Za jeden hřích (vydání ELTeC) Popelková, Anna (1866-1928) editor Institute of the Czech National Corpus: diachronic section 66432 COST Action "Distant Reading for European Literary History" (CA16204) Zenodo.org ELTeC ELTeC release 1.1.0 ELTeC-$textLang ELTeC-$textLang release Za jeden hřích Anna Popelková Šašek a Frgal 1897 Velké Meziříčí National Library of the Czech Republic The text has been OCR'd and then corrected only automatically.

Encoded in ELTeC level 1

Czech Converted by checkUp script for new release Text converted to ELTeC level 1

I Si^«^^tará Vosypalka běžela s pole v soí botu k,vícerou dřív než jiný den.

Mela u zadního obora „na ňákém tom krcásku" pár mírek járky a ona to byla samá ohnice. Tak na to chodila už hezkých pár dní, ale co pak toho člověk sám porazí!

Dnes už si to stejné netroufala doplet, tak když je při té sobotě, pospíší už „rejši" domů sem tam něco pošukat a porovnat.

I toť — toí! Bodejť! chce mít přeci taky na tu boží neděli sekničku pékně pokliděnou, a do klekání aby s tím rámováním byla hotova. Jak se Anděl Páně sezvání, to už je na vsi jako svátek. Ženské usednou na záprseň, přinesou tam pantatínkům laje a to se tak na besedě hezky „pojdá" a dumle pěkně fajfka.

ANNA POPELKOVÁ „Šak by se pomali člověk votměl," hovořila v duchu Vosypalka. „Co pak prevíte budeš pokoušet! To aby jeden musel ten řbet schejbat jako mezek!" a čižně se svezla na břízek po znaku a stahovala cejpy u trávnice těsně ke krku. „Sběhnu si tule na kocmánek," ustanovila se vstávajíc, „šak nevidět nide, že by vůz za mnou hnal, a 'sem doma v ráně. Taky 'sem skoro mohla dřiu — no — kloudné se s poklidem votočím a dlouholipak na tom budu!"

Mladá pajmáma Vosypalová, Tondova žena Terezka — ale všecko tam říkali „na Strouhalově", protože se do stavení Tonda přiženil ke Strouhalovom — zkázala sic panimatce, ať se s tím plením na poli neumoří, však že na to pošle děvečku Anču a že to bude pojednou. Ale Vosypalka si nedala vzít, „že přej si s tým po chvílích trochu žehrá, šak že Anča se má při tom dobytku a na tom poli sama dost co vohánět!"

„No šak se s polem už taky, dá Pámbu dlouho dřit nebudu. Dyby se tahle Márjánce trefilo co pořádnýho a šikouně se vdala, dám jí tu chalupu, docela čistou, jen trochu toho výměnku si toť udělám. Pole u ní prauda je ždíbínek, to zas Tondoj; ale dyť nebude ZA JEDEN HŘÍCH snad Marjánčin hospodář taky bez pomoci, a tak by to dopadalo hezky!"

Ale že se to stakulajdský déuče. ta Manána, jaksi dlouho nenechá vidět! Snad se jí, pro pánka milýho, něco do cesty nenatejčilo. I totof, brzy-li pak ale se jednomu něco do oumyslu nenarafičí!

Japak to ale může bejt dlouho, co u Kvíčalů (v sousední vsi na statku) slouží!

To si pomysleme, lidi milí, dyž vono to bude honem ňákejch pět let. I jo, jo! Bárciže jo! Manáně mohlo táhnout ale na patnáctej — ukrutně si jí chválej a déuče si nenaříká."

Vosypalka by Marjánku toť do služby nebyla dala a pustila, „nebejt pantáty Kvíčaly; ale copak milej statkář dal ináč?

Holka se mu zdála tuze pošikovná, sotva ji jednou na poli zmerkl, a tak si zrovna jako umenúl, že bude u něj sloužit. No nešť! — dyť se zle nemá, a to je prauda, déuče se doušeho žene jako vítr! A na mámu je jak posedlá.

No ale zejtra ji už najisto alespoň na skok čeká, to by ale bylo, aby se nepřišla k mámě ani podvat, dyž je to přeci jen ze sousední usi. To — toť!"

Tak a podobné přemítala Vosypalka v duchu i nahlas cestou s pole domů.

ANNA POPELKOVÁ Sotva do chalupy přiběhla, šla hodit koze trochu vypístvaného mlíčí — ono se jí až k zadnímu oboru přeci s ní nezdálo táhnout pro ten drůbínek toho napasení — otočila se jako na obrtlíku, shodila se sebe vyrudlou kanafasku, zula křampule, potom vytáhla ze šuplíku u police kudlu, ukrojila skývu chleba jako zemina černého a sousto s ného ukousla; ostatek strčila do kapsy a dala se do práce.

Vzala zpod lajce dřevěnou stoličku, vystoupla na ni a natáhla se pro zasklenný obrázek „Srdce Pána Ježíše", setřela s posvátnou pozorností s povrchu prach, políbila jej zbožné a uložila opatrně na truhlu. Hlubokým a chraplavým, naprosto falešným nápěvem pozvukovala si nábožnou kostelní: „Ach, jak je předlouhá bolestná tato pouť."

Natahovala se právě pro Panenku Marii, když tu vešla do seknice ženská s křiklavé strakatým košíkem na ruce a pohodlně se otáčejíc při zavírání dveří, dořekla své: „—chválen bud Pán Ježiš!"

„Až na věky! I jérninku, ale alééé, vítám vás, Kvapilko ! Sedněte — sedněte!

Co pak ale nesete dobrýho?" vítala ji Vosypalka a utírala širokým modrým fěrtochem laje.

ZA JEDEN HŘÍCH ,1 sběhla sem si ke kupci pro všelicos a tak sem si jako myslila: dyž už seš tu, stavíš se u pajmámy Vosypalovej! Taky na tu boží neděli aby — a do klekání je ináč co dělat. Že eště Nanka, jako sestra, sem tam přihlidne a pomůže, tak se jako na chvilčinku tady stavuju —" „No, ste hodná! A sednete přeci!"

„I nejsem ani tak ustálá — neslužte, neslužte!"

„A chleba si ukrojte u nás — hodnej do kola, aby se hoši smáli!"

„Leda ty mý fagani, pajmámo milá, a ty se natropéj, diu kamna nerozbořej; jako lajčúři to lítá — pane jedinej, člověk nédy trne, že si to hnáty ušecky poláme!

— Pámbu naděl za chlebíček — a abych vám to spaní tedy nevodnesla —■ a Kvapilka si sedla.

„Máme černej božídárek —" podotkla Vosypalka berouc od Kvapilky pecen chleba.

„Je to jak záboj!"

„I jen dyby ho dycky bylo — Pámbu naděl — dyby ho bylo! Tak sme u nás měli řeč, jak děda nebožtík — Pámbu jim dej slávu věčnou — chuděra narejsovali do trámu, jakej drůbínek — bochninek prachmaliukej — koštoval, dyž ten hlad byl a ANNA POPELKOVÁ korela po vojně, celej toral, i pane, roli upustil hospodář za jedinej pecen!"

„Pámbu nedopouštěj!" řekla na to Vosypalka ledabyle a přešla hbité k otázce : „Tak copak tam ale všeci děláte?" ptala se usedajíc na lenůšek.

„Děkuju za voptanou. I to víte, je porá co se vohánět, má-li jeden to živobytí trochu vytloukat. Aby se honil z jednoho do druhýho. Totoť! A eště to porá jakorát nedopadá. Měli sme v zejmně ftáký to kalčení, taky se u toho jeden zhuntuje, a tule nám dílo celý — mohlo toho bejt ale dvanáct kusů — šak seděl táta na tom celou zejmu bezmála, dycky tak za hodnou chvíli eště při blikadle se mordoval, a cák — ale ftáký dva šestáky přijdou vod kusá, jako vod třicíti loket, no! A faktor jen to vy trh a přej sou na tom kazy, že za to nic nedá a eště činil hrozno a házel s dílem — i lidi — i lidi! Tak se jeden na ten troník už třese a sumíruje, kam je ho nejdřiu strčit, a suchou hubou taklehle — inuú — vo to musí přijdout! Tedkej sme na poli trochu, Kvíčaloj, jako sousedoj, pomoháme, za to nám nechá ňákej ten bandor nasázet — a dobrý je to jednomu, ale jé!"

ZA JEDEN HŘÍCH „Tak vy jako u Kvičalu — tójo, tójo!

Japak to našo douče Manána?"

„Inu vosobo, japak bych vám to jen dost, chuděro, ale — dyť sem já tej holce k vůli vlasně 'du!"

„Takový doby slychy vidy po ní néni — už sem si myslila —" žádostivě prohodila Vosypalka.

„I jen si, milí braši, pomysleme, tak vona tu dlouhý doby už — tak vy 'ste s ní už bůh ví kdy nebyla! Bodejť by zatrachtilý douče přišlo! Inu, brachu milá, svět je ted divočejší, depak! než za našich mladejch let, dyž sme my eště byly na svobodě, i jemine, bodejť! Vás přeci zná taky celá dědina, jaká ste řádná vosoba. Už se, chuděro, nelekejte, má vám to říct inej, povím to rejši já — abyste jako — tento — pomali chystala Marjánce — konoušku pro malý caparté !'• Vosypalčiny oči lpěly na Kvapilčiných rtech, že ji všecku v řeči mátly. Skoro už litovala, že se s tou smutnou kronikou vytasila, ale dokončit už toť musela, když napověděla.

Vosypalka po tomhle div se nesklátila k zemi. Do vy boulených očí stáhla se mlha, svraskalá tvář sežloutla jako tvář mrtvoly, rty prokvetly modrými skvrnami. Obé hu14 ANNA POPELKOVÁ bene, kostnaté ruce při pádu zachytily se truhly. Jako člověk, vedle něhož z Čistá jasná uhodí a do zraku sjedou blesky, zapotácela se a vydala ze sebe krátký tichý vzlyk, tak mimovolný, že o něm ani nevěděla.

„No — proto se tak, Vosypalko, pro Krista neděste!" chlácholila Kvapilka. „No — no, pojdám! co pak vy za holku snad můžete? I pro umučenou hodinu, dyť vy mně tu, jéjdánku svatej, vosobo, jako byste chtěla v loktech umřit. Dyť dyž vás Pánbiček ponauštívil křížkem, copak vám ho taky neuleví? Šak proto, vidíte! Že už se jednou pamatujete! Jéjdane, vy ste měkká, vosobo! A dyť nebude, pojdám, s Manánou tak zle ! No vona se s chasníkem toť hned zezdat nemůže, von holý ruce a vona jak by smet, to ušecko nic, ale dyť co néni, šak taky jednou bude, dá Pámbu, a už si to, matko, tak silno k srdci neberte ! Děučisko je stakružintsky pohledný a vosobný, vo muzice by se molo strhat — toť! je k tanci jako na chmátku, jak sou chasníci po něm zrouna posedlí, a tak brzy-li pak se tento — taky samo do někoho nezapase? Inu, a prosím vás, i dyž ináč ne, esli pak néni ted chudák, tak říkajíc — krom tej drahej ZA JEDEN HŘÍCH duše a Pámbu ty mě netrestej — jako pes, na toho si brzy-li pak každej honem netroufá?"

„Řekněte horší než ten pes, dyž svý dobrý méno, kerý má to jediný, kerýmusi ledajačisku jako psu hodí!" ze sevřeného hrdla vypískla Vosypalka, všecka se žalostí třesouc. „Ty můj umučený Spasiteli! A tole mý děcko ! Ach, ty tatíčku nebeský ! Vosobo, já sem myslila, dyž 'ně toho mýho nebožtíka z chalupy vynesli, že se tu chvíli tesknotou sfamfrním. Ušecko na mé ouzkostí zrouna padalo a ukrutně mě to tenkrát žebralo; a ted abych tomu svýmu nebožci, chuderoj, dej mu Pámbu věčnou slávu — toho pokoje eště přála. Tohole von se dočkat, já nevím co by —" zajikala se pláčem rozlítostnéná stařena. „Dyž sem si tu smrt tak silno brala a hrozno kutila, déuče mně dyčky eště rozmlouvalo: No, mlčte, mami, šak to zas ušecinko bude dobře. Tatínek sou tam — dej jim Pámbu korunu nebeskou — maj to trápení vodbytý, a já vás tu nevopustím. To bych musela nebejt vaše dcera — a ted taklehle — ešté člověka tulbíruje. I Panenko Marijá! Člověk dost neví, co by a jak by, nakazuje tomu za každým hejbnutím : ať se mně ve světě činíte, abyste jednomu nedali i6 ANNA POPELKOVÁ hambu! Toto! Sotva to vycepuje a vyvětí, aby to nemuselo bejt ve světě za postrkovadlo, — tu máš, vono se to samo žene do hamby a do záhuby, necli aby — alé!"

„Jo jo, vosobo, já zas říkám," na to Kvapilka, „dyž je holka trochu k světu, aby se zašila do pytle, má-li jít mezi lidi!"

„I to mně ani nepojdejte!" vpadla rychle Vosypalka, které se ve vrásčitém obličeji chvěl každý nerv. „Kdo se Pána Boha nespustí, toho On zas neopustí! Copak ale musí brát parohy a bejt jako třeštidlo?

Esli pak to zmerčila kdy doma, že by se musela taklehle zvětřit! A to si taky děučisko nešťasný nemůže pomyslit, že její stará máma nebude moct pro tule její neplechu hambou ani na lidi?"

Kvapilce při té stařenině bolestné řeči jaksi oči zvlhly a ve tváři všecka pobledla.

Bílým šátkem si pečlivě oči vytřela, zdvihla se s lajce, porovnala notným plesknutím na sobě květovaný fěrtoch a širokou cajčku, zavrtěla šátkem na hlavě na babku uvázaným a oddychla si: „Inu, abych zas — mám hezky daleko a eště abych skočila k židoj pro nitě a šněrovadlo — pojdám, Vosypalko, poručte to Pánu Bohu, chuděro, cák vám to ale poZA JEDEN HŘÍCH 17 může, dyž si voči vypláčete, šak je máte už safientsky červený — coak byste ale — dyž je déuče tak bezcitný, že vám tulehle to připraví, no tak si, pro pána, hlavu nevemete! Šak já Manáné ale dobře povím, co se patří! Je mně to samotnej jaksi tuze — douče přeci ukrutně chytrý a pošikovný a způsobný. Dyť vona i heklovat jéminku umí, to doučata hned přídou: ty japak tole a japak to. — A hospodyň, jako pajmáma Kvíčalka, to vona jí hrozno přeje — vynachválit si jí nemůže — no ! — vona na tom poli a v tej stodole a u toho dobytka, ušudy je jí plno. Takovou měli déuku silnou, nadělanou, hubu jak pernici, no jako macna, ale houby po ní bylo — lenoch ukrútnej, vona by pomali dobytek byla zaušivila, jakej to byl cumploch — depak to Marjánka, ale jé!

No ale já sem porá jako na vodchodu a jako na smůle. Musím, musím, nic platný !

Dobrý dušičky vás tu potěšte a s Pámbičkem !

Už abych pomali — jemine — utíkala skokem. S vámi všecko dobrý!" dokládala Kvapilka a už byla ze dveří.

„I s vámi!" odvětila z hluboká unaveným hlasem Vosypalka a šla doprovodit.

18 ANNA POPELKOVÁ Sotva se vracela do síňky, zas už tiskla zástěru na zarudlé oči.

Zavřela dvéře na petlici, padla na malou stoličku, zamotala holé, žilnaté a opálené ruce širokánskou zástěrou, nahnula tělo do předu tak, že ruce ležely na kolenou, schýlila hlavu a seděla tak nepohnutě, tupé, jako bez myšlenek. — — Obšírná křídla soumraku padala k zemi, natahovala cáry mlžného oděvu svého do všech koutů a brzy přepáčila se do vod věčnosti, protože je zahnala noc, tichá neproniknutelná.

Vosy palce bylo všecko okolí lhostejno.

Staré hodiny hrkotaly jednotvárně a odchraptěly s drčivou obřadností vždy pravidelně svou hodinu.

Ted chrčely desetkrát za sebou. Vosypalka ještě seděla na podnožce, jenom hlavu měla až na rukou schýlenu. Nepočítala, kolik odbilo, ale že byla tma tmoucí, vstala, došourala se potácivě k posteli, odhodila modrou tisknutou peřinu, zhlavec ani nenatřásla a převážila se na postel. Ta zapraštila, a všecko na chvíli utichlo. Ale do božího rána Vosypalka očí nezamhouřila, kdyby jí je byl zašil. Převalovala se přes ZA JEDEN HŘÍCH 19 tu chvíli s boku na bok, provázejíc ten nepokoj hlubokým vzdycháním.

Přepadlá a ztrmácená vstávala ráno s postele. Nohy se pod ní třásly, a slabota ji napadávala hrozná, takže si dnes ani do kostela na boží slovo dojít netroufala.

Vyhledala v truhlici Nebeklíč, omotala kolem ruky růženec a modlila se všecka pohroužená a odevzdaná do vůle boží.

II.

Marjánka Vosypalová, to bylo ale děvčisko! Jako čamrda čiperná a čižná, do práce mrštná jako bič, a šelmovná, že se jejímu taškařství chasa dost a dost nasmála.

Pohonč Pepek, hodně přihlouplá nemotora, byl v desátém nebi, když se na něj Manána trochu usmála. Však ona to uměla, jen co je pravda!

Když pracovala chasa na poli a bylo to až někde u zadu, nosíval tam Pepek jídlo.

„Co přej vám má hospodyň uvařit k večeři," vyřizoval jednou.

„I řekni, Jožku, paňmámě," přispíšila si s odpovědí Marjánka, „aby si s tou nasej trachtací hlavu tuze nelámala. Šak my nejsme tak mlsní, vidte, chaso? Dyť je sma2* 20 ANNA POPELKOVÁ žený kúře dost dobrý, načpak ale smejšlet eště co inýho, no ne, Jožku?" A při tom směšně nadmula ústa, štípla Pepka rozpustile do tváře, a ten se blaženě usmíval. „Anebo ať nám třá na tu tabuli udělá paňmáma korotve motykou střílený a pár erteplí k tomu nebo ňákej bandor!"

Copak teprv, pro pánka, Franta Troufalů, ten chodil „inu jako zavrtanej, jak se po tom čistým děučisku fantil." Když jednou rozdávala na poli lžíce k jídlu a třeba tam byli starší dělníci, řekla: „Tak nejdřiu tobě, Franto!" nebylo s ním k obstání, co se na tom poli samou radostí navyváděl.

„No, no, Franto, coak to s tebou 'neska je? Ty seš ňákej rozjetej," dobíral si ho Vinca Plíhalů.

„Inu, víš, Vincku, no — rozjetej nerozjetej," řekl Franta jen aby něco odpověděl.

Po očku ale mrkl na Marjánku, a ta se při práci silno shýbla, aby nebylo vidět, jak se zapálila. Ale Frantovi to přeci neušlo. Začervenal se taky sám jako pivoňka a při práci už ani slovíčka neztratil.

Když chasa šla s pole, zůstal Franta úmyslné pozadu, a sotva zpozoroval, že Marjánka o kousek za ostatními se opozdívá, přispíšil si, a po chvíli uslyšelo děvče za ZA JEDEN HŘÍCH sebou kroky, a už jí tu kdosi přikryl oči a zašeptal: „Hádej!"

Ona ale, jak by už nezbylo ani stopy po té veselé Marjánce, vzala jeho ruce svýma, odkryla je se svých očí a skoro se smutkem zašeptla: „Franto, copak chceš?"

„Tebe — tebe!" šeptal jí do ucha a chvěl se touhou a vášní. A jednou rukou přiklonil její hlavu ke své, z níž sálalo horko.

Černé jeho zraky jiskřily jako plameny.

A hledme, Marjánka, kterou nikdo nevídal smutnou a které z úst se perlil smích a z očí šelmovství dívalo, sklonila pojednou hlavu, a slzy jako hrachy, žhavé a nevysvětlitelné, padaly na Frantovu ruku, jež objímala její hrdlo.

„Moje ty potěšení nejdražší, já se tu chvíli nechci vidět na světe, esli sem ti ublížil, že tolik pláčeš!" vášnivě zahořoval Franta, stiskl svýma dlaněma hlavu Marjánčinu a zadíval se černým planoucím zrakem do její kulaťoučké zajímavé tváře, do hlubokých a smutných modrých očí.

„Pročpak tyhle oči plakaly, proč ty nejmilejší oči jsou tak smutný, proč pak, Marjánko ?" ptal se jako u vytržení a drže pěknou její hlavu stále ve svých dlaních, osušoval jí oči svými rty.

ANNA POPELKOVÁ Marjánka sevřela jeho ruce, stáhla je dolů a podržela ve svých: „Franto, Franto, Bůh ví, proč je mně 'neska tak smutno!"

„Marjánko, rejši umřu, dyž té taklehle smutnou mám vidět," zarmoutil se Franta, a z očí mu vystouply slzy. Sevřel Marjánku vší silou do svého náručí. Takovou silou, jak velikou byla jeho láska, jež ho přemohla, že nemohl ničím víc ji udusit, ničím zastavit, ničím přemoci. Když tak cítil Marjánku ve svých silných, mohutných ramenou, v tom okamžení stala se mu tak drahou, že nebyla té chvíle ani smrt silnější, než jeho láska.

„Ježíš Marjá!" zajíkal se vášnivé, jak by celé jeho nitro tonulo v potopě lásky.

„Jak bych jenom mohl bejt žiu, dyby tebe tu na světě nebylo? Marjánko, Marjánko, ach, ty má čistá holubičko, jediný na světě potěšení!" přitiskl ji k sobě železnými rameny a špit opojením zaryl se dlouhým a vášnivým polibkem do úst Marjánčiných, nesl ji v náručí a ubíhal s ní několik okamžiků, jak by nesl pírko. Tak mocná, rozproudéná, silná a mohutná byla jeho láska.

Marjánku pojímala závrať a mdloba z té vášně. Spočívala v jeho náručí bez vůle, ZA JEDEN HŘÍCH 23 bez vlády; jako chorá odklonila hlavu na zad a přivírala oči.

Pustil ji konečné z náručí. Ona chopila ho za ruce, stiskala je křečovitě, kladla je na své čelo, na líce, z nichž sálalo horko, na ústa, držela je stále ve svých rukou a opakovala pořád tiše a vroucně: „Franto, Franto!"

Pojednou oba umlkli. Co si chtěli říci, věděli již. Ted kráčeli podle sebe a s rozkoší poslouchali jeden druhého oddychování.

Utichli jako ptáčata, jak celá příroda vůkol.

Bylo v tom nevystihlé blaženství. Zdálo se jim, že jsou jako znova zrozeni, neskonale šťastni, svědomí jejich průzračně čisté, duše bez hříchů.

„Jéminkotku, musíme si pospíšit za téma druhejma, coak by jenom řekli ?" prohodila tiše po tomto odmlčení Marjánka, a horko jí hnalo do tváří.

„A už nebudeš smutná?" zeptal se jí Franta a utajil dech.

„Jen pod, honem pod, 'sme od nich ukrutně daleko," pobízela.

Poslechl okamžité. Přidali do kroku, aby dohnali ostatní. Ani nehlesli.

„Proč pak nic nemluvíš?" ptala se po chvíli. „Ty se na mě zlobíš?"

24 ANNA POPELKOVÁ Rozesmál se hlasitě. Nezdržel se radostí.

Dali se do hovoru, smáli se, štébotali.

On ji chytil za ruku, a jak rychle šli, klátili stejnoměrně rukama. Pak se mu šelmovsky vymknula a tleskla při každém kroku svou rukou do jeho, která byla navrchu. A řeči měli oba jako vody, ani nevěděli, kde se jí pojednou tolik nabralo.

„Aha — slyšíte je?" ozvala se chasa před nimi.

„No, sakulenti," spustila vesele Marjánka, „to nás vysypou na mez, mně nic tobé nic, a dyby nás tak skřítek byl zavinšoval, tak byste nás měli pěkně na svědomí.

Nebejt tulehle Franty —" „— tak by ses ani čerta nebyla bála, vid?" prohodil kdosi z chasníků.

„Copak vás bere, že porá tak ujíždíte?"

ptala se.

„Ty smažený kuřata cejtíme až tady!"

„Tójo!" vyhoukla Marjánka čiperně a přidala se k ostatním i s Frantou.

Za chvíli dorazili do statku.

Večeře už na chasu v čeledníku čekala.

Hospodyň sama uvařila zelnou a k tomu brambory na loupačku, aby nemusely děvečky s pole se meškat; to je jinač, když ZA JEDEN HŘÍCH se pracuje někde na předních honečkách, to se jídlo ani nosit za lidma nemusí.

Ani Franta ani Marjánka nevěděli, co vlastně jedí. Bylo jim to všecko jedno, jestli se paňmáma s těmi kuřaty opravdu zmýlila nebo ustrojila-li koroptve motykou střílené.

Podruhyné Hledice se hnala stůl obsluhovat. „I heledme, holka, tyť seš plná laskauce!" prohodila k Marjánce, když jí přišlo na ni se podívat, jak přilívala do mísy polévky.

Marjánka zruměnila a Franta s ní. Nevěděla, že chasa z legrace kloník laskavce jí podstrčila na laje. Kristla, druhá děvečka, je k tomu navedla, když viděla, jak silno se Franta s Marjánkou zařečil.

„Ale bodejťže, bodejť. Heledte!" odtrhla Kristla s Marjánčiných šatů laskavec a držela ho ve výšce.

Franta byl jako na špendlíkách.

„Ukaž!" povídala Kristle Marjánka. „To se má skovat?" ptala se opravdové.

„I totoť! Bodejť! Bárci že má!" klátila hlavou Hledice a tvářila se tuze vážně, ač vypadalo směšné, že při tom plnou lžíci zelné na sebe vylila.

„No tak teda !" a Marjánka vstrčila kotouč laskavce do kapsy. „A co se s tým udělá?"

26 ANNA POPELKOVÁ „Můžeš ho zašit před sluncem vejchodem do kabátu — a eště lepši do vesty — na levou stranu pod futro — ale ne holou rukou — tomu, koho máš ráda. Ale nesmí vo tom vědět ani slyšet, Pámbu chraň ne!"

poučovala Hledička.

„A co by bylo, dyby vědél a slyšel?"

jako ztracená ptala se Marjánka.

„No, dobrýho to neznamená nic," na to Hledice, ,,a tule mně vykládala Pískáčová, to že je jistojistá smrt! No tak si teda nevěřte ; šak vona vám to Pískačka dobře poví, jen se přeptejte, chcete-li. Dyť copak se ale, pro pánka milýho, nadali vo sebe támlehle v koutě na bídé Žofka Zdvořáková — taky se Flídrujou — no cák nevíš? — kůjovej plůtek maj u sadu — jemu, Zdvořákoj jako, přidávali méno Jiříkovo vidění (von si vzal do hlavy, že je na nešťastnej kerejsi deň narozenej a tak že ho ty vidění porá pronásledujou) noóó — dyť všeci víte!

Tak ta 'céra Zdvořáková a tenle Honza Lípu — staří šli tedkej do chaloupky — jako posedlej byl jeden po druhým, no, že jo, Kristlo, jak se Žofka Hondoj k vůli vyšprajčila, jen což děláš, déuče .dyčky jako majdolenka jen jen frčelo vyčamrděný, a tu máš! — z ničeho nic si milá Žofka umenúla, ZA JEDEN HŘÍCH 27 že Hondu dopálí: a šak přej ty už vo mě nestojíš a já ti musím snad pod futro zašit laskavec —" ,,'Děte! Lidinky, to si pomysleme, jak člověk neví —" přerušila jí slovo obstarožná dělnice, která poslouchala že na jídlo zapomněla.

„A pane, milí braši, ať vona si to udala nebo neudala, depak je 'neskej Honda Lípu — bradou zhůru! Toť vona ji tetka hned vokřikla, ale cák to už bylo platný — houby! A takovej to byl čistej chasník, ten Honda! Pane jedinej, co se vo něj staří nadali, to se nedá ani pojdat! Myslili, že má třá dovíjakou ouhonu, že z něj tlouška ouprkem žene!

Tak tetka Švorcpečka hromadukrát nad ním ruce skládala, ouroční koření mu kouřila a všelisjaký řikání diuný postavila, vona už moc lidem tak pomohla, — ale toto! čistě nic nebylo platný! Z hapatyky dovíco rlašiček přinesli a divnejch meducín a lankvaru, sem tam to a iný vymejšleli, kdo co radil, to dáli, nač si Honda pomyslil, už to tu měl, a vono zatím — toť nemohlo bejt nic platný !"

Frantovi zacvakla lžíce o zuby. Za okamžik ji položil a nepožil už ani sousta. Ruce se mu silno třásly, jako osyka.

ANNA POPELKOVÁ Marjánka honem se vytratila ven, vytáhla ze zaňadří škapulíř, líbala ho a křižovala se nesčíslněkrát.

Pamatovala se, jak se o tom slavném „funusu" u Lípu dlouho povídalo, z celé dědiny že bylo pojednaných družek a co to bylo na něm lidstva a jak činila Žofka, že hocha nejdražšího do hrobu připravila.

Franta po chvíli za ní přiběhl.

Chtěla se pohnout a utéci, když zachrastěly blízko ní jeho kroky. Ale její nohy v tom okamžiku zdřevěněly. Zůstala stát jako přičarovaná.

Franta rázem poznal, že plakala. „Kriste pane, nemám-li pak se já nešťastnej na tom místě zbláznit, dyž ty mně už zas takle pláčeš! A copak ty, Marjánko, snad myslíš, že bys ty mně musela nědy taky laskauce do kazajky zašívat? Jen dybych já věděl, máš-li ty mé, déuče drahocenný, aspoň trochu rádo, tak cák bych si ale z celýho světa dál!

To bych ti ale na mou duši dokázal, co umím dyž chci, a mohl by ti nědo jenom chtét ublížit, to bych se na něj saframensky podíval. Snad by sis, dětino, nechtěla co dělat z toho Hledičina vejkladu. Beztoho je to jenom hrk. Šak sem ti pojdal — no vidíš!

Dyž seš takle u mě, dybys ty věděla, jak ZA JEDEN HŘÍCH 29 sem silnej, to bych se snad, Pámbičku netrestej, i smrti ubránil."

Marjánka honem zakryla Frantova ústaT a když ji všecek žízniv k sobě přivinul, zavzdychla: „Božinku rnilej, taková tesknota hrozná na mě 'neska padla!"

Ale polekala se, jak v tu chvíli vypadal. Tvář jeho se trpce pokřivila a na jazyku zatanulo, co chtělo zatruchliti nad tím neustálým Marjánčiným nářkem a smutkem.

Rázem povolil ruce a chtěl se jí vyvinout.

V tom okamžení Marjánka v duchu sama se už pokárala. Aby se opravila, spustila smích, třebaže jí ještě v očích slzy hrály, chopila jeho ruce do svých a hovořila: „No, Franto, to sem měla 'neska uplakanej den, vid? Až se tomu ted musím smát, co sem já za dětinu. Nedám za to nic, že se tej mej hlouposti zejtra voba pořádně posméjem.

Inu, ted abych šla, straka by mné bučela, pro pána! Hezky se vyspi, Franto!" A už byla ta tam.

Franta jak pustil její ruce ze svých, tak zůstal chvíli stát. „Ty mý drahý potěšení!"

zašeptal a pomaloučku odcházel.

3o ANNA POPELKOVÁ S Frantem od toho líbezného večera stala se proměna. Jeho líce hledělo skoro snivé, mékce a přívětivé. Práce hravě mu plynula od ruky, a čas ubíhal tak rychle, že se silno divil, když se ztratil týden jako když dlaň obrátí.

Marjánka stala se zřítelnicí jeho oka.

Byla-li veselá, v duchu se všecek radoval; viděl-li jenom stín smutku u ní, nedal dřív pokoje, až mu pověděla, co ji trápí. Kde byla ona, tam se ocitl on. Bdě, měl ji stále na očích; ve spánku o ní přemítal; probouzeje se vyslovoval prvně její jméno s usmíváním.

Stal se strážcem každého jejího hnutí, každého skutku. Býval-li prve mrzut, nevěda kam se poděti před plahočením, jak se to živobytí v jednom řetěze vleče, že člověk žije jenom proto, aby dřel a dřel a neví ani, proč a pro koho se dře: rázem ted pochopil a poznal slast práce. Vždyť byla-li sebe obtížnější, sebe houževnatější a neodbytná, bylo ted při ní vědomí, že ji vykonává pro osobu milou, že to všecko, co podniká a podstupuje, má svůj cíl, k němuž se od nynějška všecky nitky jeho dobrých úmyslů jedna po druhé povedou, až si z nich uplete pěkné, milé, útulné hnízdečko.

ZA JEDEN HŘÍCH 31 Všecko na světě bylo ted Frantovi krásné, ze všeho byla radost, potěšení, užitek.

Spadlo to všechno najednou jako s nebe a Frantovi oči otevřelo. Dřív chodil šedou zemí, která nesla vždy a všude jenom tvrdou, nevlídnou zeminu, jednotvárnou a mrzutou; ted na té půdě rostlo a vonělo kvítí; i tam, kde ho nebylo, přece je viděl. Ba připadalo mu, že sesilil, zmohutnél, že umí a že by dokázal vykonat všecko, co Marjánka poručí a co by se jí líbilo.

Láska zaujala celou jeho mysl, celou duši slibovala vyplniti celou jeho budoucnost čímsi co jeho bytost rozechvívalo divokou radostí štěstím nezkroceným. Byl-li umdlen prací postačilo vzpomenutí na Marjánku, a hle našla se jako zázrakem síla nová.

Byly prosté a dojemné ty pohnutky z nichž čerpal Franta svou sílu, vytrvalost trpělivost, zmužilost, blaho, radost, slast čistou a nevystihlou. Všude byla s ním jeho Mar jánka. Dřel-li se na poli do úpadu, již tu viděl v duchu Marjánku, jak mu mysli do dává úsměvem, slovem, stisknutím ruky polibkem.

Když ji tak potkal na dvoře veselou švitornou, spěchající po svém, a ona se usmála nebo vlídné slovo prohodila, připa 32 ANNA POPELKOVÁ dalo mu, že se stal lepším, povolnějším, citlivějším ku všemu světu, odhodlanější pro všecko, co svět k utrpení má pro každého za lubem.

Kdysi Marjánka si při sečení trávy počínala dost nepozorně a trochu se srpem do paty škrábla. To bylo pozornosti, s jakou se Franta o její ránu staral! Hladila ho za to rukou po tváři a slzíc bolestí přece se usmívala a polichotila mu, že je takový dobrý blázínek. Z Franty stal se rázem nejopatrnější ranhojič, a pata byla zdravá brzínko.

Marjánka jindy mu to oplatila. Když si Francek do palce zarazil „třísku jak poleno" a chtělo se mu to sbírat, věděla si poradu hned. Vyškubla huse pod levým křídlem špetinku „mourku", namočila do mladé smetany a na bolest přiložila, to že tuze lehounko podchází.

Našlo by se mnoho zajímavých historek, v nichž brzy Marjánka, brzy Franta byli hrdiny a utužovali se vzájemné ve své lásce.

Jednou přihnala se nad dědinu bouře, hrozná, neobyčejná. Marjánka nebyla z bázlivých, ale to bylo cosi děsného, že se při té bouři všecka třásla.

„Tole je kroupám podobný. Pámbičku chraň, aby to na vobilí nebylo škodlivý!"

ZA JEDEN HŘÍCH naříkala Marjánka. A skutečné hospodyň už všude okna zotvírala, „hromičku rožela" a všecka čeled klečela i s paňmámou v seknici a modlila se proti hromobití a krupobití celé litanie.

Ve chvíli ozval se hrozný třesk hromu a za několik minut slyšeti bylo volání: „V pazderné chytlo!"

Všichni se hromadukrát pokřižovali, všude okna se uzavírala, hospodář po stavení přihlídl a rozdělil chasu k ohni i při domě.

Marjánka nedala se ani pobízet, běžela a vykulila z komory díž, ve které nikdy v pátek chleba pečen nebyl, a valila ji ze vrat tím směrem, odkud bylo vidět hořící pazdernu, aby se moheň nepřišel. Na osamělé pazderné si mnoho nevzal, to se jen oblízl, a bylo konec. Výslechy taky nebyly, když posel boží si ten kousek na vršíčku sám vyhlídl.

Po chvíli se chasa vrátila a přinesla ještě jednu novinu; posel boží zasáhl stařenku jednu na poli. „Tak ji chudinku vnuk její skrčenou přej a s rukama sepatejma na mezíce našel, a v tom nepořádku se přeci za bábou vod vážil!' hovořila jedna z čeledě.

„Neříkej chudinka !" napomínala hospodyň. „To je od Boha zvláštní milost, když někoho poslem božím k sobě přivolá!"

3 34 ANNA POPELKOVÁ Dobytek ve chléve bučel, Marjánka chystala se k poklidu. Tma valila se po nebi, kraje oblohy silno žloutly, Mnavěly a fialověly. Hučení se ozývalo ve vzduchu a zima z toho začla zrovna fičet. Kroupy švihaly do oken jak malé ořechy lískové, hladké a zledovatělé.

Marjánka popadla hřeblo, pometlo a lopatu, zkřížila to na místě, kde nejvíc krup se hrnulo; to prý se hned padání umírní.

Ani mluvit nemohla, jak ji cosi svíralo. Tohle přeci nebylo už dávno, takové boží dopuštění, oheň, smrt člověka a škody na polích.

Křižovala se přes tu chvíli, a při tom poklidu jí zrovna všecko z ruky padalo.

Brzy se za ní podíval Franta, co asi tomu všemu říká. Sotva poznala tu věrnou duši, která ji nikdy neopustí, vykřikla radostně a přitiskla se k němu. Byl by ji rozmačkal, jak ji vášnivé k sobe sklátil.

Není divu, že takový oheň na blízku děvčete bezmezné milovaného stal se posléze oběma milencům osudný tak, jak se Vosypalka od Kvapilky byla dověděla.

III.

Matka Marjánčina měla sic neomylné tušení, že její dcera v neděli už jistě přes za jeden hřích 35 pole domů zaskočí; ale ona byla jenom v kostele, a chudinka smutná, pravé si tam vyhlídla to místo, kde obyčejně matka stávala. Když ji však v kostele nezastala, domů už si netroufala přijít.

Druhou neděli vypravila se do kostela zas. Jako když jí nožem k srdci bodne, tak ji silno sevřela úzkost, když tu maminku drahou tuze jaksi přepadlou a ustaranou viděla k vyvolenému místu v kostele přicházet.

„Božinku milosrdnej! Cos to na mé dopustil!" vylítlo jí tiše z úst. „Bože, Bože netrestej!" vlnilo se celým jejím nitrem. Její složené ruce zaryly se v pěstě. Sklonila hlavu tak hluboce a pokorné, že matka zahlídla jenom bledé vlasy na stezičKu přičesané a do polovice hlavy zakryté černým „žaliňáčkem s třásinkama a ,plyzurovýmť květovaným okolkem," pod bradu uvázaným.

Za to však uhodla hned, kdo to za ní klečí jako žebrák zkroušeně a sklíčené.

Zachvěla se a pobledla. Tak se jí chuděře, matičce nešťastné, ruce třásly a mžikotiny před očima sháněly, že nemohla z božího slova ani písmenky pochytit. Přebírala tedy růžencové desátky, ale pořád si to jaksi pletla, a tak konec konců — Pámbičku odpusť — musela nechat modlení. Upjatým a obšírným 3* 36 ANNA POPELKOVÁ pohledem, s rukama mocně semknutýma, aby se přestaly chvět, zírala na oltář Matičky Boží, a vrásky se jí chudince tuze při tom prohloubily.

Marjánka po celou mši svatou vytrvala na kolenou a nemodlila se dávno tak vroucně jako dnes. Ba ani to písmo svaté jí nikdy nepřipadalo tak krásné a zbožné a nikdy jí k srdci nešlo jako dnes. Bože nejsvětéjší, jaká se to v ní rozvlnila zbožná vroucnost, jaká oddanost v utrpení, jehož dosahu se čím dál tím více děsila.

„Maminečko zlatá !" zaslechne pojednou Vosypalka tichounký hlas za sebou. Kdosi hladí její šaty, stále je hladí a jako v horečce šeptá: „Maminečko moje, maminko zlatá, dobrá, nejmilejší!" a už propuká tichým usedavým pláčem, hladí ji stále a šepce ještě horoucněji: „Maminečko nejmilejší!" a zachytí a líbá cíp velikého svátečního šátku.

Vosypalčiny údy ztrnulý, jak by do nich olova nalil. Dech se v ní zatajil, ústa zakřivila. A ted, ted všemi ztrnulými údy prolétlo cosi mohutného. V očích stařeny se zablýskalo; měkký vláčný pohled oznamoval soucit ke stvoření pokleslému, ba hlásal víc.

Úzkostlivé tahy tváře se uvolnily, ruce povolily, člověk celý se tu v okamžení proměnil.

ZA JEDEN HŘÍCH 37 Vlastně pozměnil, pošinul a nachýlil k odpuštění, maje rozhodovati mezi milosrdenstvím a zatracením.

Co slz prolila zarmoucená matka Marjánčina, kolikrát celé hodiny provzdychala od té chvíle, kdy zvěděla trapnou novinu, že na rod Vosypalův, který v celém okrsku sousedních dědin byl znám pro svou dobrou pověst, že právě na ten čistočistý rod byla vychrstnuta plná hrst bláta a pohany! Ne, nemůže se říci tomu, kdo to způsobil, prostě a beztrestné: „Odejdi v pokoji, odpouští se tobě!"

Vosypalka v duši vedla boj. K dceřinu pokání se ani neobrátila, jak by neslyšela, jak by se jí to netýkalo a jí nepatřilo.

Zapomněla, kolikrát po světničce chodila ruce majíc pevně semknuty a čelo samou vrásku, jak těma rukama zalomila, na prsou je skládala, hlavou beznadějně vrtěla, jak si přála viděti dceru u svých nohou žebrat o milost odpuštění a jak by ji odkopla a zalomcovala tím svědomím, které by se nářku matčina zděsit muselo.

Zapomněla, že byly okamžiky jiné, kdy se jí zdálo, že se k dceři sama rozběhne, vypláče se u ní, promluví jí do duše, ale zdvihne ji k sobě přece.

38 ANNA POPELKOVÁ Ted zdálo se, jak by ony dvě mocnosti, hněv a láska, vedly uvnitř spor, blížíce se k sobě. Vosypalka nechtěla popustiti celou půdu ani hněvu ani lásce; ale zvlhlé zraky svědčily o tom, že se tam uvnitř vzdor nalomil . . .

Bylo po mši — lid hrnul se z kostela.

Vosypalka byla mezi prvními. Marjánka s hlavou sklopenou, s modlitbou a odevzdáním v líci, spěchala matce v patách. Přidala se k ní po levu. Oči se jí slzami zalily, když tak vedle matky šla a uhlídala, jak ta její maminka nejmilejší se přemáhá a nohy chuděře zrovna službu vypovídají a tak se pod ní sem tam křiví, hlava při každém krocení slaboto uklátí do předu — Bože, Bože, co to jenom dcera nehodná učinila! „A ta chudinka milovaná, jak je inu přepadlá zrovna a tak se ňák ukrutně ztrácí!"

„I ty tatíčku dobrotivej," žalovala Marjánka v duchu na sebe, „cos to na mé ráčil dopustit! Achach, jenom pro samý trápení tu člověk je a dyby ho eště mohl nýst sám a nemusel taklehle přehlídat, že inej si ho taky bere !"

Šla jako ztracená vedle své matky, vlastně stále stranou o krok za ní.

ZA JEDEN HŘÍCH 39 Bylo na starou Vosypalku podívání, jak spěchala, aby se s ní nikdo nezastavil, s hlavou ku předu vzepnutou a jak jí slabotou šly nohy jedna přes druhou.

Došly na síňku v chalupě.

Vosypalka vstoupla na špičky, vylovila z pod záslonky u okénka kliku, otočila jí ve dveřích, vrazila do sekničky a nechala dvéře dokořán, ale ani slova na dceru nepromluvila.

Marjánka pomalu, nesměle, jak by každý krok teprv počítala a jako do cizího příbytku vcházela, plna žalu a trpkosti vkročila do polou seknice. Obrátila se potom, jak by se rozpomněla, že nechala dvéře otevřené a spěchala je zavřít.

Ale Vosypalka stála už za dveřmi; čekala, až Marjánka vejde a zavírala je za ní. Tak se stalo, že se obé u dveří sešly, a Marjánčina ruka spočinula na ruce matčině.

Na děvče to dotknutí působilo jako elektrická jiskra. Uchopila svráskalou ruku, pohládla jako drahou mast, líbala ji celou, od pr>tů až k ramenům, a smáčela slzami.

„Copak ty, Marjánko?" vytrhla se jí tvrdé Vosypalka a zahovořila přísné: „Tak dlouho's o mámě nevěděla a najednou ji vyhledáváš? Jen co je pravda, seš ty tuze sta4o ANNA POPELKOVÁ rostlivá dcera, takovou aby pohledal. Šak mně šla vo tobě hrozná chvála, a myslím, nebudou-li ale brzy na tebe prstem ukazovat: vidíte, to je ta — poběhlice!" zakřikla strašné dceři do ucha. „Ale pak té, ty duše utracená —!" pouštěla ze sevřených zubů, tvář se jí zrůznila a zaťaté pěsti zdvihly se jako v kletbě. Oči jí hrozně při tom vystoupily a zajiskřilo v nich. „Víš, co se patří takovej!

Na pranejř aby byla vystavená, aby ji zmrskali důtkama a každej člověk poctívej aby na ni naplil, jak to bejvávalo. Aby se musela každýmu před božím kostelem na tom pranejři hlásit, vítám vás do kostela, že sem se zapomněla! A já bych byla první, která bych na tě naplila a na hrdlo bych ti sloupla a řekla bych, že nemám už dceru žádnou!"

mluvila zadychujíc se hrozným namáháním.

Marjánka svezla se k matčiným nohám ; její údy vydaly se dobrovolně ránám, sklesnuvše po kolenou. Ale matka se od dcery odvrátila, a to bolelo víc než rány pěstí.

Připlazila se k ní a objala její nohy: „Ach, mami, maminko!" zasténala, pevně matčiny nohy objímajíc. Ta se však dceři vyškubla, a Marjánka padla na zem a zaplakala hlasem takovým, že při něm Vosypalka zbledla jako stěna. Ale plakat nemohla.

ZA JEDEN HŘÍCH 41 Podívala se na svou dceru. Jejich pohledy se utkaly. Marjánce se zdálo, že za matkou stojí smrt, proniká až do jejích zraků, a ty oči že na ni ztrnule, hrůzně zírají, že se upírají na ni skelné, neodbytné, že ji všude budou pronásledovat. Nemohla, nesměla se od nich odvrátit, jak by stál někdo za ní a poroučel, že musí z nich přečíst celou hrůzu své viny, celou tíhu jejího účinku, celý dosah trestu, vlekoucího se za ní jako stín výčitky a svědomí véčné žhavého. „Mlč! Vím už všecko, co mi chceš povídat. Vím a odsuzuju té!

Ani jediného slova, nic nechci od tebe a o tobě víc slyšet! To není víc moje dcera!"

pravily ty oči.

Marjánka vzchopila se jako uštknutá, vyrazila ze dveří a div se nezchvátila, jak ubíhala zpátky.

Vosypalka po útěku dceřině zůstala jako ztrnulá. Hnula sebou, jakby chtěla uprchlou zadržet, ale na tom místě klesla na kolena, a všecka ta vroucnost, které v kostele postrádala, zaplavila její duši; modlila se dlouho a jako u vytržení.

Marjánka, jak si ji zvyk vycvičil, přiběhnuvši z kostela, zaměřila bezmyšlenkovité ANNA POPELKOVÁ na půdu, kde na rahýnko věšela sváteční šaty; svlékla se z nich a vzala ty, co měla do práce.

Chystala se k poklidu. Vzala trávnici a nakládala na ni seno.

•Franta do kostela nemohl, když odběhla Marjánka. Někdo při ruce zůstat musel. Tak seděl s kancionálem na půdě a přemítal v něm; nemohl a nemohl se jaksi modlit.

Myslil dnes pořád na Marjánku a tak nechtěl ani Pána Boha hněvat, když neměl, jak se říká, všech pět pohromadě.

Sotva uslyšel šustot sena, přiběhl k Marjánce. „Bylas v kostele, vid?" povídal. „Vítám tě od slova božího! A —" „— u maminky taky, Franto," dopové děla Marjánka strašně bledá a smutná.

V koutcích úst začalo jí škubat; ale nezaplakala, zůstala tak smutná a tak bledá.

„A co, Marjánko?" ptal se napjatě a starostlivé na ni pohlížel. Zacbvěl se a něžné ji objal.

„Hochu, kámen by zaplakal — nesmím se mamince nikdá víc ukázat. Bože dobrotivej, dybys ty jenom viděl, jak jsou maminka přepadlý a jak se chudinka drahá soužej, a dybych já ti mohla jen vypovědět, jak mé to silno trápí a je zrovna ze ušeho všudy za jeden hřích 43 ouzkost ukrutná !" A ještě neplakala a byla ještě bledší a smutnější.

„A seš má a žádnej mi tě neveme!"

vybuchl Franta a stiskl Marjánku k sobě.

„A já té mám porá eště rejši, a dyby se celej svět na té spikl a tobě poškliboval, tak já tě, svý potěšení, přeci neopustím. Nidá, Marjánko, to sem ti pojdal stokrát a taky se toho nedočkáš, že bych si to kdy myslel já třas ináč.

Jen dyby nám Pámbu dal zdraví, tak se to vostatní všecko přemůže. A dyť, ty má holubičko milá, coak já pro tvou radost nestačím? Dybych ti co na vočich viděl, to ti pojdám, nesmí ti nic scházet a dybych měl pro to doběhnout na deset mil!"

Na chvíli se odmlčel. Patrně čekal, že Marjánka slovo promluví.

Ta ani nehlesla. Jen rtoma jí pohybovalo, ale slova vypravit nemohla, jen z hluboká povzdychala.

Pohladil ji na tvářích hřbetem ruky : „Mlč, dušičko zlatá, ty beruško zkoušíš tak jen k vůli mně, šak já vím, a já ti to taky jednou vynahradím, šak dyť nás Pámbu neopustí. Mám taky na chalupě ňákej ten drůbínek podílu k vyplacení od Jobka, no, moc toho toť nebude, ale dobrá bude ta 44 ANNA POPELKOVÁ stouka taky; — tedkej mně to sic nebude moct Bobeš splatit, to — ušecko nic, protože eště Čila není myslím docela vybytá! Šak toť nebude eště, bárci že ne, ale dybych i nakrásně vo ňákejch těch pár měsíců měl čekat dýl, cák ale! budu se zatím dřit jako mezek, něco si vysloužím, ty taky, najmeme si pak ňákej kousek toho pole a dyby se stalo a mohli sednout na chalupu, tak budem pěkné krásně do našeho hrnce hlídat jen sami. A esli mé budeš mit ráda, tak to ušecko na světě bude pro nás pro voba dobře. Ty se už, dítě zlatý, nic nesužuj!

Vid, dyž vono se to lidem tuzince lehko soudí, já vím, beruško, je ti toho líto !

Ale, Marjánko, pro pána milýho — pamatuj se přeci dětino — ty seš hrozno citlivá!"

chlácholil Franta Marjánku, která k smrti zarmoucená a rozechvělá, ani nehlesnuvši, jako bez ducha sletěla do jeho náručí.

Jak ráda byla by se tu vyplakala — nemohla.

„Pojdám ti! Peklo by se mohlo proti nám postavit! Seš má a nedám té na světě žádnýmu, ani smrti té nedám," těšil Marjánku.

„Na světě žádnýmu," řekla na to; „ale přijde-li ta s kosou, tej mně rejši dej dříu než později!"

ZA JEDEN HŘÍCH 45 „Nedám! Nedám!" vybuchl Franta a pozdvihl děvče v náručí jako tenkrát na poli.

* * * „Takle kolem svatýho Ducha si sběhnu domů," myslil u sebe Franta, jda pomalu s půdy. „Sběhnu, ba toť! Tatínek se mě už tuze nazvali, ať přej se přeci jednou zas na né na všecky přidu podvat. Šak že si na mé myslívaj často. Maminka už taky u písmu po Bobšoj zkázaly, že proč se ale celý časy dom ani neukážu. Ale dyš vono je to taky hezkejch pár mil a člověk je taková nevejprava, toť aby hned na to dovíco času počítal. No, nic platný, musím tak všelisco doma říct a porounat, taky abych se přeptal, jak to ale s Jožkem a s chalupou dopadá a esli by to šlo trochu jako spěšnějc.

No a pak — to už bude vyhraný!"

IV.

„I heleme ho, Frantu!" vykřikl tatík, sotva ho na zápraží uhlíd. „Kdák ses tu medle, chlapče, uzal? No, že ti taky jednou napadlo přiběhnout k starymu tátoj. Mámo, heled, jak jsem ho zmerčil, máš to chlapce jak se patří na pláce. Dve léta a víc, to se za né, jen si pomysleme, člověk taky náko předělá!"

46 ANNA POPELKOVÁ V dědině starší tatíci a paňmámy hovořili po petácku. Franta tomu už odvykl.

„Panenko svatocelenská, dyť sem já vod božího rána porá jako něco čekala," zpěvavým hlasem vpadla Troufalka a měla radosti plné oči. „Tedkej si jenom, holenku, sedni, já sem tu brzinko s néčím k snědku!"

„Pozdrau vás tu všecky Pámbu," objímal staré Franta. „Depak ale máte Jobka?

A vy, matni, s ničím do konce se neshánějte, dyť né ani nenapadá!"

„No peci, peci," pohodila Troufalka hlavou, blaženě se usmála a už byla ze dveří.

„Japak se vám podobá ouroda ?" hovořil Franta s tatikem.

„Pámbu pochválem, eště to tak ujde.

Ranní járky budou pěkný, ale to pozdější se tuze jaksi nepodobá, vod toho si tak dvakrát moc nepřipojdám. Clovek sám neví, jak by dobře udal. Nědy se povede ranní a indá po ní taky je houby. No, ječmena budem mít hezkejch pár měřic, až jak se holt udaří!

Bandor sme ani moc nesázeli, šak je na né letos peknej počas a cák my jich taky ale tři pojíme; to jich budeme mít do haleluja!

Sak na prodej je s tým špatná spekulace; to sem rejši nasfl víc vousa místo bandor, toť jo! Dyť pro pánka ani dve libry masa ZA JEDEN HŘÍCH 47 nekoupíš za měřici bandor, prach čistě nic to neplatí. Za pětadvacet medenejch sem vonedá přines máme z města celou měřici — cák tomu ale řekneš? Šak me to ani věřit nechtěla. No to přej ty táto pře bůh žel přej by tej země bylo, dyž mužem podzemek ináč využit. No! Esli pak to taky nejni prauda spravedlivá! Tak sem si ale umenúl — mám já se a tým bandořiskem do heku mrvit, to bych to ale zvohrál! — Bobeš to ušecko dost hledí, i jó — ces tu chvíli to vobhlídá, šak bude myslím tedkej jakorát něde na roli."

„Dýpak ale —" „Už me tu zastavila Nešetřilka: ,Máš přej hocha — jako Frantu — doma/ přiběhla v tom Troufalka s rosolkou a šukajíc po sekničce vesele řečnila: „No bodejť," pojdám. ,Cák ale medle že přiběhl' přej.

„Inu," řku na to, „vidíš, no podvat se na nás přišel. ,A to přej k vám sběhnu, jak medle trochu toho vobeda uklohním.' ,1 přijel si, přijet,* pojdám. — Lele, šak už je tu medle skokem !"

Sotva dopověděla, už brala Nešetřilka za kliku u seknice.

„—chváleni Pán Ježíš a vítám tě, Francínku, z cesty k nám. — Kačena me tam 48 ANNA POPELKOVÁ u vohníska tu chvíli postojí, tak sem vodbehla na minutku. — A jakej seš, kakružinte, velikej, pro pána milýho, jen si pomysleme, milí braši! I co si mám pocit, to to uběhlo, to to uběhlo ! Šak pojdala Rozálka Vondroušova, víš, támlehle nahoře ve statku, že by té málem nebyla poznala, jakej seš vosobnej.

Prejs byl taky tedejř poutníkům naproti, jak šli z Mariacelli — vona jako byla mezi níma," repetila Nešetřilka a nenechala ani k slovu přijít.

„Vyřizovala tu vzkázání vod tebe, vyřizovala," přizvukovala Troufalka. „Sedni u nás, sedni, ať nám nevodneseš spaní," pobízela Nešetřilku.

„Ale toto, dyť sem tu jenom na skok !

Tak při — přid taky, Francínku, k nám a zůstávejta tu s Pámbičkem!"

„Tak doma pozdravujte!" volal za ní Franta.

Troufalka vyprovázela, a ženské si podle všeho mely ještě ven dost co povídat.

Rovnou od Troufalů běžela Nešetřilka k Vondroušom.

Jen jen se na Troufalce dnes všechno smálo a hrálo. „U techle Vondroušu, tam je, pane — ušeho jak se patří! Krávy jako lojdy, prasata dyčky jako krávy, tělíska jen ZA JEDEN HŘÍCH 49 jen se to houpe, vouci, kdák by to medle spočítal, co jich jenom dost je, a tej drůbeře diunej po dvoře se bráborá — inú! — jako by to ani chodit nemohlo, jak je to vypasený, a toho sypanýho a mlíka, na putny by mohl měřit, co ho dojej! To je zaseje toť ináč než jako třá u nás —!"

„Japak ne, pro pánka milýho, bárciže ináč!" přerušil a přizvukoval Franta.

„Krauma nic nedělaj, to je tak pro mlíko jenom," pokračovala horlivě Troufalka dál, „to koňma se ušecko musí! Tadyle člověk tu krauku aby mel do ušeho a dyž nejni dost píce, je s tým porá vohava, dyž musí šláhnout ke krmení do řepy nebo do bandor. Ta drůbeř — je to taky jako špunty prevíti — a tule sme si smyslili bagouna, ale cák — dyž to veme v letě, aby mel po něm strach, japak ne ! — zgebne a co si vemeš na něm na vohave; tule sme zas pomeli strachu roznýho, co nám plauka bude vyvádět — náko jí muselo nadout nebo co —" „I neé —" přerušil Troufal, „kniha se jí pečetila, tak sem do ní nalil hořkej soli, bobku, hořce a hořčice a švindy drůbek dohromady, po holbe sem to do ní nalil, a bylo—!"

450 ANNA POPELKOVÁ „I pane, u těch Vondroušu — to je ináč !"

spěchala Troufalka vrátit se, kam měla namířeno. „Ušeho habaděj! Statek učiněnej zámek, peněz pučenejch, ty, pane, maj těch zlatejch a těch medenejch ftáčku, ty by medle člověk nechtěl pojednou táhnout na řbete!"

„Co budeš, mámo, vokolkovat! Řekni to spravedlivé, jak se patří!" uhodl starý, kam Troufalka bije.

„Dyš chceš, šak to povím stejně, dřívejc nebo až pak," s horacemi začala znovu Troufalka. „Rozálka jako, dyž té uhlídla na tom poutě — šak vona toť už taky dřiu tak smejšlela, to zaseje já sem jí prohlídla — tak ses jí jako tu chvíli ukrutně silno zalíbil a dybys přej chtěl — to jako zas řekla karamádce Tóně, že by si té namluvila. Cák já bych medle na ty pojdačky toť houby dala, ale jak sem to tak zmerčila, je Rozára ke me a tadyle k tátoj tuzince šmajchlouná a moc ráda se tak s náma jako silno zařeči. Je to douče inu přenárame dobrý, to 'de vo něm jedna řeč, šak von lichtář, jako táta její, si na něm nemálo zakládá, a jak se me tak zdá, von starej Vondrouš smejšlí už pro holku něco inýho a pozdálečí už něco pro ni rafičí!

ZA JEDEN HŘÍCH 51 „To takyže ať smejšlí!" vyhoukl Franta.

„Jaký pak ale by to bylo, toť by nejinač dopadalo, než jako dyby se pasák do půrku dral. Proč pak by ale ne, Rozára ■•». může bejt děvče ukrutné hodný, to já jí nehaním, chraň Pámbu, ale pro mě ani pro ni z toho nic nebude!"

„Ta—tak, chlapče! Tole jo!" na to spěchal Troufal a vyvalil na Frantu oči a tváře protáhl samým podivením. „Tole by tak medle bylo pěkný! Japak by to ale přišlo, že by ty sis takovýho štěstí nemalýho ani neumel dost považovat? Stavení jako nákej panskej piovár, ušeho možnýho, stodola rozná, vejde se do ní myslím nákejch ale pár set mandel, a lidi to nejsou žáný furianti — holka jako květ a jen se na nej třese! A taky dybys ty nedál s tým horace a cabyky, dyť bys ty nás vytrh z ukrútnej trampoty, pro pánka milýho! Bobišek se tak hned ženit nebude, i depak chuděra taky! Chce jako počkat, až se z chalupy doplatí podíl Cíle, že by peci nemel pak s tým tak zle.

, Šak sme voněn tejdeň už vo tobě hovořili!"

Franta si z hluboká povzdychl.

Troufal jak by si toho nepovšiml a řečnil dál: „Do chajdy na spráu aby sem tam taky peci pár grošů strčil, sic by to ináč 4* 52 ANNA POPELKOVÁ brzinko dopadalo jako starej zboř, a to aby dyčky z tej ourody na to pomali dal, — kam pak to ale hlídá? Chajda jako rozvrzaná hermonika, u chliuka stará patina a na inou se člověk tak hned nezmůže, leda by byl laubiřem, aby druhýho vokrad!

Cák by ti to medle udalo, dyž by té třá potrefilo štěstí na Vondroušu statek, abys ty tule pár let na to svý vyplacení taky počkalA douče je to medle jako dobrá hodina, urostlá jako konope a vod srdce by ti přála a byla k tobě upřímná. Komu pak se to, holenku, milej ty brachu, stane? Doví esli jednomu ze sta. Kdák by ale taky! Tamlehle na kopečku Polda Kauku si může za doučetem nohy ubehat a voči na něm nechat, jak je do něj celej pryč a pryč a celej zapasenej, šak už mu hoši nadali proto řmotu roznýho a maškál neohromnej spískali — šak Podolských Honza má na něj šťáhu ukrutnou, dyž si na Rozálku sám dáuno taky už pomejšlí a Polda mu chce do zelí. No, mámo, povez !"

Troufalka přikývla a hleděla na Frantu starostlivé a tázavé.

„No!" horlil starý dál. „A, dobroto milá, douče ani slyšet přej ani vo jednom ani vo druhým — má holt v srdci tebe. Ani zláZA JEDEN HŘÍCH 53 manou grešli za to nedám, dyž tam ta hrkna Nešetřilka neletéla!"

„Šak bodejťže, i běžela, toť — toť, měřila tam zrouna vocud," dopovídala zpěvavě Troufalka.

„A chudinka dobrá, douče utěšený tuzince, beztoho je už radostí celý pryč," pokyvoval starý a krčil rameny, „a ted, heledte ho, člověk by myslil, že řekne: Pámbičku zaplať — a tu máš —" „Milí rodiče, já bárci nevím, co vás to vobešlo — dyť vono to tak lehko by nešlo, jak vy si to třá myslíte — holka si něco namenúla pro ňákou legraci a není ani pomyšlení jedinýho, že by si to vona sama tak spravedlivě se mnou myslila, a dybyr i na krásně jo, šak depak by starej Vondrouš — ale jéjda !

A mně je to takle, tak říkajíc, eště milejší. Já vám musím říct, jakej mám oumysl a proč sem taky přišel. Já bych, milí rodiče, měl iný děuče oblíbený, tomu sem dal slovo svý a tak snad nejsem 'nesní, abych ho bral zpátky. A taky bych to ani neudal. Tedkej jenom je na vás, co vy tomu řeknete ! Já mám svou holku tuze rád a ledasčeho se pro ni vodřeknu. To vám toť musím říct, že je mně Rozálky líto, esli si vona to 54 ANNA POPELKOVÁ upřímně tak myslí, jak 'ste pojdali. A co by se Bobše tejkalo, může bejt taky be starosti.

Dyž to ináč nepude, dyť nebudu taky na to vyplacení hartusit. Čekala Cíla, můžu čekat já."

„Kerýho čerta! To se, mámo, koukej!

,Dal sem í svý slovo' — to se podvejme na kluka. ,Dal sem í svý slovo!' a co je tátoj nebo máme po tom — heleme! — já si budu dělat co chci a táto a mámo si kušujte!" rozzlobil se Troufal, až zakřikl.

„Nehněvejte se, táti — dyť to víte, pro pánka, že bych snad ten oumysl neproved bez vás — japak bych taky — dyť sem já holce řek', že s várna promluvím, a dyť proč pak sem inýho 'du, než abych vám vypověděl, co a jak myslím, a je mně tuze líto, že vy máte oumysl se mnou inej!"

„To me, holenku, jen tak ledasjak nevodbydeš!" zavrtěl hlavou starý, zdvihl ruku a zatřepotal ní horlivé, aby mu nikdo řeč nepřebral. „Je to tvý štěstí, a to si medle, chlapče, jen tak vem to nešť vodfouknout bárci nesmíš. Na to sem tu snad taky já, abych tě jak se patří rozebral, dyž medle sám žánej rozum nemáš. Cák vy ale čemu, hoši, rozumíte — houby! Zakouká se to a mentem zapase do žebroty a třelo by do ZA JEDEN HŘÍCH 55 smrti nejdelší bídu a nouzi! Dybys jen, milej ty brachu, tejdeň s práznejma rukama hospodařil, šak by té, pane, tvý potěšení pádem přešlo. Kdák bys to ale tedkej chtěl porounávat! Nadřeš se toť u hospodáře třá na bědy a do oupadu dost, to nepojdám že ne, za to se ale naiš a vyspíš, na sebe nákou tu kloc taky si ze služby porychtuješ, cák bys ale chtěl toť víc ? Milej ty brachu, šak to medle ušecínko nebude, až budeš nědy hlídat do vlasního hrnce. Na jednej straně nic, na druhej nic, jedna prázná, druhá vysypaná, a jak se říká, nula vod nuly pojde!

Jednu díru ucpeš, druhá bude hladová — to bys, milej zlatej, s nebíčka brzy spad'!"

„Vy to berete, táti, moc přísné," hájil se Franta. „Sak ste vy ale taky ináč smejšleli, dyž ste byli eště na svobodě, tedejž ste myslím tak nehovořili. Cák je na světe lidí, keři ničehož nic neměli a ušecky trampoty šťasně překonali, jen dyž se moli vystát — ale jéjda !"

„Mluute s ním," rozhorlil se tatík, „dyť si zahazuje svyvolně štěstí, a dyž by moh', tak ani nedbá nám z nouze pomoct. Šak ty šito, holenku, rozmyslíš! Dyby sis nakrásně kousek toho pole i zpachtoval, cák ti potom z toho zbyde čistýho ! Myslím houbec, leda že 56 ANNA POPELKOVÁ by se tak na to živobytí náko vy tlouklo. J apak ale potom, dyž mentem pár krku eště přibyde, a tem se, pane, chce taky ces tu chvíli íst, to abys, milej brachu, pecen se stolu ani neuklízel. Dyby Rozára byla snad náká nepohledná nebo zlá, no tak bych už řekl: inu, skoro se do toho nežeň — ale tulehle to, Božínku dobrotivej, jak pojdám, sedl by si do hotovýho pěkně krásinkovaně, vážnostovanej by byl, nám by pomoh — to bys ani, chlapče, medle při rozumu nebyl, dybysis to třá jenom vobmejšlel pokazit!"

Starý Troufal se odmlčel. Troufalka stála zády opřená o stůl a hleděla brzy na syna, brzy na muže. Chvílemi přikyvovala: „To—toť! prauda spravedlivá, bárciže bárci," brzy zas motala ruce do sfertochu a jaksi se pozastavovala.

Franta přemítal a oddychoval. V jeho nitru roztávalo. Nemohl si upřít, že domácí okolí, stará známá seknička, milé tváře rodičů, to vše že má do sebe kouzlo, při němž by snadno mohlo se na mnohé trampoty a svízele zapomenout. Stál za hezkou chvíli s hlavou sklopenou, smuten, přemýšleje.

Po několik minut trvalo ticho, jenom kocouří skok s pece v to zalehl, a malou chvíli klátilo se nad kamny bidélko jim rozZA JEDEN HŘÍCH 57 houpané. V onom tichu pojednou ozvaly se z věnčí kroky příchozího docela zřetelné.

„To 'de Jobek!" prohodila Troufalka.

„Ty Franto, najdi si honem skováuku, ať tě hnedkej nezmerčí!" zašeptla rychle.

Chtěl matce učinit po vůli a vklouzl do přistěnku, kde na hřebíkách viselo šatstvo.

„Je přej doma Franta!" sotva vstoupil ozval se Bobeš. „Že neé? No dyť se me na to dušovala Rozálka Vondroušova. Sváně si na me čekala u naší kopajny, až pudu kolem, a tak přej ho taky zkazuje pozdraovat a esli přej se pamatuje eště, jak šel naproti poutníkům z Mariacelli. Že přej vona jako si na to tuze často tak myslívá. Aleéé, Pámbu té pozdrau, Franto! Ty kujóne milijonskej, ten me chtěl dostat, heledte ho!

Dobře vyhlížíš, pěkně, to nic. Co že ses tak najednou vydal a skokl dom?"

„Inu, že je tak eště trošínku volno na poli a dlouho sem vás ušecky neviděl, tak mně pojednou ten nápad přišel. — No, japak pole, ty hospodáři ?"

„Hezky to dopadá, tuzince hezky, i jó!

Pěkný je to ušecko, tuze pěkně to 'de, jenom dyby Pámbiček to zachoval a dal čas, tak si nemůžem nic inčího přát," vykládal Bobeš.

58 ANNA POPELKOVÁ „Ipane, u nás tam potlouklo," přerušil Bobše Franta.

„Inu to! Pámbičku neskládej!" sepjala ruce Troufalka.

Reč se zas trochu rozproudila. Franta se vyptával, divil se změnám, které se udaly od té doby, co nebyl doma, zvěděl, kdo kde umřel, kdo se ženil a kde vdávaly dceru, kam si kdo sedl a jak si kdo stojí, jak kde přišli v nic a jak se kde „vopejřili" a zmohli.

A při té rozprávce připadalo mu, jak by onen dřívější, ba včerejší ještě život rázem se byl smekl s jeho beder, a bylo mu tak příjemně a domácné, když tu tak seděl mezi svými upřímnými dušemi.

Nejvíc ze všech těch novin cpali staří Frantovi, jak zle se vede jeho kamarádu, který se oženil podle své vůle s „žebrotou" takovou.

„Dyby neměli to děcko z Vídně, něde, jak to ale menujou, z „vinglhouze", — tři jednušky na to berou vod lichtáře za měsíc, — tak by dovíjak byli živi ty lidi. A vona taky je to lenoch takovej, tak si pěkně sedla do stavení a mela bejt ráda, že — cák ale vona ! sekala viku porá koze, než by si něde urvala na kocmánku nebo na mézice tráu," ZA JEDEN HŘÍCH 59 vypravoval Troufal a zúmyslné brousil kolem té historky hodné dlouho.

„Inu já vám, táti, povím," vmísil se do toho Bobeš, „dyž taky voni sou furianti vobá! Věděl von Sylvek Roztočilu dobře, co si bere, holka chodila v městě po službách a tedkej je zvyklá délat paní, tak je to zlý.

Šak není von Sylva dočista nevidnej taky.

Tule přej, jak měli vobecní hromadu, šak to bylo přečerejškem, hoši byli popitý a kerejsi rejp' Sylvu, jako že přej něde cejtili ve špižírní dvounohou myš a esli neví, kdo by to ale mel bejt!"

Franta stáhl rty a drže si rukama koleno navrch přehozené nohy, klátil se na lavici. Bylo mu pojednou teskno, těsno, pochmurno.

„Šik nech jenom Betku, ta je uším vidná!'' zhurta si vyjel starý. „Von aby ušecinko í k hubě přines, tu nejtěžší práci vodřel, to von toho topení í nadělá a sekajny dost, plevy í snese a vona eště zlobí — no !

Takle na běhání, to by í užil, to by porá vyšprajčená běhala. A porá groše nemaj a moli by dost. Ale jak se říká: Dyby slepice snesla dve vejce za deň, cák je to platný, dyž je hned zežére!"

6o ANNA POPELKOVÁ „Budou myslím voni chybní vobá!" pomalu a mírné znova začal Bobeš. „Dyby to byl člověk potřebnej, tak by si jeden pomyslil: no — nevěděl chuděra kudy kam — ale tule stavení svý! Nesmí holt mit dlouhý prsty, to by se moh' pěkně zmáchat, a taky že se mu to co nevidět přitrefí. To sou vám groniky, co člověk slyší vo těch lidech. Ven přej hledí, kde by co upajt a snad si ani pomoct už vod toho nemůže!"

„Ale ale! Pro pána božího! Dobroto jediná!" ozývala se pomalu Troufalka s jednoho na druhého hledíc.

„Toť jo!" pokračoval Bobeš horlivé.

„Vono se to trousí už takle dáuno a už se na něj silno chystaj. Tu se ztratí pořbetník na kráu někomu, tule zas bukvici domu přines' doví přej vodkad, a tule chuděra podruh kerejsi, tam něde blízko, tolik vám roští si na dvůr nanosil a vono se, pane, ukrutné zesýchalo — toť, dyž si ho Sylva napajtoval — a tu se stuchnou tejčky ze dvorka, nedáuno zaseje kloníky kůjový, dovíco jich bylo, tu zas roštová bouda celá jako dyž se zem po ní slehne, a tak přej to chodí porá!

— I tule co se taky nestalo! Přijde přej Sylva židoj, esli by koupil pár měřic pšence podzimky — indá zas peří přej bílunký jako ZA JEDEN HŘÍCH 61 sníh — náko se k tomu natejčil soused a pojdá: Japak to, že pšenci chceš prodat — dyť s podzimku žánou setou nemel! A Sylva jen se šklíbil, co přej ti je potom, de sem já klidil, šak nic ty mně nepřidáš!"

„A japak s tou pšencí to bylo ?" ptal se starý.

„I ani nevím, snad přej že to byla vod loňska tam vykládali, to von se jako vymluvil Sylva a doví jak ale to bylo !" dokládal Bobeš.

„A mezi níma japak to dopadá?" ptal se Franta.

„Inu dopadá! Dřiu dáli jak nemoudří a tedkej Sylva se chytá švindy a to mu už brzo vodzvoněj ;" mluvila Troufalka, „To já ináč taky nepojdám, nežli že sou vobá vidni.

Sylva byl dyčky furiant, Betka ta se mu líbila, že bejvávala vymydlená, až se blejštěla, a tedkej lenoch takovej se z ní roznej udal.

Ale voni staří přej ukrutné proti ní činili, že im hocha mámila, a dák to ušecko jakorát může —!"

Franta seděl ted silno nahnut ku předu, lokte o kolena opřeny a hlavu si tiskl dlaněmi a měl ji schýlenu tak, že mu do očí vidět nebylo.

62 ANNA POPELKOVÁ Kvíčerou usadili se všichni na zápraží.

Kdo ve vsi věděl a zmerčil, že Francek je doma, a troufal si, přisedl k nim na besedu, a vypravování nechtělo mít konce.

Také se jednu chvíli mihla kolem Rozárka s Tónou : že přej si běží ke švadleně, povídala Bobšovi, když vyskočil a spěchal k ní : „Po—pod si taky medle s Tónou přisednout na besedu, dyť sme tu tak jen samí známí."

Rozárka se sic upejpala, ale dala si po chvíli přece říci a přisedla naproti Frantovi všecka se červenajíc. Často se její oči popásly na pěkné jeho tváři. To bylo bez hádání znát, že je Rozára po tom hochu celá jatá.

Hovořilo se hezky dlouho, než se. beseda rozešla.

Sotva se hrabali Troufalovi všici do sekničky, byla první otázka starých : „No japak, co říkáš medle Rozáře?"

„Hodný douče, hodný!" přitakal Franta.

„Inu věru, přenárame dobrý," svědčila stará a radostnila v duchu, že se syn poddává. „Tak hochu, ted abysme šli na lůze.

Ty si lehni do malej sekničky, budeš tam mitsvatej pokoj a spi, jak dlouho se ti uzda.

Šak seš, chuděro, beztoho usatonénej až na ZA JEDEN HŘÍCH 63 bědy. Japak ne! cestou se člověk jaksepatří rozderchá a uhuntuje nárame. No, dobrou noc !"

„Dobrou noc! Pámbu vás vopatruj!"

odvětil Franta, ponořil dva prsty do kropeničky, která u dveří visela, požehnal se křížem a zašel do sekničky.

„Ty starej," začala Troufalka, „Franta si náko Rozáry peci hleděl, vid? Božínku dobrotivej, a to douče čistý je po něm celý pryč a pryč, svět to neviděl!"

„To už je patrný," zamávl rukou Troufal, „že se Franta umoudří; šak vono to s tou jeho milou nebude teda tak horoucí. Dyť sem si myslil. Cák by to ale mel za rozum !

Budeš vidět, šak už zejtra bude ináč mluvit!"

„Ty taťku, abych na řejček jako něco lepšího k vobedu, nemyslíš?14 ozvala se ještě v posteli Troufalka.

„Sak šak, japak by ne! Toť musíš něco vonačejšího než indá, bárciže, totoť! Dyť je taky boží svátek, pro pána milýho! Nezařízlas nic?"

„To jako nechávám na pořejček. Myslila sem, že bych třá pár těch kuřat, ale dyž je to taková šebelina nepřiměla, tak abych snad nekerou tu slípku —" 64 ANNA POPELKOVÁ „Inu třá — a zejtra nákej macek abys udala!"

„Ba toť, bárci abych — cák ale medle Franta rád jídá? Ale šak dyť macky dyčky rád — a bude po spekulaci s klohnéním!

A pekávám indá — a dyžs nechtěl —!"

„Náko to udělej — ale ted už, mámo, spi!" Starý se na posteli obrátil, až v ní luplo, a za malou chvíli chrápal.

Troufalka přeci pár minut ještě to a ono si pomejšlela, ale taky byla brzo v limbu.

Za to Franta ani oka nezavřel. „To douče milý, ta Rozálka, že já jí musím takový trápení nachystat," přemítal, „a není to čistě nic platný. Nemůžu si na ni myslit, Pámbu chraň! Dyby aspoň maminka nebyly slíbily, že tam zejtra na slovíčko zaskočím, ani z chalupy bych se nikam nehnul. Ale cák, i dyž, nejlepší dyž s doučetem hned upřímné pohovořím, že mám holku inou, ať se zbytečné nesužuje! Sakulajdsky dílo! Člověk pomali neví, jak z čistá jasná přijde do takovejch starostí. Ale to déuče by mně přálo, to musím říct, doví esli mé má takle Marjánka ráda. A Jožkoj by taky toť spad kámen se srdce, dybych taklehle eště pár let groše chtět nemusel. — Tak ZA JEDEN HŘÍCH 65 von Sylva Roztočilu takle! Lidinky milííí!

A naši to tak jaksi na mě potahujou. Dyť přeci Marjánka — i to néni ani porounání.

Tej se přeci Běta ani postavit nemůže. Ta chuděra dře jako mezek, a já umím taky dyž chci — dá Pámbu —! Tohle scházelo s tou Rozálkou!"

Zde by se Frantovi na Marjánku snadno zapomnělo. Měl by to dobré časy, kdyby se tak s Rozárou Vondroušovou sebral; a taky člověk za něco potom platí, jinač si ho všudy považujou, než když se na něj kouká jako na čeledína.

„Vím já co," uvažoval Franta dál.

„Zejtra jako zejtra, pro ten deň nebude tak zle, šak je to svátek. Hospodář by toť na ňákej ten deň nehlídal, ale ať už můžu těch pár dní si pobejt nebo ne, pudu já rejši zpátky dřiu. To bych taky byl já nevím co, dybych moh' mit to srdce a nechal Marjánku taklehle v soužení. A dyť je to mý déuče, takový milý a upřímný, ráda mě má, a chuděra beztoho přes tu chvíli přemejšlí, jak a co, s jakou ale přiběhnu pořízenou! — Božínku milej, tale Rozárka, to sem taky rejši neměl vědět. A dyť tak to dopadá, jak by ty naše mamon vobešel. Toť jo, bárciže to tak je, dyť nidá sem si takle 5 66 ANNA POPELKOVÁ nemyslil ani. I Jéžinečku, člověk aby na tom místě samou štrapací zkontrachtěl. Ale copak, dyby byla celá do zlata fasovaná, tak já přeci mou Marjánku nemůžu vopustit, japak by ale k tomu přišla, abych jí zkazil svět a nechal ji potom chuděru za postrkovadlo, A to by, dobroto milá, taky byla, dyž i matka na ni tak zanevře. Takovej, pane, eště nejsem, toť ne!"

Myšlenky ve Frantově hlavě stíhaly jedna druhou. Zdálo se mu, že čas nesmírně letí sekničkou, že už bude hned ráno, hodiny jak by byly zrychlily chod a do rána jak by měl ještě mnoho co vykonat. Sem tam polehoval s boku na bok a skoro mu od přemýšlení až hlava rozbolela, že měl žílu na čele zrovna napjatou.

Hrkotiny na zdi v seknici před hodnou chvílí už odbručely druhou s půlnoci; ted může být tak čtvrt a pár minut na třetí.

Franta ňákou půlhodinku slabou jenom jako v mrákotách si zdřiml. Kriste Pane, co se mu to všecko za tu chvíli ve spaní napletlo! Marjánka že přišla na jeho zdavky s Rozárou. Ale dělala, jak by jí nic na tom nesešlo. Ještě mu ruku podala a přála mu i nevěstě „všecko dobrý" a do kostela sebou taky šla. A v kostele se ani nepohnula, ZA JEDEN HŘÍCH 67 nechala to všecko dobře přejít, ale jak byla svadba odbytá, pryč a pryč — a tamhle ji už nesou nadobro mrtvé tělo!

Zatřásl se jako v zimnici. „To by byla má smrt, Pámbičku neskládej, dyby to takle melo vopraudusky bejt," probral se Franta mocně ze zlého snu.

Pojednou, jak by měl náramně pilno, odhodil peřinu, vyskočil s postele, hodil svrchnici přes zhlavec, naházel na sebe šaty, pokřižoval se několikrát za sebou a po špičkách a s dechem zatajeným přišoural se k oknu: „No jen aby mě tedka žánej neuhlíd," pomyslil si s úzkostí, pomaloučku odstrčil špehýrku a v minuté byl oknem v zahradě. Na štěstí tam právě měsíc nesvítil, bylo v ní šikovné přítmí. Oddechl si.

Vyndal kolík ze závory u dvířek; trošinku to při otvírání zavrzlo, a už se ve Frantovi dech zatajil. Ale na štěstí nehnulo se v cha_ lupě nic. Kdepak, až sem nebylo přeci z velké seknice slyšet! Ani to nebylo Frantovi vhod, že jeho kroky tichou nocí se rozléhaly, protože měl vysoké shrnovačky na nohou. „Že si je, na mou praudu, zuju!"

pomyslil si, a v minutě byly dole. Pověsil je na hák u hole a opatrně pospíchal k nejbližšímu konci vesnice. Pak polní stezičkou 5* 68 ANNA POPELKOVÁ si kousek zašel, než se shledal s cestou, kudy teprve včera přišel domů.

To si ale upřímné oddechl, když měl rodnou vesnici za sebou. Uvolnilo se mu.

Po jeho tváři rozestřela se spokojenost, snad ještě více. Vyhlížel jako člověk, který pravé vykonal dobrý skutek. Spěchal zpátky, za Marjánkou, a jak by se bál, aby ho dokonce nenapadlo se vrátit, přidal do kroku a utvrzoval se v myšlence, že opravdu jinak nemohl a nemohl udělat.

Chvílemi, jak by ho někdo honil, tak se skoro i rozběhl. Čím více se domova vzdaloval, tím se stával klidnějším a tím víc utvrzoval se v myšlence, že podle svědomí dobře si počíná. Pokušení je sakulentsky zlá věc, a Franta se počítal nyní mezi silné, protože je dovedl překonat. A rozproudila se v jeho duši taková teplota, cítil se jako člověk bez hříchů. Černé oči se skoro příjemně, dobrácky usmívaly.

Dýchal do sebe vlažný vzduch plnými doušky. I to nebe. i ta příroda s jeho činem souhlasí. Jak je krásné, teplounko a jasno !

Všecko to na něj přívětivé kývá: dobře tak, hodný jsi!

A když vycházelo slunce, Franta se nemohl zdržet, aby neklekl. Myslil na MarZA JEDEN HŘÍCH 69 jánku, kdyby tak za ním stála, jak by ji popadl a jak by jí řekl, že mu připadá všecko dobře a lehounce, jen když je u ní a když ona smýšlí taky jako on.

„Ted se to ušecinko, pane jedinej, dalo do zpěvu, na stromech a v křoviskách, jaká je to přeci jen radost!" Franta si těch božích krás nikdy tak tuze nevšímal, však mu to nebývalo vzácné, ale dnes má k tomu čas a věru že si myslí, tohle že pro ten jeho dobrý oumysl se všecko v přírodě tak raduje.

Bude míti takhle co běžet hezkých pár hodin, než dojde zpátky. No taky dobře, že byl doma. Viděl je zas všecky, Cílu sic ne, však je až ve vedlejší dědině, ale ta je, jak maminka pojdaly, zdravá a má se ještě tak dost hezky. „Bárci pojdaly maminka, že tam u ní dlouho nebyly, toť přej aby dyčky bylo něco tem dětom k podstrčení — Venca je sic už na trety velkej, ale Honzíček si peci eště na to hraní potrpí. Tak vidíme, dyž jenom sou všeci při zdraví. Dá Pámbu, že nám tu hezky dlouho zůstanou!"

Tak a podobné, jinač a všelijak myslil a nahlas promlouval Franta cestou k Marjánce.

70 ANNA POPELKOVÁ Jitro plynulo v nejlibější vůni, stápělo se v rosném třpytu jako cudná, sličná panenka, líbezná, libodechá, nedotknutá. Časný chodec bral z prvních pramenů vůni rozpukajících se poupátek prostého kvítí venkova. Čas pomalu ubíhal, den rozdýchal se na plno celou krásou.

Kde pak už za Frantou byla rodná dědina ! Touhle dobou šlapal už někde cestičku ke třetí dědině.

„Ale, aleéé, cák ale Franto, kdák ses tu medle jak by se nechumelilo žebral?"

ozve se tu naproti němu známý hlas. „Ty už zas jako vod nás?"

„I jéjdane, pantáta Šteníček! Dák ste ale, strejčku, chodili?" podivil se Franta.

Šteníček byl malé subtilné postavy a trochu přihluchlý. Když k němu bylo mluveno, dával si před ucho ruku, aby víc slyšel, a mžikal při tom svýma vyrudlýma očkama a hlavou pokyvoval. (Takto mu všecko přezdívali Prokopáč. Ulovil si to názvisko docela nevinné svou hluchotou, že rozuměl, ať zúmyslné nebo ne, „chásníku", který šel za nevěstou a řekl mu podobné jaksi, kam že to běží, jako pro kopáč. ,1 jen tule jako za nevěstou na přepáč do usi!' ZA JEDEN HŘÍCH 71 ,Tójo, tójo! pro kopáč, pro kopáč!' A už mu říkali chuděře za to Prokopáč!) Měl už léta, ten člověk, a ještě si rád přidával. Div divoucí, že se to chatrné tělo drželo tak dlouho. Jednomu řekl, že mu jde „pet a kus ces devět křížků," jindá, když zapomněl, moc-li vlastně by si rád přidal, „namenúl mládeři," že má „sto bez dvouch".

„To ste myslím, strejdo, tedejž na světě byli, jak ten mládenec, vo kerým ste tule bohátku pojdali, přikryl Denici v lese chvujkou a lidi museli ustávat a vařit hromadukrát za tu ukrutánskou noc, aby hladem nezhynuli! Vy ste myslím svejch let ale deset tedejž taky náko roštím přikryli!"

zlobívali ho.

Také o něm bylo známo, že si rád „zaudá švindy", on sám sice říkal, že jen tak si „cucne dyčky drůbínek," ale Těrka, mladá paňmáma, beztoho říkala, „mít že ji musí den ze dne, a neveme-li ta zubatá bečičku litomyskej švindy sebou, až pro něj přijde, že s ní ani nepude a že ho na voněn svět jinač nedostane." — — Když se Šteníček před Frantou zastavil, mžikl na něj a jak by teprv doposlechl, co bylo k němu mluveno, odpovídal pomalu a skoro nic nahlas: „I byl sem po nákej 72 ANNA POPELKOVÁ krauce se podvat, mladá, Těrka jako, hospodyň, chtěla, a učera se me to už nedalo vykonat, tak sem čekal 'neska a poběžím pro Těrku, až co jako řekne, mám-li koutyt co sem vyhlíď, až jak esli se dojdem vo cenu."

„A já už zas po svým," na to Francek.

„No, všecky sem zas uhlídal a s néma se potěšil a zpátky stejně musím, tak sem se žebral časinko, že se to jako lepši běží.

Dyž byste šel kolem naší chalupy, tak tam prosím vás zaskočte: že je ušecky pozdravuju a že mně bylo líto je budit, tak sem se ani jak se patří nerozloučil. No řekněte, možný že bych přiběhl zas tak vokolo císařskýho posvícení a to že už nebudu zpátky hartusit. Dyž má člověk svou práci, tak to ináč nevokazuje."

^Bodejť, bodejť! lak že jako vo poscení zas přiběhneš pro nákou tu poscenskou netynku a nákýho toho mudáka z marcipánu.

Inu — to — toť! — dyž člověk musí, tak musí! A dyž tedkej měsíc tekne šeří, tak se to běží fajn. Doma je ináč: dyž chci, pohovím si, není-li pak prauda spravedlivá?

No! I povím to tam, bud be starosti!"

„Šak sem rád, že sem vás natrefil. Pomali by ani doma nevěděli, kam sem se ZA JEDEN HŘÍCH 73 honem stuch, než bych jim to všecinko na kartce nebo na cedulčince vylíčil."

„Bárci! A taklehle jim to vod a do cet můžu ušechno vypovědět; totoť, prauda, prauda! Řeknu jim to, řeknu! No, sprovázej tě Pámbu!" přitakal Šteníček a podával Frantovi ruku.

„S Pánem Bohem chodte, strejčku! Tak to tam u těch našich už vyřidte, budte tak votej dobroty a že je nastokrát ušecky pozdravuju!" už na odchodu dokládal Franta.

Šteníček zakýval hlavou: „No, to je me diuný," zašeptal mezi zuby, v nichž vězela dymčice, a trochu se nad tím zamyslil. „Eh, cák me ale na tom zejde, houby!"

povídal si po chvíli a zas v mysli přebíral jalovici, kterou měl ke koupi v merku.

Franta putoval statně dál; potkával sem tam chodce jdoucí přes pole do kostela. Ať byli známí nebo neznámí, vítal je stejně: „Vítám vás přes pole!" načež dostal skoro vždy stejnou odpověd: „Taky vás, taky vás vítám !"

Sám se modlil cestou, maje hlavu obnaženu.

Když docházel po své službě do dědiny, bylo už hezkou chvíli odzvoněno poledne.

74 ANNA POPELKOVÁ Marjánka, co odešel, stále se s ním v duchu obírala. Tak si uvažovala, kdyby takle ani Frantu neměla, že by si na tom místě musela nic jinač než zoufat. Franta ještě ten jedině ji tak na světě drží.

Ted míchala kravám napařenou sekaninu s rozstrouhanou řepou, a jak byla tak sehnutá, tu ji chytí někdo kolem pasu. Toť hned jako na nožích vyskočila, kdo si to ale co myslí, a on tu, pro pána, Franta!

„I co si mám pocit, dyž ty seš už tady!"

vykřikla Marjánka překvapena.

„I sem sem! Tak sem je — Pámbu pochválen — ušecky ve zdraví natrefil a se ušema se potěšil a toho je zatím dost!

Ušudys byla za mnou a ušudy sem tě viděl, tak sem se zas rozběh' zpátky!"

„I pro ježkovy oči!" neustávala se divit Marjánka. „No dyťs 'ně taky všade chyběl.

Tak coak maminka, měly radost, vid?' „Měly, měly! Tak sem jako chtěl taky přezvědět, jak to bude s tým mým podílem, co mně má Jožek vyplatit. Vona, holenku, eště Cíla není vybytá ze svým dílem a Jobek se taky přej ženit nebude, leda až bude mit s krku ten Cílinin podíl. A to víš, dyž Cíla takový doby čeká, nemůžu já hartusit, že chci jen tak be ušeho svý. No šak ZA JEDEN HŘÍCH 75 dyž sme tule taklehle stejně blízko, tak nám na tom taky nezejde, bude-li to trvat trochu dýlejc, vid?"

„I totot! jak myslíš! — Tak tys přišel, no to je mně na té tuzince milý!"

„Víš ty, Marjánko, co? Dneska už v seknici tak jako tak se nevokážu a nevohlásím, jakobych až zejtra, víš, a tak ti tu s poklidem trochu pomůžu a povím ti vo těch našich."

Zadíval se na ni, jak se usmívala. „Je to takový umilovaný dobrotisko; pane jedinej, dyť bych já bez ní ani nevobstál! Je to tak dobře, jak sem udal!" pomyslil si.

Chopil se puten s pitím a nesl je do chlíva.

„No dyž chceš, ale mohls taky nechat, dyť to udělám!" přijímala jeho pomoc Marjánka, co by na jeho nabídku něco řekla, a nasypala kravám do žlabu sekaniny. Vzala nádor řepy a posypala ve žlabu sekaninu: „Ještě vám přimastím, ať se máte taky dnes dobře," hovořila rozveselena a hladila lísku a straku po bocích. „A ted si doskočím pro dojačku!"

Běžela přes dvůr jako frčka a ve chvilce tu zas byla.

76 ANNA POPELKOVÁ „Vzpomněla jsem si, žes ty chuděro jistě nevobědval, — tule máš placku ňákou a jez."

„Ba skoro mně bude chutnat. To se podvejme! Nebe zatažený jak pytel! Déšť jenom spadnout. Ale ráno ti bylo, holka, krásně, jedna radost to byla!"

Přivřel dvéře u chlíva. Byly teplem zvlhlé a plny pramenů, jež z opocených krůpějí se táhly po délce dřeva v kolmých čarách.

Vzduch venkovní se ochlazoval, ve chlévě bylo příjemné teplo, prosycené výparem a dechem zdravých dobytčat.

Marjánka se čiperně měla k práci.

Franta ukusoval z odkrojka placku na celém pekáči upečeného, se dvojím skládáním zadělaného a cukrovou barevnou krupicí sypaného. Toť to bylo jako na svadbu zrovna! Při tom se rozpovídal, jak a co bylo doma, jak ho v dědině rádi všudy viděli, ale o Rozárce se ani slovem nezmínil.

„Nač bych jí dál těžký srdce," myslil si, „dyť by jí to přišlo bolestný, i dyž bych jí stejné řekl, aby si to čistě nic nebrala, že už zůstanu při ní, ať dopustí Pán Bůh cokoliv!"

ZA JEDEN HŘÍCH -jj V.

Ubíhali dnové, plynuly měsíce.

Marjánčina matka si to svoje trápení s dcerou mnohokrát rozvažovala a pomýšlela a po všem všudy dohromady přeci jenom našla ve svém srdci aspoň kousek místa, kde vězel soucit a odpuštění. Ted skoro víc než dceřino proviněni ji trápilo, že Marjánku tak nelidsky od sebe zapudila a tak říkajíc, jak si v duchu přečasto vyčítala, zrovna odkopla. Má k ní snad sama dojít a říci, že to přec jen tak zle nemyslila?

Tak daleko se ale nepodloží matka dceři vinnici.

A přece — jen jedno, jediné slovo vlídné z matčiných úst, a Marjánka se spásnou vděčností byla by se třeba kamením a trním na kolenou připlazila pro matčino odpuštění.

„Co si to douče, chuděra vopuštěná, pro pánka milýho, jenom počne?" rozjímala v duchu často a mnohdy už samou alterací byla chudák jako pitomá.

Sousedi v dédiné, když jim tak připadala špatňoučká, zastavili ji sem tam: „Copak ale sousedo, dyť je té učinénej živej drůbínek! Dyčky's byla jako inu zrouna melounek, snad abys si sem vzala Manánu.

L* 78 ANNA POPELKOVÁ Nebo dybys něco třá takle potřála, dyť ti naše děti, pro pána, taky doběhnou!"

Vosypalka k tomu a podobnému obyčejné jen zamávla rukou, zavrtěla hlavou a spěchala dál.

„I milej zlatej," řekla tak někdy, „dyž má jeden tadyhle hezkejch pár křížků na zádech, tak aby se pod nima taky pomali shýbal, ináč to už na tom světě neukazuje."

„Copak ti může ale bejt, sotva ňákejch slabejch padesát, to bys nás mohla, vosobo, eště všecky přeskočit. Třas já myslím, že to bude jen tak časem a že se to zas porouná," říkali.

„Možný, možný," přitakala Vosypalka, ale bylo jí uvnitř všelijak.

Skokem tu bylo císařské posvícení.

Chasa se vyfrndila jen což děláš, „chásníci" strkali za klobouky darované kytky od svých nejmilejších modrookých a černookých, po vsi všudy plno muziky a hodování, besedování a navštěvování. Děučiska jen jen frčely, jak se to na nich všecko čistočistě houpalo, nadrhované vejložky kolem krku byly tak hustě složeny, že v nich vězela hlava doučete jako na míse, holky ZA JEDEN HŘÍCH 79 vytáhly z přítruhlíčku kde kterou korálu na krk nebo i dukáty na stužce a kde kterou pentli k pasu a na vlající fábory. Chtěly svým „chásníkům" o muzice hezky padnout do oka a do náručí.

Kdo z hochů měl svou „hermoniku" a uměl hrát, spustil čižnou od podlahy, procházel vesnicí a s ním hnal hlouček kamarádů. Šla jich celá řada a drželi se všici upřímné kolem krku. Taky spustili písničku podle noty, a milý muzikant, jak si pohazoval hlavou a jakou měl radost, když mu tak přichvalovali staří, co zas v kupách před chalupou posedali, jak to, pane, zná hezky nabírat!

A „doučata" se měla k světu. Jak jim šel tanec k duhu, když s nejmilejším hochem ráda třeba celou písničku přetančila a zavdanou od něho s upejpáním přijímala! A to bylo zpěvu, hovoru, tance, radosti, perníkových a marcipánových srdcí, koláčů a netynek posvícenských, mudáků a všeho možného.

Staří, mladí, všecko se to rádo o posvícení obveselilo. Chasa berouc se kolem chalupy Vosypalčiny zpívala veselou: Leznicky děučátka, to sou parádnice, daly si malovat na záda zajíce.

80 ANNA POPELKOVÁ Na záda zajíce, na svertoušek lišku, na bily šáteček divokou husičku.

Ale Vosypalka ani na zápraží si nesedla.

Až do přítmí seděla na nízké stoličce s rukama v zástěře zamotanýma, jak měla ve zvyku. Dívala se na kocoura, jak po chutné mléčné večeři chytá lelky a neví, co by samou legrací vyváděl.

V tom zaklepal kdosi na okno. Běžela rozžat malou lampičku s olejem. Knot zaprskal a za chvilku se rozhořel. Světlo jako za dušičky zablikalo a zobroubilo chudé haraburdi v sekničce.

Spěchala na síňku otevřít. Dech se v ní zatajil — byla to Marjánka. Tak se Vosypalce světlo zrovna třáslo v ruce, div jí nevypadlo. Vpustila dceru do seknice.

Marjánka zůstala u dveří stát, s hlavou svěšenou, rukama svislýma a kladoucíma se malátné na chladné dřevo dveří.

Vosypalka pozdvihla hlavu. „Tak pod přeci dál, pod, dyť nejseš cizí, abys musela stát u dveří," promluvila mékce.

Marjánka podívala se na matku. Při tom blikavém světle zdála se jí teprv utrápenou a vyhublou: ZA JEDEN HŘÍCH „I že rejši sem neumřela," pomyslila si, „než taklehle přehlídat matčino trápení, kerý sem jenom já zavinila a žádnej jinej !-t Ocitla se u matky na kolenou a položíc jí do klínu ubohou hlavu, tak dlouho lásky matčiny postrádající, lítostně zaplakala, až jí srdce usedalo, objímala a líbala a tiskla matčina kolena, vzchopila se a padla jí kolem krku, a Vosypalka měla co dělat, aby dceru trochu usadila, ale sama, chuděra, třebaže po chvílích s pláčem vybuchla, přece ho zapřela před dcerou. Odtáhla Marjánčiny ruce, které byly upjaty na její Šíji, usadila dceru podle sebe a počala ji utěšovat.

Těch pár 'okamžiků nebyla by si Vosypalka dala vzít nikým. Zapomněla docela, že byla kdysi blízka kletby nad svou pokleslou dcerou. V téhle chvíli čím pak ji byl posměch třeba celé vsi! Toho se strachovala jenom tenkrát, kdy její vnitřek byl všecek rozkvašen, pokořen, pohněván a pobouřen. Ted nebylo to víc dítě pobloudilé a stíhající je trest matky, ale dítě trpící, ošetřované a utěšované na pokraji svého zoufalství nevystihlou láskou.

Oběma se zdálo, že po kalných dnech pojednou se nebe rozevřelo a vlídné paprsky 6 82 ANNA POPELKOVÁ hřejí a svítí nad nimi libodechým teplem a usmívavým světlem.

Bylo to v době, kdy kolem luk a lesů nejraději krouží vrány.

Brzy stavila se jedna u okénka Vosypalčiny chalupy a položila jim na né malého boubelatého klučinu. Patřil Marjánce.

Rázem rozlétlo se dědinou, že Marjánka Vosypalová zavolala na vránu, když ji viděla letět kolem: K nám, k nám!

Posuzovali, odsuzovali. Odvážili se i do chalupy na zpyty. Marjánka trpěla, matka její také. Ale k podivení zvědavců a k útěše dceřiné nedala jim nikdy Vosypalka dlouho mluvit a bránila Marjánku proti utrhačům trefně a láskyplné.

Nemocná přitáhla matku k svému uchu a pošeptala jí cosi.

„No pošlu k němu, dyž chceš," odpovídala matka dceři. „Anebo tam sama dojdu, aby bylo bez řečí. Pveknu Císařce, na tu je přeci spoleh, ať tu u tebe chvíli je, a hezky si přispíším. Brzo-li pak tu nebudu!"

Marjánka hladila tu matičku, nejdobrotivější po svráskalých rukou; ani nemohla mluvit, jak jí tohle ukrutné dojalo.

Vosypalka natáhla na vrch kloudnější sukni cajkovou „máčku", hodila na sebe ZA JEDEN HŘÍCH 83 šátek, fěrtoch pěkné uvázala a pustila se po humnech do vedlejší dědiny.

Stavila se u Císařky, aby běžela k dceři chvíli dohlídnout.

Když docházela ke statku Kvíčalovu, zašla si hezky kolem sadu u přelízky, aby se u hospodáře ani nemusela ukazovat. Na to štěstí byl Franta na předních honech, rovnal v cestě navezené kamení. Sotva uhlídal Vosypalku, hrozno k ní spěchal, co mu asi chce.

Pár slovíček mu pošeptla, a už běžel si ouprkem pro kabát, poprosil pantátu o dovolenou na odskok a v „raně" byl zpátky.

„Dceři jako dceři," myslila u sebe Vosypalka, než se Franta vrátil, „šak ale k tobě se tuze mít nebudu."

Vidouc, že Franta už běží a cestou roztržité kabát na sebe natahuje, přidala hezky do kroku, aby byla stále kousek napřed.

Ale Franta minutou ji doběhl a hrozno se staral, jak a co je, co jako s Marjánkou, jen jestli to milované děvče je zdrávo, a tak se už tou cestou Vosypalce skoro nadobro zamluvil.

A doma! To by zrovna byl tu matku 6* 84 ANNA POPELKOVÁ milou na místě zlíbal, jak mu to přišlo tuze milé všecko, co jeho nevěstě prokázala.

Díté poláskal, Marjánky se dost a dost nahladil a hrozno prosil paňmámu, aby už byla se uším všudy tak dobrá a přetrpélivá.

„Japak, maminko zlatá," ptala se Marjánka, „nebude-li pak vám proti mysli, dyž se to pachole bude volat po nebožtíku tatí čkoj — dej jim Pámbu radost věčnou a nebeskou slávu — Tobiáš."

„Jak chceš, i třá, méno jako méno, každý je hezký, jen dyž ten, kdo ho nosí, je ho taky hoden. Mně se to méno taky dyčky líbívalo, šak se o patronu jeho svatým Tobiáši zpívá: Byl jeden mládenec ctnostný a to jménem Tobiáš, ten byl Bohu milý všemi ctnostmi svými. A dyby si dítě přineslo takový vlastnosti, jako měl můj nebožtík, toť by se jeho čistá duše nad vnoučetem v nebeským království musela tuze radovat!"

„Bárci, bárci! prauda spravedlivá," přisvědčoval Franta. „Dyž teda paňmáma proti tomu nic nemá, tak. ať se po tvým menuje Tobiáš. A já vás, paňmámo milá a vzácná, v tejle radostnej chvíli prosím a žádám, abyste mně mý jediný potěšení, Marjánku nejmilejší, dneska na budoucí časy připoZA JEDEN HŘÍCH 85 věděla. Dá Pán Bůh, než se rok s rokem sejde, že si po dlouhým drancování taky budu moct do vlasního hnízda sednout, a dyž Marjánka bude tak upřímná, jako ji znám, a já jí i vám na svý dobrý svědomí slibuju, že toho nikdá nebude litovat, tak nám k našemu štěstí nic inšího neschází než vaše svolení a požehnání," slavnostně mluvil Franta, a Marjánka hleděla na něj usmívajíc se z ubledlé tváře.

„A taky tvejch rodičů, synu milej, na ty nesmíš zapomenout. Dyž se to taklehle s várna podělo, nemůžu ti říct: ,nech déuče a hledej inde', ale to já zas nedopustím, aby snad má dcera měla bejt někomu trnem a na překážku. To je jedno. — A za druhý to nemůže tedkej stejně bejt a doví esli za rok. Dyby to chalupa vynášela, tak bych už řekla: ,No, 'děte za sebe zrovna, mějte se s Pánembohem!' Ale to by byla chyba, nuzovat se dočista s práznejma rukama.

Tech zdí se člověk nenají, to byste tuze brzo nahlídli. Ste mladí, máte zdravý ruce, a dyž ste na sebe čekali tak dlouho, počkáte eště. Pachole vám tady ošetřím, hezky mně ta zima uběhne, a vy voba, jen co Marjánka trochu bude moct, musíte se, milí braši, eště činit, abyste se měli aspoň 86 ANNA POPELKOVÁ trochu nač spolíhnout. A jak sem taky pověděla, nesmí Marjánka dočista žádnýmu bejt překážkou, a chcešli teda vědět, záleží jenom na tvejch rodičích, jak se jim Marjánka zachová a budou-li ji do svýho rodu chtét!"

„To vám musím dát ve usem za praudu," přisvědčil Franta, „a je to silno rozvážlivá a moudrá řeč, a tak já vám tedkej jenom slibuju, že žánou inou si do kostela ke zdaukum nepovedu, a dyby to mělo bejt třas nědy za deset let, než tule Marjánku, dyž vy ani vona proti tomu nejste!"

„Jak sem pojdala!" řekla Vosypalka pomaloučku a s vlídnou přívětivostí. Mohl si z ní Franta vybrat asi tolik, že by měli rodiče jeho ve vší slušnosti matku nevěstinu pro syna požádat.

On ale v této chvíli ani nemyslil, jakým způsobem by se mužem Marjánčiným stal; jen toho si byl vědom, že nemůže jeho úmysl být poctivější a pevnější.

„Tak sem celej jak na novým světě, že vy se, paňmámo, nehněváte a že to ušecko tak hezky dopadá, a dyž už to tak vidím ušecko v dobrým, prosil a žádal bych vás tuze, abyste tomu našemu nevidnýmu pacholeti posloužila kmotrouství — a kmotřičkem ZA JEDEN HŘÍCH 87 — co myslíte, paňmámo milá a ty Marjánko, abych řekl hospodářoj našemu, jako Kvičaloj; snad nám tu službu třesťanskou prokáže!"

„Toť víte, že ráda za kmotřinku posloužím, a Marjánka myslila jako pruvejc, že by Tondoj, bratroj, se molo dojdout a říct — ale taky to bude takle u pořádku, i jó — šak to tam stejně musíme — abysme jako na Strouhalovo zkázali!"

„No, skoro to nech teda, jaks to už zesumíroval," souhlasila Marjánka. „Já sem jako myslila, aby se snad nědo nevohlížel — že by přeci bratr posloužil, dyž inej ne!"

„Ale détino! Budeš vidět, že hospodář pude beze ušeho, dyť taky ví, co je to láska třesťanská. Já sběhnu Kvíčalom a vobejdu to ušecko a při tom řejčku abysme to vodbyli. Pro Pánka milýho, ubíhaj ty hodiny!"

zdvihl se Franta pojednou. „Tak tu vostávej s Pámbičkem, Marjánko!"

Políbil ji a děcko poláskal, paňmámě hromadukrát děkoval a aby ji Pán Bůh za všecko dobré pozdravil a posilnil, a běžel po první obchůzce, kterou konal pro své dítě.

Do malé sekničky protáhlo se slunko několika paprsky, hodně sic už zažloutlými, jako vzácné zbytky z léta do podzimu, ale 8S ANNA POPELKOVÁ hned se to tam jaksi všecko usmívalo a čtverácky čepejřilo.

Pantáta Kvíčala dělal stím kmotrovstvírn trochu milosti; aby se ale nezdálo, zeje mu snad o ten groš, poslal místo sebe kumštovní věnec u pekaře pečený, plný hrozinek a notně okořeněný, v dotýkaném obrázku vínek a dobrou rosolku na zavdanou, i koně že půjčí a vůz s košatinou k dovezení do kostela ke „třtu", ale kmotrovství že sám sloužit nemůže, aby ho jen jako kmotra ve knize vedli.

Matka Marjánčina se hlavně nad tím zarazila, že pan kmotr nepřijde, vykládala si to za neblahou ukázku a že se snad pan kmotr, pro pána, stydí!

Ale Franta věděl hned, jak tyhle důminky vyvrátit. „I toto, paňmámo, toto! Dyť přeci hospodář bude psanej jako kmotřiček, to néni vodřeknutí žáný ! Taky není jakorát 'neskej tuze času tam u nás — a já bych se neřád doma zachoval, tak jak to merčim, hospodář uhnul mně, dyž vobá nemůžem, a vymlouvá se. Při všidni to ináč néni, a dítě aby bylo přeci brzo potřtěný — !"

V den křtu s desateronásobným pámbičkováním a křížkováním i žehnáním vodou ZA JEDEN HŘÍCH 89 svěcenou od rodičů a kmotry překročila bába pravou nohou práh u dveří ze sekničky vedoucích, na nějž prve byla modlitby růžencem omotané položila, a ještě než ze dvířek vyšla s dítětem, pokropila je vodou z kropeničky, kterou podala pak sousedce Vosypalčině Holemášce, jež s Císařkou byly k pokouknutí u Marjánky.

Franta si nedal vzít tu radost a vezl synka ke křtu sám. Chtěl paňmámě Vosypalové dokázat, že to s Marjánkou upřímně myslí a že si chce její lásku udržet a za-, sloužit. Však se také Vosypalka pojednou docela obrátila a v duchu se chystala svézti pěkně každého, kdo by se o její dceru chtěl otřít.

Bába vychvalovala cestou dítě podle svého zvyku a pobízela brzy kmotru, brzy otce, aby se jen podívali na toho dudečka : „No, z tohohle pacholete bude jistě panáček.

Hele, jak von ty malinký ručinky v pěstích tlačí k spánkům, a zavinula jsem mu je přeci jako —!"

Franta dychtivě hlídal na malinkou hlavu synka, která vykukovala z čepičky hodně růžové, bílým dracounem a penízky i zrcádky barevnými pošité, v níž i Marjánka a Tonda bvli křtěni.

go ANNA POPELKOVÁ Vešli na faru, pak bylo dítě neseno do kostela a křest hladce odbýván.

Kmotra držela dítě na ruce, a ve knize byl psán kmotrem statkář Kvíčala.

Sotva bylo po obřadu, dala bába za poviják vínek od kmotříčka připravený, a Vosypalka přidala k němu svůj červenou nitkou v obrázku zavázaný, a tu už bába nemeškala a jako „třesťanu" za poviják růženec zavěsila.

Za nedlouho vrátila se výprava s malým občanem a novým křesťanským členem spo.lečnosti lidské, a jakmile vstoupili s křesťanským pozdravením do seknice, odevzdala stará Vosypalka své dceři a nastávajícímu zeti synka a řekla při tom: „Odnesli jsme vám pohana a přinesli jsme vám za něj třesťana, máte ho v bázni Boží a po třesťansku vychovávat!"

Než mohla matka dítě podle chuti políbat, už se tu zas přihrnula bába, vzala jí Tobiáše čiperné z rukou a na posteli díté rychle rozbalovala a hovořila při tom s Holemáškou a se všemi, kdo v sekničce byli, chválíc Tobiška až do nebe. Ženské jak by se zřekly, jedna přes druhou vychvalovaly dobré jeho vlastnosti, kde které jsou známy.

Při tom chválení a rozbalení dítěte držela Císařka v ruce vajíčko, aby se Tobeš brzy z peřinky vykulil a běhal.

ZA JEDEN HŘÍCH 91 A ta chvála pro darmo taky nebyla.

Tím se jaksi prý ty dobré vlastnosti všecky dítěti darují a do něho vemluví.

Při otevírání vínku vynášeli Tobiášovo bohatství a co tu bude za to jmění dobytka.

Obyčejné se peníze ty dětem nechávají a potom přidávají k oněm, za něž se dobytek pro ně kupuje. To že nese štěstí.

Vosypalka shodila se sebe nedělní háby za věšákem, uvázala kolem sebe širokou zástěru a točila se kolem plotny jako frčka ; vařila kaňoutku bryndy, však měla pro ni připraveny sváteční hrníčky v „cinkosínku", kde stála v lahvi dobrá rosolka v čisté šatce zabalená vedle bábuvky.

Řečnilo se jaksi nucené, ale po chvíli, kdy převzala hlavní slovo bába, která to ale taky uměla, rozjařili se všichni.

Marjánka se usmívala na své déčko, když je začala bába chválit: „Dyť z toho už tedkej rozum hlídá!

A nic ani se nepřitrefilo zlýho — no ! ušecko krásné! To sem támle byla na kerejsi dědině a sotva dítě světlo světa spatřilo, tu poplachu ukrútnýho, přej že voheň kdesi je, roznej voheň! A co si myslíte, lidičky; fiákejch pár let jenom bylo dítě chudinka živo — a tedkej — funus mělo pojednanej a ušecko ANNA POPELKOVÁ připravený i droužičky, a tu už panáčka čekali na síňce — hospodářoj skokne na vokno slepice a dá se do kokrháni. Už se lek', toť že to je ňáký znamení, a v tom tu troubení a hluku — hořelo u něj a inde ve usi najednou to lítalo na několika místech!"

„Jégrlinku svatej!" křižovala se Holemáška. „A to dítě, chudinka —!"

„Inu," převzala jí řeč bába, „to je milá zlatá tak; to se dáuno ví, že co dítě na svět přinese, s tým taky vodejde, a tohle je prauda spravedlivá! Japak dyž mej matky bratr se narodil ve vojně a ve vojně taky umřel!

A von to chuděra taky prorokoval, že se jeho konec blíží, dyž najednou silnej vítr dlouholetskej les celej tam blízko nás vykácel a lidi se hrozno lekali, že to znamená vojnu. My sme mu to všelisjak vymlouvali, áe aby si to nebral, ale von si to vymluvit nedal a nedal — a taky takle za půl roku byl s ním konec."

„Aleno! Tak sem celá tuhá!" divila se Císařka.

Hovor běžel po nových a nových nitích k nejrůznějším předmětům tak horlivě, že se několik odpoledních hodin ztratilo rychle jak by dlaň obrátil.

Vosypalka se jaksi vypovídala brzy a ZA JEDEN HŘ CH nechala mluvit ty druhé. Hbitě všem sloužila, aby měli co mlsat, a nalívala bez želení štědře kolem stolu i těm, kdo během odpoledne se k malé společnosti samozvaně přidali.

Myslila si: „Až mně všici odejdete, to dítě mně tu přeci zůstane, a to je ted má hlavní věc."

Frantovi se večer do loučení nechtělo; zdálo se mu, jak by to bylo krásné, kdyby tak mohl u těch lidí zůstat a mít zde své doma. Nezbývalo mu než těšiti se myšlenkou, že k tomu jednou dojde přece.

Po všem všudy loučení a uprázdnéní svěsila matka Marjánčina na poutku z provázku zavěšený kalendář s dřevěného hřebíku police a vepsala do něj namáhavé, pomalu a starou literou: Léta Pante 18. . dne . . Mniesicse Rzigna Na7'odil se naši Margánce Syn a dáno mu gmeno na třtu Swatem Tobigáss. Deg mu Pan Buk sttiasneg zrůst a Mve Boske požehnánj. Amen staň se tak I VI.

Dlouho-li pak to trvalo, sotva pár sedmidnův, a Marjánka spěchala zas po práci.

Hnala se do všeho jako chrt; zvlášť teď.

94 ANNA POPELKOVÁ když se už bylo na koho starat. Přiběhla často na skok podívat se, jak se její malé capartě má k světu.

„Ten hoch ti roste jako z vody!" říkávala Frantovi, „to ti je déčko tuze utěšený!"

A Franta se už neudržel, aby si taky nesběhl na chlapce se podívat. Potom se hnal do práce jako kat, jak by všecko najednou chtěl porazit a vydřít. Činil se za dva a škrtil groš, kde se dalo. Ta služba, kterou při koních hospodáři konal, se mu pojednou zdála, to že je pro něj jako nic, že má při všem tom šukání a poklidu jaksi moc prázdna a že by je mohl využit takhle ještě ňáko jinač.

Řekl si pantátovi hospodáři, aby mu ke službě v zimě dal práci o lnu, že by si něco rád přivydělal.

Marjánka, jak to mile zmerčila, nedala se zahanbit. Místo všeho odpočinku vzala si od hospodyně předení, a tak se dřeli oba jako morovatí a do oupadu, aby jim v tom vlastním hnízdě nebylo potom perno.

Nechali si u hospodáře celou službu stát, několik rýnských jim taky připadlo za to mimotní dření, a tak se jim za ten rok přece hezkých pár jednušek mohlo sejít.

„Milej ty Franto," ptala se Marjánka, „japak to ale tedkej uděláme? Abys ty takle ZA JEDEN HŘÍCH 95 sběhl domů, neé? a řekl, jak a co? Já si myslím, dyž by se to ňáko dalo skoncovat, že by ted už pro nás to bylo nejlepší. Sedli bysme na chalupu, ty groše, co máme, strčili k tomu, a dybys ty doma dobře pořídil, už by to přeci mohlo bejt. Sak maminka nám budou taky tuze dobrý, dyž hocha vopatřej, a dyž bysme takle na žně sběhli do Rakous a ňáký to přadlení nebo kalcovinu z města sehnali, přece by se pro to živobytí ňáký sousto urvalo. A mně se ušecko zdá, Žes ty taky vod strejdy z Moravy, co byl u Kvíčalu na žněch, pochyt vejrobu hrábí, pometla vázat už dáuno umíš, a to se to ušecko v zejmně ledaskdy hodí, ani by člověku nenapadlo. A dyž se budeme upřímně činit, tak se přeci groš ke groši sejde, a dyž bysme to tak daleko dokázali, že bysme si mohli ňákej ten krcásek pole koupit, to si už pak dál ani nemusíme pomejšlet."

„Inu, skoro to budeme hledět ňáko popohnat," souhlasil Franta. „Ušecko dukamentné domů napíšu, to se na mě můžeš uspolehnout, a budeme vidět, jak se ukáže."

V neděli usedl Franta na půdě k Marjánčině truhle, vypůjčil si od pantáty olůvko, ze starého denníku šikovně pár listů vyřízl a dal se do psaní. Motal to chudák všelijak.

96 ANNA POPELKOVÁ Nerozčilovalo ho pranic, že jeho písmo je hotová strakatina chyb. „Šak do toho žánej tak na puntíček hlídat nebude," pomyslil si a psal: „Draze milovaný rodiče! Já vás nastokrát pozdravuju a líbám a vědomost vám dávám, že sem chvála Bohu zdravej. Abych vám taky napsal, proč sem tenkrát o svatým duše tak znáhla z domu odpálil — to bylo tak. Myslím si, že .Šteníček vám tedejž mý pozdravení vyřídil. Vono to bylo tak. Já se, milí rodiče, chci ženit a holku mám tuze hodnou vyhlídnutou, kerou taky ukrutně mám rád. Ten tejdeň po císařským posvícení nám přibyl hezkej chlapeček, dali sme mu méno Tobiáš. Tak by to nebylo nic platný, dybyste mně holku mínili zrazovat, já si stejně inou nidá nevěrnu než Marjánku. A já si myslím, že proti Marjánce nic mít nebudete, dyť s ní budu jen já sám. Paňmáma nám přislíbila chalupu, ňákej groš máme voba vyslouženej, a dyž by mně Jožek s něčím mohl pomoct, tak bych tomu byl tuze rád, abysme se v začátku hned nuzovat nemuseli. A dyž by to bejt nemohlo, tak pro ňákou tu chvíli taky nebude zle. Jen esli proti mýmu ženění nic nemáte a dáte-li nám k němu svý požehnání. Já bych k vám ZA JEDEN HŘÍCH 97 s Marjánkou někerej den přiběhl, aby se mohlo všelisco umluvit. Marjánka vám, drahý rodiče, ruce líbe a zkazuje vás mockrát tuze zdvořile pozdravovat a moc se na to těší, až vás taky uhlídá a zezná. Chlapce Tobiška bysme vzali sebou. A dyť je to takový milý robě, že se na něj člověk ani hněvat nedokáže. Tak já vás, nejmilejší rodiče, eště jednou pozdravuju a líbu a sem až do hrobu linavýho váš vérnej syn Franta."

Kdyby hrom byl vedle starého Troufala udeřil, to by snad, lidičky, horšího dopuštění nebylo, než po tomhle Frantově psaní.

„Abys ty ničemnej kluku, ty rozvero najidášená, vedél, ty tu déuku jakstéžiu si nevemeš a nevemeš! Je to ňáky jednáni?

Uběhne tedejž u noci k vůli tej kylysarce, a člověk kouká jako hloupej, co to hochoj napadlo a co ho to vobešlo. Ta si ho vosedlala, to si pomysleme! Ale dyby mely šidla padat, šak tu pane eště sem, aby se jí ta spekulace justament nepovedla. Ty mámo, na tom místě hochoj jak se patří vodtrumfnU. Jjjjchááá ti medle klouče povím, proč se divokej hrách na hladkým stole nepřebírá! Dej sem támlehle z halmary flašičku s fijálkovým ingoustem a péro bude myslím něde v kredenci, 7 ANNA POPELKOVÁ co sou ty pěkný kafový hrnýčky, tak u tom jednom je u papírku, a štýlek tam něde je taky. Já ti ale posvítím, abys vedél, zač je toho loket! Co se může říct voprauduský štěstí s toule Rozálkou, to si jen tak z ni" čeho nic nechá ujít, neudělá ani hni, pitomý klouče, a tule jako slepej sysel uleze do pasti tej chytrej douce. Tak se podvejme, co ta chasa hnedkej nevyvádí, jak se medle člověku z merku vytratí. A me to bylo medle jaksi už podiuný tedejř, co že ten chlapec je zvetřilej pryč a pryč. Ale kdák by peci tulehle to, no toť sem si peci pomyslit nemoh!"

Troufalka přinesla kalamář a péro, půlarch papíru na čtvrtky složeného vytáhla ze starého kalendáře a pokládala to vše na stůl před Troufala. Ruce se jí neobyčejně chvěly.

„Ty táti, nebud tuze ukrútnej, dyť víš, sme všici chybující a cák ty mladý, dyť to nemá tak říkajíc eště žánej rozum!"

„Eh cák bych ale! Rouny za podobný!

Dyž ty taklehle, tak ti povím taky, esli co můžeš ty, anebo můžu-li já," vykeptil ze sebe Troufal z hrubá. Každé jeho slovo znělo jako když kládou uhodí.

„A tedkej si bež po svěj práci, šak ti to ušecko pak do slovíčka přeříkání," nakaZA (EDEN HŘÍCH 99 zoval Troufalce; posadil na nos okuláry s černým kostěným lemováním, vzal papír, zobracel a zprohlížel péro, každé hnutí vykonal s náležitými oracemi a průtahy, jak by Bůh ví co chtěl počít, pootevřel ústa a slabikoval si polohlasem do péra.

Troufalka pomaloučku se vytratila šukat po síňce tak všelicos, navážit vody, krávu obhlídnout, a byla chudák zpitomělá: „Krinde ukřižovanej, to sou porá houzkosti, diu divoucí, že se člověk v tej kůži eště drží!"

Trvalo to hezkou dobu, než bylo psaní se vším všudy spořádáno. Troufal pak otevřel dvéře a křikl z nich na síňku: „Mámóóóó!"

Okuláry mu seděly na čele a hlavu nesl jaksi vysoko. S důležitostí ve tváři a dlouhými kroky, vážné jako kantor, přešel seknici ode dveří ke stolu, podepřel si hlavu rukou, druhou vzal psaní a kejvl na svou ženu, která stála ve dveřích a utírala si sfertochem ruce: „—ť sem!"

Spolehla se rukama o stůl, a Troufal začal: „Tak mu to píšu dukamentné. Takle, Frantino, poslouchej!

,,Milej Francku! To sme si jakstěživi nemoli myslet a do smrti nejdelší sme taky nečekali, cos ty nám, synu nezvedenej a zvetřilej, na naše starý kolena nachystal.

7* ANNA POPELKOVÁ Abys ty si ale snad mel myslet, že vono to tedkej pude po tvým, to ses medle tuzince zmejlil. Chceš li to vědět, rouny za podobný.

Dyž sem já ti dobře s Rozárou radil a douče je to jako květ, tak ty ne a ne, eštěs nám tedejř prch jak doví pro co, tak já ti zas dobře pojdám, že tu kylysarku si nevemeš a nevemeš. Abych ti spravedlivé řek, my jí ve usem dáváme vidnu; vona ti, chlapče, ani třas nevíš, učarovala beztoho něčím nedobrým, a dokavad my budem živi, tak nám jednou nohou do chalupy nesmí 1 Je už vod nás i s tým klazanětem skrz na skrz proklená, a esli se chceš k nám hlásit jako syn upřimnej, tak se beze ušeho vostatního vyprau domů.

Já ti jako otec upřimnej tady něco povím a dobře poradím. Přid si ty hezky dom, Rozálka na tě tak jako tak porá eště myslí, a dyž jí hezky vypovíš, dyby snad něco na té zmerčila, jak té z dopuštění Božího rozný pokušení vobešlo, tak vona si eště dá říct a ty si to pak můžeš tuze považovat, dyž ty si na čistej Vondroušu statek pěkné sedneš.

Dyž by Marjána s tým nebyla spokojená, tak ať jí teda nákou tu jednušku ze svýho podílu dáš, šak vona beztoho na nic inýho nešpekulýruje a může bejt ešté ráda.

ZA JEDEN HŘÍCH Esli by sis ale snad pomejšlel, že by to kdy ináč dopadalo, to by ses pane, milej synu, rozno zmejlil. A eště ti taky na věčný svědomí klademe, esli ty tak neuděláš, jak my ti to spravedlivé po dobrým radíme, a připravíš takový učiněný dobrotisko, jako je tale Rozálka Vondroušova, do hrobu tmavýho, tak se medle nidá víc k nám ani nehlas ani semka jednou nohou nepáchni. Šak ty uznáš, že s tebou dobře smejšlíme, a eště nám budeš třá děkovat. My té pozdravujeme a budem tě teda čekat dom, a šak tady ani vejřeuné živej duši nemusíš vykládat, co sis tam s tou doukou napiskal. S tým sme tví rodiče Vincenc Frantina Troufal."

„Ty táti, abys peci jako něde —," ozvala se nesměle Troufalka.

„Ani muk," zakřikl ji Troufal. „Tak to vostane postavený a konec!" , Iroufalka stichla jako oukropek, jenom se jí slzy hrnuly do očí.

„Kryle nebeskýho, jak to jenom dopadne!" starala se v duchu „ces tu chvíli" a hleděla se vytratit ven, aby si mohla volně poplakat.

Troufal složil papír na jedné straně docela popsaný písmem dovnitř, lícní strana posloužila místo obálky, na vrch napsal ANNA POPELKOVÁ „atres", vzadu dal „pečoft", pak hodil na sebe casku, hmátl na šraněček pro jakoukoliv čepici a rovnou zaměřil k obecnímu poslu: „Bud tak dobrej a jak nejdřívejc to tam na počtu vem, ale jen abys nezapomel!"

„I japak, toto!" zamávl posel rukou a za chvíli v ní blaženě mačkal „na lot tabáku".

Franta ovšem nepočítal na odpověd tak rychlou. Sotva mu tamní posel s oracemi psaní doručil, nemohl je ani samou dychtivostí hned rozbalit.

Marjánka byla taky nedočkavá, co asi rodiče Frantovi tomu všemu říkají. Koukala na něj, jak se mu ruce chvějou a pot na čele vyvstává. Jeho rty zbledly a oči si po chvíli přejel rukou, jak by mu na ně byla sedla mha. Dočetl a honem strčil psaní do kapsy, aby je Marjánce nemusel dát číst.

„Tak copak, copak!" přemáhala se co nejvíc Marjánka.

„Milá ty Marjánko, s tým mým podílem na chalupě to tak hned nebude, podle našich. To nám bude, safienta, hnedkej překážkou. Ale přeci proto nezvrtohlavíme.

Dyby to eště s náma na krásně ňáky dvě léta trvalo, šak se za sebe přeci dostáném.

ZA JEDEN HŘÍCH To ti taky zas pojdám, co sem ti už hromadu krát říkal, že si inou nevěrnu než tebe, dyby mé i na krásně třá honem ňáká princezna chtěla a si oblíbila. Dal sem ti svý slovo a tvej matce taky, rád té mám k nevydržení porá, a na to si pamatuj!"

„Cák tomu ale říkaj teda tví rodiče?

Esli pak ináč svolujou?" vyzvídala dychtivé a v předtuše Marjánka.

Franta se rázem odmlčel. Svěsil hlavu a sbíral myšlenky, co by honem odpověděl.

„Inu, dyž to teda chceš mermomocí védét, tak ti to povím. Naši měli se mnou jaksi inou spekulaci; myslili, že přej si vemu inou u nasej usi, že přej by mně jako ukrutně přála a našim taky a tak jaksi na to spolíhali. Ale já ti to šak pojdám jenom proto, že to teda chceš védét, ale zrouna ti taky musím tuze přísné připomenout, abysis tole čistě nic k srdci nebrala, protože mě žánej vod mýho peunýho oumyslu nedovede vobrátit!"

O Marjánku se pokoušela závrať. „Můj ty Pane jedinej, teda tak! To je mně tuze líto, že se na mě tví rodiče hnévaj! A dyť sem jim neublížila. Tak my teda svý nemáme nidy bejt? Tatíčku nebeskej, to je k usouzení!

A naposled ti, Franto, inýho nezbyde, než 104 ANNA POPELKOVÁ abysis měl nadosmrti rodiče milý rozzlobit, abys ty učinil podle jejich vůle a mé smutnou tu mýmu ustavičnýmu trápení zanechal !"

„To se ti divím, že tak můžeš mluvit," vpadl jí Franta do lamentace. „Tak ty si jako myslíš, abych si vzal inou, kerou nemám rád? Dyť bych se to, Pane jedinej, ani nevopovážil. Já bych si toho jejího ušeho dobrýho přínosu a statku nezasloužil, a vona by zas tuze málo byla odměněná, dyby za to za ušecko dostala muže, kerej by si musel myslit na inou. Že se naši hnévaj, to je mné bárci líto, ale já bych se přeci s tebou zezdal i tak, dyby jen paňmáma na to svolila. Udal bych to, na mou poctivou náturu jo, ale šak já eště něco vím, a to dyby nemělo pomoct, tak už potom čisté nic nebude platný. Dojdu já si v neděli panu falářoj u naší dědině a toho tuze poprosím, aby s tatínkem a maminkou promluvili, a pak se tam skočím zas přeptat jak a co, a dyž by to dopadlo dobře, tak se spolu vypravíme k našim a budeme je ukrutné prosit, aby nebyli nad náma tak rozně zatvrzelí. U Bobše se taky přimluvím, ať jim to vypoví a rozebere; šak je to bratr a dyť 'né měl dyčky eště rejši než Cílu!"

Marjánka lítostnila hrozno, že jí taky na světě žádného potěšení není popřáno, a ZA JEDEN HŘÍCH 105 tak jenom na to Frantovo slibování řekla tiše: „Bude to ušecko dobrý, jak to uděláš!"

vir.

„Hoch je celej rozblázněnej podle ušeho, že se ani nevokazuje ani slovíčka vo sobe vědět nedává," rozvazoval pojednou zas Troufal, když se Franty domů dočkat nemohl. Počítal na jisto, že ho psaní nadobro převrátí a že si bude hledět Rozárku šikovně nadejít.

„Budu já tomu teda muset ináč vy troufat.

Šak nešt, ale dokážu to peci. Ráno me připrau brzínko snídaní, podvám já se za tým hochem, dyž se sám nehejbe!"

„I to je me samotnej tuze milý," potěšila se Troufalka nad úmyslem svého muže, „ale nebud tuzince, víš, snad urpútnej, hoch je takovej na ušecko rozno mekkej, hnedlinko ukrutně lítostní!"

„No, no," přitakal Troufal. „Ted se na to ale tu chvíli du vyspat, a ty me hnedkej s rozbřísknutím zbud, ať to napojednou urazím!"

Troufal kleče u postele zaševelil otčenáš, zdrávas a za dušičky v očistci a šel na kuté.

Troufalka kutálela růženec a ještě v poio6 ANNA POPELKOVÁ steli bůh ví ke kterým svatým se utíkala o útěchu v soužení, až se jí únavou oči zaklížily.

Sotva se rozšeřívalo, už byla na nohou.

Chystala taťkovi do uzlu ňáké to zakous nutí na cestu, připravila mu na hromádku fešácké koženky, tuze pěknou aksamitku, vyšívaný bruslíček a kacabajku a na krk hedvábný šátek rudý jako listí panenky.

Boty se na holince leskly jako zrcadlo, zrovna by se v nich shlížet mohl. Taky tnu připravila silnou sukovici do háku zahnutou.

„Ty táto," budila svého muže, „abys holenku si rejši spěchal. Tule máš kaňoutku bryndy, pár zrnýček sem tam eště u polici vyšťourala, peci se jako drůbek zařeješ a pěkně se ti to poběží."

Starý se z postele vybral, pomodlil se a vyfikl se jako parádník.

„Seš ty ale náko načamrděnej," otáčela si ho se zálibou Troufalka, „zrouna jako květ, tak ti to 'neskej rozno sluší, kakralente!"

„Posnídanej sem, tak abych se bez vomrlení vydal. No tak se tu mej hezky a čekej me ale tak nědy u noci!" vypravoval se Troufal na cestu s holi v ruce a ranečkem na ní.

ZA JEDEN HŘÍCH 107 „lak tam Frantu hezky pozdrauj a jenom tě prosím, ty pantáto, nezapomínej se, abys se snad náko mel na hocha netřesťansky utrhnout. Je beztoho taková chomrada a ušechno si hnedkej bere, tak si to spíš dyčky rejši rozmysli!"

„Zavírej hezky vrátka, aby se ti kuřata nerozutekly," místo odpovědi nařizoval Troufal. „Hele, tu se zrouna jedno bráborá.

Hejjááá, jedeš dom!" hnal kuře holí na dvorek, že chudátko zatikalo a poposedalo, rozkládajíc úzkostně křídla.

„No abys šťasně pořídil," volala mu na cestu žena.

„Dej to Pámbu a vostávej tu hezky zdravá!" propověděl ještě a už rozléhal se jeho pádný krok malou chvíli, pak zanikl docela.

Troufalka vrátila se do sekničky a jaksi se nemohla dostat do práce. Seděla na lavici a spustila ruce do klína. Bůh ví, na co na všecko jí připadla mysl. — — Starý Troufal se ani své zené s celým plánem nevytasil. Myslil si, že by to leda bylo tak něco pro ženinu lamentaci, a tak jí až pak poví, až jak to dopadne.

On vlastně neměl ani v úmyslu mluvit se synem. Hlavně se mu jednalo o to, aby io8 ANNA POPELKOVÁ si promluvd s Marjánkou a vyzvěděl, jestli je přeci rozumná a dá-li se s ní co hovořit a jednat.

Hezkou dobu se naběžel, než byl u cíle.

Na starou Vosy pálku se snadno doptal: „Esli pak ale je medle sama při dome?"

vyzvídal.

„Ted tam běžela dcera Marjánka. Vona tu má jako dítě a tak si k polednímu sem dyž může přiběhne."

„Je tam snad eště nédo?"

„To sotva. Marjánčin milej jen tak nědy v neděli sem skočí," dostal v odpověd.

To bylo Troufalovi právě vhod.

Marjánka kladla děcko do kolíbky, když tu na síňce zazněl klepot silných mužských bot dobře okovaných.

„Pochválen Pán Ježíš," pozdravil Troufal nadzvednuv aksamitku.

„Až na věky," odvětily obé ženské a pohlížely na cizince.

Marjánčin zrak pozdržel se chvíli na černých vlasech příchozího, na čele do polovice opáleném a na tmavých očích. „Božínku, tohle je — Frantův táta" poznávala jej podle podoby.

Podala honem židli. Dřív než usedl, přeZA JEDEN HŘÍCH ioo míti zrakem chudou sekničku se všemi jejími obyvateli.

„No, abych vám taky povedél kdo sem.

Tento — Francku táta!" ohlásil se Troufal ženským.

„I pro pána milýho, to vás pěkně vítám!"

zdvihla se honem Vosypalka, a Marjánka se shýbla k jeho ruce.

„Nech jen, nech!" odmítal. „A tento — pro Frantu neposílejte, já bych jako jenom tadyle s doučetem rád pohovořil. Sak si ale myslím, že vy budete taky rozumná a že se to ušecko u dobrým skoncuje," obrátil se Troufal k Vosypalce, „a že dceři poradíte.

To si můžete, vosobo, na prstech spočíst, že me to je tuze nemilý, co se mýmu synoj tule s vaší dcerou přihodilo. A japak by ne, dyž mám s hochem dáuno inej plán, vod kerýho ani eště tedkej já neupustím. To je má vec a tu já si na mou kuši taky provedu. Abych vám to teda vypověděl; dyžbyste si myslely, Že byste se snad s mým hochem a tadyle s vaším doučetem moly spolíhat na ňáký zezdání, vo tom nemůže, jářku, bejt ani řeči. Pro hocha já už dáuno něco inšího chystám, a tak abyste to napřed věděly. Ty déuče se prach nic vohlížet nesmíš, šak seš tým neštěstím samo vidno.

ANNA POPELKOVÁ Abyste si ale nemyslely, že sem já člověk skrz na skrz furijantskej a že by me na tom zešlo, aby se vaše douče melo nehorázně soužit, tak já si to taklehle pomejšlím.

Ze svěj dobrej vůle a žánýhó donucení vo dneška za tejdeň doučeti na dřevo vysázím padesát jednušek jako jednu fijalu, šak je, to na me až tak tuze, a pudete každej svou cestou a bude to ušecko u pořádku. To vejřeuné toť pojdat nemusíš, čí děcko ináč je, a Franta ten s tým taky na světlo toť taky nepoběží. Šak nejseš ty mezi doučaty pruuní ani poslední, a tem to vymáhání pane ináč dalo do dechu!"

Marjánka tiskla díté křečovité k sobě a hleděla Troufalovi upřeně, zoufale a udivené do chladných očí, na vyšeptalá ústa a na zdvihnutou bradu, která se při řeči pohybovala.

Vosypalka několikrát chtěla přerušit Troufalovi řeč oslovením „Pantáto!" a vždy při tom zamávla rukou. Ale nedostala se tak hned k slovu. Troufal myslil, bůh ví jak ženské svou moudrostí neomámil.

„Pantáto!" vypravila poznovu Vosypalka, ale dcera držíc díté v náručí, postavila se proti Troufalovi a byla všecka roztesknělá a rozechvělá, když k nému mluvila: „Podle za jeden hřích ušeho mě máte, pantáto, za ledajačisko na silnici žebraný. To je mně moc líto, ale že já sem vašeho syna k sobě netáhla ani mu nenadbíhala, to vám může říct podle pravdy sám. My se máme s Frantou tuze upřímné, na smrt rádi, a dyž byste nám mínili zbraňovat, to byste nepřáli svýmu dítěti žádnýho potěšení. Franta jistotně za to nemůže, esli vy pro něj ináč pomejšlite, ale to by se mělo vědět, bude-li to taky pro něj dobrý a šťasný. Nemyslete si, pantáto, že se vám tu chci snad chválit, to ne. Ale bylo by mně to rozně bolestný a už tadyhle k vůli tomu milýmu drobečkoj bych ukrutně lítostnila, dyby se Franta vodě mně odloučil, to je všechno spravedlivá pravda.

Ale abych vám řekla upřímně, třá bych si voči měla do krve uplakat, tak bych přeci Frantoj řekla : 'di si, já tě propouštím, dyž myslíš, že to bude tvý štěstí a dyž si to tak rozně tví rodiče vinšujou a mně chudej ubohej dívce smutnej svýho požehnání nidy neudělej. Šak vám to, pantáto, tady dočista vopraudusky pojdám a můžete si myslit, jakobych na svatým písmu ruku držela.

Tak dyž to všecko mý upřímný smejšlení víte, tak vám eště řeknu: já žádný peníze ani vod vás ani vod Francka do smrti nejANNA POPELKOVÁ delší, dyž to má taklehle bejt, nevěrnu a nechci, to bych ale byla diuná máma, abych svejma chvála bohu zdravejma rukama pro díté kousek toho živobytí nevydřela. Dybych měla vzít vod vás jenom takovej ždíbínek, ** co by za nehet vlezlo, tak by mé to pálilo jak nic dobrýho. Budte vodě dneška bez starostí, já sama budu Frantu k tomu mít, aby se ženil podle vašeho mínění!"

Marjánka se lítostí zajíkala, ale mluvila přeci s takovým ohněm, poraněná a žalující, že se Vosypalčiny oči s ní ani nestrhly.

Troufal se sebevědomé ušklíbal a pohazoval hlavou.

„A taky abych vám řekla," převzala matka řeč dceři, „nemyslete, že jenom vy si máte zde co poroučet anebo rozdávat.

Já tadyhle si mám nechat líbit, dyž z mej dcery uděláte postrkovadlo, co? Vy nejste tady u lidí, keři by na vaše milosti snad čekali; vy jako pořádnej a počestnej táta měl byste mé o Marjánku požádat a hledět tem détom připravit vlasní živobytí. Cák si ale myslíte, že je chudej jenom tak pro vaše fofy ? Možná, že si eště pro Marjánku rádi přidete, až se vám třá bude syn soužit a užírat, ale pak doví esli nebudu já dělat eště milosti vám. To mně dcera z huby ZA JEDEN HŘÍCH vzala, ani troníka jedinýho vod vás nevemem, na to sme, pane, eště tuze pyšný!"

„No no!" chlácholil s dobrou rovnováhou mysli a chytráckým klidem Troufal, mžouraje pouze očima, když matka i dcera vedly svou řeč. „Cák se ženský medle tak durdíte?

Dyž nebudete Frantu zadržovat a k němu se šmajchlovat, a vo to se me tu hlauné jedná, tak vostatek me na ničem nezejde.

Dyž ty, douče, seš tak na rozum padlý a peníze nechceš, strkat ti je medle nebudu, to se ví! To je malá starost, že Franta by nenahlíd, jak ho hloupej vobešel, že si s tebou co začal, a musel by nemít kouska rozumu, dyby neutek, dyž ty ho nedržíš."

Vosypalka vypískla oddychujíc a jiskříc očima: „Člověče!"

Marjánka přikročila a tésně se k ní přitiskla. Stařena chtěla mluvit, dcera tomu jaksi zabránila; neřekla jí to sic, ale matka pochopila sama.

Troufal vykřiknutí Vosypalčino docela přeslechl. Seděl ještě na židli s tím pevným vědomím, že se ženské jeho moudrosti náramné diví. Ted nadzdvihl hlavu a hezkou chvíli hleděl na díté v Marjánčiných rukou.

Měla chuť skrýt je před tím necitou, ale pod jeho pohledem byla jako zaklená.

8 114 ANNA POPELKOVÁ „Inu, abych s Pánembohem Šel!" zdvihl se pomalinku, vzal za kliku a zdlouhavé se ve dveřích tratě, řekl polohlasem: „No — s Pánembohem!" Nechal za sebou dvéře otevřené, aby viděl na síňku. Možná, že také myslil, že ho vyprovodí ženské až ze síňky a na záprseň.

Ale ony zůstaly ve svých smutných postojích, a když Troufal odcházel, ani slovem, ani pohledem, ani krokem ho neprovázely.

Marjánka usedla na stoličku, položila děcko na kolena, a slzy kanuly mu na ruce, na prsíčka a na temínko. „Co pak té, můj ty broučku nevidnej, co pak té čeká? Čím pak ses ale, dobroto milá, provinil, že té už vod malinka pronásleduje trápení?" žalostnila v duchu a týrala svou mysl ještě zoufanlivéjšími, smutnějšími a neutěšenějšími myšlenkami.

Vosypalka tu všecku zlost a lítost tajila v sobě. Nezaplakala ani nepromluvila. Tu noc spala roztržitě a slabě.

Marjánka ji celou probděla.

A Troufal si po cestě myslil: „Tak, to nejhorší bych mel vodbytý!"

VIII.

Ani slovem nezmínila se Marjánka Frantovi, co se u nich -dělo. „Je tak rozně lítoZA JEDEN HŘÍCH 115 stivej a tu neústupnost taky po tátoj má a dyž by se taklehle pak měli spolu nepohodnout, to by, pane jedinej, Špatné dopadalo. Šak se to samo vyklube," myslila si a taky matku prosila, aby tu věc před Frantem dokonce ani nepřetřásala.

„Kdo pak se má zdržet, jen mně řekni!"

namítala Vosypalka, ale přemáhala se přece.

Franta ani nevytušil, co se přihodilo.

Pojednou zmínil se Marjánce, „že je jako na tu cestu panu falářoj jakorát přichystanej a odhodlanej."

Co ted? Měla Marjánka s barvou ven?

„Ty troufáš, že bude něco platný mluvit do kamení, aby se pohnulo? Abys, milej hochu, ani se nepokoušel!" začala mírně.

„Nevíš, jak stojí v Písmu: tlučte a bude vám otevřeno? Já to mám, holenku, ušecko dobře našpekulýrovaný a do slovíčka to panu falářoj vyložím. Dybych se už na tole neměl spolíhnout, tak na co pak eště? Sám abych domů chodil, to bych tuze nerad ňáko mermomocí hartusil — no šak budeš vidět, že tulehle to byl dobrej nápad. Jenom mně to nezbraňuj ; to víš, že smejšlím dobře, a máš-li mě ráda, tak to taky uznáš !"

Marjánka se už nezmínila o ničem.

116 ANNA POIELKOVÁ Pokřižovala milého Frantu několikrát na šťastné pořízení, nechala si líbit, když ji každou chvilku strhl k sobě a jako v sebe zabrán opakoval, jak by už byl v tom ujištěn : „A tak snad peci jednou budeme sví!

Marjánko, jéjda, juchéj !"

Děvče se do úsměvu nutilo, nechtělo hocha zarmucovat, ale pořád jí připadalo, že se už Franta nevrátí a že jí ho pantáta domů odloudí. Dívala se mu do tváře a zdál se jí hezčí a hezčí, milejší a dražší. Byla by mu hned padla kolem krku a zařikala se, že ho nepustí; ale loučíc se s ním neprozradila se mu přece a řekla jenom : „Tak Pánbíček sám to dej, abys se vobveselil!"

Franta s novou nadějí měřil dlouhou cestu na faru do rodné dědiny. Před farou si boty dočista uspořádal, vlasy přihladil, sváteční klobouk, šátkem po cestě zakrytý, aby se nezaprášil, vyrovnal a rukávem vlas přičísl, čelo z potu červeným šátkem utřel a s velikou úctou přiblížil se ke dveřím, za nimiž u stolu psal pan farář, předmět jeho přemýšlení posledních dnů.

Zaklepal na dvéře, a srdce v něm silno zatlouklo a skoro se zastavovalo, když uslyšel: „Volno, vejděte!" Klobouk se mu v rukou notně třásl a sotva bylo slyšet jeho: „PoZAJEDEN HŘÍCH 117 chválen bud Pán Ježíš," ale strach ho v minutě přešel, když ten pan farář jako Boží umilování byl vlídný a přívětivý. Frantovi připadalo, že mu právě tak bude moci srdce otevřít, jak si to ustavičně myslil.

„Copak neseš, synu?" promluvil pan farář. „Ale vždyť je to František Troufal, že se nemýlím?"

„Neráčej, poňžeň prosím, jednospane," na to Franta a shýbal se až k ruce farářově, aby ji políbil.

„Sedni, sedni," poukazoval velebný pán k židli stojící naproti křeslu, do kterého usedal.

Franta pokryl koleno kloboukem a seděl na židli jako oukropek. Nevěděl ted, jak do toho. Motal to, motal ze začátku, ale dostal se brzy do proudu a vypověděl všecko co chtěl důkladně. „Že se ve svěj velikej trampotě přeci odhodlal k jednospanu falářoj a že by ukrutně prosil, aby byli jednospán tak dobrotiví a přimluvili se za něj u jeho rodičů, aby si mohl svou nejmilejší na světě Marjánku, kerou má k smrti rád, ale kerou mu rodiče zbraňujou, za svou jedinou a nejmilejší na světě manželku vyvolit a s ní se nechat zezdat. 2e by si to za řich počítal, dyby se měla nědy svobodná trápit, a že je malej jejich chlapec takovej milej a švitornej, ] n8 ANNA POPELKOVÁ že mu už ani ináč nepřipadá, než aby si hleděl se ženěním pospíšit. Ze by sic jeho rodiče chtěli, aby si namluvil Rozálku Vondroušovu ze statku, že ho má přej ráda a taky že je jako bohatá, ale že k vůli tomu dobrýmu živobytí přeci nemá to srdce, aby nechal Marjánku za poškleb a postrkovadlo.

S Rozálkou že by už jako sám třas pohovořil." .

Velebníčka zajímala prostota Frantova.

Slíbil, že s jeho rodiči promluví. „A co vlastně chceš Rozárce povědět?" ptal se.

„Inu, jednospane falář," začal na plno Franta, „že je mně to jako ukrutně líto, že by se pro mě déuče mělo soužit. Tak aby si už na mé nemyslilo, šak že najde pro svý čistý srdce chásníka desetkrát hodnějšího; dyť bych já si ji taklehle ani nezasloužil, líbej 'né věřit, jednospane!" dodal zkroušeně a zdvihna se se židle, točil pomalinku v ruce kloboukem a hlavu sklopil.

„Ty ji chceš tedy poprosit, aby té přestala mít ráda, a spoléháš, že jí to prospěje?"

„Toť jo, já bych jako myslil, poňžeň prosím," pošeptal Franta a hlavu nezdvihl.

„To bych ti mohl udělit jinou radu: abys ty přestal mít Marjánku rád a učinil podle vůle rodičů!"

ZA JEDEN HŘÍCH 119 Frantovi leknutím div z ruky klobouk nevypadl. ,,I dobroto milá, poňžeň prosím, to nejde, jednospane, líbej věřit — já mou Marjánku — i jéjdane svatéj —!"

Farář se upřímně zasmál. ,,Néco ti povím, hochu," řekl a poklepal tomu dobráku na rameno: „Byla by tvá řeč Rozárce právě tak málo prospěšná, jako tobě tahle má rada.

To promluvení s děvčetem taky si vezmu na starost, uvidíme, co se dá dělat!"

Frantovi zdála se řeč pana faráře tuze moudrá. „Eště bych jako poňžeň prosil, kdy bych tak ale mohl přijít se přeptat, co tomu rodiče a Rozálka ale říkaj."

,,Holenku, musíme vyčkat příhodnou chvíli; možná, že to půjde zvolna, možná také, že to seberu útokem. Abys tu předalekou cestu darmo sem vážil, to by skoro bylo zbytečno. Takhle za měsíc, za několik téhodnů, když bys tu měl snad i cosi jiného k řízení, můžeš se u mne zastavit."

„Jak líbej myslit, jednospane! Já sem tomu, poňžeň prosím, tuzince rád a taky jim mockrát dékuju za jejich dobrej oumysl, a budu se každou neděli modlit pár zdrávasů, aby jim Panenka Marijá za to vyprosila všechno dobrý !"

ANNA POPELKOVÁ Vracel se z fary, jak by s něho cent byl spadl. „To sem měl tuze dobrej nápad. To se Marjánka taky ale zaraduje !" liboval si po cestě přes tu chvíli.

IX.

„Komu pak to ale vyzváněj?" ptala se tetka Pytlíce mladé Kucmošky.

„Pojdaj, Že stará Vosypalka měla umřit," rozkládala Tónka Kucmoška.

„Ale no! I to si pomysleme, dobroto milá! Dyť ani nebylo nic slyšet, že by marodila!"

„Toť ne! Dyť eště včera k polednímu házela koze hnůj, ale jak sem ji tak přes plůtek zmerčila, pane, zdála se mně jaksi že ty kosti na ní zrovna trčej a pomyslela sem si hned: mně se zdá, vosobo, že ty deš jaksi dolu! A tu máš— skonala přej v noci jako beránek tiše, ani si živej duši neposteskla.

Chudinka dobrá, Pámbu jí dej slávu nebeskou!"

„Ale vosobo!" podepřela si boky Pytlíce a klátila hlavou ku předu, „pozná ted Marjána, co jí to ubylo. To, pane, ted nebude, strčit hocha bábě a běžet si do větru jako na svobodě. Bude to mít ruce svázaný už porá. A ten hoch, chudinka, zrovna na bábě ZA JEDEN HŘÍCH celej visel. Cák mu ale může bejt? Nákýho půldruhýho roku, esli ne míň! No že aspoň trochu běhá a ňáký to slovíčko sem tam vyžmoli! Sak se s ním chuděra stará naponocovala, jak tule nedáuno byl tak podarebnej. Co s ním poměla ! Celý noci aby porá byla s ním jako ve mžitkách, usnout se bála, a cák je po člověku, dyž se nevyspí! Každou chvíli k němu vstávat, pane, a takovýho burdu slabá ženská tahat, to se ňák jeden ucloumá.

I dyť vona už dýlejc byla jako babučina tak pochatrná, ale že by se z toho nevykřástala, to mě ani nepřipadlo. A vona by tomu děcku byla snad — a hoch po ní jak posedlej. Tedkej aby se Marjána žebrala, hocha strčila cizejm lidem a sama do smrti sloužila !"

„A šak si mluvte, lidi, co chcete," přiťapkala Kucmoška k Pytlici, „Vosypalka se přeci jenom nad Mančou trápila, a dyž ted pantatík s jeho strany dál ukrutný horace, že Frantoj krk zakroutí, esli se po holce nepřestane fantit, tak jí to bárci dodalo; to si nedám vzít a žádnej mně to taky nevymluví!"

„Ale 'di, kerýho řícha, tak von by jako Franta tedkej vo Marjánu nestál?" divila se Pytlíce.

„I jó, i jó, dyť je celej zapasenej porá ANNA POPELKOVÁ a vo iným ani slyšet; ale jeho táta, ten to dokonce přej nechce a nedovolí," na to sypala Tónka.

„Jojóóó ! Tak teda vono to je? Ale, aléé, tak von jako starej — —. I Jéžiši, že mně uteklo mlíko! To bude pěknýho smradu a to dostanu huby vod táty! Přid si taky k nám na pár slovíček!" dopovídala zpěvavé Pytlíce už na záprsni.

Kucmoška kejdala se bosýma nohama, prostovlasá a dosud neučesaná, dundýlek vlasů krátkým drátěným hřebínkem majíc připevněný, v krátké a odřené mezulánce s falešnými boky vespod, pomaličku jako kačena. Zůstala stát na prahu chajdy a koho tak uhlídla kolem, volala sama: „Esli pak víte, že je stará Vosypalka nebožka?"

„Ale 'déte! Je-li možná! Inu to! I dobroto milá, co si mám pocit! Cák se jí ale tak najednou přitrefilo? A panáček tam ani snad nebyl? Dyť nic —. Bodejť, dyť vona chuděra koukala porá na krajíček do nebe, pobožná to vona byla!" tak a podobně dokládali na tu zprávu a zastavovali se.

„Jo jo, už je na pravdě Boží, už!" odpovídala Kucmoška všem stejně a postačilo jí docela, že ona byla první, která tu zvést roznesla.

* * ZA JEDEN HŘÍCH 123 V chalupě Vosypalčiné bylo nářku a pláče až na bědy. Je to ale také rána ! Večer jak by nic a ráno najdou mrtvé tělo.

Marjánce hlava od pláče zrovna třeštila.

Ani se nemohla usadit. Lamentila a kutila hrozno a hrozno. Zrovna jako by ji někdo strkal, tak hned od časného rána ji stále nutkalo: běž domů, béž domů! A když nemohla obstát a v noci se jí takové podivné sny motaly, tak ji to inu zrovna domů hnalo : „A Ježíši umučenej, předobroto milá, tedkej tale raná!" zoufale zalomila vždy Marjánka rukama a plakala hlasně, a sotva se na chvíli usadila, rozpomněla se poznovu na všelicos, „jak byly maminka chuděra předobrý a ukrutné starostlivý a ušecko jak ve usech koutech si uhledély a obstaraly."

Každá drobnůstka, každý kout připomněl Marjánce matku a vyvolal v ní zoufalý nářek.

Zpozorovala, že v koflíkách je sucho, a s pláčem běžela zalfvat kloníky muškátu, „rozumpletu" (pelargonie), „rozetky" (resedy) a zimní marjánky, jež na úzkém prkně okenním stály : „Už vás ty ruce drahý nebudou ošetřovat!"

Šla kozu poklidit a na prahu zalomila rukama: „Dobytečku, hospodyň ti umřela!

Ach, dyž už sem ty drahý nohy nidy nekročej! Co jenom řekne Tonda, co řekne 124 ANNA POPELKOVÁ Tonda, až chuděra maminku uhlídá ! Svatá Padno, abych já se na tom místě utrápila!"

„Dyť ti, pro pána milýho, hlava jen hoří!"

staral se Franta o Marjánku, když přiběhl ji potěšit. Vzal bílou šatku a dal jí na hlavu obkladek. Vypadala všecka zpitomělá, až jí to sousedky měly za zlé, že je „ňáká tuzince rozmanitá, to že se mrtvěj ani takle nemá nářekem tulbírovat, a jak že se nebožka v tej poslední posteli hezky usmívá."

Tobišek hlídal udivené a nevinně na babičku, jak leží nehybné v truhle, do které se nechala uložit ani očí neotevrouc, ani se slůvkem neozvouc. Vybíhal každou chvíli na síňku, prohlížel kolem rukou omotaný klokočový růženec a v nich bílý křížek z Varnbeřic, divil se, proč by si babička chtěla ještě asi hrát s obrázky, které jí sousedky na poslední cestu do rakve hojné skládaly s připomenutím: „A přimluv se za nás u nebeskýho trůnu !"

Ditě se chytilo matčiných sukní a hledělo udivené na nebožku: „Bá-ba, bá-ba, ha-já, ha-já," ukazovalo malým prstíčkem a koukalo soucitné do matčiny zarmoucené tváře.

Ona se zas rozplakala. Hladila vlásky Tobiškovy: „Hajá, hajá, beruško, vidíš, spinká!"

ZA JEDEN HŘÍCH 125 „Bá-ba hajá, pinka, hajá, pinka," opakovalo díté každému, kdo se k nebožce zastavil na kousek otčenáše, a tleskalo při tom drobnýma rukama, soucitně je na prsička skládajíc. Hledělo zvědavě na vše, co se děje, a s dětskou nemotorností skládalo ruce podle druhých, šeptalo a hýbalo ústy, jak by se modlilo, a jezdilo rukou po prsíčkách, jak by dělalo znamení kříže.

„I chudinko roztomilá," hladily ho sousedky a oslzely. — Mezi těmi, kdo k nebožce se zastavili, byl také zpěvák a předříkávač Laloušek, člověk s vytáhlým krkem, suchý jako lunt, s tvářemi vpadlými, které měl ve zvyku při dýchání nafukovati jako měch a při zpěvu začínal každou větu nezbytným „jo".

Hančka, Markusovo děvče, dělávala po něm jesta a smávala se, že má tváře probořené, jak by z bančičky nudle cucal. Ale když ji Laloušek na zpívání vybídl, že umí dobře držet „notu", nechala se ráda uprosit.

Marjánka čekala, až se Laloušek nad mrtvolou dost a dost poklaní a očima podle libosti a zvyku pomrká (Tobišek se namáhal, aby to po němdo kázal, ale nešlo mu to nijak), pak k nému přistoupila, aby vyjednala zpívání.

126 ANNA POPELKOVÁ „Pámbu vás pozdrau, strejčku, že ste si modlitbou na maminku zpomnéli!"

„I chuděro, Pámbu té potěš, dcero vopušténá —" „Dybyste, strejčku, takle večír moli bejt tak —" Nešt nešt, jo jo jo jo jó — bodejť bych — šššššak sem snad taky třesťan a vím, co se tento — jo!"

„Tetky tak a sousedi sem jako už pojednala a že kvíčerou k sídmej by — anebo třá až jak vy byste — —" „Dobře, dobře, dobře, dobřeéééé — aťsisi, aťsi — vo sídmej to uděláme a je!

Jo, jo, jo!"

„Tak se s tým už dočista na vás spolíhnu!" povzdychujíc mluvila Marjánka.

„Dyť snad nejsem tento — jo jo-jo-jo jó — japak ne!" a Laloušek ještě jednou pokřižoval nebožku a Marjánce nazpaměť odříkal nekřesťansky zkomolená křesťanská slova útěchy a pomaloučku se ubral ze síňky.

Rovnou běžel k Hančce, přiložil ruku ke štítku čepice, spolehl se na okénko, zaklepal na ně a volal dovnitř: „Jářku, Hančko, jjjářku, dobrý popolední, eslipak bys tak mola večír na chvilčinku — —!"

ZA JEDEN HŘÍCH 127 „Coak ?" ptala se Johanka a pouštěla přivřenýma očima čtveráckou nedbalost, jako když člověk rád by a chce dělat milosti.

Věděla hned kolik uhodilo a proč Laloušek na okno klepe.

„Na tu třesťanskou poslední službičku — tento — jo! říkala mně jako Marjánka tule — tento — šak už nejspíš, douče, víš, jak to chuděra Vosypalka dotáhla — jo! — 'neskej jako abysme kvíčerou teda ale k sídmej, na řejček a na pořejček — po tři dní — mám taky písmičky tuze tak — jo — třá tule--------" „A kerou pak myslíte jako nápředéjc, jako nejpruunějši, hnedkej po pruuní modlitbě?"

„I ňákou tak pokrátkou a poznámou tento — jo — tule třas — šak se zpívá známou notou: j-j-jj-jo-jo-j-juž smrt tluče, volá: stroj se — jo — máš se pryč stěhovati — na dalekou — a neznámou — cestu máš vandrovati; tak souzeno — vyměřeno — jest tobě — má se státi! — J-jj-juž vycházím — jo — pryč odcházím —" „Ahá, ahá! To bych ani snad nemusela já — dyť vám to pude —" „I vono vo to!? Ale jak, to holenku, to je hůř! No-no-no, šak sme se myslím eště nidy netento —" ^^^^ 128 ANNA POPELKOVÁ „Cák bych ale nešla — vo to ! Ale že to jako dokážete — to já pro Vosypalku — božínku — dyť 'né ničím — a dyby — ale jé — no dyž ináč nedáte — — !"

„Tak vo sídmej, Hančko, jo! Už se na to tento — jo s Párnbičkem !"

„Modlení" konalo se po tři večery. První den přemodlilo se shromáždění celou řadu písní zpěvákem Lalouškem začatých, poslouchalo jeho litanie a modlitby na první den určené, „vejklady" jeho o nesmrtelnosti atd.

Druhý večer, když jsou všichni známí zesnulého shromážděni, odprošuje zpěvák za nebožtíka a při tom kde kdo z úcty povstane, načež sleduje modlení i zpívání.

I třetí večer, když tělo již odneseno k věčnému odpočinku, pálí se na síňce po obou stranách „lucifixu" světlo, jež po celé tři dny a noci nenechá se uhasnout, a modlení trvá i tento třetí večer.

Sousedů i známých přišel k Vosypalce na modlení houf, protože byla u nich oblíbena.

Marjánka sehnala každý den za pár šestáků švindy na zavdanou, která se podávala ZA JEDEN HŘÍCH 129 vždy na konci modlení, a rozkrájela na tu úctu denně pomalu bochník chleba.

Hezky se při tom modlení utišila, ale třetí den, když se z dědiny k funusu trousili kde kdo se mohl z baráku hnout, a Franta s Tondem chystali na hnojní vůz nová prkna, u starosty uložená vždy k tomu smutnému účelu, dala se Marjánka znovu do naříkání.

Když truhlu bednili, taky hrozno lamentila.

Potom když Franta, Tonda a dva sousedi truhly s nebožkou se chopili, na každém prahu se s ní zastavili, kříž rakví na něm opsali a svěcenou vodou žehnali, a když už z posledního prahu u příbytku nebožčina vyšli, na vůz truhlu naložili a koně s vozem třikrát se s ní před chalupou otočili, zalomila zoufale rukama.

Průvod bral se pomalu na sousední hřbitov.

Laloušek si dal záležet, že mu Marjánka dala všecku čest. Vybíral samé pěkné modlení a zpěvy.

K chalupě, odkud konala Vosypalka poslední cestu, doléhaly zvuky písně: „Člověče, ó na mne pohlédni, ty živ jsi, já jsem živ byl, ty budeš, co jsem já nyní, neb co 9 130 ANNA POPELKOVÁ jsi ty, i já jsem byl. Kam já jdu, musíš jít i ty, a proto nemáš mysliti, že nejsi poddán smrti."

Hlasy se odrážely od vrátek chalupy dokořán otevřených, zalehly zotvíranými dveřmi do seknice, ztrácely se pomalu — zanikly docela.

Císařčino děvče hlídalo chalupu a mělo na starosti Tobiška.

Podle zvyku nechávají se za nebožtíkem všecky dvéře i vrata dokořán zotvíraná, nebo jinak se po něm k nevydržení „stejště".

X.

Smrt Vosypalčina přišla tak náhle, že na testament ani nedošlo. Ale často říkávala Vosypalka Tondovi před Marjánkou: „Dyž sem tobě, Tondo, dala pole, tak zas chalupa ať je Marjánčiná; šak ho bylo, toho pole.

pane, hezkej lán, a chalupa ani za tolik nidá nestojí. No ale je ti ho přáno. A dyby se mě.strhlo, dokud na chalupě sedím, a ty si snad měl myslet, že Marjánka má vejhodu, dyž jí vejměnek vodpadá, tak ať ti jednou za dyčky vyplatí hotovejch padesát jednušek."

„Japak to ale uděláme?" ptal se Tonda po návratu z pohřbu.

ZA JEDEN HŘÍCH 131 „Já ti teda, Tondo, povím," na to Marjánka. „Šak sme bratr a sestra a nebudeme se snad hádat a soudit. Maminka byly taková řádná vosoba, tak by se v hrobě vobrátily, dyby sme se nemoli snýst. Víš, jak to maminka dyčky říkávaly, že jako chalupa má bejt má a za to vodpadnutí vejměnku že máš vodě mě k dostání padesát jednušek."

„To je pravda spravedlivá," přikyvoval Tonda, „a já sem stým dočista zrozuměnej, šak dyť nechci na tobě škrtit, třá se nemám jako ňákej rabe; vono ani těch mědénejch ftáčku moc není, teprv, pro pána milýho, ty velký!"

„Ale brachu milej, to na tu vejplatu počkáš ňákej čásek, vid? Tedkej, pane, nemůžu, neé — dyť si můžeš myslit — z čeho pak by ale bylo!"

„No nešt nešt — dyť počkám, až se trochu zpamatuješ; já abysme jako byli zajedno, až budeme volaný — víš, jako k vůli pořízení — tak se to teda sumíruje! — — Ale ty, douče, takle ňákej vobrázek pobožnej z maminčinejch knížek dybys měla, že bych si ho jako na památku —" „I bodejťže, dobřeže že mě připomínáš!

Po—pod si, pod, brachu milej, myslila sem si, dyž sem mamince z truhly šaty do hrobu 9* 132 ANNA POPELKOVÁ chystala, že abysme to vostatní pak spolu prohlídli, to víš, já bych ráda všecko spravedlivě".

„Nnoooo", rozhejbal se Tonda pomalu.

Snesli s Marjánkou s půdy truhlu a dali se do prohlížení.

„Ale to je škoda, že musela Terezka spěchat dom, byla by si mola taky ňákou památku vyvolit."

„Dyť jakýpak dělení — cák toho ale máš?" prohodil Tonda ledabyle.

V přitruhlíčku našli v punčoše balíček čehosi as ve třech klůckách zamotaný a červenou bavlnou svázaný. Byl to kožený váček a v něm za čtvrtzlatníky, dvacetníky a desetníky třicet jednušek.

„I dobroto milá 1 Ty měly, chuděra, jistotné skovaný na funus", s uslzenýma očima a ustavičně vzdychajíc povídala Marjánka a při každé maličkosti, která ji na matku upomínala, hořce se rozplakala. Vědéla o všem možném nějakou poznámku. „Tadyle chudák nejdražší dyčky sedávaly, tyle voňačky měly voblíbený, toleto byl sváteční vejložek, téhle růženec vod tatíčka z Mariacelli měly dyčky jen, dyž byl den tatíčkova oumrti, tule modlitbu k Panence Mariji spomocnici se nejradš modlívaly, tule vyšíváza jeden hřích 133 nou plénu nosívaly eště babička, tadyle kumštovnej bruslíček se šorclíkem měly ke zdaukum, teleten herbáunej sfertoch dostaly maminka vod tatínka, dyž ses ty narodil, Tondo.

Já ti něco Tondo povím," začala znovu.

„Ten sfertoch a tu ty menší modlitby, šak je tam eště vobrázek vod tvej kmotry, a tule šátek herbáunej, rozně hezky se nese, jako živý tříbro hrá na slunci, a tadyle tu cajkovou perkytli plyzurovou, to si vem ty."

„Holenku, šatům já čisté nic nerozumím, to abysis nechala sama; dyť to nidá ináč se nedélívá než mezi ženský."

„Inu, já si zas jako myslím, šak že ti to taky bude milý, i dyž by to bylo třá jenom na skování, šak eště po žáným nebožtfkoj nidy nic dlouho vod Šatstva nevydrželo rozbořenýho a přešitýho a dyčky se to valem rozpadá; ale nešť, i dyby si to Terezka nechat nemínila, tak ať to vostane po babice dětom a je! Esli bys myslil jako něco vod těch druhejch věcí, Šak toho toť moc není, ale za ušecko zaplať Pámbu, — třebaže bych špendlíčkem maminku eště vyhrabala, dyby to bylo co platný, a ten poslední klůcek bych dala, dyby se sem achach vrátily — abych teda ti řekla, dyž bys myslel ňáko to dělit, tak abys na to snad zejtra třá s Terezkou!"

134 ANNA POPELKOVÁ „Kerýho —eště-li néco! To bych ale musel nemít kusá rozumu ! Dyť toho sama moc nemáš, cák ale budeš ešté rozdávat.

Těrka mně už stejné říkala, dokonce nic ať po tobě nechci, šak že nám zle není a že se beze ušeho vobejdem. A má praudu, já si to taky tak myslím. No abych šel, potéš tě tu Pámbu, a dybys něco měla potřebovat, šak víš, kde vostává tvůj vlastní bratr!"

„Jo abych nezapomněla. Ešté před funusem tu byl Loukotčin Bobeš, že přej beztoho budu dávat mamince znamení kříže, abych se teda stavila, až tak někam — Zašla sem tam sváné a zrouna mně tak tuze pěknej bledej šedej kříž do voka pad a taky sem ho jako vybrala, esli by se tobě zalíbil.

Byl by i s lucifixem za dvě jednušky, ten lucifix jako stojí šedesát grejcarů; pod dvě jednušky nechce Bobeš ani slyšet, ale kříž to bude tuze pěknej, jen co je pravda, a méno by k tomu ešté jako přišlo".

„To se u Jožka teda zastavím. No ale tedkej už —" Tonda podal ruku Frantovi, který se po celou tu dobu na dvorku s Tobiškem obíral a vešel s ním ted na síňku, nesa hocha usínajícího v náručí, — a odešel.

„Tak že Terezku pozdravuju," volala za ním ještě Marjánka.

11 ZA JEDEN HŘÍCH 135 „A ty k nám ted často doskoč!" dokládal Tonda a spěchal domů. „Pane jedinej, tak sme siroty!" opakoval si v duchu po cestě a byl by teprv ted vzpomínal, bůh ví na co na všecko, co chtěl mamince ještě všecko povídat a jak ji chtěl za živobytí užit.

Marjánka vrátíc se do sekničky objala hlavu Frantovu a lamentila, ale slz už v jejích očích nebylo, jen od pláče byly notně zrudlé: „Koho pak tu ale ted na světě mám, než tebe jedinýho? Tak bych tu jako prst vostala, tebe nebejt".

„A co ted, Marjánko? Co tedka? Copak s náma a co s hochem ?" usmál se Franta něžně na ni a zajíkal se, jak mu blaženost jakási hrdlo stahovala. „Pověz, pověz! Co tedka jenom zbejvá, Marjánko, abys ty měla, kdo by se tě zastal, abys tu nebyla jako kůl v plotě, aby tenhle milej drobeček taky už měl svý doma?" Utkvěl na její rtech, hotov zlíbati je za kýženou odpověd.

„Mně de starostma hlava kolem," zavzdychla Marjánka. „Dyby se nám do nájmu na chalupu nédo trefil, tak bych zatím za ty peníze hocha u dobrejch lidí vopatřila, a dyž bys u pana faláře brzy pořídil a bylo nám vod tvejch rodičů přáno, tak bysme se 136 ANNA POPELKOVÁ tahle na jaře žebrali a ňák bysme se tým Živobytím protloukli. To ti musím, milej hochu, říct, že dyž bys ty myslel si mě vzít, ať vaši chtěj nebo ne, to bych já už tedka ani sama nemohla připustit, protože by mně to zrouna tak připadalo, jak bych jenom na tu maminčinou smrt čekala, abysme se mohli žebrat. Lidi sou zlí a psí hlavu by na jednoho strčili, šak to víš! Ani bysme, doví esli, na chalupě nevobstáli. Pámbu chraň, já nechci žánýmu ubližovat, ale že může taky někerej člověk bejt tak zatvrzelej, to je ukrutně smutný. Dyť byly maminka, chudák drahocenej, snad taky spravedlivá a zachovalá vosoba, a taky nám vodpustily a ešté nám tuze dobře v našem dření a trápení posloužily, Pánbůh jim dej za to korunu nebeskou! Ach, můj ty milej Franto, my sme se už ale spolu nadřeli, naplahočili a natrápili, vid chuděro, a vono to nemá žádnýho konce! A nic to není platný, čisté nic, musíme ešté doufat v Boha, že nám naše trápení ráčí ulevit. Ach, dyby to už bylo možný, já bych ti sama řekla, abys kamením nehejbal, dyť že se stejně nepohne, ale dyby nás potom mělo soužení za to stíhat, tak bych si už pak ani ináč nevykládala, nežli že na nás uplitá metly sám Pánbůh!"

ZA JEDEN HŘÍCH 137 Franta z hluboká oddychoval, chmuřil čelo, rozesmutnil se tuze. Chtěl právě přimět Marjánku, aby ted na nic nekoukala, že zrovna zadá o vejhlášky, že se odstéhujou do chalupy a hocha že si nechaj hezky u sebe. A Marjánka tedy zas odkládá a takhle mluví 1 Přejel si čelo a trpce se zaříkal: „Čekat, čekat a čekat, dření a proklínání, celý lidský spiknutí prodělat, a ted taklehle i ty mluvíš — Marjánko, dyť ty mé už taky nemáš ráda!"

„I nejsvětější rodino! Předobroto milá!

Copaks to řekl, člověče!" vykřikla žalostivě a letěla mu do náručí. „Koho pak to ale nejvíc souží, že nemůžeme jít za sebe! Ale přeci sám uznej, co by lidi řekli! Že se za maminkou ani pořádně hlína nessedla a já že si chystám svarební čepenisko. A to taky víš, jak lidi říkaj, že matčino požehnání staví domy, ale otcova kletba že je boří, a dyž ale i tvá matka je proti mně, tak si pomysli, že dvakrát bejt proklenej, by bylo ešté horší než já nevím co — Já ti něco, milej hochu, povím, tak to snad bude dobře. Šest neděl já tu na chalupě s hochem vostanu, a do tej doby hled vod jednospana faláře ušecko jak se patří 138 ANNA POPELKOVÁ vyzvědět, a dyby Pámbu dal, aby to bylo ušecko dobrý! Ale dyž by se to ani pak nemělo vobrátit, tak dáme hocha mezi lidi a budem se zas dál starat a dřit, až se tví rodiče vodměkčej!"

Frantovo čelo byl jeden mrak. Seděl shrben a hněval se na celý svét. Ani už nemluvil, mrzel se a pobručíval, mával rukama, brzy jednou, brzy druhou hlavu si podpíraje. Díval se na spícího chlapce, s jehož tváře Marjánka po chvíli odháněla jednu a tutéž mouchu po bradě právě lezoucí.

Uznával sice, že Marjánka to myslí dobře, ale to nekonečné odříkání, trápení a nevůle rodičů sahalo už přes hlavu.

„A tak si už — !" zabručel malomyslné.

„Mně už je to ušecko — — děj se už teda co děj!" lítostí a zlostí naplněn povídal, ztráceje už všecku chuť a odvahu.

XI.

Na poli nebylo co dělat, zaonačil si to tedy Franta u hospodáře tak, že bude Marjánčinu práci po nějaký ten týden vykonávat při své.

Pantáta Kvíčala si trochu pobručel na tohle „zlášťování", ale přivřel jedno oko, a panimáma se zas přimlouvala, však že co ZA JEDEN HŘÍCH 139 Franta chce, to že taky dokáže, a takovou chasu že aby pohledal.

Marjánka doma v chalupě sem tam popravovala a vzala si při tom „kalčení" pro nějaký ten groš výdělku. Od Frantových nadějí si tuze nepřipovídala; tanul jí často na mysli výstup se starým Troufalém. S takovou vroucností jako on, její Franta, nehleděla k tomu spojení, ale pomyšlení, že by měl někdy být mužem jiné, jí nahánělo mnoho strachu, lítosti a trpkosti.

Při všem tom dření nezapomněl se přece Franta starat o to, aby konečné získal dovolení rodičů. Vydal se znovu k panu faráři.

Byl tam sic už zas jednou, ale to byl právě pan farář kdesi na visitaci.

„Milý ty Františku, synu, synu," povzdychl si tentokrát pan farář. „Mnohdy je i ten kámen povolnější, než srdce lidské.

Kapka za kapkou kámen prorazí — ale tohle, hochu, nevím, nevím. Mluvil jsem s tvými rodiči dvakrát," řekl a kladl mu zvolna ruku na rameno. „Hochu, vytrvalost a trpělivost jsou vzácné dary milosrdného Boha, modli se, aby ti jich ráčil popřát.

Bude to dlouho trvat, než dosáhneš, po čem toužíš; ale jednou, jak doufám, to přece bude."

i40 ANNA POPELKOVÁ Frantovy oči zavrtaly se do země. „I jé— dinéj, že voni se tak proti mně zatvrdili přehrozno," lekal se v duchu a chvíli cosi koktal, než se konečně shýbl k ruce farářově a vypravil ze sebe „poňžeň děkuju."

Cestou zpátky uvažoval o slovech pana faráře. „Dybych já jen věděl," přemýšlel, „dybych já jen věděl, že pan falář mně to dovolení na našich přeci vymůžou, už bych na těch pár měsíců toť nehlídal, vem je nešť.

Ale na mou víru, dyby jen Marjánka si to tak nebrala, že bych já to be usech horací a komedií ňáko sám skoncoval! Tedkej by toho zrouna tak říkajíc už bylo potřá. Inu, tak by to bylo krásný! Hoch by měl doma, sedli bysme na chalupu, koza by se nemusela prodávat, beztoho dyž člověk nabízí, aby dal za polovic — inú! A dyž nechce ! — no já se jí na jeden pád nedivím, není to žánej špás, je chuděra taky porá jak na vidrholci, z toho dření aby nevyšla a lidi aufpasujou na každý hnutí, dyby člověk dost co malinko, tak už to zvobracej a posoudéj!

Nesmím bejt ale taky tak houzkostlivej," utěšoval se zas, „dyť musej iný taky zas pro všelisco inýho čekat a třá dlouhý léta. Hlavou zet neprorazím, a dyž toho bude jakorát ZA JEDEN HŘÍCH 141 tolik, že bych ani tej Jobkovej vejplaty nepotřál, tak řeknu doma našim : No, milí rodiče, cák byste mně ale chtěli taky eště bránit, dyž jenom to a nic inýho není mý dobrý.

To byste mně ale čisté nic nemohli vinšovat, a to by bylo tak, jako bych ani váš nebyl.

Zašetřil jsem si pár jednušek a tak se toho svýho podílu na chalupě vzdávám. Rozára si beztoho už srdce vyhojila a našla svý štěstí inde, šak i dyby ne, von by na to starej Vondrouš be ušeho taky nepřipustil, aby si jeho dcera vzala synka z chalupy.

Tak se už jenom nehněvejte a přijměte Marjánku za nevěstu do našeho rodu; šak dyť my se postaráme, abysme vám ani stýblem v cestě nehnuli!"

Jak si to tak křížem krážem všecko promyslil, docela se zas usadil a vrátil se ke své práci opět silnější a odhodlán na vše, co mu budoucnost uchystá.

Dřel nepřetržité. Už jen proto, že tomu lopotění a pachtění přivykl. Honil se z jednoho do druhého, ale někdy ho už všecko omrzelo, a jeho tvář byla ted často zasmušilá a utrápená.

„Člověk tu stojí jako kůl v plotě a kulhávej pes do něj nekopne!" mrzíval se někdy, ale hlavně mu ve všem scházela Marjánka, 142 ANNA POPELKOVÁ která byla tu dobu s hochem v chalupě a zakládala si taky na těch chvílích, kdy k ní a k Tobiškovi Franta přiběhl se povyrazit.

Jak to na faře dopadne, věděla Marjánka napřed a ohlížela se tedy po někom, kdo by si hocha vzal na opatrování, aby mohla zas jít do služby.

Mladá Strouhalka sic by měla nejlepší vůli s Marjánkou, že by se jí o hocha postarala, ale řekla už napřed Tondovi: „Rejši deset svejch, než jedno cizí. Pro strach by mně to nestálo, dyby se mělo nědy hochoj co přitrefit; nebo dybych ho měla, i dyž na krásně nejvíc zaslouží, potrestat, tak se všelisco zdá. Pojdám, s radostí, co může bejt, ale toleto za živej svět si nechci vžit na starost a na zvodpovídání. Při nejlepší vopatrnosti se všelisco přihodí, a dyby si pak člověk hlavu třá utrh, copak ale je to pak platný? Dák by tu ale tak —" přemýšlela, „čkej," řečnila čižné dál, „támlehle za pazderkou tetka ŠantrůČková, taky jí přezdili Škarohlidka, šak má takovej ňákej diunej kukuč, ale je přej to ináč dobrá ženská, taky moc tak kartum rozumí a vykládává přej a usudy lidem předříkává, ta je tak sama, děti jí umřely, muž taky už dáuno hnije, ta by si hocha jistotně vzala, bych ZA JEDEN HŘÍCH 143 myslila. Vona je sic z némeckýho pytle a je sem jako přivandrovalá a huba jí jede jako trakárnici, ale ináč to snad ujde."

Tonda si tu radu v hlavě párkrát převalil, pak Marjánce Šantrůčkovou poradil, a ona si tam sběhla.

„No, skoro bych mohla," kejvala Šantrůčková, „aspoň by mně nebylo tak tuzince smutno; skoro se stejště jednomu, dyž je porá jako kůl v plotě."

„Ba, toť že, toť," vlídně přizvukovala Marjánka. „Já jenom bych na to hlídala, aby byl chlapec dobře hleděnej a vopatrovanej. A coak bych vám, tetičko, byla povidna ?"

„Já ti povím. Dáš ty mně měsíc jako měsíc dvě jednušky a hocha si sama vošatíš.

Tak to bude do pěti let, než bude aspoň k tomu pasení hus. Potom si už do huby vydělá a ňákou hadýrku na sebe třá vyžebrá, dyž na to přijde!"

„Šak toho nebude ani potřeba," zmínila se Marjánka. „Žebrat to já ho přeci nenechám, ňákou tu kloc dyčky eště třá ze svejch hábů na něj taky pořídím a spíchnu, a doví, esli do tej doby si ho nebudu moct vzít."

„Nešt, nešt," na to Santrůčková, „nestarej se dočista nic, nebude chlapci zle."

144 ANNA POPELKOVÁ „To vás tuze prosím, budte tak hodná, šak já si často k němu skoknu," prosila Marjánka. „Dyť vono je to děcko, Božínku, jako —. Přinesu vám ho sem tahle zejtra k polednímu. A už s ním mějte svatou trpělivost, šak já si to budu vod vás tuze považovat. A nemějte mné za zlý a s Pánembohem !"

„Za všecko dobrý! S Pánebohem, s Pánebohem si chod! Tak už se teda na hocha těším!"

Cestou se Marjánka utěšovala: „No, to budu mít hocha tak Šikouné vopatřenýho!"

Frantovi to zařízení přišlo také vhod.

Druhý den se s hochem trochu pohejčkali, pomazlili a políbali, nesčíslněkrát rozloučili, jak by jim už ani nepatřil. Marjánka se v slzách těšila: „Šak dyť nepudeš na dyčky."

Čistě hocha vymydlila, dala mu nejlepší košilku, bílou a nespravovanou, teplou bundu a čepici, kterou dostal Mikuláše od Terezky, sebrala raneček jeho prádla a hábotí a s Pánembohem nesla ho mezi cizí lidi.

„Chudinko drahá," lítostnila, „coak tě čeká, dyž já té musím tak říkajíc už jako nemluvně strčit cizejm lidom!"

ZA JEDEN HŘÍCH 145 Šantrůčková měla pro děcko už připravenou hrkačku pěknou a škatuličku s vojáky, aby si po mamince nezastesklo.

Sotva ho Marjánka přinesla, hleděla se Šantrůčková s hochem spřátelit. Ale ten spustil pláč a pleskl sebou celým tělem do maminčina klinu. Ta ho hladila hřbetem ruky po tvářkách, oslzela a hleděla jej upokojit.

„Tak bych tě mácla, kluku!" myslila u sebe Šantrůčková a obrátila se k Marjánce: „Taklehle to, milá holka, nepude," poučovala, „rozlož před děckem hračky a až se do nich zapase, musíš se hezky vytratit, aby mu to ani nenapadlo!"

Tobeš měl nad hračkami potěšení. Matka jeho použila vhodné chvilky, podívala se na něj ode dveří, jak si hezky hrá, poručila ho ještě v duchu Pánu Bohu a všem dobrým dušičkám, posuňkem rozloučila se se Šantrůčkovou a bez hluku zmizela ze dveří.

Když asi za tři dny se přišla na hocha podívat, vyšla Šantrůčková, sotva ji zmerčila, před chalupu: „Holenku, ty se nemůžeš chlapci ani ukázat, to by byl potom hotovej rámus. Tu první noc, to sem si už myslila, že si hoch plíce vykřičí, co se tu celinkou noc nadál. Chvíli si po poledni hrál, pak se 10 146 ANNA POPELKOVÁ pustil do nevrlýho kňourání, ale v noci, pane jedinej, nevěděla sem už, co jen si s hochem pocit. Podívej se tule pozdálečí na něj, chceš-li, ale depak do vnitř, to bych zas pak nevobstála!"

Marjánka nahlídla oknem potajmu do sekničky. Zabolelo ji, že se má takhle déčku odcizovat, aby pro ni neplakalo.

Tobiáš batolil se po zemi a brousil po ní nevrle chlebovou kůrkou. Matka se dost na něj nadívala, poručila ho Pánu Bohu a běžela domů.

Ted jen ještě jak s tou chaloupkou.

Hlásili se do ní dva nájemníci, tak ji konečné ale za osm jednušek ročně pronajala a těch pár zlatých aby byla strčila na díté, ani se u ní neohřály, a ostatek ze služby přidala.

Vrátila se zas na službu — co by jiného počala, a činili se ted s Frantem o sto šest.

Kvíčalovům se sic nabízelo do služby děvčat dost a hodných, ale pantáta by ani nebyl svůj, kdyby mu byli ti dva, Franta a Marjána, odešli jinam.

„Takový lidi aby pohledal," říkával „Vono se to má do práce jako kati, jen se jim všecko pod rukou míhá, a vedou mně pěkné ty druhý!"

ZA JEDEN HŘÍCH 147 XII.

Ve statku u VondrouŠů drali peří.

Několik starších ženských, čeládka, Tonča a vedle ní Rozárka.

Tóna škádlila trochu Rozárku, a ta hned zrudla jako pivoňka. Myslila si dosud na Frantu a byla o něm mínění nejlepšího.

O jeho Marjánce neměla ani tušení, a starý Troufal bedlivě stál na stráži, aby se jí něco k sluchu nedoneslo, a chytře dovedl vyzvídat, ví-li co či nic. Podle toho, jak si k starým Troufalovým vedla, nevěděla. Měla vždy plno hovoru a o Frantovi jen když mohla aspoň slovíčkem zavadit.

Bylo to děvče trochu rozmazlené, ale jinak dobré a slušné. Staří jí nechávali dost vůle a jen tak s ní svládli. Méla-li chuť ku práci, zastala pořádného dělníka, a slyšela-li potajmu o sobě chválu, činila se ještě víc.

Ale něco jí přikazovat, poroučet, to bylo zle.

Tu byla mrzutá, nevrla, ba i k pláči se měla.

Zlobilo ji, že Polda se k ní neodbytně dere, a proto mu vyváděla jedno hrubství za druhým.

Franta se jí zalíbil; myslila, že si k ní ani netroufá, jak jí to starý dost hleděl šikovné namluvit, a tu u ní na ceně stoupl, i umiňovala si, že musí být její.

10* 148 ANNA POPELKOVÁ Staří Vondroušovi o tomhle její spoléhání hrubě ani nevěděli, ale je jisté, že by Vondrouš se byl na dceru divné podíval, kdyby byl tušil, že vede hovory se starým Troufalém, po kterých se navazují nitky až k jeho Frantovi.

„Ty — ale ke zdaukum a na svarbu me pozveš, vid?" mluvila žertem Tonička k Rozárce.

Ta se dala do smíchu: „Toť jo! Kdák bych tebe doma zapomela!"

„Cák, že 'neskej Jeřábkova takový doby nejde!" ozvala se Kača Nešetřilová, „vona umí bohátek!"

„Ať nám teda Fučice něco pojdá!" vykřikla se zpévavým zakončením jiná. „Bude to hnedkej veselejší — toť! Ty, Fučice — no —" „Dyť vona snad Jeřábkova —" „A dyž nejde! Ženský! — tule Fučice umí říkání — i jé! — ta toho má na vejber!

No — Adno — začni — začni!" pobízela Fučící k povídání a div si při tom krk nezlomila, hlavou klátíc.

„Pojdejte, tetka!" pobízela Rozárka.

„I nevím ani, co bych tak, dušinko—" „No, no, šak si zpomenete!" žebronila Tóna.

ZA JEDEN HŘÍCH 149 „To sem snad už někerej deň pojdala, jak za nebo žkoustarou Sviračkou něde u přespolní dědině strašidlo hnalo, a vo tej dušičce, j'ak čekala vysvobození, myslím taky — ne?!"

„I jéjdane, toto!"

„Tak to bylo teda lůni u Žváčku támle na gruntě."

Kača radostí posedla a znova se ulebedila, roztáhla obličej, a sliny se jí zrovna v ústech sbíhaly.

Fučice několikrát odkašlala, pohladila sfertoch, popravila šátek na hlavě a spustila o strašidlech.

Hovořilo se pak ještě o různých viděních, světýlkách, prašivci, ohnivých koulích, o zázracích, a byla z toho taková směs hlasů jako jediný hukot.

V tom přišla Jeřábkova.

Rozárka byla neobyčejně veselá a navedla Kaču, aby naložila z pytlíku na stůl hodnou hromadu peří ke draní.

Kača hleděla to chytře provést a brala do hrstí peří hodné smačkané. Vyložila toho kupu hroznou, ale Vondrouška to nadělení pozdě zpozorovala: „Ďouče, cák tě napadá! I jemine, dýpak s tým medle budem hotovi? A zpátky to dávat nejde, nedařily by se nám husy!"

150 ANNA POPELKOVÁ „To už ináč nedopadne," zasmála se Rozárka, „nežli že nám Jeřábkova musí pojdat bohátky ! Tóno, křič hodně, ať pojdá!

Víte co, lidičky," zdvihla se sama najednou, „abyste se tej hromady nelekali, tak si tule zaudejte kaňoutku, a vy, kmotra, ňákou zatím u kotrbě vyšťourejte a hodně veselou," obrátila se k Jeřábkové.

Pomocnice se k zavdané jenom málo upejpaly, a když jim Rozárka sama kolem nalívala, připíjely jí skoro všechny na hodného ženicha.

„Tak, a ted kmotra hodně veselou pojdejte, já už se těším!" vybízela znovu Rozárka.

Sem tam šouplo se lajcí nebo lenůškem, ženské se natáhly pro hrstku peří, a Jeřábkova začala povídat o veselém tamborovi.

Když ukončila, čiperně se rozhlédla kolem. Kača musela si kolikrát zandat rukou ústa, aby se peří nerozlítalo, když se řehtala.

„Chichichi! Ty se, Kačo, porá musíš řehonit! Chichichi! To sme se nasmíli, Štyry neděle sme chleba neměli!" vadila se s ní Nešetřilka.

Brebentilo to všecko kolem stolu ; i starší ženské se po chuti zasmály, ovšem ne smíchem tak nevázaným, jakým každé chvíle za jeden hřích 151 vyjekla Rozárka a Tóna. To by se hned o nich řeklo, „že se řeholej jako nemoudrý!"

Kupa peří se „málila" a u horního konce stolu si ještě ze „sofku" přibírali. Všem bylo teplo a veselo ; prsty dělnic mely na pilno, aby se brzy dočkaly nového posilnění.

„To nám to hezky uběhlo!" přichvalovala si Rozára Toničce. „Ta kmotra Jeřábkova umí pojdat!"

„Ty, japak moc ešté budete letos drát?"

místo odpovědi ptala se Tonča.

„Jakorát nevím, ale maminka me slibujou štyry zhlauce a vosům velkejch peřin, to me jako už dáuno připovedély, a tuhle zejmu přej by to bylo dodělaný."

„Toť si musíš, holenku, už teda pospíšit s tým vdáváním !"

Rozárka stiskla Tonči rameno, protáhla se a oči jí radostí zasvitly: „Dá Pámbu, taky to bude, Tončo! — chch —" protáhla s netajenou blažeností hrdlem, zamyslila se na okamžik, potom se chopila rychle práce a neslyšela kolem sebe nic, jak byla v myšlenky pohřížena. Viděla se v domácnosti, ženou Frantovou, jak on čeká na každé její slovo, jak je po jejím boku spokojen. Jaká to radost, až ona mu dá znát, že by nedostal košem od děvčete, o které se jiní derou, i52 ANNA POPELKOVÁ a k tomu možní sedláci a gruntovníci. Až ukáže rodičům svým na Frantu a řekne: Tohohle chci! Ale než ji dostane, musí také něco zkusit. Ona mohla říci starému tak a tak — nadhodit, proč Franta není doma, k čemu se ve službě nuzuje, že by mohl mít jinčí živobytí — nebo všelijak podobné. Ale ne — ať také něco zkusí dřív; však on přijde, a se strachem ještě k tomu — ach, ta rozkoš, až ona bude jeho!

Tonča ji tak chvíli pozorovala, potom ji šťuchla do lokte, aby se probrala: „Ty — Polda se nechal slyšet, že přej ho máš na svědomí, že si přej po chvíli snad smrt udělá !"

„Ani me vo něm nehovoř!" rozohnila se Rozárka. „Cák já bych na něj mela hlídat, nevím ale čemu!"

„Já jen tak pojdám!" vytáčela se Tonča a přivedla hovor jinam. „Hele, už je pro každýho ale dve hrsté!"

Rozárka se zdvihla a běžela sehnat „puclák" na „pipírky", které nosila potom vždy na rozcestí. Pápérky nedávali u Vondroušň nikdy jinam než na rozcestí; to prý by se husy nezvedly, kdyby hospodyň, jak jinde se děje, dala dětem do kolíbky místo slamničku spodnici z pápěrek.

Rozárka kladla potichu hrnec na podlahu ZA JEDEN HŘÍCH 153 a chystala se s šelmovstvím ve tváři zalehtat pod pažím Tonču, která stála zády k ní obrácená a smetala zbytky odrtlých brků se stolu.

Ženské, kterým dávala znamení, aby ji neprozradily, toho nepozorovaly, za to však narazila o její sluch novina, která ji rázem od zamýšleného čtveráctví odvrátila.

„— šak přej starej rozně činil, a Vincina, jako Troufalka, nemá chuděra za to, co Franta proved, nic dobrýho. Děcko přej se má pěkné k světu a jak ale máma jeho — doví, to sem neslyšela nic. Jak tys jako myslila — i to dostane takový možný douče ze statku, jako tulehle, chásníka peci inšího!"

Rozárce se nohy chvěly jako prut, ale přemohla se přece. Trhnutím odšourala se dál do stínu podstolí a zatáhla Tónu za konec sfertochu: „Co porá sbíráš?"

„Jen sem si myslila, co me to najednou —" otočila se Tóna rychle a udiveně a zasmála se hlasité, až se po chvíli zakuckala.

„Ahyž, ahyž!" vyrazila Rozárka jako v žertu a s líčenou únavou hodila celým tělem na lenůšek u stolu, podepřela hlavu do dlaní a úsilné tlačila prsty na oči. Po chvilce odkryla dlaně, a z očí se jí hrnuly 154 ANNA POPELKOVÁ slzy. „Tak sem jako slepá vod toho hlídání do běloty," prohodila a drhla oči, aby se měla nač vymluvit. Neklid a rozrušení vběhly do celého její těla. Veselost smekla se s ní okamžité, a oči jí planuly bolestí. Dychtivé stírala prach se stolu a pomáhala matce s obsluhováním dělnic. Každá dostala po jednom „dolku" a sklínce „kořauky", potom se vyhrnuly všecky pojednou a šly domů.

Jindy chodívala Rozárka Tonču kousek vyprovodit, ale když ta dnes řekla, že se sveze s druhými, přišlo jí to vhod a hleděla se spěšné vytratit do komory na lůze vymlouvajíc se, že se jí ukrutné už oči klíží.

„I pro umučenou hodinu, a toho sem já vidná sama — dyť to ani ináč bejt nemůže — snad by peci — dobroto milá — pro ledasjakou žebračku nepohrd možnou dcerou ze statku! Holka se mu třá vod pohledu zalíbila — myslil si: nelez vysoko, abys nespad hnízko — chuděrko roztomilá! — a tedkej je pro me na veky ztracenej! Inúu, u hlavě me zrouna hoří z toho!" lamentila potichu a držela se za hlavu, sotva do komůrky na lůze dopadla.

Celou noc ztrávila mučivou myšlenkou, že její pejcha tohle připravila. Vytýkala si, jak se v duchu připravovala, že bude vzdoza jeden hřích 155 rovitá, než se jí Franta dopídí, protože ji mrzelo, že se nechala k besedě tenkrát pohnout beze všeho dlouhého rozmýšlení. Byla také tehda připravena, že se schová někam, až k nim Franta na besedu přijde — že s ním mluvit ani nebude a z milosti že mu několik slov udělí. A ted se trápila, že měla být k němu laskavější.

K ránu trochu usnula, ale vstala s hlavou jako cent a „nemela žánou vládu v sobe."

Vrávorala se jak mrákota, jedla jen pro jméno, a pro každé slovečko by byla spustila pláč, jak byla nedůtklivá.

Vondrouška ji prosila, ruce nad ní spínala, co to má znamenat. Ale dcera nemohla se ze svého trápení vymluvit a jen si potajmu pláčem ulevovala.

Natýčila tedy Vondrouška Tónu, aby to z ní šikovně vyzvěděla.

„Dyž néni nic horšího," kázala potom dceři, „tohle néni ani pruuní ani poslední.

Šak sis dáuno mela nechat říct, že to pro té néni. Aspoň tedkej vidíš, že po chásníkoj houby je! A co si budeš s ním hlau lámat.

Dyby za to stál! Ty můžeš na inčího jenom kejbnout! To ti ale musím říct, že se me celej ten Franta nidá dvakrát nelíbil. Dyž ale, že se usuzuješ a že bys byla rejši bradou 156 ANNA POPELKOVÁ zhůru, budem-li ti zbraňovat a inýho že nechceš a vo žánýho nestojíš, no tak ať teda nám vidnu nedáváš, mej si ho, bude-li u tom vůle Boží, i teda bych tátoj do duše byla hovořila, dyž by melo čemu dojít. A heled, jakej je! Bud ráda a pust do vetru každý takový pomyšlení, vobetuj dve mše, a Pámbu to ušecko na dobrý vobrátí! Holenku, to máš dyčky nejhorší, dyž se žebrota nastehuje do hojnosti! Holka bohatá ať si hledá k sobe rounýho — tadyle ti Pámbu vokázal ináč!' Rozárku však podobná řeč neuspokojila, ba více ještě rozrušila. Vondrouška nevěděla, co si má s ní počít. Hřešila na celou Troufalovu rodinu, že takhle nevinně pro Frantu se jediná dcera její sužuje.

„A ty se vlasné sužuješ a lítostníš, a doví, esli na tom co je! Třá ti něco do ucha inýho přišlo a ňáko sis to pomejdlila. Já ti musím říct, že sem nic podobnýho ešté vod živej duše nezvěděla a co by sis teda mela s tým hlau lámat?" hleděla ji zas Tóna usadit.

„Není šprochu, aby na ném nebylo praudy trochu," odmítala Rozárka, ale přece se jakž takž utišila, ba pomalu se jí zachtělo véřit Tóně, že kdo ví co třeba slyšela a že už si to vykládala, jak by jí brali krk.

ZA JEDEN HŘÍCH 157 „Šak se to brzo dovím," předsevzala si Tóna v duchu a počkala si v neděli na Jožka, když šel přes pole domů z kostela. „Ty, Jožku, esli pak to néni ale jen hrk, že má Franta v merku inou holku než Rozálku?

Lidi tak ušelico po usi trousej a že se taky do toho pletu — ale dyby me karamátky přeupřime líto nebylo, jak rozně lamenti a pláče, esli přej to medle je prauda, že takovej chásník z chalupy doví s jakou holkou se zahazuje a kloudným doučetem ze statku pohrdá, to že by rejši. aby jí mládenci a droužičky na tej poslední cestě vyprovázeli.

To. vona by bárci nesměla vedet — Bůh uchovej — že já tule vo tom hovořím, ale je me jí tuzince líto, dyž dní a noci pláče a pomoct si nemůže!"

Jožek stál, jak by řeč byl snědl. Hlídal chvíli na rty Tóniny, slyšel-li dobře.

„I Pána Otce! Snad nebude takový douče milý a rošafný a možný vyvádět truce Frantoj k vůli. I milá Tóno, je to bárci smutný — ale pomožme si, dyž Franta ináč nedá a že svou holku medle rád má, třá mu táta vonedá proto vyčinili, že po mamince tedejř celej deň nic nebylo a chodily jako mrákota. No — inýmu bych to neřek, ale hodný medle za podobný — jak ty me, tak 158 ANNA POPELKOVÁ já tobe, šak to vostane mezi náma — nezkázala Rozára po tobe, nebudeš ty vyřizovat jí: ale abych ti spravedlivé pověděl, nemela by vona Poldu peci tak trápit — dyť vono je to hochoj líto, dyž se nechá slyšet sem a tam, to že by, pane, s ním udala terno! Inu, pánka milýho, dyť každej je ňákej! Tadyle Franta —! já si ani zpomenout nemůžu! A je me ze ušeho, co člověk při tom usem ešté přeslechne, kolikrát, že bych se medle rejši —! Lidi koukaj na každý hnutí: dyť vono tole stybýlko leželo tak a tedkej je vobrácený — člověka pochválej nebo poháněj za jeden plat a vytrpět musí každej sám za sebe. Kolikrát dolehne na člověka takový trápení, že si myslí: tole už nic horšího na sveté bejt nemůže — a musí to ušecko unýst — ale jé! A dyčky prohloupí, dyž vykládá kdo svý trampoty pro inýho na krám! Co me do za to dá?

Leda, že se člověku pošklíbne! Žes to teda chtěla vědět, no tak to pojdám, šak z toho potřebu délat nebudeš a vo to tě taky z upřímnosti žádám! My sme ináč u nás dyčky Rozálce z gruntu přáli a doposud si jí považujeme, šak to medle víš!"

Tóna chtěla Jožkovi kolikrát do řeči skákat, ale ten řečnil jako z písma. Ted se ZA JEDEN HŘÍCH 159 zas na odpověd rozmýšlela : „Jak sem ti namenúla, já bych medle zvědavá nebyla, ale jak to teda vlasně je, aby jeden vedél; že je to peci karamátka a lidi hovořej tak a ináč, aby se medle vědělo, jak jim vodpovedět!"

„Bárci, bárci!" polohlasem prohodil Jožek a zakýval hlavou. Silno se zamyslil, a Tóna mlčela.

Pojednou se vytrhla: „Tadyle si medle sběhnu pěšinkou!"

„Tak tam pozdravuj!" Jožek pozdvihl klobouk a za Tónou se ani neohlídl.

Než došel domů, cestou tak myslil na Rozárku a litoval ji. „Inu, dovědět se to jednou musí a je to dost, že jí to už dřiu žánej nevykládal. Ten Franta taky rejši —!

Ale cák bych se —! Me zas ani nenapadá, že bych se kdy mel ženit — inu, až to s chalupou čemu bude — dák 'neskej ešté! — tak do toho bácnu pojednou! Taky medle nevím, co si to ten Franta pomejšlí. Kusá ničehož nemá a do merku si veme holku, kerá má taky jen tělo a duši — leda tedkej ešté na jednu postel živýho stlaní! Ale musím říct, že v tomle bych proti nému tak přeukrútné nebyl, třá já zas na to nejsem ani tak ani tak! Máš-li holku tak silno rád, šak i6o ANNA POPELKOVÁ se s ní ňáko spravíš a budete spolu sami a žánej se do vás míchat nemusí. — A že je ta Rozára do něj tak zapasená — to svět neviděl! Dybych ji nědy takle — sám bych jí chuděře — no Pámbu dá, že přijde do rozumu!" Chvilkami Jožek takto hlasité hovořil, brzy šel volněji, a zas pospíšil víc.

Pustil se pěšinou od zadních honů a koukal po poli: „Tak je to pole jako ten člověk.

Dyž je využitý, tak si odpočívá. A pádem tu budeme mit sníh a zejmu na krku!"

XIII.

U Vondroušů dali do hlasu, že budou vdávat dceru, a Nešetřilce nadělali s tím mnoho práce.

S teplým běžela prvné Troufalom. Přišla pro řitici záminkou, že musí točit do mlýna, ale nenesla ji odtud; jen co by udala svůj kvač.

„Dák máš starýho?"

„I uhrabuje s Jozkem mézu, vopomelo se to ňáko pro iný — tak aby to přišlo ke konci —! Kamena — rumu jako — sme trochu taky naváželi do cesty — já zas tule pytle sprauju k mláceni!"

„H čkej, Vincino, hned sem tu zas —," jako potrhlá pleskla Nešetřilka Troufalku ZA JEDEN HŘÍCH 161 do předloktí založených rukou, vylítla z chalupy jak vítr a po chvíli tu byla s jehlou a okuláry, aby Troufalce se šitím pomohla.

„Cák, žes nebyla voněn tejdeň ze starým u muziky ?" repetila přitahujíc lenůšek k pytli, kde šila Troufalka, a sedajíc proti ní, aby s ní obšívala fleky. „I brachu milá, esli pak ale víš, že je už Rozálka Vondroušová nevěstou. No pojdám, tak si už veř nebo nevěř! Jo-jo! Už je to takový! A to ti je, Vincino, hodný! Douče si pojednou smyslilo a ináč nedá! Šak sem tu přečerejšky byla s tou novinou, a melas na petlici zastrčený. Dák ste ale byli?"

Ale nečekajíc odpovědi, aby nesnědla, co měla na jazyku, hovořila dál : „Douče tuzince švarno vyfrndéný, inu jako medle jedna kytinenka líbezná, čistě a hezunce, a jen se točilo a jen se třepetalo a jen zvonilo, jak se ukrutné silno smálo.

A Polda chuděra zalez do koutka a jen po ní hlídal a jen po ní hlídal. Dyť je to až něco přeroznýho, jak je chásník po doučeti zbláznénej a co už vod ní vystál! Tak na ni chudinka smutně koukal a slze ho polily.

,A co přej ty, Poldo, hlídáš jak sedům drahejch leť, na něj karamád. ,Aleéé!' hodil von rukou a už z moldánek nabíral. — ,A 11 162 ANNA POPELKOVÁ safra, abys ty se taky jednou nemel smát!' a už byl Honda Jonáku u prachu a ve chvilčince se vocejtl u doučete, jako u Rozáry!"

„Inu, braši milí, Pane jedinej, toť sem peci taky —" ozvala se Troufalka.

„To se rejši ani neptej, Vincino, jaká to byla mela, dyž v tej veselej ráži douče k Hondoj hovoří, čemu přej bych se na chásníka mela hněvat, šak me nic neudal a u ničem vidnej néni, jen pro něj bež, že s iným se 'neskej točit nebudu nešli jen s ním! I vosobo, holka jak — Pámbu týme a krom tej drahej duše — větřice, a voči — nepřimele — jako vejr, lítala vona po tej krčme jako nemoudrá a chichtěla se ažaž — inuú — a chásník u desátým nebi a douče u tanci jako drahou mast vobjímal!"

„Tak teda Poldu si vyhlídla — tójo!"

„Poldu, Poldu! A už přej to kmotr Břinkáč silno shání a podle ušeho musí nebejt starej Vondrouš proti tomu. Šak von, panečku, Polda bez grejcaru nebude a — doví esli — toť bezpochyby — sednou mladý na statek, a to by ale pomel dobrejch času, milí braši — toť! — taklehle do peknýho, do čistýho, nezadluženýho si přijdout, pane!"

Troufalka pustila ruce do klínu a patrné se vyhýbala pohledět přímo Nešetřilce do ZA JEDEN HŘÍCH 163 tváře. Jezdila ukazováčkem po vystouplé bradě, její oči svezly se spěšné na jeden z talířů v polici rozložených a jenom úkosem zachytily kousek profilu Nešetřilčiny tváře, v níž každá žilka hrála. Hovořila jen tak „přes zub". „Z gruntu srdce bych tomu doučeti vinšovala, aby nechybilo, šak si vono upřimnýho chásníka zasloužilo, dobroto utěšená!" mluvila hlasem zúmyslně hlubším a zhrubělým, ale protože se jí chvěl a ona si po čele prsty při tom „pomajinku" jezdila, věděla Nešetřilka dobře, co to znamená.

„Dyť vono třá k tomu hnedkej nemusí dojdout!" řekla potichu, když Nešetřilka čekala, co z Troufalky ještě vyleze.

„I jo! Dyť ani do jara to nechat nechtěj, a jak vejhlášky vejdou, hnedkej budou zdauky, tak to silno ženou — i jó! Vona se má k hochoj hezky-------tak podle — já přijdu tule namátkou ke truhlářoj na Štípalovo a koho tam nenatrefím jako Poldu. Přiběhl si tam — ,a přej mám něco, strejce, pro vás, dybyste byli tak dobří a tule me ždibinek dřeva pod to říkání přidali. Mel sem tak Šikounej kousek, ale prkýnko, dyž 'du pro něj, zduveřený, zkormoucený načisto. I tak sem si zpomel, šak že von tomu strejda Štípal ňáko trefí do noty.' Jen sem tak li* 164 ANNA POPELKOVÁ jako na to vočima mrskla — byly na tom srdýčka a ftáci malovaný — to medle bárci Rozálce posýlal vinš ňákej nebo prosbu ke zdaukum — a silno bylo písmo sem tam červený jako ve vohni. — A že vosobo za pecí porá sedíš — dyť to ví celá dědina!' „Pámbu tě pozdrau, vosobo, žes me s tým pomohla! Totě to rozbašténý!" zamlouvala Troufalka řeč, obracejíc jinam.

Ale Nešetřilka nechtěla opustiti ještě pole, které prve zaujala, a mluvila o každé hlouposti, kterou Vondroušovi mladým do hospodářství chystají ze samé radosti, že se stane po jejich vůli. Že si z ní u Vondroušů udělali posla, bylo patrno.

Pobesedovala u Vinciny přes dvě hodiny a když to všechno z gruntu vypověděla, měla odtud právě tak pilno, jak spěšně byla přiběhla.

Troufalka se na jednu věc nejvíc starala a tou právě se hned po odchodu Nešetřilky obírala jedině: co tomuhle všemu řekne „pantáta", a jak ona chuděra se za to zle poměje.

Skládala pomalu spravené pytle a chvílemi oslzela.

Sotva měla druhý urovnaný, podívala se na nebe a čižněji pospíšila ke kamnům, za jeden hřích 165 hodila do nich pár šišek a trochu roští a „zabzděla", aby aspoň bylo posekničce vlaho.

Vrátila se ke tvrdému stolu s žemličkovou trnoží a skládala pytle dál.

„Tak sem tu jako nápředějc — chválem Pán Jéžiš — tatínek se stavili drůbinek u krčme — kmotřiček mu pokoje nedali, šak přej, že sami budou platit! Dák ví, co jich to kmotřička napadlo! I do zato má, aťsisi to platí — ať se tatínek taky jednou dobře pomejou!"

„lnuto! Kerýho řícha!" odpovídala Jobkovi Troufalka, nutíc se do veselosti. „Dák by — snad litkup?"

„Myslím jen tak, že kmotřičkoj ten nápad přišel!"

„No tak jak to chodí, jak ?" ptala se BobŠe dobrácky.

„Eee !" řekl co by nemlčel a ukládal na lajci unavené údy, jak by je měl polámané.

„Cák to máte?" ptal se nahýbaje hrnek, který matka na stůl stavěla.

„I zbyla tu kapinka hladkej ančky zaklechtanej, esli chceš. Abys myslím dubek chleba nadrobil — za skování to nestojí!"

Bobeš mlčky sáhl do kapsy pro kudlu s červeným dřevěným „skřenkem" a ukrajoval sousta chleba s pecnu do polívky. Vzal i 66 ANNA POPELKOVÁ ostrou plechovou lžíci nemalých rozměrů napříč třížejdlíkového hrnku položenou a ponořiv jí chleba, začal s chutí jíst, dříve ješté se pokřižovav.

„Hele, tu se blejští jehla", shýbl se Bobeš a chvíli se neohrabanýma, rozpukanýma rukama namáhal jehlu „sbíhnout".

„To nejspíš Nešetřilka tu zapomela. Přiběhla popolední a, holenku, celý groniky tu vykládala!"

„I že ste jí hišpankou z chalupy nevyflákali, hrkňu!"

„Vedla řeč o Rozáře, brachu milej! Budou přej tam peci ale brzunko zdauky s tým Poldou. Chásník je u desátým nebi, a holka přej neináč než po hochoj celá jatá, jak by už na krajíček do ráje hlídala!"

„No mami, to si eště povíme, jak to s tým rájem ale dopadá!" hovořil s neobvyklou hřmotností a přesvědčivostí Bobeš.

„Bude vona se Rozára dělat jako znova upečená! Jen aby vona necedila potom brečky skrz sfertoušek, až jí ta ferka přejde! No myslil sem si: jazyk za zubama mej, málo mluu a mnoho rozuměj — ale dyž Nešetřilka nakousla, abyste teda dukamentné věděla jak a co! Hovořil sem vonedá s Tónou a nahučela me toho plnou kotrbu, že sem jí ZAJEDEN HŘÍCH 167 mel jako vertel. Jak to medle tak merčím, je von tole jeden neohromej déučetin truc.

Douče je umenutý a že si to tak dyčky myslívalo, že to ani ináč bejt nemůže, nežli že bude Frantovo, tak si tedkej myslí, že se celej svět na něj kácí, dyž svý neprorazí, a dělá, jak by moudrost světa bylo ušechnu místo inejch pozřelo!"

„I Padno Marijá dobrotivá! Matičko svatocelenská!" jako ztracená zalekla se Troufalka a zabédovala. „Chuděro vopuštěná — toť bych za to douče ubohý rejši ty slze sama vycedila, než abych si myslit mela, že se sužuje a zlyká pro mý dítě, nehodný tej jeho čitelnosti, a rejši bych ten kříž ušechen na sebe uzala místo tej duše její nevidnej!" Složila ruce, umlkla a stála nehybně jako zapadlá do myšlenek.

„Inu mami," pohnut mluvil syn měkce a mirně, „dyť vona může Rozálka ešté bejt dobře živá s Poldou! Šak je to chásník z gruntu dobrej a co už pro její všelisjaký umenutí chuděra zkusil — ale jé — až mu hoši hromadukrát nemoudrejch přezdéli.

A doví čemu to ušecko dobrý nebude — šak se říká: ušecko zlý na něco dobrý ! Tak abyste si už musela pomejšlet, že Vondroušová 168 ANNA POPELKOVÁ dcera Frantovou vidnou přišla do neštěstí, to, pane, tak jakorát prauda nejni!

Do za to, esli se douče bude pro něj sužovat. Dyž na tej Marjáné tak silno visí, mel by se hnát k inej mocí mocoucí!? A to musím vyřeknout, že třá me bylo Vondroušova doučete líto, peci se me na Frantu líbí, že holku nevyved až kam — a pak jí neukázal paty, jak to prováděj hoši napořád!

Esli vona Rozára Poldu vystát nemůže, šak dostane inejch, jen může kejbnout a taky by si málo vytrucovala, dyby chtěla lidem tahle huby zacpat. A dyž se teda na tu svarbu tak ukrutně medle teší, jak na potkání každýmu sváně rozkládá, a Polda hlídá na ni jako na vobrázek, tak to nebude snad tak zoufanlivý !"

„Dýpak ale starej—!" načala Troufalka hovor, ale neskončila ani větu a napadlo jí, proč asi ho do krčmy vtáhli. Že to bude asi vymyšlenost Rozářina, aby přeci i Troufal brzy věděl od sousedů, že jeho syna Frantu ze srdce nadobro vypovídá. Skrčila se celá.

Nohy stáhla na lajčku, ruce sepjala do klína, tělo nahnula — i tvář byla vrásčitější než jindy. Jaké to bude ted u nich živobytí, ztrpčované hněvem mužovým, bála se takřka pomyslit. Nejednou ted přelítla jí hlavou ZA JEDEN HŘÍCH 169 slova starým Troufalém tak často opakovaná: „Až bude Franta na Vondroušove hospodářem — tak a tak to bude!"

Achach! Ona toho dobrého bydla, na které starý tak Často rád spoléhal, nelitovala ani dost málo — však jí to nešlo víckrát do hlavy — ale co řekne pantáta, co jenom řekne, jak bude v chalupě činit!

Bobeš četl, co si myslila. Stálo to či chvělo se v celém tom nalomeném jejím těle.

„Vo poslední muzice," pokračoval, jak by nemyslil na starosti matčiny, „nadhodil kerejsi Rozáře přej Frantu — esli jako si peci nad ním nezapláče. Ale vona přej se rozběhla muzikantům — tak to hoši pojdali — a přikázala si hrát písmičku a celou ji s Poldou vytočila a eště přej sama si k ní zpívala, až z ní strach šel. Tule, víte: Proč bych já ale plakala, šak je hochů dosti, múzu já sobe vybrati podle svěj libosti!"

Troufalka ani úst neotevřela. Nebyla mocna jediného slova.

„Abysme šli pomali na lůze, mami! Táta myslím dovikdy přídou — a dyby třas něco hovořili — no — jak sem 'pál (povídal) — dyť, jéžineči milej — krk hlau nesní!"

170 ANNA POPELKOVÁ XIV.

Ten týden před svatou Pannou Kateřinou spadli po třetí Rozalie Vondroušova a Leopold Kavka s kazatelny, a na to „houterej" byly zdavky. A tak byly vznešené, že se už dávno v dědině nevedla řeč o takových.

Staří se jednou nechali slyšet, když dceru na statek posadí, to že zas být nemůže, aby se jí šatstvo ke svatbě nově chystalo. A pane, ted měla ke zdavkům a svatbě při stole každou nitenku na sobě čisté novou, šatstva asi čtverého a jedno svěčnější než druhé.

Družiček a mládenců bylo pojednaných osm párů a ještě bylo hříchů dost a domlouvání, že proč ty ano a proč ty ne!

I taky „trumpetři" na koních jeli. Kantor byl k tabuli pozván a pan farář taky. Řadem to všecko na koních „fičelo v jednom leteré, a toho tříleni a řmotu a vejskotu bylo roznýho, ukrutně to jako pomejšleli mít slauný a znešený."

Co se děvče dříve zaříkalo, že Poldu ne !

A pěkně, krásně, než se do kostela jelo ke zdavkům, si ho šla vyprosit. Na stupínek u dveří si klekla a měla říkání: „Mí nastávající rodičové, já vás prosím o vašeho upřímného synáčka, byste me ho dali za mýho ZA JEDEN HŘÍCH 171 nejmilejšího manžela a s ním me vaši lásku věnovali. A já vás prosím nejednou, nedvakrát, než do třikráte, esli vám dy ublížil, abyste mu to odpustili!"

Toť oni ji staří rádi „pozbfhli" a za nevěstu synovu přijali, div se mohli radostí udržet.

Kde kdo z dědiny snad byl na nohou a ještě přes pole přišlo lidstva dost.

Však děvče Podolských, co zůstávají blíž Kouřilova sloupku, shlíželo, jak by mu slepice kurník byly snědly a myšlenku mělo pořád jen o co přišlo, že ho táta nedovolil „trajdat něde s doučaty a čumět na svarbu" a že musela jít na „vochvaldskou" stranu při přeorávce „bandořiska" s mámou táhnout pluh. Jako schválně jí táta druhý den jinam na pole kázal. Jak medle ale s pole přiběhla, skočila si k Žoíé, „karamátce", a to bylo divení a hovoření!

„Tak me to tedkej medle z gruntu, Žofka, povez, jak dost byla nevěsta vyrafičená. Totě ňákýho porá vo těch zdaukách řmotu, svět to neviděl. Mely sme jakorát tu převoráuku, a to by náš táta — i jéjda — zmínit se takle — to by byly řfchy!"

„I jé—dinéj, to sem peci, dyž tys nebyla! Co sem živá, tak znešenejch zdauku 172 ANNA POPELKOVÁ nepamatuju. I to ti byly čistý šaty, douče!

A potřikrát se holenku vo svarbé převlíkla — toť!" Ke zdaukum mela, pane, takovou čistou pentlovačku cajkovou, jakej pak bych řekla barvy — bledej červenej — tak se mění na světle rozno živě a svečný je to tuzince.

A to mela í-fertoch, jakýho by myslím na celej kolátuře nenašel — stěžkovej hatlasovej s herbávnejma stybýlkama, ten byl drůbínek tmauéi než cajčka a nažlutlý stybýlka se u tom jen blejštěly. Na sfertoušku do zadu uvázanou takovou pentli — no, konce na ni dobře na mý štyry prsty široko vyšitý."

„I že si to, douče, tak jakorát —" divila se máma.

„Toť! Dybyste byly, mami, jen ten překumštouní bruslíček viděly — šak ho šil nejprunéjší krejčí v městě, něde u Poličce na přemestí přebejvá, to ti bylo — tudyle po plecích samej kamen drahej a samý třfbro vyšitý a na puntu samý zrcadlo červený a pomorančový a zelený a na zádech takový dva květy jen to mluvilo a toť taky jeden blejskot.

A šněrovadlo na puntu, i pane, to bylo červený a kvetama tkaný, jen se smálo. Vejložek u krku, jak je prauda spravedlivá, na dlaň široko vyšitej a na rukáve taky ! Na krku ZA JEDEN HŘÍCH 173 to mohla mít dobře toralu a dukátu za ňákejch ale štyrycet padesát jednušek!"

„Japak ale ženich ?" vyzvídalo děvče Podolských.

Táta děvčeti dal jméno Kornelie, že se mu zalíbil příběh o matce Grachů, ale lidi tak ve vsi se na to zlobili, že holce na jméno trefit nikdy nemohli, i přezdéli mu Kordula, někteří dokonce Dorka ji namenuli.

„Medle, Dorka, vod ženicha mela nevěsta přetuzince pěkný červený pančochy do třejíčku, tudyle upředu vyšitý — pětku mohly stát a možný že koštovaly ešté víc!" řečnila Žofka jako jatá a nemohla se dost ani zastavit se svým výkladem.

„Dák jí medle česal?"

„Filipka támle Petníčková, co si jí namlouvá Bobeš támle honem, japak ho dost menujou — trochu jako tak bliká a drůbínek poskakuje —."

„Ahá ahá — čkej, Žoftfa, takovej balamutej krajinovej plůtek maj na dvorku — jojo — u křovinek Vomáčkovejch — taky říkaj, že tam straší votej doby, co tudy vobešenýho na vozi železňáku vezli — šak me to taky, panečku, přehnalo a ten vůz za sebou porá slyším a prauda je to spravedlivá, dyť ten hlas byl a vůz vozovitej — no —"• 174 ANNA POPELKOVÁ „Hopsasa ! Už vím — Hopsasa mu říkaj, ale spravedlivé se píšou na Flídrove —" „Mmhmm—jo—jó— táta přebejvá ze synem a von Bobeš rejpe tak trochu krejčovinu! Táta bohátky tak pojdává a všelsjaký vinše umí a listiny taky píše sem tam a žaloby lidem. Šak už tátoj jeho říkali pisaři■ček líbeznej a tenle ešté vod nebožky ženy přichyt drobek tej známosti u kořenářství a vede to ušecko. Je to takovej doušehorejp.

Bobeš tam na Vondroušove taky šil tedkej u tom pilnu, a tak Filipka nevěstu česala.

Douče by jí bylo načesalo až jak ! Ve dvanáctero mela rulíky pletený a pentlík s fáborama narafičenej na hlavě s kamenama a zrcadýlkama a věneček z rozmarýnu.

Ke stolu mela sfertoušek rouškovej dilanglovej, přepěkně vyšitej, a muzice zas herbábnou zástěru fláčku, jen ty květy na ní mluvily !"

„No a cák Polda?" ptala se už po kolikáté Dorka.

„Člověk to ani ušecko dost nemůže —" ozvala se máma Žofky — «ale radost mu svítila z vočí, Padno dobrotivá — tuze mu to svečelo — na kloboučku visutejch fáboru a věneček řebíčkovej, bruslíček a koženky vyšitý, ty nožky jako strunky — Nevěsta za jeden hřích 175 byla tak pobledá a voči mela posmutný, ale dyčky se tak jako zpamatovala a hlau zbíhla.

I brachu milá," zamžikla stará očima a hodila po Žofé, „pan falář mel ke svarebnikům říkání a při zdaukách tu roztomilou hlavičku mel ňáko jak slunýčko líbeznou a na nevěstu se usmíval a to říkání bylo tak dojebný, že ze Žofinou loncovalo a byla by se me dala do brečení, dyby jí hamba nebylo — " „A tole taky nemoh táta toho vorání nechat —" šklíbila se jen tak špásem Dorka a poslouchala do tmy tmoucí výklady Žofčiny. — Tou dobou seděla Nešetřilka u Flídrů.

Vymyslila si, že se jí kdosi ptal, „esli by Bobeš mohl přídout na ňáký to pospravení hábů." Zatím ale přišla na zpyty, co a jak bylo u Vondroušů.

Starý, liška podšitá, věděl už její spády.

„Bobiška nemáš doma, Jirko? Dák je mu konce?"

„I to abys přišla vosobo indá. Musel vodbehnout támle do mlejna."

„Cák medle tam šejdí?"

„Innů — — sprauje selskýmu panstvu silnice pro úši."

176 ANNA POPELKOVÁ Nešetřilka se chechtala. „Toť rozumím že zešívá kalhoty! — No a dýpak Bobišek do toho s Filipkou baští?"

„Takle k jaru s neděle né kerej tejdeň!

Mladá paňmáma na Vondroušove, jako Rozálka, pučí doučeti k svarbe jednu cajčku novou, máčku s pentlej, šak přej jí neubyde a dyž přej se nebojíš, že budeš mit proto zle, že pudeš ve vypučeným, a modrý taky nebudou, ty mel Pán Jéžiš a tak nevěsta je nemá mit — proč přej bych ti je nemela medle —" „No, dyť to je, lídinky, chvály ! Já jen porá vidím, jak se nevěste, dobrotisko utěšený, jako košíček čisté ty perkytle houpaly."

„Ale vosobo, tos mela vidět, jak ji ženich popad, dyž vod jednoho rohu štola ke druhýmu po tříbrnej cestě ze samejch renčáku vod pantáty vystavenejch běžela — i jemine, modrý by jí s nebe snes!"

„Hm, vidíme!"

„Vedl sem jako taky tu bandu maškar a zatahovali sme — ňo — tak sme museli dál a snesli nám toho —!" * „Jojo! Taky přiběhli hoši ke me, chásníci, že se budou na potvoru maškařit za pulbíři a za kerýho ešté čerchmanta, abych jim na jundu pučila ňákej ten mundúr, a ZA JEDEN HŘÍCH 177 šak přej, tetka, máte, a my to víme ! Inu tak, chaso, ať mám pokoj vod vás. Pár těch hábu po ňákej prachbábe tam mám, je to už jak babučina a skovávám to porá, šak me to plac v halmaře nevyleží, tak si to teda vemte na tu legraci!"

„Hhm! Tak sme s družbou Břinkáčem postavili takový vinše a ukrutně šelmounýho říkání, že se moh' pantatík Vondrouš smíchy potrhat a pochvaloval si to u jednom kuse: i to přej musím k tomu dát Břinkačce ňákejch pár mírek sypanýho a nevěsta že mu k vyšitýmu ručníku musí pěknej šátek přidat.

Filipka vypravovala, jakýho vinutí mladá bude mit a co z hlauců a velkejch peřin pro ni stélou a jak to budou mit čisté ušechno zrychtovaný."

„Inu, Pámbu dej štěstí!"

XV.

Nešetřilka všude dobře pochodila, jen u Troufalů ne. Měli pořád chalupu jak zabedněnou už kolikátý den, a bylo-li je kde spatřiti, do řeči se nepustil žádný o zdavkách Rozářiných ; celá rodina šla na besedu k Cíle.

Nejhůř činil Troufal a na Frantu hřešil, že si před hubou nechal vlézt Poldu do 12 178 ANNA POPELKOVÁ zelí. Proti jeho vývodům ani pinknout nesměli, aby nebylo ještě hůř.

Dávno před svatbou Rozářinou přestal Franta chodit k faráři, protože slyšel stále stejnou písničku: jen trpělivost, trpělivost.

Táta se zatvrzoval a u sebe dušoval, že do smrti nejdelší nedovolí, aby si hoch udělal po své vůli, a Franta se stejnou tvrdohlavostí si umínil, že jak z chalupy Tondu vyplatí a nějaký ten groš pro začátek seženou, bude na Marjánce stát, aby šli za sebe.

„No, Marjánko, eště taklehle rok. Chalupu máme čistou a to, panečku, je taky hezká véc, a to si už zavejsknem !"

„A něco ti povím, milej Francku! Jak sem tak s maminkou v duchu na krchové vonedá rozmlouvala, tak se mně tedkej docela nic nepříčí, dybysme šli, až budeme mít pohromadě těch pár grošů — za sebe, i dyby vaši dáli snad eště zle nebo ňáký horace. Tak sem si myslila a nic 'ně proti tej myšlince nenapadlo, ani se mné nytřku varovnýho nic neozvalo, že by maminka taky už tedkej nic proti tomu neměly, dyť že jsme si to naše živobytí tak říkajíc krvavé už zasloužili!"

„I ty mý potěšení nejmilejší," chytl chasník děvče kolem pasu a kolem krku. „Tak ZA JEDEN HŘÍCH 179 se, Marjánko, pomajinku chystej a za rok si do svýho hnízda ustélem — já bych nejrejši hnedka — ale abys nemyslila, že béru jako nezavřenej. — Jucheéj na mou milou, tak se toho teda přeci dočkáme !"

Frantovi přicházelo, že je jak na novém světě. A Marjánka se taky utišila, a nepřišlo jí už za hřích, čemu dříve s úzkosti bránila: aby se vzali s Frantou proti vůli rodičů.

Pojednou jí byl jaksi milejší a vzácnější od toho nového přislíbeni.

Tolik dokázala tedy u nich láska, že přemohli a přenesli se nad předsudek kletby u prostého lidu tak zakořeněný a že snášeli vespolek lidské spiknutí a nepřízeň.

Sem tam doskočili si oba k Šantrůčkové na hocha se podívat, a to si toho cestou napovídali, jak a co si kde zařídí a upraví.

Když Franta nemohl, sběhla k hochovi Marjánka sama.

Šantrůčková Tobiška tuze chválila, že „je to dítě tuze chtipný, že se mu musí nédy nasmát, a mluvit jak přej umí, žánýmu že nevostane vodpovéd dlužen, ušecky kopce sléze, husy pěkně hlídá a pase a s détma se už pěkně karamádi."

„Jen dybysme si Tobiška už mohli užít," říkávala Frantovi, když se od hocha vracela.

12* 180 ANNA POPELKOVÁ „No — už se toho dá Pámbu dočkáme," těšil sebe a holku Franta.

Těšil, těšil, ale nedotěšil.

Lidé, kteří žijí stále vedle sebe, nepozorují hned, že by se s nimi jaká změna děla.

Až tak pojednou si Marjánka povšimla, že Franta po některou dobu pokašlává a je přepadlý.

„Ach jéžinenku milej," lítostnila v duchu, „člověk aby z trápení nevyšel!"

„Jaksi kašleš," začala jednou, „poprosím paňmámu, aby mně nechaly u pece ždibínek místa a uvařím ti trochu divizny a heřmánku.

Hezky ti nytř vodelne!"

„I toto! Dyť to zas přejde, bloudku!

To sem se na poli zapotil a potorn ňáko uhnal a je to hned. Přišlo samo, samo zajde !"

„Šak ti to ale neuškodí," nedala se odbýt, postavila hned koření a v minutce mu nesla hezky vřelé k vypití.

Úzkostí ted o hocha poměla a starostí.

Se smíchem, však že ona taky to a ono dovede, nadlehčovala mu v práci, domlouvala, že se nesmí už tak dřít, však že už budou mít k vlastnímu živobytí dost pěknou ZA JEDEN HŘÍCH 181 pomoc a že je jí desetkrát milejší jeho zdraví, než všecky peníze dohromady.

„A víš-li ty co," napadlo ji zas jednou, „nač budem čekat eště rok! Do těch vánoc dosloužíme a na jaře se postěhujem do svýho, šak dák na nás medle stojí, že musíme čekat!"

Byla veselá, jen aby mu chvíli zpřijem nila a pomyšlení mu dělala. K bábě pro koření došla a Frantu obsluhovala a hleděla si ho jako zřítelnice. Hrávala si v jeho vlasech, a věděla, že se mu líbí, když ho škádlí, že má právě takové, jako Tobišek.

„Milej brachu," přiběhla jako čamrda jednou s novým nápadem, „že neuhodneš, co budu zejtra délat? Toť ne, bodejť bys uhod ! Tak poslouchej! Pojdám hospodyni: Paňmámo, tule kousek komory, co je taková přepážka vod řezárně, to bych vás tuze prosila, dybyste mé to nechaly drobinek vybílit a schystat pro mýho Frantu, abych mu to tedka trošku na zimu tam vyšprajčila!

Paňmáma mné hodily párkrát starýho blázna před uši, ale na konec se mné přeci zasmály a že přej ať ti to tady vystrojím, jak se mně líbí. Tak vidíš, zrouna ale zejtra časinko se do toho pustím."

A hned druhý den se dala do bílení krcálku, postavila tam Frantovi postel a ještě 182 ANNA POPELKOVÁ mu i místo houní a podušek se senem nastlala svých peřin, které už měla v tom úmyslu připravené, pověsila na zed pár obrázků, ba i stolek, stolici, malou stoličku i věšák na kousek těch hadrů sehnala, a Franta, chuděra, dost nevěděl, jak si to libovat. — „Ešté jen Marjánka tu chybí!" usmíval se a pokašlával.

Marjánka ani necekla, ale ať sebrala kde sebrala, večer mezi rozetku a rozumplet postavila na prkno v okénku voňavou marjánku.

Když Franta ten špás její zpozoroval a stiskl jí ruce za to, tleskala mu po nich pomalinku a povídala: „A ta živá Marjána brzo-li pak taky tvá nebude, esli bude co po ní, dyž —" Franta jí zacpal ústa, aby nedomluvila.

Ta, chudák, úkradkem lamentila, jak se jí hoch ztrácí, a dřela za něj sama, protože se silou vytrácela se u něho chuť k práci a stával se nevrlým.

Stavěla se ještě veselejší, když pozorovala, že se Frantovy tváře valem protahují a hubnou, a jak chuděra kašlal zprvu plným, potom sípavým a ted už dutým hlasem.

A to všechno jen tomu k vůli, aby ho neZA JEDEN HŘÍCH 183 poděsila, že se z jeho nemoci den ode dne víc hrozí.

„Pane jedinej, Bóžinku ty milosrdnej, dyť ně ten hoch nesmí umřit," žalovala si v duchu a v myšlenkách se tak rozhorlila, že by byla hned v noci vstala a běžela k bábě kořenářce, že jí nejdražší, nejmilejší a nejlepší potěšení na tom světě božím umřít nesmí, a že poběhne světa kraj, jestli mu to zpomůže.

„Pod dochtoroj, holenku, pod si, pod," ozvala se k němu hned ráno, „dyž bábino koření, jak pojdáš, ti nedělá nic lepši. Nákou tu meducínu z hapatyky zeženu, pár flaštiček jí využiješ a bude ti třá dobře!"

„I bude, bude, jen co přijde jaro, budeš vidět, že to přejde. Dej pokoj s dochtorem!"

„Abys ale přeci! To vím, na jaře to vono bude už hej, ale aby se ti hezky vodlevilo, přeci bys měl užit něco vod toho dochtora."

„Dyť né néni zle — koukej, jak sem silnej," a v3/hrnul rukávy. Ach, ty suché, vyhublé ruce! Marjánka měla co zadržovat slzy. Plácala mu po nich a usmívala se: „Ručíska, ručíska, počkej ale, až budeš můj, to té budu krmit!"

184 ANNA POPELKOVÁ Marjánka ho vzala opatrné kolem krku a pomalu ním klátila sem tam. „Až na jaře, milej hochu, to si uchystáme to naše hnízdečko! To budeme mít ináč!"

„Budem, budem! Jen dyby už to jaro tady bylo!"

Jak se tak na něj dívala, pomýšlela si, kdyby k tomu doktorovi přeci chtěl — Pojednou jí přišel nápad. Byla pozítřku neděle, to by šlo. Vystrojila se čisté od hlavy do paty a z kostelíčka si zašla do města k doktorovi. Pár šestáků za poradéní měla v dundýlku v šátku do ruky v rohu zavázaných.

Přišla tuze „jednospana dochtora" poprosit, aby jí pro milého něco poradil, že hrozné kašle a spadá se a že už to s ním kolik měsíců trvá. Aby nějakou dobrou „meducínu" proti tomu dal a mohlo li by to být něco takového, aby milého Frantu mohla trochu ošidit jako by nic a lít mu to po lžičce do teplého mléka, které mu dává hned nadojené. Že se s tím nesmí ani pochlubit, že u jednospana dochtora byla, protože si Franta myslí, doví jak je, chuděra, silný a on má — dobroto utěšená — ruce nepřimele jako hůlky.

ZA JEDEN HŘÍCH 185 Doktor zabručel: „A to jste nemohla přijít dřív?"

„Poňžeň prosím, von měl pan páter dlouhý kázání —" nepochopilo děvče a hledělo k zemi.

Doktor se obrátil a se zalíbením ji pozoroval. „Čí pak jste?"

„Sloužím jako, poňžeň prosím, a Franta taky. Tadyhle člověk je chudák a dochtoři sou pro boháči, ale dyž se třesu, dyby mél umřit —" „Tohle bude, myslím, nejlepší medicína," a strčil Marjánce do dlaně balíček.

„Poňžeň děkuju, jednospane, mocli pak budu dlúžna, to já hned tuze ráda zaplatím — to, prosimich, mýmu Frantoj jistotně pomůže ? A japak se to užívá ? Můžu to, prosimich, dát taky do mlíka?"

„Ne! To budete dělat tak. Vezmete každý den z balíčku tolik, co byste za to kousek masa koupila, a vařte mu silnou hovězí polívku."

Marjánka nechápala. Dívala se chvíli na doktora, pomalu svitek rozdělávala, ale doktor už byl ze dveří.

„Jeminánkul To abych se ani neopovážila do ruky vžit," vykřikla, když viděla, že jsou tam peníze. Chvíli se na ně dívala, i86 ANNA POPELKOVÁ potom rychle je položila na stůl a ubíhala, jak by byla něco ukradla, celá zardélá a zmatená.

„Tak von teda, chuděra, se musí dost a dost sílit; jen dyž to vím!"

Nemocný začal s vrtochy, a to už si vykládala Marjánka zle.

Smyslil si pojednou, aby s ním šla k Tobiškovi, že u ného už dlouho nebyli.

„I pane, teplo tak jakorát néni na to, holenku," rozmlouvala mu to. „Měla bych dnes ňákou správu; dybys to tak chtěl nechat na druhej tejdeň."

„To nemůžu, to nejde, ale kde! Na druhej tejdeň zas já nebudu moct," hartusil.

„Dyž chceš," rozmýšlela se chvíli, protože hleděla se varovat, aby nebyla neopatrná a ani dost málo neprozradila, jak to vlastně s Frantem je. „Nechám teda tej správy na druhej tejdeň. Toť, bárci, mužem se tam podvat, šak správa taky počká a je!"

Ubalila Frantu teple a s Pánembohem šli. Pane, přece to byl hezký kousek k té Šantrúčkové.

Sotva se tam dožejbrali, dopadl Franta ZA JEDEN HŘÍCH 187 na lavici, a trvalo to bůhví kdy, než se pořádně vydýchal a trochu zpamatoval.

Každý krok dítěte pozoroval, koukal Tobiškovi do tváře, bral se za vystouplou bradu a ,úzkostlivé jezdil kostnatou rukou po vysedlých tvářích a roztahoval při tom vyhublé prsty, podpíral se o hůl, dýchal v kratinkých přestávkách a sotva tam slabou hodinku poseděli a s hochem se pomazlili, usmyslil si pojednou: domů!

Marjánka proti tomu ani nehlesla a zdvihla se. Hoch šel dát tatínkovi s Pánembohem. Obrátil jeho ruku dlaní na vrch, vší silou do ní udeřil, jako když sedláci si plácnou: Dej Pámbu štěstí! obrátil ji potom hřbetem ruky s uličnickou rychlostí k ústům a políbil ji. Napínal se pak pro hubičku, a nemocný k dítěti se s bolestí skrčil. I to plesknutí do ruky ho zabolelo. Oči mu zavlhly. Pokašlával a nemluvil. Mezi dveřmi vypravil ze sebe unaveně „S Pánembohem, Tobíšku," obrátil se na hocha ještě jednou a pak pomalinku šel a spoléhal se o Marjánku.

Cesta zpátky šla tuze obtížně. Trvala jednou tak dlouho jako tam. Marjánka hleděla nemocnému všelijak nadlehčovat. — „Dybys chtěl, vzala bych té do náruče!"

nabízela se mu docela opravdu.

188 ANNA POPELKOVÁ „Ale dětino, cák nejsem dost silnej?"

namítal Franta, ale nemohl se přece ani při těch slovech kašli ubránit.

„Dyť von je to hezkej kousek cesty," vymlouvala Marjánka, „šak já se tady taky nědy tak udejchám, ale že se mně to neska tak jaksi dobře šlo, tak bych tě i třá nesla, dybys chtěl!" A brala ho opravdu do náruče a nesla. „Coak ale na tom, že tě nesu? Podruhy zas ty poneseš mé a bude to!"

Smál se tomu hodnou chvíli. Chytil se jí kolem krku a smál se ješté.

„Tet zaseje poběhnu," a spouštěl se dolů.

Chtěl se dělat silákem a spěchal pár kroků, ale stálo ho to pak dýchání až hrůza.

„Ty Marjánko, ten hoch je ňákej divo kej!" pojednou si namanul.

„Di! Ani se mně tak nezdálo! Prosím tě, je to holt děcko ešté nerozumný! No šak dá Pámbu a budeme ho mit už brzo na vočích, vid?"

„Budem už brzo doma?" zeptal se místo co by dal odpovéd.

„Tedkej to pude kousek eště do kopečka a s kopce to sme už doma ve chvíli. Po-pod si, pod, já té zas trochu vezmu!"

Už se nebránil, když nemohl chudák nikam.

ZA JEDEN HŘÍCH 189 Jak Marjánka zastavila, prostřela svůj vlňák na mezu a posadila ho na něj. „Čemu by ses ale namáhal, šak sme už doma co nevidět!" A nesla ho kousek po kousku, až došli domů. „No a je večír, ustelu zrouna a můžeš si pěkně vodpočnout a pohovět. Tule holoubátka kousek si sněz, paňmáma mně ho dala, přej se ňáko pádem zabilo a že se s tým jedným mrvit za řeč nestojí — tak přej si ho, Marjáno, vem, chcešli. Ouhonu ináč nemá, je dobrý, nal" Všecko všudy dělala, jak si to jen pro Frantovo lepší, vymyslila.

K dítěti byla Franckova poslední cesta.

Jak ho pak Marjánka do postele uložila, už s ní sám neslezl. Přes tu chvíli u něho byla, nosila ho někdy na rukou, když mu to napadlo, a zacházela s ním jak s drahou mastí.

Když ho po komůrce nesla, vždycky si zpomněl, jak ho v neděli od synka nesla, a to si povídal: „Jako tenkrát!"

V pátek ráno se ptal: „Je dnes neděle?

Tak si jen pomysli, co se mně zdálo," začal vykládat, a rty zamodralé a úzké se mu třásly a škubalo jimi. Mluvil pomalu, však ho Marjánka jednobytně napomínala, ať se .šetří.

igo ANNA POPELKOVÁ „Ty seš neskej takovej krásnej," přerušila ho, aby si odpočal, „bílunkej a utéšenej, nemůžu se na tě dost vynadívat. No tak pomajinku si povídej, povídej!" a hrabala se mu ve vlasech.

„Tak ti nebožka paňmáma seděla tule jakorát u hlav mej postele, za ruce mé bére a ptá se ti mé, dý přej budeme mit svarbu.

A já jsem ti jí vodpovědél: V pátek vo třetí hodině -— jen si pomysli! A na to mné ešté pojdá: To musíš ale jít dřívejc ke svatej zpovědi! Já hejbnu hlavou že jo, chci s paňmámou dálejc ešté hovořit, a vono kde nic tu nic. Kroutím hlavou, chci ji volat — nemůžu a nemůžu! Voči zakroutím zpátky — a tu pojednou slyšet délat jako někde daleko v lese drva. Za hlavou, jak tak vočima kroutím, se mné ve mžitkách vobjevil strom s usekanejma větvema, dočista suchej a vejpůlky rozraženej, a klín v něm vézel. Místo mýho volání slyším porá kolem sebe: paňmámo, paňmámo, a to se ti vozejvalo jednobytné: paňmámo, paňmámo I A ted jakobych ti padal a padal a zas mé to vyhodilo a zas sem padal a jako dyž po lesi se víckrát volání vozejvá, tak sem slyšel: Ne — vo — leééj! Ne — vo — leéj! — Ja — ko žanej z to — ho stro — ma ten klín ZA JEDEN HŘÍCH 191 ne — vy — ra — zí, tak se ta — ky du — še do těl — a ztěž — ka vra — cí!"

Trvalo dlouhou dobu, než nemocný celý sen ze sebe vypravil. Marjánka při tom kolikrát upustila hadry na zem, aby měla co sbírat a čím se od pláče pamatovat.

„Jak sem ale ráno procejtl, tak sem si hned pomyslil, že na tu památku pudu ke zpovědi. Ale sem přeci eště podarebnej na ty nohy, japak abys doskočila k panáčkoj, aby semka líbili přijít."

„I dojdu, dojdu, sem tu ale za slabou hodinku, ty se zatím připravíš, vid?"

Dala mu na postel modlící knížky a podestlala mu hezky vysoko, aby sebou ani pohnout nemusel. Prostřela na stůl čistou plachtu, postavila na něj „lucifix", přinesla od paňmámy klekátko ze sekničky a zavěsila na železného Krista Pána nad postel mariacelský růženec.

Poprosila ještě hospodyň, aby k nemocnému pokoukla po chvíli, a běžela na faru.

Udýchaná se vrátila: „Panáček přijdou ve chvilce."

Sotva s kostelníkem přišel, hnal se houf lidí až na síňku a tam se pomodlili s Marjánkou za ulehčení na duši nemocného a za jeho posilu.

192 ANNA POPELKOVÁ Pan páter požehnal shromáždění, potěšil Marjánku, že nemocný neměl velikých a nesmazatelných hříchů, a věřící mu líbali ruce.

Marjánka spěchala k posteli.

„Tak je ti mně, Marjánko, hezky volno."

„No vidíš," hladila ho po obličeji a po rukou, jak dost to uměla, „dyť už dá Pámbu a bude ti lepši."

Před polednem si usmyslil, aby mu ustlala na zem. Stalo se mu hned po vůli.

Chystala se do chlíva k poklidu.

„Dybys né tak chtěla vžit sebou! Víš, jak sme si tam toho navypravovali, co sme tam hezkejch chvilek pobyli!"

„I vemu," svolovala beze všeho Marjánka.

„Minutku počkej, hodím tam trochu slámy."

Ničehož by mu nebyla už odepřela. Však to achach bude už poslední, co pro něj koná.

Nastlala do chlíva hezky vysoko slámy, pokryla ji tlustými houněmi, skočila do komory, zabalila pacienta dost a dost do peřin a nesla ho do chlíva. Tak mu to lůze pěkně urovnala, že napolo seděl. Liboval si to a koukal na Marjánku, jak se při práci umí ohánět.

„Až budu zdravej," sípal sotva slyšitelně, „porá budu kolem tebe a budu ti ve všem pomáhat."

ZA JEDEN HŘÍCH 193 „Toť-toť!" usmívala se měkce na něj.

Všechno jí z ruky padalo. Poklidila dobytek jen tak na pólo a sedla vedle něho.

„Tak — ně — ušecko — tlačí!" naříkal zas.

Tu minutu mu zhlavce jinač srovnala.

„Jako — by — mně — strkal — hlau — cpal zrouna — do žbánku — někdo — a japak — dyž — se — tam — hhchchr — chrr — u — dusím!" se strašnou úzkostí po chvilce žaloval.

„Chceš ešté vejš?" šeptala mu mékce.

Jen na ni pohlédl a věděla, že uhodla. — Byly dvě hodiny a pár minut. Marjánka viděla, že je Frantovi hůř a hůř, že se mu dech valem krátí.

„Tak!" zašepotal slabounko a pozdvihl trochu ruku, že chce mít ustláno výš.

Podložila mu zhlavce tak, že docela seděl. „Vid, chuděro, porá tě jak kočka myši přetahuju!"

„Seš — ta — ková — mi — lá, ta — ko — vá hez — ká!" vydechoval ze sebe pomaličku a hladil jí ruce. „Tako — vá hez — ká, tak — tě — mám — rád! Achach — ach — chch — hhchch — ne — mů — žu dej — chat — hhhh — mhm hm achach, achach, pod sem, pod," a přitáhl Marjánku 13 194 ANNA POPELKOVÁ slabounce k sobě. — „Jé — ži — ši — Kri — ste — mhm — nemů — žu, ne — mů — žu! Pro sva — tý u — mu — če — niíí — už de — pro — mě už — de — pro mé!

Nedej mé — ne — deéj!" A dech Frantův stoupal každou sekundou, jeho tvář sinavéla, zapadlé oči vystupovaly. „Ach — Jé — žiš Marjaá, du — ši — čky očisci! Marján — ko !"

vzdechl naposled, hlava se mu rázem svezla na prsa, jako by se byla od těla odlomila, studená ruka nechtěla pustit a držela ruku Marjánčinu.

Zhasl.

Marjánka nevybavila svou ruku ze studené ruky nebožtíka, druhou rukou objala jeho tělo, a slzy jako hrachy padaly na jeho zhubenělé a vyschlé údy.

Klečela tak u něho hodnou chvíli. Poplakala a polamentila si nad nim, padla na jeho tělo bez ducha, kladla hlavu na stichlé srdce, které pro ni bilo, pro ni cítilo, s ní se těšilo, s ní rmoutilo, a ted ho víckrát nikdo nevzbudí, ted se už nepohne, ted dotrpělo, a nic lepšího by nebylo, než dyby si pro ni brzo přišel, aby mohla s ním z toho slzavého údolí. „I co sem jen dala, že sem té dala, ty můj na světě jedinej! A dyž vona smrt se neptá, neptá a veme si!"

ZA JEDEN HŘÍCH 195 Vyndala ruku z prstů nebožtíka, a cítila to jeho stisknutí bůh ví kdy. Políbala jeho ruce na každém místečku, zajíkala se pláčem a jak klečela, lamentila, až kladla čelo na zem. „A tyhle ruce nejdražší nikdá mé už nebudou hladívat!" Pak zas hlavu brala do dlaní a dívala se dlouho do vyhaslých očí.

„A tyle voči drahocený, dyž voni se na mě nidy už nebudou usmívat." A skrápěla jeho tvář slzami, vlasy mu hladila a padaly na ně slzy její. Svou hlavu položila na jeho hlavu, objala a pozdvihla jeho tělo oběma rukama a tiskla ho k sobě a plakala, až se to rozlíhalo, až jí srdce usedalo. Tak se s ním loučila a nemohla se ani dlouhou chvíli usadit bez nářku.

Blížilo se ke třetí hodině. Ve vsi začli zvonit: „U — mřel, u — mřel!

Ona s uplakanýma, zarudlýma očima držela ještě tělo té duše drahé, přemnoho milované, hleděla před sebe a poslouchala zvonění. Když se skončilo, pomalu a se vzdechem vstala, pohlédla naposled do nejvěrnějších očí, zašeptla: „A pro žánýho inýho!"

a zatlačila je.

Celá zarmoucená a uplakaná vrávorala hospodyni zvěstovat, že chuděra skonal.

13* 196 ANNA POPELKOVÁ Kvíčalka těšila holku jak mohla. Ale ta neměla mysl pro nic, než pro tu hroznou ránu, kterou jí chasníkova smrt učinila.

Poslali lístek Trouíalom, že jim syn na onen svět se odebral. Čekali je na pohřeb.

Večer se sešli všeci ze stavení a zpívali a modlili se za nebožtíkovu duši. Taky sem tam se trousili z lásky k tomu otčenášku.

Marjánka se po tu dobu, co nebožtík byl ve stavení, ani jídla netekla, třeba jí hospodyň dost pro to vymluvila, co to je za hloupost, tak silno se sužovat.

Když zpívali písničku: „Pojď, ženichu vyvolený, pojď, ženichu krásný, pospěš k Ježíškovi tvému, pojď, choti milostný.

Pojď na svatbu vzácnou, radost nekonečnou!

Nebeští kavalírové štěstí mně vinšujou, ty jsou mé svatby družbové, ty mě uvádějí ženichovi milému —" Marjánkou to lomcovalo, jak plakala.

K pohřbu přijeli nebožtíkovi rodiče oba.

Matka tuze o syna nařikala a bědovala: „Jak seš, chudinko roztomilá, vyzrálej ! Ty můj synu drahej, cos ty nám to vyved, ach, cos to vyved!"

ZA JEDEN HŘÍCH 197 Troufal ani slzičky neuronil, ale lehko mu taky nebylo. Nedal jinač a všecku vinu i před lidmi strkal na Marjánku, že Frantovi učarovala něčím nedobrým, a ji proklínal.

Proto asi tak křičel, že dobře věděl, že je sám tou smrtí vinen nejvíc, když se nad synem a Marjánkou zatvrdil. To jenom dělal hluk, aby se před lidmi umyl.

Marjánka si jeho výkladu ani nepovšimla. Nemyslela na nic jiného, nežli že její nejdražší potěšení ponesou k věčnému spánku, a ona že tu bude sirota opuštěná.

Šla za vozem s truhlou jako ztracená.

Slzy neuronila, jak by je už byla všecky vyplakala. Ale když ustýlali Frantovi poslední lůze, našly se jich celé proudy. Zalomila rukama. Klekla na prkno u hrobu a dívala se, jak tam truhlu spouštějí. Ach, jak by se jí tam dobře, krásně spalo! A nesmí s ním, nesmí odejít, vždyť tu má díté! A je taky jeho!

Po pohřbu rozmlouvali rodiče nebožtíka s hospodářem a hospodyní, pojedli tam něco, a Kvíčalka jim řekla, aby si po synovi vzali, co po něm zbylo.

Marjánka si vyžádala po něm modlící knížky a šátek na krk, který za živa nosíval.

Z toho, co si vysloužil, dali na funus, a ostaANNA POPELKOVÁ tek spravedlivé Marjánka mu do koženého pytlíčku uložila, pár jednušek se na tu nemoc vytahalo, a tak to dědictví nebylo velké.

„To abysme nechali tomu dítěti," poradila Troufalka.

„I ne, paňmámo," ozvalo se děvče, „ani grošíčka nevěrnu. Chcete-li ale bejt tak dobrá a něčím mé vobmyslit, tak bych vás prosila ešté vo támlehle ten vobraz svatej rodiny.

Dostala sem ho vod Franty poutu, pak ho eště dal zasklít a do rámu a vonedá sem ho sem pověsila."

„Vem si ho s Pánembohem!" povolila Troufalka a sama ho svěsila.

Marjánka stála u dveří a jako by ji tam byl přikoval, spolehla se tělem na zed a tak si pomýšlela, co se z té milé komůrky, kde s Frantem hezkých hodin proseděli, hovořili, těšili se a rovnali plány, co se to z ní ted obrací. Držela v ruce obrázek a otírala s něho prach. Obrátila se a zakoukala se na slova na rubu napsaná: Svěj nejmilejší Marjánce na památku z poutu — František Troufal."

Starý Troufal na Marjánku ani nepohledl, ani nepromluvil. Neprosila se ho. Nestála tu proto, aby se ho o něco doprošovala, nebo aby sní mluvil. Byla tu jen proto, ZA JEDEN HŘÍCH 199 že to byla komůrka Frantova a že se s ní takhle naposledy loučí.

Stála tu ještě, když se staří sebrali a šli.

„Potěš tě Pámbu, douče!" obrátila se k ní na odchodu Troufalka.

Marjánka se na ni chvíli zakoukala.

Viděla jí na očích, že to myslí upřímné.

Chytla ji za ruku, a slzy ji polily : „A vás, dobrá paňmámo, potěš taky sama Padna Marijá, matička Boží!"

Troufalka pojednou, jak by se byla rozpomněla, otočila se k Marjánce, než ze dveří vykročila: „Dák medle máš hocha malýho?

Že bych se jako peci na něj podvala!"

„Dák by chudinka byl, než za postrkovadlo v cizotě! Šak dyby se tule pantáta nebyl nad náma tak přeukrutné zatvrdil, mohl mně tu Franta vostat, děcko by mělo svý doma, a taklehle abych lítostěj na hocha nevidnýho ani zrouna — I Jéžiši dobrej, tak né až rozum ze všeho dohromady zůstává stát, co já tu a co to dítě chuděra ešté musíme vytrpět. Esli pak to díté, chudinka — " „Po—pod, mámo, pod, cák medle tu civíš," otevřel Troufal dvířka do kořán, když se nemohl Troufalky dočkat. „Nezapomeli sme snad nic —" ANNA POPELKOVÁ „I toto!" vypravila ze sebe Troufalka na rozpacích a pomalu šla za mužem, jak by měla sto chutí se ještě vrátit. — Nevrátila. Ztratili se Marjánce oba ve chvilce.

XVI.

Neděli jak neděli chodila Marjánka na Frantův hrob si posedět, požalovat, pomodlit se. Nasadila mu tam pár kloníčků mářího listu a dřevinky. Když se vracela, měla skoro vždycky oči do ruda uplakané.

„A dyž ty už tu, chuděro, hniješ, dyž ty už hniješ, a já tu sem jako prst sama, vopušténá, proklínaná, a nic dobrýho mě už tady nečeká. Modli se za mě tam u nebeskýho trůnu, abych na svým kříži to trápení, kerý mě tady eště za ten náš jedinej řích čeká, abych ho snesla!" — Ztratilo se půl roku, a Marjánčina bolest nezahojila se, třeba že si při tom stesku přečasto sběhla k Tobiškovi, aby se s ním potěšila. V každém koutku viděla Frantu, a ten se jí už nikdy, přenikdy nevrátí.

Hospodyň ji dost a dost rozebírala, ale ty řeči nikam nevedly.

Marjánka přiběhla jednou k ŠantrůČkové a povídá: „Milá tetičko, už to jinač nedoZA JEDEN HŘÍCH padne, nežli že si brzo pro hocha přijdu.

Já tam už nevobstojím, všecko na mě zrovna padá, a tak si myslím vohlídnout se po službě něde inde. A hocha abych si tam někam blíž taky vzala, abych ho měla na vočích."

„Tak ty jako myslíš inám? No, to může bejt toť pro tě lepší," svědčila Šantrůčková.

„Ale aby sis hocha sebou brala, to by bylo čisté zbytečný. Nač pak bys to ale dala?

Jen ho tu nech, dyť hoch je tu rád a je jako oubůrek, že se vo něj prach nic nemusíš bát. Je tu taky zvyklej a doví jak by se mu třas vedlo, dyby přišel inám. A dyť se budeš moct taky sňat, pro pánku milýho, časem podvat, japak by ne, to ti přeci žánej nidá nebude mít za zlý. Z nejhoršího je vy větěnej, cák tedka už; bude jenom růst a sílit!"

Děvče si myslilo, však že stejně službu ještě nemá a že si ho od Šantrůčkove vždycky může Vzít, když by ho mínila dát někam bliž.

Odhodlala se konečně a řekla hospodyni: „Paňmámo milá, už 'né nemějte za zlý, nemůžu si pomoct, dyť bych já tesknotou tak říkajíc tady zašla, všecko na mě padá!

Nic to není platný, musím-li já na tom světe bejt, tak abych se přeci jen hleděla inám podvat. Myslím si jako, Šak že vona to KriANNA POPELKOVÁ stla tedkej k podzimu sama zastane do těch vánoc pěkné beze všeho, a dyž by mně to vod vás bylo přáno, tak bych se jako místo vánoc nebo Matičky Boží za ňákej měsíc spakovala a běžela na službu trochu dál, kde bych to všecko porá na očích neměla.

Já si toť na vás, milá paňmámo, a na pantátu v dobrým tuze často zpomenu a toho všeho, co ste mně kdy proukázali, nidá nezapomenu, to bych musela nemít kouska citu!"

„I pána otce!" spráskla ruce paňmáma.

„Cák ty, Marjánko, najednou si inám zpomínáš! To je mné skoro nemilý, že ty mně službu vypovídáš. Byl už přeci na tě spoleh, práci taky znalas, už jako hračkou ti to všecko šlo, ted abych zaseje na inou zvykala."

„Nedělejte mně téžký srdce, paňmámo, prosím vás! Já sem už beztoho celá utrápená a musím se jenom k vůli tomu děcku pamatovat, aby mu nédo upřimnej na světě zůstal.

Dyby hocha nebylo, to bych to snad taky ani nepřestála, a přeci abych se teda jen pamatovala, že by tu zbyl jako kůl plotě.

I voni lidi řeknou třá: Tam se teda udala a tedkej' de, ale —" „Inu, co můžu dělat! Zakázat ti toť nemůžu, abys nechodila inám. Dej ti Pámbu ZAJEDEN HŘÍCH 203 štěstí a zpomeň si tak nědy na nás. Dák ale budeš?"

„To já se tepru musím něde vohlídnout.

Japak bych ale mohla kde slibovat, dyž ešté bych nevěděla, esli můžu dřiu ze služby vytrhnout. Hodlám si takle 9 neděle skočit do městečka, bude-li tam ale co pro mě. Inu, je to hezkejch pár let, co tu sem, a bude mně inde taky těžko zvykat, toho já se bárci bojím. Ale dyž ten stesk je taková zlá věc, a člověk se musí z něj hledět vytrhnout, sic tu nic na světě nevyvede a nepřemůže!"

„Tak ti dej Pámbu zdraví, já té teda propouštím, dyž pro nic inýho. Nesmíš si to, milá holka, tak tuze brat, člověk moc na světě vydrží, holenku. No, podvej se teda do města, podvej!"

Marjánka se tam v neděli vybrala. Ptala se tu a tam a skoro by se už byla s nepořízenou vrátila.

Tu jí poradili: „Ale támle u Patrčků na konci města budou myslím brát novou děvečku. To je dobrý místo a tuhle méli už ale třetí rok a najednou se jim ňáko roznemohla na nohu. To by tak bylo šikovný!"

Šla se tam přeptat. Holka se jim zalíbila, když řekla, jak dlouho byla na místě, jakou práci tam zastávala a jak tam jinač byla docela spokojena.

204 ANNA POPELKOVÁ U Patrčků Že tedy ty čtyry neděle na Marjánku by počkali, že se zatím nějak odbudou s dělnicí u krav.

Tak nastalo za čtyry neděle Marjánce loučení s Kvíčalovými, kde tolik času ztrávila, kde tolik pěkného i zlého zažila, kam se táhl velký díl její minulosti a vzpomínek.

U každého koutku se zastavila, všudy si na něco vzpomněla a tak jí připadalo, že hřeší, když všechna tahle místečka opouští.

Svázala ranec, připravila si všecko na cestu ze služby do služby, doskočila k hochovi, poláskala se s ním, napomenula ho, aby ve všem tetičku hezky poslouchal, však že za nějaký čas přijde se na něj zas podívat a zeptá se, byl-li poslušný; přinesla mu pár košilek a šatky upravené ze starých, aby měl v čem chodit, prosila několikrát za sebou Santrůčkovou, jen aby ho opatrovala a hezky ho vedla, „aby nebyl rozpustilej, jak se tatínkoj přej zdálo, dyž tu chuděra posledně byl."

Pak se najednou zdvihla: „No, nic platný, musím, musím!"

Hochovi dala pár hubiček, udělala mu na čele křížek a poručila jej do boží ochrany.

Ve dveřích se sotva ohlídla, vybízela ještě na záprsni Santrůčkovou k svaté trpělivosti a zmizela na stezce ke hřbitovu.

za jeden hřích 205 Tam si pobyla nejdéle. Stála nad tím drahým hrobem dlouho s rukama sepjatýma a s hlavou sklopenou.

„Tak ze všeho toho plahočení, drancování, marnýho těšení a doufání zbejvá mně tuleten kousek svatej země. Ty, chuděro, máš už všechno za sebou, ale copak čeká mě, co čeká naše dítě?"

Utrhla pár kloníčků chudobky a mářího listu a stavila se u hrobu matčina. Pomodlila se tam pár otčenášů, pokřižovala drahou zemi, vytřela uplakané oči a spěchala k neznámému cíli pro duši jedinou, která jí v živobytí zbývala — pro Frantovo a své dítě!

Á DÍL II.

f * nr #• m m °m z^z *!*■ ±1' Vkx I.

^|yi||g^pa horku, po kterém putovala k mé-5ftflS)||í stečku Marjánka Vosypalová, rýsovaly se v dálce menší i veliké, úzké i rozsáhlé ploštiny zoraných polí, mezi nimi pak zelenaly se tu a tam plátky zelné a řepné úrody a veliký díl přismahlých bramborových natí.

Slunko spouštělo se k západu. Jeho světlo bylo sežloutlé jako kůra zralého pomoranče.

Na zelných a řepných polích žlutělo se poschlé a odlomené lupení a bylo plno hlemýždí sliny, která se na slunci blyskotala.

Babí léto natáhlo své stříbrné niti po široširém lané, slunce se třepotalo po hebounkých jeho strunách, svezlo se po přetrženém pavoučim pletivu na řepnou nať, zahrálo si 14 ANNA POPELKOVÁ na krůpěji vody, vyhouplo se pak honem na povrch, větřík je začal pohánět a nadýmal šedé plachty pavučin, zpřetrhával jejich síť, slunko běželo a běželo, schovalo se chvilenku za mrak, vykouklo už zas a podívalo se ted na plno do tváří osamělé poutnici, nesoucí na zádech ranec, že měla obličej a ruCe jako pozlacené.

Na povrchu vody malinko se čeřící poskakovaly zlaté tečky; bylo jich plno, plničko.

a každá z nich vznikala a zanikala v jediném okamžení a ustupovala jiným a jiným. Kdosi přirovnal to mihotání k lidským myšlenkám.

Rojí se, vznikají a zanikají neustále, jako nekonečné předivo.

Vrabci na stromech řídce ošacených listy červenavými, žlutými, polouschlými na spadnutí, čepejřili se a strkali a stahovali hlavy až po zobák do volátka.

Oráči obutí v těžké boty klátili se pohodlně za pluhem, mlátili mezi oráním do vyvalených hrud, až se na drobky roztřískaly, a okřikovali dobytek tak hlučné, že se to v údolí jako houkání rozléhalo.

Pasák, jenž pod strání pásl stádo krav a strakatých telat, vesele vyvolával své písně, hlučně práskal bičem a v trávnici jsa zahalen postavil se proti slunci plným obliZA JEDEN HŘÍCH čejem. Jeho bičiště plíškem okované lesklo se, až oči přecházely, když se tam sběhly a utkaly paprsky jako ve středisku.

Marjánka neměla ani kdy ani mysli hlídat po tom všem, ani po pěkné dekoraci, jakou si tu hory, doliny, lesy a rokle byly sestavily, ba ani nezamžourala očima na to, že byla pojednou všecka zlatá.

Byla tuze zamyšlena. Všecka v myšlenkách ztracená pospíchala jako ony. Hnaly se její hlavou, ona chvátala, jakby každou z nich spěšným krokem chtěla dostihnout.

A tak jí cesta hezky ucházela, že ani nevěděla honem jak.

„Ach jéjdane svatéej, co se člověk na tom světě nadrancuje, esli pak by se to všecko vešlo, dyby to chtěl jeden taklehle zepsat, na kravčí kůži, třá byla nevím jak ohromná? Tak se člověk, pro pána božího, plahočí a pomejšli si: No dyť se taky snad už k ňákýmu konci dovlíknu — bodejť — 1?

a vono to de zas k novej trampotě.

Cák bys, milej ty Franto, chuděrko roztomilá, ale řekl, dybys ty věděl, kam já to běžím! Dybys ty to jenom věděl! Co bys ty tomu řekl! Může-li pak si člověk jedinýho kroku sumírovat! Nemůže — neé, ani jedinýho. Tohle a taklehle si to nachystá, a tu 14* ANNA POPELKOVÁ máš, plác něco do toho a je vodílinknutej na věčný časy, a dyby se měl samou alteraci usoužit a kutit nevím jak! Jojo! A už by to všecko bylo bejvalo přestátý a jen už bejt svý —! Aaáh, ahyž, a ty už seš zatím na pravdě boží! A mně ubohej co ted inýho zbejvá, než běžet zas mezi cizí lidi? Tedka aby člověk nehlídal ani na právo ani na levo, nechtěl po tom světě čistě nic dobrýho, byl ešté rád, dyž bude mit do klusu co dělat, aby si stejskat nemoh a vostatek nechal všecko běžet jak to béží!

Ináč si toť nemůžu poradit, než jak to dělám. Dybych si s děckem sedla na chalupu, to by mné museli lidi bláznů nadat, a taky brzy-li pak by to nebylo všecko z gruntu rozcundaný? Zdehle budu mit ze služby třicet čistejch jednušek, dyž si službu nechám stát, a z chalupy vosům jednušek nájmu taky bude jak med.

Jen aby ta Šantrůčková s tým hochem ňáko zacházela, ať se mné nezvětří! Člověk aby tule dřel a sotva si tu chvilku ukradne, co by k děcku doběh'. No, vona je to hodná ženská, hoch si alespoň nestejská, a dyť ně ho ani dát nechtěla, no zrouna ho mermomocí drží zpátky, tak se snad děcko zle nemá, dyž na něm tak říkajíc visí. I dá ZA JEDEN HŘÍCH 213 Pámbu, že to zas všecko bude dobře," upokojovala se a zpozorujíc, že při té samomluvě zvolnila krok, popotáhla Šátek na hlavě, nadlehčila na zádech uzel a pospíchala hezky ostře.

Kousek po kousku, a už tu koukal na ni cíl cesty, město, kam šla na službu.

Blízko města před hlavní silnicí v lukách čněl vysoký dřevěný kříž. Tam se zastavila.

Shodila se zad uzel do trávy, která jí bosé nohy vlhkotou notně zrousala, pomodlila se tuzince pobožné, aby neráčil Pánbůh na ni dopustit nemoc a dal jí k práci sílu a ustavičnou trpělivost, obula se a zašněrovala si nedělní botky pěkným modrým šněrovadlem, spustila vyhrnutou svrchní sukni, pohladila a vytáhla šosy černého kašmírového kabátu modrou krepinkou tuze čistě naparáděného — však si podle něho Kristla naporuČila švadleně — sáhla si na hrdlo, má-li tam bezpečné šňůrku od škapulíře, pleskla důkladné do naškrobených suken, aby se porovnaly, zástěrku z orlianu šikovně zamotanou pěkné rozvinula, mašle vzadu hezky vydmula a konce u nich navarhánkovala, a stála tu jako vejlupek. Ještě si vlasy přislinila, ulízla trochu na dvě strany hřebínkem, který vyn214 ANNA POPELKOVÁ dala ze spodničky, co by aspoň trochu k světu vypadala.

„No tak s Pámbičkem," povídala si s povzdechem a odevzdáním, hodila uzel na záda, obrátila se po schlíplém kousku trávy, jest-li tam něco nenechala, pohlídla ještě s pobožnou úctou vzhůru na zmrzačelou a nepřiměřenou hlavu Krista na kříži vysokánsky přibitého, shýbla hluboko obé kolena a při tom zas už hlavu držela tak přímo, jak by ji z krku měla nehybné nastrčenou.

Šla ted pomaličku a tak si v duchu rovnala, jak si co zařídí, jak se bude při práci otáčet.

„Dyť jégrlinku milej, nemá-li se jednomu zastesknout, musí běžet z jednoho do druhýho — japak ináč, na to sme tu, abysme se vohánéli. Vůli ani lepší mit už nemůžu nežli už mám, a sám ty Kriste Pane dej, aby to všecko bylo dobře!"

Přišla na službu.

K práci se dlouho nerozpakovala. Dala si pár těch kvantu na vykázané místo a povzdychla si při tom tiše, jak by to bylo už její poslední: „Tak teda člověk k jinýmu už na světě néni, než jen a jen pro to dření ZA JEDEN HŘÍCH 215 až do smrti. A to dítě chudinka jak by ani mý nebylo, porá jen mezi cizejma."

Zeptala se pak na svou práci, nechválila se, co a jak všecko umí, nevedla dlouhých hovorů, ale pilně si hleděla svého. Byla beztoho tak skromná, že si neosobovala žádných práv, dělná byla a obratná taky, poctivá a mírná, a mohl ji postavit k práci pěkné i škaredé, učinila všecko bez reptání, jak by se to samo sebou rozumělo. Na lepší práci u vařejky nebo při žehlení jednou dvakrát zkoušela svou dobrou vůli a konečné to přivedla tak dalece, že jí paní spokojeně poplácala na rameně a pochválila: No, vidíme, Marjánko, ty budeš ještě má pravá ruka!"

„Tuhle holku si budu hledět udržet", přichvalovala si paní PatrČková Marjánku před Vánocemi. „Člověk si může na ty déti přece sem tam něco spíchnout, když děvče všecko opatří, ani se jí na práci koukat nemusím a bejt jí přes tu chvíli v patách.

K dětem se má pěkné a za zády mně je neotlouká. Však ta maličká se na ni jen třese. Ted aby jeden kloudnou holku pohledal. Běhá to k muzikám a s chasou to lítá a kdepak by mělo potom smysl na práci!"

216 ANNA POPELKOVÁ II.

Čas vykonal i na Marjánce svou odvěkou povinnost.

Pět let postačilo, aby se její utýrané srdce uspokojilo. Na Frantu vzpomínala, vzpomínala, ale byla při tom klidná, dloužila dosud u Patrčků, a na té služební věrnosti zakládala si ona i její paní nemálo.

„Člověk vydrží víc než by si pomyslil," mudrovala tak někdy, když jí už neušlo, že se její líc trochu spravila a zakulatila. „A pomalinku zvykne všemu, ani neví jak. A léta přeci ubíhaj taky. No, takhle ešté pár let, co by hoch tu školu dochodil, pak budu hledět přijít někam, kde by byl porá při mně. Dyž udělá pohůnka, může si přijít na třicet jednušek, a dyž by to ke koňům a k většímu dobytku za čeledína doved, to už je, pane, hezký; to si chlapci přijdou na štyrycet pétaštyřicet jednušek. A to si ho taky hezky užiju. Abych si s ním pomejšlela ináč, to na řemeslo ho dát nemůžu, leda bych ho kalcovinu naučila takle pro tu zejmu, a dyby se pak voženil, a chalupu mu dám, bude mu to k ňákýmu tomu přivydělání dobrý!"

Marjánka byla skromná ženská, jak ze všeho její jednání patrno. Vzala si do ZA JEDEN HŘÍCH 217 hlavy plán, uspokojila se potom docela a považovala jeho uskutečnění za neomylné. Zmátla-li však celý její rozpočet nová příhoda nějaká, zamyslila se na chvilku a odbyla tu věc naivně: „Vidíme, kdo by si byl pomyslil, že se tohle taky může natejčit!"

S chasou ji nevidíval nikdo a u muziky teprv ne. „Je pyšná, ani s dévčatama, ani s hošma nemluví," hleděli ji odhadnout; ale vzdor tomu si myslili, že je z jiného těsta než oni a platilo tu pouze staré přísloví: „Kdo haní, rád by měl." Jenže by se jí chuděře zle bylo vedlo, kdyby se bylo proneslo na ni, co bylo bohužel pravdou. Ona by sic dítě své nebyla zapřela, ale nezmiňovala se o ném nikomu, kdo se s ní blíž neznal; jak jen mohla, šla si k němu, a to byla její Praha.

Děvčata na službách se starala o ni první chvíli, ale brzy ji nechala na pokoji, když s ní hovor nebyl, a chasníci taky.

Ale zas se ta pozornost k ní obnovila.

„Pět let sloužit na jednom místě, pane, to není holka cumploch. A nejít celou tu dobu na krok k muzice, to je něco! Ale pyšná není, kdepak by se vzala v těch dobráckejch očích pejcha — to je k smíchu! Vidíme, o tomhle děvčeti nebylo nikdy slyšet slova špatnýho!"

218 ANNA POPELKOVÁ Tohle se rozležívalo v hlavě nejvíc jednomu, Lojzek Vojáčků se jmenoval, a proto Marjánku nějakou chvíli stopoval a pozoroval. Ta holka se mu dávno líbila.

„Ale co že nejde nikdy k muzice! I kakraholte, nemá-li ona někde milýho, že jsem ji tuhle viděl s ranečkem někam putovat.

Přece se jí takle někdy šikovně zeptej!"

navedl sestru Albinu. Sloužila u berních a mohla se tedy s Marjánkou snadno sejít a s ní promluvit.

„Pane, nevím, jaksi s ní není řeč — povídala tuhle Čila, co je u sekretářů, přej by byla spustila moldánky, dyž tule hoši do ní za zády hučeli."

Ale nenechala si ujít příležitost nejprvnějŠÍ, aby se s ní mohla seznat. Nedala na sebe dlouho čekat.

V neděli po odpolední práci šla Marjánka trochu s dětmi ven, aby daly mamince chvíli pokoj. Šestiletá Tonička držela se jí za sukně a malou Lidku držela v náručí.

A v létě v neděli jen málo která služka a chůva se zdržela doma. Celé houfy maminek i milostpaní, tetiček/ tatíků, strýčků a jiných příslušníků i opatrovatelů drobné lidské společnosti podnikalo procházky a výlety za volných chvil příjemného počasí.

ZAJEDEN HŘÍCH 219 Albina stála už brzy odpoledne na náměstí na číhané, až Marjánka vyjde s dítětem. Jezdila kočárkem sem tam hezky dlouho, až konečné zamihla se z ulice známá pokrývka na Patrčkové malé LiduŠce. Ted jenom pozor, ať Marjánka nevyvážné.

Albina hnala se v patách za ní. Za městem na silnici ji dostihla a zastavila u ní s kočárkem: „Prosím té, bud tak dobrá," začala, „vidím, že držíš slunečník a díté ti už skoro v náručí spí. Mně se zas tuhle maličkej v kočáře probudil a to s nim neobstojím — abych ho už do náruče radši brala.

Dybysis tak chtěla dítě do kočárku uložit a mně na tu chvíli slunečník pučila; jako na smrt jsem zapomněla si ho vzít!"

„I proč pak ne!" svolovala dobrosrdečně Marjánka. „Jen dyž je pomoc! Děvče si taky bude spaní víc libovat, dyž si poleží na měkkým !"

Albina pospíšila si, vyhrabala díté z kočárku, popustila v něm místo Marjánce a chopila se podávaného slunečníku.

Šly chvilku podle sebe mlčky. Albina pokašlávala a nevěděla, jak do toho. Ale dlouho netrpěla těmi rozpaky. Dala se do povídání o službách tu a tam, o muzikách, kde si může nohy utancovat, o chasníkách, ANNA POPELKOVÁ jak se s kterým, s tím jak po mýdle, s oním jako po písku tancuje; ten poskakuje, teti šlape při tanci na špičky, ten se plouhá po zemi jak malomocný, a ten její, to je hoch jako vítr, s tím by v jednom kuse chtěla celé město obtančit a nic by ji nohy nebolely.

Napovídala toho Marjánce Bůh ví co, a ta se ku všemu jen usmívala. Konečné byla Albina tam, kde se chtěla hlavně mnoho dozvědět. „Prosím tě, kampak ty chodíš k muzice?"

„Ba, milá brachu, nikam!" zamávla rukou Marjánka.

„Ale to mně ani nepovídej! Děvče a netancovat! No leda že bys měla někde milýho a k vůli němu nikam nejdeš!" vyzvídala Albina.

„I toto! Dybych i měla, trochu toho tance by mné taky dopřál, dyby mé to mělo ňáko těšit, anebo by si třá přišel sám se mnou se párkrát zatočit. Ale abych ti upřímně řekla, mně na to ani mysl nepřijde. Hledím si práce a jsem u Patrčků jako doma, a tak ti mé nic nikam netáhne! I pročpak, to já nemám za zlý žádnýmu, kdo se chce trochu povyrazit, dyť nejsme, Bože, na světě, abysme za jeden hřích si nidá nemohli ničeho dopřát, co by se nám zdálo milý ; ale jak povídám, koho to těší."

Albina šikovně obracela řeč různým směrem. Marjánka se jí najednou zalíbila.

Nebyla ovšem tak na hlavu padlá, aby lidem na potkání vykládala svůj osud. Albiné řekla upřímné a dobrácky, že jí ty a ony trety už dávno přešly a že je jí ted nade všecko, když si hledí pěkně svého. Ale také nedělala s kouskem řeči milosti, když s ní někdo upřímné myslil a na ni promluvil.

K Lojzkovi přišla sestra o Marjánce se samou chválou.

Úmyslné počala ji pak vyhledávat a zkoumat, a konečné, jsouc bratrem o to žádána, odvážila se kdysi tak dalece, že jí přišla s touhle písničkou: „Poslouchej, náš Lojzek se na tě dycky ptá a je rád, že se mnou kamarádíš. Že přej se mu líbí, jak seš tichá, žádnej větroplach ani cumploch, že si hledíš svěj práce a ne hloupostí, jako třeba jiný děvčata. No víš, nezlob se, je to můj bratr a že ho snad chválím, ale ty bys s ním, Marjánko, dočista nic nechybila ! Přijde si ročně na hezkejch pár grošů, je támle u pana Sokolíka ve strojírně truhlářem a zámečnictvi rozumí při tom taky, lepši kolikrát než vyučenej řemesník, a možná že se ANNA POPELKOVÁ dost brzo dostane za mistra a to má pak hezkej, pane, přídavek! Jednouše tak doma pozdálečí o tobě zmínil, a maminka se ptala, jesli seš to jako ty, co sloužíš u Patrčků.

To přej je hodný děvče, proti tomu bych přej ani nebyla, třebas by neměla ani groše, šak přej je pořádná a dělná ženská v domě kolikrát lepší než ta s penězma."

Marjánce se jaksi stáhly slzy do očí.

Odjakživa měla pláč hned na krajíčku. Položila ruku na ruku Albině, která tlačila před sebou kočárek s dítětem, a několikrát ji pohladila: „Holenku, holenku!"

vydychla jenom teskné. Víc neřekla ani slova a byla po celé odpoledne smutná a rozechvěná.

Albiné se zdálo, že má tu milou holku tak ráda jako sestru a že by ji zrovna k sobě přitáhla a dala jí hubičku. Vzala ji jednou rukou kolem pasu a druhou vezla kočárek.

Ani jedna ani druhá o té věci už toho dne nepromluvily, a zdálo se, že mají pojednou velkou starost se svými svěřenci.

„Tak si polož hezky hlavičku, polož!"

prohodila měkce Marjánka a kladla hlavu dítěte na své rameno. Liduška nechtěla, zavrněla. „Tak co pak chceš, co?" stejným tónem pokračovala k dítěti a hověla jeho ZA JEDEN HŘÍCH 223 vrtochům se svatou trpělivostí. Byla dojata a neuměla se dnes ani rozmrzet. Slzy draly se jí do očí, a hleděla je před Albinou připočíst na vrub dítěte, jež celovala a hladila, hýčkala a k sobě tiskla.

Albina na odpověd nehartusila. Pomyslila si: „No, taková véc se nedá najednou přes koleno rozlomit — uvidíme dál."

Za to se Lojzek po Marjánce čím dál tím více bláznil. Všecko se v něm probouzelo, rozproudilo, vzkypělo a vykřiklo pojednou, že tu nejistotu déle už nevydrží a že musí s děvčetem stůj co stůj promluvit, aby se dozvěděl, na čem je.

Vyhledával Marjánku jak kde mohl, za to ona se mu ne ze vzdoru, ale z bázně nevyslovitelné vyhýbala a bylo jí při tom úzko jako při zločinu.

Tím se však Lojzíkovo chtění a touha podněcovaly, takže Albína, když už se nemohla dívat, jak se hoch trápí, navlikla sama setkání jeho s Marjánkou.

Už tu byl, ať se mu vyhýbala, ať se bránila jak mohla.

Všechno se v ní zachvělo. Staré vzpomínky se zburcovaly, vykoukla ta a vyhoupla se jiná, stavěly se jedna vedle druhé a jedna přes druhou, a objevily se tu před její duší, ANNA POPELKOVÁ jak by se v dálce viděla na osamělém ostrovu vypovězence. r Vzdalovala se od toho všeho celých pět let, zatlačovala zúmyslně od sebe víc a víc, chtěla se zapomenutím na svou minulost vykoupiti pro nový cíl, který tkvěl nyní v každé její myšlence, v každém kroku, v každém předsevzetí: pro toho hocha, pro to díté, pro Tobiška, jemuž chtěla celou silou své lásky a své vůle nahraditi odloučenost a vyobcování z kruhu rodinného.

A ted, ted to všecko pólo zapadlé, obětované a zapomenuté bylo znovu nezbytně vyvoláno. Měla ted celé to svoje zahalené „já" rozkřiknout do světa k posouzení a odsouzení.

Ruce jí sklesly, oči zíraly široce a ve spáncích bušily žilky. Byla by se nejradéji skryla, utekla před ním, před světem, sama před sebou. Také se k tomu hotovila.

Lojzek zadržel ji pohledem plným výčitek a smutku. Všecek se chvěl, jeho oči prosily, líce planulo, rty hýbaly se pohnutím, nejsouce v okamžení mocny slov. Zastoupil jí cestu a vypravil ze sebe konečné: „Copak musíte přede mnou utíkat? Dyť nejsem špatnej člověk, abyste se proto musela už snad zahodit, dyž se mnou pár slov promluvíte.

ZA JEDEN HŘÍCH 225 A já bych vám tuze rád řekl toho moc, co mně už dávno leží na srdci!"

Neodpovídala, šla pomalu s hlavou svěšenou a teprv po chvíli začala mluvit tiše, ale s takovou prostotou a vřelostí, že s utajeným dechem každé její slovo Lojzkův sluch pohltil.

„Ani toho po mně nechtějte a sobě taky nežádejte; litoval byste toho jistotně. To, co já sem všecko v živobytí už zakusila, neuměla bych vám ani vypovídat, a vy byste se při tom dal na outěk. Važte si svýho dobrýho, dyť najdete poctivou a hodnou holku, dyž ste sám člověk pořádnej a rozumnej. Mně už by ani to štěstí neslušelo ; to mě neznalo nidá, a dybyste se mnou měl ňákou častou řeč, to mně věřte, že by od vás taky uteklo. Já bych si to za živej svět neudala, abych se snad s někým kamarádila vopraudusky, kdo mě jak se patří nezná, a dybych vám z gruntu celý svý živobytí měla vykládat, to byste si ani nemusel přát!"

„No snad ste někoho nezabila!"

„Božínku dobrotivej, toť nezabila! Ale nemůžu vám to jaksi přece říct, leda dybyste se mé na tom místé zadušoval, že živej duši o tom ani nemuknete. Já se na vás prach nic nerozhněvám, dyž ně necháte a 15 226 ANNA POPELKOVÁ a pudete za svým štěstím ! Ani bych s tým nezačínala, ale dyž vám teda na tom sejde, tak vám to nevodepřu a vypovím. Vy budete mít aspoň pak lehký srdce, a já už to svý trápení si dovleču až ke hrobu tmavýmu!"

Lojzek byl jako na trní. Zařekl se živým Bohem, že by si za hřích počítal, kdyby jí měl žalost způsobit jenom třeba „myšlinkou" Marjánka začla svoji zpověd. Vypravovala, rozpomínala se. Žila těch několik chvil své minulosti, povídala a zapomněla, že to všecko, co z její mysli vyvinuje se tu jak nitě z klubka a zní přioděno slovy z jejích úst, nepovídá jenom sobě. Mluvíc o svém štěstí, toužila a horovala o něm, vzpomínajíc neštěstí a svízelů, žalujíc na kletby a trampoty, jež jí jedna za druhou stíhaly za ten jeden, jediný těžký hřích, rozlítostnila se k pláči.

Mluvila dlouho a vyplnila za tu chvíli kde který koutek svého nitra tesknotou a rozbolavéla je k nedůtklivosti. „A nejvíc je mné líto, že chudinka za nic nemůže a takle je a zůstane otrokem u cizoty a bude věčným postrkovadlem," dokládala.

Lojzek byl jí nejblíž, který bolesti její měl porozumět. Bylo ted na něm, aby se zkoumal, dovede-li se jeho láska k Marjánce ZA JEDEN HŘÍCH 227 přenésti i přes tuto živoucí trapnou překážku, a zůstane-li tak obétovna, jak neustávala namlouvat srdci Lojzkovu, rozehřívajíc je až k horečce.

Měl toho vypravování plno ; poslouchal zamyšlen a s hlavou svěšenou. Marjánka hleděla v tom odkrýti stopu soustrastné účasti se svým osudem. Nepozastavovala se nad tím, že asi po této její zpovědi uznává Lojzek za dobré upustiti od své lásky k ní a nechati jí doběhnout samu až tam, kde její žití končí. Tak to dojista jest už pro ni určeno, a ona se neodvažuje k jakémukoliv reptání proti sebe trapnějšímu a bolestnějšímu trestu, vycházejícímu z nitra lidské společnosti, proti které se trpce prohřešila, davši jí syna věčně odstrkovaného, jehož připravila o všecka práva, o která se druzí samozřejmě před jeho očima mohou podělit A tento dobrý Člověk se od ní neodvrátil, nenaplivl před ní, a přece se mu ke svému hříchu přiznala. Pravila si v duchu, že je za to hoden, aby se mu dobře vedlo na světě. „To je hned k uhodnutí, že to není žádnej svéták ani ledabylej lehkomyslník," přemítala. „Skoro je mně líto, že sem ho tou gronikou zarmoutila!"

•5* 228 ANNA POPELKOVÁ III.

„Rozmyslím si to," napadalo v ducnu Lojzkovi, když po Marjánčině vyznání odcházel. A zas, jak si tak opakoval její slova, jak se tak na její místo vmyslil, jestli taky chuděra si mohla poručit, aby ji to trápení nestihlo, rozehřál se znovu a naposled si i vyčítal, že jí dal mlčky cítit pohrdání, že neměl pro ni ani slovíčka, když se nejprv takřka násilím tajemství jejího zmocnil. Vynutil a vyškemral, byl by se ochotně nabízel, že jí třeba čertu vyrve, a ted utíká po těch pár slovech, jako kdyby ho byl had štípl. A jí to muselo přijít líto, jakpak ne!

A tohle mohl udělat — takovým necitou se jí ukázal.

Kdo pak je ale před Bohem bez hříchu!

Vždyť už jí sám Pánbůh ten trest ulevil, má se ted hezky dost, dost obstojně, a tadyhle on by honem chtěl pobrat všem rozum, soudit nad Pána Boha a dělat drahoty!

„Jsou holky, ale jé! Neumí to vzít nic do ruky a vyřídilku maj pořád jak na jarmárce. No a tohle děvče bych musel nic jinač než závidět každýmu, kdo by ji místo mě dostal!"

Netrvalo ani týden a po všemožném ZA JEDEN HŘÍCH rozebírání a uvažování ustanovil se Lojzek určitě: „Když ne tahle, tak jiná žádná.

Aspoň se pamatuju, že ani jedna mně nikdy tak do oka a do srdce nepadla jako tahle!"

Přiznal se matce se svým úmyslem, že by si přivedl rád nevěstu a koho. Matka už tak z daleka hádala, koho asi, a když řekl syn jméno, schvalovala jeho volbu: „Proti tomu děvčeti neříkám nic. Není žádná zpanštilá, práce se nebojí a do světa se nežene. To bys skoro nebybil, bych myslila."

A zatím ta, o kterou se jednalo, považovala věc za odbytou, když učinila to, co si kladla za svou povinnost: vyznáním své minulosti Lojzka od úmyslu jeho odvrátit. Její svědomí bylo tím upokojeno a od budoucnosti nečekala už pro sebe docela nic. Záleželo jí pouze na tom, aby Lojzek zachoval všecko v tajnosti, a na to s jistotou spoléhala. Nenadálá se tedy, že se pro ni přece rozhodne.

Po několika dnech, jak Lojzek Marjánku vyčíhal, docela bez okolkování jí nabízel, aby se stala jeho ženou. „Co se stalo, stalo se, odčinit se nedá, ale proto zle bejt nemusí," mluvil k ní rázně. „Však jste za to zkusila už dost, a chcete-li bejt na světě 230 ANNA POPELKOVÁ proto, abyste připravila někomu spokojený živobytí, nenechávejte mé zbytečné mořit a řekněte, Hbím-li se vám tak dalece, že byste na mé mohla zvyknout a vystála mé kolem sebe. Litovat toho nebudete, to já už se postarám. Jste mírná, a já taky nejsem žádnej splašenec; dělat umíte, a já se taky před prácí neskovám, tak se snad sneseme.

Matka a sestra vám přejou a rádi vás budeme mít všici. Nasloužila ste se cizejm lidem dost a nechcete se snad dřit ve službě do smrti."

„Bože dobrotivej!" vyklouzlo Marjánce z úst.

„Rozmyslete se a já si za dva za tři dni přijdu pro odpovéd, ale budou pro mé tuze dlouhý ty dni, a já bych si hrozno přál, aby mně vaše odpovéd to trapný čekání vynahradila."

Lojzek pomalu kráčel vedle Marjánky, ruce vzadu založil a koukal při chůzi k zemi, jda tak pomalu, jak by pro každou šlépěj teprv místo vyhledával. A při tom se zvolňoučka klátilo jeho tělo.

Marjánka přemítala. Tuze ji dojalo, že Lojzek přišel přece k ní zpátky po tom všem, co o ní věděl. „Japak bych jen mohla dělat takový milosti a vzácnosti se svou ZAJEDEN HŘÍCH 231 osobou," přemítala k sobě, „dyž ten dobrej člověk povídá, že bych mu mohla živobytí zpříjemnit. A potom, Božinku nejmilejší, to není ani zlatem k zaplacení, že bych teda přeci měla hocha u sebe. I to se mně radostí srdce zrovna třese — dybych už k vůli tomu děcku to neměla udělat, to by ale byla zrovna inu lehkomyslnost! A japak bych mohla z huby vypustit „ne", dyž vidím, že si někdo mej pomoci tak tuzince přeje.

To je, pane, tadyhle dobrá služba a do smrti dobře zabezpečená, a co je u ní nejlepšího, že si to svý milý dítě k sobě vemu! Jéjdane svatéj ! Tak si mě teda taky někdo ešté všimne. Inu, jen dyž to dítě chudinka už nebude dýl za postrkovadlo, to je u tohohle to nejkrásnější. A za to budu dřit a naparovat se do dechu nevím jak, jen aby všecko bylo dobře."

Největší výhodou považovala tu Marjánka, že bude mít dítě u sebe; za uskutečnění toho byla by snesla všecko. Její vlastní práva a výhody tohoto svazku stály v její mysli na posledním místě. Na jedné straně byla z toho veliká její radost nad hochem, že bude tedy už opravdu jako její, když ho bude míti u sebe, na druhé straně přemítala o povinnostech, které ji čekají, 232 ANNA POPELKOVÁ a vznikla v ní obava, jest-li se službami svými zachová.

Připravovala se k tomuto kroku jako svědomitá služka, která pro kousek toho chleba hledí, aby učinila vše, co pánům na očích vidí, a všecka její spokojenost záleží v tom, že proti její práci není reptáno. Žádala-li chleba ještě pro kohosi jiného mimo sebe, tím skromnější si slibovala být ve svých požadavcích a tím houževnatější ve své obětivosti a ve svém dříčství tělesném. Nebyla to tedy ani láska, jež na otázku Lojzkovu diktovala Marjánce pro něj žádoucí j,ano", ani to nebylo prospěchářství pro vlastní její osobu. Zde měla na mysli jen a jen své díté, ať obrátila myšlenky o této věci sebe hlouběji.

Co takto uvažovala, šel Lojzek stále při ní stejně zamlkle.

Chopila se konečně slova : „To nejsem taková, abych snad chtěla dělat milosti.

Můžu vám říct zrovna, co a jak myslím, čemu byste měl ale na to mý slovo čekat a se ohlížet. Živej duše nemám, s kým bych se měla radit, a tak si myslím taklehle, abyste teda věděl. Vy ste člověk dočista pořádnej, to je na vás zrouna vidět, a já taky proti vám ani nejmenšího nemám. Dyž byste ZA JEDEN HŘÍCH 233 si teda myslil, že byste mohl bejt se mnou spokojenej, tak vám na tom místě svý slovo dávám, a to platí tak, jako bych se vám tu Pánem Bohem a na svatý písmo připovídala.

Můžete si to ale ešté sám rozmyslit, já vám za zlý mit toť nebudu. Ale to bych vás tuzince prosila, abyste mně na svý čistý svědomí přislíbil, že si potom hocha můžu vžit k sobe! Aťsisi už se mu nakrásně daří nevimjak, přeci nidá nejni nad svýho člověka, a já bych už hrozno ráda měla to děcko pod sebou, ať vím každý jeho hnutí.

Vostatek nejsem ženská rozmazlená a za vaši dobrou vůli vám pomyšlení udělám.

To je mý spravedlivý mínění, ať byste si mu už řekl cokoliv."

Lojzek chopil Marjánku za ruku. „Vy ste taková milá holka. Ted už budu docela upokojenej. To se ví — hoch pude k nám, to je docela v pořádku a taky se o to postaráme. No tak se na ten krok, Marjánko milá, připravte s Pánem Bohem, já sem odhodlanej. Na předměstí je tuze hezkej jeden byt, a je zrovna práznej, ten si myslím najmout, a to bych rád, abyste se na to taky se mnou podívala, co tomu ale řeknete."

„I to abyste snad sám jak myslíte —" šeptala stydlivé, „dyť to bude všecko v po234 ANNA POPELKOVÁ řádku, jak si to vyberete podle vůle." Jaksi se pojednou rozehřála. Zalézajíc skromné při všemožných příhodách do pozadí a považujíc se od smrti Frantovy za nulu v celém velikém světě, má tedy pojednou být něčím víc nežli služkou. Ba její slovo může snad i tolik způsobit, že k vůli ní změní se úmysl osoby, která zaujímá ve světě daleko platnější místo než ona! Jak ji to těšilo! Tolik radosti najednou. Bože, Božínku, je jí zrovna ze všeho k pláči.

„A dyž vo těch věcech tak mluvíme," pokračovala, „tak já mám taky chalupu ve svěj dědině, mám ji jako po našich — dej jim Pámbu korunu nebeskou — zděděnou, vosům jednušek z ní dostávám ročně nájmu a prodat se mné ji nezdálo, myslila sem jako, aby to nepřišlo do cizejch rukouch, že by to jako mohl Tobišek ujmout, až doroste.

Ale dyž byste si myslil třá to prodat, no tak se to i může. Já to beztoho jen k vůli hochoj tak nechávám, protože mné nájebník chalupu dost a dost rozhrká a rozderchá a jedinej řebík novej do ní nezatluče; to já všecko vím, ale aby se mné jednou ňáko nezdálo a aby hoch nědy neřek snad: mámo tak a tak, šaks to dělat nemusela, mohla bejt chajda pro mé — no tak teda aťsisi už ZA JEDEN HŘÍCH 235 to tech pár let je v cizej správě, a hoch aťsisi pak dělá s tým jak bude jeho vůle."

„O tom si povíme až jindy, Marjánko.

Přijde na to, jak bude s hochem dál. Bylo by podle mýho nejlepší vyučit ho řemeslu a s tým ať na vsi nevostává. Na rolnickou živnost chalupa nehlídá, to nejni ani řeč. Ale povídám, jinač proti vašemu mínění nejsem, až jak se to ukáže dál. Já si hlavně myslím, a proti tomu arci taky nebudete, aby z hocha bylo néco pořádnýho, a jen co školu dochodí, tak to bude pak má starost. No tak byste to hlavní věděla, a myslím si teda a dáte mné v tom za pravdu, abysme kopulaci dlouho neodkládali. Bylo by to čistě zbytečný. Dyž sme na všem srozuměný, tak by to mohlo za ňákejch pár neděl bejt, vidte? Čím dřív tím lip. Já už se beztoho nemůžu dočkat," doložil vřele, zadíval se na Marjánku se zálibou a chopil ji pevné za ruce „Jak chcete." řekla tiše. „Do vánoc není dlouho, to uteče brzo, a budu se teda chystat na ten krok. Ale — peníze nemám," připomněla nesměle, „to abyste jako věděl nápředéjc. Tech pár jednušek, co mám ze služeb, dám na ňáký to náčení, a nula vod nuly pojde."

„Na peníze sem se neptal, to víte od prvozačátku mýho mluvení s vámi," důrazné 236 ANNA POPELKOVÁ přerušil Marjánku. „Japak, Marjánko," zašeptal jí do ucha a dotýkal se bledých vlasů svým obličejem a uchopil ji v půli, „hubičku na to zpečetění nedostanu?"

Ani se nebránila, ani nesvolovala. Lojzek se neptal a vzal si. Rozehřál se a byl by bral nepočítané.

Marjánka v té chvíli poznala, že k tomuto milému chasníku cítí úctu téměř takovou, jakou cítíváme k rodičům. Na její tváři rozložila se spokojenost. Setrvala tam po celou dobu, kdy se chystala k oddavkám.

IV.

Jak jen mohla nejdřív, pospíšila Mar jánka k Šantrůčkové na hocha se pokouknout Cestou v různých variantech dobrořečila v duchu svému nastávajícímu muži: „Hochoj je deset let a čisté nic sem ho eště neužila A japak to jen Alois povídal? Že si myslí aby z hocha bylo něco pořádnýho a že se bude učit řemeslu. Vidíme, jakej je to dobrák Eště nejsou svý a už se o hocha stará. Inu bude to tuze dobře, že se to takhle přitrefilo! Vid, ty můj milej Franto tam na nebi že to bude tak dobře, dyž naše díté bude mít svůj pořádek. Ty mné to jistotné nemáš za zlý, že tahle smejšlím, třáže sem myslila, ZA JEDEN HŘÍCH 237 že do smrti smrťoucí bych inýho než tebe kolem sebe nevystála! Ale dyž to dělám nejvíc k vůli našemu Tobiškoj. A dyž si hocha k sobě vemem', coak by mohlo jenom bejt pro něho lepšího? Je to vod kosti dobrej člověk, a japak bych mu ale mohla vodříct, dyž povídá, že potřebuje ženskou, která by k němu byla upřímná a pracovitá, aby oba pěkně vedle sebe se snášeli a pracovali? A že by přej inou nemoh' tak dobře vystát jako mě, no tak snad nebudu dělat ňáký milosti — a Franto milej, slyšíš, náš Tobišek bude mít pěkně „doma", a já mu to chudince všechno vynahradím, co za ty doby zkusil mezi cizejma.

„No tak, milá tetičko," přišla rozveselena k Šantrůčkové a tleskala si při tom po hřbetech rukama, jednu přes druhou kladouc, „už vás toho hochovýho řmotu brzo zbavím. Víte-li pak, že se budu vdávat, a to bárci si pomyslíte, že si hocha vemu horempádem k sobě; tak sem vám to jako přišla taky zvěstovat."

„Tójo, tójo, mmhmm," pomalu ze sebe soukala Šantrůčková, patrně nad tím rozmrzena a zaražena, „ty se teda budeš vdávat!

Já ti něco povím", hrnulo se z ní po chvíli rychleji, „skoro bys mné tu hocha mohla eště 238 ANNA POPELKOVÁ nechat ňákou chvíli, tahle aspoň do těch dvanácti let. Víš, co bych ti to nepověděla, jak je pravda spravedlivá! Hocha sem tu měla malinkýho, a coak mné ale byl platnej — houbec! Jen aby se s ním byl člověk trochu napiplal. No ale nešť, já to nevyčítám, myslím jenom jako, že aby mné ted, dyž je větší, trochu za to s všelisčím vypomoh."

„Ale depak, tetičko, dyť já už se toho ani nemůžu dočkat, abych hocha měla u sebe!

To víte, dyž tadyhle člověk na děcko vosům deset let se nuzuje a dře, že si trochu toho pokoje taky zaslouží a s déčkem tej radosti.

Ale jé, tetičko, toto, to ne, depak, to já si hocha vemu, šak dyť Alois sám taky proti tomu není— Božínku, to mné ani nevymlouvejte! Zkrácená snad přece nejste, a dyby se vám to zdálo, já bych už ňákej ten groš — No ale — chichi — šak né jen pokoušíte, abych já to nevěděla!"

Šantrůčková se zamračila a místo odpovědi nahnula se přes zídku k malinkému oknu, zaťukala na sklo a zakývala ukazováčkem: „Ty Hondo," křičela na hocha obrátivšího se na zaťukání, „skoč támle pod stráň k volšinám, ať Tobek běží dom. Bobeš ať mu tam třá tu minutku na dobytek dohlídne !"

Honda už pelášil, až mu nohy na záda lítaly.

ZA JEDEN HŘÍCH 259 Chvíli bylo v sekničce ticho.

„Ale podívejme se, tak von vám ten rozumplet usch'? A já sem myslila, dyž sem vám ho přinesla, Bůh ví co to nebude," přerušila ticho Marjánka.

„Bodejt, převit, nemělo to ani jedinýho kloudnýho kořínku," odpovídala dosud zamračeně a úsečné Šantrůčková. Vstala, rejpala do suché zeminy v koflíku a zúmyslné si tak hrála, aby nemusela hledět na Marjánku. Zdvihla hlavu a koukala oknem : „Aha, už se žene!" vypravila ze sebe najednou.

Matka Tobiškova vyskočila hbité se židle.

Stoupla k oknu opodál a že bylo okno trochu zacloněno suchými šťaklemi a hůlkami v hrncích květinových, shýbala se a vrtěla hlavou a hledala kousek prázdný k výhledu oknem.

Kluk hnal se s pastvy jako vítr. Nohy měl jak zemina umouněné a nohavice dole shrnuté jak na tureckém turbané. Kabátu na sobě neměl, a rukávy košile visely nedbale ušpiněny a rozepjaty; ani vesty neměl a místo šlí stáhl nohavice o půli navazovaným provázkem. Jmenuje-li se jeho košile bílá, to bylo skoro hádankou, a ke všemu ji měl až k pasu rozepjatou. Tvář jeho svědčila o téže nedbalosti, jakou prozradil celý jeho zevnějšek, a ruce tak měl umouněné, že mu za nehty 240 ANNA POPELKOVÁ vězelo na dva milimetry smutku. Ale na rukou měl třikrát kolem jeřabiny, asi na třech místech prstýnky z korálek, o něž se popral s kamarádem, a v kapse přechovával řetízek k hodinkám z obroušených třešňových pecek, kousky barevné bavlny, sirky k rozdělávání ohinku a kusy pečené řepy.

Bylo to snad ponejprv, co se Marjánce její hoch opravdu nelíbil. Tak se jí jaksi starostí čelo stáhlo, než vešel, vlastně vrazil hoch do sekničky jak velká voda.

„Tak co!" vzkřikl místo pozdravu a vyhupl se oběma nohama, jak by přeskakoval překážku.

„No nevidíš!" upozorňovala ho Šantrůčková.

Než dopověděla, už věděl co je. Vřelo v něm ješté rozpustilství. Nedal se pobízet a šel matku pozdravit. Ale jak! Z prostřed sekničky jako nezvedenec šel pochodem, bušil při tom bosýma nohama do upěchované mazanice, až to mlaštělo, a kroky si počítal: „Jedna, dvě, tři, čtyry, pět, šest," a zastavil se před matkou, ledabyle jí ruku políbil, ani při tom nemuknuv, obrátil se, vyzdvihl jednu nohu a tančil po seknici o jedné, druhou drže si rukou za zády. Hlava se mu při tom klátila na zad, zuby v ústech ZA JEDEN HŘÍCH 241 bělely se jako řepa, a jak se smál, bylo mu vidět až bůh ví kam do krku.

Matka ho zastavila. Chopila ho za rameno, pozdvihla mu bradu a hleděla do očí.

Hoch je taškářsky přimhouřil, aby do nich neviděla, a chechtal se rozpustile, hlavu maje nezbedně někde na zádech.

„Seš ňákej jaksi divokej, hochu, pro pána!!

Copak, tos upadl, že se ti spustila z nosu krev? Dyť máš tadyhle forhemetku celou zalitou!"

„Ale kdééé!" řehtal se Tobeš, vytrhl se matce z rukou, hodil hlavou rozmarné nazpátek a smál se tak rozpustile, jak by ho někdo notně na hrdle lehtal. Vyzdvihl zas bosou nohu, která byla tak hnědá a drsná jako šupka starého bramboru, házel hlavou a nemohl se ze smíchu ani zpamatovat. „To sem se pral s Mankem Vocáskovým", řekl po chvíli a zas se rozchechtal.

„Von měl stek, že sem Frantoj vydrápl tadyle řetízek, a tak na mé, že přej sem vonedá jejich tygře urazil roh. Dyž urazil tak urazil, šak ty ho, řuponi, spravovat nebudeš! A holomek na mé a vytne mné baňu, až mně červená vyšplíchla. Ale já mu baňu a jednu na ňu, a měl toho jakorát dost. Třískl sem ho kamenem do spánku, 16 242 ANNA POPELKOVÁ div mu mozek nevylít — jchá ti kluku posvítím! Ten břískal! Ten vejskal! Jeda!"

A Tobeš se znovu rozesmál jako uličník, že se nemohl ani zpamatovat. Zasvítil na matku očima, které jen jen hrály, pootevřel ústa, mlaskl jazykem a zdvihal vzadu jednu nohu, druhou nohu, a skákal střídavě o jedné, nikoho si už nevšímaje.

„Hochu, hochu, to se mně nelíbí, že seš takovej rozpustilec," tuze starostlivě a s čelem staženým řekla Marjánka a s otázkou na rtech obrátila se k Šantrůčkové.

„No jako hoši všicci," zastávala se tato Tobše.

„Pro pána, to nesmíš bejt takovej urputa! Copak by ale z tebe bylo! Dyť jak dochodíš školu, musím té dát na řemeslo, a kdo pak by tě takle mohl mit — přeci se pamatuj!" mluvila matka hochovi do duše.

„Jen dyž ho budu mit brzo na vočích," upokojovala se jedině a byla jata vděčností k Lojzkovi, že on jediný jí to konečně umožnil.

V.

Když se z Marjánčiny veselky její bratr Tonda vrátil domů, povídal Terezce: „Tak hned se ti mně člověk nelíbil, jako tenhle ZA JEDEN HŘÍCH 243 Mančin Vojáček. No, pojdám, člověk z gruntu šikounej a vosobnej — kakralente, to jim to slušelo! A mné zrouna bylo, že bych byl moldánky spustil, jak si každýho slova Marjánčinýho považuje, jako by to bylo evandélium. A hned ty a ty — museli sme si připit, a von mné hnedkej: ty švakře. — A máš přej se na jejich domácnost jistojistě přijít podvat, to sem jim voboum rukoudáním musel slíbit, ale že sem jim neřekl jakorát kdy. — Tadyle taky posílá paňmáma détom ňákej pomlsek. — Jó a pomysli si, zrouna ke svarbé mu to přišlo, jako Vojáčkoj, švakroj, že je tam, co dělá, mistrem, a to si tedkej přijde přej zas vo moc lepši. -- No, Manča si sedla, to nic. Zrovna bych brečel, dyž si tak na všelisco zpomenu ... Jó a ta panička, moc pěkná ženská, urozená jako, jim prokázala tu radost a šla taky do kostela, to byla jako za starou svarbí. Droužička byla ženichova sestra a jinač horace nedali žáný. Ta paní, co maj tu fabriku, moc tak se hezky k nim měla — i pane, vosobo, ta ti měla pod kokrhelem kudrnky jak droužička a tule bílou roušku na hubé — moc jako z těch prvních, a se mnou taky se do hovoru dala, ani sem honem nevěděl, jak se s takovou má mluvit. — Hocha Tobiška 16* 244 ANNA POPELKOVÁ to beze ušeho že si vemou dom, šak že přej se to patří, řekl Vojáček, a tak ti to tam maj vyšpalírovaný a eště jednu seknici extra.

Já to ani neumím ušecko dost menovat, ty heblata, von to taky nejvíc chystal jako Alois. — Jó a kamarádi jeho z fabriky ho vobmyslili takovou kumštovní halmárkou, to mu jako sami dáli a tak se to ňáko podivně zavírá a moc je to krásný, tuze se to blejští. — Marjánka se změnila, je jako fajnéjší ted, inu, je už taky léta v jiným cviku, kam pak se neděje! — Až si na ušecko zpomenu, Člověk na to na ušecko pojednou ani přijít toť nemůže!"

Terezka dobromyslně se usmívala a bylo jí toho povídání mužova pořád málo. Byla ráda, že Tonda přece to všecko viděl na vlastní oči a že tam ve městečku taky za něco platil. Tuze jí bylo milé, že se tam za né nestyděli a na veselku je pozvali. Však dala Tondovi ze samé radosti pět kuřat za dar ke svatbě a kropenatou slípku, kterou měla oblíbenou, strčila do košíku za kuřaty taky. „Aby věděli, že jim přejeme!" povídala si při tom, a její tváře byly jeden úsměv.

Mluvil pravdu Tonda k Terezce. V Marjánčiné muži se nemýlil. Lojzek byl človíček, jakého by mohl pohledat. Sám řekl Mar1 ZA JEDEN HŘÍCH 245 jánce, aby tu Santrůčkovou nezapomněla na jejich svatbu pozvat a hocha, to se ví, ať sebou najisto vezme. Ale Šantrůčková, která napolo slíbila a které až hrůza Marjánka se nanutila, aby potom si snad nepomýšlela zůstat doma, nepřišla přece a hocha taky neposlala. Posílat pro ni co by pomohlo, když sama nepřišla, a takový lán cesty to taky byl; kdyby nebyl, už k vůli hochovi by se tam snad Marjánka sama byla rozběhla. Za to říkala Tondovi přes tu chvíli, jak je hodný, že k její veselce se nechal vynajít.

Sotva se po svatbě trošku usadili, vydali se mladí manželé Vojáčkovi k Šantrůčkové, vlastně k hochovi.

Když se vraceli domů, nebylo Vojáčkovi tuze do hovoru, a jeho žena měla hlavu plnou starostí, jak jen to s hochem udělat.

Lojzkovi se Čistě nic nelíbil. Ta jeho smělost, rozvernost, ba nečitelnost svítí z těch očí chvíli šedivých, chvíli tmavých jako uhel, hned zakaboněných a hned zas rozpustile těkajících a svévolných. Nic dětského, nic přítulného, nic svěžího! „To bude roztomilý potěšení!" oddychal a staral se v duchu.

246 ANNA POPELKOVÁ Tu svou milou malou domácnost, na kterou se tolik těšil, měl si zrovna jaksi tím hochem kazit. Ani mu to dřív tak za obtíž nepřišlo. Myslil si, díté bude pěkně zvedené, že se o néj hezky postará a bude Marjánce s ním aspoň veselej, když on bude v práci.

Ale sotva hocha spatřil, hned se mu ho odnechtélo. „No co platný," upokojoval se v duchu, „hocha si vžit musíme. Marjánka by myslila, doví jaký chci dělat vzácnosti, a na jeden pád za to nemůže, jak jí hocha cizej člověk přivede, dyž mu na kůži nemůže pořád taky sedět. Takhle to je, dyž se člověk jen jednou zapomene a pak aby za to trpěl a pomalu i jinej s ním. Co mohla, chuděra, jinýho dělat! Sak vona se zrovna třese, aby nebyla někde zlá vůle, a taky že se jí ve všem zastanu, kdyby se chtěl někdo opovážit!

Na to sem její muž, abych se jí zastal!"

„Jak to jen trochu spořádáme, vemem si hocha dom," řekl Marjánce.

Ta vyjasnila tvář hned a vděčně se na něj podívala. Stáhl ji k sobě. „Tak víš-li pak co novýho a péknýho? Že sme ted už sví, že seš má a žádnýho jinýho! I Božínku, Bože, já sem ted jak v nebi ! Je mné líto každej minuty, kterou nejsem u tebe, a to si pořád počítám: dyť pracuju pro svou nejmilejší ženušku a za pár hodin sem zas u ní!"

za jeden hřích 247 Poslouchala jen jedním uchem. Byla zabrána ve svůj plán. „Ty Alois," řekla místo odpovědi, „japak abysme tu jednu halmaru na šaty dali na tu samou stranu eště, co stojí ta druhá. Myslím jako, že by tam bylo jakorát místo pro hochovu postel."

„Náko to uděláme," přisvědčoval muž, a protože se mu chtělo víc hovořit o všem možném jiném, než o Tobšovi, pokračoval ve své dřívější řeči, jak domů z práce vždycky spěchá.

Domácnost manželů Vojáčkových byla vskutku utěšená. Marjánka odjakživa držela na čistotu, pokud jen bylo možná, a ted musela míti šaty i obydlí jako ze škatulky. Mohla si doma zařídit všecko tak, jak jí bylo po chuti. U ní bylo ted obrácené. Dokud byla svobodna, byla stále odkázána ke svým služebním povinnostem, ted, když se provdala, zdálo se jí, že si tím vykoupila svobodu. Ba jako by všecka pouta s ní byla spadla, tak volně se jí ted dýchalo, práce jí hrála v rukou, co je nouze, o tom se jí ani nezdálo, a muž by byl pro ni za dobré slovo a veselý pohled do ohne skočil. A Marjánka považovala svého muže za něco 248 ANNA POPELKOVÁ vyššího, on byl všude na prvním místě u ní.

Podělili se tak hezky o své starosti a radosti. Marjánka dřív žila tak, aby urvala trochu toho živobytí, a ted jí čas ubíhal příjemné, že mnohdy zasvítila v kulatých její tvářích dávná veselost.

Lojzek čím dál tím pevněji utvrzoval se v přesvědčení, že nechybil a toho sňatku litovat nikdy nebude.

Čas ubíhal až milo. Postel a všechno všudy pro Tobiška spěchala Marjánka připravit, už jen ho vzít domů. Ale Lojzek tu věc protahoval, a už z toho skoro koukala úmyslnost.

Tak to u nich bylo Všecko hezké, a ted si měl vzít domů chlapce, který se mu hned na ponejprv znechutil. Obracel to sem a tam, až konečné se Marjánka zmínila skromné: „Ty Alois, japak, vemera teda hocha vod tej Šantrůčkovej?"

„Taky sem na to pomejšlel, bodejťže," odpovídal. „Co myslíš," dokládal zdlouhavě, „aby tam snad už tu školu dochodil. Tady aby začal první, druhou třídou, dybysme ho tamotud vytrhli, a hoch by se za slabikář beztoho ve městě styděl. Pak ho vemu pořádné na exámen k řemeslu a ňáký místo u Sokolíků se pro něj taky najde. S chaZA JEDEN HŘÍCH 249 lupou bude potom konec spekulace; bude asi nejlepší, dyž ji prodáme, peníze dáme do spořitelny a pobéhnou mu aspoň ouroky.

Než bude pro sebe, aspoň mu něco k tomu příroste."

Tedy hotový plán, promyšlený, ne hloupý. Marjánka se svou naléhavou, důtklivou prosbou, která se domáhala v jejím nitru půdy tak dlouho, pro kterou službu opustila a se vdala, opét byla odkázána k čekání a nové trpělivosti. Muž se jí ani neptal, co tomu říká. Myslil a měl za samozřejmé, že by se proti jeho náhledu ozvala, kdyby s ním nesouhlasila. Její vytrvalost byla nevyčerpatelná. „Inu," utěšovala se v duchu, „ňákej ten rok nebo dva hocha nezabijou. Jen dyž aspoň vím, že to už k ňákýmu konci běží!"

VI.

Nikdy nepamatoval Lojzek večerů tak útulných jako ted, kdy sedával vedle své ženy na pohovce, bral jí z ruky drobnou práci a chtěl, aby si jenom s ním hrála a jemu se věnovala, když má jen tu chvíli volnou.

Nebo zas ho prosila, aby jí nějakou „groniku" přečetl, když měla práci k šití nebo pletení, a tak se pěkné spolu těšili.

ANNA POPELKOVÁ Spoludélníci škádlili Vojáčka, že jaksi tím ženidlem omládl, a v Marjánčině tváři nenašel nikdo už stopy bývalé utrápenosti a smutku.

Matka i sestra Lojzkova tvrdily sousedkám, že si Lojzek dobře poradil, a že se mladí mají čím dál tím víc rádi.

Však Marjánka dala paní matce všechnu čest, a její slovo u ní platilo jak písmo.

Ona Vojáčkova to na všemožný způsob zkoumala, je li syn v manželství spokojen, jak se všechno zdá a ukazuje, a také i nejmenší pochybnost vypustila nadobro z mysli, když Lojzek sám někdy přiběhl k mamince na skok a chválil si, že je v domácnosti docela spokojen.

Vedlo se jim hezky. Žili slušně, ne skrble ani rozmařile, a při tom kde mohli šetřili. Lojzek měl ješté za svobodna nějaké sto za lubem, k tomu měsíčně slušný groš vždy uložili, až počítal jednou, že za dvě za tři léta by tak mohli pěkně být ve vlastním.

„Koukej, Marjánko," vykládal své ženě, „brzy-li pak tohle nebude naše! Že by to domácí prodal, to vím, a my bysme si tu mohli hezky zůstat, vid? Aspoň by —" a to ostatní pošeptal Marjánce do ucha, a ona se ve tváři všecka zapálila.

ZA JEDEN HŘÍCH 251 „No, copak by to nebylo hezký, dybysme byli ve svým?" zasmál se muž její upřímně a zajikl se při tom, stiskaje radostí ženiny ruce.

„I pročpak ne," povídala a vyhýbala se ješté všecka zardělá jeho pohledu. „Ty budeš vědět nejlepší, jak co udělat."

Nemohl se dívání na svou ženu dost nasytit. Její rozpaky ho bavily. Jako omámen chytil ji kolem pasu, zatočil s ní pružné dokola a políbal na tvářích. „To jich padlo, vid?" usmíval se. „A pak proč sou ty tváře tak červený — hned bych ještě chtěl, jak sem se namlsal!"

Marjánka zruměnila ještě víc.

„Shoříš, shoříš!" smál se a kladl jí ruce hřbety na tváře, jak by to horko chtěl do nich stáhnout.

Není divu, že mysl Lojzkova byla stále jen u milé ženy.

Dni se krátily, večery dloužily, a přes okna Vojáčkova bytu stahovali manželé záslony pečlivěji.

Brzy pak ozval se odtamtud tenký dětský plačtivý hlásek, a šťastný tatínek malinkého občana byl by radostí zobjimal celý svět.

Ani se mu od toho boubelatého košilatého klučiny vypravit nikam nechtělo. Marjánku 252 ANNA POPELKOVÁ láskal a byl by jí na rukou nosil samou radostí a hrdostí. A což teprv, když si přála, aby hoch byl po tatínkovi Alois! Ptalli se kdo, jak se hošík jmenuje, dokládal k jeho jménu hned: „To naše maminka tak chtěla!"

Štěstí obrátilo se ted na mladé manžely plnou tváří.

Lojzíček rostl jako konopě, a byla radost, jak ten hoch byl umilovaný. Oči jako nebe, rozumné a hluboké, v nich vláhu dobroty a odraz ušlechtilé dušinky.

Vojáček, zpomněl-li kdy, jsa mimo dům, na své dítě, vždy se blaženě usmíval. Když ho tak druzí dělníci zastihli, šťouchali se a šeptali, že Vojáček vidí asi andělíčky. A mnohonásobné hlavičky andělů zjevovaly se vskutku před roztouženým jeho zrakem duševním.

Marjánka dělila svou lásku ted mezi obě své děti, Tobiáše a Aloisa. Mohla ted nejlépe porovnávat, oč byla zkrácena ona i její první dítě, které lásky její dosud neužilo. Často tisknouc k sobě malinké robe zaslzela nad synem vzdáleným, opuštěným, odstrčeným. Čím zřejměji ho druzí odpuzovali, tím víc ona ho měla ráda. Ona jediná jej má opravdu ráda, ona jediná ze všech lidí na světě, a to děcko neužilo dosud nic, za jeden hřích 253 pranic dobrého! Jak mu jen vynahradí ty dlouhé časy odloučenosti, jak mu dokáže co umí pro své dítě matka obětovat? Ach, kdy to bude, kdy to bude! — — Jako se říká, že se živí všeho dočkají a mrtví všeho doleží, dočkala se i Marjánka toho, že přešel práh její domácnosti ten, pro nějž se k vlastnímu krbu odhodlala s jiným než s Frantem.

Po dvou letech, kdy se Lojzík narodil, rozmnožila se Vojáčkova rodina o zdravé děvčátko, černookou Elišku.

A za rok potom, když Lojzíkovi byla tři léta a Elišce rok, dokončil Tobeš svůj rok čtrnáctý a byl povinnosti školní zbaven.

Marjánka byla rozčilením a nedočkavostí skoro nemocna, když se konečné, konečně, po tolikerých bojích, marném, dlouholetém těšení dočkala toho, že si mohla přivésti všemi zapomenuté a opuštěné dítě do své rodiny, ke svému krbu, kde mu připravovala tolik lásky, tolik vřelosti, tolik obětí, jakby najednou ho jimi chtěla zasypat a vynahradit, oč bylo prve zkráceno.

Ba její mysl, skromná a přetrpélivá, chystala se k čemusi, co by nebyla se od hodlala učinit nikdy před tím. Ona ted už dítě k sobě dostat musí a kdyby měla svému 254 ANNA POPELKOVÁ muži se vzepřít a žádat důrazně, aby splnil konečné, když už nemá po ruce ani jediné výmluvy k odkládání, co slíbil a nač spoléhala už tenkrát s celou jistotou, kdy mu dala slovo, že se stane jeho ženou.

Ale tohoto sporu ani potřebí nebylo.

Muž Marjánčin, ač z pouhé povinnosti, bez okolků chystal se k Šantrůčkové pro nevlastního syna.

Marjánka ho přímo k tomu sic ani slovem nevyzvala, ale s velikou pečlivostí chystala mu šaty, prádlo a sem tam nějaký ten tret pro vyražení a zapovídala se někdy o něm, hýčkajíc Elišku: „Až přijde Tobišek, to si spolu pohráte, vid, beruško?" Anebo žebronil-li malý Lojzík: „Mami, prosím tě, pojd si se mnou hrát na číhanou; mami pojd mné udélat na dvoře z písku dům; holoubek mné na střechu ulít, ať zas ke mné přijde, mamííííí!" tak a podobné, chlácholila díté: „Maminka nemůže, beruško, musí Elišce šit košilky, musí vařit — počkej, počkej, Lojzíčku, přijde bratříček Tobeš, bude si s hošíčkem hrát, vystaví mu z písku hrady, chodby, domy, ó jé, a holoubkovi klícku udélá, a Lojzíček mu tam dá vody a zrní, ach, to si bude pěkné hoša hrát!"

ZA JEDEN HŘÍCH 255 Sotva začaly prázdniny, nedala se Marjánka zdržet a že půjde se svým mužem pro hocha, když viděla, že se na cestu chystá.

„Tuze bych s tebou ráda," povídala, „poprosila bych maminku nebo Albinu, dyby mné tu na děti chvíli pokoukly, co myslíš?"

ptala se a měla strach, aby ji muž s toho úmyslu nesrážel. „Protože by mohla Šantrůčková zas délat milosti," myslila si, „a doví esli by Alois na její řeč nedal. Já aspoň, ať si tetka mluví co chce, hocha vemu, a je konec!"

„No dyž by maminka mohla," povoloval Lojza, „skoč se tam zeptat, skoč!"

„Hned sem tu," otočila se čiperně, sotva pár kvantu na sebe hodila, a spěchala k panímatce Vojáčkové a ve chvíli tu byla zpátky i s ní.

„Tak prosím vás, maminko, už tu teda pobudte, tamhle je klíč od spíže, dybyste měla pro děti co potřebovat," upozorňovala a přidala se na cestu k muži, který se dřív s dětmi pomazlil.

Marjánce se zdálo, že její muž jde tuze pomalu. Ona by zrovna byla běžela jak vítr. „Můj ty jéminku, co jsem se jenom natěšila, a tak je to teda zde. Co jsem zkusila za ty doby, co sem ho měla mezi lidma, co 256 ANNA POPELKOVÁ já a co ten hoch ubohej, a ted si teda pro něj běžím!' uvažovala.

Měla cestou řeči jako vody, rozpovídala se s mužem široce a vlídně o věcech, o nichž začal hovor, a nevěděla, jak by mu jen svou vděčnost dala na jevo.

Šantrůčková sice vytasila se i s tím, že by jí už Tobeše mohla nadobro nechat, však že se u ní taky neztratí a že jich má pro potěšení dost, ale matka hochova už ani slyšet o nějakém odkládání.

• Král, který právě vybojoval novou zemi a nazývá ji prvně svou, nebyl zajisté hrdější, než Marjánka toho dne, kdy si přiváděla synka domů: „No vidíš, tadyhle ted bude tvý doma, milej hochu. Bude-li pak se ti tu líbit? Tuhle budeš spávat, pěkné na peřinách, s touhle malou čiperkou a s hochem si budeš hrát, šaty máš nový, pěkný a teplý, no tak, milej hochu, tedka seš už opravdu doma!"

Žehnala syna křížem, kropila svěcenou vodou a nemohla se ubránit slzám, které se jí samou radostí z očí řinuly.

Malý Lojzek stál u své postýlky opřen, a na zemi pluk dřevěného vojska, přátelé i nepřátelé, svědčil o porážce obapolné. Jejich těla byla už notně zmrzačena, a koňstvo za jeden hřích 257 i vojsko, všecko leželo povaleno na jedné hromadě.

Hoch koukal zvědavé na Tobše a dobromyslně špoulil ústa k úsměvu. Eliška se dala do křiku a natahovala ručky po mamince.

Tobeš stál, kam ho postavili, a místo odpovědi překládal nohu na nohu, otvíral ústa a ze stydlivosti zachycoval bradou límec kabátu, který mu od krku hodně odstával.

Když se na bradu přichytil, zdvihal hoch hlavu násilím, až se mu kabát s hlavy smekal, a mrskal při tom očima a dával pozor, aby zrakem o nikoho nezavadil.

„A tadyhle tatínka ve všem pěkně poslouchej, on tě má taky rád a stará se, aby se ti vedlo jednou dobře; tak ať ty zas mu děláš radost a seš hodnej," pokračovala Marjánka ; „bude to naše radost, dyž se budeš hezky chovat. Tuhle babička má taky hodný děti ráda, budeš k ní taky s malým Lojzíčkem chodívat na besedu. Pár dní budeš mít volno, abys měl tedy taky prázdniny, a potom se, milej brachu, pustfš do ňákýho učení! Tak pověz, pověz, japak se ti bude doma líbit?"

Místo odpovědi vytáhl se Tobeš Marjánce z ruky, pleskl sebou k posteli a postavil se těsně podle Lojzíka. Zúmyslně potom rejpl nohou do kupy hoškových hraček, že se roz17 258 ANNA POPELKOVÁ hrnuly kus po podlaze, a hoch dal se do křiku, jak by ho na nože bral. Tobšovi to patrné činilo potěšení. Smál se dušené a svévolně, že se při tom celá hrud otřásala.

„No, to nemusíš hned tak křičet, že se hračky rozkoulely," chlácholila babička malého chlapce. „Nechtě ho, nechtě, dcero," obrátila se potom k Tobiáši a mluvila k Marjánce, „dyž najednou neví, co se s ním déje — šak až si trochu zvykne, bude to ináč."

VIL Přesmutné, trapné, hrozné, zoufalé poznání! Tolik let se Marjánka těšila, tak dlouho obírala se konejšivou myšlenkou na svého syna, jen pro jeho dobro založila novou svoji domácnost, a ted — ted za několik dní po uskutečnění tak mocného přání zalomila zoufale rukama a oči do ruda měla vyplakané nad synem — zkaženým.

Zhrozila se ona i její muž, koho to dostali z rukou cizích.

Lojzek viděl Marjánčino utrpení, chápal je také. Byl tak dalece rozumný, že jí toho neštěstí sám výčitkami neztrpčoval. Zdaž mohla ona snad za to, že byla okolnostmi přinucena dát hochak cizímu na vychování?

A nestarala-li se dost upřímné o to, aby ho L ZA JEDEN HŘÍCH 259 měla konečně pod svým dohledem? On sám byl tomu skoro na odpor a odhodlal se ku provedení záměru Marjánčina až teprve chtě nechtě, když nastalo nezbytí.

Vojáček svou ženu ještě chlácholil: „Dyž žádnej, tak já z něj tu čertovinu přece vyženu.

Nesmíš se ale, holenku, místo chlapce pod ranou otřásat ty. Budeš-li hocha litovat, že sem k němu spravedlivej a že chci z něj udělat pořádnýho člověka, aby naší rodině nedál hanbu, pak nevím, jestli to z něj vytluču!"

První doby vlekla se Marjánka všecka ztrápená, umořená, uplakaná. Pokoušela se o ni trudnomyslnost z hrozného toho poznání, že měl muž co dělat, aby ji upokojil.

„Copak si taky jen pomyslíš?" vybuchla v pláči a vrhla se mu kolem krku.

„Ale dětino, copak nevím, že ty nejseš tím vinna? To by tyhle naše déti podle toho taky musely bejt zkažený. Je to neštěstí, ale nesmíš si ho tak strašné brat a pamatovat se! Ty poruč hocha Pánu Bohu, a já si ho vemu pod svý komando a udělám co můžu."

Marjánku u srdce bodlo. „Tyhle naše déti by podle toho musely bejt taky zkažený!

Franto! Franto! Co bys ty tomu řekl! My máme hocha zkaženýho, lumpa! Dobroto 17* 26o ANNA POPELKOVÁ nebeská, Panno Marijá, a to je jeho syn a to je můj syn! Ježíši Kriste, chraň mě, ať se nezapomenu! — A to všecko za ten jeden, jedinej hřích !" zalkala v duchu a chtěla se svému muži z náručí vyprostit.

On ji nepustil a hluboce povzdychal, drže ji zamyšlen a zasmušen. „Nelamenti, milá brachu, co už sou ti ty nářky platný?

Seš mné přece stokrát milejší, než ten uličník, a trápit tě k vůli němu nenechám, dybych ho měl utlouct."

To byly arci špatné útěchy pro utýrané Marjánčino srdce, které bylo rozbolavěno a chvělo se ted často průvanem bolestí dosud nepocíténých.

Jedna rána stíhala druhou, jedno poznání bylo trapnější druhého.

Když Vojáček zkoušel Tobiška ze slabikáře, poznal s hrůzou, že hoch neumí ani číst ani psát.

„Copak tys do školy nechodil?" ptala se ho matka v slzách.

„Dyť sem nemoh!" rozkládal s taškářskou vážností dareba a klátil rukama, v horlivosti se mu nozdry šířily a poťouchle mžiká očima : „Tetka mé poslala na bandory a musel jsem jít, dokud Trnkový déti nepřijdou ze školy, aby neviděly, jak jim je kradu," a ZA JEDEN HŘÍCH 261 potměšile se smál a ještě se divil, že nepřivedl své posluchače v souhlasný smích, jak se dělo u Šantrůčkové. „Anebo japak sem moh, dyž ně pasáci řekli, že abych jim vylez na strom pro hnízda, oni že by mohli spadnout, a já že sem jako čert, mně že se nic nestane !"

ó spousto! Sodomo a Gomorho! A toto mělo ted snésti srdce matky ! Matka dítěte, jehož otec jí utkvěl v mysli jako světlý vzor mučenika pro lásku k ní! Opět tedy zjevuje se stín dřívější kletby, která po krátké době před Marjánku se staví. Trocha toho úsměvu, který sotva na její zmučené tváři počal vykvétat a hledal zde své stálejší kořeny, bude umývána zas novými a novými slzami, až ony vyhladí stopu spokojenosti s líce jejího na dobro!

Sevřela hochovu hlavu do náručí a plakala nesmírné. Slzy její padaly mu do hustých pačesů. Bylo tohle Tobšovi podivné.

Jak hloupá je ta ženská, když ona pláče!

A on by pomalu taky už moldánky natahoval. Brr! To je protivné! Ať ho nechá!

Nestarala se dřív o jeho šmejdy, copak by ale koukala ted. Vyrazil jí z náručí a ouprkem běžel za uličnictvím.

„Nic plátno, to musí chodit do školy aspoň rok," ustanovil Vojáček; „kam pak by to vedlo, aby se ani podepsat neuměl!"

262 ANNA POPELKOVÁ Po prázdninách skutečné nechal hocha do školy zapsat a sice do druhé třídy. Prosil pana učitele, kdyby to hochovi ve druhé třídě nešlo, aby byl tak laskav a dával mu nějakou tu hodinu doma, že by se hoch do první třídy styděl chodit.

„Pan učitel je stokrát hloupější než já," tropil si blázny ve škole a hochy sváděl k neposlušnosti. Při vyučování hleděl jako zbůjník vyzývavě učiteli do tváře, obrátil se k němu zády, mrskal prutem do lavice a křičel: „Kluci, kolipak je PánůBohů? — Plná vopálka, plná vopálka !"

Ze školy se přihnal jako zlo samo, komíhal hlavou nezbedně a křičel znovu: „Ten učitel je stokrát hloupější než já! Ch — ch chchchch," prodlužoval svůj úsměšek, vzal potajmu doma papír, sedl do koutka a psal — správné celou abecedu.

Vojáček ztrnul, poznávaje, že si hoch ztropil blázna z něho tvrdě, že psát ani číst neumí.

Ani měsíc neuplynul, a přišlo úřední nařízení prostřednictvím školy, že se po náležitém vyšetření Tobiáš Vosypal ze školy vypovídá, protože v ní šíří nemravy!

Jaké pokušení, jaká zkáza hrozila ted i druhým dětem Vojáčkovým v blízkosti toho ZA JEDEN HŘÍCH 263 nešťastníka, který se plochou ne pouze nakloněnou, ale převrženou do záhuby řítil střemhlav.

Cit nebyl v tom dítěti utlumen sice nadobro, ale bohužel nebyla v ty skryté záhyby ani matka zasvěcena, neobírajíc se hochem v útlém dětství, a tak i ten trošek zanikl ve zpustlosti a svévoli.

Stalo se jednou, že Tobeš bavil malou Elišku, rozkládaje před ni hračky a třepotaje tu tou, tu onou před jejíma očima. Děcko houkalo smíchem a na ty trety se jen třáslo.

Pojednou chopilo ho kolem krku a s neodvolatelnou dětskou přítulností tisklo svůj obličej na jeho tváře, líbalo je a zavěsilo se boubelatýma ručkama na jeho krk. Tobeš svraštil čelo. Cosi ho v očích tlačilo, když mu děcko po tvářích mékkounkou ručkou jezdilo a chválilo: hetá, hetá! Tobeš při tom zachycoval rtoma její prstíčky, jako by je polykal. Eliška vyhoukla pokaždé a zmítala se mu v náručí.

Dal se potom do hovoru s tou maličkou a byl pln něžnosti k ní. „Hráme si — hráme ?"

bavil ji usměvavě a hlavou při tom kýval a smál se na děvčátko. „Hrkačka — vidíš — hrr — hrrr, a tuhle zvonečky, cink — cink ! — maličká, hezká, hodná, kuk, kukuk — ahá, 264 ANNA POPELKOVÁ aháá! — a tady panenka — má úcta, má úcta — vidíš, jak se ti klaní — koukej! I jdi, prcku malej !" smál se na ni pořád, a děvčátko vyhouklo po chvílích vesele a zas pozorně mu koukalo do rukou brzy na tu, brzy na onu věc.

Matka hleděla na obě děti z vedlejší světnice, a radost se v ní rozechvěla. Vkročila k nim: „Tak tak, děti — vidíš, jak si ta maličká s tebou hrá!"

Ale Tobeš neměl být při své citlivosti postižen a z ní usvědčen. Zamračil se a toho dne se navyváděl, až byl rákoskou od Vojáčka sešlehán, že měl na těle plno modřin.

Lojzíkovi hračky rozlámal, Elišku škádlil, ze spaní ji svévolně zburcoval, a nebylo s ním celý den k obstání.

Marjánka tomu hochovi nerozuměla. Jak se prve byla těšila, jak pilně bude opravovat, láskou vyrovnávat všecko na dítěti zanedbané, jak shovívavou bude k jeho chybám a kterak pomaloučku strhá nepěkné stránky s jeho duše, že v novém člověku onoho dřívějšího ani nepozná. A jak se bude pyšniti v duchu nad tím, že ono znovuobrození jest dílo její! Ale když ona mu, běda, přeběda, nerozuměla!

ZA JEDEN HŘÍCH 265 Lojzkova matka se nad Tobšem pozastavovala a naříkala si Albině: „Tohle já vědět, že ten hoch je půl čerta, to bych já Lojzkoj tu holku přece nebyla dovolila vžit. S tým hochem musej ty lidi pryč někam, sic jim druhý děti zkazí nadobro. Ale to je horší, kdo by si takovýho draka chtěl na krk uvázat, ó pane, povídám a budeš vidět, holka, neudělá-li Pámbu v tomhle ňákej prostředek, s tým hochem to k dobrejm koncům nepřijde.

Jak povídám, tohle já védét, nebyl by směl Lojzek Manču chtět, to ne! Jí se vina dávat nemůže, chudoba je zlá a kde by byla mohla díté mit u sebe, dyž sama neměla z čeho bejt živá. Je bárci v tom k politování, ale ted Lojzek aby vylizoval taky a byl by to moh mit pěkně ušetřený, dyby si byl vzal inou."

„Je to na všecky strany zlý," rozumovala Albina; „jí se vina dávat nemůže a inej, kerej by si ji byl vzal, taky by za nic nemohl. Třeba zas, dyby se byl Lojzek s jinou voženil, zas by třeba ináč nebyl spokojenej, a tak to máte všecko stejný. S hochem dyby to takle mohli ňák zprostředkovat — jenže copak! — matka je matka, to je to!

Říct Marjánce nevím co, vona se bude přeci trápit a kutit a lamentit — je to přeci 266 ANNA POPELKOVÁ její díté, a dyž se každej na něj vosápne, tak vona ho snad nebude taky luckovat.

Mně je jí chudáka líto; vona jde do koutka a tam se vy pláče. Člověk si myslí všelijak, esli pak by tohle anebo to bylo platný, ale houbec, všecko jedno. Je matka a mluvte si jí co chcete, dyž si přeci z těla ten kus citu nemůže vydrápat! A ten kluk je vlasné nejvíc k politování. Co dobrýho na světě měl a co bude tady ešté mit? Ta ženská, co u ní byl, tu by patřilo —! Ale taky, dyž to kolem a kolem vemete, vona se tomu klukovýmu taškářství jen zasmála a myslela si, Bůhví jak je chytrej a co se mu lidi nasmějou.

Je to zkrátka a dobře neštěstí, veliký neštěstí, a sedlo si Bůh ví proč na Vojáčkovou rodinu — tak to máte!"

„Ba máš pravdu, milá holka. Lojzkova je ženská ináč tuze pořádná a hodná, a já proti ní nic nemám ; ale to snad, lidičky milí, si musí ten trest za to děcko přeci jen odbyt.

Jak člověk neví, jak by se měl modlit ve dne v noci, aby ho Pámbu pokušení chránil!

Jen ty se, dévče, drž! Pamatuj si, že člověk by potom půl života třeba dal za to, dyby mohl takovej řích vžit zpátky, dyby to jenom šlo! Ale to už mu žádnej nikdy nevymaže.

Inu — poručme to Pánu Bohu! Člověku ZA JEDEN HŘÍCH 267 zůstává rozum stát, ale musí se přece pamatovat, takle musím a takle to jit nemůže, tak, milá holka!"

„Jojo!" zavzdychala Albina, šlapo své práci a myslila při tom na Marjánku. „Chuděra!" vyklouzlo jí z úst každou chvíli.

VIII.

U Vojáčků vypadalo to opravdu čím dál tím smutněji. Lojzek soudil, že v dobrotě s hochem se nic už nespraví, Marjánka naopak rákosce tuze nevěřila, ale jinak si sama porady s hochem nevěděla také. Usmyslila si, že by mohlo být plátno u hocha časté přísné kázání, které by šlo hochovi až do duše.

Ale nebylo na pravdě ani jedno ani druhé.

Zapomněla matka Tobšova, že u takových dětí je rákoska právě tolik či spíše tak málo platná jak ona kázání. Častými ranami hoch otupí a potom je považuje za nutný úkaz tak jako v přírodě padání krup, a častým kázáním bylo by se docílilo výsledku téhož.

Byl by slyšel hoch z toho povídání jen hlas, ale slovo běželo by jen kolem ucha na piano.

Zde bylo činiti s člověkem duševně nemocným, a prozíravého, důmyslného lékaře bylo tu nutné třeba. Škoda okamžiku, kdy 268 ANNA POPELKOVÁ neprozřetelné zakřikla matka cit dítěte, kdy sliboval vpustiti nové kořeny.

Lék mohl kdysi ještě se najíti, ale ve způsobu jiném než jen a jen v ranách. Stálo-li za to, aby člověk byl zachráněn a zachován k dobru a ne ke zlu lidské společnosti, musela se hledati cesta k jeho duši směrem opačným.

Okolí chlapcovo mělo se ve všem přizpůsobovati jemu, nikoliv on svému okolí. Kde bránila chlapci ostýchavost opakovati některý dobrý čin prosté proto, že byl při něm přistižen a okázale pochválen v domněnce, že mu chvála bude pobídkou k dobrému, mělo se hleděti k podobnému úkazu obezřele, raději dívati se a neviděti, přijíti s pochvalou v čas, žádati důsledné a mírně, aby nepozorovalo dítě, že se mu poroučí, ale že se pouze od něho předpokládá a v jeho dovednost, ochotu spoléhá a důvěřuje. Dlouhá to cesta, plná sebezapření lékaře, ale jistější než neustávající déšť ran, které posléze stanou se dítěti takořka přirozenou zvyklostí, ba malou nutností trestaného, jak o tom dokladů najíti možno dost a dost. Byla by to práce obrovská, zkušební kámen vytrvalosti, ale vyléčení tenkrát ješté bylo možné.

Běda, že díté doma necítilo se „doma", běda, že narazilo na tolik nelásky, že bylo ZA JEDEN HŘÍCH 269 stálým trestáním vzpouzeno k odvetě. Přeběda, že nebylo zdravému onomu místu porozuměno a že tonulo a ztrácelo se v podemleté půdě nakaženého vnitra hochova.

Tlak vzbuzuje protitlak a účinky jeho bývají děsné. U Vojáčků stal se ponenáhlu tělesný trest prostředkem nezbytným. Díté Marjánčino řítilo se střemhlav k neúprosné katastrofě, k něčemu, čehož nikdo z nich nevědě], ale všichni tušili, nad čím trnuli, což bylo s hrůzou očekáváno a což je dlouho okrádalo o všecku dřívější spokojenost.

„A to pro toho vyvrhele, pro toho —!

Ani se ztekem necejtím, jak mné ten kluk na oči přijde!" činil Lojzek kázání u matky, přišel li na besedu někdy.

„Copak z něj tu čertovinu přece nevytluču! ? To bych se na to podíval!" horlil zas doma, vídávaje ted zhusta Marjánčiny oči zarudlé pláčem.

A nevytloukl ani nesčíslnými ranami sebe hroznějšími a bolestnějšími. Mluvit nemluvit, trestat netrestat, hrozit nehrozit, prosit a zaklínat, všecko to nebylo nic plátno. Svévolnosti Tobšovy neznaly mezí.

Jednou, když Eliška usnula, vzal ji z kolíbky, položil na zem, kolíbku převrátil a tak nezavinutou položil ji na holé dřevo.

270 ANNA POPELKOVÁ Dítě spalo dál, ale to leknutí, když matka vešla do světnice a v první chvíli se podésila, že snad dítě se převrátilo, poranilo a Bůh ví co hrozného.

Jindy zas, když pustili z chlíva vepře, uchopil násilné malého Lojzíka do náruči, posadil ho na vepře, a hoch byl křikem a zděšením chvíli bez sebe, třeba že ho při té divoké jízdé Tobeš držel, a také si ten výlet povážlivé odstonal.

Poprvé dostal hodně, podruhé víc Opět jindy zaslechl souseda přes plot zahrady, jak si libuje, že bude mít na prostřední jabloni úrodu, jakou dávno nepamatuje.

To postačilo. Tobeš se v noci sebral, vyšukal trávnici, vylezl přes plot do zahrady sousedovy a jablka, kde jen mohl s dychtivostí otrhal, třeba že byla všecka dosud nevyvinutá a zakrslá, natož aby byla zralá.

K jídlu to nebylo, leda pro prasata. Ráno našel soused strom očesaný a ovoce pod ním skupeno na trávnici.

Zas jednou, když měl Vojáček jít komusi na svatbu za svědka a nechal si snésti šaty, uřezal Tobeš u všech nedělních kabátů kde který knoflík a pověsil je navlečené do almary na provázek.

ZA JEDEN HŘÍCH 271 Co po těchto všech a jiných a jiných zlomyslných a zlomyslnějších kouscích následovalo, lze snadno uhodnouti.

Po té čertoviné s knoflíky vzal otec šňůru s nimi a tak hocha zmrskal, že jiný by pod desetinou těch ran, jaké Tobeš pocítil, svou ubohou duši vypustil; ale kluk je snesl všecky a při nich ani nekřičel, jenom zarytě hekal.

Jindy opět uvázal Lojzíka provazem ke kříži mezi oknem a před oknem vyváděl s uličníky darebáctví a hocha jenom rozplakal.

Jeho šmejdy stávaly se povážlivějšími, prohnanějšími, odstrašujícími, zchytralými.

V noci kdysi uprchl a všelijakým způsobem taškářským se po vůkolí potloukal a protloukal. Když ho tenkrát po čtrnáctidenní toulce z policie domů přivedli, tak ho otec ranami posil, že nezůstalo na něm místečka zdravého. Tuhými koženými podpatky bot nohy a ruce tak mu podupal, že se celé to slabé télo podobalo spíše tělu mouřenínovu, než kterémukoliv jinému. Trestající byl by spíše při trapné té úloze podlehl než trestaný.

Útěk z domova udal se pak nesčíslněkrát. Proč? Vojáček chtěl splniti co si předse272 ANNA POPELKOVÁ vzal a chtěl vyučiti hocha truhlářství. Ale tomu práce nevoněla; pokusil se několikrát před ní daleko utéci.

Nebyl k ní veden, nebyl pro ni vychován.

Šantrůčková byla prohnaná, zchytralá taškářka a při tom měla dlouhé prsty.

Nezapomněla záhy vštěpovati Tobšovi chytristiku pravidel umění dlouhoprsťáckého, a on tak znamenité chápal, že v řemesle hravě lstí a dovedností svou ji překonal.

„Páni si berou veřejné, a my musíme tajné", vtloukala svému učni falešnou zásadu zlodějů.

A hoch této zásady byl pamětliv takovou měrou, že prováděl v tom řemesle pravé bravurní kousky a bral i za bílého dne, před nosem okrádaného, na poli, ve stodole, v obydlí, kde se co dalo. Čertovinou zaváněl na deset honů. Pletl se a poskakoval všude jako tintidlo a pokoje nedal ani dětem ani velkým.

Často přihodilo se, že se naskytl k tomu, kdy k Šantrůčkové přišli i z města slušní lidé, aby jim karty vyložila, ba někdy i kočár přivezl sem tam k ní osobu dychtící za pár grošů zvěděti budoucí věci.

Tu bylo pak podívání na Tobše, jak se opičil po ustrojení, pohybech, zdrželivé a ZA JEDEN HŘÍCH 273 úsečné mluvě hosté, jak si pravé shrnul o ném pojem. Šantrůčková doplnila ho fantastickým líčením vnitřní nádhery obydlí, s jakým přepychem tam a tam se žije, jaké služebnictvo, kolik osob k posluze každé jednotlivé hlavy je určeno, jaké stolování u zlatých a stříbrných mis nejvybranějšími lahůdkami naplněných. Jak se tam žije v blahé zahálce, při dobrém jídle a pití a radovánkách, o jakých se Tobšovi nikdy ani nezdálo.

Tobeš podnikl v době, kdy nechuť ku práci stala se mu nesnesitelnou, neopovézený výlet k Šantrůčkové; ona ho zapřela, když k ní pro něj na přeptanou poslali. Na této cestě pokusil se o nový druh taškářství; zastavoval se u známých matčiných a otcových, že maminka nebo tatínek vzkazují tuze prosit, aby jim půjčili tolik a tolik peněz, že je oplatí podle možnosti co nejdřív. Někde se nechali ohnout, jinde se vymluvili všelijak.

Peníze přinesl Šantrůčkové, a ta by ho byla trpěla u sebe déle než tři neděle, po které u ní pobyl, ale dopálila se pro jakousi škodu, kterou jí nezbeda způsobil, a vyhnala ho.

Pak vzdor prohnanému vydávání se za jinou osobu jej policie, kterou o to Vojáčkovi požádali, vynašla a přivedla k rodičům. Co tomuto kousku Tobšové následovalo, netřeba 18 274 ANNA POPELKOVÁ doličovati. Na radnici čekal uprchlíka krutý déšť ran, doma ješté hustší a krutější.

Krátce, všecky skutky tohoto tvora svědčily o tom, že nenechal si ujít žádné příležitosti, kde by mohl podat důkazy o zlomyslné svévoli a odporu proti všemu, co jiní jmenovali žitím spořádaných lidí.

Kam tedy s tímto člověkem za živa pohřbeným, kam s tímto živoucím pokušením, které vždy a všude vleče za sebou zkázu a vyhazuje kolem sebe hlízu jedovatého pohoršení? Co sním, kam sním? Obyčejný okruh lidí a jejich způsob žití je jiný; on vymknul se z těchto kolejí ve své vlastní, nezřízené, divoké, nepřirozené a hříšné. Člověk, žijící ve spořádané lidské společnosti jest k potrestání tohoto tvora slabý a bezmocný, kdož teprv postačil by k jeho nápravě!

Tak nadešlo nezbytí osudného rozsudku nade vše pro matku bolestného. Marjánka se slabotou potácela a byla pláčem napolo oslepla, když vezli nenapravitelného syna jejího — do káznice.

Byl k tomu čas svrchovaný, nemělo-li jeho pobývání v rodině Vojáčkové zhoubné zasáhnouti do duší dětí ostatních.

Jaké to byly děti, ty Vojáčkovy, Lojzkovy! Byl na ně hrd, přirovnávaje vlastnosti ZA JEDEN HŘÍCH 275 jejich k Marjánčinu synovi, zvrhlému a zkaženému. Byly jeho radostí, chloubou, útěchou, nadějí, hrdostí! Před svojí ženou nepoukazoval ovšem koněm rozdílům; věděl, že by jí podobné porovnávání zabolelo.

Ona milovala ovšem i tyto své děti láskou, jakou jen matky umějí milovat, ale nebylo dne, ba nebylo chvíle snad, aby se její mysl nebyla odnášela k synu všemi zapomenutému.

Mnohou hodinu provzdychala, mnohou slzu vyronila, mnohou modlitbu za napravení synovy pobloudilé duše k Bohu vroucné vysílala. Utěšovala se poslední nadějí, že ji káznice vrátí syna polepšeného, napraveného, schopného k žití spořádanému.

Avšak, jak svědčí staré přísloví: čím nádoba navře, od toho docela vyčistit se nedá! Platilo li toto o komkoliv, potvrdilo se o Tobšovi v dosahu ještě horším. Nejen že ho káznice v ničem nenapravila, ale přišel-li do ní zchytralý partikář, přiučil se ostatním necnostem od svých kamarádů a posléze uprchl z ní lotr způsobem prohnaným a násilným. Po této zprávě, která byla Vojáčkovi úředně oznámena, stranila se Marjánka všeho světa, a že nezpitoměla docela, stalo se působením muže, který byl k ní šetrný a vymlouval všelijak její zoufalost a nářek.

18* 276 ANNA POPELKOVÁ IX.

Člověku méně prohnanému sotva by se byl podařil útěk z káznice, ale Tobeš to dokázal a hleděl se podle rady druhého uprchlého soudruha vytratit někam do hemžícího se množství lidu velkoměsta Vídně.

Tomuto prohnanému lotru jednalo se hlavně o začátek, o skvělý začátek. Toužil dosáhnouti toho, o čem již na pastvě u Šantrůčkové upřádal si bizarní sny — žíti mezi lidmi, kteří se předstihují ve vymýšlení požitků a pamatují především ve všem na své pohodlné „já". A ku podivu — on se do těch, nikdy ani z daleka pozorovaných poměrů dovedl vpraviti tak snadno, jako člověk v nich zrozený a vyškolený.

Trvalo ovšem několik měsíců, než se mu podařil skvělý lup značné sumy. Než nadešla ta chvíle, potloukal se jako mrzák s obvázaným okem a schromlými prsty žebraje a krada a pozoruje bedlivě nejvyšší třídu společenského kastovnictví.

Pojednou přijížděl v lehounkém, skvostném landauru se čtyřspřežím vybraných koni před sídlo starošlechtické hraběcí rodiny ve Vídni usedlé. Počínal si tu s komedií dobře promyšlenou.

ZAJEDEN HŘÍCH 277 Představil se hraběcímudomu jako mladý synovec uherského šlechtice, který mu naznačil milostivou vrchnost jako dobře známou, že se ve Vídni hodlá pouze kratinký čas zdržet. Mluvil jako v báchorkách o neslýchaném jmění strýcové a uváděl celou rodinu u vytržení; tak se uměl graciesně a přece ne podlízavě uklánět, ručku staré hraběnce líbat a při stole byl tak dvorným, pozorným, zábavným a rozmilým, tolik toho o svých cestách navyprávěl, o krkolomných dobrodružstvích, o skvělých partiích u karetního stolku, o skvostných plesích, jež strýc jeho pořádal, že se komtesky dávno tak znamenité nebavily.

Když se dostavil starý hrabě domů, vyžádal si tobolku svého hostě, když tento chtěl dávat zpropitné, a ani se do ní nepodívav hodil ji služebnictvu na znamení, že dovede mladého kavalíra po knížečku pohostit a všude za něj platit.

Uvedl jej do společnosti kavalírů, do známých i vážených šlechtických rodin, a nehodlal se s ním rozloučiti ani za měsíc.

Ostatně mu opakoval vlastní jeho slova, že má vyčkati až do odvolání neb osobní návštěvy svého vznešeného strýce, a není tedy příčiny, pro kterou by měl oloupiti 278 ANNA POPELKOVÁ hrabéci rodinu o hosté a společníka tak vítaného.

A opravdu se vyskytl za krátko na stolku v hostinském pokoji, obývaném šlechtickým pseudosynovcem, list rozevřený a nedbale pohozený, s obálkou datovanou „hraběti Bohaboji Golčinskému" s pečetí poštovních úřadů v Uhrách — znamenité padělanou.

List zněl: „Synovce, holoubku! Nenaléhám, abys pospíchal ke mné, zakládá-li se na pravdě vzorné pohostinství, o němž píšeš. Možná že po čase do Vídně zajedu, ted nelze. Hrabéci rodiné vyřid mou úctu, vysokorodé paní a komteskám ručky líbám."

Ať jakýmkoliv pochodem či postupem, znění listu doneslo se k uchu vrchnosti a znamenalo novou závažnou příčinu k dalšímu pozdržení mladého kavalíra v rodiné.

To byl veselý život! Kdyby byla viděla Šantrůčková to mladé hrabátko, toho Bohaboje Golčinského — pasáka Tobše, co by byla řekla? Byla by se dojista podivila, jak vtipný to byl žák, jak neobyčejné rychle pochopil onu zlodějskou zásadu: „Páni si berou veřejně!" Kdyby mu byla ted někdy stávala za zády a pozorovala jeho praktiky při hře v karty, jimiž kavalíry o veliké sumy odíral, že musel mnohdy peníze do tobolky ZA JEDEN HŘÍCH 279 namačkat, aby se mu do ní vešly! Co by tomu byla řekla? Bylo by se jí ozvalo svědomí, že ona učinila z něho nebezpečného zloděje?

Ale jak se říká, když hra nejmilejší, přestaň! Pobyt Tobšův nemohl u hrabéci rodiny trvati déle, aby se nepřišlo na stopu podvodu. Jedna okolnost byla zmizení způsobem docela čestným nápomocna.

U karetního stolku hrálo se jedné noci velmi zuřivě. Mladý baron Milarovič prohrál jmění několika set tisíc a hlavní podíl shrábl Golčinský. Milarovič nevěděl kudy kam a skončil ranou z revolveru, ožebračiv se nezřízenou vášní u karet.

Zdálo se, že Golčinského tato smrt velmi hněte; po několika dnech zmizel z Vidné nadobro a nedal o sobě nikomu zpráv nejmenších. A v kruzích šlechty byl velmi pohřešován a želen jako neocenitelný společník, u dam jako nejdvornější kavalír.

Spatřujeme ho po nedlouhém čase v Londýně kterýsi večer v obleku co nejpečlivěji upraveném, s monoklem v oku a u bohaté večeře, při níž neustává sklepníkovi vytýkati tu a onu vadu jídla, línou obsluhu a jiné nedostatky jeho aristokratických požadavků. Sklepník sklání se před jeho jas280 ANNA POPELKOVÁ ností, div to kosti jeho vydrží, a snaží se zmírniti nemilost proti němu vzniknuvší, že si počíná jako otrok a přisluhuje na pouhé pokynutí rukou nebo hlavou jeho blahorodí.

Po večeři zaplatí stolovník svůj řád a vsune sklepníkovi knížecí zpropitné, že tento samou uctivostí až klopýtá.

Jeho vysokorodí ubírá se pak do hořejší dvorany, sklepník s poníženou dvornosti přisluhuje jako vrátný, až rozevře poslední dvéře, za nimiž objeví se zrakům Tobšovým skvělá šlechtická společnost, shromážděná v plesu.

Příchozí posadí se k malému mramorovému stolku a utkvěle pozoruje ve společnosti jednu dámu ; chce, aby si toho povšimla.

Ona konečně to uznamenajic táže se svého papá, kdo jest onen kavalír.

Papá se k němu přiblíží. Jeho excellence v nevýslovných rozpacích vypráví, jak by zlata ukrajoval, kterak jeho přítel hrabě Eugenij Solnogradiewič Pieterkowski slíbil mu rukou dáním, že se tu na plesu sejdou, a hle, není ho zde.

„S kým mám tu čest?" táže se baron Jiří Boskali, proslulý peněžník.

Kavalír s úklonou podává baronovi svou navštívenku, kterou z náprsní kapsy byl ZA JEDEN HŘÍCH 28 r vyňal. „Ministr Pavel kníže Lavrentij Osvětimský" četl baron zvučný titul s korunou.

Taktika baronova obrátila se téměř v poníženou. Představil jeho jasnost své dceři Jenně, a ona byla u vytržení nad nesmírnou poctou, která jí byla prokázána společností kavalíra tak vznešeného. A jak byl roztomilý a pozorný. Jak znamenité uměl bavit a jak rozkošně mu slušelo, když v anglický hovor pletl slova francouzská a mezi nimi celé věty německé. Jaký sličný vzrůst, oko, chůze, celé držení těla a ušlechtilá, téměř pokorná taktika. Jak něžně připomínal, kterak děkuje náhodě, že byl sem přítelem vyzván, aby zde našel rozkošné neočekávané dostaveníčko sličné dámy. Dcera peněžníka Boskáliho dala mu ochotně růžovou stužku ze svých vlasů, o kterou tak rozmile poprosil.

„Škoda, že dvořanku netančím," řekl Jenně s politováním ve hlase, „a ještě větší, že jste se ráčila pro ten tanec zadati s jiným."

Mezitím vytratil se „ministr tajných záležitostí" ze sálů tanečních, a za patnáct minut byl penéžník Boskali okraden o sumu pětačtyřiceti tisíc našich peněz.

Pobuda — prý — vloudil se do domu peněžníkova a když se neprozřetelným ná282 ANNA POPELKOVÁ razeni prozradil, rychle zhasl zlodějskou lampičku, ukryl ji do kapes, a když přiběhli na chodbu se světlem, co se děje, šmátral po zdi jako slepý a vykládal: „MilostsleČinka mé poslala pro vějíř, přej ten, co má na něm všelisco napsáno, a já tu nemůžu najit dvéře, když zde máte tmu na chodbách."

Služka probudila komornou, ta vějíř vydala, a služebná za podomkem zavřela dvéře. „I Bože, tak se mně zdálo, že jsem dvéře domovní zavírala, a nechala jsem je — pro Krista — otevřeny !"

Po dvořance a valčíku objevil se kníže po boku Jenny opět, bavil ji neúnavně a nabídl se k průvodu z plesu. Přijala nabídnutí s rozkoší: „Jak dlouho ráčíte se zdržeti v Londýně, jasnosti?"

„Přemluvím hraběte Solnogradiewiče, aby mi dopřál zde hodně dlouhého pobytu a hony odložil — k vůli vám," připomenul dvorné šeptem, a v hlase jeho se cosi zachvělo, načež se sklonil k malé pěstované ručce a vtiskl na ni polibek.

Pomohl baronesse z kočáru; prve vyhoupl se z něho sám, načež po kavalírsku podložil její malé nožce k sestoupnutí svou dlaň, nevelkou a vězící v nejjemnější rukavici.

Poručil se s dvornou obřadností k službám ZA JEDEN HŘÍCH 283 baronu Boskálimu a jeho dceři, načež ho kočár vezl zpět k hotelu.

„Za pětačtyřicet tisíc ta komedie přece stoji," myslil si v duchu.

Měl tu celou chytrou léčku dobře promyšlenou a povedla se. Paklíče měl, způsobem jen jemu známým vypátral, kde vězí poklady peněžníkovy, dobře uvědomil si tvář dcery jeho, i to vědél, že má vějíř popsaný hesly autorů a vynikajících mužů a verši svých zbožfiovatelů. To byla záminka, kdyby se néco šustlo, a hle, šustlo se, a chytrost nejsou žádné čáry. Vějíř se omývá dávno někde na dně řeky — chacha! — jak jsou ješté lidé hloupí, a dokud jsou, dobře s námi chytrými!

Teprve druhého dne k večeru přišel jeho excellenci sklepník oznámit, co už včera nejlépe a nejpodrobněji excellence sama věděla. Vyprávěč napřidával k historce různé vymyšlenosti, a Tobeš tvářil se nad tím nesmírně udiveným; jevil účast s poškozenými a posléze položil se pohodlné zády na křeslo a pouštěl nedbale obláčky drahého doutníku z úst v různých kroužcích a vlnách a poslouchal vyprávějícího jen jakoby jedním uchem.

Dopsal potom sám bankéři o vysvětlení, zakládá-li se na pravdě, co se povídá, a byl 284 ANNA POPELKOVÁ pozván ku skvělé hostině v jeho domě, kde ho čekalo vysvětlení a zároveň také ujištění, že pro věno dcery Jenny nebude ten ukradený úbytek peněz míti velké váhy.

To nabídnuti bylo dost zřetelné, ale lobšovi byla prozatím ještě nade vše zlatá svoboda.

Hned na to došel ho list, jím samým psaný a na poštu doručený, s podpisem „hrabě Solnogradievič", kde mu tento přítel z blízkého okolí Londýna píše, že ho co nejdříve očekává na svém loveckém zámku, odkud hodlá zahájiti velkolepé hony.

Kavalír na rychlo připravil se k odjezdu a vytratil se do jiné čtvrti moderního Babylonu, aby tam podobným způsobem pokračoval ve svém řemesle.

Měnil svá jména, jak bylo právě potřebí; pro každého sáhl k jiným pramenům pro svou navštívenku. Vychytralý ten zloděj byl neúnavně důmyslný, a tato důmyslnost vynášela mu, že mohl krásti v rukavičkách.

Kteréhosi dne loudal se po londýnských ulicích zkroucený a o berlích, mluvil šeplavé a tři zuby v horní čelisti mu chyběly. U vchodu do divadla okradl bohatou dámu o peněženku s dvacítkou a za dvé hodiny na to seděl v šlechtickém „Grandhotelu" u karet.

ZA JEDEN HŘÍCH 285 Takových a podobných kousků natropil se bez počtu. A všude měl dvéře k prvním salonům otevřené, všude byl rád viděn, všude obdivován pro svůj zdrželivý, úslužný takt, s jakým si chytře podmaňoval celé legiony.

A trvalo to celá léta, z Tobše vyvinul se člověk neobyčejných předností tělesných, ba možno říci, že dospěl k jistému bodu krásy, která umí i rozohniti.

Tu z nenadání větřil, jakoby policie napínala proti němu své sítě. Ale nedopřál ji toho a hnul se o kousek země dál, z jejího dosahu.

Po čase opět čenichal, že policie poznovu zbystřila svou pozornost a po něm dychtivé pase. Nezbývalo pro ten čas, než skrýti se všem zrakům někde v brlohu zemském.

Vytratil se z dohledu jejího docela, až se pro jiná pátrání novější na něho zapomnělo.

Zbývalo mu tedy dosti času, aby bral aspoň z nejbližšího okolí. Kdežto prve hrál na kavalíra v rukavicích, snížil se z nouze k sprosté krádeži noční. Všecko strpěl, všecko podstoupil, jen práci se nepodrobil; ta se mu zhnusila. Tak jako každé jeho slovo, každý skutek byl lží a křivdou, nehledal v nikom nic dobrého a s nikým se nespolčil. Dokud 286 ANNA POPELKOVÁ žil ve světových městech, stýkal se se společností a čas mu plynul jako dobrodruhu, který z kratochvíle do kratochvíle vchází. V takovém životě bylo víc dobrodružství, než sprosté loupeže.

Stávalo se mu posléze nesnesitelným ono žalářováni, ve které se sám uvázal ze strachu před policií. Zkoumal, jak se ukazuje situace jeho pronásledování, a vylízal v noci na zvědy. Není již žádného podezřívání a slídění, jeho kavalírské časy mohou zas brzy započít, ovšem v dílu světa docela jiném, a potom — až budou k tomu peníze — hodně peněz, aby se mohlo přece „čestně" vystoupit!

K večeru ploužil se po lese, nepřehledném svou obsáhlostí. Lehl pojednou na břicho slyše hrčení kočáru. Přejede jich sice dost po silnici, kam houštinou ze svého brlohu vidí, ale to nestojí za dření a pak se nedá tak hned něco dělat jemu samotnému. Jezdí tudy studenti na prázdniny a s prázdnin, venkovský lid na žebřinových povozech na pouť nebo v neděli do kostela — co pak na těch brát a jak je zmoci— o tom ani řeč!

Hohó ! Tohle bude přece jednou kůstka !

Nepohodlnou lesní cestou jede povolným krokem panský kočár; jeho skla jsou vyleštěna jako zrcadlo.

ZA JEDEN HŘÍCH 287 Chýlí se k soumraku, les oddychuje, a stromy tiše sténají. Jinak se nic nehýbe daleko široko, jen hrčení, tlumené a drkotáním po kořenech lesních nepravidelné, zaléhá v utišený, ke spánku se chystající les.

Lotr napjal sluch a zrak. Trefa ! Na kozlíku sedí hluchý kočí, zná ho dobře; ten se nepohne, kdyby se kolem něho střílelo.

A v kočáře sedí dáma, na bedrech visí jí vkusný šál a šikmo na rameni cestovní maiá brašna. V okamžení vyhoupl se Tobeš do vnitra kočáru, položil si prst na ústa, naklonil se k dámě a šeptal jí do ucha: „Ani slova, jsme pronásledováni."

Tvář pani, podle všech okolností zámožné, zrůznila se zděšením a hotovila se k výkřiku.

„Ani slova, ani hnutí, sice jsme ztraceni!

Rychle uschovejte peníze!"

Paní v úzkosti složila ruce na prsou: „Mám je ukryté zde!"

„Ku všem —!" zaklel v duchu prohnaný lotr a několik okamžiků se rozmýšlel k činu strašnému — k vraždě. Bud opustiti kořist nebo zbaviti se svědků. Tam ten hluchý — kdybych za jeho zády dvacet porubal co bude vědět 1 „Rychle stáhněte záclony. Ve skle obráží se každé naše hnutí," nařizoval. Stalo se v minuté.

ANNA POPELKOVÁ Za okamžení stiskl zločinec hrdlo neznámé cestovatelky, omotal jí kolem krku šál a stáhl jej pevně, až ubohá obět mu pod rukou chroptěla. Několik minut, a bylo skončeno. S šíleným spěchem sáhl pro peněženku, hrábl pro bankovky, několik papírů pro jméno tam nechal, tobolku uložil zas tam kde byla, zapjal šat, rozmotal šál, otevřel tašku, kterou měla paní po boku, vytáhl z ní lahvičku, nepochybně s lékem nějakým, a vtiskl ji usmrcené do sevřené pěsti. Vyhupl se z kočáru a plazil se dál.

To vše bylo dílem několika minut a odbylo se s tichým sykotem jako hadí uštknutí. Les dále potichu sténal, a kola kočáru hrkotala ztlumeně po lesní hrbolaté půdě.

Druhého dne byl zločinec daleko za obzorem svého skutku. Avšak od chvíle tohoto strašného činu, kterým chtěl získat peněz k novému labužnickému žití dobrodruha, neodvážil se vstoupiti veřejně do společností, v nichž si dříve tak byl oblíbil.

Bledý přízrak usmrcené stál za ním a vlekl se za jeho kroky dlouhou řadu nocí, dlouhý počet dní, a vtěsnal tak jeho další skutky pouze na okruh noci. Vyryl také do tváře Tobšovy ono nevyhladitelné znamení zlého svědomí, pro které denního světla nesnesl a v nocích se děsil.

ZA JEDEN HŘÍCH Bylo s ním podobné jako s labužníkem, který si libuje v drahých vínech i pamlscích, a když není potom zač utráceti a návyk stane se nepřemožitelnou náruživosti, postačí místo vína kořalka, a ta být musí vem kde vem.

Tak obkrádal Tobeš zprvu velkou společnost v rukavičkách, a když návyk náruživosti až k vraždě ho dohnal a učinil nemožným pro hlodající svědomí přístup dřívějším kruhům, šlo to se stupně k stupni — ale krást a loupit musil, byť byli oloupení chudší samého zloděje.

Od té doby, kdy se na člověka odvážil, stal se i postrachem policie. Jemu se přičítalo později, že policistu, v lese ho napadnuv, nožem pobodal, a tak se stalo, že před tímto nebezpečným lotrem sama policie raději prchala, kde čenichala jeho blízkost.

Jemu připisovala se v kruhu policistů také zvláštní historka.

Vysoký hodnostář církevní se na smrt roznemohl. Protože byl značně bohat a smrti takřka ve tvář hleděl, tedy peněz už potřebovat nebude, uzdálo se Tobšovi, že by si z nich mohl hrstku na věčnou oplátku vypůjčit. Pomocí zlodějských praktik a paklíčů dostal se bohaté kořisti na kloub — 19 290 ANNA POPELKOVÁ ale otevra přihrádku u peněžního stolku, našel v ní několik spořitelních knížek a zapečetěnou závěť. Protože však úřady mu nedůvěřovaly a on jim také ne, aby si mohl sumu vyzdvihnout, uložil knížky tam, kde byly a šel svou cestou ničeho se ani nedotknuv. Druhého dne obdržel věhlasný lékař kterýsi dopis s penězi, aby se neprodlené vydal k těžce nemocnému knězi a při životě ho zachránil. Stal se poloviční div — kněz vyvázl smrti a uzdravil se. Ale od té doby prý ani jedni manželé, které oddával, nebyli šťastni, protože prý byl smrti vyrván za peníz zločincův.

Tobeš míval také i chvíle, kdy si vzpomněl na matku. Bylo mu nesmírně protivno, když takový brouk mu do mozku usedl a chvíli mu tam vrtal: „Hloupá žena! Ona umí nade mnou plakat, kdyby mne jiní posílali do všech pekel, kam vlastně už patřím, ale mám na to potěšení pořád ještě času dost!"

Tento lotr velmi se podobal šílencům, kteří smrti stokrát nadbíhají a právě tolikrát se jí vymknou. Byla to jedna z oněch bytostí, nad nimiž vyřkla Smrt strašný rozsudek : Nenávidím Soucit, a protože by v této chvíli zničení vaše bylo jeho dílem, za jeden hřích 291 budete se tvrdou zemí vláčeti dál, jak dlouho se mi zlíbí k tomu hleděti. Jděte, šíleni touhou po svém zničení, potácejte se na krajích propastí, sahejte k ostří nožů, vrhejte se do ohně požárů, ponořte se do hlubin vod, udělím své družce Potméšilosti právo, aby údy vaše opásala nezranitelností. Tak bluclte světem a nedočiňte se zániku svého ani vedrem, ani mrazem, ani trnem, ani ostřím. Podívám se do hasnoucích očí vašich také, přijdu, ale až mné se zlíbí! Ted jděte a pomáhejte mi v díle : vyhlazujte vše, co bylo zrozeno dobrého, sami zůstávajíce nezranitelní až do mé libovůle!"

A trvalo to dlouho, celá léta, než přišla ta žádoucí smrt, sevřela hrdlo odsouzencovo železnou dlaní a do zrůznéné tváře se mu zachechtala: „Už jsi se dočkal a budeš můj!"

Policie sesílená rozestřela své důmyslné a spletité sítě a přivlekla úskočného toho úhoře přece do své pasti. Chopila se ho při druhé spáchané — vraždě.

X.

Po zapomenutých událostech s Tobšem vracela se celá domácnost manželů Vojáčkových pomalu do svých dřívějších kolejí, uté19* 292 ANNA POPELKOVÁ šených a spokojených. „Sejde s očí, sejde z mysli" platilo i zde u všech členů rodiny kromě Tobšovy matky. Byla sice daleko pokojnější, než dokud měla nezdárného syna stále na očích a viděla u něho skoro samé výstřelky jeho zkaženosti, ale přece často, velmi často nastěhoval se do její mysli synův obraz a utkvival tam tak dlouho, dokud ho na všechny možné strany nerozebrala, nezalkala nad ním a neobmyslila ho vroucnými prosbami a modlitbami k Bohu, aby zvrhlou duši jeho ráčil na pravou cestu přivésti.

Mnoho slz prolila v žalosti, že opuštěné její dítě nic dobrého na světě nemělo a neužilo.

„Budto umřel nebo dělá dobrotu nebo utekl někam do Ameriky," usoudil sám u sebe Vojáček, a tím věc tu docela se svým svědomím vyrovnal a odbyl.

Marjánka zas ve své prosté mysli neustávala se za něj modliti a věřila pevně, že je mezi živými.

Dvě děti Vojáčkovy prospívaly až radost.

Lojzek bude stavitelem, a Eliška je děvče jako malované a pilně navštěvuje hudební hodiny. Hlásek má jako slavík, a pan učitel jí u rodičů vymohl, že bude operní pěvkyní, ba sám chce vyhledati mecenáše, protože by z rodiny penězi nestačily.

ZA JEDEN HŘÍCH 293 A ještě nový člen přibyl před několika lety. Děvčátko Bohdanka, děcko útlé, slabounké a neobyčejně jemnocitné. Její tmavé vlásky jsou jeden prstenec, a bledá líčka dítěte působí na každého dojmem hluboké účasti a příchylnosti. Malá Bohdanka šuká nejradéji s maminkou v kuchyni a drží se její sukně nebo v koutečku leckde sedává, navlíká korálky a běží je pak navěsit mamince na krk, obdivujíc ji v dětském vytržení: „Ach jeeé, ty seš kráásná, mamiííi!"

Bylo to kteréhosi pochmurného dne, kdy se strnisk fičel vítr, slunce míchalo do svého světla víc a víc žluti a oblaky barvily se temněji a zdály se stísněnými a k zemi tíhnoucími, kdy podzim vytlačil vládu léta docela a zkazil v přírodě i poslední zbytky jeho úspěchů.

Marjánka klímá v polospánku, sedíc po odpolední práci v kuchyni na nízké stoličce.

Muž její odešel za povinností, a děti pracují ve světnici u velkého stolu. Lojzík škádlí Elišku, jaký jí vystaví palác, až bude tou velkou umělkyní. „Za to té pozvu na první svůj debut a vyberu si k němu Mařenku z „Prodané nevěsty".

„Co je to, prodaná nevěsta? A můžu já si taky koupit, Elko, můžu, slyšíš?" ptá 294 ANNA POPELKOVÁ se naivně děcko Bohdanka a hledí udivené s bratra na sestru, proč se tak hlasité najednou sméjí.

Ale než jí zbylo času dáti na jevo svou nespokojenost, vykřikly pojednou starší děti a pohleděly na sebe.

Matka až v kuchyni z dřímoty vyburcována vrazila do světnice s pokáráním na rtech pro tolik hluku.

„Jen se podívejte, maminko, to je divná véc. Takhle sedíme u stolu a u zdi ani nikdo z nás nestál, opravdu ne, a tadyhle svatá rodina vám z ničehož nic spadla dolů!"

Marjánku ta příhoda podésila. Byla tak trochu pověrčivá, a tohle je obraz, který má na památku s pouti od Franty a proto jej do světnice pověsila. „Modlete se, ach, modlete se, déti, aby nás PánBůh neštěstí chránil!" napomínala jako u vytržení své déti a křečovitě zatínala ruce prsty do sebe.

Dětem bylo z matčina vzezření úzko a nedovedly si je vysvětlit. Utichly rázem a nechaly práce.

„Co to jen bude, co to jenom zas bude!"

hořekovala u sebe Marjánka, trápíc se nad náhodným spadnutím obrazu. Neměla nikde stání. Sotva děti se pomalu vytratily a malá Bohdanka odhopkovala po chvíli ZA JEDEN HŘÍCH 295 na dvůr hrát si a stavět kopce z písku, uzavírala okna jako před bouří, prohlédla skříně, jsou-li v pořádku, uzavřela je na klíč a pobíhala znepokojena v domě z místa na místo.

„Co to jen bude, co to bude }u opakovala každou chvíli. Nevycházela z rozčilení a nedala si vymluvit, že spadnutí obrazu není pouze náhodné a že v zápětí přinese cosi zlého.

Ale že není žádné rány, která by zůstala dlouho stejné hlubokou, za den dva dni nebrala véc tak vážné.

Leč náhoda tomu chtěla, že ještě v tom týdnu přinesl policejní zřízenec ubohé matce hroznou, zdrcující zprávu, že syn její, Tobiáš Vosypal, pro množství neplech a konečně i pro vraždu posléze spáchanou odsouzen jest k potupné smrti provazem, což se za dva týdny stane skutkem. Přišlo prý to na úřad, a kdyby rodiče si přáli se synem před smrtí promluvit, že je jim to dovoleno.

„Néco povídal — cože to povídal — to jsem, že nevím jak — když jsem celá spletená —" blábolila Marjánka, když se za úřední osobností zavřely dvéře. Držela se křečovité stolu oběma rukama při děsné zvěsti a zaryla do zsinalých rtů zuby. Vyboulila oči, srdce se jí v těle zastavilo, ruce 296 ANNA POPELKOVÁ zledovatěly a sežloutly, nehty na nich zmodraly, tvář zesinavěla a zkameněla, na čele prohlubovaly se rýhy, nohy ztrnulý jako z olova. Pod žlábky od zubů na pyscích prokousnutých vytryskla krev teprv po chvíli.

„Co to povídal?" zachroptěla znovu, a oči její se hrůzně rozšířily, tvář se zrůznila a pokřivila. V uších jí zahučelo. Vzchopila se, zavrávorala a těsně přitiskla dlaň na uši. Hu! Někde zvoní umíráčkem! Vody všech řek se sem valí a hučí jednobytné, k ohlušení, zvony naříkají, cinkají, zvučí, duní, klinkají tenkým hláskem, ptáci houkají, štěbetají, švitoří, křičí k ochraptěni a ze všeho toho hukotu, zvonění, houkání slyší stále a stále: Na šibenici!! Kosti v její hlavě se lámou a praskají. Vždyť to slyší docela dobře! Cinkání, křik, hukot žene se blíž a blíž, už pod ním okna praskají, rozestupují se steny, a ten všecek příval jako ohromný vodopád žene se na ni, k ní: Na šibenici! chechotá se se všech stran, vyje, houká a děsí.

Skrčila se do koutku stěn, úzkostlivě stáhla hlavu mezi ramena a hluboko zatlačila oči. Ach, jak se boji! Nábytek se zvedá se svých míst, řítí se na ni a zasypává ji, bije do mozku, až se všecka bolestí otřásá.

ZA JEDEN HŘÍCH 297 Přejela si rukou čelo — po každém prste zůstala prohlubeň.

Po celém stropě položil se obr, takovou nesmírnou má hlavu, hrozivý obličej, škubá všemi nervy, vykoulí oči a zas je vtáhne zpět do důlků, pačesy se mu ježí na hlavé a zas kladou, a ty ručky a nožky a to tělíčko jako pidimužíka. A ted má hlavinenku malilinkou a tělo obra. Tropí šašky, naduřuje tváře — ona se chechtá, div se udrží.

Ale ted — ted se to rozplynulo všecko a po celém celinkém stropě se rozlezli červi; vlní se, mrskají svými pulcovitými tučnými tělísky, mlaskají o stěny, hemží se jako mlíza — hú! hú! A ted se z toho udělalo tisíc ukazováků, ty všechny na ni míří, na její hlavu, na její mozek, prodlužují se, rostou a míří až k její očím. A kolkolem hrozný sykot jeku a totéž opakuje s děsnou vyhrůžkou: Na šibenici!

Hučí a brní a syčí, praská a buší to kolkolem, všude, všude! Zavírá oči a tlačí je mocně v důlky, a přece vidí stále a stále tisíc ukazováků a cítí, jak se ji do bolavé lebky zarývají: Na šibenici!! křičí, hučí, sykotá, chroptí to všecko kolem ní.

Ted, ted jí v hlavé zrovna žíhá. Krkavec jí klove do mozku, vytahuje nervy, naANNA POPELKOVÁ píná je a chce ji zobákem za ty nervy vyzvednout. V očích se jí zatmělo, v uších děsně zahučelo: krkavec napnul, až v hlavě prasklo. Dýchala ted polovičním dechem, nepravidelně, všecka se unavila a nemohla nabrat dobrého dechu. Netlačila si již do očí, pustila ruce a pleskla jimi unavené do stěn zdí. Pomalinku zatlačené oči otvírala, ale neotevrouc jich ani, honem je zas přivírala a pokaždé při tom zavzlykla, jakby se bála pozříti ve tvář skutečnosti.

Udeřila obutou nohou o podlahu; ulekla se, že to zadunělo. Zadýchala se zas pólo vičním dechem, přikryla oči otevřenou dlaní a pólo odklopujíc víčka hleděla na svou obuv, a s horečnou rychlostí, stále oči zakrývajíc, zouvala se jednou rukou, druhou majíc na očích.

Zasténala chroptivé a poslouchala, jak cize její hlas zní. Protáhla hrdlem úú — hú — hú — áá! zuby majíc zatnuty a ústa divně křivíc. Zachvěla se poděšena. Ted spadl jí do mozku kámen, sedí a tlačí právě na temeni. Ted přehoupl se do pravého spánku, ted běží k čelu, od čela dolů sváží se po lebce, šoupě se a hrčí po kostech až do týla ; tam to zalupalo, že se jí v očích zajiskřilo, a už už zvedá se kámen zas a ZA JEDEN HŘÍCH 299 běží, šoupě se do druhého spánku. Klátila hlavou schýlenou spánkem dolů. Jak tam kloktá, hrozno, hrozno! Pootevřela ústa a klepala si do tváře, chtíc kámen ústy vypustit. Nejde, nejde !

Vzpřímila hlavu. Kámen se převrátil a z ného vysypali se mravenci a rozlezli se po lebce, po mozku, po spáncích, šimrají po celé hlavé. „Na šibenici !" vyjekla hrozně, až okna zařinčela, jak síla hlasu jejího jimi zalomcovala. „Na šibenici! Na šibenici! Na ši-be-ni-cíííí!" křičela, až její hlas ochraptěl.

Svezla se po zdi na bobek a podepřela bradu do dlaně; vyboulila oči a tajemné šepotala. Chroptěla hrubým polohlasem, jakého dosud nikdo od ní neslyšel. Pouštěla ta slova mezi zuby namáhavé, protože její ruka spočívala pádně na ústech a musila každé slabice dřív zjednat průchodu.

Pustila ruce dolů. To je těžká hlava !

Neunese ji, jak je veliká, hrozná, jako škop!

Jak s ní pomalinku od stěny ke stěně v rohu klátí, cítí, že je ohromná. Ted ani neví, má-li ruce a nohy. Malinké, malinké, jako na strope ten trpaslík.

Vyskočila. Jako zběsilá, s šatem rukama a nehty roztrhaným, v obličeji vlastními nehty a pěstmi zraněná, s očima divoce ji300 ANNA POPELKOVÁ skřfcíma a vystouplýma, s vlasem pocuchaným pobíhala sem a tam světnicí téměř letmo a dělala kroky jak jen mohla dlouhé. Hrozná, strašlivá, k šílenství silná bolest zela z každého zachvění v obličeji — — Marjánčin muž dověděl se neblahou novinu, než přišel domů. Rozrušen spěchal, aby ženu na tu ránu připravil a ukonejšil, jak se dá. Zděsil se obrazu, jaký poskytoval pohled na ženu.

Sotva vstoupil, usmála se jako chorobné děcko a zdvihala zástěrku, zakrývajíc tvář.

„Bože! Bože!" zahořekoval v duchu a ujal ženu laskavé za ruku, chtě ji potěšit.

Vydala ze sebe řev jako uštknutá a rozehnala se zběsile oběma rukama.

S hlavou sklopenou a slze, od ní odešel.

Ona hryzla se do rukou, vrhala se na pohovku a zmítala sebou, opět vyskočila, rozevřela okna do kořán, jak by chtěla uvolniti svou bolest, a po chvíli bázlivé a opatrné, úsečné rukou kmitajíc, spěchala je zavřít. „Na šibenici!" protahovalo se jejím hrdlem úzkostné a tajemně. „Na šibenici!"

lkalo v jejím nitru usedavě Seděla nyní skrčená v koutku pohovky nepohodlné a všecka zkroucená, oči zaryté majíc do podušek. Bylo jí mdlo, prázdno!

za jeden hřích 301 Spánek ani na okamžik oči jí nezavřel, myšlenky honily se v její hlavě se zběsilou rychlostí, ale ani jediné slzy pro ulehčení nemohla uronit. Ráno byla všecka sešedivělá, utrápená, sestárlá, vyzrálá.

Muž obsloužil ji jako malé dítě. Nebránila tomu. U snídaně hladil soucitně její ruku na stole položenou; bylo mu jí tak, tak líto! Hladil ji po tvářích, po vlasech.

Prudkým pohybem chopila se té ruky; hladila ji celou, od ramene až po prsty, a dívala se mu při tom do očí pohledem rozevřeným, obšírným, lhostejným, ztrnulým, suchým. Zamrazilo ho při něm. Vzala potom tutéž jeho ruku, kladla ji na stůl a položila na ni svou hlavu. Chtěla plakat — nemohla.

Vzdychala hluboce a obracela hlavu na jeho ruce brzy k němu obličejem, brzy vlasem.

Její pohyby staly se úsečnými, nepravidelnými, výjimečnými. Položila hlavu na stůl a přivřela oči. Zdálo se, že dřfme. Muž její lehce ji políbil a odešel do strojírny omluvit se, že jest nucen zůstat den doma.

Sotva Marjánka osaměla, počalo v její hlavé opět horko zažíhati. Vyskočila se židle a kráčejíc pozpátku ke skříni se šatstvem, úzkostlivě se ke dveřím ohlížela. Rozevřela obé křídla skříně a vytrhla jednu ze zásu302 ANNA POPELKOVÁ vek. Hrabala se v šatech: „Tyhle ne, ty taky ne, tyhle, ty !"

Strhla s věšáku ve skříni tmavý atlasový oblek podivného střihu, sháněla se po černých stuhách a dlouhém plášti, širokém a otevřeném. Házela na sebe šaty s takovou rychlostí, že jí nezbývalo ani času k pořádnému dýchání. Zadržovala dech a potom oddychovala namáhavé a kratičce. Předměty padaly jí z ruky, ona shýbajíc se pro né, činila to úzkostlivé se ohlížejíc, dívá-li se na ni kdo. Pak se opentlila podivně a neurovnale černými stuhami, přehodila přes ramena veliký řásný plášť, na hlavu uvázala velikánský šátek, jejž jindy přes bedra nosívala, rozevřela černé modlitby na prádelníku, zablábolila několik nesrozumitelných vět, vztahujíc ruce po kazatelsku, přemetla v knize několik listů, nechala ji tak rozevřenou a tajně, po Špičkách, s úzkostí v líci, není-li viděna a pronásledována, vyplížila se z pokoje světnicí do kuchyně.

Právě tam přiběhla ze dvora Bohdanka pro kousek chleba na zakousnuti.

„Copak by děvčátko rádo?" usmívala se dětinsky matka Bohdančina.

„Mami, prosím tě, dej mi kousek chleba !B žebronilo děvčátko.

jáZA JEDEN HŘÍCH 303 „A šaty máte v jarmaře a jídlo máte v truhle!" zašeptala Marjánka k děckovu uchu se shýbnouc.

„A ty jdeš, mami, pryč? Kam pak jdeš, mami, kam, řekni, řeknííí!" chytala se maminčiných sukní Bohdanka.

„Nepovím, nepovím !" usmívala se matka, jakby sama byla děckem.

„Mami, řekni, budeme mít hlad, a tatínek přijde a taky bude mít hlad!"

Marjánka se vzchopila: „A šaty máte v truhle a jídlo máte — ne, šaty máte v jarmaře — nebo — jsou myslím pryč — pryč — nevím — nevím," mluvila slabým hláskem, dotkla se ústy vlasů své dcerušky a stáhla sladce rty. — „Páá — páá, Milenko," volala tenkým a zdétinštélým hláskem na svou dcerušku a cupala po síni, jak by dítě za ní běželo, a ona si s ním hrála na honičku.

Postavila se na síni do koutka, zdvihla ruku a položila ji nad hlavu po zdi po celé délce její. Spouštěla ji pak pomalu dolů a opisovala tak půlkruh; opakovala to stále a stupňovala rychleji a rychleji, až si špičky prstů odřela. Dýchala si na ruce a zapomněla, že chtěla kam jít. Jako při dobrém rozumu, tak i v šílenství podržela známku své věčné nerozhodnosti. Vrátila se do pokoje, 304 ANNA POPELKOVÁ strhla se sebe šátek a plášť a položila se v šatech, jež měla na sobě, naznak na pohovku. Natáhla na ni celé své tělo, hleděla tupě ke stropu a nepřetržitě něco blábolila.

Muž vrátiv se po půlhodině domů, hověl všem jejím rozmarům jako rozmazlenému děcku a nařídil dětem, aby maminku nevyrušovaly a nehněvaly, že je nemocna.

V jeho nitro vkrádala se děsná úzkost před budoucími věcmi, které se asi později po těchto úkazech nejvyššího a nejnapjatějšího rozrušení ženina objeví.

Je šílena, šílena! Hrozno, strašlivo!

„A ty déti, a ty mý ubohý déti!" hořekoval zakrývaje si oči dlaněmi. „Horší, trapnější, smutnější, než kdyby si ji vzala země na věky. Co jiného jest ted, než Člověk za živa pohřbený! Rány Boží, jste mnohdy krutější, než si vás rozum lidský pomýšlí!"

XI.

Avšak k veliké Lojzkově radosti trvala krise nemoci Marjánčiny dva dni a ochabovala ted den ode dne.

Pátý den dostavila se u nemocné únava, zmalátnělost, ztrnutí. Konečně nadešla neobyčejná citlivost, zádumčivost, melancholie.

ZA JEDEN HŘÍCH 305 Marjánka nepromluvila ani slova mimo nutné odpovědi k té neb oné otázce, ale její duch pracoval neustále. Často zamžily se její oči a z nitra vystupovaly hluboké vzdechy.

Lojzek zasypával ji laskavostmi a téměř se s ní mazlil. Déti sedávaly večer tiše u své práce a bály se i hlasité promluvit. Malá Bohdanka vyšplhala se na krk maminčin a nemohla se dost nasytit mazleni. Vkládala jí drobné ručky kolem krku a tulila se buclatými tvářinkami k matčině bledému líci, líbala její oči, čelo, líce, ústa, bradu, hladila ji měkkou ručkou po tvářích a žebronila: „Mami, zasměj se, prosím tě, zasměj! Zasměješ, mamíííí?" A když se jí stalo po vůli a matka stiskla tu milou, drobnou, něžnou hlavu dítěte do svých dlaní a usmála se na ni chorobným svým úsměvem, z něhož bylo muži jejímu spíše do pláče, tleskala Bohdanka ručkama, klátila nohama a šveholila: „Ješté, mami, ještě!"

Byl to právě večer téhož dne, kdy prvně zas byl Vojáček v práci. Marjánka seděla na pohovce vedle svého muže. Ruce složila v klín a pohlížela s jednoho dítěte na druhé, opět dlouze zahleděla se v tu mužovu dobráckou tvář, a zas a zas na své děti.

Líce její se náhle oduševnilo, oči zvlhly a 20 306 ANNA POPELKOVÁ zkrásněly; zdálo se, že pod čelem zkvétá vznešená jakási myšlenka. Klenulo se hladce, jakby vrásky pojednou s něho byly vyhlazeny.

Marjánka svezla se, myšlenkami vzpružena, do rohu pohovky a pracovala v mysli horečně, pohlížejíc na své děti. ale myslíc na věci jiné. Zdálo se, že v očích jejich rozžehla se pojednou dvé zářivá světla. Obličej nesl nádech přímo vznešený, vroucný, nadšený čímsi velikým a velikolepým. Maně složily se její ruce na prsou a na rty usedl tklivý, něžný úsmév, u lidí chorobných zvláště dojemný. Odklonila hlavu na zad a zrakem zvlhlým zírala do neurčitá, cele opanována svou myšlenkou. Hrud šířila se jí hrdostí, ba v této chvíli zdála se proměněna v ženu heroické hrdinnosti a tragické úchvatnosti.

„Pojdme spát!" pošeptala víc pro sebe a zdvihla se v témž okamžiku s pohovky.

Muž pokynul dětem, aby nechaly práce a odešly také na lůžko.

Déti líbaly rodičům ruce na dobrou noc.

Matka jejich stiskla každému z nich vášnivé obé ruce, hleděla jim s horečnou dychtivostí do tváří a líbala jim ústa, vlasy, skráně, ruce, pocelovala je, a slzy hrnuly se jí z očí.

Vojáček byl mocné dojat tímto úkazem; ZA JEDEN HŘÍCH 307 přičítal jej tomu, že navrátilo se ženě jeho vědomí úplné a ona líbajíc déti své, děkuje tak Prozřetelnosti, že ji navracuje rodině zdravou.

Z malé světnice dozníval sem za chvíli oddech spících dětí; i muž Marjánčin, unaven prací ve strojírně a pak probdéním nocí předešlých, neubránil se spánku a popřával si ho dnes beze strachu a bezpečné.

V Marjánčiné mysli, která si od únavy právě zašlých dnů poněkud odpočinula, počínaly se napínati struny znovu a zvučely podivnou píseň, zvučely a přinutily Marjánku, aby vnímala to znění celou duší, aby jí podrobila celou vůli svou, aby se jí vzdala úplné. A ona poslouchala s dechem utajeným, jak v nitru jejím pracuje cosi s horečným chvatem, myšlenka myšlenku stíhá, jinou opravuje, urovnává, vyplývá konečné v určitější tvar a stává se posléze nezvratným úmyslem. V duševní dílné matky Tobiášovy bylo po celou noc pilno k uchvácení, a toto pilno nedovolilo jí spáti ani jednu minutu. Do svítání urobil se pevný, nezvratný úmysl k provedeni čehosi velikého.

Klid a odhodlání shlíželo se na čele Vojáčkovy žen)', když ji ráno líbal, odcházeje do práce. Usmála se mu do očí a vpila 3o8 ANNA POPELKOVÁ se zrakem do tahů jeho líce. Když odcházel, zdálo se, že se chystá zadržeti jej a zlíbati ho poznovu. Ale zůstala stát daleko ode dveří i když odešel. Stála tu, jak by odumírala všemu, co se kolem ní děje, jak by všednost a prostřednost smýšlení a konání lidského právě se byla vymkla z její mysli.

Na dvoře zašveholily hlasy jejích dětí, ona slyšela jen zvuk, ale slovo k pojmutí smyslem nedošlo. Položila se čelem na sklo okna vedoucího do dvora, kde si hrály její děti.

Bohdanka vozila na korbičce písek s jedné hromady na druhou, brzy brala pannu s sebou, kladouc ji na povrch nákladu, nebo ji posadila k jedné hromadě písku: „Tak, hezky hačej a dávej tu pozor, já přijdu, panenko, jó? tak jo!"

Lojzík stál opodál, usmíval se a hleděl na malou šukalku. Držel ruce v kapsách, prostovlasá hlava se skromně klonila, a sněhobílými rukávy košile vzdouval trochu vítr. Byl skoro už chladný, ale přece zasvitlo slunce mdlým a vybledlým světlem, v němž tepla už nebylo.

Eliška nabírala do dlaně napršenou vodu z kádě, shýbala se pro ni hluboko, lila ji z rukou a kropila ji z prstů proti slunci jimi ZA JEDEN HŘÍCH 309 kmitajíc; zahleděla se s patrným zájmem, jak se krůpěje pestře na slunci zbarvují a lesknou.

„Ello, sypeš perličky?" vtipkoval bratr Lojzík, dívaje se na její hru. „Takhle se hezky nachlad a až budeš mět sypat perličky z hrdla, posype se to jak z pytle ořechy, ne?"

„Inuú, pro jedno vypískání," smála se Eliška, „něco pro změnu taky neškodí."

„Však proto, ty veliký meteore, vzácná hvězdo, slavná královno v říši tónů," žertoval Lojzek, „když už máš cestu posetou vavřínem, tak ti na troše toho koření nezáleží, vid?"

„Víš co, nechme hloupostí," zvážněla Eliška pojednou. „Ach!" povzdychla si vroucně a hrdlo se jí slastí stáhlo. „Víš, myslit si, že bych mohla skutečné jednou zazpívat obecenstvu tak, až by utajilo dech, až bych je nadchla, udivila, rozplakala, rozveselila, že by mne měli, museli mít rádi — ach ! to je — to je — to musí být krása, radost, blaženost! Víš, já bych se někdy sama rozplakala nad krásou, jakou velikáni skladatelé uloží do svých skladeb, a jsem až nemocna rozčilením, když se do jejich zpěvu začaruju. Já rrrá — da zpí — vám!!

Ach!!" a zakryla si oči.

310 ANNA POPELKOVÁ „Já si zas myslím," vykládal Lojzík, „že nic na světě není krásnějšího, než tohle moje stavitelství. Počkej, přinesu ti výkresy, víš, jak si tak všelico myslím, že by se mohlo provádět a že by to bylo něco — ó jé!"

Eliška usedla zatím na lavičku, zazvonila několika trylky, skvělými a jásajícími, a švihala proutkem do země čekajíc, až se Lojzek vrátí.

„Poslouchej, Ello," ozvala se malá Bohdanka, vyrušic se pojednou ze své pilné nádeničiny, „až budu chodit do školy, řeknu si panu učiteli, aby mě taky naučil tak zpívat, heč, a nebudeš umět jenom ty !"

Eliška zavýskla do vzduchu stupnici zpěvného smíchu a rozdováděla se, švihajíc proutkem a honíc z hrdla tón za tónem, jeden libozvučnější druhého.

Bohdanka se obrátila k ní, pootevřela něžná dětská ústka, ale neřekla nic, jen poslouchala; pak se jí ústa zavřela, ona stála chvíli, jak by se přece chtěla ozvat, ale když jí nic nenapadlo, sebrala korbici a dala se s horlivostí do nové práce.

Zatím vrátil se Lojzík s výkresy, usedl k Elišce, a oči mu jen hrály, jak horlivé vykládal. Bylo znát, že je ve svém živlu.

ZA JEDEN HŘÍCH Marjánka odtrhla hlavu s okenního skla a v očích zažíhal oheň znovu. Počínala si náhle s takovým spěchem, jak by chtěla dohonit, co promeškala myšlenkami.

Otevřela prádelník a hrabala se v něm.

Našla obnošené košilky Tobšovy a různé trety po něm. Zavinula to všecko do balíčku, vzala kus černé látky a zavázala do ní, vyhledala v modlitbách jeho podobiznu, vzala z alba svou, položila je podobami k sobě a roztrhla ve dví, vtěsnala do balíku a rychle prádelník zavřela.

Poklekla potom na zemi před kří/em visícím na sténé v čele světnice, sklátila hlavu hluboko do dlaní a chtěla se modlit z hloubi své rozechvělé duše. Nebyla však mocna ani jediné srovnalé myšlenky. Vstala s podlahy a rychle se oblékala od hlavy k patě. Ztrnule hleděla na škapuliř na krku pověšený.

Několika dlouhými kroky octla se u skřínky, svatebního daru, sáhla do zadní přihrádky a to, co vylovila, skryla do celé ruky, jak by se bála blíž na to pohledět. Pak s horečným spěchem odtrhla se stužky škapuliř a přivázala k ní předmět ze skříně vzatý.

Zahleděla se pak s hrůzou na svůj čin a jakby jí škapuliř ruku měl propálit, přistrkovala jej brzy z jedné, brzy z druhé ruky 312 ANNA POPELKOVÁ ke tkanici kolem krku. Potom se vzpamatovala z toho, co činí, pohodila škapuliř a spěchem sotva dýchajíc házela na sebe dlouhé, docela hladké a málo obnošené šaty, utáhla na hlavě tmavý šál, zaodéla se do širokánského pláště mužova a tak připravena postavila se jako socha ke dveřím.

Položila se na né a přehlížela celou světnici.

Rozběhla se ke stěně, kde visela podobizna její a mužova, svou obrátila tváří ke zdi a po druhé sjela prsty ruky; utrhla, jak ji sklo na ní zamrazilo.

Otřásla se jako v zimnici a vyběhla ven, prchajíc z domu, kam kdysi vkročila s myšlenkou, aby svému dítěti zjednala útulek domácnosti. Putovala za synem odsouzeným k bezživotí, k smrti násilné a potupné.

„Budto — anebo!" opakovala šeptem každou chvíli, sahajíc k prsům a křížíc na nich ruce.

XII.

Portýr císařského sídla ohýbal se smíchem až k zemi, když si vzpomněl na ženu — byla to Marjánka — jež mu slibovala obrázky, aby ji vpustil do vnitř, že musí s „milostpánem" honem mluvit.

„Zuju si střevíce a nezamažu podlahu," slibovala mu, aby se obměkčil. Nedal se.

za jeden hřích Odstrčila ho zvláštní silou a hnala se po schodech nahoru.

Zatkli ji pro její odvážlivost, a vysoký pán, vyslechnuv její nářek, zavrtěl hlavou: „Milá matko, přišla jste pozdě, takovým vrahům se milost neudili — Bůh se od nich odvrací —" „Aleja ne, ale^ane!" hučelo Marjánce v hlavě, když stála na ulici. „Všecky, všecky — ale já ne, já ne!" zalomcovala jí naposledy a opustila ji nerozhodnost nadobro; pocítila ke ztracenému dítěti tolik bolestné lásky, tak vášnivé a veliké, že v ten okamžik zahynulo všecko ostatní pomyšlení na ostatní děti doma, na muže, na všecko — všecko ostatní.

Už neváhala, už se nezastavovala, už neklesala a neblábolila cestou k trestnici, kam šla za synem dát mu poslední s Bohem.

Silný vzdor zvedal jí čelo, sotva se dotýkala kamení, jak spěšně přišla k vrátnému, aby jí vpustil do cely synovy.

„Je tam ted pan páter, počkejte si chvilku tam u okýnka," řekl jí vrátný, ukázal jí rukou, kam má jít, a volnými dunivými kroky kráčel dál.

Matka zločincova tichou chůzí s tesknou odhodlaností ve tváři stanula u vykázaného místa.

314 ANNA POPELKOVÁ Temno kladlo se v dlouhých stínech po chodbách, ve vzduchu viselo dusno, těžké a chladné, hrůza šklebila se z každého koutla jak by smrt na všecko dokola napínau, svou tětivu. Kroky stráže blížily se a vzdalovaly a k uchu Marjánčinu dozníval mimo tento jednotvárný zvuk i hlas lidský z nitra synova žaláře.

Tam tedy jest její syn, jehož skoro dvacet let nebyla vidéla. Tam tedy je dnes — a zítra — zítra co ho čeká ? Co ho čeká — rány Boží — to je k zbláznění! Jak ho má ráda ! Udusí ho, udusí samou láskou, stiskne jej do náruče tak, aby jí ho vzít už nemohli, až ho zadusí! A řekne mu, jak ho má ráda, jak ho vždycky měla ráda — řekne — vypoví všecko — řekne — ach!

Ze vnitř ozval se pustý chechtot.

Rodičko Boží, to se zachechtal její syn !

Marjánka zachytila se mříže v oknech, aby neupadla, slyšíc po letech takto dítě se ozvati.

„Hledme neviňátko zvědavé!" pošklíbal se zlosyn řeči knězově, jenž ho chtěl přimět k zpovědi. „Jak by on to chtěl všecko vědět!

Jen kdybych já byl taky blázen a vysypal to všecko tuhle před tebou, abys ty se mohl v těch škvárech hrabat a zobracet je na všecky strany a počastovat mé potom svým ZA JEDEN HŘÍCH 315 kázáním, kterého mám už dávno až po krk.

Proč paks nepřišel, mameluku, dřív a nenakrmil mé těmihle dobře nastudovanými povídačkami, dokud byl čas? Ted si můžeš ušetřit cestu, na mou černou duši, a dát mně pokoj!"

„Zanech —" „Já ti něco povím, chceš li ty živou mocí zvědět o tom mém pokání. Proč a nač bych toho všeho litoval? Co se stalo, stejně zpátky neodvoláš ani ty, svatoušku, ani já. Máte mé, zejtra mé dáte na houpačku, a vaše mírumilovné tváře se dobrácky spokojí, že má svět o jednoho lotra míň. Ale kdybyste mé tam nechali, to ti svatosvatě slibuju, že bych se přičinil, abych těch neplech natropil víc! Koukej na mě, koukej, jestlis už zapomněl, jak vypadám."

A opět to bohopusté zachechtání.

Kněz stál ted k východu obrácen, ruce maje sepnuté v pěst a volně dolů spuštěny a ve tváři bolestnou trpkost. Ústa se mu chvěla, ale mlčel.

„Tys mél rodiče, vid? Starali se o tebe, hýčkali té, byls jejich potéšením, přičiňovali se, aby byl z tebe svatý! Mne svět — ty koroptvičko zkroušená — už malinkého vyvrhl jako smetí, jako zbytečnou plevu, která 3i6 ANNA POPELKOVÁ se s ošklivostí odevšad vyhodí a po které se plije, která nemá domova, vlasti, přátel.

A plili po mně, střežili se mne, utíkali přede mnou! — Ty můžeš něco povídat — ty—!

Ale splatil jsem jim to, na mou duši, jak se patří. Sami to tak chtěli, učinili ze mne, co pravé jsem!"

Knězi se po těch slovech zdálo, že slyší zaúpění. Naslouchal. Nehnulo se nic. Mýlil se tedy. Promluvil proniknut paprskem mučednictví v líci.

„Měl jsem rodiče zbožné a obětavé.

Žehnám jim, že mne uvedli na šlépěj Kristovu, modlím se k Bohu, aby s cesty té mé pokušení nezvrátilo a dopřál mi síly dojíti po ní k poslednímu dni svého života.

Ty pravíš, žes nemel rodiny, domova, vlasti, přátel, že tě vyvrhli, a domníváš se, že nezvratné muselo tvé rodině, která tě nepřijala, tvé vlasti, která tě vyobcovala, tvým přátelům, kteří se od tebe odvrátili, býti rovnou měrou odplaceno? Chceš, abych ti pověděl, co velikolepého vykonali pro veškerenstvo lidé zapomenutéjší všemi, ustrkovaní, snížení a bičovaní ne pro své hříchy, ale pro svou oddanost a pro své ctnosti? Pravím ti, oni jsou ted velikými v očích lidu i v očích Krista ! Hle, kdybys byl duchem se pokořil, ze ZA JEDEN HŘÍCH 317 všech útrap bylo by tobé vykvetlo ovoce blahodárné — sám sobě a ne jiným vinu přičítej, na tebe všecko závaží viny spadne, a nesejme ho Kristus, až se k němu připlazíš, protože jsi zatvrzelý, urputný, pyšný a svévolný, sváděje všechno své provinění na osud a na svět!"

„Chacha! Kdyby — kdyby, nebylo by chyby!"

„Že jsou černí hříchové tvoji, to dobře víš, ale kajicnosti jsi dalek! Co odpovíš před soudnou stolicí Boha, poznamenán jsa hříchy nesmazatelnými? Hle, Kristus, ten beránek tichý a nevinný, zda nepohne tebou ani to, že nepřátelům svým nejen odpouštěl, ale za křivdy dobrými skutky jim odplácel!"

„Není s tebou řeč, zacpu si uši, nepřestaneš-li mně do nich hučet," ozval se hrubě zločinec. „Proč mi to vlastně povídáš?

Nač se o mne ted staráš, když všechno, s čím tu na mně hartusíš, se už dávno stalo, a ty neumíš činit zázraky, abys to napravil.

Či komu to vlastně povídáš! Není tu Ježíš, aby tě uslyšel a rovnýma nohama vtáhl do nebe za tvou slepou zbožnost. Zejtra bude konec mým šmejdům a vaší zlosti a budeme mít oba pokoj, já i svět, a zůstane to všecko stejné černým, ať si o tom po318 ANNA POPELKOVÁ myslí kdo chce co chce. Je to a zůstane to všecko jedno, myslím-li si, ženění potřeba, abych čeho litoval, anebo budeš li ty mě mít raděj, když řeknu, bije se v prsa, že v zkroušenosti svých činů lituju. Po účinku zlá rada — jdeš pozdě, a tím je všemu odzvoněno. Jsem rád, že budu mít zejtra pokoj — a to tvé malované peklo s obludami, které trhají tělo a nikdy nedotrhají, které polívají tělo hořící smůlou a oleji, které strkají hlavu do mláta vepřů, staví před oči ošklivé nestvůry — tomu já, holenku, nevěřím, jako mu nevěříš ty sám!"

„Bože, učiň zázrak!" zaúpěl pro sebe kněz.

„Slunce nebylo by sluncem, kdyby nebylo tmy, jednou povídali," mluvil dál Tobeš, „a všichni lidé nemohou být takoví svatouškové jako ty, nebo by to tu pomřelo všecko nudou — musí je taky někdo z ospalosti a z dobroty vyrážet! No jestli ti nevěřím nic, v tom ti aspoň dám za pravdu, že nosí svět takové hlupce, kteří zasypou své tyrany místo stejné odvety poníženosti a místo poličku je pohladí. Já jsem náhodou z těch druhých; čím víc mé udeřili, tím hbitě) jsem si pospíšil, abych jim nezůstal nic dlužen.

Ty povídáš, že pomsta je hříchem, a mně se zas zdá, že je to nejsladčí ovoce vyvrhele, ZA JEDEN HŘÍCH 319 a jenom o to se tu hádáme. Svatoušku, však ty ani kuchtě nepromineŠ, když ti zkazí tučný oběd ; i v tobě vězí chuť k pomstě, a na mé strkáš za to psí hlavu!"

„Mluv, odpověz," zavolal kněz už pohněván, „měli na tvém úpadku jakýkoliv podíl ti ubozí, na nichž jsi vykonával svou pomstu? Ani toho nerozeznáváš?"

„Chacha! Kdo řekl, že neuznávám? Kdo řekl, že nevím od prvního svého hříchu až do toho posledního všecky do podrobná?

Vím je, ale tu je pro tebe nejvíc k zlosti, že ti z nich nic nepovím. Nechám si je pro sebe, holenku! Nechám! Proto ti je nepovím, že mně je stejné nevymažeš. A jestli měly ty mé oběti na mém úpadku podíl? Měly neměly ! Namanuly se mi do cesty a vylil jsem si na nich svou zlost! A už běž domů a dej mné pokoj!" odmítal zarputile a nevrle.

„Pravím ti, těžce budeš obviněn před soudem Božím!" hrozné zaburácel kněz, až to sklepením zadunělo. „Nebylo ti rady, není pomoci. Nebude trvat dlouho tvé trápení tělesné, ale horší věci čekají té za hrobem!

Sřítiž se tedy, svévolníku bohopustý, střemhlav do muk a trýzně pekelné!"

Opět zaúpění hlasitější.

320 ANNA POPELKOVÁ „Již i duchové dobří nad tebou poslední útrpnost vyřkli," bázní jat dokládal kněz a hotovil se k odchodu jen málo váhaje.

Zlosyn zamávl rukou, zachrastil pouty a svezl se znovu na zem. Mírnějším hlasem odvětil: „Vidíš, mohl sis ušetřit tu zlost.

Povídal jsem ti, že mluvíš marně. Jdeš pozdě, kdybys ješté stokrát klepal!" Pak ani slova už nemluvil a položil se na druhý bok.

„Přijdu ješté jednou, naposled, na úsvitě," oznamoval kněz, vykonal nad neznabohem tichou modlitbu a zamyšlen ubíral se volným krokem ze žaláře.

Vida na chodbě Marjánku ptal se ji cosi šeptem a chvilku s ní hovořil.

„Jsem jeho matka," řekla mu klidně a beze stesku.

Kněz po těch slovech přikryl si vzrušenou tvář oběma rukama a spěchal neslyšnými kroky odtud.

A jak se chodbou vlnil jeho dlouhý temný hábit, zdálo se Marjánce, že slyší kolem sebe šumění a do uší že jí zaléhá tichý hlas: „Modli se, Marjánko, modli, a spěchej domů k dětem !"

Nevěděla ani proč, zašeptala do toho vlnění, všecka bez sebe: „Franto, copak chceš?"

ZA JEDEN HŘÍCH 321 „Modli se, Marjánko, modli!" doráželo zas k pomatenému mozku matky zločincovy.

Za okénkem zachrastěly hřmotně řetězy, snad proto hodně hlučně, aby se v nich skrylo hluboké povzdychnutí, nejčastější to zvuk v těchto místech hanby a trestu, střídající se s výkřiky urputnými, beznadějnými, vzteklými.

Tam dole sedí Tobeš, chlapík souměrné postavy, temných očí, hustých tmavých pačesů a snědé, přísně modelované tváře. Pod rozhalenou košilí rýsuje se hrud, a v železech paže svalnaté a krátké, ruce souměrné, prsty jemné a tenké, podobné spíše rukám ženským.

Ticho, temno, stísténé údy, bídná žalářní výživa nejtěžších provinilců, konečně prázdnota volného času musí působiti na lidi nejzarytější, aby se v posledních okamžicích života činy svými v duchu obírali, aby zpytovali a zkoumali to, co se zove svědomím, aby odhadli, má-li svět právo nařknouti je ku ztrátě hrdla a zbaviti je budoucnosti a její nároků.

Tobeš prošel za tu dobu v duchu celou řadu svých neplech, od nejútlejšího mládí, kdy své kamarády Škádlil a zlomyslné příkoří jim tropil, od žalostí, jež matce zvrhlostí 21 322 ANNA POPELKOVÁ svou připravil, od darebáctví, z něhož ho nevyléčila káznice a kde hleděl od svých Čistých soudruhů pochopit všemožné praktiky svého zločinného řemesla, od dobrodružných šmejdů v světových městech až do sprosté krádeže, násilných vražd, jež mu zajistily konečně na krk oprátku.

Některý den byl takový, že podržel zločinec výraz hrozné urputnosti ve své tváři, ba zdálo se, že vzteklost k rozsápání hledí z těch očí, jež se v důlcích kroutily až bélmo zasvítilo z brunátné tváře.

To byly chvíle, kdy si namlouval, že byl úplné oprávněn ku všem těm skutkům, jež dosud do světa jako hlízu zkázy vrhl, a tu se mu také nejlépe hodilo heslo, jímž omlouval skutky i nejčernější. „Svět vytiskl mi na čelo známku vyvrhele, aniž měl prve k tomu příčinu a právo, a já zas nemám proč doprošovati se o vyvrácení jeho nařknutí.

Jsem tím, co svět ze mne učinil, a mé právo jest, abych mu účinek jeho díla dal pocítit."

V takové chvíli zlořečil všemu a všem.

Chrastěl okovy a byl by se rád utrhl s řetězu jako vzteklý pes, aby se mohl mstít na světě dál.

Byly ovšem také chvíle, kdy plno stínů svědomím vyvolaných ploužila se úzkou celou ZAJEDEN HŘÍCH 323 jeho. Tu mihl se stín ženy jím zardousené s prosebnou a úzkostlivou tváří, s rukama na prsou, po ní šlechtic s lebkou prostřelenou a obličejem zrůzněným a jiné a jiné stíny plazily se, míchaly, vyvstávaly, lehaly a rozplývaly se, znovu vystupovaly, rostly a naplňovaly každý kout, hleděly do jeho svědomí se všech stran, a jemu se pak zdálo, že hadové obtáčejí jeho tělo svými jedovatými těly a že jim neuteče, neskryje se před nimi nikde a nikdy. Pak úsilné tlačil se do jeho mozku strach a bázeň před smrtí, že vtiskl oči hluboko pod víčka, schýlil hlavu na kolena, vtáhl do sebe dech a když po chvíli ji zvedl, zdál se ubledlým ve tváři, a oči se mu svítily jako bláznu. Ze strachu před věcmi budoucími byl by si rád hlavu rozbil, kdyby bylo oč.

Byl zvyklý urovnávat své záležitosti vždycky sám, nevěřil nikomu, a tak se i se svědomím svým chtěl sám porovnat.

Příchod kněze polehtal ho vždy ke hrubým vtipům. Jak jej dopalovala ta neodbytnost sluhy božího! Jak mermomocí mu chtěl otevřít cestu do nebe —!

Po jeho návštěvě bavíval se přemítáním o nejlákavější době prohnaného šejdířství, o dobrodružných příhodách v Londýně. Vy324 ANNA POPELKOVÁ houkl občas hřmotným smíchem, když mu to a ono připadlo na mysl, jak se pěkně ti jeho výnosní klienti, pravé zlaté jeho doly, nechali za nos vodit a všude ho propouštěli s politováním a s upřímným povzdechem loučíce se s ním: Ach, to je škoda ! Ted by jim to řekl, těm hlupákům, jak byli pitomí, aby se měli proč stydět jako cudné panenky bohabojného světa, aby se křižovali před neštěstím, jaké je mohlo potkat v rukou \raha, který se zítra bude houpat na poslední houpačce. Chacha ! Ach, máš to světe hlupců!

Tak se nechali hezky kolem prstu ovinout, tak jako kuřátka byli krotcí, chacha! A byli jako posedlí, když jsem jim strčil pod nos kousek papíru s tučným titulem a knížecí korunkou. Hned se jim zdálo každé hnutí graciesním, nedostižným, hned se opičili a skláněli kolena a narůstala jim křídla, aby jeho knížecí výsost zasypali pozornostmi a úsluhami. Achch — ech! Ať žije darebáctví!

Ale dnes byl den jiný — den před popravou Sotva za knězem dvéře zapadly, zaskřípěl vězeň zuby.

Ted by šel, ted by se ne vzpouzel! Eh co! bude to trvat několik minut, a budeme s pomstou hotovi — já s pomstou, svět se svou nenávistí. Vzkřikl by vztekle celému ZA JEDEN HŘÍCH 325 tomu zlopověstnému davu: Tak, zde mě máš a napij se mé krve! Aleně, ne! Od šibenice vrhl by se na ten nenáviděný houf a poškrtil by je všecky, ty krvežíznivce; uškrtil, rozšlapal, roztrhal jako krkavce. Takový vztek v něm burácí.

Eh! — Podívá se naposled na ten zlo řečený svět a za chvíli vyplázne jazyk jak zcepenélý pes— a konec— a dost! Všecko to tam!

Ale já vědět, že na mě tak — —!

Nedomyslil — XIII.

Marjánka setřela smrtelně studený pot s čela a přitiskla se ke dveřím cely synovy.

Stráž propustila kněze, prohlédla ženiny šaty, ruce a kapsy a vpustila ji do cely.

Soumrak byl ještě daleko, ale ona vstoupivši do vnitř byla jako slepá, tak tu bylo temno.

Zaclonila si oči rukou a široce je rozevřela. Stála tak několik okamžiků, než v polotmě rozeznávala předměty.

Zahleděla se na svého syna, který hleděl ke stropu, svalnatou ruku maje o dlaň opřenu.

Zakroužil očima černýma jak z ebenu, a bělmo se mu v nich zakmitalo. Na krku napjaly se svaly, na čele seděla zasmušilost. Jak 326 ANNA POPELKOVÁ mohl tento člověk býti hledán pro svou mužnou sílu, ba pro krásu, která se tmavým vlasem zvyšovala, kdyby jich byl užil ku prospěchu a ne ke zhoubě lidí.

Matka blížila se volným krokem k místu, kde syn její seděl. Byla tak bledá, a s tím tklivým výrazem v líci bolestmi zjemnělé postavila se proti svému synu a vydechla tiše a smutně: „Znáš mé?"

Vězeň sebou trhl. „Co chceš?" ptal se a hleděl upjatě a zkoumavé v ženin obličej.

Po chvíli lehce vykřikl. Co vše v tom výkřiku bylo! Podivení, tesknota, vzdor . . .

„Ach, jsi ty starostlivá!" mluvil s posměchem. „Snaďs tomu ani věřit nechtěla, že dám už světu pokoj, a přišlas sama se přesvědčit. Takovou vzácnou návštěvu jsem ani nečekal. Vidíš, tak jsem se bez tebe protloukl, a k umírání té taky potřebovat, myslím, nebudu!"

Matka zločincova hluboce povzdychla: „Ach, ty synu, kdybys měl svědomí, takhle bys nemluvil! Chci ještě chvilku žít, a ty, mě takhle zabíjíš!"

„Nechme tedy žertu. Proč's přišla ? Abys mně dělala kázání? Ted jsem jedno vyslechl.

A mám ho dost. Bylo by i to tvé marné.

A vlastně dej mi pokoj, abych ti nemusel ZA JEDEN HŘÍCH 327 vykládat, že ty jediná jsi vinna, že pocítil svět mou zlost, protože tys to byla, kterás mě uvázala na krk té zlopověstné Šantrůčkové, abys pěkně sama mohla vejít v pohodlí — tys mě véru naučila, jak svět odplácí! Mé jste vykopli z rodiny jak prašivce!

Abys tedy nepřišla nadarmo a měla něco od cesty, dám ti na památku odkaz, že tys to byla, za kterou se bude moje tělo houpat ráno na šibenici!"

Marjánka stála nehybné jako socha.

Zdálo se, že celé její tělo už už se sváží k zemi, aby již nevstalo. Hrdlo se jí stáhlo, a ona pouze vyjekla, jak by ji řeč rázem byla opustila. Rty její zmodraly, z obličeje zela bledost téměř příšerná, v koutcích úst začalo jí škubat, v očích ji pálilo, až ten oheň je rozplamenil a rozjiskřil. Srdce její se na chvíli zastavilo, údy ztrnulý, pomalinku pak rozproudila se krev, srdce se sevřelo, zabolelo a zmítalo se, ruce povolily a vběhla do nich opět krev a vláda; horečka jí lomcovala.

Bůh ví, kterak si myslila ubohá matka svého syna — zločince. Asi jako člověka, jenž nevinně byl uvržen sem do temnot a který kajícně jí k nohám padne a bude žehnati kročejům matky, jež mu soucitem otevře cestu k věčnému milosrdenství.

328 ANNA POPELKOVÁ „Tisíckrát bídná, že tě takhle poznávám !"

zahořekovala chvějíc se bolestí nevystihlou.

„Že to uznáváš!" promluvil trpce Tobeš a chvíli se zamlčel. „Ale, tys mé přišla navštívit a povinnost hostitele je, aby své hosty bavil. Sedni si, máš-li nač, a já té budu bavit.

Povím ti tak néco, jak jsem se měl tu dobu, co jsme se neviděli. Však to každému nepovím. Co se mé to rameno boží, co se odtud před chvílí vyklidilo, namořilo, — ale to já každému ne! Ty budeš ta první šťastná a budeš si to taky nejlíp pamatovat. To vím napřed. Dobře, že jsem to pro tebe nechal!"

Marjánka opřela se o stěnu žaláře a jako ztracená vydala se novým ránám.

„Abych to vzal hezky po pořádku. Jak se mné dařilo u té mojí první vychovatelky, která by si na to svoje mistrovství mela vzít patent, to už víš. A jak dobře jsem se měl téch pár dní ve tvém domě, taky víš.

No — v káznici už byli kamarádi, a pěkní kamarádi, ti mě tak o všeličems poučili, a šťastné jsem se dostal „do luftu."

Pak nastaly, milá brachu, časy! Ty se nebudeš mít ani den před smrtí tak, jako já po kolik let. A co mést velikých a krásných jsem viděl, co jsem všecko procestoval, kam jsem všude pronikl. A to bylo všude: ZA JEDEN HŘÍCH 329 co poroučí vaše jasnost! Co se líbí vaší urozenosti ?

Nejlíp se mně líbilo v Londýne! To je život pro takové lidi jako jsem já! Žil jsem jako kníže a uměl jsem se kořit krasavicím lip než —! A jak mne měli všude rádi!

Společnost šlechtická se o mne rvala, přísahala mi, že neměla mezi sebou společníka tak roztomilého, kavalíra tak vybroušeného, hostitele tak dvorného, jak se jí poštěstilo ve mně.

Mladinká princezna Purpurevičová bavila se se mnou dvě hodiny, a kdybych jí byl požádal o lásku, byla by mi přisáhla na tom místě svou věrnost. Usmívala se radostí, když jsem ji zkroušené a rozmile poprosil o briliantový prsten, který objímal malinký, hebký prstíček, a zavěsila mi ho na růžovou stužku pod kabát zrovna na prsa. Když jsem jí potom pečlivě balil do teplých šálů kučeravou malou hlavu, tu se „náhodou" rozepjal její briliantový náhrdelník a svezl se do mého rukávu. Ta eskamotáž — víš, co je to eskamotáž? — mně vynesla tisíce, a ještě měl šibal klenotník notný výdělek. To se rozumí, že jsem se nesnížil, abych jako kníže šel ten tret vyměnit. Přijel ke klenotníkovi přitloustlý obchodník s pokřiveným nosem a 330 ANNA POPELKOVÁ obnošeným mundúrem — to spraví kousek líčidla. Byl bych si to hezké kotě vzal za žínku a ono by se nezlobilo, ale listiny, můj slavný původ, představení mých příbuzných — nešlo to. A pak svoboda — nade všecko svoboda!

A baronessa, byla to dcera peněžníka, ta se na mě jen třásla, sotva jsem se na ni podíval, a ta její radost a slepota mně vynesla pět a čtyrycet tisíc za chvilku, než přetančila s jiným dvořanku.

Hloupá, proč pak's jenom nepřišla dřív, byl bych ti toho napovídal! Kdepak ted si přijdeš, když už mám skoro na pilno!------Ach, to byla rozkoš! Od karetního stolku jsem si odnášel tobolku penězi nacpanou, že se sotva vešly. To byly časy ! To se to žilo !

To se to bavilo, u taroků, na plesích, v divadlech, a to byly obchody a docela bez práce — v rukavičkách!"

Marjánka hluboce povzdychla. Možno-li promluviti zde slova jediného, které by se neodrazilo jak od kamene a neroztřískalo se o něj v tisíce posměšků! Zmocňoval se jí hnus, úzkost, trpkost, lítost, bolest nevýslovná.

„Závidíš mné, to věřím!" ozval se na matčin povzdech Tobeš. „Však mi to tam ZA JEDEN HŘÍCH 331 taky každý nepřál. Tak zvaná policie si umínila, že mě vystrnadí. A já jsem nečekal.

Šel jsem si chvíli odpočinout. Ale stýskalo se mi bez práce tuze. Brzo se našla. A byla perná, ani za těch pár grošů nestála. Ale nemohl jsem si pomoci. Bud musela ona nebo já ustoupit. To se ví, že jsem nepovolil a neustoupil já. Měla peníze, vezla se v kočáře. Jářku, ty bych mohl štípnout. Jdu si pro né, ona že je má kdesi za ňadry. Ta by mně je nebyla dala! Stiskl jsem jí kolena a krček zavázal, a peníze byly moje!"

Marjánka zděšené vykřikla a rázem převážila se celým tělem na podlahu. Dýchala s hrozným namáháním a zdálo se, že umírá.

Zavírala oči a široce a vyjeveně je pak otvírala. Vzpamatovala se teprve po chvíli,, stiskla hlavu dlaněmi, zírala kolem a nevěděla, je-li ve strašném snu nebo skutečně-1* k ní někdo takto mluví. Třela si rukou čelo, hleděla tupě před sebe, usedla na zem, objala kolena rukama, sklonila hlavu a prudce dýchala.

Zlosyn vida, že se vzpamatovala, pokračoval : „Tyhle ženské jsou slabotiny; ono se to poroučí hned!

Abych tedy pokračoval. Potom šlo to se mnou jaksi špatné. Mezi vyšší svět jsem 332 ANNA POPELKOVÁ pak arci nešel a musel jsem tedy koukat, kde bych co urval těm menším. No, šlo to taky, šlo, ale tu pojednou slyším, že chtějí do kteréhosi oboru trestních věcí zvolit pravou metlu na nás darebáky. Holenku, to nejsme ještě tak hloupí, abysme se dali — myslím si, přivstanu si hezky na to kvítko a taky jsem mu ťal, že ani neduť. Ale co čert nechtěl mít, mohl jsem pak jít svou cestou; přeci se mně jaksi zdálo, že bych mohl něco pro svou kapsu takhle — a tu máš, sotva k tomu ruku přiložím, ozvou se tu se všech stran čertovy zvonky ze signálu, který byl kamsi k pokladně nalíčen ; byl jsem v pasti a ted tu sedím a venku se zatím dřou s houpačkou pro mě!"

Marjánka, bolestí zmučená, zahořekovala pláčem takovým, až se zdálo, že klenutí se pod ním zachvělo.

Tobeš byl necita, ale po tomto úkazu tvář jeho bránila se něčemu podobnému slzám.

Matka jeho zvedla se se země po dlouhé chvíli. Vstala a zdálo se, že musí klesnouti opět přemožena bolestí.

„Dítě, dítě!" řekla měkce a tesklivě.

„Strašné mě to Pán Bůh trestá zajten jeden hřích, ukládá na mé víc než unesu! Víš, proč ZA JEDEN HŘÍCH 333 jsem přišla? Žádnýmu na svété bych nevěřila, že seš ty tak špatnej, že seš zločinec, a ty mné to povídáš sám — sám! Přišla jsem se s tebou rozloučit — ne — přišla jsem — myslela jsem — že nejseš ten, za koho tě mají — že budeš plakat a litovat — že jim tě nedám a nedám. Nevěříš, vidim ti to na očích. Tys se dávno už odnaučil věřit všemu a všem a myslíš, že máš k tomu právo.

Mysli si co chceš — nepovídám ti k tomu nic —" „Co chceš?" přerušil poznovu syn svou matku mírněji, ale směle a nedočkavě.

„Ty děcko," mluvila, „nech mě chvíli mluvit. Čas utíká — bude konec všemu. Co to je mít někoho rád, to nevíš, nemůžeš vědět, protože bys nebyl takovým hříšníkem. Smiluje-li se kdy Pán Bůh nad tebou, udělá to jenom proto, že si tě sám vyvolil pro trest jinejm a nedal ti proto lásky, která zlo potírá.

Ale kdyby z hrobu vstal tvůj otec, ten by ti mohl povídat, co to je mít někoho rád, co je to láska. A ta ho až do smrti neopustila, chudinku mou drahou. Lidi na nás prstem ukazovali, proti nám se postavili, zkázu nám slibovali, ale naše milování všecko přemohlo, i ty nejsilnější a nejhorší 334 ANNA POPELKOVÁ ouklady. Šetřili jsme, pracovali jsme, těšili jsme se jako déti na ten den, až nám přestanou lidi bránit a my se vezmeme — k vůli tobě, abysme ti dali doma. Tvůj otec se utrápil, že jeho rodiče nechtěli nám dovolit, abysme se vzali, — a pak byl konec s ním, s tebou, se mnou!"

„A to nic lepšího nevíš? Jenom protos přišla, abys mně tohle povídala? Co mně to pomůže! I bez toho povandruju kam musím a odkud ty mi nepomůžeš, kdybys tuhle seděla do soudného dne!"

„Koho pak víc než mě trápilo," pokračovala, „že jsme té museli dát mezi cizí lidi? Babička tvá umřela a já, Pán Bůh je svědek, neprožila jsem jednoho dne, abych na tě nebyla vzpomněla.

Tvůj otec zemřel, když už jsme měli být svoji a tvoji — a já — Panenko milosrdná — bych se byla nechala zabit pro tebe, kdybych ti byla mohla pomoct. A ta zlořečená ženská, co mě té tak připravila — já to vědět — byla bych tě rejši utopila — tak ti to řeknu — Ta potvora — Bože mé netrestej— tase mné napila něco krve—!"

Odmlčela se. Její nervy byly nesmírné napjaty. Zdálo se, že se musí zpřetrhati každým okamžikem. Po chvilce však mluvila s patrným namáháním dál: ZA JEDEN HŘÍCH 33; „Nemám žádnou sílu — nemůžu mluvit dál."

Tobeš mlčel a svěsil hlavu.

„A musím ti to všecko říct," mluvila za okamžik rychle, „musím, čas utíká — ó Bože — a musím — musím —" Zajikla se a vtiskla si dlaně prsty spojené na temeno hlavy, které pálilo a jež chtěla ochladit.

„Víš, a nedám jim tě," mluvila pojednou zmatené. „Nedám, přišla jsem si pro té!

Bože, musím si vzpomínat — jak to bylo.

Šla jsem — na svatbu, na tvou — ne? — na tvou ne — Ne! — Jinač ! Já jsem se vdávala, a déti mně říkaly maminko. Víš — Eliška zpívá, zpívá — tak — ach tak! — neumím — zpívá — bude na divadle. A Lojzík bude stavět domy — a ten tatínek co dělá, co dělá? Myslel, že jsem se zbláznila, hladil mé takhle — tak mě hladil, plakal, že jsem si trhala vlasy — a bolela hlava moc — moc ! Víš — přišel ten — povídal — že chceš umřit — u — mřit? umřit? A já jsem plakala, plakala, křičela, bičovala se — a můj muž — kdo to je? FYanta ? Ne! Franta ne!

A Bohdanka — Bohdanka je malá holčička a říká mné mami a dává mně na krk korálky a tak děla rukama. Beruška! Beruška!" usmívala se něžné Marjánka a chorobné stáhla rty.

336 ANNA POPELKOVÁ „A Tobiška nemám — už mně ho vzaliií" — prohodila táhle a chystala se k chorobnému pláči.

Vstávala namáhavě a když byla už na nohou, zavrávorala, zapotácela se a padla k zemi, protože se jí hlava slabotou zamotala. „Chichichiíí!" protahovala z hrdla, vzala hlavu do dlaní a komíhala se a smála se při tom tichým dušeným smíchem. „Nemůžu, nemůžu!" smála se a klátila tak hlavou ješté.

„Déti si hrály," mluvila dýchajíc rychle a horlivě, jak by jí dech na vše nestačil, „hrály si a já jsem běžela, utekla! Neviděly mně? Oóh néé !" mluvila tajemně a kladla ruce k ústům. „Běžela jsem honem, honem!

Přišla jsem si pro té! Pojd! pojd!" a vztahovala k němu ruce jak malé dítě.

Vzchopila se opět a tentokráte do ni vjela síla neobyčejná, poslední, nadlidská, síla bláznů. Skokem byla u néj, bledá a vysílená, přepadlá jako mučednice, obrátila se s očima jiskřícíma úzkostné kolkolem, položila prst na ústa, v očích se jí zablesklo a sehnula se až k uchu svého syna. Zašeptala do něho: „Já jim té nedám, přišla jsem si pro tebe — pojd!"

Vézeň hleděl upjaté do choré tváře matčiny. Nemohl očí s ní strhnouti. Kůra tak ZA JEDEN HŘÍCH 337 dlouho dojmům vzdorující prolomila se rázem.

Jeho hlava svezla se pojednou zoufale na zad, on ji chytil do dlaní a zaúpěl: „Maminko!"

Ona se proti němu postavila, usmívala se blaženě, rozevřela obě ruce jakby chtěla brát do náručí malé robě, a ševelila polohlasem, stále se při tom usmívajíc: „Holoubku, děťátko, zlatoušku, pojd, pojd!"

Plášť padal jí s ramen, že ho za sebou vlekla. Zdála se v tom tmavém, vlekoucím se a prodlouženém šatě všecka jako nadpozemská a majestátní.

Couvala, jako si hráme s dítětem, a láskala ho stále: „Pojd! Pojd!" Nešel. Hleděla na něj lítostivé a upřené. „Proč nejde?

Nechce? Já jim ho nedám — je můj — nedám!"

Zločincovi počalo škubati mocně kolem rtů. Byl hrozné bled, a oči jeho se oduševnily. V jeho nitru chystalo se k veliké, mohutné bouři. V očích ho tlačilo, srdce bušilo, hrud se mocně chvěla, ó toto je také jeho dílo? Pak zhřešil, zhřešil, zhřešili „Nekoukej takhle na mě," řekl jí drsně, aby se zdržel pláče. „Jsi hloupá — proč chodíš pro mé?! Nekoukej tak na mě," rozkřikl se, „vždyť to bolí, bolí víc, než — oprátka," zamručel.

22 338 ANNA POPELKOVÁ Svěsil hlavu. Rozpomínal se.

Matka se lítostivé na syna podívala.

On se hněvá! Přišla až k němu a hladila ho. Kladla svá líce na líce ieho, objala rukama jeho hlavu a kolébala ní, jak by se mazlila s dítětem.

„A ty vlásky!" šepotala měkce a hrabala se prstoma v jeho vlasech. „Půjdeš?

Pojd! Vid, že půjdeš! Já jim té nedám, nedám!" A při těch slovech opřela bradu o jeho široké čelo, objala hlavu synovu a tiskla k ní mocně svůj obličej.

Náhle vykřikla divokou radostí. Objímajíc synovu hlavu ucítila na prsou jakýsi předmět. Oči jí jiskřily tak divoce šílenou radostí, že se necítila a sotva se na nohou držela. Trhnutím obou rukou rozepjala oděv a vytáhla ze záňadří malou tmavou lahvičku, zavěšenou na šňůrce od škapulíře. Byl v ní — jed, užívaný Vojáčkem v mimořádných případech ve strojírně ke zkoušení kovů.

„Ach miloušku, broučku, diťánko, půjdeme spolu, vid, vid?" vyrážela ze sebe divoce se točíc na podpatcích bot a hodila lahvičku Tobšovi do klínu.

Pouta zahrčela, vězeň vstával.

„Půjdeš — ty půjdeš!" tleskala rukama chorá žena a odhopkovala pro spadlý plášť.

ZA JEDEN HŘÍCH 339 „Vezmu jim té a nebudou mít nic — nebudou!" zajikala se smíchem. „A půjdu s tebou, utekla jsem jim! Mám je ráda," a začínala stahovati truchlivé obličej, „ale oni tam mají tatínka, a ty bys tu byl plakal, vid, beruško, milá, dobrá, má, moje, moje !" hladila jej po lících, přiblížíc se až k němu.

Zločincova hrubá, obrovitá bytost zatřásla se od základů čímsi nikdy nepocítěným.

Vzkřikl hrozným hlasem, jeho tělo sřítilo se k zemi, ruce silné, svalnaté objaly matčiny nohy. Zaplakal, až se to po všech sklepe nich rozléhalo, až se jeho pláč odrážel od hlubokých sten a vracel se sténaje a naříkaje.

Udy se mu chvěly jako prut. Objímal ještě nohy matčiny, pak náhle se vzchopil a pozdvihl tělo její jako pírko; ležela na jeho svalnatých rukou jak dítě. Zíral jí uslzenýma očima do tváře. Drže ji v náručí plakal zas a zas, jak by v blízkosti anděla chtěl proliti slzy za všecky své hříchy.

Proudy jich hrnuly mu po lících a stékaly na matčin šat.

Usmívala se, libovala si, že ji drží v náručí jako dítě, a hladíc jej po lících, šeptala stále konejšivě : „Neplač, neplač !"

Hleděl do její tváře upjatě, vytrvale, jak by si chtěl její obraz zachovati čistý na 340 ANNA POPELKOVÁ cestu do věčnosti. Po dlouhé chvíli shýbl se náhle, spočinul ústy na ústech matčiných a vytrval tak dlouho. Zaplakal poznovu.

Dotkl se ještě jednou jejích úst, rychle ji pak vybavil ze svého náručí a vykřikl: „Nebudu jejich!"

Prudce otevřel zátku u lahvičky a obsah její vlil do sebe celý — bylo tekutiny sotva do polovice. Odhodil ji potom daleko od sebe.

Usmála se dětinsky: „Půjdu s tebou!

My spolu. Máš mě rád? Oni mají tatínka.

Víš, a Franta, tvůj tatínek, by se na tě zlobil, že mě nevedeš. Zlobil by se — ó!

On to chce — víš! Shodil se zdi rodinu — ó chce — já vím! A půjdem spolu, vid, vid?"

Vězeň uvnitř mocně pracoval. Svezl se na slámu a hleděl na matku.

Marjánka se usmívala, přivřela oči, úsečným pohybem přihnula k ústům lahvičku a ted oči pevné tiskla do víček. Obrátila lahvičku hrdlem do úst — byla docela prázdná.

Jen na okraji zbylo malinko, pramalinko jedu. Odhodila rychle sklo a honem se zapínala. Běžela pro svůj plášť a když se shýbala, zdálo se ji, že jí vletělo do hlavy olovo a že jí už nemožno pohnout. Úsečným pohybem odtrhla plášť se země a rozZA JEDEN HŘÍCH 341 běhla se k synovi a prostírala mu na zem.

Nešlo to, nemohl se pohnouti. Zamávl rukou.

Po chvíli klesla na plášť sama. Hleděla na syna a usmívala se. Její obličej stahoval se křečovitě, uvnitř to bouřilo, a hrdlo se jí stahovalo. Zaťala bolestí rty do zubů a zmítala sebou. Vymrštila se celou délkou těla a přiblížila se tak k svému synu.

Natáhla k němu ruku, a on se jí uchopil. Stáhl ji k sobě a líbal ty drahé, laskavé ruce. Ona přimhuřovala oči a chvěla se bolestí a slastí.

Syn její rozevíral víčka a hleděl na matku stále. Ona se ješté v křečích usmála, natáhla tělo, až jí v kostech praštělo, až se vzpínalo silou obrovskou, pak se schoulila bolestí, zmítala rukama, všemi údy, zdvihala hlavu a zas jak by ji měla olovem obtéžkánu nebo jak by ji neznámá síla za vlasy táhla, spouštěla ji k zemi. Vyvracela oči bolestí a zavírala je úsilně. Obrátila hlavu k svému synu, ležela odkloněna poněkud na zad, nohy se křečovitě prohnuly v kolenech, hrud vydmula a vlasy pod ní ležely rozpuštěny. Ruka jedna byla poněkud ohnuta, druhá položila se natažena k tělu synovu směřujíc. Oči jakby zíraly klidně a oddaně, zůstávaly stále otevřeny. Zdálo se, že umírá.

342 ANNA POPELKOVÁ V tom ozvalo se z hrdla synova zachroptění smrtelné. Matka se při ném vzchopila na kolena. A zase slyšela ten šumot kolem sebe: „Modli se, Marjánko, modli !u Syn hleděl neustále na matku, zíral na tu hlavu, jak by se díval do tváře svatým, s takovou vroucností umírajícího kajícníka. Pracoval k smrti strašně a byl poset krůpějemi studeného potu. Vzpínal se celým tělem ve hrozných bolestech, zmítal sebou a zatajoval dech, aby opět dýchal úsilné a z hluboká. Opět zachroptění. Katastrofa rychle se blížila. Dech stoupal rychle, výš a výše, úžil se, již již chystal se opustiti tělo. Umírající se vzepnul poslední silou, vymrštil se a přiblížil se více k matce. Otevřel oči dokořán a zahleděl se na klečící matku naposledy. Hledél na ni tak i v smrti.

Dotrpěl.

Šero prostíralo se žalářem, jen poslední pruh dne vrhnul trochu světla na nebožtíkovu hlavu, běžel kousek po těle a chvilku se trval u jeho nohou. Pak mizel — a nastala noc ....

Marjánka vyšla ze žaláře synova usmi vajíc se, živá neživá — šilená. Stráže nedi ZA JEDEN HŘÍCH 343 vily se jejímu vzezření — byly na něco podobného uvykly.

Teprv za několik dní přišla domů — sešedivélá, vyzáblá, ale usměvavá.

Přinesli jí jídlo, ona je shltala rychle jako zvíře. Potom nedotkla se zas ničeho po kolik dní a ležíc na pohovce naznak, brebentila rychle a stále: „Mné nic, mně nic — nic nechci, jsem mrtvá a mrtví nejedí — mné nic — mně nic!"

Trápila se tak do zimy. Pak se Bůh na ni rozpomněl zvláštním způsobem.

Eliška zpívala v opeře „Sedlák kavalír" úlohu milenky Adamovy v divadle hlavního mésta. Matka byla tam s ní, a jak už několikrát se stalo, utekla za ní do divadla a usedla na místo v zadních sedadlech.

Hrozným dojmem účinkoval na ni zjev vozky. Viděla v něm stále a stále svého syna. Horečka u ní stoupala, a jakmile odešli oba zápasníci za jeviště a dupot jejich se v hledišti rozléhal, chystala se Marjánka utéci z divadla, a sotva pronesli na jevišti, že Adam od vozky probodnut jest, vyrazila z divadla, utikala studenými ulicemi zběsile, usedla potom u mříží žalářních a dívala se do hloubky vězení. Dvě oči tia ni zdola zasvítily, jak mříží počala lomcovat.

344 ANNA POPELKOVÁ V tom ozvaly se stráže se zbraní: „Kdo to? Stůj!"

Marjánka vzchopila se a utíkala odtud.

„Stůj!" zahřmělo podruhé, a zvonění na poplach ohlašovalo, že někdo z trestanců prchá.

Následoval výstřel — Marjánka za chvíli dotrpéla — — Rodina Vojáčkova seděla toho večera dlouho, objímajíc se navzájem.