta a je chatrný.« Boučková se po té řeči kysele rozesmála.

»Snad byste si nemyslela, že já se jim budu v chalupě do něčeho plébt, vždyť jsem stará osoba 106 a u dcery jsem, protože si myslím, že jí mohu se svým výminkem trochu pomoci. Byla jsem u druhé dcery tolik roků, ale špatného slova jsme si neřekly, to se zeptejte Smrže.« >I co pak Smrž,« suše zachechtla se Nána, »ten chválí všecko, z čeho něco cítí pro sebe.« Od té doby panímáma k Nedomlelům nevkročila, a Nána k mladým také nepřišla, ačkoliv k tatínkovi leckdy vklouzla.

Kde se panímáma ve stavení stavila, všude tuze pospíchala naříkajíc, že je doma plno práce, že chce mladým polehčit, aby alespoň za novoty měli trochu pokoje; ale všude se přec usadila a pořádné popovídala. — Mladí Kalibovi mlátili dvěma asi do deseti hodin; tu přišla podruhyné Hloušková pro mléko a Karla musela do sklepa. Potom zatopila a chystala oběd.

»Podívejme, mladá měla nějak brzo dost,« povídal na výminku Kukelka.

»Půjdu hochovi trochu pomoct, nemůžu to slyšet, když klepe jedním,« řekl Kaliba, a hodiv čepici na hlavu šel do stodoly; Kukelka cupal domů.

Na návsi potkal se s Boučkovou.

»Byl jste u nás, pantáto?« ptala se úlisné.

»Byl, byl.« »A co pak že tak brzy utíkáte?« »I vždyť jsem se naseděl — a kmotr šel pomoct Vojtovi, aby neklepal jedním.« 107 »Za to vy máte časy, viďte, jen takhle od rána do večera cupete z domu do domu a pobafujeté,« pravila rezavé a již tuze ubíhala.

»To vás to pálí,« volal za ní ostře a zíral zpét, dokud v chalupě nezmizela.

Panímáma přiběhnuvši do světnice rozkládala dceři: »Proč nejsi na mlate? Snad nemáš hnedle dost?« »I byla tu Hloušková pro mléko, a když jste neála, zatopila jsem a postavila oběd — jste pořád z domu,« Karla mrzuté odpověděla.

»Nevídáno, abys neumřela hlady,« hubovala matka a rychle strhovala svrchní oděv, »ten starý na to zrovna číhá a pak se jen vysméjou.« A již honem letěla do stodoly.

»Co by vám to, pantáto, nenapadlo, abyste snad na stará kolena mlátil; to by bylo pěkné, snad by smě těch pár snopů ne vy mlátili! Holka musela na chvilku odskočit a byla by se vrátila, ale pak ji mrzelo, že jste tak honem pospíšil místo ní a styděla se,« volala.

Kalibové při té křiklavé řeči přestali.

»I ságo — pro několik snopů, to mne nestrhne,« smál se pantáta.

»Jen vy se šetřte a hovte si pěkně,« kázala sladce a vzala mu cep z ruky.

»To mám pomocníků najednou,« smál se Vojta srdečně.

»Ještě by lidé řekli, že vás honíme do práce,« vykládala panímáma. »Kukelka mi to zrovna tak nad108 hodil, chodí od stavení ke stavení a ještě by nás roznášel.« »Inu — jak chcete,« ostřeji řekl pantáta a vrátil se do výminku.

Když byla Karla s matkou v poledne sama, ptala se nevrle: »Proč jste pantátu nenechala mlátit, když se tak do toho hnal?« »Buď ráda, když se ti do ničeho neplete, dáš mu?

co mu patří, a víc se nepotřebuješ starat.« »To bych nevěděla, když se někomu chce mlátit, proč bych ho nenechala,« smála se Karla.

»Nemluv a jdi na mlat, nebuď jako zavázaná, jenom chodíš a zíváš. Až to umyju, přijdu taky a půjde to třemi.« — O štědrý večer seděl výminkář Kaliba s mladými v chalupě.

Panímáma připravila důkladnou večeři: houbovou polévku, jahelník se švestkami, spařené peciválky.

mašténé máslem a syrubem, kávu, vařené cukrované švestky, křížaly a hrušky, vrchovatý talíř ořechův.

Pod okny zpívali jim chudí pastuškové »Co to znamená, médie, nového,« »Pastuškové vstávejte, v Betlémě se svítí,« »Pochválen Pán Ježíš Kristus, bratře Matěji!« Panímáma nosila jim zbytky od večeře a přidala jablko neb ořech. Ode všeho uložili také kravám, aby věděly, že je štědrý večer. Rozkrajovali jablka, ukáže-li se hvězdička nebo křížek, a hádali, jaký bude vnitřek ořechu.

109 »Já vím, nevěsto, že dneska rok hádala jste všelijak, kam se dostanete,« usmívaje se pravil starý.

»Tof víte, pantáto, lily olovo i chodily ke studni,« smála se panímáma.

»Dnes už víte, kam jste se dostala,« pokračoval, »a Pánbůh dej, abyste nikdy nelitovali jeden ani druhý, ale abyste jako dnes při stole ve svaté svornosti byli živi. Tuze se mi dnes u vás líbí!« A pantáta usměvavé rozhlížel se světnicí, jež osvětlena byla velmi vlídná.

Vojta drže Karlu za ruku jen zářil; měl radost, že se usmívala i zahovořila.

»Na přesrok, dá Pánbůh, bude tu ještě veseleji,« zase povídal pantáta.

V té chvíli Karla ruku svou Vojtovi vyškubla, zachvěla se a zakrývala oči.

Pantáta rozesmál se hlasité . . .

Po desáté hodině uvařila panímáma čaj. Když popíjeli, pravila: »Vidíte, pantáto, málokdy se tu ukážete a jak pěkné jsme si popovídali!« »Vždyf vy u mne taky ne,« odpověděl s úsměvem.

»Ale to je něco jiného, u nás je plno práce, ale vy máte kdy — a potom tam pořád sedí ten Kukelka.« »I což Kukelka. ten tuze rád povídá.« »To věřím, vždyf nemá co dělat a starosti žádné; je to ku podivu, člověk ještě jako suk, ale ruku na nic nevztáhne.« 110 »Tak, tak — milá panímámo, kdybyste se byla jakživa tak nadřela jako Jozef! A po všem dření a starostech zůstane tady jako vyhnilý parízek, o kterého nikdo nestojí. Kdyby to byl jiný, dávno by tu nebyl — toť bylo nějakého trápení! Nemoc táhla do stavení jedna za druhou, oči zatlačoval jednomu po druhém, všecko se ve stavení vystřídalo, do pracizích rukou všecko přišlo, jenom on zůstal, pantatík starý, aby to všecko viděl,« vřele, soucitné vypravoval výminkář.

»Ale tuze si to nebere, povídala mi hospodyně Kosačka, že jak je doma, přes tu chvílí zpívá.« »I to věřím, to má Jozef v krvi, třebaže to už nejde jako jindy. Ságo, když on se jindy po mši svaté rozkřikl: ,Všickni svatí a světice Boží!: div to okny neřinčelo, celý kostel překřičel,« smál se starý.

»A je ho troška, kde se to v něm nabere! Ale povídala Kosačka, že v tom vejměnku žije jako jezovec, že kdyby je lidé neznali, co by si o nich pomyslili.

Nechá prý všecko, jak to stojí a leží se vším smetím a nepořádkem; sám si stele a kuchtí, ale to je prý hospodářství! Kafe si navaří hrnec a pak žije třeba čtyři, pět dní jenom o něm; kolikráte je to už ssedlé až hrůza, ale jemu je to jedno, nic jiného nevaří, dokud není u dna. Jindy navaří náramný hrnec brambor a pak to jí studené; člověk by nevěřil, kde se v něm nabere toho zdraví. Jednomu je ošklivo, když si na to pomyslí!« 111 »Inu, inu — ale srdce je preupřfmné, kdyby takových na světě bylo.« »I to se u takových povídalů zdá, ale mrzutostí nadělají často až hrůza; běhají od stavení ke stavení, trousí řeči a rozvádějí lidi.« »Holečku, to Jozefa neznáte, nejde nikam, jenom ke mně a do kostela a jakživo mu nenapadne, aby se pletl mezi lidi!« »Nána k vám taky dobíhá jako zloděj; před námi přede všemi utíká, jakoby se nás bála,« s lítostným nádechem v řeči pokračovala panímáma.

»l to ani ne, přiběhne někdy na slovíčko, trošku mi poklidí, někdy ustele — to je všecko,« mírné vysvětloval otec.

»Tak vidíte, jako bysme my vám to neudělali, ale člověk neví, jak by vám přišel vhod, nic neřeknete ani nepřijdete. Jste vy výminkáři všickni stejní, Kukelka taky dělá, jakoby hospodyně nebyla ve stavení, spíše se jí vyhne.« »Ale slova špatného o ní neřekl.« »A pak Nána je tuze neupřímná, u nás ještě ani nebyla, ale s kým se sejde, tomu nás pomlouvá.« »To snad ne — řeči se povídají, když lidé poslouchají,« odpovídal stále klidné a při tom mu napadlo, že si Nána nedávno naříkala na mladé a na Smržový. Vypravovala, že jí panímáma i Smrž po vesnici nadávají hladových, že leze do výminku, aby •jenom na pantátovi ještě něco uškrábla, že přinese <* * *•*» 112 mu kousek černé placky, aby se zalichotila, ale odnáší plné klíny.

»Kdyby to řekli na jednom místě, nic bych si z toho nedělala,« hovořila zase panímáma, »ale to jsem to slyšela na kolika.« »To je nejlépe nevšimnout si takových řečí, jinak nemá člověk doma pokoje,« dodal starý. Řekl to rozhodné, aby naznačil, že si přeje konec té řeči. Po chvilce vstal a řekl: »No, no, Kukelka bude čekat, pomalu abych se vypravil na půlnoční. Záplat vám Pánbůh a naděl stokrát víc!« »Rádo se stalo, tatínku,« odpověděl Vojta radostně.

Výminkář zašel pak do svého baráčku. Ve světničce bylo pološero, svítilat tam lampička před betlémem, jejž si pantáta na polici vystavěl. Byl to již starý betlem, tuze začoudlý, ale u Kalibu stával každoročně, proto pantáta nemohl býti bez něho.

Oblékl plášf, zavázal čepici a shasnuv vyšel.

Za nějakou chvíli po otci šli také Karla s Vojtou.

Když vycházeli ze vsi, zazvučely šírým zasněženým krajem hlaholy mladovských zvonů. Nebe bylo jasno, plno drobounkých hvězd. Tichem ostrého, mrazivého vzduchu letěl ten hlahol jako požehnání nadoblačných výšin staré, stuhlé zemi.

Sem tam kmitala šerým tichem noci žlutá světélka, a když vzduchem zatáhlo, bylo slyšeti i lidské hlasy.

113 Karla šla napřed, Vojta na tuhé stezce za ní; ona šla lehce, při chůzi trochu se kroutila, on kráčel zpříma a těžce dupal do tvrdých zmrazkův.

»To jsem rád, holka, že jdeme; loni jsem šel s maminkou, nikdy půlnoční nevynechala, letos jdeme spolu,« zahovořil.

»Taky jsem ráda, v Hladové jsem o půlnoční ješté nebyla,« odpověděla.

»Je to pěkné,« vypravoval, »o půl dvanácté začnou hodinky, ve dvanáct je mše. Varhany hrajou jako dudy, dvanáct troubí na choře, a jaké zpěvy provádějí. Mně vždycky je nejmilejší, když při hodinkách celý kostel zpívá ,Narodil se Kristus Pán!' To je krása — tu si zazpívá každý. A vždycky si tak myslím, jaká je v nebi radost, když tam| tak od země letí ta píseň z kostelů všech!« Potom šli chvíli nemluvíce.

»Vidíš, Kadličko,« spustil zase, »takhle jsem rád, když jsi, jako jsi byla dnes večer, když jsi veselá a mluvná.« »Člověku není vždycky stejné,« odpověděla.

»Když nemluvíš a mračíš se, nejradéji bych utekl z domu, všecko na mne padá, smutno je mi; ale já bych utéct nemoh', protože bez tebe nemohu být — člověk ani neví, co se s ním děje a jak se to stalo!« Karla neodpovídala.

»Pak mně napadá, že tě to u nás mrzí, že se ti něco nelíbí, a že té snad trápí, že jsi se k nám vdala.

Ale zase si myslím, že té nikdo nenutil, žes to mohla Karel V. Rais: Kalibův zločin. 8 114 říct hned, když jsem k vám přišel poprvé.« Zamlčel se a čekal, co řekne; ale mlčela.

Šel chvilku zticha a nesměle se zeptal: »Posloucháš? « »Poslouchám.« »A co teda tomu říkáš?« »Čemu?« »Tomu, co jsem povídal, že jsi k nám snad šla nerada, a že té nikdo nenutil.« Karla prve neposlouchala, myslila patrně na něco zcela jiného.

»Bodejť by mne nutil, ani bych se nedala. Ale radši mne nech, pomysli si, že mám taky starosti; jsem ještě mladá, nedávno jsem se vdala a potom — yždyt víš —« Vojta chytil jí ruku a sevřel ji vřele . ..

Nedomlelka také byla na půlnoční a s Karly a Vojty očí nespustila. Ještě v noci, když se vrátila domů, povídala muži: »Páně — Vojta byl s mladou taky, to byla na ně podívaná. Ta dělá jinačí paní než já, a máme větší chalupu. Pořád jen se dívala do knížek, ale já vím, že nic neviděla a jen ty knížky nad lidi ukazovala. Nastrojená je — kabát má nový, sametem lemovaný, jen se v něm kroutí. Povídala Hloušková, že jí ho koupil v Hořicích, a jak se prý navybíral, žádný se mu dost nelíbil. Tatínek tam byl na trachtě a povídal, jaký je tam pořádek, co všecko mají na polici. Je to blázen ten náš Vojta, dřel se, a dvě cizí ženské mu to rozházejí. Kdyby to nebožka 115 maminka viděla, ta by litovala těch mozolů, které si pro cizí lidi nadělala!« »Mlč, nebruč, mohla bys mít taky všecko, jen kdybys chtěla,« zívaje breptal muž.

»Že té, člověče! Abych snad vlastní děti okradla, ne?« vybuchla dušené, ale prudce.

»É jo — no tak —« odpovídal jí líně, »ono se tento — a pak se řekne —« zívnul, obrátil se na bok a spal opět jako buk.

VIL O třetí neděli masopustní měli v Ostružinově u představených muziku. Bývaly tu sice taneční zábavy přes tu chvíli, ale tahle masopustní bývala hned po posvícenské. Již v pondělí před muzikou přivezl představený z Pecky plný vůz védárek s pivem, a v úterý jel do Hořic pro kořalky. V pátek a v sobotu se v hospodě drhlo, smýčilo a umývalo. Ve světnici nad okny pověsili půlkruhy věnců z chvojí, okrášlené mašlemi z malovaného papíru. V čele světnice, mezi okny, pod zrcadlem se zlatým, ale již rozvrtaným rámem, přibili papír s modrým nápisem: »Pěkně vás vítáme!« Na sloup, který stojí uprostřed tančírny, nalepeny byly nejrozličnější obrázky z časopisů, knih, obrázky pouťové a Domovní požehnání. Se stropu visela •dvojramenná petrolejová lampa. Pro hudebníky upravena byla zvláštní vysoká posada a postavena v čele 6* llü v levém koutě. V neděli kolem čtvrté hodiny odpolední utvořilo šest hudebníků před hospodou kroužek, kapelník, krejčí Stěhula, postavil se uprostřed, a ryčnápolka zazvučela vesnicí. Ode všech stavení sbíhaly se děti ustrojené i neustrojené. Některý klouček měl jen bídné štruksky a čepici v týle nebo na uchu, děvčátka byla i jen o jedné suknici, ale po zdupaných místech na návsi točili se a výskali jako v máji. Hudebníci po prvém kousku spustili druhý, kapelník pískaje, uprostřed hry povznesl klarinet otvorem k výši, a páni kamarádi po tom znamení vešli do hospody. Hned v levo u dveří za vysokou a širokou katedrou, na níž narovnány byly řady sklenic a stály košíky s rohlíky a uzenicemi, byl představený s představenou,, on jenom ve vestě, v košili se širokými, svislými rukávy, ona v krátké sukni se životem nadmutých, nabíraných rukávů, v bílých punčochách a sametových střevících. Banda usadila se na své místo, uchystala si partesy a pak spustila hovor a smích. Děti zaběhly do síně, stavěly se mezi dvéře, některé usadily se i u kamen na lavičce, jež přichystána byla prostarší ženské. V tančírně byl ještě jeden větší stůl v pravém rohu čela, ostatní byly vedle ve světnici. Se soumrakem počali se hosté scházeti. Přicházeli tatíci i sousedky se syny i dcerami, všichni sváteční.

Muži kouřili téměř všichni doutníky, z dýmek.

leda pantátové, kteří kromě při jídle od rána do večera, nedali dýmky z úst, a jimž doutník nebyl žádným.

kouřením. Starší usadili se ve světnici vedlejší, představený nosil jim číslované sklenice a na tabulce u dveří dělal k číslům čárky. Kdo sem přišli pro tanec, sedali na lavice podél zdi tančírny.

Hudebníci hráli, a ještě než představený rozsvítil, bylo slušné kolo. Vojta s Karlou také přišli; panímáma dívala se za nimi do tmy, dokud nezmizeli u hospody. Řekla, že se také za nimi podívá, ale jenom na skok, aby nikdo chalupy nevykradl.

Karla měla nové polohedvábné šaty tmavé barvy, drobnými růžičkami v látce poseté, na hlavě bily hedvábný šátek s modrými květy a dlouhým třepením.

To koupil jí Vojta. Stěžovalt si nedávno panímámě, že je naň Karla nemluvná, že mu odsekává, jakoby ani muž nebyl, a panímáma mu odpověděla: »Ale vy jí taky žádnou radost neuděláte! Kabát jste jí sice koupil, ale ten tuze potřebovala, kdybyste jí koupil něco na masopust, dojista by obrátila.« Vojta nic neříkal, ale za dva dni potom byl v Hořicích a koupil látku, přípravy na šaty i šátek.

Když mladovská švadlena hotové šaty přinesla a Karla se do nich oblékla, smála se panímáma: »No, pěkné se zetáček ukázal! Dobře mně nic nekoupí, třebaže se mu tu od rána [do noci dřu a celý svůj vejmének přidávám.« Karla podívavši se na matku, ohrnula ret.

»No, co se ohrnuješ, není to pravda?« stále kysele se smějíc řekla matka.

118 »Jestli je chcete, dám vám je, mne je to jedno,« mrzuté pravila dcera.

Panímáma neodpověděla, a Vojta roztrpčen mrače se odešel ze světnice. — Všichni v hospodě přítomní s Vojty a Karly očí nespustili. Tetky u kamen a holky kolem stěn mlčky prohlížely si je od hlavy k patám. Karle tváře planuly a oči měla sklopeny; Vojta ve svatebním sosáku klidné na obé strany pozdravoval.

Ve světničce sedli v koutě ke stolu, a když představený přinesl pivo, Vojta je vzal, otřel, podíval se na ně proti světlu a povídal upřímně: »Tak se napij, Kadličko!« V té chvilce bylo v hospodě takové ticho, že všichni ta slova slyšeli.

Pantatíci, dýmky majíce v koutcích úst, dívali se na ně stranou, po očku, chasníci prohlíželi si ji směleJiž tu také byl Smrž a potahuje knír nabízel Karle zavdanou. Napila se maličko a řekla: »Děkuju pěkně!« Smrž sedl si k nim a hovořil vesele: »To mám radost, že jste přišli, jen tak dál, Kadlo, tohohle bubáka musíš vodit sama, jinač by ti z domu nevylezl!« i Všecko se tlumené rozesmálo.

»A co pak panímáma, proč pak jste ji nechávali doma?« »Je potřeba, aby někdo hlídal,« řekla Karla, ale oči nepozvedla; bylo jí tu mezi neznámými úzkoy, 11» védélat o sobe, že je hezká, zdravá, siíná, a Vojta starší i hranatější, a že lidé to přetřásají.

»Aby vám někdo do chalupy nevlezl, vždyť tam máte pantátu!« smál se Smrž. >A ty jdeš do hospody a ani cikáro nemáš!« dodal a odběhl.

Hudebníci spustili kvapík, a mladí- hrnuli se ke» dveřím.

Kalibovic manželé seděli mlčky »No, Vojtíšku, teď nesmíte takhle sedět, to by se vám mladá pěkné poděkovala,« potměšile mžouraje chechtavě řekl chalupník Pétioký.

»Jen do kola, do kola!« křičela i představená, sbírajíc prázdné sklenice.

»Tak půjdem, Radlicko?« ptal se Vojta vstávaje.

Tatíkům stahovaly se rty ke smíchu, a očka jim jen jen zářila, když Karla vstala, nadouvnuté šaty urovnala a šla pak za Vojtou do světnice.

»Podívejte, nepovídala jsem to, že bude tancovat jako blázen — pořád jste říkala, že ho znáte, ten že do kola nepůjde,« šeptala tetka Svěračka výminkářce Vydrové.

»Inu, dělá to k vůli ní.« .• ' » »Toť se ví, že k vůli ní — ale koukejte koukejte —« Kolem kamen zasyčel smích bezzubých anebo polobezzubých úst starších ženských.

Mladší i starší stavěli se kolem dokola tancujících a hleděli na Kalibovy.

120 Ona skákala dobře, ale Vojta tuze dupal a tlapal na plno. Tančících rychle ubývalo, a ti, kteří zůstali, zvolna loudali se po kraji kola, pozorujíce Vojtu s Karlou. Vojta neviděl, mel na mysli jen svoje nohy, ale čím byl opatrnější, tím hůře tančil a ženě stále po nohách tlapal.

Byl tuze červený a silné se potil, na čele a pod očima měl celé stružky. Za to Karla viděla, jak celá hospoda dívá se jenom na ně, jak se všichni smějí, jak se klarinetistovi stahují koutky rtův, a trubač že ani troubiti nemůže.

»Už dost!« zahučela do Vojty, ale tak, že to všichni slyšeli.

Vojta ji pustil a zmaten, omámen motal se ke dveřím světničky.

Karla chtěla za ním, ale už tu byl Smrž, chytil ji a točil se s ní jako mladík. Tancujících opět rychle přibývalo.

Vojta již seděl na svém místě a držel se stolu.

Židle se s ním houpala a v hlavě to vířilo. Neviděl, jak se mu všichni smáli a teď jak se naň útrpně dívají.

Vzpamatoval se teprve, když hudba přestala, a Smrž když Karlu vedle něho posadil. f »Jsi ty mi pěkný tanečník, Vojto,« smál se Smrž.

»Ba, tolik dupe, tlape a supe,« smějíc se také Karla přidala.

»Checheche,« sklí bil se baráčník Pištora, »vy byste radši s mladým, kde pak Vojta a tanec, ten jen aby dupal hroudy na jetelišti!« 121 Vojta se usmíval, ačkoliv mu bylo tuze stydno a trpko. Byl by se raději viděl na deset mil odtud.

»No, mlč, mlč, netrap se, všecko se podá,« smál se Smrž, >zaspal jsi mnoho, teď musíš dohánět. Radlická musí mít trpělivost a musí té učit!» »Kdybyste to byl vy,« podotkl půlstatnlk Kosák a rozkousány doutník maje v koutku úst vypouštěl lehké kotouče, »ale Vojta se už, myslím, nepodá!« »Co pak Smrž, ten by mladší všecky dohromady uhonil,« řekl jiný.

Všichni se smáli a bylo jim na tvářích viděti, jak nemají Smrže rádi.

Smrž vztýčil knír, pohleděl na ne úkosem a obrátil se k Vojtovi.

»Snad si z toho něco neděláš,« hučel do něho, »nevídáno, odvykl jsi. Vždyť Radlická se nezlobí — povídám, Radlicko, že se nezlobíš? Co pak za to může, že neumí tancovat?« »Bodej £ bych se zlobila,« smála se.

»Tak se napij!« řekl Vojta, a hlas se mu třásl.

Napila se více než prve, vidélaf, jak ho ten tanec sklíčil.

V íančírně povídalo se dosud jenom o nich.

Ženy u kamen rozbíraly, dobre-li Vojta udělal, že si Rarlu vzal, dívky se jí smály, přály jí, že vzbudila výsměch, mladíci se jí zastávali, že je hezká, že jí to sluší, a za Vojtu že nemůže.

Při dalších tancích byla Rarla pořád v kole. Vojta sedl blíže k sousedům, pustil se s nimi do rozprávky 122 o hospodářství a nabyl tak trochu klidu. Pokuřoval a popíjel.

Všichni jakoby byli zapomněli, o čem prve mluvili, ale zatím mysleli jenom na Vojtu a jeho ženu.

Když se Karla od tance vracela, Vojta podal jí sklenici, promluvil několik slov, ona vesele odpověděla a šla zas.

Po desáté hodině přiběhla panímáma Boučková.

Nepřiběhla jako na chvilku, přišla vystrojena jakoo svatbě, byly jí plny dvéře.

»No tak, zetáčku, jak pak hodné tancujete,« povídala Vojtovi.

Opět zrudl, podíval se na ni jako vyjeven a mlčel.

Sousedé se smáli.

»l se mnou už dejte pokoj, kde pak já se už mám v kole motat,« pravil pak podrážděn.

»Tak aspoň podej zavdanou,« štiplavé řekl Pištora,.

»ty jsi pěkný zetáček, panímáma přijde za níni, ale' on kouska utřenosti nemá!« Vojta podal jí sklenici.

Jenom lízla a řekla: »Dékuju pěkně.« »Za to dcera se vám vytrdluje, můžete mít radost,, tetka,« opět řekl Pištora.

Jak se naň podívala, zeleno zasvitlo jí v očích.

»Nevídáno, vždyť je mladá a dlouho-li pak budetancovat, at užije, tuhle zeť jí to přeje,« odbývala, ho rázné.

Tu již ji Smrž odváděl k tanci.

>Pane, pane, Vojto, ty bys měl s touhle panímámou ještě co dělat, podívej, jak tancuje!« smál se* Pétioký.

.»Ještě by očima vypálila,« ušklíbl Pištora.

»I jen vy dejte Kalibovi pokoj,« káral je Kosák,»hezkou ženu si vybral, může z ní mít radost, ať jepanímáma jaká je.« Myslil to dobře, ale rozvířené mysli Vojtovy neutišil.

»Vždyť mu žádny nic nedělá, ví, že ho mámerádi, ale řeč se mluví a pivo se pije,« podotkl jiný..

>Však on si to doma spraví sám, snad by se od nich nedal vodit na provázku!« Panímáma potancovavši vmísila se mezi ženyr aby porozprávěla.

Po chvíli přišla zase k Vojtovi a povídala: »Jen* si pobuďte, zeťáčku, já zas musím domů, aby námtam někdo nevlezl. Kadla se ještě trochu vyskáčea pak přijďte, í vždyť ono ji to brzy přejde, přejte jf> to!« a potměšile naň zamrkala.

Vojta jen přisvědčil, a panímáma chvátala domů.

Hostí dosti rychle ubývalo. Tančírna i světnicebyly plny šedého, dusivého kouře, jímž mdle rozlévalose žluté světlo, plny kyselého pivního zápachu a celých, mračen prachu, jenž kolem lamp se tetelil. Představená kropila již po několikáté, ale pomohlo to leda.

na chvilku.

124 Stařeny, jež kolem kamen ještě zbyly, dřímaly, « pece bylo slyšeti zdravý dětský dech a ve světnici také již ledakterá hlava zmožena klesala na stůl.

Bylo půl noci.

Představený vylezl na okno a otevřel, aby provětralo. Šedé mlžné proudy, dýšící vlhký chlad, valily .se do světnice, ale tanečníci nedbali.

>Tak půjdem', teď už můžeš mít dost!« povídal Vojta Karle, jež rozehřátá přišla se napit.

»Snad bys neutíkal.« lísala se a plnou rukou ;svojí hrábla mu do vlasů, »co pak by po vsi řekli?

Teď bude volená, musím přec jít pro všecky, když mě hned napoprvé tak provedli; můžeš z toho mít radost, jakou máš u nich vážnost!« »Smrž je už taky doma!« připomněl.

»Snad bys se neřídil podle Smrže? Až nám bude tolik jako jemu, ani z domu nevyjdeme, a pak má hromadu dětí,« lichotila se a po zádech jej popleskávala.

»l jen už pojďme!« řekl mírněji.

>Hned, hned,« smála se a běžela do tančírny.

»Ňák neposlouchá, nezdá se vám. Vojtíšku?« .šklebil se Pištora.

Vojta napil se z hluboká.

»Zas už začínáš?« záhubo val Kosák.

»Protože ho mám rád,« těžkým jazykem brebentil Pištora, »je dobrák hodný a ty by jej omámily.« 125»Však neomámí!« zdvihnuv pést vykřikl Vojta a, vstav posadil klobouk na hlavu, vzal Karlin šátek a šel do tančírny. Ale u dveří nemohl dále, tanec byl.

v nejétším víru.

Karla jej viděla, ale blízko mu nepřišla; sotvapustila jednoho, byla v kole s jiným.

Teprve když hudba přestala, přiběhla a smějíc se řekla: »Tak pojďme!« a vedla Vojtu tančírnou.

Šlo se mu těžko. U dveří se zastavil, aby zaplatiL »Tak vidíš, pospícháš a zaplaceno nemáš!« pravila mu vesele.

»I nechtě to až ráno, nač byste čekali, a to vám povídám, Vojtíšku, at tuhle mladé něco přejete, můžetebýt rád, že si vás vzala, ne abyste jí dělal očistec na zemi,« vlídné, ale důtklivě kázala mu představená.

Pak vyšli, Karla napřed, Vojta těžce dupaje zaní. Když vystoupili ze síně do sněhu, Vojtovi zatočila se hlava, zamotal se a musel se chytiti stěny.

»I kdo pak by se s tebou coural, vždyť jsi se opil,« zahubovala drsně a sama chvátala k chalupě^ Vojta zvolna, klaté se dupal za ní.

Když došel ke své chalupě, panímáma otevřevši Karle, čekala na záspi.

»A vy jdete krásné, to je pravda!« hlučela ostře.

»Pak má dcera s vámi někam vyjít, necháte ji cizím lidem, sednete za stůl mezi takové pijáky a lejete to dosebe jako bez rozumu! Snad nezačínáte jako Bouček?« »Mlote a nekřičte, kdo pak mé tam hnal,« hučel ztěžka.

126 »Snad neřeknete ještě, že jsem vám řekla, abyste •se opil?« hubovala jedovaté, zamykajíc za ním. Oči jí .při tom svítily — mélaC radost, že si mohla takto vyjeti; věděla, že se tím v chalupě upevňuje.

Když se Vojta ve světnici svlékal, panímáma pořád ještě kázala.

»Je tu mezi vámi život! Ten nám jenom ostudu •dělá a druzí po nás jedou jako draví. Nedomlelka zas •u tatínka seděla kdo ví jak dlouho; ta mu toho asi nahučela! Ale já tomu udělám krátký konec, kdo pak si bude pouštět cizí lidi do stavení, aby nás jen ostouzeli. Ten Kukelka kouká taky pořád jako vejr, mrzí ono ho, že může jenom do vejměnku a ne sem jako dřív!« »Nehulákejte, panímámo,« bručel Vojta.

»Nevídáno, ať to slyší celá vesnice. Poprvé jste vyvedl dceru do světa a juž jste se opil, vždyf jen .bručíte. O tomhle nám Smrž neříkal!« křičela tím více.

»I lehněte si už, člověk pro vás spát nemůže!« mrzutě ozvala se Karla a na posteli se obrátila.

»Bodejť, do půlnoci na spaní nepomyslíš a pak najednou nebudu smět pro tebe promluvit!« odsekla matka, ale již přestala.

Zhasla a za malou chvíli potom ozýval se světnicí několikerý chrupot. — Druhého dne chodil Vojta jako schlíplý, styděl se za včerejšek.

Za to Boučková byla všecka hybná. V poledne 127 pekla placky a mazala je povidly. Před obědem dala dvě na talíř a běžela s nimi do výminku.

»Vemte si s námi, pantáto, placku,« lichotivé řekla tam výminkářovi.

»Naděl vám Pánbůh, co pak že si děláte škodu?« odpovídal chladně.

>Jakou pak škodu! Nepotřebujete nic?« »Nic, nic, děkuj u pěkně.« »Jestli pak jste slyšel, pantáto, kdy přišli mladí od muziky?« ptala se tuze srdečně.

»I kde pak já, dávno jsem chrupal,« řekl na Boučkovou nepohlédnuv.

»Ale to byste nevěřil, že se Vojta opil,« přitlumené vypravovala tváříc se tuze vážné.

Pohlédl na ni zaražen.

Kývala, že je to pravda.

»Sedl vám za stůl, zapálil si a jen s těmi nejhoršími pil. S Kadlou šel do kola jen jednou, a to ^eště se prý motal, až to bylo lidem pro smích.« Starý vstal a sehnut přešel po světnici. Po chvilce zastaviv se před Boučkovou řekl: »Abych vám krátce pověděl, myslím, že takovéhle radovánky pro hocha už nejsou. Nemáte ho k tomu ani mít!« Boučková se polohlasitě zasmála. »Vždyť jsem si to myslila, že se ho zastanete,« řekla štiplavé, »ale proč byste se ho nezastal, vždyť je váš syn, to však musíte uznat, že já jsem taky matka. Dcera je mladá, chce ještě trošku do světa, dlouho jí to beztoho trvat 128 nebude; a proč by s ní nešel, vždyť mají nedávno po svatbě — ale opíjet se nemusí.« »Snad to nebylo tak zlé,« podotkl.

»Inu, ve sněhu se neválel, ale vidět to na něm byla notné, Kadla přiběhla od hospody sama, mrzelo ji to.

Já mu to za zlé nemám, to Pánbůh chraň, není tomu zvyklý a teď má radost ze ženy — no. trochu se zapomněl. Nemyslete si, že jsem chtěla na něj žalovat, řekla jsem to radši sama, protože vím, jak vám jiní všecko za tepla donesou a jenom na nás přidávají,« obracela.

»Už jsem vám povídal, že na lidské řeči nedám a do ničeho se nepletu; teď jsem na vejměnku a hospodaří syn — má už rozum!» a zase sedl za stůl.

»Však proto, však proto, vždyt sám musíte vidět, že jsem taky od rána do noci jako v kole, dělám, jak můžu,« hovořila rychle.

Neodpověděl.

»Co ze svého vejménku dostanu, všecko přidám.« »Mm-no — když se na naší chalupě dobře hospodaří, může být živ z ní,« řekl rozhodné a podíval se na ni, takže honem oči sklopila.

Chtěla rychle něco odpověděti, ale neřekla slova.

»Ještě bych vás o něco prosil, panímámo,« vzpomněl si, »ten salup, ve kterém běháte, nosila má nebožka jenom v neděli, nosila ho tolik let a byl pořád pěkný; trošku mé mrzí, že v tom pořád běháte, víte, nemůžu to vidět —« 129 Zčervenala a ruce se jí zatřásly.

»I dával ho Kadle, ale ta ho nechtěla, chtěla jsem ho teda užít; ale když myslíte, víckrát ho nevezmu!« odpovídala nejistě.

»Buďte tak dobrá —«• »Tak s Pánembohem, a nenechte ty placky stvrdnout,« řekla ještě a odběhla.

Na dvorku potkala se s Kukelkou.

»Kmotr k obědu, k obědu?« smála se špičaté.

»Už jsem po něm,« odsekl ostře.

»To je pravda, kmotr jen lžíci položí a juž běží k nám!« rýpla a vběhla do chalupy.

»Jestli pak, lidičky, věříte,« volala již na prahu světnice, »že mi pantáta vyčetl ten starý salup! Nemůže prý se na to dívat, že v něm běhám, nebožka prý ho tolik šetřila! Taky jste ho mohl nechat, kde byl, je to beztoho hadr,« přidala zeťovi.

Ten neodpověděl.

Panímáma běžela ke truhle a vyndavši salup, hodila ho Vojtovi.

»Tu máte, aby se pantáta netrápil,« vysmívala se uštěpačně.

Vojta položil salup na postel a přešed světnici, povídal rozhorleně: »Vzal jsem si jen ten salup, holky si vzaly ostatní, snad přece s ním můžu dělat, co chci?!« »Ó, holečku, kdyby to byly holky, pantáta by ani necekl, ale to víte, my jsme jim proti chuti, závidéjí vám, že se vám dobře vede, Smržka ani ne, nemá K. V. Rais: Kalibův zloíin. ,9 130 na to kdy, ale Nedomlelka je na vejménku pečená vařená. Ta asi na nás přidává,« čiperné vykládala.

»Na mne by si nepřišla,« řekl rozhodné.

Panímáma pohodila hlavou a smála se. »Teď tam zas letél Kukelka; donesla jsem pantátovi placky, ale já vím, že je ten dotéra sní, nadarmo tam pořád neběhá. Prosím vás, kam by pantáta všecko dal, kdyby se nedělil s jinými, sám celý vejmének nespotřebuje — inu, je tu Nána, a Kukelka taky pomáhá vařit. Dobře já jsem se nabízela, že mu všecko na vejménku udělám, dělala bych to ráda, ale když vidím, jak všecko strčí jiným a na člověka se kale nepodívá, je to jednomu líto!« Vojta přecházel po světnici a nemluvil.

»Já vím, že tam Nána hned časně ráno donesla, že jste se včera podnapil —« »Já bych ji —« zahučel.

»Ta osoba nemá jinou starost, než aby pantátu dostala jenom na svou stranu, vždyť ví, že pantáta má vejmének a ten tisíc 'zlatých. Páně, to by si Nedomlelovi pomohli, kdyby tisícka z nenadání padla do klína.« Vojtovi bylo hořko. Hlava jej po zlé noci brněla a teď sypala mu panímáma svých řečí celé proudy.

»Nebojte se, panímámo,« zahučel po chvilce rnrzut.

»I vždyť já ne, co pak mi konečné na tom záleží, vždyť mám svoje,« brebentila. »A povídala Kadla, že jste v hospodě neplatil, ukažte peníze, dám to tam do pořád-ku.« 131 Vojta hodil jí zlatku a panímáma ubíhala do hospody.

Setkala se tam s Kosačkou.

»I pozdrav vás Pánbůh,« švitořila, »jak pak jste se vyspala? Ten váš pantáta Kukelka má časy, od božího rána do večera sedí u nás na vejménku. Pranic se nedivím, že, jak jste povídala, doma tak divné kuchtí, nač by to dělal, nají se u nás, se vším pantátovi pomůže.« »To snad ne,« podivila se Kosačka.

Boučková pokrčila rameny a řehtavě se zasmála...

Když přiběhla domů, povídala: »No, hezky jste toho, zefáčku, vysmolil!« A přikyvujíc kysele se smála.

»I vždyť jsem nepil sám!« odpověděl nevrle.

»Snad neřekneš, že jsem já ti polovičku upila?« hněvivě broukla Karla.

Vojta neodpověděl, ale tuze se mračil.

»Inu, pilo se dohromady: zefáček přeje, a kdo by nebral, když dávají!« řehtala se panímáma. — Vojta byl zle rozmrzen; s tím včerejškem sesypalo se naň toho všeho trochu mnoho, nebyl tomu zvyklý a nevěděl, kudy z toho ven. Tatínek — Nána — panímáma — se všech stran se to hrne. Jaktěživ v ničem takovém nebyl! Chodil, nemluvil a na žádného se nepodíval. — Asi za dva dni po tom, panímáma salup po nebožce majíc opět na hlavě, potkala se na návsi se starým Kalibou.

. 9* 182 < »Už se, pantáto, nezlobte, že mne vidíte zase v salupu; dala jsem ho Vojtovi, ale ten se zle rozkřikl, že dcerám jste dal všecko, jemu jenom ten salup, a že mu nikdo nemá co poroučet! Nebylo pomoci, musela jsem ho zas vzít!« upřímné vyprávěla tváříc se tuze dobrácky a honem zas ubíhala.

Starý zaražen hleděl za ní.

VIII Den za dnem loudaly se do minula.

U Kalibů bylo klidno — bez okázalého hněvu, ale i bez radosti. Panímáma vynasnažila se sice, aby rozvlněnou domácnost opět uhladila, byla zase přátelská a sladká, ale Vojtovi jakoby bylo v hlavě zůstalo kus toho šera po muzice, a Karla byla lhostejná.

Mluvili, žili jako dřív, ale ten toužný stesk ve Vojtové hrudi zhutněl. Cítil, že jasná a tepla je v domácnosti jeho ještě méně než dřív . . .

Před poslední nedělí masopustní panímáma srdečné povídala Vojtovi: »Zefáčku, chceme se v neděli podívat do Vidovic.« »Do Vidovic? Co pak jste si tak najednou vzpomněly?« tázal se mrzuté. , »Tak najednou? Vždyť jsme tam, pro panička ještě nebyly! Já vím, že si tam o nás povídají, jak jsme zapomněly, že se ani domů nepodíváme.« Vojta se usmál.

181 »I vždyt jste tam mnoho radosti neměly, počkejte do jara, jak pak bysme v toliku snéhu šli?« : »Toť jsme věděly hned, že se vám nebude tuze chtít, říkala jsem proto Smržoví, aby nás dovezl,« usmála se.

»A mne chcete nechat doma?« ptal se vyčítavé.

»Snad byste se proto nemrzel? Někdo přec doma být musí, a já doma zůstat nemůžu, musím promluvit s Konopáčem, uběhlo půl roku a ještě mi mléko nezaplatil.« »Pro měsíc taky nebude zle,« řekl rozdurdéň a šel na půdu.

Když v poledne byl se ženou sám ve světnici, ptal se jí: . > »Chceš prý zej tra do Vidovic?« »Pojedeme s maminkou,« odpověděla lhostejné.

»Vida, vida, já vím, že si o tom dávno povídáte, ale já jsem o tom zvěděl teprv dnes.« »A máš to jedno — ne?« zasmála se srdečné.

»Povídal jsem, abyste počkaly do jara, ale kde pak vy dáte na mne, se Smržem dobře jste jednaly!« vyčítal.

»Vždyf nemáš koně, a Smrž nás rád doveze, každý není takový bručák jako ty,« hovořila pořád vesele.

»Ale já nechci, abyste jely!« řekl rozhodně.

Karla hned neodpověděla, šila klidné, jakoby byl přisvědčil.

»Viď, že nepojedete?« ptal se vřeleji. > 184 »Ale jsi ty člověk, co ti na tom záleží? Chceme se podívat na konci masopustu domů, ještě jsme tam nebyly a už nám to nepřeje!« Vojtovy oči rozevřely se široce.

»Tak na konec masopustu! Snad nechcete naposledy k muzice?« »A nevídáno, kdybysme šly, snad by se tahle chalupa nezbořila?« smála se.

»Radlicko, pro Boha té prosím, nezlob mne a netrap. Mohla bys to udělat a jít k muzice beze mne?« ptal se vřele a ruce se mu třásly.

»Ještě jsem neřekla, že půjdu, a co by bylo, kdybych šla? Víš, jak to tady v hospodě dopadlo,« dodala drsněji.

Vojta prudce zadýchal, jakoby se dusil.

»Ale když té prosím —« »Už s tím přestaň, sedím celé dni doma, nehnu se ti a když chci s maminkou k sestře, ještě bys bránil. Kdybys měl jinou v mých letech, chvíli by ti neposeděla; já nemám krev jako ty!« Při posledních slovech vracela se panímáma z chléva; přinesla plnou dojačku pěnivého mléka, vzala sítko a cedila do hrnka.

»Snad ti nevyčítal, že chceme domů?« ptala se na oko lhostejně.

»Domů — proč říkáte domů, teď máte tady doma!« odpověděl.

135 »Ale vy se taky, zetáčku, staráte, abysme- tady měly doma, vždyť to jedna i druhá musíme stále cítit, že tady doma nejsme!« ryla panímáma.

»Poslouchejte, panímámo, ještě jsem vám zlého slova neřek' a vy pořád a pořád něco vyhledáváte!« mrzel se, »Jen zas na mne spustte, pořád máte tu panímámu na jazyku, pořád vám něco dobře nedělá. Naposledy mi budete zakazovat, že nesmím domů? Kdo to, lidičky zlatí, jaktěživ slyšel, chci domů pro peníze za vejmének a ještě mu to není vhod!« »A mé by taky nechtěl pustit! Za všecko — že se mu z domu nehnu! Povídala jsem — jiná by pořád sháněla a běhala, ale kdež pak, tomu on nerozumí.

Už jsem si kolikrát myslila, že si měl vzít radši tu Líkařku,« spustila také Karla.

»Holka, tohle mi neříkej!« řekl prudce a počal choditi po světnici. Bylo mu k zadušení žalno.

»Je to pravda, nemáš se mnou uznání, dokud jsi k nám chodil, mluvil jsi jinač!« Vojta nevěděl honem z místa, Sám si nejednou myslíval: když jsem tam chodil, bývala jiná — a teď mu skoro totéž zavyčítala ona.

»Nemusíte jezdit, všecko mi nemůže být jedno!« řekl mírné.

»Prosím té, už s tím přestaň. Až zase budem pořád doma, bude tě samotného mrzet, že jsi kázal!« Poznával, že musel by spustit prudce — a toho, co by snad potom přišlo, se bál — proto již mlčeL 18$ V neděli ještě za tmy vystrojila se Karla jako tehdy k muzice u představených; také panímáma oblékla, co měla nejlepšího.

Když zvonky Smržová koně před stavením zaklinkaly, povídala panímáma: »Tak už si nestejskejte, nevídáno, snad bez ni den vydržíte!« »Kadlo, nejezdi!« řekl vřele.

»Vidíte ho, pořád vede jen svou!« smála se a pleskala mu do širokých zad.

Když viděl, že odcházejí ke dveřím, povídal trpce: »Pánbůh vám to odpust!« >I tof víš, že odpustí, vždyt nic zlého nedělám,« smála se Karla. »Tak s Pánembohem!« Vojta nepovstal a z chalupy nevyšel. Seděl u stolu a vlasatou hlavu opíral o pěsti.

Venku zvonky zacinkaly, kůň frkl a sáné zaskřípěly . . .

Položil hlavu na dlaně a tupé zahleděl se do okna, za nímž bylo ještě úplné šero.

Proč jela, proč jela! znělo mu hlavou. Je pravda?

je proti němu mladá, ale což ji někdo nutil? V tom napadlo mu zase, jak se k němu měla, když chodíval do Vidovic, jak jej tenkráte hned na poprvé škrtila, jak přišel domů zpola bez sebe ... I potom jej ráda vídala, dováděla, smála se — — Co byli svoji, nebyla taková ani jedenkráte. Tenkráte sama říkala, že není starý, sama že už není mladice ztřeštěná, po žádných radovánkách že netouží. Inu, pravda, mnoho 187 těch radovánek ještě neměla, ale jaké sháňky na vsi?

Dělal jí, co jí na očích viděl, kupoval, až mu bývalo úzko.

Proč, proč jen je taková? Panímáma, panímáma to dělá, to je taková shánělka šplechtavá, pořád má nějaké starosti, ryje do lidí a vysmívá se.

Zda se to délkou času změní, zda Karla přece lépe uvykne? Zda bude srdečnější a upřímnější?

Když mu hlavou kmitla myšlénka, že přece dne» jely, srdce tišící se znova se rozbouřilo .. .

Dopoledne bídné mu ubíhalo. Přecházel po světnici, sedal u stolu, zíral oknem na náves, po které chodili lidé do kostela i z kostela; ven vyšel jenom do chléva a do stodoly pro krmivo. Nebyl svůj.

Teprve odpoledne zašel k tatínkovi do výminku.

Když docházel, byl by se s chutí zas vrátil, spatřilt tam sestru Nedomlelku. Nic si spolu neudělali, ale Vojtovi bylo dnes úzko a stydno, že doma osaměl.

Připadalo mu, že každý ví, jak jej to mrzelo, jak prosil, aby nejezdily a že neposlechly.

>I hele, hele, Vojtíšek, to je dost, že se přec ukážeš,« vítala ho sestra, sotva že dveří pootevřel.

Tatínek také kýval na přivítanou a usmíval se.

»Co pak — snad nejsi sám doma?« ptala s& úlisné, sotva čepici odhodil a u kamen se posadil.

»Sám —« odpověděl suše.

»Ale bodejt, bodejť, vždyť povídala Hloušková, že povídal Smrž, že s vámi pojede do Vidovic k muzice,* hovořila Nána.

188 >K muzice že povídala?« vzkřikl Vojta a povstav Sel blíže ke stolu.

»Povídala,« odpověděla udivena, »ještě jsem si myslila, jak jsi se do těch muzik dal tak najednou!« a usmála se.

Vojta prešed výminkem sedl zase u kamen.

>Nejeli k muzice, ale k vůli vejměnku. Konopáč teď mléko nedává, musí je tedy zaplatit,« sděloval pak dutým hlasem.

Nedomlelka se usmála a pohodila hlavou.

»A že jela taky Kadla?« podotkl starý.

»Taky jsem se zlobil, ale chce se prý zas jednou podívat domů.« Ve světnici bylo pak ticho; výminkář hleděl k zemi, Nedomlelka zamračena ke dveřím, Vojta tupě patřil k oknu.

»Víš, když ty jsi, milý Vojto, hrozný blázen,« začala zas Nedomlelka.

Vojta snad ani neslyšel.

»Když to člověk vidí, plakal by nad touhle naší -chalupou a nad tebou.« »No, no, není tak zle,« káravé podotKl otec.

»Vy to taky, tatínku, nevidíte, protože nechcete vidět, ale já slyším a vidím, co se dřje. Vojta je jenom dříč a nic jinélw, a ty dvě vědí, jak na něj.

Vždyt dělá jedna větší paní než druhá, sedí to pořád jako hraběnky a strojí jako na faře,« vykládala Nána.

>Mlč, Náno, a nehubuj, pořád něco máš, já ti taky dám pokoj.« pravil Vojta podrážděn.

139 »I to třeba jsi se zlobil, řeknu pravdu, právě proto ji řeknu, vždyť vidím, jak tě mají na nitce a dělají s tebou, co chtějí. Nedělají nic, stará jenom shání a klepe, mladá sedí jako kvočna, jedí samé buchty, dolky a placky, a tenhle blázen jim nosí ještě rozolky. Povídala představená, jak si je předcházíš, každou chvilku že jim neseš lahvičku. Za -šaty vyhazuješ zrovna desítky — jako bys už neměl rozum, strojíš si ji, jakobys se na ní zhlížel!« Vojta mlčel.

»Všecko jsi dal té staré do moci — no, počkej, počkej, ta není od včerejška!« »Mlč už, nebo půjdu zas!« hněval se Vojta.

»Jen se hned nehněvej,« vmísil se do řeči otec, »víš, že já na řeči nedám, ale bude dobře, když dáš trochu lépe pozor na všecko. Je pravda, Kadla je tvá žena, ale na nás přece taky nadobro nezapomeň!« Vojta neodpověděl, ale byl rozmrzen a pln lítosti; nebylí si vědom, že by někomu ze svých byl nějak ublížil.

»Bodejť, bodejť, a Smržoví taky věří jako desateru,« dále kázala Nána, »u nás ještě nebyli, ale tam běhají každou chvíli.« »Nehubuj, vždyť jsi k nám taky nevkročila; na vejměnku sedíš pořád, ale k nám jakoby ještě bylo deset mil!« Vojta mrzuté odvětil.

»To ono je to pálí, jenom nezapírej, že tohle máš od panímámy! Po celé vesnici roztrubuje, jaké si odtud nosím klíny. Inu, toť víme, že by něj140 raději schlamstla všecko — a je cizí, my přece jsme tatínkovi.« »A teď už dost hádek,« ku podivu rázné a ostře promluvil tatík, »jsem rád, že jste sem přišli a budete se mi tu přít! Kde se ve vás tohle vzalo!« »I vždyť já to, tatínku, zle nemyslím, ale vím, co se člověk na groš nadře, a Vojta je přec náš,« řekla srdečnéji.

»No, však proto,« kývl tatík.

Potom bylo na chvíli ticho, až zase Vojta se ozval: »Co pak Kukelka dělá?« . »I nevím, proč nejde, nic neříká, ale nebyl tu už kolik dní; že by taky dal na nějaké řeči, ani nevěřím.« »Prosím vás, kdo pak ví, co stará sklepala, pálí ji každý, kdo sem do stavení vejde,« pravila Nána jdouc ke dveřím.

*Co pak že utíkáš?« ptal se starý.

»I musím zase k nám, nemůžu na chvíli z domu, buďte tu s Pánembohem!« odpověděla a odešla.

Vojta pak po chvílích přecházel domů a zase vracel se do výminku. Byl všecek nepokojný, kolem srdce měl stálý mrazivý neklid. Zastavil se i na zahradě, zašel až na zad ke plotu, za nímž rozkládaly se šíré, osnéžené lány jednotvárné a smutné. Zíral na stráň k rozlehlému hvozdu, jenž byl sněhem obalen, tak že jen černé vrcholky a krajní šedé i rudé kmeny vynikaly. Nad bílou plání a zmrtvělým, jako zledovatělým hvozdem zvolna valily se bělavé, šedé 141 i černavé chuchvalce vité mraky; valily se, plovaly i koulely jako ty myšlénky ve Vojtové hlavě . . .

Když se setmělo, šel nadobro domů, rozsvítil, zatopil, sedl za stůl a vzav starý kalendář hledal v listech, pouštěl se do čtení, ale po několika řádcích nevěděl, co čte.

Čekal — naslouchal, brzo-li ozve se cinkot zvonův a sáné zasviští před domem.

Starý tatík přišel také posedět, aby synovi nebyla dlouhá chvíle, ale když Vojta kale nemluvil, dal se výminkář do čtení.

Když bilo deset, povídal: »Teď už, hochu, musím domů. pro mou hlavu to dlouhé ponocování není!« Vojta osaměv přecházel světnicí. Trocha klidu, která se mu za odpoledne vrátila, ulétala.

Nepřijížděly.

»Šly k muzice — jistě šly k muzice,« jezdilo mu hlavou. »Proč by se nevracely — toté doba od rána.« Zašel k oknu a zadíval se ven.

Bylo tam tma, všude černo a černo; nebylo ani památky po hvězdičce, vše bylo jako pytel.

Přejel si prudce po vrásčitém čele a rychle usedl.

Zlá myšlénka projela mu hlavou.

»Snad je tam ten voják Rachota — proč by se nevracely?« Již si naň dávno ani dost málo nevzpomněl — ale proč, proč by se nevracely?

Při té myšlénce zatal pěsti, prudce dýchal a na jednom místě vydržeti nemohl: přecházel po světnici..

142 ale nohy se mu chvěly, usedl, ale srdce buchalo, že vydechnouti nemohl.

Opět zašel na zahradu a temnem hleděl proniknouti do dáli — ale nebylo památky po šírých lánech, po stráni a hvozdě. Za plotem bělal se sněhový pás, dále bylo šedo, až úplné temno. Naklonil hlavu a naslouchal, neuslyší-li zvonků — ale bylo hluboké, mrazivé ticho. Ticho a tma hluboká, nekonečná. Jako honěn ubíhal domů. Je-li tam ten Rachota! A zuby Vojtovy zadrkotaly.

Proto ona Karla chtěla — proto — věděla, že tam bude, snad jí vzkázal — A Vojta byl by nejradéji křičel, aby ten stesk vyrazil, aby si polevil.. .

Ale kde by se tam vzal Rachota — jistě si naň ani nevzpomněla, dávno o něm nezvěděla slovíčka — čím se to hloupá palice trápí ...

Položil hlavu na stůl — štkavé zvuky projely šerou světnicí.. .

Boučková s dcerou vrátily se po jedné s půlnoci.

Vojta leže na stole, rachot zvonců slyšel jako ve snu, ale dupot na záspi přivedl jej k sobě.

Jda otevřít všecek se zachvěl zimou.

»To jste nám nemohl posvítit?« přivítala jej Boučková prudce hrnouc se do světnice.

»Brr, ten tu má zimu!« hubovala, sotva vešla přes práh. »Jestli pak jste nám uvařil trochu bryndy?

Ale kde pak vy si vzpomenete, že cestou vymrzneme^ jen když sám je v teple!« 143»Je to tam všecko ještě od rána i poledner ohřeju to, chcete-li,« odpověděl smutné.

Panímáma pohleděla naň stranou a zamlčela se.

Karla se rychle odstroj o vála.

»Byly jste u muziky?« zeptal se chraplavé.

»Vidíte, co jsem povídala?« smějíc se pravila Karla matce.

»Tot víte, že jsme se tam podívaly, co pak by lidé řekli? Nebyly jsme doma takovou dobu a kde pak máme se známými promluvit?« rázně rozkládala stará.

»Ó, já to věděl — dostaly jste vzkaz, viďte, protojste honem jely!« křičel a chytil Karlu za rameno.

»Blázníš?« promluvila a pohlédla naň-opovržlivé.

»Nebylo by divu! Vid', že ti vzkázal, že tam bude?« a svíral ji křečovitě.

»Pust mne a nehulákej!« »Ten voják Rachota — však ty rozumíš — viď, že tam byl?« Karla všecka zahořela a vyjevenýma očima pohlédla na Vojtu; ale náhle se rozesmála a plesknuvši jej přes záda pravila vesele: »Jdi, blázne, já myslila, bůhví co se stalo.« »Nesměj se a pověz —« »Ne, co vy, zefáčku, spletete dohromady!« vysmívala se Boučková udivena.

»Tak vidíte, jaká hloupost ho napadne,« pořád smála se Karla.

»Nebyl —« vydechl z hluboká a sednuv ke stolu opřel hlavu.

144 Karla stranou zasvítila naň očima a rty měla zaťaty.

»Jak povídám, pořád jako o svatbě,« smála se Boučková.

Karla byla v malé chvíli v posteli a panímáma také byla přichystána; na jídlo již nemyslila.

»Jděte si lehnout a neburcujte,« řekla mrzuté a zahýbala Vojtovým ramenem.

Když se odstrojoval, shasla.

Vojta ulehl, ale dlouho ještě se převaloval.

Kolik dní pak chodil stavením nemluvě a Karla s matkou také nezačínaly.

Až k neděli spustila panímáma úlisné: »Poslouchejte, Vojtíšku, pojďte se mnou do Paky k notárovi, mne se zdá, že se. budu muset s Konopáčem soudit; to byste nerekl, jaký je to rejpal, véříte-li pak, že mi za všecko mléko dával polovičku?« Vojta poslouchal na půl ucha a jenom hlavu rozkýval.

»Polovičku! A kázal vám, že celou částku zaplatit nemůže, že by přišel k náramné škodě, protože mu prý mléko zůstane. Víte, taky jsem tam hospodařila, ale jen kdybych ho byla měla, všecko se odbylo dobře, ale to máte palici!« »Berte si teda mléko, můžete prodávat tady,« ledabylo podotkl.

»Vy jste taky zlatý rádce! Mám tam snad každé •dva dni běhat?« 146 >Inu, pro mléko je to skoro daleko,« usmál se, až jí oči zajiskřily hněvem.

»Když jsem se mela stěhovat, sám povídal, že co se mléka tyče, vyrovnáme se penězi, a teď takhle •dělá! Povídala jsem: ,Někdy si sem pro ně přiběhnu, někdy si pošlu mlékařku a jindy mi to přineste!' Ale toto — povídal, že si takové starosti dělat nebude, chci-li, abych si tam každý den chodila, aby nosil anebo posílal, to že mu nikdo neporučí!« »Skoro nevím, co pořídíte, když to ve vejménku nestojí,« povídal chladné.

»A tohle by bylo pěkné — on mi má všecko pořádně dodat, at jsem kde jsem. No, však na tohle je ještě na světě spravedlnost. Kdybyste jej byl viděl, jak se šklebil! Dobře, že jste tam nebyl, buďte rád, ušetřil jste si zlosti. Má on vztek, že to musí dodávat sem a neshltne to sám.« »Měli byste se přece srovnat, Konopáč by snad přidal, kde pak hned soudy,« konejšil ji, ačkoliv mu to vše bylo skoro lhostejno.

»No, jestli vám je líno jít se mnou do Paky» skočím si tam sama. Což pak vy jste takový, že byste každému všecko strčil a všecko si dal líbit, ale já ne.

Jsem chudák vejménkářka, zkusila jsem na světe tolik, a teď mě ještě bude chtít pronásledovat?« A panímáma tuze se rozplakala. »Líbit — nelíbit,« hučel si Vojta, »ale je to kříž, aby sem každou chvíli běhali s mlékem; teď je zle K. V. Rais: Kalibův zločin. 10 146 pro lidi, v létě pro mléko — jsou to přece velké dv& hodiny cesty.« »At teda zaplatí, jak mléko platí, víc na něm nechci; ale to že by prý měl škodu, že jim to všecka zůstane a musel by to zkažené vylít — ale nač bysme o tom dlouho mluvili, vy Konopáče neznáte, je tozchejtralec, myslí si: ,Počkej, však já té natáhnu!' Ale na mne si nepřijde, dám to notárovi a nadělám mu.

útrat, že se bude ošívat!« »Ale soudy to kolikrát divné zobracejí —« »Tohle nemůže žádný zobrátit, tady je spravedlnost! Vždyť pro Pánaboha mám vejmének, a tak zle na světě snad přece není, aby dali za pravdu jemu.

proti mně, staré ženě, která se bránit neumí —« »Nevím, nevím —« »Inu, vy to soudit nebudete! Vždyí on se Konopáč přestane smát — má na mne zlost pro tu postel.« Vojta už neposlouchal.

Nitro jeho bylo plno kyselosti, jež počala se již měniti v nenávist proti panímámě. Teď mu přicházelona mysl, jaký má Konopáč rozum, že dobře věděl, proč nemluvil anebo všecko chválil. Vzpomínal, jak se vždycky za stolem potutelné šklebil a ve vlasech se poškraboval. Teď mu rozuměl. — Panímáma opravdu začala soudy. Vojta ji do Paky doprovázel, ale jinak se do celé záležitosti nemíchal.

Jenom když setkal se s Konopáčem, domlouval mu: »Snad jste to, svare, přece mohli vzít po dobrém a nehnat to až na soudy!« Vidovický šoupl beranici k uchu, podíval se na Vojtu zpod víček a řekl pichlavě: »Už ji to pálí, ne?« »Nic neříká, ale hezké to není, co lidé tomu řeknou,« odpověděl.

»Sváře, počkejte ještě s takovou řečí, až za nějaký čas budeme snad moci mluvit,« pichlavě se usmívaje povídal Konopáč.

»Ale jestli panímáma prohraje, odstěhuje se třeba k vám,« usmál se Vojta.

»Neodstěhuje, sváře, věřte mi, že ne, ta se teď od vás nehne,« šklebil se vidovický.

»I jenom nemyslete, stýská se jí po Vidovicích, tuhle na konec masopustu nedala jinač a musela tam být,« odpověděl Vojta.

»Ó, holenku — to dělá muzika! Kdyby byli lidé blázni, chodila by od muziky k muzice.« »Tancovala, viďte?« vyzvídal a srdce počalo v něm bušiti.

»Jako divá, lidé se smáli, že shání vdavky.« »A co Karla?« Konopáč zamžoural na Vojtu a zachechtl se dušené.

»Inu, taky tancovala, ale je mladá, nikdo jí to nemá za zlé.« »Ale beze mne —« Ušklíbl se a pokrčil rameny.

10* »Poslouchejte, sváře, nemela tam toho vojáka?« Při té otázce byl by Vojta švakra zrakem probodl a rameno svíral mu jako v kleštích.

Konopáč couvaje povídal: »Inu, nebylo by u nich divu, ale kde pak, to by už bylo tuze —« Vojta jej pustil a všecek rozechvěn zahleděl se k zemi.

>Nebylo by divu — Proč by nebylo divu?« znělo mu pod spánky. Proč — proč — že je mladá? Pořád to slyší, že je mladá — mladá — mladá — Co pak je tak stár? Nevídáno, osmatřicet! A pomyšlení jí dělá, snáší, kupuje, lichotí — ale ona je pořád stejná.

^Usměje se, ale nucené, promluví, ale kysele, ani sama o nic neřekne.

Nebylo by divu — Ale vždyť se tomu smála i s panímámou! Jsou to pořád nápady, hloupé nápady! Inu, panímáma je, jak sestra Nána říká; Konopáč ji také zná, ale jaká pomoc! — Rozsudek o sporu panímámy Boučkové se zetěm Konopáčem zněl, že povinností Konopáčovou není mléko do Ostružinová dodávat nebo je tam posílat, ale že musí je doma uchovávat, ať si pro ně Boučková přijde nebo pošle kdykoliv.

Soudní útraty přiřčeny byly prohrávající.

Jak to slyšela, spustila křik a pláč: »Ale to není možná, to musí být mylka, to by už na světě žádná spravedlnost nebyla! Jednostpane, ráčejí to uvážit ještě jednou, vždyt jsem nebohá ženská, ráčejí se podívat, jak se mi ten člověk směje a teprva se mi vysměje. Jednostpane, smilujou se!« Křičela a lamentovala, až jí soudce ukázal dvéře; »Ježíš Marija, takhle to přece zůstat nemůže, zetáčku, budeme regurýrovat, kdo pak by to takhle nechal!« ' Na náměstí sbíhali se lidé. Vojta, kráčeje za panímámou, byl by se hanbou propadl Všecka zmatena ohlížela se po Konopáčovi, ale ten maje hlavu v ramenech, postranní uličkou uháněl k domovu, až mu třapce žlutého kožichu poletovaly kolem bokův.

Notář sám radil, aby dalších soudů nechala a hleděla se se zetěm srovnati po dobrém, ale Boučková křičela: »Jaké pak rovnání, když zaplatit1 nechce a chce mé jenom okrást; mám ještě sama říci: ,Tak dobře, okrádejte mé!?'« »Dělejte, jak rozumíte,« řekl notář a již s panímámou nemluvil.

»I tohle dovede každý,« ječela, »nejdřív prohraje, potom dělá pána!« V Ostružinově běhala od chalupy k baráku a bědovala: »Lidičky, to je neštěstí, když je člověk jako já! Nikoho nemám, kdo by se mne zastal a tát mé svět pronásleduje. Každý se mi jenom usměje,' a vlastní zeť se mne neujme. Všecko mu dám, ani vlákna si nenechám, ale ještě mu není vhod, že se, mu o to soudím!« ; »Jen regurs, jen regurs!« radil jí Smrž. »Snad byste to Konopáčovi jen tak nestrčila do chřtánu?

150 A že vám notár radil, abyste toho nechala? Bodejť by neradil, co pak tomu nerozumíte? Tomu on vidovicky namazal, aby takhle mluvil. Potřebujete vy notára, tamhle jdete k Rusovi, všecko mu pékné vypovězte a ten sto takových notárů a advokátů strčí do kapsy.« »Kdyby Pánbůh dal — a skočíš tam se mnou, viď?« »Proč bych neskočil?« »Kdyby s tím naším člověkem co bylo, ale tomu by mohl vzít hroudu pod nohama, bude mu to jedno!« Smrž se zasmál, až se mu špičky kníru vzpríčily.

»Vždyt jsem vám nelhal, jaký je, ne? Ale chalupa se vám taky líbila ...« IX.

Z kraje zafoukaly teplé větry; led pukal a roztával.

Z lesů na stráních hrnuly se špinavé stružky a rozlévaly se v lukách i brázdách polí, na nichž rozsypávala se poslední křupavá korá. Rozedrané kusy bílých, vleklých oblaků přeháněly se po nebi a každou chvilku měnily své podivné podoby.

Děti brodily se v příkopech a staří odvazovali slaměné obaly s kmenů ovocných stromů a spravovali budky pro špačky. Byl nejvyšší čas; než se nadali, byl kropenatý hvízdal před budkou a zobákem měřil, je-li všecko v pořádku.

151 Obzor byl vysoký a čistý.

Nad měkkými hrudami polí tejnořili skřivani, vznášela se hejna bílých, rusých i tmavých holubů, jejichž křídla svitem slunečným jen se leskla. Po mezích vykračovaly popelavé vrány, a černí krkavčíci bílých zobanů, hlav skoro až k očím odřených, hrabali se v prsti.

Vlahý vítr východní promočenou ornici, cesty i louky rychle vysoušel a rozčechrával prořidlý les.

Slunce hřálo do šindelových a deskových střech ostružinovských, až se z nich kouřilo. Mezi kostrami starých štěpů stály baráky a chalupy, jakoby se styděly; nikdy jindy nebylo kolem nich tak světlo a volno jako teď, kdy slunce plnou září opíralo se o jejich bílé nebo dle trámců tmavé a bíle natírané stěny a okna drobných třpytivých tabulek. Nepřekáželyt mu ani chuchvalce sněhu po stromech na zahrádkách, ani hustý bílý květ nebo tmavé listí na větvích.

Na dvorcích, v nichž svítily ještě kalužiny a rybníčky, bylo živo: hospodáři spravovali vozy, ruchadla a brány, nakládali hnůj, opravovali ploty a ve střeše nahrazovali spuchřelé, vypadané šindele novými, bílými.

V polích počal se zelenati ozim aneb obilí na podzim vytroušené, rozvíjely se žluté devětsily a orseje, blatouchy na vlhkých lukách rozevřely máslové květy.

S vysokých hruší a osamělých topolů rozléhal se táhlý hvizd starých špačků; bukot rozradovaného dobytka, skřípot a drnkot vozů i koleček u ruchadel rozrývaly stálý větrný šum.

•152 Vojta Kaliba byl v práci od rána do noci. Umazané Štruksky, odřená kazajka, rozbitý klobouk beze stuhy, až do dna na huňatou hlavu naražený, slušely mu lépe nežli' šaty svatební. Široké tváře se mu zardívaly, a podívaná byla na ta mocná ramena, jež samojediná jasné pověděla, jaké dření tento člověk dokáže. Letos byl shrbenější, a lopatky se nekulatěly jako jiná léta. V obličeji mu také vrásek přibylo.

Celou zimu těšil se na jarní práce, na chvíle, až vyjede opět mezi pole, z nichž bude se ještě kouřit á jejichž hlínu cítiti bude v celé dolině; těšil se na palouky, stráně i meze, jež obrůstati budou svěží trávou, z níž počne zaváněti mateřídouška; těšil se na aleje stromů, jež budou plny nalitých pupenů, z nichž vytrysknou světle zelené lístky a bílé kvítky, nár rozklénutou, vysokou boží oblohu, pomněnkové modrou', bezoblačnou, i na skřivaní jásavou píseň, jež s výše• bude zurčeti a rozlévati se v celém dolu.. .

"Usmíval se, když opět poprvé s kravkami vyjížděl, maje na voze naloženo staré ruchadlo s radii čí dosud ušpiněnou, bez lesku; když je nakládal a na radlici pohleděl, usmál se vzpomínkou, jak se brzy ta zkalená plocha zaleskne stříbrem.

Krávy červinka a ploska jednotvárně dupalyr a z tlam se jim kouřilo; když vyjely ze vsi, a lány polí a lučin rozkládaly se jim před očima, jedna podruhé zabučely, až se to rozlehlo.

Vojta kráčel vedle nich; oprať drže v levici, starý bič v pravici, lehce jím do vzduchu pošlehával. Oči měl jasný a rty sešpuleny, to jak si stále potichu pohvizdoval.

Na poli složil ruchadlo, připravil je na kolečka, připřáhl krávy, a když radlice zakrojila a on mozolnýma rukama o kleče opřen kráčel novou brázdou* vyhlazeného, lesklého dna, padala s něho ta tíže mnohých útrap, jež v zimě procítil, padala s něhojako ta hlína, jež se s radlice rozsýpala.

Červené brázdy vlhké, vonné země pojily sev jediný celek měkkoty, po níž poskakovaly bělošedivé cacorky třesoucí klínovitým ocáskem a hlavi-^ čkami stále vrtící.

Když měl zaoráno, vláčel; tu bylo ještě veseleji.

Vedle kravek vykračoval .těžkým svým krokem a pře& tu chvíli zakopl do úlomku půdy zvláště tvrdého, až se jenjen rozletěl.

Ze sousedních polí dolétal k němu bukot dobytka, hlasy rolníků, hvizdot i veselá píseň zdravého, silnéhohrdla, a se stráně vlahý dech ševelícího lesa, jenž.

pestřil se žlutavou zelení .mladých lístků, červení březových větvic plných květných třapců, šedomodrými borovicemi a temnem smrčin a jedlí.

Když přijížděl domů, dovedl krávy do chléva, nasypal jim á vraceje se do světnice vypravoval: »Takr Kadličko, půl Pasek je sděláno; jde to dobře, třeba že se to ještě trochu maže.« Nebo řekl: >To bys nevěřila, jak to v pár dnech stuhne, na Nouzovském lámou se hrudy jako skály^ budu na ně muset s motykou.« 154 Jindy: »Dneska dělám jeteliště a nestačím honit myši; tolik sněhu bylo, zima pořádná a přece vydržely — ty mají živobytí!« a srdečně se zasmál.

Pracuje v poli myslíval, co doma ženě poví, a nejednou se při těch myšlénkách hlasitě rozesmál, Od té vidovické muziky byla zas trochn vlídnější a mluvnéjší. Domníval se tedy, že bude také ze všeho míti radost, ale Karla přijímala zprávy ty bez účasti, leda že někdy řekla: »Ale?« nebo: »Ještě tam pojedeš?« Někdy jenom přikývala, jindy poslechla •docela mlčky.

Vybízel ji také: »Přijď se přec podívat, uhlídáš, že budeš mít radost, vždyť jsi na našem ještě nebyla.« Přikývla, ale nikdy nepřišla.

Zamrzelo jej to a povídal jí vyčítavě: »Ty jsi pěkná hospodyně, polí si ani nevšimneš!« »Bodejť, pěkná hospodyně,« odpovídala, »co pak doma nic nedělám? Jako bys mne neviděl a nerozuměl, že nemůžu lítat jako ty! A kdybych na krásné přišla, platná ti tam nic nejsem!« »Potěšila bys se, a jakou já bych měl radost, že se hospodyně přišla podívat do polí, že se přec taky stará, jak to v hospodářství dopadá — i ty kravky by měly radost, kdyby té viděly. Ale tak dosud nadarmo jsem té vyhlížíval — —« »I kdo pak má pořád takové bláznovské myšlénky jako ty!« zasmála se.

»Ty se mi naodsekáváš,« řekl smutné.

165 »Nevídáno, pořád na mne zalézáš, už bys moh* mít rozum a nedělat jako malé díté, léta na to máš!« »Vždyt jsi si mne nemusela brát!« vzkřikl hněvivě.

»Pořád mi to vyčítáte!« >Jaké vyčítání, když je to pravda!« »Mohla jsi si vzít mladšího, ale to jste samy vzkazovaly; teď nestojím za nic, dřív jste o mé stály.« »Zas už začínej, pořád té to posedává, měj přec se mnou trochu uznání,« překvapena řekla teď ku podivu mírné.

V takové chvilce se v něm zase všecko bolestné rozechvělo, že by byl nejradéji utíkal do neznáma. . .

Panímáma Boučková měla teď rozběháno, chodilat k mladovskému pokoutníkovi Rusovi.

Vojta k tomu mlčel, zdálof se mu, že je lépe, když je panímáma z domu.

Rus býval kdysi v náramné slávě, všecky soudy v kraji vodíval sám; ale když se na Páce a v Hořicích usadili advokáti a zákony pokoutníkům sestřihly křídla, bylo po všem.

V těch bývalých zlatých dobách míval Rus, ačkoliv byl jen chalupník, pár koní a kočár; chodil zdlouha, vážné jako pan děkan, zlalé brejle nosil na špičce nosu, šaty dle módy; zvláště sametová květovaná vesta jeho známa byla široko daleko. Když přišel do vsi, sbíhaly se za ním děti a volaly: »Hoďte nám krejcar!« Rus se mezi nimi zastavoval, dal si políbit ruku, hladil je po vlasech a po tvářích, vyptávaje se úlisné: »Čí pak ty jsi, hošíoku? Co pak dělá tatínek? Kde 156 pak zůstáváte?« Při tom přes brejle mžoural do oken stavení, vyhlíží-li otec vděčné se usmívající anebo matka.

Sametová vesta zůstala mu i ve zlých dobách, ale chodíval v ní už do polí tlouci hroudy a sbírat pejřavku. Tu byl již také tuze přepadlý, ani polovice ho nebylo. Brejle, nitkami svázané, nechával doma na starém psacím stole, jehož hlubiny byly plný svázaných lejster.

Ale když přece někdo přišel na poradu, Rus sedl za stůl, nadouval se a odfukoval jako za doby slávy.

Kdykoliv se panímáma se Smržem z Mladova vrátila, byla plna chvály o Rusovi.

»Páně, to je člověk, nikdo by si nepomyslil.

Takový notár, tolik roků Študýroval, ale tak pojednat s člověkem a všecko chytit za pravý konec neumí.

To byste, zefáčku, koukal, jak mi to všecko sepsal^ uhlídáte, jak se bude Bouček krčit!« »No, nevím, nevím, ale nejlepší je, když nemá člověk ani s jedním ani s druhým co dělat,« odpovídal Vojta.

»Lepší je, nechat se okrást, vidte,« zasmála se ostře. — Výsledek dvojí cesty do Jičína byl, že krajský soud potvrdil rozsudek soudu okresního.

Panímáma přišla domů tuze schlíplá; když se Vojta s pole vrátil, ani sama nezačínala.

»Tak jak to prasklo?« ptal se jí.

»Inu, Rus dělal, co mohl, sám kolik cest k vůli tomu udělal, ale všecko nic plátno. Ten lotras vido157 vičky, vychejtralý, všecko si to předešel, ale já vím že ho to stojí víc než celý vejmének.« »Vždyt jsem vám povídal, abyste toho radši nechala, kdo pak jakživ se soudy někam došel,« povídal dobrácky.

Zatřásla sebou, jakoby ji bodl; chvíli nemohla ani promluviti, jenom rychle mrkala a rty se jí křečovitě svíraly.

»To je člověk, lidičky zlatí, to je člověk!« ječela.

»Všecko mu strčím, celé své živobytí mu sypu, a teď, když mne ten šklíbil okrade, tenhle pařez snad ještě řekne, že dobře se mi stalo. Lidičky, já mám zastání!

Místo aby se proti té nepravosti sám postavil a staré mámy se ujal, ještě vyčítá. Je to — je to! Bože dobrý, mezi jaké plemeno jsem se to dostala. Všecko by sami shrabali, s člověka by kůži stáhli a ještě se jednomu vysmějou! Inu, jsem cizí máma, nejsem jeho; ty má dcero ubohá, takhle jsem tě provdala, že se musíš teď sama dívat, co tvá vlastní máma, která té perné vychovala, zkouší!« Utajený vztek z nezdaru soudu našed prvou příležitost vybuchl z ní plnou silou.

»Nekřičte, vždyf se celá vesnice sběhne!« sama dcera ji napomenula. Seděla na špalíčku u kamen, na nichž stály hrnky s kávou a s mlékem; hlavu měla opřenu o pěst, ale nepodívala se na matku ani na muže.

»A tak vyčítat byste, panímámo, pořád nemusila, vždyť jsem vás ještě o nic nepřipravil,« trpce dodal Vojta.

158 Seděl za stolem a hlavu opíraje o dlaň patřil na panímámu, jež rozdrážděna běhala po světnici a rukama přes tu chvíli lomila.

»Nepřipravil — a já jsem vás připravila? Nedávám vám celý vejmének z půlstatku? Nestarám se,, aby se vám dobře vedlo, aby vás ten Vidovák neokrádal?« »I vždyt to s tím vejměnkem ještě tak zlé nebylo, vždyt jste toho mnoho nepřivezla,« řekl mrzutě.

Panímáma místo odpovědi se zlostné rozesmála.

»Co pak vám je všecko málo,« po chvilce spustila znova, »ale abyste se staral se mnou, to se nestaráte, jenom hubujete. Ale počkejte, budete se divné tvářit,, až budete všecky ty outraty na Páce i v Jičíně platit!« »Já že je budu platit?« ptal se rudna a dal se do sípavého smíchu.

»Já — kdo pak jiný? Snad je mám platit já?

Z čeho bych je platila, vždyť jsem si jediného zrna nenechala, všecko jsem dala vám. Snad nebudete chtít, aby mi poslední sukni s těla prodali? Pro koho pak jsem se soudila? Tolik nocí jsem nespala starostí, naběhala jsem se, až nohy otékaly, a on se teď ptá — já že budu platit?« Křičela stále ostřeji, ruce se jí házely a spínaly^ na konec pak jedovaté napodobila Vojtovu otázku.

»A to by v tom byli všichni čerti, abych já tohle platil!« vzkřikl, jak ho ještě jedna ni druhá neslyšely.

a pěstí udeřil do stolu.

Karla udivena pozdvihla hlavu.

159»Inu, neplaťte si teda, neplaťte, ale já se seber» a vrátím se do Vidovic; když mám platit, budu brát sama!« řekla mírnéji, ale břitce.

»S Pánembohem — živi budeme, nebude-li víc, méně nebude,« řekl klidné a mávnuv rukou chtěl odejíti.

Panímáma spustila vřískavý pláč.

»Tak tohle jsem si za všecku starost vysloužila, že mi už i to sousto, která sním, vyčítá!« »Snad byste proto nekřičela,« prudce, všecka zčervenalá pravila Karla, »půjdeme obé a taky živi budeme, jako jsme byly!« Vojta bral již za kliku těžkých dveří, ale při těch slovech se obrátil a zaražen ohlédl se na Karlu. Ale ta již mela hlavu v dlani a odvrácena dělala, jakoby se nic nebylo stalo.

Stál chvilku tiše, tupé — čekal — pak nepromluviv vyšel.

Všecko se v něm hořkém obracelo. Jaká je ta panímáma divá ženská! Jaktěživ by byl nevěřil — vždyť znal jenom tu dobrotu starostlivou nebožky maminky. Svádí bouřku za bouřkou a Karlu má na své straně. »Půjdeme obé a taky živy budeme, jako jsme byly!« divé zaburácelo mu hlavou.

Za všecko dření, lopocení, starost, za to, že ji obskakoval jako pes a sloužil jí jako hraběnce! Co to v té její hlavě je, že v ničem není s ním, ve všem proti němu. Co pak to dělá jen pro sebe, když nechceza panímámino bláznovství vyhazovat peníze?

160 Nemyslil, že by snad Karla byla s to opravdu s matkou odejít, ale rozhněvalo jej, že vůbec ta slova mohla pronést. Co měl dále činit? Cítil, jak ho tímto jednáním svazují, že musí buď ke všemu kývatj činit po panímáminé vůli, nebo že by musel hrozné zabouřit. A co by bylo pak?

Když po chvíli na dvoře zapřáhal, tatík výminkář vyšel z baráčku a mlčky díval se na syna.

Vojta jda kolem ani naň nepohlédl, jenom zakýval na pozdrav. Byl ještě zle rozechvěn, třásl se -a vrásky v obličeji měl naběhlé.

»Pojedeš vláčet?« ptal se otec vlídné.

Vojta přikývl a prudce dával brány na vůz, až řinčely.

Otec chvilku mlčel, až když se syn ohlédl, povídal měkce: »To byl zase křik u vás, až ve světnici jsem to slyšel. Máš ty, hochu, časy!« a smutné kýval.

Vojta mrzuté pohodil hlavou.

»I prosím vás, ani mi nevzpomínejte, darmo byste tady přidával!« Pak sedl na vůz, švihl bičem a vyjel z brány.

Otec zůstal jako zařezán; nechápaje slov, jakých -od syna dříve nikdy neslyšel, nemohl se hned vzpamatovati.

Teprve když rachot vozu nadobro zmlkl a kolem bylo úplné ticho, ustrašen ohlédl se kolem a šoural se zavřít bránu.

Když se skláněl, aby přivalil kámen ke bránám, slzy vhrkly mu do očí.

101 V tom panímáma letěla kolem ke Smržům.

Pohlédnuvši ostře na starého povídala rýpavě: »Taky jste trošku přidával, taky? I vždyf my víme, odkud véje!« a jako vítr ubíhala.

Výminkář neodpověděv sehnut odcházel do baráčku. — Vojta celý týden se ženskými nemluvil a ty také nezačínaly.

Až v neděli po ranní povídal panímámě: »Dejte mi ten rozsudek.« Všecka živa chvátala ke truhle a podala mu listy.

»Tak vidíte, zefáčku, nemohlo to jít v dobrém a bez křiku?« řekla úlisné a pohladila jej po hlavě.

Uhnul se a nepromluvil.

»Jen nebručte, vždyť já vám to všecko vynahradím,« pravila lichotně.

V pondělí ráno šel do Paky, v úterý do Jičína...

V polích bylo zaseto a počaly sazby brambor a řep.

Té doby bylo ve vsi i v polích nejživěji a nejveseleji, vždyť ukládali si do kypré, rozsýpavé půdy pokrm, který v zimě mnohým býval jediným. Nad brázdami zvučel švitor a vznášely se písně, jakoby se ti sazeči a sazečky již těšili na novou úrodu, jakoby již viděli ty nové, veliké bandory, obalené rozpukanou slupkou, jejímiž štěrbinami vyhlíží moučnatý, živný obsah.

U Kalibů měli své dávné dělníky: tetky Kukaňku, Pešku a Vojtíškovou, i malého ramenáče Vozába, Karel V. Rais: Kalibův zločin. 11 162 který se v brázdách jen krčil, chrochtal povídačky a dělal vtipy, že se všickni tuze nasmáli.

Měli je ke stravě a panímáma dělala obědy, že nestačili pochvalovati. Po krupičné polévce dostali pekáč jahelníku a ještě každý dvě veliké placky, hruškovými povidly namazané. S Vozába se při jídle jen cedilo a brada mu zrovna svítila.

Pochvalovali panímámu a lichotili Vojtovi, jaké má hospodyně, že starají se o lidi, jako v žádném, jiném stavení.

Ke svačině dostali po dvou krajících máslem a tvarohem tlustě namazaných a každý skleničku.

Panímáma všecko sama na pole přinášela a byla vždy ustrojena, že mohla tak směle jíti do kostela; bílá kartonka s drobnými kvítky jen jí chrastila a na nohách, obutých do sametových střevíců, svítily bílé punčochy.

Chodila kolem pole a tváříc se tuze moudře všecko obhlížela; nesehnula se však ani jednou . . .

Ale když se po čase měly protrhávati řepy a brambory okopávati, povídala Vojtovi: »Jednejte, zeCáčku, beze stravy, nadřeme se s tímy že stačit nemůžeme a nevyplatí se to, vyjedli by vám chalupu.« »Ale co řeknou lidé,» připomněl Vojta, »samy nepomůžete a vařit, taky nechceie.« »Nevídáno, aby vás ty baby nebo ten skrčený Vozáb nepomluvili; zkuste to jednou a točte se půl dne kolem rozpálených kamen jako já, uvidíte!« 163 Oblečena pouze v odřenou modračku, rozcuchána stála u necek a ždímala.

»Nám vyčítá, že nepomůžeme,« přidala Karla, »jakoby mne nevidél a nerozuměl, že kale dělat nemůžu.« »Prosím té, prosím tě, já se tě tak nahoním do práce! Neudřete se tady jedna ani druhá,« usmál se.

»I vždyt pantáta taky nepomůže,« pravila panímáma.

»Ba pomohl by, přes tu chvíli se nabízí, ale může-li víc pomáhat, když jste ho tenkrát ze stodoly skoro vyhnala?« mrzuté řekl'Voj ta.

»Podívejme, podívejme, jak je u vás hned oheň na střeše, nevídáno, aby pantáty neubylo. Divím se mu, jak v té zahálce vydrží, sám a sám tam pořád dřepí —« »Ba, ba — Kukelku jste mu taky pomalu vyštípala « »Snad vás to nemrzí? Potřebuje pořád chodit obhlížet stavení a načumovat do světnice!« »Chodil sem tolik roků a nic se nestalo, jen vy jste se bála, aby tatínka nevyjedl.« »I vzkažte si pro něj, s Pánembohem, beztoho vám je milejší než my.« »A jak milejší,« dodávala Karla, »každého se tisíckráte radši zastane než nás, cizímu udělá všecko, ale my jsme ty poslední.« li* 164 Byla vyzáblejší než bývala, oči měla více navrchu, lícní kosti jí vysedaly a kůže prohnédala; byla mračiva a mluvila líné i mrzuté.

»I s vámi je řeč,« zahučel Vojta a odplivl, >škoda slova.« Stalo se, jak si ženské přály, Kalibovi jediní ve vsi pak jednali beze stravy. — Hněv ' panímámin proti Konopáčovi poněkud schladl. Sebrala se jednou a vypravila se do Vidovic.

»Má nařízeno, že mi musí mléko schovávat, musí se teda dojednat, jak a co, snad bych mu ho nadobro nenechávala?« povídala.

S večerem přiletěla domů všecka rozkácena. Ani šátku nesundavši běhala po světnici a supajíc trhavé vyprávěla: »Lidičky — vy byste nevěřili! Ze je Konopáč semínko, jsem věděla, ale o tomhle, co dělá, jaktěživo se mi nezdálo. Přišla jsem, dost pěkné mne uvítali, musila jsem si sednout, chleba podali, tuze nutili, ale když jsem začala o rozsudku a o mléce, povídal mi: ,Zádnou starost, panímámo, já všecko poctivé, co je povinnost, to dělám, mléko vám uchovávám, pojďte se podívat.' Při tom mžoural a šklíbil se jako luciper.

Vyvedl mne na síň a ukázal mi pod schody. Tam vám v koute stojí asi dvouvěderní starý sud, je ještě z našeho hospodářství, bývalo v něm zelí, pamatuješ, Kadlo, tenkrát jsem ho u Pecky ve vinopalné koupila, je jenom dvěma prkénky přikryt — a do 16& toho sudu vylévá mi Konopáč každodenně ty dva mázy mléka. Je to všecko kyselé a špína učiněná.« Panímáma udýchána musela usednouti a odpočinouti si.

Sténala hlasité.

»Věřte mi, jak se tak na mne díval a špulil se, být jiný na mém miste, chytil by ho za ten černý krk. Třásla jsem se a nemohla jsem slova vypravit.

Pak mu povídám: ,Tak, takhle mi schováváte vejmének?: A víte, co mi řekl? Povídal: ,Každý den jsou poctivé dva mázy měřeny. A musím vám říct, že mi to tu dost překáží, ale abyste neřekla. Kdyby vám to však nebylo vhod, postavíme sud pod okap.' Kriste Ježíši, co mi ten člověk dělá!« a dala se do křečovitého stkáni.

Vojta poslouchal udiven.

»Kdo by to v Konopáčovi hledal?« podotkl.

»V tom? Ó, Bože, to žádný neví, co je v němí Ten se nás, holečku, napronásledoval.« »A co švagrová?« »I té je to jedno, ani necekla. Co pak ona — jen když mamonu přibývá!« Vojta mlčel, a panímáma se odstroj o vála.

»Co tak některý člověk na tom světě zkusí,« naříkala, »z takové živnosti jsem byla a měla jsem jen zármutek na světě. Co jsme toho překously s Boučkem, a sotva od toho byl pokoj, začne pronásledovat druhý.« »Snad se pro tu postel tuze rozhněval,« opět Vojta připomněl.

166 »A nebyla jsem v právu? Nemám to ve vejménku? Schválné jsem mu to udělala, aby věděl, že nás darmo netrápil.« >Přec jen jste se méli srovnat po dobrém, vždyť ostatní snad odvádí pořádné?« »Bodejť byste se ho nezastával — odvádí, protože musí! Kdo pak ví, o čem zase špekulíruje, jak by si v jiném na nás zalezl. Ale tohle tak nenechám a budu se bránit. Takhle mi uschovává mléko? To že je podle soudu? A žádná jiná řeč s ním, jen se šklebí a ošívá.« »Nemela jste tak dlouho odkládat a měla jste jít hned, byli byste si to vyjednali; a jestli chcete, půjdu k nému a ještě všecko vyjednám,« mírné Vojta hovořil.

»Vy byste toho vyjednal, polovičku byste mu odpustil a bylo by to. Co pak myslíte, že by ještě teď aspoň polovičku platil? Kdybyste ho byl slyšel! Jen vy se do mých věcí nepleťte, tomu nerozumíte, třeba že byste už mohl rozumét! A jak pak jsem tam mohla jít, když jste měl lidi ke stravě; dělal jste pak dost zle!« Pokrčil rameny a vydechl, jakoby řekl: »Jaká s vámi řeč!« Ještě večer doběhla ke Smržoví a časně ráno šli spolu do Mladova k Rusovi .. .

Chtěl-li pantáta Káli ba teď s Kukel kou porozprávéti, musel za ním; Kukelka Kalibova dvoru již nepřecházel.

»Co jen ti, Jozef, přeletělo přes nos?« ptal se ho Kaliba, když se po několik dní neukázal.

167 »I ta vaše panímáma ostouzí — nemluvme o tom, ale dokud ona bude u vás v chalupě, dvorek šlapat nebudu.« »I ságo, ságo, hochu, snad by tebe moudrého nedovedla rozhněvat?« trpce smál se Kaliba.

»E tentočky — rozhněvat, nerozhněvat, ale nikdo o Kukelkovi nesmí říct, že chodí ojídat — všecko, ale to ne!« »Snad bys, Jozef. nebláznil?« »Jak jsem povídal,« odvětil rozhodné a jednal, jak mluvil.

Chodili spolu do kostela a za teplého slunce sedávali u struhy, která právě za Kosákovým stavením hrčela mezi vrbami, jež hladinu její téměř zakrývaly.

Na zahradě rozvíjela se již stará košatá třešeň a koruna špendličky byla bílými kvítky obalena; jabloně také již měly naditá, růžová poupata, a na slívách mezi mladinkým, úzkým listovím probélávalo...

Také toho dne, kdy Boučková vypravila se opět k Rusovi, byli oba výminkáři v kostele.

Když se Kaliba již sám kolem Smržu vracel, ze zahrádky volala naň dcera Manka.

Rozhlédla se na všecky strany a povídala přitlumeně: »Tatínku, prosím vás, nehněvejte se, ale už to nemůžu přenést přes srdce. Nesmím se mému do ničeho plést, dělal by zle, ale přece vám musím říct, že vaše panímáma shání zas soudy.« Potom rychle vypověděla, proč se Smrž s Boučkovou zase vypravili do Mladoya.

168 »Prosím vás, dělejte, jako byste o ničem nevěděl, ale napomeňte to tam trochu, Vojta už dvakráte u mého vypůjčoval, a zdá se mi, že panímáma taky.« Starý Kaliba došel domů schvácen. Starostmi o syna tuze sestaral. Kolikráte už chtěl začít s domluvou, ale obávaje se křiků, vždycky se přemohl. — Když v poledne u mladých seděli všichni při obědě, přišoural se nenadále tatík výminkář.

»Dej vám Pánbůh dobry poledne a Pánbůh rač požehnat!« pozdravil a sedl u kamen.

»I pěkně vás vítáme, to jsou hosti!« spustila panímáma. >Kam pak si tam sedáte, pojďte ke stolu a vezměte si s námi trochu kaše!« a běžela k polici pro lžíci.

Měla ještě sváteční sukni a sametovou šnérovačku; tváře jí planuly — snad ještě od cesty z Mladova.

»Naděl Pánbůh, ale nebudu, jsem už po tom,« odpověděl, stále patře k zemi. Zamlčel se — nechtěl jim mluviti do jídla.

Všem třem kolem stolu bylo nevolno, tušilit, že pantáta přišel s něčím nemilým a proto pospíchali V malé chvilce škrábaly lžíce do dna hliněné mísy.

Panímáma prvá odložila a zadívala se na starého.

»Nemějte mi za zlé,« začal výminkář slabé a zdlouha, »že vás jdu o něco prosit.« Zamlčel se opět a po očku všecky je přehlédl.

»Dělám to nerad, ale musím ti, synu, říct,, že se mi tvé hospodářství nelíbí. Dlouho jsem se na všecko díval a mlčel jsem, ale hřešil bych proti svému otci a matce, kdybych ještě mlčel. Kdybyste takhle, jak hospodaříte, vedli to dál, snad bych Kalibů rod na chalupě přežil!« Mluvil slovo po slově ostře, důrazně; seděl skloněn a zíral k zemi.

»Tof jsem žádostivá, jaké neštěstí se stalo,« nucené se smějíc uštěpačné pravila Boučková.

»Neštěstí — neštěstí — nesmějte se, panímámo, ale vy byste měla mít uznání! Co pak tady na chalupě vlastně vy obé dvě ženské děláte? Vaříte a strojíte se — to je všecko!« pokračoval.

»Celé hospodářství — dobytek — drůbež — prádlo — vaření — to váni všecko není nic?« rezavě, přerývavě odsekávala.

Zakýval, jakoby řikal: »Tak — tak —« »Kolik práce tomu věnujete — Vojta odedře' všecko. Vy si pěkné dojíte, tlučete, prodáváte mléko, máslo, vejce — ale on o tom nezví. Má nebožka celou domácnost z toho vydržovala a vždycky tamhle v polici měla ještě hromadu dvacetníků.« Panímáma zasykala smíchem; Vojta a Karla poposlouchali mlčky.

»Jenom šukáte a sháníte! Ani chlebíčka doma nepečete, musíte mít pekařský. Inu, pak arci nemůžete mít lidi ke stravě. Ke Kalibům chodili nejradši na práci — ale teď! Do pole jedna ani druhá, nejdete, jen tady hospodaříte a válíte se jako hraběnky!« 170 »Tak přece hospodaříme, to je dost,« ječivé zaryla panímáma.

»Tuhle můj syn je tady jako čeledín, ba hůř!

Chalupa je jeho, ale musí mlčet! Vy jen soudy sháníte, on aby je platil. Konopáčovi jste ubližovaly, a teď se vám mstí. Inu. nezastávám ho, ale co jen se můj syn za vás naplatil outrat, a juž sháníte soud nový!« »A mám se dát okrást?« vykřikla zlostně.

»Bylo by to lacinější!« řekl krátce.

»Ale proč jste, pantáto, hospodářství popouštěl synovi, když chcete tady poroučet dál?« »Nechci poroučet, mlčel jsem a budu mlčet. Ale tohle jsem vám všem musel říct, protože vím, že Vojta dělá dluhy, a to je přece jenom hrozně brzo!« Poslední slova říkal ostřeji, hlasitěji a rukou k nim kýval.

»O tom my samy nevíme a nestaráme se,« řekla panímáma.

»Právě — právě — ale ženete ho do toho! Paráda mlsy, rozolky, muziky, trety divné a předivné, zahálka a ty soudy, ty soudy!« »Inu — inu — pantáto, když vám tak tuze jsme protivný, vždyť my můžeme jít s Pánembohem a nezahyneme! Vida, vida, co my všecko děláme a neděláme, ale sám jste si pěkné postavil tisíc zlatých na chalupu. Vejměnek pořádný a ještě tisíc zlatých! To by leckomu taky nebylo vhod!« »Už jsem povídal, že ho do hrobu nevezmu.

a bylo to spravedlivo!« 171 »Vždyť my víme, pantáto, odkud fouká. Nedomlelka nemůže spát, že jste tady, a hanobí nás. jak může! A já vám, zetáčku, zrovna řeknu: kolikrát už jsme mnoho polkly, ale pořád tohle hanobení snášet nebudeme. Nevídáno, nějaký ten hadr; i mlsy vyčítá a rozolky! I sneste si to s Pánembohem!« »Nestrkejte na jiného, vidím všecko sám a ne můžu se dívat!« »Proto povídám — nemusel se Vojta ženit, když tu žena mela být nášlapkem. Ale překážet vám nebudeme, abyste se mohl dívat!« Panímáma křičela a vzlykala zlostí.

Karla nepokojně přesedala a byla v tváři všecka zčervenalá. Vojta již chvíli hrabal se ve vlasech a teď pravil chraplavé: »Už si taky myslím, že by Nána mohla dát pokoj; dřel jsem se svoboden skoro do čtyřiceti rokův, a ješté teď mé bude pronásledovat?

Na její chalupě dluh nedělám, ona proti mně nikdy skrácena nebyla, a nikdo rai nepomáhá!« Starý povstav udiven hleděl na syna a couval ke dveřím.

Rty panímáminy sebou škubaly a v očích jí svítilo.

Teď také Karla promluvila: »Já jsem pořád mlčela, ale všecko jeden taky nesnese. Nahá jsem nepřišla, dělám ve chlévě, peru, vařím, myju, uklízím, spravuju a co jiného je potřeba, vejmének pořádné odvádím, a přece jste všichni proti mně. Nikdo na 172 mne nedbá, jakoby jste neviděli, jak se mnou je!« Poslední slova řekla tuze lítostivě.

>No mlč, mlč,« rychle pravil Vojta a pohladil ji po ruce.

»Hladíš mé, hladíš,« začala ostřeji, »ale zastání u tebe nemám. Pak vyčítáš, že jsem nemluva, ale ostouzet mé necháš. Abych ti zrovna řekla, zrovna se bojím na zásep vyjít, protože vždycky vím, že nějaké zlé oči z vejménku na mne škaredí!« »Ták — ták —« těžce vyjekl vejménkář, »hezky — hezky to umíte — takhle to tedy stojí! — No — opatruj vás Pánbůh!« a tiše vyšel.

Panímáma se sípavé zasmála.

Vojta tiskl obé dlaně k čelu.

»Že jsi přece jednou promluvil a kapku se nás ujal,« po chvilce povídala Karla.

»I všecko mé trápí,« odpověděl, a ve slovech těch byl hněv i hluboký, těžký žal.

»No mlč, já vím, že jsem někdy divná, ale vždyf nevím, jak se mnou bude.« Při těch slovech vzala jej za ruku.

Panímáma stojíc nehybně před policí s úsměvem zírala na dceru.

»Pořád tady těm lidem není něco vhod, přes tu chvíli slyším, jak mne ostouzejí, a tatínek místo aby se zastal, ještě přidává. Vždyf musíš sám říct, že jsem mu ani v nejmenším neublížila.« Panímáma přebíhala kolem kamen, oči jí svítily a ve tvářích všecko hrálo.

173 »Na mou věru, abych se z toho ze všeho zbláznil!« vykřikl Vojta, a na hlase bylo mu patrno, že má hrdlo zle sevřeno.

Rozechvěn, všecek zmaten vyšel po práci.

Karla obrátila se na židli a pohroužila hlavu do postele . . .

Když odpoledne osaměla, sedla k oknu a dala se do šití; ale nevytrvala při tom.

Vstala, šla ke truhle a pokleknuvši k ní prohlížela drobné zboží, které v levém boku truhly měla vyrovnáno. Vybírala čepičky, natahovala je na prstech, prohlížela košilky a povijany. Oči se jí při tom víc a více zalévaly, až spustila vzlykavý pláč . . .

Panímáma právě vcházela do světnice; ale sotvaže pootevřela a slyšela dceřin vzlykot, honem couvla a dvéře tiše se zavřely . . .

Druhého dne po ránu dlouhý, hubený Nedomlel odnášel z Kalibova výminku peřiny a trochu nádobí.

Pantáta skloněn šoural se za ním.

Od živnosti Kosákovy klusal mu naproti Kukelka.

»Kam pak, kam pak?« ptal se udiven.

»Stéhuju se, Jozef, stěhuj u,« rozechvěným, sípavým hlasem odpověděl Kaliba, »okna do vejměnku zazdit nemůžu, a straší je prý odtamtud zlé oči.« Kukelka pootevřel ústa, ale nepromluvil.

Kaliba stěhoval se do světničky k Nedomlelům ...

Ještě před polednem přiletěl ke Kalibům Smrž.

»Blázni bláznoyití, co jste dělali, proč jste dopustili, aby ta hladová dostala pantátu do klepet!« 174 křičel, prudce rozkládaje, a obličej měl všecek zkroucený hněvem.

»I mlčte, sváře, at si ho má,« zasmála se panímáma.

»Máte-li pak rozum?« ptal se udiven.

>I vždyt on tam dlouho nevydrží — na tom jeho vejměnku si nepopadnou!« Smrž vrátiv se domů pustil se do ženy: »Jsi ty němota, podívej se tuhle na Nánu, za maminky byla v chalupě pečená vařená, a teď dostala tatínka do domu — to budou časy!« »Nevím, nevím,« povzdechla Manka.

»Teď teprve budou skládat a půjčovat — inu, má někdo se ženou štěstí.« Smržová se smutně usmála . ..

»Ale tohle jim nedaruju, at si nikdo nemyslí!« a škubaje knir prudce přebíhal po světnici.

X.

Celá ves byla bílým květem téměř obalena, jenom hřebeny střech vynikaly z hustých košů plných vůně a včelího bzukotu. V síru vlnilo se obilí, a pestřily se lučiny plné pryskyrníků, kukaček a hadího kořenu, mezi nimiž tonika silně zaváněla.

Brambořiště a řepoviska rozrýhována byla zelenými, okopanými řádky a na jetelištích růžověly prvé medonosné paličky. Nade vším klenula se obloha jako 175 pomněnky, stále čistá a plná slunečné záře. Vonný, prohřátý vzduch jen jen se tetelil.

Vojta Kaliba chodil stále zamračen, všechen klid byl v něm nadobro rozrušen. Žil ve stálé bázni, brzo-li opět nová bouře vybuchne. Chodil, jakoby po obou stranách viděl číhající neštěstí.

Když se s tatínkem v poli poprvé potkal, chytil jej za ruku a pravil vřele: »Prosím vás, nehněvejtese, věřte mi, že nad tím nade vším ani spát nemůžu.« Starý pohleděl naň vlahýma očima a stiskl mu ruku.

»Vrátíte se zase k nám, viďte?« »Teď ne, Vojtíšku, teď ne, až se to snad časem změní, ty se proto netrap, od tebe bych neodcházel!« odpověděl otec.

»Byl jsem na vá-, zlý, ale když mé všecko tuze trápí,« Vojta truchlivé vzdychl.

»Jen měj rozum a buď opatrný, všecko bude snad dobře, až vás bude víc.« »Kdyby Pánbůh dal! Víte, ona Kadla není tak zlá, ale když panímáma pořád popouzí, není divu!« A v očích Vojtových zasvítilo.

Vídávali se v poli, i na návsi se někdy potkalir ale k Nedomlelovým Vojta nevešel.

Panímáma byla zase v soudech proti Konopáčovi.

Přes tu chvíli chodila ke Smržoví na radu a spolu běhali k Rusovi.

Vojta dělal, jakoby si nevšímal, přemáhal se, až.

176 když panímáma poprvé vrátila se z Paky, povídal jí rozhodné: »To vám, panímámo, zrovna řeknu, že já na ty soudy už krejcaru platit nebudu!« »Ještě jsem vám neříkala,« odsekla ani naň nepohlédnouc.

»Inu, neříkala, ale vím, jak by to dopadlo, proto vám to povídám zrovna předem.« »Dobře, dobře, nebojte se, vždyf já vás o nic nepřipravím. Jste vy pán, takhle oběma rukama brát, to dovedete!« »Mm-no, na naší chalupě bylo dříve taky živobytí —« >Vždyt je to vidět —« zachechtla se.

»Co je vidět — to bych rád věděl!« »Jde to od deseti k pěti; hospodaří sotva půl roku a dělá dluhy!« »Protože mé do toho připravujete, z čeho mám hospodařit, když všecko máte v ruce!« »Aha — aha — teď se vám teprve rozleželo v hlavě, co pantáta povídal! Měl byste raději desetkráte denně Pánubohu děkovat, že jsme k vám šly.

a ne trkat pořád jako beran, vždyť se sám k ničemu kale nemáte, do všeho aby vás strkal,« rozkládala jiskříc očima.

»Prosím vás, už zas nezačínejte,« zamračena zahubovala Karla, »jednou by mě snědl, za .chvíli se vadí.« 177 »Kdybys měla rozum, sama bys maminku z těch soudů zrazila; vždycky si už už myslím, že budeš jiná, rozvážná, a všecko že se u nás zlepší, ale je to pořád horší.« »Snad nechcete, aby se tahle má jediná věrná dcera od matky odvrátila?« žalostně pravila panímáma.

»I je na světě samá přetvářka,« zahučel Vojta. — Bílé a narůžovělé plátky květné pršely se stromů v, a zeleň v zahradách a po trávnících na sadech sestrakatéla. Zavál-li jemný van májový, ve vsi i po vůkolí chvělo se ve vzduchu plno jemných bělásků květných to lupínků, jež teplem se kroutily a hnědly ..

Sotva opršelo to se stromů, nová silnější vůně zatáhla z lučin, jež byly plny dozrávajících trav, heřmánku, chocholatých bodláků přizelenalých i růžových.

Ale když bylo to všecko v nejlepší kráse, když za ranních par, jež vystupovaly z l esu v a září východní se zardívaly, palouky leskly se rosou, jejíž veliké, těžké krůpěje svítily na všech lupenech: rozlehl se dolem srčivý cvrnkot brouskův a blysknavé kosy divě pohroužely se do svěžích, šťavnatých stvolů . . .

V několika dnech byl dol plný vůně sena, jež bylo na lukách v. kupách i okopištích, vonělo z půd a rozsypáno bylo po celé návsi, po cestách i stezkách . ..

Na den svatého Prokopa hned za jitra přiběhla Nedomlelka uřícena do světničky otcovy.

»Tatínku, to je vám novina!« spustila, sotva otevřela.

K. V. Rais -. Kalibův zločin. 12 178 Šedé u stolu nad lejstry skloněn, podíval se na ni pres brejle.

>Vojta má syna!« volala a ruce majíc sprásknuty, ústa pootevřena, čekala, co otec řekne.

»Syna — i podívejme,« rozesmál se dětinsky a sundal brejle.

»Syna — syna —« přisvédčovala, »v noci ho dostali.« »No, to bude radosti, to to hochovi přeju!« povídal blaženě.

Líce Nánino se opět trpce stahovalo; chvíli mlčela.

»Ale slyšíte, tatínku,« spustila klidněji, »neříkala jsem to hned tenkrát, že ho jisté chytře dostaly?« Podíval se na ni tázavě.

»Inu, vždyť měli svatbu kdo ví kdy v listopadu,« vysvětlovala všecka živa.

»I ty vždycky nějaké smítko najdeš,« dobrácky usmál se otec.

»Ó, já jsem si to hned myslila, bylo mi divno že se tak honem rozhodl, a všecky výklady že byly nadarmo.« »Už se stalo,« odpověděl vesele, »teď snad tam bude lepší spokojenost.« »Nevím, nevím — Pánbůh dej,« chladné vzdychla.

»Podívejme, když on má Vojta hocha!« povídal si přecházeje světničku. »Ten on asi dělá, já vím, že se směje, kudy chodí. Teď bude Kadla mít starosti s dítětem a bude snad jiná, víc k Vojtovi než k máme.« 179 »Ale, tatínku, vy toho Vojtu máte přece jenom nejradši,« s úsměvem zavyčítala Nána.

»I jaké pak ,nejradaf, všecky stejné, ale mám radost! Jestli pak on mi to hoch přijde po vedet!« >No, tešte se!« zasmála se a šla pres síň domů.

Starý pořád ještě přecházeje usmíval se.

»Tak hocha, hocha,« šeptal si a vesele si přikyvoval.

Na hliněné záspi zaduněly těžké kroky.

Starý se zastavil a patře ke dveřím, povídal si: »Už je tu!« Vojta vešel; líce měl zardélá, spocená, a oči mu zářily radostí.

»Tak máš hocha — hocha — no, to ti to přeju,« vítal jej tatík a tiskl mu ruce.

»Mám — kluk jako řimbuk!« zasmál se Vojta, až oslzel.

»No, to je radost — ságo, to je radost, a jak pak mu budete říkat?« »Povídal jsem, abysme mu říkali Vojta po tátovi a po dědečkovi, ale neříkaly ještě tak ani tak.« »Se svatým Prokopem přišel, Prokůpek by se taky pěkné volal,« pořád se usmívaje hovořil výminkář.

»Nevím, nevím, Kadla povídala něco o Kadlovi, inu, poroučet jim nebudu. A jak se pořád máte, tatínku?« »I tak po vůli boží, to víš, hochu. Ale sedni si přec u mne, sedni!« 12* 180 »Jestli pak Kukelka někdy k vám přiběhne?« ptal se Vojta sedaje ke stolu.

»I běhal, běhal, ale pfestal, zas prý Nána naň škaredila a kdesi cosi že povídala — inu, je už taky starý a vidí a slyší víc než jiný,« směje se odpověděl otec.

>Jsou ony ty ženské všecky stejný. Dá Pánbůh, že Kadla bude taky jiná, něco se jí teď muselo odpustit,« radostné hovořil syn.

»Taky tak myslím, jenom aby panímáma zas něco nesváděla.« »To je to hlavní — taky jí vždycky v duchu všecku vinu dávám. Teď byste se snad mohl vrátit zase do svého, tíží mé to, kudy chodím,« Vojta vřele pobízel.

»Počkáme ještě, počkáme, různice dělat nechci, až co budou říkat samy. A co dělá Kadlička?« »Dítě má pořád u sebe, jak je chci vzít do ruky, celá se třese, jakoby se o ně bála,« vypravoval všecek rozjařen.

»A co panímáma?« »Je taky celá zmatená, běhá, šuká, směje se i pláče — inu, vždyf je to vnouček. Aspoň k nám teď přijdete, viďte, podívat se, pochovat.« »Uvidíme — nevím, jak bych teď přišel, snad vzkážou.« »Tak přijďte — chlapík je, špulí se až k smíchu!« smál se syn odcházeje.

181 »Že rodičku pěkné pozdravuj u a hochovi udělej křížek za mne!« Když se Vojta po záspi u své chalupy vracel domů, panímáma vyběhla mu naproti hrozíc: »Nedupejte jako dragoun, usnuly.« Vojta nahlédnuv oknem do světnice, usmál se měkce.

»Dítě je až radost,« povídala a zadívavši se ostře na Vojtu, dodala mazavě: »Ale pospíšil jste si, zefáčku!« Zardél se až na uši a sklopiv oči přešlapoval rozpaky.

»Inu, Pánbůh vám odpust, ale nikdo by si to byl do vás nepomyslil. Vy, vy jeden! Jestli se vám někdo vysměje, pak se nezlobte!« smála se a oči jí plály jako mladici.

»Jen když ho máme,« odpověděl vesele.

Panímáma byla pak plna shánky a starostí o krtiny.

»Koho pak uděláme kmotry?« ptala se zetě i dcery.

»Koho bysme sháněli — Smržový!« řekla Karla rozhodné.

Panímáma tázavé podívala se na zeté.

»No, když Kadlička chce, teda Smržový, ale vzkažte taky tatínkovi, aby přece přišel,« pravil srdečně.

»Snad ne taky Náné?« pohrdli ve se smějíc rychle ptala se Karla.

»To neříkám,« odpověděl.

»Víte, zetáčku, mně je to jedno, ale myslím, že jsme tatínka nevyháněli, proč bysme teda vzkazovali?* 182 »Je starý člověk,« odpovídal vřele, »když jsem mu povídal, že máme hocha, mel radost náramnou.

Kadličku vzkázal pozdravovat a hochovi abych udělal křížek za néj.« Jak to řekl, Karla přitulila se ke spícímu roboti.

»Bude-li tatínek chtít přijít, však on přijde, ale myslím si, kdybysme mu vzkázali, že by darmo Nána dělala zle a ještě by ho nepustila; pak by nás to teprva mrzelo!« vykládala panímáma .. .

Když třetího dne po tom Kalibovy krtiny šly vesnicí k Mladovu a Nána je shlédla, přes síň volala do světničky: »Tatínku, tatínku, pojďte honem, krtiny jdou!« Otec přiběhl, a stojíce stranou okna hleděli na náves.

»Smrž s Mankou — vždyť jsem to věděla. Kdež pak my! Podívejte, jak ten horák šlape — a Manka je ve svatebních šatech a v tom novém salupu. Vojta je taky vystrojen jako o svatbě,« spěšně upozorňovala Nána.

Smržová, oděná v široké, červenavé hedvábné šaty, nesla děťátko, obalené Karliným salupem. V levo vykračoval Smrž, v právo cupala babička a tlapal Vojta.

»To bude traktace —«- zas výsměšné rozprávěla Nána, *buchet, kafe, piva, rozolky, a kdo pak ví, co všecko budou mít. Na všecko mají, jenom na vejměnek pro vás jim nezbývá! Inu, Smrž si na to potrpí. Dobře pro vás ani nevzkázali, a jste otec. Kde pak my mezi pány, my jsem jim tuze sprostí.« 183 »I já na takové hodování kale nedržím.« odpovídal.

»Nedržíte, nedržíte — ale vzkázat mohli, tak mnoho byste jim neujedl!« Otec již nepromluviv vrátil se do výminku. — Z kostela přinesla rozeňátko babička. Když je ze salupu rozbalovala, Karla se na ně všecka třásla.

»Tak už vám přinášíme dobrého křesťana Karla — tu ho máte, maminko,« povídala babička, dávajíc hoška Karle.

Ta položila si jej na klín a velikýma, nyní trochu vpadlýma očima zahleděla se mu do tvářiček.

»Jmenuje se po tobě, ale budu ho mít stejné rád,« měkce pravil Vojta a po hlavé ji hladil.

»Chlapík bude,« spustil Smrž, »hlas má jako tříletý. Zrovna když jsme s ním šli ke křtitelnici, začal zpívat a. nepřestal, dokud jsme nebyli z kostela.« Vojta stoje u postele díval se na .děťátko; oči měl pořád ovlaženy.

»Ba chlapík,« dokládala babička, »oči má celé po mamince, ale tatínkovy budou snad vlasy, má už teď hlavičku jako jehňátko!« Vojta přikyvuje smál se hlasitě a slzy tekly mu po tvářích.

»Přece mi ho taky půjč, ať si ho pochovám.« žádal a chtěl jej Karle vzíti z klínu.

»Sotva jsem ho dostala,« bránila se a odstrčila mu ruku. ; . .

184 »I vždyť se nachováte, až vás budou ruce brnět, teď byste ještě chudinku zamačkal,« u kamen povídala panímáma. — Měli slavné krtiny. Kmotr měl stále řeči jako vody, ale kmotra mluvila málo. Pili pivo i rozolky, a Smrž chuti neztrácel. Panímáma byla veselá jako o svatbě, a sám Vojta rozvazoval. Každou chvilku vstával od stolu, dupal k posteli a kloně se k dítěti mlaskal na ně, špulil ústa a mrkal. Smrž pokaždé spustil smích a mžouraje po Vojtovi mrkal na panímámu, aby se podívala. Měli z Vojty žert, jak se zardélý, velké oči maje široce rozevřeny, ztěžka klonil nad ložem a jak jej Karla odstrkovala, aby hoška neznepokojoval.

Když v noci kmotry vyprovázel z chalupy, smál se nepřetržité a půda houpala se mu pod nohama.

Vraceje se těžce šel opět k posteli a chtěl se skloniti, ale Karla jej odstrčila a řekla hněvivé: »Lehni už, vždyť supeš jako medvěd!« »Dneska jste si, zetáčku, zase popřál,« chechtala se panímáma.

Vojta bruče odcházel spát do komory. — Za čtrnácte dní po krtinách byla Karla u ouvodu.

Byla sice přepadlá, pobledlejší, ale hezká, jak bývala.

Do kostela nesla veliké, krvavými růžemi zdobené svíce.

Za chvilku po ženě vyjel Vojta do polí a panímáma zůstala doma sama.

186 Když se Karla s babičkou z kostela vrátily, vykoupaly Karlíka a uložily jej do kolébky.

Spal jako zaklet.

Když babička odešla, Karla sedla ke kolébce a potichu zpívajíc, nohou kolébala.

Panímáma šukala kolem kamen všecka nepokojná. Chvilkami se zastavila, zahleděla se na Karlu, jakoby chtěla něco říci, ale zase se obrátila a šukala po světnici.

»Prosím vás, co dnes tak běháte jako splašená, ještě mi dítě vystrašíte,« zahubovala Karla, jež matku již chvíli pozorovala.

Panímáminy tváře se ošklivé stáhly, brada se jí rozetřásla a ústa zůstala pootevřena. Rozběhla se blíže k dceři, ale na cestě se zastavivši žhavýma očima patřila na Karlu, až se tato zachvěla.

»To dítě není Kalibovo,« zasyčela náhle matka a ostře hleděla na dceru. Zuby jí zadrkotaly a dýchala prudce.

Karla vyskočila rovnýma nohama, zbledla a oči majíc vypouleny zajektala: »Proč to povídáte?« Panímáma mlčela, ale stále ostře zírala na dceru, jež zvolna klopila hlavu k prsům.

»Věděla jsem to dávno,« ledové břitce zase panímáma pravila, »mně nebudeš zapírat!« »Nic nevíte, nic nemůžete vědět!« vztekle křikla Karla a přiskočivši k matce křečovité chytla ji za obé ruce a vyjevené oči ulpély na rozryté tváři matčině.

186 »Neblázni — ruku mi rozmačkáš,« dušené křikla panímáma a odporné tahy v obličeji jejím počaly se hladili.

»Tak proč tak mluvíte — ještě by mě zabil.« sípala Karla; celé tělo se jí rozetřáslo a spustila hlučný pláč.

»Mlč a neplač — divoká, odpovídala jí matka vřele a vzavši ji kolem boků, vedla ji opět k posteli.

»Sedni si a kolíbej, af se neprobudí.« Karla klesla na postel a zarývajíc hlavu do peřin plakala usedavé.

»Jenom neblázni,« domlouvala jí matka, »kdyby někdo přišel, co by si pomyslil!« Pak hladila ji po hlavě a sama kolébala.

Karla se po chvíli posadila a uplakaná, tvář majíc strhanou pohlédla na matku.

»Abys si nemyslila, že té chci pronásledovat;« začala tato klidně, »už před svatbou mi něco takového napadlo — proto ty jsi se nebránila, chtěla jsi to sama, viď?« Karla zalomila rukama a zaštkala.

»I mlč už — nikomu nic nenapadne, ani nemůže napadnout!« se plavě matka domlouvala.

Karla stále dusila pláč. .

»I nenaříkej —já vím. že ten tam na vojně ani nevzpomene!« »Jen af nevzpomíná — živé duši nesmí napadnout, co jste prve řekla, živé duši ne — ani jemu!« divoce ale přitlumeně volala Karla.

187 »Vždyť nenapadne, jenom buď moudrá, ještě byste stonali ty i hoch. Mlčela jsem tak dlouho, mohla jsem ještě mít za zuby.« »Hoch nesmí stonat — nesmí! Všecko je mi tady až hrůza proti mysli, nemít to dítě, utekla bych!« Karla zoufale volala.

»Jenom se pamatuj, ať něco neprovedeš, vždycky si vzpomeň, co bys si byla počala. Na toho berana jenom když se usměješ a všecko bude dobře!« »Jen si nemyslete, když ty oči vykulí, jde z něho hrůza. Žádný člověk není mi tak protivný jako on, chodí jako obr, hlavu má jako lev a pořád supe,« s odporem povídala Karla.

»Ó, ty, ty,« hrozila jí, »co ty teď všecko vidíš a nevidělas.« »Ba viděla, ale když jsem poprvé poznala, co se se mnou stalo, bylo mně ouzko, hanba, třásla jsem se při pomyšlení, jak se mi všecko bude smát. Když jsem si vzpomněla na toho — — projížděla mne zlost, že si je pěkně na vojně, a já že jsem tu tak zůstala, že si snad ani nevzpomene, a já že celé noci nespím. Když jste se pak zmínila o Kalibovi, byla jsem hned při tom — ale je mi teď hrozno na to vše pomyslit! Pořád abych se byla přetvařovala, strach a hrůza mě drtily i rozpalovaly, nocí jsem probděla, modlila se i proplakala a stranou jen jsem ho pozorovala.« štkajíc Karla vyprávěla.

»No. není zlt člověk, třeba že k sobě nejste.« 188 »Jen kdyby se pořád nedolíral, a vidí přec, jak ho odháním.« »Nedělej hlouposti nad lidi, at není svět proti nám.« »Když mi to dítě chce brát, zrovna bych ho odkopla —« »Měj rozum a vždycky si jen vzpomeň —« a panímáma přísné pohleděla na dceru.

Ta sklonila hlavu a znova zalomila rukama.

»Nezoufej, nezoufej, vždyť se ti nic neděje, a co jsem řekla, řekla jsem, a je to zahrabáno!« Panímámě se tou chvílí tuze ulehčilo, nemohlaf již těch svých myšlének přenésti. Dlouho již Karlu dobře pozorovala, rozuměla jí, ale ode dne, kdy se Karlík narodil, všecko ji to už dusilo a musila jí to říci.

Pravda, holá pravda bylo tedy, co si dávno myslila.

Proto ona Karla chytla Vojtu, sotva Rachota odešel. A dobře dělala — dobře . . .

Co by si byla ve Vidovicích počala! Toho smíchu, ůštipkfiv a hanby, kterých by byla užila nejen Karla, ale také ona — panímáma! U Konopáčů by byly nevydržely a po vsi smál by se kde kdo. Jak by jim to byli přáli! A ten Rachota?

Ryl pryč — a kdo ví, co by jednou byl dělal.

Dobře udělala, dobře — — Tady jim jedné ani druhé nechybělo na ničem a — lidé?

Při té myšlénce se panímáma usmála.

189 »To máte radost, panímámo, viďte?« říkávali jí.

»Pane, mám — ani nevěříte, hoch je jako turek, oči má po mámě, ale vlasy celé tatíkovy. Povídala babička, že už teď je jako jehňátko, a to víte, Vojta je jako beran.« Smávali se.

»Tak chová. Vojtíšek, chová?« ptávali se jí.

»Ó, lidičky zlatí,« vykládávala, »ten je s tím dítětem jako blázen! Dělá zrovna k smíchu! Jak přijede s pole, letí k dítěti a teď to začne. Špulí se vám na ně, mlaská, hvízdá mu, skáče před ním, dusat by je chtěl — inu, jako blázen, a dítě se ho bojí. Máma zas má strach o dítě, nechce je zeťáčkovi dát a tak z toho ze všeho pak máte samou hašteřici.« »Máte teda veselo ve stavení —« »Kdyby člověk neměl starostí, bylo by veselo, ale víte, co mi ten Konopáč dělá, abych se jen soudila, a Vojta taky —« »Vojta?« »I je dobrák, ale rád si někdy přihne a pak bývá trochu krufák.« »To snad ne, jakživ nic takového nedělal.« »I my jsrne taky nevěděly, nad lidi nedělá nic No, snad dá Pánbůh, že ho to teď trochu přejde —« A jak tyto myšlénky táhly panímáminou hlavou, pořád si do toho přisvédčovala: »Dobře udělala — dobře — —« Karla nabyvši opět poněkud klidu usnula. Kolébadla se jednotvárné houpala a buchala do podlahy...

190 V poli na pasekách Vojta nakládal jetelové seno.

Vyschlé paličky a stvoly byly plny drobného černého prachu, jenž lepil se mu na mokré tváře a rudý, vlhký krk. Spocenou košili měl zčernalou, ve vlasech plno tmavých plev a při žhavém slunečnu těžce dýchal . . .

XI.

V Ostružinové počaly žne.

Když se ke třetí hodině ráno východní návrší počala koupati v růžových parách a prvé proudy světla pronikly letním šerem, vesničtí vycházeli již do polí. Mužští, hrabice nesouce na ramenách, měli jen pláténky a kazajky, ženské odběračky plandavé sukně a haleny.

Meze a luhy svítily rosou, nad pádolinami vláčely se kusy lehkých mlh. Krvavé červany za východními lesy počaly se měniti na rozteklé, žhoucí zlato, v němž jasněji a ostřeji pronikaly bélavé šípy, jež se víc a více dloužily.

Obrysy vrcholů lesních zazářily, temné sněte dostávaly barvu mladších, světlejší, až celá ta hradba z košů lesních stromů stála v jedné jasné záplavě.

Prostorami mezi kmeny svítilo to nejprve bledé růžové, pak jako čistá měď, konečné zazářilo to žhavě, jakoby tam za lesem stál onen diamantový zámek z pohádky.

Ohnivé šípy prodloužily se do půl oblohy, jejíž tmavá 191 modř měnila se ve stříbrnou běl. Nad stráněmi, poli a luhy houpalo se světlo stále bělejší. Již zlatovlasé slunce, jehož sršící paprsky zhoustly na jedinou žhoucí záři, vycházelo nad lesy a rozhlíželo se po dolině, plné lánů polí a lučin, jež polévalo nažloutlým světlem.

Květy hřebíčku, arniky i divizen svítily na stráních, vlčí máky krvavé planuly v jetelích, ječmenech a Jarkách. Skřivani trilkovali ve výšinách, chřástal ozval se v louce a křepelka v pšenici. Ranním chladem rychle rozléval se slunečný pal.

Hrabice sršely v hustém, vyprahlém obilí a crnkot brouskův o kosy zvučel dolinou. Letní rána byla plna jasu, zpěvu, hovoru a smíchu ...

Vojta Kaliba býval v poli od ranního svitu do noci.

Když se hrabicí rozpřáhal do obilného lesa, když později chrastící hrsti obracel anebo nahraboval a vázal, rozléval se nitrem jeho tupý klid.

Spocená, zažloutlá košile lepila se mu na široká záda, zardélé, vrásčité tváře leskly se stékajícím potem a svalnatá, široká šíje se mu červenala.

Vzduch byl pln moučné vůně obilí, heřmánku, mateřídoušky a hřebíčku, jichž byly plné meze a jejichž dech těžkému vzduchu dusnoty přidával.

Než do pole odcházel, vypil hrnek mléka a zajedl chlebem, na poledne dávala mu panímáma několik placek anebo buchet jako cihly velikých. Když dělníci v poledne na chvíli odběhli do vsi, sedl pod strom do chladu a sám a sám tu obědval.

192 Povídalat mu panímáma, že přece nemůže žádati.

aby chodila k němu s obědem a Karlu s dítětem nechala samy doma.

Přikývl a neřekl tak ani tak.

Když v poli pojedl, natáhl se. ruce složil pod hlavu a dřímal. . .

Když některá dělnice měla s sebou děti a tyto štěbetajíce a žvatlajíce hrabaly se na travnatých mezích, myslíval si, jak bude, až Karlík trochu vyroste, až s ním ženské přijdou na pole, posadí jej na mez, kde bude škubati kvítka, lézti a žvatlati.

Vídal jej v duchu, jak kadeřávek oděn jen v košilku a suknici výská, špulí rty, natahuje ruce. Ale brzy přišla jiná myšlénka — že žádná z nich do polí nechodí, že také potom sotva přijdou . . .

Domů chodil teď jenom pro dobytek a pro vůz, potom když mandele, vysoce naložené, vozil do stodoly.

Oprati drže v ruce šel přikloněn vedle kravek a každou chvilku ohledal se. je-li na voze všecko v pořádku, nekloní-li se snopy k jedné straně.

Když jindy takto spocen supaje vjíždíval, maminka už čekávala, otvírala brány do dvorka, vrata u stodoly a spěchala pak na patro, aby snopy podávané mu odebírala. Teď schválně s pole musel s ním dělník anebo dělnice, panímáma nepomohla.

»Děláte snopy jako obry, kdež bych je uzdvihla.« povídala.

Když měl složeno, nabral si do žbánku vody, napil se zhluboka a po chvilce vyjížděl znova. Po108 slední mandele privážíval již k večeru a potom pustil se ještě s vozem aneb aspoň s trakařem pro jetel.

Bývala noc, když teprve všecko mel v pořádku a přišel do světnice k večeři. Snědl zase hrnek mléka, do něhož husté nadrobil si chleba a nabíraje plnou lžíci jedl dychtivé jako hladovec.

»Chlemstá jako ten vůl, ani slyšet ho nemůžu.« povídala jednou Karla matce.

»A ty oči jen vykuluje,« přidala tato.

S Karlíkem pomazlil se málokdy; když býval doma, hošík obyčejné spal, a šel-li Vojta ke kolébce, obě ženy hned úzkostlivě kývaly, aby ho nevzbudil.

Podařilo se mu to pouze v noci.

Měl-li hošík noc nepokojnou a sotva ukonejšen znova spouštěl, Karla ztrácela trpělivosti a panimámé se s postele tuze nechtělo. Vojta v komoře slyšel každý jemný kvil robote, a když pláč déle trval, vylézal z lože a postaviv se u dveří netrpělivě^ naslouchal.

Jednou to zkusil a vešel.

»Chceš — trochu ho pochovám?« ptal se nesměle.

»Jen jestli nebude ještě hůř,« líně odpověděla Karla zívajíc.

Vojta jemné vzal hoška na ruce a nose jej na lokti šeptal mazlivě, mlaskal, pohvizdoval, bzučel a hebce zabalené dítě pohupoval. Oči maje široce rozevřeny, při žlutavém světle kmitavé lampičky pozoroval drobný obličej, jsou-li očka zavřena nebo Karel V. Rais: Kalibův zločin. 18 194 mrkají-li, co dělají rtíky, zda se špulí nebo trošinku smějí. Když ucítil, jak malé nožky v peřince se hrabou, byl by se vždycky radostí hlasité dal do smíchu. Dělal, co uměl, aby kloučka uspal, ale v duchu si přál, aby neusínal a déle se spolu potěšili.

»Jsi jako skřivánek — můj malý skřivánek,« šeptal mu rozechvěn.

Ale hošík buďto brzy usnul, nebo silné zakvílel a tu Karla byla hnedle s postele a nepromluvivši vytrhla mu dítě a prudce přitiskla je k prsům. Tatík se pak smutně odplížil do přísténku, ale neusnul, pořád poslouchal. . .

Věčnou nevrlostí Karlinou a tím, že od dítěte pořád jej odháněla, byl všecek ztupěly a sotva mluvil, jmenovité s panímámou ne.

Ta byla se svým soudem opět hotova — prohrála.

Konopáč nebyl povinen uschovávati jí mléko v krajácích ve sklepe a nic toho dbáti nemusel, zkalilo-li se.

Panímáma se před Vojtou slovíčkem nezmínila, čekala, že začne sám; ale Vojta mlčel, což ji tuze pálilo.

Také otce nevyhledával — bál se všech hovorův o své domácnosti, aby všecko v něm nezahořelo a nepálilo.

V práci jsa pravidelný, silný jako mohutný stroj, jindy chodil sehnut, zamlklý, nepodíval se do očí, zíral k zemi, jenom časem z pod zarudlých víček plaše rozhlédl se kolem.

195 Když mel obilí ležeti, ani v noci doma nebyl, ale hlídal v polích.

Doma povečeřev vzal si tlustou sukovačku habrovou, kterou si před lety cestou z packé pouti v lese uřízl, a jež vždycky stála ve společnosti lopaty, motyky a bidla ke škopku v síni za dveřmi, na ramena hodil starý zimní kabát, z něhož vata už vylézala a zahlučev »dobrou noc«, těžkým svým tlapavým krokem vycházel. Vesnicí pospíchal, ale jak přišel do polí, šel zdlouhavéji.

Někdy ještě potkával poslední dělníky, kteří znaveni vraceli se domů; muži chodívali volně, aby chládkem okřáli, ale ženy bystře ubíhaly k dětem .. .

Západ vyhoří val; slunce dávno kleslo do hlubin a jenom bledá, ale jasná obloha, jejíž měkká červeň přecházela do jemné modři, naznačovala, kde utonulo v krvavých hlubinách. Mráčky, plovoucí na západním nebi, měly na doleních okrajích tenké, světlé stužky, ale jinde byly tím temnější.

Temna přibývalo, nebe se nížilo, problesklo několik hvězd a ticho vždy větší, hlubší rozlévalo se krajem.

Vojta usedal na mez a lokte opřev o kolena němé zíral do polí; bylo-li ještě šero, obcházel po mezích, bylo-li tuze tma, hned nahrnul kopeček hrstí natáhl se a hůl položiv si při pravici kabátem přikryl se až po bradu. Ale neusínal. ..

Klenba nebeská, potemnělá, jen řídce prostříknuta 13* 196 jemné zářícím hrotem hvězdným, rozpínala se nad ním jako plášf hrozného zvonu, na jehož srdci oddychoval.

V hrstech to praštilo, ve hlubinách porosena trávy na mezi jemně cvrkal cvrček anebo koník.

Na obloze jasněji zasvítil veliký medvěd a nad pahrbkem na východě zabělela se skupina kuřátek.

Vojta stále zíral vzhůru k obloze. Časem přeletěl mu lícem jemný van, jakoby jej polil — to byl tichý pozdrav starého lesa, který ze sna několikráte prudčeji zadýchal.

Někdy ozval se ze vzdálenějších panských polí chraplavý hlas polního hlídače Holce, panského mušketýra v době roboty, za mladých časů dragouna . . .

Jak ten začal, Vojta na hrstech nevydržel, ale brodě se rosnou travou po mezích naslouchal smutným písničkám chraplavého starocha.

Srozumíval jenom některým slovům, ale všecky ty písničky byly smutný jako šírá, zasněžená pláň, na níž jenom sem tam stojí skřivený, rozklácený strom, a po níž jede tlupa schoulených, posněžených dragounův . . .

Zatím doma v chalupě panímáma s Karlou povečeřely každá notný hrnec kávy, do níž drobily buchty s perníkem nebo se skořicí, a pak si povídaly, dokud Karlík neusnul. — Uletěla doba žní, ale Vojtovi práce neubylo; nastaly otavy, pak dobývali brambor, řep, a když zrovna nebylo několik dní co dělat v poli, pracoval ve stodole na mlátě.

107 Dělal, že tak po léta dělával . . .

Vzduch byl pln čmoudu ze suchých natí a pejřavky, jimiž umounéné déti v polích topily, honíce se po pažitech, na nichž popásaly se krávy s kozami, a bafajíce z rákosu pekly napaběrkované brambory.

Vojta sdělával strniště, připravoval podzimní setbu a ještě teď chodíval na noční hlídku, ale ne úrody polní, nýbrž slívového sadu na Jitrech, na jehož stromech visely celé růžence modravých plodův.

Odtud vracel se časněji, protože noci byly zle studené. Když vešel do chalupy, po špičkách všoural se do světnice ještě šeré, zul boty, kožich hodil na pec a sednuv si u kamen zahleděl se na kolébku i na lože ženino.

Jednou povídala mu Karla nevrle: »Když nespíš a jen tak sedíš, pokolíbej aspoň, a£ se trochu vyspím.« Potom kolébával vždycky, když se z hlídky vrátil.

A chodíval teď hlídat skoro každodenně a vracel se časněji a časnéji.

Vrátiv se jednou brzy po půlnoci nesedl si u kamen, ale na kraj Karlina lože. Venku byla měsíčná noc, ale ve světnici, jak mraky přelétaly oblohou, hned světlo, hned šero.

Té noci byla stará Boučková probuzena hádkou obou manželů.

»Jdi ležet — když nechceš kolíbat, jdi do světničky!« »Jsem tady taky doma, ještě nejsem na vejménku,« chrčel.

198 »Vzbudíš mi dítě!« >Mlč ty sama, a nevzbudím!« Karla vyskočila z postele. Vojta šedé na pelesti natáhl pravici a chtěl ženu vzíti kolem boků.

Oči se mu leskly a supěl.

»Nech mé a jdi!« křikla a strčila prudce do něho. Pod sdrhnutou košilí ňadra se jí rozechvěla a oči jí svítily.

»Radlicko!« zachroptěl a povstal.

»Nepůjdeš-li ode mne, půjdu si na půdu!« Panímáma usedla na posteli a smála se posupné.

»Že vám hanba není —« zahučela.

»Co pak není má žena?« křikl, až hošík na kolébce zaplakal.

»Takhle to je, rámusí, až dítě vyděsí — ještě z toho dostane božec,« zlostné hubovala Karla.

»Protože mé od sebe odháníš jako prašivého psa!« »Nemusíš za mnou lézt, víš to, že té vidět nemůžu!« odpověděla vztekle a brala dítě na ruce.

Pod Vojtou zachvěly se nohy, zatal pěstě, zachrčel a paže vzepjaly se mu proti Karle.

»Lidičky zlatí, on ji snad chce tlouct!« zaječela stará a již byla u Vojty a chytila jej za ramena.

Zatřásl sebou jako rozdivené zvíře a odstrčil ji prudce.

»Nesahejte na mne!« zasípěl.

»Jestli o ni zavadíte, budu křičet na celou vesnici!« křičela panímáma.

199 Vojta stál již opět sehnut a chvěje se zíral na ženu, jež konej šila dítě.

»Proč tak se mnou děláš?« povídal těžce.

Pohlédla naň stranou a odpověděla chladné: »Už jsem ti řekla!« »A to jsi nevěděla dřív?« »Děláš jako vzteklec.« *Já dělám jako vzteklec — pro Krista Pána!« a maje v sobě bouři hněvu i lítosti přitiskl veliké, upracované ruce své na oči a zaplakal hlasité.

Plný měsíc vyrazil právě z mraků, ozářil náves, pozlatil okna a bílá zář rozlila se po světnici.

»Pamatujte se, člověče,« spustila panímáma, »jste jako blázen. Co pak musí být tak zle, nevidíte, jak je nevyspáním zmořená?« . Vojta stál jako zaryt; po chvilce motaje se beze slova vybelhal se do sedničky.

Zase bylo šero . . .

»Jde jako opilý,« bručela Karla, když odešel.

»I to je dost možná, že na tom hlídání pije. Dělá jako zvíře, člověka ze spaní vyděsí,« mumlala stará. — Hned po »dušičkách« přijel na dvorek Kalibovy chalupy vidovický Konopáč. Přivezl pět velkých pytlů brambor. Odpřáhnuv koni jeden prostranék, šel do stavení.

Na sobě měl žlutavý kožich s květem na zádech, čepici na uši a tvrdé vysoké boty, tučné namazané lojem.

Vešed do světnice přihladil si vlasy na skráních, 200 usmál se, až ukázal řady zubův, a černýma očima patře po světnici povídal: »Dej Pánbůh dobrytro! Přivezl jsem vám, panímámo, brambory !< »Já nevim, člověče, jak mi můžete na oči!« vyjela naft a z očí jí zasršelo.

Konopáč zamrkal a ušklíbl se.

»Inu, abyste myslila — tuze rád to nedělám, ale přivezl jsem je, abyste neřekla!« »Snad nemyslíte, že mi děláte milosti?« »Jaké pak milosti, ale vozit bych je nemusel — psáno to nikde není. No, nedělejte řeči a odneste si je do sklepa.« Panímáma stojíc uprostřed světnice hleděla k oknu.

Když Konopáč domluvil, podívala se naň přes rameno a řekla vyšmevačně: »Odneste si je — kde pak to stojí psáno?« Konopáč vycenil zuby, vrásky ve tvářích se mu stáhly a oči blýskly na BouČkovou.

»Povídám, že jsem přivezl brambory, abyste si je odnesli do sklepa!« řekl a vyšel.

Boučková vyletěla za ním.

»Přivezl jste vejmének mně?« ječela.

»Povídal jsem.« »Když jste ho přivezl mně, pořádně mi ho odveďte — tak, jak se to mezi lidmi dělá!« A vběhnuvši na půdu snesla košík z vrbového proutí.

»Tak, tu je košík — abyste vy neřekl,« povídala již na dvoře a letěla zase.

201 Konopáč neodpověděl, ale vysýpal brambory na zem.

Když poslední pytel snesl a vyprázdnil, vešel ještě jednou do světnice.

»Tak, panímámo, brambory jsou složeny, pojďte odnášet, aby se přeměřily,« povídal stále tak mírné.

V tom vešel Vojta.

Byl ohnut a čelo měl staženo. Po poslední mrzutosti ukázal se ve světnici, jen když musel, a třebaže panímáma spouštěla sladce i laskavě, a také Karla byla opět vlídnější, mluvil málo. Boučková se mu zprotivila nadobro a přestal také důvěřovat, že Karla se změní.

Chodil jako ve zlých čárech; někdy uprostřed práce náhle ustával, zadíval se do prázdna, pohled se mu jasnil, ba i úsměv kmitl se kolem úst — to když se mu vracely bývalé, tolikráte sklamané sny o pěkném životě, v nějž přece ještě chvílemi věřil.

Ale to přiházelo se den ze dne řidčeji — obyčejné měl hlavu jako zatlučenou. Stalo se, že lidé s ním mluvili, vypravovali, tázali se, a Vojta pořád poslouchal, přikyvoval, pousmál se a zase stál jako bez ducha, ale potom jen kývl a pořádné odpovědi nedal.

Začali věřiti, že má Boučková pravdu, když vypravuje, že se Vojta tajné dal na pití.

Také měl chvilky, kdy z nenadání zmohla ho lítost; tu zalezl do stodoly nebo na půdu, skrčil se někde v šerém koutě a musel se vyplakat. A říkal si, že snad přec jen býval divoký, prudký, že zapomínal na ženino mládí, že ji trápil těmi hádkami s paní202 mámou. Ale když si vzpomněl, jak často tvrdé, necitelně, hrubé ho odbývala, že řekla mu, že ho ani vidět nemůže, zatřásl jím hněv; tu cítil, že ho žena nenávidí, že to není jen chvilková nálada, že ho s matkou pronásledují a schválné mučí. Počal věřiti slovům Nániným, že ho Karla mámila, že si ho vzala jen proto, aby seděla v teple, aby z podruží u Konopáčů přišly do svého a mohly dělati paní. Tyto poslední myšlénky zapuzoval však nejvíce, protože se pravdy jejich bál. Vyvracel je říkaje si: »Vždyť máme Kadlíčka — vždyť je to dítě naše!« Nikomu, ani vlastnímu otci nesvěřil se s mukami svými, protože se styděl odkrývati, co se v chalupě děje. Sám v sobě dusil všecko ... i starosti s denním živobytím, které v rozvážnějších chvílích padaly mu do hlavy. Tak nemoudře jako po letošních žních se u Kalibů nikdy neprodávalo! A Vojta jiné rady nevěděl — — Vešed do dveří, pozdraviv se se švakrem svlékl kabát a ptal se: »Tak budem nosit do sklepa?« »Vy nic nebudete nosit, kdo odvádí, ať odvede pořádné na místo!« křikla stará.

Konopáč pohlédl na Vojtu, jakoby řekl: »Je to stvoření!* »Nevídáno, když trochu pomůžu,« na Konopáče usmál se Vojta.

»Ani mi na ně nesáhnete.« kázala, »to by on pořád vymejšlel, čím by tejral!« 203 »Ale budu já se s vámi křičet,« rázné řekl vidovický, »ještě za to, že vejmének vezu za vámi, budete pronásledovat a délat komedije! Brambory jsou složeny — měřit jste nechtěla — s Pánembohem!« a vyšel.

Připřáhl koně a couvaje povozem vyjel na náves, tam vyskočil si na vůz a usmívaje se potměšile, pohleděl ještě do oken chalupy, práskl bičem a již ujížděl.

Voj tg, stál u okna a kýval za ním.

»Je to horák, lidičky, je to pronásledovník, štípal by, kde může — ale počkej!« hubovala panímáma.

»Přece snad nenecháme brambory na dvoře, zmrzly by pojednou,« mrzuté pravil Vojta.

»At zmrznou, naše škoda to nebude! To bych se na to podívala, aby si takový zeť směl délat, co by mu napadlo, a ještě se vyšklíbl! Co pak není spravedlnost na světě?« »Snad byste se proto nesoudila; když nechcete odnesu je všecky — nevídáno!« »Nic neodnesete, neplefte se, do čeho vám nic není. Vida, vida, jak je jeden zeťáček ke druhému!« »Vy máte řeči,« odpověděl hořce a pohlédnuv na Karlu, jež u postele líné kolébala, šel po svém. — Dva dni po tom, vraceje se ráno z chléva do světnice, povídal hned ve dveřích: »No tak, co z těch křiků s vidovickým máte, brambory vám zmrzly na padrf!« Panímáma strojila se do svátečního.

204 »Mne že zmrzly?« zasmála se, »mne ne, ale Konopáčovi, to se podíváte, jak si zmrzlou kaši odveze ze dvora, přiveze jiné a složí je pěkné do sklepa!« »Jest-li vám to říká Smrž, nemusí to ještě být pravda,« vyrazil.

»Inu, lepší rozum má než vy! Dám to Rusovi, vždyť on se vidovický pořád štířit nebude!« kázala uvazujíc si nedělní duhovou zástěru.

»Panímámo, pro Boha vás prosím, nezačínejte mi zase s těmi soudy!« pravil vřeleji, ale rozhodné.

Zapínajíc si kabátec odsekala: »Starejte se o sebe, myslíte, že jsem jako vy? Místo pantáty sežírá mu vejmének Nedomlelka, ale jemu je to jedno, a ještě mně chce poroučet!« »Já vám neporoučel, ale povídal jsem v dobrotě!« »No, já to taky povídám v dobro té!« vyjekla.

Vojta hrábl si do vlasů a prudce zamrkal.

»Povídáte to v dobrotě, ale děláte po svém.« »No — vždyť snad můžu, ne? Či přidáváte mi na to? Celý vejmének mi tu praskne, a co z toho mám?« »A mám já něco z toho?« křikl prudčeji a vzpřímil se.

»No, snad my to tady všecko schlamstneme samy jako váš vejménkář, ne?« Vojta zčervenal krvavé; žíly na čele mu naběhly.

»Víte co, panímámo, nechtě si ten vejmének, já ho nechci do staveni. Toté jakobyste mi samé dukáty dávala a zatím jste ještě mnoho nedostala!« 205 »I nechám, nechám, vždyt vy přilezete!« jizlila a hedvábným šátkem v ruce křečovité škubala.

»Proč bych přilezl — oč pak! Budete pořád povídat, že vy dáváte, a zatím jde to všecko z mého!

Vejměnku jsme polovičku dlužní a doma ubývá parou !< Panímáma se ostře smála a třesouc se lapala po vzduchu.

»Aha, aha, zase ta hladová se ozývá! Tak — já vás okrádám — co mi ještě nepovíte — snad i ze sýpky vám odnáším a prodávám!« křičela.

Karla seděla na posteli a kolébala, jakoby si všech těch řečí nevšímala, ale po řeči matčině vyskočila a jsouc v líci zardělá křičela: »A kdyby to pravda byla, co nám bude pořád vyčítat, vždyt jsem poloviční zápisnice — ne?« »Ták — ták — ták —« vyrážel Vojta a zase shrben, pravicí o stůl se opíraje, smál se křečovitě.

»A není to pravda?« ptala se hněvivé a z očí jí také zasršelo.

»I je — je — ale na to nevzpomeneš, že tím děti okrádáš!« »Jaké pak děti,« odsekla pohrdlivé a vyhrnula ret.

»No — dnes už Kadlíčka! To ti ani nenapadne, že bude-li tak dál, o všecko ho okrademe!« Nohy se pod Vojtou chvěly, prsa prudce oddychovala, oči měl jako vyděšeny. Cítil, že valí se zase chvíle, kterých se tak bál, chvíle plné jejich nečitelnosti, ale nevěděl jiné pomoci.

206 Panímáma majíc již šátek na hlavé, ruce v boku opřeny smála se rezavé.

»Podívej, podívej — děti ti připomíná! Ve vás by měl tenhle chudáček tátu, vy byste se o něj postaral! Bojí se vás už teď, křičí, jak vás vidí, jak pak kdyby byl větší!« Vojta zafal zuby, až zaskřípěly. Hoření půle těla naklonila se mu v před, natáhl krk, jakoby chtěl nabrati dechu, ruce mu v loktech zapraskaly. Jedním krokem skočiv k panímámě prudce chytil ji za obé paže, vyzdvihl ji, dvěma skoky byl u dveří, kopl do nich, až se s praskotem otevřely, a panímáma již stála uprostřed síně.

»Tohle mi říkáte? Táhněte a vícekrát mi do stavení nevkročte — otravovala byste pořád a naposled byste mne taky vyhnala!« křičel chraplavč.

Panímáma divě ubíhala po záhrobní.

Z úst Karliných vyletělo do síně vzteklé, ošklivé slovo.

Vojta opřel se o trám ve dveřích do síně a supaje až mu v hrdle chrčelo, zůstal všecek sklácen.

Oči měl vyjeveny, a ruce visely mu jako bez vlády.

Po hodné chvíli motaje se, skloněn, čepici maje v tyle, vlasy po čele rozházeny zahradou vyšel do polí...

207 XII.

Byla hluboká a velmi tmavá noc, tak že i bezhvézdná klenba oblohy zanikla v temné, jednotvárné výši. Jenom vesnické střechy a koruny stromů na zahradách ještě více se černaly. V některých staveních mrkala do tmy osvětlená okénka. Od strání přes zahrady vál vlhký, mrazivý proud, jímž táhl sypot, ševel i praskot spadaného listí, časem zaštékl anebo zavyl pes a zařinčel řetěz, na němž hunáč byl uvázán.

V Kalibově chalupě také bylo světlo. Světnice byla šerá i tichá. Postele stály s rozhozenými peřinami, police zpola prázdna.

U stolu seděl Kaliba výminkář. Celo měl opřeno na dlani a mezi prsty vinuly se mu proužky šedin.

Oči měl přivřeny, jakoby klidné dřímal.

Dvéře u síně zarachotily, na síni ozvaly se lehké kroky a Nedomlelka rychle vklouzla do světnice.

»Ještě nepřišel?« ptala se rychle.

»Ne,« řekl otec.

»Kde jen ten hoch bloudí, aby si, pro Krista, někde něco neudělal,« povídala starostlivé a zdlouha chodíc světnicí ruce měla sepjaty a hovořila jako z myšlének: »Já jsem si to vždycky myslila, že to tak dopadne — ještě to trvalo dost dlouho. Být to jiný, dávno byly by už z chalupy.« Otec seděl nehnutě.

208 Nedomlelka stále se zastavovala naslouchajíc — ale venku bylo ticho.

»Smrž má velikou vinu, dnes je nejlépe vidět, jak je ve všem podporoval; kdyby byly věděly, že jim ukáže dvéře, všecko bylo by jinač.« Starý při té dceřiné řeči beznadějně spustil ruku na přehnutou nohu.

»A konec tomu ještě nebude; když se už do toho daly, kdo ví, kdy přestanou.« »Umučit jim ho nedám!« slabé, ale rozhodně řekl otec.

»Jenom není-li pozdě. Podívám se domů a ještě přijdu, snad se zatím vrátí.« A Nedomlelka odkvapila.

Starý ještě chvíli seděl zamyšlen; pak povstal a volné, ruce maje v zadu složeny, chodil po světnici.

Hodiny vrzavé cvakaly a lampička blikajíc zaprskala.

Kaliba přistoupil k okénku a vyhlížel do černt noci. . .

Po hodné chvíli na záspi od stodoly ozvaly se temné kroky, jež volně se blížily. Otec pospíšil doprostřed světnice a zíral ke dveřím.

Kroky zaduněly na síni a tmavé dvéře zvolna se otevíraly.

Vojta ztěžka vkročil.

»Vojto — Vojtíšku!« vroucně, skoro plačky vítal jej otec a ruce vzpínal proti synovi.

Vojta sehnut, očima široce rozevřenýma rozhlédl 209 se po světnici. Hleděl, jakoby všecky kouty chtěl proniknouti. Potom vyjeven zadíval se na otce.

»Kde je — utekla?« ptal se chrapté.

»Jsou obé u Smržů — ale sedni si, Vojtíšku, sedni si, kde jsi, hochu, běhal?« A vzav syna za velikou ruku, vedl jej k lavici u kamen.

Vojta sklesl na lavici a zhluboka, plačtivě zaškytal.

Starý sklonil se nad ním, a do houští synových vlasů padaly slzy . . .

»No mlč, mlč, hochu — neplač, vždyť máš rozum — jaká už pomoc,« konejšil syna, ale sám se třásl.

V tom vběhla Nedomlelka.

»Přece — přece jsi přišel? Vždyť jsme, pro Pánbíčka, už nevěděli, co máme dělat! Chalupa prázdná a ty nikde! Ale teď pojď ke stolu a najez se,« hovořila srdečné.

»Pojď, pojď — sedni si ke stolu, hochu,« pobízel otec vřele, jakoby s dítětem mluvil.

Vojta utíraje si rukávem oči řekl polohlasité: »Jíst nebudu!« »Jen pojď, máš tu trochu polívky, ať se zahřeješ, beztoho jsi vymrzl. Kde pak jsi, hochu, chodil?« Vojta sedě u stolu opřel se o lenoch židle a zíraje do prázdna odpověděl: »Byl jsem v polích a došel jsem až do Vidovic.

Schválné jsem odešel, aby odtud nemohla utéct —« »Do Vidovic? A co tam?« K. V. Rais: Kalibův zločin U 210 »I tak se mi cestou všecko rozleželo v hlavě — šel jsem ke Konopáčovi, aby aspoň mně něco k vůli udělal a byl s tím jednou pokoj — ale nebyl doma.

No, byla to marná cesta a snad je už pozdě. Vyprávěla mi švagrová, jaké od panímámy zkusili peklo; teď jí to Konopáč oplácí a dělá všecko schválně.« Mluvil zticha, slovo za slovem, jakoby na každé se rozpomínal.

»A jak pak jestli jim to teď začne nanovo?« ptala se sestra.

Vojta smutné pohodil hlavou a pravil: »Povídala, že kdyby se panímáma měla vrátit, radši by to prodali a šli jinam; kdyby se byla panímáma nedostala k nám, že by to byli už udělali.« »Vida, ti je znali, ale neřekli. Ale teď jez, hochu,« pobízela Nedomlelka.

»Nebudu. Tak Karla šla taky? Snad abych tam pro ni došel —« poslední slova řekl skoro šeptem.

»I co ti nenapadá! Podívej — všecko sebraly a táhly!« Vojta prudce povstal.

»Snad tam nechce zůstat nadobro?« vzkřikl.

»Prosím tě, Vojtíšku, netrap sebe i nás a pěkné tiše seď,« prosil syna starý a vzav jej kolem krku opět ho usadil. »Jsi jako dítě a neznáš je. Jednou k tomu muselo dojít a jsem skoro rád, že jsi to dokázal, kdyby to tak bylo šlo dál, byly by s tebe poslední košili stáhly a ty bys je byl za to ještě od^ proso val!« 211 »Ale musí se mi vrátit s Radlickém — proč s ním zůstává u Smržů?« durdil se Vojta.

»Protože je Smrž chytrák, sic by je tam netrpěl.

Nechtěla jsem ti, hochu, dřív dělat těžké srdce, ale kdybys byl měl rozum, dávno by ti byl nesměl do stavení. Ale ty jsi u něho ještě vypůjčoval, a Kadla vypůjčovala taky; ty se trápíš a jemu kvete pšenice,« vykládala sestra.

»To všecko dělá panímáma —« »I jen je nech, jsou stejný! Ale teď jez, hochu!« »Přece ji tam s dítětem nenechám, jaké pak by to bylo, co pak nemá tady doma?« opět řekl prudce a chtěl povstati.

»Seď — dnes tam nepůjdeš, poslechni otce, ještě v tobě všecko vře,« měkce prosil otec.

»Vždyť ty, bratříčku, nevíš, co dělaly! My jsme si na nic ani nepomyslili, a najednou je na návsi rámus. Vyběhnu a vidím starou, jak odtud nese uzel, a mladá s dítětem šla vedle ní. Stará křičela, až lidé vybíhali: ,.Iežíši Kriste, co jsi to na nás dopustil!

Takovému kruťákovi jsem dala dceru, jako se zvířetem s ní nakládá, každou chvíli aby se bála, že ji zabije nebo uškrtí! Každé sousto nám vyčte, ale sám se přes tu chvíli opije!' Lidé se jí smáli, až nám hanba bylo. Pak se ještě jednou vrátily a šlo to zas nanovo sem i zpátky. ,Celý vejměnek jsem mu dala i poslední groš, aby jen byl pokoj, ale za to mé škrtil jako čubu a kdybych se mu byla nevyrvala, už bych nebyla. Dobře jsi udělala, dítě, že jsi šla za mnou, 14* 212 ještě by ublížil tobě i tomu défátkovi, chudáčkovi, který za nic nemůže!'« panímámu napodobujíc vyprávěla Nedomlelka.

Vojta zamračen seděl skloněn.

»Před večerem přiletěla Manka k tatínkovi, aby se nehněval, ona že za nic nemůže, že sama zkouší.« »Co jste jí řekli?« »I povídal jsem jí, aby oni aspoň měli rozum; panímámě aby to rozložili, aby si šla sama do Vidovic a byl pokoj.« »A co říkala?« ptal se toužebně.

»Že s nimi není řeči; povídala prý Kadla, že se od vlastní matky nehne a k tobě že víckrát nepůjde!« »A to by bylo!« vzkřikl. »Co pak to smí na světě být, aby žena jen tak s dítětem utekla?« »Jen seď a nekřič, hochu, všecko, dá Pánbůh, bude dobře. Teď si pěkně lehni, zejtra bude lepší rozum, a už jsem si pomyslil, že tam ráno dojdu sám,« tišil jej otec.

»Já, lidičky, musím zas domů. Tak jen měj rozum a pěkné se na to vyspi,« vlídně, měkce řekla Nedomlelka a spěchala ze dveří.

Otec zůstal u syna na noc.

Blížila se jedenáctá a ještě spolu seděli u stolu povídajíce.

>Já ji mám tolik rád a tak mi dělala! To dítě mi ani do ruky nedaly, pochovat jsem ho nesměl, pomazlit se — honily mě od něho — ale já vím, že 218 to všecko nejvíc panímáma dělá. Řekla mi, že mé už vlastní díté vidět nemůže . . .« Vypravuje otci celou ranní událost plakal a ruce spínal.

»Inu, inu, kde bych já si byl pomyslil, kde bych si to byl pomyslil! Kadla se mi samotnému líbila, zdála se veselá a pracovitá. Pravda, napadlo mi, že chtějí jen přijít do dobrého místa, ale myslil jsem si: Když se hochovi líbí, at si ji vezme, třeba mnoho neměla. Že by ve vlastním takhle dělala, ani do hlavy mi nepřišlo!« srdečně hovořil otec.

Když už leželi, stále přemýšlel, co zítra počne, jak se ke Smržům vypraví a co promluví. Vojta také se těžce převaloval, ale když hodiny hrčely dvanáct, tmavou jizbou vznášel se jeho hluboký chrapot. Usnul unaven . ..

Z návsi zněl těžký, loudavý krok ponocného, jenž vyšel na obhlídku kolem vsi. Tma byla černá a hluboká . . .

Starý Kaliba musel ke Smržům hned po ránu, jinak byl by se tam rozběhl Vojta sám. Hleděl za otcem, jak se svým zdlouhavým, maličko kolíbavým krokem táhl přes .náves, až došel ke Smržům a zmizel ve dvoře. Jak tam pořídí? Půjdou-li ženské po dobrém a hned?

Než otec odešel, povídal Vojtovi: »Jen se už nemuč a počkej, vždyf přijdou; kdyby bylo jen po mém, sotva bych k nim šel, když takové tuze prosíš, dělají drahoty; ale dělám to k vůli tobě a pak nechci, aby 214 se to mezi lidmi široce dalece přetřásalo. Přijdou — co by si tam počaly?« Vojta teď o těch slovech pořád přemýšlel, ale pokoje nemel; stále mu napadalo, že otec sotva pořídí, že jsou tvrdý a také mu hlavou zazvučela slova Karlina: »Vždyť jsem poloviční zápisnice — ne?« Přebíhal po světnici, vyhlížel okny a chvěl se rozčilením. Vyběhl ven, přebíhal zahradu, stavěl se u plotu k návsi a zase vracel se do světnice.

Venku bylo pochmurno, nevlídno; na nebi vlekly se husté, popelovaté chumle, vzduch byl pln vlhkého chladu a země rozmoklá, blátivá. Stromy v zahradách byly téměř holé, jenom na některých snětech udržely se ještě poslední hnědé, promočené a skroucené nebo žluté lístky, které již ani řádně nevisely, ale schlíple, přilepeny vinuly se ke snítkám. Střechy stavení byly mokrem tmavý . . .

Starý Kaliba vcházeje ke Smržům na dvoře potkal se se zetěm.

»Prosím vás, zéti, řekněte mi, co hodláte s těmi ženskými dělat?« ptal se smutné.

»Já, pantáto?« odpověděl směje se nucené, »já přece za nic nemůžu, ale Vojta neměl dělat jako blázen.« Starý truchlivé zíral k zemi.

»Tuze jste je podporoval — tuze,« a pohrozil.

»I to si jen myslíte, pantáto, co pak bych já měl říkat, že jste se tak oddal jen jedné dceři a druhá jakoby nebyla vaše,« chladné odpověděl zef.

»Peníze jim půjčujete.« 215 »Prosím vás, když přijdou a bědují, co mám délat? Jsme přátelé, udělám jim i Vojtovi, ale mnoho dělat nemůžu, nám se nevede jako Nedomlelům, my to tak neumíme,« drmolil rychle a chtěl do stodoly.

»Dejte už s tím pokoj, předháníte se v lakoté a hněváte Boha!« zadržel jej Kaliba a dodal srdečnéji: »No a — půjdou zas k němu?« Smrž pokrčil rameny a zatáhl knír. »Nevím, jaké mají oumysly.« »Snad byste jim přec měl domluvit, vždyt z toho máte rozum!« »Nerad se mezi lidi pletu, pantáto, tohle je na mne moc.« »Kde pak je máte — ve světnici?« »I zatím jsme je dali do světničky.« Stařec všoural se do síně a v levo ke světničce.

Zatáhl za šňůrku dveří, obecpaných a pošitých, klapka hrkla, dvéře samy se otevřely a vyminkář stál před Boučkovou i dcerou.

Karla seděla na nízké, rozházené posteli a ještě neustrojena, nečesána kolébala; matka nahřívala se před troubou.

»Pochválen buď Ježíš Kristus a dej Pánbůh dobrytro!« pozdravil.

Panímáma něco zabručela, Karla ani si nevšimla.

Kaliba smeknuv hladil si lesklé vlasy, jež posledním časem velmi sbělely; čekal, že některá promluví a pobídne ho dále, ale již si ho nevšimly.

216 »Poslouchejte, panímámo, i vy, nevěsto, přišel jsem, abych se přece poptal, co myslíte s tím mým hochem dělat. Přišel nám v noci upachtén a je jako vyjeven,« hovořil třaslavé.

»I jaké pak dlouhé řeči, pantáto, už je to odbyto — vyhodil nás ze stavení, že se otravovat nedá, a my se prosit nebudeme!« hledíc k okénku mrzuté odpověděla Bouoková.

»Inu, inu, tak zlé to snad nebylo,« usmál se dobrácky, »a pak — když se pořád dráždí —« Panímáma mykla hlavou, až se jí kretka zatřásla, a z očí šlehlo jí zeleně, až se stařec zamlčel.

»No — jak pak vy, nevěsto, vám přec ani slovem neublížil —« »I, kdo mou vlastní maminku takhle vykopne, toho víckrát nechci vidět. Zkusili jsme s maminkou na světě tolik, že už nebudeme jedna bez druhé,« odpovídala chladně, hlasem drsném, a tvář měla velmi škaredivou.

Starý hleděl chvilku k zemi a smutně si pokyvoval.

>A co teda myslíte dělat?« zeptal se měkce.

»Musíme si nalézt nové místo, jaká jiná rada,« odpověděla stará.

»No, to přece, nevěsto, neuděláte?« »Už jsem povídala,« odsekla nevrle, a kolébajíc šeptala »vš-vš-vš-vš—« »Tak, tak — myslíte teda nadobro od nás — inu, inu, když si z hanby nic neděláte —« Karla ohrnula spodní ret.

217 »Naše hanba to není,« zabručela stará.

»Vojty jsem se až lekl, když jsem ho viděl,« pokračoval, »sešel zrovna oupadem, polovička ho není.« »I nač bysme dlouze mluvili,« prudce spustila stará a postavila se, »tuhle se podívejte, jak mi ty tlapy zafal do ruky!« a vyhrnuvši rukáv ukazovala zamodralé podlitiny.

Starému Kalibovi zalily se oči.

»Můj ty Bože, hoch byl takový dobrák, jakživ nikomu vlásku nezkřiviJ, a teď slyším takové řeči!« »Byl, nebyl, to musíte sám říct, my že jsme na něj nesáhly!« Zase bylo chvilku ticho.

»Poslouchejte, ženské,« spustil rozhodnéji, »nepřišel jsem dnes. abych vyčítal a huboval, ale abych s vámi moudře promluvil, abyste nešly tou nešťastnou cestou dál a pamatovaly aspoň na lidi, vždyt u Kalibů vždycky bývalo štěstí!« »Proto půjdeme jinam, aby u vás bylo štěstí zas!« vrčivě odsekla panímáma.

»Je tu taky to dítě — tatík má na ně právo!« řekl důtklivéji.

Karla vyskočila rovnýma nohama, oči jí zajiskřily, rty se zachvěly.

»Na to dítě mi víckrát nesáhne!« vzkřikla divoce.

V tom buchly dvéře a prudce vkročil Vojta.

Stanul mezi dveřmi a dýchal rychle. Oči měl zapadlé, horečně svítící, pod nima od nosu k lícím 218 modravý důlek, rty zaťaty, a byl skloněn, jako v páteři stržen.

»Nemůžu se vás dočkat,« zachroptěl a zahleděl se na ženu.

Sedla na postel, odvrátila se a kolébala.

Vojta udělal dva těžké kroky, a položiv jí ruku na rameno povídal tiše: »Odpust mi to, zapomněl jsem se tuze!« Vyskočila jako divá.

»Jdi ode mne — nesahej na mne — vidět tě nemůžu —« sípala přitlumené a zlostné.

Jakoby smrt byla na Vojtu sáhla, tak se schoulil a div že neklesl. Lítostivým zrakem pohleděl na otce, rukou vjel si do vlasův a zaštkal.

Starý se třásl a nevěděl, co by honem učinil.

»Pojď k nám, Karlo!« znova prosebně, vroucně pravil Vojta.

»Živou mne k sobě nedostaneš, už se mi tam dávno všecko protivilo!« Vojta zasupal.

Karla stála opřena o pelest, nohou kolébala a mračivě hleděla ke dveřím.

»Proč — pro Boha vás, lidi, prosím, proč jste takoví —« zoufale volal Vojta.

Stará u kamen povstala a vyjekla.

»Protože jste krufák — ještě se ptejte — proč pak jiného?« »Máme dítě!« Vojta z hluboká zahučel, a vyjevené oči upřel na ženu.

219 »O život by u tebe přišlo! Křičí, jak té vidí — je mu hrůza jako nám!« Vojta vyrazil zvuk jako skrčený hafan a obéma rukama chytil Karlu za krk.

»Půjdeš se mnou — nebo jak je Bůh nade mnou — —« »Ježíš Marjá!« zaječela Boučková a již byla na síni. »Lidičky, pomozte, nebo ji zaškrtí!« »Vojtíšku — Vojtíšku — pro Boha, hochu, pamatuj se, pamatuj —« a starý zoufale chytal ruku synovu.

Hošík rozkřičel se na kolébce.

Vojta levicí otce odstrkuje pravicí ještě držel Karlu v týle.

»Půjdeš nebo nepůjdeš?« »Nepůjdu!« vyjekla.

Do světničky řítil se Smrž se ženou.

»Co děláš, člověče?« křičel Smrž.

»Vojtíšku — Vojtíšku — c Vojta strčil Karlou, až jí hlava bouchla do stěny.

»Nelido jedna — nelidná!« houkl bolně, a odstoupiv rychle vzal otce za ruku a táhl jej za sebou.

»Ať teda táhnou necity!« hučel již na síni. — »Lidičky zlatí, teď jste to viděli,« ve světničce panímáma plačtivé volala. »Já vím, že tuhle Manka pořád nevěřila, co bratříček umí, teď to viděla!« Smržová stála u kamen všecka ustrašena, Karla ležela a Smrž kolébal, aby děcko utišil.

»Ty má dceruško nebohá — ty má dceruško nebohá, co na /tom světe zakoušíš! Kdež bych já si 220 byla pomyslila, že všecko to mé trápení taky na tebe čeká!« tuze lítostivě naříkala panímáma a hladila Karlu po hlavě. »Tuhle se pojďte podívat, jaké jí tu vytiskl pazoury! Ale at si nemyslí, ještě je na světě spravedlnost, Pánbůh takovou nepravost pořád trpět nemůže!« »To je člověk — to je člověk —« hučel Smrž.

»Věřte mi, že nikdy to nedělal, pomyslit jsem si neuměla,« plačíc pravila Manka a rukama zalomila.

»Jsem ráda, že tu byl pantáta, viděl, co syn dovede, pořád ho zastával,« stará živé hovořila a oči jí jen jen svítily.

»Lidičky, pro Boha a pro všecko na světě vás prosím, nějak to s tím mým bratrem udělejte. Věřte mi, kdybyste na něj šly po dobrém, že všecko udělá, býval jako kuře, a dobře by zas bylo,« kvílela Manka.

»Po dobrém — co pak jste, osobo, neviděla, jak ji škrtil, a neslyšela jste, jak hrozil? ,Půjdeš se mnou, nebo jak je Bůh nade mnou —' řval a tiskl, div duši nepustila. Ty má dcero nebohá, ty má dcero nebohá!

Bolí té to, viď —« a stará Karlu objímala a hladila.

»Ale jen si pomyslete, jak se po vesnici mluví —« »At se mluví, vždyť lidé mají taky rozum! Já nevím, kdo by nám mohl dobře radit, abysme se do chalupy vrátily — vždyť by ji, pro panička, zabil!

Nesměla bych být její máma, abych ji tam pustila a vzala si to všecko na svědomí!« »Ale kam to takhle povede,« zakvílela Manka a vyšla ze světničky.

221 Chvíli bylo ticho, jenom kolébadla duněla na houpavé podlaze.

»Sváře,« náhle se posadivši pravila Karla, »zejtra nás dovezete do Jičína, dám to doktorovi, zabíjet se nedám!« Smrž neodpovídal.

»Co je na chalupě moje, ode mne koupíte — at je tomu konec!« Smrž opět mlčel.

»Slyšíte, svare?« »Inu, dělejte, jak rozumíte,« zabreptal, jakoby si kale nevšímal.

Stará všecka rozechvěna, očima jen hrajíc stále dceru hladila.

»At nás u soudu rozvedou — a bude pokoj —« Když se Vojta s otcem vrátil domů, čepici hodil na postel, usedl a hlavu položil na stůl. Starý přebíhal po světnici přemýšleje, co dělat, ale nevěděl z místa . . .

Vojta po chvíli opřel hlavu o pěstě a zrudlýma očima pohleděl na otce.

Starý honem přiklusal ke stolu a hladě mu vlasy, měkce, polohlasité jej laskal: »Hochu, hochu — ty milý Vojtíšku — když ty se tak zapomínáš — to je neštěstí, to je velké neštěstí — co my si počnem!« Vojta se nucené usmál a scvrklou, šedohnědou ruku otcovu horoucné sevřel. Kolem zapadlých rtův otcových rozlil se lítostný úsměv.

222 »Vždyt já ti nemám za zlé, hochu, nemysli si, ale neměl bys být tak prudký — mlč, já vím, co jsi zkusil a jak ti je, ale podívej se na mne, hochu, vždyt už sotva se belhám, a na maminku si vzpomeň, snad ti to pomůže, a k Bohu volej o pomoc v tom hrozném trápení —« Vojta hledě slzavýma očima k zemi stále svíral zaschlou, studenou ruku otcovskou.

»No viď — viď, že se už nezapomeneš,« otec vroucně, mazlivé hovořil.

»Kdyby mé Pánbůh chránil,« povzdychl syn. — Starý Kaliba nadobro zůstal ve velké světnici, bálf se, aby syn opět nezdivěl a nerozběhl se ke Smržům.

Také Kukelka zase do Kalibovy chalupy přibíhal, u kamen poseděl, s chutí mutlal svůj posolený krajíc a z malé zelené lahvičky zapíjel.

Oba ti staroši pozorovali a chovali Vojtu jako mazlíčka jedináčka, lichotili se k němu, činili, co mu na očích viděli a těšili jej. jak jen uměli.

Vojta chodil jako bez ducha — kale nepromluvil, a když promluvil, řekl jedno, dvě slůvka. Byl sehnut, hlavu měl v ramenách, líce splošlělá a vrásčitá, oči zapadlé, kolem rtů stálý mdlý úsměv.

O ženských nemluvili a také Nedomlelka nesměla začínati.

Starý Kaliba teď do kostela nechodil, ale chodil Vojta s Kukelkou. Když se poprvé z Mladova vrátili, a dědové osaměli, povídal Kukeika: »Mlč už, mlč, 223 brachu, myslím, že dobře s ním už bude, ruce mol sepjaty a modlil se tuze nábožné a na nebožčiné hrobě také si poplakal. To je výborné znamení!« Kaliba přihladil si šediny k uchu a odpověděl: »Věř mi, Jozef, to by bylo moje největší štěstí. Ságo, co se u nás děje, mohlo by se číst leda v knihách — a ani by tomu jeden nevěřil.« Vojta konal domácí práce, jakoby ho někdo honil; dobytku sloužil, dělal pořádek na komoře, přehazoval obilí, rovnal seno, slámu, mandele, a když řezal řezanku, jen to klepalo, cvakalo a crčelo.

Když se ve světnici někdy oknem zahleděl ke Smržům, otec jej hladil, poklepával mu na rameno a říkal: »Tak, tak, hochu, ani nevíš, jakou radost mi děláš, Pánbůh ti za to jistě dá štěstí, a věř, že všecko se dobře skončí, vždyť ony přece přijdou k sobě.« Starci s Nedomlelkou dobře věděli, že stará Boučková běhá pořád jako s keserem, že lítá do Mladova i do Jičína, že také mladá tam již dvakráte byla, ale před Vojtou o tom nemluvili. Jenom jednou povídal mu Kukelka: »Inu. ty ženské žalují, budete mít rovnání, ale povídají ve vsi, že je to už mrzí; jak pak by nemrzelo!« Když Vojtovi do chalupy přišla prvá obsílka, zachvěl se jako na mraze a zbledl.

»Prosím té, hošíčku, prosím té, všecko bude dobře, jenom pamatuj na Boha, na nebožku maminku a na mne,« prosil ho otec.

224 »Člověk by nevěřil,« kázala Nedomlelka, »vlastního muže takhle pronásleduje a to dítě má prý přece ráda až hrůza!« Vojta sklíčen šedé u kamen po těch slovech povznesl hlavy a trochu se usmál.

»To je taky má jedinká naděje, že se přece vzpamatuje, a dítě bude jí nad matku,« povzdechl starý.

»A nad Smržový rady,« prudce dodala Nána, »ten je žene do všeho jako drak; když to už i naší Mance jde do hlavy —« V Kalibové chalupě bylo pak živobytí, jakoby tam ležel umírající...

Žerně byla již utuhlá, na polích a na zahradách ležel sněhový poprašek, větve stromů v obaleny byly pavučinatým jíním. Na jednotvárné šedé obloze málokterého dne ukázal se jasnější ostrůvek krabatých, mramorovaných mráčků. Ve stodolách bouchaly cepy, hrčely mlýnky a ze vrat kouřily se do vsi celé oblaky jemného, šedého prachu, který voněl moučné, ale nutil ke kašli.

V této smutné, mlhavé době vycházeli z Ka libový chalupy jednou Vojta s otcem, po druhé sám. po třetí Nána s Kukelkou, a studenými rány, kdy každý strom i stvol svítil vlhkým, lesklým jíním, putovali k Jičínu, odkud vracívali se až večer . ..

Dne čtvrtého prosince, ještě za tmy, vydali se tam Vojta, starý Kaliba i Kukelka.

Toho dne konalo se závěrečné líčení.

225 Krajsky soud uváživ dosavadní zachovalost obžalovaného Vojtěcha Kaliby, jakož i to, že se ke všemu přiznal a projevil lítost, vyměřil mu trest čtyřnedělního vězení, spojeného se dvěma posty a k náhradě útrat.

Vojta ohlásil, že hned nastupuje trest.

^Kriste Ježíši, Kriste Ježíši, můj synu, co se to s tebou stalo,« ze soudní budovy vycházeje bolestně bědoval starý. Nebýti Kukelky, byl by se stěží dostal do Ostružinová. Celou cestu se mu nohy jen pletly, a ulehl, sotva přišel do chalupy.

Když večer s Kukelkou o celém neštěstí vyprávěli, přihnaly se do stavení Boučková s dcerou. Stará měla na zádech ranec peřin, mladá dítě na ruce.

»Dóbrej večír dej Pánbůh!« zhurta pozdravila Boučková, ale nečekajíc odpovědi hned brebentila dále: »Tak, pantáto, se odeberte do svého, tady zas ty čtyry neděle budeme my, snad nám neupřete, že tady máme právo.« Kalibu rozetřásla zima.

»Půjdu, půjdu,« povídal měkce a lezl s postele, >byl jsem tu jenom se synem.« Když se chtěl postaviti, nohy se mu v kolenách prohnuly a padl na pelest.

Kukelka pomáhaje mu vstáti rozkřikl se: »Vy ženská, kdybych neměl už před hrobem, jak je Pánbůh nade mnou, teď byste tu takhle nestála. Ale tak si myslím, že jste plemeno, se kterým je hanba mluvit!« Karel V. Rais: Kalibův zločin. 16 226 >I nekažte a dělejte, snad nemyslíte, že se budeme s vámi vadit, vždyt snad je tuhle dcera ve svém!« >Inu je, je — vždyf vy tomu rozumíte,« sípavé zasmál se Kukelka.

Když byl Kaliba trochu oblečen, sebrali ostatní áaty a vedouce se mlčky vyšli...

»Až tě švagr Smrž vyplatí, půjdeme do Vidovic, ale teď bysme leda bláznili, abysme někde platily, když jsi tady paní,« rozkládala panímáma rozsvěcujíc.

»No, není to tady přece jenom lepší nežli tam v tom koutku? Kadlička si zatím polož na postel a ještě ti tam skočím pro kolíbku.« Když panímáma chvátala po záspi, okénkem ve výminku zabliklo žluté světto. Od jara zas poprvé tam rozsvěceli...

XIII.

V pondělí před štědrým dnem ležel v separaci číslo páté krajské věznice jičínské na pryčnách Vojta Kaliba. Ležel na hřbetě, ruce měl pod hlavou a nohy v kolenách skrčeny.

Zamříženým oknem s vysoká šlehala červenavá zář a na hrbolaté podlaze tvořila narudlý trojúhelník světelný, temnějšími čárkami mřížkovaný. Vojta se pomalu obracel a maně pozoroval narudlý trojúhelník i světelný šleh plný svítícího pestrobarevného prachu, jenž od okna k podlaze ve vzduchu se telelil.

227 Byl sám; spoluobyvatel pětky, žandovský ponocný Karban, hned po poledni musel do města po práci.

Kaliba měl dnes pokoj.

Patřiv chvíli do světla náhle opět obrátil se na hřbet a mdlé oči zahleděly se na šedé, drsné kalhoty a černé hrubé boty.

Hlavu měl pořade jako nabitou, již kolik neděl kloudně mysliti nemohl; začal — začal — ale náhle přivalil se pod lebku divný zmatek vzpomínek a ta tam byla myšlenková niť. Jakoby byl do čela dostal prudkou ránu, tak měl hlavu strnulou a plnou hukotu.

Zíral na nohavice a oči utkvěly mu na spáleném místečku.

»Kdo pak tohle spálil?« napadlo mu.

>Vždyť ty kalhoty nosil dříve jiný —« byla druhá myšlénka, »někdo jiný, kdo pak ví, kolik jich bylo a kolik jich ještě bude.« Chlad přejel mu po zádech. Rychle smykl nohama a postavil se.

Shrben, prostovlasý, oblečen v plátěnou košili, za níž měl na prsou zastrčenou pravici, v šedé kalhoty, obut, přešel cellou, hřbet přitiskl k železným kamnům a zase zahleděl se k oknu.

U nažloutlých stěn proti sobě stály dvě nízké pryčny, po stranách okna dole při zdi nebarvené stolce se zásuvkami a židle u nich; u dveří byla almárka jen ohoblovaná a nad postelemi věšáky.

Vojta chvíli nahříval hřbet, pak vrátil se k loži 15* 228 a s věšáku sundal krátkou soukennou kamizolu, již však nemohl dopnouti.

»Ještě jsem nedorostl — ještě ne —« proletělo mu hlavou a rty se usmály.

Na věži kostela sv. Ignáce bily dvě s poledne.

Postavil se proti oknu, tak že světelný pruh rozlil se mu po hlavě i po prsou a zahleděl se vzhůru.

Celé okno bylo v rudé záplavě a všecka oblohaT již bylo viděti, byla samá rozžhavená měď, čím výše.

tím světlejší, místy poněkud do íijalova, jinde až zlatožlutá, tu hladká, tam rozrytá jako mořský břeh na velké mapě a zase načechraná a rozkadeřená jako rybničná hladina za prudkého větru, jako sněhová krajina po bouři. . .

Na chodbě z dálky zaduněly kroky, zachřestély klíče, zaskřípěl a zařezal zámek, buchly závory.

Vojta stále patřil do toho zkrvavělého a žhavé osvětleného nebe; nedbal, že kroky zaduněly již v mezidveří, že bylo slyšeti, jak skleněná tabulka ve vnitřních dveřích klepla. Teprve když se otevřely ?rychleji se otočil, zachvěl se a řekl smutně: »Náno!« »Pozdrav nás Pánbůh, bratříčku neštastný!« zvolala Nána a chytivši Vojtu za ruku zahleděla se mu na hlavu.

Prudce zaškytla — — dojala ji ostříhaná, jindy tak huňatá hlava a vpadlé tváře bratrovy.

Chvilku stáli mlčky. Nána překládala šedou loktušku a přešlapovala, Vojta hleděl k zemi.

229 Náhle Nána chytla Vojtu kolem krku a zvolala bolestně: »Hochu, tatínek nám umírá!< Vojta se zatřásl, stiskl rty, čelo se mu zkrabatélo a vyjeven zadíval se na sestru.

»Nelekej se, ale nevím, nevím, jestli ho ještě zastihnu. Po tom soudě se už nevzpamatoval, šlo to hůř a hůř. Z chalupy ho vyhnali ještě ten den, musel do svého —« »Kdo ho vyhnal?« prudce ptal se Vojta a chytil sestru za rameno.

Podívala se naň udivena.

»Kdo — stará s mladou, přihnaly se jako divé a musel ze světnice. Chtěla jsem, aby šel zas k nám, ale nechtěl, teď že už ze svého nepůjde.< Vojta usedl na lůžko a shrben zíral do prázdna.

Dozorce stál u kamen a jako prve Vojta tupě hleděl do okna, jež lesklo se červení.

»Tatínek tuze po tobě volá, proto jsem se vydala. Poslední pořízení už udělal, všecko aby se rozdělilo na tři díly, tobě, nám a Smržovým dětem.

Smrž mu nesmí do stavení, ale děti přece dostali díl.

Tatínek pořád říkal: ,Tot víte, že bych nejradši všecko dal Vojtovi, ságo, tolik zkusil, ale jsou to taky dceřiny děti, nechci, aby mi nebožka vyčítala.'« Nána se trochu zamlčela a patřila na bratra; ale len nepromluvil.

»Dneska jsem musela běžet, tatínek pořád po tobě vzdychal, a Kukelka taky mé posílal; stavila 930 jsem se v kanceláři, jestli bys nemohl domů, ale nepořídila jsem.» »To vás mohlo hned napadnout, zákony jsou zákony,« chladné řekl dozorce a zatáhl si šedivý knír.

»Inu, zákony, ale tamhle člověk umírá,« odvětila.

Když Vojta nemluvil, sedla na židli a rozhlížejíc se jizbou ptala se: »Kdo pak tamhle spí?« »Zandovský ponocny Karban,« odpověděl dozorce.

»Ten je tu pro Čermáka — jen pro Čermáka. Tak to je, kouska rozumu nemají! Měl Čermáka už kolik roků a měl ho tuze rád. Najednou mu ho zakousla vedle z baráku kočka. ,Kozu bych byl radši ztratil,1 říkává Karban, ,ale o toho Čermáka jsem neměl přijít.' Jakživ byl se sousedem na dobré noze, ale teď byl konec. Nejdřív zabil tu kočku, pak si nadávali a jednou ho při takové schůzce praštil pařízkem. Rozbil mu hlavu a proto je tu. Všecko pro Čermáka — ale měl ho tuze rád!« Dozorce při té řeči pořade hleděl do okna a povídal to jako sobě. Ke konci se rozesmál, až se mu šedivá hlava zatřásla a dlouhé, bílé kníry se rozkomihaly.

Zase bylo ticho.

»Tak jsou doma — a co dělají?« nenadále ptal se Vojta a zapadlé oči plné svitu zahleděly se na sestru.

»Ó, Bože, tam je hospodářství,« odpověděla prudce.

»Vždyt jsem taky proto přiběhla, nemůžeme se už na to dívat. Kriste Ježíši, kdyby to nebožka maminka viděla! No, teď jsou paní, teď mají, co chtěly. Ó, já 231 jsem to tatínkovi říkávala, že té dostaly, ale tenkrát nevěřil, teď sám viděl!« Vojta hleděl na ni mlčky.

»I vždyt jsem tomu rozuměla! Sotva jsi přišel, Kadla té chytla a pomyslila si: ,Teď ho už nepustím!' A povedlo se jí, proto že jsi člověk, který takové chytračky nezná!« Vojtovy tváře zaplanuly; hlavou prolétla mu vzpomínka na prvé návštěvy ve Vidovicích a všecko se v něm rozechvělo.

>Viď, že mám pravdu?« řekla ostře a trpce i zlostné se usmála.

Neodpověděl, ale na ramenech mu viděla, že dýchá rychle. Podívala.se na strážníka a mlčky zakývala.

»Mladou není kale vidět, sedí doma, ale stará přes tu chvíli někam letí jako splašená. Hochu, co budeš dělat! Nežli se vrátíš, bude půda prázdná, rozprodají, co můžou. Je to hrůza, co ti lidé dělají!« Vojta snad ani neposlouchal.

»Běžela jsem k představenému, aby tomu zabránil a nedopustil takovou nespravedlnost, ale krči se, že nemůže nic dělat, že je mladá ve svém, a ty že nic neříkáš. Taková ženská má proti pořádnému člověku všude zastání. A mnoho lidí má na své strano; co prý taková ženská zkusí a že je nadosmrti nešťastna. I vždyf tomu rozumím! Je to všecko proti mně, jenom se sméjou. Smrž je v chalupě pečený, -232 vařený, všecko tam vede jako hospodář. Kdyby nebyl takový protiva a Kadla světácká, člověk by si zrovna mohl něco pomyslit.« Po poslední větě se Vojta zasmál a řekl: »Jdi, blázne!« »Inu, vždyť povídám, tot vím, že dělá všecko jen pro mamon. Nám už teď po vesnici nadává, že tatínek odkázal ten díl dětem a ne zrovna jemu. Co budeš dělat, Vojtíšku, co budeš dělat?« »Co bych dělal?» odpověděl trpce a mávnul dlaní.

»Celou chalupu ti roznesou! Měl bys tady s těmi pány promluvit, aby tomu nějak zabránili!« »Až přijdu domů, uvidím; na Nový rok vyjdu, už to nějak uteče.« »Ach, Bože, ty jsi člověk, snad nemyslíš, že té •dočkají? Pak je budeš moci shánět!« »Kraj světa nebudou.« »Víš, ani jsem ti říci nechtěla, co se mluví, ale když takhle rozprávíš, povím ti to. Povídala stará Hloušková, že povídal Smrž, že se panímáma měla pronést, že mladá už zakročila, aby vás ouřady rozvedly.« »Co pak to na světě jde? Co kněz spojil, svět nerozdvojí!« vzkřikl Vojta.

»Jde prý to dobře, vdávat a ženit nesmí se sic jeden ani druhý, ale všecko se rozdělí!« Vojta povstal a těžce přešel jizbou. Náhle se sípavě zasmál: »Všecko se rozdělí, a jak pak — když to nejde?« křičel.

233 »Proč by nešlo?« »Kadlíčka rozdělit nemůžou!« a ví těsné pohleděl na sestru. »Já ho nedám, a Kadla bez něho taky nebude, bojí se o něj teď, jak pak potom. Proto to nejde!« a směje se dětinsky, přecházel, »Jen se směj,« podrážděna spustila Nedomlelka, »děláš, jako bys je neznal; ty mají všecko dobře připraveno, a když budou chtít, půjde to, nějakou kličku vždycky si najdou. Smrž už něco vymyslí, uhlídáš, půl chalupy stojí mu za to, protože ví, že mu druhá půlka taky neuteče.« »I vždyť jsem ještě neumřel.* »Neumřel — ale co budeš dělat s půlkou?« »Ještě jí neprodala!« »Nevím, nevím, hochu, ale myslím, že už je jeho, nadarmo by do Mladova a do Paky neběhali!« »I nevěřím tomu!« odvětil rozhodné. »Kdyby tu nebyl Kadlíček, snad by to panímáma dokázala, dělala jako vzteklá, ale Kadla se tak nezapomene, aby vlastní dítě okradla o všecko. Co by z toho měla? Sám přednosta panímámě povídal, že se mezi nás nemá plést, že by snad byl pokoj.« »A snad jsi si nevšiml, jak se při tom zašklebila — co pak je jí po tom, co kdo povídá, i kdyby to byl sám přednosta. Ty mají svou palici, uhlídáš, .že půjdou obé.

»Vrátily by se zas, teď u Smržů taky dlouho nevydržely.« 234 »Svět takového člověka neviděl! Jako psa hohonily, okrádaly ho až hrůza, k soudům ho vedly, a ještě — ještě jim věří! Co pak jsi, člověče, ten soud prospal? Co pak jsi neslyšel, jak ti panímáma sypala, že jsi se opíjel, že jsi kruták, před kterým nebyly jisty životem?« >Ale Kadla skoro mlčela,« připomněl.

»Mlčela — proč by nemlčela? Dělala jako svatá, jen se s tím dítětem mazlila, aby páni myslili, kdo ví, jaká že není. A potřebovala něco říkat, když jsi se hned ke všemu přiznával a ještě po všem div jsi se nedal do pláče? Chtěli jsme ti s tatínkem a Kukelkou pomoct, proto jsem pánům řekla, jaké jsou jedna i druhá, ale co to už bylo plátno?« Vojta shrben stál uprostřed separace a zamyšlen patřil k zemi. Nána tváříc se tuze kysele čekala, co řekne. Náhle pohodila hlavou, usmála se a sáhnuvši do kapsy spodní kanafasky podávala bratrovi tři notné, povidlové koláče.

»Na, jez, byla bych málem zapomněla,« pobídla.

»Pekli jsme, ale je to jen po sprostu, vaše by je udělaly jinač!« Vojta se usmál.

»Pánbůh ti záplat, schovám si je k večeři.« Vzav koláče šel k almárce a zavřel je do svého oddělení.

Potom zdlouha přecházel.

»Nono, já budu muset jít, přijdu domů za noci,«r pravila sestra povstávajíc. »Kdyby tatíček nebeský 235 dal, abych tatínka našla lepšího, ale pochybuju. Mně pe zdá, bratříčku, že se vícekrát neuvidíte!« Vojta opět usedl na postel, sklonil hlavu i hřbet a ruce sepjal v klíně.

»Hochu, ten té měl rád, jakživa jsem to neviděla; pořád jen Vojta a Vojta — « Z Vojtových očí vyhrkly slzy. Povstal, zalomil rukama a zasténal: »A nesmím tam! Proč, jen proč mi to udělaly, vždyt jsem jim tak zle nedělal!« a pěstí zabuchal si do čela.

»Proč — ptá se proč?* a Nána sípavé se zasmála. »Protože jsou chytračky, na nic nedbají, jen když se mají dobře. Umořily vlastního tátu a pak přišly na nás!« Postavil se před okénko a zadíval se vzhůru.

»Ty, Náno,« spustil po chvíli, »z Vidovic tam nikdo nechodí?« »Bodejť by chodil, snad nemyslíš, že by tam od Konopáčů směli vkročit? S těmi bandorami zas u soudu projela, jak by jí směl na oči? Nadělal jí zas outrat, proto potřebuje a prodává, co může. Vojtíšku, Vojtíšku,, ty nemáš kouska rozumu!« »Tak od Konopáčů tam nechodí nikdo — a jak pak jiné přátelstvo?« ptal se a plaše pohleděl na sestru.

Zahleděla se naň zkoumavě.

»Inu, abych ti řekla, já je nehlídám, nevím, kdo tam chodí nebo nechodí, ale myslím, že panímáma na přátelstva nedrží, že si nikoho do chalupy nenasadí. Jenom Smrž — ten je tam skoro pořád!« 1236 Vojta přecházeje poslouchal zdánlivé lhostejné.

»I měly tam ve Vidovících tuze dobré přátelej nějaké Rachotovy, napadlo mi, jestli ti tam neběhají,« pravil dušeným, třaslavým hlasem a zastavil se.

»O nikom jsem neslyšela —< »Holka, ty nevíš, jak už to počítám,« náhle zvolal vesele a živě, >na hošíčka se tolik těším —« při posledních slovech měl opět hlavu skloněnou a mluvil temně a smutné.

Nedomlelka jen teskně zavrtěla hlavou.

»No, no, nic plátno, bratříčku, teď už musím, toté lán cesty. Tak co vzkážeš tatínkovi?« po chvilce řekla místo odpovědi.

Ňadra Vojtova se rozetřásla a z hrdla vyletěl mu prudký pláč.

»Co mu vzkážu — že ho pozdravuj u nastokrát, ^by se na mne nehněval, a aby nám ho Pánbůh ještě zachoval —« povídal houkavé, přerývavé.

»Nevím — nevím — Pánbůh tě opatruj, už si tu nestejskej a na Nový rok té budeme čekat. No mlč — neplač — tak s Pánembohem!« a políbivši jej na ústa, pohladila ho po tváři, a oči majíc také plny slz, odcházela za dozorcem.

Vnitřní dvéře zabouchly, zachřestily klíče — kroky tichly a zmlkaly . ..

Vojta stál ještě uprostřed jizby; po tváři leskly se mu slzy, a řasy jich byly plny.

Chytil se za čelo, ohnul se v kříži a z hluboká, těžce a bolestně za vzdychl: »Proč — proč mi tohle všecko udělaly!« Stál tak chvíli a tiše plakal. Utřev si rukávem oči zahleděl se do okénka. Jasná, svěží červeň čupřinatých, načechraných, řebříčkovitých, pilovitých i vlnitých obláčků potemněla, zfijalovéla, sešedala, jenom na krajích zůstávaly zastřené, ohnivé pruhy žhavé lemovky ...

Vojta ulehnuv na lůžko hlavu zaryl do podušky.

»Co jsem jen udělal, že tolik trápení na mne jde, jedno za druhým — —« letělo mu hlavou. »Měl jsem ji rád — všecko bych byl dělal — a nic plátno!

Sám jsem v kriminále, a tatínek — kdybych radši byl na jeho místě —« Zarýval hlavu do podhlavnice a těžce sténal.

»Kristus Pán sám ví, jak to bude dál, co se mnou ještě chtějí dělat, jak mě budou mučit — tatínka snad už umučily — tot jsou rány na něho, na starého —« Vzpomínky na doby od té chvíle, kdy Karlu poprvé spatřil, ploužily se mu hlavou a mezi ne šeptaly rty jeho kusy Otčenášův a Zdrávasů v.

Ležel tak dlouho.

Stmívalo se. Růžové i fijalové obláčky, jež tvořily obzor vysokého okénka, proměnily se v popel jemné narudlý.

Šera přibývalo; světlý pruh, táhnoucí se z okna do separace, byl již jako hustá, temná mlha.

»Jsem už jako blázen — hotový blázen —« A Vojta vyhoupnuv se s lože opět přecházel šerou 238 jizbicí. Hlavu mel opět jako nabitou, jakoby byl do ní dostal těžkou ránu — — Po chvíli klekl před lůžkem, hlavu vložil do dlaní a chtěl se modlit — — V separaci bylo už tma, když se žandovský ponocný Karban vrátil z práce. Byl vysoký, silný, ale maličké, ostříhané černé hlavy, z níž svítila žhavá očka.

»Tak jste tu měl sestru?« povídal přistoupiv k pryčně, na níž Vojta už ležel.

»Byla tu,« odpověděl mdlým a kalným hlasem.

>Snad nepláčete? Jisté jste zas něco zvěděl o těch ženských.« Vojta usedl.

»Tatínek nám prý umírá,« zavzlykal a rozplakal se nahlas.

>Tatínek — no, dorazily ho, chuděrku —« »Co já si tam, Karbane, počnu —« »No, no — dá Pánbůh —« »Ale to byste nevěřil, že moje i s panímámou jsou u nás v chalupě,« náhle veseleji řekl Vojta a povstal.

Karban udiven stranou naň pohleděl, ale nepromluvil.

Vojta došel k almárce, vyndal koláče a podávaje je Karbanoví řekl: »Natě, jezte se mnou!« »I zaplať Pánbůh, pane, ty pojedou! Měl jsem dnes pod sekerou pařezy jako ze železa, k tomu zima jen štípala — ale vy nejíte?« »Už jsem jedl,« odpověděl Vojta a opět se natáhl.

»Snad nebudete už spát?« 289 »Ba nebudu, brachu, nebudu —« řekl Vojta, ale už nemluvili.

Setmělo se.

Karban dojedl koláče, šel si do almárky pro .zbytek chleba a tiše si prozpěvoval: Kumburskej zámeček Trubači troubili, vršku kulatýho: podkůvky klapaly: dostal jsem koníčka jičínský panenky pěknýho vranýho. ty pro nás plakaly...

Když Nána v noci přichvátala do výminku, ležel už výminkář, oblečen do svátečního, na lavici — — ruce měl na prsou skříženy a ve hlavách hořela mu lampička.

Kukelka skrčen seděl za stolem.

»Vítám vás — — po poledni skonal, povídal si, že už Vojtu neuvidí,« vyprávěl. Prvá slova mluvil obyčejným hlasem, pak sípal, na konci plačtivě houkal.

»Prosila jsem, ale nadarmo,« odpověděla Nána, a vzlykajíc křižovala otce na čele, ústech i na prsou.

»Chudáček — je jako živý —« plakala.

»Tak teď jsem tu nadobro sám —« zakvílel Kukelka a zase zahoukal.

»Bože, Bože — tatíčku nebeský, co jsi na nás dopustil!« vzdychala Nána.

Ve světničce, osvětlené jenom malou lampičkou u mrtvého, bylo silné šero a ticho, jenom staré hodiny rychle cvakaly a chvílemi hrkavé rachotily.

Nedomlelka klečela u otce a tiše se modlila.

»Tak co Vojta?« po chvíli ptal se Kukelka.

240 »I ani se neptejte, pantáto,« odpověděla, povstávajíc a mrtvolu přikryla prostěradlem, »když zvěděl, jak je s tatínkem, chytlo ho to u srdce, ale když jsem se mu zmínila, že jsou Boučkovy v chalupě, zrovna se celý vzpamatoval a dělal —« Nedomlelka pak vypravovala, o čem s Vojtou hovořili.

»Dobrák k nenalezení! Ten zapláče, až zví!« dodal výminkář, když Nána dopovídala.

»Půjdeme, pantáto, půjdeme? Chudáčku, tatínku můj!« »Půjdeme. Tak ti tu, brachu, dej Pánbůh dobrou noc!« šeptal Kukelka a pokřižovav mrtvého přítele shasnul.

Klapka ťukla, dvéře do síně zarachotily, zámek venku zaskřípěl a kroky tichly.

V oknech chalupy byla také černá tma. Ženské se tam bály a šly na noc ke Smržům.

Starý Kaliba spal ve svém hospodářství sám a sám ... • XIV.

Na svatého Sylvestra ve čtyři hodiny odpoledne otevřely se dvéře separace číslo páté a šedovlasý dozorce dlouhých knírů vešel.

Vojta i Karban seděli proti sobě a povídali si.

»Tak, Kalibo, seberte se a půjdete domů,« v koutcích maje úsměv povídal staroch a zatáhl si knír.

241 Vojta postavil se rovnýma nohama a široce otevřel oči.

»No, nedívejte se a pojďte, abyste nemusel samou lmou!< »Kamaráde, kamaráde, co já si tady ještě Čtrnáct dní počnu,« zabédoval Karban a hnědé, vrásčité tváře trpce se mu stáhly.

»I mlčte, dostanete ještě dnes druhého, ve dvojce jsou tři a nedělají tuze dobrotu! Pojďte, pojďte, ať to máme v pořádku, už na to čekáme!« Vojta rozhlížel se jizbou — — »Já myslil až ráno — « podotkl a oči měl plny smutku.

»I buďte rád! No, no, snad se nerozpláčete?« zachechtal se dozorce.

»Tak s Pánembohem, a vzpomeňte si někdy na mne,« loučil se Karban a rukávem utíral si oči.

Kaliba sevřel mu ruku.

»I ani nevím, co budu dělat —« x »Jen se pamatujte, kdyby čekala nějaká mrzutost — jsou to jen Čermáci,« důrazně napomínal jej Karban a za ruku vedl jej ke dveřím.

Vojta tupé vyšel.

»Tak ještě do kanceláře,« volal dozorce, zamykaje — — Bylo již po páté hodině, když se za Vojtou Kalibou zavřely vrata do trestnice; chvěje se stál na náměstí.

K. V. Rais: Kalibův zločin. 16 244'J Ohrnul límec zimníku, .narazil klobouk a vykročil.

Bylo již hodné šero; kolem domů v mlhavém) zimním vzduchu rozlévalo se žluté světlo petrolejových luceren á okna na čtverhranném náměstí zářila.

,, -,,Na podsíních by 10 plno šumu a dupotu, veselenoL smíchu/ cupay.ých slečinek, a altových hlasů t studentských. .

. Po. obloze táhly popelavé a světlošedé mraky/ mezi iíimiž prpkmitaly prvé, drobné hvězdy. Na náméJstí bylo notné sněhu, v němž černaly se vy tlápané,, na kost utuhlé Cesty a stezky.

Vojta byl jako zmámen; nohy se inu v kolenách chvěly, tlapal těžce, až se motal. >No, no, vy jste brzy namočil,« smál se za ním vyčouhlý výrostek1 a od kašny přiletěl chechtot dvou štěbetících služek.

• Vojta ani se neohlédnuv přidal do kroku, ale sněhem, po hrbolatém kamení plném zmrazků šlo to bídné.

»Ó je, ó je! Ten -půlnoci nedočká!« "chechtal se za,.ním výrostek. ' -• , , • Píebrouzdav náměstí a prošed černou branou na Valdickém předměstí umírnil v kroku. Šel skloněn a ruce měl v kapsách burnusu.

-;. Za čtvrt hodiny byl; na širé, bílé rovině, již přesekávala rozjezdéná silnice, vroubená rozkle§lými : jablQněmL-YVe.; vzduchu slabě svištěl studený, vlezlý va,n, jjtm-ž syrnčely; telegrafní dráty a hučely tyče. Na^ širých ladách bylo šeré mrtvo, v dáli ve tmě kmitala: 249 světélka, v levo z Karťouz, v právo z Moravčic. Poslední trochy suchého listí zaševelily, zapraskaly.

Hlavou Vojtovou táhla vzpomínka na podzimní ráno, plné studených mlh, kdy jako hošek, zabalen do starého tatínkova kožichu, vyhlížel z vozu a mermomocí chtěl proniknouti ty mlhy a viděti Jičín/ Bylo to v pondělí a vezli na trh pšenici. Stromy byly obaleny jíním, jehož dlouhé vlasy houpaly se a třásly na holých větvích. Huňatý kůň byl na hřbetě jíním šedivý, ale z boků v a z tlamy se mu kouřilo. Vedle koně vykračoval nebožtík Kosak s tatínkem — v té chvíli Vojta ani nevzpomněl, že také tatínek je zahrabán ...

Ticho daleké (krajiny, jednotvárný dupot po zmrazcích tvrdé silnice brzy vypudily vzpomínky z dětských let. --• . • •-- . •-.

Prošed malou dědinou brzy ze silnice zahnul na stezku do rovinatých lánů. .

U černé obory ozval se vraní krákot, krátký štéhot sojčin; ale hned ztichlo všecko.

Vojta.šel tupě, pohyboval se jako starý stroj —.

myslil, nemyslil. ; Chvílemi kusy myšlének prolétaly mu zatemnělou myslí. Bylo mu jako člověku, který již již chystá se usnouti. Vyšed na malé návrší a vida v dolíku planoucí světla vzpomněl si, že je poslední den v roce. V téže chvíli viděl se v osvětleném mladovském kostele. Na oltáři planulo po šesti svících na každé straně sváto244 stánku, svíčky zářily též na skleněném lustru, jehož skleněné ozdoby byly plny plamenů.

Kostel byl nabit lidem, lavice namačkány. On, Vojta, klečel právě na kraji lavice a vedle něho maminka. V sepjatých, na lavici položených rukou černaly se jí články růžence, staré líce vyhlíželo z hnědého, květovaného salupu, a úzké rty tiše se modlily. S kazatelny zněl hlas šedivého faráře, jenž vyzýval k modlitbě za všecky toho roku v Pánu zesnulé kolatorníky, jež potom jmenoval. Ve vzpomínce své Vojta dobře slyšel, že kněz ke konci jmenoval také Annu Kalibovou, ale nenapadlo mu, že to tenkráte nebylo možno, protože maminka byla ještě živa. V chrámě zašuměl šepot shromážděných, jenž po slovech knězových >jako v nebi tak i na zemi« změnil se v hlasitou, jednohlasnou modlitbu.

Vzduchem rozvlnily se mlhové oblaky, stoupaly výš a výše, a svíčky planuly, prskaly a rozlévaly žlutou zář ...

Vojta těžce kráčel po pláni a ta jednohlasná, jednotvárná modlitba hlasů dětských, ženských i mužských zněla mu hlavou, v níž se obraz opět měnil.

Viděl, jak v síni rodné jejich chalupy stojí rakev, v níž zamčena jest stará matka. Svíce hoří jí ve hlavách, kolem stojí ženy a děti, kněz před síní má sepjaté ruce a lid v síni i na dvoře odříkává modlitbu za zesnulou. Jednohlasný, smutný Otčenáš zní — doznívá — — Lehké odpočinutí ďejž jí, ó Pane — 24» A svéllo věčné ať jí svítí — Ať odpočívá v svatém pokoji — Amen.

Po vozové cestě došel k lesu a vstoupil v jeho hlubiny. Tu byla zase větší tma, Vojtova noha přes tu chvíli narážela do vyčouhlých tvrdých kořeno, jež prorážely černou, hrbolatou stezku vedle rozjeté cesty lesní.

Koše starých smrků, borovic a jedlí byly spojeny jedinkou střechou z jíní a chuchvalců sněhových.

Smrčky na pasekách stály jako lesní mužíci, jimž na zádech visely bílé, huňaté pláštíky rozvlněných okrajů.

Kolem cesty byla šerá noc, v ní plno sněhového bělá, ale dále do lesa byla černá tma, z níž syčel jenom jemný, tajemný dech.

Nohy Vojtovy zvolna tlapaly na tvrdou půdu, hůl duněla na kořenech, jež buchaly a praskaly, vrzala a skřípala na ostrém kamení a pohroužela se do mechoví. Zvučelo to, rozléhalo se a zmlkalo v černi.

Vojtové duchu objevil se nový obraz ...

Opět bjl v kostele.

Svíce planou na oltáři, jenž leskne se zlatem; dva vznášející se andělé velikýma očima hledí na ženicha a nevěstu, již klečí na prvém stupni. Je to Vojta s Karlou.

>Berete si ho z dobré vůle nebo z přinuceni?« táže se bělovlasý kněz, jehož pluviál je pln roztřepených zlatých nitek.

»Z dobré vůle,« hlasitě odpovídá Karla.

.246 Vojta dívá se na ni stranou a vidí plnou, ruménou její tvář, hladké čelo, dvě velké oči.

> Slibuj u vám — věrnost a lásku manželskou — (& chci s vámi — všecko dobré — i zlé — i protivné— snášeti — a trpěti. K tomu mi dopomáhej '-4.Boh Otec — Syn— i Duch svaty. Amen.« Karla po oknězi jasné a určité odříkává.

Vojta se při těch slovech narovnával a zdivené ;Oí5i rozhlížely se tmavým lesem. Ačkoliv byl unaven, . sppcen, ještě přidal do kroku. Mlho vité páry ploužily se;mu kolem hlavy.' -.u:. ;i^ •.:. . , •> Vyrazil z lesa, sbéM s kopečka, prošel dolíkem, t-tř uémž hrkala bujná stružka, jenom, po. krajích za•f mrzla křaplavým ledovím. > »Proč to říkala? Co se to s ní potom stalo -^ '•co jsem jí udělal?« proudilo mu lebkou.

'• V právo na vzdálené, neviditelné mladovské věži .zadunělo osm a hlaholivé rány rozlehly se krajem.

Nebe bylo tma v o, bílé pláně ztrácely se v šeru — v temnu — v černi.

V dědině na levo od cesty štěkali a vyli poplaršení hafani. Bylo slyšeti buchot dveří, i lidský hlas se ozval ...

i . .'.-••'.- • . - • ' • Vojta spěchal, aby opět byl v tichu.

:.. Všecky bolestné vzpomínky, jež v posledních ídobách jej mučívaly, rdousily. které tak často rozbíral, znova proháněly se mu hlavou.. • . : »Proč — proč ti to udělala?« ÖE17 ••. Zataté' prsty zarývály" šé ; mu do"dlanf,l* srdce klokotalo, že hrdlo sotva sípalo. Vojta cítil někoho vedle sebe — měkká ruka ovíjela se, mu kolem'hrdla.

r »Proč jst mé chtěla —« drtil mezi zuby a- r<?zpálen uháněl do vršku. . ; :;: .

»Kriste Ježíši — Kriste Ježíši — kdy tomu bijde konec!« vzdychal unaven. r , .-'\ .,, !rStál na posledním návrší. • ,,,,-již viděl kmitající bludiče ozářených OjStruži^Qvských oken. ' " !, " ,f , ,-. ..^.r Kolem dokola všecko se bělelo. Návršír jež jako ..věnec lemují doiík, nebylo viděti, ztratila se ve tmě.

Vojta šel zdlouhavěji a každou chvilku postál,, »Budou doma? Co dělají?« ".',' "' J Sklopýtal s vršku a blížil šé ke mlyňti pod ' borovinkou.'""' "•' " "' '" , . , Středem zamrzlého, sněhem posypaného rybníka "leskl se tekutý pruh, jenž vlnil se-; přímo k hiáhonu.

'Že mlýna zněl jedéotvárný buehoť a voda crčela pod okenicí... "" " ". '; " :'"'" ';'•' ř: : A zase v révo !i v-právo bylá bílá pqíe; jež ztrácela se y černé dáli. ť »Co tam? Go tam" budu dělat?« dunělo Vojtovou hlavou. Jednotvárný buchot mlýnských strojů slábl -1— zmlkal—— — •"'•;.'. :.'.: ... ._ ~:-. . •: .;: X '-!- »Jestli mne čekají?« — -'"•.-'. •;.'---'-i •' • : A při té otázce prochvívala jej-mrazivá bázeň5.

i" , Loudavým krokem zašel na sněhovou hladinu í-pole; ..snlh.boře se chrupal mu pod! téžkýfua nohama 218 Hlava Vojtova opět byla tupá — jakoby v ní ta rána do čela ještě byla duněla ...

Byl tak unaven, že sotva se táhl. Lákalo jej, aby již neudělal ani kroku, aby raději padl tady na sníh.

Zrovna cítil, jak by klesl do měkká a pěkné si odpočinul.

Ale kolem zapadaných zahrad hrabal se dále.

Ochumelené stromy stály mlčky jako duchové« Ve vši zaštěkal pes, jiní se přidali a již celá obec byla plna hafů a vytí.

Vojta stál za svojí chalupou . ..

Tu je stodola — tam probélává stěna tatínkova výminku ...

Ramenem opřel se o kmen staré jabloně a jen jen že se neskulil do sněhu. Byl tak zmořen, udýchán, rozlitostněn — — Mžikem proběhlo mu hlavou několik obrazů: Jak se tatínek vleče z chalupy — jak umírá — jak jej z výminku vynášejí — — Ten výminek je tak smutný — tmavý — a na druhé straně ve stavení bude beztoho taky tak.

Popošel až ke stodole — a zatřásl se. Div že divoce nevykřikl.

Z oken padaly na zásep žluté pruhy světla.

»Jsou tady — jsou — čekají!« Srdce rozetřáslo se mu touhou ...

Rychleji přešel dvorek — opřel se o starou jabloň, jež kloní se ke střeše nad světnicí, a která 34» jako na přivítanou sypala naft chumelici bílého kvíti sněhového.

Vojta vystoupiv na špičky naklonil tělo ku předu a zíral do světnice.

Aj — na lavici pod oknem do návsi sedí panímáma a směje se — řehtavé se směje, a oči jí svití.

Krok stačil a Vojta stál u samé stěny.

Světlo petrolejovky žluté prokmitovalo tabulky okna, zrosené velikými kapkami, jež po dolejších krajích proměnily se v bílé zmrzlé květy.

Vojta na okamžik zahlédl Karlu — něco hovořila, ale ne k panímámě — — Ještě někdo tam byl.

Skrčil se, hlavu přiklonil skoro až k rámu a oči div mu z důlků nevyletěly.

»I nechoď už dnes — leda bys bláznil — počkej tady do rána, pak půjdem všickni najednou — tor víš, že ho nedočkáme — do Hradce můžeš zejtra odpoledne —« svým křaplavým, tahavým hlasem volala panímáma.

»Komu to povídá — kdo tam je?« Vystlaná postel Vojtovi překážela, tak že do levé části světnice dobře neviděl. Plížil se ke druhému oknu.

Teď sevřel pěstě — nohy se mu prohnuly, tělo skrčilo a z hrdla vyletěl dušený chrapot.

Karla seděla na židli u stolu a smála se — hlasitěji a hlasitěji — vesele, vesele — jaktěživ jí tak neviděl a neslyšel...

l': Zä stoleni: stál voják: •*- měl černé vlasy, oči mu svítily, pod nosem plynuly knírky — blůzu měl rozí pjatou a v niče držel — — :• Vojta otevřenými ústy lapí po vzduchu.

-"•"-'"' Voják držel, děcko vlnaté hlavičky, tlustých, .íJiuclatých nožek, oděné jenom v košilku. Houpal dítětem — výše'— dolů — •, , .-, • Y ''.'. \ »Kadlíku, . .-„KadUku, ;křikni: tála — ta-ta-la — - ta-ta-ta-tá —« křičela Boučkóvá a smála se hlasité, rozpustile. : j - - Vojta se chytit oběma rukama za vlasy, jakoby je chtěl i s kozí svléknouti s hlavy, a zachröel: >Tak proto — tak proto —« i Vtom zvuku byla hrozná'bolest, zklamání, zoufalost i nejděsnější zuřivosti, ;-ů ;; -^ - • :; [. .•:• Dva skoky stačily. > . ~ l? -Pravou nohou kopl do' dveří u; síně, až klapka •odletělar , .. \1 , . . .'.

<?*' 'Jako hladový; rozdivělý medvěd vrazil do síně a pravicí hrábl za dvéře.

-"-•" '' »'Jěžía -K^trijá -^- snad je tady —«-:;ve světnici ":Í?ajeČola Bóůčková,- -a vyražené okno bouchlo a zacrnčelo na ínávsi. - • ' . .

<"-"' rVófjla ve ďvérích sTčloněny pro&\ovlasý, hlavu maje nachýlenou ku-předu;-i? pod obočí vykulenýma očima -dúědél po světnici: !o , ., L .s !^;. .

i'j •'. l[ »Ták proto jste mé trhaly?« vykřikl ne jako člověk.

Udělal krok v před, a zuby maje1 za€aty vyje261 ,ve;ným zrakem pásl po vojákovi. Pravice^ držíc motyku i.-f . píili topůrka^ švihla do. výše, — — . . .

fj^.-i »Nezabíjej!« zoufale.,diyoce křikla :Karla a vydéáena zdvihla proti němu paže. ; ,_,:.'..,. v .±L . Vypouklé rOči .Vojtovy zatékaly s vojáka na Karlu — ;, . ,.

..-. „, Páž dosud yzepjatá ještě výše se vyšvihla, a silná, prudká, praskavá rána padla Karle do. temena.

i Svalila se rázem,, ; ,-..•• . . , i;; Motyka vyletěla mu z rüky.^ í. .".":,^ <•:. í jí •: Zataté ruce maje svisly, hlasité chroptié, vyjeve:nýma očima upřené., hleděl na skleslou.. / Neviděl, že voják, hpšíčka položiv na postel, chytil áavli, čepici i plášť .a utíkal ze, světnice, neslyšel, že jBoučkoYá, na ;návsi jekotn.é.svolává,tlidi,. .. ..,•'.

V tom se na Karlině skráni objevila tmavá stružka, jež z volna-stékala do líce. ; .,-. -.^ M . .<•..

:> .; Pustém ve Vojtové hlavě prokmitl svit myšlénky: -Já ji .zabil -TT- Kadličkujsem zabil! ...

i..-• i-.Hrůza i bolest jím .zaiomcovalty.: í - ' ' ' ^ .Padl na kolena, aby .oběma rukama povznesl ženinu'hlavu: .- * . Ale v tom .zatopila ho hluboká tma, ústa chrčiv;é : zaTílabolila, i hoření půle těla svezla, se mu na zem -4 hlava buchla dá podlahy.i í v .. - - „; Z- návsi valil se chumel- výkřiku; r±-'- těžký dupot '-na záspi třásl již okny chalupy .. ;, \ •>. '-; 252 Když třetího dne potom nesli Karlu ke hrobu, a celá mladovská kapela hrála po zasněžené výslunné návsi nejlepší svůj pochod pohřební, Vojta Kaliba ležel v Nedomlelové světničce v bezvědomí.

Soudní komise dostavila se hned ráno po činu k jeho loži, ale přišla nadarmo; lékař poznal výlev krve a pravil, že Kaliba již sotva kdy bude vypovídati ...

Kukelka se po celé dni od něho nehnul; šedé skrčen na židli u hlav Vojtovy postele, opatroval ho jako vlastního. A když tak v tichu o všem rozjímal a vzpomněl na nebožtíka starého Kalibu, myslíval si: »Dobře ti tam, Jozef, dobře ti tam.. .« Boučková sehnala, co mohla, aby dceři vystrojila pohřeb, za nějž by se nemusela stydět; ale domácích lidí přišlo málo.

Měli z toho všeho hrůzu, ale třebaže je Vojtův čin děsil, neklnuli mu. Sám představený povídal: »Museli ho tuze mučit — my o tom ani nevíme. Povídala Nedomlelka, že ho je sotva polovička. Nosil on to všecko v sobě — tady mu snad došla síla!« Boučková nad hrobem lamentovala, že bylo hrozno poslouchat, ale jiné oči neuronily slzy.

Kosačka po cestě ze hřbitova povídala tetkám: »Ta dělala — ale sama má největší vinu. Teď, když je jí tu ouzko, půjde s dítětem do Vidovic —« »Bodejť by ji tu nechali — připravila by toho malého o poslední.« »Nemohla jít dřív?« hubovala Svéračka.

253 »A Smrže mela vzít s sebou —« »Mamonáře! Teď chodí schlíply — — Chudák Manka — co ta se napláče!« — — Vojta již z toho pustého temna neprocitl. Ale trvalo ještě řadu dní, než smrt plnou svou silou zdusila jeho télo, než ústa vyjekla naposled, a Kukelka otevřel okno světničky, aby dušička mohla vyletět. ...